Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Kabinet divadelních studií při Semináři estetiky
Bakalářská diplomová práce
2011 Michaela Macková
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Kabinet divadelních studií při Semináři estetiky
Obecná teorie a dějiny umění a kultury
Michaela Macková
Shakespeare a jeho inspirace a inscenace na Provázku
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Mgr. Pavel Drábek, Ph.D. 2011
2
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………… Podpis autora práce
3
Poděkování: Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. Mgr. Pavlu Drábkovi, Ph.D. za čas, který strávil nad mými texty. Dále bych ráda poděkovala svému příteli za jeho podporu, hnací motor a inspiraci, bez kterých bych nebyla schopná svou práci dokončit. Velký dík také patří vedoucí knihovny CEDu paní Aleně Rajlichové, která přede mnou nepřibouchla dveře a ochotně mi pomáhala se všemi dokumenty, dotazy a kontakty. A naposledy nemohu opomenout dramaturgyni DHNP Barbaru Vrbovou a Jiřího Jelínka, kteří se se mnou sešli a prokonzultovali provázkovské inscenace Shakespearových her.
4 Obsah
1. Úvod ………………………………………………………………………………… 7 2. Provázkovské shakespearovské slavnosti …………………………………………… 8 2.1 Inscenační záměr projektu Provázkovské shakespearovské slavnosti ...……….. 8 2.2 Stručné představení inscenací ………………………………………………..… 9 3. Divadlo Husa na Provázku ...………………………………………………………... 11 3.1 William Shakespeare v Divadle Husa na provázku …………...………..……… 13 4. Shakespyré – commedia plná omylů …………...…………………………………… 16 4.1 Charakteristika hry a jejích předloh …………………...……………………….. 16 4.1.1 Děj hry Hamlet ………………………...…………………………….. 17 4.1.2 Děj hry Romeo a Julie ……………………………………………….. 17 4.1.3 Děj hry Othello ………………………………………...…………….. 18 4.1.4 Děj hry Macbeth ……………………………………...………...... 18 4.1.5 Děj hry Král Lear …………………………...……………………….. 19 4.2 Parafráze jednotlivých her …………………...………………………………… 19 4.3 Scénické zpracování ……………………………………………………………. 22 4.4 Tvůrci představení ……………………………………………….…………….. 23 4.5 Kritické ohlasy ...……………………………………………………..………… 24 5. Smím prosit, Lady? Macbeth. ………………………………………………………. 27 5.1 Charakteristika hry ...…………………………………………………………… 27 5.2 Dramaturgické změny v inscenaci …………………………………………….. 28 5.3 Scénické zpracování …………………………………………………………… 32 5.4 Tvůrci ………………………………………………………………………….. 34 5.5 Kritické ohlasy …………………………………………………………………. 34 6. Hamlet ………………………………………………………………………………. 39 6.1. Charakteristika hry …………………………………………………………….. 37 6.2 Dramaturgické změny v inscenaci ………………...…………………………… 41 6.3 Scénické zpracování ……………………………………………...……………. 45 6.4 Tvůrci ………………………………………………………………...………… 48 6.5 Kritické ohlasy ……………………………………………………………...….. 49 7. Závěr ………………………………………………………………...………………. 53 8. Literatura a prameny ...………………………………………………………………. 55
5 8.1 Pouţitá literatura ...…………………………………………………………….. 55 8.2 Divadelní programy …………………………………………………………..... 55 8.3 Prameny ………………………………………………………………………... 56 8.4 Recenze ……………………………………………………………………..….. 56 8.5 Internetové zdroje ……………………………………………………………... 58 8.6 Videozáznamy …………………………………………………………………. 58 9. Přílohy ………………………………………………………………………………. 60 9.1 Obrazová příloha ………………………………………………………..……… 60 9.1.1 Shakespyré – commedia plná omylů ………………………………… 60 9.1.2 Smím prosit, lady? Macbeth. ………………………………………… 62 9.1.3 Hamlet ………………………………………………………………. 64
6
1. Úvod Anglický alţbětinský dramatik William Shakespeare byl ve své době jedním z nejvýznamnějších autorů a platí to o něm i dnes. Jeho hry na divadelních prknech neustále ohromují publikum a nová zpracování odkazují na výjimečnost tohoto autora. K jeho dílu se často vrací i brněnské Divadlo Husa na provázku. Tuto tradici zahájila série tří zpracování kompletního Shakespearova díla pod názvem Shakespearománie I.-III., kterou na přelomu 80. a 90. let realizoval Peter Scherhaufer. Aktuálně poslední tři inscenace inspirované Shakespearovými hrami zařadilo divadlo pod hlavičku Provázkovských shakespearovských slavností. Na tento projekt a jeho jevištní realizace jsem se zaměřila ve své bakalářské práci. Jednalo se celkem o tři představení. Shakespyré – commedia plná omylů v duchu svého názvu ‚smíchala‘ pět her Williama Shakespeara (konkrétně se jednalo o tragédie Hamlet, Romeo a Julie, Othello, Macbeth a Král Lear) a vytvořila z nich komedii. Smím prosit, Lady? Macbeth. a Hamlet byly moderními inscenacemi dvou klasických Shakespearových her. Hlavní cílem této práce bylo představit tyto tři inscenace, odhalit inscenační změny, které v nich oproti původním Shakespearovým textům nastaly, přiblíţit jejich scénické zpracování, reţijní pojetí, kterého se ujali tři různí reţiséři, a v neposlední řadě také sumarizovat kritické ohlasy. V úvodní části práce jsem také popsala samotný projekt Provázkovských shakespearovských slavností a historii Divadla Husa na provázku stejně jako dosavadní realizace Shakespearových děl. Jako hlavní zdroj informací mi poslouţila knihovna Centra experimentálního divadla (CED, jejíţ sídlo je v budově Divadla Husa na provázku. Dalším důleţitým zdrojem byly osobní rozhovory s dramaturgyní brněnského divadla Barbarou Vrbovou-Gregorovou1, která se podílela na všech třech inscenacích Provázkovských slavností, a také s reţisérem a hercem souboru Jiřím Jelínkem, který vytvořil a reţíroval úvodní představení cyklu Shakespyré – commedia plná omylů. Pochopitelně jsem se opírala také o literaturu, která se tematicky vztahuje k Divadlu Husa na provázku a k dílu Williama Shakespeara. Při mapování kritických ohlasů na představení jsem vyuţila tištěná i elektronická periodika. A v neposlední řadě byly pro mne důleţitým zdrojem audiovizuální záznamy všech tří zmíněných představení.
1 V práci o ní píšu, ekvivalentně k programům jednotlivých inscenací, jako o Barbaře Vrbové.
7 2. Provázkovské shakespearovské slavnosti Mezi lety 2007 a 2009, ve třech sezónách v řadě, uvedlo brněnské Divadlo Husa na provázku tři inscenace vycházející z díla Williama Shakespeara, které zařadilo do projektu nazvaného Provázkovské shakespearovské slavnosti. Jednalo se o představení Shakespyré – commedia plná omylů (premiéra 22. června 2007), Smím prosit, Lady? Macbeth. (premiéra 13. června 2008) a Hamlet (premiéra 17. ledna 2009).
2.1 Inscenační záměr projektu Provázkovské shakespearovské slavnosti Provázkovské shakespearovské slavnosti nebyly v době premiéry nejstarší z inscenací Shakespyré – commedia plná omylů koncepčním počinem. Prvním dílem, které divadlo prezentovalo jako součást cyklu, byla totiţ aţ chronologicky druhá inscenace Smím prosit, Lady? Macbeth. Celý projekt byl tedy spuštěn aţ v roce 2008 a to s tou ideou, ţe aţ vznikne třetí inscenace Hamlet, budou se všechna tři představení hrát jako celek na alţbětinské scéně divadla Husy na provázku.2 Tato vize realizována však nakonec nebyla a představení Smím prosit, Lady? Macbeth. a Hamlet se hrála pouze ve velkém sále divadla. Podle dramaturgyně Divadla Husy na provázku za to mohl tehdejší špatný technický stav scény, zejména nedostatečné osvětlení a nízká ochrana diváků v případě deště. Divadlo tak mohlo hrát pouze dva měsíce v roce, coţ bylo ekonomicky i technicky nevhodné.3 Aţ dodatečně byla do cyklu Provázkovských shakespearovských slavností zahrnuta inscenace Shakespyré – commedia plná omylů. První informace o jejím zpětném zařazení do projektu se objevila v programu k inscenaci Hamleta v lednu 2009. 4 Tato hra byla uţ při své premiéře uvedena v prostoru venkovní alţbětinské scény, ačkoli jak uvádí ve své recenzi Kateřina Šebelová, místo prvního uvedení neplatí beze zbytku. „Premiéra se měla uskutečnit na alţbětinské venkovní scéně, ale pro silnou průtrţ mračen a vydatný déšť ţivá kapela diváky za bujarého zpěvu odvedla do sálu.“5 Divadlo Husa na provázku má hojné zkušenosti s uváděním cyklů či pásem přesahujících rámec celovečerní inscenace. Příkladem můţe být jiný titul realizovaný v divadle, který souvisel s tvorbou Williama Shakespeara. Projekt Shakespearománie
2 Vrbová, B. interview: 7. 3. 2011 3 Tamtéţ. 4 Vrbová, B. Hamlet. Brno: CED, 2009. Str. 2. 5 ŠEBELOVÁ, K. Shakespyré - Comedia plná omylů po brněnsku [online]. 26.06.07 [cit. 2011-03-23]. Velká Epocha. Dostupné z WWW:
8 z přelomu 80. a 90. let se skládal celkem ze tří inscenací. Ty byly realizovány postupně a nakonec i několikrát uvedeny bezprostředně za sebou v jednom bloku (více v podkapitole 3.1).
2.2 Stručné představení inscenací Chronologicky prvním počinem tohoto cyklu bylo tedy Shakespyré – commedia plná omylů, které mělo premiéru 22. června 2007. Reţie se ujal Jiří Jelínek, který společně s dramaturgyní Barbarou Vrbovou vytvořil scénář propojující pět6 Shakespearových tragédií – Hamlet, Romeo a Julie, Othello, Macbeth a Král Lear. Tyto tragédie tak přepracovali do podoby „komedie plné omylů“ pracující s archetypálními postavami.“ 7 Název je slovní hříčkou spojující jméno autora s foneticky podobnou příponou ‚pyré‘ jakoţto znaku sešlehání či namixování několika Shakespearových her dohromady. Druhá část názvu odkazuje k jiné hře Williama Shakespeara Komedie plná omylů, která stojí ţánrově v protikladu k parafrázovaným tragédiím, ale zároveň koresponduje s výslednou podobou díla, které mělo komediální ráz. Inscenace byla poslední premiérou divadla v sezóně 2006/2007. Divadlo se s ní po roce vrátilo do prostoru venkovní alţbětinské scény, kterou vyuţívalo pro letní inscenace a jako prostor k zahájení happeningů a festivalů. Jak jiţ bylo výše uvedeno, alţbětinská scéna měla pro divadlo nevyhovující vybavení a další inscenace se zde konala aţ v roce 2009, a to mimo cyklus Provázkovských shakespearovských slavností.8 O necelý rok později, 13. června 2008, uvedlo divadlo inscenaci Smím prosit, Lady? Macbeth., která vycházela z Shakespearovy tragédie Macbeth. Inscenaci reţíroval slovenský herec a reţisér Martin Huba. Představení čerpalo z překladu Jiřího Joska z roku 2005, který pro divadlo spolu s Hubou upravila dramaturgyně Barbara Vrbová. Hra měla premiéru ve velkém sále Divadla Husa na provázku, ačkoli původně se pro ni počítalo rovněţ s uvedením na alţbětinské scéně. Podle slov Jiří Jelínka se tam dokonce i zkoušela. Z výše zmíněných důvodů však nakonec zůstala pouze ve vnitřních prostorách. V září 2008 se inscenace dočkala také uvedení na Praţském hradě v rámci Letních shakespearovských slavností.
6 Divadlo Husa na provázku na svých stránkách nepřesně uvádí, ţe se jednalo o šest tragédií, viz DIVADLO HUSA NA PROVAZKU [online]. 2007 [cit. 2011-03-23]. Historie-archiv. Dostupné z WWW:
9 Závěrečný díl projektu obstarala inscenace Hamlet, kterou divadlo poprvé uvedlo 17. ledna 2009 ve velkém sále. Reţie se v tomto případě ujal Jan Mikulášek, který spolu s Barbarou Vrbovou vytvořil i scénář inscenace. Vycházeli přitom z překladu Zdeňka Urbánka z roku 1959.
10 3. Divadlo Husa na Provázku Během více neţ čtyřicetileté historie se Divadlo Husa na provázku zařadilo mezi stálice brněnské divadelní scény. Jeho počátek se datuje do roku 1967, kdy v Brně vzniklo umělecké sdruţení s názvem Husa na provázku. Jeho zakladatel, divadelní pedagog a dramaturg Bořivoj Srba jej uţ zprvu chtěl koncipovat jako experimentální divadlo. „Jejich hlavními body bylo hledání a experimentování, dramaturgická otevřenost, hraní v nepravidelném prostoru (pro kaţdou inscenaci jiné uspořádání scénického a hledištního prostoru), fyzická a pohybová připravenost herců, kontakt s aktuálními tendencemi světového divadla, později označováno za „druhou divadelní reformu“.9 Název Husa na provázku i podněty převzalo ze stejnojmenné knihy filmových libret básníka a divadelního kritika Jiřího Mahena.10 Ten v úvodu své knihy uvaţoval o divadle, které by se odpoutávalo od logiky a výstavby a stavělo denně jinak a které by místo textů dostávalo jenom náčrtek libreta.11 Jak vyplývá z textu Programová východiska Divadla na provázku z roku 1981, odkazem na Jiřího Mahena se soubor přihlásil k poetice této knihy a k poetice meziválečné avantgardy obohacené poznáváním světového divadelního vývoje.12 13 Poloamatérské sdruţení zahrnovalo profesionální divadelníky, studenty uměleckých škol, především brněnské Janáčkovy akademie múzických umění, a mladé spisovatele, hudebníky a výtvarníky. Jádro skupiny tvořili studenti reţie Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer, jejich kolegové – studenti herectví, skladatel Miloš Štědroň, výtvarníci Boris Mysliveček, Jaša David ad.“14 Jedním z cílů sdruţení bylo ostatně také podnítit činnost mladých divadelníků a vytvořit jim k tomu vhodnou instituci.15
9 Šormová, E. a kol. Česká divadla encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. Str. 180. 10 K samotnému spojení inspiroval Mahena obraz zahlédnutý v reálném ţivotě. „ To bylo tenkráte, kdy jsme podnikli odváţnou vědeckou výpravu k rybníkům u Lednice, abychom zjistili, hnízdí-li tam cizokrajná kachna a kdy jsme potkali docela obyčejnou husu, krásnou, velkou bílou husu, která si na provaze vedla za sebou člověka. (...) Kdyby si ta husa byla vedla za sebou nějakého čtyřletého kloučka, bylo všechno v pořádku. Tenkráte šla však na procházku s člověkem, kterému bylo jistě uţ přes 40 let a který nebyl slep. Snad šlo o nějaké záhadné připoutání duší. Překolébala se husa kolem nás, přešel i mlčenlivý člověk mimo nás (husa poloviční oklikou, člověk rovně) a jenom vzpomínka zbyla. Vzpomínka na komický provázek." (Mahen, Jiří: Husa na provázku. Šest filmových libret. Praha: Orbis 1959. Str. 5) 11 Mahen, Jiří: Husa na provázku. Šest filmových libret. Praha: Orbis 1959. Str. 6. 12 Oslzlý, P. a kolektiv, Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…). Brno: CED, 1999. Str. 1981/5. 13 Kniha Petra Oslzlého a kolektivu Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…) neobsahuje stránkování a jako jediný orientační údaj zde slouţí roky koncipované jako samostatné části (po vzoru kronikářského zápisu). Z tohoto důvodu jsem se rozhodla pro větší přehlednost uvádět v rámci stránkování nejprve příslušný rok a poté pořadí stránky v rámci této části, na které se informace nachází. V tomto případě se tedy jedná o odkaz na pátou stranu pasáţe věnované roku 1981. 14 Šormová, E. a kol. Česká divadla encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. Str. 180. 15 Oslzlý, P. a kolektiv, Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…). Brno: CED, 1999. Str. 1981/5.
11 První vystoupení soubor absolvoval od 15. do 18. března 1968 v Procházkově síni Domu umění v Brně. Všichni tři reţiséři zde inscenovali po jednom představení. Zdeněk Pospíšil reţíroval montáţ Panta Rei aneb Dějiny národu českého v kostce, Eva Tálská Šibeniční písně vycházející z básnické sbírky Christiana Morgensterna a Peter Scherhaufer připravil balzacovskou adaptaci Umění platiti své dluhy a upokojovati věřitele, aniž by bylo třeba vyjmouti jediný haléř z vlastní kapsy. Všichni tři reţiséři se následně stali ústředními tvůrčími postavami divadla. V roce 1969 musel soubor ze svého názvu vypustit slovo „husa“, které asociovalo jméno nového generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka. Lidé v Brně navíc měnili název na „Husák na provázku“ a domalovávali k logu ještě jednoduchou šibeničku jako jakýsi vzkaz pro Gustáva Husáka, který byl jako představitel normalizace po okupaci ze srpna 1968 nepopulární osobou. Soubor tak aţ do roku 1990 nesl název Divadlo na provázku. V roce 1972 se divadlo profesionalizovalo jako divadelní oddělení brněnského Domu umění. V jeho hereckém souboru se od té doby vystřídalo několik mimořádných osobností domácí divadelní scény – např. Dagmar Bláhová, Jiří Pecha, Boleslav Polívka, Miroslav Donutil, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek nebo Pavel Zedníček. Dramaturgem se v roce 1972 stal historik umění a teatrolog Petr Oslzlý, který byl s divadlem stejně jako Scherhaufer a Tálská spojený aţ do 90. let.16 V průběhu 70. a 80. let si divadlo vytvořilo svůj charakteristický styl, se kterým se prezentovalo i na zahraničních přehlídkách. V roce 1978 bylo Divadlo na provázku administrativně připojeno ke Státnímu divadlu v Brně jako experimentální scéna, která měla být přímo podřízená vedení Státního divadla. Divadlo sehrálo významnou roli v období politického uvolňování, které vedlo k pádu komunistického reţimu na konci 80. let. V roce 1988 připravilo společně s HaDivadlem první číslo scénického časopisu Rozrazil 88/1 (O demokracii), v němţ byla anonymně uvedena i hra Václava Havla Zítra to spustíme. 17 Obě divadla zareagovala i na vývoj událostí kolem 17. listopadu 1989. V těchto dnech totiţ s tímto společným představením hostovala v rámci praţské přehlídky HaDivadla v Junior klubu Na Chmelnici, coţ byla hlavní praţská scéna HaDivadla. Ještě v průběhu představení v den 17. listopadu tvůrci na scéně informovali o
16 Zdeněk Pospíšil v roce 1980 emigroval z Československa. 17 Šormová, E. a kol. Česká divadla encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. Str. 183.
12 policejním zásahu na Národní třídě. O den později v 16 hodin oba soubory vstoupily jako první z českých a slovenských divadel do stávky.18 V roce 1990 se divadlu vrací celý název Husa na provázku. K 1. lednu 1992 vystoupilo ze svazku s brněnským Zemským divadlem a jeho provoz začalo od této chvíle zajišťovat nově zaloţené Centrum experimentálního divadla v Brně. V květnu 1993 se divadlo přemístilo z Domu umění do zrekonstruovaných historických prostor Domu pánů z Fanalu na Zelném trhu a Petrské ulici. Divadlo se rozloučilo se starými prostorami experimentální inscenací-hapeningem Posledních 24 hodin, kdy po dobu bude celého jednoho dne jeho představitelé předváděli souvislou divadelní produkci. V roce 1990 přibyla divadlu další výrazná reţisérská osobnost. Do souboru přišel Vladimír Morávek, který byl následně s Divadlem Husa na provázku spjatý po dvě desetiletí. Souborem v průběhu 80. a 90. let prošla řada výrazných hereckých osobností jako Iva Bittová, Jaromír Dulava nebo Vladimír Javorský.
3.1 William Shakespeare v Divadle Husa na provázku Anglický dramatik William Shakespeare patří od konce 80. let k nejhranějším autorům v Divadle Husa na provázku. První hru inspirovanou dílem anglického dramatika však mohlo divadlo na své scéně uvést uţ dříve neţ v roce 1988. Uţ v dramaturgickém plánu Divadla na provázku pro sezonu 1973/74 se objevuje představení Hamlet v reţii Zdeňka Pospíšila, avšak tento návrh nakonec nebyl schválen. Dalším počinem mělo být uvedení Romea a Julie v sezoně 1980/81 v nastudování Dětského studia jeho zakladatelem Zdeňkem Pospíšilem, ale kvůli jeho emigraci z nastudování sešlo.19 A tak prvním opravdu realizovaným počinem, který vycházel z díla alţbětinského autora, byl několikadílný cyklus nazvaný Shakespearománie, který vytvořil reţisér Peter Scherhaufer. Jednalo se o tři původní variace inspirovaný kompletním dílem Williama Shakespeara. V průběhu 80. let se v anketách zkoumajících diváckou komunitu divadla objevoval častý poţadavek na inscenování Shakespeara ve stylu poetiky souboru. Jeho členové proto nejprve během zkoušek přečetli všechny Shakespearovy hry a tvůrci projektu Peter Scherhaufer a Petr Oslzlý je následně na základě podrobných rozborů rozvrhli do tří
18 Oslzlý, P. a kolektiv, Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…). Brno: CED, 1999. Str. 1989/2. 19 Oslzlý, P. Dělat či nedělat Hamleta… . ROZRAZIL : revue na provázku-poutavý časopis. 2009, roč. 5, č. 28, s. 26-27
13 částí odpovídajících třem třetinám tvorby anglického dramatika. Jak udává Petr Oslzlý, „základní významovou i tvarovou charakteristiku v sobě měly zakódovánu jiţ jejich názvy“.20 Úvodní Shakespearománie I – Veličenstva blázni měla premiéru 26. března 1988. Jednalo se o dramatickou koláţ, kterou Scherhaufer a Oslzlý poskládali z úryvků her Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, Richard III., Večer tříkrálový, Král Jindřich IV., Král Jindřich VI., Král Jan a Richard II. Inscenace zároveň vycházela z textů hned sedmi překladatelů těchto Shakespearových her – Jiřího Joska, Antonína Klášterského, Milana Lukeše, Antonína Přidala, Václava Renče, Zdeňka Urbánka a Jana Wericha. Volným pokračováním cyklu byla Shakespearománie II. – Lidé Hamleti uvedená 27. prosince 1990, na které se kromě Scherhaufera a Oslzlého podílel také dramaturg a zakladatel časopisu Svět a divadlo Karel Král. Hra vycházela z prostředního období Shakespearovy tvorby, které zahrnovalo zejména tragédie. Závěrečnou částí bylo představení Člověk bouře, které mělo premiéru 23. října 1992. Scénář Petra Scherhaufera byl montáţí her Král Lear, Macbeth, Zimní pohádka a Bouře z posledního Shakespearova tvůrčího období. V rámci mezinárodního divadelního a kulturního festivalu Divadlo v pohybu (IV) – Brno ’93 byl poprvé realizován celý projekt Shakespearománie jako jeden celek. Během jediného večera a noci z 25. na 26. září byly v rozmezí jedenácti hodin uvedeny všechny tři části. Diváci navíc mohli mezi jednotlivými částmi pročítat originály i překlady Shakespearových her nebo zhlédnout na videu úryvky anglických shakespearovských inscenací.21 V roce 1996 (premiéra 10. září) inscenovala Eva Tálská Shakespearovo drama Král Lear, ve němţ se v hlavní roli představil dlouholetý kmenový herec divadla Jiří Pecha. Na představení se výrazně podíleli členové Studia Dům22. Právě Studio Dům realizovalo na scéně Divadla Husa na provázku ještě dva projekty vycházející z této Shakespearovy hry a jejího inscenování Evou Tálskou. Jednak to bylo představení Arlekino vévodou bretaňským aneb Král Leyr a jeho tři dcery neboli Zkamenělý princ podle scénáře Huberta Krejčího a Pavla Drábka v reţii Huberta Krejčího, které mělo premiéru 4. listopadu 1996. A také uvedlo pohybovou inscenaci Tance krále Leara23 podle scénáře a v reţii Evy Tálské s výraznou hudební sloţkou Miloše Štědrotě. Tato inscenace měla premiéru 29. května 1998.
20 Oslzlý, P. a kolektiv, Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…). Brno: CED, 1999. Str. 1988/1. 21 Oslzlý, P. a kolektiv, Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…). Brno: CED, 1999. Str. 1993/2. 22 Studio Dům zaloţila v roce 1991 v rámci Centra experimentálního divadla Eva Tálská. Koncipovala jej jako propojení alternativního divadla a inscenační tvorby. 23 Název v některých případech uváděn jako Tance krále Leira.
14 Z dalších projektů můţeme zmínit autorskou adaptaci Jiřího Šimáčka a Zdeňka Plachého Všechny Shakespearovy ženy z roku 2006. Autoři inscenaci interpretovali jako drama noir a do jednoho scénického celku smíchali několik ţenských postav z her Williama Shakespeara. Děj hry se odehrával ve skladu rekvizit budovy divadla Husy na provázku. V inscenaci vystupovaly pouze ţenské postavy (v jednom případě hraná muţem) – nechyběla mezi nimi Desdemona, Lady Macbeth, Julie, Ofelie nebo Kateřina ze hry Zkrocení zlé ženy. Jednalo se o úvodní díl projektu Ţena na provázku, Autor představení Shakespyré – commedia plná omylů Jiří Jelínek v brněnském divadle také v roce 2005 uvedl obnovenou premiéru hry Paris, kterou napsal na motivy hry Romeo a Julie a kterou předtím inscenoval v Klicperově divadle v Hradci Králové ve spolupráci s Divadlem DNO.
15 4. Shakespyré – commedia plná omylů V rámci této kapitoly představím první inscenaci z cyklu Provázkovských shakespearovských inspirací nazvanou Shakespyré – commedia plná omylů. Na úvod podám charakteristiku představení včetně stručného představení děje všech her, kterými se inspirovalo. Zároveň v této kapitole uvedu, do jaké míry autor inscenace Jiří Jelínek vycházel z původních Shakespearových textů. Následně přiblíţím atributy jevištního zpracování tohoto představení v Divadle Husa na provázku a poté představím všechny tvůrce, kteří se na inscenaci podíleli. Nakonec shrnu kritické ohlasy na tento kus.
4.1 Charakteristika hry a jejích předloh Shakespyré – commedia plná omylů je jevištní koláţ sloţená z pěti her Williama Shakespeara – Hamlet, Romeo a Julie, Othello, Macbeth a Král Lear. Autorská inscenace Jiřího Jelínka se dílem Williama Shakespeara inspirovala jen volně a představila jakési parafráze zmíněných tragédií. Hra v duchu odkazování a intertextuality pracuje s původními Shakespearovými texty. Význam a komično představení se rodilo z aktivního přístupu diváků a dotváření asociací k replikám pronášeným z jeviště. Hra byla rozdělena do pěti dějství (scénicky v textu i v programu nazývaných kapitoly), z nichţ kaţdá kopírovala jednu ze zmíněných tragédií. Jiří Jelínek podle svých slov zvolil právě tato díla z toho důvodu, ţe se dají shrnout jednou větou, coţ například u Shakespearových komedií podle něj nejde. „Jedna z těch idejí byla udělat z těch tragédií komedie a zkusit, jak to bude vypadat. Myslím, ţe je to hrozně tenká hranice, aby to byla sranda.“24 Z velkých Shakespearových tragédií inscenace neobsahuje pouze hru Richard III., kterou Jelínek od počátku do koncepce inscenace nezamýšlel, protoţe by tam pro ni nebyl prostor. Zároveň uvedl, ţe při psaní textu původní inscenace nečetl. Vycházel z toho, jak si sám obsah her pamatoval. Přestoţe se ve všech případech původních her jedná o dobře známé příběhy, rozhodla jsem se ze dvou důvodů na tomto místě uvést jejich stručná shrnutí. Jednak je to proto, ţe dějová sloţka těchto her je podstatná pro pochopení kontextu inscenace Shakespyré – commedia plná omylů. Čtenář této práce nemá k dispozici její audiovizuální záznam a písemný přepis mnou zmíněných vede nutně k jejich zploštění. Zadruhé bude stručné přiblíţení těchto děl důleţité i pro následující kapitoly, v nichţ představím provázkovské
24 Jelínek, J. interview: 2. 3. 2011
16 verze her Macbeth a Hamlet. Proto bude právě těmto dvěma kusům věnována o něco větší pozornost neţ zbylým třem. 4.1.1 Děj hry Hamlet Hamlet je zpracováním osudu dánského prince, jehoţ otec a král za záhadných okolností zemřel. Hamletovi se zjeví otcův duch a sdělí mu, ţe byl zavraţděn svým bratrem Claudiem, který navíc krátce poté pojal za ţenu Hamletovu matku Gertrudu a nastoupil na uvolněný trůn. U prince nastane po tomto setkání změna v chování vůči ostatním lidem u dvora. Kdyţ na hrad Elsinor zavítají kočovní herci, předepíše jim Hamlet k předvedení hru znázorňující zavraţdění jeho otce. Během představení Claudia pozoruje a ujistí se o jeho vině. Hamlet trápí svými těţkými myšlenkami Ofélii, kterou před časem poţádal o ruku, a poté během rozhovoru s matkou zavraţdí Oféliina otce Polonia, který se schovává za závěsem v jejím pokoji. Král proto Hamleta odešle do Anglie s jeho spoluţáky Rosencrantzem a Guildensternem a vybaví jej průvodním listem, v němţ ţádá anglický dvůr, aby Hamleta popravil. Hamlet však z této pasti unikne lstí. Dopis objeví a přepíše, tak aby ti, co jej doručí, byli okamţitě popraveni, čímţ pošle Rosencrantze a Guildensterna na smrt. Hamlet se vrací zpět do Dánska na hrad Elsinor. Ihned po návratu zjistí, ţe Ofelie zešílela a zemřela v důsledku otcovy smrti. Její bratr Laertes se chce Hamletovi pomstít za smrt otce i sestry a vyzve prince na souboj. Spolu s králem napustí svůj meč smrtelným jedem, Hamletův nechá ztupit, a aby jeho smrt pojistili, do Hamletovy číše s vínem vhodí otrávenou perlu. Vínem se však otráví královna, otrávený meč zasáhne nejdřív Laerta a poté aţ Hamleta, a kdyţ se princ dozví pravdu, zabije krále. Sám Hamlet rovněţ umírá. Na místo tragédie přichází norský král Fortinbras, který se tak zmocní dánského trůnu.
4.1.2 Děj hry Romeo a Julie Romeo a Julie čerpá z příběhu tragické lásky dvou mladých lidí ze znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů v italské Veroně. Rod Kapuletů pro svou jedinou dceru Julii připravuje zásnubní maškarní bál, kde ji chce zaslíbit mladému šlechtici Parisovi. Na maškarní bál pronikne i jediný Montekův syn Romeo a spolu s Julií se během něj do sebe zamilují a následně se i tajně vezmou. Romeo je u šarvátky, ve které jeho přítele Merkucia zabije Juliin bratranec Tybalt. Vyzve jej proto na souboj, v němţ jej zabije, za coţ je vypovězen z Verony. Julie chce uniknout svatbě s Parisem a vypije proto nápoj, po němţ její tělo ustrne v klinické smrti. K Romeovi se však zpráva o jejím úskoku shodou náhod nedostane, a pokládá proto Julii za mrtvou. Romeo nad její hrobkou nejprve probodne
17 v souboji Parise a poté vypije jed. Julie se probudí pozdě, a kdyţ zjistí, ţe Romeo je mrtev, probodne se jeho dýkou. Oba rody se nad mrtvolami svých potomků usmíří.
4.1.3 Děj hry Othello Titulní postavou ve hře Othello je urozený mouřenín neboli Maur 25 ve sluţbách Benátské republiky. Ten se tajně se oţení s dcerou benátského dóţete Desdemonou. Její otec se sňatkem nesouhlasí, ale dozví se o něm aţ od Jaga, Othellova pobočníka. Jago nenávidí Othella, mimo jiné i kvůli tomu, ţe mouřenín si namísto něj vybral jako svého náměstka Cassia. Vojevůdce Othello je poté vyslán benátskou radou na Kypr bojovat proti Turkům. Desdemona přijíţdí za ním společně se svou sluţebnou Emílií, která je Jagovou manţelkou. Jago několikerou lstí přesvědčí Othella, ţe mu byla Desdemona nevěrná s Cassiem. Othello tomu nakonec uvěří a v ţárlivosti Desdemonu zardousí. Emilie poté vypoví pravdu o zákeřných intrikách svého manţela. Kdyţ Othello prozře, nešťastný ze svého činu se nad tělem Desdemony probodne. Jago je následně odveden do vězení.
4.1.4 Děj hry Macbeth Děj hry Macbeth se odehrává střídavě v Anglii a ve Skotsku, kde vládne král Duncan. Královi vojevůdci Macbeth a Banquo se vracejí domů z vítězného taţení nad povstalci podporovanými norskými a irskými vojáky, kdyţ se jim v lesích zjeví tři čarodějnice, které jim předpoví slibnou budoucnost – z Macbetha se má stát thén z Glamisu a thén z Cawdoru a příští skotský král, Banquo bude otcem příštích králů. První sudba se brzy vyplní, kdyţ je Macbeth jmenován novým thénem z Glamisu a Cawdoru. Následně chce král Duncan přespat na Macbethově hradě. Lady Macbeth svého manţela utvrdí v činu, který chce spáchat. Macbeth Duncana zavraţdí a obviní z toho jeho stráţe, které okamţitě zabije. Duncanovi synové Malcolm a Donalbain ze Skotska ze strachu o ţivot uprchnou. Tím se stanou sami podezřelými z vraţdy otce a Macbeth se díky tomu zmocní trůnu a koruny. Dostane však strach z třetí sudby a rozhodne se proto odstranit Banqua i jeho syna Fleance. Tomu se však podaří před najatými vrahy uprchnout. Banqův duch se pak Macbethovi zjeví během hostiny, coţ jej přiměje znovu navštívit čarodějnice. Ty Macbetha varují před Duncanovým oddaným šlechticem Macduffem, který uprchl do Anglie, a řeknou mu, ţe mu nemůţe ublíţit nikdo, kdo se zrodil z ţeny, a ţe nebude poraţen, dokud proti jeho hradu nezaútočí Birnamský les. Macbeth nechá vyvraţdit Macduffovu rodinu, coţ Macduffa vyprovokuje k taţení proti
25 Muslim původem ze severní Afriky.
18 novému skotskému králi. Lady Macbeth mezitím zešílí kvůli vzpomínkám na vraţdu krále Duncana. Schyluje se ke konečné bitvě. Macduff se spojil s Duncanovým synem Malcolmem a dalšími nepřáteli Macbetha. Sejdou se v Birnamském lese a maskováni větvemi zaútočí na hrad. Macduff, který se narodil předčasně císařským řezem a není tedy z lůna ţeny, následně zabije v souboji Macbetha. Poslední věštba se tak naplní a na trůn usedne Duncanův syn Malcolm.
4.1.5 Děj hry Král Lear Poslední inspirací byla hra Král Lear. Britský král Lear má tři dcery a na konci svého vladaření chce jedné z nich předat svůj trůn. Nejradši by ho dal nejmladší Kordelii, ale trůn slíbí té, která nejlépe popíše svou lásku k němu. První dvě dcery Goneril a Regan pějí falešné ódy o tom, jak milují svého otce, zatímco Kordelie nenajde slova, jimiţ by svou lásku vyjádřila. To se vladařovi znelíbí a svou nejmladší dceru proto vydědí a království rozdělí mezi obě zbývající sestry a jejich manţely. Kordelie odejde do Francie, kde se provdá za francouzského krále. Goneril a Regan se však oproti původním slibům odmítnou o Leara starat a ten musí nakonec pološílený odejít. Ve druhé linii příběhu vydědí šlechtic Gloucester syna Edgara, proti kterému jej poštval jeho levoboček Edmund. Právě s Edgarem se po svém odchodu Lear setká. Oba se připojí k francouzské armádě, která chce zásluhou Edmundových intrik napadnout Británii, a Lear se zde opět setká s Cordelií, načeţ jeho šílenství ustoupí. Ve střetu armád však zvítězí ta britská a Lear s Cordelií jsou zajati. Goneril a Regan touţí po Edmundovi a začnou na sebe ţárlit, načeţ Goneril svou sestru otráví, a pak spáchá sebevraţdu. Edmund mezitím naplánuje zavraţdění Leara a Cordelie. Edmundovy intriky zastaví aţ jeho nevlastní bratr Edgar, který jej v souboji probodne. Edmund se před smrtí přizná, ţe vydal rozkaz k popravě Leara a Kordelie. Kordelie skutečně zemře rukou vraha a nad její mrtvolou ţalem umírá i Lear.
4.2 Parafráze jednotlivých her Všech pět příběhů propojili do jednoho scénického celku autor a reţisér představení Jiří Jelínek s dramaturgyní Divadla Husa na provázku Barbarou Vrbovou. Za vznikem inscenace stála podle Jiřího Jelínka snaha vytvořit oddechový kousek. „Celý rok jsme dělali nějaké představení. Vladimír Morávek začínal sezónu vţdy něčím těţkým a vyčerpávajícím, pak přidal další dvě takové věci a na konci sezony jsme všichni byli úplně vyřízení. A zjistili
19 jsme, ţe máme na repertoáru tři strašně těţké kousky26. Takţe já jsem z pudu sebezáchovy věděl, ţe mám dělat inscenaci, která bude komedie a bude lehká.“27 Jelínek navíc krátce předtím napsal Vražděníčko, hru inspirovanou Macbethem, která se stala základem kapitoly IV. Cit manželů M. pro krev. Pro projekt chystané hry autor zamýšlel spojit více takovýchto inspirací v jednom prostředí. Původně uvaţoval o domě, ve kterém by „ţila parta lidi ze Shakespeara“. „A později Zdeněk Král přinesl písničky a my jsem se shodli, ţe jsou to takové vodácké hity. A tak přišel nápad, aby společným prostředím byla loď.“28 A vzhledem k tomu, ţe se jednalo o konec sezóny, rozhodli se tvůrci uvést představení na venkovní alţbětinské scéně. Děj představení se odehrává na oranţovém gumovém raftu značky Pálava, v němţ se skupina vodáků v pruhovaných trikotech rozhodne zahrát si malý kabaret sloţený z příběhů Williama Shakespeara. První kapitola se inspiruje hrou Hamlet a nese název Hamlet na vodě. Dva námořnicí v programu označovaní jako hrobníci29 vezou na lodi jednoho muţe. Ten má s sebou jen jedno zavazadlo – ešus, v němţ si veze popel své dívky. Postupně odkrývá, ţe dívce zabil otce a bratra a naráţí i na další úmrtí v rodině. Muţ na konci kapitoly z lodi vystoupí a zapomene si v ní ešus. Hrobníci za ním volají, ţe si v lodi zapomněl Ordénii. Ofélie, jejíţ duch po celou dobu seděl pod lodí, je však opraví, ţe její jméno je Ofélie. Jedná se o první jméno vyřčené v této kapitole, které zároveň umoţní divákům příběh přiřadit. Druhá kapitola vznikla na motivy Romea a Julie a nese jméno Verona ve třech. Amor má v rukou ţivoty dvou milenců – Romea a Julie. Chce je dát dohromady, ale ani jeden z milenců se k tomu nemá. Amor funguje jako reţisér, který se snaţí o umělecké ztvárnění jejich seznámení. Stále však není spokojen s výsledným tvarem, a proto Romea a Julii nechává příběh sehrát znovu a znovu. Jejich snaţení a nařizovaná svůdnost jsou však čím dál více křečovité. Romeovi a Julii začíná Amor stále více vadit a rozhodnou se, ţe jediným východiskem, jak jej odstranit, je smrt. Dají se do sporu, kdo je lepší herec a dokáţe smrt lépe zahrát. Toto soutěţení se dvakrát zopakuje, aţ Julie vezme situaci váţně a jako ve hře Williama Shakespeara vypije speciální lektvar. Romeo uvěří její smrti a skutečně umírá. Kdyţ Julie ze smrtelného sevření procitá, aby řekla, ţe lépe sehrála smrt, Romeo uţ je skutečně mrtvý. Julie proto umírá vedle něj.
26 Jednalo se o inscenace Rozrazil 04/2006 Brno je Brno je Brno je Brno (premiéra 17. listopadu 2006), Velice Modrý pták (premiéra 17. února 2007) a Evangelium svatého Lukáše (premiéra 19. dubna 2007). 27 Jelínek, J. interview: 2. 3. 2011 28 Jelínek, J. interview: 2. 3. 2011 29 Vzhledem k tomu, ţe herci ztvárňující jednotlivé role se v průběhu let měnili, bude praktičtější jejich představitele nezmiňovat na tomto místě, ale aţ v kapitole 4.4 Tvůrci inscenace.
20 Třetí kapitola je motivována hrou Othello a nese název Benátské delikatesy. Tento příběh je situován do hranic dětské hry s názvem Městečko Palermo30. Tuto hru zde hraje Othellovo svědomí skládající se ze čtyř částí, které ekvivalentně na jevišti představují čtyři herci – 10 % Othella, 55% Othella (tato část je hrána ţenou, ostatní části muţskými herci), 25 % Othella a 5% Othella. Všichni si přehrávají scénu mezi Desdemonou a Othellem, kteří spolu tráví volný čas (uvnitř lodě Pálava). Ţárlivý Othello stále Desdemonu z něčeho podezřívá, ale nemá ţádný důkaz její nevěry. Aţ ho Desdemona poprosí, aby se jí podíval na záda na flíček. Othello zjistí, ţe to je skvrna vzniklá intenzivním líbáním či sáním kůţe (lidově cucflek), a jelikoţ týden nebyl doma, povaţuje to za důkaz Desdemoniny nevěry. V tuto chvíli má o Desdemonině vině hlasovat Othellovo svědomí. Všechny čtyři jeho části začnou po vzoru městečka Palermo hlasovat, přičemţ odkazují k tělesným reakcím v těle, jako jsou vzrůstající představivost či cholesterol. Všechny části hlasují pro nevinná kromě svědomí s 55% podílem, které všechny přehlasuje a chce znovu nechat sehrát celý příběh. Ten končí uškrcením Desdemony a zvoláním po vzoru hry Městečko Palermo „Zabili jste nevinného člověka“31. Předposlední kapitola je na motivy hry Macbeth a jmenuje se Cit manželů M. pro krev. Jedná se o parafrázi sedmé scény prvního jednání, v níţ Lady Macbeth podporuje svého manţela v zavraţdění skotského krále Duncana. Lady ona a Vévoda on řeší, jakým způsobem mají zabít krále, který u nich chce přespat, tak aby se neprozradili. Postupně uvádějí několik moţností, u kaţdé však nacházejí různá úskalí. Kdyby krále probodli, bude všude v bytě krev, kdyby mu podali otrávený nápoj, zůstanou na sklenici jejich otisky. Poté vymyslí ještě několik bizarních způsobů – nechat krále spadnout do jámy na meč, nechat jej pokousat psem s otrávenými zuby apod. Kdyţ se konečně chystají k samotnému činu, vstoupí posel a oznámí, ţe král se nakonec rozhodl jinak a bude spát u Macbethů.
30 Vedoucí hry rozdělí hráče na poctivé občany a mafiány (tajně určí mafiány dotykem v době, kdy ostatní občané spí). Během hry se postupně střídá den a noc. V noci se tiše probudí mafiáni, na někoho ukáţí a „zastřelí“ ho. Hráč nadále vypadává ze hry. Po probuzení hráči diskutují, kdo by mohl být mafián, vzájemně se obviňuji, hájí atd. Pak se shodnou na obvinění předem domluveného počtu hráčů (obvykle dvou), ti pronesou svou obhajobu a hlasuje se o jejich popravě. Pokud je většina hráčů pro, tak hráč vypadává ze hry a vedoucí hry oznámí, jestli byl popraven mafián, nebo ctihodný občan. Úkolem poctivých občanů je odstranit všechny mafiány a naopak. Další důleţitou postavou je komisař Cattani (vybrán opět tajně před začátkem hry), který se probouzí kaţdou noc po mafiánech a ptá se vedoucího (ukázáním) na to, zda je někdo mafián. Tím pomáhá poctivým občanům, neboť můţe ve vhodné chvíli prosadit obvinění a odsouzení mafiána. FOJTÍK, Martin . Netopýři [online]. 2005 [cit. 2011-03-23]. Hry, které s oblibou hrajeme. Dostupné z WWW:
31 FOJTÍK, Martin . Netopýři [online]. 2005 [cit. 2011-03-23]. Hry, které s oblibou hrajeme. Dostupné z WWW:
21 Závěrečná kapitola inscenace je na motivy Krále Leara a má symbolický název Království za dopis. A stejně jako v úvodní kapitole zde vystupují dva námořníci – hrobníci. Jejich loď zastaví muţ, který chce jet za svou nejstarší dcerou. Muţ hrobníkům říká, ţe dcera mu psala dopis, aby za ní přijel na prázdniny. Kdyţ k ní však dojedou, dcera Regan ho vyţene. Muţ zakrývá pravý stav věcí prohlášením, ţe by se mu u dcery nelíbilo. Všichni tři popojedou k prostřední dceři, o které muţ řekne, ţe ji má nejradši. Ale u ní také nepořídí, a proto znovu odjíţdí. Totéţ se opakuje i u třetí z dcer. Muţ se nakonec setkává s převozníkem Charónem, ale jen ve své šílené myslí, o čemţ svědčí závěrečné repliky. Hra kromě postav hrobníků obsahuje, zejména v replikách, i několik dalších reminiscencí na úvodní kapitolu Hamlet na vodě.
4.3 Scénické zpracování Scénické ztvárnění v ničem neodkazuje ke klasickým Shakespearovým hrám. Jednotlivé postavy se scházejí v loďce a mají typické vodácké kostýmy. Jak vzpomíná Jiří Jelínek, původní návrhy Marie Mukařovské počítaly s moderně udělanými alţbětinskými kreacemi, následně se však tvůrci rozhodli pro volný styl inspirovaný vodáckým oblečením.32 Postavám zůstávají jejich jména, takţe se ve hře můţeme setkat s Hamletem, Ofélii, Romeem a Julií, Desdemonou, Othellem nebo králem Learem. Setkáme se však i s postavami, které nepocházejí z her Williama Shakespeara, jako jsou Amor, Lady ona, Vévoda on a Othellovo svědomí ve čtyřnásobném provedení. Postavy nenesou jen jména z her Williama Shakespeara, ale i jejich osud a charakter. Ostatní atributy původních Shakespearových tragédií jsou naopak potlačeny, k čemuţ odkazuje i sekundární název Commedia plná omylů vycházející ze jména jedné z Shakespearových komedií – je to určitý paradox, ţe inspiraci pěti tragédiemi zaštítil název odkazující ke komedii. Dalším z klíčových prvků je upozadění či odstranění sociálního statusu původních charakterů. Demokratizuje se jazyk postav, pryč je vytříbená řeč šlechticů a převaţuje obecná čeština, a to i u Hamleta či u Leara. Postavy jsou pojímány rovněţ v mírně parodickém kontextu: Hamlet si střílí z vraţd spáchaných ve svém okolí, na nichţ se navíc zčásti sám podílel, kapitola o Romeovi a Julii satirizuje klišé o ideální lásce, v případě Othella se odkazuje na všednodennost manţelství (například kdyţ Desdemona Othella informuje, ţe večeře je na stole), Vévoda on a Lady ona očekávají krále, ale ţijí v nuzných poměrech.
32 Jelínek, J. interview: 2. 3. 2011
22 Podstatou inscenace je také hra s divákem, který můţe během jednotlivých kapitol hádat, kterou z Shakespearových her jednotlivé části parafrázují. Rozhodným vodítkem je v několika případech aţ jméno některé z postav zmíněné na konci kapitoly (Ofélie v kapitole I., Macbeth v kapitole IV.). Veškeré neštěstí postav vzniká z nedorozumění, které je klíčem k inscenaci. Tento spojovací prvek, má co dočinění i s lodí, která je pro scénické zpracování zásadní – všechny postavy společně plují na jedné lodi a jsou následně staţeny ke dnu vodními víry (viz Příloha č. 9.1.1). Zatímco první tři kapitoly operují se svými předlohami s velkým mnoţstvím dodaných prvků a převracejí je, závěrečné příběhy o Macbethovi a králi Learovi korespondují s ústředními liniemi Shakespearových her. Důleţitou součástí zpracování byla také improvizace. Naprosto klíčová je pak role hudby. Ta tvoří nejen předěly mezi jednotlivými kapitolami, ale také mezihry uvnitř těchto tematických částí. Hudbu přitom zajišťují samy postavy na scéně – můţeme se setkat s pestrou škálou hudebních nástrojů od bubínku, činelů, kytar aţ po bušení na plastový barel či troubení na hřeben. Hudba i zpěv jsou autentické a herci je obstarávají přímo během inscenace (viz Příloha č. 9.1.1).
4.4 Tvůrci představení Jiří Jelínek byl kmenovým reţisérem a hercem Divadla Husa na provázku mezi lety 2005 a 2009, tedy i v době uvedení inscenace Shakespyré – commedia plná omylů. V případě tohoto představení byl nejen reţisérem a spoluautorem scénáře, ale podílel se také na scénografii a ztvárnil několik postav. Druhá z autorek scénáře Shakespyré Barbara Vrbová obstarala rovněţ dramaturgii. Kostýmy byly dílem Marie Mukařovské, hudbu sloţil Zdeněk Král. V původní inscenaci se objevilo celkem devět herců, kteří ve většině případů představovali více rolí. Byli to Tomáš Sýkora (Hamlet, 5 % Othella), Robert Mikluš (první hrobník, 25 % Othella, král Lear), Jiří Vyorálek (druhý hrobník, Romeo, první hrobník), Kateřina Jebavá (Ofélie, Desdemona, Learova dcera), Jiří Jelínek (Amor, 10 % Othella, Vévoda on), Ivana Hlouţková (Julie, 55 % Othella, Learova dcera), Jiří Kniha (Othello, druhý hrobník) a Andrea Buršová (Lady ona, Learova dcera). V roli Posla – Deus ex machina alternovaly Jana Kalvodová a Barbara Vrbová. Hra měla premiéru v roce 2007 a na repertoáru Divadla Husa na provázku se drţí doposud (v aktuální sezoně 2010/2011). Během této doby prošlo obsazení určitými změnami. Roli jednoho z hrobníků převzal Jiří Kniha, roli Ofélie Vendula Kasalická, Amora hrál také
23 Jakub Šmíd, 10% Othella Jiří Jelínek a Desdemonu převzala Kateřina Jebavá, která zároveň ztvárnila i jednu z Learových dcer. Poslední proměny obsazení jsou v roli Amora v kapitole Verona ve třech, kterou po odchodu Jakuba Šmída ztvárňuje Tomáš Sýkora. Následně byly Šmídovy repliky v Benátských delikatesách v kapitole III. rozdělený mezi ostatní herce.
4.5 Kritické ohlasy V případě Shakespyré – commedia plná omylů převaţovaly (na rozdíl od následujících představení Provázkovských slavností) internetové recenze nad tištěnými. Můţe to být dáno samotnou povahou představení, které podle jedné z autorek připomíná odvázanou studentskou besídku.33 Takovéto představení tak můţe přilákat spíše mladší lidi, kteří převládají i mezi přispěvateli internetových časopisů. Kritiky byly vesměs příznivé. Pokud zmiňovaly nedostatky, většinou je upozaďovaly za hravost Jelínkova textu, uvolněné herecké výkony nebo originalitu představení. V kritikách můţeme najít několik opakujících se motivů. V první řadě je to napětí mezi tragédií a komedií, které představení uţ ze své podstaty vytváří. Také druhá část názvu commedia plná omylů je proto interpretována nejen jako komediální pohled na Shakespearovy vrcholné tragédie, ale také jako upozornění na všechny omyly, ke kterým v původních textech dochází. „Tragikomiku celého představení podpořil reţisér Jelínek s další spojující ideou – a to, ţe všechny lidské katastrofy, které jsou na jevišti během krátké chvíle rozehrány, nejsou dílem osudu, ale pouhým nedorozuměním. Romeo a Julie si do toho neměli nechat kecat, Hamlet se neměl Ofélii bát říct, ţe ji má rád, a král Lear měl své dcery lépe vychovat.“34 Recenzenti samozřejmě zmiňují dva konstitutivní prvky inscenace – člun jako základní prostředí a vodácké písně. „Pozitivem hry je ţivá kapela, která se vám vryje nesmazatelně do paměti. Proč? Její vtíravé melodie vám totiţ budou znít ještě dlouho po opuštění divadla v uších.“35 Stejně tak se zabývají tvůrcem představení Jiřím Jelínkem – kdyţ uţ ne přímo jeho osobou, tak alespoň přednostmi jeho textu. Nejobsáhlejší kritika vyšla v kulturním týdeníku A2 pod názvem Tak toto… to jsem už viděla… toto / Jak na pyré ze Shakespeara? a její autorkou byla Jitka Páleníková. Ta staví do kontrastu provázkovské reţie tehdejšího uměleckého šéfa divadla Vladimíra Morávka a
33 PÁLENÍKOVÁ, J. Tak toto... to jsem uţ viděla... toto : Jak na pyré ze Shakespeara?. A2 : Kulturní týdeník. 10.10.2007, roč.3, č. 41, s. 10. 34 MENCLEROVÁ, K. NEKULTURA.CZ [online]. 27.11. 2007 [cit. 2011-03-24]. SHAKESPYRÉ – commedia plná omylů. Dostupné z WWW:
24 „řadového reţiséra“ Jiřího Jelínka. „Právě hravost je základním kamenem Jelínkovy tvorby. Vedle Morávkových reţijně pevně uchopených inscenací, zdánlivě bez prostoru pro spontaneitu, se tak soustředěně vytváří druhá programová linie divadla, v níţ můţe soubor plně uplatnit tvořivost, schopnost improvizace, komunikace s divákem nebo muzikálnost.“36 Autorka je zároveň jediná, kdo má kritické připomínky ke slabinám představení, které ostatní recenzenti překvapivě přecházejí. „Bylo by pošetilé srovnávat inscenaci s důmyslnými shakespearovskými parafrázemi, jakými jsou West Side Story nebo třeba Vyskočilův Haprdáns. Budeme-li ovšem poměřovat Jelínka Jelínkem samým, zjistíme, ţe například oproti ještě amatérské Variaci na slavné téma Cyrano se zde nepovedlo překročit hranici mezi zábavným sledem jednotlivých, někdy poněkud prvoplánově parodických scének a celistvým tvarem. To, ţe divák při troše dobré vůle rád omluví nedotaţenost Jelínkova textu, je především zásluha herců, kteří si prostor, velkoryse jim vyčleněný reţisérem, uţívají s náleţitým dryáčnictvím, ale zároveň velkou mírou nadsázky a lehkostí.“37 Recenzenti často odkazují k některým replikám a slovním hříčkám z představení, případně je hravý text inspiroval ke kreativní mediální reflexi. Takovýto postup zvolila v úvodu své recenze Kateřina Menclerová. „Návod na přípravu: V mixéru značky Husa na provázku šleháme po dobu sedmdesáti minut pět Shakespearových tragédií, směs zahustíme vodáckým slangem a ozdobíme písněmi z téhoţ těsta. Shakespyré podáváme v kánoi na vodě. Pokud si na tento netradiční pokrm sami netroufáte, zajděte si na něj v Brně do Husy na provázku.“38 Menclerová si všímá ještě jedné zásadní věci, a to způsobu, jakým Jelínek s postavami zachází. „.Romeo se při námluvách dloube v nose, Othello je normální cholerik a Hamlet si veze v ešusu zpopelněnou Ofélii, aby ji mohl rozptýlit do vody.“39 Právě internetové recenze značně vyuţívají líčení jednotlivých scén. Příkladem je i článek Petra Veselého Brněnský koktejl Shakespyré. „Šílený Tomáš Sýkora, ignorujíc40 vrtkou stabilitu dopravního prostředku na vodě, putuje na tajemné místo a občas přihodí historku o
36 PÁLENÍKOVÁ, J. Tak toto... to jsem uţ viděla... toto : Jak na pyré ze Shakespeara?. A2 : Kulturní týdeník. 10.10.2007, roč.3, č.41, s. 10. 37 Tamtéţ. 38 MENCLEROVÁ, K. NEKULTURA.CZ [online]. 27.11. 2007 [cit. 2011-03-24]. SHAKESPYRÉ – commedia plná omylů. Dostupné z WWW:
25 vyvraţdění jedné rodiny. Celou dobu pevně svírá nevzhledný ešus, v němţ vězí popel jeho ţivotní lásky.“41 Recenzenti vnímali hru spíše pozitivně. To potvrzuje i její hodnocení v Kritickém ţebříčku Divadelních novin, který pracuje s kvantitativním hodnocením – kritici tohoto periodika hodnotí jednotlivá představení na pětibodové stupnici, kde nejhorší znamená známka 1 a nejlepší známka 5. Zmíněné představení ocenil Jan Kerbr 3,5 body a Vladimír Hulec 4 body.. 42
41 VESELÝ, P. Webmagazín ROZHLEDNA [online]. 20.2.2008 [cit. 2011-03-24]. Brněnský koktejl Shakespyré. Dostupné z WWW:
26 5. Smím prosit, Lady? Macbeth. V této kapitole se pokusím představit druhou z inscenací Provázkovských shakespearovských slavností nazvanou Smím prosit, Lady? Macbeth. Vzhledem k tomu, ţe děj hry uţ jsem stručně shrnula v předešlé kapitole, zaměřím se na úvod pouze na průřezovou charakteristiku tohoto díla v odborné shakespearovské literatuře. Následně uvedu, do jaké míry se tvůrci představení v Divadle Husa na provázku drţeli původního textu a jaké změny v něm udělali. Obdobně jako v případě inscenace Shakespyré – commedia plná omylů popíšu jevištní zpracování, představím tvůrce a shrnu kritické ohlasy na představení.
5.1 Charakteristika hry Hra Macbeth vznikla v závěrečném období tvorby Williama Shakespeara, premiéru měl v roce 1605. Jedná se o tragédii, která je tematicky zaměřená na boj o skotský trůn. Jan Kott si všímá dvou jakýchsi klíčových slov hry. Prvním je krev. „Krev není v Makbethovi43 pouze metaforou, je materiální a fyzická, řine se z těl zavraţděných. Stydne na rukou a na tvářích, na dýkách a na mečích. (…) Krev však nelze smýt ani s rukou ani s tváří ani s dýk. Makbeth začíná a končí krveprolitím. Krve je víc a víc. Všichni se v ní brodí. Zalévá jeviště. Divadelní inscenace Makbetha bez obrazu světa zalitého krví bude vţdy falešná.“44 Druhým klíčovým slovem je spánek. V tomto ohledu připomíná Kottovo vnímání i Milan Lukeš. „V ţádné jiné nepociťují postavy tak bolestivě to, co bychom dnes nazvali spánkovým deficitem: spánek byl v Macbethovi vytěsněn nočními můrami a zlými sny. Macbeth, který zavraţdil Duncana ve spánku, zavraţdil i spánek.“ 45 Podle Johna Russella Browna se Shakespeare zaměřil na temné oblasti lidské bytosti, na fenomény, díky kterým se zdá, ţe je v moci skrytých sil, oddělených od jeho vědomí a vůle.46 Tato postava navíc podle něj trpí extrémní představivostí básníka, díky které má nadpřirozené představy i nadpřirozený strach.47 Lákává byla pro interprety Shakespearova díla také analýza vztahu mezi Macbethem a lady Macbeth. Optikou psychoanalýzy na něj nahlíţí Jan Kott: „Zde v tomto manţelství, které nemá děti, nebo kterému děti zemřely, je muţem ona. Ţádá Makbetha, aby důkaz své muţnosti podal vraţdou skoro jako milostným aktem. (…) Vztah mezi těmito dvěma je
43 V citacích jednotlivých knih se budu drţet originálního pravopisu, proto zde ponechávám tvar Makbeth nebo spojení „ani s rukou ani s tváří ani s dýk“. 44 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 92. 45 Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Str. 236-7. 46 Brown, J. R. A.C. Bradley on Shakespeare's Tragedies : A Concise Edition and Reassessment. New York : Palgrave Macmillan, January 2007. Str. 119. 47 Tamtéţ. Str. 123.
27 určován sexuálním neukojením a erotickým nezdarem. Ale to není pro interpretaci tragédie nejdůleţitější, ačkoliv to moţná určuje hereckou konstrukci obou hlavních rolí.“ 48 Podle Browna pohání Macbetha a jeho ţenu jakýsi společný egoismus, protoţe jejich zájmy jsou totoţné. „Nemají ţádné oddělené ambice. Podporují a milují jeden druhého. Trpí společně.“49 Lady Macbeth sama je podle něj chladná a bezcitná. Shakespearovy tragédie obsahují rovněţ komické pasáţe a postavy. V případě Macbetha je v této souvislosti často zmiňován komický výstup vrátného (II/3). „Vraţda Duncana a vzápětí po ní komický výstup Vrátného, který si připadá jako vrátný u brány pekelné, to je přechod jako vystřiţený z biblického cyklu. K jevištní popularitě této tragédie bezpochyby přispěla i četnost jejich klaunerií.“ 50 John Russell Brown však tento výstup povaţuje za groteskní, ale nikoli za komický, byť prostí diváci se jistě smáli jeho nejhrubším poznámkám. „Ale nejsou dost komické na to, aby člověk zapomněl, co mu předcházelo a co bude následovat.“51 Zajímavé jsou rovněţ postavy čarodějnic coby jakýchsi sudiček děje. Pokud bychom měli brát jejich proroctví racionálně či symbolicky, píše Brown, musí reprezentovat nejen zlo dřímající v hrdinově duši, ale i všechny temné vlivy zla ve světě kolem něj, které pomáhají jeho ambicím a stimulům jeho manţelky.52 Zajímavým postřehem Jana Kotta je absence katarze v závěru, podobně jako u Troila a Kressidy či Krále Leara. „Sebevraţda je protestem nebo přiznáním viny. Makbeth se necítí být vinen a nemá proti čemu protestovat. Můţe toliko před svou smrtí uvrhnout do nicoty co nejvíce ţivých. Je to poslední závěr z absurdnosti světa. Makbeth ještě nemůţe vyhodit svět do povětří. Ale můţe aţ do konce vraţdit.“53 Macbethovo vraţdění tak musí zastavit aţ ten, jenţ není z lůna ţeny, tedy Macduff.
5.2 Dramaturgické změny v inscenaci Text inscenace Smím prosit, Lady? Macbeth. se ve velké míře shoduje s původním překladem Jiřího Joska – úpravy v textu neměly vliv na původní linii, kterou vytvořil William Shakespeare. V konečném scénáři však došlo k určitým škrtům (týkaly se v některých
48 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 95. 49 Brown, J. R. A.C. Bradley on Shakespeare's Tragedies : A Concise Edition and Reassessment. New York : Palgrave Macmillan, January 2007. Str. 121. 50 Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Str. 88. 51 Brown, J. R. A.C. Bradley on Shakespeare's Tragedies : A Concise Edition and Reassessment. New York : Palgrave Macmillan, January 2007. Str. 140 52 Brown, J. R. A.C. Bradley on Shakespeare's Tragedies : A Concise Edition and Reassessment. New York : Palgrave Macmillan, January 2007. Str. 120. 53 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 101.
28 případech i celých scén či postav) či k přeskládání některých scén tak, aby se děj soustředil převáţně na hlavní postavy Macbetha a jeho manţelku lady Macbeth. Zkracování není v případě Shakespearových her ostatně ničím výjimečným, ba právě naopak. Milan Lukeš poznamenává, ţe Macbetha krátí výrazným způsobem i v Shakespearově rodišti: „Macbeth je ze všech Shakespearovských tragédií nejkratší, a přesto se v novodobé Globe54 krátilo, a to výrazně nad tvrdou anglickou normu. (…) Konec konců, byl to Shakespeare do arény, v níţ se inscenátorovi důtklivě klade na srdce, aby hrací čas drţel v rozumných mezích, zvláště kdyţ se po alţbětinském vzoru hraje bez přestávky, a ty rozumné meze byly nakonec vymezeny na dvě hodiny dvacet minut.“55 Příkladem úprav je škrtnutí výstupu tří vrahů, kteří mají za úkol zabít šlechtice a vojevůdce Banqua a jeho syna Fleance (III/1; III/3). Jejich vrahem se ve hře stane přímo Macbeth. Vynechání zprostředkovatelů vraţdy naznačuje přímou zodpovědnost Macbetha za jeho činy – uţ není jen tím, kdo ovlivňuje dění, stává se z něj zřejmý činitel děje. Kromě postav vrahů byly také z textu odstraněny další postavy, kterými jsou Menteth, Cathness, Fleance, Siward, Mladý Siward, Seyton, anglický doktor, stařec, Hekaté, chlapec nebo téţ synek. Hlavním motivem scénáře je soudrţnost Macbetha a lady Macbeth, na toto téma odkazuje také název hry Smím prosit, lady? Macbeth., coţ evokuje vyzvání k tanci lady Macbeth Macbethem. Oni dva jsou pár a svým spojením zničí vše, co jim stojí v cestě. Postupem času se dostávají mimo realitu a stávají se šílenými. O tom svědčí i hostina, která je v původním textu vytvořena jako hostina s reálnými postavami, ale ve scénáři jsou postavy imaginární a všechny repliky pronášejí Macbeth a lady Macbeth (III/4). Provedení dokládá následující srovnání původního překladu a scénáře inscenace:
Macbeth: Máš krev na tváři. 1.Vrah: Ta je Banquova. Macbeth: Lepší je na tobě, neţ byla v něm. (Josek, 2005: III/4, 81-83)
Lady Macbeth: Máš krev na tváři. Macbeth: Ta je Banquova. Lady Macbeth: Lepší je na tobě, neţ byla v něm.
54 Londýnské divadlo vyhrazené k uvádění her Williama Shakespeara. Bylo otevřeno před v roce 1996. Je reprodukcí alţbětinského divadla pod širým nebem, ve kterém byly Shakespearovy hry uváděny uţ za jeho ţivota. Původní Globe sídlil nedaleko dnešní budovy. 55 Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Str. 17.
29 (scénář, 2008: III/456, stránkování chybí)
Macbeth vraţdy páchá za výrazné podpory své manţelky. Příkladem je druhá scéna čtvrtého jednání na Macduffově hradě, v níţ lady Macduff, které předtím oznámili, ţe její manţel uprchl ze země a ţe jí samotné hrozí nebezpečí, rozmlouvá se svým synkem o otci. Říká mu, ţe byl prohlášen za zrádce. Jejich dialog i postava synka jsou škrtnuty a samotná vraţda je jevištně ztvárněna prostřednictvím společného tance lady Macduff, Macbetha a lady Macbeth. Z původního textu tak zůstaly pouze počáteční a závěrečné repliky scény, celá poměrně dlouhá prostřední část byla vypuštěna. Macbeth a jeho manţelka nakonec lady Macduff při tanci uškrtí. Motiv tance je jedním z klíčových inscenačních záměrů scénáře, o čemţ svědčí i název inscenace. Ve scénáři evidujeme i další změny oproti původnímu textu. V sedmé scéně prvního jednání rozmlouvá Macbeth sám se sebou o vraţdě krále Duncana, přičemţ zvaţuje všechna pro a proti. Tento monolog je zkrácen. Ve scénáři se Macbeth více zabývá případnou vraţdou, vynecháno je naopak hodnocení krále Duncana (recenzent Lidových novin David Drozd u inscenace kritizoval výklad postav, mj. i krále Duncane – viz podkapitola 5.5). Srovnejme opět Joskův překlad se scénářem provázkovské inscenace:
Macbeth: Kdyby to skončilo tím, ţe to je, ať je to hned. Kdyby tím zabitím se zrodil zdar a moţným následkům se uťal tipec, kdyby stačila jediná rána a bylo by po všem, - aspoň na téhle výspě v moři času -, oţelím ţivot příští. Tahle věc se ale vymstí dřív. Kdo zabije, dá jiným návod na zabíjení a skončí stejně. Spravedlnost mu dá napít jedu, který namíchal pro jiného. Má dvojí záštitu. Jsem v jeho sluţbách a jsem příbuzný. A navíc je to můj host. Měl bych ho spíš před násilníky chránit, a ne sám pozvedat nůţ. Navíc král Duncan je laskavý vládce, zastává svůj úřad bezúhonně a kaţdá jeho ctnost v andělském chóru bude ţalovat na proklatce, který ho zahubil. I lítost jako nahé nemluvně, jak cherubín, který si osedlal nehmotný oblak, do trub zatroubí a strašný čin všem vmete do očí, aţ vichr utopí se v pláči. Nic neţ ctiţádostivost mě neţene, splašený kůň, na něhoţ vyskočím, a on mě shodí na zem.
Vystoupí Lady Macbeth. (Josek, 2005: I/4, 37-39)
56 Ve scénáři je chybné označení dějství III., scéna 4. mělo by to být dějství III.,scéna 3
30 Macbeth: Kdyby tím zabitím se zrodil zdar a moţným následkům se uťal tipec, kdyby stačila jediná rána a bylo by po všem, - aspoň na téhle výspě v moři času -, oţelím ţivot příští. Tahle věc se ale vymstí dřív. Kdo zabije, dá jiným návod na zabíjení a skončí stejně. Lady Macbeth: Co se děje? Macbeth: Nechme to být. Má dvojí záštitu. Jsem v jeho sluţbách a jsem příbuzný. A navíc je to můj host. Měl bych ho spíš před násilníky chránit, a ne sám pozvedat nůţ. Nic neţ ctiţádostivost mě neţene, splašený kůň, na něhoţ vyskočím, a on mě shodí na zem.
(scénář, 2008: I/7, stránkování chybí)
Jak vidíme na tomto srovnání, tvůrci scénáře neupravovali ani nedoplňovali původní text, ale výhradně jej krátili tak, aby jednotlivé části na sebe plynule navazovaly. Dalším příkladem je třetí scéna druhého jednání, kdy se Donalbain a Malcolm, královi následníci, domlouvají, ţe raději prchnou do Anglie a Irska, neţ aby setrvávali ve Skotsku, kde je to pro ně nebezpečné. Jejich dialog však v inscenaci chybí. Informace o jejich odchodu ze země se tak objeví aţ v rozmluvě Rosse a Macduffa ve čtvrté scéně druhého jednání. Ve třetím jednání byly odstraněny scéna pátá a šestá. Pátá scéna vypovídá o setkání tří čarodějnic z úvodu hry s jinou čarodějnicí Hekaté, která ostatní kárá za to, ţe vyzradily Macbethovi jeho budoucnost. V následující scéně komentují Lennox a šlechtic situaci v zemi od nástupu Macbetha na trůn a domněnky, které o něm kolují mezi lidem. Obě scény neobsahují zásadní informace a jejich vynechání tak neznamenalo ţádné omezení pro vývoj hry. Pouze zlomek zbyl v inscenaci z třetí scény čtvrtého jednání, ze které tvůrci ponechali pouze rozmluvu Macduffa s Rossem, který mu oznamuje vyvraţdění jeho rodiny Macbethem. Zbytek původního výstupu obsahuje především dialog Malcolma a Macduffa, v němţ spřádají plán, jak svrhnout skotského tyrana z trůnu. V podobném duchu se nesly i úpravy následující první scény pátého jednání, kde v původním textu vystupují doktor, lady Macbeth a její komorná. Zachována zůstala pouze doktorova informace o zešílení lady Macbeth a jedna replika komorné. Ve hře nezůstala ani druhá scéna pátého jednání, v níţ skotští šlechtici komentují vládu a počínání krále Macbetha. Chybí také čtvrtá scéna, kde Malcolm udává pokyny svým spolubojovníkům před útokem na Macbethův hrad. Obdobné je to i s šestou a sedmou scénou, které znázorňují fragmenty bitvy. Pouze jedna z replik, charakterizující Macbethovo
31 rozpoloţení, je připojena na začátek osmé scény. Závěrečná scéna hry pak neobsahuje dialog Malcolma a Siwarda, v němţ bilancují ztráty v proběhlé bitvě. V rámci úprav a krácení textu lze vystopovat určitý klíč. Tvůrci vynechávají často informace politického rázu, které zasazují děj do určitého geografického či diplomatického kontextu. Soustředí se převáţně na rodinné vazby šlechticů a jejich případné ztráty. Lze tak poznamenat, ţe emocionální rovina postav dostává přednost před rovinou státnickou. Mnohé škrty jsou nahrazeny jevištním ztvárněním, které působí jako inscenační zkratka. Z textu je odstraněn veškerý děj odehrávající se mimo Macbethův hrad – inscenace se zabývá především hlavními postavami Macbetha a jeho manţelky. Důleţitým inscenačním prvkem je kromě tance také stylizace scény jako boxerského ringu (viz téţ kapitola 5.3 analyzující jevištní ztvárnění této inscenace). Tento prvek je ve scénáři hry posílen přítomností postav thajských boxerů, kteří několikrát v průběhu hry svádějí v ringu souboj – jedná se nejen o zřejmou metaforu války, ale někdy také o prostý střet pochybností.
Banquo: Aţ zahalíme svoji nahotu, která se třese zimou. Sejdeme se zde a vyšetříme tenhle mord. Já S vírou v pomoc boţí povedu boj proti vlastizrádným záměrům kohokoliv. Macduff: Já rovněţ. Macbeth: Pojďme se tedy rychle ustrojit a sejdeme se v hale. Odejdou. Box. Scéna 4 Před Macbethovým hradem Vystoupí Macduff
Doktor: Uţ se to ví, kdo krále zavraţdil? Macduff: Ti, které zabil Macbeth. Doktor: To je zlé! Proč by to dělali? Macduff: Pro peníze. Synové krále, Malcolm a Donalbainem, utekli, takţe nejvíc podezřelí jsou oni.
(scénář, 2008:II/3 a II/4, stránkování chybí)
5.3 Scénické zpracování Originální nadstavbou k původnímu Shakespearovu textu jsou taneční a pohybové sloţky. Tanec je klíčovou metaforou pro vyjádření vztahu mezi Macbethem a lady Macbeth, k čemuţ odkazuje i název představení. Tanec je zde zástupným erotickým symbolem
32 (společný valčík, III/ 4)57 i metaforou pro vraţdu (tanec lady Macbeth s králem Duncanem, tango Macbetha a lady Macbeth s lady Macduff mezi nimi) (I/5; I/6; I/7; III/4; IV/1; IV/2; V/6). Taneční sloţka je tak vyuţita jako zástupný znak namísto realistického vylíčení děje. V souvislosti s tancem vyplývá, ţe dalším určujícím činitelem představení je hudba. Doprovod k tanci, byl tvořen různými ţánry. Příkladem toho je úryvek Beethovenovy „Patetické“ (op. 13 c moll) nebo původní renesanční hudba. Atmosféru hry povyšují tóny hrané ţivě na violoncello, které mají fatální vyznění a podtrhují osudové změny v rámci děje. Svou symboliku mají také hrající dudy ve chvíli, kdy je Duncanovým nástupcem zvolen jeho syn Malcolm (I/4) – odkazují tak symbolicky ke Skotsku a k záleţitosti národní tradice. Pro výpravu je charakteristická aktualizace, a to ve všech jejích sloţkách, tedy v dekoracích, kostýmech i rekvizitách. Nejvýraznějším scénickým nápadem je stylizace scény jako tanečního parketu nebo sportoviště. Druhý je předznamenáním boje, který na jevišti metaforicky ztvárňují dva profesionální thaiboxeři. Oba se utkávají vţdy ve chvíli, kdy dojde k vojenskému nebo k osobnímu střetu. Sportovní symboliku zdůrazňuje i scénografické vyuţití plechových skříněk, na kterých po většinu hry spočívají čarodějnice (viz Příloha č. 9.1.2) a švédských laviček a sportovní úbory obou boxerů. Stylizace odpovídá původní vizi, kterou bylo sehrát hru Macbeth jakoby v ringu.58 Taneční parket a boxerský ring představují totéţ prostředí, ale rozdílně nahlíţené. Zatímco ţenský prvek reprezentovaný lady Macbeth intrikuje prostřednictvím tance, pro muţský prvek reprezentovaný jejím manţelem je způsobem sebevyjádření sportovní klání. V případě kostýmů se setkáváme s moderními neformálními prvky – Macbeth nosí tepláky, lady Macbeth ţupan apod. Jeden z typických prostředků shakespearovské aktualizace je patrný i u rekvizit – Macbeth kouří cigaretu, nosí ţluté pásky, které nosí boxeři pod rukavicemi, apod. Inscenace se vyhýbá explicitnímu násilí a kromě tance a thajského boxu pouţívá k jeho vyjádření také melouny (I/2, V/6). Tento symbol charakterizuje svrţenou moc nebo setnutou hlavu vládce Macbetha (V/6). Důleţitým prostředkem sdělení je scénické asociování postav a předmětů. Přítomnost některých osob ve scénách, kde v původním textu jejich přítomnost předepsána nebyla, vytváří nové moţnosti interpretace. Není to ani tak případ scény, v níţ lady Macbeth čte dopis
57 Ve scénáři z 9. 6. 2008 je chybně zaznačeno dějství III., scéna 4., ve skutečnosti se jedná o scénu 3. 58 Vrbová, B. interview: 7. 3. 2011
33 od svého manţela a přitom sedí na jeho ramenech (I/5), ale třeba permanentní přítomnost čarodějnic, které jakoby dohlíţejí na jednotlivé osudy (viz Příloha č. 9.1.2).
5.4 Tvůrci Reţii představení Smím prosit, Lady? Macbeth. obstaral slovenský herec a divadelní reţisér Martin Huba. Od roku 1976 působí v angaţmá Slovenského národního divadla a v Brně byla tedy jeho reţie pohostinská. S reţií her Williama Shakespeara má zkušenost například i z Letních shakespearovských slavností, pro které připravil inscenace Král Lear z roku 2002 a Romeo a Julie z roku 2004. Scénář hry byl dílem Huby a dramaturgyně Barbary Vrbové. Scénu a kostýmy obstaral Martin Čorba, autory hudby byli Michal Novinski a Slavo Solovic, choreografii vytvořil Juraj Letenay. Hlavní role v inscenaci ztvárnili Jakub Šmíd (Macbeth) a Eva Vrbková (Lady Macbeth). V dalších rolích se objevili Robert Mikluš (Banquo), Jiří Hajduka (král Duncan), Jiří Vyorálek (Macduff), Tereza Richterová v alternaci s Evou Ginou (Lady Macduff), Vladimír Hauser (vrátný, doktor), Jiří Jelínek (Malcolm), Jiří Kniha, Jiří Krška, Vojtěch Vinopal (sluhové) a Kateřina Jebavá, Vendula Kasalická a Gabriela Štefanová (tři čarodějnice). Kromě nich ve hře figurovali také dva zápasníci thajského boxu – Jakub Kala a Ivo Zedníček nebo Tomáš Hron a Jan Müller. Hron a Müller se navíc mohou pyšnit tituly mistrů světa v tomto sportu.
5.5 Kritické ohlasy Kritika přijala představení Smím prosit, Lady? Macbeth. spíše pochvalně, negativní hodnocení převaţovalo pouze v recenzi Davida Drozda v Lidových novinách. Ve srovnání s oběma ostatními hrami provázkovského cyklu však byl celkový rozsah pozitivních ohlasů menší. Všechny recenze si všímají boxerské vsuvky, sportovně laděné výpravy a krácení původního textu. Z tvůrců se věnují hlavně reţisérovi, dále pak většině herců a překvapivě i autorům scény a hudby. Hned třikrát se představením zabýval deník Právo, z toho dvakrát Jiří P. Kříţ v regionální příloze Jižní Morava – Vysočina. Mezi oběma jeho příspěvky byl přitom více neţ šestnáctiměsíční odstup. První recenze Nevyslovuj na jevišti prokleté jméno Macbeth pochází z 19. června 2008 a je reflexí druhé premiéry ze soboty 14. června. Tato recenze je však spíše popisná a představovací, hodnotících prvků je v ní minimum. „Hubův Macbeth je inscenací
34 vyzývavou, dráţdivou, invenční, exponovanou. Obměněný herecký soubor si ale říká o pospíšilovskou drezúru.“59 Názorově vyhraněnější je Kříţova recenze z 22. října 2009 Svědomí není jen nepotřebnou veteší. Příčiny sepsání druhé recenze zdůvodňuje autor uţ v úvodním odstavci: „Přikláním se ke kolegům, kteří v divadlech vynechávají nervózní, vybičované a někdy ještě ne zcela dotvořené premiéry. Reprízy Skotské hry jsou zralé, skvostné.“60 Zajímavé je, ţe Kříţ jakoby v tomto textu na dálku vedl polemiku s recenzí Davida Drozda v Lidových novinách Nejen Macbeth se přecenil… z 18. července 2008. První bod, v němţ se Kříţ a Drozd neshodnou, interpretace výstupů čarodějnic. Drozdovi poukazuje na její neurčité vyznění: „Čarodějnice předvedou Kateřina Jebavá, Vendula Kasalická a Gabriela Štefanová v perfektní souhře, pohybově jsou dokonalé, jen nám reţisér zůstal dluţen svůj názor: kdo jsou tyto tři ţeny potřené bahnem a jaký mají vztah k celému dění.“61 Kříţ naproti tomu nabízí vlastní náhled na koncepci těchto postav: „Jedno z nejlepších řešení Shakespearových čarodějnic: Kateřina Jebavá, Vendula Kasalická a Gabriela Štefanová vstoupí do hry s blátivými mimikry, jasnozřivě a záhadně prorokují osudy hrdinů, a prakticky nesejdou ze scény. Číhavě přihlíţejí, jak se jejich věštby naplňují.“62 Oba dva se rovněţ věnují dramaturgickým úpravám v textu. Drozd výslednou podobu úprav kritizuje: „Kdyţ se ovšem ptáme po výkladu postav a jednotlivých situací, zjistíme, ţe vlastně sledujeme inteligentně zkráceného Macbetha plného nedomyšleností a rádoby působivých jednotlivostí.“ 63 Kříţ naopak oceňuje, ţe i přes četné úpravy zůstala hra konzistentní: „Joskův překlad (…) proškrtal Huba s dramaturgyní Barbarou Vrbovou na neuvěřitelnou hodinku a půl, přesto v tom bojovém tanečním reji o kruté cestě k moci a o svědomí, které neošidíš, nechybí vůbec nic.“64 Stejně tak kontrastuje ironický pohled na výpravu a sportovní motivy v případě Drozda s pochvalným vyjádřením u Kříţe. „Příběh se odehrává zřejmě ve sportovním klubu:
59 KŘÍŢ, J. P. Nevyslovuj na jevišti prokleté jméno Macbeth : Martin Huba v brněnské Huse na provázku rozpoutal válku a moc v boxerském ringu. PRÁVO : Jižní Morava - Vysočina. 19.6.2008, roč.18, č.143, s. 13. 60 KŘÍŢ, J. P. Svědomí není jen nepotřebnou veteší : Shakespearova Skotská tragédie Martina Huby v brněnské Huse na provázku drţí styl a fazónu. PRÁVO : Jižní Morava - Vysočina. 22.10.2009, roč.19, č.247, s. 11. 61 DROZD, D. Nejen Macbeth se přecenil : Inscenace Martina Huby se souborem Divadla Husa na provázku nenechává na pochybách, ţe chce být ve všem současným divadlem. LIDOVÉ NOVINY : KULTURA. 18.7.2008, roč.21, č.167, s. 17. 62 KŘÍŢ, J. P. Svědomí není jen nepotřebnou veteší : Shakespearova Skotská tragédie Martina Huby v brněnské Huse na provázku drţí styl a fazónu. PRÁVO : Jižní Morava - Vysočina. 22.10.2009, roč.19, č.247, s. 11. 63 DROZD, D. Nejen Macbeth se přecenil : Inscenace Martina Huby se souborem Divadla Husa na provázku nenechává na pochybách, ţe chce být ve všem současným divadlem. LIDOVÉ NOVINY : KULTURA. 18.7.2008, roč.21, č.167, s. 17. 64 KŘÍŢ, J. P. Svědomí není jen nepotřebnou veteší : Shakespearova Skotská tragédie Martina Huby v brněnské Huse na provázku drţí styl a fazónu. PRÁVO : Jižní Morava - Vysočina. 22.10.2009, roč.19, č.247, s. 11.
35 namísto horizontu řada posprejovaných plechových skříněk, zbývající tři strany čtvercového „ringu“ či „parketu“ vymezují dlouhé nízké lavičky. (…) Nedomyšlené je i angaţování kick- boxerů. Dva urostlí bojovníci jsou o hlavu větší a o pořádný kus těţší neţ účinkující herci. Pokusy herců o jakési souboje působí pak při srovnání poněkud ochotnicky,“65 píše recenzent Lidových novin, zatímco kritik Práva výpravu hodnotí pozitivně: „Mimochodem obdivuhodná je scéna Martina Čorby: kovově dunící dílenské skříně pomalované vojenskými maskovacími ornamenty a tělocvičné švédské lavice. Její součástí jsou i setnuté hlavy nepřátel – rozprsklé tykve červených melounů.“66 Rozdílné hodnocení nemusí být nutně dáno rozdílným pohledem obou recenzentů, ale zhlédnutím rozdílného představení z důvodu výše zmíněné časové prodlevy. Vţdyť sám Jiří P. Kříţ na začátku své druhé recenze poznamenává: „Kromě toho, ţe se z inscenace vytratili Jiří Vyorálek (Macduff) a Jiří Jelínek (Malcolm), vše ostatní je proti premiéře povýšeno o dvě patra.“67 Drozd má k inscenaci ještě několik dalších výhrad. Nejvíce v ní postrádá výklad postav a jednotlivých situací. „Při druhé smrti je roztříštěný meloun ještě dále metaforicky uţit: následník trůnu rozdává prebendy věrným a zároveň obdarovává kusy červené duţiny – proč podobně nedělí statky poraţeného jiţ poprvé král Duncan, ač by to bylo v logice věci, je mi záhadou.“ 68 A upozorňuje i na některé další nelogičnosti. „(…) proč král Duncan (Jiří Hajdyla) vypadá málem mladší neţli následník trůnu Malcolm (Jiří Jelínek)? (...) Jaký je vlastně král Duncan panovník, se nedozvíme – manţelé Macbethovi (Jakub Šmíd a Eva Vrbková) ho zřejmě vraţdí jen proto, ţe to Shakespeare napsal.“69 Třetí recenze deníku Právo vyšla 10. září 2008 v kulturní rubrice a souvisí s uvedením inscenace na Letních shakespearovských slavnostech v Praze. Článek Brněnský Macbeth ukončil Letní Shakespearovské slavnosti Radmily Hrdinové ukazuje, ţe zajímavé představení mnohdy pronikne mimo regionální rámec tisku aţ díky uvedení v Praze. Hrdinová si všímá jednak komornějšího pojetí Macbethova příběhu. „Huba zbavil skotskou tragédii o sţíravé
65 DROZD, D. Nejen Macbeth se přecenil : Inscenace Martina Huby se souborem Divadla Husa na provázku nenechává na pochybách, ţe chce být ve všem současným divadlem. LIDOVÉ NOVINY : KULTURA. 18.7.2008, roč.21, č.167, s. 17. 66 KŘÍŢ, J. P. Svědomí není jen nepotřebnou veteší : Shakespearova Skotská tragédie Martina Huby v brněnské Huse na provázku drţí styl a fazónu. PRÁVO : Jižní Morava - Vysočina. 22.10.2009, roč.19, č.247, s. 11. 67 KŘÍŢ, J. P. Svědomí není jen nepotřebnou veteší : Shakespearova Skotská tragédie Martina Huby v brněnské Huse na provázku drţí styl a fazónu. PRÁVO : Jižní Morava - Vysočina. 22.10.2009, roč.19, č.247, s. 11. 68 DROZD, D. Nejen Macbeth se přecenil : Inscenace Martina Huby se souborem Divadla Husa na provázku nenechává na pochybách, ţe chce být ve všem současným divadlem. LIDOVÉ NOVINY : KULTURA. 18.7.2008, roč.21, č.167, s. 17. 69 DROZD, D. Nejen Macbeth se přecenil : Inscenace Martina Huby se souborem Divadla Husa na provázku nenechává na pochybách, ţe chce být ve všem současným divadlem. LIDOVÉ NOVINY : KULTURA. 18.7.2008, roč.21, č.167, s. 17.
36 ctiţádosti košatosti a dobové zakotvenosti a vtiskl ji do intimní formy, strindbergovsky sevřené kolem ústřední dvojice, v níţ lady Macbeth je hnacím motorem kariéry svého nerozhodného manţela.“70 Výklad vztahů povaţuje i za příčiny sportovní a konečně také taneční metafory. „Na počátku vstupují do „ringu“ válečné vřavy dva obrovití zápasníci, aby bitvu skotských thénů proměnili v utkání thajského boxu. Není to však samoúčelné, skrze okopávající se mlátičky vyvstane drsný muţský svět lépe neţ skrze obligátní naaranţované scény historického šermu. Stejně tak tance, které spolu tančí Macbeth a jeho ţena (ale třeba také Macbeth a Banquo), vypovědí mnoho a vzájemných vztazích postav, pro jejich hlubší psychologickou propracovanost není v textu seškrtaném „aţ na kost“ mnoho místa, a ani o ni aţ tak nejde.“71 Nejobsáhlejší recenze, nebo lépe řečeno kritika představení vyšla pod názvem Protančit se Macbethem 14. října 2008 v Divadelních novinách a jejím autorem byl Vladimír Mikulka. Právě tato kritika se nejvíce věnuje taneční metafoře, která dala název inscenaci a následně i tomuto článku. „Slabším místem Hubova pojetí je naopak „taneční“ rovina inscenace, vzdor tomu, ţe právě díky ní získala inscenace nezvyklý titul. Je-li pro muţe jeviště boxerským ringem, pro Lady Macbeth představuje parket; taneční vsuvky rytmizují představení obdobně jako výše zmínění kickboxeři.“72 S tím souvisí i Mikulkova hlavní výtka k představení. „Taneční pasáţe však na rozdíl od těch bojových působí poněkud mechanicky, tím spíše, ţe nejsou zvlášť strhující ani z ryze pohybového hlediska.“73 Všechny recenze nejvíce komentují práci Martina Huby jako reţiséra, některé k němu dodávají i kontext nesouvisející přímo s inscenací. „Letněshakespearovský“ a především „slovenskonárodní“ Martin Huba není zrovna reţisérem, který by do dnešní Morávkovy Husy na provázku pasoval s úplnou samozřejmostí.“74 75 Z herců recenzenti ocenili zejména Evu Vrbkovou za její ztělesnění Lady Macbeth, často zmiňovali také komický výstup Vrátného v podání Vladimíra Hausera. Zajímavé je, ţe ačkoli sportovních motivů si všímají všechny recenze, motivu tanečního parketu jako (ţenské) opozice (muţského) válčení si všímá jen recenze Vladimíra Mikulky z Divadelních novin a okrajově Radmily Hrdinové z Práva. Ţádná z recenzí nepřipomíná souvislost představení s cyklem Provázkovských shakespearovských slavností.
70 HRDINOVÁ, R. Brněnský Macbeth ukončil Letní shakespearovské slavnosti. PRÁVO : JH - Vysočina. 10.9.2008, roč.18, č.213, s. 14. 71 Tamtéţ. 72 MIKULKA, V. Protančit se Macbethem. DIVADELNÍ NOVINY. 14.10.2008, roč.17, č.17, s. 7. 73 Tamtéţ. 74 Tamtéţ. 75 Podle vyjádření Barbary Vrbové (7. 3. 2011) byl Martin Huba vybrán Vladimírem Morávkem na základě jeho reţie Shakespearova Krále Leara (premiéra 28. června 2002)
37 Ty zmiňuje pouze Brněnský deník Rovnost v představovacím článku Martiny Harthové Macbeth bojuje v ringu se svým svědomím. Zmiňuje zde také plánované uvedení Hamleta v reţii Jana Mikuláška a Sen noci svatojanské v reţii Paddyho Haytera76. V další sezoně se ale uskutečnilo jen uvedení prvního titulu, druhý z důvodu finanční nákladnosti nakonec realizován nebyl. Inscenace Smím prosit, Lady? Macbeth. byla první a zatím jedinou z trojice her Provázkovských shakespearovských slavností, kterou divadlo z repertoáru stáhlo.
76 Reţisér, herec a principál francouzské herecké společnosti Footsbarn Travelling Theatre.
38
6. Hamlet Tato kapitola shrne fakta a interpretace závěrečného představení cyklu Provázkovské shakespearovské slavnosti. Tvůrci tentokrát nesáhli ke změně názvu, a tak se s hrou setkáváme pod označením Hamlet. Děj této hry je uţ naznačen v podkapitole 4.1.1, proto se zde zmíním pouze o interpretacích tohoto díla v literatuře věnované Williamu Shakespearovi a poté přejdu k inscenačním změnám v představení Divadla Husa na provázku. Analogicky k předešlým kapitolám bude následovat rozbor scénického zpracování, představení tvůrců a shrnutí kritických ohlasů na tuto inscenaci.
6.1. Charakteristika hry Hru Hamlet povaţují mnozí znalci Shakespearovy tvorby za jeho vrcholnou hru. Záhadné kouzlo hlavní postavy obestřené šíleností lze srovnat s tajemností Mony Lisy – co tento obraz znamená pro dějiny umění, znamená Hamlet pro divadlo. Nejzásadnějším dilematem díla je zřejmě interpretace Hamletova šílenství. „Na klasickou otázku, zda Hamlet šílenství předstírá, nebo je šílený, odpovídá krakovské představení: Hamlet šílenství předstírá, chladně se brání maskou pomatenosti, aby mohl provést převrat; Hamlet je šílený, protoţe politika, která vylučuje všechny city, je sama velkým šílenstvím.“ 77 Milan Lukeš k tomu dodává: „O Hamletovi se traduje, ţe je nejsloţitější ze všech Shakespearovských dramatických postav. Tato sloţitost však není neprůhledná; ostatně se ţádná jiná shakespearovská postava se svými proţitky a záměry nesvěřuje tak ochotně, jako právě on.“78 John Russell Brown uvádí, ţe celý příběh se odvíjí od podivného charakteru hlavního hrdiny: „Bez tohoto povahového rysu by se celý příběh jevil senzační a hrůzostrašný; a přesto skutečný Hamlet má k tomu daleko, a dokonce má méně děsivý účinek neţ Othello, Král Lear nebo Macbeth.“79 Brown si všímá ještě zajímavé podobnosti Hamleta s Macbethem, která tyto dvě hry odlišuje od ostatních tragédií. „Je to silný prvek vyšší moci, chce se říct aţ náboţenské, spočívající např. v postavách duchů. Stejně tak nad Hamletem drţí ruku Prozřetelnost, kdyţ bez újmy vyvázne z cesty do Anglie i ze setkání s piráty.“80
77 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 74. 78 Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Str. 201. 79 Brown, J. R. A.C. Bradley on Shakespeare's Tragedies : A Concise Edition and Reassessment. New York : Palgrave Macmillan, January 2007. Str. 43. 80 Tamtéţ. Str. 63-64.
39 Svérázné interpretace mívá také Hamletův vztah k Ofélii, k matce a k ţenám vůbec. Milan Lukeš se například domnívá, ţe Hamlet má špatný vztah k matce, jelikoţ se prohřešila proti muţi-otci. Hamlet jí to nemůţe odpustit, a kdyţ jej duch otce prosí, aby měl s matkou slitování, nemá pro ní slov odpuštění. Vztahem k otci je také poznamenáno Hamletovo chování k Ofelii, které se projevuje mizogynním přístupem.81 (viz Lukeš, 2004: 205) Ostatně vedle Hamletovy šílenosti je prostor i pro šílenství Ofelie. „Ve své finální scéně šílenství (které je samo aktem významové identifikace s Hamletem) tematizuje Ofélie hamletovskou verzi „šílené“ paměti: „Tumáš rozmarýnu, ta je dobrá na paměť! Prosím tě, miláčku, nezapomeň! A tyhle pomněnky jsou, abys na mne myslel!“ (IV, 5, 176-178). Ofelie tu patrně oslovuje a květinami poděluje svého bratra, avšak vidí v něm (nepřítomného) Hamleta. To je jeden z projevů několikapatrové shakespearovské tragické ironie. Ofelie, sama Hamletova oběť, Hamletovi vyznává lásku, a zároveň, zcela mimovolně, přitom vyzývá nezamýšleného příjemce své výzvy k pomstě na Hamletovi.82 (Lukeš, 2004: 179-180) Bylo by však chybné soustředit všechnu pozornost pouze na hlavní postavu, tím spíše, kdyţ vedlejší postavy byly nejednou předmětem samostatného uměleckého zpracování. Platí to především pro dvojici Hamletových přátel Rosencrantze a Guildensterna, jejichţ osudy byly interpretovány Tomem Stoppardem ve hře Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi a také ve hře Williama Schwencka Gilberta Rosencrantz a Guildenstern. Do dalších děl pronikla i postava Ofelie. Ta se objevuje například v románu Lisy Fiedler Dating Hamlet a v románu Rebeccy Reisert Ophelia's Revenge. Zajímavé jsou i další epizodní postavy. Komický prvek zastupuje duo hrobníků, kteří spolu s Hamletem metaforicky reinkarnují šaška Yoricka (mimochodem Yorick, byť se ve hře fyzicky neobjevuje, byl také předmětem několikerých uměleckých zpracování – ve své filmové verzi Hamleta z roku 1996 jej například v rámci retrospektivy ztělesnil Kenneth Branagh). Podivuhodná (a často opomíjená) je postava norského krále Fortinbrase. Ten se na scéně objevuje pouze dvakrát – ve čtvrtém jednání, kdyţ táhne se svým vojskem do Polska, a pak v samotném závěru, kdyţ po krveprolití na Elsinoru obsadí dánský trůn. Jan Kott ale například nepřímo označuje Fortinbrase jako jeden z pilířů příběhu. „Chápeme-li Hamleta jako scénář, pak je příběhem tří mladých chlapců a jedné dívky. Chlapci jsou vrstevníci, jmenují se: Hamlet, Laertes, Fortinbras. Dívka je mladší neţ oni, jmenuje se Ofélie. Všichni čtyři jsou zapleteni do krvavého politického a rodinného dramatu. Tři z nich v něm zahynou,
81 Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Str. 205. 82 Tamtéţ. Str. 179-180.
40 čtvrtý se dosti náhodě stane dánským králem.“ 83 Zároveň připomíná, ţe ačkoli sám je reprezentován jen zřídka, často se k této postavě odkazuje. „Jeho otce zabil v souboji otec Hamletův. (…) Divák obvykle nestačí sledovat osud mladého Fotinbrase. V prologu se dovídáme, ţe chce vpadnout do Dánska, potom válčí s Poláky o jakýsi kousek půdy, který nemá cenu ani pěti zlatých, a nakonec se objevuje v Elsinoru. V tomto krvavém dramatu má poslední slovo.“84 Přestoţe tato postava je v určitých ohledech elementárním prvkem hry, její zkratkovitý děj láká k vynechání, coţ je i případ Mikuláškovy inscenace. V rozhovoru s Vladimírem Fekarem na otázku „Kterého motivu či postavy bylo nejsloţitější se zbavit?“ Mikulášek odpovídá: „Dlouho jsme přemýšleli o postavě Fortinbrase, který v sobě nese téma politické, ale je také silně spjat s rodinou a jakýmsi způsobem se v něm zrcadlí postava Hamleta. A právě motiv zrcadlení situací, motivací, prostorových souvislostí naší inscenací prochází poměrně výrazně. Zbavit se Fortinbrase pro nás bylo těţší rozhodnutí, neţ se obejít bez hrobníků.“85 Je zřejmé, ţe i tyto vedlejší postavy, které v dějinách umění a literatury šly mnohdy vlastní cestou, přispívají k ikonografii Hamleta a k vnímání této hry jako jednoho z nejvýjimečnějších děl divadelní historie. Stejně tak jsou to i nekonečné moţnosti hry samotné – ve shodě s Janem Kottem tak můţeme říct, ţe „obsah Hamleta je moţno podat všelijak: jako historickou kroniku, jako kriminální román, jako filosofické drama. Budou to jistě tři rozdílné hry, třebaţe všechny tři napsal Shakespeare.“86 O platnosti tohoto tvrzení se jistě snaţilo ve své inscenaci přesvědčit i Divadlo Husa na provázku, které inscenovalo hru jakkoli jinak neţ klasickým způsobem.
6.2 Dramaturgické změny v inscenaci Tvůrci scénáře představení Jan Mikulášek a Barbara Vrbová stejně jako autoři konceptu předchozího představení Smím prosit, Lady? Macbeth. provedli určité změny v překladu Zdeňka Urbánka. Scénář oproti původní hře zdůrazňuje vztahy v rámci dánské královské (aristokratické) rodiny a vypouští proto většinu motivů, které jsou vzhledem k ústřední linii vedlejší. Při srovnání obou textů zjistíme, ţe ve scénáři byly vypuštěny také některé postavy, jako byl například zmiňovaný Fortinbras, sluha Osrik, vyslanci z Norska
83 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 78. 84 Tamtéţ. Str. 82-83. 85 FEKAR, V.; MIKULÁŠEK, J. Šílenství jako děsivá záchrana pro duši. ROZRAZIL : revue na provázku- poutavý časopis. 2009, roč.5, č.28, s. 23. 86 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 77.
41 Voltemand a Cornelius, členové hradní stráţe Marcellus s Barnardem, dále Francisco, kněz, norský kapitán, angličtí vyslanci, Poloniův sluţebník Reynaldo nebo oba hrobníci. Původní text byl na mnoha místech zkrácen, jinde naopak tvůrci inscenace repliky přidávali. Přesně v duchu toho, jak o Hamletovi referuje Jan Kott. „Hamleta není moţné hrát celého, protoţe by trval skoro šest hodin. Je třeba vybírat, zkracovat a škrtat. Hrát je moţno jenom jednoho z Hamletů, kteří jsou ve veledíle. Bude to vţdycky Hamlet chudší neţ Shakespearův, ale můţe to být zároveň Hamlet obohacený o naši současnost.“87 Mikuláškově inscenaci tak nadbývala parodická pasáţ vylíčení postav jako Adamsovy rodiny (včetně charakteristického hudebního doprovodu), která přerostla v domácí koncert Polonia a Ofelie (I/2). Zarámovaná je takto: Polonius zastihne Ofelii a Laerta, jak si na rozloučenou něco tajně sdělují, a chce vědět, o co šlo. Ofelie mu jako poslušná dcera sdělí, ţe ji Hamlet zasypává svou náklonností. Polonius hned dceři vyčiní a chce, ať Hamletovu náklonnost neopětuje. Následuje nonverbální přetahování mezi Hamletem a Claudiem o Gertrudu na ţidli, coţ je symbolem boje o matčinu náklonnost. Přichází Polonius s Ofelii a následuje jejich hudební soiré, kdy oba znázorňují hru na klavír a na housle (s růţí místo smyčce), přičemţ zní skladba Wolfganga Amadea Mozarta. Následně přichází Horacio, který chce Hamletovi tajně ukázat zjevení jeho mrtvého otce. Následuje scéna setkání s duchem (I/4).88 Příkladem krácení jsou některé repliky Polonia, které poskytovaly náhled na tuto postavu. Scénář například neobsahuje jeho pochlebovačnou rozpravu s Hamletem:
Hamlet: Vidíte tamten mrak? Ţe je to skoro velbloud? Polonius: Propána, váţně, celý velbloud. Hamlet: Mně připadá jako lasička. Polonius: Záda má jako lasička. Hamlet: Nebo jako velryba? Polonius: Opravdu, jako velryba. (Urbánek, 1959: III/2)
Důvodem je zřejmě to, ţe se tvůrci pokusili Polonia charakterizovat pouze jako otce Ofelie a Laerta. Hlubší pojetí zřejmě znemoţnil inscenační záměr prezentovat především vztahy v královské rodině. Výše zmíněná debata je v původním textu navíc vypointována ve
87 Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Str. 71. 88 Ve scénáři se podle číselné posloupnosti jedná o scénu třetí, ale vinou nepozornosti při škrtech zůstává stejné značení jako v překladu Urbánka, tedy dějství I., scéna 4.
42 třetím dějství podobně stavěným dialogem mezi Hamletem a sluhou Osrikem. Tento dialog rovněţ nebyl součástí Mikuláškovy inscenace, neboť ani Osrik sám nebyl součástí inscenace. Postavě Polonia byla ubrána také scéna rozmluvy s Reynaldem o Laertovi, v níţ jej Polonius ţádá , aby ve Francii roznášel klepy o jeho synovi, protoţe si přeje, aby si jeho syn sám vybudoval dobrou pověst a neţil z reputace své rodiny. (II/1, Urbánek) Překvapivě chybí také pasáţ, v níţ se Polonius s králem domlouvá, ţe se po dobu Hamletovy návštěvy ukryje za závěsem (ve hře tento prostor reprezentuje skříň) – pro neznalé kontextu hry by to byl dramaturgický nedostatek. (III/1, Urbánek) V úvodní scéně původního textu se duch zemřelého Hamletova otce zjeví na cimbuří hradu Elsinor Marcellovi, Horaciovi a Barnardovi. V Mikuláškově provedení je toto první zjevení vynecháno a hra začíná nalezením mrtvého krále v zahradě. Následuje symbolický pohřeb (namísto rakve s tělem je zde prázdný rám a se smutečním věncem, viz Příloha č. 9.1.3) a na to navazuje hostina znovuprovdané královny a nového krále Claudia. S duchem svého otce se Hamlet setká aţ ve druhém obraze po několika vloţených scénách, duch navíc nemá konkrétního představitele, ale jeho repliky jsou pronášeny ostatními postavami (více v kapitole 6.3). Další Mikuláškovu aktualizaci nacházíme v případě postav Rosencrantze a Guildensterna, kteří jsou pojati jako dvojčata nebo lépe řečeno „zrcadloví bratři“ – mají stejný kostým, zrcadlově stejné vystupování a dokonale na sebe navazují. Hlavním motivem jejich jednání jsou v případě inscenace peníze, motiv, který v původním textu není tak zjevný. Také některé scény těchto dvou postav se v inscenaci neobjevují. Jedná se o jejich rozmluvu s Hamletem o představení potulných herců na královském dvoře, v níţ se Rosencrantz a Guildenstern pokoušejí zjistit, proč Hamlet zvolil tuto hru, a v níţ zároveň Guildenstern sděluje Hamletovi, ţe se o něj obává matka a ţe za ní má přijít do její loţnice. (III/2, Urbánek) Zkrácena je také úvodní rozmluva Hamleta s Rosencrantzem a Guildensternem, v níţ se dánský princ pokouší dozvědět, proč jej jeho dávní přátelé ze studií přijeli navštívit. (II/ 2, Urbánek).
Rosencrantz. Jako obyčejným dětem téhle země. Guildenstern. Štěstí nám přeje tím, ţe nám nepřeje příliš. Štěstěna si nás zrovna nepřipíchla na klobouček jako ozdobu. Hamlet. Ale nejste ani její podešve? Rosencrantz. Ani to, můj pane. Hamlet. Ţijete si tedy někde kolem jejího pasu, nebo dokonce v klíně jejích přízní. Guildenstern. Opravdu, známe se s ní zblízka.
43 Hamlet. S jejími tajenými končinami? Vlastně ano, je to děvka. – Co je nového? Rosencrantz. Nic, pane. Snad jen, ţe svět je čím dál poctivější. Hamlet. Tak to se blíţí soudný den. Ale neříkáte pravdu. Zeptám se vás přímo: co jste si od Štěstěny vyslouţili, milí přátelé, ţe vás poslala sem do vězení? Guildenstern. Do vězení, princi? Hamlet. Dánsko je vězení,
(Urbánek, 1959: II/2)
Rosencrantz. Jako obyčejným dětem téhle země. Guildenstern. Štěstí nám přeje tím, ţe nám nepřeje příliš. Štěstěna si nás zrovna nepřipíchla na klobouček jako ozdobu.
Hamlet. Co jste si od Štěstěny vyslouţili, milí přátelé, ţe vás poslala sem do vězení? Guildenstern. Do vězení, princi? Hamlet. Dánsko je vězení, (scénář, 2008: II/ 2; 11-12)
Další výraznou obměnou je přesunutí Hamletova monologu obecně nazývaného podle úvodní repliky „Být či nebýt“. V původním překladu je zařazen do první scény třetího dějství za dialog Hamleta a Ofelie, která princi během rozmluvy vrací jeho dary. V inscenaci Divadla Husa na provázku je však tento monolog umístěn jako pátá scéna čtvrtého dějství (tedy hned po přestávce) ve chvíli, kdy se Hamlet vrací lodí do Dánska poté, co unikl Claudiově léčce. Pasáţ na lodi je přitom vynechána úplně, Hamlet ji později jen převypráví Horaciovi. Hamlet v tomto monologu zpětně hodnotí svůj ţivot a uvádí okolnosti, které ho nutí k jeho činům. Na tento výstup navazuje scéna, v níţ se dozvídáme, ţe Ofelie zešílela. V inscenaci hry v tuto chvíli naopak chybí scéna, ve které námořník předá Horaciovi dopis od Hamleta, v němţ jej informuje o svém návratu zpět do Dánska. Toto sdělení v rámci hry nahrazuje výstup, v němţ posel předá obdobný dopis od Hamleta jeho matce Gertrudě a Claudiovi. Nejvýraznější proměnou také prošla hra potulných herců Gonzagovo zavraţdění, kterou jim uloţil Hamlet předvést na královském dvoře. Namísto původního činoherního výstupu se v Mikuláškově inscenaci setkáváme s pantomimickým ztvárněním tohoto představení, které má připomenout králi jeho zločin. Vynechána byla rovněţ úvodní scéna pátého dějství, komický výstup hrobníků a jejich setkání s Horaciem a navrátivším se Hamletem. (Urbánek, 1959: V/1) Dějství začíná aţ hřbitovní rozmluvou Hamleta s Horaciem a následným pohřbem Ofelie. Hrobníky v tomto
44 výstupu zastoupí král Claudius, který Ofelii pohřbí. Samotná inscenace pak končí Hamletovou smrtí, nikoli příchodem norského krále Fortinbrase.
6.3 Scénické zpracování V případě inscenace Hamlet v Divadle Husa na provázku je na prvním místě třeba zdůraznit moderní pojetí. Výprava i kostýmy vychází z módy první poloviny 20. století, scénu tvoří po celou dobu neudrţovaný pokoj s ţidlemi, klavírem, lustrem a spoustou nástěnných fotografií znázorňujících obyvatele Elsinoru (viz Příloha č. 9.1.3). K alţbětinskému původu hry neodkazuje ani herectví, které vychází z civilního projevu a z absurdního divadla. Na začátku představení se občas setkáme s afektovaným přednesem Hamleta a dalších postav, jehoţ cílem je vytvořit komický efekt. Snaha o komické prvky je patrná v první polovině představení. Úvodní scénu pohřbu krále Hamleta parodicky uvozuje píseň Karla Gotta Táto, zůstaň aspoň do Vánoc. Podobnou funkci má přidaná scéna, kdy Polonius a Ofelie přijdou na Elsinor zahrát na klavír a housle. Pasáţ uvozuje hudební motiv ze seriálu a filmu Adamsova rodina, Ofelie navíc přijde s vlasy sčesanými dopředu ve stylu jedné z postav seriálu. Zesílení komických prvků je patrné v celé hře, nejen u Polonia nebo u Rosencrantze a Guildensterna, kteří jsou uţ v původním textu charakterizovány jako postavy komické, ale i u Ofelie či Gertrudy. Komika vyplývá z pohybových kreací – jedná se o přidání kontextu k původním replikám, které zůstávají nezměněné. Představení mnohde pracuje s nadsázkou, která předpokládá všeobecnou znalost Hamletova příběhu, a snaţí se tak o jeho aktualizaci. Podobně jako v Macbethovi se i zde setkáváme s rekvizitami odkazujícími k moderní době. Vidíme ţertovné symboly jako fotoaparát, který dokumentuje novomanţele Claudia a Gertrudu, nebo kelímek s kávou, který donese Horacio Hamletovi ve chvíli, kdy poučuje herce a je u něj patrná stylizace do podoby reţiséra. Podobného druhu jsou i plyšoví delfíni, kteří zastupují dary, jeţ Ofelie vrací Hamletovi. Jiné předměty slouţí jako symboly. Prázdný rám v úvodní scéně pohřbu představuje rakev, věneček poloţený na ţidli je symbolem zesnulého Hamletova otce. Abstraktním symbolem je pak Hamletova koktavost, která charakterizuje jeho šílenství poté, co se setká s duchem svého otce. Konstitutivním prvkem celého představení je hlína. Poprvé se objeví ve scéně zjevení ducha, kdy je zástupným znakem jedu, který Claudius nalil králi Hamletovi do ucha. Hlína je od této chvíle v představení všudypřítomná, na scénu je například ještě dováţena v kárách, kdyţ je vyuţita jako reálný prvek k zasypání pohřbívané Ofelie. V tomto kontextu můţeme připomenout slova Martina Hilského o tom, ţe „v Hamletovi dominují metafory nemoci,
45 rozkladu a hnití.“89 Na toto téma naráţí také František Chudoba, který uvádí, ţe „hniloba, kterou hned v prvním dějství důstojník Marcel zjišťuje „ve státě dánském“, proniká v rozmanitých obměnách do představ a výrazů jednajících osob průběhem celého kusu, jako by všecka láska, radost, naděje byla jí dotčená nebo v zárodku zmraţená. Lidé jsou pokryti blátem a špínou, jsou nakaţení „nezdravotou“ ve svých myšlenkách…“90 Také pro scény akční či násilné jsou voleny metafory. Probodnutí Polonia je naznačeno symbolicky, nikoli přímo. Byť Hamlet drţí skutečný meč, provádí s ním pomalý pohyb směrem do skříně, která po celou hru slouţí jako zákulisí schovávajících se postav a v níţ aktuálně Polonius přebývá. Namísto šermířského souboje Hamlet a Laertes jezdí hrotem meče po zemi, zásah je naznačen vţdy tím, ţe jeden z nich meč upustí a upadne. Zabití krále je rovněţ symbolické, naznačené pouze Claudiovým pádem na zem. Ještě jednu podobnost s představením Smím prosit, Lady? Macbeth. můţeme zaznamenat. Je to scénická přítomnost postav, které v původním textu na scéně předepsány nejsou. Při setkání Hamleta s duchem otce jsou na scéně i další postavy, které se doposud objevily v ději. Duch nemá svého konkrétního představitele, jeho repliky jsou sdělovány ústy ostatních postav – Laerta, Polonia, Claudia, Horacia, Gertrudy i Ofelie. Zřejmá je souvislost mluvící postavy s danou výpovědí.
Hamlet. Má předvídavá duše! Můj strýc? Duch. Musím se ztišit; cítím uţ dech jitra. (Laertes) 91 Povím vše krátce. Spal jsem na zahradě, jak bývalo mým odpoledním zvykem. Tvůj strýc tam číhal na příhodnou chvíli a připlíţil se s jedem v lahvičce. Nalil mi do ucha tu strašnou směs, ničivě nepřátelskou lidské krvi, směs, jeţ se rozběhne jak rtuť do uliček a koutů v celém těle a zdravá krev se okamţitě sráţí, jako kdyţ kápneš octa do mléka. - Tak se to stalo mně. A vzápětí (Polonius)
89 Hilský, M. Shakespeare a jeviště svět. Praha : Academia, 2010. Str. 491. 90 Chudoba, F. Kniha o Shakespearovi I., II. Praha : Jan Laichter, 1941. Str. 650. 91 Tato scénická poznámka signalizuje, která z postav repliku Ducha pronáší.
46 se moje hladká kůţe změnila v jedinou mapu strašné vyráţky; ne, ani Lazar nevypadal hůř. - Tak mě můj bratr v spánku okradl (Královna) o ţivot, království i královnu. Ať cokoliv podnikneš, sám sebe neposkvrň!A matku ušetři. Mstu ponech nebi. Ponech ji Bohu. Trny svědomí ji dostatečně zmučí. – Musím jít. - Studené jiskry světlušek uţ blednou (Ofelie) a to je důkaz, ţe se blíţí den. Buď sbohem! Sbohem! Sbohem! Mysli na mne. (scénář, 2008: I/5; 8-9)
Kdyţ se Hamlet setká s Ofelií, která mu vrací jeho dary, je na scéně přítomná i Hamletova matka. Princ se navíc při některých replikách obrací směrem k ní, její přítomnost je však v kontextu inscenace pouze symbolická. Toto pojetí vyplývá z interpretace této scény, k níţ odkazoval i reţisér Mikulášek: „Nikdy jsem nerozuměl jeho bezdůvodně agresivnímu jednání před tím, neţ zjistí, ţe je někdo ukryt ve skříni. Pak nám došlo, ţe většina replik k Ofelii vlastně není určena jí, ale Hamletově matce. Proto jsem ji také zpřítomnil na scéně. Hamlet na chvíli v Oféliině koketérii spatří chování své matky, které se mu z duše hnusí. Tak začíná jeho agrese. Z toho úhlu pohledu se i jemně vyjeví Hamletův oidipovský komplex.“92 Popisnou funkci má Hamletova přítomnost ve chvíli, kdyţ o něm Polonius mluví s královnou. Popisuje změny v jeho chování a Hamletova postava tyto změny pohybově glosuje. Ve scéně, kdy Claudius rekapituluje svou vraţdu, pronáší Hamlet část jeho monologu. Funguje tak jako jakési pomyslné svědomí. Claudiovo modlení či rozjímání je pak znázorněno královým plazením se po zemi. Hamlet následně tahá po jevišti mrtvé Poloniovo tělo, kdyţ Claudius vyšetřuje, kam princ mrtvolu ukryl. Kdyţ Ofelie přichází o rozum v důsledku otcovy smrti a vede svůj pološílený monolog, Hamlet v pozadí bodá mečem do skříně jako reminiscence činu. Mikulášek svým provedením Hamleta zdůrazňuje Shakespearovo vrstvení, jak o tom napsal Milan Lukeš „Ve své finální scéně šílenství (které je samo aktem významové identifikace s Hamletem) tematizuje Ofélie hamletovskou verzi „šílené“ paměti: „Tumáš
92 FEKAR, V.; MIKULÁŠEK, J. Šílenství jako děsivá záchrana pro duši. ROZRAZIL : revue na provázku- poutavý časopis. 2009, roč. 5, č. 28, s. 24.
47 rozmarýnu, ta je dobrá na paměť! Prosím tě, miláčku, nezapomeň! A tyhle pomněnky jsou, abys na mne myslel!“ (IV,5, 176-178). Ofelie tu patrně oslovuje a květinami poděluje svého bratra, avšak vidí v něm (nepřítomného) Hamleta. To je jeden z projevů několikapatrové shakespearovské tragické ironie.“ 93
6.4 Tvůrci Poslední představení cyklu Provázkovské shakespearovské slavnosti reţíroval Jan Mikulášek, který spolu s dramaturgyní Barbarou Vrbovou napsal i scénář. Mikulášek vedle toho rovněţ vybral hudbu k představení. Byla to jeho první pohostinská reţie v Divadle Husa na provázku. Pokud nepočítáme reţii hry Macbeth během studií na JAMU, jednalo se rovněţ o jeho první inscenování některé z her Williama Shakespeara. Jan Mikulášek a Barbara Vrbová si pro realizaci Hamleta zvolili překlad z pera Zdeňka Urbánka z roku 1959. Ten se setkal ve své době s četnou kritikou, zejména kvůli svébytné interpretaci některých postav a také pro strohý styl. Mikuláškovi se však právě tato vlastnost textu zamlouvala. „Moc se mi líbil Lukavského argument na kritickou připomínku, ţe Urbánek osekal košatý strom Shakespearovy tragédie na telegrafický sloup. Ale telegrafický sloup přece slouţí ke komunikaci, říká Lukavský. A my jsme chtěli především komunikovat, chtěli jsme, aby představení bylo sdělné, přímočaré a současné. K tomu nám Urbánkův civilní překlad velmi pomohl.“94 Asistentem reţie byl Martin Macháček, výpravu obstaral Mikuláškův dvorní scénograf Marek Cpin. Hudbu pro představení vybral jako v případě většiny svých reţijních prací sám Mikulášek. Zmíněný pantomimický výstup herců tak například doprovází proklamativní hudba slavného ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče. Forma divadla naznačuje zpracování v rámci jiného média – jakoby se přítomní dívali na záznam vraţdy na filmu, který je němý. Smutná hudba podtrhuje osudové okamţiky, tedy většinou smrt některé z postav. V hlavní roli Hamleta se představil Jiří Vyorálek. V roli Ofelie alternují Aneţka Kubátová a Gabriela Štefanová. Další postavy ztvárnili Pavel Zatloukal (Claudius), Ivana Hlouţková (Gertruda), Vladimír Hauser (Polonius), Robert Mikluš (Laertes), Tomáš Sýkora (Horacio), Michal Daleký (Rosencrantz), Jiří Hajdyla nebo Ondřej Jiráček (Guildernstern). Kočující herce sehráli Andrea Buršová, Michal Bumbálek, Aneţka Kubátová nebo Gabriela Štefanová.
93 Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Str. 206. 94 FEKAR, V.; MIKULÁŠEK, J. Šílenství jako děsivá záchrana pro duši. ROZRAZIL : revue na provázku- poutavý časopis. 2009, roč. 5, č. 28, s. 25.
48
6.5 Kritické ohlasy V případě Hamleta zaznamenáváme daleko větší kritický ohlas neţ u předchozích dvou představení Provázkovských shakespearovských slavností. Částečně za to také můţe polemika kolem tvorby reţiséra Jana Mikuláška, která se rozproudila právě v souvislosti s jeho Hamletem. V názorech se objevuje do jisté míry určitá bipolarita k představení Hamlet, potaţmo k tvorbě Jana Mikuláška celkově. Nedá se říct, ţe by recenzenti Mikuláška buď milovali, nebo nenáviděli. Postoj k jeho tvorbě a dílu ale asi nejlépe vystihuje schizofrenie Divadelních novin. Martin Macháček si v článku Kvintesence „H“ Jana Mikuláška v revue Theatralia všímá, ţe Divadelní noviny 3/2009 „označují Jana Mikuláška jako osobnost měsíce, dokonce jej nominují za reţii Hamleta na Cenu Sazky a Divadelních novin 2007/2008 a nakonec DN 16/2009 označují tutéţ inscenaci za propadák měsíce.“95 Ve zmíněném čísle 16 z roku 2009 zároveň najdeme dvě protichůdné recenze Mikuláškova Hamleta. Na jedné straně stojí nadšený Vladimír Hulec, který uděluje 4,5 bodu z celkových pěti: „Je to silná, výtvarně působivá inscenace s precizně stylizovanými hereckými projevy a excelentním Jiřím Vyorálkem.“96 Na druhé straně Lenka Šaldová uděluje minimum, tedy pouhý jeden bod. „Celé představení je mozaikou nesourodých situací a promluv, vnějškových ozvláštnění Shakespearova textu, ze kterého reţisér vyškrtal vše, co je nad rámec rodinného příběhu (Fortinbrasem počínaje a hrobníky konče).“97 Hulec a Šaldová se neshodnou téměř v ničem, o čemţ svědčí mj. i jejich časové ukotvení inscenace – zatímco Hulec ji vměstnává do let třicátých a čtyřicátých s jemným odleskem let padesátých a šedesátých, Šaldová ji pod vlivem písně Karla Gotta98 zasazuje do let sedmdesátých. Úplně první kritika Hamleta, kterou pro Divadelní noviny ze 17. února 2009 napsala Iva Mikulková, vyzněla pochvalně. „Mikulášek sice zredukoval vrstevnatost Shakespearova textu (zmizel například Fortinbras), přidal však paralelní rovinu rozvinutím obrazů souvisejících s kočovnou divadelní společností. Herci na sebe berou úlohu duší Claudia, Gertrudy a Ofélie; odění ve stejný šat stínově následují své předobrazy.“99
95 MACHÁČEK, M. Kvintesence "H" Jana Mikuláška. THEATRALIA : Revue současného myšlení o divadelní kultuře. 2010, roč.13, č. 1, s. 96-97. 96 HULEC, Vladimír. Hamlet. DIVADELNÍ NOVINY. 6.10.2009, 18, 16, s. 7. 97 ŠALDOVÁ, L. Hamlet. DIVADELNÍ NOVINY [online]. 2009, 16, [cit. 2011-03-27]. Dostupný z WWW:
49 V recenzích a kritikách této hry (podobně jako u předešlých inscenací provázkovského cyklu) se mnohé postřehy opakují. Autoři a autorky většinou neopomenou připomenout Mikuláškův věk a skutečnost, ţe je jedním z nejtalentovanějších reţisérů své generace. Opakují také ústřední témata hry – zaměření se na rodinné vztahy, hlínu jako klíčovou metaforu, vynechané části textu a postavy, herecký projev souboru a výkon Jiřího Vyorálka v titulní roli, který většinou charakterizují jako civilní, někdy jako cynický. Deníkové recenze vesměs kopírují jednoduchou osnovu: představení reţiséra, metafora hlíny, celkové zhodnocení. Skutečnou hlínu označuje David Drozd v Lidových novinách za nejpodstatnější rekvizitu. „Poprvé se objeví u výstupu Ducha. Toho zde ztvárňují všichni – jako by byli zrcadlem Hamletovy přepjaté mysli, odříkávají herci jednotlivé verše a ze sklenic sypou po zemi hlínu. Hlína jako znak předčasně pohřbeného otce je pak všude – Hamlet jí sype z květináčů, herci jí mají v kufrech, Claudius jí pouţije jako jed atd.“100 Podle redaktora Mladé fronty Dnes Luboše Marečka symbolizuje zemina zánik. „Vlhká prsť, která supluje symbol hrobu či zániku, je tady všudypřítomná. Sype se z otrávených kalichů, šílená Ofélie ji ve slavné květinové promluvě trousí z kabelky, Claudius přiveze plné kolečko zeminy na její hrob.“101 Tento převaţující element zasazuje do jiného kontextu Martin Macháček v uţ zmiňovaném příspěvku pro časopis Theatralia, kde připomíná, ţe hlínu vyuţil ve své inscenaci Hamleta na Avignonském festivalu v roce 2008 německý reţisér Thomas Ostermeier. „Nakolik je diskutovaná paralela s inscenací Hamleta německého reţiséra Thomase Ostermeiera, který ji umisťuje na obrovskou plochu pokrytou zeminou a příběh také otevírá pohřbem starého krále Hamleta, intertextuální hříčkou pro zasvěcené, provokací či citací ba loupeţí, vytušit nedovedu. Tento vizuální odkaz však neberu jako samoúčelnou připomínku či plagiát „nějakého“ Ostermeiera, nýbrţ jako plnohodnotný komponent celku.“102 Na tuto souvislost jsem se také ptala v interview dramaturgyně Barbary Vrbové. Podle ní je shoda mezi Ostermeierovou inscenací a Mikuláškovou ústřední metaforou náhodná. Mikulášek Ostermeierovo představení neviděl a o této souvislosti jej aţ dodatečně informovala aţ dramaturgyně divadla Reduta Dora Viceníková.103
100 DROZD, D. Totálně apolitický, leč apartní Hamlet : Na velkém sále CED, hlavní to scéně Husy na provázku, po dlouhé době opět reţíruje mladý a nadějný reţisér. Umělecký šéf Vladimír Morávek poprvé postoupil klíčový prostor divadla tvůrci o několik generací mladšímu.. LIDOVÉ NOVINY : Brno. 3.2.2009, roč.22, č.28, s. 20. 101 MAREČEK, L. Hamlet, který vsadil na soubor a odhodil klišé. MF- DNES. 18.2.2009, roč.20, č.41, s. B5. 102 MACHÁČEK, M. Kvintesence "H" Jana Mikuláška. THEATRALIA : Revue současného myšlení o divadelní kultuře. 2010, roč.13, č. 1, s. 96 103 Vrbová, B. interview: 7. 3. 2011
50 Jedinou negativní připomínku k této metafoře najdeme v příspěvku Kateřiny Šebelové, které vadí mnoţství této rekvizity na scéně. „Zde se však postavy v hlíně pomalu ztrácejí a jsou v ní vláčeny fyzicky i psychicky. Sice obrat ztratit půdu pod nohama je výstiţný pro tuto situaci více, neţ kde jinde, ale všeho moc škodí.“104 Kromě opakujících se postřehů najdeme i několik originálních reflexí této inscenace. Jiří P. Kříţ v bilančním článku (napsaném více neţ tři měsíce po premiéře) věnovaném spíše Mikuláškovi neţ jeho Hamletovi, oceňuje reţisérovy škrty. „Hluboko se klaním reţisérově odvaze zrušit hrobnickou scénu. Vţdycky se mi jeví, jako by byla z jiného kousku. Stává se většinou demonstrací hereckých a reţijních exhibicí vzdalujících Hamleta od pomíjivé nicotnosti člověka a jeho odvahy netrpět křivdy. Aţ k sebezničení. Stejně zbytečným můţe být v Hamletovi obdivný pokořitel Fortinbras. Horacio dopovídá lépe.“105 Nad představením se ve svém Divadelním zápisníku v Literárních novinách zamýšlel také kritik Vladimír Just. Všíml si prezentace fenoménu současné rodiny a jejích hodnot. „Známý příběh je tak – nejen civilními kostýmy, věcnými nebo naopak ironicko-patetickými intonacemi a gesty herců, jejich fotografickými skupinkami, obrazovkou na scéně a podobně – důsledně přeloţen do současnosti. A to nikoli do současnosti „velkého světa“, ale do současnosti rozpadajících se rodinných vztahů, v tomto případě vztahů v rodině panovnické.“ 106 Vladimír Just však upozornil také na to, ţe některým tiše pronášeným replikám nebylo „ani ze třetí řady“ rozumět. Tuto technickou výtku zmiňuje také v recenzi pro Týdeník rozhlas Vít Závodský, který je zároveň jediným kritikem, jenţ zasadil Hamleta do celku Provázkovských shakespearovských slavností. Ještě krutější náhled na téma rodiny neţ Just nabízí Kristýna Gavendová v recenzi pohostinského vystoupení Husy na provázku na festivalu Divadelní Flora v Olomouci. „Divákovi je zde vykreslena patologická rodina, kde se syn přetahuje se strýcem o matku (výborně ztvárněno scénou posouvajících se ţidlí), kde se ukazuje obraz skutečného zešílení, kde láska nemá místo a nikdo s nikým nenavazuje „normální“ vztah. (…) Ţijeme ve spěchu,
104 ŠEBELOVÁ, K. THE EPOCH TIMES [online]. 29.1.2009 [cit. 2011-03-27]. Velká Epocha. Dostupné z WWW:
51 ţijeme ve stylizaci, vidíme kolem sebe nefungující vztahy. A člověk se pak nediví, kdyţ nějaký ten otec zemře.“107 Zajímavě se jeví srovnávání hereckého projevu. Zatímco někteří chválí jeho pestrost sahající od téměř nezúčastněného odříkávání textu aţ po patos, jiní tento přístup odmítají. Vladimír Čech a jeho recenze pro ihned.cz patří do první kategorie. „Reţisér však nenechává aktéry promlouvat pouze ve střízlivě civilním tónu, paleta hlasových valérů je překvapivě široká: občas má divák pocit, ţe jde dokonce o parodii, záhy si můţe připadat, ţe ho oslovují neumělí amatéři, jimţ je jakékoli zvrásnění replik cizí, a z toho se rázem ozve řinčivě patetická, aţ děsivě působící snůška hysterických výlevů, které musí být slyšet i za zdmi divadla.“108 Opačný názor vyjádřil Marek Lollok v recenzi pro webové stránky nekultura.cz: „Jednotliví aktéři tak – mnohdy ovšem aţ příliš střihově – oscilují mezi groteskně pitvornými polohami na straně jedné a silným utlumením k téměř bezbarvě přeříkávanému textu na straně druhé.“109 Díky časopisu Svět a divadlo máme v případě Hamleta zaznamenaný také jeden pohled zvenčí. Na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni totiţ představení zhlédl skotský divadelní kritik Mark Brown. Podle jeho slov se jednalo o uličnicky sebestřednou inscenaci, ze které o přestávce raději odešel. „Problémem Mikuláškovy inscenace, aspoň její první půle, je samolibost, přiznaná ironie – častý rys současného divadla, zastřešovaného pochybnou nálepkou „postmodernismu“ – bránící zprostředkování jakékoli erotické nebo morální naléhavosti. Nejedná se o případ relokace Shakespearova Hamleta, dokonce ani o vynalézavou ukázku reţisérského divadla. Spíš o tragédii oloupenou o tragický rozměr.“110 I tento názor dokládá, ţe ohlasy se spíše neţ samotné inscenace týkaly jejího (potaţmo Mikuláškova) stylu. Jeho autorství inscenace bylo pro většinu kritiků natolik výrazné, ţe předčilo i autorství Shakespearovo. Původní koncept je uţ tak moc známý, ţe i divadelní odborníci hledají jeho inovace.
107 GAVENDOVÁ, K.; PAVLUNOVÁ, M. ROZRAZIL : Divadelní nonstop - online [online]. 17.5.2010 [cit. 2011-03-27]. Flora - den šestý: Hamlet. Dostupné z WWW:
52 7. Závěr Primárním cílem práce bylo představit projekt Provázkovských shakespearovských slavností v komplexním celku. Zároveň jsem se pokusila na základě analýz všech tří představení prozkoumat scénické pojetí inspirací a inscenací Shakespearova díla jakoţ i kritické ohlasy na ně. Při sbírání podkladů se mi podařilo zjistit mnoho informací o Provázkovských shakespearovských slavnostech, které doposud nebyly v rámci jednoho celku zpracovány, a soustředit je v této práci. Projekt Provázkovských shakespearovských slavností působí z koncepčního hlediska poněkud nesourodě. Původně plánovaný rozsah čtyř představení omezila nakonec neuvedená realizace hry Sen noci svatojánské francouzského reţiséra Paddyho Haytera. Nepříliš organické bylo rovněţ zpětné zařazení inscenace Shakespyré – commedia plná omylů, které brněnské divadlo proklamovalo aţ při premiéře chronologicky druhé hry Smím prosit, Lady? Macbeth. Spojujícím prvkem všech tří nakonec uvedených představení tak byla snaha o inscenační originalitu a viditelná aktualizace původního díla. Ta se projevovala jak v textové rovině (Shakespyré – commedia plná omylů, výrazně i Hamlet), tak ve scénografii (Smím prosit, Lady? Macbeth., Hamlet). Paralely přitom můţeme nalézt zejména mezi představeními Smím prosit, Lady? Macbeth. a Hamlet. Obě dvě inscenace vyuţívají zasazení do moderní doby jak výběrem dekorací, tak kostýmů. Při zkracování se jejich tvůrci zaměřovali na rovinu vzájemných vztahů postav (často vztahů rodinných) a menší prostor dostával politický či státnický rozměr původních her. Všechna tři představení tak v mnohém navázala na dosavadní tradici zpracování díla Williama Shakespeara v Divadle Husa na provázku – stala se pokračovateli jak koncepčního projektu Shakespearománie I.-III., tak jednotlivých inscenací Král Lear nebo Všechny Shakespearovy ženy. Shakespyré – commedia plná omylů, které autorsky i reţijně zaštítil Jiří Jelínek, si zakládá na improvizaci a hře se slovy. Od ostatních dvou představení cyklu se liší nejen těmito prvky, ale i principem divadla na divadle, kombinací a parafrází více Shakespearových děl či vyuţitím písní. Ačkoli byla chronologicky první hrou, stále se drţí na programu divadla a podle poměrně četného zařazování do programu lze soudit, ţe se jedná o divácky úspěšné představení.
53 Naopak představení Smím prosit, Lady? Macbeth. uţ bylo z repertoáru staţeno. Představení mělo ze všech tří her nejméně pochvalné ohlasy kritiků. Aktualizace původní hry sice nebyla prvoplánová, ale v mnoha případech ani nikterak originální. Relativní neúspěch hry (ve srovnání s ostatními dvěma inscenacemi Slavností) můţe mírnit fakt, ţe některé recenze jeho pozdějších repríz naznačují, ţe představení se v průběhu času upravovalo a jeho úroveň měla vzestupnou tendenci. Nejmladší z inscenací, Hamlet, byla první reţií Jana Mikuláška v Divadle Husa na provázku. Výslednému tvaru se podařilo dotáhnout to, v čem selhávalo představení Smím prosit, Lady? Macbeth. V souladu s kritickými ohlasy lze říct, ţe scénické aktualizace byly tentokrát funkční (byť ne vţdy zcela originální, viz prvek hlíny na jevišti). Promyšlené úpravy textu (který navíc vycházel z vhodně vybraného překladu) a zasazení děje do měšťanského celku rovněţ přispěly k neotřelé interpretaci klasického hamletovského tématu, která se setkala s příznivými ohlasy. Provázkovské shakespearovské slavnosti byl projekt, který jako celek měl smysl a skrz nějţ bylo moţné znovu vyuţít alţbětinskou scénu. I kdyţ se od této původní koncepce odchýlil, pokládám jej za zdařilý. V současné době se Divadlo Husa na provázku chystá na další projekt inspirovaný tímto dramatikem, a to v rámci druhého ročníku festivalu Divadelní svět Brno, který proběhne 27. května - 3. června 2011. Tento festival má podnázev „Být připraven, toť vše“, coţ je odkaz na repliku z Shakespearovy hry Hamlet. Celý tento počin se soustředí, jak na české interprety, tak na zahraniční. A diváci mohou zhlédnout početné zastoupení her Williama Shakespeara, ale i dalších tvůrců. Divadlo Husa na Provázku, jenţ je spolutvůrcem tohoto festivalu, má v plánu předvést sedm současných textů v reţii sedmi reţisérů. Tento projekt je pojmenován Kde Shakespeare můj? a celý se zakládá na vítězných textech, které vznikly v rámci soutěţe Cen Konstantina Trepleva. Tímto pojmenováním projektu skládá divadlo hold velkému alţbětinskému dramatikovi, o němţ pojednává také má práce.
54 8. Literatura a prameny
8.1 Použitá literatura Brown, J. R. A.C. Bradley on Shakespeare's Tragedies : A Concise Edition and Reassessment. New York : Palgrave Macmillan, January 2007. Bţochová-Wild, J. Úvod do shakespearovského divadla. Bratislava : KALLIGRAM, 2000. Donáczi, S. Inscenace Studia Dům pod režijním vedením Evy Tálské v letech 1991 - 2000. Bakalářská diplomová práce. Brno : Masarykova Univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, Oddělení teorie a dějin divadla, 2006. Hájková, G. Role brněnských studentů a divadelníků v tzv. sametové revoluci 1989. Bakalářská diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav, 2008. Hilský, M. Shakespeare a jeviště svět. Praha : Academia, 2010. Chudoba, F. Kniha o Shakespearovi I.,II. Praha : Jan Laichter, 1941. Kott, J. Shakespearovské črty. Praha : Československý spisovatel 1964. Lukeš, M. Mezi karnevalem a snem – Shakespearovské souvislosti. Praha : Divadelní ústav, 2004. Mahen, Jiří: Husa na provázku. Šest filmových libret. Praha: Orbis 1959. Oslzlý, P. a kolektiv, Divadlo Husa na Provázku 1968(7) – 1998 (kniha v pohybu I…). Brno: CED, 1999. Shakespeare, W. Hry – Sen noci svatojanské, Romeo a Julie, Hamlet, Othello. Překlad Saudek, E. A. Praha: Máj, 1963. Shakespeare, W. Král Lear. Překlad Hilský, M. Brno : Atlantis, 2005. Shakespeare, W. Macbeth. Překlad Josek, J. Praha : Romeo, 2005. Shakespeare, W. Romeo a Julie. Hamlet. Překlad Urbánek, Z. Brno : Atlantis, 1992. Shakespeare, W. Tragický příběh dánského prince Hamleta. Překlad Urbánek, Z. Praha : Československý spisovatel, 1959. Šormová, E. a kol. Česká divadla encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000.
8.2 Divadelní programy
55 Baďura, P. CULT FICTION I. – Rybí hudba. (program inscenace). Brno: CED, 2004. Fojtíková, K. – Jelínek, J. Kabaret GAGA. (program inscenace). Brno: CED, 2006. Forman, P. – Forman, M. – Vrbová, B. Ubohá Rusalka bledá. (program inscenace). Brno: CED, 2008/2009. Plachý, Z. – Šimáček, J. Všechny Shakespearovy ženy. Brno: CED, 2006. Vrbová, B. – Jelínek, J. SHAKESPYRÉ - commedia plná omylů . Brno : CED, 2007. Vrbová, B. Hamlet. Brno: CED, 2009. Vrbová, B. Smím prosit, Lady? Macbeth. Brno : CED, 2008.
8.3 Prameny Jiří Jelínek, ústní rozhovor ze dne 2. 3. 2011. Barbara Vrbová, ústní rozhovor ze dne 7. 3. 2011. Jelínek, J.- Vrbová, B. SHAKESPYRÉ - commedia plná omylů (interní scénář DHNP) ze dne 20.9.2007 Rajlichová, A. Soukromé poznámky o správě v archívu DHNP (elektronická sloţka poznámky) Rajlichová, A. Záznamy předané k uložení na externí disk (soukromé poznámky) Shakespeare, W., překlad: Josek, J., úpravy: Huba, M. a Vrbová, B. Smím prosit, Lady? Macbeth. (scénář DHNP) ze dne 9.6.2008 Shakespeare, W., překlad: Urbánek, Z., úpravy: Mikulášek, J. a Vrbová, B. Hamlet (scénář DHNP) ze dne 16.1.2008 Teatralia. Brno : Divadelní ústav, 2010/1. Ročník XIII. Rozrazil. Brno : Centrum pro kulturu a společnost, o. s., 2009/28.
8.4 Recenze DROZD, D. Totálně apolitický, leč apartní Hamlet. LIDOVÉ NOVINY : Brno. 3. 2. 2009, roč. 22, č. 28, s. 20. Svět A Divadlo. – ROČ. 20, č. 6 ( 2009), s. 82-86: 4 fot. Autor: Mark Brown, překlad Blanka Křivánková Zklamaný milovník (DIVADLA) Divadelní noviny . – ROČ. 18, č. 16., (6. 10. 2009), s. 2. Propadák měsíce – DIVADLO 09 PRÁVO: JIŢNÍ MORAVA- VYSOČINA.- Roč. 19, č. 90 (17. 4. 2009), s. 13: 1 fot. Autor: Jiří P. Kříţ Husu otrávil strašlivý jed z Elsinoru
56 Divadelní noviny. – Roč. 18, č. 16 (16.10.2009), s.7 Autor: Vladimír Hulec Hamlet Literární noviny. – Roč. 20, č. 5(26. 1. 2009), s. 13: 1 fot. Autor: Vladimír Just Z Brna do Prahy a zpět , Hamlet na hlíně? Týdeník Rozhlas. – Roč. 19, č. 11 (3. 3. 2009), s. 18: 1 fot. Autor: Vít Záborský Hamlet na Provázku v optice grotesky MF DNES.- Roč. 20, č. 41 (18. 2. 2009), s. B5 Autor: Lubor Mareček Hamlet, který vsadil na soubor a odhodil klišé Divadelní noviny. – Roč. 18, č. 4 (17. 2. 2009), s. 7: 1fot. Autor: Iva Mikulková Hledáčku neunikneš Kam v Brně… - Roč. 53, březen (2009). – Příloha Kam. – Roč. 15, č. 3 (2009), s. 13: 2fot. Autor: Vít Závodský Provázkovský Hamlet jako rodinné panoptikum METROPOLIS, Brno, NO 334, čt. 8.10. – st. 14. 10. 2009 http://metropolis.cz/info Smím prosit, Lady? Macbeth. PRÁVO: JIŢNÍ MORAVA- VYSOČINA. - Roč. 18, č. 213 (10.9.2008), s. 14: 1 fot. autor: Radmila Hrdinová Brněnský Macbeth ukončil Letní Shakespearovské slavnosti
PRÁVO: JIŢNÍ MORAVA- VYSOČINA. - Roč. 19, č. 247 (22. 10. 2009), s. 11: 1 fot. autor: Jiří P. Kříţ Svědomí není jen nepotřebnou veteší , Shakespearova Skotská tragédie Martina Huby v brněnské Huse na provázku drží styl a fazónu PRÁVO JIŢNÍ MORAVA- VYSOČINA.- Roč. 18, č. 143 (19. 6. 2008), s. 13: 1 fot. autor: Jiří P. Kříţ Nevyslovuj na jevišti prokleté jméno Macbeth Brněnský Deník: ROVNOST. – č. 142 (18. 2. 2008), s.29: 1 fot. autor: Martina Hartlová Macbeth bojuje v ringu se svým svědomím Lidové noviny. – Roč. 21, č. 167 (18. 7. 2008), s. 17: 1 fot. autor: David Drozd Nejen Macbeth se přecenil… Divadelní noviny. – Roč. 17, č. 17(14.10.2008), s. 7: 1 fot. autor: Vladimír Mikulka Protančit se Macbethem PRÁVO. – roč. 18, č. 38 (14.2. 2008), s. 13: 1 fot. autor: Jiří P. Kříţ Husa na provázku nabízí pyré ze Shakespeara
A2. (kulturní týdeník) – Roč. 3, č. 41 (10. 10. 2007), s. 10: 1 fot. autor: Jitka Páleníková / studuje bohemistiku a divadelní vědu na FF MU v Brně/ Tak toto… to jsem už viděla… toto , Jak na pyré ze Shakespeara?
57 http://kultura.ihned.cz/c1-33428180-hamlet-pachne-hlinou-z-hornbachu-divadlo- soucasnosti (26. 1. 2009) autor: Vladimír Čech Hamlet páchne hlínou z Hornbachu. http://www.nekultura.cz/divadlo-recenze/divadlo-husa-na-provazku-s-hamletem-na- divadle-evropskych-regionu.html (17. 7. 2009) autor: Marek Lollok Divadlo Husa na provázku s Hamletem na Divadle evropských regionů http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/divadlo/husa-provazku/jan-mikulasek- hamlet (4. 7. 2009) autor: Tomas Odaha Jan Mikulášek: Hamlet http://www.velkaepocha.sk/cs/200901296976/Hamlet-Divadla-Husa-na-provazku- demytizace-Hamleta-na-hline.html (29. 1. 2009) autor: Kateřina Šebelová Hamlet Divadla Husa na provázku – demýtizace Hamleta na hlíně http://www.rozrazilonline.cz/clanky/358-Flora-den-sesty-Hamlet (17. 5. 2010) autor: Kristýna Gavendová, Martina Pavlunová Flora - den šestý: Hamlet http://kultura.idnes.cz/shakespearova-macbetha-na-hrade-zahaji-boxersky-zapas-pfo- /divadlo.asp?c=A080905_115128_divadlo_jaz (5. 9. 2008) autor: Kateřina Kočičková Shakespearova Macbetha na Hradě zahájí boxerský zápas http://www.nekultura.cz/divadlo-recenze/shakespyre-commedia-plna-omylu.html (27. 11. 2007) autor: Kateřina Menclerová SHAKESPYRÉ – commedia plná omylů http://www.velkaepocha.sk/cs/200706262853/Shakespyre-Comedia-plna-omylu-po- brnensku.html (26. 6. 2007), autor: Kateřina Šebelová Shakespyré - Comedia plná omylů po brněnsku http://www.webmagazin.cz/index.php?id=7457&stype=all (20. 2. 2008) autor: Petr Veselý Brněnský koktejl Shakespyré
8.5 Internetové zdroje HUSA NA PROVÁZKU [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. DIVADLO. Dostupné z WWW:
8.6 Videozáznamy J.Mikulášek: Hamlet – natočeno 4.6.2009 Výroba: Ondřej Navrátil Zdroj: Archív CED, [DVD - 193] J. Jelínek: Shakespyré – natočeno neuvedeno
58 Výroba: neuvedeno Zdroj: Archív CED, [DVD - 184] M. Huba: Smím prosit, lady? Macbeth. – natočeno neuvedeno Výroba: neuvedeno Zdroj: Archív CED, [DVD - 189]
59 9. Přílohy 9.1 Obrazová příloha 9.1.1 Shakespyré – commedia plná omylů
Shakespyré – commedia plná omylů. Premiérové sloţení herců na scéně Alţbětinské scény v DHNP. Zleva: Tomáš Sýkora, Jiří Jelínek, Jiří Kniha, Barbara Vrbová, Ivana Hlouţková, Robert Mikluš, Vendula Kasalická, Jiří Vyorálek, Jana Kalvodová a v popředí Andrea Burešová a Jakub Šmíd. Zdroj: HUSA NA PROVÁZKU [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. DIVADLO . Dostupné z WWW:
Shakespyré – commedia plná omylů. Herci a zároveň kapela na Alţbětinské scéně DHNP. Zleva: Jiří Kniha – bicí, Jana Kalvodová – akordeon, Andrea Burešová – kytara, Robert Mikluš – valcha, Tomáš Sýkora – kytara, Barbara Vrbová – příčná flétna.
60 Zdroj: HUSA NA PROVÁZKU [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. DIVADLO . Dostupné z WWW:
Shakespyré – commedia plná omylů. Kapitola III. Benátské delikatesy na Alţbětinské scéně DHNP. Zleva: Jiří Kniha – Othello, Tomáš Sýkora – 5 % Othella, Ivana Hlouţková – 55 % Othella, Robert Mikluš – 25 % Othella, Jakub Šmíd – 10 % Othella, Vendula Kasalická – Desdemona. Zdroj: HUSA NA PROVÁZKU [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. DIVADLO . Dostupné z WWW:
61 9.1.2 Smím prosit, lady? Macbeth.
Smím prosit, lady? Macbeth. Foto: Roman Franc, Zleva: Banque (Robert Mikluš), Macbeth (Jakub Šmíd) a Lady Macbeth (Eva Vrbková). Zdroj: http://kultura.idnes.cz/shakespearova-macbetha-na-hrade-zahaji-boxersky-zapas-pfo- /divadlo.asp?c=A080905_115128_divadlo_jaz (5. 9. 2008) autor: Kateřina Kočičková Shakespearova Macbetha na Hradě zahájí boxerský zápas
Smím prosit, lady? Macbeth. Foto: Roman Franc, Rej čarodějnic (Gabriela Štefanová, Kateřina Jebavá, Vendula Kasalická) a dole doktor (Vladimír Hauser).
62 Zdroj: http://kultura.idnes.cz/shakespearova-macbetha-na-hrade-zahaji-boxersky-zapas-pfo- /divadlo.asp?c=A080905_115128_divadlo_jaz (5. 9. 2008) autor: Kateřina Kočičková Shakespearova Macbetha na Hradě zahájí boxerský zápas
63 9.1.3. Hamlet
Hamlet. V popředí Claudius (Pavel Zatloukal) a v pozadí Polonius (Vladimír Hauser) a Ofelie (Aneţka Kubátová nebo Gabriela Štefanová). Zdroj: HUSA NA PROVÁZKU [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. DIVADLO . Dostupné z WWW:
Hamlet. Hamlet (Jiří Vyorálek) nad partem svého otce. Zdroj: HUSA NA PROVÁZKU [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. DIVADLO. Dostupné z WWW:
64