Turecká Soft Power Na Blízkém Východě Za Vlády AKP

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Obor Mezinárodní vztahy

Turecká soft power na Blízkém východě za vlády AKP

Diplomová práce

Bc. et Bc. Jakub Němec

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D.

UČO: 333347

Obor: MVZ

Imatrikulační ročník: 2008 Brno, 2013

Prohlášení o autorství práce

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Turecká soft power na Blízkém východě za vlády AKP“ vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně 25. 4. 2013 Jakub Němec

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D. za rychlou zpětnou vazbu a cenné připomínky.

Obsah 1. Úvod ...... 5 2. Hypotéza a výzkumné otázky ...... 5 3. Metodologie ...... 6 3.1 Metoda analýzy dat ...... 7 3.2 Výběr jednotek ...... 7 3.3 Časové vymezení ...... 8 4. Moc a její pozice v mezinárodních vztazích ...... 8 4.1 Soft power ...... 9 5. Turecko a jeho pozice na Blízkém východě ...... 13 5.1 Nástup AKP a transformace zahraniční politiky v rytmu měkké moci ...... 14 5.2 Turecká soft power jako výsledek nezamýšlených procesů ...... 16 5.3 Praktické vyjádření turecké soft power na Blízkém východě ...... 17 5.3.1 Kulturní rovina soft power ...... 17 5.3.2 Politická rovina soft power ...... 21 6. Případové studie ...... 24 6.1 Sýrie ...... 24 6.1.1 Historický kontext ...... 24 6.1.2 Politická rovina soft power ...... 25 6.1.3 Kultura ...... 29 6.2 Írán...... 31 6.2.1 Historický kontext ...... 31 6.2.2 Politická rovina soft power ...... 32 6.2.3 Kultura ...... 38 6.3 Izrael ...... 39 6.3.1 Historický kontext ...... 39 6.3.2 Politická rovina soft power ...... 40 6.3.3 Kultura ...... 44 7. Arabské jaro ...... 47 7.1 Sýrie ...... 48 7.1.1 Počátek syrských protestů a turecká reakce ...... 48 7.1.2 Opuštění soft power ...... 49 7.1.3 Snaha o delegitimizaci tureckých motivů ...... 51 7.1.4 Zklidnění turecké rétoriky ...... 52

7.2 Írán...... 53 7.2.1 Íránský postoj k Arabskému jaru ...... 53 7.2.2 Syrské povstání ...... 53 7.2.3 Krach mediačního úsilí ...... 55 7.2.4 Obchod ...... 55 7.3 Izrael ...... 55 7.3.1 Důsledky arabských revolucí ...... 56 7.3.2 Obklíčený Izrael ...... 56 7.3.3 Opětovné turecko-izraelské sblížení ...... 57 8. Závěr ...... 57 Bibliografie ...... 60 Primární ...... 60 Sekundární ...... 61

1.Úvod

Turecko je velice zajímavá země, kterou jsem měl to štěstí několik měsíců poznávat. Není však přitažlivá pouze pro mě samotného, ale její atraktivita v rámci blízkovýchodního regionu je určující geopolitickou konstantou mající vliv na regionální aktéry a události. Tato měkká moc není pouze vedlejším nápomocným produktem v turecké regionální politice, ale naopak jejím hlavním, pečlivě definovaným pilířem. O to je to zajímavější, že Blízký východ byl tradičně vymezen spíše politikou vycházející z hard power než soft power.

Právě soft power je mocí, které se v posledních letech dostává stále větší pozornosti pro svou schopnost „vyhrávat války“ bez jediného výstřelu. Má spoustu zastánců, stejně jako kritiků, což obojí dokládá její relevantnost na poli teorií mezinárodních vztahů. Ve své práci tuto moc nejdříve vysvětlím a rozřadím dle jejího nejznámějšího zastánce, kterým je Joseph S. Nye, Jr., což dále převedu do praktické roviny reprezentované tureckou zahraniční politickou na Blízkém východě.

U měkké moci v rámci Turecka se pokusím vystopovat její genezi a dále hlavní uplatňované složky. To se bude dít na obecné rovině ve vztahu k celému regionu, ale především pro přesnější a konkrétnější výstupy ve vztahu k třem regionálním aktérům: Sýrii, Íránu a Izraeli. Zcela samostatná kapitola bude ponechána událostem nazvaným Arabské jaro, a tureckému vypořádání se s jejich důsledky v pozorovaných zemích.

Tato práce by měla pomoci pochopit tureckou zahraničněpolitickou motivaci a ambice, které v rámci tohoto velice nestálého a výbušného blízkovýchodního regionu Turecko uplatňuje. Nalézt odpovědi na tyto otázky není podstatné pouze pro badatele zabývající se regionem, ale mělo by to být stejně důležité pro Středoevropany. Důvod je nasnadě, Turecko je potenciálním budoucím členem Evropské unie a stejně tak je naším partnerem v rámci struktur Severoatlantické aliance. Proto bychom měli lépe pochopit, co turecké zahraničněpolitické kroky vede a kam směřují. Pokusím se na dalších stránkách své práce poskytnout alespoň částečné odpovědi.

2.Hypotéza a výzkumné otázky

Cílem mé práce je popsat tureckou zahraniční politiku, konkrétně podobu její měkké moci po nástupu Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP – Adalet ve Kalkinma Partisi) na podzim roku 2002. V případě Turecka, ať už se politika Ankary v posledním desetiletí vyznačuje stále asertivnější podobou, by bylo stále ještě přehnané mluvit o globální mocnosti, avšak v regionálních záležitostech je nepřehlédnutelným hráčem s širokým dosahem svých kroků. Také z tohoto důvodu bude můj pohled konkrétně zaměřen na oblast Blízkého východu, tedy na region historického tureckého zájmu a vlivu v kontextu Osmanské říše s centrem v tureckém Istanbulu.

V této práci zkoumanou dekádu můžeme bez ostychu nazvat turbulentní dobou, kdy se Turecko opětovně začalo regionem hlouběji zabývat, což mu přineslo nové příležitosti, ale také nové výzvy ve vztahu ke zmíněným zemím. I přes spoustu ambivalencí ve vzájemných vztazích budu testovat

5 hypotézu, která apriorně předpokládá rostoucí významovou úlohu Turecka v regionu. Má hypotéza tedy zní:

Turecká angažovanost v blízkovýchodním regionu reprezentovaná politikou soft power v posledních deseti letech rostla.

Na základě této hypotézy se budu dále zabývat řadou výzkumných otázek, které mi pomohou konkrétněji stanovit pozici Ankary v regionu a poukázat na nástroje v rámci měkké moci, jež a v jaké míře Turecko vůči svým regionálním sousedům uplatňuje. V neposlední řadě mě bude zajímat komparace úspěšnosti jak obecně této politiky, tak použitých nástrojů mezi zkoumanými zeměmi. V rámci svých výzkumných otázek se tedy pokusím odpovědět na následující dotazy:

- Odkud se turecká měkká moc vzala? - Jaké jsou hlavní zdroje turecké soft power? - Která část soft power má z tureckého pohledu největší dosah? - Ve které ze sledovaných zemí slavila turecká měkká moc největší úspěchy? - Jak se turecká soft power v rámci minulého desetiletí vyvíjela? - Jak se Ankara v rámci svého důrazu na soft power vyrovnala s Arabským jarem?

To je jen základní okruh otázek, kterým se v práci budu zabývat a věřím, že můj text bude schopen poskytnout odpovědi i na další dotazy dotýkající se tématu. 3.Metodologie

Text mé práce bude primárně veden analyticko-deskriptivní metodou, která slibuje zachytit a vysvětlit převažující trendy v turecké zahraniční politice, v menší míře použiji také metodu komparativní, abych poukázal na shody a odlišnosti v užití zahraničněpolitických nástrojů mezi zkoumanými blízkovýchodními zeměmi.

Hlavním metodických vodítkem mého textu bude koncept soft power, který byl do praxe uveden americkým výzkumníkem Josephem S. Nyem, Jr. a nejpodrobněji rozveden v jeho knize Soft Power: The Means to Success in Worlds Politics, a pak v dalších jeho pracích. Přestože v úvodní části svého textu krátce představím soft power z pohledu také jiných výzkumníků, klíčovým pro mě zůstává koncept ve formě, jak jej definoval sám Nye. Důvody pro to jsou zcela pragmatické. Rozhodl jsem se pro to z důvodu udržení vnitřní konzistentnosti textu a vyhnutí se potenciálním nedorozuměním, která by se po zapojení širšího definičního rámce měkké moci objevila. Přestože velká část výzkumníků z Nyovi definice přímo vychází, často se v jejich pracích objevují menší či větší nominální či definiční posuny. Navíc je nutno podotknout, že také na základě Nyeova vymezení dochází k určitým nejasnostem a přijetím dalších autorů, kteří by metodologicky vymezovali mou práci, by se koncept soft power mohl ještě více abstraktizovat a dále znejasnit. K bližšímu vymezení této moci se v práci ještě dostanu.

3.1 Metoda analýzy dat

Má analýza bude zahrnovat jak kvantitativní tak kvalitativní proměnné, které budu za účelem dosažení co nejpřesnějších výsledků dle potřeby střídat. Tuto smíšenou metodu (mixed method) můžeme na základě Leech a Onwuegbuzieho (2009: 265) charakterizovat jako užití sběru, analýzy a interpretace kvalitativních i kvantitativních dat v jedné studii. Přes nespornou výhodu v možnosti užití těch analytických nástrojů (ať už pro měření a srovnávaní numerických dat nebo sběr dat nominálních), které se pro charakter dat hodí nejlépe, přináší tato metoda také potenciál alespoň částečně minimalizovat negativní jevy spojené s daným typem výzkumu. Není však v mých silách zcela abstrahovat od různých zkreslení sesbíraných dat. Zároveň je třeba mít na paměti negativa obou dvou těchto přístupů, kvalitativního i kvantitativního, která bude třeba v práci zohlednit.

I přes užití obou metod bude z mé práce patrné, že hlavní důraz budu klást na data kvalitativní povahy, jimž budou dominovat psané dokumenty a audiovizuální materiály. Tato metoda vychází z práce s nenumerickými údaji, což přináší pro tento druh výzkumu řadu výhod, především co se analýzy soft power, tedy moci, jejíž kvantifikace naráží na daleko větší obtíže, než kvantifikace tvrdé moci. (Liaropoulos) Zde se zejména jedná o míru svobody spojenou se sběrem těchto dat (oproti rigiditě kvantitativní metody) a jejich následné vyšší obsahové bohatosti pozitivně se promítající do výsledků. Na druhou stranu je nutné zmínit také negativa spojená s použitím této metody. Zde bych zařadil především problematičnost sběru těchto dat a další práci s nimi. Právě jejich nominální povaha přinášející již zmíněnou výhodu v bohatosti v sobě nese častou nejednoznačnost. Zároveň flexibilita se při sběru dat může ukázat jako dvojsečný nástroj, neboť pokládá na výzkumníka velkou dávku zodpovědnosti, aby nesklouzl k selektivnímu vnímání skutečnosti vycházející z jeho hodnot a sociálního prostředí (zde přichází v úvahu především kulturní determinace), jehož je součástí.

Data kvantitativní, která budou tvořit menší výsek celku, avšak nikterak méně podstatný, přinášejí obvykle opačné výhody a nevýhody. Kvantitativní data jsou na výzkumníkově osobě daleko nezávislejší a z tohoto pohledu je proto můžeme považovat za objektivnější. Neméně podstatnou výhodou je také jejich bohatost, co se zkoumaného vzorku týče. Naopak v bohatosti předložených informací znatelně za kvalitativními daty ztrácejí, což je také dáno jejich přirozenou tendencí zobecňovat. V mé práci se však bude jednat o analýzu výsledků kvantitativních šetření a jejich komparaci, jako je velikost obchodní výměny nebo turistická atraktivita. V obecnosti tedy můžeme tvrdit, že kvalitativní výzkum se vyjímá přesnější validitou, kvantitativní zase pro změnu lepší reliabilitou.1

3.2 Výběr jednotek

Analyzovat tureckou zahraniční politiku ve vztahu ke všem blízkovýchodním zemím by dalece překročilo možnosti diplomové práce a navíc by to ani nebylo v mých silách, pokud bych nechtěl získat zcela povrchní deskripci. Proto jsem se rozhodl zaměřit pouze na tři země regionu. Výběr analyzovaných jednotek nepodléhal žádnému přísnému metodologickému pravidlu a vycházel z mého zcela subjektivního zvážení. To však nevylučuje motivaci obsáhnout vzorek zemí, které budou

1 Pro podrobnější vhled mezi metody sběru dat může sloužit Creswell (2009) nebo také Babbie (2001).

7 svým způsobem ve vztahu k Turecku mezi sebou jedinečné. Tím nemyslím reprezentativnost, ale určitou vzájemnou odlišnost.

Výsledkem tohoto snažení je výběr arabské Sýrie, perského Íránu a kulturně odlišného židovského Izraele.

3.3 Časové vymezení

Pro zachování kontinuity v turecké zahraniční politice jsem se rozhodl zaměřit na období, které je charakterizováno vládou současné nejsilnější strany AKP. Jedná se o období od roku 2002 až po současnost (resp. jaro 2013). Toto období je zároveň charakteristické ekonomickým a na globální scéně také mocenským posilováním země a především koncepčním vedením zahraniční politiky kladoucím hlavní důraz na měkkou moc. (Davutoglu 2007)

Je však nutné si uvědomit, že toto časové rozpětí přináší jeden podstatný problém, který může výsledky výzkumu znatelně zkreslit. Ve svém textu budu analyzovat události a děje relativně čerstvé, což v mnohých případech neposkytuje dostatečný časový rámec pro ukázání všech jejich motivací, které za nimi stály, a důsledků z nich vyplývajících. Dále si je třeba uvědomit, že některé události stále ještě nejsou ukončeny a dlouhodobě formují realitu (a dále formovat budou). To vše vede ke zvýšenému riziku špatného porozumění změnám a jejich misinterpretaci při explanaci. Toto riziko se jeví nejnaléhavěji ve vztahu ke stále probíhajícím protestům2 tzv. Arabského jara, které přetváří mocenské vazby v regionu už déle než dva roky a zdá se značně nepředvídatelné jak ve svých přímých, tak zprostředkovaných vlivech. Proto jsem se také rozhodl celou periodu Arabského jara rozebrat samostatně ve zvláštní kapitole a s poukazem na výše zmíněné problémy. 4.Moc a její pozice v mezinárodních vztazích

Moc je v sociálních vztazích jedním z nejzřejmějších pojmů. Dosáhnout nerovného postavení, ve významu oplývat větší mocí než ten druhý, je pradávným cílem většiny mezilidských vztahů. Toho si je možné všimnout v soupeření malých chlapců o přestávkách ve škole, v nezkrotných ambicích zaměstnanců dosáhnout na povýšení a být lídrem pracovního kolektivu nebo v mezinárodní aréně vyplněné soupeřícími aktéry.

V tomto kontextu není vůbec překvapivé, že o moc byl jak z faktického, tak z teoretického hlediska velký zájem a během celé historie byla ústředním předmětem zájmu bádání takových velikánů, jako byli Platón a Aristoteles, Machiavelli nebo Weber. Na poli mezinárodních vztahů můžeme o moci dokonce hovořit jako o jejím základním konceptu, kdy dosažení hegemonického postavení stálo jako hlavní motivace za kroky aktérů. Stačí vzpomenout na tradiční britsko-francouzské soupeření, mocenský apetit Německa v minulém století nebo aktuální snahu Spojených států o zachování

2 Zde nejsilněji vůči Sýrii, kde už od března 2011 probíhají protesty proti režimu Bašára Asada. Avšak Írán ani Izrael nejsou k této nově se formující realitě Blízkého východu rezistentní a musejí reagovat na změny, které tzv. Arabské jaro sebou do regionu přináší.

8 mocenského statusu quo v dnešním světě, jenž jim zaručuje postavení jediné supermocnosti. Nalezneme tedy jen málo oblastí (pokud nějakou), kde jsou mezinárodní kontakty a otázky zcela prosty mocenského prvku.

Morgenthau (2005: 5) argumentoval, že „mezinárodní politika, jako jakákoliv jiná politika, je charakteristická bojem o moc“ a je tedy hlavním cílem politiky a určujícím motivem jakékoliv politické akce. Moc můžeme chápat jako určitou formu faktické legitimity, která stojí za aktérem v mezinárodní aréně a akcentuje váhu jeho slova. Přesto najít přesnou definici moci, se zdá být velice obtížným úkolem a její vymezení naráží na nepřekonatelné potíže, přestože všichni intuitivně cítíme, co znamená. Podobně argumentuje Gilpin (1981: 13), když tvrdí, že otázka pojetí moci je „jedna z nejproblematičtějších na poli mezinárodních vztahů“.

Problematičnost přesně a univerzálně definovat moc je sice trochu ironická, ale zároveň s velkou pravděpodobností neřešitelným problémem, který u konceptů sociálních věd není ničím novým. Není překvapením, že mezi největšími školami mezinárodních vztahů existují v definici tohoto pojmu podstatné rozdíly. Nebudu je zde uvádět a analyzovat, protože to není cílem mé práce, ale vystačím si s asi nejpoužívanější definicí moci Roberta Dahla, jejíž hlavním pilířem je zaměření se za vztah mezi subjekty, aniž by byla konkretizována bližší povaha tohoto vztahu. „Subjekt A má moc nad subjektem B, když jej dokáže přimět vykonat nějakou činnosti, který by subjekt B jinak nevykonal.“ (Dahl 1957: 202 – 203) Širokou akceptovatelnost této definice na mezinárodněvědním poli potvrzují svými parafrázemi nejen Nye (2004: 2) nebo Goldstein (2001: 59), když podobně tvrdí, že moc je schopnost ovlivnit chování druhých za účelem dosažení vlastních cílů. Tato definice předpokládá, že intervenující subjekt disponující mocí dokáže přimět druhý subjekt k chování, kterého by se tento subjekt bez cizí intervence nedopustil. Pokud tuto myšlenku ještě trochu přetransformujeme, tak jedinci jsou mocní do té míry, dokud ovlivňují ostatní více, než ti ovlivňují je. Jak je patrno, tato behaviorální definice je založena na úzkém propojení moci a vlivu.

4.1 Soft power

Jedním ze základních cílů zahraniční politiky je přimět ostatní aktéry, aby vzali vaše politické cíle za své. Při zobecnění na nejvyšší možnou míru toho můžete dosáhnout dvěma způsoby: po dobrém, nebo po zlém, respektive můžeme ostatní aktéry zaujmout do té míry, že nám rádi vyjdou vstříc, nebo je také můžeme k tomu donutit. Niccolo Machiavelli (1984) v tom měl ve své době zcela jasno, tvrdil, že je daleko prospěšnější být u ostatních obávaným než milovaným. V překladu do jazyka mezinárodních vztahů to znamená větší důraz na vojenskou sílu, než na vlastní pozitivní obraz, nebo ještě přesněji řečeno akcentaci hard power na úkor soft power. Dnešní svět je však již zcela jiným místem a na tom, že dobrý obraz aktéra hraje stejně důležitou úlohu, se již shodne většina odborníků a politiků. Ale k tomu se ještě dostanu. Soft power můžeme vidět jako moc, která stojí v opozici k hard power a nezakládá se tedy na vojenských schopnostech aktérů. „More butter than bullets“3, pomocí jednoduché analogie charakterizuje ve svém článku měkkou moc Steve Jones. (online) Je to moc, jejíž charakter je obvykle abstraktnější a o to složitěji zachytitelný (než je tomu u tvrdé moci), což připouští i sám otec tohoto konceptu Joseph S. Nye, Jr. Můžete někoho přinutit na základě výhrůžek; můžete někoho přesvědčit

3 Zde je lepší nechat výrok v originálním znění, neboť doslovný překlad by byl příliš krkolomný.

9 pomocí peněz; nebo můžete druhého zaujmout a spolupracovat s ním, a tím dosáhnout toho, čeho potřebujete. (Nye 2004: 2)4

Nye samozřejmě nevymyslel celý koncept měkké moci (z historie známe nejedno užití soft power, jako zcela ukázkový příklad může posloužit Marshallův plán pro Evropu nebo jeho obdoba ve východní Asii, kdy se Spojené státy angažovaly ve formě hospodářské pomoci), ale dal mu jméno a teoreticky jej rozpracoval. Bylo to na samém počátku devadesátých let v jeho knize Bound to Lead: The Changing Nature of American Power. Nye (2004: X) měkkou moc definuje jako „schopnost dosáhnout, čeho potřebujete skrze přitažlivost, raději než nátlak a platby“. Právě oním nátlakem a platbami rozumí základní atributy tvrdé moci. Ostatní výzkumníci z Nyovy definice více či méně vycházejí, jako třeba Jones (online), který píše o použití kooperativních programů a peněžní pomoci za účelem přesvědčení dalších aktérů.

Soft power je zároveň mocí, která překračuje tradiční elitářství světové diplomacie, ale spolupracuje také se světovou veřejností. (McClory 2011: 2) Soft power ale zde není slabostí, jak někdy bývá bagatelizována, ale naopak. Je „palbou myšlenek“ (Nye 2004b), která přesně zapadá do dnešního globalizovaného světa, kde časoprostorové roviny ztrácejí na významu a začínají se mezi sebou prolínat. Tato časoprostorová komprese, která má za výsledek zesílený pohyb nejen lidí, ale také myšlenek (Harrington 2006: 388), způsobila šíření informací obrovskou rychlostí z jedné strany světa na stranu druhou. Na základě tohoto informačního sprintu se světová veřejnost stává daleko více informovanou, a tím také více angažovanou. Proto také sílí její vliv na přijímaná rozhodnutí v rámci zahraniční politiky. Pravou mocí je tedy zde sama informace, která stojí ve středu zájmu konceptu soft power.

I díky tomu u soft power daleko méně záleží na velikosti země, než je tomu u hard power. V tomto ohledu je třeba si vzít jako příklad země jako Nizozemsko nebo Skandinávii. Jejich politická síla nevychází z vojenské kapacity, ale definováním svých národních zájmů v souladu s přitažlivými tématy, jako jsou třeba hospodářská pomoc nebo udržování míru. (Nye 2009)

4.1.1 Dělení soft power

Nye rozlišuje tři prameny měkké moci. Jsou to kultura, politické ideje a zahraniční politika.

Kategorie kultury je Nyem (2004: 11) definována jako „soubor hodnot a postupů, jež mají pro společnost určitý význam. […] Pokud kultura vlastní určité zemi zahrnuje univerzální hodnoty a ve svých politikách prosazuje hodnoty a zájmy, které sdílejí i další země, zvyšuje to pravděpodobnost dosažení požadovaných výsledků.“ Nye se tedy snaží říct, že právě stejnost a sdílení hodnot hraje primárná roli. Na jednu stranu se to může zdát být trochu překvapivé, že lidé jsou zde přitahování spíše kulturními atributy, které jsou společné, na straně druhé kulturní identita hraje důležitou roli (na akcentaci společných kulturních prvků z velké části vystavěl svou knihu Střet civilizací Samuel P. Huntington), což v dnešním světě, kde se začíná prosazovat kritika multikulturalismu spojená už s déle než dekádu trvající válkou proti teroru v muslimských zemích, je to přirozené.

4 Zde je však třeba dávat si pozor na ekonomickou moc, kterou Nye řadí mezi hard power, zároveň však uvádí, že ekonomické zdroje také posilují soft power. (Nye 2011: 52)

Pod pojem kultura Nye řadí docela širokou škálu atributů, jako jsou literatura, umění, vzdělání, stejně jako populární kulturu zaměřenou na masovou zábavu zahrnující televizní pořady, filmy nebo popmusic. Právě populární kultura by zcela určitě neměla zůstat stranou a opomíjená. Naopak má velice často daleko větší dosah než nová kniha nebo projev politika k určitému klíčovému tématu a ve svých důsledcích bývá efektivnější.

Politické hodnoty a domácí instituce hrají důležitou úlohu také při pohledu zvenčí. Právě pokud domácí vláda prosazuje hodnoty, jakými jsou rovnost, demokracie nebo např. spravedlnost, tak to státu přináší pozitivní efekt a země se zdá být v zahraničí daleko atraktivnější. Naopak absence nebo cílené potlačování těchto hodnot zapříčiňuje přesný opak a atraktivita státu se snižuje. Nye (2004: 13) zde uvádí jako příklad rasovou segregaci, která byla typická pro Spojené státy po většinu dvacátého století a tím až do dnešních dnů ještě podkopává měkkou moc Washingtonu na africkém kontinentě.

Pokud bylo třeba vysvětlit vztah domácí politiky k měkké moci, u zahraniční politiky, která je přímo na okolní státy zaměřená, se to zdá být daleko jasnější. Zahraniční politika je přímým nástrojem vlád, jak řídit své kroky v mezinárodním prostředí za účelem dosažení stanovených cílů. (Goldstein 2001: 163) Na poli soft power hraje klíčovou roli legitimita a morální autorita jednat tak, jak vláda v zahraničních otázkách jedná. Jednoduše řečeno, zda je politika státu nazírána jako „politika dobra“, či „politika zla“. V zahraniční politice na poli soft power je důležité, jestli země participuje v mezinárodních institucích nebo prosazuje mír a lidská práva, ale také ekonomická síla.5 Tato angažovanost je ve většině případů nahlížená jako pozitivní a propůjčuje vládním krokům požadovanou legitimitu. Opačným extrémem zraňujícím ambice na zvýšení soft power je jednání, které se může zdát jako arogantní a netečné k názorům ostatních, tak jako se jevil americký postup vůči Iráku vrcholící jejich invazí v roce 2003. Z tohoto hlediska je důležité v zahraniční politice postupovat na základě co nejširší koaliční shody a co nejuniverzálnějších zájmů. V zahraniční politice však nejde pouze o zahraničně politická témata, ale také individuální charakteristiky lídra diplomacie, jako je třeba charisma6 7.

5 Přestože je ekonomická moc v Nyeově stěžejní práci o soft power („Soft Power: The Means to Success in World Politics and Understand International Conflict“) lehce upozaděna, tak v jiném svém článku (2006) přímo uvádí, že „ekonomická síla je měkkou mocí.“ Záleží zde však, jak je použita, neboť zároveň může být i součástí hard power, např. v situacích uvalení ekonomických sankcí. Jako příklad ekonomické měkké moci Nye uvádí přizpůsobování turecké legislativy standardům EU, což, tvrdí, je motivováno příslibem přístupu Turecka na evropský trh. 6 O charisma psal Max Weber (dle Keller 2004: 276), když za charismatické označil jedno ze svých tří panství. Charakterizoval tak stav, kdy kvality vůdce jsou uznány jeho podřízenými na základě osobní oddanosti. Nye (2012) však upozorňuje, že charisma může nabývat velice prchavého trvání (ukazuje to na příkladu Obamy) a jeho ne/existence je závislá na našem vnímání. 7 Podle McCloryho (2011: 3) bychom k téhle trojici vymezené Nyem (jejíž kategorie trochu upravil a uvádí je jako kulturu, vládu a diplomacii) měli ještě přidat obchod/inovace a vzdělání. Vzdělání Nye řadí pod kategorii kultury, McClory (2011: 4) však argumentuje, že vzdělání svým významem poněkud přesahuje už tak příliš nabitou kategorii kultury, a proto by mělo mít svou vlastní kategorii. V tomto kontextu McClory připomíná význam např. výměnných studijních pobytů, které na pole veřejné diplomacie přináší. Co se týče kategorie obchodu a inovací, je třeba rozlišit mezi jejich hard a soft elementy. Podle McCloryho je pro měkkou moc především relevantní atraktivita státní ekonomiky v termínech její otevřenosti, inovativnosti a regulace oproti ekonomické síle a výkonu, které mají blíže k hard power. (McClory 2011: 4)

Avšak stejně jako je to u hard power, kdy velikost tankové brigády je v boji v džungli irelevantní a námořní síla státu nehraje ve vnitrozemí roli, tak také síla soft power je relativní a její efektivita vždy závisí na kontextu. (Nye 2004: 12) Taková Coca-Cola může být (např.) v Iráku v jednu chvíli zbožňovaným nápojem, který s sebou nese určitý populární styl, aby se později stala symbolem amerického imperialismu. Podobně je to při zahraničně-politických krocích.

4.1.2 Měření soft power

Operacionalizace konceptu měkké moci, která by se mohla chlubit vysokou validitou, není neřešitelným problémem pouze pro vysokoškoláka pracujícího na diplomové práci, ale jeví se jako nepřekonatelná překážka také mezi výzkumníky zcela touto oblastí pohlcenými. McClory (2011: 3) uvádí, že neexistuje žádná sada metodologie, jež by nám přesně pověděla, jak soft power měřit. Sám se vyslovuje pro průzkumy veřejného mínění, které se mu jeví jako nejlepší a nejpoužívanější nástroj měření měkké moci. Správně položené otázky umí napovědět, jaké popularitě se daný stát těší. Pravdou však je, že ani průzkumy nedokážou dát odpověď na všechny relevantní otázky, a tudíž nemusí vždy být zcela nejprůkaznější metodou.

U soft power se objevuje problém, že tento koncept je složitě kvantifikovatelný. U tvrdé moci můžeme početně vyjádřit náklady na obranu, velikost armády nebo ekonomickou sílu8, ale ve snaze kvantifikovat samotnou přitažlivost státu narážíme na nepřekonatelné obtíže. Samozřejmě i zde existují výjimky a jistou pomoc nám zde poskytují statistiky, jako je turismus nebo obchodní výměna, které ve své analýze hodlám využít, avšak tvoří pouhý výsek dat potřebných k měření měkké moci. Dále tady máme nepřehlédnutelný fakt, že soft power, oproti hard power, se často projeví až v delším časovém rámci a navíc nemusí být vždy zcela pod kontrolou vlády a je tedy složitě identifikovatelná. (Nye 2011: 83) Právě nemožnost jejího změření je terčem rozsáhlé kritiky, na kterou se zaměřím v další části. (Liaropoulos)

Tyto obtíže plní hlavní motivační faktor, proč budu ve své práci vycházet především z kvalitativní analýzy, jak jsem již upozorňoval v metodologické části, a svá zjištění se pokusím vyargumentovat jinými prostředky, než čísly.

4.1.3 Zastánci a kritici soft power

8 Tady samozřejmě nechci tvrdit, že měření moci (pokud se nezabýváme její měkkou formou) je banálním procesem. Jako nejlepší identifikátor moci vidí Goldstein (2001: 59) ve velikosti HDP, zároveň není tak naivní, aby jej považoval za univerzální hodnotu na poli měření moci. Na druhé straně již čínský myslitel a zároveň vojenský generála Sun Tzu varoval před jednoduchými propočty velikosti moci a tvrdil, že nezbytností je poznat moc svého nepřítele, avšak jakýkoliv odhad musí kombinovat rozličné prvky, a proto bude zákonitě vždy nepřesný. Jako třetí cestu (mezi Goldsteinovou instrumentální jednoduchostí a Sun Tzuovým pesimismem) měření moci můžeme vypozorovat u Harta (2005), který ve své eseji vychází ze tří rovin: a) kontrola nad zdroji, b) kontrola nad aktéry, c) kontrola nad událostmi a výsledky, které dále operacionalizuje.

Přes veškeré argumenty, které zde ve prospěch měkké moci zazněly, je třeba podotknout, že ani měkká moc není zcela jednoznačně a pozitivně nazíraným konceptem. Z politické scény se proti soft power silně vymezil například bývalý americký republikánský9 ministr obrany Donald Rumsfeld, který samotný koncept měkké moci odmítá tvrzením, že v podstatě ani netuší, co má znamenat. Při jiné příležitosti dodává, že popularita je tak prchavá, že by se neměla stát vedoucím prvkem zahraniční politiky a s poukazem na neotřesitelné hegemonické postavení USA argumentuje, že jeho země nepotřebuje mít trvalé spojence. (Nye 2004: IX; Bohorquez 2005)

Dalšími výraznými kritiky Nyeova konceptu jsou David Frum a Richard Perle (2003: 7), kteří ve své knize En End Evil to Evil: How to Win the War on Terror popisují soft power jako irelevantní především pro země, které postrádají vojenské rivaly, jenž by jim byli schopni konkurovat, a vyjednávání považují za pouhou komplikaci na cestě za cílem. V úvodu své knihy uvádějí, že „pro Američany neexistuje střední cesta, je pouze vítězství nebo holokaust.“

Obecně se v akademické rovině kritika měkké moci stáčí na vágnost a nedostatečnou rozpracovanost samotného konceptu, jeho neefektivitu a fakt, že v podstatě jenom kopíruje hard power – pouze státy s vojenskými, ekonomickými a industriálními kapacitami se stanou pro ostatní státy přitažlivými hráči.10 (Liaropoulos) 5.Turecko a jeho pozice na Blízkém východě

Lonely Planet nebo World Atlas zařazují Turecko mezi blízkovýchodní země. Na druhé straně takový týdeník The Economist pravidelně Turecko řadí mezi evropské státy. Jenže geograficky leží 97 % rozlohy země již na asijském kontinentu. Fakticky ani samotní Turci pořádně nevědí, kam svou zemi zařadit a občas se diví, na kterém kontinentě se ocitnou. Ve skutečnosti nalezení shody na regionu, kam tato země patří, není pro mě až tak podstatné, důležitá je však geopolitická poloha.

9 Není to ovšem tak, že by republikáni neuznávali jinou, než vojenskou moc. Příkladem může být kandidát v republikánských primárkách Newt Gingrich, když se v rozhovoru pro Newsweek vyjádřil k postupu Bushovy administrativy v Iráku: „Opravdu klíčové není to, kolik nepřátel zabiju, ale kolik spojenců si udělám.“ (Barry; Thomas 2003: 36) Tímto výrokem přesně vystihl jádro měkké moci. 10 Avšak sám Nye si uvědomuje provázanosti soft a hard power a tvrdí, že soft power má lepší schopnost ovlivnit chování druhých aktérů, než moc vojenská. Vychází z jednoduchého vzorce, že „lákání je vždy efektivnější než nátlak“. (Nye 2004: X) V tomto kontextu připomíná, že spousta základních hodnot, jako jsou demokracie nebo lidská práva, je primárně založených na vlastní přitažlivosti. Na druhou stranu nelze prohlásit, že by důležitost hard power přehlížel, ale naopak přiznává, že s poklesem ekonomické a vojenské moci se často dostaví také inflace atraktivity aktéra. Tím však se nesnaží říci, že soft power by automaticky musela být založena na hard power. (Nye 2004: 8) S ohledem na kombinování tvrdé a měkké moci se výzkumníci snaží do terminologie uvést relativně nový pojem smart power. Suzanne Nossel (2004: 136 - 138), která jako jedna z prvních použila tento termín, např. mluví o boji proti teroru a nukleární proliferaci, ale akcentuje nástroje jako mezinárodní instituce, aliance a sílu idejí, které by s těmito problémy měly potýkat.

Turecká pozice je na křižovatce mezi třemi kontinenty – Evropou, Asii a Afrikou. Tato poloha dává Ankaře možnost absorbovat různorodé vlivy ze všech těchto odlišných regionů a zároveň tyto regiony zpětně ovlivňovat svým příkladem. Jak nejen výzkumníci ale i turečtí politici rádi zdůrazňují, Turecko vytváří jakýsi most mezi Západem a Východem. (Davutoglu 2008: 77)

Po většinu dvacátého století se Turecko vidělo ideologicky jako součást západního světa, což bylo výsledkem reformních kroků tehdejšího formálního prezidenta a neoficiálního nezpochybnitelného vládce Mustafy Kemala zvaného Atatürk (v překladu otec Turků). Po Druhé světové válce se Turecko stalo součástí Západu také vojensky na základě přijetí do struktur Severoatlantické aliance (1952) a pracovalo na členství v Evropském společenství / unii. V tomto ohledu region Blízkého východu - který byl tradičně oblastí silného tureckého zájmu vycházejícího z faktu, že byl součástí Osmanské říše – stál v téhle době na okraji zájmu turecké zahraniční politiky.

Právě označení „tradiční politika“ vůči blízkovýchodnímu regionu po většinu minulého století v podstatě znamenala snažit se tomuto regionu obloukem vyhnout. (Tür 2010: 165) Tento přístup srozumitelně artikuloval tehdejší turecký generál Kemal Yavuz: „Zaplést se s Arabem je jako zaplést se s hadem. Nikdy nemůžete vědět, kdy vás kousne.“ (Tür 2010: 165) Výsledkem tedy bylo, že Ankara neměla nejmenší vůli hrát aktivní roli na Blízkém východě a tento přístup zůstával dominantním až do doby, kdy AKP vyhrála parlamentní volby a rozhodla se jej aktualizovat. (Almuedo 2011: 7) To bylo v roce 2002.

5.1 Nástup AKP a transformace zahraniční politiky v rytmu měkké moci

Vítězství AKP v roce 200211 zajistilo straně nejen premiérské křeslo, ale zároveň velice silnou pozici v parlamentu, a tedy možnost udávat kurz celé země, což bylo nastartováno reformním procesem12. Tyto kroky se později měly ukázat jako zcela zásadní pro vnímání Turecka regionálními zeměmi.

AKP je moderní demokratickou stranou, jejíž kořeny vycházejí z politického islámu reprezentovaného osobou Necmettina Erbakana13, sama se však označuje za konzervativní demokratickou stranu a islamismus rétoricky odmítá. (Yavuz 2009: 1-2) Ohledně jejího lavírování mezi islamismem a sekularismem bylo napsáno nespočetně článků, na jedné straně označujících AKP za zcela demokratickou a konzervativní, (Dagi 2008) na straně druhé varujících o plíživém poislamštění Turecka. (Tibi 2009) Pravda, jak už to tak bývá, asi bude někde uprostřed. Pro AKP jsou zajisté důležité islámské imperativy, na čemž také sbírá hlasy spousty voličů, ale zároveň je pevně spjata s neoliberálními principy v ekonomice a snaze inkorporovat se do Evropské unie a dalších světových organizací.

V rámci AKP vystupují tři silné osobnosti, které budou v mé práci hrát klíčovou roli, a proto bych se rád o nich stručně zmínil. Začnu Abdullahem Gülem, který je od roku 2007 tureckým prezidentem.

11 AKP získala necelých 35 % hlasů, druhá CHP (Cumhuriyet Halk Partisi – Republikánská lidová strana) měla pod 20 %. (Belgenet 2002) 12 Podle Altunisika (2008: 43 - 44) šlo spíše o pokračování reformního úsilí nastartovaného již premiérem Ecevitem. 13 Erbakan byl v devadesátých letech tureckým premiérem, byl však donucen pod nátlakem armády se svého úřadu vzdát kvůli islamistickým tendencím, jež jsou v Turecku ústavně zakázány.

Předtím byl tři roky ministrem zahraničí a v letech 2002-2003 si také vyzkoušel premiérskou roli, kterou následně přepustil šéfovi strany Recepu Tayyipu Erdoganovi.

Erdogan, který je až do dnešních dnů premiérem země, je zcela jistě nejdůležitější figurou turecké politické scény,14 stejně jako nejviditelnější postavou Turecka na mezinárodním poli. Strana AKP je jeho projektem, s nímž se mu každé další volby dostává od veřejnosti stále větší podpory, naposledy v obecných volbách v roce 2011 zastavené těsně pod 50 procenty. V následujících tureckých prezidentských volbách je očekáváno po rozšíření prezidentských pravomocí, že si Erdogan s Güllem své role prohodí podle narýsovaného scénáře dua Putin – Medveděv. (Ghosh 2011) Co se zahraničí týče, Erdogan je jako lídr, dle dva roky starých průzkumů, dalece nejobdivovanějším politikem mezi Araby (Telhami 2011) a dokonce by se dalo napůl vážně tvrdit, že je díky své popularitě „lídrem“ Arabů, ač sám je ne-Arab.

Posledním pro nás důležitým protagonistou je Ahmet Davutoglu, který je právě s celým konceptem soft power v turecké politice neodmyslitelně spjat. Jako akademik tento princip teoreticky vypracoval a následně pomáhal uvádět do praxe, nejdříve jako šéfporadce premiéra Erdogana, později už jako jeho ministr zahraničí.

Davutoglu rýsuje svou vizi zahraniční politiky Turecka na základě geopolitického postavení, které označuje jako „strategická hloubka“. Ta tkví především v bohaté turecké historii a geografické poloze, jež zemi řadí mezi několik málo dalších šťastlivců, které nazývá „centrálními mocnostmi“. Charakteristikou centrálních mocností je schopnost hrát vedoucí roli v různých regionech (protože se nejedná o regionální, ale centrální mocnost). Z tohoto pohledu by Turecko mělo rozvíjet svůj vliv v odlišných regionech, jako jsou Balkán, Kavkaz, centrální Asie, Kaspický region, Středomoří, Černomořské země a státy Zálivu nebo Blízký východ. (Davutoglu 2007: 79) Podstatné je, že Davutoglu se zde nesnaží svůj vliv rozvíjet na základě síly, ale nástroje pro uplatňování vlivu jsou zcela liberální povahy: soft power, řešení konfliktu a win-win řešení. (Grigoriadis 2010: 4)

Sám hlavní architekt (Davutoglu 2007; 2010a; 2010b) srozumitelně artikuluje tři metodologické principy a pět operačních principů, kterými se turecká zahraniční politika řídí. Prvním metodologickým principem je vizionářský přístup vůči regionu. Pod tímto označením Davutoglu myslí jedinečnou tureckou (multiregionální) identitu, která Ankaře propůjčuje legitimitu diplomaticky se angažovat ve všech regionech. Turecko by toho mělo využít a hrát zprostředkující roli všude tam, kde bude třeba. Druhý metodologický přístup klade důraz na konzistentnost a systematičnost zahraniční politiky. Turecko by se na základě tohoto bodu mělo snažit, aby se jeho jednotlivé regionální politiky nedostávaly do střetu, ale naopak se pokusit najít jednotný a srozumitelný rámec pro všechny regiony. Třetím metodologickým přístupem je přijetí nového diskursu a diplomatického stylu reprezentovaného důrazem na rozšiřování měkké moci. To by i přes silnou armádu mělo Turecku zajistit, aby nebylo z vnějšku viděno zeměmi regionu jako hrozba, ale jako spolehlivý partner, kterého se není třeba obávat.

Operační principy už tureckou zahraniční politiku popisují trochu konkrétněji. Prvním principem je rovnováha mezi bezpečností a demokracií. Turecko, nacházející se v nestálém regionu a ohrožováno vnitřním kurdským terorismem, by mělo svým občanům poskytnout bezpečnost, která však nebude na úkor svobody a lidských práv. Druhým principem je zero problem policy se sousedními státy.

14 Týdeník Time se o něm zmiňuje jako o nejvíce reformačním vůdci Turecka od dob Atatürka. (Foroohar 2011)

Tento přístup cílí na aktivní snahu vyřešit všechny problémy s okolními státy skrze mírové prostředky a ke spokojenosti všech. Proaktivní a preemptivní mírová diplomacie je třetím principem majícím za cíl vybudování předkrizových mechanismů a regionální politiky založené na bezpečnosti, politickém dialogu, ekonomické integraci a nezávislosti, a multikulturní koexistenci. Předposledním principem je multidimenzionální zahraniční politika. Zde je kladen důraz již na jednou artikulovanou komplementárnost vzájemných vztahů s globálními aktéry. Nakonec Davutoglu uvádí princip rytmické diplomacie, který usiluje o hraní aktivnější role v mezinárodním prostředí. To obnáší zapojení se do co možná nejvíce mezinárodních organizací a všech důležitých globálních otázek a zároveň navyšování diplomatického zastoupení v různých zemích.

5.2 Turecká soft power jako výsledek nezamýšlených procesů

Dosud jsem sledoval tureckou zahraniční politiku pouze jako předem naplánovaný proces. Almuedo (2011: 13-14) však upozorňuje také na vnitřní faktory a změny, kdy důraz na soft power není cílovým stavem, ale bezděčným výsledkem těchto procesů. Zde rozlišuje tři kategorie. Nejdříve upozorňuje na civilně-vojenský vztah, kdy armáda ztratila svou privilegovanou roli při formování zahraniční politiky a dostala se pod civilní kontrolu. To mělo za následek opouštění tradičních hard power nástrojů ve prospěch lépe balancované pragmatické strategie. Za druhé Almuedo upozorňuje na úlohu občanských organizací, jako jsou např. think tanky, jejichž počet během vlády AKP výrazně narostl a umožnil těmto organizacím hrát důležitější roli ve formování zahraniční politiky. Jako třetí faktor zde vystupuje veřejné mínění, které díky postupnému demokratizačnímu procesu ve společnosti získává na síle ve vztahu k formování zahraniční politiky země.

Co už Almuedo ale nedává do souvislosti s nárůstem měkké moci, je integrační proces Turecka do EU, který právě na reformy15 v roli civilní oblasti (vůči vojenské) klade důraz. Obecně můžeme vypozorovat, že sama EU klade primární akcent na soft power před hard power. Obdobně se vyjadřuje Perthes (2010: 7), když tvrdí: „Turecko, stejně jako EU, používá obchod, investice nebo omezení cestovních restrikcí jako nástroj ne pouze prosazující své vlastní ekonomické zájmy, ale také jako nástroj budující důvěru, stabilizující environmentální prostředí a také pokoušející se transformovat sousední země […].“

AKP je zde viděna jako strana, která je za tureckým úspěchem podepsána největším písmem. Je totiž považováno především za její zásluhu, že země je schopna vstřebávat známky západní modernity, které ji přináší úspěch v různých oblastech od ekonomiky až po politickou rozhodnost, s hodnotami islámu.16 (Ghosh 2011; Karadeniz, Fayed 2011) Navíc tato politika neznamená pro stranu odliv voličů,

15 Önis s Yilmazem (2009: 8-9, 20-21) vidí hlavní přínos tureckého europeizačního procesu ve třech oblastech. Nejdříve se jedná o ekonomickou sféru a následně zavedené reformy týkající se monetární a fiskální disciplíny a regulačních mechanismů. Druhou oblastí jsou reformy na poli demokratizace týkající se mj. kurdské otázky nebo opuštění trestu smrti. Nakonec se europeizační proces týká zahraniční politiky, která je právě charakteristická důrazem na soft power a řešení konfliktů se sousedy. 16 Na druhou stranu by bylo krátkozraké pohlížet na Turecko jako na ideální liberálně demokratickou zemi. Kritici často upozorňují na Erdoganovy autokratické tendence, řešení kurdské otázky nebo neutěšenou situaci novinářů, která Turecko staví na vrchol v počtu jejich uvěznění. (Ghosh 2011; Committee to Protect Journalists)

16 ale naopak se může těšit z třetí výhry v řadě v parlamentních volbách,17 stejně jako ze zahraničněpolitických úspěchů Turecka.

To je z velké části zásluhou dobré ekonomické kondice země. Turecký ekonomický úspěch je důležitou součástí turecké atraktivity. HDP země rostlo od roku 2002 průměrným ročním tempem 4,8 %, což ve srovnání překonává Rusko, Brazílii nebo Jižní Koreu. Zároveň se v tomto období Turecko dostalo pouze jednou do recese, aby následující rok 2010 opět rostlo skoro 9% tempem. Tohle ve výsledku zemi přisoudilo místo 17. největší ekonomiky světa. A není to viditelné pouze na datech, ale i prakticky si mohou lidé ze sousedních států (stejně jako z Afriky) všímat, jak turecké podniky a stavební firmy rychle expandují do jejich zemí a často porážejí jim podobné konkurenty z Číny.18 (OECD: Turkey 2011-2012; Ghosh 2011)

Závěrem tedy můžeme tvrdit, že faktická turecká měkká moc v zahraniční politice není pouze pečlivě naplánovaným procesem restartu zahájeném AKP, ale daleko komplexnějším dějem, v němž hraje roli politická koncepce, občanský sektor i turecké integrační úsilí do EU.

5.3 Praktické vyjádření turecké soft power na Blízkém východě

5.3.1 Kulturní rovina soft power

Pokud sám Nye19 upozorňoval na důležitou roli kultury v praxi měkké moci, u Turecka to platí dvojnásob. Turecko zde především těží z dlouhé společné historie s okolními státy v rámci Osmanské říše. Není zde už ani nijak zvlášť důležité, že se vždy nejednalo zrovna o nejideálnější soužití; čas většinu starých křivd zahladil a ponechal v paměti především to pozitivní. Tady právě zaujímá důležitou roli bohatá kultura Osmanské říše a díky tomu i pokračující kulturní spřízněnost regionu. Ta je zárukou, že turecká kultura má potenciál oslovit široké spektrum publika i za svými národními hranicemi. Oblíbeným nástrojem se v této oblasti jeví filmová produkce, která velice ráda a často cílí na osmanské období, jež vybarvuje do patřičně zidealizovaných barev. (Matthews 2011) Právě filmy jsou oním ideálním prostředkem, který dokáže velice efektivně šířit obraz (tak jak je zkonstruován) Turecka do ostatních zemí, jak podotýkal sám Nye. (2004: 12)

Mýdlové opery Kultura je široká oblast, proto jsem se rozhodl soustředit se na její část, jejíž průnik do regionálního povědomí je na poli soft power opakovaně silně artikulován. Jedná se o problematiku tureckých mýdlových oper20, jež se mezi diváky blízkovýchodních zemí těší nevídané popularity a jsou tedy

17 Všechny Erdoganovy názory však nejsou vstřebávány s takovou radostí a nekritičností. Když v egyptské televizi prozrazoval recept na turecký úspěch (být dobrým muslimem a mít sekulární ústavu), vyprovokoval tím proti sobě kritiku Muslimského bratrstva. (Ghosh 2011) 18 Na druhou stranu lze v ekonomických datech také nalézt problémy, které však nejsou tak viditelné, jako jsou narůstající deficit běžného účtu nebo velké množství horkých peněz v ekonomice země. (Foroohar 2011) 19 Nye (2004: 12) tvrdí, že např. filmy jsou za určitých okolností daleko účinnějším nástrojem měkké moci s potenciálem zasáhnout daleko širší skupinu lidí než projevy ambasadorů. 20 Typická turecká mýdlová opera je k vidění například zde: http://www.youtube.com/watch?v=1XCwGCIKD0Q

17 nejúspěšnějším kulturním vývozním artiklem měkké moci Ankary. Celých 78 % respondentů z blízkovýchodních zemí uvedlo, že někdy vidělo tureckou telenovelu. (Angün a kol. 2011: 16)

Tématem těchto telenovel je velice často právě atraktivní mix osmanské historie, muslimské identity a západních hodnot, což ve výsledku pro diváky daného regionu přináší zcela magnetizující směs. Jejich fascinace je především způsobena tím, že tyto pořady „ukazují Turky a především turecké ženy – vypořádávající se s moderností,“ jak zdůrazňuje Matthews. (2011) Irfan Sahin, výkonný ředitel televizního komplexu Dogan TV Holding, vysvětluje příčiny úspěchu tureckých mýdlových oper podrobněji. „Tyto seriály znázorňují, jak se uzavřené blízkovýchodní společnosti touží vidět, slyšet a také žít: být muslimy s moderním životním stylem, vysokým životním standardem, rovností mezi muži a ženami.“ (Matthews 2011) Tyto programy nejenže prezentují Turecko jako moderní a atraktivní zemi, ale zároveň prolamují spousty tabu, jako jsou např. pití alkoholu, předmanželský sex nebo dokonce aborce. Dopad na muslimskou populaci je zdrcující a často vede v těchto zemích ke změnám kulturních norem. (Rohde 2012) Turecká soft power je tedy z tohoto pohledu posilována dvojím způsobem: ukazuje se ve velice atraktivním světle, což pozitivně formuje diskurs o zemi přinášející množství dalších na to navazujících výhod, ale také mění konzervativnější sousední země blíže k tureckému obrazu nejliberálnější a nejsekulárnější země regionu, přičemž se to také kvalitativně promítá do vzájemných vztahů.

Dosah popularity mýdlových oper si můžeme uvést na jednoduchém příkladu. Jeden z nejpopulárnějších pořadů v této oblasti je telenovela Gümüs21 (známá také pod názvem Noor). Ve své době se jednalo o nejpopulárnější program v Turecku a zároveň jeden z nejpopulárnějších v celém blízkovýchodním regionu. Jeho obliba lze prezentovat na datech sledování, kdy jeho závěrečný díl vidělo 85 milionů diváků nad 15 let.22 Toto číslo nám říká, že tuto epizodu sledovala více než polovina všech dospělých žen arabského světa. (Rohde 2012) Tito diváci nejenže prožívají útrapy seriálových hrdinů, ale zároveň se inspirují kulturními a hodnotovými vzorci v těchto pořadech viděnými. „Bereme Turecko jako model,“ potvrzuje bahrajnská ministryně kultury Shaikha Mai bint Mohammed Al Khalifa, když mluví o vlivu tureckých mýdlových oper ve své zemi. (Yinanc 2012)

Tento obrovský podíl diváků programů, kde je Turecko prezentováno jako liberální a prosperující země, přináší Ankaře slušnou komparativní výhodu. Z tohoto pohledu určitě můžeme telenovely zařadit mezi jedno z nejefektivnějších public relations Turecka. Na základě průzkumů veřejného mínění bývá Turecko řazeno jako nejpopulárnější23 blízkovýchodní země a telenovely v tomhle zcela jistě hrají podstatnou roli. (Cagaptay 2012) Stejný názor vyslovuje Lisa Anderson, prezidentka Americké univerzity v Káhiře, která tvrdí, že se Turecko těší vlny kulturní soft power v arabském světě právě díky popularitě svých mýdlových oper. (Yinanc 2012) Matthews (2011) dále upozorňuje na zajímavý fakt, že „zvýšení popularity tureckých telenovel se kryje s růstem turecké měkké moci na Blízkém východě.“ Řečí čísel, za rok 2011 bylo z Turecka vyexportováno více než 100 televizních sérií do více než 20 zemí.24 (Utkan 2011) Propojenost tureckých telenovel a soft power je tedy zřejmá a

21 Právě série Gümüs, v níž hlavní roli obsadil turecký model Kivanc Tatlitug, zaujala arabské diváky. Muži začali přebírat jeho styl a ženy se ptát, proč arabští muži nejsou stejně romantičtí jako ti turečtí. (Idiz 2013) 22 Bylo by však chybou se domnívat, že turecké telenovely jsou primárně zaměřeny na ženy. Velkého zájmu se těší například série Ayrilik, která se zaobírá politickými tématy. Ale k té se ještě podrobně dostanu. 23 78 % lidí blízkovýchodního regionu preferuje Turecko před jakoukoliv jinou zemí. (Cagaptay 2012) 24 Také ekonomický přínos exportu tureckých seriálů není zanedbatelný, za rok 2011 činil 60 milionů dolarů. (Utkan 2011)

18 v tomto ohledu týdeník Time popisuje export těchto pořadů jako „tajemství tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana.“ (citováno Al Tamimim 2012)

Trochu do jiného světla však staví tyto telenovely sám Erdogan. Avšak dříve, než zde reprodukuji Erdoganovu kritiku, je nutné dát celou záležitost do potřebného kontextu. Z vládní perspektivy je nevýhodou soft power její obtížná ovladatelnost, jak již bylo v jedné z dřívějších kapitol zmiňováno. Domnívám se, že v kulturní oblasti je toto ještě zásadnější. Telenovely nejsou produkovány vládou, a tedy vládní vliv je velice omezený, stejně jako vliv na produkci výsledků, které přinesou. Na základě tohoto kontextu se Erdogan pustil do kritiky jednoho pořadu. Vadila mu především forma, jak je sultán Sulejman v Muhtesem Yüzyil (také známo pod anglickým názvem Magnificent Century) zobrazován. Místo jeho heroických činů, které by turecký premiér očekával, je v pořadu osoba sultána nahlížena skrze jeho milostný život. „Upozornili jsme úřady a nyní čekáme na soudní rozhodnutí. […] Ti, kteří si hrají s těmito hodnotami, by měli dostat v rámci práva tvrdou lekci,“ prohlásil turecký premiér. (Hürriyet 25.11.2012)

Tvrdá kritika se však objevuje i z opačné strany. Kvůli výše zmíněnému prolamování tabu nejsou tyto programy pozitivně vnímány ve všech segmentech již tak konzervativní blízkovýchodní společnosti. Pořady jako Gümüs nebo Muhtesem Yüzyil 25 byly viděny jako „zkažené a ďábelské“ a na jejich distributory byla saúdskými kleriky uvalena fatwa požadující jejich smrt. (Kimmelman 2010) Tyto reakce neznamenají nic jiného, než že turecké telenovely jsou známé a zároveň vlivné v různých segmentech společností.

Šíření soft power prostřednictvím mýdlových oper však nekončí u samotné obliby těchto pořadů, ale rozvíjí další možnosti měkké moci. „Jak cirkulace mýdlových oper v mezinárodní aréně roste, tak se studium tureckého jazyka a kultury stává velice důležitým v arabských a balkánských zemích,“ potvrzuje socioložka z univerzity Bahcesehir Nilüfer Narli. (Hürriyet 13.2.2013) Díky tureckým telenovelám se také probudil knižní trh čerpající námět pro své novely ve scénářích těchto televizních sérií. Spousta knih je dále překládána s potenciálem (viděno optikou mé práce) dále šířit atraktivitu Turecka u zahraničních čtenářů. (Hürriyet 13.2.2013) Další revitalizaci, na které se turecké telenovely víceméně bezděčně podílejí a o které se často mluví, přináší rostoucí zájem o osmanskou kuchyni. (Hürriyet 17.5.2012)

Turismus Turecko je pro svou bohatou historii a zároveň přírodní bohatství pokrývající jak přímořská letoviska, tak horské oblasti, velice atraktivním cílem mnoha turistů. Navíc podle dat lze vysledovat, že tento počet neustále narůstá. Na základě srovnání mezi lety 2006 a 2011 množství turistů mířících do Turecka vzrostlo o 60 % z 16,5 milionů na 26,5 milionů. (Turkish Statistical Institute)

Z blízkovýchodního pohledu hraje důležitou roli již zmiňovaná kulturní spřízněnost (v rámci níž samozřejmě i ony telenovely zaujímají podstatnou část26). Právě turecký Istanbul byl centrem Osmanské říše a palác Topkapi sídlem sultánů a tyto oblasti jsou velkým turistickým lákadlem vedle

25 Tento pořad běžel také u nás pod názvem Velkolepé století, avšak velký úspěch nezaznamenal a z hlavních vysílacích časů byl postupně odsunut na periferii. Na stránkách Česko-Slovenské filmové databáze má pouhých 15 % a je hodnocen jako 135. nejhorší seriál. 26 Zde se nejhlasitěji mluví o turecké sérii Gümüs, která pro Istanbul znamenala turistický boom, kdy turisté navštěvovali místa dobře známá z této mýdlové opery. (Sobecki 2010)

19 mešit Sultan Ahmed27 a Hagia Sofia28. Je to náboženský prvek, které hraje v atraktivitě Istanbulu důležitou roli. Nejen že v Topkapi naleznete domnělé Mohamedovy předměty nebo otisk jeho stopy, ale Istanbul je mnohdy považovaný po Mekce, Medině a Jeruzalému za čtvrté město islámu. Je tomu tak především kvůli mešitě Eyüp s hrobkou blízkého Mohamedova společníka Eyüpa29, který zahynul při prvním muslimském neúspěšném obléhání města.

Turismus je úzce propojen s leteckými společnostmi, které také mohou hrát úlohu při zatraktivnění země. Turkish Airlines jsou největší tureckou leteckou společností, u níž navíc není pochyb, odkud pochází. Při svém budování své atraktivní tváře při propagaci spoléhá na mezinárodně známá sportovní a herecká jména. V jejich reklamách tedy můžeme poznat Kevina Costnera, Lionela Messiho s Kobe Bryantem, Caroline Wozniackou, část fotbalového týmu Manchesteru United a mnoho dalších známých tváří30 zajišťující společnosti poutavost.

Turkish Airlines jsou polostátní společností (49% podíl je v rukou tureckého státu), což v jazyce politiky znamená, že vláda má dostatečnou schopnost ovlivňovat chod společnosti podle svých vlastních plánů a vizí a tedy využívat ji jako spolehlivý prvek své zahraniční politiky. Selcuk (2012) přímo tvrdí, že společnost je „[…] očividně vládou využívána jako nástroj pro podepření své otevírající se zahraniční politiky.“ Právě letecká společnost zde má potenciál sehrát důležitou úlohu zatraktivnění země, což rozšiřující oblastí svého působení a využívání známých tváří jdoucí ruku v ruce s vládními kroky uvolňování vízové regulace umožňuje Turecku zvyšovat svůj politický vliv i ekonomický přínos.

Studium Podle dostupných dat (Turkish Statistical Institute) dorazilo do Turecka v roce 2006 necelých 95 000 turistů, kteří za důvod své návštěvy uvedli vzdělávání. Toto číslo v následujících letech dále plynule rostlo, aby v roce 2011 dosáhlo již více než 220 000 osob. Pokud se však zaměříme přímo na vysokoškolské studium, realita je trochu odlišná.

Univerzitní studium je oblastí, kde turecká aktivita výrazně zaostává za potenciálem země a nedokáže nalákat dostatečné množství cizinců. Tento fakt je viditelný především v meziročním srovnání, kdy v akademickém roce 2008-2009 zůstával přibližně stejný počet (lehce nad 18000) zahraničních studentů jako v období před deseti lety. I přes snahu AKP navýšit tento počet, zůstává cíl nesplněn. Hlavní příčina tohoto stavu je viděna v právních nedostatcích a managementu týkajícího se univerzit, jako jsou víza a povolení k pobytu nebo absence univerzitních kanceláří pro zahraniční studenty31, které by jim pomohly v potýkání se nejen s byrokracií, ale i s všedními problémy jakožto cizinců. (Yavuz 2011; Hurriyet, 29.3.2012) Podle nespecifikovaného ankarského think tanku patří mezi největší problémy, se kterými se tito studenti potýkají, jazykové bariéry, kulturní odlišnosti, ale také rasismus a diskriminace. (Hurriyet, 29.3.2012)

27 Známá také jako Modrá mešita. 28 V současnosti slouží jako muzeum. 29 Podstatná zmínka o něm je také v nedávno uvedeném tureckém velkofilmu Fetih 1453 o dobývání Konstantinopole Mehmedem II. 30 Propagační videa lze zhlédnout na této adrese společnosti: http://www.turkishairlines.com/en- tr/corporate/turkish-airlines-multimedia/movie-archive 31 Tyto kanceláře fungují pouze pro studenty programu ERASMUS.

Na druhou stranu se Turecko dlouhodobě umisťuje na předních příčkách v počtu vlastních vyslaných studentů na zahraniční univerzity. Yavuz (2011) tento údaj dává do spojitosti se zákazem nošení šátků na tureckých univerzitách jako Atatürkovým sekulárním odkazem, který platil a byl přísně dodržován až do konce roku 2010. Nehovoří však již o opačném efektu, kdy tato proklamovaná sekularita vysokého školství v Turecku mohla negativně ovlivňovat zájem o studium ze strany religiózních žen i mužů ze sousedních zemí.

Tato stagnace samozřejmě neušla pozornosti vlády, která se tímto stavem aktivně zabývá, minimálně rétoricky. Proto byl v roce 2010 vyhlášen vládní plán, který by dokázal zatraktivnit turecké vysokoškolské studium pro zahraniční studenty a dosáhl zdvojnásobení jejich počtu. Ve stejné době se dospělo k rozhodnutí přetřásaného a velké vášně vzbuzujícího tématu zákazu nošení šátků na univerzitní půdě. Tento zákaz byl počínaje rokem 2011 zrušen, což jistě přispělo k přitažlivosti tureckých univerzit v religiózním regionu. 32 Statistiky za rok 2011 vypovídají, že tyto vládní kroky byly úspěšné a po dekádě stagnace počet těchto studentů prudce vzrostl o 70 % a dosáhl čísla okolo 26000. (Study In Turkey; Hurriyet, 29.3.2012)

5.3.2 Politická rovina soft power

Další dvě Nyeho kategorie, politické hodnoty a zahraniční politiku, jsem se rozhodl sloučit. Jedná se o logický krok, neboť obě kategorie mají mezi sebou tolik průniků, že jejich oddělení by vedlo spíše ke zmatkům, než ke zjednodušení a zpřehlednění dané problematiky. Zároveň si je třeba uvědomit, že zahraniční politika je obvykle odrazem politických hodnot, které jsou v zemi normou. Z tohoto hlediska budu mluvit o objímající škatulce politické roviny, kterou vesměs budu chápat jako oficiální vládní linii, na níž mají rozhodující vliv vládní politici v čele s ministerským předsedou Erdoganem.

V politické dimenzi turecké soft power můžeme vypozorovat pro Turecko několik stěžejním témat, začnu integračními snahami Ankary do regionálních a mezinárodních institucí.

Mezinárodní a regionální instituce Instituce hrají pro Ankaru klíčovou roli a jsou, jak jsem zmiňoval, jedním ze základních operačních principů artikulovaných současným ministrem zahraničí Ahmetem Davutoglu. (2007; 2010a; 2010b) Toto posilování regionálního institucionálního rámce se děje v souladu s dalšími prioritami turecké zahraniční politiky vedoucími k vytvoření pre-emptivního mírového nástroje v nestálém prostředí regionu Blízkého východu. Instituce (především z pohledu liberalistů) jsou klíčové v redukci anarchie v mezinárodním systému a slouží k lepší výměně informací a posilování důvěry mezi podezíravými aktéry. (Keohane 2002: 3) Zároveň by bylo chybou podcenit roli institucí při posilování pozice Ankary v regionu. V tomto kontextu lze velice dobře rozumět snaze Turecka být součástí snad každé regionální iniciativy, u které je to možné. Cílem však není pouze samotná integrace, důležitou součástí je také hrát aktivní roli na institucionální půdě. (Davutoglu 2010a)

Proto lze turecké názory slyšel na různých regionálních fórech od Íránsko-syrsko-tureckých trilaterálních setkání, Íránské sousedské iniciativy, přes Arabskou ligu a Africkou unii (kde vystupuje jako pozorovatel), až po Radu pro spolupráci arabských států v Zálivu. Soft power je však prosazována

32 Tím samozřejmě nechci tvrdit, že k zrušení došlo výslovně kvůli těmto pragmatickým důvodům.

21 také účastí v nadregionálních institucích, čímž se Turecko prezentuje jako schopný aktér, jehož role přesahuje hranice regionu. Zde se jedná především o členství v prestižním klubu největších světových ekonomik G-20 nebo v Radě bezpečnosti v křesle nestálého člena, které země získala v roce 2009, což je takřka půlstoletí po svém minulém členství. Jako kapitola sama pro sebe je turecké integrační úsilí týkající se Evropské unie.

Přestože je vztah Turecka a Bruselu plný vzájemných ambivalencí, můžeme integrační úsilí země chápat jako podstatný zdroj generování atraktivity. Přestože Západ má často u blízkovýchodních zemí negativní konotaci, integrační snaha muslimského státu do EU zdaleka není nahlížena jako zavrženíhodný krok, ale naopak je viděna s patřičným obdivem a jako „zdroj inspirace“ (Altunisik 2008: 44) Debaty o možném vstupu Turecka se vedou již skoro od samých počátku evropské integrace, avšak přístupová jednání byla zahájena až za Erdoganovy vlády v roce 2005, což AKP označovala za průlomový úspěch na cestě do Evropy. V souvislosti s EU nelze opomenout také vnitrostátní institucionální rámec, který je logicky díky integraci (přestože velice pomalé) přetvářen k obrazu evropského modelu pozvolnou implementací acquis communautaire,33 a tím pádem dalším potenciálním zdrojem atraktivity země v regionu.

Mediace Prestiž vydobytá díky aktivní roli Ankary v regionálních i mezinárodních institucí je dále rozšiřována na poli mediace konfliktů. Pro mediaci, jako „jednu z forem asistence třetí strany při dobrovolném řešení konfliktů,“ (Moore 2003: xi) má Turecko velice výhodné vnější podmínky, a to na politické, kulturní i geografické rovině. (Šulík 2012: 1) To samozřejmě není dostatečný arzenál k silné pozici mediátora, ta musí především vycházet z vnitropolitické motivace tuto úlohu přijmout a aktivně se jí zhostit a zároveň v geopolitickém prostoru nenarazit na silnějšího aktéra danou úlohu vykonávat.34 Jak jsem se už vyjadřoval výše, zahraničněpolitické principy politiky s touto úlohou explicitně počítají a turečtí politici se ji nebojí aktivně vykonávat. (Davutoglu 2010a) Ankara v této oblasti sehrává důležitou roli, kdy je připravena podniknout potřebné kroky ještě dříve, než krize eskaluje na kritickou úroveň. Jak sám Davutoglu (2010a) upozornil, turecká regionální politika je založena na soustavném politickém dialogu a snaze zajistit stabilitu a bezpečnost pro všechny aktéry.

Avšak Ankara není aktivní pouze v řešení potenciálních krizí, ale dokáže zaujmout dostatečně flexibilní přístup a angažovat se jako prostředník ad hoc dialogu v případě, že se krize již naplno rozhoří. Tato snaha se zemi vyplácí také politicky a přináší Turecku důležité politické body ve formě důvěry ze strany regionálních aktérů. Tím samozřejmě posiluje svou soft power a zároveň pozici v regionu.

Důkazem, že to Ankara se svou mediační roli myslí vážně, je vyjádření Ahmeta Davutoglu aspirujícího vybudovat z Istanbulu mezinárodní mediační centrum. „Proč je to [ustanovit Istanbul jako mezinárodní mediační centrum+ tak důležité pro Turecko, je, že se nacházíme přesně ve středu všech těchto zemětřesení, geopolitických zemětřesení od Balkánu pro střední Asii. Turecko je přesně

33 Předpokládaný efekt EU v reformování Turecka trochu snižuje text autorek Börzel a Syaltin (2012), který daleko větší váhu klade na politické elity, jež řídí domácí politickou změnu s cílem konsolidace politické moci. Sílu europeizace především autorky spatřují v oblastech, kde unijní tlak na vnitřní reformy odpovídá cílům vládnoucí strany (zde se např. nabízí potlačení nedemokratického kemalistického dědictví). 34 Do této podmínky výrazně promluvila politická situace po 11. září a především irácké invazi, kdy Bushovy Spojené státy selhaly v jednání jako nestranný mediátor v blízkovýchodním prostoru a tuto pozici vyklidily. (Perthes 2010: 2)

22 v centru. A všechny tyto krize byly přímo či nepřímo, historicky nebo kulturně, spojeny s Tureckem.“ (Jones 2012) Prestiž, kterou by naplnění tohoto plánu Turecku přineslo, zde jistě není nutné podrobněji rozvádět.

Turecko však naráží také na problémy, které jeho mediační ambice trochu shazují. Perthes (2010: 4-5) upozorňuje na tři základní limity. Nejdříve je si třeba uvědomit, že role Ankary je především podpůrná a ve složitějších případech (jako je zahrnutí Izraele) nejsou turečtí diplomaté schopní dosáhnout potřebných cílů. Proto je přesnější vidět tureckou roli jako iniciační, kdy připraví pro vyjednávání půdu a finální část přenechá silnějšímu aktérovi (Washingtonu). Jako druhý limit Ankary Perthes uvádí, že ambice tureckých lídrů vyjádřené zvýšeným aktivismem nemusí být zdaleka všem pochuti. Turecko se tímto aktivismem staví do role regionální mocnosti, což může být v přímém konfliktu s jiným aktérem (např. s Íránem). Třetí dilema lze vysledovat v chování Ankary, která se explicitně přiklání k jednotlivým stranám. Nejviditelnější je to ve vztahu k Izraeli, což je podtržené rétorikou během války v Gaze na konci roku 2008 nebo incidentem s Mavi Marmarou.35 Toto stranění je v rozporu s mediační rolí a aktér pak ztrácí potřebnou důvěru.

Vymezování se vůči nepopulárním aktérům Právě výše zmíněné stranění také zcela jistě působí jako atraktivní činitel. Tedy pokud vycházíme z toho, že straníme proti aktérovi, který je v regionu extrémně nepopulární a sledujeme tím vztah my vs. oni. V tomto kontextu je v regionu zcela pragmatické hrát americkou nebo především izraelskou kartu. Spojené státy stejně jako Izrael se v regionálních průzkumech veřejného mínění pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách aktérů, kteří jsou vnímání jako největší hrozba (Akgün a kol. 2011: 17), a tedy jakákoliv kritika jejich směrem bývá s nadšením vítána.

Nejdříve se zaměřím na Spojené státy. USA jsou v blízkovýchodním regionu dlouhodobě silně zainteresované a Ankara je tradičně pokládána za důležitého partnera Washingtonu v oblasti. Přestože po 11. září Turecko ochotně podpořilo intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu, o dva roky později v případě Iráku už byla realita zcela odlišná. Turecká veřejnost se proti intervenci ostře vymezila a nakonec i vláda zamítla možnost užití tureckého území pro americkou invazi do Iráku.36 Přestože toto rozhodnutí turecké vlády bylo překvapivé, těsné37 a navíc sám premiér Erdogan sháněl pro jeho prosazení podporu, tak vedlo k největší turecko-americké roztržce za dlouhou dobu. (Gordon; Taspinar 2008: 31) Na druhou stranu byl tento krok nejdříve překvapivě, ale pak hned velice pozitivně vnímán v arabském světě. Rozčarování amerických stratégů z turecké reakce byl v přímém rozporu k pozitivním regionálním reakcím oceňující Turecko, že se dokázalo postavit a říct jasné „Ne“ nenáviděné supervelmoci. (Hinnebusch; Quilliam 2006: 521)

Ještě „snadnější“ zisk politických bodů je podmíněn důrazným vymezením se vůči Izraeli. Aras (2008: 6) mně dává za pravdu a tvrdí, že se Turecko vždy těšilo regionální legitimitě, ta ale ještě narostla v posledních letech: „Rozhodnutí z března 2003 [nepovolit USA vést invazi do Iráku z tureckého území]

35 Oba incidenty ještě budou podrobně rozvinuty. 36 Tento krok nebyl veden populistickou snahou vyvolat v regionu dojem, že Turecko stojí za svými sousedy a je proti cizímu vměšování, ale jednalo se o pragmatický krok, který vycházel z pevně zakořeněné obavy, že intervence v Iráku by mohla vést k existenci samostatného kurdského státu. Mimochodem stejnou obavu lze nalézt také u syrského vedení. (Berry 2004) 37 Gordon a Taspinar (2008: 31) vysvětlují, že přestože většina poslanců (264) hlasovala ve prospěch návrhu poskytnout americké armádě území (proti hlasovalo 250), 19 absencí znamenalo nezískání potřebné většiny a odmítnutí návrhu.

23 a turecký kritický postoj vůči Izraeli zvýšilo tureckou popularitu a kredibilitu v arabských ulicích.“38 Zde lze samozřejmě namítnout, že kritizovat Izrael je v regionu víceméně nutnou podmínkou a že to tedy dělá každý. V tomto případě je ale nutné vycházet z historie turecko-izraelských vztahů, které po dlouhou dobu byly v rámci regionu více než dobré, a nabytého postavení Ankary v posledních letech, jež se mohla těšit silného hlasu jak vůči Tel Avivu, tak i vůči arabským zemím. Za této konstelace je kritika izraelských kroků viděna jako ještě důležitější.

Podstatnou roli zde sehrálo Erdoganovo zapojení do izraelsko-palestinského konfliktu, v němž zcela viditelně stál na straně Palestinců a naopak Izrael podroboval silné kritice. To se poprvé silně projevilo po izraelské operaci Lité olovo v pásmu Gazy na konci roku 2008 a následné roztržce (k oběma událostem se ještě později podrobně dostanu) s izraelským prezidentem Perésem během Světového ekonomického fóra v Davosu v roce 2009. Zatímco Izraelci zuřili, pro arabské země se stal Erdogan hrdinou už proto, že žádný arabský vůdce nenašel tolik odvahy s takovým důrazem se postavit za Palestince, jako ne-Arab Erdogan. Jeho ohromná popularita se ukázala například při jeho cestě do Egypta, kde byl na káhirském letišti (podobně jako tuniském nebo tripolském) nadšenými davy vítán jako „rocková hvězda“ za skandování: „Erdogan! Erdogan! Opravdový muslim, žádný zbabělec!“ (Ghosh 2011)

Souvislost mezi Erdoganovou popularitou a vymezováním se Izraeli lze také nalézt ve statistických datech. Na základě výsledků průzkumu veřejného mínění v regionu39 zpracovaného think tankem TESEV je hlavním40 problémem regionu izraelsko-palestinský konflikt. (Akgün a kol. 2011: 9) Blízkovýchodní veřejnost samozřejmě stojí na straně Palestinců a dobře si všímá tureckých kroků (reprezentovaných Erdoganem) vůči židovskému státu. To potvrzují také data, která řadí Erdoganův rychlý nárůst popularity do roku 2010, právě rok po jeho „slavném“ vystoupení v Davosu. 6.Případové studie

Blízký východ je různorodý region a stejná různorodost platí pro vztahy Turecka k těmto zemím. Proto je velice obtížné obecně mluvit o turecké měkké moci v blízkovýchodním regionu, aniž bychom se vyhnuli podstatným zjednodušením. Proto jsem se rozhodl z této oblasti vybrat tři země, na nichž konkrétně znázorním aplikaci turecké soft power.

6.1 Sýrie

6.1.1 Historický kontext

Sýrie je tureckým jižním sousedem, ale vzájemná geografická blízkost vedla spíše ke sporům, než k oboustranné spolupráci. Ke vzájemné nevraživosti v druhé polovině dvacátého století velkou měrou

38 Oproti tomu se na Západě spekulovalo, zda tento krok nevede k odklonu Turecka ze západního kurzu. (Ghosh 2011) 39 Jednalo se o Egypt, Jordánsko, Libanon, Palestinu, Saudskou Arábii, Sýrii, Irák a Írán. 40 Jistě také není náhodou, že jako druhý hlavní problém respondenti uváděli ekonomickou nestabilitu, (Akgün a kol. 2011: 9) což ekonomicky relativně silné Turecko staví dále do atraktivního světla. Podle regionálního průzkumu bylo Turecko dokonce v roce 2010 viděno nejpříznivěji ze všech hodnocených zemí. (Akgün a kol. 2011: 10)

24 přispěla realita Studené války, která sousedy rozdělila do znepřátelených táborů. Zatímco Turecko opatrovalo americké jaderné hlavice a připravovalo se na konflikt pod vlajkou NATO, Sýrie ve svém přístavu Tartus hostila sovětské námořní síly.41

Příslušnost k odlišným mocenským blokům však nebyla jediným problémem mezi zeměmi. To se potvrdilo v devadesátých letech po konci Studené války, když se obě země dostaly až na samotný práh válečného konfliktu. Hlavní konfliktní oblasti se vztahovaly k syrským teritoriálním nárokům na tureckou provincii Hatay, sdílení vodního zdroje řeky Eufrat a především podpoře syrského režimu Straně kurdských pracujících (známou pod zkratkou PKK) bojující za nezávislost Kurdistánu a Tureckem (nebo také USA) považovanou na teroristickou organizaci. Právě poslední bod se dotýkal Ankary zdaleka nejcitlivěji a v roce 1998 dovedl obě země až na pokraj války.42 Relativní uklidnění vyhrocené situaci přinesly až smlouvy z Adany (z října téhož roku), kdy Sýrie, která si uvědomovala vojenskou nedostatečnost, podlehla tureckému tlaku a zavázala se k uzavření tréninkových kempů členů PKK a zároveň ukončila logistickou podporu této skupiny.

Přestože se vztah obou zemí po dohodách z Adany znatelně zklidnil, zdaleka nelze hovořit o přátelství. Opravdový restart vzájemných vztahů přichází až o čtyři roky později s nástupem AKP k moci v listopadu 2002, (Tür 2010: 167; Aras 2008: 2) zároveň je však tato proměna také dávána do souvislosti s integračním procesem do EU. (Almuedo 2011: 24) Nová politika reprezentovaná novou politickou vizí vycházející z koncepce snažící se vyřešit všechny spory se sousedy a důrazem na kooperaci, se kterou AKP přišla, byla pozitivně nazírána také z Damašku. Nemalou měrou se na tom podílela mocenská výměna, kdy po smrti Hafíze Asada usedl na prezidentské křeslo jeho syn Bašár Asad.

Během této doby byly mezi Tureckem a Sýrií viditelně posíleny ekonomické vztahy, stejně jako vybudována silná politická pouta. Proto rozpad vzájemných vztahů vedoucí až k otevřenému nepřátelství mezi oběma vládami s příchodem masových protestů v Sýrii bylo překvapivým vyústěním poslední dekády vztahů.

6.1.2 Politická rovina soft power

Bilaterální vztahy Bilaterální vztahy obou zemí jsou velice pestré a během sledované dekády prošly obrovskými změnami od pomalého navozování vzájemných kontaktů, přes velice úzkou spolupráci, až po stávající nepřehlednou situaci občanské války. Té se však budu věnovat až ve zvláštní kapitole věnované Arabskému jaru.

Důležitým aspektem, který se významnou měrou podílel na takřka bezproblémové spolupráci zemí, byly vzájemné sympatie obou politických lídrů. Už samotný fakt, že Asad byl po 68 letech prvním syrským prezidentem, který navštívil Ankaru, je důležitým symbolickým krokem. Erdoganovo a Asadovo přátelství bylo explicitně demonstrováno, když Bašár Asad s manželkou přicestoval na

41 Základna je funkční až do dnešních dnů. 42 Turecký náčelník štábu generál Hüseyin Kivrikoglu se v té době dokonce nechal slyšet, že mezi Sýrii a Tureckem je nedeklarovaný válečný stav. (Tür 2010: 164)

25 týdenní dovolenou do tureckého Bodrumu, tak jej na letišti počkal Erdogan se svou ženou a pozval je na společný oběd. (Aras 2012)

Přesto je třeba upozornit na podstatné odlišnosti mezi státy. Zatímco Turecko je parlamentní demokracií a s některými výhradami můžeme dokonce tvrdit, že liberální, vládnoucí syrské elity se spíše tváří jako rodinný podnik. Z oficiálních pozic je Asadův režim prezentován jako poloprezidentský, avšak podle CIA (online) se jedná o autoritářský režim.

Na počátku sledované dekády vzniklo mezi Tureckem a Sýrií množství kooperačních mechanismů: Společná ekonomická komise, Rada partnerství, Obchodní rada a mnoho dalších.43 Hlavní posun se však odehrál o něco později. Na základě viditelného kvalitativního zlepšení vzájemných vztahů byla v roce 2007 ustanovena oblast volného obchodu mezi zeměmi a především v roce 2009 po podpisu Společné politické deklarace Rada vysoké strategické spolupráce (High Level Strategic Cooperation Council), v jejímž rámci docházelo k vzájemným pravidelným návštěvám nejvyšších státních příslušníků. Na tomto základě byla také zrušena vízová povinnost, dosaženo padesáti dohod44 a podepsáno Memorandum o porozumění. (Šulík 2012: 5) Společné vojenské cvičení v roce 2009 zároveň s ekonomickým pokrokem nabízelo optimistickou perspektivu do budoucnosti a některé komentáře šly tak daleko, že dokonce předjímaly vznik potenciální blízkovýchodní unie. (Zalewski 2011)

Dohoda o volném obchodu znamenala pro obě země znatelný impuls ve vzájemné obchodní výměně. Až do roku 2006 se objem obchodovaného zboží mezi Tureckem a Sýrií pohyboval okolo 800 milionů dolarů za rok. Počínaje rokem 2007, kdy dohoda byla schválena a začala platit, přišel raketový nástup a v roce 2010 se vzájemná obchodní výměna zastavila na částce 2,2 miliardy dolarů. (Ministerstvo zahraničních věcí Turecka) V řeči procent se tedy jedná o 175% nárůst obchodu a očekávání ministerstva do roku 2012 se dokonce pohybovalo okolo 5 miliard dolarů! (Aras 2012) Turecká ekonomická síla byla také znatelná ve velikosti investic do Sýrie. Za samotný rok 2011 zde turecké firmy investovaly 223 milionů dolarů a investice šly především do potravinářského a rybářského odvětví a do kovoprůmyslu. (Aras 2012) Sýrie se s příchodem tureckých peněz mohla těšit z potřebného ekonomického impulsu a s ním spojeným vznikem nových pracovních míst.

Evropská unie Zda se jednalo o patřičnou hrdost na většího „bratra“ nebo pragmatické zhodnocení situace na základě již zakořeněné liberální logiky, sousedův prospěch přinese prospěch i nám, je obtížné zhodnotit, každopádně Syřané sledovali turecký úspěch s patřičným obdivem. To se také týkalo tureckého institucionálního začleňování ať už na ekonomické nebo politické rovině. Turecko bylo v té době doslova zemí, jejíž zahraniční politiku sledovali Syřané „*…+ s obdivem a brali si ji pro sebe za příklad *…+,“ jak bez skrupulí prohlásil syrský prezident Bašár Asad. (Tür 2010: 169) Už samotné prohlášení a výběr slov spíše poukazují na první variantu uznání silné turecké atraktivity a to přímo syrskou hlavou státu.

Dobře to lze zdokumentovat na tureckých přístupových jednáních do EU. Přestože bychom mohli předpokládat, že potenciální integrace Ankary do unijních struktur by mohla být ze syrské strany hranice považována za odcizující krok a v nejextrémnější podobě jako jistá zrada blízkovýchodní či

43 Výčet kooperačních mechanismů lze nalézt na stránkách ministerstva zahraničí Turecka. 44 Podrobněji vyjmenovává dohody Aras. (2010)

26 muslimské identity, je tomu přesně naopak. Asad vyjádřil podporu turecké cestě a zdůraznil, jak rád je za turecké vyjednávání s EU, které je velice důležité pro Sýrii a region.“ (Tür 2010: 169) Z tohoto můžeme vyčíst, že syrský prezident nepodezřívá Ankaru z určité formy oportunismu a úprku na Západ, ale spíše ji chápe jako sobě blízkého aktéra s podstatným slovem u evropských mocností. V turecké integraci vidí šanci, která by mohla stabilizovat celý region a přinést ekonomický rozvoj.

Tento pozitivní pohled a podpora tureckých kroků k EU však není záležitostí pouze syrské politické reprezentace, ale můžeme ji považovat za celospolečenský trend. Toto tvrzení bylo prokázáno na základě výsledků průzkumu podniknutého tureckým think tankem TESEV (Akgün a kol. 2011: 9), který zjistil, že většina Syřanů (mezi 55-59 %) podporuje Ankaru na své cestě za členstvím v EU. O něco zajímavější je druhé zjištění průzkumu, které vypovídá o ještě vyšším procentu respondentů domnívajících se, že potenciální turecká integrace by se pozitivně podepsala na situaci na Blízkém východě. Tyto výsledky dokumentují důvěru, které se Turecko u svého jižního souseda v té době mohlo těšit.

Mediace Celoregionální prestiž Turecka postavila zemi do výhodné situace, kdy se mohla zhostit zprostředkující úlohy v řešení konfliktů, o které není v regionu nouze. Právě Sýrie byla zemí, která tuto tureckou aktivitu ráda využila. Dokonce bych se zde nebál tvrdit, že se jedná o jeden z nejpodstatnějších zdrojů a zároveň důkazů turecké měkké moci a její úspěšnosti v této zemi.

Jako názorný příklad turecké mediace zde rozeberu dvě situace: tureckou zprostředkující roli během syrsko-iráckého konfliktu a během syrsko-izraelských jednání.

Konflikt mezi syrskou a iráckou vládou se rozhořel na základě série bombových útoků v druhé polovině roku 2009, které si v Bagdádu vyžádaly množství obětí na životech. Malikiho vláda z podílu na útocích obvinila Damašek s cílem destabilizovat Irák, což vláda v Damašku kategoricky odmítla.45 46 (Chulov 2009) Tento krok vedl ke zvýšení napětí a k diplomatickému urovnání samozřejmě ani nepomohlo oboustranné stažení velvyslanců. Ankara vědoma si rizika, jaké by to pro region mohlo znamenat, se rozhodla do konfliktu aktivně zasáhnout. Přesně v intencích proklamovaných zásad se snažila dostat obě znesvářené strany k jednomu stolu, což se jí nakonec povedlo. Ministři zahraničí Iráku a Sýrie se společně sešli na jednání v Istanbulu, které přispělo ke „snížení napětí“. (Tür 2010: 172) Turecko se zde představilo jako důležitý aktér regionu, který se nebojí podniknout aktivní kroky, aby zachovalo v tomto geografickém prostoru mír. Na druhé straně se ukázalo, že tento druh vměšování se do arabských záležitostí je těmito státy tolerován, ba více oceňován.47

Ankara se této prestižní role netěšila pouze vůči arabským zemím v regionu, ale také vůči Izraeli. To ji postavilo do jedinečné pozice, kdy se mohla pokusit podílet na řešení izraelských konfliktů, kterých není zrovna málo. To Turecko dovedlo po Asadově žádosti ke zprostředkování syrsko-izraelských jednání týkajících se jejich dlouho zamrzlého konfliktu. (Aras 2012) Ta proběhla v roce 2008 a čítala

45 V té době byly diplomatické vztahy mezi Irákem a Sýrií relativně čerstvé, tři roky před těmito událostmi byly znovuobnoveny po čtyřiadvacetileté přestávce. 46 V tomto kontextu je nutné si uvědomit, že spousta členů strany Baas utekla v prvních dnech Spojenými státy vedené invaze v Iráku právě do Sýrie. (Al Jazeera, 25.8.2009) 47 Trochu odlišný názor artikuluje Perthes (2010: 5), když uvažuje, že zvýšený turecký aktivismus nemusí být všem regionálním aktérům po chuti a arabské státy ve skutečnosti ve svých vnitroarabských konfliktech Turecko jako mediátora nutně nepotřebují.

27 celkem osm kol, při nichž se projednával status Izraelem okupovaných Golanských výšin a možnost uzavření mírové smlouvy. Do úspěšného konce se však jednání dovést nepodařilo, přestože se zdála být na dobré cestě. Důvodem, proč byla jednání přerušena, bylo rozhoření dalšího konfliktu, jehož byl Izrael součástí. Izraelská invaze do Gazy na konci roku 2008, která za sebou nechala okolo 1 300 mrtvých Palestinců, následovaná rozzuřeným výstupem premiéra Erdogana vůči Izraeli v Davosu jednání zcela zastavila. (Tür 2010: 171; Ghosth 2011)

Zproblematizování vztahu mezi Ankarou a Tel Avivem a zpochybnění turecké mediační role vůči Izraeli jsou zcela viditelné a budu se jim ještě věnovat. Na druhé straně zde byl Damašek, který prokázal absolutní důvěru v Ankaru a její kroky provázející jednání. „Sýrie vyslala zprávu o plné podpoře Turecka jako mediátora.“ (Tür 2010: 171) Viditelnost tohoto tureckého vlivu v Sýrii byla viditelná i zvenčí. Proto se bývalý libanonský premiér Fuad Siniora neváhal obrátit na Ankaru, zda by mohla něco podniknout s destabilizující syrskou politikou v Libanonu. (Aras 2012)

Postoj k jiným aktérům Podstatnou událostí, která vedla ke shodě turecké a syrské reprezentace a ve svých důsledcích je také sblížila, byla společná obava z americké invaze v Iráku. Vzájemné pojítko mezi těmito třemi zeměmi (tedy Sýrií, Tureckem a Irákem) je silná kurdská menšina a Ankara se spolu s Damaškem strachovala, že válka v Iráku by mohla vytvořit podmínky pro kurdské snahy o samostatný stát. (Aras 2012)

Syrská opozice vůči americké intervenci byla silná a syrská vláda ustavičně a velice hlasitě americkou operaci kritizovala. V jednu chvíli se dokonce vyrojila podezření, že podporuje protiamerické povstalce s cílem dostat americkou armádu co nejdříve z Iráku pryč. (Hinnebusch 2005: 2; BBC 10.3.2005; PBS 31.3.2003; Zisser 2004) Syrská veřejnost byla obdobně protiamericky naladěna a podle průzkumů veřejného mínění se více než tři čtvrtiny respondentů vyjádřily, že by jejich země měla podporovat irácké jednotky v boji proti USA.48 (Syrian Public Opinion 2007)

Viděno touto optikou, je zcela zřetelné, jak pozitivně musela turecká opozice americké operaci rezonovat u syrské populace. Turecko bylo dříve viděno jako loajální člen NATO a americký spojenec v oblasti, který ani na chvíli neváhal s vysláním svých vojáků do Afghánistánu. Proto se z vnějšího pohledu mohlo zdát jako určité překvapení, že se k americké žádosti Ankara postavila do opozice a místo toho upřednostnila loajální přístup k regionu a odmítání cizího vměšování. Že se jednalo spíše o turecký pragmatický krok na základě špatných zkušeností s válkou v Iráku ani tak nehraje roli. Turecko si tím získalo v celém regionu včetně Sýrie nezanedbatelnou popularitu. (Hinnebusch; Quilliam 2006: 521)

To nebyl jediný případ, co Ankara upřednostnila své regionální spojence před západními snahami. Turecko upevňovalo se svým jižním sousedem vztahy i v době, kdy se USA společně s mezinárodním společenstvím snažilo na Damašek zatlačit a donutit jej ke stažení ze sousedního Libanonu. Naopak Turecko zpochybňovalo tvrdou americkou politiku vůči Sýrii a považovalo ji za kontraproduktivní. (Aras 2012)

Snadnější cíl k získání popularity než USA je nepohodlný Izrael. Ve vztahu k Sýrii je situace ještě citlivější už kvůli zmíněné okupaci části syrského území. Přestože tento fakt nebyl objektem turecké kritiky a naopak se Ankara snažila v tomto hrát zcela konstruktivní roli zprostředkováním vyjednávání,

48 V podobném duchu se objevovaly informace, že na pomoc iráckým bojovníkům míří do země přes syrskou hranici tisíce Syřanů. (Ghattas 2003)

28 tak se turecká kritika Izraele ve sledované dekádě ozývala stále hlasitěji. Není pochyb, že v Sýrii, v zemi, kde 54 % populace vidí v židovském státě největší hrozbu pro region, tato kritika padala na úrodnou půdu. (Akgün a kol. 2011: 17)

Hlavním tématem turecké kritiky byla palestinská otázka. Snad jako nejsilnější public relations v očích islámských států zapůsobila Erdoganova „one man show“ během Světového ekonomického fóra v Davosu v roce 2009. Zde turecký premiér pod tlakem emocí konfrontoval izraelského prezidenta Shimona Perese ohledně izraelské invaze do Gazy na konci roku 2008. „Když dojde na zabíjení, tak vy víte velice dobře, jak na to,“ (Bennhold 2009) rozčiloval se Erdogan během debaty s Peresem. V tomto kontextu syrský tisk spekuloval, že výstup tureckého premiéra by mohlo otočit celou mezinárodní scénu vzhůru nohama. (Al-Thawrah, cit. dle BBC 31.1.2009)

Mobilizační efekt turecko-syrských vztahů také měla už dřívější událost, kdy izraelská armáda v roce 2006 intervenovala do Libanonu. Sýrie, jakožto libanonský soused, v této akci viděla bezprostřední národní ohrožení; viděno tureckou perspektivou se zase jednalo o ohrožení regionálního míru, který stál na vrcholu tureckých zahraničněpolitických snah v blízkovýchodním regionu. Tyto obdobné obavy „popostrčily obě země k sobě blíže.“ (Tür 2010: 169)

6.1.3 Kultura

Kulturní spřízněnost Turecka a Sýrie vychází především ze čtyř století vzájemného soužití pod Osmanskou říší. V moderní době je kulturní pronikání dále udržováno 900km dlouhou vzájemnou hranicí, která přímo vybízí ke spolupráci ve všech oblastech, kulturu nevyjímaje.

Odkazy na ekonomickou prosperitu společné osmanské éry také využívají turečtí politici ve svých projevech směrem k Sýrii. To demonstroval již v roce 2004 Erdogan na návštěvě Damašku, kdy označil Syřany za své „bratry“ místo tradičního oslovení přátelé. (Aras 2012)

Mýdlové opery V syrské realitě hrají mýdlové opery tradičně silnou úlohu a syrští herci, producenti a režiséři jsou pokládáni za jedny z nejkvalitnějších svého oboru na Blízkém východě. (Weingarten 2010) Sledují je miliony diváků nejen v Sýrii, ale v celém arabském světě a jejich představitelé jsou často viděni jako hrdinové. Je zcela zřejmé, že mobilizační potenciál těchto pořadů byl v zemi s ne zcela demokratickým zřízením pečlivě sledován politickými elitami, a také proto byly telenovely často spjaty s Asadovým režimem a na něj napojenou stranou Baas. (Sayfo 2012; Ibrahim 2012) Na druhé straně je nutné podotknout, že i syrské telenovely tradičně hrály liberalizační roli ve společnosti zobrazováním skutečností, které bývaly v syrské společnosti tabu.49 (Weingarten 2010)

I přes syrskou tradici mýdlových oper (nebo díky ní, záleží na úhlu pohledu) zaznamenávají turecké telenovely v této zemi ohromný úspěch. Podle průzkumu veřejného mínění za rok 2010 vidělo alespoň nějakou tureckou sérii 85 % respondentů. (Angün a kol. 2011: 16) Není se čemu divit,

49 Zajímavě se jeví fakt, že dříve, kdy syrsko-turecké vztahy nebyly zdaleka tak přátelské, byly syrské pořady často zaměřeny proti svému severnímu sousedovi. Syrská historická dramata často zobrazovala souboj hrdinných arabských patriotů bojujících proti osmanskému útlaku. Toto se však začalo v novém století se zlepšováním vzájemných vztahů postupně měnit a role nepřátel přešla na evropské kolonialisty. (Sayfo 2012)

29 opakovaně zde omílaná kulturní blízkost a společná historie, zvyšující se kvalita vzájemných vztahů nebo celoregionální popularita Turecka jako modelové země k tomu dokázaly kvalitně připravit půdu.

Existuje zde však ještě jeden silný argument. Turecko, jakožto nearabská země, potřebovalo své pořady, pokud je chtělo vyvážet, nadabovat do arabštiny. Pro tento účel si turečtí producenti prozíravě vybrali právě syrský dialekt a pragmaticky tak navázali na syrskou tradici v této oblasti. „Použití syrského dialektu nebylo překážkou pro úspěch televizní série Noor, ale naopak její hlavní výhodou, přestože mezi syrským dialektem a ostatními arabskými dialekty existují podstatné rozdíly.“ (Buccianti 2010) Nejenže si tím zajistili úspěch v samotné Sýrii, ale zároveň si tím usnadnili pozici v dobývání dalších arabských trhů.

Turismus Série Gümüs se také znatelně podepsala na úspěchu v oblasti turismu. Konkrétně pro Istanbul znamenala na tomto poli boom, kdy si arabští turisté jezdili do Istanbulu prohlížet ze seriálu dobře známá místa. (Sobecki 2010) Rostoucí turistický zájem o Turecko u Syřanů však lze vyčíst během celého sledovaného období a samozřejmě jej nelze přičítat pouze úspěšné televizní sérii. Ve srovnání období let 2002 a 2010 počet turistů ze Sýrie navštěvující Turecko stoupl ze 130 000 na takřka 900 000. Zároveň v roce 2010 bylo Turecko pro Syřany tou vůbec nejpopulárnější zemí na Blízkém východě, když se tak v průzkumu vyjádřilo 43 % respondentů. (Angün a kol. 2011: 21)

Hlavní zlom v oblibě Turecka nastal v roce 2009, kdy při meziročním srovnání se počet syrským turistů zvýšil o celých 91 %. Kromě toho, že se datum kryje s dobou vysílání zmiňované populární telenovely, zároveň se vyznačuje ještě jednou důležitou událostí. V roce 2009 došlo ke zrušení vízové povinnosti pro občany Sýrie, což ve výsledných statistikách dohromady udělalo z této země osmou zemi s nejvyšším podílem turistů v Turecku. Na první pohled se tato čísla nemusí zdát příliš závratná, na druhou stranu je třeba brát v potaz relativní velikost Sýrie a především si uvědomit, že tato čísla za poslední dekádu rostla takřka z nuly.50 (Ministerstvo zahraničí Turecka)

Studium Nárůst je také patrný u Syřanů mířících do Turecka za vzděláním. Když se v roce 2006 toto číslo pohybovalo lehce nad 1 300, tak o šest let později už bylo několikanásobkem a blížilo se k hranici 6 800. (Turkish Statistical Institute)

Co se však týče zahraničních studentů přímo na tureckých univerzitách, je to, jak jsem již psal výše, problém a Turecko dlouhodobě zaostává za svým potenciálem. Konkrétně tak z 16 000 studentů ze zahraničí pouze necelých 300 pocházelo v akademickém roce 2010/2011 ze Sýrie, což je na sousední stát a kvalitu vztahů překvapivě nízké číslo. (Yavuz 2011) Zajímavý je také vztah k šátkům, jež jsem označil za jednu z možných příčin malého zájmu o turecké univerzity z pozice religiózních studentů z regionu. Přesně v době, kdy v Turecku šel vývoj liberálním směrem a povolil dívkám na univerzitách nosit hidžáb, v Sýrii byl na univerzitách prosazen zákaz nošení nikábů a burek. Bohužel se mi nepodařilo najít statistiku nošení závoje v Sýrii, avšak je zcela patrné, že se jedná o konzervativnější zemi, než je Turecko, a oproti 80. letům, kdy v Sýrii nosilo hidžáb 20 % žen, je toto procento „daleko vyšší“. (Baghdadi 2010) Pokud bych se pustil na rovinu spekulací, tak právě restriktivní turecká politika týkající se svobody nošení závojů na univerzitách mohla působit jako jeden z činitelů snižující

50 Na druhé straně Turci v Sýrii tvoří ještě daleko podstatnější podíl v celku turistů. V roce 2010 jich navštívilo jižního souseda více než 8,5 milionu, což dělalo 20 % všech turistů. (Ministerstvo zahraničí Turecka)

30 atraktivnost tureckých vysokých škol. Syrští studenti, kteří jsou religioznější, mohli vidět v tomto zákazu nepřekonatelnou překážku a raději se porozhlédnout po univerzitách v konzervativnějších zemích. Bylo by odvážné tvrdit, že se jedná o potvrzení této domněnky, ale jde spíše o fakt, který proti ní nestojí v opozici: v akademickém roce 2011/2012 počet studentů ze Sýrie v Turecku podstatně narostl (i přes vzájemné rozpadající se vztahy) na počet 455 a může tedy značit spojitost s liberálnější „šátkovou politikou“.

V roce 2010 byly turecko-syrské vztahy na bezprecedentní úrovni a jak země, tak političtí lídři se těšili přátelství, které by před deseti lety předpovídal málokdo. Na základě výše uvedeného je zcela zřetelné, kdo ve vzájemných vztazích tahal za kratší konec. Turecko se díky své atraktivní kultuře (čerpající ze společné historie), přitažlivému mixu liberálních a islámských hodnot a politickému aktivismu mohlo mezi syrskou populací a politickou reprezentací těšit nepoznané fascinace. Nikdo nečekal, že charakter těchto vztahů se má brzy proměnit.

6.2 Írán

6.2.1 Historický kontext

Turecko a Írán byli v době Osmanské a Perská říše úhlavními nepřáteli, avšak již v polovině sedmnáctého století podepsali dohodu, na jejímž základě je nyní jejich společná hranice jednou z těch vůbec nejstarších. (Kaya 2012: 3) Po První světové válce prošly obě země rozsáhlými změnami, když se lídři obou zemí, Mustafa Kemal Atatürk i Rezá Šáh Pahlaví, zhlédli v kultuře Západu a pokusili se ji implementovat do svých společností.51 Zatímco Atatürkovi se to podařilo lépe, Pahlaví, a především následně jeho syn Muhammad Rezá Pahlaví, ve své zemi čelili silnému odporu, který vedl k ústupkům, aby nakonec dynastii Pahlaví smetl ve formě Íránské revoluce (1979).

Do té doby se státy spolu snažily spolupracovat, byly signatáři Saadabadského paktu nebo později po Druhé světové válce byly společně členy bezpečnostního paktu CENTO. Toto období relativní spolupráce končí s příchodem zmíněné Íránské revoluce (1979) pod vedením charismatického Chomejního, jež turecko-íránské vztahy na dlouhou dobu ochladila. Tuto etapu charakterizovaly diplomatické konflikty, kdy Turecko obviňovalo Írán z podpory PKK a tureckých radikálních islamistů, Turecko zase na oplátku podporovalo íránské opoziční síly. (Habibi 2012: 1) Přesto obě země ještě spolu s Pákistánem zakládají v roce 1985 Organizaci ekonomické spolupráce. Právě ekonomická autonomie od politických problémů bude charakterizovat vzájemné vztahy i v budoucnu.

Relativní oživení přichází v polovině devadesátých let, kdy společný nepřítel v podobě kurdských teroristů přivedl obě země opět na stejnou stranu, (Kaya 2012: 4) avšak o skutečném znovunastolení korektních vztahů se dá hovořit až od roku 2002, kdy turecký prezident Ahmet Necdet s rozsáhlou skupinou průmyslníků a podnikatelů navštívil Írán a podepsal základní smlouvy, které jsou až do dnešních dnů hlavním hnacím motorem vzájemných vztahů. (Habibi 2012: 2) Ještě podstatnější však

51 Ženám bylo v Íránu v té době zakázáno nošení hidžábu a pro muže se stalo povinným nošení obleku západního stylu. (Mirrazavi, 2013)

31 bylo, že na Necdetovy kroky rychle navázal nový premiér Erdogan se svou stranou AKP, který se na základě zformované zahraničněpolitické koncepce nedlouho po svém usednutí do premiérského křesla vydává na státní návštěvu do Íránu, aby vztahy obou zemí dál utužil. Následná dekáda je charakteristická nárůstem frekvence setkávání na nejvyšší úrovni, dalším prohloubením ekonomické spolupráce, nebo také řešením íránského jaderného programu a odlišných představách o budoucím směřování Iráku.

6.2.2 Politická rovina soft power

Bilaterální vztahy Nejvýstižnější přívlastek pro charakteristiku turecko-íránských vztahů je ambivalentní. Na jedné straně se jedná o potenciálně silné země, jejichž vzájemná hranice je dlouhá bezmála 500 km, což může částečně vysvětlit jazykové složení Íránu. Oproti dominantní perštině se zde totiž také domluvíte u čtvrtiny (!) obyvatelstva turecky, což už z principu staví Turecko do pozice vlivného hráče. (Iran Review) Na straně druhé existují mezi státy podstatné rozdíly, především Írán je většinově ší´itská země, pročež v Turecku je jasná převaha sunnitů. Dalším podstatným bodem je ideologické hledisko; Turecko je ústavně sekulárním státem, zato Írán je teokracií, v níž největší moc v současnosti ve svých rukou třímá duchovní vůdce ajatolláh Alí Chamaneí.

Ambivalence je typická také pro vzájemné vztahy. Pokud Turecko shledávalo obtíže v nalezení rovnováhy mezi Západem ostrakizovanou Sýrií a svými vlastními zájmy, v případě Íránu je tento problém ještě naléhavější. Írán především u západních zemí vzbuzuje daleko silnější reakce než Sýrie (bavíme se o době před Arabským jarem), protože samotné posilování turecko-íránských vztahů se neprojevuje pouze v těchto zemích, ale má dramatické geopolitické dopady. (Habibi 2012: 2) Na druhou stranu je Teherán pro Ankaru takřka kruciálním obchodním partnerem. To se v plné síle ukazuje v oblasti energetických surovin, kde Írán Turecku dodává 18 % celkových tureckých dodávek zemního plynu, respektive 22 % ropy. (Verma 2012)

Volební výhra Erdoganovy AKP ve volbách v roce 2002 zaplavila Írán vlnou očekávání. Zejména islamistické kořeny strany působily jako jistý druh public relations, v našem případě soft power. Předseda íránské parlamentní skupiny íránsko-tureckého přátelství se k výsledku tureckých voleb vyjádřil následně: „Islamisté vyhráli všeobecné volby v Turecku, což zajistí stabilitu a pokrok v této zemi.“ (Hürriyet, 11.7.2002) Íránský ministr zahraničí zase označil posílení vztahů s Ankarou za „národní prioritu“ a íránský předseda sněmovny pronesl, že íránsko-turecká „strategická kooperace“ přispěje „k regionálnímu a globálnímu míru a stabilitě“. (Omidi 2011)

Tyto a podobné výroky přivedli Perthese (2010: 7) se domnívat, že i přes ideologickou odlišnost obou zemí může být z pozic íránských společenských elit Turecko viděno jako modelová země, protože dokázalo vzájemně propojit demokracii, sekularismus a konzervativní společnost. V rovině sociální může mít Perthes pravdu, protože turecký obraz je v íránské společnosti v 71 % vnímán pozitivně. (Akgün; Gündogar 2012: 18) Nicméně turecko-íránské sblížení na politickém poli není hnáno idealismem, ale obchodem. (Habibi 2012: 4)

V ekonomické oblasti stále hraje roli mezivládní Organizace ekonomické spolupráce, která byla založena již v roce 1985 mezi Tureckem, Íránem a Pákistánem a dále byla rozšiřována až na dnešních

32 deset členů.52 Hlavním účelem této platformy je podpora technické, kulturní a především ekonomické kooperace v regionu. Slibně pro skupinu států zní ambiciózní plán ustavit mezi zeměmi společný trh a to už do roku 2015. (Tehran Times, 19.5.2012) Pokud by se tento cíl podařilo naplnit, můžeme očekávat, že země by ze společného trhu mohly významně profitovat a Turecko by v tom hrálo, jako největší ekonomika mezi členy organizace, klíčovou roli. Turecký ekonomický potenciál je vnímán i v íránské společnosti, kdy na základě průzkumu jsou to právě Íránci ze všech zpovídaných blízkovýchodních zemí, kteří mají největší očekávání týkající se turecké ekonomiky. Navíc 36 % respondentů se domnívá, že Turecko bude do deseti let vedoucí ekonomickou mocností regionu. (Akgün; Gündogar 2012: 23)

Turecko-íránská obchodní výměna raketově roste i bez existence společného trhu. Zatímco v roce 2003 se vzájemný obchod pohyboval ve výši 2,4 miliard dolarů, data za rok 2010 ukazují podstatný nárůst na 10,5 miliard dolarů. (Turkish Statistical Institute) Klíčovou roli zde samozřejmě hrají energetické suroviny, které v dnešní době tvoří až 90 % íránského exportu do Turecka. (Ministerstvo zahraničí Turecka)

Sankce Může se zdát trochu ironické, že důležitým motorem rychle rostoucí obchodní výměny jsou na Írán Západem uvalené sankce.53 Z toho důvodu si spousta íránských firem vybírá právě Turecko, kde zakládá své provozovny a tím dále nejen prohlubuje turecko-íránskou spolupráci, ale zároveň získává přístup na evropský trh. Tento obchod je oboustranně výhodný a profituje z něj jak Írán, tak Turecko. Proto také Íránci okupují první příčku ve statistice cizinců provozujících na tureckém území své podniky. V roce 2010 vlastnili 1 470 firem, přičemž deset let předtím to bylo pouhých 319 podniků. (Verma 2012; Habibi 2012: 5) Jen za poslední dekádu přesáhly íránské investice v Turecku 110 milionu dolarů. (Ministerstvo zahraničí Turecka) Toho si všímá i íránská populace a nadpoloviční většina se na investování v Turecku dívá se sympatiemi. (Angün a kol. 2011: 21) Můžeme tedy klidně tvrdit, že Turecko hraje v ekonomické rovině pro Teherán zcela klíčovou roli. (Habibi 2012: 5) Zároveň je Turecko důležitou pašeráckou cestou, jak dostat do země potřebné výrobky, které alespoň částečně zmírňují dopad přísných sankcí.54 Potvrzuje nám to výsledek průzkumu, kdy 84 % respondentů odpovědělo, že už někdy konzumovalo nebo užívalo turecký výrobek, což je druhé nejvyšší číslo po Iráku. (Angün a kol. 2011: 21)

Nezastupitelnou úlohu v íránském hospodářství hrají turecké finanční instituce, především poté co sankce byly v roce 2011 rozšířeny na bankovní transakce s Íránem. Habibi (2012: 6) zdůrazňuje, že první bankou, která přispěchala Teheránu na pomoc při problémech, byla turecká Halkbank, která je ze 75 % státní. Turecko tedy zde hrálo nepostradatelnou roli, jež pomáhala nejen zmírňovat silné dopady sankcí na íránskou ekonomiku, ale zároveň alespoň částečně narušit izolaci Teheránu. Anas (2011: 252) dokonce tvrdí, že Turecko je jedinou muslimskou zemí, která Teherán chrání od naprosté izolace. Na druhou stranu nelze opomenout ani prospěch, který ze spolupráce s Íránem Ankara má. Pokud by se přece jen rozhodla Írán izolovat, ztratila by důležité odbytiště pro své výrobky a s tím

52 Dalšími členy jsou Afghánistán, Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. 53 Zde také hraje svou roli americký diplomatický a ekonomický tlak na Dubaj nebo Spojené Arabské Emiráty na omezení spolupráce s Íránem, z čehož Turecko profituje do dnešních dnů. (Habibi 2012: 5) 54 Habibi (2012: 6) také vysvětluje, proč Turecko není terčem stejného amerického nátlaku. Vidí to především v tom, že Ankara je pro USA nepostradatelná (navíc po událostech Arabského jara), a proto si ji nechce znepřátelit. Toho si samozřejmě všimly turecké politické elity a dostatečně toho využívají.

33 spojené miliardy dolarů. (Verma 2012) Nejpodstatněji se toto jeví v oblasti energetických surovin, což výstižně vyjádřil turecký ministr energetiky Taner Yildiz: „Pro Francii je jednoduché se vzdát íránské ropy, ale my jsme v odlišné situaci a oni by to měli pochopit,“ pragmaticky poukázal Yildiz na rozdíl v závislosti na íránské ropě. (Verma 2012)

Radar Nutné vybalancování vztahů zase ve prospěch Západu přišlo na řadu v roce 2011 s tureckým souhlasem stát se součástí protiraketové obrany, o níž se mluví především ve vztahu k íránské hrozbě, (Verma 2012) a nechat na svém území vybudovat radar. Ten je částí defenzivního systému včasného varování připravovaného pod záštitou NATO. Tento krok byl z pozice Ankary zcela nutný, pokud si nechtěla pošramotit svou kredibilitu v rámci NATO, přestože pro udržení dobrých vztahů s Teheránem se to jevilo jako podstatný problém.

Teherán navíc viděl celý projekt jako komplot zaručující ochranu Izraele před íránským odvetným útokem na izraelská území, v případě že židovský stát zaútočí na íránské nukleární kapacity. (Kaya 2012: 8; Haaretz, 26.11.2011) Tuto interpretaci se však turecké elity snažily všemožně vyvrátit. Nejenže tvrdily, že data z radaru nebudou sdílena s Izraelem, což však Severoatlantická aliance vyvrátila, (Ghosh 2011; Kaya 2012: 8) ale navíc Ankara tvrdila, že samotný radar není budován s ohledem na žádnou konkrétní zemi, a tedy ani Írán. (Kaya 2012: 8) Sám Erdogan se odpovědi na otázku, zda souhlasí, že budování radaru není zcela nezávislé na íránské hrozbě, vyhnul. „Instalace radarového systému je vykonávána pod rámcem povinností k NATO. Zrovna před chvílí jsem mluvil s Ahmadínežádem a on se ani neobtěžoval položit mi otázku týkající se této záležitosti.“ (Time, 10.10.2011) Avšak ne všechny íránské výroky zapadaly do smířlivého rámce načrtnutého Erdoganem. Íránský generál se například vyjádřil, že pokud jeho země bude terčem útoku ze strany USA nebo Izraele, tak Írán zaútočí také na turecký radarový systém. (Haaretz, 26.11.2011)

I přes toto silné vyjádření se lze přiklonit k názoru, že samotná situace mezi Tureckem a Íránem byla daleko méně vyhrocená, než by se dalo očekávat. To potvrzuje také fakt, že podobných výroků k relativní závažnosti situace se neobjevilo až tak mnoho a také turecká snaha celou záležitost co nejrychleji uklidnit. Habibi (2012: 6) tento relativní klid dává do souvislosti s již dříve zmíněným podáním pomocné ruky ohledně íránských bankovních problémů způsobených sankcemi, které se uskutečnilo v přibližně stejné době.

Íránské jaderné kapacity a turecké možnosti mediace Podstatná část turecko-íránského vztahu se točí okolo Západem uvalených sankcí na Teherán, nedostal jsem se však ještě k důvodu těchto sankcí a turecké roli v této oblasti. Íránský jaderný program je terčem silného podezření především v očích západních zemí55, přestože z Teheránu je neustále opakováno, že se jedná o pouhou snahu mírově využít jádro.56 Teherán je z těchto pozic opakovaně obviňován z neplnění Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou se zavázal rezignovat na ambice získat jadernou zbraň. Podobné pochybnosti o plnění íránského závazku vyslovila také Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA), která ve své zprávě z listopadu

55 Toto podezření samozřejmě nevychází pouze ze západních zemí, přestože ty hrají nejaktivnější roli. Podle průzkumu veřejného mínění v arabských zemích z roku 2011 se nadpoloviční většina respondentů domnívá, že íránský jaderný program je zaměřen na získání nukleární zbraně. Zároveň však 64 % respondentů dodává, že Írán má na získání jaderné zbraně právo. (Telhami 2011) 56 Už v roce 2003 vydal Chameneí, duchovní vůdce Íránu, fatwu (kterou ještě několikrát zopakoval) zakazující produkci, skladování nebo užití jaderných zbraní. (Shuster 2012)

2011 (online: 6) uvedla, že „[…] některé aktivity podniknuty po roce 2003 by mohly být vysoce relevantní s programem na výrobu nukleární zbraně.“

Není v nejmenším zájmu Ankary, aby Teherán vstoupil do klubu držitelů jaderných zbraní. Není tomu snad proto, že by se obávala použití těchto zbraní proti sobě, ale spíše kvůli posílení pozice Íránu v regionu, o jehož dirigování se Turecko vehementní snaží. Není možné ani opomenout tvrzení založené na nedávných výzkumech, že nové nukleární státy se často chovají lehkomyslně a agresivně na nižším stupni konfliktu,57 (Kahl 2012) což jde zcela proti snaze Ankary o klidné a diplomatické řešení sporů v regionu.

Přesto najdeme množství případů, kdy se Turecko za Teherán zcela jednoznačně postavilo. To však neznamená tolerování íránského vojenského nukleárního programu, ale pouze odmítání dalších sankcí nebo dokonce silového scénáře, který se jako jedna z alternativ čas od času ozývá z Washingtonu. „Vztahy mezi Íránem a USA sledujeme s velkým znepokojením. […] Očekáváme, že takovéto záležitosti budou řešeny u stolu. Války v téhle době nejsou žádným řešením,“ prohlásil turecký premiér Erdogan. (Tevarnise 2008) Avšak Spojené státy zdaleka nejsou největším proponentem ozbrojené akce proti íránským jaderným cílům, ale naopak jsou to ony, kdo musí brzdit rezolutnost izraelské vlády. Právě izraelský pokrytecký přístup je opakovaným terčem poznámek tureckých politiků. „Ve skutečnosti v Íránu teď žádné nukleární zbraně nejsou, ale Izrael, který je také v našem regionu, nukleární zbraně vlastní. Turecko je stejně daleko od obou států. Co mezinárodní společenství namítá proti Izraeli? Jedná se o nadřazenost práva nebo právo nadřazených?,“ rozčiloval se turecký premiér nad očividnou nespravedlností a zároveň věděl, že si tím dále získá sympatie nejen v sousedním Íránu známém svým anti-izraelským postojem, ale v mnoha dalších zemích regionu. (Omidi 2011)

Turečtí politici také zdůrazňovali univerzální právo jakéhokoliv státu na mírové využití jaderné energie58, závaznou roli náboženského práva59 nebo také zdravý rozum.60 Co je však pro tureckou soft power důležitější, je, že nezůstalo pouze u rétorických kroků, ale Ankara se jako jedna z mála zemí za Írán postavila také prakticky na půdě OSN, když odmítla podpořit uvalení nových sankcí v roce 2010. Nejednalo se pouze o jednoznačné odmítnutí, ale snahu země hrát v této oblasti konstruktivní roli, když krátce před hlasováním podepsalo Turecko a Brazílie dohodu s Íránem, který měl na jejím základě vyvézt mírně obohacený uran a dostat za něj ze zahraničí jaderné palivo pro svůj reaktor. Tato výměna měla zprůhlednit íránský program, ze strany Západu se však plán dočkal kritiky pro svou vágnost, na což Erdogan ostře odpověděl. (Omidi 2011) I přes neúspěch této iniciativy to byl Teheránu jasný signál, že Turecko má zájem aktivně se podílet na řešení problému ve snaze nezanechat Írán v izolaci.

Ještě asertivnější krok Ankara podnikla, když se sama nabídla, že by právě ona mohla být tím pravým mediátorem, se kterým by souhlasily obě strany, a snažila se to dát explicitně najevo. Obama, který nahradil v americkém prezidentském křesle Bushe spoléhajícího na opresivní strategii, se už během

57 Jedná se o polemiku na článek Kennetha Waltze (2012), ve kterém se autor íránského programu zastával a dokonce tvrdil, že by Blízkému východu přinesl potřebnou rovnováhu. 58 „Nikdo nemá právo někomu něco vnucovat ohledně nukleární energie, pokud ji užívá pro mírové účely,“ argumentoval Erdogan. (Kahn 2012b) 59 „Íránští lídři nám říkají, že užití takto destruktivních zbraní je proti islámskému právu. Tento program je mírový a my musíme jejich slovům věřit,“ prohlásil turecký ministr energetiky Yildiz. (Verma 2012) 60 „Každý se zdravým rozumem stojí v opozici k nukleárním zbraním,“ tvrdil Erdogan. (Kahn 2012b)

35 kampaně vyslovil, že by rád v jednání s Teheránem více spoléhal na diplomacii. Na to slyšela Ankara a po Obamově vítězství se o tuto pozici velice asertivně a sebevědomě přihlásila. „Jsme připraveni být mediátorem. […] Věřím, že bychom mohli být velice užiteční,“ prohlásil Erdogan před svou cestou do Spojených států a zopakoval to i o tři dny později ve Washingtonu s poukazem na tureckou výjimečnou pozici. (Tevarnise 2008; Kaya 2012: 10) Tuto výjimečnost Ankary potvrdil i mluvčí íránského ministra zahraničí: „Myslíme si, že tyto poznámky vyplývají z turecké dobré vůle a rostoucích sousedských vazeb mezi Íránem a Tureckem, takže my tomuto určitě nebudeme stanovovat žádné překážky.“ (Jaseb 2008)

Tato role by pozici Ankary nejen v regionu, ale i v rámci světa, jistě viditelně posilnila. Navíc, pokud by dokázala nakonec vyjednat dohodu, jednalo by se o velice prestižní počin s dalekosáhlými důsledky. Turecko sice nakonec nedosáhlo na pozici oficiálního mediátora, jak se pokoušelo, ale alespoň se mu podařilo prosadit, aby se jednání mezi Íránem na jedné straně a světovými mocnostmi 5+1 (USA, Ruskem, Čínou, Velkou Británií, Francií a Německem) konala v Istanbulu, což bylo při vší složitosti situace také velice prestižní postavení. Istanbul tak hostil tato jednání poprvé v roce 2011, za což íránský prezident Ahmádinežád neopomněl Ankaře veřejně poděkovat a jednání označil za „velký úspěch“ jak pro jednající strany, tak také pro Turecko. (Mehr News Agency, 14.2.2011) Další kolo vyjednávání se vedlo na stejném místě o rok později, přestože to už bylo v době, kdy turecko-íránské vztahy čelily vážným problémům ve vztahu k Sýrii. Na to se však podrobně zaměřím v příslušné kapitole.

K turecké touze po mediaci přináší zajímavý postřeh Kaya (2012: 3). Všímá si, že zprostředkovatelská role by Ankaře nepřinesla pouze ceněnou prestiž a tím posílení své soft power v regionu, ale zdůrazňuje, že tato role dávala Turecku jedinečnou možnost, jak vyhrát ve všech oblastech. Ankara by se jako zprostředkovatel vmanévrovala do jedinečné pozice, která by jí zaručovala zachovat si tvář i přátelské vztahy s oběma tábory, Západem i Íránem. Toto balancování však není vůbec jednoduché, k čemuž se dostanu především v poslední kapitole.

Postoj k jiným aktérům Turecká koncepce zahraniční politiky známá jako zero problem policy už ze své logiky vytváří problémy. Nelze nastolit dobré vztahy s každým aktérem v regionu, aniž by to nepoškodilo vztahy s aktérem jiným. Právě u ostrakizovaného Íránu je to očividné. Turecko toužící po korektních vztazích se Spojenými státy a Evropskou unií se dostává do nezáviděníhodné situace, když tito geopolitičtí hráči uvalí na tureckého partnera sankce a ke stejnému kroku vyzývají i Ankaru. Té nezbývá nic jiného, pokud chce udržet současné vztahy, než balancovat na hrazdě. Teherán (stejně jako Západ hovořící o odvrácení Turecka61) se na to dívá s krajním podezřením, stejně jako na turecké vztahy se státy Perského Zálivu, s nimiž pojí Írán také spousta nevyřešených sporů a odlišných postojů, jak tvrdí Habibi. (2012: 3) Já bych však, na rozdíl od tohoto autora, dotčenost Teheránu tak nepřeceňoval, jsem přesvědčený, že turecké hře dostatečně rozumí, navíc když jej s Ankarou pojí zcela nutné pragmatické vztahy, na jejichž udržení měly vitální zájem obě strany.

V tomto kontextu se zdá být překvapivé, že íránská veřejnost podporuje turecké integrační snahy do EU. Na základě průzkumu provedeného v roce 2010 se pro podporu tureckého vstupu vyjádřilo 58 % respondentů a dalších 60 % si dokonce myslí, že turecká integrace by se na blízkovýchodní realitě podepsala pozitivním způsobem. (Angün a kol. 2011: 14) Stejný názor zastávají íránské proreformní

61 Více o tomto tématu: Gordon; Taspinar 2008.

36 noviny a vypočítávají, že společná hranice s EU by přinesla výhody na poli politickém (podpora demokracie), ekonomickém (Evropa jako obrovský trh) i kulturním (lepší obeznámenost s kulturními odlišnostmi). (Ja´fari, dle Iran Review, 13.7.2009)

Oblast, kde se země naopak shodnou bez jakýchkoliv pochybností, je izraelsko-palestinský konflikt. Jak Turecko, tak Írán dlouhodobě podporují palestinský odpor proti Izraeli, přestože každá země k tomu využívá trochu odlišné metody. Zatímco u Teheránu existuje odůvodněné podezření, že zásobuje palestinské hnutí Hamás v Gaze vlastními raketami, které jsou dále použity na cíle v Izraeli (Erdbrink 2012), Turecko se spíše spoléhá na diplomatickou a propagandistickou cestu (tomu se budu podrobně věnovat v příslušné části). Je jisté, že Teherán si tureckého úsilí všímá, když předseda íránské sněmovny neopomněl poděkovat tureckému prezidentovi za jejich postoj vůči Palestině. (Omidi 2011) Konkrétně u medializované verbální přestřelky Erdogana s Perésem v Davosu íránská televize nadepsala článek titulkem „Írán fandí Erdoganovi kvůli demonstrativnímu odchodu v Davosu“. Íránský ministr zahraničí také uvítal Erdoganovo gesto, kterým měl odsoudit zločiny sionistického režimu. (Press TV) Íránská nevraživost vůči Izraeli je o to silnější, jak rostou izraelské hrozby útoku vůči íránskému nukleárnímu programu. Proto každé opoziční vystoupení proti židovskému státu je z logiky věci pozitivně nazíráno a nutno říct, že Ankara na tomto poli v posledních letech udělala mnoho.

Nejviditelnějším střetem zájmu obou zemí je Irák, který s oběma státy sousedí, a ty tedy mají logicky velký zájem na jeho fungování podle vlastních představ. Nejdříve se však obě země dostaly na stejnou stranu svým odmítáním americké invaze do Iráku. Z velké části je spojovala obava o dezintegraci této arabské země a pozdější možný vznik nezávislého Kurdistánu, který by v Turecku i Íránu posílil separatistické tendence kurdské menšiny. Proto země souhlasily, že budou společně spolupracovat proti separatistickým a teroristickým hnutím podél společné hranice. (Habibi 2012: 3)

Samotná budoucnost Iráku je však v obou zemích viděna odlišně a alespoň částečně vybudovaný konsensus se zde hroutí. Toto téma se stalo zvláště aktuálním po stažení amerických vojáků na konci roku 2011. Díky tomu zůstal v Iráku prázdný geopolitický prostor, o jehož vyplnění usilují právě Teherán s Ankarou, každý mající vlastní představu, jak by měla irácká budoucnost vypadat.

Pro Teherán je Irák přirozenou sférou vlivu, kde sleduje sektářskou strategii explicitní podpory většinové šíítské populace. Dominance šíítů v zemi by Íránu zaručovala udržet si na interní irácké záležitosti klíčový vliv a zároveň by vytvořila strategický šíítský půlměsíc spojující Perský záliv se Středozemním mořem skrze Sýrii. (Kaya 2012: 7)

Navzdory tomu, že Turecko je sunnitskou zemí, nesnaží se kontrovat Teheránu tím, že by podněcovalo násilí proti ší´itské populaci a stavělo se výhradně za sunnity. (Kane 2011: 9) Ankara si pravděpodobně uvědomuje, že tento scénář by spíše přispěl k dalšímu vytváření dělících linií v regionu, což jde přímo proti jejím zahraničněpolitickým prioritám. Proto je Turecko ve vztahu k Iráku obhájcem teritoriální integrity země a pluralistické struktury vládnutí, která by reprezentovala různorodost irácké populace. (Kaya 2012: 7) V obecnějším pohledu zde lze vidět konflikt dvou politických ideologií, kdy Ankara prosazuje demokratické zřízení, oproti teokracii upřednostňované Teheránem.

6.2.3 Kultura

Írán i Turecko jsou muslimské země, avšak každá reprezentuje odlišnou odnož islámu, což často v muslimském světě vede k vyhroceným konfliktům, aktuálním odrazem toho může být situace v dnešním Iráku. I přes tuto náboženskou odlišnost země usilují o korektní vztahy. To se například ukázalo, když se turecký premiér Erdogan, sunnitský muslim, účastnil v roce 2010 ší´itské slavnosti svátku Ašura společně s jedním z hlavních poradců íránského duchovního vůdce ajatolláha Alí Chameneího. Podstatné bylo, že se tento svátek slavil v Turecku vůbec poprvé, což také zapříčinilo široký zájem íránských médií. (Omidi 2011) Právě toto mediální pokrytí dává Erdoganově účasti ještě více na důležitosti a ukazuje jej íránské veřejnosti jako otevřeného a tolerantního politika i vůči této minoritní větvi islámu, což jistě posílilo v této zemi jeho prestiž.

Mýdlové opery Jak jsem již psal výše, turecké telenovely slaví úspěch naskrz arabským světem a Írán, ač nearabská země, není výjimkou. Není zde dne, kdy by v televizi neběžela turecká telenovela. (Omidi 2011) Výmluvně v tomto kontextu začíná jeden článek v The New York Times (Erdbrink 2013): „V neděli, jako každý týden, Shahnaz a její stará matka zapnuly jejich pašovaný satelitní přijímač, jejich parabolu opatrně skrytou na balkoně, a sedly si, aby sledovaly svou oblíbenou mýdlovou operu The Tulip Age“. The Tulip Age (Lale Devri) je samozřejmě turecké výroby.

Avšak zmíněný úryvek upozorňuje na jednu ještě důležitější věc. V Íránu jsou satelity již od roku 1994 zakázány, přesto mnoho domácností tohoto zákazu nedbá a snaží se jej všemožnými způsoby obejít. Nejčastěji se tak děje přes do země ilegálně vysílající GEM TV operující z Dubaje, která však byla na počátku tohoto roku zpoplatněna. (více Erdbrink 2013) Druhou možností je přijímáním tureckého satelitního signálu, jež je samozřejmě také zakázané, nicméně se jedná o zaběhnutou praxi. Není až takovým překvapením, že jak turecké programy, tak dubajská GEM TV, nabízejí převážně zábavné programy, které jsou v íránské televizi nedostatkovým zbožím, a podstatnou roli hrají právě turecké mýdlové opery. (Hürriyet 16.1.2013)

Tato ilegální praxe je tak propracovaná, že tyto mýdlové opery jsou dále dokonce překládány do perštiny. Samozřejmě také ilegálně. O tom se na vlastní kůži přesvědčila skupina íránských dabérů, která byla za překládání turecké mýdlové opery Muhtesem Yüzyil tento rok v Teheránu zatčena.62 (Erdbrink 2013) Přestože to může znít na první pohled zcela nepochopitelně, i zde můžeme nalézt určitý racionální základ. Právě samotná „mánie“, která se po tureckých mýdlových operách v zemi strhla, je často negativně nahlížena z provládního tábora. Jeden íránský redaktor tuto popularitu nazýval snahou vyvažovat vliv ší´itů v arabském světě.63 (Tehran Times 2008; dle: Anas 2011: 254) Samozřejmě tento redaktor zcela přecenil dopad tureckých pořadů na společnost, avšak není pochyb, že silný dopad skutečně existuje.

62 I kvůli této restrikci je bohužel velice složité nalézt nějaká přesná čísla a komentáře k percepci těchto pořadů samotnými Íránci. 63 Ve skutečnosti u obyčejných lidí v Íránu sunnitsko-ší´itská rozdílnost nehraje až tak podstatnou roli. Vycházím zde z průzkumu, kdy respondenti odpovídali na otázku, proč by mělo Turecko hrát vedoucí roli. Respondenti argumentovali nejčastěji ze všech států s poukazem na turecké muslimské pozadí. (Angün a kol. 2011: 13)

Turismus Na základě průzkumu přesná polovina íránských respondentů v roce 2010 uvedla, že Turecko je pro ně z blízkovýchodních destinací zcela ta nejpopulárnější. (Angün a kol. 2011: 15) Není se čemu divit, Ankara jim v tom zcela vychází vstříc, respektive nestanovuje žádné restrikce a překážky pro turisty z tohoto sousedního státu, které jsou jinak vůči Íránu běžné. Turecko je ve skutečnosti jednou z mála se Západem spřátelených zemí s otevřeným spojením s Teheránem, což se například projevuje tak, že Íránci mohou přicestovat, aniž by si museli zřizovat vízová povolení. (Verma 2012)

Tato turecká vstřícnost se logicky projevuje i na statistikách. Zatímco v roce 2006 Turecko navštívilo 600 000 Íránců, o pět let později to už dokonce byl trojnásobek, což z Íránců udělalo čtvrté nejčastější návštěvníky země.64 Avšak podstatné je nepřehlédnout také důvody, které Íránce do Turecka vedou. Celých 700 000 z nich jako důvod cesty uvádí transit, což počtem dalece převyšuje všechny sledované země. (Turkish Statistical Institute) Bohužel jsem nikde nenašel vysvětlení tohoto relativního nepoměru, avšak s velkou pravděpodobností to bude mít co do činění se složitými íránskými vztahy se západními zeměmi a Turecko tedy může hrát roli vstupní brány na Západ.

Studium Ze zmíněného počtu turistů v roce 2006 se vyslovilo 2 800, že jejich cesta vede za vzděláním, což je více než dvojnásobný počet, který je uveden pro Sýrii. Velice zajímavé je, že v roce 2011 toto číslo bylo více než desetinásobně vyšší, což Írán zařadilo na druhé místa za Německo v počtu turistických návštěv Turecka. Tento prudký nárůst lze přičíst cílevědomému úsilí usnadnit spolupráci zemí v této oblasti. V poslední době se objevují snahy o vzájemné zapůjčování vyučujících na konference nebo opuštění poplatků za povolení k pobytu.65 (Dincer 2013) Avšak jako zcela nejambicióznější se jeví projekt vybudování společné turecko-íránské univerzity, která by byla v příhraničním východotureckém městě Van. (Turkish Weekly, 28.1.2013) Důležité je, že spolupráce je rozvíjena i navzdory politickým roztržkách, které se v posledních letech objevily.

Pokud se zaměřím na konkrétní statistiky příchozích studentů ze zahraničí na turecké univerzity za akademický rok 2011/2012, tak Írán figuruje na čtvrtém místě s počtem přesahujícím 1 300 studentů, což v porovnání s dalším analyzovaným státem Sýrií je skoro třikrát vyšší číslo. (Study In Turkey)

6.3 Izrael

6.3.1 Historický kontext

Izrael je oproti dvěma dříve analyzovaným zemím zcela odlišným příkladem. Nejen, že se nejedná o arabskou zemi (tou není ani Írán), ale především jeho kulturní a náboženské hodnoty jsou odlišné, respektive nevycházejí z učení islámu. Přesto můžeme tvrdit, že Turecko mělo s Izraelem po celé dvacáté století kvalitativně lepší vztahy, než s oběma islámskými zeměmi.

64 Častějšími návštěvníky byli v roce 2011 jen Rusové, Angličané a Němci. (Turkish Statistical Institute) 65 Který musí například platit i čeští studenti, kteří vyjeli do Turecka na studijní pobyt.

Turecko bylo první zemí s muslimskou většinou, a po dlouhou dobu také jedinou66, která uznala stát Izrael, což se událo brzy po jeho založení v roce 1949. V tomto kroku však můžeme vidět velký kus pragmatismu spojeného se vstupenkou do západního kempu studenoválečné geopolitické reality. Tomu nasvědčuje i vývoj turecko-izraelských vztahů, které zůstávaly více než vlažné, obvykle s dalším ochlazením během arabsko-izraelských válek. Podstatná proměna, která zároveň kopírovala posun v palestinské otázce v podobě Mírových dohod z Osla, nastala až na počátku devadesátých let. (Yinanc 2010) V té době spolu státy navázaly úzkou spolupráci, která se postupně proměnila ve „strategické partnerství“. (Szymanski 2010: 182; Bengio 2004: 51-54) Centrum tohoto partnerství zpočátku leželo primárně ve vojenské spolupráci, což se na základě faktu, že jedná o země s nejsilnějšími armádami v regionu, jeví logicky.67 (Oktem 2010) Až postupem dekády se spolupráce rozšiřovala na další oblasti a v roce 1996 byla podepsána dohoda o volném obchodu, jež byla o dva roky později následována dohodou týkající se investic.68

Devadesátá léta byla nejúspěšnějším obdobím vzájemných vztahů, s přelomem nového tisíciletí následovaným novými izraelsko-palestinskými problémy a nástupem nové turecké vlády se vztahy začaly postupně problematizovat. Jednalo se zde především o izraelský způsob řešení palestinské otázky, který často vedl k ozbrojeným střetům a obětem na životech obvykle na straně Palestinců. Vyhrocenou událostí v turecko-izraelských vztazích se z toho důvodu stala invaze Izraele do Gazy na konci roku 2008 (nazvaná jako operace Lité olovo) následována roztržkou premiéra Erdogana s izraelským prezidentem Perésem na summitu v Davosu nebo incident s Mavi Marmarou, kdy zásah izraelského komanda za sebou nechal devět mrtvých, z nichž bylo osm turecké národnosti.

6.3.2 Politická rovina soft power

Bilaterální vztahy Poslední dekáda turecko-izraelských vztahů byla více než intenzivní. Prošla si obdobím úzké spolupráce, stejně jako nejkritičtějšími momenty své historie. Přesto nástup Erdoganovy AKP k moci předznamenával pokračování vzájemné spolupráce a dobrých vztahů69 let devadesátých. (Shahin; Azar 2012) Pragmatické cíle nové vlády a důraz ne ekonomická témata se logicky doplňovaly s izraelskou ekonomickou mocí a technickým know-how.

Zároveň zde důležitou úlohu hraje povaha politického režimu, již je třeba zdůraznit, a která tvoří nemalou část turecké měkké moci. Pokud tedy existuje shoda, že Izrael je jedinou liberální demokracií v oblasti Blízkého východu, Turecko můžeme vidět jako nejbližší velký stát s podobnou charakteristikou (samozřejmě za předpokladu, že budeme souhlasit, že Turecko a stejně tak Izrael

66 Až v roce 1979 byl Izrael uznán Egyptem. 67 Oktem (2010) zdůrazňuje realpolitickou podstatu tohoto strategického partnerství a nazývá jej „cynickým partnerstvím“. 68 Nepřekvapí, že tato vzájemná kooperace byla častým terčem kritiky ze strany muslimských států. Kritika dokonce došla tak daleko, že tyto státy označovaly jednání Ankary za nepřátelské vůči svým vlastním zájmům. (Kosebalaban 2010: 36) 69 To však neznamená, že před Erdoganovým nástupem k moci se mezi zeměmi neobjevovaly problémy. Jako jeden za všechny bych zmínil nepříliš politicky prozíravé vyjádření premiéra Bülenta Ecevita v roce 2002, kdy označil izraelské akce proti Palestincům za „páchání genocidy“. (Hürriyet, 6.4.2002)

40 můžeme zařadit mezi liberální demokracie70). Už samotná tato charakteristika tedy vede k závěru, že země by měly mít blízko k mírovým vztahům a vzájemné spolupráci.

Ve skutečnosti se už v době samotného počátku vlády AKP vzájemné vztahy lehce zkomplikovaly. Ať už se jednalo o silnou izraelskou podporu irácké misi v roce 2003, s níž až 90 % Turků nesouhlasilo (Zakaria 2010: 205) a která byla podle některých autorů (Ozel 2010: 2; Kosebalaban 2010: 37) důvodem ochlazení vztahů, nebo samotnou kritičnost reprezentantů vládnoucí AKP71 vůči Izraeli (Cagaptay, dle Rusin a Ibrahim 2009; Fuller 2008: 76) není až tak podstatné. Důležité je, že oběma stranám šlo o pokračující spolupráci a korektní vztahy.

Když v roce 2005 dorazil Erdogan na státní návštěvu se skupinou tureckých podnikatelů, bylo zcela zřetelné, na čem vzájemné vztahy stojí. Jednalo se o další posílení obchodních a vojenských vazeb, které už v té době patřily v rámci regionu nejen mezi nejstarší, ale zároveň i nejsilnější. (The Economist, 5.5.2005) Vztah mezi zeměmi můžeme tedy nahlížet především jako zcela pragmatický na základě win-win přístupu. Na druhou stranu turecký premiér během návštěvy pronesl jistá prohlášení, která šla nad rámec ekonomických vztahů, kdy odsoudil antisemitismus jako „zločin proti lidskosti“ a zároveň se postavil za židovský stát v zahraniční politice, kdy íránské nukleární ambice označil za hrozbu ne pouze pro samotný Izrael, ale rovnou pro „celý svět“. (The Economist, 5.5.2005) Ze strany Izraele bylo na oplátku zřetelné postavení se proti kurdské teroristické skupině PKK nebo neuznání genocidy proti Arménům, jednoho z klíčových a velice citlivých tureckých témat.

Spolupráce v oblasti vojenství byla mezi oběma státy primární pojící linií. (Oktem 2010) Země pořádaly společná cvičení, izraelské letecké síly, které jsou ve vlastní zemi limitovány omezenou velikostí území, byly zvyklé létat do tureckého leteckého prostoru, kde jim byl bez problému umožněn přístup72, a z druhé strany zase Turecko nakupovalo v Izraeli tanky nebo využívalo izraelské bezpilotní letouny při útocích na pozice PKK ve východní části země.73 (Vick 2011)

Když se zaměřím konkrétně na obchodní výměnu74, lze na datech vysledovat postupný nárůst, který povětšinou není ani nijak výrazně zpomalován problematickými situacemi, jež mezi zeměmi nastaly. Zatímco v roce 2004 se obchod mezi zeměmi pohyboval okolo hodnoty 2 miliard dolarů. V roce 2011 již tato částka vysoce přesahovala dvojnásobek (4,3 miliard dolarů), a to i přes události spojené s Mavi Marmarou, které se udály v polovině roku 2010. (Turkish Statistical Institute) Následující rok však obchodní výměna poklesla na 3,6 miliard dolarů a určitě bude zajímavé sledovat nová data, zda se jednalo o jednorázový výkyv nebo počátek nového trendu, který tezi o nezávislosti ekonomických vztahů na politické situaci mezi zeměmi zpochybní.

70 Na základě Democracy Index 2010 (online) je Izrael viděn jako demokracie s chybami a Turecko jako hybridní režim. I na základě této tabulky je radno s označením liberální demokracie zacházet opatrně. 71 Zde například zapadá obvinění Izraele ze „státního terorismu“. (The Economist, 5.5.2005) 72 „Když jsem býval velitelem, tak jsem byl zvyklý létat do Turecka na každé vojenské cvičení, které jsme s tureckým letectvem měli, a měli jsme jich spoustu,“ potvrzuje Dan Halouts, bývalý náčelních štábu izraelských vojenských sil. (Vick 2011) 73 Bližší informace o vojenské spolupráci té doby mezi oběma zeměmi nabízí Koganova (2005) zpráva. 74 V tomto kontextu je určitě podstatné zmínit, že na stránkách ministerstva zahraničních věcí (online) je stránka věnovaná ekonomické spolupráci s Izraelem zcela prázdná. Z toho samozřejmě nemusí ještě vyplývat, že jde o jistý záměr, avšak vztahy se Sýrií, Íránem nebo dokonce i Palestinskou autonomií jsou podrobně rozpracovány.

Palestinská otázka jako největší problém Sledovanou dekádu však lze spíše nahlížet jako postupnou degradaci turecké měkké moci vůči Izraeli. Hlavní překážkou, která brání rozvíjení vzájemných vztahů, je palestinská otázka. Izraelské zacházení s Palestinci je stěžejní konfliktní linií, jež se dlouhodobě line turecko-izraelskými vztahy. Na každý přehnaně tvrdý zásah proti Palestincům (nebo především pokud je jako přehnaně tvrdý vnímán) turečtí politici reflexivně reagují. Především kvůli této oblasti jde konstantní snaha budování turecké soft power vůči židovskému státu během několika málo chvil vniveč. Často následují někdy až iracionálně tvrdá vyjádření tureckých politických elit a další ochlazení vztahů.

Bodem zvratu ve vzájemných vztazích byla izraelská operace v Gaze nazvaná Lité olovo, která se uskutečnila na přelomu let 2008/2009. (Anas 2011: 251) Erdogan, který se snažil izraelsko-palestinské problémy vyřešit mírovou cestou, byl izraelských útokem zcela zaskočen a při debatě s prezidentem Perésem na ekonomickém fóru v Davosu nechal průtok svým emocím. „Když dojde na zabíjení, vy víte velice dobře, jak zabíjet,“ křičel do ruda v obličeji zbarvený Erdogan na izraelského prezidenta. (Turgut 2009)

Ještě závažnější rozkol mezi země přinesla izraelská operace s kódovým označením Sky Winds a ve svých důsledcích představovala „nejtěžší výzvu“ v celé historii vzájemných vztahů. (Aliriza 2010) Jednalo se o zásah izraelského komanda proti flotile lodí směřujících s humanitární pomocí do pásma Gazy, na které bylo v té době uvaleno izraelské embargo. Přestože osádka této flotily byla mezinárodní, naprostou většinu tvořili Turci, a také loď, která nakonec stála v centru světové pozornosti, vyplula z Istanbulu. Izraelský zásah proti flotile uskutečněný na konci května 2010 ještě v mezinárodních vodách se na lodi Mavi Marmara proměnil v krvavou potyčku, která za sebou zanechala osm mrtvých Turků a jednoho tureckého Američana.

Po tomto incidentu následovala prudká diplomatická roztržka, kdy Erdogan označoval incident za „casus belli“ mezi oběma zeměmi (Vick 2011), izraelskou vládu za „bezectnou“ (Ghosh 2011) a největší hrozbu pro celý blízkovýchodní region. (Kosebalaban 2010: 36) Izraelský ministr zahraničí Lieberman konfrontoval zpět a přirovnal Erdogana k tehdejšímu venezuelskému prezidentovi Chávezovi (Kosebalaban 2010: 36) a navrhoval podporu pro kurdskou teroristickou skupinu PKK.75 (Ghosh 2011) Když se situace trochu zklidnila, Erdogan se nechal slyšet, jaké kroky od Izraele požaduje, aby mohly být vzájemné vztahy znovuobnoveny: „Dokud se [Izrael] odmítá omluvit za devět lidí s tureckými kořeny, kteří ztratili na flotile své životy, dokud odmítá zaplatit kompenzaci rodinám a dokud trvá embargo na Gazu, tak vztahy mezi zeměmi nebudou nikdy normalizovány,“ prohlásil turecký premiér. (Time, 10.10.2011)

Tato patová situace znamenala, že diplomatické styky zůstávaly přerušeny, stejně jako dříve úzké vojenské vazby. Turecko zároveň pokračovalo ve své přímočaré kampani proti blokádě Gazy a obecně ve prospěch palestinské státnosti. (Karon 2011) Nový impuls zde měly přinést až události Arabského jara, které se pomalu začínaly rodit.

Mediace Důležitá prestiž, kterou Turecko během dekády získávalo na mediačním poli, se odvíjela z široké důvěry mezi odlišnými regionálními aktéry. Ankara se těšila pozice důvěryhodného partnera jak pro

75 Konkrétněji se diskursu turecké vlády a zpravodajského serveru Hürriyet ve vztahu k flotile věnuji ve své bakalářské práci. (Němec 2011: 17-23)

42 muslimské státy, tak pro stát židovský. Asi těžko bychom na světě hledali jiného aktéra, který by lépe splňoval podmínky pro zprostředkovávání mírových rozhovorů na Blízkém východě, než výhodně postavené (a teď nemyslím pouze geograficky) Turecko.76 Alespoň co se období přibližně do konce roku 2007 týče. Právě korektní vztah muslimského Turecka k Izraeli odlišoval zemi od ostatních států v regionu a umožňoval jim obracet se na Ankaru při pomoci řešení konfliktů s Izraelem. Konstantně napjaté izraelsko-arabské vztahy nabízely využití tureckého diplomatického umu při hledání východisek ze starých konfliktů, tak i těch potenciálně budoucích.

Turecko bylo pro Izrael jedinou zemí, na kterou se mohl obrátit, když izraelská letadla v roce 2007 zaútočila a zničila předpokládaná77 syrská nukleární zařízení.78 Po této akci volal izraelský premiér Olmert svému tureckému protějšku Erdoganovi, aby mu situaci vyjasnil. Zároveň jej požádal, aby syrskému prezidentu Asadovi doručil vzkaz, že Izrael nebude tolerovat žádná nukleární zařízení. (Follath; Stark 2009)

Ještě podstatnější roli hrála Ankara během izraelsko-syrských mírových jednání. Zatímco na jedné straně se na Ankaru obrátil izraelský premiér Ehud Olmert s dotazem směřující na Damašek ohledně potenciálních možných kroků v dosažení míru, na straně druhé to byl Bašár Asad, který požádal Ankaru o pomoc při mediaci rozhovorů s Tel Avivem.79 (Aras 2012) Už v dřívější kapitole jsem zmiňoval, že jednání skončila neúspěchem, přestože už samotné oslovení Turecka oběma stranami poukázalo na jeho důvěryhodnost a prestižní roli. Zde ale nelze skončit odkazem, že Turecko tak prokázalo pozici mediační velmoci, naopak je nutné shrnout, proč izraelsko-syrská jednání ztroskotala a co to pro tureckou roli na poli mediace znamená.

Zastavení izraelsko-syrských vyjednání dává Tür (2010: 171) přímo do souvislosti s Erdoganovým tvrdým výstupem na počátku roku 2009 na summitu v Davosu namířeným proti izraelskému prezidentovi Perésovi. Přestože se Turecko ještě tentýž rok pokoušelo rozhovory mezi oběma zeměmi nastartovat znova, již se mu to nepodařilo. Stály proti němu všechny aspekty, které zmiňuje Perthes (2010: 4-5). Především to byl turecký regionální aktivismus přímo vycházející ze zahraničněpolitické koncepce sestavené Davutoglem. Bylo jen otázkou času, kdy se tento aktivismus tvrdě střetně s pozicí mediátora. Zde se ukázalo v plné své nahotě, že tyto dvě role jsou dříve či později vůči sobě v opozici a celá Davutogluova koncepce zahraniční politiky ve své univerzalitě má těžko překonatelné rozpory. Pokud se však turecký aktivismus navíc vymezuje vůči Izraeli, jakožto tradičnímu „troublemakerovi“ regionu, se kterým se váže velké množství nevyřešených regionálních konfliktů, tak to Turecko diskvalifikuje z řešení těchto problémů a přináší ještě závažnější zpochybnění jeho regionální mediační role. Ideální prostředník by totiž neměl mít svůj vlastní zájem na dosažení konkrétních výsledků, nebo vůči jedné straně mít předsudky. (Šulík 2012: 2) Jak jsem ukázal výše, Ankara v těchto podmínkách selhává.

Stejný názor vyjadřuje také Hikmet Cetion, bývalý turecký ministr zahraničí, a ve své kritice se zaměřuje na tureckou roli při řešení konfliktu v Gaze. „Turecko ztratilo spoustu z role, kterou mohlo

76 Jak jsem už v jedné z předcházejících kapitol psal, odlišný názor zastává Perthes (2010: 4-5), který poukazuje na nezpochybnitelnou roli USA, především když je do jednání zahrnut Izrael. 77 IAEA (online) v roce 2011 potvrdila, že se jednalo o jaderný reaktor. 78 Zásah je znám pod označením Operace ovocný sad. 79 Už dříve, v roce 2006, se na Turecko obrátil Olmert žádající Asada, zda by mohl vyvinout svůj vliv na Hizballáh v záležitosti dvou unesených izraelských vojáků. (Aras 2012)

43 dříve na Blízkém východě hrát. […] Je velkou chybou být viděn stranit Hamásu, když chcete zprostředkovávat jednání mezi oběma stranami konfliktu v Gaze.“ (Seibert 2009)

Obviňovat Ankaru, že si tohle všechno neuvědomuje, by bylo zcela naivní. Nabízí se nám tedy zde dvě různá vysvětlení. To první bychom mohli označit za emocionální. Turecký lídr, Erdogan, je zcela jistě velice emociální figurou a je to často zdůrazňováno. (Omeroglu 2010; Hansen 2012) Navíc si je zde důležité uvědomit, že palestinská otázka je tradičně nejakcentovanější třecí plochou v turecko- izraelských vztazích. (Ozel 2010: 2) Vrcholem toho může být právě operace izraelské armády Lité olovo v Gaze a následný Erdoganův emocionální výstup v Davosu, které společně způsobily první vážný problém vzájemných vztahů. To, že Erdogan prostě jen neudržel nervy, podporuje informace, že byl izraelských prezidentem Peresem jen pár dní před izraelskou operací v Gaze ujištěn, že židovský stát určitě nic takového nechystá. (IISS Strategic Comments 2010) Proto si to mohl brát turecký premiér velice osobně.

Ale nabízí se zde i druhé vysvětlení, které bych označil za pragmatické. Erdogan je zajisté velmi schopným politikem, což jsem se i já snažil na předcházejících stránkách zdůraznit. Ne nadarmo přesvědčivě vyhrál troje parlamentní volby. Z tohoto hlediska můžeme považovat Erdoganovu kritiku Perése v Davosu za zcela pragmatický tah. Na jednu stranu to sice poškodí vztahy s židovským státem, na stranu druhou Izrael je pouze jeden z mnoha v jinak protiizraelsky naladěném regionu a zároveň umožňuje Turecku hrát aktivistickou roli, na kterou se na základě své velikosti a relativní moci výborně hodí. Ztráta v jedné oblasti může Ankaře generovat nesrovnatelné větší zisky v oblastech ostatních. Proto když Turecko tvrdě proti Izraeli vystupuje, tak zbytek regionu tleská a Ankara v něm tak posiluje svou pozici, měkkou moc. Ne nadarmo jsem kritiku Izraele zařadil mezi významné nástroje turecké soft power, což jsem zdokumentoval i na konkrétních případech.

Které z těchto vysvětlení je blíže pravdě, ukáží až budoucí kroky obou zemí. Příležitost se však již objevila záhy s příchodem série protestů, které byly nazvané jako Arabské jaro, jemuž se budu věnovat v závěrečné kapitole.

6.3.3 Kultura

Čtyři staletí společné historie pod mocí Osmanské říše jsou v Izraeli stále dohledatelné. Jedním z nejviditelnějších architektonických znaků této epochy jsou hodinové věže. Je příznačné, že pět z nich (všechny vybudované v osmanské době na památku stříbrného výročí panování sultána Abdülhamida II.) se v roce 2004 objevilo na izraelských poštovních známkách. (Yinanc 2010)

S jednou z těchto hodinových věží, Jaffa Clock Tower, také sousedí nový turecký projekt navazující právě na společnou osmanskou tradici. Jedná se o restaurování bývalého sídla osmanského místodržícího v Tel Avivu, aby se nyní stalo Tureckým kulturním centrem v Izraeli. Toto centrum nemělo pouze propagovat tureckou kulturu ve Svaté zemi, ale zároveň poukázat a upevnit solidní turecko-izraelské vztahy.80 Tento projekt však skončil, jak se nyní zdá, výrazným fiaskem. Než se budovu podařila zrekonstruovat a připravit na slavností otevření, došlo ve vzájemných vztazích

80 Zajímavé je, s jakým nadšením o této rekonstrukci informoval turecký zpravodajský server Hürriyet, který používal obraty jako „vlající turecká vlajka nad Izraelem“ a „návrat *osmanské+ říše“. (Özerkan 2008)

44 k podstatnému ochlazení. Hlavní úlohu v tom hrála izraelská invaze v Gaze na konci roku 2008 a následný Erdoganův výstup v Davosu. Za těchto okolností nebyla v Turecku politická osobnost, která by do Tel Avivu přijela a Kulturní centrum slavnostně otevřela. Prezident Gül, který se tohoto úkonu měl původně zhostit, se nechal slyšet, že jeho návštěva Izraele bude možná teprve tehdy, až Ankara zlepší svůj postoj ke Gaze. (Yinanc 2010) Možná, že definitivní tečkou za Centrem přinesl incident s Mavi Marmarou, který se udál nedlouho poté. Turecké kulturní centrum nebylo otevřené do dnešních dnů a pozornost se od něj přesunula k závažnějším problémům.

Mýdlové opery a filmy Na jednu stranu může znít informace o úspěšnosti turecké telenovely v Izraeli překvapivě, na stranu druhou kulturní vzdálenost tureckých a izraelských diváků není zase tak propastná, aby jednoduchý romantický příběh o lásce, které není přáno, měl problém nalézt si své diváky nejen v Izraeli, ale kdekoliv na světě. To je také příznačné pro mýdlovou operu Menekse ile Halil (Menekse and Halil),81 která, i přes úvodní negativní reakce následující po uveřejnění záměru vysílat tento turecký pořad, se už po prvních týdnech vysílání těšila obrovské popularitě. „Existuje velká skupina fanoušků této televizní série. Každý velice miluje Tatlituga [herce znázorňujícího hlavního hrdinu]. V současnosti se jedná o nejsledovanější televizní sérii v zemi [Izraeli],“ nechala se slyšet Leora Nir ze společnosti distribuující telenovelu Menekse ile Halil v Izraeli. (Israel Hayom, 16.9.2011)

Zmíněné odmítavé reakce jsou z části pochopitelné. Jednalo se o vůbec první vysílání turecké série v zemi, navíc v době okolo roku 2011, kdy turecko-izraelské vztahy už byly značně poškozeny a v Turecku vznikaly pořady, které by snad bylo možno charakterizovat v lepším případě jako anti- izraelské. (Israel Hayom, 16.9.2011) Jednou takovou sérií je Ayrilik.

Ayrilik je třináctidílnou negací turecké soft power vůči židovskému státu a dokazuje problematičnost této moci a její víceméně nemožnou kontrolu a řízení z pozice státu (pokud se ztotožníme s názorem, že Ankara nemohla jeho vysílání ovlivnit). Co se týče dějové linie, jedná se o klasický vyzkoušený formát milostného vztahu, který je však rozvíjen na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu. V podstatě jde o tureckou televizní reakci na izraelsko-palestinský konflikt s explicitně silným proti- izraelským podtextem, kdy izraelští vojáci jsou zobrazovaní jako bezskrupulózní zabijáci „mírumilovných“ Palestinců. (Torchia 2009) V seriálu se objevují scény jako chladnokrevné zabití malého děvčátka82 nebo dokonce novorozeněte83 izraelskými vojáky, jež ve svém důsledku zanechávají „nepříjemnou antisemitskou pachuť“. (Oktem 2010) Na závěr se hodí poznamenat, že pořad samozřejmě nebyl určen pro izraelské publikum. Zároveň je nápadné datum, kdy se začal vysílat, bylo to nedlouho po izraelské operaci Lité olovo.

Logickým důsledkem vysílání této série bylo další vyhrocení již tak napjatých turecko-izraelských vztahů. Izraelský ministr zahraničí Lieberman se o pořadu vyjádřil jako „předem plánovaném“, (CNN, 12.1.2010) zatímco turecký ministr zahraničí Davutoglu mu opáčil, že Turecko „není postavené na cenzuře“. (Torchia 2009) Izrael dále konfrontoval přizváním si tureckého velvyslance, který byl před kamerami viditelně posazen níže, než jeho izraelský kolega, což bylo v Turecku chápáno jako záměrný atak na tureckou národní čest, která je v zemi brána velice vážně. (CNN, 12.1.2010)

81 Trailer této série lze shlédnout zde: http://www.youtube.com/watch?v=rMQTJga5zFc 82 http://www.youtube.com/watch?v=EXVNVV2Mxss 83 http://www.youtube.com/watch?v=lTcZlYWTO10

Ayrilik však není jediným tureckým pořadem s viditelným proti-izraelským nábojem zobrazujícím oblíbené turecké zahraniční politikum. Celovečerní film „Údolí vlků: Palestina“84 se na filmovém plátně vypořádává s izraelskou akcí proti flotile směřující do Gazy, která skončila smrtí devíti osob s tureckými kořeny. V té chvíli na scénu nastupuje turecký agent, jehož jediným úkolem je zneškodnit izraelského velitele zákroku proti flotile. (Cumhuriyet, 28.1.2011) Akční střihy, desítky zastřelených izraelských vojáků v kontrastu k vojákům židovského státu chladnokrevně usmrcujícím civilisty a unášejícím děti. Izrael u Ankary odpověděl formálním protestem. Přestože v tomto filmu můžeme vidět pouze obrácenou analogii k žánrově podobné hollywoodské produkci, pro Izraelce se jednalo a vyloženě citlivé téma, z jehož způsobu ztvárnění mohli mít částečně oprávněné obavy. Na druhou stranu se tento ve své době jeden z nejnákladnějších tureckých filmů dočkal příznivého přijetí mezi Palestinci a dalšími proti-izraelsky naladěnými diváky.85

Turismus Turecko bývalo svým poměrem slušné kvality a dostupné ceny a zejména vstřícností vůči Izraelcům v jiných muslimských zemích nepoznanou vyhledávaným cílem těchto turistů, kteří často mířili trávit svou letní dovolenou do prosluněné Antalye. To potvrzují statistiky, vždyť pouze za rok 2006 Turecko navštívilo necelých 290 000 izraelských turistů. Jen pro lepší představu zopakuji data ze stejného roku týkající se takřka třikrát početnější (než Izrael se svými osmi miliony) a zároveň sousední Sýrie, kdy toto číslo bylo o 30 000 menší. (Turkish Statistical Institute)

Zhoršení vzájemných vztahů se promítlo na turistických datech o pět let později. Celých těchto pět let bylo ve znamení horšících se vztahů, které vyvrcholily incidentem s Mavi Marmarou v polovině roku 2010. To se viditelně projevilo na počtu izraelských turistů, kteří raději začali rychle rušit své zájezdy do Turecka a rozhodli se pro přijatelnější Řecko. (Vick 2011) Toho roku do Turecka zamířilo pouhých 82 000 izraelských turistů, což je tři a půl krát méně, než tomu bylo v roce 2006.

Mezi zeměmi dlouho nedořešený incident s Mavi Marmarou a s ním přetrvávající uražená turecká národní pýcha vedly k úplné rezignaci na lákání turistů ze Svaté země. To se nejviditelněji projevilo při přidělení nulového rozpočtu na propagaci Turecka jako atraktivní turistické destinace v Izraeli. Turecká kulturní & turistická kancelář v této zemi celou záležitost dostatečně objasňuje: „Kancelář nemůže zařadit Izrael do své nabídky, protože kancelář je momentálně bez svého ředitele a při absenci ředitele nemůže být zahrnuta v rozpočtu. Dokud se Netanyahu neomluví, nebude nový ředitel poslán. Vyčkejte prosím, dokud se diplomatické vztahy nezlepší.“ (Bein 2012)

V tomto světle tedy můžeme vidět, že se turismus stal zcela podřízený špatným politickým vztahům. Turecká vláda se ve své uraženecké ješitnosti zcela vzdala izraelských turistů včetně pozitivních efektů ve formě soft power, které s sebou přinášejí.

Studium Data (Turkish Statistical Institute) týkající se počtu Izraelců cestujících do Turecka za účelem studia vykazují taktéž výsledky aplikovatelné na politickou situaci. V roce 2006 za tímto účelem dorazilo do Turecka necelých 500 Izraelců. V roce 2009 to už bylo 2 500, aby v roce 2011, půl rok po incidentu s flotilou, toto číslo spadlo zpět k pětistovkám.

84 Filmový trailer je k vidění zde: http://www.youtube.com/watch?v=g1TsZjcF5LQ 85 „Tento film se odpoutává od lží a zobrazuje nahou skutečnost mých lidí,“ říká palestinský překladatel mající rodinu na Západním břehu. (Arsu 2010)

Co se týče dat zaměřených na univerzitní studenty, tak jsou buď nedohledatelná, nebo čísla jsou tak malá, že izraelští studenti v nich nejsou zmiňováni. (Study In Turkey) To potvrzuje i nemožnost vůbec dohledat jakoukoliv zmínku o studiu Izraelců v zemi. Ti pravděpodobně upřednostňují pro své studium jiné lokality, než je Turecko. Bude tomu především nejen proto, že turecko-izraelské vztahy procházejí značnou recesí, ale i kvůli množství studentů z arabských zemí, které nemají s židovským státem zrovna nejlepší vztahy. (Study In Turkey)

I přes společnou historii Turecko není schopno nalákat izraelské studenty, a tedy jakýkoliv potenciál měkké moci na tomto poli je zcela nevyužit. 7.Arabské jaro

Arabské jaro je přesně tou událostí, kterou Nassim Nicholas Taleb (2010) pojmenovává „černou labutí“. Nikdo ji nepředpovídal, každý však příčiny jejího vzniku nyní dokáže zcela přesvědčivě zdůvodnit. Z dnešní perspektivy je navíc už také jisté, že protesty arabských ulic pořádně zamíchaly kartami regionu, v němž zcela proměnily geopolitickou situaci, kdy z bývalých spojenců se stávají nepřátelé, ze soupeřů zase naopak spojenci.

Pod pojmem Arabské jaro si představíme sled událostí, které symbolicky spustila na konci roku 2010 jiskra zapalovače tuniského obchodníka Mohameda Bouaziziho zoufalého z nuzných podmínek pro život ve své zemi. Tato jiskra nezpůsobila požár pouze v samotném Tunisku, ale přeskočila i na další regionální země a vedla k pádům autokratických režimů také v Egyptě, Libyi nebo Jemenu. Mě však logicky budou nejvíce zajímat události, které nastaly v Sýrii.

Syrské povstání se nejen dotýká všech aktérů, na které jsem se ve své práci zaměřoval (však jde ve všech třech případech o sousedy Sýrie), ale navíc přináší do vzájemných vztahů takovou proměnu, že jsem byl nucen si na ni nechat samostatnou kapitolu.86

To přináší i trochu odlišné koncipování kapitoly; již nebudu komentovat jednotlivé prvky měkké moci v té které zemi, ale spíše poukazovat na úspěchy a naopak limity, které tato moc pro Ankaru znamená.

Syrské události budou v této kapitole hrát zcela stěžejní roli ve formování nové reality regionu. Tuto novou situaci se pokusím reflektovat se zaměřením na zahraniční politiku Ankary. Jak bylo uvedeno v předcházejících kapitolách, všechny zmiňované státy mají v rámci Sýrie své důležité zájmy a syrskou ulicí spuštěné události mohou tyto zájmy ohrozit nebo naopak přinést nové příležitosti. Pro Turecko, snažící se o aktivní roli v regionu a zároveň kladoucí důraz na mírové řešení konfliktů, byly syrské protesty první opravdovou výzvou nové zahraničněpolitické koncepce vycházející ze soft power.

86 To však neznamená, že do této části budou zapadat všechny události, které se staly počínaje rokem 2011. Novějšími událostmi jsem se už zabýval i v dřívějších kapitolách, tady bych se rád zaměřil na počiny, které jsou přímo spjaty (zejména) se syrským povstáním, přestože si uvědomuji, že nejsem zcela schopen objektivně stanovit sílu kauzality. I přes různé nejasnosti, které se zde jistě objeví, jsem zcela přesvědčený, že mé rozhodnutí přispěje k lepší srozumitelnosti zkoumaných jevů a vůbec celého textu.

7.1 Sýrie

Syrské protesty navázaly na nálady arabské ulice v Tunisku, Egyptě, Libyi a dalších místech, aby srozumitelně vyjádřily nespokojenost se způsobem, jakým autokratický prezident Bašár Asad vede svou zemi. Samotným počátkem byly protesty na jihu země v městě Dar´á v březnu 2011, kdy lidé nevolali po Asadově rezignaci, ale pouze po provedení potřebných reforem.87 (Etütleri 2012: 31) Vládní síly na tyto protesty zareagovaly s přehnanou krutostí a tím jen podnítily šíření nepokojů do dalších částí země. Asadova neústupnost k větším reformám a stupňující se násilí provládních jednotek dlouho nezůstalo bez odezvy a vedlo až k současné situaci v zemi, kterou můžeme nazývat občanskou válkou.

7.1.1 Počátek syrských protestů a turecká reakce

Dění v Sýrii, stejně jako celé Arabské jaro, se zjevilo neočekávaně a Ankara na něj byla zcela nepřipravena. Dokonce by se dalo říci, že si tyto velké a rychlé změny ani nepřála. (Altunisik 2011: 3) Lze v tom najít logiku. Přestože jedno z velkých témat turecké zahraniční politiky bylo prosazování změny ve prospěch demokratických hodnot v regionu, brzy byla tato agenda odsunuta do pozadí s tím, že tranzice může být provedena také cestou skrze politická a ekonomická témata vedoucí k postupnému otevírání regionálních zemí a následnému vybudování interdependenčních sítí. (Altunisik 2011: 4) Avšak sledování této strategie udělalo z Turecka mocnost, která nejvíce profituje právě ze statusu quo, bránící se dramatickým změnám, všímá si Henry Barkey, expert na Turecko. (Turgut 2011) Zároveň je nutné míti na paměti, že turecko-syrské vztahy byly posilovány analogicky s posilováním vztahů mezi vládnoucími režimy, tedy toho Erdoganova a Asadova.

Na pomyslné druhé misce vah stála syrská ulice. Soft power, která stojí v popředí turecké zahraničněpolitické koncepce, je z velké části mocí populistickou. Atraktivita země zároveň roste s počtem těch, kteří konkrétní zemi za atraktivní považují. To funguje jak v rámci regionu mezi státy, tak samozřejmě také uvnitř samotných států, u jejich populace. V té době byla síla protestů namířených proti Asadovi těžko odhadnutelná, na druhou stranu zde byl trend rozšiřujících se nepokojů nechávajících za sebou svržené autokraty v mnoha charakteristikách podobné právě Asadovi. Navíc protesty byly vedeny (aspoň často rétoricky) ve jménu větší demokratizace země a dosažení více svobod. Tedy prvky, které s tureckou soft power úzce souvisí.

Ačkoliv se jedná o velice zjednodušený, navíc od externích hráčů odstřihnutý nástin situace, která v prvních dnech nepokojů stála před Ankarou, tak je patrná obtížnost jejího rozhodování.

V prvních týdnech protestů se Turecko rozhodlo pro víceméně střední smířlivou cestu mezi oběma tábory. Ta vypadala tak, že se Ankara opět pokoušela hrát určitou zprostředkující roli a obrátila se na Damašek s radou provést patřičné kroky k reformám. Nevolala tedy po Asadově rezignaci, jak to udělala vůči Mubarakovi, ale snažila se situaci uklidnit. Turecko si uvědomovalo, že nepokoje v Sýrii by nejen vrátily dlouho budované vztahy zpět na počátek, ale především se obávalo jejich přímých

87 Daoudy (2011: 21) zdůrazňuje jako rozbušku protestů arbitrární potrestání dětí ve školním věku, které pod vlivem arabských revolucí načmáraly protivládní grafity.

48 důsledků pro nestálý region. Na druhou stranu Ankara byla přesvědčena, že dokáže v Damašku uplatnit svůj silný vliv a přimět jej k ústupkům. Erdogan především spoléhal na svůj blízký vztah s Asadem, ve kterém dle svého názoru tahal za ten delší konec provazu. „Erdogan si myslel, že je Asadův lektor,“ komentuje sebevědomí tureckého premiéra další expert na Turecko Stephen Larrabee. (Ghost 2011) Důvěra ve vliv v Damašku byla dokonce tak vysoká, že Turecko vypracovalo pro Asada návrh demokratických reforem, které by měly být přijaty. (Phillips 2012)

I přesto, že místo očekávaných reforem přišlo tvrdé užití síly proti demonstrantům, Turecko stále věřilo v diplomatickou cestu a jeho ministr zahraničí Davutoglu podnikl několik dalších cest do Damašku, aby celou záležitost prodiskutoval a naléhal na Asada k provedení nutných kroků. Když však ani tato iniciativa neslavila úspěch a Asad pokračoval v tvrdém potírání protestujících, tak se od něj Turecko odvrací a někdy od srpna 2011 začíná volat po nutnosti jeho odstoupení,88 stanovuje Damašku sankce a otevřeně začíná na svém území hostit syrské opoziční síly. (Cebeci; Üstün 2012: 15)

Ankara si v této chvíli uvědomuje, že její měkká moc narazila na své hranice a ani u svého nejbližšího partnera není schopna dosáhnout požadovaných výsledků. Očividně došlo u tureckých lídrů k jejímu značnému přecenění a následnému vystřízlivění. Výstižně toto komentuje Altunisik (2011: 3) s poukazem, že spoléhání se na měkkou moc v regionu typickém konflikty logicky naráží na své limity. Ještě podstatnější je pro Ankaru narušení jejího kruciálního principu zahraniční politiky kladoucí důraz na bezkonfliktní vztahy se sousedy. V této realitě Davutoglu nahrazuje koncepci zero problems politikou založenou na hodnotách (value-based). (Phillips 2012)

Na stejném principu také Erdogan obhajuje svůj náhlý protiasadovský postoj, když tvrdí: „Je pro mě nemožné zachovat si přátelství s lidmi […], kteří útočí na svůj lid a střílí na něj pomocí tanků.“ (Time, 10.10.2011) Ještě před tímto vyjádřením tureckého premiéra Molavi (dle Foroohar 2011) uvažuje nad ambicemi Turecka a v podstatě předjímá zmíněné Erdoganovy kroky, když Turecko vidí spíše jako zemi kladoucí důraz na regionální vůdcovství a multilaterální diplomacii, než zemi zcela ve vleku prosazovaní svých vlastních ekonomických zájmů.

Zcela odlišný pohled nabízí ale Phillips, když zdůrazňuje zcela realpolitický princip vedoucí kroky Ankary. Phillips (2012) připomíná, že Erdogan dlouho mlčel, když podobně své lidi masakroval jen pár měsíců předtím v Libyi Kaddáfí nebo v roce 2009 íránský režim. Na základě těchto faktů Ankara dle Phillipse vychází z racionálních kalkulací, které Turecku umožní stát na konečné vítězné straně konfliktu.

7.1.2 Opuštění soft power

Dlouhé turecké váhání tvrdě se postavit proti Kaddáfímu v Libyi a následné rozhodnutí nepodílet se na vojenských akcích, stejně jako snaha o diplomatický tlak na Asada také mohou znamenat, a k čemu se sám přikláním, že Ankara byla zcela neochotná vzdát se (i přes potenciální ztráty způsobené nečinností) své zahraniční politiky kladoucí důraz na měkkou moc ve prospěch moci tvrdé.

88 Bylo to vůbec poprvé od vzniku republiky, kdy turečtí státníci volali po změně režimu v sousední zemi. (Phillips 2012)

Byla si jistě velice dobře vědoma, že užití vojenské moci může zcela zničit dlouho budované kapacity soft power. (Nye 2004: 117) Až v okamžiku, kdy se Erdoganova syrská politika zadních dveří ukázala jako neúčinná, opustil svou soft power strategii vůči Sýrii, což logicky přineslo problémy. Z dlouho úspěšné politiky nulových problémů se stala politika vyplněná problémy. (Wagner; Cafiero 2012)

Klíčovým okamžikem bylo právě rozhodnutí Ankary89 aktivně podporovat rebely.90 Na základě tohoto rozhodnutí se Turecko nevzdalo pouze důležitých vazeb na Damašek, ale zároveň si znepřátelilo Írán a Rusko, klíčové Asadovy spojence, a spolu v té době s nefungujícími vztahy s Izraelem ztrácí i potenciál být regionálním mírovým vyjednávačem. (Ghosh 2011; Manfreda 2012) Navíc si je třeba uvědomit, jak obrovská je Erdoganova investice do syrské budoucnosti a jak málo dokáže tyto události kontrolovat. Z tohoto pohledu už v roce 2011 Zalewski (2011) varoval, že syrské povstání může až do této chvíle úspěšnou tureckou politiku v regionu znatelně podkopat.

V této situaci Ankara nejenže nechává otevřené hranice pro nekonečný proud uprchlíků směřujících ze syrského území do relativního bezpečí humanitárních táborů připravených Tureckem,91 ale především podniká aktivní kroky ve vztahu k rebelům bojujícím proti Asadovi. Z tureckého území mohou pořádat své výpady do Sýrie vzbouřenci sjednocení pod označením Svobodná syrská armáda, zároveň Ankara podporuje politické opoziční snahy, kdy v zemi našla své místo Syrská národní rada a později přímo Syrská opoziční vláda. Vzbouřenci jsou navíc, podle některých zdrojů, Ankarou vyzbrojováni. (Akyol 2012)

Avšak skutečným mezníkem, kdy se rétorika Ankary začala vyznačovat diskursem vhodným pro hard power, bylo syrské sestřelení turecké stíhačky v červnu 2012. Na základě tvrzení turecké vlády bylo letadlo neozbrojené a „neúmyslně a na malou chvíli“ se dostalo do syrského vzdušného prostoru. (Akyol 2012) Oba piloti zahynuli. Erdogan v reakci mluvil o Asadovi jako o „krvavém syrském diktátorovi“ a Sýrii označil za „jasné a aktuální nebezpečí“ s tím, že „jakýkoliv vojenský element, který se bude k Turecku přibližovat ze Sýrie […], bude považován za vojenský cíl.“ (Akyol 2012) Další závažné střety se udály v říjnu 2012, kdy dělostřelecké granáty ze Sýrie zasáhly turecké hraniční město Akcadale a způsobily smrt pěti civilistů. Turecko palbu opětovalo. V té době ještě více nabraly na síle hlasy z Ankary požadující vytvoření nárazníkového pásma podél turecko-syrské hranice, a zároveň tyto události vedly k rozmístění baterií střel Patriot typu země-vzduch pod záštitou NATO. Při vyhrocenosti situace se navíc už dříve vůdce syrského Muslimského bratrstva vyjádřil, že Syřané by akceptovali vojenskou intervenci raději od Turecka, než od západních zemí. (Aras 2012)

Reakce na turecký postoj potvrdily, že militantní rétorika není zrovna ideální strategií, jak se jevit atraktivním. Nejenže se turecká společnost negativně postavila vůči jakémukoliv vojenskému zásahu v Sýrii, což potvrdily masivní protiválečné demonstrace, ale především průzkum veřejného mínění, kde se 75 % respondentů postavilo proti. (Press TV, 14.10.2012) Navíc však, což se může jevit docela překvapivé, hlavní turecká opoziční strana CHP vyjadřuje k Asadovu režimu sympatie. Dokonce jí nic

89 Je nutné především v této kapitole zdůraznit, že Ankarou myslím hlavní politickou sílu v zemi AKP, největší opoziční strana zaujímá vůči Asadovu režimu zcela odlišný postoj. K tomu se ještě v textu dostanu. 90 Akyol (2012) zdůrazňuje moment, kdy Asad Erdoganovi slíbil, že patřičné reformy podnikne, avšak zůstalo jen u slibu, což si turecký premiér vzal osobně a obrátil se k němu zády. 91 Ke 22.3.2013 byl počet syrských uprchlíků na tureckém území dle příslušné agentury OSN (online) lehce přes 230 000. Turecká vláda toto číslo vidí ještě jako daleko větší a odhaduje až 400 000.

50 nebránilo, aby Asada v Damašku v březnu tohoto roku v přátelském duchu navštívila.92 Zajímavá data ale také přinesl průzkum veřejného mínění ze Sýrie. Chtěl bych zdůraznit, že jej provedl turecký think tank TESEV. Ten zjistil obrovský propad pozitivního vnímání Turecka z let před nepokoji. V roce 2012 se pozitivně dívalo na Turecko pouhých 28 % respondentů, zatímco o dva roky dříve to bylo 93 %. (Akgün; Gündogar 2012b: 17) Že se jedná o reakci na turecké vměšování do konfliktu na straně vzbouřenců, potvrzují i čísla, která značí nárůst obliby Ruska a Číny. (Akgün; Gündogar 2012: 10-11) Musím přiznat, že tak masivní pokles jsem nečekal a předpokládal jsem, že turecká role má v Sýrii větší podporu, avšak autoři žádné další vysvětlení nenabízejí. Možným vodítkem může být fakt, že se jednalo o relativně malý náhodný vzorek respondentů sesbíraný ve „velkých městech“. (Akgün; Gündogar 2012b: 24) Právě velká města jsou obvykle charakteristická větší loajalitou vůči Asadovi. (Sherlock 2012)

7.1.3 Snaha o delegitimizaci tureckých motivů

Velkým problémem pro Ankaru a její měkkou moc je snaha Damašku a Teheránu delegitimizovat turecké kroky jako zcela ideologické. Asad, který se dlouhodobě snaží konflikt ve své zemi prezentovat jako sektářský, kdy se jej sunnitská většina snaží dostat od moci zejména kvůli jeho alawitskému (součást šíítské větve islámu) původu. Stejnou strategii prosazoval také v mezinárodní rovině a upozorňoval na sunnitskou dominanci v Turecku a tedy jeho zcela logickou podporu syrských „sunnitských“93 rebelů. Tomu by zároveň mohla nasvědčovat skutečnost, že se v podpoře syrské opozice s Tureckem sešly sunnitské země jako Katar, Saúdská Arábie nebo Jordánsko, zatímco Asada podporoval šíítský Írán. (Ertugrul 2012: 1) Dále je argumentováno, že přestože Turecko podporuje „sunnitské“ povstání v Sýrii, tak se jeho podpora nedostala „šíítským“ demonstracím v Bahrajnu.94 (Manfreda 2012)

K dovršení delegitimizace turecké měkké moci je zdůrazňováno, že tato potenciální sunnitská koalice je podporována Západem s cílem nastolit v Damašku prozápadně orientovanou vládu. (Ertugrul 2012: 4) Jako potvrzení této domněnky může sloužit skutečnost, že turecko-americké pozice se během Arabského jara opět znatelně sblížily a že syrské povstání je mezi Ankarou a Washingtonem hojně diskutováno. (Aras 2012) Dále je po bok Turecka a USA dosazován Izrael, kdy především z Teheránu zaznívají hlasy, že Asadův boj je ve své podstatě anti-sionistický (Benari 2012) a reaguje na americko- izraelské spiknutí podporované Tureckem. (Kahn 2011a)

Když se oprostíme od této propagandy, lze nalézt jeden podstatný a zcela pragmatický důvod týkající se zároveň turecké vnitřní politiky. Phillips (2012) zdůrazňuje, že Ankara za žádnou cenu nesleduje americký scénář, ale tato turecká aktivní role je hnána obavou, že syrská civilní válka by mohla narušit územní integritu Sýrie a poskytnou bezpečné území pro islamistické teroristy nebo vést ke kurdskému separatismu. Právě kurdskou kartou se rozhodl hrát i Asad, když Kurdům slíbil rozšíření

92 Důvody blízkosti CHP a Asadova režimu zajímavě vysvětluje ve svém článku Akyol (2013). Mimo jiné upozorňuje na relativní blízkost Kemalismu s Baasismem. 93 Uvozovky zde uvádím z důvodu, že prezentovat nepokoje jako jednoznačně sunnitské by bylo zavádějící. 94 Phillips (2012) upozorňuje při přistoupení na tenhle způsob úvah na obrovský potenciální problém, který skýtá imigrace povětšinou sunnitských Syřanů do Turecka. Na tomto území totiž žijí velké menšiny Alawitů a Alevitů (příbuzná sekta), které by mohly být terčem odplaty.

51 jejich kulturních práv oplátkou za podporu Damašku. Objevila se dokonce podezření, že Damašek je opětovně v kontaktu s PKK a stojí za jejím útokem v Turecku, který nepřežilo čtyřiadvacet vojáků. (Aras 2012) Není třeba připomínat, že podpora PKK z Damašku přivedla posledně obě země na samotný práh válečného konfliktu. V tomto kontextu lze již lépe pochopit Erdoganova slova, když mluvil o Sýrii jako o „domácím problému“. (Kanli 2011)

7.1.4 Zklidnění turecké rétoriky

Ještě před vyhrocení situace sestřelením tureckého letadla začala Ankara zjišťovat, že její aktivita ve stále se prodlužujícím konfliktu jde do ztracena a uvědomila si přecenění svých vlastních sil. V té chvíli ubrala na asertivitě, stejně jako na individuálním přístupu. Turecké radikální požadavky (z pohledu Damašku) na okamžité splnění vůle syrského lidu a Asadovy rezignace vystřídalo smířlivější volání po předčasných volbách. Zároveň začalo Turecko spoléhat na mezinárodní iniciativy, jako byl Annanův plán, a tlak z pozice mezinárodních skupin jako např. Přátelé Sýrie. (Ertugrul 2012: 1-2) Klíčovou roli ale samozřejmě měla hrát Rada bezpečnosti OSN.

Důležitou úlohu v této nové strategii také hrála rozštěpená syrská opozice poskládaná z názorově zcela nesourodých skupin. „Opozice se nejeví připravená pro novou Sýrii. Neexistuje zde konsensus ani ohledně zásadních otázek. Nejsou připraveni převzít zemi,“ komentoval větší tureckou zdrženlivost prezident země Gül. (Ertugrul 2012: 3) Přestože po sestřelení tureckého letadla silami Damašku došlo k opětovnému vyhrocení situace, tak Turecko nebylo ochotno samostatně nést válečné břemeno. Tato nesystematická a neustále se měnící politika vůči Asadovi však nebyla pozitivně vnímána zvenčí a podkopala percepci Turecka jako modelové země, čímž také utrpěla jeho měkká moc. (Ertugrul 2012: 6)

Relativní uklidnění politiky Ankary nebylo způsobeno pouze vlastními pragmatickými důvody, ale zároveň také větším zainteresováním silnějších hráčů. Sama bývalá ministryně zahraničí USA Condoleezza Rice argumentovala pro zapojení Spojených států do syrských událostí, protože se jedná o jedinou zemi, která s dlouhotrvajícím konfliktem může něco udělat. (Barzegar 2013) Dříve to byla právě Ankara, na kterou se upíraly americké oči ve vztahu k Sýrii, kdy byla viděna jako hráz proti íránskému vlivu. (Ghosh 2011)

Na opačné straně se zjevilo Rusko se svými požadavky. Fakt, že Sýrie je jediným ruským spojencem v regionu a zároveň syrský přístav Tartus je jedinou ruskou středomořskou námořní základnou, dělají ze země geopoliticky velice důležité místo pro Moskvu. (Kramer 2012) V tomto kontextu mluví Ertugrul (2012: 2) o jistém návratu Moskvy na Blízký východ a připomíná zajímavou situaci, kdy syrští prorežimní demonstranti loni v únoru skandovali „děkujeme Rusku“ poté, co Moskva v Radě bezpečnosti vetovala předložený návrh sankcí.

Můžeme tedy tvrdit, že Turecko bylo z regionu trochu „vytlačeno“ silnějšími mocnostmi, kterým, jak se ukázalo, není schopno konkurovat. V podstatě zde našel praktické uplatnění již zmíněný Perthesův (2010: 4-5) argument, že ve složitějších případech nejsou turečtí diplomaté schopni dosáhnout zamýšlených cílů a tedy role Ankary zde může být pouze podpůrnou. A to jsem se zde ještě nezaměřil na dalšího silného regionálního hráče, kterým je Írán. Ten přichází na řadu nyní.

7.2 Írán

7.2.1 Íránský postoj k Arabskému jaru

S příchodem Arabského jara se zdálo, že tento proces má v sobě sílu přivést Ankaru a Teherán ještě blíže k sobě. Podstatným motivem tohoto sblížení byla změna íránské regionální politiky, která byla událostmi Arabského jara odstartována. Tradiční rezervovaný přístup Teheránu založený na „smíření a odolnosti“ se proměnil v rámci regionu na „kooperační“. (Barzegar 2013) Írán v době pádu Mubarakova režimu v Egyptě doufal ve vznik určité koalice společně s Tureckem a právě Egyptem, která by mohla vést k ohromným regionálním změnám.95 (Omidi 2011)

Tato více aktivistická íránská role však měla také svou odvrácenou stranu a neznamenala pouze vytváření nových pout, ale mnohem častěji střetávání s dalšími regionálními hráči v určitých otázkách. Byly to právě arabské revoluce, jež Teherán vnímal optikou boje starých sekulárních zřízení se silou ulice inspirovanou islámem a viděl v nich úzkou analogii s vlastní, tři dekády starou, revolucí. (Kaya 2012: 5-6) Proto také nové nacionálně-islamistické vlády vzešlé z revolucí se staly okamžitým zájmem Teheránu, který se s nimi snažil navázat úzké diplomatické vztahy. (Barzegar 2013) Rostoucí význam Íránu však nebyl zcela pozitivně vnímán Ankarou, protože pro ni znamenal zrod nebezpečného konkurenta v regionu, v němž se snažila hrát dominantní úlohu, a navíc ještě více podtrhl ideologické odlišnosti obou (tureckého i íránského) politických režimů. Turecko se proto v té době snažilo hrát klíčovou vyvažovací roli tomuto íránskému vzestupu. (Verma 2012)

Kaya (2012: 5-7) tvrdí, že vliv Ankary na revoluce a nové uspořádání zcela převýšil ten z Teheránu. I přestože se Írán snažil arabské revoluce přirovnat ke své vlastní, tak nebylo výsledným stavem teokratické zřízení podle íránského vzoru, ale země sledovaly turecký model a uspořádaly demokratické volby. Zároveň nadšené vítání Erdogana početnými davy v těchto zemích by toto potvrzovalo, stejně jako rostoucí íránské znepokojení z vysoké turecké popularity v regionu.

Praktický vůdce Íránu Chameneí se vyjadřoval, že Turecko musí zásadně přehodnotit svou politiku podpory muslimského sekularismu, kterou Erdogan prezentoval na své cestě po Egyptě, Tunisku a Libyi, a Chameneího vojenský poradce Rahiv-Safavi zase označoval možnost přijetí tureckého stylu demokracie těmito zeměmi za „neočekávané a nepředstavitelné“. Rahiv-Safavi dále dodal, dle prověřeného receptu ve snaze Ankaru zdiskreditovat, že „Turecko kráčí špatnou cestou. Může to být dost dobře cesta, kterou pro ně připravili Američané.“ (Hürriyet, 10.9.2011)

Hlavní disharmonie mezi oběma zeměmi se však objevila v událostech, které se děly hned za jejich vlastními hranicemi, v Sýrii.

7.2.2 Syrské povstání

Syrské povstání hluboko vrazilo mezi nadějně se rozvíjející turecko-íránské vztahy klín. Zatímco

95 Zacílení izraelským směrem je zřejmé, i když zcela jistě není jedinou myšlenou oblastí změn.

Ankara se rozhodla pro podporu povstalců, Teherán se postavil za Asadův režim. Na jednu stranu se zde mohlo zdát, že se jedná o zcela schizofrenní situaci. Sekulární Turecko podporovalo povstalce, kteří s velkou pravděpodobností, dle příkladu Tuniska, Libye nebo Egypta, by po svém vítězství přinesli větší důraz na roli náboženství ve společnosti. Na druhé straně teokratický Írán se staví za víceméně sekulárního prezidenta Asada. Paradoxnost situace je však zřejmá jen na první pohled, při bližší analýze se nám rychle zjevují zcela pragmatické důvody vedoucí jejich kroky. O těch tureckých jsem referoval již dříve, na íránské se zaměřím nyní.

Nejenže Asadova Sýrie je jediným arabským spojencem Íránu, ale navíc součástí protizápadního strategického ší´itského půlměsíce. Sýrie je také jedinou spojnicí Teheránu s libanonským Hizballáhem. Všechny tyto charakteristiky dělají ze Sýrie pro Írán zcela nepostradatelného partnera, což by se Asadovým pádem mohlo rychle změnit a nechat Teherán osamocený, neschopný ovlivňovat skrze Sýrii dění v Libanonu a Jordánsku. (Kaya 2012: 6)

I s vědomím tohoto geopolitického rozestavení se premiér Erdogan nejdříve snažil syrskou situaci řešit ve vzájemné shodě s Íránem. V Teheránu se sešel s prezidentem Ahmadínežádem a poté i duchovním vůdcem Chamaneím, aby dohodl společný postup. Tento scénář se zpočátku zdál průchodný, když íránské noviny s úzkými vazbami na Chameneího vydaly komentář, že Teherán společně s Ankarou (a především bez sionistů) bude schopen zvládnout změny, kterými Sýrie prochází. (Ertugrul 2012: 5) Erdogan se na schůzce pokusil prosadit zastavení vojenských akcí, implementaci požadovaných reforem a také Asadovu rezignaci. (Ertugrul 2012: 5) Podle dalších kroků obou zemí je jasné, že společné dohody dosaženo nebylo.

Írán se navíc podle Omidiho (2013) domníval, že celá situace okolo Sýrie je pouze strategickým komplotem Západu, který se okolo Íránu snaží utáhnout smyčku. Zahrnutí Turecka a dalších muslimských zemí má zároveň vést k vytvoření nesvárů mezi zeměmi vyznávajícími islám. (Omidi 2013) Nahlíženo touto optikou by zde Ankara hrála jednu z hlavních rolí. Avšak i pokud bychom opustili toto konspirační vysvětlení, je zřetelné, že Írán se od své revoluce vždy stavěl proti jakémukoliv vměšování Západu do regionálních záležitostí. Když se však Ankara zařadila do této protiasadovské koalice, která je reprezentována nejen nenáviděným Západem, ale zároveň konkurenčními sunnitskými režimy ze Saúdské Arábie a Kataru, přináší to do turecko-íránských vztahů logické rozepře. Na zcela obecném historicky zakořeněném a od emocí oproštěném základě vysvětluje rozdílnost přístupu obou zemí Khoshandam (2012), jenž zdůrazňuje dlouhodobý íránský periferialismus oproti tureckému westernalismu.

I přes tato racionální zdůvodnění byl turecko-íránský neúspěch dohodnout se v otázce Sýrie z obou stran velice negativně přijímán. Erdogan zvolil neobyčejně kritický tón, když po jednání obvinil Írán „z neupřímného jednání, které není vhodné pro sousedské vztahy.“ (Ertugrul 2012: 5) Z Íránu se na oplátku ozývaly hlasy, že Ankara slouží americkým zájmům a pokud bude pokračovat ve své současné politice na straně rebelů, tak si při volbě strany Írán „vybere Sýrii namísto Turecka.“ (Hürriyet, 10.9.2011; Idiz 2011)

Přestože oficiální pozice Teheránu v poslední době opustila ideologickou rétoriku a ústy svého ministra zahraničí Salehiho smířlivě hlásala, že „Asad zůstane legitimním prezidentem až do dalších voleb,“ které jsou na programu v roce 2014, a volala po dialogu a dohodách místo užívání síly, (Al Jazeera, 3.3.2013; Iran Review, 12.1.2013) tak postoj jiných a důležitějších postav režimu byl daleko

54 více vyhraněný. Chameneí prohlašoval, že se „silně staví proti jakémukoliv zasahování cizích sil do syrských interních záležitostí“ a Írán je připraven „bránit Sýrii, pro její podporu antisionistických režimů“ (Benari 2012) a dokonce kolovaly zvěsti, že Teherán Damašku nejen dodává zbraně, ale také jej podporuje bojovou silou. (Weaver, Whitaker 2012; Goldman 2012)

7.2.3 Krach mediačního úsilí

Rozdílný pohled na situaci v Sýrii se přelil i do dalších témat vzájemných vztahů. Nejviditelněji tomu bylo v prestižním postavení Ankary, jemuž se mohla v Teheránu těšit a hrát tak hostitelskou úlohu v jaderných rozhovorech mezi Íránem a zeměmi 5+1. Přestože si Írán turecké hostitelství v roce 2011 náramně pochvaloval, o rok později už bylo vše jinak. Teherán se rozhodně postavil do opozice návrhu, aby se jednání opět konala v Istanbulu a argumentoval tureckou ztrátou kredibility být objektivním hostitelem kvůli roli v Sýrii. Místo toho navrhoval místa jako Bagdád, Peking nebo právě Damašek. (Kaya 2012: 12) Přesto se však rozhovory nakonec opět konaly v Istanbulu. V roce 2013 však už Teherán tyto rozhovory v Istanbulu, kde byly opětovně naplánovány, odvolal a tuto volbu rezolutně zablokoval. Argumentoval opět velice podobně tím, že Turecko ztratilo kredit být hostitelem takových jednání a tím i potvrdil upadající soft power Ankary, které se v Teheránu mohla těšit. (Omidi 2013) Jednání se nakonec uskutečnila v kazašském Almaty.

7.2.4 Obchod

Oproti turecko-íránským otřesům v politické rovině se ekonomika zdá alespoň zatím zcela nezasažená a naopak se rozvíjí rychleji než kdy předtím. (Habibi 2012: 8) Až překvapivě mohou vyznívat data vzájemné obchodní výměny, která v roce 2012 přesáhla hranici 20 miliard dolarů, což je v porovnání s rokem 2010, kdy Arabské jaro bylo ještě budoucností, více než dvojnásobný nárůst. (Turkish Statistical Institute) Tato čísla ukazují, že přestože mezi zeměmi existují nepřekonatelné ideové rozdíly, tak Ankara i Teherán nejsou ochotny opustit pragmatickou rovinu vzájemných vztahů, kterou právě nejsilněji reprezentuje ekonomika.

7.3 Izrael

Turecko-izraelské vztahy po incidentu na Mavi Marmaře v květnu 2010 takřka vůbec neexistovaly. Turecko znovuobnovení vztahů podmiňovalo třemi kroky, jež by Tel Aviv musel splnit: omluvou, odškodněním rodin pozůstalých a ukončením blokády Gazy. Místo toho nabídl Izrael pouze vyjádření lítosti nad ztrátou devíti životů, jež všechny byly tureckého původu. To Ankaře samozřejmě nestačilo a dále trvala na svém.

7.3.1 Důsledky arabských revolucí

Události Arabského jara postavily Izrael do zcela nové, a pro něj ne zrovna pozitivní, reality. Zhroucení Mubarakova režimu v Egyptě, občanská válka v Sýrii hrozící nebezpečím přelití se do Libanonu, počáteční protesty v Jordánsku s nejasným budoucím scénářem. To jsou jen sousední země židovského státu, jejichž režimy neoplývaly zrovna přátelskostí vůči Izraeli, ale byly zárukou víceméně trvajícího statusu quo. Ten mohly arabské revoluce změnit a vynést do čela síly s vyhraněnějším přístupem k Izraeli. Tato pasivní tolerance Izraele se týkala také Asadovy Sýrie, která zůstávala po krachu mírových jednání formálně s Izraelem ve válečném stavu (stejně jako Libanon). Není divu, že po nucených odchodech izraelských velvyslanců z Egypta a Turecka, které se udály v rámci jednoho zářijového týdne 2011, měl Izrael o důvod víc dělat si obavy. (Karon 2011)

7.3.2 Obklíčený Izrael

Takto obklíčený Izrael nepochybně potřeboval tuto regionální izolaci alespoň částečně zmírnit. Jako nejvhodnější se pro tuto úlohu jevilo Turecko, u nějž to však naráželo na Ankarou artikulované požadavky, jejichž splnění bylo pro normalizaci vzájemných vztahů nezbytností. Za této situace musela izraelská vláda zvážit, zda omluva Turecku jako pragmatický krok převáží nad hrdostí. Netanyahu se nakonec rozhodl pro pragmatickou možnost a vyjádřil ochotu se za incident omluvit. To však bylo okamžitě rázně odmítnuto jeho ministrem zahraničí Liebermanem, který prohlásil: „Pokud jsme se chtěli omluvit, mělo tak být učiněno přímo po incidentu. Izrael tak ukazuje slabost, rozpaky a neschopnost ustát tlak.“ (Ravid 2011) Na omluvu tak nedošlo.

Za těchto podmínek Ankara pokračovala v tvrdé kritice izraelské vlády zejména kvůli jejím akcím vůči Palestincům. Samozřejmě i samotná kritika se jevila jako rázná odpověď na syrsko-íránské pokusy zdiskreditovat Turecko jako služebníka sionismu. Ideální příležitost ke kritice Tel Avivu se tureckým politikům naskytla během listopadové (2012) izraelské operace v Gaze, při níž, přestože byla vyprovokována ustavičným ostřelováním izraelským měst, zemřela spousta palestinských civilistů. Erdogan obracející se na Izrael pronesl: „Ti, kteří spojují islám s terorismem, zavírají své oči tváří v tvář masovému zabíjení muslimů, otáčejí své hlavy od masakru dětí v Gaze. […] Z toho důvodu tvrdím, že Izrael je teroristický stát a jeho činy jsou činy teroristickými.“ (Reuters, 19.11.2012) Ještě větší rozruch způsobil Erdoganův projev, ve kterém dohromady označil sionismus, fašismus, antisemitismus a islamofobii za zločiny proti lidskosti. (Al Jazeera, 1.3.2013)

Samotný Izrael měl spoustu vlastních starostí nejen s raketami přilétajícími z Gazy a následnou odvetnou operací, ale také s událostmi v Sýrii, z níž čas od času přiletěl dělostřelecký granát na Izraelem okupovaná území Golanských výšin. Avšak největší obavy v Izraeli panovaly ze syrského vojenského a především chemického arzenálu, který by se mohl ve zmatku občanské války dostat do nebezpečných rukou Hizballáhu nebo Al-Kajdy. Aby izraelští politici toto riziko zcela minimalizovali, varovali režim v Damašku, že při jakémkoliv pohybu s tímto druhem zbraní se nebude Izrael zdráhat okamžitě a rázně zasáhnout. (Ephron 2013)

Možnost potvrdit své odhodlání mělo izraelské letectvo koncem ledna letošního roku, kdy se přes libanonské území dostalo do Sýrie a přesnými zásahy zneškodnilo konvoj údajně vezoucí

56 sofistikované protiletadlové střely určené Hizballáhu, zatímco podle syrských oficiálních zdrojů bylo zasaženo výzkumné vojenské centrum. (Hubbard 2013) Izrael své vojenské akce obvykle nekomentuje, nepřímo se však ústy ministra obrany Baraka k útoku přiznal a rozprášil tak jakékoliv možné pochybnosti o původci. (Greenberg; Dehghanpisheh 2013) Asad, který je dostatečně zaneprázdněn situací ve vlastní zemi, se nezmohl na žádnou odpověď vůči Izraeli a pouze prohlásil, že do budoucna nevylučuje odvetu za tento útok. (Hurriyet, 3.3.2013)

7.3.3 Opětovné turecko-izraelské sblížení

Není pochyb, že tyto události se významnou měrou podílely na opětovném sblížení Izraele s Tureckem. Tel Aviv potřeboval Ankaru jako už dlouho ne. Restart turecko-izraelských vztahů byl Tel Avivem na pozadí zmíněné regionální reality a turecké role v nevyřešených syrských událostech velice žádaným. Nejdříve ale bylo nutné se Ankaře omluvit na nešetrný zásah na flotile a odškodnit pozůstalé oběti.96 Není pochyb, že klíčovou roli pro dotlačení Izraele k omluvě hrály Spojené státy, jež nestály o to, aby dva jejich největší spojenci v regionu měli mezi sebou rozepře. Na druhou stranu Izrael není státem, který by se k něčemu nechal dotlačit jen proto, že si to Obama přeje. Přestože Izrael byl nucen omluvou spolknout svou hrdost, restartované vztahy s Tureckem jsou pro něj dostatečným benefitem. Proto se 22. března „premiér Netanyahu omluvil tureckému lidu za chyby, které vedly ke ztrátě na životech,“ stálo v prohlášení izraelské vlády. (cit. dle Al Jazeera, 23.3.2013)

Tato omluva byla následována rychlou reakcí, která slibovala, že turecko-izraelské vztahy by se mohly navrátit na předkrizovou úroveň, 16% pokles ekonomické spolupráce za rok 2012 by se mohl ukázat jako pouze ojedinělý a Ankara by mohla být v očích Tel Avivu opět viděna jako jediný spolehlivý muslimský partner. Pro tento scénář nevypovídá pouze usmíření v civilní oblasti, kdy se izraelští turisté začali opětovně vracet do tureckých regionů, aby zde trávili dovolenou (Sadeh 2013), ale také v oblasti zahraničněpolitické, kdy americký ministr zahraničí John Kerry vyzývá Ankaru, aby se silněji zapojila do izraelsko-palestinského mírového procesu. (Hürriyet, 6.4.2013) Turecko by pokračováním tohoto vývoje mohlo znova nalézt svou měkkou moc, které se v židovském státě dříve těšilo. 8.Závěr

Už na počátku své práce jsem tušil, že odpovědi na některé položené otázky bude obtížné nalézt, případně budou pouze podmíněně platné. Toto mé přesvědčení vycházelo z nedostatečného časového odstupu od analyzované látky, která je ve svých důsledcích stále přetvářena. Největším přetřesem zkoumané doby byla zcela jistě vlna protestů šířící se v arabských zemích a podle toho také nazvaná Arabské jaro, které stále ještě neukončené hraje velice důležitou a v mnohých důsledcích překvapivou úlohu konkrétně spjatou s mým tématem. Proto bych ve svých závěrech nerad předjímal realitu - nemělo by to žádný smysl, což dostatečně ukázalo samotné vypuknutí protestů – ale soustředím se na odpovědi vyplývající z optiky dnešních dnů. Nejdříve však začnu u obecného konceptu turecké měkké moci.

96 Podmínka týkající se blokády Gazy jakoby zůstala lehce zapomenuta. Po dotazování se Izrael vyjádřil, že to nebylo součástí dohody, Hamas naopak tvrdil, že Erdogan jej o ukončení této blokády ujistil. (Sunday´s Zaman, 24.3.2013)

Důraz na soft power v turecké zahraniční politice je v první řadě akademicky pečlivě naplánovaným procesem, pod kterým je podepsán současný turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu. Toto vysvětlení je samozřejmě nekompletní a neobstálo by. Je nutné dodat k tomu potřebné vnější podmínky. Měkká moc je proto také výsledkem probouzejícího se občanského sektoru v zemi a reforem ubírajícím moc v Turecku tradičně velice vlivné armádě. Zde se nabízí zajímavý postřeh, který by neměl zapadnout; turecký reformní proces byl z velké části podporován a vyžadován Evropskou unií, jako nutné podmínky na cestě turecké integrace. Zároveň je třeba zdůraznit, že samotná měkká moc je typickým nástrojem Bruselu.

Důležitým pramenem turecké soft power je schopnost Turecka prezentovat se jako země, jež umně smíchává atraktivní západní liberální hodnoty s tradicemi islámu. Turecko je v očích regionálních států viděno jako důkaz toho, že je možné být úspěšnou a zároveň muslimskou zemí. Tento svůj obraz je dále „prodáván“ ve formě mýdlových oper, které se v regionu těší obrovské popularitě (a to včetně Izraele). Jejich vysoká sledovanost měla zároveň vliv na turistickou atraktivitu země.

Dalším podstatným zdrojem měkké moci je turecký aktivismus v palestinské otázce, který se sice silně podepsal pod degradací turecko-izraelských vztahů, avšak přispěl k zatraktivnění image ve vztahu k dalším regionálním státům. Bylo to vymezování vůči nepopulárním aktérům, jako je právě Izrael nebo Spojené státy, co naopak pro Ankaru znamenalo nárůst popularity v regionu. Celkové turecké působení bylo zároveň vyjádřeno aktivismem, v rámci něhož se Ankara snažila hrát konstruktivní roli při řešení regionálních konfliktů, v nichž mohla díky důvěře, které se u aktérů těšila, zaujmout mediační pozici. Ankara tak mohla být v pozici mediátora při řešení izraelsko-syrského konfliktu, stejně jako dvakrát v Istanbulu hostit rozhovory týkající se íránského jaderného programu. To všechno přineslo Turecku a jeho premiérovi Erdoganovi obrovskou popularitu napříč regionem.

Neopomenutelný zdroj měkké moci lze spatřovat v ekonomické spolupráci, která obvykle byla základním kamenem a motorem vzájemných vztahů, na níž byly dále uplatňovány další soft power přístupy. Ankara v této oblasti vystupovala zcela pragmaticky. Konkrétně u sledovaných zemí se to v případě Sýrie projevovalo tlakem na postupnou liberalizaci, jež byla vyjádřena dohodou o volném obchodu. Optimistické názory za touto spoluprací dokonce spatřovaly prvopočátky jisté formy budoucí blízkovýchodní unie. Zároveň je nutné připomenout i idealistickou rovinu mezi oběma zeměmi, která byla naplňována velice dobrým osobním vztahem mezi oběma lídry zemí, Erdoganem a Asadem, projektovaným vzájemnou důvěrou.

Naopak turecko-íránské vztahy lze popsat jako zcela v režii pragmatismu. Ekonomika, která udávala směr na jedné straně vyjádřená tureckou závislostí na energetických surovinách a na druhé straně vyvažovaná odmítnutím Ankary participovat na Západem uvalených sankcích na Teherán, byla klíčová. Díky této vzájemné interdependenci, která byla zároveň vyjádřena tureckou snahou nalézt konstruktivní řešení mezi Íránem a západními zeměmi, nebyly vztahy zemí výrazně narušeny ani odlišným viděním budoucnosti Iráku nebo tureckým souhlasem s vybudováním radaru jako součásti protiraketového deštníku NATO namířeného primárně právě na Írán.

Stejně pragmaticky se jevily vztahy s Izraelem opět vycházející z ekonomického a také vojenského imperativu. Avšak postupným ubíráním vlivu armády v turecké politice jako důsledku vnitropolitických reforem a rostoucí kritikou směřovanou na Tel Aviv, která se v regionu těšila velké popularitě, začaly vztahy slábnout. Přesto se jejich hlavní důvod úpadku skrýval v emocionální rovině. Jednalo se o otázku Palestinců, jejichž osud nebyl Turecku lhostejný. Izraelská invaze do Gazy známá

58 pod označením operace Lité olovo následovaná tvrdou tureckou kritikou delegitimizovala Ankaru jako mediátora a následný nepovedený izraelský zásah proti flotile směřující do Gazy, který stál životy devíti lidí s tureckými kořeny, vzájemné vztahy zcela zmrazil a to jak v politické oblasti, tak v turismu a se zpožděním se objevily problémy i v ekonomické spolupráci.

Z výše uvedeného tedy můžeme tvrdit, že největšího úspěchu se svou měkkou mocí dosáhla Ankara v Sýrii. Zde tato moc dostála svého potenciálu a byla úspěšně uplatňována na všech projektovaných rovinách. Írán, jakožto logický konkurent Turecka, byl z tohoto pohledu spíše chápán z pozice pragmatismu a tím směrem byla také turecká soft power namířena. Avšak i tato motivace byla dostatečnou v postupném posilování této moci vůči Teheránu. Opačným případem je Izrael, u něhož s postupem dekády Ankara zcela rezignovala na uplatňování tohoto druhu moci a naopak podporou Palestinců a kritikou namířenou na Tel Aviv svou soft power na úkor Izraele v regionu generovala.

Tyto závěry však můžeme považovat za pouze časově omezené, neboť události Arabského jara vše zvrátily. Stále více izolovaný Izrael v nové blízkovýchodní realitě se nakonec i díky intervenci USA rozhodl Turecku omluvit za incident s Mavi Marmarou, což opět umožnilo restart turismu do Antalye následované obnovením aktivit v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. V případě Damašku a Teheránu však došlo k opačnému trendu, pod nímž byly podepsány v občanskou válku přerůstající protesty v Sýrii. Ankara přesvědčená o síle svého vlivu u Asada tvrdě narazila, což zpochybnilo úspěšnost a potenciál celé soft power strategie. Následné vyhrocení situace přešlo až k otevřenému nepřátelství hrozící eskalací směrem k ozbrojenému konfliktu. Ani Íránu se nezamlouvala turecká aktivistická politika v Sýrii a otevřeně se postavil za Asada. Důsledky toho se projevily i ve vzájemných turecko-íránských vztazích, kdy již dále bylo Teheránem Turecko jako hostitel rozhovorů o íránském jaderném programu odmítáno s poukazem na jeho nedůvěryhodnost. Přesto oproti Sýrii nedošlo k celkovému zhroucení vztahů a v ekonomické rovině se nic nezměnilo.

Obecně však nelze tvrdit, že by Arabské jaro znamenalo pro Turecko převážně ztráty. Nové režimy v rámci širšího Blízkého východu v Tunisku, Libyi a Egyptě z podstatné části fungují podle tureckého vzoru a lidé z těchto zemí Erdogana při jeho návštěvě bouřlivě vítali. Předjímat situaci by se však nemuselo vyplatit, protože celý proces arabských revolucí, jak vidíme např. v Sýrii, ještě není u konce a může se toho spousta přihodit.

Z výše uvedeného viditelně vyplývá, že hypotézu „Turecká angažovanost v blízkovýchodním regionu reprezentovaná politikou soft power v posledních deseti letech rostla“ můžeme potvrdit. To samozřejmě neznamená, že turecká soft power by byla stále úspěšněji uplatňována v tomto regionu a navíc s obecnou platností. U mnou sledovaných třech případů se dokonce zdá, že se tato moc ať už během celé dekády (Izrael) nebo až díky Arabskému jaru (Sýrie a Írán) neukázala tak efektivní, jak bylo předpokládáno. Jiný by samozřejmě byl závěr vyřknutý před zahájením protestů v Sýrii. Faktem ale je, že turecká angažovanost reprezentovaná měkkou mocí rostla a Ankara se, i na základě relativně čerstvé snahy vybudovat z Istanbulu mediační centrum, nehodlá této moci vzdát, ale naopak ji dále rozvíjet.

Bibliografie

Primární Akgün, M. a kol. 2011. „The Perception of Turkey in the Middle East 2010.“ TESEV (http://www.aciktoplumvakfi.org.tr/pdf/tesev_middle_east_survey_2010.pdf).

Akgün, M.; Gündogar, S. S. 2012a. „The Perception of Turkey in the Middle East 2011.“ TESEV (http://www.tesev.org.tr/Upload/Publication/8df416b2-6026-4af7-bbc9- ba90954e7b3b/Perception%20of%20Turkey%202011_IIBASIM.pdf).

Akgün, M.; Gündogar, S. S. 2012b. „The Perception of Turkey in the Middle East 2012.“ TESEV (http://www.tesev.org.tr/Upload/Editor/Perceptions2012.pdf).

Belgenet 2002 (http://www.belgenet.net/ayrinti.php?yil_id=14).

CIA. „Syria.“ The World Factbook (https://www.cia.gov/library/publications/the-world- factbook/geos/sy.html).

Committee To Protect Journalists. „2012 Prison Census.“ (http://cpj.org/imprisoned/2012.php).

„Democracy index 2010.“ Economist Intelligence Unit. The Economist (http://graphics.eiu.com/PDF/Democracy_Index_2010_web.pdf).

IAEA. „Agreement and Relevant Provisions of Security Council Resolution in the Islamic Republic of Iran.“ GOV/2011/65 (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2011/gov2011-65.pdf).

IAEA. „Implementation of the NPT Safeguards Agreement in the Syria Arab Republic.“ GOV/2011/30 (http://www.iaea.org/Publications/Documents/Board/2011/gov2011-30.pdf).

Ministerstvo zahraničních věcí Turecka. „Turkey-Syria Economic and Trady Relations“ (http://www.mfa.gov.tr/turkey_s-commercial-and-economic-relations-with-syria.en.mfa).

OECD. „Country Statistical Profile: Turkey 2011-2012.“ (http://www.oecd- ilibrary.org/economics/country-statistical-profile-turkey_20752288-table-tur).

„Syrian Public Opinion: Pioneering New Survey of Syria. 2007.“ Terror Free Tomorrow (http://www.terrorfreetomorrow.org/upimagestft/TFT%20Syria%20Poll%20Report.pdf).

Telhami, S. 2011. „Annual Arab Public Opinion Survey.“ Anwar Sadat Chair for Peace and Development. University of Maryland. Brookings Institute (http://www.brookings.edu/~/media/events/2011/11/21%20arab%20public%20opinion/20111121_ arab_public_opinion.pdf).

Turkish Statistical Institute. Tourism (http://www.turkstat.gov.tr/PreTablo.do?alt_id=51).

UNHCR „Syria Regional Refugee Response.“ (http://data.unhcr.org/syrianrefugees/regional.php).

„World Economic Outlook Database.“ April 2012. International Monetary Fund (http://goo.gl/vuXdj).

Sekundární

Akyol, M. 2012. „Is Turkey Moving Toward ´Hard Power´ over Syria?“ CNN (http://edition.cnn.com/2012/06/27/opinion/akyol-turkey-syria).

Akyol, M. 2013. „Why Turkish Opposition Likes Assad.“ Al Monitor (http://www.al- monitor.com/pulse/originals/2013/03/turkey-opposition-chp-assad-meeting-syria.html).

Al Jazeera, 25.8.2009. „Iraq and Syria Recall Envoys.“ (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2009/08/20098251602328210.html).

Al Jazeera 1.3.2013. „Kerry Discusses Syria Crisis in Turkey.“ (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2013/03/201331145711873289.html).

Al Jazeera, 3.3.2013. „Iran Says Assad ´Will Take Part´ in 2014 Vote.“ (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2013/03/201332133241799387.html).

Al Jazeera, 23.3.2013. „Israel and Turkey to Restore Diplomatic Ties.“ (http://www.aljazeera.com/news/middleeast/2013/03/2013323451112124.html).

Al Tamimi, J. 2012. “Challenge of the Turkish Soap Operas.” Gulf News (http://gulfnews.com/business/features/challenge-of-the-turkish-soap-operas-1.1002249).

Al-Thawrah, cit. dle BBC, 31.1.2009. „Arabic Press Praises Erdogan.“ (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/7860328.stm).

Aliriza, B., eds. 2010. „The Gaza Flotilla Raid and its Aftermath.“ Centrum for Strategic & International Studies (http://csis.org/publication/gaza-flotilla-raid-and-its-aftermath).

Almuedo, A. 2011. „New Turkish Foreing Policy towards the Middle East: Neither so New, Nor so Turkish.“ EuroMesco (http://www.euromesco.net/images/papers/papersiemed4.pdf).

Altunisik, M. B. 2011. „Challenges to Turkey´s ´Soft Power´ in the Middle East.“ TESEV (http://www.tesev.org.tr/Upload/Publication/ba980f1d-4525-4540-8db1- 4385bc5788b0/Challenges%20to%20Turkey's%20Soft%20Power%20in%20the%20Middle%20East_0 6.2011.pdf).

Anas, O. 2011. „Turkey´s Soft Power Challanges in the Arab World.“ Academia.edu (http://www.academia.edu/1616816/Turkeys_Soft_Power_Challenges_in_the_Arab_World).

Aras, B. 2008. „Turkey between Syria and Israel: Turkey´s Rising Soft Power.“ SETA Policy Brief, May 2008, No. 15. (http://setadc.org/pdfs/SETA_Policy_Brief_No_15_Bulent_Aras.pdf).

Aras, D. 2012. „Turkish Relations Go Downhill: The Syrian Uprising.“ In: Middle East Quarterly, Spring 2012, pp. 41-50. Middle East Forum (http://www.meforum.org/3206/turkish-syrian-relations).

Arsu, S. 2010. „Turkish Action Film Depicts Israeli Raid.“ The New York Times (http://www.nytimes.com/2010/09/03/world/europe/03turkey.html?pagewanted=1&_r=3).

Babbie, E. 2001. The Practice of Social Research. Belmont: Wadsworth.

Baghdadi, G. 2010. „Syria Bans Face-Covering Veils in Universities.“ CBSNEWS (http://www.cbsnews.com/8301-503543_162-20010869-503543.html).

Barzegar, K. 2013. „The Shifting Nature of Iran´s Regional Policy.“ Iran Review (http://www.iranreview.org/content/Documents/The-Shifting-Nature-of-Iran-s-Regional-Policy.htm).

BBC, 10.3.2005. „Profile: Syria´s Bashar al-Assad.“ (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2579331.stm).

Bein, A. 2012. „Turkey Gives up on Israeli Tourists.“ Globes (http://archive.globes.co.il/searchgl/The%20Turkish%20Culture%20&%3B%20Tourism%20Office %20has%20not_s_hd_2L34pD38nELmnC30mDpWoC3GsBcXqRMm0.html).

Benari, E. 2012. „Khamenei: Syria´s Anti-Israel, So We´ll Defend It.“ Arutz Sheva (http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/154314#.UVB78RxyHzx).

Bengio, O. 2004. The Turkish-Israeli Relationship: Changing Ties of Middle Eastern Outsiders. New York: Palgrave Macmillan.

Bennhold, K. 2009. “Leaders of Turkey and Israel Clash at Davos Panel.” The New York Times (http://www.nytimes.com/2009/01/30/world/europe/30clash.html?_r=1).

Berry, N. 2004. “Too Much Bush ´Hard Power´.” Foreign Policy Forum. (http://www.foreignpolicyforum.com/view_article.php?aid=152).

Bohorquez, T. 2005. „Recenze: Nye, J. Soft Power – The Means to Success in World Politics.“ UCLA (http://www.international.ucla.edu/article.asp?parentid=34734).

Börzel, T. A.; Soyaltin, D. 2012. „Europeanization in Turkey: Stretching a Concept to its Limits?“ KFG: The Transformative Power of Europe, No. 36, February 2012.

Buccianti, A. 2010. “Turkish Soap Operas in the Arab World: Social Liberation or Cultural Alienation?” Arab Media & Society (http://www.arabmediasociety.com/index.php?article=735&printarticle).

Cebeci, E.; Üstün, K. 2012. „The Syrian Quagmire: What´s Holding Turkey Back?“ In: Insight Turkey, Vol. 14/No.2/2012. pp. 13-21 (http://file.insightturkey.com/Files/Pdf/insight- turkey_vol_14_no_2_2012_cebeci_ustun.pdf).

Chulov, M. 2009. „Baghdad Car Bombs Blamed on Syria and Islamists by Iraqi Government.“ The Guardian (http://www.guardian.co.uk/world/2009/dec/08/bagdad-car-bombs-iraq).

CNN, 12.1.2010. „Israel-Turkey Tension High Over TV Series.“ (http://edition.cnn.com/2010/WORLD/meast/01/12/turkey.israel/index.html).

Creswell, J. W. 2009. „Quantitative Methods.“ In: Creswell, J.: Research Design: Qualitative, Quantitative, and Mixed Methods Approaches. London: Sage, pp. 145-171.

Česko-Slovenská filmová databáze. „Velkolepé století“ (http://www.csfd.cz/film/295503-velkolepe- stoleti/).

Dagi, I. 2008. „Islamist Parties and Democracy: Turkey´s AKP in Power.“ Journal of Democracy, July 2008, Volume 19, Issue 3. pp. 25-30 (http://www.journalofdemocracy.org/article/islamist-parties- and-democracy-turkeys-akp-power).

Dahl, R. A. 1957. „The Concept of Power.“ Behavioral Science, 2:3, 1957: July (http://65.99.230.10:81/collect/politics/index/assoc/HASHa8ee.dir/doc.pdf).

Dalkey, C. N., (ed.). 1972. Studies in the Quality of Life: Delphi and Decision Making. Lexington: Lexington Books.

Davutoglu, A. 2007. „Turkey’s Foreign Policy Vision: An Assessment of 2007.“ Insight Turkey (http://www.insightturkey.com/Insight_Turkey_10_1_A_Davutoglu.pdf).

Davutoglu, A. 2010a: „Turkey´s Zero-Problems Foreign Policy.“ Ministry of Foreign Affairs (http://www.mfa.gov.tr/article-by-h_e_-ahmet-davutoglu-published-in-foreign-policy-magazine- _usa_-on-20-may-2010.en.mfa).

Davutoglu, A. 2010b: „Turkey's Zero Problems Foreign Policy.“ Afro-Middle East Centre (http://amec.org.za/articles-presentations/turkey/193-turkey-s-zero-problems-foreign-policy).

Dincer, O. 2013. „Turkey, Iran Sign MoU to Cooperate in Education.“ Trend (http://en.trend.az/regions/met/turkey/2112348.html).

Disman, M. 1993. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.

Dunne, T.; Schmidt, B. C. 2008. „Realism.“ In: The Globalization of World Politics, ed. Baylis, J.; Smith, S.; Owens, P. Oxford: University Press.

Ephron, D. 2013. „Did Israeli Strike Target Syrian Chemical Weapons?“ The Daily Beast (http://www.thedailybeast.com/articles/2013/01/30/did-israeli-strike-target-syrian-chemical- weapons.html).

Erdbrink, T. 2012. „Iranian Missiles in Gaza Fight Give Tehran Government a Lift.“ The New York Times (http://www.nytimes.com/2012/11/22/world/middleeast/iran-missiles-in-gaza-give-tehran- government-a-lift.html?_r=0).

Ertugrul, D. 2012. „A Test for Turkey´s Foreign Policy: The Syria Crisis.“ TESEV (http://www.tesev.org.tr/Upload/Publication/fb7a88bd-36be-4ae8-b5c1- 0efe22a3a9b6/Dogan%20Ertugrul_ENG.pdf).

Follath, E.; Stark, H. 2009. „The Story of ´Operation Orchard´: How Israel Destroyed Syria´s Al Kibar Nuclear Reactor.“ Spiegel Online International (http://www.spiegel.de/international/world/the- story-of-operation-orchard-how-israel-destroyed-syria-s-al-kibar-nuclear-reactor-a-658663-4.html).

Foroohar, R. 2011. „Prime Minister Erdogan: Turkey´s Man of The People.“ Time (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,2078021,00.html).

Frum, D.; Perle, R. 2003: An End to Evil: How to Win the War on Terror. Ballantine Books: New York.

Fuller, G. F. 2008. The New Turkish Republic: Turkey as a Pivotal State in the Muslim World. Washington: United States Institute of Peace.

Gartzke, E. 2009. „The Relevance of Power in International Relations.“ Christopher H. Browne: Center for International Politics (https://bc.sas.upenn.edu/system/files/Gartzke_03.04.10.pdf).

Ghattas, K. 2003. „Syrians join Iraq „jihad“.“ BBC (http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2947233.stm).

Ghost, B. 2011. „Erdogan´s Moment.“ Time (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,2099674-1,00.html).

Gilpin, R. 1981. War and Change in World Politics. Cambridge: Cambridge University Press.

Goldman, Y. 2012. „Iran Sending Thousands of Fighters to Syria, Says Rebel Leader.“ Times of Israel (http://www.timesofisrael.com/syrian-rebels-shoot-down-government-fighter-jet-says-report/).

Goldstein, J. S. 2001. International Relations. New York: Pearson.

Gordon, P. H.; Taspinar, O. 2008. Winning Turkey: How America, Europe, and Turkey Can Revive a Fading Partnership. Washington: The Brookings Institution.

Greenberg, J.; Dehghanpisheh, B. 2013. „Israeli Strike in Syria Might Be First in Series.“ Washington Post (http://articles.washingtonpost.com/2013-02-09/world/37003841_1_israeli-strikes-israeli- officials-chemical-weapons).

Grigoriadis, I. 2010. „The Davutoğlu Doctrine and Turkish Foreign Policy.“ ELIAMEP, Bilkent University (http://www.eliamep.gr/wp- content/uploads/2010/05/%CE%9A%CE%95%CE%99%CE%9C%CE%95%CE%9D%CE%9F- %CE%95%CE%A1%CE%93%CE%91%CE%A3%CE%99%CE%91%CE%A3-8_2010_IoGrigoriadis1.pdf).

Haaretz, 26.11.2011. „Iran to Hit Turkey if Nuclear Program Targeted by Israel, U.S., General Says.“ (http://www.haaretz.com/news/diplomacy-defense/iran-to-hit-turkey-if-nuclear-program-targeted- by-israel-u-s-general-says-1.397862?localLinksEnabled=false).

Habibi, N. 2012. „Turkey and Iran: Growing Economic Relations Despite Western Sanctions.“ Brandeis University (http://www.brandeis.edu/crown/publications/meb/MEB62.pdf).

Hansen, S. 2012. „Turkey´s Prime Minister Wants War in Syria. Turks Don´t.“ New Republic (http://www.newrepublic.com/blog/plank/108752/why-turkey-unlikely-get-its-war#).

Harrington, A, 2006. Moderní sociální teorie: Základní témata a myšlenkové proudy. Praha: Portál.

Hart, J. 1976. „Three Approaches to the Measurement of Power in International Relations.” International Organization, Vol. 30, No. 2. pp. 289-305.

Hinnebusch, R.; Quilliam, N. 2006. „Contrary Siblings: Syria, Jordan and the Iraq War.“ Cambridge Review of International Affairs, Volume 19, Number 3, September 2006 (http://www.st- andrews.ac.uk/intrel/media/Syria%20and%20Jordan%20in%20the%20Iraq%20War,%202003.pdf).

Hubbard, B. 2013. „Israel Strikes Syria Military Target.“ Huffington Post (http://www.huffingtonpost.com/2013/01/30/israel-strikes-syria-military-target_n_2584757.html).

Hürriyet, 6. 4. 2002. „Ecevit Downplays His ´Genocide´ Accusation against Israel“ (http://www.hurriyetdailynews.com/h.php?news=ecevit-downplays-his-quotgenocidequot- accusation-against-israel-2002-04-06).

Hürriyet, 11.7.2002. „Iran Welcomes AKP Government.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/default.aspx?pageid=438&n=iran-welcomes-akp-government- 2002-11-07).

Hürriyet, 10.9.2011. „Iran Tells Turkey to Change Tack or Face Trouble.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/default.aspx?pageid=438&n=iran-tells-turkey-change-tack-or- face-trouble-2011-10-09).

Hürriyet, 29.3.2012. „Foreign Students on the Rise in Turkish Colleges.“ Hurriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/foreign-students-on-the-rise-in-turkish- colleges.aspx?pageID=238&nid=17129).

Hürriyet, 17.5.2012. „TV Series Increases Interest in Dishes Served at Ottoman.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/tv-series-increases-interest-in-dishes-served-at- ottoman.aspx?pageID=238&nid=20876).

Hürriyet, 25.11.2012. „Turkish PM Talks Ottoman Empire, Slams Turkish TV Show.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/turkish-pm-talks-ottoman-empire-slams-turkish-tv-show-- .aspx?pageID=238&nID=35405&NewsCatID=338).

Hürriyet, 16.1.2013. „Airings on GEM TV Ends in Iran.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/airings- on-gem-tv-ends-in-iran.aspx?pageID=238&nid=39141).

Hürriyet 13.2.2013. „Interest in Turkish Series Boots Enthusiasm for Turkish Novels.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/interest-in-turkish-series-boosts-enthusiasm-for-turkish- novels.aspx?pageID=238&nID=40979&NewsCatID=386).

Hürriyet, 3.3.2013. „Al-Assad Refuses to Rule Out Reprisals for Israeli Raid.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/assad-does-not-rule-out-reprisals-for-israeli- raid.aspx?pageID=238&nID=42241&NewsCatID=352).

Hürriyet, 6.4.2013. „Kerry to Ask Ankara to Join Middle East Peace.“ (http://www.hurriyetdailynews.com/kerry-to-ask-ankara-to-join-middle-east- peace.aspx?pageID=238&nID=44364&NewsCatID=338).

Ibrahim, T. 2012. „Syrian Artists Forced to Become Politicians.“ Radio Netherlands Worldwide (http://www.rnw.nl/english/article/syrian-artists-forced-become-politicians).

Idiz, S. 2011. „Arabs Look to Turkey, not Iran, Says Poll.“ Hürriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/default.aspx?pageid=438&n=arabs-look-to-turkey-not-iran- says-poll-2011-07-28).

Idiz, S. 2013. „Arabs Soak Up Turkish Soap Operas.“ Al Monitor (http://www.al- monitor.com/pulse/tr/contents/articles/opinion/2013/01/turkish-soap-operas-arab-audiences- noor.html).

IISS Strategic Comments 2010. „Turkey´s Bid to Raise Influence in Middle East.“ Volume 16, Comment 38 – October 2010. The International Institute for Strategic Studies (http://www.iiss.org/publications/strategic-comments/past-issues/volume-16- 2010/october/turkeys-bid-to-raise-influence-in-middle-east/).

Iran Review. „General Information. Iran.“ (http://www.iranreview.org/content/Documents/General_Information.htm).

Iran Review, 12.1.2013. „Syria Requires Dialog and Negotiations.“ (http://www.iranreview.org/content/Documents/Syria-Requires-Dialog-and-Negotiations.htm).

Israel Hayom, 16.9.2011. „Israel Airs Popular Turkish Television Series for First Time.“ (http://www.israelhayom.com/site/newsletter_article.php?id=1129).

Ja´fari. „Turkey and Iran´s Neighborhood with European Union.“ Etemaad Newspaper, dle Iran Review, 13.7.2009 (http://www.iranreview.org/content/Documents/Turkey_and_Iran%E2%80%99s_Neighborhood_wit h_European_Union.htm).

Jaseb, H. 2008. „Iran Says Won´t Hinder Turkish Mediation with U.S.“ Reuters (http://www.reuters.com/article/2008/11/17/us-iran-usa-turkey-idUSTRE4AG1V220081117).

Jones, D. 2012. „Turkey Seeks to Be International Mediation Center.“ Voice of America (http://www.voanews.com/content/turkey-seeks-to-be-international-mediation-center- 140605183/171034.html).

Jones, S. „Soft Power in U.S. Foreign Policy.” U.S. Foreign Policy (http://usforeignpolicy.about.com/od/introtoforeignpolicy/a/Soft-Power-In-U-S-Foreign-Policy.htm).

Kahl, C. H. 2012. „Iran and the Bomb.“ Foreign Affairs (http://www.foreignaffairs.com/articles/137781/colin-h-kahl-and-kenneth-n-waltz/iran-and-the- bomb).

Kahn, G. 2012a. „Iran Says Syrian Turmoil an Israeli-American Plot.“ Arutz Sheva (http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/145885#.UVB8bBxyHzw).

Kahn, G. 2012b. „Erdogan Rejects ´Outside Pressure´ on Iran.“ Israel National News (http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/154254#.UUIFgRxyHzx).

Kane, S. 2011. „The Coming Turkish-Iranian Competition in Iraq.“ United States Institute of Peace (http://www.usip.org/files/resources/Turkish_Iranian_Competition.pdf).

Kanli, Y. 2011. „Syria as Turkey´s Domestic Issue.“ Hürriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/default.aspx?pageid=438&n=syria-as-turkey8217s-domestic- issue-2011-05-15).

Karadeniz, T.; Fayed, S. 2011. „Erdogan Hailed as a New Champion for Arabs Who Hope to Emulate the Turkish Model.“ Al Arabiya (http://www.alarabiya.net/articles/2011/09/14/166780.html).

Karon, T. 2011. „Israel´s ´Diplomatic Tsunami´Has Arrived, As Ambassadors Are Forced to Leave Turkey and Egypt.“ Time (http://world.time.com/2011/09/10/israels-diplomatic-tsunami-has-arrived- as-ambassadors-are-forced-to-leave-turkey-and-egypt/#ixzz2MPxTkeN3).

Karon, T. 2011. „Turkey Crisis: Unconditional U.S. Backing Has Helped Israel to Isolate Itself.“ Time (http://world.time.com/2011/09/06/turkey-crisis-unconditional-u-s-backing-has-helped-israel-to- isolate-itself/#ixzz2MQ4fqQJF).

Kaya, K. 2012. „Turkey-Iran Relations after the Arab Spring.“ Foreign Military Studies Office (http://fmso.leavenworth.army.mil/documents/Turkey-Iran.pdf).

Keller, J. 2004. Dějiny klasické sociologie. Praha: Slon.

Keohane, R. O. 2002. Power and Governance in a Partially Globalized World. Routladge: London.

Kimmelman, M. 2010. “Turks Put Twist in Racy Soaps.” New York Times (http://www.nytimes.com/2010/06/18/arts/18abroad.html?_r=2).

Kogan, E. 2005. „Cooperation in the Israeli-Turkish Defence Industry.“ Conflict Studies Research Centre. September 2005, Middle East Studies 05/43. Defence Academy of the United Kingdom.

Kosebalaban, H. 2010. „The Crisis in Turkish-Israeli Relations: What Is Its Strategic Significance?.“ Middle East Policy, Vol. XVII, No. 3, Fall 2010, 36 – 50.

Khoshandam, B. 2012. „Iran and Turkey in Post-Arab Spring Middle East: Peripheralism and Westernalism.“ Iran Review (http://www.iranreview.org/content/Documents/Iran-and-Turkey-in- post-Arab-Spring-Middle-East-Peripheralism-and-Westernalism.htm).

Kramer, A. E. 2012. „Russian Warships Said to Be Going to Naval Base in Syria.“ The New York Times (http://www.nytimes.com/2012/06/19/world/europe/russian-warships-said-to-be-going-to-naval- base-in-syria.html).

Leech, L. N.; Onwuegbuzie, J. A. 2009. „A typology of mixed methods research designs.“ Qual Quant, Vol. 43., pp. 265-275.

Liaropoulos, A. „Being Hard on Soft Power.“ Research Institute for European and American Studies (http://www.rieas.gr/research-areas/global-issues/transatlantic-studies/1519-being-hard-on-soft- power-.html).

Machiavelli, N. 1984. The Prince. New York: Bantam Books.

Manfreda, P. 2012. „Turkey´s Role in the Arab Spring.“ Middle East Issues. About.com (http://middleeast.about.com/od/turkey/tp/Turkey-Role-In-The-Arab-Spring.htm).

Matthews, O. 2011. “The Arab World´s ´Dallas´.” The Daily Beast (http://www.thedailybeast.com/newsweek/2011/09/04/turkish-soap-operas-are-sweeping-the- middle-east.html).

McClory, J. 2011. „The New Persuaders: An International Ranking of Soft Power.” Institute for Government (http://www.scribd.com/doc/47790532/THE-NEW-PERSUADERS-An-international- ranking-of-soft-power).

Mehr News Agency, 14.2.2011. „Iran, Turkey Agree to Increase Trade Ties to $30B.“ (http://www.payvand.com/news/11/feb/1131.html).

„´Menekse ile Halil´ Trailer 1.“ YouTube (http://www.youtube.com/watch?v=rMQTJga5zFc).

Mirrazavi, F. 2013. „The Removing of Hijab in Iran.“ Iran Review (http://www.iranreview.org/content/Documents/The-Removing-of-Hijab-in-Iran.htm).

Moore, C.W. 2003. The Mediation Process: Practical Strategies for Resolving Conflicts. San Francisco: Jossey-Bass.

Moravcsik, A. 1992. Liberalism and International Relations Theory. Center for International Affairs. Harvard University.

Morgenthau, H. J. 1978. Politics among Nations. New York: Alfred A. Knopf.

Němec, J. 2011. Diskursivní analýza vnímání státu Izrael na turecké politické scéně a v tureckém tisku v první dekádě 21. století. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita.

Nossel, S. 2004. „Smart Power.” Foreign Affairs, Vol. 83, No. 2, Mar. - Apr., 2004.

Nye, J. S. 2004. „Měkká síla a boj proti terorismu.” Project Syndicate (http://www.project- syndicate.org/commentary/soft-power-and-the-struggle-against-terrorism/czech).

Nye, J. S. 2006. „Think Again: Soft Power.“ Foreign Policy (http://www.foreignpolicy.com/articles/2006/02/22/think_again_soft_power).

Nye, J. S. 2009. „Sílící měkká moc Jižní Koreje.“ Project Syndicate (http://www.project- syndicate.org/commentary/south-korea-s-growing-soft-power/czech).

Nye, J. S. 2011. The Future of power. New York: Public Affairs.

Nye, J. S. 2012. „Charisma, ve které můžeme věřit.” Project Syndicate (http://www.project- syndicate.org/commentary/charisma-we-can-believe-in/czech).

Oktem, K. 2010. „Turkey and Israel: Ends and Beginnings.“ Open Democracy (http://www.opendemocracy.net/kerem-oktem/turkey-and-israel-ends-and-beginnings).

Omeroglu, M. 2010. „Unbundling Erdogan.“ The Washington Review (http://www.thewashingtonreview.org/articles/unbundling-erdogan.html).

Omidi, A. 2011. „The Ultra-Importance of Turkish AKP´s Parliamentary Victory for Iran.“ Foreign Policy Journal (http://www.foreignpolicyjournal.com/2011/06/17/the-ultra-importance-of-turkish- akps-parliamentary-victory-for-iran/).

Omidi, A. 2013. „Syria Crisis and Tension in Iran´s Relations with Turkey.“ Iran Review (http://www.iranreview.org/content/Documents/Syria-Crisis-and-Tension-in-Iran-s-Relations-with- Turkey.htm).

Önis, Z.; Yilmaz, S. 2009. „Between Europeanization and Euro-Asianism: Foreign Policy Activism in Turkey during the AKP Era.“ Turkish Studies, Vol. 10, No. 1. (http://dx.doi.org/10.1080/14683840802648562).

Ozel, S. 2010. „Turkey-Israel Relations: Where to Next?.“ The German Marshall Fund of the United States (http://www.gmfus.org/galleries/ct_publication_attachments/ForeignPolicySoliOzelOnTurkeyTurkeyI sraelRelations.pdf).

Özerkan, F. 2008. „Ottoman Era Revived in Jaffa.“ Hürriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/default.aspx?pageid=438&n=ottoman-era-revived-in-jaffa- 2008-03-14).

PBS, 31.3.2003. „Syria Reaffirms Opposition to U.S.-led War in Iraq.“ (http://www.pbs.org/newshour/updates/syria_03-31-03.html).

Perthes, V. 2010. „Turkey´s Role in the Middle East: An Outsider´s Perspective.“ Insight Turkey, Vol. 12/No.4/2010, pp. 1-8 (http://www.swp- berlin.org/fileadmin/contents/products/fachpublikationen/1010_Turkeys_Role_in_the_ME_KS.pdf).

Phillips, C. 2012. „Turkey´s Syria Problem.“ Open Democracy (http://www.opendemocracy.net/christopher-phillips/turkey%E2%80%99s-syria-problem).

Press TV. 2012. „Majority in Turkey Against War with Syria: Opinion Poll.“ (http://www.presstv.ir/detail/2012/10/14/266645/turks-against-war-with-syria-poll/).

Press TV. 2008. „Iran Cheers Erdogan for Davos Walkout.“ (http://edition.presstv.ir/detail.fa/84143.html).

Ravid, B. 2011. „Lieberman Deplores Netanyahu for Leaning toward Apology to Turkey.“ Haaretz (http://www.haaretz.com/news/diplomacy-defense/lieberman-deplores-netanyahu-for-leaning- toward-apology-to-turkey-1.374548).

Reuters, 19.11.2012. „Turkey´s Erdogan: Israel Carrying Out ´Terrorist Acts´ in Gaza.“ (http://www.reuters.com/article/2012/11/19/palestinians-israel-turkey-idUSL5E8MJ89520121119).

Rohde, D. 2012. „Inside Islam´s Culture War.“ Reuters (http://blogs.reuters.com/david- rohde/2012/03/08/inside-islams-culture-war/).

Rusin, D.; Ibrahim, R. 2009. „Turkish-Israeli Realions.“ Middle East Forum (http://www.washingtoninstitute.org/templateC07.php?CID=454).

Sadeh, D. 2013. „Dozens of Israelis Travel to Turkey after Reconciliation.“ Ynet News (http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4361272,00.html).

Sayfo, O. A. 2012. „Another Casualty of War: Soap Operas.“ The New York Times (http://www.nytimes.com/2012/08/17/opinion/in-syria-the-soap-opera-is-a-casualty-of-war.html).

Seibert, T. 2009. „Uncertainty over Turkey´s Mediator Role.“ The National (http://www.thenational.ae/news/world/europe/uncertainty-over-turkeys-mediator- role#ixzz2InC5Q5os).

Selcuk, O. 2012. „The Real Story Behind Lionel Messi and Kobe Bryant.“ Everything Has a Political Dimension (http://orcnselcuk.wordpress.com/2012/12/10/thymessikobe/).

Shahin, M.; Azar, G. 2012. „Fall Out in the Mediterranean.“ Al Jazeera (http://www.aljazeera.com/programmes/aljazeeraworld/2012/10/20121018948201719.html).

Sherlock, R. 2012. „Syria Crisis: a Beseiged Damascus Remains Loyal to Assad.“ The Telegraph (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/middleeast/syria/9731659/Syria-crisis-a-beseiged- Damascus-remains-loyal-to-Assad.html).

Shuster, M. 2012. „Iran´s Nuclear Fatwa: A Policy Or a Ploy?“ NPR (http://www.npr.org/2012/06/14/154915222/irans-nuclear-fatwa-a-policy-or-a-ploy).

Sobecky, N. 2010. „Turkish Soap Opera Noor Brings Tourist Boom to Istanbul.“ The Guardian (http://www.guardian.co.uk/world/2010/aug/13/soap-opera-noor-tourist-boom-turkey).

Sunday´s Zaman, 24.3.2013. „Israel Says Deal with Turks Does Not Require Gaza Blockade End.“ (http://www.todayszaman.com/news-310574-israel-says-deal-with-turks-does-not-require-gaza- blockade-end.html).

Study in Turkey. „Mobility Statistic 2011/2012“ (http://studyinturkey.com/content/sub/mobility_statistic.aspx).

Szymanski, A. 2010. „Crisis in Turkey-Israel Relations.“ In: Bulletin, No. 18 (94), 3. 2. 2010, Eds. Debski, S. (eds.), The Polish Institute of International Affairs, 182 – 183.

Šulík, R. 2012. „Mediation Capacity of Turkey as a Regional Power.“ ICD (http://www.culturaldiplomacy.org/academy/content/pdf/participant-papers/2012-04- ankara/Mediation-capacity-of-Turkey-as-a-regional-power--PhDr.-Rudolf-Sulik.pdf).

Taleb, N. N. 2010. The Black Swan: The Impact of the Highly Improbable. New York: Random House.

Tevarnise, S. 2008. „Turkish Leader Volunteers to Be U.S.-Iran Mediator.“ The New York Times (http://www.nytimes.com/2008/11/12/world/europe/12turkey.html?_r=2&sq=TURKEY&).

Tehran Times, 19.5.2012. „Official: Iran´s Share of ECO Trade Stands at $ 10 Billion.“ (http://www.tehrantimes.com/economy-and-business/98000-official-irans-share-of-eco-trade- stands-at-10-billion-).

The Economist, 5.5.2005. „Erdogan´s Travels.“ (http://www.economist.com/node/3941568).

Tibi, B. 2009. „Islamists Approach Europe: Turkey´s Islamist Danger.“ Middle East Quarterly, Winter 2009, Volume XVI: Number 1. (http://www.meforum.org/2047/islamists-approach-europe).

Time, 10.10.2011. „10 Questions for Recep Tayyip Erdogan.“ (http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,2095568,00.html#ixzz2MIw6ABZQ).

Torchia, C. 2009. „TV Show Adds to Turkish-Israeli Tension.“ ABC News (http://www.webcitation.org/5kjnycjsI).

Turgut, P. 2009. „Behind the Turkish Prime Minister´s Outburst at Davos.“ Time (http://www.time.com/time/world/article/0,8599,1875981,00.html).

Turgut, P. 2011. „How Syria and Libya Got to Be Turkey´s Headaches.“ Time (http://www.time.com/time/world/article/0,8599,2068633,00.html).

Turkish Airlines (http://www.turkishairlines.com/en-int/).

Turkish Weekly, 28.1.2013. „Turkey, Iran to Found Joint University Amid Tension.“ (http://www.turkishweekly.net/news/146795/turkey-iran-to-found-joint-university-amid- tensions.html).

Tür, Ö. 2010. „Turkish-Syrian Relations – Where are we going?.” UNISCI Discussion Papers, N° 23 (May 2010).

Utkan, H. 2011. „Series Boost Turkish ´Soft Power´ in Region.“ Hürriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/series-boost-turkish-soft-power-in- region.aspx?pageID=238&nID=8919&NewsCatID=381).

Verma, S. 2012. „With a Foot in Both Camps, Turkey Becomes the Vital Link in Talks on Iran´s Nuclear Program.“ The Global Mail (http://www.theglobeandmail.com/news/world/with-a-foot-in-both- camps-turkey-becomes-the-vital-link-in-talks-on-irans-nuclear-program/article4099061/).

Vick, K. 2011. „Israel and Turkey: How a Close Relationship Disintegated.“ Time (http://world.time.com/2011/09/12/israel-and-turkey-how-a-close-relationship- disintegrated/#ixzz2MPwVKArV).

Viotti, P. R., Kauppi, M. V. 2001. International Relations and World Politics. New Jersey: Prentice-Hall.

Wagner, D.; Cafiero, C. 2012. „Can Turkey´s ´Soft´ Power Work in Syria?“ Huffington Post (http://www.huffingtonpost.com/daniel-wagner/can-turkeys-soft-power-wo_b_2342302.html).

Waltz, Kenneth N. 1979. Theory of International Politics. New York: McGraw-Hill.

Waltz, K. W. 2012. „Why Iran Should Get the Bomb.“ Foreign Affairs (http://www.foreignaffairs.com/articles/137731/kenneth-n-waltz/why-iran-should-get-the-bomb).

Weaver, M.; Whitaker, B. 2012. „Syria Receiving Iranian Arms ´Almost Daily´ via Iraq – Thursday 20 September 2012.“ The Guardian (http://www.guardian.co.uk/world/middle-east- live/2012/sep/20/syria-iranian-arms-via-iraq-live).

Weingarten, E. 2010. „Can Soap Operas Make Life Better for Syrian Women?“ The Atlantic (http://www.theatlantic.com/entertainment/archive/2010/11/can-soap-operas-make-life-better-for- syrian-women/66251/).

Yavuz, M. H. 2009. Secularism and Muslim Democracy in Turkey. Cambridge: Cambridge University Press.

Yavuz, E. 2011. „Gov´t Aims to Double the Number of Foreign Students in Coming Years.“ Today´s Zaman (http://www.todayszaman.com/news-233923-govt-aims-to-double-the-number-of-foreign- students-in-coming-years.html).

Yinanc, B. 2010. „Tower Awaits Turkish Official to Open Doors in Israel.“ Hürriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/default.aspx?pageid=438&n=barcin-series-part-1-2009-12-31).

Yinanc, B. 2012. „Turkish Soap Operas Provide Chance for Dialogue with Arabs.“ Hürriyet (http://www.hurriyetdailynews.com/turkish-soap-operas-provide-chance-for-dialogue-with- arabs.aspx?pageID=238&nid=19449).

Zakaria, F. 2010. Postamerický svět. Praha: Academia.

Zalewski, P. 2011. „Why Syria and Turkey Are Suddenly Far Apart on Arab Spring Protests.“ Time (http://www.time.com/time/world/article/0,8599,2074165,00.html#ixzz2MPtqk237).

Zisser, E. 2004. „Syrian Foreign Policy Under Bashar al-Assad.“ Jerusalem Issue Brief, Vol. 4, No. 2. Jerusalem Center for Public Affairs (http://jcpa.org/brief/brief4-2.htm).