Geografický Výzkum Areálu Hořce Tolitovitého V Radhošťské Hornatině

MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Brno 2012 Petr VYBRAL

MASARYKOVA UNIVERZITA

Přírodovědecká fakulta

Geografický ústav

PETR VYBRAL

GEOGRAFICKÝ VÝZKUM AREÁLU HOŘCE TOLITOVITÉHO V RADHOŠŤSKÉ HORNATINĚ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí práce: RNDr. Martin Culek, Ph.D.

Brno 2012

Bibliografický záznam

Autor: Bc. Petr Vybral Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav Název práce: Geografický výzkum areálu hořce tolitovitého v Radhošťské hornatině Studijní program: Geografie a kartografie Studijní obor: Fyzická geografie Vedoucí práce: RNDr. Martin Culek, Ph.D. Akademický rok: 2012 Počet stran: 124 Klíčová slova: hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), Radhošťský hřbet, Beskydy, rozšíření druhu, analýza závislostí, klasifikační stromy

Bibliographic Entry

Author: Bc. Petr Vybral Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography Title of Thesis: Geographical research of the Gentiana asclepiadea areal in Radhost mountain distrikt

Degree Programme: Geography and Cartography Field of Study: Physical Geography Supervisor: RNDr. Martin Culek, Ph.D. Academic Year: 2012 Number of Pages: 124 Keywords: Willow Gentian (Gentiana asclepiadea), Radhost ridge, Beskydy Mountain, areal of species, analysis of dependence, classification trees

Abstrakt Diplomová práce se zabývá výskytem nápadné horské rostliny hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea) v geomorfologickém okrsku Radhošťský hřbet. Území zahrnuje horské masivy Radhoště, Kněhyně a Smrku. Základem práce je rozsáhlé terénní mapování výskytu druhu a jeho zakreslení do mapy. Následně je zpracována analýza závislosti rozšíření druhu na geografických faktorech prostředí. Do analýzy vstupují data o poloze, orografií území, klimatických podmínkách, půdních podmínkách, vlastnostech stanovišť a vegetace. Nejdůleţitější částí práce jsou výsledky analýz ukazující míru vlivu jednotlivých faktorů.

Abstract This thesis deals with the occurrence of striking mountain plants Willow Gentian (Gentiana asclepiadea) in geomorphological district Radhošť ridge. The area includes the mountain ranges Radhošť, Kněhyně and Smrk. The base of thesis is extensive field mapping of species and its occurrence on the map. After then it is analysed dependence of the species on geographic environmental factors. Input data for the analysis are position, orography, climate, soil conditions, vegetation and habitat characteristics. The most important part of this work is results of analysis. They show the degree of influence of individual factors.

Poděkování Na tomto místě bych chtěl poděkovat vedoucímu práce RNDr. Martinu Culkovi, Ph.D. za cenné rady, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout. Dále děkuji RNDr. Janu Divíškovi za konzultace a ochotnou pomoc při zpracování klasifikačních stromů. Ing. Dagmar Klimánkové z Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů za poskytnutí dat lesnické typologie. Mgr. Daně Michalcové z Ústavu botaniky a zoologie za poskytnutí dat z České národní fytocenologické databáze. Mgr. Markovi Havlíčkovi z VÚKOZ, v.v.i. za poskytnutí starých map a dat o vyuţití krajiny v minulosti. Agentuře pro ochranu přírody a krajiny ČR za umoţnění přístupu k datům mapování biotopů. A v neposlední řadě děkuji také rodině Hlaváčové z Palkovic za poskytnutí ubytování a zázemí potřebného pro kvalitní terénní průzkum.

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem svoji diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením RNDr. Martina Culka, Ph.D. a s vyuţitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.

Brno 11. května 2012 ………………………….. Bc. Petr Vybral OBSAH

1 ÚVOD ...... 11 2 POLOHA A VYMEZENÍ ÚZEMÍ ...... 13 3 CHARAKTERISTIKA HOŘCE TOLITOVITÉHO (GENTIANA ASCLEPIADEA) ...... 15 4 ROZŠÍŘENÍ HOŘCE TOLITOVITÉHO V ČR ...... 19 5 FYZICKOGEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ ...... 22 5.1 Geologické poměry ...... 22 5.2 Reliéf a geomorfologie ...... 24 5.3 Klimatické charakteristiky ...... 27 5.3.1 Teplota vzduchu ...... 28 5.3.2 Sráţky ...... 30 5.3.3 Klimatické klasifikace ...... 32 5.3.4 Další vybrané charakteristiky ...... 33 5.4 Hydrologické poměry ...... 34 5.5 Půdní poměry ...... 37 5.6 Biota ...... 40 5.6.1 Biotopy ...... 40 5.6.2 Flóra ...... 42 5.6.3 Fauna ...... 44 5.7 Biogeografické členění ...... 45 6 OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY ...... 48 6.1 Zvláště chráněná území...... 48 6.2 NATURA 2000 ...... 54 6.2.1 Ptačí oblasti – PO ...... 54 6.2.2 Evropsky významné lokality – EVL ...... 54 6.3 Important Bird Areas – IBA ...... 55 6.4 Územní systém ekologické stability – ÚSES ...... 56 7 VÝVOJ OSÍDLENÍ A VYUŢITÍ ÚZEMÍ ...... 57 8 METODIKA ...... 62

9 ANALÝZA ZÁVISLOSTÍ VÝSKYTU HOŘCE TOLITOVITÉHO NA GEOGRAFICKÝCH FAKTORECH PROSTŘEDÍ ...... 64 9.1 Prostorová poloha ...... 64 9.2 Reliéf ...... 66 9.2.1 Nadmořská výška ...... 66 9.2.2 Sklonitost svahů ...... 71 9.2.3 Orientace svahů ...... 74 9.2.4 Tvar mikroreliéfu ...... 76 9.3 Klimatické charakteristiky ...... 78 9.3.1 Teplota vzduchu ...... 78 9.3.2 Sráţky ...... 79 9.3.3 Klimatická klasifikace dle Quitta ...... 80 9.4 Půdní typy ...... 81 9.5 Lesnická typologie ...... 82 9.5.1 Lesní vegetační stupně ...... 82 9.5.2 Edafické kategorie ...... 84 9.5.3 Soubory lesních typů ...... 86 9.5.4 Lesní typy ...... 88 9.6 Geobiocenologie ...... 90 9.6.1 Vegetační stupně ...... 91 9.6.2 Trofické poměry ...... 93 9.6.3 Hydrické poměry ...... 95 9.6.4 Skupiny typů geobiocénů ...... 97 9.7 Biotopy ...... 99 9.8 Klasifikační analýza ...... 101 9.9 Další závislosti ...... 104 10 SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ...... 105 11 SROVNÁNÍ VÝSLEDKŮ ...... 107 12 ZÁVĚR ...... 108 13 ZDROJE...... 109 13.1 Literatura ...... 109 13.2 Elektronické zdroje ...... 111 13.3 Zdroje dat ...... 113 14 PŘÍLOHY ...... 115

1 ÚVOD

Mapování rostlinných druhů má z fytocenologického hlediska v České republice jiţ velmi dlouhou tradici a zahrnují velké mnoţství lokalit a mnoho informací. Jedná se však pouze o bodový průzkum a o souhrn všech druhů, které se v daném místě vyskytují. Nebo o velice podrobné zmapování druhu na velice malém území (např. v přírodní rezervaci). Velikost kaţdého místa fytocenologického snímku je v měřítku metrů. Z fytocenologických snímků jsou následně zpracovány mapy rozšíření jednotlivých druhů, ale vzhledem k tomu, ţe byly vytvářeny z náhodně rozmístěných bodových podkladů, nedokáţou dostatečně postihnout specifika rozšíření jednotlivých druhů a jejich vazby na geografické faktory prostředí, v nichţ se vyskytují. Lze tedy hovořit téměř o absenci mapování druhů ve středním měřítku na území České republiky. Díky tomu jsem se rozhodl vybrat si téma diplomové práce vypsané panem RNDr. Martinem Culkem, Ph.D. a zmapovat rozšíření nápadného horského druhu hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea) ve vybrané části Moravskoslezských Beskyd. Jak jiţ bylo nastíněno, cílem této práce je zmapovat rozšíření hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea) v geomorfologickém okrsku Radhošťský hřbet. Následně ze zpracovaných ploch výskytu mapovaného druhu analyzovat jeho rozšíření vzhledem k vybraným geografickým faktorům a díky tomu získat představu o míře vlivu jednotlivých faktorů na rozšíření hořce tolitovitého. V diplomové práci je postupně uvedeno začlenění řešeného území do širšího okolí, charakteristika mapovaného druhu a dosavadní výsledky o jeho rozšíření ve světě i v ČR, základní charakteristiky území, historický vývoj vyuţití krajiny a v neposlední řadě hlavní část práce, kterou je analýza geografických faktorů a jejich vliv na rozšíření mapovaného druhu. Součástí diplomové práce jsou mapy výskytu hořce a terénních tras průzkumu území. V závěru práce jsou shrnuty všechny zjištěné vlivy na rozšíření hořce tolitovitého.

Seznam méně známých zkratek pouţitých v textu AOPK ČR Agentura pro ochranu přírody a krajiny České republiky AV ČR Akademie věd České republiky CART Classification and regression trees CHKO chráněná krajinná oblast ČHMÚ Český hydrometeorologický úřad ČNFD Česká národní fytocenologická databáze ČÚZK Český úřad zeměměřičský a katastrální DEM digitální výškový model území (Digital Elevation Model) DIBAVOD Digitální báze vodohospodářských dat ESRI Environmental Systems Research Institute EVL evropsky významná lokalita GIS geografický informační systém IBA Important Bird Areas l.v.s. lesní vegetační stupeň MZCHÚ maloplošná zvláště chráněná území m n.m. metrů nad mořem NPR národní přírodní rezervace PO ptačí oblast PP přírodní památka PR přírodní rezervace s.š. severní šířka STG skupiny typů geobiocénů ÚHÚL Ústav pro hospodářskou úpravu lesů ÚSES územní systém ekologické stability v.d. východní délka v.n. vodní nádrţ v.s. vegetační stupeň VÚKOZ Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajina a okrasné zahradnictví

2 POLOHA A VYMEZENÍ ÚZEMÍ

Pro mapování výskytu hořce tolitovitého byl vybrán geomorfologický okrsek Radhošťský hřbet. Nachází se na západním okraji nejvyšší části Moravskoslezských Beskyd a jedná se o členitou hornatinu s horskými masivy Radhoště, Kněhyně a Smrku. Plocha území je 120,38 km2. Tvarem je území výrazněji protaţeno ve směru Z-V. Vzdálenost mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším bodem je 18,9 km. Vzdálenost mezi nejsevernějším a nejjiţnějším bodem je 10,9 km. Geografický střed zájmového území leţí na souřadnicích 49°29'23" s.š. a 18°18'05" v.d. Nejvyšším bodem je vrchol Smrku, 1276,3 m n.m. Nejniţší bod leţí v jihozápadní části území v údolí Roţnovské Bečvy ve výšce 400 m n.m.

Obr. 1 Poloha zájmového území v rámci České republiky (Zdroj dat: SRTM DEM ČR)

Obr. 2 Poloha zájmového území v rámci širšího okolí (Zdroj dat: ARC ČR 500; DIBAVOD)

Hranice zájmového území byly prvotně vymezeny dle rozsahu geomorfologického okrsku Radhošťský hřbet. Následně byla plocha území v některých částech rozšířena dle rozsahu lesních komplexů a trvalých travních porostů. Naopak v některých částech bylo území zmenšeno o plochy orné půdy. Od západního okraje zájmového území, horské sedlo Pindula, vede hranice území severním směrem podél komunikace I. třídy. Přibliţně po 1 km se na okraji obce Trojanovice stáčí východním směrem a přibliţně kopíruje severní hranici komplexů lesa na severním úpatí masivu, aţ k intravilánu obce Ostravice. Odtud vede hranice jiţním směrem podél toku Ostravice a podél západního okraje vodní nádrţe Šance. Následně pokračuje západním směrem podél toku Velkého potoka a přes niţší hřbet k přírodní rezervaci V Podolánkách. Odtud hranice zájmového území překračuje hlavní evropské rozvodí Odra – Dunaj v okolí horské chaty Martiňák, vede dále podél toku Kněhyňky a podél jiţních okrajů komplexů lesa a trvalých travních porostů aţ k sedlu Pindula. Jiţní hranice byla vymezena hlavně na základě velikosti antropogenního vlivu na krajinu a částečně na základě reliéfu. Zájmové území spadá do dvou krajů, jejichţ hranice odpovídá hlavnímu evropskému rozvodí Odra – Dunaj. Oblast leţící severně od osy Pindula – Radhošť – Pustevny - Čertův Mlýn – Bukovina - chata Martiňák spadá do Moravskoslezského kraje a oblast leţící jiţně od osy do kraje Zlínského. Do mapovaného území zasahují katastry deseti obcí. Z Moravskoslezského kraje to jsou od východu Trojanovice, Frenštát pod Radhoštěm, Kunčice pod Ondřejníkem, Čeladná, Ostravice a Staré Hamry. Ze Zlínského kraje to jsou od východu Roţnov pod Radhoštěm a Dolní, Prostřední a Horní Bečva.

Obr. 3 Pohled za Smrku na severní část řešeného území s typickými prudce upadajícími severními svahy

3 CHARAKTERISTIKA HOŘCE TOLITOVITÉHO (GENTIANA ASCLEPIADEA)

Synonyma: hořepník tolitovitý Pneumonanthe asclepiadea (L.) F. W. Schmidt Dasystephana asclepiadea (L.) Borkh. SK – horec luskáčovitý EN – Willow Gentian DE – Schwalbenwurz-Enzian

Obr. 4 Hořec tolitovitý (Gentiana Obr. 5 Hořec tolitovitý, detail asclepiadea) (Zdroj: http://www.rozhlas.cz)

Tab. 1 Zařazení hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea) do botanického klasifikačního systému třída dvouděložné - Rosopsida řád hořcotvaré - Gentianales čeleď hořcovité - Gentianaceae rod hořec - Gentiana druh hořec tolitovitý - Gentiana asclepiadea L. (Zdroj dat: http://www.alpinky.cz)

Rodový název (hořec) je odvozen od toho, ţe rostlina obsahuje v nati a oddenku hořčinu. Druhový název (tolitovitý) je odvozen od podobnosti listů s tolitou (Aichele, Golteová-Bechtlová, 1998).

Popis rostliny Hořec tolitovitý je vytrvalá bylina s tlustým, válcovitým, hnědým, vícehlavým oddenkem a tlustými provazcovitými kořeny. Lodyhy jsou četné (tvoří často mohutné trsy). Obvykle jsou 20–70(-100) cm vysoké, přímé i převislé (dle lokality). Bývají rovnoměrně hustě olistěné. Přízemní růţice u nich chybí. Celá rostliny je bohatá na hořčinu, takţe ji zvěř nespásá (Slavík, 2000). Listy bývají vstřícné i křiţmostojné, tvarem kopinaté aţ vejčitě kopinaté. Nejčastěji jsou 4,5–6(8) cm dlouhé a 2,5–4 cm široké. Ţilnatina listů je nápadně síťnatá, obvykle s pěti naspodu vyniklými ţilkami s četnými anastomózami (Slavík, 2000). Celkový vzhled rostliny je určován stanovištěm, hlavně světelnými podmínkami. Jedinci rostoucí na slunném místě mají lodyhy přímé a listy výrazně křiţmostojné. V zástinu bývají lodyhy obloukovitě prohnuté, s listy dvouřadě uspořádanými, někdy dokonce rozprostřenými jen do jedné stany (http://www.alpinky.cz). Květy rostou po (1)2–3 kusech v úţlabí (3)5–7 párů listových listenů. Kalich je zvonkovitý, nejčastěji 15–22 mm dlouhý. Korunní trubka je na vrcholu mírně zúţená a obvykle 3–5 cm dlouhá. Mezi cípy je skládaná. Samotné cípy jsou špičaté, krátké trojúhelníkovité aţ vejčitě trojúhelníkovité. Barva květů je zářivě sytě azurově modrá, vzácně se objevuje i bílá a růţová. Květy bývají uvnitř fialově tečkované, zdobené světlejšími pruhy (vyjma bílé variety). Období květu je (VII-)VIII–IX (Slavík, 2000). Květy se otevírají ráno mezi 8. a 9. hodinou a zavírají se večer mezi 17. a 18. hodinou (Aichele, Golteová-Bechtlová, 1998). Jelikoţ hořec tolitovitý kvete poměrně pozdě, kdy uţ nemusí dojít k opylení hmyzem, vyvinulo se u něj i samoopylení. Za špatného počasí nebo v noci se květy zavírají a visí dolů, jakoby zmuchlané. Pyl následně vypadává do záhybů koruny a jejím roztaţením za slunečních dnů se dostane do blizny (Rabšteinek, Poruba, 1983). Plodem je tobolka, obsahující desítky malých semen. Semena jsou zploštělá, široce křídlatá, velká 1,1–1,8 mm. Pole sítě je podélně neprotaţené (Slavík, 2000). Průměrná hmotnost semen je 0,076 g (Zahradníková, Harčariková, 2010). Semena dozrávají na prahu zimy, často jiţ v období stálé sněhové pokrývky (http://www.alpinky.cz). Semena se šíří převáţně větrem. V menší míře pomocí zvěře a činností člověka. Mohou však být i splavována tekoucí vodou. Rostlina se můţe mnoţit i nevegetativně dělením trsů na jaře.

Obr. 6 Semena hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea) (Zdroj: Zahradníková, 2010)

Ekologie Podmínkami pro růst mu vyhovují vysokostébelnaté trávníky na horských svazích, horské louky, světliny v lesích a podél cest. Typicky roste v horských smrčinách a bučinách, druhotných smilkových loukách a na odlesněných horských enklávách. Jedná se o světlomilný druh se značnými nároky na vzdušnou vlhkost. Roste obvykle na humózních, ţivinami bohatších půdách slabě kyselé reakce. Nad horní hranicí lesa roste na oligotrofnějších mělčích půdách (Slavík, 2000). Hořci tolitovitému vyhovují spíše zastíněná místa s ranním nebo večerním sluncem, stálá mírná vlhkost kypré a humózní půdy. Nesnáší dlouhodobé zamokření. Rostliny nesnáší vlhké zimní počasí, kdy promočená půda opakovaně zamrzá a většinou dojde k uhnití nebo roztrţení zdřevnatělých oddenků. (http://www.alpinky.cz). Díky obsahu hořčiny v celé rostlině dobře prospívá na nesečených loukách s pastvou nebo loukách sečených pouze brzy z jara a na podzim po odkvětu. Chovatelům dobytka často zapleveluje pastviny a odebírá prostor pro pastvu. Díky tomu bývá někdy cíleně likvidován i přes zákonnou ochranu. Ohroţení a ochrana Podle zákona je v ČR chráněn celý rod hořcovité (Gentiana). Zahrnuje stovky druhů a některé z nich jsou i kriticky ohroţené (http://priroda.cz). Jako příklad můţeme uvést silně ohroţený hořec šumavský (Gentiana pannonica) a hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe) a kriticky ohroţený hořec jarní (Gentiana verna) a hořec tečkovaný (Gentiana punctata). Hořec tolitovitý je z hlediska ohroţení řazen ke vzácnějším druhům naší květeny, které vyţadují další pozornost (C4). Zákonem je chráněn jako ohroţený druh (http://priroda.cz). Důvod jeho ochrany vyplývá zejména z jeho ostrůvkovitého rozšíření v rámci ČR. V Moravskoslezských Beskydech a Krkonoších je však poměrně běţně rostoucí rostlinou. Význam a vyuţití Kořen hořců obsahuje významné hořčiny, které se ve farmakologii pouţívají na přípravu směsí pro podporu činnosti ţlučníku, jater a slinivky, při ţaludečních a střevních potíţích a při rekonvalescenci pro podporu chuti k jídlu. V tomto směru nejvyuţívanější druh je hořec ţlutý (Gentiana lutea) (http://www.magazinzahrada.cz). Hořec tolitovitý bývá v této oblasti vyuţíván také, ale v menší míře, protoţe má výraznější hořčinu. Jedná se však o vliv lokální s malým zásahem a není ohroţením pro celou populaci hořce tolitovitého. Hořec tolitovitý se dále pouţívá jako okrasná rostlina, i kdyţ se jedná o obtíţně pěstitelnou rostlinu (www.naturabohemica.cz). Rozšíření ve světě Hořec tolitovitý je horský druh rostoucí v evropských a západoasijských pohořích. Areál výskytu zahrnuje Východní Pyreneje, Alpy, Vysoké Sudety, Karpatský oblouk, ostrůvkovitě Balkánský poloostrov, Kavkaz a pohoří severu Turecka (Slavík, 2000).

V Alpách se vyskytuje v okrajových částech pohoří na svazích a ve vnitřních částech pohoří v hlubokých širokých údolích. Vystupuje maximálně do výšky 2200 m n.m. (Slavík, 2000). Na Slovensku se vyskytuje ve vyšších polohách celých Karpat. Ve Slovenském krasu sestupuje do Zadielskej doliny (Randuška, Kriţo, 1983). V kniţní literatuře i elektronických zdrojích není k dispozici příliš informací o rozšíření hořce tolitovitého v Evropě a ve světě. Většinou se jedná pouze o hrubé informace o tom, ve kterých pohořích se nachází. Problém je v tom, ţe kdyţ uţ v některém pohoří roste, tak je jeho hustota výskytu poměrně velká a je brán jako běţná rostlina. Proto museli být informace o rozšíření ve světě sjednoceny z různých zdrojů, většinou z národních databází druhů, které měly často různou rozlišovací schopnost. Většinou se jednalo o mapy výskytu ve správních celcích na nejvyšší úrovni pod státní správou.

Obr. 7 Přibliţné přirozené rozšíření hořce tolitovitého ve světě (Zdroj podkladových dat: ESRI WORLD; Zdroj dat: Flora Italiana (http://luirig.altervista.org), Gentian Research Network (http://gentian.rutgers.edu), Germplasm Resources Information Network (http://www.ars- grin.gov), Global Biodiversity Information Facility (http://data.gbif.org), Interactive Flora of NW Europe (http://wbd.etibioinformatics.nl), Panoramio (http://www.panoramio.com), Wilford, R.(2010): Alpines from Mountain to Garden)

Druhotný výskyt je také zaznamenán ve Velké Británii, kde je pěstován jiţ od 17. století v zahradách, odkud se nejspíše rozšířil do volné přírody. Vyskytuje se ve Východním a Západním Sussexu, Středozápadním Yorku a Centrálním Skotsku (http://wbd.etibioinformatics.nl). Mimo Evropu a západní Asii je zaznamenán i výskyt v Kanadě v okolí Vancouveru, nejspíše se však jedná o druhotný lokální výskyt vlivem člověka (http://data.gbif.org).

4 ROZŠÍŘENÍ HOŘCE TOLITOVITÉHO V ČR

Obr. 8 Rozšíření hořce tolitovitého v rámci ČR, dle Databanky flóry České republiky (data odpovídají stavu v dubnu 2012), barevně upraveno dle literatury: modře - přirozené rozšíření, červeně - pravděpodobně druhotné rozšíření (Zdroj dat: http://www.florabase.cz) Výše uvedená mapa vznikla z dat České národní fytocenologické databáze (dále jen ČNFD) a Floristické dokumentace Akademie věd ČR, v.v.i. Jedná se o síť s velikostí buněk přibliţně 10×10 kilometrů, dále rozdělených na čtyři části. V rámci čtverce se bere v potaz pouze výskyt nebo absence záznamu hořce tolitovitého v dané oblasti. Nejvýznamnější přirozený výskyt je v Beskydech a v Krkonoších s přesahem do Jizerských hor. V Orlických horách a Hrubém Jeseníku je výskyt nejspíše druhotný. Další menší lokality v Luţických horách, Polabí a Jiţních Čechách vznikly téměř jistě druhotně vlivem člověka nebo se můţe jednat o chybu při tvorbě záznamu. Hořec tolitovitý se vyskytuje v Orlických horách na dvou lokalitách, a to poblíţ Deštné v Orlických horách ve výšce 950 m n.m. a v Orlickém záhoří ve výšce 590 m n.m. První záznamy z těchto lokalit jsou z let 1995 a 1996. Dle Kučery a Hadače (2000) jsou obě lokality pravděpodobně druhotné.

Areál rozšíření hořce tolitovitého dle České národní fytocenologické databáze V České republice je poměrně dlouhá tradice tvorby a uchovávání fytocenologických snímků po celém území státu. Do poloviny 90. let 20. století však byly informace z těchto snímků roztroušeny v mnoţství různých publikací a zpráv. Navíc chyběla na území ČR moderní klasifikace vegetace. Spoluprací českých odborníků se zahraničními se začala jednotná databáze formovat od roku 1995. Pro zpracování fytocenologických snímků začalo být vyuţíváno programu TURBOVEG. Postupně tak vznikala Česká národní fytocenologická databáze (dále jen ČNFD). Jiţ v roce 2005 se jednalo o třetí nejrozsáhlejší fytocenologickou databázi na světě (Chytrý a kol., 2007). Pro klasifikaci vegetace na základě fytocenologické databáze byla vybrána metoda Coctail (Bruelheide, 1995, 2000), která umoţňuje vytvářet explicitní definice vegetačních jednotek, jejichţ pomocí lze kaţdý snímek k těmto jednotkám jednoznačně přiřadit nebo nepřiřadit (Chytrý a kol., 2007). Při vyuţití dat ČNFD je problém v rovnoměrnosti rozloţení fytocenologických snímků v rámci celé republiky. Výrazně hustější síť fytocenologických snímků bývá ve zvláště chráněných územích a v přírodě blízkých stanovištích. V České republice je souvislejší přirozený výskyt hořce tolitovitého pouze v Krkonoších a Beskydech, případně jejich okolí. Rozšíření druhu v těchto oblastech je podrobněji uvedeno dále v práci. Rozšíření hořce tolitovitého v Krkonoších a Jizerských horách

Obr. 9 Areál rozšíření hořce tolitovitého v Krkonoších a Jizerských horách, dle České národní fytocenologické databáze (Zdroj dat: ARC ČR 500; ČNFD; DIBAVOD)

Hořec tolitovitý zde má nejsevernější areál rozšíření. Jeho Nejhustší výskyt je vázán na oblasti nad horní hranicí lesa a jejich okolí. První ze dvou hlavních oblastí výskytu je v okolí Studniční hory, Luční hory, Liščí hory a západních svahů Sněţky. Druhou oblastí s hustým výskytem je na svazích v okolí vrcholů Kotel, Sokolník, Violík, Vysoké kolo. Obě hlavní lokality se velkou částí nachází v I. zóně Krkonošského národního parku. Z ČNFD však nelze s jistotou říci, ţe se opravdu jedná o nejhustší výskyt v rámci Krkonoš, protoţe jsou to zároveň lokality s nejvíce fytocenologickými snímky. Směrem severozápadním je rozšířen hořec tolitovitý i do Jizerských hor, kde má dle ČNFD sedm lokalit. Areál rozšíření hořce tolitovitého pokračuje samozřejmě i za hranice do Polska. Směrem jiţním má hranici rozšíření přibliţně na úpatí Krkonoš. Zajímavostí je osamocená lokalita v okolí toku Jizery, kam byla nejspíše semena hořce splavena tokem. Rozšíření hořce tolitovitého v Moravskoslezských a Slezských Beskydech

Obr. 10 Areál rozšíření hořce tolitovitého v Moravskoslezských a Slezských Beskydech, dle České národní fytocenologické databáze (Zdroj dat: ARC ČR 500; ČNFD; DIBAVOD) Hořec tolitovitý zde má přímo v zájmovém území svou východní hranici téměř souvislého areálu v Karpatském oblouku, který na naše území zasahuje ze Slovenska. Hlavní oblasti výskytu hořce tolitovitého v Moravskoslezských Beskydech je vázána na nejvyšší vrcholy této hornatiny. Jedná se hlavně o masivy Radhoště, Kněhyně, Smrku, Lysé hory a Travného. V jejich okolí je jiţ výskyt výrazně řidší nebo zde nebylo provedeno takové mnoţství fytocenologických snímků, aby zachytly hustější výskyt. V menších skupinkách se hořec tolitovitý vyskytuje také ve Slezských Beskydech. Během terénního mapování byl zaznamenán výskyt mnoha jedinců hořce tolitovitého v oblasti Palkovických hůrek, zde ale bude výskyt druhotný rozšířením ze zahrad.

5 FYZICKOGEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA ÚZEMÍ

5.1 Geologické poměry Celé zájmové území je součástí flyšového pásma Západních Karpat, které patří do soustavy geologicky mladých pásemných pohoří, vznikajících koncem druhohor a ve třetihorách z usazenin moře, nazývaného Tethys. Z hlediska sloţení a tektonické stavby se jedná o pásmo, vyznačující se mnohonásobným rytmickým střídáním jílovců, prachovců, pískovců a slepenců. Mocnosti rytmů jsou silně proměnlivé, od pár centimetrů do desítek metrů (Chlupáč a kol., 2002). Tektonická stavba karpatského flyše je výsledkem horotvorných pohybů druhé fáze alpínského vrásnění. Vrásněné hmoty flyšových sedimentů vytvořily velké příkrovy, které byly sunuty přes sebe převáţně severním a severozápadním směrem. Po dokončení příkrovové stavby se uplatňovaly především pohyby podél zlomů. Zdvihové pohyby dále pokračují i ve čtvrtohorách (http://moravske-karpaty.cz). V závislosti na velikosti zdvihu a na odolnosti hornin tvoří jednotky budované odolnými souvrstvími hornatiny a vrchoviny, a oblasti podléhající odnosu pak brázdy a pahorkatiny (http://beskydy.ochranaprirody.cz). Celé zájmové území buduje v horní vrstvě příkrov slezský, který je nasunut ve velké mocnosti přes příkrov podslezský. Skládá se z několika dílčích jednotek. Největším celkem je jednotka godulského vývoje. Je sloţena převáţně z odolnějších vrstev a jejímu rozšíření odpovídá pásmo nejvyšší hornatiny Moravskoslezských Beskyd (http://moravske-karpaty.cz). Vrstevní sled celého godulského vývoje tvoří následující souvrství v chronologickém pořadí: těšínské, těšínsko-hradišťské, veřovické, lhotecké, mazácké, godulské, istebňanské a soubor vrstev menilitových. Z uvedených vrstev se svojí rozlohou, mocností a vazbou na terénní tvary nejvíce projevují především vrstvy godulské. Ty zároveň s úzkým pásem mazáckého souvrství a částmi istebňanského souvrství tvoří geologický základ celého zájmového území (Chlupáč a kol., 2002). Godulské vrstvy (cenoman – turon) jsou mocné aţ 2000 metrů. Jsou pro ně typické zelenavé glaukonitické pískovce, které jsou velmi odolné, a budují hlavní masiv Moravskoslezských Beskyd se všemi nejvyššími vrcholy. Mocnost lavic odolných vrstev pískovců bývá 0,3–4 m. Příkré čelo těchto vrstev tvoří nápadné severní svahy, prudce se zvedající z podbeskydských pahorkatin. Pískovce jsou nevápnité, křemenitovápnité, ale i slabě vápnité nebo jsou to aţ brekcie se štramberským vápencem. Jílovce jsou nevápnité, červené, ale i šedozelené, tmavě šedé, prachově písčité a jemně slídnaté. V zájmovém území tvoří godulské vrstvy většinu geologického podloţí (http://moravske-karpaty.cz). Mladší pískovcové vrstvy istebňanské (maastricht – dán) jsou mocné jen 1000– 1200 metrů. Oproti godulskému je tento pískovec méně odolný, coţ se v terénu projevuje menší absolutní výškou i reliéfovou energií území. V zájmovém území se tyto vrstvy vyskytují pouze při jiţním okraji území, kde se v menší mocnosti nasouvají nad godulské vrstvy (http://moravske-karpaty.cz).

V severní části území (severní svahy Nořičí, Velké a Malé Stolové, Smrčku, Skalky) vystupují v úzké vrstvě ostravické pískovce mazáckého souvrství. Ty se odlišují zejména svojí chemickou reaktivitou, která je díky vloţkám silicitům výrazně kyselejší (http://moravske-karpaty.cz). S vystupujícím skalním podloţím se v území setkáváme pouze v minimální míře. Přirozené výstupy podloţí jsou vázané na vrcholové partie území a říční koryta. Ve vrcholových partiích nalezneme výstupy skal v měřítku jednotek metrů nebo skalní rozsedliny, aţ pseudokrasové jeskyně. V korytech řek se setkáme s typickým deskovým uspořádáním vrstev, na kterých lze dobře identifikovat jejich sklonitost a směr. Kromě výše uvedeného se v území hojně vyskytují výstupy skalního podloţí ovlivněného lidskou činností. Jsou to zejména zářezy cest a kamenné lomy. Pro oblast řešeného území je typický výskyt kamenů a balvanů. To je pro flyšové Karpaty poměrně ojedinělé a je to typické pouze pro oblasti godulských vrstev s odolnými pískovci. V území se místy vyskytují i balvanové proudy a kamenná moře.

Obr. 11 Zářez cesty a typické Obr. 12 Hlubinné rozsedání hřbetu ve flyšové střídání pískovců a jílovců vrcholové části Čertova mlýna (1205 m) godulských vrstev Prakticky celá oblast je pokryta různě mocnými zvětralinami výše uvedených souvrství. Největších mocností, v rámci zájmového území, dosahují na jiţních svazích Radhoště.

5.2 Reliéf a geomorfologie Tab. 2 Zařazení území do geomorfologického členění dle Demek, Mackovčin a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR. Hory a níţiny Systém Alpsko-himalájský Subsystém Karpaty Provincie Západní Karpaty Subprovincie Vnější Západní Karpaty Oblast Západní Beskydy Celek Moravskoslezské Beskydy Podcelek Radhošťská hornatina Okrsek Radhošťský hřbet

Obr. 13 Geomorfologické členění zájmového území a blízkého okolí (geomorfologické celky barevně, geomorfologické okrsky textem) (Zdroj dat: Demek, Mackovčin a kol., 2006)

Mapa geomorfologického členění byla převzata ze zdroje s mapovým měřítkem 1: 500 000. V některých jiných zdrojích jsou hranice mírně posunuty a přesnější, ale přibliţně odpovídají výše uvedenému rozloţení. Pro účely diplomové práce jsou podklady dostatečné.

Vzhledem k dalším částem geomorfologického celku Moravskoslezské Beskydy, má Radhošťský hřbet obdobnou geologickou skladbu a geomorfologický vývoj reliéfu. Liší se od nich zejména nadmořskou výškou a orientací hřbetů. Geomorfologický celek Podbeskydská pahorkatina se liší hlavně niţší nadmořskou výškou s plošším reliéfem, ze kterého vystupují izolované vrcholy (např. Červený kámen, Ondřejník, Pekliska, Rakovec, Skalky). Celek Roţnovská brázda je široká sníţenina mezi Moravskoslezskými Beskydy a Hostýnsko-vsetínskou hornatinou, má odlišný tvar reliéfu a z velké části je vyplněná zejména zvětralinami a fluviálními sedimenty. Radhošťský hřbet je členitá hornatina ve východní části Radhošťské hornatiny o ploše 106,58 km2. Je tvořen převáţně souvrstvím pískovců a jílovců godulského souvrství slezské jednotky. Čelo příkrovu je na severu místy zdůrazněno poklesovým zlomem. Jde o erozně denudační izoklinální strukturní hřbet při okraji vrásového příkrovu (Demek, Mackovčin a kol., 2006). Povrch hornatiny je stupňovitý s rozevřenými trhlinami a závrtovými balvanovými strouhami. Vyskytují se zde četné strukturně předisponované plošiny, tvrdoše a strukturní hřbety na pískovcových vrstvách. Zejména na jiţních svazích se objevují hluboké svahové deformace vlivem hlubinného plouţení. Na ně je vázán výskyt pseudokrasových trhlinových jeskyní (Demek, Mackovčin a kol., 2006). Pseudokrasové trhliny v godulských pískovcích se vyskytují hlavně na hřebeni Radhošť-Pustevny, Čertově mlýně a Kněhyni. Nejvýznamnější jeskyně jsou Cyrilka (s délkou 370 m je nejdelší pseudokrasovou jeskyní v ČR) a Kněhyňská jeskyně, která je nejhlubší v celých flyšových Karpatech (hloubka 57 m). Všechny trhliny a jeskyně jsou stále ve stádiu geneze, a sesuvnými pohyby se stále rozšiřují a prohlubují (http://www.beskydy.ochranaprirody.cz). V Moravskoslezských Beskydech nebylo prozatím prokázáno zalednění. Tvary terénu, připomínající ledovcové kary na severní straně Smrku, jsou povaţovány za sněhové čili nívační kotle (http://www.beskydy.ochranaprirody.cz). V zájmovém území jsou však náznaky periglaciální modelace. Místy se zde vyskytují strukturně předisponované kryoplanační terasy a mrazové sruby. Na prudkých svazích vznikly balvanové valy a proudy. Na mírných svazích probíhal soliflukcí odnos rozmrzlého povrchového zvětralinového pláště, doprovázený jeho akumulací na úpatích. V údolích řek vznikly rozsáhlé a mocné nánosy říčních sedimentů, doprovázené místy vrstvami sprašových hlín. Údolí jsou hluboce zařezaná, s náplavovými kuţely (Demek, Mackovčin a kol., 2006). V současnosti probíhá především přemísťování starší zvětralinové pokrývky, které se projevuje tvorbou zářezů v pramenných oblastech vodních toků, tvorbou strţí i odnosem naplavených sedimentů na nárazových březích řek (http://www.beskydy.ochranaprirody.cz). Zejména jiţní část území má vyvinutou hustou strţovou síť. Pro oblast Beskyd jsou typické sesuvy. Pro ně jsou dány vhodné předpoklady ukloněním střídajících se propustných a nepropustných vrstev souhlasně se sklonem svahů. Geologické vrstvy jsou v území ukloněné převáţně jiţním, aţ jihovýchodním směrem. Starší i současné sesuvy se nacházejí téměř po celém území jiţně orientovaných svahů, v údolí Čeladenky a jiţní části údolí Ostravice. Plošně i hloubkou nejrozsáhlejší sesuvy se vyskytují na jiţních svazích Čertova mlýna.

Nejvyšším bodem je Smrk (1 276,3 m), který je zároveň druhým nejvyšším vrcholem Moravskoslezských Beskyd. Další významné body jsou Kněhyně (1257 m), Čertův mlýn (1206 m), Malý Smrk (1174 m), Radhošť (1129 m), Nořičí hora (1074 m), Magurka (1068 m), Tanečnice (1048 m), Velká Stolová (1046 m), Malá Stolová (1009 m) a další. Nejniţší bod leţí ve výšce 399 m n. m., nachází se v jihozápadní části území v blízkosti toku Bečvy. Průměrná nadmořská výška celého území je 752,7 m n.m. Sklonitost svahů na 20 metrů délky se pohybuje v rozmezí 0–37,7°. Průměrná sklonitost území je 18,6°. Severně orientované svahy mají větší sklonitost s průměrem 20,3°. Jiţní svahy jsou celkově mírnější s průměrem 17°. 35 Plocha Klouzavý průměr 10ti metrů 30

]

ha 20 [

15 Plocha

700 750 800 400 425 450 475 500 525 550 575 600 625 650 675 725 775 825 850 875 900 925 950 975

1000 1025 1050 1075 1100 1125 1150 1175 1200 1225 1250 1275 Nadmořská výška [m n.m.] Obr. 14 Rozloţení ploch nadmořských výšek zájmového území v kroku 1 m a s klouzavým průměrem deseti metrů (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

600

500

] 400

ha [ 300

Plocha 200

100

0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°]

Obr. 15 Rozloţení ploch sklonitosti svahů zájmového území v kroku 1° (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

5.3 Klimatické charakteristiky Tato kapitola je zaměřena na meteorologické charakteristiky podnebí studovaného území. Při sběru dat se vycházelo především z údajů z Atlasu podnebí Česka (2007), map různých klimatických charakteristik, vydaných v letech 1975–1989 Akademií věd ČSR, a doplněny byly údaji z meteorologických stanic v území a jeho okolí. Základní vlastnosti podnebí v zájmovém území určuje jeho poloha a ovlivňuje členitý reliéf. Vzhledem k poloze v rámci Evropského kontinentu zde panuje mírně kontinentální klima. V průběhu roku se nad celou ČR převáţně vyskytují vzduchové hmoty mírného pásu, během zimy se mohou objevit i vpády arktického vzduchu a v létě pak vzduchu tropického. Jednotlivé povětrnostní situace určitého typu trvají v průměru 3–5 dní. Díky velikosti zkoumaného území zde nejsou podmínky pro velké rozdíly v klimatických charakteristikách vlivem zeměpisné polohy, ale daleko více se projevují vlivy nadmořské výšky, tvaru reliéfu a vlastnosti aktivního povrchu. Celkově největší rozdíly charakteristik v rámci území jsou mezi vrcholovými partiemi Smrku a údolím Bečvy poblíţ Roţnova pod Radhoštěm v jihovýchodní části řešeného území. V celé kapitole o klimatu území jsou data přenesena ze zdroje s výrazně menším měřítkem mapování, proto nemusí plně reprezentovat skutečné rozloţení faktorů. Většina dat byla získána z Atlasu podnebí Česka s měřítkem map mezi 1: 1 mil. a 1: 2 mil. Některé hranice intervalů byly případně upřesněny dle starších map stejných charakteristik 1: 500 000, vytvořené Akademií věd ČSR v letech 1975–1989. V případě členitého území, jako je zájmové, je velice problematické určit jednotlivé klimatické podmínky podrobněji. I kdyby byly k dispozici mapy větších měřítek, tak by stále sami o sobě nesly určitou míru nepřesnosti. V zájmovém území a jeho blízkém okolí se nachází 5 klimatologických a 6 sráţkoměrných stanic. I přes relativně hustší síť měření nelze přesně postihnout lokální vlivy mikroklimatu.

5.3.1 Teplota vzduchu

Obr. 16 Průměrná roční teplota vzduchu v zájmovém území (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK; Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

V zájmovém území se průměrná roční teplota vzduchu pohybuje mezi méně neţ 4°C a více neţ 7°C. Nejniţší teploty bývají na vrcholu Smrku, a dále Kněhyně a Čertova mlýna. Lze předpokládat, ţe na Smrku (1276 m) bude průměrná roční teploty o něco vyšší neţ na Lysé hoře (1323 m), kde je 2,6°C (http://www.lysahora.cz). Nejvyšší průměrné teploty bývají v jihozápadní části území, kde je zároveň nejniţší nadmořská výška. Lze předpokládat, ţe průměrné roční teploty budou velice podobné stanici Roţnov pod Radhoštěm (374 m), která je vzdálená méně neţ 1 km východně. Na této stanici je průměrná roční teplota 7,5°C (Pavelka a kol., 2001). Typickým rysem pro takové to horské oblasti je výskyt teplotních inverzí, hlavně v zimním období. Pro následující část byly vybrány nejteplejší a nejchladnější části území. Nejteplejší částí území je zpravidla jihozápadní okraj u Roţnova pod Radhoštěm. Nejchladnější částí území je vrchol Smrku.

] 10

° [ 5

Teplota 0

-5

-10

září

říjen

únor

leden

srpen

duben

červen

květen

březen

listopad

prosinec červenec

Nejnižší teplota Nejvyšší teplota Lysá hora

Obr. 17 Roční chod nejvyšších a nejniţších průměrných měsíčních teplot vzduchu v zájmovém území dle Atlasu podnebí Česka, jako hodnoty jsou brány středy intervalů teplotních rozmezí, a roční chod průměrných teplot vzduchu na Lysé hoře (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

Z rozloţení ročního chodu průměrných měsíčních teplot vzduchu dle Atlasu podnebí je patrné, ţe nejvyšší teploty bývají v červenci (min. 12–13°C; max. 16–17°C), a pak v srpnu. Nejniţší teploty bývají v lednu (min. -6 aţ -5°C; max. -3 aţ -2°C). Rozdíl mezi nejchladnějším a nejteplejším obdobím je 18–19°C. Rozdíl intervalu teplot mezi nejchladnější a nejteplejší částí území bývá 3–4°C (Tolasz a kol., 2007). Jako minimální teplota pro růst dřevin a rostlin se často uvádí 10°C. Průměrná denní teplota vzduchu nad 10°C nastupuje ve vrcholových partiích Kněhyně a Smrku průměrně v prvních dnech června, a vyskytuje se zde v průměru 80–100 dní za rok, přibliţně ve výšce nad 1000 m bývá 100–120 dní za rok. Na většině území se pak vyskytuje 120–140 dní za rok. V údolí nejteplejší jihozápadní části území se vyskytuje více neţ 140 dní ročně (Tolasz a kol., 2007). Průměrná roční suma teplot vzduchu nad 10°C je na většině území v intervalu 1500–2000°C. Vrcholové partie Kněhyně, Čertova mlýnu a Smrku mají sumu pod 1500°C. S klesající nadmořskou výškou suma teplot roste. Okrajové části území jiţ spadají do oblasti s 2000–2200°C. Nejteplejší jihozápadní okraj území v údolí Bečvy má sumu teplot >10°C i přes 2200°C (Tolasz a kol., 2007). Průměrný počet mrazových dní, kdy teplota během dne klesne pod 0°C, je ve většině území 140–160 dní za rok. Ve vrcholových partiích Radhoště, Kněhyně, Čertova mlýnu a Smrku je 160–180 dní. Na okraji území v údolí Bečvy a v okolí v. n. Šance je 120–140 dní za rok (Tolasz a kol., 2007). Průměrný počet ledových dní, kdy teplota během dne nevystoupí nad 0°C, je ve většině území 60–70 dní za rok. Ve vrcholových partiích Kněhyně a Smrku se vyskytují po dobu 70–80 dní. Na vrcholu Smrku je počet ledových dní i přes 80 za rok. Na okraji území v údolí Bečvy a v okolí v. n. Šance je to 40–50 dní za rok (Tolasz a kol., 2007).

5.3.2 Sráţky

Obr. 18 Průměrné roční úhrny sráţek v zájmovém území (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK; Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

Celé zájmové území je nadprůměrně zavlaţované, ale z hlediska frekvence výskytu sráţek není území nadměrně deštivé. Během roku jsou v území denní sráţky s více neţ 1 mm v průměru 140–150 dní za rok. Průměrné roční úhrny sráţek se pohybují v rozmezí mírně pod 1000 mm a více neţ 1400 mm. Nejniţší průměrné úhrny sráţek bývají v jihozápadní části území, kde je zároveň nejniţší nadmořská výška (Tolasz a kol., 2007). Lze předpokládat, ţe průměrné roční úhrny sráţek v této oblasti budou podobné, jako na stanici Roţnov pod Radhoštěm (374 m), a to 958 mm (Pavelka a kol., 2001). Nejvyšší roční úhrny sráţek bývají na vrcholu Smrku a dále ve vrcholových částech hřebenu Kněhyně, Čertova mlýna, Tanečnice, Nořičí a Radhošti. Lze předpokládat, ţe na Smrku (1276 m) bude průměrný roční úhrn sráţek podobný jako na Lysé hoře (1323 m), kde je 1459 mm (http://www.lysahora.cz). Pro následující část byly vybrány sráţkově nejbohatší a nejchudší části řešeného území. Nejvyšší úhrny sráţek během roku bývají na vrcholu Smrku, k této části se v některých měsících přidávají oblasti kolem Kněhyně, Čertova mlýna a Tanečnice. Nejniţší úhrny sráţek v jednotlivých měsících bývají vţdy v jihozápadní části území poblíţ Roţnova pod Radhoštěm, někdy také v niţších polohách západně od Pusteven. Z hlediska reţimu přísunu sráţek je podstatné, ţe ve výškách přibliţně nad 800 m začíná mnoţství horizontálních sráţek převyšovat intercepci vegetace. To má kladný vliv na zvyšování vlhkosti vzduchu a přísun vody pro vegetaci. Na druhou stranu následně větší mnoţství vertikálních sráţek odtéká do podloţí nebo říčním systémem pryč z území.

220 200

180 ]

160

mm [ 140 120 100 Úhrn srážek Úhrn 80 60

září

říjen

únor

leden

srpen

duben

červen

květen

březen

listopad

prosinec červenec

Nejnižší srážky Nejvyšší srážky Lysá hora

Obr. 19 Roční chod nejvyšších a nejniţších průměrných měsíčních úhrnů sráţek v zájmovém území dle Atlasu podnebí Česka, hodnotami jsou brány středy intervalů sráţkových rozmezí, a roční chod průměrných sráţek na Lysé hoře (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

V zájmovém území můţeme charakterizovat roční chod sráţek jako tzv., středoevropský typ, s maximem v letních měsících a minimem v zimních měsících. Z rozloţení ročního chodu průměrných měsíčních úhrnů sráţek dle Atlasu podnebí je patrné, ţe nejvyšších úhrnů je dosahováno v červnu a červenci (min. 120–140 mm; max. > 140 mm), dále v květnu a srpnu. Nejniţší úhrny bývají v lednu (min. 50–60 mm; max. 80–100 mm). Rozdíl mezi sráţkově nejbohatším a nejchudším měsícem je přibliţně 70–80 mm. Rozdíl intervalu úhrnů sráţek mezi nejvyššími a nejniţšími v zájmovém je nejmenší v květnu, kdy jsou sráţky v celém území přibliţně vyrovnané. Největší rozdíly v území jsou v prosinci a lednu, i více neţ 40 mm za měsíc (Tolasz a kol., 2007). Průměrný roční úhrn sráţek v letním půlroce (duben-září) je na většině území více neţ 700 mm. Na jiţním, jihozápadním a západním okraji území v niţších polohách klesá úhrn sráţek v letním půlroce na 600–700 mm (Tolasz a kol., 2007). Průměrný počet dní se sněhovou pokrývkou během roku je ve vrcholových partiích Kněhyně, Čertova mlýnu, Smrku a jejich okolí 140–160 dní. Během sezóny v těchto oblastech napadne 350–500 cm nového sněhu s průměrnou maximální výškou 100–150 cm. V části území s nadmořskou výškou nad 700 m je průměrně za sezónu 120–140 dní se sněhovou pokrývkou, 250–350 cm nového sněhu a 50–100 cm maximální výšky sněhové pokrývky. V nejniţších partiích trvá sněhová pokrývka v průměru 100–120 dní za rok a napadne zde v průměru 150–250 cm nového sněhu s průměrnou maximální výškou 30–50 cm (Tolasz a kol., 2007). Sněhová pokrývka v nadmořské výšce přibliţně nad 900 m nastupuje během období 20.–31. 10. a končí v období 30. 4. – 10. 5. Oproti tomu v nejniţších částech území pod 500 m začíná sněhová pokrývka v období 10.–20. 11. a končí 31.3 – 10.4. Ve zbytku území se doba výskytu sněhové pokrývky pohybuje v rozmezích výše uvedených (Tolasz a kol., 2007).

5.3.3 Klimatické klasifikace

Obr. 20 Klimatické oblasti dle Quitta v rámci zájmového území (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK; Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

Quittova klimatická klasifikace byla vytvořena pro území bývalého Československa a poprvé byla uvedena v roce 1971. Z celkových 22 oblastí pro celé Československo se v zájmovém území vyskytují 4. Zároveň se jedná o čtyři nejchladnější oblasti v rámci celé České republiky. Jejich vymezení a odlišnost jsou uvedeny v tabulce v příloze. Dle Köppenovy klasifikace spadají vrcholové části hřbetů do Dfc – boreální klima s 1–3 měsíci s teplotou vyšší neţ 10°C, s vlhkým a mírně chladným podnebím a mírnou zimou. Většina zbývajícího území do Dfb – boreální klima se 4 a více měsíci s teplotou vyšší neţ 10°C, s vlhkým a mírně chladným podnebím a studenou zimou. Větší část jihozápadního okraje v údolí Bečvy a okrajové lemy v západní, severozápadní a severní části patří do Cfb – podtyp podnebí listnatých lesů mírného pásu se 4 a více měsíci s teplotou vyšší neţ 10°C, s vlhkým mírně teplým podnebím se suchou zimou (Tolasz a kol., 2007). Dle klimatické klasifikace Atlasu podnebí 1958 spadá většina území do mírně chladné oblasti C1 a niţší polohy do mírně teplé, velmi vlhké, vrchovinné oblasti B10 (Tolasz a kol., 2007).

5.3.4 Další vybrané charakteristiky

Vítr Vítr má vliv na další klimatické faktory, především oblačnost, sráţky a teplotu. Ve volné atmosféře převládá západní směr větru, v přízemních vrstvách je ovlivňován morfologií terénu, převáţně členěním horských pásem. Například na meteorologické stanici Lysá hora (1323 m) převládá během roku západní vítr (přibliţně 20 % doby), dále je nejčastěji jiţní (18 %), severní (15 %) a severozápadní (14 %) (Tolasz a kol., 2007). Ve vrcholových partiích nad 900 m je průměrná roční rychlost větru 5–6 m.s-1. V niţších polohách je průměrná rychlost větru o 2–3 m.s-1 niţší. Vyšší průměrné rychlosti větru jsou v zimě a v letním období jsou niţší (Tolasz a kol., 2007). Vítr se v krajině projevuje i přímo na vegetaci, např. vlajkové formy stromů v exponovaných polohách (hlavně vrcholy Radhoště, Kněhyně, Čertova mlýna a Smrku). Zásadní vliv má také na šíření semen hořce tolitovitého, která se převáţně šíří větrem. Vzhledem k převládajícímu směru proudění je moţné, ţe výrazně brání šíření hořce tolitovitého směrem na západ, jihozápad aţ jih. Tento druh má totiţ na Radhošti areál svého nejzápadnějšího rozšíření v Beskydech (alespoň dle České národní fytocenologické databáze) i přesto, ţe by dále na západ přes sedlo Pindula mohl najít vhodné podmínky pro svůj růst. Sluneční svit Území se nachází v oblasti s průměrem 1500–1600 hodin slunečního svitu za rok. Nejvíce hodin slunečního svitu připadá na červen, průměrně 180–190 hodin měsíčně. Nejméně na prosinec, průměrně 40–50 hodin za měsíc. V horách je větší oblačnost v zimě a v niţších polohách naopak v létě. Průměrný roční úhrn slunečního záření je kolem 1500–1600 MJ.m-2 (Tolasz a kol., 2007).

5.4 Hydrologické poměry Podpovrchová voda Zájmové území je celkově chudé na podzemní vody v důsledku geologické stavby, neboť málo propustné horniny karpatského flyše se vyznačují nepříznivými podmínkami pro výskyt a oběh podzemních vod. Uvedené skutečnosti podmiňují nepříznivé hydrogeologické poměry a nedostatek zdrojů podzemních vod z hlediska vodohospodářského. Na území se vyskytují tři hydrogeologické rajóny základní vrstvy. Jsou to Flyš v povodí Ostravice (č. 3212), Flyš v mezipovodí Odry (č. 3213) a Flyš v povodí Bečvy (č. 3221). Všechny tři rajóny mají podobný charakter, jen spadají do jiného povodí. Rajóny se nacházejí v západním úseku vnějšího flyšového pásma (http://geology.cz). Hydrogeologické struktury jsou charakterizovány puklinovými podzemními vodami ve zpevněných flyšových paleogenních a křídových horninách - jílovcích, slínovcích, pískovcích a břidlicích (Pavelka, 2001). Členitý terén podmiňuje vznik dílčích hydrogeologických struktur. Vzhledem k různé propustnosti i různé infiltraci se hydrogeologické struktury místy překrývají s hranicemi hydrologických povodí. Vcelku lze rajóny označit jako málo propustné (http://geology.cz). Zdroje podzemních vod mají malou a kolísavou vydatnost. Příznivější podmínky jsou v říčních sedimentech a mocnějších zvětralinách při úpatí svahů, často překrývajících údolní nivu. Akumulace podzemních vod jsou závislé na mocnosti nezpevněných uloţenin, a proto v důsledku většinou jejich malé mocnosti jsou málo vydatné. I kdyţ podmínky pro tvorbu podzemních vod v území nejsou příznivé, tak jsou neodmyslitelnou součástí valašské hornaté krajiny vývěry podzemních vod a prameny, které jsou často upraveny do studánek (Pavelka a kol., 2001). Ty podstatně zvyšují vlhkost ve svém okolí. Povrchová voda Zájmové území patří do jedné ze sráţkově nejbohatších území v ČR, a díky malé propustnosti flyšového podloţí většina sráţkové vody odteče po povrchu. Specifický odtok je přes 30 l.s-1.km-2, coţ je jeden z nejvyšších v celé ČR. Období s největším povrchovým odtokem je vázáno na části roku s největšími úhrny sráţek a na jarní tání sněhu. Nejvodnějšími měsíci jsou březen a duben, kdy je zdrojem vody tající sníh. Druhotné maximum je v červnu a červenci z dešťových sráţek. Naopak nejmenší odtok je vázán na zimní měsíce prosinec, leden a únor, kdy je většina vody zadrţována ve sněhové pokrývce. Říční síť je poměrně hustá. Dle vodních toků DIBAVOD je hustota vodních toků 1,63 km.km-2. Toky se vyznačují velkou rozkolísaností průtoků během roku. Extrémní kolísání hladiny toků bývá hlavně v letním období. V období s malými úhrny jsou průtoky řek na velmi malé úrovni, menší toky často téměř vysychají. Naopak v období extrémních sráţek nebo při rychlém tání sněhu, roste odtoková vlna velice prudce. Navíc při vyšších úhrnech sráţek odtéká značné mnoţství vody po svazích v ronech. Na odtokové podmínky je také patrný vliv intercepce horizontálních sráţek vegetací, díky tomu jsou vertikální sráţky minimálně zadrţovány porostem, a následně i při menších úhrnech sráţek většina objemu odtéká do podloţí nebo říční sítí z území.

Obr. 21 Říční síť zájmového území a blízkého okolí (Zdroj dat: ARC ČR 500; DIBAVOD)

Vodní toky jsou poměrně krátké s prudkým sklonem. Všechny toky jsou velmi štěrkonosné, coţ je specifikum ve srovnání s jinými toky v ČR. Poměrně měkké skalní podloţí se snadno rozpadá. Kameny jsou vodou odnášeny v korytech potoků, kde se dále drtí na štěrk a písek. Velké mnoţství unášených štěrků a písků, zejména při povodních, způsobuje ve vhodných podmínkách opět zanášení toků a vznik štěrkových nebo písčitých lavic na větších tocích, jako jsou Čeladenka, Dolní rozpitský potok, Kněhyně a Velký potok (Pavelka a kol., 2001). Všechny vodní toky náleţí do pstruhového pásma. Úpravy toků na konci 19. století a v celém 20. století se vodních toků v zájmovém území dotkly v menší míře také. Jedná se spíše o dolní části větších toků, kde bylo zájmem alespoň částečné zpomalení odtoku při větších úhrnech sráţek menšími hrázkami, nebo zabránění rozlivu vody kamenným zpevněním břehů toku. V ostatních částech vodních toků se jedná zejména o úpravy toku, slouţící k ochraně zpevněných i nezpevněných lesních cest. Jedná se hlavně o propustě pod komunikacemi a vytváření koryt podél cest. Pro výskyt hořce tolitovitého je podstatná ochrana komunikací vytvářením koryt podél nich, díky tomu nalézá hořec v okolí těchto koryt příznivé podmínky pro svůj růst. Čistota vody je v zájmovém území na velmi vysoké úrovni, jedná se o pramennou oblast mnoha vodních toků, a je zde pouze málo znečišťujících vlivů. V tocích je splavován téměř výhradně přírodní materiál.

Nejvýznamnější vodní plochou v zájmovém území a jeho blízkosti je vodní nádrţ Šance. Ta byla dokončena v roce 1969 na řece Ostravici. Má sypanou hráz a vodní plochu 333,5 ha, s maximální hloubkou 62,5 m. Celkový objem přehrady je 61,8 mil. m3. Hlavní funkcí přehrady je zásobování Ostravska pitnou vodou. Mezi další funkce patří ochrana proti povodním, vyrovnávání průtoků pro průmyslovou výrobu a výroba elektrické energie. Díky funkci zdroje pitné vody bylo v okolí vodní nádrţe vyhlášeno pásmo hygienické ochrany (http://www.pod.cz). Zaplavení údolí Ostravice mělo kladný i záporný vliv na rozšíření hořce tolitovitého. Lze předpokládat, ţe několik lokalit jeho výskytu bylo zaplaveno vodou. Ale na druhou stranu mu hygienické pásmo ochrany zajišťuje moţnost přirozeného vývoje v okolí přehrady. Navíc velká vodní plocha zvyšuje ve svém širokém okolí vzdušnou vlhkost, coţ je pro růst hořce tolitovitého příznivé. Kromě v. n. Šance se stojaté vody v zájmovém území nachází téměř výhradně v blízkosti sídel. Menší rybníky a záchytné zdrţe vod nalezneme pouze v jiţních, jihovýchodních, východních a severovýchodních okrajových částech zájmového území na úpatí svahů. Celé zájmové území patří do chráněné oblasti přirozené akumulace vod CHOPAV Beskydy, s celkovou plochou 1162 km2 (http://www.pod.cz). Ochrana je vázaná na podpovrchové i povrchové vody V oblasti je zakázáno významně zmenšovat rozsah lesních pozemků, rozsáhle odvodňovat a provádět zemní práce, těţit radioaktivní suroviny a ukládat odpady.

Obr. 22 Ronový odtok a ronová eroze Obr. 23 Příklad přirozeného vodního běţná při vyšších úhrnech sráţek toku na prudkých svazích s hustou doprovodnou vegetací

5.5 Půdní poměry

Obr. 24 Půdní jednotky v zájmovém území (Zdroj dat: ARC ČR 500; Půdní mapa ČR 1:50 000, AOPK ČR, 2007 - mapové listy: 25-23 Roţnov pod Radhoštěm a 25-24 Turzovka) Půdní typy Nejrozšířenějším půdním typem v zájmovém území je kambizem (hnědé půdy), která zabírá 91,4 % území. Vyznačují se kambickým brunifikovaným horizontem (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Mívají velkou rozmanitost trofismu, zrnitosti, skeletovitosti, a různé chemické i fyzikální vlastnosti, závislé na lokálních podmínkách. Obsah humusu silně kolísá. S nadmořskou výškou většinou stoupá hloubka půdy, zvyšuje se kyprost a roste obsah humusu, který je však kyselejší. S vyšším mnoţstvím sráţek se zvětšuje míra promývání. Díky tomu přechází kambizemě ve vyšších polohách k půdám podzolovaným (Tomášek, 2007). Kambizemě jsou z lesnického hlediska dobré aţ velmi dobré lesní půdy, proto jsou většinou zalesněny (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Díky rozsahu tohoto typu jsou dále v této práci děleny na subtypy Ze subtypů převládá kambizem modální (58,8 % území), která se nachází v částech s průměrnými podmínkami území, od nejniţších poloh do nadmořské výšky přibliţně 900 m n.m. Na prudších svazích převaţuje kambizem rankerová (17,6 % území) s větším obsahem skeletu. Ve vrcholových partiích konvexních a na terénních hranách s výchozy zvětralin podloţí, bývá kambizem dystrická (13,5 % území). Jedná se o přechod mezi kambizemí modální a kryptopodzolem. Na občasně zaplavovaných lokalitách na úpatí svahů a v údolích, se vyskytuje i kambizem oglejená (1,17 % území), s vrstvami ovlivněnými redukčními procesy. Výjimečně se v území také vyskytují subtypy arenická (0,23 % území) a psefitická (0,04 % území), v oblastech toků Bučacího p. a Čeladenky.

Ve vrcholových partiích nad 1000 m n.m. a na ostřejších hranách nad 800 m n.m., se nejčastěji nachází kryptopodzol (3,7 % území), někdy označované jako kambizemě podzolované nebo rezivé půdy (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Hlavním půdotvorným procesem je intenzivní vnitropůdní zvětrávání, doprovázené výrazným uvolňováním seskvioxidů (Fe, Al). Humusový horizont je mělký a většinou překrytý vrstvami surového humusu. Kryptopodzoly jsou mělčí půdy a ve spodině často výrazně skeletovité (Tomášek, 2007). Jsou to půdy kyselé, aţ silně kyselé. Vyznačují se nízkou objemovou hmotností a vysokou kyprostí. Fyzikální stav těchto půd je příznivý (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Většina území kryptopodzolů patří mezi subtyp modální (3,23 % území), který vzniká na lehčích přemístěných horninách. Na vrcholech Kněhyně a Smrku se nachází i subtyp rankerový (0,48 % území), který se vyvíjí na silně skeletovitých substrátech s více neţ 50 % skeletu (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Podél říčních toků se většinou vyvinuly fluvizemě (na 2,59 % území). Vývojově se jedná o velmi mladé půdy. Vytvořily se na nivních sedimentech s výskytem vysoké hladiny podzemní vody. Jsou charakterizované fluvickými znaky, mezi které patří vrstevnatost a nepravidelné rozloţení organických látek s obsahem 0,5 % v celém profilu (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Sloţení humusu je relativně příznivé. Převáţně jsou to půdy hluboké, zrnitostní sloţení je velmi proměnlivé, fyzikální vlastnosti mají průměrné díky větší míře zamokření (Tomášek, 2007). Z fluvizemí převládá subtyp glejový (1,65 % území), který se vyznačuje výraznými reduktomorfními znaky v hloubce více neţ 60 cm. Tento subtyp se vyskytuje podél většiny menších toků. Podél větších vodních toků (Bučací potok, Čeladenka a Ostravice) se vyskytuje subtyp fluvizemě modální (0,95 % území) s původem ze středně těţkých substrátů (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Na rovinatějších částech niţších poloh území se na těţkých substrátech vyskytují pseudogleje modální (0,88 % území). Vytvářejí se buď pedogenně z kambizemí, nebo litogenně ze zvrstvených nepropustných substrátů. Jsou charakterizovány výskytem výrazného mramorovaného, redoximorfího horizontu (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Humusový horizont má zvýšený obsah humusu díky pomalému rozkládání organických látek. Z hlediska fyzikálních vlastností jsou značně nepříznivé díky silnému přemokření a nedostatku vzduchu v půdě. Zrnitostně jde převáţně o těţší aţ těţké půdy (Tomášek, 2007). Pseudogleje jsou půdami eubazickými aţ mesobazickými, se zvýšeným zastoupením amorfního oxidu ţeleza (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Podél dolních částí vodních toků, s velmi málo propustným podloţím (např. Dešťanský p., Kyčerov, Řasník a Velký p.), se vyvinul půdní typ glej (0,57 % území). Tento půdní typ je charakteristický reduktomorfním glejovým diagnostickým horizontem, a případně zrašeliněnými horizonty akumulace organických látek (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Pro vodní reţim je příznačné střídání silného provlhčení a vysychání v horních částech profilu. Půdní reakce je slabě kyselá aţ kyselá. Fyzikální vlastnosti jsou výrazně nepříznivé (Tomášek, 2007). V zájmovém území nalezneme subtyp modální (0,32 % území) na středně těţkém substrátu a subtyp fluvický (0,25 % území) na nivních sedimentech (http://klasifikace.pedologie.czu.cz).

Na prudkých svazích s dostatkem zvětralin se vyvinul ranker (0,44 % území). Vzniká ze skeletovitých rozpadů hornin či ze skeletovitých bazálních souvrství silikátových hornin s více neţ 50 % skeletu (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Hlavním půdotvorným procesem je humifikace. Humusový horizont se vyznačuje značným mnoţstvím částečně rozloţeného organického materiálu (Tomášek, 2007). V zájmovém území se ranker vyskytuje na masivu Smrku. Ve vyšších polohách jsou dvě lokality rankeru modálního (0,17 % území), vyznačující se sorpčním komplexem V>20 %. Na prudkých svazích je ranker suťový (0,27 % území) se skeletnatostí přesahující 80 % (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Půdním typem s nejmenším rozšířením je organozem (0,11 % území), někdy označovaná jako rašeliništní půdy. Organozemě jsou v celých Karpatech v ČR vzácné. V území se vyskytují pouze na jiţním úpatí Smrku v PR Podolánky a v okolí Velkého potoka. Půdy jsou charakterizované holorganickým horizontem o mocnosti 0,6 m (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Typickým znakem je prosycení vodou, nedostatek minerálních látek a velmi kyselá půdní reakce (Tomášek, 2007). V zájmovém území nalezneme organozem saprickou s rozloţeností látek více neţ 2/3 objemu (http://klasifikace.pedologie.czu.cz). Půdní druhy Na flyši Moravskoslezských Beskyd převládají hlinitopísčité a písčitohlinité půdy s obsahem skeletu v rozmezí 10–50 % (Weissmannová a kol., 2004). Ale mohou se v menší míře vyskytovat všechny půdní druhy od jílovitých po písčité.

Obr. 25 Hluboké a výrazně skeletovité kambizemě na odkryvu na jiţním svahu Radhoště v nadmořské výšce 800 m n.m.

5.6 Biota

5.6.1 Biotopy

Přibliţně 88,2 % zájmového území zaujímají lesy. Lesní vegetaci tvoří v rozmezí výšek 400–500 m n. m. květnaté bučiny asociací Dentario enneaphylli-Fagetum a Dentario glandulosae-Fagetum (L5.1). V rozmezí výšek 700–1000 m jsou nejčastěji acidofilní bučiny sv. Luzulo-Fagion (L5.4), které zabírají přes 23 % území. V obou případech je převládající dřevinou buk lesní (Fagus sylvatica), doprovázený jedlí bělokorou (Abies alba), javorem klenem (Acer pseudoplatanus) a smrkem ztepilým (Picea abies) (http://www.nature.cz). Podrost květnatých bučin je tvořen hlavně mezofilními druhy, například kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kyčelnice devítilistá (D. enneaphyllos), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), ostřice chlupatá (Carex pilosa) a kostřava lesní (Festuca altissima). Typickým podrostem acidofilních bučin bývá borůvka (Vaccinium mirtillus), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) a ve vyšších polohách třtina chloupkatá (C. villosa) (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001). Na nejvyšší vrcholy Smrku, Kněhyně a Čertova mlýna jsou vázány horské klimaxové smrčiny (L9.1, L9.3), zhruba od výšky 950 m n. m. Dominantní dřevinou je zde přirozeně smrk ztepilý (Picea abies), doprovázený jeřábem ptačím (Sorbus aucuparia), v niţších polohách a v příhodnějším klimatu ještě i javorem klenem (Acer pseudoplatanus) a bukem lesním (Fagus sylvatica) (http://www.nature.cz). Pokryvnost bylinného patra často kolísá. Dominantními druhy v podrostu jsou metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), borůvka (Vaccinium mirtillus) a kapraď rozloţená (Dryopteris dilatata) (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001). V nejniţších polohách se ostrůvkovitě vyskytují suché a vlhké acidofilní doubravy (L7.1,L7.2) s dominancí dubu letního (Quercus robus) a dubu zimního (Quercus petraea) a s příměsí břízy bělokoré (Betula pendula) a borovice lesní (Pinus sylvestris) (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001). Na prudkých svazích se nacházejí suťové lesy (L4) s javory, jasany, lípami a jilmy s příměsí buku. Objevují se na lesních půdách často sycených svahovou vodou, i na jemně skeletnatých půdách na hranách svahů. Suťové lesy přechází ve vyšších polohách v horské klenové bučiny (L5.2) se zastoupením druhů vysokobylinných niv (http://www.nature.cz). Úzké pruhy kolem řek a potoků jsou dodnes zčásti osídleny společenstvy údolních jasanovo-olšových luhů (L2.2). Nejčastějšími zástupci stromového patra jsou přirozeně olše lepkavá (Alnus glutinosa) a olše šedá (Alnus incana). Na březích bystřin a na lesních prameništích jsou ojediněle zachovány horské olšiny s olší šedou (L2.1) (http://www.nature.cz). Na extrémně zamokřených půdách v okolí rašelinišť zastupují lesní porosty rašelinné a podmáčené smrčiny (L9.2) s dominujícím smrkem a doprovodnými břízami (Betula pendula, B. pubescens) (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001).

Náhradní vegetaci podmáčených stanovišť tvoří údolní vlhké louky a rašelinné a pramenišťní louky (R2.2, R2.3), v minulosti z velké části odvodněné. Na vlhkých stanovištích se vyskytují pcháčové louky (T1.5) a tuţebníková lada (T1.6), v malé míře i vegetace vlhkých narušovaných půd (T1.10). Přirozeně vzácné jsou petrifikující prameny (R1.1, R1.3). Naopak běţná jsou lesní prameniště bez tvorby pěnovců (R1.4). Podél potoků zůstávají částečně zachovaná vysokobylinná společenstva. V niţších polohách zejména devětsilové lemy (M5) s devětsilem lékařským (Petasites hybridus), ve vyšších polohách nastupuje devětsil bílý (P. albus), v horských polohách se ojediněle objevují subalpínské porosty vysokobylinných niv (A4.2) a kapradinových niv s papratkou horskou (Athyrium distentifolium) (A4.3) (http://www.nature.cz). Podél vlhkých terénních sníţenin se vyskytují mokřadní vrbiny (K1) s dominancí vrb Salix aurita, S. cinerea nebo S. pentandra (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001). V zájmovém území se také v malé ploše kolem rybníků vyskytuje vegetace stojatých vod (V1,V2) a rákosiny eutrofních stojatých vod (M1.1). V okolí v.n. Šance jsou u vodní hladiny úzké pásy vegetace letněných rybníků (M2.1) (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001). V pestrém zastoupení travinobylinných společenstev dominují ovsíkové louky svazu Arrhenatherion (T1.1) a poháňkové pastviny svazu Cynosurion (T1.3). Jako pozůstatky rozsáhlé pastvy ovcí v minulosti jsou na svazích vyvinuty podhorské a horské smilkové trávníky (T2.3), často s roztroušenými keři jalovců. Na mezích, okrajích cest a lesů jsou často zachovalé mezofilní křoviny (K3) s hlohem (Crataegus sp.), růţí (Rosa sp.) a trnkou (Prunus spinosa) (http://www.nature.cz). Roztroušeně, a zpravidla maloplošně, se objevují pískovcové skalní výchozy (S1.2), častým jevem je tzv. pseudokras. Jeskyně (S3) se vyskytují např. v oblasti Radhoště, Kněhyně a Čertova mlýna (http://www.nature.cz). V současné době je v zájmovém území přes 40 % biotopů silně ovlivněných člověkem. Nejčastěji to jsou lesní kultury s nepůvodními jehličnatými dřevinami (X9A). Hlavně se jedná o smrkové monokultury, zabírající plochu 38 % území. Jejich podrost mívá slabou pokryvnost, v případě starších vzrostlých populací smrku bývá podrost téměř nulový. Další ovlivněné biotopy jsou hlavně paseky s podrostem původního lesa (X10) a s nitrofilní vegetací (X11) (Chytrý, Kučera, Kočí a kol., 2001).

5.6.2 Flóra

Fytogeografické členění Obvod: Karpatské oreofytikum Okres: Moravskoslezské Beskydy Podokres: Radhošťské Beskydy (99a) (Zdroj: Hrnčiarová, Mackovčin, Zvara a kol., 2009)

Vegetační stupňovitost Zájmové území se dle Zlatníkova členění (1975) nachází ve 4.–7. vegetačním stupni. Nejniţší polohy v jihovýchodní, východní a severní okrajové části území zabírá 4. bukový. Nachází se v nadmořských výškách do 500–550 m a jeho plocha je přibliţně 18 km2, t.j. 15 % území. Pro bukový vegetační stupeň je typická dominance druhů středoevropského listnatého lesa, nevyskytují se jiţ teplomilné druhy ponticko-panonského geoelementu. Charakteristický je výskyt celé řady submontanních druhů, často náleţejících k subboreálnímu aţ boreálnímu geoelementu. Na hydricky normálních mezotrofních stanovištích je kompetiční schopnost buku lesního (Fagus sylvatica) tak velká, ţe vytváří dokonce i přirozené monocenózy (Buček, Lacina, 1999). Největší část území středních výšek zabírá 5. jedlobukový v.s. Typické jsou pro něj polohy v nadmořských výškách od 500 m do 900–1000 m a jeho plocha je přibliţně 85 km2, to je 71 % území. Jedlobukový stupeň lze označit téţ jako první horský, neboť se v něm pravidelně vyskytuje celá řada submontanních aţ montanních druhů. Podíl druhů boreálního a subboreálního geoelementu zde převyšuje zastoupení druhů středoevropského listnatého lesa. Hlavními dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba). Alespoň jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk ztepilý (Picea abies), jehoţ podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde můţe být i hlavní dřevinou (Buček, Lacina, 1999). Většinu vrcholových částí zaujímá 6. smrkojedlobukový v.s. Jedná se o nadmořské výšky 900–1000 m aţ 1170–1200 m. Jeho plocha je přibliţně 16,5 km2, to je necelých 14 % území. V tomto vegetačním stupni začínají převaţovat horské druhy, náleţející často k subboreálnímu, boreálnímu, výjimečně i subarktickému geoelementu. Vyznívá zde rozšíření druhů středoevropského listnatého lesa. V přirozené dřevinné skladbě hydricky normálních stanovišť se společně uplatňují buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba) a smrk ztepilý (Picea abies). V tomto stupni končí výskyt buku jako hlavní dřeviny, jeho vzrůst je niţší a má omezenou kompetiční schopnost (Buček, Lacina, 1999). Nejvyšší partie Kněhyně, Čertova Mlýna a Smku spadají do 7. smrkového v.s. Nadmořské výšky přesahují 1200 m. Plocha v.s. je necelý 1 km2, to znamená 0,8 % území. Společenstva tohoto stupně mají charakter horské smrkové tajgy s dominancí montanních a boreálních druhů. Druhy středoevropského listnatého lesa sem zasahují jen výjimečně. Jedná se o poslední vegetační stupeň, v němţ je souvisle vytvořena synusie dřevin stromového vzrůstu. V porostu dřevin je hlavní dřevinou smrk (Picea abies) menšího vzrůstu. Směrem k horní hranici lesa se jeho vzrůst stále sniţuje a porosty se rozvolňují. Často je přimísen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Ojediněle se vyskytují buk lesní (Fagus sylvatica) a javor klen (Acer pseudoplatanus), zakrslého a netvárného vzrůstu (Buček, Lacina, 1999). 42

Významné druhy Kromě jiţ výše zmíněných druhů stromového patra a podrostu, se vyskytují v zájmovém území i další, méně rozšířené druhy rostlin. V květnatých bučinách, doubravách a v suťových lesích, roste v podrostu například okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), sněţenka podsněţník (Galanthus nivalis), okrotice mečolistá (Cephalanthera longifolia), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), kapradina Braunova (Polystichum braunii), jelení jazyk celolistý (Phyllitis scolopendrium), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), kapradina Braunova (Polystichum braunii) a kapradina laločnatá (Polystichum aculeatum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), ţluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegifolium) a další (http://www.nature.cz). Ve vysokobylinných nivách, horských smrčinách a horských klenových bučinách se objevuje oměj pestrý (Aconitum variegatum), korálice trojklaná (Corallorhiza trifida), čarovník alpský (Circaea alpina), srha laločnatá slovenská (Dactylis glomerata subsp. slovenica), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), podbělice alpská (Homogyne alpina), sleziník zelený (Asplenium viride), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius), devětsil Kablíkův (Petasites kablikianus), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), kýchavice bílá Lobelova (Veratrum album subsp. lobelianum), česnek královský (Allium victorialis), bukovník kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), papratka vysokohorská (Athyrium distentifolium), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), vranec jedlový (Huperzia selago) a řada dalších druhů. V oblasti Kněhyně, Radhoště a Smrku se vyskytuje nejbohatší populace oměje tuhého moravského (Aconitum firmum subsp. moravicum) v ČR. Jedná se o karpatský subendemit, který je v ČR vázán pouze na horské polohy Beskyd (http://www.nature.cz).

Obr. 26 Oměj tuhý moravský (Aconitum Obr. 27 Zakrslá forma buku lesního (Fagus firmum subsp. moravicum) sylvatica) v 7. vegeatačním stupni

Na pastvou silně ovlivněných stanovištích jsou vyvinuta dnes velmi cenná společenstva svazu Violion caninae. Ve zbytcích se zde dodnes objevují druhy jako hořeček ţlutavý pravý (Gentianella lutescens subsp. lutescens), hořeček ţlutavý karpatský (G. l. subsp. carpatica), hořeček brvitý (Gentianella ciliata), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica), šafrán karpatský (Crocus heuffelianus), vratička měsíční (Botrychium lunaria), vstavač osmahlý (Orchis ustulata) aj. (http://www.nature.cz). Luční mokřady, rašelinná a slatinná prameniště jsou v krajině stále vzácnější. Hostí řadu významných druhů jako je prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), kruštík bahenní (Epipactis palustris), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec bahenní (Pedicularis palustris), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), skřípinka smáčknutá (Blysmus compressus), kyhanka sivolistá (Andromeda polifolia), vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), bařička bahenní (Triglochin palustre), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa), ţebrovice různolistá (Blechnum spicant) aj. Mechové patro je bohatě vyvinuto, převaţují rašeliníky (Sphagnum sp. div.) a ploníky (Polytrichum sp. div.) (http://www.nature.cz).

5.6.3 Fauna Celá oblast Moravskoslezských Beskyd představuje velmi významný, relativně ucelený, lesní komplex karpatské oblasti, coţ se projevuje i na výjimečnosti beskydské fauny v rámci ČR. Nejedná se pouze o velké šelmy, které se sem šíří z východnějších oblastí Karpat, ale také o velkou skupinu karpatských prvků ze skupiny bezobratlých. Dále se zde vyskytuje mnoho významných druhů, obývajících mokřady, oligotrofní horské bystřiny a pozůstatky původních divočících toků, např. někteří drabčíci a střevlíci (http://www.nature.cz). S mnoha druhy se mimo Beskydy v ČR vůbec nesetkáme, nebo jen velmi vzácně. V zájmovém území se nachází běţné druhy, vyskytující se běţně v lesích, loukách a pastvinách celé České republiky. Kromě nich se zde vyskytuje řada kriticky a silně ohroţených druhů mnoha tříd. K vzácným bezobratlým, kteří se vyskytují v zájmovém území, patří např. rak říční (Astacus astacus), z brouků střevlík hrbolatý (Carabus variolosus), z motýlů jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne) a modrásek černoskvrnný (Maculinea arion). Fauna měkkýšů s druhy jako modranka karpatská (Bielzia coerulans), vřetenatka šedavá (Bulgarica cana), vlahovka karpatská (Monachoides vicina) a skalnička karpatská (Vitera transsylvanica). Z ryb je to např. hrouzek Kesslerův (Gobio kessleri) a mihule potoční (Lampetra planeri). Z obojţivelníků se v území vyskytuje mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka ţlutobřichá (Bombina variegata)čolek karpatský (Triturus montandoni) a čolek velký (Triturus cristatus), z plazů zmije obecná (Vipera berus), z ptáků tetřev hlušec (Tetrao urogallus). Ze savců je podstatný výskyt rysa ostrovida (Lynx lynx), medvěda hnědého (Ursus arctos), vlka obecného (Canis lupus), vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra velkého (Myotis myotis), vydry říční (Lutra lutra) a celé řady dalších (http://www.nature.cz). Výskyt hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea) není faunou příliš významně ovlivněn. Jak jiţ bylo zmíněno dříve, celá čeleď hořcovitých (Gentianaceae) je bohatá na hořčinu v celé rostlině a tak není zvěří okousáván. Při terénním mapování byla zaznamenána destrukce listů ţivočichy pouze na několika málo lokalitách. Způsobena byla nejspíše housenkami nějakého druhu hmyzu. 44

5.7 Biogeografické členění Beskydský bioregion 3.10 Bioregion leţí na pomezí východní Moravy, Slezska, Slovenska a Polska. Zaujímá geomorfologický celek Moravskoslezské Beskydy, Jablunkovské mezihoří a Slezské Beskydy. Bioregion je protaţen přibliţně ve směru Z - V a v ČR má plochu 865 km2 (Culek, 1996). Většina podstatných charakteristik tohoto bioregionu se přibliţně shoduje s charakterem zájmového území. Informace o něm jsou jiţ v dostatečné míře uvedeny výše v textu, proto je není třeba znovu zmiňovat. Bioregion zahrnuje i netypickou část, tvořenou niţšími hřbety a okraji pohoří, místy i s bikovými bučinami, které tvoří přechod do okolních bioregionů (Culek, 1996). Hranice bioregionu vzhledem k okolním jsou zpravidla výrazné. Vůči severně leţícímu bioregionu Podbeskydskému (3.5) přibliţně respektuje hranici bučin, a bioregion zahrnuje i úpatní pahorkatiny s podmáčenými sníţeninami, kam ještě reprezentativně sestupují horské druhy. Hranice vůči jiţně sousedícímu bioregionu Vsetínskému (3.9) vede nad ostrůvky dubohabřin (Culek, 1996). Kontrast vůči okolním bioregionům tvoří veškerá lesní vegetace, vázaná na montánní aţ supramontánní polohy - přirozené smrčiny, včetně podmáčených, rašelinných a kapradinových typů a rozvinutá vegetace horských acidofilních bučin (Culek, 1996). Biochory 4SC Svahy na jílovitém vápnitém flyši 4. v.s. V zájmovém území se vyskytují na severozápadním úpatí Radhoště, severním úpatí Nořičí, severním úpatí Smrku a velice okrajově podél celé nejsevernější hranice. V této biochoře má hořec tolitovitý několik málo lokalit na severním úpatí Nořičí a Smrku. Potenciální přirozenou vegetaci tvoří květnaté ostřicové louky (Carici pilote- Fagetum), které ve vyšších polohách přecházejí v kyčelnicové bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum). Kolem lesních potůčků často potkáváme vegetaci asociace Carici remotae-Fraxinetum. Náhradní vegetaci na odlesněných místech tvoří zpravidla mozaika ochuzenějších typů teplomilných trávníků svazu Cirsio-Brachypodion pinnati a přepásaných luk svazu Cynosurion. Kolem potoků bývá vegetace svazu Calthion (Culek, 2005). 4SK Svahy na pískovcovém flyši 4. v.s. V území se vyskytují v jihovýchodních okrajových částech v niţších partiích masivu Radhoště a v severovýchodních niţších partiích masivu Smrku. Hořec tolitovitý se v biochoře vyskytuje pouze ostrůvkovitě na masivu Smrku. Na masivu Radhoště se v této biochoře nevyskytuje. Potenciální přirozenou vegetaci tvoří především květnaté kyčelnicové bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum), které na kyselejším podloţí přecházejí v bikové bučiny (Luzulo-Fagetum) K úpatím naopak přecházejí v ostřicové bučiny (Carici pilote-Fagetum). Na odlesněných stanovištích zpravidla bývaly přepásané louky svazu Cynosurion. V nivách potoků bývá vegetace svazu Calthion (Culek, 2005).

5Dr Podmáčené sníţeniny na kyselých horninách s rašeliništi 5. v.s. Vyskytují se pouze ve dvou menších lokalitách v okolí Velkého potoka a v přírodní rezervaci V Podolánkách. Obě lokality se nachází v jiţní části masivu Smrku. Zároveň jsou to jediné dva segmenty v Beskydském bioregionu. Jsou vázané na deprese v otevřených pramenných částech údolí a přilehlé báze mírných svahů. Převaţují zde gleje a organozem. Rašeliniště mají převáţně přechodný charakter mezi vrchovišti a slatinami. (Culek, 2005). Na lesních prameništích jsou nejčastější podmáčené jedlosmrčiny (Equiseto- Piceetum), přičemţ na rašelinných jádrech bývají maloplošně rohozcové smrčiny (Bazzanio-Piceetum), a vzácně i rašelinné smrčiny (Sphagno-Piceetum). Na sušších okrajích vegetační jednotky přecházejí v acidofilní bučiny ze svazu Luzulo-Fagion. Podél menších toků se vyvinuly olšiny se smrkem (Piceo-Alnetum). Vodní toky doprovází vysokobylinná vegetace svazu Petasition officinalis (Culek, 2005). 5SK Svahy na pískovcovém flyši 5. v.s. Jedná se o plošně nejrozsáhlejší typ v Radhošťském hřbetu. Zaujímá téměř celý 5. vegetační stupeň, kromě malých segmentů lokalit 5Dr. Jedná se hlavně o svahy v rozmezí nadmořských výšek přibliţně 500–950 m. Hořec tolitovitý má v tomto typu nejvýznamnější zastoupení na svazích Smrku. Menší výskyt v tomto typu je na masivu Kněhyně a na severních svazích masivu Radhoště. Téměř ţádné lokality nemá hořec tolitovitý na jiţních, jihozápadních a západních svazích Radhoště. Potenciální přirozenou vegetaci tvoří květnaté bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum). Na prudkých sklonech se místy nacházejí měsíčnicovité javořiny (Lunario-Aceretum). Lesní prameniště tvoří jasanové ostřicové olšiny (Carici remotae-Fraxinetum) a zřejmě i podmáčené smrčiny (Equiseto-Piceetum). Podél větších toků jsou luhy olše šedé (Alnetum incanae). Na štěrkových lavicích podél říček jsou fragmenty vrbin svazu Salicion eleagni a vysokobylinné porosty svazu Phalaridion arundinacea. Mimo les se zpravidla vyskytují přepásané louky svazu Cynosurion. V nivách potoků bývá vegetace svazu Calthion (Culek, 2005). 6ZK Hřbety na pískovcovém flyši 6. v.s. Typ se vyskytuje ve vrcholových partiích přibliţně nad 950 m n.m., kromě nejvyšších částí Čertova Mlýna, Kněhyně a Smrku. Stanoviště jsou výrazně ovlivňované chladným klimatem a vrcholovým fenoménem. Hořec tolitovitý se v tomto typu vyskytuje poměrně hodně. Největší výskyt je vázán na hřeben Radhošť-Pustevny, okolí Čertova Mlýna, Kněhyně a Smrku. Vzhledem k ploše tohoto typu je výskyt mapovaného druhu nadprůměrný. Charakteristickou potenciální přirozenou vegetací jsou acidofilní smrkové bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum), na které níţe na svahu, na humóznějších stanovištích, navazují květnaté bučiny s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum). Podél začínajících potoků se vyskytují porosty svazu Petasition officinalis. Druhotná nelesní vegetace je tvořena porosty smilkových holí svazu Nardo-Agrostion tenuis, na prameništích se útrţkovitě objevuje vegetace svazu Caricion fuscae (Culek, 2005).

7ZK Hřbety na pískovcovém flyši 7. v.s. Typ se vyskytuje pouze ve vrcholových částech Čertova Mlýna, Kněhyně a Smrku. Jedná se o extrémní stanoviště, hlavně vlivem klimatických faktorů. V minulosti byly tyto části výrazně ovlivněny imisemi z Ostravska, a v některých částech následným zalesňováním nepůvodní klečí. V oblasti Čertům Mlýn a Kněhyně se vyskytují podstatné lokality rozšíření hořce tolitovitého. V obvodových částech je téměř souvislý pás tohoto hořce podél zpevněné komunikace, počtem velká populace je v Kněhyňském sedle a podél cesty na Čertově Mlýně. Celá zbylá vrcholová část Kněhyně a východní svahy Čertova mlýna jsou plné výskytu jednotlivců a malých trsů hořců tolitovitých. Na ochuzenějších mezických stanovištích je poteciální přirozenou vegetací horská acidofilní smrčina ze svazu Piceion excelsae (Calamagrostio villoasae-Piceetum); jelikoţ však dominantou podrostu na rozdíl od ostatních našich hor není Calamagrostis villosa, ale Calamagrostis arundinacea, jsou tyto smrčiny řazeny do varianty Calamagrostio villoasae-Piceetum typicum, var. Calamagrostiosum arundinaceae. V humóznějších podmínkách, např. na suťových svazích, se vyskytují rozvolněnější smrčiny (Anastrepto- Piceetum) nebo smrčiny s výraznějším zastoupením vysokých bylin ze svazu Athyrio alpestris-Piceon (Athyrio alpestris-Piceetum). Charakter trávníků, které zde vznikly za valašské kolonizace, nelze dnes jiţ stanovit (Culek, 2005).

Obr. 28 Zbytky zachovalé klimaxové smrčiny na vrcholu Kněhyně (přibliţně 1250 m n.m.)

6 OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY

6.1 Zvláště chráněná území CHKO Beskydy Chráněná krajinná oblast Beskydy se rozkládá v členité hornatině Vnějších Západních Karpat, zaujímá téměř celé území Moravskoslezských Beskyd, podstatnou část Vsetínských vrchů a moravskou část Javorníků. Za hranicemi na Slovensku bezprostředně navazuje CHKO Kysuce (http://nature.hyperlink.cz/Beskydy). Zájmové území spadá téměř celou svojí plochou do CHKO Beskydy, vyjma části severovýchodního cípu území. Vyhlášení CHKO: 5. března 1973 Výměra: 116 000 ha podle vyhlášky, 119 700 ha dle GIS (rozlohou největší CHKO v ČR) Nadmořská výška: min. 350 m (Zubří) – max. 1323 m (Lysá hora) Sídlo správy: Roţnov pod Radhoštěm CHKO Beskydy je svou rozlohou největší chráněnou krajinnou oblastí v České republice. Důvodem jejího vyhlášení byly výjimečné přírodní hodnoty území, zejména původní horské pralesovité porosty s výskytem vzácných karpatských ţivočichů a rostlin, druhově pestrá luční společenstva, unikátní povrchové i podzemní pseudokrasové jevy, a rovněţ mimořádná estetická hodnota a pestrost ojedinělého typu krajiny, vzniklého historickým souţitím člověka s přírodou v tomto území (http://nature.hyperlink.cz/Beskydy). Význam chráněné krajinné oblasti Beskydy je podtrţen vyhlášením 57 maloplošných zvláště chráněných území (7 národních přírodních rezervací, 26 přírodních rezervací a 24 přírodních památek). Území CHKO je také řazeno do soustavy NATURA 2000, patří mezi mezinárodně významná ptačí území (IBA) a je chráněnou oblastí přirozené akumulace vod. V neposlední řadě je i rekreační oblastí s nadregionálním významem. Posláním CHKO je ochrana všech hodnot krajiny, které jsou uvedeny výše. Kromě ochrany stávajícího stavu, se správa snaţí o rekonstrukci přírodě blízkého prostředí, s ohledem na rekreační a hospodářské zájmy. Hlavní iniciativou je sníţení ploch smrkových monokultur a jejich postupné nahrazování přírodě blízkou druhovou skladbou.

Obr. 29 Zonace CHKO Beskydy v zájmovém území a jeho blízkém okolí (Zdroj dat: ARC ČR 500; http://nature.hyperlink.cz/Beskydy)

Zonace CHKO Beskydy (dle http://nature.hyperlink.cz/Beskydy): 1. zóna (přírodní - jádrová) – tvoří 5,6 % plochy CHKO, obsahuje přirozená a polopřirozená lesní společenstva a nejcennější druhově rozmanité nelesní plochy. Péče je zaměřena na jemné formy lesního hospodaření, ve vybraných částech lesa ponechání samovolnému vývoji, a na účelové obhospodařování luk a pastvin. 2. zóna (polopřirozená) – tvoří 39,4 % plochy CHKO, zahrnuje lesní porosty s výrazněji pozměněnou druhovou skladbou přírodě blízkých lesních společenstev a druhově bohaté travní porosty. V lesním hospodářství preferována přirozená obnova, louky a pastviny obhospodařovány trvale s nízkou intenzitou. 3. zóna (kulturně-krajinná) – tvoří 50,4 % plochy CHKO, jsou zde zařazeny monokulturní hospodářské lesy s mozaikou luk a pastvin, rozptýlenou zástavbou a bohatým zastoupením mimolesních dřevin. Cílem je uchování a zlepšení malebnosti krajinného rázu běţným obhospodařováním, s dotvořením zástavby, respektující krajinný ráz. 4. zóna (sídelní) – tvoří 4,6 % plochy CHKO, zahrnuje souvisleji zastavěná území s návazností na intenzivně obdělávanou zemědělskou půdu. Umoţňuje umisťování obytných a podnikatelských aktivit a intenzivnější zemědělskou výrobu.

Hořec tolitovitý se nečastěji nachází co do počtu i plošného rozsahu v zachovalejších částech I. zóny.

Obr. 30 Maloplošná zvláště chráněná území v zájmovém území (Zdroj dat: AOPK ČR; ARC ČR 500; DIBAVOD)

NPR Kněhyně-Čertův mlýn Vyhlášeno: 1989 Výměra: 195,02 ha (rozlohou 2. největší rezervace v CHKO Beskydy) Nadmořská výška: 940–1257 m Jedinečný zbytek přirozených lesních porostů horského typu. Nejstarší stromové patro je z větší části odumřelé v důsledku fyzického stáří, působením imisí a kůrovce. Pod ochranou souší a padlých kmenů probíhá místy velmi úspěšné přirozené zmlazení dřevin. Zajímavostí jsou hojné skalní výchozy a pseudokrasové jevy (Weissmannová a kol., 2004). Výskyt hořce je zde poměrně hojný. Plocha zmapovaných lokalit je přibliţně 42 % chráněného území. Mapovaný druh se zde vyskytuje hlavně v prosvětlenějších částech porostu. Kolem cest a v lučních společenstvech tvoří často velké trsy a hustý zápoj. V prosvětlených lesích spíše nalezneme roztroušeně jednotlivce nebo menší trsy. NPR Radhošť Vyhlášeno: 1955, rozšíření 1989 Výměra: 144,93 ha Nadmořská výška: 660–1120 m Rozsáhlý komplex porostů, charakteristický pro vrcholové části Radhošťské hornatiny. Ve vrcholových polohách severních a severovýchodních svahů jsou lesy vystaveny nepříznivým klimatickým vlivům, zejména větru, sněhu a námraze (Weissmannová a kol., 2004).

Hořec tolitovitý se v rezervaci vyskytuje řídce a zabírá přibliţně 1,4 % plochy. Důvodem je poměrně hustý porost dřevin, které brání prostupu světla, které je pro růst druhu ve vysokých nadmořských výškách podstatné. Lokality s hustějším výskytem hořce nalezneme v tomto chráněném území pouze podél cest vedoucích středem území nebo na kontaktu s odlesněnou částí hřbetu Radhoště, kde se hořec vyskytuje hojně. PR Bučací potok Vyhlášeno: 2004 Výměra: 35,08 ha Nadmořská výška: 600–1100 m Významná morfologie koryta Bučacího potoka a jeho přítoků. Zachování a ochrana výjimečného ekotypu Bučacího potoka, který je jedinečný svými kaskádami a existencí jednoho z největších vodopádů v moravské a slezské části Karpat. Zachovalé zbytky suťových lesů s výskytem chráněných a ohroţených druhů rostlin a ţivočichů (http://nature.hyperlink.cz/Beskydy). Okolí Bučacího potoka je jednou z hlavních oblastí výskytu hořce tolitovitého. Plošně zabírají rozšíření hořce přibliţně 20 % chráněného území. Jedná se však o velmi husté porosty tohoto rostlinného druhu. Na světlinách podél cest tvoří hořec tolitovitý téměř souvislý porost čítající přes tisíc lodyh. V zapojených lesních porostech se vyskytuje roztroušeně ve formě malých trsů.

Obr. 31 Rozšíření hořce tolitovitého podél cest v PR Bučací potok

PR Klíny Vyhlášeno: 1955 Výměra: 65,98 ha Nadmořská výška: 720–1080 m Ukázka přirozených lesních porostů jedlobukového stupně na prudkých kamenitých svazích, které mají místy pralesovitý charakter (Weissmannová a kol., 2004). Jedná se o přirozenou bučiny, kde díky hustému zápoji korun stromového patra nalezneme nevýrazný bylinný podrost. Hořec tolitovitý se zde díky tomu téměř nevyskytuje. V této PR je zaznamenán pouze jeden malý trs na kontaktu s přilehlou pasekou. PR Malý Smrk Vyhlášeno: 2004 Výměra: 106,40 ha (dvě části) Nadmořská výška: 680–1050 m Dochované fragmenty přirozených lesů, jedlobučin a smrkových bučin na svazích Malého Smrku s původním ekotypem beskydského smrku a s bohatou diverzitou rostlinných i ţivočišných druhů. Posláním rezervace je rovněţ umoţnit přirozené procesy v lesním prostředí (http://nature.hyperlink.cz/Beskydy). Hořec tolitovitý se v této rezervaci vyskytuje téměř výhradně podél cest a v jejich blízkosti, kde má dostatek světla. Podél cest jsou porosty husté a hořec dosahuje vyššího vzrůstu. V lesních porostech se vyskytuje pouze bodově a má menší vzrůst. Plošně zabírají lokality hořce přibliţně 11,6 % území. PR Nořičí Vyhlášeno: 1955, rozšíření 1999 Výměra: 37,9 ha Nadmořská výška: 680–1047 m Lesní porost na kamenitých svazích s bohatstvím lesních typů a s přirozenou skladbou dřevin, typickou pro západokarpatskou oblast (Weissmannová a kol., 2004). V této rezervaci se hořec vyskytuje hlavně v niţších polohách a na světlejších místech s menší vrstvou opadu buku. Plošně zabírají lokality hořce přibliţně 4,7 % území. PR Smrk Vyhlášeno: 1996, rozšíření 2004 Výměra: 337,68 ha (rozlohou největší rezervace v CHKO Beskydy) Nadmořská výška: 890–1276 m Zbytky přirozených smrkových bučin a třtinových smrčin s příměsí jedle a klenu. Střídají se různé typy přírodních stanovišť, od pramenišť po kamenité a balvanité sutě (Weissmannová a kol., 2004). Hustější porosty hořce tolitovitého se v této rezervaci nachází pouze při okrajích na světlinách podél cest, kde má dostatek světla a vláhy na vlhčích srázech úvozů cest. Ve vnitřních částech rezervace se nachází pouze bodově ve formě jednotlivců a malých trsů. Plošně zabírá pouze 2,1 % území této plošně největší rezervace. 52

PR Studenčany Vyhlášeno: 2004 Výměra: 53,36 ha (tři části) Nadmořská výška: 715–1005 m Dochované fragmenty přirozeného karpatského lesa s bukem, javorem klenem, jedlí a smrkem na jiţních svazích Smrku a na ně vázaná druhová diverzita rostlinných i ţivočišných druhů. Posláním přírodní rezervace Studenčany je rovněţ ochrana přirozených procesů v lesních ekosystémech (http://nature.hyperlink.cz/Beskydy). Hořec je v této rezervaci rozšířen pouze v její jiţní části, kam zasahuje plošně velká lokalita s roztroušeným výskytem tohoto druhu. Dle GIS zabírá hořec 13,8 % plochy rezervace. PR V Podolánkách Vyhlášeno: 1955 Výměra: 32,06 ha Nadmořská výška: 630–700 m Lesní porosty rezervace patří ke skupině podmáčených smrčin s roztroušenými přechodovými rašeliništi. Jejich vývoj je podmíněn vysokou hladinou podzemní vody a jejím zpomaleným odtokem (Weissmannová a kol., 2004). Jedná se o rezervaci s plošně největším rozšířením hořce tolitovitého, přibliţně 90 %. Nejedná se však o nejbohatší výskyt co do počtu. Hořec je na tomto území rozšířen poměrně rovnoměrně po celé ploše ve formě malých trsů menšího vzrůstu co do výšky rostlin. Vyskytuje se hlavně na lokálních vyvýšeninách. PP Kněhyňská jeskyně Vyhlášeno: 1990 Výměra: 1,00 ha Nadmořská výška: 1045–1050 m Předmětem ochrany je zachování jedinečného pískovcového pseudokrasu značných rozměrů v centrální oblasti mocných godulských vrstev. Hloubka jeskynního systému je 57,5 m a délka chodeb ve třech patrech je 280 m. V oblasti ţijí chráněné druhy fauny, zejména zde pravidelně zimuje více neţ sto jedinců netopýrů (Weissmannová a kol., 2004). V ochranném pásmu této přírodní památky se vyskytuje jedna lokality hořce tolitovitého. Nalézá se však v části, která nijak nesouvisí s důvodem ochrany tohoto území a je pouze ochrannou zónou jeskyně.

6.2 NATURA 2000 Natura 2000 je soustava území, která chrání významné a nejvíce ohroţené druhy rostlin, zvířat a přírodních stanovišť na území Evropské unie. Často se jedná o ochranu druhů nebo přírodních stanovišť, která jsou v rámci ČR celkem běţná, avšak z pohledu celé Evropy se jedná o vzácné lokality (Bajer a kol., 2011). Soustava NATURA je tvořena ptačími oblastmi (PO) a evropsky významnými lokalitami (EVL). Ptačí oblasti zajišťují ochranu „naturových“ druhů ptáků a EVL podmiňují ochranu „naturových“ druhů zvířat, rostlin a přírodních stanovišť (Bajer a kol., 2011).

6.2.1 Ptačí oblasti – PO

Od roku 2005 spadá téměř celé území do Ptačí oblasti Beskydy, vyjma okrajových polí a trvalých travních porostů na úpatí hor. PO Beskydy zahrnuje severní část CHKO Beskydy. Jedná se o souvisle zalesněná území v jádrové oblasti Moravskoslezských Beskyd s jejími nejvyššími vrcholy (Bajer a kol., 2011). Ptačí oblast Beskydy je vyhlášena pro ochranu následujících lesních druhů ptáků: čáp černý (Ciconia nigra), datel černý (Dryocopus martius), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), jeřábek lesní (Bonasa bona), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), lejsek malý (Ficedula parva), puštík bělavý (Strix uralensis), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), tetřev hlušec (Tetrao urogallus) a ţluna šedá (Picus canus) (Bajer a kol., 2011). Kromě samotných druhů ptáků se jedná hlavně o ochranu jejich přirozeného prostředí, kde je třeba zejména postupně měnit druhovou strukturu lesa na podobu přírodě blízkou. Navíc je nutno ponechávat některé odumřelé stromy přirozenému vývoji. Dále je nutné přesouvat těţbu dřeva do období mimo hnízdění těchto druhů (Bajer a kol., 2011). Hnízdění chráněných ptáků je uváděno od února do srpna. Díky tomu můţe mít tato ochrana vliv i na rozvoj hořce tolitovitého (Gentiana asclepiadea), protoţe se doba hlavní ochrany překrývá s hlavním vegetačním obdobím hořce.

6.2.2 Evropsky významné lokality – EVL

V Evropsky významných lokalitách jsou chráněny stanoviště, biotopy a vybrané druhy rostlin a ţivočichů, které jsou ohroţeny z hlediska celé Evropy. Biotopy odpovídají struktuře vytvořené pro NATURU v rámci publikace Katalog biotopů (Chytrý a kol, 2001). Území EVL Beskydy odpovídá svým rozsahem CHKO Beskydy. Do Evropského seznamu byla zapsána v roce 2008. Prioritně chráněné typy přírodních stanovišť jsou: Druhově bohaté smilkové louky na silikátových podloţích v horských oblastech (a v kontinentální Evropě v podhorských oblastech), Petrifikující prameny s tvorbou pěnovců (Cratoneurion), Lesy svazu Tilio-Acerion na svazích, sutích a v roklích a Smíšené jasanovo-olšové luţní lesy temperátní a boreální Evropy (Alno-Padion, Alnion incanae, Salicion albae) (http://www.nature.cz).

Další chráněná přírodní stanoviště v EVL Beskydy jsou: Alpínské řeky a bylinná vegetace podél jejich břehů, Alpínské řeky a jejich dřevinná vegetace s vrbou šedou (Salix elaeagnos), Formace jalovce obecného (Juniperus communis) na vřesovištích nebo vápnitých trávnících, Polopřirozené suché trávníky a facie křovin na vápnitých podloţích (Festuco-Brometalia), Vlhkomilná vysokobylinná lemová společenstva níţin a horského aţ alpínského stupně, Extenzivní sečené louky níţin aţ podhůří (Arrhenatherion, Brachypodio-Centaureion nemoralis), Chasmofytická vegetace silikátových skalnatých svahů, Jeskyně nepřístupné veřejnosti, Bučiny asociace Luzulo-Fagetum, Bučiny asociace Asperulo-Fagetum, Středoevropské subalpínské bučiny s javorem (Acer) a šťovíkem horským (Rumex arifolius), Dubohabřiny asociace Galio-Carpinetum a Acidofilní smrčiny (Vaccinio-Piceetea) (http://www.nature.cz). Prioritně chráněné druhy jsou medvěd hnědý (Ursus arctos) a vlk obecný (Canis lupus) (http://www.nature.cz). Mezi další chráněné druhy patří: čolek karpatský (Triturus montandoni), kuňka ţlutobřichá (Bombina variegata), lesák rumělkový (Cucujus cinnaberinus), netopýr velký (Myotis myotis), oměj tuhý moravský (Aconitum firmum ssp. moravicum), rýhovec pralesní (Rhysodes sulcatus), rys ostrovid (Lynx lynx), střevlík hrbolatý (Carabus variolosus), šikoušek zelený (Buxbaumia viridis), velevrub tupý (Unio crassus) a vydra říční (Lutra lutra) (http://www.nature.cz).

6.3 Important Bird Areas – IBA CHKO Beskydy je začleněna celou svou plochou do sítě evropsky významných ptačích území (IBA), navrţených Mezinárodní radou pro ochranu ptáků (ICBP). Oblast je významná především pro hnízdění ptačích druhů vázaných na přírodní pralesovité lesy s významným podílem buku. Vyskytuje se tu jediná původní populace puštíka bělavého (Strix uralensis) v ČR, hnízdí zde také sýc rousný (Aegolius funereus) a kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). Plochy bezlesí hostí např. početnou populaci chřástala polního (Crex crex) a ťuhýka obecného (Lanius collurio). Největší populaci v ČR zde tvoří strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) a lejsek malý (Ficedula parva). Velká část území byla po vstupu do Evropské unie zařazena také do soustavy NATURA 2000 (http://www.nature.cz).

6.4 Územní systém ekologické stability – ÚSES

Obr. 32 Nadregionální a regionální jednotky Územního systému ekologické stability (ÚSES) (Zdroj dat: ARC ČR 500; DIBAVOD; WMS CENIA - ÚSES) Nejpodstatnější částí územního systému ekologické stability v zájmovém území je nadregionální biocentrum Radhošť-Kněhyně. Původní přirozené lesní porosty jsou převáţně bučiny. Zachovalé porosty jsou soustředěny hlavně do horních částí svahů, hřebenových a vrcholových poloh, kde se k přirozenému optimu dostává i smrk. Tyto porosty jsou převáţně chráněny v MZCHÚ. V porostech, tvořících nadreg. biocentrum Radhošť-Kněhyně, je dlouhodobě podporována výsadba listnatých dřevin a jedle bělokoré. Výměra nepůvodních smrkových porostů je omezená. Funkčnost nelesních ekosystémů je zajištěna údrţbou pozemků pastvou a kosením (http://www.beskydy.ochranaprirody.cz). Nadregionální biocentrum Radhošť-Kněhyně leţí na trase nadregionálního biokoridoru, vedoucího od západu z Oderských vrchů a Moravské brány, přes Hodslavický Javorník, do oblasti Radhoště a Kněhyně. Odtud vede jihovýchodním směrem k ose horských hřebenů Bílé Karpaty – Javorníky – Moravskoslezské Beskydy. Jedná se o biokoridor zajišťující hlavně migraci montánních a submontánních druhů. Přes masiv Smrku prochází regionální biokoridor směrem na Lysou horu. Menší regionální biocentrum se nachází v jihovýchodní části území. Lokální sloţky ÚSES se vyskytují sporadicky a jedná se hlavně o biokoridory, spojující sloţky ÚSES v údolních nivách s nadregionálním biocentrem Radhošť-Kněhyně. Lokání biokoridory jsou vedeny z vyšších partií podél menších toků. V zájmovém území je 8 os lokálních biokoridorů.

7 VÝVOJ OSÍDLENÍ A VYUŢITÍ ÚZEMÍ

V území jsou stopy po přítomnosti lidí jiţ z neolitu, a to z okolí Roţnova pod Radhoštěm Toto období odpovídá vlhčímu a teplejšímu období holocénu (atlantiku), kdy dochází k největšímu rozvoji lesů. Pravěká osídlení ale nijak výrazněji nezasáhla do tehdejší krajiny, odlesnění bylo lokální (Pavelka a kol., 2001). V průběhu takzvané velké kolonizace ve 13. a 14. století vznikla jiţ některá sídla v blízkém okolí zájmového území, například Roţnov pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm a o něco dále Frýdlant nad Ostravicí. Od nich se v pozdějších dobách rozšiřovalo osídlení a jejich vliv na krajinu postupně narůstal (Pavelka a kol., 2001). Z hlediska dopadu na biotu v niţších částech území, byl zásadní postupný vznik obcí v průběhu 16. aţ 18. století, v době takzvané pasekářské kolonizace. Tvorba pasek v panských lesích spočívala v odlesnění půdy a v jejím osetí obilninami. Vyšší polohy nebyly touto kolonizací příliš ovlivněny. Dřevo se získávalo toulavou sečí a vyuţívalo se jen jako palivo na topení, na stavbu domů a výrobu nástrojů. V této době postupně vznikají další obce, jako Dolní Bečva, Prostřední Bečva a Horní Bečva, Ostravice, Čeladná, Staré Hamry a Trojanovice. Tento proces skončil teprve v souvislosti s vydáváním lesních řádů jednotlivých panství ve druhé polovině 18. století. Pasekářská kolonizace podstatně ovlivnila vytváření dnešního, typicky členitého krajinného rázu v podhorské části, kde místy převaţuje zemědělská krajina s mnoţstvím rozptýlené zeleně, drobných selských lesů, s loukami a poli (Pavelka a kol., 2001). Přibliţně ve stejné době jako pasekářská kolonizace, poznamenává oblast proces, nazývaný valašská kolonizace. Na rozdíl od pasekářské kolonizace při ní nešlo o rozšíření orné půdy a zakládání nových sídel, ale pouze o vyuţití lesů a vrcholů hor, leţících do té doby bez velkého uţitku, k salašnickému chovu dobytka, zejména koz a ovcí. Jejich stáda se začala u nás objevovat v první polovině 16. století. Chovem ovcí salašnickým způsobem se mohla zabývat jen početně malá vrstva poddaných. Ve svých důsledcích znamenala valašská kolonizace další devastaci lesní půdy pro vykácení lesů a rozšíření pastvin, a to zejména ve vyšších polohách. Touto pastvou byly obhospodařovány vrcholové části Radhošťské hornatiny (Pavelka a kol., 2001). Odlesnění vrcholových částí je patrné i dodnes. Nejvýrazněji byly odlesněny hřbety Radhošť-Pustevny a Tanečnice-Čertův Mlýn. Odlesnění je patrné také na Kněhyni a v menší míře na Smrku. Pasekářskou kolonizací vznikala rozptýlená sídla v původně lesní krajině v údolích a niţších polohách hor. Docházelo k vytváření mozaikovitého, pestrého prostředí. Valašskou kolonizací došlo naopak k odlesnění vrcholových partií hor, které nebyly pasekářskou kolonizací ještě dotčeny (Pavelka a kol., 2001). Na lesnatost území měly jiţ od počátku 17. století značný vliv místní sklárny s velkou spotřebou dřeva. Dle starých map se sklárny přímo v zájmovém území nacházely v údolí Kněhyně mezi Pustevnami a Prostřední Bečvou a V Podolánkách. Po vytěţení lesa byla plocha ponechána svému vývoji s přirozenou obnovou. Ovšem následným salašnickým chovem ovcí a koz na mnohých vykácených plochách, došlo jiţ k faktickému odlesnění. Pastva dobytka totiţ zamezila řádnému obnovení lesního porostu (Pavelka a kol., 2001).

V blízkém okolí zájmového území, i částečně v něm, se kromě sklářské výroby vyvíjí obchod se dřevem, vznikají ţelezářské hamry, papírny, továrny, ţeleznice, doly apod. Dochází ke zvýšené degradaci lesů neúměrnou těţbou. Minimální lesnatost území byla ve 2. polovině 19. století (Pavelka a kol., 2001). Dopad na flóru byl výrazný. Rozšiřujícím se osídlením se zvyšoval podíl synantropních rostlin. Zmenšováním plochy lesů byly zatlačovány nejen dřeviny, ale lesní květena vůbec. Naopak některé lesní byliny, které snášejí větší osvětlení, se začlenily i do lučních ekosystémů. Vznikly bohaté květnaté louky s výskytem orchidejí, květnaté louky sušších a vlhčích stanovišť atd. (Pavelka a kol., 2001). Změny ovlivnily i faunu. V průběhu odlesňování se zde objevily některé stepní druhy ptáků a četné druhy hmyzu lučních stanovišť. Na druhé straně, s pokračujícím rozvojem odlesňování krajiny, ubývají lesní druhy nebo druhy vázané na staré přirozené lesy, z bezobratlých např. roháč obecný a tesařík alpský, ze šelem vlk, rys, medvěd a kočka divoká. Některé lesní druhy jiţ vyhynuly ve středověku, např. zubr, pratur a los (Pavelka a kol., 2001). Od poloviny 19. století postupně klesá vyuţití dřeva v průmyslu i dopravě a započalo se více vyuţívat uhlí. Od konce 19. století dochází k zalesňování horských a podhorských bezlesých poloh smrkem, čímţ se vytvářejí rychle rostoucí smrkové monokultury (Pavelka, 2001). K růstu plochy lesa přispívá také fakt, ţe salašnické pastevectví a chov ovcí upadá vlivem konkurence levné australské vlny (Bárta a kol., 2007). K nejspíš největšímu tlaku na přírodu došlo ve druhé polovině 20. století v souvislosti s rozvojem socialistické výroby v zemědělství, s rozvojem těţkého průmyslu a s necitlivou výstavbou v socialistickém megalomanském stylu (Pavelka a kol., 2001). V zemědělství se většina luk v niţších polohách přeměňovala za velkých dotací na ornou půdu a byly rušeny drobné chovy dobytka. V lesnictví docházelo často k melioracím a výsadbě velkých ploch smrkových monokultur. Rozvoj průmyslu na celém Ostravsku a Vsetínsku znamenal značný tlak na přírodu hlavně z hlediska znečištění ovzduší a následnými imisemi. V neposlední řadě prudký růst počtu obyvatel v okolí zájmového území znamenal podstatně vyšší tlak na přírodu z hlediska turistiky a rekreace. Vliv imisí se odrazil hlavně v nejvyšších partiích zájmového území, kde se vyskytovaly přirozené smrčiny. Jehličnany jsou velice náchylné na působení imisí z průmyslové výroby, zvláště v extrémních podmínkách horských partií. Nejvýrazněji se poškození lesních porostů exhalacemi projevilo na přelomu let 1978/79, kdy přes noc klesla teplota vzduchu o 20°C. Následně se pro záchranu zkoušelo postiţené porosty letecky vápnit, ale bezvýsledně. Vrcholové partie Kněhyně a Smrku byly zalesňovány nepůvodní klečí (Bárta a kol., 2007) Teprve po roce 1990 dochází k částečné regeneraci přírody. Došlo k útlumu zemědělské výroby odstraněním neúměrných mnohamilionových dotací. Orná půda bývá převáděna na trvalé travní porosty. Exhalace v ovzduší byly výrazně sníţeny díky zavádění ekologicky čistějších technologií. Správa CHKO se v současné době snaţí kácet klečové porosty ve vrcholových partiích a přispívat k přirozené obnově horského smrkového lesa, coţ se pomalu daří. Značný turistický ruch však zůstává a spíše ještě více narůstá.

V posledních desetiletích vedle řady mizejících druhů přibývají zase jiné druhy. Z parazitických organismů jsou to například lýkoţrout smrkový a některé další druhy hmyzu. Z rostlin se šíří mnohé invazivní druhy např. křídlatka japonská a sachalinská, celík kanadský, netýkavka malokvětá a ţláznatá, pěťour brvitý, bolševník velkolepý aj. (Pavelka a kol, 2001). Z původních a dříve vyhubených obratlovců se v okrese opět rozšířil rys, který se jiţ pravidelně rozmnoţuje. Znovu se začínají vyskytovat medvěd, vlk a další druhy (Pavelka a kol, 2001). Vyuţití krajiny (Land use) na starých mapách Prvním mapovým dokladem o vyuţití krajiny je I. vojenské mapování, které v této oblasti proběhlo v roce 1763. Toto vojenské mapování nebylo zpracováno v digitální podobě díky velké polohové nepřesnosti. Vyuţití krajiny v zájmovém území však přibliţně odpovídá stavu při II. vojenském mapování. Rozdíly oproti následujícímu zmapovanému období jsou patrné hlavně v menší zástavbě domů a rozdílných průmyslových stavbách, některé ubyly, jiné zase přibyly. Následné vybrané staré mapy jiţ byly digitalizovány vědecko-výzkumnou institucí VÚKOZ. Digitalizovány byly mapy z období let 1837-1839, 1976, 1956, 1993 a 2006. Vyuţití krajiny v těchto obdobích je znázorněno na straně 62 (viz Obr. 33) a plochy jednotlivých typů na straně 61 (viz Tab. 3) Dalším kvalitnějším mapovým podkladem je II. vojenské mapování, které probíhalo v těchto oblastech v letech 1837–1839. Na tomto podkladu je patrné maximální odlesnění krajiny a to, ţe většina nelesní krajiny byla vyuţívaná jako louky a pastviny. Největší rozsah trvalých travních porostů je ve vrcholových částech masivu Radhoště a Kněhyně, na jiţních svazích Radhošťského hřbetu v okolí Dolní a Prostřední Bečvy, v okolí Pinduly, Trojanovic a Ostravice. Orná půda se vyskytuje ostrůvkovitě mezi trvalými travními porosty v niţších polohách. Zástavba je minimální a to pouze v niţších polohách. V okolí zájmového území jsou intravilány obcí plošně malého rozsahu a mají většinou protáhlý tvar podél probíhajících komunikací. Na mapách III. vojenského mapování z roku 1876 je patrné opouštění pastvin ve vyšších polohách a jejich přirozené zarůstání lesem nebo zalesňování člověkem. V niţších polohách narůstají plochy orné půdy na úkor trvalých travních porostů. Z okolí Roţnova pod Radhoštěm, Dolní Bečvy, Trojanovic a Čeladné se do území začíná pomalu rozšiřovat zástavba obcí. Ve vyšších polohách se vyskytují pouze menší horské chaty a stavení. Na vojenských mapách z roku 1956 je znatelná větší míra zalesnění území, a to nejen ve vyšších polohách. Do této doby téměř zaniká odlesnění vrcholových částí Kněhyně, Čertova Mlýna a Smrku. V oblasti bezlesí jiţ začíná být patrný vliv reformy zemědělství za dob socialismu, kdy je mnoho trvalých travních porostů měněno na ornou půdu a kolektivizováno. V zájmovém území není tento vliv příliš patrný, ale výrazně se projevil v blízkém okolí otevřenějších údolí niţších poloh. Zástavba obcí se do této doby rozrostla i do středních poloh, a můţeme zaznamenat i větší plochy staveb pro rekreační účely, například Jurkovičovy stavby na Pustevnách z přelomu 19. a 20. století.

Na vojenských mapách z roku 1993 je lesnatost území ještě vyšší hlavně na úkor orné půdy a trvalých travních porostů. Od počátku 90. let byla většina plochy orné půdy rychle přeměňována zpět na pastviny a louky. Díky ukončení velkých dotací ze strany státu, je polní zemědělství v těchto částech neefektivní a často ztrátové. Přeměna orné půdy je výrazněji patrná i v širším okolí. Podstatný vliv má také vznik vodní nádrţe Šance z roku 1969, která zaplavila velkou část údolí Ostravice a zatopila dvě obce, mezi nimi velmi známé Staré Hamry. Zástavba obcí se od 50. let příliš nerozšířila do nových oblastí, ale více se zahustila na stávajících místech. Přibylo však mnoho nových rekreačních zařízení a oblastí. Rozmohl se fenomén chataření a v okolí Pusteven lyţování a pěší turistiky. Do roku 2006 stále pokračovalo zalesňování území. Plochy orné půdy téměř vymizely i v širším okolí Radhošťského hřbetu. Zástavba obcí a rekreačních zařízení se jiţ dále výrazně nerozšiřuje díky vlivům ochrany přírody a krajiny, hlavně díky ochraně CHKO Beskydy.

Tab. 3 Plocha jednotek vyuţití krajiny (Land use) v období let 1837-1839, 1876, 1956, 1993 a 2006, dle metodiky VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno Land use Plocha v daném období [ha] (dle VÚKOZ, v.v.i.) 1837-39 1876 1956 1993 2006 těžební prostor 0,0 0,0 2,3 1,1 6,5 pole 277,5 669,8 936,3 263,7 27,9 trvalý travní porost 2255,2 1479,6 682,1 944,4 838,4 sad a zahrada 0,0 0,8 0,0 0,0 23,7 les 9502,8 9864,9 10341,5 10586,9 10937,6 vodní plocha 0,0 0,0 0,0 14,0 18,6 zástavba 2,7 23,0 52,7 61,5 79,1 rekreační oblasti 0,0 0,0 23,3 166,4 106,4 (Zdroj dat: VÚKOZ, v.v.i.)

Obr. 33 Vyuţití krajiny (Land use) v období let 1837-1839, 1876, 1956, 1993 a 2006, dle metodiky VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno (Zdroj dat: DIBAVOD; VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno; Primární zdroj dat: © 2nd Military Survey, Section No. O7IX, O7X, O8IX, O8X (Mähren), Austrian State Archive/Military Archive, Vienna; © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně; © Ministerstvo životního prostředí ČR; © Mapová sbírka Univerzity Karlovy; © Univerzita obrany, Brno; © Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška; © AOPK ČR, VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno

8 METODIKA

Rešerše dostupné literatury Na rozšíření hořce tolitovitého v podobném měřítku v Moravskoslezských Beskydech jiţ byla pro sousední území zpracována diplomová práce - Šmejkalová, A. (2009): Geografický průzkum rozšíření hořce tolitovitého v SZ části Beskyd. Tato práce byla pro mne částečně zdrojem metodiky, tak aby mohly být obě oblasti mezi sebou srovnány. V literatuře se příliš informací o rozšíření hořce tolitovitého nevyskytuje. V odborných článcích bývá většinou rozebírána fyziologická podstata některých vybraných částí rostlin, např. struktura semenného balu, srovnání pletivové stavby oddenku vybraných druhů rodu hořce. Velká většina z odborných článků nebyla vyuţitelná nebo přínosná pro téma této diplomové práce. Historické záznamy o výskytu hořce tolitovitého v Beskydech nebyly zjištěny. Díky velké četnosti ve vyšších partiích Beskyd bývá často braný za běţnou horskou rostlina a neexistoval důvod se zabývat jeho rozšířením. Terénní mapování Pro terénní průzkum byly připraveny digitální rastrové základní mapy 1: 10 000 od Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (ČÚZK). Tyto mapy byly černobíle vytištěny v originálním měřítku. Jednotlivé listy byly dle připraveného schématu očíslovány, a následně svázány pro větší odolnost v terénu. Spolu s mapami byla pro kaţdý mapový list vytvořena tabulka obsahující sloupce: ID, Počet, Výška a tvar, Plocha, Popis lokality, Druhy, Struktura vegetace a Další poznámky. Tabulky byly svázány do dalšího dokumentu. Jednotlivé lokality, zaznamenané v mapových listech, byly vţdy unikátně očíslovány a v tabulce jim byly vyplněny podstatné údaje. Přímo v mapových listech byly zaznamenávány také oblasti bez výskytu mapovaného druhu spolu s důvodem absence (např. smrková monokultura bez podrostu). Pro průzkum byla dále pořízena turistická mapa 1: 50 000 pro lepší orientaci v širším kontextu a od Geografického ústavu byl zapůjčen GPS modul pro určování přesné polohy. Terénní průzkum byl prováděn v roce 2011 a trval od začátku srpna do poloviny září. V terénu bylo absolvováno celkem 32 dnů. Za tuto dobu bylo zmapováno více neţ 600 km tras po celém zájmovém území. V příloze jsou trasy průzkumu zobrazeny v mapě měřítka 1: 25 000 (Příl. 17). Jedná se o trasy zaznamenané do mapových listů nebo GPS modulu. Okolo těchto tras byly často prováděny odbočky v rámci desítek metrů tak, aby byl umoţněn náhled za terénní hrany na svahy v okolí, za husté ekotony na okrajích lesů nebo pro hlubší průzkum hustějších porostů. Přes rozsáhlý terénní průzkum nebylo moţné zmapovat celé řešené území dokonale, ale byla snaha o rovnoměrné rozloţení tras tak, aby měli dostatečný statisticky vypovídající charakter (viz Obr. 34). Mimo trasy terénního průzkumu lze výskyt nebo absenci hořce pouze odhadovat, proto byly zpracovány pouze zmapované lokality s tím, ţe existuje určitá míra nepřesnosti. Vliv různého období mapování je zanedbatelný, protoţe je druh dobře identifikovatelný i v období před nasazením květů nebo po odkvětu. 62

Obr. 34 Míra rozsahu terénního průzkumu, spíše schematické znázornění za pomoci rozšíření tras terénního průzkumu o velikosti 50 m a 100 m na obě strany V terénu byla při zaznamenání rostlin hořce tolitového přesně určena poloha a zaznamenána do mapových listů. Polohu lze většinou dobře identifikovat z mapy vzhledem k okolnímu reliéfu a lesním cestám. Vyţaduje to mít dobrou krátkodobou paměť, aby mohl člověk přesně určit lokalitu díky povědomí o širším okolí. V případech, kdy takto nebylo moţné určit přesnou polohu (např. na dlouhých rovných úsecích bez identifikačních bodů), bylo vyuţito modulu GPS, v němţ byly nahrané základní mapy 1: 10 000 a georeferencované letecké snímky území. Celkem bylo terénním mapováním zpracováno 425 lokalit výskytu s různou plochou i počtem jedinců. Dle hrubých odhadů počtu bylo zjištěno přes 30 000 lodyh. Na některých lokalitách bylo i více neţ tisíc lodyh hořce tolitovitého. Lze počítat s odchylkou přibliţně 10–20 %. Zpracování dat Data z terénního průzkumu byly převedeny v programu ArcGIS 9.2 do digitální podoby ve formátu shapefile (*.shp). Lokality výskytu hořce tolitovitého v řešeném území jsou uvedeny v přiloţené mapě (viz Příl. 16). Následně po digitalizaci dat byly prováděny analýzy ploch výskytu hořce tolitovitého vzhledem k vybraným geografickým faktorům. Podrobnější postup při zpracování dat je uváděn u analýz jednotlivých geografických faktorů v kapitole 9. Chyby vzniklé při zakreslování lokalit rozšíření hořce tolitovitého a při jejich digitalizaci jsou ze statistického hlediska zanedbatelné vzhledem k velikosti měřítka dostupných dat o vybraných geografických faktorech (často 1: 25 000, 1: 50 000 a 1: 1 000 000).

9 ANALÝZA ZÁVISLOSTÍ VÝSKYTU HOŘCE TOLITOVITÉHO NA GEOGRAFICKÝCH FAKTORECH PROSTŘEDÍ

9.1 Prostorová poloha Nejčetnější rozšíření hořce tolitovitého v zájmovém území je na masivu Smrku. Zde se hořec tolitovitý vyskytuje hlavně na svazích do 1000 m n.m. V těchto výškách se vyskytuje téměř po celém obvodu masivu, s výjimkou řídkého rozšíření na svazích, leţících jiţně od vrcholu Smrku. Nejpodstatnější výskyt je v okolí Bučacího potoka, V Podolánkách a v okolí Velkého potoka. Na masivu Kněhyně je vázáno hlavní rozšíření na vrcholové partie Kněhyně a Čertova Mlýna. Podstatný je také výskyt ve vrcholových částech a svazích Velké a Malé Stolové. Menší lokality rozšíření jsou také na hřbetu mezi Tanečnicí a Čertovým Mlýnem. V neposlední řadě stojí za zmínku četné menší lokality podél cest na svazích masivu, na kterých je velká hustota jednotlivců vzhledem k velikosti ploch. Na masivu Radhoště je nejvýznamnější výskyt hořce tolitovitého vázán na horský hřeben mezi Radhoštěm a Pustevnami, kde jsou časté, plošně malé lokality s velkou hustotou. Další výskyt je vázán na severní svahy Radhoště a menší lokality jiţně od Pusteven. Podstatná je úplná absence mapovaného druhu jiţně, jihovýchodně a východně od hřebenu mezi vrcholy Radhošť a Radegast. V následujících částech této kapitoly bylo vyuţito pouze údajů, vztaţených k celému zájmovému území. Důvodem je značná členitost hranic a okrajové části by mohly být následně podhodnoceny. Zeměpisná délka

] % [ 20

10 Relativní četnost Relativní 5

18,210 18,260 18,170 18,180 18,190 18,200 18,220 18,230 18,240 18,250 18,270 18,280 18,290 18,300 18,310 18,320 18,330 18,340 18,350 18,360 18,370 18,380 18,390 18,400 18,410 18,420 18,430 Zeměpisná délka [° v.d.] (←Z ; V→) Obr. 35 Relativní četnost rozšíření hořce tolitovitého v zájmovém území vzhledem k zeměpisné délce (Zdroj dat: zobrazení území v souřadném systému WGS 1984)

Z rozšíření hořce tolitovitého v rámci území, vzhledem k zeměpisné délce, je patrný nárůst směrem k východu, kde má tento druh těţiště svého výskytu v Moravskoslezských Beskydech a dále pokračující areál v Západních Karpatech. Navíc se zde můţe výrazně projevovat vliv převládajícího západního proudění vzduchu. V rozloţení relativních četností výskytu existují výraznější maxima. Kolem souřadnic 18,315° v.d. je četnost výskytu ovlivněna velkými plochami ve vrcholových partiích Kněhyně a Čertova Mlýna. Kolem souřadnic 18,355° v.d. je výrazné rosšíření mapovaného druhu v údolí Čeladenky, v okolí lokality V Podolánkách a částečně na jihozápadních svazích Smrku. Poslední nadprůměrný výskyt od 18,390° v.d. po východní okraj území je vázán na lokality v okolí Velkého potoka, okolí Bučacího potoka a na svahy leţící východně od vrcholu Smrku. Zeměpisná šířka

] 10

% [

Relativní četnost Relativní 4

49,5125 49,5175 49,4475 49,4525 49,4575 49,4625 49,4675 49,4725 49,4775 49,4825 49,4875 49,4925 49,4975 49,5025 49,5075 49,5225 49,5275 49,5325 49,5375

Zeměpisná šířka [° s.š.] (←J ; S→) Obr. 36 Relativní četnost rozšíření hořce tolitovitého v zájmovém území vzhledem k zeměpisné šířce (Zdroj dat: zobrazení území v souřadném systému WGS 1984)

Z rozšíření hořce tolitovitého v rámci území, vzhledem k zeměpisné šířce, je patrný postupný nárůst od jiţních částí území do prvního lokálního maxima v rozmezí 49,46°– 49,4725° s.š., kde se vyskytují podstatné lokality v okolí V Podolánkách a Velkého potoka. Další výraznější maximum na 49,4775° s.š. je ovlivněno četnými lokalitami na hřebeni Radhoště. Lokální maximum mezi 49,49° a 49,5° s.š. vysvětluje rozšíření hořce tolitovitého ve vrcholových částech Kněhyně a Čertova Mlýna a v niţších polohách jiţních svahů Smrku. Následné lokální minimum mezi 49,5025° a 49,505° s.š. je způsobeno minimálním výskytem v ose Kladnatá – Ráztoka - Zmrzlý vrch - sedlo V. Stolové - vrchol Smrku – hráz v.n. Šance. Větší četnost mapovaného druhu směrem na sever je podmíněna mnohými lokalitami na severozápadních, severních a severovýchodních svazích Smrku a severních svazích Nořičí, Velké a Malé Stolové. V nejsevernějších částech jiţ četnost mapovaného druhu klesá směrem k niţším nadmořským výškám.

9.2 Reliéf V kapitole, zabývající se vazbou rozšíření hořce tolitového (Gentiana asclepiadea) na vlastnostech reliéfu, bylo vyuţito dat digitálního modelu nadmořských výšek (angl. Digital Elevation Model – DEM). Model byl vytvořen z vrstevnic základních map 1: 10 000 (ČÚZK) a vodních toků Digitální báze vodohospodářských dat (DIBAVOD) za pomoci software ArcGIS 9.2. Výsledkem byl rastr o velikosti gridu 20×20 m, obsahující hodnoty nadmořských výšek. Velikost buněk byla vybrána dle rozlišovací schopnosti podkladových dat. Za pomoci výše zmíněného software byly z tohoto rastru vypočítány hodnoty sklonitosti území a orientace svahů. Následně byla vytvořena síť bodů ve formátu shapefile o kroku 20×20 m tak, aby se kaţdý bod nacházel ve středu buněk výše zmíněných rastrů. Bodů je v celé ploše řešeného území celkem 300 975, coţ by mělo zaručovat dostatečně velký statistický soubor dat. Kaţdému bodu byly přiděleny hodnoty buněk rastrů a vlastnosti lokalit rozšíření hořce tolitovitého, pokud se v daném místě nachází. Databáze bodového shapefile byla následně převedena do listu aplikace Microsoft Excel, kde byla data dále zpracována do výsledné podoby.

9.2.1 Nadmořská výška

Přesto, ţe zájmové území má nejniţší bod ve výšce 400 m nad mořem, tak nejníţe poloţená lokalita výskytu hořce tolitovitého je ve výšce 491 m n.m. Díky tomu mají dále uvedené grafy rozmezí hodnot 491–1276 m n.m.

3,5

3,0

2,5

]

% [

2,0

1,5

Relativní četnost Relativní 1,0

0,5

0,0

500 550 600 650 700 750 800 850 900 950

1000 1050 1100 1150 1200 1250 Nadmořská výška [m n.m.]

Obr. 37 Relativní četnost nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého v intervalech po deseti metrech (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

Plocha lokalit Klouzavý průměr 10ti metrů 0,45

0,40

0,35

] %

[ 0,30

0,25

0,20

0,15 Relativní četnost Relativní 0,10

0,05

0,00

550 900 500 525 575 600 625 650 675 700 725 750 775 800 825 850 875 925 950 975

1025 1150 1000 1050 1075 1100 1125 1175 1200 1225 1250 1275 Nadmořská výška [m n.m.]

Obr. 38 Relativní četnost nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

Z výše uvedeného grafu je patrné, ţe rozšíření hořce tolitovitého v zájmovém území vzhledem k nadmořské výšce, má dvě výrazná maxima. První je v nadmořských výškách 530–590 m a dohromady zaujímá 16 % plochy výskytu mapovaného druhu. Těmto výškám odpovídají významné oblasti v okolí Velkého potoka, niţší části svahů nad vodní nádrţí Šance a okolí vodního toku Čeladenky. Další prudký nárůst ploch rozšíření hořce tolitového nastává od 630 m n.m. do absolutního maxima kolem 670 m n.m., poté následuje plynulý pokles na běţnou úroveň kolem 800 m n.m. Dohromady oblast v těchto výškách zaujímá 34 % plochy výskytu mapovaného druhu. Toto maximum lze vysvětlit hlavně rozsáhlými lokalitami na severozápadních, severních aţ severovýchodních svazích Smrku a v oblasti PR Podolánky a jejím okolí. Tyto vlivy jsou zesíleny dalšími četnými lokalitami na jihovýchodních a východních svazích Smrku, podél vodních toků Magurky a Mohyly, a také výskytem na severních svazích hor Velké a Malé Stolové, Nořičí a Radhoště. Velký propad relativní četnosti mezi výše zmíněnými lokálními maximy je zapříčiněn absencí hořce tolitovitého, nejedná se o chybu. Důvodem můţe být výrazně menší hustota prosvětlených lesních cest (vedou hlavně po vrstevnici nad nebo pod touto částí) a vodních toků s širšími nivami v této nadmořské výšce. Hořec tolitovitý v rozmezí výšek 500–800 m n.m. nejlépe prospívá právě kolem těchto liniových prvků. Další významnější lokální maximum je v rozmezí hodnot 1120–1190 m n.m. To je zapříčiněno rozsáhlými lokalitami výskytu hořce tolitovitého v okolí vrcholů Čertova mlýna, Kněhyně a částečně i Smrku.

Podíl Klouzavý průměr 10ti metrů

] % [ 45 40 35 30 25 20 15 10 5

500 575 525 550 600 625 650 675 700 725 750 775 800 825 850 875 900 925 950 975

Relativní podíl lokalit vzhledem k celému území celému k vzhledem lokalit podíl Relativní

1150 1225 1000 1025 1050 1075 1100 1125 1175 1200 1250 1275 Nadmořská výška [m n.m.]

Obr. 39 Podíl ploch nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého vzhledem k plochám nadmořských výšek celého zájmového území (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

Při srovnání ploch území s výskytem hořce tolitovitého s plochami celého zájmového území, zjistíme, ţe dvě maxima v případě relativní četnosti nadmořských výšek lokalit nejsou příliš směrodatná, a naopak lokality výskytu v nejvyšších polohách jsou velmi podstatné. Nadmořské výšky 500–850 m mají v rámci mapovaného území největší zastoupení, tím se stírají i velké plochy s výskytem hořce tolitovitého v těchto výškách i přesto, ţe se zde nachází kolem 60 % lokalit. V území jsou totiţ značně velké plochy bez výskytu hořce tolitovitého v těchto niţších a středních výškách, hlavně na jiţních svazích Čertova Mlýna a na jiţních, jihozápadních, západních aţ severozápadních svazích Radhošt. Vzhledem k rozloţení nadmořských výšek území, velmi výrazně stoupá význam rozšíření hořce tolitovitého v nejvyšších částech, přibliţně nad 1100 m n.m. Zde se nachází velké a souvislé plochy výskytu hořce tolitovitého, hlavně na hřebeni Radhošť-Pustevny a ve vrcholových částech Kněhyně, Čertova mlýna a Smrku. Jedná se hlavně o stanoviště s bezlesím a prosvětlenými přirozenými lesy, často se jedná o fragmenty horských smrčin. Odlesněné plochy v těchto výškách vznikly v období Valašské kolonizace jako pastviny pro dobytek. V tomto případě se jedná o pozitivní vliv člověka na rozšíření mapovaného druhu. V nadmořských výškách kolem 1150 m a 1220 m se relativní četnost lokalit hořce tolitovitého dostává i přes 30 %. Vzhledem k tomu, ţe plocha lokalit zabírá přibliţně 5,8 % zájmového území, tak je nadprůměrný výskyt vázán na nadmořské výšky přibliţně 550–600 m, 640–720 m a hlavně na interval 1060–1260 m.

Nadmořská výška severně orientovaných svahů

Plocha lokalit Klouzavý průměr 10ti metrů 0,7

0,6

] % [ 0,5

0,4

0,3

0,2 Relativní četnost Relativní 0,1

0,0

500 525 550 575 600 625 650 675 700 725 750 775 800 825 850 875 900 925 950 975

1000 1025 1050 1075 1100 1125 1150 1175 1200 1225 1250 1275 Nadmořská výška [m n.m.] Obr. 40 Relativní četnost nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého na severně orientovaných stranách (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

Podíl Klouzavý průměr 10ti metrů 60

] % [ 40

20 celému území celému 10

Relativní podíl lokalit vzhledem k k vzhledem lokalit podíl Relativní 0

550 625 700 775 850 500 525 575 600 650 675 725 750 800 825 875 900 925 950 975

1000 1025 1050 1075 1100 1125 1150 1175 1200 1225 1250 1275 Nadmořská výška [m n.m.] Obr. 41 Podíl ploch nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého severně orientovaných stran vzhledem k plochám nadmořských výšek zájmového území severně orientovaných stran (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

V případě severně orientovaných stran je závislost rozšíření hořce tolitovitého podobná jako u celého zájmového území. Bereme-li v potaz pouze lokality s výskytem mapované rostliny, je zde hlavní maximum v intervalu 630–760 m n.m. a druhotné maximum v rozmezí 1100–1180 m n.m. Při srovnání s plochou dané nadmořské výšky lokalit a celého území, zaniká celkově vliv v nadmořských výškách do 1080 m. Ve vrcholových partiích naopak roste relativní četnost přes 20 %, často i přes 40 %.

Nadmořská výška jiţně orientovaných svahů

Plocha lokalit Klouzavý průměr 10ti metrů 0,7

0,6

] % [ 0,5 0,4 0,3

0,2 Relativní četnost Relativní 0,1

0,0

500 525 550 575 600 625 650 675 700 725 750 775 800 825 850 875 900 925 950 975

1000 1025 1050 1075 1100 1125 1150 1175 1200 1225 1250 1275 Nadmořská výška [m n.m.]

Obr. 42 Relativní četnost nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého na jiţně orientovaných stranách (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

Podíl Klouzavý průměr 10ti metrů 60

] % [ 40

20 celému území celému 10

Relativní podíl lokalit vzhledem k k vzhledem lokalit podíl Relativní 0

525 850 925 500 550 575 600 625 650 675 700 725 750 775 800 825 875 900 950 975

1250 1000 1025 1050 1075 1100 1125 1150 1175 1200 1225 1275 Nadmořská výška [m n.m.] Obr. 43 Podíl ploch nadmořských výšek v lokalitách výskytu hořce tolitovitého jiţně orientovaných stran vzhledem k plochám nadmořských výšek zájmového území jiţně orientovaných stran (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

V případě jiţně orientovaných stran je rozšíření druhu mírně jiné. Existují dvě podstatná maxima v niţších nadmořských výškách do 830 m. Výrazná absence druhu v nadmořských výškách kolem 590–630 m je jiţ popsána u rozloţení v celém zájmovém území, jen je výraznější. Znovu je při srovnání s nadmořskými výškami celého mapovaného území patrný pokles četnosti v niţších výškách a nárůst ve vyšších partiích. Zmíněné poklesy a nárůsty však nejsou tak výrazné, jako v případě celého území a severních svahů. Oproti severním svahům má hořec tolitovitý menší plochu výskytu ve vyšších nadmořských výškách.

9.2.2 Sklonitost svahů

5,0 4,5

4,0

] %

[ 3,5 3,0 2,5 2,0

1,5 Relaticní četnostRelaticní 1,0 0,5 0,0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°] Obr. 44 Relativní četnost sklonitosti svahu v lokalitách výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK) Z výše uvedeného grafu relativní četnosti výskytu hořce tolitovitého vzhledem ke sklonitosti svahu je patrné poměrně rovnoměrné rozloţení v celém spektru sklonitosti mezi 3° a 32°. Maximální rozšíření je na svazích o 4–6°. Velice málo se vyskytuje na rovinách a svazích o 35–36°, hlavním důvodem je velice malá plocha takovýchto svahů. Absolutně se nevyskytuje na nejprudších svazích o sklonu > 37°, kterých je v celém území jen 0,3 ha.

20 18

] %

[ 14 12 10 8

6 k celému území celému k 4

Relativní podíl lokalit vzhledem lokalit podíl Relativní 2 0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°]

Obr. 45 Podíl ploch sklonitosti svahů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého vzhledem plochám sklonitosti svahů celého zájmového území (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK) Při srovnání se sklonitostí celého zájmového území, výrazně roste vliv svahů se sklonem přibliţně 2–6°. Jsou to hlavně vrcholové partie masivů Radhoště, Kněhyně a údolí dolních částí vodních toků, zejména Čeladenky a Velkého potoka. Při srovnání s celým územím je také výraznější výskyt na svazích větší sklonitosti (nad 32°). Vzhledem k tomu, ţe plocha lokalit zabírá přibliţně 5,8 % území, je nadprůměrný výskyt vázán na svahy o sklonu 1–12° a 31–36°.

Sklonitost severně orientovaných svahů

] 6

% [ 5

Relativní četnost Relativní 2

0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°]

Obr. 46 Relativní četnost sklonitosti svahů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého na severně orientovaných svazích (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

] % [ 8

4 k celému území celému k

2 Relativní podíl lokalit vzhledem lokalit podíl Relativní 0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°]

Obr. 47 Relativní podíl ploch sklonitosti svahů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého na severně orientovaných stranách vzhledem k plochám sklonitosti svahů zájmového území na severně orientovaných stranách (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

V případě severních svahů je hořec tolitovitý četnější na příkřejších svazích o sklonu přibliţně 22–33°. Výrazně menší je četnost na méně příkrých svazích. Důvodem je to, ţe severní svahy jsou celkově v celém území prudší. Díky tomu je při srovnání lokalit výskytu s celým zájmovým územím rozloţení rovnoměrnější.

Sklonitost jiţně orientovaných svahů

] 6

% [ 5

Relativní četnost Relativní 2

0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°]

Obr. 48 Relativní četnost sklonitosti svahů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého na jiţně orientovaných svazích (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

]

% 25 [

10 k celému území celému k

5 Relativní podíl lokalit vzhledem lokalit podíl Relativní 0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38 Sklonitost [°]

Obr. 49 Relativní podíl ploch sklonitosti svahů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého na jiţně orientovaných stranách vzhledem k plochám sklonitosti svahů zájmového území na jiţně orientovaných stranách (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

Z hlediska sklonitosti jiţně orientovaných svahů je četnost lokalit vázána více na mírnější svahy. Hlavní výskyt hořce tolitovitého je vázán na sklon svahů 4°. Směrem k vyšší sklonitosti jiţních svahů postupně klesá četnost lokalit. Vzhledem k rozloţení sklonitosti na jiţních svazích je významný výskyt lokalit na svazích o sklonu 1–9°. Patří sem území s četnými lokalitami ve vrcholové části hřbetu Radhoště, hřbetu Čertova Mlýna, V Podolánkách a v okolí Velkého potoka. Mírně zanikají lokality na úrovni 10–22°.

9.2.3 Orientace svahů

S 0° 20% 340°2,5% 20° 320° 2,0% 40° SZ 15% SV 1,5% 300° 60° 10% 1,0% 5% 280° 0,5% 80° 0,0% Z 0% V 260° 100°

240° 120°

220° 140° JZ JV 200° 160° 180° J

Obr. 50 Relativní četnost orientace svahů Obr. 51 Relativní četnost orientace svahů v (v intervalech po 5°) v lokalitách výskytu lokalitách výskytu hořce tolitovitého hořce tolitovitého vzhledem ke světovým stranám (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK) (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK)

S 0° 8% 340° 10% 20° 320° 8% 40° SZ 6% SV 6% 300° 60° 4% 4% 2% 280° 2% 80° 0% Z 0% V 260° 100°

240° 120°

220° 140° JZ JV 200° 160° 180° J

Obr. 52 Podíl ploch orientace svahů (v Obr. 53 Podíl ploch orientace svahů v intervalech po 5°) v lokalitách výskytu lokalitách výskytu hořce tolitovitého hořce tolitovitého vzhledem plochám vzhledem plochám orientace svahů celého orientace svahů celého zájmového území zájmového území, dle světových stran (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK) (Zdroj dat: DEM vytvořený z vrstevnic ČÚZK Závislost mezi orientací svahů a výskytem hořce tolitovitého ukazuje poměrně dobré výsledky. Hlavní výskyt je vázán na svahy orientované východně (17,1 % lokalit), a dále jiţně a jihovýchodně. Do této oblasti spadají podstatné lokality ve vrcholových částech hřbetu Radhošť-Pustevny, vrcholových částech Kněhyně a Čertova mlýna, lokality kolem Velkého potoka, V Podolánkách a na svazích Smrku nad vodní nádrţí Šance. Vyšší výskyt je také na severozápadních a jihozápadních svazích.

Nejmenší výskyt je vázán na severní svahy (8,9 % lokalit), a dále na západní a severovýchodní svahy. U severních svahů je malá četnost podmíněná malou plochou těchto svahů. Vzhledem k plochám obdobně orientovaných svahů v celém zájmovém území, se vliv orientace mírně mění. Stále převládá hlavní výskyt na svazích orientovaných východně aţ jiţně, ale jiţ ne v takové míře. Podstatně více se však projevuje i výskyt na svazích severních. Nejmenší relativní četnost výskytu je vázaná na západně orientované svahy. Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého je v celém zájmovém území 5,8 %. Z tohoto pohledu je výrazněji nadprůměrný výskyt pouze na východně orientovaných svazích (7,1 %). Mírně nadprůměrný je ještě v jihovýchodně, jiţně aţ jihozápadně orientovaných svazích. Výrazněji podprůměrný je na západně (4,5 %) a severovýchodně (4,8 %) orientovaných svazích. Zajímavé výsledky přináší také rozšíření hořce tolitovitého vzhledem k orientaci svahů a zároveň jejich sklonitosti. Částečně jiţ byl tento vliv nastíněn v kapitole 9.2.2 při analýze sklonitosti svahů orientovaných jiţně a severně. Následná fakta se potvrdila při rozdělení lokalit výskytu dle sklonitosti svahů v intervalech po 5° (tato statistika není součástí diplomové práce). Na svazích menší sklonitosti, přibliţně do 20°, výrazně převládá výskyt mapovaného druhu na jiţně orientovaných stranách. Například v intervalu 0–5° je relativní četnost jiţně orientovaných svahů 28 % (v růţici osmi stran), v intervalu 6–10° a 11–15° je četnost 23%. Důvodem je to, ţe se na těchto svazích nachází ve vrcholových partiích hor na mírně ukloněných svazích jiţním směrem a na jiţním úpatí masivu Smrku. Na vrcholových stanovištích má dostatek záření i vlhkosti (díky velkému mnoţství horizontálních sráţek). Na jiţním úpatí masivu Smrku je výrazně méně slunečního záření díky husté vegetaci i zastínění okolním reliéfem, při niţší výšce slunce nad obzorem. Přitom zde má hořec potřebnou dostatečnou vzdušnou vlhkost z říčních toků a podmáčených stanovišť. Naopak se mapovaný druh téměř nenachází na mírně ukloněných svazích severním směrem, kde není ţádný významný zdroj vláhy, v niţších polohách jsou větší vrstvy zvětralin a na stanovištích se nedokáţe udrţet dostatečná vlhkost vzduchu. Na příkřejších svazích, přibliţně se sklonem nad 20°, výrazně převládá rozšíření hořce tolitovitého na severně orientovaných stranách. Pro svůj růst má na severně orientovaných stranách dostatek vlhkosti (půdní i vzdušné). Není zde za slunných dnů tak velká evapotranspirace, ani velká mocnost zvětralin, do kterých se voda můţe vsáknout, a také se v těchto oblastech nachází mnoho pramenných míst na lomech odkrytého flyše. Naopak na jiţně orientovaných příkrých svazích se téměř nevyskytuje. Důvodem je značné oslunění a malá půdní i vzdušná vlhkost. Sklonitost svahů má jen malý vliv na četnost západně a východně orientovaných svahů. U nich se neprojevují vlivy oslunění a vlhkosti tak výrazně.

9.2.4 Tvar mikroreliéfu

V této části diplomové práce byly vyuţity informace ze zápisků z terénního průzkumu. Jedná se o informace o lokálním tvaru reliéfu v měřítku metrů aţ desítek metrů. Tvary reliéfu jsou kódovány číselně dle následujícího schématu: 0 – roviny a mírně ukloněné svahy do 5° 1 – tvarem rovné svahy po spádnici se sklonem nad 5° 2 – konvexní tvary reliéfu po spádnici 3 – konkávní tvary reliéfu po spádnici Kombinace čísel znamenají výskyt více tvarů reliéfu v dané lokalitě. Pořadí čísel v kódu je dáno dle převaţujícího tvaru. Např. 123 znamená, ţe je většina plochy lokality na rovném svahu se sklonem nad 5° a vyskytují se zde svahy konvexní a částečně i konkávní. Takovým příkladem můţe být rozšíření přes ukloněnou nezpevněnou lesní cestu.

45 39,9

] 35 % [ 30 24,9 25 20 15 10,3

Relativní četnost Relativní 8,1 10 6,2 3,4 2,6 5 1,2 1,3 1,3 0,2 0,0 0,2 0,3 0,0 0 0 1 10 12 13 102 123 1023 1230 2 21 201 210 213 3 Třídy mikroreliéfu (viz text)

Obr. 54 Relativní četnost tvarů mikroreliéfu a jejich kombinací v lokalitách výskytu hořce tolitovitého Z grafu četnosti tvarů mikroreliéfu je patrná největší závislost výskytu hořce tolitovitého na ukloněných svazích nad 5°, případně jejich kombinace se svahy s menší sklonitostí a konvexními tvary reliéfu. Na konkávních tvarech se vyskytuje velmi zřídka, a to pouze okrajově v rámci větších ploch rozšíření mapovaného druhu.

60 55,5

] % [ 40

30 20,8 19,2

20 Relativní četnost Relativní 10 4,5

0 0 1 2 3 Třídy mikroreliéfu (viz text)

Obr. 55 Relativní četnost tvaru mikroreliéfu v lokalitách výskytu hořce tolitovitého V případě grafu s rozdělením dle četnosti jednotlivých tříd reliéfu, se odráţí výsledky z předchozího grafu. Nejčastěji se hořec tolitovitý vyskytuje na přibliţně rovných svazích se sklonem nad 5°, dále na rovinatějších částech do 5° a na konvexních tvarech reliéfu po spádnici. Nejméně často roste na konkávních tvarech. Výsledky jsou ovlivněny tím, ţe pouze byly rozděleny jejich číselně kombinace na výše uvedené čtyři kategorie. Díky tomu jsou mírně nadhodnoceny výsledky méně zastoupených kategorií. Hlavně konkávních tvarů, v menší míře rovinatějších částí a konvexních tvarů reliéfu. Analýza byla zpracována pouze na plošné rozšíření. Ze zápisků z terénního průzkumu je dle počtu jedinců absolutně vedoucí výskyt na konvexních tvarech mikroreliéfu. Na konvexních tvarech se hořec nachází hlavně na úvozech cest, kde tvoří velké trsy a velice husté porosty. Příkladem můţe být husté zastoupení druhu podél cest v okolí Kněhyně, Čertova Mlýna, severních svahů Malé Stolové a v okolí Bučacího potoka.

9.3 Klimatické charakteristiky V této kapitole byla prvotně data z Atlasu podnebí Česka digitalizována do formátu polygonových shapefilů. Následně byly vypočteny plochy pro jednotlivé hodnoty v celém území a lokalitách výskytu. Databáze shapefilu byla převedena do listu aplikace Microsoft Excel, kde byla data dále zpracována do výsledné podoby.

9.3.1 Teplota vzduchu

Tab. 4 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch intervalů průměrných ročních teplot vzduchu v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Teplotní Celé území Lokality Poměr plochy lokalit rozmezí *°C+ Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] a celého území *%+ < 4 296,1 2,46 80,8 11,61 27,29 4-5 3241,1 26,92 165,8 23,83 5,12 5-6 5570,6 46,27 367,1 52,76 6,59 6-7 2743,7 22,79 82,1 11,79 2,99 7-8 186,6 1,55 0,0 0,00 0,00 (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

60 52,8 50

] 30

23,8

% [ 20 11,6 11,8 10 0,0 0 Relativní četnost teplotních rozmezí teplotníchčetnost Relativní < 4 4-5 5-6 6-7 7-8 Rozmezí průměrných ročních teplot vzduchu [°C]

Obr. 56 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných intervalech průměrných ročních teplot vzduchu (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka) Jak jiţ bylo dříve uvedeno, jsou hranice teplotních intervalů vymezeny poměrně v hrubém měřítku, a proto se spíše jedná o přibliţná rozmezí. Navíc existuje v takto malém území velká závislost teplot vzduchu na nadmořské výšce, jejichţ spojitost s výskytem mapovaného druhu je jiţ uvedena podrobně dříve v textu. Nejvíce se hořec tolitovitý vyskytuje v intervalu průměrných ročních teplot vzduchu 5–6°C. Dále v intervalu teplot 4–5°C, 6–7°C a < 4°C. Nevyskytuje se v intervalu 7–8°C. Při srovnání ploch těchto teplotních intervalů v celém zájmovém území zjistíme, ţe je největší vazba rozšíření druhu na chladnější oblasti s průměrnými ročními teplotami vzduchu menší neţ 4°C. V těchto čásstech se vyskytuje na 27,3 % plochy. Nadprůměrný je také výskyt v intervalu 5–6°C. Mírně podprůměrný u teplot 4–5°C a podprůměrný v intervalu 6–7°C. 78

9.3.2 Sráţky

Tab. 5 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch intervalů průměrných ročních sráţek v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Rozmezí srážek Celé území Lokality Poměr plochy lokalit a [mm] Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] celého území *%+ 900-1000 51,4 0,43 0,0 0,00 0,00 1000-1200 1194,4 9,92 0,0 0,00 0,00 1200-1400 7715,7 64,09 528,6 75,96 6,85 > 1400 3076,6 25,56 167,2 24,04 5,44 (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

80 76,0 70 60

] 40

% [ 30 24,0 20 10 0,0 0,0 0 Relativní četnost srážkových rozmezí srážkovýchčetnost Relativní 900-1000 1000-1200 1200-1400 > 1400

Rozmezí průměrných ročních úhrnů srážek [mm]

Obr. 57 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných intervalech průměrných ročních sráţek (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka) Průměrné roční úhrny sráţek jsou v celém zájmovém území velmi vysoké vzhledem k většině území ČR. Sráţkové intervaly jsou stanoveny poměrně hrubě. V území jsou také často velké rozdíly v mnoţství sráţek rok od roku. Navíc nelze řádně zaznamenat mnoţství horizontálních sráţek a dobře identifikovat následnou redistribuci vertikálních i horizontálních sráţek v území. Díky tomu analýza závislosti na průměrných ročních sráţkách nemá příliš velkou vypovídající schopnost a byla do práce zařazena pouze pro úplnost analýzy. Hořec tolitovitý je v řešeném území rozšířen pouze v oblastech s více neţ 1200 mm sráţek za rok. Nejvyšší zastoupení má v intervalu 1200–1400 mm díky poměrně velké ploše tohoto rozmezí v celém řešeném území. Při srovnání ploch lokalit výskytu a ploch celého území, je četnost v sráţkově nejbohatších oblastech přibliţně podobná. Oblasti s úhrnem pod 1200 mm za rok se vyskytují při okrajích zájmového území v niţších nadmořských výškách, kde není zaznamenán výskyt mapovaného druhu.

9.3.3 Klimatická klasifikace dle Quitta

Tab. 6 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch klimatických oblastí dle Quitta (1971) v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Celé území Lokality Poměr plochy lokalit a Oblast Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] celého území *%+ CH4 1484,4 12,33 153,8 22,11 10,36 CH6 5694,1 47,30 287,9 41,37 5,06 CH7 3831,1 31,82 243,1 34,94 6,35 MT2 1028,6 8,54 11,0 1,58 1,07 (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

45 41,4 40 34,9 35

] % [ 25 22,1 20

oblasti 15 10

5 1,6 Relativní četnost ploch klimatické klimatické plochčetnost Relativní 0 CH4 CH6 CH7 MT2 Klimatické oblasti dle Quita

Obr. 58 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných klimatických oblastech dle Quitta (1971) (Zdroj dat: Tolasz a kol. (2007): Atlas podnebí Česka)

Rozšíření hořce tolitovitého vzhledem ke klimatickým oblastem Quitta významně koreluje s rozšířením v nadmořských výškách, proto nepřináší výrazně nové informace. Celé řešené území spadá do čtyř nejchladnějších a sráţkově nejbohatších oblastí v České republice. Hořec tolitovitý je nejvíce rozšířen v chladné oblasti CH6, a dále v CH7 a CH4. Nejméně je zastoupen v mírně teplé oblasti MT2.

9.4 Půdní typy Obdobně, jako v kapitole 9.3 Klimatické charakteristiky, byly data z půdních map digitalizovány a následně zpracovány jako polygonový shapefile. Tab. 7 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch půdních typů v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Půdní typ (subtyp) Celé území Lokality Poměr plochy lokalit Plocha Plocha Plocha Plocha Zkratka Název a celého území *%+ [ha] [%] [ha] [%] RN ranker 52,2 0,43 2,4 0,34 4,57 FL fluvizem 311,3 2,59 16,6 2,39 5,34 KAr kambizem arenická 27,5 0,23 0,2 0,03 0,70 KAy kambizem psefitická 5,0 0,04 0,0 0,00 0,00 KAg kambizem oglejená 141,3 1,17 1,5 0,21 1,04 KAm kambizem modální 7082,8 58,84 289,0 41,53 4,08 KAs kambizem rankerová 2120,4 17,61 94,3 13,56 4,45 KAd kambizem dystrická 1630,7 13,55 137,8 19,80 8,45 KP kryptopodzol 445,5 3,70 78,4 11,27 17,60 PG pseudoglej 105,5 0,88 45,0 6,47 42,63 GL glej 68,8 0,57 21,7 3,12 31,59 OR organozem 12,7 0,11 7,6 1,09 59,67 NE vodní plocha 34,5 0,29 1,3 0,19 3,87 (Zdroj dat: Půdní mapa 1: 50 000, AOPK ČR, 2007 – mapové listy: 25-23 Roţnov pod Radhoštěm a 25-24 Turzovka)

45 41,6 40 35

] % [ 25 19,8 20

Plocha 13,6 15 11,3 10 6,5 5 3,1 2,4 1,1 0,3 0,2 0,0 0,0 0 KAm KAd KAs KP PG GL FL OR RN KAg KAr KAy Půdní typ (subtyp)

Obr. 59 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných půdních typech (Zdroj dat: Půdní mapa 1: 50 000, AOPK ČR, 2007 – mapové listy: 25-23 Roţnov pod Radhoštěm a 25-24 Turzovka) Vzhledem k půdním podmínkám je hořec tolitovitý nejvíce rozšířem v kambizemích modálních, dystrických a saprických. Důvodem je to, ţe tyto půdní typy zabírají největší plochu zájmového území. Vzhledem k četnosti jednotlivých půdních typů v území je hořec nejvíce zastoupen v organozemích, pseudoglejích a glejích. Čili v půdních typech hojně zásobovaných podzemní a povrchovou vodou. Dále je výrazně nadprůměrný výskyt na kryptopodzolech v nejvýše poloţených částech území. 81

9.5 Lesnická typologie Typologický klasifikační systém stanovištního průzkumu lesů, pouţívaný v rámci hospodářské úpravy lesů (Ústav pro hospodářskou úpravu lesů). Mapovací jednotka je varianta lesního typu v přírodní lesní oblasti. Pro označení lesních typů se pouţívají trojmístné symboly. První číslo označuje vegetační stupeň, následující písmeno půdní kategorii a další číslo označuje pořadové číslo lesního typu v rámci přírodní lesní oblasti (Maděra, Zimová a kol., 2005). Tyto jednotky jsou v lesích tvořeny, vymezovány a mapovány typologickým průzkumem. Při vytváření se pouţívá všech dostupných údajů o biocenóze, lokalitě a jejich proměnách. Vyšší typologickou jednotkou je soubor lesních typů. Spojuje lesní typy podle ekologické příbuznosti (Maděra, Zimová a kol., 2005). Typologický klasifikační systém ÚHÚL a systém geobiocenologický jsou zaloţeny na velmi blízkých principech. Liší se především pojetím ekologických řad (u nichţ jsou lesnicky významné rozdíly nadřazovány rozdílům ryze přírodovědným) a částečně i pojetím vegetační stupňovitosti (Maděra, Zimová a kol., 2005). Data pro lesnickou typologii ve formátu shapefile poskytl Ústav pro hospodářskou úpravu lesů (dále ÚHÚL), pobočka Brno. Data byly zpracovány dle plošného rozsahu jednotlivých kategorií.

9.5.1 Lesní vegetační stupně

Obr. 60 Lesní vegetační stupně v zájmovém území se zvýrazněnými lokalitami výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: ÚHÚL)

Tab. 8 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch lesních vegetačních stupňů v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Celé území Lokality Poměr plochy lokalit Lesní vegetační stupeň Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] a celého území *%+ 2. bukodubový 2,6 0,02 0,0 0,00 0,00 3. dubobukový 67,1 0,63 1,3 0,19 1,90 4. bukový 1072,8 10,11 11,8 1,73 1,10 5. jedlobukový 6776,9 63,86 413,3 60,30 6,10 6. smrkobukový 2337,3 22,03 171,7 25,04 7,34 7. bukosmrkový 343,4 3,24 87,3 12,73 25,41 8. smrkový 7,4 0,07 0,1 0,02 1,46 (Zdroj dat: ÚHÚL)

70 60,3

]

% 50 [

30 25,0

20 Relativní četnost Relativní 12,7 10 1,7 0,0 0,2 0,0 0 2 3 4 5 6 7 8 Lesní vegetační stupeň

Obr. 61 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných lesních vegetačních stupních (Zdroj dat: ÚHÚL) Z hlediska lesních vegetačních stupňů je hořec tolitovitý v řešeném území nejvíce zastoupený v 5. jedlobukovém l.v.s. V tomto stupni se nachází přibliţně 60 % plochy rozšíření hořce. Dále se vyskytuje poměrně hojně v 6. smrkobukovém a 7. bukosmrkovém l.v.s. Vzhledem k ploše jednotlivých lesních vegetačních stupňů v území, má hořec tolitovitý největší četnost výskytu v 7. bukosmrkovém l.v.s. (zabírá 25,4 % plochy), který zahrnuje vrcholové partie Kněhyně, Čertova Mlýna a Smrku. Nadprůměrně se ještě vyskytuje v 6. Smrkobukovém a 5. jedlobukovém l.v.s. Ve 3., 4. a 8. Lesním vegetačním stupni je jeho výskyt pouze lokální a řídký (pod 2 % plochy).

9.5.2 Edafické kategorie

Obr. 62 Půdní (edafické) kategorie a řady v zájmovém území se zvýrazněnými lokalitami výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: ÚHÚL) Tab. 9 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch půdních (edafických) kategorií v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Půdní (edafická) Celé území Lokality Poměr plochy lokalit kategorie ÚHÚL Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] a celého území *%+ Z 223,5 2,11 24,1 3,51 10,78 Y 24,1 0,23 2,9 0,43 12,13 K 173,5 1,63 13,9 2,02 7,99 N 279,9 2,64 26,5 3,87 9,48 S 3709,7 34,96 246,2 35,92 6,64 F 2293,0 21,61 102,7 14,98 4,48 B 2324,3 21,90 78,8 11,49 3,39 H 81,8 0,77 30,4 4,44 37,18 D 51,5 0,49 6,8 0,99 13,16 A 889,8 8,39 59,7 8,70 6,70 J 67,0 0,63 7,0 1,02 10,44 L 82,6 0,78 17,9 2,61 21,67 U 246,7 2,32 15,7 2,29 6,36 V 74,6 0,70 3,3 0,48 4,39 O 60,7 0,57 28,5 4,16 47,00 P 19,4 0,18 18,0 2,63 92,95 G 2,0 0,02 1,5 0,23 77,52 R 3,4 0,03 1,5 0,22 45,49 (Zdroj dat: ÚHÚL)

40 35,9

] 30

% [ 25

20 15,0 15 11,5

Relativní četnost Relativní 10 8,7

3,5 3,9 4,4 4,2 5 2,0 2,6 2,3 2,6 0,4 1,0 1,0 0,5 0,2 0,2 0 Z Y K N S F B H D A J L U V O P G R Půdní (edafická) kategorie ÚHÚL

Obr. 63 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných půdních (edafických) kategoriích (Zdroj dat: ÚHÚL)

70 66,8

] 60

% [ 50

Relativní četnost Relativní 20 16,1

5,9 6,8 10 3,9 0,2 0,2 0 Extrémní Kyselá Živná Obohacená Oglejená Podmáčená Rašelinná Půdní (edafická) řady ÚHÚL

Obr. 64 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných půdních (edafických) řadách (Zdroj dat: ÚHÚL) Z hlediska půdních vlastností zpracovaných Ústavem pro hospodářskou úpravu lesa je hořec tolitovitý v řešeném území nejvíce zastoupený v ţivné řadě. Podrobněji v kategoriích středně bohatá (S), svahová (F) a normální (B). Znovu nastává problém v tom, ţe tyto tři kategorie zabírají dohromady 78 % plochy řešeného území. Proto je důleţité vţdy tyto informace srovnat s celým zájmovým územím. Z tohoto pohledu je v ţivné řadě výskyt hořce podprůměrný. Velká relativní četnost výskytu hořce je v případě podmáčených a rašelinných řad a také kategorií obohacených vodou a humusem. Vyšší zastoupení ploch hořce tolitovitého je také u půdních řad extrémních.

9.5.3 Soubory lesních typů

Seznam souborů lesních typů s jejich zkratkami a s převodem na skupiny typů geobiocénů je uveden v příloze.

25 23,5

]

% [ 15

10,9 10 9,1 6,8 6,1 5,8

Relativní četnost Relativní 4,7 5 4,2 4,1 3,8 3,3 2,8 2,7 2,2 2,2 2,0 1,8 1,8 1,1 1,1 0 5S 5B 6S 5A 6F 5F 5H 6O 7S 7F 7Z 6P 5L 5U 6A 7N 5K 5N 5J 4S

Soubor lesních typů

Obr. 65 Relativní četnost souborů lesních typů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého, vybrány pouze soubory s relativní četností 1 % a více (Zdroj dat: ÚHÚL) V území se nachází 54 souborů lesních typů. Při analýze souborů lesních typů se odráţí dříve uvedený výskat v lesních vegetačních stupních a půdních kategoriích. Největší zastoupení mají soubory 5. a 6. l.v.s a půdních kategorií ţivných. Jmenovitě jsou to s více neţ 5% zastoupením svěţí jedlová bučina (5S), bohatá jedlová bučina (5B), svěţí smrková bučina (6S), klenová bučina kamenitá, les hospodářský (5A), svahová smrková bučina (6F) a svahová jedlová bučina (5F). Jedná se však zároveň o soubory s největším plošným rozsahem v celém řešeném území Další soubory lesních typů, které mají v lokalitách výskytu menší, neţ 1% zastoupení: 5D, 6B, 5Y, 5V, 6Z, 4B, 6R, 5O, 3U, 4A, 6G, 4N, 7K, 6N, 6K, 4K, 5G, 4F, 6V, 7V, 7Y, 8Z, 5Z, 4V, 4D a 6L. Hořec tolitovitý se nevyskytuje v souborech lesních typů 2L, 3J, 3L, 4Z, 4Y, 4O, 6Y a 6H. To znamená hlavně v niţších polohách v nivách a extrémních stanovištích nebo v souborech s velmi malou plochou zastoupení v řešeném území.

120

100 100

100 93

] % [ 80 67

60 53 52 45 39 38 40 34

Relativní četnost Relativní 24 24 23 19 17 15 15 20 11 11

0 5Z 6G 6P 5O 5G 6O 6R 7F 5H 7N 5L 7S 7Z 5D 5K 7V 5Y 6A 5J Soubor lesních typů

Obr. 66 Podíl ploch souborů lesních typů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého vzhledem k plochám daných souborů lesních typů v celém zájmovém území, vybrány pouze soubory s relativní četností 10 % a více (Zdroj dat: ÚHÚL) Při srovnání s celým řešeným územím je největší četnost hořce tolitovitého hlavně v souboru zakrslá jedlová bučina (5Z) a na podmáčených půdních řadách v souborech podmáčená smrková jedlina (6G), kyselá smrková jedlina se stagnující vodou (6P), svěţí buková jedlina (5O), podmáčená jedlina (5G), svěţí smrková jedlina na oglejených půdách (6O). V tomto případě je výsledek výrazněji zkreslen tím, ţe je vyuţito plošného rozsahu, který je v těchto lokalitách velký. Ale ve skutečnosti se jedná hlavně o roztroušené jednotlivce, kteří častěji rostou v podmáčených lokalitách převáţně na vyvýšených místech.

9.5.4 Lesní typy

25 21,1

]

% [ 15

10 8,2 6,1 5,8

Relativní četnost Relativní 5,0 4,4 4,0 4,0 3,9 5 3,6 3,5 3,1 2,6 2,4 2,3 2,1 1,9 1,7 1,6 1,2 1,1 1,0

5L1

7F1 5S1 6S1 6F1 5F1 7S1 5S9 4S1

7Z4

6P1 5K6

5B2 5B6 5B1

5A3 6A3

5H4

5U1

7N2 5N2 6O1

Lesní typ

Obr. 67 Relativní četnost lesních typů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého, vybrány pouze lesní typy s relativní četností 1 % a více (Zdroj dat: ÚHÚL) V území se nachází 104 lesních typů. Analýza rozšíření hořce v lesních typech znovu potvrzuje hlavní rozšíření hořce v 5. a 6. l.v.s. a na ţivných stanovištích a stanovištích obohacených humusem. Výrazně největší zastoupení má hořec ve svěţí jedlové bučině šťavelové (5S1). Tento lesní typ je sice nejrozšířenější v řešeném území (18 % plochy), ale stále je zde výskyt hořce nadprůměrný (7,4 % plochy tohoto lesního typu). Další nejvyšší zastoupení má druh v lesních typech: svěţí smrková bučina šťavelová (6S1), klenová bučina kapradinová (5F3), svahová smrková bučina kapradinová s bikou (6F1) a svahová jedlová bučina kapradinová (5F1). V těchto typech je však výskyt hořce spíše průměrný aţ mírně nadprůměrný (5,7–6,6 % plochy). Mapovaný druh se vůbec nevyskytuje ve třiceti lesních typech, které mají většinou malé zastoupení v řešeném území. Tyto jednotlivé lesní typy mívají plochu přibliţně do 3 ha.

120

100 100 100 100

100 93

] % [ 80 67

60 52 45 41 39 39 38 40 34 34

Relativní četnost Relativní 25 23 23 21 20 17 16 15 20 12 11 11

5J9

5L2 5L1

7F1 7S1 7S9

5Z2 7Z4

5Y1

6P1

5K9 5K6 5K1

6R1

7V2

6A3

5D6

5H4

6G3 5G3 6G1 5G1

7N2

5O1 6O1 Lesní typ

Obr. 68 Podíl ploch lesních typů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého vzhledem k plochám daných lesních typů v celém zájmovém území, vybrány pouze lesní typy s relativní četností 10 % a více (Zdroj dat: ÚHÚL) Zastoupení ploch s výskytem hořce tolitovitého dosahuje v některých lesních typech i 100 %. Jedná se o lokality podmáčené středně bohaté v 5. a 6. l.v.s a zakrslé v 5. l.v.s., přesněji podmáčená jedlina třtinová (5G3), zakrslá jedlová bučina se třtinou rákosovitou (5Z2), podmáčená smrková jedlina přesličková (6G1) a třtinová (6G3). Takto vysoká relativní četnost však neznamená, ţe by byl podrost těchto lesních typů tvořen výhradně hořcem tolitovitým, ale ţe po celé ploše těchto lesních typů byl zaznamenán bodový výskyt mapovaného druhu. Všech 25 lesních typů uvedených v Obr. 68 má poměrně malý plošný rozsah v řešeném území. Proto kdyţ se zde hořec vyskytuje, má zde poměrně velkou relativní četnost.

9.6 Geobiocenologie Geobiocenologická typizace krajiny je zaloţena na aplikaci teorie typu geobiocénu (Zlatník 1973, 1975). Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících geobiocenóz aţ geobiocenoidů včetně vývojových stádií, která se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek. Hypotéza o jednotě geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných je zaloţena na předpokladu, ţe v případě ukončení antropických vlivů zde opět vzniknou sukcesním vývojem společenstva odpovídající přírodním. V případě, ţe dojde k výrazným, nevratným změnám ekotopu, dojde i ke změně typu geobiocénu. To vyvolá i změnu potenciálního přírodního společenstva. Za nevratné změny, které vyvolávají změnu typu geobiocénu, povaţujeme takové změny abiotického prostředí, které se projevují déle neţ 100 let. Teorie typu geobiocénu umoţňuje vytvoření modelu přírodního (potenciálního) stavu geobiocenóz v krajině, coţ je takový stav, jaký by nastal v současných ekologických podmínkách při vyloučení vlivu člověka. Geobiocenologický klasifikační systém má základní a nadstavbové jednotky. Základními jednotkami jsou skupiny typů geobiocénů (dále STG). Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a ekologické řady - trofické a hydrické (Zlatník, 1976). Geobiocenologické jednotky byly převedeny z lesních typů (dle ÚHÚL) na základě převodních klíčů uvedených v publikaci Metodické postupy projektování lokálního ÚSES (Maděra, Zimová a kol., 2005). Jednotky byly dále upraveny dle indikačních hodnot porostů uvedených v publikaci Geobiocenologie I (Ambros, Štykar, 1999) a dle cenných rad vedoucího diplomové práce RNDr. Martina Culka, Ph.D. Mimo lesní komplexy byly geobiocenologické jednotky extrapolovány na místa bezlesí. Hlavním kritériem byla návaznost na vytvořené jednotky, reliéf a další sloţky krajiny. V případě nejistoty nebo větších ploch orné půdy bylo nahlíţeno do katastralních map a zjištěna bonita půdně ekologické jednotky (dále BPEJ), kterou lze pomocí klíče (dle Maděra, Zimová a kol., 2005) převádět na STG. Převod byl prováděn za pomoci programu ArcGIS 9.2, ve kterém byly vytvořeny mapové výstupy a byly zpracovány plošně charakteristiky pro další pouţití. Tabulkové a grafické výstupy byly dokončeny v programu Microsoft Excel 2007. Seznam skupin typů geobicénů vyskytujících se v řešeném území je uveden v příloze. Podrobný popis STG a jejich nadstavbových jednotek lze najít například v publikaci Geobiocenologie II (Buček, Lacina, 1999) nebo Metodické postupy projektování lokálního ÚSES (Maděra, Zimová a kol., 2005). Mapové podklady uvedené v této kapitole jsou ve větším rozlišení dostupné na přiloţeném CD.

9.6.1 Vegetační stupně

Obr. 69 Vegetační stupně (dle Zlatníka, 1975) v zájmovém území se zvýrazněnými lokalitami výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL)

Tab. 10 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch vegetačních stupňů (dle Zlatníka, 1975) v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Celé území Lokality Poměr plochy Vegetační stupeň lokalit a celého Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] území *%+ 4. bukový 1794,5 14,91 10,9 1,57 0,61 5. jedlobukový 8507,6 70,67 506,0 72,72 5,95 6. smrkojedlobukový 1640,5 13,63 147,4 21,18 8,98 7. smrkový 95,6 0,79 31,5 4,53 32,94 (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL)

80 72,7

] 60

% [ 50

30 21,2

Relativní četnost Relativní 20

10 4,5 1,6 0 4 5 6 7 Vegetační stupeň

Obr. 70 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných vegetačních stupních (dle Zlatníka, 1975) (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL) Hořec tolitovitý se nejčastěji vyskytuje v řešeném území v 5. jedlobukovém vegetačním stupni. V tomto stupni se nachází přibliţně 72,7 % ploch s výskytem mapovaného druhu. V tomto v.s. se nachází hlavně mnoho lokalit na masivech Kněhyně a Smrku. V rámci zájmového území je však 5. v.s. dominantní a při srovnání s celou plochou tohoto stupně je v něm výskyt hořce tolitovitého jen mírně nadprůměrný. Druhý nejčetnější výskyt mapovaného druhu je v 6. smrkojedlobukovém v.s. Rozšíření hořce v tomto stupni je poměrně rovnoměrné ve všech vrcholových partiích řešeného území. Rozsáhlejší oblast bez výskytu mapovaného druhu v tomto v.s. je v okolí vrcholů Tanečnice a Nořičí. Při srovnání rozšíření hořce s celou plochou 6. v.s. je relativní četnost výskytu nadprůměrná. V 7. smrkovém v.s. se vyskytuje 4,5 % lokalit hořce. Vzhledem k plošné rozloze tohoto v.s. se jedná o velmi podstatnou část rozšíření mapovaného druhu. Hořec tolitovitý se v 7. v.s. vyskytuje vysoce nadprůměrně (téměř 33 % plochy), coţ je přibliţně šestkrát více neţ je průměr v řešeném území. Ve 4. bukovém v.s. se hořec tolitovitý vyskytuje pouze sporadicky. V zájmovém území spadá do tohoto stupně několik lokalit na severních úpatích svahů. Relativní četnost druhu je v tomto v.s. velmi podprůměrná. Hořec sem pouze lokálně sestupuje z vyšších nadmořských výšek.

9.6.2 Trofické poměry

Obr. 71 Trofické řady a meziřady (dle Zlatníka, 1975) v zájmovém území se zvýrazněnými lokalitami výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL)

Tab. 11 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch trofických řad a meziřad (dle Zlatníka, 1975) v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Celé území Lokality Poměr plochy Trofická řada (meziřada) lokalit a celého Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] území *%+ A oligotrofní 10,8 0,09 1,6 0,24 15,28 AB oligomezotrofní 2290,2 19,02 240,3 34,54 10,49 B mezotrofní 8078,6 67,11 340,0 48,86 4,21 BC mezotrofně nitrofilní 1219,4 10,13 77,9 11,20 6,39 C eutrofně nitrofilní 439,2 3,65 35,9 5,16 8,18 (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL)

48,9

] % [ 40 34,5

Relativní četnost Relativní 11,2

10 5,2 0,2 0 A AB B BC C Trofická řada (meziřada)

Obr. 72 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných trofických řadách a meziřadách (dle Zlatníka, 1975) (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL) Hořec tolitovitý se v řešeném území nejčastěji vyskytuje v mezotrofní trofické řadě. Do této řady spadá téměř 49 % plochy rozšíření druhu. Mezotrofní řada je však plošně nejrozsáhlejší v řešeném území. Výskyt mapovaného druhu je v mezotrofní řadě podprůměrný, jako jediné ze všech. Významná je vazba hořce tolitovitého na kyselejší substráty trofických řad A a AB. V nich se hořec vyskytuje poměrně hojně díky tomu, ţe se kyselejší řady často nachází v oblastech nejrozsáhlejších lokalit výskytu mapovaného druhu. Nadprůměrný výskyt v trofických řadách obohacených dusíkem je zapříčiněn častým rozšířením hořce tolitovitého podél vodních toků. V průzkumu neplyne ţádná výrazná vazba na dusíkaté půdy.

9.6.3 Hydrické poměry

V následující části diplomové práce byly zpracovány hydrické poměry na základě lesnické typologie ÚHÚL, vodních toků a reliéfu. Vzhledem k tomu, aby bylo moţné data vůbec zpracovat a interpretovat nebylo moţně zmapovat vlhčí hydrické řady úplně přesně. V případě hydrických řad zamokřená a mokrá je většinou zahrnutý i přechod k sušším stanovištím. Například pás podél menších vodních toků je řazen do zamokřené řady, přičemţ těsně u vodních toků se můţe vyskytovat řada 5a a ve vzdálenosti několika metrů od toku jiţ normální hydrická řada. Obdobně v případě rašelinišť nelze zaznamenat úplně přesně rašeliništní řadu, ale obsahuje i okrajové části rašeliniště.

Obr. 73 Hydrické řady (dle Zlatníka, 1975) v zájmovém území se zvýrazněnými lokalitami výskytu hořce tolitovitého (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL) Tab. 12 Absolutní velikost, relativní velikost a poměr ploch trofických řad (dle Zlatníka, 1975) v rámci celého zájmového území a lokalit s výskytem hořce tolitovitého Celé území Lokality Poměr plochy Hydrická řada lokalit a celého Plocha [ha] Plocha [%] Plocha [ha] Plocha [%] území *%+ 2 omezená 1,6 0,01 0,0 0,00 0,00 2v omezená vrcholová 230,3 1,91 37,1 5,34 16,13 3 normální 11024,3 91,58 544,4 78,24 4,94 4 zamokřená 540,2 4,49 58,0 8,34 10,74 5a mokrá (proudící voda) 193,7 1,61 22,0 3,16 11,35 5b mokrá (stagnující voda) 44,7 0,37 32,7 4,70 73,09 6 rašeliništní 3,4 0,03 1,5 0,22 45,49 (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL)

90 78,2 80

] % [ 60 50 40 30 Relativní četnost Relativní 20 8,3 5,3 10 3,2 4,7 0,0 0,2 0 2 2v 3 4 5a 5b 6 Hydrická řada

Obr. 74 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných trofických řadách (dle Zlatníka, 1975) (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL) Z hlediska hydrických poměrů výrazně dominuje výskyt hořce tolitovitého v normální hydrické řadě (78,2 % plochy výskytu). Je však důleţité, obdobně jako v předchozích případech, vzít v potaz i dominanci normální hydrické řady v celém řešeném území. Relativní četnost mapovaného druhu je v tomto případě podprůměrná (4,94 %). Mapovaný druh se vůbec nenachází v omezené hydrické řadě bez vlivu vrcholového fenoménu. Ve všech ostatních nezmíněných hydrických řadách je výskyt hořce tolitovitého nadprůměrný. Největší relativní četnost má hořec na podmáčených stanovištích a v oblastech ovlivněných vrcholovým fenoménem.

9.6.4 Skupiny typů geobiocénů

45 39,1

] 35 % [ 30 25 20 15 13,7

Relativní četnost Relativní 10 8,7 8,5 5,2 4,5 4,4 3,1 2,9 2,2 5 1,7 1,2 1,2 1,0

5C4

5B3 6B3 5B4 4B3

5C5a

5BC3 6BC3 5BC4

6AB3 5AB3 5AB4

7AB2v 5AB5b STG

Obr. 75 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných skupinách typů geobiocénů - STG (dle Zlatníka, 1975), vybrány pouze STG s relativní četností 1 % a více (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL) Analýza výskytu hořce tolitovitého ve skupinách typů geobiocénů výsledkové odráţí zjištění z výše uvedených nadstavbových jednotek. Nejčastěji se hořec nachází na stanovištích s podmínkami, které jsou v řešeném území nejběţnější. Největší plochu rozšíření má hořec v typických jedlových bučinách (5B3), kde se nachází přes 39 % plochy s hořcem tolitovitým. Další největší zastoupení v lokalitách hořce tolitovitého mají smrkové jedlové bučiny (6AB3), jedlové bučiny (5AB3), javorové jedlové bučiny niţšího stupně (5BC3) a typické smrkové jedlové bučiny (6B3).

Obr. 76 Příklad typické jedlové bučiny (5B3) na svazích Nořičí

100 89,4 90 81,7

] %

[ 70 60 48,8 50 45,5 39,2 38,0 40 35,7 33,8

30 Relativní četnost Relativní 20 16,6 10,5 10 0 5B5b 5AB5b 5BC5b 5A6 5AB5a 7AB2v 5AB4 5B4 5C5a 5C3 STG

Obr. 77 Podíl ploch souborů typů geobiocénů (STG) v lokalitách výskytu hořce tolitovitého vzhledem k plochám daných STG v celém zájmovém území, vybrány pouze STG s relativní četností 10 % a více (Zdroj dat: převod z lesnické typologie ÚHÚL) Vzhledem k relativní četnosti hořce tolitovitého v jednotlivých STG v celém řešeném území má hořec největší podíl výskytu ve smrkových olšinách (5B5b, 5AB5b, 5BC5b), které zabírají dohromady 41 ha (0,35 % řešeného území). Vyšší četnost je zaznamenaná také v rašeliništních borových smrčinách (5A6), který má v řešeném území plochu pouze 3,4 ha. V případě tohoto STG se můţe jednat o zkreslení výsledků tím, ţe rašeliniště v řešeném území jsou slabě vyvinutá a poměrně malá, a kdyţ vycházíme z lesnické typologie je území rašeliniště mírně nadhodnoceno. Přitom se můţe jednat o rozšíření hořce na sušších stanovištích blízké zamokřené aţ normální hydrické řadě v okolí rašeliniště. Další výraznější zastoupení má hořec hlavně v okolí vyšších partií vodních toků v přesličkových jedlových smrčinách niţšího stupně (5AB5a, 5AB4, 5B4) a ve vrcholové partii Kněhyně a Čertova mlýna v zakrslých jeřábových smrčinách (7AB2v).

9.7 Biotopy

30 26,4 25

22,1

] % [ 20 17,5

10 9,1 6,9 Relativní četnostRelativní 5,7 5 3,2 2,6 2,5 1,3 1,0 0 X9 -1 moz. L5.4 L9.2 L9.3 X11 L9.1 L5.2 L5.1 X6 Biotop

Obr. 78 Relativní četnost lokalit hořce tolitovitého v daných biotopech, vybrány pouze biotopy s relativní četností 1 % a více (zkratka -1 znamená absenci mapování biotopů) (Zdroj dat: Mapování biotopů - AOPK ČR) V řešeném území není zmapováno 26,9 % plochy. Dále 10,2 % plochy území spadá do mozaiky 2 a více typů biotopů. Největší část lokalit hořce tolitovitého se nachází v lesních kulturách s nepůvodními dřevinami hlavně jehličnany (9X). V typických částech těchto biotopů se hořec tolitovitý nachází velmi výjimečně. Častěji roste při jejich okrajích a podél lesních cest. Typ biotopu je tvořen hlavně smrkovými monokulturami, které mají velmi chudý nebo ţádný bylinný podrost. Další nejčastější výskyt má hořec v mozaikách biotopů (17,5 %), které se nachází hlavně podél cest a na rozhraních druhově jiných porostů lesa nebo lesa a bezlesí. Častý a nadprůměrný výskyt hořce v tomto typu je způsoben hlavně mnohými lokalitami podél lesních cest. Z přirozenějších biotopů v území se hořec tolitovitý nejčastěji vyskytuje v acidofilních bučinách (L5.4), rašelinných a podmáčených smrčinách (L9.2), horských papratkových smrčinách (L9.3) a horských třtinových smrčinách (L9.1). Vzhledem k plošnému rozsahu biotopů je výskyt v acidofilních bučinách velice podprůměrný. Naopak vysoce nadprůměrný je ve všech smrčinách (L9.1, L9.2, L9.3). Více neţ 1 % lokalit hořce tolitovitého se vyskytuje také na pasekách s nitrofilní vegetací (X11), v horských klenových bučinách (L5.2), květnatých bučinách (L5.1) a v antropogenních plochách se sporadickou vegetací mimo sídla (X6).

120

100,0 100

88,8

] % [ 80 63,0 62,3 60

40 31,7 28,5

Relativní četnost Relativní 25,7 20 15,4 14,2 11,1 9,9 7,2 5,4 0 M1.1 R2.3 T1.9 L9.2 L9.3 L5.2 X6 X11 L9.1 M1.5 moz. M4.1 X9 Biotop

Obr. 79 Podíl ploch biotopů v lokalitách výskytu hořce tolitovitého vzhledem k plochám daných biotopů v celém zájmovém území, vybrány pouze biotopy s relativní četností 5 % a více (Zdroj dat: Mapování biotopů - AOPK ČR) Největší relativní četnost v jednotlivých biotopech má hořec tolitovitý v rákosinách eutrofních stojatých vod (M1.1), které mají v řešeném území plochu pouze 0,3 ha, takţe nemusí být tento výsledek dostatečně reprezentativní. Obdobně je tomu u přechodových rašelinišť (R2.3) a střídavé vlhkých bezkoniklecových loukách (T1.9). Největší relativní četnost hořce tolitovitého v rozsáhlejších biotopech je v případě rašelinných a podmáčených smrčin (L9.2), horských papratkových smrčin (L9.3) a horských klenových bučin (L5.2). Jedná se o přirozenější porosty, které jsou téměř rovnoměrně rozloţeny po ploše zájmového území. Mírně větší četnost těchto biotopů je na masivu Smrku a dále Kněhyně. V biotopech s větším plošným zastoupením se hořec nadprůměrně vyskytuje také v antropogenních plochách se sporadickou vegetací mimo sídla (X6), na pasekách s nitrofilní vegetací (X11), horských třtinových smrčinách (L9.1) a v mozaikách biotopů (moz.). V lesních kulturách s nepůvodními dřevinami (X9) se hořec tolitovitý vyskytuje mírně podprůměrně. Zachovalost biotopů V řešeném území nebyla zjištěna ţádná závislost na zachovalosti biotopů (dle mapování biotopů AOPK ČR). Hořec byl ve všech kategoriích zastoupen přibliţně rovnoměrně.

100

9.8 Klasifikační analýza V následující části diplomové práce byly pro shrnutí výše zmíněných výsledků pouţity klasifikační stromy (CART; Breiman, et al., 1984; De’ath & Fabricius, 2000). CART jsou často pouţívanou metodou pro explorativní analýzu v ekologii. Metoda je schopna odhalit ekologicky smysluplné vztahy, které mohou při pouţití jiných metod, jako např. Lineárních modelů, zůstat skryty. Klasifikační strom je postupně sestavován hierarchickým dělením datového souboru do menších skupin tak, aby byla minimalizována variabilita uvnitř skupin závislé proměnné. Při kaţdém dělení jsou jednotlivé kvadráty rozděleny do dvou skupin na základě jedné vysvětlující proměnné (Divíšek, 2011). Pro vybrání optimální velikosti klasifikačního stromu byla pouţita krosvalidační metoda s deseti skupinami (k=10). Tato metoda spočívá v rozdělení datového souboru do k skupin, na nichţ jsou následně počítány regresní stromy. Vţdy k – 1 skupin slouţí k tvorbě stromu a jedna skupina je pouţita jako testovací. Na základě testovací skupiny jsou pak hodnoceny predikční schopnosti stromu. Strom s nejmenší krosvalidační chybou je následně vybrán jako optimální strom (Divíšek, 2011). Pro zpracování klasifikačních stromů bylo vyuţité shapefilu bodové sítě, jako v případě analýzy vlivu reliéfu. Tato bodová síť jiţ některé charakteristiky obsahovala a další byly doplněny údaji z dalších rastrů vytvořených na základě podkladových dat. Díky tomu se podařilo vytvořit databázi obsahující proměnnou o výskytu nebo absenci lokalit hořce a dalších 44 proměnných obsahující údaje o zpracovávaných geografických faktorech. Klasifikační stromy byly počítány v programu STATISTICA 10 (StatSoft Inc., 2011). Do analýzy vstupovaly data: zeměpisná šířka a délka, nadmořská výška, sklonitost svahů, orientace svahů, křivost svahů, vegetační stupňovitost, trofické řady, hydrické řady (poslední tři dle Zlatníka, 1975), edafické kategorie půd (dle ÚHÚL), typu půd, biotopy a zachovalost stanoviště dle mapování biotopů. Do analýzy nebyly zahrnuty data o klimatických charakteristikách, lesní typologii. Důvody jsou takové, ţe klimatické charakteristiky mají velkou závislost na nadmořské výšce a lesní typologie podstatně koreluje s geobiocenologií dle Zlatníka (1975) a jejími částmi.

101

Obr. 80 Klasifikační strom závislostí výskytu hořce tolitovitého na vlastnostech reliéfu, půdních podmínkách, charakteristik geobiocénů a biotopů (ID= identifikátor, N = počet bodů v souboru, Mu = četnost, Var = variabilita souboru)

Při pouţití krosvalidační metody při tvorbě klasifikačních stromů je konečných buněk 11. Výsledky zobrazují závislosti rozšíření hořce tolitovitého na zeměpisných souřadnicích, nadmořské výšce, sklonitosti svahů, orientaci svahů a hydrických poměrech. Bez pouţití krosvalidační metody je konečných bodů 27 a mírně se projevuje vegetační stupňovitost a křivost reliéfu, okrajově i výskyt kambizemí dystrických a kryptopodzolů. Je zajímavé, ţe se při analýza klasifikačních stromů vůbec neprojevuje vazba výskytu hořce tolitovitého na biotopech, edafických kategoriích a trofických poměrech stanoviště.

102

Výsledky klasifikačních stromů lze interpretovat následujícím způsobem. Soubor je dělen odshora dle míry vlivu jednotlivých faktorů. Míra vlivu je charakterizována variabilitou v následné skupině. Směrem vlevo ve větvení je vţdy část s větší variabilitou, čili zároveň menší závislostí výskytu hořce na těchto hodnotách. Největší závislost rozšíření hořce tolitovitého je na zeměpisné délce. Západně od 18,302926° v.d. (přibliţně od osy vrcholů Velká Stolová – Čertům Mlýn – Bukovina) je četnost lokalit hořce pouze 0,5 %. Zároveň je tímto vysvětleno 51 % území, které není dále v klasifikaci analyzováno. V území východně od 18,302926° v.d. je relativní četnost hořce tolitovitého přibliţně 11,3 %. Tato část území se dále dělí dle hydrických poměrů na t.ř. 3 a ostatní. Soubor s trofickými řadami 2, 4, 5a, 5b a 6 obsahuje 2,7 % území a četnost hořce je zde velmi vysoká 33,7 %. Soubor s t.ř. 3 se dále člení dle nadmořské výšky nad a pod 1076,5 m n.m. Nad touto nadmořskou výškou (a zároveň s předchozími vlastnostmi stromu) se nachází přibliţně 2,7 % území s četností hořce 24,3 %. Čtvrtým rozhodujícím kritériem při klasifikaci stromu závislosti je znovu zeměpisná délka. Dělící hodnota je 18,341265° odpovídající přibliţně ose údolí Čeladenky. V části západně od této hranice (a zároveň s předchozími vlastnostmi stromu) leţí 16,5 % celého území s četností hořce přibliţně 3,8 %. Zbývající část území při vstupu do pátého větvení stále zaujímá 26,9 % řešeného území a relativní četnost hořce je zde přibliţně 12,3 %. Zbývající soubor je dále členěn dle sklonitosti, část s více neţ 11,5° sklonu svahu je dělena zeměpisnou šířkou. Severně od 49, 463949° s.š. zbývá stále více neţ pětina území. Dále je tento soubor ještě členěn dle orientace svahů, vegetační stupňovitost, orientace svahů a sklonitost svahů (viz Obr. 80).

103

9.9 Další závislosti V této kapitole jsou shrnuty vlivy prostředí, které byly zaznamenány v terénu, ale nelze je kvantifikovat nebo se při analýzách geografických faktorů neprojevují. Velice podstatný je fakt, ţe hořec tolitovitý roste nejčastěji podél lesních cest zpevněných i nezpevněných. Podél cest se vyskytuje více neţ polovina zaznamenaných lokalit a hořec tolitovitý zde tvoří často velké trsy a často téměř souvislý zápoj. I kdyţ byla většina tras vedena právě po lesních cestách, není výsledek tímto ovlivněn. Často byl zaznamenán kolem cest velice hustý porost mapovaného druhu a v podrostu přilehlého lesa rychle klesal jeho výskyt na několika metrech na nulu. Důvody častého výskytu kolem cest jsou: více světla (prosvítání pod koruny stromů ze strany), dostatečná stálá vlhkost na svazích úvozů a zářezů kolem cest (prameny v zářezech do podloţí, akumulace vody ve vyjetých kolejích), šíření semen lidskou činností (turisty, automobily, těţební technikou, stahováním dřeva). Nejčastěji se hořec tolitovitý podél vyskytuje cest v nadmořských výškách 700–1000 m n.m. Neroste v nejvlhčích částech zamokřených stanovišť, ale často se nachází v jejich těsné blízkosti nebo na mírných vyvýšeninách s menším zamokřením. Proto se v předchozích analýzách významně projevuje jeho výskyt na podmáčených místech, ale ve skutečnosti se jedná o sušší místa těchto stanovišť. V těchto lokalitách má dostatek půdní vláhy i vzdušné vlhkosti a přitom snese dočasné plné zamokření půdního profilu. Spolu s výše uvedeným souvisí to, ţe se aţ na výjimky nevyskytuje na stanovišti spolu s devětsilem, sítinou nebo omějem, ale často najdeme několik jedinců v jejich těsné blízkosti. Hořci tolitovitému nejčastěji vyhovují stanoviště s ranním a večerním sluncem, kde je během dne ve stínu. Mapovaný druh se zpravidla nevyskytuje se na holosečích a v nových výsadbách se stářím stromů přibliţně do pěti let. Místa holosečí jsou často přes horké letní dny vysýchavé, a proto nejsou příliš vhodné pro růst hořce. Naopak poměrně hojně se vyskytuje v lesích se stromy stáří 10-15 let a více. Tyto porosty tvoří svoje vlastní mikroklima, kde udrţuje vyšší vlhkost půdy i vzduchu a přitom zde bývá dostatek světla. Ve vzrostlých zapojených lesích se nachází pouze na světlejších částech nebo na prudkých svazích, kam proniká světlo z boku pod koruny stromů. Výrazná absence mapovaného druhu je pak v bučinách a smrčinách s plným zápojem korun s minimálním nebo ţádným bylinným podrostem. V těchto lesích se někdy vyskytuje podél prosvětlených cest, ale do lesního porostu jiţ nepřechází. Pokud se výjimečně dostane i do podrostu smrkových monokultur, tak mívá malý vzrůst a nebývá schopen se rozmnoţovat. Hořec je také poměrně hojně rozšířen v trvalých travních porostech vzniklých a udrţovaných pastvou nebo na loukách kde je v době sečení záměrně ponecháván. Na pastvinách prosperuje díky tomu, ţe není spásán zvěří a je mu naopak odstraňována konkurence. Naopak nedokáţe překonat sečení ve vegetačním období, kdy je destrukcí lodyh výrazně oslaben. Další absence hořce je zaznamenaná v místech výskytu nitofilních rostlin, jako jsou například kopřivy a ostruţiníky. V těchto porostech nedokáţe konkurovat těmto druhům.

104

10 SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ

Rozšíření hořce tolitovitého v řešeném území postupně klesá přibliţně od východu na západ aţ jihozápad. Nejvíce jedinců se vyskytuje přibliţně na severních svazích masivu Smrku, v údolí Velkého potoka, v okolí V Podolánkách a ve vrcholových partiích Kněhyně a Čertova Mlýna. V oblastech jiţně, jihozápadně, západně aţ severozápadně od Radhošťského hřbetu se hořec tolitovitý aţ na výjimky nevyskytuje. Hlavním důvodem pro výše uvedené rozloţení můţe být vliv převládajícího západního směru větru a to, ţe se těţiště areálu hořce tolitovitého nachází východně od řešeného území. Rozšíření hořce tolitovitého v řešeném území lze dále dělit na tři hlavní skupiny stanovišť, ve kterých se vyskytuje. Prvním z nich jsou vrcholové partie přibliţně nad 1000 m n.m. V těchto nadmořských výškách je dostatečná vlhkost z vertikálních i horizontálních sráţek a teplota vzduchu není tak vysoká, aby docházelo k intenzivnímu prosychání půd. Hořec tolitovitý v těchto částech území vyhledává osluněné lokality, kde je dostatek slunečního záření během celého dne. Roste hlavně na bývalých pastvinách vzniklých často jiţ za valašské kolonizace, v rozvolněných zachovalých smrčinách a bučinách, a také kolem cest s dostatkem světla. Ve středních polohách je rozšíření hořce tolitovitého vázáno velmi výrazně na zpevněné i nezpevněné komunikace, kde má dostatek světla procházející mezerou v porostu a nejčastěji roste na úvozech cest, kde je dostatek vlhkosti z narušených vrstev podloţí. Částečně se ve středních výškách nachází v prosvětlenějších částech lesů (hlavně bučin) a v okolí menších vodních toků, přibliţně ve vzdálenosti 5–10 m tak, aby nebyl v příliš zamokřeném prostředí, ale přitom měl z toku dostatek vlhkosti v okolí. Oproti výše poloţeným partiím vyhledává mapovaný druh lokality s ranním a večerním sluncem, kde je přes poledne ve stínu. Jiţ neroste na plně osluněných lokalitách. Třetí větší skupinou je rozšíření hořce tolitovitého v niţších polohách. Zde se vyskytuje hlavně na stinných stanovištích podél vodních toků a na stinných podmáčených místech. Málokdy se v niţších polohách nachází na výrazněji osluněných stanovištích. Maximálně se nachází v místech s ranním a dopoledním slunečním ozářením. Z výše uvedeného lze tedy konstatovat, ţe rozšíření hořce tolitovitého je hlavně závislé na dostatečné vlhkosti vzduchu a půdního substrátu. Nesnáší přílišné vysychání půd. Ve vyšších polohách vyţaduje dostatek přímého slunečního záření. Směrem do niţších poloh se vyskytuje více na stinných stanovištích, ale stále potřebuje dostatečné rozptýlené sluneční záření. Jen výjimečně roste hořec tolitovitý v bukovém nebo smrkovém porostu s plným zapojením korun dospělých stromů, na těchto místech však dosahuje malého vzrůstu a většinou nedosáhne nasazení květů. Analýza geografických faktorů nám potvrzuje výše uvedené souvislosti. Hořec tolitovitý vykazuje podstatnou závislost výskytu na nadmořské výšce. Největší plochy rozšíření se nacházejí přibliţně v nadmořských výškách 550–750 m n.m. Vzhledem k plošnému rozsahu jednotlivých nadmořských výšek je nejhustší výskyt hořce ve výškách přibliţně nad 1100 m n.m.

105

Vzhledem ke sklonitosti svahů je rozšíření hořce tolitovitého celkem rovnoměrné ke sklonitosti svahů celého zájmového území. Na svazích s menší sklonitostí (přibliţně do 20°) se výrazně častěji vyskytuje na jiţně orientovaných svazích. Na svazích se sklonem nad 20° se výskyt hořce přesouvá na severně orientované svahy. V rámci celého území a všech sklonitostí svahů roste hořec nejčastěji na jiţně aţ východně orientovaných svazích. V rámci malého měřítka se hořec tolitovitý nejčastěji vyskytuje na rovných svazích ukloněných přibliţně nad 5°, kde má plošně rozsáhlé lokality. Naopak co do počtu jedinců jasně dominuje výskyt na konvexních tvarech mikroreliéfu, kde má rozsáhlé a velice početné porosty podél cest. Analýza rozšíření mapovaného druhu vzhledem ke klimatickým charakteristikám není příliš výstiţná. Existuje zde velká závislost dostupných klimatických charakteristik na nadmořské výšce. Navíc jsou původní data zpracována v malém měřítku a nedokáţou postihnout charakter mikroklimatu, který je pro rozšíření druhu mnohem důleţitější. Z hlediska půdních vlastností stanoviště se nejčastěji hořec vyskytuje na substrátu nejběţnějších vlastností v území. Pokud však vezmeme v úvahu plošný rozsah různých jednotek, pak je nejčetnější na chudších podmáčených lokalitách nebo na chudších lokalitách vrcholových partií hor. Z hlediska vegetační stupňovitosti se hořec tolitovitý začíná výrazněji vyskytovat od 5. vegetačního stupně v pojetí lesnické typologie i geobiocenologie. Z geobiocenologického hlediska se jedná o první horský stupeň. V tomto stupni má také největší plochu absolutního výskytu. Směrem do vyšších vegetačních stupňů jeho relativní četnost v území postupně narůstá. Základní jednotky lesnické typologie i geobiocenologie odráţejí charakter rozšíření vzhledem k vegetačním stupňům a ekologickým řadám. V případě obou typologií se hořec nejvíce vyskytuje v nejrozšířenějších jednotkách. Z hlediska lesnické dominuje ve svěţí a bohaté jedlové bučině (5S, 5B) a z pohledu geobiocenologie je nejvíce jedinců v typických jedlových bučinách (5B3). Dle relativní četnosti hořce v daných jednotkách je nejčastější výskyt vázán na vlhčí aţ podmáčené lokality v 5. vegetačním stupni (dle obou typologií) nebo extrémní lokality ve vrcholových částech (dle ÚHÚL část 6., 7. a 8. l.v.s., dle Zlatníka 6. a 7. v.s.). V současné biotě je hořec nejvíce rozšířen v nepůvodních smrkových monokulturách jen díky tomu, ţe také zabírají nevětší plochu. Dále se hojně vyskytuje v mozaikách více biotopů (hlavně kolem cest). Relativně nejčetněji se hořec vyskytuje ve smrčinách (biotopy L9) a na některých lokalitách silně ovlivněných člověkem. Z analýzy výskytu vzhledem k biotopům lze konstatovat, ţe je rozšíření hořce tolitovitého hlavně závislé na přirozenějších a přirozených smrčinách. Vliv člověka na rozšíření hořce tolitovitého je veliký, ale nelze jej nějak kvantifikovat. Pro hořec zejména vytváří příhodná stanoviště (pastviny, cesty) a napomáhá jeho šíření semen (při turistice, stahování dřeva, automobilovém provozu a dalších). Na druhou stranu ničí přirozené porosty prosvětlených smrčin a bučin (hlavně v minulosti) a tím hořci zhoršuje moţnost rozšíření v lesních porostech.

106

11 SROVNÁNÍ VÝSLEDKŮ

Vzhledem k tomu, ţe jiţ byla pod vedením RNDr. Martina Culka, Ph.D. zpracována diplomová práce (viz Šmejkalová, 2009) na rozšíření hořce tolitovitého na masivech Smrku, Lysá Hora a Travný, bylo by vhodné podrobněji srovnat výsledky práce. V některých případech nelze výsledky analýz geografických faktorů přesně srovnat díky tomu, ţe v práci Šmejkalové jsou vyuţity údaje s výrazně hrubším měřítkem, většinou intervaly s velkým krokem rozpětí. Společným masivem obou prací je masiv Smrku. Lokality zmapované v této práci přibliţně odpovídají lokalitám zmapovaným Mgr. Adélou Šmejkalovou v roce 2009. Nelze však přesně srovnat velikost odchylky, protoţe nebyla dostupné primární data a vycházelo se pouze z výsledné mapy A. Šmejkalové 1: 50 000. Výsledky jsou si částečně podobné. Velká shoda nastává v případě rozloţení četnosti výskytu vzhledem k nadmořské výšce, klimatickým charakteristikám a vegetační stupňovitosti. Je však nutné konstatovat, ţe nadmořské výšky území v případě práce Šmejkalové byly rozděleny pouze na pět intervalů po 200 m a mají výrazně hrubší měřítko. Větší rozdíly jsou zaznamenané u analýzy ekologických řad dle Zlatníka. V práci Šmejkalové (2009) jsou výsledky výrazně vyrovnanější, neţ je tomu v případě této práce. V této diplomové práci se výrazně více projevuje vliv zamokřených a omezených hydrických řad a výrazně méně projevuje vliv oligotrofní trofické řady. Z textu a dostupných materiálů nelze usoudit, jestli se jedná o rozdíly plynoucí z odlišného prostředí nebo jsou v jiné části Beskyd jiné vlivy na rozšíření hořce, nebo také jestli nevznikly velké rozdíly při převodu lesních typů na STG. Největší rozdíly v analýzách geografických faktorů vychází v případě orientace svahů. Magistra Šmejkalová konstatuje a dokládá grafem výraznou závislost výskytu hořce tolitovitého na přibliţně severně orientované svahy, výskyt na severně orientovaných stranách je v práci uváděn téměř dvojnásobný oproti jiţně orientovaným svahům. V této diplomové práci byla zjištěna závislost hořce více na jiţně aţ východně orientovaných svazích. Důvodem těchto rozdílů můţe být odlišné rozloţení lokalit výskytu nebo odlišný přístup při získávání informací o orientaci svahů. Z diplomové práce Šmejkalové není příliš jasné, jak byly údaje získány a jakou měly rozlišovací schopnost. V práci Šmejkalové byla navíc růţice pootočená o 22,5°, takţe byly údaje vztahovány k odlišným světovým stranám (ZSZ, VSZ, VSV atd.). Toto pootočení by však nemělo mít příliš velký vliv na rozdíly výsledků. Vliv orientace svahů by bylo vhodné dále vědecky zpracovat. Další analyzované faktory v této diplomové práci (poloha, mikroreliéf, půdní jednotky, edafické kategorie ÚHÚL, biotopy) nebyly v diplomové práci Šmejkalové zpracovány.

Vliv geografických faktorů přibliţně odpovídá údajům publikovaným v dalších odborných publikacích. Neshody jsou pouze v případě hydrických poměrů, kde většina autorů uvádí, ţe hořec tolitovitý nesnáší zamokření. Přitom pokud není dlouhodobé tak v něm dobře prosperuje.

107

12 ZÁVĚR

Při mapování hořce tolitovitého v geomorfologickém celku Radhošťská hornatina byla zjištěna poměrně ostrá hranice areálu tohoto druhu v nejvyšších částech Moravskoslezských Beskyd. Tato hranice odpovídá výsledkům z ČNFD a stálo by za to prozkoumat oblast Hodslavického Javorníku, jestli se na Radhošti opravdu jedná o nejzápadnější lokalitu přirozeného výskytu v Západních Karpatech. Výsledky analýzy geografických faktorů částečně potvrzují výsledky diplomové práce Mgr. Adély Šmejkalové. Hlavní závislost rozšíření hořce tolitovitého na geografických faktorech byla zjištěna u zeměpisné délky, nadmořské výšky, sklonitosti svahů, orientaci svahů, trofických a hydrických poměrech, struktuře porostů a vlivu činnosti člověka. Klimatické charakteristiky a vegetační stupňovitost je do značné míry závislá na nadmořské výšce, takţe nebyly vybrány mezi hlavní faktory vlivu. Námětem pro diskuzi mohou být zjištěné výsledky i pouţitá metodika. Analýzy byly prováděny pouze na plošném výskytu hořce tolitovitého, tak aby byla zaznamenána co největší moţná rozmanitost prostředí. Výsledky by byly za do určité míry odlišné při vyuţití přibliţného počtu jedinců nebo jejich hustoty v daných lokalitách. Bohuţel pro kvalitní zaznamenání počtu jedinců by bylo třeba provést dlouhodobější terénní průzkum nebo vyuţít většího kolektivu lidí. Pro zkvalitnění poznatku by bylo vhodné výzkum aplikovat na větší území, kde by se mohli potvrdit výsledky plynoucí z této práce a potlačit některé náhodné chyby. Dále by bylo třeba zjistit více informací o fyziologii druhu, aby mohli být lépe popsány důvody výskytu hořce na jeho typických stanovištích a velikost vlivu jednotlivých geografických faktorů.

108

13 ZDROJE

13.1 Literatura Aichele, D., Golte-Bechtle, M. (2007): Co tu kvete?. Praha: Euromedia Group, 432 s. Ambros, Z., Štykar, J. (1999): Geobiocenologie. I. 1. vyd., Brno: Mendelova zemědělská a lesnická universita, 63 s. Bajer, V. a kol. (2011): Beskydy, ptáci a NATURA 2000. Roţnov pod Radhoštěm: ČSOP Salamandr a CHKO Beskydy, 16 s. Bárta, F., Němec, J., Pojer, F. a kol. (2007): Krajina v České republice. Praha: Consult, 399 s. Begon, M., Harper, J.L., Townsend, C.R. (1997): Ekologie. Jedinci, populace a společenstva. Český překlad. Olomouc: Vydavatelství University Palackého, 949 s.

Breiman, L., Friedman, J. H., Olshen, R. A. & Stone, C. G., (1984): Classification and regression trees. Belmont, CA: Wadsworth International Group. Buček, A., Lacina, J. (1999): Geobiocenologie. II. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická universita, 240 s.. Culek, M. (1996): Biogeografické členění České republiky. Praha: Enigma, 347 s. Culek, M. (2005): Biogeografické členění České republiky II. Praha: EkoCentrum a AOPK Praha, 347 s. De’ath, G. & Fabricius, K. E., (2000): Classification and regression trees: a powerful yet simple technique for ecological data analysis. Ecology, 81, p. 3178–3192. Demek, J. a kol. (1987): Hory a nížiny: zeměpisný lexikon ČSR. Praha: Academia, 584 s. Demek, J., Mackovčin, P. a kol. (2006): Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. 2. vyd., Brno: AOPK ČR, 580 s. Divíšek, J. (2011): Chorotypy: Elementární prostorové vzory rozšíření druhů na příkladu ptáků hnízdících v České republice. Rigorózní práce, Brno: Masarykova univerzita, 115 s. Finkenzeller, X. (2007): Rostliny Alp. Poznávání a určování. Praha: Academia, z originálu Alpenblumen, Erkennen a bestimmen přeloţil Lubomír Hrouda, 199 s. Holuša, J., Holuša, O. (2000): PLO 41 Moravskoslezské Beskydy. Frýdek-Místek: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Brandýs nad Labem - pobočka Frýdek-Místek Hrnčiarová, T., Mackovčin, P., Zvara, I. a kol. (2009): Atlas krajiny České republiky. Praha: Ministerstvo ţivotního prostředí ČR, Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., 332 s. Chlupáč, I. a kol. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha, 352 s. Chytrý, M., Kočí, M., Šumerová, K. (2007): Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace. 1. vyd. Praha: Academia, 526 s.

109

Chytrý, M., Kučera, T., Kočí, M. a kol. (2001): Katalog biotopů České republiky. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 308 s. Kučera, J., Hadač, E. (2000): Je hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea) v Orlických horách původní? – Dobré: Panorama, s. 112−114. Lipský, Z. (2000): Sledování změn v kulturní krajině. Kostelec nad Černými lesy: ČZU, 71 s. Lomolino, M.V., Ridle, B.R., Brown, J.H. (2006): Biogeography. Third edition. Massachusetts: Sunderland Löw, J., Míchal, I. (2003): Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy, 552 s. Maděra, P., Zimová, E. a kol. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES. Brno: Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie LDF MZLU v Brně a Löw a spol., 277 s. Quitt, E. (1975): Klimatické oblasti Československa 1:500 000. 1. vyd., Brno: GÚ ČSAV. Pavelka, J., Trezner, J. a kol. (2001): Příroda Valašska. 1. vyd. Vsetín: Český svaz ochránců přírody, 568 s. Rabšteinek, O., Poruba, M. (1983): Lesní rostliny ve fotografii. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 258 s. Randuška, D., Kriţo, M. (1983): Chránené rostliny. Bratislava: Vydala Priroda, 430 s. Slavík, B. (2000): Květena České republiky, 6. 1. vyd. Praha: Academia, 770 s. Šmejkalová, A. (2009): Geografický průzkum rozšíření hořce tolitovitého v SZ části Beskyd. Diplomová práce. Uloţeno: Př. fak. MU. Brno, 90 s. Tomášek, M. (2007): Půdy České republiky. 4. vyd. Praha: Česká geologická sluţba, 68 s. Tolasz, R. a kol. (2007): Atlas podnebí Česka. 1. vyd. Praha: Český hydrometeorologický ústav, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 255 s. Voţenílek a kol. (2002): Národní parky a chráněné krajinné oblasti České republiky. 1.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 156 s. Weissmannová a kol. (2004): Chráněná území ČR. svazek X, Ostravsko. 1. vyd. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 454 s Wilford, R.(2010): Alpines from Mountain to Garden. Kew, England: Royal Botanic Gardens, 248 s. Zahradníková, J., Harčariková, L. (2010): Banka semen ohrožených druhů rostlin Krkonoš. Opera Corcontica 47: 211–230, Vrchlabí: Správa KRNAP Zlatník, A. (1975): Ekologie krajiny a geobiocenologie. Brno: VŠZ

110

13.2 Elektronické zdroje Archivní mapy [on-line]. Zeměměřičský úřad, 2006. Dostupné z

Český úřad zeměměřičský a katastrální [on-line]. ČÚZK, 2012. Dostupné z

Flora Italiana [on-line]. Altervista, 2012. Dostupné z

Fotografický herbář [on-line]. botanika.wendys.cz, 2012. Dostupné z

Gentian Research Network [on-line]. Gentian Research Network, 2002-2011. Dostupné z < http://gentian.rutgers.edu>

Geologická encyklopedie [on-line]. Jan Petránek, 1993, Česká geologická sluţba, 2007. Dostupné z

Geologické mapy České geologické služby [on-line]. Česká geologická sluţba, 2012. Dostupné z ,

Germplasm Resources Information Network [on-line]. United States Department of Agriculture, 2012. Dostupné z

Global Biodiversity Information Facility [on-line]. GBIF, 2012. Dostupné z

Informační systém Masarykovy university [on-line]. Masarykova universita, 2012. Dostupné z

Interactive Flora of NW Europe [on-line]. C. Stace, R. van der Meijden (ed.) & I. de Kort (ed.), 2012. Dostupné z < http://wbd.etibioinformatics.nl>

Magazín zahrada [on-line]. Limamedia s.r.o., 2012. Dostupné z

Mapový server AOPK ČR [on-line]. AOPK ČR, 2012. Dostupné z

Meteorologická stanice Lysá hora [on-line]. Infosystém, s.r.o., 2012. Dostupné z

Moravské Karpaty [on-line]. Robert Hruban, 2012. Dostupné z

111

Oldmaps – Staré mapy [on-line]. Laboratoř geoinformatiky Univerzity J.E.Purkyně, 2005. Dostupné z

Panoramio [on-line]. Google, 2012. Dostupné z

Portál veřejné správy České republiky [on-line]. Ministerstvo vnitra, 2003 – 2010. Dostupné z

Povodí Odry [on-line]. Povodí Odry, s.p., 2012. Dostupné z

Soustava Natura 2000 v České republice [on-line]. NATURA 2000, 2006. Dostupné z

Správa CHKO Beskydy [on-line]. AOPK ČR, 2012. Dostupné z < http://www.beskydy.ochranaprirody.cz >

Taxonomický klasifikační systém půd ČR [on-line]. Němeček, J. a ÚVT, s.r.o., 2004. Dostupné z

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů [on-line]. ÚHÚL, 2003-2012. Dostupné z

Valašská krajina [on-line]. ČSOP Salamandr a Správa CHKO Beskydy, 2004-2006. Dostupné z

Vodohospodářský informační portál – evidence vodních toků [on-line]. MZE, 2005. Dostupné z

112

13.3 Zdroje dat ARC ČR 500 v.2.0. ArcDATA, Praha, 2003. Digitální vektorová geografická databáze ČR

DIBAVOD – Digitální Báze vodohospodářských dat. VÚV TGM, v.v.i., 2011 dostupné online z: < http://www.dibavod.cz/27/struktura-dibavod.html>

Digitalizované mapy I. vojenského mapování, měřítko 1:28 800, roky 1763-1768. mapové listy: m056, m057, m071 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno Primární zdroj a copyright: © 1st Military Survey, Section No. 56, 57, 71 (Mähren), Austrian State/Military Archive, Vienna © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz

Digitalizované mapy II. vojenského mapování, měřítko 1:28 800, roky 1837 a 1839 mapové listy: Mähren – O 7 IX, O 7 X, O 8 IX, O 8 X Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno Primární zdroj a copyright: © 2nd Military Survey, Section No. O 7 IX, O 7 X, O 8 IX, O 8 X (Mähren), Austrian State/Military Archive, Vienna © Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz © Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz

Digitalizované mapy III. vojenského mapování, 1:25 000, rok 1876 mapové listy: 4160/4, 4161/3, 4260/2, 4261/1 Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno Primární zdroj a copyright: © Mapová sbírka Univerzity Karlovy - http://www.natur.cuni.cz/mapcol/ © AOPK ČR, VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno

Digitalizované československé topografické mapy, 1:25 000, rok 1956 mapové listy: m34085ad, m34085bc, m34085bd, m34085cb, m34085da, m34085db Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno Primární zdroj a copyright: © Univerzita obrany, Brno © VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno

Digitalizované československé topografické mapy, 1:25 000, rok 1993 mapové listy: m34085ad, m34085bc, m34085bd, m34085cb, m34085da, m34085db Zdroj: VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno Primární zdroj a copyright: © Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška © VÚKOZ, v.v.i., pracoviště Brno

113

Chytrý, M., Rafajová, M. (2003): Czech National Phytosociological Database: basic statistics of the available vegetation-plot data. – Preslia 75: 1–15.

Lesní typy. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, pobočka Brno, 2011

Mapování biotopů. AOPK ČR, 2007

Půdní mapa 1: 50 000, AOPK ČR, 2007 mapové listy: 25-23 Roţnov pod Radhoštěm a 25-24 Turzovka dostupné online z:

Tolasz, R. a kol. (2007): Atlas podnebí Česka. 1. vyd. Praha: Český hydrometeorologický ústav, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 255 s.

Topografický podklad - DMÚ25. Mapové sluţby Národního geoportálu INSPIRE, 2012. dostupné pomocí WMS sluţby:

SRTM DEM. Digitální výškový model České republiky. dostupné online z:

Výškopis Základní báze geografických dat České republiky (ZABAGED®). ČÚZK, 2011

Základní mapy 1: 10 000 v digitální rastrové podobě. ČÚZK, 2006 mapové listy číslo: 11340474, 11340472, 11340470, 11340468, 11340466, 11340464, 11360480, 11360478, 11360476, 11360474, 11360472, 11360470, 11360468, 11360466, 11360464, 11360462, 11380482, 11380480, 11380478, 11380476, 11380474, 11380472, 11380470, 11380468, 11380466, 11380464, 11380462, 11400482, 11400480, 11400478, 11400476, 11400474, 11400472, 11400470, 11400468, 11400466, 11400464, 11400462, 11420482, 11420480, 11420478, 11420476, 11420474, 11420472, 11420470, 11420468, 11420466, 11420464, 11420462, 11440476, 11440474, 11440472, 11440470, 11440468

114

14 PŘÍLOHY

Fotografie Příl. 1Příklad trsu vzpřímených lodyh hořce tolitovitého, typický pro vyšší osluněné partie

Příl. 2 Příklad trsu hořce tolitovitého

Příl. 3 Hustý výskyt hořce tolitovitého na hřebeni Radhoště

Příl. 4 Hustější výskyt hořce tolitovitého v podmáčených lokalitách v PR V Podolánkách

Příl. 5 Typické rozšíření hořce tolitovitého podél cest, příklad z Kněhyně

Příl. 6 Typické rozšíření hořce tolitovitého podél cest, příklad ze Smrku

Příl. 7 Téměř souvislý porost hořce tolitovitého na nesečené pastvině (cca 650 m n.m.), v pozadí sečená část, ve které se hořec nevskytuje

Příl. 8 Trs hořce tolitovitého ve vrcholové části Radhoště na místě bývalých pastvin

Příl. 9 Smrková monokultura s minimálním podrostem, v těchto lokalitách se zásadně hořec tolitovitý nevyskytuje

Příl. 10 Příklad přirozené bučiny s minimálním podrostem, v těchto lokalitách se hořec tolitovitý nevyskytuje

Příl. 11 Bíle kvetoucí hořec tolitovitý

Tabulky Příl. 12 Charakteristiky klimatických oblastí Quitta CH4 CH6 CH7 MT2 Počet letních dnů 0–20 10–30 20–30 Počet dnů s teplotou ≥10°C 80–120 120–140 140–160 Počet mrazových dnů 160–180 140–160 110–130 Počet ledových dnů 60–70 50–60 40–50 Prům. teplota v lednu *°C+ -6 až -7 -4 až -5 -3 až -4 Prům. teplota v červenci *°C+ 12–14 14–15 15–16 16–17 Prům. teplota v dubnu *°C+ 2–4 4–6 6–7 Prům. teplota v říjnu *°C+ 4–5 5–6 6–7 Prům. počet dnů se srážkami ≥1 mm 120–140 140–160 120–130 Srážky ve vegetačním období *mm+ 600–700 500–600 450–500 Srážky v zimním období *mm+ 400–500 350–400 250–300 Počet dnů se sněhovou pokrývkou 140–160 120–140 100–120 80–100 Počet dnů zamračených 130–150 150–160 Počet dnů jasných 30–40 40–50 (Zdroj: Quitt, 1975)

Příl. 13 Seznam biotopů v řešeném území a jejich převod na skupiny typů geobiocénů (STG) u lesních biotopů Biotop Skupina biotopů Odpovídající STG Zkr. Název V V1 Makrofytní veg. přirozeně eutrof. a mezotrof. stojatých vod - Vodní toky a V2 Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod - nádrže V4 Makrofytní vegetace vodních toků - M1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod - M1.5 Pobřežní vegetace potoků - M M1.6 Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů - Mokřady a M1.7 Vegetace vysokých ostřic - pobřežní M2.1 Vegetace letněných rybníků - vegetace M4.1 Štěrkové náplavy bez vegetace - M5 Devětsilové lemy horských potoků - R1.3 Lesní pěnovcová prameniště - R R1.4 Lesní prameniště bez tvorby pěnovců - Prameniště a R2.2 Nevápnitá mechová slatiniště - rašeliniště R2.3 Přechodová rašeliniště - S S1.2 Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin - Skály, sutě a S1.4 Vysokobylinná vegetace zazemněných drolin - jeskyně S3 Jeskyně - A A4.2 Subalpínské vysokobylinné nivy - Alpínské bezlesí A4.3 Subalpínské kapradinové nivy - T1.1 Mezofilní ovsíkové louky - T1.3 Poháňkové pastviny - T T1.5 Vlhké pcháčové louky - Sekundární T1.6 Vlhká tužebníková lada - trávníky a T1.9 Střídavě vlhké bezkolencové louky - vřesoviště T1.10 Vegetace vlhkých narušovaných půd - T2.3 Podhorské až horské smilkové trávníky - T4.2 T4.2 Mezofilní bylinné lemy - K1 Mokřadní vrbiny 1-4 AB-B-BC 5b K K2.1 Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů 1–5 B-C 5a Křoviny K3 Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny 1-4 AB-B-BC-BD 1-3 L2.1 Horské olšiny s olší šedou (Alnus incana) (5)6 BC-C 5a L2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy 2–5 BC 4(5a) L3.3 Karpatské dubohabřiny 2-3 B-BC-BD 3 L4 Suťové lesy 1-5 BC-C-BD-D 1-3 L5.1 Květnaté bučiny 3-6 AB-B-BC 1-4(5) L L5.2 Horské klenové bučiny 6 B-BC (2v)3 Lesy L5.4 Acidofilní bučiny 3-6 A-AB-B 1-4 L7.1 Suché acidofilní doubravy 2 A-AB-B 1-3 L7.2 Vlhké acidofilní doubravy 2-4 A-AB (3)4 L9.1 Horské třtinové smrčiny 7 A-AB 2v-3 L9.2 Rašelinné a podmáčené smrčiny 4-7 A-AB-(B) 4(6) L9.3 Horské papratkové smrčiny 7 BC-C 3-4 X1 Urbanizovaná území - X3 Extenzivně obhospodařovaná pole - X5 Intenzivně obhospodařované louky - X X6 Antropogenní plochy se sporadickou vegetací mimo sídla - Biotopy silně X7 Ruderální bylinná vegetace mimo sídla - ovlivněné nebo X9 Lesní kultury s nepůvodními dřevinami - vytvořené X10 Paseky s podrostem původního lesa - člověkem X11 Paseky s nitrofilní vegetací - X12 Nálety pionýrských dřevin - X13 Nelesní stromové výsadby mimo sídla - X14 Vodní toky a nádrže bez ochranářsky významné vegetace - Mozaika moz. Mozaika více biotopů - (Zdroj: Chytrý, Kučera, Kočí (2001): Katalog biotopů ČR)

Příl. 14 Seznam skupin typů geobiocénů (STG) v řešeném území Skupiny typů geobiocénů (STG) STG STG v textu Název česky Název vědecky Zkratka 4 AB-B 1-2 4B2 zakrslé bučiny Fageta humilia Fh 4 AB 3 4AB3 jedlodubové bučiny Fageta abietino-quercina Faq 4 B 3 4B3 typické bučiny Fageta typica Ft 4 BC 3 4BC3 bučiny s javorem Fageta aceris Fac 4 C 3 4C3 lipové javořiny s bukem Tili-acereta fagi TAcf Abieti-querceta roboris (3)4 B-BC(BD) (3)4 4B4, 4BC4 jedlové doubravy s bukem AQf fagi 4C4, 4BC5a, 4-5 BC-C (4)5a jasanové olšiny vyššího stupně Fraxini-alneta superiora FrAl sup 4BC5b, 4C5a 5 A-AB(B) 1-2 5AB2v zakrslé jedlové bučiny Abieti-fageta humilia Afh 5 AB 3 5AB3 jedlové bučiny Abieti-fageta AF 5 B 3 5B3 typické jedlové bučiny Abieti-fageta typica Aft javorové jedlové bučiny nižšího Abieti-fageta aceris 5 BC 3 5BC3 AFac inf stupně inferiora 5 C 3 5C3 bukové javořiny nižšího stupně Fagi-acereta inferiora FAc inf 5AB4, 5B4, přesličkové jedlové smrčiny Abieti-piceeta equiseti 5 AB-B 4 APeq inf 5AB5a, 5B5a nižšího stupně inferiora 5BC4, 5C4, javorové bučiny s jasanem Aceri-fageta fraxini 5 BC-C 4(5) AcFfr inf 5BC5a, 5C5a nižšího stupně inferiora 5AB5b, 5B5b, 5-6 (A) B-BC 5b smrkové olšiny Picei-alneta PAl 5BC5b, 6BC5b 4-5 A (4)6 5A6 rašeliništní borové smrčiny Pini-piceeta turfosa PiPturf Abieti-fageta piceae 6 A-AB 2v 6AB2v zakrslé smrkové jedlové bučiny AFph humilia 6 AB 3 6AB3 smrkové jedlové bučiny Abieti-fageta piceae Afp Abieti-fageta piceae 6 B 3 6B3 typické smrkové jedlové bučiny Afpt typica javorové jedlové bučiny vyššího Abieti-fageta aceris AFac 6 BC 3 6BC3 stupně superiora sup javorové bučiny s jasanem Aceri-fageta fraxini AcFfr 6 BC-C 4(5) 6BC4 vyššího stupně superiora sup 7(8) A-AB 2v 7A2v, 7AB2v zakrslé jeřábové smrčiny Sorbi-piceeta humilia SoPh 7 A-AB 3 7AB3 jeřábové smrčiny Sorbi-piceeta SoP (Zdroj: Buček, Lacina (1999): Geobiocenologie II.)

Příl. 15 Soubory lesních typů v řešeném území a jejich převod na STG, dle Maděra, Zimová a kol. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES Soubory lesních typů Převod na STG Zkratka Název 2L Pahorkatinný luh 2-3 BC-CD 4 3J Lipová javořina les ochranný na suti 3-4 C-CD 3 3L Jasanová olšina (1)-3-4 BC-C 5a, 5b 3U Javorová jasenina 3-4 C 4, 5a 4Z Zakrslá bučina 4 (A)-AB-B-BD 1, 2 4Y Skeletová bučina 4 AB-B 1, 2 4K Kyselá bučina 4 A-AB 3 4N Kamenitá bučina 4 A-AB 3 4S Svěží bučina 4 (AB)-B 3 4F Svahová bučina 4 (AB)-B 3 4B Bohatá bučina 4 B-BC-BD 3 4D Obohacená bučina 4 BC 3 4A Lipová bučina kamenitá 4 BC-(BD) 3 4V Vlhká bučina (svahové báze) 4 (AB)-B-BC-(BD) 4 4O Svěží dubová jedlina 4 AB-B-(BD) 3, 4 5Z Zakrslá jedlová bučina 5 AB-B 1, 2 5Y Skeletová jedlová bučina 5 AB-B 1, 2 5K Kyselá jedlová bučina 5 A-AB 3 5N Kamenitá kyselá jedlová bučina 5 A-AB 3 5S Svěží jedlová bučina 5 (AB)-B 3 5F Svahová jedlová bučina 5 (AB)-B 3 5B Bohatá jedlová bučina 5 B-BC-(BD) 3 5H Hlinitá jedlová bučina 5 AB-B-(BD) 3 5D Obohacená jedlová bučina 5 BC 3 5A Klenová bučina kamenitá, les hospodářský 5 BC 3 5J Suťová (jilmová, ev.jasanová) javořina ochranný les 5-6 C-CD 3 5L Montánní (jasanová) olšina 5-6 (BC)-C-(BD) 5a, 5b 5U Vlhká jasanová javořina 5-6 C 4, 5a 5V Vlhká jedlová bučina na deluviích 5 B-BC-(BD) 4, 5 5O Svěží (buková) jedlina 5 AB-B 3, 4 5G Podmáčená jedlina 5 AB-B 4, 5a, 5b 6Z Zakrslá smrková bučina 6 A-AB 1, 2 6Y Skeletová smrková bučina 6 A-AB 1, 2 6K Kyselá smrková bučina 6 A-AB 3 6N Kamenitá smrková bučina 6 A-AB 3 6S Svěží smrková bučina 6 AB 3 6F Svahová smrková bučina 6 AB-B 3 6B Bohatá smrková bučina 6 B-BC 3 6H Hlinitá smrková bučina (5)-6 AB-B 3 6A Klenosmrková bučina, větš. Zahliněné sutě 6 BC-CD 3 6L Luh olše šedé (5)-6-(7) B-BC-(BD) 5a 6V Vlhká smrková bučina, svahové báze, okolí pramenišť (5)-6 AB-B-BC 4, 5 6O Svěží smrková jedlina, oglejené půdy (5)-6 AB-B 4, 5b 6P Kyselá smrková jedlina, pseudoglej, stagnující voda 5-6 AB 3 6G Podmáčená smrková jedlina 5-6 AB-B 3 6R Svěží rašelinná smrčina 7 A 6 7Z Zakrslá buková smrčina 6 A-AB 1, 2 7Y Skeletová buková smrčina 6 A-AB 1, 2 7K Kyselá: smrková bučina + buková smrčina 6 A-AB 3 7N Kamenitá buková smrčina 6 A-AB 3 7S Svěží buková smrčina 6 AB 3 7F Svahová buková smrčina 6 AB-B 3 7V Vlhká buková smrčina, svahové báze, okolí pramenišť (5)-6 AB-B-BC 4, 5 8Z Jeřábová smrčina 7 A 1, 2 (Zdroj: ÚHÚL, Maděra, Zimová a kol. (2005): Metodické postupy projektování lokálního ÚSES)

Přílohy diplomové práce Příl. 16 Mapa výskytu hořce tolitovitého v zájmovém území, 1: 25 000 Příl. 17 Mapa tras terénního průzkumu území, 1: 25 000 Příl. 18 CD-ROM - diplomová práce, mapové přílohy, fotografické přílohy