Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Přepadení Moravské Chrastové roku 1938 a jeho odraz v činnosti Mimořádného lidového soudu Brno (Bakalářská diplomová práce)

David Grolich

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. Brno 2018

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. datum: podpis……………….

2

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval především panu PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D., za jeho velmi cenné rady, odborné připomínky, veškerou pomoc, trpělivost a vždy vstřícný přístup. Nadále bych rád poděkoval přátelům, své přítelkyni a rodině za jejich každodenní podporu. V neposlední řadě velké dík nejmenovanému kamarádovi do Kanady.

3

Obsah

1. Úvod ...... 6 2. Retribuční soudnictví ...... 9 2.1 Vznik retribučních dekretů v Londýně ...... 9 2.2 Velký retribuční dekret ...... 15 2.3 Mimořádné lidové soudy ...... 17 2.4 Malý retribuční dekret ...... 20 2.5 Obnovená fáze retribuce v českých zemích ...... 22 3. Situace na Svitavsku do roku 1938 ...... 24 3.1 Charakteristický vývoj a vymezení okresu Svitavy ...... 24 3.2 Společný vývoj a soužití Čechů a Němců na českém území do roku 1938 ...... 26 3.3 Německý jazykový ostrov Hřebečsko ...... 29 3.4 Historie vzniku Svitavska a jeho česko-německého soužití do roku 1930 ...... 30 3.5 Působení DNSAP, SHF, SdP a jeho dopad na obyvatelstvo Svitavska v letech 1930- 1938 ...... 35 3.6 Mnichovská dohoda a její důsledky ...... 37 3.7 Dopady Mnichovské dohody na Svitavsko ...... 38 4. Přepadení Moravské Chrastové roku 1938 ...... 40 4.1 Historie obce Moravská Chrastová ...... 40 4.2 Následek Mnichovské dohody pro obec Moravská Chrastová v roce 1938 ...... 42 4.3 Noční ozbrojený přepad Moravské Chrastové ...... 43 5. Činnost MLS Brno ...... 49 5.1 MLS v Brně ...... 49 5.2 Hugo Nowak ...... 50 5.3 František Fischer ...... 52 5.4 Karel Künter ...... 55 5.5 František Friedel ...... 58 5.6 Jan Langer ...... 61 6. Závěr ...... 64 7. Prameny a literatura ...... 66 7.1 Archivní prameny ...... 66 7.2 Tištěné prameny ...... 66 7.3 Dobové právní předpisy ...... 66 7.4 Dobový tisk ...... 66 7.5 Literatura ...... 67

4

7.6 Bakalářské, diplomové práce ...... 68 7.7 Nepublikované práce ...... 69 7.8 Internetové zdroje ...... 69 8. Seznam použitých zkratek...... 70 9. Seznam tabulek a grafů ...... 71 10. Seznam obrázků ...... 72

5

1. Úvod

Významným přelomem nejen v Československu, ale i ve světě, se stal rok 1945, kdy skončil svým rozsahem největší a nejstrašnější válečný konflikt v dějinách lidstva, a sice druhá světová válka. Letos je tomu přesně 73 let od jejího skončení a zahájení činnosti mimořádných lidových soudů (dále MLS). Vzpomínky na tyto hrůzy a traumata, následky a hlavně důsledky, které s sebou válka přinesla, stále zůstávají živě v paměti lidí, a jsou rovněž hojně zaznamenány v knihách či archivních dokumentech.

Po válce bylo nutné potrestat ty, kteří se zapletli, nebo v menší či větší míře spolupracovali s okupační mocí a provinili se tak v minulých letech vůči politicky i geograficky rozbitému Československu.

Cílem diplomové práce je nastínit a vysvětlit období tzv. retribuce v poválečném Československu v letech 1945–1948 na konkrétních případech z oblasti Svitavska. Práce se nejprve zaměří na mnohonárodnostní situaci na Svitavsku před válkou, která se dále konkretizuje na následný zábor vesnice Moravské Chrastové v roce 1938. Zde se snaží zodpovědět otázku, proč úspěšně proběhlo obsazení vesnice sudetoněmeckými jednotkami tak hladce a z jakého důvodu, popřípadě do jaké míry jej ovlivnila pomoc místních německých obyvatel.

Práce je rozdělena do tří částí. První část obsahuje nástin normy následně přijaté jako dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, jež vešla ve známost jako tzv. velký retribuční dekret. Dále je obecně rozebrán průběh první fáze retribuce a MLS, přičemž první část je zakončena obnovenou fází retribuce v roce 1948. Druhá část práce se zaměřuje na problém národnostního složení obyvatelstva na Svitavsku a s ním spojené česko-německé soužití, které vyvrcholilo roku 1938 Mnichovskou dohodou. Třetí část práce je věnována historii vesnice Moravská Chrastová, jejímu samotnému přepadu v roce 1938 a jeho odrazu na konkrétních příkladech odsouzených v činnosti MLS v Brně.

Kromě velkého retribučního dekretu byly vydány i mnohé jiné dekrety, které úzce souvisely s otázkou retribučního soudnictví, například malý retribuční dekret č. 138/1945 Sb. Retribuce dodnes zůstává velice zajímavým a pozoruhodným tématem, avšak v minulosti ji česká historiografie nevěnovala dostatek pozornosti. Přesvědčení veřejnosti, zda splnila retribuce v poválečném Československu svůj cíl, se v mnohém liší. Zlost, nenávist, touha

6 po pomstě – všechny tyto negativní pohledy a emoce ovlivnily roku 1945 počátky poválečné justice.

Hlavní pramen představují jednotlivé spisy z fondu Mimořádného lidového soudu v Brně. Materiály jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně pod signaturou C 141. Na základě pramenů z tohoto fondu bude v práci popsáno pět nejvýznamnějších rozsudků tohoto soudu týkajících se oblasti Svitavska. Dále jsem ke své práci také prošel materiály ze Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli.

Ke studiu vzniku a vývoje dekretů prezidenta republiky bylo již napsáno mnoho publikací. Jedná se hlavně o stěžejní publikace od profesora Jana Kuklíka – Mýty a realita tzv. „Benešových dekretů“1 a Vývoj česko-slovenského práva 1945-19892. Ucelený přehled vydaných dekretů najdeme v edici, kterou zpracovali editoři Karel Jech a Karel Kaplan – Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Dokumenty3. Za dobové lze považovat projevy ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny – Na soudu národa4 nebo jeho paměti Československo můj osud5, či monografii Edvarda Beneše – Šest let exilu a druhé světové války6.

Jako jeden z prvních, kdo se zabýval problematikou retribučního soudnictví a vysvětlil ji do hloubky, byl Mečislav Borák ve svém díle Spravedlnost podle dekretu7, které se stalo základem pro studium retribučního soudnictví. Jeho poznatků využili i pozdější autoři píšící o tomto tématu, např. Lucie Jarkovská8, která mapuje situaci na Královéhradecku. Za přínos jistě stojí publikace amerického historika Benjamina Frommera9 specializujícího se na dějiny střední a východní Evropy, která je jedinou monografií zahraničního autora samostatně pojednávající o československé retribuci. Procesy s protektorátní vládou najdeme v publikaci od Evy Janečkové10. K období druhé fáze retribuce odborné literatury sepsáno příliš mnoho není.

1 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002. 2 Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008. 3 Jech, Karel – Kaplan, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Dokumenty. Brno 2002. 4 Drtina, Prokop: Na soudu národa: tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a Národním soudu. Praha 1947. 5 Drtina, Prokop: Československo můj osud: kniha života českého demokrata 20. století. Sv. 2, kn. 1, Emigrací k vítězství. Praha 1992. 6 Beneš, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války: řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-1945. Praha 1947. 7 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998. 8 Jarkovská, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. Praha 2008. 9 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010. 10 Janečková, Eva: Proces s protektorátní vládou. Praha 2012. 7

Na pár stranách ji okrajově věnovali pozornost autoři Borák či Frommer. Obsahově se k této problematice jako nejcennější jeví studie Kateřiny Kočové11.

Ve druhé části práce je nastíněn historický vývoj okresu Svitavy a jazykového ostrova Hřebečsko. Dále je popsána historie společného vývoje a národnostního soužití Čechů a Němců, jak na území dnešní České republiky, tak v oblasti Svitavska do roku 1938. Tato část práce se také zaměřuje na následné problémy vyvolané mnohonárodnostním složením obyvatelstva na Svitavsku před druhou světovou válkou. V práci je podán i obraz politických uskupení provozujících svoji činnost na území Svitavska mezi lety 1930-1938. Tuto regionální problematiku nalezneme v monografii Moravskotřebovsko-Svitavsko12. K otázce česko- německých vztahů také poslouží studie Milana Skřivánka13 či Kronika města Svitavy14. O politickém vývoji na zmiňovaném území, který následně sehrál svoji roli po Mnichovském diktátu při obsazování území německými jednotkami, píše František Vašek15.

Třetí část práce je věnována přepadu Moravské Chrastové v roce 1938 a jeho odrazu na konkrétních příkladech odsouzených v činnosti MLS v Brně. K tématu přepadu Moravské Chrastové existuje stěžejní publikace od Jitky Gruntové a Františka Vaška – Boj o hranici16, která vyšla v roce 1998 při příležitosti 60. výročí událostí podzimu 1938. Dále pak kniha Poslední pásmo vzdoru17, jež vypráví o německém záboru československého pohraničí na Svitavsku, zejména obce Moravská Chrastová, po mnichovském diktátu. Zachovala se také i dobová vzpomínka pamětníka Martina Henzla, který popsal ono přepadení svitavskými ordnery 31. října 1938. Zde nám líčí, jak přepad probíhal18. Déle mohou posloužit i dobové noviny Zwittauer Nachrichten z roku 1938.

11 Kočová, Kateřina: Druhá retribuce. činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. In: Soudobé dějiny 3- 4/2005. 12 Nekuda, Vladimír: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Brno 2002. 13 Skřivánek, Milan – K metodickým problémům a výsledkům studia česko-německých vztahů na území dnešního okresu Svitavy v letech 1918-1946. In: Vynútený rozchod. Vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938-1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. Bratislava 1999. s.171-182. 14 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006. 15 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 95-132. 16 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998. 17 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988. 18 Henzl, Milan: Přepadení Moravské Chrastové svitavskými ordnery 31. října 1938: vzpomínka pamětníka události. In: Vlastivědný věstník moravský Brno, č. 4, Brno1998, s. 345-357. 8

2. Retribuční soudnictví

Původ slova retribuce pochází z latinského retributio, což znamená vrácení, odplata či odměna19. Dnes se pojem retribuce používá coby právnický termín pro stíhání zločinů, kterých se dopustili nacisté a jejich pomahači proti československému lidu. Všechny uvedené významy se v retribučním soudnictví více či méně prolínají od snahy o nápravu, odčinění utrpěných křivd až po navrácení spravedlnosti a „odměnu“ nacistickým zločincům a kolaborantům, jakou si svými činy vysloužili během druhé světové války.20 Dobově se také užívalo i pojmu „národní očista.“21 Pojem dekret pochází z latinského slova decretum, což znamená rozhodnutí, rozsudek, nařízení.22 Dnes jej můžeme chápat jako úřední určující právní akt. V kontextu historickém lze pak hovořit o dekretu jakožto nařízení panovníka či nařízení různých státních úřadů.

2.1 Vznik retribučních dekretů v Londýně

Cesta ke vzniku retribučních dekretů nebyla vůbec jednoduchá. Dekrety nevznikly bezprostředně po ukončení druhé světové války. O retribucích se rozmýšlelo již roku 1938, kdy bylo po Mnichovské konferenci zabráno československé pohraničí – Sudety a následně došlo k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939. Na jaře 1940 obsadila nacistická vojska Francii23 a v důsledku toho se představitelé československého zahraničního odboje v čele s Benešem se uchýlili z Paříže do Londýna, kde byla ustanovena exilová vláda pod názvem „Prozatímní státní zřízení“ Československé republiky. Britské území se tak stalo útočištěm pro několik tisíc Čechoslováků.

Československá exilová vláda byla ustavena 9. července 1940. Její úsilí o uznání jakožto prozatímní československé vlády bylo vyslyšeno 21. července téhož roku, kdy ji oficiálně uznala britská vláda. O rok později došlo k definitivnímu právnímu uznání exilové vlády Československa v čele s prezidentem Edvardem Benešem, Sovětským svazem a Spojenými státy Americkými. Beneš stavěl svoji funkci na nulitě mnichovské dohody, z čehož vyplývá,

19 Kábrt, Jan a kol.: Latinsko-český slovník. Praha 2016, s. 445. 20 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 11. 21 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 194-195. 22 Kábrt, Jan a kol.: Latinsko-český slovník. Praha 2016, s. 153. 23 Němci se 14. června dostali do Paříže, na Eiffelově věži byl vztyčen prapor s hákovým křížem a 16. června abdikovala francouzská vláda a byla nahrazena Pétainem a jeho vládním kabinetem. K problematice více: Jackson, Julian: Francie v temných letech 1940-1944. Praha 2006, s. 127-149. 9

že vše, co bylo právně ustanoveno od přelomu září/října 1938, lze považovat za neplatné. V prosinci 1942 rozhodla exilová vláda a Státní rada o Benešově pokračování ve funkci prezidenta republiky24 až do doby, kdy bude možné uskutečnit nové prezidentské volby.25

Československo bylo jednou z mála zemí, která našla během rozpínavosti nacistické agrese na evropském kontinentu svoje „prozatímní sídlo vlády“ v Londýně. Na ostrovní půdě vznikly roku 1940 exilové vlády Belgie, Francie, Nizozemí, Norska či o rok později Jugoslávie.26

Dekretální novotvorbou československého zákonodárství byly první dva prezidentovy dekrety. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 1 Úředního věstníku čsl. o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízeni ČSR byl vydán 21. července 1940. „Poradním sborem prezidenta republiky a pomocným kontrolním sborem“,27 byla Státní rada.

Dekrety prezidenta republiky byly vydávány v době, kdy byla činnost Národního shromáždění, coby zákonodárného orgánu československého státu, znemožněna. Výkon zákonodárné moci byl v londýnském exilu založen na druhém ústavním dekretu č. 2/1940 Úředního věstníku čsl.28 Dekrety, k nimž patří i retribuční dekrety, podepsané prezidentem exilové vlády z let 1940–1945 a dodatečně schválené Prozatímním Národním shromážděním Československé republiky,29 byly na stejné úrovni jako zákony, i když jejich právoplatnost byla vyhlášena dekretem. Kvůli znemožnění výkonu československé státní moci nacistickou okupací byly dekrety jedinou možností, jak přijímat rozhodnutí s mocí zákona.30 V zahraničí bylo těchto dekretů od července 1940 do března roku 1945 vydáno 45.31 Později byly dekrety vydávány i na území Československé republiky, konkrétně od dubna 1945 do 27. října 1945. V tomto období bylo vydáno 98 dekretů, jež se týkaly vnitropolitické a státoprávní situace. Celkově bylo vydáno 143 dekretů, z toho 17 ústavních.32

24 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 18.; K problematice více: Kuklík, Jan: Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Praha 1998. 25 Tamtéž, s. 18-19. 26 K problematice více: Brandes, Detlef: Exil v Londýně 1939-1943. Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha 2003. 27 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 46-47. 28 Pavlíček, Václav – Dejmek, Jindřich – Weigl, Jiří: Benešovy dekrety: sborník textů. Praha 2002, s. 14. 29 Tamtéž, s. 14. 30 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 18. 31 Pavlíček, Václav – Dejmek, Jindřich – Weigl, Jiří: Benešovy dekrety: sborník textů. Praha 2002, s. 14. 32 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 20. 10

Dekrety, které byly vydány exilovou vládou v Londýně, se zejména vztahovaly k činnosti zahraničního odboje a vedení války, zvláště pak na vytváření československých vojenských jednotek. Na rozdíl od dekretů vydaných již na osvobozeném území Československa, které se již vztahovaly ke všem oblastem všedního života, ale i k renovaci hospodářství a měny, školství či kultury atd. Zajímavé je, že žádný z dekretů se nezaobíral problematikou odsunu Němců z Československa,33 avšak dekret č. 12/1945 Sb. konfiskací jejich majetku ano.

Za základní dekret retribučního soudnictví je třeba považovat dekret prezidenta republiky č. 6 Úředního věstníku čsl. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, který byl únoru 1945 podepsán a 6. března téhož roku také zveřejněn.34 Na jeho tvorbě se podílel sám Edvard Beneš společně se členy exilové vlády v Londýně za doby okupace Československa nacistickým Německem.35 Tento dekret se však neuplatnil a byl s určitými obsahovými změnami nahrazen v osvobozené republice a pouze pro české země platným stejně nazvaným dekretem č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945, který vešel ve známost jako tzv. velký retribuční dekret.36

V průběhu války značně sílila čím dál víc nenávist a zloba proti okupační moci nacistů v českých zemích. Každým dnem bylo očividnější, že po skončení války bude pro nacistické zločince následovat nelítostný trest. Po zahájení heydrichiády prezident Beneš vzkázal 1. října 1941 do okupovaného domova prostřednictvím rádiového spojení z Londýna: „Je to a bude to soud dějin: odplata, která přijde, bude strašná“.37 Tato válka byla rozdílná od těch minulých. Neměla jen charakter územní agrese, ale byla připraveným plánem proti lidskosti. Mezi obětmi převažovali více civilní obyvatelé okupovaných zemí než padlí vojáci, za což mohl především nacistický teror. Nutnost potrestat válečné zločince byla o to zásadnější.38

33 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 20. 34 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 194. 35 Dekrety byly vydávány exilovou vládou a obecně vnímány jako dekrety prezidenta republiky. Označení jako „Benešovy dekrety“ je do značné míry zavádějící, někdy má i hanící nádech. Na tvorbě dekretů osobní účast prezidenta zdaleka nebyla výlučná, ba ani určující. Od ústavního dekretu č. 12/1942 projednávala dekrety i Státní rada, jako odborný poradní orgán sloužila při tvorbě dekretů od 4. února 1942 i Právní rada, jakási obdoba Nejvyššího správního soudu. Dekrety byly stejně jako u zákonů spolupodepisovány předsedou vlády a členy vlády pověřenými výkonem dekretů, ústavní dekrety podepisovali všichni členové vlády. K problematice dekretů více např. Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002. 36 Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008, s. 43. 37 Beneš, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války: řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-1945. Praha 1947, s. 133. 38 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 21. 11

První zásadní krok k zajištění potrestání nacistů za jejich válečné zločiny byl uskutečněn 13. ledna 1942, kdy se na konferenci v londýnském paláci St. James (proto název Svatojakubská) sešli zástupci devíti exilových vlád států, jejichž území byla okupována nacisty: Francie, Československa, Belgie, Holandska, Jugoslávie, Lucemburska, Norska, Řecka a Polska. Z jejich jednání vzešla Svatojakubská deklarace, kde byly odsouzeny všechny mocenské zásahy Německa a požadováno stíhání a potrestání všech válečných zločinců včetně vlastních, kteří se na nich, jakkoliv podíleli.39 K deklaraci se postupně v průběhu roku 1943 připojili i představitelé vlád mocností – USA, Velké Británie a SSSR a poté spolu vytvořili Komisi spojených národů pro válečné zločiny– UNWCC,40 která byla ustavena v roce 1943. Za Československo zde působil Bohuslav Ečer. Jedním z hlavních cílů bylo příprava norem zatýkání a trestání válečných zločinců. Vše vyvrcholilo Postupimskou konferencí USA, SSSR a Velké Británie, která rozhodla postavit zločince před rychlý a spravedlivý soud. Za účelem potrestání viníků byl pak později zřízen Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku (IMT).41

Stanovisko Československa k potrestání nacistických válečných zločinců výrazně ovlivnilo vyhlazení vesnic Lidice a Ležáky v průběhu června roku 1942, které následovaly jako odveta po atentátu na Heydricha.

„Za všecko to budou se zodpovídat a pykat! Prohlašuji slavnostně jménem státu, národa a vlády československé, že za všecko to, co se v těchto dnech u nás stalo, považujeme osobně odpovědného Adolfa Hitlera a všechny členy jeho vlády bez výjimky. Činíme osobně odpovědnými všechny exponenty nacistické strany a říšské vlády na našem území, činíme osobně odpovědnými každého, kdo jim v tom, jakkoliv pomáhá, ať je kdekoliv na území republiky.“42

Tyto intence vyústily v Moskevskou deklaraci z 30. října 1943, na jejímž vyhlášení se podílely vlády Velké Británie, SSSR a USA. Deklarace nově vymezila mezinárodní trestní právo, a hlavně vyslovila požadavek na repatriaci válečných zločinců do zemí, v nichž spáchali své zločiny v podobě masakrů, poprav, ukrutností a souzeni podle zákonů jejich zemí.

39 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 22. 40 United Nations Commission for Investigation of War Crimes. Pro účely registrace informací o podezřelých válečných zločinců mě a o svědcích byl zřízen v dubnu 1945 tzv. Center Register of War Criminals and Security Suspect (CROWCASS). Oba orgány spolu spolupracovali na vydávání válečných zločinců. 41 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 103-117. 42 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 21. 12

Na vytváření oficiálních spisů válečných zločinců se podílela svojí spoluprací i československá vláda.43

Jako první vypracoval osnovu retribučních dekretů ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský, který ji v červnu 1943 předal prezidentu Benešovi, jenž požádal Státní radu o podání poradní zprávy k osnově dekretu. Předloha dekretu rozpoutala mnoho sporů, debat a posuzování probíhalo ve vládě, ale i mimo ni.44 Projednávání se protáhlo až na 34 zasedání. Ministr financí Ladislav Feierabend píše ve svých pamětech: „O žádném opatření se ve vládě nedebatovalo tak dlouho a vášnivě jako o předloze retribučního zákona.“45 Největší polemika nastala nad zpětnou působností zákona (retroaktivity), či odlišování viny podle národností na německou, českou a slovenskou.46 Začala se projevovat značná rozdílnost interpretace o možnostech míry potrestání a dle politické příslušnosti. Nejpřísnější tresty a nejradikálnější postup žádali komunisté, jež považovali za hlavní viníky henleinovský aparát, Háchu a jeho vládu, Tisa, ale i všechny, co spolupracovali s Hitlerem.47 Nakonec byla podoba dekretu přepracována, srozumitelněji upravena a předložena na jaře 1944, avšak jednání nebyla opět snadná.48 Konečná verze retribučního dekretu byla nakonec přijata 6. října 1944, kdy se na ni shodla vláda, nicméně proti se postavili ministři Feierabend a Ján Lichner. S formou dekretu, jež podepsala vláda, nebyl prezident Beneš moc spokojen. Měl pochyby a dlouho s podpisem váhal. Přesné datum není jednoznačné, avšak uvádí se 1. února 1945.49 Učinil tak před odletem z Londýna do Moskvy. Dekret prezidenta republiky č. 6/1945 Ústředního věstníku čsl., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomáhačů a o mimořádných lidových soudech,

43 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 197. 44 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 24. 45 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 104. 46 Dekret zahrnoval i ty, kteří se provinili proti republice před válkou. 47 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 28-29. 48 Ministerstvo spravedlnosti se při přípravě retribučního dekretu řídilo pěti hlavními zásadami: 1. Váleční viníci a spoluviníci budou souzeni podle mimořádného práva mimořádnými lidovými soudy, neboť naše normální trestní normální trestní právo nemohlo předvídat děje, jaké v našich zemích německou okupací rozpoutaly, takže se v něm nepřihlíželo k činům, kterým vtiskuje trestnou povahu teprve nebezpečí, v němž se octla vlast, a jeho trestní sazby nejsou dost přísné; 2. ustanovené mimořádného zákona musí proto míti zpětnou vazbu; 3. za válečné viníky a spoluviníky budou proto pokládány osoby, které se proti republice a proti ústavě, chráněným svobodám a právům jejich občanů a obyvatelů provinily v době zvýšeného ohrožení a obsazení republiky; 4. v čele mimořádných lidových soudů budou soudcové z povolání a budou v nich zasedat soudcové z lidu, kteří prokázali republice věrnost na frontě domácí nebo na poli válečném; řízení bude urychlené;5. Tímto zákonem nebudou postiženi ti, kdo ve svém konání byli jen obětmi a ne původci nebo ochotnými pomocníky nepřátelské zločinnosti. Více Drtina, Prokop: Na soudu národa: tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a Národním soudu. Praha 1947, s. 10. 49 Dle zápisů Státní rady, podepsal dekret prezident republiky 28. února 1945. Ministr Drtina uvádí zcela jednoznačně 1. února 1945. 13 publikován v Londýně v Ústředním věstníku československém nabyl právní účinnosti 6. března 1945.50

V březnu 1945 se v Moskvě sešli zástupci londýnské exilové vlády, Slovenské národní rady a komunistického exilu, kde byla 24. března projednána IX. kapitola budoucího vládního programu (později zvaný Košický) a složení nové vlády. Změny dekretu se začaly projednávat košickou vládou v polovině dubna 1945. Jednalo se zejména o přijetí vlastní retribuční legislativy, jež by vycházela z londýnského dekretu po částečných úpravách.51

Londýnský dekret prezidenta republiky č. 6/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomáhačů a o mimořádných lidových soudech z 1. února 1945 se však neuplatnil a byl s určitými obsahovými změnami v osvobozeném republice, a to pouze pro české země, nahrazen platným dekretem č. 16/1945 Sb. z 19. června 1945. Pro tento dekret se vžilo označení tzv. velký retribuční dekret (dále VRD). Kromě toho byl také 19. června 1945 přijat dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu.52 Brzy se ukázalo, že bude nutné potrestat i další viníky, které tzv. VRD nezahrnoval, proto retribuční dekrety ještě doplnil další dekret prezidenta republiky, tzv. malý retribuční dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti, který byl přijat 27. října 1945.53 Všechny tyto výnosy platily pouze pro české země.

Situace na Slovensku byla odlišná. Již roku 1943 byla vytvořena tzv. Vánoční dohodou ilegální Slovenská národní rada (dále SNR) která brala podobu londýnského dekretu spíše jako vzor. Retribuce na Slovensku se odvíjela jiným způsobem, poněvadž vyplývala ze zcela odlišného postavení politického uskupení a orientace během druhé světové války, než jak tomu bylo v Českých zemích.54 Nakonec se na Slovensku uplatnilo nařízení SNR z 15. května č. 33/1945 Sb. o potrestání fašistických zločinců, okupantů, zrádců a kolaborantů a o zřízení lidového soudnictví, jehož text sepsal Gustav Husák. Skládalo se pouze z pěti paragrafů a účinnost nabylo 23. května 1945.55

Stejně jako v Čechách a na Moravě, byl také na Slovensku zřízen Národní soud se sídlem v Bratislavě, který soudil špičky luďáckého režimu.56

50 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 194-214. 51 Tamtéž, s. 370-372. 52 Měl potrestat významné české i slovenské kolaboranty, především protektorátního prezidenta Háchu a členy protektorátních vlád, členy aktivistických organizací atd. 53 Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008, s. 42-44. 54 Tamtéž, s. 44. 55 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 115-116. 56 K problematice retribuce na Slovensku např. Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 81-94.; Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. 14

2.2 Velký retribuční dekret

Dekret prezidenta republiky č. 6/1945 Sb., který byl ustaven již exilovou vládou v Londýně, se stal podkladem pro zákonnou modifikaci v osvobozené republice a byl s určitými obsahovými změnami, a to pouze pro české země, nahrazen platným dekretem č. 16/1945 Sb. 19. června 1945. Preambule57 dekretu č. 16/1945 Sb. praví: „O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili přitom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahů, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.58

Velký retribuční dekret stanovoval pro dobu zvýšeného ohrožení republiky, tj. od 28. května 1938 do 31. prosince 1946, přísnější trestní sazby pro trestné činy, jež byly uvedeny v dekretu. Mezi nové trestné skutky se zařadilo členství a výkon funkcí v nacistických či fašistických organizacích, či propagace nacistického či fašistického hnutí. Za specifický trestný čin se pokládalo udavačství, které mohlo být trestáno i smrtí, pokud mělo za následek ztrátu lidského života. Soudy mohly kromě trestů odnětí svobody také uložit trest ve formě ztráty občanské cti,59 na dobu určitou nebo navždy, nebo mohli být viníci zařazeni do nucených pracovních oddílů, či jejich majetek mohl připadnout státu buď celý, nebo zčásti.60 VRD byl rozdělen do dvou hlav a skládal se z celkem 34 paragrafů. První hlava se vymezovala na zločiny proti státu §1–4, osobám § 5–7 a majetku § 8–10. Nově samostatně vymezeným paragrafem § 11 byl zločin udavačství jež zněl: „Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. Zavinil-li však udavač svým udáním ztrátu svobody československého občana, trestá se

“Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 215-223.; Beňa, Jozef: Slovensko a Benešove dekréty. Bratislava 2002; Malatinský, Michal: Slovensko a retribúcia v rokoch 1945-1948. In: Securitas Imperii, č. 28, 2016, s. 134-170.; Klubert, Tomáš: Vznik a špecifiká ľudového (retribučného) súdnictva na Slovensku. In: Pejčoch, I. – Plachý, J. (eds.): Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 233-237. 57 Preambule (z latinského slova preambulus – úvodní, předcházející) je úvodní, zpravidla slavnostní, část textu nějakého písemného dokumentu (např. listin, stanov nebo právních předpisů, jako jsou zákony a ústavy), která stanovuje úmysl, záměr, význam či smysl textu následujícího za preambulí. 58 Preambule dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. 59 Obsah trestu ztráty cti vymezuje § 15 dekretu a jde o velmi citelný zásah do oblasti práv veřejných i soukromých daného pachatele (ztráta vyznamenání, řádů, vojenských hodností, ztráta aktivního i pasivního volebního práva, ztráta způsobilosti zastávat funkce ve sdruženích, ztráta způsobilosti působit při vydávání tisku, ztrátu způsobilosti konati veřejné přednášky nebo projevy, ztráta způsobilosti být zaměstnavatelem aj.). 60 Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008, s. 44-45. 15 těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek ztrátu svobody většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá se doživotním žalářem, mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí.“61

Dalších osm paragrafů se věnovalo všeobecným ustanovením. Pro intenci retribučního soudnictví byla vytvořena speciální soustava mimořádných lidových soudů, jejíchž funkci a složení vymezovala hlava druhá. Dále upravovala institut veřejného žalobce a procesně právní ustanovení. Poslední část pak zahrnovaly tři paragrafy, které vymezovaly přechodná a závěrečná ustanovení.

Celá druhá hlava VRD se věnovala mimořádným lidovým soudům, jež zahrnovala paragrafy 21–31. Retribuční dekret zcela porušoval princip nulla poena sine lege.62 Takřka každý další paragraf připouštěl delší tresty než trestní zákon. Zvláštním znakem VRD byla nemožnost odvolání se proti rozsudku, o čemž rozhodla už právní rada v Londýně, která jej argumentovala slovy, že druhá světová válka představuje výjimečný stav, kdy je potřeba užívat mimořádná nařizovací opatření. Podle § 31 „(1) Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není řádných opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku. (2) Trest smrti se vykoná do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného může býti lhůta prodloužena o další hodinu. Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného, vykoná se trest smrti do 24 hodin po dopadení odsouzeného.“63 Bez práva na odvolání neměla osoba odsouzená před českým lidovým soudem žádnou možnost opravného prostředku proti nepřiměřeným, aberantním či podjatým rozsudkům. VRD přece jen dostál principu fair play: pokud bylo obhajobě zamezeno odvolat se, platilo to také pro obžalobu. Popření práva na odvolání se stalo hlavní příčinou nesouhlasu a rozporuplnosti poválečné retribuce v českých zemí. Rozšířil se i soupis zločinců, na něž se vztahoval trest smrti. Oproti jiným evropským zemím nemusel být v Československu trest smrti obnovován, jelikož se připouštěl i za první republiky.64

Spolu s VRD byl také 19. června 1945 přijat dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu, jímž byl tento soud zřízen se sídlem v Praze. Měl pracovat jako soud trestní i jako soud čestný. O tom, kdo měl být souzen Národním soudem, a pro jaké zločiny nebo činy, rozhodoval národní

61 § 11 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. 62 (latinsky: žádný trest bez zákona) je právní princip, který říká, že nelze někoho za něco trestat, pokud daný skutek není zakázán zákonem. 63 § 31 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. 64 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 124-130. 16 prokurátor.65 Soud měl potrestat významné české i slovenské kolaboranty, například protektorátního prezidenta Háchu.66 „Dopustili-li se činů trestných podle dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (v dalším retribuční dekret), státní prezident tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, nebo vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem, budou souzeni Národním soudem jakožto soudem trestním.“67

2.3 Mimořádné lidové soudy

Velký retribuční dekret vytvořil systém 24 mimořádných lidových soudů (dále MLS), které byly zřízeny v sídlech krajských soudů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V případě potřeby však mohly zasedat jinde. Postupně vznikly v Brně, Praze, České Lípě, Českých Budějovicích, Hradci Králové, Chebu, Chrudimi, Jičíně, Jihlavě, Klatovech, Kutné Hoře, Liberci, Litoměřicích, Mladé Boleslavi, Mostě, Olomouci, Novém Jičíně, Moravské Ostravě, Opavě, Písku, Plzni, Táboře, Uherském Hradišti a ve Znojmě.

MLS byly pověřeny rozhodovat trestní věci podle VRD č. 16/1945 Sb., který vstoupil v účinnost 9. července 1945. Soudy soudily v pětičlenných senátech, jejichž předsedou byl profesionální soudce. Přednosty, jejich náměstky a soudce z povolání jmenoval ministr spravedlnosti na základě seznamů sestavených příslušnými okresními národními výbory. Dalšími soudci byli čtyři soudci z lidu, kteří měli být vybíráni ze všech stran Národní fronty, především z řad vězněných nebo perzekuovaných účastníků odboje.68 Největší význam pro celé

65 Janečková, Eva: Proces s protektorátní vládou. Praha 2012, s.25. 66 K problematice Národního soudu více: Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 59-70. 67 § 2 dekretu prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. 68 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 47. 17

řízení měly bezpečnostní orgány a vyšetřovací komise ONV,69 jejichž zjištění značně ovlivnilo konečné rozhodování MLS.70

Soudní řízení se zahajovalo na návrh veřejného žalobce, jmenovaného ministrem spravedlnosti. Konalo se, pokud možno, nepřerušovaně od začátku do konce. Jeho doba nesměla přesáhnout tři dny. Pokud hrozilo, že dojde k překročení stanovené doby, měly být případy předány řádnému soudu. Řízení bylo ústní a veřejné. Každý obžalovaný měl právo zvolit si obhájce nebo požádal soud, aby mu byl přidělen. MLS se měly zabývat pouze skutky, které byly vymezeny jako trestné dle retribučního dekretu. Rozsudky se vyhlašovaly ihned po veřejném zasedání soudu. Proti rozsudku nebyla možnost odvolání se. Trest smrti se zpravidla vykonával do dvou hodin od vynesení rozsudku, případně na žádost odsouzeného se doba posunula o další hodinu.71 (viz výše)

Soudy vznikaly postupně podle toho, jak rychle byly vyřešeny administrativní věci spojené se zahájením jejich činnosti.72 Nejrychleji se to povedlo v Brně. První soudní přelíčení se konalo 8. července 1945, tj. v době, kdy ještě nebyl přijat VRD. Již před jeho účinností soudil MLS v Brně, jako jediný soud v republice podle původního dekretu č. 6/1945.73

Jednotlivé soudy byly rozdílné, co se týče velikostí, množství projednávaných případů či národnostní struktury obžalovaných, což bylo úzce spojeno, s polohou daného regionu. Největšími MLS s nejrozsáhlejší agendou se staly soudy v Praze a v Brně. MLS byly zřízeny na dobu jednoho roku od vyhlášení dekretu, tj. konec měl původně nastat 9. července 1946. Díky velkému množství neprojednaných a nevyřízených případů byla jeho účinnost dvakrát prodloužena. Nejprve zákonem č. 149/1946 Sb. z 8. července byla platnost dekretu prodloužena do 8. ledna 1947. Následně k prodloužení došlo ještě jednou, a to sice 18. prosince 1946 pomocí zákona č. 245/1946 Sb. Svoji činnost MLS ukončily 4. května 1947, avšak do této doby se nepodařilo vyřídit všechny případy. Zbylé trestní věci od MLS proto přebraly řádné soudy.74

69 Tyto komise prověřovaly tisíce udání, shromažďovaly důkazy, zajišťovaly podezřelé a rozhodovaly, které případy budou předány k podání obžaloby. Nad jejich činností měly dohlížet vyšetřovací komise Zemských národních výborů a od června 1945 i tzv. Komise pro vnitřní národní bezpečnost Zemského národního výboru v Praze. 70 Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008, s. 44. 71 § 21-31 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. 72 Záleželo, jak rychle se povedlo okresním národním výborům sestavit návrhy na soudce z lidu 73 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 48. 74 Tamtéž, s. 53-55. 18

Největší pozornost se soustředila na MLS v Praze,75 který měl pravomoc soudit nejvýznamnější nacistické zločince a zrádce. Prvním obžalovaným se 5. září 1945 stál náměstek pražského primátora dr. Josef Pfitzner, vedoucí SA v Praze v hodnosti Standartenführera. Po dvoudenním procesu byl odsouzen k smrti oběšením. Za místo popravy bylo zvoleno symbolicky náměstí před pankráckou věznicí, kde byli vězněni a mučeni čeští odbojáři v době okupace. Na popravu se přišlo dle policejních odhadů podívat 30 000 lidí. Nejvíce však členy vlády vyděsilo, že popravě přihlížely ženy a děti. Aby se podobné scény již neopakovaly, vláda okamžitě schválila usnesení, že další popravy se mají konat v uzavřených prostorách, kam není možné vidět z okolních domů. Přihlížet směli pouze lidé s propustkou.76

Činnost MLS souvisela i s problematikou vězeňství,77 jelikož právě věznice se staly místem, kde si odsouzení odpykávali trest. Kvůli problémům jako byla kapacita věznic, vybavení, stravování, hygiena či nedostatek ostrahy, vedly k reorganizaci vězeňské správy, která byla provedena na základě dekretu prezidenta republiky č.112/1945 Sb. o správě soudních věznic a trestních ústavů.78 Významnou se stala statistika o činnosti mimořádného lidového soudnictví.

Veřejnými žalobci podáno žalobních návrhů 38 316 - postoupeno ke stíhání řádným soudům 1 634 - zůstalo nevyřízeno 334 - řízení ukončeno či přerušeno 5 129 - osvobozeno 9 132 - odsouzeno 22 087 K trestu smrti odsouzeno 713 K trestu doživotí odsouzeno 741 Odsouzeno k trestu odnětí svobody 19 888 Upuštěno od potrestání 745

Tabulka č. 1 Statistika činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945–1947.79

75 K problematice více: Pejčoch, lvo: Kolaboranti a váleční zločinci na pražském popravišti. Osoby, popravené v Praze v průběhu retribučních procesů 1945-1948. Cheb 2017. 76 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 141-144. 77 K problematice vězeňství více: Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1946-1955. Opava 2002. 78 Pokoráková, Pavla: Obnovená fáze retribuce a Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti roku 1948. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2017, s. 27. 79 Drtina, Prokop: Na soudu národa: tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a Národním soudu. Praha 1947, s. 12. 19

Za datum konce prvního období retribuce lze považovat 2. červenec 1947, kdy ministr spravedlnosti pronesl svoji závěrečnou zprávu. „S plnou odpovědností svého úřadu mohu znovu opakovat, že retribuční soudnictví splnilo svědomitě, pokud to bylo v lidských silách, a úplně svůj úkol.“80

Obr. č. 1 Sídla mimořádných lidových soudů v Českých zemích.81

2.4 Malý retribuční dekret

Po válce se ukázalo, že bude potřeba potrestat i menší viníky, protože na řadu přestupků VRD nepamatoval. Do „rodiny“ retribučních dekretů tak přibyl nový dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, jemuž se začalo říkat pro odlišení „malý retribuční dekret“.82 Publikován byl 26. listopadu 1945 a toho dne nabyl právní účinnosti. Dekret byl vydán pouze pro české země. Postihoval především ty skutky, kde nemohly zasáhnout MLS vzhledem ke své přesně vymezené působnosti. Důležitou úlohu sehrály bezpečnostní komise ONV (správní orgány viz. výše), stejně jako u VRD, které dle

80 Tamtéž, s. 27-29. 81 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010. 82 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 35. 20 malého dekretu ukládaly tři typy trestů: vězení do 1 roku, pokuty do výše 1 milionu korun nebo veřejné pokárání.83

Jako prováděcí předpisy byly vydány směrnice ministerstva vnitra, které se několikrát upravovaly. O výši trestu rozhodovaly čtyřčlenné komise ONV, které měly mít alespoň jednoho profesionálního znalce práva.84 Členové komise byli voleni okresním národním výborem na plenární schůzi.85 Trestní řízení mělo probíhat rychle, jelikož pro trestné činy podle § 1 promlčecí lhůta začínala běžet ode dne, kdy byl čin spáchán.86 U deliktů spáchaných před nabytím účinnosti dekretu počínala promlčecí lhůta právě dnem nabytí účinnosti, tedy 26. listopadu 1945. Skončit tím pádem měla 26. května 1946. U deliktů spáchaných po účinnosti dekretu začínala promlčecí lhůta běžet dnem, kdy byl čin spáchán. Pokud došlo k promlčení činu, odpadlo jakékoliv vyšetřování a trestání.87 Na rozdíl od MLS trestní komise nepodléhaly ministerstvu spravedlnosti, ale ministerstvu vnitra.

Podobně jako VRD, i malý retribuční dekret podstoupil proces několika novelizací – zákonem č. 123/1946 Sb. z 16. května 1946 a k další změně došlo 19. prosince 1946 zákonem č. 246/1946 Sb.88 Nejvýznamnějšími změnami bylo upřesnění podmínek udělování trestů a prodloužení účinnosti dekretu tak, aby byl uveden v soulad s prodloužením účinnosti dalších retribučních předpisů.89

Ministerstvo vnitra nikdy nepublikovalo souhrnné údaje o výsledcích malého retribučního dekretu.90 Trestní záležitosti, které nebyly do 4. května 1947 vyřešeny, byly postoupeny okresním soudům.91

83 Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008, s. 48. 84 Tamtéž, s. 49. 85 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 387. 86 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 37. 87 Jansa, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945–1948. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity. Brno 2011, s. 11. 88 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 38. 89 Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002, s. 388. 90 Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 289. 91 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 38-39. 21

2.5 Obnovená fáze retribuce v českých zemích

Již během první fáze retribuce se ozývaly hlasy komunistů, kteří napadali činnost MLS. Například Klement Gottwald pronesl na VIII. sjezdu KSČ 29. března 1946, že „dílo národní očisty je prováděno pomalu a nerozhodně“.92 Situace se změnila 25. února 1948, kdy v Československu došlo k únorovému převratu, díky němuž se komunisté dostali k moci. Téhož dne byl jmenován i nový ministr spravedlnosti Alexej Čepička, který vystřídal Prokopa Drtinu a ve svém projevu označil jakožto viníka za špatně odvedenou retribuci právě bývalé ministerstvo spravedlnosti vedené Drtinou. Dále kritizoval nesplnění Košického vládního programu a dle Čepičky bylo nutné obnovit retribuční soudnictví, která vyplývala z únorových politických událostí.93

Přesně měsíc po únorovém převratu, 25. března 1948, se na schůzi parlamentu jednalo o obnově retribučního dekretu. Zákon č. 33/1948 Sb. z 25. března 1948 obnovil účinnost retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a nařízení o lidovém soudnictví až do konce roku 1948. Zákon současně upravoval některá ustanovení původního dekretu. Zákon rovněž otevřel možnost opětovného přezkoumání uzavřených případů a popřípadě pozměnit konečný verdikt. O návrzích na obnovu řízení rozhodoval nyní výlučně MLS.

Tímto dnem 2. dubna 1948 začala druhá (obnovená) fáze retribučního soudnictví. Obnovená retribuce měla postihnout „velké ryby“ nikoliv drobné viníky. Současně s retribučním dekretem bylo schváleno obnovení účinnosti malého dekretu zákon č. 34/1948 Sb. „o revizi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti“ ze dne 25. března 1948. Obnovil platnost dekretu od 2. dubna 1948. Řízení měla být zahájena nejpozději do 31. července 1948, i pokud se jednalo o přestupky již promlčené.94

MLS soudily ve dvou typech senátu – tříčlenném (soudce z povolání a 2 soudci z lidu) a pětičlenném (soudce z povolání a 4 soudci z lidu). Pětičlenné měly posuzovat případy, u nichž už byl v minulosti vyřknut rozsudek. Předsedy, jejich náměstky a soudce z povolání ustanovoval ministr spravedlnosti. Soudce z lidu jmenoval taktéž ministr spravedlnosti, a to ze seznamů sestavených ONV. Jednalo se o možnost znovu otevřít jakýkoliv retribuční případ.95

92 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 44. 93 Kočová, Kateřina: Druhá retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. In: Soudobé dějiny, XII, 2005, č. 3-4, s. 588. 94 Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998, s. 75-77. 95 Tamtéž, s. 76. 22

Významná změna spočívala v tom, že v obnovené retribuci existovala jediná právní norma a netýkala se pouze českých zemí, ale byla platná pro celé Československo. První činnost zahájil MLS v Praze 9. dubna 1948. Často docházelo k ovlivňování vyšetřování, falšování důkazů, fyzickému i psychickému nátlaku během výslechů. Častým jevem se proto staly zmanipulované případy odporující trestnímu řádu, při nichž se důkazní řízení provádělo zcela účelově. Za nejznámější případ takto zmanipulovaného řízení se označuje tzv. Krajinova aféra.96

O výsledcích obnovené fáze retribučního soudnictví existují jen kusé informace, jelikož komunisté neradi publikovali statistiku retribuce. Možná za to může i fakt, že na rozdíl od první fáze retribuce ta druhá nevzbudila ve veřejné debatě a tisku větší pozornost, a to kvůli nemožnosti produkovat své názory a tehdejší nesvobody tisku. Mimořádné lidové soudy ukončily svou činnost 31. prosince 1948. Podle Mečislava Boráka celá akce nepřinesla větší počet odsouzených a skončila žalostným fiaskem. Velké plány komunistů tak selhaly a nebyly naplněny.97

96 Pokoráková, Pavla: Obnovená fáze retribuce a Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti roku 1948. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2017, s. 35-36. 97 Kočová, Kateřina: Druhá fáze retribuce: činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. Soudobé dějiny 3-4/2005, s. 616-618. 23

3. Situace na Svitavsku do roku 1938

3.1 Charakteristický vývoj a vymezení okresu Svitavy

Region Svitavsko prošel v historii mnoha proměnami. Dnešní svitavský okres ležící na pomezí Čech a Moravy je vnitrozemský okres České republiky a představuje území, kde se po staletí setkávaly a střetávaly navzájem dva národy, český a německý. Dnešní správní ohraničení svitavského okresu totiž pokrývá významnou část starého německého jazykového ostrova známého nejméně od 13. století, tzv. Hřebečsko. Územím okresu rovněž také prochází důležitá zemská hranice, která rozděluje Čechy a Moravu. Do roku 1960 měly obě zemské části rozdílné správní příslušnosti a ve skutečnosti i národnostní složení. V důsledku správních reforem v roce 1960 se utvořil dnešní svitavský okres sloučením politických okresů Svitavy, Litomyšl, Polička a Moravská Třebová. Výsledkem je smíšenost nikoli jen jazykově odlišných míst, kulturních odlišností, ale i míst s historicky rozdílnou příslušností.98

Po roce 1848 byl změněn celý systém veřejné správy. Vytvořil se politický, správní okres Moravská Třebová se třemi soudními okresy Jevíčko, Moravská Třebová a Svitavy. Územní rozsah tvořil zhruba 68 628 hektarů, z nichž zabíral nejvíce přes 30 000 hektarů soudní okres Moravská Třebová. Proto také byla vybrána jako nové sídlo politického okresu. Mezi lety 1855-1868 došlo k reorganizaci (ve všech třech soudních okresech), sloučení veřejné a soudní správy. Z ní vzešly tzv. smíšené okresní úřady, avšak jen do roku 1868, kdy se obě složky natrvalo rozdělily a znovu bylo obnoveno okresní hejtmanství v Moravské Třebové podléhající místodržitelství v Brně. To sestávalo v roce 1868 z 99 obcí. V rozmezí let 1868-1910 docházelo uvnitř okresu k různým spojováním i rozdělováním správních i a katastrálních obcí, avšak v malé míře a zcela bez změny okresních hranic. Těmito integracemi se počet samosprávních jednotek snížil na 86, roku 1930 pak zvýšil na 87 obcí. Z toho příslušelo k Moravské Třebové 40, k Jevíčku 32 a k Svitavám 15 obcí. Nicméně původní správní členění zůstalo bez větších změn až do roku 1938.99

98 K problematice Moravskotřebovského okresu více: Mackerle, Jaroslav – Vacová, Pavla – Továrek, František: Moravskotřebovský okres: vlastivěda Jevíčska, Svitavska a Moravskotřebovska. Jevíčko 1946. 99 Bartoš, Josef: Období let 1848-1918. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 167. 24

První úvahy o zřízení politického okresu Svitavy se objevují na konci 19. století, pak po roce 1918, jelikož Svitavy zcela dominovaly v hospodářské sféře. Ne nadarmo získaly Svitavy přezdívku „západomoravský Manchester“. Svitavy byly významnou dopravní křižovatkou ležící na hlavním železničním koridoru Brno – Česká Třebová, jenž byl uveden do provozu 1. ledna 1849. Po roce 1918 se trať Brno – Česká Třebová stala součástí spojení Praha – Česká Třebová – Brno – Břeclav – Bratislava. Výrazné územní změny zaznamenala oblast po mnichovském diktátu v říjnu 1938 v souvislosti s okupací československého pohraničí Německem. V Moravské Třebové a ve Svitavách byly zřízeny úřady landráty (jednotlivé tzv. venkovské okresy v čele s landráty),100 podřízené vládnímu prezidentovi v Opavě v rámci sudetské župy a tyto landráty podléhaly přímé říšské správě. V rámci vládního obvodu Opava byl vytvořen landrát Moravská Třebová, v letech 1938–1945 sem příslušelo 49 obcí a landrátu Svitavy příslušelo 40 obcí. Svitavy se staly baštou němectví na dlouhých sedm let.101 Nejmocnějšími muži jakožto okresní vedoucí politické strany NSDAP byli Franz Hickl v Moravské Třebové a Julius Hönig ve Svitavách.102

Až roku 1949, s příchodem správní reformy, která rušila samosprávné země a vytvořila kraje a nové okresy, došlo ke sloučení organizace státní správy a územní organizace soudů. Ve Svitavách byl zřízen samostatný okresní národní výbor a oba okresy, moravskotřebovský a svitavský, byly začleněny do Brněnského kraje. Od této doby ztrácí Moravskotřebovsko svůj politický význam. K další reformě došlo až 1. července 1960, kdy byly zrušeny ONV a utvořil se dnešní svitavský okres sloučením politických okresů Svitavy, Litomyšl, Polička a Moravská Třebová.103

Různost národnostního složení obyvatel a problematika vývoje tak vybízí k možnostem zkoumání, srovnávání vývoje a porovnání názorů, kterým se zabývají odborníci historického místopisu či skladby obyvatel a jejich vztahů.

100 Zemský rada (landrát) byl nejnižším článkem státní správy v německé říši. Významným svitavským landrátem se od 4. října 1939 stal dr. Adalbert Hartmann. Úřad landráta měl ve Svitavách 14 služeben. Úřad landráta sídlil na Fabrikstaße v bývalé Budigově vile. 101 Kopecký, Jan: Svitavy a jejich kraj v minulosti. Moravská Třebová 1946, s. 35. 102 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 220. 103 Tamtéž, s. 241. 25

Obr. č. 2 Administrativní vymezení okresu Svitavy.104

3.2 Společný vývoj a soužití Čechů a Němců na českém území do roku 1938

Více než osm století trvalo soužití Čechů a Němců na území dnešní České republiky a právem se řadí mezi nejdiskutovanější témata české historie. Situace tohoto soužití se začala vyostřovat v průběhu 19. století s příchodem nacionalismu. Nejdramatičtější je jeho rozchod, závěr po druhé světové válce, kdy nastal tzv. odsun Němců z Československa. Přirozené soužití dvou národů, jež se vytvářelo stovky let, najednou skončilo. Závažně se tak narušila skladba obyvatelstva českého pohraničí, kde žila převážná majorita Němců po staletí. Od přelomu 5. a 6. století, kdy byla česká kotlina osidlována Slovany, se stalo nové osidlování pohraničí po válce druhou největší migrací na českém území, když se dalo do pohybu více než pět milionů obyvatel. O vývoji česko-německých vztahů bylo napsáno mnoho knih, studií, článků a pořádáno nespočet přednášek.105 Proto jsou v práci nastíněny jen základní historické kořeny hlubokého soužití Čechů a Němců.

104 Zrůstová, Pavlína: Sociálně-ekonomické důsledky odsunu Němců na území Svitavska. Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2012, s. 24. 105 K problematice Česko-Německých vztahů více: Kural, Václav: Místo společenství – konflikt! Češi a Němci ve velkoněmecké říši a cesta k odsunu, (1938-1945). Praha 1994.; Křen, Jan: Konfliktní společenství: Češi a Němci 26

Za hlavní fenomén česko-německých vztahů je považován přelom 12. a první polovina 13. století, kdy po neúspěchu vnitřní kolonizace území mezi 10. - 12. století přišli noví obyvatelé z ciziny na podnět českých panovníků, aby zkultivovali neosídlené území, zvláště pohraničí a horské oblasti. S příchodem nových německých osadníků je spojeno zakládání středověkých měst, hradů a tvrzí. Proto název tzv. vnější kolonizace (někdy nazývána velká či německá). Česká společnost v první polovině 13. století zaznamenala značný vzrůst po ekonomické, sociální a hospodářské stránce v zemi.106

Na přelomu 14. a 15. století byl v českých zemích položen základ reformního nacionálního myšlení na společném jazyce, původu a víře, jež bylo ovlivněno husitstvím. Počátek německého nacionalismu a nárůst německého obyvatelstva v českých zemí je spjat s postupem luteránství během 16. a 17. století. Porážka v bitvě na Bíle hoře ovlivnila osud českých zemí na dalších tři sta let. Postupem času, zejména na přelomu 17. a 18. století a následně v souvislosti s centralizací habsburské monarchie v době vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II., byla ruku v ruce prosazována i germanizace českých zemí. Spolu s dalším přílivem německého obyvatelstva se po třicetileté válce dostala němčina do všech sfér běžného života. Během druhé poloviny 18. a zvláště první poloviny 19. století prošli Češi a Němci procesem nacionalizace,107 během něhož se staly z etnických skupin národy.108

Od roku 1848 až do první světové války se snažila česká politická elita o obnovu, zrovnoprávnění českých zemí v rámci monarchie, avšak tento pokus dopadl neúspěšně.109 Konflikt v soužití obou národností se nesl koncem 19. století ve znamení ostrých nacionálních potyček. Němci, dříve součást vládnoucího národa, se po vzniku Československa stali menšinou. Nacionální konflikty gradují od podzimu 1918 do jara 1919 vytvořením čtyř německých tzv. zemských vlád v pohraničí českých zemí se snahou připojit toto území k tzv. Německému Rakousku.110 Vše vrcholí koncem 30. let a v první půli čtyřicátých let vlivem

1780-1918. Praha 2013.; Beneš, Zdeněk a kol.: Rozumět dějinám: vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948. Praha 2002.; Staněk, Tomáš: Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha 1991.; Arburg, Adrian von – Staněk, Tomáš: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951: dokumenty z českých archivů. Středokluky 2010.; Arburg, Adrian von – Dvořák, Tomáš – Kovařík, David: Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010. 106 Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století. Praha 1986. 107 K problematice českého nacionalismu více: Kaiserová, Kristina – Rak, Jiří: Nacionalizace společnosti v Čechách 1848-1914. Ústí nad Labem 2008. 108 Kastner, Quido a kol.: Změny národnostní skladby obyvatelstva v pohraničí. Kdo žije v pohraničí: česká část česko-německého pohraničí v procesech společenské transformace a evropské integrace. Ústí nad Labem 1996, s. 25. 109 Křen, Jan: Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780-1918. Praha 2013, s. 88-94. 110 Německé Rakousko (německy Deutschösterreich či Deutsch-Österreich) byl krátkodobý, mezinárodně neuznaný, státní útvar, vyhlášený na konci první světové války v předlitavské části Rakousko-Uherska, jehož cílem bylo spojení s Německem. Toto spojení však zakázala Saint-germainská smlouva. 27 nacistického hnutí provenience sudetoněmecké i říšské.111 Aktivistický proud v německé politice však nabýval postupně na síle a převládl vstupem německých stran do československé vlády v roce 1926. Spolupráce Čechů a Němců na komunální či hospodářské úrovni byla velice dobrá. Německo bylo pro Československo hlavním obchodním partnerem. Velký zlom přinesla světová hospodářská krize, která zasáhla republiku naplno roku 1930 a nejvíce postihla pohraničí obývané německou menšinou, kde byl situován lehký a spotřební průmysl (textilní, sklářský atd.), který tak ztratil skoro všechna své odbytiště.

Ve 30. letech se také mění tradiční orientace českých, moravských a slezských Němců, dochází k odklonu dosavadního zaměření na Vídeň a rakouské země na tzv. Velkoněmeckou říši.112 Mezi lety 1932-1938 zasáhla německé obyvatelstvo v Československu až třikrát větší nezaměstnanost než v sousedním Německu. Českoslovenští Němci tak viděli v Hitlerově Německu vzor, jak rychle a efektivně překonat hospodářské potíže. Dalo by se říct, že krize předznamenala a určila budoucí osud soužití Němců a Čechů na území československého státu. Důsledkem toho všeho se zcela změnil dosavadní charakter česko-německých vztahů.

Hitlerova NSDAP ostře kritizovala demokratickou vládu ze sociální situace, v níž se nacházeli němečtí obyvatelé. Hitler, díky svojí vizi a nacionalismu, plánem k překonání krize, dovedností, demagogií a schopností přesvědčovat k sobě přitahoval řady nespokojených obyvatel všech kategorií v ČSR. Ve volbách roku 1935 se nacionalisticky orientovaná Sudetendeutsche Partei (SdP) stala nejen nejsilnější německou stranou, ale i nejsilnější politickou stranou v ČSR vůbec. V polovině 30. let začala Německá říše svoji sílu stupňovat a vytvořila si z národnostních menšin nástroje své politiky. V březnu roku 1938, kdy byl Hitlerem proveden anšlus Rakouska k Velkoněmecké říši, obrátilo nacistické Německo svoji pozornost na východ a začalo usilovat také o zničení Československa. V tu dobu zájmy většinu německého obyvatelstva zastupovala113 v Československu Henleinova SdP, kterou Hitler využil k tomu, aby její příznivci vyostřili situaci soužití dvou národů a připravili tak výhodnou příležitost pro německou vojenskou intervenci.114

111 Kastner, Quido a kol.: Změny národnostní skladby obyvatelstva v pohraničí. Kdo žije v pohraničí: česká část česko-německého pohraničí v procesech společenské transformace a evropské integrace. Ústí nad Labem 1996. s. 26. 112 Tamtéž, s. 26. 113 Ještě existovala německá sociální demokracie v čele s Wenzlem Jakschem a Ludwigem Czechem, která byla vůči SdP v opozici. 114 Zrůstová, Pavlína: Sociálně-ekonomické důsledky odsunu Němců na území Svitavska. Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2012, s. 33. 28

VÝVOJ POČTU OBYVATEL V HISTORII ČESKÉ REPUBLIKY

12 000 000

10 000 000

8 000 000

6 000 000

4 000 000

Střední stav obyvatelstva stav Střední 2 000 000

0 1848 1858 1868 1878 1888 1898 1908 1918 1928 1938 1948 1958 Roky

Graf č. 1 Zdroj: vlastní zpracování dle databáze ČSÚ.

3.3 Německý jazykový ostrov Hřebečsko

K územím s největším počtem německého obyvatelstva na Svitavsku patřila především oblast tzv. Hřebečska (něm. Schönhengst, Schönhengstland, Schönhengstgau). Hřebečsko je historický název pro německy mluvící jazykový ostrov na pomezí Čech a Moravy, jehož centry byla města Svitavy a Moravská Třebová, dále Březová nad Svitavou, Mohelnice, Lanškroun a Zábřeh na Moravě a 142 obcí, ve kterých žilo v roce 1939 na 126 000 obyvatel převážně německého rázu. Označení oblasti je odvozeno od Hřebečovského (Hřebečského) hřbetu, který protíná centrální část kraje severojižním směrem. Hřebečsko se rozkládá na českomoravské hranici a rozkládá se na ploše 1 230 km2 a do roku 1945 bylo největším čistě německým jazykovým ostrovem tehdejšího Československa s celkovou délkou hranice 280 km.

První zmínky o osadách na Hřebečsku se datují do doby tzv. velké kolonizace v polovině 13. století a pojí se s příchodem německy hovořících osadníků, která v některých místech moravské části Hřebečska probíhala pod silným vlivem olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. Základní sídelní struktura byla vytvořena založením nejvýznamnějších center: Zábřeh (něm. Hohenstadt) v roce 1254, Svitav (něm. Zwittau) v roce 1256, Moravské Třebové (něm. Mährisch Trübau) roku 1257, Mohelnice (něm. Müglitz) roku 1273, Lanškrouna (něm. Landskron) v roce 1285 a Březové nad Svitavou (něm. Brüsau) kolem roku 1300.

29

Další kolonizace, doosídlování a zakládání nových vesnic na Hřebečsku probíhalo po celé 14. a 15. století, ale to si již krajina držela ryze německý ráz, a to do roku 1945.115

Ve středověku bylo Hřebečsko typickou oblastí zaměřenou především na zemědělství a ve městech se seskupovali řemeslníci a obchodníci. Centrem oblasti se stala Moravská Třebová.116 S nejvýznamnějším obdobím oblasti souvisí příchod železnice roku 1849, kdy byla zprovozněna trať Česká Třebová-Brno vedoucí přes Svitavy. Výraznější národnostní spory mezi Němci a Čechy v oblasti vrcholí po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918. Oblast Hřebečska se stala výrazným etnografickým a kulturním celkem i v rámci tzv. Sudet.117 Poklidná 20. léta 20. století střídá ve 30. letech hospodářská krize a sní spojené problémy, které jsou v práci průběžně nastíněny. Oblast Hřebečska si držela typicky německý ráz, kulturu, zvyky a nářečí až do roku 1945.118

3.4 Historie vzniku Svitavska a jeho česko-německého soužití do roku 1930

Zabývat se dějinami Svitavska není vůbec jednoduché, neboť je nutno projít starými archivy, a to jednak městskými, Moravským zemským a Národním archivem či církevním archivem olomouckého arcibiskupství. Je třeba klást velký důraz na vyhodnocení obsahu informací, které se zde vyskytují, neboť některé údaje mohou a jsou záměrně zkresleny s historickou „pravdou“ ve prospěch německého obyvatelstva. Charakteristika celkového vývoje, tj. politického, hospodářského, demografického a kulturního území dnešního okresu Svitavy, by zabrala mnoho času a značně by překročila i rozsah mé diplomové práce, proto je pozornost zaměřena na nejdůležitější momenty z dějin okresu.

První známky o výskytu člověka na území Svitavska sahají až do starší doby kamenné. V 6. století přišli na naše území Slované, avšak s žádným přímým důkazem o osídlovaní svitavského a východočeského prostoru se nesetkáváme. Lze předpokládat, že významnou

115 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 13. 116 Mezi další významná sídla Hřebečska patří například Brněnec, Koclířov, Křenov, Městečko Trnávka (pocházel z ní dr. Franz Spina), Chornice, Bystré u Poličky, Libchvavy, Třebařov. 117 Skřivánek, Milan: Odsun Němců ze Svitavska 1945-1947. Hradec Králové 1995, s. 10. 118 K problematice Hřebečska více: Skřivánek, Milan – Německé dějepisectví Hřebečska od konce 19. století do roku 1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy 1, Litomyšl 1997, s. 119-141.; Skřivánek, Milan: Odsun Němců ze Svitavska 1945-1947. Hradec Králové 1995.; Skřivánek, Milan – K metodickým problémům a výsledkům studia česko-německých vztahů na území dnešního okresu Svitavy v letech 1918-1946. In: Vynútený rozchod. Vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938-1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. Bratislava 1999, s. 171-182.

30

úlohu při slovanské kolonizaci východu Čech sehrála obchodní komunikace – tzv. Trstěnická stezka.119

Osídlování dnešního okresu Svitavy proběhlo až na konci období první kolonizace kvůli nepřístupnému terénu a celkem neúrodné půdě. Historické publikace uvádějí převážně rok 1167, kterým také začínají dějiny Svitavska. Po roce 1250 se Litomyšl, Svitavy, Polička, Moravská Třebová a Jevíčko utvářely jako městské obce v právním slova smyslu.120 V polovině 13. století se tak Svitavsko, přesněji Svitavy dostávají do historického kontextu jako město.121

Ve 14. století byla celá oblast Svitavska zkolonizována a osídlování ukončeno s víceméně totožnou podobou, jakou známe dnes.122 Různorodost kolonizačních impulsů způsobila i zapříčinila dvojjazyčnost území, kde vedle původní češtiny koexistovala němčina. Porážka stavovské armády v bitvě na Bílé hoře znamenala politické, kulturní, ale i náboženské změny. Svitavské panství se dostalo do rukou vedoucích představitelů habsburské politiky. Doba pobělohorská a s ní spojená rekatolizace znamenala pro naši zemi ztrátu českého obyvatelstva, včetně pro oblast Svitavska. Emigrace s sebou přinesla hospodářský úpadek měst a výrazně tak posílil německý vliv.123 Na přelomu 17. a 18. a následně v souvislosti s centralizací habsburské monarchie v době vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. ruku v ruce probíhala i germanizace českého území.

V 18. století se hospodářský rozmach projevil naplno. Německá města Svitavy a Moravská Třebová se zaměřila na průmyslovou výrobu, hlavně soukenictví a tkalcovství. Bavlna, rozvoj hedvábnického průmyslu a železnice Brno-Česká Třebová od roku 1849 značně přispěly k industrializaci. V polovině 19. století náležely Svitavy k nejprůmyslovějším městům rakouské monarchie,124 proto také označení „západomoravský Manchester“. Současně byly zakládány továrny v Moravské Třebové, Březové n. Svitavou, Moravské Chrastové a Brněnci.125

119 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 11. 120 Skřivánek, Milan: Svitavsko. Svitavy 1992, s. 10. 121 Bruno zahájil svojí germanizační a kolonizační činnost kolem roku 1250, proto musíme klást poněmčení starých českých Svitav a vznik nového město do tohoto roku nebo nejbližších let po něm. 122 Skřivánek, Milan: Svitavsko. Svitavy 1992, s. 11. 123 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 56-70. 124 Svitavy: 700 let města: vlastivědný sborník. Brno 1956, s. 35. 125 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 91-104. 31

V roce 1910 vykázalo českou obcovací řeč v soudním okrese Moravská Třebová 2 087 obyvatel a v soudním okrese Svitavy jen 693 obyvatel, zatímco k německé řeči se hlásilo 27 928 (93,1 %) a 27 339 (97,5 %) občanů. Naopak soudní okres Jevíčko byl spíše český, takže v roce 1910 zde bylo napočítáno 18 849 obyvatel s českou (86,2 %) a 3 024 s německou obcovací řečí. Česko-německé soužití na území Svitavska přetrvávalo bez větších problémů. Až do přelomu 19. a 20. století při jazykové hranici, které vedla dnešním okresem Svitavy, při ní rezonoval politický a národnostní vývoj. Bez povšimnutí nemohlo zůstat sílící nacionální hnutí ve Svitavách, obracející se proti tamní české menšině.126

Závažné vyhrocení česko-německých vztahů na území Svitavska přinesl až vznik Československa 28. října 1918. Německé obyvatelstvo Hřebečska a sudetoněmečtí poslanci z pohraničí127 jasně odmítli myšlenku být součástí nově vzniklého Československa a požadovali právo na národní sebeurčení s nabytím politických a občanských práv o vytvoření vlastních provincií a následné začlenění do státního svazku tzv. Německého Rakouska. Vyhlášení Československa bylo ze strany Svitav ignorováno a 31. října 1918 se oficiálně prohlásily jako součást Německého Rakouska. Proto byla utvořena Německá národní rada pro Svitavy a okolí, která měla dohlížet na dodržování zákonů. V okolních českých městech Litomyšl, Polička, Česká Třebová a Jevíčko se vytvořily Národní výbory. Počátkem listopadu se projevily tendence vytvořit samostatnou správní jednotku bez ohledu na česko-moravskou zemskou hranici.128 3. listopadu 1918 se sešli zástupci německých rad v Moravské Třebové a rozhodli se vytvořit celek Hřebečsko jako uzavřené jazykové území začleněné do provincie Sudetenland, v němž česká menšina neměla mít žádná práva. Hřebečsko mělo zahrnovat německé obce, které patřily do soudních okresů Svitavy, Moravská Třebová, Jevíčko, Mohelnice, Uničov, Štíty, Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Polička a Litomyšl. 10. listopadu 1918 byla založena pro celé Hřebečsko tzv. Německá krajská rada pro Hřebečsko a v jejím rámci vojenská rada

126 Najbert, Jaroslav: Češi a Němci na Poličsku ve 20. století: regionální sonda do česko-německého soužití na území národnostně smíšeného okresu Polička. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2011, s. 34. 127 Sudety bylo označení pro pohraniční oblasti Čech a Moravy obývané převážně Němci. Přibližně v roce 1903 začal politický aktivista a publicista Franz Jesser propagovat termín Sudetendeutsch. Název Sudety se začal pro většinu pohraničních oblastí českých zemí užívat až ve 20. a 30. letech 20. století. Po vzniku Československa v roce 1918 se v tzv. sudetských Němcích probudilo národní uvědomění a Němci žijící v pohraničních částech Čech, Moravy a bývalého Rakouského Slezska vyhlásili ve dnech 29. a 30. října následující čtyři autonomní provincie, rozkládající se podél hranic s Rakouskem a Německem, jež požadovaly nezávislost na Československu a přičlenění k Německému Rakousku, potažmo k nově vzniklé Německé republice: Deutschböhmen (Německé Čechy), Sudetenland (Sudetsko), zahrnující severovýchod Čech, včetně Orlických hor, severozápad Moravy a západ bývalého Rakouského Slezska, s centrem v Opavě. Mělo rozlohu přibližně 6 543 km² a asi 650 000 obyvatel, Böhmerwaldgau (Šumavská župa), Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava). 128 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 185-186. 32 s nespočetnými ozbrojenými silami.129 Proti tomu se ohradila československá vláda, která zarazila dodávky potravin a požádala o řešení této situace československou armádu. Již 14. listopadu byla Moravská Třebová obsazena. Tragickou událostí se stala demonstrace německého obyvatelstva 29. listopadu 1918, při které bylo zastřeleno československými vojáky pět osob, mezi nimi dvě děti a tři ženy. 10. prosince 1918 byly obsazeny Svitavy a během prosince 1918 je následovaly i další německé obce.130 Během 20. let se situace uklidnila, neboť i němečtí obyvatelé si dobře uvědomovali svou ekonomickou závislost na československém trhu, jelikož v Rakousku a Německu panovala nepříznivá situace a značnou ekonomickou zátěž představovala nutnost platit reparace.

Roku 1921 proběhlo sčítání obyvatelstva. Na území v podobě dnešního okresu Svitavy tak žilo okolo 58 % Čechů a 41 % Němců.

Politický okres Národnost Přítomné soudní okres československá německá jiná obyvatelstvo (abs.) (%) (abs.) (%) (abs.) (%) úhrnem Moravská 23 666 31,1 50 718 67,6 982 1,3 75 066 Třebová Svitavy 2 394 9,2 23 201 89,4 356 1,4 25 951 Moravská Třebová 2 290 8,3 25 059 90,3 401 1,4 27 750 Jevíčko 18 682 87,4 2 458 11,5 225 1,1 21 365 Litomyšl 34 490 71,8 13 235 27,6 290 0,6 48 015 Polička 23 278 72,0 8 709 27,0 323 1,0 32 310 Celkem 81 134 58,3 72 662 40,7 1 595 1,0 155 391 Tabulka č. 2 Mnohonárodnostní složení obyvatelstva v roce 1921.131

Ke změnám počtu obyvatelstva došlo do roku 1930, kdy proběhlo další sčítání lidu. K největšímu nárůstu obyvatel, a to především českého, došlo v soudním okrese Svitavy. Obdobně na tom byl soudní okres Moravská Třebová, kde však klesl podíl německého obyvatelstva.

129 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 95. 130 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 96.; Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 186-187. 131 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 187-190. 33

Politický okres Národnost Přítomné soudní okres československá německá jiná obyvatelstvo (abs.) (%) (abs.) (%) (abs.) (%) úhrnem Moravská 24 086 31,4 51 332 66,9 1 298 1,7 76 716 Třebová Svitavy 2 932 10,8 23 926 88,0 327 1,2 27 185 Moravská Třebová 3 016 10,4 25 054 86,7 839 2,9 28 909 Jevíčko 18 138 88,0 2 325 11,4 132 0,6 20 622 Litomyšl 33 326 71,4 12 822 27,5 542 1,2 46 690 Polička 24 391 73,8 8 245 24,9 434 1,3 33 070 Celkem 81 803 52,3 72 399 46,3 2 274 1,5 156 476 Tabulka č. 3 Mnohonárodnostní složení obyvatelstva v roce 1930.132

Obr. č. 3 Podíl obyvatelstva německé národnosti na přítomném obyvatelstvu v roce 1930.133

132 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 195-197. 133 Zrůstová, Pavlína: Sociálně-ekonomické důsledky odsunu Němců na území Svitavska. Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2012, s. 33. 34

3.5 Působení DNSAP, SHF, SdP a jeho dopad na obyvatelstvo Svitavska v letech 1930- 1938

Převážně hospodářkou a politickou spolupráci a poklidnou národnostní situaci mezi Čechy a Němci ve 20. letech v regionu narušilo na přelomu 30. let vypuknutí velké hospodářské krize, která se samozřejmě projevila i zde. Naděje smíru a soužití mezi těmito dvěma národy se stále zmenšovaly. Sociálních problémů začaly využívat nacionalisticky orientované strany a hnutí, které měly oporu ideovou, morální a materiální v narůstajícím nacistickém Německu.134 Významnou organizací byla DNSAP135 (Německá nacionálně socialistická strana dělnická), která měla své kořeny v Moravské Třebové a začala vyvíjet aktivní činnost i na Hřebečsku.136

Nové celostátní sudetoněmecké politické hnutí SHF – Sudetoněmecká vlastenecká fronta – vzniklo 1. října 1933 a v lednu 1934 byl do jejího čela zvolen Konrad Henlein. Hnutí bylo založeno s cílem soustředit všechny sudetoněmecké politické organizace (strany i politické spolky) do jednoho celku a nahradit zakázané strany jako například DNSAP. Počátky SHF ve Svitavách jsou doloženy koncem roku 1933, kdy se ve městě uskutečnila její důvěrná schůze. Nejvíce stoupenců měla SHF v okolí měst Svitavy137 a Moravská Třebová. Nárůstu počtu členů SHF na Hřebečsku napomohl v dubnu 1935 přechod poslance Franze Hodiny138 ze strany německých agrárníků mezi čeleny SHF, resp. SdP.139 Od počátku roku 1935 se tak Henleinovci rozšiřovali po celém Moravskotřebovsku a dosahovali značných úspěchů. Stejně jako dříve DNSAP, tak i SHF začala tvořit skupiny tzv. ordnerů.140 Vrcholem Henleinova hnutí bylo přejmenování SHF 30. dubna 1935 na Sudetendeutsche Partei, aby se jako politická strana pak mohlo zúčastnit parlamentních voleb, které v témže roce jednoznačně vyhrálo s největším

134 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 196. 135 Založil ji Hans Knirsch, rodák z Třebářova u Moravské Třebové, ing. Rudolf Jung a Hans Krebs. Navazovala na činnost Německé dělnické strany z období Rakouska-Uherska. Ustavila se v listopadu 1919 a stala se největším nepřítelem ČSR. Zastávala velkoněmecké myšlenky a negativistické stanovisko vůči existenci Československa. K představitelům strany patřil např. Franz Haberhauer, Emil Groß. V září 1933 se strana sama rozpustila a většina členů přešla do nově vzniklé SHF Konrada Henleina. 136 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 98. 137 Mezi zakladatele SHF ve Svitavách byl Max Budig, Hermann Hönig, Julius Hönig, který se stal později okresním vedoucím. 138 Dr. h. c. Franz Hodina též František Hodina (30. listopadu 1877 Městečko Trnávka – 10. května 1945), byl československý politik německé národnosti, meziválečný poslanec Národního shromáždění za Německý svaz zemědělců, později za Sudetoněmeckou stranu. 139 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 203. 140 Byli to politicky spolehliví členové SHF, kteří měli zajišťovat ochranu schůzí, shromáždění a rozbíjet skupiny politických protivníků. Ordneři měli uniformu – bílou košili, modrou vázanku a na levé paži červenou pásku s písmeny SHF. 35 počtem 1 249 530 hlasů (15,18 %) se 44 mandáty.141 SdP požadovala autonomii tzv. Sudet a výrazně spolupracovala s nacisty v Německu. Strana dosáhla výborných výsledků i v německých obcích na Litomyšlsku a Poličsku. Henleinovci získali velkou oporu převážně ve Svitavách (ve volbách 1935 získalo SdP 3 327 hlasů (47,3 %),142 kde se vytvořila okresní organizace SdP, nadřazená složka pro všechny místní organizace strany v soudním okresu Svitavy a v německých obcí politických okresů Polička a Litomyšl v čele s Juliem Hönigem.143 V Moravské Třebové stál ve funkci vedoucího SdP Franz Hickel. Do parlamentu byl po volbách v květnu 1935 za Svitavy zvolen dr. Max Budig,144 dr. Franz Hodina z Městečka Trnávka,145 Franz Nitsch a ing. Ernst Peschka z Moravské Třebové. Poslanecký mandát za německé agrárníky si udržel dr. Franz Spina.146 SdP zpracovávala sudetské Němce propagandou.

Henlein si byl vědom své velké síly SdP na Hřebečsku a Moravskotřebovsku, a proto se rozhodl několikrát oblast Svitavska osobně navštívit a podpořit, dodat sílu a upevnit svoji pozici. Už 19. září do přijel do Svitavy, kde se konal tzv. kamarádský večer. Hlavní bodem jeho programu se stalo 20. září 1936, kdy proběhlo v Moravské Třebové územní setkání Sudetoněmecké strany v čele s Konradem Henleinem.147

Rokem 1936 se mění dosud celkem bezkonfliktní česko-německé vztahy. Místní skupiny obdržely pokyn, aby začaly projevovat systematickou nespokojenost se všemi opatřeními vlády. Jejich úkolem bylo vytvořit předpoklady pro pozdější revoluční hnutí sudetských Němců proti Československé republice a následné odtržení území obývaného Němci (Sudet) od Československé republiky a připojení k Německu.148

141 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 102-103. 142 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 204. 143 Julius Hönig (21. července 1902 Svitavy - 20. května 1945 Svitavy), byl sudetoněmecký politik (NSDAP). Ve dvacátých letech 20. století zastával výrazně nacionalistky a protičeskoslovensky laděné postoje. Ve 30. letech se stal zakladatelem místní organizace SHF a SdP a až do roku 1938 vedl funkci vedoucího okresní úřadovny SdP ve Svitavách. Po záboru pohraničí byl 4. prosince 1938 zvolen poslancem říšského sněmu, zároveň působil jako okresní vedoucí NSDAP, byl členem SA v hodnosti SA-Obersturmbannführera. V protičeském duchu se výrazně angažoval v roce 1938, dne 31. října 1938 se zúčastnil pokusu o obsazení Moravské Chrastové. 144 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 205. 145 Zastupoval v poslanecké sněmovně K. H. Franka jako předsedu parlamentní frakce SdP. 146 Dr. Franz Spina (5. října 1868 Městečko Trnávka – 17. září 1938 Praha), byl německý agrární politik, profesor slavistiky a bohemistiky na německé univerzitě v Praze. Ve volbách v roce 1920 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za Německý svaz zemědělců (BdL) a od roku 1926 prvním německým členem československé vlády, kde se stal ministrem veřejných prací, od roku 1929 do roku 1935 působil jako ministr zdravotnictví a tělovýchovy. Na rozdíl od henleinovských názorů byl tvůrcem teorie symbiózy Čechů a Němců. Po volbách v roce 1935působil do roku 1938 již jako ministr bez portfeje. 147 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 206 148 Skřivánek, Milan: Odsun Němců ze Svitavska 1945-1947. Hradec Králové 1995, s. 17. 36

Roku 1938 vyvrcholila sudetoněmecká krize. Hitlerova řeč z konce února 1938 posílila sebevědomí příslušníků SdP a v březnu tohoto roku pohltila tato strana většinu členů likvidovaných německých aktivistických stran. V březnových dnech, konkrétně 12.-13. března 1938, proběhl anšlus Rakouska a tímto počinem se prodloužily hranice Československa s Německem z celkových 1539 km na 2117 km. Ve dnech 23. a 24. dubna se odehrával sjezd SdP v Karlových Varech, kde Konrad Henlein přednesl svých osm bodů/požadavků československé vládě.149 Na důkaz podpory obyvatel z regionu a trvání na splnění závěrů karlovarského programu uspořádali příslušníci SdP v Moravské Třebové a ve Svitavách mohutné oslavy, kterých se zúčastnilo dohromady přes 20 000 osob. Částečná mobilizace československé armády, která byla vyhlášena 21. května 1938, vzbudila u německého obyvatelstva značné zaražení a nervozitu.150 V obecních volbách na přelomu května a června 1938 skončily volby na Hřebečsku naprostým vítězstvím SdP. Nejinak tomu bylo i ve Svitavách, kde si SdP od parlamentních voleb v roce 1935 (3 327 hlasů) polepšila a zvýšila svoji volební účast na 5 779 hlasů, tj. 79,78 %. K 31. květnu 1938 bylo ve Svitavách zaznamenáno celkem 4 283 členů SdP.151

Situace se vyhrotila 12. září 1938, kdy na sjezdu NSDAP v Norimberku Hitler zaútočil ve svém projevu proti Československu a proti prezidentu Benešovi. Onen projev následně podnítil henleinovce k vyvolání nepokojů a vzpour. Množily se útoky na veřejné budovy, české školy, československé úředníky, policisty atd. Členové SdP se pokusili o provedení státního převratu. Československá vláda nato vyhlásila v 16 politických okresech stanné právo, ale moravskotřebovského okresu se netýkalo. Po nezdařeném pokusu o zářijový puč byla SdP 16. září 1938 československou vládou rozpuštěna a na Henleina a K. H. Franka byl vydán zatykač. Po mnichovské smlouvě se SdP oficiálně sloučila s NSDAP.152

3.6 Mnichovská dohoda a její důsledky

Podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938 předcházelo mnoho okolností. Dohoda byla výsledkem celé řady politických faktů – agresivní politika Německa, britsko-francouzská politika appeasementu, rozkladný systém SdP atd. Na základě této smlouvy musela Československá republika odstoupit Německu rozsáhlá, hospodářsky důležitá pohraniční

149 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 205. 150 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 114-115. 151 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 205. 152 Tamtéž, s. 205. 37

území, která byla následně připojena k Německu, část pohraničí připadla i Maďarsku a Polsku.153

Ve snaze zachovat v Evropě mír v září roku 1938 rozhodli v Mnichově představitelé čtyř západních zemí, a to Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie), že Československo musí do 10. října 1938 odstoupit v pěti pásmech pohraniční oblasti obývané Němci (Sudety). Mezinárodní výbor v Berlíně rozhodl, že do tzv. V. pásma, kam spadalo Svitavsko i Moravskotřebovsko, postoupí veškerá území, na kterém mají Němci více než 50 % obyvatel, a to podle sčítání lidu z roku 1910. Do říše tak připadl celý moravskotřebovský politický okres a některé obce na Litomyšlsku a Poličsku.

Mnichovská dohoda neznamenala mír, ale ve vývoji česko-německých vztahů zásadní předěl, morální krizi českého národa. Mnichov defacto zajistil Hitlerovi neomezenou sílu, možnost většího zbrojení a příprav před plánovanou válkou, která vypukla o necelý rok později. Československo ztratilo podepsáním smlouvy přibližně třetinu svého území, což přineslo ztrátu obyvatelstva, průmyslu a narušení dopravní sítě. Po Mnichovské dohodě abdikoval prezident Edvard Beneš 5. října 1938. Mnichovským řešením skončilo soužití Čechů s Němci ve společném státě, v celém historickém kontextu od pozdního přemyslovského království, přes habsburské císařství až do této události.154

3.7 Dopady Mnichovské dohody na Svitavsko

V důsledku Mnichovské dohody byla vymezena čtyři pásma, která byla do 7. října postupně obsazována nacistickými vojsky. Spornou otázkou se stalo vymezení tzv. V. pásma, do kterého náleželo i Svitavsko. Sám vůdce Adolf Hitler důrazně trval na přidružení Svitavska, zejména oblasti Hřebečska, k nacistickému Německu. Důvod tohoto požadavku byl jednoznačný, neboť oblast přerušovala na několika místech hlavní železniční spojení mezi Čechami a Moravou. Dne 5. října byla mezinárodním výborem přijata demarkační linie pro okupaci a rozsah záboru tzv. V. pásma, kam náležely také Svitavy. Do tohoto pásma byly nesmyslně zařazeny více jak tři stovky obcí s českou většinou (dle sčítání obyvatelstva z roku

153 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 213. 154 K problematice Mnichovské dohody 29. září 1938 více např. Filípek, Jan: Mnichov 1938: Hra o Československo. Praha 2001.; Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Praha 2003.; Olivová, Věra: Dějiny první republiky. Praha 2000.; Kuklík, Jan-Němeček, Jan-Šebek, Jaroslav: Dlouhé stíny Mnichova: mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha 2011. 38

1930). Mnichovská dohoda přinesla do oblasti Svitavska vzrůstající tendence a projevy německých radikálů vůči českému obyvatelstvu.155 Odtržení hrozilo i ryze českému městu Polička, která byla skutečně na začátku října 1938 krátce obsazena. 10. října vstoupily německé vojenské oddíly i do Svitav a do Moravské Třebové, kde byly s velkým nadšením vítány a oslavovány hesly „Wir danken unserem Führer“, na rozdíl od ostatních obcí na Svitavsku. Svitavské území, jež bylo mnichovským diktátem odtrženo, připadlo tzv. Sudetské župě. V Moravské Třebové a ve Svitavách byly zřízeny úřady landráty (viz výše). Do 10. října 1938 byl obsazen německou armádou takřka celý bývalý moravskotřebovský politický okres a některé části Poličska, Litomyšlska a Jevíčka.156

Svitavy se staly sídlem německých správních úřadů, vládla zde NSDAP, gestapo a příslušníci SS. Po záboru německá armáda využila místních fabrik k výrobě zbraní. Jedinou obcí bývalého soudního okresu Svitavy, která doposud nebyla začleněna do tzv. pátého pásma, byla Moravská Chrastová. Tato obec se stala hraniční obcí. Do záboru byly zahrnuty také některé české obce i formou intervence či přímluvou vlivných osob. Určitou roly mohly sehrát i „nejasnosti“ na mapách, které se zakreslovaly i gumovaly, tužky byly tupější a hranice tlustší. O připojení české obce Moravská Chrastová vehementně stáli nacisté až do 24. října 1938, kdy bylo v Berlíně vydáno zahraniční komisí povolení k záboru.157

Zábor území státu však neuspokojil svitavské henleinovce, kteří se podíleli pod vedením okresního vůdce SdP Julia Höniga z noci 30. na 31. října 1938 na přepadení českého území vesnice Moravská Chrastová, při němž padli čtyři českoslovenští vojáci a jeden ordner. Ačkoliv byl útok odražen, Moravská Chrastová a některé vesnice jako Chrastová Lhota, Půlpecen až po Rozhrání byly dodatečně začleněny do Říše. Šlo o ojedinělý střet mezi československou armádou a nacisty na okupovaném území.158

155 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 213. 156 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 113-119. 157 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 223. 158 Skřivánek, Milan: Odsun Němců ze Svitavska 1945-1947. Hradec Králové 1995, s. 21. 39

4. Přepadení Moravské Chrastové roku 1938

4.1 Historie obce Moravská Chrastová

O historii této vesnice nebylo doposud příliš napsáno ani probádáno, a tak podrobnější, hlubší informace čekají na někoho, kdo se pokusí sestavit například obecní kroniku nebo historický přehled dějin obce Moravská Chrastová. Obec Moravská Chrastová (něm. Chrostau), dříve samostatná obec, od roku 1976 až do současnosti tvořící nejlidnatější část obce Brněnec, se nachází na levém břehu řeky Svitavy, asi 16 km jihovýchodně od města Svitavy. Obec se rozkládá na obou stranách historické zemské hranice rozdělující Čechy a Moravu. Vesnice leží nejenom na dnešním hlavním železničním koridoru Brno-Praha (dříve Brno-Česká Třebová), ale i na silnici první třídy 1/43 vedoucí z Brna, přes Svitavy, Králíky směrem do polské Vratislavi. Její součástí je osada a katastrální obec Chrastová Lhota.

Její název původně zněl Chrastava, označující osadu založenou na křovinatém místě nebo na potoce křovím protékajícím. Svůj přívlastek Moravská získala v protikladu k Chrastavci, ležícímu v těsném sousedství na západě, ale již v Čechách.159 Název obce se po staletích měnil. V pramenech například najdeme roku 1320 označení jako Crastawa, roku 1361 Chrastawa, roku 1677 Chraustaw, roku 1846 Chrostau, Chrastawa, roku 1872 Chrostau, Chrastová, roku 1893 Chrostau, Chrástová, roku 1915 Mährisch Chrostau, Moravská Chrastová. Obec si do roku 1918 držela čistě německý ráz, ovšem ve 30. letech 20. století převyšuje české obyvatelstvo nad německým.160

První zmínky o obci se datují do roku 1320, kdy náležela ke svitavské provincii a zároveň spadala pod olomoucké biskupství. Zákupní rychtu Chrastové nechal postavit v roce 1323 olomoucký biskup Konrád161 místnímu rychtáři Branišovi, po kterém rychtu odkoupil rychtář Zdislav. Privilegia na svobodnou rychtu byla udělena a potvrzena až roku 1361, a to olomouckým biskupem Janem Očkem z Vlašimi.162 Stejná privilegia na svobodnou rychtu si nechal potvrdit na svoji žádost roku 1448 rychtář Moravské Chrastové Bartoloměj tzv. Letoch od olomouckého biskupa Pavla z Miličína a Talmberka.163 V roce 1513 dostala Moravská

159 Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006, s. 23. 160 Smutný, Bohumír: Svitavsko. Moravská Chrastová. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 779. 161 Konrad I. z Bavor (zemřel 8. srpna 1326), byl 18. olomoucký biskup v 1317-1326, pocházel z Bavorska z nešlechtické rodiny a olomouckým biskupem se stal díky protekci mohučského metropolity Petra z Aspeltu. 162 Jan Očko z Vlašimi (zemřel 14. ledna 1380), byl český římskokatolický duchovní představitel, 21. olomoucký biskup v letech 1351–1364, druhý pražský arcibiskup a první český kardinál, rádce a důvěrník Karla IV. a donátor umění. 163 Pavel z Miličína a Talmberka (zemřel 2. května 1450), byl 24. olomoucký biskup v letech 1434-1450. 40

Chrastová jako součást svitavského panství v listině z 12. června 1513 olomouckého biskupa Stanislava Thurza,164 adresované celému svitavskému panství, právo svobodného odkazování majetku a právo odúmrti165 jednotlivým zmiňovaným sídelním jednotkám coby právnickým osobám. V roce 1813 se podařilo vrchnostenskému úřadu panství Svitavy uzavřít smlouvu s rychtářem obce Janem Špačkem o zřízení zájezdního hostince na místní rychtě.

V období industrializace přinesl rok 1853 do Moravské Chrastové velkou továrnu na hedvábné tkaniny, o kterou se zasadili bratři Baderové, majitelé hedvábné továrny ve Vídni. Přenesením textilního průmyslu na Moravu zde vznikla první a významná továrna na výrobu hedvábného zboží v obvodu brněnské živnostenské komory.166 Roku 1873 zde vyrostla první obecná škola s německým vyučovacím jazykem. Vesnice Moravská Chrastová byla elektrifikována v roce 1932.167

Obec byla do roku 1849 součástí svitavského panství, mezi lety 1850-1855 spadala v rámci soudní správy pod Okresní soud ve Svitavách. Po zřízení smíšených okresních úřadů s politickou a soudní pravomocí byla od roku 1850 do roku 1868 podřízena okresnímu úřadu ve Svitavách. Od roku 1868, kdy se veřejná správa a soudnictví oddělila, se vrátila pod pravomoc Okresního hejtmanství v Moravské Třebové, kde setrvala až do osudné okupace ordnerů ze Svitavska v říjnu 1938. Do konce války byla podřízená landrátu ve Svitavách. Po válce mezi lety 1945-1949 náležela do obnoveného předválečného správního okresu v Moravské Třebové. Reorganizace státní správy v roce 1949 podřídila do roku 1960 obec nově vzniklému správnímu okresu Svitavy v Brněnském kraji. Po další reorganizaci v roce 1960 připadla vesnice Moravská Chrastová pod okres Svitavy ve Východočeském kraji, kam spadá dodnes.168

164 Stanislav Thurzo, celým jménem hrabě Stanislav Thurzo de Béthlenfalva (narozen 1470 v Krakove – zemřel 1540 v Olomouc, byl 35. olomouckým biskupem v letech 1496–1540, dne 11. března 1509 korunoval v katedrále sv. Víta spolu se svým bratrem Janem, vratislavským biskupem, Ludvíka Jagellonského za českého krále, dne 24. února 1527 korunoval na českého krále Ferdinanda I. 165 Dvořák, Jan: Vrchnostenské město v zasazení do širších struktur. Olomouc 2015, s. 18. 166 Smutný, Bohumír: Svitavsko. Moravská Chrastová. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002, s. 780. 167 Tamtéž, s. 782. 168 Tamtéž, s.780-784. 41

4.2 Následek Mnichovské dohody pro obec Moravská Chrastová v roce 1938

Mnichovská dohoda, která byla podepsána 29. září 1938, znamenala pro Československo existenční zlom. Československá vláda měla z rozhodnutí čtyř západních mocností postupně vyklidit čtyři vymezená pásma s „většinou německého obyvatelstva“, které připadly Německu a měly být obsazeny do 7. října 1938. Tzv. páté pásmo, kam spadalo i Svitavsko se stalo spornou otázkou, o kterém měl rozhodovat mezinárodní výbor a německé oddíly jej měly obsadit do 10. října 1938. Dne 5. října výbor vymezil demarkační linie pro okupaci tzv. pátého pásma, která však již nebyla čistě pod národnostními požadavky, ale byla určována záměrně podle vojensko-strategických a hospodářských hledisek (například město Polička, kde převyšovali Češi, bylo zabráno kvůli muniční továrně a železniční trati). Základem pro vymezení tzv. pátého pásma se stalo sčítání lidu z roku 1910, což neodpovídalo situaci národnostního složení v roce 1938. Nové hranice se stanovily tak, aby Československo nebylo schopné samostatné existence.

Cílem neustálého tlaku na demarkační čáru, na její posun nebyly jen vojenské a strategické záměry, nýbrž i rozšíření germanizační tendence, či snaha co nejvíce proniknout na Moravu a narušovat sourodost českého národa. Hranice mezi Německem a Československem, jak byla vytyčena 21. října 1938, neměla být konečná. Moravská Chrastová byla jedinou obcí soudního okresu Svitavy, která nebyla začleněna do tzv. pátého pásma, zůstala těsně za demarkační čárou, kam až právě 10. října 1938 zasahovalo území Německa.169 Německo neustále vyjednávalo a tlačilo na mezinárodní výbor, neboť Němci chtěli získat i další území, zcela mimo původně stanovená pravidla. Jedním ze způsobů, bylo přemisťování hraničních kolíků vymezující demarkační čáru směrem do československého vnitrozemí. Moravská Chrastová se nacházela právě v oblasti, kde probíhaly pokusy o rozšiřování německého záboru. Po obsazení města Březová 12. října 1938 byla obsazena i česká osada Chrastavec spolu s okolními českými obcemi Vítějeves, Starý Svojanov, Rohozná. Dne 18. října 1938 se německé vojsko zmocnilo Brněnce.170

Podle sčítání lidu z roku 1930 žilo v Moravské Chrastové 1 341 obyvatel, z toho bylo 811 české národnosti a asi 501 Němců. Ve volbách do parlamentu roku 1935 zde SdP získala 14,9 % hlasu. Místní příslušníci SdP (především majitel rychty Adolf Langer a Vincenc Schwab) chtěli za každou cenu připojit obec k zabranému sudetskému území. O Moravské

169 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 15. 170 Tamtéž, s. 21. 42

Chrastové se začalo jednat až v Berlíně, kde bývalý továrník z Moravské Chrastové ing. Emil Blaschke využíval svých známostí.171 Na župní úřad v Liberci se vydal jednat i okresní vedoucí SdP ze Svitav J. Hönig. Nakonec došel z berlínské hraniční komise v pořadí již třetí telegram 24. října 1938 s potvrzujícím rozhodnutím Moravskou Chrastovou, Chrastovou Lhotu a osadu Půlpecen přiřadit k Německu.172

4.3 Noční ozbrojený přepad Moravské Chrastové

Telegram se tak stal podmětem vedoucím funkcionářům SdP ve Svitavách, kteří rozhodli o přípravném a zákeřnému útoku s cílem zmocnit se Moravské Chrastové a přilehlého okolí. Pochopení našli jak u Henleina, tak i jeho zástupce K. H. Franka.173 Velení nad akcí se ujali okresní vedoucí SdP ve Svitavách J. Hönig a R. Bier, bývalý záložní důstojník, ale i F. Hodina. Určitou organizační úlohu sehrála také jednotka pořádkové policie z Mnichova, vedená majorem Friedrichem Platzerem, která se v té době nacházela ve Svitavách. Dále velitel jednotky všeobecných SS (Schutzstaffeln) ve Svitavách Walter Egydi, velitel skupiny FS (Freiwilliger Schutzdienst) ze Svitav Ferdinand Theimer a jeho zástupce Ferdinand Wild, z chrastovských nacistů Adolf Langer.174 J. Hönigovi se podařilo zapojit do akce i příslušníky SdP – ordnerů z okolních vesnic Svitavska a Moravskotřebovska. Bylo sehnáno a utvořeno na 400 mužů, ozbrojených loveckými puškami, pistolemi, ale také holemi a dýkami a nákladními automobily. Nejlépe ozbrojeni byli příslušníci pořádkové policie.175

Díky informátorům přímo v obci věděli svitavští Němci o rozmístění družstev SOS (Stráž obrany státu), finanční stáže i vojenských jednotek, přesněji 11. a 12. roty 13. pěšího pluku čsl. armády.176 Útok měl být proveden ze třech směrů, přičemž hlavní síly měly vést středem do srdce vesnice Moravská Chrastová a z obou stran na křídlech je měly zajištovat dva další oddíly, provádějící útok obchvatem. Datum útoku bylo pečlivě vybráno a naplánováno tak, aby byl překvapivý a neumožnil napadeným bránit se. Byla vybrána noc na pondělí 31. října 1938 v době, kdy se konala v Moravské Chrastové taneční zábava. V neděli 30. října se

171 Dle svědectví Hermíny Langrové (manželky Adolfa Langra), byl ing. Emil Blaschke osobně přítomen přepadu obce 31. října 1938. 172 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 119-120. 173 Tamtéž, s. 119. 174 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 15. 175 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 120. 176 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 114. 43

účastníci shromáždili ve Svitavách v prostoru nemocnice, další na sportovním hřišti, kde dostali pásky s hákovými kříži na rukávech. Hlavní štáb byl zřízen v továrně bratří Ettlů. Pro ordnery z okolí bylo určeno shromaždiště ve Čtyřiceti Lánech a Grándorfu (dnes Hradec na Svitavou).177 Pohotovost pro všechny účastníky akce proti Moravské Chrastové vyhlásil Hönig půl hodiny před půlnocí. J. Hönig prohlásil před zahájením akce: „Kromě našich soukmenovců v Chrastové, kteří jsou do jednoho v pohotovosti, nikdo z celé vesnice netuší, že dnes dojde k rozhodnutí“, na to mu dodal Langer „Naši lidé již na své osvoboditele ze Svitav čekají a přijmou je s otevřenou náručí. Je už připraveno i pohoštění, budete spojeni“.178 Podali si ruce a bezprostředně potom v jednu hodinu po půlnoci vyrazila kolona neosvětlených nákladních a osobních automobilů na pochod. Cestou se přidali ordneři z Čtyřiceti Lánů, dále v Grándorfu a společně směřovali k Moravské Chrastové, kde už čekali místní Němci na dohodnutý signál.179

Byly dvě hodiny po půlnoci, české obyvatelstvo v obci již spalo. Polír Josef Trtílek se vracel ze zábavy z Lidového domu ke svému domu čp. 26, když ve směru z Mariánského údolí spatřil vybíhat husté rojnice vojáků, které se přibližovaly. Zednický polír Trtílek z Moravské Chrastové se stal prvním zajatcem henleinovských ordnerů.180 Patnáct minut po druhé ráno přijela od Březové dvě nákladní auta. Za nimi od Březové pochodovalo asi sto padesát ozbrojených ordnerů, kteří byli hlavním středním proudem útočníků. Jejich úkolem bylo napadnout čsl. ozbrojené síly, zatímco byly kryty z každé strany dvěma skupinami, které obec obklíčily. 181 Druhým zajatcem se stal Antonín Henzl, staniční manipulant ČSD, jenž spatřil nedaleko od Lidového domu blížící se vojáky. Dozorce finanční stráže Otto Dočkal v tu dobu vykonával celní službu na státní silnici (Březová – Letovice) u Lidového domu. Když se pokusil auta zkontrolovat, vyskočilo z nich asi padesát ozbrojených mužů, z nichž čtyři říšskoněmečtí policisté s jejich velitelem. Dočkala srazili k zemi a odzbrojili ho. Ostatní se vrhli do budovy, kde zajali posádku družstva SOS (8 členů), příslušníky finanční stráže (11 členů) a celního úřadu. Byli odvedeni před Lidový dům, naloženi do nákladního automobilu a odvezeni ihned do Svitav, ráno pak do německých kasáren v Moravské Třebové. Do rukou útočníků padly písemnosti i peníze, munice a výzbroj, kterou následně rozmístili na přístupech k obci.182

177 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 28. 178 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 114. 179 Tamtéž, s. 114-116. 180 Tamtéž, s. 119. 181 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 120. 182 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 29. 44

Další příslušníci finanční stráže byli zajati na svých hlídkách. Zatýkání příslušníků čsl. složek pokračovalo další dvě hodiny. Přepadena byla také předně budova četnické stanice s četnickým strážmistrem Josefem Kremplem spolu s dalšími pěti četníky. Nakonec se šťastně podařilo uniknout štábnímu strážmistrovi Bedřichu Koubkovi, který varoval ubikaci československých vojáků v nedalekém Rozhraní.

Přesila útočníků byla jednoznačná, proto obrana byla skoro nemožná. Navíc uniformovaní ordneři byli nastrkováni do prvních řad. A jelikož v té době existoval rozkaz armádního generála Jana Syrového, že čsl. ozbrojené síly nesmí použít zbraně v případech, že německé jednotky překročí demarkační linii, měli přepad ulehčen. Dále útočníci vnikli do budovy obecního úřadu, vnikali také do domů českých občanů, kde prováděli prohlídky, vykrádali je a na některé i stříleli, například ze strachu při útěku na Adolfa Říhu. Asi 17 civilních osob odvlekli ordneři za hranice demarkační čáry a někteří příslušníci československých ozbrojených sil byli zajati a odvedeni za demarkační čáru do Brněnce.183

Další útok byl veden německou přepadovou skupinou do Rozhraní, kde sídlila zbývající část 11. roty 13. pěšího pluku i s velitelem 11. roty, štábním kapitánem Rudolfem Krčmářem, jenž byl ubytován v objektu továrny C. Ráčka.184 I Krčmář byl zajat, avšak využil nepozornosti ordnerů a podařilo se mu uprchnout směrem k sokolovně do Rozhraní, kde sídlil zbytek jeho jednotky. Krčmář byl druhým, kdo podal svědectví přepadu Chrastové. Posádka urychleně podala telefonické hlášení na velitelství 13. pěšího pluku v Boskovicích.185 Nejlepšího vyzbrojení se ordneři zmocnili po obsazení Kupsova hostince v Chrastové Lhotě, kde sídlila strážnice 12. roty. Nyní přepokládali, že mají Moravskou Chrastovou pevně v rukou. Postavili kolem Chrastové hlídky, rozmístili ukradené kulomety a munici do palebných pozic.186

Obsazení Moravské Chrastové, dvou přilehlých osad a Ráčkovy továrny postavilo do těžké situace čsl. orgány, především okresního hejtmana v Boskovicích, velitele 13. pěšího pluku plukovníka Karla Čejku a zároveň velitele četnického oddělení a okresního velitelství v Boskovicích, kam dorazila kolem třetí ráno tato zpráva. Navzdory vydanému rozkazu generála Syrového, u Karla Čejky a jeho partnerů v Boskovicích převládla mravní odpovědnost, vlastenecké cítění, které nakonec vedly k rozhodnutí protiútoku.187

183 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 120. 184 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 35-37. 185 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 125-126. 186 Tamtéž, s. 130. 187 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 120. 45

Vojáci 13. pěšího pluku s velitelem Čejkou odjeli z Boskovic v 5.20 se dvěma nákladními auty s 54 muži. Čejka počítal se zbytkem zabarikádované 11. roty v sokolovně v Rozhraní. Dále mu byl na pomoc vyslán pohotovostní oddíl vedený nadporučíkem Noskem o 30 mužích, avšak vyrazili až v 9.30.188

Při příjezdu do Rozhraní a následného rozvinutí četnického pohotovostního oddílu o zabarikádované příslušníky čsl. armády, se před nimi znenadání objevil automobil se čtyřmi příslušníky nacistické Schutzpolizei. Nacisté, zaskočeni situací, do které se dostali, přešli do ofenzivy a začali vyhrožovat, přesněji major Platzer, úderem letectva a celého praporu, padne-li z československé strany jediný výstřel.189 Plukovník Čejka na nic nečekal a dva nacistické příslušníky odzbrojil a zajmul, zbylé dva včetně Platzera vyslal do obce jako vyjednavače. Zanedlouho se vrátili zpět s dvěma zajatci, vrchním strážmistrem F. Kabelou a praporčíkem Tomkem. Ordneři dostali půlhodinové ultimátum vyklidit celou Moravskou Chrastovou. Opovědí ordnerů byla střelba z kulometů.190

Druhé dějství boje začalo kolem 8. hodiny a bylo velmi prudké. Protiútok pod vedením plukovníka Čejky postupoval v rozvinuté rojnici směrem na Moravskou Chrastovou. Boj o Moravskou Chrastovou trval do 10.10 hodin, kdy byli útočníci vytlačeni za demarkační čáru a střílelo se jen ojediněle až do pul dvanácté. Před polednem nastal klid. Skupiny ordnerů byly rozprášeny, část jich ustoupila severním směrem a zbylí se rozutekli do okolních kopců.191 Československým složkám se podařilo zajmout právě dva strůjce přepadu Julia Höniga a bývalého poručíka čsl. armády Rolanda Biera. Zranění vojáci byli převezeni do sborové nemocnice v Brně. Podle hlášení SOS ze 13 hodin dne 31. října 1938 bylo na straně čsl. složek šest raněných a čtyři mrtví. Ve střetu s ordnery padli na bojišti přímo při osvobozování obce svobodník Antonín Černý, vojín Bedřich Stuchlík, v brněnské nemocnici pak zraněním podlehli vojín Tomáš Morávek a vojín Alois Žatka. Při střetu zahynul náhodným výstřelem i místní občan Antonín Šoščák na půdě domu č. 93. Na sudetoněmecké straně se uvádí, že při střetu padl pouze jeden, Rudolf Woletz ze Svitav, kterému nacisté vypravili velký pohřeb 3. listopadu ve Svitavách a 6. prosince 1938 mu byla v Chrastové odhalena pamětní deska.192

188 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 38-39. 189 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 137. 190 Tamtéž, s 137-147. 191 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s.42-43. 192 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 121. 46

Při přepadu a obsazování obce Moravská Chrastová 31. října 1938 bylo zadrženo a odvlečeno do zajetí na území zabrané Německem: 17 civilistů, 11 příslušníků celního úřadu a finanční stráže, 9 členů družstva SOS, 6 četníků, 34 vojáků a 1 důstojník, tj. celkem 78 osob.193 Na německé straně bylo zadrženo celkem 47 osob včetně Höniga a Biera.194 Sudetoněmečtí vojáci při bojích používali i zakázané střely dum-dum.195 Současně při záboru obce Moravská Chrastová byla přepadena Chrastová Lhota a osada Půlpecen

Bezprostředně po skončení přepadu se vedla diplomatická jednání mezi československou a německou stranou, v kterých se projevil značný zájem K. H. Franka. Výsledkem jednání bylo propouštění zajatců na obou stranách. Jako první byli 3. listopadu 1938 v Městečku Trnávka propuštěni českoslovenští zajatci (62 osob),196 zatčení němečtí útočníci, kteří byli ve vazbě v Brně, byli propuštěni 14. listopadu (44 sudetoněmeckých vojáků). Major Platzer byl po zadržení propuštěn na slib německé strany, konkrétně generála von Armina, že bude major ihned ze Svitav přeložen.197 Hönig a Bier se na svobodu ze soudní vazby dostali již 5. listopadu 1938. Dne 10. listopadu 1938 německý delegát Richthofen, na mezinárodním výboru v Berlíně, prezentoval československým zástupcům mapu dalšího záboru a seznam 111 obcí. Mezi území dodatečně požadována území patřila i Moravská Chrastová, Chrastová Lhota a Půlpecen, které se nepodařilo získat sudetoněmeckým vojskem dříve.198

Zábor Moravské Chrastové proběhl 24. listopadu 1938 ve velkolepém stylu. Na demarkační linii přijel osobně K. H. Frank,199 major Platzer spolu se vzácným hostem v první řadě, plukovníkem pořádkové policie z Mnichova dr. Lankenauem. Nechyběli ani nejvyšší němečtí představitelé ze Svitav a Moravské Třebové. Minutu po desáté hodině dal K. H. Frank rozkaz k pochodu, na místo odcházející československé armády kupředu kráčely německé oddíly v čele s Juliem Hönigem, který nesl prapor s hákový křížem.200

193 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 45. 194 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 121. 195 Je tříštivá střela, projektil továrně či dodatečně upravený tak, aby se při průchodu cílem snadno a hodně deformoval. Střely dostaly pojmenování dum-dum nebo dumdum podle místa výroby, státní muniční továrny ve městě Dum-dum nedaleko Kalkaty v Indii. 196 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 163-168 197 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 121. 198 Tamtéž, s. 190-192. 199 Jak udává ve své publikaci Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, po válce se ukázalo, že to byl právě on, kdo vydal tajný souhlas k provedení přepadu obce Moravská Chrastová roku 1938. 200 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s.55. 47

„Mähr. Chrostau ist wieder bei uns!” – tak zněl titulek článku ve svitavských novinách Zwittauer Nachrichten z 26. listopadu 1938,201 který podrobně informoval o záboru Moravské Chrastové. Záborem Moravské Chrastové s Chrastovou Lhotou bylo 24. listopadu 1938 dokončeno odtržení území celého bývalého soudního okresu Svitavy.202 Československu byly k tomuto dni vráceny z dnešního okresu Svitavy obce Rohozná, Vítějeves, Starý Svojanov či Polička a Litomyšl.203

V roce 1947 byl na památku padlým československým vojákům 13. pěšího pluku odhalen v obci památník. Dodnes si vesnice Moravská Chrastová připomíná tuto událost rekonstrukcí oné bitvy a živými ukázkami za účasti členů vojenských a historických spolků. V boji o Moravskou Chrastovou, šlo o ojedinělý případ, kdy československé vojsko se zbraní v ruce a za cenu obětí zpět dobylo území násilně obsazené německými vojáky.

201 Zwittauer Nachrichten č. 48 z 26. listopadu 1938 202 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998, s. 56. 203 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 191. 48

5. Činnost MLS Brno

5.1 MLS v Brně

MLS v Brně se stal historicky prvním retribučním soudem tohoto typu, který ze všech čtyřiadvaceti MLS v českých zemích zahájil svoji činnost. Všechny kroky potřebné k jeho práci se podařilo zvládnout ze všech soudů nejrychleji právě v Brně, kde 8. června 1945 došlo k prvnímu procesu. Avšak stalo se tak ještě před oficiálním vydáním tzv. Velkého retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., proto se do té doby tribunál při vyhlašování rozsudků řídil podle „staré“ londýnské právní normy, dekretu č. 6/1945 Sb. z 1. února 1945.204 Brněnský MLS se zprvu skládal ze čtyř senátů, které se od podzimu 1946 rozrostly na jedenáct. Zpočátku měl soud k dispozici pouze dva veřejné žalobce, jejichž počet při nejintenzivnější činnosti na podzim roku 1946 vystoupal až na patnáct. Na konci první fáze retribuce, v rozmezí ledna až května 1947, jich působilo dvanáct.205

MLS v Brně byl co do počtu projednaných případů po Praze druhým největším retribučním soudem v českých zemích. Za dobu svojí působnosti v letech 1945-1948 projednal více než 3 000 případů. V období první fáze retribuce se uskutečnilo hlavní přelíčení proti 2 543 osobám.206 Z tohoto množství bylo: 80 trestů smrti, 60 doživotních trestů těžkého žaláře, 1 515 trestů na svobodě v celkové výši trvání 13 298 let, ve 36 případech soud upustil od potrestání, 480 osob se dočkalo osvobození a 372 případů bylo podstoupeno Krajskému soudu trestnímu v Brně. Počet nevyřízených případů se zastavil na počtu 24.207 Ve druhé (obnovené) fázi retribuce došlo před MLS v Brně k projednání pravděpodobného počtu 457 případů, avšak podrobná zpráva o jeho činnosti v tomto období jako z let 1945-1947 chybí. Jisté je, že byly provedeny tři rozsudky smrti.208

K odrazu této práce tvoří zvláštní kapitolu v historii brněnského MLS dva rozsudky smrti veřejně provedené během výjezdního zasedání soudu v Moravské Třebové 12. září 1946. Zde se jednalo o kauzy Němců Huga Nowaka a Karla Küntera, kteří se podíleli na přepadu obce Moravská Chrastová 31. října 1938.209

204 Černý, Vladimír: Procesy s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně a jejich osudy v letech 1945-1956. In: Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010, s. 398. 205 Černý, Vladimír: Mimořádný lidový soud v Brně v letech 1945-1948. In: Výstupní sborník grantového projektu Právní formy perzekuce 1939-1960, srovnávací aspekty. Dosud nepublikováno. 206 Tamtéž. 207 Tamtéž. 208 Tamtéž. 209 Tamtéž. 49

5.2 Hugo Nowak

Hugo Nowak (Němec), římský katolík se narodil 26. února 1902 ve Svitavách do rodiny Jindřicha a Marie (roz. Dokoupilové). Dosud nebyl ženatý, živil se jako zámečník, bydlel sám ve Svitavách v ulici Angelova čp. 2. Za svého života sloužil v československé armádě, konkrétně u pěšího pluku 24 ve Znojmě.210 Do strany SdP vstoupil dobrovolně v květnu roku 1938 a stal se členem FS oddílu ve Svitavách, ve kterých prováděl službu. V listopadu 1938 vstoupil dobrovolně do oddílu SS ve Svitavách, ale nezastával žádnou funkci, pouze podstoupil výcvik. Členem SS zůstal až do osvobození Svitav v května 1945. Byl podezřelý ze spáchání trestného činu v době ohrožení republiky, kdy se 31. října 1938 společně s jinými ordnery podílel na přepadu Moravské Chrastové, Chrastové Lhoty a Půlpecnu. Podle oficiální vyšetřovací zprávy se prý Hugo Nowak sám plně přiznal ke svým činům a přijal za ně zodpovědnost.211

Hugo Nowak byl zatčen 18. června 1945 v 17 hodin praporčíkem Josefem Pazderkou. Vyšetřování provedli strážmistr Josef Hykl a strážmistr Vojtěch Štulpa. Při výpovědi Nowak uvedl, že jako ordner vykonával pořádkovou službu při schůzích a slavnostech strany SdP. Nowak přiznal, že se 31. října 1938 zúčastnil ozbrojeného přepadení Moravské Chrastové. Jistý člen SdP jej vyzval, aby se ve večerních hodinách dostavil k nemocnici, kde jim byly rozdány zbraně, převážně pistole. Doznal, že jeho spoluúčastníků bylo mnoho, připravených nákladních aut rovněž. Zbraně získali (obdržel pistoli ráže 6.35) od Waltera Zikmunda ze Svitav. Po příjezdu do Chrastové obsadili hostinec, ve kterém se nacházelo asi 10-12 příslušníků Finanční stráže, které zajali, naložili na auta a následně odvezli do Svitav na německou policii. Při výpovědi Nowak podotkl, že odjel rovněž jedním autem domů do Svitav. Co se dělo po jeho odjezdu neví. Dále uvedl, že jen zaslechl nějaké výstřely a druhý den se dozvěděl, že v Chrastové padl jistý „Wolec“ a někdo další byl zraněn, jehož jméno si nevybavuje. Při výpovědi uvedl, že v roce 1939 narukoval k pěšímu pluku č. 276 a osobně se účastnil vojenského tažení proti Francii. Svoji uniformu SS spálil před příchodem ruského vojska.212

210 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 1, zpráva o zatčení Huga Nowaka ze 14. listopadu 1945, Sbor Národní bezpečnosti – velitelství stanice ve Svitavách. 211 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 2, zpráva o zatčení Huga Nowaka ze 14. listopadu 1945, Sbor Národní bezpečnosti – velitelství stanice ve Svitavách. 212 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 3, protokol výpovědi Huga Nowaka ve Svitavách dne 4. srpna 1945, Sbor Národní bezpečnosti – velitelství stanice ve Svitavách. 50

Proti podezřelému Hugo Nowakovi strážmistři Hykl a Štulpa vyslechli dva svědky. Prvním z nich byl Robert Lampka, narozen 21. prosince 1883 v Mírově, okres Mohelnice, bytem Svitavy U mlýnského potoka čp. 4, římský katolík německého národnosti, antifašista. Lampka sdělil strážmistrům, že Nowaka zná od učňovských studií na zámečníka. Dále udává, že Nowak pracoval jako zámečník a elektrotechnik ve firmě Bartel ve Svitavách, kde trávil většinu času, včetně víkendů. Dále poukazuje, že Nowaka viděl několikrát po roce 1943 procházeti po ulicích v černé uniformě Allgemeine SS.213

Druhým svědkem proti podezřelému byl Karel Langer, narozen 21. března 1903 ve Svitavách, bytem Svitavy Mlýnská čp. 5, ženatý, římský katolík německé národnosti, nemajetný. Vypověděl, že Nowaka zná od dětství. Chodili spolu současně do školy. Oproti Lampkovi uvedl, že Hugo Nowak pracoval od vyučení až do doby zadržení u firmy Klinger, v textilní továrně ve Svitavách. Dále vypověděl, že nemůže podat jeho přesnou politickou činnost, neboť se s Nowakem blíže nestýkal. Uvádí, že jej viděl asi v roce 1943 procházet se na svitavském náměstí v černé uniformě SS.214

Účast Hugo Nowaka na přepadení v Moravské Chrastové nebyla svědecky dokázána. Hugo Nowak se k účasti doznal přímo sám.

Dne 2. května 1949 předseda vyšetřovací komise Okresního národního výboru v Moravské Třebové Dr. Snašek postoupil spis k návrhu na stíhání Hugo Nowaka k Veřejnému žalobci u MLS v Brně, ve smyslu dekretu č. 16/45, s tím že se vyšetřující nachází ve vazbě ONV v Moravské Třebové.215 Veřejný žalobce u MLS Brno podal 12. června 1946 na Hugo Nowaka obžalobu, že v době zvýšeného ohrožení republiky: 1) dne 31. října 1938 se se zbraní v ruce zúčastnil vojenský akcí v Moravské Chrastové, které měly za účel připojit Moravskou Chrastovou, Chrastovou Lhotu a Pulpecen k Německu, 2) byl ve Svitavách členem organizace FS a SS, čímž spáchal zločin podle § 1, 2 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb.216

Hlavní přelíčení v rámci výjezdního zasedání MLS v Brně do Moravské Třebové v trestní věci proti Hugo Nowakovi proběhlo 12. září 1946 v 8.30. Předsedou soudu byl JUDr. Ladislav Selucký. Soudní líčení skončilo v 10 hodin, kdy předseda soudu vynesl rozsudek

213 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 4, protokol výpovědi svědka Roberta Lampky ve Svitavách ze 29. října 1945, Sbor Národní bezpečnosti – velitelství stanice ve Svitavách. 214 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 5, protokol výpovědi Karla Langera ve Svitavách ze 29. října 1945, Sbor Národní bezpečnosti – velitelství stanice ve Svitavách. 215 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 6, spis k návrhu na stíhání Hugo Nowaka ze 2. května 1946, ONV v Moravské Třebové. 216 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 7, obžaloba Veřejného žalobce na Hugo Nowaka ze 12. června 1946, Veřejný žalobce u MLS v Brně. 51 znající na trest smrti provazem.217 Verdikt také rozhodl, že celé Nowakovo jmění propadlo státu a ztratil navždy občanskou čest. Trest smrti oběšením byl proveden veřejně v Moravské Třebové ještě ten den ve 14 hodin. Smrt nastala v 14.12 téhož dne.218

5.3 František Fischer

František Fischer (německé národnosti), římský katolík, dosud netrestán, se narodil 6. července 1903. Vychodil německou obecní školu v Mor. Chrastové, po studiích vykonával povolání zemědělského rolníka. Žil společně s manželkou Emmou, tříletou dcerou a se svojí sedmdesátiletou matkou. Ženatý, nemajetný. Otcem mu byl František a matka Marie (roz. Langerová), posledně bytem v Moravské Chrastové čp. 116, s. o. Moravská Třebová. Byl organizován v německé straně Bund der Landwirte, nebyl však příslušníkem SdP. Po okupaci Sudet, dobrovolně vstoupil ke straně NSDAP, kde neměl žádnou funkci a od roku 1940 působil u Volkssturmu u sanitní služby. Fischer byl stíhaný pro zločin spáchaný účastí jako ordner při násilném přepadení Moravské Chrastové a okolních obcí. Svoji účast popíral a necítil se vinen.219

František Fischer byl zatčen 21. srpna 1945 v 17 hodin a týž den byl dodán do vazby lidového soudu v Brně. Do vyšetřovacího protokolu vypověděl, že v noci z 30. na 31. října 1938 se zúčastnil akce chrastovských a jiných ordnerů, ale pouze jen jako divák. Tvrdil, že o celé akci nic nevěděl. Na vyzvání neznámých německých mužů byl po půlnoci dne 31. října probuzen ze spánku, oblékl se a odebral se do ulic, neboť mu bylo řečeno, že se obsazuje Moravská Chrastová. Dodával, že ho nikdo nevyzval, aby prováděl nějakou službu, či zúčastnil se nějaké akce, pouze chodil po ulici ze zvědavosti do 5. hodiny ranní. Poté se odebral domů nakrmit koně a okolo 7 hodiny chtěl jet na pole, avšak k tomu nedošlo kvůli přestřelce a ústupu ordnerů směrem do Brněnce. Podotkl, že nebyl ozbrojen, ani neměl ordnerskou ramenní pásku. Při příchodu československého vojska a střetu s ordnery asi okolo 6 hodiny uprchl (bál se, že bude zatčen) spolu s dalšími obyvateli Moravské Chrastové do České Dlouhé (dnes část města Březová nad Svitavou) ke svému švagrovi Karlu Michlerovi, kde pracoval na poli až do definitivního přičlenění Mor. Chrastové k tzv. Sudetám. Do Moravské Chrastové se vrátil

217 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 8-10, hlavní přelíčení Hugo Nowaka ze 12. září 1946, MLS v Brně při veřejném jednání v Moravské Třebové. 218 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1880, spis Lsp 889/46, fol. 11-13, protokol o smrti Hugo Nowaka ze 12. září 1946, MLS v Brně, při veřejném jednání v Moravské Třebové. 219 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 1-29. 52 až 24. listopadu 1938 s oslavným průvodem v dopoledních hodinách. Popírá, že byl v internačních místnostech v Lidovém domě a že by byl někdo z českých obyvatel Mor. Chrastové odveden do internačních místností. Viděl jezdit po Chrastové dvě nákladní auta, z nichž vyskákali ozbrojení ordneři, avšak dodal, že nikdo z chrastovských ordnerů nebyl ozbrojen. Co se týče výpovědi Jana Bauera, přiznává účast, ale pouze jen v jeho přítomnosti a důrazně popřel, že by byl držitelem jakékoliv zbraně.220

V trestní věci proti odsouzenému se k vyšetřující komisi ONV v Moravské Třebové dostavil svědek Jan Bauer – 47 let, evangelík, ženatý, povoláním obecní strážník, bytem Moravská Chrastová čp. 47. Sdělil, že velice dobře zná všechny chrastovské Němce, kteří se zúčastnili násilného záboru 31. října 1938 jako Karla Küntera, Františka Fischera, Adolfa Langera, Jana Müllera, Huga Wolfa a další. Dodává, že byl vzbuzen manželkou, která zaslechla bušení na dveře a z okna viděla spoustu lidí oblečených v civilních nebo vojenských stejnokrojích vyzbrojených puškami, pistolemi či dřevěnými klacky apod., a někteří měli červené pásky na rukávech. Na jejich dveře kdosi bušil a řval „Herr Wachtmeister zu Hause, aufmachen…“, otevřel a do jeho bytu vtrhli ozbrojený Herbert Galla a Josef Dreml spolu s dalšími ozbrojenými ordnery, kteří mu prohledali byt za účelem najít zbraně, ty však nenašli. Poté byl odveden ordnery do Lidového domu a na obecní úřad, kde jej střežil pět hodin Karel Künter ozbrojený loveckou puškou. Uvedl, že místní Němky jako E. Künterová či Teresie Dvorschakova obsluhovaly ordnery, nosily jim čaj a jídlo. Fischer uvedl, že na obecním úřadě se nacházelo sídlo velitele akce Julia Höniga. Ohledně Němce Františka Fischera vypověděl, že se zúčastnil akce jako ordner. Když byl odváděn k obecnímu úřadu, v hloučku ordnerů poznal Fischera. Zdali držel Fischer zbraň, nemůže potvrditi kvůli tmě, avšak nějakou holí byl i on rovněž vyzbrojen. Uvádí, že význačný podíl na přepadení vyplývá z toho, že po nezdařeném puči prchl na území říše a vrátil se definitivně až 24. listopadu 1938, kdy byla Moravská Chrastová zabrána.221

Na základě výpovědí poslala Vyšetřující komise ONV v Moravské Třebové dne 31. května 1946 návrh na stíhání Františka Fischera ve smyslu dekretu č. 16/1945,

220 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 5-6, protokol výpovědi Františka Fischera ze dne 24. května 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 221 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 3-4, protokol výpovědi svědka Jana Bauera ze dne 20. března 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 53 resp. č. 22/1946 k MLS v Brně. Veřejný žalobce MLS v Brně podal dne 10. června 1946 obžalobu na Františka Fischera podle § 1 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb.222

Hlavní přelíčení v rámci výjezdního zasedání MLS v Brně do Moravské Třebové v trestní věci podle § 1 retribučního dekretu proti Františku Fischerovi proběhlo 12. září 1946 od 10 hodin. Předsedou soudu byl JUDr. Ladislav Selucký. Fischer u soudu tvrdil, že výpověď Bauera není správná. Soudní líčení skončilo v 10.30, kdy předseda vynesl rozsudek, který odsoudil Františka Fischera k 22 rokům těžkého žaláře. Výkon trestu nastoupil odsouzený Fischer ihned. Mimo jiné soud rozhodl, že celé jeho jmění propadá ve prospěch státu a ztratil občanskou čest na dobu 22 let. Dále soud rozhodl, že Fischer měl celý trest odpykat v nucených pracovních oddílech.223Odsouzený František Fischer nastoupil trest 12. září 1946 v 10:30 v trestnici na Mírově.224

Dne 23. září 1946 ke Krajskému trestnímu soudu dorazila žádost manželky Emmy Fischerové, aby byl její muž, odsouzený ke dvaadvacetiletému žaláři, vydán za účelem odsunu. Důvodem byla pracovní neschopnost E. Fischerové, která se musela starat o tříletou dceru a sedmdesátiletou manželovu matku. Dne 28. září 1946 ONV v Moravské Třebové s odsunem souhlasil, avšak MLS v Brně 30. září 1946 žádost zamítl.225

František Fischer zažil během svého pobytu ve věznici mnoho přesunů. První proběhl 7. srpna 1949, kdy by přemístěn k výkonu trestu do Krajské soudní věznice v Ostravě, druhý 13. října 1950, kdy byl přemístěn z Ostravy do Vězeňského ústavu Ostrov u Karlových Varů. O měsíc později, tj. 13. listopadu 1950, zažádala jeho manželka Emma Fischerová o prominutí zbytku trestu, kterou okresní prokurátor v Brně zamítl. Dne 7. června 1955 byl F. Fischer přemístěn z Vězeňského ústavu Ostrov u Karlových Varů do věznice ve Valdicích.226

28. listopadu 1955 prezident republiky Antonín Zápotocký prominul Františkovi Fischerovi zbytek trestu odnětí svobody. Propuštěn z vazby byl 12. dubna 1956 a vysídlen do západního Německa.227

222 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 7, obžaloba Veřejného žalobce na Františka Fischera ze 10. června 1946, Veřejný žalobce u MLS v Brně. 223 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 9-10,13, hlavní přelíčení František Fischer 12. září 1946, MLS v Brně při veřejném jednání v Moravské Třebové. 224 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 15-16, nařízení výkonu trestu ze dne 12. září 1946. Trestní věznice na Mírově. 225 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 8, žádost manželky Emmy Fischerové. 226 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 19-27. 227 MZA Brno, fond C141, kart. 177, inv. č. 1881, spis Lsp 890/46, fol. 29, velitelství oddílu Cheb ze 16. dubna 1956. 54

5.4 Karel Künter

Karel Künter (německé národnosti), římský katolík se narodil 17. prosince 1881 v Chrastové Lhotě. Rodiči mu byli Karel a Terezie (roz. Feit), posledně bytem Moravská Chrastová čp. 6. Byl ženatý, povoláním rolník v Moravské Chrastové. Vychodil 8 tříd německé obecní školy, byl členem obecní rady a roku 1937 zastával funkci úřadujícího náměstka starosty. Byl členem zemědělské organizace Organisation der deutschen Landwirte Mährens, ve které se stal zástupcem za Moravskou Chrastovou. Členem SdP byl od počátku jeho zřízení již za První republiky. Dále byl organizovaným členem NSDAP, kde zastával funkci Ortsbauernführera pro Moravskou Chrastovou a okolí až do 9. května 1945. Stíhán byl pro účast na přepadu Moravské Chrastové 31. října 1938 jakožto vedoucí skupiny ozbrojených ordnerů, které vedl v boji proti československým jednotkám. Karel Künter se cítil vinen a přiznal, že se přepadu zúčastnil se zbraní v ruce.228

Ve vazbě setrvával od 13. května 1945. V trestní věci proti Karlu Künterovi vypovídalo 10 svědků. Na základě svědectví bylo vybráno pět výpovědí, které přesvědčivě dokazují účast Karla Küntera na přepadu Moravské Chrastové 31. října 1938.

První zkoumanou výpovědí v trestné věci proti Karlu Künterovi je tvrzení Karla Frýborta – 51 let, ženatý, obecní tajemník Moravské Chrastové, bytem čp. 92. Vypověděl, že se velmi dobře znal s rodinou Küntera, kterého ovlivnila jeho německá manželka v německém smýšlení a postupně se z něho stal nacista nejhrubšího zrna. Udal, že Künter byl největší sedlák a jakýsi vůdce rolníků, pročeš byl jmenován Ortsbauernführerem, na základě čehož měl řídit a dohlížet na zemědělství v nacisticko-ideologického hospodářského zájmu v rámci říše. Z jeho účasti na násilném přepadu nebyli ani Češi z Moravské Chrastové nějak zvlášť překvapeni. Svědek Frýbort byl rovněž přepaden ordnery ve svém domě, kteří na něj řvali „Kommen Sie oben herauf, oben ist der Haderlump“. Neznámými ordnery byl odveden do kanceláře obecního úřadu, kde se nacházeli zajatci z Mor. Chrastové. V kanceláři také poznal místní Němce Adolfa Langera, Josefa Řiháka a Karla Küntera, který vykonával službu strážného s loveckou puškou, aby někdo neutekl. Víc ve své výpovědi ke Karlu Künterovi neuvádí.229

228 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 1-30. 229 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 4-7, protokol výpovědi svědka Karla Frýborta ze 19. února 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 55

Jako druhý svědek se dostavil Josef Kachtík, 51 let, evangelík, ženatý, povoláním dělník, bytem Moravská Chrastová čp. 164., který uvedl, že při cestě z hostince uviděl u Lidového domu stát dva muže asi okolo jedné hodiny v noci. Podle hlasu určitě poznal, že jde o Karla Küntera. Zda byl ozbrojen či se nějak lišil jiným oblečením, neviděl kvůli tmě. Později okolo 2 a 3 ráno bušili dva neznámí ozbrojení ordneři s puškami na jeho dveře domu a našli zde strážmistra četnictva Stoklasu i s jeho ženou, kteří u nich bydleli. V celé své výpovědi zmiňuje jedenkrát Karla Küntera v tom slova smyslu, že měl hlavní podíl na přepadu společně s Adolfem Langrem, Hugem Hromádkou a Vincencem Schwabem, avšak nijak jej nemohl doložit a odůvodnit. Podezříval ho z toho, že po neúspěchu puče utekl zpět do říše, kde setrval do definitivního zabrání Moravské Chrastové 24. listopadu 1938.230

Třetí svědecká výpověď je od Jana Novotného (62 let, ženatý, povoláním zedník, bytem Moravská Chrastová čp. 143), který vypověděl, že dobře znal Künterovu rodinu. Karel Künter byl pilířem němectví v Moravské Chrastové již před přepadem, zastával nacistickou ideologii a zdravil zdviženou pravicí. Uvádí, že onu osudnou noc před chrastovským pučem křičeli místní Němci po obci „Sieg Heil“. K ránu 31. října 1938 spatřil z okna svého domu, jak od Chrastové Lhoty přicházelo asi 10 až 15 ozbrojených ordnerů vedených Karlem Künterem směrem k Březové, kteří měli v zádech postupující československé vojsko o síle asi 25 vojáků. Novotný dodal, že právě ze skupiny vedené Karlem Künterem padl výstřel, který zranil jednoho z československých mužů. Stejně jako ostatní nějak provinění, po nezdařeném puči utekl Künter do Březové a vrátil se až 24. listopadu 1938.231

Dalším svědkem, který vypovídal proti Karlu Künterovi, byl Jan Antonín, 42 let, ženatý, povoláním mlynář, bytem Březová čp.1, jenž uvedl, že Küntera znal velmi dobře, jelikož od něj odebíral mléko. Tvrdil o něm, že byl kovaný Němec. Antonín potvrdil, že se Künter zúčastnil násilného přepadu Moravské Chrastové. Byl označen červenou páskou a bílým štítkem a černým hákovým křížem na rukávu a ozbrojen loveckou puškou. Jan Antonín vypověděl, že při návratu ze zábavy z Lidového domu spatřil okolo 22 hodiny večer u kapličky stojící čtyři muže, mezi nimiž poznal vůdce chrastovských Němců Karla Küntera, Frant. Schwaba a Adolfa Langera. O čem diskutovali, mu nebylo známo. Po vypuknutí chrastovského puče v noci viděl Küntera společně asi s 16 ozbrojenými ordnery nést kulomet ukořistěný československému vojsku. Šli ke stodole, odkud pak vedli palbu proti československým jednotkám. Při své

230 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 8-9, protokol výpovědi svědka Josefa Kachtíka, ze 19. února 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 231 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 10-11, protokol výpovědi svědka Jana Novotného, ze 19. února 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 56 výpovědi dodal, že viděl na vlastní oči jednoho chrastovského Němce vedle druhého včetně Němek, kteří se zapojili do puče, a že měli 100 % podíl na přepadené Moravské Chrastové, o kterém věděli dopředu. Usoudil z toho, jak přepad začal – všichni chrastovští Němci vystrčili prapory s hákovými kříži.232¨

Pátou výpověď poskytl obecní strážník Jan Bauer, 47 let, ženatý, bytem Moravská Chrastová čp. 74, který ve výpovědi proti Karlu Künterovi uvedl, že to byl právě on, kdo s loveckou puškou přepadl obecní úřad, kde Bauer bydlel. Později v průběhu chrastovského puče dohlížel na chodbě před obecní kanceláři s onou puškou, aby někdo ze zadržených Čechů neutekl. Vypověděl, že kromě něho obsluhovaly a staraly se o přítomné ordnery Künterova manželka Anna Künterová a jejich dcera Emilie.233

Z výpovědi zde uvedených svědků, vyplývá, že se Karel Künter osobně zúčastnil přepadení Moravské Chrastové 31. října 1938 jako jeden z vůdců, pokud ne přímo jako vůdce chrastovských Němců zapojených do přepadu.

Karel Künter ve své výpovědi přiznal vinu a účast na přepadu Moravské Chrastové 31. října 1938. Dále při výpovědi uvedl, že jej okolo třetí hodiny ranní vzbudilo šest neznámých mužů (jeden v uniformě), kteří mu sdělili, že bude Moravská Chrastová obsazena německým Wehrmachtem a že se měl jít obléct a pomoci udržovat v obci pořádek. Na vyzvání příslušníka SA si vzal s sebou loveckou pušku. Poté byl odveden do Obecního úřadu, kde byl postaven jako stráž mužů z Moravské Chrastové. Následně byl vystřídán neznámým mužem z SA a odešel domů. Nepamatoval si, v kolik to bylo hodin. Poté se odebral na stráň, aby nebyl brán jako účastník akce, odkud sledoval následný scénář. Ve své výpovědi popřel, že by jeho dcera Emilie či manželka Anna nosily někomu čaj a byly v jeho přítomnosti na obecním úřadě. Dále uvedl, že nikoho neviděl při celé akci ozbrojeného. Při ústupu ordnerů před československým vojskem byl opět vyzván německými ordnery, aby utekl. Uposlechl rozkaz a odebral se do Brněnce, kde přebýval do 24. listopadu 1938. Co se týče výpovědí svědků, označoval je za nepravdivé.234

Na základě výpovědí poslala Vyšetřující komise ONV v Moravské Třebové dne 14. května 1946 návrh na stíhání Karla Küntera ve smyslu dekretu č. 16/1945 k MLS v Brně.

232 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 12, protokol výpovědi svědka Jana Antonína, ze 19. února 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 233 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 13, protokol výpovědi svědka Jana Bauera, ze 20. února 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 234 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 18-20., protokol výpovědi Karla Küntera ze 6. května 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 57

Veřejný žalobce MLS v Brně podal dne 11. června 1946 obžalobu na Karla Küntera podle § 1, 3/2, 5/2a, 11/1 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb.235

Hlavní přelíčení v rámci výjezdního zasedání MLS v Brně do Moravské Třebové v trestní věci podle § 1, 3/2, 5/2a, 11/1 retribučního dekretu proti Karlu Künterovi proběhlo 12. září 1946 v 11 hodin. Předsedou soudu byl JUDr. Ladislav Selucký. Obžalovaný Künter prohlásil, že se cítí vinen. Soudní líčení skončilo v 12.45, kdy předseda soudu vynesl jednomyslný rozsudek, který pro Küntera znamenal smrt provazem. Mimo jiné soud rozhodl, že celé jeho jmění propadlo ve prospěch státu a Künter ztratil navždy občanskou čest. Výkon trestu smrti oběšením byl proveden veřejně téhož den ve 15 hodin. Smrt nastala o šest minut později.236

5.5 František Friedel

František Friedel (německé národnosti), římský katolík, narozen 5. prosince 1900 ve Vendolí, s. o. Svitavy, Ferdinandovi a Marii (roz. Ehrenbergerová), posledním bydlištěm Svitavy, náměstí čp. 66, vojín bývalého rakousko-uherského ženijního pluku 1 v Krakově, v československém vojsku telegrafní prapor 1 Brno. Byl ženatý, manželkou mu byla Emilie, se kterou měl syna Alfreda. Zaměstnán byl v koloniálním velkoobchodě se zbožím u firmy Michele ve Svitavách. Již dříve v roce 1923 byl potrestán vojenským soudem v Plzni devíti měsíci za zběhnutí. Od roku 1935 nebo 1936 byl příslušníkem strany SdP, ve které neměl žádnou funkci a po okupaci Sudet byl automaticky převeden k NSDAP, kde neměl opět žádnou funkci. Byl také činovníkem DAF,237 kde zastával funkci Betriebsobmanna. Dobrovolně vstoupil do formace NSKK,238 ve Svitavách, kde zastával hodnost Truppenführera do 9. května 1945. Za svoji činnost v NSKK byl osobně vyznamenán v lednu 1945 Kriegsverdienstkreuzem (Řádem válečného záslužného kříže). Friedel by stíhán pro zločin účasti na ozbrojeném přepadení obcí Moravské Chrastové, Chrastové Lhoty a Půlpecna dne 31. října 1938 v úmyslu

235 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 27, obžaloba Veřejného žalobce na Karla Küntera ze 11. června 1946, Veřejný žalobce u MLS v Brně. 236 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1897, spis Lsp 906/46, fol. 25-26, 30, hlavní přelíčení Karel Künter 12. září 1946, MLS v Brně při veřejném jednání v Moravské Třebové.

237 Německá pracovní fronta sdružující všechny zaměstnance v říší, vznikla roku 1933. 238 Nacionálně socialistický motoristický sbor (německy Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps), byl jedinou motoristickou organizací Třetí říše. Založen byl roku 1930 jako složka Sturmabteilung (SA) jako Nazionalsozialistische Automobilkorps (Nacionálně socialistický automobilový sbor, NSAK). Tento spolek sloužil na přepravu členů SA a NSDAP na různé stranické akce. 58 násilím odtrhnout území těchto obcí od území republiky a přivtělit je k německé říši. František Friedel svoji účast v Moravské Chrastové nepopíral, avšak necítil se být vinen.239

Zatčen byl 16. května 1945 ve 12 hodin revoluční gardou. Vyšetřování se ujali strážmistr Josef Hykl a strážmistr Vojtěch Štulpa.240 V trestní věci proti Františkovi Friedelovi vypovídalo jedenáct svědků. Všichni vesměs o Friedelovi shodně vypověděli, že byl zarytým nacistou, donášel na své kamarády a kolegy v práci, kradl v zaměstnání, ve kterém se choval krutě a povýšeně k ostatním spolupracovníkům. Dále, že udržoval kontakty a přátelil se s německými komisaři na Svitavsku. Na základě těchto svědectví se pouze dva svědkové vyjádřili o účasti Františka Friedela na přepadení Moravské Chrastové 31. října 1938. První, Arnošt Jandl, též vyšetřován u MLS v Brně, udal ve své výpovědi, že se František Friedel účastnil přepadení Moravské Chrastové s nákladním autem firmy Michele. Druhý, jeho zaměstnavatel Jan Michele, který byl rovněž podezřelý ze spoluúčasti na přepadu Moravské Chrastové, potvrdil, že se František Friedel účastnil na přepadu Moravské Chrastové s nákladním autem firmy. K této účasti dal Michele Františku Friedelovi sám osobně příkaz.241

Vyšetřovací komise předvedla i samotného Františka Friedela, který ve své výpovědi uvedl, že byl před půlnocí 31. října 1938 vyzván svým zaměstnavatelem Janem Michelem, aby přijel s jeho nákladním autem ihned ke sportovnímu hřišti ve Svitavách. Tam jej čekal jistý Gustav Kaupa, který mu přikázal, aby odjel do Březové, kde měl dostat další rozkazy. Dojel až do Muzlova (dnes zaniklá vesnice, od roku 1949 součást Březové nad Svitavou), kde se zařadil za kolonu pěti nákladních aut. Později se dozvěděl, že velení nad kolonou měl Julius Hönig ze Svitav. Uvedl, že v poledních hodinách mu do auta bylo naloženo 15–20 mužů, které neviděl a podle rozkazu je měl odvézt do Svitav, což provedl. Poté kvůli hladu muže vyložil a odjel domů. Ve výpovědi jasně podotkl, že ze Svitav do Březové žádné ordnery nevezl a také se svým vozidlem ani bez vozidla na přepadení Moravské Chrastové neměl účast. Všechna svědectví proti němu vedená razantně odmítl a popřel pro jejich nepravost a nesprávnost. Přiznal, že mimo zaměstnání chodil ve stejnokroji NSKK. Dále uvedl, že jeho syn František byl vychováván podle nařízení vůdce Adolfa Hitlera, kvůli čemuž musel v roce 1944 v 16 letech narukovat do oddílu SS.242

239 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 1-29. 240 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 1, 15-17, zpráva o zatčení ze dne 23. listopadu 1945, Sbor národní bezpečnosti, velitelství stanice ve Svitavách. 241 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 3-14, výpovědí svědků v trestné věci proti Františku Friedelovi. 242 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 18-19, protokol výpovědi Františka Friedela ze 31. května 1946, vyšetřovací komise ONV v Moravské Třebové. 59

Na základě výpovědí poslala Vyšetřující komise ONV v Moravské Třebové dne 31. května 1946 návrh na stíhání Františka Friedela ve smyslu dekretu č. 16/1945 k MLS v Brně. Veřejný žalobce MLS v Brně podal dne 12. června 1946 obžalobu na Františka podle § 1, 2, 3/2, retribučního dekretu č. 16/1945 Sb.243

Hlavní přelíčení v rámci výjezdního zasedání MLS v Brně do Moravské Třebové v trestní věci podle § 1, 2, 3/2 retribučního dekretu proti Františku Friedelovi proběhlo 12. září 1946 od 10.30. Předsedou soudu byl JUDr. Ladislav Selucký. Obžalovaný Friedel prohlásil, že se necítí být vinen. Soudní líčení skončilo v 11 hodin, kdy předseda soudu vynesl jednomyslný rozsudek, který pro Friedela znamenal dvacet let těžkého žaláře. Výkon trestu nastoupil odsouzený František Friedel ihned. Mimo jiné soud také rozhodl, že celé jeho jmění propadá ve prospěch státu a ztratil občanskou čest na dobu dvaceti let. Celý trest si měl Friedel odpykat v nucených pracovních oddílech.244 Odsouzený František Fischer nastoupil trest 12. září 1946 v 11 hodin v trestnici na Mírově.245

Během svého výkonu trestu odsouzený Friedel několikrát žádal o milost sám i za něj prosila jeho manželka Emilie, avšak ve všech případech byla žádost o milost zamítnuta. František Friedel byl během svého pobytu ve věznici často přemisťován. První přesun proběhl 25. listopadu 1951, kdy byl z Mírova převezen k výkonu trestu do věznice nápravného zařízení v Olomouci. Dne 4. června 1953 putoval do strusky ve Vítkovicích, dále pak do pracovního útvaru do Ostravy, následně do Opavy a poté do Znojma. Dne 1. února 1955 byl přemístěn do věznice v Ilavě.246

Dne 19. července 1955 prezident republiky Antonín Zápotocký prominul Františkovi Friedelovi zbytek trestu odnětí svobody. Do té doby byl 26. srpna 1955 přemístěn z Ilavy do věznice v Chebu, odkud byl propuštěn z vazby 31. srpna 1955 a následně vysídlen do západního Německa.247

243 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 22, obžaloba Veřejného žalobce na Františka Friedela ze 12. června 1946, Veřejný žalobce u MLS v Brně. 244 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 21, 23-24, hlavní přelíčení František Friedel 12. září 1946, MLS v Brně při veřejném jednání v Moravské Třebové. 245 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 29, nařízení výkonu trestu ze dne 12. září 1946. Trestní věznice na Mírově. 246 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol 33-42. 247 MZA Brno, fond C141, kart. 178, inv. č. 1898, spis Lsp 909/46, fol. 43, rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 15. srpna 1955. 60

5.6 Jan Langer

Jan Langer (německé národnosti), římský katolík, se narodil 2. 4. 1884 v Moravské Chrastové s. o. Svitavy. Manželkou mu byla Julie roz. Runcentigová, s níž měl dvě děti. Živil se jako řezník a současně byl majitelem dvou hostinců v Grándorfu (Hradec nad Svitavou), kde bydlel v čp. 403 a vlastnil 10 ha pozemků. Již před rokem 1938 se hlásil k německé národnosti. Členem Henleinovy SdP však nebyl, ale od roku 1939 byl organizován ve straně NSDAP, kde však nezastával žádné funkce. Od srpna roku 1939 do roku 1944 vykonával funkci starosty obce Grándorf.248 Byl obviněn ve věci osobní účasti jako vedoucí ordner na násilném přepadu Moravské Chrastové a okolí německými ordnery v říjnu 1938. Jan Langer však svoji osobní účast na záboru vesnice popíral.249

Zatčen byl 23. října 1945 v 10 hodin v Březové na Svitavou strážmistrem Antonínem Jančíkem. Po provedení zatčení a výslechu byl druhý den ráno, tj. 24. října 1945, umístěn do vazby Mimořádného lidového soudu v Brně.250 V jeho neprospěch vypovídali dva svědkové, kteří se dostavili 14. května 1946 na Okresní národní výbor v Moravské Třebové. Prvním svědkem byla Marie Kopecká, 38 let, vdaná, v domácnosti, z obce Půlpecen čp. 3, která uvedla do protokolu, že řezníka a hostinského Langera nezná a není si jistá, zda to byl právě on, kdo vtrhl časně ráno do jejich mlýna 31. října 1938 a nadával německy „Tschechische Sau, Tschechische Luder, Alten Gosch“. Pouze udala, že ordner byl ozbrojen puškou. Po osvobození Moravské Chrastové československým vojskem vyprávěla tuto událost Ladislavu Báčovi z Půlpecna čp. 5, který ji pravil, že tento ordner jest právě Jan Langer, kterého dobře zná. Kopecká poznamenala, že mezi ordnery poznala pouze R. Ostrovského z Půlpecna, který byl v červnu či červenci 1945 odsunut do Německa.251

Druhým svědkem byl Ladislav Báča, rodák z Brněnce, 41 let, ženatý, šofér, z obce Půlpecen čp. 5, jenž uvedl do protokolu, že dobře zná řezníka z Grándorfu Langera, zarytého Němce, vyznavače nacismu, který nenáviděl všechno české a ve spojení s jinými se přičiňoval o to, aby Moravská Chrastová, Lhota a Půlpecen a jiná místa byla přičleněna k Sudetům. Za tímto účelem se pravděpodobně spojil se německými činiteli, zejména vojensky. Vypověděl, že často viděl Langra se zdviženou pravicí zdravit „Heil Hitler.“ Při střetu československé

248 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 1-27. 249 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 3-4, zpráva o zatčení Jana Langera ze 23. října 1945, SNB velitelství stanice Březová nad Svitavou. 250 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 5, vazba Jana Langera ze 24. října 1945, věznice krajského trestního soudu v Brně 251 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 6, protokol výpovědi svědkyně Marie Kopecké ze 14. května 1946, Vyšetřující komise, ONV v Moravské Třebové. 61 armády s německými ordnery na území Mor. Chrastové a Půlpecnu se skryl do sklepa svého domu čp. 5, z nějž viděl a měl přehled o situaci na ulici. Spatřil, jak kolem kráčela skupina ordnerů nesoucí těžký kulomet. Se vší určitostí ve skupině poznal Jana Langera, ozbrojeného puškou. Toto viděl 31. října 1938 mezi 6 a 7 hodinou. Dodává také, že mu není osobně známo, zda se Jan Langer zúčastnil střelby na československé jednotky.252

Dne 14. srpna 1946 v 10 hodin proběhl výslech obviněného Jana Langra před Krajským trestním soudem v Brně. Langer uvedl, že se necítí být vinen. Odpoledne 30. října 1938 navštívil obec Sklené a po návratu večer v ten den domů, do hostince v Grándorfu, zde nenašel svého syna Karla. V hostinci mu řekli, že prý údajně odjel někam za účelem německé propagandy (Langer doznal, že jeho syn byl členem SA). Jelikož další den, tj. 31. října 1938 potřeboval jeho pomoc v řeznictví s porážením dobytka, z toho důvodu sedl v noci na kolo a vydal se syna hledat. Našel ho v obci Moravská Chrastová asi ve 3 hodiny ráno 31. října 1938 mezi vetší skupinou německých občanů a podotkl, že si nevšiml, že by někdo z přítomných byl ozbrojen střelnou zbraní, že by měli kulomet či označení červenou páskou s hákovým křížem, jak to nosili ordneři. Účel, proč byli lidé shromážděni, mu nebyl znám. Vyzval syna, aby se vrátil domů, Karel uposlechl a jeli zpět do Grándorfu. Cestou se zastavili v Moravské Chrastové u Rudolfa Ducháčka, českého příslušníka, hostinského, kde něco popili mezi 4 a 5 hodinou ranní. Dále se zastavili u Josefa Cerháka, rovněž českého příslušníka, řezníka a v 6 hodin odjeli domů. Zda Karel jel s ním, či jel-li vlakem, si už nepamatuje, avšak dopoledne téhož dne mu vypomáhal v řeznictví. Jan Langer odmítá, že by se osobně zúčastnil přepadu v Moravské Chrastové a okolí s německými ordnery a není pravda, že by byl osobně přítomen se zbraní v ruce ve mlýně manželů Kopeckých v Půlpecnu a použil slova, která uvedla Marie Kopecká. Navíc dodal, že pan Kopecký, její manžel, ho dobře zná, a že by jej musel dobře poznat, kdyby se přepadu zúčastnil. Při své obhajobě Langer dodal, že jde nejspíše o záměnu s předchozím starostou Grándorfu Štěpánem Früdlem, který se účastnil „nějakého puče“. Také poznamenal, že se k českým občanům Grándorfu a okolí choval vždy slušně. Na důkaz své neviny navrhl čtyři svědky: Josefa Nechvátala – přednosta železniční stanice v Grándorfu, Josefa Mathausera – traťmistr ve Březové a Josefa Hejtmánka člen NV v Grándorfu.253

252 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 7, protokol výpovědi svědka Ladislava Bači ze 14. května 1946, Vyšetřující komise, ONV v Moravské Třebové. 253 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 12-13, výslech obviněného Jana Langera ze 14. srpna 1946, Krajský trestní soud v Brně. 62

Dne 6. 9. 1946 podal Veřejný žalobce MLS v Brně na Jana Langera obžalobu. V době zvýšeného ohrožení republiky 1) zúčastnil se se zbraní v ruce koncem října a počátkem listopadu 1938, u obce Rohlesa činně vojenských operací mající účel připojit Mor. Chrastovou, Lhotu, Půlpecen k Německu. Nadále se pokusil násilím přivtěliti cizímu státu území republiky, 2) jako ordner byl členem FS, čímž spáchal zločin podle § 1, 2 retribučního dekretu č. 16/1945 Sb.254

Hlavní přelíčení před MLS v Brně ve trestní věci proti Janu Langerovi proběhlo 23. října 1946 v 10.45 hodin. Předsedou soudu byl JUDr. Ferdinand Pásek. Svědkové, kteří by mohli svědčit v Langerův prospěch, však zemřeli dříve, než soudní líčení proběhlo. Ve 12 hodin soud vynesl usnesení a jednomyslný rozsudek. Pro obžalovaného Jana Langera zněl trest smrti. Soud také rozhodl, že celý jeho majetek propadne státu a Jan Langer ztrácí navždy občanskou čest.255 Trest smrti byl proveden popravčím Rudolfem Pleskačem ještě ten den ve 14,02 hodin na dvoře věznice Krajského trestního soudu v Brně, Cejl 71. Jan Langer byl popraven oběšením. Smrt nastala 12 minut po 14 hodině.256

254 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 14, obžaloba Veřejného žalobce na Jana Langera ze 6. září 1946, Veřejný žalobce u MLS v Brně. 255 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 18-23, hlavní přelíčení Jana Langera ze 23. října 1946, MLS v Brně. 256 MZA Brno, fond C141, karton 202, inv. č. 2152, spis Lsp 1208/46, fol. 25-26, protokol o popravě Jana Langera ze 23. října 1946, správa věznice Krajského trestního soudu v Brně. 63

6. Závěr

Většina vlád evropských zemí, včetně Československé exilové vlády, se shodla na nutnosti vypořádat se a potrestat válečné zločiny ještě během druhé světové války. Po skončení války byly z tohoto důvodu zřízeny speciální soudní orgány, které měly na základě specifických retribučních právních norem soudit válečné zločince a domácí kolaboranty a snažit se dobrat spravedlnosti. V českých zemích vznikla soustava 24 mimořádných lidových soudů, která měla potrestat a soudit podezřelé osoby dopustivší se trestních činů zahrnutých v dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. měl dále postihovat především protektorátní představitele, členy významných organizací, kolaborující úředníky a novináře.

První fáze retribuce byla zahájena 8. června u MLS v Brně. V rámci retribuční justice byl kladen důraz na rychlé vyřízení. Případy se měly projednat během jednoho roku, což nebylo v možnostech soudů v tak krátké době zvládnout, a proto byla platnost dekretů dvakrát prodloužena. MLS tak ukončily svoji činnost až 4. května 1947. Po změně politických poměrů v Československu v únoru 1948 byla retribuce obnovena. MLS v Československu soudily ve dvou obdobích – prvním v letech 1945-1947, ve druhém poté roku 1948. Retribuční soudnictví postihlo v letech 1945-1948 značné množství osob, které byly obviněny z působení ve prospěch nacistické okupační moci a v jejich činnosti lze nalézt i mnoho negativních jevů, zejména v podobě politických zásahů do soudních řízení či řady nepřiměřených rozsudků.

Předložená práce se zabývala a pokusila vystihnout tamní specifika a politické problémy spojené s mnohonárodnostním složením obyvatelstva na Svitavsku v období do přijetí Mnichovské dohody roku 1938. Jejím hlavním cílem bylo na základě analýzy pramenů a literatury rozebrat případ záboru vesnice Moravské Chrastové v říjnu 1938 ze strany henleinovských bojůvek, jejich následný ozbrojený střet s příslušníky československé armády a zodpovědět otázku, z jakých důvodů proběhlo obsazení vesnice sudetoněmeckými jednotkami tak hladce a do jaké míry jej ovlivnila pomoc místních německých obyvatel.

Na pěti konkrétně vybraných případech jsem se pokusil demonstrovat, jak jednotlivé osoby ze Svitavska či přímo z obce Moravská Chrastová napomohly onomu přepadu 31. října 1938 ve prospěch přičlenit obec Moravská Chrastová k Německé říši. V práci je detailně rozebrán osud zmíněných pěti obviněných osob, které se podílely na násilném záboru a následně stanuly za svoje prohřešky před MLS v Brně. Objevily se i případy, kdy se jednotlivé výpovědi svědků zcela rozcházely s výpověďmi účastníků přepadu, což ale nebylo v činnosti retribučních soudů

64 nic neobvyklého. V některých případech sice obvinění doznávali sami svoji zodpovědnost a vinu. Zůstává však otázkou, zda nebyli k takovýmto výpovědím donuceni pod nátlakem.

Ze svého bádání usuzuji, že místní Němci žijící v obci Moravská Chrastová o celé akci věděli dopředu. Potvrzuje to skutečnost, že v době, kdy se měl násilný zábor uskutečnit, němečtí obyvatelé vesnice nespali, neboť věděli, co se bude v následujících hodinách dít, a čekali na příjezd skupiny ordnerů ze Svitav. Po jejich příjezdu a začátku násilného záboru všichni chrastovští Němci vyvěsili prapory s hákovými kříži. Bez váhání se aktivně zapojili do činnosti proti československému obyvatelstvu obce. Spolu s ordnery odváželi československé zajatce do Svitav, německé ženy a dívky se staraly o občerstvení vojáků a velitelů akce, které nosily do Obecního domu, kde z řad místních německých mužů někteří drželi strážná službu. Jiní pomáhali ordnerům získat od československých obyvatel zbraně či vyslýchali zadržené příslušníky SOS a hledali kulomety.

Závěrem lze konstatovat, že přepad Moravské Chrastové byl v pomnichovském období ojedinělou záležitostí a k podobné události v českých zemích v té době nedošlo. Pouze zde československá armáda přímo zasáhla proti německé zvůli a dokázala aktivně vybojovat obsazené území zpět. Pokud jde o poválečné soudní procesy, ty přes všechny negativní a sporné stránky retribučního soudnictví představují pozoruhodný pokus o zákonné vyrovnání se s tragickou minulostí a zločiny spáchané Němci i Čechy v těžkém období let 1938-1945. I když o podrobnostech činnosti mužů odsouzených po válce za účast na tomto přepadu mohou existovat pochybnosti, je zřejmé, že všichni se na přepadu aktivně podíleli. Proto také byli po válce odsouzeni na základě tehdy platných právních norem.

65

7. Prameny a literatura

7.1 Archivní prameny

Moravský zemský archiv v Brně

Fond C 141 Mimořádný lidový soud Brno

Inventář k fondu C 141 Mimořádný lidový soud Brno spis Lsp 890/46 František Fischer spis Lsp 889/46 Hugo Nowak spis Lsp 909/46 František Friedel spis Lsp 906/46 Karel Künter spis Lsp 1208/46 Jan Langer

7.2 Tištěné prameny

Beneš, Edvard: Šest let exilu a druhé světové války: řeči, projevy a dokumenty z r. 1938-1945. Praha 1947.

Drtina, Prokop: Na soudu národa: tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a Národním soudu. Praha 1947.

Jech, Karel – Kaplan, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Dokumenty. Brno 2002.

7.3 Dobové právní předpisy

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech Dekret prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. o Národním soudu

7.4 Dobový tisk

Zwittauer Nachrichten 1938

66

7.5 Literatura

Bartoš, Josef: Období let 1848-1918. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002.

Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948). Ostrava 1998.

Černý, Vladimír: Procesy s příslušníky nacistického bezpečnostního aparátu v Brně a jejich osudy v letech 1945-1956. In: Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945. Brno 2010,

Dvořák, Jan: Vrchnostenské město v zasazení do širších struktur. Olomouc 2015.

Fikejz, Radoslav – Velešík, Vladimír: Kronika města Svitavy. Svitavy 2006.

Frommer, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010.

Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998.

Gruntová, Jitka – Vašek, František: Období let 1918-1945. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002.

Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988.

Janečková, Eva: Proces s protektorátní vládou. Praha 2012.

Jarkovská, Lucie: Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. Praha 2008.

Jech, Karel – Kaplan, Karel (eds.): Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Dokumenty. Brno 2002.

Kábrt, Jan a kol.: Latinsko-český slovník. Praha 2016.

Kastner, Quido a kol.: Změny národnostní skladby obyvatelstva v pohraničí. Kdo žije v pohraničí: česká část česko-německého pohraničí v procesech společenské transformace a evropské integrace. Ústí nad Labem 1996.

Kočová, Kateřina: Druhá retribuce. činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948. In: Soudobé dějiny 3-4/2005.

Kopecký, Jan: Svitavy a jejich kraj v minulosti. Moravská Třebová 1946.

67

Křen, Jan: Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780-1918. Praha 2013.

Kuklík, Jan: Mýty a reality tzv. “Benešových dekretů“. Praha 2002.

Kuklík, Jan a kol.: Vývoj československého práva 1945–1989. Praha 2008.

Mackerle, Jaroslav – Vacová, Pavla – Továrek, František: Moravskotřebovský okres: vlastivěda Jevíčska, Svitavska a Moravskotřebovska. Jevíčko 1946.

Pavlíček, Václav – Dejmek, Jindřich – Weigl, Jiří: Benešovy dekrety: sborník textů. Praha 2002.

Skřivánek, Milan: Odsun Němců ze Svitavska 1945-1947. Hradec Králové 1995.

Skřivánek, Milan: Svitavsko. Svitavy 1992.

Skřivánek, Milan – K metodickým problémům a výsledkům studia česko-německých vztahů na území dnešního okresu Svitavy v letech 1918-1946. In: Vynútený rozchod. Vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938-1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. Bratislava 1999.

Smutný, Bohumír: Svitavsko. Moravská Chrastová. In: Moravskotřebovsko-Svitavsko. Vlastivěda moravská 67. Brno 2002.

Svitavy: 700 let města: vlastivědný sborník. Brno 1956.

Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998.

Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století. Praha 1986.

7.6 Bakalářské, diplomové práce

Jansa, Luděk: Malý retribuční dekret v Brně 1945–1948. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity. Brno 2011.

Najbert, Jaroslav: Češi a Němci na Poličsku ve 20. století: regionální sonda do česko- německého soužití na území národnostně smíšeného okresu Polička. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2011.

68

Pokoráková, Pavla: Obnovená fáze retribuce a Mimořádný lidový soud v Uherském Hradišti roku 1948. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2017.

Zrůstová, Pavlína: Sociálně-ekonomické důsledky odsunu Němců na území Svitavska. Diplomová práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Brno 2012.

7.7 Nepublikované práce

Černý, Vladimír: Mimořádný lidový soud v Brně v letech 1945-1948. In: Právní formy perzekuce 1939-1960, srovnávací aspekty.

7.8 Internetové zdroje

Moravská Chrastová: ztracené vítězství. MARTINMIREK.EU. [online]. [cit. 2018-22-04]. Dostupné z: http://martinmarek.eu/moravska-chrastova-ztracene-vitezstvi/

O Hřebečsku. HREBECSKO.BLOGSPOT.CZ. [online]. [cit. 2018-22-04]. Dostupné z https://hrebecsko.blogspot.cz/p/o-hrebecsku.html

69

8. Seznam použitých zkratek

ČSR – Československá republika

DAF – Deutsche Arbeitsfront

DNSAP – Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei

MLS – Mimořádný lidový soud

MZA – Moravský zemský archiv

NSDAP – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei

NSKK – Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps

NV – Národní výbor

ONV – Okresní národní výbor

SA – Sturmabteilung

SdP – Sudetendeutsche Partei

SHF – Sudetendeutsche Heimatsfront

SOS – Stráž obrany státu

SNB – Sbor národní bezpečnosti

SS – Schutzstaffeln

SSSR – Svaz sovětských socialistických republik

USA – United States of Americ

VRD – Velký retribuční dekret

70

9. Seznam tabulek a grafů

Tabulka č. 1 Statistika činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945–1947.

Tabulka č. 2 Mnohonárodnostní složení obyvatelstva v roce 1921.

Tabulka č. 3 Mnohonárodnostní složení obyvatelstva v roce 1930.

Graf č. 1 Vývoj počtu obyvatel v historii České republiky.

71

10. Seznam obrázků

Obr. č. 1 Sídla mimořádných lidových soudů v Českých zemích

Obr. č. 2 Administrativní vymezení okresu Svitavy

Obr. č. 3 Podíl obyvatelstva německé národnosti na přítomném obyvatelstvu v roce 1930

Obr. č. 4 Soudní okres Svitavy

Obr. č. 5 Průvod 20. září 1936 v Moravské Třebové – v první řadě 2. zleva Konrad Henlein

Obr. č. 6 Mapa odstoupených oblastí po přijetí Mnichovské dohody

Obr. č. 7 Mapa Hřebečska – německého jazykového ostrova

Obr. č. 8 Mapa zachycující směry útoku svitavských ordnerů na obec Moravská Chrastová

Obr. č. 9 Obr. č. 8 Lidový dům v Moravské Chrastové, kde bylo zajato družstvo SOS (foto 1984)

Obr. č. 10 Československá armáda po úspěšném boji o Moravskou Chrastovou

Obr. č. 11 K. H. Frank (uprostřed) při předávání Moravské Chrastové 24. listopadu 1938

Obr. č. 12 SA – Obersturmbannführer Julius Hönig ze Svitav

Obr. č. 13 Památník obětem nacistické okupace z roku 1947, se jmény čtyř padlých československých vojáku 31. října 1938 v boji německými ordnery

72

Obr. č. 4 Soudní okres Svitavy.257

257 Kopecký, Jan: Svitavy a jejich kraj v minulosti. Moravská Třebová 1946, s. 3. 73

Obr. č. 5 Průvod 20. září 1936 v Moravské Třebové – v první řadě 2. zleva Konrad Henlein.258

Obr. č. 6 Mapa odstoupených oblastí po přijetí Mnichovské dohody.259

258 Vašek, František – K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918-1945. In: Pomezí Čech a Moravy: sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, č. 2, Litomyšl 1998, s. 106. 259 Moravská Chrastová: ztracené vítězství. MARTINMIREK.EU. [online]. [cit. 2018-22-04]. Dostupné z: http://martinmarek.eu/moravska-chrastova-ztracene-vitezstvi/ 74

Obr. č. 7 Mapa Hřebečska – německého jazykového ostrova.260

260 O Hřebečsku. HREBECSKO.BLOGSPOT.CZ. [online]. [cit. 2018-22-04]. Dostupné z https://hrebecsko.blogspot.cz/p/o-hrebecsku.html

75

Obr. č. 8 Mapa zachycující směry útoku svitavských ordnerů na obec Moravská Chrastová.261

261 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988, s. 115. 76

Obr. č. 9 Lidový dům v Moravské Chrastové, kde bylo zajato družstvo SOS (foto 1984).262

Obr. č. 10 Československá armáda po úspěšném boji o Moravskou Chrastovou.263

262 Holub, Ota: Poslední pásmo vzdoru. Praha 1988. 263 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998. 77

Obr. č. 11 K. H. Frank (uprostřed) při předávání Moravské Chrastové 24. listopadu 1938.264

Obr. č. 12 SA – Obersturmbannführer Julius Hönig ze Svitav.265

264 Gruntová, Jitka – Vašek, František: Boj o hranici. Moravská Chrastová 1938. Litomyšl 1998. 265 Tamtéž. 78

Obr. č. 13 Památník obětem nacistické okupace z roku 1947, se jmény čtyř padlých československých vojáků 31. října 1938 v boji německými ordnery.266

266 Foto autor. 79