<<

Marilyn Manson -

• 1) Devour • 2) Pretty As A Swastika • 3) Leave A Scar • 4) Four Rusted Horses • 5) Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon • 6) Blank And White • 7) Running To The Edge Of The World • 8) I Want To Kill You Like They Do In The Movies • 9) WOW • 10) Wight Spider • 11) Unkillable Monster • 12) We´re From America • 13) I Have To Look Up Just To See Hell • 14) Into The Fire • 15) 15 •

ZÁV ĚR

Děsiv ě líné , které se táhne jako použitá žvýka čka a ve kterém se tak postupem času objevuje spousta d ěr. Nové album "The High End Of Low" zkrátka jen potvrzuje skute čnost, že tento druhdy vysoce inven ční interpret prožívá své nejkrizov ější období.

Vlastn ě už cosi o Mansonov ě skladatelské krizi nazna čilo minulé řadové album "Eat Me, Drink Me" (2007), kde se nepokojný klaun vyždímal z vlastních bolístek pomocí u n ěho velmi neobvyklých záchvat ů temn ě romantického patosu. Novinka jen potvrzuje skute čnost, že si o své n ěkdejší form ě tato druhdy sv ětová "Rock Star No.1" m ůže nechat jenom zdát. Nové album "The High End Of Low" totiž nadále rozvíjí styl svého p ředch ůdce a sice do ješt ě mnohem nudn ějších a rozvlá čnělejších oblastí (kdyby zde byl k mání alespo ň song typu "Heart-Shaped Glasses", který u minulého alba p ředstavoval ur čité oživení z letargie) a nic na této tendenci nem ění ani návrat principálovi pravé ruky - baskytaristy Twiggyho Ramireze.

Nové songy jsou (stejn ě jako u p ředch ůdce) jednodušeji vystav ěné a stojí zejména na unaveném zp ěvu hlavního aktéra, kterého ani tentokrát nepodpo ří žádný pr ůrazný sound, snad krom ě bluesov ě lad ěných kytar, které p ři Mansonov ě sporadickém hlasovém rozsahu ješt ě více podtrhují nudnost a nezáživnost celého alba. Ona vlastn ě ta podobnost s předch ůdcem je i tak vcelku diskutabilní, protože valná v ětšina zdejších skladeb jeho standardu prost ě nedosahuje. P řevládají pozvolné akustické songy nebo o něco málo ost řejší v ěci stojící na banálních riffech, které charakterizuje absolutn ě nulová touha po jakémkoliv hudebním posunu a to úpln ě kamkoliv. Díky absenci nových prvk ů, a ť už stylových nebo zvukových (keyboardy jsou zde velmi potla čeny), postrádá celý materiál na progresivnosti a originalit ě, tedy vlastnostech, které byly ješt ě p řed deseti lety hlavní Mansonovou devízou. Celý zdlouhavý materiál se tak táhne jako použitá žvýka čka a vzhledem k malému po čtu opravdu nadstandardních moment ů p ůsobí dojmem kompilace zbytk ů z posledních let. Holt si budeme muset zvyknout na skute čnost, že u Marilyn Manson už dávno nehraje prim zvuková progrese, elektronika a s ní spojený song-building, který byl ješt ě p řed dekádou vysoce aktuální. Ze skladeb, které se povedly, bych cht ěl zmínit snad jen hypnotický pilotní singl "Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon" a dv ě záv ěre čné balady "Into The Fire" a "15", z nichž t řeba tu první zkrášluje opravdu zajímavý klavírní part.

Vzhledem ke skute čnosti, že Marilyn Manson v sou časnosti propadl pomalejším song ům postaveným hlavn ě na kytarách, leckoho napadne, že tu máme dalšího rockera, ze kterého se s věkem stal písni čká ř. Jenže na to zatím (pokud budu tedy nahlížet pouze na album "The High End Of Low") Brian Warner nemá. Jednak je pr ůměrným zp ěvákem (i když s pom ěrn ě svojským hlasem), který vždy pot řeboval, pot řebuje a pot řebovat bude bohatou nástrojovou artilérii za zády, která v případ ě nouze jeho nedostatky zakryje moderními mašinkami (nejlépe elektronickými). A druhak, na písni čká řský styl v sou časnosti Manson nemá v ůbec žádnou skladatelskou invenci. Pro mne osobn ě zklamání roku.

Jan Pípal,MusicZone.cz

MARILYN MANSON - The High End of Low

Nový obraz v Galerii Dobra a zla

Brian Warner alias Marilyn Manson je už od svých počátk ů sou částí obytných prostor lidí smýšlejících jinak, než ur čují plošné spole čenské hodnoty. Vt ělil se pomocí slov a hudby do ikony odporu proti stádnosti. A i když není první ani poslední, tak práv ě zp ůsob, jakým své myšlenky p ředkládá, ho odlišuje od ostatních.

Zp ěvákovu fanouškovskou základnu m ůžeme rozd ělit do dvou hlavních, na sob ě nijak závislých tábor ů. První, který mu dozajista p řinesl nejv ětší p řísun poslucha čů , zajímá image, pod kterou své písn ě i sám sebe prezentuje. Mladí lidé hlásící se k subkulturám t řeba jen zčásti propojených se zálibou v obscénnosti, si v jeho herecké stylizaci našli sv ůj osobní vzor. Ve sledování tvorby nejdou do hloubky a namísto lušt ění obsahu skladeb spíše s čítají interpretova žebra. Nad touto skute čností se ale nemá cenu pozastavovat, jelikož to, co člov ěk zasadí, to i následn ě sklidí.

Druhou skupinou jsou lidé, které nechává jakýkoli kult osobnosti chladným a místo aktuální partnerky je zajímají výsledky Masonovy hudební i malí řské činnosti. Skladby pro n ě nejsou jen další zp ůsob, jak zabít čas, ale hledají v nich myšlenky.

Podíváme-li se nap říklad na za čátek singlové "We're from America", kterou otevírá verš

We're from America, we're from America, where we eat our young

We're from America, we're from America, it's where Jesus was born můžeme vydedukovat hned n ěkolik možných výklad ů, které exemplárn ě ukazují na Mansonovu zálibu ve dvojsmyslnosti a narážkách, kterou koneckonc ů prokazují už jména zakládajících člen ů kapely. Obsah písní hrál u Mansona vždy velmi d ůležitou roli a kdo doposud k jejím taj ům nep řičichl, o hodn ě p řichází. Na novém albu skupina pokra čuje v nastoleném sm ěru, máme tu znovu bigotnost, hloupost, nezájem a vše jako vždy zabalené v obscénní latexové fólii. Deska navíc obsahuje patnáct skladeb čili dvaasedmdesát minut hudby a adekvátn ě dlouhou i zajímavou p řehlídku zvrácen ě protestních myšlenek.

Pod kovovou konstrukcí utáp ějící-se v plazm ě pocit ů

Na sedmé studiové desce žije každý shluk not sv ůj ojedin ělý život. T ěžko nalézt n ějaký vzorec, je to jako kdybychom náhodn ě házeli kostkou – nic není p ředem jasné. Jedna skladba je spíše do neo-glam rocku, další do industriálu, třetí do elektroniky a my poslucha či nemáme žádné vodítko, co bude následovat potom.

Hudební pilí ř p ředstavuje hlavn ě multiinstrumentalista , který vedle hlavního úvazku v této skupin ě spolupracoval nap říklad i na deskách a t řech po činech projektu A PERFECT CIRCLE. Za bicími sedí již čtrnáct let , rovn ěž následující zvyk pojmenovávat se kloubením jmen hv ězd a zlo činc ů. To , bývalý bubeník už jednou zmín ěných NIN a producent jmen jako je METALLICA, či U2, vystupuje pod svým ob čanským jménem.

Z předchozího odstavce jsou jasná rizika r ůzných kolizí, které opravdu p řicházejí. Nap říklad "We're from America" je spíše kompatibilní s NIN než s MM: vlivy zven čí ale výsledné práci vůbec neškodí a naopak mám z nahrávky dojem v ětší pestrosti. Kdo je však v tomto sm ěru ortodoxní, lamentovat nemusí: jsou tu skladby jako "Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon", hodná poslechu v necenzurované audio verzi a nikoliv videoklipovém ohryzku.

Po skladatelské stránce se pokra čuje v nastoleném kvalitativním plánu. Pomalu ubývá násilných zp ěvných refrén ů a kompozice jsou složit ější. Sílu z agresivního stylu hraní se skupina snaží p řesouvat do pomalejších riff ů, což se pomocí vrstvení zvuk ů, hrá čského umu a řezavého Mansonova zp ěvu da ří. Písn ě zacházejí dále, než k prokládání slok refrény. Tento trend byl znatelný už v p ředešlých letech, zde pokra čuje a vše zní znovu o kr ůč ek více uv ědom ěle. P řibylo také barevnosti v oblasti industriálních ploch. Krom nosných linek tvo řících ur čitou melodii, se do celkového obrazu vkrádají r ůzné škrábance, šum či temné ozv ěny. Ne všechny skladby le prošly tímto upgradem a některé jsou stále kytarové, jak je známe z prvních desek.

Jako velká deviza se po poslechu také ukazuje odstran ění mantinel ů mezi tvrdou hudbou a citlivostí. Nové album se v pocitech louhuje tém ěř stále a p ředkládá mnoho emocionálních pastí schovaných v industriáln ě kovové konstrukci. Na pozadí slyšíme symfonii mechanických sou částek a nad tím vším v agonii v řeštícího Mansona. Možností kombinace jsou však tisíce (je libo mrazivé prost ředí a typický rouha čský zp ěv?) a "The High End of Low" p ředstavuje jejich velmi zda řilý výb ěr.

Manson znovu potvrdil své místo na výsluní "špinavého" rocku, které ale nyní dobyl s trochu jiným arzenálem. Ukázal, že je stále nevšední a ojedin ělý. Umí hledat nové cesty a neusíná na vav řínech jako jiné soubory, což je po dvaceti letech velmi obdivuhodné. Nabízí se otázka, zda se práv ě v um ění vytvo řit vždy jiné dílo nenachází návod úsp ěchu. Sta čí se podívat na hudebn ě sp řízn ěné , jejichž první po čin p ředstavoval velký úsp ěch, zatímco u dalšího, kvalitativn ě srovnatelného, jsme se už takového p řijetí nedo čkali. Pro č natá čet stejnou desku, když už p řed patnácti lety byla jednou vytvo řena? MARILYN MANSON to jako jedni z mála interpret ů mainstreamové tvrdé hudby pochopili.

Jan Škop,www.abysszine.com