PEDAGOGICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

Závěrečná práce

ŽÁNROVÉ VARIANTY FANTASY V SOUČASNÉ ČESKÉ LITERATUŘE

Vedoucí závěrečné práce: PhDr. David Kroča, Ph.D.

Vypracoval: Mgr. Marek Dvořák

Brno 2014

Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracoval samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně dne 13. května 2014

Poděkování

Děkuji panu doktorovi Davidu Kročovi za odborné vedení mé práce, za poskytnuté cenné rady a konzultace, kterými přispěl k napsání této práce.

Obsah 1. Historie fantasy ţánru ...... 8

1.1. Historie fantasy ţánru – předchůdci fantasy ...... 8

1.2. Historie fantasy ţánru – vznik moderní fantasy ...... 11

1.3. Historie fantasy ţánru – horor jako varianta ţánru fantasy ...... 13

1.4. Historie fantasy ţánru – pohádka jako varianta ţánru fantasy ...... 15

1.5. Historie fantasy ţánru – moderní fantasy ...... 16

1.6. Historie fantasy ţánru – J. R. R. Tolkien ...... 18

1.7. Historie fantasy ţánru – od osmdesátých let po současnost ...... 20

1.8. Historie fantasy ţánru – česká fantasy ...... 21

2. Variace fantasy ţánru – základní dělení ...... 26

3. Variace fantasy ţánru – analýza ...... 26

3.1. Současná fantasy a urban fantasy ...... 26

3.2. Steampunk ...... 27

3.4. Mýtická fantasy ...... 30

3.6. Dark fantasy ...... 31

3.7. Historická fantasy ...... 32

3.8. Humorná fantasy ...... 33

3.9. Science fantasy ...... 35

4. Doporučená četba ...... 37

Úvod

Ţánr fantasy se ve druhé polovině devadesátých let 20. století začal dynamicky rozvíjet. Na základech, které poloţili autoři jako Clive Staples Lewis, Robert E. Howard nebo J. R. R. Tolkien, začaly stavět tisíce dalších autorů. Řada z nich se pokusila s do té doby neznámým ţánrem experimentovat a vytvářet alternativní díla, jeţ rozdělila fantasy na mnoho ţánrových variant. Vznikla díla, která se vryla do celosvětového povědomí, k čemuţ také přispěla celá řada poměrně kvalitních filmových adaptací.

Taková byla alespoň situace v západním světě. V zemích bývalého socialistického bloku byl vývoj nového ţánru přijímán s nedůvěrou. Většina děl západních autorů fantasy se během totality dostala na index zakázané literatury, naprostá většina nebyla v této době přeloţena. Teprve s otevřením hranic v roce 1989 nastala změna. Objevila se první vydání Tolkienových knih, začaly vznikat první kluby fanoušků ţánru. V roce 1990 vznikla první ryze česká roleplayingová1 stolní hra – dnes jiţ kultovní Dračí doupě. A co je nejdůleţitější, první čeští autoři začali psát fantasy a vydávat své knihy.

Cesta nového ţánru ale nebyla jednoduchá. Fantasy bylo (a někdy dodnes je) vnímáno především jako braková literatura, coţ je pochopitelné – naprostá většina knih v ţánru vycházejících opravdu nedosahovala ţádných výjimečných kvalit. Čechům nějakou dobu trvalo, neţ objevili špičková díla jako Holdstockův Les mytág, Zeměplochu Terryho Pratchetta či epos Píseň ledu a ohně George R. R. Martina (u nás označovaný spíše jako Hra o trůny).

Za posledních 20 let se však česká fantasy dynamicky posunula dopředu. Objevila se řada autorů, jejichţ díla upoutala svojí kvalitou a často se stala komerčně úspěšnějšími neţ knihy spisovatelů klasických ţánrů. Některá byla přeloţena do cizích jazyků a vydávána v cizině. I autoři klasické vysoké literatury začali pracovat s fantasy prvky ve svém díle.

Jeden aspekt, tak důleţitý k ucelení ţánru, ale české fantasy stále chybí – prakticky neexistující sekundární literatura, která by mapovala vývoj i stav ţánru. Cílem mé závěrečné práce je vytvořit přehled ţánrů fantasy a aplikovat jej na české prostředí. Výsledkem by měl

1 pozn. roleplayingové hry (RPG) jsou stolní hry fungující na principu vypravěče, kterým je jeden z hráčů, a hrdinů, které hrají ostatní hráči. Zatímco vypravěč definuje fikční svět a seznamuje hráče s překážkami, na které jejich postavy (obvykle fantasy, ale také detektivní apod.) naráží; hráči se je snaží řešit. Celá hra probíhá v rovině dialogu s ručně psanými poznámkami. Viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Hra_na_hrdiny#Stoln.C3.AD_RPG_hry být dokument, který čtenáře seznámí nejen s historií a specifiky ţánru, ale především s českou fantasy, jejími autory, díly a specifičnostmi.

Toto téma jsem si vybral, neboť mám fantastickou literaturu ve velké oblibě. Několik let jsem pracoval jako recenzent fantasy a sci-fi pro server mfantasy.cz, přičemţ jsem se i zúčastnil recenzentské soutěţe a dosáhl na ní solidního šestého místa (soutěţe se účastnilo více neţ padesát recenzentů). Ve sféře fantasy literatury se pohybuji jiţ dlouhou dobu a dalo by se říct, ţe jde o moji srdeční záleţitost.

Ve svém výzkumu budu pouţívat také anglické a americké zdroje. Bude-li název sekundární literatury v originálním znění, pak se jedná o vlastní překlad autora.

1. Historie fantasy žánru

V době, kdy se český trh s fantasy literaturou začíná rozvíjet, je v jiných zemích tento ţánr jiţ dávno známý. Česká tvorba tedy navazuje na jiţ existující základy, kterým nechybí celá řada ţánrových variant. Pro jejich pochopení a tedy i pochopení celého kontextu české fantasy je třeba se nejprve seznámit s historií ţánru, jeho kořeny a vývojem, coţ je náplní této kapitoly.

1.1. Historie fantasy žánru – předchůdci fantasy

Ačkoliv se ţánr fantasy ve své podobě objevil poprvé teprve před necelými dvěma stovkami let, jeho kořeny můţeme stopovat aţ k samotným začátkům literatury. Prvky, kterými se dnes vyznačuje ţánr fantasy, jsou v literatuře uţívány jiţ od jejích začátků. Některá díla rané literatury, jako například Homérovy eposy nebo Epos o Gilgamešovi, mají k fantasy velmi blízko.

Nejvýznamnějším rozdílem mezi tradiční tvorbou a moderní fantasy je především pojetí světa. Zatímco tradiční tvorba respektovala reálný svět v jeho současnosti nebo minulosti, moderní fantasy předkládá nezávislé světy, lišící se od reálného světa, případně jsou jeho součástí, ale jejich existence je pro naprostou většinu obyvatel neznámá. Takový svět nabízí například série knih o Harry Potterovi či Ljukaněnkova série Hlídek. Výjimkou jsou ovšem některá díla z historické fantasy, varianty ţánru, která bude podrobněji rozebrána v následujícím textu. Pro ilustraci, například děj trilogie Roberta Cartera Řeč kamenů (další díly jsou Tanec obrů a Bílý plášť) se odehrává během 15. století a reflektuje dobové události (například válku růţí), byť jsou pozměněny a přizpůsobeny zvyklostem ţánru.

Druhým rozdílem je „zdroj nepřirozena“ (v angličtině je pouţíván termín supernatural), který bývá v moderní fantasy literatuře záměrně fiktivní – například víme, ţe ve světě existuje magie, ale nedozvíme se, co je jejím zdrojem nebo původem. Naproti tomu tradiční literatura si na pomoc k vysvětlení nadpřirozených prvků bere například mýty či náboţenství. Typickým příkladem je Homérova Illias, ve které bohové na obou znepřátelených stranách svými zázraky ovlivňují průběh války a jsou s nimi neodmyslitelně spjaty osudy všech hrdinů. Podobně funguje celá řecká mytologie – například Herakles je udatný, protoţe je synem boha Dia apod.

Třetím rozdílem je autorství. Moderní fantasy mívá obvykle jednoho nebo více autorů – autorství je tedy přiznané a zřejmé. Naproti tomu tradiční fantastická díla měla obvykle charakter mýtů a folklóru, pevně spjatého s územím, na kterém vznikal. Předávala se formou pověstí v ústní podobě, takţe na jednom území bylo moţné najít jednu pověst hned v několika verzích. Návaznost na tuto tematiku je ale dodnes v mnoha literaturách patrná. Jako příklad můţeme uvést rané gotické novely, případně duchařské příběhy, populární v devatenáctém století.

I přesto, ţe se v tradiční tvorbě objevuje řada děl s fantastickými prvky, nelze ještě zdaleka hovořit o jednotném ţánru. Jak jiţ bylo zmíněno, jeho vývoj začíná u starověkých eposů (podobně laděné eposy jako Odyssea či Epos o Gilgamešovi lze přitom nalézt i například v asijské starověké literární tvorbě). Dalším obdobím, které fantastickou literaturu výrazně obohatilo, byl středověk. V této době vzniká celá řada mýtů a legend kolující v ústní tradici.

Středověk ale také přispěl k vývoji ţánru svou autentickou literaturou, především hrdinskými a rytířskými eposy a také cestopisy. Colin Manlove ve svém díle Christian fantasy: from 1200 to the Present píše: „Tento žánr zahrnoval ve své době celou fantasy, a to nejen tak, že by kopíroval tradiční báje a mýty, ale ve své finální podobě směle vytvořil nové zázraky z úplně nové látky.“2

Středověká tvorba ovlivňující fantasy se objevovala především ve třech zemích – ve Francii, Itálii a ve Velké Británii. Všechny tři země se soustředily na rytířská témata, obvykle spojená s tématem lásky. Ve Francii se ústřední postavou ţánru stal Roland, rytíř druţiny Karla Velikého. Nejznámější dílo s touto postavou se jmenuje Píseň o Rolandovi a vypráví o bojích Franků se Saracény. V Itálii je dominantní postavou hrdinských eposů Alexandr Veliký, z historie známý válečník a vojevůdce, jenţ ve starověku ovládl téměř celý v té době známý svět. Zajímavostí je, ţe téma Alexandra jako postavy eposu se rozšířilo po celé Evropě. Epos nazývaný Alexandreida patří k nejstarším dílům české literatury a není bez zajímavosti, ţe anonymní autor si reálie příběhu pozměnil jednak podle své doby (např. vojáci pouţívají soudobé zbraně), jednak děj začlenil do českého prostředí.

Na moderní fantasy měla největší vliv britská tradice, představovaná především legendami o Artušovi a jeho rytířích Kulatého stolu, sídlících na hradě Kamelot. Artušovská tematická linie představuje většinu prvků, jeţ se objevují v moderní fantasy. Patří mezi ně výskyt magie, jeţ je reprezentována především čarodějem Merlinem, natolik známou

2 Manlove, Colin. Christian fantasy: From 1200 to the Present. 1. vyd. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 1992. s. 12 postavou, aţ se do jisté míry kulturně „osamostatnila“. Dále pak kouzelné postavy a předměty (například vodní víla či Artušův meč Excalibur) či hrdinský úkol, který se pokusí splnit druţina hrdinů – v tomto případě se jedná o hledání svatého Grálu.

O Artušově významu svědčí také to, ţe na motivy jeho příběhů vznikla řada dalších děl, ať jiţ kniţních (například Morrisova The Defence of Guinevere and other Poems z roku 1858, Twainův Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše či Cornwellův románový cyklus Kronika válečníkova) nebo filmových a seriálových (zde jmenujme například Mlhy z Avalonu, První rytíř, Merlin či parodie britské humoristické skupiny Monty Python, nazvaná Monty Python a Svatý Grál).

Trend uţívání stále více fantastických prvků se naplno projevil v renesanci. Velký vliv má dosud nejmenované Artušem inspirované dílo Thomase Maloryho Artušova smrt, které je jakousi kompilací dosud existujících artušovských děl. Zajímavostí je, ţe původní Maloryho název byl výstiţnější – Úplná kniha o králi Artušovi a jeho vznešených rytířích Kulatého stolu. Nový název pochází od Williama Caxtona, vydavatele díla. Právě tato kniha obsahuje celou řadu prvků moderní fantasy.

Mezi další renesanční díla, obsahující fantastické prvky, patří například Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta (v němţ nešťastně zamilovaný Roland zešílí a jeho přítel Astolfo musí najít jeho rozum na Měsíci), dále španělské dílo Amadís Waleský (jehoţ hlavním tématem je boj udatného rytíře proti obrům, čarodějům a dalším zlým bestiím), Spenserova alegorie The Faerie Queene. Fantastické prvky obsahuje také jedno z nejznámějších renesančních děl vůbec, Cervantesův Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, smývající rozdíly mezi sněním a skutečností a Shakespearův Sen noci svatojánské.

Období osvícenství pro fantasy příliš mnoho rozvoje neznamenalo. Sice se šíří popularita pohádek, ale hrdinské eposy nahradily nové dobrodruţné romány, které pracovaly s fantastickými prvky o dost méně – například Robinson Crusoe Daniela Defoe.

Romantismus naproti tomu směruje proud literatury zpátky směrem k fiktivnosti a fantastičnosti. Témata romantismu se vrací do středověku, který je pro fantasy ţivnou půdou. Hlavním ţánrem je gotická novela, jejímţ prvním představitelem je Otrantský zámek od Horace Walpole, který bývá někdy označován jako první hororový příběh a je zřejmé, ţe budoucí autory hororu inspiroval. Stephen Prickett ve svém díle Victorian fantasy o gotické novele píše: „Mezi hlavní rysy gotické novely patří hrůza, tajemství, nadpřirozeno, duchové, strašidelné domy, hrady, tajné dveře, zkáza, smrt, rozklad, šílenství, prokletí a další. Fantastická, snivá atmosféra prostupuje celý žánr.“3 Gotické novely obvykle obsahovaly fantastické prvky, byť to není pravidlem.

Kromě gotické novely nabízí romantismus rozvoj dalšího s fantasy souvisejícího ţánru, a to pohádky. V tomto ohledu vynikala zejména německá tradice. Jejím nejznámějším představitelem je Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, autor pohádek Zlatý hrnec a Louskáček a myší král, díla známého především díky baletní adaptaci od Petra Iljiče Čajkovského. Romantické pohádky, i kdyţ méně známé, se objevují například i ve Francii či Velké Británii.

Co se týká české fantasy, u nás se díla, která bychom mohli označovat jako předchůdce fantasy, objevují jen minimálně. Literatura je zde obvykle realistická. S koncem romantismu a začátkem nové éry (tj. od počátku 18. století) datujeme také vznik moderní fantasy, o které pojednává následující kapitola.

1.2. Historie fantasy žánru – vznik moderní fantasy

Moderní fantasy se začíná objevovat v 18. století. Je inspirována především zvýšenou popularitou cestopisů. Lidstvo pod vlivem technického rozmachu přestává věřit na duchy a další nadpřirozené jevy. Ty pak přijímá jako součást svého myšlení a imaginace (tato myšlenka se objevuje například v Dickensově Vánoční koledě). Rozvoj fantasy souvisí také se zvýšenou popularitou pohádky, která je v západní literatuře reprezentována především Hansem Christianem Andersenem, jehoţ díla jako Malá mořská víla, Ošklivé káčátko či Statečný cínový vojáček jsou populární do dnešní doby. Mimochodem, Statečný cínový vojáček se nedávno dočkal moderního fantastického zpracování od Mika Magnoly, autora populární komiksové a filmové postavy Hellboye, s názvem Baltimore: Cínový vojáček a vampýr: „Čertík se pohybuje uvnitř krabice a je slyšet hlasité buch, buch, buch, jak jeho dřevěná hlava naráží na stěny krabice. Slabé zacinkání, veselý úryvek hudby vydá tři tóny, ale klika se nehýbe. Zase se ozve ten podivný smích – drsně štěkající staccato – a vojáček ví, že existuje něco, čeho se musí bát mnohem víc, než že přijde o život nebo že prohraje válku...“4

3 PRICKETT, S. Victorian fantasy. 2. vyd. Waco: Baylor Univerzity Press, 2005. 288 s. ISBN 978-1932-792-300. s. 14 4 MAGNOLA, M. Baltimore. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 304 s. ISBN: 978-80-7387-453-7. s. 22 Pravděpodobně prvním autorem moderní fantasy byl skotský autor a básník George MacDonald, jehoţ studentem se stal Clive Staples Lewis. Populární je především jeho kniha The Princess and The Goblin, vyprávějící o podzemním světě goblinů, podivných bytostí, které kdysi bývaly lidmi a teď se snaţí ovládnout lidské království. Podobně populárním se stal také jeho román Phantastes: A Faerie Romance for Men and Women z roku 1858. Soudobým autorem je John Ruskin, který fantasy ovlivnil především dílem Král Zlaté řeky.

Přelomovým dílem se stala Studna na konci světa od britského autora Williama Morrise, bývalého zápasníka, který začal s kariérou spisovatele aţ ve svých šedesáti letech, kdy se přes překlad a studium skandinávských ság a pověstí dostal aţ k vlastní tvorbě. Toto dílo, které vzniklo v roce 1896, vypráví o Ralfovi Upmeatsovi, nejmladším synovi krále Upmeatse, který se vydává hledat svého otce. Dílo je inspirováno středověkou rytířskou tvorbou, a to včetně archaického jazyka.

Důvod, proč je kniha přelomová, ale spočívá v jejím světě. Je to totiţ první kniha, která vytváří kompletně fantazijní svět, zatímco jiní autoři zatím pracovali s alternativami, např. cizími zeměmi (které byly fiktivní, ale autor je popisoval prostě jako cizí kraje). Tímto byla započata nová éra – následující generace autorů fantasy jiţ vytváří komplexní, ucelené světy s vlastní mechanikou, logikou, geografií, osídlením, politickým uskupením, fungováním magie atd.

Stejně jako další autoři své éry, i Morris se stal inspirací pro řadu autorů, například J. R. R. Tolkiena, coţ je poznat na celé řadě zajímavostí – například jedna z postav se jmenuje Gandolf, zatímco její kůň Silverfax, na coţ reaguje Tolkien čarodějem Gandalfem, jezdícím na koni Stínovlasovi.5

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vzniká řada děl, která si svoji popularity udrţela dodnes. Jmenujme například dílo Edgara Rice Burroughse, který se proslavil především sérií knih o Tarzanovi. Je třeba dodat, ţe Tarzan patří spíše do dobrodruţné literatury, ale také pracuje s fantasy prvky – například v knize Tarzan a Cesta do nitra země, v níţ se hrdinové dostanou do pohádkového světa ukrytého pod zemským povrchem. Typickým fantasy rysem, který se v díle objevuje, jsou například fiktivní rasy, konkrétně zde kříţenci ještěrů a lidí. Další knihy vycházející v této době a ovlivňující vývoj fantasy jsou například Kniha džunglí od Rudyarda Kiplinga nebo Peter Pan.

5 Chmelař, Dittmar. Ke kořenům fantasy. http://www.fantasyplanet.cz/clanek/historie-fantasy-i 1.3. Historie fantasy žánru – horor jako varianta žánru fantasy

Souběţně s fantasy se rozvíjí linie dalšího nového ţánru s fantasy významně souvisejícího, a to hororu. Horor, podobně jako fantasy, vyuţívá nadpřirozené zápletky. Na rozdíl od fantasy je jeho cílem vyvolání strachu jakoţto příjemného, vzrušujícího pocitu, který člověk, ţijící v civilizovaném dvacátém století, nemusí mít moţnost zaţít.

Za „otce hororu“ bývá povaţován Američan Edgar Allan Poe. Poe svým dílem ovlivnil následníky nejen v hororu a ve fantasy, ale i v jiných ţánrech – příkladem je věhlasný detektiv Sherlock Holmes Conana Arthura Doyla, jehoţ postava je inspirována Poeovým geniálním vyšetřovatelem Dupinem. Ten, podobně jako Holmes, je spojujícím prvkem celé řady knih s detektivní zápletkou – Vraždy v ulici Morgue, Odcizený dopis a další. Mezi jeho nejznámější hororová díla patří ovídka Jáma a kyvadlo, vyprávějící příběh o odsouzenci španělské inkvizice, který se probere v temnotě ţaláře, aniţ by věděl, jaké pasti jsou přichystány, aby ukončily jeho ţivot. Velmi populárním se stala povídka Zánik domu Usherů, která představuje dnes jiţ známý hororový archetyp, strašidelný dům, ve kterém se odehrávají bizarní a děsivé události.

Stojí za povšimnutí, ţe Poe sice nepracuje s klasickým fantasy světem, inspirovaným středověkem nebo starověkem, ale vyuţívá jejich prvky – například tajemný dům Usherů v mnohém připomíná tajemné hrady z gotických románů. Zároveň na svou tvorbu aplikuje nejnovější poznatky a metody – celá řada jeho postav trpí psychickými chorobami, které byly ještě do nedávné doby povaţovány za působení ďábla či nadpřirozených bytostí, přičemţ Poe vţdy balancuje na hraně racionálního vysvětlení a existence mystických sil. Ve svém díle odkazuje na řadu autorů, coţ je prvek spojovaný především s moderní tvorbou konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století.

Za zakladatele moderního hororu, který významně ovlivnil i fantasy, se dá povaţovat Howard Phillips Lovecraft, Poeův následník, který se svým autorským idolem nechal výrazně inspirovat. Napsal mimo jiné díla jako V horách šílenství, Volání Cthulhu, Měsíční močál nebo Stín z času. Podle Stephena Pricketta6 je moţné Lovecrafta označit za impuls k vzniku tzv. dark fantasy, varianty ţánru, které je zejména v dnešní době velmi populární. Lovecraft je významný také proto, ţe se jako jeden z prvních autorů začal zabývat tvorbou sekundární literatury, neboť jeho dílo Nadpřirozená hrůza v literatuře definovalo hororový ţánr a také

6 PRICKETT, S. Victorian fantasy. 2. vyd. Waco: Baylor Univerzity Press, 2005. 288 s. ISBN 978-1932-792-300. s. 98. shrnulo jeho dosavadní historii (zajímavostí je, ţe jeho vzor Edgar Allan Poe má v knize celou zvláštní kapitolu).

Jeho díla se vyznačují také experimentováním s ţánrem sci-fi. Pouţívá prvky jako mimozemské civilizace, technologické objevy a obavy z jejich zneuţití, výpravy vesmírných lodí atd.

Stěţejním bodem Lovecraftovy tvorby je mýtus Cthulhu (jména, jeţ nejde v ţádném lidském jazyce vyslovit), Prastarých temných bohů, kteří vládli Zemi miliony let před zrozením lidstva. Tato stvoření, ač mrtvá, čekají na své vzkříšení v hlubinách oceánů, v ledových horách arktického pásu a na dalších nedostupných místech: „Ve svém domě v R´lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní... Tato slova tvořila část onoho děsivého obřadu, který líčil snové bdění mrtvého Cthulhu v jeho kamenné kryptě v R´lyehu, a já navzdory svému racionálnímu založení zakoušel hluboké pohnutí.“7

Lovecraftova tvorba je plná vědců a učenců, kteří se na takováto místa dostanou, setkávají se s bytostmi Cthulhu a tváří tvář něčemu tak strašnému bez výjimky propadají šílenství. Hranice mezi realitou a sněním, ţivotem a smrtí, normálností a blázněním je velmi tenká a je dokreslována chladem vesmírné věčnosti, kterou běţný smrtelník nedokáţe pochopit: „Briden se ohlédl a zešílel a začal se nepříčetně smát, což nepřestal s přestávkami činit až do té chvíle, kdy ho v kabině jedné noci navštívila smrt, zatímco Johansen se tou dobou zmáhal jen na bezcílné delirantní toulání.8“

Velkou zajímavostí Lovecraftovy tvorby je kniha Necronomicon od fiktivního arabského učence Abdula Alhazreda. Jedná se o autorem vymyšlený grimoár (tedy magickou knihu s popisy čarodějných praktik), který se objevuje napříč mnoha Lovecraftovými povídkami i romány, byť jen ve velmi nejasných náznacích. Fikce je natolik propracovaná, ţe řada čtenářů v existenci Necronomiconu skutečně uvěřila. Lyon Sprague de Camp ve své publikaci Literary Swordsmen and Sorcerers dokonce uvádí, ţe v knihovně na univerzitě v Yale existuje kartička s touto knihou, neboť ji tam propašovali místní studenti.9

Po Poeově a Lovecraftově působení se začíná horor rozvíjet jako samostatný ţánr do podoby, kterou dnes jiţ známe jak z literatury, tak z televizních obrazovek. Dodnes je ale

7 LOVECRAFT, H. P. V horách šílenství. Praha: Laser-books, 2010. 344 s. s. 54 8 Tamtéž, s. 65 9 DE CAMP, S. Literary Swordsmen and Sorcerers: The Makers of Heroic Fantasy. Sauk City: Arkham house publishers, 1976. 313 s. s. 100 patrné, jak je hranice mezi oběma ţánry, tedy hororem a fantasy, tenká. Je to dáno především zmíněným dark fantasy, tedy variantou ţánru z hororu do jisté míry vycházející. Řada bytostí, původně spíše hororových – například upíři nebo vlkodlaci – našla ve fantasy své pevné místo.

1.4. Historie fantasy žánru – pohádka jako varianta žánru fantasy

Následující podkapitola se nebude zabývat tradiční pohádkou, jaké známe z folklóru, ale vznikem moderní, fantastické pohádky, jejíţ kořeny se objevují na počátku dvacátého století. To, ţe největší popularitě se v této době těší fantasy knihy pro děti, je poměrně logické; na úrovni vysoké četby nebyl tento ţánr ještě prosazován. Navíc ještě neexistoval výraz pro ţánr, fantasy se říkalo prostě „pohádka“.

Typickou ukázkou je v českém prostředí známé dílo Lewise Carolla Alenka v říši divů, které inspirovalo Vítězslava Nezvala k jeho pohádce Anička skřítek a slaměný Hubert.

Dílo začíná momentem, kdy malá Alenka spatří bílého mluvícího králíka a následuje jej do jeho nory, kde se před ní objeví fascinující imaginární svět s celou řadou bizarních postav a mluvících zvířat. Nakonec ji její malá sestra probouzí a Alenka se dozvídá, ţe celý svět byl jen sen.

Další populární fantasy pohádkou posunující ţánr kupředu je Peter Pan (další názvy díla jsou The Boy Who Wouldn´t Grow Up a Peter and Wendy) od sira Jamese Matthewa Barrieho, skotského autora inspirovaného dobrodruţnými romány od Daniela Defoe či Jamese Fenimore Coopera. Jméno Petera Pana je inspirováno bohem řecké mytologie Panem (římsky Faun), veselým stvořením hrajícím na píšťalu, které ale také trpí na nešťastnou lásku. Stejně jako on, i Peter je člověkem ţijícím pro přítomnost.

Dílo vypráví o chlapci, který nechtěl nikdy vyrůst a zaţít starosti dospělosti. Ten se jednoho dne objeví v loţnici dívenky jménem Wendy, kterou vezme do kouzelné říše Neverland. Tam ji seznámí se svou partou Ztracených chlapců. Příběh končí návratem do Londýna, kde se Wendy vrátí k rodičům a její maminka adoptuje všechny Ztracené chlapce. Nabídne adopci i Petrovi, ale ten odmítá ze strachu, ţe by mohl dospět a stát se muţem, a odchází s tím, ţe se k ní kaţdé jaro bude vracet.

Zajímavé je, ţe Barrie později napsal dodatek nazvaný An Afterthought, ve kterém vypráví o Petrově návratu. Peter zjistí, ţe zatímco byl pryč, Wendy dospěla a má sama dceru jménem Jane. Peter se nejprve rozzlobí, ţe jej Wendy zradila, ale nakonec se vrátí do Neverlandu i s Jane. Později se příběh opakuje s dcerou Jane jménem Margaret a je naznačeno, ţe koloběh bude pokračovat věčně.

1.5. Historie fantasy žánru – moderní fantasy

Impuls k rozšíření nového ţánru a zvýšení jeho popularity daly ve dvacátých letech 20. století nové časopisy, zaměřené na fikci. Nejznámější je patrně anglický Weird Tales, který se na trhu udrţel do roku 1954. Jeho americkým protipólem se stal Unknown, jenţ vznikl v roce 1939.

Tyto časopisy se nezaměřovaly výlučně na vydávání fantastických povídek, ale objevovaly se v nich i úvahy, sci-fi hypotézy či jiné druhy textů – například Darker than you think, kniha popisující svět, ve kterém je lykantropie (tedy přeměna ve vlkodlaka) vědecky doloţitelná.

Souběţně s rozvojem fantasy tyto časopisy také rozvíjely a propagovaly sci-fi – oba dva ţánry jsou dnes neodmyslitelně spojeny. Například časopis The Magazine of Fantasy and Science Fiction, vycházející od čtyřicátých let, objevil pro světovou literaturu takové jména jako Ray Bradbury, Robert A. Heinlein (jeho stěţejní dílo Hvězdná pěchota bylo vydáno v roce 1959) a později dokonce i mistr hororu Stephen King, kterému zde byl vydán první díl jeho epické, teprve nedávno dokončené série Temná věţ jménem Pistolník.

Opravdový zvrat nastal v padesátých letech, kdy se začal rozvíjet ţánr, původně pojmenovaný jako „sword and sorcery“, tedy „meč a magie“. Jedná se o díla, která jiţ absolutně naplňují podstatu ţánru a sama jsou jeho prvními ryzími exempláři. Variace ţánru „sword and sorcery“ se také poprvé objevila jako povídky vydávané ve fantastických časopisech.

Průkopníkem se stal americký autor Robert Edvin Howard. Byl inspirován jednak mytologiemi řady zemí (především skandinávskými a arabskými), jednak svými předchůdci – Rusty Burke, autor jeho online biografie, která vyšla také v tištěné podobě, zmiňuje zejména Tuláka po hvězdách Jacka Londona, jehoţ hlavní postava utíká do smyšlených fantastických světů, aby přeţila nelidské podmínky, kterým čelí ve vězení.10

10 http://www.rehfoundation.org/a-short-biography/ První Howardovo dílo, které představilo budoucí ţánr, se jmenovalo The Shadow Kingdom. Hlavní postava, barbarský vládce Kull, se dostane do střetu s kultem hadích muţů, kteří mění své tváře a podoby, aby pomocí těchto masek dosáhli svých cílů. Postava Kulla se objevila později i v dalších Howardových dílech (například Kull dobyvatel), v dlouhodobém kontextu se ale jedná spíše o předchůdce nejznámějšího Howardova hrdiny barbara Conana. Mimochodem, dějová linie The Shadow Kingdom inspirovala filmové tvůrce k vytvoření kultovního filmu Barbar Conan s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli. Na konci dvacátých let představil další dodnes známou postavu, puritánského dobrodruha Solomona Kanea, který bez hlubšího cílu cestuje světem a bojuje se zlem. Kane se objevoval především v samostatných povídkách, které vydával časopis Weird Tales.

Ve třicátých letech autor vytváří první fantasy svět, jak jej známe v dnešní době – Hyborii. Nejde přitom o neexistující svět, ale dobu na Zemi mezi pravěkem a starověkem, kterou autor nazývá Hyborian Age. V této době na Zemi existuje magie, ale jinak je velmi realistická – nenajdeme v ní ţádné trpaslíky a elfy, jak je to běţné v dnešní tvorbě. Některé rekvizity Hyborie mají svůj obraz v historii nebo mytologii, například bájná Atlantida, Iranistan nebo skandinávský Asgard. Hyborie je přitom komplexním a propracovaným světem se samostatnými, převáţně městskými státy, které mají své odlišnosti a specifikace. Autor udělal něco v té době zcela unikátního – o svém světě napsal samostatnou esej, která jej popisuje. Byla vydána pod názvem The Hyborian Age.

V tomto světě, konkrétně v nehostinných horách Cimmerie, se objevuje postava Conana, barbara, jehoţ rod byl téměř vyhlazen ve válce a on se teď toulá světem bez hlubší motivace. Nechává se najímat jako ţoldnéř a prakticky jediné, co ho zajímá, jsou ţeny, alkohol, krádeţe a boje. Jen v některých momentech se vykrystalizuje Conanův charakter a ten se vydává do nezištného boje proti zlu. Postava Conana se v průběhu doby vyvíjela. Nakonec se Conan ujímá vlády nad říší Aquilon a stává se zodpovědným panovníkem.

Conanovy osudy bohuţel přetrhla smrt autora v roce 1936, jeho odkaz nicméně nadále ţije, a to nejen v alternativních zpracováních (filmy, komiksy, počítačové hry), ale i v literárních adaptacích. Zajímavostí je, ţe příběhy s Conanem psal také český autor Leonard Medek (jehoţ tvorba bude podrobněji popsána v následující kapitole). Také jeden ze známých slovenských autorů, Juraj Červenák, vytvořil své vlastní knihy s hlavní postavou Conanem (například Conan a dvanáct bran pekla nebo Conan a svatyně démonů). Dalším autorem, který zahájil expanzi sword and sorcery, byl americký autor Fritz Leiber. Ten vstoupil do světa fantasy prostřednictvím časopisu Unknown, a to postavami Fafhrda a Šedého Myšilova, kteří se objevili především v knihách Meče a čertoviny, Meče proti smrti a Meče v mlze a v několika dalších dílech, přičemţ se jedná především o povídkové sbírky.

Fafhrd a Šedý Myšilov představují další archetypy, které byly v tvorbě navazujících autorů mnohokrát napodobovány. Fafhrd je urostlý zrzavý severský skald, který mluví záměrně v básnických obratech a přirovnáních, ale problémy obvykle řeší svou impozantní silou, zatímco Šedý Myšilov je bývalý čarodějův učeň, cynický a se zlodějskými sklony, jehoţ dobrá povaha ale v kritických momentech často vyvěrá na povrch. Oba dva jsou tuláci, kteří se ţiví jako nájemní ţoldnéři a své peníze obvykle často prohýří v pitkách či o ně přijdou v nějaké rvačce. Oba ţijí ve fiktivním světě jménem Nehwon – přesmyčkou získáte spojení No when, coţ znamená ve volném překladu něco jako Nikdy. Hlavním městem tohoto světa je Lankhmar. Obě postavy mají své patrony – Ningauble of the Seven Eyes a Sheelba of the Eyeless Face – které jim zadávají úkoly a vplétají je do různých dobrodruţství a příběhů. Tento koncept – tedy patron zadávající úkoly a hrdinové, které je plní – se stal klišé ţánru.

Existuje celá řada dalších děl, které vyšly v této době a ovlivnily následující tvorbu – jmenujme například Letopisy Narnie Cliva Staplese Lewise nebo The Worm Ouroboros Erica Rückera Eddisona. Je také důleţité zmínit, ţe fantasy se posunulo v popularitě směrem kupředu díky komiksům, tou dobou uţ zpopularizovaných především superhrdinským ţánrem. Autorem, díky kterému ale fantasy překročilo hranice pulp fiction, se ovšem stal J. R. R. Tolkien.

1.6. Historie fantasy žánru – J. R. R. Tolkien

John Ronald Reuel Tolkien, anglický básník, prozaik, jazykovědec a univerzitní profesor, se narodil v Anglii roku 1892. Po studiích a sluţbě v anglické armádě během první světové války dostal Tolkien práci jako etymolog pro Oxford English Dictionary. V této době také klíčí jeho zájem o mytologii, a to zejména anglosaskou a skandinávskou – mimo jiné se zabývá pracemi o tradičním anglickém hrdinovi Beowulfovi. Některá starší díla také překládal do moderního jazyka, například Sir Gawain.

Roku 1937 napsal dílo, jehoţ popularita překonala století – pohádku pro svou malou dcerku, pojmenovanou Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, která začínala dnes jiţ kultovní větou: „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.“11 V češtině vyšla kniha poprvé v roce 1979 v překladu Františka Vrby.

Tato fantasy pohádka vypráví o Bilbo Pytlíkovi z rasy hobitů, lidí připomínajících svým vzrůstem spíše děti, kteří nejvíce ze všeho milují teplou kuchyni, pohodlnou postel a dýmku napěchovanou tabákem. Bilbo se díky svým schopnostem chodit potichu dostane do druţiny trpaslíků vedené čarodějem Gandalfem. Trpaslíci putují fiktivním, středověkým zemím podobným světem Středozemě aţ k Osamělé hoře, kde leţí jejich království, zpustošené drakem jménem Šmak. Po celé řadě dobrodruţství a peripetií, ve kterých mimo jiné Bilbo nalezne prsten, který jej učiní neviditelným, se dostanou pod Horu, kde příběh graduje gigantickou Bitvou pěti armád, kdy se trpaslíci, elfové a lidé utkají s armádou skřetů a vrrků (bytosti podobné vlkům, ale větší a nadané inteligencí). Ztracený poklad je nakonec obnoven a Bilbo se vrací zpátky domů.

Během druhé světové války Tolkien pracoval v dekódovacím oddělení armády, kde se luštily německé šifry. V této době začíná vznikat kniha navazující fikčním světem na Hobita, kterou autor pojmenovává jako Silmarillion. Jedná se o velmi podrobnou kroniku Středozemě, která vysvětluje její začlenění do globálního světa a především historii, dějiny elfů, příchod prvních lidí do tohoto světa, vznik rasy skřetů a další aspekty. Tolkien nabídl tuto knihu – tehdy ještě rozpracovanou – k vydání, ale byl odmítnut s tím, ţe by bylo lepší, kdyby napsal další díl Hobita.12

Tolkien tedy Silmarillion odkládá a píše knihu Společenstvo prstenu, která se tak stane prvním dílem trilogie Pán prstenů. V této době uţ začíná být Tolkienovo dílo velmi známé. Autor dále rozpracovává svůj svět Středozemě, ke které vymýšlí podrobnou historii, mytologii a další aspekty.

Trilogie Pán prstenů se od Hobita liší. Zatímco Hobit je pojímán jako klasická pohádka, Pán prstenů se okamţitě stává nejvýznamnějším zástupcem variace ţánru známém jako Vysoká fantasy13, který stojí jednak na komplexně propracovaných světech (obvykle s podrobnou historí, geografií a dalšími atributy), jednak na své epičnosti aţ patetičnosti (více v podkapitole vysoká fantasy).

11 TOLKIEN, J. R. R. Hobit. 5. vyd. Praha: Argo, 2005. 256 s. ISBN: 80-7203-722-6. s. 7 12 srov. DAY, D. Průvodce světem J. R. R. Tolkiena. Praha: Paseka, 1993. 272 s. 13 v originále High fantasy, pozn. autora Příběh Společenstva prstenu vypráví o Bilbově následníkovi Frodovi, jemuţ je svěřen prsten, který Bilbo získal během svého dobrodruţství. Postupně se dozvídá, ţe prsten patří Temnému pánu Sauronovi a jediná šance, jak jej porazit, spočívá v roztavení prstenu v Hoře osudu, leţící hluboko v černé zemi Mordor. Kolem Froda se shromáţdí Společenstvo prstenu, devět dobrodruhů, kteří přísahají pomoci mu dokončit jeho misi.

Společenstvo prstenu získalo rychle popularitu a autor rychle dopsal další dva díly – Dvě věže a Návrat krále. Epos byl dokončen a vydán v polovině padesátých let, v šedesátých letech potom začal nabývat obrovské popularity.

1.7. Historie fantasy žánru – od osmdesátých let po současnost

Z alternativního ţánru se postupně začala stávat módní vlna, která naplno vyvrcholila v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. V této době se objevuje řada děl, které splňují nároky kladené na vysokou literaturu, například Les mytág Roberta Holdstocka nebo Píseň ledu a ohně od George Raymonda Richarda Martina. Také se objevuje ţánr humorné fantasy, reprezentovaný především u nás velmi populárním Terrym Pratchettem a jeho sérií Úžasná zeměplocha.

Vlna fantasy vrcholí na přelomu tisíciletí. Velký význam zde hrají jednak filmové adaptace (například Pán prstenů od reţiséra Petera Jacksona), jednak fantasy zaměřené primárně na děti či teenagery (například Harry Potter Joanne Rowlingové, Percy Jackson Ricka Riordana nebo kontroverzní, leč čtenářsky značně populární Stmívání Sophie Meyer). Tato díla představila archetyp jiţ známý například ze sportovních filmů, který bývá neoficiálně označován jako From zero to hero („z bezejmenné nuly hrdinou“) – hlavní postavy jsou obvykle outsideři vyvolení osudem, aby získali obrovskou moc a dokázali ovlivnit světový konflikt ve prospěch dobra. Navíc obměňují stará témata do nových variací, takţe se zde vyskytuje například čarodějnictví, upíři, andělé apod.

Specifickým dílem na vysoké úrovni, které vyšlo v devadesátých letech, je série Jeho temné esence od Philipa Pullmana (u nás nazývána podle prvního dílu jako Zlatý kompas či Světla severu, dále jsou označována také jako Jeho šerá hmota). Toto dílo jde zařadit do variace ţánru zvané steampunk, který kombinuje fantasy s atributy viktoriánské éry (jako například vynález parního stroje a střelného prachu).

Světla severu se stala známá kvůli kontroverzi, kterou dílo způsobilo; autor v ní velmi kriticky odkazuje na církev i křesťanské náboţenství, na konci děje je například doslova zabit Bůh. Na odpor proti knize vystoupila celá řada křesťanských společenství. Je nutné dodat, ţe podobný osud potkal také daleko méně extrémního Harryho Pottera, který byl představiteli církve označen jako propagace čarodějnictví, okultismu a satanismu14.

1.8. Historie fantasy žánru – česká fantasy

Historie české fantasy není zdaleka tak dlouhá a bohatá jako historie světové fantasy. Také sekundární literatury nalezneme jen velmi málo – nejznámější je Slovník české literární fantastiky a science fiction od Ivana Adamoviče (1995) s předmluvou Ondřeje Neffa. Neff rozděluje dějiny české fantasy do pěti období. Za první fantasy knihu označuje Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského.

Druhé období spadá do devatenáctého století. Hlavním autorem vyuţívajícím fantaskní prvky je Jakub Arbes, v jehoţ romanetech vţdycky nalezneme pointu, která problém příběhu racionálně zdůvodňuje. Dalším autorem této éry je Svatopluk Čech a jeho „broučkiády“. Lucie Képešová (2012, s. 16) ve své práci Nejnovější česká literatura na toto téma píše: „Fantazijní prvky jsou zde použity pro přenesení pana Broučka do jiného světa (nebo do historie zemí českých). Nejsou tedy využity jako záměr, záměrem je zde ukázat chyby současného světa. Fantastika je zde pouze využita jako prostředek, ne cíl.“

První polovina 20. století byla na českou fantasy literaturu poměrně chudá. Do popředí se dostaly válečné události a literatura s válkou související. Fantastické prvky se ale v tvorbě několika autorů objevují. Typickým příkladem je Karel Čapek, jehoţ některá díla by mohla být označena jako sci-fi (například R. U. R). Válka s mloky také s fantastikou významně souvisí. Čapek měl velkou obavu z negativních následků, které přinesou nové technologie, a jeho dílo je jistým varováním – podobně smýšlela celá řada dalších autorů sci- fi, ať uţ Bradbury či Asimov.

Po druhé světové válce fantasy stagnuje a nikam se neposouvá, naproti tomu sci-fi přes zákazy v letech padesátých začíná po uvolnění poměrů v šedesátých letech stabilizovat svoji pozici. Komunistické vedení země usoudilo, ţe sci-fi má potenciál šířit ideologii, a knihy tohoto ţánru začaly být postupně vydávány. Jde především o starší díla, která byla předtím na indexu zakázaných knih. V osmdesátých letech se dokonce objevuje první sekundární literatura o sci-fi, například knihy od Ondřeje Neffa.

14 o tomto tématu se lze dočíst například na http://spravy.pravda.sk/svet/clanok/215609-papeza-znepokojoval- harry-potter/ Fantasy na svůj boom čeká aţ do devadesátých let, do doby po sametové revoluci, kdy přichází absolutní tvůrčí svoboda. Vznikají první časopisy zaměřené na sci-fi a fantasy, nejprve Svět fantastiky a poté Ikarie. V současnosti je nejznámějším takovým časopisem na našem trhu Pevnost, vydávaná od roku 2010.

Současně s rozvojem ţánru přichází i první pokusy o sjednocenou organizaci, slouţící k lepšímu provázání autorů, zvýšení úrovně a konkurenceschopnosti české fantasy a celkově společnému vystupování reprezentantů ţánru. První takovou organizací, která vznikla čerstvě po revoluci v prosinci 1989, byl Syndikát autorů fantastiky, vytvořený z impulzu jiţ zmíněného Ondřeje Neffa.

V souvislosti s organizací se začaly pořádat první srazy fanoušků a autorů fantasy, tzv. cony. Jedná se obvykle o vícedenní akce s pevným programem (například autorská čtení, workshopy, přednášky s autory a ilustrátory, hraní deskových a rpg15 her, burzy, soutěţe, promítání amatérských filmů od fanoušků a další). Mezi nejznámější české cony patří například Trpaslicon, coţ se setkání fanoušků kultovního britského sci-fi seriálu Červený trpaslík.

Největším českým conem je potom Festival fantazie, konaný kaţdoročně v Chotěboři. Tento con je unikátní jednak svojí „velikostí“ (obvykle trvá něco kolem deseti dnů), jednak širokým rozsahem témat – cony jsou obvykle specificky zaměřené (jako například zmíněný Trpaslicon), Festival fantazie ale nabízí velmi široké spektrum vyţití, ať uţ to jsou „obvyklé“ workshopy a přednášky, nebo například šermířská vystoupení, turnaje ve stolních hrách nebo moţnost vyzkoušet si aktivity jako lukostřelbu, airsoft, podívat se na práci uměleckých řemeslníků či na divadelní představení.

Přelomovým dílem se stala kniha Vilmy Kadlečkové Na pomezí Eternaalu. Kniha se pohybuje na pomezí mezi scifi a fantasy. V Česku je unikátní tím, ţe vytvořila velmi komplexní svět, jehoţ politika se točí kolem argenitu, nerostu slouţícího jako zdroj energie pro lidi s psychotronickými schopnostmi. V prostředí tohoto světa autorka vytvořila pětidílný románový cyklus. Kromě toho napsala několik dalších románů a povídkových sborníků, pohybujících se v ţánrech scifi a fantasy.

Roku 1994 debutoval jeden z komerčně nejúspěšnějších autorů sci-fi a fantasy, Jiří Kulhánek, a to svojí povídkou Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta.

15 viz úvod této práce Kulhánek svoji tvorbu staví především na dominantních hlavních postavách, obvykle disponujících superschopnostmi – jedná se o kyborgy, upíry, hrdiny z budoucnosti apod. Typickým rysem těchto hrdinů bývá jejich obtíţně definovatelný morální status – obvykle bojují ve sluţbách dobra, ale často se jedná o psychopatické hrdiny se sklony k sadismu. Příkladem je postava Hnusáka Stonoţky z knihy Čas mrtvých (série Divocí a zlí), která v rámci svého pátrání povraţdí celý černošský hudební klub, a vzápětí se svému nadřízenému ospravedlňuje slovy: „Dyť to byli jenom negři. Sto sem, sto tam...“16 Tématem bývá velmi často boj proti reţimu nebo vládnoucí organizaci, pokoušející se otevřeně nebo skrytě o diktaturu.

Černý humor, silná nadsázka a aţ do absurdna zacházející brutalita jsou atributy Kulhánkovy tvorby. Byť toto samo o sobě zní lacině a kýčovitě, Kulhánek je obvykle schopen svým knihám vytvořit hlubší rozměr a odlišit je tak od klasické „béčkovité“ tvorby. V jeho díle se velmi často objevují tzv. wisecracky („hlášky“), sarkastické komentáře zejména hlavní postavy: „Nezkoumal jsem, jestli je od policie, tajné služby nebo vojenské rozvědky. Zastřílet si do fízla potěší vždycky.“17

Od doby jeho literárního debutu se stal autorem mnoha knih a kniţních sérií, jmenujme například sérii Divocí a zlí (přičemţ povídka Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta tvoří prequel této série), Cesta krve, Vládci strachu nebo Noční klub. Kulhánkovy popularity si všimla celá řada médií. I přesto, ţe tento autor je známý tím, ţe nerad vystupuje na veřejnosti, jen minimálně dává rozhovory a odpovídá velmi stručně, vyšlo o něm několik článku, například v Právu článek od Leoše Kyši s názvem Plachý apoštol krvavého scifi.18

Autorem experimentujícím jak se sci-fi, tak s fantasy je Miroslav Ţamboch, debutující roku 1995 fantasy povídkou Zpověď válečníka. (Ikarie, 1995). V této povídce se objevuje postava ţoldnéře Koniáše, který je svým „černobílým“ charakterem podobný Kulhánkovým hrdinům. Koniáš se objevuje v řadě dalších děl. Není jediným Ţambochovým hrdinou, kolem kterého je vytvořen cyklus povídek a románů – další je postava fantasy rváče Baklyho, ve sci- fi pro změnu Ţamboch pracuje s Johnem Francisem Kovářem.

16 KULHÁNEK, J. Čas mrtvých. Praha: Klub Julese Vernea, 2003. 1. vyd. 266 s. ISBN: 80-85892-42-1. s. 45 17 KUHLÁNEK, J. Hardcore. Praha: Klub Julese Vernea, 2003. 1. vyd. 268 s. ISBN: 80-85892-43-X. s. 67 18 Kyša, Leoš. Plachý apoštol krvavého sci-fi. In: Právo. Praha:Borgis, 20. 11. 2014. Experimentálním dílem byl první Ţambochův román Seržant, popisující střet světů magie a techniky (podobně jako ve steampunku, který bude analyzován v kapitole o variacích ţánrů). Seržant popisuje dění na hranicích mezi kulturním světem lidí a nekonečnými hvozdy plnými magie chaosu, ve kterých se objevují anomálie, netvorové apod. I přesto, ţe Seržant není řemeslně stoprocentně zvládnutý, inovátorský přístup ke světu a reáliím z něj dělá dílo, hodné pozornosti.

Další autor devadesátých let, Vladimír Šlechta, se také proslavil komplexním světem, nazvaným Pohraničí nebo Krvavé pohraničí. Kromě této čisté fantasy se zabývá také romány z prostředí postapokalyptické Evropy a povídkami z blízké budoucnosti, které se odehrávají v Česku.

Krvavé pohraničí, které je v českém prostředí jiţ klasikou, staví na konfliktu tří ras, bojujících o prvenství ve světě. Jsou to lidé, kteří se postupně ujímají vlády a snaţí se, potichu nebo veřejně, ostatní rasy vyhubit. Dále elfové, přírodní lidé, kteří ve Šlechtově světě postupně přechází do menšiny. Jsou v podstatě „archaismem“, bojujícím o poslední zbytky svých bývalých království. Třetí rasou jsou orkové, nepříliš inteligentní, zato velmi rychle se mnoţící humanoidi. Šlechta představuje rasový konflikt jako motiv hýbající dějinami; elfové, kteří bojují o přeţití, před několika sty lety sami způsobili genocidu národu pterrů. Ve světě se objevuje spousta míšenců (včetně některých hlavních postav), kteří jsou často nenáviděni všemi národy. Naopak vznikají liberální obchodnická města, ve kterých ţijí všechny rasy bez viditelných konfliktů, a naznačují tak předzvěst budoucího vývoje – jedná se o analogii se současným fenoménem multikulturalismu.

Šlechta debutoval v roce 1995 povídkou Znamení kruhu (Dech draka, 1995) a pokračoval několika dalšími povídkami, které byly postupně zařazovány do románového cyklu. Nejznámější dvě série, patřící do Krvavého pohraničí, se jmenují Likarijská trilogie a Gordonova země.

Zajímavé je, ţe konflikt, který bývá obvykle ústřední – boj o svrţení Temného mága, který ve své říši shromaţďuje armády orků a magicky vytváří krvelačné bestie jako nástroj války – je zde zmíněn pouze ve vyprávění různých postav. Cyklus se mnohem více zaměřuje na okolní události, které byly působením Temného mága způsobeny nebo ovlivněny. Postava, která bývá podle klišé fantasy hlavní zápornou postavu, zde dostává spíše status hybatele dějin a politiky neţ nenáviděného nepřítele. Podobně je naloţeno i s hlavním kladným hrdinou, vojákem Gordonem – přímo v ději se vyskytuje minimálně a je spíše zmíněn prostřednictvím vyprávění jeho přátel a následníků, ale i úplně cizích postav, kterým byla Gordonova role ve světě známá.

Českým následovníkem Roberta Edvina Howarda je Leonard Medek, publikující od druhé poloviny devadesátých let. Mezi jeho díla patří například Conan a velká hra nebo Conan a meče zrady. Medek se obvykle pohybuje ve variaci ţánru sword and sorcery, ale napsal i dvoudílný příběh na motivy děl Julese Verna. Jeho poslední dílo, Pátý věk, vyšlo poprvé v roce 2007.

Je zřejmé, ţe česká fantasy je teprve v rozvoji, ale přesto se objevují první náznaky, ţe je schopná dotáhnout se na mezinárodní úroveň. Jedná se například o povídky Juraje Červenáka19 otištěné v časopisu Weird Tales nebo Noční Klub Jiřího Kulhánka, jehoţ první díl vyšel v angličtině pod názvem The Night Club: Part One. Je ale nutné zmínit, ţe tyto průniky do anglofonního prostředí jsou spíše výjimkami; jinak vycházejí české knihy v cizojazyčných překladech jen zřídkakdy. Obvykle bývají součástí větších fantasy sborníků. Nejvíc českých děl, které se dočkaly zahraničního vydání, bylo přeloţeno do polštiny, kde se ţánr fantasy těší velké oblibě – důkazem jsou polská díla, která jiţ mezinárodního úspěchu dosáhla, například série Zaklínač Andrzeje Sapkowského (knihy Krev elfů, Zaklínač – Stříbrný meč a další) nebo příběhy s amatérským vymítačem ďáblů a čarodějnic Jakubem Vandrovcem od Andrzeje Pilipiuka (např. knihy Kroniky Jakuba Vandrovce nebo Vezmi černou slepici).

19 pozn. Juraj Červenák je sice Slovák, ale jeho tvorba vychází v češtině a u českých nakladatelů. Také se pohybuje v českém kulturním prostředí (je například jedním z hlavních tvůrců serveru Československá filmová databáze). V řadě zdrojů (například v Portálu české literatury) je proto zařazován mezi české autory. 2. Variace fantasy žánru – základní dělení

Teorií ohledně rozdělení fantasy na jednotlivé ţánrové variace existuje celá řada. V této kapitole seznámím s rozdělením, které ve své Encyklopedii literárních žánrů uvedli Dagmar Mocná a Josef Peterka. (MOCNÁ, PETERKA 2004). Tito dva teoretici dělí fantasy literaturu na tři hlavní okruhy.

Prvním z nich je epická fantasy, jejíţ kořeny lze podle autorů hledat v artušovské mytologii. Epická fantasy klade důraz na propracovaný příběh s více dějovými linkami. Inspiraci si obvykle bere ve středověkých eposech. Podle anglosaského dělení epická fantasy nejvíce odpovídá vysoké fantasy. Druhým ţánrem je heroická fantasy, podle anglosaské tradice označovaná jako sword and sorcery. Vyznačuje se dominantním hrdinou, kolem kterého je vybudován syţet plný nástrah a soubojů. Třetím proudem je science fantasy, kombinující prvky fantasy s atributy science fiction, například moderními technologiemi nebo meziplanetárním cestováním.

3. Variace fantasy žánru – analýza

Je zřejmé, ţe toto dělení není ani zdaleka úplné, coţ ostatně přiznávají i oba autoři. Tato kapitola se proto bude zabývat podrobnější analýzou jednotlivých variací a zároveň uvede příklady z českého prostředí.

3.1. Současná fantasy a urban fantasy

Řada autorů se rozhodla vytvořit svůj fikční svět tak, ţe pouţijí současný svět a umístí do něj fantastické prvky či celou fantastickou realitu, která je obvykle běţným obyvatelům utajená. V zahraničí vychází děl této variace ţánru celá řada – nejtypičtějším příkladem je Harry Potter britské autorky J. K. Rowlingové, popisující ţivot ţáka školy čar a kouzel Harryho Pottera. Dílo stojí na faktu, ţe obyčejní lidé o existenci kouzelníků vůbec nevědí a kouzelníci sami se svoji existenci snaţí maskovat.

Dalším příkladem je Noční hlídka Sergeje Ljukjaněnka, vyprávějící o skrytém konfliktu dobra a zla, který musel být ukončen kompromisem. Dohoda, kterou obě strany dodrţují, aby nedošlo k válce mágů a tím k apokalypse, stojí na rovnováze – pokud dobrý čaroděj udělá dobrý skutek, například zachrání ţivot člověku, jenţe měl zemřít, temní mágové tímto získají právo udělat něco zlého. V pozadí celého konfliktu pak stojí hrozba porušení křehkého příměří a rozpoutání války s katastrofickými následky. Variantou na tento ţánr je tzv. urban fantasy neboli městská fantasy. Ta zákonitě nemusí vycházet ze současných reálií, ale objevují se i díla z budoucnosti či středověku. V centru pozornosti zde ale stojí město jako celek se specifickými zákonitostmi. Urban fantasy často staví na detektivní zápletce a také kritizuje nešvary, spojené s ţivotem ve velkoměstech, jako například chudoba koncentrovaná ve slumech, mafie ovládající veřejný ţivot, problémy patologického hráčství, prostituce a uţívání narkotik, zvýšená míra násilí, do kterého se často zapojují nevinní. Takto pracuje s ţánrem například jeden z nejtalentovanějších moderních autorů, britský spisovatel China Miéville, v dílech Král Krysa, Nádraží Perdido a dalších.

Českým představitelem této variace ţánru je Martin D. Antonín se svojí sérií Daemonica. Ústředním motivem Daemonicy je boj nebe a pekla, který se odehrává především na Zemi, a to v současnosti. Hlavní postava je sukuba, do jejíţ mysli se shodou bizarních náhod dostala i mysl lidského smrtelníka a také neschopného anděla. V postavě se tak schizofrenně přetlačují tři prvky s diametrálně odlišnými ţivotními názory. Většina série se odehrává v městském prostředí, ale objevují se i propracované reálie pekla s důrazem na hierarchickou strukturu (například popis pekelných kruhů, ze kterých se rodí démoni atd). Kniha je také díky časté ironii, nadsázce a vtipům zařaditelná do ţánru humorné fantasy.

Co se týká dalších děl městské fantasy, jiţ dnes je patrné, ţe řada mladých talentovaných českých autorů se jí hodlá v budoucnu zabývat – důkazem je mimo jiné sborník Pod kočičími hlavami z roku 2007.

3.2. Steampunk

Prostředí viktoriánské Anglie a zejména proces průmyslové revoluce zaujal mnohé tvůrce fantasy natolik, ţe se jej rozhodli pouţít jako základní stavební kámen pro svoji tvorbu. Pojem steampunk byl poprvé pouţit v roce 1987 Kevinem Waynem Jeterem, americkým autorem známým především kniţním zpracováním filmových děl Star Wars a Star Trek.

Za praotce steampunku jsou povaţování autoři Jules Verne a Herbert George Wells. Oba pracovali s technickými novinkami 19. století, které tvořily jádro jejich románů (to je patrné zejména u Verna a děl jako 20 000 mil pod mořem nebo Robur dobyvatel). Do velké míry tento ţánr zpropagoval autor, který je spíše známý jako zakladatel cyberpunku – William Gibson. Steampunk je také známý díky filmům, které podobné prostředí vyuţívaly, jmenujme například Wild Wild West, Zlatý kompas, Město ztracených dětí, Hellboy 2: Zlatá armáda nebo anime20 Steamboy.

Od roku 2010 se steampunk začíná objevovat i v české literatuře, byť některá předchozí díla – například uţ zmíněný Seržant Miroslava Ţambocha – jiţ prvky tohoto ţánru obsahovala. Mnohem častější je jeho výskyt mimo literaturu, například ve výtvarném umění, prostřednictvím kostýmů na karnevalech a fantasy conech, plesech, LARPech21 či stolních RPG.

Výchozím prostředím steampunku je viktoriánská éra tak, jak si ji lidé představovali v románech, fiktivní budoucnost. Projevuje se v několika aspektech. Prvním je styl oblékání, který reflektuje dobovou módu – korzety, fraky, cylindry, hodinky a hodinové stroje dotaţené aţ do absurdnosti atd. Druhým, pravděpodobně nejcharakterističtějším rysem, je pokročilá technologie. Ve steampunku se objevují kromě historických vynálezů typu parního stroje nebo střelného prachu také vynálezy za hranicí fiktivnosti – obrovské zeppeliny, rakety, palné zbraně dvacátého století, roboti atd.

Tyto rekvizity steampunk kombinuje s klasickými atributy fantasy, jako jsou cizí humanoidní rasy (orkové, elfové atd.), kouzla a magie, bestie typu draků nebo upírů. Někdy steampunk pouţívá jiţ existující svět, který jen modifikuje (typická je právě viktoriánská Anglie), jindy vytváří svůj vlastní.

Českým autorem, pohybujícím se ve steampunku, je především Petr Schink, známý například svou knihou Století páry. Hlavním hrdinou Století páry je pistolník Fastynger van Hauten, nájemný bodyguard, ale i lovec bestií, který se zaplétá do klasického konfliktu steampunkového ţánru, do konfliktu technologie a magie.

Dalším tématem, kterým se Století páry zabývá, je problematika souţití několika ras. Na rozdíl od Šlechtovy tvorby zde nejsou všechny rasy víceméně plnohodnotné; vládnoucí rasou – a tedy rasou, nárokující si nadřazenost nad ostatními – jsou zde lidé. Jiné rasy, například trollové, jim slouţí jako otroci pro těţkou práci. V momentu, kdy se ale začnou

20pozn. anime jsou japonské kreslené komiksy, převedené do formy animovaného filmu či seriálu 21 pozn. LARP – Living Action Role Playing – forma hraní rolí, kdy účastníci hrají hru v pro tyto účely vytvořeném fiktivním světě, typicky právě v rámci fantasy, sci-fi či dalších podobných žánrů. Součástí hry bývají dobové kostýmy a pečlivě promyšlená pravidla. Hra není určena pro publikum, ale jejím záměrem je zážitek samotných hráčů. Častým prvkem LARPů je ozbrojený konflikt, realizovaný buď pomocí airsoftových palných zbraní, nebo – v případě „středověkých“ fantasy – pomocí chladných zbraní, vyrobených z měkkých náhrad kovu (například jekor, molitan apod). z neznámých důvodů bouřit, coţ díky jejich síle a obrovské odolnosti znamená řadu krvavých konfliktů, Schink předkládá netradiční pohled na klasické téma. Co kdyţ jsou otroci víc neţ páni, jen to o sobě neví?

3.3. Sword and sorcery

Klasický ţánr sword and sorcery, jeden z prvních, které do budoucna určovaly tvář fantasy, se neustále vyvíjí, respektive je stále populární jak pro čtenáře, tak pro autory. Jak jiţ bylo zmíněno, historicky klíčovým autorem ţánru se stal Robert Edvin Howard, jehoţ postavy Kulla Dobyvatele a především barbara Conana se staly populárními aţ do současnosti.

Hlavním atributem sword and sorcery je dominantní hlavní postava. Obvykle se jedná o válečníka, čaroděje, zloděje či jiný fantasy archetyp. Tato postava se většinou ocitne buď ve světovém konfliktu (říše dobra versus říše zla), nebo v regionálním (například postava Zaklínače od Andreje Sapkowského, který za peníze loví nestvůry). Veškerý děj se potom točí kolem osudů takové postavy. Populárním aspektem hrdinů sword and sorcery bývá jejich charakterová variabilita – málokdy jde o hrdiny ryze kladné. Většinou to jsou dobrodruzi, jejichţ ţivot je spojený s alkoholem, návštěvami prostitutek a ţoldnéřským ţivobytím. Na stranu dobra se sice většinou dostanou, ale často je k tomu donutí vnější okolnosti, nikoliv jejich vlastní motivace.

V Česku nalezneme poměrně hodně autorů, kteří se tvorbou sword and sorcery zabývají. Jmenujme například Vladimíra Šlechtu (celá jeho série Krvavé pohraničí se v podstatě pohybuje v tomto ţánru) či Leonarda Medka (zejména knihy, ve kterých se jako hlavní postava objevuje Howardův Conan).

Originálně s ţánrem sword and sorcery pracuje známý slovenský autor Juraj Červenák. Jiţ bylo zmíněno, ţe k jeho tvorbě patří mimo jiné romány o Conanovi. Mnohem důleţitější je ale svět, se kterým pracuje například v románech Ďáblova pevnost, Černokněžník, Vládce vlků nebo Válka s běsy. Stejně jako řada jiných autorů, i Červenák vychází z mytologie, nikoliv ale z řecké nebo skandinávské (jak je to u autorů fantasy obvyklé), ale ze slovanské mytologie, a to jak z českých a slovenských kořenů, tak i například z ruských.

Hlavními postavami Červenákových příběhů se tak stali hrdinové, kteří jsou ve všeobecném kulturním podvědomí dobře známí – jde například o bohatýra Ilju Muromce z ruských bylin nebo válečníka Bivoje, který se snaţí získat svoji lásku, kněţnu Kazi, a přitom je nucen bojovat nejen s ostatními rody, ale také s běsy: „Bivoj upustil sekeru a popadl veliký paroh do obou dlaní. Přistoupil blíž k bezvládnému běsovi a rozmáchl se, impozantní ve své nepřirozené síle a velikosti.“22

Červenákovy povídky v některých případech vychází z mytologických předloh. Například v jedné povídce, ve které vystupuje Ilja Muromec, se setkává i s jeho nepřítelem z bylin, mocným Slavíkem loupeţníkem, který zde přejímá podobu s temnými kouzly provázaného lidoţravého obra. V jiné povídce se hlavní postava, černokněţník Rogan, setkává s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem.

Konflikt starých, pohanských náboţenství s nově nastupujícím křesťanstvím se s Červenákovou tvorbou prolíná poměrně často, přičemţ závěr je nekompromisní: nové náboţenství postupně vytlačí ta stará a veškerá magie a zázraky, jakoţ i běsy a nestvůry zaniknou spolu s uvadající slávou svých bohů. Tak například Ilja Muromec musí odejít z Kyjeva, kde kníţe Vladimír přijal křest a nyní se snaţí silou donutit veškeré podřízené rody, aby učinily to stejné. Ilja, jehoţ nadlidská síla pochází od boha Peruna, se tak postupně stává relikvií, vytrţenou ze své vlastní doby. Odmítne ale zradit svůj původ a své přesvědčení a cestuje do dalekých krajů na sever, aby zemřel tak, jako ţil, při bránění nevinných se zbraní v ruce.

Domnívám se, ţe v tomto mohou být Červenákovy knihy uţitečnější neţ celá řada jiných děl tuzemských autorů; pro jejich schopnost atraktivně představit mládeţi slovanskou mytologii, se kterou se děti jinak setkávají maximálně prostřednictvím Starých pověstí českých, jejichţ čtenářská přitaţlivost pro dnešní mládeţ je otazníkem.

3.4. Mýtická fantasy

Fantasy knih, které pracují s folklórem, pohádkami a mytologií, existuje celá řada. Často toto téma pouţívá ze současných autorů například Neil Gaiman (Američtí bohové, Kniha hřbitova nebo díky zfilmování známý Hvězdný prach). Do tohoto ţánru patří také jedna z nejoriginálnějších a nejkvalitnějších fantasy knih vůbec, Les mytág Roberta Holdstocka. Ta vypráví o tajemném hvozdu ve Velké Británii, ve kterém se ztělesňují mytologické archetypy postav a věcí – například Robin Hood, prastarý pohanský bůh Urscumug, jenţ je napůl zvířetem, král Artuš a další. Hlavní hrdina, Steven Huxley, který se

22 ČERVENÁK, Juraj. Kámen a krev. Praha: Brokilon, 2010. 480 s. ISBN 978-80-86309-38-5. s. 60 nedávno vrátil z bojišť druhé světové války, zjišťuje, ţe jeho otec tyto paranormální jevy sledoval a zkoumal, právě on je pojmenoval jako mytága (=mystické imago). Huxley postupně dojde k závěru, ţe les je svou rozlohou mnohokrát větší, neţ působí na mapě – patrně vlivem paradoxu. Odhalí, ţe jeho otec se do něj kdysi vydal, a sám se rozhodne tajemství lesa prozkoumat. Na knihu Les mytág navázala celá série označovaná jako Ryhopský les.

V našem prostředí se sice s mýtickou fantasy experimentuje, většina děl ale ještě nedosahuje potřebné kvality. Výjimkou jsou díla Juraje Červenáka, která jsou podrobněji rozepsány v předcházející kapitole. Dalším autorem, který se snaţí svoji tvorbu propojit s mytologií, je Vladimír Zajíc.

3.5. Vysoká fantasy

Základními prvky vysoké fantasy jsou důraz na propracovaný svět (jehoţ součástí bývá podrobná historie, mytologie, rodokmeny a někdy dokonce vlastní jazyky) a především epický příběh dobra a zla, který má poměrně jasně rozdělené charaktery. Morální podtext vysoké fantasy je evidentní a důleţitý. Nejznámějším zástupcem světové vysoké fantasy je Pán prstenů. V Česku se na klasického zástupce tohoto ţánru, který by zároveň nabídl dostatečnou kvalitu textů, stále čeká, byť některá díla se o to jiţ pokoušejí.

3.6. Dark fantasy

Dark fantasy (česky temná fantasy) je ţánr, který tuzemské tvůrce zaujal snad nejvíce. Jedná se o fantasy, která se kloubí s hororovými prvky a celkově se snaţí vyvolat temnou, depresivní atmosféru krutých středověkých světů, ve kterých jde více neţ o čest a slávu o holé přeţití.

Dark fantasy zobrazuje svět velmi naturalisticky – většina postav je černobílá aţ záporná, problémy se velmi často řeší silou a samotné scény nejen bojů, ale i násilí bývají velmi realisticky zobrazovány. Často se setkáváme také s otevřeně vyobrazovanou sexualitou (která se někdy pojí s brutalitou okolního světa, takţe býváme svědky znásilnění apod.). Oproti „běţné“ fantasy, která kruté poměry starověkých a středověkých kultur do značné míry idealizuje, zachází dark fantasy někdy aţ do opačného extrému. Dark fantasy také vyuţívá hororových prvků, jako jsou například temné bytosti (démoni, vlkodlaci, upíři). Na rozdíl od klasického hororu jsou tyto věci vnímány více jako součást světa neţ jako kuriozity, o kterých naprostá většina lidí ani neví, ţe existují. Celá řada dnešních tuzemských autorů s prvky dark fantasy pracuje, ať uţ se jedná o zmíněného Vladimíra Šlechty, Juraje Červenáka nebo fantasy knihy od Miroslava Ţambocha. Extrémem je spíše do sci-fi zapadající Jiří Kulhánek, který ve svých knihách nabízí vědeckotechnický protipól dark fantasy. Kombinace hororu a brutální akční scifi, kterou představuje, bývá někdy označována také jako splatterpunk.

3.7. Historická fantasy

Historická fantasy je varianta ţánru, která potlačuje nadpřirozené prvky (magie, nestvůry, bohové a další) a více se soustředí na realistické popsání světa, který je analogický k reálnému historickému světu. Pouţívají se přitom obdoby mnoha historických období a míst, takţe se můţeme setkat s historickou fantasy vycházející ze starověkého Říma nebo s tvorbou, jeţ vychází primárně ze souvislostí „temného“ středověku. Neznamená to, ţe by tyto světy kopírovaly své historické předchůdce, ale propůjčují si od nich motivy a v některých případech i postavy nebo dějové souvislosti. Asi nejtypičtějším typem historické fantasy je dílo vycházející z artušovské tematiky.

Historická fantasy byla vţdy oblíbená, v současné době je na vrcholu popularity nejen díky skvělému seriálovému zpracování, ale především díky úrovni, která se můţe měřit s vysokou literaturou Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina, u nás známá také podle názvu prvního dílu jako Hra o trůny.

Píseň ledu a ohně představuje obrovský, dosud nedokončený epos sedmi románů´. Popisují dějství v obrovském, propracovaném světě Sedmi království a jejich okolí. Série spojuje tři velké dějové linie. První z nich představuje válku mezi rody v Sedmi královstvích, kde proti sobě stojí především Lannisteři a Starkové, ale do konfliktu se postupně připojí i zbylé rody království. Druhá dějová linie vypráví o hrozbě Jiných, temných nemrtvých bytostí, které se shromaţďují v ledové zemi na severu, jejichţ existenci dvě třetiny země ani nevěří. A poslední dějová linie vypráví o Daenerys Targaryen, která je vládkyní draků a posledním potomkem svrţeného a zavraţděného Šíleného krále Aeryse Targaryena. Daenerys se ve vyhnanství na světadílu Essos snaţí získat armádu, vrátit se do Sedmi království a vzít si trůn, který jí podle jejího názoru patří.

Hlavní devizou ságy jsou komplexně prokreslené postavy, které jsou morálně obvykle velmi konfliktní a nejednoznačné. Obrovský prostor (kaţdý díl má více neţ 700 stran) dovoluje pomalý, komplexní vývoj jednotlivých charakterů, přičemţ typické jsou velké zvraty a často i smrti postav, jeţ jsou povaţovány za klíčové či dokonce hlavní. Na prokreslenosti charakterů se také podepisuje fakt, ţe Martin střídá perspektivy – kaţdá kapitola je psána za jiného hrdinu, takţe postavy zdánlivě záporné mohou poodhalit své motivy a zcela tak změnit úhel pohledu, jakým je čtenář pozoruje.

Co se týká nadpřirozených prvků, Martin jim nepřikládá zase aţ takovou důleţitost a většinu času tvoří jen pozadí dokreslující děj. Sám v poděkování v prvním díle uvádí, ţe je moc rád, ţe jej jeho korektorka donutila nesmazat linii s draky, takţe se patrně snaţil nadpřirozenem šetřit. Tak jako tak, v pozdějších dílech získávají nadpřirozené prvky a postavy klíčovou roli v celém příběhu.

V české tvorbě se historická fantasy objevuje celkem často. Kromě jiţ zmíněných autorů (jako Juraj Červenák nebo Leonard Medek) jmenujme například Jaroslava Mosteckého, který nejvíce zpracovává téma starých vikingů, a to v sérii Vlčí věk (jednotlivé díly se jmenují Jdi a přines hlavu krále, Lars, Šťavnatá lebka a Prokletí přízračných jezdců). Tyto knihy by šly také velmi snadno zařadit do sword and sorcery. Velmi často stojí na morálně nejednoznačném hlavním hrdinovi, kterým je obvykle válečník, a osudy celého vyobrazeného světa se točí kolem této postavy.

Hlavním hrdinou série je čtrnáctiletý Leif Olafson, syn krále, který zemřel a na jeho trůn nastoupil zkušený Godfred. Leif si pohanu nenechá líbit a vyzývá Godfreda na souboj, nemá ale šanci. Godfred se rozhodne jeho ţivot ušetřit a dá mu „šanci“. Pokud Leif přinese hlavu nějakého krále, pak mu vrátí zpátky jeho království. Protoţe Leif nedostatkem sebevědomí rozhodně netrpí, rozhodne se pro hlavu krále králů, franckého panovníka Karla Velikého, čímţ je odstartován dobrodruţný příběh plný akce. Autor se přitom soustředil na důkladné studium reálií, takţe jen prvky fantastičnosti zabraňují, aby byl román spíše historický neţ historickou fantasy.

3.8. Humorná fantasy

Řada autorů fantasy se snaţí do své tvorby zapojit humor a satiru, jiní na těchto prvcích svoji tvorbu přímo stavějí. Tato variace ţánru, označovaná jako humorná nebo komická fantasy, je reprezentována především notorický známým autorem Terry Pratchettem, jenţ se proslavil cyklem Zeměplocha.

Zeměplocha (v originále Discworld) je placatým světem, který nesou čtyři sloni, cestující vesmírem na hřbetě obrovské ţelvy A´Tuin. Počet knih, které se v tomto světě odehrávají, jiţ překročil padesátku. Pratchett pouţívá celou řadu hrdinů, kolem kterých se soustřeďuje děj jednotlivých knih – máme tak knihy, kde jsou hlavními postavami policisté města Ankh-Morpork, knihy s Čarodějkami z Beraních hor, knihy, ve kterých je hlavním hrdinou neschopný mág Mrakoplaš, knihy o Smrťovi atd. Některé postavy se vyskytují v řadě příběhů, aniţ by byly hlavními hrdiny kteréhokoliv z nich (například mnichové historie nebo obchodník Kolík Aťsepicnu).

Zápletky příběhů jsou obvykle seriozní – Hlídka například vyšetřuje vraţdu, na jejímţ pozadí stojí politický konflikt (knihy Buch či Hrrr na ně), čarodějky bojují s upíry, kteří chtějí ovládnout království Lancre (Carpe jugulum), nebo bůh uvězněný v ţelvím těle, který se snaţí dostat zpět na nebe prostřednictvím jediného člověka, který v něj doopravdy věří, nepříliš inteligentního novice Bruta. Autor dosahuje humornosti parodováním a satirou, neboť si utahuje nejen z klasiků fantasy (na místo barbara Conana se tak objevuje šedesátiletý barbar Cohen, který zůstal neporazitelným válečníkem i přesto, ţe uţ nemá vlastní zuby), ale i ze sportu, politiky, umění a kultury. Dalším aspektem humoru je schopnost pracovat se zdánlivě nezajímavými postavami a především vtipně a přitom inteligentně komentovat vzniklé situace: „Nikdo by přece nebyl tak hloupý, aby“ – Zuzana se zarazila. Samozřejmě, že se mezi lidmi najde takový pitomec. Někteří lidé jsou ochotní udělat cokoliv jen proto, aby zjistili, jestli se to udělat dá. Kdybyste připevnili do nějaké tajemné jeskyně velký vypínač, nad nímž by byla umístěna tabule s nápisem „Vypínač k vypnutí světa. PROSÍME, NEDOTÝKEJTE SE!“, neměla by barva na tabuli jistě ani čas zaschnout.“23

Pratchettova tvorba překonala hranice literatury a dostala se nejen do filmů (jmenujme například snímky Barva kouzel, Otec prasátek nebo animované Těžké melodično), ale i do deskových a počítačových her a divadla (interpretovány byly například Soudné sestry).

Zajímavostí je, ţe Pratchett je velkým zastáncem eutanázie. Byla mu diagnostikována Alzheimerova choroba, a on od té doby bojuje za právo člověka zemřít v moment, kdy si určí. Na toto téma zpracoval například přednášku Shaking Hands With Death (Potřást si rukou se Smrtěm) a v současnosti o eutanázii také natáčí dokument.

Českým zástupcem humorné fantasy je Pavel Renčín, který debutoval svojí knihou Nepohádka, jejímţ ústředním tématem je prolínání utopického pohádkového světa s naší běţnou realitou. Její humornost je dosahována několika způsoby. Jde například o parodii –

23 PRATCHETT, Terry. Pravda. 1. vyd. Praha: Talpress, 2002. 480 s. ISBN: 80-7197-191-X. s. 126 v jednom momentu nalezneme v knize vyděšeného goblina, který si mumlá zmatenou verzi litanie proti strachu, známé z eposu Franka Herberta Duna, nebo o moment, kdy král udělí svému sluţebníkovi „povolení zabíjet“. Erika Vašková píše: „Prvky humorné fantasy jsou v Nepohádce velmi výrazné. Jejich zdrojem je několik typů situací. V největší míře asi ty, v nichž se nadpřirozené bytosti chovají v příkrém rozporu s naším očekáváním. Nejde jen o jejich vystupování v různých situacích, ale i o způsob jejich mluvy – téměř neustále mluví nespisovně, velmi často i vulgárně a jejich projev je obvykle drzý a provokativní.“24

3.9. Science fantasy

Ţánrem, který se snaţí zkombinovat prvky science fiction i fantasy, je science fantasy, někdy také označované jako sword and planet. Ve science fantasy se objevují prvky obou ţánrů – najdeme zde jak vesmírné lodě, laserová děla a cestování časem, tak magii, šermířské souboje o království apod. Blízká ke science fantasy je například filmová série Star Wars, která později vyšla i jako kniţní série s rozporuplnou kvalitou, nebo díla původně inspirována stolní hrou Warhammer 40 000.

Někdy se pod science fantasy řadí také ţánr postapo, který se obvykle odehrává na Zemi po nukleární válce nebo nějaké jiné katastrofě. Příkladem je například film Šílený Max nebo Vylévání krve českého autora Petra Schinka, které zasahuje i do steampunku a sci-fi.

Typickým českým zástupcem science fantasy je jiţ zmíněná Vilma Kadlečková a její cyklus Legendy o Argenitu. Kadlečková představuje komplexní svět, v němţ spolu zápasí několik politických frakcí a ras. Některé z těchto bytostí mají rozvinuté psychotropní schopnosti – dokáţou například myšlenkami cestovat prostorem či číst myšlenky jiných lidí. Díky tomuto jsou ve zbytku galaxie nenávidění a vládnoucí garnitura se snaţí omezit jejich práva a ideálně se jich v tichosti zbavit.

Fantasy prvků najdeme u Kadlečkové celou řadu, ať uţ se jedná o muţe, který se umí měnit ve zlatého draka, trpasličí válečníky nebo primitivní barbarské kultury. Velkou devizou její tvorby je jednak propracovanost fikčního světa, jednak velká míra symboličnosti a abstraktnosti, čímţ připomíná dalšího úspěšného autora science fantasy, Američana Rogera Zelaznyho a jeho cyklus Amber.

24 VAŠKOVÁ, E. Kapitoly z české fantasy. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2007. str. 53 Kromě zmíněných variací ţánru existuje celá řada dalších – například New Weird nebo japonské Magical girl. Tyto variace jsou ale stále na začátku svého rozvoje a v tuzemsku je jejich výskyt spíše výjimečný, proto nejsou v této práci podrobněji rozebrány.

4. Doporučená četba

Tato kapitola se bude zabývat tím, jaké knihy jsou nejvhodnější pro zařazení do doporučené četby na střední škole, a to jak ze světové literatury, tak z české. Cílem je, aby byl výběr ze všech nebo z většiny variant fantasy ţánrů, ale zároveň aby byly vybrány ty nejkvalitnější.

Základní literaturou fantasy je pochopitelně Tolkienův Hobit či Pán prstenů. Tato díla, která čtenáře zároveň seznámí s vysokou fantasy, dodnes představují v ţánru špičkovou kvalitu.

Pokud bychom postupovali podle kvality, pak bych dále doporučil mýtický Les mytág nebo historickou fantasy Píseň ledu a ohně. Obě knihy představují vysokou úroveň četby. Nevýhodou Písně ledu a ohně je rozsah knih, který můţe dospívajícího čtenáře spíše odradit. Pak je vhodná česká série Vlčí věk, která je podstatně kratší, ale stále velmi zábavná i pro moderní mládeţ.

Pro fanoušky dobrého humoru je Terry Pratchett důvěrně známý. Je populární i u středoškoláků a zároveň disponuje mimořádnou literární kvalitou, takţe je vhodnou volbou. Nevýhodou jsou větší nároky na čtenářské schopnosti u některých knih (Mort, Sekáč). Dobré je začít volně navazující dvojicí knih Barva kouzel a Lehké fantastično, které čtenáře příjemně naladí na svět Zeměplochy.

Co se týká sword and sorcery, Conan je dobrou, ale pro studenty moţná příliš archaickou volbou. Knihy Juraje Červenáka jsou sice kvalitativně spíše průměrné, ale díky slovanské mytologii, která je prostupuje, mají potenciál čtenáře poučit o slovanských kořenech, coţ povaţuji za jednoznačný přínos. Knihy z ţánru dark fantasy bych středoškolskému čtenáři příliš nedoporučoval.

Městská fantasy nabízí pestrý výběr špičkových děl, od Harryho Pottera přes Noční hlídku, nebo pro náročné čtenáře díla Chiny Mieville. Všechna zmíněná díla jsou velmi kvalitní a zároveň zábavná. Noční hlídka představuje Harryho Pottera pro dospělé. Jejími hrdiny jsou mágové, kteří bojují o osud světa, ale zároveň řeší běţné lidské problémy – vzájemné vztahy, alkoholismus, narození dětí a jejich fungování v obou světech zároveň atd.

Závěr

Ţádný jiný literární ţánr snad kromě komiksu nedosáhl ve 20. století tak komplexního a širokého rozvoje jako právě fantastická literatura. Bohuţel byla dlouhá léta ignorována řadou literárních vědců s tím, ţe jde o brakovou či podřadnou literaturu, a teprve svobodné prostředí druhé poloviny 20. století (ve východní Evropě aţ od devadesátých let) pochopilo, ţe i knihy s cílem pobavit mohou mít hloubku a kvalitu.

Fantasy postupně vytvořilo celou řadu ţánrových variant, díky kterým je v současnosti pestrý výběr této literatury. V devadesátých letech začalo vznikat české fantasy, které hledalo inspiraci v západní tvorbě, ale dokázalo překvapit i svou svébytností – například Kulhánkova tvorba, která je originální i podle mezinárodních měřítek. Navíc se v Česku objevila široká základna fanoušků fantasy – i díky ní jsou u nás autoři tohoto ţánru jedni z nejlépe honorovaných.

V dnešní době je jiţ ţánr fantasy odbornou i laickou veřejností respektován, s čímţ souvisí další fenomén – řada učitelů či pedagogických pracovníků si všimla, jak kladně je fantastická literatura přijímána, v důsledku čehoţ se fantasy dostalo i do učebních osnov – mnoho dětí má v doporučené literatuře na výběr také Hobita či Harryho Pottera.

Podle mého názoru je fantasy relativně snadnou cestou, jak pomoci dětem naučit se pravidelně číst, interpretovat a chápat texty a především, vnímat literaturu jako koníček. Fantasy je jednoduchá, zábavná a zároveň dokáţe poskytnout i poučení a poţitek, srovnatelný s vysokou literaturou.

Literatura – Primární literatura

ANTONÍN, M. D. Pekelný nářez. 1. vyd. Praha: Straky na vrbě, 2010. 368 s.

ISBN: 978-80-87364-09-3

ARIOSTO, Ludovico. Zuřivý Roland ve vyprávění a výběru Itala Calvina. Praha: Odeon, 1974. 348 s.

BARRIE, J. Peter Pan. Bratislava: Mladá léta, 1982.

BAUM, L. Čaroděj ze země Oz. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1962, 145 s.

CARROLL, Lewis. Alenka v říši divů. 1. vyd. Praha: 2001, 434 s.

CARTER, R. Řeč kamenů. 1. vyd. Praha: Baronet, 2006. 576 s. ISBN 80-7214-947-4

CORNWELL, B. Kronika válečníkova. Polanka nad Odrou: Oldag, 2000. 200 s.

ISBN 80-85954-87-7

ČERVENÁK, Juraj. Kámen a krev. Praha: Brokilon, 2010. 480 s. ISBN 978-80-86309-38-5

GAIMAN, N. Kniha hřbitova. 1. vyd. Praha: Polaris, 2008. 304 s. ISBN: 978-80-7332-129-1

HEINLEIN, Robert. Hvězdná pěchota. Praha: Classic, 2008. 252 s. ISBN: 978-80-86456-33-1

HOLDSTOCK, R. Les mytág. 1. vyd. Praha: Polaris, 1994. 318 s. ISBN: 80-85911-02-7

HOMÉR. Illias. 1. vyd. Praha: Academica, 2010. 588 s. ISBN: 978-80-200-1839-7

HOWARD, R. E. The Hyborian Age. CreateSpace [online], 2013. 32 s. Dostupné z https://www.createspace.com/

KADLEČKOVÁ, V. Stavitelé věží. Praha: Altar, 1994. 467 s. ISBN 80-901078-6-9

KING, S. Pistolník. Praha: Beta Dobrovský, 1999. 200 s. ISBN: 80-86029-92-1

KIPLING, Rudyard. Kniha džunglí. Praha: Jos. R. Vilímek, 1948.

KULHÁNEK, J. Je 7.00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta. 1. vyd. Praha: Poutník, 2007. 80 s. ISBN: 978-80-85892-90-1

KULHÁNEK, J. Čas mrtvých. Praha: Klub Julese Vernea, 2003. 1. vyd. 266 s.

ISBN: 80-85892-42-1

KUHLÁNEK, J. Hardcore. Praha: Klub Julese Vernea, 2003. 1. vyd. 268 s.

ISBN: 80-85892-43-X

LEIBER, F. Meče a čertoviny. 1. vyd. Praha: Triton, 2006. 264 s. ISBN: 80-7254-775-5 LEWIS, C. S. Letopisy Narnie. Praha: Fragment, 2012. 680 s. ISBN: 978-80-253-1614-6

LOVECRAFT, H. P. V horách šílenství. Praha: Laser-books, 2010. 344 s.

ISBN: 978-80-7193-317-5

LUKJANĚNKO, S. Noční hlídka. 1. vyd. Praha: Argo, 2005. 458 s. ISBN 80-7254-671-6

MACDONALD, G. Phantastes: A Faerie Romance for Men and Women. London: Hendrickson Pub, 2011. ISBN 978-1598566673

MACDONALD, G. The Princess and The Goblin. London: Puffin p., 2011. ISBN 978- 0141332482

MAGNOLA, M. Baltimore. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 304 s. ISBN: 978-80-7387-453-7

MALORY, T. Artušova smrt. Praha: Aurora, 1997. 493 s. ISBN 80-85974-97-5

MARTIN, George R. Hra o trůny – Píseň ledu a ohně 1. 2. vyd. Praha: Talpress, 2011, 846 s. ISBN 978-80-7197-412-3.

MEDEK, L. Conan – Studna ghúlů. 2. vyd. Praha: Poutník, 2008. 280 s. ISBN: 978-80- 87246-07-8

MEYER, S. Stmívání. 2. vyd. Praha: Egmont, 2008. ISBN: 978-80-252-0898-4

MORRIS, W. The Defence of Guinevere and other Poems.1. vyd. London: Ellis and White, 1875. 268 s.

MORRIS, W. The well at the world´s end. Maryland: Borgo press, 2000.

ISBN 978-1587150883.

POE, Edgar Allan. Jáma a kyvadlo, a jiné povídky. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975, 434 s.

PRATCHETT, Terry. Barva kouzel. 2. vyd. Praha: Talpress, 1993, 378 s.

ISBN 80-856-0928-2.

PRATCHETT, Terry. Pravda. 1. vyd. Praha: Talpress, 2002. 480 s. ISBN: 80-7197-191-X.

PULLMANN, P. Zlatý kompas. 1. vydání. Praha: Argo, 2007. 400 s.

ISBN: 978-80-7203-875-6

RENČÍN, P. Nepohádka. Praha: Straky na vrbě, 2004. 384 s. ISBN 80-86438-41-9

RIORDAN, R. Percy Jackson komplet (obsahuje knihy Zloděj blesku, Moře nestvůr, Prokletí Titánů, Bitva o labyrint, Poslední z bohů). 1. vyd. Praha: Fragment, 2013.

ROWLING, J. Harry Potter a Kámen mudrců. 3. vyd. Praha: Albatros, 2002. 284 s. ISBN 80-00-01161-1

RUSKIN, John. Král zlaté řeky, aneb, Černí bratři: pohádka ze Štýrska. Praha: H. Kosterka, 1931

SCHINK, P. Století páry. Praha: Triton, 2010. 296 s. ISBN: 978-80-7387-337-0

ŠLECHTA, V. Nejlepší den pro umírání. Elektronická kniha. Praha: Brokilon. 408 s.

TOLKIEN, J. R. R. Hobit. 5. vyd. Praha: Argo, 2005. 256 s. ISBN: 80-7203-722-6

TWAIN, M. Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše. Praha: Mladá fronta, 1961. 313 s. ISBN 80-7309-974-8

ŢAMBOCH, M. Seržant. 1. vyd. Praha: Klub Julese Vernea, 2004. 270 s.

ISBN: 80-85892-63-4

Literatura – Sekundární literatura

ADAMOVIČ, I. O pojmu fantasy. Praha: Ikarie, 1990, roč. 1, č. 2, s. 48–49.

ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction. Praha: R3, 1995. 353 s. ISBN 80-85364-57-3

DAY, D. Průvodce světem J. R. R. Tolkiena. Praha: Paseka, 1993. 272 s.

ISBN: 80-7185-540-5

DE CAMP, S. Literary Swordsmen and Sorcerers: The Makers of Heroic Fantasy. Sauk City: Arkham house publishers, 1976. 313 s.

FOŘT, Bohumil: Úvod do sémantiky fikčních světů. Brno: Host, 2005. 148 s. ISBN 80-7294- 165-8

KÉPEŠOVÁ, L. Nejnovější česká fantasy literatura. Bakalářská práce. Čes. Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, 2012.

LIBA, Peter. Kontexty populárnej literatúry. Bratislava: Pravda, 1981.

MANLOVE, C. Christian fantasy: from 1200 to the Present.1. vyd. Notre Dame: Univerzity of Notre Dame Press, 1992. 356 s. ISBN 978-026-800-7904

MICHÁLKOVÁ, Miluše. Fantasy literatura. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003. Diplomová práce.

MOCNÁ, Dagmar: Červená knihovna. Studie kulturně a literárně historická. Pohled do dějin pokleslého žánru. Praha: Paseka, 1996. 240 s. MOCNÁ, PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 704 s. ISBN: 80-7185-669-X

PRICKETT, S. Victorian fantasy. 2. vyd. Waco: Baylor Univerzity Press, 2005. 288 s.

ISBN 978-1932-792-300

PRINGLE, David. Fantasy. Encyklopedie fantastických světů. Praha: Albatros, 2003. 262 s. ISBN 80-00-01126-3

VANDERMEER, Jeff. Steampunk bible. New York: Abrams Image, 2011. 230 s.

ISBN 978-0-8109-8958-0

VAŠKOVÁ, E. Kapitoly z české fantasy. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2007.

WALPOLE, Horace, Ann RADCLIFF, Clara REEVE a William BECKFORD. Anglický gotický román. 1. vyd. Praha: Odeon, 1970, 721 s.

Literatura – Internetové zdroje

Fantasy Planet [online].

LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi [online]. http://www.rehfoundation.org [online].

Literatura – Časopisy

Kol. autorů. Ikarie. Praha: Mladá fronta, 1990 – 2010.

Kol. autorů. Svět fantastiky. Praha: Československá redakce VN MON, 1989-1990.

Kol. autorů. Unknown. 1st issue. New York. Street and Smith, 1939. 130 s.

Kol. autorů. Weird Tales: The magazine that never die. New York: Nelson Doubleday, 1988. 583 s.

Kyša, Leoš. Plachý apoštol krvavého sci-fi. In: Právo. Praha: Borgis, 20. 11. 2014.

ANOTACE

Tato práce se zabývá vývojem ţánru fantasy, jenţ vyvrcholil v devadesátých letech, a jeho variantami. Představuje fantasy a jeho vývoj a definuje varianty ţánrů s důrazem na českou literaturu. Cílem práce je popsat dosavadní literárně-teoretické znalosti o fantasy s důrazem na české prostředí a doporučit vybranou literaturu pro středoškolské studenty. ABSTRACT

This thesis deals with development of genre of fantasy, which culminated in 1990s. It introduces fantasy and its development and defines varieties of genres with emphasis on Czech literature. The aim of the thesis is to describe present literary-theoretical knowledge of fantasy with emphasis on Czech settings and to recommend chosen literature for high school students.

KLÍČOVÁ SLOVA

ţánr, fantasy, vývoj, historie, varianta

KEY WORDS genre, fantasy, development, history, variation