Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Balkanistika

Lenka Volfová

Historie a činnost spolku sarajevských

sefardských Židů La Benevolencija Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. 2013

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem magisterskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

..……………………………………………

2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Ladislavu Hladkému, CSc., za ochotu vést práci na toto téma a připomínky ke koncepci práce.

3

Anotace Židé jsou jednou z nedílných součástí multietnického a multikonfesního prostředí Bosny a Hercegoviny a centra Sarajeva. Původně sefardská komunita, pocházející z Pyrenejského poloostrova, od 16. století spoluutvářela charakter i vzhled města, zatímco neklidné dějiny Balkánu naopak různým způsobem ovlivňovaly dění v tamní židovské komunitě. Předmětem této práce je představit historii židovského obyvatelstva na pozadí významných historických změn a událostí, zejména pak se zaměřením na organizaci La Benevolencija, která vznikla jako jeden ze židovských spolků koncem 19. století a během své téměř nepřetržité existence změnila podle potřeb situace několikrát charakter svého působení. Během občanské války v 90. letech 20. století se La Benevolencija svou humanitární činností významným způsobem podílela na pomoci obyvatelům Sarajeva. Dnes La Benevolencija existuje jako zastřešující kulturně osvětová organizace současné malé sarajevské židovské komunity.

Klíčová slova Židé, sefardští Židé, La Benevolencija, Bosna a Hercegovina, Sarajevo

Abstract Jews are one of the integral part of a multi-ethnic and multi-confessional environment of Bosnia and Herzegovina and its centre Sarajevo. Originally a Sephardic community that came from the Iberian Peninsula has participated in the formation of the character and appearance of the city since the 16th century, while the troubled history of the Balkans affected the local Jewish community in different ways. The objective of this thesis is to present the history of the Jewish population in the background of significant historical changes and events, particularly focusing on the La Benevolencija organization, which emerged as one of the Jewish associations in the late 19th century and during its almost continuous existence changed the nature of its activities several times according to the needs of the situation. During the Civil War in the 1990s, La Benevolencija contributed significantly to the help to Sarajevo residents with its humanitarian work. Today La Benevolencija exists as an integrating cultural and educational organization for the present small Jewish community in Sarajevo.

Keywords Jews, Sephardi Jews, La Benevolencija, Bosnia and Herzegovina, Sarajevo

4

Obsah

Úvod ...... 6 Sarajevští Židé – krátký historický přehled ...... 9 Sarajevská židovská komunita ...... 9 Rakousko-uherská nadvláda ...... 12 Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny ...... 12 Vznik spolku La Benevolencija ...... 14 Sarajevští Židé a sdružení La Benevolencija za první světové války a v době meziválečné ...... 20 První světová válka a rozpad Rakouska-Uherska ...... 20 Spolek La Benevolencija za první světové války a v poválečném období ...... 21 Rozkvět v meziválečném období ...... 22 Nástup antisemitismu ...... 26 Druhá světová válka ...... 30 Druhá světová válka a postavení Židů v Evropě ...... 30 Židovská komunita v Bosně a Hercegovině ...... 31 „Když sousedé byli lidmi“ ...... 34 Spolek La Benevolencija za druhé světové války ...... 37 Židovské oběti druhé světové války ...... 37 Památníky židovským obětem druhé světové války ...... 38 Osud sarajevské Hagady během druhé světové války ...... 41 Doba po druhé světové válce a La Benevolencija v socialistické Jugoslávii ...... 43 Bosna a Hercegovina po druhé světové válce ...... 43 Obnova spolku La Benevolencija a jeho činnost v socialistické Jugoslávii ...... 45 Židovská komunita a spolek La Benevolencija v období války v 90. letech ...... 48 Občanská válka v Bosně a Hercegovině – obléhání Sarajeva ...... 48 Sarajevští Židé a spolek La Benevolencija během války 1992 – 1995 ...... 52 Bohorety – ženská sekce Židovské obce města Sarajeva ...... 59 Sarajevští Židé a spolek La Benevolencija v současnosti ...... 62 Závěr ...... 65 Prameny a literatura ...... 67 Fotografická příloha ...... 70

5

Úvod

Bosna a Hercegovina je jednou z multikulturních zemí světa a je to především její hlavní město Sarajevo, které dodnes do jisté míry představuje příklad soužití několika různých kultur, národů a náboženství. Obvykle jsou v tomto ohledu uváděny tři největší národnostní skupiny, které představují Bosňáci, Srbové a Chorvaté. Tyto tři národy se svým odlišným náboženským vyznáním podílely na historickém vývoji a utváření podoby dnešního Sarajeva největší měrou, avšak nezanedbatelný vliv na město měli i Židé. Konkrétně se jedná o takzvané sefardské Židy, kteří zde již po několik staletí žijí v sounáležitosti s ostatními národy. Nedílnou součást města představují zejména typické židovské stavby nacházející se převážně v centru Sarajeva, které multikulturní charakter města ještě více podtrhují. Nejsou to však pouze budovy, které přítomnost židovského

živlu potvrzují. Židovské obyvatelstvo se totiž v nemalé míře po celou svoji historii podílelo i na bohatém kulturním a společenském dění Sarajeva.

Historií sefardských Židů v Sarajevu jsem se již podrobněji zabývala ve své bakalářské diplomové práci, během jejíhož zpracovávání jsem se okrajově věnovala i místním židovským spolkům. V období před první světovou válkou i v době meziválečné existovalo v Sarajevu

židovských spolků hned několik, avšak do dnešního dne se zachoval pouze jediný z nich, sefardský spolek La Benevolencija. Jako jediný dokázal tento spolek překonat tragický osud židovského národa v době válečných konfliktů a především holokaustu, a rozvíjet svou činnost až do současnosti. Historii samotného spolku nebylo doposud věnováno mnoho odborných prací

(v českém prostředí žádná), proto jsem se rozhodla volně navázat na svoji bakalářskou práci a zpracovat dějiny spolku La Benevolencija, který je v současné době pevně spjat se současným

životem a doufejme také s budoucí existencí Židů v Sarajevu.

Samotnou práci jsem se rozhodla rozdělit do sedmi samostatných kapitol, které na pozadí obecných dějin představují dění v židovské komunitě v Sarajevu a spolku La Benevolencija,

6 přičemž nejobsáhleji se zabývám obdobími druhé světové války a ozbrojeného konfliktu z 90. let

20. století, která do života sarajevských Židů zasáhla nejvýrazněji.

V první kapitole představuji sefardské Židy jako specifické konfesijní a v moderní době i národnostní společenství a v krátkém historickém přehledu nastiňuji okolnosti jeho příchodu na

Balkán a usídlení v Sarajevu, kde se zaměřuji na sefardskou komunitu od jejího příchodu, působení v rámci osmanské říše až do období krátce před rakousko-uherskou okupací. Okupaci Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem popisuji v kapitole druhé, jelikož se z pohledu židovského národa jedná o velmi významné období, do něhož spadá i vznik sefardského spolku

La Benevolencija.

Následující tři kapitoly pojednávají o časovém úseku od první do konce druhé světové války s přesahem až do období socialistické Jugoslávie. V jednotlivých podkapitolách popisuji jak osudy celé sarajevské židovské komunity, tak samozřejmě i činnost spolku v souvislosti s historickými událostmi, přičemž nejobšírnější je zde část věnovaná době meziválečné a druhé světové válce.

Poslední dvě kapitoly jsou pak zasazeny do Sarajeva během válečného konfliktu doprovázející rozpad socialistické Jugoslávie a současnosti. Význam spolku La Benevolencija a jeho činnosti během posledního ozbrojeného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny považuji za jeden ze stěžejních okamžiků v jeho historii a židovské komunity vůbec. Sarajevští Židé tvrdí, že tato válka neměla nic společného s jejich etnikem ani vírou, a snad jen proto byli schopni plně se zorganizovat a poskytovat humanitární pomoc všem, kteří ji během obléhání města nutně potřebovali a to bez ohledu na víru či národnost. Nutno podotknout, že veškerá pomoc poskytovaná

židovskou komunitou probíhala pod úplnou záštitou spolku La Benevolencija, který využil bohaté a dlouholeté spolupráce s ostatními židovskými organizacemi z celého světa.

Závěrečnou je kapitola pojednávající o židovské komunitě a činnosti spolku

La Benevolencija v současnosti. Zde nastiňuji situaci komunity spolu s jejími problémy v podobě stárnoucích a ubývajících členů, ale rovněž nadále probíhající bohatý a aktivní kulturně- společenský život provázaný s působností spolku.

7

Poslední dvě kapitoly jsou založeny především na osobních poznatcích získaných terénním výzkumem v Sarajevu provedeným na základě informací načerpaných z knih Karla-Markuse

Gausse (Vymírající Evropané), Eliho Taubera (Kada su komšije bili ljudi) a Edwarda Serotty

(Survival In Sarajevo). Během vlastního průzkumu jsem rovněž použila metodu fotografického záznamu, kdy jsem pořídila fotografie navštívených židovských objektů. Tyto fotografie se nacházejí ve fotografické příloze. Tímto bych ráda poděkovala správcům synagog v Sarajevu za vstřícné přijetí a možnost navštívit prostory, které jsou za běžných okolností veřejnosti zcela nepřístupné. Dále děkuji za osobní přijetí, konzultace a pomoc při hledání materiálů panu Elimu

Tauberovi, poradci v oblasti kultury a náboženství Židovské obce Bosny a Hercegoviny, Denisu

Karalićovi, pracovníkovi rakouské organizace Centropa, za poskytnutí informací ze své autobiografie a Amiru Hadžićovi, obyvateli města Sarajeva, který mi byl velice ochotným průvodcem.

8

Sarajevští Židé – krátký historický přehled

Sarajevská židovská komunita

Na území Bosny a Hercegoviny vznikaly od poloviny 16. století početné židovské kolonie ve městech Sarajevo, Banja Luka, Travnik nebo Bihać, přičemž komunitu sarajevskou lze označit jako jednu z nejstarších a nejvýznamnějších na Balkáně. Primárně se jednalo o skupinu takzvaných

Sefardů nebo též Sfaradim, jak jsou označováni Židé žijící až do roku 1492 na Pyrenejském poloostrově.

V důsledku sílících protižidovských tendencí po nástupu katolické moci však byli Židé –

Sefardé nuceni koncem 15. století Španělsko a následně i Portugalsko hromadně opouštět, pakliže se rozhodli nekonvertovat ke katolické víře.1 Příčinou byly události z roku 1492, kdy byl 31. března podepsán takzvaný Alhamberský dekret2 královským párem Isabelou Kastilskou a Ferdinandem

Aragonským, jež byli katolického vyznání. Cílem dekretu bylo úplné vyčištění Pyrenejského poloostrova od židovského obyvatelstva.3 Před odchodem byla většina židovských obyvatel zbavena veškerého majetku a jejich domy byly zabaveny. Toto zcela beztrestně umožňoval právě zmíněný dekret, jehož hlavní prioritou bylo naplnit královsku truhlici, ze které pak byla bohatě sponzorována nechvalně proslulá španělská inkvizice.4

Většina židovského obyvatelstva byla donucena opustit svoji staletou domovinu a usídlit se jinde. Velké množství Sefardů proto odešlo z důvodů náboženské tolerance v osmanské říši do oblastí Orientu, Středomoří či do jiných částí Evropy, přes Konstantinopol pak i do některých částí

Balkánského poloostrova,5 přičemž si sebou přinesli svůj specifický jazyk zvaný ladino, směsici hebrejštiny se středověkou španělštinou.

1 Podobný osud čekal i na Maury, muslimské obyvatelstvo žijící na Pyrenejském poloostrově vedle katolíků a Židů. Už v roce 1499 je rozpoutána vlna hromadných násilných křtů maurského obyvatelstva, o kterou se postará nechvalně známá španělská inkvizice. 2 Platnost Alhamberského dekretu byla zrušena až 16. prosince roku 1968. 3 Dekret přímo nařizoval všem obyvatelům židovské víry opustit Španělsko do 31. července 1942. 4 History revue. Praha 2013, č. 5, s. 26. 5 Na Balkán přichází Židé z popudu osmanského sultána Bajezída II., který si byl vědom skvělých obchodních dovedností židovských kupců, a proto jim sám nabídl možnost usídlit se zde a stát se plnohodnotnými občany říše.

9

Příchod Sefardů do Sarajeva se datuje rokem 15656 na základě dochovaných písemných záznamů zvaných Sidjila neboli soudní protokoly. Do Sarajeva nejdříve začínají přicházet Židé z oblastí Itálie či Dalmácie, později s postupným úpadkem moci osmanské říše sem stále častěji míří i Sefardé z Bělehradu a později i z některých měst habsburské monarchie.

Až do roku 1581 žili Židé roztroušeni po všech částech Sarajeva. Teprve po dosazení

Sijavuš-paši na post velkovezíra následovala výstavba městské čtvrti, někdy též nazývané

Čifuthan,7 určené výhradně pro obyvatele židovské víry. Koncentrace Sefardů na společném a uzavřeném prostoru tak měla zásadní význam pro zformování svébytné komunity odlišného vyznání, zvyků a kultury obecně. Čistě židovské čtvrti však nikdy nepřijaly podobu známých západoevropských ghett, jako tomu bylo například v Německu či Polsku. Šlo o ekonomicky prosperující čtvrti volně přístupné všem obyvatelům Sarajeva bez ohledu na náboženskou příslušnost.

Židé od samého počátku vykazovali nejen vynikající schopnosti v oblasti finančnictví, ale prosadili se i jako zruční řemeslníci. V osmanské době to byli nejčastěji zlatníci, obuvníci, krejčí, dráteníci či tesaři. Mnoho z nich taktéž provozovalo vlastní obchod či řemeslnou dílnu.

V neposlední řadě též Židé platili za jedny z nejschopnějších léčitelů, od poloviny 19. století pak mnoho z nich začalo provozovat profesionální lékařskou praxi, která se časem stala další židovskou výsadou. Období osmanské vlády v Bosně lze z pohledu sefardské komunity zhodnotit jako období všeobecného rozkvětu a prosperity, jak na poli ekonomickém, tak i kulturním.

Od druhé poloviny 17. století bylo však stále patrnější slábnutí moci Osmanů na Balkáně; jedním z významných okamžiků, který měl dopad na komunitu Sefardů, bylo napadení Sarajeva rakouským vojskem vedeným Evženem Savojským, který v roce 1697 vtrhl do města a následně je vyplenil. Pustošení města rakouskými vojáky se nevyhnula ani židovská čtvrť, v níž mnoho budov spolu s písemnými památkami lehlo popelem. V důsledku těchto událostí se také početná část

židovského obyvatelstva rozhodla město opustit a přesídlit do Travniku, který byl nově ustanoven

6 Bejtić Alija: Jevrejske nastambe u Sarajevu. In: Spomenica 400 godina od dolaska Jevreja u Bosnu i Hercegovinu. Sarajevo 1970, s. 23. 7 Taubman Ivan: Tamtéž, s. 124.

10 hlavním městem bosenského pašalíku namísto poničeného Sarajeva. Zde Židé aktivně přejali správu financí místních vysoce postavených hodnostářů a velice rychle vybudovali obchodní síť využívající místních se obchodních tras. Počet obyvatel židovské víry v Travniku se stále rozrůstal, až dal vzniknout poměrně početné komunitě.

Vývoj celkové politické situace a zejména slábnoucí postavení Osmanské říše však vedly ke konečné ztrátě osmanské moci na území Bosny a Hercegoviny po Berlínském kongresu. Ten se konal roku 1878 a měl zcela zásadní dopad na nové uspořádání jihovýchodní Evropy.

Po Berlínském kongresu Bosna a Hercegovina připadla pod okupační správu Rakouska-Uherska, následně pak roku 1908 došlo k anexi celého uzemí, tj. K politickému a státoprávnímu přičlenění k habsburské monarchii.

Pro sefardskou komunitu přinesla rakousko-uherská okupace mnoho změn. S příchodem industrializace přibyly nové možnosti uplatnění, pro obchodníky se pak naskytly příležitosti rozšířit

činnost v oblasti exportu a importu. Významnou proměnu prodělalo i demografické složení obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, konkrétně pro Sefardy to znamenalo příchod jejich souvěrců z habsburské monarchie, tedy Aškenázů,8 kteří se od nich lišili svým specifickým jazykem zvaným jidiš, tedy směsicí hebrejštiny a němčiny. Na počátku Sefardé neprojevovali výraznější zájem o navázání jakýchkoli styků s novými aškenázskými přistěhovalci, avšak časem přece jen docházelo ke vzájemnému mísení Seferdů s Aškenázy.

Až do rakouské okupace platilo, že židovská komunita v Bosně byla ryze sefardskou záležitostí. S rokem 1878 se ale toto pravidlo zásadně mění a od tohoto okamžiku nelze bosenské

Židy dále nazývat Sefardy, ale je nutno přejít k jednotnému označení Židé v Bosně a Hercegovině, které zahrnuje jak Židy sefardské, tak i ty aškenázské.

8 Pro rok 1895 se uvádí počty 2484 Aškenázů a 5729 Sefardů. In: Nezirović, Muhamed: Jevrejsko-španjolska književnost. Sarajevo 1992, s. 33, 35-36, 38-42, 43.

11

Rakousko-uherská nadvláda

Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny

Od poloviny 19. století byla stále patrnější slábnoucí moc Osmanů v Evropě, přičemž zásadní změny na politické scéně s sebou přinesl Berlínský kongres z roku 1878. Výsledkem tohoto kongresu bylo zcela nové uspořádání jihovýchodní Evropy, kdy území Bosny a Hercegoviny nově spadalo pod rakousko-uherskou okupační správu. Toto okupované území sice bylo pod rakousko- uherskou správou, nicméně formálně bylo stále podřízeno tureckému sultánovi. V roce 1908 se politická situace v Bosně a Hercegovině opět změnila, i přes počáteční obavy z národnostních nepokojů došlo k anexi celého území.

Pro Bosnu a Hercegovinu znamenala rakousko-uherská okupace významný historický mezník nejen na poli politickém a socioekonomickém, ale přinesla s sebou i mnohé změny kulturní.

Do té doby by se dala situace Bosny ohodnotit jako silně zaostalá, založená pouze na zemědělské produkci, avšak s příchodem rakousko-uherského elementu se situace zásadně mění. Velice důležitým se stal nový přísun finanční podpory určené k výstavbě prvních moderních průmyslových podniků, infrastruktury či zprostředkování nových obchodních kontaktů a rozšíření dovozu a vývozu. Za peněžní podpory původem z habsburské monarchie vznikají první podniky jako

železárny v Zenici, solivar v Tuzle nebo strojírenský podnik v Jajcích.

Zdaleka se však nejednalo jen o pomoc materiální. S novým správním aparátem přichází do okupované země rovněž početné skupiny přistěhovalců různých národností z mnoha koutů

Rakouska-Uherska. Od počátku 80. let 19. století se kromě vojáků a administrativních pracovníků do Bosny stěhuje stále více technických odborníků, lékařů, dělníků, schopných řemeslníků či umělců rozličného zaměření. Relativně početnou skupinou v zemi se stávají mimo jiné také Češi,9 kteří hned od počátku projevili vysokou míru adaptace vůči novému prostředí, zejména co se týče rychlého osvojení si místního jazyka slovanského obyvatelstva.

9 Podle sčítání lidu z roku 1910 žilo v Bosně a Hercegovině celkem 7 095 Čechů, jak uvádí Ladislav Hladký v publikaci Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy, Praha 2010, s. 79.

12

Byly to snad právě snahy o sdružování se nově příchozích komunit, které měly určitý vliv i na domácí obyvatelstvo.10 Vedle vznikajících německých, českých či slovinských kulturních spolků formujících se na základě národnostního cítění, se postupně začínají objevovat právě i spolky místního židovského obyvatelstva a to jak na straně starousedlých Sefardů, tak v menší míře i u nově příchozích Židů ze severu.

Nová politická situace samozřejmě zasáhla i bosenskohercegovskou židovskou obec, která se sama významně podílela na správní a kulturní transformaci země. V rámci nově nastalých změn demografického složení obyvatelstva se dostavily i změny týkající se sefardských Židů Bosny a Hercegoviny. Ti s výjimkou srbských obchodníků byli až doposud hlavními představiteli bosenskohercegovského zahraničního obchodu a hlavními finančními věřiteli v zemi. Tuto zásadní změnu v životě židovské komunity představoval příchod Židů z monarchie, tedy Aškenázů.

První Aškenázové se začali do země dostávat už na samém počátku okupace a to v podobě přepravců, obchodních cestujících a potravinových zásobovačů rakousko-uherských jednotek; jednalo se převážně o Židy původem z Uher. V následujících letech ale do Bosny proudí stále více

Židů z Chorvatska, Slavonie, Haliče, Bukoviny, Moravy, Čech, horních Uher (dnešního Slovenska) a srbské Vojvodiny. Časem se nově příchozí Aškenázové početně rozrostli a ze Sarajeva se stěhovali dále do větších bosenskohercegovských měst jako byla Banja Luka, Mostar, Zenica, Travnik či

Višegrad, kde se živili převážně obchodem či provozováním pohostinských zařízení. Stále častěji se také objevují jako zakladatelé prvních průmyslových podniků v zemi.

Časem se Aškenázové počtem přiblížili téměř k jedné třetině z celkového počtu Židů v Bosně a Hercegovině. Podle dobových údajů Sefardé tvořili 69,76 % a Aškenázové 30,24 % z celkového počtu židovské populace v zemi.11 Tato čísla jen potvrzují fakt, že méně početná aškenázská část židovských obyvatel byla ve značné nevýhodě, zejména co se finanční situace týče.

Sefardští Židé své souvěrce zpočátku vnímali jako vetřelce a samozřejmě konkurenci na poli ekonomickém i obchodním. Rozdíl mezi Sefardy a Aškenázy byl pak patrný nejen v jejich počtu,

10 Například Češi v Sarajevu založili spolky Česká beseda či Český lidově vzdělávací spolek. 11 Juzbašić, Dževad: Nekoliko promena o Jevrejima u BiH u doba austrougarske uprave. In: Zbornik radova: Sefarad 92. Sarajevo, 1995, s. 94.

13 ale i v samotné organizaci a vzájemných kontaktech obou komunit. Jejich pojetí a praktikování víry se značně lišilo, a zejména ze strany Sefardů byly vzájemné styky co nejvíce omezovány, někdy i částečně v důsledku jazykové bariéry, protože na rozdíl od nich Aškenázové používají jako dorozumívací jazyk jidiš, specifickou směsici hebrejštiny s němčinou. Na rozdíl od Sefardů

Aškenázové v prvních letech od svého příchodu neprojevovali větší snahy o zapojení se do různých kulturních spolků či za účelem jiných volnočasových aktivit jako jejich sefardští sousedé.

Koncem 19. století, kdy začala vznikat převážná většina významných židovských spolků v Bosně a Hercegovině, se převážně jednalo o spolky ryze sefardské. Ovšem v průběhu následujících let stále častěji začíná docházet ke vzájemnému navazování kontaktů mezi oběma skupinami a jejich postupnému promísení. Počáteční nedůvěra a odstup pominuly a na jejich místo nastoupila vzájemná spolupráce a společná kulturní činnost, ve které sehrál svoji důležitou roli i původně sefardský spolek La Benevolencija.

Vznik spolku La Benevolencija

Z pohledu historického je velmi pravděpodobné, že bosenské židovské obyvatelstvo zakládalo spolky či různá sdružení již v období vlády osmanských Turků na tomto území, ovšem

žádné prokazatelné důkazy o tom neexistují. Situace se mění teprve až s příchodem rakousko- uherské okupace, kdy se postupně začíná formovat celá řada židovských spolků, jak je lze chápat dnes. Koncem 19. století vzniklo na třicet takovýchto spolků, které se náplní práce a zaměřením velice podobaly. Velmi často se jednalo o spolky kulturní a osvětové, ale zakládány byly i spolky charitativního charakteru, jelikož se velký počet židovských obyvatel, zejména dětí a mládeže, nacházel ve zcela nevyhovujících životních a ekonomických podmínkách.

Z pohledu zakladatelů těchto spolků šlo především o malou skupinu majetnějších osob, které se rozhodly formou peněžních darů či příspěvků podpořit vzdělání a zlepšení životní úrovně svých souvěrců. Zpočátku se však nejednalo o žádnou pravidelnou činnost s pevně stanoveným programem, ale o příležitostnou finanční podporu závislou na aktuální finanční situaci dárců,

14 přičemž jejich činnost dokázala pokrýt jen velmi malý prostor, většinou šlo jen o několik ulic nebo jednu z městských čtvrtí.

Za účelem takovéto podpory byl založen zřejmě největší počet židovských spolků, přičemž mezi nejznámější z nich patří právě La Benevolencija, dále pak Lira, Hevra kadiša,12 El Progresso,

Dobrotvorno društvo „Ezrat Jetonim“ či Esperansa, která se však zaměřovala výhradně na podporu vysokoškolských studentů v chorvatském Záhřebu. Z těchto vyjmenovaných nejznámějších

židovských spolků se však jen jedinému podařilo zachovat si svoji životaschopnost a nadále se aktivně vyvíjet a sdružovat židovské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny. Primární náplní nadále zůstává pořádání kulturních aktivit, jejichž hlavním cílem je upevňovat židovské uvědomění a zachovávat kulturní zvyklosti v národnostně pestrém prostředí. Spolek La Benevolencija jako jediný dokázal přežít dlouholetý historický a politický vývoj země, ale především dokázal odolat i velice nepříznivému osudu v podobě ozbrojených konfliktů, z nichž zejména druhá světová válka měla na židovské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny ničivý dopad.

Již 12. ledna 189213 se sešla skupina prominentních osob židovské komunity Sarajeva rozhodnutých zformovat takový spolek, který by měl za úkol formou stipendií podporovat mladé

Sefardy z chudých rodin. Velká část rodin si totiž z finančních důvodů nemohla studium svých nadaných dětí dovolit. Co se samotného vzdělání týče, byla na předním místě podpora studia na vysokých školách. Studenti měli být na základě získaného stipendia vysíláni do různých míst habsburské monarchie, kde se na rozdíl od Bosny vysoké školy nacházely. Časem se ale ukázalo, že ve stejné míře je třeba podporovat i mladé a schopné řemeslníky, kterých byl v zemi stále nedostatek.

Ve druhé polovině téhož roku proběhlo výroční shromáždění, na kterém byly sepsány stanovy spolku, pevně stanoven stipendijní program a vybráno vedení, přičemž se do čela postavili právě ti, kteří se rozhodli tuto organizaci založit. Mezi zakladatele spolku patřili Izachar Z. Danon,

12 Celým názvem Chevra kadiša de-gomlej chasadim neboli Svaté bratrstvo vykonavatelů skutků milosrdenství, je původně sefardské židovské pohřební bratrstvo. Členové bezplatně zabezpečují veškeré rituální a organizační záležitosti související s židovským umíráním a pohřbem. 13 Pinto Avram: Jevrejska društva u Sarajevu. In: Spomenica 400 godina od dolaska Jevreja u Bosnu i Hercegovinu. Sarajevo 1970, s. 173.

15

Ašer Alkalaj, Ješua D. Salom, Jozef Moise Izrael, Avram D. Salom, Bernardo Pinto, Avram Isak

Papo, Rafael Majer Altarac, Ezra R. Atijas, Avram L. Sadić či Leon J. Levi. Na základě dohodnutého hlasování byl pak zvolen předsedou sdružení Izahar Z. Danon. Na počátku sdružení vystupuje pod „španělským“ názvem La Benevolencia, v překladu Solidarita či Tolerance, který je ovšem velmi brzy pozměněn do později známé slovansky znějící podoby, tedy La Benevolencija.

Od samého počátku se zakladatelé chopili své myšlenky s nezměrnou pílí a odhodláním.

Nejméně jednou týdně se všichni scházeli, aby společně prodiskutovali finanční situaci, nové sponzory či další možnosti udílení stipendií. Již v průběhu prvních zasedání byla stanovena výše stálé měsíční podpory chudým, která však byla podmíněna zákazem žebrání v obchodech a jejich okolí po celý pátek; taktéž zařídili i bezplatnou lékařskou péči nemocným. Za tímto účelem zaměstnali známého sarajevského lékaře Dr. Grinfelda placeného 20 forinty ročně.14

Samozřejmě bylo v první řadě třeba, aby se co nejvíce židovských obyvatel o čerstvě založeném charitativním spolku dovědělo a využilo jeho služeb, bylo však i nutné oslovit další potenciální podporovatele. Proto spolek požádal o spolupráci vysoce váženého a uznávaného sarajevského rabína Ham Rebi Avrama Papu, který pak formou apelačních proslovů propagoval myšlenku nově založeného sdružení v synagoze a také v židovských vyšších školách neboli ješivách.

Tento postup se ukázal velice přínosným a tak aby zakladatelé La Benevolencije ještě více upozornili na velký prospěch své systematické podpory chudým, nemocným a studentům, rozhodli se také obrátit na tehdejšího nadrabína Rafaela Abinuna, aby ještě více zpopularizoval toto sdružení.

Nadrabínova podpora byla velice důležitá, jelikož sefardští Židé byli obecně velmi konzervativní a jen se značnými obtížemi a dávkou nevole přijímali jakékoli zavádění inovací či pokusy o reformu, ať už na poli společenském či osvětovém, slovo samotného nadrabína ale bylo nanejvýš respektováno a považováno za rozhodující za všech okolností.

14 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 55, s. 5.

16

Vynaložené úsilí všech osob podílejících se na činnosti sdružení bylo brzy korunováno

úspěchem. Již 18. září 1892 je svolána valná hromada zakladatelů La Benevolencije a zvolen následující výbor: Předsedou spolku se stal Izachar Z. Danon, vicepředsedou Avram Levi Sadić, hlavním tajemníkem Bernardo Pinto, pokladníkem Ašer Alkalaj a dalšími členy Ješua D. Salom,

Jozef Sadik Danon, Jozef Moise Izrael, Avram Isak Papo, Leon D. Levi, Majer Altarac a Izidor

Salamon Salom.15

Od počátku působení spolku byla na prvním místě charitativní podpora chudých a teprve na místě druhém pomoc nemajetným učňům, žákům a studentům ve vzdělání. Izachar Z. Danon svoji

činnost zahájit okamžitě a hned v prvním roce existence spolku rozdělil na pomoc chudým částku

5000 korun. Zpočátku nebyly částky na stipendia děleny a to z prostého důvodu, byl jen velmi nízký počet chudých žáků, kteří se do školy vůbec dostali. Proto La Benevolencija nejdříve zaměřila svoji práci tak, aby zvýšila počet chudých žáků a učňů zapsaných do různých vzdělávacích zařízení.

Spolek od samého začátku dbal na zdůrazňování potřeby vzdělávání a razil přesvědčení, že bez

řádného vzdělání nemá jejich národ žádnou budoucnost.

Pro majetnější rodiny nebyl problém posílat své potomky za vzděláním, dokonce byli v postavení, kdy si sami mohli volit směr svého studia bez ohledu na potřebné finance. Pravdou ale zůstává, že chudých rodin bez možnosti studia svých dětí bylo více, a tak se spolek

La Benevolencija zaměřil především na ně a jejich podporu. Z iniciativy tehdejšího předsedy spolku

Izachara Z. Danona se od roku 1899 začala každoročně vyhrazovat část financí z celkového rozpočtu určených výhradně na stipendia budoucích i stávajících studentů.

Ovšem i přes původní cíl spolku se objevovaly snahy co nejvíce na měsíčně vyplácených stipendiích šetřit. La Benevolencija se tedy rozhodla ještě více rozšířit povědomí o své činnosti a nutnosti finanční podpory. Od počátku roku 1904 spolek rozvíjí novou agitační činnost, tentokrát po celém území Bosny a Hercegoviny. Je to vůbec poprvé, co La Benevolencija přichází s veřejnou výzvou a obhajobou svých záměrů, v nichž klade důraz na nutnost takového spolku zajišťujícího

15 Pravila društva „La Benevolencija“ za potpomaganje djaka naučnika sefardićkih Jevreja Bosne i Hercegovine. Sarajevo 1892, s. 10.

17 kulturní, osvětový a ekonomický pokrok. Úspěch veřejných agitačních akcí byl nad všechna očekávání – spolek vybral částku přesahující 10 000 korun.16

Mezi lety 1898 až 1924 zaznamenává spolek ve svém vývoji nebývalý pokrok, jeho hlavní cíl se začíná měnit. Z původně charitativního spolku, podporujícího chudé a nemocné, na spolek zaměřený primárně na rozvoj kulturní a osvětový. Stále lépe se daří získávat finance a rozšiřovat kapitál nutný pro další růst. V roce 1898 spolek na popud Ješui D. Saloma pořizuje budovu v ulici

Miss Irbin za 25 000 korun a o sedm let později další dvě v ulici Mrkvinova za celkovou částku

80 000 korun.17 V roce 1912, na počest dvacátého výročí založení, pak La Benevolencija zahajuje výstavbu třípodlažní budovy v ulici Miss Irbin, dokončenou v roce 1914.

Změna hlavní náplně práce zaměřené na humanitární podporu židovských obyvatel dostává definitivní podobu v roce 1908, kdy jsou 25. května přijaty nové stanovy. Hlavní představitelé spolku se rozhodli pro jednu z nejzásadnějších změn z pohledu dosavadní činnosti

La Benevolencije. Vedení se totiž usneslo, že je na čase změnit podobu z lokálního spolku sefardských Židů na instituci zahrnující Sefardy z celé Bosny a Hercegoviny. Podle nových stanov se hlavní cíl spolku mění z primárně humanitárního na primárně osvětovový.

Na základě rozhodnutí o nutných změnách bylo jako hlavní cíl stanoveno zlepšení intelektuálního a ekonomického stavu chudých sefardských Židů v Bosně a Hercegovině. Vedení se rozhodlo jednat v souladu s nově zavedenými stanovami, které zněly jednoznačně: Poskytovat materiální pomoc sefardským Židům Bosny a Hercegoviny, kteří studují na středních odborných a vysokých školách, a podporovat mladé Sefardy, kteří se rozhodnou provozovat řemeslné dílny. Od roku 1908 tedy začal spolek přerozdělovat spravedlivým způsobem částky určené na stipendia jak mezi studenty ze Sarajeva, tak mezi studenty z ostatních částí Bosny a Hercegoviny.

S rozšířením působnosti na celé území Bosny vyvstala potřeba zapojení dalších členů do správy spolku. Bylo postupně odsouhlaseno, aby v každé obci, ve které je více než 25 osob

židovského vyznání, byl pověřen nejméně jeden člověk, který bude mít na starost šíření myšlenek

16 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 55, s. 5. 17 Tamtéž.

18

La Benevolencije mezi své židovské sousedy. Pověřená osoba měla vybírat finanční dary, získávat další členy a řídit jejich organizaci. V pozici takto pověřených osob se zvláště osvědčili Josef

Mojse, Izrael Elijas A. Kajon, nadrabín Džirolomo Salom, Dr. Moric Levi, Sumbul a Rafael

Atijasovi.18

Přibývající studenti, zvyšující se čásky vyplácených stipendií a zdárně se rozšiřující spolek vypovídají o velmi pečlivém nakládání se svěřeným kapitálem a jeho důsledně promyšleném přerozdělování. Výsledkem tohoto dlouholetého úsilí byl vznik početné židovské inteligence čítající

řadu akademicky vzdělaných lékařů, stavebních inženýrů či právníků. Tyto neočekávaně dobré výsledky pak přiměly vedení spolku k ještě větší snaze vynakládané na podporu mládeže. Lze tedy

říci, že až do vypuknutí první světové války je spolek La Benevolencija spolkem nadmíru prosperujícím a především stále se rozvíjejícím.

18 Pinto Avram: Jevrejska društva u Sarajevu. In: Spomenica 400 godina od dolaska Jevreja u Bosnu i Hercegovinu. Sarajevo 1970, s. 178.

19

Sarajevští Židé a sdružení La Benevolencija za první světové války a v době meziválečné

První světová válka a rozpad Rakouska-Uherska

Konflikt mezi evropskými mocnostmi, který vypukl 28. července roku 1914, představoval pro společnost nezměrné utrpení a strádání trvající čtyři roky, zejména pak obrovské lidské i materiální ztráty na všech frontách. Židé bojovali v armádách všech zúčastněných států na obou stranách rozdělené Evropy. Počet židovských vojáků bojujících v první světové válce byl obrovský.

Z celkového počtu asi 1,5 milionu Židů bylo během války zabito přibližně 140 000 a jejich hroby označené rytinou Davidovy hvězdy jsou rozesety téměř po všech vojenských hřbitovech bývalých válečných zón, nejčastěji však v západní Evropě.

To, že židovští vojáci bojovali a umírali na všech frontách první světové války, velice dobře ilustrují některé číselné údaje vyplývající z vojenských záznamů. Například v Srbsku, které bylo roku 1914 napadeno Rakouskem-Uherskem jako první, žila před válkou početná židovská komunita. V srbské armádě tehdy sloužilo 1 200 Židů, z nichž padlo v boji 250. Naopak v rakousko-uherské armádě byl zaznamenán počet 320 000 židovských vojáků, z nichž mnozí bojovali na ruské frontě, kde jich více než 40 000 našlo svoji smrt. Konkrétní počet bosenských

Židů, kteří se do bojů první světové války zapojili, není přesně znám. Jisté ale je, že stejně jako všechny ostatní národnosti Bosny a Hercegoviny, musela i většina bojeschopných mužů bosenské

židovské komunity do rakousko-uherské armády nastoupit.

Stejně jako pro mnoho ostatních národů, tak i pro Židy představovala válka a následné nové uspořádání světa možnost změny, jež by mohla vyústit ve vytvoření budoucího národního domova v podobě vlastního státu. Pro židovský národ tento domov představovala Palestina, přičemž ke vzniku vlastního státu velkou měrou přispěly zvláštní židovské jednotky formující se na území bojujících států, a to ještě před skončením samotné války.

20

Zrození nových demokratických států na národním základě na troskách rozpadlých říší bylo vyvrcholením vývoje z 19. století – národního obrození a práva na sebeurčení, a to zejména ve východní Evropě. Mezi Židy vedly tyto tendence ke vzniku „národní“ – sionistické myšlenky19 s vidinou vlastního státu, který židovští přistěhovalci začali budovat na tehdejším Britském mandátním území Palestina.20 Sionistická myšlenka zasáhla i komunity Židů, kteří se v Evropě stali občany nového státního útvaru Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pozdější Jugoslávie.

Spolek La Benevolencija za první světové války a v poválečném období

V období první světové války příjmy spolku La Benevolencija citelně poklesly. Stejně tak i samotná činnost spolku byla značně omezena a počet členů částečně zredukován. Ovšem i přes veškerá tato omezení a finanční i materiální nedostatky se spolek snažil i nadále podporovat své svěřence.

Velká část stipendistů podporovaných La Benevolencijí musela vstoupit do armády, což vedlo k menší míře dělení stipendií. Samozřejmě tu byl fakt, že v předválečné době na území Bosny a Hercegoviny mnoho středních škol nebylo, vysoké školy pak žádné. Proto židovští studenti21 odcházeli nejčastěji do velkých měst Rakouska-Uherska, jako byla Vídeň, Štýrský Hradec nebo

Praha, což jim ale bylo s rozpadem říše a s vypuknutím války prakticky znemožněno. Odvody do armády a změna politického uspořádání tak s sebou přinesly velký pokles studujících Židů, které bylo třeba podporovat. Od roku 1915 tak byla na veškerá stipendia studentů středních a vysokých

škol vyplácena částka několikanásobně nižší než v době předválečné.

Dostupné prostředky se tak nikoli naposledy přesouvají tam, kde je aktuální situace vyžadovala nejvíce: Největší část peněz získaných během válečných let se z pochopitelných důvodů

19 Sionismus lze chápat jako národní a politické uvědomění židovského národa (v protikladu k náboženské identitě); vytvoření vlastního státu pak mělo v prvé řadě symbolický význam jako vyvrcholení snah o sebeurčení (mj. Avineri, Šlomo. Zrození moderního sionismu.Praha 2001, s. 19). 20 Jednalo se o jedno z území bývalé osmanské říše, která byla pod správou jedné z vítězných mocností, konkrétně Velké Británie. Již v době zřízení mandátu, resp. před ním, se počítalo se „zřízením národní domoviny pro židovský národ“ na základě tzv. Balfourovy deklarace z roku 1917. 21 Před první světovou válkou se studium týkalo výhradně mužské části židovských obyvatel, dívky studovaly jen v ojedinělých případech a to pouze na školách středních.

21

šetří na poskytování všech druhů humanitární činnosti. Jednalo se zejména o zdravotnickou první pomoc nebo jednorázové finanční podpory vyplácené těm židovským rodinám, které probíhající válka nějakým způsobem přímo poškodila, což se týkalo především rodin z východní Bosny.

V neposlední řadě bylo třeba financovat výdaje spojené s péčí o dětské sirotky ze Sarajeva, kteří museli opustit město v důsledku zhoršujících se životních podmínek již koncem roku 1914.

Samotné bojiště se sice městu postupně vzdalovalo, avšak rakouská vojska bylo třeba zásobovat; nejčastěji se jednalo o hospodářská zvířata, plodiny a prakticky veškeré potravinové zásoby, které tak byly pro potřeby armády postupně zabavovány. Není proto divu, že ve městě brzy zavládl hlad a bylo třeba zavést systém potravinových přídělů.

Po skončení první světové války se spolek La Benevolencija snaží co nejefektivněji navázat na svoji předválečnou činnost. Rokem 1918 začíná jakési druhé funkční období La Benevolencije, přičemž desetiletí mezi léty 1923 až 1933 lze považovat za období neméně plodné nežli to první, které přerušila válka. Po vzniku nového státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců také Židé nabídli své cenné zkušenosti, znalosti, vytrvalost a energii při obnově válkou zpustošené země.

Rozkvět v meziválečném období

Období mezi dvěma světovými válkami, konkrétně především 20. léta, jsou obdobím vykazujícím vrchol růstu vzdělanosti, ekonomického rozkvětu a kulturních aktivit. Uvolněná atmosféra panující všeobecně v židovských kruzích byla do jisté míry zapříčiněna přijetím

Balfourovy deklarace z roku 1917,22 v níž byl podán návrh na vytvoření židovské domoviny na

území Palestiny. Mezi lety 1920 až 1939 odešlo do oblasti nově zřízeného britského koloniálního

území Palestina přes půl milionu Židů, tj. necelých pět procent z celkového tehdejšího světového počtu.23 Židé proto i nadále žili především v diaspoře. 20. léta se v mnoha zemích světa nesla

22 Balfourova deklarace vstoupila v platnost v listopadu roku 1917. V obsahu deklarace figuruje kladný postoj britské vlády k otázce zřícení židovského státu v Palestině. Ač je deklarace spjata se jménem britského ministra zahraničí Arthura Balfoura, sepsána byla lordem Alfredem Milnerem, britským státníkem a koloniálním správcem. 23 Gilbert, Martin: Židé ve 20. století. Praha, 2003, s. 122.

22 v duchu rostoucích příležitostí pro židovské obyvatelstvo. Postupně docházelo k odbourávání zažitých stereotypů a vzrůstala možnost zapojit se do společenského života ještě aktivněji. Stále

častěji se objevovaly případy, kdy se i Židé dostávali do nejvyšších v ozbrojených silách, soudnictví

či státní zprávě. Aškenázové spolu se Sefardy považují toto období za celosvětovou obrodu

židovství.

Spolek La Benevolencija ve svém periodickém tisku i vzpomínkových knihách často zmiňuje období 20. let jako vůbec nejplodnější část své dosavadní existence. Činnost spolku byla na samém vrcholu svých sil, zaznamenávala úspěchy po všech stránkách svého působení. Dařilo se vybírat nemalé částky na podporu vzdělání, šířilo se povědomí o jeho důležitosti a stále větší počet mladých lidí jevil zájem o studium. Úspěšný byl spolek i na poli poskytování pomoci chudým, nemocným a sirotkům, přičemž se dařilo zlepšovat jejich životní podmínky.

Velký počet židovských studentů vysokých škol a absolventů škol středních, kteří museli svá studia přerušit, se nyní vrací a pokračují tam, kde příchod války studium znemožnil. V důsledku toho znatelně vzrostl i počet stipendistů pro školní rok 1919. S rostoucím počtem studentů pak byl vynaložen i větší finanční obnos na jejich podporu, který pro rok 1919 činil 42 200 korun.24

V následujících pěti letech spolek La Benevolencija obnovil svoji činnost ve všech větších městech Bosny a Hercegoviny. Již v roce 1924 měl spolek 612 členů, kteří za odvedenou práci dostávali okolo 32 000 dinárů ročně.25 Kromě nich tu ještě bylo 47 dobrovolníků a 37 původních zakladatelů. Za osobní zásluhy bylo též vybráno šest čestných členů, první předseda sdružení

Izachar Z. Danon, další dlouholetý předseda Ješua D. Salom, původní zakladatel Bernardo Pinto, hlavní poradce Rafael M. Atijas Zekić a Izidor Sumbul.26

V roce 1924 La Benevolencija uspořádala konferenci zaměřenou na osvětový program spolku. Konference se konala v budově městské radnice, kde se sešel velký počet zástupců několika kulturních či společenských židovských spolků z Bělehradu, Záhřebu a samozřejmě také mnoho

24 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, 55, s. 6. 25 Tamtéž, s. 7. 26 Práce bývalého předseda Izidora Sumbula je neodmyslitelně spjata s nebývalým rozvojem celého sdružení, často je považován za jednoho z nejschopnějších předsedů v historii La Benevolencije.

23 významných osobností židovské obce Sarajeva. Mezi hlavní témata konference se zařadily navrhované změny, které by zlepšily výběr studijních programů, které spolek podporuje. Průzkum totiž ukázal, že největší počet vysokoškolských stipendistů je z řad studentů práva a medicíny.

Všichni zúčastnění se shodli na skutečnosti, že je nutno zajistit zejména akademické vzdělání Židů i z jiných oborů, nedostatek představovali především vysokoškolsky vzdělaní učitelé, hudebníci, malíři, žurnalisté, veterináři, agronomové, chemikové či ekonomové. Dalším bodem bylo rozhodnutí zařídit, aby pravidelně vycházely překlady děl nejvýznamnějších židovských autorů, a to děl filozofických, beletristických i vědeckých. Cílem bylo zpřístupnit literaturu širšímu okruhu čtenářů z řad židovského i nežidovského obyvatelstva, kteří si ji nemohli přečíst v originále.

Dále bylo zapotřebí vytisknout učebnice zaměřené na židovskou historii, literaturu a jazyk. Byl stále velký nedostatek slovníků a gramatik hebrejského jazyka.

Samotný závěr konference přinesl rozhodnutí zúčastněných uspořádat velký kongres všech

židovských institucí, které by přinesly návrhy na realizaci výše zmíněných nedostatků, na které bylo poukázáno v přednesených referátech. Svolání tohoto kongresu mělo být v plné kompetenci

La Benevolencije, avšak nikdy k němu nedošlo. Náhlý vzestup nacismu v Evropě a jeho sílící vliv přinesly řadu překážek, které nakonec úplně zabránily v jeho uskutečnění.

V meziválečném období své činnosti La Benevolencija vydala také dvě vzpomínkové knihy,

Spomenica 1924 a Spomenica 1933. V roce 1935 pak vydává speciální vzpomínkovou knihu vydanou k osmistému výročí narození Majmonida.27 Kniha je věnována životu a dílu tohoto slavného židovského filozofa sefardského původu.

Spolek také stále více pociťuje potřebu upevňovat povědomí židovské komunity o historii jejich předků. Proto se La Benevolencija rozhodla vyslat Dr. Kalmiju Baruha do Dubrovníku, aby v dubrovnickém archivu našel co možná nejvíce informací o tamní židovské komunitě. Výsledkem

27 Moše ben Majmon (1135 – 1204), v Evropě je známý spíše jako Maimonides, židovský myslitel pocházející ze Španělska, rabín, lékař a jedna z nejvýznamnějších židovských osobností středověku. Z rodné Córdoby odešel roku 1148 a od roku 1165 žil v Káhiře v Egyptě, kde také roku 1204 zemřel.

24

Baruhovy cesty je pak dohoda s Djordjem Tadićem,28 který později na přání představitelů sdružení napsal knihu Jevreji u Dubrovniku do polovine XVII stoljeća, jež vyšla v Sarajevu v roce 1937.

La Benevolencija taktéž myslela i na budoucí generace, a proto se rozhodla věnovat finanční dar Zemskému muzeu Bosny a Hercegoviny, který byl určen na koupi několika fotoaparátů. Ty byly určeny k pořizování fotografické dokumentace bohatého kulturního života celé Bosny. Svůj význam spatřoval spolek také v podpoře tisku. Konkrétně se jednalo o peněžní podporu věnovanou časopisu

Jevrejski glas, který byl jediným židovským periodikem vycházejícím mezi lety 1928 až 1941.29

Mimo finanční pomoci poskytl spolek redakci časopisu i své prostory spolkové budově v ulici Miss

Irbin.

Jestliže období první světové války představovalo pro spolek La Benevolencija období strádání a útlumu veškeré činnosti, pak se časový úsek od roku 1918 až do příchodu druhé světové války nese v duchu obnovy a výrazného rozkvětu. Dvacátá léta 20. století jsou všeobecně z pohledu

Židů chápána jako „renesance židovské kultury“.

Situace se začala pomalu měnit s počátkem 30. let. Období v rozmezí let 1933 až 1941 je zatíženo prohlubující se ekonomickou krizí postihující celý svět. Její dopad se odrazil i na tehdejší

Jugoslávii. Počáteční projevy fašismu a stíhání Židů v nacistickém Německu prozatím nevykazovaly zásadnější vliv na činnost La Benevolencije. Částky finanční podpory se sice zmenšovaly a bylo třeba uskromnit se, avšak životy členů spolku se zatím nenacházely v ohrožení.

Zlomovým okamžikem se stal příchod německých jednotek do Sarajeva.

V čase, kdy se stalo zcela běžným veřejné spalování knih židovských autorů a veškerého tisku, kde se jen naskytla sebemenší zmínka o Židech či židovství, započala La Benevolencija ještě intenzivněji svoji publicistickou a vydavatelskou činnost. V krátkém časovém úseku byly uveřejněny zmíněné publikace Spomenica 1933, Spomenica Majmonidesa a kniha Jevreji u Dubrovniku. Taktéž došlo na tisk oblíbených povídek významného židovského spisovatele Isaka

Samokovlije.

28 Jorjo Tadić (1899 – 1969) byl chorvatský historik, spisovatel a člen Srbské akademie věd a umění. 29 Vidaković, Krinka: Kultura španskih Jevreja na jugoslovenskom tlu. Novi Sad, 1990, s. 72.

25

Nástup antisemitismu

Ačkoli výraz antisemitismus odkazuje na nepřátelství či předpojatost vůči všem semitským národům, nejčastěji se tento termín používá ve spojitosti s označením nepřátelského postoje k Židům a židovské víře. Antisemitismus může mít mnoho podob, z nichž tu nejvyhrocenější představovala nacistická ideologie Adolfa Hitlera, jež vedla k otevřené nenávisti vůči Židům a vyústila v genocidu spáchanou za druhé světové války nad tímto národem.

Antisemitismus jako postoj či názor existoval po mnoho staletí, čehož může být dokladem právě hromadný odchod Židů z Pyrenejského poloostrova v roce 1492, jemuž předcházelo otevřené nepřátelství ze strany katolického obyvatelstva. Ke konci 19. století se již plně rozvinula nová forma antisemitismu. Jde o takzvaný rasový antisemitismus,30 který od konce 19. století až do současnosti představuje nejrozšířenější podobu antisemitismu. Rasový antisemitismus vyměnil nenávist k judaistickému náboženství za přesvědčení, že Židé jsou bez ohledu na vyznání rasově odlišnou skupinou, konkrétně nižší rasou hodnou pohrdání. Nástup rasového antisemitismu s sebou přinesl i značně rozšířené konspirační teorie, v nichž jsou vyobrazeny údajné židovské plány na ovládnutí světa.

V Německu se antisemitské názory a chování projevovaly už od počátku 19. století.

Nejvýznamnějším zastáncem protižidovské nenávisti byl Hartwigh von Hundt-Radowsky,31 jenž v roce 1819 vydal spis Judenspiegel – Ein Schand und Sittengemälde alter und neuer Zeit

(Židovské zrcadlo – obraz hanby a mravů starých a nových časů).32 Na jeho stránkách zveřejňuje názory, v nichž se dožaduje zákazu židovských křtů, likvidace nebo alespoň vyhoštění Židů z Německa. Obsah spisku jasně naznačuje to, co o více než sto let později vedlo k cílenému a hromadně prováděnému vraždění Židů v celé Evropě.

30 Tato forma antisemitismu má původ v prvotních velmi rozšířených, ale nesprávně pochopených myšlenkách o vývoji ras, které se začaly objevovat v období osvícenství. 31 Hartwig von Hundt-Radowsky (1780 – 1835) byl německý spisovatel a duchovní, jenž proslul snahami šířit myšlenky rasového antisemitismu a také jako první začal používat termín „hanobení rasy.“ 32 Schubert, Kurt: Dějiny Židů: historie, náboženství, antisemitismus. Praha, 2003, s. 94.

26

Vrcholem jedné z vln otevřeného antisemitismu byla petice vydána v roce 1818 knížetem

Bismarckem, pod kterou se podepsalo na 252 000 osob.33 Z obsahu petice vyplývá hluboké přesvědčení, že rasově podmíněnými vlastnostmi Židů jsou ohrožovány rasově podmíněné vlastnosti Němců, a proto by se mělo vůči tomuto ohrožení bojovat všemi možnými prostředky.

Nenávist k židovskému obyvatelstvu se však neomezovala pouze na německé prostředí.

Také ve Francii se antisemitismus projevoval, zejména co se konzervativních royalistických kruhů týče. Jedním z nejzapálenějších stoupenců antisemitismu byl francouzský spisovatel a žurnalista

Eduard Drumont. Vydával časopis La France Juif (Židovská Francie), v němž zdůrazňoval zhoubný vliv Židů na Francii a současně se stavěl na stranu sociální revoluce, která měla skončit rozdělením

židovského majetku.

Za příručku moderního antisemitismu jsou často považovány takzvané Protokoly sionských mudrců. Jedná se o zfalšovaný text vydaný roku 1903, který vykresluje plán Židů na globální ovládnutí světa. Protokoly byly vydány v carském Rusku, odkud se v mnoha překladech šířily dále do Evropy. Údajně mělo jít o tajné židovské dokumenty vztahující se k prvnímu sionistickému34 kongresu konanému v Basileji v roce 1897. Časem se však prokázalo, že dokumenty byly jen padělky zhotovené carskou tajnou službou, jejichž hlavním cílem bylo potlačení demokratizačních tendencí v Rusku.35

V Německu vyvolaly Protokoly velký ohlas zejména po první světové válce. Válka s sebou přinesla mnoho změn a způsobila naprostou politickou dezorientaci, takže u velkého počtu lidí vyvolala antidemokratické myšlenky. Společnost vzpomínala na dřívějšípevně stanovený řád a chyběla jí silná vůdčí osobnost. Antidemokratické tendence nacismu tedy dokázaly oslovit právě ty, kteří v pravost Protokolů uvěřili.

Chorvatský a srbský antisemitismus představoval odraz prohlubujících se ekonomických problémů a rostoucí nespokojenosti určitých vrstev společnosti, které pak za druhé světové války

33 Tamtéž, s. 97. 34 Sionismius je ideový proud, jenž vznikl ve druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy, a jehož hlavní myšlenkou bylo vytvoření samostatného židovského státu v zemi izraelské. 35 Online na: http://www.holocaust.cz/cz/history/antisemitism/present/modern_antisemitism/zion_protocols

27 pod německým okupačním vlivem přerostly v nebezpečný rasismus podporující šíření obav a pocitu strachu z židovského obyvatelstva. Podobný proces rasového antisemitismu by se jistě dal vysledovat i na straně bosenských muslimů, avšak jeho další vývoj nebyl možný z prostého důvodu

– přejaté rasistické názory byly v hlubokém rozporu s podporou antikoloniálního boje Arabů v Africe a na Blízkém Východě, kteří byli taktéž semitského původu.36

Předválečné projevy antisemitismu v multietnické Bosně a Hercegovině nenechávaly

židovské obyvatele lhostejnými, pozorně sledovali vývoj situace a také se na přicházející společenské změny snažili reagovat. Zejména v průběhu 20. let, kdy se situace stává stále komplikovanější, se Židé snažili prostřednictvím svého periodického tisku smířlivě působit na své spoluobčany jiných národností. Snažili se mírnit urážlivá nařčení a bránit tak dalšímu růstu a šíření protižidovských tendencí v Bosně. Politický vývoj v Evropě se však v průběhu let ubíral jiným směrem a tak se i přes veškeré snahy židovského obyvatelstva nepodařilo zabránit masovému rozšíření antisemitismu napříč evropským kontinentem.

Hlavní podíl na šíření protižidovských tendencí měla dozajista propaganda, která všemožnými způsoby napadala Židy a jejich odlišnou náboženskou orientaci. Velice důležitým prvkem propagandy bylo časté pořádání protižidovsky laděných výstav, jejichž cílem bylo Židy co nejvíce poškodit v očích ostatních národností. Co se bosenského prostředí týče, významným příkladem podobného počínání byla putovní výstava nazvaná jednoduše Židé. Její příprava započala již v lednu 1942. Pod záminkou sběru materiálu byly shromažďovány „důkazy“ o protichorvatské

činnosti Židů v rámci Nezávislého státu Chorvatsko (NDH). Hlavní prioritou výstavy bylo ukázat veřejnosti Židy jako národ, který se proti tomu chorvatskému staví do pozice nadřazené vrstvy.

Podle organizátorů výstavy bylo třeba židovským občanům připomenout, že na základě rasových parametrů se od Chorvatů zásadním způsobem odlišují.

Již 1. května byla výstava zahájena v Záhřebu, posléze pak v Karlovci, Osijeku, Vukovaru,

Zemunu a Sarajevu. Expozice v Sarajevu byla pro veřejnost otevřena v září téhož roku

36 Čaušević, Halid: Sociološki presjek pojave antisemitizma u Bosny i Hercegovini. In: Zbornik radova: Sefarad 92. Sarajevo, 1995, s. 127.

28 a zaznamenala vysokou návštěvnost, uvádí se asi 22 000 návštěvníků.37 Veřejnost mohla zhlédnout nespočet fotografií s židovskou tématikou, ovšem dominantní bylo především velké množství karikatur opatřených posměšnými texty. Oblíbené bylo zejména ztvárnění shrbeného vyhublého

člověka nesoucího na zádech veliké bedny obsahující různé nápoje a potraviny, na nichž sedí tlustý

Žid, který si bezostyšně užívá na úkor utlačovaného jedince.

Není divu, že podobně motivované výjevy znázorňující Židy žijící v blahobytu a ostatní národy v pozici utiskovaných a okrádaných, musely nutně vyústit v prohlubující se nenávist a odpor ze strany nežidovského obyvatelstva vyvolaného vůči Židům.

37 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 52, s. 14.

29

Druhá světová válka

Druhá světová válka a postavení Židů v Evropě

Nelze pochybovat, že události druhé světové války přinesly mnoha národům nečekané hrůzy doprovázené velikými lidskými a materiálními ztrátami, kdy byly zabity miliony vojáků i civilního obyvatelstva. Nikdo však netrpěl více než Židé. Na počátku roku 1939 jich žilo na celém světě asi

16 milionů, z toho téměř polovina v Evropě.38 Na konci války v roce 1945 zbylo v Evropě jen okolo dvou milionů přeživších, přičemž šest milionů se konce války nedočkalo, zemřeli buď v nelidských podmínkách pracovních táborů, nebo byli brutálně vyvražděni v německých vyhlazovacích táborech určených k celkové likvidaci tohoto národa. Bylo zapotřebí přes padesát let, aby se počet

židovské populace přiblížil předválečnému stavu. Osud evropských Židů se tak stal nedílnou součástí a temnou stránkou druhé světové války.

V bojích, které vypukly již na počátku září 1939 v souvislosti s vpádem německé armády do

Polska, zemřely stovky židovských vojáků v uniformě polské armády a mnoho Židů z řad civilního obyvatelstva bylo povražděno ve všech oblastech, kterými německá armáda táhla. Před postupujícími německými vojsky prchalo židovské obyvatelstvo stále hlouběji na Východ až do tehdejšího Sovětského svazu. Odhaduje se, že takto mohlo uprchnout až čtvrt milionu Židů. Mnoho z nich však skončilo ve Stalinových pracovních táborech na Sibiři, kde jich stovky zemřely hladem a vyčerpáním. Někteří přežili následný vpád Němců do Ruska jen díky tomu, že se jim podařilo včas dostat se co nejdále, až do střední Asie. Přesto zůstaly v samotném Polsku, ale i na Ukrajině a v pobaltských zemích, tisíce židovských obyvatel, kterým se nepodařilo včas zachránit útěkem, a které tak čekal osud v podobě hrozivých nacistických táborů.

38 Harwood, Richard E.: Zemřelo skutečně šest milionů? 2011, s. 16.

30

V květnu roku 1940 napadly německé ozbrojené síly Francii, Belgii a Holandsko. I zde Židé bojovali ve všech armádách bránících se zemí. S příchodem Němců pozbyli Židé veškerá práva občanů okupované země, následně i jim bylo nařízeno nosit symbol šesticípé Davidovy hvězdy.39

Když německá armáda na jaře roku 1941 vpadla do Jugoslávie, i zde židovští vojáci bojovali a umírali při obraně své vlasti. Německé vítězství však bylo rychlé, za krátký časový úsek se dalších, přinejmenším 70 000 Židů, dostalo pod nacistickou tyranii.40 Téměř všichni z původních třech tisíc Židů žijících v srbském Banátu byli příslušníky SS odvedeni do koncentračního tábora

Tašmajdan zřízeného nedaleko Bělehradu, kde byli zastřeleni. Někteří z nich v samotném táboře, jiní na břehu Dunaje. Dalších přibližně 15 000 srbských Židů bylo deportováno do nově zřízeného koncentračního tábora v Zemunu u Bělehradu, kde byli systematicky zabíjeni ve speciálně upravených plynových vozech. Z celkového předválečného počtu 23 000 Židů žijících po celém

Srbsku, bylo na 20 000 zavražděno.41

V Chorvatsku, kde byl nastolen fašistický režim v rámci nového Nezávislého chorvatského státu (NDH), pronásledovali a vyvraždili ustašovští fašisté desetitisíce Židů bez německé pomoci.

Přesto se asi třem tisícům podařilo ze země uprchnout přes hory do pobřežní zóny, která se nacházela pod italskou kontrolou. Další tisícovka přežila jen díky zásahu římsko-katolické církve a papežského nuncia, který se postavil za chorvatské Židy ze smíšených manželství.42

Židovská komunita v Bosně a Hercegovině

Také do Bosny a Hercegoviny vstoupila německá vojska. Po obsazení Bělehradu a Záhřebu zamířily německé divize do Bosny, kde se 15. dubna 194143 zmocnily hlavního města Sarajeva.

Fašistická agrese postihla dvanáct tisíc bosenských Židů, přičemž jen samotná sarajevská židovská obec měla na devět tisíc osob židovského vyznání a byla tak nejpočetnější nejen v samotné Bosně,

39 Davidova hvězda nebo jinak Davidův štít představuje šesticípou hvězdu symbolizující souhvězdí, pod kterým se čeká na příchod Mesiáše. Šest cípů také představuje šest pracovních dnů, střed hvězdy pak Šabat. Již na přelomu 30. a 40. let 20. století ji Židé v Německu museli nosit viditelně našitou na svém oblečení, přičemž měla představovat jejich zostuzení režimem. 40 Gilbert, Martin: Židé ve 20. století. Praha, 2003, s. 209. 41 Tamtéž, s. 209. 42 Tamtéž, s. 209. 43 Greble, Emily: Sarajevo, 1941-1945: Muslims, Christians, and Jews in Hitler's Europe. New York 2011, s. 15.

31 nýbrž v celé Jugoslávii.44 Zbytek byl rozeset po městech Banja Luka, Bihać, Bijeljina, Derventa,

Doboj, Mostar, Rogatica, Travnik, Višegrad, Vlasenica, Zavidovići, Zenica či Zvornik. Poslední vlna židovských přistěhovalců přišla do Jugoslávie krátce před zahájením německé okupace.

Jednalo se o uprchlíky ze zemí, kde se již rozlila vlna nacistického teroru zaměřeného právě na

židovské obyvatele, zejména z Německa, Rakouska, Československa či Polska.45

Ačkoli královská Jugoslávie nebyla příliš demokratickou zemí, přesto v ní po roce 1918

Židé disponovali veškerými občanskými právy. Ve druhé polovině 30. let však i Jugoslávii zachvátila postupná vlna fašizace, která sebou přinesla i první protižidovské zákony, mezi nimi například zákony po maďarském vzoru Clausus numerus.46

Přestože zněl Hitlerův původní plán tak, že po rozdělení Jugoslávie připadne celá oblast

Bosny a Hercegoviny Itálii, na vídeňské konferenci ministrů zahraničních věcí, konané

21. a 22. dubna, bylo po předchozím Mussoliniho svolení definitivně odsouhlaseno přičlenění

Bosny k Chorvatsku. Jakmile byl zlomen odpor jugoslávské armády v Dalmácii a na Černé Hoře, přitáhly italské jednotky i do Bosny. Od 16. do 23. dubna obsadily okrajové části jihozápadní Bosny a Hercegoviny, od 9. května pak převzali Italové zbytek svých přidělených okupovaných oblastí.47

Italská okupační zóna zahrnovala území o rozloze 22 112 km2, v jehož rámci se nacházely pouze tři obce s židovskými obyvateli – Bihać, Sanski Most a Mostar; celkový počet zdejších Židů o mnoho nepřesahoval tři stovky.48

Ač také antisemitská, byla italská okupační politika k Židům přece jen mírnější ve srovnání s německou. Dokladem toho byly stále častější případy Židů – přeběhlíků, tedy těch, kteří nelegálně přecházeli z německé do italské zóny. Mezi prvními to byli především předváleční uprchlíci

44 Kreso, Muhamed: Konačno rješenje jevrejskog pitanja u BiH u drugom svetskom ratu. In: Zbornik radova: Sefarad 92. Sarajevo, 1995, s. 185-186. 45 Odhaduje se, že jich mohlo být od třech až do pěti tisíc. Milošević, Slobodan: Izbjeglice i preseljenici na teritoriji okupirane Jugoslavije 1941 – 1945. Bělehrad, 1981, s. 221. 46 Clausus numerus z latiny volně přeloženo jako „uzavřené číslo“ představovalo zákon, který omezoval počet židovských studentů na univerzitách a vysokých školách na základě stanovených limitů. Například Maďarsko přijalo akt Clausus numerus v roce 1920 a roku 1923 byl zaveden v Polsku, během 20. let jej neoficiálně praktikovaly i Spojené státy. 47 Kreso, Muhamed: Konačno rješenje jevrejskog pitanja u BiH u drugom svetskom ratu. In: Zbornik radova: Sefarad 92. Sarajevo, 1995, s. 187. 48 Tamtéž, s. 188.

32 z Německa a ostatních okupovaných zemí, kterým se podařilo uniknout členům takzvaného

Říšského hlavního úřadu bezpečnosti (RSHA),49 kteří je po příchodu do Jugoslávie zatýkali přednostně před starousedlými židovským obyvateli. Jediným cílem prchajících Židů bylo dostat se na Italy okupované pobřeží a pak přes moře přímo do Itálie. Hlavní úniková trasa vedla přes

Dubrovník, Split nebo Boku Kotorskou.

Většinu těch, kteří nestačili včas reagovat a zůstali ve svých domovech, čekal osud neblaze proslulých nacistických táborů. Také většina sarajevských Židů pak prožila nelidské utrpení a našla svoji smrt v koncentračních táborech Gospić, Stara Gradiška, Jadovno, Danica v blízkosti

Koprivnice,50 Kruščica, Jasenovac, Djakovo, Loborgrad, Bergen-Belsen a Osvětim. Největší část sarajevských Židů byla v rámci transportů poslána do tábora Jasenovac; jejich počet je uváděn v rozmezí od 8 000 do 25 000.51 Dalších asi 7 000 bylo v několika vlacích převezeno k přímé likvidaci do vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi.

S rozhodnutím nacistického vedení o „konečném řešení židovské otázky“ 20. ledna 1941 se i v Srbsku a NDH postupně zrychluje proces s jediným cílem, totální likvidací židovského obyvatelstva na tomto území. Židovské ženy a děti jsou soustředěny převážně v koncentračních táborech Jasenovac a Stara Gradiška. Vedle metody naprostého vyhladovění jsou zde zcela běžné masové exekuce oběšením a to na speciálním lešení vystavěném za tímto účelem. Nejintenzivnější vlnu pogromů, zatykání a odvodů do táborů představuje období od poloviny roku 1941 a až do první poloviny roku 1942. Život v koncentračních táborech ovšem neznamenal pouze hladovění,

úmornou každodenní práci a následnou smrt, dalším aspektem věznění bylo i nelidské zacházení a fyzické mučení ze strany dozorců.

Důkazů o hrubém násilí praktikovaném na vězních je mnoho, ovšem většinou se mluví o násílí přicházející ze strany mužských dozorců. O to více šokující jsou záznamy dokládající násilí a týrání vedené ženami, zaměstnankyněmi táborů. Nebyly to jen německé nacistické dozorkyně,

49 RSHA byl založen 24. listopadu 1939, v jeho rámci byl Adolf Eichmann zvolen vedoucím Říšské centrály pro židovskou emigraci. In: Schubert, Kurt: Dějiny Židů: historie, náboženství, antisemitismus. Praha, 2003, s. 106. 50 Koncentrační tábor Danica byl vůbec první ustašovský tábor. Zřízen byl již 29. dubna roku 1941. 51 Čengić, Esad: Sarajevski Jevreji u II svjetskom ratu. In: Zbornik radova Sefarad 92. Sarajevo 1992, s. 175.

33 které se těchto prohřešků dopouštěly. Existuje mnoho důkazů, které potvrzují podobné zločiny páchané na vězních ze strany ženských dozorkyň NDH. Tyto ženy během mučení a zabíjení často prokazovaly ještě méně soucitu a pochopení se svými obětmi než jejich mužští kolegové. Případy mučení a zabíjení ze strany žen – dozorkyň jsou těsně spjaty s prostředím koncentračních táborů

Jasenovac a Stara Gradiška. Takto nechvalně proslulými se staly zejména dozorkyně NDH Nada

Luburić, Maja Budžon, Milka Pribanić a Nada Šakić.52 Tyto ženy se navíc přímo podílely na výběru vězňů určených k odeslání do vyhlacovacích táborů.

„Když sousedé byli lidmi“

Vedle Židů, kteří se zachránili včasným útěkem ze země, nebo se přidali k národněosvobozeneckému boji, či našli svoji smrt v jednom z koncentračních táborů, existovala skupinka přeživších, kteří za svůj život vděčí svým nežidovským spoluobčanům. Tito lidé se rozhodli bez ohledu na hrozící nebezpečí, kterému vystavili sebe i své rodiny, poskytnout pomoc a bezpečný úkryt Židům ve svých domovech. Notnou dávku odvahy spolu s pochopením a solidaritou prokázaly v Sarajevu například rodiny Begićových, Brkićových, Fazlinovićových,

Hardagových, Komljenovićových, Saračevićových či Kapetanovićových a mnoho dalších jednotlivců.53

Velice známým se stal jak v Bosně, tak později i v Izraeli, zejména příběh muslimské rodiny

Hardagových. Mustafa, Izet, Bahrija a Zeineba Hardagovi v letech 1941 až 1942 poskytli úkryt svým předválečným židovským sousedům Kabiliovým. Zeineba a Mustafa Hardagovi pocházeli ze starousedlých muslimských rodin Sarajeva. Jejich rodina byla velice zbožná, založena na patriarchálním způsobu života, kdy se ženy zahalovaly a řídily striktními náboženskými i společenskými pravidly spojenými s islámskou vírou. Dům Hardagových stál poblíž továrny na výrobu dýmek, kterou provozoval Josef Kabilio, jejich dlouholetý židovský soused. Sousedský vztah těchto dvou rodin byl příkladnou ukázkou bezproblémového soužití a náboženské tolerance.

52 Krupić, Almira: Žene ratni zločinci. Sarajevo 2010, s. 76 – 77. 53 Tauber, Eli: Kada su komšije bili ljudi. Sarajevo, 2008, s. 19 – 21.

34

Byli zvyklí brát ohledy jedni na druhé. Například když Židé ze sousedství drželi Šabat, muslimské

ženy nikdy nepracovaly v zahradě či jiným způsobem nenarušovaly průběh slavnostních ceremoniálů v nedaleké synagoze. Naopak Kabiliovi ctili veškeré záležitosti spjaté s průběhem

Ramadánu.

Někdy se muži obou rodin scházeli nad šálkem kávy. Často debatovali na téma rozdílné víry jejich rodin, avšak vždy na přátelské úrovni, v mnoha aspektech se totiž shodovali. Podle

Zeinebiných vzpomínek Mustafa často zdůrazňoval prvky, které je s Židy spojují. Muslimové stejně jako Židé podstupují obřízku, nekonzumují vepřové maso a věří v jednoho Boha. Také obřad spjatý s pohřbem mrtvých je v mnoha bodech podobný. Muslimské i židovské ženy respektují tradiční pokrývku hlavy a pouze Židovkám je povolen svobodný vstup do hamamu neboli lázní, kam křesťanské ženy nemohou.

Přátelskou sousedskou atmosféru narušil až příchod druhé světové války. Město bylo bombardováno nepřátelskými letouny, výsledkem bylo zničení mnoho historických budov a chrámů, mezi nimi i staré sefardské synagogy. Další židovské svatostánky byly vyloupeny a následně vypáleny a spolu s nimi v plámenech nadobro zmizela i velká část židovské literární tvorby. Po zničení hmotných důkazů přítomnosti Židů na území Bosny a Hercegoviny mělo dojít i k odstranění samotných židovských obyvatel. Postupně se započala jejich evidence a přesun do koncentračních táborů.

Během bombardování mnoho Sarajevanů uprchlo z města a skrylo se v jeho okolí. Když se

Zeineba se svojí rodinou vrátili domů, snažili se najít i své židovské sousedy. Dům Kabiliových byl zničen po dopadu jedné z bomb a po Josefovi, jeho ženě Rivce a jejich dvou dětech nebylo nikde ani stopy. Nakonec se přece jen shledali a po krátkém váhaní se Zeineba rozhodla vzít rodinu k sobě domů. Její muž Mustafa, bratr Izet a jeho žena Bahruja přijali Kabiliovy s otevřenou náručí.

Zeineba později vzpomínala, že to bylo vůbec poprvé, co v jejich domě spali cizí muži a kdy se před nimi doma nemusely zahalovat. Většinu dne však z důvodu bezpečnosti trávili Kabiliovi ve sklepě domu, poněvač hned přes ulici stála stanice německého Gestapa. Takto strávili Kabilovi

35 několik měsíců, načež se jim podařilo ze Sarajeva uprchnout a dostat se do italské okupační zóny, kde se pak Josef připojil ke skupině partyzánského odboje.

Po skončení druhé světové války se rodina Jesefa Kabilia vrátila do Sarajeva, kde znovu našla dočasný domov u Zeineby a jejího muže. Když se Kabiliovi částečně postavili na vlastní nohy, ještě chvíli zůstali v Sarajevu. V průběhu několika let se však celá rodina rozhodla pro odchod do Izraele.54

Dne 29. ledna 1984 Jad Vašem55 uznal zásluhy Mustafy, Zeineby, Izeta a Bahrije

Hardagových a za jejich statečný čin následně obdrželi jako první občané muslimské víry vysoké vyznamenání Spravedliví mezi národy.56 O deset let později, v době kdy v Bosně zuřila občanská válka, opustila v rámci záchranného konvoje pod patronací židovské organizace rodina Zeineby

Sarajevo. Novým domovem se jim stal stát Izrael, kde byli vřele a s poctami přijati. Navíc zde stále

žili jejich dávní přátelé a sousedi Kabiliovi, kteří se snažili jim jejich počátky v nové zemi alespoň

částečně usnadnit.

Zanedlouho po příchodu do Izraele Zeineba zemřela, ale její dcera Ajda Pehanac spolu s manželem a jejich dcerkou se rozhodli zde zůstat. S odstupem několika let se rodina rozhodla konvertovat k judaismu. Zeinebina dcera si nechala změnit své jméno Ajda a přijala židovské jméno

Sara. Sara stále žije a je již dlouholetou zaměstnankyní archivu přináležícímu k památníku Jad

Vašem.57

Příběh Zeineby Hardagové je jedním z několika podobných, které by mohly vyprávět o lidském postoji vůči svým ohroženým sousedům, známým nebo jednoduše lidem, kteří pomoc potřebovali. Na území Bosny a Hercegoviny bylo vyznamenání Spravedliví mezi národy uděleno

35 občanům,58 kteří se prokazatelně podíleli na záchraně židovských obyvatel během holokaustu.

54 Tauber, Eli: Kada su komšije bili ljudi. Sarajevo, 2008, s. 40 – 43. 55 Jad Vašem je izraelský památník a instituce dokumentující oběti a hrdiny holokaustu. Založen byl v roce 1953 na základě zákona izraelského parlamentu. Jedná se o komplex budov a pomníků, cílem památníku je dokumentace historie židovského národa v období holokaustu. 56 Ocenění Spravedlivý mezi národy, představuje osoby nežidovské víry, které se prokazatelně podílely na záchraně Židů před holokaustem. Komise pro udílení tohoto ocenění vznikla v roce 1963, vedena je nejvyšším izraelským soudem. 57 Celá autobiografie: Tauber, Eli: Kada su komšije bili ljudi. Sarajevo, 2008, s. 40 – 43. 58 Tauber, Eli: Kada su komšije bili ljudi. Sarajevo, 2008, s. 6.

36

Spolek La Benevolencija za druhé světové války

Po obsazení Sarajeva německými jednotkami veškerá činnost spolku La Benevolencija pomalu utichá. Obyvatelé židovského vyznání byli od samého počátku postupně zaevidováváni na policii. Tento proces sebou někdy přinášel nový příval násilí, který Židé naprosto neočekávali a pomalu si začali uvědomovat bezvýchodnost své situace. Bohužel se začalo zpětně ukazovat, že na záchranu v podobě opuštění země je již pozdě, první transporty začaly odvážet zatčené Židy do

čerstvě zřízených koncentračních táborů a spolu s nimi i řadu členů spolku La Benevolencija.

Židovští občané byli téměř okamžitě zbaveni veškerých dosavadních práv, byla jim odebrána možnost výdělku spojená s jejich profesí a směli vykonávat jen ty nejpodřadnější práce. Byl nastolen zákaz sdružování se v rámci všech organizací a volnočasových spolků a prakticky každý den probíhaly domovní prohlídky doprovázené krádežemi a násilným odvodem některých členů do transportu.

Jakákoli možnost spolku La Benevolencija pokračovat v dosavadní činnosti, byť omezené, neexistovala. Mnoho členů opustilo Bosnu a Hercegovinu ještě před vypuknutím války, další byli odváděni do táborů, kde našli smrt, a ti kteří ještě zůstávali, neměli ani sílu ani prostředky pokračovat.

Židovské oběti druhé světové války

Druhá světová válka, stejně jako pro Židy z celé Evropy, představovala i pro sarajevskou

židovskou komunitu ničivou tragédii. Válku se podařilo přežít především těm, kteří dokázali

Jugoslávii opustit ještě před příchodem Němců. Záchranu do jisté míry představoval i útěk do zón pod správou italských okupačních jednotek, odkud se pak dále pokračovalo do Itálie. Ovšem ani pobyt zde neposkytoval záruku jisté záchrany. Po kapitulaci Itálie se totiž mnoho z uprchnuvších

Židů dostalo do rukou nacistů.

37

Mezi zachráněnými byly také osoby, které se zúčastnily Národněosvobozeneckého boje

(Narodooslobodilački pokret, NOP) a bojová nasazení přežili. Mnoho z nich však během bojů padlo do německého zajetí, z něhož se vrátilo sotva 150 osob. Převážně se jednalo o předválečné jugoslávské důstojníky. Dále se uvádí asi 120 přeživších sarajevských a ostatních bosenských Židů, kterým se podařilo zachránit jen díky pomoci a odvaze obyvatel jiných národností, kteří jim poskytli úkryt ve svých domovech.59

Celkové počty obětí z řad židovského obyvatelstva Jugoslávie se podle pramenů různí.

Číselné údaje uvádí počet od 8 000 až do 25 000 židovských osob, které zahynuly v nechvalně proslulém táboře Jasenovac, dalších asi 7 000 Židů bylo v rámci hromadných transportů odesláno k likvidaci do polského vyhlazovacího tábora v Osvětimi.60

Co se samotné Bosny a Hercegoviny týče, přesný číselný údaj není znám, židovské oběti jsou zpravidla zařazovány do kategorie ostatních národností žijících na území Bosny. Celkové počty pro Bosnu a Hercegovinu uvádí asi 382 000 mrtvých, z nichž 79 000 činí Chorvaté, 209 000

Srbové, 75 000 Muslimové a 19 000 představují právě ostatní národnosti. Jedná se převážně o Židy,

Romy, ale také Čechy či Rusíny. Odhaduje se však, že z oněch 19 000 přibližně polovina představuje židovské oběti. Například Srbsko uvádí asi 8 000 mrtvých Židů, Makedonie 6 000 a Slovinsko asi 1 000.61

Památníky židovským obětem druhé světové války

Památník v parku Vraca

Památník v parku Vraca (Spomen park Vraca) se nachází ve čtvrti Vraca, která spadá pod městskou část Nové Sarajevo; krátce po skončení ozbrojeného konfliktu v 90. letech se tato část přejmenovala na Východní nové Sarajevo. Památník se nachází na svahu hory Trebević v místě, kde se kříží ulice Derviša Numića s ulicí Vojvode Momčila Djujića.

59 Čengić, Esad: Sarajevski Jevreji u II. Svjetskom ratu. In: Zbornik radova: Sefarad 92. Sarajevo, 1995, s. 176-177. 60 Tamtéž, s 177. 61 Veškeré číselné údaje online na: http://www.mycity-military.com/Drugi-svetski-rat/Zrtve-drugog-svetskog-rata-u- Jugoslaviji.html

38

Celý objekt parku je věnován obětem druhé světové války, mezi něž náleží i oběti z řad

židovského obyvatelstva. Právě zde, v prostorách dnešního parku, se nalézalo nacistické popraviště, na kterém bylo zastřelením či oběšením popraveno mnoho nevinných občanů města Sarajeva. Aby památka těchto obětí nebyla nikdy zapomenuta, rozhodli se obyvatelé města v roce 1981 do zdí pevnosti ležící uprostřed parku vyrýt jména všech svých spoluobčanů, kteří byli na tomto místě popraveni, a také všech, kteří zemřeli v koncentračních táborech či na jiných místech. Zdi pevnosti tak nesou jména 9 091 obětí62 nacistického násilí spáchaného na obyvatelstvu města Sarajeva, kteří zahynuli z důvodu své odlišné náboženské víry či rasové odlišnosti. Taktéž se zde nachází na dva tisíce jmen sarajevských účastníků národněosvobozeneckého boje, kteří během druhé světové války zahynuli.

V průběhu posledního válečného konfliktu v 90. letech byl památník značně poničen, přičemž po skončení tohoto konfliktu se nepodařilo shromáždit dostatek finančních prostředků k jeho navrácení do původního stavu. Někdejší památník dnes slouží jako místo, na němž se schází skupinky mládeže z řad sociálně slabých vrstev společnosti, především mladých narkomanů. I když byl park Vraca roku 2005 prohlášen národním památníkem Bosny a Hercegoviny, na jeho rekonstrukci se doposud pracovat nezačalo. Vedení města Sarajeva v roce 2012 zveřejnilo výzvu nevládním organizacím a občanům města, aby vynaložili veškeré úsilí na znovuobnovení památníku, který má i budoucím pokolením připomínat oběti utrpení fašistického teroru i hrdiny, kteří padli během osvobozování jejich vlasti.

Památník židovským účastníkům Národněosvobozeneckého boje

V roce 1932 byla v Sarajevu v dnešní ulici Branilaca Sarajeva postavena největší sefardská synagoga ve městě. Budova byla schopna pojmout na 900 návštěvníků. Po druhé světové válce se

židovská obec rozhodla tento chrám věnovat státu pod podmínkou, že bude využíván ke kulturním

účelům.

62 Online na: http://balkans.aljazeera.net/vijesti/spasavanje-spomen-parka-vraca

39

Dnes je někdejší synagoga přestavena63 a přičleněna k budově Bosenského kulturního centra. Skutečnost, že se jedná o objekt s židovskou historií, připomíná už pouze betonový památník znázorňující sedmiramenný svícen uprostřed vstupní haly. Tento památník byl odhalen v dubnu roku 1965 a slouží nejen jako upomínka na čtyřsté výročí příchodu Židů do Sarajeva, ale především poukazuje na nezanedbatelný podíl židovských občanů Sarajeva během národněosvobozeneckého boje za druhé světové války (obr. č. 4 ve fotografické příloze).

Židovské muzeum věnované památce obětem druhé světové války

Jednou z nejdůležitějších památek, souvisejících s historickými událostmi a osudem

židovského obyvatelstva v období druhé světové války, je budova dnešního Židovského muzea v centru Sarajeva.

Samotné muzeum se nachází v někdejší budově sefardské synagogy vystavěné již v roce

1581, tedy nedlouho po příchodu Židů do Sarajeva. Původně byl chrám využíván k tradičním bohoslužbám, avšak za druhé světové války byl tento svatostánek užíván jako vězení. Po skončení druhé světové války zůstala synagoga částečně poničena a opuštěna, ovšem již v roce 1966, po celkovém zrestaurování, byla budova znovu otevřena. Namísto chrámu určenému k bohoslužbám zde bylo nově zřízeno Židovské muzeum se stálou expozicí dokumentující život sarajevských Židů před druhou světovou válkou a během druhé světové války, přičemž rozsáhlá část je věnována právě válečnému období.

Mezi vystavené exponáty patří například autentický vězeňský oděv, drobné věci osobní potřeby či fotografie. Nejcennějšími předměty jsou však bezesporu soukromé deníky, kapesní zápisníčky či náčrtníky s různými kresbami doplněnými osobními poznámkami dokumentující život uvnitř koncentračního tábora.

63 Přestavba chrámu proběhla v prvních poválečných letech. Krátce po dokončení rekonstrukce začala budova sloužit jako sídlo Dělnické univerzity Djury Djakoviće.

40

Vůbec nejhodnotnějším artefaktem v synagoze vystaveným je několik kilogramů vážící, v kůži vázaný, soupis obyvatel židovské víry z prostoru Jugoslávie, jež nese název Dvanaest hiljada nastradalih (Dvanáct tisíc zahynulých). Uvedeny jsou zde poznámky nejrůznějšího charakteru, například zde lze dohledat jmenné soupisy obyvatel, kterým byl udělen rozkaz k transportu, a podobně. Knižní soupis se nachází v nejvyšším patře muzea, kde je pevně zavěšen do volného prostoru a nabízí návštěvníkům možnost osobně nahlédnout a prolistovat si jej (obr. č. 3 a 6 ve fotografické příloze).

Památník padlým vojákům a obětem fašismu v obci Visoko

V městečku Visoko, které leží nedaleko Sarajeva, byl dne 19. srpna 1979 odhalen památník určený padlým židovským vojákům a civilním obětem fašistického režimu obce Visoko. Zde v průběhu válečných let zahynulo 220 obyvatel, z nichž 119 bylo židovského vyznání. Na kamenné desce památníku je proto vytesáno 119 jmen židovských občanů, kteří zahynuli buď v některém z koncentračních táborů, nebo na bitevním poli.

Slavnostního ceremoniálu se tehdy zúčastnil velký počet občanů obce Visoko, několik desítek členů Svazu židovských obcí Jugoslávie, představitelé Židovské obce Bělehrad, Židovské obce Záhřeb, Židovské obce Sarajevo a mnoho členů dalších organizací. Předseda svazu SUBNOR

(Svaz sdružení bojovníků Národněosvobozeneckého boje)64 Svičo Halid ve svém projevu zdůraznil,

že tento monument má připomínat těžké životní období jugoslávských občanů během druhé světové války, zejména pak Židů, kteří utrpěli ztráty nejpočetnější.

Osud sarajevské Hagady během druhé světové války

64 SUBNOR, neboli Savez udruženja boraca Narodnooslobodilačkog rata, byla společenskopolitická organizace v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie, která sdružovala bojovníky Národněosvobozenecké armády Jugoslávie i ostatní účastníky národněosvobozeneckého boje z let 1941 až 1945. Po rozpadu SFRJ se tato organizace rozdělila na základě nově vzniklých samostatných republik.

41

Takzvaná Hagada je vůbec nejposvátnějším a nejcenějším předmětem židovské obce v Sarajevu. Sarajevská Hagada je bohatě zdobený, v kůži svázaný rukopis pocházející z období středověku. Jedná se o kodex Sefardů, který obsahuje mnohá vyprávění, veršované příběhy a především také soubor modliteb pevně spjatých s největším židovským svátkem zvaným Pesah.

Vznik tohoto uměleckého díla se datuje do období kolem roku 1350. Dle letopočtu je zřejmé, že

Hagada vznikla ještě v době přítomnosti Sefardů na Pyrenejském poloostrově, konkrétně ve

španělské Zaragoze.

Po přesídlení na Balkán po roce 1492 byl tento artefakt Židy přenesen do jejich nového působiště. Za druhé světové války se staletý posvátný spis dostal na soupis nejhledanějších předmětů. Němci dokonce sestavili speciální pátrací jednotku, která měla za úkol tento spis najít a zničit. V průběhu pátracích akcí bylo vyrabováno a zničeno nespočet domů a bytů, ve kterých se měl nacházet předpokládaný úkryt. Veškeré snažení okupantů však bylo zcela marné a to zásluhou

Derviše M. Korkuta, muslimského správce Zemského muzea, který dílo včas ukryl pod hromadami starých papírů a listin ve sklepě muzea.65

Při obléhání Sarajeva srbskými vojsky během války v 90. letech byl cenný rukopis taktéž ohrožen, budova Národního muzea byla totiž vykradena a část uložených artefaktů poničena. Hagada však ve vypleněné budově zůstala a následně byla přenesena a uložena do trezoru Národní banky.

65 The Sarajevo Haggadah, online na http://www.haggadah.ba/?x=1

42

Doba po druhé světové válce a La Benevolencija v socialistické Jugoslávii

Bosna a Hercegovina po druhé světové válce

Druhá světová válka za sebou nechala nevyčíslitelné lidské a materiální ztráty, které se až na pár výjimek dotkly každé evropské země. Jen velice pomalu se poničená a vyčerpaná Evropa začala vracet k životu v míru a vzpamatovávat z traumat, která sebou několikaletý válečný konflikt přinesl.

Výjimkou nebyla ani Bosna a Hercegovina, která se po skončení války spolu se Srbskem,

Chorvatskem, Slovinskem, Makedonií a Černou Horou stala jednou ze svazových republik

Federativní lidové republiky Jugoslávie (FLRJ), v jejímž čele stanul představitel partyzánského odboje Josip Broz Tito.

Poválečná obnova nově zřízené socialistické Jugoslávie se zaměřila také na Bosnu a Hercegovinu. Bylo třeba obnovit válkou zničenou infrastrukturu, v zemi proto započalo budování nových staveb a dopravních cest. Mnoho z budov se tak stalo „stavbami socialismu“, podílely se na nich stovky nadšených mladých lidí. Jugoslávským občanům v jejich úsilí pomáhali lidé ze zahraničí; jednalo se zejména o hromadné brigády ze zemí, v nichž taktéž zavládl socialistický systém.

I přes vynakládané úsilí byla Bosna a Hercegovina zemí se značně zaostalým hospodářstvím a nízkou životní úrovní. V prvních poválečných letech pracovala převážná část obyvatelstva republiky v zemědělství, průmyslová výroba byla značně omezená. Elektrická energie navíc nebyla dostupná všem bosenským domácnostem. Moderní silnice chyběly zcela, železniční síť byla zastaralá a tudíž nevyhovující, již existující tratě byly převážně úzkorozchodné. Nicméně díky investicím z fondu pro nerozvinuté republiky, kam přicházel kapitál zejména z bohatších zemí republik, jako bylo Slovinsko, Srbsko či Chorvatsko, byl budován průmysl a infrastruktura.

V energetice se uplatnily díky geografickým podmínkám vodní elektrárny, v průmyslu pak rozsáhlé závody, jako byla například ocelárna v Jajcích či podnik na výrobu stavebních materiálů ve Velké

43

Kladuši. V průběhu první a druhé jugoslávské pětiletky zaznamenala Bosna nemálo projektů v rámci obranného průmyslu, využito přitom bylo hornatého terénu, který v zemi převažuje.

Zhruba od 60. let se bosenské ekonomice relativně dařilo. Lidé měli svoji práci, možnost vzdělání a zdravotnická péče byla poskytována prakticky bezplatně. Obyvatelé země mohli volně cestovat, což byl významný rys odlišující se od zemí východního bloku. Titova idea mnohonárodnostního státu vyhovovala právě Bosně a Hercegovině, kde vedle sebe po staletí žily ve vzájemné toleranci různé národy a kultury.

Od 70. let se však pozvolna začínají znovu probouzet komunisty roky potlačované národnostní povědomí, které se postupem času mění ve zcela otevřené národnostní rozpory; ty pak naplno propukly po Titově smrti v roce 1980. Ve vedoucích funkcích, v komunistické straně i v armádě figurovali se značnou převahou Srbové, což samozřejmě Chorvatsko spolu s ostatními nesrbskými republikami neslo s velkou nelibostí. Situace se stále zhoršovala, zlepšení nepřispěl ani fakt, že hlavou srbských komunistů se v roce 1986 stal Slobodan Milošević, který zrušil autonomii

Kosova a Vojvodiny. Na rostoucí snahy některých republik o vyhlášení nezávislosti reagoval

Milošević záporným postojem a tvrzením, že kdekoliv žijí Srbové, tam je Srbsko.66

Po vyhlášení nezávislosti Chorvatskem a Slovinskem v roce 1991 se ke stejnému činu i přes varování Srbů odhodlala také Bosna. Bylo vyhlášeno celorepublikové referendum o samostatnosti

Bosny a Hercegoviny k jehož uskutečnění došlo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Většina bosenských Chorvatů i Muslimů se vyslovila pro nezávislost, zatímco bosenští Srbové hlasování bojkotovali. Pro osamostatnění se vyslovilo celkem 63,4 % bosenských voličů oprávněných k hlasování,67 což byl jasný signál pro oficiální vyhlášení nezávislosti na zbytkové Jugoslávii.

Na toto však jugoslávská armáda a srbské polovojenské jednotky reagovaly útokem na Sarajevo, které se tak na několik dalších let ocitlo ve smyčce nepřátelského obležení.

66 Matvejević P., Stevanović V., Dizdarević Z.: Strůjci války a míru. Praha 2003, s. 29 – 31. 67 Šesták, Miroslav a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 630.

44

Obnova spolku La Benevolencija a jeho činnost v socialistické Jugoslávii

Po druhé světové válce se do Sarajeva pomalu začínají vracet židovští obyvatelé, kteří město opustili buď útěkem do emigrace, nebo se přidali k partyzánskému odboji. Vrátili se však i ti, kteří jako jedni z mála přežili útrapy nacistických koncentračních táborů. Prameny uvádí, že z 12 000 sarajevských Židů jich koncentrační tábory nepřežilo více než 9 000.68 První poválečné roky se nesly v duchu uvědomování si neuvěřitelných lidských ztrát z řad židovských souvěrců a snahy o nové začlenění se do každodenního života, který byl po letech strádání a strachu o holý život něčím zcela novým.

Také spolek La Benevolencija začal pomalu realizovat svůj plán na obnovení své činnosti.

Snaha komunistů o potlačování jakýchkoli národnostních či náboženských projevů měla za následek změnu pojmenování spolku. Předsednictvo spolku se tedy sešlo, aby odhlasovalo budoucího předsedu a aby projednalo možnou podobu názvu. Do čela byl jednomyslně zvolen respektovaný právník dr. Benjamin Pinto, jeden z uznávaných sefardských intelektuálů meziválečné doby. Benjamin Pinto se až do vypuknutí druhé světové války zastával odpovědnou funkci

šéfredaktora židovského listu Jevrejski glas.

Čelní představitelé spolku se nakonec dohodli, aby byl dosavadní název La Benevolencija změněn a nahrazen označením Sloboda, čímž se vyhnuli jakékoli spojitosti s původním výrazem pocházejícím z židovského jazyka ladino.

Sloboda se snažila co nejlépe navázat na předválečné aktivity spojené s kulturně-osvětovou

činností, avšak jen v omezené míře. Na prvním místě bylo třeba poskytovat pomoc humanitární, zaměřenou na židovské obyvatele, kteří během války přišli o svoji rodinu, majetek a neměli se ani kam vrátit, jelikož jejich domy byly buď zničeny, nebo v nich již dávno bydlel někdo jiný. Mimo

židovské Slobody byla sarajevským Židům poskytována pomoc prostřednictvím dalších organizací a institucí, které se snažily zajistit jim stravu, ubytování a především najít nový způsob obživy.

68 Online na: http://www.benevolencija.eu.org/content/view/110/

45

Spolek si vzal na starost majetek těch Židů, kteří se z koncentračních táborů nevrátili, i těch, kteří

útrapy holokaustu přežili.

Výdaje spojené s kulturou a vzděláním byly velice malé, ale i přes nedostatek prostředků se spolek snažil organizovat každoroční letní tábory pro děti a mládež. Ačkoli v roce 1948, stejně jako všechny spolky národnostně se vymezující, Sloboda svoji činnost oficiálně ukončila, ve svých aktivitách, i když značně omezených, pokračovala až do 60. let. Její činnost byla opět přerušena v důsledku velké politické krize, která na přelomu 60. a 70. let Bosnou otřásla. Nespokojenost obyvatel s politickým i ekonomickým řízením společnosti tak vyvolala první vlny nových nacionálních vášní, které bylo třeba potlačit. Tuto krizi se však Titově Jugoslávii podařilo překlenout za pomoci silného autoritativního vlivu jeho osobnosti a samozřejmě rozsáhlých politických čistek.69

Napjatá atmosféra částečně povolila až v roce 1974, kdy došlo k vydání nové ústavy.

Jednalo se o reakci stávajícího režimu na sílící národnostní nepokoje uvnitř federace. Nová ústava nesla výrazně decentralistické rysy, které poskytovaly jednotlivým republikám, včetně autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina, v rámci federace velkou míru pravomocí ve společných záležitostech.

Původně měla tato ústava zajistit upevnění soudržnosti tohoto soustátí, avšak ukázalo se, že její vydání přineslo zcela opačný efekt.

V 70. letech navíc světem otřásala ropná krize, která měla svůj dopad i na Jugoslávii. Titova federace stále více zabředávala do hlubokých hospodářských problémů, kdy se začala projevovat zadluženost země a celková nezaměstnanost rapidně vzrůstala. Bylo načase začít splácet miliardové zahraniční úvěry. Jugoslávská ekonomika se postupně ocitla na mrtvém bodě, kdy nebyla schopna udržet krok s rozvinutými západními zeměmi. Postupně se vytvářel prostor pro vznik krize politické. Ta naplno propukla již v polovině 80. let a časem přerostla z konfliktu probíhajícího uvnitř vládnoucích skupin v konflikt mezi celými národy, který vygradoval na přelomu 80. a 90. let totálním rozpadem jugoslávské federace.70

69 Kupka, Jiří S.: Balkánský sud prachu. Český Těšín 2003, s. 123 – 125. 70 Ganić, Ejup: Razgovori i svjedočenja 1990. - 1994. Bosanska otrovna jabuka. Sarajevo 2007, s. 42 – 43.

46

Tato nešťastná politická situace a její postupný vývoj prakticky znemožňoval jakékoli snahy o znovuobnovení jakékoli spolkové činnosti. První úspěchy opětovného zorganizování se v rámci komunity sarajevských Sefardů tak paradoxně přišly teprve s nadcházejícím počátkem občanské války v Bosně a Hercegovině, kdy bylo třeba zahájit humanitární pomoc válkou sužovanému obyvatelstvu Sarajeva.

47

Židovská komunita a spolek La Benevolencija v období války v 90. letech

Občanská válka v Bosně a Hercegovině – obléhání Sarajeva

Dne 6. dubna 1992 orgány EU oznámily, že s platností od 7. dubna 1992 mezinárodně uznávají nezávislost Bosny a Hercegoviny v jejích stávajících hranicích. Na základě tohoto rozhodnutí získala Bosna možnost hájit se proti silovým akcím ze strany Jugoslávské lidové armády

(JLA), která se na jejím území stala armádou cizího státu. Uznání samostatnosti Bosny a Hercegoviny státy EU a USA mělo válce na jejím území zabránit, avšak ve skutečnosti zapříčinilo pravý opak, kdy se situace ještě více vyhrotila.

Již 8. dubna 1992 předsednictvo Bosny a Hercegoviny vyhlásilo výjimečný stav. Nacionálně rozdělená země se ze dne na den ocitla na samém počátku nelítostné občanské války, která měla trvat několik let a přinést sebou nespočet materiálních, ale především lidských ztrát na straně všech zúčastněných národů.71

Již od prvních dnů dochází k rychlému formování armád založených na národnostním principu všech tří znepřátelených stran. Své vojenské oddíly co nejrychleji seskupují bosenští

Srbové, Chorvaté spolu s bosenskými Muslimy následně utváří vlastní Armádu Bosny a Hercegoviny (Armáda BaH). Jednotky Armády BaH však na rozdíl od Srbů, kteří byli zásobováni vojenským materiálem od JLA, žádnou těžší výzbroj k dispozici neměly.

Na sklonku jara roku 1992 se rozhořely boje na většině území Bosny a Hercegoviny, přičemž nejtěžší z nich se odehrávaly na severu východě země, kde se nacházely oblasti ovládané bosenskými Srby, tedy okolí města Banja Luka, Zvornik, Foča a Višegrad. Mnoho tisíc obyvatel nesrbského původu bylo donuceno své domovy opustit, aby se konečně mohl začít realizovat plán

„etnicky čistých“ srbských oblastí.72

71 Weiss, Birte: Naljednici rata. Zenica 2010, s. 10 – 11. 72 Bell-Fialkoff, Andrew: Etnické čistky. Praha 2003, s.152 – 153.

48

Také hlavní město Sarajevo se dostalo do zóny silných bojů. Od 5. dubna 1992 do 29. února

199673 bylo město obklíčeno jednotkami bosenských Srbů, kteří Sarajevo neprodyšně uzavřeli. Před válkou činil počet obyvatel Bosny a Hercegoviny 4,5 milionů74, do roku 1995 však počet obyvatel citelně poklesl v důsledku emigrace či úmrtí, přičemž stejný osud čekal i samotné Sarajevo. Na

50 000 lidí prodělalo během obléhání města taková zranění, která jim přivodila doživotní invaliditu.

Neúnosná situace donutila občany města znovu otevřít již léta nepoužívané hřbitovy a také je nově zakládat tam, kde se s nimi nikdy nepočítalo. Často vznikaly například v zákrytu silničních nájezdů a podobně vyvýšených míst, kde byli lidé pohřbívající mrtvé alespoň v částečném bezpečí a mimo zorné pole všudypřítomných ostřelovačů. Hřbitovem se stal v Sarajevu i vedlejší stadion někdejšího olympijského areálu na Koševu.75

Na základě mnoha studií, které byly zpracovány na přelomu 20. 21. století, dnes víme, že se válečné škody v celé Bosně a Hercegovině vyjádřené penězi vyšplhaly až na 220 miliard EUR, přičemž samotné Sarajevo utrpělo škody ve výši 14 miliard EUR.76 Samozřejmě došlo k devastaci velké části stavebního fondu města čítající asi 35 tisíc budov. Poškozeny nebo zcela zničeny byly objekty kulturní, průmyslové, školní, sportovní, zdravotnické, rekreační, obchodní, telekomunikační

či dopravní. Odhady sarajevských úřadů hovoří o zničení asi 10 tisíc bytů, dalších 100 tisíc bytových jednotek bylo různým způsobem poškozeno.

Zcela nepochopitelným se jeví úmyslné zničení Národní a univerzitní knihovny Bosny a Hercegoviny, která sídlila v budově zvané Vijećnica. V ní v noci z 25. na 26. srpna 1992 shořelo přes 2 miliony knih, časopisů a dokumentů, tedy něco kolem 80 % knižního fondu Národní a univerzitní knihovny.77 Podobný osud postihl i budovu Ústavu orientálních studií, kde byly uloženy středověké písemnosti nevyčíslitelné hodnoty a která prakticky vyhořela do základů. Tímto byla zničena jedna z největších sbírek orientálních rukopisů na světě.

73 Dne 29. 2. 1996 se srbské jednotky definitivně stáhly v souladu s ustanoveními daytonských mírových dohod. 74 Bell-Fialkoff, Andrew: Etnické čistky. Praha 2003, s. 140. 75 Počet mrtvých v Sarajevu se odhaduje asi na 10 000 osob. In: Weiss, Birte: Naljednici rata. Zenica 2010, s. 18. 76 Online na: http://www.orbus.be/aktua/2006/aktua1330.htm 77 Tamtéž.

49

Těžký dopad na válkou zmítané Sarajevo mělo i kompletní zhroucení ekonomického systému města, veškerého sektoru výroby a služeb, ztráta trhu a zastavení výroby sarajevských podniků. Také dopravu postihly rozsáhlé škody. Zaminování, poškození a zničení řady mostů spolu s dalšími silničními stavbami, zničení železniční infrastruktury a velké části vozového parku, to vše sarajevskou dopravu na dlouhou dobu zcela vyřadilo z provozu.

Taktéž veřejná hromadná doprava se po válce nacházela v troskách. Z původní stovky tramvají československé výroby evidovaných v roce 1992 jich blokádu města přežila nepoškozená necelá desítka. Trolejbusová síť byla zničena úplně, vážně poškozeny byly také měnírny proudu, vozovny i síť tramvajových kolejí. Systém trolejbusové dopravy, vybudovaný československou firmou, byl téměř celý zničen, zachránit se z něj podařilo jen pár trolejbusů ukrytých v rozestavěném dálničním tunelu. Autobusová doprava na tom nebyla o nic lépe, taktéž byla zcela mimo provoz, nepojízdné autobusy často sloužily jako barikáda. Zničena byla i turistická lanovka vedoucí z centra města na horu Trebević. Mezi prvními oběťmi z řad zaměstnanců dopravního podniku byl právě technik pracující na její horní stanici.

Bojová linie představovala jakousi okupační smyčku, která uzavírala město kolem dokola.

Na několika místech dokonce přímo procházela některými jeho čtvrtěmi. Příkladem by mohla být městská část Grbavica. Linie této smyčky byla obsazena stovkou minometů a velkým počtem tanků, jednalo se o vojenskou techniku, kterou bosenští Srbové získali od JLA. Nepřátelské obklíčení přitom představovaly stovky vojáků pravidelné armády a členové paravojenských jednotek vyzbrojeni lehčími automatickými a ostřelovacími zbraněmi. Odhaduje se, že průměrně padalo na

Sarajevo až 30078 dělostřeleckých granátů denně.79

Nechvalně proslulou se stala střelba na lidi spěchající do zaměstnání, nemocnice nebo lidi

čekající ve frontě na základní potraviny či vodu. Z pamětí těch, kteří toto ostřelovačské řádění přežili lze usoudit, že střelci své oběti nejen zabíjeli, ale i úmyslně psychicky týrali. Starým lidem lopotícím se s těžkými plastikovými nádobami naplněnými vodou tyto nádoby jednoduše prostřelili,

78 Marek, Jindřich: Krvavé mise OSN. Praha, 2010, s. 84. 79 Rekord v počtu dopadlých granátů byl zaznamenán 22. července 1993 a činil asi 3 777 granátů.

50 sotva se jim podařilo je dopravit do blízkosti svého bydliště. Městu byly zastaveny dodávky elektrického proudu, pitné vody a plynu. Životně důležitá tekutina-voda, tekla ve městě jen na několika veřejných místech a pokud se chtěl člověk vyhnout nebezpečí ze strany ostřelovačů, mohl si ji koupit, ovšem 30 litrů pitné vody stálo toho času 10 německých marek.80

Lidé ve svých domovech přežívali pouze při svíčkách a pokud si chtěli zatopit v kamnech, museli si nejprve opatřit dřevo. Není divu, že jako první přišel na řadu téměř veškerý dřevěný nábytek, který se v domácnosti nacházel, ušetřeny nebyly ani knihy. Jakmile došly zásoby židlí, skříní či stolů, bylo třeba opustit bezpečí domova a obstarat dřevo vykácením stromů v ulicích a městských parcích. Pytel naštípaného dříví stál na trhu okolo 30 až 50 německých marek.81 To vše se odehrávalo v civilizovaném a moderním evropském městě, které pouhých osm let předtím

(v roce 1984) hostilo jedny z nejúspěšnějších zimních olympijských her.

Nepochopitelným se stal značně váhavý přístup Západu, který vedl mimo jiné k uvalení embarga na dovoz zbraní. Tímto jednáním zůstala ponechána jednostranná strategická výhoda srbským jednotkám, které tak měly možnost využívat kompletní bojový arzenál poskytnutý jugoslávskou armádou, která ve své době platila za jednu z nejsilnějších v Evropě. Mezinárodní jednotky OSN se nezřídka samy stávaly terčem vojenských napadení.

Počáteční obrana města Sarajeva často probíhala za pomocí podomácku vyráběné munice, loveckých zbraní či tajných zásob pocházejících z dob partyzánského odboje. Neméně významnou roli v obraně a životě města hrála přítomnost místního podsvětí. S válkou prakticky nikdo nepočítal, proto byli sarajevští mafiáni jedni z prvních organizátorů odporu, často pouze oni měli dostatek zbraní. Město, které bylo obklíčeno a postupně decimováno zvenčí, muselo současně čelit nebezpečným válkám gangů a zločinům s nimi spojenými.

Dalo by se říct, že v sarajevské metropoli platila středověká nadvláda silnějšího a zákon džungle. Majetní občané, kteří nestačili emigrovat, byli napadáni, okrádáni a zabíjeni. Skupiny z podsvětí měly velké slovo na místním černém trhu, často se také podílely na redistribuci

80 Serotta, Edvard: Survival In Sarajevo – How A Jewish Community Came To The Aid Of Its City. Vídeň 1994, s. 49. 81 Tamtéž.

51 zkonfiskovaných zásob z nezničených obchodních domů. Spolu s činiteli mezinárodních jednotek podnikali v oblasti prostituce či manipulovali s humanitární pomocí. Podle některých názorů zůstává pravdou, že právě díky bojovému nasazení osob z řad místní mafie se Srbům nikdy nepodařilo zmocnit se obléhaného města. Kdyby se tak stalo, předpokládané krveprolití by svým rozsahem zcela jistě zastínilo masakry v oblasti východní Bosny postihující například obce

Bratunac, Srebrenica, Višegrad, Foča, Goražde či Zvornik.82

Utrpení sarajevských občanů a prakticky všech ostatních bosenských obyvatel skončilo teprve podepsáním tzv. daytonské smlouvy o ukončení války v Bosně a Hercegovině dne

14. prosince 1995.83 Tato smlouva byla podepsána v Paříži v Elysejské paláci a to zástupci všech tří znepřátelených národů – Slobodanem Miloševićem, Franjo Tudjmanem a Alijou Izetbegovićem.

Podpisu všech tří zmíněných státníků osobně přihlíželi v pozici svědků americký prezident Bill

Clinton, německý kancléř Helmut Kohl, francouzský prezident Jacques Chirac, ruský předseda vlády Viktor Černomidrin, britský premiér John Major a španělský předseda vlády Felipe Gonzales.

Spolu s generálními tajemníky OSN a NATO se podpisu zúčastnili také zástupci států EU a řady dalších zemí.

Tato ničivá občanská válka na území Bosny a Hercegoviny mezi lety 1992 až 1995 si vyžádala na 100 000 mrtvých nebo pohřešovaných osob a více jak 2 milionů obyvatel84 se změnilo ve válečné běžence. Kulturní ztráty jsou prakticky nevyčíslitelné.

Sarajevští Židé a spolek La Benevolencija během války 1992 – 1995

Probíhající změny v předválečném společenském uspořádání Bosny a Hercegoviny a vznik nových nacionalistických politických stran na začátku 90. let s sebou přinesly i znovuobnovení některých národních spolků. Na změnu situace reagoval i spolek La Benevolencija. Mezi aktivními

82 Online na: http://www.prometej.ba/index.php/home-4/1025-pojedinacan-popis-broja-ratnih-zrtava-zrtava-u-svim- opcinama-bih-i 83 Hladký, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno, 2006, s. 293. 84 Tamtéž, s. 294.

52 iniciátory opětovného obnovení spolku pod dřívějším názvem byl i jeho současný předseda Jakob

Finci. Novým předválečným předsedou spolku byl zvolen Dr. Jakob Gaon,85 odborník v oblasti epidemiologie, vedoucí katedry epidemiologie na sarajevské lékařské fakultě, schopný organizátor, humanista a dlouholetý člen Akademie věd a umění Bosny a Hercegoviny.

Válka v Bosně z let 1992 až 1995 za sebou zanechala nespočet lidských obětí spolu s obrovskými materiálními škodami. Také Sarajevo utrpělo nevyčíslitelné materiální a především lidské ztráty, které měly zásadní dopad i na sarajevskou židovskou komunitu. Před vypuknutím ozbrojeného konfliktu a následnou blokádou Sarajeva žilo ve městě asi 1 500 Židů, z nichž dobrá polovina se rozhodla za války město opustit. Sarajevští Židé využili možnosti bezpečného odchodu ze země, kterou představoval chráněný konvoj vypravený z města v listopadu roku 1992.86 Jednalo se o speciální akci pod záštitou OSN, kterou financovala a organizovala americká židovská organizace Joint, neboli The American Jewish Joint Distribution Committee.87

Ke konvoji však bylo dovoleno přihlásit se pouze občanům židovského vyznání a těm, kteří sice víru nepraktikovali, ale byli schopni doložit přítomnost židovských předků na základě rodokmenu. Jak uvádí Karl-Markus Gauss v knize Vymírající Evropané, podle místních Židů se přes noc stali jejich souvěrci i sousedé, kteří do té doby poctivě navštěvovali křesťanské svatostánky či dokonce mešity. Téměř každý občan Sarajeva se tak pustil do pečlivého zkoumání historie svého rodu v naději, že tam objeví alespoň jednoho předka židovské víry, který by mu umožnil i s rodinou nastoupit do konvoje a opustit válkou ohroženou zemi. Mnoho obyvatel města tak překvapivě ze dne na den „znovuobjevilo“ své židovské kořeny, že to samotné členy židovské obce zarazilo. Dokonce se údajně měly vyskytnout i případy hromadné konverze celých rodin, což samozřejmě vypovídá o naléhavosti situace, ve které se nežidovští Sarajevané ocitli.88

85 Jakob Gaon (1914 – 1995) se vyznamenal především na poli medicínském, celý život zasvětil snaze o vymýcení infekčních chorob a zavedení plošného očkování na území Bosny a Hercegoviny. 86 Gauss, Karl-Markus: Vymírající Evropané. Praha 2003, s. 15. 87 Zkrácená verze názvu organizace se v písemných pramenech liší, prakticky se vyskytují dvě varianty: Joint anebo JDC. Rozhodla jsem se dále v textu používat variantu Joint, která se objevuje častěji. 88 Gauss, Karl-Markus: Vymírající Evropané. Praha 2003, s. 15.

53

Fakt, proč Židé jako jediný z národů mohli město legálně opustit, byl prostý. Konflikt tentokrát vznikl mezi křesťany a muslimy. Nepřítomnost antisemitských tendencí této války tedy dovolila, že Židé mohli zemi, která jim byla několik století domovem, bezpečně opustit. Ovšem ne všichni si zvolili odchod. Mezi těmi, kteří se rozhodli i přes hrozící nebezpečí zůstat, byli i členové spolku La Benevolencija. Byli si vědomi veškerých rizik, která jim jejich přítomnost ve městě přináší, přesto však zůstali. Předsednictvo sdružení se snažilo jednat co nejrychleji, bylo nutné okamžitě přehodnotit hlavní priority a z kulturně-osvětového se transformovat do podoby humanitárního spolku. Situace v zemi se začala stále zhoršovat a postupem času se ukázalo, že humanitární pomoc poskytovaná sdružením se stávala pro mnohé obyvatele nepostradatelnou.

Tehdejší předseda spolku dr. Jakob Gaon, ač velice schopný organizátor, se vzdal své funkce. Ve svých téměř osmdesáti letech se již necítil dostatečně silným zhostit se nelehkého úkolu, který byl před něj postaven. Na post předsedy spolku rezignoval a následně Bosnu a Hercegovinu opustil. Po Jakobu Gaonovi byl do pozice předsedy zvolen Jakob Finci, který do té doby zastával funkci Gaonova zástupce.

Celková délka blokády Sarajeva činila přesně tři roky, deset měsíců a 25 dní, což je ještě déle než známá blokáda Leningradu za druhé světové války. Uvnitř obleženého města zůstali uvězněni všichni – Muslimové, Srbové, Chorvaté, Židé i Romové. Pro tyto lidi představovala

La Benevolencija naději, protože jako jediná měla dlouholeté zkušenosti s organizováním humanitární činnosti a hlavně měla za války dostatečný a relativně plynulý přísun finanční i materiální podpory, kterou zajišťovala celosvětová spolupráce židovských organizací.

Největší podíl na poskytnuté pomoci přitom měly Joint ze Spojených států amerických a několik organizací z Izraele. Jediný problém představoval nedostatek schopných osob, které by chod spolku zajišťovaly. Jakmile se mezi obyvateli rozšířila tato informace, do centra začaly proudit desítky lidí, kteří přišli nabídnout svoji pomoc. Přihlásilo se na šedesát dobrovolníků, bosenských

Muslimů, Chorvatů i Srbů, kteří se rozhodli doplnit prořídlé řady spolku. S potřebným množstvím pracovníků mohla La Benevolencija konečně zahájit program pomoci určené všem obyvatelům

54

Sarajeva bez ohledu na jejich národnost či vyznání. Židé, kteří se rozhodli zůstat v Sarajevu, nyní představovali neodmyslitelnou součást města, která fungovala zevnitř i vně blokády. Činnost

židovské sarajevské obce probíhala zprostředkovaně i přes centra La Benevolencije ve Splitu,

Amsterdamu a Londýně.89

Na prvním místě bylo třeba zajistit nepřetržitý přísun potravy a poskytování zdravotnické péče. S pomocí americké Joint a jiných židovských organizací z celého světa se podařilo v Sarajevu zřídit veřejnou vývařovnu, ve které se stravovalo až 300 osob denně. Jídelna s kuchyní byly umístěny v prostorách budovy aškenázské synagogy při řece Miljacce, v ulici Hamdije

Kreševljakovića, která se změnila na komunitní centrum. Zde se přes den vydávaly teplé obědy spolu s dalšími potravinami a přes noc posloužila jídelna za pomoci provizorních rozkládacích lůžek jako nocležiště. Chod kuchyně zajišťoval jeden kuchař, jeden muž zabezpečující dostatek dřeva k topení, zásobovač a žena vydávající potraviny. V pozici drobnějších zásobovačů dokonce figurovaly i někteří ze starších chlapců, kteří měli na starost pravidelné donášky vody.

V rámci humanitární pomoci jen za rok 1993 La Benevolencija zajistila přísun 42 tun potravin, které následně přerozdělila mezi ostatní nežidovské organizace působící v Sarajevu, které ne vždy měly přísun pravidelných dodávek potravin a léků. Pro stejný rok se taktéž uvádí počet

120 200 vydaných teplých obědů z kuchyně komunitního centra, což představovalo asi 35 tun kvalitní stravy.90

Vedle skupiny komunitních pracovníků zajišťujících stravování působili v centru také profesionální zdravotníci a další pomocný personál. Ordinace byla otevřená prakticky nepřetržitě.

Pracoval v ní jeden specialista v oboru lékařské chirurgie, lékařka všeobecného zaměření, zdravotní sestra a jedna vyškolená lékárnice, jednou týdně zde ordinoval také dentista. Lékaři ovšem nepůsobili pouze na půdě komunitního centra, ale vykonávali i návštěvy osob, které se nebyly schopny do centra dostat. Ve svých domovech zůstalo uvězněno mnoho starých nemohoucích nebo zraněných osob, přičemž část z nich musela pravidelně dostávat své léky.

89 Online na: http://www.benevolencija.eu.org/component/option,com_docman/task,doc_view/gid,215/Itemid,41/ 90 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 55, s. 10.

55

V průběhu roku 1993 je zaznamenáno na 2 680 provedených lékařských prohlídek. Jen v tomto roce je do Sarajeva dopraveno na 1 662 823 balení léčiv, ortopedických pomůcek či nepostradatelné infuze, to vše bylo postupně přerozděleno prostřednictvím lékáren.91 Nezměrný význam pro obyvatelstvo odříznutého města představovaly tři lékárny, které La Benevolencija provozovala a v nichž byly léky vydávány bezplatně všem občanům Sarajeva. Jedna z těchto lékáren se nacházela v budově komunitního centra. Zde přináležela k ošetřovně a ordinaci poskytující první pomoc zraněným a nemocným lidem. Podle odhadů provedlo 25 členů zdravotnického personálu na 6 416 zdravotních prohlídek a 3620 osobních domácích návštěv pacientů.92

Další aktivitou, kterou spolek La Benevolencija provozoval, byla doručovací služba drobných či spíše listovních zásilek. Židovské komunitní centrum vybudovalo v rámci svých omezených podmínek velice propracovaný poštovní systém. Tento systém byl dvousměrný, takže existoval na obou stranách blokády. Sarajevané docházeli do centra, kam nosili veškerou poštu určenou za hranice obléhaného města. Pracovníci poštovní sekce vše shromáždili a odevzdali zahraničním reportérům, kteří do centra docházeli v nepravidelných návštěvách. Ti poštu převzali a po odchodu z města předali příslušným orgánům v zahraničí, které pak zajistily doručení zásilek.

Existoval i opačný směr, který probíhal opět za pomoci zahraničních novinářů. Ještě před vstupem do města obdrželi zásilky určené obyvatelům uvnitř okupované oblasti. Jakmile reportéři dorazili do centra, poštu zde předali pracovníkům, kteří ji pak dále roztřídili a pokusili se o její doručení.

Odhaduje se, že za dobu trvání blokády bylo do Sarajeva doručeno okolo 76 000 a odesláno na

29 000 listovních zásilek.93

Jako další kontaktní prostředek sloužila obyvatelům Sarajeva radiostanice, pomocí které mohli komunikovat s okolním světem. Radiový provoz probíhal mezi stanovištěm v komunitním centru La Benevolencija a stanovištěm zřízeným v Záhřebu. Obousměrnou radiostanici obsluhovali dva lidé, z nichž jeden zajišťoval technický provoz a vyřizoval hovory, druhý pak tyto hovory

91 Tamtéž. 92 Habitus – A Diaspora Journal. [Kanada, s. l.] 2007, č. 2, s. 28 – 29. 93 Tamtéž.

56 zaznamenával do speciálního deníku. V něm byly pečlivě zaneseny záznamy o všech příchozích a odchozích hovorech. Pomocí této radiostanice mohli lidé kontaktovat své příbuzné na opačné straně blokády a informovat je o své situaci a zdravotním stavu. Každý den docházely do centra desítky lidí za tímto účelem. Zaznamenáno je přibližně 5 625 bezplatných hovorů a 10 000 odeslaných zpráv.94

Dále je třeba připomenout jedenáct záchranných konvojů, které La Benevolencija spolu s organizací Joint během války zorganizovala. Jednalo se o dohodnutou spolupráci předsednictva

La Benevolencije, logistických expertů z Joint a vojenských jednotek bosenských Muslimů,

Chorvatů a jednotek Organizace spojených národů (UN). Celkem bylo vypraveno osm autobusových a tři letecké konvoje pod patronací spolku La Benevolencija. Největší z autobusových konvojů byl vypraven v únoru roku 1994, účastnilo se ho 294 občanů Sarajeva.95 Použité dopravní prostředky byly pečlivě označeny, všechny autobusy byly z každé strany opatřeny vlajkami s vyobrazením sedmiramenného svícnu96 na modrém poli.97 Ozbrojený doprovod zajišťovaly jednotky UN. Konvoj byl vypraven od komunitního centra, kde již byli shromážděni všichni, kdo měli propustku, a to jak Židé, tak i Srbové, Muslimové či Chorvaté.

La Benevolencija se snažila pomoci všem, kdo pomoc potřeboval nejnutněji, a to bez ohledu na víru či národnost. Podle výpovědí účastníků autobusového konvoje cesta trvala něco přes dvacet hodin, přičemž za normálních okolností lze stejnou trasu ze Sarajeva urazit za čtyři hodiny. Touto cestou se podařilo zachránit 2 300 Sarajevanů.98 Mezi zachráněnými, kteří opustili město v konvojích vypravených v únoru 1993 a 1994 byli například i Zeineba Mustafa Hardaga a Denis

Karalić, muslimští obyvatelé Sarajeva zcela odkázáni na pomoc La Benevolencije.

Zeineba Mustafa Hardaga spolu s nejmladší dcerou Sarou žily během blokády města ve sklepě svého zničeného domu. Zeinebin život závisel na lécích, které jí pravidelně donášela

94 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 55, s. 10. 95 Serotta, Edvard: Servival In Sarajevo – How a Jewish Community Came To The Aid Of Its City. Vídeň 1994, s. 88. 96 Sedmiramenný svícen, hebrejsky menora, je jeden z tradičních symbolů Judaismu. Menora se časem stala spolu s olivovou ratolestí znakem novodobého státu Izrael. 97 Prakticky shodný znak, až na drobnější rozdíly, používá jak sdružení La Benevolencija, tak i organizace Joint. Rozdíl představuje pouze název ve znaku uvedený. 98 Serotta, Edvard: Servival In Sarajevo – How a Jewish Community Came To The Aid Of Its City. Vídeň 1994, s. 128.

57 dcera nebo někteří z pracovníků La Benevolencije docházející na pravidelné kontroly, pokud to situace umožňovala. Štěstí se na její rodinu usmálo na začátku roku 1993, kdy konečně obdržela propustku opravňující ji k opuštění města spolu s konvojem vypraveným pod záštitou spolku.

Cílem cesty a současně i novým domovem se Zeinebině rodině stal stát Izrael. Zeineba

M. Hardaga okamžitě obdržela izraelské občanství a byla přijata samotným premiérem země

Jicchakem Rabinem.99 Záchranu Zeineby pojalo předsednictvo La Benevolencije jako vyrovnání starého dluhu, který židovský lid vůči ní pociťoval. Tato žena v minulosti vystavila v nebezpečí sebe i svoji rodinu, když v letech 1941 až 1942 ve svém domě skrývala několik židovských obyvatel Sarajeva. Zejneba M. Hardaga strávila zbytek života v Izraeli, do rodného Sarajeva se již nikdy nevrátila.100

S konvojem vypraveným ze Sarajeva v únoru roku 1994, tedy o rok později než Zeineba, opustil město i čtrnáctiletý muslimský hoch Denis Karalić. Denis pracoval v komunitním centru jako nosič vody pro kuchyni. Spolu se svým otcem byli jediní přeživší z rodiny. Jejich dům byl zničen, jediným domovem se jim stala židovská synagoga na břehu řeky Miljacky, kam přišli hledat

útěchu a nabídnout svoji pomoc. Denisův otec zastával práci všude, kde bylo třeba, někdy jako zásobovač kuchyně, jindy jako roznašeč léků.

Při jednom z útoků na Sarajevo byl Denis vážně poraněn střepinami granátu a úlomky roztříštěného skla. Jakmile se ze svého zranění zotavil a byl schopen cestovat, obdržel i on propustku k odchodu. Spolu s dalšími odcestovali Denis a jeho nejlepší kamarád Radoslav do Izraele, který jim poskytl náhradní domov, Denisův otec však musel zůstat. V Jeruzalémě žil

Denis několik let, vystudoval zde i školu. Po studiích se rozhodl pro návrat do Evropy. Odstěhoval se do Rakouska do Vídně, kde začal pracovat pro organizaci zabývající se restitucemi holokaustu.

Když byl Denis dotázán, jak může on jako muslim pracovat pro takovou organizaci, odpovědět pro

99 Jicchuk Rabin (1922 – 1995) byl izraelský politik, diplomat a vůbec prvním Židem narozeným na území historického Izraele, který se stal izraelským premiérem. V roce 2005 byl v celostátní soutěži zvolen největším Izraelcem všech dob. 100 Tauber, Eli: Kada su komšije bili ljudi. Sarajevo, 2008, s. 40 – 43.

58 něj bylo jednoduché. Velmi dobře si zapamatoval pomoc židovské La Benevolencije, kterou mu poskytla, když ji nejvíce potřeboval. Teď bylo na něm, aby svůj dluh splatil.101

Toto byly pouze dva příběhy z mnoha, které hovoří o lidech, jimž židovský spolek

La Benevolencija zajistil odchod ze země a tím zachránil život. Ovšem spolek jako takový by nikdy nemohl poskytovat zmíněné množství pomoci a potřebné péče, kdyby k tomu neměl dostatek finanční a materiální podpory přicházející zvenčí. Byla to především úzká spolupráce a pomoc ze strany organizace Joint, která vynaložila nemalé částky na záchranu sarajevských občanů. Také organizace ze Spojených států Hadasa102 věnovala sdružení peněžní dar 3 000 000 amerických dolarů,103 jenž byl bezezbytku rozdělen na pomoc Klinickému centru Koševo, Státní nemocnici,

Nemocnici Dobrinja a dalším funkčním poliklinikám v Sarajevu.

Vedle Hadasy a Joint přispívaly také organizace Central British Fund for World Jewish

Relief, Soros Humanitarian Fund, CRIF z Francie, Volksvagen AG z Německa, Světový židovský kongres, Evropský židovský kongres a mnoho dalších. Úspěšnost akcí La Benevolencije zajistila taktéž špičková spolupráce s organizacemi OSN, Catholic Relief Services (Služby katolické pomoci), International Rescue Committee (Mezinárodní výbor pro uprchlíky), Mezinárodní výbor

Červeného kříže a nevládními organizacemi Merhamet, Caritas a Dobrotvor.104

Bohorety – ženská sekce Židovské obce města Sarajeva

Nezanedbatelný podíl v rámci poskytované pomoci během občanské války v Bosně a Hercegovině měl i ženský spolek sarajevské židovské obce Bohorete.105 Čistě ženský židovský spolek byl založen brzy po druhé světové válce v roce 1946. Hlavním cílem ženského spolku byla péče o válečné sirotky, jimž se členky spolku snažily zajistit nový domov v náhradních rodinách

101 Tamtéž. 102 Hadasa je ženská sionistická organizace založená roku 1912 Henriettou Szoldovou. 103 Online na: http://www.idoc.ba/digitalarchive/public/index.cfm?fuseaction=serve&elementid=503064## 104 Serotta, Edward: Survival In Sarajevo - How A Jewish Community Came To The Aid Of Its City. Vídeň 1994, s. 124 – 125. 105 Spolek Bohorete nese jméno po jedné z prvních vysoce vzdělaných židovských žen pocházejících ze Sarajeva. Laura Papo-Bohoreta (1891 – 1942) získala své vzdělání na francouzské Sorbonně, kde vystudovala francouzský jazyk, který po návratu do Sarajeva začala vyučovat. Papo-Bohoreta byla taktéž literárně činná, vydala opus krátkých povídek, básní a v roce 1933 literárně ceněnou studii Sefardská žena v Bosně.

59 a mnoho dalších dobročinných aktivit. Dále organizovaly letní dětské tábory, kde členky spolku pracovaly jako učitelky, vychovatelky, kuchařky či zdravotní sestry.

Ihned po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny v roce 1992 se sdružení Bohorete aktivně připojilo ke spolku La Benevolencija, aby poskytlo nutnou pomoc těm nejohroženějším obyvatelům obléhaného Sarajeva, tedy dětem a starým osamělým lidem. Do čela

ženského spolku se postavila Sonja Elazar. Pod jejím vedením se členky energicky zapojily do práce spojené s poskytováním humanitární pomoci. V Sarajevu zůstalo mnoho starých lidí, kteří odmítli město opustit, avšak po odjezdu svých rodin se zde ocitli zcela opuštěni. Členky ženského spolku tyto lidi sdružovaly na půdě komunitního centra, kde jim poskytly pocit bezpečí a užitečnosti, poněvadž je zaměstnávaly drobnějšími pracemi, jako byla výroba dárků a hraček pro děti, které do centra docházely nebo zde byly přechodně ubytovány. „Bohorete“ česky „Bohorety“, jak je časem začali oslovovat všichni, pravidelně docházely ke starým lidem s omezenou možností pohybu na návštěvy, přičemž jim donášely potřebné léky či jídlo z komunitní kuchyně.106

Ženský spolek sehrál nezaměnitelnou roli v životě sarajevských dětí, které v obléhaném

Sarajevu patřily k nejohroženější skupině obyvatel. „Bohorety“ se snažily pro děti zajistit alespoň

částečný pocit bezpečí a zájmu. Organizovaly loutková představení, promítání dětských filmů, nacvičovaly s nimi krátké divadelní hry či jiné druhy zábavy. Z pohledu dětí to byla jediná příležitost, kdy mohly opustit své poničené domovy a sklepní úkryty, v nichž kvůli neustálému nepřátelskému ostřelování a snajperům trávily převážnou část dne.

Židovské ženy se pod vedením Sonji Elazarové rozhodly založit nedělní školu, do které docházely děti všech národností a různých věkových skupin. Tento výukový program dal vzniknout pozdější Židovské nedělní škole.

Ženský spolek Bohorete měl svoji pobočku také ve Splitu, kde během války působilo mnoho uprchlic z Bosny a Hercegoviny. Po vzoru svých spolupracovnic ze Sarajeva i ony započaly s péčí věnované starým nemohoucím lidem.

106 Práce tohoto spolku položila základy budoucího programu Home Care – poskytování služeb domácí péče a sociální ochrany starým a nemohoucím lidem.

60

Po skončení ozbrojeného konfliktu v roce 1995 se Židovská obec Bosny a Hercegoviny, spolek La Benevolencija i Židovská obec Sarajevo spolu s ženským spolkem Bohorete postupně snažily vypořádat s následky válečných útrap a navázat na předválečný stav. Situace se změnila a bylo tedy na čase, aby se i priority zmíněných organizací opět přehodnotily a přizpůsobily novým okolnostem. Stav bezprostředního ohrožení pominul, program humanitární a sociální pomoci se postupně začínal navracet k předválečným aktivitám spojeným s organizací života v rámci židovské obce a kulturně-osvětové činnosti.107

Schopnost rychlé a duchapřítomné reakce na měnící se podmínky je jedním z nejosobitějších rysů spolku La Benevolencija, který již několikrát ve své historii prokázal a díky němuž bylo schopno překonat nepříznivá období ve své historii. Pohotové jednání předsednictva spolku mělo pro mnoho občanů Sarajeva rozhodující úlohu, protože jen díky němu a špičkové spolupráci s ostatními organizacemi se podařilo zachránit život několika stům z nich. Touto kvalitně odvedenou prací mohla židovská komunita považovat dluh svých předků, který vůči nežidovským obyvatelům Bosny cítila, za zplacený.

107 Online na: http://www.benevolencija.eu.org/content/view/33/35/

61

Sarajevští Židé a spolek La Benevolencija v současnosti

Po skončení ozbrojeného konfliktu na území Bosny a Hercegoviny v letech 1992 až 1995 pokračuje spolek La Benevolencija ve své činnosti pod vedením Jakoba Finciho, který tuto zodpovědnou funkci zastává dodnes. Se skončením války spolek opět změnil své priority a z humanitárního se tak opět stal spolkem kulturně-osvětovým.

Předsednictvo La Benevolencije se tedy znovu muselo sejít, tentokrát již za mírových podmínek, aby dohodlo směr, kterým se bude aktivita spolku dále ubírat. Bylo třeba nově vytyčit nejdůležitější cíle a pracovat tak, aby se je podařilo naplnit. Základními prioritami se staly snaha o zachovávání židovské kultury a tradic, zajištění možnosti studia a růst počtu vysokoškolsky vzdělaných židovských studentů, organizování a podpora kulturních, výtvarných a tvůrčích aktivit se židovskou tématikou. Důležitá je též podpora odborných specializací různého zaměření, vydavatelská činnost, ochrana a obnova památek židovské kultury nebo poskytování humanitární pomoci spolu se zdravotnickou péčí ohroženým. V neposlední řadě bylo třeba poskytnout pomoc nezaměstnaným formou rekvalifikačních kurzů a zajistit spolupráci s ostatními spolky podobného charakteru jako je La Benevolencija.

Přes počáteční obtíže, zejména v podobě úbytku židovského obyvatelstva Sarajeva a omezených finančních možností, se spolek pomalu vzpamatovává z válečných hrůz. Dnes

La Benevolencija představuje spolek čítající přes stovku osob pohybujících se v různých sektorech a navzájem spolupracujících, koordinujících veškerou svoji činnost prostřednictvím předsednictva.

Na prvním místě je spolupráce s podobnými organizacemi v Bosně a Hercegovině, a s židovskými spolky v sousedních zemích. Nejdůležitějším z programů, které sdružení zajišťuje, je program

Home Care – poskytování služeb domácí péče a sociální ochrany starým a nemohoucím lidem, který zahrnuje více než sto uživatelů v Sarajevu a ostatních městech Bosny. V rámci realizace tohoto programu pracuje mnoho vyškolených pečovatelek, zdravotního personálu a dalších pomocníků.

62

Péče o mládež probíhá formou Židovské nedělní školy,108 která shromažďuje všechny členy

židovské obce předškolního a školního věku. Zájem je zaměřen i na středoškolskou mládež a vysokoškoláky, kterým spolek poskytuje pomoc prostřednictvím stipendií.109 Také židovské ženy se dále sdružují v rámci ženské sekce La Benevolencije nazvané Bohorete. Spolupracují s ženskými spolky ostatních národností, s nimiž vytvořily společné programy zaměřené především na humanitární a kulturní aktivity.

Co se kulturního života týče, La Benevolencija podporuje nepřetržité pořádání výstav v budově židovské galerie Novi Hram, jež představuje jednu z nejreprezentativnějších budov dnešního Sarajeva. Brány sarajevské galerie jsou otevřeny všem umělcům z celé Bosny a Hercegoviny. Samotný spolek uspořádal výstavu s tématikou holokaustu nazvanou Kada su komšije bili ljudi (Když sousedé byli lidé), která byla poprvé představena dne 26. června 2008 v sarajevské galerii Collegium artisticum.110 Galerijní prostory slouží navíc i ke konání folklorních

či divadelních představení. Kulturní komise zde také organizuje různé přednášky významných členů

židovské obce a přednášky spjaté s historií Židů v Bosně. Velký ohlas mají kulturní akce zaměřené na židovskou kulturu a tradici. Mezi nejúspěšnější patří Noc sefardské kuchyně, která se každoročně pořádá v rámci Baščaršijských nocí,111 nebo oblíbené Dny Isaka Samokovlije,112 pořádané každý rok v Goražde, Fojnici a Sarajevu.

Spolek i nadále podporuje vydavatelskou činnost. Vlastní soukromé vydavatelství stejnojmenného názvu La Benevolencija, kde jsou tištěny knihy židovských autorů a taktéž jediný dosud vycházející časopis židovské obce Sarajeva, Jevrejski glas, který s výjimkou druhé světové války vychází nepřetržitě již od roku 1928.113

108 Program takzvaných nedělních škol vznikl roku 1992 a fungoval po celou válku až dodnes. 109 Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 56, s. 5. 110 Výstava má putovní charakter, například v roce 2010 zaznamenala nebývalý ohlas v norském hlavním městě Oslu. V rámci výstavy je též prezentována kniha stejnojmenného názvu od autora Eliho Taubera, jenž je současně i autorem samotné výstavy. 111 Největší letní festival kultury v Sarajevu, který probíhá vždy od 1. do 31. července. 112 Isak Samokovlija (1889 – 1955) byl významný sefardský spisovatel, vystudovaný lékař, jehož díla obsahovala bosensko-židovskou tématiku. Jeho život byl spjat s městy Goražde, Fojnica a Sarajevo. 113 Tauber, Eli: Jevrejska štampa u BiH 1900 – 2011. Sarajevo 2011, s. 63.

63

Základní myšlenky představitelů La Benevolencije se příliš neliší od těch, které před více než sto lety vedly k rozhodnutí založit tento spolek. I dnes si hlavní osobnosti spolku celé širší sarajevské židovské obce uvědomují nutnost neustále podporovat své členy jak na poli vzdělání, tak i v oblasti kultury a především v nich vzbuzovat potřebu poznávat a chránit tradici svých

židovských předků na území Bosny. La Benevolencija spolu s Židovskou obcí Sarajevo pečlivě střeží své kulturní dědictví, a proto se také před několika lety rozhodla digitalizovat židovský periodický tisk Bosny a Hercegoviny.

Kulturní činnost byla pro spolek vždy na prvním místě. Díky nezměrné píli a obětavosti lidí, kteří řídili chod organizace předchozích 121 let, lze říci, že výsledky jejich práce jsou úctyhodné.

La Benevolencija za sebou zanechala stovky vzdělaných mladých lidí, bohatou vydavatelskou

činnost, udržování povědomí o sefardské kultuře a tradici a hlavně dlouholetou bohatou práci s dětmi a mládeží.

64

Závěr

V současné době je komunita sefardských Židů v Sarajevu již velice malá a jak dokládají

číselné údaje samotné obce, počty obyvatel židovské víry v bosenské metropoli stále klesají. Ovšem i přes tento fakt se zdejší komunita může pyšnit dlouholetou a významnou historií, kterou za sebou má. Po odchodu z Pyrenejského poloostrova roku 1492 a následném příchodu na Balkán se Sefardé stali nedílnou a aktivní součástí zdejší společnosti a spoluutvářeli Sarajevo do podoby rozvinutého a kulturně i společensky významného města v centrální části Balkánského poloostrova. Vedle staveb křesťanských a muslimských jsou to právě historické stavby židovské, které vtiskly sarajevskému centru jeho multikulturní ráz.

Co se historie sefardských Židů obecně týče, komunita sarajevských Sefardů se zasloužila o zachování jazykového dědictví a většiny dalších sefardských staletých tradic, které se jen díky nábožensky tolerantnímu prostředí země mohly nerušeně rozvíjet.

Jednu z největších ran sefardské komunitě v Sarajevu zasadila druhá světová válka, která představovala nezměrnou tragédii pro celý židovský národ. Dalo by se říci, že okolnosti samotné války, a především pak holokaust, prakticky zastavily jakýkoli vývoj bohatých aktivit židovských věřících, které do té doby na území Jugoslávie probíhaly. Ztrátu židovských obyvatel Jugoslávie po válce pak ještě více prohloubila emigrace těch, kteří přežili. Nejčastěji kroky těchto lidí směřovaly do Izraele či jiných zemí s početnější židovskou komunitou.

Ovšem i navzdory nepřízni osudu se sarajevským Sefardům podařilo znovu zorganizovat a navázat na předválečné aktivity, z nichž jednu z nejvýznamnějších představovala činnost spolku

La Benevolencija. Neopomenutelné zásluhy spolek prokázal především při tragických událostech provázejících rozpad Jugoslávie v 90. letech minulého století. Za pomoci židovských emigrantů a zahraničních židovských organizací se La Benevolencija výrazně zapojila do poskytování humanitární pomoci obyvatelům obléhaného Sarajeva, a to bez ohledu na to, jaké národnosti či náboženského vyznání tito lidé byli.

65

V současné době je spolek La Benevolencija jediným fungujícím židovským spolkem v Sarajevu, přičemž je pevně spjat s Židovskou obcí města Sarajeva, která sdružuje i Židy hlásící se k aškenázské tradici. Jak v čele spolku, tak i v čele Židovské obce stojí Jakob Finci, což samo o sobě dokládá provázanost obou sdružení. O tomtéž vypovídá i skutečnost, že jak

La Benevolencija, tak i Židovská obec mají společné sídlo, které se nachází v budově při synagoze v ulici Hamdije Kreševljakovića.

Dalo by se říci, že prakticky veškeré kulturní a společenské akce v rámci sarajevské

židovské komunity, ať už se jedná o pravidelné nedělní školy či skupinové oslavy významných

židovských svátků, probíhají pod záštitou spolku La Benevolencija.

Jak již bylo řečeno, židovských obyvatel v Sarajevu stále ubývá a ti, kteří zde žijí, představují povětšinou stárnoucí generaci. Ovšem i přesto se židovská pospolitost prostřednictvím spolku La Benevolencija snaží nadále udržovat bohatý společenský život svých členů a u těch mladších budit zájem o vlastní kulturu a udržení staletých tradic, které si s sebou přinesli jejich předkové z Pyrenejského poloostrova.

66

Prameny a literatura

Prameny

Pravila društva „La Benevolencija“ za potpomaganje djaka naučnika sefardićkih Jevreja Bosne

i Hercegovine. Sarajevo 1892.

Odborná literatura

Avineri, Šlomo: Zrození moderního sionismu. Praha 2001.

Bell-Fialkoff, Andrew: Etnické čistky. Praha 2003.

Ganić, Ejup: Razgovori i svjedočenja 1990. – 1994. Bosanska otrovna jabuka. Sarajevo 2007.

Gauss, Karl Markus: Vymírající Evropané. Praha 2003.

Gilbert, Martin: Židé ve 20. století. Praha 2003.

Gordiejew, Paul Benjamin: Voices of Yugoslav Jewry. New York 1999.

Greble, Emily: Sarajevo, 1941 – 1945: Muslims, Christians, and Jews in Hitler's Europe. New

York 2011.

Harwood, Richard E.: Did six million really die? Carshalton 2011.

Hladký, Ladislav a kolektiv: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010.

Hladký, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2006.

Krupić, Almira: Žene ratni zločinci. Sarajevo 2010.

Kupka, Jiří S.: Balkánský sud prachu. Český Těšín 2003.

Marek, Jindřich: Krvavé mise OSN. Praha 2010.

Matvejević P., Stevanović V., Dizdarević Z.: Strůjci války a míru. Praha 2003.

Newman, Ja'akov a Gavri'el Sivan: Judaismus od A do Z. Praha 1992.

Nezirović, Muhamed: Jevrejsko-španjolska književnost. Sarajevo 1992.

Serotta, Edward: Survival In Sarajevo – How A Jewish Community Came To The Aid Of Its City.

Vídeň 1994.

Schubert, Kurt: Dějiny Židů: historie, náboženství, antisemitismus. Praha 2003.

67

Šesták Miroslav a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998.

Tauber, Eli: Kada su komšije bili ljudi. Sarajevo 2008.

Tauber, Eli: Jevrejska štampa u BiH 1900 – 2011. Sarajevo 2011.

Vidaković, Krinka: Kultura španskih Jevreja na jugoslovenskom tlu. Novi Sad 1990.

Weiss, Birte: Naljednici rata. Zenica 2010.

Sborníky a periodika

Habitus - A Diaspora Journal. [Kanada, s. l.] 2007, č. 2.

History revue. Praha 2013, č. 5.

Jevrejska opština. Sarajevo 1984.

Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 52.

Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 55.

Jevrejski glas. Sarajevo 2012, č. 56.

Spomenica 400 godina od dolaska Jevreja u Bosnu i Hercegovinu. Sarajevo 1970.

Španski Jevreji južnoslovenskih zemalja. Beograd 1992.

Zbornik radova. Sefarad 92. Sarajevo 1995.

Internetové zdroje http://balkans.aljazeera.net/vijesti/spasavanje-spomen-parka-vraca http:// mycity-military.com/Drugi-svetski-rat/Zrtve-drugog-svetskog-rata-u-Jugoslaviji.html http://www.benevolencija.eu.org/content/view/110/ http://www.benevolencija.eu.org/content/view/33/35/ http://www.benevolencija.eu.org/component/option,com_docman/task,doc_view/gid,215/Itemid,41/ http://www.centropa.org/centropa-cinema/survival-sarajevo-friendship-time-war?language=bs http://www.idoc.ba/digitalarchive/public/index.cfm?fuseaction=serve&elementid=503064## http://www.mundo.cz/bosna-hercegovina/historie

68 http://www.nytimes.com/1992/11/15/world/jews-evacuate-200-muslims-included-in-bosnia.html http://www.orbus.be/aktua/2006/aktua1330.htmh http://www.haggadah.ba/?x=1 http://www.holocaust.cz/cz/history/antisemitism/present/modern_antisemitism/zion_protocols http://www.prometej.ba/index.php/home-4/1025-pojedinacan-popis-broja-ratnih-zrtava-zrtava-u- svim-opcinama-bih-i

69

Fotografická příloha

1. Sídlo spolku La Benevolencija v ul. Hamdije Kreševljakovića 2. Aškenázská synagoga v ul. Hamdije Kreševljakovića 3. Stará sefardská synagoga, nyní Židovské muzeum 4. Památník židovským účastníkům Národněosvobozeneckého boje v budově Bosenského kulturního centra 5. Část seznamu osob oceněných vyznamenáním Spravedliví mezi národy (vystaveno v Židovském muzeu) 6. Soupis židovských obětí holokaustu z Jugoslávie Dvanaest hiljada nastradalih (vystaveno v Židovském muzeu) 7. Část stálé expozice městského muzea věnované válečným událostem 90. let, fotografie komunitního centra La Benevolencije 8. Periodikum Jevrejski glas z roku 1936 a 2012

70