MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář Estetiky

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky

Autorská estetika Raye Bradburyho

Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Dominika Kubová Vedoucí práce: Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.

Brno 2011 Bibliografický záznam KUBOVÁ, Dominika. Autorská estetika Raye Bradburyho. Brno, 2011. 64 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky. Vedoucí práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.

Anotace Bakalářská diplomová práce s názvem „Autorská estetika Raye Bradburyho“ se zabývá ţivotem ve vztahu k tvorbě tohoto amerického spisovatele science fiction. Práce se zaměřuje pouze na povídkovou tvorbu tohoto autora, protoţe ta tvoří těţiště celého jeho díla. K problematice autorské estetiky je přistupováno pomocí biografické metody, protoţe Bradburyho tvorba je neodmyslitelně spojena s jeho ţivotními zkušenostmi. Práce se snaţí odhalit hlavní tématické okruhy Bradburyho tvorby a nastiňuje problematiku zařazení tohoto autora do ţánru science fiction. V neposlední řadě práce zkoumá Bradburyho specifickou techniku psaní, její stylistické a jazykové prostředky. Práce si tedy klade za cíl odhalit specifický přístup autora ke zpracování hlavních témat v povídkách, techniku psaní, která se stala autorovým poznávacím znakem, a tedy celkově postihnout autorovu estetiku, která si vyslouţila obdiv nejen čtenářů, ale i kritiků po celém světě.

Annotation This bachelor thesis entitled „Ray Bradbury – Author’s Aesthetics“ deals with the interplay between life and work of the American science fiction writer. It focuses on the author’s approach to short stories, as these constitute the core of all his work. Bradbury’s literary production is inherently connected to his life experience, therefore a biographical approach is used to detect the author’s aesthetics. The thesis tries to identify the principal topics covered in Bradbury’s work and outlines the issue of classing Bradbury among science fiction authors. One of the major endeavours of this thesis is to describe Bradbury’s specific writing technique, the stylistic and language means used. The aim is to analyse the specific approach the author uses to deal with the main topics in his short stories, his creative technique which has become his hallmark. In this way the thesis strives to define the author's aesthetics appreciated by readers and literary critics around the world.

Klíčová slova Ray Bradbury, science fiction, biografická metoda, povídka, metafora,

Keywords Ray Bradbury, science fiction, biographical approach, short story, metaphor

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a pouţívána ke studijním účelům.

V Brně dne 20.4. 2011 Dominika Kubová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Rostislavu Niederlemu, Ph.D. za vedení mé práce. Svému otci děkuji za cenné rady a celé své rodině děkuji za podporu. OBSAH

ÚVOD ...... 7 1. ŽIVOTOPIS RAYE BRADBURYHO ...... 9 2. ZEN A UMĚNÍ PSÁT ...... 13 2.1. PSANÍ JAKO LÉK ...... 13 2.2. RADOST Z PSANÍ ...... 15 2.3. SEZNAMY NÁPADŮ ...... 18 2.4. HLEDÁNÍ MÚZY ...... 22 3. HLAVNÍ TÉMATA TVORBY ...... 24 3.1. CIRKUS, KARNEVAL A MASKY ...... 24 3.2. KOUZLA A MAGIE ...... 27 3.3. DĚTI ...... 30 3.4. TECHNIKA A TELEVIZE...... 33 3.4.1. Technika v povídkách ...... 34 3.5. LÁSKA ...... 36 3.6. NOSTALGIE ...... 38 4. BRADBURY VS. SCIENCE FICTION ...... 42 5. STYL PSANÍ ...... 45 5.1. METAFORY ...... 46 5.2. FIGURY ...... 51 5.3. LYRICKÝ POPIS TECHNIKY ...... 52 5.4. ZVRAT REALITY ...... 53 6. ÚSPĚCH RAYE BRADBURYHO ...... 55 ZÁVĚR ...... 56 RESUMÉ ...... 59 SUMMARY ...... 61 POUŽITÁ LITERATURA ...... 63 Úvod

Ray Bradbury je nepřehlédnutelnou osobností americké literatury. Jeho tvorba se rozšířila po celém světě a přivedla k ţánru science fiction široké publikum. Úspěšnost Bradburyho tvorby svádí k otázkám, čím je tento autor natolik výjimečný. Na takové otázky se snaţí alespoň částečně odpovědět tato práce. Bradburyho díla jsou silně ovlivněna jeho ţivotními zkušenostmi, ze kterých čerpal inspiraci. Pro svou tvorbu dokázal například jen z minimálních cestovatelských zkušeností vytěţit maximum pro své povídky. Není tedy nijak překvapivé, ţe jsme pro analýzu Bradburyho tvorby zvolili metodu biografickou, jak ji popsal Arne Novák v Literární kritice: „Ţivotopisný kritik pohlíţí na knihu, na obraz, na hudební skladbu jakoţto na znak, který ukazuje k jevu obecnějšímu, a tím jest osobnost spisovatelova, malířova či komponistova. Tato osobnost v individuální svéráznosti a v rozvité plnosti svých povahových rysů jest vlastním předmětem studia kritikova.“1 Tato metoda se bezpochyby nejlépe hodí pro náš účel. Na začátku je tedy nutné načrtnout alespoň krátce Bradburyho ţivotopis, abychom si mohli vytvořit představu, odkud čerpal témata pro svou práci. Poté se zaměříme na knihu Zen a umění psát s podtitulem Eseje o tvořivosti, ve které sám autor prezentuje svůj osobitý přístup k psaní, vysvětluje, proč je pro něj jeho práce neustálým zdrojem radosti, mimo jiné mapuje svou dosavadní tvorbu a na příkladech podrobněji ukazuje, jak vznikly některé z povídek. Opřeme se o tuto knihu a autorův ţivotopis, abychom se v dalších kapitolách mohli plně věnovat hlavním tématickým okruhům Bradburyho tvorby. V této práci se budeme věnovat výhradně Bradburyho povídkové tvorbě, protoţe ta je těţištěm celé jeho spisovatelské kariéry. Kapitola zabývající se nejdůleţitějšími tématy, která Bradbury z různých pohledů zpracovává, tvoří jádro celé diplomové práce. Pokusíme se odhalit

1 NOVÁK, Arne. Kritika literární : metody a směry. Praha : F. Topič, [1916] (Duch a svět ; 18).

7 nejčastější motivy, jejich zdroje a projevy v jednotlivých povídkách. V následující kapitole se blíţe seznámíme s problematikou zařazení autora do ţánru science fiction, přestoţe se jedná o zařazení převáţně pro komerční účely. Odpověď na otázku, čím je charakteristická Bradburyho technika psaní, se budeme snaţit nalézt v kapitole věnované jeho stylu psaní. Závěrem se krátce zmíníme, s jakým cílem Bradbury psal své povídky a v čem spočíval jeho úspěch především v rámci americké literatury.

1. Životopis Raye Bradburyho

„Život je krátký, trápení zaručené, smrt jistá.“ Ray Bradbury Chceme-li lépe pochopit autorskou estetiku Bradburyho, je nutné nejprve zaměřit pozornost na jeho ţivot, protoţe dílo tohoto autora je silně ovlivněno jeho dětstvím a rodinou, později městem, ve kterém proţil celý ţivot, a v neposlední řadě cestami do zahraničí nebo prací pro Disneyland.

Ray Douglas Bradbury se narodil 22.srpna 1920 ve Waukegan, ve státě Illinois, městečku, které později ve svých povídkách přejmenoval na Green Town.2 Jeho otec Leonard Spaulding Bradbury a matka Esther Marie Moberg Bradbury spolu měli ještě další 3 děti. Ray měl o 4 roky starší bratry – dvojčata Leonarda a Samuela a o 6 let mladší sestru Elizabeth. Samuel i Elizabeth ale velice brzy zemřeli.3 Kvůli finančním problémům se Bradburyho rodina často stěhovala. Usadila se aţ v Los Angeles, kde Ray nastoupil na střední školu, zapojil se do dramatického krouţku a také navštěvoval kurzy tvůrčího psaní. Bradbury měl vřelý vztah k herectví a divadlu vůbec a dlouho se rozhodoval, zda se bude věnovat herecké nebo spisovatelské kariéře.4 Během let na střední škole začal publikovat krátké povídky i poezii do školních časopisů. V posledním roce studia vstoupil do Science Fiction League, kde se seznámil s dalšími

2 Green Town je dějištěm celé knihy Pampeliškové víno, kde je hlavním hrdinou Douglas Spaulding, jehoţ jméno vzniklo spojením prostředních jmen autora a jeho otce. 3 Setkání se smrtí jiţ v dětském věku, zanechalo v Bradburym nesmazatelnou stopu, která se poté promítla do jeho tvorby, kde se v mnohých povídkách snaţil vyrovnat právě se smrtí jak blízkých, tak i obecně se smrtí jakoţto ţivotní pravdou. Téma smrti lze nalézt např. v povídkách Emisar, Jezero, Smrt a dívka, Přání atd. 4 Blízký vztah k herectví se projevil např. v povídce Nejlepší z možných světů.

9 spisovateli, kteří mu později pomohli s technikou psaní. Absolvováním střední školy v roce 1938 skončilo Bradburyho oficiální vzdělání. Začal se ţivit prodejem novin na rohu ulice za 10 dolarů týdně, ale měl tak dostatek volného času, který trávil četbou knih v městské knihovně. Velice se zajímal o svět filmu, a tak shromaţďoval autogramy hvězd stříbrného plátna před filmovými studii v Los Angeles. Bradbury byl aktivně zapojen do skupiny fanoušků science fiction, kteří začali vydávat amatérské časopisy známé jako fanzines. Vlastní fanzine s názvem Futuria Fantazia vydával jen několik měsíců v roce 1939. V tomto roce potkal jak Julia Schwartze, který se později stal jeho prvním agentem, tak i Roberta Heinleina, ke kterému chodil na kurzy psaní. Navštívil také Světovou výstavu v New Yorku (1939) a zároveň Konferenci science fiction, coţ upevnilo jeho rozhodnutí psát povídky v tomto ţánru. Jeho první prodaná povídka se jmenovala Kyvadlo (Pendulum), otiskli ji v časopise Super Science Stories v roce 1941. Někdy v této době poznal jiţ zkušenější spisovatelku Leigh Brackett, která mu pomáhala s povídkami. Opravdový zlom nastal ve chvíli, kdy sepsal svou slavnou povídku Jezero (The Lake), protoţe v ní se projevil Bradburyho typický tajuplný styl. Od té chvíle skončil s prodejem novin a začal se naplno věnovat spisovatelské kariéře. Psal se rok 1942. Bradbury si během jednoho roku vydělal prodejem svých povídek dost na to, aby si mohl pronajmout vlastní byt v Los Angeles.5 Své povídky prodával do časopisů jako jsou Weird Tales, Famous Fantastic Mysteries, Planet Stories apod. Pro jeho tvorbu byla poměrně významná cesta do Mexika v roce 1945, kam odjel, aby sesbíral masky pro museum v Los Angeles.6 Do druhé světové války nemohl nastoupit, protoţe měl problémy se zrakem. Rok 1947 je pro Bradburyho důleţitým milníkem. Pod názvem Temný karneval (Dark Carnival) vyšla jeho první sbírka povídek, které vznikly

5 V činţovním domě, kde měl svůj byt, čerpal inspiraci pro své postavy. 6 Mexiko na Bradburyho velice zapůsobilo a dalo vzniknout několika povídkám. Z nich jmenujeme např. Slunce a stín, El dia de muerte, Životní dílo Juana Diaze.

10 v letech 1943-47. Ve stejném roce se Bradbury oţenil s Marguerite McClure (spolu mají 4 dcery) a jeho novým literárním agentem se stal Don Congdon. Začátkem 50. let vyšla asi nejúspěšnější kniha Marťanská kronika (The Martian Chronicles) a Bradburymu se dostalo pozornosti širšího publika. Zaslouţil se o to hlavně kritik Christopher Isherwood, který napsal velice pochvalnou recenzi v časopise Tomorrow. O rok později vydal Bradbury další sbírku povídek s názvem Ilustrovaný muž (The Illustrated Man). Mnoho povídek i ze starších sbírek se dočkalo dramatického zpracování pro rozhlasové vysílání (např. Přijdou vlahé deště, Nultá hodina). Román 451° Fahrenheita (Fahrenheit 451) vyšel v roce 1953 a od té doby získal mnoho ocenění. Ve stejném roce Bradbury přijal nabídku reţiséra Johna Hustona, aby sepsal scénář pro filmové zpracování Melvillova románu Moby Dick. Bradbury se kvůli této práci přestěhoval i s celou rodinou na 6 měsíců do Irska.7 Po návratu následovalo několik dalších povídkových sbírek, mezi nimi například sbírka s názvem Říjnová země (The October Country) či částečně autobiografická kniha Pampeliškové víno (Dandelion Wine). Mnohé povídky se staly předlohami pro rozhlasové i televizní vysílání, například pro pořad Alfred Hitchcock na stanici CBS. Bradbury se dál věnoval povídkám a publikoval přepracovaná a rozšířená vydání starších sbírek, přesto se na začátku 60.let více zaměřil na psaní dramat. První sbírka krátkých dramat s názvem Hymnoví sprinteři a jiné frašky (The Anthem Sprinters and Other Antics) je inspirovaná především půlročním pobytem v Irsku. Bradbury také natočil krátký (18 min) animovaný film Icarus Montgolfier Wright, který byl v roce 1962 nominován na Oscara. Ve stejném roce vyšla kniha Tudy přijde něco zlého (Something Wicked This Way Comes). Mimo jiné vypracoval koncept Pavilonu Spojených států na Světové výstavě v New Yorku (1964) a poté byl zaměstnán jako kreativní konzultant

7 Z deštivého, chladného Irska si nepřivezl nejlepší vzpomínky, přesto i z této zkušenosti dokázal vytěţit a vznikly tak mimo jiné povídky První den postní nebo Jak jen přečkat neděli.

11 společnosti Disney, pro kterou navrhl Vesmírnou loď Earth v zábavném centru Epcot.8 Po roce 1980 vyšlo několik jeho detektivních povídek ve sbírce Vzpomínka na vraždu (A Memory of Murder) a poté vydal detektivní román Smrt je vždycky osamělá (Death Is a Lonely Business). O několik let později Bradbury rozjíţdí svůj vlastní seriál s názvem Divadlo Raye Bradburyho (The Ray Bradbury Theater), pro který adaptuje vlastní povídky do scénářů. Kromě ocenění za jednotlivé povídky a romány získal Bradbury například cenu World Fantasy Award za celoţivotní dílo a mnoho dalších, v neposlední řadě cenu Emmy za televizní hru The Halloween Tree. Zvláštní pocty se Bradburymu dostalo v roce 1971, kdy posádka Apolla 15 pojmenovala jeden z měsíčních kráterů Dandelion Crater podle románu Pampeliškové víno (Dandelion Wine). Poslední sbírka Vždycky budeme mít Paříž (We’ll Always Have Paris) vyšla v roce 2009. Bradbury stále ţije v Los Angeles a v roce 2010 oslavil jiţ 90. narozeniny.

8 Práce ve filmových studiích byla inspirací například pro povídku Tyrannosaurus rex.

2. Zen a umění psát

Tato kapitola se věnuje Bradburyho knize Zen a umění psát s podtitulem Eseje o tvořivosti. Kniha obsahuje devět esejů, které Bradbury psal s úmyslem povzbudit začínající spisovatele, ale také alespoň částečně zmapovat vlastní spisovatelskou dráhu: jak se vyvíjel jeho styl psaní, kde čerpal inspiraci, nakolik ho ovlivnilo dětství. Největší pozornost je věnována zkoumání, zda se myšlenky v esejích publikované opravdu odrazily v Bradburyho tvorbě. Jak píše v úvodu, jsou všechny tyto eseje „opakováním téţe pravdy o výbušném sebeobjevování.“9 Bradbury se chce podělit se čtenáři (a budoucími spisovateli) o svou lásku ke psaní, o své nadšení z tvorby. Eseje pochází z různých let v období 1961-1986. Kniha byla poprvé publikována v roce 1990, český překlad vyšel roku 1998.

2.1. Psaní jako lék

Psaní má podle Bradburyho téměř charakter poznání některých pravd ţivota: „Psaní nám připomíná, ţe ţijeme a ţe je to dar a výsada, nikoli právo. (...) Umění nás nemůţe, ač bychom si to přáli, uchránit válek, strádání, závisti, hrabivosti, stáří nebo smrti, ale můţe nám uprostřed toho všeho být oporou.“10 Tato slova svědčí o tom, ţe Bradburyho dětství a dospívání nebylo příliš lehké. Brzy začal psát, protoţe to pro něj znamenalo útěk do vlastního světa fantazie. Jiţ jako malý se musel vyrovnávat se smrtí svých sourozenců, i kdyţ jeho starší bratr, jedno z dvojčat, zemřel ještě neţ se Ray narodil, ale mladší sestra Elizabeth podlehla nemoci, kdyţ bylo Rayovi 7 let. Jeho rodina se musela několikrát stěhovat, protoţe otec neměl práci kvůli Velké

9 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 8. 10 Ibid., s. 10.

13 hospodářské krizi. To v Bradburym pravděpodobně zanechalo silné sociální cítění. Není tedy divu, ţe bylo-li pro Bradburyho psaní oporou v této nelehké době, upínal se k němu ze všech sil. „...psát znamená přeţít. (...) Kaţdý den se musíme vyzbrojit, moţná s vědomím, ţe tuhle bitvu nelze zcela vyhrát, ale bojovat se musí, byť jen přátelské kolo. Ta nejmenší snaha vyhrát znamená v závěru kaţdého dne jistý druh vítězství.“11

Zvyk psát kaţdý den po probuzení všechny své asociace (a poté z nich vytvořit povídky) si osvojil asi ve věku 18 let po přečtení knihy Dorothey Brande Becoming a writer.12 Bradbury tvrdí, ţe pro něj je přímo nutností psát kaţdý den, jinak by zešílel. Přirovnává psaní k malé dávce arzenu, kterou musí brát kaţdé ráno, aby vydrţel celý den, aby zabránil své vlastní otravě, kterou způsobuje svět kolem nás. Bradbury přiznává, ţe samotné psaní je pro něho lékem, ostatně odkud by se jinak vzal název jedné z jeho sbírek A Medicine For Melancholy (1959).

11 Ibid., s. 13. 12 ELLER, Jonathan R., TOUPONCE, William F. Ray Bradbury: The Life of Fiction. Kent State University Press, 2004, s. 7.

2.2. Radost z psaní

Nadšení a poţitek jsou podle Bradburyho nejdůleţitější vlastnosti spisovatele, přestoţe dnes se s nimi setkáváme jen zřídka. Všichni jeho oblíbení umělci (Ch. Dickens, M. Twain, T. Wolfe, G. B. Shaw, El Greco, W. A. Mozart atd.) nacházeli podle něj ve své tvorbě nadšení a radost ve větší či menší míře. Nacházíme pozoruhodnou shodu názorů tohoto amerického spisovatele a českého kritika F.X. Šaldy. Jeho Kritika pathosem a inspirací vyznívá v podobném duchu jako Bradburyho esej Radost z psaní s tím rozdílem, ţe Bradbury apeluje na spisovatele, kdeţto Šalda se obrací ke kritikům: „Kritik, aby byl opravdu kritikem, musí míti nejprve vášnivý vztah a poměr k umění, poměr osobní a proţitý...“ 13 Podle Bradburyho umělci zaznamenávali své nenávisti i zoufalství s určitou láskou. Zpracovali proměnlivou ţivotní látku ve svém uměleckém ţánru s radostí ze své vlastní práce. Tím chce Bradbury říci jediné: „Píšete-li bez nadšení, bez poţitku, bez lásky, bez legrace, jste jen poloviční spisovatelé.(...) Protoţe spisovatel by měl být především vzrušený. Měl by být vzrušení a nadšení samo. (...) Jak je to dávno, co jste napsali příběh, ve kterém se na papír dostalo něco z vaší opravdové lásky nebo opravdové nenávisti?“14 Bradbury tvrdí, ţe mnoho spisovatelů má tolik práce s hlídáním komerčního trhu, ve snaze vydělat co nejvíce peněz, ţe zapomínají, kým vlastně jsou, ani sami sebe neznají. Šalda popisuje podobnou situaci v řadách kritiků jiţ na přelomu 20.století: „Kritika stala se této době zaměstnáním a často i obchodem... “ 15

13 ŠALDA, F.X. Kritika pathosem a inspirací. In Boje o zítřek. Praha, 1905, s. 184. 14 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 18. 15 ŠALDA, F.X., op. cit., s. 184.

A pokračuje v podobném duchu jako Bradbury, vyjmenovává ţádoucí vlastnosti nejen kritika, ale i všech umělců: „Proto kritik – právě jako básník a jiný umělec – musí býti krajně vnímavý, citlivý vznětlivý, sensitivní.“ 16 Tento popis vystihuje Bradburyho a jeho celoţivotní postoj, jak se shodují všichni autoři jeho ţivotopisů. Od počátku své tvorby překypuje nadšením, bujnou fantazií, nekonečným zdrojem nápadů, které v něm vřou a posléze se dostávají na povrch a skrze psací stroj také na papír. Sám Bradbury popisuje, s jakou zuřivostí zaútočil v jedné ze svých povídek na snobství zábavného časopisu Harper’s Bazaar, který pro fotografie svých modelek vyuţíval jako pozadí chudé uličky Portorika a jejich obyvatele. Natolik ho tyto fotografie rozhněvaly, ţe přímo běţel k psacímu stroji a sepsal povídku Slunce a stín (Sun and Shadow), příběh starého Portoričana, který zmařil celé odpoledne fotografa Bazzaru tím, ţe se vţdy vplíţil do snímku a spustil si kalhoty. Velice podobně, tedy z čirého rozhořčení, vznikla povídka Chodec (The Pedestrian). Bradbury se totiţ rád procházel v noci po městě, ale často ho zastavila policie a vyptávala se, co tam pohledává, kdyţ se tato situace opakovala, sepsal povídku z budoucnosti o muţi, který je zatčen, protoţe chce nazírat skutečnost přímo namísto zprostředkování televizí a dýchat čerstvý vzduch. V jiných povídkách zase popisuje dětskou lásku ke staré tramvaji či novému páru tenisek. Bradbury píše své příběhy vášnivě, ať uţ se jedná o lásku či nenávist. Podle něj stačí jen vytvořit postavu, která něco chce, nebo nechce celým srdcem, dát jí jisté trvalé příkazy a zbytek povídky se napíše sám, protoţe samotná postava provede autora příběhem aţ do konce. To je v Bradburyho podání poněkud romantická představa o tvorbě spisovatele. Zmírňuje ji snad jen tím, kdyţ dodává, ţe takováto rada (dá-li se to tak nazvat) je určena především pro spisovatele, kteří jiţ mají dostatečně vybroušený technický styl psaní. Ovšem opět se vrací k poměrně naivní představě, kdyţ

16 Ibid., s. 184.

16 dále píše: „Tyto rady se však hodí i pro začátečníka, který můţe klopýtnout s čistě technických důvodů. Dokonce i tady vášeň často zachrání situaci.“ 17 Tento výrok však v následujících větách opět mírní, aţ to vypadá, ţe si Bradbury protiřečí. Píše, ţe na začátku, kdyţ se dostaví onen správný nápad pro povídku, má se spisovatel vrhnout se vším zápalem do psaní, způsobit téměř poţár domu svým nadšením pro věc a nechat se vést postavami se všemi jejich vášněmi. Aţ poté, druhý den, se vrátit k vyhořelému domu a více přemýšlet, upravovat, přepisovat, lít vody kritiky na doutnající uhlíky. 18 Pokud ovšem nemá spisovatel dostatečnou techniku, aby upravil, co v zápalu napsal nedostatečně, pak zůstane jen vyhořelý dům, jiskra myšlenky a v té chvíli přichází pochyby, zda to opravdu stačí na „záchranu situace“, jak tvrdí Bradbury. Tady nechává skulinku pro své kritiky, jeho oponenty, kteří často tvrdí, ţe Bradbury nemá nijak zvlášť vybroušený styl a vyčítají mu aţ dětinské nadšení, které přesahuje aţ do kýčovitosti. Bradbury dále nabádá k hledání i malých vzplanutí, jen se musí hledat inspirace například v poezii, esejích, ale i na tak nečekaných místech jako jsou odborné lékařské časopisy apod. Ţivot je karnevalem od kolébky k hrobu a spisovatelé o hodně přijdou, nebudou-li si všímat těchto malých lásek a nenávistí, nebo je dokonce odsuzovat.

17BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 21. 18 Ibid., s. 23.

2.3. Seznamy nápadů

Uháněj, klidně stůj je podle Bradburyho lekce ještěrek, od kterých se mohou všichni spisovatelé přiučit tomu, ţe v rychlosti je pravda. „Čím rychleji něco plácnete, čím rychleji píšete, tím jste poctivější. V zaváhání uţ je myšlenka. S odkládáním přichází snaha o styl, místo aby se skočilo po pravdě, coţ je jediný styl, který stojí za kladení pastí či léček na divoké šelmy.“ 19 Takováto rada se můţe zdát poněkud nepatřičnou. Chce-li spisovatel něco říct, rozhodně musí mít myšlenku, aby dílo vůbec stálo za přečtení. Avšak s přihlédnutím k faktu, ţe Bradbury se obrací na začínající spisovatele, aby je povzbudil a dodal jim odvahu, pravděpodobně není lepší rady, neţ skočit do psaní rovnýma nohama. Dlouhé přemýšlení, jak napsat to či ono, často vede k nechuti a spisovatel ztratí odvahu, vytvoří si bariéru a raději vůbec nezačne. Podle Bradburyho je tedy mnohem lepší do psaní neohrabaně vklopýtat, neţ se obávat neúspěchu. „Problémem kaţdého spisovatele v kterékoli oblasti jsou omezení vytvořená předchozím vývojem, nebo to, co se právě tiskne v knihách a časopisech.“ 20 V době, kdy sám začínal psát, byl silně ovlivněn klasickými strašidelnými příběhy Dickense, Lovecrafta či Poea. Snaţil se napodobit styl těchto klasiků, ale nikdy s tím neuspěl. Dlouho trvalo, neţ pochopil, ţe inspirace je jedna věc, napodobování pak druhá. T. S. Eliot se ve svém spisu Tradice a individuální talent zabývá právě problémem předchozího vývoje a jeho vlivu na nového autora (konkrétně na básníka, ale jeho poznatky se dají vztáhnout na všechny umělce). Tvrdí, ţe se usilovně snaţíme nalézt v tvorbě nového autora něco originálního, co ho

19 Ibid., s. 27. 20 Ibid., s. 28.

18 odlišuje od předchozích (nejvíce těch bezprostředních), ale kdybychom přistupovali k dílu bez těchto předsudků, shledali bychom, ţe nejlepší části jeho díla jsou právě ty, ve kterých se nejvíce projevuje nesmrtelnost mrtvých autorů. Podle Eliota nelze tradici zdědit, musí se získat usilovnou prací. Umělec musí mít hlavně historické vědomí – schopnost vnímat přítomnost minulosti. V souhlasném tónu s Bradburyho usilovnou snahou přečíst co nejvíce děl a vstřebávat co nejvíce informací pak vyznívají Eliotova slova: „...moje doktrína vyţaduje směšnou spoustu erudice (pedantství), coţ je poţadavek, který lze zavrhnout poukazem na ţivoty básníků v jakémkoli panteonu. Tvrdí se dokonce, ţe přílišná učenost umrtvuje či znehodnocuje básnickou senzibilitu.(...) Musíme však trvat na tom, aby básník získal a pěstoval vědomí minulosti a v průběhu své tvůrčí dráhy toto vědomí neustále rozvíjel.“21 Bradbury si začal dělat poznámky slovních asociací, které ho napadly, tím později našel klíč ke své vlastní tvorbě. Zlom nastal, kdyţ ve svých 22 letech nadepsal název Jezero a kdyţ příběh dokončil, dojal tím i sám sebe. Bradbury poprvé objevil studnici nápadů a příběhů ze svého dětství. Povídka Jezero (The Lake) je vlastně vzpomínkou na malou dívenku, se kterou jako malý stavěl hrady z písku na břehu jezera, ve kterém se pak dívka utopila. Ţádná strašidla, ţádní roboti, ţádné cestování do vesmíru, obyčejná povídka o lásce, čase a smrti. Přesto po jejím přečtení zamrazí. Bradbury objevil svůj styl, který se nedá dost dobře zařadit a tak to zůstalo po celou jeho spisovatelskou kariéru. Časopis Weird Tales povídku dlouho nechtěl otisknout, ale nakonec ji přeci jen vydal a Bradbury tím získal pozornost. Avšak nebyl to ţádný průlom, a tak se vrátil ke psaní strašidelných povídek. Svůj další vývoj komentuje slovy: „Kdyţ mi bylo něco přes dvacet, dala se má beletrie nazvat imitující s příleţitostně překvapivou koncepcí nebo provedením, moje psaní ve stylu

21 ELIOT, Thomas S. O básnictví a básních. Odeon, 1991, s. 12.

19 science fiction bylo beznadějné a moje detektivní povídky hraničily se směšností.“ 22 Kaţdou neděli se scházel s autorkou Leigh Brackett a obdivoval její povídky. Mezitím se prodluţovaly jeho seznamy asociací a nápadů, které si neustále zapisoval, coţ ho nakonec donutilo k lepšímu psaní. První příběh, který také vznikl za pomoci seznamů a který by se dal označit science fiction se jmenoval R znamená raketa (R is for Rocket). Problém byl v tom, ţe ho všechny sci-fi časopisy odmítly s tím, ţe se nejedná o science fiction, ţe je to pouze příběh o přátelství zasazený do prostředí budoucnosti a objevování vesmíru, coţ je výtka, která se jako červená nit vine celou Bradburyho tvorbou snad s výjimkou románu 451° Fahrenheita nebo Marťanské kroniky, ale i tady jedná se hlavně o lidské konání a povahu a ne o techniku. Nutno konstatovat, ţe editoři sci-fi časopisů měli pravdu, jak přiznává i sám Bradbury, píše hlavně o lidech. Ani jeho detektivní příběhy, které vycházely například v časopise Detective Tales neměly podle něj valnou hodnotu a tento ţánr si osvojil aţ v knize Smrt je vždycky osamělá (Death Is a Lonely Business). Ze seznamů, které podporovaly tvořivost, vznikla například povídka Kostra (The Skeleton) vyprávějící o muţi, který si jednoho dne s hrůzou uvědomí, ţe uvnitř jeho těla je kostra – symbol všech gotických hororů. Povídka opět souvisí s jedním obdobím Bradburyho dětství, kdy byl fascinován kostmi a kostlivci. Čím více psal, tím víc nových nápadů, ukrytých dosud v podvědomí a ve vzpomínkách, se dralo na povrch. Ze vzpomínek na svého psa, který se často toulal sám po okolí, vzešla povídka Emisar (The Emissary) vyprávějící o chlapci, kterého nemoc uvěznila na lůţko, a jeho psu, který mu ve svém koţichu přináší „zprávy“ o proměnách počasí z okolí. Kdyţ zemře mladá

22 Ibid., s. 32.

20 učitelka, jeţ chlapce navštěvovala, pes se krátce na to na několik dní ztratí, kdyţ opět přiběhne domů, přivede s sebou i návštěvu rovnou ze hřbitova. Dalším námětem z dětství byla pouťová výstava embryí v lahvích, která se proměnila v povídku Láhev (The Jar). S povídkou Zástup (The Crowd) tomu nebylo jinak, vychází z otřesného záţitku, kdy byl Bradbury svědkem automobilové nehody, a kdyţ si po letech nad seznamem vybavoval zvláštnosti té noci, uvědomil si, ţe, ačkoli se nehoda stala na místě, kde nebylo mnoho lidí (poblíţ opuštěných továren a hřbitova), seběhl se dav k místě nehody aţ překvapivě rychle. Dítětem v povídce Malý vrah (The Small Assassin) je sám Bradbury, protoţe tvrdí, ţe si pamatuje své první dny ţivota: „Leţel jsem v kolébce, tři dny starý, a vzlykal z poznání, ţe jsem vhozen do světa.“23 Bradbury vţdy spoléhal na své podvědomí jako na pokladnici nápadů a snaţil se ho, podle rad svých přátel (autorů science fiction) i podle knihy od Dorothey Brande Becoming a Writer, podněcovat a zaplňovat četbou knih. Jednou z nich byla kniha Městečko v Ohiu od Sherwooda Andersona. Po přečtení si řekl, ţe by chtěl jednou napsat román s podobnými lidmi, jen by se odehrával na Marsu. O mnoho let později vyšla Bradburyho nejlépe hodnocená kniha Marťanská kronika (The Martian Chronicles). Bradbury rekapituluje, kde bral nápady pro své povídky, a je více neţ zřejmé, ţe většina povídek je přenesením a upravením vzpomínek z dětství a mládí, které vnímal a vnímá svými citlivými smysly. Často dochází k tomu, ţe povídka, odráţející některý z dětských nepříliš veselých záţitků, je pro něj jakousi terapií, ve smyslu katarzního očištění u Aristotela. Po letech se vrátí k záţitku, který v oné době odsunul do pozadí ať uţ ze strachu nebo šoku, a psychicky se s ním vypořádá tak, ţe sepíše povídku na ono téma. Tímto způsobem se v povídce Ta věc nahoře na schodech (The Thing At the Top of the Stairs) vypořádal se strachem ze tmy v domě jeho rodičů.

23 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 37.

2.4. Hledání Múzy

Během ţivota se sytíme dojmy a zkušenostmi, zvuky, pohledy, záţitky, ovšem nejen událostmi skutečnými, ale i našimi reakcemi a myšlenkami, které se ukládají převáţně v našem podvědomí. „Co je pro kaţdého jiného člověka podvědomím, se ve svém tvůrčím aspektu stává pro spisovatele Múzou.“ 24 Snad je na tomto místě vhodné doplnit, ţe T.S.Eliot předkládá velice podobné tvrzení o básníkově mysli: „Básníkova mysl je vlastně schránka, v níţ se zachycují a uchovávají nespočetné pocity, výrazy, obrazy, a ty v ní zůstávají, dokud se nespojí všechny částice schopné vytvořit novou sloučeninu.“25 Podle Bradburyho jádro originality tkví v tom, ţe kaţdý člověk se od ostatních liší totalitou zkušenosti. Nikdo neproţívá stejné události ve stejném pořadí, nereaguje na ně stejnými myšlenkami a asociacemi. Jsou-li dva lidé účastníky stejné události, nemají naprosto stejné vzpomínky, protoţe kaţdý si ke stejným vnějším podnětům přiřadí své vlastní vnitřní odkazy. Jestliţe kterýkoli člověk hovoří ze srdce o tom, co chce nebo chtěl, stává se jeho mluva poezií, tvrdí Bradbury. Jako příklad uvádí svého otce, se kterým dlouho neměl příliš přátelský vztah, ale jakmile začal otec vyprávět o svém mládí, kdy utekl z domova, a rozhovořil se s nadšením o své minulosti, byla to pro Bradburyho poezie. Překáţka v podobě jazyka se dá překonat právě nadšením, jak se zmiňuje i v eseji Radost z psaní. Bradbury je často dotazován na původ svých nápadů: „Je to zvláštní – máme tolik práce s rozhlíţením se kolem a hledáním cest a prostředků, ţe se zapomínáme dívat dovnitř.“26 Pro rozvoj smyslů a naplnění podvědomí je potřeba mnoho číst. Podle Bradburyho je velice důleţitá poezie, protoţe rozvíjí smysly a nutí intenzivněji si uvědomovat běţné pravdy, a to i přesto, ţe jí nemusíme rozumět. Poezie je

24 Ibid., s. 45. 25 ELIOT, Thomas S., op. cit., s. 14. 26 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 48.

22 zhuštěnou metaforou. Jako obvykle Bradbury dokládá své tvrzení na svých povídkách. Tak například povídka Pobřeží při západu slunce (The Shoreline at Sunset) vznikla z inspirace básní Roberta Hillyera, nebo povídka Přijdou vlahé deště (There Will Come Soft Rains) vychází z básně stejného názvu od autorky Sary Teasdale. Nápad pro tuto povídku ovšem vzešel hlavně z fotografie po výbuchu atomové bomby v Hirošimě, která ho šokovala, protoţe na zdi domu na fotografii byly intenzitou výbuchu vypáleny obrysy lidí, kteří tam ţili.27 Povídka vypráví o plně automatizovaném domě, který pokračuje v plnění kaţdodenních úkolů i přesto, ţe rodina, která ho obývala, zemřela při výbuchu atomové bomby, stejně jako zemřeli všichni další lidé, a jen tento dům zůstal stát. Automatický hlas v domě recituje báseň Sary Teasdale, jako to dělával kaţdý večer, a poté dům shoří v plamenech. Zdrojem nápadů mohou být také různé knihy esejů a jiné knihy, které vytříbí smysly pro barvu, tvar, čich apod. Bradbury klade velký důraz na smysly, protoţe jedině tak můţe spisovatel vtáhnout čtenáře do děje – přesnými a intenzivními popisy barev, zvuků, pachů, povrchu. Dále by měl začínající spisovatel číst romány a knihy i těch autorů, které nikdo nečte, nepropadnout snobismu. Někdy je obtíţné rozlišit brak od hodnotné literatury, ale přesto není na škodu hledat poklady i v populární kultuře, kterou dodává televize, komiksy, časopisy, divadla i filmy. V komiksu Peanuts (Charles M. Schultz) vidí Bradbury zdroj vědomostí o dětské psychologii. On sám miloval postavu Tarzana od Edgara Rice Burroughse. Pro udrţení múzy je důleţité hnát se za láskami a postupovat od jednoduchých konstrukcí k sloţitějším, od naivních přestav k intelektuálním. Neustálým cvikem se zdokonalovat v psaní, coţ obnáší snahu psát kaţdý den, dokud se gramatika a stavba příběhu nestanou součástí podvědomí a nebudou tak omezovat vyjádření všech nápadů skrytých v podvědomí.

27 WELLER, Sam. Ray Bradbury : The Art of Fiction No. 203. The Paris Review. Spring 2010, no. 192.

3. Hlavní témata tvorby

V Bradburyho tvorbě se dá vypozorovat několik hlavních motivů, které vyuţívá v různých obměnách. V následujících kapitolách bude uvedeno několik z nich a ukázáno, v jakých povídkách a jakým způsobem byly tyto motivy zpracovány.

3.1. Cirkus, karneval a masky

„Musíme být baviči – lidé z karnevalu, lidé z cirkusu, dramatici, básníci, vypravěči příběhů v ulicích Bagdádu, všichni jsme z jedné rodiny, která trvá napříč dějinami, abychom ostatním vyjádřili sebe sama.“ 28 – Ray Bradbury Tímto výrokem Bradbury v podstatě charakterizuje svou spisovatelskou dráhu. Eller a Touponce se ve své knize snaţí aplikovat pojem carnivalization na Bradburyho tvorbu a hlavně vztah k ţánru science ficton jako takovému.. Pojem karnevalové kultury v literatuře poprvé uvedl ruský kritik Michail Bachtin a označuje tím přenesení karnevalových prvků a témat do literatury.29 Vliv cirkusů a karnevalů pochází jiţ z Bradburyho dětství. Kdyţ v roce 1930 přijel do městečka Waukegan kouzelník Blackstone se svou show, byl jím malý Ray natolik fascinován, ţe se rozhodl stát se kouzelníkem, zvláště po tom, co mu Blackstone věnoval králíka, vykouzleného z klobouku. Podobné osudové setkání zaţil Bradbury o 2 roky později, kdy do města přijel cirkus, a s ním i Mr. Electrico, jehoţ vystoupení s elektřinou nabitým mečem Raye

28 GROBEL, Lawrence. Endangered Species. Da Capo Press, 2001, s. 86. 29 Ruský teoretik M. M. Bachtin (1895 – 1975) velice podrobně rozpracoval svou teorii o karnevalové kultuře především v knize Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. „Všechny formy a symboly karnevalového jazyka jsou proniknuty patosem proměn a obnovování, poznáním veselé relativnosti panujících pravd a sil. Je pro ně velmi charakteristická svérázná logika „obrácenosti“, „naruby“, logika neustálých převratů mezi „nahoře“ a „dole“ („kolo“), „vpředu“ a „vzadu“, rozmanité druhy parodií a travestií, sniţování, profanací, bláznovských korunovací a dekoronizací (tupení).“ Viz. BACHTIN, Michail M. Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Argo, 2007, s. 17.

24 natolik fascinovalo, ţe Mr. Electrica vyhledal druhý den znovu, tentokrát bez přítomnosti elektřiny. Ten mu dokonce poodhalil tajemství cirkusového ţivota a seznámil ho i s dalšími účinkujícími. Z tohoto výjimečného setkání s Mr.Electrico a ostatními podivíny Bradbury později čerpal inspiraci pro svou práci. V této době, tedy ve svých 12 letech, se rozhodl stát spisovatelem a začal se pokoušet o první povídky. Bradbury se označuje za umělce-baviče (artist-entertainer). S tím souhlasí kritik Herold Bloom, který však jinak povaţuje Bradburyho styl za nedostatečný. „Bradbury je obdivuhodný bavič a zaslouţí si uznání právě za to.“ 30 Jiţ jako chlapec vystupoval na besídkách s kouzelnickými triky, a kdyţ se jeho rodina na rok odstěhovala do Tucsonu, četl kaţdý večer komiksy pro děti na místní radiové stanici. Pro Bradburyho je psaní zábavou a stejně tak by měly být jeho knihy zábavou pro čtenáře. Mnoho povídek je inspirováno cirkusovým prostředím a podivíny, kteří jsou s ním spojeni. Například kdyţ s přáteli Leigh Brackett a Edmondem Hamiltonem navštívil zrcadlovou místnost, Edmond zvolal: „Vypadněme odsud, nebo Ray napíše povídku o trpaslíkovi, který si kaţdý večer znova zaplatí vstupné jen proto, aby se tu mohl postavit a vypadat velký v tom prodluţovacím zrcadle!“ A Bradbury běţel domů a povídku sepsal.31 Uvědomil si, ţe v jeho seznamech asociací se často objevují zapomenuté motivy z dětství, které mají co do činění s cirkusy a karnevaly. Jako malý byl k smrti vyděšený, kdyţ ho matka poprvé vzala na kolotoč.Vše se s ním točilo, barevní koně skákali jako zběsilí, hudba vyhrávala. Tato zkušenost se o mnoho let později proměnila v celý román Tudy přijde něco zlého (Something Wicked This Way Comes) V podobném duchu karnevalových masek a podivínů se nesou Bradburyho strašidelné povídky o Halloweenu, jako je Halloween Tree

30 BLOOM, Harold. Ray Bradbury. Infobase Publishing, 2010, s. 1. 31 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 37.

(později zpracovaný do kresleného filmu Walta Disneye). Důleţitou zkušeností, která ovlivnila Bradburyho vnímání smrti a zároveň dala vzniknout několika hororovým povídkám, byla jeho cesta do Mexika v době, kdy se slavil svátek El Dia De Muertos. Bradbury navštívil katakomby, coţ v něm zanechalo otřesný záţitek. Svátek mrtvých slavený hudbou a cukrovými lebkami netradičně spojil karnevalové prvky se smrtí. Nelze opomenout ani Bradburyho rodinu Elliottových, která má základ opět v dětství a vzpomínkách na svoji vlastní rodinu. Elliottovi jsou zvláštní rodina, plná upírů a příbuzných s kouzelnou mocí například převtělování. Předlohy pro své postavy čerpal Bradbury ze vzpomínek na vlastní rodinu, tetu Nevu, strýčka Einara nebo babičku. Poprvé se tato rodina objevila v povídce Shromáždění (Homecoming) v časopise Mademoiselle, jehoţ celé číslo bylo této povídce o upírech tématicky přizpůsobeno. Ilustrace, která vyšla v tomto časopise, pochází od autora jménem Charles Addams. Bradbury a Addams se stali přáteli a chtěli spolupracovat na knize o rodině Elliotových, ale nakonec k tomu vůbec nedošlo. Jejich cesty se rozešly a Charles Addams se proslavil svým černým humorem, kdyţ stvořil Addamsovu rodinu (The Addams Family), známý seriál a později i film a muzikál podobající se Bradburyho Elliotovým ovšem s mnohem větší dávkou humoru a nadhledu. V roce 2001 vydal Bradbury svou sbírku povídek o rodině Elliotových Z prachu zrození (From the Dust Returned), pro kterou byla na obálce knihy pouţita původní Addamsova ilustrace k povídce Shromáždění. Ke karnevalu neodmyslitelně patří masky. Podle Ellera a Touponce je u Bradburyho maska důleţitým symbolem. Velké ţivotní pravdy, zvláště ta o všudypřítomné smrti, je něco, co musí být, alespoň podle Bradburyho, maskováno v umění. Člověk se takové pravdy musí dozvídat nepřímo, pomocí metafor či mýtů obsaţených v umění.32 Bradbury v tomto ohledu cituje F. Nietzscheho jako zdroj své filozofie: „Nepleťte mě pravdami, které mě

32 ELLER, Jonathan R., TOUPONCE, William F., op. cit., s. 14.

26 ochromí! Nietzsche jednou řekl: Máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.“33 Umění tedy maskuje nepříjemné pravdy ţivota, aby je odkrylo ve formě lépe zvládnutelné. Bradbury jde ještě dál a trvá na tom, o co se musí umělec- bavič (artist-entertainer) postarat, tedy vyléčit nás z našich obav tím, že je vyvolá.34 Nicméně tento Bradburyho poţadavek velice připomíná Aristotelovu definici tragédie, jak ji popsal ve spise Poetika: „Je tedy tragédie zobrazením váţného a uceleného děje s určitým rozsahem, a to takové, při němţ se pouţívá řeči zkrášlené v kaţdém úseku příslušnými prostředky zvlášť, děj se nevypráví, ale předvádějí se postavy a soucitem a strachem se dosahuje očištění takových pocitů.“35 A na jiném místě se uvádí: „Tragédie odstraňuje úzkostné pocity duše vzbuzováním soucitu a hrůzy. Uvádí se, ţe se tím dociluje zmenšení úzkosti na únosnou míru. Matkou tragédie je ţalost.“36

3.2. Kouzla a magie

V cirkusech často vystupují kouzelníci se svými triky. Za takového kouzelníka se povaţuje i sám Bradbury a je nutné uznat jeho kouzelnický talent. Bradburyho kouzelníci ovšem nejsou ti, kteří mají nějaké magické nadpřirozené schopnosti, ale lidé, kteří dokáţí nějakým způsobem podnítit a rozdmýchat lidskou představivost. Oceňuje více kouzelníka na pódiu, spíše neţ toho, který má opravdu nadpřirozené schopnosti. Naši zvědavost podnítí podle Bradburyho mnohem více kouzelník, který vykouzlí králíka z klobouku, a obecenstvu je jasné, ţe je to jen trik, neţ ten, který by vykouzlil králíka jen tak ze vzduchu, protoţe by nás tím jen vyděsil. Jsme více uneseni právě proto, ţe

33 Ibid., s. 14. V německém originálu tato Nietzscheho věta zní: Wir haben die Kunst, damit wir nicht an der Warheit zugrunde gehen. 34 Ibid., s. 15. 35 ARISTOTELES. Poetika. Svoboda, 1996, s. 69. 36 Ibid., s. 124.

27 je nám zřejmá skutečnost, ţe králík v klobouku je jen trik, a kouzelníku se podařilo nás ošálit.37 Bradburyho kouzelníci jsou tedy spíše obyčejní lidé mající jisté vypravěčské nebo podobné schopnosti, kterými dokáţí zaujmout pozornost diváků, přenést je v myšlenkách časem i prostorem úplně jinam, vytrhnout ze všednosti či z nějakých obav, a dokonce dát novou naději. Takových příkladů najdeme v Bradburyho povídkové tvorbě hned několik. V povídce Chicagská propast (To the Chicago Abyss) vystupuje stařík, který ţije ve světě zničeném atomovou válkou. Má skvělou paměť, ale ne na dějiny, jak by mohl mnohý čekat, ale na nejobyčejnější věci pro kaţdodenní pouţití, které byly v době před zničením zcela samozřejmé, ale teď jiţ nejsou. Bloumá zničeným světem a poutavě vypráví všem, kteří jsou ochotni naslouchat. Mnohé rozzuří, jiné rozpláče. Neustále ho hledá policie, ale stařík si nemůţe pomoci a musí vzpomínat a vyprávět. Tento stařík je typickým příkladem Bradburyho kouzelníků, kteří kouzlí s myslí ostatních lidí. Podobný talent má Leonard Mark v povídce Návštěvník (The Visitor). Vyhnancům, kteří ţijí na Marsu, ukazuje pomocí telepatie, jak dnes vypadá New York a vůbec svět na Zemi. Takový talent se mu nakonec stane osudným. V povídce Ten širý svět tam za horami (The Great Wide World Over There) je kouzelníkem Benjy, synovec Cory a Toma, jehoţ kouzlo spočívá pouze v tom, ţe umí číst a psát, zatímco jeho teta a strýc jsou negramotní. Pro ně je Benjy jako návštěvník z jiného světa, jehoţ kouzelnickou hůlkou je obyčejná tuţka, kterou kouzlí slova na papír. Vyvolávat kouzla umí podle Bradburyho i hudebníci. Hned ve dvou povídkách je to ţena hrající na harfu. V povídce A už nikdy nepřestalo pršet (The Day it Rained Forever) obyvatelé starého hotelu, který „stood like a hollowed dry bone under the very center of the desert sky where the sun burned

37 JOHNSON, Wayne L., op.cit. , s. 3.

28 the roof all day“, touţí po vlahém dešti, ten jim však můţe přinést jen zázrak. A zázrak přichází v podobě slečny Hillgoodové, která svou hrou na harfu vzbuzuje pocit, jakoby se na hotel spustil déšť. V jiné povídce s názvem Jak jen přečkat neděli (Getting Through Sunday Somehow) harfistka přemění depresivní den spisovatele v nádherný záţitek jako mávnutím kouzelného proutku: „Představte si, ţe chodíte nevlídnými zimními ulicemi a zahnete za roh a tam je tato malá ţena se zlatou harfou a všechno, co hraje, je jiná roční doba, podzim, jaro, léto, přichází to jedno přes druhé. A sníh taje, mlha se zvedá, ve větru pálí červen a vy se cítíte o deset let mladší.“38 Dá se tedy říci, ţe Bradburyho umělci-kouzelníci mají vliv na třech různých úrovních: jsou schopni změnit počasí, emocionální stav svých diváků a nakonec i pocity čtenáře.39

38 BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988, s. 580. 39 JOHNSON, Wayne L., op. cit. , s. 7.

3.3. Děti

Jedny z nejzajímavějších postav jsou v Bradburyho povídkách děti, protoţe ty před svými rodiči a okolním světem nosí masky, pod kterými skrývají své vlastní vnitřní světy fantazie. Bradbury vyrůstal v městečku Waukegan, které ve svých povídkách (hlavně v knize Pampeliškové víno) přejmenoval na Green Town. Mnohé postavy, které se v městečku pohybují, si vypůjčil ze svého dětství, stejně jako svou vlastní rodinu převtělil do podivné rodiny nejprve v povídce Shromáždění (The Homecoming) a později v knize Z prachu zrození (From the Dust Returned). V jednom z esejů vypráví, ţe jeden z kritiků si lámal hlavu nad tím, jak mohl Bradbury vyrůstat ve Waukegan a nevšimnou si, jak ošklivé město to je – ošklivý přístav, uhelné doky, špinavé nádraţí. Bradbury se však brání: „Ale já si toho všiml, a protoţe jsem byl rozená okouzlená duše, fascinovala mě jejich krása. Vlaky, vagony, zápach uhlí a ohně – to pro děti není nic ošklivého. Ošklivost je pojem, na který narazíme a který si uvědomíme později.“40 Zde je vidět, ţe Bradbury uvnitř stále zůstává malým chlapcem, kterého okouzlí a nadchnou obyčejné věci. Proto je také mnohými kritiky odsuzován pro svou přílišnou dětinskost aţ kýčovitost. Avšak F.X. Šalda vyţaduje po kritikovi, básníkovi i jiném umělci velice podobné nazírání na svět, jako předkládá Bradbury. Vyţaduje sensibilitu, která se snadno budí, snadno dojme. „Jako básník a kaţdý jiný umělec musí si ji [sensibilitu] dlouho zachovati a jako básník musí dovésti prodlouţiti si jaro, neustále se obrozovati, modliti se k bohům o nestárnutí. Musí zachovati se dlouho mladým – to znamená: zachovati si entusiasmus mládí, jeho lačnost a dychtivost po ţivotě –

40 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 96.

30 entusiasmus, který dovede poddávat se novým dojmům bez chytrých reserv a klausulí, bez bázně o získané poznání a nabytý statek.“ 41 Jako by Bradbury uposlechl Šaldovy rady a promítl je do postavy malého chlapce Douglase Spauldinga, který si leţíce na trávníku před domem náhle plně uvědomí vlastní existenci, fakt, ţe ţije a chce ţít naplno. Toto téma zakořenilo v Bradburyho díle na dlouhou dobu, jako motiv neustále se opakující v různých prostředích. Celá kniha Pampeliškové víno provází čtenáře létem roku 1928, které 12letý chlapec Douglas Spaulding proţívá v městečku Green Town. V průběhu léta se Douglas dozvídá první pravdy ţivota. Konečně se cítí být naţivu, zakouší první trpké setkání se smrtí a celkově dospívá. O vztahu mezi dětmi a dospělými Douglas v knize říká: „Důvod proč spolu dospělí a děti bojují je ten, ţe kaţdý z nich patří do jiného druhu. Podívejte se na ně, odlišní od nás. Podívejte se na nás, odlišní od nich.“42 Tím Bradbury vystihl svůj typický náhled na odlišné světy dětí a dospělých. Děti jsou schopné díky svým malým velkým objevům, rituálům či různým odhalením schopné překračovat hranice reality a světa fantazie, coţ je jinak moţné jen pro některé dospělé. V Pampeliškovém víně jsou tyto dva světy symbolizovány městem a roklí, které spolu neustálé zápasí o to, komu patří ta či ona ulice, strom, keř atd. Děti jsou plné naléhavých emocí, často střídavě štědré a chamtivé, laskavé a kruté, reprezentují nespoutané a neuváţené sebevyjádření.43 Přestoţe kniha působí jako téměř autobiografické – ovšem velice přibarvené a sentimentální – vzpomínky na Bradburyho dětství, kritik Damon Knight nesouhlasí a ve svém eseji knihu téměř odsuzuje a tvrdí, ţe přestoţe dětství je Bradburyho hlavním tématem, v knize Pampeliškové víno nenajdeme pravé dětství a uţ vůbec ne to Bradburyho. Své dětství vţdy

41 ŠALDA, F.X., op. cit. , s. 185. 42 BRADBURY, Ray. Pampeliškové víno. Arcadia, 1995. 43 DISKIN, Lahna. Bradbury on Children. In BLOOM, Harold. Ray Bradbury : Bloom's Modern Critical Views. Infobase Publishing, 2010, s. 25.

31 vyjadřuje nepřímo v náznacích a symbolech, ale hlavně vţdy z pohledu outsidera – osamocené černé ovce. Tím, ţe se vzdal tohoto pohledu a ponořil se do kaluţe lepkavé sentimentality, vzdal se jediné věci, pro kterou stál za přečtení.44 Bradbury v povídce s názvem Celé léto v jediném dni (All Summer in a Day) ukazuje poněkud temnější stránku dětské povahy, jak se s ní moţná setkal i on sám ve svých dětských letech. Na Venuši se rozvinula civilizace i přesto, ţe tam neustále prší. V povídce je však právě den, kdy jednou za 7 let na chvíli přestane pršet a vysvitne slunce. Děti ve třídě s nadšením očekávají tento okamţik, jen Margot, která se přistěhovala před 5 lety, takţe si pamatuje slunce na Zemi a touţí se tam vrátit, je proto ostatními nenáviděná. Nakonec ji děti v závisti a vzteku zavřou do skříně a ona tak promešká pár vzácných chvil bez deště. Asi nejpozoruhodnější jsou postavy dětí v povídce Step (The Veldt). Rodina Hadleyových ţije v budoucnosti v plně automatizovaném domě, který za ně dělá veškeré domácí činnosti a navíc je ještě koupe, obouvá, kolébá apod. Nejdraţší místností je dětský pokoj, jeţ má křišťálové promítací stěny, které pomocí mentálních snímačů promítají myšlenky a fantazii členů rodiny přímo na stěny v trojrozměrném obraze ještě umocněném i zvuky a pachy. V poslední době však děti Peter a Wendy udrţují v pokoji iluzi nehostinné stepi plné lvů. Rozmazlené děti začnou svým rodičům přerůstat přes hlavu, ale ve chvíli, kdy se rodiče rozhodnou skončit s pohodlným ţivotem, dům vypnout a vrátit se k normálu, nechají je jejich vlastní děti seţrat lvy ze stepi v dětském pokoji. Bradbury zde zcela jasně varuje před fenoménem moderní doby, kdy děti tráví příliš času před televizí, která otupí jejich morální zásady. Láska k rodičům se zde přenáší k lásce k domu, který svou technickou neúnavnou dokonalostí předčí lidské síly. Povídka je varovným signálem moderní

44 KNIGHT, Damon. When I Was in Kneepants: Ray Bradbury. In BLOOM, Harold. Ray Bradbury : Modern Critical Views. Infobase Publishing, 2001, s. 8.

32 americké společnosti, která tráví svůj čas sledováním televize, namísto snahy o upevňování rodinných vztahů, které se pomalu a nenávratně rozpadají.

3.4. Technika a televize

Nikdy neměl řidičský průkaz a jeho nechuť cestovat letadlem byla prolomena aţ mnohem později, kdy pracoval pro Disney, své povídky píše na psacím stroji, počítač povaţuje za zbytečnost, internet je podle něj zastaralý, email nesnáší, protoţe není dost osobní. 45 Takto paradoxní je vztah Bradburyho k technice, vezme-li se v úvahu fakt, ţe je autorem zařazeným do ţánru science fiction (ačkoli o oprávněnosti tohoto zařazení se vedou spory). Přestoţe jsou jeho povídky plné raket, cestování vesmírem nebo osidlování jiných planet a přestoţe je fascinován výzkumem vesmíru a pokrokem ve vědě a technice, sám se technice, která usnadňuje lidem ţivot, vyhýbá. V mnoha rozhovorech je dotazován, proč nepouţívá počítač. Bradbury argumentuje tím, ţe počítač vůbec nepotřebuje, stačí mu psací stroj, anebo ještě lépe, jen papír a tuţka. Jde však ještě dál, kdyţ tvrdí, ţe nikdo nepotřebuje počítač, a vše je pouze business Billa Gatese, který se snaţí lidi přesvědčit, ţe si musí pořídit něco, co ve skutečnosti vůbec nepotřebují. Na druhé straně však Bradbury přiznává, ţe jsou-li počítače vyuţívány ve vědě například k sestrojení nejrůznějších zařízení (teleskopů apod.) nebo k podobným účelům, je to veliká přednost, avšak vţdy zdůrazňuje, ţe neobdivuje stroje, ale lidi, kteří je sestavili, to oni jsou obdivuhodní. Vědci vloţili své vědomosti do počítačů a zase si je z nich odebrali. Tím odpovídá i na otázku o vládě strojů nad lidmi. Podle něj jsou stroje sestavovány lidmi, nejsou chytřejší neţ oni, pokud se hovoří o nějaké válce lidí a strojů, pak je to válka lidí s lidmi o to, kdo postaví lepší stroje.

45 HILL, Sandy. Science-Fiction Supernova. In AGGELIS, Steven L. Conversation with Ray Bradbury. Univ. Press of Mississippi, 2004. s. 171.

3.4.1. Technika v povídkách

Tento postoj k technice se samozřejmě odráţí i v Bradburyho díle. Při bliţším zaměření na některé povídky lze vysledovat, ţe Bradbury se sice strojům obdivuje, jsou nezbytné pro lidstvo při osidlování jiných planet, ale zároveň před nimi varuje. Jsou příčinou mechanizace a následného odlidštění. Odmítavý postoj k televizi, před kterou lidé pasivně sedí a nemyslí, je dohnán ad absurdum v humorně vylíčené povídce Téměř konec světa (Almost the End of the World). Zlatokopové Samuel a Willy při pravidelné návštěvě městečka zjišťují, ţe kvůli skvrnám na Slunci nefungují rádia ani televize. Lidé se opět začali věnovat svým koníčkům a přátelům, chtějí si opět povídat a starat se o své domy a okolí, místo apatického sezení u televize. Jak jiţ bylo zmíněno výše, televize jako symbol odlidštění a příčina zániku mezilidských vztahů je základem pro povídku Step. Ze strany zastánců „pravého“ science fiction je obviňován z toho, ţe se ve svých dílech dostatečně nevěnuje vědě a technice, příliš se soustředí na fantazii a pro vědu zbývá jen málo prostoru. Píše-li Bradbury přímo o strojích, pouţívá lyrického popisu jejich vzhledu, mechanického klapání nebo úţasu, který vzbuzují. Tak například v povídce Raketa (The Rocket) vystupuje Bodoni – otec rodiny touţící po letu do vesmíru jako po ničem jiném, ale nemá dostatek peněz, aby na takový výlet vzal celou rodinu. Místo toho utratí všechny své peníze za model rakety, který následně upraví a vybaví nespočtem filmových pásků o vesmíru, aby pro své děti i pro sebe, vytvořil iluzi cesty mezi hvězdami a planetami. Přestoţe povídka nese název Raketa, jde opět hlavně o psychologický pohled na snahu vyplnit neuskutečnitelnou touho po letu do vesmíru. Popisuje pouze lety raket po noční obloze jako „ohnivé

34 vodopády šumící vzduchem“46 Bradbury se příliš nezabývá technickou přesností a nechává se unášet fantazií. Je například zhola nemoţné, aby Bodoni během jedné noci stihl do rakety namontovat devět motorů ze starých aut, nebo zapojit takovou projekci, která by byla dostatečně věrohodná. Je jasně vidět, ţe technická stránka věci je u tohoto autora potlačena na minimum, Bradbury však tento nedostatek dohání tím, co umí nejlépe a co ho natolik proslavilo mezi čtenáři, tedy popisem emocí, citů, smyslů. Bodoniho chování je sadou emocionálních výkyvů (a podobné chování se objevuje v Bradbyruho povídkách často), nejprve touţí po letu do vesmíru jako malý chlapec, myslí na to, ţe poletí raketou, ale dokud ho neupozorní jeho soused, neuvědomí si, ţe by měl raději pomýšlet na svou rodinu a start se o ni tady na Zemi. Kdyţ se mu ale naskytne příleţitost koupit model rakety, udělá to, jen aby si sobecky splnil sen, sedí v modelu rakety a oddává se představám o letu, náhle procitne, jeho nadšení se změní v nenávist a chce raketu zničit. V poslední chvíli ho upoutá pohled do okna vlastního domu a opět se vrátí nadšení a s ním plány, jak udělat sebe i své děti alespoň na chvíli šťastným. Fakt, ţe utratil všechny své peníze a rodinu de facto finančně zničil (protoţe nemá ani funkční stroje pro svou práci), jak mu řekla jeho ţena, která na to ovšem v závěru povídky jiţ ani nepomyslela, je potlačen do ústraní v zájmu splnění snu. V tom pravděpodobně tkví jádro Bradburyho fantasy – vezme obyčejné lidi a vsadí je do situací, které nejsou reálné, ale ne tím, ţe jde o budoucí světy, rakety, automatizované domy, ale tím, ţe je pokrouceno logické chování lidí. Takové chování je moţné sledovat i v povídce Astronaut (The Rocket Man), kde vystupuje muţ jako manţel a otec, který je, velice sobecky, hnán vlastní touhou pokaţdé zpět do vesmíru i přesto, ţe vţdy slibuje, ţe uţ je to naposled. Jeho ţena, naprosto pochopitelně, povaţuje svého muţe jiţ deset let za mrtvého a kdykoli se vrátí na několik dní domů, je to pro ni jako vzpomínky, jako kdyby jen snila a zároveň věděla, ţe je to jen sen.

46 V originále: „the fire fountains murmuring in the air“ Viz. BRADBURY, Ray. The Illustrated Man. Corgi Books, 1969, s. 178.

Bradbury promítá dětskou, naivní, slepou i sobeckou lásku k vesmíru a k raketám do povahy dospělého muţe, jak to pravděpodobně cítí on sám, ale jak by to ve skutečnosti jistě neprobíhalo. Pilot, pro kterého by se létání raketou po deseti letech jistě stalo rutinou, hledal by klid u své ţeny ve svém domově a jistě by se rád podílel na výchově syna, coţ dost dobře není moţné, je-li doma jednou za tři měsíce na pouhých pět dní. Je zřejmé, ţe Bradburymu šlo o to dokázat, nakolik některé touhy lidí vedou k zraňování jejich blízkých a moţná i na fakt, jak ţeny takových muţů mohou trpět a jejich láska se stává jen stínem sama sebe. Tímto se dostáváme k dalšímu motivu autorových povídek.

3.5. Láska

Píše-li Bradbury povídku o lásce, téměř bezvýhradně je to představa romantické lásky nešťastné či nenaplněné z různých důvodů, po vzoru romantických spisovatelů a básníků, které rád a věrně následuje. V předchozí kapitole byla rozebrána povídka Astronaut, ve které ani manţelská láska nestačila na to, aby udrţela muţe doma od jeho touhy po letu do vesmíru. Opět se zde objevují jasné motivy z dětství, jak je tomu u většiny povídek. Milence rozdělují různé okolnosti, ať uţ je to věk a s ním spojené společenské konvence v Příběhu lásky (A Story of Love), kde se malý chlapec, nápadně podobný autorově dětství svým osamocením mezi spoluţáky, zamiluje do své učitelky, která se kupodivu zamiluje do něj. Ovšem s vědomím, ţe takový vztah není ani myslitelný, ukončí své přátelství a rodina malého chlapce se odstěhuje. Kdyţ po letech navštíví se svou manţelkou rodné město, dozvídá se, ţe mladá učitelka zemřela jen 2 roky po jeho odjezdu a nad jejím hrobem se zamýšlí nad ironií osudu, ţe je v této chvíli vlastně starší neţ ona. Stejný motiv dětské lásky a jejího roznícení o mnoho let později, kdy se hlavní postava vrací do rodného města se svou novou manţelkou, lze nalézt

36 v povídce Jezero (The Lake). Dětská láska, která je však přetrţena náhlým utonutím malé dívky Tally v jezeře, zůstává v hlavní postavě, Haroldovi, zakořeněna do dospělého věku, kdy uţ má svou manţelku Margaret a vrací se navštívit rodné město. Motiv zničené lásky se objevuje hned dvakrát, protoţe jakmile se Haroldovi po letech připomene ona tragická událost, připadá mu najednou jeho vlastní ţena cizí. Tedy dětská láska, jíţ zničila předčasná smrt a jejíţ nešťastný konec byl aţ příliš ţivě připomenut, ničí teď lásku manţelskou. „Vracel jsem se zpět po břehu k místu, kde na mě s úsměvem čekala nějaká cizí ţena, která se jmenovala Margaret...“47 Tato povídka byla pro Bradburyho svým způsobem zlomová, protoţe v ní poprvé nalezl styl psaní, který se nakonec stal jeho charakteristickým znakem. Další motiv, který se u Bradburyho objevuje, je motiv marného čekání na svou pravou lásku. Povídka Čarodějnické jaro (The April Witch) vypráví o dívce Cecy z podivné rodiny Elliottových, která má kouzelnou moc, pomocí níţ můţe nechat plout svou mysl a vloţit ji do různých ţivočichů, předmětů i lidí, a přitom stále jen spí ve svém pokoji. Jednoho večera vklouzne do mysli obyčejné dívky Ann a donutí ji jít na taneční zábavu s pohledným chlapcem, kterého však dívka nechce. Kdyţ po zvláštním večeru zmate dívku, chlapce a nakonec i sebe, zjistí, ţe se zamilovala, a neţ opustí tělo dívky, donutí ji, aby si od chlapce vyţádala slib, ţe jednou v budoucnu navštíví její přítelkyni Cecy v městečku Green Town. Povídka končí tímto slibem a Cecy, stejně jako čtenář, můţe jen čekat, zda onen chlapec někdy svůj slib splní. Podobné dlouhé čekání na partnera je obsahem povídky Volání v mlze (The Fog Horn nebo The Beast from 20,000 Fathoms), kde je obrovský netvor přilákán z hlubiny na hladinu zvukem mlhového rohu na majáku, protoţe vydává přesně stejný zvuk jako samotné zvíře. Kdyţ však zvíře zjistí, ţe to není jeho partner, který vydává onen zvuk, zuřivě roztříští maják a zmizí opět v hlubinách.

47 BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988, s. 107.

Tuto povídku Bradbury napsal, kdyţ se jednoho dne procházel se ţenou v zátoce na okraji moře a uviděl starou rozpadlou horskou dráhu, jejíţ kusy trčely z písku jako kosti obrovského netvora. V noci pak Bradbury uslyšel zvuk mlhového sirény na majáku a hned získal nápad pro svou povídku. „Dinosaurus uslyšel tu mlhovou sirénu na majáku, napadlo ho, ţe to bude další dinosaurus, který se vynořil z dávné minulosti, připlaval sem, aby se s ním láskyplně setkal, zjistil, ţe to byla jen mlhová siréna, a umřel tam na pobřeţí na zlomené srdce.“48 Jiným případem ztraceného partnera je povídka, která vznikla inspirací z básně Roberta Hillyera, Pobřeží při západu slunce (The Shoreline at Sunset). Tom najde na pobřeţí mořskou pannu, kterou na pobřeţí vynesly mořské vlny a která jen nehybně leţí, přestoţe je cítit slabý puls. Zatímco jeho přítel vidí příleţitost k získání velkého mnoţství peněz a běţí pro auto, aby ji naloţil, Tom se do mořské panny zamiluje a nechá mořské vlny, aby ji znovu odnesly s sebou do moře, kam patří, s nadějí, ţe se s ní ještě jednou někdy setká. Z povídek je jasně vidět, ţe píše-li Bradbury o lásce, je to láska většinou nešťastná či nenaplněná z různých důvodů. Ve většině případů je čtenář ponechán úvahám o vlastním dokončení příběhu, protoţe povídky mají často otevřený konec a čtenáře nechávají s pocitem, ţe postavy dál čekají do nekonečna.

3.6. Nostalgie

Bradburyho tvorba je přímo prodchnuta steskem po starém, nostalgie se vine jeho povídkami jako červená nit a je téměř typickým znakem. Autor, který píše s obrovským nadšením o létání do vesmíru a kolonizaci jiných planet, naplňuje stejné povídky notnou dávkou nostalgie. Celá kniha Pampeliškové víno (Dandelion Wine) je plná stesku po starých amerických městečkách, po té

48 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 71.

38 klidné době, po létech bezstarostného dětství, navíc všechno to viděno dětskýma „nezkaţenýma“ očima. V Bradburyho případě je ono dítě skryté uvnitř dospělého autora, takţe nostalgie přechází spíše do sentimentu, a jak píše Knight: „...a protoţe Bradbury nikdy nic nedělá napůl, jeho sentimentu neustále hrozí, ţe přeteče do sentimentality.“49 Přestoţe mnoho povídek je situováno do tak vzdálených míst jako je Mars nebo Venuše, Bradburyho idea domova je v podstatě vymezena jeho dětstvím ve Waukegan. Hodnoty a význam domova jsou natolik silné, ţe se postavy osadníků Marsu v Marťanské kronice vracejí na Zemi i přesto, ţe je stále více devastována atomovou válkou. Domov je v Bradburyho vizích důleţitý, protoţe právě tam začínáme svůj ţivot a získáváme hodnoty, které nám umoţní plně ţít.50 Stesk po domově je tématem mnohých povídek. Tak například v povídce Jahodové okno (The Strawberry Window) jsou hlavní postavy manţelé Bob a Carrie suţováni nesnesitelným steskem po domově, po rodné planetě Zemi, protoţe se nedávno přestěhovali na Mars. Carrie by se ráda vrátila na Zem, ale Bob chce přese všechno zůstat, a tak utratí téměř celé rodinné jmění za převoz všech starých věcí ze země do nového domu na Marsu, a to včetně verandy s domovními dveřmi, ve kterých jsou vsazeny barevné tabulky skla. Jednou z nich je i jahodové okno, skrze které se nehostinný Mars promění v příjemnou krajinu. Budování nových světů v neznámých končinách je pro Bradburyho postavy nelehké počínání, protoţe jsou vytrţeny ze svých domovů a nuceny začít nový ţivot od nuly na planetě, která se nepodobá rodné Zemi. Bradbury posílá své postavy osídlit jiné planety v zájmu zachování lidského rodu, protoţe podle něj Zemi lidé jednoho dne opravdu zničí a chtějí-li přeţít, je pro ně osidlování dalších planet naprosto elementární. Proto mnohé postavy

49 KNIGHT, Damon, op. cit. , s. 6. 50 GREASLEY, Philip A. et al. Dictionary of Midwesstern Literature: The Autors. Indiana University Press, 2001. s. 78.

39 působí, jakoby ani na Marsu vůbec ţít nechtěli, ale nic jiného jim nezbývá, protoţe mají vyšší poslání v zájmu zachování lidské civilizace a budoucnosti dalších generací. V takovém úkolu jim pomáhají nostalgické vzpomínky a často hmotné věci dovezené ze Země, protoţe stesk po domově je natolik silný, ţe pokud by nebyl překonán pomocí těchto předmětů z předchozího ţivota, selhalo by budování ţivota nového a snad v Bradburyho představách i lepšího, plného lidí, kteří se jiţ poučili ze svých chyb. Steskem po domově a strachem z neznámého trpí Jenice a Leonora, které se chystají opustit Zemi, aby následovaly své nové muţe budovat nový svět a zakládat rodiny na Marsu, v povídce Divočina (The Wilderness). Objevuje se zde dokonce motiv, který Bradbury sám připomíná v Zen a umění psát, a to strach ze tmy, který ho pronásledoval v dětství dlouho, a který se promítl do povídky Ta věc nahoře na schodech. Tento strach ze tmy připomene Janice, ţe ji čeká cesta nekonečným temným vesmírem a na Marsu pak neznámé věci, a ona chce v panice zůstat na Zemi. Uklidní ji ale fotka jejich nového obydlí, kterou jí pošle manţel z Marsu. Dům je věrnou kopií jejího domu na Zemi, a tak s odvahou a s něčím důvěrně známým z předchozího ţivota je schopna čelit neznámé budoucnosti. Stesk po starém světě a strach z neznáma však nemusí být spojen pouze s osidlováním jiných planet, ale v historickém měřítku ho Bradbury promítl do objevení Ameriky a utlačování indiánských domorodých kmenů. Začátek nové éry, budování nového světa a civilizace v neznámých končinách na úkor tamních původních obyvatel, je hlavním tématem povídky s názvem Možná že odcházíme (Perhaps We are Going Away). Indiánský chlapec a jeho dědeček se jednoho dne probudí s nevysvětlitelným tíţivým pocitem a snaţí se zjistit, co takový pocit způsobilo. Za soumraku konečně objeví zdroj pocitu, který tíţí jejich mysl a duši. Na pobřeţí se vylodili podivní bílí lidé v lesklých zbrojích a s neuvěřitelně obrovskou kánoí. Povídka je velice krátká a napsaná bez jediné přímé řeči, přestoţe spolu chlapec a stařec komunikují gesty, jako by si povídali:

„Když slunce kleslo ke kmeni lovců buvolů, stařec konečně zvedl oči. Ptáci, vykřikly náhle jeho ruce, letí k jihu! Léto končí! Ne, řekly chlapcovy ruce, léto právě začalo! Nevidím ptáky! Jsou tak vysoko, říkaly starcovy prsty, že jen slepci cítí jejich přelet. Zastiňují spíše srdce než oblohu. Cítím v krvi, že táhnou na jih. Léto odchází. Možná že půjdeme s ním. Možná že odcházíme. Ne! vykřikl chlapec nahlas a najednou se bál. Kam? Proč? Z jakého důvodu? Kdo ví? řekl stařec a možná že se ani nikam nevydáme. A přece, aniž se někam vydáme, možná že odcházíme.“ 51

Bradbury naprosto ovládá umění vyvolat ve čtenáři stejně tíţivý, smutný a neurčitý pocit nostalgie, stesku po něčem, co pomalu končí, a jestliţe ne strach, pak alespoň nejistou úzkost či nepříliš radostné očekávání dalších dní v budoucím světě.

51 BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988, s. 423.

4. Bradbury vs. science fiction

K ţánru science fiction tíhl Bradbury odmalička díky komiksům Bucka Rogerse, které sbíral od svých 9 let i přesto, ţe se mu za ně kamarádi posmívali. Dokonce ony časopisy roztrhal a pak znovu začal sbírat, protoţe láska a obdiv k objevování vesmíru byla silnější neţ posměšky vrstevníků. Sám se podivuje nad tím, kde vzal v jiţ tak nízkém věku odvahu postavit se mínění společnosti (ačkoli to byla jen třída na základní škole) a odlišit se tím od ostatních.52 Od dětství je v Bradburym zakořeněna touha po proţití něčeho dobrodruţného, něčeho velkého, ale protoţe v reálném světě nebylo moţné něco takového uskutečnit, utíkal za svými sny do fantazie a přenášel je na papír. Ovšem úsilí, které vkládal do neustálého prozkoumávání svého podvědomí, chybělo poté v hlubším propracování ústředního nápadu. Kritici, kteří mu vyčítají jednoduchost či absenci vědy a techniky, jsou v naprostém právu, protoţe ta v povídkách opravdu chybí. Nakonec tedy není nijak překvapivé, ţe autor, zařazený do škatulky science fiction, neumí řídit auto, nepouţívá počítač, nerad létá letadlem a obecně nemá rád stroje, snad jen s výjimkou těch, které pomáhají s průzkumem vesmíru. Bradbury je totiţ do tohoto ţánru zařazen omylem. Fakt, ţe se jeho povídky odehrávají v budoucnosti či na Marsu nemusí nutně znamenat, ţe píše science fiction. Snad poněkud krutá pravda také tkví v tom, ţe obecně je mnohem jednodušší převést své nápady do fantaskních světů a nezabývat se zákonitostmi našeho reálného světa. Takovéto usnadnění dává prostor pro mnohem více nápadů, které nemusí vtěsnávat do reality dnešního světa.

52 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 9.

Na jeho obranu je ovšem nutné podotknout, ţe sám autor si je dobře vědom mylného zařazení do ţánru science fiction. Bradbury je často povaţován za mluvčího science fiction. Ovšem není to tak jednoduché. Kdyţ v roce 1950 vyšla kniha The Martian Chronicles, literární kritik Christopher Isherwood napsal vůbec první recenzi Bradburyho díla, která ovšem Bradburyho zařadila spíše do ţánru fantasy. Hranice mezi ţánrem fantasy a sci-fi je, alespoň v případě Bradburyho, velice tenká. On sám však tyto ţánry odděluje jednoduše: „Fantasy jsou věci, které se nemohou stát, science fiction je o věcech, které se stát mohou.“53 Samotní členové obce science fiction - spisovatelé, kritici, čtenáři – neradi vidí Bradburyho v čele. Tvrdí, ţe Bradbury píše obyčejné příběhy lidí a mezilidských vztahů, přestoţe vyuţívá prostředí z daleké budoucnosti. Nezajímá se o vědeckou a technickou stránku věcí, coţ by měl být hlavní rys ţánru science fiction. Bradbury ale paradoxně se svými kritiky souhlasí například v tvrzení, ţe se ve svém psaní příliš spoléhá na fantazii a nedostatečně na vědu. Bradbury dokonce sám přiznává, ţe ve skutečnosti napsal jen jedinou knihu science fiction a tou je 451° Fahrenheita. V rozhovoru pro časopis Playboy z roku 1996 Bradbury svérázně popsal svou situaci mezi spisovateli sci-fi: „Pouţiji vědeckou myšlenku jako odrazový můstek pro výskok do vzduchu a uţ se nikdy nevrátím zpět na zem. Proto jsou na mě tolik naštvaní. Ještě stále neradi vidí, ţe jsem v knize Marťanská kronika umístil na Mars atmosféru uţ před 40 lety.“ 54 Bradbury tvrdí, ţe nikdy neměl zájem o budoucnost jako takovou, ale snaţil se ji pouţít jako lupu, pod kterou zkoumal přítomnost. Je obdivován za to, ţe čerpal z mýtu o americkém osidlování jako základ pro svou Marťanskou

53 KLEIN, Joshua . Ray Bradbury. In AGGELIS, Steven L. Conversation with Ray Bradbury. Univ. Press of Mississippi, 2004, s. xviii. 54 KELLEY, Ken. Playboy Interview. In AGGELIS, Steven L. Conversation with Ray Bradbury. Univ. Press of Mississippi, 2004, s. 155.

43 kroniku. Aby se osvobodil od společenských, politických a literárních kontextů, které by omezily jeho tvorbu, pokud by se spolehl na způsob realismu/naturalismu, promítl své příběhy do nezmapované blízké budoucnosti 21. století. Převedl americké dobývání Západu v devatenáctém století do amerického dobývání Marsu ve století jednadvacátém, coţ mu umoţnilo nalézt čerstvé základy pro jeho metafory. Ve svém paralelismu šel tak daleko, ţe nechal poslední Marťany zahynout na neštovice, stejně jako plané neštovice zničily například indiánský kmen Blackfeet.55

Vydání Marťanské kroniky (1950) bylo důleţitou literární událostí v USA. Úspěch této knihy zapříčinil, ţe se velká vydavatelství začala zajímat o tvorbu v ţánru science fiction, coţ nebylo dosud běţné. Tím Bradbury otevřel cestu dalším spisovatelům science fiction, kteří tak získali větší obecenstvo neţ doposud.

55 CLARESON, Thomas D. Understanding Contemporary American Science Fiction. Univ of South Carolina Press, 1992. s. 51.

5. Styl psaní

Jako jeden z mála zabývá se kritik Damon Knight ve své eseji nejen tématickým obsahem Bradburyho povídek, ale alespoň krátce se zamýšlí i nad jeho stylem psaní, kterým si Bradbury dobyl literární svět. „U Bradburyho je toho tolik co říct o významech, ţe snad aţ příliš málo bylo řečeno o jeho technice,“ tvrdí Knight a pokračuje tím, ţe Bradburyho označuje za vynikajícího řemeslníka s obrovským nadáním, který sám sebe patnáct let pracně a s láskou učil, jak tento talent vyuţít. Bradburyho představy jsou zářící a pronikavé a neustále osvětlují známé kouty nečekanými slovy. Nikdy neopustí jeden nápad, aniţ by z něj vymačkal všechnu šťávu, a nikdy ţádný jen tak neodhodí.56 Ačkoli tento popis Bradburyho techniky můţe znít poněkud sarkasticky, pravdou je, ţe Bradbury svým mystickým stylem okouzlil čtenáře po celém světě a získal si velký obdiv. Knight ve své kritice mírně přitvrzuje, kdyţ Bradburyho styl srovnává s typickou technikou kreslených filmů: křiklavé barvy, plyšové textury, zrychlený či zpomalený pohyb snů, náhlý skok do netušených hloubek pohledu, nebo naopak vzlet nějaké tváře do popředí.57

56 KNIGHT, Damon, op. cit., s. 6. 57 Ibid., s. 8.

5.1. Metafory

Bradbury je znám hlavně díky nadměrnému pouţívání metafor, které jsou často velice vynalézavé a kterými z běţných předmětů stírá prach a oţivuje je novými, nečekanými barvami.

Metafora – (z řec. metaforá) znamená doslova „přenesení“; určité znaky jednoho předmětu jsou připsány jinému. Tak se dojde např. od jádra ovoce k „jádru“ města, problému atd. V antické rétorice patřila m. k tzv. tropům, tzn. k „nevlastním“, obrazným vyjadřovacím prostředkům, jimiţ lze řeč oţivit, učinit názornou a poutavou (ale i temnou).58

Jako dítě povaţoval Bradbury metaforu za slovo plné magických předmětů: „Boţe, já ani nevěděl, co to metafora je, ale, kruci, stejně jsem je sbíral... Metafory, symboly, třpytivé předměty pro straky jako jsem já, abych je posbíral a udělal si z nich hnízdo.“59 Metafory nalézal všude – od populární kultury v rádiu či televizi po povídky E.A. Poea. V 50. letech po něm editoři chtěli, aby sníţil přílišné mnoţství metafor v povídkách, ale v době, kdy uţ psal Tudy přijde něco zlého, měl jak statut uznávaného spisovatele, tak i editora, který přistoupil na takový nadbytek metafor jakoţto poznávací znak Bradburyho stylu. O svém zvyku psát kaţdé ráno myšlenkové asociace říká: „Naučil jsem se pozorovat proud metafor v mém podvědomí těsně před úsvitem a ten mě pak povzbudil v mé denní činnosti. V tom brzkém ranním divadle, uvězněném mezi mýma ušima, se staré představy hrbáče, fantóma, dinosaura, světové výstavy, červených planet a lidoopů procházely, jak chtěly. Nepatřily mi. To ony mě řídily a

58 Viz. HENCKMANN, W. , LOTTER, K. Estetický slovník. Svoboda, 1995, s. 123. 59ELLER, Jonathan R., TOUPONCE, William F., op. cit., s. 7.

46 pobízely, abych vyskočil a běţel je polapit svým psacím strojem, neţ zase usnou.“60 Propast mezi Bradburym a spisovateli science fiction se nejvýrazněji projevuje právě v hojném pouţití přirovnání a metafor, které se staly Bradburyho „obchodní značkou“. Podle Knighta je cílem science fiction rozvinout představivost tak, aby byla schopna zahrnout věci dosud neviděné, o kterých se ani nesnilo. Na druhou stranu Bradbury se zabývá dětstvím a dětské duši uvězněné v nitru člověka a jeho cílem je naopak zúţit pozornost, nikoli ji rozšířit. Vtěsnat všechny velké děsivé věci do známých podob: vesmírnou raketu do plechovky, ohňostroj na Den nezávislosti do mosazného kotlíku, lva do plyšového medvídka.

„První náraz prorazil bok rakety obrovským otvíračem konzerv. Muţi byli vyhozeni do vesmíru jako hrst mrskajících se rybek.“ (Kaleidoskop)

„Lvi byli uţ skoro u nich, pět metrů daleko a tak opravdoví, tak přízračně a horce opravdoví, ţe člověk téměř cítil na dlani hrubou srst a v ústech pach jejich vyhřátých zaprášených koţichů.“ (Step)61

Podívejme se tedy o něco podrobněji na Bradburyho básnický styl, který ho tolik odlišuje od ostatních autorů. Metafor pouţívá Bradbury ve svých povídkách mnoho, klade jednu za druhou, nebo je proplétá a vytváří tak síť, ve které zachycuje čtenářovy smysly. Zahalí děj povídky do mlhavého oparu lyrických popisů a vtáhne tak čtenáře do své vlastní představy, aţ má čtenář pocit, jako by se spíše díval na obraz neţ četl povídku.

60 ELLER, Jonathan R., TOUPONCE, William F., op. cit., s. 8. 61 KNIGHT, Damon. op.cit. , s. 5. Ukázky z povídek jsou překlady ze sbírky: BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988. Povídku Kaleidoskop přeloţila Jarmila Emmerová, Step přeloţil Jiří Hanuš.

Následující ukázka je z knihy Pampeliškové víno, kde hlavní postava Douglas Spaulding provádí svůj ranní rituál probouzení města: „Postavil se ve tmě k otevřenému oknu, zhluboka se nadechl a zafoukal. Pouliční lucerny zhasly jako svíčky na černém dortu. Ještě několikrát foukl a hvězdy se začaly vytrácet. Douglas se usmál. Ještě tady a tamhle... Do matné ranní země se zakously ţluté čtverečky, jak se pomalu začala rozsvěcovat světla v domech. O několik mílí dál v krajině, nad níţ se rozednívalo, zablikala celá sprška oken. „Všichni zívat. Všichni vstávat!“ Velký dům pod ním se zavrtěl.“62

Bradbury dosahuje estetického účinku pomocí jednoduchých vět, ve kterých ovšem dokáţe s mistrnou lehkostí pomocí působivých metafor navodit pocit kouzelnického představení. Bradbury naplňuje své povídky personifikací a oţivuje tak obrazy v čtenářově mysli, čímţ roztáčí kolotoč dalších asociací.

Takto poeticky popsal obavy kapitána kosmické lodi, která letí blízko ke Slunci v povídce Zlatá sluneční jablka: „Viděl, jak se z jejich raketového úlu loupe slupka a jak lidé, takto odhalení, utíkají úprkem a jejich ústa křičí bez jediného hlesu. Vesmír je černá mechem obrostlá studna, v níţ ţivot utápí všechen svůj řev a hrůzy. Ječ, co můţeš, vesmír odstřihne tvůj jekot jako ohořelý knot svíčky, ještě neţ se ti vydere z hrdla. Posádka se hemţí jako mravenci v hořící krabičce sirek. Loď se mění v krápance lávy, v tryskající páru, v nicotu!“63

62 BRADBURY, Ray. Pampeliškové víno. Arcadia, 1995, s. 20. Přeloţil Tomáš Hrách Originál v knize BRADBURY, Ray. Dandelion Wine. Bantam Books, 1976. 63 BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988, s. 353. Povídku přeloţila Jarmila Emmerová. Originál v knize BRADBURY, Ray. The Golden Apples Of The Sun. Earthlight, 1999.

Ţhavé slunce a přirovnání vesmírné lodi k včelímu úlu, který vyvolává dojem horkého léta a barev medu, je zde působivě uvedeno do kontrastu s temným a studeným vesmírem. Rázný předěl mezi horkem a chladivou hloubkou černé studny je ještě znovu umocněn představou zhaslé svíce, jakoby Bradbury konec první věty o ţhavém slunci a nečekaný začátek následující věty o chladném vesmíru ještě umocnil energickým pohybem, kdy svíce v okamţiku zhasne. Tím však Bradburyho útok na čtenářovy smysly nekončí, protoţe ještě navíc klade paniku posádky a řev proti naprostému tichu vesmíru. Ve chvíli, kdy má čtenář v hlavě představu černé, tiché, mrazivé, hluboké studny vesmíru, posílá ho Bradbury opět doprostřed obrazu hořící krabičky sirek a panického hemţení mravenců, spolu s vroucí lávou a horkou párou. Bradbury na několika řádcích v mistrně načrtnutých metaforách uchopí všechny čtenářovy smysly najednou. Teplo, světlo, hluk, pohyb, vrchní slupka lodi a naproti tomu leţí chlad, tma, ticho, zastavení a hloubka studny. V takovém přívalu metafor se i zkáza lodi a smrt posádky ve vesmíru zdá být uměleckým dílem, jakoby barvy tryskaly na plátno a Bradbury ráznými tahy štětce dává představám tvar, a přesto nechává místo, aby se čtenářovy asociace mohly rozběhnout do všech stran. Pro ilustraci, jak fungují Bradburyho metafory, nám tedy tento výklad postačí.

Bradburyho tvorba je často označována za lyrickou či přímo romantickou. Svou technikou si vyslouţil od kritika Christophera Isherwooda označení poet-philosopher (básník-filosof).64 Poetičnost má v jeho tvorbě své pevné místo.65 Uveďme alespoň jeden prvek, který je typicky romantickým, a

64 ELLER, Jonathan R., TOUPONCE, William F., op.cit., s. 9. 65 Viz. HENCKMANN, W. , LOTTER, K. Estetický slovník. Svoboda, 1995, s. 144. „Obecně se nazývá poetičnost to, co nás povznáší „nad obyčejnou skutečnost do světa fantazie“ (A. W. Schlegel). Toto povznesení nebo překročení hranic můţe přijmout formu elegického návratu do ztracení minulosti nebo (utopické) idyly. Především se však projevuje

49 zároveň se často objevuje v Bradburyho povídkách, a tím je obraz noční krajiny zalité měsíčním světlem. Zde předkládáme několik zpracování tohoto obrazu v různých Bradburyho povídkách: „A kdyţ nad Illinoisem vyšel mléčný měsíc a proměnil řeky ve smetanové proudy a silnice v pásy platiny, ...“ (Čarodějné jaro) „Zrcátka odráţela tichou lunu a pak se roztříštila do miliardy střípků, které na břehu jasně zazářily. Pak bylo moře chvíli temné, chystalo další řadu vzpínajících zrcátek, ...“ (Pobřeží při západu slunce) „Domy zalité měsíčním světlem vypadaly jako zamrzlé v ledu, rosa na trávě se třpytila jako sníh.“ (Astronaut) „Pruhy dvojitého měsíčního světla barvily basreliéfy bohů a zvířat na stěnách ţlutým zlatem: ...“ (Modrá láhev)66

v harmonickém a cituplném překonání přítomnosti a v ozáření (prostého) ţivota. Ve všech případech tíhne ke snům, ságám nebo pohádkám (Novalis).“ 66 Všechny ukázky jsou z knihy BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988.

5.2. Figury

Dalšími prostředky, které Bradbury pouţívá, aby upoutal čtenáře, jsou básnické figury, a to převáţně figury zvukové. Figury – (lat. figura = tvar) výrazové prostředky tradiční poetiky a rétoriky, spočívající v odchylkách od norem běţného sdělovacího jazyka. Jejich funkce byla okrasná nebo expresivní. Zvukové f. vyuţívají opakování hlásek, slabik a slov na hranicích veršů, větných úseků a souvětí (opakování na začátku: anafora; opakování na konci: epifora)67 Pro názorné podloţení našeho tvrzení uvedeme pouze dvě ukázky, protoţe tyto básnické figury se v nich objevují hned několikrát: „Vběhla do prázdna. Mávala nohama, vřískala padala! Padala do půlnoční tmy. Do sklepa. Padala dlouho, jeden tep srdce. A dusila se v té skříni dlouho, dlouho bez světla, bez přátel, nikdo ji neslyšel křičet. Daleko ode všeho, zamčená ve tmě. Padající ve tmě. S křikem!“ (Divočina)

„A na figuríně uprostřed pokoje byl světélkující, zázračně bíle planoucí přízrak s neuvěřitelnými klopami, přesnými stehy, úhlednými knoflíkovými dírkami. S bělostnou září obleku na tvářích cítil najednou Martínez, ţe je v kostele. Bílý! Bílý! Bílý jako nejbělejší vanilková zmrzlina, jako mléko v lahvích v předsíni činţáku za svítání. Bílý jako osamělý zimní oblak na měsíčné obloze pozdě v noci.“ (Báječný zmrzlinový oblek)68

67 VLAŠÍN, Štěpán, et al. Slovník literární teorie. Československý spisovatel, 1984, s. 112. 68 Obě ukázky z povídek jsou vybrány ze sbírky: BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988. Obě povídky přeloţila Stanislava Pošustová.

5.3. Lyrický popis techniky

Vraťme se jen krátce k výčitkám některých kritiků, ţe se Bradbury dostatečně nevěnuje technice, nebo ţe se jí dokonce bojí a varuje před odlidštěním přetechnizované společnosti. V následujících ukázkách uvádíme, jak se Bradbury vypořádává s popisem různých strojů svým typickým lyrickým stylem. Bradbury si nedělá vůbec starost s technickou přesností, tím méně s přesvědčivostí svých strojů. Bohatě mu postačí, kdyţ dokáţe ve čtenáři vyvolat dojem, ţe stroje jsou něco úţasného, téměř kouzelného. Bradbury popisuje techniku jako ţivou bytost, která se pohybuje, vydává různé zvuky, často jiskří, či alespoň odráţí odlesky a celkově působí spíše jako ţivá věc neţ neţivý stroj. „Pokoj mlčel. Byl pustý jako lesní palouk v parném poledni. Zdi byly dvojrozměrné a holé. Kdyţ však George a Lydia Hadleyovi chvíli vyčkávali uprostřed, stěny zabzučely a začaly mizet jakoby v křišťálové dálce. Ve zlomcích vteřiny z nich vystoupila trojrozměrná africká step, barevně reprodukovaná do posledního oblázku a stébla slámy. (...) Na dvojici uprostřed spálené stepi začaly skryté odorofony vát závoj pachů.“ (Step)

„Město otevřelo skryté nozdry v černých zdech a neúnavné sací průduchy hluboko v jeho tělo vtahovaly dovnitř kanály mohutné proudy vzduchu, hnaly je přes filtry, lapače prachu aţ k drobounkým, jako dech jemným bateriím cívek a mříţek, jeţ se stříbřitě třpytily.“ (Město) „Zelená mašina! Jemně klouzala vpřed a šeptala jako mořský vánek. Křehká jako javorový list, svěţí jako voda v potoce, předla s majestátem koček vyhřívajících se v poledním slunci. (...) Stroj na svých gumových kolech tiše vyskočil na jejich rozpálený bílý chodník, otočil se a zastavil u schodů na verandu.“ (Pampeliškové víno)

„Raketa na šrotišti byla bílá a ohromná. Zachycovala bílou zář měsíce i modravý třpyt hvězd. (...) Raketa voněla časem a dálkou. Kdyţ do ní člověk vstoupil, jako by vešel do hodinek. Vše bylo provedeno se švýcarskou jemností. Málem se mohla dát do kapsičky na hodinky.“ (Raketa)69 Tento přístup ke strojům je naprosto záměrný, protoţe Bradbury chce často vyvolat dojem, ţe stroje jsou ţivé bytosti, které člověka mohou i ohrozit.

5.4. Zvrat reality

V tom spočívá také poslední technika, kterou Bradbury oţivuje své povídky a působí na smysly, a tím je převrácení reality. Tento autor neustále balancuje na hranicích mezi realitou a světem fantazie, proto v některých povídkách nalezneme jistý zvrat ve skutečnosti. A tak se mohou lvi odlepit z projekčních stěn dětského pokoje a seţrat rodiče, stejně jako mohou myslící budovy města z jiné planety, hnány pomstou, zabít posádku vesmírné rakety. Bradbury čas od času nabízí čtenáři jiný pohled na skutečnost, aniţ by mu to předem prozradil. Takovým případem je povídka Drak, kde vystupují rytíři, připravující se na boj s hrozivým drakem, o kterém kolují nejrůznější pověsti. V nejvypjatější chvíli osudného boje, jakoby Bradbury náhle vypnul projektor v kině a rozsvítil světla. Dozvídáme se, ţe obávaným drakem je prostý vlak, řítící se velkou rychlostí tmou, v krajině, kde chybí rozměr času a potkává se zde minulost s budoucností. Humorným zvrat reality nalezneme v povídce Velký požár, ve které vystupuje zamilovaná dívka Marianne. Její rodina je přesvědčená, ţe se bude brzy vdávat, protoţe tráví spoustu čase se svých chlapcem, kterého viděli jen jednou, a pak vţdy raději odešli a nechali je o samotě, aby nepokazili moţnou nabídku k sňatku. Na konci povídky Bradbury nechá postavu babičky, aby strhla oponu jak pro rodinu, tak pro samotného

69 Ukázky z povídek Step, Město a Raketa jsou ze sbírky BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Odeon, 1988. Ukázka z knihy Pampeliškové víno: BRADBURY, Ray. Pampeliškové víno. Arcadia, 1995, s. 103.

čtenáře, který se dovídá, ţe dívka ve skutečnosti trávila kaţdý z večerů s jinými chlapci. Jako poslední zmíníme povídku Možná že odcházíme, kde se setkáváme s indiánským chlapcem a jeho dědečkem, kteří cítí nepopsatelné napětí. Celý den pátrají po zdroji jejich strachu a večer najdou na pobřeţí bílé lidi ve velké lodi. Opět se tedy aţ na konci dozvídáme, ţe jsme vlastně svědky prvního přistání lodí u amerického kontinentu, ale z pohledu domorodých indiánů.

O Bradburyho stylu by se dalo napsat mnohem více, ovšem to by vyţadovalo podrobný průzkum, který raději ponecháme odborníkům v oblasti literárního jazyka. Pro náš účel postačí tento zběţný pohled, aby si čtenář udělal představu, čím je Bradburyho styl tak výjimečný, ţe si získal davy obdivovatelů i v řadách fanoušků, kteří jinak k science fiction netíhnout.

6. Úspěch Raye Bradburyho

„Chci, aby moje knihy byly především rozptýlením a ohromnou legrací, která stimuluje, provokuje, děsí, a doufejme pobaví. Tohle je, myslím, důleţité: Vyprávět dobrý příběh, dobře vylíčit city aţ do samého konce.“70

Vzhledem k rozsáhlosti Bradburyho díla je zřejmé, ţe během svého ţivota hledal naplnění v činnosti, která mu umoţňovala utéct od reality. Čím úspěšnější byl, tím více se ze všech sil snaţil vytvářet nové a nové nápady, které chrlil jako na běţícím pásu, ovšem při takovém kvantitě není moţné udrţet kvalitu, coţ zanechává skuliny pro kritiky, kteří jeho práci označují za vyumělkované fragmenty.71 Bradburymu naprosto vyhovuje literární útvar povídky, protoţe překypuje spoustou nápadů, které často nebylo moţné rozvinout do delšího útvaru, neţ je povídka. Proto i jeho krátké romány Pampeliškové víno či Marťanská kronika v podstatě nejsou románem, ale příběhy spojenými jedním ústředním motivem – dětství a dospívání malého chlapce v obyčejném americkém městě, respektive kolonizace Marsu. Kritika americké společnosti, její škodlivé zdůrazňování materiálních hodnot a varování před vzájemným odcizením a poničením lidských vztahů jsou jedny z Bradburyho nejčastějších témat. Jak píše Greasley: „...je také realistou, protoţe si je vědom lidských nedostatků a chyb v americké společnosti“72

Stejně tak tomuto autorovi nelze upřít, ţe byl mezi prvními, kteří reagovali na rasismus, například ve své povídce The Other Foot.

70 BRADBURY, Ray. Zen a umění psát. Pragma, 1998, s. 126. 71 KNIGHT, Damon, op.cit., s. 3. 72 GREASLEY, Philip A., op. cit., s. 79.

Závěr

Jiţ po přečtení několika povídek je jasné, ţe tyto vykazují známky chlapeckého nazírání na svět, protoţe Bradbury nikdy nedospěl a ví o tom. „Vskutku, tajemství jeho úspěchu by velice pravděpodobně mohlo být v tom, ţe, stejně jako Peter Pan, nikdy nedospěje. Ba co víc, je si toho dobře vědom.“ 73 V jeho mysli je stále uvězněn malý chlapec, který je fascinován raketami a objevováním vesmíru. Ovšem rakety by mohly dost dobře být okřídlenými draky a astronauti zase rytíři či jinými pohádkovými postavami. Bradbury je v USA velice často vydávám v různých antologiích určených základním školám. Je to zcela logické, protoţe Bradbury velice dobře koresponduje s dětských způsobem myšlení, část jeho tvorby by se dala povaţovat za literaturu pro děti. Nelze mu upřít, ţe světy, které vytváří ve svých povídkách, je schopen podmanivě vylíčit pomocí metafor – v tom tkví umění jeho tvorby. Metafory, personifikace, básnické přívlastky, světy plné fantazie, dinosaurů, raket a vesmíru. Jakou lepší literaturu je moţné dodat dětem, aby pro ně povinné školní čtení bylo zároveň zábavou i poučením a rozšířením jak představivosti, tak slovní zásoby? Bradbury nepochybně dosáhl toho, co si tolik přál, tedy aby jeho knihy byly pro čtenáře hlavně skvělou zábavou. O tom, ţe nezůstalo jen u zábavy a jeho práce má i uměleckou hodnotu, svědčí například fakt, ţe v roce 2004 získal nejvyšší americké ocenění pro umělce The National Medal of Arts.

73 DISCH, T.M. On SF. University of Michigan Press, 2005, s. 53.

Záměrem této práce bylo postihnout autorskou estetiku Raye Bradburyho, odhalit hlavní motivy jeho tvorby a poukázat na zdroje těchto motivů v Bradburyho ţivotě. Zjistit, nakolik byl autorova tvorba ovlivněna jeho ţivotem. Pro tento úkol byla zvolena biografická metoda. V první kapitole bylo nezbytné nastínit významné okamţiky autorova ţivota, které se poté odrazily v jeho tvorbě. Následně se práce zabývala obsahem Bradburyho knihy Zen a umění psát, ve které se autor snaţil povzbudit začínající spisovatele a na příkladech ze svého vlastního ţivota i tvorby ukázat, jak se dá pilnou prací dojít k vytouţeným výsledkům. Bradbury od útlého mládí šel za svým cílem stát se spisovatele a jeho pracovitost a vytrvalost mu přinesly vytouţené ovoce. V této kapitole bylo také zjištěno, ţe psaní je pro Bradburyho nejen zdrojem obţivy, ale především nadšeným a radostným naplněním ţivota. Další část práce se zabývala hlavními tématy, které zakotvily v Bradburyho tvorbě a staly se tak nedílnou součástí jeho autorské estetiky. Bylo vytknuto šest hlavních motivů, které autor zpracovává v mnohých povídkách z různých pohledů. U jednotlivých motivů jsme se snaţili vyhledat jejich zdroj v Bradburyho ţivotě a především na příkladech názorně ukázat, jak se témata promítla do jednotlivých povídek. V další kapitole se práce zabývala problematikou zařazení autora do ţánru science fiction. Tato otázka je neustálým zdrojem sporů mezi kritiky i čtenáři, přestoţe není zdaleka tak důleţitá. Tyto spory jsou natolik evidentní, ţe jsme povaţovali za nutné, alespoň krátkou kapitolu této problematice věnovat a v závěru bylo paradoxně zjištěno, ţe Bradbury přiblíţil do té doby nepříliš populární ţánr science fiction širšímu publiku, a tím otevřel cestu pro další spisovatele. Bradburyho styl psaní stal se nejen předmětem obdivu, ale i terčem mnohé kritiky, proto bylo naprosto nezbytné věnovat se také této otázce. Pokusili jsme se nastínit, jakými stylistickými a jazykovými prostředky si Bradbury získává tolik obdivu. Zjistili jsme, ţe jeho styl je označován jako lyrický či romantický, vţdy plný metafor, které se na sebe neustále vrší. Autor sám povaţuje za důleţité vtáhnout čtenáře do děje tím, ţe zaujme všechny jeho

57 smysly, a přesně tuto snahu jsme vysledovali na příkladech metafor a básnických figur, které Bradbury pouţívá k okouzlení čtenáře a vyvolání silného estetického záţitku z fantaskních představ. V poslední kapitole jsme došli k závěru, ţe Bradbury dosáhl svého cíle, který si stanovil, tedy aby jeho práce byla pro čtenáře především dobrou zábavou. Postava Raye Bradburyho poskytuje široké pole pro mnohá další zkoumání jeho ţivota ve vztahu k tvorbě, a tato práce si tedy v ţádném případě neklade nároky na úplnost. Zbylo ještě mnoho nezodpovězených otázek, týkajících se jak témat Bradburyho práce, tak jeho techniky psaní, a protoţe se práce striktně omezila na zkoumání povídek jakoţto těţiště Bradburyho tvorby, zůstává ještě mnoho otevřených moţností, kterými lze postihnout celkovou tvorbu včetně autorových novel, dramat a básní.

Resumé

Bakalářská diplomová práce s názvem „Autorská estetika Raye Bradburyho“ se zabývá ţivotem ve vztahu k tvorbě tohoto amerického spisovatele science fiction. Práce se zaměřuje pouze na povídkovou tvorbu tohoto autora, protoţe ta tvoří těţiště celého jeho díla. K problematice autorské estetiky je přistupováno pomocí biografické metody, protoţe Bradburyho tvorba je neodmyslitelně spojena s jeho ţivotními zkušenostmi. Ţivotopis autora v úvodní části práce pomáhá vysledovat, jaké důleţité ţivotní momenty pronikly do hlavních témat povídek. Další část je věnována knize Zen a umění psát, ve které sám autor prezentuje svůj osobitý přístup k psaní, vysvětluje, proč je pro něj jeho práce neustálým zdrojem radosti, mimo jiné mapuje svou dosavadní tvorbu a na příkladech podrobněji ukazuje, jak vznikly některé z povídek. Eseje jsou shrnuty do několika kapitol a dále jsou zdůrazněny hlavní myšlenky o spisovatelově vztahu k psaní. Následující část práce se zabývá hlavními tématy, které zakotvily v Bradburyho tvorbě a staly se tak nedílnou součástí jeho autorské estetiky. Bylo vytknuto šest hlavních motivů, které autor zpracovává v mnohých povídkách z různých pohledů – cirkus, karneval a masky; kouzla a magie; děti; technika a televize; láska; nostalgie. U jednotlivých motivů byla snaha vyhledat jejich zdroj v Bradburyho ţivotě a především na příkladech názorně ukázat, jak se témata promítla do jednotlivých povídek. Další kapitola se věnuje problematice zařazení Bradburyho do ţánru science fiction, o kterém se vedou neustálé spory, přestoţe neexistuje jednotná definice toho ţánru. Zařazení autora do přesné kategorie je navíc důleţité hlavně pro komerční trh, a tedy alespoň částečně irelevantní pro literární či estetické bádání. Přesto je tento spor natolik hlasitý, ţe bylo nutné věnovat mu alespoň krátkou kapitolu. V kapitole je stručně nastíněno, proč nemůţe být

Bradbury zcela jasně zařazen do této kategorie a co mu vytýkají mnozí kritici a tvůrci science fiction. Následující kapitola se zabývá stylem psaní tohoto amerického spisovatele, kterým si získal obdiv velkého mnoţství čtenářů i kritiků. Kapitola rozebírá Bradburyho typický styl psaní, který je plný metafor, jeţ na sebe navazují a vzájemně se proplétají. Bradbury dokáţe pomocí slov vyvolat obrazové představy a zároveň útočí na všechny smysly čtenáře, aby získal jeho plnou pozornost a vtáhl ho do děje. Pomocí originálních metafor a personifikací, oţivování běţných věcí novými pohledy, naprosto pohltí čtenáře atmosférou zachycenou v povídkách. Technickou nepřesnost, která je mu vyčítána, kompenzuje pomocí lyrických popisů strojů, jako by byly ţivými bytostmi. V závěrečné kapitole bylo shrnuto, jaký cíl si Bradbury pro svou tvorbu kladl a zda bylo jeho úsilí úspěšné. Zároveň je zmíněn jeho význam pro americkou literaturu 20.století. Práce tedy shrnuje typické znaky autorovy tvorby – hlavní témata, styl, vztah k ţivotu – díky kterým je Bradbury ceněn a uznáván za důleţitou postavu americké literatury.

Summary

This bachelor thesis entitled „Ray Bradbury – Author’s Aesthetics“ deals with the interplay between life and work of the American science fiction writer. It focuses on the author’s treatment of short stories, as these constitute the core of all his work. Bradbury’s literary production is inherently connected to his life experience, therefore a biographical approach is used to detect the author’s aesthetics. The next part is based on the book Zen in the Art of Writing, where the author depicts his particular approach to creative writing, explains reasons for his work being a constant source of joy for him, offers an overview of his past works and uses certain parts as examples to show the way his short stories were created. The essays are brought together into several chapters and underline the main ideas about the writer's relationship to writing. The following part focuses on the most important topics which are to be found in Bradbury's works and became the inherent part of the author's aestethics. Six main themes were selected as they appear in numerous short stories presented from different points of view: circus, carnival and masks; spells and magic; children; technology and television; love; nostalgia. For each of these themes, a source in Bradbury's life is searched for and above all the examples showing how these themes were treated in various short stories. The next chapter presents the issue of classing Bradbury in the science fiction genre, which is incessantly being discussed although no unified definition of the genre has been established. Classifying authors into strictly defined categories seems to have more importance for the commercial use whereas for literary and aesthetic research it is not always considered useful. However, there has been so much controversy over the issue, that we find it necessary to address the question at least in a shorter chapter. It breifly explains the reasons why Bradbury cannot be unambiguously included in the science

61 fiction category and what are the points many critics and science fiction writers reproach to him. The following chapter considers the American author's style of writing admired by a number of readers as well as critics. We analyse Bradbury's typical style consisting of plentiful, connected and intertwined metaphors. Bradbury manages to evoke pictures and encompass all senses of the reader to get his full attention and participation in the plot. For this purpose, he uses original metaphors and personification, reviving new aspects of common things, engulfing the reader into the atmosphere depicted in his short stories. Technical inaccuracy, for which he has been often criticized, is compensated by lyrical descriptions of machines that are treated as living creatures. The last chapter sums up the goal Bradbury set for his work and to what extent he reached it. We also mention his importance for the 20th century American literature. The thesis thus summarizes the typical features of Bradbury's work – main topics, style, relation to his life – for which he is praised and admired as an important author of American literature.

Použitá literatura

AGGELIS, Steven L. Conversations with Ray Bradbury : Literary conversation series. [s.l.] : Univ. Press of Mississippi, 2004. 208 s.

ARISTOTELÉS. Poetika. Praha : Svoboda, 1996. 226 s. ISBN 80-205-0295-5.

BACHTIN, Michail M. Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha : Argo, 2007. 489 s.

BLOOM, Harold. Ray Bradbury : Bloom's modern critical views. 2. přepracované vyd. [s.l.] : Infobase Publishing, 2010. 237 s.

BLOOM, Harold. Ray Bradbury : Modern critical views. [s.l.] : Infobase Publishing, 2001. 159 s.

BRADBURY, Ray. Dandelion wine. New York : Bantam Books, 1976. 239 s. ISBN 0553277537.

BRADBURY, Ray. Kaleidoskop. Přeloţila Jarmila Emmerová et al. Praha : Odeon, 1988. 698 s.

BRADBURY, Ray. Pampeliškové víno. Přeloţil Tomáš Hrách. Praha : Arcadia, 1995. 242 s.

BRADBURY, Ray. The Golden Apples Of The Sun. [s.l.] : Earthlight, 1999. 169 s.

BRADBURY, Ray. The Illustrated Man. [s.l.] : A Corgi Book, 1969. 186 s.

BRADBURY, Ray. Zen a umění psát : Eseje o tvořivosti. Praha : Pragma, 1998. 159 s. ISBN 80-7205-433-3.

CLARESON, Thomas D. Understanding Contemporary American Science Fiction. [s.l.] : Univ. of South Carolina Press, 1992. 300 s.

DISCH, Thomas M. On SF. [s.l.] : University of Michigan Press, 2005. 271 s.

ELIOT, Thomas S. O básnictví a básních. Praha : Odeon, 1991. 357 s.

ELLER, Johnatan R.; TOUPONCE, William F. Ray Bradbury: the life of fiction. ilustrované vydání. [s.l.] : Kent State University Press, 2004. 570 s. ISBN 0873387791.

GREASLEY, Philip A. Dictionary of Midwestern Literature : The Autors. [s.l.] : Indiana University Press, 2001. 680 s.

GROBEL, Lawrence. Endangered species : writers talk about their craft, their visions, their lives. [s.l.] : Da Capo Press, 2001. 416 s.

HENCKMANN, Wolfhart; LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Praha : Svoboda, 1995. 229 s.

NOVÁK, Arne. Kritika literární : metody a směry. Praha : F. Topič, [1916] (Duch a svět ; 18) Dostupný z WWW: .

ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek. Praha : [s.n.], 1905. Dráhy a cíle. Sv. 1. Kritika pathosem a inspirací, s. 184–201. Dostupný také z WWW:

VLAŠÍN, Štěpán, et al. Slovník literární teorie. 2. rozšířené. Praha : Československý spisovatel, 1984. 468 s.

WELLER, Sam. Ray Bradbury : The Art of Fiction No. 203. The Paris Review. Spring 2010, no. 192, s. 3. Dostupný také z WWW: .

Elektronické zdroje:

Ray Bradbury [online].Harper Collins Publishers, 2001 [cit. 2011-04-20]. About Ray Bradbury. Dostupné z WWW: .

NICHOLS, Phil. Bradburymedia : Reviewing the film, television, radio and theatre work of the leading American writer [online]. 2005-8 [cit. 2011-04-20]. Ray Bradbury. Dostupné z WWW: .