Lezecké Disciplíny – Vývoj a Změny Od Roku 2000

MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sportovních studií

Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě

Lezecké disciplíny – vývoj a změny od roku 2000

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Eduard Hrazdíra, Ph.D.

Vypracoval: Jiří Blahut

Obor Tělesná výchova a sport

Brno 2019 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením pana Mgr. Eduarda Hrazdíry Ph.D., uvedl jsem všechny použité literární a odborné zdroje a dodržoval zásady vědecké etiky.

V Brně dne podpis

Děkuji panu Mgr. Eduardu Hrazdírovi Ph.D. za pomoc a cenné rady, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce. Dále bych rád poděkoval všem, kteří byli ochotni zodpovědět mi, v rámci dotazníku, otázky a svými názory rozšířili jak obzor této práce, tak můj vlastní. A v neposlední řadě bych rád poděkoval svým přátelům a rodině za jejich podporu. Bibliografická identifikace

Jméno a příjmení autora: Jiří Blahut

Název bakalářské práce: Lezecké disciplíny – vývoj a změny od roku 2000

Pracoviště: Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě

Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Eduard Hrazdíra, Ph.D.

Odevzdání bakalářské práce: 2019

Anotace:

Zmapování vývoje outdoorových horolezeckých disciplín od roku 2000, vyzdvižení některých významných výkonů v minulých desetiletích. Popsat historické pozadí horolezeckých disciplín a aktuální trendy. Jako podpůrný prostředek k získání informací byl použit dotazník, k zjištění náhledu určitých lezců na jejich disciplíny.

Klíčová slova: horolezectví, vývoj horolezectví, významné výkony, historie horolezectví, horolezecké disciplíny

Bibliographical identification

Autor´s first name and surname: Jiří Blahut

Title of master thesis: Climbing disciplines – development since 2000

Department: Department of athletics, swimming and outdoor sports

Supervisor: Mgr. Eduard Hrazdíra, Ph.D.

The year of submission of the final thesis: 2019

Annotation:

Describe development of outdoor climbing disciplines, Highlight some extraordinary climbing ascents and performances of last decades. Summarize some of historical events and nowadays trends in climbing.

Keywords: climbing, mountaneering, climbing disciplines, climbing highlights.

Obsah

Úvod ...... 8 1 Teoretická východiska...... 9

1.1.1 Charakteristika horolezectví ...... 9

1.1.2 Rozdělení disciplín ...... 10 1.2 Lezení v nevelehorském terénu ...... 11

1.2.1 Bouldering ...... 11

1.2.2 Sportovní lezení ...... 14

1.2.3 Volné sólo lezení ...... 19

1.2.4 Tradiční horolezectví ...... 22

1.2.5 Pískovcové horolezectví ...... 28

1.2.6 Technické horolezectví ...... 34 1.3 Horolezectví ve středních velehorách ...... 38

1.3.1 Zimní horolezectví – Mixové terény, drytooling a ledové horolezectví ...... 39

1.3.2 Skialpinismus ...... 44 1.4 Horolezectví ve vysokých velehorách ...... 48

1.4.1 Charakteristika ...... 48

1.4.2 Významné výstupy ...... 50

1.4.3 Zdravotně postižení sportovci na vrcholech velehor ...... 52 1.5 Mezioborové disciplíny ...... 53

1.5.1 Buildering ...... 53

1.5.2 Canyoning ...... 55

1.5.3 Zajištěná cesta...... 61

1.5.4 Speleoalpinismus ...... 64 2 Cíle výzkumu, výzkumné otázky ...... 67 2.1 Cíle výzkumu ...... 67 2.2 Výzkumné otázky ...... 67 3 Metodika...... 68

3.1 Použité výzkumné metody ...... 68 3.2 Popis výzkumného souboru ...... 68 3.3 Sběr výzkumných dat ...... 68 3.4 Analýza dat ...... 69 4 Výsledky a diskuze...... 70 4.1 Vyjádření k výzkumným otázkám ...... 72 Závěry ...... 75 Vysvětlivky ...... 76 Reference ...... 78 Seznam obrázků ...... 95 Přílohy ...... 96

Úvod Horolezectví je sport, který zahrnuje mnoho disciplín, které mají mnohdy jen společný základ a v mnohém se odlišují. Na rozvoji těchto disciplín se podíleli a podílejí miliony lidí na celém světě, bohužel ale není v možnostech rozsahu této práce zmínit každého lezce a jejich výkony. Každý kdo kdy okusil horolezectví, v jakékoli podobě, byl určitým způsobem ovlivněn, někdo pozitivně, jiný negativně, ale k vytvoření určitého vztahu došlo. Jedni to obhajují jako svobodný kreativní sport, zatímco jiní to označují za vražedné bláznovství.

V kapitolách věnujícím se výkonnostnímu vývoji jednotlivých lezeckých disciplín jsem se rozhodl soustředit se na chronologii výkonnostního progresu, nikoli členění dle geografických lokalit. Špičkoví lezci musí velmi často pokořit mnoho politických hranic územních celků, aby mohli posunout hranice vlastního lezeckého vývoje. Vyhledávání nových lokalit a náročných tras v nich, zdolávání hranic pak startuje přesun lezecké špičky do obdobných skal. Z těchto důvodů uvádím lezecké milníky chronologicky řazené v čase.

Vývoj horolezeckých disciplín po roce 2000 je poměrně složitou problematikou, jelikož některé disciplíny za ty necelé dvě desetiletí prodělaly prudký vzestup a rozvoj, v jiných oblastech horolezectví spíše stagnuje nebo pozvolna upadá. Tato problematika byla v minulosti zpracována jen několika autory, mnohdy šlo jen o určitou část této problematiky, proto se ve své práci snažím o ucelený pohled na celou oblast outdoorového horolezectví.

Ve své práci jsem se zaměřil, kromě celkového přehledu vývoje a změn, zejména na hledisko bezpečnosti.

1 Teoretická východiska 1.1.1 Charakteristika horolezectví

„Horolezectví je pohybová činnost v terénu, kde v důsledku vnější síly – gravitace – jsme vystaveni riziku zřícení, a kde proto musíme překonávat volním úsilím pud sebezáchovy.“ (1, s. 7)

Z definice vychází, že při horolezectví se pohybujeme ve více, či méně exponovaných oblastech. V závislosti na té které disciplíně jsme nebo nejsme jištěni, nebo jinak chráněni před případnými zraněními. U sportovního lezení jsou rizika menší, díky fixním jistícím prostředkům, k nim připevněnému lanu a pozornému, spolehlivému jističi. U boulderingu, lezení v malých výškách, zejména nad nerovným povrchem, nebo pod převislými úseky, klademe na zem bouldermatky, abychom zmírnili a usnadnili případný dopad lezce na zem.

U některých disciplín však je riziko pádu poměrně velké, zejména vzhledem k dlouhým vzdálenostem od jisticích bodů, tzv. odlezům, při lezení. U lezení v tradičním pojetí také záleží na kvalitě založení mobilních jistících prostředků. A u disciplín jako je volné sólo lezení, nemusí jištění existovat vůbec.

Toto téma zpracoval v roce 2017 Jiří Hajdamach. (132) Na rozdíl od jeho práce se specializuji čistě na outdoorové disciplíny, proto jsem v některých kapitolách šel více do hloubky.

1.1.2 Rozdělení disciplín

Existuje několik možných hledisek, ze kterých se dá horolezectví dělit. Ve své práci se budu zabývat outdoorovými disciplínami. Z hlediska prostředí rozdělujeme horolezecké disciplíny na:

1.2. Lezení v nevelehorském terénu 1.2.1. Bouldering 1.2.2. Sportovní lezení 1.2.3. Volné sólo lezení 1.2.4. Tradiční horolezectví 1.2.5. Pískovcové horolezectví 1.2.6. Technické horolezectví 1.3. Horolezectví ve středních velehorách 1.3.1. Zimní horolezectví – Mixové terény, drytooling a ledy 1.3.2. Skialpinismus 1.4. Horolezectví ve vysokých velehorách 1.5. Mezioborové disciplíny 1.5.1. Buildering 1.5.2. Canyoning 1.5.3. Zajištěná cesta 1.5.4. Speleoalpinismus

1.2 Lezení v nevelehorském terénu

Lezení v nevelehorském terénu zahrnuje lezení po skalních oblastech v nižších nadmořských výškách. V minulosti bylo lezení po relativně snadno dostupných skalách považováno za „trénink“ do hor, postupně však mnozí horolezci začali lézt čistě na skalách, bez nutnosti své zkušenosti a natrénované schopnosti i dovednosti uplatňovat v horách. Postupně pak došlo k rozčlenění na několik disciplín, které rozlišujeme na základě terénu, ve kterém se horolezci pohybují a jakým stylem jednotlivé překážky překonávají. (2, s. 169)

1.2.1 Bouldering

1.2.1.1 Charakteristika Jde o přelézání nejobtížnějších míst nízko nad zemí. Často je k jejich překonání nutno uskutečnit desítky pokusů. Při neúspěchu se odskakuje na zem. (1, s. 17)

Tato charakteristika je poměrně výstižná, ale pro představu bych rád doplnil, že nízká výška odpovídá většinou 4-6 metrům, ale existují i bouldry, které nespočívají toliko v lezení vertikálním směrem do výšky, ale spíše v traverzu. Dopadiště – prostor kam se při neúspěšném pokusu odskakuje (dle definice) – se často vystýlá bouldrmatkami, což jsou tlusté matrace, zajištující vyšší bezpečnost, které je snadné složit a dát na záda jako batoh a tudíž jsou snadno přenosné.

Vývoj stupnic obtížnosti v boulderingu šel ruku v ruce s výkony předních lezců a posouváním hranic zlezitelnosti. Zhruba od roku 1958, kdy John Gill jako první představil svou tříúrovňovou stupnici, až do nedávné minulosti existovalo mnoho stupnic, některé, které například zohledňovaly, kolik lezců již daný bouldr překonalo. Dnes se uchytily zejména francouzská – značení Fb (pojmenovaná po slavné francouzské boulderingové lokalitě Fontainebleau) a americká – značení V. U francouzské klasifikace je hodnocení obdobné jako ve sportovním lezením, tzn. stupně 3, 4, 9 apod. s jednotlivými mezistupni „a“, „b“ a „c“, přičemž pro ještě jemnější rozlišení se užívá ještě navíc znaménka „+“. Oproti stupnici pro sportovní lezení je boulderingová klasifikace přísnější.

Americká stupnice je stejně jako francouzská otevřená nahoru, tedy začíná na úrovni V0 a pokračuje až do stupně V17, který byl v minulosti přelezen jen několika lezci na světě. (2, s. 181)

1.2.1.2 Historie Asi nejznámějším bouldrovým problémem je cesta „Midnight Lightning“ v Yosemitském národním parku v USA. Cesta vede na 8 metrů vysoký balvan ve známém táboře

Camp 4, její obtížnost je stanovena „pouze“ na V8, ale s přibývajícím množstvím lezců a jejich pokusy se struktura této cesty mění, začíná být lehce oklouzaná, což příštím generacím nevěstí nic snadného. O první přelez této cesty se zasloužil Ron Kauk v roce 1978. (3) Došlo k tomu po několikaměsíčním souboji o prvenství ve zdolání tohoto problému s Johnem Bacharem. O první ženský přelez tohoto bouldru se postarala o 20 let později Lynn Hill. (4)

Zajímavé je, že podobně jako u sportovního lezení, i u boulderingu dochází k diskuzím ohledně hodnocení cest, například v roce 2000 byla ve Švýcarsku vylezena cesta „Dreamtime“ (5), jíž její pokořitel Fred Nicole dal hodnocení V15, ale obtížnost cesty byla později snížena. K snižování, případně i k zvyšování obtížností cest docházelo a stále dochází. Jedna z prvních, „uznaných“ cest hodnocení V15, pocházející ze Švýcarska, byla cesta pojmenována „The Story of Two Worlds“, která byla poprvé pokořena v roce 2005 Davidem Grahamem.

V následujících letech pak docházelo k prudkému vzestupu počtu zdolaných boulderů vysokých obtížností ve skalních oblastech po celém světě. A to zejména díky specializovanému tréninku a koncentraci úsilí pouze na tuto disciplínu. Zatímco v minulosti byl boulder vnímán zejména jako tréninková disciplína či jako hra, dnes jej nemalá část lezců vnímá jako svou hlavní disciplínu a nedají na ni dopustit.

Pro představu, dnes na celém světě existuje více než deset boulderů s hodnocením V16. U některých boulderů se již více jeho pokořitelů shodlo na tomto hodnocení, u jiných se stále čeká, jak takový verdikt lezecká komunita přijme. Už v roce 2004 byl zlezen boulder s navrhovaným hodnocením V16 (Mauro Calibani vylezl cestu „Tonino ’78“), ale v rámci lezecké komunity byla existence úrovně V16 potvrzena až v roce 2016, kdy byl zlezen boulder „Creature from the Black Lagoon“ Danielem Woodsem.

V minulých letech byly dokonce představeny první cesty s hodnocením 9a (V17). První z nich je cesta „Burden of dreams“ z Finska, zlezená finským lezcem Nalle Hukkataival v roce 2016. (6) Druhým boulderem tohoto hodnocení je cesta „No KpoteOnly“, od francouzského lezce Charlese Alberta. (7) Nyní je třeba počkat, až tyto cesty přelezou i další lezci a navrhované hodnocení potvrdí, nebo vyvrátí. (8)

1.2.1.3 Psicobloc (DWS) Jako zvláštní druh bouldru bych uvedl „sólování nad hlubokou vodou“ (z angl. Deep Water Soloing, DWS). Jde o lezení cest, mnohdy více či méně převislých, u kterých lezci lezou nad hladinou vody, nejčastěji jezera, či moře, a v případě pádu dopadají do vody. Dalším běžně užívaným názvem pro tuto disciplínu je „psicobloc“, „psychobloc“ – lezení náročné na

12 psychiku prováděné na blocích. Název pochází od lezců ze středomořského ostrova Mallorca, kteří tuto disciplínu praktikují na útesech svého ostrova. (9)

V této disciplíně se i závodí, většinou se však leze nikoli nad volnou vodou, ale na umělé lezecké stěně nad bazénem.

V roce 2013 se v Severní Americe, v Salt Lake City, konaly první závody. Jedním z hlavním guru těchto závodů a obecně tohoto DWS je kalifornský lezec Chris Sharma. (10)

O 4 roky později byla vystavěna první stálá outdoorová stěna pro DWS v USA, Severní Karolíně v rámci Národního centra „bílé vody“ (National Whitewater Center – USNWC). (11)

Po americkém vzoru se začaly konat závody v DWS na různých místech světa, mimo jiné ve Velké Británii nebo třeba i u nás ve Velkém Meziříčí, kde se dnes již pravidelně konají „Water boulder games“. (12)

1.2.2 Sportovní lezení

1.2.2.1 Charakteristika Patří mezi „skalní horolezectví“, leze se obvykle po dobře a trvale zajištěných skalních stěnách a věžích obvykle do výšky několika desítek metrů. Ovšem existují i cesty vícedélkové. Dnes jde ve sportovním lezení především o překonání daného úseku, který je dobře odjištěn fixními jistícími prostředky (borháky, nýty apod.), tudíž si lezec může danou cestu mnohokrát nacvičovat a relativně bezpečně v ní padat. Je důležité zmínit, že nejde jen o samotný přelez jako takový, ale i o styl přelezu. (2, s. 167)

1.2.2.2 Styl přelezu V minulosti i dnes je za nejhodnotnější způsob přelezu považován tzv. On sight (OS) – „na první pohled“, kdy lezec dojde pod skálu, aniž by měl o cestě jakékoli informace nebo v ní viděl lézt jiného lezce, podívá se na cestu, a pak ji přeleze bez pádu nebo odsedávání. Jde o jakýsi ideál lezení, čistý souboj mezi lezcem a skálou.

Dalším způsobem přelezu je „On sight Flash“ nebo jen „Flash“ pro ten platí stejně jako u předchozího stylu, že lezec danou cestu nikdy předtím nelezl, ale může si o cestě nastudovat předem její klíčová místa sledováním jiného lezce, ať již naživo nebo například z videa.

Dalšími hodnotnými styly jsou ještě Rotpunkt – redpoint (RP) nebo Pinkpoint (PP), což je způsob přelezu cesty bez odsedávání a bez pádů v celé její délce, přičemž pokaždé, když lezec spadne, musí se vrátit na zem, lano se stáhne z postupových jištění a lezec začíná znovu. Rozdíl mezi RP a PP je ten, že při PP má lezec předem osazené jistící body, což je ulehčení, protože jednak nemusí tahat materiál s sebou a jednak při cvakání tráví měně času. Většina cest se v dnešní době leze právě stylem PP.

Dalším stylem, jehož sportovní hodnota je již poměrně nízká je AF „Alles frei – all free“, kdy lezec může padat i si odsedávat v postupovém jištění, bez nutnosti se vracet zpět na zem, ale pro postup po skále může používat pouze přirozené chyty a stupy – což je hlavní znak odlišující tento styl od technického lezení.

Mezi cvičné styly patří například „TR - top rope“, tzv. „na rybu“, což je způsob přelezu kdy je lezec jištěn shora a neexistuje zde riziko pádu, pouze odsednutí, leč v některých případech může i toto odsednutí znamenat propad o několik metrů, v závislosti na pružnosti lana, pozornosti jističe atp. (2, s. 173)

1.2.2.3 Stupnice obtížnosti Co se týče stupnic užívaných v skalním lezení, zmínil bych zejména tři, které mají asi největší význam. Francouzskou stupnici, Americkou (resp. USA) a pak UIAA.

Stupnice UIAA přímo navazuje na Welzenbachovu stupnici používanou dříve zejména v Alpách, ale i třeba v některých českých skalních oblastech. Původní Welzenbachova stupnice měla 6 stupňů se znaménky plus a mínus pro jemnější rozlišení obtížnostních stupňů. Stupnice UIAA je otevřena nahoru a od roku 1971, kdy byla oficiálně schválena, dosáhla její horní hranice XII stupně. Stupnice UIAA rozlišuje volné a technické lezení a pro tuto disciplínu má vlastní rozlišení jednotlivých stupňů, více v pozdější kapitole „1.6 Technické horolezectví“.

Velmi populární a hojně používanou stupnicí pro skalní lezení je klasifikace francouzská. Ta byla proslavená zejména v posledních 40 letech, kdy s rozvojem sportovního - gymnastického pojetí horolezectví byli francouzští lezci jedni z hlavních, kdo posouval hranice. Pro jemnější rozlišení používá mezistupně a, b, c a znamének plus a mínus. Nyní dosahuje stupně 9c.

Rád bych dále uvedl Americkou stupnici, která po evropském vzoru také rozlišuje mezi volným a technickým lezením. Pro volné lezení existují stupně 1 – 3 označují turistiku, 4. stupeň označuje mírné lezení a až na 5. stupni začíná „skutečné“ lezení ve strmých, kolmých nebo dokonce převislých profilech. Od úrovně 5.10 jsou jednotlivé úrovně pak ještě členěny na mezistupně a, b, c, d. Dnes je nejvyšším dosaženým stupněm 5.15d.

Ve sportovním lezení není neobvyklé, zejména mezi špičkovými lezci a jejich výkony, že se přehodnocují cesty. Prvolezec určité cestě navrhne nějaké hodnocení, ale až další lezci, kterým se daná cesta povede čistě přelézt, mohou navrhnout korekci tohoto hodnocení. (2, s. 175-177)

Zajímavý případ se stal v polovině 90. let minulého století, kdy byl francouzský lezec Fred Rouhling nařčen z toho, že podvádí a že svou cestu „Akira“ ohodnotil na 9b, což bylo nejvyšší hodnocení cesty v té době. Někteří tvrdili, že Fred Rouhling tuto cestu nevylezl, jiní tvrdili, že ji vylezl a poté ji upravil tak, aby byla těžší pro další lezce, kteří by se o ni pokoušeli.

Z článku od Peta Warda vyplývá, že ve své nejlepší kondici mohl být Fred schopen tuto svou cestu vylézt a že ji neupravoval. Dříve se však takto již zachoval například poté, co cestu přelezl, a připadala mu příliš jednoduchá, část chytů zaplnil a poté cestu přelezl znovu. Jedním z lidí, kteří Freda otevřeně kritizovali, byl německý horolezec Alexander Huber, který se pozastavoval nad tím, jak je možné, že je-li někdo schopen přelézt cestu hodnocení 9b, tak proč

15 nevylezl, resp. nevymezil další cesty této obtížnosti. Důvodem, proč svou výkonnost neprokázal v jiných lezeckých cestách, mohou být rodinné problémy. Zranění jeho manželky a později její nemoc jej, jako otce 2 dětí, vrhlo do nesnadné situace. Jak sám Fred řekl: „Three things, he says. Route, style, and time. It is very hard to find a route which is exactly at your limit, and is exactly in your style, and you have unlimited time to try it. I have never found another one.“ (13)

1.2.2.4 Historie Nyní bych rád uvedl několik významných výstupů minulých desetiletí, které ohromily svět a posunuly hranice možného o kousek dál. Není v mých možnostech obsáhnout každou jednotlivou cestu a prolomený stupeň. Pokusím se tedy vyzvednout pár zajímavých milníků v historii sportovního lezení.

Na počátku minulého století se posouvaly hranice sportovního lezení, zejména v německém Sasku na tamních pískovcových věžích. Výstupy byly často velice náročné na odvahu a odhodlání, mezi lezci, slangově se takovýmto cestám říká "morálové" (viz vysvětlivky). Dodnes kdekomu, kdo stojí pod klíčovými cestami ohromením „spadne brada“. A to ještě dokonce od té doby v některých cestách přibylo pár fixních jisticích bodů, tzv. kruhů. S podivem je jejich výkon i v kontextu tehdejšího materiálového vybavení. Později se však lezlo i na tvrdších materiálech, vápenci, žule apod. Na obrázku 1 lze sledovat, jak se zvyšovala dosažená obtížnost v průběhu minulého století. (14)

Obrázek 1: Posun dosažené obtížnosti v průběhu minulého století

 První cestou na světě, která měla obtížnost 9a byla cesta „Action Directe“ v německé Frankenjuře, kterou v roce 1991 navrtal (a následně si připsal prvovýstup) německý lezec Wolfgang Güllich. V roce 1988 pomáhal s vývojem tzv. campusu, tréninkové desky pro rozvoj síly a vytrvalosti horní poloviny těla, zejména síly prstů. Dnes je campus neodmyslitelně spojen s tréninkem lezců všech různých disciplín. (15) 16

 Zajímavý je například příběh cesty „La Rambla“, kterou v roce 1994 jako první na světě přelezl, zajistil a následně ohodnotil na 8c+, což z této cesty dělalo jednu ze dvou cest tohoto hodnocení na světě (druhou byla výše zmíněná cesta „Action Directe“)., Později byly obě dvě cesty přehodnoceny na 9a, resp. u cesty La Rambla došlo v roce 2003 k prodloužení o 8 metrů vzhůru a prvolezec Ramon Julian Puigblanque tuto novou variantu přehodnotil na 9a+. Dnes jde o nejčastěji lezené 9a+ světa, resp. s nejvíce úspěšnými přelezy. Nachází se ve španělské Siruaně, nedaleko Barcelony. (16)  V roce 2008 Chris Sharma jako první přelezl cestu hodnocení 9b (americké klasifikace 5.15b), která byla obecně přijata lezeckou komunitou (na rozdíl od cesty „Akira“ Freda Rouhlinga z roku 1995 a cesty „Chilam Balam“ Bernabé Fernándeze z roku 1999, kterým nebyla přiznána obtížnost 9b). Cesta nese jméno „Jumbo Love“ a nachází se v USA. Tato cesta měla od té doby pouze dva úspěšné přelezy, o které se zasloužil Ethan Pringle v roce 2015 a Jonathan Siegrist v loňském roce, 2018. (17)  V roce 2012 se českému lezci Adamu Ondrovi jako prvnímu na světě povedlo zdolat cestu hodnocení 9b+. (18) Nejprve tak učinil v cestě „Change“ v Norsku. V dalším roce, 2013, Adam po několikaletém úsilí a přátelském souboji mezi ním a Chrisem Sharmou, zdolal cestu „La Dura Dura“ ve Španělsku. Chrisovi se záhy také povedlo cestu přelézt a stal se v tu chvíli 2. lezcem světa, který tuto laťku náročnosti 9b+ pokořil. (19)  V únoru roku 2017 Margo Hayes, devatenáctiletá americká lezkyně, vylezla výše zmíněnou cestu „La Rambla“ hodnocenou 9a+ ve španělské Siuraně, a stala se tak první ženou na světě, která pokořila tuto obtížnost. (20) Později, v září téhož roku se jí povedlo zlézt cestu „Biographie“ (resp. její prodlouženou verzi „Realization“), „první“ světovou cestu úrovně 9a+, kterou jako první přelezl v roce 2001 Chris Sharma. Cestu navrtal Francouz Jean-Christophe Lafaille již v roce 1989. Zajímavé je, že tato cesta nebyla první světovou 9a+, ale až druhou, tou první byla cesta „Weisse Rose“ v Rakousku, přelezená Alexem Huberem v roce 1994. Ten ji však tehdy ohodnotil za 9a a Adam Ondra ji po svém přelezu, v roce 2008, přehodnotil na zmíněných 9a+. (21)

 V září roku 2017 se podařilo jednadvacetileté belgické lezkyni Anak Verhoeven spojit dvě obtížné cesty hodnocení 9a a 8c+ a vytvořit tak cestu hodnocení 9a+ která nese název „Sweet Neuf“. Stalo se tak ve francouzské lezecké oblasti Pierrot 17

Beacha. Anak se tak stala druhou ženou na světě, která překonala cestu s hodnocením 9a+. Zároveň se tak stala první ženou na světě, která má na kontě prvovýstup cesty tohoto hodnocení. (22)

 Dalším významným ženským výkonem byl výkon Angely ‘Angy’ Eiter, která v říjnu roku 2017 přelezla cestu „La Planta de Shiva“ ve Španělsku s hodnocením 9b, čímž se v tu chvíli zapsala mezi méně než 2 desítky lezců na světě, kteří mají na svém kontě alespoň jeden přelez cesty s hodnocením 9b. (24) Cestu poprvé přelezl Adam Ondra v roce 2011 a o zopakování této cesty se zasloužil pouze rakouský lezec Jakob Schubert v roce 2016. (25)

 V září 2017 se Adamu Ondrovi povedlo poprvé přelézt jeho cestu „Silence“ hodnocení 9c v Norsku v jeskyni Hanshelleren. (23) Tato cesta dosud nemá jiný úspěšný přelez, a proto toto hodnocení zatím nebylo potvrzeno. Cesta byla lezena v stylu PP (jak je v dnešní době obvyklé) a Adam na ni střídavě pracoval od roku 2013, kdy byla navrtána pod pracovním názvem „Projekt hard“. (26)

Přestože žádný další výkon v loňském roce 2018 neposunul hranici 9c, kterou v roce 2017 překonal Adam Ondra, došlo k několika výkonům, které stojí za zmínku.

 Dle webu 99boulders.com dnes již bylo zaznamenáno přes 300 úspěšných pokusů zdolání cest obtížnosti 5.15 a vyšší (9a+ francouzské stupnice). O to se postaralo v minulosti 81 lezců a lezkyň.  10. února 2018 se Adamu podařilo poprvé zdolat cestu hodnocení 9a+ na OS Flash. Cesta se nachází v jižních Alpách ve Francii a nese název „Super Crackinette“. Jde o první přelez této obtížnosti stylem OS Flash – na první pokus, bez osobní zkušenosti a bez odsedávání v jistících bodech nebo pádu. (27)

 V květnu minulého roku německý lezec Alexander Megos udělal prvovýstup cesty „Perfecto Mundo“ ve Španělsku, kterou o několik let dříve zajistil Chris Sharma. (28) Tato cesta je ohodnocena za 9b+ a Alex se tak stal třetím lezcem světa, který pokořil tuto laťku. Čtvrtým mužem v historii se pak stal Stefano Ghisolfi po přelezení stejné cesty v prosinci roku 2018. (29)

1.2.3 Volné sólo lezení

1.2.3.1 Charakteristika „Soloing is serious business, because you can be seriously dead.“ John Bachar (30)

Sólolezení je horolezecká disciplína, kdy se lezec pohybuje bez jištění v strmém až převislém terénu. Jedná se o lezení v takové výšce, kde případný pád nese riziko vážného zranění nebo případně až smrti sportovce. Tento fakt odlišuje sólolezení od boulderingu, kde se leze v „bezpečné“ výšce.

Sólovýstupy lze rozdělit na nejištěné a jištěné. Ty se pak ještě dělí na jištěné pomocí blokantů na fixním laně a jištěné pomocí tlumiče pádu nebo jiného prostředku odspodu. V případě nejištěných výstupů musí být lezec dostatečně zkušený, odvážný, psychicky odolný a měl by mít nad cestou výkonnostní převahu. Sólolezení sice je asi nejčistším soubojem mezi lidskými schopnostmi a dovednostmi na jedné straně a dramatickou nezdolností skály na straně druhé, ale je také disciplínou nejrizikovější. (2, s. 243)

1.2.3.2 Historie Většina výstupů v dávné minulosti byly nejprve sólovýstupy. Až s vývojem materiálního vybavení jako např. lan, karabin, skob a základních metodických postupů v 19. a 20. století docházelo k zajištění větší bezpečnosti horolezeckých výstupů. Později s vývojem dalších jistících prostředků, ať již fixních nebo mobilních, bylo možné zajistit pohyb lezců v čím dál exponovanějších a potenciálně nebezpečnějších terénech. Ale navzdory tomuto faktu existují stále tací, kteří se vydávají zdolávat své výstupy bez jištění. Nyní bych rád uvedl několik výkonů těchto odvážných lezců.

V roce 1934 byl proveden prvovýstup cesty „Via Carlesso-Sandri“ hodnocené 6c+, v italských Dolomitech, o nějž se zasloužil Raffael Carlesso. Tato cesta o 24 délkách na 700 metrech lezení se stala první cestou hodnocenou 6c+ (8- UIAA) na světě a dle dostupných zdrojů byla vylezena sólo a naboso. (14)

Jedním z průkopníků sólového lezení byl americký lezec John Bachar. Má na svém kontě jak řadu sportovních prvovýstupů, tak několik volných sólo přelezů známých cest, nebo rychlostních rekordů, kdy v roce 1986 s Peterem Croftem zdolal cestu ve stěně El Capitanu a Half Dome v rekordním čase 14 hodin.

Z jeho prvovýstupů bych zmínil cestu „Hotline na Elephant Rocks“, která se stala první cestou hodnocení 5.12 (7b) v Yosemitech a kterou zdolali v roce 1975 s Ronem Kaukem. V roce 1981 odletěl John Bachar do Evropy, kde se mimo účasti na mezinárodním setkání

19 horolezců v Konsteinu (německá Frankenjura) zasloužil o prvovýstup cesty „Chasin' the Trane“, hodnocené 5.13a (7c+). Zkušenost s morálovějším lezením v Frankenjuře ho poté motivovala k tomu, aby svůj prvovýstup na Medlicott Dome v Kalifornii se spolulezcem Davem Yerianem zajistili co nejméně. Cesta „Bachar-Yerian“ hodnocená 5.11c (7a) tak na své délce 150 metrů má pouze 13 nýtů.

John Bachar byl zarputilým zastáncem prvovýstupů odspodu a odpůrcem navrtávání cest shora. Pro tento svůj postoj se často dostával do konfliktů s lezeckou komunitou, například i s bývalým kamarádem Ronem Kaukem.

Mezi jeho nejznámější sólové výstupy patřila cesta „Leave it to Beaver“ 5.12a (7b) v Jushua Tree, v 80. letech 20. století, nebo volné sólo přelezy cest „Enterprise“ 5.12b (7b+) v Owens River Gorge a „The Gift“ (5.12c (7b+) v národním parku The Red Rocks v USA z 90. let minulého století. John Bachar zemřel na následky pádu při sólování v roce 2009.

John Bachar je autorem tréninkové metody pomocí, tzv. Bacharova žebříku. Cvičení na prověšeném lanovém žebříku je lezení daleko bližší, než například cvičení shybů na hrazdě. Obtížnost cvičení se dá stupňovat v závislosti na technice provedení a vzdálenosti jednotlivých příček. (31)

V roce 1986 Wolfgang Güllich jako první lezec světa přelezl sólo slavnou spáru „Separate Reality“ v Yosemitech, tento počin po něm zopakovali i další slavní sólisti jako je Heinz Zack (2005), (32) Dean Potter (2006) nebo Alex Honnold (2010). Cesta byla poprvé zlezena tradičně Ronem Kaukem v roce 1978 a její hodnocení je 5.11d (7a). (33)

V roce 1997 lezec Dan Osman stanovil rekord 4 minuty, 25 sekund na cestě „Bear's Reach“ v Kalifornii. Výška stěny je 120 metrů a hodnocení cesty je 5.7 (5a). V roce 2017 Alex Honnold čas Dana Osmana pokořil o 10 sekund. Dan Osman má na svém kontě i další výstupy (například cesta „Blue Riff“ 5.11c). Jedna věc, pro kterou je známý a která ho stála život, jsou obří skoky do lana, ze skalních věží nebo oblouků. Některé skoky byly i stovky metrů dlouhé. (34)

Dean Potter je další z ikon Yosemitského lezení, je znám nejen pro některé své sólo výstupy, ale také pro své rychlostní rekordy jak na bigwallech, cestách vedených ve stovky metrů vysokých stěnách masivů v USA (viz kapitola 1.2.4 Tradiční horolezectví), či v Alpách. Věnoval se také chození po úzkém popruhu/plochém laně, nataženém mezi dvěma body, nejčastěji skalami ve vysokých výškách, tzv. highline. Byl jedním z průkopníku base jumpingu v Yosemitech. Base jumping je extrémní sport, při kterém se jedinec vrhne ze skály/pevného

20 vyvýšeného bodu a pomocí speciálního obleku a malého padáku, koriguje rychlost a směr pohybu. To se mu bohužel stalo v roce 2015 osudným. (35)

V dnešní době je jedním z nejznámějších „sólistů“ Alex Honnold. Ačkoli se věnuje nejen sólování, ale například i zimnímu mixovému lezení je známý spíše pro své kousky, kdy překonává bigwallové stěny Yosemit. Mezi jeho nejznámější volné sólo výstupy patří:

 09/2007 cesty „Astroman“ a „Rostrum“ hodnocené 5.11c (7a) o 10 a 8 délkách v Yosemitech během jediného dne (36)  04/2008 cesta „Moonlight Buttress“ 5.12d (7c) v Zionu, USA (37)  09/2008 cesta „Regular Northwest Face“ 5.12a (7b) na Half Dome v Yosemitech, 23 délek za 2 hodiny, 50 minut (38) (39)  06/2017 zdolání cesty „Freerider“ na El Capitan 5.13a (7c+) 33 délek za 3 hodiny 56 minut (40)

Švýcar Ueli Steck se stal známým pro své nejištěné rychlostní sólo výstupy od roku 2008. Věnoval se horolezectví, rychlostním výstupům na horské masivy a účastnil se i několika expedic. Viz kapitola 2.1 Zimní lezení – Mixové terény, drytooling a ledové horolezectví.

1.2.4 Tradiční horolezectví

1.2.4.1 Charakteristika Tradiční, nebo také klasické horolezectví je disciplína, která zahrnuje lezení po skalách či horách, jedno i vícedélkových tras při kterém se lezci při svém postupu nejistí pouze pomocí fixně osazeného jištění jako je tomu u sportovního lezení (expanzivní nýty, borháky), ale používají také dočasně osazené jistící a kotevní prostředky. Pro tradiční horolezectví je velice důležitá etická stránka, snaha o soužití s přírodou. Nejde jen o to zlézt skálu, ale nechat ji pokud možno ve stejném stavu i pro všechny ostatní, co přijdou po nás. Má jít o čistý souboj mezi schopnostmi člověka a nedostupností skály.

Naproti snahám nepoškozovat přírodu však stojí zdraví a bezpečí člověka a proto se respektuje, že v extrémně exponovaných a náročných místech, případně v místech s absencí možnosti osadit dočasné jištění, se používají expanzivní nýty, fixní jistící prostředky. Nicméně samotný fakt, že lezení není omezené na propnutí lana do nýtu pomocí expresky (expresní jisticí set složený z dvojice karabin a ploché smyčky), nám napovídá, že tradiční horolezectví je oproti sportovnímu náročnější psychicky a také je náročnější na zkušenosti, znalosti a schopnosti správně umisťovat postupové jištění. Pro pochopení je nutné si představit, jaké „dočasné jistící prostředky“ horolezci vyvinuli a jakým způsobem fungují, viz kapitola 1.2.4.2 Dočasně osazené jistící a kotvící prostředky. (2, s. 166-168)

V Evropě se asi nejvíce tradičně leze zejména ve středních velehorách, tzn. v Alpách, případně ve slovenských Vysokých Tatrách. I v nižších nadmořských výškách můžeme nalézt skalní oblasti, kde jsou fixní jistící prostředky spíše vyjímkou, a je vhodné, aby lezec svůj postup dojišťoval pomocí mobilních jistících prostředků. Za zmínku stojí například skalní oblasti v okolí Vtáčníku na Slovensku nebo některé oblasti v České Republice na Vysočině či v Jizerských horách. Samozřejmostí je pak pískovcové lezení, při kterém s ohledem na povahu pískovcové horniny platí specifická pravidla pro umisťování fixních jisticích prostředků. Viz kapitola 1.5 Pískovcové lezení.

Není neobvyklé, že lezci dnes vyrážejí do všech možných koutů světa, aby si mohli připsat dosažení prvovýstupu. Pak jsou odkázáni právě na tradiční lezení. Existují například výstupy ve skalních oblastech centrální i jižní Afriky, v Jordánsku, Pákistánu, Grónsku, na Antarktidě a mnoha dalších místech světa.

Jednou z nejvýznamnějších oblastí, kde se stále leze spíše tradičním stylem, nežli sportovním je lezení v Yosemitském národním parku v Kalifornii. Zde, podobně jako v jiných

22 oblastech světa, hovoříme o tzv. bigwallovém lezení. Cesty jsou lezené mnohdy několik dnů a je tudíž nutné, aby lezci bivakovali uprostřed stěny, někdy i na desítky dnů.

Srovnáme-li sportovní a tradiční horolezectví, je zajímavé vyzvednout několik faktů. Sportovních výstupů v nedávné minulosti radikálně přibylo oproti těm tradičním. Důvody mohou být mnohé, jedním z nich je na prvním místě bezpečnost. Ve sportovních, dobře zajištěných oblastech, kde nehrozí pád kamenů a cesty jsou hojně a kvalitně odjištěny k tolika vážným úrazům nedochází. S jištěním souvisí i fakt, že mnohé cesty, kde se jistí tradičně nenabízejí dobrá místa pro zakládání jištění a hrozí zde dlouhé odlezy (vzdálenost mezi lezcem a jeho posledním propnutým jištěním) a potencionálně nebezpečné pády. Charakter pádu je tedy ovlivněn faktory jako profil cesty, délka odlezu, kvalita založení postupového jištění, druh úvazku, pozornost a zkušenost jističe apod. Zdá se, že sportovní lezení je jaksi populárnější, i snad kvůli pohodlí, menším nárokům na teoretické znalosti a praktické zkušenosti se zakládáním vlastních mobilních jistících prostředků a s budováním jistících stanovišť, tzv. štandů. Dalším důvodem může být i to, že tradiční lezení vyžaduje širší rozsah dovedností lezce. Tradiční cesty se svým charakterem navzájem mnohdy výrazně odlišují (zdali se leze stěnkou po drobných chytech a stupech, koutem tzv. na rozpor, spárou atd.), kdežto těžší sportovní cesty jsou svým způsobem podobné (většinou se dnes jedná o lezení v převisech po drobných chytech a stupech). (41)

1.2.4.2 Dočasně osazené jistící a kotvící prostředky Nejjednodušším a k přírodě nejšetrnějším prostředkem jsou smyčky, kterými můžeme ovazovat, případně obhodit přírodní útvary jako jsou výrazné skalní hroty, hodiny, kmeny nebo kořeny stromů atd. Alternativou ovazování je vkládání uzlů různých velikostí do spár – tento způsob jištění se zejména používá při pískovcovém lezení u nás v České republice nebo v německém Sasku, kde je přísně zakázáno používat kovové jistící prostředky, jako jsou vklíněnce nebo friendy, kvůli šetrnosti ke skále.

Dalším poměrně jednoduchým jistícím prostředkem, pro vytváření postupového jištění nebo pro budování jistících stanovišť, jsou tzv. vklíněnce. Než byly vynalezeny vklíněnce, používaly se pouze skoby a smyčky, ovázané zaklíněné kameny ve spárách, či se do spár zatloukaly dřevěné klíny. Ty se daly na rozdíl od kamenů zatlouci do více různých spár, případně se daly použít v kombinaci se skobou, byla-li spára na skobu příliš široká. Pravděpodobně jako první vklíněnce byly používány velké matice, které britští horolezci vkládali do spár, provázali smyčkou a vznikl první prototyp „vklíněnce“. Prokazatelně první vklíněnec vyrobil anglický profesor mechaniky John Brailsford v roce 1961. Experimentoval s

23 různými materiály, ale pro své vlastnosti a nízkou hmotnost se nakonec nejvíce osvědčil dural. Později se začaly vyrábět vklíněnce mnoha velikostí, což umožňovalo použití do spár různých rozměrů. Pasivní vklíněnce jsou tvořeny jedním kusem kovu, který je propnut lankem, dříve většinou smyčkou, dnes většinou nahrazenou tenkým ocelovým lankem. Je možné je vložit pouze do zužující se spáry (ať již vertikální nebo horizontální) a v případě zatížení v jiném směru, než pro jaký byly založeny, může dojít k uvolnění, tzv. „vyzvonění“ vklíněnce ze spáry. Dalším druhem vklíněnců, jsou aktivní. Mezi aktivní jsou počítány abalaky, výstředníkové mechanismy lidově známější pod označením friendy, protiklíny a někdy se mezi aktivní vklíněnce počítají i „hexy“ – torzní a výstředníkové vklíněnce typu hexentrik.

Dalším mobilním jistícím prostředkem byly a stále v rámci některých skalních oblasti jsou, skoby, které se zatloukají do spár. Počátek používání skob se datuje někdy na přelom 19. a 20. století a jejich první používání je připisováno Hansi Fiechtelovi. Začátek jejich používání v kombinaci s karabinami a konopným lanem pak dal vzniknout většině dnes běžně užívaných technik a metod při horolezectví. Jelikož v minulosti byly skoby poměrně drahé, tak prvolezec zatloukl skoby do spár, aby jistil svůj postup a druholezec pak tyto skoby ze skály vytloukl ven. Tento proces však v případě mnoha opakovaných výstupů dané cesty nenávratně poškozoval skálu. Proto se jednak později přešlo k tomu, že když už někdo někam tu skobu zatloukl tak ji tam nechal a druhak se přešlo na vklíněnce a další jistící prostředky.

Všechny tyto aktivní i pasivní vklíněnce a skoby se vkládají (zatloukají) do spár, dírek a puklin ve skále, v závislosti na velikosti spáry nebo pukliny, zvolení správného vklíněnce a povedeného umístění jsou schopny často zachytit, nebo alespoň zmírnit pád. Nevýhodou však je, že není-li na skále vhodná spára nebo puklina, není možno postup jistit. Proto se tato místa dnes běžně osazují trvalými jistícími prostředky. (2, s. 145-153)

1.2.4.3 Historie Nyní bych rád uvedl několik výstupů, které si zaslouží velký obdiv.

 V září roku 1993 Lynn Hill jako první žena (a zároveň jako první člověk) světa zdolala cestu „The Nose“ na El Capitan v Yosemitech. Tento výstup o 31 délkách a obtížnosti až 5.13c jí zabral 4 dny. (42) O rok později, tj. v roce 1994 se vrátila a tu samou cestu přelezla volně během 23 hodin, což byl úžasný výkon, nejen na tu dobu, ale i dnes. Cestu poprvé přelezl (zčásti technicky) a vytyčil Waren Harding se svými kolegy Waynem Merrym and Georgem Whitmorem v roce 1958 po téměř 2 letech práce. (41) (43)

 V roce 1996 se americkému lezci Ronu Kaukovi povedlo volně přelézt cestu „Magic line“ v Yosemitech stylem PP, jelikož část jištění byla osazena před samotným nástupem do cesty. Cesta nese hodnocení 5.14b/c, což byla v té době nejtěžší vylezená tradiční cesta na světě. Stylem RP přelezl tuto cestu až Ronův syn Lonnie Kauk až v roce 2018. (44)  Alexander Huber se svým bratrem Thomasem se stali jedněmi z nejznámějších lezců světa v 90. letech minulého století. Jsou známi jak pro své prvovýstupy a rychlostní rekordy v Yosemitech, tak pro některé sólovýstupy a také pro své výkony v mixových terénech velehor, (viz kapitola 1.4 Horolezectví ve vysokých velehorách). Z mnoha jejich excelentních výkonů bych rád uvedl prvovýstup cesty „El Niňo“ hodnocená 5.13c (8a+) z roku 1998. (45) Další prvovýstup v témže roce byl cesty „Freerider“ v stěně Salathé (46) (pojmenována po americkém průkopníkovi lezení, Johnu Salathém), cesta má hodnocení 5.13a (7c+) a jde o 33 délek na úseku dlouhém přes 900 metrů. Dalším prvovýstupem bratrů Huberových byla například cesta „El Corazon“ z roku 2001. 35 délek ohodnocených až za 5.13b (8a). (47) Jako zajímavost bych uvedl, že bratři Huberovi vyvinuli styl tréninku na lištách a malých dírkách na mírně převislé stěnce. Na rozdíl od obvyklých tréninkových metod, však nešlo pouze o práci horních končetin na kampusu, ale používali i dolní končetiny, což, jak sám Alex Huber tvrdí je klíčové, protože lezení není jen visení, jde o koordinaci paží, trupu i dolních končetin. (48) (49)  Na podzim roku 2005 se Tommymu Caldwellovi a jeho spolulezkyni Beth Rodden podařilo zdolat volně cestu „The Nose“. Toto bylo první čisté opakování po Lynn Hill. Když se o to v roce 1998 pokoušel americký lezec Scott Burke, přelezl délku zvanou „Great roof“ ne stylem RP ale TR, protože stěna byla toho času mokrá. (50) Co však je zdaleka nejvíce průlomové, je to, že Tommy cestu „The Nose“ vylezl dva týdny na to, za pouhých 11 hodin. A poté k tomuto neskutečnému výkonu ještě přidal zlezení cesty „Freerider“, tak že na vrcholu El Capitan stál podruhé za 23hodin a 23minut od nástupu pod „The Nose“. (51)  V roce 2006 se kanadskému lezci jménem Sonnie Trotter povedlo provést prvovýstup cesty „Cobra Crack“ (5.14b/c, 8c/8c+) v Britské Kolumbii. (52) Na podzim roku 2007 se mu následně povedlo tradičně přelézt další cestu hodnocení 5.14a (8b+) v Kanadě. Ta nese jméno „The Path“ a je jednou z poměrně často opakovaných cest. Na svém kontě ji mají například lezci Tommy Caldwell, 25

Jacopo Larcher, lezkyně Barbara Zangerl, nebo také sportovní lezec a bouldrista Alex Megos, který ji zdolal, tradičně, v roce 2016 stylem OS Flash. (53) V létě roku 2008 se pak Kanaďanovi podařilo zdolat další cestu „Rhapsody“ hodnocení 5.14c (8c+) ve Skotsku. (54) Tuto cestu jako první přelezl Dave MacLeod v roce 2006 a po Sonnieho výstupu se dočkala zopakování od dalších lezců jako je James Pearson v roce 2014 nebo Jacopo Larcher v roce 2016. (55)  V létě roku 2008 se bratrům Huberovým jako prvním podařilo volně přelézt cestu „Eternal Flame“ na Nameless Tower v Pakistánském Karákorámu, ohodnocenou 7c+. Tu v roce 1989 poprvé prostoupil Wolfgang Güllich, Kurt Albert a další, ale některé délky byly zdolány technicky. (56)  V roce 2011 se britským lezcům Tomovi Randalovi a Petovi Whittakerovi podařilo volně přelézt spáru vedoucí stropem skály“ White rim“ v Canyonlands, Utahu. Nejprve cestu zdolali stylem PP a o dva týdny později i stylem RP, kdy si při ostrém pokusu zakládali postupové jištění. (57) Tato cesta, „Century Crack“ je dlouhá téměř 40 metrů a obtížnost je 5.14b (8c). Na podzim roku 2018 se třetím pokořitelem stal americký lezec z Utahu, Danny Parker. Při svém RP přelezu s sebou měl 14 friendů o celkové váze přes 6 kilogramů. Cesta byla poprvé technicky vylezena v roce 2001 Stevem “Crusher” Bartlettem. (58)  Na podzim roku 2014 se nizozemský lezec Jorg Verhoeven stal dalším pokořitelem cesty "The Nose" na El Capitan, tento podnik mu zabral tři dny a stal se tak prvním neamerickým lezcem, který tuto cestu zdolal. Jorg už v minulosti volně přelezl dvě cesty v masivu El Capitan a to cesty "Freerider" a "El Niňo" hodnocené za 5.13a (7c+) a 5.13c (8a+). (59)

 V lednu roku 2015 došlo k prvnímu volnému přelezu stěny Dawn wall na El Capitan v Yosemitském národním parku. Bylo to označováno za přelez století. Americkým lezcům Tommy Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi se podařilo po devatenácti dnech dosáhnout vrcholu. Dawn wall je stěna vysoká 3 000 stop, tedy přibližně 900 metrů. Dawn wall je nejhladší část El Capitana a pro Tommyho a Kevina bylo složité najít zlezitelnou cestu, natož pak ji dokonce i volně přelézt. (60)  Na podzim roku 2016 jejich cestu zopakoval český lezec Adam Ondra, který nácvikem náročných částí strávil několik týdnů, ale samotný přelez od paty na vrchol Dawn wall mu zabral pouze 8 dní. Jak sám Adam přiznává, jeho přelez byl o kus snadnější, než přelez Tommyho a Kevina, protože najít na téměř holé skále 26

chyty, a stupy, které člověka posunou dál je extrémně těžké a samotný fakt, že „tudy to už někdy přelezl“ Adamovi jeho postup usnadňoval. Cesta, již zlezl, sestává z 32 délek a výška stěny Dawn Wall v tomto místě je něco málo přes 900 metrů. (61) (62) (63)  V březnu letošního roku se tyrolskému lezci Jacopo Larcherovi povedlo volně přelézt jeho dlouhodobý projekt, cestu ve skalní oblasti Cadarese v Itálii. Cesta dosud nemá ani název nebo hodnocení, ale slovy Tyrolana jde o snad nejtěžší cestu, kterou kdy zdolal. (64) Což, vezmeme-li v úvahu, že na svém kontě má dosud nejvíce tradičních cest s minimálním hodnocením 5.14 (8b+), nepůjde o nic snadného. K jeho dalším hodnotným úspěchům, tradičním cestám patří zlezení cesty „Lapoterapia“ (5.14b, 8c) v Itálii 2015, nebo první opakování (prvolezci Tommy Caldwell a Justen Sjong) cesty „Magic Mushroom“ (5.14a, 8b+) společnými silami s rakouskou lezkyní Barbarou Zangerl v roce 2017. Za zmínku stojí i to, že v roce 2017 přelezl sportovní cestu „La Rambla“ 5.15a (9a+) ve Španělsku. (65)

1.2.5 Pískovcové horolezectví

1.2.5.1 Charakteristika Pískovcové horolezectví je specifickým druhem skalního horolezectví v (německém) Sasku a Čechách. Místní pískovcové skály jsou většinou tvořeny měkkým a křehkým pískovcem, což má výrazný vliv na podobu zde provozovaného horolezectví. (2, s. 168)

Lezení na pískovcích je specifické z několika důvodů. Za prvé je velice morálové, občas má blíže k volnému sólo lezení, než ke sportovnímu lezení a to přesto, že člověk leze v sedáku a je jištěn lanem. Za druhé, pískovcové lezení vyžaduje specifické techniky pohybu. Leze se mnohdy spárami tzv. „na sokolíka“ (ruce táhnou za spáru v koutě a nohy tlačí do protilehlé, mnohdy zcela hladké stěny) nebo „na žábu“ (ruce se vkládají do spáry a různými způsoby se „zamykají“ aby zcela vyplnily spáru a ruka nevyklouzla ven), kouty a komíny tzv. „na rozpor“ a také položenými profily (ustupující, strmé, ne však kolmé stěny, také tzv. rajbasy) „na tření“ z důvodu malého množství stupů a chytů, apod. Struktura pískovcové horniny umožňuje tento typ lezení.

Pro lezení v pískovcových skalách platí velice přísné zásady, které mají za cíl uchovat skály v co nejpřírodnějším stavu i pro další generace. Mezi hlavní zásady patří zákaz lezení, jeli skála mokrá, protože materiál je velmi náchylný k poškození. Ve většině cest je zakázáno používání magnesia, aby na skále nezůstávaly stopy, za prvé kvůli estetické stránce a zadruhé, aby další lezci neměli předem označená klíčová místa v cestě. Dále se zde nesmí používat tvrdé (kovové) mobilní jistící prostředky. Na rozdíl od vápencových a žulových skalních oblastí se dnes při lezení na pískovcových skalách nepoužívají borháky a nýty, nýbrž tzv. pískovcové kruhy.

Pískovcové kruhy existují a vyvíjejí se od druhé poloviny 19. století. Zprvu byly výrazně větších rozměrů než dnes. Byly větší, protože prvolezec jimi při svém postupu protáhl paži, aby si uvolnil ruce na převazování lana. Postupně to však s vývojem karabin ztratilo smysl a kruhy mohly být vyráběny menší. Kruhy se v dávné minulosti používaly i pro nepískovcové skály, a temované kruhy se používaly i při speleoalpinismu (viz kapitola 1.5.3 Speleoalpinismus). Kruhy dělíme na dva druhy, slaňovací a stěnové. Stěnové (ukotvují se 25 – 40 cm hluboko) musejí vykazovat vyšší nosnost, protože musí být schopny absorbovat energii pádu prvolezce. Zejména vezmeme-li v úvahu, že se kruhy používaly v době, kdy se lezlo na nedynamických konopných lanech. Oproti tomu kruhy slaňovací musí být schopny absorbovat pouze energii při „odsednutí“ druholezce a slouží ke slanění lezců z věže. Při obou těchto aktivitách dochází

28 ke vzniku mnohonásobně nižší síly, než k jaké může dojít při pádu prvolezce. Slaňovací kruhy se ukotvují 20 – 30 cm hluboko do skály.

Nejprve se kruhy osazovaly pouze z volných pozic, kdy lezec dokázal stát bez přidržování se rukama. Se zvyšující se úrovní dosahovaných výstupů to pozvolna přestalo být možné, a proto bylo povoleno osazování kruhů z visu ve smyčce. Později se přešlo k možnostem osazovat kruhy z tzv. „skyhooku“ (speciálně tvarovaný kovový háček, který se umisťuje za větší či menší výstupky terénu). (2, s. 155-158)

Při pískovcovém lezení se používá specifická, Saská stupnice obtížnosti. Její porovnání s ostatními je však jen velice přibližné, z výše uvedených důvodů. Podobně jako stupnice UIAA, i saská stupnice používá římské číslice. Podobně jako francouzská stupnice, používá saská od 7. stupně ještě mezistupně a, b, c. Saská stupnice však vznikla před oběma zmíněnými stupnicemi. Původně se u nás v ČR používala česká pískovcová stupnice, byla uzavřená a měla 7 stupňů. Problém nastal, když po druhé světové válce vznikaly prvovýstupy. Některé z prvovýstupů byly ohodnocené nejvyšším stupněm, ale ve skutečnosti byly v porovnání k předválečným cestám výrazně těžší. Proto se postupně přešlo na otevřenou saskou klasifikaci. (2, s. 174)

Mezi významné pískovcové oblasti u nás v České republice řadíme Adršpašsko- Teplické skály, skalní město Ostaš, Broumovsko, Hruboskalsko, pískovcové oblasti v Labském Údolí („Labák“), Prachovské skály, skály v Českém Ráji a další.

Pískaři, lezci, kteří lezou na písku, tvoří komunitu. Ač to někteří z nich sami vyvracejí, tak třebaže mám s lezením na písku jen malé zkušenosti, vnímám je jako specifickou, lehce odlišnou sortu lidí. Jsou charakterističtí svým vřelým vztahem k přírodě, pozitivním přístupem k životu a svobodě, úctě k tradici a zásadám pískovcového lezení a také vnímání nebezpečí při lezení. Je to složité popsat, nejsnadnější pro pochopení, je zažít to. Mezi lezci se často používají slova a slovní spojení, která pro nezasvěceného pozorovatele mohou znít nesmyslně (bandasky, bočák, spoďák, matroš, maglajz, šicí stroj, no-hand, rybaření apod.), ale mezi pískaři se vyvinul úplný žargon. Slova jako „rakovina“ (erární smyčka ve stěně, která nevzbuzuje přílišnou důvěru), „populárka“ (oblíbená, často lezená cesta) nebo „rosit“ (zapotit se) snad nikde jinde v kontextu s lezením neuslyšíte. A také jsou pískaři pověstní svým eufemismem, takže pokud někdy uslyšíte pískaře, že „Cesta byla trochu nepříjemná.“, chce tím spíše vyjádřit, že se v cestě málem pokálel strachy a jen malý kousíček ho dělil od toho, aby spadl z velké výšky a polámal si nohy. Zajímavý náhled na lezení v Adršpachu nabízejí britští lezci „Wide boyz“, kteří se v roce 2016 zúčastnili filmového festivalu v Teplicích nad Metují a při této příležitosti vylezli

29 mimo jiné cesty „Papouščí spára“ VIIc na věž Papoušek, „Tenký psaní“ VIIIb na věž Pošťák, „Bílá růže“ IXa na Koberce a „Rajská spára“ za Xa na Biskupskou stolici. Pokoušeli se i o cestu „Tsunami“ Xb a „Bumerang“ Xc na věž Bariéra, ale nepodařilo se jim dolézt na vrchol.

Filmový festival v Teplicích nad Metují se pravidelně koná od roku 1981, o jeho vznik se zasloužil český fotograf a horolezec Miroslav Šmíd. V rámci festivalu se promítají horolezecké filmy z celého světa a své nezastupitelné místo zde mají přednášky významných českých i světových horolezců. (66)

1.2.5.2 Historie Na počátku minulého století byly posouvány hranice výkonnostního horolezectví právě při pískovcovém lezení.

 První vylezenou cestou hodnocení 6a je „Perrykante“ (VIIb místní klasifikace) vedoucí na věž Spannagelturm, v německém Sasku z roku 1906 a vylezl ji Oliver Perry-Smith s dalšími horolezci. Horolezci několikrát stavěli, tedy lezli jeden po druhém, aby překlenuli holou, nebo s velkými obtížemi lezitelnou část skály a mohli pokračovat výš.

 Dalším výstupem z téhož roku 1906 Olivera Perryho-Smitha byla „Stará cesta“ hodnocení 6a (VIIb místní klasifikace) na Teufelsturm. Na čtyřicetimetrové cestě není ani jeden kruh. Lezení je tudíž velice psychicky (morálově) náročné.

 Ve stejném roce Rudolf Fehrmann vydal prvního knižního lezeckého průvodce v kontinentální Evropě, kde kritizoval některé cesty, které byly vylezeny pomocí žebříků nebo vysekaných stupů a označil je za nesportovní a tím položil základy saské lezecké etiky.

 V roce 1918 byla vylezena cesta „Westkante“, hodnocená 6a+ (VIIIa místní klas.) na skalní masiv Wilder Kopf, v německém Sasku. Prvovýstupcem byl Čech Emanuel Strubich. Dnes jsou v cestě dodané dva kruhy, přesto je stále velkou výzvou.

 První 7 (UIAA) na světě byla vylezena v roce 1922, také v Sasku. Jde o cestu „Rostkante“ 6b (VIIIb místní klas.) Prvovýstupcem byl Hans Rost.

 Jednou z ikon Saského lezení byl místí rodák Bernd Arnold. Kvůli politickému režimu v tehdejším NDR nemohl cestovat na západ, a tak lezl v Sasku. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století podnikl v Sasku řadu

prvovýstupů. Za jeho éry platily již v Sasku přísná pravidla pro lezení a vznik prvovýstupů. Jedním z nich bylo například, že prvovýstupy mohly být podniknuty pouze zespodu, nikoli metodou slanění shora a následným zlezením, jak tomu je a bylo u celé řady sportovních cest. Díky tomu že došlo k ústupkům, za jakých podmínek bylo možno osazovat kruhy, dokázal Bernd Arnold v Sasku zdolávat své první IX a X (velmi přibližně 6c+ až 7c+ francouzské stupnice). Jednou z prvních byla například cesta „Nordwand“, hodnocená IXb, na Schwager z roku 1970, cesta „Lange Westwand“ hodnocení IXc z roku 1972 na Rauchenstein, cesta „6. Versuch“ Xb na Schwedenturm z roku 1983, nebo cesta „Barometer für Stimmungen“ Xc na Heringstein, z roku 1986. Prvovýstupy má také v Česku, například „Big Wall“ VIIIc (6b+) na masiv Prezident v Labském údolí z roku 1980. (14)

Nyní uvedu několik jmen horolezců, jsou jedni z dlouhé řady lidí, kteří v minulých desetiletích rozvíjeli pískovcové lezení. Tento výčet není ani zdaleka konečný a všem lezcům a lezkyním, co se kdy na pískovcích pohybovali, patří můj obdiv. Tito lezci podnikali prvovýstupy na nezlezené skalní věže, stěny, kouty apod. a posouvali hranice vylezených obtížností. V tom ovšem nastává zádrhel – co má větší hodnotu? Oklouzaná cesta obtížnosti VIII bez jediného kruhu, kde hrozí desítky metrů dlouhý pád anebo „sportovně“ zajištěná cesta obtížnosti X z Labáku?

Pískařská komunita se rozděluje na dva tábory, jedni obhajují staré pravidla jako je lezení bez maglajzu (lezec označí klíčová místa a pro následující lezce to již není takové dobrodružství), zachování dobrodružného přístupu k lezení (které nese riziko nebezpečných pádů a dokonce i smrti), a odsuzují přejišťování starších cest a druzí jsou opačného názoru, snaží se vyvádět a osazovat nové cesty bezpečně, aby je lezlo více lidí. Jedním z hojně diskutovaných témat je používání „UFOnů“.

Tento jistící prostředek byl vyvinut právě pro lezení na měkkém pískovci, fungující na podobném principu jako friend. Jde o klín na vrcholu se smyčkou a „kapsu“, sešité z odolných tkanin, které je možno v roztáhnuté formě umístit do spáry a poté se klín zasune do kapsy, čímž těsně vyplní spáru a drží v ní. Velkou výhodou tohoto prostředku je, že jej lze umisťovat i do rovnoběžných spár, zatímco uzlíky na lanovicích a smyčkách bylo možné umisťovat pouze do zužujících se spár nebo hnízd ve skále. Jejich autorem je lezec Marek Žák, který pro sebe první prototypy ušil už okolo roku 2000. Marek Žák postupně ve spolupráci s Tomášem Sedláčkem dolaďoval detaily a oficiální prodej byl však zahájen až v roce 2012. (67)

V českých pískovcových oblastech byl jedním z prvovýstupců slovenský horolezec Igor Koller. Ten se zasloužil o vytyčení a prvovýstupy cest na pískovcích v Adršpachu a Teplicích nad Metují, nejznámější jsou „Kalamárka“, „Možno zajtra“ a „Notre Dame“ na Chrámových stěnách nebo cesty „Generační skok na Elišku“ a „Srdcová záležitost“ na Atol. Je také autorem řady prvovýstupů ve Vysokých Tatrách, například Oči plné machu na Malou žlutou stěnu, Bonbónová cesta v západní stěně Lomnického štítu a další. V současné době jako předseda horolezeckého svazu JAMES, společně s Peterem Dragúňem – předsedou KST, Michalem Káčerikem – prezidentem SVTS a Igorem Žiakem – předsedou SSA bojuje proti zpřísňujícím se podmínkám pro lezení a pohyb v Tatranském národním parku v kampani „Aj my sme Tatry“. (68)

Jednou z významných osobností českého pískovcového lezení je Jindřich „Hudy“ Hudeček. Má za sebou pestrou minulost, zúčastnil se několika expedic do středních i vysokých velehor, zlezl již zmiňovanou cestu „The Nose“ na El Captain, nebo slavnou spáru „Separate Reality“ Rona Kauka. Několik let byl členem české horolezecké reprezentace, je zakladatelem společnosti HUDYsport a je i jedním z nejlepších lezců na našich pískovcových skalách. Za zmínku stojí přelezy cest „Světelný rok“ IXc, „Bílá oblaka“ Xb a „Poslední relikvie“ Xb z Labského Údolí z 80. a 90. let minulého století. Z moderních cest přelezl i cestu „Nejslabší máte padáka“ v obtížnosti XIa na masiv Diktátor, rovněž v Labském údolí. (69)

Další z obdivuhodných osobností pískařského lezení je Jony aka Petr John. Tento tichý a skromný rodák z Police nad Metují má za sebou mnoho obtížných cest lezených na písku, za zmínku stojí „Údolní cesta“ hodnocená za VIII! (vykřičník není náhodně, v průvodcích se tak označují výstupy, které jsou nebezpečné a vyžadují skvěle zvládnuté techniky pískařského lezení a vysoký morál, v této cestě jde o dlouhý odlez nad posledním kruhem, případný pád z vrchní části cesty by znamenal pád až na zem) na věž Jeana Franka v Adršpachu z roku 1971. O prvovýstup se zasloužili Berthold Rosenberg, Ladislav Šolc a K. Vozáb. Tuto spáru vylezl Jony i volně sólo. Jak ale on sám říká, nepovažuje to za „takový táhlo“ (výrazný počin). Tvrdí, že … k tomu si prostě musíš dojít a ne po tom jít násilím. Podobných ať již sólových nebo jištěných výstupů má na svém kontě Jony stovky. Krom toho leze i tradičně v letních a zimních horách i velehorách a má za sebou i lezení na bigwallech v Yosemitech. Je zastáncem tradičního, „dobrodružného“ lezení na pískovcových skalách a odpůrcem dnešního trendu přejišťování starých cest jen kvůli tomu, že jsou morálové a proto se nelezou. (70)

Petr „Špek“ Slanina je dalším poměrně významným pískařem. Jeho prvovýstupy sice nepatří k nejtěžším (okolo stupně VIII), je nutno k nim připsat i notnou dávku dobrodružství,

32 jelikož cesty vyvedené Špekem jsou mnohdy poměrně morálové a rozhodně nejsou přejištěné (ani na pískovcové poměry – na desítkách metrů lezení jen několik kruhů). Jednou z jeho cest z roku 2016 je cesta „Pokéron“ VIIIb/c, věž Strašidlo v oblasti Klokočí. Tu, podobně jako jiné své cesty sólo vyvedl a osadil pomocí jištění zespodu. (71)

Tomáš „Tomajda“ Sobotka je jeden z dalších výborných lezců, dnes již lehce stárnoucí generace. Má na svém kontě hromady výstupů vysokých hodnocení v pískovcových oblastech Labské údolí, Adršpach, v německém Sasku a dalších. Paradoxní je, že když jako puberťák s lezením začínal, tak rovnou v cestách s obtížnostmi IX a X, protože ty byly na rozdíl od těch „lehčích“ odjištěné. V některých sice museli sáhnout k technickému lezení nebo stavění, ale postupně se Tomajda vypracoval v jednoho z nejlepších lezců s mnoha RP přelezy. Je jedním z oněch „benevolentnějších“ lezců, má za to, že lezení je svobodný sport a ať si každý člověk obhájí před vlastním svědomím, co je správné a co ne. (72)

1.2.6 Technické horolezectví

1.2.6.1 Charakteristika Technické lezení (anglicky „aid climbing“), se od volného lezení liší v tom, že lezci nepoužívají jistící a kotvící prostředky pouze pro jištění svého postupu, ale že jim jistící prostředky samotný postup usnadňují. V minulosti bylo poměrně obvyklé, že se cestu, kterou člověk nedokázal přelézt volným stylem, pokusil zlézt jiným způsobem. Zejména po vynálezu expanzivních nýtů je možné s dostatkem sil, času, nýtů a motivace zlézt jakoukoli stěnu. Příkladem toho je, když lezci Warren Harding a Dean Caldwell úspěšně „dobyli“ Dawn Wall na El Capitana v Yosemitech v roce 1970. V cestě strávili téměř měsíc a dokonce poslali pryč záchranáře, kteří k nim byli vysláni. (43)

Pro technické lezení se užívá několik stupnic hodnocení obtížnosti. V klasifikační stupnici technického lezení UIAA se používá 5 stupňů A0 – A4, přičemž stupeň A0 značí nezbytnost využít skobu nebo jiný jistící prostředek jako stup nebo chyt. Stupně A1 a A2 nám značí, že skoby nebo jiné jistící prostředky se zakládají relativně snadno a docela dobře drží. Úseky obtížnosti A3 a A4 jsou již poměrně dlouhé, náročné, skoby a jiné jistící prostředky se špatně zakládají a nedrží příliš kvalitně, případně je nutné používat speciální skoby nebo háčky.

Další stupnicí, která zahrnuje i škálu pro technické lezení je americká. Po evropském vzoru se jednotlivé stupně označují nejprve písmenem „A“ a poté číslem 1 – 5. Rozdíl však oproti evropské stupnici UIAA tkví v tom, že stupně označují nebezpečí případného pádu. Zatímco na prvním stupni se jedná o velmi malé riziko pádu, s malým rizikem vážného poškození zdraví. Pátý stupeň označuje pád dlouhý přes 60 metrů, jehož důsledkem bude s největší pravděpodobností smrt lezce. (2, s. 176-177)

1.2.6.2 Historie Za zmínku určitě stojí „souboj“ amerických lezců Warrena Hardinga a Royal Robbinse během Zlaté éry lezení v Yosemitském národním parku mezi lety 1955 – 1970. Oba dva pro své výstupy používali z větší části technického a zčásti volného lezení. Royal Robbins v roce 1957 jako první zdolal severozápadní stěnu Half Dome. Warren Harding se pak v letech 1957 – 1958 propracoval na své cestě „The Nose“ na El Capitan. Na své cestě pracoval desítky dnů, kdy pokaždé slanil z posledního dosaženého místa a následně se po fixních lanech vyšplhal zpět. Royal Robbins tento způsob neuznával a rozhodl se cestu zopakovat, přičemž cestu prostoupil během jednoho týdne. (43)

V následujících desetiletích se na mnoha místech světa, zejména pak při různých expedicích užívalo technického lezení pro překonání příliš obtížných pasáží cest, které bránily lezcům v dobývání dalších vrcholů. To souvisí i s vývojem mobilních jistících prostředků.

Například jednou z ikon lezení 80. a 90. let minulého století je bezpochyby Němec Wolfgang Güllich. Je známý mimo své sólo a sportovní přelezy i pro expedice do Pákistánského Karákorámu v roce 1988 a 1989, kde se stal jedním z prvovýstupců cesty „Eternal Flame“, nebo do Patagonie v roce 1991, kde se podílel na prvovýstupu cesty „Riders of the storm“. Obě cesty byly zčásti lezeny technicky. Přičemž cesta Eternal Flame byla později vylezena čistě bratry Huberovými, ale cesta „Riders of the storm“ nebyla zcela volně přelezena dodnes, ačkoli se o to již několik týmů snažilo. Problémové je v Patagonii mimo jiné i nestabilní počasí. (73)

Zajímavou volno-technickou „soutěží“ se v posledních desetiletích stala snaha o zdolání určité cesty v co nejkratším čase. Nejde o to cestu přelézt volně – čistě, ale v co nejkratším čase, případně dokonce o zlezení více různých cest během jediného dne, kdy jde o tzv. Link-up. Například šlo o zdolání asi nejznámější cesty „The Nose“ v Yosemitech.

 1957-58 - 47 dní Warren Harding, Wayne Merry a George Whitmore  1960 7 dní Royal Robbins, Joe Fitschen, Chuck Pratt and Tom Frost to zvládli za týden  1975 Jim Bridwell, John Long, Billy Westbay za 17 hodin a 45 minut  1986 - 10:05 John Bachar & Peter Croft  1990 - 8:11 Hans Florine & Steve Schneider  1990 - 6:40 Peter Croft &Dave Schultz  1991 - 6:01 Hans Florine & Andres Puhvel  1991 - 4:48 Peter Croft & Dave Schultz  1992 - 4:22 Hans Florine & Peter Croft  2001 - 3:24:20 Dean Potter and Timmy O’Neill  2002 - 2:48:55 Hans Florine and Yuji Hirayama  10/2007 - 2:45:45 Thomas and Alexander Huber  07/2008 - 2:43:33 Hans Florine & Yuji Hirayama  10/2008 - 2:37:05 Hans Florine & Yuji Hirayama  11/2010 - 2:36:45 Dean Potter and Sean Leary  06/2012 - 2:23:46 Hans Florine and Alex Honnold

 2017 - 2:19:44 Jim Reynolds a Brad Gobright  05/2018 - 2:10:15 Tommy Caldwell & Alex Honnold (74)  06/2018 – 1:58:07 Tommy Caldwell & Alex Honnold (75) (76)

O pokoření co nejlepšího času se pokoušely i ženské dvojice:

 2004 - 12:15 Heidi Wirtz and Vera Schulte-Pelkum  09/2011 - 10:40 Libby Sauter and Chantel Astorga  06/2012 - 10:19 Jes Meiris & Quinn Brett  09/2012 - 7:26 Mayan Smith-Gobat & Chantel Astorga  09/2013 - 5:39 Mayan Smith-Gobat & Libby Sauter  10/2014 - 5:02 Mayan Smith-Gobat & Libby Sauter

Tyto lezecké rekordy jsou poměrně nebezpečné, jelikož lezci často lezou na tzv. „souběh“ (styl lezení, kdy dva horolezci lezou současně a jsou navázáni na lano, případný pád by byl zachycen do postupových jištění, jimiž je propnuté lano mezi lezci), a třebaže bezpečnost lezení je stále důležitá a lezci se snaží, aby mezi sebou měli dostatek jistících prostředků, dochází k nehodám. Jako příklad bych uvedl nehodu, která se stala loni na stěně Salathé v sekci Freeblast, kde dva zkušení lezci Tim Klein a JasonWells lezli na souběh, ale vlivem neznámého faktoru došlo k jejich zřícení k úpatí stěny. (77)

Jedním z nejznámějších a nejnáročnějších „link-upů“ světa je Yosemitský triplet, nebo také „Yosemitská koruna“, který zahrnuje zlezení 3 nejvyšších stěn v Yosemitech a to El Capitan, Half Dome a horu Watkins. V roce 2001 se lezcům Timmy O’Neillovi a Deanu Potterovi podařilo tento podnik zvládnout za 23 hodin a 45 minut. V roce 2012 se dvojici Honnold, Caldwell povedlo Korunu přelézt volně. Tento výstup o 70 délkách dosahuje obtížnosti až 5.13a. Později v témže roce zvládl Alex Honnold přelézt Korunu sám (kombinací volného a technického lezení), přičemž mu celý podnik zabral 11 lezeckých hodin, i s přesuny šlo o asi 19 hodin celkově. (78)

Za zmínku stojí i výstup z roku 2008 katalánských lezců Davida Palmady a Ester Ollé. Cesta nese název „Look out! Danger“ a vede severozápadní stěnou Titánu, jedním z vrcholů „Fisher Towers“ v Utahu. Palmada navrhl cestě pro klíčovou délku hodnocení A6+. Ostatním délkám byla navržena hodnocení A3 – A5. Později však byla hodnocení snížena. 315 metrů dlouhá cesta jim dohromady zabrala 13 dní, přičemž expanzivní nýty nepoužili ani k budování postupového jištění, ani k budování štandů. (79)

Ammon McNeely se spolulezkyní Kait Barber prostoupili cestu „Wings of Steel“ v roce 2011, bylo to první opakování po téměř 30 letech od jejího prvního prostupu v roce 1982. Několik délek je hodnocených A5 (kde pád se rovná smrti).

V roce 2014 lezci Warren Hollinger a Grant Gardner vylezli cestu „Nightmare on California Street“ na El Capitan, hodnocenou v několika úsecích A5. Šlo o prvovýstup, přestože cesta vznikla už v 90. letech minulého století. (80)

1.3 Horolezectví ve středních velehorách

Lezení ve středních velehorách, tzv. alpinismus je disciplína, která zahrnuje jedno i vícedenní výstupy na hory s převýšením přesahujícím 1500 metrů. Absolutní výška vrcholů se pohybuje obvykle mezi 2500 a 5000 m. n. m. Za střední velehory považujeme například Alpy. V závislosti na ročním období jsou výstupy odlišně náročné především v závislosti na stálosti počasí a množství sněhu a ledu v cestách. To má zásadní vliv na charakter, objektivní nebezpečí a obtížnost cest. Jelikož letní výstupy jsou často pojaté v tradičně, o nichž pojednávala již kapitola „1.4 Tradiční horolezectví“, budu se v této kapitole věnovat spíše zimnímu horolezectví. (2, s. 169)

1.3.1 Zimní horolezectví – Mixové terény, drytooling a ledové horolezectví

Jde o specifické disciplíny, které se však v určitých ohledech prolínají. Jejich původ můžeme sledovat ve velehorském horolezectví. Dříve se lezci museli naučit zdolávat ledové stěny kvůli výpravám do velehor, kde sníh a led pochopitelně nikdy neroztají. Časem se však lezení ledů, drytooling i mixové lezení staly samostatnými disciplínami pro své specifika.

Podobně jako u skalního lezení se rozlišuje volné a technické lezení. Lezec leze volně, pokud pro svůj postup nahoru používá pouze cepínů (zbraní), maček a vlastních sil. Ve chvíli, kdy by používal jistící prostředky pro svůj postup, jednalo by se o lezení technické. S vývojem horolezeckých cepínů se vyvíjel i pohyb s nimi. Dříve se úseky skal mezi ledovými pasážemi lezly technicky, ale na počátku 90. let umožňovaly cepíny, aby se s nimi lezec i zavěsil za velice malé skalní výstupky, nebo bylo možné vklínit cepín do spáry, lezci tak začali tyto skalní pasáže lézt volně. (2, s. 168-170)

Všechny tyto disciplíny mají společné používaní cepínů (lidově „motyk“) a maček, které podobně jako další vybavení prošlo jistým vývojem. Cepíny na ledolezení i drytooling se používají prohnuté, aby se optimalizoval tlak hrotu na skálu i v převislých profilech. Také svým tvarem umožňují několik různých úchopů. Zatímco hroty na lezení v ledech jsou spíše užší a ostřejší, hroty používané na drytooling jsou spíše robustnější. V každém případě musí být zbraně dokonale nabroušeny.

U maček se postupně, zejména u drytoolu přešlo na přední monohrot, který umožňuje lépe stát na drobných skalních výstupcích. Pro závody v drytoolingu se dokonce vyvinuly speciální lezečky, které mají hroty přivrtané přímo na podešvi a poskytují tak lezci maximální možný cit při lezení.

U lezení a jištění je nezbytné používat ochranných pomůcek (přilby), protože led se tříští a zejména při pádu větších rampouchů jde o nebezpečný podnik. Dalším z rizik je například pád cepínu při drytoolingu, kde se nepoužívají gumičky, aby si lezec cepíny mohl přebírat v rukou.

Nyní bych rád uvedl několik informací k jednotlivým disciplínám, ale jelikož jsou tyto disciplíny, zejména jejich začátky úzce spjaty, nelze zcela jasně rozlišit, zdali byl ten či onen lezec více „ledoborcem“ anebo mixovým lezcem.

1.3.1.1 Lezení mixových terénů Lezení mixových terénů je charakteristické zejména pro lezení ve velehorských oblastech. Pro lezení v mixových terénech se používá specifická klasifikace. Jelikož jde o

39 disciplínu kombinující úseky drytoolingu a ledolezení. Jednotlivé stupně se značí písmenem „M“ a arabskou číslicí. Tato stupnice je otevřena směrem vzhůru a dnes dosahuje 14. stupně. (2, s. 181)

1.3.1.2 Drytooling Drytool je horolezecká disciplína, která se vyvíjí od 90. let minulého století. Zahrnuje zlézání skalních úseků mezi úseky ledů pomocí hrotů cepínů a maček. Na rozdíl od mixového lezení však tato disciplína může zahrnovat i výstupy na skalách mimo velehorské oblasti. Zejména na těch, jejichž struktura je v létě příliš nestabilní, ale v zimě, kdy zde nateče led, se stává lezitelnou.

Dnes má drytooling několik odnoží, podobně jako u skalního horolezectví i zde existuje směr tradiční a směr sportovní. Směr tradiční umožňuje při lezení užití pouze mobilních jistících prostředků (vklíněnce, friendy, šrouby do ledu atp.), zatímco sportovní výstupy jsou fixně osazené (borháky, nýty apod.). Tyto sportovní cesty jsou často vedené ve velmi převislých skalních terénech, například stropy jeskyní a jsou náročné zejména fyzicky, na rozdíl od těch tradičních, kde je často nutné mít vysoký morál. Další odnoží je závodění v drytoolingu. (81)

Jedním z průkopníků je horolezec světové úrovně, Jeff Lowe, který má na svém kontě stovky výstupů v horských oblastech celého světa. Zasloužil se mimo jiné o pořádání prvních závodů v ledolezení a drytoolingu. V roce 1994 se například se svou tehdejší ženou Teri Ebel organizovali první Ouray Ice Festival, pro propagaci Ourayského ledového parku v Coloradu, USA. Od té doby se stal tento festival jedním z největších každoročních setkání pro nadšence ledového lezení a drytoolingu. (82)

Závody v drytoolingu však nejsou jen ve světě, od roku 2011 se s pauzami koná Mezinárodní mistrovství Drytool cup i u nás. Hlavní disciplínou těchto závodů je lezení na obtížnost. Podobně jako je tomu u dnešního indoorového lezení na obtížnost, kombinují se styly TR, OS flash v kvalifikaci a ve finále se leze obvykle stylem OS.

1.3.1.3 Lezení ledů Tato disciplína je praktikována ve velehorách a v zimních měsících v nevelehorských oblastech. Zajímavé je, že tato disciplína byla jako samostatná uznána poprvé ve Skotsku, odtud pak pramení vznik skotské stupnice, která je jednou ze tří nejčastěji používaných. Krom skotské existují ještě „Mezinárodní klasifikační stupnice pro lezení v ledu“ a Water Ice (WI). Zatímco skotská je poměrně jednoduchá a označuje svými 6 stupni pouze o jaký sklon terénu a jakou vzdálenosti se jedná, Mezinárodní klasifikační stupnice pro lezení v ledu má dvě části a je daleko vhodnější pro charakterizování ledových stěn v horách. První část má 7 stupňů (I –VII) 40 a popisuje jak dlouhý je prostup, jaká je sestupová cesta a jaké nám v cestě hrozí objektivní nebezpečí. Druhá část má 9 stupňů (1-9) a ty udávají obtížnost samotného lezení, kvalitu a množství ledu a druh a kvalitu možného zajištění. Stupnice WI má původ v Kanadě, kde se v minulosti lezlo i na nateklých ledech v nevelehorském prostředí a je tudíž spíše zaměřená na obtížnost lezení v ledu, jeho sklon a kvalitu a také možnosti zajištění. Stupnice je otevřená nahoru a stupně se označují písmeny „WI“ a arabským číslem. Vyšší stupně bývají ještě pro jemnější odlišení děleny pomocí znamínek plus a mínus. Někdy se užívá ještě další stupnice (E1 - E6), která vyjadřuje objektivní nebezpečí a náročnost trasy. Je nutné si uvědomit, že led, na rozdíl od skály není kompaktní materiál a v průběhu různých oblev nebo silných mrazů může docházet k výrazným změnám v jeho struktuře a kvalitě. Proto také za různých podmínek mohou být některé ledy výrazně jednodušší nebo výrazně náročnější. (2, s. 178-180)

V ledolezení se pravidelně závodí, od roku 2000 se pravidelně koná Světový pohár v ledolezení. Je zajímavé, že se na nejvyšších příčkách pohybovali zejména ruští reprezentanti, zatímco počátkem milénia to byli spíše rakouští borci, kdo obsazoval vítězné příčky.

1.3.1.4 Významné výkony Jednou z ikon mixového a ledového lezení je Francouz Thiery Renault, který má za sebou mnoho výstupů a počátkem 90. let zdolal cestu „La Lyre“ (550m, VI WI7), která byla tehdy považována za nejtěžší cestu světa. Tato cesta se dočkala nemnohých opakování, což je mimo jiné v důsledku toho, že led nenateče vždy, nebo jeho kvalita nemusí být dobrá. (83)

V roce 2008 švýcarský horolezec Ueli Steck sólo zdolal severní stěnu Eigeru v Alpách. Ta byla „poslední alpskou překážkou“ až do roku 1938, kdy byla poprvé vylezena německo- rakouskou skupinou horolezců Anderl Heckmair, Ludwig Vörg, Heinrich Harrer a Fritz Kasparek. Ti severní stěnu zdolali za 3 dny. Šlo a stále jde o extrémně nebezpečný podnik vlivem těžkého, dlouhého lezení a špatného, často nestabilního počasí, které v severní stěně panuje, důkazem toho jsou desítky mrtvých horolezců. Ueli 1800 metrů vysokou stěnu volně zlezl za 2 hodiny a 47 minut. V roce 2015 pak svůj neuvěřitelný výkon ještě vylepšil na 2 hodiny 28 minut, ale při tomto výstupu některé části jako je například proslulý „Hinterstoisser Traverse“ překonal pomocí fixních lan. (84) Tímto pokořil rekord 2 hodiny 28 minut švýcarského lezce Dani Arnolda z roku 2011, který však svůj výstup zlezl částečně technicky. Ueli Steck má za sebou i několik bigwallových podniků kdy přelezl například cestu „Freerider“ na El Capitan, ale specializoval se spíše na rychlostní výstupy a od roku 2008 na lezení ve vysokých velehorách (viz kapitola 1.4 Horolezectví ve vysokých velehorách). Za zmínku stojí například to, že Ueli v roce 2004 zdolal se spolulezcem Stephanem Siegristem během

41 pětadvaceti hodin Eiger, Mönch a Jungfrau, nebo že v roce 2015 za 61 dnů vystoupil na všech 82 alpských čtyřtisícovek. (85)

Švýcar Dani Arnold, podobně jako Ueli Steck, zlézá horské vrcholy Alp, často sólo a v rekordních časech. V roce 2018 pokořil severní, 1200 metrů vysokou stěnu Grandess Jorasses v rekordním čase dvě hodiny a čtyři minuty. Kromě toho je držitelem rekordu v severní stěně Matterhornu, kterou zdolal za hodinu a čtyřicet šest minut. Dále má za sebou i další odvážné výstupy, například v roce 2014 zlezl 340 metrů vysoký vodopád ve stěně Breitwangflue, ve Švýcarsku, tento výstup by zkušeným alpinistům zabral celý den, Dani ho zlezl za 27 minut. (86)

Ve 140 metrů vysoké jeskyni schovávající se za vodopády Helmcken v Britské Kolumbii v Kanadě se odehrávalo několik milníků historie, kdy se posouvaly hranice možností.

 Jeskyni pro ledolezení a mixové lezení objevil Kanaďan Will Gadd v roce 2010. Ten společně s britským spolulezcem Timem Emmettem poprvé prostoupili cestu „Spray On“ (140 m, WI10, M9+). (87)

 V roce 2012 se do jeskyně vrátil Timm Emmett a se slovinským spolulezcem Klemenem Premrlem navrtali a udělali prvovýstup jednodélkové cesty „Wolverine“, kterou ohodnotili stupněm WI11. (80) (88)

 V roce 2014 lezec Will Gadd dokázal vyvést 200 metrů dlouhou cestu až na vrchol jeskyně. Tento čin mu trval 8 hodin. Zajímavé je, že cesty byly navrtány zčásti v létě a lezci, aby našli nýty ukryté pod rampouchy a vrstvou ledu používaly detektory kovů. (89)

 V roce 2018 se Will při lezení nespoléhal pouze na navrtané nýty, ale lezl pouze jištěn speciálními jistícími prostředky. Ty prošly složitým vývojem a jejich hlavní devízou bylo, že na rozdíl od běžných šroubů do ledu držely i v tak křehkém ledu, jaký se v jeskyni nachází. (90)

V roce 2012 německý lezec Robert Jasper jako první vylezl cestu „Iron Man“, ohodnocenou M14+ ve Švýcarsku. Nejprve ji, kvůli teplé zimě v Evropě přelezl bez ledu – tzn., že by měl výkon spadat spíše do disciplíny drytool, ale o několik týdnů později, až zde led natekl, ji zopakoval i v těchto podmínkách. Tato 40 metrů dlouhá cesta je považována za nejtěžší mixovou/drytoolovou cestu světa. Cestu v roce 2013 přelezla česká lezkyně Lucie Hrozová. (91)

Po 3 letech úsilí se v roce 2012 rakouskému lezci Davidu Lamovi povedlo udělat volně prvovýstup cesty „Compressor“ na Cerro Torre v Patagonii. Cestou na 3128 metrů vysokou horu s parťákem Petrem Ortnerem nepoužili ani jedinkrát fixních jistících prostředků. (80)

V únoru 2014 se americkým lezcům Tommymu Caldwellovi a Alexi Honnoldovi podařilo udělat traverz masivu Fitz Roy v Patagonii. Tento podnik pojmenovaný „A Line Across the Sky“ jim zabral 5 dní, během nichž zdolali 7 vrcholů a více než 4000 vertikálních metrů. Jde o jeden z nejobdivuhodnějších výstupů v alpském stylu v mixovém terénu vůbec. Za tento výkon obdrželi ocenění Zlatý cepín v roce 2015. (92)

V zimě roku 2015 lezec Will Gadd a Sarah Hueniken zlezli Niagarské vodopády. Vodopády nezamrznou každý rok a ani tehdy nebyl led nejkvalitnější. Ledová stěna byla místy tak tenká, že ji Will při zasekávání cepínů někdy prorazil skrz. Tento výstup byl ohodnocen za WI6+, přičemž samotný výstup nebyl až tak náročný, k hodnocení notně přispívalo vysoké objektivní nebezpečí. (93)

Začátkem roku 2016 udělala Lucie Hrozová prvovýstup cestou „Saphira“ v Coloradu, kterou navrtal Standa Stanley Vrba (Čech žijící v USA) a společně s Luckou se shodli a navrhli pro tuto cestu hodnocení M15-. Později téhož roku tuto 55m dlouhou cestu vylezl Ryan Vachon, který hodnocení potvrdil. Lucka se tak stala první ženou a zároveň i člověkem, který zdolal cestu této obtížnosti. Lucka je i drytoolovou závodnicí a v roce 2016 na soutěži v rámci festivalu v Ouray vyhrála ženskou kategorii a celkově skončila na 3. místě v lezení na obtížnost a 3. místo obsadila i v rychlostním závodě. První příčku mezi muži i celkově obsadil Ryan Vachon. (94)

V roce 2016 kalifornský lezec Vitaliy Musiyenko zdolal přes 300 metrů vysokou ledovou stěnu pojmenovanou „Widow's Tears“ v Yosemitech sólo. Zajímavé je, že ledová stěna nenateče každoročně, ale v lednu roku 2016 natekla výborně. (33)

1.3.2 Skialpinismus

„Skialpinismus je souhrnným pojmem zahrnujícím všechny horolezecké aktivity provozované v horách s lyžemi.“ (2, s. 170)

V dávné minulosti se pod výrazem skialpinismus skrývalo několik fyzických aktivit. Za prvé, pohyb na lyžích usnadnil a urychlil nástup horolezců pozvolným terénem pod strmé stěny hor a urychlil i jejich sestup zpět do údolí. Další možností byly lyžařské horské přechody. Anebo šlo o zlezení hory a její následné sjetí dolů na lyžích. Postupně však v minulých desetiletích došlo k vytvoření několika odnoží (forem) skialpinismu. Nyní bych několik z nich rád uvedl, je nutné si uvědomit, že mezi některými formami nejsou zcela ostré hranice a to, co zkušený lyžař a horolezec může považovat za lehkou, bezpečnou túru, se může pro nezkušeného nováčka zdát obtížné, nebezpečné.

Nejméně náročnou formou je skitouring. Jedná se o pohybovou aktivitu na skialpových lyžích s použitím pásů obvykle v neledovcovém, rovinatém nebo mírně kopcovitém terénu. Jelikož se jedná o pohyb po turistických stezkách, nebo po sjezdovkách, nejsou zde kladeny tak vysoké nároky na schopnost orientace v terénu, znalost prostředí, materiální vybavení jako u dalších forem. Pokud lyžaři vyrážejí na túru mimo sjezdovky, základní lavinový set (lavinový vyhledávač, sonda, lopata) by neměl chybět. Používá se jako prvek pasivní ochrany po zasypání lavinou pro lokalizování a vykopání zasypaného. Skitouring je vhodný i pro méně fyzicky zdatné jedince, bez předchozí zkušenosti se skialpinismem (v jakékoli formě), protože v závislosti na vybrané destinaci lze obtížnost túr poměrně snadno upravovat.

Další formou, která se vyvinula v minulých dekádách je tzv. fitness skitouring (FS). Smysl této fyzické aktivity spočívá v zlepšení nebo udržení fyzické kondice. Nejde o snahu dosáhnout vrcholu, zhlédnutí panoramat nebo prožitek z pohybu, nýbrž o trénink. Zprvu se jednalo o tréninkovou metodu výkonnostních sportovců a závodníků, ale dnes ji provozují i rekreační sportovci. Tato aktivita je mnohdy provozovaná v blízkosti lyžařských středisek, kdy lyžař v tempu vychází, případně vybíhá na kopec a následně sjíždí, obvykle po sjezdovce, dolů. Na rozdíl od skitouringu klade FS větší nároky na fyzickou kondici, na druhou stranu, jde-li o pohyb po sjezdovkách, není nezbytné sebou tahat lavinovou výbavu.

Klasický skialpinismus, zahrnuje pohyb po zimních trasách i mimo ně v často odlehlých horských oblastech. Skialpinismus zahrnuje širší škálu pohybových aktivit, nejde již jen o pohyb v „mírných“ sklonech nebo upravených sjezdovkách, ale i po ledovci, případně strmých stěnách hor. To vše směřuje k cíli zdolání jednoho či více vrcholů, sjetí z nich dolů, nebo třeba okružní trasy okolo části pohoří. Klade větší nároky na teoretické (metodické) znalosti o 44 meteorologii, orientaci v terénu apod., dále vyžaduje praktické dovednosti horolezců – lyžařů, například skialpinistické otočky ve strmém terénu, pohyb na mačkách, pohyb lanového družstva v ledovcové oblasti, záchrany z ledovcové trhliny, práce s lavinovým vyhledávačem apod. Také z hlediska materiálního vybavení je skialpinismus náročnější. Za prvé, se provozuje mnohdy v lavinovém terénu, tudíž je nezbytné s sebou na túru brát lavinovou výbavu, k tomu je vhodné si pro skialpové túry pořídit i „aktivní lavinovou ochranu“ – lavinový batoh (batoh má v sobě zabudovaný airbagový systém, který se na zádech lyžaře strženého lavinou nafoukne, udělá z něj v lavině větší těleso a lyžař s větší pravděpodobnosti nebude lavinou zasypán, nebo alespoň ne zcela, případně mu lavinový batoh může vytvořit vzduchovou kapsu, která mu umožní přežít pod sněhem déle). Je žádoucí s sebou mít i bivakovací vybavení, jelikož na rozdíl od lyžařských středisek, nemusí být v případě nouze pomoc vždy dostupná.

Horské přechody jsou další původní formou skialpinismu. Jedná se o přechody pohoří nebo jejích částí, po určitých trasách skrz horské sedla a údolí, kdy se každý den spí na jiné horské chatě. Trasy mohou být okružní, anebo vést přes hory z bodu A do B. Ve francouzštině se užívá pojmenování „haute route“ (vysoká cesta). Nejznámější vysoká cesta vede z Chamonix do Zermattu a lyžařům zabere obvykle okolo týdne. Další vysoké cesty se nacházejí i v jiných Alpských oblastech (Zillertalské Alpy), nebo ve Vysokých Tatrách. Přechody se vyznačují většími nároky na fyzickou kondici a na rozsáhlé znalosti o počasí a horském terénu. Vzhledem k izolovanosti od okolního světa je nezbytné znát a zvládat záchranné techniky v horách, bivakování apod.

Závodní skialpinismus je dnes takřka samostatnou disciplínou, jde o (mnohdy několikanásobné) zdolání horské trasy (výstup a sjezd) v co nejkratším čase. Závodí se obvykle v lyžařských střediscích, nebo v jejich blízkosti, důležitým faktorem je nízké objektivní nebezpečí na trase závodu (zejména pádu lavin). Pro závodní skialpinismus se vyvíjí specializované vybavení, je extrémně lehké na výstup, na úkor pevnosti při sjezdech. Oblečení závodníků se dnes používá upnuté, podobně jako je tomu například u běžeckého lyžování, pro dosažení co nejlepší aerodynamiky. Pro závodníky je také klíčové naučit se co nejrychleji sundávat a nasazovat stoupací pásy. V České republice se pod záštitou ČHS koná Český pohár ve skialpinismu pravidelně zahrnující závody v Špindlerově Mlýně, v Rokytnici nad Jizerou, na Dolní Moravě, a také některé na Slovensku, vzhledem k omezeným možnostem u nás (na území ČR se nenacházejí žádné velehory). Krom toho řada klubů pořádá i závody nezapočítané do Českého poháru (např. Praděd skialp race). Celosvětové závody pod záštitou International Ski Mountaineering Federation (ISMF) se konají skialpinistické závody po celém světě.

Freetouring je skialpinismus za freeridem (ježdění ve volném terénu mimo upravené sjezdovky), zde je cílem dosáhnout panenské krajiny, a užít si sjezd v nadýchaném prašanu. Na rozdíl od odlehčeného závodního vybavení je to freeridové naopak pevnější, lyže jsou širší, aby byly lépe ovladatelné i v neupraveném sněhu. Jelikož si freerideři vybírají zpravidla nebezpečnější, lavinóznější svahy než skialpinisté, je riziko lavin poměrně vysoké, proto je zcela nezbytné mít a skvěle ovládat práci s lavinovým vybavením. (95)

1.3.2.1 Významné výkony Jedním z nejvýznamnějších extrémních lyžařů všech dob je Švýcar Sylvain Saudan, označován někdy za „Skieur de l’Impossible“ („lyžař nemožného“) nebo za „Otce extrémního lyžování“. Na svém kontě má mnoho rizikových sjezdů, sjel z nejvyššího vrcholu Severní Ameriky Denali, nejvyššího vrcholu Afriky Kilimandžára a mnoha vrcholů v Nepálu a Karákorámu. Jeho největším úspěchem bylo sjetí osmitisícovky Gasherbrumu I na lyžích v roce 1982. Sjížděl z vrcholu až do basecampu v terénu o sklonu 50°. V Evropě v roce 1970 sjel z Eigeru a v masivu Mt. Blanc má za sebou několik prvosjezdů kuloárů: Whimper, Gervasutti, Spencer a dalších. Vyvinul techniku skákaných oblouků v extrémně prudkých svazích. (96)

Nejznámější „vysoká cesta“ mezi Chamonix a Zermattem trvá za dobrých podmínek fyzicky zdatným skialpinistům několik dní. Cesta je 108 km dlouhá, vede přes horská údolí a sedla a ledovce a skialpinista během přechodu nastoupá přes 8300 výškových metrů. Podobně jako je tomu u významných tradičních horolezeckých cest („The Nose“ v Yosemitech) i zde se řada skialpinistů zasloužila o rychlostní rekordy. V roce 2016 se novými držiteli rekordu stali Francouzští instruktoři lyžování Bastien Fleury a Olivier Meynet po zdolání Haute Route v rekordním čase 16 hodin a 35 minut. Vývoj rekordních časů minulých let vypadal následovně.

 05/2008 - 21:11:00 - Lionel Bonnel a Stéphane Brosse

 04/2010 - 20:28:05 - Yann Gachet a Laurent Fabre

 04/2011 - 18:50:29 - Jean-François Premat, Alain Premat a Sébastien Baud

 04/2013 - 18:35 - Lionel Claudepierre

 03/2016 - 16:35 - Bastien Fleury a Olivier Meynet (97)

Norský sportovec Lars Erik Skjervheim stanovil na jaře roku 2018 nový rekord, kdy za 24 hodin dokázal nastoupat 20 939 výškových metrů. Tohoto rekordu dosáhl na vytyčeném okruhu s převýšením 460m, který absolvoval 44x. Prolomil tak dřívější rekord Američana Mike Foote, 18 644 metrů výšky. Ve stejný den Larsova kolegyně, členka Norského Národního

46 skialpinistického spolku Malene Blikken Haukøy stanovila ženský rekord 15 440 metrů výšky. (98)

V létě roku 2018 Polák Andrzej Bargiel jako první sjel z druhého nejvyššího vrcholu světa – K2. Výstup Polákovi trval tři a půl dne, ale dolů do basecampu se díky lyžím dostal za sedm hodin. Při svém sestupu se místy přidržoval fixních lan, přesto jde o obdivuhodný výkon. Adrzej už v minulosti sjel dvanáctou a čtrnáctou nejvyšší horu světa Broad Peak a Shishapangmu. (99)Také je držitelem „Sněžného leoparda“, prestižní ocenění pro horolezce, kteří zdolají 5 nejvyšších vrcholů v bývalém sovětském svazu. Pik Lenina (7134 m), Pik Korženěvské (7105 m), Pik Komunizmu (7495 m), Chan Tengri (7010 m) a Pik Pobědy (7439 m) zdolala za 29 dnů a 17 hodin mezi 16. červencem a 14. srpnem roku 2016. Vrcholy částečně nebo zcela sjel na lyžích, což jeho postup značně urychlilo. (100)

Prvního října roku 2018 se podařilo Američanům Hilaree Nelson a Jimu Morrisonovi sjet kuloár „Dream Line“ v západní stěně Lhotse (8 516 m), který byl oříškem pro mnohé extrémní skialpinisty po dlouhá léta. Kuloár je dlouhý 700 metrů a má sklon okolo 50° a pod ním je dalších 1 500 metrů prudké stěny. Američané se obešli bez použití suplementárního kyslíku. Toto nebyl jejich první extrémní sjezd, v minulém roce spolu na lyžích sjeli severoamerickou nejvyšší horu Denali a himalájskou osmitisícovku Cho Oyu. (101)

1.4 Horolezectví ve vysokých velehorách

1.4.1 Charakteristika

Vysokými velehorami jsou obecně označovány horské oblasti s absolutní výškou přesahující hranici 5000 m n. m., tzn. asijské pohoří Himaláje, Karákorám, Pamír, Kavkaz, nebo severoamerické Kordillery a jihoamerické Andy. Pro formu zde provozovaného horolezectví je důležitý fakt, že se zvyšující se nadmořskou výškou dochází k řídnutí vzduchu. Na vrcholu Mt. Everestu, ve výšce 8848 m. n. m. mají horolezci k dispozici pouze 33% kyslíku, než kolik by měli na úrovni mořské hladiny. Proto se začaly vyvíjet dýchací přístroje, které dnes používá drtivá většina všech vysokohorských horolezců.

Dýchací přístroje určené pro horolezectví se vyvíjí od počátku dvacátého století. První masky používali George Finch a Geoffrey Bruce v roce 1922, jejich masky vážily asi 15 kg. Během dvou světových válek došlo k výraznému vývoji dýchacích masek z důvodu ochrany vojáků před chemickými zbraněmi. V roce 1953 tak Edmund Hillary a Tenzing Norgay stanuli na vrcholu Everestu s odlehčenými maskami. V 60. letech americký horolezec a U. S. Navy doktor Tom Hornbein vyvinul novou masku založenou na maskách pilotů letadel. Od 80. let začala ruská společnost Poisk vyrábět masky na stejném principu jako Hornhein, které obsadily trh na dalších 20 let a někteří horolezci je používají dodnes. Na začátku nového tisíciletí Ted Adkins představil svou masku „TopOut“, která řešila některé problémy masky Poisk. Okolo roku 2013 se po 10 letech vývoje na trhu prosadila maska „Summit Oxygen“, která váží i s plnou kyslíkovou láhví okolo 4 kilogramů. (102)

Vysoké velehory jsou oblastmi věčného sněhu a ledu, takže tamní horolezectví zahrnuje prvky tradičního, technického, mixového a ledového horolezectví s tím rozdílem, že jde o pobyt v oblastech vysoké nadmořské výšky, který je charakterizován extrémními podmínkami počasí (nízké teploty i velké výkyvy teplot přes den a noc, silné větry apod.) a sníženým atmosférickým tlakem, což má významný negativní vliv na fungování člověka v takovémto prostředí. Obecně se oblast velehor nad hranici 7300metrů nad mořem označuje za zónu smrti, jelikož tělo člověka zde umírá. Nad tuto hranici není možné se aklimatizovat a ani genetická výbava národu Šerpů zde již nehraje velkou roli.

Existují tři typy výstupů na velehory, lehkým a těžkým expedičním, a alpským stylem. Těžkým expedičním stylem se dobývaly vrcholy na počátcích velehorského horolezectví, kdy šlo o profesionální horolezce podporované týmy nosičů, kteří jim pomáhali budovat výškové tábory, natahovat fixní lana apod. Dodnes se tímto stylem na vrcholy dostávají velké masy lidí, mnohdy amatérských sportovců, kteří si tak plní svůj sen. Pro tento styl výstupu neplatí žádné 48 omezení. Před samotným útokem na vrchol horolezci podstupují několik aklimatizačních výstupů do výškových táborů, a poté se vracejí zpět do base campu pro nabrání sil. (2, s. 169)

Lehký expediční styl je podobný tomu těžkému, ale družstvo horolezců o maximálně 6 členech není podporované skupinami nosičů (kromě vynesení vybavení a zásob d base campu), družstvo si může v přelezených, exponovaných místech natáhnout fixní lana a může se vracet do base campu z vybudovaných výškových táborů. Nesmí však používat kyslík, mimo lékařské účely.

Výstup v alpském stylu je charakterizován zpřísněnými podmínkami, přičemž družstvo o maximálně 6 členech se po důkladné aklimatizaci vydává v jediném útoku vstříc vrcholu, je zakázané používat umělý kyslík, fixovat zlezené úseky lany a nepřipouští se žádná pomoc jiných horolezců. Výstup jižní stěnou Gasherbrumu I Petera Habelera a Reinholda Messnera v roce 1975 je považován za jeden z prvních výstupů v alpském stylu. (103)

Lezení ve vysokých velehorách je dnes silně ovlivněné (znečištěné) komercionalizací, která se vyvíjí od 90. let minulého století. Zejména z výstupu na Mt. Everest se stal cíl „vysokohorské turistiky“. Během těchto výstupů v těžkém expedičním stylu zákazník (úmyslně neuvádím horolezec) agentury, která zprostředkovává výstupy na Everest, za finanční obnos (od 40 000 do 130 000 amerických dolarů) obdrží podporu ve formě nosičů, kteří mu donesou vybavení a zásoby do basecampu, Šerpové a další pracovníci mu natahají fixní lana v exponovaných úsecích, postaví výškové tábory a zákazník pak s podporou dýchacího přístroje vystoupí na vrchol. Při samotném výstupu vznikají fronty na fixních lanech a nedostatečné zkušenosti a výkonnost zákazníků, skýtá mnohá úskalí. Právě špatná organizace a nedostatečná příprava se stala jedním z hlavních důvodů tragédie v roce 1996, kdy na Everestu položilo život 8 lidí. (104) Dnes se fronty na lanech řeší natahováním dvou fixních lan, jedno pro lidi, kteří stoupají vzhůru, druhé pro ty sestupující.

Jednou z diskutovaných kauz byl v minulosti výstup horolezce Marka Inglise, který v roce 2006 dosáhl vrcholu, a který nepomohl britskému horolezci na pokraji sil, Davidu Sharpovi. (105) Mark Inglis byl kritizován Edmundem Hillarym, protože „obětoval něčí život“ pro svůj úspěch. Ironické je, že je kritizován člověk bez obou dvou dolních končetin, když ten den se na vrchol Mt. Everestu vydalo dalších 39 horolezců, kteří také nedokázali nebo odmítli Sharpovi pomoci - že mu pomohou až při sestupu z vrcholu (to už byl ale po smrti). Tato problematika je dnes hojně diskutována mnohými horolezci, Reinholdem Messnerem nebo českými horolezci Josefem Rakoncajem (106) nebo Markem „Márou“ Holečkem. Ti všichni se shodují na tom, že se z Mt. Everestu a dalších velehor staly cíle „vysokohorské turistiky“ a že

49 se vytratila jakási soudržnost a tendence ke vzájemné pomoci mezi horolezci. Snad pro to, že do velehor již nemíří jen profesionální horolezci, kteří vědí, že vzájemná pomoc je jediný způsob, jak se dá ve velehorském, extrémně nebezpečném prostředí přežít. Pohybují se zde stále více klienti, kteří si zaplatili za „svůj vrchol“. Ten považují za přednější než někomu zachraňovat život. Kritika směřuje i na způsob žití v táborech, krádeže, přítomnost restaurací, množství odpadů, problematika zacházení s fekáliemi, i například existence nevěstince v basecampu atd. V minulosti se k této problematice vyjadřoval i již zmíněný Edmund Hillary

To, že se z Everestu stal cíl vysokohorské turistiky, potvrzují i celkové počty. Od počátku zdolávání vysokých velehor do roku 2018 na Mt. Everest vystoupilo přibližně 5500 horolezců, přičemž celkový počet úspěšných výstupů je asi 8 950. V roce 2013 vystoupilo na vrchol Everestu přes 670 lidí, tento rekord byl pokořen v roce 2018, kdy na vrcholu stanulo rekordních 802 lidí, z nichž jen jeden bez podpory suplementárního kyslíku. Od roku 1922, kdy se o vrchol začali pokoušet George Finch a Geoffrey Bruce na Everestu zahynulo 295 horolezců, mortalita je 3,3 %. (107) Na vrchol K2, což je technicky náročnější vrchol, s méně stabilním počasím, bylo zaznamenáno pouze 367 úspěšně zakončených výstupů a 84 horolezců při pokusu zemřelo. To z K2 s mortalitou 23 % dělá jednu z nejvražednějších hor světa. V nebezpečnosti ji předčí snad jen Annapurna a Nanga Parbat. (108)

1.4.2 Významné výstupy

V roce 1922 George Finch a jeho spolulezec Geoffrey Bruce dosáhli na Everestu výšky 8175 m (čímž stanovili nový výškový rekord). Při svém výstupu používali umělý kyslík. Stejně tak i dvojice George Mallory a Andrew Irvine při svém výstupu v roce 1924 používala dýchacích masek, ale zdali tehdy dosáhli vrcholu nebo ne, je stále záhadou.

První potvrzený výstup na Mt. Everest zvládli Novozélandský horolezec Edmund Hillary a Šerpova Tenzing Norgay v roce 1953. Edmund Hillary se stal později také prvním člověkem na světě, kdo stanul na všech „Třech pólech“, v roce 1958 to byl Jižní pól a v roce 1985 Severní pól. (109)

Reinhold Messner byl jedním z nejvýznamnějších horolezců 70. – 90. let minulého století, tento tyrolský rodák absolvoval mnoho dálkových přechodů (přešel Antarktidu, Grónsko, poušť Gobi a další) a kromě toho má za sebou mnohé horolezecké výstupy mimo oblasti velehor. Co ho ale asi nejvíc proslavilo je, že jako první na světě zdolal bez použití kyslíku všech čtrnáct osmitisícových vrcholů, v letech 1970 – 1986. Společně s Peterem Habelerem v roce 1978 pokořili Mt. Everest bez použití suplementárního kyslíku, což bylo do

50 té doby považováno za nemožné. Kromě Koruny Himaláje je držitelem i Koruny světa, čehož dosáhl jako první na světě bez suplementárního kyslíku a 4. celkově. (110)

Z českých horolezců bych rád připomněl Josefa Rakoncaje, ten mezi lety 1983 – 1992 pokořil bez použití suplementárního kyslíku osm ze 14 osmitisícovek (přičemž horu K2 jako první člověk na světě zdolal dvakrát, pokaždé jinou cestou v letech 1983 a 1986) a kromě toho také zlezl mnoho nižších hor a skalních stěn po celém světě. Od 70. let minulého století si šije horolezecké oblečení a po pádu komunistického režimu oficiálně založil firmu Sir Joseph. (111)

V roce 2014 se českému horolezci Radku Jarošovi po 16 letech podařilo zdolat poslední z čtrnácti osmitisícovek K2 v pohoří Karákorám, šlo o jeho pátý pokus o zdolání vrcholu. Jako první zdolal v roce 1998 Mount Everest. Všechny vrcholy zdolal bez použití umělého kyslíku a stal se tak 15. člověkem na světě, 1. v České republice. (112)

Švýcarský horolezec Ueli Steck v roce 2013 zlezl Annapurnu. Sólovýstupem. Více než 2000 vertikálních metrů zvládl zlézt a slézt za neuvěřitelných 28 hodin. Za tento výkon obdržel nejprestižnější horolezecké ocenění – Zlatý cepín. (113) Ueli Steck má za sebou i další ohromující výkony, například v roce 2011 zdolal čtrnáctou nejvyšší horu světa – Shishapangmu (8027 m. n. m.), výstup s převýšením 2200 metrů z předsunutého základního tábora, na vrchol a zpět, mu zabral „pouhých“ 20 hodin. (114) V roce 2017 Ueli zemřel při aklimatizačním výstupu na sedmitisícový vrchol Nuptse. Trénoval na traverz vrcholu Everestu a vedlejšího Lhotse, které chtěl zvládnout pod 48 hodin. (115)

Nejvýznamnějším současným českým horolezcem je Marek Holeček. Tento pražský rodák má za sebou desítky expedic do Asijských Himalájí, Antarktidy, Severní i Jižní Ameriky. Kromě zlézání stěn a vrcholů velehor má za sebou i desítky bigwallových výstupů jak v Yosemitském NP, tak kyrgyzském Pamíru, pákistánském Karákorámu nebo v jihoamerické Patagonii. Má na svém kontě i několik prvovýstupů. Například cesta „Czech express“ hodnocená 7b+ A3+, 1300 metrů vysokou, západní stěnou vrcholu Amin Brakk (5850 m.n.m.) v Karákorámu z roku 2000, nebo cesta „Otíkovo vítězství“ hodnocená 7b A4, 750 metrů vysokou, severní stěnou na vrchol October (3850 m.n.m.) v pohoří Pamír-Alaj z roku 2002. (116)

Jeho asi největším dosavadním úspěchem je prvovýstup jihozápadní stěnou osmitisícovky Gasherbrum I. (8068 m.n.m.), který na pátý pokus zdolal se spolulezcem Zdeňkem Hákem v roce 2017. Cesta byla pojmenována „Satisfaction!“ a byla věnována památce českého horolezce Zdeňka Hrubého, který na Gasherbrumu I během pokusu o výstup přišel o život. Cesta překonává převýšení 3000 metrů a je hodnocená ED+ (M7,WI5+) 51 celkovým sklon 70°. Mára Holeček a Zdeněk Hák za tuto cestu v roce 2018 obdrželi mezinárodní ocenění Zlatý cepín. (117)

1.4.3 Zdravotně postižení sportovci na vrcholech velehor

V roce 2001 na vrchol Everestu vystoupil z jižní, nepálské strany nevidomý, americký horolezec Erik Weihenmayer. Druhým nevidomým pokořitelem se v roce 2017 stal rakouský horolezec Andy Holzer. Na rozdíl od Erika ale vystoupil obtížnější trasou ze severní, tibetské strany. Andy tímto výstupem dokončil také „Seven Summits“. (118)

V roce 2006 Novozélanďan Mark Inglis jako první muž s oběma amputovanými dolními končetinami stanul na vrcholu Mt. Everestu. Během svého vrcholového dne procházel v „zóně smrti“ asi tři sta výškových metrů pod vrcholem okolo britského horolezce Davida Sharpa, který lezl bez umělého kyslíku a byl na pokraji smrti. Mark Inglis Sharpovi nepomohl a vydal se k vrcholu, stejně jako dalších 39 horolezců, kteří toho dne vrcholu dosáhli, a také okolo Brita prošli. (105)

V roce 2018 na Everest vystoupil devětašedesátiletý Číňan Xia Boyu, který má obě dvě dolní končetiny amputované pod koleny. Šlo o jeho pátý pokus o zdolání vrcholu. (119)

V současnosti je kritizován návrh Nepálské vlády, který by mimo jiné zakazovala sólovýstupy na Everest, výstupy nevidomým lidem a lidem s amputovanými dolními končetinami. Podle mluvčích návrhu, jde o snahu o zvýšení bezpečnosti a ochranu životů horolezců, ale statisticky tento výrok není nijak podložen. (120)

1.5 Mezioborové disciplíny

V dnešní době se mnoho sportů prolíná, pokročilé, ultralehké vybavení a specializovaná příprava umožňuje sportovcům různě kombinovat dopravní prostředky a styly pohybu a překonávat ohromné vzdálenosti nebo zdolávat dříve nepřekonatelné překážky. Prvky horolezectví můžeme nalézt v mnoha odvětvích, v kombinaci s vodním, leteckými a dalšími sporty. Nyní bych rád uvedl několik disciplín, které se v minulosti od tradičního horolezectví odklonily a přizpůsobily se cílům lidí.

1.5.1 Buildering

1.5.1.1 Charakteristika Jde o mezioborovou disciplínu, která spojuje prvky jak horolezectví, tak parkuru, případně dalších disciplín. Buildering, také “urban climbing” nebo “industriální alpinismus”, zahrnuje zlézání budov, mostů, komínů, zdí a dalších objektů vytvořených rukou člověka.

Počítáme zde jednak výstupy, případně traverzy mající spíše charakter boulderingu – tzn. krátkých výstupů, při nichž se dá riziko zranění snížit pomocí bouldrmatek a pozorných spolulezců. Dále se zde ale zařazují i výstupy více ve stylu volného sólo lezení, kdy lezci zlézají věže až několik set metrů vysoké, kdy jediná chyba, podobně jako u sólování, by znamenala smrt. A v neposlední řadě zde zařazujeme i výstupy, svým charakterem připomínající spíše technické lezení, při kterých je pohyb vzhůru umožněn skrz použití technických pomůcek. Lezení po budovách je ovšem obvykle zakázané a lezci, zejména sóloisti jsou mnohdy ihned po svém podniku zadrženi příslušnými orgány.

Rád bych jako příklad cesty, která spojuje prvky volného a technického lezení uvedl cestu z Barrandova v Praze, která byla poprvé prostoupena 3. 3. 2003. Cesta stoupá na betonovou věž pojmenovanou Hroší lázně, nejprve okolo okapové roury asi 10 metrů, odkud navazuje takřka 5metrový strop, který lze přehákovat přes nýty. (121)

Mezi zajímavé osobnosti builderingu patří francouzský lezec Alain Robert, který dříve lezl po skalách a věnoval se i volnému sólo lezení, ale postupně přešel na k lezení po výškových budovách. 28. 03. 2011 zlezl věž Burj Khalifa v Dubaji, která se tyčí do výšky 828 metrů, lezl převážně volně, nicméně na rozdíl od některých svých jiných podniků, při tomto výstupu byl jištěný shora ve stylu TR, na čemž organizátoři tohoto dubajského výstupu trvali. (122) To ale není jediný počin, který má tento lezec s přezdívkou francouzský spiderman (některé své kousky lezl v kostýmu komiksového hrdiny) na svém kontě. Za zmínku stojí například to, že v roce 1994 zlezl Empire State Building v New Yorku. V roce 1996 zlezl pařížskou Eiffelovu

53 věž, v roce 1997 Sydney Opera House anebo například 13. 06. 2017 Alain Robert zlezl sólo budovu hotelu Sky Melia v Barceloně, přičemž tento počin, na 116m vysokou věž, mu zabral pouhých 22 minut. (123) To je jen krátký výčet z jeho „úspěšných“ výstupů (ironické je, že kdyby při většině svých výstupů nebyl úspěšný, mluvili bychom o něm „in memoriam“). Zajímavostí je, že ne v případě všech svých kousků jednal nelegálně, podobně jako na věž Burj Khalifa, zlezl například v roce 2003 budovu Národní banky v Abu Dhabi ve Spojených arabských emirátech, přičemž tento jeho kousek sledovalo na 100 000 diváků. (124)

Dalším z lidí, které bych rád uvedl je britský freerunner James Kingston. Byl jeden z dalších, kteří zdolali Eiffelovu věž, což se mu podařilo na podzim roku 2015. (125) Také to není jeho jediný počin, sám své konání popisuje jako „urban exploration“. Mezi jeho další odvážné kousky patří vylezení na Moskevský most v Kyjeve s dalším freerunnerem zvaným Mustang Wanted. (126) Tento ukrajinský frajírek, vlastním jménem Pavlo Gennadiyovich Ushivets je známý svými riskantními kousky na mnoha místech světa, mimo Ukrajinu a Rusko, například ve Vídni nebo v Dubaji. Asi nejkontroverznějším činem ze srpna 2014, který má tento mladík na svém kontě, bylo zlezení výškové budovy Kotelnicheskaya Embankment v Moskvě. Nešlo by ani o samotný akt zlezení, jako spíš natření hvězdy na vrcholu budovy na žluto modro – což mělo jasnou protiruskou symboliku.

Po celém světě existují skupiny parkuristů, lezců, kteří svými kousky, které mnohdy natáčejí a zveřejňují na internetu, ohromují svět. Za zmínku stojí například dvojice „On the roofs“, německý borec Michi Leber nebo Crazy russians. Nutno uvést, že v rámci některých svých výstupů na výškové budovy často lezou po schodech nebo žebřících, ale jelikož některé své kousky provádějí i nejištěně na ocelových konstrukcí mostů a stavebních lešeních apod. zastávám názor, že i jejich činy spadají pod disciplínu builderingu.

V builderingu se konají i závody, například u nás se od roku 2016 pravidelně koná Urban boulder race, závod v Praze, jehož cílem je za určitý časový limit překonat co nejvíce kvalifikačních bouldrů po různých stavbách a konstrukcích v rozmanitých lokacích (kombinují se zdi, dálniční pilíře, ale i různé nevšední překážky, jako je lezení přes pivní sudy anebo skok na visící skateboard, případně skok do kajaku obráceného dnem vzhůru). Loni, tj. v roce 2018 se například finále konalo na lodi Altenburg. Za ty 3 roky konání se zvedl počet účastníků z jedné na více než tři stovky. (127) (128)

1.5.2 Canyoning

1.5.2.1 Charakteristika Jde o extrémní fyzickou aktivitu, nacházející se na pomezí několika sportů, zejména horolezectví a vodních disciplín. V česku se můžeme setkat i s počeštěným názvem kaňonink, zřídka i s českým novotvarem – roklování. Naproti tomu v USA se uchytil více název Canyoneering, který zahrnuje i suché průchody kaňony bez přítomnosti vody.

Samotný sport si asi nejvíce bere zejména z vodáckých a horolezeckých disciplín. Jeho vývoj je úzce spjat se speleologií, viz kapitola 1.5.2.3 Historie. Canyoning, jak sám název napovídá, je sport odehrávající se většinou v kaňonech, více, či méně hlubokých a širokých roklích a soutěskách, které voda vyhloubila za dlouhá tisíciletí do krajiny. Jde o pohyb po směru toku, tudíž shora dolů. V závislosti na vodnatosti a dalších podmínkách panujících v kaňonu, kaňonáři slézají menší kaskády, v případě větší vertikálních schodů pak většinou spíše slaňují, skáčou, případně využívají přírodních skluzavek a tobogánů. (2, s. 380)

Samotný prostup kaňony je mnohdy komplikován větvemi, kmeny stromů, balvany a dalšími objekty, které do kaňonu napadaly z okolních strání. Nezřídka se v kaňonech můžeme potkat i se sněhem a ledem, jelikož vodní toky jsou mnohdy napájeny z horských ledovců a teplota vody je celoročně jen několik málo stupňů nad nulou. Sněhu nahrává někdy i fakt, že pokud je kaňon hluboký, jeho stěny jsou strmé a je-li orientován severojižním směrem, slunce do něj posvítí mnohdy jen na několik desítek minut denně. Canyoning skýtá možnost se podívat na mnohá místa, kam se běžný turista nepodívá. Ať již jde o nevšedně tvarované stěny roklí, hluboké, křišťálově čisté tůně nebo vysoké vodopády. Smutným úkazem v některých, tzv. urbanistických kaňonech, je přítomnost důkazů lidské civilizace, kde se krom obvyklých překážek člověk navíc prodírá i splašky a dětskými plenami, prolézá okolo vraků aut, míjí pneumatiky a další vyhozené lidské harampádí.

Kromě přírodních krás je canyoning samozřejmě dobrodružstvím. Je zařazován mezi extrémní, adrenalinové sporty, protože podobně jako u jiných horolezeckých a vodáckých disciplín i zde je poměrně vysoké riziko úrazu, v nejhorších případech i smrti. Skrze důkladnou přípravu (krom teoretické i psychickou a kondiční), dobrou znalost prostředí a podmínek v kaňonu, kvalitní výstroj a výzbroj, dodržování bezpečnostních zásad, se toto riziko dá podstatně snížit. (129)

1.5.2.2 Významné lokality V České republice se sice žádný kaňon, oficiálně přístupný k provozování této aktivity nenachází, ale nemusíme se vydávat daleko, již v rakouských Alpách je možno nalézt mnoho zajímavých kaňonů. Za dalšími kaňony bychom museli dále na jih, či západ do Julských Alp ve Slovinsku, do Švýcarska, Francie a Itálie. Jednou z kolébek canyoningu je španělské pohoří Sierra de Guara, kde jsou kaňony považovány za nejkrásnější v Evropě. Nemálo zajímavých kaňonů nalezneme i v Řecku, v Černé hoře a na některých Středomořských ostrovech – Sardinii, Korsice a dalších.

Rozšíříme-li výběr i mimo Evropu, můžeme nalézt kaňony po celém světě. V Africe na ostrově Réunion, v Číně, Japonsku, nebo třeba v Nepálu, v Jižní Americe pak v Chile, Ekvádoru a v Severní Americe se nacházejí významné oblasti v Coloradu a v pohoří Sierra Nevada. Mezi kaňonáři jsou populární i geomorfologické celky v Austrálii a na Novém Zélandu. (2, s. 380)

1.5.2.3 Historie Canyoning jako sport začal vznikat v 2. polovině 20. století, ale k pramenům tohoto sportu musíme ještě o století dříve. Francouzký speleolog a hydrogeolog Edoard Alfred Martel, zvaný také jako „otec moderní speleologie“, společně s dalšími (Louis Armand) se zabýval průzkumem jeskyní a podzemních řek. Koncem 19. a začátkem 20. století jako první sestoupil do mnoha neprozkoumaných kaňonů v rodné Francii, zejména v oblasti Provensálska a přímořských Alp. Za zmínku stojí i Francouz Lucien Briet, který na konci 19. století začal s průzkumem kaňonů v oblasti Sierra Guara ve španělské Aragonii. Mezi průkopníky canyoningu patří mnoho Francouzů, Španělů, Italů i Němců. Je nutné si uvědomit, že v počátcích canyoningu šlo o velice nebezpečné podniky, zejména z důvodu velice omezeného technického vybavení. V té době ještě neexistovaly ani železné skoby, karabiny, helmy, moderní lana z umělých vláken a další vymoženosti co přišly později, pouze těžká konopná lana, provazové žebříky a místo neoprenů jim proti zimě posloužilo akorát vlněné oblečení.

Za následovníka Martela je považován francouzský jeskyňář Robert-Jacques de Joly, jež stál při zrodu uskupení francouzkých speleologů – později se z tohoto uskupení vytvořila French Federation of Speleology (FFS). Inspiroval a vychoval řadu dalších úspěšných kaňonářů a je autorem lehkého žebříku z ocelových lan, který byl snadno přenosný a znamenal značný posun v technice. Mezi jeho nejznámější objevy patří jedna z nejkrásnějších jeskyní ve Francii Aven d'Orgnac.

V roce 1977 francouzský speleolog Pierre Minvielle jako první zmínil ve své knize „Grottes et canyons“ mezi horskými krásami i několik prostupů kaňony. Podobně jako Lucien Briet byl jedním z důležitých badatelů v oblasti Pyrenejského pohoří Siera de Guera.

Canyonig jako samotná disciplína začal vznikat okolo roku 1980 a to především díky moderním technickým vymoženostem jako jsou neoprenové obleky, moderní horolezecká lana a další vybavení. Zde hovoříme stále o horolezeckém, případně vodáckém vybavení, specializovaná výstroj a výzbroj přišla až později. Řeč je mimo jiné například o expanzních nýtech, což je nýtová plaketka na šroubu, který se zabuší do skály a je na něm možno ihned slaňovat, na rozdíl například od borháků, u kterých je nutné zalepit a počkat na vytvrdnutí. Díky tomuto posunu v technice bylo možné překonat dosud nezvládnutelné výzvy a zmírnily se i obtíže a rizika doprovázející tento sport. To vedlo k rozšíření popularity tohoto sportu zejména v alpských zemích (Francie, Itálie a další) a Španělsku. Brzy začaly vznikat canyoningové asociace, sdružující nadšené kaňonáře. V roce 1989 ve Španělsku, v roce 1992 ve Francii a další země záhy následovaly. Brzy se do tento sport stal provozovaný komerčně a nemálo kaňonářů postavilo na provozování canyoningu a provádění lidí kaňony svou živnost. Proto vznikla v roce 1995 asociace sdružující profesionální průvodce canyoningu – Evropská komise canyoningu (C.I.C.).

V České republice nastal rozvoj tohoto sportu až po pádu železné opony, jelikož do té doby to pro nás byl zcela neznámý pojem. Postupně se sport pomocí médií dostával do povědomí lidí a mnoho horolezců, vodáků a speleologů cestovalo do ciziny, aby si nový sport vyzkoušeli. Čím dál více lidí se začalo sportu věnovat a pokusili se na Valné hromadě ČHS v roce 2001 prosadit ustanovení canyoningu v rámci Českého horolezeckého svazu, ale jelikož nebyli úspěšní, vznikla v roce 2004 v Slovinském Bovci samostatná Česká asociace canyoningu (C.A.C.). (129) (2, s. 381)

Mezi hlavní průkopníky „canyoneeringu“ v USA patřil Dennis Turville který začal s dalšími prozkoumávat kaňony v oblasti Zion v 70. letech 20. století. Sporné, zdali to bylo dobře nebo ne, Turville si dělal jen velice krátké zápisky z postoupených kaňonů, protože nechtěl, aby se veřejnost dostala k „jeho koníčku“. Ale existovali i tací, kteří byli toho názoru, že canyoning by měl být pro všechny, mezi nimi nalezneme například Michaela Kelsey, který napsal několik příruček, objasňujících základy prostupu a obsahující popisy jednotlivých kaňonů. Publikace těchto příruček měla několik důsledků, přímý důsledek byl, že canyoning začalo zkoušet více lidí, ne vždy dobře připravených a vybavených lidí, což vedlo k většímu

57 množství nehod a také k větší ekologické škodě. Jelikož tam kde za sebou Turville a jemu podobní nezanechali ani stopy, tam najednou davy turistů škodily.

V dalších letech měly na vývoj canyoneeringu v USA vliv hlavně dvě události, v roce 1993 v kaňonu Kolob nedaleko Zionského národního parku došlo k tragédii, při níž se utopili 2 lidé, a dalších 6 lidí bylo několik dní uvězněno v kaňonu, než je zachránili. Další příběh, který otřásl americkou veřejností, byl příběh Arono Ralstona, který si v roce 2003 při prostupu kaňonem zaklínil ruku mezi balvan a skálu. Poté co si ruku uřezal, se mu podařilo z kaňonu dostat pryč a přežít. Podle tohoto příběhu byl natočen film 127 hodin.

V roce 1990 Rich Carlson založil první americkou profesionální společnost průvodců a v roce 1999 se podílel na založení Americké akademie kaňonářů (ACA), školícího a výcvikového střediska pro kaňonáře. Mimo samotného výcviku zde i testují vybavení a stanovují některé limity, které canyoningové vybavení musí splňovat. (130)

1.5.2.4 Vybavení Navzdory poměrně kvalitnímu a relativně přístupnému výcviku však ještě chybělo specializované vybavení. To se začalo objevovat až v posledních letech. Především jde o lana, kdy některé značky začaly vyrábět lana, které nejen daleko méně sají vodu, ale dokonce některé i samy plavou. Používají se přednostně statická lana, aby se dosáhlo co nejnižšího prodloužení při zatížení. Je nutno si uvědomit, že kaňonář prostupující kaňonem má i s mokrým vybavením, vakem, v něm taky mokrým náhradním lanem na zádech třeba 130-150kg. Pokud si přičteme, že slaňování mnohdy nejde suchou cestou mimo proud vody, ale skrz vodopády, jsou to i desítky kilogramů vody navíc a to by v případě dynamického lana s průměrně 30% prodloužením mohlo být nebezpečné. Proto za poslední desetiletí došlo k velkému rozvoji kaňonářského vybavení jako je:

 Neoprenový oblek – jelikož jsou kaňony poměrně stinné a voda často pramení z ledovců, nebo vyvěrá ze země ve vysokých nadmořských výškách, teplota vody a vzduchu se nepohybuje příliš vysoko, proto slouží neopren jako ochrana proti chladu. Obvyklé jsou buďto celotělové neopreny, nebo kombinace dlouhých nohavic a bundy. Speciální kaňonářské neopreny mívají místa, kde dochází k největšímu oděru (kolena, lokty apod.) navíc vyztužená kevlarovými nášivkami. Zajímavé je, že vezmeme-li v úvahu, že v kaňonech bývá často přítmí, v kombinaci se sice průzračně čistými, ale velice hlubokými tůněmi, černé neopreny nejsou dobře vidět. Proto si někteří kaňonáři přišívají na neopreny různé reflexní prvky.

 Plovací vesta – I samotný neopren působí vztlakovou silou, a proto se vesta používá spíše sporadicky v opravdu velice vodnatých kaňonech, kde jsou dlouhé plavecké pasáže, anebo kde se slaňuje do peřejí nebo přímo do vývařiště vodopádů. Vesta však neposkytuje pouze podporu při plavání, ale také v případě pádu nás může vesta chránit před mechanickým poškozením a navíc jde o další termoizolační vrstvu.  Sedací úvaz – Existují specializované sedací úvazky, které jsou spíše méně polstrované (polstry sají vodu) a které mají zadní část krytou otěruvzdorným návlekem. Ten oceníte zejména při slaňování a klouzání na tobogánech a skluzavkách, jednak kvůli popruhům sedacího úvazku, ale i kvůli neoprenu pod ním. Kombinované nebo celotělové úvazky se prakticky téměř nepoužívají.  Slaňovací pomůcky – U canyoningu se nejvíce osvědčily různé modifikace slaňovacích osem. Jednak se slaňuje na mokrých statických lanech většinou větších průměrů, tzn. 10, 11 mm a manipulace těchto lan s klasickými jistítky by byla obtížnější a druhak při slaňování uprostřed vodopádu jde mnohdy o co nejrychlejší sestup, což právě osma dovoluje, dokonce se zakládá různými způsoby, které omezují tření v osmě a tím pádem je sestup o to snazší a rychlejší. Dokonce existují i speciální osmy na canyoning, které podle způsobu založení nabízí různou brzdnou sílu, nejznámější je Pirana od firmy Petzl. Mezi kontroverznější typy patří zařízení Jump od italské firmy Kong, které umožňuje vycvaknutí z lana v průběhu slaňování, což je potřeba například pokud potřebujeme část vodopádu slanit a další se skáče, nebo klouže na skluzavce.  Kaňonářské vaky – Na rozdíl od vodotěsných vodáckých vaků jsou kaňonářské mnohem odolnější vůči otěru a nejsou vodotěsné, ba ani voděodolné, jsou průtokové, což je potřeba, protože kaňonáři je mají často otevřené a kdyby z nich voda neodtékala tak by byly těžké a manipulace s nimi by byla velice obtížná – už tak když je v něm uloženo vodotěsný soudek s lékárničkou a trochou jídla, láhev s vodou, kladivo, souprava na zatloukání expanzivních nýtů, mokré náhradní lano atd. je vak více než těžký. Na povrchu mají vaky obvykle jedno nebo více ok, na která je možno připevnit karabinu k připevnění na sedací úvaz během slanění. Obvyklé jsou také ramenní popruhy, takže je možné vak nést na zádech jako batoh.

Došlo i k vývoji specializované obuvi, která má obvykle pevný kotník, aby se při různých doskocích omezilo riziko distorzí, a navíc se boty dělají se speciální podrážkou, která 59 na mokrých, často nestabilních balvanech, kmenech a dalších překážkách klouže méně. (2, s. 141-145)

1.5.3 Zajištěná cesta

Jinak také Klettersteig (z německého „klettern“ – lézt, „steigen“ – stoupat) nebo Via ferrata (z italštiny – „železná cesta“) je vysokohorská turistická, nebo horolezecká trasa, která je zajištěna pomocí kovových jistících (fixní ocelová lana) a postupových prostředků (kramle, řetězy, žebříky apod.). Řadíme ji mezi mezioborové disciplíny, protože pro svou menší metodicko-technickou a psychickou náročnost se řadí spíše do VHT. Svým zajištěním je zpřístupněna i pro širokou veřejnost s malými nebo žádnými zkušenostmi se skalním horolezectvím. V minulosti docházelo spíše k dojišťování populárních turistických tras například v Dolomitech, Julských Alpách a mnohých dalších. Trasy vedly po skalních římsách, spárách a koutech – následovaly se linie, kde bylo maximálně možno využít „slabin skály. V minulých desetiletích byly vytvořeny i cesty, které vedou kolmými nebo převislými úseky stěn, kde tato místa jsou hojně zajištěna pomocí žebříků a kramlí. V závislosti na charakteru, profilu a obtížnosti zajištěné cesty se tedy jedná buďto spíše o druh vysokohorské turistiky anebo o druh primitivního technického lezení (protože osazené jistící prostředky neplní pouze jistící funkci, ale jsou také využívány k postupu vzhůru). (2, s. 170)

Podobně jako u jiných horolezeckých disciplín i zde došlo ke vzniku stupnic hodnocení obtížnosti. Asi nejpopulárnější je Wernerova stupnice, která má dvě škály. Jedna definuje obtížnost (charakterizuje lezecké obtíže, délku a nároky na lezecké dovednosti) a má 6 stupňů KS1-KS6. První stupeň zahrnuje cesty, kde jistící pomůcky slouží spíše ke zvýšení pocitu bezpečí, ale jedná se o pohyb v poměrně snadném terénu (zhruba I UIAA) a šestý stupeň zahrnuje cesty s úseky hladké stěny s minimem nebo žádnými umělými stupy, a často se jedná o velice dlouhé ferraty (bez fixních lan by se jednalo o zhruba lezecký terén V – VI UIAA). Druhá klasifikační škála popisuje náročnost, vystihuje charakter zajištěné cesty, její polohu v horském terénu a z toho plynoucí nároky na schopnosti, vytrvalost, zkušenosti a vybavení turistů. Je hodnocena sedmi stupni (0, A-E) přičemž stupeň 0 je přiřazován ke krátkým zajištěným cestám v údolích nebo jejich blízkosti se snadným a krátkým nástupem pod danou ferratu. Zatímco stupeň E označuje túry v nadmořských výškách okolo 3000 m. n. m., kde je třeba mít s sebou cepín, mačky a další vybavení pro překonání ledovce nebo jiných překážek. (2, s. 318-319) V dnešní době vznikla celá řada velice obtížných výstupů a je nezbytné řídit se informacemi v průvodci pro danou oblast, jelikož každá oblast je specifická a používá trochu jinou obtížnostní škálu.

Podobně jako u ostatního horolezeckého vybavení došlo k výraznému rozvoji i u vybavení na ferratu. Turista je při pohybu na skále jištěn ocelovým lanem (které nepruží) 61 případný pád je tedy zachycen, sice po relativně krátké dráze (vzhledem k četnosti fixních jistících bodů na skále), ale dopad je velice tvrdý. Takový pád by lidské tělo pravděpodobně nebylo schopno absorbovat bez následků. Proto se začaly využívat jistící prostředky tzv. ferratové brzdy, nebo také tlumiče pádu. V minulosti se používaly speciální kovové destičky, které v sobě měly několik otvorů, kterými se provléklo lano a v případě pádu se pak na dráze několika decimetrů provlékla i „jistící“ část lana, která brzdila pád lezce po delší dráze. Postupně došlo k vývoji tzv. trhacích (páracích) brzd, které sestávají z popruhu, který se v případě pádu začne párat a tím opět zpomaluje pád lezce po delší dráze. Nevýhodou těchto systému bylo, že k zachycení pádu došlo vždy až na posledním propnutém, jistícím bodu. Dnes došlo i k rozvoji speciálních blokovacích prostředků, které zachytí váš pád na tom místě ocelového lana, kde se zrovna prostředek nachází, vlastně jde o podobný blokant, který se pohybuje jen jedním směrem, akorát ne na textilním, ale na ocelovém laně.

1.5.3.1 Historie Nelze přesně určit, která zajištěná cesta vznikla jako první, jelikož definice zajištěných cest je poměrně benevolentní a je složitější říct, kdy už se jedná o ferratu a kdy jen o krátký exponovaný úsek turistického chodníku, který byl dojištěn ocelovým lanem nebo řetězem pro možnost přidržení se při výstupu nebo sestupu.

Všeobecně se má za to, že první ferraty vznikly v druhé polovině 19. a na začátku 20. století, kdy byly zajištěny výstupové cesty na vrcholy Dachsteinu, Gross Glockneru, Zugspitze apod. Většinou šlo spíše o dojištění krátkých úseků kramlemi, žebříky a řetězy pro usnadnění postupu.

Významným obdobím pro budování zajištěných cest bylo období První světové války. V konfliktu mezi Rakouskem-Uherskem a Itálií došlo k poziční válce v Dolomitech a Tyrolských Alpách. Armády válčících stran vybudovaly složité systémy zahrnující jak odjištěné pozice na vrcholech hřebenů, tak složité tunely či visuté lávky.

V meziválečném období se vytvářely další ferraty v oblastech, které již byly zlezeny čistě a v některých oblastech ferraty sloužily horolezcům pro snadnější nástup pod významné stěny a věže.

V 60. a 70. letech, s rozvojem turistického ruchu a se zlepšením ekonomické situace, se začaly opravovat a dojišťovat některé trasy z období První světové války v Dolomitech. Ty se tak staly významným centrem ferratové vysokohorské turistiky.

Během posledních desetiletí 20. století a začátku 21. století došlo k výraznému rozvoji zajištěných cest zejména v rakouských, německých, italských nebo slovinských Alpách. Pro popularitu této formy VHT, začaly zajištěné cesty vznikat i v zemích, ve kterých dříve neexistovaly, tj. například ve Francii nebo ve Švýcarsku. Postupně došlo i k vytváření ferrat, které nevyužívají slabin skály, ale jsou vedeny skrz strmé, kolmé, nebo dokonce převislé skalní úseky, tyto ferraty jsou někdy pro svou vysokou fyzickou náročnost označovány za sportovní. (2, s. 309-311)

1.5.4 Speleoalpinismus

1.5.4.1 Charakteristika „Jedná se o obor zabývající se zejména pohybem ve speleologických terénech, obvykle v podzemních prostorách přirozeného původu.“ (2, s. 336)

Speleoalpinismus řadíme do mezioborových disciplín, ačkoli má některé znaky s horolezectvím společné, v některých se rozchází.

Pohlédneme-li na speleoalpinismus jako na účelové lezení s cílem výzkumu prostoru, kam se člověk jinak nedostane, pak bychom ho neměli počítat jako sport. V poslední době se speleoalpinismus přiklání spíše ke sportovnímu, než výzkumnému pojetí.

Společně jako ostatní disciplíny horolezectví se provozuje v přírodním prostředí, v krasových systémech – v propastech a jeskyních. Jedná se spíše o lezení technické, než volné, protože horolezecká výzbroj a výstroj se nepoužívá pouze k jištění, ale umožňuje samotný prostup jeskyněmi. Navzdory mnoha technickým vymoženostem a vychytávkám nejde jen o technické lezení. Aby se podařilo probádat nová místa, podstupují lezci často obtížné postupy terénem s vysokou sportovní hodnotou. Zde však k samotnému výstupu musíme připočíst i fakt, že lezení v rámci speleoalpinismu je ztěžováno nepříznivými podmínkami jako je vysoká vzdušná vlhkost, chlad, tma (resp. snížené světelné podmínky), častý jílovitý povlak na stěnách apod.

1.5.4.2 Historie S trochou nadsázky se dá říci, že speleologie patřila k jedné z prvních lidských činností, protože člověk, než si začal sám vytvářet příbytky, vyhledával bezpečí jeskyní před nepřízní počasí. I později, kdy už člověk nemusel v jeskyních vyhledávat ochranu před mrazem a srážkami se sem člověk uchyloval, aby našel drahé kameny, rudy, apod. Postupně však začali mít lidé i zájem o samotné jeskyně, krasové jevy v nich a šlo i o dobrodružství, o podstoupené nebezpečí a překonané překážky, určité prostupy jeskyněmi už nebyly jen o přírodních pokladech, ale šlo i o sportovní hodnotu. Třebaže pojem speleoalpinismus je poměrně nový, samotná činnost se vyvíjela dlouhá desetiletí. Šla ruku v ruce s vývojem lezeckého vybavení, zejména s některými technickými vymoženostmi, které prostup jeskyní výrazně usnadňovaly, anebo vůbec umožňovaly se na některá místa dostat.

Jednou z prvních používaných technik byl ruční kolovrátek, který bylo nutné dopravit nad propast a nainstalovat jej tam. Používaly se lanové žebříky, zprvu s dřevěnými, později s kovovými nebo polyamidovými příčkami. Velkou nevýhodou těchto žebříků bylo, že byly

64 těžké, neskladné a manipulace s nimi byla poměrně složitá. Už samotný pohyb na žebřících byl vyčerpávající, nemluvě o nutnosti přenášení velkého množství materiálu v jeskyních. Také bylo nutné pohyb na žebřících jistit lanem, což postup zpomalovalo a znesnadňovalo.

Vývoj horolezeckého vybavení, zejména pak kvalitnějších lan vedl k vytvoření tzv. jednolanové techniky, která pro výstup i sestup používá pouze jednoho lana – nezálohuje se druhým lanem jako v minulosti.

Zejména průlomové bylo používání tzv. blokantů (mechanický prostředek sloužící k sebejištění nebo k výstupu na fixním laně, případně pro vytvoření kladkostrojů při záchranných technikách). Ačkoli existovaly prokazatelně už dříve – v roce 1932 byl blokant použit na konopném laně (autorem byl Henri Brenot) speleologem G. Marbachem v masivu Paloumere v Pyrenejích – kvůli relativně nízké spolehlivosti bylo jejich používání spíše sporadické. V této době a před ní se pro výstup po laně používaly zejména prusíkovací nebo jiné samosvorné výstupové uzly. Během 60. let se začal používat blokant typu „Hiebler“, z něhož se později vyvinuly systémy jako Jümar nebo Gibbs, jejichž modifikace používáme dodnes. Asi nejznámější a nejvíce rozšířenou pomůckou je právě onen Jümar, který sestrojil technik Walter Martim a horský vůdce Adolf Jüsy. (2, s. 335-342)

V západních zemích se stalo používání blokantů takřka samozřejmostí, ale v Česku byl postup pomalejší. Za prvé nebylo možné často produkty ze západu dovážet a za druhé, pokud je bylo možné dovézt, byly velice drahé. Proto si tehdejší čeští speleoalpinisté často vypomáhali podomácku vyrobenými pomůckami.

„… A pak přišla první zkouška. Zkušební jezdec Mirek Reichenbach vylezl na strom, namotal si lano mezi kladky a sednul do sedačky. V okamžiku se válel k našemu údivu na zemi. Ještě že to bylo pouze čtyři metry. Asi je někde chyba, rozumovali jsme. Asi se ty čepy nemají mazat a možná má být jedna z kladek uložena netočivě. Učilištní dílny opět zapracovaly a další vývojový model byl připraven k testování. Horní kladka zablokovaná proti otáčení a dolní volně uložená na čepu. A Mirek opět na stromě. Do sedačky sedal sice opatrněji, ale na zemi byl stejně rychle. Že by třeba byly zablokovány obě kladky? Tak učňovské dílny vyrobili třetí prototyp a tentokráte, za našeho jásotu, už Mirek se stromu sjížděl hezky pomalu …“ (131)

Jak p. Josef Wágner popisuje v krátkém úryvku o událostech z roku 1977, ze Speleologického klubu Orcus Bohumín, počátky byly trnité. V zásadě nejprve došlo k etapě, kdy technici – vynálezci okoukali, sestrojili, případně zdokonalili produkty ze západu, po nich přišla perioda, kdy se do věci vložili metodici, kteří používání nového vybavení zdokonalili a

65 po nich přišli jedinci, kteří využili materiálního vybavení i „know-how“ a vydali se vstříc propastem a jeskyním.

Důležitým milníkem v oboru speleoalpinismus byl přechod z dvoulanové techniky na jednolanovou (SRT – „single rope technique“). Přestože dvoulanová technika měla za sebou také určitý vývoj a nabízela některé benefity, nutnost vláčení s sebou dvojnásobné množství materiálu, vícenásobného kotvení apod. postup značně znesnadňovala a zpomalovala. Za zmínku stojí například metoda „bábků“, kterou používali již horníci v minulých dobách. Bábky – tj. lana zakončené smyčkami se spustily do trhliny k vyprošťovanému, a ten si pak střídavě stoupal do smyček, zatímco jeho zachránci vždy to nezatížené lano o kousek povytáhli. Mezi další dvoulanové metody patří například provazové žebříky anebo výstupové sloupy. (2, s. 343- 345)

Koncepce jednolanové techniky spočívá v tom, že lezec stále zatěžuje lano a za žádných okolností tudíž nedochází k pádům s větším pádovým faktorem než 1 (za předpokladu dodržení zásad bezpečnosti). V minulosti docházelo k mnoha různým metodám a postupům, leč některé z nich jsou již dnes zastaralé, díky zdokonalování vybavení a metodickým poznatkům. Mezi nejznámější výstupové techniky patří metoda „frog“, při které se zdvihají obě dvě nohy současně, tato metoda je oproti jiným jednodušší na manipulaci, což je poměrně důležitý faktor, vezmeme-li v potaz, že se speleoalpinisté často pohybují v úzkých komínech a šachtách. K sestupu po laně se používají speciální slaňovací brzdy, lidově řečeno „slaňovátka“.

2 Cíle výzkumu, výzkumné otázky 2.1 Cíle výzkumu

Cílem mé práce je podat ucelený přehled o vývoji outdoorových horolezeckých disciplín. Dílčím cílem bylo popsat, k jakým výrazným milníkům došlo za posledních přibližně 40 let.

Úkolem bylo nastudovat literaturu pro obecný přehled, rozeslat dotazníky pro získání hlubšího poznání a následně analyzovat data a dohledat informace k jednotlivým problematikám.

2.2 Výzkumné otázky

1. „Jak se změnily jednotlivé disciplíny a k jakým významným milníkům došlo?“

2. „Jak se změnilo hledisko bezpečnosti v jednotlivých disciplínách?“

3. „Věnuje se více lidí bezpečnějším, pohodlnějším formám horolezectví, nebo naopak těm rizikovějším v odlehlejších horolezeckých oblastech?“

3 Metodika

Ve své práci jsem získával informace dvěma cestami. Zaprvé jsem sbíral poznatky z internetových, lezeckých magazínů a literatury. Zadruhé, jako podpůrný zdroj informací jsem udělal krátký dotazník.

3.1 Použité výzkumné metody

Dotazník patří mezi explorativní metody sběru dat, informace získává z výpovědí samotné sledované osoby, respondenta. Lehce problematická je validita výsledků, protože odpovědi jsou subjektivní. Obsahuje i několik otázek k zjištění dat o respondentovi.

Zvolil jsem kvalitu nad kvantitou, proto bylo možné, aby respondentů sice bylo málo, ale zato jejich názory měly alespoň nějakou výpovědní hodnotu na základě jejich zkušeností a rozhledu.

3.2 Popis výzkumného souboru

Dotazník vyplnilo 9 horolezců, majících mnoho zkušeností a přehled v jejich disciplínách. Klíčovým kritériem pro výběr odpovídajících byla dlouholetá praxe v dané disciplíně, nebo specializace pro určitou disciplínu. Dle těchto regulí byl dotazník nabídnut k vyplnění více než dvěma desítkám vybraných horolezců, ale z různých důvodů se mi vrátil nižší počet vyplněných dotazníků. Návratnost byla přibližně čtyřicet procent.

V otázkách v dotazníku (viz Přílohy) jsem se zejména ptal dotazovaných, na jejich náhled na vývoj jejich disciplín a hlediska bezpečnosti, případně, k jakým změnám došlo.

Dotazník byl někdy zodpovídán elektronicky, v některých případech jsem měl možnost si s dotazovanými jednotlivé otázky prodiskutovat. Odpovídající byli muži mezi 35 – 70 lety z různých částí České republiky. Pro dotazník byli vybíráni konkrétní lidé, ale jejich jména v této práci nejsou uvedena pro zachování anonymity.

3.3 Sběr výzkumných dat

Data byla posbírána v období podzim 2018 až zima 2019

3.4 Analýza dat

Odpovědi respondentů jsem zpracoval, upravil po stránce estetické, nikoli faktické a společně s informacemi nabytými z literatury a dalších zdrojů jsem je uvedl ve výsledcích (viz kap. 4 Výsledky a diskuze).

Všichni dotazovaní zodpověděli všechny otázky, přičemž někteří se vyjádřili jen k jedné konkrétní věci, jiní poskytli více informací k několika různým událostem nebo problematikám.

4 Výsledky a diskuze Ve své práci jsem dospěl k níže popsaným výsledkům. Tyto závěry pramení z literatury, internetových zdrojů, z výsledků dotazníku a mé vlastní zkušenosti. Jiří Hajdamach (132) se ve své práci zaměřil kromě outdoorových i na indoorové lezecké disciplíny. Ve své práci popisuje jak soutěžní, tak nesoutěžní formy horolezectví.

Vývoj a změny nevelehorských disciplín

Hranice obtížnosti v boulderingu i lezení na obtížnost ve sportovně zajištěných skalních oblastech se během minulých dekád posunuly o výrazný kus vpřed a stále se nezdá, že by se vývoj měl zastavit. Ve své práci jsem se pokusil o vytvoření chronologického přehledu zlomových událostí, vývoj hodnocení obtížnosti cest a nastínit pravidla bezpečnosti, a technická specifika jednotlivých lezeckých disciplín.

Jedním z nejvýznamnějších lezců, kteří se o pozitivní vývoj zasloužili, je český horolezec pocházející z Brna, Adam Ondra. V minulých letech posunul jak hranice v lezení na obtížnost v stylu PP tak ve stylu OS Flash.

Na poli volných sólo výstupů v současné době asi nejvíce posouvá hranice možného Američan Alex Honnold, který před 2 lety zlezl téměř kilometr vysokou stěnu Salathé na El Captain. Kromě toho je držitelem několika rychlostních rekordů.

Tradiční horolezectví je stále populární, i když oproti sportovnímu méně. Existuje mnoho horolezeckých klubů a spolků, které nabízejí možnosti tzv. „horoškol“ a dalších kurzů, které nezkušené začátečníky seznámí s pohybem na skalách a v letních i zimních horách a naučí je správnou metodiku apod. Vytvářejí tak komunity lidí, kteří pak spolu mohou vyrážet na různá dobrodružství. V současné době také dochází k dojišťování některých starých cest, například v Tatrách, či Alpách a nově vznikající cesty jsou zajištěny více, než byly zajištěny cesty stejné obtížnosti v minulosti. Hajdamach (132) ve své práci považuje bigwallové lezení za poměrně nerozvinutou disciplínu, z důvodu, že se mu věnuje jen menšina lidí kvůli finanční a časové náročnosti. Zastávám názor že bigwallové lezení bylo, je a bude „hřištěm“ pouze pro několik málo hráčů i pro svou náročnost na zkušenosti, schopnosti a dovednosti horolezců.

Na pískovcových skalách v Česku a německém Sasku je důležitá horolezecká etika. Pískaři se vždy snažili, aby uchovali skálu (a stejně tak i okolní přírodu) ve stejném, či v co možná nejméně poničeném stavu i pro další generace. Dnešní pískaři jsou rozděleni na 2 tábory. Jedni jsou spíše konzervativnější, snaží se uchovat co nejvíce tradiční zásady lezení na písku, nepoužívat magnézium, „UFOny“ a další pomůcky. Druhá skupina je benevolentnější a snaží

70 se zpřístupnit pískovcové lezení i pro méně zkušené, méně fyzicky zdatné lezce, anebo lezce s menším morálem. Tyto snahy se projevují v přejišťování, resp. dojišťování starých cest a některé dnes vznikající cesty jsou odjištěny bezpečněji.

Technické lezení ještě zcela nevymírá, stále jsou některé cesty příliš náročné na volné přelezení, a proto se někdy lezci v klíčových místech uberou k překonání krátkých úseků technicky, aby poté mohli pokračovat ve výstupu snadnějšími pasážemi.

Vývoj a změny disciplín ve středních velehorách

V minulých desetiletích se staly novinkou rychlostní sólovýstupy na stovky až tisíce metrů vysoké stěny. Mezi významné horolezce, lezoucí tímto stylem, patří například Švýcaři Dani Arnold nebo Ueli Steck.

Drytooling, mixové lezení i lezení ledů zažívá také určitý rozkvět. Existují místa, kde je možno si vyzkoušet některou z těchto disciplín. Lezení ledů na uměle vytečeném ledopádu, nebo drytool na dřevěných kládách, navrtaných na stavebních konstrukcích. Někteří horolezci se dnes specializují na ledolezení, drytooling, podobně jako je tomu u sportovního lezení, boulderingu anebo u rychlostních lezců. Drytoolové závody začaly být známější a oblíbenější, pravděpodobně také pro možnost pořádat je i za nepříznivého počasí v indoorových halách. Na rozdíl od ledolezení také drytool není tak citlivý na povětrnostní podmínky a kvalitu vytečených ledů.

Skialpinismus se dnes vyvíjí několika směry, dochází k vývoji sportovního, fitness skitouringu, kde nejde o nic jiného, než o uražené vzdálenosti a zdolaná převýšení v relativním bezpečí lyžařského střediska. Skitouring, pro možnost půjčit si vybavení na pár dní, zkusit se podívat i mimo upravené sjezdovky a přitom být stále poblíž civilizace, je dnes poměrně oblíbenou aktivitou. Extrémní sjezdy jsou díky novým technologiím divácky atraktivní. Zejména pak ty ve vysokých velehorách, středních velehorách, například na Aljašce, kde se sníh, díky trochu jiným vlastnostem drží i ve větších sklonech terénu, a je tudíž možné po něm sjet dolů. Ne, že by klasický skialpinismus a přechody hor upadal, jen se rozmělnil na mnoho forem.

Vývoj a změny disciplín ve vysokých velehorách

Lezení ve vysokých velehorách je silně a negativně ovlivněné komercionalizací, která se vyvíjí od 90. let minulého století. Zejména z výstupu na Mt. Everest se stal cíl „vysokohorské turistiky“. Což dokládá i necelých 9000 úspěšných výstupů na tuto horu. To má zejména negativní dopad na tamní životní prostředí na i v okolí hory. Kritizován je způsob žití v

71 táborech, krádeže, přítomnost restaurací, množství odpadů, problematika zacházení s fekáliemi, i například existence nevěstince v basecampu atd. Krom toho je problematická zejména upadající morálka a etické hodnoty lidí, vystupujících na Everest. Resp. lidí, co si zaplatí výstup na horu, nemají žádný respekt k přírodě a horám a dostanou se na vrchol jenom díky podpoře Šerpů a dalších pracovníků, kteří jim postaví tábory, vynesou materiál, natahají fixní lana apod.

Vývoj a změny mezioborových disciplín

Jednou z velmi populárních mezioborových disciplín je buildering. Jeho bezpečnější forma, tj. lezení v malé výšce po stěnách budov, mostních pilířích, nebo různých stavebních konstrukcích je jednou z aktivit, která dovoluje skupinám lidí se scházet a trávit spolu čas. V builderingu se pořádají také soutěže. Hajdamach (132) dospěl k závěru, že výkony builderistů jsou často spjaté s nějakým politickým motivem, například výkony členů Greenpeace za ochranu životního prostředí apod.

I canyoning je stále více oblíbeným adrenalinovým sportem. V oblastech s vhodnými, prostupitelnými kaňony dnes firmy nabízejí placené služby profesionálního průvodce, který se zákazníky kaňon prostoupí. Samostatné, neprůvodcované výpravy umožnují snadněji dostupné informace na webových stránkách, v knihách zabývajících se tématikou canyoningu, průvodce pro určité oblasti, přesná „Topa“ (zjednodušená „mapa“ popisující prostup kaňonem) a dostupnější (i cenově), pokročilejší vybavení.

Stále větší popularitě se těší zajištěné cesty. Tato forma vysokohorské turistiky je rozšířena zejména v Alpských zemích, ale zajištěné cesty vznikají i na skalkách mimo velehorské terény, včetně České republiky. V minulých desetiletích došlo ke vzniku zajištěných cest, které dosahují svou náročností stupně „F“. Často jde o úseky holé, kolmé nebo převislé skály, kde postup je velice náročný, zejména na sílu a vytrvalost horních končetin.

Speleoalpinismus dnes zaznamenává spíše útlum. K výrazným milníkům, zejména v metodice došlo v minulém století, kdy se v 70. letech přešlo na techniku SRT (jednolanovou techniku, viz kapitola 1.5.3 Speleoalpinismus). Nicméně stále dnes dochází k významným pokrokům při průzkumech mnohých jeskynních systémů, které jsou částečně, nebo zcela pod vodou. Je nutné si uvědomit, že u speleoalpinismu nejde hodnotit výkony jako třeba u sportovního lezení.

4.1 Vyjádření k výzkumným otázkám

Otázka č. 1: „Jak se změnily jednotlivé disciplíny a k jakým významným milníkům došlo?“

Došlo k výraznému posunu mnoha disciplín. Důvodem může být větší možnost cestování, cenově dostupné, kvalitní vybavení, dostupné informace v průvodcích, metodických knihách i na internetu, široká nabídka kurzů a školení. Střechu světa zdolávají několikasethlavé davy, podporované nosiči a Šerpy, každý rok. Moderní mixové lezení, drytooling i ledy jsou přístupné i pro širokou veřejnost s nulovými lezeckými zkušenostmi na specializovaných sportovištích. Široká řada lezců tráví svůj volný čas v relativně bezpečných, sportovních oblastech bez ambic lézt později v horách, jde jim o aktivní pobyt v přírodě a prožitek z pohybu ve skalách. U profesionálních sportovních lezců také nejde vždy o dobytí vrcholu, ale překonání co nejtěžšího úseku, bez nutnosti dolézat „lehkými pasážemi na vrchol, takže cesty mnohdy končí vprostřed stěny (viz cesta „Silence“ Adama Ondry v norském Flatangeru). Někteří lezci se někdy už ani nevydávají do skal do přírody, ale zdolávají stěny budov a různé konstrukce přímo v městské džungli. I další mezioborové disciplíny zažívají rozkvět, stále populárnější jsou zajištěné cesty, a mnoho lidí v poslední době objevuje kouzlo canyoningu. Na druhou stranu speleoalpinismus nebo technické lezení zažívá spíše stagnaci, pokud ne přímo úpadek.

Otázka č. 2: „Jak se změnilo hledisko bezpečnosti v jednotlivých disciplínách?“

Z hlediska bezpečnosti došlo k velkému vývoji. Vybavení je více dostupné a zaručuje větší bezpečnost, certifikovanou výrobcem. Mezi výrobci je snaha o vývoj horolezeckého vybavení o nižší hmotnosti. Také došlo k vývoji horolezecké metodiky. Výhodou je dnes dostupnost rychlé zdravotnické pomoci, technické vybavení v podobě vyhledávacích zařízení, i rychlý transport zraněných vrtulníky do spádových úrazových center a nemocnic. Dalším velkým přínosem jsou dnes široká nabídka kurzů a průvodcovaných výstupů certifikovanými pracovníky jako jsou horští vůdci, instruktoři skalního lezení a další, kteří jsou schopni nováčkům poradit a zajistit jejich přežití v ze své podstaty nebezpečném prostředí skal, hor a velehor.

Horolezectví se dnes věnuje více lidí než v minulosti a někteří z nich podceňují rizika, která tento sport přináší. Zejména v horách nejde vždy jen o samotné metodicko-teoretické znalosti a lezecké dovednosti, ale i o schopnost navigace a orientace v terénu, o dovednost bivakování, poskytování první pomoci, znalost záchranných technik a další. Podceňování rizik u různých lezeckých disciplín se pak odráží v množství úrazů. Všeobecně ve všech disciplínách dochází ke snahám o zvýšení bezpečnosti. Nicméně například při výstupech ve velehorách i přes kvalitnější předpovědi počasí, dostupnost záchrany a kvalitnější, lehčí vybavení stále existuje vysoké objektivní riziko těchto výstupů. U disciplín konaných převážně

73 v nevelehorském terénu jsou na jednu stranu díky výše uvedeným důvodům výstupy bezpečnější, ale horolezci se vrhají do rizikovějších podniků, jako jsou například rychlostní rekordy, takže rizika zase vzrůstají. Některé frekventované tradiční cesty se dnes v exponovaných místech dojišťují, a vznikla celá řada sportovně odjištěných oblastí, s nízkými objektivními riziky. Tyto oblasti jsou udržovány správci daných oblastí, kteří pravidelně kontrolují fixní body, hledají, případně odstraňují volné skalní bloky hrozící zřícením apod. V českých a německých pískovcových oblastech dochází k názorovému rozdělení lezecké komunity. Jedna skupina se snaží o zpřístupnění pískovcového lezení i pro širší veřejnost a snaží se snížit rizika lezení v pískovcových oblastech dojišťováním cest, používáním UFOunů apod., druhá skupina se snaží zachovat původní etické zásady a, dobrodružný ráz pískovcového lezení.

Otázka č. 3: „Věnuje se více lidí bezpečnějším, pohodlnějším formám horolezectví, nebo naopak těm rizikovějším v odlehlejších horolezeckých oblastech?“

Z odpovědí některých respondentů na otázku bezpečnosti vyplývá, že dnes velká část horolezecké komunity zůstává na lezeckých stěnách, případně míří do dobře odjištěných sportovních lezeckých oblastí. Navzdory možnostem cestování do odlehlých částí světa si lidé stále váží výhod civilizace a během dovolené, kterou čerpají mimo svou běžnou pracovní dobu, si chtějí odpočinout a ulevit od stresu civilizace, ale zároveň se i pobavit ve společnosti a ta se snáze vyhledává v blízkosti lidských sídel. Také si dnes spousta lidí nemůže dovolit zranit se, protože by jim to znemožnilo vést život na takové úrovni, na jaké jsou zvyklí, to může být jeden z důvodů, proč vice lidí míří do bezpečnějších, sportovních lezeckých oblastí. Dalším důvodem může být i lenost a neochota překonávat nepříjemné podmínky jako je mráz, silný vítr apod. Všeobecně je lidstvo zhýčkanější, než bylo v minulosti.

Závěry

Cílem této práce bylo shromáždit informace a podrobně popsat stávající a nové horolezecké disciplíny, včetně těch na pomezí s dalšími obory. Dílčím cílem bylo, definovat a popsat některé významné milníky v jednotlivých disciplínách za poslední 2 desetiletí, případně i další události z dřívějška, které mají vliv na podobu disciplín v současnosti.

Tyto cíle se mi podařilo splnit. V kapitole 1 Teoretická východiska, jsem charakterizoval a shromáždil data o jednotlivých disciplínách a v kapitole 4 Výsledky a diskuze jsem tato data shrnul společně s informacemi získanými v dotazníku a mými vlastními názory.

Tato práce je určená zaprvé všem horolezcům, kteří sami nemají příliš velký přehled o jednotlivých disciplínách horolezectví a chtějí se dozvědět něco o aktuálních trendech i o historických událostech, které mají na ty dnešní vliv. Dále je určená i pro nezasvěcené, kteří by si rádi některou z disciplín vyzkoušeli, anebo se alespoň dozvěděli něco nového.

Horolezectví se věnuji sedmým rokem. Ačkoli mám nízký morál, tento sport mě fascinuje pro svou všestrannost, krásu pohybu, krásu lezkyň i pro souznění s přírodou. Při studiu literatury jsem se dozvěděl mnoho nového a zajímavého. Také rozhovory se zkušenějšími lezci a jejich náhledy na jednotlivé horolezecké disciplíny pro mne byly velice přínosné.

Ve své práci jsem opakovaně narážel na změny a vývoj horolezeckých disciplín založený zejména na vývoji, zdokonalovaní a zlepšování dostupnosti horolezeckého vybavení. To zejména některé bezpečnostní a ochranné prostředky prodělaly za posledních několik desetiletí ohromný rozvoj. Proto jsem přesvědčen, že by na toto téma mohla vzniknout samostatná bakalářská, nebo diplomová práce.

Vysvětlivky blokant mechanický prostředek sloužící k sebejištění nebo k výstupu na fixním laně, případně pro vytvoření kladkostrojů při záchranných technikách, vytahování materiálu apod. borhák lepená (a temovaná) skoba, fixní jistící prostředek, ocelový dřík zalepený do skály do předem vyvrtané díry, správně zasazený má nosnost i 40kN

ČHS Český horolezecký svaz délka jedná se o variabilní vzdálenost mezi dvěma jistícími stanovišti (obvykle 15 – 50m) expreska expresní set složený ze dvou karabin spojených smyčkou různých délek, slouží k propnutí jistícího prostředku (fixního nebo mobilního) a lana při lezení na prvního (lezení se spodním jištěním, ang. climbing in a lead position), použití expresek výrazně snižuje tření lana o skálu při postupu magnézium lidově řečeno maglajz nebo také mágo je látka, která se nanáší na styčné plochy rukou a okamžitě vysušuje lezcovy prsty a zvyšuje tak tření mezi nimi a chyty morál je to schopnost vypnout hlavu, zahodit strach a pustit se do náročného odlezu spojeného s rizikem riskantního pádu – „Obecně nedostatková látka v tělech mnoha lezců. Hlavními příznaky je nadměrné pocení, šicí stroj a neovladatelné sprosté výkřiky.“ (133) nýt expanzivní nýt, je fixní jistící prostředek, ocelová plaketka přivrtaná ke skále speciálním šroubem (nýty vykazují nižší nosnost než borháky a jsou náchylnější na erozní pochody), jejich výhodou je, na rozdíl od lepených borháků, že se dají ihned po instalaci použít jako jistící či postupové body odlez vzdálenost mezi lezcem a posledním propnutým jištěním, dlouhé odlezy jsou potenciálně nebezpečnější z důvodu delších pádů

76 pádový faktor poměr mezi délkou pádu a délkou činného lana, tj. lano mezi lezcem a jističem propnuté jistícími body. Pádový faktor nabírá mezi hodnotami 0.1 až 2 přičemž nejnebezpečnější jsou pády s hodnotou 2

Seven Summits Koruna planety, 7 nejvyšších vrcholů jednotlivých kontinentů (Mt. Everest, Aconcaqua, Denali, vrchol Kibo Kilimandžára, Elbrus, Mt. Vinson, Carstensz Pyramid a Kosciuszko)

štand jistící stanoviště na konci délky (a začátku další u vícedélkových cest), slouží pro dobrání druholezce a vytvoření slanění

UIAA mezinárodní horolezecká federace

VHT vysokohorská turistika

OS, OS Flash,

RP, PP, TR, AF odkazují na styl přelezu cesty, viz kapitola 1.2.2 Sportovní lezení

Zlatý cepín francouzsky: Piolet d'Or, anglicky: The Golden Ice Axe, je mezinárodní ocenění, udělované každoročně horolezcům za jejich neobyčejné výkony zlézt zdolat (horu, stěnu nebo cestu lezením)

Reference

(1) PROCHÁZKA, Vladimír. Horolezectví. Praha: Olympia, 1990. Sport (Olympia). ISBN 80-7033-037-6.

(2) FRANK, Tomáš a Tomáš KUBLÁK. Horolezecká abeceda. Praha: Epocha, 2007. Horolezecká abeceda. ISBN 978-80-87027-35-6.

(3) CLIMBING STAFF. The Classics: Ron Kauk and Midnight Lightning. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2017 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/videos/the- classics-ron-kauk-and-midnight-lightning/

(4) NADZEMÍ. NEJZNÁMĚJŠÍ BOULDER SVĚTA - MIDNIGHT LIGHTNING. NADZEMÍ [online]. Brno: © COPYRIGHT 2009 - 2015 NADZEMI.CZ, 2017 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.nadzemi.cz/bouldering-svet/nejznamejsi- boulder-sveta-midnight-lightning

(5) CLIMBING STAFF. The Classics: Fred Nicole and Dreamtime. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2017 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/videos/the-classics-fred- nicole-and-dreamtime/

(6) BLUE KANGOO FILMS. The story behind the first 9A boulder. The Lappnor Project [online]. Helsinki, 2017 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://www.thelappnorproject.com/

(7) CORRIGAN, Kevin. Charles Albert Proposes World's Second V17 in Fontainebleau (Barefoot). Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2019 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/charles-albert-proposes-worlds-second-v17-in- fontainebleau-barefoot/

(8) BEALE, Alex. The Hardest Boulder Problems in the World. 99Boulders [online]. USA: © 2014-2019 99Boulders.com, 2019 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.99boulders.com/hardest-boulder-problems

(9) BLUE KANGOO FILMS. History and ethics of deep water soloing. Timeoutdoors [online]. UK: © copyright of TOD.com Limited t/a timeoutdoors [cit. 2019-04-12].

Dostupné z: https://www.timeoutdoors.com/expert-advice/climbing/deep-water- soloing/history-and-ethics-of-deep-water-soloing

(10) ROCK AND ICE. Sharma and Crew Bring First Deep Water Soloing Competition to America!. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2013 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/climbing-news/sharma- and-crew-bring-first-deep-water-soloing-competition-to-america/?cn-reloaded=1

(11) RIDLEY, Harriet. Tuck Fest Hosts First Comp on NC’s Permanent Deep Water Solo Wall. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/climbing-news/tuck-fest-hosts-first- comp-on-ncs-permanent-deep-water-solo-wall/

(12) VERTIKAL. Water Boulder Games. Česká televize [online]. Česká republika: © Česká televize 1996 – 2019, 2018 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10293515886- vertikal/218471292010027/obsah/650303-water-boulder-games-ve-velkem-mezirici

(13) WARD, Pete. The Other Side of Fred Rouhling. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2012 [cit. 2019- 04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/people/fred-rouhling/

(14) POHORSKÝ, Matěj. PROLOMIT KLASU. EMontana [online]. Česká republika: ©2018 | MAGAZÍN O LEZENÍ A DOBRODRUŽSTVÍ | CLIMBING AND ADVENTURE, 2017 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: http://www.emontana.cz/stupnice- obtiznosti-lezeni-historie/?fbclid=IwAR2r21VAN_XGEX9ziB97SzBo00sHY- VJEN6dSnTjjH_4naCgphi0WpOrz_o

(15) HOBLEY, Nicholas. Action Directe, Wolfgang Güllich's 25-year-old Frankenjura masterpiece. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2016 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/action-directe-wolfgang-gullich- 25-year-old-frankenjura-masterpiece.html

(16) 8A. La Rambla is 9a+ by today standards. 8a [online]. Brixen, 2017 [cit. 2019- 04-12]. Dostupné z: https://www.8a.nu/forum/editorial/la-rambla-is-9a+-by-todays- standards

2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/jonathan-siegrist-jumbo-love- 9b.html

(19) BISHARAT, Andrew. Perfect Play: What It Took to Climb La Dura Dura (5.15c) – The World’s Hardest Route. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2013 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/features/perfect-play-what-it-took-to-climb-la-dura-dura-5- 15c-the-worlds-hardest-route/

(20) Margo Hayes vylezla 9a+ jako 1. žena na světě. Lezec [online]. Česká republika: NetPro systems, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: http://www.lezec.cz/clanky.php?key=13658

(21) CLIMBING STAFF. Raw Video: Margo Hayes Redpoints Biographie/Realization (5.15/9a+). Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/videos/raw-video-margo-hayes-redpoints-biographie- realization-5-15-9a/

(22) LEVY, Michael. Anak Verhoeven Becomes First Woman to Establish a 9a+. The OUTDOOR Journal [online]. Colorado: © 2019 The Outdoor Journal LLC, Colorado, USA, 2017 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.outdoorjournal.com/climbing-2/anak-verhoeven-becomes-first-woman- establish-9a/

(23) BLAŽEK, Pavel. Adam Ondra vylezl Silence: Project Hard 9c ve Flatanger. Horydoly [online]. Praha: CC-BY Horydoly.cz - 2003-2019, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.horydoly.cz/horolezci/adam-ondra-vylezl-projet-hard-9c-ve- flatanger.html

(24) SCHMIDT, Tobey. Angy Eiter Becomes First Woman to Climb 5.15b. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/climbing-news/angy-eiter-becomes-first-woman- to-climb-5-15b/

(25) ROCK AND ICE. Jakob Schubert Sends La Planta de Shiva (5.15b). ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2016 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/videos/climbing/jakob-schubert-sends-la-planta- de-shiva-5-15b/

(26) CLIMBING STAFF. Silence: The Story of Adam Ondra and the World's First 5.15d. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/videos/adamondrasilence/

(27) VAN LEUVEN, Chris. Interview: Adam Ondra Completes World's First 5.15a/9a+ Flash. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/interview-adam-ondra-completes-worlds-first-5-15a- 9a-flash/

(28) PLANETMOUNTAIN. Alexander Megos frees Perfecto Mundo 9b+ at Margalef. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/alexander-megos-frees-perfecto- mundo-9b-plus-at-margalef.html

(29) PLANETMOUNTAIN. Stefano Ghisolfi picture perfect on Perfecto Mundo at Margalef. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/stefano-ghisolfi-absolutely- perfect-on-perfecto-mundo-margalef.html

(30) John Bachar quote. AZ QUOTES [online]. [cit. 2019-04-14]. Dostupné z: https://www.azquotes.com/quote/1443231

(31) KODYTEK, Petr. John Bachar 1957 - 2009. Horyinfo [online]. Praha, 2009 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2009070007

(32) PLANETMOUNTAIN. Heinz Zak & Separate Reality - the film of his Yosemite free solo. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/heinz-zak-separate-reality-the- film-of-his-yosemite-free-solo.html

(34) ROCK AND ICE. Alex Honnold Solos Lover’s Leap in Dan Osman Tribute. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2016 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/videos/climbing/alex-honnold-solos-lovers-leap- in-dan-osman-tribute/

(35) MITÁČ, Stanislav. Dean Potter. EMontana [online]. Česká republika: ©2018 | MAGAZÍN O LEZENÍ A DOBRODRUŽSTVÍ | CLIMBING AND ADVENTURE, 2017 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: http://www.emontana.cz/dean-potter/

(36) MACDONALD, Dougald. Astroman and Rostrum Free-Solo. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2007 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/astroman-and-rostrum-free-solo/

(37) ROTH, Justin. Honnold Makes a High-Stakes Solo in Zion. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2008 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/honnold-makes-a- high-stakes-solo-in-zion/

(38) MACDONALD, Dougald. Honnold Free-Solos Half Dome's NW Face. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2012 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/honnold-free-solos-half-domes-nw-face-2/

(39) HONNOLD, Alex a David ROBERTS. Sám ve stěně. Přeložil Martin POKORNÝ. Praha: Mladá fronta, 2016. ISBN 978-80-204-3843-0.

(40) PLANETMOUNTAIN. Alex Honnold free solo climbs El Capitan, Yosemite. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/alex- honnold-free-solo-climbs-el-capitan-yosemite.html

(42) PLANETMOUNTAIN. Lynn Hill / 25 years ago the first free ascent of The Nose on El Capitan. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/lynn-hill-25-years-ago-the-first- free-ascent-of-the-nose-on-el-capitan.html

(43) Valley uprising [Documentary film]. Režie Peter MORTIMER. USA, 2014.

(44) GRIPPED. Lonnie Kauk Upgrades Ron Kauk’s Magic Line to 5.14c. Gripped [online]. Toronto: © 2019 Gripped Publishing, 2018 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://gripped.com/profiles/lonnie-kauk-upgrades-ron-kauks-magic-line-5-14c/

(45) Návrat do údolí. Lezec [online]. Česká republika: NetPro systems, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: http://www.lezec.cz/clanky.php?key=15098

(46) PLANETMOUNTAIN. El Capitan Freerider: Alexander Huber Yosemite masterpiece celebrates 20th anniversary. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/interviews/el-capitan-freerider-alexander- huber-yosemite-masterpiece-celebrates-20th-anniversary.html

(47) PLANETMOUNTAIN. Alexander Huber finds and frees El Corazon on El Capitan. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2001 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/alexander-huber-and-el- corazon.html

(48) MITÁČ, Stanislav. Alex Huber - Hra mysli. EMontana [online]. Česká republika: ©2018 | MAGAZÍN O LEZENÍ A DOBRODRUŽSTVÍ | CLIMBING AND ADVENTURE, 2016 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: http://www.emontana.cz/alex- huber-rozhovor/

(49) MITÁČ, Stanislav. "200 slov": Alex Honnold nám zastavil tep a zajistil si místo v historii. EMontana [online]. Česká republika: ©2018 | MAGAZÍN O LEZENÍ A DOBRODRUŽSTVÍ | CLIMBING AND ADVENTURE, 2017 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: http://www.emontana.cz/honnold-solo-freerider/

(50) PLANETMOUNTAIN. Caldwell repeats The Nose!. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l,

2005 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/caldwell-repeats-the-nose.html

(51) PLANETMOUNTAIN. Caldwell climbs Nose & Freerider in a day!. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2005 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/caldwell-climbs-nose-freerider- in-a-day.html

(52) PLANETMOUNTAIN. Sonnie Trotter finds The Path 5.14 R at Lake Louise, Alberta, Canada. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2007 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/sonnie-trotter-finds-the-path-514- r-at-lake-louise-alberta-canada.html

(53) ROCK AND ICE. Alex Megos Flashes The Path (5.14 R) On Gear, Talks Fightclub (5.15b). ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2016 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/climbing-news/alex-megos- flashes-the-path-5-14-r-on-gear-talks-fightclub-5-15b/

(54) DIFFLEY, Paul. 10 Years of Rhapsody. Hot aches [online]. Edinburgh: © Hot Aches Productions 2015, 2016 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://www.hotaches.com/blog/2016/4/7/10-years-of-rhapsody

(55) MACDONALD, Dougald. Sonnie Trotter Repeats Rhapsody. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2008 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/sonnie-trotter-repeats-irhapsodyi/

(56) HOBLEY, Nicholas. Eternal Flame, Nameless Tower - climbing history and Alexander Huber interview. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2009 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/alpinism/eternal-flame-nameless-tower- climbing-history-and-alexander-huber-interview.html

(57) WIDE BOYZ. Now That's What I Call a First Ascent: Century Crack 5.14b Pete Whittaker & Tom Randall. YouTube [online]. USA: © 2019 YouTube, 2012 [cit. 2019- 04-11]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=r_pg7RtQo3w

(58) SAMET, Matt. Desert Testpiece Century Crack (5.14b) Sees Third Ascent by Danny Parker. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/desert-testpiece-century-crack-5-14b-sees-second- ascent-by-danny-parker/

(59) CLIMBING STAFF. Jorg Verhoeven Frees the Nose. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2014 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/jorg-verhoeven-frees- the- nose/?amp_js_v=0.1&usqp=mq331AQECAEoAQ%3D%3D&fbclid=IwAR2zc2xvP MZZPn0T9RrFz0aki29eCP1dAR9wJf1687Ccd8S4R7DHDWzZSSc

(60) ALLEN, Nick. They did it: Duo conquers Yosemite's El Capitan. The Telegraph [online]. London: © Telegraph Media Group Limited 2019, 2015 [cit. 2019- 04-11]. Dostupné z: https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/northamerica/usa/11346886/Duo- completes-worlds-toughest-climb-in-Yosemite-park.html

(61) ASSOCIATED PRESS. Czech free-climber Adam Ondra scales Yosemite rock wall El Capitan in world record time. The Telegraph [online]. London: © Telegraph Media Group Limited 2019, 2016 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.telegraph.co.uk/news/2016/11/23/czech-free-climber-adam-ondra-scales- yosemite-rock-wall-record/

(63) MITÁČ, Stanislav. Adam Ondra - Dawn Wall: Dawn Wall čistě a bez stupů. EMontana [online]. Česká republika: ©2018 | MAGAZÍN O LEZENÍ A DOBRODRUŽSTVÍ | CLIMBING AND ADVENTURE, 2016 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.emontana.cz/adam-ondra-dawn-wall-rozhovor/

https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/jacopo-larcher-frees-mega-trad- climb-at-cadarese.html

(65) LEVY, Michael. Babsi and Larcher Repeat Magic Mushroom (VI 5.14a) on El Cap. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2017 [cit. 2019-04- 11]. Dostupné z: https://rockandice.com/climbing-news/babsi-larcher-repeat-magic- mushroom-el-cap/

(67) Historie vzniku. ObrWorks [online]. Česká republika: © 2019 ObrWorks, 2016 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://www.obrworks.cz/o-vklinencich- ufo/historie/?fbclid=IwAR2xaycl2wsq2iHKDa8BSSOu_aRyu7EzfdlbTXYm_alBGig PQMxp1Xc4J0o

(69) Jindřich Hudeček: ... jako zakladatel společnosti HUDYsport. HUDY [online]. [cit. 2019-04-07]. Dostupné z: https://www.hudy.cz/jindrich-hudecek.html

(71) OBROČNÍK, Honza a Božena VALENTOVÁ. Pískovcové lezení, pískaři. Horosvaz [online]. Česká republika: © 2019 VIZUS, 2016 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.horosvaz.cz/res/archive/155/022491.pdf?seek=1490287278

(72) Onsajt: Tomáš Sobotka – Tomajda. Lezec [online]. Česká republika: NetPro systems, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: http://www.lezec.cz/clanek.php?key=13998&nazev=onsajt:_tomas_sobotka_%96_to majda

(73) HOBLEY, Nicholas. Eternal Flame, Nameless Tower - climbing history and Alexander Huber interview. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2009 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/alpinism/eternal-flame-nameless-tower- climbing-history-and-alexander-huber-interview.html

(74) PLANETMOUNTAIN. Tommy Caldwell and Alex Honnold smash The Nose Speed record. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/tommy-caldwell-and-alex- honnold-smash-the-nose-speed-record.html

(75) LUCAS, James. Alex Honnold and Tommy Caldwell Set Sub-2-Hour Nose Speed Record. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/alex-honnold-and-tommy-caldwell-set-sub-2-hour- nose-speed-record/

(76) HOBLEY, Nicholas. Alex Honnold and Tommy Caldwell climb The Nose in under 2 hours to set new El Capitan speed record. Planetmountain.com [online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2018 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/climbing/alex-honnold-and-tommy- caldwell-climb-the-nose-in-under-2-hours-new-speed-record.html

(77) VAN LEUVEN, Chris. Two Expert Climbers Killed in Fall From El Cap’s Freeblast. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/jason-wells-tim-klein-killed-in-fall-from-el-caps- freeblast/

(78) MACDONALD, Dougald. Caldwell, Honnold: Yosemite Free Triple Crown. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2012 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/caldwell-honnold-yosemite-free-triple-crown-2/

(79) GRIFFIN, Lindsay. World's hardest aid climb?. BMC [online]. Manchester: © 2019 The British Mountaineering Council, 2009 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.thebmc.co.uk/worlds-hardest-aid-climb

(80) LEONARD, Brendan. The seven hardest climbs in the world. RedBull [online]. © 2019 RED BULL, 2014 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.redbull.com/my- en/the-seven-hardest-climbs-in-the-world

(83) MACDONALD, Dougald. Legendary Mixed Routes Repeated in France. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2009 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/legendary-mixed-routes-repeated-in-france/

(84) MACDONALD, Dougald. Ueli Steck Takes Back Eiger Speed Record. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2015 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/ueli- steck-takes-back-eiger-speed-record/

(85) BERÁNEK, Michael. Ueli Steck se zabil při sólovém horolezeckém výstupu. Horydoly [online]. Praha: CC-BY Horydoly.cz - 2003-2019, 2017 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.horydoly.cz/horolezci/ueli-steck-se-zabil-pri-solovem- horolezeckem-vystupu.html

(86) CLIMBING STAFF. Video: Dani Arnold Free Solos 1,200-Meter Grandes Jorasses in 2:04. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.climbing.com/videos/video-dani-arnold-free- solos-1200-meter-grandes-jorasses-in-2-04/

(87) MACDONALD, Dougald. Climb of the Century? 7 Groundbreaking Ascents (Besides the Dawn Wall). Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2015 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/climb-of-the-century/

(88) LIDÉ&HORY. Wolverine (WI 11) – posunutí hranic lezení na ledu. Lidé&HORY [online]. Praha, 2013 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://lideahory.cz/clanek/wolverine-wi-11-–-posunutí-hranic-lezení-na-ledu-video

(89) SAMPIERO, Josh. Watch this 200m climb on overhanging rock and ice. RedBull [online]. © 2019 RED BULL, 2014 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.redbull.com/ca-en/will-gadd-climbing-the-world-s-hardest-mix-route- climb

(90) BLACK DIAMOND. Will Gadd Takes On Helmcken Falls with Natural Gear. ROCK AND ICE [online]. USA: © Bigstone Publishing 2017, 2018 [cit. 2019-

04-11]. Dostupné z: https://rockandice.com/videos/climbing/will-gadd-takes-on- helmcken-falls-with-natural-gear/

(91) GELDARD, Jack. VIDEO: Robert Jasper on Iron Man (M14+). UKC [online]. Sheffield: © UKClimbing Limited., 2012 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.ukclimbing.com/news/2012/02/robert_jasper_on_iron_man_m14+-66882

(92) LOWELL, Josh. A Line Across the Sky: Part I. RedBull [online]. © 2019 RED BULL, 2014 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.redbull.com/int- en/tv/video/AP-1MQAPEZX91W11/a-line-across-the-sky-part-i

(93) CLIMBING STAFF. Will Gadd Climbs First Known Ascent of Niagara Falls Ice (Photos + Videos). Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2015 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/will-gadd-climbs-first-ascent-of-niagara-falls-ice- photos-videos/

(94) LIDÉ&HORY. Obtížnost cesty Saphira (M15-) potvrzena. Lidé&HORY [online]. Praha, 2016 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://lideahory.cz/clanek/obt%C3%AD%C5%BEnost-cesty-saphira-m15-potvrzena

(95) VAVRDA, Lukáš. Kompletní přehled skialpových stylů. Snow.cz [online]. Praha: © SNOW CZ s.r.o, 2018 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: https://snow.cz/clanek/4872-kompletni-prehled-skialpovych- stylu?fbclid=IwAR2SAAflXGOAsScnKSTE4U3rtbYmEFFwFiNhGg1T3EThHxtDdJ VljG_gZYk

(96) LIDÉ&HORY. Otec extrémního lyžování Sylvain Saudan oslavil 80. narozeniny. Lidé&HORY [online]. Praha, 2016 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://lideahory.cz/clanek/otec-extremniho-lyzovani-sylvain-saudan-oslavil-80- narozeniny

(97) PLANETMOUNTAIN. Chamonix - Zermatt, Bastien Fleury and Olivier Meynet set new ski traverse record. Planetmountain.com[online]. Padova: © Copyright Mountain Network s.r.l, 2016 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.planetmountain.com/en/news/snow-ski-skimountaineering/chamonix- zermatt-bastien-fleury-and-olivier-meynet-set-new-ski-traverse-record.html

(98) VAVRDA, Lukáš. Skialpový rekord: 21 výškových kilometrů za 24 hodin. Snow.cz [online]. Praha: © SNOW CZ s.r.o, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://snow.cz/clanek/5054-skialpovy-rekord-21-vyskovych-kilometru-za-24-hodin

(99) VAVRDA, Lukáš. Prvosjezd obávané K2. Snow.cz [online]. Praha: © SNOW CZ s.r.o, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://snow.cz/clanek/5081-prvosjezd- obavane-k2

(100) Sněžný leopard na ex-SSSR sedmitisícovky v rekordním čase. Lezec [online]. Česká republika: NetPro systems, 2016 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://www.lezec.cz/clanek.php?key=13125&nazev=snezny_leopard_na_ex- sssr_sedmitisicovky_v_rekordnim_case&lim=30&==&caut=

(101) VAVRDA, Lukáš. Lhotse: Prvosjezd kuloáru Dream Line. Snow.cz [online]. Praha: © SNOW CZ s.r.o, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://snow.cz/clanek/5140-lhotse-prvosjezd-kuloaru-dream-line

(102) ALAN. Oxygen on Everest. The Blog on alanarnette.com [online]. ©1999-2019 www.alanarnette.com, 2013 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://www.alanarnette.com/blog/2013/08/19/oxygen-on-everest-reviewing-the- options/

(103) JANDÍK, Petr. Glosář horolezeckých termínů. Horyinfo [online]. Praha, 2011 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2011080020

(104) BUKREJEV, Anatolij Nikolajevič a G. Weston DEWALT. Výstup: ctižádost pohřbená na Everestu. Praha: Columbus, 2000. ISBN 80-724-9039-7.

(105) BENTELE, Ulrich. Drama on Mount Everest: A Disabled Man Caught between Fame and Disgrace. SPIEGEL ONLINE [online]. New Zealand: © SPIEGEL ONLINE 2006, 2006 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.spiegel.de/international/drama- on-mount-everest-a-disabled-man-caught-between-fame-and-disgrace-a-419238.html

(106) POSPĚCHOVÁ, Petra. Rakoncaj: Dnes v Himálaji nejde o horolezectví, ale vysokohorskou turistiku. LIDOVKY.cz [online]. Česká republika: © 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/lide/dnes-v-himalajich-nejde-o-horolezectvi-ale- vysokohorskou-turistiku-s-nasi-generaci-se-to-neda-srov.A180201_193327_lide_ele

(107) ALAN. K2 2018 Summer Season Coverage. The Blog on alanarnette.com [online]. ©1999-2019 www.alanarnette.com, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://www.alanarnette.com/blog/2018/06/09/k2-2018-season-coverage/

(108) ALAN. Everest by the Numbers: 2019 Edition. The Blog on alanarnette.com [online]. ©1999-2019 www.alanarnette.com, 2019 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://www.alanarnette.com/blog/2017/12/17/everest-by-the-numbers-2018-edition/

(109) LIDÉ&HORY. Sir Edmund Hillary. Lidé&HORY [online]. Praha, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://lideahory.cz/clanek/sir-edmund-hillary

(110) KRUPKA, Jaroslav. Až na vrchol. Před 40 lety dobyli Messner s Habelerem bez kyslíku Everest. Dotyk [online]. Praha: Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s. 2019, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://dotyk.denik.cz/publicistika/az-na- vrchol-pred-40-lety-dobyli-messners-habeleem-bez-kysliku-everest.html

(111) Historie firmy Sir Joseph. SirJoseph [online]. Turnov: Copyright TOPlist© 2012 - 2019 Sir Joseph [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: http://www.sirjoseph.cz/cz/spolecnost/historie- 558.htm?fbclid=IwAR3oFj1AzhpBtBmXOWgBruzuKfpSN2zU3uEK72YIc8GlMuG Mc69hDlkvMqk

(112) První Čech zdolal všechny osmitisícovky, Jaroš stanul na K2. Aktuálně.cz [online]. Česká republika: 1999 – 2019 © Economia, 2014 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/horolezec-jaros-stanul-na-k2-zdolal-vsechny- osmitisicovky/r~cfdb35a814b811e4bab3002590604f2e/?redirected=1555168222&fbcl id=IwAR0ChALf1N2My78tF7GgYieszDyz6c0Nvjvn7J-LGKIDlRVOdXQaLy-F-ko

(113) MACDONALD, Dougald. Steck: 28 Hours Up and Down Annapurna South Face. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2013 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/steck-28-hours-up-and-down-annapurna-south-face/

(114) MACDONALD, Dougald. Steck Solos Shishapangma in 10.5 Hours. Climbing [online]. Kanada: © 2019 Cruz Bay Publishing, Inc., an Active Interest Media Company, 2011 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.climbing.com/news/steck- solos-shishapangma-in-10-5-hours/

(115) BERÁNEK, Michael. Ueli Steck se zabil při sólovém horolezeckém výstupu. Horydoly [online]. Praha: CC-BY Horydoly.cz - 2003-2019, 2017 [cit. 2019-04-11]. 91

Dostupné z: https://www.horydoly.cz/horolezci/ueli-steck-se-zabil-pri-solovem- horolezeckem-vystupu.html

(116) HOLEČEK, Marek. České himalajské dobrodružství II: zápisky Marouška blázna. Praha: Knižní klub, 2015. Universum (Knižní klub). ISBN 978-80-242-5107-3.

(117) HUDY TÝM a Marek HOLEČEK. Cesta Máry Holečka za Zlatým Cepínem. HUDY blog [online]. Česká republika: Copyright © 2013–2019 HUDYsport, 2018 [cit. 2019-04-14]. Dostupné z: https://blog.hudy.cz/udalosti/cesta-mary-holecka- za-zlatym-cepinem/

(118) RAZ a ČTK. Slepý horolezec zdolal Mount Everest, dřív mu to překazila lavina a zemětřesení. Aktuálně.cz [online]. © 2001 - 2019 Copyright CZECH NEWS CENTER, 2017 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.info.cz/magazin/neuveritelna-odvaha-slepy-horolezec-zdolal-mount- everest-driv-mu-to-prekazila-lavina-a-zemetreseni-9952.html

(119) QUACKENBUSH, Casey. A 69-Year-Old Double Amputee Has Just Climbed Mount Everest. TIME [online]. USA: © 2019 TIME USA, LLC., 2018 [cit. 2019-04- 13]. Dostupné z: http://time.com/5275804/double-amputee-china-everest-xia-boyu/

(120) SEHGAL, Saransh. Banned From Everest, Blind Climber Is As Determined As Ever. NATIONAL GEOGRAPHIC [online]. Rakousko: Copyright © 2015-2019 National Geographic Partners, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://www.nationalgeographic.com/adventure/destinations/asia/nepal/everest-climb- new-rules-blind-disabled-visitors/

(121) Hroší lázeň. Lezec [online]. Česká republika: NetPro systems, 2003 [cit. 2019- 04-11]. Dostupné z: http://www.lezec.cz/clanek.php?key=1157

(122) TAYLOR, Lee. Spiderman Alain Robert scales Dubai's Burj Khalifa. The Daily Telegraph [online]. USA: ©2019 News Pty Limited., 2011 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.dailytelegraph.com.au/travel/spider-man-alain-robert-scales-dubais- burj-khalifa/news-story/f6313e68af4c3fd7f2480220cba50def

Limited, 2019 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: https://www.mirror.co.uk/news/worldnews/breaking-french-spiderman-alain-robert-13920681

(125) WELLS, Jonathan. Daredevil climber James Kingston scales the Eiffel Tower with no safety ropes. The Telegraph [online]. London: © Telegraph Media Group Limited 2019, 2015 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.telegraph.co.uk/men/the-filter/11985686/Daredevil-climber-James- Kingston-scales-the-Eiffel-Tower-with-no-safety-ropes.html

(126) COOPER, Jonny. Free runner James Kingston: I used to be terrified of heights. The Telegraph [online]. London: © Telegraph Media Group Limited 2019, 2014 [cit. 2019-04-11]. Dostupné z: https://www.telegraph.co.uk/men/the-filter/10723640/Free- runner-James-Kingston-I-used-to-be-terrified-of-heights.html

(128) Rafiki Urban Boulder Race. Rafiki Urban Boulder Race [online]. Česká republika, 2018 [cit. 2019-04-13]. Dostupné z: https://urban.horoguru.cz/

(129) Canyoning. ČESKÁ ASOCIACE CANYONINGU [online]. Brno [cit. 2019-04- 13]. Dostupné z: http://www.canyoning.cz/

(130) HALBERG, Nick. First Descents: The History of Canyoneering. Wasatch [online]. March 6, 2017 [cit. 2019-02-27]. Dostupné z: http://wasatchmag.com/first- descents-the-history-of-canyoneering/

(131) WAGNER, Josef. Jak jsme vyvíjeli českého Petzla. Orcus Bohumín [online]. Bohumín: © Copyright 2015 - Česká speleologická společnost 7-01 ORCUS Bohumín, 2015 [cit. 2019-04-12]. Dostupné z: http://www.orcus-speleo.cz/jak-jsme-vyvijeli- ceskeho-petzla/

(132) HAJDAMACH, Jiří. Lezecké disciplíny - vývoj a změny od roku 2000 [online]. Brno, 2017 [cit. 2019-04-18]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/dbopi/bakalarska_prace.pdf. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Taťána Straková Ph.D.

14]. Dostupné z: https://www.facebook.com/climbingtechnologyCZ/posts/2550723281610399

Seznam obrázků

Obrázek 1: Posun dosažené obtížnosti v průběhu minulého století (14) ...... 16

Přílohy

Příloha 1: Dotazník

Lezecké disciplíny – vývoj a změny od roku 2000

 Jaká je/jsou vaše hlavní disciplína/y?  Jak dlouho lezete?  Vnímáte nějaké změny v bezpečnosti vaší/ch disciplín/y za tu dobu, co se v oboru horolezectví pohybujete?  Zaznamenal jste nějaké významné milníky, který ovlivnil vaši lezeckou disciplínu?  Živíte se disciplínou spojenou s horolezectvím? (výškové práce, průvodcovská či instruktorská činnost, apod.)  Nějaké informace na doplnění nebo poznámky?