Revize Jurské Amonitové Fauny Z Moravského Krasu a Brna Diplomová Práce

Home , Haploceratoidea, Hecticoceratinae, Lamberticeras

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

Revize jurské amonitové fauny z Moravského krasu a Brna Diplomová práce

Bc. Petr Hykš

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kumpan, Ph.D.

Ústav geologických věd obor Geologie

Brno 2020

Bibliografický záznam

Autor: Bc. Petr Hykš Přírodovědecká fakulta Masarykova univerzita Ústav geologických věd Název práce: Revize jurské amonitové fauny z Moravského krasu a Brna Studijní program: PřF N-GE Geologie, magisterský studijní program Studijní obor: Geologie Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kumpan, Ph.D. Rok: 2020 Počet stran: 70+15 Klíčová slova: Český masiv, callov, oxford, amoniti, taxonomie, biostratigrafie, provincialismus, paleogeografie

Bibliographic record

Author: Bc. Petr Hykš Faculty of Science Masaryk University Department of Geological Sciences Title of Thesis: Revision of Jurassic ammonite fauna from the Moravian Karst and Brno Degree Programme: PřF N-GE Geology, Master's degree programme Field of Study: Geology Supervisor: Mgr. Tomáš Kumpan, Ph.D. Year: 2020 Number of Pages: 70+15 Keywords: Bohemian Massif, Callovian, Oxfordian, ammonites, taxonomy, biostratigraphy, provincialism, paleogeography

Abstrakt

Diplomová práce je zaměřena na taxonomickou revizi středně a pozdně jurských (callov-oxford) amonitů (Ammonitida), skupinu vymřelých hlavonožců z řad amonoidů (Ammonoidea). Studováni byli především amoniti z jurských vápenců na lokalitách Brno-Hády a Olomučany. Přesné stáří jurských vrstev na těchto lokalitách, především v měřítku amonitových zón a subzón, nebylo doposud jednoznačně určeno. Vzhledem k tomu, že amoniti z těchto lokalit byli zpracovávaní naposledy před mnoha dekádami a poznání jejich taxonomie a biostratigrafie vyznamně pokročilo, vyvstala potřeba provést revizi. Na předešlé výzkumy bylo navázáno moderním zpracováním amonitů zohledňujícím vnitrodruhovou variaci a sexuální dimorfismus. Soubor studovaných amonitů je tvořen z části historickými nálezy uloženými v univerzitních a muzejních sbírkách a z části soudobými nálezy autora, jeho kolegů a místních sběratelů. Studováni byli amoniti mediteránní a submediteránní provincie panthalassa-tethydní říše (Phyllo- ceratidae, Perisphinctidae, Peltoceratidae, Aspidoceratidae a Oppeliidae) i amoniti původem z boreální provincie euroboreální říše (Cardioceratidae). Celkem bylo determinováno 19 taxonů amonitů, z nichž některé nebyly z těchto lokalit doposud známy. Například stratigraficky významné pozdně callovské druhy Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum a Quenstedtoceras praelamberti nebo raně oxfordské druhy Cardioceras (Pavloviceras) scarburgense a Peltoceratoides (P.) constantii. Tyto nálezy jsou zde srovnány a diskutovány s ohledem na předchozí výzkumy v kontextu nejnovějších poznatků o taxonomii, biostratigrafii, paleoekologii a bioprovincialismu amonitů. Dále je představen objev nové sedimentární facie, lumachel schránek amonitů Phylloceras sp. nejasného stáří. Z lokalit Olomučany a Rudice-Seč byly poprvé představeny nálezy aptychů, taxony Lamellaptychus cf. lamellosus a Laevaptychus sp. Srovnáním taxonů amonitů známých z moravské a severočeské platformní jury bylo zjištěno, že společných taxonů je minimum, což příliš nepodporuje tradiční představy o průlivu spojujícím obě oblasti mořskou cestou vedoucí přes Český masiv.

Abstract

This thesis aims to present a taxonomical revision of Middle and Late Jurassic (Callovian-Oxfordian) ammonites (Ammonitida), group of extinct ammonoid cephalopods (Ammonoidea). Most of the studied ammonites were found in Jurassic limestones of localities Brno-Hády and Olomučany. The exact age of Jurassic strata, especially in scale of ammonite zones and subzones, was not sufficiently demonstrated yet. New revision is necessary due to the advancements in ammonite taxonomy and biostratigraphy, given that the last revision of ammonites from the studied localities was conducted several decades ago. Previous studies are followed with attention to intraspecific variability and sexual dimorphism of ammonites. The studied material comprises both historical specimens deposited in university and museum collections and by recent specimens collected by the author, his colleagues and local fossil collectors. Studied amonites represent Mediterranean and Submediterranean Province taxa of Tethys-Panthalassa Realm (Phyllo- ceratidae, Perisphinctidae, Peltoceratidae, Aspidoceratidae and Oppeliidae) and Boreal Provinces taxa of Euro-boreal Realm (Cardioceratidae). In total, 19 taxa of ammonites were determined, some of which were not known from the studied sites before, e.g. stratigraphicaly important Callovian species Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum and Quenstedtoceras praelamberti as well as Lower Oxfordian Cardioceras (Pavloviceras) scarburgense and Peltoceratoides (P.) constantii. Determined specimens are compared and discussed with respect to previous studies, as well as in context of the current advancements in ammonite taxonomy, biostratigraphy, paleoecology and bioprovincialism. Aptychi from Olomučany and Rudice- Seč are presented for the first time, represented by taxa Lamellaptychus cf. lamellosus and Laevaptychus sp. Presented is also discovery of a new sedimentary facies, Phylloceras sp. ammonite coquina of unknown age. List of all ammonite taxa known from Moravian platform Jurassic shows minimal overlap with ammonite taxa described from northern Bohemia, not supporting the traditional hypothesis about narrow strait connecting the two areas via marine seaway across Bohemian Massif.

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem svoji diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením vedoucího práce s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.

V Brně 14. července 2020 ...... Bc. Petr Hykš

Poděkování

Chtěl bych zde poděkovat mým rodičům za velkou podporu a Tomáši Kumpanovi za vedení práce a přátelskou podporu. Jsem zavázán Andrzejovi Wierzbowskému, Pavlu Bosákovi, Zdeňku Vašíčkovi, Janu Schlöglovi, Miroslavu Bubíkovi a Ronaldu Nádaskayovi za konzultace, literaturu a cenné komentáře k obsahu. Za přístup ke geologické sbírce univerzity ve Vídni děkuji Michaelu Wagreichovi. Za společnou cestu do Vídně děkuji Zdeňku Galbovi a Pavlu Bartákovi. S dokumentací sbírek Moravského zemského muzea mi velice pomohli Jakub Březina a Gabriela Calábková; rád vzpomínám na několik společně strávených dní na přelomu července a srpna roku 2019. Jaroslavu Šamánkovi děkuji za přístup ke sbírkám Masarykovy univerzity. Řada studovaných exemplářů pochází od sběratelů a mých blízkých přátel, kterým chci tímto projevit velký dík za důvěru, vstřícnost, přátelskou podporu a motivaci. Mnozí z nich jsou důkazem toho, že sběr fosilií, je-li prováděn s rozumem, může přispět vědeckému poznání. Jmenovitě jsou to: Tomáš Viktorýn, Zdeněk Galba, Ján Fajčák, Radek Votava, Lubomír Svoboda, Pavel Drlík, Jirka Staněk, Radek Šikula a Jaroslav Horák. Cením si společně stráveného času v terénu a děkuji vám za pomoc ve zdolávání olomučanské jury v teoretickém i praktickém smyslu. Za možnost studia nálezů amonitů děkuji Davidu Varnerovi, Petru Gadasovi a Tomáši Turkovi. Ještě jednou děkuji Tomáši Kumpanovi, Zdeňku Galbovi a Jakubu Březinovi, ale i Vojtěchu Cíglerovi a Michalovi Březovskému, díky kterým byl zdokumentován nejeden vědecky cenný profil. V neposlední řadě děkuji mým nerozlučným přátelům, Kamile Ottomanské a Pavlu Bartákovi, za porozumění, podporu a cenné příspěvky k obsahu.

Obsah 1. Úvod ...... 11 2. Geologie a stratigrafie jury na Českém masivu ...... 11 2.1 Brněnská jura ...... 12 2.2 Olomučanská jura ...... 14 2.3 Severočeská jura ...... 18 3. Terminologie a metodika ...... 19 4. Systematická část ...... 22 5. Diskuse...... 37 5.1 Taxonomie a biostratigrafie ...... 37 5.2 Provincialismus ...... 50 5.3 Paleogeografie ...... 51 5.4 Faunistické srovnání lokalit ...... 53 5.4.1 Olomučany ...... 53 5.4.2 Hády ...... 57 5.4.3 Švédské šance ...... 58 5.4.4 Stránská skála ...... 58 5.4.5 Severočeská jura ...... 59 5.4.6 Cetechovická jura ...... 59 6. Závěr ...... 59 7. Seznam literatury ...... 60

1. Úvod Od konce střední jury po pozdní juru byla většina evropského kontinentu zalita mělkým, epikontinentálním mořem. V okolí Brna a Olomučan v Moravském krasu leží jedny z nejvýznamnějších jurských lokalit na Českém masivu. Z paleobiogeografického hlediska náležely k submediteránní provincii panthalassa-tethydní říše představující šelfový okraj oceánu Tethys (Matyja & Wierzbowski 1995). V tomto období byla submediteránní provincie obývána diverzifikovanou amonitovou faunou charakterizovanou především podřády amonitů Perisphinctina a Haploceratina, v menší míře také spíše mediteránními podřády Phylloceratina a Lytoceratina a příležitostně do ní pronikali i cardioceratidní amoniti podřádu Ammonitina původem z boreální provincie euroboreální říše (Matyja & Wierzbowski 1995; Westermann 2000; Callomon 2003). Amoniti z jurských lokalit v okolí Brna byli studováni zejména Uhligem (1881) a Oppenheimerem (1907, 1926, 1932). Od té doby se jimi však nikdo takto detailně nezabýval. Revize jurských amonitů z těchto lokalit byla rozpracována Vašíčkem (1973), avšak mnohé nálezy zůstaly nerevidované. Revize amonitů je nutným krokem k modernímu detailnímu stratigrafickému zpracování moravských platformních lokalit. Cílem této práce bylo zdokumentovat nejlépe dochované a nejsnáze určitelné zástupce různých skupin amonitů z moravské platformní jury. Studovaný materiál pochází ze sbírek Moravského zemského muzea, Ústavu geologických věd Masarykovy univerzity, Institutu Geodynamiky a Sedimentologie Vídeňské univerzity, České geologické služby a ze soukromých sbírek. Pozornost byla zaměřena především na cardioceratidní faunu, ale i na phylloceratidy, perisphinctidy, peltoceratidy, aspidoceratidy, oppeliidy a na nálezy aptychů. Studovaný materiál je srovnáván s nálezy dřívějších autorů s ohledem na nejnovější poznatky o vnitrodruhové variaci a sexuálním dimorfismu jurských amonitů.

2. Geologie a stratigrafie jury na Českém masivu K ukládání jurských sedimentů na území ČR docházelo v rámci platformního vývoje Českého masivu, proto jsou řazeny k jeho platformnímu pokryvu. Platformním pokryvem rozumíme sedimenty svrchního karbonu a mladší, které byly ukládány na již poměrně stabilním podloží, které nebylo během pozdějších orogenezí významně tektonicky ovlivněno. Platformní jurské sedimenty vystupují na povrch v mnoho okolních státech, často v podobě rozsáhlých výchozů (například ve Francii, v Německu a Polsku; Pieńkowski et al. 2008). Na území ČR dosahují největšího horizontálního, vertikálního i časového měřítka jurské sedimenty na jv. svazích Českého masivu, které jsou zakryty sedimenty karpatské předhlubně a příkrovy Západních Karpat, a které lze studovat pouze ve vrtech (Vašíček 1974, 1975, 1977, 1980, 1981; Adámek 2005). Sedimentace platformního jurského pokryvu na jv. svazích Českého masivu začala ve střední juře (bajok-bathon) ukládáním terestrických a deltových usazenin, později na ni navázala sedimentace mořská (callov-tithon), která trvala až do křídy (Adámek 2005, Nehyba & Opletal 2016). Platformní jurský pokryv na Moravě vystupuje na povrch pouze v okolí Brna a Olomučan (svrchní callov - spodní kimmeridž, Uhlig 1881). V omezené míře lze (para)autochtonní juru studovat ještě v severních Čechách, na několika málo lokalitách v okolí obcí Kopec, Brtníky, Kyjov a Doubice, kam byly jurské usazeniny, převážně vápence a dolomity, tektonicky vyvlečeny v obráceném vrstevním sledu podél lužického zlomu (Bruder 1881; Hrbek 2014; Geist 2018). Jsou především oxfordského a kimmeridžského, možná

11 callovského až tithonského stáří (Bruder 1887; Hrbek 2014; Holcová & Holcová 2018). Výskyty této jury v podloží české křídové pánve nepokračují. Jurský platformní pokryv byl, až na zmíněné relikty (obr. 1) a na jv. svahy Českého masivu, za posledních asi 150 milionů let, zcela rozrušen (Dvořák et al. 1993).

Obr. 1 – Hlavní povrchové výskyty jury na Českém masivu (podle Cháb et al. 2007). Kromě lokalit platformní jury je třeba zmínit také výchozy alochtonní jury, která byla zapracována do stavby příkrovů ždánické, račanské a slezské jednotky Západních Karpat. Příkladem mohou být Pavlovské vrchy a výskyty v okolí Cetechovic a Štramberka (Neumayr 1870; Neumann 1907). 2.1 Brněnská jura Autochtonní jurský platformní pokryv Českého masivu dnes vystupuje na povrch především v okolí Brna, na elevacích Hády, Bílá hora (také známá jako Nová hora) a Stránská skála. Dříve byly jurské odkryvy také na Švédských šancích (Švédských valech). Eliášem (1981) byly lokality brněnské jury řazeny ke třem faciím: karbonátová platforma (Švédské šance), šelfová laguna (Bílá hora a Hády) a k facii přechodné (Stránská skála). Nálezy amonitů z jury na území ČR pochází především z dob, kdy byly jurské vápence těženy pro stavební účely. Lom na Švédských šancích měl rozměry 30 x 50 x 6 m a těžba zde střídavě pokračovala ještě v druhé polovině 20. století (Polák 1956). Později byl lom zavezen a zastavěn. Také na Stránské skále dříve probíhala těžba, kterou je poznamenána především severní část lokality. Podloží jurských vápenců není známo, avšak předpokládá se, že jurské vápence leží na devonských vápencích nebo na proterozoických granitoidech brněnského masivu. Jurské vrstvy na Stránské skále jsou mocné asi 50-60 m a uklánějí se na jihozápad. Oppenheimerem (1926) i řadou dalších autorů (Koutek 1927; Eliáš 1981) byly rozlišovány tři litologické členy: 1) Nedokonale vrstevnaté

12 spodní rohovcové vápence, 2) krinoidové vápence a 3) deskovité až lavicovité svrchní rohovcové vápence. Na fosilní faunu byly nejbohatší spodní rohovcové vápence (Openheimer 1926). Amonity z lokalit Švédské šance a Stránská skála poprvé zpracoval Oppenheimer (1907, 1926), který zde popsal desítky nových druhů. Některé jím studované exempláře ze Švédských šancí, včetně několika holotypů, jsou součástí geologické sbírky Vídeňské univerzity. Oppenheimerem (1926) zpracovávaní amoniti ze Stránské skály měli být původně uloženi ve sbírkách MZM, ale Vašíčkem (1973) ani autorem této práce nalezeni nebyli. Ze všech amonitů, které Oppenheimer (1926) studoval, vyobrazil jen čtyři ze 17 druhů, čímž bude obtížné zbylé exempláře dohledat. Součástí sbírek MZM je však řada amonitů z těchto lokalit od mnoha dalších nálezců. Některé exempláře vyobrazené Oppenheimerem (1907) byly diskutovány Arkellem (1956) a část exemplářů z obou lokalit byla revidována Vašíčkem (1973). Podle výskytu druhu Perisphinctes (Dichotomosphinctes) wartae odpovídají nejstarší jurské uloženiny na Stránské skále i na Švédských šancích střednímu oxfordu, zónám Perisphinctes plicatilis a Gregoryceras transversarium. Zastoupena může být i raně kimmeridžská zóna bimammatum, která byla prokázána jen v případě amonitů ze Švédských šancí, a to indexovým druhem (Oppenheimer 1907; Vašíček 1973). Na nové nálezy amonitů dnes Švédské šance ani Stránská skála nejsou perspektivní. Také Bílá hora je na fosilie velmi chudá. Amonity zde nalezl pouze Melion (1852), který uvedl druh Perisphinctes biplex, jenž nalezl i na Stránské skále. Uhlig (1881) zde našel pouze korály. Na makrofosilie je bohatší hádecký lom, který leží na vrchu Hády v severovýchodní části města Brna, na jižní hranici Moravského krasu. V nejnižších etážích lomu jsou odkryty proterozoické granitoidy brněnského masivu, bazální polymiktní slepence řazené k devonu, vilémovické vápence (frasn) macošského souvrství a křtinské a hádsko-říčské vápence (famen) líšeňského souvrství (Hladil et al. 1987; Krmíček 2006). Na zvrásněný devon zde na nejvyšší etáži nasedají jurské vápence (oxford). V rámci předběžného stratigrafického výzkumu zde byly předběžně definovány dva litostratigrafické členy, a to spodní a svrchní člen (Bubík a Baldík 2011). I. Spodní člen má nejvyšší mocnost 8 m. Odpovídá bazálním vápencovým slepencům a detritickým vápencům sensu Eliáš (1969), miocénním slepencům sensu Kuboš (1982) a vápnitými slepencům a biodetritickým vápencům (sensu Bubík a Baldík 2011). Vystupuje především v jihovýchodní části nejvyšší etáže. Byl pravděpodobně ukládán v mělkomořském prostředí s přísunem materiálu z nedalekého pobřeží. Makrofauna je zastoupena především zbytky ostnokožců a mlžů (Kuboš 1982; Bubík & Baldík 2011), vzácně též mechovkami a abradovanými zuby žraloků (Hykš 2018). Amoniti zde zatím nalezeni nebyli. II. Svrchní člen má také nejvyšší mocnost 8 m. Odpovídá šedým silicifikovaným vápencům (sensu Eliáš 1969), silicifikovaným až dolomitizovaným vápencům (sensu Kuboš 1982) a rohovcovým vápencům (sensu Bubík & Baldík 2011). Z tohoto členu je řadou autorů (Makowsky 1894; Oppenheimer 1932; Kuboš et al. 1978; Kuboš 1980, 1981, 1982; Kočí 2002, 2007; Kočí et al. 2019; Bubík & Baldík 2011; Mikuláš & Bubík 2011; Gregorová 2013; Hykš 2018; Hykš & Kumpan 2019a,b) doloženo rozmanité společenstvo boreální i tethydní fauny, makrofauny i mikrofauny zahrnující plankton, nekton i bentos. Svrchní člen byl ukládán ve výrazně hlubším a otevřenějším moři, zřejmě v rámci klidnějšího a hlubšího prostředí šelfu (Bubík & Baldík 2011). Prohlubování prostředí bylo dokládáno vzrůstajícím podílem nektonu na úkor bentosu (Kuboš 1982), objevujícím se planktonem

(Bubík & Baldík 2011) a také zjemňováním sedimentů směrem do nadloží (Kuboš 1982; Bubík & Baldík 2011). K určení stáří jurských vápenců bylo dosud využito pouze metody biostratigrafie. Z mikrofosilií jsou nejdůležitější foraminifery. Předběžný stratigrafický výzkum na Hádech (Bubík & Baldík 2011) vycházel z určování foraminifer. Nalezeny byly hlavně bentické druhy indikující středně oxfordské stáří. Avšak v nejvyšších vrstvách roste zastoupení planktonických foraminifer Globuligerina oxfordiana indikujících stáří raně oxfordské (Bubík & Baldík 2011). Foraminifery tak přináší protichůdné výsledky. Významnými jurskými indexovými fosiliemi jsou amoniti. Na Hádech byli první neurčení amoniti nalezeni Makowskym (1894). První výčet druhů publikoval Oppenheimer (1932), který uvedl sedm taxonů amonitů bez dalších popisů či ilustrací. Byli to dva cardioceratidi Amoeboceras lorioli, A. alternans; perisphinctidi Perisphinctes brunensis a P. cf. pila; peltoceratid Peltoceratoides (Parawedekindia) arduennense; oppeliid Trimarginites trimarginatus a Protophites christoli, zástupce oechoptychiidů s netypickou morfologií schránky. Z doby aktivní těžby pochází několik paleontologických prací (Kuboš et al. 1978; Kuboš 1980, 1981, 1982), které navýšily počet druhů amonitů známých z této lokality téměř na dvojnásobek. Na základě určených amonitů řadili jak Oppenheimer (1932) tak i Kuboš (1982) jurské vrstvy na Hádech ke středně oxfordské zóně transversarium. Nejnovější stratigraficky významné nálezy zahrují raně oxfordský Peltoceratoides (Parawedekindia) arduennense (nalezený již Oppenheimerem 1932) a středně oxfordský Cardioceras (Vertebriceras) densiplicatum (Hykš 2018; Hykš & Kumpan 2019a,b). 2.2 Olomučanská jura Jurské (para)autochtonní sedimenty šelfové laguny byly zachovány i v oblasti Moravského krasu. Nalezeny byly v okolí Olomučan, Habrůvky, Rudice a Babic (Eliáš 1981). Obec Olomučany leží v Moravském krasu, asi 5 km jihovýchodně od Blanska. Jurské sedimenty zde byly před erozí ochráněny zaklesnutím podél blanenského prolomu (Uhlig 1881; Bubík & Gilíková 2013). Nasedají zde na proterozoické granitoidy brněnského masivu, případně na devonské lažánecké vápence pod nerovným transgresivním povrchem, který se může výškově lišit až o 15 metrů (Uhlig 1881). Na fosilie velmi bohaté vrstvy v okolí Olomučan byly známy mnohým dřívějším badatelům. Ještě před Uhligem (1880, 1881) se o nich zmínil například Reichenbach (1834; non vidi, fide Tausch 1895). Dlouho však byly považovány za sedimenty křídového stáří. První, kdo odhalil jejich jurskou povahu, byl Buch, který v nepublikované práci: „Bemerkungen über die südöstlichen Gebirge von Deutschland“ zmínil výskyt jurských amonitů z Olomučan. Zmínil se o něm Beyrich (1844, str. 51; non vidi, fide Tausch 1895), který následně okolí Olomučan navštívil a prokázal zde přítomnost jurských hornin. Dále je třeba vyzdvihnout práci Reusse (1854). Jak zmínil Tausch (1895), Reuss (1854) se zdejší jurou zabýval v době, kdy v okolí Olomučan existovalo velké množství lomů a odkryvů. Díky tomu byl zřejmě prvním a zatím posledním, kdo zde nalezl amonita Quenstedtoceras lamberti, indexový druh zóny a subzóny lamberti nejvyššího callovu (nejvyšší střední jury). Reuss (1854) v Olomučanech rozlišoval dva jurské členy: mocnější spodní člen tvořený zpevněnými horninami vystupujícími v okolí obce a plošně mnohem rozsáhlejší svrchní nezpevněný člen sahající až do okolí Rudice a Habrůvky. Nejobsáhlejší popis geologie olomučanské a brněnské jury najdeme v monografii Uhliga (1881), který v Olomučanech rozlišoval čtyři litologické členy. Vrstvy lambertiové (zóna lamberti), vrstvy cordátové s bílými vápenci (zóna cordatum),

14 vrstvy transversariové se světle žlutými vápenci (zóna transversarium) a vrstvy rudické (zóna bimmamatum). Určováním amonitů se dále zabýval Trauth (1904), který navázal na práci Uhliga (1881) a identifikoval 13 dalších taxonů amonitů. Mnohé z Uhligem (1881) a Trauthem (1904) determinovaných taxonů později nalezl i Oppenheimer (1907) v brněnské juře. Nejdetailnější mapování oblasti mezi Olomučany a Rudicí provedl Šváb (1961), který ve své diplomové práci stručně popsal a do mapy zakreslil 183 dokumentačních bodů. Tuto mapu však v současné době můžeme prohlásit za ztracenou a samotný popis dokumentačních bodů je tak téměř bezcenný. Nejdůležitějším poznatkem je objev horizontu na rozhraní prvního a druhého členu bohatého na fosilie hlavononožců (Šváb 1961). Další novodobá práce byla zaměřena na detailní popis profilů, sedimentologii a mikrofaciální analýzu (Hanzlíková & Bosák 1977). Tito autoři zde rozlišili čtyři mikrofacie a detailně se vyjádřili k průběhu sedimentace druhého členu (cordátových vrstev). Zjistili, že během raného oxfordu došlo k intenzivnímu rozvoji šelfu, k ukládání písčitých vápenců s glaukonitem a ke zrychlenému prohlubování moře, které bylo doprovázeno tvorbou silicifikovaných litoklastických vápenců. Ve středním oxfordu mělo moře největší hloubku a ukládala se pelagická mikrofacie rozpadavých písčitých vápenců. Poté následovala pomalá regrese, moře se postupně změlčovalo a ukládala se snadno korelovatelná spongiová mikrofacie. V maximu změlčování sedimentovaly jílovité vápence „opukového vzhledu“ s rohovci. Později byla regrese vystřídána opětovným prohlubováním moře za vzniku celistvých dolomitů (třetí člen, transversariové vrstvy). Vrstvy zachycující definitivní regresi jurského moře z Českého masivu nebyly v Olomučanech zaznamenány. Materiál přeplavený z těchto vrstev může být součástí rudických vrstev (Hanzlíková & Bosák 1977). Bosák (1978) tyto výsledky shrnul, nakreslil přehledný profil a detailněji pojednal o diagenezi a silicifikaci. Nalezl zde také typ horniny, která nebyla předchozími badateli zmíněna: brekcie s úlomky prokřemenělých vápenců, pravděpodobně kimmeridžského až tithonského stáří (Bosák 1978). Eliáš (1981) studoval jurské vrstvy na několika odkryvech na severovýchodě obce a porovnal je se situací v Brně a v severních Čechách. Uvedl, že jurské horniny byly ukládány v šelfové laguně, v zálivu či průlivu s normální salinitou a cirkulací (Eliáš 1981). Varner (1990) se ve své stručné zprávě dotkl mnoha témat, avšak amoniti v jeho práci příliš nefigurují. Byli mu však dobře známi velcí amoniti ze sbírek MZM, hojní perishinctidi, peltoceratidi a cardioceratidi. V rámci nejnovějšího stratigrafického výzkumu nalezli Bubík a Gilíková (2013) ztracené jádro vrtu O1, jehož litologický obsah srovnávali s výchozy v okolí Olomučan. Definovali tak čtyři mapovatelné položky náležící ke třem vrstevním členům: První člen, biodetritické vápence, byl pravděpodobně ukládán v příbřežní oblasti v dosahu bouřkového vlnění; druhý člen, spongolity a vrstevnaté rohovce, v sublitorálu relativně otevřeného moře a třetí člen, mikritické vápence, v klidném prostředí hlubšího litorálu relativně otevřeného moře (Bubík & Gilíková 2013). Vrt O1 zachytil devonské vápence, druhý a třetí jurský člen a rudické vrstvy. Autoři také upozornili na to, že zóna bimammatum, uváděná Uhligem (1881) z rudických vrstev, je v práci Hanzlíkové a Bosáka (1977) posunuta ze svrchní do střední části profilu. Jurský pokryv v okolí Olomučan zatím nebyl formálně rozdělen do souvrství. Lze jej shrnout následovně: I. Biodetritické vápence 1. členu (sensu Bubík & Gilíková 2013) s příměsí valounů nebo též okrové, bazální klastické vápence (sensu Bosák 1978). Někdy s převahou klastického materiálu a s pozitivní gradací (30 mm až 0,002 mm), jindy s převahou chemogenního materiálu (matrix + biodetrit, Bosák 1978). Uhlig (1881) poznamenal, že tyto vrstvy vyplňovaly terénní nerovnosti, a že transgresní báze má amplitudu i 15 m. Odpovídají

nejvyššímu doggeru nebo též lambertiovým vrstvám sensu Uhlig (1881). Byly řazeny k zóně lamberti (nejvyšší callov). Nejlépe vystupovaly na západní straně olomučanského údolí a přecházely až do krinoidových vápenců. Uhlig (1880, 1881) se o nich zmínil jako extrémně tvrdých, šedých, žlutých až hnědých a na čerstvém lomu namodralých vápencích s valouny křemene a s úlomky zvětralých granitoidů. Největší množství fosilií nalezl v opuštěném lomu, který byl následně zasypán zemědělskou půdou. Šváb (1961) je popsal jako nejvýše dva metry mocné, někdy jen několik centimetrů mocné vápnité slepence. Nalezl je v nadloží granitoidů brněnského masivu, kdy byly spíše žluté až hnědé, případně v nadloží devonu, kdy byly špinavě bílé. Často přecházely do pískovců. Obsahovaly klasty do velikosti 10 cm: špatně opracované granitoidy brněnského masivu a devonské vápence a dobře opracované křemenné valouny. Vápnitý tmel byl bohatý na zbytky lilijic. Místy nacházel i bloky krinoidových vápenců. Pozoroval pozitivní gradaci. Uvedl, že se často měnilo zastoupení valounů vůči tmelu, a že složení se měnilo vertikálně i laterálně. Nejlepší odkryv nalezl u potoka Žlíbek. Další výskyty v rokli na Raškách (s. od Olomučan), v nedokončené staré štole uprostřed obce, na Bačině (z. od Olomučan) a po obou stranách silnice 374 Olomučany – Josefov (jihovýchodně od Olomučan), kde byly do mapy zakresleny i Bosákem (1978). Ten je dále nalezl i ve středu obce, v zářezu cesty východně od Olomučan a v Hloubatém. (jv. od Olomučan). Uvedl celkovou mocnost až 12 m, avšak nikoli na základě jediného profilu (Pavel Bosák, ústní sdělení, 3. 6. 2020). Bubík a Gilíková (2013) tyto horniny nalezli pouze na lokalitě Olomučany – Žlíbek, kde měly mocnost 1,15 m. Nebyly však sledovány pod povrch, mohou tedy být mocnější a předpokládá se, že zde leží na devonských vápencích. Obsahují hojné makrofosilie: mlže a zbytky lilijic, méně často ježovky, mechovky, dále plže, solitérní korály, amonity, zuby žraloků a mořských plazů. Ukládaly se v příbřežní oblasti v dosahu bouřkového vlnění. Ve vrtu O1 tyto horniny zastiženy nebyly (Bubík & Gilíková 2013). II. Deskovité až hlíznaté spongolitické vápence až vápnité spongolity 2. členu (sensu Bubík & Gilíková 2013). Uhlig (1881) je řadil k zóně cordatum (vyšší spodní oxford), označoval je jako cordátové vrstvy. Právě z těchto vrstev měla dle Tausche (1895) pocházet většina nalezených fosilií. Mají také ze všech členů nejvyšší mocnost. Šváb (1961) tento člen nazýval cordátové pásmo a řadil sem i bazální šedozeleně zbarvené glaukonitické pískovce s velmi bohatou faunou a s valouny do 2,5 cm dobře opracovaného bílého a hnědavého křemene na bázi. Do nadloží přecházejí v lavicovité, deskovité až hlíznaté vápnité spongolity přípomínající křídové opuky s nerovnou bází. Bosákem (1978) byly tyto vrstvy chápány jako šedé, hnědě skvrnité deskovité písčité vápence (v olomučanském údolí a v Hloubatém) až šedé křemité brekcie s hnědým tmelem na sv. okraji Olomučan, které jsou místy laterálně zastupovány šedohnědými, páskovanými rohovci a ve vyšších částech přecházely do řasových vápenců (Bosák 1978). Směrem do nadloží vzrůstá zastoupení rudických geod. Leží na granitoidech brněnského masivu, na devonských vápencích nebo na starších jurských vrstvách prvního členu. Mají mocnost 10-15 m (Uhlig 1881), dle Bosáka (1978) až 30 m. Ve vrtu O1 měly mocnost 24 m. Do nadloží přecházejí v rohovcové vápence a dolomitizované vápnité spongolity (sensu Bubík & Gilíková 2013). III. Součásti druhého členu jsou též rohovcové vrstvy. Jsou srovnávány s šedými až béžovými vápenci s šedými až načervenalými čočkami a proužky rohovců (Bosák 1978).

Laterálně jsou střídány šedohnědými až páskovanými rohovci. Rohovce utvářejí desky až lavice v hlíznatých spongolitech mocné 7-30 cm, často obsahují křemité geody (Bubík & Gilíková 2013). Celková mocnost je 3-5 m. Vystupovaly v Hloubatém (Bosák 1978). Zastiženy byly i ve vrtu O1 (Bubík & Gilíková 2013). V celém litologickém členu se hojně vyskytují makrofosilie: hlavně amoniti, belemniti, mlži, plži, ramenonožci a ježovky. Hlíznaté spongolity se ukládaly v sublitorálu relativně otevřeného moře. Reprezentativní výchoz lze najít v lomu Hrubých (Bubík & Gilíková 2013). IV. Mikritové vápence 3. členu (sensu Bubík & Gilíková 2013) nebo též dolomitické vápence (sensu Bosák 1978) jsou světlé, celistvé až velmi jemnozrnné vápence protkané sítěmi kalcitových žilek a s kalcitovými i křemennými geodami a s poriferami (Reuss 1854). Uhligem (1881) byly vrstvy bohaté na fosilie porifer uváděny z jz., v. a s. okraje Olomučan, byly jím řazeny k zóně transversarium (vyšší střední oxford) a označovány jako transversariové vrstvy. Šváb (1961) je popsal jako šedé, šedohnědé, často skvrnité či křemité vápence. Uvedl, že vystupovaly pouze jako úlomky (bloky), hlavně po obou stranách silnice na Josefov. Bosákem (1978) byly nalezeny ve v. a z. části, ve výškách 410-425 m n. m., ve vyšších polohách byly tvořeny řasovými (sinicovými) vápenci. V jv. části Olomučan byly v jejich nadloží šedé jemnozrnné vápence s rohovci. Ve vrtu O1 a na výchozech v j. a jz. části Olomučan byla nalezena spongiová biostroma. Z makrofauny mají být vedle porifer zastoupeni též amoniti, mlži, plži a ramenonožci, vzácněji krabi. Nejvyšší mocnost je asi 21 m. Sedimentace tohoto členu probíhala v klidném prostředí sublitorálu otevřeného moře (Bosák 1978; Bubík & Gilíková 2013). Zvláštním členem jsou rudické vrstvy. Jejich typovou lokalitou je lom Rudice-Seč, kde mají charakteristickou podobu křemitých písků a kaolinických jílů s bloky jurských hornin, křemitých konkrecí (rudických geod) a limonitových konkrecí, jež byly těženy a zpracovávány již od 14. století. Mocnost rudických vrstev se velmi různí, lokálně mohla dosahovat 100 m (Uhlig 1881) i více než 120 m (Šváb 1961). Často vyplňují deprese v devonských vápencích. Severně od Býčí skály byly rudické vrstvy s bohatou jurskou redeponovanou faunou vymapovány Tauschem (1895), který poznamenal, že je charakteristické, že vápnité schránky byly silicifikovány. Panošem (1963) byly doloženy z okolí Suchdolu a Vavřince i na krasové plošině mezi Lažáneckým žlebem, Macochou, Sloupem a Holštejnem. Jsou také podstatnou složkou jeskynních výplní v Macošské oblasti (Panoš 1963). K jejich uložení došlo v křídě, jejich genezi popsal Dvořák (1953). Rudické vrstvy vystupují hlavně u obce Rudice a nasedají erozivně na granitoidy brněnského masivu nebo na devonské a jurské vápence (Reuss 1854). Typickou lokalitou je Rudice-Seč. Významným doprovodným prvkem olomučanské jury jsou rudické geody. Nejčastěji jsou bílé až skoro černé, někdy světle žluté nebo světle oranžové. Jedná se o konkrece chemogenně sedimentárního původu s rozličnými tvary a s charakteristicky vrásčitým povrchem. Jako rudické geody se označují jak „pravé“ geody s dutinou uvnitř, tak útvary bez dutiny. Jsou tvořeny různými varietami oxidu křemičitého (křišťál, ametyst, citrín, chalcedon, kašolong, karneol), vzácně i kalcitem a dalšími minerály a jsou běžnou složkou křídových rudických vrstev a pleistocénních říčních teras. Typickou lokalitou je Rudice-Seč, kde jsou tyto geody součástí rudických vrstev a kde mají velmi ostré, neohlazené hrany svědčící jen o velmi krátkém transportu. V Olomučanech jsou geody součástí nejvyšších poloh písčitých a dolomitizovaných

17 vápenců (Bosák 1978) a nalezeny byly i v jurských rohovcích a sluňácích (Varner 1990). Studiem výbrusů bylo zjištěno, že většina rudických geod vznikala v jurských mořských karbonátech, v dutinách po rozpouštějících se sulfátových (převážně anhydritových) konkrecích v podmínkách hypersalinní pórové vody během rané diageneze (Losos et al. 2000; Richterová et al. 2001). Podobně byl interpretován vznik geod obdobného tvaru, skulptace a chemického složení i z lokalit v USA (Tennessee, Kentucky) a ve Španělsku (Chowns & Elkins 1974; Milliken 1979; Garcia-Garmilla & Elorza 1996; Bustillo et al. 1999). Mnozí autoři zastávali jiný názor, že rudické geody vznikly prokřemeněním schránek nebo dutin po rozpuštěných fosiliích jurských mořských organismů, typicky porifer a ježovek (Mejzlík 1977; Horáková 2009). Mejzlík (1977) nalezl geodu, na jejímž vnějším povrchu byl otisk amonita i geodu, která představovala vnitřní výlitek ulity plže z rodu Pleurotomaria. Jednoznačně docházelo k prokřemenění dutin nebo částí schránek amonitů a mlžů (Bosák 1978; Varner 1990). Přestože ve výbrusech nikdy nebyly nalezeny struktury organického původu, nelze dle Bosáka (1978) popřít, že některé rudické geody vznikaly tímto způsobem. Důkazem má být skulptace a tvar geod připomínající tvary porifer. Z okolí Olomučan jsou známy také karbonátové konkrece (olomučanské a „novodvorské“ koblížky) s rovněž nejasnou genezí (Buriánek et al. 2016). 2.3 Severočeská jura Geologická situace v severních Čechách byla poprvé detailně popsána Lenzem (1870). Na povrch byla vyvlečena lužickým zlomem v podobě izolovaných bloků, které byly křehce i plasticky deformovány, místy výrazně dolomitizovány a vystupují v překoceném vrstevním sledu (Eliáš 1981). V dávné minulosti zde byly povrchové výskyty jurských karbonátů těženy v mnoha lůmcích, které postupně zanikly. Jednou z na amonity nejbohatších lokalit byl lom Šternberk poblíž obce Brtníky. Byl dobře známý Bruderovi (1881, 1882, 1886, 1887), který byl jedním z prvních badatelů, kteří zde tyto odkryvy studovali. Bruder (1881) zde rozlišoval dva členy: pestře zbarvené, tvrdé brachiopodové vápence (Brachiopoden-Kalke) a tmavě šedé, jemnozrnné amonitové vápence (Ammoniten-Kalke). Z pohledu této práce je nejvýznamnější publikací o severočeské juře Hrbkova (2011, 2014) revize historických sběrů amonitů ze sbírek Národního muzea a Univerzity Karlovy v Praze. Hrbek (2011) uvedl, že amoniti z lomu Šternberk dosahovali nejlepšího stavu zachování. Určil celkem 23 druhů, které představují alespoň 7 a nejvýše 9 amonitových zón; maximální rozsah vymezují zóny cordatum– hypselocyclum (raný oxford až raný kimmeridž). Sled jurských hornin odkrytých v lomu Šternberk lze charakterizovat takto: Nejstarší jurské horniny jsou brachiopodové vápence (raně kimmeridžská zóna bimammatum) s amonity Amaltheus uhligii a Haploceras falcula. Na nich ležela sterilní jílovitoslínitá vrstva („spongiový horizont“). Po hiátu sedimentovaly tmavé jíly s úlomky amonitových vápenců a s amonity Perisphinctes lictor a Progeronia sp. a konečně nejmladším jurským vrstevním členem odkrytým v lomu Šternberk byly amonitové vápence (zóna Streblites tenuilobatus), ze kterých je zachováno nejdiverzfikovanější společenstvo amonitů na lokalitě (Hrbek 2011). Vápnitý nanoplankton ze vzorků z lomu Šternberk a z Peškovy stráně u Kyjova indikuje, že mořská sedimentace zde po kimmeridži mohla pokračovat ještě po celý stupeň tithon (Holcová & Holcová 2016). Eliáš (1981) severočeskou juru dělil na souvrství brtnické a doubické:

I. Brtnické souvrství je nejvýše 14 m mocné (vrt Doubice 1) a je tvořeno vytříděnými, na bázi hrubě laminovanými klastickými sedimenty s šikmým zvrstvením: křemennými pískovci až slepenci. Na základě amonita Hecticoceras hecticum z lomu Šternberk (Bruder 1887) se u tohoto souvrství předpokládá středně až pozdně jurské stáří (?callov - spodní oxford). Brtnické souvrství představuje sedimenty příbřežní zóny s plážovými písky (Eliáš 1981). II. Doubické souvrství (doubické vápence a dolomity) dosahovalo mocnosti asi 100 m (Eliáš 1981) a je pozdně jurského stáří (oxford, kimmeridž a možná tithon), jak dokládá bohaté společenstvo amonitů (Bruder 1881, 1882, 1886, 1887; Hrbek 2011, 2014) a vápnitý nanoplankton (Holcová & Holcová 2016). Spodní část doubického souvrství se vyznačuje přísunem materiálu z kontinentu, směrem do nadloží klesá. Doubické souvrství sedimentovalo v šelfovém prostředí otevřeného moře s normální salinitou. V některých častech profilu byly nalezeny i kolapsové brekcie řazené k supratidální zóně (Eliáš 1981). Jurské sedimenty v severních Čechách byly do značné míry vytěženy a lůmky zasypány. V okolí Kyjova již žádné odkryvy nevystupují. Existující odkryvy, například ty v blízkosti obce Brtníky, jsou zanedbatelné – drobné, zarostlé a na makrofosilie chudé (Geist 2018, Valečka 2019). Vrtný průzkum vedený v české křídové pánvi již žádné další výskyty jurských sedimentů v podloží křídy neodhalil, pouze v blízkosti zmíněných lokalit. Lokálně vystupuje alochtonní jura podél lužického zlomu ještě v Německu, v blízkosti měst Hohnstein a Hinterhermsdorf. Tamní fauna však nedosahuje takové diverzity jako ta na české straně (Eliáš 1981; Chlupáč et al. 2011; Hrbek 2014; Geist 2018).

3. Terminologie a metodika Amoniti (Ammonitida) jsou skupinou amonoidů (Ammonoidea, obr. 2). Tradiční klasifikace amonoidů je založena na tvaru sutur a rozlišují se tři základní skupiny: paleozoičtí goniatiti, triasoví ceratiti se složitými laloky a jurští a křídoví amoniti se složitými sedly i laloky. Bohužel, tvary laloků a sedel nerespektují hranice těchto období a nejsou zcela vystihujícími znaky. Některé tvary se objevily „anomálně brzy“ nebo naopak setrvaly „příliš dlouho“. Příkladem mohou být triasoví arcestidní ceratitidi napodobující paleozoické goniatity nebo jurští Bouleiceratinae napodobující triasové ceratity. Zároveň můžeme u triasových amonoidů pozorovat i goniatititové sutury (např. u rodu Proavites) nebo amonitové sutury (např. u rodu Discoptychites; Monnet et al. 2015, fig. 2.9). Pro trias tolik typické ceratitové švy jsou zřejmě důsledkem adaptace na zvláštní životní podmínky, například na abnormální salinitu (Page 2008). Wedekind (1918 non vidi, fide Lacchia 2012) proto navrhl klasifikaci amonoidů podle hranic mezi útvary perm/trias a trias/jura. Rozlišoval tak paleozoické palaeoamonoidy, triasové mesoamonoidy a potriasové neoamonoidy. Chceme-li podle sutur rozlišovat různé amonoidy, lze využít počet laloků utvářejících primární sutury. Paleozoičtí goniatiti, prolecantidi a ceratiti mají 3, triasoví ceratiti a křídoví heteromorfní amonoidi (Ancyloceratina) mají 4, jurští a křídoví amoniti 5 a křídoví tetragoniti (Lytoceratina), kteří jsou považováni za nejvyspělejší amonoidy, mají 6 (Korn et al. 2003, fig. 8; Hoffman 2010). Page (1996) považoval za „konvenční“ amonity pouze evolučně vyspělejší amonoidy podřádů Ammonitina, Haploceratina a Perisphinctina.

Obr. 2 – Předpokládané evoluční vztahy mezi hlavními podřády amonoidů. Písmena pod chronostratigrafickou škálou jsou zkratky chronostratigrafických stupňů (podle Nishiguchi & Mapes 2008, Page 2008, Yacobucci 2015 a Cohen et al. 2018). Tato práce se týká evolučně poměrně vyspělých středně a pozdně jurských amonoidů se složitými suturami, převážně zástupců podřádů Phylloceratina, Ammonitina, Haploceratina a Perisphinctina. V této práci pro ně bude užíváno termínu amoniti. Taxonomie amonitů není ustálená a vzpamatovává se z těžkých ran způsobených typologickým přístupem prvních badatelů, kterými bylo pod vnitrodruhovou variací popsáno množství domnělých biologických druhů. Teprve Callomon (1985, str. 55) navrhl, aby se na amonity nalezené v jednom horizontu zpočátku vždy nahlíželo jako na variety jednoho biologického druhu. Variabilita schránek populace jednoho biologického druhu pak odpovídá normálnímu (Gaussovu) rozdělení. Využívá se statistické analýzy velkého souboru dobře zachovaných exemplářů, ideálně z jedné sedimentární vrstvy. Určování amonitů je náročné i proto, že se variabilita odráží také v ontogenezi a polymorfismu. Především u jurských amonitů je třeba zohlednit i pohlavní dimorfismus, který lze u mnohých taxonů sledovat rozdíly ve velikosti a v morfologii schránek (Callomon 1963; Kennedy & Cobban 1976). Platí, že makrokonchy, schránky považované za schránky samic, jsou zpravidla větší a u adultních jedinců se někdy utvářel poblíž ústí schránek límec (aperture collar). V případě mikrokonch, schránek považovaných za schránky samců a dosahujících často menších rozměrů, pozorujeme často bohatší ornamentaci a ústí zakončené rostrem nebo bočními výběžky (lateral lappets). Obě pohlaví jsou běžně separována do samostatných rodů nebo podrodů. V případech, kdy bylo možné podle velikosti nebo morfologických znaků usuzovat na pohlaví jedince, jsou v této práci rozlišovány makrokonchy [M] a mikrokonchy [m]. Především v synonymice je také naznačeno, jestli jsou srovnávány spíše závity juvenilních jedinců [juv.] nebo i vnější závity

20 dospělých jedinců [adu.]. U většiny studovaných nálezů nebyla dochována obývací komůrka. Pokud byla, je její začátek na vyobrazeních označen hvězdičkou. Převážná část studovaného materiálu představuje vnitřní závity původně rozměrnějších schránek. Měření bylo zaokrouhleno na celé milimetry a je jím míněna vždy maximální naměřená hodnota (D = průměr, U = průměr umbiliku, H = výška závitu, W = šířka závitu; podle obr. 3).

Obr. 3 – Anatomická terminologie užitá při popisu schránek (1A), vnitřních výlitků (jader) schránek (1B) a vnitřní stavby schránek amonitů (1C) a misek aptychu (2) (podle Schindewolf in Pek et al. 1996 a Zell et al. 2016). Změřeny byly nejlépe měřitelné a výrazně nedeformované, přednostně větší kusy. Zároveň jsou uvedeny i dva základní poměry těchto parametrů: relativní umbilikus [U/D] a relativní průřez [W/H], díky kterým lze srovnávat schránky v různém ontogenetickém vývoji. V tabulkách mohou být uvedena také modře podbarvená měření předešlých autorů jimi nalezených, příbuzných taxonů. Jejich měření (s výjimkou měření amonitů Uhligem 1881 a měření aptychů Kubošem 1982) byla přepočítána z procentuálního vyjádření. Červeně jsou podbarvena měření holotypových exemplářů. Materiál byl doplněn i novodobými nálezy aptychů. Jejich délka (L) byla měřena podél terminální strany, maximální šířka (W) pak v kolmém směru (podle obr. 3). Studovaný materiál je z části tvořen historickými sběry ze sbírek Ústavu geologických věd [ÚGV] Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Moravského zemského muzea [MZM] nebo Institutu Geodynamiky a Sedimentologie Vídeňské univerzity [IVU], který byl navštíven dne 13. 11. 2019. Často se jedná o historické nálezy, u nichž nejsou známy nálezové okolnosti. Jejich původní stratigrafickou pozici lze odhadnout podle publikací dřívějších badatelů nebo podle litologie a způsobu zachování. Zbylou část studovaného materiálu tvoří novodobé nálezy, které jsou součástí sbírky České geologické služby [ČGS] nebo soukromých sbírek označených podle iniciálů nálezců: Ján Fajčák [JF] a Lucie Fajčáková [LF], Jaroslav Šamánek [JŠ], Lubomír Svoboda [LS], Pavel Drlík [PD], Petr Gadas [PG] a autor [PH], Radek Votava [RV] a Tomáš Viktorýn [TV]. Nejlépe dochované aptychy a amoniti jsou vyobrazeni v přílohách (tab. 1-10). Pokud to zachování umožňovalo, byly podle fotek překresleny i průběhy sutur. Pouze v jednom případě, u exempláře Ge31508, je vykreslen kompozit dvou sousedících sutur. Sedla směřují vždy vzhůru a podél ventrálního okraje je vykreslena šipka směřující anteriorně.

Světle šedou barvou jsou znázorněny zaškrceniny, tmavě šedou mohou být znázorněna žebra a hrbolky. Fotografie byly upraveny v programech DPP a GIMP. Každému vyobrazenému a změřenému exempláři byl přidělen identifikátor, podle kterého je možné dohledat lokalitu a místo uložení (tab. 11). U exemplářů Moravského zemského muzea je identifikátorem inventární číslo. Nálezy věnováné muzeu, jenž zatím nemají inventární čísla, mají místo uložení v tabulce označené takto →MZM. V rámci diplomové práce byla vytvořena také tabulka taxonů amonitů známých z brněnské a olomučanské jury (tab. 12). Taxony byly aktualizovány podle moderní literatury a jsou v tabulce uváděny v nezkrácené podobě. Zaznačeny jsou i výskyty těchto taxonů v Cetechovicích a na lokalitách v severních Čechách.

4. Systematická část Aptychy Čeleď: neznámá (sensu Vašíček et al. 2012) Rod: Laevaptychus Trauth, 1927 Laevaptychus sp. Tab. 1, obr. A a C Diagnóza: Tlustostěnný aptych s charakteristicky porézní konvexní stranou misek, která připomíná kostry porifer (Vašíček et al. 2012). Stratigrafický rozsah: Podle výskytu Aspidoceratidae (svrchní callov-?kimmeridž; Rogov 2004a,b). Materiál: V roce 2016 byly Jakubem Březinou v bloku bílého jurského vápence (podobného psací křídě) v rudických vrstvách na lokalitě Rudice-Seč nalezeny výjimečně velké, spojené misky aptychu (tab 1, obr. C). Na snímku vystupují z horniny svou konvexní stranou. Ve stejném roce byly autorem nalezeny dvě menší, izolované misky na lokalitě Hády (Hykš 2018). Identifikátor L W T JB01 > 90 ~ 70 3 Ge32119 25 21 > 1 PH21 - - 3 Popis: Aptychy mají zhruba tvar zaobleného trojúhelníku. V případě aptychu Ge32119 je dochována pravá miska a v případě druhého aptychu není tvar jasně definován a nelze určit, zda jde o misku pravou nebo levou. Má však tloušťku až 3 mm. U exempláře JB01 bylo měření provedeno na levé (kompletnější) misce. Vnější okraj pravé misky je deformovaný nebo zcela rozrušený. Konvexní povrch misek aptychů je pokrytý nepravidelně rozmístěnými méně než půlmilimetrovými oválnými póry. Konkávní stranu lze popsat pouze na základě otisku misek největšího aptychu. Byla pokrytá koncentrickými přírůstkovými liniemi tvaru oblouků. Čeleď: Lamellaptychidae Měchová et al., 2010 Rod: Lamellaptychus Trauth, 1927 Lamellaptychus cf. lamellosus (Parkinson, 1811) Tab. 1, obr. B 2016 Lamellaptychus lamellosus – Zell et al., p. 528, fig. 7 (a1-a4) Diagnóza: Diagnostickým znakem je žebrování na konvexní straně misek (Zell et al. 2016).

Stratigrafický rozsah: Aptychy rodu Lamellaptychus jsou dobře známy ze spodní jury až spodní křídy (bajok-valangin, Zell et al. 2016). Materiál: Mezi měřeními exempláři jsou zahrnuty dva nové a dva dříve publikované nálezy z lomu Hády (Hykš & Kumpan 2019a,b). V Olomučanech byla nalezena kompletní pravá miska aptychu (PH18) vystupující svou konkávní stranou ze slínovce druhého členu spolu s částí schránky amonita Cardioceras (tab. 1, obr. B). Tyto nálezy jsou srovnávány s Kubošovým (1982) měřením jeho nálezů druhu L. lamellosus z lomu Hády (místo uložení neznámé). Identifikátor L W T PH16 - 8 - PH17 15 6,5 - PH18 15 6 - Lamellaptychus lamellosus 10,2 8 1 (Kuboš 1982) PH19 - 6 - Lamellaptychus lamellosus 8 5,5 2 (Kuboš 1982) PH20 - 4 - Popis: Konvexní strana aptychu se vyznačuje charakteristickým žebrováním. Podřád: Phylloceratina Arkell, 1950 Nadčeleď: Phylloceratoidea Zittel, 1884 Čeleď: Phylloceratidae Zittel, 1884 Podčeleď: Phylloceratinae Zittel, 1884 Rod: Phylloceras Suess, 1865 Phylloceras sp. Tab. 2, obr. A-D Diagnóza: Amoniti rodu Phylloceras mají silně involutně vinuté schránky s téměř zcela uzavřeným umbilikem. Závity mají průřez tvaru silně zploštěné elipsy. Na vnějším povrchu schránky jsou vyvinuty jemná, zahnutá nebo srpovitá žebra (striae), která se mohou poblíž umbiliku shlukovat. Jádra jsou většinou hladká (Wiedmann 1962, Murphy & Rodda 2006, Howarth 2020). Stratigrafický rozsah: Phylloceras má široký časový výskyt od rané jury po pozdní křídu (hettang-cenoman; Joly 2000; Howarth 2020). Materiál: Součástí sbírek MZM je mezi historickými sběry pod štítkem „Phylloceras sp.“ (Ge2759; tab 2, obr. A) uloženo velké jádro z Olomučan s částečně dochovanou schránkou. Tato schránka (Ge2759) je deformována kompakcí. Jiný exemplář (MZM44) dochovává nedeformovanou část ventrální schránky s šířkou W = 80 mm, v laterodorsální části mohla být schránka ještě širší. Na lokalitě Olomučany – Na Kopaninách byl v roce 2019 nalezen dobře zachovalý úlomek (tab. 2, obr. B) vnitřní části fragmokonu (PD01). S těmito amonity souvisí rovněž nálezy, které jsou dnes místními sběrateli označovány jako „fosilní guláš“ podle charakteristické vnitřní stavby (tab 2, obr. C-D). Všechny nové nálezy „fosilního guláše“ pochází z rudických vrstev, především z okolí Olomučan, ale i z lomu Rudice-Seč. Podobných, avšak převážně fragmentárních nálezů, je v depozitářích ÚGV a MZM i ve sbírkách sběratelů, především Pavla Drlíka, vícero. Na lokalitě Rudice-Seč byla Radkem Votavou nalezena část zvětralé schránky (původně dosahující průměru více než 300 mm), která se po vyjmutí ze

23 sedimentu rozpadla na několik drobnějších kusů. Schránka byla z části vyplněna ostrohrannými úlomky schránek a z části bílým jemnozrnným sedimentem. Volný prostor byl vyplněn hnědým chalcedonem. Nálezy „fosilních gulášů“ lze považovat za výplně schránek phylloceratidních amonitů, neboť po obou stranách je často dochována schránka laterálních částí závitu se souhlasně orientovaným a charakteristicky jemným žebrováním. Na některých exemplářích lze současně pozorovat i sutury (tab. 2, obr. A2). Součástí výplní mohou být i rudické geody s charakteristicky vrásčitým povrchem, které vystupují nad reliéf schránky (tab. 2, obr. D). Identifikátor D U H W U/D W/H Ge2759 545 18 310 - 0,03 - PD01 50 2 34 18 0,04 0,53 MZM44 - - - 80 - - Popis: Schránky jsou velmi involutní a charakteristicky jemně žebrované. Průřez je oválný, nejširší asi poblíž dorsálního okraje. Jemná žebra (striae) jsou jednoduchá, vedou od umbiliku až k ventrální části, kde se výrazně anteriorně stáčí, ale ventrálním okrajem procházejí kolmo. Na 1 cm připadá asi 5 žeber. Na jádrech se nezachovávají (vnitřní část schránek je hladká). Exemplář Ge2759 dosahoval největších rozměrů ze všech studovaných amonitů. Styl žebrování je dochován velmi dobře, pozorovat lze i phylloceratidní sutury a velmi úzký umbilikus (U/D = 0,03). Schránky těchto amonitů jsou často proděravěné, avšak ne v důsledku predace, neboť lze pozorovat sutury. Schránka musela být po uložení zachována, vyplněna sedimentem a až během diagenetických pochodů zde nejspíše došlo k lokálnímu rozpouštění schránek. Podčeleď: Calliphylloceratinae Spath, 1927 Rod: Sowerbyceras Parona & Bonarelli, 1895 Sowerbyceras cf. tortisulcatum (d’Orbigny, 1841) Tab. 3, obr. A-B 2013 Sowerbyceras cf. tortisulcatum – Courville et al., p. 34, pl. 1, fig. 1 2014 Sowerbyceras tortisulcatum – Raoufian et al., p. 321, pl. 4, figs. 3-4 2020 Sowerbyceras tortisulcatum – Howarth, p. 13, pl. 11, fig. 1a-d Diagnóza: Charakteristický je bikonkávní tvar zaškrcenin, které se periodicky opakují a objevují se na jádrech i na schránkách (Howarth 2020). Diagnostický je především tvar průřezu a poměr šířky závitu ku výšce závitu (W/H asi 0,75; Pompeckj 1893; Neumann 1907; Renz et al. 1975). Stratigrafický rozsah: Střední callov – kimmeridž (Grigore 2011; Raoufian et al. 2014). Materiál: Cekem tři jádra nalezená na Hádech, z nichž jedno (Ge32460) má zachovanou i podstatnou část schránky. Tyto nálezy jsou srovnávány s Oppeneheimerovým (1907) měřením jeho nálezu blízce příbuzného druhu S. protortisulcatum ze Švédských šancí (místo uložení neznámé). Identifikátor D U H W U/D W/H PH01 36 ~ 15 ~ 17 13 0,41 0,76 S. protortisulcatum 29 13,92 11,60 5,80 0,48 0,50 (Oppenheimer 1907) Ge32460 26 - - - - - JF01 19 - - - - - Popis: U obou vyobrazených exemplářů (tab. 3, obr. A-B) platí, že průřez je oválný a vinutí involutní. Výšku závitu ani umbilikus nelze přesně změřit. Na jádrech lze pozorovat sutury a

četné, poměrně nenápadné zaškrceniny, které jsou v lateroventrální části charakteristicky esovitě zahnuté, v dorsální části se jeví spíše přímé. Jádra i schránky jsou jinak hladké. Podčeleď: Ptychophylloceratinae Collignon, 1956 Rod: Ptychophylloceras Spath, 1927 Ptychophylloceras sp. Tab. 3, obr. C Diagnóza: Hladké nebo jen slabě žebrované, involutně vinuté, středně široké schránky s kulatým ventrálním okrajem a pozvolným dorsálním (umbilikálním) okrajem. Od umbiliku se táhne pět až deset zaškrcenin tvaru oblouku, které se na laterální části závitu rychle vytrácí. U některých forem se na ventrální straně utváří skupiny dvou až šesti žeber nebo drážek, které se zachovávají na schránkách i na jádrech. U předpokládaných makrokonch se utváří široce rozestoupená žebra, která u ventrální části směřují anteriorně (Howarth 2020). Stratigrafický rozsah: Stratigrafický rozsah rodu odpovídá spodní juře až svrchní křídě (toark- cenoman; Howarth 2020). Materiál: Jádro s obývací komůrkou nalezené v roce 2019 v Olomučanech – Na Kopaninách. Identifikátor D U H W U/D W/H PH02 65 12 32 24 0,18 0,75 Popis: Zachován je téměř kompletní prokřemenělý fragmokon a část obývací komůrky vyplněné jemnozrnným zelenožlutým sedimentem. Schránka je z větší části rozpuštěna a zachována je pouze v prostoru obývací komůrky. Její povrch se zdá být hladký. Vinutí je involutní, tvar průřezu je téměř kruhový (mírně dorsoventrálně protáhlý). Od předchozích se tento exemplář liší úplnou absencí ornamentace, o něco širším a rozevřenějším umbilikem a tvarem průřezu. Sutury jsou dobře patrné. Zaškrceniny pozorovány nebyly. Podřád: Ammonitina Hyatt, 1889 Nadčeleď: Stephanoceratoidea Neumayr, 1895 Čeleď: Cardioceratidae Siemiradzki, 1891 Podčeleď: Quenstedtoceratinae Meledina, 1977 Rod: Quenstedtoceras Hyatt, 1887 Quenstedtoceras praelamberti Douvillé, 1912 Tab. 4, obr. A 1991 Quenstedtoceras lamberti – Page, p. 109, pl. 17, figs. 7-8 [m] 2013 Quenstedtoceras praelamberti – Kiselev et al., p. 86, pl. 1, figs. 5-6 2013 Quenstedtoceras praelamberti – Courville et al., p. 56, pl. 19, fig. 4 [M] juv. 2017 Quenstedtoceras praelamberti – Howarth, p. 74, pl. 57, fig. f [m] 2018 Lamberticeras praelamberti – Kiselev & Rogov, p. 157, pl. 9, fig. 8 [M] Diagnóza: Diagnostická je přítomnost dvou jednoduchých vložených sekundárních žeber mezi dvěma jednoduchými primárními žebry (Page 1991). Stratigrafický rozsah: Biohorizont praelamberti, nejnižší ze subzóny lamberti zóny lamberti, nejvyšší callov, střední jura (Page et al. 2009). Materiál: Autorem byl v roce 2020 nalezen fragment fosfatizovaného jádra (PH03) na lokalitě Olomučany – Žlíbek, v asi 10 cm mocné vrstvě žlutošedých vápenců s křemennými valouny v těsném nadloží biodetritických vápenců.

Identifikátor D U H W U/D W/H PH03 - - 19 12 - 0,63 Popis: Jádro je involutně vinuté a má oválný průřez. Pimární žebra jsou jednoduchá a přímá, stáčí se až u ventrálního okraje anteriorním směrem. Sekundární žebra jsou vložená vždy po dvou, jednoduchá a mají obdobný tvar. Žebra končí na ventrálním okraji, kde se vždy dvě protější žebra spojují a společně utváří zámek. Zámky nejsou propojeny kýlem (tab. 4, obr. A). Podčeleď: Cardioceratinae Siemiradzki, 1891 Rod: Cardioceras Neumayr & Uhlig, 1881 Podrod: Cardioceras (Pavloviceras) Buckman, 1920 Cardioceras (Pavloviceras) scarburgense (Young & Bird, 1828) [m] Tab. 4, obr. B 1990 Cardioceras (Scarburgiceras) scarburgense – Gygi, p. 196, pl. 6, fig. 5 1991 Cardioceras (Pavloviceras) scarburgense – Page, p. 109, pl. 17, figs. 10-11 [m] 2000 Cardioceras (Scarburgiceras) scarburgense – Gygi, pl. 1, fig. 5 2013 Cardioceras (Scarburgiceras) cf. scarburgense – Courville et al., p. 58, pl. 21, fig. 6 [m] 2017 Cardioceras (Scarburgiceras) scarburgense – Howarth, p. 77, fig. 59 (1a-b) [m] Diagnóza: Charakteristicky zploštěné makrokonchy mají relativně přímá primární žebra, která na laterální části závitu slábnou. Sekundární žebra jsou ve lateroventrální části anteriorně zahnutá a sbíhají se v kýlu. Makrokonchy dospělců měří více než 200 mm v průměru, fragmokony 130-150 mm v průměru. Zploštěné mikrokonchy mají jemné žebrování, mikrokonchy s širšími závity mají vždy žebrování hrubší. Na kýlu hrubě žebrovaných forem (C. mariae) se navíc žebra sbíhají v zámcích (rib chevrons). Mikrokonchy dospělců měří kolem 50 mm v průměru, fragmokony 30-35 mm (Page 1991). U obou pohlaví je žebrování vyvinuto na fragmokonu i na obývací komůrce (Howarth 2017). Stratigrafický rozsah: Indexový druh subzóny scarburgense (zóna mariae, nejnižší spodní oxford; Page 1991). Materiál: Jedno jádro nalezené ve volném bloku na lokalitě Olomučany – pod hřbitovem. Identifikátor D U H W U/D W/H TV01 45 15 18 15 0,33 0,83 Popis: Involutně vinuté jádro má zhruba eliptický tvar průřezu. Na všech závitech lze pozorovat primární žebra, která se v polovině délky často dělí na dvě sekundární žebra (tab. 4, obr. B). Někdy jsou primární žebra jednoduchá a sekundární žebra vložená. Na lateroventrální části se žebra anteriorně stáčí. Na vnitřních závitech lze pozorovat velmi jemné žebrování a jemný, morfologicky nevýrazný kýl. Poslední polovina vnějšího závitu se naopak vyznačuje vcelku hrubým žebrováním sbíhajícím se na mírném hrbolku na kýlu. Vzdálenost mezi těmito hrbolky se postupně rozšiřuje až na 5 mm.

Podrod: Cardioceras (Cardioceras) Neumayr & Uhlig, 1881 Cardioceras (Cardioceras) cordatum (Sowerby, 1813) Tab. 4, obr. C-D a tab. 5, obr. A 1991 Cardioceras cordatum – Page, p. 117, pl. 19, figs. 13-14 [m] 1991 Cardioceras cordatum – Page, p. 119, pl. 20, figs. 1-2 [M] 2009 Cardioceras cordatum – Quereilhac et al., p. 14, pl. 1, figs. 1-8 [M,m] 2017 Cardioceras (Cardioceras) cordatum – Howarth, p. 77, fig. 59 (2a-b) [m]

2017 Cardioceras (Cardioceras) robustum – Howarth, p. 77, fig. 59 (2c) [M] Diagnóza: Makrokonchy mohou mít podobu zploštělých schránek s trojúhelníkovitým průřezem (C. galeiferum) nebo mohou mít širší průřez (C. costicardia). Vnitřní závity mají často vcelku široce oddělená primární žebra končící na hrbolcích. Sekundární žebra jsou v laterální části poblíž primárních žeber často vyvinuta slaběji než na kýlu. Makrokonchy dospělců měří více než 210 mm v průměru, fragmokony měří více než 150 mm. Typické mikrokonchy jsou vcelku evolutní se silnými laterálními hrbolky a jemnými sekundárními žebry, které vybíhají anteriorně a od primárních žeber se vychylují asi o 80° (C. persecans). Pouze jemně žebrované formy nemají vyvinuty hrbolky (C. (Plasmatoceras) plasticum). Mikrokonchy dospělců měří alespoň 45-50 mm v průměru, fragmokony asi 30-35 mm (Page 1991). Primární žebra končí asi v polovině závitu v místě, kde se utváří hrbolky. Zde se dělí na dvě sekundární žebra, která vybíhají anteriorně k lateroventrální části. Zde je doplňují žebra vložená. Na lateroventrálním okraji žebra slábnou, místy se dělá na žebra terciární. Žebra se poté sbíhají na vroubkovaném kýlu (Gygi 2000). Stratigrafický a rozsah: Subzóna cordatum zóny cordatum, spodní oxford (Page 1991). Materiál: Jedná se o nejhojněji zastoupený druh amonita v Olomučanech, nálezů byly k dispozici desítky. Změřeny byly nejkompletnější, největší nebo nejméně deformované exempláře. V souboru měřených kusů jsou také 3 exempláře z lokality Hády (PH04 a dva exempláře s číslem Ge32091). Jeden amonit byl nalezen při povrchovém sběru v lomu Rudice- Seč (RV01). Tyto nálezy jsou srovnávány s Trauthovým (1904) měřením jeho nálezů z Olomučan a Kubošovým (1982) měřením jeho nálezů z lomu Hády (místa uložení neznámá). Identifikátor D U H W U/D W/H ÚGV01 125 27 55 - 0,22 - Cardioceras cordatum 80 18 38 - 0,26 - (Trauth 1904) ÚGV07 77 22 28 - 0,29 - MZM18 74 24 24 - 0,32 - PH04 65 16 30 16 0,25 0,53 PH05 68 18 31 - 0,26 - Cardioceras cordatum 62 - 24,8 22,94 - 0,93 (Kuboš 1982) MZM23 57 27,5 21 - 0,48 - PH06 50 15 23 - 0,30 - MZM34 47 12 21 - 0,26 - PH07 39 12 16 - 0,31 - Cardioceras cordatum 37 11 15 - 0,30 - (Trauth 1904) Ge32091 (1) 32 11 13 10 0,34 0,77 ÚGV03 30 8 1,3 - 0,27 - MZM06 22 6 8 6 0,27 0,75 Ge32091 (2) 18 7 8 8 0,39 1,00 RV01 17 6 7 6 0,35 0,86 Cardioceras cordatum 14,5 - 5,95 5,08 - 0,85 (Kuboš 1982) Popis: Všechny fosilie charakterizuje především styl žebrování. Jednoduchá primární žebra jsou často střídána žebry, která se dělí na dvě žebra sekundární, případně jsou žebra sekundární pouze vložená a primárních žeber se nedotýkají ani na ně nenavazují. Někdy jsou na žebrech vyvinuty hrbolky. V jednom případě bylo dochováno i ústí schránky s výrazným rostrem (tab.

4, obr. D). Největším cardioceratidním amonitem v souboru je exemplář ÚGV01: Zachována je pravděpodobně schránka včetně zbytků obývací komůrky. Jedná se pravděpodobně o makrokonchu. Odpovídá tomu i relativně užší umbilikus (Page 1991).

Podrod: Cardioceras (Vertebriceras) Buckman, 1920 [m] Cardioceras (Vertebriceras) densiplicatum (Boden, 1911) [m] Tab. 5, obr. B-C 1981 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Matyja & Tarkowski, pl. 4, figs. 5-6 1982 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Gygi & Marchard p. 567, pl. 11, figs. 5- 6 1988 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Mesezhnikov, p. 93, pl. 9, fig. 6 1991 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Cariou et al., p. 11, pl. 2, fig. 7 2006 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Wright & Page, p. 68-70, figs. 5T-U, 6C 2000 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Gygi, pl. 2, fig. 7 2011 Cardioceras (Subvertebriceras) densiplicatum – Courville, p. 37, fig. 7:4 Diagnóza: Primární žebra končí na vysokém hrbolku v polovině závitu. Na jedno primární žebro připadají dvě, někdy i tři sekundární žebra. Ta vybíhají k lateroventrálním hrbolkům a některá se půlí na jemná terciární žebra. Sbíhají se v silném vroubkovaném kýlu (Gygi et al. 2000). Stratigrafický rozsah: Anomální výskyt v zóně cordatum, spodní oxford (Jattiot et al. (2019). Hojně je zastoupen až od subzón vertebrale a maltonense zóny densiplicatum a v nejnižší části zóny tenuiserratum, střední oxford (Wright & Page 2006; Wierzbowski et al. 2013; Howarth 2017). Materiál: K tomuto taxonu náleží novodobé nálezy dvou jader. Exemplář PH08 (tab. 5, obr. B) byl nalezen v roce 2018 na Hádech. Exemplář RV02 (tab. 5, obr. C) byl nalezen v roce 2014 na poli v okolí obce Rudice. Identifikátor D U H W U/D W/H RV02 50 - - 20 - - PH08 44 16 19 15 0,36 0,79 Popis: V případě exempláře RV02 (tab. 5, obr. C) je průřez hranatý a umbilikus je zakrytý horninou, pravděpodobně bude vinutí involutní. Primární žebra míří přímo k výraznému laterálním hrbolku, kde se vždy dělí na dvě žebra sekundární, v jednom případě i na tři. Sekundární žebra jsou mírně anteriorně skloněna a pokračují přímo k lateroventrální části k méně výraznému lateroventrálnmu hrbolku. Zde se v jednom případě sekundární žebro dělení na dvě terciární žebra, většinou však sekundární žebra pokračují samostatně ke kýlu. Ten je ostrý a vroubkovaný, ventrální část je plochá. Podobně lze popsat i druhé jádro (tab. 5, obr. B), na kterém pouze nebylo pozorováno dělení na tři sekundární ani na dvě terciární žebra, což může být dáno tím, že je zachována pouze polovina závitu.

Cardioceras (Vertebriceras) spp. [m] Obr. 5, obr. D-E Diagnóza: Amoniti řazeni k taxonu Cardioceras (Vertebriceras) mají evolutní schránky s průřezem tvaru zaobleného čtverce. Charakteristická jsou silná, přímá primární žebra, která se v laterální části závitu dělí za přítomnosti hrbolku na sekundární žebra, která se výrazně stáčí.

Jsou zdobena nízkým lateroventrálním hrbolkem a končí na hrbolcích v kýlu. U forem s širšími závity může být kýl hůře zřetelný nebo může zcela chybět. Všechny známé exempláře jsou mikrokonchy, jsou žebrované až po ústí schránky (Howarth 2017). Stratigrafický rozsah: Výskyt v zónách cordatum až nejnižší tenuiserratum, spodní – střední oxford (Howarth 2017). Materiál: Podobná morfologie a ornamentace byla nalezena u dvou velmi dobře zachovaných jader ze sbírek MZM z lokality Rudice. Identifikátor D U H W U/D W/H MZM38 65 17 27 30 0,26 1,11 MZM39 43 8 23 20 0,19 0,87 Popis: Jádra jsou svou morfologií srovnatelná s výše popisovaným druhem C. (V.) densiplicatum. Liší se stylem žebrování. Primární žebra obvykle pokračují přímo až k lateroventrální části, kde jsou mezi ně vkládána žebra sekundární. Někdy se primární žebra přímo dělí na sekundární, čímž se žebrování podobá druhu C. cordatum. Charakteristicky široké (inflated) závity však svědčí spíše o jejich příslušnosti k morfologicky definovaném taxonu Cardioceras (Vertebriceras). Obě jádra mají rozdílné rozměry umbiliku, nejspíše se tedy jedná o dva různé druhy.

Podrod: Cardioceras (Cawtoniceras) Buckman 1923 Cardioceras (Cawtoniceras) sp. Obr. 5, obr. F Diagnóza: Morfologie je obdobná jako u amonitů Cardioceras (Vertebriceras). Liší se pouze v involutnějším vinutí, zploštělejší formou a ornamentací: sekundární žebra jsou na lateroventrálních hrbolcích redukována a dále pokračují jen jako jemná žebra (striae) přes téměř hladký ventrální okraj a sbíhají se v jemně vroubkovaném kýlu. Obývací komůrky makrokonch (Maltoniceras) jsou hladké. Mikrokonchy jsou žebrované až po ústí schránky (Howart 2017). Stratigrafický rozsah: Výskyt ve středně oxfordských zónách densiplicatum-tenuiserratum (Howart 2017). Materiál: Jedno dobře zachované jádro, místy i se schránkou, nalezené v lomu na Hádech. Tento nález je srovnáván s Oppeneheimerovým (1907) měřením jeho holotypového nálezu druhu Amoeboceras lorioli ze Švédských šancí (místo uložení neznámé). Identifikátor D U H W U/D W/H Amoeboceras lorioli 41,5 - 14,94 - - - (Kuboš 1982) JF02 35 12 14 10 0,34 0,71 Amoeboceras lorioli 33 9,90 13,86 10,56 0,30 0,76 (Oppenheimer 1907) Amoeboceras lorioli 20 - 8 7,6 - 0,95 (Kuboš 1982) Popis: Průřez je hranatý s trojúhelníkovitým kýlem, vinutí involutní. Dorsální i laterální část je zachována špatně. Primární žebra vybíhají ke středu závitu, kde se na pravidelných hrbolcích nejspíše dělí na žebra sekundární, nelze se však vyjádřit přesněji. Velmi dobře je patrná řada nízkých lateroventrálních hrbolků, odkud se sekundární žebra výrazně anteriorně stáčí ke kýlu a kde jsou již jen velmi slabě naznačena. Kýl je místy zachovaný velmi dobře. Je úzký, ostrý a vroubkovaný podobně jemně a s podobnými rozestupy jako v případě lateroventrálních hrbolků. Pokud si odmyslíme kýl, je ventrální část plochá.

Rod: Goliathiceras Buckman, 1919 Goliathiceras sp. Diagnóza: K taxonu Goliathiceras jsou řazeni cardioceratidní amoniti s velkými, poměrně širokými (sférokonními) schránkami se zaobleným ventrálním okrajem. Vnitřní závity jsou podobné jako u zástupců rodu Cardioceras (Howarth 2017). Stratigrafický rozsah: Výskyt ve spodním a ve středním oxfordu (zóny cordatum- densiplicatum; Howarth 2017). Materiál: Poměrně dobře zachované jádro ze sbírek MZM nalezené na Hádech a jeden fragment jádra nalezený na Hádech v roce 2020. Tyto nálezy jsou srovnávány s Kubošovým (1982) měřením jeho nálezů blízce příbuzného taxonu Goliathites cf. goliathus z hádeckého lomu (místo uložení neznámé). Identifikátor D U H W U/D W/H PH09 - - 37 52 - 1,40 Goliathites cf. goliathus 36 - 12,96 - - - (Kuboš 1982) MZM00 35 - - 26 - - Goliathites cf. goliathus 15,1 - 3,93 4,98 - 1,27 (Kuboš 1982) Popis: Obě jádra se od ostatních nálezů liší poměrem výšku ku šířce závitu. V případě exempláře PH09 je výrazně širší než výšší, avšak výška závitu mohla původně dosahovat i 45 mm. Žebrování je zachováno jen na ventrální straně a je nevýrazné. Kýl není vyvinut. V případě exempláře MZM00 je žebrování zachováno mnohem lépe. Lze pozorovat primární žebra, která se na lateroventrálním hrbolku dělí na dvě žebra sekundární. Žebra jsou relativně tupá a nízká. Na ventrální straně jsou charakteristicky anteriorně prohnuta stejně, jako vyobrazil Uhlig (1881, pl. 13, fig. 2). Sbíhají se v nevýrazném kýlu. Podřád: Perisphinctina Hyatt, 1889 Nadčeleď: Aspidoceratoidea Zittel, 1895 Čeleď: Peltoceratidae Spath, 1924 Podčeleď: Peltoceratinae Spath, 1924 Rod: Peltoceratoides Spath, 1924 Podrod: Peltoceratoides (Peltoceratoides) Spath, 1924 [M] Peltoceratoides (Peltoceratoides) constantii (d‘Orbigny, 1848) [M] Tab. 6, obr. A 2011 Peltoceratoides (Peltoceratoides) constantii – Alberti et al., p. 4-5, figs. 4C-D, 5 a 6 [M] 2013 Peltoceratoides (Peltoceratoides) constantii – Courville et al., p. 50, pl. 13, fig. 3 [M] Diagnóza: Druh Peltoceratoides (Peltoceratoides) constantii je jedním z druhů makrokonch s brzkým dělením žeber. Představuje velké, zploštěné schránky, jejichž vnější závity mají zastřenou nebo zcela chybějící duplikaturu ventrálních hrbolků, hladký ventrální okraj a řada hrbolků poblíž dorsálního okraje je redukovaná nebo zcela chybí (Courville et al. 2013). Stratigrafický rozsah: V Evropě je tento druh znám ze subzón bukowskii a costicardia zóny cordatum. První výskyt možná již v zóně mariae (Matyja 1977, Matyja 1994, Parent 2006).

Materiál: Součástí sbírek MZM jsou dva velké, vcelku nedeformované exempláře z Olomučan. Tyto nálezy jsou srovnávány s Uhligovým (1881) měřením největšího jím studovaného peltoceratidního amonita, holotypu Peltoceras instabile z Olomučan (místo uložení neznámé). IČ D U H W U/D W/H Ge2756 450 220 100 75 0,49 0,75 Ge2760 450 220 125 - 0,49 - Peltoceras instabile 390 190 112 - 0,48 - (Uhlig 1881) Popis: Evolutně vinutá jádra s lokálně dochovanou schránkou. Tvar průřezu je mírně oválný, u dorsálního okraje širší. Exemplář Ge2756 má podobu trojrozměrně zachovaného jádra, vnitřní závity chybí. Žebra na vnitřních závitech jsou často dělena poblíž dorsálního okraje. Na vnějších závitech jsou žebra méně hustá (3 žebra na 5 cm), vždy jednoduchá a s dvěma řadami nízkých hrbolků. U vyobrazeného exempláře (tab. 6, obr. A1) jsou žebra v dorsální části mírně anteriorně zahnuta. Ventrální část je na posledním závitu hladká. Sutury jsou špatně patrné. V případě exempláře Ge2760 je dochována jen nadpoloviční část jádra se schránkou a žebra na vnějších závitech míří přímo. Jinak je ornamentace shodná. Duplikatura vyvinuta není (tab. 6, obr. A2).

Podrod: Peltoceratoides (Parawedekindia) de Loriol, 1900 [m] Peltoceratoides cf. (Parawedekindia) arduennense (d’Orbigny, 1848) [?m] Tab. 6, obr. B-C 2011 Peltoceratoides (Parawedekindia) arduennensis – Alberti et al., p. 10, figs. 10A-E, 11A- E & 11J-M [m] 2013 Peltoceratoides (Parawedekindia) arduennense – Courville et al., p. 49, pl. 12, figs. 1, 5-6 & pl. 13, fig. 1 [m] Diagnóza: Vnitřní závity P. (P.) constantii a P. (Parawedekindia) arduennense jsou téměř totožné, druhý zmíněný taxon má však užší tvar průřezu a slabší a více zakřivená žebra (Alberti et al. 2011). Stratigrafický rozsah: Charakteristický amonit subzóny bukowskii a costicardia zóny cordatum (Matyja 1977), první výskyt možná již v zóně mariae (Parent 2006). Materiál: Předběžně jsou k tomuto taxonu řazeny dva exempláře z Olomučan (MZM09, MZM09) a jeden exemplář (Ge31508), u kterého není lokalita známa, ale předpokládá se, že byl nalezen v Rudici. Je vystaven v expozici Moravského zemského muzea a nelze jej změřit. Identifikátor D U H W U/D W/H Ge31508 ------MZM09 98 40 34 - 0,41 - MZM06 85 - - - - - Popis: Jádra se vyznačují pouze první ontogenetickou fází a zároveň dosahuji poměrně značných rozměrů. Žebra jsou velmi často dělená, a to velmi blízko dorsálnímu okraji. V případě exemplářů MZM06 a MZM09 je poblíž ventrálního okraje vyvinuto posteriorní stáčení žeber (tab. 6, obr. C), což lze považovat za znak mikrokonch. Příslušnost k mikrokonchám, tedy k podrodu Peltoceratoides (Parawedekindia), by definitivně potvrdily boční výběžky na konci ústí obývací komůrky, které zachovány nejsou.

Čeleď: Aspidoceratidae Zittel, 1895 Podčeleď: Aspidoceratinae Zittel, 1895 Rod: Euaspidoceras Spath, 1931 [M] Euaspidoceras spp. [M] Tab. 7, Obr. A-B Diagnóza: Rod Euaspidoceras zahrnuje výhradně makrokonchy, tvoří antidimorfní páry s amonity Mirosphinctes. Schránky jsou evolutní, tvar úrůřezu je zaoblený čtyřúhelník. Ornamentaci tvoří hrbolky až „ostny“ a jemné žebrování, které je na vnitřních závitech často nepravidelné a často propojuje oba hrbolky. Rod Euaspidoceras zahrnuje i skupiny Neaspidoceras a Arcaspidoceras. Typická je absence sekundárních žeber na vnitřních závitech. Na vnějších závitech se utváří dvě řady stále mohutnějších hrbolků a vzdálená, silná žebra. Nejprve je vyvinuta řada hrbolků na vnější (lateroventrální) části, později se utváří řada hrbolků na vnější (laterodorsální) části. Hrbolky jsou zprvu slabé a spojené nepravidelnými žebry. Ke konci obývací komůrky se pak morfologie mění, typické je zjemnění hrbolků a jednoduché žebrování. Amoniti rodu Euaspidoceras dosahovali alespoň průměru 150 mm, někdy i více než 500 mm (Bonnot et al. 1994; Pandey et al. 2015). Stratigrafický rozsah: Výskyt od svrchního callovu (zóna athleta) až svrchní oxford (zóna bifurcatus; Parent 2006; Pandey et al. 2015). Materiál: Exemplář JB02 pochází ze zeleného písčitého jílovce nalezeného na haldě poblíž stavby blíže popisované v diskusní části. Jádro PH10, místy se zachovalou schránkou, bylo nalezeno v deskovitých vápencích druhého členu v Olomučanech. Dvě další jádra jsou rovněž z Olomučan, ale z blíže neurčených poloh. Amonit ÚGV08 je v hornině společně s blíže neurčeným perisphinctidním amonitem. Na Hádech byl Euaspidoceras nalezen pouze Petrem Gadasem (PG01), avšak jedná se o deformované jádro. Identifikátor D U H W U/D W/H ÚGV08 264 120 77 - 0,45 - PH11 222 102 65 - 0,46 - MZM26 76 34 22 - 0,45 - JB02 63 26 21 - 0,41 - PG01 63 28 20 16 0,44 0,80 Popis: Jádra jsou evolutně vinutá, tvar průřezu byl ovlivněn kompakcí. U větších jader nelze pozorovat vnitřní závity. Teprve asi od poloměru 30 mm od středu jsou na závitech exempláře PH10 patrné vždy dvě řady hrbolků spojené naznačenými přímými žebry, z nichž laterodorsální hrbolky mají spíše charakter krátkých hřbítků, které vybíhají mírně posteriorně. Řada lateroventrálních hrbolků je na vnitřních závitech zachována v podobě drobných, poměrně vysokých a špičatých „ostnů“ těsně přiléhajících k vnějšímu závitu (tab. 7, obr. A). Exemplář JB02 je špatně zachován, avšak na jednom z vnějších závitů jsou dobře patrné dvě řady hrbolků na laterodorsální a lateroventrální části. Podobně i na exempláři PG01. Exemplář MZM26 se vyznačuje hranatým průřezem, přičemž na vnitřních závitech lze pozorovat esovitě zahnutá žebra zakončená na ventrolaterální straně hrbolky (tab. 7, obr. B). Vnější závit je bez žebrování a vyvinuty jsou dvě řady hrbolků. Jedna řada na laterální části a druhá na lateroventrální části. V případě obou vyobrazených exemplářů (Tab. 7, Obr. A-B) byly vykresleny sutury, avšak nebylo možné zrekonstruovat celý jejich průběh. U všech studovaných exemplářů platí, že vinutí je evolutní, ventrální část je hladká a dvě řady hrbolků jsou spojeny pouze naznačenými žebry.

Nadčeleď: Perisphinctoidea Steinmann, 1890 Čeleď: Perisphinctidae Steinmann, 1890 Podčeleď: Passendorferiinae Meléndez, 1989 Rod: Passendorferia Brochwicz-Lewiński, 1973 [M & m] Passendorferia sp. Tab. 7, Obr. C Diagnóza: Rod Passendorferia se vyznačuje evolutním vinutím, kulatým průřezem, velkým množstvím zaškrcenin a žebrováním převážně s jednoduchými, případně symetricky dělenými žebry s výraznými parabolickými hrbolky (parabolic nodes) přecházejícími v tlustší a přímá žebra, která jsou u schránek dospělců vyvýšena nad ventrální okraj (Meléndez et al. 2009). Stratigrafický rozsah: Spodní oxford – nejnižší svrchní oxford (Meléndez et al. 2009). Materiál: Jádro s jedním závitem nalezené v roce 2015 na Hádech. Identifikátor D U H W U/D W/H PH10 62 33 16 16 0,53 1,00 Popis: Jádro je evolutně vinuté a má kruhový tar průřezu. Vnitřní závity se nedochovaly. Vnější závit je žebrovaný. Jednotlivá žebra jsou jednoduchá a nedělená. Zaškrceniny ani hrbolky pozorovány nebyly. Podčeleď: Perisphinctinae Steinmann 1890 Rod: Perisphinctes Waagen, 1869 Podrod: Perisphinctes (Properisphinctes) Spath, 1931 Perisphinctes sp. cf. P. (Properisphinctes) bernensis Loriol, 1898 Tab. 7, obr. D-E 1990 Properisphinctes bernensis – Gygi, p. 193, pl. 4, figs. 14-16 1991 Alligaticeras (Properisphinctes) bernensis – Page, p. 123, pl. 21, fig. 7 [M] 1994 Properisphinctes bernensis – Schlegelmilch, p. 169, pl. 17, fig. 2 2004 Properisphinctes sp. gr. bernensis – Courville & Cronier, p. 50, pl. 6, fig. 1 [M, adu.] 2009 Perisphinctes (Properisphinctes) cf. bernensis – Quereilhac et al., pl. 6, figs. 1-8 Diagnóza: Charakteristické jsou poměrně široké vnější závity oproti vnitřním (depressed nucleus). Závity jsou obvykle hranaté, se sploštělými laterálními stranami a s dobře vyvinutými zaškrceninami. Žebrování pravděpodobně setrvává až ke konci obývací komůrky. Ústí je jednoduché, pouze u mikrokonch je zdobeno bočními výběžky (Page 1991). Stratigrafický rozsah: Subzóny scarburgense a praecordatum zóny mariae (Page 1991), možná i subzóna bukowskii zóny cordatum, spodní oxford (Matyja 1977). Materiál: Tři velmi dobře zachovaná jadra reprezentující juvenilní jedince nebo vnitřní závity původně rozsáhlejších schránek. Všechny pochází z lokality Rudice-Seč. Identifikátor D U H W U/D W/H MZM40 22 9 8 6 0,41 0,75 RV03 18 8 9 5 0,44 0,55 JŠ01 10 5 4 3 0,50 0,75 Popis: Charakteristicky vysoké a úzké závity s množstvím zaškrcenin. Primární žebra jsou přímá, vybíhají mírně anteriorně, jsou výrazná a místy mohou být poblíž dorsálního okraje dvě žebra spojena. Ventrální část je zdobena velmi jemnými sekundárními žebry (tab 6, obr. C2). Přímo podél ventrální části vede úzký pás, který je zcela hladký nebo jen s jemným náznakem

žebrování. U exempláře RV03 je při ventrální části vyvinutý jeden parabolický hrbolek (parabolic node). Podřád: Haploceratina Besnossov & Michailova, 1983 Nadčeleď: Haploceratoidea Zittel, 1884 Čeleď: Oppeliidae Bonarelli, 1894 Podčeleď: Hecticoceratinae Spath, 1925 Rod: Hecticoceras Bonarelli, 1893 Podrod: Hecticoceras (Lunuloceras) Bonarelli, 1894 Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum (Lahusen, 1883) Tab. 8, obr. A 1985 Hecticoceras (Lunuloceras) pseudopunctatum – Schlegelmilch, p. 167, pl. 8, fig. 6 1991 Hecticoceras (Orbignyceras) pseudopunctatum – Page, p. 91, pl. 12, fig. 6 [M] 2013 Hecticoceras (Brightia) pseudopunctatum – Courville et al., p. 51, pl. 14, fig. 1 [M], 2- 3 [juv.] 2014 Hecticoceras (Lunuloceras) pseudopunctatum – Pellenard et al., p. 33, pl. 1, fig. 9 [M?] Diagnóza: Schránky jsou středně evolutní se zploštěnými průřezy a laterálními stranami. Primární žebra u vnějších závitů slábnou, typicky od průměru 30-40 mm, a zůstávají pouze ostrá a zahnutá sekundární žebra. Ta směrem k ventrálnímu okraji zesilují svou tloušťku. Ústí je jednoduché. Fragmokon mohl mít průměr 60-70 mm, schránky dospělců mohly dosahovat průměru alespoň 100 mm (Page 1991). Podle Kiseleva a Rogova (2018) lze zástupce skupin Brightia a Lunuloceras považovat za mikrokonchy. Morfologicky však popisovaný nález lépe odpovídá nálezům v dříve interpretovaných jako mikrokonchy. Stratigrafický rozsah: Taxon H. pseudopunctatum je znám ze subzón proniae a spinosum, střední a vyšší části zóny athleta (nižší svrchní callov). Pellenard et al. (2014) jej nalezli ještě ve všech třech biohorizontech (praelamberti, lamberti, paucicostatum) subzóny lamberti zóny lamberti, kde byl méně hojný. Je tedy znám z celého svrchního callovu kromě subzóny phaeinum zóny athleta. Materiál: Částečně vyplněná schránka (geologická libela) uvnitř horniny nalazená Miroslavem Bubíkem v biodetritických vápencích na lokalitě Olomučany – Žlíbek v roce 2012. Identifikátor D U H W U/D W/H ČGS01 45 18 17 14 0,40 0,82 Popis: Průřez je oválný. Primární žebra vybíhají přímo a asi v třetině výšky závitu se za přítomnosti nízkého hrbolku zpočátku jasně dělí na dvě sekundární žebra, později je jedno sekundární žebro vloženo a poté je dělení primárních žeber hůře čitelné. Na jedno primární žebro připadají vždy dvě sekundární žebra. Sekundární žebra jsou konkávní a končí v lateroventrální části na jemném hrbolku. Ventrální část je zdobena pouze nízkým, jednoduchým kýlem. Na duté schránce uvnitř horniny lze zevnitř pozorovat stejné morfologické znaky, je však neměřitelná. Podčeleď: Taramelliceratinae Spath, 1928 Rod: Taramelliceras Del Campana, 1904 [M] Taramelliceras spp. [M] Tab. 8, obr. B-D

Diagnóza: Charakteristickým znakem rodu Taramelliceras jsou posteriorně prohnutá primární i sekundární žebra. Dále je charakterizován involutním vinutím a robustně ornamentovanými schránkami s hrbolky či protáhlými výběžky (clavi) na lateroventrální části a řadou hrbolků utvářejících ventrální kýl. Amoniti tohoto rodu však byli velmi variabilní a zahrnují i formy s hladkými schránkami (Bucher et al. 1996; Sato & Misaki 2010). Poměr velikostí umbiliku a průměru schránky (U/D) se pohybuje kolem hodnoty 0,1 (Sato & Misaki 2010). Stratigrafický rozsah: Oxford–kimmeridž (Arkell et al. 1957). Materiál: Revidována byla tři jádra nalezená Oppenheimerem (1907) na Švédských šancích, která jsou uložena ve sbírkách Vídeňské univerzity. Z novějších nálezů byla studována dvě jádra z lokality Hády, která jsou součástí sbírek MZM. Identifikátor Předchozí určení D U H W U/D W/H Taramelliceras IVU07 (Taramelliceras) - - 20 11 - 0,55 (Oppenheimer 1907) callicerum IVU14 Taramelliceras 36 - 15 10 - 0,67 (Oppenheimer 1907) gracile n. sp. IVU21 Taramelliceras - - 12 10 - 0,83 (Oppenheimer 1907) n. sp. indet. Ge32093 33 - 18 12 - 0,67 Ge32461 33 4 18 10 0,12 0,56 Popis: Téměř u každého exempláře lze pozorovat odlišnou morfologii. Exemplář Ge32093 je involutní, zploštělý a má velmi nezřetelnou ornamentaci dochovanou jen velmi lokálně. Průřez je nejspíš oválný. Je to jediný exemplář, u kterého byly zazanemanány lateroventrální výběžky (clavi). Ventrální část zdobí jemné hrbolky. V případě exempláře Ge32461 je zachování o něco lepší, avšak způsob vinutí ani tvar průřezu nelze určit. Od dorsální části vybíhají žebra asi k polovině závitu, kde se dělí na dvě žebra sekundární, která jsou jemnější a posteriorně prohnutá. Mezi dvěma páry sekundárních žeber jsou vždy vložena dvě nebo spíše tři další žebra, a tak je na lateroventrální části závitu žebrování výrazně hustší. Ventrální část je zdobená pouze jemnými hrbolky. Exemplář IVU07 má téměř shodnou ornamentaci, dobře je zachována dorsální a ventrální část. Laterální část závitu je hůře čitelná, žebra jsou slabší. Na lateroventrální části lze asi na konci jednoho z každých pěti žeber pozorovat hrbolek mohutnější než na ventrální části. Exemplář IVU21 zachovává jen část závitu s oválným průřezem. Laterodorsální část je hladká. Teprve od poloviny závitu vybíhají posteriorně prohnutá žebra. Ventrální část je hladká, hrbolky ani výběžky pozorovány nebyly. Exemplář IVU14 má žebrování dochované nejhůře. Patrné je pouze poblíž lateroventrální části a je jemné, posteriorně prohnuté. Na ventrální části jsou hrbolky.

Rod: Creniceras Munier-Chalmas, 1892 [m] Creniceras sp. cf. C. boreki Quereilhac, 2012 [m] Tab. 8, obr. E-F Diagnóza: Tento druh se příliš neliší od zbylých zástupců rodu Creniceras. Charakteristickým znakem rodu jsou menší rozměry a poměrně zploštěné a evolutně vinuté schránky s širokým umbilikem. Závity jsou hladké, někdy žebrované. Nejvýraznějším znakem jsou hrbolky na ventrální části, především na obývací komůrce (Arkell et al. 1957; Makowski 1962; Quereilhac 2012).

Stratigrafický rozsah: Creniceras byl rozšířen od nejvyššího callovu po svrchní kimeridž. C. boreki je omezen pouze na subzónu cordatum zóny cordatum (Quereilhac 2012, tab. 1). Materiál: Ve studovaném materiálu je jedno jádro z blíže neurčené lokality z Olomučan ze sbírky MZM a jedno jádro nalezené v roce 2012 na lokalitě Olomučany – Ve Skoku, které je součástí sbírky ČGS. Tyto nálezy jsou srovnávány s Oppeneheimerovým (1907) měřením jeho nálezu blízce příbuzného druhu C. crenatum ze Stránské skály (místo uložení neznámé). Identifikátor D U H W U/D W/H Creniceras crenatum 20 5 8,4 5 0,25 0,60 (Oppenheimer 1926) MZM35 16 5 6 - 0,31 - ČGS02 16 5 5 - 0,31 - Popis: Na ventrálním okraji obývací komůrky lze pozorovat kýl tvořený podlouhlými hrbolky vysokými asi 1 mm. Žebrování je na prvním exempláři dobře patrné a je vyvinuto pouze na obývací komůrce. Žebra vybíhají nejprve anteriorně, ale zhruba ve třetině délky se slabě esovitě stáčí a poblíž ventrálního okraje míří znovu anteriorně. Dobře je patrné, kde končí sutury. Na druhém exempláři není patrné ani žebrování ani sutury.

Oppeliidae indet. Tab. 9, obr. A-D, tab. 10 obr. A-D Diagnóza: Schránky zploštěné až oxykonní, pokryté srpovitým žebrováním a s jednou, dvěma, třemi nebo zcela bez ventrálních drážek (Arkell et al. 1957). Stratigrafický rozsah: Široký rozsah od střední jury (bathon) po svrchní křídu (cenoman, Arkell et al. 1957). Materiál: Materiál je rozdělen na dva soubory – hladká a žebrovaná jádra. Hladkých jader bylo nalezeno 15 kusů na lokalitě Hády a 8 kusů v Olomučanech. Ne všechny nálezy však byly měřitelné. Zbytek studovaného souboru tvoří jádra z Olomučan uložená ve sbírkách MZM, která jsou někdy zdobena ventrálními drážkami (tab. 10, obr. B). Identifikátor D U H W U/D W/H PH12 63 - - 11 . - MZM31 63 8 25 10 0,13 0,40 MZM32 (1) 59 20 22 - 0,34 - MZM37 53 17 20 - 0,32 - MZM28 35 12 13 - 0,34 - JF05 30 - - - - - JF06 30 - - - - - JF07 30 - - - - - JF08 26 6 13 5 0,23 0,38 PH13 23 5 10 5 0,22 0,50 JF09 21 5 10 4 0,24 0,40 MZM32 (2) 19 6 8 - 0,32 - MZM33 19 3 10 6 0,16 0,60 PH14 17 5,5 8 5 0,32 0,62

Soubor žebrovaných jader tvoří čtyři poměrně dobře měřítelné kusy z lomu Hády, jedno téměř kompletní jádro z Rudice-Seč (RV04) a tři neměřitelné úlomky drobnějších jader, z nichž dva byly nalezeny v lomu Hády a jeden v Olomučanech. Tyto nálezy jsou srovnávány s Kubošovým (1982) měřením jeho velmi slabě žebrovaných nálezů řazených k Lissoceratoides sp. (místo uložení neznámé).

Identifikátor D U H W U/D W/H LS01 59 - - 9 - - JF04 37 - - 7 - - LF01 20 6 9 6 0,30 0,67 PH15 25 7 7 6 0,28 0,86 Lissoceratoides sp. 25 - 12 7,75 - 0,65 (Kuboš 1982) Lissoceratoides sp. 21 - 9,87 6,30 - 0,64 (Kuboš 1982) Lissoceratoides sp. 16 - 7,04 4,48 - 0,64 (Kuboš 1982) RV04 16 6 6 3 0,38 0,50 Popis: Jádra jsou výrazně zploštěná a involutně, mírně excentricky vinutá. Jsou buď zcela hladká nebo jsou při lateroventrální a dorsální části zdobena pravidelnými, anteriorně stáčivými srpovitými žebry, která se nedotýkají. U větších jader jsou zpravidla nejlépe pozorovatelné ventrální drážky (tab. 10, obr. A-B). V Olomučanech jsou jádra těchto amonitů velmi často fosfatizována. Na jednom bloku vápence 17 x 20 x 10 cm, pocházejícím pravděpodobně z podloží vrstev s amonity Cardioceras cordatum, bylo vedle amonita Euaspidoceras sp. (tab. 7, obr. A) nalezeno až pět fosfatizovaných oppeliidních amonitů.

5. Diskuse 5.1 Taxonomie a biostratigrafie Od prvních prací zaměřených na biostratigrafii amonitů v platformní juře v okolí Brna a Olomučan uplynulo někdy i více než sto let. Za tu dobu se taxonomie i biostratigrafie amonitů výrazně posunula kupředu. Nejprve je třeba aktualizovat některé biostratigrafické interpretace z prací dřívějších autorů. Oppenheimer (1932) řadil stáří jurských usazenin na Hádech ke střednímu oxfordu, k zóně transversarium. Kuboš (1982) pouze k její nejvyšší části. Oba autoři však z lomu Hády uváděli i výskyt výlučně spodně oxfordských taxonů, například amonity Peltoceratoides (Parawedekindia) arduennsis a Cardioceras (Cardioceras) cordatum. Výskyt prvního z těchto dvou druhů zatím nelze na Hádech jednoznačně potvrdit. Nověji byly nalezeny pouze drobné fragmenty vnitřních závitů, které nelze s jistotou zařadit ani k podrodu. Nicméně, je velmi pravděpodobné, že se jedná o raně oxfordské amonity, protože peltoceratidi s tímto stylem žebrování jsou známi pouze ze svrchního callovu (přinejmenším druh Peltoceratoides retrospinatum), ale hlavně ze spodního oxfordu, kde bylo nalezeno takových druhů nejvíce (Bonnot et al. 2002). I v případě nejnovějších nálezů amonitů Cardioceras (C.) cordatum je podle stylu žebrování zřejmé, že se jedná o raně oxfordské amonity – pokud ne přímo o druh C. (C.) cordatum ze subzóny cordatum, pak jistě o jeho blízké příbuzné ze starších raně oxfordských subzón. Velmi hojní jsou tito amoniti v Olomučanech. Zóna bimammatum, původně zóna nejvyššího oxfordu, ke které byly Uhligem (1881), Oppenheimerem (1907, 1926) a Vašíčkem (1973) nejmladší jurské vápence na Stránské skále a Švédských šancích, je nyní nejnižší zónou kimmeridže (obr. 4; Wierzowski et al. 2016; Wierzbowski et al. 2018b; Wierzbowski & Smelror 2020). Uhlig (1881) k zóně bimammatum řadil také rudické vrstvy, které jsou dnes řazeny ke křídě. Hanzlíková a Bosák (1977, str. 70) bez dalšího vysvětlení upravili Uhligovo (1881) stratigrafické schéma, když za nejasných okolností posunuli zónu bimammatum z nejvyšší do střední části profilu.

Obr. 4 – Aktuální amonitová zonace svrchního callovu (podle Kiselev & Rogov 2018), oxfordu a části spodního kimmeridže (Wierzbowski et al. 2018b podle Głowniak et al. 2010).

Z brněnské a olomučanské jury byly determinovány následující skupiny aptychů a amonitů: APTYCHY Aptychy byly součástí anatomické stavby amonitů. Jednalo se o multifunkční aparáty na pozici dolní čelisti, kterých je v současné době rozlišováno nejméně 6 typů (obr. 5). U skupiny Phylloceratina byl nedávno doložen i typ zvaný phyllaptychus, který však nelze považovat za aptych sensu stricto, neboť postrádá kalcitovou část (Mitta & Schweigert 2016). Ve studovaném souboru jsou zastoupeny dva typy aptychů: Lamellaptychus a Laevaptychus.

Obr. 5 – Některé typy jurských aptychů, jejich časový vývoj a pravděpodobné ● a možné ○ funkce (podle Parent et al. 2014 a Parent & Westermann 2016). Lamellaptychus cf. lamellosus: Jedná se o nejhojněji nacházený typ aptychu na Hádech (Kuboš 1982; Hykš & Kumpan 2019a,b), který je znám i ze severočeské jury (Bruder 1882, 1886, 1887). Jeden ze studovaných nálezů pochází z Olomučan (tab. 1, obr. B), odkud doposud tento taxon uváděn nebyl. Laevaptychus sp.: Oba vyobrazené aptychy (tab. 1, obr. A a C) jistě náleží k rodu Laevaptychus (Zdeněk Vašíček, ústní sdělení, 8. 12. 2019). Tento typ aptychu nedávno nalezený na Hádech (Hykš & Kumpan 2019a,b) dosud nebyl z okolí Olomučan znám. Ze severočeské jury je uváděn druh Laevaptychus latus (Bruder 1882). Větší ze studovaných aptychů JB01 (tab. 1, obr. C) byl nalezen v hornině v rudických vrstvách. Artikulované misky aptychů jsou některými autory považovány za doklad autochtonity a jako argument proti redepozici, protože během transportu by se misky oddělily (Surlyk & Nielsen 1999). Jejich výskyt v rudických vrstvách si lze vysvětlit tak, že byly během křídy redepenovány celé bloky jurských vápenců s fosiliemi. Svědčí o tom jak nálezové okolnosti aptychu (aptych je uzavřen ve vápenci), tak i poměrně ostrý a neopracovaný povrch dalších fosilií z lokality Rudice-Seč (tab. 1, obr. C). Podle velikosti exempláře JB01 lze usuzovat, že aptych náležel amonitovi, jehož ústí schránky dosahovalo nejméně 80 milimetrů, možná spíše 100 mm. Tento typ aptychu je nejčastěji spojován a makrokonchami čeledi Aspidoceratidae (Rogov 2004a, b), jsou známy z obývacích komůrek amonitů Euaspidoceras (Rogov & Mironenko 2015). Mikrokonchy aspidoceratidních amonitů mají aptychy srovnatelné s typem Laevilamellaptychus (Rogov & Mironenko 2015). Vyloučit však nelze ani možnou příslušnost laevaptychu k makrokonchám čeledi Peltoceratidae, která je v Olomučanech dominantní skupinou aspidoceratoidních amonitů. V obývacích komůrkách peltoceratidních amonitů zatím laevaptychy nalezeny nebyly a podle evolučních předchůdců Binatisphinctes se u nich předpokládají spíše aptychy typu Praestriaptychus (Page 1991; Rogov 2004a, b). Jediný známý aptych nalezený v obývací komůrce amonita Peltoceras (Frerichs 2004, Fig. 1) je však zachován pouze jako otisk

39 konkávní části a k typu Praestriaptychus je řazen jen předběžně. Laevaptychus má srovnatelnou morfologii konkávní strany a jeho možnou příslušnost k peltoceratidům zatím nelze vyloučit. PHYLLOCERATINA Ve studovaném materiálu byli nalezeni pouze zástupci čeledi Phylloceratidae. Phylloceras sp.: Oppenheimer (1907) nalezl na Švédských šancích taxon Phylloceras sp. indet. cf. Calliphylloceras capitanii (Catullo, 1847), který se vyznačuje zaškrceninami. Kuboš (1982) na Hádech nalezl taxon Phylloceras sp., ke kterému jsou řazeny i zde studované nálezy (tab. 2. obr. A-D). Ornamentace a rozměry nových nálezů jsou sice známy, ale přesto je obtížné je druhově zařadit. Tvarem i ornamentací se podobají amonitu vyobrazeném v práci Courville et al. 2013 (p. 34, pl. 1, fig. 3), který byl rovněž deteminován jako Phylloceras sp. Sowerbyceras cf. tortisulcatum: Tento druh byl nalezen již Oppenheimerem (1907, 1926) na Švédských šancích a na Stránské skále. Dále byl z Olomučan Uhligem (1881) a ze Švédských šancí Oppenheimerem (1907) uváděn blízce příbuzný druh S. tortisulcatum, který má závity výrazně vyšší než širší. Nejlépe měřitelný exemplář studovaný (tab. 3, obr. A) má poměr výšky a šířky závitu (W/H = 0,76) výrazně rozdílný od Oppenheimerova (1907) exempláře. Ptychophylloceras sp.: Kromě toho, že na tomto exempláři nejsou zaškrceniny, odpovídá nález (tab. 3, obr. C) diagnóze rodu Ptychophylloceras Spath, 1927. Kromě zmíněných taxonů jsou z brněnské a olomučanské jury uváděny také druhy Holcophylloceras polyolcum a Holcophylloceras mediterraneium (Uhlig 1881; Oppenheimer 1907), kterým se žádný ze studovaných amonitů nepodobá. AMMONITINA Největší pozornost byla v diplomové práci věnována čeledi Cardioceratidae. Její zástupci jsou na lokalitách hojní, relativně snadno určitelní a stratigraficky významní. Zároveň se však vyznačují vysokou variabilitou a sexuálním dimorfismem. Jsou indexovými fosiliemi callovu a oxfordu v provincicích euroboreálního prostoru (Kiselev & Rogov 2018). Příležitostně však migrovali i do provincie submediteránní a dovolují tak stratigrafickou korelaci mezi euroboreální a panthalassa-tethydní říší. Evoluční vývoj cardioceratidů podrobně vypracoval Callomon (1985 non vidi, fide Zakharov et al. 2002, p. 151, fig. 5). Vyznačují se vysokou variabilitou. Definováno bylo velké množství morfotypů na úrovní podrodů, druhů a variet. V rámci diplomové práce byli z evolučně nejstarších studováni amoniti rodu Quenstedtoceras. Quenstedtoceras praelamberti: Na studovaném exempláři (tab. 4, obr. A) je dobře zachován charakteristický znak, kterým jsou dvě sekundární žebra vložená mezi dvě žebra primární a absence kýlu (Page 1991). Druh Quenstedtoceras praelamberti nebyl doposud z území ČR znám. Z Olomučan byl dosud uváděn pouze druh Q. lamberti, který byl nalezen Reussem (1854) společně s amonity Peltoceras (Peltoceras) cf. athleta a P. (Parapeltoceras) cf. annulare. Vrstvu s těmito amonity řadil ke střední juře (callov). Amonit Q. lamberti se vyznačuje třemi až čtyřmi sekundárními žebry vloženými mezi dvě žebra primární. Page (1991) pod druhem Q. lamberti vyobrazil i amonita se čtyřmi, ale nejčastěji dvěma sekundárními žebry. Srovnávány by měly být schránky adultních jedinců (Makowski 1962). Vzhledem k tomu, že schránky dospělců mají průměr více než 40 až 50 mm (Makowski 1962, Page 1991), pak se v případě studovaného exempláře PH03 již může jednat o schránku dospělce. Makowsky a Rzehak (1884) uvedli, že amoniti Quenstedtoceras byli nalezeni na dnes již zaniklé lokalitě na západní straně Olomučan, ve volných blocích kompaktních žlutošedých

40 vápenců bývalého lomu, v jejichž nadloží byla mocná vrstva žlutozelených písčitých slínovců. Zejména na základě výskytu druhu Q. lamberti je v Olomučanech předpokládáno středně jurské (callovské) stáří nejstaršího jurského vrstevního členu (Reuss 1854; Uhlig 1881). V revidovaném materiálu žádný nález odpovídající tomuto druhu nalezen nebyl. Pouze při revizi sbírek ÚGV byly nalezeny dva exempláře se štítkem „Ammonites Lamberti, oxford, Olomučany“, které lze podle morfologie kýlu a charakteru dělení sekundárních žeber řadit k rodu Cardioceras. Zatímco Courville et al. (2013) jako Quenstedtoceras označil i juvenilní makrokonchy, Kiselev & Rogov (2018, tab. 6) řadili makrokonchy k rodům/podrodům Lamberticeras, Eboraciceras nebo Pavloviceras. Evolučně vyspělejšími nástupci callovských quenstedtocerů byli raně a středně oxfordští cardioceři. Největším rozdílem je ventrální kýl a tvar průřezu, který již není oválný. Charakteristické je také žebrování: žebra mohou mít lateroventrální hrbolky a poblíž ventrální části se anteriorně stáčí a končí na vroubkovaném kýlu. Výrazný je také sexuální dimorfismus: makrokonchy mají hladké vnější závity a zaškrceniny na okraji ústí, zatímco mikrokonchy jsou výrazněji žebrované a jejich ústí je zakončeno rostrem. Vnitřní závity makro- a mikrokonch jsou vzájemně nerozlišitelné (Wright 2012; Howarth 2017). Vyčleňuje se množství podrodů, z nichž taxony Goliathiceras, Cawtoniceras a Vertebriceras bývají vyčleňovány i jako samostatné rody. Tyto taxony by měly být chápány spíše jako morfotypy se specifickou morfologií, která neodráží rozdílnost mezi biologickými druhy, ale umožňuje přehlednou taxonomii a detailní biostratigrafii (Wright & Page 2006). Cardioceras (Pavloviceras) scarburgense: Nalezené jádro (tab. 4, obr. B) morfologicky nejlépe odpovídá vyobrazení mikrokonchy, které publikoval Page (1991). Ten také uvedl, že pod taxonem Scarburgiceras byla jako první popsána makrokoncha a pro mikrokonchy by měl být využíván prioritní taxon Pavloviceras (Page 1991; Page et al. 2009). Cardioceras (Cardioceras) cordatum: K podrodu Cardioceras (Cardioceras) jsou řazeni „praví cardioceři“ s průřezem závitu tvaru zaobleného čtverce a se silným vroubkovaným kýlem. Vyskytují se především v subzónách costicardia a cordatum zóny cordatum spodního oxfordu (Howarth 2017). V Olomučanech je zastoupen především druh C. (C.) cordatum, jenž byl dobře známý již Uhligovi (1881), který podle něj pojmenoval druhý jurský člen v Olomučanech. Cordátové vrstvy, nebo též hlíznaté až rozpadavé slínovce nebo spongolity, jak je označili Bubík a Gilíková (2013), jsou na amonity tohoto druhu skutečně velmi bohaté. Ve studovaném materiálu jsou některá jádra silně zploštělá a mají tloušťku jen milimetr, jiná jsou mnohem větší a téměř nedeformovaná, z nichž některá pochází i z lokality Hády (tab. 4, obr. C). Amonit druhu C. (C.) cordatum je nejhojnějším amonitem hlíznatých až rozpadavých olomučanských slínovců, kde jsou doprovázeni perisphinctidními amonity. V některých případech je dochováno i ventrální rostrum schránky, znak mikrokonch (tab. 4, obr. D). Vyskytují se nejen v cordátových, ale i v rudických vrstvách (tab. 5, obr. A), do kterých byly často redeponovány bloky vápenců z těchto vrstev. Amoniti různých velikostí se na první pohled liší a může se zdát, že je zde zastoupeno více druhů. Domnívám se, že se jedná spíše o důsledek ontogenetické a vnitrodruhové variace. Cardioceras (Vertebriceras) densiplicatum: Amoniti tohoto druhu (tab. 5, obr. B-C) se vyznačují charakteristickým žebrováním. Předchozími badateli dosud nebyl tento druh z brněnské ani olomučanské jury uváděn, pouze blízce příbuzné taxony, které mohou být jeho

41 synonymy. Uhligem (1881) byl uváděn výskyt amonita Amaltheus cf. cordatus var. vertebralis a Trauthem (1904) druh Cardioceras (Vertebriceras) vertebrale. Zvláštním a zcela vzácným případem, který se týká druhu C. (V.) densiplicatum, je nedávný popis forem označovaných jako „forma janusa“. Jedná se o asymetrická jádra, u kterých je ornamentace i sutury variabilní natolik, že každou polovinu jádra je možné řadit k jinému druhu, v jednom případě k druhům Cardioceras (Pavloviceras) praecordatum a Cardioceras (Vertebriceras) densiplicatum (Hostettler & Scheigert 2011 non vidi, fide Jattiot et al. 2019). Není vyloučeno, že se nemůže jednat o doklad gynandromorfismu u amonitů (Vertebriceras je taxon používaný u mikrokonch, C. praecordatum by pak bylo nutné považovat za makrokonchu). V období jury byli amoniti tak rozšíření, že podobné vzácné případy by se mohly ve fosilním záznamu zachovat. Ve výše popisovaném případě se jedná o dva časově poměrně vzdálené taxony, u nichž je hlavní uvažovaný výskyt v nižším spodním oxfordu (subzóna praecordatum zóny mariae) a v nižším středním oxfordu (hlavně subzóny vertebrale a maltonense zóny densiplicatum; Howarth 2017). Nález formy janusa odpovídá dle autorů zóně cordatum, vyššímu spodnímu oxfordu (Jattiot et al. 2019). Uvedenou situaci by gynandromorfismus vysvětloval v případě společného výskytu obou druhů (obou pohlaví) ve stejných zónách a zdá se být tedy nepravděpodobný, obzvlášť když dosud nebyl pozorován u žádné skupiny měkkýšů. Spíše tak mladší taxon napodobuje svého evolučního předchůdce. Podle Jattiot et al. (2019) je forma janusa spíše následkem nemoci či zranění a dokládá blízkou příbuznost mezi dvěma taxony. Cardioceras (Vertebriceras) spp.: V případě taxonu Vertebriceras dosud nejsou známy jeho vztahy k ostatním skupinám a jeho taxonomická úroveň není ustálená. Někdy je vyčleňován jako samostatný rod nebo podrod (Howarth 2017). Od zástupců podrodu Cardioceras (Cardioceras) se amoniti Cardioceras (Vertebriceras) liší především stylem žebrování (tab. 5, obr. D-E), které u všech známých amonitů tohoto podrodu pokračuje až k ústí schránky. Jsou tedy považováni za mikrokonchy (Howarth 2017). V rámci zóny costicardia lze na zástupce taxonu Vertebriceras nahlížet jako na variety druhu Cardioceras costicardia (Wright 2012). Charakteristickým znakem druhu C. costicardia je vysoká variabilita - mnohé původně samostatné druhy ze subzóny costicardia jsou nově považovány pouze za variety druhu C. costicardia. V současnosti je známo nejméně 10 variet (Wright 2012, p. 66, tab. 1). Některé z nich jsou nerozlišitelné od druhu C. cordatum (Gygi & Marchand 1982, pl. 8, fig. 5a–b). Cardioceras (Cawtoniceras) sp.: Taxon, který nebyl doposud z naší platformní jury znám, se od zbylých popisovaných cardioceratidů liší ornamentací ventrální strany, která je plochá, pouze s jemným kýlem (tab. 5, obr. F) a žebrováním, které končí ještě před dosažením kýlu, čímž se velmi podobá vyobrazením některých amoebocerů. Kýl však není tak jemný a styl ukončení žeber na řadě jemných hrbolků odpovídá spíše amonitům Cawtoniceras. S ohledem na zachování jej nelze blíže determinovat. Taxonomická úroveň není ustálená, Cawtoniceras se objevuje jako rod i podrod (Howarth 2017). Goliathiceras sp.: Uhligem (1881) byl vyobrazen také cardioceratid Goliathiceras (Goliathites) goliathus (pl. 13, fig. 2), který je uváděn i z Cetechovic (Neumann 1907) a z Hádů (Kuboš 1982). V rámci revize bylo nalezeno jedno jádro z lokality Hády, které má podobnou morfologii jako vyobrazení Uhliga (1881, tab. 13, fig. 2). Podobnou morfologií se vyznačuje také nový nález z lomu Hády. Taxonomická úroveň není ustálená, Goliathiceras je uváděn jako rod i podrod (Howarth 2017).

Z cardioceratidních amonitů lze na brněnských a olomučanských lokalitách očekávat také výskyt amonitů Ameoboceras. Amoeboceři představují přímé descendenty rodu Cardioceras (Howarth 2017). Oba rody se morfologicky příliš neliší. Diagnostické znaky amoebocerů jsou na ventrální straně. Kýl je vroubkovaný a izolovaný od žeber, zdobený mělkými drážkami a hřbety. Počet hrbolků na kýlu značně převažuje nad počtem sekundárních žeber (Nikitenko et al. 2011; Wierzbowski et al. 2018a). Na amoebocerech je založena zonace svrchního oxfordu v boreální provincii. Jejich první výskyt v mediteránní biozonaci odpovídá nejvyšší části subzóny elisabethae středně oxfordské zóny transversarium, v boreální oblasti je to počátek svrchního oxfordu (báze subzóny ilovaiskii zóny glosense). Hlavní migrace amoebocerů do submediteránní provincie však nastaly až v pozdním oxfordu a raném kimmeridži (Sykes & Callomon, 1979). Z transversariových vrstev olomučanské jury je již Uhligem (1881) uváděn výskyt druhu A. alternans, který byl nalezen i Oppenheimerem (1907, 1926, 1932) na brněnských lokalitách. A. alternans představuje druh, ke kterému bylo na začátku dvacátého století řazeno mnoho různých amoebocerů. Mnozí z nich byli později synonymizováni s jinými druhy. Ve studovaném materiálu nebyl žádný amonit s těmito diagnostickými znaky nalezen, ani Oppenheimerem (1907) popsaný holotyp A. lorioli ze Švédských šancí. Podle popisu a vyobrazení Oppenheimera (1907, pl. 21, fig. 3a) je kýl jemně vroubkovaný a oddělený od žeber drážkami. Stejný druh byl později nalezen i Kubošem (1982) na Hádech. Kuboš (1982) nález nevyobrazil, ale ve svém popisu napsal, že žebra končí až na kýlu – nalezl tedy spíše zástupce rodu Cardioceras. Výskyt amoebocerů na Hádech je velmi nepravděpodobný. Mohli by být nalezeni ve středně oxfordských vrstvách odpovídajících zóně transversarium, ale v rámci této zóny (a z části i obou krajních zón plicatilis a bifurcatus) došlo k ústupu cardioceratidních amonitů ze submediteránní oblasti, byli zde velmi vzácní. Amoebocery lze očekávat především ve svrchně oxfordských až kimmeridžských vrstvách. Vašíčkem (1973) byl v materiálu MZM ze Stránské skály nalezen a určen druh A. ovale, který byl nalezen i Hrbkem (2014) v severočeské juře, a který dokládá subzónu hypselum zóny bimammatum (spodní kimmeridž). PERISPHINCTINA V podřádu Perisphinctina najdeme některé ze stratigraficky nejvýznamnějších a taxonomicky nejnáročnějších skupin amonitů. Jednou takovou významnou skupinou je Aspidoceratoidea (pozdní callov – raný berrias), u které bylo nově navrženo její posunutí na úroveň nadčeledi (Parent et al. 2020). Systematická část je tomuto návrhu uzpůsobena. Aspidoceratoidea zahrnuje spíše žebrované Peltoceratidae a spíše „ostnaté“ Aspidoceratidae. K druhovému zařazení je nutné znát tvar a ornamentaci vnitřních a zároveň i vnějších závitů, tedy mít k dispozici co nejkompletnější fosilie. Diagnostickými znaky jsou pozice dělení žeber, ontogenetický vývoj schránky, morfologie vnějších závitů, tvar průřezu a způsob vinutí. V rámci těchto dvou skupin jsou na studovaných lokalitách zastoupeni především amoniti Peltoceratidae, kteří jsou poměrně nenáročnou a biostratigraficky velmi cennou skupinou. Právě podle evoluce peltoceratidních amonitů je možné sestavit schéma detailní mediteránní a submediteránní biozonace raného oxfordu, jež nachází uplatnění v nejjižnějších oblastech dnešní Evropy, do kterých nezasáhly migrace cardiocerů (Matyja & Wierzbowski 1995). U zástupců této čeledi je poměrně dobře známý ontogenetický vývoj a sexuální dimorfismus. Jejich první výskyt odpovídá pozdnímu callovu a je omezen na submediteránní provincii. Během raného oxfordu se však rozšířili téměř po celém světě s výjimkou euroboreální říše.

Makrokonchy peltoceratidních amonitů se vyzačují ontogenetickou změnou ornamentace schránek. Během nejranější růstové fáze se utvářel charakteristický styl žebrování, kdy se jednotlivá primární žebra často dělila na dvě žebra sekundární. Během druhé růstové fáze bylo žebrování postupně nahrazováno dvěma řadami hrbolků (nejprve při ventrálním okraji a poté i při dorsálním okraji). Během třetí růstové fáze se na schránkách dospělých jedinců utvářela silná, jednoduchá žebra. Makrokonchy dospělých jedinců mají všechny tři zmíněné růstové fáze, 200 až 600 mm v průměru a jednoduché ústí. Mikrokonchy peltoceratidních amonitů si zachovávají první fázi po celé schránce – neměly by mít hrbolky, pouze žebrování, které může být posteriorně prohnuté blízko ústí schránky zakončeným párem laterálních výběžků. Oba znaky jsou dobře patrné na vyobrazení Uhliga (1881, tab. 13, fig. 13); exemplář nebyl nalezen, ale nepochybně se jednalo o mikrokonchu dospělého jedince Peltoceratoides (Parawedekindia) sp. Mikrokonchy obvykle dosahují velikosti 30 až 130 mm (Bonnot et al. 2002). Většina peltoceratidních taxonů známých z Olomučan byla předešlými autory řazena k rodu Peltoceras. Evolutně vinuté schránky těchto amonitů se vyznačují dlouhými primárními žebry, která se na vnitřních závitech v lateroventrální části často dělí na dvě nebo tři krátká sekundární žebra. Během ontogeneze se utváří silnější primární žebra, sekundární žebra postupně vymizí. Vnější závity nesou dvě řady silných hrbolků, z nichž se opět nejprve utvářely ty lateroventrální (Pandey et al. 2015). Zástupci tohoto rodu indikují pozdně callovské stáří vrstev (Courvillet et al. 2013). Mezi nejstarší peltoceratidní amonity uváděné z Olomučan patří druhy Peltoceras (Peltoceras) cf. athleta a P. (Parapeltoceras) cf. annulare, kteří byli nalezeni Reussem (1854) společně s cardioceratidními amonity Q. lamberti. Dle Uhliga (1881) je taxonem P. cf. annulare nejspíše míněn juvenilní jedinec Peltoceratoides (Parawedekindia) arduennense nebo Peltoceras avens a taxonem Peltoceras (Peltoceras) cf. athleta spíše druh P. cf. semirugosum. Sám Uhlig (1881, pl. 13, fig. 14) však u druhu P. athleta vyobrazil pouze drobný neurčitelný exemplář bez vnějších závitů. Vnější závity dospělých jedinců P. athleta se vyznačují dělením žeber až při lateroventrálním okraji, žebrováním na ventrální straně a také tím, že řada hrbolků u dorsálního okraje je výraznější než ta u ventrálníhí okraje. V mnoha případech byly Uhligem (1881) a Oppenheimerem (1907) určováni amoniti reprezentovaní pouze vnitřními závity (mající často méně než 30 mm v průměru), jejichž determinace není možná. Na druhou stranu je třeba uvést, že někteří Uhligem (1881) vyobrazení amoniti nesou znaky rodu Peltoceras. Jsou to především hranatý tvar závitu spolu s častým dělením primárních žeber až u ventrálního okraje (Uhlig 1881, pl. 13, fig. 9). Ve studovaném materiálu byla většina peltoceratidních amonitů z Olomučan opatřených štítkem řazena k zástupcům rodu Peltoceras, avšak ve všech případech se ukázalo, že žebrování odpovídá rodu Peltoceratoides, ke kterému patří i zástupci dnes neplatných rodů Rursiceras, Peltomorphites a Parawedekindia (Page 2006; Parent 2006). Většina Uhligem (1881) uváděných peltocerů je však, jak sám v přílohách přehledně uvedl, z cordátových vrstev, u nichž lze předpokládat raně oxfordské stáří – takové nálezy odpovídají přímým evolučním nástupcům peltocerů a jedněm z posledních peltoceratidních taxonů, amonitům rodu Peltoceratoides. Podle pohlavního dimorfismu je rod Peltoceratoides rozdělen na dva podrody. Makrokonchy jsou řazeny k podrodu P. (Peltoceratoides) a mikrokonchy k podrodu P. (Parawedekindia). Diagnostickým znakem těchto amonitů je zejména pozice dělení primárních žeber mezi dorsálním okrajem a středem závitu (Prieser 1937; Bonnot et al. 1997). Tento znak je biostratigraficky velmi cenný, protože čím blíže k dorsálnímu okraji k dělení dochází, tím je

44 amonit obvykle mladší (až raně oxfordský, z hranice subzón costicardia-cordatum zóny cordatum; Matyja & Tarkowski 1981). Neplatí to u druhů Peltoceras retrospinatum (kdy je pozice dělení žeber velmi variabilní a anomálně blízko okraji) a u nejmladšího zástupce této podčeledi, druhu Peltoceratoides interruptum (kdy je pozice dělení žeber anomálně daleko od dorsálního okraje). Stratigraficky cenné jsou tedy i pouhé fragmenty vnitřních závitů. Nověji bylo (re)definováno jedenáct druhů ze čtyř amonitových zón (athleta, lamberti, mariae a cordatum; svrchní callov - spodní oxford), u nichž bylo biostratigrafické využití tohoto znaku detailně popsáno (Bonnot et al. 2002). Dalším důležitým znakem, který většinu druhů odlišuje od amonitů Peltoceras, je duplikatura lateroventrálních hrbolků, kdy se poblíž ventrálního okraje u makrokonch utváří další řada hrbolků. Tato změna je poprvé pozorována blízko hranice callov-oxford (střed biohorizontu paucicostatum, nejvyšší část subzóny lamberti, svrchní callov) na schránkách druhu Peltoceratoides eugenii (Bonnot et al. 2002). U některých druhů však duplikatura chybí. Peltoceratoides (Peltoceratoides) constantii: Morfologicky i velikostně odpovídají studované nálezy diagnóze druhu P. (P.) constantii, u kterého je známo, že se duplikatura zcela vytratila. Podobných nálezů z Olomučan bude jistě mnohem víc, ale vnitřní a zároveň vnější závity bylo možné studovat jen na největších exemplářích (tab. 6, obr. A). Ty lze možná spojovat s „amonity Peltoceras instabile znamenité velikosti nalezené A. Schützem v Olomučanech“, jak poznamenal Trapp (1882, str. 7). Exemplář Ge2760 byl, podle informací na štítku, dříve řazen k Uhligem (1881) popsanému druhu Peltoceras inconstans. Uhligem (1881) studované a vyobrazené exempláře nebyly ve sbírkách nalezeny. Lze tedy diskutovat pouze Uhligovy (1881) popisy a vyobrazení. Oba nově studované nálezy jsou velikostně i morfologicky srovnatelné s nálezy popisovanými Uhligem (1881, pl. 14-16), především s exempláři P. inconstans a P. nodopetens (Uhlig 1881, pl. 15, fig. 1 a pl. 16, fig. 1). Druh P. inconstans se velmi podobá zde studovanému exempláři Ge2756, žebra na vnějších závitech jsou v dorsální části charakteristicky zahnuta a rovněž zde nejsou vyvinuty hrbolky. Také Prieser (1937) a Jeannet (1951) řadili druh P. inconstans k rodu Peltoceratoides. Vyobrazení druhu P. nodopetens (Uhlig 1881, pl. 15, fig. 1) se podobá spíše exempláři Ge2760, má podobně přímá žebra na vnějších závitech. Žebra na vnitřních závitech se téměř nedělí, což spíše ukazuje na to, že první a druhá ontogenetická fáze trvala velmi krátce a byla rychle vystřídána fází třetí. Uhligem (1881) vyobrazení amoniti často postrádají duplikaturu. Výjimkou jsou amoniti P.cf. eugenii a P. interscissum (tab. 14, fig. 2 a 3) uvádění z cordátových a rudických vrstev. Všechny zbylé Uhligem (1881) vyobrazené peltocery lze řadit k rodu Peltoceratoides. Velmi brzké dělení žeber, blízko při dorsálním okraji, naznačuje, že se jedná o stratigraficky nejmladší zástupce skupiny Peltoceratidae ze spodně oxfordské zóny cordatum. Z Olomučan publikoval Uhlig (1881) nálezy celkem desíti zástupců rodu Peltoceras, z toho čtyři druhy nové (P. instabile, P. inconstans, P. intercissus a P. nodopetens). V případě druhu P. instabile Uhlig (1881) v systematické části z neznámého důvodu odkázal na vyobrazení pod jiným druhovým názvem – nikoli P. instabile, ale P. inconstans. Holotyp druhu P. instabile tedy není vyobrazen a vyobrazení druhu P. inconstans zřejmě zachycuje pouze makrokonchu v druhém ontogenetickém stádiu, kdy lze pozorovat utváření obou řad hrbolků. Výskyt amonita P. cf. eugenii (Uhlig 1881, pl. 14, fig. 3), který je prvním peltoceratidním druhem s duplikaturou lateroventrálních hrbolků, by zaznamenával nejvyšší callov. Jeho první výskyt je kladen ještě před první výskyt amonitů Cardioceras (Bonnot et al. 2002).

Peltoceratoides cf. (Parawedekindia) arduennense: Zástupci čeledi Peltoceratidae se vyznačují výrazným pohlavním dimorfismem. Díky tomu lze někdy jen na základě velikosti a ornamentace snadno odvodit, že velké formy s hrbolky na vnějších závitech jsou makrokonchy. Problém však nastává, když jsou nalezeny pouze vnitřní závity, což je případ většiny studovaných nálezů. Pak není jasné, zda lze takové nálezy považovat za mikrokonchu nebo makrokonchu. Jádra zachovávající pouze vnitřní závity lze odlišit tehdy, kdy jsou na celém jádře vyvinuty sutury. Takový nález nelze určit blíže než Peltoceratoides sp. Nicméně, s mikrokonchami můžeme spojovat i některá nekompletní jádra o průměru nejvýše 110 mm (což odpovídá asi sedmi závitům; Matyja 1994) a s žebrováním po celé délce, které je u posledního závitu na ventrální části posteriorně prohnuto. Takto žebrované bývají části závitu těsně před ústím schránky, jež bývá zakončeno párem laterálních výběžků. Taková jádra (tab. 6, obr. B-C) by neměla mít žádné hrbolky. Byly tak rozlišeny tři potenciální mikrokonchy, které jsou zde předběžně řazeny k nejrozšířenějšímu z mikrokonchidních peltoceratidních taxonů Peltoceratoides cf. (Parawedekindia) arduennse (Parent 2006; Alberti et al. 2011). Dle Alberti et al. (2011) je pravěpodobné, že P. (P.) constantii [M] a P. (P.) arduennense [m] představují antidimorfní pár. Dále byli determinováni amoniti čeledi Aspidoceratidae, zastoupení rodem Euaspidoceras. Euaspidoceras spp.: Ze všech dostupných amonitů, kterých bylo několik set, bylo nalezeno pouze pět, které lze řadit k rodu Euaspidoceras (tab. 7, obr. B-C). Tito amoniti mohou být zastoupeni v horninách od svrchního callovu (zóna athleta) až do svrchního oxfordu (zóna bifurcatus; Parent 2006; Pandey et al. 2015). Zástupci tohoto rodu byli v Olomučanech nalezeni i předešlými autory. Byl to druh Euaspidoceras oegir nalezený Uhligem (1881) a Euaspidoceras perarmatum nalezený Uhligem (1881) a Trauthem (1904), jenž je uváděn i Oppenheimerem (1907) ze Švédských šancí. Amoniti opačného pohlaví, aktuálně řazení k rodu Mirosphinctes, nebyli ve studovaném materiálu nalezeni. Předešlými autory je uváděn pouze druh Mirosphinctes frickensis a to Trauthem (1904) z Olomučan. Schránky mikrokonch (Mirosphinctes) dosahovaly průměru 15-50 mm a vyznačují se pouze dvěma ontogenetickými fázemi: nejprve se utváří parabolické hrbolky a poté jednoduchá nebo dělená žebra. Ústí je zakončeno bočními výběžky (Page 1991; Courville et al. 2013). Z lokality Hády je znám pouze jeden exemplář PG01. Přítomnost euaspidocerů na Hádech může být indikována také výskytem aptychů Laevaptychus sp. (tab. 1, obr. A). Stratigraficky velmi významná je nadčeleď Perisphinctoidea, která je z pohledu taxonomie složitou skupinou. Doprovází ji problémy spojené s homeomorfismem – taxony z různých lokalit i z různých vrstev jsou si morfologicky velmi podobné. Určování je tím náročnější, že se téměř neobejdeme bez zachování vnitřních a zároveň vnějších závitů. Typickou čeledí panthalassa-tethydní říše byli Perisphinctidae (bajok–kimmeridž). Snahou moderních výzkumů je amonity této čeledi taxonomicky rozlišit podle toho, které provincie obývali. Je rozlišována výhradně mediteránní podčeleď Passendorferiinae a převážně submediteránní podčeleď Perisphinctinae (Meléndez et al. 2009). Z typicky mediteránních amonitů byli determinováni amoniti podčeledi Passendorferiinae. Passendorferia sp.: Ze studovaných nálezů je k rodu Passendorferia předběžně řazeno jádro (tab. 7, obr. C) nalezené v lomu na Hádech. Způsob vinutí, tvar průřezu a ornamentace odpovídá diagnóze rodu (Meléndez et al. 2009). Pravděpodobně se jedná o jeden z nejranějších (středně

46 oxfordských) passendorferinních druhů. Passendorferie upřednostňovaly hlubší prostředí mediteránní provincie, avšak známé jsou i ze submediteránní a z jižní části subboreální provincie, kde jsou nálezy v mělkomořských (šelfových) uloženinách vysvětlovány posmrtným transportem schránek (Fernández-López & Meléndez 1995; Meléndez et al. 2009, fig. 1). Makro- a mikrokonchy byly nejprve separovány do dvou podrodů: Nebrodites (Passendorferia) [M] a Nebrodites (Enayites) [m], ale později byly u každé fáze evolučního vývoje přesně identifikovány dimorfní páry, a proto se v současnosti u passendorferiinních perisphinctidů používá jeden rodový a druhový název pro obě pohlaví téhož biologického druhu (Meléndez et al. 2009). Z brněnské jury byl Oppenheimerem (1907) uváděn taxon Perisphinctes birmensdorfensis, jenž byl využit při definici nového passendorferinního druhu Nebrodites (Enayites) gygi (Brochwicz-Lewiński & Różak 1976). Starší taxon, objevující se i v pozdějších pracích Kuboše (1982) a Kočího (2002), lze nyní chápat jako synonymum taxonu Nebrodites (Enayites) gygii [m] (Brochwicz-Lewiński & Różak 1976). Pokud jsou determinace Kuboše (1982) a Kočího (2002) správné, pak nelze jejich nálezy považovat za indikátory středně oxfordské zóny transversarium, jak oba autoři uvedli, nýbrž raně kimmeridžské zóny hypselum, což je na Hádech velmi nepravděpodobné. Perisphinctidi rozšířeni pouze v šelfových mořích submediteránní, subboreální a z části i boreální provincie jsou dnes řazeni k podčeledi Perisphinctinae. Jsou skupinou stále poměrně málo probádaných a těžko určitelných amonitů. Perisphinctidi z raně oxfordské zóny mariae jsou obvykle řazeni k podrodu Perisphinctes (Properisphinctes), amoniti ze zóny cordatum pak i mezi P. (Arisphinctes) nebo P. (Kranaosphinctes). Perisphinctes sp. cf. P. (Properisphinctes) bernensis: Pod taxonem P. bernensis byly popsány vnitřní závity několika různých druhů. Jeden z nich byl označen jako lektotyp. Malinowská (1963) jej považovala spíše za část amonita Perisphinctes (Kranaosphinctes) promiscuus. Matyja (1977) studoval srovnatelné, avšak o něco větší exempláře s vnějšími závity, které se odlišovaly od vnějších závitů druhu P. (K.) promiscuus. Quereilhac et al. (2009) měli k dispozici převážně vnitřní závity menší než 25 mm, podobný soubor fragmokonů jako Loriol (1898). Řadili je k druhu Properisphinctes bernensis. Podobného amonita vyobrazil Oppenheimer (1907, p. 248, tab. 3, fig. 12), který jej určil jako nový druh Perisphinctes latumbonatum a také Herrmannová (2017, př. 2, tab. 1, obr. a-c), která jej, podobně jako Malinowská (1963), řadila ke skupině Kranaosphinctes. Exempláře v materiálu studovaném v rámci této diplomové práce (tab. 7, obr. D-E) zaujaly autora morfologií, dobrým zachováním a také tím, že se může jednat o jedny z nejranějších oxfordských perisphinctidů. Není však vyloučeno, že se jedná o schránky juvenilních jedinců nebo vnitřní závity jiných druhů amonitů i z jiné čeledi. Amoniti nadčeledi Perisphincoidea jsou na přesnou determinaci nejnáročnější skupinou amonitů v brněnské a olomučanské juře. Revize této stratigraficky velmi významné, avšak složité skupiny by vyžadovala detailní dlouhodobé studium, které je nad časové možnosti dvouletého termínu pro diplomovou práci. Ze Švédských šancí je Oppenheimerem (1907) uváděno 28 zástupců rodu Perisphinctes, z toho 14 nových. Z nich 12 bylo Oppenheimerem (1907) popsáno pod rodem Perisphinctes. Mnoho taxonů, dříve tradičně řazených k rodu Perisphinctes, je v současnosti řazeno k několika různým rodům někdy i z jiných čeledí. Polovina (6) Oppenheimerem (1907) popsaných druhů rodu Perisphinctes je dnes řazena k nejranějšímu rodu Microbiplices čeledi

Aulacostephanidae. Mnohé Oppenheimerem (1907) popsané druhy jsou si velmi podobné, především druhy M. varians, M. guebhardi a M. procedens (Andrzej Wierzbowski, ústní sdělení, 10. 11. 2019). U zbylých šesti nových druhů, které nebyly dalšími autory revidovány, je u rodového názvu uváděn otazník: ?Perisphinctes. Část nálezů studovaných Oppenheimerem (1907) byla v rámci diplomové práce dohledána v geologické sbírce Institutu Geodynamiky a Sedimentologie, Vídeňské univerzity. Z holotypů perisphinctidních amonitů jsou zde uloženy: ?P. correlatus, M. varians, ?P. latus, M. vanae, ?P. siemiradzkii, ?P. lateinensis, M. guebhardti, Microbiplices či Orthospinctes abeli a ?P. cf. pila, který pravděpodobně není v práci Oppenheimera (1907) vyobrazen. Tyto nálezy by měly být podrobeny detailní revizi. Kolekce holotypů je pravděpodobně spíše ukázkou ontogenetické či vnitrodruhové variace. Situaci dobře popsal Kuboš (1982), který, jak sám uznal, při určování amonitů vycházel pouze z Oppenheimerových prací. Postup Oppenheimera zhodnotil následovně: „Při hledání rozdílů mezi jednotlivými nově popsanými druhy jsem zjistil, že tyto se od sebe liší převážně počtem nebo typem žeber a typem závitů. Např. u skupiny Perisphinctes brunensis považuje [Oppenheimer] za důležitý znak depresní závit v mladém ontogenetickém stadiu.“ Kuboš (1982) HAPLOCERATINA V menší míře byli studováni i zástupci podřádu Haploceratina, kteří byli rozšířeni hlavně v nižších zeměpisných šířkách provincií panthalassa-tethydní říše. V boreálních provinciích jsou vzácní nebo zcela chybí (Page 2008). Zastoupena je převážně skupina Oppeliidae, jež doplňuje představu o diverzitě společenstva amonitů brněnské a olomučanské jury. Oppelidae jsou po perisphinctidech druhou nejdiverzifikovanější skupinou amonitů střední a pozdní jury. Obvykle nejsou využíváni jako indexové druhy, protože schránky jsou často jen slabě ornamentovné nebo zcela hladké a jejich určování je obtížné (Kiselev & Rogov 2018). Nejvýznamnější jsou podčeledi Hecticoceratinae (bathon – sp. oxford) a Taramelliceratinae (callov – kimmeridž, Page 2008). Hecticoceratinae jsou nejdiverzifikovanější podčeledí s širokým, téměř kosmopolitním rozšířením v relativně úzkém časovém rozsahu. V současnosti je v ní zahrnuto takové množství druhů, že determinace nového materiálu je velmi obtížná. Většina popsaných taxonů představuje množství morfotypů s drobnými odlišnostmi fragmokonů odrážejících zejména ontogenetickou variaci a sexuální dimorfismus, který dosud není příliš znám. I taxony na úrovni rodu a podrodu představují pouze morfotypy, například Paroecotraustes, Hecticoceras, Lunuloceras, Sublunuloceras, Putealiceras, Kheraites a Brightia. Většinu zástupců skupiny Hecticoceratinae je však možné řadit k jedné evoluční linii, k taxonu Hecticoceras (Parent & Garrido 2015). Pouze na základě různých stylů ornamentace lze v rámci rodu Hecticoceras rozlišovat 9 podrodů (Makowski 1962). Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum: Amonit Hecticoceras, byl nalezen již Bruderem (1881, 1886) v severočeské juře a byl jím určen jako H. hecticum, což je jediný zástupce tohoto rodu rozšířený od středního do svrchního callovu v submediteránu německých lokalit (Schlegelmilch 1985; Roy 2014). Na základě výskytu tohoto druhu je uvažováno středně až pozdně jurské stáří brtnického souvrství (?callov-oxford). Vyobrazen však Bruderem (1881, 1886) nebyl, proto nebylo možné jeho nález se zde popisovaným druhem porovnat. H. hecticum má odlišnou morfologii od druhu, který byl nalezen v Olomučanech. Autoři (Courville et al.

2013) řadili některé amonity Hecticoceras k podrodu Brightia. Brightia byl dříve samostatným rodem a zahrnoval pouze amonity s drážkou nebo mezerou mezi primárními a sekundárními žebry a s hrbolky v dorsolaterální části (Rollier 1922). Později se za charakteristický znak považovala absence vnitřních žeber nebo přítomnost vnitřních žeber bez lateroventrálních hrbolků (Zeiss 1956). Nyní nejsou zmíněné znaky považovány za rozhodující a rod Brightia je definován dosti vágně (Rogov 2000). Morfologie studovaných exemplářů příliš neodpovídá amonitům rodu Brightia vyobrazeným v práci Rogova (2000) – nebyly pozorovány drážky nebo mezery oddělující vnitřní a vnější žebra. Žebrování je souvislé a hrbolky na žebrech jsou méně výrazné. Nový nález (tab. 8, obr. A) byl podle ornamentace předběžně zařazen k taxonu Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum. V rámci podčeledi Taramelliceratinae jsou na brněnských a olomučanských lokalitách zastoupeny dva antidimorfní rody (Palframan 1966), Taramelliceras [M] a Creniceras [m]. Taramelliceras spp.: Zástupci rodu Taramelliceras byli z okolí Brna a Olomučan poprvé vyobrazeni Uhligem (1881), který je nalezl v transversariových vrstvách v Olomučanech. Vyobrazil dva amonity, z toho jedno téměř kompletní jádro, řazené k druhu Taramelliceras (Richeiceras) pichleri (Uhlig 1881, pl. 13, fig. 10, 12), představující jedny z mála známých taramellicerů z Olomučan. Tyto exempláře nebyly ve sbírkách nalezeny. Jeden zástupce tohoto rodu z Olomučan byl ve sbírkách MZM nalezen, ale zachování neumožňovalo jeho bližší popis ani měření. Zde popisované exempláře z lokalit Hády (tab. 8, obr. B) a Švédské šance (tab. 8, obr. C-D) lze všechny předběžně řadit k amonitům Taramelliceras. U některých nálezů sice chybí primární žebra a na lateroventrální ani na ventrální části nejsou vyvinuty hrbolky ani výběžky, ale tato skupina zahrnovala i formy s hladkými schránkami (Bucher et al. 1996, Sato & Misaki 2010). Exemplář IVU07 (tab. 8, obr. D), Oppenheimerem (1907) řazený k druhu T. (T.) callicerum, se ornamentací i rozměry téměř shoduje s exemplářem Ge32461 (tab. 8, obr. C). Velmi blízkou morfologii má však také druh T. (T.) externnodosum (Quereilhac 2009, p. 82, pl. 18, fig. 2). Ani u holotypového exempláře IVU14 druhu T. gracile (Oppenheimer 1907) zachování nedovolovalo jeho jednoduché srovnání se zástupci tak početného rodu, a proto na studované exempláře nahlížím jako na blíže nezařazené amonity Taramelliceras spp. Creniceras sp. cf. C. boreki: Z cordátových vrstev z Olomučan je Uhligem (1881) uváděn druh C. renggeri. Jedná se o raně oxfordský taxon s výskytem v zóně mariae (obě subzóny scarburgense a praecordatum) a cordatum (nejnižší subzóny bukowskii a costicardia). V rámci nejvyšší (stejnojmenné) subzóny zóny cordatum je již nahrazen druhem C. boreki (Quereilhac 2012). V současnosti je známo více než 9 zástupců rodu Creniceras a není jasné, které taxony jsou platné a jak se diagnosticky liší. Mnohými autory tak bylo navrženo provést novou detailní revizi, některými již byla rozpracována (Gygi 1991; Jäggi 2008; Quereilhac et al. 2009). Crenicery nelze spolehlivě zařadit do druhů bez znalosti jejich přesné stratigrafické pozice. Uhlig (1881) uvedl, že jeho nález pochází z cordátových vrstev. Pokud jej nalezl společně s indexovým druhem, amonitem Cardioceras cordatum, jedná se pravděpodobně o druh C. boreki. Reussem (1854) je z Olomučan a Oppenheimerem (1926) ze Stránské skály uváděn taxon Creniceras crenatum (Bruguière). Tento taxon je v současnosti neplatný, neb zahrnoval dvě různě staré formy: raně oxfordský C. boreki a středně oxfordský C. crenatum (Oppel). Schlegelmilch (1985) přisuzoval autorství druhého zmíněného taxonu d’Orbignymu. Quereilhac (2012) uvedl, že by spíše mělo být přisuzováno Oppelovi, protože ten byl první, kdo amonita dostatečně důkladně a spolehlivě popsal. V případě Oppenheimerova (1926) nálezu ze

Stránské skály se lze domnívat, že se jedná spíše o středně oxfordský taxon. Je tedy předběžně řazen k aktuálně platnému druhu C. crenatum (Oppel). V případě amonita nalezeného Reussem (1854) v Olomučanech neznáme jeho stratigrafickou pozici. Podobně je tomu v případě exempláře ČGS02, jenž je zachován v podobě kamenného jádra v mikritickém vápenci, jehož stratigrafická pozice není jasná (lesní vývrat, jv. okraj Olomučan, ve Skoku). Exemplář MZM35 je fosfatizován a je zachován v bílých slínovcích, které lze řadit ke spodnímu oxfordu. Pravděpodobně se jedná o druh C. renggeri nebo C. boreki, vyloučit nelze ani C. piae s výskytem výhradně v subzóně scarburgense zóny mariae. V souvislosti s C. rengerri je často zmiňováno odvinutí dorsálního okraje obývací komůrky od předchozího závitu (například Matyja 1977), které na studovaných exemplářích (tab. 8, obr. E-F) pozorováno nebylo. Předběžně jsou tyto nálezy řazeny k taxonu Creniceras sp. cf. Creniceras boreki. Oppeliidae indet.: Zbylá blíže neurčená jádra amonitů podřádu Haploceratina jsou zde řazena k taxonu Oppeliidae indet. Jedná se o zploštěná, zcela hladká nebo nevýrazně žebrovaná jádra, v případě větších rozměrů i s naznačenými ventrálními drážkami. Možná se jedná o zástupce rodů Neoprinioceras, Neocampylites či Trimarginites podčeledi Glochiceratinae nebo jiných rodů podčeledi Ochetoceratinae. Pro všechny tyto taxony je charakteristické srpovité žebrování a utváření drážek na ventrální straně (Arkell et al. 1957). Z Olomučan jsou Uhligem (1881) a Trauthem (1904) uváděny nálezy druhů Neocampylites delmontanus, Neoprionoceras henrici, N. rauracum, Trimarginites arolicum, T. stenorhynchum a T. trimarginatum. Z lokality Hády je tento posledně zmíněný druh uváděn i Oppenheimerem (1932). Kubošem (1980, 1981, 1982) byla hladká involutní jádra, případně jádra s neznatelným sigmoidálním žebrováním, s pseudoceratitovým typem švu a se zřetelným ventrálním kýlem, řazena k rodu Lissoceratoides. Podobně postupoval i Kočí (2002). Tito typicky velmi zploštění amoniti (tab. 9-10) jsou na Hádech hojní. Jejich určení je však obtížné, neboť podobnou morfologií se vyznačuje celá řada oppeliidních amonitů. Není ani jasné, zda lze amonity dělit na hladké a žebrované formy, když například amoniti podrodu Ochetoceras (Campylites) se vyznačují žebrováním, které postupně slábne až na vnějších závitech zcela mizí (Page 1991). Blíže určitelná by mohla být především fosfatizovaná jádra z Olomučan, která mají dobře zachované sutury (tab. 9, obr. B2 a D2). Hladká involutní jádra s pseudoceratitovými švy, kterými Kuboš (1982) pravděpodobně mínil sutury s oválnými tvary mezi větvemi (tab. 2 obr. A2, tab. 3 obr. B2), je nutné řadit spíše k podřádu Phylloceratina. 5.2 Provincialismus Amoniti byli paleogeograficky široce rozšířenými mořskými hlavonožci, u nichž se ve střední a pozdní juře projevoval výrazný bioprovincialismus. V rámci Evropy lze rozeznat čtyři provincie (obr. 6) náležící do dvou říší: mediteránní provincie a submediteránní provincie panthalassa-tethydní rovníkové tropické říše a subboreální provincie a boreální provincie euroboreální chladné říše na severu (Westermann 2000; Callomon 2003). Bioprovincialismus amonitů lze ilustrovat i na některých zde zmíněných skupinách. Submediteránní provincie, ke které náleží i studované lokality v okolí Brna a Olomučan, byla ze zde zmíněných taxonů obývána především perisphinctidy (Perisphinctes), aspidoceratidy (Euaspidoceras), peltoceratidy (Peltoceras, Peltoceratoides) a oppeliidy (Oppeliidae). V mediteránní provicii to byli navíc také hojní zástupci podřádů Phylloceratina a Lytoceratina, někteří další „mediteránní“ perisphinctidi (Passendorferia, Nebrodites) a někteří další

50 peltoceratidi (Gregoryceras). Subboreální a boreální provincie euroboreální říše jsou charakterizovány subboreálními aulacostephanidy (Microbiplices, Ringsteadia) a boreálními cardioceratidy (Quenstedtoceras, Cardioceras, Amoeboceras). Tyto skupiny příležitostně pronikaly i do dalších provincií (Matyja & Wierzbowski 1995; Callomon 2003).

Obr. 6 – Paleogeografické schéma Evropy ve středním a pozdním oxfordu s čtyřmi hlavními evropskými provinciemi (podle Matyja & Wierzbowski 1995; Wierzbowski et al. 2016). Předpokládané ostrovy v oblasti střední Evropy nebyly autory rekonstrukce zakresleny. 5.3 Paleogeografie Po celý trias až do střední jury byl Český masiv součástí pevniny vindelického ostrova, který byl od střední jury rozdělen nově utvářenými mořskými migračními cestami na několik dilčích ostrovů (Chlupáč et al. 2011). Doklady mořské transgrese ve střední juře byly nalezeny na Moravě i v severních Čechách (Reuss 1854; Bruder 1887; Eliáš 1981). Transgrese jury na Český masiv v nejvyšším callovu a v oxfordu je tradičně vysvětlována zcela zarovnaným peneplenizovaným terénem, jenž byl zvyšující se mořskou hladinou snadno zaplaven. Pro zcela zarovnaný terén nebo příliš vzdálené pobřeží Českého masivu svědčí minimální zastoupení terigenního detritu v brněnské juře (Koutek 1927). Zaplavení severozápadních částí Českého masivu je možné vysvětlit také reaktivací variských zlomů labské a lužické zóny (Nádaskay et al. 2019). Nejsnáze lze rekonstruovat paleogeografii autochtonní jury na Moravě, která, z větší

části pohřbená pod karpatskými příkrovy, ve směru od JV na SZ dokumentuje přechod z hlubokomořské pánve přes karbonátovou platformu v mělkou šelfovou lagunu zasahující do Olomučan a dál na severozápad (Eliáš 1981; Suk et al. 1994). Není znám maximální paleogeografický rozsah jurského moře na Českém masivu ani přesná poloha pobřežní linie. Významnými indikátory jsou valouny, volné bloky a balvany jurských hornin vymapované v mladších sedimentech na Třebíčsku, u Svitavy a v severních Čechách (přehled výzkumů viz Eliáš 1981 a Valečka 2019). Například Dvořákem (1956) byly v okolí Moravského Krumlova, na bázi miocénních sedimentů, nalezeny i několikatunové balvany jurských silicitů a silicitových brekcií srovnatelných s těmi z Moravského krasu. Významným dokladem jsou valouny silicitů nalezené v křídových sedimentech na vrchu Hvozd v Lužických horách (Valečka 2019). Náleží především ke snadno korelovatelné rhaxové facii (oxford-kimmeridž), která v severočeské juře nebyla do té doby nalezena, zatímco ze Stránské skály a z Olomučan jsou její ekvivalenty známy i z profilů (Eliáš 1981). Lze se domnívat, že jurské moře zasahovalo hlouběji do Českého masivu, než jen do prostoru Brna a Olomučan. Někteří autoři ve svých paleogeografických rekonstrukcích naznačili, že Český masiv mohl být jurským mořem i zcela zaplaven (obr. 6; Matyja & Wierzbowski 1995; Wierzbowski et al. 2016). Podle amonitové fauny lze oxfordské lokality na Moravě spojovat s lokalitami v sz. Německu. Liší se však od lokalit j. Německa, a proto je již tradičně uvažováno propojení oblastí na severu Čech a na Moravě mořským průlivem jdoucím buďto napříč Českým masivem nebo kolem severního okraje Českého masivu (Uhlig 1881; Bruder 1886; Oppenheimer 1907; Arkell 1956; Eliáš 1981; Hrbek 2014). Srovnáním počtu taxonů jurských amonitů zjistíme, že z celkem 94 taxonů známých z brněnské a olomučanské jury je ze severních Čech uváděno pouze 5 a to ještě diskutabilních: Amoeboceras alternans, A. ovale, Perisphinctes biplex, P. (Liosphinctes) plicatilis a Ringsteadia sp. Minimum společných taxonů tedy hypotézu mořského průlivu spojujícího oblast severních Čech s mořem na Moravě příliš nepodporuje. Zarážející je také úplná absence quenstedtocerů a především, v brněnské a olomučanské juře tolik hojných, cardiocerů. Přítomnost cardioceratidní fauny na Moravě lze vysvětlit existencí vhodné migrační cesty spojující moře na Moravě s boreálním prostorem. Často je touto migrační cestou uváděn zmíněný průliv. Dle názoru autora diplomové práce však není existence průlivu jdoucího napříč Českým masivem nezbytná pro vysvětlení výskytu cardioceratidů na Moravě v případě, kdy mohli na Moravu migrovat i přes území dnešního Polska. Minimum společných taxonů lze vysvětlit také tím, že raně a středně oxfordské vrstvy, zachycující přechod mezi brtnickým a doubickým souvrstvím, jsou v severních Čechách na fosilie chudší nebo nejsou zachovány vůbec. Nebo v době callovu a raného až středního oxfordu ještě nemusel takový průliv existovat. Možná až po detailnější revizi pozdně oxfordských a kimmeridžských faun z brněnských lokalit nalezneme stejné druhy, jaké byly nalezeny a determinovány Bruderem (1881, 1882, 1886, 1887) nebo Hrbkem (2011, 2014) ze severních Čech. Paleontologové a geologové nemají žádná další esa v rukávu, kterými by mohli existenci mořského průlivu vedoucího napříč Českým masivem opodstatnit. Po mořské regresi byly povrchové výskyty jurských, převážně karbonátových hornin vystaveny masivnímu subtropickému zvětrávání rané křídy, za střídavě aridních a humidních klimatických podmínek (Bezvodová & Zeman 1983 in Dvořák et al. 1993). Toto zvětrávání, spojené s erozí, která pokračovala i v kenozoiku a která trvá dodnes, spolehlivě rozrušilo nebo úplně zničilo většinu jurských hornin na Českém masivu i jeho fosilní obsah, jenž bychom dnes tak rádi studovali.

5.4 Faunistické srovnání lokalit 5.4.1 Olomučany S ohledem na literární rešerši, vlastní terénní průzkum a výsledky diplomové práce se lze ke stratigrafii Olomučan vyjádřit následovně (viz také obr. 7). I. Nejstaršími prokázanými jurskými horninami odkrytými u Olomučan jsou biodetritické vápence, místy s asi centimetrovými křemennými valouny, ukládané v příbřežní oblasti v dosahu bouřkového vlnění (Bubík & Gilíková 2013). Jsou srovnávány s lambertiovými vrstvami, které pojmenoval Uhlig (1881) na základě Reussem (1854) nalezených amonitů Quenstedtoceras lamberti. Domnívám se však, že Uhlig (1881) tyto amonity nikdy nenašel, protože ve své rozsáhlé monografii pouze uvedl, že bylo nalezeno „několik snadno určitelných exemplářů“. Kdyby je Uhlig (1881) našel, jistě by uvedl jejich stratigrafickou pozici a snad by je i vyobrazil. Nebyl si ani jist, kde střední juru (dogger) ve svých geologických řezech zakreslit (p. 118, fig. 4). Konstatoval pouze, že v (nadložních) cordátových vrstvách se tito amoniti pravděpodobně nevyskytují. Z kompaktních a velmi tvrdých biodetritických vápenců bylo nalezeno společenstvo různých druhů mlžů a několik málo jader amonitů (Bubík & Gilíková 2013), z nichž jedno bylo v rámci této diplomové práce určeno jako taxon Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum. Jeho stratigrafický výskyt odpovídá svrchnímu callovu, především subzónám proniae a spinosum zóny athleta, méně hojný byl ještě v celé zóně lamberti (Pellenard et al. 2014). Biodetritické vápence, často bělejší a s bohatší faunou mlžů, byly v rámci diplomové práce vymapovány také v prostoru jižně od Olomučan u silnice vedoucí na Josefov, jak přesně uvedl Bosák (1978). Uváděl však jejich výskyt i v Hloubatém, kde nalezeny nebyly – prostor je dnes zcela zalesněn.

„Odkrytost terénu v letech 1973-1976 byla velmi dobrá. Všechny lůmky, co navštěvoval Kettner se svými žáky při mapování Moravského krasu, tam ještě byly. Vedoucí mé práce doc. Petránek mne při první rekognoskaci terénu vedl najisto.“ Pavel Bosák, ústní sdělení, 3. 6. 2020

Kuriózní jsou terénní poznatky Kettnera (1942), který mimo jiné uvedl, že na granitoidy brněnského masivu přímo nasedaly jurské arkózové pískovce a slepence s vložkami rohovcových vápenců a s bohatou amonitovou faunou. Bosák (1978) je popsal jako okrové bazální klastické vápence. Těmto popisům dobře odpovídají horniny, které byly nalezeny a zdokumentovány Otavou a Bubíkem jako zvětraliny granitoidů brněnského masivu, písky a pískovce v první polovině roku 2019 (Miroslav Bubík, ústní sdělení, 3. 12. 2019). Na stejné lokalitě, poblíž stavby rodinného domu asi 375 m západně od lomu Hrubých (49.3318858N, 16.6714906E), byly tyto horniny zdokumentovány i autorem a kolegy, v rámci vlastního terénního průzkumu koncem roku 2019. Jednalo se o rezavé rozpadavé vápnité slepence, které byly na fosilie bohaté, avšak nalezena v nich byla převážně fauna mlžů, místy ramenonožci a jedno hladké blíže neurčitelné jádro amonita. II. Ve Žlíbku, v nadloží biodetritických vápenců, byla autorem nalezena asi 10 cm mocná vrstva vápenců s bohatou faunou, s křemennými valouny a s výrazně nazelenaou (glaukonitovou) bází. Kontakt této vrstvy vůči podložním biodetritickým vápencům byl ostrý a navětralý, možná oddělený puklinou. Autorem byl na bázi této vrstvy nalezen

fragment fosfatizovaného amonita determinovaného jako Quenstedtoceras praelamberti, jenž je indikátorem biohorizontu praelamberti subzóny lamberti zóny lamberti, nejvyššího svrchního callovu. Tato vrstva litologicky i stratigraficky odpovídá hlavonožcovému horizontu popsanému Švábem (1961), který ji řadil ke cordátovému pásmu. Pravděpodobně jde o vrstvu, ve které Reuss (1854) nalezl amonity Q. lamberti. Ekvivalentem této vrstvy mohou být zelené písčité jílovce nalezené na haldě vytěženého materiálu poblíž výše popisované stavby. Nalezena v nich byla drobná fosfatizovaná a silně rozpukaná jádra amonitů Peltoceratoides sp., jedno kamenné jádro amonita Euaspidoceras sp. a také hladcí terebratulidní ramenonožci a žraločí zuby Sphenodus sp. (jeden 18 mm vysoký zub byl nalezen i in situ). Tomášem Viktorýnem byl nalezen také oranžovo-hnědý blok silicifikovaného vápence obsahující jádra amonitů Peltoceratoides sp., jádra blíže neurčených plžů a ostny ježovek Paracidaris sp. a s tmavě zelenou glaukonitovou vrstvou (bází?) s otisky roster belemnitů, III. Dále do nadloží se sedimenty nadále zjemňují. Jsou nejprve lavicovité, poté deskovité, hlíznaté až rozpadavé a nabývají charakteristického „opukovitého“ vzhledu. Jsou tvořeny vápenci až slínovci (spongolity) a Uhligem (1881) byly souborně nazývány cordátové vrstvy, podle bohatě zastoupeného amonita Cardioceras (Cardioceras) cordatum, indexového druhu nejvyšší subzóny cordatum zóny cordatum. Vzhledem k blízké morfologické podobnosti druhu C. (C.) cordatum s ostatními vůdčími cardiocery spodního oxfordu, především druhy C. costicardia a C. bukowskii, lze předpokládat, že cordátové vrstvy reálně představují nejen subzónu cordatum s amonity C. (C.) cordatum, ale i starší raně oxfordské subzóny costicardia a bukowskii zóny cordatum. Dokládají to amoniti rodu Peltoceratoides, jejichž výskyt nepřesahuje hranici subzón costicardia/cordatum (Matyja & Tarkowski 1981). Pokud budou nalezeni amoniti Peltoceratoides vedle cardiocerů, tito cardioceři jistě nebudou druhu C. (C.) cordatum, ale starší. V Olomučanech je indikována také subzóna scarburgense zóny mariae (nejnižší spodní oxford, Page 1991) a to indexovým druhem C. (Pavloviceras) scarburgense. Tento nález však pochází z volného bloku horniny, možná ze sedimentární konkrece, nalezené na jv. okraji Olomučan nad Josefovským potokem. Není známo, kde tyto horniny vystupují in situ. Vedle indexového amonita byli v těchto blocích zastoupeni také drobné vnitřní závity amonitů rodu Peltoceratoides. IV. Pokud jde o nejvyšší jurský člen (sensu Bubík & Gilíková 2013) nebo Uhligem (1881) popisované transversariové vrstvy, jež by měly odpovídat vyššímu střednímu oxfordu (zóna transversarium), žádní určitelní amoniti v nich nověji nelezeni nebyli a ve sbírkách nebyly podobné horniny z Olomučan nalezeny. V. Nejmladší jurské fosilie z okolí Olomučan byly Uhligem (1881) nalezeny v rudických vrstvách, které jím byly řazeny k raně kimmeridžské zóně bimammatum, avšak v současnosti jsou řazeny ke křídě. Rudické vrstvy ve svém typickém vývoji vystupují v lomu Seč u Rudice, kde jsou tvořeny především křemitými písky a kaolinickými jíly, bloky a úlomky jurských hornin a limonitovými a křemitými konkrecemi (rudickými geodami). Vyplňují krasové deprese v devonských vápencích (Kettner 1939).

Obr. 7 – Schéma stratigrafie Olomučan v názvosloví předešlých autorů. Poněkud odchylného rázu je sedimentární pokryv, jenž je součástí kvartérních svahovin v sv. části Olomučan, Na Kopaninách, na svahu mezi lomem Hrubých a okrajem lesa. Na geologické mapě je tento pokryv řazen k rudickým vrstvám (ID: 319, Geologická mapa In: Geovědní mapy 1 : 50 000, Česká geologická služba; on-line: https://mapy.geology.cz/geocr50, 9. 7. 2020). Autor diplomové práce se domnívá, že se nejedná o rudické vrstvy. Přinejmenším ne o rudické vrstvy v jejich obvyklém vývoji. Nejen, že zde chybí křemité písky a kaolinické jíly, ale pokryv ani nevyplňuje deprese v krasu devonských hornin, ale leží na svahu, v nadloží jurského platformního pokryvu odkrytého v lomu Hrubých. Reussem (1854) byl tento pokryv nazýván svrchní člen, řadil jej k juře. Uhlig (1881) tento pokryv nazýval rudické vrstvy a na základě nalezené fauny jej řadil k amonitové zóně bimmamatum (nejnižší kimmeridž). Pokud zde byly v minulosti nalezeny jurské fosilie výhradně ze zóny bimammatum, je důvod se domnívat, že se nejedná o rudické vrstvy v jejich typickém vývoji, ale spíše o rozvětralý nejmladší jurský pokryv, který Uhlig (1881) pojmenoval rudické vrstvy. Je možné, že byl zdrojem materiálu, jenž byl během křídy redeponován a získal podobu toho, čemu dnes říkáme rudické vrstvy, ve kterých lze nalézt i materiál původem ze starších jurských členů. Již Kettner (1942) chápal pod pojmem rudické vrstvy dvě různé skupiny uloženin: 1) rudické hlinky a písky a 2) rohovcové (či pazourkové) pokrovy, ležící právě v oblasti mezi Rudicí a Olomučany. Bosák tyto pokrovy interpretoval jako polygenetické zvětraliny (Pavel Bosák, ústní sdělení, 10. 6. 2020). Na zmiňovaném svahu u Olomučan i v rudických vrstvách v lomu Seč (obr. 8) byly nalezeny desítky kusů horniny označované pracovně jako „fosilní guláš“ (terénní terminologie sensu Zdeněk Galba). Jedná se o zvláštní typ sedimentární facie, která, jak se zdá, nebyla na území ČR doposud nalezena. Autorovi jsou známa pouze vyobrazení na internetových stránkách Davida Varnera (On-line: http://www.davar.cz/kamenarium, 9. 7. 2020), který tyto horniny nalezl rovněž na obou lokalitách. Tyto horniny lze interpretovat jako výplně schránek amonitů

Phylloceras sp., místy se zachovanými suturami nebo se zbytky souhlasně orientovaných jemně ornamentovaných schránek. Součástí těchto výplní jsou často akumulace ostrohranných úlomků schránek amonitů, pravděpodobně téhož rodu amonitů a možná týchž jedinců. Phylloceři preferovali hlubší vody, v šelfových mořích se téměř nevyskytovali (Page 2008). Výskyt těchto schránek v Olomučanech, kde je předpokládáno pouze mělké šelfové moře (Eliáš 1981) je kuriózní. Podobný typ sedimentární facie je znám z pieninského bradlového pásma z Polska a je označován jako rogožnická lumachela („Rogoźnik coquina“, raný-střední tithon), kde je interpretován jako sediment hlubokomořského původu, neboť obsahuje převážně phylloceratidní a lytoceratidní faunu (Kutek & Wierzbowski 1986). Samotný výskyt schránek amonitů Phylloceras sp. dle mého názoru nelze brát jako striktní indikátor hlubokovodního prostředí, protože kompletní (nenarušené) schránky amonitů mohly být po smrti jedince za specifických podmínek transportovány i na značné vzdálenosti, zejména pokud byly fragmokony naplněny vzduchem. Teprve po proražení komůrek nebo po dosažení hraniční hloubky mohou být některé schránky vyplněny vodou a až tehdy klesají na dno (viz fenomény post-mortal transport, necroplanktonic drift a taphonomic dispersal; Kennedy & Cobban 1976; Fernández-López & Meléndez 1995; Meléndez et al. 2009). Podle některých autorů lze akumulace schránek phyllocerů považovat za paleontologický doklad mělkomořského prostředí odpovídajícího mořské regresi (Fernández-López & Meléndez 1995, fig. 9A). Dle Tanabe et al. (2015) byly schránky amonitů žijící v hlubokých vodách vystaveny posmrtnému transportu méně než schránky amonitů žijících ve vodách mělkých. Vzhledem k počtu zastánců i odpůrců teorie posrmrtného transportu doporučila Yacobucci (2015) spoléhat se pouze na tafonomické důkazy - transportované schránky často utvářejí mocné akumulace a často u nich pozorujeme uspořádanost (vytříděnost, orientace). V případě autorem studovaných lumachel z Olomučan a z Rudice není zatím jasné, zda byly schránky phyllocerů vyplněny nadrcenými úlomky schránek různých amonitů, tedy zda vznikaly v dynamických podmínkách mělkého, možná ustupujícího moře nebo zda se jedná o úlomky vnitřní stavby schránky (septa) téhož jedince rozlámaná kompakcí po uložení schránek v hlubokomořském prostředí. Rovněž není jasné jejich stáří. Pouze na základě amonitů Phylloceras, kteří se vyskytují od spodní jury po svrchní křídu (Howarth 2020), nelze věk těchto hornin blíže odhadnout. Ve stejné oblasti sv. od Olomučan byly Bosákem (1978) nalezeny vápencové brekcie, v jejichž tmelu byli ramenonožci kimmeridžského až tithonského stáří. Podle Bosáka se pravděpodobně jednalo o regresní sebchy nebo pojurské zvětraliny a nálezy ramenonožců jsou bohužel ztracené (Pavel Bosák, ústní sdělení, 3. 6. 2020). Bloky těchto brekcií Bosák (1978) nalezl také v podloží cenomanských písků a jílů sv. od Josefova. V okolí Olomučan vystupují na povrch také bloky silicifikovaných slepenců, někdy přecházejících až v pískovce, s klasty křemene, rohovců a vzácně i křemitých konkrecí; jejich stratigrafická pozice je nejistá (Varner 1990, str. 40). Lumachelové facie „fosilního guláše“ ani tyto slepence se však Bosákem (1978) popisovaným brekciím nepodobají (Pavel Bosák, ústní sdělení, 5. 6. 2020).

Obr. 8 – Lumachely "fosilního guláše" nalezené Radkem Votavou na lokalitě Rudice-Seč (RV05). Autor snímků: Radek Votava 5.4.2 Hády Jurské vápence na Hádech je možné dělit na dva litologické členy: spodní a svrchní (Bubík & Baldík 2011). Každý člen má nejvyšší mocnost asi 8 m. Nasedání svrchního členu na spodní člen lze pozorovat asi ve středu profilu odkrytého v nejvyšší etáži na Hádech. Jihovýchodně od této hranice dle Kuboše (1982) jurské defilé již nepokračovalo a bylo střídáno čerstvě odkrytými polymiktními slepenci, místy se zelenošedými vápnitými jílovci na bázi, s bohatou jurskou makrofaunou: především mlži, ramenonožci, neurčenými ostny ježovek a blíže neurčenými žraločími zuby (Kuboš 1981, 1982). Na základě foraminifer a tlustostěnných mlžů řadil tyto slepence k miocénu (eggenburg) a zbylou jurskou makrofaunu si vysvětloval její redepozicí. Miocén na Hádech nejnověji zpracovávala Dvořáková (2009). Nenalezla však žádné foraminifery, pouze makrofaunu srovnatelnou s tou jurskou. Bubík a Baldík (2011) s pomocí lezeckého lana odebrali vzorky, ve kterých miocénní foraminifery nenalezli. Eggenburgské slepence tito autoři v podstatě vyloučili a dále dodali, že jimi Kuboš (1981, 1982) nejspíše mínil jurský spodní člen (Bubík & Baldík 2011, obr. 1). S těmito závěry lze jasně souhlasit už při letmém pohledu na geologickou mapu, ve které Kuboš (1982, příloha 4) zakreslil miocén na stejné ploše, v jaké vystupuje spodní člen. Hranice mezi spodním a svrchním členem vystupuje asi v polovině délky etáže. Pokud by spodní člen byl řazen k miocénu, pak by měl, dle principu superpozice, nasedat na svrchní jurský člen. Spodní jurský hádecký člen je litologicky i stratigraficky srovnatelný s prvním olomučanským členem; oba mají masivní texturu a jsou složené převážně z bioklastů, valounků křemene a hornin.

Pravděpodobně byly ukládány v mělkomořském prostředí s přísunem materiálu z nedalekého pobřeží. Ve spodním hádeckém členu je zastoupena převážně fauna mlžů Pteroperna sp., Trigonia spp., Modiolus sp., Lima duplicata, Limatula sp., Plagiostoma sp., Pecten sp., Grammatodon sp. a Lopha sp.; případně zbytky ostnokožců (Bubík a Baldík 2011; Bubík & Gilíková 2013). Autorovi je znám také nález ohlazené korunky žraloka (Hykš 2018) a ojedinělé, nepublikované nálezy blíže neurčených mechovek nalezené Tomášem Viktorýnem v roce 2019. Amonit, jenž by dokládal přesné stáří spodního členu, však na Hádech dosud nalezen nebyl. Většina druhů amonitů uváděných Oppenheimerem (1907, 1926) ze Švédských šancí a ze Stránské skály by se na Hádech (Oppenheimer 1932) vyskytovat neměla. Lokality v okolí Brna nejsou stejně staré. Zatímco na Hádech se předpokládá pouze spodní a střední oxford (Oppenheimer 1932; Kuboš 1982; Bubík & Baldík 2011; Hykš & Kumpan 2019b), na Švédských šancích a na Stránské skále byl doložen pouze nejvyšší střední, ale hlavně svrchní oxford (Oppenheimer 1907, 1926; Vašíček 1973). Tyto lokality se tedy časově překrývají pouze v nejvyšším středním oxfordu, částí zóny transversarium. Srovnáním hádecké a olomučanské jury je možné zatím pouze předběžně uvažovat o středně jurském (callovském) stáří spodního členu na Hádech. Mořská sedimentace během callovu je známa i z jv. svahů Českého masivu (nikolčické souvrství; Adámek 2005), a pravděpodobně je zastoupena i v severočeské juře (brtnické vrstvy; Bruder 1887). Podobně lze diskutovat o tom, že svrchní člen na Hádech je určitým ekvivalentem olomučanských cordátových vrstev (sensu Uhlig 1881). Na Hádech vystupují jako lavicovité, deskovité až hlíznaté rohovcové vápence, v Olomučanech jako lavicovité, deskovité až hlíznaté slínovce či spongolity. Podle určení předchozích autorů (Oppenheimer 1932; Kuboš 1982) i podle nově nalezené a determinované fauny lze hádecký svrchní člen řadit k ranému až střednímu oxfordu, zatímco olomučanský druhý člen odpovídá spíše ranému oxfordu (středně oxfordští amoniti nebyli nalezeni in situ). 5.4.3 Švédské šance Ze Švédských šancí Oppenheimer (1907) uváděl také faunu ze zóny bimammatum zahrnující zástupce rodů Amoeboceras, Epipeltoceras, Taramelliceras, drobné perisphinctidy a pravděpodobně zástupce rodu Decipia nebo Pseudarisphinctes, původně Oppenheimerem (1907, pl. 21, fig. 13) určeného jako Perisphinctes brunensis, podobně i zástupce aulacostephanidů rodu Ringsteadia, původně Oppenheimerem (1907, pl. 20, fig. 20) určeného jako ataxioceratid Olcostephanus suberinus a nejnověji revidovaného jako Ataxioceras (Ataxioceras) suberinum (Schlögl & Zorn 2002). Ani jeden ze zmíněných exemplářů nebyl ve sbírce IVU nalezen. Diskutovány jsou zde pouze na základě Oppenheimerových (1907) ilustrací (Arkell 1956; Andrzej Wierzbowski, ústní sdělení, 2. 6. 2020). Výskyt zóny hypselocyclum (vyšší spodní kimmeridž) na Švédských šancích indikované pouze tímto druhem lze tedy pravděpodobně vyloučit. 5.4.4 Stránská skála Podobná fauna jako ve Švédských šancích byla nalezena i na Stránské skále (Oppenheimer 1907, 1926). Oppenheimer (1926) uvedl výskyt 17 druhů amonitů z této lokality, ale vyobrazil pouze následující čtyři: Creniceras crenatum, Ochetoceras (Ochetoceras) canaliculatum, Gregoryceras transversarium a Pseudowaagenia tietzei. První zmíněný taxon je neplatný (je rozdělen na dva platné druhy) a pro jeho druhové zařazení je nutné přihlédnout k jeho stáří. Zařazení k rodu Creniceras je správné. Druhý vyobrazený taxon postrádá laterální drážku a

58 dorsální žebrování, ale na vnějším závitu již nemusí být tyto charakteristické znaky vyvinuty. Třetí taxon, jenž je indexovým druhem zóny transversarium, je pravděpodobně určený správně, stejně jako čtvrtý taxon. Oppenheimerovy (1926) nálezy ze Stránské skály měly být, dle jeho vyjádření, uloženy ve sbírkách MZM. Nebyly však nalezeny již během Vašíčkovy (1973) revize, při které byl výčet taxonů známých ze Stránské skály doplněn o druhy Amoeboceras ovale, Perisphinctes (Dichotomoceras) cf. crassus a Taramelliceras (Proscaphites) anar. 5.4.5 Severočeská jura Nejstarší jurský amonit, Hecticoceras hecticum, byl v severních Čechách nalezen Bruderem (1887) v brtnickém souvrství a indikuje jeho středně jurské (callovské) stáří. Historické sběry z nadložního doubického souvrství mohou dle Hrbka (2011) odpovídat ve svém nejvyšším rozsahu nejvyššímu spodnímu oxfordu (zóna cordatum) až vyššímu ranému kimmeridži (zóna hypselocyclum). Raně oxfordská zóna cordatum byla stanovena na základě asi dvou kusů perisphinctidů (Jan Hrbek, ústní sdělení, 26. 2. 2020). Ze všech cardioceratidů jsou ze severních Čech známy jen svrchně oxfordští amoeboceři (Bruder 1881; Hrbek 2011, 2014) a největší diverzita amonitů byla zaznamenána až v raně kimmeridžských zónách (bimammatum – platynota, Hrbek 2011). Vápnitý nanoplankton může dokládat, že sedimentace zde pokračovala až do tithonu (Holcová & Holcová 2016). 5.4.6 Cetechovická jura Faunistické srovnání je vhodné diskutovat také v ohledu k již zaniklé lokalitě Cetechovice ležící v račanské jednotce Západních Karpat (nejedná se o platformní pokryv). Amoniti z Cetechovic byli jedněmi z prvních poznaných mediteránních oxfordských faun ve smyslu jednotlivců i celého společenstva. Zmiňovány jsou především nálezy ze čtyř metrů mocných vápencových vrstev, které začínají spodně oxfordskou subzónou bukowskii zóny cordatum a končí středně oxfordskými zónami plicatilis a transversarium. Zdejší amonity zpracovali Neumayr (1870) a Neumann (1907), jejich vyobrazení byla okomentována Arkellem (1956) a některé nálezy byly revidovány Vašíčkem (1973). Ve srovnání s brněnskou a olomučanskou jurou bylo v Cetechovicích větší zastoupení phylloceratidů naznačujících příslušnost Cetechovic k mediteránní provincii. Nalezeni zde ovšem byli i boreální amoniti Cardioceras. Zcela zde chybí zástupci rodů Amoeboceras a Ochetoceras (Vašíček 1973). Po hiátu byl zastoupen i svrchní oxford s perisphinctidy s vícenásobně (polygyrátně) dělenými žebry (Vašíček 1973), jako je například druh Orthosphinctes (Orthosphinctes) polygyratus, který je znám i ze severočeské jury (Bruder 1881; Hrbek 2011). Na Hádech a v Olomučanech zřejmě ekvivalent těchto svrchně oxfordských vrstev chybí.

6. Závěr V této diplomové práci byla rozpracována revize jurských amonitů z brněnské a olomučanské platformní jury. Týká se především lokalit Brno-Hády, Švédské šance a Olomučany, případně i alochtonních výskytů v okolí Rudice. Z těchto lokalit je dosud známo celkem 94 taxonů amonitů (viz tab. 12; Reuss 1854; Melion 1854; Uhlig 1881; Trauth 1904; Oppenheimer 1907, 1926, 1932; Vašíček 1973; Kuboš et al. 1978, Kuboš 1980, 1981, 1982; Kočí 2002; Hykš 2018; Hykš & Kumpan 2019a,b). Většina Reussem (1854), Uhligem (1881) a Oppenheimerem (1907, 1926, 1932) studovaných amonitů nebyla v jejich pracích vyobrazena a není jisté, jestli je

59 možné tyto amonity reálně dohledat. Často ani neznáme místo jejich uložení. Některé dříve uváděné taxony však bylo možné doložit novými nálezy. Studovaný materiál zahrnuje poměrně bohaté a rozmanité společenstvo amonitů. Zastoupena je v něm jak fauna (sub)mediteránní provincie panthalassa-tethydní říše (Phylloceratina, Perisphinctina i Haploceratina; chybí pouze Lytoceratina) tak i boreální cardioceratidní fauna euroboreální říše (Ammonitina). Determinováno bylo celkem 21 taxonů, mezi kterými jsou i první zmínky aptychů z okolí Olomučan. Mezi studovanými exempláři jsou i amoniti z Olomučan dosud neuvádění. Stratigraficky významný je například Hecticoceras (Lunuloceras) cf. pseudopunctatum, jenž byl nalezen v biodetritických vápencích nejnižšího olomučanského členu, a který je znám ze čtyř nejvyšších subzón proniae, spinosum, henrici a lamberti zón athleta a lamberti nejvyššího callovu. Po více než 160 letech od vydání Reussovy (1854) práce byl v Olomučanech znovu nalezen amonit rodu Quenstedtoceras dokládající středně jurskou zónu lamberti (nejvyšší callov). Tento nález byl předběžně zařazen k druhu Quenstedtoceras praelamberti, který je indikátorem biohorizontu praelamberti subzóny lamberti zóny lamberti. Další stratigraficky významné jsou taxony Cardioceras (Pavloviceras) scarburgense dokládající subzónu scarburgense zóny mariae, nejnižší spodní oxford; zástupci rodu Peltoceratoides indikující raně oxfordské subzóny bukowskii a costicardia zóny cordatum a pro Olomučany tolik typický Cardioceras (Cardioceras) cordatum, indexový druh subzóny cordatum zóny cordatum, nejvyšší spodní oxford. Některé taxony pravděpodobně dokládají i střední oxford, například Cardioceras (Vertebriceras) densiplicatum a Passendorferia sp. Nové nálezy amonitů dovolují zpřesnit a diskutovat Uhligovo (1881) stratigrafické schéma olomučanské jury, především co se týče lambertiových, cordátových a rudických vrstev. Jsou i paleogeograficky a paleoekologicky významné. V sz. části Olomučan byl nově nalezen materiál pracovně označovaný jako „fosilní guláš“, představující akumulace ostrohranných úlomků schránek amonitů Phylloceras sp. a je dokladem dobrého mořského spojení Olomučan s otevřeným oceánem mediteránní provincie. Není však jasné jeho stáří ani původ. Může se jednat o doklad hlubokomořského prostředí (sensu Kutek & Wierzbowski 1986) nebo naopak spíše mělkomořského, možná regresního prostředí (sensu Fernández-López & Meléndez 1995). Historické i novodobé nálezy cardioceratidů (Quenstedtoceras, Cardioceras) dokládají, že moře na Moravě bylo s boreální provincií propojeno již v pozdním callovu, v raném oxfordu a pravděpodobně i ve středním oxfordu. Předchozími autory (Uhlig 1881; Oppeneimer 1907, 1926, 1932; Vašíček 1973; Kuboš 1982) jsou uváděny i výskyty pozdně oxfordských cardioceratidů (Amoeboceras), které nebyly během této revize nalezeny. Kudy vedla mořská migrační cesta spojující moře na Moravě s boreálním prostorem je stále otázkou diskuse. Minimum společných taxonů však hypotézu mořského průlivu spojujícího oblast severních Čech s mořem na Moravě příliš nepodporuje.

7. Seznam literatury Adámek, J. (2005): The Jurassic floor of the Bohemian Massif in Moravia – geology and paleogeography. — Bulletin of Geosciences, 80, 4, 291–305. Czech Geological Survey, Prague. Alberti, M., Pandey, D. K. & Fürsich, F. T. (2011): Ammonites of the genus Peltoceratoides Spath, 1924 from the Oxfordian of Kachchh, western India. — Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie - Abhandlungen, 1–18.

Arkell, W. J. (1956): Jurassic Geology of the World. — Oliver and Boyd, 1–806. Edinburgh. Arkell, W. J., Kummel, B. & Wright, C. W. (1957): Mesozoic Ammonoidea. — Treatise on Invertebrate Paleontology, Part L, Mollusca 4. Lawrence, Kansas: Geological Society of America and University of Kansas Press. Beyrich, H. E. (1844): Über die Entwicklung des Flötzgebirges in Schlesien. — B. Karsten’s Archiv für Mineralogie, Geognosie, Bergbau und Hütte 18, 3-86. Bezvodová, B. & Zeman, A. (1983): Paleoreliéfy na jižní Moravě a jejich kolektorské vlastnosti. — In: Svoboda, J. (red.): Sborník geologických věd. Geologie, 95–140. Bonnot, A., Neige, P., Tarkowski, R. & Marchand, D. (1994): Mirosphinctes SCHINDEWOLF et Euaspidoceras SPATH du niveau vert de Zalas [Pologne] (Oxfordien inférieur, zone à Cordatum): dimorphes sexuels?. — Bulletin of the Polish Academy of Sciences. Earth Sciences, 42, 3, 181–205. Bonnot, A., Fortwengler, D. & Marchand, D. (1997): Les Peltoceratinae (Ammonitina, Aspidoceratidae) au passage Callovien-Oxfordien dans le Terres Noires du Sud-Est (France). — Géobios, 30, 651–672. Bonnot, A., Courville, P. & Marchard, D. (2002): Parallel Biozonation in the Upper Callovian and the Lower Oxfordian Based on the Peltoceratinae Subfamily (Ammonitina, Aspidoceratidae). — Abhandlungen der Geologischen Bundesanstalt, 57, 501–507. Bosák P. (1978): Rudická plošina v Moravském krasu – část III. Petrografie a diageneze karbonátů a silicitů jurského reliktu u Olomučan. — Časopis Moravského muzea, Vědy přírodní, 63, 7–28, Brno. Brochwicz-Lewiński, W. & Różak, Z. (1976): Oxfordian Idoceratids (Ammonoidea) and their relation to Perisphinctes proper. — Acta Palaeontologica Polonica, 21, 4, 373–390. Bruder, G. (1881): Zur Kenntniss der Juraablagerung von Sternberg bei Zeidler in Böhmen. — Sitzungsberichte der Akademie der Wissenschaften mathematisch-naturwissenschaftliche Klasse, 83, 47–99. Bruder, G. (1882): Neue Beiträge zur Kenntniss der Juraablagerungen im nördlichen Böhmen. — Zeitschrift Für Naturwissenschaften, 85, 450–489. Bruder, G. (1886): Neue Beiträge zur Kenntniss der Juraablagerungen im nördlichen Böhmen II. — Sitzungsberichte der Akademie der Wissenschaften mathematisch- naturwissenschaftliche Klasse, 93, 193–215. Bruder, G. (1887): Palaeontologische Beiträge zur Kenntniss der nordböhmischen Juragebilde. — Lotos - Zeitschrift fuer Naturwissenschaften, 36, 1–27. Bubík, M. & Baldík, V. (2011): Předběžné výsledky stratigrafického výzkumu jury na Hádech u Brna. — Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 18, 2, 74–78. Brno. Bubík, M. & Gilíková, H. (2013): Předběžné výsledky stratigrafického výzkumu jury v Olomučanech. — Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 20, 1-2, 72–78. Brno. Bucher, H., Landman, N. H., Klofak, S. M. & Guex, J. (1996): Mode and Rate of Growth in Ammonoids. — In: Landman, N. H., Tanabe K. & Davis R. A. (eds.): Ammonoid paleobiology, 12, 13, 407–453. Plenum Press, New York. Buriánek, D., Otava, J. & Baldík, V. (2016): Karbonátové konkrece „koblížky“ z lokality Nové Dvory u Suchdola v Moravském krasu (Česká republika). — Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 23, 1-2, 52–58. Bustillo, M. A., Garcia-Guinea, J., Martinez-Frias, J. & Delgado, A. (1999): Unusual sedimentary geodes filled by gold-bearing hematite laths. — Geological Magazine, 136, 6, 671–679.

Callomon, J. H. (1963): Sexual dimorphism in Jurassic ammonites. ― Transactions of the Leicester literary and philosophical society, 57, 21–56. Callomon, J. H. (1985): The evolution of the Jurassic ammonite family Cardioceratidae. — Special Papers in Palaeontology, 33, 49–90. Callomon, J. H. (2003): The Middle Jurassic of western and northern Europe: its subdivisions, geochronology and correlations. — Geological Survey of Denmark and Greenland Bulletin, 1, 61–73. Cariou, E., Atrops, F., Hantzpergue, P., Enay, R. & Rioult, M. (1991): Oxfordien. — Réactualisation des échelles d'Ammonites. Groupe Français d'Etude du Jurassique, 3rd International Symposium on Jurassic Stratigraphy, Poitiers, France. Vol. of Abstracts, 134. Chowns, T. M. & Elkins, J. E. (1974): The origin of quartz geodes and cauliflower cherts through the silicification of anhydrite nodules. — Journal of Sedimentary Petrology, 44, 3, 885–903. Cohen, K. M., Finney, S. C., Gibbard, P. L. & Fan, J.-X. (2018): The ICS International Chronostratigraphic Chart. — Episodes 36, 199–204. Courville, P. & Cronier, C. (2004): Le Callovien et l'Oxfordien à Latrecey-Ormoy-sur-Aube (Haute-Marne). Enregistrements sédimentaire, paléontologique et biostratigraphique. — Bulletin de l'Association Guillaume Budé. Association Guillaume Budé, 24-25, 31–55. Courville, P. (2011): Baptiser les Cardioceratinae: des noms et des prénoms “buckmanoarkelliens” Systématique des genres et sous-genres. — Fossiles - Hors série II, 27–38. Courville, P., Bonnot, A. & Raynaud, D. (2013): Les ammonites princesses de Villers-sur- Mer: références systématiques et biochronologiques. — Les falaises des Vaches-Noires. Un gisement emblématique du Jurassique à Villers-sur-Mer, Normandie. Fossiles. Revue française de paléontologie, 4, 29–65. Dvořák, J. (1953): Ke genezi rudických vrstev. — Československý kras, 6, 8-10, 218–219. Dvořák, J. (1956): K rozšíření jurských sedimentů na Českém masivu v okolí Brna. — Věstník Ústředního ústavu geologického, 31, 284–285. Praha. Dvořák, J., Štelcl, O., Demek, J. & Musil, R. (1993): Geologie a geomorfologie Moravského krasu. — Musil, R. (ed.): Moravský kras, Labyrinty poznání. GEO program, Adamov, 31–75. Dvořáková, Z. (2009): Paleontologie miocenních sedimentů na lokalitě Hády u Brna. — MS bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, 1–28. Brno. Eliáš, M. (1969): Zpráva o sedimentologickém výzkumu brněnské jury. — Zprávy o geologických výzkumech v roce 1968, 216–219. Eliáš, M. (1981): Facies and paleogeography of the Jurassic of the Bohemian Massif. — Sborník geologických věd. Geologie, 35, 75–145. Fernández-López, S. & Meléndez, G. (1995): Phylloceratina ammonoids in the Iberian Basin during the Middle Jurassic: a model of biogeographical and taphonomic dispersal related to relative sea-level changes. — Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 120, 291–302. Frerichs, U. (2004): Anaptychen und Aptychen – Kieferapparate order Deckel? Allgemeine Einführung und Beschreibung von Funden aus der Kreide im Raum Hannover. — Arbeitskreis Paläontologie Hannover, 32, 1–15. Garcia-Garmilla, F. & Elorza, J. (1996): Dolomitization and synsedimentary salt tectonics: The Upper Cretaceous Cueva Formation at El Ribero, nothern Spain. — Geological Magazine, 133, 6, 721–728.

Geist, J. (2018): Belemniti jury severních Čech. — MS, bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1–23. Praha. Głowniak, E., Kiselev, D. N., Rogov, M., Wierzbowski, A. & Wright, J. K. (2010): The Middle Oxfordian to lowermost Kimmeridgian ammonite succession at Mikhalenino (Kostroma District) of the Russian Platform, and its stratigraphical and palaeobiogeographical importance. — Volumina Jurassica 8, 5–48. Gregorová, R. (2013): Sphenodus Agassiz (Neoselachii, Synechodontiformes, Oxfordian) from the Hady Hill in Brno, Czech Republic - A preliminary Report. Abstract. — In: Schwarz, C. & Kriwet, J. (eds): 6th International Meeting on Mesozoic Fishes – Diversification and Diversity. Patterns, Vienna, Austria August 4th–10th, 2013: 32. Grigore, D. (2011): Phylloceratids from the Upper Jurassic deposits of Haghimas Mts. (the Eastern Carpathians – Romania). — Oltenia, Studii si Comunicari, Stiintele Naturii, 27, 2, 191-–202. Gygi, R. A. & Marchard, D. (1982): Les faunes de Cardioceratinae (Ammonoidea) du Callovien terminal et de l'Oxfordien inférieur et moyen (Jurassique) de la Suisse septentrionale: Stratigraphie, paléoécologie, taxonomie préliminaire. — Geobios, 15, 4, 517–571. Gygi, R. A. (1990): The Oxfordian ammonite succession near Liesberg BE and Péry BE, northern Switzerland. — Eclogae Geologicae Helvetiae, 83, 1, 177–199. Gygi, R. A. (1991): Proposed validation of the specific names crenatus Bruguière, 1789, and renggeri Oppel, 1863 (Class Cephalopoda, Order Ammonoidea) from the Oxfordian stage of the Upper Jurassic. — Paläontologische Zeitschrift, 65, 1–2, 119–125. Gygi, R. A. (2000): Integrated Stratigraphy of the Oxfordian and Kimmeridgian (Late Jurassic) in northern Switzerland and adjacent southern Germany. — Memoires of the Swiss Academy of Sciences, 104–152. Hanzlíková, E. & Bosák, P. (1977): Microfossils and microfacies of the Jurassic relict near Olomučany (Blansko district). — Věstník Ústředního ústavu geologického, 52, 2, 73–79. Herrmannová, L. (2017): Nálezy fosílií z rudických vrstev lokality Rudice-Seč. — MS, bakalářská práce, Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, 1–40. Brno. Hladil, J., Bernardová, E., Brunnerová, Z., Brzobohatý, R., Čekan, V., Dvořák, J., Eliáš, M., Friáková, O., Havlíček, P., Kalvoda, J., Klečák, J., Machatková, B., Maštera, L., Mitrenga, P., Otava, J., Přichystal, A., Rejl, L. & Růžička, M. (1987): Vysvětlivky ke geologické mapě 1 : 25 000, list Mokrá-Horákov. — MS, Český geologický ústav, Praha. Holcová, K. & Holcová, M. (2016): Calcareous nannoplankton in the Upper Jurassic marine deposits of the Bohemian Massif: new data concerning the Boreal–Tethyan communication corridor. — Geological Quarterly, 60, 3, 624–636. Horáková, M. (2009): Tvarová analýza křemitých geod z jurských sedimentů (Olomučany). — MS bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, 1–42. Hostettler, B. & Schweigert, G. (2011): Formenvielfalt ist nicht gleich Artenvielfalt. — Fossilien, 6, 327–329. Howarth, M. K. (2017): Systematic descriptions of the Stephanoceratoidea and Spiroceratoidea. — Treatise Online, 84, Part L, Revised, Volume 3B, chapter 6, 1–101. Howarth, M. K. (2020): Systematic Descriptions of the Jurassic and Cretaceous Phylloceratoidea, Boreophylloceratoidea, and Aequiloboidea. — Treatise Online, 128, Part L, Revised, Volume 3B, Chapter 2, 1–37. Hrbek, J. (2011): Hlavonožci a biostratigrafie jurských sedimentárních celků severních Čech. — MS, diplomová práce, přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1–104. Praha.

Hrbek, J. (2014): The systematics and paleobiogeographic significance of Sub-Boreal and Boreal ammonites (Aulacostephanidae and Cardioceratidae) from the Upper Jurassic of the Bohemian Massif. — Geologica Carpathica, 65, 375–386. Hykš, P. (2018): Paleontologie svrchní jury na Hádech u Brna. — MS bakalářská práce, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 1–60. Brno. Hykš, P. & Kumpan, T. (2019a): New taxa from the Upper Jurassic of the Hády hill at Brno (Czech republic). ― In: Fekete, K., Michalík, J. & Reháková, D. (eds.): XIVth Jurassica Conference; Workshop of the ICS Berriasian Group, Field Trip Guide and Abstracts Book. Earth Science Institute, Slovak Academy of Sciences; Faculty of Natural Sciences, Comenius University, 122–123. Bratislava. Hykš, P. & Kumpan, T. (2019b): Fauna svrchní jury na Hádech u Brna, Česká republika. — Acta Musei Moraviae, Scientiae Geologicae, 104, 2, 179–216. Cháb, J., Stráník, Z. & Eliáš, M. (2007): Geologická mapa České republiky 1 : 500 000. — Česká geologická služba. Praha. Chlupáč, I., Brzobohatý, R., Kovanda, J. & Stráník, Z. (2011; updated): Geologická minulost České republiky, 1–436. — Academia. Praha. Jäggi, C. (2008): Creniceras ? piae n. sp. (Ammonoidea, Oppeliidae) aus der Scarburgense- Subzone des Weymouth-Members von Warboys Clay Pit, England. — Revue de Paléobiologie, Genève, 27, 1, 113–122. Jattiot, R., Fara, E., Brayard, A., Urdy, S. & Goudemand, N. (2019): Learning from beautiful monsters: phylogenetic and morphogenetic implications of left-right asymmetry in ammonoid shells. — BMC Evolutionary Biology 19, 210, 1–13. Jeannet, A. (1951): Stratigraphie und Palaeontologie des oolithischen Eisenerzlagers von Herznach und seiner Umgebung. — Beiträge zur Geologie der Schweiz, Geotechnische Serie, 13, 5, 1-240. Joly, B. (2000): Les Juraphyllitidae, Phylloceratidae, Neophylloceratidae (Phyllocerataceae, Phylloceratina, Ammonoidea) de France au Jurassique et au Crétacé. — Geobios, Mémoire spécial 23 & Mémoires de la Société Géologique de France, nouvelle série 174, 1–204. Kennedy, W. J. & Cobban, W. A. (1976): Aspects of ammonite biology, biogeography, and biostratigraphy. — Special Papers in Palaeontology, 17, 1–94. Kettner, R. (1939): Zpráva o geologickém mapování v okolí Jedovnice. — Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, 52, 195-196, 144–148. Kettner, R. (1943): Blanenský prolom, poznámky o jurském útvaru u Rudice a Olomučan. — Zpráva Geologického Ústavu pro Čechy a Moravu, 18, 302–306. Praha. Kiselev, D., Rogov, M., Glinskikh, L., Guzhikov, A., Pimenov, M., Mikhalov, A., Dzyuba, O., Matveev, A. & Terakova, E. (2013): Integrated stratigraphy of the reference sections for the Callovian-Oxfordian boundary in European Russia. — Volumina Jurassica, XI, 59–96. Kiselev, D. N. & Rogov, M. A. (2018): Detailed biostratigraphy of the Middle Callovian – lowest Oxfordian in the Mikhaylov reference section (Ryazan region, European part of Russia) by ammonites. — Volumina Jurassica, XVI, 73–186. Kočí, T. (2002): Společenstvo organismů jurského reliktu na Hádech v Brně. — Práce katedry biologické a ekologické výchovy Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 5, 116– 137. Kočí, T. (2007): Zpráva o nálezu serpulidních červů z lokality Hády v Brně (svrchní jura) Report on serpulid worms find from locality Hády (Upper Jurassic) in Brno (Moravia, Czech Republic). — Zprávy o geologických výzkumech v roce 2006, 40, 114–115.

Kočí, T., Jäger, M., Šamánek, J. & Hykš, P. (2019): Tube dwelling polychaetes from the Oxfordian (Late Jurassic) of Hady Quarry at Brno (Moravia, Czech Republic). — Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie - Abhandlungen, E. Schweizerbart'sche Verlagsbuchhandlung, 294, 3, 311–332. Korn, D., Ebbighausen, V., Bockwinkel, J. & Klug, C. (2003): The A-mode sutural ontogeny in prolecanitid ammonoids. — Palaeontology, 46, 6, 1123–1132. Koutek, J. (1927): K otázce hloubky jurského moře u Brna. — Časopis Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 38, 1–5. Krmíček, L. (2006): Petrologický výzkum hádského slepence. — MS, diplomová práce, Ústav geologických věd, Přírodovědecká Fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 1–109. Kuboš, I., Lehký, V. & Buchtová, M. (1978): Současný stav odkryvů jury v lomu na Hádech. — MS, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, 1–19. Brno. Kuboš, I. (1980): Jurský ostrůvek na Hádech. — MS, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, 1–26. Brno. Kuboš, I. (1981): K některým problémům výplně pánve na Hádech. — MS, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, 1–40. Brno. Kuboš, I. (1982): Paleontologické nálezy jury a miocénu na Hádech u Brna a jejich vyhodnocení. — MS diplomová práce, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, 1–124. Brno. Kutek, J. & Wierzbowski, A. (1986): A new account on the Upper Jurassic stratigraphy and ammonites of the Czorsztyn succession, Pieniny Klippen Belt, Poland. — Acta Geologica Polonica 36,4, 289–312. Lacchia, A. (2012): Goniatites. — Geology Today, 28, 192–196. Lenz, O. (1870): Ueber das Auftreten Jurassischer Gebilde in Böhmen. — MS disertační práce Univerzity v Lipsku, 1–41. Losos, Z., Přichystal, A. & Richterová, D. (2000): Uzavřeniny anhydritu a barytu v jurských geodách z Moravy a jejich genetický význam. — Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku v roce 1999, 66–68. Brno. Makowsky, A. & Rzehak, A. (1884): Die geologischen Verhältnisse der Umgebung von Brünn als Erläuterung zu der geologischen Karte. — Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn (W. Burkart) Brünn 22, 1, 127–285. Makowsky, A. (1894): Uber ein Juraterrain auf dem Hadiberge bei Brünn. — Verhandlungen des Naturforscheden Vereines in Brunn, 32, 1–35. Brno. Makowski, H. (1962): Problem of sexual dimorphism in ammonites. — Palaeontologia Polonica 12, 1-92. Malinowska, L. (1963): Stratigraphy of the Oxfordian of the Czestochowa Jurassic on the base of ammonites. — Práce Instytut Geologiczny, 36, 1-165. Matyja, B. A. (1977): The Oxfordian in the south-western margin of the Holy Cross Mts. — Acta Geologica Polonica, 27, 1, 41–63. Matyja, B. A & Tarkowski, R. (1981): Lower and Middle Oxfordian ammonite biostratigraphy at Zalas in the Cracow Upland. — Acta geologica Polonica, 32, 1–14. Matyja, B. A. (1994): Developmental polymorphism in the Oxfordian ammonite subfamily Peltoceratinae. — Palaeopelagos, Special Publications, 1, 277–286. Matyja, B. A. & Wierzbowski, A. (1995): Biogeographic differentiation of the Oxfordian and Early Kimmeridgian ammonite faunas of Europe, and its stratigraphic consequences. — Acta Geologica Polonica, 45, 1-2, 1–8.

Mejzlík, Z. (1977): K rozšíření a genezi jurských konkrece ve střední části Moravského krasu. — Sborník Okresního vlastivědného musea v Blansku, VI–VII (1974–75), 137–146. Blansko. Meléndez, G. & Atrops, F. & Bello, J., Brochwicz-Lewi¡ski, W., D’arpa, C., Főzy, I., Peréz- Urresti, I., Ramajo, J. & Sequeiros, L. (2009): The Oxfordian ammonite genus Passendorferia Brochwicz-Lewiński and the Tethyan subfamily Passendorferiinae Meléndez: origin and palaeobiogeography. — Volumina Jurassica, VII, 113–134. Melion, V. (1852): Die Bucht des Wienerbeckens bei Malomeritz nächst Brünn. — Jahrbuch der Geologischen Reichsanstalt, 3, 140–148. Mesezhnikov, M. S. (1988): Oxfordian. — In: Krymholts G. Y., Mesezhnikov, M. S. & Westermann, G. E. G. (eds.): The Jurassic Ammonite Zones ofthe Soviet Union. — Geological Society of America, Special Paper 223, 1–116. Mikuláš, R. & Bubík, M. (2011): Ichnologické záznamy (vrtavé stopy a bioturbace) jurské transgrese v lomu Hády u Brna. — Zprávy o geologických výzkumech v roce 2010, 113– 116. Milliken, K. L. (1979): The silicified evaporite syndrome – two aspects of silicification history of former evaporite nodules from southern Kentucky and northern Tennessee. — Journal of Sedimentary Petrology, 49, 1, 245–256. Mitta, V. V. & Schweigert, G. (2016): A new morphotype of lower jaw associated with Calliphylloceras (Cephalopoda: Ammonoidea) from the Middle Jurassic of the Northern Caucasus. — Paläontologische Zeitschrift, 90, 293–297. Monnet, C., Brayard, A. & Brosse, A. (2015): Evolutionary Trends of Triassic Ammonoids. — In: Klug C., Korn D., De Baets K., Kruta I., Mapes R. (eds.): Ammonoid Paleobiology: From macroevolution to paleogeography. Topics in Geobiology, vol 44. Springer, Dordrecht, Murphy, M. A. & Rodda, P. U. (2006): California Early Cretaceous Phylloceratidae (Ammonoidea). — University of California, Riverside, Campus Museum Contribution 7, 1–98. Nádaskay, R., Žák, J., Sláma, J., Sidorinová, T. & Valečka, J. (2019): Deciphering the Late Paleozoic to Mesozoic tectono sedimentary evolution of the northern Bohemian Massif from detrital zircon geochronology and heavy mineral provenance. — International Journal of Earth Sciences 108, 2653–2681. Nehyba, S. & Opletal, V. (2016): Depositional environment and provenance of the Gresten Formation (Middle Jurassic) on the southeastern slopes of the Bohemian Massif (Czech Republic, subsurface data). — Austrian Journal of Earth Sciences, 109, 2, 262–276. Neumann, J. (1907): Die Oxfordfauna von Cetechowitz. — Beiträge zur Paläontologie und Geologie Österreich-Ungarns, 20, 1–67. Neumayr, M. (1870): Jurastudien, I. Die Klippe von Czetechowitz in Mahren. — Jahrbuch der Kaiserlich Königlichen Geologischen Reichsanstalt, XX, 549–558. Neumayr, M. (1871): Jurastudien 3. Die Phylloceraten des Dogger und Malm - Jahrbuch der Kaiserlich. — Königlichen geologischen Reichsanstalt, 21, 297–378. Wien. Nikitenko, B. L., Knyazev, V. G., Lebedva, N. K., Peshchevitskaya, E. B. & Kurygin, R. V. (2011): Problems of Oxfordian and Kimmeridgian stratigraphy in northern Central Siberia (Nordvik Peninsula section). — Russian Geology and Geophysics, 52, 963–978. Nishiguchi, M. K. & Mapes, R. (2008): Cephalopoda. — In: Ponder, W. & Lindberg, D. (eds.): Phylogeny and evolution of the Mollusca, pp. 163–200. University of California Press, Berkeley, CA.

Oppenheimer, J. (1907): Der Malm der Schwedenschanze bei Brünn. — Beiträge zur Paläontologie Österreichs-Ungarns und des Orients, 20, 221–271. Wien. Oppenheimer, J. (1926): Der Malm der Stránská skála bei Brünn. — Časopis Moravského Musea v Brně, Vědy přírodní, 24, 1–31. Oppenheimer, J. (1932): Der Malm des Hadyberges bei Brünn. — Verhandlungen des Naturforscheden Vereines in Brünn. Bd. 32. Sitzungsberichte, 1–35. Page, K. (1991): Ammonites. — In: Martill, D. M. & Hudson, J. D. (eds.): Fossils of the Oxford Clay. Palaeontological Association Field Guide to Fossils, 4, 1–286. Page, K. N. (1996): Mesozoic ammonoids in space and time. — In: Landman, N. H., Tanabe, K. & Davis, R. A. (eds.): Ammonoid paleobiology, topics in geobiology, vol 13. Plenum Press, New York. Page, K. N. (2008): The evolution and geography of Jurassic ammonoids. — Proceedings of the Geologist's Association, 119, 35–57. Page, K. N., Meléndez, G. & Wright, J. K. (2009): The ammonite faunas of the Callovian- Oxfordian boundary interval in Europe and their relevance to the establishment of an Oxfordian GSSP. — Volumina Jurassica, VII, 89–99. Palframan, D. F. B. (1966): Variation and ontogeny of some Oxfordian ammonites: Taramelliceras richei (De Loriol) and Creniceras renggeri (Oppel), from Woodham, Buckinghamshire. — Palaeontology, 9, 2, 290–311. Pandey, D. K., Alberti, M. & Fürsich, F. T. (2015): Ammonites of the genera Peltoceras Waagen, 1871, Metapeltoceras Spath, 1931, and Euaspidoceras Spath, 1931 from the Upper Callovian and Oxfordian of Kachchh, western India, and their biostratigraphic potential. — Journal of the Palaeontological Society of India, 60, 1, 1–26. Panoš, V. (1963): K otázce původu a stáří sečných povrchů v Moravském krasu. — Československý kras, 14, 29–41. Parent, H. (2006): Oxfordian and late Callovian ammonite faunas and biostratigraphy of the Neuquén-Mendoza and Tarapacá basins (Jurassic, Ammonoidea, western South- America). — Boletín del Instituto de Fisiografia y Geología, 76, 1-2, 1–70. Rosario. Parent, H., Westermann, G. E. G., & Chamberlain, J. A. (2014): Ammonite aptychi: Functions and role in propulsion. — Geobios, 47, 45–55. Parent, H. & Garrido, A. C. (2015): The ammonite fauna of the La Manga Formation (Late Callovian-Early Oxfordian) of Vega de la Veranada, Neuquén Basin, Argentina. — Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie, 275, 2, 163–217. Parent, H. & Westermann, G. E. G. (2016): Jurassic ammonite aptychi: functions and evolutionary implications. — Swiss Journal of Palaeontology, 135, 101–108. Parent, H., Schweigert, G. & Scherzinger, A. (2020): A review of the classification of Jurassic aspidoceratid ammonites – the Superfamily Aspidoceratoidea. — Volumina Jurassica, XVIII, 47–52. Pek, I., Vašíček, Z., Roček, Z., Hajn, V. & Mikuláš, R. (1996): Základy zoopaleontologie. — UP Olomouc, 1–263. Pellenard, P., Fortwengler, D., Marchard, D., Thierry, J., Bartolini, A., Boulila, S., Collin, P.- Y., Enay, R., Galbrun, B., Gardin, S., Huault, V., Huret, E., Martinez, M. & Chateau Smith, C. (2014): Integrated stratigraphy of the Oxfordian global stratotype section and point (GSSP) candidate in the Subalpine Basin (SE France). — Volumina Jurassica, XII, 1, 1– 44. Polák, A. (1956): Soupis lomů ČSR. Číslo 50, list Brno (4357). — Ústřední ústav geologický. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha.

Pompeckj, J. F. (1893): Beitrage zu einer Revision der Ammoniten des schwabischen Jura. — Jahreshefte des Vereins für vaterländische Naturkunde in Württemberg, 49, 151–248 Prieser, T. (1937): Beitrag zur systematik und stammegeschichte der Europaischen Peltoceraten. —Palaeontographica, Abteilung A, Band 86, 1–144. Quereilhac, P. (2009): La Sous-Famille des Taramelliceratinae (Ammonitina, Haploceratoidea, Oppeliidae) de l'Oxfordien moyen et supérieur (Zone à Plicatilis, Sous- Zone à Vertebrale - Zone à Bimammatum, Sous-Zone à Berrense) du Nord de la Vienne, France (Province subméditerranéenne). — Carnets de Géologie / Notebooks on Geology – Mémoire 2009/02, 1–101. Quereilhac, P., Marchand, D., Jardat, R., Bonnot, A., Fortwengler, D. & Courville, P. (2009): La faune ammonitique des marnes à fossiles ferrugineux de la région de Niort, France (Oxfordien inférieur, Zone à Cordatum, Sous-Zone à Cordatum). — Carnets de Géologie / Notebooks on Geology - Article 2009, 5, 1–21. Quereilhac, P. (2012): Creniceras crenatum (Bruguière, 1789) (Oxfordien inférieur) versus Creniceras crenatum (Bruguière, 1789) (Oxfordien moyen). — Revue de Paléobiologie, Genève, 31, 1, 51–61. Raoufian, A., Joly, B., Seyed-Emami, K., Reza Ashouri, A., R., Majidifard, M., R. & Ameri, A. (2014): Phylloceratoidea du Jurassique moyen et supérieur du Nord-Est de l’Iran (Monts Binalud). — Annales de Paleontologie, 100, 311–325. Reichenbach, C. (1834): Geologische Mittheilungen aus Mähren. — Geognostische Darstellung der Umgebung von Blansko. Wien. Renz, O., Imlay, R., Lancelot, Y. & Ryan, W. B. F. (1975): Ammonite-rich Oxfordian Limestones from the Base of the Continental Slope off Northwest Africa. — Eclogae Geologicae Helvetiae, 68, 2, 431–448. Reuss, A. E. (1854): Beiträge zur geognostischen Kenntniss Mährens. — Jahrbuch der Kaiserlich-Königlichen Geologischen Reichsanstalt, 5, 679–699. Rollier, L. (1922): Phylogeny des ammonoïdes. — Eclogae Geologicae Helvetiae, 27, 3, 358– 360. Rogov, M. A. (2000): A Rare Ammonoid Genus Brightia from the Jurassic of the Central Regions of the East European Platform. — Paleontological Journal, 34, 2, 167–173. Rogov, M. A. (2004a): Aptychi from the Volgian Stage of the Russian platform. — Paleontological Journal, 38, 141–147. Rogov, M. A. (2004b): Middle and late Callovian aptychi (Ammonoidea) of the Russian Plate. — Paleontological Journal, 38, 27–34. Rogov, M. A. & Mironenko, A. A. (2015): Patterns of the evolution of aptychi of Middle Jurassic to Early Cretaceous Boreal ammonites. — Swiss Journal of Palaeontology, DOI: 10.1007/s13358-015-0110-1. Roy, P. (2014): Callovian-Oxfordian hecticoceratins from western India: Their biostratigraphic and palaeobiogeographic implications. — Journal of Palaeogeography, 3, 2, 174–206. Sato, T. & Misaki, A. (2010): A well preserved Taramelliceras sp. (Late Jurassic ammonoid) from the Somanakamura Group in Minami-Soma City, Fukushima Prefecture, northeast Japan. — Bulletin of the Kitakyushu Museum of Natural History and Human History, Series A, 8, 1–7. Schlögl, J. & Zorn, I. (2002): Revision of the Jurassic Cephalopod Holotypes in the Collections of the Geological Survey of Austria in Vienna. — Jahrbuch der Geologischen Bundesanstalt, 152, 1-4, 159–200. Wien. Schlegelmilch, R. (1985): Die Ammoniten des süddeutschen Doggers. Ein Bestimmungsbuch für Fossiliensammler und Geologen. — Gustav Fischer Verlag, 1–284. Stuttgart.

On-line (16.6.2020): https://link.springer.com/content/pdf/bbm%3A978-3-8274-3105-9%2F1.pdf Schlegelmilch, R. (1994): Die Ammoniten des süddeutschen Malms: Ein Bestimmungsbuch für Geologen und Fossiliensammler. — Gustav Fischer Verlag, 1–297. Stuttgart. On-line (16.6.2020): https://link.springer.com/content/pdf/bbm%3A978-3-8274-3103-5%2F1.pdf Suk, M., Blížkovský, M., Buday, T., Chlupáč, I., Cicha, I., Dudek, A., Dvořák, J., Eliáš, M., Holub, V., Ibrmajer, J., Kodym, O., Kukal, Z., Malkovský, M., Menčík, E., Müller, V., Tyráček, J., Vejnar, Z., & Zeman, A. (1984): Geological history of the territory of the Czech Socialist Republic. — Geological Survey, Praha. Surlyk, F. & Nielsen, J. M. (1999): The last ammonite? — Bulletin of the Geological Society of Denmark, 46, 115–119. Sykes, R. M. & Callomon, J. H. (1979): The Amoeboceras zonation of the Boreal Upper Oxfordian. — Palaeontology, 22, 4, 839–903. Šváb, E. (1961): Příspěvek ke geologii jury a křídy mezi obcemi Olomučany a Rudice na Blanensku. — MS, diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, 1– 46. Brno. Tanabe, K., Kruta, I. & Landman, N. H. (2015): Chapter 10 - Ammonoid Buccal Mass and Jaw Apparatus. — In: Klug, C., Korn, D., De Baets, K., Kruta, I., Mapes, R. H. (eds.): Ammonoid Paleobiology: From Anatomy to Ecology, Topics in Geobiology 43, 429–484. Springer, Dordrecht. Tausch, L. (1895): Ueber die krystallinischen Schiefer und Massengesteine, sowie über die sedimentären Ablagerungen nördlich von Brünn. — Jahrbuch der Geologischen Bundesanstalt, 45, 265–494. Trapp, M. V. (1882): Františkovo museum v Brně. — C.k. moravsko-slezská společnost pro zvelebení orby, přírodo- a zeměvědy, 1882, 1–50. Brno. Trauth, F. (1904): Ein Beitrag zur Kenntnis der Jurafauna von Olomutschan. — Verhandlungen der Geologischen Bundesanstalt, 236–242. Uhlig, V. (1880): Ueber die Juraablagerungen in der Umgebung von Brünn. — Verhandlungen der K.K. Geologischen Reichsanstalt, 67–69. Uhlig, V. (1881): Die Jurabildungen in der Umbegung von Brünn. — Beiträge zur Paläontologie Österreich-Ungarns und des Orients, 2, 111–182. Valečka, J. (2019): Jurassic pebbles in the Cretaceous sandstones of the Bohemian Basin as a possible tool for reconstruction of the Late Jurassic and Late Cretaceous palaeogeography. — Volumina Jurassica, XVII, 17–38. Varner, D. (1990): Úvod k problematice jurských a spodnokřídových sedimentů v severní části Rudické plošiny. — Sborník okresního muzea Blansko, 21, 39–45. Vašíček, Z. (1973): Předběžná zpráva o makropaleontologickém výzkumu za rok 1973. — MS, Geologický archiv MND Hodonín, 1–24. Vašíček, Z. (1974): Zpráva o makropaleontologickém výzkumu mezozoika úseku Morava „střed“ za r. 1974. — MS Geofond, 1–47. Praha. Vašíček, Z. (1975): Zpráva o výsledcích prací na HS 58/75 Makropaleontologický výzkum úseku Morava-střed. — MS Geofond, 1–20. Praha. Vašíček, Z. (1977): Zpráva o biostratifrafickém výzkumu jurských uloženin na jižní Moravě v r. 1977. — MS Geofond, 1–48. Praha. Vašíček, Z. (1980) Zpráva o biostratigrafickém výzkumu uloženin hlubinné jury na Moravě v roce 1980. — MS Geofond, 1–13. Praha. Vašíček, Z. (1981): Zpráva o biostratigrafickém výzkumu uloženin hlubinné jury na jižní Moravě v roce 1981. — MS Geofond, 1–7. Praha.

Vašíček, Z., Motchurova-Dekova, N., Ilcheva, a. & Metodiev, L. (2012): Taxonomy of Late Jurassic – Early Cretaceous aptychi from Bulgaria. — Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie, Abhandlungen, 265, 3, 249–274. Wedekind, R. (1918): Die Genera der Palaeoammonoidea (Goniatiten). ― Paläontographica, A62, 85–184. Westermann, G. E. G (2000): Marine faunal realms of the Mesozoic: review and revision under the new guidelines for biogeographic classification and nomenclature. — Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 163, 49–68. Wiedmann, J. (1962): Zur systematischen Stellung von Hypophylloceras Saalfeld. — Neues Jahrbuch fur Geologie und Palaontologie, Abhandlungen, 115, 243–262, Stuttgart. Wierzbowski, H., Rogov, M., A., Matyja, B., A., Kiselev, D., Ippolitov, A. (2013): Middle– Upper Jurassic (Upper Callovian–Lower Kimmeridgian) stable isotope and elemental records of the Russian Platform: Indices of oceanographic and climatic changes. — Global and Planetary Change 107, 196–212. Wierzbowski, A., Atrops, F., Grabowski, J., Hounslow, M. W., Matyja, B. A., Olóriz, F., Kevin, N., Page, K. N., Parent, H., Rogov, M. A, Schweigert, G., Villaseñor, A. B., Wierzbowski, H., & Wright, J. K. (2016): Towards a consistent Oxfordian/Kimmeridgian global boundary: current state of knowledge. — Volumina Jurassica, 14, 15–50. Wierzbowski, A., Matyja, B. A. & Wright, J. K. (2018a): Notes on the evolution of the ammonite families Aulacostephanidae and Cardioceratidae and the stratigraphy of the uppermost Oxfordian and lowermost Kimmeridgian in the Staffin Bay sections (Isle of Skye, Northern Scotland). — Volumina Jurassica, XVI, 27–50. Wierzbowski, H., Bajnai, D., Wacker, U., Rogov, M. A., Fiebig, J. & Tesakova, E. M. (2018b): Clumped isotope record of salinity variations in the Subboreal Province at the Middle–Late Jurassic transition. — Global and Planetary Change, 167, 172–189. Wierzbowski, A. & Smelror, M. (2020): The Bajocian to Kimmeridgian (Middle to Upper Jurassic) ammonite succession at Sentralbanken High (core 7533/3-U-1), Barents Sea, and its stratigraphical and palaeobiogeographical significance. — Volumina Jurassica, XVIII, 1–22. Wright, J. K. & Page, K. N. (2006): The cardioceratid ammonite fauna of the Upware Limestone and Dimmock's Cote Marl (Upper Jurassic) in Cambridgeshire, England. — Proceedings of the Yorkshire Geological Society, 56, 2, 66–75. Wright, J. K. (2012): Speciation in the cardioceratinid ammonites of the Costicardia Subzone (Cordatum Zone) of the Oxfordian of Skye. — Scottish Journal of Geology, 48, 1, 61–72. Yacobucci, M. M. (2015): Macroevolution and Paleobiogeography of Jurassic-Cretaceous Ammonoids. — In: Klug, C., Korn, D., De Baets, K., Kruta, I. & Mapes, R. (eds): Ammonoid Paleobiology: From macroevolution to paleogeography, 189–228. Springer. Zeiss, A. (1956): Hecticoceras und Reineckia im Mittel- und Ober-Callovien von Blumberg (Südbaden). — Abhandlungen der Mathematisch-Physikalischen Klasse der Königlich Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 80, 1–101. Zell, P., Stinnesbeck, W. & Beckmann, S. (2016): Late Jurassic aptychi from the La Caja Formation of northeastern Mexico. — Boletín de la Sociedad Geológica Mexicana, 68, 3, 515–536.