UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra občanské výchovy a filosofie

Diplomová práce TĚLO A JEHO MANIFESTACE

Autor: Bc. Michaela Havlanová

Vedoucí práce: prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc.

Rok: 2011

Prohlašuji, ţe jsem svou diplomovou práci zpracovala samostatně pouze s pouţitím pramenů a literatury uvedených v Seznamu pouţitých pramenů.

V Praze dne 14. 4. 2011

Poděkování

Děkuji vedoucí práce, prof. PhDr. Anně Hogenové, CSc., za odborné vedení, inspirativní připomínky a trpělivost při zpracování této práce.

Děkuji Fousageovi, SHE-MONovi a Herrichovi z tetovacího a piercingového studia HELL.cz za čas, který se mnou strávili při výzkumu a za poskytnutí podpory, konzultací, literatury a dalších pramenů.

Obsah

Úvod ...... 6

1 Filosofie těla ...... 11 1.1 Sóma, sarx, péxis ...... 11 1.2 Krátký exkurz do dějin vnímání těla ...... 12 1.3 Pohyb ...... 15 1.4 Horizont ...... 19 1.5 Tělesné schéma ...... 21 1.6 Aisthésis jako tělesný problém ...... 23 1.6.1 Aisthésis jako nauka o krásném u Kanta a Hegela ...... 24 1.6.2 Tělesný ideál v dějinách lidstva ...... 29

2 Estetická manifestace těla ...... 32 2.1 Formy a metody zdobení těla ...... 32 2.1.1 Tetování ...... 32 2.1.2 Piercing ...... 40 2.1.3 Scarification ...... 52 2.1.4 Těžké tělesné modifikace ...... 55 2.2 Historie a vývoj zdobení těla ...... 57 2.2.1 Piercing ...... 58 2.2.2 Tetování ...... 61 2.2.3 Skarifikace ...... 67 2.2.4 Těžké modifikace...... 69 2.2.5 Suspension (závěsy) ...... 70

3 Výzkum ...... 75 3.1 Úvod ...... 75 3.2 Rozbor ...... 78 3.3 Zhodnocení ...... 81

4 Problémy se vztahem k vlastnímu tělu ...... 82 4.1 Vývoj vztahu jedince k vlastnímu tělu ...... 82 4.2 Trendové tělo a problémy z něj pramenící ...... 84

4.3 Výchova k úctě a důstojnosti k vlastnímu tělu - zamyšlení ...... 88

5 Závěr ...... 90

Resumé (Čj) ...... Chyba! Záložka není definována.

Resumé (Aj) ...... Chyba! Záložka není definována.

Seznam literatury ...... 92

Přílohy ...... Chyba! Záložka není definována.

Úvod

Co je vlastně člověk? Chceme-li se zabývat lidským tělem, měli bychom se pokusit o zodpovězení této nesnadné otázky. Dlouho jsem se snaţila najít nějakou vhodnou odpověď, aţ jsem jakousi šťastnou náhodou otevřela antropologický blog Martina Rychlíka1 se zajímavým způsobem vymezení člověčenství. Rychlík zde odkazuje na etnologa George P. Murdocka, který se v roce 1945 pokusil ustanovit 67 lidských univerzálií, které jsou vlastní všem známým společenstvím napříč prostorem i časem. Jsou to: účesy, dekorativní umění, zdobení těla, věštění, osobní jména, jazyk, atletické sporty, dávání darů, dělba práce, doby jídla, domovská pravidla, eschatologie, etika, etiketa, etnobotanika, folklór, gesta, hry, hygiena, chirurgie, kalendář, kosmologie, kouzla, kultura bydlení, léčba vírou, lékařství, manţelství, náboţenský rituál, námluvy, návštěvy, obchod, označení příbuzenských vztahů, pohostinnost, pohřební obřady, pojmy pro duši, poporodní péče, populační politika, porodnictví, potravní tabu, pověry, pozdravy, pozorování počasí, pracovní kooperace, pravidla dědění, příbuzenské skupiny, rituály pohlavního dospívání, rodinné hodování, rozdělávání ohně, rozdílnost společenského postavení, sexuální omezení, smírné oběti nadpřirozeným bytostem, společenská organizace, štěstí, tabu incestu, tanec, tkaní, trestní sankce, vaření, vláda, vlastnická práva, výchova, výchova k čistotě, výklad snů, zákon, zhotovování nástrojů, zvyky v těhotenství a ţertování.

Z tohoto výčtu je patrné, ţe péče o tělo a jeho úpravy jsou nedílnou součástí kaţdé kultury, která kdy chodila po Zemi.

V této práci se budu zabývat lidským tělem z různých pohledů, filosofického, antropologického a psychologického.

Nejprve bude v první kapitole tělo uchopeno filosoficky. Zde bude vymezeno tělo jako sóma, sarx a péxis. Dále bude následovat historický exkurz, ve kterém se pokusím zmapovat vnímání těla v průběhu dějin, zejména se zaměřím na vztah těla a duše u různých autorů. Následovat

1 http://www.ceskapozice.cz/blog/martin-rychlik/lidstvo-v-67-kapitolach

bude problematika pohybu jako moţnosti tělesnění. Pro naše vnímání je nezbytný horizont a naším vnitřním horizontem je tělesné schéma. Proto těmto dvěma tématům budou věnovány následující dvě podkapitoly. Poslední část první kapitoly věnuji fenoménu aisthésis.

Za základní prameny jsem pro tuto kapitolu zvolila knihu Tělo, společenství, jazyk, svět od Jana Patočky, přednášky z předmětu Tělo a tělesnost, který jsem absolvovala v zimním semestru akademického roku 2009/2010, a článek K fenomenologii těla a pohybu, obojí od profesorky Anny Hogenové. Na základě těchto materiálů jsem vybrala další prameny, jejichţ kompletní seznam bude uveden na konci práce.

Estetická manifestace těla, která je ústředním tématem druhé kapitoly i celé práce, bude opět rozdělena na několik částí. Budou zde popsány různé metody zdobení těla (velmi podrobně), jejich historie a nepříliš známý rituál suspension neboli tělesné zavěšování. V této kapitole se pokusím tělo uchopit jako specifický antropologický fenomén.

Za základní prameny pro tuto kapitolu jsem zvolila prakticky jedinou kvalitní českou publikaci na toto téma, knihu Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla od Martina Rychlíka, dále pak server www.painart.cz a rozhovory s lidmi věnující se tělesným modifikacím profesionálně.

Třetí část bude věnována výzkumu, respektive antropologické sondě, do myšlení a proţívání extrémně modifikovaných jedinců. Jejím cílem je seznámit čtenáře s uvaţováním těchto lidí, pokusit se osvětlit jejich motivaci a také jejich vnímání vlastního těla.

Čtvrtá a poslední část mé práce se bude zabývat tělem z psychologického pohledu, zejména problematickým vztahem k vlastnímu tělu. Její první část věnuji vývoji ve vnímání vlastního těla. Následovat bude podkapitola o trendovém těle a tomu, jaké problémy můţe způsobit snaha se mu přiblíţit. Tuto kapitolu, ale i celou práci, uzavřu úvahou nad moţnostmi výchovy k úctě a důstojnosti k vlastnímu tělu.

Za základní literaturu jsem pro poslední kapitolu vybrala publikace Marie Vágnerové a to Základy psychologie a Psychopatologie pro pomáhající profese.

Cílem této práce je ukázat, jaké jsou moţnosti manifestace těla a metody tělesných modifikací vůbec. Velice důleţitou základnou pro toto vymezení je tělo péxis, které se, ať uţ chceme nebo ne, proměňuje s přibývajícími tělesnými úpravami. Ve výzkumu se budu zabývat právě touto proměnou, motivací k ní a také fenoménem suspension, který posouvá jak moţnosti tohoto nehmotného, nepředmětného těla, tak moţnosti těla sóma a sarx.

Pro správné pochopení práce je důleţité vymezit některé pojmy.

„Sebepoškozování je autoagresivní chování (chování zaměřené proti své osobě). Chybí vědomý úmysl zemřít. Výsledkem takového chování je porušení tělesné integrity.“2

Podle této definice by byly tělesné modifikace ideálním příkladem sebepoškozování a přesto jím (aţ na některé výjimky) nejsou. V čem tedy tkví rozdíl? Je třeba jej hledat ve společnosti, v sociokulturním pozadí a kulturním kontextu. Oním měřítkem, podle kterého se určuje, co sebepoškozování je a co ne, je společenská konvenčnost, tedy které zásahy do těla jsou společensky akceptovatelné a které ne. Tím bychom vyjmuli z předchozí definice tetování a piercing, které uţ se ve společnosti nesetkávají s odsouzením a jsou povaţovány za celkem běţnou záleţitost. Někdy moţná trochu výstřední, ale přece jen akceptovatelnou. Ale co různé formy skarifikace či těţkých modifikací? Můţeme povaţovat za sebepoškozování skarifikaci? A suspension, zavěšení se za háky zabodnutými v kůţi?

Za typické projevy sebepoškozování je povaţováno řezání se (ţiletkou, noţem, skalpelem,…), pálení se (cigaretou, zapalovačem,…), zabodávání či vsunování různých předmětů do těla, škrábání se či odtrhávání částí kůţe, opařování se a podobně. Jak zjistíme, některé formy těţkých tělesných

2 http://www.szs-pardubice.cz/sebeposkozovani.htm

modifikací sebepoškozováním bezpochyby jsou (například dobrovolné amputování různých částí těla či úplné odstranění nehtů a podobně). V ostatních případech je potřeba pátrat po motivaci, která jedince k podstupování těchto úprav zevnějšku vede. Ale ani znalost motivace nám nedá jednoznačnou odpověď. Moţné odpovědi se budu snaţit najít v průběhu výzkumu.

K sebepoškozování, ale i permanentnímu body artu (tělesným modifikacím), se úzce váţe pojem mutilace. Mutilace je „umělý zásah do normálního tvaru části orgánu nebo těla; na rozdíl od deformací postihuje chirurgický zásah jiţ vyvinuté orgány. […] Tradičním objektem mutilace jsou pohlavní orgány (obřízka), časté je vytloukání zubů (kmeny v Africe, Jiţní Americe, Melanésii), jejich obrušování, propichování uší, nozder, horního či dolního rtu aj. Zvláštním typem je tetování.“3 Ovšem význam slova mutilace je zmrzačení či zkomolení. Máme tedy povaţovat tělesné modifikace za něco, co jedince zmrzačí?

Tělesné modifikace jsou vědomé, dobrovolné změny lidského těla prováděné z estetických nebo nemedicínských důvodů, jako jsou zvýšení sexuální přitaţlivosti, přechodové rituály, označení příbuzenství, víry a loajality, náboţenské důvody, provokace či sebevyjádření. Toto zdobení se pohybuje od společensky akceptovatelných modifikací po náboţensky nařízené úpravy (jako například obřízka) a všeho mezi tím. Body art je úprava jakékoliv tělesné části ze spirituálních, náboţenských, uměleckých či estetických důvodů.4

Výrazy tělesné modifikace a permanentní body art jsou zde uţívány jako synonymní.

Motivací k sepsání této práce mi byl v první řadě zájem o tělesné modifikace. Kdyţ jsem se jimi chtěla zabývat hlouběji, zjistila jsem, jak málo kvalitní literatury je v Čechách k tomuto tématu. Cizojazyčná literatura je zase obtíţně sehnatelná. Některé internetové zdroje zase zveřejňují

3 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/mutilace

4 http://en.wikipedia.org/wiki/Body_modification

nesmysly a najít web, který by byl nějakým způsobem komplexní a s pravdivými informacemi, byl velice nesnadný úkol. Kombinace těchto faktorů mě přiměla k pokusu sjednotit co moţná nejvíce relevantních informací k tomuto tématu.

1 Filosofie těla

1.1 Sóma, sarx, péxis

Podle antického filosofa Poseidonia (asi 135 – 51/50 př. n. l.) je člověk svět v malém, mikrokosmos. Má dvě přirozenosti – smrtelnou a nesmrtelnou, je zároveň pozemský i boţský, duchový i tělesný. Tento stoický filosof zavedl vnímání těla ve třech rovinách, tělo jako sóma (σώμα), sarx (σάπξ) a péxis (πήξιρ). Σώμα je vnější podoba těla, tělo na pozadí plochy, „časné vězení duše.“5 Σαρξ je masitá část těla se všemi orgány a jejich funkcemi, tělo časové. Tato dvě těla jsou objektivní, jsou to „těla předmětná, jedno se ukazuje na pozadí prostorové plochy, druhé na pozadí proudu časové následnosti.“6 Dohromady tvoří tato dvě těla fenomén „MÁM tělo.“ Πήξις je oduševnělé tělo, tělo, které vytváří fenomén „JSEM tělem“ a které mizí, kdyţ člověk zemře. Je součástí psychofyzické jednoty člověka. Souvisí s Poseidoniovou představou o aktivním působení ohně, které popisují čtyři kategorie: Kinésis (Κινήσιρ), pohyb, který je ţivotem těla, znakem působení duše a projevem ţivota; Péxis (πήξιρ), neboli vnitřním ohněm (duší), který proniká aţ do morku kostí; Praxis (ππαξρ), jednání, vlastní ţivot duše i sdílení ţivota tělem a nakonec Hafé (άυή), záţeh, vnitřní ţivot duše, kterým je účastna na boţském celku.7 Péxis je nulovým bodem našeho sebeproţívání. Pomocí tohoto těla tělesníme a ţijeme. Je „dáno, stejně jako je dána voda rybě. O vodě ví ryba jen tehdy, je – li na suchu, jinak si vody ani nevšimne, není otevřena pro toto vnímání a stejně je to s námi.“8 A vnímání je nejpodstatnějším prvkem pro poznání těla péxis. Skrze tělesnění jsme otevíráni vnějšku, vnímáme.

Podle Husserla probíhá vnímání na základě transcendentální epoché (zdrţení se úsudku) a času. Vytváří proto pojem Uhr imprese, tedy právě

5 http://www.fysis.cz/filosofiecz/texty/krato/krato.pdf

6 http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm

7 http://www.fysis.cz/filosofiecz/texty/krato/krato.pdf

8 http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm

vnímaný obsah. Pokud tuto uhr impresi vyměníme za jinou, stává se ta původní retencí. Retence jsou jakési před-zkušenosti, které jsou dány nehyleticky; člověk si vlastně nosí s sebou svojí minulost.

Vnímání potom probíhá podle následujícího schématu: V uhr impresi vznikne zájem, který vyvolá syntézu retencí probíhající krytím. Následuje variování, tedy vykrývání toho, co je v retencích stejné. Variováním se utvoří protence, jakási před-vzpomínka, skrze niţ jsme schopni porozumět světu. Protencionalita v nás funguje skrytě, abychom ji byli schopni odhalit, musíme provést transcendentální epoché. A právě protencionalita je to, co odlišuje jednotlivé jedince. Chceme-li porozumět druhému člověku, musíme vstoupit do jeho protencí a nalézt otázky k odpovědím, které uţ máme, které známe z chování druhého.

1.2 Krátký exkurz do dějin vnímání těla

Jak jiţ bylo napsáno výše, zásadní rozdělení ve vnímání těla přinesl Poseidonios. Nebyl ovšem jediným, dokonce ani prvním, filosofem, který se tímto fenoménem zabýval. Jiţ v předklasické řecké filosofii se myslitelé zabývali tělem. Ovšem ne tělem ve smyslu péxis, ale tím, „které vnímáme, které je na distanci, ne to tělo, které se ode všech ostatních liší v mém proţívání tím, ţe je mé, ţe je východiskem mé orientace, ţe ode všech těles se mohu vzdalovat (a zase se k nim přibliţovat), jen ne od svého těla.“9 Z této filosofie vnějšího pohledu na lidské tělo se posléze vydělily vědy jako anatomie či fyziologie. Uţ například Demokritos si uvědomoval jistou jednotu mezi tělem a duší; podle něj je tělo sloţené z tělesných a duševních atomů. Duše (τςσή) je součástí těla (σώμα). Nebo Empedoklés, který byl přesvědčen o jednotě těla a světa a dokládal to tím, ţe stejné se musí vnímat stejným. Tato jednota těla, duše a světa nám umoţňuje přirozeně vnímat.

Pomineme – li Sokrata, neboť se od něj nedochovalo ţádné dílo a známe jej jen zprostředkovaně, je to právě Sokratův ţák a zprostředkovatel Platón, kdo se dále zabýval tělem. Ten se ovšem k tělu a smyslovému

9 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 12

vnímání vůbec stavěl značně skepticky: „…tělo vyrušuje a nenechává duši nabýti pravdy a moudrosti, kdykoli je s ním duše ve spolku.“10 Na jiném místě dokonce označuje tělo za vězení duše: „Milovníci vědění totiţ poznávají, ţe filosofie přijala jejich duši docela spoutanou v těle a přilepenou k němu, nucenu, aby pozorovala věci skrze tělo jakoby skrze ţalář, a ne sama sebou, a válející se ve všeliké nevědomosti.“11 Platón odsuzuje tělo jako nedokonalou, smrtelnou součást člověka. Duše v tomto nedokonalém, smyslovém „vězení“ nemůţe poznávat pravdivé, tedy ideje. Nazřít je je jí umoţněno aţ po tělesné smrti. Pokud tělo zemře, dělí se nyní osvobozené duše do dvou skupin. V první jsou duše, které se snaţily co nejvíce oprostit od těla. Ty mohou rovnou putovat z Hádu do světa idejí, kde jim je umoţněno nejdokonalejší poznání idejí. Zde se připravují na další vtělení, ideálně do filosofa. Do druhé skupiny se pak řadí duše, které jsou zkaţené tím, ţe se příliš staraly o tělo. Ty se do světa idejí nemohou dostat a do příštího vtělení vstupují v horší kvalitě, neţ duše, kterým bylo umoţněno ideje nazřít.12

Platónův ţák a jeden z jeho největších kritiků Aristoteles sice stále ještě tělo pojímá jako věc, ale přináší přece jen obrat v jeho nazírání. Rozebírá totiţ tělo z hlediska jeho funkcí. „Πεπί τςσήρ: τςσή (peri psýchés: psýché) je soubor ţivotních funkcí, nikoliv nová věc v našem těle, ale tělo samotné, co je v něm při díle, λόγορ (logos), který je moţno vyjmout a říci, definovat. λόγορ je řád, který sám je nenaplněn. Nesmí se klást otázka, zda tělo a duše, ţivot a jeho forma je totéţ. […] Je – li λόγορ při díle, je při díle s materiálem – ύλη. Tělo a duše je tedy v poměru látky a tvaru, ovšem dynamicky pojatém.“13 V První knize Aristotelova spisu O duši se můţeme dočíst, ţe duše nemůţe přijímat dojmy a cokoliv konat bez těla. Dokonce i myšlení, které je jejím nejvlastnějším znakem, se bez těla nemůţe uskutečňovat. Stejně tak projev emocí doprovází nějaký tělesný výraz.

10 Platon: Faidon. dostupné na www.uloz.to/7115492/ebook-platon-faidon-pdf, s. 7

11 Platon: Faidon. dostupné na www.uloz.to/7115492/ebook-platon-faidon-pdf, s. 24

12 http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/platon%28paral%29.html

13 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 13

Aristoteles si tedy zřetelně uvědomuje, na rozdíl od Platóna, ţe duše sama o sobě, bez těla, by neměla jak se projevit.

Ve středověku dochází ke zvláštnímu jevu v pojetí těla – na jednu stranu je zatracováno jako zdroj prvotního hříchu (papeţ Řehoř Veliký nazve tělo „odporným šatem duše“14), na druhou stranu je glorifikováno („Tělo je chrám Ducha Svatého“, říká sv. Pavel15), zejména v Kristově trpícím těle. V období patristiky se například Augustinus Aurelius inspiroval Platónem. Výsledkem byla teorie, ţe duše a tělo jsou samostatné substance navzájem na sebe působící. Tělo je ovšem hříšné a proto bychom se měli zaměřit hlavně na duši, která je ctnostná. A právě toto bylo podkladem pro pohrdání tělem. Naopak scholastici, zejména pak Tomáš Akvinský, se inspirovali Platónovým ţákem Aristotelem, který tvrdil, ţe duše je formou těla a tyto dvě části jsou vzájemně neoddělitelné, tvoří jednotu. Ovšem i Akvinský vyzdvihoval duchovní stránku člověka a tělo pojímal jako moţný nástroj hříchu.

Tento postoj k tělu přetrvával po celý středověk. Tělo bylo odosobněno. Problém subjektivního těla nastínil aţ francouzský filosof René Descartes, který ho ale opět hned zakryl. Tělo je podle něj zdrojem neracionálních představ. Proto pochybuje i o jeho existenci. V VI. meditaci píše: „… existuje – li nějaké tělo, s nímţ je mysl spojena tak, ţe se nemůţe rozhodnout jakoby si je prohlíţet, mohu si takto představovat některé tělesné věci: takţe se tento modus myšlení od čistého chápání liší jen v tom, ţe kdyţ mysl chápe, obrací se jaksi k sobě samé a ohlíţí se na některou z idejí, které jsou v ní, kdyţ si však představuje, obrací se k tělu a nahlíţí na něm něco shodného s idejí, kterou chápala nebo vnímala smysly. […] … stále nevidím, ţe lze z rozlišené ideje tělesné přirozenosti, jakou nacházím, kdyţ si něco představuji, získat argument, který by nutně vedl k závěru, ţe nějaké tělo existuje.“16 Dále dokazuje, ţe nás tělo neklame úplně, přeci jen tu nějak je,

14 Le Goff, J., Truong, N. Tělo ve středověké kultuře. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 12

15 Le Goff, J., Truong, N. Tělo ve středověké kultuře. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 31

16 Descartes, R.: Meditationes de prima philosophia. Meditace o první filosofii. Praha: OIKOYMENH 2001, s. 103 a 105

vnímá, kdyţ ho něco bolí či má hlad a podobně. A přiznává mu i jistý druh poznání – tělem zjevovaná pravda se týká jen jeho potřeb a nikoliv podstaty věci.

Empirik John Locke přistupuje k tělu trochu jinak. „Naše tělesnost je jeden z předmětů zkušenosti, který nemá ţádný specifický interes. Je to těleso jako jiná tělesa.“17 Tělo tedy opět depersonalizoval.

Tohoto depersonalizovaného těla se později chopil německý filosof Immanuel Kant. Tělo zůstává pouhým předmětem, ovšem naše zkušenost, která probíhá skrze tělo, má duchovní základ. „Personalita je tedy zachována […], ale je abstraktní, volně se vznášející mimo tělesnost člověka.“18 Řečeno jinými slovy: tělo je produkt naší zkušenosti, která probíhá mimo naší tělesnost. Fakt, ţe máme tělo, je vlastně jen nahodilost.

Ve 20. století dochází k zásadní proměně myšlení. Doba je silně materiální a tak se na tělo začíná pohlíţet jako na zdroj snadného výdělku (např. pornografie, prostituce, ale i vrcholový sport). Myšlení se orientuje na výkon a s vrcholovými sportovci se nakládá jako s výdělečným zboţím.

V postmoderní době se opět začíná klást důraz na monistickou teorii, jednotu těla a duše. K tomuto posunu významně přispěla, mimo jiné, hlavně fenomenologická filosofie.

1.3 Pohyb19

Nejzákladnějším pohybem je vládnutí svým vlastním tělem. Skrze něj probíhá tělesnění. Můţeme si tak dovolit tvrdit, ţe celá naše existence je pohyb, který má svůj počátek, průběh, konec i cíl. Od dob Galileiho a Descarta byl pohyb redukován na určité parametry, které je moţno změřit,

17 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 21

18 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 23

19 Čerpáno z Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995 a přednášek Tělo a tělesnost, uskutečněných v zimním semestru a. r. 2009/2010, prof. Hogenové

spočítat, a také zredukován na statickou strukturu. Pohyb byl povaţován za stav. Dynamika pohybu jako změny byla upozaděna.

Jiţ Aristoteles předpokládal, ţe tělesnění je moţné pouze skrze pohyb. Ustanovil čtyři základní druhy pohybu – vznik a zánik, zvětšování a zmenšování, metabolé (změna) a pohyb z místa na místo. Za hlavní pokládal poslední pohyb, pohyb v prostoru, který je podmínkou všech dalších a nelze ho zredukovat na ostatní. Kaţdý pohyb musí být určován nějakým smyslem, musí mít nějaký cíl. Aristoteles učinil tělesnění východiskem svých analýz. Vţité tělo nám musí být vţdy povolné a odpovídat na naše impulzy. Pojímal pohyb jako změnu, uskutečnění moţnosti, proces realizace. A cílem (τελορ) této změny, cílem kaţdé ţivé bytosti, je sám ţivot. „Pohyb se odehráváá z něčeho, co tady ještě není, co ještě není dáno. […] Pohyb se sice odehrává z budoucnosti, je pohybem sebetvořícího bytí, ale zároveň je jen stránkou nějakého jsoucna: ono trvá ve své změně. Změna, pohyb je moţný jedině tím, ţe v něm něco trvá.“20 Podle Aristotela pohyb umoţňuje τςσή té které bytosti. τςσή je to, co bytost udrţuje v pohybu, tedy nikoliv duše tak, jak je pojímána v moderním smyslu.

Na Aristotelovo pojetí pohybu navázal Heidegger. Cíl (telos) vidí člověk ve věcech kolem cesty ţivota, nebo za horizontem cesty. V prvním případě je člověk konzumní, svou existenci zakládá na vlastnění věcí. Ve druhém případě ţije člověk autenticky. Za horizontem není nic, co by si člověk dokázal představit, tedy samotné bytí. Všechno se odehrává na nějakém pozadí, které je v inaktualitě, není v našem vnímání. Věci kolem cesty ţivota jsou clare et distincte. Peras je to, v čem se věci nechávají zjevit; jsoucna jsou v prostoru a čase, ale bytí ne. Bytí nicuje, nemá tvar a nedá se představit, dá se pouze myslet. Bůh není nejdokonalejším jsoucnem, je nepochopitelný. Pokud bůh stvořil svět z ničeho, pak na počátku tu nebyl sám. Na počátku musel být bůh a nic. Chceme-li se dostat za horizont a být autentickými, máme pouze jednu moţnost: hledání otázek na které známe odpovědi. Pokud přemýšlíme o bytí, často si představujeme smrt. Člověk, který je autentický, ví o bytí, ví o smrti, která je pravdivá. Neautentický člověk

20 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 103

se smrti bojí, bojí se o ní i hovořit. Podle Heideggera existují dva druhy strachu. Die Furcht, strach, který nemá podobu. Tento strach je strachem ze smrti a je doopravdy děsivý. Druhým je die Angst, strach, co má podobu.

Většina lidí nachází svůj telos ve věcech kolem cesty ţivota a zároveň i za horizontem cesty. Pro dokonalé porozumění musíme vstoupit do pozadí věci, usebrat se (Ereignis = uvědomění, usebrání se).

Výše byl zmíněn neautentický člověk. Podle čeho ho lze poznat? Kromě toho, ţe má telos ve věcech kolem cesty ţivota a strachu ze smrti je to ţvanění, zvědavost a dvojznačnost. Ţvanění (Gerede) je plašení strachu z prázdna. Zvědavost (Neugierigkeit), ovšem nikoliv zvídavost, je hnána strachem, ţe nám něco uteče. Dvojznačnost (ambivalence) znamená, ţe se člověk mění podle situace. Dasein je řízen starostí a obstaráváním. Právě obstarávání je podle Heideggera základním charakterem člověka. Ţivot je nejsloţitějším pohybem, na kterém je člověk taţen účelem.

Řeč je dalším způsobem tělesným, je lidskou podstatou a nesmí být sníţena na pouhý instrument. Ve vzdělávání člověka je péče o řeč je nejdůleţitější částí. Celý ţivot je rozhovorem. Co více, jsme rozhovorem („Wir sind Gespräch,“ prohlásil Martin Heidegger21). Rozhovor se uskutečňuje dvěma způsoby. Za prvé beze slov; takový nazýváme říkání a za druhé pomocí slov, mluvení. Člověk si svůj svět rozvrhuje, aby mu porozuměl. A právě řeč je tím, co nám tento rozvrh umoţňuje. Většinu ţivota člověk hledá sám sebe. Je to to nejtěţší (λεγειν – hledat, z něj potom λογορ, slovo). Δια λεγειν, rozhovor, znamená zahlédnutí sebe sama skrze řeč. Λογορ neboli slovo, usebírání se do jednoty, v tom je smysl lidského ţivota. Základní vlastností slova je tedy usebírání. Řeč se ovšem nesmí karteziánsky rozdělovat na to, co je hmotné a co nehmotné. Lidská existence je vyvstávání do řečových figur. To nás motivuje k výkonům. Výkony jsou ontické a ontologické základy lidského ţivota, dávají nám pocit, ţe existujeme

21 prof. Hogenová v přednášce Tělo a tělesnost z 3. 11. 2009

Podle Patočky, který radikalizuje Aristotela v tom smyslu, ţe „… moţnosti, v nichţ je základ pohybu, nemají nijakého předem existujícího nositele, nezbytného referenta stojícího staticky v jejich základě, nýbrţ veškerá syntéza, vnitřní spojení pohybu se odehrává v něm samotném“22, existují 3 ţivotní pohyby: zakotvení, práce a boj a ţivot v pravdě. Kaţdý z pohybů je vstupem do zjevu, který potřebuje referent, tedy to, co se nepohybuje, ale referuje o tom, co se hýbe. Tělo je ţitá tělesnost, základ ţivota, ne objektivní věc. Všechny ţivotní pohyby mají mezi sebou určitý vztah, pronikají do sebe a navzájem se předpokládají.

Zakotvení je instinktivně – afektivní pohyb, souznění se světem a vládnutí vlastním tělem, vztahování se k věcem a lidem. Zakotvení má vztah k naší minulosti. Referentem zakotvení je země, kotvou nám je domov, tvořící náš ohňový střed světa, naše ţivotní teplo, zkrátka to, co proţívá dítě ţijící v láskyplném domově. A právě zakotvení je základem následujících dvou, které na něm staví. Umoţňuje také rozprostírání světa do časové hloubky a do dálky, proniká celou naší bytostí. Základní situací (mezní situací existence) je v případě prvního pohybu nahodilost. Ţijeme v různých nahodilostech, ať uţ biologických či kulturních, situačních i individuálních. Cílem je uspokojování slasti, bezprostřednost, ideálem pak estetično. Je zde zakotveno i štěstí.

Práce a boj je jakýmsi sebeprodlouţením. V tomto ţivotním pohybu získáváme věci nutné pro prodlouţení ţivota, reprodukujeme společnost a vytváříme své neorganické tělo. Práce a boj se vztahuje k přítomnosti, neustále se musíme vyrovnávat s věcným. „Tato oblast je oblastí průměrnosti, anonymity, společenských rolí, kde člověk není sebou samým, není existencí v plném rozsahu (existencí, která sebe vidí jako existenci), je redukován na svoji úlohu.“23 I v tomto pohybu je základním referentem země. Ovšem namísto instinktivního zakořenění se sebeprojektujeme do práce. Namísto instinktů jsme oddáni reflektovaným cílům. Namísto uspokojování

22 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 103

23 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 107

slasti se pokoušíme dosáhnout askeze. A askeze je samotným ideálem druhého pohybu.

Tyto dva pohyby spolu mají zvláštní vztah, nejsou jeden bez druhého moţné, ale zároveň se potlačují, jsou jako spojené nádoby; pokud jedné tekutiny přibývá, vytlačuje druhou.

Ţivot v pravdě, neboli existence ve vlastním smyslu, je zcela zvláštním druhem pohybu, protoţe to, co nám v předchozích dvou pohybech uniká, co stojí mimo náš zorný úhel, se nám zde zase integruje zpátky do ţivota. Je to pohyb nekonečné bytosti, „pokus o prolomení pozemskosti.“24 Pro pochopení tohoto druhu pohybu se pouţívá metafora vojáka v zákopech čekajícího na povel k boji muţe proti muţi. V této situaci dochází k absolutnímu otřesu smyslu existence, uvědomění si vlastní konečnosti. Můţe se tak stát, ţe se její nositel dotkne třetího referentu, který je jinak nepředstavitelný, není to ţádná konkrétní věc, ale dává smysl nesmyslnosti. A v tomto bodě, v této situaci, se voják přestane bát smrti, a co víc, je schopen i motlitby za nepřítele. Pokud tento boj přeţije, je moţné, ţe nadále bude ţít svůj ţivot v pravdě.

1.4 Horizont

Co je vlastně horizont? „Horizont je tím, co se nachází před námi, je to oblast, kam náš zrak dohlédne, a zdá se, ţe ohraničuje prostor, kam aţ lze dojít.“25 Horizont v tomto smyslu je tedy to, co můţeme poznat všichni, zadíváme – li se do daleka. Vyvstane nám zde určitá krajina. Ale co je horizont ve filosofickém pojetí? „…lze popsat horizont jako prizma, jehoţ prostřednictvím vnímáme svět. […] …horizont si uvědomujeme v důsledku pohybu v prostoru a v čase a díky paměti, která neumoţňuje porozumět tomu, co značí pohlíţet na svět pouze z jednoho určitého úhlu a v nějaké

24 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 107

25 Koťa, J: Svět a horizont našeho života. In: Poněšický, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Filosofické otázky – psychologické odpovědi s příspěvky Anny Hogenové, Jaroslava Koti a Jana Sokola. Praha: Triton, 2006, s. 209

intenzitě nasvětlení.“26 Horizont je tedy také referent, na jehoţ základě nám vyvstávají poznatelné věci. Nemůţeme ho uchopit, je pro nás nedotknutelný, pokaţdé kdyţ se zdá, ţe se mu můţeme přiblíţit, se opět vzdálí. „Tělo nemůţe překročit svůj vlastní prostor a vlastní tělo nelze nazírat jako ostatní předměty v perspektivách. Kdyby byl horizont pro nás dostupný, zdá se, ţe by mohl zničit tělesný prostor.“27 Kaţdý si zkrátka tlačíme svůj horizont před sebou. „To nejvzdálenější, nejméně vyplněné určuje smysl toho nejbliţšího, nejkonkrétněji, nejplněji daného. To, kam je nejméně vidět, je nejobsáhlejší.“28 Je to jakýsi protiklad k tomu, co máme vnímat. Jedině na pozadí tmy můţeme vidět světlo, na pozadí poznání zlého jsme schopni vnímat dobré. Na okamţik připusťme, ţe bychom horizont mohli odstranit. Jak bychom rozpoznali světlo netušíce, co je tma? Jak rozpoznat, co je nasycení, kdybychom nepocítili nikdy hlad? A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Vţdy potřebujeme nějaký referent, na němţ se nám vyjeví právě vnímané. Podle Patočky29 je horizontem, na kterém se nám vyjevují všechny ostatní horizonty, svět. Je takovým horizontem horizontů. A stejně, jako vše ostatní, se i my neustále vztahujeme ke světu, neţijeme uvnitř sebe, ale u věcí s horizontem.

Abychom se mohli vrátit sami k sobě, potřebujeme k tomu určité místo, které nám nastaví zrcadlo. Toto místo je „ty“, druhá bytost. „… plné já, personální já, je vţdy korelátem ty.“30 Pokud bychom nikdy nenavázali kontakt s ty, nemohli bychom ani pocítit, ţe existujeme. „Naše reflexe je vţdy aţ návratem k nám samým, který se ostatně v mnohém odvíjí od našeho

26 Koťa, J: Svět a horizont našeho života. In: Poněšický, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Filosofické otázky – psychologické odpovědi s příspěvky Anny Hogenové, Jaroslava Koti a Jana Sokola. Praha: Triton, 2006, s. 209 - 210

27 Koťa, J: Svět a horizont našeho života. In: Poněšický, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Filosofické otázky – psychologické odpovědi s příspěvky Anny Hogenové, Jaroslava Koti a Jana Sokola. Praha: Triton, 2006, s. 221

28 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 29

29 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 29

30 Patočka, J. Tělo, společenství, jazyk, svět. Praha: OIKÚMENÉ, 1995, s. 31

setkávání s druhými.“31 V tomto duchu i celý náš vnitřní ţivot je neustálým pokusem navazovat vztahy s druhými.

Velice důleţitá je zde vlastní přítomnost našeho těla. Právě naše tělo má určitou dynamiku, kterou pouze vnímáme, ale která se nejeví. Jsme zkrátka zde a naše tělo nám umoţňuje poznávat. Také slast či bolest pociťujeme výhradně ve vlastním těle, nikoliv v cizím, a právě to je součástí oné nezjevené dynamiky. Dynamismus, respektive tělesnost, nás umisťuje do světa.

1.5 Tělesné schéma32

Tělesné schéma tvoří náš vnitřní horizont. Je součástí nepředmětného těla péxis. Naše já nemůţeme oddělit od těla, vytváří nám náš nulový bod, zakotvení ve světě. Tělo tedy nekončí povrchem kůţe, ta tvoří pouze hranici mezi tím, co je naše tělo a ne-tělo. V tomto smyslu nás právě tělo ukotvuje ve světě. Tělesné schéma vycentrovává veškeré tělesné projevy, přesto, ţe samo není v centru pozornosti.

O toto naše pozadí, náš vnitřní horizont proto musíme pečovat jako o celek. Nestačí zaobírat se pouze svou duší nebo pouze tělem ve smyslu sóma a sarx. Toto vše je vyjádřeno v řeckém ideálu krásy – kalokagathia, která je vyjádřena jednak péčí i duši (epimeleia) a jednak péčí o tělo (technai), respektive harmonií mezi těmito dvěma sloţkami.

Pokud vnímáme, pak, jak bylo výše zmíněno, na pozadí nějakého horizontu, který je naší vlastní projekcí, naším výtěţkem. „…výtěţek je tzv. tělesné schéma, a bývá pochopeno jako oblouk mezi retencí a protencemi, mezi kterými je uhr imprese, původní počitek.“33

31 Merleau-Ponty, M. Svět vnímání. Praha: OIKÚMENÉ, 2008, s. 51

32 Čerpáno z přednášky Tělo a tělesnost prof. Hogenové z 20. 10. 2009 a konkrétních citovaných zdrojů.

33 http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm

Za pomoci tělesného schématu je moţné vysvětlit i tzv. fantómové končetiny. To jsou reálné projekce končetin, o které postiţený přišel, ale které neustále cítí, nebo ho dokonce bolí. Jak je to moţné? „… retence této události neustále protenduje, je podstatnou součástí tělesného schématu, pozadí, horizontu, z něhoţ tento člověk ţije.“34 Na stejném základě by se dala vysvětlit i anosognosie, onemocnění, při němţ není jedinec schopen náhledu na nenormálnost svého tělesného (duševního) stavu, coţ vede k ignoraci postiţené části těla. V tomto případě je to ovšem opačně, neţ u fantómové končetiny, postiţený vytlačí protenci dané části těla. „Jednota duše a těla se vlastně vytváří propojením retencí tělesných s netělesnými do jednoho nerozdělitelného celku.“35 Pokud se tyto tělesné a netělesné retence nepropojí správným způsobem, dochází právě ke zmíněným problémům.

Velmi důleţitou roli hraje u tělesného schématu také pohyb, ne nadarmo se hovoří o psychomotorice. Kolik z nás dokáţe bez zaváhání říci, jaký je PIN kód naší platební karty či mobilního telefonu? Většinou si totiţ pamatujeme pohyb, jakým jednotlivá čísla zadáváme. Dalším příkladem propojení můţe být psaní na klávesnici počítače. Většinou píšeme automaticky, bez přemýšlení, ale máme – li říci, kde se které písmeno nachází, jsme ztraceni. V psychologii se tento jev nazývá motorická inteligence, která je nezbytná i pro učení se novým pohybům a jejich variacím, například tanci nebo jízdě na lyţích. Teprve ve chvíli, kdy si onen pohyb osvojíme natolik, ţe nad ním nemusíme přemýšlet, tj. přijmeme jej do protencí a on se nám pak vyvstává na pozadí našeho tělesného schématu. „Pohybové protence jsou díky syntéze výsledkem retencionality tělesné i duševní propojeny a rozvrhují čas a prostor, tj. ustavují tělesnění ve smyslu péxis, ustavují Dasein, existenci v základním směru.“36 Tímto tělesněním tvoříme neustále nové a nové pohybové figury, které potvrzují naše propojení s okolím.

34 http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm

35 http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm

36 http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm

Psychologie popisuje tělesné schéma obdobně – je to naše mentální reprezentace našeho těla, která je nezbytným předpokladem pro pochopení našeho self, protoţe ať děláme, co chceme, ať vyjadřujeme jakékoliv emoce, vţdy se tak děje skrze tělo. Často je to právě tělo, které usvědčí lháře ze lţi.

Tématem tělesného schématu se zabývají i některé fyzioterapeutické školy. Nejznámější je Alexandrova metoda, která „učí přemýšlet o svém těle, uvědomovat si své tělo i mysl... [...] Její autor zavedl termín ´sebe-uţívání´- způsob, jakým pouţíváme své tělo, nás můţe zbavit řady potíţí.“37 Dalším významným autorem v oblasti fyzioterapie je Moshe Feldenkreis. „Mysl a tělo jsou podle něj v nepřetrţitém vzájemném kontaktu a tělo můţe správně fungovat jen tehdy, pokud je správně vnímáno. Příčinou všech potíţí je nedostatečné vnímání vztahu a mysli […] Autor zdůrazňuje vztahy mezi pohybem, myšlením, vnímáním a efektivní funkcí.“38

1.6 Aisthésis jako tělesný problém

Co je vlastně αφσθησιρ? Pojem pocházející původně z řeckého αισσό, tedy skáču,39 se překládá jako vnímání, cit, pocit. To je první moţnost, jak tento pojem vysvětlit. Existuje ovšem ještě druhá moţnost, jak αφσθησιρ pojmout, totiţ jako nauku o kráse.

Jiţ Aristoteles prohlásil: „Všichni lidé svou přirozeností baţí vědět. Znak toho je zalíbení ve smyslových dotycích, vţdyť i bez prospěchu, pro ně samotné je milujeme, a zvláště ty, které se dějí okem. Nejen totiţ k činu, nýbrţ i bez úmyslu činu dáváme přednost pohledu takřka před vším ostatním. To proto, ţe nám tento dotyk dává nejvíce vědomostí a odhaluje mnoţství rozdílů.“40 Toto je pravá kombinace lidství, kombinace rozumovosti

37 http://www.bodybuilding.cz/stackeova/telove_schema- moznosti_ovlivneni_pohybovou_aktivitou.htm

38http://www.bodybuilding.cz/stackeova/telove_schema- moznosti_ovlivneni_pohybovou_aktivitou.htm

39 Přednáška Tělo a tělesnost prof. Hogenové ze dne 8.12.2009

40 Patočka, J.: Aristotelés. Přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1994, s. 41

a smyslovosti. Antický (potaţmo řecký) člověk neměl zásadní rozkol mezi duchem a matérií. Ovšem dnešní člověk nedokáţe být rozumovo-smyslový, je v něm jen jedna z těchto moţností.

1.6.1 Aisthésis jako nauka o krásném u Kanta a Hegela

Aφσθησιρ ve smyslu nauky o krásném se intenzivně zabýval německý filosof I. Kant ve své Kritice soudnosti. Pro estetické soudy předpokládá apriorní platnost. Aby ovšem estetické soudy mohly platit, musí podle Kanta naplnit čtyři kategoriální podmínky. „…soud estetické reflektující soudnosti musí být zalíbení ve vznešenosti stejně jako v kráse co do kvantity všeobecně platné, co do kvality bez zájmu, co do relace musí představovat subjektivní účelnost a co do modality tuto účelnost představovat jako nutnou.“41

Podle první podmínky musí předmět, aby mohl být prohlášen za krásný, být esteticky zhodnocen se všeobecnou platností, která je závazná pro všechny esteticky hodnotící subjekty. Tato všeobecnost ovšem musí mít subjektivní charakter; musí být generálně, nikoliv univerzálně platná.

Druhou podmínkou je tedy jakési zalíbení, které je nezainteresované, nesmí mít spojení s jakýmkoliv zájmem. „…záleţí na tom, co z této představy v sobě vytvořím, a ne na tom, v čem na existenci předmětu závisím, abych mohl říci, ţe je krásný, a dokázat tak, ţe mám vkus.“42

Třetím poţadavkem pak je subjektivní účelnost. „Nic jiného tedy neţ subjektivní účelnost v představě předmětu bez jakéhokoli (ani subjektivního, ani objektivního) účelu, tudíţ nic, neţ pouhá forma účelnosti v představě, jíţ je nám předmět dáván, pokud jsme si jí vědomi, nemůţe tvořit zalíbení, které posuzujeme bez pojmu jako obecně sdělitelné, tedy nemůţe vytvořit motiv soudu vkusu.“43 Je to tedy jakási účelnost bez účelu.

41 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, s. 83

42 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, s. 52

43 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, s. 64

Posledním kritériem, které musí být naplněno, je poznávání krásného bez pojmu. Slovy Kanta: „Krásné je to, co je poznáváno bez pojmu jako předmět nutného zalíbení.“44

Kant také rozlišil dvě estetické kategorie – krásné a vznešené. To, co je krásné, můţeme shrnout z předchozích odstavců tak, ţe je to něco, co se líbí bez pojmu, nemá logickou podstatu a je bez logického zájmu.45 Ovšem co z Kategorií vznešeného?

Na jedné straně mají krásno i vznešeno několik společných bodů: obě se líbí sami o sobě, předpokládají reflektující soud, a ačkoliv jsou subjektivním odrazem našeho momentálního stavu mysli, vznášejí nárok na všeobecnou platnost. Na straně druhé mezi těmito kategoriemi vznikají určité rozpory. „To, co je v přírodě krásné, se týká formy předmětu, která tkví v omezení. Vznešenost lze naproti tomu nalézt také v předmětu postrádajícím formu, pokud je v něm nebo díky němu představována neomezenost a zároveň je přemýšlena její totalita, takţe krásno je, jak se zdá, pouţíváno pro znázornění neurčitého pojmu rozvaţování, vznešenost ale pro znázornění neurčitého pojmu rozumu.“46 Dále lze krásu slučovat s půvaby, protoţe je v ní obsaţen pocit podpory ţivota, pocit vznešenosti se nás dotýká nepřímo, jako forma určité libosti, dojetí. Ve vznešenu na nás také působí společně pocity pozitivní i negativní libosti, protoţe „… je mysl předmětem nejen přitahována, ale střídavě také stále znovu odpuzována…“47 Pokud něčemu přiřkneme označení absolutně vznešeného, pak není moţné hledat jeho kritéria mimo danou věc, ale uvnitř ní. Vznešenost tedy můţeme nacházet jen v našich ideálech, nikoliv ve věcech přírody, čímţ se pro nás kategorie vznešena stává mnohem více subjektivní, neţ kategorie krásna. Zprostředkovává nám přechod mezi smyslovým světem a světem idejí. Ačkoliv je estetická hodnota vznešena menší, neţ hodnota krásna, je to

44 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, s. 77

45 Přednáška Tělo a tělesnost prof. Hogenové ze dne 8. 12. 2009

46 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, s. 81

47 Kant, I.: Kritika soudnosti. Praha: Odeon, 1975, s. 81

právě vznešeno, které nám otevírá jednu z moţných cest k dosaţení pravého lidského určení, totiţ svobody, čímţ se stává základem lidství.

Vznešeno můţeme shrnout snad nejznámějším Kantovým citátem, který najdeme jednak na konci Kritiky praktického rozumu a jednak na jeho pamětní desce v Krakovci: „Dvě věci naplňují mysl vţdy novým a rostoucím úţasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Toto je stav, který nastává, stojí – li člověk tváří v tvář přírodním výtvorům a uvědomí si svou nepatrnost a bezmocnost. Kaţdý přemýšlející člověk se tak stává vznešeným.

Dalším významným myslitelem, který se zabýval Aφσθησιρ jako filosofií o krásném, byl G. W. F. Hegel. Podle něj je podstatou všeho absolutní duch beroucí na sebe smyslovou povahu v umění.48 Hegel rozdělil vývoj umění, respektive ideje krásna, na 3 etapy.

1. Symbolická forma. Je to prvotní forma umění, „… je proto více prostým hledáním zobrazení neţ mohutností skutečného znázornění; idea ještě nenašla formu v sobě samé a zůstává následkem toho pouze zápolením a snaţením o formu.“49 Do předmětů přírodního rázu jsou ponechány ve své původní podobě a mají být vykládány tak, jako by v nich byla substanciální idea vloţena. Dotýkají se abstraktní určenosti (např. lvem se vyjádří síla). V tomto případě se má idea k předmětnosti negativně, protoţe „… idea sama jakoţto nitro je nespokojena s takovou vnějškovostí a vyvstává jakoţto její vnitřní všeobecná substance, povznesená nad všecku tuto náplň podob, která jí neodpovídá.“50 Lidská postava se v tomto typu umění nechává tak, jak je, zároveň si je vědoma nepřiměřenosti svého významu.

Uměním typickým pro symbolickou formu je krásná architektura. „Neboť architektura teprve razí cestu adekvátní skutečnosti Boha a namáhá se v jeho sluţbách s objektivní přírodou, aby ji vydobyla ze strusky konečnosti

48 Přednáška Tělo a tělesnost prof. Hogenové ze dne 8. 12. 2009

49 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 102

50 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 102 - 103

a z ohyzdnosti náhody.“51 Poukazuje na oduševnělost jiného, ale sama ponechává duchovno mimo sebe, mimo své vnitřní formy.

Sám autor shrnuje výše popsanou symbolickou formu slovy: „… význam nemůţe být dokonale vtělen do svého výrazu a při všem snaţení a všech pokusech zůstává nepřiměřenost ideje a její podoby přece nepřekonanou. – To byla první umělecká forma, forma symbolická, se svým hledáním, svým kvasem, svou záhadností a vznešeností.“52

2. Klasická forma. V klasické formě jsou odstraněny některé nedostatky formy symbolické. Klasická forma jiţ vtiskuje ideji podobu, která jí přísluší. „A tak teprve klasická forma podává tvorbu a názor dokonalého ideálu a předkládá jej jako uskutečněný.“53 Specifičnost v obsahu klasické formy tkví v jeho duchovnosti, tím, ţe je sám konkrétní ideou. Lidská podoba a antropomorfismus jsou tím, co dává této ideji podobu. A právě toto bylo nejčastěji vytýkáno klasické formě, ţe zlidštěním dojde k degradaci duchovna. Hegel proti tomu oponuje, ţe „… umění, pokud má předvádět duchovno názoru ve smyslovém způsobu, musí přikročit k tomuto zlidštění, poněvadţ duch se dostatečným způsobem zjevuje smyslům toliko ve svém těle.“54 Klasická forma tak dosáhla maxima v oblasti smyslové realizace umění. Lidské tělo ovšem musí být očištěno od toho, co je pouze smyslové a nahodilé konečnosti zjevu. Ale opět si forma ideje a idea sama musí odpovídat. A v tom právě spočívá nedostatek klasické formy. Duch je zde „zároveň určen jako partikulární duch, jako duch lidský, nikoli jako duch naprosto absolutní a věčný, jelikoţ tento věčný duch je schopen dát najevo a vyjádřit se pouze jakoţto duchovnost sama.“55 Proto je nutné vytvoření ještě třetí formy, která by překonala i tento nedostatek.

51 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 106 - 107

52 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 103

53 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 103

54 Hegel, G.W.F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 103

55 Hegel, G.W.F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 104

Typickým uměním pro klasickou formu je sochařství. To je právě tím, k čemu odkazuje architektura, duchovní nitro vyjádřené smyslovostí. „… dílem skulptury má být, aby duch ve své tělesné formě stanul zde tiše a blaţeně ve své tělesné formě a bezprostřední jednotě a forma má být oţivena obsahem duchovní individuality.“56 Duch se v tomto případě neprojevuje v celé své rozmanitosti, je omezen abstraktní prostorovostí v totalitě rozměrů.

3. Romantická forma. Romantická forma překračuje zásadní nedostatek klasické formy. Obrací se ke křesťanskému bohu jako absolutnímu duchu. Obsahem této formy přestává být tělesnost, naopak jej naplňuje duchovní niternost. Byla – li jednota člověka a boha v klasické formě jednotou tělesnou (řečtí či římští bohové mají lidskou podobu), pak v romantické formě se jí stává duchovní vědění. V tom má být také realizována. „Nový obsah, kterého je tím vydobyto, není proto vázán ke smyslovému znázornění jakoţto adekvátnímu, nýbrţ je osvobozen od tohoto bezprostředního jsoucna, které musí být kladeno jako něco záporného, překonáno a reflektováno v duchovní jednotu. Tímto způsobem dochází k tomu, ţe romantické umění je překračováním umění samým sebou, avšak v rámci jeho vlastního oboru a ve formě umění samého.“57

„Kdyţ architektura postavila chrám a ruka sochaře do něho umístila sochu boha, pak za třetí stojí proti tomuto smyslově přítomnému bohu v rozlehlých síních jeho domu boţí obec.“58 Právě v této obci se absolutní bůh můţe odpoutat od ponoření se do tělesnosti. Proto uměním, které vyhovuje romantické formě je jednak malířství, které se vyjadřuje za pomoci barev a světla; jednak hudba, vyjadřující duchovno prostřednictvím tónů, které ruší vydělenost prostoru; a jednak poezií, kterou pojímá Hegel za nejduchovnější ze všech umění vůbec. „Tón stává se tím slovem, v sobě artikulovaným zvukem, jehoţ smyslem je označovat představy a myšlenky, a to tak, ţe vnitřně záporný bod, k němuţ dospívala hudba, vystupuje nyní

56 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 107

57 Hegel, G.W.F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 104 - 105

58 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 107

jako dokonale konkrétní bod, bod ducha, sebevědomé individuum, které spojuje samo ze sebe nekonečný prostor představy s časem, který přísluší tónu.“59 Vlastním ţivlem se nyní stává básnická představa. Poezie je nejvšeobecnější umění ducha, který je svobodný a neupoutaný k materiálům.

1.6.2 Tělesný ideál v dějinách lidstva60

Tělo se zobrazovalo jiţ v pravěku. Z mladého paleolitu (starší doba kamenná), tedy přibliţně z doby před 35 000 lety, pocházejí snad nejznámější vyobrazení ideální ţeny. Jsou jimi notoricky známé venuše, sošky ţen s extrémně vyvinutým poprsím, velkým břichem a širokými boky. Tyto enormní proporce znázorňovaly plodnost, byly znakem, ţe ţena je dostatečně silná, aby zvládla odnosit a porodit dostatečné mnoţství potomků. V této době panoval matriarchát, ţena jako nositelka ţivota byla postavena nad muţe. Důkazem toho je jen minimum nálezů zobrazující muţe a naopak mnoţství různých ţenských sošek. Pravěký muţ byl, vzhledem ke způsobu ţivota, pravděpodobně atletické postavy. O jeho vzhledu toho ale moc více známo není.

Posuneme – li se v čase zhruba o třicet tisíc let, dostaneme se do starého Egypta. Z tohoto období je dochováno mnoho nálezů svědčících o tělesné kultuře. Ideál ţeny i muţe byl ve starém Egyptě jasně daný. Ţeny byly atraktivní, měly – li štíhlou postavu, světlou pleť (tmavá značila příslušnost k chudině či otrockému stavu), o kterou pečovaly různými oleji. Dále si móda ţádala sloţité účesy, ale vlastní vlasy byly často nahrazovány parukami. Pouţívala se i mnohá líčidla z přírodních materiálů, nejznámějšími jsou silné oční linky a barvení nehtů, dlaní, chodidel i rtů henou. Důraz byl kladen i na depilaci. To samé platilo i pro muţe. Ideál ţeny představuje například Nefertiti.

V antickém Řecku, a později i v Římě se ideální tělo vyjadřovalo za pomoci psychofyzické jednoty – kalokagathie. Ţena měla být štíhlá, mít

59 Hegel, G. W. F. Estetika I. Praha: Odeon, 1966, s. 109

60 čerpáno z GROGAN, S.: Body image. Psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha: Grada Publishing, 2000 a Le Goff, J., Truong, N. Tělo ve středověké kultuře. Praha: Vyšehrad, 2006

souměrný obličej a zdravé, dlouhé vlasy. Podstatnou součástí jejího vzhledu pak měla být i jistá oduševnělost. Ideální muţ měl být pak svalnatý se širokými rameny a útlým pasem. Obezita byla povaţována za neestetickou a, zejména v Římě, se díky tomu rozšířilo chování odpovídající projevům bulimie při opulentních hostinách.61 Ovšem sochy či malby ideálních těl byly často poskládány z několika modelů, aby se tak dosáhlo co moţná největší dokonalosti.

Ve středověku se zájem o tělesnou kulturu odsunul do pozadí. Zdůrazňována byla především duchovní stránka člověka. Přesto i v této době můţeme najít jakýsi ideál těla. U ţen jsou to hned dva – Eva a Marie. Eva je ztělesněním zdravé postavy, není ani příliš štíhlá, ani obézní. Marie pak představuje ideálně krásný obličej, ve kterém se kromě krásy estetické (v podobě souměrnosti a drobnosti), odráţí i krása duchovní, aţ posvátná. Muţským modelem se stal Jeţíš Kristus, symbol utrpení, strádání a skromnosti, coţ se odráţelo i na jeho velmi štíhlé postavě.

V období renesance dochází ke znovuobjevení antického ideálu krásy s jedním rozdílem – krása se zobrazuje realisticky, tedy ne jako syntéza jednotlivých krásných tělesných částí, ale jako krása připouštějící i nedokonalost, která celek umocní. Velký důraz byl kladen u obou pohlaví na sekundární pohlavní znaky. Zobrazení takového ideálu můţeme nalézt například na Botticelliho obraze Zrození Venuše. Venuše je zde krásná, štíhlá, ale s vystouplým bříškem. Tento nedostatek ovšem umocňuje její celkovou krásu a realističnost.

Baroko přináší další obrat v tělesném ideálu. Zatímco od starověku byla za krásnou povaţována štíhlá postava, baroko přináší nejen v tělesné oblasti určitou rozpínavost. Ideálem ţeny se stávají bujné, kypré tvary, štíhlost je povaţována za znak niţšího postavení. Tato aţ obezita byla stavěna na obdiv a podtrhována oděvem. Oproti tomu ideál muţe zůstal prakticky nezměněn, stále se vyţadovala atletická, tedy svalnatá postava. Ideálním příklad barokního ideálu muţe a ţeny najdeme na obrazech známého

61 Všeobecně známý je fakt, že na těchto hostinách byly ve zvláštních místnostech k dispozici dlouhá peříčka k vyvolávání zvracení.

vlámského malíře P. P. Rubense. Za příklad nám můţe poslouţit obraz Venuše a Adonis. Tato Venuše má, na rozdíl od té Botticelliho, velice kypré tvary, faldíky na břiše a celulitidu na stehnech. Adonis má zde atletickou, štíhlou a vypracovanou postavu.

Další obrat v ideálu ţenské krásy přichází s klasicismem. Opět se vrací štíhlá, tentokrát aţ éterická postava.

Secesní ideál pak přináší další posun, ţena má být sice štíhlá, ale musí si uchovat smyslné tvary. Velký důraz se opět klade na vlasy, které mají být jakousi korunou ţenské krásy.

Ve 20. století se ideál krásy měnil velice rychle. Zatímco na jeho počátku, zejména po první světové válce, byla v módě chlapecká postava bez výraznějších proporcí, ve třicátých a čtyřicátých letech se opětovně vrací do módy smyslná štíhlost reprezentovaná například Gretou Garbo. v 50. letech přichází nový ideál v podobě Marylin Monroe. Tato ţena má mírně vystouplé bříško, oblé boky i stehna a poněkud větší pozadí, zkrátka to, co je dnes nazýváno postavou „krev a mlíko“. Přesto se stává symbolem sexappealu a krásy. V 60. letech je ideál v podobě Marylin Monroe vystřídán dalším vzorem, tentokrát v podobě modelky Twiggy. Chlapecký sestřih, veliké oči a velmi štíhlá postava je nyní to, co miliony ţen a dívek na celém světě povaţují za ideálně krásné. V letech osmdesátých se vrací trend zdravé štíhlosti s plným poprsím, útlým pasem a oblými boky. Následující desetiletí přináší snad nejnebezpečnější obrat v dějinách vnímání lidského těla. Groganová62 nazývá tuto novou módu heroinovým stylem. Jedná se totiţ o extrémní vyhublost. Tento trend se zatím stále drţí, ale jsou zde patrné jisté postupné změny. Například někteří módní návrháři začínají odmítat vyzáblé modelky, jejichţ BMI je pod hranicí normálu. Muţský ideál se naopak vůbec nezměnil, stále je za něj povaţována sportovní atletická postava. V dnešní době ovšem je, víc, neţ kdy před tím, vyvíjen na muţe tlak, aby jejich postava byla co nejsvalnatější.

62 Grogan, S. Body image: psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha: Grada Publishing, 2000

2 Estetická manifestace těla

2.1 Formy a metody zdobení těla

Body art. Uţ jen název této disciplíny evokuje dojem uměleckosti. Mnoho lidí sdílí názor, ţe lidské tělo je moţné pojímat jako plátno a tatéra (případně piercera či skarifikátora) jako umělce, který má ovšem na svůj výtvor jen jeden pokus. Pod pojmem body artu si mnoho lidí představí tetování, ale tento výraz je mnohem rozsáhlejší; začíná u malování na tělo (body painting), pokračuje přes piercing, tetován a skarifikace, a končí u těţkých tělesných modifikací. Svědectví o tomto zdobení se táhne jako červená linka celými dějinami lidstva, napříč všem zeměpisným polohám. Jeden ze zakladatelů sociologie těla, Bryan S. Turner, tvrdil, ţe „ve všech epochách bylo lidské tělo vlastně MOŢNOSTÍ utvářenou kulturou a realizovanou v průběhu lidských interakcí.63“

V dnešní době existuje řada metod, jak trvale ozdobit tělo. Patří sem tetování, piercing, skarifikace a těţké tělesné modifikace.

2.1.1 Tetování

Výraz pro tetování můţeme nalézt snad ve všech jazycích. Pochází z původního tahitského slova tatau, které znamenalo označovat. Na Samoi se pro tuto činnost pouţívalo slovo tautau, kreslit, a v Malajsii tatu, rána. Etymologická souvislost s výrazy v dnešních jazycích je více, neţ zřejmá – například anglicky je tetování tattoo, francouzsky tatouage, polsky tatuasź, italsky tatuaggio, finsky tatuointi, maďarsky tetoválás, španělsky tatuaje a rusky татуировка (tatujrovka).

A co vlastně tetování je? V různých, běţně dostupných slovnících můţeme nalézt následující definice:

63 Rychlík, M.: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 41

 „Tetování je určitý druh kresby, při které jsou pomocí tetovací jehly částečky inkoustu nebo jiného barviva nanášené pod kůţi člověka. V odborné terminologii jde o tzv. mikropigmentovou implantaci. Tetování je jednou z forem zkrášlování těla.“64

 „Tetování [polynéské jaz.], tetováţ, tatuatio slov. tetovanie a ang. tattoo hov. kérka - 1. pigmentace kůţe nebo sliznice vznikající neúmyslným nebo záměrným poraněním. K záměrnému zdobení se pouţívají čínská tuš nebo nerozpustná minerální barviva (okr, rumělka). Pigmentace je trvalá, lze ji odstranit jen chirurgickým snesením kůţe. - Tetováţ traumatická vzniká při úrazech, například střelným prachem, zrnky písku, úlomky laku;65

 „Tetování je kresba, která je permanentně vyrytá do kůţe za pouţití jehel a inkoustu.“66

V této práci budu vycházet z toho, ţe tetování je činnost, při které je jehlou, respektive soustavou jehel, rozrývána kůţe za současného vpravování barevných pigmentů.

Jen málokteré zdobení těla je v dnešní době, s výjimkou piercingu, tak rozšířenou metodou zdobení těla, jako tetování. Má za sebou dlouhý vývoj, během nějţ docházelo k jeho nejrůznějším proměnám. A stejně, jako všechny ostatní metody zdobení těla, má a mělo mnoho významů. Některé významy jsou aktuální dodnes, jiné postupně zapadly. U preliterárních společností bylo tetování spojeno zejména s přechodovými rituály. Iniciační obřad byl spojený prokázáním dostatečné odvahy a tím i dospělosti. Svůj význam tu měla i oběť vlastní krve. Toto rituální tetování či jizvení bylo prováděno veřejně, obřadně, mělo svou sekvenci úkonů a výsledek měl být především upomínkou na uskutečněný rituál. Také to, „jak se s takovými

64 http://cs.wikipedia.org/wiki/Tetov%C3%A1n%C3%AD, 6. 3. 2011

65 http://encyklopedie.vseved.cz/tetov%C3%A1n%C3%AD, 6. 3. 2011

66 http://www.encyclopedia.com/topic/tattoo.aspx, 6. 3. 2011 („A tattoo is design that is permanently etched in the skin using needles and ink“.)

nepříjemnostmi, ‘momenty zaţité pravdy´vyrovnával rituálně zdobený jedinec, bývalo dříve i hodnocením jeho osobní statečnosti a odvahy.“67 Vezmeme-li v úvahu i způsob a podmínky, za jakých se tetováţ prováděla (a někde dodnes provádí), musí nám být jasné, ţe tento rituál byl i jakýmsi testem schopnosti přeţít, či imunitním testem, protoţe tělo zdobeného se muselo vyrovnávat s řadou infekcí a i s parazity, takţe ten, kdo přeţil bez následků, „stává se atraktivním (= silným, odolným ţádoucím) partnerem pro společnou budoucnost.“68

Další, a pravděpodobně nejstarší funkcí tetován je léčebně- preventivní uţití. Zatím nejstarší doklad tetování, alpský „ledový muţ“, mumie nazývaná Ötzi, měl bohaté tetování na kloubech a významných akupunkturních místech. Kromě bolestivých míst měl tetování i na akupunkturních drahách posilující organismus. Z tohoto i dalších nálezů vyplývá, ţe tetování mohlo být objeveno jako „druhotný výsledek léčebných či terapeutických postupů. Rozšíření víry v léčebné účinky tatuáţe bývalo ve světě poměrně časté a lze je doloţit i etnografickými výzkumy. Na ostrově Borneo měla tetování prstů a zápěstí odhánět celou řadu chorob.“69 Tato funkce v dnešní postmoderní době zcela zanikla, dřívější snad i léčebné účinky byly nahrazeny velkými riziky z neodborně provedené tatuáţe, zejména přenosu smrtelných chorob z infikovaných a nedostatečně sterilizovaných jehel, koţní alergie a podobně.

Dalším, dnes uţ vcelku potlačeným významem, je význam magicko- náboženský. U preliterárních společností byl magický význam zaloţený jak na magii homeopatické70, tak na magii kontaktní71. Prvek nadpřirozena je

67 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 41

68 tamtéž

69 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 50

70 Homeopatická (imitativní) magie spočívá v zákonu podobnosti, tedy že následek je podobný své příčině.

v těchto případech zaloţen v ochranných ornamentech či amuletech trvale zobrazených na těle jedince. Tyto ornamenty mohou jedinci dodávat zvláštní schopnosti, chránit ho před konkrétním nebezpečím, nebo zpodobňují určité ochranné boţstvo mající za úkol jedince ochraňovat před vším moţným. V souvislosti s různými náboţenskými hnutími se rozšířilo i skupinové tetování, kdy si jeho členové nechávají tetovat stejné motivy. Ovšem tato motivace souvisí úţeji se sociálně-skupinovou funkcí. Tetování tak prokazuje příslušnost k určité skupině, dodnes se tento význam udrţel u motorkářských či jiných gangů a fotbalových fanoušků. „Jestliţe ve středověku byla tatuáţ v podobě srpku měsíce, ať domnělá, či skutečná, vnímána jako stigma vlkodlaka či lykantropa, ještě v předminulém a minulém věku patřilo tetování k jakýmsi apriorním znakům kriminality. Vědecky absurdní, přesto vlivnou teorií tzv. zločineckého člověka se koncem 19. století prezentoval italský lékař Cesare Lombroso.72 Tento pohled se, bohuţel, udrţel dodnes a setkáváme se s ním zejména u starších generací (viz část Výzkum). Se sociálně skupinovou funkcí tetování úzce souvisí funkce statutárně-hierarchická. Ale zatím co předchozí význam sjednocoval, statutárně-hierarchický význam odlišuje. Díky tomu pak bylo moţné podle tetování zjistit jak postavení člověka, tak jeho věk či společenský status.

Další funkcí tetování potom bylo a je sdělit jisté pocity či názory jeho nositele, o kterém jeho tetován vypovídá velice často více, neţ by si sám přál. Plní tedy funkci komunikační. V dnešní době si „velice sloţitá a neveřejná komunikační pravidla dosud zachovávají ´kérky´(anglicky tats) mezi skinheady, rozličnými subkulturami nebo vězněnými.“73

71 Kontaktní, neboli doteková magie, je založená na zákonu doteku, tedy že věci, které byly jednou spojeny, musí zůstat v takovém sympatetickém vztahu i poté, co od sebe byly odděleny; cokoliv se stane jedné věci, ovlivní i věc druhou.

72 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 56

73 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 53

Odlišnou funkcí tetování je potom jeho individualizace. Kaţdý vlastník si svého tetování musí váţit, protoţe je jeho trvalou, a obtíţně odstranitelnou (někdy neodstranitelnou) součástí, která jej dotváří a je neoddělitelně spjata s jeho osobností. V dnešní době je proto tetováţ vyjádřením jednak prosazení vlastní jedinečnosti, jednak jakési revolty vůči zaţitým konvencím a zvykům.

Poslední, ale v dnešní době nejrozšířenější funkcí tetování je dekorativní, estetická či erotická funkce. Spočívá v dozdobení těla a podnícení fantazie okolí. Proto se dnes klade obrovský důraz na kvalitu provedení i výběr a umístění motivů. Díky tetováţi mohou ţeny zdůraznit či podtrhnout svoji ţenskost a krásu a muţi zase svou muţnost. Kvůli tomu vzniklo nepřeberné mnoţství motivů, které ale můţeme celkem snadno roztřídit do čtrnácti skupin. U kaţdé skupiny budou uvedeny i typické motivy.

a) Old school. Do této skupiny se řadí motivy, které si nechávali tetovat zejména dřívější námořníci. Původně byly inspirovány tetováţí obyvatel Polynéských ostrovů, ale později si začali námořníci vymýšlet své vlastní motivy, které postupně původní polynéské vytlačily. Typickými motivy pro tento styl se staly mořské panny, polonahé dívky, kotvy, srdce v plamenech či propíchnuté dýkou, meče, růţe, majáky, děla či plachetnice. Old school se vyznačuje jednoduše strukturovanými vzory, výraznými barvami a silnou ohraničující linkou. Nejrozšířenější byl tento styl od konce 19. století do konce 40. let 20. století. Výjimečně se s ním setkáváme i dnes.

b) New school. Styl vycházející z Old school a byl vytvořen v 90. letech 20. století ve Spojených státech. Tomuto stylu dominují, stejně jako stylu předchozímu, výrazné barvy a silné ohraničující linky, ovšem motivy jsou plastičtější a jakoby v pohybu. Typické je jejich trojrozměrné zpracování. Kromě motivů Old school je pro tento styl typická inspirace futurismem, sgrafity či komickými motivy.

c) Tribal. Tribal je dnes asi nejoblíbenějším stylem, vycházející z domorodých polynéských či jiných kmenů. Původně tatéři kopírovali původní motivy, později si začali vymýšlet své vlastní. Typickým

tribalem, se kterým se setkáváme nejčastěji, je protáhlý ornament na bederní páteři (nad pozadím) u mladých dívek. Tento styl se rozvinul v 80. letech 20. století díky Donu Ed Hardymu a jeho magazínu Tattoo time.

d) Japonský styl74. Typické pro tento styl jsou rozsáhlé motivy, nejčastěji pokrývající celá záda i hýţdě, ale i celé tělo. Tato rozsáhlá tetování se označují jako Irezumi (ire-zavést, zumi – inkoust). Pro takto rozsáhlé tetování je nutné, aby spojení na rukou, prsou, zádech, hýţdích a nohách měla svůj význam a opodstatnění. Tetuje se jasnými barvami. Typickými motivy jsou pak draci, červení kapři, pivoňky, třešňové či sakurové květy, borovice a chryzantémy, to vše doplněné kaligrafickým písmem a pozadím s vlnami či mraky.

e) Indiánské motivy. Tento styl se do ČR dostal aţ po prolomení ţelezné opony a záplavě nových informací. Ve světě se indiánským stylem inspirovalo zejména v 60. letech 20. století hnutí hippies a v 70. letech 20. století motorkářské gangy. Typickými motivy jsou náčelníci s péřovou čelenkou a s hrdým výrazem, tomahavky, lapače snů (závěsné kruhy propletené jakoby pavučinou, z nichţ visí pírka) a indiánská posvátná zvířata (zejména orli, sokoli a medvědi).

f) Horor a smrt. Drastické motivy mající hořkou příchuť se objevují na kůţi lidí odpradávna, později si je nechali tetovat muţi bojující v obou světových válkách. Tyto motivy měly na psychiku podpůrné účinky; kde jednou smrt je (vyjádřená tetováním), tam uţ se znovu neobjeví. Typické pro tento styl jsou lebky, smrtky a různé podoby ďábla. Tento styl rozšířili v 70. a 80. letech 20. století motorkáři a hnutí punk.

g) Portréty. Tento styl patří k nejzáludnějším, neboť kromě velice schopného tatéra-umělce, vyţaduje také velmi silný důvod, proč si nechat danou osobu vytetovat. Portrét navíc musí působit realisticky a prostorově. Rozmach tento styl zaţil v 80. letech 20. století, kdy si

74 Tradiční japonské umění tetování se nazývá tebori.

odsouzenci nechávali tetovat rodinné příslušníky. Dnes si nejčastěji lidé nechávají tetovat své filmové či hudební idoly. h) Fauna a flóra. Velice oblíbené motivy, zejména u ţen, které si nechávají velice často tetovat drobné kytičky, motýlky, delfíny a podobně. U muţů převládají hadi, tygři, lvy a podobně. Tyto motivy ovšem patří k nejstarším vůbec, primitivní a dávné národy věřící v přírodní boţstva si nechávaly tetovat zvířata jako boţské ochránce. i) Fantasy. Styl fantasy se do světa tetován uvedly díky dnes uţ kultovním literárním dílům, zejména od J. R. R. Tolkiena. Ke klasickým motivům tohoto stylu patří jednoroţci, trpaslíci, kouzelníci, víly, hrady na vysokých skalách, nestvůry či rytíři. V poslední době do tohoto stylu pronikají i některé komiksové postavy, jako například Hellboy. j) Biomechanika. Zakladatelem tohoto stylu je bezpochyby H. R. Giger, autor Vetřelce, který stvořil paralelní svět strojové fantasy a strojního sexu. K jeho zobrazení vyuţívá mechanické a hydraulické technologie, kabelové spoje a futuristický design. Stvořil rovněţ biomechanoida jako spojení člověka a stroje. Všechny tyto jeho vize patří ke klasickým motivům tohoto stylu. k) Keltské ornamenty. Keltové vytvořili zcela jedinečné ornamenty pomocí různých propletenců, kterými zobrazují různá posvátná zvířata, ale i kříţe a podobně. Toto zaznamenali středověcí mniši, kteří tak zachovali netradiční nádech těchto tetováţí, které odráţejí keltské vnímání světa, spojení opačných stran sféry. Motivy jsou propracovány do nejmenších detailů s aţ matematickou přesností a vyţadují proto značné zkušenosti a umění tatéra. l) Comic a crazy. Styl, který silně odráţí povahu jeho nositele. Vyjadřuje zejména chuť do ţivota, veselí a humor. Nejčastěji tetovanými motivy jsou Mickey Mouse, Kačer Donald či první kresby malých dětí. m) Umělecká díla. Specifické umělecké dílo odráţí do značné míry svého nositele. Tato díla vyţadují velice schopného a zkušeného tatéra. Nejčastěji zobrazovaní autoři jsou Dürrer, Dalí, van Gogh či da

Vinci, ale i řada jiných malířů. Výjimečně je moţné setkat se také s vyobrazením sochařských děl.

n) Typografie. Jeden z nejnovějších stylů, který je záleţitostí pouze moderní doby. Primitivní národy a preliterární společnosti písmo neměli, nebo nepouţívaly jako námět pro tetováţ. Typické motivy typografie jsou pak různá data, jména, znamení zvěrokruhu a podobně, a potom nelatinková písma (čínské, japonské, arabské) a švabach.

Jak je patrno z předchozího výčtu, významů pro tetování je celá řada a těţko by se asi nešel jedinec, který by se mohl zařadit pouze do jedné z uvedených skupin. Důvodů, proč se necháváme tetovat, je totiţ celá řada, od prvotní zvědavosti zkusit, co tetování vlastně obnáší aţ po hluboké myšlenky, kdy je tatáţ pojímána nejen jako ozdobení těla, ale například jako vyjádření svého názoru a postojů, či jako práce s bolestí (viz část Výzkum). Zkrátka kolik lidí, tolik důvodů pro provedení tatuáţe. Stejné je to i s významy tetovaných motivů. Od počátečních bezvýznamných tribalů, tetovaných čistě pro estetický výsledek aţ k důkladně významově propracovaným motivům, ve kterých se často kloubí více hodnot či myšlenek najednou. Mezi nimi je ovšem nepřeberné mnoţství jiných alternativ.

Provedení tetování je vlastně řízené odření kůţe. Tatér proto nemůţe být kdokoliv – dotyčná osoba musí mít školení o zdravotních rizicích, školení o porušování integrity kůţe a pravidel tohoto porušování. Ţivnostenský list se vydává na Činnosti, při nichţ je porušována integrita lidské kůţe.

Důleţitá je také znalost lidské kůţe. Ta se skládá ze tří vrstev – pokoţky, škáry a podkoţního vaziva (viz obrázek 1). Pokoţka se potom skládá z několika vrstev buněk, které „dozrávají“, odumírají a odlupují se. Proto se tetovací barva musí dostat hlouběji, do škáry, kterou ale uţ prochází nervové receptory a mízní cévy (viz obrázek 2). Proto tetování můţe bolet a téměř vţdy z něj vytéká mízní tekutina, někdy smíšená s krví. Pokud se tetovací barva dostane aţ do škáry, tělo uţ nemá šanci ji vyloučit. Hotové tetování je moţné přirovnat k odřenině, i hojení je podobné. Nejprve se vytvoří stroupky, které se postupně odlupují. Důleţité je nechat stroupek, aby

odpadl sám. Při cíleném odlupování či odmačování ještě nezhojených strupů můţe dojít k vypadnutí barvy a v tetování pak zůstávají nevybarvená místa. V horším případě hrozí i zavlečení infekce. To ostatně hrozí po celou dobu hojení. O čerstvé tetování je třeba se starat, omývat jej antibakteriálním mýdlem a mazat.

2.1.2 Piercing75

Slovo piercing pochází z anglického slova pierc, probodnout, propíchnout či prorazit. V dnešní době je piercing nejobvyklejší formou bodyartu, vţdyť uţ malým holčičkám (a někdy i chlapečkům) nechávají rodiče propíchnout uši. Velkou roli v jeho rozšíření hraje bezpochyby i sociální tolerance vůči tomuto zdobení.

Propíchnout lze prakticky cokoliv. V následující části práce bude podán výčet nejčastějších i méně častých piercingů a způsobů provedení, které je moţné vyuţívat.

Piercing ucha. V našich končinách je bezkonkurenčně nejrozšířenějším typem piercingu. Ucho lze propíchnout prakticky všude a jednotlivé piercingy je moţné různě propojovat. Zejména propíchnutý lalůček je u nás téměř standardem u ţen i muţů. Podrobnosti týkající se názvů, umístění, doby hojení a pouţitelných šperků viz Tabulka 2.

Piercing obličeje. Rovněţ obličej lze propíchnout na jakémkoliv místě. Jediné omezení tvoří velké ţíly procházející tvářemi a trojklaný nerv. Nejtypičtějšími piercingy v obličeji jsou:

a) Obočí. Nejčastěji vertikálně vedený vpich skrz obočí. Hojení tohoto piercingu je komplikovanější vzhledem k nedostatku tkáně vhodné k propíchnutí. Často se stane, ţe piercing tzv. vyroste. Další komplikací při hojení vysoké riziko zatrţení o oblečení, ručník, … V průměru se piercing obočí hojí okolo šesti týdnů. Vhodným šperkem je banánek či krouţek.

75 V této části je čerpáno z http://www.painart.cz/Piercing%20u%C5%A1i|Typy%20piercing%C5%AF/encyklopedie/

b) Brige. Tento piercing se umisťuje horizontálně u kořene nosu mezi očima. Vzhledem k tomu, ţe místem aplikace prochází velké mnoţství nervů a je zde poměrně málo tkáně vhodné k propíchnutí, je tento piercing poměrně rizikový a k jeho provedení je prakticky nezbytný velmi zkušený piercer. Stejně jako u piercingu obočí zde hrozí vycestování či posunutí piercingu. Průměrná doba hojení je od čtyř do dvanácti týdnů. Šperk vhodný pro tento piercing je barbell nebo banánek.

c) Nos. Piercing nosu se provádí do oblasti nosních křídel. Důleţité je dobře vyměřit umístění šperku, zejména v případech, kdy se propichují obě křídla najednou. Tento piercing není ani příliš bolestivý a i díky mnoţství variant nostlril je velice oblíbený. Hojení trvá jeden aţ tři měsíce. Za nejvhodnější šperk je povaţována nostrila nebo krouţek.

Další částí nosu, kterou lze propíchnout, je nosní septum (přepáţka mezi nosními dírkami), respektive mezeru mezi nosní chrupavkou a špičkou nosu. Velmi důleţité je, aby byl vpich veden rovně. Tento piercing se hojí poměrně dobře, k úplnému vyhojení potřebuje jeden aţ tři měsíce. Umisťuje se do něj banánek, barbell, krouţek, podkova či retainer.

d) Medůza. Tento piercing se umisťuje do prohlubně mezi středem nosu a horního rtu. Opět je podstatné piercing přesně umístit. Hojí se velmi rychle, řádově za čtyři aţ šest týdnů. Jako šperk se volí výhradně labret.

e) Madonna. Madonna je piercing umístěný nad horní ret, podobně jako Medůza, tentokrát ale ne do středu, nýbrţ na boční stranu. Dobu hojení má rovněţ stejnou, jako Medůza, to znamená čtyři aţ šest týdnů. Nejvhodnějším šperkem je bioplastový labret, při pouţití jiného materiálu hrozí riziko odhalování zubních krčků v okolí piercingu.

f) Cheek. Jak jiţ název napovídá, Cheek je piercing umisťovaný do tváře, respektive do dolíčku na tváři. Nesmí se umisťovat za první stoličku, v takovém případě hrozí poškození příušní ţlázy a výtoku z uţ i zhojeného vpichu. Dalším rizikem je zánět této ţlázy. Doba hojení Cheeku jsou minimálně tři měsíce. Pouţívá se do něj labret či barbell.

g) Smile. Smile se umisťuje do uzdičky mezi horním rtem a dásní. Ne kaţdému je ovšem moţné jej aplikovat, protoţe je pro něj potřebná dostatečně vyvinutá uzdička. Tento piercing se hojí velmi rychle, dva aţ čtyři týdny, a je téměř bezbolestný. Jediným úskalím je moţnost protření uzdičky příliš těţkým či širokým šperkem, případně jeho vyloučení. Vhodným šperkem je titanový banánek nebo krouţek (jsou lehké).

h) Jazyk. Po piercingu uší je jazyk druhým nejoblíbenějším propichovaným místem. Nejčastěji se aplikuje do středu jazyka, ale je moţné jej umístit i po stranách či horizontálně. Jazykem procházejí dvě velké cévy, kterým je nutné se vyhnout. Komplikací můţe být také příliš úzká uzdička na spodní straně jazyka. Tento problém se dá vyřešit malým zákrokem, kdy se uzdička odstřihne a po jejím zhojení se piercing bez problémů aplikuje. Jazyk se zahojí asi za čtyři týdny. Pro piercing je vhodnější volit bioplastový barbell, kovový můţe poškodit zubní sklovinu.

i) Uzdička jazyka. Pokud je uzdička pod jazykem dostatečně vyvinutá, je moţné do ní umístit piercing. Jako u všech uzdiček se jedná o dobře se hojící a málo bolestivý piercing. Doba hojení je od dvou do čtyř týdnů. Jako šperk se do uzdičky pouţívá krouţek či podkova.

j) Frowny. Frowny je další z piercingů uzdiček, tentokrát na vnitřní straně dolního rtu. Nejde ovšem aplikovat u kaţdého, uzdička musí být dostatečně vyvinutá. Doba hojení je stejná, jako u ostatních uzdiček, dva aţ čtyři týdny. Šperk se pro tento piercing volí ve tvaru banánku nebo krouţku.

k) Ret. Jedná se o piercing spodního rtu umístěný ve středu rtu. Hojí se zhruba šest týdnů. Pouţívá se do něj krouţek obemykající ret.

l) Labret. Labret je jeden z nejvíce rozšířených piercingů. Umisťuje se pod dolní ret, do středu nebo stran. V případě tohoto piercingu hrozí odhalování krčků, tedy pokud se vnitřní placička dotýká tohoto místa. Dá se tomu ovšem předejít uţitím bioplastového labretu, který je nejvhodnějším šperkem. Pouţít se dá i krouţek. Je – li umístěn ve středu, jedná se o piercing brady, je – li umístěn po stranách, nazývá se Monika. Hojí se zhruba čtyři aţ šest týdnů.

m) Vertical labret. Jedná se o vertikální piercing spodního rtu. Pouţívá se do něj banánek nebo barbell, jehoţ horní kulička se při zavření úst dotýká horního rtu a spodní kulička je vyvedena pod okrajem spodního rtu. Při aplikaci je velice důleţité přesné vyměření a rovný vpich, sebemenší odchylka je velmi vidět. Tento piercing se hojí zhruba dva měsíce.

Piercing těla. Piercingy lze rovněţ umisťovat do horní části těla. Sem lze aplikovat piercing do dvou míst – prsních bradavek a pupíku.

a) Prsní bradavky. Piercing se v případě bradavky umisťuje aţ k jejímu kořeni, tedy těsně k prsnímu dvorci. Při vpichu by neměla být zasaţena tuková tkáň dvorce, v opačném případě hrozí zánět. Dalším rizikem v případě tohoto piercingu je zablokování mléčné ţlázy a následná infekce prsu. Piercing bradavky se dá také pouţít k „vytaţení“ tzv. zapadlých bradavek. Pro tento zákrok je ovšem nutné vyhledat zkušeného piercera. Bradavka je u lidí velmi citlivá, její piercing proto patří k těm nejbolestivějším. Také doba hojení je velice dlouhá, pohybuje se od šesti do osmnácti měsíců. Jako šperk se uţívá krouţek, barbell, podkova nebo banánek.

b) Pupík. V tomto případě se jedná o piercing okraje pupíku. Je moţné umístit ho kamkoliv, kde je dostatek volné tkáně k propíchnutí. Nejčastěji se ovšem dává doprostřed horního okraje pupíku. Tento piercing patří k nejčastějším i přes jeho velmi dlouhou dobu hojení. Ta se pohybuje od devíti do osmnácti měsíců. Vhodnými šperky jsou banánky nebo krouţky.

c) Industrial pupíku. Pro tento piercing je potřebné mít dva a více zhojených vpichů, které se posléze propojí dlouhým barbellem. Doba hojení se odvíjí od doby potřebné ke zhojení jednotlivých piercingů.

Mužský intimní piercing. Muţský intimní piercing není, jak by se mohlo zdát, výdobytkem moderní doby. Zmínky o něm najdeme uţ v Kámasútře (viz podkapitola 4.3.1). Velice oblíbený je také při přechodových rituálech různých přírodních národů.

a) Ampallang. Tento piercing pochází horizontálně ţaludem penisu. Můţe se umístit buď nad močovou trubici, nebo vést skrze ni. Vzhledem k dlouhému vpichovému kanálku je jeho hojení zdlouhavé, průměrně šest aţ

deset měsíců. Rychleji se hojí varianta procházející skrz močovou trubici, neboť se jedná vlastně o dva kratší kanálky, které jsou navíc desinfikovány močí (moč je mikrobicidní). Protoţe je ţalud velmi citlivý, patří tento piercing k těm nejbolestivějším vůbec. Pro dosaţení optimálních vlastností se doporučuje roztáhnout na minimálně 2,4 mm. Jako šperk se pouţívá dlouhý barbell.

b) Apadravya. Apadravya prochází, stejně jako Ampallang, ţaludem penisu, tentokrát ale vertikálně. Nejčastěji prochází skrz močovou trubici a ústí u uzdičky předkoţky, dá se ale umístit i po straně ţaludu rovnoběţně s vertikální rovinou penisu. Při tomto umístění se nejčastěji dělají Apadravye párově. V případě, ţe prochází skrz močovou trubici, se jedná vlastně o propojení Prince Albert a Reversed Prince Albert (viz dále). Doba hojení je podobná jako u Ampallangu, tedy šest aţ osm měsíců. A stejně, jako Ampallang se doporučuje roztáhnout na alespoň 2,4 mm. Nejvhodnějším šperkem je dlouhý barbell.

c) Magic cross. Spojení dvou předchozích piercingů se nazývá Magic cross. Doporučuje se ovšem aplikovat kaţdý piercing zvlášť, neboť oba patří k těm nejbolestivějším. Místo jejich kříţení potom záleţí na umístění jednotlivých piercingů. Doba hojení odpovídá době potřebné k zahojení kaţdého piercingů.

d) Prince Albert. Jeden z nejčastějších muţských intimních piercingů. U neobřezaných muţů vede skrz močovou trubici a ústí u jedné nebo druhé strany uzdičky těsně za koncem ţaludu. U obřezaných muţů vede přes močovou trubici a ústí těsně za koncem ţaludu veprostřed. Tento piercing patří mezi méně bolestivé a i hojení je poměrně rychlé, šest aţ deset týdnů. Vhodným šperkem je krouţek.

e) Reversed Prince Albert. Jak název napovídá, jedná se o obrácený Prince Albert. V tomto případě piercing prochází skrz močovou trubici a ústí na horní straně ţaludu. Doba hojení a typ šperku odpovídají Prince Albertovi.

f) Dydoe. Tento piercing prochází skrz zadní hranu ţaludu (tzv. ráfkem). Patří ke středě bolestivým a dlouho se hojícím piercingům,

doba hojení se pohybuje od šesti do dvanácti měsíců. Jako šperk se dají pouţít krouţky, banánky či barbelly.

g) Frenum. Frenum je piercing uzdičky penisu. Není vhodný pro všechny muţe, je pro něj potřebná dostatečně vyvinutá uzdička. Je málo bolestivý a hojí se rychle, v průměru čtyři aţ osm týdnů. Nejčastěji se do tohoto piercingu vkládá barbell nebo banánek.

h) Předkožka. Piercing v tomto případě prochází skrz předkoţku, tenkou kůţi chránící ţalud. Jedná se o málo bolestivý, rychle se hojící piercing. Hojení trvá čtyři aţ osm týdnů. Pouţít se dají banán, barbet, krouţek či podkova.

i) Hafada. Hafada je piercing procházející kůţí šourku v jeho vrchní části. Hojí se celkem snadno, během tří aţ devíti měsíců. Nejvhodnějším šperkem je krouţek či banánek.

j) Scrotal. Tento piercing prochází kůţí šourku, obvykle na středu varlat. Není příliš bolestivý a hojí se celkem rychle, v průměru jeden aţ tři měsíce. Jako šperky se dají pouţít barbet, krouţek či banánek.

k) Guiche. Guiche je muţský i ţenský intimní piercing umístěný do oblasti hráze. Jeho hojení je komplikované i tak běţnou činností, jako je sezení. Většinou se zahojí za šest aţ dvanáct měsíců. Vhodným šperkem je banánek nebo surface šperk.

Ženský intimní piercing. Poslední jmenovaný muţský intimní piercing, Guiche, je moţné aplikovat, jak bylo zmíněno, i u ţen. V následujícím výčtu budou vyjmenovány další piercingy, které si mohou nechat ţeny aplikovat.

a) Fourchette. Tento piercing „navazuje“ na Guiche, aplikuje se na spodní okraj poševního vchodu. Je málo obvyklý, zejména pro jeho nepohodlí při běţných činnostech. Hojí se okolo tří měsíců. Jako šperk se dá pouţít krouţek nebo banánek.

b) Stydké pysky. Propíchnout se dají jak vnější (outer labia), tak vnitřní (inner labia) stydké pysky. Většinou se jedná minimálně o párovou aplikaci (na kaţdou stranu), výjimkou není ani několik piercingů v řadě na

obou stranách. Je však třeba brát ohled na individuální anatomii kaţdé ţeny. Tyto piercingy jsou málo bolestivé a dají se snadno roztahovat. Piercing vnějších stydkých pysků se hojí zhruba dva aţ pět měsíců a jako šperk je doporučován krouţek či banánek. U vnitřních stydkých pysků je doba hojení kratší, v průměru jeden aţ dva měsíce. Jako šperk se doporučuje krouţek.

c) Vertical hood. Vertical hood prochází vertikálně předkoţkou klitorisu. Jedná se sice o jeden z nejčastějších ţenských intimních piercingů, ale nemohou ho mít všechny ţeny, vţdy záleţí na individuální anatomii. Hojí se velmi rychle, obvykle do čtyř týdnů. Jako šperk se aplikuje banánek.

d) Horizontal hood. Stejně, jako Vertikal hood, prochází předkoţkou klitorisu, tentokrát ale horizontálně. Hojí se ještě rychleji, zhruba dva aţ čtyři týdny. I výběr šperků vhodných k pouţití je širší, od barbellů a banánků aţ po krouţky.

e) Triangle. Tento piercing prochází vertikálně pod předkoţkou klitorisu. Opět platí, ţe záleţí na anatomii kaţdé ţeny, je – li proveditelný, či ne. Hojí se poměrně dobře, přibliţně do dvou aţ deseti měsíců. Nejvhodnějšími šperky jsou krouţek, banánek a speciálně zakřivený barbell.

f) Nefertiti. Piercing pojmenovaný podle egyptské královny prochází skrz předkoţku klitorisu a končí u spojení vnějších stydkých pysků. Z důvodu poměrně dlouhého piercingového kanálku se jako šperk pouţívá barbell. Doba hojení odpovídá zhruba délce jednoho aţ čtyř měsíců.

g) Isabella. Isabella je piercing „příbuzný“ s Nefertiti. Jedná se o jeho méně bezpečnou variantu, protoţe můţe dojít k poškození nervových zakončení v této oblasti. Prochází skrz předkoţku klitorisu, pokračuje pod klitorisem a vychází u ústí močové trubice. Hojí se kolem čtyř týdnů a jako šperk se aplikuje barbell.

h) Klitoris. Jedná se o propíchnutí klitorisu. Patří k nejbolestivějším piercingům vůbec, ale hojí se relativně rychle, od jednoho do tří měsíců. Z důvodu velkého mnoţství nervových zakončení v této oblasti a moţné ztráty sexuální citlivosti se tento piercing nedoporučuje provádět. Jeho bezrizikovými alternativami jsou Vertical a Horizontal hood.

i) Deep hood. Deep hood je hluboký piercing klitorisu. Prochází pod klitorisem a ústí na stranách klitorální kapucky. Aplikuje se vertikálně. Vhodnými šperky pro tento typ piercingu jsou krouţek a banánek. Díky tomu, ţe je moč mikrobicidní a díky jeho umístění se hojí velmi rychle, přibliţně do tří týdnů.

Netypický piercing. Ne všechny jedince je nabídka tradičních (klasických) piercingů schopná uspokojit. Proto se postupem času vyvinuly metody netypických piercingů. Do této skupiny patří surface piercing, pocketing, mikrodermální piercing a tzv. play piercing.

Surface piercing. Surface piercing se obvykle aplikuje do míst, kde je kůţe plochá. Jeho vpichový kanálek je často velmi dlouhý a mělký, proto se většina těchto piercingů neujme a tělo je odmítne. Do jisté míry se tomu dá předejít pouţitím bioplastového či titanového speciálního surface šperku. Ovšem ani to nezaručuje úplné zahojení. Dalším faktorem, který ovlivňuje hojení, je lokace šperku. Jsou místa vhodnější a méně vhodná. Pro všechny surface piercingy platí, ţe se hojí velmi dlouho a nesnadno. Nejčastěji prováděné surface piercingy jsou popsány dále.

a) Surface obočí. Tento piercing se aplikuje horizontálně nad obočí. Vzhledem k nedostatku vhodné tkáně je zde velké riziko vyloučení piercingu. Hojení trvá zhruba dva aţ čtyři měsíce.

b) Protiobočí. Protiobočí je piercing umístěný u lícní kosti, nejčastěji v lince mezi koutkem oka a ušním lalůčkem. V místě aplikace musí být nevýrazné mimické svaly, rovněţ nesmí být zasaţeny nervy. Hojí se od tří do pěti měsíců.

c) Vertical tragus. Tragus je malý výběţek na uchu u ústí zvukovodu. V tomto případě je propíchnutý vertikálně (svisle). Úplné vyhojení šperku trvá tři aţ šest měsíců.

d) Surface brady. Tento piercing se aplikuje do masité části brady. Je moţné ho umístit vertikálně i horizontálně. Vertikální verze bývá méně problematická, ale i tak se hojí dva aţ osm měsíců.

e) Madison. Madison se umisťuje do středu hrdla, nejčastěji ke krční jamce. Protoţe se toto místo často namáhá otáčením hlavy, existuje velké riziko vyrůstání. Hojení komplikují i šperky na krku a oblečení, proto trvá aţ jeden rok.

f) Oskar. Oskar je piercing aplikovaný na zátylek. Na rozdíl od ostatních surface piercingů se poměrně snadno hojí. Plně zahojený je v průměru za šest měsíců.

g) Strenum. Strenum je piercing umístěný na hrudní kosti v meziprsní rýze vertikálním směrem. Hojí se dlouho, šest měsíců aţ jeden rok.

h) Surface pupíku. Správnější název by u tohoto piercingu byl spíše surface břicha, neboť se nejčastěji umisťuje horizontálně pod pupík. Dá se ale aplikovat i po stranách pupíku. Velkým rizikem pro tento piercing jsou okraje kalhot a zejména pásky. Z tohoto důvodu se hojení můţe protáhnout aţ na osmnáct měsíců, minimální doba potřebná pro zhojení jsou měsíce tři.

i) Pubic. Tento piercing patří také do skupiny muţských intimních piercingů, umisťuje se do podbřišku nad kořen penisu. Zahojí se v průměru za jeden aţ čtyři měsíce.

j) Christina. Christina, ţenský intimní piercing se nachází v oblasti stydké kosti. Prochází od vrcholku klitorální předkoţky a vychází na stydkém pahorku. Vzhledem k dlouhému vpichovému kanálku se hojí poměrně dlouho, od dvou do dvanácti měsíců.

k) Piercing kloubu ruky. Jedná se o piercing aplikovaný mezi klouby prstů na ruce. Protoţe je toto místo velmi namáhané, hojí se velice špatně, od šesti měsíců do jednoho roku.

l) Piercing okraje dlaně. Jak jiţ název tohoto piercingu napovídá, jedná se o piercing vnějšího okraje dlaně. Stejně jako u piercingu kloubu ruky se jedná o velice namáhané místo a tomu odpovídá i doba hojení, šest aţ dvanáct měsíců.

m) Piercing prstu ruky. Tento piercing je velice nepraktický, neboť prsty rukou jsou vystaveny velkému mnoţství pohybů a mikroorganismů.

Proto je velmi nesnadné ho plně vyhojit. Prst lze ale propíchnout i naskrz. V takovém případě je nutné brát v potaz blízkost kosti a ani umístění piercingu do svalu není nejšťastnější. Hojí se od šesti měsíců do jednoho roku.

n) Piercing mezi palec a ukazováček. Piercing v tomto případě prochází blankou mezi palcem a ukazováčkem. Jako u předchozích piercingů ruky, i v tomto případě hrozí stejná rizika. I doba hojení je stejná, šest aţ dvanáct měsíců.

Pocketing. V případě pocketingu se v zásadě jedná o obrácený surface piercing. Část šperku, která u surface piercingu prochází vpichovým kanálkem, u pocketingu vystupuje. Jeho okraje jsou pak uchyceny v těle. Pro pocketing se pouţívá velmi dlouhý barbell (nebo speciálně tvarovaný drát) se zakulacenými okraji, aby nedošlo k poškození okolní tkáně. Pouţívá se, stejně jako surface, na plochá místa. Hojí se zhruba tři měsíce aţ jeden rok.

Mikrodermální piercing. Mikrodermální piercing je v oblasti tělesných úprav novinkou. Jedná se o transdermální mikroimplantát, který je částečně umístěn pod kůţí a jeho část vychází kůţí ven. Dají se jím nahradit prakticky všechny surface piercingy. Jedná se ovšem o jejich bezrizikovou variantu, při které padají prakticky všechna anatomicky daná omezení. Jeho aplikace spočívá ve „vykrojení“ malého otvoru do kůţe jehlou nebo punkerem. Do něj se posléze vloţí speciální šperk (viz Typologie šperků v Příloze). Na jeho vrchní část se našroubuje placička, která je umístěna vodorovně s pokoţkou. Tento nový druh piercingu se hojí od jednoho do tří měsíců.

Play piercing. Jedná se o dočasný piercing, provozovaný v rámci performancí a tzv. „body play“, nebo o tzv. korzet piercing. V prvním případě se jedná o propichování různých částí těla v rámci různých show, ale do vpichu není umístěn šperk (viz obrázek 3). Ve druhém případě se nejčastěji na zádech (ale i rukou, nohách či v dekoltu) svisle napíchají ve dvou řadách dočasné piercingy, vloţí se do nich krouţky a ty se, jako klasický korzet, sešněrují stuţkou. Tento „korzet“ je velice oblíbený ve fetiš kultuře a stále častěji je moţné ho vidět i na plesech. V těchto případech je stuţka korzetu

šatů umístěna i do korzet piercingu. Jedná se ovšem o záleţitost několika desítek minut, maximálně hodin.

Extrémní piercing. Extrémní piercing tvoří specifickou kategorii, kam spadají velice těţko zhojitelné, riskantní a někdy i zdraví nebezpečné piercingy (např. piercing očního víčka). Výjimku tvoří scalpelled labret (viz dále).

a) Deep chest piercing76. Jedná se o velmi dlouhý piercing vedený vertikálně nebo horizontálně pod kůţí prsu. Nesmí ovšem zasahovat do svalu či tělní dutiny. Aplikace spočívá ve vyříznutí otvoru pro šperk skalpelem. Je vhodné pouţít speciálně tvarovaný šperk z flexibilního materiálu, protoţe se toto místo hodně pohybuje. Tento piercing se hojí velmi dlouho, dva aţ pět let.

b) Achillova šlacha. Tento piercing je umístěn mezi Achillovu šlachu a kotník. Šlacha ovšem musí být dostatečně vzdálená od kotníku a vytvořit zúţené místo, kam se pak aplikuje piercing. Doba hojení je v řádu několika let, protoţe je toto místo velmi namáhané. Obrovským rizikem je také poškození Achillovy šlachy s trvalými následky v podobě zhoršené motoriky.

c) Clavicle. V tomto případě se jedná o piercing procházející pod klíční kostí. Zasahuje do hrudní dutiny, proto zde kromě obrovského rizika infekce hrozí i zasaţení nervů či ţil (tepen). Navíc si musí tělo v místě aplikace vytvořit sekundární koţnatou tkáň, tzv. fistulu. Hojení proto vyţaduje hodně času, rámcově dva aţ pět let.

d) Biceps piercing. Piercing bicepsu prochází mezi hlavami tohoto svalu na přední straně paţe. Ten, kdo piercing aplikuje, musí mít bezpodmínečně výbornou znalost anatomie, protoţe se šperk umisťuje do blízkosti hlavní paţní tepny a paţního nervu. Jejich poškození má dalekosáhlé důsledky. Dalším problémem je, ţe je nutné, aby tělo vytvořilo fistulu, která ovšem nemá ani zdaleka takovou schopnost se natahovat a smršťovat jako sval. Pohyblivost paţe je po celou dobu hojení, trvajícího aţ pět let, omezená.

76 Viz obrázek 4

e) Scalpelled labret. Labret je piercing umístěný pod dolním rtem, který se dá roztahovat. V případě scalpelled labretu se provede horizontální řez v této oblasti a do vzniklého otvoru se vloţí rovnou velký šperk. Jak bylo napsáno výše, z extrémních piercingů je toto jediná výjimka, která neohroţuje svého nositele na zdraví. I doba hojení je kratší, neţ u ostatních zmíněných extrémních piercingů, přibliţně tři měsíce.

Typy aplikací. Moţností, jak do těla aplikovat šperk je několik. Následující patří k nejčastějším:

Propíchnutí. Propíchnutí je nejtypičtějším provedením piercingu, zároveň také nejbezpečnějším a nejhygieničtějším. Kanyly, kterými se vpich provádí, jsou vţdy sterilní a jednorázově balené. Navíc po vytaţení jehly zůstane v místě vpichu ohebná část kanyly, kterou je moţné šperk protáhnout a bez problému a další bolesti umístit. V některých studiích se pouţívají i jehly na více pouţití. Tyto je nutno po kaţdé aplikaci vysterilizovat. Nemají však tu výhodu, jako kanyly. Po propíchnutí se vţdy pouţívá delší šperk, protoţe místo po aplikaci vţdy nateče. Po zhojení se šperk vymění za kratší nebo se zkrátí (pokud je to moţné).

Nastřelení. Tato technika byla hojně praktikována zejména v devadesátých letech, protoţe byla povaţována za bezpečnou a takřka bezbolestnou. Není to ovšem pravda. Vzhledem k tomu, ţe se nastřelovací pistole nedá sterilizovat, maximálně dezinfikovat, je její pouţití více neţ sporné. Aplikační šperk je navíc ten, který v dírce zůstane, je tedy vţdy stejně dlouhý, coţ můţe způsobovat (a často také způsobuje) značné problémy při hojení.

Roztahování (Stretching). Pokud je piercing zhojený, je moţné ho dále roztahovat. Existují dva způsoby, jak cílového rozměru dosáhnout. Prvním je roztaţení vahou šperku. Celý proces probíhá tak, ţe se do piercingu vkládá co nejtěţší šperk. Jeho vahou se otvor zvětšuje. Není to ovšem nejšťastnější způsob, protoţe se otvor roztahuje nerovnoměrně; jeho spodní strana se stále ztenčuje. V extrémních případech můţe dojít aţ k její perforaci. Druhým způsobem roztahování je použití tzv. roztahováku, kónického kuţelovitého nástroje, jehoţ průměr se od jednoho konce ke druhému postupně rozšiřuje. Roztahování touto metodou je moţné prakticky do nekonečna, jsou známy

případy roztaţení ušního lalůčku na deset i více centimetrů. Ovšem ani tato metod není úplně bez rizika, při příliš rychlém roztahování můţe dojít k jiţ zmíněné perforaci tkáně či vzniku tzv. zdvojené kůţe, dalšího koţního záhybu za šperkem. Výskyt této tkáně značí příliš rychlé roztahování. Lze se jí zbavit, buď se vstřebá sama, nebo je moţné ji zaškrtit a po odumření fyzicky odstranit. Dokud se nepřekoná přirozená elasticita kůţe, je moţné přirozené uzavření roztaţeného otvoru po vyndání šperku. V případě, ţe je pruţnost pokoţky jiţ překonána, zbývá chirurgické zašití otvorů.

Vyříznutí pomocí skalpelu. Další metodou, jak rozšířit piercing, je vyříznutí za pomoci skalpelu. Jedná se o velmi rychlou metodu, která umoţňuje precizní kontrolu nad výsledným umístěním šperku. Pouţívá se zejména na ušních boltcích. Ovšem po zvětšení otvoru skalpelem není moţné jeho přirozené uzavření a zbývá tak pouze chirurgické sešití.

Punching. Punching znamená vykrojení tkáně speciálním nástrojem, tzv. puncherem, coţ je vlastně kruhový skalpel, který umoţňuje vytvářet přesné kruhové otvory. Co se bolestivosti týče, není tato metoda o nic horší, neţ klasické propíchnutí (pocitově se dá přirovnat k silnějšímu štípnutí). Puncher se nejčastěji pouţívá k vytváření otvorů pro mikrodermální piercing a pro vyříznutí septa (nosní přepáţky).

2.1.3 Scarification77

Počeštělý název skarifikace vznikl z anglického slova scar, jizva. Skarifikace tedy znamená jizvení, bez ohledu na způsob vytváření jizvy. Jizvení má, stejně jako ostatní formy body artu, mnohem delší historii, neţ by se mohlo na první pohled zdát (viz podkapitola 4.3.3). Různé metody skarifikací byly a jsou typické pro přechodové rituály mnohých společenstev. Pakliţe jedinec zákrok zvládne, je dostatečně starý na přijetí mezi dospělé či do určité skupiny. Ovšem i v dnešní době je moţné nalézt jistou paralelu s dávnými společenstvími. Skarifikaci většinou podstupují lidé, kteří jiţ nejsou v oblasti tělesných modifikací ţádnými nováčky, a tímto způsobem se jim

77 Čerpáno z http://www.painart.cz/17/clanky/zobrazit/ a rozhovoru s Fousagem ze 14. 9. 2010

otevírá další stupeň zdobení se. Velkou roli zde hraje bezpochyby bolestivost jizvení, proto je ţádoucí, aby se do skarifikace pouštěli jen lidé, kteří mají uţ k bolesti vytvořený určitý vztah a umějí s ní pracovat. A právě díky bolestivosti skarifikace nahrazuje tetování, které má dnes uţ velmi mnoho jedinců a tím ztrácí na exkluzivitě. Pro mnoho lidí je také skarifikace přitaţlivá tím, ţe jizvu si tělo vytvoří samo a není tedy nutné vpravovat do něj cizorodé látky. Pro jiné lidi je důleţitý jakýsi rituální podtext. Pro další má zase skarifikace i očistnou, katarzní funkci (viz kapitola 5).

Výsledné jizvy se liší podle způsobu provedení (viz dále). Zatímco řezané jizvy po úplném vyhojení zesvětlají a často mohou být vystouplé, pálené jizvy jsou tmavší a ploché (někdy se mohou i „propadnout“).

Zajímavým aspektem skarifikací je jejich bolestivost a obranné reakce těla. „Jedno říznutí vydrţí kaţdý, půl aţ tři čtvrtě hodiny vydrţí kaţdý na adrenalinové vlně, tedy pokud neomdlí. Vyplaví se adrenalin a nastává něco jako bojová situace, kdy člověk krvácí a tělo potřebuje zvýšit odolnost proti bolesti. Po tři čtvrtě hodině uţ je na člověku vidět, ţe ho to opravdu bolí. Pak nastává úrazový šok, který je ale přirozenou reakcí.“78

Způsobů jizvení existuje několik. K nejvíce uţívaným patří branding, kauterizace a cutting. Tyto způsoby budou podrobněji popsány níţe. K méně častým způsobům patří chemická skarifikace, při které se jizva leptá kyselinou, vybrušování, kdy je jizva vytvářena za pomoci malé frézy, která vybrousí kůţi do poţadovaného tvaru a nejnověji také tzv. cool branding, jizvení za pomoci tekutého dusíku (principem je, ţe se ocelový plíšek místo naţhavení podchladí tekutým dusíkem a dále je postup stejný, jako u strike brandingu). Tyto tři metody se ovšem dnes pouţívají velice výjimečně.

Branding79 je vytváření jizev za pomoci tepla. Provádí se tak, ţe se tenký plech z chirurgické oceli zohýbá do poţadovaného tvaru, naţhaví se nad kahanem a obtiskne se na kůţi. Cíleně se tak vytvoří popálenina II. – III.

78 Fousage v rozhovoru ze 14. 9. 2010

79 Viz obrázek 5

stupně.80 Není příliš ţádoucí, aby obtisknutí trvalo dlouhou dobu, protoţe čím déle teplo působí, tím více tkáně v okolí se poškodí. Velmi důleţitá je naopak teplota (kolem 800°C). Tato metoda jizvení, jinak také nazývána Strike Branding, je vhodná pro vytváření jednoduchých, nepříliš členitých jizev. Jedno její omezení je dáno tím, co lze z plíšku (plíšků) vytvarovat, druhé potom, ţe výsledná jizva je dosti široká (řádově 3 – 10 mm), neboť přiloţením naţhaveného kovu na kůţi dochází k jejímu poškození do vzdálenosti několika milimetrů. Tkáň se hojí řádově několik týdnů. Strike Branding vyuţívají především lidé, pro které je u zdobení důleţitý element ohně.

Tato metoda vešla nejvíce do podvědomí lidí ve starověku a středověku, kdy se stejným způsobem označovaly (cejchovaly) prostitutky.

Kauterizace81, neboli Kauter Branding, znamená jizvení za pomoci kauterizační pistole (chirurgický elektro-tepelný skalpel, který se pouţívá k řezání nebo zavařování krvácejících cév), která umoţňuje, aby se jizva vytvářela postupně, jako by se jen řezala skalpelem. Kauterizace je vhodná pro sloţitější tvary, které není moţné vyrobit brandingem. Rána se při ní otevírá jako při cuttingu, ale nekrvácí, neboť je současně zatavována. Tkáň je tak poškozená jen v místě řezu, coţ umoţňuje větší kontrolu nad výsledným tvarem. Nevýhodou Kauter Brandingu, ve srovnání se Strike Brandingem, je poněkud větší, respektive delší, bolestivost. Zatímco u Strike Brandingu je kov na kůţi přiloţen jen na pár vteřin, vytvoření jizvy Kauter Brandingem je časově náročnější. Délka hojení odpovídá hojení Strike Brandingu.

Cutting82 (z anglického slova cutt – řezat) je, jak jiţ název napovídá, vytváření jizev pomocí skalpelu, přičemţ je moţné vytvářet buď linky, nebo

80 Popáleniny se dělí do čtyř stupňů – I. stupeň je charakteristický zarudnutím a velkou citlivostí; při II. stupni se vytvoří puchýře vyplněné plazmou, které velmi bolí (jedná se o nejbolestivější stupeň popálenin); III. stupeň je kombinace puchýřů a počínající nekrózy (zde zuhelnatění) kůže a IV. stupeň znamená totální destrukci (nekrózu) kůže (tento stupeň popálenin již nebolí, neboť jsou zničena i nervová zakončení).

81 Viz obrázek 6

82 Viz obrázky 7 a 8

kůţi z daného místa zcela odstranit a vytvořit tak jizvenou plochu. Šíři jizvy je přizpůsobena i hloubka řezání – od 0,5 do 2 mm. Ovšem je velice důleţité mít na zřeteli místo, kde se řeţe, protoţe kůţe je na různých místech těla různě silná a chová se rozdílně, a zároveň individuální hojivost u kaţdého člověka. Někteří lidé mají totiţ sklony hojit se do keloidních (velkých, širokých a vystouplých) jizev. U nich je třeba řezat do menší hloubky a vytvářet méně členité motivy a dopředu počítat s vytvořením velké jizvy.

Hojení je u cuttingu také poněkud náročnější; vzhledem k přirozené tendenci těla hojit otevřené rány, je nutné se po tomto zákroku o vytvořenou jizvu starat. V principu jde o to, ţe kůţe má tendenci srůstat, proto je třeba jí v tom co nejdéle bránit, aby jizva zůstala zřetelná. Proto je nutné strhávat či odmačovat strupy, které se po zákroku vytvoří, aby se tak vytvářela stále nová a nová jizvovitá tkáň. Tato starost odpadá, pokud se kůţe z daného místa po naříznutí obrysu stáhne. Tělo je pak na tomto místě nuceno vytvořit novou kůţi. Ale opět záleţí na individuální hojivosti kaţdého člověka, někomu se utvoří plastická jizva, někdy vznikne jen lehce ohraničené místo s jinou barvou, neţ je zbytek těla. Doba hojení je rovněţ individuální, od několika týdnů po několik měsíců.

2.1.4 Těţké tělesné modifikace

Těţké tělesné modifikace jsou specifickou odnoţí zdobení těla. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, ţe uţ jen těţko můţeme povaţovat je za zdobení. Podrobněji zde budou popsány dvě nejčastější modifikace, včetně způsobů provedení. Pro zajímavost, co všechno jsou lidé schopni se svým tělem udělat, zde budou nastíněny ještě další těţké modifikace.

Split jazyka83. Split znamená rozdělení či rozštěpení. Jejím výsledkem je tzv. „hadí jazyk“ (viz obrázek 9). Split je jednou z náročnějších modifikací a je potřeba si uvědomit, ţe je v zásadě nevratná. Existuje sice několik technik, jak jazyk rozštěpit, na tomto místě však budou podrobněji popsány dvě nejpouţívanější.

83 Čerpáno z http://www.topzine.cz/tongue-split-aneb-dva-jazyky-jsou-lepsi-nez-jeden/

První z nich je vlastním chirurgickým zákrokem a vyţaduje odborníka. Jedná se o rozříznutí jazyka skalpelem. Řez se vede středem v oblasti mezijazykového septa. Poté se řezná rána můţe buď zatavit kauterem, zašít vnitřní stranu řezu, nebo nechat jen tak. V posledním případě ale hrozí opětovný srůst asi 1/3 řezu.

Pro provedení druhého způsobu je potřeba mít zhojený piercing jazyka, který se postupně roztáhne na cca 10 milimetrů. Takto vzniklým otvorem je protaţena nit a směrem ke špičce jazyka je utahována. Metoda je to velice bolestivá a hrozí trvalé následky v podobě asymetrické deformace jazyka. Přesto je vyuţívána zejména amatérskými nadšenci.

V případě dobře provedeného a zhojeného splitu je moţné ovládat kaţdou část jazyka zvlášť. Rizika jsou ovšem také nezanedbatelná, od šišlání přes asymetrické deformace aţ k omezení hybnosti jazyka. Ta hrozí i v případě opětovného sešití jazyka.

Implantáty. Implantáty jsou vlastně předměty různých tvarů z biokompatibilních materiálů, které jsou vpraveny buď zcela, nebo částečně pod kůţi. Dělí se na subdermální, které se vpravují do podkoţní kapsy celé (viz obrázek 9). Poté vrostou do podkoţí. Transdermální implantáty jsou pod kůţí zašité jen z části. Jejich další část prochází skrz kůţi (viz obrázek 10). Tento typ implantátu se však velmi špatně hojí, aţ 80% se jich nezahojí a tělo je vyloučí. Hrozí také velké riziko zavlečení infekce.

Průběh vpravení implantátu probíhá následovně: Vydezinfikovaná kůţe se nařízne skalpelem, poté se oddělí kůţe od podkoţí a vytvoří se tak kapsa pro umístění implantátu. Do této kapsy je zaveden implantát, který v průběhu hojení sroste s podkoţím. Implantáty se zásadně umisťují pouze pod kůţi, nikdy ne hlouběji a uţ vůbec ne do svalu, protoţe hrozí jeho poškození.

Dalšími moţnými variantami těţkých modifikací jsou splity penisu, různé dobrovolné (!) amputace prstů či celých končetin nebo penisu, odstranění bradavek, přišití nějaké části těla na jinou (například ucho na

ruku, prst na prst a podobně), kompletní odstranění nehtů včetně lůţka či přešití obličeje na Aliena.84

2.2 Historie a vývoj zdobení těla

Člověk uţ od pradávna touţil vymanit se ze své přirozenosti, překonat přírodu a její omezení. Tím, ţe se zdobil, získával pocit, ţe překonal předem daný stav. Zdobení také dodávalo pocit jinakosti, vítězství kultury nad přírodou a jejími omezeními. Například C. Lévi-Strauss po výzkumech prováděných v Brazílii napsal: „Malováním obličejů, stejně jako zvykem provádět potrat a zabíjet nemluvňata, Mbayové vyjadřovali vţdy týţ odpor k přírodě. Domorodé umění dává najevo suverénní pohrdání k hlíně, z níţ jsme zhněteni; v tomto smyslu hraničí s hříchem… Člověk musel být omalovaný, aby byl člověkem; ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete.“85

Různé kultury napříč světem mají uţ od pradávna své vlastní způsoby, jak permanentně upravovat tělo. Většinou mají tyto úpravy charakter přechodového rituálu, ale jejich významů je více. Ovšem čistě estetického významu nabyly aţ v moderní době. Pro tuto práci jsem se rozhodla rozdělit jejich vývoj a historii, ač jsou často paralelní, na čtyři části – piercing, tetování, skarifikace a těţké modifikace.

84 Podrobně se problematikou extrémních modifikací zabývá Shannon Larratt v knize Opening Up: Body Modyfication Interviews 1995 – 2008.

85 Lévi – Strauss C. Smutné tropy, Praha: 1966, s. 129

2.2.1 Piercing

Piercing měl, stejně jako ostatní trvalé metody zdobení těla, zpočátku hlavně rituální a náboţenskou funkci. Různé ozdoby z různých materiálů, jako například kosti, dřevo či kov, byly jasným znamením pro okolí, ţe jedinec dosáhl určitého věku či postavení.

První nejasné zmínky o piercingu můţeme nalézt uţ na jeskynních malbách z mladší doby kamenné. Z této doby také pochází nálezy různých přívěsků ze ţelvích krunýřů, zubů divočáků a zvířecích kostí, které byly určeny ke zdobení uší či nosu. Uši byly většinou propichovány z magických důvodů, mnohé primitivní kmeny věřily, ţe duchové a démoni vchází do těla uchem, a ţe jsou odpuzováni kovem, a proto tento piercing zabrání jejich vstupu do těla. Rovněţ na mumii Ötziho86 se nalezly stopy po piercingu uší. Z dalších známých nálezů je tento piercing jasně viditelný na posmrtné masce egyptského faraona Tutanchamona i na jeho mumii (viz obrázky 12 a 13). Také nálezy bronzových masek z území dnešního Irska svědčí o tamní oblibě piercingu uší. Například na Borneu, jako symbol dospělosti, propichovali matka s otcem svému potomkovi kaţdý jedno ucho. Ovšem piercing uší se nevyskytoval jen u primitivních kultur. V Římské říši či alţbětinské Anglii byl povaţován za symbol luxusu a nosili jej jak ţeny, tak muţi.

Piercing jazyka pak provozovali staří Mayové, Aztékové či Kwakiutlové. Jeho cílem bylo jednak navození stavu nevědomí, aby tak šaman mohl lépe komunikovat s bohy a jednak z důvodů obětování krve. Piercing byl také hojně praktikován mezi původními obyvateli Aljašky. Německý přírodovědec G. W. Stelle popsal u jejích obyvatel tyto piercingy: „Jeden muţ měl dlouhý kus kosti napříč bradou a další měl pod rtem. Jiný nosil kost tak, jako by byla připevněna na čele a u jiného vězel podobný kousek z kaţdé nosní přepáţky. […] co ti muţi měli v dírkách ve spodním rtu zabodnuto, mělo velikost dvou kančích tesáků přesahujících 15 centimetrů

86 Ötzi jméno přirozené mumie člověka nalezené 19. 9. 1991 na ledovci v Ötztalských Alpách ve výšce 3210 metrů. Tělo pochází z doby kolem roku 3300 př. n. l. Ötzi byl přibližně 160 centimetrů vysoký, 40 – 53 let starý muž.

a jazykem jím hýbali sem a tam.“87 Piercing rtu prováděly i další kmeny, Dogoni v Mali a etiopští Nubové. Tato dvě etnika prováděla piercing za pouţití krouţků z náboţenských důvodů. U ostatních etnik jsou piercingy rtů prováděny za pouţití jakýchsi labret, coţ mohou být kousky dřeva, slonoviny, kovu či krystalů. U některých kmenů ve střední Africe a jiţní Americe jsou tyto piercingy roztahovány do extrémních rozměrů. Do takto vzniklých děr jsou poté vkládány široké ploténky ze dřeva nebo jílu či hlíny. U Mayů a Aztéků byl piercing rtů vyhrazen příslušníkům vyšších kast, pouţívali labrety z ryzího zlata ve tvaru hadů, či se vsazenými kameny.

Piercing nosu byl poprvé zaznamenán před asi 4000 lety na Středním Východě. Velikost krouţku označovala bohatství rodiny. Tento typ piercingu je zmíněn jiţ v Bibli. Kdyţ Abrahám hledal pro svého syna Izáka manţelku, poslal svého sluhu, aby přivedl vhodnou ţenu. Sluţebník našel Rebeku a daroval jí, mimo jiné, zlatý krouţek, v hebrejštině nazývaný Shanf, pouţívaný do propíchnutého nosu.88 Tato praxe je prováděna i u kočovných kmenů Berberů a Bejů v Africe, a u Beduínů v oblasti Středního Východu. V 16. století se pak piercing nosu dostává z oblasti Středního Východu do Indie, kde jej nosí ţeny jako symbol své podřízenosti.

S piercingem nosu souvisí i piercing nosní přepáţky. Tento typ piercingu pouţívají zejména etnika, pro které je důleţitý divoký výraz obličeje, jeţ tento piercing dodává. Navíc se dá snadno roztahovat. Jsou pro něj typické šperky z prasečích klů, slonoviny, dřeva, kostí a podobně. Například kmen Asmatů, ţijících na Jávě, pouţíval aţ 25 milimetrů silný dřevěný kolík.

Piercing pupku bývá povaţován za výmysl moderní doby, ale podle některých dochovaných maleb jej pravděpodobně nosily staroegyptské příslušnice šlechty. Z nálezů to ovšem nelze jednoznačně prokázat.

Za piercing prsních bradavek vděčíme indiánům kmene Karankawa, který ţil na území dnešního Texasu. K jeho rozšíření po Evropě došlo na

87 http://www.bodyartmag.cz/historie-piercingu-aneb-jeho-zrozen%C3%AD,93.html, 6. 3. 2011

88 1. kniha Mojžíšova, 24. kapitola (Izákovo ženění)

přelomu 14. a 15. století za vlády Isabely Bavorské. V této době byly módní šaty s hlubokým výstřihem sahajícím aţ k pupku, které někdy odhalovaly prsa. Ţeny si je proto zdobily a často si nechávaly propíchnout bradavky, do nichţ pak vkládaly zlaté krouţky, jimiţ provlékaly různé řetízky. Propichování bradavek také doporučovali lékaři ve viktoriánské Anglii z důvodu jejich zvětšení a následného usnadnění kojení.

Posledním, historicky doloţeným typem piercingu, je piercing genitální. Nejstarší zmínky o něm pocházejí z Indie a najdeme je v Kámasútře. Jedná se o Ampallang a Apadravyu. Dalším historicky prokázaným piercingem je piercing šourku (Hafada), který vznikl v Arábii a odtud se rozšířil na Střední Východ a do severní Afriky. Prováděl se jako součást přechodového rituálu z dětství do puberty. Ve starověkém Řecku pak vznikl piercing muţské předkoţky díky Olympijským hrám. Při nich totiţ atleti sportovali nazí, a aby jim penis nepřekáţel při běhu a dalších aktivitách, svazovali si předkoţku kouskem tkaniny a připevnili ji ke kořeni penisu. Posléze si atleti předkoţku začali propichovat a umisťovat do ní trvalý piercing, který jim měl, kromě jiţ zmíněného komfortu při sportu, zabránit v pohlavním styku před hrami. Muţi některých indonéských kmenů si pak propichují uzdičku pod ţaludem (Frenum; v současnosti druhý nejoblíbenější muţský genitální piercing), aby tak zvýšili stimulaci při sexuálním styku. Po manţelovi britské královny Viktorie, princi Albertovi, je nazvaný nejoblíbenější muţský intimní piercing. Ve viktoriánské době totiţ muţi nosili extrémně upnuté kalhoty, a aby jim nevznikala neestetická, viditelná boule mezi nohama, nechávali si propíchnout penis (spodní část ţaludu), který posléze upevňovali pomocí speciálního háčku na vnitřní stranu kalhot.

Ţenský genitální piercing procházel nejčastěji klitorisem nebo stydkými pysky. Jeho účelem bylo zabránit sexuálnímu styku před vstupem do manţelství.

Zabýváme – li se historií piercingu, nesmíme opomenout prastarý hinduistický rituál, který se dochoval do dnešních dnů. Jedná se o malajský

svátek Thaipusam89. Součástí tohoto svátku jsou „sebeobětovači“, kteří přinášejí bohovi Subramanianovi oběť svým utrpením. Na svátek se připravují uţ měsíc dopředu, kdy nejedí maso a oblékají prosté ţluté šaty. Noc před svátkem tráví v chrámech, kde meditují a brousí si háky a malá kopí zakončená trojzubcem. Těmi si pak propichují tělo a zejména obličej. Tradičně vpichy procházejí skrz tváře, někdy i skrz jazyk. Někteří „sebeobětovači“ si propichují tělo na desítkách míst, na které pak věší malé nádobky na mléko. (viz obrázky 14 a 15).

Vznik piercingu tak, jak jej známe dnes, se datuje do 20. století. Na jeho počátku byl symbolem revolty proti konvencím a velmi oblíbený sadomasochistickou komunitou. V 60. letech se o jeho rozšíření postarali Hippies. Jeho největší rozmach ale nastal aţ v 70. letech se zrodem punkových hnutí.

První profesionální piercingové studio zaloţili Jim Ward a Doug Malloy v Los Angeles (USA). V devadesátých letech pak piercing pronikl na scénu módy a show businessu a jeho masovému rozšíření uţ nestálo nic v cestě.

2.2.2 Tetování

Tradice tetování je, jak bude ukázáno, prastará. Její stopy se táhnou průběhem dějin a prostorem celé zeměkoule. Cílem ovšem není zmapování vývoje etnických tetování, proto tato část práce bude zaměřena na nejstarší nálezy a potom na vývoj na evropském kontinentu. Etnická tetování podrobně zmapoval M. Rychlík ve své knize Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla.

První nejasné zmínky o tetování můţeme nalézt jiţ v době kamenné. První důkazy tetování byly objeveny na různých archeologických nalezištích po celé Evropě. Jedná se o tetovací nástroje z doby 38 000 – 10 000 př. n. l., tedy z mladší doby kamenné. Typické jsou „disky vyrobené z jílu a červeného

89 Více o tomto rituálu na http://www.hedvabnastezka.cz/cestopisy/hinduisticky-svatek-thaipusam- prave-dnes

okru nalézané společně s ostrými kostěnými jehlami, které jsou vloţené do děr na vrchní části disku. Disk slouţil jako zásobník a zdroj pigmentu a jehly byly pouţívány k propichování kůţe. Společně s těmito nástroji byly nalezeny sošky z jílu a kamene s vyrytými kresbami, které pravděpodobně představují tetování.“90 Nejstarším vytetovaným konkrétním obrázkem je zpodobnění egyptského bůţka Bese.

Nejstarším a naprosto jednoznačným důkazem tetování je Ötzi. Tato mumie je přibliţně pět tisíc let stará (viz podkapitola o historii piercingu). Na sobě má celkem „čtrnáct skupin znamení v podobě jedné aţ sedmi čárek a dvou kříţů: dva paralelní krouţky kolem levého zápěstí, čtyři svazky čárek vlevo od bederní páteře, jedna skupina čárek vpravo od bederní páteře, znamení ve tvaru kříţe na vnitřní straně pravého kolena, tři skupiny čárek na levém lýtku, malé znamení ve tvaru kříţe vlevo vedle levé Achillovy šlachy, skupina čárek na pravém chodidle, skupina čárek kolem pravého vnějšího kotníku a skupina čárek nad pravým vnitřním kotníkem“91 (viz obrázek 16). Tato tetování měla pravděpodobně terapeutický význam.

Dalším nálezem, který se dochoval ve výborném stavu dodnes, je mumie egyptské kněţky bohyně Hathor, Amunet. Amunet ţila v Thébách v období jedenácté dynastie (vládnoucí v letech 2160 – 1994 př. n. l.). Má vytetované paralelní linky na paţích a stehnech a eliptický útvar v podbřišku (viz obrázky 17 a 18). Kromě Amunet bylo v egyptských hrobkách nalezeno mnoţství dalších ţenských mumií, ale i sošek, s podobnou tetuáţí v podbřišku. Egyptologové se domnívají, ţe tato tetování jsou symboly plodnosti a omlazení. Ovšem v Egyptě se nenechávaly tetovat pouze ţeny, na některých egyptských malbách a sochách králů z období Nové říše můţeme vidět jakési malby představující tetování. Pravděpodobně se tak faraoni chtěli přiblíţit bohům. Podle Aniho papyru, nejlépe dochované Knihy mrtvých, z období Nové říše (19. dynastie) byl bůh Usir tetován po celém

90 Gilbert S. Tattoo history: A source book, New York: 2001, s. 11

91 Rychlík M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 62

těle.92 „Výrazem pro tetování mohl být hieroglyf mentenu, jeţ má široký významový repertoár překladu od slov vyrytý, vyleptaný, vypálený aţ po vyřezaný.“93

Další potetované mumie podobného stáří, jako ty egyptské, byly objeveny v Libyi a Núbii.

Posuneme – li se v čase i prostoru, další, velmi známá dochovaná tetovaná mumie je „Pazyrský muţ“ ze čtvrtého či pátého století př. n. l., která byla nalezena ve východním Altaji na Sibiři. Podle pohřební výbavy byl tento muţ náčelníkem tamního kmenu. V době smrti mu bylo kolem padesáti let. Některé části jeho těla byly poškozené, ale většina tetovaných ploch se dochovala výborném stavu (viz obrázky 19 a 20). Na těle Pazyrského muţe můţeme spatřit jak skutečná, tak zejména bájná zvířata. „Nejlépe zachovanými tetováními byli osel, horský beran, dva vysoce stylizovaní jeleni s velkými parohy a jacísi imaginární masoţravci na pravé paţi. Dvě monstra představující gryfy zdobí prsa a na levé paţi jsou tři částečně poničené obrázky, které mají asi představovat dva jeleny a horskou kozu. Na pravé noze se táhne od chodidla aţ ke koleni ryba. Přes pravý nárt je umístěn obludný plaz a na vnitřní straně holeně je skupina čtyř běţících beranů, kteří se dotýkají jeden druhého a tvoří tak jediný obrazec. Na levé noze jsou také tetování medvědů, ale tyto obrazce není moţné jasně rozlišit. Všechny tyto motivy jsou nádherně propracované a mají vysokou uměleckou hodnotu. Náčelníkova záda jsou potetována skupinami malých krouţků v rovnoběţných řadách s páteří. Tato tetování měla pravděpodobně léčebný význam.“94

V roce 1993 objevila ruská archeoloţka Natalya Polosmakova v Ukoku (Altaj) na hranici s Čínou zamrzlou hrobku a v ní přírodně mumifikovanou, nezvykle vysokou ţen. Vţilo se pro ni jméno Princezna z Ukoku. Její tělo,

92 Blatová M. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním. Praha:1995, kap. 2.1.1

93 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 64 - 65

94 Gilbert S. Tattoo history: A source book, New York: 2001, s. 14

zejména paţe, zdobí tetováţ (viz obrázek 21) podobná té, kterou na sobě měl i Pazyrský muţ. Na jejím těle najdeme motivy koz, vlků, kočkovitých šelem a vysoké zvěře. Zajímavá je téměř identická podoba jelena, kterou měla Princezna vytetovanou a jelena zobrazeného na těle Pazyrského muţe.

Ze starověkých národů se, kromě Egypťanů, hojně tetovali především Thrákové. Záznamy o tetování se nám dochovaly v dílech takových osobností, jako byli Heródotos, Platón, Plútarchos, Galénos, Seneca, Gaius Petronius, Aristofanes či Plinius starší. Římané a Řekové pak nechávali tetovat své otroky, aby je bylo moţné rozpoznat, kdyby se snad pokoušeli o útěk. Tetování povaţovali za znak barbarství. Avšak Řekové se tetovací techniky naučili od Peršanů a Římané tyto techniky převzali. Dále se tetovali dezertéři. Latinským výrazem pro tetování bylo stigma. Pokud najdeme tento výraz ve slovníku cizích slov, jako vysvětlení se nám nabízí, kromě všeobecně známých Kristových stigmat a stigmat u hluboce věřících, také vysvětlení: znak o něčem svědčící, znamení (hanby), značná odlišnost s negativním sociálním dopadem.95 Jak je vidět, má toto označení velmi negativní nádech.

První křesťané si nechávali na důkaz oddanosti tetovat kříţky, nápisy INRI, X, JN, α a υ, Jeţíšův akronym ΙΧΘΥΣ, či jehňata.96 V roce 787 papeţ Hadrián I. na Celchythském koncilu (787 n. l.) tetování zakázal jako ritus paganorum, který przní boţské dílo, které je dokonalé.97 Po tomto zákazu tetování v křesťanském světě takřka vymizelo. Výjimkou byli křiţáčtí rytíři, kteří si nechávali tetovat křesťanské motivy, coţ jim mělo v případě smrti zajistit řádný pohřeb.

Zakázané měli tetování i Ţidé (ve Starém zákoně knihy Leviticus 19:28, 21:5 a Deuteronomium 14:1) a muslimové (zakazuje ho Korán i sunna).

95 http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/stigma

96 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 208

97 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 209

Tetování pro Evropany znovu objevil James Cook v 18. století, který přivezl do Anglie tetovaného domorodce z Polynésie. Postupně se od „divochů“ nechávali tetovat námořníci, po nich kriminální ţivly a prostitutky. V 19. století se pak tetování dostalo z přístavů a temných zákoutí mezi vyšší společnost. „Podle současného kunsthistorika Jana Baleky se prý ve druhé polovině 19. století nechalo v Evropě tetovat aţ 20 procent lidí!“98 Svůj podíl má na masivním rozšíření tetování zajisté i vynález tetovacího strojku, který podstatně zkrátil dobu potřebnou pro vytvoření tetováţe, umoţnil tetovat větší plochy najednou a podstatně sníţil i bolestivost tohoto zákroku.

Mezi světovými válkami zaţívalo tetování, speciálně v USA, svůj rozmach. Ovšem v průběhu druhé světové války nacisté vyuţívali tetování k „identifikaci“ neárijských vězňů. Nechvalně proslulou se v tomto období stala manţelka Karla Otty Kocha, velitele tábora Buchenwald, Ilsa Kochová. Ta dávala tetovaným vězňům stahovat kůţe a nechávala z nich vyrábět stínítka na lampy, obaly na knihy, peněţenky, kabelky a podobně. Příslušníci SS si pak nechávali tetovat na paţi svou krevní skupinu.

Po válce, zejména v socialistických zemích, nastává pro tetování doba temna. Jako „burţoazní nešvar“ je zakázáno. To vede k rozvoji nekvalitně provedených a vysoce riskantních (ze zdravotního hlediska) tetováţí. Ve Spojených státech zatím v 60. letech tetování zaţívá svou druhou renesanci, zejména díky komunitě Hippes. Od té doby vývoj tetování značně pokročil a z „primitivních“ a nepříliš kvalitních obrázků se stávají krásná umělecká díla.

Zabýváme – li se historií tetování, musíme zde stručně nastínit i vývoj tetovacích technik. V době kamenné, z níţ pocházejí první doklady o tetování, se pro zhotovení motivu pouţívaly ostré kosti či obroušené větvičky a klacíky. Jako barvy poslouţily přírodní materiály – hlína, okr či jíl. Kost či větvička namočená do barvy se pak přiloţila ke kůţi a kleplo se do ní dalším nástrojem. Tento postup se opakoval tak dlouho, dokud nevznikl kýţený obrazec. Stejnou metodu pouţívají dodnes domorodé kmeny.

98 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 217

Další metodou pro provedení tetováţe u domorodých kmenů je částečná skarifikace. Daný motiv se do kůţe nejprve vyřezal či vyškrábal a do takto vzniklé rány se vetřela barva.

Nejstarší známý popis tetovacích technik ovšem najdeme v díle Medicae artis principes od římského lékaře Aetia. Píše: „Stigmata (=tetování) jsou značky, které jsou dělané na obličej a ostatní části těla. Takové značky můžeme vidět na rukou vojáků. K provedení operace používají inkoust připravený podle následujícího receptu: egyptská borovice (akácie), hlavně její kůra – jedna libra; zkorodovaný bronz – dvě unce; žluč – dvě unce; skalice – jedna unce. Dobře promíchej a prosij. Rozemel zkorodovaný bronz společně s octem a smíchej s ostatními ingrediencemi, aby vznikl prášek. Rozpusť prášek ve dvou dílech vody a jednom dílu pórkové šťávy a dobře promíchej. Nejprve umyj místo, které má být tetováno šťávou z pórku, a potom vypichuj ostrými jehlami vzorek do kůže, až poteče krev. Potom vetři inkoust.“99 Stejný autor nám zanechal i recept, jak tetování odstranit: „V případě, že si přejeme takové tetování odstranit, musíme použít následující přípravky (zde následují dva přípravky, jeden obsahující limetku, sádru a uhličitan sodný, druhý z pepře, routy a medu100). Při jejich aplikaci nejprve místo vyčisti ledkem, potom potři pryskyřicí a obvaž na pět dní. Šestý den propíchej tetování kolíkem, utři krev a nanes na vpichy sůl; potom po intervalu deseti stadioi (pravděpodobně čas potřebný k překonání této vzdálenosti) aplikuj výše uvedený přípravek a zakryj plátěným obvazem. Nech působit pět dní, šestý den pírkem potři místo jedním z přípravků. Tetování je odstraněno během dvaceti dnů, bez většího podebrání a bez jizev.“101 Aetiův přípravek mohl fungovat, jako jakékoliv leptadlo, které způsobuje infekci a sloupávání povrchové vrstvy kůţe a vyhladí tak vytetovaná znamení. Ale i ostatní řečtí a římští lékaři mají své vlastní recepty, jak odstranit tetování. Dalšími přípravky k jeho odstranění byly například usazenina z nočníku smíchané s velmi silným octem, holubí trus smíchaný

99 Gilbert S. Tattoo history: A source book, New York: 2001, s. 15

100 V knize nejsou konkrétní předpisy ze zjevných důvodů uvedeny.

101 Gilbert S. Tattoo history: A source book, New York: 2001, s. 15

s octem a pouţívaný jako dlouhodobý zábal, španělské mušky rozdrcené se sírou, voskem a olejem a podobně.

Zmíněné techniky tetováţe zůstávaly více – méně neměnné aţ do konce 19. století. V letech 1877 si nechal Thomas Alva Edison patentovat elektrické pero (viz obrázky 24 a 25). Ta vylepšil v roce 1891 Samuel O´Reilly a vytvořil tak první verzi tetovacího strojku. Konečnou, do dnešních dnů téměř neměnnou podobu vtiskl tetovacímu strojku (patentovanému jako injekční strojek pod číslem US 768 413) Charlie Wangner.

2.2.3 Skarifikace

Počátky skarifikace se datují zhruba do stejné doby, jako počátky tetování, i kdyţ původně byly evidentně nedobrovolné, vzniklé při různých úrazech. „První nepřímé důkazy o skarifikační tetováţi lze vysledovat v africkém skalním umění. Například některé z postav saharských maleb mají náznaky takového zdobení těla. Umělecké výtvory z horských masívů ve střední a západní Sahaře (Tasíli – n – Aţţer, Adar des Iforas, Hoggar či Tibesti) jsou datovány do doby před 8 000 – 5 000 lety.“102 Nejstarší nález skarifikované mumie pochází ze stejného období, jako kněţka Amunet. Jedná se o neznámou ţenu, která na sobě měla jak tetování, tak řezané jizvy. Vědci z toho usuzují, ţe hieroglyf mentenu mohl znamenat jak klasickou tetováţ, tak skarifikaci. Dále je ale takřka nemoţné zmapovat skarifikaci po časové linii.

Obecně platí, ţe je tato metoda hojně rozšířena zejména mezi kmeny vyznačující se tmavou kůţí, tedy obyvateli Afriky a Aboriginci v Austrálii (viz obrázky 22 a 23). Skarifikaci volí hlavně proto, ţe klasické tetování není na tmavé kůţi příliš vidět. Kromě klasických metod vyřezání nebo vypálení se pouţívá také technika, při které se do vyřezaných ran vetře barva. Častěji se do nich však vtírá prach či popel smíchaný se slinami nebo močí. Při pouţití tohoto postupu vznikají velké plastické jizvy (vystouplé nebo naopak velmi hluboké). Účel těchto skarifikací má více významů: provádějí se jako

102 Rychlík, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 191 - 192

kmenové značky, při přechodových rituálech a podobně. Obecně se dá říci, ţe „testují“ odolnost jedince a to jak po stránce psychické (schopnost snášet bolest), tak po stránce fyzické (samotné přeţití tohoto krvavého rituálu a jeho následků v podobě různých infekcí apod.). V neposlední řadě mají také estetickou funkci.

Skarifikace je/byla velmi populární například mezi různými kmeny: Sepik na Nové Guinei, novozélandští Maoři103, australští Arandové a Wororové, kmeny ţijící v Torresově úţině, afričtí Dinkové, Kioke, Bangalam Bapoto, Wangata, Dţembe, Jorubové, Azandové, Makuové či Kikujové a Pygmejové, ale i celá řada dalších kmenů napříč celým světem.

Od doby, kdy skarifikace vznikla, se do dnešních dnů její metody téměř vůbec nezměnily; jediné, co jistých změn doznalo, jsou nástroje k jejímu provedení. A tak ostrý kámen či kost nahradil skalpel a oheň v ohništi nahradil kahan.

Ovšem různé formy skarifikací se pouţívaly i v Evropě, i kdyţ nebyly dobrovolné. Pouţívaly se jako tresty. Jednalo se zejména o cejchování a o stahování z kůţe.

Cejchování bylo vypalování znamení do kůţe trestanců. Pouţívalo se výhradně jako trest, nikoliv jako metoda výslechu. Dnes jej známe pod názvem strike branding. Cejchování známe uţ ze starého Řecka a zejména pak z Říma. Tam se takto značili zloději a otroci, kteří utekli. V Evropě se hojně pouţívalo během středověku (aţ do 18. století). Cejchy se umisťovaly na dobře viditelné místo, například na tvář. Například rouhačům se vypalovalo písmeno B, prostitutkám liliový květ apod.

Stahování z kůţe se pouţívalo jak jako trest, tak jako výslechová metoda. Obětem byly postupně vyřezávány pláty kůţe ze zad, hýţdí a stehen. Ad absurdum tento druh popravy dovedli Číňané, kteří ho nazývali ling-čchi (smrt tisíce řezů).

103 Jejich tradiční tetování, respektive skarifikace, se provádí na obličeji a je známé pod názvem moko.

V majetku Národního muzea je od roku 1981 unikátní exponát, vysušená kůţe staţená z ţivého člověka. Byla jen hrubě očištěná od zbytků podkoţí a není vydělaná ani odtučněná. Pochází z majetku Václava Kopeckého, který ji přivezl roku 1929 z Irkutska. Jde o kůţi kníţete Chaisana, který byl takto umučen svým příbuzným, kníţetem Dţá – lamou.104

2.2.4 Těţké modifikace

Historie těţkých tělesných modifikací sahá snad nejdále ze všech popisovaných praktik zdobení těla, aţ k samým počátkům lidstva. Původně byly tyto modifikace nedobrovolné; lidé si je způsobovali nechtěně například během lovů nebo válek. Vzhledem k nepřebernému mnoţství těţkých tělesných modifikací, z nichţ mnohé jsou „vynálezem“ moderní doby, budou podrobněji popsány pouze dvě praktiky, které patří k nejstarším, přesto ale v dnešní době nejoblíbenějším a nejčastějším těţkým modifikacím – split jazyka a implantáty.

Implantáty.105 Historie implantátů patří, jak jiţ bylo zmíněno výše, k nejdelším vůbec. Prvními doklady o tehdy nedobrovolné implantaci jsou zachovalé mumie lovců mamutů (cca 15 000 – 10 000 př. n. l.), které mají podobné „ozdoby“, způsobené pravděpodobně při lovu. Další dochovaná mumifikovaná těla pocházejí ze třetího tisíciletí př. n. l. z oblasti Mezopotámie. Ta mají implantáty v kloubech nad prsty rukou a v genitáliích. První písemné zmínky o dobrovolných implantátech pocházejí ze starého Říma, z doby někdy kolem roku 500 př. n. l. Podle některých dochovaných záznamů si zde otroci ve zlatých dolech nařezávali podbřišky a do nich vkládali úlomky zlata. Ovšem od této doby v oblasti Evropy nejsou ţádné další doklady o implantátech aţ do moderní doby. Zato v Asii jich nacházíme mnoho. Například v Japonsku se dochovaly zprávy z doby dynastie Ming (6. stol. n. l.) o kastách mnichů, kteří si v rámci iniciačních obřadů rozřezávali chodidla a do ran si vkládali pečeti svého kláštera, které byly svaté, a nikdo cizí je nesměl získat. V Persii (dnešní Írán) si zase od 8. stol. n. l. muţi

104 Celý článek na http://www.vesmir.cz/files/file/fid/1692/aid/1480

105 Čerpáno z Art Magazín Tetování: číslo 5/2003. Ročník IV., str. 15 - 17

vkládali do předkoţky penisu kovové kuličky. Tato technika je provozována dodnes zejména v Saúdské Arábii či Turecku. V „západním“ světě je známá pod názvem beading. V Indii si himálajští sádhuové (svatí muţové) přerušovali pomocí implantátů ve varlatech spermatické kanálky, coţ jim pomáhalo v dodrţování celibátu. V Africe si zase bojovníci západoafrického kmene Rtukah vkládají do kloubů prstů na rukách a do kolen implantáty, aby byl jejich úder (kop) bolestivější. A platí, ţe čím více implantátů, tím lepší bojovník. V dnešní době jsou implantáty snad nejčastější těţkou modifikací.

Split jazyka. Ač se můţe zdát split jazyka výmyslem moderní doby, jeho historie je opravdu dlouhá. Sahá aţ k počátkům Hatha a Kumbhaka jógy. Při jejich praktikách byl jazyk nejprve rozříznut a posléze vytahován, dokud nebyl dost dlouhý, aby mohl být vrácen zpátky do pusy přes hrtanovou příklopku, kde byl vyuţíván k dechovým cvičením. Cílem je uvědomovat si pouze své nitro. Jogíni praktikující tato cvičení věří, ţe se v tomto stavu rozplynou v bohu (to znamená, ţe se spojí se světovou duší, coţ je záţitek, který je společný i suspension a ostatním tělesným rituálům). Indická bohyně Kálí je zobrazována s rozeklaným jazykem. Charakteristický je rozeklaný jazyk pro „zlá“ boţstva i v ostatních náboţenstvích. Například v křesťanství je vidlicovitý jazyk přisouzen Satanovi. Ovšem historie moderních splitů se píše od roku 1997. Prvním zdokumentovaným případem je jeden italský muţ, který ve spolupráci se svým zubařem pouţil dusičnan stříbrný pro vypálení okrajů rány. Další zdokumentovaným případem je Američanka Dustin, která jako první pouţila metodu utahování nití z jiţ zhojeného piercingu. Prvním, kdo k rozříznutí jazyka pouţil skalpel, byl v roce 1998 Todd Bertrang. Od roku 2000 se split jazyka stal nejpopulárnější těţkou tělesnou modifikací.

2.2.5 Suspension (závěsy)106

Za zakladatele moderního zavěšování je povaţován Fakír Musafar. Ale historie samotného zavěšování je mnohem starší. Sahá, stejně jako piercing

106 Čerpáno z přednášky Moderní suspension, přednášející SHE-MON, z 12. 9. 2010 v Cross Clubu, z rozhovorů s Herrichem, SHE-MONem a Fousagem z tetovacího salonu Hell.cz a http://www.hell.cz/suspension/typy-zavesu/

či tetování, aţ k samým počátkům lidstva. V dávných dobách se praktikovalo především jako jistá forma meditace, úlitby bohům či přechodového rituálu.

Je zřejmé, ţe se suspension, zejména závěs za prsa zvaný O-Kee-Pa, inspiroval stejnojmenným náboţenským a zároveň iniciačním obřadem severoamerického indiánského kmene Mandanů, ţijícího na horním toku Missouri. Celý rituál O-Kee-Pa trvá několik dnů a je velmi sloţitý, pro tuto práci však bude vybraná pouze jeho část, která byla zjevnou inspirací pro dnešní zavěšování. „Dva muţi, kteří měli provést mučení, zaujali své pozice uprostřed vigvamu; jeden s velkým noţem s ostrou špičkou a dvojitým ostřím, které bylo zdrsněné jiným noţem, aby způsobil co nejvíc bolesti, byl připraven vytvořit zářezy do masa, a druhý, připraven s hrstí kolíků velikosti muţského prstu, naostřenými na obou koncích, aby byly protaţeny ranami, jakmile bude dokončena práce s noţem. […] K těmto dvěma muţům se najednou připlazil jeden z vyhublých kandidátů a podrobil se noţi, kterým jak byl uchopen mezi palec a ukazováček odborníka, prošel pod a přes kůţi a maso na kaţdé paţi pod a nad kloubem […] a na kaţdé noze nad a pod kolenem; […] taky na kaţdém prsu a na kaţdém rameni. […] Kdyţ byly všechny tyto zářezy udělány, a kolíky byly protaţeny ranami, byl dolů přímo ze stropu spuštěn provaz ze surové kůţe, a připevněn na kolíčky na prsou nebo na ramenech, pomocí nichţ byli mladí muţi vyzvednuti a pověšeni, muţem umístěným za tímto účelem na vršku vigvamu.“107 Posléze byli jinými muţi s holemi roztáčeni, dokud neomdleli. Pak teprve byli sundáni a ponecháni bez pomoci ve vigvamu, dokud nebyli schopni se sami zvednout a odejít.

Zavěšování je technicky náročná záleţitost, proto není vhodné zkoušet je sám a bez zkušeného dohlíţitele. Technika věšení je pokaţdé stejná – hák se zavede do kůţe, maximálně do podkoţního tuku, ale nikdy ne hlouběji, jako například do svalu či cévy a podobně. Kůţe, která chrání tělo před vnějšími vlivy, je velice pevný orgán s velkou schopností regenerace. Po zavěšování proto zůstanou jen malé dírky, které se časem úplně vyhojí.

107 http://www.bodyartmag.cz/o-kee-pa-n%C3%81bo%C5%BDensk%C3%89-ob%C5%98ady;-a- dal%C5%A0%C3%8D-zvyky-mandan%C5%AE,222.html

U závěsů je pokaţdé třeba dbát na váhu viselce, pevnost, počet a tloušťku (kalibr) háku a tloušťku kůţe, skrz kterou hák prochází. Tím se minimalizuje riziko moţnosti vytrţení háku. V potaz je třeba brát také momentální zdravotní stav potenciálního viselce, protoţe samotné zabodnutí háku a následný závěs je zásah do těla a jako takový můţe vyvolat úrazový šok. Neţádoucí je provádění závěsů u osob trpících epilepsií, vysokým/nízkým krevním tlakem, různými vadami srdce, těhotných a podobně, stejně jako u jedinců v rekonvalescenci po nemoci, kdy tělo nemusí být dostatečně silné, a můţe dojít k poúrazovému šoku a následné ztrátě vědomí. Proto je dobré kaţdý závěs napřed konzultovat s odborníkem. Bezpodmínečně nutné je také brát ohled na dostatečnou hygienu, aby nedošlo k zavlečení infekce. Háky se proto pouţívají výhradně sterilní. Dalším faktorem, který ovlivňuje kvalitu i samotnou moţnost závěsu, je vnímání bolesti. „Bolest je definována jako nepříjemná vjemová a emocionální zkušenost související se skutečným nebo potenciálním poškozením tkáně, případně jako takové poškození popsaná.“108 Lidé, kteří mají se zavěšováním zkušenosti, se ovšem slovu bolest striktně vyhýbají (viz Výzkum). Nehledě na to, ţe vnímání bolesti je vysoce individuální záleţitost, to, co někomu připadá nesnesitelně bolestivé, můţe jiný vnímat jen jako nepříjemné a naopak. Závěsu obvykle předchází jistá forma meditace, tedy fáze jakéhosi soustředění, během které se viselec uklidní a následné zavěšení lépe snáší. Během celého závěsu probíhají většinou dvě nepříjemné/bolestivé fáze. První nastává při průniku háku kůţí a druhá při samotném začátku závěsu, kdy se kůţe odděluje od podkoţí.

Zavěšovat se lze mnoha způsoby, ale ne všichni lidé mohou praktikovat všechny typy závěsů. Některé jsou fyzicky i psychicky velmi náročné a proto jsou vhodné pouze pro „pokročilé“ viselce.

a) Suicide. Viselec je zavěšen za 2 – 6 háků v horní části zad vertikálně. Tento závěs získal své jméno podle toho, ţe visící člověk má hlavu mírně předkloněnou a vtaţenou mezi ramena a vypadá tak jako oběšenec.

108 http://www.janssen-cilag.cz/disease/detail.jhtml?itemname=pain_about

b) Superman. Viselec visí na 6 – 12 hácích v horizontální poloze čelem dolů. Vzhledem k tomu, ţe háky jsou v párech umístěny v horní části zad, bedrech, stehnech a někdy i v lýtkách, připomíná viselec letícího Supermana. Závěs je technicky náročný, protoţe se musí přesně vyměřit místa na zavedení háků, aby se hmotnost visícího dobře rozloţila. Obecně platí, ţe čím více háků je zavedeno, tím lépe se hmotnost rozloţí.

c) Lotus. K zavěšení se pouţívají dva háky ve vrchní části zad, dva na přední straně stehen a dva v lýtkách. Háky ve stehnech a lýtkách zdvihají nohy do pozice tureckého sedu. Celý závěs je nutné dobře vyváţit.

d) Knee. Závěs za kolena, který je moţné realizovat v mnoha podobách podle počtu a umístění háků. Nejčastěji se aplikují 2 – 4 háky. Pokud jsou zavedeny 2 háky, jsou umístěné v kůţi na přední (stehenní) straně uprostřed, pokud jsou pouţity háky 4, vpichují se do bočních stran kůţe kolene. Přesto, ţe je kůţe v oblasti kolen celkem pevná a málo citlivá, dochází občas k vytrţení háku.

e) Ass. Při tomto typu závěsu jsou pouţity 2 – 4 háky umístění v oblasti hýţdí. Viselec tak visí ve tvaru obráceného písmene V.

f) Koma. Závěs je vlastně obráceným Supermanem. Člověk visí horizontálně na 6 – 12 hácích umístěných párově v prsou, břiše a stehnech, eventuálně v holeních. Stejně jako u Supermana je nutné dobře vyměřit umístění háků a dobře tak rozloţit váhu těla.

g) O-Kee-Pa (Vertical chest). Viselec visí na dvou hácích umístěných v prsou v horizontální poloze. Problémů u tohoto typu závěsu je hned několik – protoţe je kůţe na prsou velmi jemná a citlivá, existuje zde velké riziko vytrţení háku; dále dochází během tohoto závěsu ke staţení hrudníku a tím ke ztíţení dýchání, čímţ se značně zkracuje doba, po kterou je moţné viset. Tento závěs má velmi dlouhou tradici u amerických indiánů, kteří jsou povaţováni za jeho „vynálezce“.

h) Resurrection. V tomto případě je 4 – 6 háků umístěno v oblasti prsou a břicha. Nohy potom směřují dolů a člověk tak visí v prohnuté poloze připomínající srpek měsíce.

i) Torso. Závěs podobný Resurrection; háky jsou však umístěny pouze v břišní oblasti. Viselec tak visí ve tvaru pootočeného písmene C na 4 – 6 hácích.

j) Elbow. Jak jiţ název napovídá, člověk je zavěšen na 2 – 4 hácích horizontálně za kůţi na loktech.

k) Tandem. Tento typ závěsu spočívá v tom, ţe visí 2 a více lidí současně. Jeden z nich je zavěšen nejčastěji v pozici Superman a má v prsou, břiše a přední části stehen další háky, za něţ visí druhý člověk, nejčastěji také v pozici Superman nebo Koma. U tandemových závěsů lze ale kombinovat i jiné typy jednotlivých závěsů, u všech však platí, ţe jsou nesmírně fyzicky (zejména pro horní/ho viselce) a technicky náročné, je nutná asistence více lidí, protoţe celý závěs je nutné optimálně vyváţit, aby nedošlo k úrazu. Dále je také nezbytné zajistit, aby se případná krev horního viselce nedostala do otevřených ran spodního.

l) Dynamický závěs. Jak jiţ napovídá název, při dynamickém závěsu člověk „jen nevisí“, nýbrţ je rozpohybován, například rozhoupán. U tohoto typu závěsu můţeme často vidět jakési konstrukce podobné houpačkám, kde na kaţdém rameni visí jeden viselec. Po vytaţení do vzduchu se „houpou“ odráţením od země. Dynamický závěs je ovšem velice nebezpečný hlavně z důvodu vysokého rizika vytrţení háků.

3 Výzkum

3.1 Úvod

V začátcích tohoto výzkumu stál záměr dozvědět se, proč někteří jedinci podstupují na první pohled nesmyslné tělesné modifikace, hraničící se sebepoškozováním, jakým způsobem se vnímají, jak přistupují ke svému tělu. Co je pudí k tomu, aby vydrţeli takřka nelidskou bolest?

Sociolog Miroslav Disman rozděluje dva základní typy rozhovorů z hlediska z jejich formální či neformální struktury na standardizovaný a nestandardizovaný. Ve standardizovaném rozhovoru jsou předem stanoveny neměnné, jasně formulované otázky, které je nutné klást v přesně daném pořadí, protoţe jiným pořadím by mohlo být ovlivněno či zkresleno verbální chování respondentů. Tento typ rozhovoru se lépe aplikuje na kvantitativní šetření. Naproti tomu nestandardizovaný rozhovor má dán jen záměr výzkumu a otázky lze podle potřeby měnit. Takovéto výsledky ovšem prakticky nelze srovnávat. Z tohoto důvodu se vyuţívá nestandardizovaný rozhovor zejména pro kvalitativní výzkum. Mezi těmito dvěma typy rozhovorů rozlišil Disman ještě typ třetí, polostandardizovaný rozhovor. Některé jeho části mohou být strukturované, jiné ne. Je moţné také klást doplňující otázky.109

Ve svém výzkumu jsem zvolila právě třetí z uvedených metod, tedy polostandardizovaný rozhovor. Spíše, neţ rozhovor, by bylo moţná vhodnější nazvat mé šetření antropologicko – psychologicko – filosofickou sondou. Rozhodla jsem se zachovat co moţná nejvíce dynamiku a atmosféru rozhovorů, proto jsem do nich nedělala ţádné zásahy. Jedinou výjimku tvořily ty části rozhovoru, kde jsme zcela odbočili od tématu k osobním záleţitostem. Vzhledem k rozsahu předpokládaných moţných odpovědí jsem se rozhodla pro výzkum kvalitativní a důkladně vyzpovídala tři respondenty. Na jejich myšlení ukáţeme MOŢNÉ způsoby uvaţování a pojímání těla

109 http://cs.wikipedia.org/wiki/Interview_%28sociologie%29

a suspension. V této oblasti nemůţeme generalizovat a univerzalizovat, protoţe jde o pole zcela subjektivní.

Kvalitativní výzkum se snaţí interpretovat pohledy respondentů. Jde v zásadě o porozumění akcím a významům v jejich sociálně – kulturním kontextu. Analýza vychází z velkého počtu informací o malé skupině jedinců. Umoţňuje respondentovi vyjádřit své názory a pocity k danému tématu. Tazatel by měl podněcovat respondenta k otevřenému vypovídání bez zábran. Důleţité nejsou jen odpovědi, ale také reakce zpovídaného. Úkolem kvalitativního výzkumu je vytvoření holistického obrazu zkoumaného předmětu, zachycení postojů a interpretací účastníků procesů a následná interpretace těchto interpretací.110

Na počátku jsem si stanovila baterii 23 otázek, které poslouţily jako základní rámec našich rozhovorů. Byly to následující otázky:

1) Kdy jsi se poprvé setkal/a s nějakou formou bodyartu?

2) Kdy jsi se nechal/a poprvé ozdobit?

3) Proč a za jakých okolností to bylo?

4) Jaké formy bodyartu máš na svém těle?

5) Jsou pro tebe některé podstatnější, neţ jiné?

6) Z jakého důvodu jsi se rozhodl/a zrovna pro tuto/tyto formy zdobení?

7) Jak jsi vnímal/a svoje tělo před prvním trvalým zdobením?

8) Změnil se nějak vztah k tvému tělu po prvním ozdobení?

9) Jak tě vnímalo okolí před prvním zdobením?

10) Jak se změnil pohled okolí na tebe po prvním ozdobení?

11) Za jakých okolností došlo k dalšímu zdobení?

110 http://cs.wikipedia.org/wiki/Kvalitativn%C3%AD_v%C3%BDzkum a http://www.augur- consulting.cz/metody/kvalitativni-vyzkum.html

12) Změnil se potom tvůj pohled na své tělo?

13) Pokud ano, kdy zhruba k tomu došlo?

14) Jak vnímáš sám sebe/sama sebe teď?

15) Jak tě vnímá tvé okolí?

16) Byly nějaké negativní reakce ve tvém okolí?

17) Pokud ano, s čím byl největší problém?

18) Jak řešíš negativní reakce na svojí osobu, pokud nějaké jsou?

19) Jací lidé na tebe nejvíce reagují? (Ať uţ pozitivně nebo negativně)

20) Jak přistupuješ ke svému tělu?

21) Tělo a jeho manifestace.

22) Jaký je vlastně cíl tvého zdobení?

23) Závěsy.

S kaţdým z respondentů jsem se sešla několikrát. Vzniklo tak několik hodin velice zajímavých rozhovorů, jejichţ dílčí části se v následující části pokusím interpretovat (kompletní přepis rozhovorů je v Příloze). Znovu na tomto místě opakuji, ţe polem výzkumu je oblast natolik subjektivní, ţe z odpovědí nelze vyvozovat závěry platné pro všechny.

Krátké představení respondentů.

Fousage (v době rozhovoru 31 let). Vystudoval na VŠE obor Informační management s vedlejší specializací Psychologie a sociologie v řízení lidí. Šest let pracoval jako product manager v oblasti IT. V roce 2004 spoluzaloţil tetovací a piercingové studio Hell.cz, jehoţ je spolumajitelem. V současné době se v tomto studiu věnuje piercingům a různým formám skarifikace.

Na svém těle má několik piercingů, tetování, řezaných i pálených jizev, beading a mikrodermální piercing.

Herrich (v době rozhovoru 30 let). Odmaturoval na střední škole v oboru Sládek, sladovník, protoţe je z pivovarské rodiny. Z oboru kvůli nedostatku financí odešel a v současné době pracuje na pozici procesního specialisty – technologa ve farmaceutické firmě, kde má na starost i datový sklad. V Hell.cz se stará o hudební dramaturgii Hell party a Hell show, a tyto akce i spoluorganizuje. Zabývá se také piercingem.

Na jeho těle můţeme vidět několik piercingů, tetování, řezané i pálené jizvy. Dříve měl i deep chest piercing, který se ale kvůli úrazu a následné hospitalizaci nedokázal zahojit.

SHE-MON (v době rozhovoru 25 let). Na Filosofické fakultě UK studuje filosofii a estetiku. Na této fakultě působí téţ jako pomocná vědecká síla. V Hell.cz se věnuje piercingu a prováděním těţkých modifikací.

SHE-MON má na svém těle několik piercingů, tetování a mikrodermálních piercingů. Má i několik těţkých modifikací – obřízku, implantovaný magnet v malíčku pravé ruky a odstraněné bradavky.

3.2 Rozbor

Vnímání těla.

Vnímání a vůbec pojetí vlastního těla se táhlo jako nit celým rozhovorem se všemi respondenty. Na otázku, jak pojímají své tělo, zazněly tyto odpovědi:

Fousage: Hele, je to jako nástroj a prostředek, to je skoro to samý, že to tělo používáš k něčemu. […] …takovej památníček, jo, takže zachycuješ na to tělo, taky kam jinam, ty věci, který pro tebe byly v tom momentě důležitý a stály za to, aby je tam ten člověk zachytil. Aby se k tomu mohl buď vracet, nebo aby to měl uzavřený, a tím to vlastně potvrdil.

Herrich: Materiál. Jako materiál a to co je ve vnitř, ta duše a tyhle ty věci, jsou s tím jako samozřejmě bezodkladně spjatý…

SHE-MON: Já vnímám to tělo jako něco utvářenýho, jako nějakej projekt, takže mě jde vlastně o to to tělo proměnit, proměnit ho směrem k něčemu, co působí jako něco… co je prostě artificiální, co je utvářený a co je proměněný.

U této problematiky zazněly tři různá stanoviska, nástroj a prostředek (pro uchování, analogie památníku), materiál, se kterým je moţné pracovat a projekt, který se proměňuje.

V této fázi můţeme odlišit dva přístupy k tělu. Prvním je tělo jako projekce důleţitých událostí, kde samotná přeměna tělesnosti nehraje příliš velkou roli (Fousage). Z celého rozhovoru vyplývá, ţe pro tohoto respondenta není přeměna těla příliš podstatná. Podstatnější je projekce vnitřních pocitů a proţitků na povrch těla. Všechny otázky směřované k problematice vnímání a proţívání těla byly zodpovídány v tomto stylu.

Druhým přístupem k tělu, který je stejný u dvou respondentů, je tělo jako moţnost, se kterou se dá pracovat, která se dá proměňovat. Druhý respondent (Herrich), tvoří jakýsi mezistupeň mezi dvěma krajními pozicemi vymezenými prvním a třetím respondentem. Herrich pojímá své tělo jako materiál, se kterým je moţné pracovat a pozměňovat ho. Zdůrazňuje ale nutnost psychofyzické jednoty. Třetí respondent (SHE-MON) pojímá tělo jako projekt, který stále není hotový. A na jeho naplnění neustále pracuje. Nezaznamenává tedy nějaké podstatné události či pocity, jeho motivace je v přeměně.

Rozhodně se všichni respondenti shodují v tom, ţe ať uţ pojímají své tělo jakkoliv, jejich sebevnímání se nezměnilo v jeden moment, například zlomovou událostí, ale byl tam vţdy patrný určitý vývoj. Tento vývoj byl ovlivněn jednak vzděláním a dětským tuţbami (SHE-MON), jednak dospíváním a s tím spojeným dotvářením těla (Herrich), a jednak postupným promítáním svých vnitřních emocí a zkušeností na tělo (Fousage).

Všichni tři respondenti ovšem dospěli různými cestami k sebepřijetí se všemi modifikacemi, které podstoupili, jako nedílnou součástí jejich osobnosti. Myslí si, ţe bez těchto úprav by to ani nebyli oni.

Suspension.

V případě pojetí suspension se všichni respondenti shodují v tom, ţe pro ně má rituální podstatu, vyjmeme – li suspension v rámci show. Je pro ně intimním záţitkem, silně emotivně nabitým. Zdůrazňují nutnost přípravy před samotným aktem zavěšení, tedy formu jakési meditace, soustředění či vyprázdnění mysli. Podíváme – li se na popis mandanského rituálu O-Kee- Pa zjistíme, ţe moment rituální meditace zůstává stejně podstatný i v dnešní společnosti.

Zároveň všichni respondenti připisují význam zvládání bolesti u tohoto rituálu. Herrich se dokonce slovu bolest cíleně vyhýbá: … A já jsem záměně přestal, co se tohohle toho všeho týče, jsem přestal slovo bolest používat. Hodnotí pocit jako nepříjemný. I přes tuto nepříjemnost se ale suspension a pocity při ní dají zvládnout pomocí sugesce a meditace. V tom se ostatně shodují všichni tři dotazovaní. Fousage a SHE-MON se slovu bolest nevyhýbají, liší se pouze v jejím hodnocení.

Motivace k modifikacím.

Zde musíme rozlišit první úpravu zevnějšku a poté všechny další. První modifikace je téměř vţdy vedena zvědavostí nebo snahou o odlišení. Tento předpoklad se potvrdil u všech tří respondentů:

Já jsem se nechal poprvý modifikovat v 16 letech na Velikonoce, kdy jsem si nechal propíchnout jazyk a to kvůli tomu, že jsem to samozřejmě neměl dovolený od táty, ale od mámy jo. (SHE-MON)

Frajeřina… (Herrich)

No, tak k tomu piercingu, protože to bylo nejsnáz dostupný a jakože za málo peněz se dalo udělat hodně revolty… (Fousage)

Následující zdobení ale uţ začíná mít svůj hlubší význam. A zde se motivy k ozdobení začínají individualizovat.

Pro Fousage byla podnětem k dalším piercingům touha překonat rozpor vůle a pudu sebezáchovy, tetováním začal zaznamenávat důleţité ţivotní události

a skarifikace byla podnícena prvotně touhou po důkladném zafixování, spojeném s větší bolestí a posléze i její rituálností.

Pro Herricha byla motivací k dalším piercingům snaha zaznamenat určitý ţivotní bod, tetováním uchovával příběhy (i kdyţ přiznal, ţe některá tetování má z čistě estetických důvodů) a podnětem ke skarifikaci bylo nahromadění negativní energie a přetlaku, kterých se tímto aktem zbavil a ještě si jejich připomínku uchoval.

SHE-MONa vedla k modifikacím touha přeměnit své tělo v artificiální objekt. Naplňuje tak svojí vizi, která ještě nemá definitivní podobu, ale postupně se rozkrývá. Magnet v malíčku byl motivován experimentováním se smyslovostí. K nejradikálnější modifikaci, odstranění bradavek, ho motivovala touha vymanit se z kulturně daných norem pohlavnosti.

3.3 Zhodnocení

Výsledky výzkumu s oblastí zájmu natolik subjektivní, jako je proţívání těla nelze, jak jiţ bylo několikrát zdůrazněno, generalizovat. Na příkladech vnímání a pojímání vlastního těla bylo ukázáno, jak nejdrobnější nuance mohou změnit celkové vyznění popisované situace.

Ať jiţ pojímají své tělo jakkoliv, u všech je patrný určitý vývoj v jeho uchopování a vnímání. Motivace pro tyto experimenty je různá, více či méně pochopitelná.

V Úvodu byla poloţena otázka, zda se tyto extrémní modifikace a skarifikace dají povaţovat za nějakou formu sebepoškozování. Některé z popsaných praktik (například odstranění bradavek či katarzní skarifikace) by jistě zcela naplnily definici sebepoškozování, včetně motivace k ní. Vzhledem k tomu, ţe je hranice mezi sebepoškozováním a akceptovaným tělesným zdobením určována sociokulturním prostředím, můţeme tvrdit, ţe zde, v našich podmínkách, tyto příklady jsou sebepoškozováním. Otázkou pouze zůstává, jestli nejsme v našich normách příliš úzkoprsí…

4 Problémy se vztahem k vlastnímu tělu

4.1 Vývoj vztahu jedince k vlastnímu tělu

V průběhu ontogeneze si člověk na základě zkušeností se sebou samým vytváří sebepojetí. To můţeme chápat jako subjektivní pohled na sebe sama. Zkušenost se sebou samým se tvoří „na základě smyslových vjemů, emočních proţitků, tj. na základě sebeproţívání, ale i uvaţování o sobě a pod vlivem reakcí a postojů jiných lidí.“111 V tomto pohledu na sebe sama rozlišujeme tři sloţky: sociální identitu, psychickou identitu a tělesnou identitu, která je pro nás nejdůleţitější. „Člověk svoje tělo určitým způsobem vnímá, pociťuje, poznává a hodnotí, ale také vědomě reguluje jeho aktivitu. Ví, jaké jsou hranice mezi tělovým já a ne-já. Výsledkem proţívání vlastního těla a komplexního zpracování všech informací, které mají k tělu nějaký vztah, i jejich uchování v paměti je tělové schéma. Tělové schéma je významnou součástí identity. Člověk ke svému tělu zaujímá určitý postoj: hodnotí je, má k němu nějaký citový vztah, akceptuje je, anebo je odmítá atd. Je důleţité, aby člověk přijal svoje tělo takové, jaké je, aby byl sám se sebou identifikován.“112

Vývoj vztahu ke svému tělu probíhá jiţ od kojeneckého období. Kojenec na počátku tohoto období ţije v symbióze s matkou (nerozlišuje, kde končí on sám a kde začíná matka) a aţ postupným získáváním zkušeností a reakcí svého nejbliţšího okolí začne uvědomovat hranice svého těla. „Pokud dítě není schopné vnímat (např. je – li nevidomé) nebo se nemůţe pohybovat (např. v důsledku dětské mozkové obrny), nemá dostatečné informace a rozvoj uvědomění vlastního těla, odděleného od okolního prostředí, se významně zpomaluje.“113

V batolecím věku se dítě učí ovládat své tělo, které mu slouţí jako prostředník v poznávání okolního světa. Dítě se stává nezávislejším na okolí,

111 Vágnerová M. Základy psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum 2004, s. 253

112 Vágnerová M. Základy psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum 2004, s. 253.

113 Vágnerová M. Základy psychologie. Praha: Nakladatelství Karolinum 2004, s. 260.

snaţí se o samostatnost (např. při oblékání, jídle, …). V tomto období batole bez korekcí přijímá názor blízkých osob, které tak mohou svými reakcemi velmi výrazně ovlivnit sebepojetí dítěte.

V předškolním věku dítě stále ještě nekriticky přejímá názory dospělých na sebe sama, jak jsou mu prezentovány. Sebehodnocení je tak zaloţeno jednak na vizuálním základě (nápadné nebo subjektivně důleţité tělesné znaky), jednak na hodnocení blízkými osobami.

Děti ve školním věku komparují své tělo se svým okolím, nicméně stále je pro ně velmi důleţitý názor rodičů a blízkého okolí na jejich vzhled. V tomto období také vzniká první povědomí o jakési hodnotě vlastního těla. Časem se toto pojetí mění, nicméně jsou jiţ poloţeny základy sebehodnocení.

Nejkomplikovanější vývoj v pojetí vlastního těla se odehrává v průběhu pubescence. Tělo se v tomto období radikálně mění a jedinec je nucen změnit představu o svém tělovém schématu. Tyto změny velmi často způsobují pochybnosti pubescenta o sobě samém, ke svému vzhledu bývá kritický a snaţí se o aktivní přiblíţení se svému ideálu či představě, jak by chtěl vypadat.

V období dospělosti by měl mít člověk jasně utvořenou identitu. Na své tělo je zvyklý a uţ se jím tolik nezaobírá. Od čtyřicátého pátého roku dochází k postupnému upadání tělesných funkcí, coţ je spojeno se započatým procesem stárnutí. V tomto období jedinec stárnutí buď přijme, nebo si jej odmítá připustit. Ve druhém případě se snaţí svou nejistotu maskovat přehnanou péčí o svůj zevnějšek (tzv. „věční mladíci“ a ţeny „diblíci“).

Stáří potom doprovází úbytek tělesné síly a zhoršování všech funkcí organismu. Na jejich základě začíná okolí daného jedince vnímat jako starého. S těmito změnami se váţe i další změna sebepojetí. Jedinec si začne připadat nepotřebný. V období stáří je péče o zevnějšek velice důleţitá, protoţe posiluje jak sebeúctu, tak i další společenskou akceptaci.

4.2 Trendové tělo a problémy z něj pramenící

Jak jiţ bylo zmíněno, dnešní trend vidí ideál v „opáleném, zdatném a štíhlém těle. Tento ideál krásy stojí v protikladu k ideálu krásy prezentovaném modelkami – extrémní štíhlost, která na výkonnost nepoukazuje ani zdaleka.“114 Velice podobně vypadá ideál muţe – mezomorfní, tedy středně vysoká postava s dobře vyvinutými svaly paţí, ramenou a hrudníku, štíhlý pas i boky. Podle Groganové115 tento typ vystihuje západní ideál muţnosti, protoţe ztělesňuje sílu, agresi a moc, sebevědomí, sebekontrolu a pocit jistoty.

Velice významným faktorem ovlivňujícím vnímání vlastního těla je vliv médií (tzv. mediální masáţ). Zapneme – li televizi, usmívají se z ní na nás křehké herečky a svalnatí herci, v reklamách jsou nám nabízeny všemoţné prostředky na formování postavy a hubnutí, obrovské mnoţství kosmetiky pro ţeny i muţe. V tištěných periodikách vychází mnoţství článků typu „1000 + 1 typ, jak zhubnout do plavek/dosáhnout postavy snů/stát se muţem roku“ a podobně.

Dalším podstatným faktorem určujícím naše pojetí těla je vliv okolí, a zejména rodiny. To, jak nás pojímají naši blízcí, má pro naše sebepojetí nedozírné důsledky. Vyrůstáme – li v příliš kritickém, nebo naopak nekritickém prostředí, je pravděpodobné, ţe naše sebepojetí nebude optimální.

Rozhlédneme – li se kolem sebe, zjistíme, ţe většina populace ideály ani zdaleka nenaplňuje. V marné snaze přiblíţit se daným ideálům jsou lidé schopni udělat takřka cokoliv. Nejprve budou popsány problémy typické pro muţe a pak problémy společné pro ţeny i muţe.

Většina muţů podléhá módnímu diktátu ideálního těla stejně, jako většina ţen. S tzv. zlatou érou kulturistiky (v USA od 50., v Česku od 70. let

114 http://www.bodybuilding.cz/stackeova/telove_schema- moznosti_ovlivneni_pohybovou_aktivitou.htm

115 Grogan, S. Body image: psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. Praha: Grada Publishing, 2000

20. století) se stále více muţů uzavíralo do posiloven, protoţe byli přesvědčení o vlastní tělesné nedostatečnosti. Byli příliš hubení, tlustí, rosolovití apod.

A právě kulturistika, nebo její mírnější podoba, fitness, měly být tím, co jejich problémy vyřeší. Kromě posilovacích strojů nabízí tato dvě odvětví mnoţství doplňků stravy a tréninku. Část z nich je naprosto neškodná, dalo by se říci, ţe prospěšná, ale část je zdraví, a někdy i ţivotu, nebezpečná. Jedná se o dobře známé anabolické steroidy, syntetické náhraţky muţských pohlavních hormonů (zejména testosteronu). Uţívají se pro rychlejší růst svalové hmoty. Aby fungovaly tak, jak se od nich očekává, je nutné dlouhodobé podávání. To ovšem přináší řadu rizik, od hrubnutí hlasu následkem zvětšení hrtanu (jedná se o nezvratnou změnu), nevolnosti a puzení na zvracení, změn libida, zvýšení krevního tlaku, výrazné agresivity, náhlých prudkých výkyvů nálady, vypadávání vlasů, nadměrného ochlupení těla, zadrţování tekutin v těle, ztráty pruţnosti šlach, sníţení schopnost koordinace pohybů, mastné pokoţky, předčasného ukončení tělesného růstu, zvětšení prostaty, vzniku močových a ledvinových kamenů, zvýšení hladiny škodlivého cholesterolu po poškození jater, neovlivnitelné hormonální změny, deprese, rozpad osobnosti a rakovinu (nejčastěji varlat).116

Dalším problémem vznikajícím ze snahy o dosaţení tělesného ideálu je tzv. Adonýský syndrom (Adonýský komplex). Jedná se o „zkreslené vnímání vlastního těla, abnormální jídelní návyky a obsedantní myšlení na vlastní svalstvo, zneuţívání steroidních hormonů, excesivní cvičení. Tyto symptomy vedou postupně k sociální izolaci, ke sníţení a zúţení jiných zájmů a k interpersonálním problémům.“117 Tento syndrom je typický pro mladé muţe, v ostatních věkových kategoriích se vyskytuje ojediněle.

Velice podobná adonýskému syndromu je bigorexie. Postihuje muţe i ţeny (ty však v menší míře). Bigorexie je „chorobná myšlenka aţ přesvědčení jedince, ţe je nápadný nebo odpuzuje svým tělesným

116 http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2004082133

117 http://www.zdn.cz/clanek/postgradualni-medicina/poruchy-prijmu-potravy-a-obezita-rozvoj- novych-diagnostickych-a-terapeutickych-pristupu-457927

vzhledem.“118 Jejím typickým rysem je nadměrné zabývání se nějakým smyšleným vzhledovým defektem u jinak normálně vypadajícího jedince. „Osoby postiţené bigorexií pak konkrétně vnímají samy sebe jako slabé, malé aţ fragilní, nedostatečně svalově vyvinuté a snaţí se vysokou spotřebou energie, naduţíváním doplňků výţivy (především bílkovinných preparátů), náročným posilovacím tréninkem a nezřídka i zneuţíváním léků dosáhnout vzhledu, který je prezentován na stránkách kulturistických časopisů nebo hrdiny akčních filmů.“119

Poruchy příjmu potravy jsou rovněţ společným problémem u ţen i muţů, tentokráte ale s opačným poměrem postiţených. V MKN-10120 jsou charakterizovány mentální anorexie (F50.0) a mentální bulimie (F50.2). Tyto dvě choroby mají několik společných jmenovatelů. Jsou jimi chorobná touha po štíhlé postavě, obava z tloušťky a nespokojenost s vlastním tělem. V obou případech jsou nemocní jídlem naprosto posedlí.

Mentální anorexie. Jedná se o poruchu příjmu potravy způsobenou aţ fobickým strachem z tloustnutí. Postiţení odmítají přijímat potravu. Nejde ovšem o nechutenství, ale o ovládnutí pocitu hladu a pocitu naprosté sebekontroly. V této situaci můţe dojít ke dvěma variantám: postiţený buď ztratí pocit hladu a chuti na jídlo vůbec, nebo naopak, pocit hladu zvítězí a stává se neovladatelným. V takovém případě pak postiţení trpí záchvatovitým přejídáním s následnými pocity viny a selhání. Tento pocit pak kompenzuje zvracením, naduţíváním projímadel a nadměrným cvičením. A tyto projevy jsou typické pro bulimii. Je tedy moţné, ţe se mentální anorexie změní v mentální bulimii. V důsledku nedostatečného přísunu ţivotně důleţitých látek dochází v průběhu mentální anorexie k vyčerpání organismu. „Obvykle je přítomna podvýţiva různé tíţe se sekundárními

118 http://www.anabell.cz/index.php/clanky-a-vase-pribehy/poruchy-prijmu-potravy/16-ideal- krasy/207-bigorexie

119 http://www.anabell.cz/index.php/clanky-a-vase-pribehy/poruchy-prijmu-potravy/16-ideal- krasy/207-bigorexie

120 Mezinárodní klasifikace nemocí

endokrinními a metabolickými změnami a poruchami tělesných funkcí.“121 Poruchami a změnami jsou míněny únava, podráţdění, úzkost, deprese, bolesti hlavy, břicha a poruchy spánku. K dalším projevům patří přerušení kontaktů s vrstevníky a ztráta zájmu o cokoliv, kromě hubnutí. Zhruba v 5% případů dochází k úmrtí, a jen 30% se trvale vyléčí.122

Mentální bulimie. Onemocnění se projevuje nadměrným přejídáním a následným zvracením či naduţíváním projímadel. „Tato porucha má mnohé psychologické rysy shodné s mentální anorexií‚ včetně zvýšeného pozorování vlastní tělesné hmotnosti a tvaru těla. Opakované zvracení zvyšuje riziko poruchy elektrolytové rovnováhy a somatických komplikací.“123 K těm patří podvýţiva, zvýšená kazivost zubů, úzkosti, deprese, neschopnost udrţet potravu a podobně. Typické jsou pro toto onemocnění i velké výkyvy váhy oběma směry. Samotná mentální bulimie má lepší prognózu, neţ kdyţ je v anamnéze i mentální anorexie.

Sebepoškozování. „Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehoţ důsledkem je poškození tělesné integrity.“124 Jak jiţ bylo zmíněno v Úvodu, hodnocení toho, co je sebepoškozováním a tím, co je ještě akceptovatelné, je jednoznačně dané sociokulturním prostředím. Můţe být záleţitostí jednorázovou, nebo dlouhodobě probíhající. Typickými motivy pro sebepoškozování je projektování psychické bolesti do bolesti fyzické, snaha uniknout před realitou, snaha o získání kontroly nad svým ţivotem – bolest fyzická se dá ovládnout snadněji, neţ psychická.

Všechny výše jmenované problémy a onemocnění mají jednoho společného jmenovatele, poruchu tělového schématu. Vlastní tělo není akceptováno, je vnímáno jako něco cizorodého a stává se projekční plochou pro psychické problémy. Psychická nespokojenost, eventuálně bolest, se

121 http://www.uzis.cz/cz/mkn/F50-F59.html

122 Vágnerová, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004, s. 470 - 477

123 http://www.uzis.cz/cz/mkn/F50-F59.html

124 http://psychologie.doktorka.cz/zpusoby-sebeposkozovani/

projikuje navenek a ústí do negativního vztahu k vlastnímu tělu a fyzickému sebetrestání.

4.3 Výchova k úctě a důstojnosti k vlastnímu tělu - zamyšlení

„Tělo je něčím, co zasluhuje naši úctu, ať je jakékoliv, ať nemá parametry současné módy, ať je mladé nebo staré. Tělo je více, neţ co nosí naši duši. Tělo umoţňuje naší duši vůbec o světě vědět. Tělo je důstojné, ať je tlusté nebo hubené, bez ruky, ochrnuté, ať je jakékoliv. Tělo má svoji obrovskou hodnotu, protoţe nás ukotvuje do světa a umoţňuje v tom světě ţít.“125

Skrze tělo vnímáme, proţíváme, cítíme, ukotvujeme se ve světě. Měli bychom si ho tedy váţit, přesto se často setkáváme s pravým opakem. V předchozích odstavcích byly popsány problémy, které mohou ve vztahu k vlastnímu tělu nastat. Je ovšem moţné jim nějak předejít? Teoreticky určitě, prakticky pravděpodobně nikoliv.

Jak docílit toho, abychom si všichni svého těla váţili a podle toho se k němu chovali? Jedna cesta spočívá ve slovech výše citovaných. Tělo nám umoţňuje o světě, ve kterém ţijeme, vůbec vědět a do tohoto světa nás ukotvuje. A bylo by velice naivní domnívat se, ţe jiné tělo by nám poskytlo lepší vnímavost a lepší zakotvení. První cesta tedy spočívá v uvědomění si této naprosto nezbytné tělesné funkce a toho, ţe tělo, jímţ ţijeme, je naší neoddělitelnou součástí, dotváří naši osobnost a vytváří nám horizont, na jehoţ pozadí můţeme vnímat. Proto bychom se k němu měli chovat s úctou. Přijít o toto tělo znamená jediné – smrt.

Druhou moţnou cestou by bylo přesvědčit lidstvo, ţe nejenom tělo štíhlé a dokonalé můţe být úspěšné. Kdyby média produkovala místo vyzáblých modelek modelky se sportovní postavou, jistě by mnohem více dívek mělo šanci přiblíţit se jim. To samé platí i pro muţe – namísto hrdinů se svaly od pohledu nepřirozenými produkovat hrdiny – atlety.

125 http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=11&jcid=79

V dnešní době jsou na tělo kladeny obrovské nároky. Otázkou zústává, nakolik etické je prostředí, které se tváří jako tolerantní společnost, propaguje – li výše zmíněné „ideály“. Nakolik se vlastně dnes mluví o těle péxis? Není základním etickým nedostatkem právě ono zúţení těla na pouhé sóma či sarx?

5 Závěr

Cílem této diplomové práce bylo seznámení s moţnostmi estetické manifestace těla v podobě tělesných modifikací a suspension a motivací k těmto aktům. Pro správné pochopení bylo nezbytné ukotvit problematiku těla a tělesnění ve filosofické a psychologické rovině.

V první kapitole bylo tělo vymezeno filosoficky. Rozlišeny byly tři typy těla – sóma, sarx a péxis, které dohromady tvoří naší osobnost. Není moţné některé vydělit či odstranit. Tato těla jsou navzájem propojena, pokud se mění jedno, mění se i další. Tento fenomén jsem vyuţila i v části výzkum, kde jsem se pokusila poukázat na to, jak tělesné přeměny ovlivňovaly respondenty po stránce psychické. Dalším filosofickým problémem, kterému byla věnována pozornost, byl pohyb jako moţnost tělesnění. Zde bylo, mimo jiné, předvedeno na dílech Aristotela a Patočky, ţe naše samotná existence je pohybem. Pro to, abychom mohli cokoliv vnímat, je nezbytné, aby se nám vjemy na něčem vyjevily. Proto je zde věnován prostor jak horizontu, tak našemu vnitřnímu horizontu neboli tělesnému schématu. Poslední část filosofického ukotvení těla je věnována aisthésis. Jedno z moţných vysvětlení tohoto fenoménu je ukázáno na dvou filosofech – Kantovi a Hegelovi. Poslední oddíl této části nás postupně přenese do roviny antropologické a tím i do druhé kapitoly. Jedná se o historický exkurz po stopách tělesného ideálu.

Druhá kapitola, která tvoří stěţejní část práce, se zabývá moţnostmi permanentního zdobení těla a závěsy. V této kapitole jsem podrobně zmapovala techniky, jimiţ se dá tělo permanentně ozdobit a také jejich historii. Cílem bylo dokázat, ţe tyto praktiky mají svůj původ a zakořenění v historii lidstva a nejsou tedy jen výdobytkem moderní doby. Tento předsudek je velice častý, stejně jako hluboce zakořeněné přesvědčení (zejména u generace našich rodičů a prarodičů), ţe takto modifikovaný člověk je přinejmenším zvláštní, neřku – li s kriminální minulostí. Má snaha v této části se orientovala zejména na předvedení půvabu těchto technik a na podloţení faktu, ţe jde o hluboce zakořeněnou kulturní univerzálii. Vzhledem

k tomu, ţe náš kulturní okruh je ţidovsko – křesťanského rázu, byla tato kulturní součást potlačena.

Třetí kapitola nazvaná Výzkum se zabývala extrémně modifikovanými jedinci. Jejím cílem bylo v první řadě vyvrácení předsudků o extrémně modifikovaných jedincích, kteří jsou často povaţováni za hloupé či podivné. Snaţila jsem se poukázat na motivaci, která vede k takovýmto razantním zásahům do těla. Dále jsem se zaměřila na pojetí těla u těchto respondentů. Všichni se shodli na tom, ţe modifikace neprovádějí proto, ţe by své tělo neměli rádi, spíše naopak. Modifikacemi a speciálně suspensions se posouvají hranice tělesných moţností. V této části výzkumu vyplynulo, ţe samotný akt zavěšení má hluboce duchovní charakter, a zasahuje tak jak tělesnou stránku, tak stránku duchovní. V průběhu tohoto rituálu je moţné dosáhnout jakéhosi rozplynutí se ve dvou bodech, za které je jedinec zavěšený. Proţitek fyzické bolesti přitom nedovolí odpoutat se od těla úplně a vzniká tak zvláštní stav, při kterém je moţné pocítit reálné ukotvení těla ve světě. Tyto proţitky umoţňují také naučit se pracovat s bolestí a ovládat ji.

Toto pozadí jsem předvedla čtenáři s nadějí, ţe se zbaví hluboce zakořeněných předsudků stejně, jako jsem to udělala během výzkumu já.

Čtvrtá kapitola byla zaměřena psychologicky. Je v ní popsán vývoj vztahu jedince k vlastnímu tělu v průběhu ontogeneze. Tento vývoj je velice důleţitý, ve svém důsledku vede k přijetí nebo nepřijetí naší tělesnosti. Proto jsou zde vytyčeny krizové momenty, které je nutné překonat. Další část kapitoly se zabývala problémy ve vztahu k vlastnímu tělu. K těm dochází, není – li ontogenetický vývoj vztahu k vlastnímu tělu plynulý, a pokud zde vzniknou nějaké poruchy tělesného schématu. Těmito poruchami je sebepoškozování, poruchy příjmu potravy a vůbec jakékoliv nedůstojné nakládání s vlastním tělem, ne – li dokonce jeho trestání. Kapitolu uzavírá zamyšlení nad tím, zdali je moţné nějak vyřešit problémy sebepřijetí a co můţe společnost udělat pro omezení problémových vztahů jedince s vlastním tělem.

Seznam literatury

ARISTOTELÉS: O duši. 2. nezm. vyd. Praha: Rezek, 1995. 297 str. ISBN: 80-901796-4-9

BUDIL, I. T.: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 4. vyd. Praha: Triton, 2003. 294 str. ISBN: 80-7254-321-0

ČINÁTLOVÁ, B.: Příběh těla. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská s.r.o. 2009. 224 str. ISBN: 978-80-87053-36-2

DESCARTES, R.: Meditationes de prima philosophia. Meditace o první filosofii. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2001. 127 str. ISBN: 80-7298-036-X

GILBERT, S.: Tattoo history: A source book, 1. ed. New York: Juno Books, 2001. 216 str. ISBN: 978-1-890451-06-6

GROGAN, S.: Body Image: Psychologie nespokojenosti s vlastním tělem. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2000, 184 str. ISBN: 80-7169-907-1

HEGEL, G. W. F.: Estetika. Svazek první. 1.vyd. Praha: Odeon, 1966. 437 str. ISBN: není

HOGENOVÁ, A.: K fenoménu pohybu a myšlení. 1. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2006. 340 str. ISBN: 80-86861-72-4

KANT, I.: Kritika soudnosti. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975. 273 str. ISBN: není

LARRATT, S.: Body Modification Interwiews 1995 – 2008. Creative Commons Atribution. 458 str. další údaje nejsou v knize uvedeny.

LE GOFF, J., TRUONG, N.: Tělo ve středověké kultuře. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 155 str. ISBN: 80-7021-826-6

LÉVI – STRAUSS, C.: Smutné tropy. 1.vyd. Praha: Odeon, 1966. 291 str. ISBN: není

MERLEAU – PONTY, M.: Svět vnímání. 1.vyd. Praha: OIKOYMENH, 2008. 79 str. ISBN: 978-60-7298-287-5

MERLEAU – PONTY, M.: Viditelné a neviditelné. 2. opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2004. 278 str. ISBN: 80-7298-098-X

PATOČKA, J.: Aristotelés. Přednášky z antické filosofie. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1994. 128 str. ISBN: 80-7021-067-2

PATOČKA, J.: Tělo, společenství, jazyk, svět. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1995, 203 str. ISBN: 80-85241-90-0

PONĚŠICKÝ, J.: Člověk a jeho postavení ve světě. Filosofické otázky – psychologické odpovědi s příspěvky Anny Hogenové, Jaroslava Koti a Jana Sokola. 1. vyd. Praha: TRITON, 2006. 266 str. ISBN: 80-7254-861-1

RYCHLÍK, M.: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 350 str. ISBN: 80-7106-780-6

VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. rozš. a přeprac. vyd. Praha: Portál, 2004. 872 str. ISBN: 80-7178-802-3

VÁGNEROVÁ, M.: Základy psychologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004. 356 str. ISBN: 80-246-0841-3

ZÁTKA, V.: Kantova teorie estetiky. 2. nezm. vyd. Praha: FILOSOFIA, 1995. 160 str. ISBN: 80-7007-071-4

Internetové zdroje

Lidstvo v 67 kapitolách [online] c2010 dostupné z URL: http://www.ceskapozice.cz/blog/martin-rychlik/lidstvo-v-67-kapitolach. [cit.2011-3-1].

Sebepoškozování [online] c2011 dostupné z URL: http://www.szs-pardubice.cz/sebeposkozovani.htm [cit.2011-3-1].

ABZ Slovník cizích slov [online] c2005-2006 dostupné z URL: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/mutilace [cit.2011-3-1].

Wikipedia [online] dostupné z URL: http://en.wikipedia.org/wiki/Body_modification [cit.2011-3-1].

Prolínání světů [online] dostupné z URL: http://www.fysis.cz/filosofiecz/texty/krato/krato.pdf [cit.2011-4-7].

K fenomenologii těla a pohybu [online] c2007 dostupné z URL: http://sffp.sweb.cz/archiv/hogenova.htm [cit.2011-4-7].

Uloţ to [online] dostupné z URL: www.uloz.to/7115492/ebook-platon-faidon-pdf [cit.2011-4-7].

Platónova kosmologie a učení o duši [online] c2009 dostupné z URL: http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/platon%28paral%29.html [cit.2011-4-7].

Tělové schéma - moţnosti ovlivnění pohybovou aktivitou [online] c2004 dostupné z URL: http://www.bodybuilding.cz/stackeova/telove_schema- moznosti_ovlivneni_pohybovou_aktivitou.htm [cit.2011-4-7].

Wikipedia [online] dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tetov%C3%A1n%C3%AD [cit.2011-3-6].

Encyclopedia [online] c2011 dostupné z URL: http://www.encyclopedia.com/topic/tattoo.aspx [cit.2011-3-6].

Encyklopedie Vševěd [online] c2005 dostupné z URL: http://encyklopedie.vseved.cz/tetov%C3%A1n%C3%AD [cit.2011-3-6].

Pain Art -Piercing [online] dostupné z URL: http://www.painart.cz/Piercing%20u%C5%A1i|Typy%20piercing%C5%AF/en cyklopedie/ [cit.2011-3-6].

Skarifikace aneb Kdyţ jsou jizvy krásné [online] dostupné z URL: http://www.painart.cz/17/clanky/zobrazit [cit.2011-3-6].

Tongue split aneb Kdyţ jsou dva jazyky lepší neţ jeden [online] dostupné z URL: http://www.topzine.cz/tongue-split-aneb-dva-jazyky-jsou-lepsi-nez-jeden/ [cit.2011-3-6].

Historie piercingu aneb jeho zrození[online] c2008 dostupné z URL: http://www.bodyartmag.cz/historie-piercingu-aneb-jeho- zrozen%C3%AD,93.html [cit.2011-3-6].

Svátek Thaipusam právě dnes [online] c2007 dostupné z URL: http://www.hedvabnastezka.cz/cestopisy/hinduisticky-svatek-thaipusam- prave-dnes [cit.2011-3-6].

ABZ Slovník cizích slov [online] c2005 - 2006 dostupné z URL: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/stigma [cit.2011-3-6].

Kůţe staţená z ţivého člověka [online] c2007 dostupné z URL: http://www.vesmir.cz/files/file/fid/1692/aid/1480 [cit.2011-3-23].

Typy závěsů [online] c2010 dostupné z URL: http://www.hell.cz/suspension/typy-zavesu/ [cit.2011-3-23].

O Kee Pa: Náboţenské obřady a další zvyky mandanů [online] c2008 dostupné z URL: http://www.bodyartmag.cz/o-kee-pa-n%C3%81bo%C5%BDensk%C3%89- ob%C5%98ady;-a-dal%C5%A0%C3%8D-zvyky-mandan%C5%AE,222.html [cit.2011-3-23].

Co je bolest? [online] c2007 dostupné z URL: http://www.janssen-cilag.cz/disease/detail.jhtml?itemname=pain_about [cit.2011-3-23].

Wikipedia [online] dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Interview_%28sociologie%29 [cit.2011-4-13].

Wikipedia [online] dostupné z URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kvalitativn%C3%AD_v%C3%BDzkum [cit.2011-4-13].

Kvalitativní výzkum [online] c2011 dostupné z URL: http://www.augur-consulting.cz/metody/kvalitativni-vyzkum.html [cit.2011-4-13].

Anabolické steroid zákeřně nicí lidské zdraví [online] c2004 dostupné z URL: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2004082133 [cit.2011-4-13].

ZDN [online] c2007 - 2011 dostupné z URL: http://www.zdn.cz/clanek/postgradualni-medicina/poruchy-prijmu-potravy-a- obezita-rozvoj-novych-diagnostickych-a-terapeutickych-pristupu-457927 [cit.2011-4-13].

Bigorexie [online] c2002 - 2010 dostupné z URL: http://www.anabell.cz/index.php/clanky-a-vase-pribehy/poruchy-prijmu- potravy/16-ideal-krasy/207-bigorexie [cit.2011-4-13].

MKN 10 [online] c2010 dostupné z URL: http://www.uzis.cz/cz/mkn/F50-F59.html [cit.2011-4-13].

Způsoby sebepoškozování [online] c2003 dostupné z URL: http://psychologie.doktorka.cz/zpusoby-sebeposkozovani/ [cit.2011-4-13].

Anně Hogenové (blahopřání) [online] c2006 dostupné z URL: http://userweb.pedf.cuni.cz/paideia/index.php?sid=3&lng=cs&lsn=10&jiid=11 &jcid=79 [cit.2011-4-13].

Ostatní

Blatová M. Chování člověka a jeho odraz ve zdobení lidského těla tetováním. Praha: UK (PřF) 1995

Art Magazín Tetování: číslo 5/2003. Ročník IV

Přednášky Tělo a tělesnost prof. Hogenové probíhající v zimním semestru a. r. 2009/2010

Přednáška Moderní suspension přednášejícího SHE-MONa, která proběhla 12. 9. 2010 v Cross Clubu