Kronika Do-1944
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
OBEC DOLNĚMČÍ Leží v malém údolí pahorkaté krajiny karpatské, na pravém pobřeží svahu potoka „Okluky“. Jí prochází silnice vedoucí z Uh. Ostrohu přes Hluk, Dolněmčí a Nivnici k Uh. Brodu, přes Slavkov, Horněmčí a Strání k Novému Městu Povážskému na Slovensku. Od západu směrem jihovýchodním táhne se údolí s obou stran pahorkatinou uzavřené podél Dolněmčí a Slavkova a končí u Horněmčí. Na pahorkatině této jihozápadně od Dolněmčí vypíná se zvýšenina, jejíž jméno „Babí hora“ na pohanské naše předky upomíná. Výška její je 347 m.n.m. Severně uzavírá kotlinu mladým borem porostlá „Černá hora“, 362 m.n.m. Dolněmčanská „Hůrka“ k Nivnici je 276 m. vysoko, nivnická 266m. Kostel v Dolněmčí leží 268 m.n.m. Obec Slavkov 297 m.n.m. Dolněmčí samo má pěkné položení. Středem jejím je náves se sochou sv. Floriána, postavenou r. 1776, od ní k severu je ulice „kostelní“, končící farním kostelem, k jihu ulice „boršická“, k západu „hlucká“, k východu „nivnická“. Od fary na východ, paralelně s ulicí „nivnickou“ je ulice „vinohradská“. Význačně, jako zdaleka viditelný prst týčí se nad obcí věž gotického kostela, vystavěného r. 1873. Pod ním stojí fara a čtyřtřídní škola se dvěma pobočkami. Stavení v obci krytá jsou z největší části břidlicí a křidlicí. Sláma jen málo již viditelná. Stěny několikráte v roce oblíčené a podrovnané, tak, že ves skýtá pěkný pohled. Z význačnějších budov je nyní nepracující mlékárna a mlýn J. Pavlackého. Půda kol Dolněmčí není všude stejná, celkem vzato je méně úrodná, hlavně na pahorkatinách. Nejšpatnější je na straně jižní k Boršicím. Většina pozemků vřaděna jest do bon. Třídy V. VI. a VII. Nejlepší pozemky jsou ve třídě III: „Padělky“, „Dřínky“, „Pod babí horou“ (IV.) Podnebí jest hospodářství celkem příznivé, neboť jest normální. Plodiny pěstují se rozdílné. Nejlépe daří se ječmen, žito (réž) a oves, v poslední době hojně pěstuje se a daří dobře cukrovka. S výhodami a významem umělých hnojiv jsou místní hospodáři dobře obeznámeni. V posledních dobách věnuje se značná péče i ovocnému stromoví. Veškeré půdy jest 977 ha, z níž připadá na pole 977 ha, na louky. Lesů obec nemá, jen malý borový hájek na svahu u západní části vesnice. Obyvatelstvo všechno je národnosti české, náboženství římsko – katolického. Kroj zachoval dosud, až na malé výjimky, národní svůj ráz, ale jeví se i známky nastávajícího mizení, což bylo by skutečným hříchem. Je zdejší kroj krásný, svérázny, a nebylo by Dolněmčí bez kroje myslitelným. Jaký nádherný to pohled v neděli, v slavnostech, svatbách. Muži nosí vysoké boty, černé nohavice modrými šňůrkami vyšité. Na košili, dříve, aspoň ve všední dny konopnou, nyní tenkou oblékají černou „kordulu“ červeně vyšívanou. Hodně již mizí letní bílá „kordula“ s rukávama. V zimě nosí všedního dne krátký kožich. Bílou halenu, mapu, oblékají v zimě, i v létě při dešti. Malý klobouk s úzkou střeškou je ozdobený „šmukami“ – housenkami. Mladíci k vojsku odvedení nosí na krku černý, hedvábný šátek. Při svatbách, pohřbech, na Boží tělo atd. nosíval se zvláštní tmavomodrý plášť, mentlík. Ženy nosí vysoké shrnovací boty, nyní více střevíce a punčochy, rubáš (dříve konopný), černý „šorec“, při slavnostech bílý „fěrtoch“, rukávce z tenkého plátna krásně hedvábím vyšité, „kordulu“ bez rukávů. Svobodné nosí vlasy v jeden lelík spletené a na konci pestrými pentlemi okrášlený. Šátek nosí uvázaný na t.zv. „ocas“, t.j. jeden cíp šátku visí na zad těla. Vdané mají vzadu pod šátkem „obalenicu“ ze dřeva, která šátek na způsob tupého rohu nadzveduje. V zimě nosí dlouhý, bílý, černě lemovaný kožich. Jako na celém Slovácku, tak i v Dolněmčí malují na svátky Velikonoční různými barvami velikonoční vajíčka. Většina obyvatelstva zaměstnána je doma při zemědělství. Z řemeslníků a živnostníků je v místě: 1 kovář, 2 koláří, 2 stoláři, 1 stavební a zednický mistr, 1 krejčí, 1 obuvník. Obchodů celkem 5, mlynář 1. Značná část lidu odchází v čas žní na práci na Slovensko a do Rakous. Asi 90 zaměstnáno je téměř celoročně při stavbách v Brátislavi. Spolky: „Spořitelní a záloženský spolek“ (Reiffeisenka), „Sbor dobrovolných hasičů“, „Zemědělská družina čs. strany lidové.“ Každá země, každý národ, který má svou psanou historii, má také svou prachistorii. Dějezpytec pátrá v archívech, prachistorik prohrabává zemi, pátraje po výrobcích lidských. Dle památek tu vykopaných usuzuje, jak se vyvíjel člověk vůbec, porovnáním jich s rozsáhlejším materiálem sestavuje potom obraz celkového života té oné doby. V nejdávnějších dobách, odkázán jsa pouze na své ruce, člověk opatřoval si nutné potřeby denní velmi primitívně: kámen a sražená větev byla mu zbraní i nástrojem. Trvalo jistě velmi dlouho, než si z tvrdých a nepodajných kamenů uměl zhotovovati účelnější nástroje štípáním, broušením a vrtáním. Jakmile však poznal kovy, zlato, měď a cín, hlavně pak smíšeninu obou posledních, bronz, a jakmile dovedl oceniti všestranně jejich vlastnosti, vyspěl záhy v obdivuhodnou kulturu. Poměrně velmi pozdě objeveno železo, které pak brzy zatlačilo všechny kovy a material k hotovení nástrojů a zbraní užívané. Podle toho dělíme dobu pravěkou dle stáří na tři období: a) kamenné, b) bronzové a c) železné. Památek po lidstvu z mladší doby kamenné (neolithu) zbylo i v okolí Dolněmčí velmi mnoho. Na polích jihozápadně od vesnice, na levém břehu potoka Okluky (Babí hora) spatřujeme na rozoraných polích tmavá kola a větší skvrny, pluh odkryl nám tu stopy příbytkových jam a kulturních vrstev plných střepin z nádob, rozštípaných kostí zvířecích, sem tam pazourkových nožíků i pěkných nástrojů vybroušených z kamene. Prokopáním takových míst památky podobné by se množily, ukázaly by se vrstvy vypálené hlíny s otisky kůlů, proutí, slámy, uhlíky a popel. Jámy jsou tvaru polokruhového nebo dířového. Z nich soudíme, že člověk mladší doby kamenné vyhraboval své chýže zpola v zemi, nad nimi pak stavěl střechy z kůlů, proutí, slámy a omazával je blátem. Když chýže podobné shořely, vypálila se mazanice, shroutila se dovnitř a co včas z jámy nebylo zachráněno, všechno pohřbila. Stáří bývalého sídliště tohoto možno určiti na dobu do 2000 let př. Kr. Jak dlouho sídliště toto trvalo, kdy a jak osada ta zanikla, nelze říci, rovněž nic o prvních počátcích nynější obce Dolněmčí na pravem břehu Okluky. Přešlo zde při tehdejším stěhování národů více obyvatel, ať již se nazývali Markomani, Herulové, Rugové, Longobardi či Avarové, až Slované trvale v místech se usadili. Již za panování Mojmírovců měla Morava celkem tytéž hranice jako nyní. Veškerý staroslovenský život tehdejší, státní i obecní, spočíval na rodině, jež žila pohromadě. (Otec, matka, syni, dcery, zeti, snachy a.t.d.) Půda rodině a rodu náležející jmenovala se dědina, která od děda na potomky právem přešla, a ku které rodina a rod právo dědičné měli. V čele rodiny stál otec. Umřel – li, trvala rodina dále, ale členové její zvolili sobě novou hlavu, aby rodinu a společný statek spravovala, „starostu“. Tento rodinný svazek však pokolení od pokolení ochaboval, až nebylo lze původní jednotu dovoditi. Dědina rozdělena ve tři lány, jař, ozem a úhor. Spolek několika takových osad ku vzájemné pomoci slul župa. Střediskem župy byl župní hrad. (Velehrad, Uh. Hradiště.) Předkové tito byli náboženství pohanského, a pokřtěni byli za éry Cyrillo – Methodějské, asi v IX. století. V témže století prohlášena veškerá půda, na dědiny nerozdělená za knížecí majetek. Rovněž tak učinili starostové větších obcí, „vladykové“, prohlásivše obec za svůj majetek. Tak vyvinula se šlechta a lid selský. Rodové pozemky živily každého člena rodu. Množením obyvatelstva statek otcovský nedostačoval k výživě rozmnožené rodiny, a tu někteří členové její dávali se do práce a služby u velmožů tehdejších. Odměna za práce a služby dávala se jen polností. Dostávali tedy k užívání pole, ale za jistých podmínek, kterými se osobní svoboda čím dále tím více omezovala, stali se z nich robotní poddaní. Za robotních podmínek usazovala šlechta nemajetné na svých pozemcích, nebo jím pozemky propůjčovala. Lid stížen byl různými dávkami netoliko knížatům, nýbrž i županům, měl různé povinnosti při cestách, honech atd. Z toho záhy vyvinulo se bezpráví, poněvadž znenáhla podobně žádali i úředníci knížecí a župní. První psanou zmínku o Dolněmčí =Dolní Němčí= máme z roku 1358. Musí dle toho původ obce býti mnohem starší. V r: 1358 jest pánem Dolního Němčí a Lipova Pavel ze Strání. V r: 1359 prodal týž s poručníkem sirotka Miloty, Benešem z Geyersbergu, Frankovi z Kunovic, svému bratru Petrovi a jeho synovci Václavovi třetinu Dol. Němčí, třetinu Korytné a část Volenova. R: 1366 vzal Ctibor z Lipova Beneše z Geyersbergu do spolku na podíly v Dol. Němčí, Lipově a Korytné. R: 1387 prodal Ctibor z Lipova se svými bratry Vernušem a Vilémem z Lipova celou obec Lipov a půl Dol. Němčí s částí Korytné Petru z Kravař do Strážnice. R: 1406 prodal Markrabě Prokop obec Dolní Němčí Protivcovi ze Zástřizlu. R: 1464 byl majetníkem obce Jan Kopržík z Honbic. R. 1500 Martin Krkel z Ostrohu. R. 1531 byl majetníkem Dol. Němčí Jan z Kunovic, pán Ostrohu a Brodu, a od té doby patrimoniální vrchností občanů Dol. Němčí byla vrchnost v Ostrohu, event. ve Hluku. (Topographie von Markgraftum Mähren, 1793, Hradischer Kreis, str:583.) Z r: 1592 zachovala se registra správní panství Ostrožského, z nichž seznáváme povinné dávky jednotlivých občanů, roboty atd. Zde opis. 1. Jan Halla z půllánu. O Svatém Jiří 1zl.mor - groše - denáry „ „ Václavě 1 „ „ - - Odmrtí 3 „ Slepice 3. Vajec 16. 2. Jan Stratichlebů z ½ lánu O sv. Jiří 1 zl mor - groše - denáry „ Václavu 1 „ „ Odmrtí 3 „ Z Nových Luk 8 „ Slepice 3. Vajec 16. 3. Václav Zelů, ze tří čtvrtí O sv. Jiří 1 „ „ 15 „ „ Václavě 1 „ „ 15 „ Odmrtí 3 „ Z Nové Louky 8 „ Slepice 3. Vajec 24. 4. Václav Pugáčků ze ¾ O sv. Jiří 1 „ „ 15 „ - „ Václavě 1 „ „ 15 „ Odmrtí 3 „ Slepice 3. Vajec 24. 5. Jura Filipů z 1/2 lánu (= 1) 6. Václav Jurovych ze čtvrti O sv. Jiří 1 „ „ 15 „ - „ Václavě 15 „ Odmrtí 8 „ Slepice 3. Vajec 8. 7. Václav Juřičků z Půllánu (= 2) 8.