1

© Ota Pavel, Ji ří Pavel – d ědic 2002 ISBN 80-85910-39-X

2 OTA PAVEL

Dukla mezi mrakodrapy

PRAHA 2002

3

Za laskavou pomoc p ři vydávání Sebraných spis ů Oty Pavla d ěkují nakladatelé České asociaci Sport pro všechny

4 Pisálek jede s námi!

Stáli jsme na letišti v Ruzyni a chystali se nastoupit do letadla sm ěr New York, kde jsme s Duklou m ěli sehrát sérii utkání v Americkém poháru. Doslova na poslední chvíli se s batohem na zádech (žádnej kufr, batoh to byl) p řiřítil noviná ř, sportovní reportér Československého vojáka, Ota Pavel. Za p ět minut dvanáct dostal od armády (noviny, v nichž pracoval, spravovala armáda) povolení odcestovat. S úkolem sepsat velkou reportáž z této cesty a tím propagovat československý sport ve sv ětě. Psal se rok 1962, do kapitalistické ciziny se b ěžn ě nejezdilo – a za velkou louži už vůbec ne. Ota ve chvatu vym ěnil pruty, vlasce, t řpytky, chytal prý zrovna někde na Berounce, za sadu tužek a blok ů. Do letadla nasedl spolu s námi. V Dukle jsme byli sehraná parta, vydrželi jsme i drsn ější fór na sv ůj ú čet, a musím p řiznat, že Ota byl mezi námi v první chvíli nevítané cizí t ěleso. Znali jsme ho sice všichni z jeho noviná řské práce, ale osobn ě jsme s ním do blízkého kontaktu nep řišli. Nev ěděli jsme, co bude od nás chtít a hlavn ě co z toho všeho potom vyleze… Pisálek jede s námi! O ťukávali jsme se pomalu, opatrn ě, se smíšenými pocity. Ota už v letadle trvale pracoval, tahal rozumy z trenéra a z doktora Topinky. On m ěl sport rád, od mládí hrál fotbal za Bušt ěhrad, hokej za Kladno, byl také trenérem mládeže, ale, up římn ě řečeno, žádný profesionál to nebyl. Jak plynuly dny našeho amerického zájezdu, vzájemn ě jsme se poznávali a po čáte ční ned ůvěra pomalu a jist ě mizela. Ota byl k neutahání. Um ěl se nekone čně dlouho vyptávat a hlavn ě s neutuchajícím zájmem naslouchal. Proklepal nás postupn ě všechny, š ťoural do všeho, všechno o nás ho zajímalo, každý detail. Trávil s námi v hotelu – tenkrát bylo ve m ěst ě neuv ěř itelné vedro a vlhko a hotel m ěl p řece jen úlevnou klimatizaci – spoustu času. M ěl malé diety, nic si nekupoval, jídlo ho nezajímalo. Všechny peníze vrazil do poznávání New Yorku, do jízd taxíkem, návšt ěv galerií a lidí… Anglicky um ěl jen trochu, ale nadšen ě se ze svých objevných cest vracel. „Lidi jsou tu dob ří, ochotní pomoci a já se domluvím i rukama a nohama!“ Byl s námi ale hlavn ě kv ůli fotbalu a piln ě pracoval. Bez bloku jsem ho nevid ěl. Protože jsme vyhrávali a dostali se do finále, musel zasko čit i jako rozhlasový reportér. Bral to vážn ě a prožíval drama. Bál jsem se o n ěj. Když zápas skon čil a s ním i jeho komentování (vím, že spojení bylo tak mizerné, že z jeho komentá řů mohla být p římo vysílána vždy jen část), byl Ota vy řízenej, vyš ťavenej, grogy. A zabrat mu jist ě dala i celá americká cesta, ale on se nešet řil, což se postupn ě zákonit ě projevilo i na jeho zdraví.

5 Po návratu pe čliv ě pracoval na reportáži, propracovával každou v ětu, znovu se k nám vracel. Pak s námi dokonce odjel na soust řed ění do Bed řichova, ale to už jsme byli kamarádi. M ěř il s námi síly v tréninku, nedal si rozmluvit, že s námi pob ěží denní dávky v terénu… Padal na hubu, ale b ěžel… On se zkrátka musel pono řit hodn ě hluboko do člov ěka, aby mohl nahlédnout až na dno jeho duše. A v tom vidím jeho vzácnost. Byl první, kdo povýšil sportovní reportáž na literaturu. Jemu nikdy nešlo jen o vít ězství a slávu, ale hlavn ě o trnitou cestu vp řed, roubenou propadáky a pády. Snažil se o pravdivý portrét člov ěka. A aby ho mohl p ůsobiv ě popsat, musel ho do morku kostí znát. Měl k tomu talent od Boha a navíc buldo čí pracovitost, byl posedlý psaním. Osobn ě jsem mu vd ěč ný za to, že fotbal povýšil tím, jak o n ěm smýšlel a jak o n ěm pak psal. A nejen o n ěm, samoz řejm ě… Když je mi n ěkdy smutno a všelijak, sáhnu po ohmatané knížce Dukla mezi mrakodrapy a zalezu n ěkam do kouta, čtu si – a je mi líp. Nejen proto, že jsem jedním z aktér ů d ěje, ale hlavn ě proto, že Ota je mistr nad mistry. Píše o fotbale – a je v tom celej náš bláznivej sv ět.

Díky, Oto! Je mi ctí uvád ět řadu Tvých sebraných spis ů Za všechny kluky z Dukly

6

7 Nad Atlantikem

„Zale ť k nám na zápas avlobalu.“ „Dobrá! Hodinu pobavím se tímhletím a k šesté hodin ě jist ě p řiletím“ Vladimír Majakovskij o budoucnosti

Po mnoho hodin se dobrovoln ě z říkáme slunce a letíme tmou p řes ml čící Atlantik ke b řeh ům Severní Ameriky. Proti sm ěru otá čení Zem ě bzu čí čty řmotorový douglas a hraje si s ránem na schovávanou. Prodlužuje se tak noc, zvláštní mod ř je odrazem oceánu a nekone čných výšek, v nichž se docela blízko koupají čisté a jásavé hv ězdy. Ve sn ění po nich natáhneš ruku a narazíš na okénko. Nemohu usnout Dnešek byl rušný a hlavn ě dopoledne, kdy se ozvalo v telefonu: „Je to vy řízeno. P řije ď rychle do Ruzyn ě. Letíš s námi.“ V takovém p řípad ě je dobré otev řít všechny zásuvky a kufr dát doprost řed pokoje. Co se zdá vhodné, naházíte dovnit ř. Nikdy nezapomenu, že touto metodou jsem sbalil p řed zaoceánskou cestou za osm minut. Pražská Dukla již p řešlapovala v nástupní hale jak p řed vyb ěhnutím na hřišt ě. Všude ji dnes provázeli lidé a úsm ěvy. Vyvolávaly je Šafránkovy housle, české písni čky a Pluskal ův humor, zvedající v letadle salvy smíchu. Připadali mi v prvních hodinách letu jako parta dobré nálady, a v ůbec jsem nemyslel na to, že jejich hlavním úkolem je hrát fotbal. Ale zem ěpisný koberec Evropy pod námi p řece jen hodnotili jinak než ostatní cestující. Nad Offenbachem v západním N ěmecku řekli: „Tady to dostali Kickers 3:1.“ A nad belgickým Lutychem: „Dole jim dáváme vždycky na frak.“ V Bruselu vzpomn ěli všech bitev, a hlavn ě té poslední. N ěkte ří tu pomohli prošlápnout proti Skot ům cestu do Chile. Při čekání na další letadlo potkali h řmotného Michala Jakušina, jenž vedl své mírové vojsko Dynamo Tbilisi ke t řem zápas ům do N ěmecké spolkové republiky. Sed ěli s trenérem Jaroslavem Vejvodou, a podobni generál ům, radili se o taktice na německé fotbalisty.

8 V tom slune čném srpnovém dnu dvaašedesátého roku Dukla hrála na stolcích „dardu“ a hrá či Dynama Tbilisi „duráka“. Levý k řídelní úto čník sov ětského národního mužstva, tmavý Meschi, navrhl vzájemný zápas naboso p řed budovou letišt ě. Ale nem ěli ani oby čejný gumový pumlí č, s jakým kopou kluci na Letenské pláni. A tak ze zápasu sešlo, z ůstalo jen vzpomínání, jak Michal Jakušin kopal p řed válkou proti našim proletá řským celk ům za sov ětské fotbalisty a jak je po válce už vedl na sv ětová h řišt ě proti v ěhlasným mužstv ům. Tady jsme se rozlou čili také s babi čkou Ondrušovou z Kn ěždubu, o kterou Dukla pe čovala do Bruselu. Vydala se za oceán ve slováckém kroji s anglicky napsanou cedulkou: Letím na návšt ěvu k p říbuzným do Bergolsu, USA, stát Ohio. My odbo čovali holandskou spole čností KLM ješt ě na Amsterodam, sta řenka by cht ěla nejrad ěji s námi. Potom již p řibývalo řek, kanál ů, zvarhánkovat ělé vody. P ři p řeletu pomyslných hranic Holandska, zem ě tulipán ů, nám modrobílá stevardka Edna Ocketová p řinesla každému karafiát, pov ěstné holandské tulipány zrovna nekvetly. Čadek, rytí ř z Čakovic, p řed Amsterodamem zase karafiáty ode všech vybral a dal jí je s odznakem Dukly na památku od voják ů z Prahy. Zdá se to dávno, co jsme po startu v Ruzyni opustili louky táhnoucí se strniš ťovými poli k Lidicím. Za nastávající noci jsme prolétli nad Anglií a jejími žlut ě ozá řenými koberci m ěst. Tady se fotbalov ě ml čelo, dosud je v pam ěti černá p ředjarní porážka od Tottenhamu Hotspur. Ale v irském Shannonu vzpomn ěli desetibrankového vít ězství nad Shamrock Rovers: „To byl ale pytel gól ů…“ V Shannonu nabíral douglas za protiv ětru zásoby a dech p řed dvanáctihodinovým oceánským letem. I když to Spart ě v roce dvacet šest trvalo na lodi Columbus do New Yorku týden, nám se jednou budou vnuci smát i pro t ěch dvanáct hodin. Trošku nás v tom našem dvacátém století šimralo u žaludku, když jsme sledovali mechanika, jak strká do k řídel rourku a m ěř í olej a kapesní svítilnou pátrá na ocasních plochách, zda drží pohromad ě. Te ď už letíme řadu hodin mezi nebem a zemí s pilotem Billem Briscoem. Sedí s čepicí v zátylku a kou ří – jako všichni slavní kapitáni – lulku. Je ticho, jen spá či oddechují, a doktor Hubert Topinka odešel za holandským stevardem Jackem Hamelinkem do kuchy ňky na černou kávu. Pan Hamelink nám zve čera vypráv ěl o bojích proti Japonc ům; čty ři roky tam byl v zajetí. S t ěmi, co zrovna nespí, se za letu poznáváme. Ob čas se zavrní v kolébce, p řipevn ěné nad hlavami, dvoum ěsí ční Marta, dcera 9 amerického léka ře Hewitta, který se vrací z Afriky. Její maminka a tatínek spí, n ěkdo z našich jí podá p řipravené mléko, hol čička ztichne. Hv ězdy jsou jasn ější, noc pokro čila. Chlapci z Julisky usnuli a douglas je nese k velkému probouzejícímu se městu, kde čeká t ěžký soupe ř ve finále t řetího ro čníku Amerického poháru. Sv ětélka miniaturních lampi ček matn ě blikají na jejich tvá ře. T ěm nejstarším je p řes t řicet; letos hrají deset let v mužstvu. Na jejich čelech vystupují vrásky, snad je to z hodin, kdy se stav ěli soupe řů m tvá ří v tvá ř a nesli na sob ě tíhu náporu, kdy hledali vhodné okamžiky a vyráželi sami vp řed anebo posílali ty mladé na soupe řovu branku. S jejich jmény je spojena nejlepší tradice Dukly Praha.

10 Zelená h řišt ě armádním sportovc ům

Kopaná, hra sv ětoznámá, vjela nám i do nohou, mnozí ani bez kopání vůbec žíti nemohou. Píse ň z prvopo čátk ů české kopané

Jak n ěkdy nezjistíte pramen řeky, tak nikdo neví, jak vojenská jedenáctka p řesn ě vznikla. Snad ve dnech poslední velké války, kdy českoslovenští vojáci po t ěžkém výcviku v Buzuluku honili na kasárenském dvo ře mí č. Pozvali místní komsomolce a sehráli dv ě památná utkání s Dynamem Čkalov. Vybojovali pod vedením kapitána Václava Kova říka vlastn ě jen pár zápas ů a táhli na fašisty. Jednou za čas našli ve chvilce odpo činku dva stromy nebo dosud nepoškozená vrata stodoly, kde st říleli jinak než mezi zákopy. Mí č brali s sebou dál jako kamaráda, vezli jej zamašt ěný v tanku, probili se s ním pr ůsmykem Dukly. Mnozí z nich nedošli – na Dukle z ůstal jeden z t ěch, kte ří se drželi vp ředu – výborný úto čník Pavel Stárek. Po válce tu a tam ješt ě n ěkdo nakrátko vyb ěhl na h řišt ě, zelenající se v kv ětnu sv ěží trávou. Potom se hlásila únava z vále čných boj ů. Ale vojenský mí č si už získal právo lítat na kopa čkách voják ů i v dobách míru. V t ěch prvních letech armádní jedenáctky poletoval všelijak. Málo velitel ů um ělo velet voják ům a zárove ň fotbalist ům (kopané p říliš nerozum ěli), ale kdo z nich si na vojenském cvi čení párkrát kopl do mí če nebo hrál n ěkdy jako dorostenec, byl hotov radit, a také radil. Takové zásahy vyvolávaly u sportovc ů úsm ěv (zvláš ť když velitelé objednali pro nový oddíl košíká řů branky a pro kladivá ře oby čejná kladiva). A naopak někte ří fotbalisté cht ěli strávit dva roky na vojn ě pohodln ě a p ředevším s mí čem. To byl jakýsi šerý dávnov ěk armádní kopané. Fotbalisté a hokejisté tehdy sídlili v Malé Chuchli. Dozor čí útvaru se šel koupat do Vltavy, zamkl provizorní kasárna a napsal na dve ře: „Klí če jsou u báby“. A dal je ke sta řence, co prodávala v kiosku cucavé bonbóny a limonádu. Armádní t ělovýchovný klub, krátce zvaný ATK vznikl v roce 1948. Tehdy vy řadil až po t řech kvalifika čních zápasech MZK Pardubice a vstoupil do fotbalové ligy. Noviny uvád ěly, že s takovým souborem se

11 bude hrát voják ům t ěžko; armádní sportovní výbor na řídil po prvních slabých výkonech p řísné vyšet řování. Ale lepší než osmí první rok v lize stejn ě nebyli. Teprve pozd ěji dali ob čas dohromady siln ější mužstva. Hráli tu dob ří hrá či Jonák, Srše ň, Houška, Pažický, Hejský, Ipser. Ale ti zas odešli z vojny dom ů a p řišli jiní. Vyst řídaly se desítky hrá čů a šest trenér ů. V té dob ě byli fotbalisté hanbou pro ostatní armádní oddíly: nikdy se nedostali na jedno z prvních t ří míst ani v domácí sout ěži. Bylo to zárove ň období velikých úsp ěch ů armádních lehkých atlet ů, v jejichž čele vyb ěhal Emil Zátopek p ět olympijských medailí a osmnáct sv ětových rekord ů. Na starém strahovském fotbalovém h řišti si vojenští sportovci postavili bará čkový tábor. Vedl je Jind řich Vlasák, který si tam vysloužil p řezdívku „Jindra Planýrka“. P ři nošení kamen ů a betonových kvádr ů prod ělali si také fotbalisté své první velké posilova čky. Naho ře sídlili po osm let jak na svém hrad ě, v zim ě tam foukalo, ale žili tam rádi, bylo odtud vid ět na starou a krásnou Prahu a dal se p řelézat plot. ATK se zas rozhlížel po novém fotbalovém trenérovi. Jeli do Úpice, kam zamí řil Karel Kolský, bývalý záložník Sparty, sukovitý po řízek s hu ňatým obo čím. Kolskému v Úpici nic nechyb ělo; oženil se tam, m ěl dobré místo, p řátele. T řikrát za ním z Prahy p řijeli; pokaždé odmítl. Pochodovala p řed ním galerie tvá ří všech trenér ů, kte ří už neusp ěli. Pak ho p řemluvili; pozd ěji se často dal slyšet: „Ať mi jen propána někdo řekne, pro č jsem to vzal?!“ Ale dob ře v ěděl, že se mu už v Úpici stýskalo po atmosfé ře ligových boj ů. V ěř il, že v moderní h ře lze práv ě v armád ě postavit dobré mužstvo.

Karel Kolský Vyšel z kro čehlavské líhn ě Tondy Kratiny stejn ě jako Jaroslav Burgr, „Pepan“ Koš ťálek, Antonín Carvan, Josef Sedlá ček, Ferda Hajný. Kladenské p ředm ěstí zásobovalo zvlášt ě Spartu nebojácnými fotbalisty. Kolský m ěl t ěžký život: táta valcí ř mu brzy zem řel, pral se v život ě o chleba už jako kluk, hrával na tvrdých kladenských h řištích, posypaných škvárou a sazemi blízkých šachet a Poldiny hut ě. Bil se malý a čern ě vlasatý s mladými haví ři, kte ří m ěli nohy jak sloupy a ruce vytahané od lopat. Chudé Kro čehlavy to d ělaly pravideln ě tak, že prodaly velkému klubu hrá če, za to si pak koupily dresy, mí če. Kolského už necht ěly dát, ale pak si za n ěho p řece jen postavily kus nového plotu. To byl úd ěl malých a dobrých klub ů a osud i nad ěje velkých hrá čů .

12 Přešel do Brna a pak do SK Kladna. St ředo česká župa ho vybrala do mužstva, které hrálo v t řicátém pátém roce v Sov ětském svazu. Na ten zájezd vždycky rád vzpomínal, byl jedním z prvních, kte ří v sov ětské zemi nastoupili k p řátelským sportovním zápas ům. Tehdy je na každém kroku provázel Julius Fu čík, cht ěl, aby čeští fotbalisté porozum ěli životu rodícího se státu. Mužstvo Prahy hrálo tehdy s Moskvou a Leningradem nerozhodn ě, nad Kyjevem zvít ězilo. Z Kladna odešel Kolský do AC Sparty; dvanáct let nosil v ěrn ě její rudý dres, prožil v n ěm dobré i zlé. Hrál v mužstvu, které tém ěř vypadlo z ligy, ale vzáp ětí ji vyhrálo ve stejném složení bez jediné porážky. P řestože prožil nejlepší léta jako celá bicanovská generace ve válce, sehrál čtrnáct zápas ů za národní mužstvo a byl jeho členem v urputné bitv ě na h řišti White Hart Lane, kdy t ěsn ě prohráli s mužstvem Anglie (4:5). Nebylo t řeba obracet nazp ět všechny stránky jeho životopisu; kdekdo znal jeho životní zkušenosti, když v roce jednapadesátém bral na rok zkusmo trenérskou práci v ATK. Kolský v ěděl, že s chlapci, kte ří p řicházejí na dva roky na vojnu, se nedá vykouzlit velká technika a taktika. Ale zdálo se mu dobré, že jim ve fotbale stejn ě jako v bojovém výcviku m ůže naložit na h řbety plnou polní. Tak zkušená mužstva jako Slávii, Spartu nebo Bratislavu mohli porážet zatím lepší fyzickou p řipraveností. S touhle devízou nastoupil na tréninkové h řišt ě. Říkal si: dostanou do t ěla a každého vyzkouším, co v něm je. Ti nejlepší – jak se ukázalo – měli z ůstat na vojn ě. V ATK bylo tehdy čty řiašedesát fotbalist ů! Kolskému chyb ěly do čty řicítky dva roky. Zahájil s nimi trénink v našich fotbalových mužstvech dosud nevídaný. B ěhal se zápalem umín ěného berana v čele, vybíhal s nimi po sch ůdkách tribuny, dupal po atletické dráze sprinty a st řední trat ě. Mnozí hekali, n ěkte ří odpadli. Z n ěkdejšího množství zbyli jen dva: Pavlis a Pluskal. Třetí p řišel v roce padesát dva – Masopust. Znal poctivého kluka, který se také chystal na vojnu. To byl Novák V témže roce potom narukovali Urban, Šafránek, Borovi čka. Nebyli tehdy zrovna nejlepšími fotbalisty v Československu, ale m ěli předpoklady k tomu, aby vytvo řili mužstvo. Nikdy jim za to nemohli dát velké peníze, ale slíbili jim čas na trénink. Záleželo na nich. Během p říštích let to dokázali.

13 Těch prvních sedm

Když chceš hýbat sv ětem, hni nejd řív sám sebou! Sokrates

Václav Pavlis Říkají mu „Káša Bejbl“. Chytá dlouho a hrával ješt ě s n ěkdejším st ředním úto čníkem národního mužstva a Vršovic Bejblem. Často o tom mluvil, jaký byl Bejbl dobrý chlap. Sám takový Václav je; snad proto, že se život k n ěmu choval dost dlouho mizern ě. Fotbal je láska, n ěkdy dokonce váše ň, anebo jenom obživa. Pro Václava Pavlise znamenal od klukovských let často všechno najednou. Táta Josef m ěl doma šest d ětí a koníka ve stáji u Grébovky. Sami spali v jednom kumbále. V takové t ěsnot ě Václav p říliš nevyrostl a učedníci z velkých řeznictví mu na černohradském plácku říkali: „Seš malej, deš chytat.“ Vždycky se cítil proti ostatním trošku ušlápnutý. V brance to bylo jiné. Něco z periférie, jež musela být ohebná a rychlá, aby sta čila blízkému velkom ěstu, p řeneslo se do jeho t ěla. Mezi ty čemi stál proti h řmotným kluk ům, kte ří se rozkro čili a prali do n ěho mí či. Lidé se na Černohrad ě zastavovali, tenkrát se na poutích st řílelo na n ěkteré branká ře zašlé slávy. Ti, co to už znali, dávali k lepšímu: „Kdo mu dá kus, dostane korunu.“ Skákal a kutálel se, nachytal nespo četn ě ran. Ob čas mu kluci p řinesli kus salámu. M ěl o bohatství řeznických u čňů úžasné p ředstavy a bre čel, když ho nevzali na řezníka. U čil se tedy strojníkem, vysp ěl a zesílil a chytal za dorost Bohemians. Bohemka m ěla pro kluky velké kouzlo. Mužstvo podniklo v historii naší kopané dosud nejdelší zájezd – do Sydney, podobn ě jako bájná Klapzubova jedenáctka. Z Austrálie p řivezlo nejen párek živých klokan ů, ale klokana také do znaku. A váleli to! A jak hrál Káša Bejbl? Fotbal je láska. V ned ěli dopoledne hrál Pavlis na černo centrhalva za Meteor, odpoledne chytal za Bohemku. To byla léta války, kdy jezdil na první dorostenecké zápasy s kuf říkem, v n ěmž m ěl sta řičký dres, chleba a tavený sýr. Pak ho výbo ři vzali na trénink dosp ělých klokan ů; pov ěstný „Bu ňa“ Vedral ho zkoušel a st řílel takové pecky, až Václavovi otekly ruce. Nebylo divu, vždy ť jednou museli k řísit bratislavského Rajmana potom, co vyrazil Vedralovi desítku. O Pavlisovi nakonec dal dobrozdání sám Vedral:

14 „Ten kluk je báje čný.“ Chytal proti Josefu Bicanovi, Vlastovi Kopeckému, Vojtovi Bradá čovi. Oslnil v devatenácti letech povále čnou Pa říž a desetitisíce Francouz ů čekaly v hledišti Colombes jako tenkrát chlapci na Černohrad ě, kdo z francouzských ostrost řelc ů mu dá gól. V utkání Francie-Československo ho překonal jediný Baratte z desítky. Francouzští obchodníci ho cht ěli koupit, nebyl však na prodej. P řesto ho doma v tla čenici odstr čili z národního mužstva; neum ěl se strkat, byl bejblovský. Zůstal na vojn ě. Zde všichni m ěli zpo čátku železnou postel, stejná práva, stejné odm ěny, stejné povinnosti, stejné hv ězdi čky. Kolský ho m ěl rád pro jeho skromnou povahu a vášnivou lásku k fotbalu. Pavlis znal báse ň o Richardu Prinnovi, který se vrhal úto čník ům pod nohy a jemuž rozšlápli lebku. Našel její živý podklad. Fotbal je váše ň. Měl dvakrát p řeražený nos, t řikrát ot řes mozku. Pamatoval si, jak se mu před obli čejem mihla kopa čka Šim čáka, a pak už nic. Jindy na olomouckém hřišti vid ěl p řed sebou ohromnou podrážku se špunty. Prod ělal t ěžkou plicní nemoc, zdržela ho na jeho fotbalové cest ě, ale p řemohl ji hlavn ě sportem jako maratónec Kantorek. M ěl za sebou h řišt ě Bohemky, a to býval tvrdý mlat. Hrával v tréninkových zápasech v útoku, aby v ěděl, jak uvažuje úto čník p řed branká řem. Pamatoval si stovky vypálených desítek na r ůzná místa a také ty, na které se vyptával. V ětšinou je každý kopává stejn ě. Placírkou je pošle k jednomu nebo druhému rohu branky – podle toho, zda je levák nebo pravák. Šlajsem doprost ředka nebo vedle. Strašné mordy m ěl Brazilec Pepe. To je lidi čky pohádka, ale jen pro diváky. Nártem dal balón pár centimetr ů od zem ě. To nesta číš jít v ůbec dol ů, natož k ty či! A když postavíme ze ď, nepošle to do díry v ní, tak je také chytrý, ale vrchem, a nevíš, kam to jde. Tak uvažoval, a p řesto chytal Pepemu mí če v Mexiku, když Dukla hrála s nejlepším mužstvem sv ěta FC Santosem. Václav Pavlis mužstvu čast ěji k vít ězství pomohl, než kolikrát ho o vít ězství p řipravil. Prošel t ěžkými zápasy a chodil se navíc pobavit s balónem na Julisku. Trénoval žáky Dukly a ješt ě týž den hrál za štáb tělovýchovné školy. A protože člov ěk myslí dop ředu, chystá se, že jednou bude trenérem a že nedopadne s touhle prací jako tenkrát, když si p řál ze všeho nejvíc u čit se řezníkem.

15 Svatopluk Pluskal Ve Zlín ě, na Cigánov ě, m ěl dílnu krej čí Alois Pluskal. Zdálo se mu přímo nešt ěstím, že za oknem je plot Letné Zlín. Sedával nad šitím a nave čer zvedal unavenou hlavu po Jardovi a Svá ťovi. Už si odvykl ptát, kde ma ří čas a ni čí boty. Kde jinde, než za plotem. Krej čího sv ět napl ňovala jehla, nev ěděl, že za plotem je to docela jiné. Pro Jaroslava a Svá ťu von ěla na h řišti za touto oponou d řeva a pohrdání tráva a v tráv ě ho řce pampelišky, von ěl jim dokonce i balón – sta čilo, když ho vzali do rukou a čichli k n ěmu. Byl pro n ě vzácností a správce Talaša jim ho n ěkdy p ůjčoval odm ěnou za narýpané pampelišky. Rozhodli se skoncovat s tímto potupným stavem a založili nejmladší mužstvo Letné. Talaša jim dal k prvnímu zápasu jasn ě červené dresy. Navlékli si je do postele a prospali tak celou noc. Táta je ráno takhle uvid ěl a pochopil, co pro n ě znamená fotbal. Pozd ěji, když se lidé zastavovali u jeho dílny a říkali, že má šikovné kluky, nedalo mu to a jednou se za ten plot vypravil. Pak už tam chodil po řád, a na h řišti pod úpatím mohutné vrby mu výbo ři dali postavit lavi čku (tak si vážili jeho kluk ů). Svá ťa nebyl možná nadaný jako Jarda, ale už tenkrát chodil podle řeky Dřevnice a snažil se dosko čit k v ětvi čkám strom ů a dotknout se lístk ů čelem. Snad tím se vytáhl z malého krej čovského u čedníka až do doby, kdy význa ční obránci volali p řed kopem z rohu: „Hlavn ě pozor na Pluskala, má na hlav ě kopa čku!“ Svit Gottwaldov ho koupil od Letné na levou spojku, když mu bylo sedmnáct. Ale asi mu p říliš nev ěř ili, byl samá ruka samá noha, šlo snad jen o zkoušku: co kdyby? Rad ěji by na jeho míst ě vid ěli bratra, ale Jaroslav si předtím p ři automobilové havárii zranil páte ř a s fotbalem musel na čas přestat. „Chodí na h řišti jako čáp po hnoji!“ roz čiloval se na Svá ťu hrá č Hlobil na prvním tréninku. Svá ťa v ěděl, že p řijetí bude t ěžké (šlo jim o jedno místo, které zabere v sestav ě), ale tohle ne čekal. V Gottwaldov ě mu říkali Ananásku. Byli tam krom ě Hlobila také dob ří chlapi a velcí fotbalisté – Srše ň, K řižák Majer. N ěkdy se ho zastali, ale ne příliš; a ť si prorazí cestu sám. V každé práci jsou v ětšinou dv ě skupiny. Pat řil až do dneška k t ěm, co dřeli víc, než jim ur čoval trénink. Když už fotbalisté odešli, dával si navíc deset až patnáct kol a vypomáhal atlet ům na st ředních tratích. Kone čně jel hrát do Ostravy proti Vítkovicím; zápas o postup do první ligy. Vítkovice tenkrát vedly brankou krále promyšlené hry Josefa Bicana; 16 v té chvíli rozhod čí proti nim odpískal desítku. A najednou se ukázalo, že za tohoto stavu a v bou ři ostravského hledišt ě nemá žádný z t ěch velkých hrá čů odvahu jít desítku kopat. Vida, je tu Ananásek! Chytli ho za tri čko a vlekli na zna čku pokutového kopu: „Ananásku, jak ji nedáš, rozbijeme ti hubu!“ Cht ěl poslat mí č k ty či, tak to vid ěl u velkých hrá čů . Branká ř Petruška podle jeho pohledu k té ty či p ředvídav ě sko čil – ale on se tam nestrefil a kopl mí č doprost řed branky. Kdyby Petruška z ůstal stát, tak tu desítku chytil a jemu by natloukli. Takhle ho objímali a líbali. A pak ješt ě stokrát. Odevzdával h ře celé své srdce. Nenarodil se velkým fotbalistou, ale stal se jím v Dukle a v národním mužstvu. M ěl také p říliš dlouhé a silné nohy, aby s nimi mohl provád ět kouzla jako Josef Masopust. Ale m ěl n ěco, z čeho rostla budoucí železná záloha: dával Masopustovi svou p řítomností klid a on mohl jít kup ředu. Vytvo řil si za léta osobitý styl vypichova ček: dovedl obklí čit protihrá če nohama a ve chvíli, kdy ten ťukl do mí če, vyrazil a bral mu jej. Jindy nesta čil dob ěhnout a tak se vrhal do rány t ělem. Schytal takových ran stovky. N ěkdy však p řekra čoval tu míru tvrdosti a dopoušt ěl se hrubých zákrok ů. S léty jich ubývalo, dospíval k tomu, že vít ězství v osobním souboji nem ůže být zaplaceno surovou hrou. K sob ě byl neúprosný. Ve vojenském družstvu táhl na zádech kulomet. V Mexiku sko čil z vysoké skokanské v ěže. V zápase s Křídly vlasti se mu utrhl meniskus. Meniskus, polom ěsí čitá chrupavka v kloubu kolena, byl, je a bude problémem a smute ční písní mnohých fotbalist ů. Chrupavka velká jako cípek kapesníku, se odchlípne, natrhne nebo utrhne a zablokuje koleno. Zachra ňuje to opera ční zákrok. Svá ťovi se meniskus utrhl, ale dohrál s tím celý zápas. Nedovedl se vzdávat. Nebyl ovšem jen dobrý. N ěkdy mu to nešlo. Zavinil branky, a hlavn ě tu proti Manchestru United v Anglii, kdy drželi tém ěř celý zápas bezbrankový stav. Potom p řijížd ěl k rodin ě ml čky a manželka ho vítala slovy: „Tak kterou nohu máš pry č?“ Býval n ěkdy doma smutný, ale do mužstva vnášel vždy veselí; v ěděl, že chlapci n ěkdy smích pot řebují jako jeho hru. Ale na l ůžku vedle své ženy Anny často nespal a celé hodiny p řemýšlel. Nebylo to jen lehké a slavné, jak si lidé p ředstavovali. Do čela se mu vryly vrásky z unikajících a přicházejících vte řin, minut a hodin, kdy soupe ř podnikal nápor za náporem.

17 Argentinský mistr River Plata nabídl n ěkdejšímu Ananáskovi 20 000 dolar ů za p řestup do Jižní Ameriky – jen na n ěkolik let. Ale ten v ůbec nepomyslel, že by mohl odejít z této zem ě a svého mužstva. Tehdy p řijal nabídku s vše říkajícím úsm ěvem. Nikdo by mu nemohl nahradit to, že hrál za národní mužstvo s Lá ďou Novákem, Pepíkem Masopustem a s chlapci, s kterými se krátce a česky dorozum ěl: „Kluci, jdem do nich!“

Josef Masopust Nejd řív nakopával na st řimických pláckách tenisák. Už v klukovských zápasech Sparta-Slávie hrával čast ěji na stran ě vít ězů. Pouze když máma trvala na svém, že táta živí osm krk ů a on si hraje po řád jen čutanou, odcházel poražen s otisky máminých rukou na nejchoulostiv ějších místech. Někdy byl i pro horníky svátek, to pak táta nemusel pod zem a šli spolu k babi čce do Kopist. Po polních cestách si nahrávali mí č a Pepík musel kopat pravou i levou. Ve čtrnácti oblékl dres SK Mostu. Hrál levou spojku a Hlídek od nich z vesnice levé k řídlo. Zkoušeli spolu p řebíha čky a dávali krásné góly. Beci do nich šlapali a Čepirožský mu zlomil klí ční kost. U šatny ho čekala máma a za obveselení obecenstva ho vpohlavkovala až do sanitky: „Já ti dám čutanou!“ Sotva za ním zabouchla dví řka vozu, probíral si, jak musí p říšt ě procházet mezi obránci, aby na n ěho nemohli. Za patnáct let potom na Strahov ě obešel v dresu Československa čty ři rakouské hrá če a podle branká ře Kitzmüllera vb ěhl s mí čem do branky. Ale mezitím se událo mnoho jiného. Na cest ě vlakem z Ústí, kde dával jako dorostenec dv ě divizní branky za Most, mu fanoušci vysypali do klína klobouk pen ěz. Cht ělo se mu bre čet; už nebude hrát pro radost. Cht ěl peníze vrátit, ale zárove ň p řinést mám ě. Když mu trenér řekl: „To je takový zvyk – aspo ň ti máma p řilepší…“, vzal je. Ale doma nic o p řilepšení ne řekl. P řišel, obrátil kapsu a řekl jakoby nic: „Mami, tu máš…“ Peníze ho nezkazily; umožnily mu, aby se v ěnoval mí či víc než obchodní p říru čí Hlídek. Stal se soustružníkem na dole Fortuna-Št ěstí. Už tenkrát ho táta u čil v ěř it ve velké št ěstí toho, kdo chce. Nekou řil a nabídky: „Pepíku, dej si na m ě rum!“ odmítal. Neopíjel se ani pozd ěji, p řestože p řed velkými zápasy říkali: „Jestli vyhrajeme, dáme si!“

18 Po vít ězství se zdála láhev nicotná proti tomu, co prožívali na h řišti. Byla to krásná p ředstava vt ělená do skute čnosti. Možná, že takové tv ůrčí opojení prožívá básník, když zrodí zp ěv, v n ěmž dosáhl harmonie koncepce i díla. Láhev nechával tedy t ěm, kte ří nev ěděli, co je to obejít jednoho hrá če tak řka bez vydechnutí, vzáp ětí obehrát druhého a ve chvíli, kdy zas nedýchá obecenstvo, poslat mí č do sít ě. Ligové Teplice p řesv ědčily tátu, aby Josef opustil Most. Necht ěl, znal jednoho Řeka, kterého také Teplice koupily: ten si pak v šatn ě navlékal štulpny na ruce místo na nohy. Ale na zimní trénink modrožlutých Teplic přece jen Josef Masopust jel. Do sálu nahlédl z ulice: mrštný Havlí ček skákal pov ěstné robinsonády. Dostal strach a utíkal zpátky na vlak. Před p říštím tréninkem už na n ěho výbo ři čekali, aby zase neutekl. Hrá či ho p řijali dob ře, a když poslal v lize poprvé mí č z p ětadvaceti metr ů do šibenice, což znamená do horního rohu branky, vyhrál u lidu za bariérami. Od té chvíle byl napo řád jejich. A jestli m ěl pravdu Pythagoras, když tvrdil, že úkolem veškeré výchovy je probudit génia v člov ěku, pak se to potvrdilo i na Masopustovi, který v Dukle vyrostl ve fotbalového um ělce. Zvláštní a nenapodobitelný. Nem ěl výskok, nem ěl sprint, nem ěl rozšt ěp. Ale p ředstavoval to, co znamená stožár pro plachetnici. Spojoval trup s plachtami, a p řestože nebyl na b ěžecké dráze nejrychlejší, dostával vysokou užitkovou rychlost, jakmile m ěl mí č na kopa čkách. Hnal se od kýlu, kde to někdy vrzalo, až k plachtám, kterým dodával vítr. M ěl výborný cit v nohách. Jedin ě on a Jaroslav Borovi čka se nebáli dostat p řihrávku na kterémkoli míst ě h řišt ě, t řebas na vlastní brankové čáře. Na h řišti m ěl nejrad ěji chvíli, kdy bariéry pulsovaly vzrušením. Cítil, jak je klidný, vedl mí č a radoval se, když si ho mohl stáhnout, pohrát si s nervy tisíc ů a držet je v nap ětí. Pro n ěkteré hrá če Dukly se n ěkdy stával fotbal d řinou. O Masopustovi napsal redaktor „Stadiónu“ Jan Polešovský: „Možná, že to p řeženu, ale cítím, že kdyby nebyla dosud na sv ětě kopaná, Masopust by si ji vytvo řil – pro radost z pohybu.“ Angli čan Eric Batty z časopisu „World Soccer“ ho ozna čil za „mistra moderní kopané“. Italové ho už p řed mistrovstvím sv ěta za řadili do sv ětové jedenáctky spole čně s Ku čerou. Lyža ři jezdí slalom, p ři n ěmž se proplétají mezi pevn ě zakotvenými ty čkami. Provád ěl sv ůj slalom na h řišti mezi velmi pohyblivými nástrahami – hrá či. Prošel tak častokrát až p řed branká ře v zápasech, kdy branku nejvíc pot řebovali. Vyvažoval sklon t ěla rukama, často ho neslo jen pár centimetr ů kopa čky nebo doslova let ěl vzduchem. Možností úniku je 19 mnoho. Ťukal mí č pravou na vn ější stran ě boty, pak hodil mí č na levou špi čku a dostal se za prvního. Tomu p říštímu se naklonil doleva, soupe ř čekal kli čku tam, v posledním zlomku vte řiny se op řel na levé noze a šel doprava. Pot řeboval k tomu p říznivé seskupení hv ězd, kamarádi stáhli některé protivníky na sebe a uvolnili pr ůchod. Jindy zm ěnil zám ěr, ale nikdy nemohl p řesn ě říci, zda je ve fotbale v ůbec n ějaký plán. Není ve fotbale tisíce variant? Proto je asi prvním sportem na sv ětě. Doma si lehl na otoman a na špi čkách zvedal aktovku. Za ta léta tréninku to ud ělal možná miliónkrát. Pot řeboval posílit nohy, aby m ěl jistotu ve h ře. V poslední dob ě znervózn ěl, ob čas řečnil na h řišti. V ěděl to, a pak si huboval, že zas neml čel. Jindy p říliš dlouho držel mí č a pozd ě nahrával. Chodíval ztahaný z tréninku, ale kluci ho p řepadli na ulici: „Pane Masopust, poj ďte si s námi zakopat.“ Neodolal a válel s kluky na dvorku. Nezapomenutelný, s tmavými rozcuchanými vlasy a zvláštním vedením mí če, které vzrušovalo nejen bariéry, ale také sta řičké fotbalové odborníky Anglie a Skotska (a ti už toho vid ěli hodn ě). Londýnské „Times“ ho nazvaly „velkým Masopustem, opravdovým generálem fotbalových h řiš ť“.

Ladislav Novák Kolský stav ěl od po čátku na n ěm. Novák to byl, který mohl b ěhat v čele na jeho míst ě. Po čínal si jako asketa, d řel v tréninku i v zápasech, od říkal si vše, co lákalo a zárove ň se stávalo brzdou výkon ů. Po léta chodil spát brzy, odm ěř oval si dávky jídla a pití, aby nep řibyl na váze ani o gram. Spoluhrá čů m to šlo n ěkdy na nervy; chápal to, tém ěř provinile se usmíval, ale pokra čoval v tom dál. A oni ho v mnohém následovali. Byl a z ůstal dlouhá léta kapitánem vojenského mužstva, které te ď mí ří už podruhé p řes Atlantik do New Yorku. Kapitánem, který nikdy nevelel, nek řičel a moc toho nenamluvil. V zápasech zastupoval klidnou hlavu. Přečetl p říliš dobrých knih a v ěděl, že fotbal je p ředevším sport a že sport má sloužit kráse duše a t ěla. Novák ův život na h řišti i mimo h řišt ě se vyzna čuje sportovním um ěním a pravidly poctivé hry. Proto byl v poslední desítce let často jmenován mezi vybranými sv ětovými fotbalisty a nejlepšími sportovci Československa. M ěl ze všech fotbalist ů nejblíž k Emilu Zátopkovi. Bil se v zápasech od po čátku až do konce tak jako Zátopek, a ť hráli proti Suchdolu, nebo proti Tottenhamu. Dovedl čist ě odebírat mí če; bylo 20 požitkem sledovat ho p ři h ře. Kdyby n ěkdo po čítal, kolika p řestupk ů se který hrá č dopustil, obsadil by v této tabulce poslední místo. M ěl to, co má obránce mít: chytrost a um ění p řijít na to, co ud ělá ten druhý, a ť je to t řeba Brazilec Garrincha, který se ti dívá do o čí, jako by ti cht ěl vnutit sv ůj zám ěr, a nakonec ud ělá n ěco naprosto jiného. Hrál dob ře hlavou, nebál se sko čit do rány a tla čil mí č vp řed, když útok nemohl prorazit prot ější obranu. Hrál jeden čas špatn ě a Kolský ho nestav ěl; tehdy trénoval t řikrát tolik a přinutil ho, že ho znovu za řadil. Když si vyšel s rodinou na procházku do Šárky, řekl znenadání; „Dám si to tréninkov ě“, a p řib ěhl dom ů o hodinu pozd ěji. Fotbalisté nebyli, a dokud budou fotbalisty, asi nikdy nebudou ideálními manžely. Ale manželky mají trp ělivost pro jejich nálady a výsledky. Staša Nováková spo čítala, že nebyl v jediném roce sto šedesát dní doma. Podobali se léta montér ům, kte ří jezdí pracovat mimo d ům hlavn ě o nedělích a ve svátky. Tmavovlasá dcerka Jitka se jim narodila, když hrál v Egypt ě. Hlásili mu to v polo čase. Uvid ěl ji až pod strome čkem a památná slova, která tehdy padla, bu ďtež zde uvedena: „Ježíšmarjá, to je moje dít ě? Nevym ěnil mi ho n ěkdo?!“ Nejv ětší pochopení pro jeho fotbal, výst řižkovou službu, vít ězství a hlavn ě porážky, má babi čka Marie. Dosud řídí automobil, závodí ve stolním tenisu a je jedním z nejzu řivějších fanoušk ů. Na zápas v televizi se dívá výhradn ě sama, nikoho jiného p řitom nesnese, bafá cigaretu za cigaretou a radí, když Lá ďa po návratu z boje řekne: „Dnes mi to nešlo, měl jsem f ůru nedostatk ů.“ Takový blázen do fotbalu byl jen jeho táta, pánský holi č z Loun. Vlastnil motocykl Ariel 557 se sajdkárou, v níž vozil Lá ďu do Prahy na význa čné zápasy. K živnosti holit a st říhat pat ří i bavit zákazníky. Táta opovrhoval ve skrytu duše t ěmi, kte ří mluvili o po časí, uznával ty, co ml čeli a p řemýšleli o svých v ěcech, a dovedl se nadchnout t ěmi, kte ří um ěli zhodnotit zápas a p řípadn ě to nasolit trenérovi, který to zas jednou nemožn ě postavil. A co teprve kdyby už tenkrát v ěděl, že bude mít jednou syna kapitánem Dukly a národního mužstva? Nikdy nepomyslel, že práv ě jeho kluk by mohl b ěhat s kapitánskou páskou na nejp ěkn ějších h řištích celého sv ěta. Držel ho spíš p ři zemi; pozoroval, jak si po řizuje pro žákovské mužstvo Loun vlastní košili, černé trenýrky a kopací boty. Lá ďa hrál ve čtrnácti za dorost, v patnácti za prvního st ředního úto čníka. P řitom se vyučil strojním záme čníkem, vystudoval pr ůmyslovku a opravoval u drah železni ční vozy. Po vyu čení 21 přešel do Teplic; tam byl Masopust se svým širokým úsm ěvem a také Rudolf Vytla čil, s nímž pak pozd ěji táhl jako kapitán národního mužstva na nejslavn ější bitvu do Chile. S Novákem je spojena celá éra moderní československé kopané, která se připravovala nejen na h řišti, ale také v tretrách na b ěžecké dráze a v p řísné životospráv ě. Stejn ě jako v Dukle, také v národním mužstvu b ěhá vždycky vp ředu.

Ivo Urban Fotbaloví odborníci litovali, že je v Dukle. Jen zaskakoval za železnou zálohu a p řitom hrál lépe než v ětšina ligových záložník ů. Ale Dukla ho pot řebovala nejen k tomu, aby ob čas nastoupil: v tréninku dával p říklad jako Novák a m ěl to o to t ěžší, že kapitán mužstva odevzdával nasbírané částe čky hře a on je bolestn ě ztrácel na lavici náhradníka. V Dukle se nau čil anglicky a výte čně absolvoval u čilišt ě kapitána Jaroše; pracoval jako noviná ř a hovo řil za mužstvo s ministry a milioná ři, kterým byli představováni. Fotbalov ě za čínal s tenisákem ve Strossmayerov ě ulici s holešovickými kluky. Pak p řišla Slávie a tam doktor Mareš, který v ěnoval tréninku mládeže hodn ě času jako desítky ob ětavých lidí, pracujících v pozadí našich fotbalových úsp ěch ů. Mareš mu také posílal blahop řejný telegram k prvnímu výbornému výkonu v národním mužstvu. Ivo Urban tehdy uhlídal proti Brazílii znamenitého Didiho; Brazilci nedali na Strahov ě ani branku. Poznal, jací to jsou výborní fotbalisté; pohybovali se lehce a tiše, podobni ebenovým panenkám, zdálo se mu vždycky, že mí č už má, a ješt ě mu ho ucvrnkli p řed kopa čkou. Jel v reprezenta čním dresu na velký jihoamerický zájezd a v Rio de Janeiru jej p řivítal jako první práv ě Didi. Pozd ěji už nastupovala za Duklu železná záloha trvale, náskok Pluskala s Masopustem se zv ětšoval, jeho zápas ů z lavice náhradníka p řibývalo. Zůstal na ní léta, p řestože dostával nabídky ke h ře od jiných mužstev. Dukla nehrála v n ěkterých letech jen dob ře, ale také nejslušn ěji, a slovo přítel spole čně povýšili nad řevnivost a bitvu o tri čko. Litoval, že p řicházel o takové pocity, kdy ob ě strany m ěly stejn ě blízko k vít ězství jako k porážce, a když padlo rozhodnutí, mužstvo na h řišti jásalo bez n ěho. Mohl je objímat potom, ale cosi už vyprchalo: nejkrásn ější okamžiky prožívalo t ěch jedenáct p římo na trávníku, kde to svorn ě orali i svorn ě zachra ňovali. Po vít ězném zápase také neprožíval radostný chechtot ve sprchách a báje čný pocit, kdy špína a prach, únava a vy čerpanost stékají po t ěle zárove ň s proudy osv ěžující vody. 22 Ten, kdo má hojnost, postrádá n ěkdy radost z p řemíry, on um ěl naopak vychutnávat jako nikdo v mužstvu to málo s veškerým obsahem toho slova. Zápasy, v nichž startoval, hrával t řikrát, čty řikrát, a aby mu dlouho vydržely, promýšlel každý dob ře p řihraný a vyst řelený mí č. Nejvíc kamarádil s Jardou Borovi čkou, m ěli podobnou hloubavou povahu, s ním prochodil Louvre, pa řížské uli čky, Broadway, spolu prohlíželi monumentální nást ěnné malby mexického malí ře Rivery. Jednou hrál v Belgii ne čekan ě v útoku vedle Borovi čky proti Berschootu. Borovi čka mu hodil ideální p řihrávku, jako by ho cht ěl chlapsky pohladit. Byl to nádherný bílý mí č, dosud neod řený v zapo čatém boji. Trefil jej p římo v b ěhu, mí č zazá řil v paprscích reflektor ů jako sv ětelná bílá koule a let ěl zrovna na prázdné a pro st řelce nejkrásn ější místo v brance. T řepal sítí jako veliká ryba, jež má dát potravu na celé dlouhé dny. První gól tenkrát otev řel jejich vít ězství nad Berschootem. Tu chvíli pak prožíval ješt ě častokrát. Mnohokrát ve sn ění a polospánku vid ěl letící bílý mí č.

František Šafránek Dvanáct let bere na zájezdy housle, a také tentokrát je má s sebou. Hrál už na lodi – na Baltickém mo ři; v letadle – z Prahy do Moskvy a z Chartúmu do Káhiry; v autobuse – z Hradce Králové do Prahy; a jak se dovíme, i ve vlaku. Hrál v Kostarice na vysoké poutní skále, v Chartúmu na universit ě. V Berlín ě, Sofii, Bukurešti, Moskv ě, Curychu, New Yorku, Mexico City, Manchestru, Bruselu, Varšav ě, Káhi ře. Nejkratší, několikaminutové vystoupení m ěl jako student konzervato ře na lodi čce pod Karlovým mostem a nejdelší, čtrnáctihodinové, po vít ězství ve vlaku z Košic až do B ěchovic. Byla to spíš p říležitostná vystoupení. Kdysi toužil hrát na skute čných koncertech pro ty, kdo hudb ě rozum ějí, a když nerozum ějí, alespo ň ml čí. Na fotbale k řičel kdekdo, jako slucha ř je bohužel vždycky slyšel. Nejvíc ho mrzelo, když volali: „Vem si housle, srabe!“ Věděl sám, že práv ě zkazil balón, ale jakým právem ho uráželi? Byl vždycky prudký, ob čas se také na h řišti hádal, m ěl chu ť p řelézt plot a jednu jim plácnout. Uklid ňoval se tím, že volají jednotlivci, kte ří by v život ě nezmá čkli po řádn ě ani housle, ani soupe ře. Kdyby to dokázali, m ěli by jiné myšlení a jiné obli čeje, než jaké ob čas spat řil. Nezvyklé spojení kopa ček a houslí mu ostatn ě p řinášelo odjakživa trápení. Táta nesnášel hudbu, a tak cvi čil na p ůdě. U čitelé zas zrovna nemilovali kopanou. 23 Zprvu hrál klukovsky za mužstvo náramného jména: SK Ďolík. Mezi dv ěma strán ěmi bylo nutné protivníka obhodit a ob ěhnout. Hrál tak dob ře, že si soupe ř kladl podmínku: „Šafránek musí hrát bos.“ Chodil s promodralýma nohama k mám ě a ta – zamilována do myšlenky, že bude muzikantem – ho prosila, aby nechal fotbalu. Ujiš ťoval ji v té dob ě trochu velikášsky a zárove ň zoufale: „Mami, jednou budu hrát za národní.“ Vid ěla by ho rad ěji hrát v orchestru Národního divadla. Nepomohly ani poznámky profesor ů nad rukama rozed řenýma ze škváry. U čil se vést smy čec i mí č. Hrál za Spartu levou spojku a za konzervato ř – Beethovena. Už p řed vojnou zvít ězil fotbal, ale ani housle neprohrály natrvalo. V dob ě nejv ětšího tréninkového vyp ětí, kdy druzí odpo čívali p ři knížce či kartách, cvi čil etudy celé hodiny všude, kde bydleli: v hotelu Costa Rica v San José nebo na zimním soust řed ění v Bed řichov ě. Často si říkal: už s tím praštím, už nemohu. Ale znal ze h řišt ě nutkání n ěco p řekonat a dovést do konce, zni čit p ředcházející pochyby. Pak byl š ťasten, že neslevil. Mužstvo vždy čekalo, až vyndá z pouzdra „stradivárky“ a spustí. V mnohých městech sv ěta sklízeli odpoledne potlesk za český fotbal a ve čer za českou písni čku. A máma byla nakonec spokojena: hrál za národní. V rozhlase hlásil v třiapadesátém roce z Rumunska nestor reportér ů Josef Laufer (m ěl už za sebou tisíc dv ě st ě p římých reportáží): „Na trestný kop jde Šafránek. Chystá si mí č, ale branká ř je p říliš jistý, mí č je daleko, nenechal si v ůbec postavit ze ď. A vedeme jedna nula!“ Tenkrát jedinou brankou zápasu rozhodl s kone čnou platností o postupu na mistrovství sv ěta a ješt ě mnohokrát potom pomáhal svému mužstvu prudkými trestnými kopy do sít ě výborných branká řů . M ěl krátký švih a bleskový úder. Hrál léta spolehliv ě, jistými odkopy a dlouhými pasy posílal mí č nap říč h řišt ěm. Nejlíp se nahrávalo na Borovi čku, který se um ěl výborn ě postavit.

Jaroslav Borovi čka Mnozí mu vy čítali, že zpomaluje útok. Pro č ho tedy trené ři Kolský a pozd ěji Vejvoda rádi stav ěli? Jaroslav sám vzpomíná na stereotypní hru Angli čan ů, kte ří dostali od Ma ďar ů sedm gól ů. M ěl svou teorii. Kdyby stroj jenom jezdil a nem ěl brzdu, brzy by se rozbil. V okamžicích, kdy se Dukla valila útok za útokem a rozpa čit ě zastavovala p řed velkým čtvercem a nemohla prorazit dál, dovedl zm ěnit rytmus útoku, a aniž to diváci a hlavn ě soupe ři post řehli, 24 dokázal vytáhnout jejich zadáky a p řistrkovat mí če do uli ček a st řeleckých pozic. Byly rovn ěž chvíle, kdy útok pot řeboval jít bleskurychle vpřed; tehdy nesta čil a jeho samého mrzelo, jak je pomalý. S Pepíkem Masopustem vytvo řil d ůležitou prost řední dvojici v systému čty ři vzadu, dva, čty ři vp ředu. Podle hry dopl ňovali útok nebo obranu na pot řebnou šestku, a hlavn ě se snažili ovládnout st řed h řišt ě. Dopravovali mí č po dlouhé lanovce od t ěžní jámy, kde se mí č vydoloval, až na skládku, kde jej m ěli vyklopit do sít ě. M ěl cit pro p řesnou p řihrávku a nahrál na dvacetkrát víc gól ů, než dal. Dokázal by ud ělat kli čku na balkónku moderního domu, a to je co říci. St řílel často špatn ě, ale dával nádherné góly z voleje, p římo ze vzduchu, které p řekvapily nejen ob ě mužstva a diváky, ale p ředevším soupe řova branká ře. Takovou ranou do sít ě skv ělému Bearovi rozhodl t ěžký zápas národního mužstva s Jugoslávií (1:0), a byl také nejlepší na h řišti. Tehdy lidé nadšen ě skandovali jeho jméno, t řebaže p ředtím stejn ě bou řliv ě na za čátku utkání volali: „Borovi čka ven!“ Ješt ě to n ěkdy trochu bolelo, ale m ěl svou dlouhodobou koncepci, a jak prohlašoval, „úmluvu se životem“. Vždy ť v prvot řídních mužstvech odevzdával patnáct let dobrou a pot řebnou práci. Jako kluk toužil být Pláni čkou, nosil modrý branká řský hu ňatý svetr. Pak ho jednou nep řátelé ze sousední ulice pomluvili, pustí prý sebemenší šourák, a tak p řešel se slzami v o čích do útoku. Tím víc jeho umín ěná hlavi čka usilovala, aby se fotbalu nau čil. Kopal tenisákem na malý a starý domek: – od zdi! – na st řechu! a zpracovával r ůzn ě mí č. Hrával za všechny možné jedenáctky. Hellada, R ůži čkova XI., SK Michle a nakonec Sparta. Odtud pak na vojnu a do národního mužstva, kde byl mozkem útoku, který dal v Ženev ě šest branek Švýcar ům, v Budapešti čty ři Ma ďar ům a porazil Brazílii v Rio de Janeiru. Kluci mu říkají Borovice. Náramný název k jeho sukovité povaze. Jakápak Borovička! Zastupoval v mužstvu „rejpala“, do mnoha nesprávných v ěcí š ťoural narážkou, slovem, pohledem. Nenechal se okopávat ani na h řišti; u Angli čan ů okoukl, že nejen obránce má být tvrdý, ale také úto čník si musí um ět zjednat respekt.

25 Zrození mužstva

Jako bývalý úto čník a nyní „stíha č“ t ěchto úto čník ů musím se p řiznat starým fotbalovým fanoušk ům, že vst řelit te ď branku je nepom ěrn ě t ěžší než d říve. Novodobá taktika kopané se svým systémem t ří obránc ů a neslýchanou rychlostí hrá čů omezuje možnost volné cesty do branky. Michal Semi častnyj, kapitán Dynama Moskva

Karel Kolský vedl zkušebn ě ATK a mužstvo skon čilo až na osmém míst ě. Nebyl tím vlastn ě ani zklamán, p řekvapilo by ho spíš, kdyby dopadli lépe. Vždy ť mladí ušáci nastupovali proti zkušeným hv ězdám. Bylo jasné, že Sparta, která v roce dvaapadesát vyhrála ligu, dozrávala léta, podobn ě jako sou časná sv ětová mužstva Arsenal, Manchester United nebo Juventus. Za n ěkolik m ěsíc ů se nedaly d ělat zázraky. Jenže n ěkte ří lidé je cht ěli a byli netrp ěliví. Po každém prohraném utkání dávali sekretariátu bývalého ministra národní obrany písemné hlášení, pro č prohráli. Kolský stál častokrát na nejvyšším kobere čku vzp římen ě jako voják, který v ěř il, že cesta, po níž vede své fotbalové vojsko, je správná. Proto po zkušebním roce z ůstal. Mohl jim dát jistotu jen d ůkladným tréninkem. Vybíhali ze Strahova až na Bílou horu. Tam utíkali ješt ě sv ěží p řes koší řské vrchy a skály. V obo ře u Hv ězdy, opušt ěné v zim ě od Pražan ů, našli své království. V p řírodní tělocvi čně kopc ů a strání, cesti ček, smrk ů, kaštan ů a b říz, v rozmanitém a tichém terénu syrového vzduchu dostávaly nohy sílu a plíce pot řebný objem. Jindy tam jeli na lyžích, pak do t ělocvi čny a s mí čem zmrzlým na kost na zasn ěžené h řišt ě. Fotbalisté nebyli dosud na podobný trénink zvyklí, často je zábly ruce a nohy; trenér rozkazoval a zárove ň ut ěšoval: „Jste p řece vojáci!“ Nástup vojenského mužstva na jarní trávník ostatní ligové celky překvapil. První titul mistra v jednokolové sout ěži padesátého t řetího roku dosud p říliš mnoho neznamenal; ale mladým dal víru a trenérovi už jistotu. Náš fotbal však prožíval neklidná léta. P řeskupovaly se sout ěže, n ěkdy se bezd ůvodn ě m ěnila jména Z ATK se stal Úst řední d ům armády. M ěl p řijmout podle rozhodnutí tehdejšího Státního výboru pro t ělesnou výchovu a sport do svých řad reprezentanty Trnku, Hemeleho a Ipsera pro p řípravu na mistrovství sv ěta

26 ve Švýcarsku. Tenkrát už pracoval v armádní t ělovýchov ě mladý d ůstojník Rudolf Kocek. Pozd ěji získal pro armádní mužstvo nejedno vít ězství i na jiných polích než fotbalových; ale tentokrát i s Kolským prohrál. Necht ěli ani te ď hotové hrá če z velkých pražských mužstev. P říliš mnoho lidí však v té dob ě osobn ě rozhodovalo a na řizovalo. Na p řípise uloženém na Julisce je poznámka: „Pod řiďte se státní disciplín ě!“ Hrá či na čas p řišli, aby po čase odešli. N ěkte ří svými výkony pomohli v dalších zápasech, ale armádnímu mužstvu tento krok uškodil p ředevším mezi p říznivci kopané. Po švýcarském fiasku, kdy se potvrdilo, že neznáme v ůbec systém, jak dosp ět k soupe řov ě brance, v slavné é ře ma ďarské kopané, za čal se také u nás praktikovat modern ější zp ůsob hry. Kolský, bývalý záložník, formoval zadní řady, které se m ěly v pozd ějších letech stát oporou nejen Dukly, ale také národního mužstva. Stav ěl svou jedenáctku od základ ů jako dům. Jen v útoku hledal a zkoušel ty, kte ří d říve hrávali vp ředu: Masopusta, Pluskala, Šafránka. A protože hledal, také chyboval. V padesátém čtvrtém roce byl ÚDA v lize čtvrtý, o rok pozd ěji už druhý za výborným Slovanem Bratislava. Dostal se do finále St ředoevropského poháru. Vyhrál velikono ční turnaj v Antverpách nad brazilským Botafogem a místní jedenáctkou. Tehdy tu delší dobu hráli poctivý a dobrý obránce Je čný, univerzální hrá č Jan Hertl a rychlé k řídlo malé postavy „Bobík“ Dobay. Vyst řídali se tu znamenití fotbalisté Hledík, Dolejší, Trnka, P řáda, Kraus. Ti všichni si nalezli po odchodu svou vlastní cestu; n ěkte ří litovali, že odešli, mohli jít rovn ěji a dál. V jednotce, kde musí držet mužstvo stejný krok a káze ň, se někdy lépe šlape, i když to není vždycky zrovna nejpohodln ější. Je škoda, že P řáda opustil fotbalové h řišt ě natrvalo. Ale velitelé a Kolský ho léta zachra ňovali nejen pro zelený trávník. Kolský mu ukládal jak vlastní táta peníze z platu na vkladní knížku, aby je „neprohospoda řil“. Na druhém b řehu však stálo mnoho p řítelí čků a kamarádí čků, kte ří P řádovi nabídli sklenku jen proto, aby se mohli vedle n ěho blýsknout a p řípadn ě pozd ěji si dát sklenku mnohonásobn ě oplatit. V Dukle budou na Lá ďu Přádu vždycky vzpomínat jako na talentovaného st řelce a fotbalistu, který se um ěl bít po celém poli a navíc všem nosil s kopa čkami a harmonikou dobrou náladu. Ostatn ě jako každý člov ěk, tak i mužstvo je na tom nejmén ě jednou v život ě bídn ě.

27 Armádní mužstvo stálo na takové nebezpe čné k řižovatce v padesátém šestém roce, kdy odešlo šest prvot řídních hrá čů : Hledík, Kraus, Hertl, Dolejší, Trnka a P řáda. Říkalo se, že je s ÚDA konec. Nemohli dát dohromady jedenáct lidí. Jeli do Bratislavy k t ěžkému zápasu s Rudou hv ězdou. Kolský je sezval do hotelu Carlton; p řed sebou m ěl trosky mužstva. A čkoliv toho nikdy moc nenamluvil, tentokrát pronesl řeč dost dlouhou. V ěděli i bez toho, že za čnou v mnohém nanovo, anebo skon čí a p ůjdou jinam. Ale všichni, kte ří zůstali, toužili být dobrými fotbalisty, a proto léta poctiv ě trénovali. V ěděli také, že mají na vojn ě pro sport dobré podmínky. Necht ěli je ztratit a v budoucnu hodlali svými výkony vrátit to, co se jim poskytlo. Nastoupili na h řišt ě rozhodn ě jako nikdy, vst řelili Rudé hv ězd ě šest gól ů. Na n ěkteré z nich – jako na Šafránkovy z místa levé spojky – mužstvo nezapomene. V podobném tempu sehráli zbývajících p ět zápas ů. Na rozlou čenou to dali Ostrav ě dev ět k nule. Vyhráli poprvé dvoukolovou ligu s náskokem p ěti bod ů. Tehdy se ve skute čnosti zrodilo mužstvo Dukly Praha. V tom roce padesát šest v n ěm natrvalo z ůstali po dvouro čním p ůsobení Čadek a Dvo řák a nov ě nastoupili Brumovský a Vacenovský. To byla st řední generace.

28 Druhý sled

Mít nyní už aspo ň t řetí generaci prošlou v mládí tuhou kázní, znalou tvrdého, vytrvalého boje, posílenou vít ězstvími a otužilou porážkou. Generaci, která umí ze sebe vyma čkat každou špetku svých schopností. Evžen Rosický

Ji ří Čadek Vezm ěte na h řišti I. B t řídy hrá če a p řipravte ho za n ěkolik let, aby mohl čelit nejlepším fotbalist ům sv ěta. Kolský to dokázal s Čadkem, Vacenovským, Koubou. Cht ěl v armád ě vychovat t ěžkou sportovní pr ůpravou nad ějné chlapce z malých klub ů. V mužstvu Čakovic, na míst ě levé spojky našel Čadka. Pro Kolského objevy bylo už osudové, že se z něho po čase op ět vyklubal obránce. Takový mládenec musí mít ko řeny silné jak borovice na planin ě, kde fouká severák. Není to legrace kopat pro zábavu a za pár let nastoupit ve st ředu obrany za Československo proti N ěmecké spolkové republice. Takové kluky rodí k řivoklátské vesnice Bránov, Skryje, Pavlíkov. Dají se z nich ud ělat inžený ři, kte ří stav ějí p řehrady, a letci, co p ředhán ějí čas. V Pavlíkov ě na H ůrce se Ji ří Čadek rval s kluky, prohán ěl pumlí č a pekl ulovené králíky. Pak zlatý čas skon čil. Rodi če ho poslali u čit se nástroja řem a fotbalistou. Někdy to bylo, táto, ve sv ětě hodn ě t ěžké. Setinky milimetr ů nesm ěly chyb ět na m ěř idlech a st řední úto čníci nesm ěli utéci. Smith z Tottenhamu už zestárl, když proti nám hrál na Dynamu; vztekle mi p ři h ře plivl do tvá ře. Mn ě se z toho ud ělalo nanic od žaludku, fotbal jsme cht ěli hrát jinak než tihle prot řelí mach ři. Čadek hrál nadále až moc slušn ě na míst ě st ředního obránce, kam v ětšina mužstev stav ěla zameta če. Bránil ten prostor, odkud padá nejvíc branek, s Pluskalem. Často mí č vynesl n ěkterý z nich t ělem anebo ho vyhlavi čkovali. Když bylo Čadkovi zle, v ěděl, že se objeví Pluskal a svou valašskou hlavou či dlouhatánskýma nohama pom ůže. Jak bylo zle Svá ťovi, v ěděl, že se objeví Jirka Čadek s nezištnou touhou pomoci každému, kdo pomoc pot řebuje. Říkají mu „Čára“. V ětšinou se usmívá, dobrácky klátí rukama a nohama na všechny sv ětové strany. Je z celého mužstva nejskromn ější, nikdy mu ani mali čko nevstoupilo do hlavy, že hraje dob ře a za Duklu. Když potkává své n ěkdejší spoluhrá če, kte ří dosud válí nižší t řídu, spíše se omluvn ě usmívá, že to ve fotbale dotáhl tak vysoko.

29 Milan Dvo řák V Kanad ě často dávají rodi če klou čkům do kolébky hokejovou h ůl a baseballovou pálku; znaky št ěstí, slávy, obživy. Milanovi položil Karel Dvo řák k pe řince zbrusu novou mi čudu. Otec sám hrával za Meteor XIV a Bohemians, pozd ěji vedl žáky Bohemky a Milana. Maminka chodila za nimi s hrncem jídla, usedala na lavi čku a čekala se založenýma rukama, až se p ůjdou ti dva blázni najíst. Takhle pak na n ě čekala celý zbývající život. „Jak vám říkám: pro ženy je fotbal nešt ěstí, a také odpo činek od mužského. Ale sportu dávám p řednost – je mi milejší než hospody, chlapi vypadají čerstv ě a mají se po řád k sv ětu. Otec s nimi b ěhá a čutá, jako by mu bylo dvacet.“ Když Milan po vyu čení radiomechanikem oblékal s úctou dres prvního mužstva Bohemians, nazul si o t ři čísla větší kopa čky, první, které mu padly do rukou. Správce h řišt ě a inventá ře se ptal: „Dobrý?“ Kývl a vytratil se na chodbu, aby si to s jeho za řazením nerozmysleli. Na chodb ě zvonil telefon – propána! – cht ěli oporu mužstva Jíru. Jak se mohl ten hlas v telefonu ptát, zda Jíru zná? M ěl okouknutý každý jeho pohyb. Ale nev ěděl, jak mistra oslovit. Vykat nebo tykat? Nakoukl do kabiny: „Je tu Jíra? Má zde telefon…“ Nadále z ůstal tichý v pozadí, jiný než na h řišti. Tam vypaloval pumelice, d ělovky a už druhý rok na vojn ě se korunoval na krále ligových st řelc ů. Dynamu dal v ligovém ma či ohromný gól. Tehdy branká ř Dolejší vykopl mí č za polovinu h řišt ě až k n ěmu. V ůbec se s ním nemazlil a tumáš! Než Dolejší dob ěhl do branky, m ěl tam balón vrchem zpátky. Nam ěř ili délku kopu šedesát metr ů a zhruba vypo četli rychlost letícího mí če a běžícího branká ře. Zjistili, že by to mohl dob ěhnout jedin ě sprinter v tretrách. Noviná ři tenkrát dali zprávu o tomhle gólu sázet tu čnými titulky, internacional Josef Čapek vzpomínal, že podobný gól vst řelil jen Hojer před t řiceti roky v Pa říži. O dalším se v ůbec nev ědělo. Dvo řák je ze st řední gardy a má za sebou osmnáct utkání se lvem na tri čku. Podílel se na šestibrankovém rozdrcení Argentiny na mistrovství sv ěta ve Švédsku a vst řelil také branku N ěmecké spolkové republice. V Dukle výborn ě zastupuje univerzálního hrá če na místa obránce, záložníka a úto čníka V minulosti uhlídal Pelého, Koleva, Hidegkutiho, Labrunu. Když hrál doma špatn ě, m ěl pro p řípad, že by to sám nepoznal, spolehlivý barometr v otci, který po takovém výkonu smutn ě odcházel bez 30 něho. Karlovi Dvo řákovi táhlo na sedmdesátku a dosud dokázal dát v sed ě ob ě nohy za krk. To ale musel mít prima náladu. Bu ď vyhrálo ČKD Praha, anebo alespo ň Dukla.

Jan Brumovský Má nejvíc p řezdívek, nej čast ěji mu říkají „komár“. Čím víc ho kdekdo od h řišt ě odstrkoval, tím úporn ěji se bránil; už podle jeho životních osud ů je fotbal nejkrásn ější hrou na sv ětě. Zprvu ho trápil zápal plic. Mával na mámu do okna, a ť se nesouží, že chytá jen v brance. Hrál jako klou ček za Slaný a skákal z prvního patra novostavby, aby byl „seká č“. Ze Slaného se p řest ěhoval do Teplic; kopávali tu „Na Bramši“. Jakýsi chlapík ho pozval, aby hrál za teplický dorost; napoprvé musel jít, podobn ě jako Pluskal, kopat desítku. Nedal ji, vyhnali ho: „Tys nám to prohrál!“ Šel do Hv ězdy Trnovany a navíc trénoval b ěh, st řelbu a manévrování s mí čem. Za čas se tepli čtí dov ěděli o rychlém k řídle trnovanské Hv ězdy a přijeli ho nyní prosit. V prvním utkání proti ÚDA se sice hodinu s balónem nepotkal, jenže ke konci nahrál na rozhodující gól. V p říštím zápase dal t ři branky a myslel, že už je všechno dobré. Potom p řestával z řeteln ě vid ět. Párkrát minul mí č; nedalo se nic d ělat musel vzít brýle. „Brýle a fotbal?!“ Vůbec si t ěch řečí nevšímal. U čil už na škole v Řetenicích matematiku a tělocvik: znal p řevržené kalamá ře a brekot kluk ů; možná, že by plakal jako oni, kdyby ho p řinutili, aby fotbalu nechal. Hrál dál; bral si s sebou na zájezdy sešity a tam je opravoval. Na vojn ě si oddychne. Bál se však po časí a špatného sv ětla p ři zápasech. Proto byl často nervózní; nohy mu stydly od kotník ů ke kolen ům a do hlavy stoupala horkost. Než ho p řijali do armádní jedenáctky (jak rád by z ůstal, nikdo mu zde nevy čítal fotbal), trápily ho pokažené vazy v mezikroku, t řísla. Nemohl dokopnout mí č do brány, a jak stoupal pet řínskou strání na Strahov, odpo číval za každou boudou, aby ho nikdo nevid ěl. V ěděli to, a p řesto ho přijali natrvalo. Časem mnohé s doktorem Topinkou vyspravili, jen k některým zápas ům nasazovali pod ví čka um ělé čočky. Je drobný a dobrý náš komár. Má odpich, umí vzít balón a udrží ho v plném b ěhu u nohy i čty řicet metr ů. Nebojí se p římo namí řit na nejt ěžší stokilové obránce. Pak je častokrát obhodí, po stran ě ute če a znovu se potká s milovaným mí čem. Centruje, st řílí branky jak velké k řídlo. Tak n ějak to prý d ělá Garrincha. Ale sám to potvrdit nem ůže. M ěl sice jednou p říležitost sledovat ho, ale tehdy sed ělo nad h řišt ěm nevlídné po časí, v hledišti se mu 31 zamžily brýle, a tak jen slyšel, co si diváci kolem n ěho o Garrinchovi vypráv ěli. Tisíce ho už vid ěly, jen on zatím ne…

Josef Vacenovský V Ratíškovicích na Slovácku je jich kupa, bydlí v ětšinou naproti h řišti. Nejpopulárn ější je Josef ův strýc Bed řich. Pak jeho táta, který lajnoval hřišt ě. Další strýc Petr vedl dorost Ratíškovic. Bráška Toník hrál za žáky, nejstarší bratr Zden ěk už kopal za první mužstvo a Josef byl kapitánem mladých. Mít k sob ě v ěkov ě blíž, po řídili by celou jedenáctku Vacenovských. O Ratíškovicích se však stejn ě v ědělo. Um ěli vyp ěstovat výborné víno stejn ě jako fotbalisty. Jejich dorostenci porazili leckterý slavný pražský klub a kapitán, soustružník v Jihomoravských lignitových dolech Josef Vacenovský, p řijímal metály a diplomy za první místo v p řeboru republiky. Na vojnu jel trochu vyjukaný, zvlášt ě proto, že na vojenské správ ě se spletli a poslali s ním do Úst ředního domu armády jednoho nefotbalistu. Po řád se ve vlaku ptal: „A co tam budem d ělat? Čistit kopa čky?“ Na tréninku um ěli Novák, Borovi čka, Masopust, Urban a Pluskal ohromná kouzla s mí či, startovali už za národní. Oslovoval je zpo čátku pane Novák a pane Borovi čka. Řekli mu, a ť neblbne, a Kolský si ho vzal do parády. Josef m ěl za sebou výhodnou vesnickou školu jihomoravských luk a vinných strání, všechno to vydržel a ješt ě kus p řidal; za čas byl nejrychlejší ze všech fotbalist ů a b ěhal stovku na dráze jak vybraný sprinter. V podstat ě se zase ukázalo, že zdravých a dobrých h řib ů je v Československu habad ěj, rostou z dobrého podhoubí a pot řebují jen podmínky, aby mohly dozrát. Na h řišti byl nejd řív na k řídle, pak na spojce, d řel se a vracel pro mí č až hluboko do zázemí, vedl balón s nádhern ě zdviženou hlavou, takže m ěl přehled o soupe ři i spoluhrá čích. Za čali mu říkat „Váco“ a p řijali ho, jako celý druhý sled, do jedné gardy. Ratíškovice mu nebránily, aby z ůstal v Dukle. Tahle m ěste čka a vesnice na Slovácku to považovala za čest, že chlapci od nich kopou za armádu; vždy ť celá armáda, to bylo také jejich jedno velké mužstvo. Však také v programech velkých sv ětových turnaj ů, na nichž bylo uvedeno, odkud hrá či Dukly p řišli, stálo vždy tu čnými písmeny BANÍK RATÍŠKOVICE V ty dny, kdy Dukla p řijela v padesátém osmém roce sehrát za Josefa přátelák, otev řeli lidé chlapc ům z Prahy srdce, dve ře a sklepy, v rodinách 32 napekli výborné cukroví kocele a hostili je jako vlastní chlebem, solí, špekem a slivovicí. Kolský tenkrát trochu p řimhou řil o či pod hu ňatým obo čím a také se spokojen ě usmíval. A to nebylo tak často.

33 Se jménem Dukly

A když se ptáme, pro č nese tento prvot řídní klub název Dukla, musíme sáhnout do historie této zem ě, kde je pr ůsmyk toho jména. Anglický noviná ř Eric Batty

Nové jméno v roce padesátém šestém zn ělo zvu čně a zavazovalo. Bylo spojeno se vším, co zahrnuje pojem state čnost, co platí pro nás dnes a bude platit i zítra Z tohoto pr ůsmyku nemohli naši a sov ětští vojáci odejít se sklopenou hlavou jako po sportovní proh ře; tady museli zvít ězit – i za cenu, že tu mnozí poh řbí své sny o dobré práci a že už nikdy neuvidí h řišt ě rodného m ěsta. Říká se tomu nep řesn ě tradice. Sv ět je zvídavý a ptá se s Ericem Battym, pro č „military team“ nese tento název. Zatím na tuto otázku odpovídali čistou sportovní hrou. Kolský nesnesl záludnost; posílal provinilce svléknout dres Dukly nejen v zápasech, ale také v tréninku. Mužstva toho využívala: do voják ů se „šlapalo“. A hrá či se naopak ptali: Pro č si máme nechat práv ě my všechno líbit? P ři cvi čení dostáváme do t ěla jako každý jiný a ješt ě nás ti druzí p ři hře solí. A jak to bylo na za čátku s bariérami? Věrné p říznivce z řad nevoják ů spo čítáme k jistému datu na prstech jedné ruky: 1. garážmistr z Dejvic Karel Kuthan 2. tramvaják Karel Šídlo 3. vrchní z hotelu Evropa Ladislav Larva 4. spisovatel a reportér Dušan Hamšík 5. strážmistr Karel Krej čík. Stává na k řižovatkách a ukazuje aut ům, která p ředevším cht ějí na Dynamo, Spartak Sokolovo a ČKD Praha. A tak nebylo vždycky radostné nastupovat v dresu Dukly. Proto se Karel Kolský spíš mra čil. N ěkdy mu došla trp ělivost a k řičel; pak ho to mrzelo. Stále m ěl málo hrá čů , chyb ěli p ředevším úto čníci, po odchodu P řády z ůstal v mužstvu jediný výrazný st řelec Milan Dvo řák. Kolský hledal a improvizoval, n ěkterá vít ězství zachránil st řelbou Masopust. Našel v Čakovicích Čadka a zase se z n ěho vyklubal obranný hrá č. Tak to šlo rok za rokem: zápasy, hledání, porážky, potíže. Na zbylé hrá če bylo spolehnutí, tvo řili už mužstvo. Ješt ě neovládli velké taktické plány a vysokou techniku, ale n ěkterá mužstva poráželi nadšením a

34 fyzickou p řípravou. Formovala se dvojice Masopust – Borovi čka a u čila se přenášet mí č do soupe řova území. S novým jménem Dukly vyhráli za sebou dvakrát t ěžkou ligu. A vyhrát povále čnou ligu už nebylo tak snadné. Zvlášt ě na Slovensku p řibylo celk ů s kvalifikovanými trenéry a moderní pr ůpravou; prim často hrála výborná mužstva NV Bratislava a Rudá hv ězda. Spartak Sokolovo vystupoval stále dob ře a v prvním orchestru. Své síly formoval Hradec Králové, aby již brzy, jako první mimopražské mužstvo z Čech, sáhl po nejvyšším titulu. Rovn ěž Ostrava chystala favorit ům neveselá p řekvapení. Každý si v lize po řádn ě zakopal, žádný zápas nebyl p ředem rozhodnut; za ost řílenost a četné zkušenosti vd ěč í Dukla práv ě domácím soupe řů m. Hráli proti ní vždycky naplno a to bylo dobré. Věrné p říznivce Dukly pot ěšil úsp ěšný zájezd do Afriky a už druhé vít ězství na velikono čním turnaji v Belgii zah řálo v p ředja ří všechny, kte ří měli skute čně rádi naši kopanou. Karel Kolský již brzy odejde, ale vede ješt ě své mužstvo do zápasu v Mexico City proti brazilskému mužstvu FC Santos.

35 ÚDA – Dukla! ra! ra! ra!

Na vojn ě jsem sloužil u d ělost řelc ů. To je jediná vhodná služba pro fotbalistu. Edson Arantes do Nascimento, fotbalovým jménem Pelé

Bydlili jsme spole čně s Brazilci v hotýlku Scargot na kraji m ěsta Mexico City. Vládl tam poklid, vrzaly d řev ěné schody a prout ěná k řesla, ve stínu pomeran čovník ů jsme cucali slam ěnými br čky oranžádu. Hrá či Santosu brnkali na kytaru ospalé písn ě, házeli na čáru v písku centy a st říbrné dolary a p řecházeli kolem nás houpavým krokem baletek. Ob čas se na nás zazubil černoušek Pelé, jenž tolik oslnil p řed necelým rokem na mistrovství sv ěta ve Švédsku: „Ma ňana zero zero.“ Zítra prý budeme venku hrát v tom strašném horku nula nula v moc přátelském utkání. Nám by se to líbilo. FC Santos ješt ě nebyl nejlepším mužstvem sv ěta jako pozd ěji, kdy dal Benfice p římo v Lisabonu v rozhodujícím zápase o tento neoficiální titul p ět gól ů, ale pomalu a jist ě už na tr ůn vystupoval. Byl práv ě na dvoum ěsí čním turné p ěti zem ěmi Jižní a St řední Ameriky: všech jedenáct zápas ů vyhrál; v pěti z nich nedostal vůbec branku a m ěl celkové skóre 44:10. Jenže čím byl zápas blíž, tím víc se nálada Brazilc ů m ěnila, jako by požili n ějaké narkotikum. Ospalost z nich spadla, a do autobusu p římo vtan čili. Sta řičká fordka nás m ěla všechny dopravit na stadión a my dodnes nevíme, pro č se chudinka cestou nerozpadla. Brazilci zpívali, tloukli, bubnovali do jejích chatrných st ěn. Člov ěk v tom slyšel bubny tamtam ů, rachotící a dráždící zp ěněnou krev a vyvolávající náladu k boji. Nad olympijským stadiónem se na pozadí modrého nebe rýsovala sopka Popokatepetl. P řijelo a p řišlo sedmdesát tisíc lidí, snad tušili velký zápas. A pak v tomto turnaji o Zlatý pohár Mexika vy řadil Santos tak bezpe čně domácí nejlepší kluby Guadalajaru, Leon a Ameriku, že se z toho Mexi čanům d ělalo nanic. Mexické Americe to dal práv ě p řed námi 5:0 a Mexi čané by nesmírn ě rádi vid ěli aspo ň v tomto posledním zápase p říliš sebev ědomé Brazilce na kolenou. My jsme mohli získat vít ězstvím cenné druhé místo v turnaji za Santosem – Santos naopak mohl odjet z ohromného turné bez jediné porážky. Tak tedy vypadala bilance p řed zápasem.

36 Po řadatelé zatím d ělali všechna možná opat ření, aby se mohlo zahájit Mnohé je zakázáno. Nápoje se nesmí prodávat v lahvích, sklo je p říliš nebezpe čnou zbraní. Po řadatelé na to dbají, p ředtím je samotné prohledala policie, zda u sebe nemají dýku či pistoli. Nosit do hledišt ě se smí jen vycpané ko čky, psi a králíci. N ěkte ří Mexi čané p řicházejí také v lehkých nepromokavých plášt ěnkách, pozd ěji se budou polévat oranžádou a budou po sob ě házet ta vycpaná zví řata. Vyb ěhli jsme do h říšt ě, dosud nám v uších doznívaly poslední rázné rady Kolského: „Hrajeme osobní obranu! Dvo řák hlídá Pelého!“ Stadión se nám v tom poledním žáru t řásl p řed o čima. Však to znáte z horkých letních dn ů, kdy jemné čáre čky pobíhají sem a tam a vzduch se přímo tetelí. Mohlo být dobrých čty řicet stup ňů . Ani jsme se p říliš nerozcvi čovali, šet řili jsme každým krokem, h řišt ě leží v nadmo řské výšce dva a p ůl tisíce metr ů, vzduch je řídký a t ěžko se dýchá, to máte, jako byste hráli fotbal tém ěř na vrcholu Lomnického štítu. Nastoupili jsme v sestav ě: Pavlis Šafránek – Čadek – Novák Dvo řák – Masopust Kordula – Brumovský – Sůra – Vacenovský – Borovi čka Na pravém k řídle hrál naftový vrta ř z Ratíškovic, nájezdní tank s tvrdou st řelou František Kordula, na levé k řídlo jsme zrovna nikoho nem ěli, musel tam Borovi čka. Útok vedl jemný hrá č a dribler Ji ří S ůra. N ěkte ří na zájezdu onemocn ěli, jako Svá ťa Pluskal. Naproti nám stál Santos v sn ěhov ě bílých dresech: Pepe – Pelé – Pagao – Arvalo – Dorval Zito – Urabatao Dalmo – Elvio – Getulio Manga Tedy také Zito ze švédské jedenáctky mistr ů sv ěta. Rozhod čím byl Mexi čan pan Carlos de Gress a ten zahájil zápas, který měl být podle slov Brazilc ů velice p řátelský a o n ěmž potom napsal list El Universal: „Boj nerv ů, velmi nebezpe čný pro diváky se slabým srdcem“. Pelé dostal hned mí č, ťukal si s ním hrav ě jako kot ě. Pojednou bleskov ě zrychlil, p řehodil balón p řes hlavu na Pepeho a ten poslal strašnou mordu Pavlisovi do sít ě. To dosud nebylo tak zlé, ale krátce potom si Milan Dvo řák zavazoval tkani čku, Pelé to zblýskl, utekl a Pagao šoupl vedle našeho neš ťastného Vaška Pavlise už druhý gól. To už v nás po řádn ě hrklo: 37 „To je náramné p řátelství!“ Bylo to v deváté minut ě dva nula místo slibovaných zero zero, a to nebylo v ůbec krásné pomyšlení. My jsme t ěm brazilským řečem stejn ě nev ěř ili, ale trochu jsme se p řece jen dali ukolébat – a hlavn ě p řekvapit těmi t řemi slavnými „P“: Pagao, Pelé, Pepe. Brazilci jsou výte ční fotbalisté, um ějí prožívat radost z kopané, v ědí také, jak soupe ře zesm ěšnit, ale nás se rozhodli rozdrtit a p řejet jako p řejíždí válec nepevnou silnici. M ěli jsme zlost, nejsme rádi, když z nás n ěkdo d ělá pitomce. Jenže jsme se nemohli vzpamatovat p říliš nám ochromili mozky a svaly. Dalšímu jistému gólu zabránil Václav v brance: pohotov ě vyb ěhl a osamocený Pepe mu vst řelil mí č do kolena. Tak už to mohlo být t ři nula… Hledišt ě čekalo tiché a smutné jako o poh řbu, až nás Santos spustí úpln ě zdeptané na dno rozkopané jámy. Báli jsme se podívat hlavn ě na lavi čku a klopili jsme hlavu, když jsme se ploužili kolem. Tam se trápili náhradníci, Kolský, ná čelník Dukly Havlík, p ředseda fotbalist ů Dukly Ruda Kocek, doktor Topinka a snad ze všeho nejvíc v Mexiku usazený interbrigadista a český velitel bataliónu proti Frankovi Hercog. Vzrušen ě prožíval každý náš zápas, a p řitom m ěl nemocné srdce. Karel Kolský by rád n ěco ud ělal; n ěkdy však je trenér z lavi čky bezmocný. Alespo ň n ějaká zm ěna musí nastat a narušit ten rytmus a p říval brazilských útok ů a bezmocnost našich. V jiných sportech se žádá přerušení: time-out; ve fotbale časový oddech pro takovou chvíli není. Vyst řídá jednoho hrá če. Ale než to mohl ud ělat… Brazilci nás již poh řbili, pro n ě byl boj s Čechoslováky rozhodnut. A v těchto okamžicích Pepa Masopust se svým ohromným fotbalovým čichem přišel n ějakým zp ůsobem na to, že nastala zas naše chvíle. Snažil se ob čas si to hodit s Borovicí, také te ď od n ěho dostal šoulavý balón. V podv ědomí vid ěl p řed sebou dva bílé dresy a hlavn ě mezeru mezi nimi. Jaképak s tím fraky! Namí řil to rovnou mezi n ě, stáli nerozhodn ě, pak rozpa čit ě, snad aby neud ělali faul, už prolétl mí č a za ním Masopust. Ješt ě sta čil p řitáhnout mí č k sob ě kopa čkou a už stál proti fouskatému st řednímu obránci Elviovi. Tomu jsme říkali „holi č“; d ělal zameta če a ob čas n ěkoho nohama ost říhal. Máchnul kopa čkou po Josefovi, ale kdepak Josef! Řítil se už na černého a dlouhého branká ře Mangu. Šoupnul mu mí č podle t ěla do branky, a když cupital do st ředu, uli čnicky se smál a k řičel: „Tak a kluci do nich!“

38 Mezi diváky to pochvaln ě zašum ělo, ale ješt ě se nic ned ělo. Jenom v nás vzplanula jiskra nad ěje, uvol ňovala nám dech a rozvazovala nohy; mí č mezi námi po čal lítat rychleji a p řesn ěji. Minulo n ěkolik vte řin, vlastn ě jsme si od Masopustova gólu vyměnili jen pár p řihrávek, když se to stalo. Šafránek nacentroval polovysoký mí č, Jarda Borovi čka na n ěj nabíhal. Ale Jarda, ten nikdy nedal moc branek. Když n ějaké dal, byly to bu ď takové užmoulané góly ze zem ě, anebo nádherné kusy p římo z voleje, kdy se spojila síla nalétávajícího mí če s rozmachem jeho nohy. Zrovna takhle ten Šafránk ův mí č trefil a my už p ři jeho letu z velké dálky za trestným územím v ěděli, že nem ůže skon čit jinde než tam, kde má. Byl to prosté jeho obvyklý „ro ční gól z voleje“. V duchu jsme si říkali: „To bude št ěstí na naší stran ě a vyhrajeme!“ Jenže všechno vypadalo, jako by teprve nyní za čal zápas. Ty dva góly Brazilc ů a ty dva naše znamenaly tolik co o ťukávání boxer ů po prvním gongu. Te ď ob ě mužstva v ěděla, na čem jsou; všechny karty byly vyloženy na zeleném stole: nejlepší hrá či a st řelci a v ůle tento zápas vyhrát. Hledišt ě pochopilo, že skon čila p ředehra a za číná bitva. P ři našem vyrovnávacím gólu vylétli do vzduchu vycpaní králíci, ko čky, psi, a lidé se už za čali radostí polévat; plášt ěnky se kone čně uplatnily. Noviny nás tu ohlašovaly pod starým a také už pod novým jménem ÚDA – Dukla. Na okraji h řišt ě se objevili dva Mexi čané s ohromnými metr širokými klobouky. Pohupovali se v rytmu a udávali tribunám tempo pok řiku: „ÚDA – Dukla! ra! ra! ra!“ Něco jako české hokejové „do toho!“; ale zn ělo to pronikav ěji a nedalo se to vlastn ě p řirovnat k ni čemu, co jsme dosud slyšeli. Bylo v tom temperamentní a revolu ční Mexiko, ohnivá corrida a pestré malby mistr ů št ětce Siqueirose a Rivery. Nikdo nás dosud tolik nepovzbuzoval. Stále zn ělo stadiónem pod širou horskou oblohou až do konce: „ÚDA – Dukla! ra! ra! ra!“ Masopust si zase obhodil „holi če“, Elvio ho chytil za krk a praštil s ním o zem. Diváci vrhali na protest hrst ě bouchacích kuli ček. Brazilcům tak trochu ho řel pod nohama trávník. Nyní jsme se cítili pány situace my: „Po čkejte, my vám dáme zero zero!“ Jenže Brazilci se vzpamatovali a za čala válka o každý mí č. Vyškrábnout jej, p řesn ě podat, rozhodují centimetry. Te ď už nepadne moc branek a možná, že jediná bude rozhodující. A pon ěvadž bylo dvacet minut za námi, docházel nám jako v p ředcházejícím zápase proti Mexi čan ům v té nadmo řské výšce dech.

39 Santos dal málem gól, ale Pavlis n ějakým zázra čným zp ůsobem prsty balón vyškrábl. Šipka útoku zas ukazovala k Mangov ě brance. Mí č hnal před sebou Josef Vacenovský, ten z Ratíškovic. Už b ěžel sám, my už jsme nemohli, jenom jsme stáli a koukali. P řed ním se však na n ěho chystali obrovití beci Getulio a Dalmo. Panebože, a ť vyst řelí! Ud ělal ješt ě pár krok ů a vypálil. Dalmo mí č te čoval, zm ěnil jeho sm ěr a balón p řepadl do rohu branky. Vacenovského jsme líbali, tiskli, lepili se k sob ě, propocení jako myši. P ři návratu na st ředový kruh jsme sípali vyprahlými hlasy: „Musíme to udržet!“ Zatím jsme tedy vedli, ale pan Carlos teprve odpískal polo čas. Obecenstvo na tribunách m ělo báje čnou náladu a my jsme odcházeli vy čerpáni do kabin. Na nás nebyl radostný pohled, jen o či nám zá řily, když jsme spat řili uzard ělého Hercoga a rozpáleného Rudlu Kocka. M ěli jsme rozpukané rty plné opar ů a n ěkte ří zvraceli, mysleli jsme na všechno možné a také na ty, kte ří nám p řed odjezdem říkali: „Vy se máte, zase si jedete na výlet.“ Doktor nás dával o p řestávce trochu dohromady, natíral nás salicylovým lihem a ve zdravotnické kabin ě nám pumpovali do plic vzduch s mentolem; dob ře jsme však v ěděli, že nám to beztak vydrží jen na dvacet minut druhé půle. Také Brazilci brali kyslík a nejen to: mezi kabinami, kde byla modlitebna, se co chvíli zab ělal bílý dres Santosu. Hledišt ě nás uvítalo nadšen ě. Jenže Brazilci zahájili strašným náporem. Už p řed rokem ve Švédsku hráli bez kudrlinek a sm ěř ovali p římo k brance. Bránili jsme; te ď jsme teprve ocenili, jak nás Kolský nemilosrdn ě honil desítky kilometr ů po všech možných kopcích na okraji Prahy, vyškrabovali jsme z každého kousku t ěla nasbíranou v ůli a energii. Čas utíkal, ale v plicích nám také docházel na čerpaný kyslík: dusili jsme se a lapali po vzduchu; horké slunce p řipékalo k vyschlému trávníku. Najednou se zastavily nohy, cht ělo se odpo čívat a pít. Jenže pro nás pracoval také čas. Sem tam jsme zaúto čili, ale nem ěli jsme sílu p řidat další gól; to jen hledišt ě fascinované bitvou, neustávalo se svým voláním: „ÚDA – Dukla! ra! ra! ra!“ Útoky táhl neúnavný Vacenovský a také R ůži čka, který p řišel ze st řída čky s novými silami. Dvo řák a Čadek uhlídali nejlepšího fotbalistu sv ěta Pelého, ten den si v ůbec nem ěl dát gól. Jejich pravé k řídlo Dorvala, náhradníka v mužstvu Brazílie za Garrinchu, úpln ě znemožnil Lá ďa Novák. Šafránek to však m ěl t ěžší s Pepem. Zbývalo dvacet minut N ěkdy je to moc, jindy málo. 40 Pepe se snažil utéct Šafránkovi. Šafrda mu ukopával balón a v setrva čnosti ho porazil. Pepe moc nepot řeboval, pokládal se už dychtiv ě na zem sám. Nemohli jsme se na n ěho zlobit; možná, že bychom to na jeho míst ě také ud ělali. Ale horší bylo, že pan Carlos de Gress ukázal na desítku! Kam dal ten chlap o či? Snad cht ěl, aby Dukla nebyla v turnaji druhá p řed mexickými kluby. No budiž, tak to bude nerozhodn ě, jak ostatn ě prorokovali Brazilci. Ale obecenstvo se s tím nehodlalo smí řit. Do h řišt ě létaly pomeran če a také vycpaná zví řata se st ěhovala vzduchem sm ěrem k rozhod čímu. Mexi čané řádili jako na bý čích zápasech a žádali, aby soudce desítku odvolal. N ěkte ří se sápali na t římetrovou p řekážku a po řadatelé je pomocí všech prost ředk ů stahovali. Jenže žádný soudce desítku neodvolá – v Mexico City, jako v Ratíškovicích. Sami jsme vyklidili pole pro desítku, Mexi čané se uklidnili; v ůbec jsme až do dneška ud ělali v Mexiku víc reprezentace svým vystupováním než výkony. Na desítku se chystal sražený Pepe; p říliš brzy mu otrnulo. „Káša“ Pavlis umí desítky chytat, ale proti Pepemu byl bez nad ějí. Práv ě o Pepem prohlásil trenér Špan ělů Herrera, že každý trestný kop st řílený tímto kanonýrem je polovi ční branka. Natož desítka! Pepe to byl, jenž v národním dresu Brazílie proti Argentin ě prošel až za branká ře, a místo aby dal gól, za čal hrát na brankové čáře klukovskou hru špi čka – koleno – pati čka a potom p řihrál mí č ven z branky nabíhajícímu spoluhrá či Sabarovi a ten branku p řest řelil. Jásající brazilští fotoreporté ři tehdy zapomn ěli na své povolání a odnesli Pepeho ze h řišt ě na ramenou. Tenkrát však Brazilci dali Argentin ě p ět gól ů a dnes byla situace jiná; Santos prohrával. Pepe vyst řelil nártem d ělovku: Pavlis ho m ěl již z p ředcházejících zápas ů okouknutého, dal do skoku všechno, a p řece byl na pot řebném míst ě pozd ěji než mí č. Hrá či Santosu se uklidnili: odjedou neporaženi; do konce zápasu chyb ělo pár minut a ty ubíhaly. Vlastn ě už nikdo nemohl, už se po h řišti chodilo, jen odpo činutý Franta R ůži čka, jinak opravá ř psacích stroj ů, řádil od lajny k lajn ě a nahrával mí če. Hodil te ď zrovna jeden S ůrovi a ten ho lišácky p řiťukl Masopustovi. Josef hrál nejv ětší zápas svého života. V ěděl v té setince vte řiny, že po druhé neprojde, srazili by ho všemi zp ůsoby. A tak jak ten balón let ěl, z oto čky jej trefil p římo do r ůžku branky. Zježily se nám vlasy, t ělem stoupala nepopsatelná radost. Obecenstvo zmlklo, pak p řekvapením vyheklo a nakonec je čelo nadšením. 41 Naše lavi čka byla jeden chumel. Špan ělák Hercog, co dokázal velet bataliónu, bledl a zelenal a jen Rudla Kocek s aparátem nachystaným na okamžiky po zápase, cloumal nadšeným doktorem: „Vem ho stranou, nebo um ře!“ A pak byl definitivn ě konec. Brazilci nám p řišli blahop řát; byli to dob ří chlapci, i když nás zpo čátku cht ěli podfouknout. Museli jsme pochodovat pro diváky kolem h řišt ě, lidé necht ěli jít dom ů, volali: „Viva Checoslovaquia! Viva ÚDA – Dukla!“ A ješt ě p řed stadiónem nám p řipravili bou řlivé ovace. Druhý den tu byla Dukla slavná a mexické kluby nás žádaly, abychom p řijeli do Mexika znovu. Tehdy jsme to slíbili, nikdy jsme nemohli zapomenout zdejším lidem, jak nás vítali a povzbuzovali.

42 Táto, už kopu pravou i levou!

Co vím o morálce a povinnostech člov ěka, za to vd ěč ím kopané. Albert Camus, nositel Nobelovy ceny za literaturu

Doma v té dob ě fanoušci proti Dukle v ětšinou pískali, mnozí jí nemohli zapomenout desítky hrá čů z jiných klub ů. Dukla však cht ěla splatit sv ůj dluh československé kopané. Fotbalové mládí trénoval Bohumil Musil, zvaný „Mirek“, bývalý hrá č Novom ěstského SK. U prvního celku zastupoval dob ře Kolského a vedl mužstvo po jeho odchodu až do p říchodu Vejvody. Vždycky ho však fotbalové srdce táhlo spíš k žák ům, dorostenc ům a junior ům. Byli ohebn ější a vd ěč nější za každou radu. Pro hrá če prvního mužstva se stal trénink n ěkdy fyzickou d řinou, pro kluky znamenal vždycky radost. V roce padesát čty ři zahájil „Mirek“ s dobrovolnými trenéry pracovní pětiletku s mládeží. Starali se za pe člivého dohledu léka řů Tr ůbla, Václavíka a dalších o osmdesát chlapc ů. U čili je abeced ě fotbalu od p řesné přihrávky až k taktickému m ěnění míst a h ře ob ěma nohama. B ěhem let zde pracovali každý rok s t řemi žákovskými a t řemi dorosteneckými mužstvy chlapi, jimž protivníci kopané netleskají a jež neodnášejí z h řišt ě na ramenou. P řitom by si potlesk spole čně se stovkami dalších vedoucích mládeže u nás zasloužili: n ěkdejší spar ťanský fotbalista i hokejista Čermák, Jareš, Ježek, Dvo řák, Seifert, Mastej, Kapusta, Čížek, Rezek, Klimec. V posledních letech u čil nejmenší žá čky Karel Poustecký, technik rozhlasu, dopoledne pracoval, odpoledne trénoval chlapce a po nocích vystudoval inženýra; a spolu s ním výborný pedagog, zasloužilý mistr sportu Ji ří Toži čka. Mnozí, stejn ě tak jako Poustecký, d ělali svou práci zadarmo, jen pro o či rozzá řené fotbalem. Kluci by nejrad ěji hráli po řád jen na dv ě branky; ale trené ři je s lehkými mí či „junior“ u čili nejmodern ější technice. Pry č byly d řív ější plácky s hadráky, mládež dostávala v klubu všechno: tepláky, kopa čky, t ělocvi čnu, bazén, lehkoatletickou dráhu. N ěkteré zem ě, jako Anglie, už zavedly pro starší chlapce na školách kopanou povinn ě. Op ět spali kluci doma ve vyp ůjčených dresech. Malý Karlík Novák zkoušel v p ředsíni na svém tátovi, d řív ějším hrá či Bohemians, stahovat mí č a r ůzné finty. Chlapci se do Dukly už hrnuli; své d ěti sem posílali d ělníci z Podbaby, d ůstojníci z Dejvic, sportovci z celé Prahy. Rodi če je rádi vid ěli v Dukle, kde pili sodovku malí i velcí Novákové, kde nekou řili jedni ani druzí a kde sportovní kolektiv vyst řídal náhodnou partu z ulice.

43 Na konci té Musilovy p ětiletky získal dorost Dukly titul p řeborníka Československa. Bylo však jasné, že ani v budoucnu si ligový celek nesta čí vychovat své mužstvo sám. Ze čtvrt miliónu našich fotbalist ů se mají dostat mezi dv ě stovky ligových ti nejlepší, a naopak zase povinností velkých klub ů je dávat p říležitost talentovaným. Z jedné líhn ě výborného dorostu se vyvedou nejvýš dva až t ři ligoví hrá či. Dukle se to poda řilo. Splácela sv ůj dluh. Dala b ěhem let ze svých odchovanc ů Sokolovu Tichého a Pakostu, Dynamu Dvo řáka, ČKD Praha Hole čka, Spartaku Radotín Korbelá ře, N ěme čka, Kollára, Demjanovi če, Baníku Most Holakovského a Dyka, Spartaku Roudnice Blažka. Celkem třicet hrá čů mužstv ům krajského p řeboru, druhé a první ligy. Také jiné Dukly – písecká, tachovská, českobud ějovická, slánská – vedly po dva roky vojenské služby mladé fotbalisty; armáda m ěla pro desítky t ěchto mužstev t řicet kvalifikovaných trenér ů. Rovn ěž fotbalist ům první ligy pravidelný dvouro ční režim spojený s fyzickou pr ůpravou pomáhal, a ť v n ěkdejším Tankistovi, K řídlech vlasti, Dukle Olomouc, či v nyn ější Dukle Tábor a Dukle Praha. Prošly tudy stovky hrá čů . N ěkteré z nich funkcioná ři a trené ři p řed vojnou nestav ěli, na konci vojny je jiní přijeli p řetahovat v honosných šestsettrojkách, kolují o tom historky zvlášt ě v Tábo ře a Tachov ě, kde „povyrostla“ hezká řádka fotbalist ů. Sami hrá či říkají: „Pomohla mi vojna.“ Taková je pravda o kopané v armád ě a o armád ě v kopané, i když všechno nešlo jako po másle: také armáda d ělala ve sportu chyby. Musil zatím zahájil další „pětiletku“ s juniorkou: cht ěl ji dovést do druhé ligy a vytvo řit zálohu pro první mužstvo; kdekterý sv ětový klub takovou rezervu má a získává z ní hrá če známých jmen. Juniorka vyhrála druhou t řídu bez jediné porážky, jenže svaz ji nep řeřadil o dv ě t řídy výš jako Klapzubovu jedenáctku. Zvít ězila tedy bezpe čně i v první t říd ě a vedla městský p řebor. Dopln ěna vojáky základní služby potýkala se se svými soupe ři v zahrani čí. V Sov ětském svazu sehrála t ři zápasy s druholigovými mužstvy, dvakrát prohrála, jednou remizovala (s Avantgardem Charkov). Zajížd ěla na velký turnaj mladých do italského Viareggia, hraný u příležitosti velkého karnevalu. Získala tu mnohé p řátele: d ělníky ze severu Onoranda, Raffaela, Renata, léka ře Janfranca. Doprovázeli mladé vojáky na každém kroku, pomáhali jim a v hledišti zn ělo jejich: „Duklas! Duklas!“ Juniorka Dukly v jednom z turnaj ů vy řadila Lazio Romu, Sampdorii Janov, Fiorentinu a až ve finále prohrála v prodloužení o jedinou branku s 44 Milánem (0:1). Sestavou juniorky prošla v ětšina nejmladší generace prvního mužstva. Hrá či, kterým Borovi čka říká „klou čkové“. Když jedou matado ři na zájezd, sedí „klou čkové“ v autobuse zpravidla vzadu.

45 Hlava plná fotbalu

Branká ř musí mít jako kosmonaut železné nervy. A p řed vstupem na h řišt ě tep 64. Lev Jašin, branká ř mužstva SSSR

Pavel Kouba Karel Kolský se o n ěm dov ěděl u kro čehlavského holi če Jelena: „Lokomotiva Kladno má dobrého gólmana“. Jel se na n ěho podívat; nev ěř il, že objeví ve druhé t řídě branká ře. A přece ho našel. P řivedl ho na Strahov trochu vyjeveného na to, že mu bylo už devatenáct let. Pavel Kouba si stoupl do branky a matado ři mužstva se Kolského ptali: „Ten kluk je v brance jen tak, nebo je to branká ř?“ Chytl jim pár ran, usmáli se na n ěho. Byl to branká ř. Měl od mali čka k chytání velkou chu ť, ale Kladno ho jako žáka necht ělo, hrál tedy hokej, mí č za čal po řádn ě chytat až v kladenské Lokomotiv ě. V sedmnácti jezdil za první mužstvo železni čářů do P říto čna, Bušt ěhradu, H řeb če, Dobré. Prošel mnohými zaprášenými kladenskými plácky a schytal hodn ě ran. P řes zimu trénovali sami bez trenéra v tělocvi čně. Skákal na žín ěnky, ma čkal tenisáky, aby dostal do rukou sílu. Někte ří kluci říkali: Pro č tak blbne? A po letech mu úsp ěchy závid ěli. Chytával za druhou t řídu, ale nevzpomínal na ni ve zlém. Chovali se k němu hezky, pokladní Homolka studentovi hornické pr ůmyslovky p řinesl pokaždé p řed ned ělí desetikorunu: „Tady máš na biograf.“ Na malých h řištích mu diváci za zády nadávali, na velkých to neustalo; při jednom ligovém zápase dostal kamenem mezi lopatky. Nikdy se neotá čel; upínal svou pozornost výlu čně jen ke h ře. Šedivá živá rozplývající se masa bývala n ěkdy nespravedlivá a nahán ěla strach. Kladenského hokejového branká ře Kuli čka po jednom zápase vynesli slavn ě na ramenou, a po p říštím mu poplivali dres. První ligový zápas Kouba p římo protrp ěl; úto čníci Rudé hv ězdy mu vst řelili t ři góly. Proti brazilskému Bangu v San José pustil Helciovu ránu ze t řiceti metr ů mezi nohama. Tvrdý mí č ho praštil do prst ů a prokutálel se do branky. Slzel, třebaže mu nikdo z mužstva ne řekl ani slovo (prohráli 0:1). Naopak ho ut ěšovali, že se to stalo i nejlepším branká řů m sv ěta. Františku Pláni čkovi, když hrál ješt ě za Bubene č proti Spart ě Koší ře, anebo Rudolfu Štaplíkovi v

46 zápase Československo-Špan ělsko v Barcelon ě t ři minuty p řed koncem (rovn ěž 0:1). Branku mezi nohama pustil v mezistátním utkání také Brazilec Gilmar. Chytat v brance, to je t ěžká úloha. V Anglii dodnes vzpomínají na to, jak Mart Busby, aby uklidnil na za čátku zápasu rozechv ělého branká ře vlastního mužstva Franka Swifta, k řikl na n ěho: „Chytej, Franku!“ a vypálil na n ěho d ělovku. Swift ji zvládl a pak již zakro čoval jist ě a klidn ě; chycená Busbyho st řela mu dala pocit, že mu to půjde. Pavel Kouba d řív špatn ě vybíhal, chybn ě vyrážel mí č a nem ěl pot řebný odhad. V tréninku získal klid, p řehled a dnes už proslulý výskok. Branká ři trénovali víc než hrá či. Po sprintech či dálkových b ězích je bral na konci tréninku Jaroslav Vejvoda do branky – st říleli na n ě stovky ran z nejv ětší blízkosti – st řídal je v prudkém tempu po třech minutách, dokud se z brankovišt ě tém ěř neodplazili. Neslevil ani v zim ě, kdy dlan ě bez rukavic bolely a pálily. Pavel Kouba m ěl chu ť padat a zdokonalovat se. M ěl mladé kosti a údy. Stokrát a tisíckrát padal, zase se zdvíhal a znovu lítal za tém ěř ztracenými mí či. Některé zápasy, jako proti ženevské Servett ě, zachytal. Lidé už nadšen ě tleskali do dlaní, byli p řece jen ve své v ětšin ě dob ří a spravedliví, pak nebyli ani pro n ěho šedou masou; získával jistotu, chytalo se mu lépe. Když mu to vyšlo, utíkal po zápase ze h řišt ě se sklopenou hlavou a červenal se. Může se stát velkým branká řem.

Josef Jelínek Je mu teprve kousek p řes dvacet a zná ho celý fotbalový sv ět. Hrál chilské finále mistrovství sv ěta. Říkají mu „Žolínek“. Ale jako celá mladá generace, nesmí se p řechválit, aby se mu nezato čila hlava. Jednou už m ěl namále, poté, co o n ěm řekl trenér Tottenhamu Hotspur Nicholson, že je před ním na sv ětě jen jedno lepší levé k řídlo – Gento. Jelínk ův otec lajnoval h řišt ě, spravoval kopa čky a pral dresy na h řišti Čafky Vinohrady. V dob ě, kdy vlála na š ňů rách trávov ě zelená trika a slunce je proh řívalo, hrával s ním na jeden dotyk a dával mu zárove ň otcovské a trenérské rady: „Hraj pravou!“ V dresu žáků Instala čních závod ů a Stavomontáží ho za balónem tak řka nebylo vid ět. Pak brzy p řešel do Dukly; je vlastn ě jedním z prvních odchovanc ů „Mirka“ Musila; n ějakou dobu hrál za druhý, pak za první dorost. Byl nejlepším v mužstvu, které získalo titul dorosteneckého přeborníka republiky. Tady dostal hlavní fotbalové základy; hranaté a tuhé 47 tělo vydrželo náro čný trénink a první t ěžké boje. V Pracovních zálohách se učil topená řem: nosil do nejvyšších poschodí pražských činžák ů na zádech nejmén ě desítku litinových článk ů. Start ve velké Dukle prošel dob ře: dal gól proti Sokolovu a zahrál v Anglii proti West Ham United. Pak už nastupoval za Duklu trvale; sehrál desítky výborných zápas ů a ti, co sestavují národní mužstvo, s ním často po čítali. „Žolínek“ technicky nevyniká, ale má pot řebný tah na branku, rychlost a tvrdou st řelu.

Ji ří S ůra V mužstvu mu říkají „Pupík“ a mají ho rádi. V brn ěnské Vranovské ulici, na boura čkách, byl vy řazen málokdy a málokdy také n ěkomu p ředal balón p ři h ře patnáct proti patnácti. Laskal se s ním, dribloval a procházel, stahoval jej a p řihrával hodn ě pati čkou. Také pozd ěji v dresu Arsenálu Husovice, Spartaku Závody Jana Švermy a Dukly si cht ěl nejrad ěji hrát jako chlapec: ťukat a vyst řelit mí č tak, aby se branká ř mohl po n ěm vrhnout a čapnout jej. Byl výborný technik, v tréninku zpravidla nejlepší; dovedl provád ět s mí čem stejná kouzla jako Argentinec Sivori. Ale u nás na to nejsme, evropský fotbal sm ěř uje k brance. Trené ři Dukly dávali ve st ředu útoku p řednost Borovi čkovi. S ním však také po čítali: um ěl výte čně p řihrávat a dopl ňoval armádní mužstvo elegantním úsm ěvem, moderním švihem, byl mužem nejmladší, nastupující generace. Škoda, že mu práv ě v t ěžkých zápasech chyb ěla její mladická drzost kterou – jak se ukáže – tolik oplýval Rudolf Ku čera. I tak však sehrál S ůra nejeden dobrý zápas za Duklu a v hokejové lize za Spartak Závody Jana Švermy. Na turnaji evropské fotbalové asociace vedl vít ězn ě útok našich dorostenc ů proti Francouz ům a Belgi čan ům a jako dorostenec pomohl spole čně s Obertem a Lálou porazit na Nép stadiónu ma ďarské nad ěje první velikosti. St říleli tehdy – dal prudký gól p římo do šibenice – na lepší časy naší kopané; za čaly už v dalším zápase slavným vít ězstvím nad Ma ďarskem. Jeho kopa čky rozd ělovaly mí če ze st ředu útoku proti brazilskému Santosu i mexické Guadalajaře. Na vojnu p řišel v padesátém osmém roce. Mazácká rada sv ětnice, vedená tehdy svobodníkem Josefem Vacenovským, ho uvítala spole čně s Pavlem Koubou. S Pavlem se stali nerozlu čnými kamarády; spali v jednom pokojíku na svobodárn ě až do toho dne, kdy se Kouba oženil, a také v autobuse si šel sedat dop ředu mezi usedlé. Pak na pokoji zbyl „Pupík“ sám s barevnými pohlednicemi na zdech, mexickými sombrery, klubovými 48 vlaje čkami sv ětových mužstev a starostmi, jak zahrát v ned ěli, aby byla duše, trenér i obecenstvo spokojeni.

49 Na další cestu s Vejvodou

Kopaná spo čívá v tom, že kouli o obvodu 70 cm, položíme na jinou kouli, která má obvod 40 000 km. P řitom jde o to, abychom tu menší kouli správn ě trefili. Z úvodní častí přednášky švédského trenéra o technice hry

V knihách a ro čenkách slavných mužstev Tottenhamu, Santosu, Evertonu, Realu Madrid se úvodem v ěnuje hodn ě místa slovutným president ům klub ů, obvykle v jedné osob ě zárove ň postarším mecenáš ům se zlatými řet ězy ve vesti čce. Také fotbalisté Dukly mají p ředsedu, jakéhosi prezidenta, řádn ě voleného na členské sch ůzi oddílu. Je jím major armády Rudolf Kocek, n ěkdejší hrá č Sokola Sk řivany u Hradce Králové. Fotbalu zatím v ěnoval p ůl života. Stál u zrodu mužstva tém ěř od po čátku s p ředsedou Vojenské t ělovýchovné jednoty Havlíkem. Rudolf Kocek vedl dlouhé boje proti nešvar ům a proti těm, kdo n ěkdy nesprávným na řízením poškozovali Duklu. Byl mladi čkým p ředsedou a na zájezdech v Anglii a Švýcarsku nad ním nevycházeli z údivu, ptali se ho ned ůvěř iv ě, zda je skute čně prezidentem: „Are you really the prezident?“ V Kostarice zas cht ěli televizní komentáto ři v ědět zda hrají s Havlíkem také fotbal. Jak by nehráli! Ve výboru m ěli vždycky mladé lidi: Hakla, Kolá ře, Ou ředníka, Jíchu, Suka, Černého. Dvakrát týdn ě se spole čně s Jindrou Placírkou, atlety Doležalem, Tomisem, Skoblou, odbíjenká řem Tesa řem a dalšími honili za mí čem jak kluci, brali to nesmírn ě vážn ě, někdy se i pokopali a pohádali. Ale pak zas svorn ě zasedli jednou týdn ě po práci za kulatý st ůl. Nezatíženi spolka řením a šíbrovstvím posuzovali, a než rozhodli, radili se s trenérem. N ěkte ří členové výboru znamenali pro Duklu mnoho. A ť už Václav Hakl se svým otev řeným a nekompromisním řešením (dovedl říci tvrdou pravdu nejen fotbalist ům, ale také vedoucím funkcioná řů m v t ělovýchov ě a armád ě), nebo Míla Jícha, který p řišel do Dukly jako fotbalový dorostenec a pak zde z ůstal jako její tajemník. Vy řizoval nejen s pe člivostí, ale hlavn ě s láskou vše, co bylo t řeba k tomu, aby život ve fotbalovém oddíle zdrav ě pulsoval. V roce padesát dev ět, ješt ě p řed založením Vojenské t ělovýchovné jednoty, odešel z Dukly na vlastní žádost Karel Kolský. Cht ěl zkusit trenérskou práci zas jinde, p říliš dlouho vedl jedno mužstvo. Po čtá ři propo četli, že pr ůměrná doba p ůsobnosti trenéra je jen patnáct m ěsíc ů;

50 trenér je prvním ter čem, do n ěhož se trefujeme v p řípad ě neúsp ěch ů. Kolský vedl armádní jedenáctku osm let. Ministr, výbor, mužstvo se s ním rozlou čilo, p ředali mu dar jako vzpomínku a pod ěkování za roky dobré práce. Zas vypomohl „Mirek“ Musil. Výbor se zatím rozhlížel po novém trenérovi. Nabídku p řijal trenér Baníku Ostrava Jaroslav Vejvoda, n ěkdejší spoluhrá č a sou časn ě p řítel Kolského. Vlastn ě si mužstvo p ředali jako štafetový kolík Jeden má sv ůj úsek poctiv ě za sebou; jak si povede druhý?

Jaroslav Vejvoda Generaci Bicana, Ludla, Říhy, Kolského, Vejvody ochudila válka o velký po čet krásných zápas ů. Vejvoda myslel, že sv ůj odchod ze h řišt ě neunese. Proto se ke kopané s radostí vrátil; je jen o deset let starší než „jeho kluci“. Trenérskou školu absolvoval s vyznamenáním, p ět rok ů trénoval Baník Ostrava, dva roky za sebou ho dovedl až do St ředoevropského poháru. Do Dukly Praha šel s chutí, býval B řevnovákem, na Julisku to m ěl jen přes kopec. S mí čem za čínal na strahovských šancích a na Malovance. Hrával v letech nezam ěstnanosti za školáky proti ned ělák ům. Říkali mu „Vejvodík“. Um ěl udržet mí č ve vzduchu neuv ěř iteln ě dlouho a nejlépe ud ělat hadrák. Kluci si libovali: „Vejvodík p řinese hadrák, to bude bago.“ Máma už nem ěla doma jedinou starší pun čochu. Nacpal do pun čochy hadry, ud ělal kouli, zbytek pun čochy p řehrnul zpátky, pak ješt ě jednou, dvakrát až šestkrát a konec sešil. Jak prošoupali jeden obal, nožem to ušmikli a váleli dál. Týdn ě hrávali t řicet hodin. Hadrák také lítal pomaleji, do p řihrávky a rány dávali hodn ě síly, snad zrovna tady se rodily tvrdší rány v čerejška. Vid ěl kopat železnou Spartu proti Ferencvárosu, sám prošel zastaralým WM systémem. Kopával za SKEP, pozd ěji s Kolským za Spartu. Už nebyla železná, ale dosud dobrá. Do čkal se povále čného reprezenta čního dresu proti velké jedenáctce Ma ďarska. Hrál už za Vítkovické železárny. Ma ďar ům vst řelil jediný gól (1:2). M ěl rychlý nášvih a prudkou ránu, rychlost a techniku. Stal se hrdinou zápasu a ostravské obecenstvo mu v tom jedenapadesátém roce uspo řádalo po utkání velké ovace. V téže reprezenta ční jedenáctce hrál tehdy spole čně se Šafránkem a Dobayem. Na sebe byl Jaroslav Vejvoda pedant. Už v Ostrav ě si nosil dom ů plné notesy p říprav, podobaly se nedokon čeným filmovým scéná řů m. Často 51 slýchával od manželky, že si d ělá víc starostí s t ěmi cizími kluky než s vlastními d ětmi. Po pohrom ě toho nikdy moc nenamluvil; rodina chodila po špi čkách a dcera Eva šeptala mamince: „Mami, ani nemluv, prohráli jsme.“ S Duklou cht ěl prožít takových chvil co nejmén ě, v ěděl, že mu sv ěř ili dobré mužstvo. Ale prvního p ůl roku spíše zkoumal, co v každém jednotlivci v ězí, celé ve čery promýšlel zp ůsob p říštích trénink ů a zít řejších boj ů. Vypracoval také teoretické články o kopané, na p říklad o předpokládaném vývoji pravidel. Navrhoval omezení ofsajdových předpis ů, aby se hra zrychlila, stala se zajímav ější a padalo více branek Málokterý trenér tolik a tak d ůkladn ě o h ře uvažoval jako Jaroslav Vejvoda. Po Kolském p řevzal mužstvo, které jsme si už tém ěř celé p ředstavili; známe tedy jako v divadelní h ře osoby a obsazení. Seznámíme se ješt ě s léka řem a dv ěma st řelci: Ku čerou a Adamcem.

52 Dáme na to aflox!

Za 90 minut hry vypudí srdce do ob ěhu 2700 – 3600 litr ů krve, plíce vym ění 10 800 – 12 600 litr ů vzduchu, bu ňky spot řebují 450 – 495 litr ů kyslíku. Léka ři o kopané

Hubert Topinka Jeho táta, délesloužící rotmistr, jezdil s rodinou po Evrop ě. Dcera Marie se jim narodila v Bolzanu, Anna v Plzni, Richard ve Svatém Hyppolitu, Roman v Lambachu a dvoj čata Josef a Hubert v italském Roverettu. Ti dva kluci táhli nadále spolu; vystudovali medicínu, hráli fotbal za Meteor VIII, a zatímco Josef se stal léka řem Spartaku Sokolovo, Hubert si vybral Duklu Praha Dukelský je zuba řem, ud ělal už na dva tisíce resekcí a zaplombované zuby nikdo nespo čítá. Specialistou t ělovýchovného léka řství se stal navíc, s fotbalisty projel polovinu sv ěta Za šestnáct let jim dal všechny volné soboty a ned ěle. M ěl na krku padesátku, sotva vlezli do vlaku a mašina se rozjela, zívl a zouval boty. V ěč né spaní jinde, neustálé časové rozdíly. Usnul vždy a všude, kluci ho budili a tahali za rukáv: „Doktore, cht ějí vás budit, ale my vás nenecháme.“ Zat řepal sebou a spal dál. Je nárazníkem; musí vyslechnout od všech všechno – až po Vejvodovy vývody. Spává s ním na zájezdech v jednom pokoji; Vejvoda nejd řív píše p řípravu, pak p řemýšlí do noci, jaké to zítra bude, a budí ho: „Co myslíš, Huberte, co tomu říkáš?“ Hubert oddan ě sedí, poslouchá, bože, jak by spal, nejrad ěji by dal trenérovi uspáva či prášek. Ale ví, že se Vejvoda musí nejd řív n ěkomu sv ěř it, a teprve pak to stejn ě ud ělá podle svého. Ráno už obíhá doktor první pokoje. Klepá na dve ře a šveholí: „Dobré ranko!“ Vyst říkává jim proti nachlazení krk r ůznými preparáty a vyslýchá je, zda jim n ěco nechybí. Mnoha posu ňky dokládá, jak je po ránu báje čně sv ěží, a p řitom všichni v ědí, že by ješt ě spal. Také na besedách říká: „Nepiji kávu, nekou řím a chodím rád na procházky.“ A zatím je všechno opa čně. Náruživ ě pije kávu, kou ří a na procházky chodí nerad. Jednou let ěli z Kostariky do Mexika, t řikrát po cest ě p řistávali,

53 na každém letišti podávalo p ět firem zdarma kávu. Všechny stánky obešel, všude si dal po koflí čku a za letu pak uvažoval: „Kdybych m ěl posoudit která je nejlepší, tak nevím. Ani mi vlastn ě nechutná.“ Lé čil hrá če sv ědomit ě; fotbalisté toho mají moc. Jeden čas ho nesmírn ě trápili s kdejakou naraženinou a pohmožd ěným vazivem; často doporu čoval studený anebo teplý zábal aflox. Chodili za ním a říkali: „Doktore, aflox. Teplý?“ Teplý říkali, když cht ěli studený, a naopak. Ale Hubert Topinka dovedl ší řit kolem sebe skute čný optimismus, když bylo smutno, a skute čně lé čit v případech, kdy bylo zle. S brašnou napln ěnou injekcemi, obvazy, st říka čkami, kelénem, benzínem vystupoval všude. V Mexiku musel Pluskalovi operovat t ěžký v řed. Za asistenta si vzal Brumovského, aby mu podával vyva řené nástroje: „Komáre, jsi u čitelskej, ty to dokážeš.“ Komár za chvíli utekl, z t ěla nemocného se řinula krev, z doktora pot. Jen nezmar Pluskal ho povzbuzoval: „Doktore, do toho!“ Celou noc se staral o Karla Kolského, když dostal při zem ětřesení záchvat; Je čnému trhal v Súdánu zuby. V Mexiku si nechal nejlepší fotbalista Pelé píchat injekce jen od Topinky, t řebaže by o tu reklamu stáli jiní léka ři. Pelé m ěl z řejm ě důvěru v jeho dobráckou tvá ř, která často i Brazilc ům, stejn ě jako všem jiným p říslušník ům lidského rodu pomáhala zažehnat leckterou bolest fotbalisty.

Rudolf Ku čera Dodnes se neví, zda bude velikým anebo ješt ě v ětším hrá čem, stálicí nebo jen meteorem. Čekají ho sv ětová mistrovství i boje doma. Už dnes ho však mají lidé rádi. Má noži čky jak panenka, sv ětlé chmý ří pod nosem; je mnohdy mladým hrdinou, jehož velké chvíle berou diváci za své, jako by žili jeho fotbalové vte řiny a minuty. Tátovi, hrá či Rudé hv ězdy Spytihn ěv, říkávali na h řišti „šotek“. Také Rudla vypadal jak nevi ňátko; mohutní skotští beci se pozd ěji v Bruselu udiven ě ptali: „To je ten Ku čera? Tak tomu tedy fotbal po řádn ě znechutíme.“ Ale už jako klou ček prošel na Gottwaldovsku chytrými vesnickými bitkami, v nichž létaly nejd řív mí če a pak kameny – mezi záhume ňáky a píse čáky. Bavila ho elektrika; vyu čil se tedy elektriká řem a lezl na sloupy vedení. S mí čem si zvykl „zabalit to a jet“. Bu ď jej ztratil, anebo dal gól. Dal jich stovky z trestných kopů a desítky po zemi i do 54 růžk ů. Pro ligový Gottwaldov byl objevem; op ět se však projevila ta stará nemoc obdivovatel ů, kte ří se cht ěli pochlubit jeho spole čností: „Dej si na m ě víno.“ Víno, cigarety, slivovice. P ětkrát od řekl, pošesté ne; jak od řekl šestkrát, byl „frajerem“, a tak se rad ěji napil. V devatenácti letech chutnalo, ale přinášelo to problémy. Táta mu nafackoval. Gottwaldov sliboval vyhošt ění z mužstva. S trestem p řišel na vojnu. Vedle Urbana, Nováka se mu rozbřesklo a odpovídal čast ěji: „Nezlobte se, nemám chu ť.“ Přijížd ěl k rodi čů m a známí říkali: „To už není kluk od nás.“ V Dukle to s Ku čerou n ěkdy šlo k lepšímu, jindy k horšímu. Jel s Urbanem v elektrice, fanoušci na n ěho za čali obdivné ukazovat, styd ěl se a na p říští stanici vystoupil. Sám se bránil, jenže sláva už zamotala hlavu starším a moud řejším lidem; člov ěk by byl o ohromný kus dál, kdyby všichni talentovaní vydrželi houževnat ě pracovat a neutopili své do časné úsp ěchy v obdivu nad vlastním já. V jád ře byl „Ku ča“ dobrý. Rád se oblékal jako S ůra podle posledního st řihu a tak mu zase n ěkte ří p řišili „frajírka“. P řitom on jediný studoval ve černí školu, šprtal vzorce a fyziku. Má nesmírn ě rád babi čku, je prima, ve Spytihn ěvě jí pomáhal krmit králíky a slepice; chodila kdysi pro všechny t ři vnuky na h řišt ě: „Kluci, máte už jít dom ů.“ – „Babi, po čkejte, až jim dáme góla.“ Z ůstala, dala si ruce do klína a dívala se, jak hrají; pak to slízla s nimi. Rudla s ní tancoval po kuchyni a ze zájezd ů jí vozil čokoládu. Jak odjeli, chodila každý den čekat od rozedn ění ke stánku na noviny, zda je tam n ěco o jejím milovaném „Rudym“. Italský týdeník „Calcio“ ho po letech za řadil spole čně s Masopustem do sv ětové jedenáctky. V italském Viareggiu – na svém prvním zahrani čním zájezd ě – zazá řil jako st řelec. Tehdy juniorka Dukly vy řadila Lazio Romu i Sampdorii Janov. Cestu do finále jí m ěla zarazit Fiorentina. Devadesátiminutové drama skon čilo nerozhodn ě 3:3. Jeden hrá č m ěl jít kopat šest desítek, které podle propozic sout ěže m ěly rozhodnout o výsledku utkání, ale nikomu se moc necht ělo. Na trestné kopy šel každý rád, hrá či se v jejich kopání předhán ěli, dá se – bude sláva, nedá – nikdo nic ne řekne. Ale desítka, to je jiná. Za nerozhodného stavu ležela na h řbet ě ohromná tíha a brala jistotu. Na dva muže, odd ělené od sebe vzdáleností brankové čáry a pokutové zna čky, dívalo se dvacet hrá čů vy řazených ze hry a desetitisíce divák ů v 55 hledišti. Kolikrát se stalo, že hrá č, jenž v tréninku desítky bezpe čně prom ěň oval, vst řelil mí č vedle anebo p římo do branká ře. Italové vybrali okamžit ě sebev ědomého úto čníka. Branká ř Pavel Pakosta se zeptal Ku čery: „Jdeš na to?“ Rudla p řikývl a šel si postavit mí č. Branká ř Fiorentiny byl vysoký, černý Ital. Poslal mu první mí č k pravé ty či. Gól. Není ješt ě pro č k řičet, i když italský úto čník poslal sv ůj mí č vedle. Druhou desítku Ital dal a Rudla nedal. Nic se tedy nezm ěnilo, stav stále nerozhodný. N ěkte ří kluci utekli do kabin, nemohli se dívat. T řetí poslal Ku čera pro zm ěnu k levé ty či, čtvrtou také dal. Najednou nev ěděl, kolik jich nast řílel, tak ho to zaujalo. Ptal se vedoucího: „Kolikátou kopu?“ Ten stál poblíž pobledlý, chv ěly se mu ruce, snad v ůbec nerozum ěl, protože říkal: „Rudo, klid.“ Rudla se musel usmát, v ěděl, že je klidn ější než on. P ři desítkách v ůbec záleželo na tom, kdo z t ěch dvou je na tom psychologicky lépe. Ví jedno: tahle desítka rozhodne, zda p ůjdou do finále. Branká ř to v ěděl také, stejn ě jako obecenstvo; stadiónem projížd ělo jemné chv ění. Musí ji dát. Už se rozbíhal – a náhle si uv ědomil, že branká ř nechytá. Opravoval si se souhlasem rozhod čího trenýrky. Znal tohle z hokeje, branká ři to d ělávali při nejv ětším fofru na led ě a hrá če úpln ě vyvád ěli z tempa. Rozzlobil se, také hledišt ě, promíchané d ělníky italského severu, pochopilo komedii. Může? Rozhod čí p řikývl. Rozb ěhl se na mí č, t ěsn ě p řed ním zastavil, zvedl ruku a řekl: „Pardon.“ Shýbl se a utahoval si starostliv ě tkani čku u kopa čky. Kampak na nás, Moraváky! V tu chvíli Italové se svým pov ěstným smyslem pro humor křičeli radostí a vyhazovali do vzduchu kabáty a čepice. Rozb ěhl se kone čně na mí č, a poslal ho s jistotou na opa čnou stranu, než sko čil branká ř. A pak šel k branká ři a řekl ješt ě jednou: „Pardon.“ Ale smích mu ztuhl na rtech, protože ten kluk taliánská plakal. Prvn ě vid ěl n ěkoho po sportovní proh ře bre čet. Najednou mu bylo branká ře líto, přestože ho mohli kluci uma čkat a k řičeli, že jim vít ězstvím (8:6) zajistil postup do finále. Ale potom už nikdy branká ře nelitoval. Poznal, že sport je moderní rva čka chlap ů a práv ě porážky a vít ězství je mají odnau čit slzám a 56 připravovat je na v ětší vít ězství a v ětší prohry. Práv ě v tom byl význam hry. Dával pak góly, jak mohl a pokud mu to šlo. V prvním mužstvu nejvíc užil se sousedem v útoku, s Borovi čkou. Jarda mu vytýkal, že nemá k fotbalu vztah, že je prý flink. Volával na n ěho: „Je to možný?! Ty uli čníku mladej, my se tam mydlíme, ty tam stojíš a st řílíš góly. Jdi do háje!“ Když ho takhle Borovi čka huboval, podíval se na n ěho nevinnýma očima, Borovice se usmál a mávl rukou. P ředkládal mu dál nahrávky, že nad nimi srdce plesalo. Jarda dal leva čkou faleš, mí č let ěl p římo mezi n ěho a soupe ře, v poslední setin ě vte řiny se p řece jen sto čil k n ěmu, a to sta čilo, aby mohl vyst řelit. Prudké rány dával v ětšinou z rozb ěhu, anebo když se mohl po řádn ě rozkro čit a op řít. P ři atletickém fotbalu však mnohdy nebyl čas na takový p řepych, často mí č jen p řistr čil a ťuknul ve chvíli, kdy to branká ř ne čekal. Byly to takové nemastné neslané góly: zasouval je vedle branká řů , p řehazoval, falšoval nártem nebo šajtlí. Zblízka zas dával placírkou p římé a p řesné mí če. Je rozeným úto čníkem a st řelcem a proto působí jeho hra v ětším bohatstvím a je honosn ější; častokrát byl vynášen a objímán, a čkoliv o vít ězství se p řičinily mnohem více zadní řady.

Jozef Adamec „Benjamínek“ mužstva se narodil v m ěste čku Vrbovém poblíže Trnavy. V tomto kraji v ůbec vyr ůstali rychlí a dob ří fotbalisté. D ědina Medunice dala Milana Galbi čku a sousední Vl čkovce vyslaly do sv ěta Jozefa Štibranyiho, který vst řelil Špan ělům rozhodující branku v Chile. Ve Vrbovém honil trenér Ladányi chlapce t řikrát týdn ě. Jozífek se jevil nejv ětším talentem; ve svém prvním žákovském zápase dával v sousedních Št ěrusech sedm branek z jedenácti. Pak dostal hnis do kolena, nemohl pohnout pravou nohou. Musel na operaci, dlouho chodil o berlích. Máma, st řihačka v továrn ě na prádlo, se o n ěho a jeho bratra Emila starala spole čně s babi čkou Agátou; otec je opustil, m ěli perný život. Nemocná Jozefova noha ženy zkrušila; dva chlapi z toho kraje kulhali po stejné nemoci celý život. Maminka mu říkala: „Už nesmieš hra ť futbal.“ „Už nebudem,“ sliboval – a p řitom kulhal a znovu se belhal mezi kluky za mí čem. Snad práv ě ten fotbal mu pomohl, noha zesílila a vyrovnala se levé. V šestnácti už hrál za první mužstvo Vrbové, v sedmnácti kopal ligu za Trnavu a ve dvaceti ost řeloval branku Špan ělů, Brazilc ů a Mexi čan ů na mistrovství sv ěta.

57 Už ve Vrbovém vybíhal s vedoucím prvního mužstva Križanem po polních cestách na n ěkolikakilometrový kondi ční trénink. Po p řestupu do Trnavy ho nejvíc nau čil Anton Malatínský: st řílet z místa i z oto čky, zasekávat mí č levou i pravou, p řebírat balón a b ěhat s ním sprintem p řes celé h řišt ě. Jozef Adamec byl nadaný a poctivý jak v práci – opravoval šicí stroje – tak v tréninku. Zvlášt ě levou nohou vypaloval tvrdé rány, byl spíš kanonýrem, jiným typem st řelce než Ku čera. Říkali o n ěm: „Ten má šupy!“, on sám tvrdil: „Na futbale je pekne, ke ď padajú góly.“ V utkání Československo-Švédsko (2:1) vst řelil gól z dobrých p ětadvaceti metr ů. V Dukle dostal hned od prvopo čátku zabrat v tréninku i ve výcviku. Na konci prvních trénink ů, než se t ělo dostalo do nejvyšších tréninkových obrátek dobíhal často vy čerpaný. Na pochodových cvi čeních a st řelnici si už potom vedl dob ře. Poznal v Praze výborné p řátele, s kterými spal na jedné sv ětnici: Toníka Vacenovského a Václava Horáka z juniorského mužstva Dukly. Také v prvním mužstvu pat řil do party, m ěli ho rádi pro jeho veselou a bezstarostnou povahu mládí. Je tak bezstarostný, že zaspal na cestu, kterou práv ě podnikáme p řes Atlantik. Kluci odešli ráno na cvi čák, on let ěl „pouze“ do Ameriky. Letadlo startovalo deset minut p řed dvanáctou; nemusel na cvi čák ani na trénink, vzbudil se v kasárnách v jedenáct hodin. Dal bleskov ě do kufru tréninkové věci, bílou košili (na kravatu už zapomn ěl), kartá ček na zuby a odjel taxíkem na ruzy ňské letišt ě. Vejvoda řádil, když se objevil vyjevený a se splasklým zavazadlem až p řed nástupem do letadla. Ale na Jožku se nikdo nemohl dlouho zlobit. Ani p řísný pedant Jaroslav Vejvoda.

58 Z obrany p řejdeme do útoku

Mobilizovat zkušenosti z minula v zájmu p říštího. Neúnavn ě tvo řit. Nebojácn ě hledat. Sergej Ejzenštejn

Zm ěna p řináší do jednotvárnosti nové pohledy a názory. Když Karel Kolský vysv ětloval nejnov ější poznatky, hrá či mívali dojem, jako by to byli od n ěho už slyšeli. Vejvoda p řilétl zhurta jako vyst řelený mí č, z ůstal stále tím rychlým „vejvodíkem“. Že je t ěch sedm starých? Hloupost Tyhle hlasy neposlouchejte. Rakouský reprezentant Ernst Ocwirk řekl, že s fotbalisty je to jako se ženami: ani u nich nerozhoduje vždy o stá ří datum narození. Mužstvo má perspektivu hrát řadu let dobrý fotbal a musí hrát lépe! Tak zn ělo záhlaví rozboru. Vejvoda si s ním mnoho nalámal hlavu. Ve fotbalovém sv ětě se také říkalo: Češi jsou pomalí. Nebyli jisk řiví jako Jihoameri čané, Italové, Špan ělé a v tahu na branku dobyva ční jako Angli čané. Spíš rozvleklí koumáci, vyráb ějící si po staletí všechno sami; národním prvkem nebyl ohnivý útok na jiné, spíše obrana toho našeho; vloudilo se sem možná i cosi z posezení u piva a knedlík ů. T ěžko říci, byl by to úkol pro sociologický rozbor. Nev ěšel nad tím hlavu, musel k tomu přihlížet a stav ět na množství nab ěhané práce na h řišti, chytrosti a vysoké schopnosti improvizace. Pozd ěji jeden ze sv ětových odborník ů kopané trenér Servette Ženevy Jean Snella tuto hru charakterizoval ve francouzském list ě ,,L’Équipe“ takto: „Hrá či Dukly dovedou zharmonizovat jemné vedení mí če se správn ě vynaloženou fyzickou námahou. Chci tím říci, že tato fyzická námaha nespo čívá ani tak ve snaze dokázat neoby čejnou vytrvalost p ři srážkách s protivníkem, nebo je dokonce vyprovokovat, jako spíš v tom, že si dovedou neustále hrát s mí čem, jak momentáln ě pot řebují.“ Vejvoda jako úto čník postaví útok a zm ění podle nových podmínek koncepci hry. Borovi čka dokázal dát h ře myšlenku a Masopust znamenal mnoho v ofenzív ě; um ěli p řevzít mí č kdekoliv a kdykoliv, zpracovat jej a p ředat dál a mohli sami zakon čit akci. Ti m ěli ovládnout st řední část h řišt ě a pomáhat útoku nebo obran ě. Masopust zleva a Borovi čka zprava. Znamenalo to v šesti úto čit a v šesti bránit, zlepšit fyzickou kondici a dokázat stejné i v sedmi. Pluskala zasunul Vejvoda spíše do zadního voje na st řed p řed

59 branku vedle Čadka. Vytvo řili systém, kdy obránci v ětšinou v seskupení Šafránek – Pluskal – Čadek – Novák, odebírali mí če a p řes Masopusta je předávali st řelc ům. Tento výklad je ovšem zjednodušen. Museli zvládnout desítky r ůzných kombinací: dlouhé pasy p římo z obrany na k řídla a do volného prostoru, kam nabíhal kterýkoliv hrá č – ne čekané zakládání útok ů obránci – naráže čky – st řídání tempa hry – měnění míst. P řitom se celý rytmus n ěkdy m ěnil: dostal jakési intimní české kouzlo, kdy se mí č chyt ře šoupl do mezery v soupe řových řadách, do jakési ulice, a pak se vyst řelil. Zpo čátku to byl nad ějný plán, vepsaný do stostránkové p řípravy. Aby ho mohli splnit alespo ň v hrubých rysech, p řidali v tréninku a hlavn ě t řicetiletí si museli naložit na h řbet v ětší rance; vždy ť také další mužstva doma trénovala dvakrát denn ě, dvoufázov ě. Na ja ře jednašedesátého roku prošli nejtvrdší p řípravou na sportovní dráze: b ěh ve vysokém sn ěhu – desetikilometrové túry na lyžích – tvrdý trénink v tělocvi čně – lehkoatletický v tretrách – vysoká fotbalová škola na h řišti. Výsledky však nep řicházely. V Hradci Králové prohráli, s Rudými hv ězdami brn ěnskou a bratislavskou remizovali. Už se neptali pouze, zda to má smysl, ale reptali: „Nikdy jsme tak netrénovali. To se nedá vydržet.“ V té dob ě p řicházel Vejvoda dom ů zasmušilý, tém ěř nejedl, sed ěl dlouho do noci; také v n ěm rostly pochyby. Podobné dávky nedostávalo žádné mužstvo, aspo ň o tom neslyšel. Ur čil mezník, zápas s Kladnem. V tomto utkání by se kone čně m ěla projevit dlouhodobá p říprava. Na Kladn ě nedala Dukla v ůbec branku. Stál p řed nimi a poprvé kr čil nerozhodn ě rameny, nic jim nevy čítal. Ud ělali p řece všechno. V pond ělí zvolní tempo. Ješt ě v ned ěli ve čer se dov ěděl, že všechno neud ělali. Rudolf Ku čera, na němž v tomto utkání st řelecky stav ěl – přihrávalo se p řed brankou hlavn ě na n ěho –, poslední noc p řed zápasem tém ěř nespal. Kdyby tato zdánlivá mali čkost unikla, mohli ztratit všechno. V pond ělí to Vejvoda oznámil. Ku čeru potrestali. V p říštím zápase Dukla hladce zvít ězila. V tom roce vyhráli ligu s náskokem sedmi bod ů, zvít ězili v Československém poháru, vyhráli turnaj v New Yorku. Jaroslav Vejvoda jim dal víru, že nejsou sta ří.

60 Profesionálové?

To, že dnes už ty nárameníky nemají jen za góly, dosud leckdo nerá čil vzít na v ědomí. V ůbec si myslím, že tohle je takový socialistický kolektiv i s t ěmi podmínkami. Dáme ti všechny možnosti, ty musíš dokázat, že si jich vážíš a že si je zasloužíš. Myslím, že požadavek, aby n ěkdo osm hodin denně opravdu fyzicky pracoval, pak t řeba studoval ve černí pr ůmyslovku, trénoval, kopal a ješt ě absolvoval do m ěsíce hromadu besed, je hloupost a velké pokrytectví. A m ělo by se o tom za čít hodn ě mluvit a psát. Z dopisu čtená ře časopisu „Československý voják“ Miloslava Jenšíka

Z hledišt ě na n ě diváci volávali: „Profesionálové!“ Je to pro hrá če Dukly p řesné ozna čení? Profesionalismus vznikl na konci minulého století jako obrana anglických lord ů proti pronikání nižších vrstev do sportu. Lordi a jejich synové totiž nemuseli pracovat, nepot řebovali náhradu za ušlý výd ělek a tak mohli vyhlašovat a provozovat krásný a čistý sport (tenis, kriket); chudina na tom byla vždycky podstatn ě jinak. Práv ě v souvislosti s kopanou píše o tom p řed čtvrt stoletím Ferdinand Scheinost, když vypráví o jedné ze slavných postav naší kopané, Václavu Pilátovi: „Lehko si vymýšleli synové anglických lord ů amatérské paragrafy. Vašek Pilát dít ě z lidu a proletá ř, se za své kariéry neobešel bez podpory.“ Praví p ůvodci profesionalismu, jakožto ochránci svých zájm ů – lordi – ud ělali svou práci dob ře, jsou respektováni jako p řed p ůl stoletím – ale jejich klauzule napáchaly mnoho nespravedlnosti. Kdo m ěl peníze, mohl trénovat a sbírat vav říny na sv ětových mistrovstvích a olympijských hrách. Tisíce medailí byly rozdány p ředevším t ěm, kte ří na to m ěli sami anebo od svých tatínk ů. Výjimky spíš potvrzovaly pravidlo (veliká vít ězství stála naše sportovce Felixe-Brzáka, Pšeni čku mnoho od říkání a ponižování; na jejich starty v zahrani čí se také vybíralo). V poslední dob ě se sv ět dostává v této otázce stále více do úzkých; majetní už nejsou ochotni vynakládat tolik potu na tak vysoké výkony a ani peníze na p řípravu jiných (ve Francii jsou časté diskuse, kde vzít prost ředky na p řípravu sportovc ů). Sov ětský svaz a Spojené státy rozši řují úzké možnosti amatérismu tím, že umož ňují student ům na vysokých školách d ůkladn ě sportovat.

61 Ve fotbale a rohování se už na po čátku století vytvo řily zvláštní podmínky. Obchodníci p řišli na to, že mohou prost řednictvím sportu vyd ělávat. P říživníci – manaže ři, maklé ři, šíb ři – si ze sportovc ů ud ělali závodní kon ě. A mnohé z nich potom vy čerpané nechali padnout. Fotbalisté byli velmi brzy na řč eni z profesionalismu (kapitán mužstva Severního Irska Danny Blanchflower mi řekl: „V londýnské čtvrti Tottenhamu to bylo v roce 1901, kdy klub koupil jednomu nemajetnému hrá či za deset šilink ů kopa čky.“). Je ironií, že práv ě v Anglii, kde se tak horliv ě profesionalismus odsuzoval, vznikl od této doby ve sportu nejdokonalejší systém obchodu. Už na po čátku našeho století dostávali hrá či čty ři libry týdn ě (dvacet čty ři rakouských korun); dnes jsou v Anglii zavedeny platy podle výkonnosti a stá ří. Anglie má nejvíc profesionálních fotbalist ů na sv ětě: dev ět tisíc. Brazílie p ět a N ěmecká spolková republika dva tisíce. Ko řeny profesionalismu jsou tedy t řídní a rozhodn ě hlubší, než by se na první pohled zdálo; kdo to nechápe, není v tomto bodu d ůsledný. Snad za sto let nebudeme o tomto problému uvažovat; hrá či obtížných sport ů budou možná v témže postavení jako herci nebo artisté; ale také ne docela, nebo ť vrcholná sportovní činnost není zam ěstnáním na celý život, ale jen na ur čité období. V ěř ím, že tuto otázku vy řešíme jako socialisté. Neodkopneme tyto lidi, až je nebudeme pot řebovat, ale dáme jim možnost jako Kolskému, Vejvodovi, Pavlisovi pracovat v oboru, který mají rádi, jemuž rozum ějí a v němž nám mohou pomoci. Také tyto problémy by vysta čily na jednu knihu. Byla by to kniha pot řebná, ale jiná než tahle. Je pravda, že fotbalisté Dukly Praha m ěli na Julisce lepší podmínky pro sport, než hrá či v ostatních oddílech. Co z toho ovšem vyvodit? Vzít Dukle tyto podmínky, anebo se postarat o to, aby je m ěla i ostatní ligová mužstva? Vždy ť jinak bychom t ěžko sta čili tomu ohromnému tempu, jaké udaly ve sv ětě fotbalu spole čnosti Real Madrid, Everton, Benfica Lisabon, Santos; nakupovaly za desetitisíce dolar ů tréninkové prostory, h řišt ě, lidi. M ěli jsme se t ěmto mužstv ům p ředem vzdát a jejich výkony slep ě obdivovat? Dukla se jim čestn ě stav ěla na odpor a svedla s nimi nejednu velikou bitvu, a p řitom nepracovala obchodnickým zp ůsobem. Někte ří výborní fotbalisté v Brazílii, Itálii, Anglii a Špan ělsku (v t ěchto zemích jsou nejv ětší stadióny a nejvyšší vstupné na sv ětě) vyd ělávají mnoho pen ěz. Argentinec Di Stefano má u Buenos Aires haciendu se stádem o šesti stech kusech a v Madrid ě vilu. Na zahrad ě si dal postavit mramorový mí č a na desku vytesat slova dík ů „koženému starouškovi“: „Gracias, vieja.“ 62 Nejlepší hrá či Dukly samoz řejm ě nikdy nezískali fotbalem tolik pen ěz; a nebylo by to ani správné v nové spole čnosti, kde každý má dávat co umí, a dostávat kolik spole čnost uzná a m ůže. Kdyby brali za své nohy to, co Di Stefano či Pele, p řijímali by proti ostatním nezasloužen ě mnoho. Chápali to ostatn ě od samého po čátku; m ěli jistotu, že i zítra se o n ě spole čnost postará a nedá jim padnout jako se to stává sportovc ům jiných zemí, když jim dojdou peníze, síly, když zhasne sláva. Tedy ne člov ěk člov ěku vlkem, ale zásada soudružství, snad ne pokaždé čítankov ě a bez chyb, ale rozhodn ě vždycky. Fotbalisté Dukly hráli kopanou nejvíc ze všeho, co d ělali, ale vystudovali také b ěhem t ří let vojenské u čilišt ě. Pro n ěkteré to bylo nesmírn ě t ěžké; mnoho let uplynulo od doby, kdy opustili školní lavice. Vypo řádávali se s tím jako se soupe řem. D ělali velitele pr ůzkumných hlídek; táhli na zádech t ěžké kulomety s houževnatostí sportovc ů; vedli družstva a čety podle map; zaléhali na st řelnici a trénovali skute čnou st řelbu. Nau čili se tolik, že by po získání zkušeností mohli d ělat velitele rot a čet. Masopust a Urban se stali absolutními výte čníky u čilišt ě. Ti, co byli řemeslníci, chodili n ěkdy také opravovat do vojenských dílen auta. Jiní jezdili do m ěste ček a vesnic a vypráv ěli na stovkách besed o sportu; Šafránek a Pluskal mluvili jako rození konferencié ři. Urban už pracoval jako redaktor, Ku čera studoval pr ůmyslovku. A všichni hodn ě trénovali a hráli zápasy – ti nejstarší sehráli jen t ěch mistrovských kolem t ři sta padesáti. Přitom jsme je neživili (výk řiky: „My na vás d ěláme!“); na sv ůj chleba si vyd ělávali sami. Nejen tím, kolik se vybralo u pokladen našich h řiš ť; hodn ě p řivezli také za zápasy v cizin ě, kdy zem ě peníze pot řebovala na nákup d ůležitých výrobk ů a Dukla už m ěla vysoký kurs. Žili dob ře. V ětšina z nich si našet řila na auta; d řív se v nich n ěkte ří styd ěli jezdit, rad ěji zastavili n ěkolik ulic od stadiónu a šli p ěšky. Také byty dostávali všichni na po čkání (Brumovský si zaplatil byt v družstevní výstavb ě a Urban bydlí u rodi čů ). Rovn ěž možnosti fotbalového oddílu Dukly byly omezené. Pot řebovali trénovat p ři um ělém osv ětlení; hráli v zá ři reflektor ů veliké zápasy (Everton, Tottenham, Anderlecht). Léta však marn ě usilovali o jeho zavedení na Julisku. Všechno nebylo tak r ůžové, jak se to n ěkterým lidem zdálo. Nejvíc v ěděli obyvatelé kolem Julisky. Znali chlapce v malinových teplácích i z jiných pohled ů: jejich káze ň a „pracovní pot“. Stovky brigádník ů z uli čních výbor ů Dejvic, Podbaby, Liboce jim pomohly postavit b ěhem p ěti let hezký a skromný stadión Julisku, vklín ěný do 63 šťáhlavské strán ě; odpracovali na n ěm po sobotách a ned ělích patnáct tisíc hodin. Dukla už nem ěla jako kdysi jen p ět p říznivc ů z řad nevoják ů. Byl to zp ůsob práce (nejen výsledky se zahrani čními soupe ři), který jí získal nejv ěrn ější p říznivce. Lidé v ěděli, že její trené ři se pe čliv ě starají o mládež, že ji vedou nejen ke sportu, ale také k dobrému životu. P řibývalo t ěch, kdo si k tajemníkovi Mílovi Jíchovi p řicházeli pro p řihlášky za člena oddílu. Čty řikrát do roka docházeli na sch ůze a pomáhali řešit armádnímu mužstvu jako v jiné sportovní dobrovolné organizaci sou časné problémy. Nevládl tu žádný majitel klubu, nerozhodovaly peníze, ale lidské zájmy a pot řeby. Dukla se stala mužstvem, které pat řilo lidem jako jiná mužstva. Snažila se také o p řátelství s dalšími oddíly, zejména pražskými – Spartakem Sokolovo, Dynamem, ČKD. N ěco se již poda řilo, místo řevnivosti nastoupila spolupráce. Také výk řik ů proti Dukle ubývalo a p řibývalo povzbuzování: „Dukla! Dukla! Do toho!“ Let ělo to strán ěmi. Hrá či na ten pok řik mysleli i ve chvílích, kdy tu trénovali a prožívali nejhez čí okamžiky, které sport m ůže dát.

64 Pro č mám rád sport

On ten sport je opravdu k lec čemus dobrý, vhání rudou zdravou krev nejen do sval ů, ale i do hlavy. Evžen Rošický

Vybíhal jsem na n ěkteré tréninky s Duklou do Šárky. Ťap – ťap – ťap. Nejd řív se b ěží lehce, nohy jen pokládáš na m ěkkou p ředjarní cestu, nové lístky vyrážejí na ke řích a v korunách strom ů, staré listy dosud leží na vlhké zemi, ale ve vzduchu voní jaro. T ělo jako by nevážilo v ůbec nic, raduje se z vlastní síly, po řád jsme mladí, nesmírn ě mladí. Jsme vlastn ě kluci! U prod ěrav ělého plotu zahodil n ějaký kluk propíchly gumový mí č, je špinavý, od řený, má své za sebou. Dvo řák ho objeví a nakopne do vzduchu a Čadek jej za b ěhu ztlumí. Máme mí č! Mí č, jenž nám dnes odpoledne zapov ěděli. Jako fotbalisté jsme m ěli vždycky k b ěhu odpor, i když dob ře víme, že dává sílu do lýtek a stehen, plic, srdce i mozku. Máme mí č, kulatý mí č, vlastn ě moc kulatý není, spíše je splasklý. Bereme si ho navzájem, výskáme, kloužeme p řes n ěj a zakopáváme. Vp ředu už hubuje lehkoatletický trenér Vladimír Mirka, máme p řece b ěžet: „Tak hrome, poj ďte!“ Nejd řív vyrazí ti, co musí nabrat pro stárnoucí svaly nejvíc síly na jaro, léto a podzim. Mladí si s mí čem ješt ě párkrát pohrají, S ůra mí č nadhodí a elegantní pati čkou ho pošle do škarpy, až se skutálí do kanálu, kde už jej nikdo nenajde, z ůstane tam ležet, jeho povrch prožerou p řívaly jarních plískanic. Ale smutný starý mí č nebude, jeho rozloučení se sv ětem se událo tuze krásn ě, kopali s ním mist ři. Nad Šáreckým potokem vedou strán ěmi r ůzné stezky. Po nich probíhají hrá či v rozvleklých čarách jeden za druhým. Kopec v nohách je už znát, také po t ěle vyráží první pot srdce buší jako zvon na poplach a plicím jako by nesta čil jejich objem. Mirka je nemilosrdný, má pro n ě p ředepsané dávky. Tempa řským klusem zdolávají cestu za cestou. Už nem ůžeš, připojíš se k nim, až tudy pob ěží zpátky. P ěšina ztichne, slyšíš ve v ětvích pípat sýkorku a dole bublat potok. Osi říš, a pojednou je ti smutno samotnému a také té mrzí, že jsi nevydržel s nimi. Po čtvrt hodin ě prosko čí lesíkem ťapot na čele vyrazí Mirka a za ním Novák, Pluskal, Urban, Dvo řák, Vacenovský. Jsou také zaliti potem, celá ta

65 dlouhá linie se už nepochichtává, ale zadní voj si st ěžuje na rychlé tempo a křičí na Mirku: „Jelínka máme a z nás ud ěláš lan ě!“ Pepík Vacenovský je rychlý jako ta požadovaná la ň, b ěží vp ředu a nasazuje trháky. Neb ěhají s úsm ěvem na rtech, to se jen tak n ěkdy lacin ě říká a píše. Nadávají, ale snad si jen ulevují. Každý z nich chce být lepší a rychlejší, hodlá se udržet v dukelské jedenáctce a také v té, která na sebe bere reprezenta čního lva. To je v nich skryté, o tom se nemluví; ale vládne mezi nimi velká a dobrá sout ěž. Proto ke konci p ředepsaných úsek ů nasazují k mohutnému sprintu, ženou se po cesti čce, p ředhán ějí se; Mirku nechali vzadu a ješt ě na n ěho kdosi sta čil drze vyk řiknout: „Kup si motorku!“ Po úvodních dlouhých štrekách jim to Mirka mnohonásobn ě odvede. Vezme je na rovnou p ěšinu, kde jsou lavi čky, na nichž sedávají ve čer milenci, stoupne si doprost řed cesty a nechá je b ěhat sprinty. Sem a tam. Tam a sem. Čty řicetimetrové a stometrové úseky. Pak b ěží ve trojicích, ten poslední se vždycky musí dostat na špi čku, jako kdyby dohán ěl soupe ře s mí čem. Mají toho dost. Jdou po cest ě a odpo čívají, vypráv ějí o novém filmu, divadelní premié ře, co te ď zpívá Ji ří Suchý a hraje Miroslav Horní ček. O fotbale se moc nebaví, stejn ě jako si herci vykládají o přestávkách rad ěji o fotbale nebo hokeji než o svém divadelním řemesle. Na všech pražských scénách jsou fanoušci. V Divadle československé armády je hrdé rozd ělení. „Rudí“ jsou Old řich Lukeš, Svatopluk Skládal, Zden ěk Petrášek; „sešívaní“ Ilja Pracha ř, Martin R ůžek Karel Hovorka; „pekelní dukeláci“ Otakar Brousek, Vlastimil Brodský, Zden ěk Řeho ř, a také klokani z Vršovic mají velkého fanouška v Ji řím Valovi. Na h řištích stávají výhradn ě ve skupinách a odmítají ob čas nabízené lístky na tribunu. Když musí v ned ěli odpoledne na scénu, jsou mrzutí, poslouchají za jevišt ěm tranzistor, a tak se stává, že v Drdových Dalskabátech sta čí mezi hrou šeptnout soupe ři s velkou jízlivostí poslední novinku: „Dostali jste to!“ Pak se čert místo ďábelského chechtotu pekeln ě mra čí. Ale nech ť je jim tento p řestupek p ři veselé taška řici odpušt ěn, nebo ť po celé Praze zn ějí jako za dob Polá čkových „Muž ů v offsidu“ hovory o kopané. Ale fotbalisté se o kopané nebaví. Mají toho dost a p řece si s nimi každý chce vypráv ět práv ě o fotbalu. Jdeme po p ěšince, Mirka již nasazuje klus. B ěžíme do b řezového hájku; nikdy by člov ěk nev ěř il, že takový kousek lesa roste p římo na kraji Prahy. Zalit b ělobou a sv ěží zelení lístk ů podobá se holandské žlutozelené tráv ě, 66 jak jsme ji vid ěli kolem Amsterodamu. Tady si hrají „na babu“, což je trénink pro fotbalistu zábavný a vydatný: musí zastavovat, vyrážet, uhýbat. Padají na zem a kutálejí se. A pak již b ěžíme dom ů kolem hosp ůdky „Na staré fa ře“, vysedávají tu na lavi čkách penzisté, znají už každého z nich a oni je; vždycky tudy takhle utíkají, zaliti potem; fandí jim i v tréninku. Zdá se ti, že jsou zcela vy čerpáni, ale v tom Jožka Adamec spat ří zkušeným okem venkovského kluka ve stráni nad Juliskou ušáka a vyjukne: „Zajko, hej!“ Jako když do nich st řelí, vyrážejí a b ěží za zajícem, ale nikdy ho nechytí. Běh a nový zp ůsob hry zm ěnil starý fotbal na fotbal moderní, atletický. Anglický trenér Winterbottom spo čítal se stopkami v rukou, že hrá č má za celý zápas mí č na kopa čce jen t ři, nejvýš čty ři minuty a jinak b ěhá. Proto mají dvakrát v týdnu lehkoatletický trénink. Zpo čátku k n ěmu byla ned ůvěra; Kolský a pak Vejvoda je nechali zprvu polaskat se s mí čem, ale v posledních letech se už s nimi nemazlili, posílali je rovnou na dráhu. Každý dostal hezké červené b ěžecké st řevíce s h řeby; Vejvoda a Mirka byli přesv ědčeni, že v podrážkách kecek mají rezervy. Řada z nich, jako Vacenovský, Kouba, Novák, Brumovský, S ůra, p řibližovala se ve sprinterské stovce k jedenácti vte řinám. Láska k mí či je však tak neskonalá, že po návratu ze Šárky se na n ěj vrhnou, jako by jej nevid ěli m ěsíc, a na malém h řišti na házenou sehrají bez příkazu trenéra utkání Sta ří-Mladí. Tyto názvy musí být uvedeny velkými písmeny; jde totiž o ohromná utkání, o nichž diváci pranic nev ědí. Jsou to rozho řč ené bitvy a svád ěli je už na malých h řištích ve všech koutech sv ěta – na plážích St řední Ameriky i na písku severní Afriky. Branká ři tentokrát úto čí, na jedné stran ě chytá Pluskal a na druhé Vacenovský. Hrají hned vážn ě, hned se zas zesm ěšňují kli čkami, ale za každou cenu cht ějí vst řelit branku a vyhrát. V t ěchto zápasech už nikdo nespo čítá, jaké je skóre a kdo vyhrál víckrát; ale o t ěchto zápasech diskutují hojn ěji než o bojích s nejv ětšími sv ětovými mužstvy. Sta ří v nich dokazují mladým, že dosud nepat ří do sb ěru, mladí dokazují starým, že se s nimi musí po čítat; sta ří jsou zkušen ější, mladší zas rychlejší. A tak ve vzájemných bojích se zlepšuje výkonnost všech a dohromady tvo ří jedno mužstvo, v n ěmž nikdo nekouká na to, jak je kdo starý, ale p ředevším, jak mu to v sou časné dob ě kope a b ěhá a kolik je schopen odevzdat červenožlutému dresu. Fotbal ovšem trénují b ěhem roku nej čast ěji. P řihrávky, házení aut ů, st řelbu na branká ře, technické prvky a taktické varianty. Zadáci si 67 přihrávají na vzdálenost dvaceti až t řiceti metr ů p řesné mí če, vyložené „lah ůdky“. Úto čníci s chutí st řílejí do r ůzných kout ů branky, nacvi čují trestné kopy mezerami ve zdi či nad hlavami hrá čů . Branká ři Pavlis a Kouba létají vzduchem, p řevalují se ze strany na stranu, padají a op ět vstávají jako Dykem op ěvovaný branká ř Richard Prinn. Nakonec Vejvoda rozd ělí mužstvo a hrají na celé h řišt ě; tentokrát už ne systémem Sta ří-Mladí, ale podle trenérových plán ů na sehrání dvojic a celých řad pro příští zápas. „Vejvodík“ pobíhá mezi nimi, stále nespokojený s nahrávanými a vystřelenými mí či; hubuje a mra čí se, jen n ěkdy krásná přihrávka či pumelice na správné místo branky pot ěší jeho fotbalové srdce, usm ěje se, ale úsm ěv hlídá, aby ho zas nebylo moc; aby si ti kluci ješt ě nemysleli, b ůhvíjací už jsou hrá či. Volá: „Volný prostor! Pumpujte! Uvolni se!“ Ob čas zastaví hru, vysv ětluje anebo se vzteká na Ku čeru, p říliš to „drbe“; anebo Masopusta, váhajícího zbyte čně s p řihrávkou. Na konci každého tréninku p řijde sprcha a bazének. Horká voda p římo sráží a bije do pór ů „zni čeného“ t ěla, jsi takový malátný a nemohoucí, sedáš na bobek a nakonec ti studená rozproudí krev a postaví t ě znovu na nohy. Pak si sedneme do bazénku a blažen ě tlacháme jako kachny na rybníce. Do parády nás vezme Josef Babický či Jaroslav Michali čka. Vyžene ze sval ů nejspodn ější únavu, probírá finskými masážními tahy každou částe čku nohy. Pochvaluje si Masopustovy svaly, vlá čné jako jeho hra, a heká nad silnými a tuhými stehny Jožky Adamce, které zas odpovídají jeho rušové h ře a bombám. Sprcha a masér t ě dali tak dohromady, že si m ůžeš vzít motýlka a jít na ples. Člov ěk si p řipadá v lázni jak Herakles, má týž dobrý pocit že tělo je štíhlejší a zdrav ější bez p řebyte čného potu, který zanechalo v Šárce. Ale trénink je p řístupný každému, nejen t ěm vybraným šestnácti. Člov ěk tu radost ze sportu prožije, když si vezme tepláky a zab ěhá si v lese sám anebo s kamarádem; ví p řinejmenším tolik, že v sob ě p řemohl kus pohodlnosti a lenosti. Sv ět by m ěla víc trápit otázka „kdy je člov ěk starý a kdy mladý?“. Možná, že up římná odpov ěď by tazatele daleko čast ěji přivedla ke sportu. Po trénincích s nimi mi bylo vždycky báje čně; vd ěč ím jim za to, že mi sport více než z jiných úhl ů ukázali práv ě z této stránky. Dlouho jsem na Julisku po jaru nešel. Pak se mi stýskalo po jejich smíchu, uvoln ěnosti, part ě, klukovství a vydal jsem se za nimi. Najednou slunce svítilo veseleji,

68 než svítí za psacím strojem; vyzul jsem se na h řišti do bosa a tráva vlažila do chodidel. Špi čkoví hrá či mají však ze sportu daleko víc: jako orli, kte ří vylétnou vysoko nad vrabce. Ob řad je už v obouvání, kopa čky se od dob Silného, Pláni čky, Kádi, Kloze zm ěnily. D řív ější bufy s tvrdou špi čkou vyst řídaly lehounké st řevíce. Trené ři p řišli na to, že prudkost rány nezávisí na tvrdosti boty, ale na švihu a síle celé nohy. Kopací boty jsou nyní vyztuženy a vyzdobeny parádními bílými a fialovými páskami. Ku čera jednou hrál v belgickém Anderlechtu a správce tamního h řišt ě se v jeho h ře úpln ě zhlédl. Rudolf tam p řijel za rok znovu, a správce m ěl pro n ěho p řipravený dárek: vlastníma rukama mu ušil kopa čky, p řed čily na sv ětě nejlepší – adidasky a pumy; spíš mu je podstr čil než p ředal, nic za n ě necht ěl; p řál si jen, aby v nich n ěkdo hrál. Na horách jsem bydlel s Ku čerou čtrnáct dní na jednom pokoji. Když jsem pod řimoval, zmožen zimním tréninkem v hlubokém sn ěhu, lehl si Ku čera do postele, obul si krásné kopací boty, nohy si dal přes pelest a zálibn ě si je prohlížel. Josef Masopust nosí své kopa čky zabalené jako unikátní knihy. Vyndá je p řed zápasem nalešt ěné a pe čliv ě do jejich podrážek šroubuje bu ď hliníkové špunty (pro velké bláto), anebo kožené (na normální terén). Te ď pro n ěho v šatn ě neexistuje nic jiného než kopa čky. Zašn ěruje je, párkrát posko čí. Není spokojen. Znovu je zašn ěruje a znovu utáhne. Teprve po t řetí a n ěkdy až po čtvrté p řikývne; staly se sou částí jeho t ěla. Také dres je posvátný. Dukelský m ěl být se širokým pruhem, ale nakonec zvít ězily barvy Prahy, červe ň se žlutí. Ze šestnácti hrá čů jen jedenáct nejlepších m ůže obléknout v den utkání čistý dres. Berou ho složený, rozhodí jej, ješt ě voní prádelnou a sluncem; visel na š ňů rách na Julisce, je čis ťounký; musel se podrobit velkým rukám paní Jindry Tománkové. Natáhnou ho p řes hlavu, t ělo je jiné a voln ější; rázem jsou nachystáni ke h ře jako budík ke zvon ění. Zkusí gumu na trenýrkách, zda nestahuje žaludek Poskakují po kabin ě, hopsají, provád ějí jakýsi skipink; nejmladší generace tan čí to, co má práv ě na programu kavárna Vltava. Rozcvi čení je musí p řipravit ke h ře, aby p řechod z klidu do prudkého pohybu nebyl náhlý. Podle d ůležitosti zápasu probíhá celou bytostí mrazení; každý z nich ho prožívá; jsou bledí; je to u všech stejné, jen intenzita je r ůzná. Rozproud ěním krve a nejnov ějším vtipem se chv ění z t ěla vyt řepává. Pak řekne trenér prost ě: „Jdem na to!“

69 Kapitán vezme zcela nový mí č a jde se. P ři nástupu vnímají, zda lidé tleskají, nebo pískají, či prosté jen čekají. Je dobré vbíhat na nachystaný trávník Julisky. Správce Miroslav Tománek pro n ěj jezdí do jednotných zem ědělských družstev kolem Říčan, řeže jej u husích rybní čků a vozí do Prahy. Trávník je ješt ě na čechraný a nohy po n ěm tém ěř plují. Pár poskok ů na h řišti, protažení, a pak se už rozestaví každý na své místo a čeká na první písknutí. Mnoho rozechv ění s po čáte čním hvizdem rázem spadne, ale ne úpln ě všechno. Co nejrychleji párkrát kopnout do mí če, a hlavn ě dob ře kopnout, aby člov ěk nabyl jistotu, že mu to dnes p ůjde. Vedeš balón a cítíš na sob ě tisíce pohled ů, cosi té opájí. Vyst řelený mí č se t řepetá v síti – radost jednoho, a zklamání druhého. Objetí a chlapské polibky. Fotbal, hra neopakovatelná, má snad více variant než šachy, ale pole na sedmi a p ůl tisíci čtvere čných metr ů h řišt ě není omezené, pokaždé m ůže meruna let ět jinudy, být vyst řelena jinak a jinak chycena. Kybernetici napo čítali milióny úto čných variant. Má prost ě všechno, co dává veliká hra. Ve fotbalu – stejn ě jako v um ění – se nedá nic nalhávat. Musíš dát všechno, co umíš. I zde m ůžeš ob čas n ěkoho podtrhnout, oblafnout, uškodit mu a na h řišti zalajda čit. Ale trvale s tím nevysta číš; tisíce lidí, tvé mužstvo a trenér t ě budou hodnotit p ředevším podle toho, co znamenají tvé kopa čky, tv ůj dech, tv ůj smysl pro kolektivní poctivou hru, tvá neumdlévající bojovnost a v ůle rvát se. A když to nedáváš, nejsi stav ěn. Stýská se ti. Kdybys po řádn ě netrénoval, jednoho dne by ti trenér řekl, abys nechodil vůbec. To by bylo to nejhorší, ztratil bys z té krásy fotbalu zcela všechno. Proto d řeš. D řeš také proto, že máš v dresu jakýsi pocit k t ěm, kte ří se na tebe dívají: k armád ě, ke svému národu, jehož barvy nosíš. Říká se tomu zodpov ědnost. N ěkdy je to tuze t ěžké. Ublíží ti rozhod čí a musíš se v rachotu nerv ů ukrutn ě ovládat, abys n ěco nevyvedl; pak t ě t ěší, žes to dokázal, vždy ť ten chlap je také jen člov ěk chybující. N ěkdy je hra v blát ě a zim ě nesmírn ě t ěžká; bolí namožené svaly, o kterých jsi doktorovi ani trenérovi nic neprozradil, všechno jsi p řekonal, dokázal, rozhod čí naposledy dlouze pískl, trenér t ě v kabin ě poplácal po zádech a ne řekl nic jiného než: „Dobrý.“ Máš ohromnou chu ť vyvalit na n ěho š ťastn ě o či, anebo ho dokonce políbit, ale neud ěláš to. Jenom skromn ě sklopíš hlavu, vezmeš ru čník a jdeš pod sprchu.

70 Kde vyhráli a prohráli

Na sv ětě je ohromné množství h řiš ť, na nichž Čechoslováci p ředvád ěli během šedesáti let svou typickou kopanou. Alexej Paramonov, zasloužilý mistr sportu

Už nalétali r ůznými leteckými spole čnostmi po řádný po čet kilometr ů. Třikrát by oblétli po rovníku zem ěkouli, a navíc by kus vybyl. Všude přistávali, navlékali kopa čky a hráli. Na nejv ětších i nejmenších h řištích sv ěta. N ěkte ří z nich proti nejlepším fotbalist ům sv ěta na stadiónu Maracaná, postaveném tém ěř pro čtvrt miliónu sedících divák ů, nebo na návsi kostarické vesni čky na úpatí sopky Irazú proti malým Indián ům. Tehdy došla kamiónu, který je vezl k vrcholu, voda v chladi či a tamní klou čci je pok řikem „Čekos! Čekos!“ zadrželi a nepustili je dál, dokud proti nim nenastoupili jen tak, v kalhotech, košilích a polobotkách. V kostarickém m ěst ě San José je pozvali stolní tenisté do svého klubu. Ohromeni stanuli v sále zapln ěném diváky a fotoreportéry. Klub Independiente si proti nim vyp ůjčil nejlepšího hrá če Kostariky Adolfa China; slyšeli prý, že Čechoslováci jsou výborní stolní tenisté. Mohli bu ď utéci, nebo hrát. Poslali do hotelu pro vlaje čku Dukly a nastoupili k utkání Dukla Praha – Josefino Independiente. Tento zápas není ani uveden v bilanci mezinárodních zápas ů; v závorce by muselo být napsáno: stolní tenis. Prohráli sice (2:4), Dvo řák a Masopust své zápasy vyhráli, ale p říští den vytiskly noviny velké reportáže a jejich snímky s pálkami v rukou; z kostarického Cartaga došla slušná nabídka na sehrání dalšího utkání ve stolním tenisu. V San José také prožili zem ětřesení; hotel se kymácel a postele s nimi ujížd ěly. Jindy letadlo nemohlo pro mlhu p řistát, kroužilo hodinu nad letišt ěm. Dostali se z toho a oddychli si, po válce stihla letecká katastrofa už dv ě velká fotbalová mužstva. Nejd řív se z řítilo tehdy nejlepší italské mužstvo FC Torino; letadlo narazilo v mlze na věž kostela, všichni zahynuli. Potom spadl u Mnichova Manchester United. P ředtím s ním prohráli a pak ho porazili; byla to poslední sportovní prohra dobrého a starého Manchestru, potom už p řišla prohra života: Taylor, Byrne, Colman, Jones, Bent, Whelan, Pegg a Edwards se již nikdy neobjevili na zeleném trávníku. Vždycky na n ě vzpomínali, když hráli v Anglii anebo nad ní let ěli. P říliš často však už byli ve vzduchu, aby na to mohli pokaždé myslet.

71 Nejednu št ědrove černí ve čeři jedli jinde. V Káhi ře poslouchali z magnetofonového pásku váno ční pozdravy z domova (p řivezlo jej letadlo Aerolinií) a v Caracasu zase v jiném roce sed ěli v hotelu Macuto a jedli odpoledne váno čního krocana; tak brzy proto, že to byl p řibližn ě čas, kdy milí doma zasedali k obalovanému t řebo ňskému kapru. Po ve čeři se všichni vytratili, sešli se bez říkání na terase. Sed ěli ml čky a koukali p řes Karibské mo ře sm ěrem na Evropu a její pomyslný st řed. Poznali ve sv ětě, že mnoho v ěcí se dosud platí od říkáním a po řádným potem. Vid ěli rychlé česa če kávy pracovat na plantážích Curidabat u San José. Strašn ě z nich teklo. Takhle mokrý byl také Louis Armstrong, když hrál v chilském Valparaisu se svým jazzovým mužstvem Blueberry Hill čili Bor ůvkový kopec a Mackie Messra; vytahoval po řád nové papírové kapesníky, utíral se a házel je do koše. Vid ěli v Kanad ě nebezpe čně pracovat na kluzišti hokejisty Montreal Canadians a v Mexiku milá čka divák ů toreadora Manuela Capetilla ješt ě s v ětším nebezpe čím zabíjet býky. Nikdy však neprožili tolik jako cestovatelé; letenky za oceán jsou drahé (po řadatelé cht ěli hodn ě zápas ů), museli venku hlavn ě hrát vydatn ě odpo čívat a trénovat; nejlépe znali h řišt ě a hotelové pokoje. Sehráli na sto padesát mezinárodních zápas ů; je to víc než hodn ě. Takový FC Santos jich měl tolik za celých padesát let své existence. N ěkdy hráli lépe, jindy h ůř , na to, že sehráli dv ě t řetiny zápas ů na cizích h řištích a pod neznámým nebem ve čty řech sv ětadílech, není jejich bilance nejhorší; mnozí fotbaloví odborníci ji hodnotí velmi vysoko. Přestože dostali ob čas víc gól ů, než dali, nikdy nezachra ňovali v dresu Dukly vít ězství ne čistou hrou, lidé je nedoprovázeli do šaten pískotem; v Mexiku jim dokonce dali p řezdívku „kavalí ři v kopa čkách“. Je to dobré pomyšlení, bylo to v letech, kdy si sv ět pot řeboval spíše podávat ruce, než aby do sebe kopal. Několikrát prohráli zle. Dostali se do finále St ředoevropského poháru, ale Vörös Lobogo, vedený Hidegkutim, jim dal šest gól ů, jeden lepší než druhý. Od té doby se lec čemus nau čili a p řiu čili, ale ma ďarskou kopanou nadále uznávali; Honvéd Budapeš ť porazili jen jednou. Prohráli také s Manchestrem United, víde ňským Sportklubem, zle s Tottenhamem Hotspur. Sice nad nimi také vyhráli, ale hrá či t ěchto klub ů jim dali v odvetných zápasech víc branek. Nejvíc mrzely porážky v Poháru mistr ů evropských zemí. Vy řadili dobré kluby jako Dinamo Záh řeb, CDNA Sofii, Servette Ženevu, ale p říští soupe ři m ěli lepší formu a mušku; zvlášt ě Angli čané se zdáli v zim ě 72 neporazitelní. Jejich diváci dovedli povzbuzovat svá mužstva zvonci a hlasivkami jako na White Hart Lane od první až do poslední minuty, a ť vyhrávali nebo prohrávali. Pohár mistr ů je prý pro naše mužstva nevýhodný, čtvrtfinále se hrají v dob ě, kdy na hřištích u nás leží sníh, a zápasy venku se konají za um ělého osv ětlení. N ěco pravdy na tom je, ale není to pravda celá. Rad ěji se z porážek u čili, než aby je omlouvali, pro prohru najdete tém ěř vždy omluvu. Také nám nepomohou reportéři, kte ří lí čí, jak jsme zase jen o vlásek minuli branku soupe ře, anebo svád ějí vinu na rozhod čího. Ovšem že i s tím se musí ob čas po čítat, ale stálé faktory to nejsou. Ve sportu je lepší jednou ten, podruhé jiný; není dobré ani se nad soupe ře povyšovat, ani ho podce ňovat, p říští den m ůžete být v jeho k ůži. Ale je dobré v ědět o svých vít ězstvích a um ět se z nich radovat. Jsou zem ě, jako Spojené státy, Holandsko, Belgie, kde má jméno Dukla dobrý zvuk. Sehráli na h řištích t ěchto stát ů čtvrt stovky zápas ů a ani v jediném neprohráli. V Belgii vyhráli všech jedenáct utkání s kluby známých jmen, jako jsou Standard Lutych či Anderlecht, který je nedávným p řemožitelem Realu Madrid. Dvakrát v Belgii zvít ězili na velikono čním turnaji; v prvním turnaji v ůbec nedostali branku. Za čínali zápasem s Botafogem, šestinásobným brazilským mistrem. Botafogo m ělo za sebou v p ředešlém roce vít ězné rekordní tažení Evropou, neprohrálo ani jedno ze t řiceti utkání, na k řídle už táhl útoky skv ělý Garrincha. Dukla porazila Botafogo v jednom ze svých nejhez čích zápas ů p ředevším nadšením. Dolejší chytil desítku, jeden gól dal P řáda a jeden tém ěř jistý gól vykopl z prázdné branky. Ve finále pak Dukla ušt ědřila vybrané jedenáctce Antverp p ět gól ů; Antverpy p ředtím vy řadily švédského mistra Norrköping. Od té doby hrála Dukla v Belgii jenom vít ězn ě. Dvakrát se Dukla vypravila do zemí Afriky a Blízkého východu. Afrika už za čínala hrát rychlý fotbal; n ěkteré tam ější kluby, jako nap říklad National, m ěly skotského trenéra, nejednou se úsp ěšn ě st řetly s anglickými, špan ělskými a italskými mužstvy. Hrá či Dukly nastupovali na h řištích vonících exotikou a horkým dechem, n ěkdy zalitých vodou po prudkých lijavcích či vysušených tropickým vedrem. Po řadatelé p ředstavovali Duklu jako šampióna sv ěta všech vojenských mužstev. Každý cht ěl proti ní ud ělat nejlepší výsledek; Afri čané nastoupili jednou s promyšlenou taktikou sv ětových mužstev a podruhé hráli p řekvapiv ě systémem dev ět v obran ě a dva v útoku. Dukla hrála proti vybraným mužstv ům klub ů, m ěst a zemí, pomáhala r ůstu africké kopané. Každý její zápas se stal svátkem; obyvatelé přicházeli a p řijížd ěli z dalekých osad na velbloudech, piloti shazovali někdy mí če z letoun ů p římo na h řišt ě. 73 Dukla sehrála na dvou afrických zájezdech osmnáct zápas ů; prohrála třikrát – s egyptskými fotbalisty; celkem dala t řiapadesát branek a patnáct jich dostala. V Chartúmu kopali na krátce zast řiženém golfovém trávníku a ve Vad Medani na kusu ohrazené poušt ě za m ěstem. Čekali, že se každou chvilku objeví lev, jinak si nedovedli vysv ětlit ozbrojené stráže na koních kolem hrací plochy. Hráli za tém ěř padesátistup ňového vedra proti černým Súdánc ům; pro Evropany jsou jeden jako druhý, od sebe je nerozeznáš; po půl hodin ě zjistili, že je hlídají místo zpocených docela čerství soupe ři. Unavený hrá č se prost ě odkutálel za čáru a na h řišt ě pohotov ě vb ěhl jiný; vyst řídaly se jich nejmén ě dv ě jedenáctky. Tehdy byli rádi, že v ůbec vyhráli jedinou brankou Čadka z levého k řídla. V Bejrútu se oblékali soupe ři do dres ů už doma a pak v nich slavnostn ě pochodovali p řes m ěsto. Branká ře tam m ěli vesm ěs malé. Jednou p ři trestném kopu postavili Libanonci ze ď; strážce branky po řád za zdí nadskakoval, Šafránek ho vy číhl, a jakmile dopadl na zem, poslal mu na čechraný mí č; než branká ř op ět nadsko čil, byl už mí č v síti. V Africe poprvé vedle letadla, lod ě, vlaku a autobusu okusili další dopravní prost ředek – velblouda. Po žralo čích ploutvích, indiánském jídle v banánovém list ě, živých rybkách mrskajících se v teplé polévce jedli ost ře ko řen ěné africké placky. Jestliže Afrika za čínala hrát dobrý rychlý fotbal, St řední Amerika už hrála výborný. Utkali se na prvním zájezdu v Kostarice a Mexiku s nejlepšími kluby t ěchto zemí – Saprissou, Alajuelense, Guadalajarou, Leónem, mexickou Amerikou, jednou s reprezenta čním mužstvem Mexika a dvakrát s brazilskými mužstvy Santosem a Bangu, pozd ějším vít ězem Amerického poháru. Čty řikrát na této velké cest ě vyhráli, jednou remizovali, p ětkrát prohráli; dali jednadvacet branek a patnáct dostali. Získali tenkrát mezi mexickými mrakodrapy v Mexico City na turnaji o Zlatý pohár druhé místo za Santosem, porazili vít ěze Santos a noviny, jako Renondel, psaly, že tento zápas EL DUKLA AL SANTOS 4: 3 vstoupí do historie sv ětové kopané pro svou poutavost a krásu. Dukla mohla dokázat ješt ě víc na h řištích, kde se zapalují rachejtle, vyst řelují petardy a policisté nastupují se slzotvornými bombami. Její hra se líbila. V Kostarice po řadatelé vybrali do nejlepší jedenáctky turnaje p ět hrá čů Dukly. Pavlise, Nováka Masopusta, Borovi čku a Vacenovského. Dukla vyhrála pohár slušnosti, ale její útok dosud nedokázal to hlavní: st řílet branky. Všechny kostarické listy psaly o velké p řevaze voják ů z Prahy nad slavným mužstvem Bangu, ale Dukla odešla nakonec poražena (0:1) a obsadila v kostarickém turnaji t řetí místo. 74 Její sportovní hra, vít ězství nad Santosem, druhé místo v mexickém turnaji p řed nejlepšími kluby, úsp ěšný zápas ve stolním tenisu, zp ěvácké vystoupení v rozhlase získaly pražskému mužstvu mnoho trvalých p řátel. Především krajany: pana Čejku v Mexiku, jenž kopával za Nuselský SK a dodnes si schovává své n ěkdejší kopa čky, u čitele t ělovýchovy Josefa Papeže v Kostarice, který si zase denn ě opakuje p řed zrcadlem mate řštinu. Žijí desetiletí v českých oázách, málo se u nich ví o jejich rodných zemích, vždy ť po řadatelé na stadiónu v Punta Arenas dokonce popletli československou vlajku, červenou prohodili s modrou. Najednou p řijelo z této zem ě mužstvo, kdekdo si je oblíbil, noviny se zapl ňují články nejen o fotbale, ale také o jejich vlasti. Mladí obyvatelé Mexika a Kostariky p řicházeli za hrá či Dukly, p řinášeli kytice gladiol, dorty, posílali dopisy. U hranic Spojených stát ů amerických založili Mexi čané v Monterrey nový klub – Duklu. Velké skupiny se přicházely rozlou čit ješt ě na letišt ě, p řinášely poslední kv ětiny a stisky rukou; mexické kluby zvaly Duklu, aby p řijela znovu. Dukla dostávala vždycky hodn ě nabídek, a mnoho takových, které nedocházely klub ům všech zemí. Nabídka k zápasu je pozvání k návšt ěvě; někdy znamená p řátelský stisk, jindy možnost posílit sv ůj klub finan čně, ale vždycky ocen ění hodnot. Po roce jedenašedesátém, kdy vyhrála Dukla rekordním zp ůsobem Americký pohár, se pozvání do Prahy jen hrnula: Juventus, Hamburger SV, Norimberk, Everton – kdekterý klub ji zval na své h řišt ě. Nemohli všechno sta čit, n ěkte ří z nich navíc oblékali dres nejcenn ější a nejhez čí, dres vybraného mužstva Československa.

75 V dresu Československa

Třetina staveb p ři rozši řování stadión ů byla strašným zem ětřesením obrácena v sutiny. Doufám však pevn ě, že se mistrovství sv ěta v Chile bude konat. P řeji si to hlavn ě proto, že takové mezinárodní sout ěžení je mostem, který p řeklene vzdálenosti mezi srdci mladých lidí a bude významným p řínosem k upevn ění sv ětového míru. Pablo Neruda

Kopaná je bohatá nev ěsta; její v ěno vyjad řuje zlatá soška ok řídlené bohyn ě Niké, ud ělovaná každé čty ři roky nejlepšímu národnímu mužstvu sv ěta. Vzácné dílo francouzského socha ře Abela Lafleura jako by udávalo tón celému ohromnému ruchu mistrovství, jež se nedá srovnat s mistrovstvím v žádném jiném sportu. Nejv ětší i nejmenší zem ě bojují mnohdy ve vynikajících zápasech tém ěř dva roky v podskupinách, skupinách a nakonec ve finálové skupin ě o jediný titul. V ovzduší cirkuluje nejen ohromná sláva, ale i zna čná suma pen ěz. Prezidentové a ministerští předsedové se zajímají o p řípravu národních mužstev, fotbalové svazy ruší přestupy svých fotbalist ů do jiných zemí, padá hranice mezi amatéry a profesionály, platná pro olympijské hry. P řed válkou sout ěžilo o tento titul na t řicet mužstev, do Chile jich chce padesát. Niké definitivn ě p řipadne mužstvu, jež získá titul t řikrát. Dosud jej dvakrát dobyla Uruguay a Itálie, jednou Brazílie a N ěmecká spolková republika. Všichni mist ři sv ěta se sejdou mezi šestnácti ú častníky. S Československem se od prvních okamžik ů vážn ě nepo čítá. Má ve skupin ě Irskou republiku a hlavn ě Skotsko, které v roce kvalifikace v ůbec neprohrálo. Hrá či oblékající nejdéle náš reprezenta ční dres by rádi úsp ěšn ě dovršili svou fotbalovou dráhu. Ve Švýcarsku nepo řídili nic, ve Švédsku jen n ěco, v Chile mohli ud ělat hodn ě. Znali zp ůsob hry na všech kontinentech, nic je nemohlo p řekvapit, m ěli za sebou cenná vít ězství i trpké porážky. Deset let p řed Chile jim Ma ďaři ušt ědřili na Nép stadiónu obvyklých p ět branek. S číslem čty ři smutn ě odcházel poprvé svléknout dres benjamínek mužstva Ladislav Novák. Ješt ě o dva roky pozd ěji s takhle sklopenou hlavou opoušt ěli švýcarské stadióny. Rakušané jim dali p ět, Uruguayci dva góly. Tehdy p řijížd ěli Čechoslováci z mistrovství sv ěta v ůbec nejsmutn ěji: nedali ani gól. Vyslechli mnoho hovor ů o zašlé sláv ě kopané a

76 předvále čných kanonýrech. Ale p říjezd to byl nejen trpký, ale i cenný; z porážek se ob čas rodí p říští vít ězství. Jak? Zm ěnit zastaralý zp ůsob hry, vytvo řit trvalé mužstvo, vychovat mládež. Nešlo to tak rychle, ale celkov ě po čali vybraní reprezentanti stoupat po schodech dobrých výkon ů. Šest let p řed Chile – práv ě na Nép stadiónu – prohráli Ma ďaři po dvaadvaceti letech na vlastním h řišti. Nejd řív československý dorost a pak oni jim dali po čty řech brankách. Neodcházeli. Turisté je zmoklé, zablácené, ale š ťastné odnášeli do kabin. V dresu s číslem čty ři kapitána mužstva Nováka. Tehdy se po čalo formovat národní mužstvo. Tvo řilo se jako máslo p ři šlehání smetany – ob čas ješt ě n ějaký kousek odpadne, ale základní hrouda, která se pak dává na misky vah, z ůstává. Sehráli za sebou čty řku velkých zápas ů: nerozhodn ě s Brazilci; šest gól ů dali Švýcar ům v Ženev ě; zvít ězili nad Ma ďary a vydobyli první vít ězství evropského mužstva na nejv ětším stadiónu sv ěta Maracana nad Brazílií. V mužstvu dominoval krom ě vojenské trojky Novák, Masopust, Pluskal – celá léta šla tato trojice příkladem v život ě i na h řišti – v brance Dolejší, ve st ředu zálohy Hledík, a v útoku stratég Borovi čka a st řelci Morav čík a Farajzl. Toužili dokázat tolik jako římská Pláni čkova jedenáctka – případn ě víc. Nikdy o tom nemluvili, vysmáli by se jim. Na mezinárodním poli p řibývalo dobrých mužstev a vždy se našel n ěkdo, kdo je porazil. Na švédském mistrovství sv ěta rozdrtili Argentinu, hráli nerozhodn ě s N ěmeckou spolkovou republikou, ale dvakrát jim to dalo Severní Irsko. Pak vyhráli dlouholetou t ěžkou sout ěž – Mezinárodní pohár dr. Gerö, před Ma ďarskem, Rakouskem, Jugoslávií, Itálií a Švýcarskem. O tento pohár usilovalo Československo b ěhem dvaat řiceti let p ětkrát, a teprve jim se to poda řilo. Z Dukly hráli tém ěř ve všech zápasech Šafránek a Borovi čka, často Dvo řák a ob čas Ivo Urban. Dva roky p řed Chile v Poháru evropských národ ů, neoficiálním mistrovství Evropy, byli už ve Francii t řetí za Jugoslávií a prvním Sov ětským svazem. Říkalo se: Nejsou špatní, ale ješt ě to není ono. A v Chile už to ono nebude; kádr mužstva je starý, výš nevystoupí. P řitom celek dozrál a mohl trhat plody; hrá či m ěli za sebou obrovskou p řípravu. To p ředevším pochopil trenér Rudolf Vytla čil, víde ňský Čech, k řídlo Rapidu a pražské Slávie, n ěkdejší automechanik. P řevzal mužstvo po švédském mistrovství sv ěta a vedl je čtvrtý rok Našt ěstí je to silný chlap, boxerský typ, má dobré nervy: nic jím nem ůže ot řást Mnohé názory 77 vyslechl, často p řikývl, ale provád ěl p ředevším svoje. Kdyby m ěl každého poslouchat, musel by se zbláznit. Jen část pisatel ů to myslela up římn ě. Mnozí navrhovali hrá če hlavn ě z t ěch míst, odkud byli. Jiní ho ozna čovali za šk ůdce naší kopané a ptali se, kdy p ůjde od toho. Nedbal krajových názor ů na složení mužstva. Vytvo ří mužstvo československé. Dá na váhu proti jiným mužstv ům zkušenost Nováka Schrojfa, Masopusta, Popluhára, Pluskala, Hledíka, Kadraby, Kvaš ňáka, Pospíchala – pr ůbojnost Scherera a Adamce – nebojácnost mládí Lály, Štibranyiho, Jelínka, Maška, Kouby, Ku čery. N ěkteré hrá če znal dob ře, kdysi je jako trenér u čil „šmé čka“, triky na oklamání soupe ře. Jenže všechny fotbalisty nem ůže trenér národního mužstva u čit kopat. Úsp ěch v Chile se stal úsp ěchem mnohých, a také t ěch, kdo jim dali fotbalové základy: Gottwaldova, Mostu, Bernolákova… Veliký podíl m ěla bratislavská mužstva s vyslanými oporami Schrojfem, Popluhárem, Schererem. Prost ě každý dal, co m ěl a mohl. Dynamo Lálu, Sokolovo Kvaš ňáka a Maška, Dukla Praha koncepci moderní hry, v níž dva st řední dopl ňovali obranu nebo útok na nutných šest, jen Borovi čku nahradil mladší Kvaš ňák s v ětším ak čním rádiem a zkušenosti hry n ěkdejšího záložníka. Dukla vyslala do Chile šest hrá čů . Rudolf Vytla čil ur čil správn ě taktiku a vytvo řil z chlapc ů p řicházejících ze všech kon čin zem ě optimistickou partu, ochotnou se bít. Už léta nem ěnil po každé porážce mužstvo; cht ěl jim dát klid a jistotu, aby se jim neklepala kolena, že je po slabším výkonu hned vy řadí. P řed zápasy vysta čil s prostými slovy: „Kluci, válejte!“ A oni váleli, protože to v nich bylo. Poprvé v historii si vezli do Prahy z kolébky kopané p řes kanál La Manche vav říny; ale výhra doma i venku nad Irskou republikou sta čila p ři jedné výh ře a jedné proh ře se Skotskem pouze k t řetímu rozhodujícímu zápasu se Skoty v Bruselu. Šetrní Skotové tentokrát vypsali pro své hrá če velkou odm ěnu, hodn ě pen ěz, „much of money“; snad je p říliš trápilo, že nejv ětší jejich rival, Anglie, má postup do Chile zajišt ěn. Povolali z italského mužstva Juventus Skota Denise Lawa a pojistili jeho nohy na částku, jakou jsou pojišt ěny nohy Carry Backa, nejlepšího amerického dostihového kon ě. Do Bruselu se vypravili s bubínky a vlajícími prapory, v parádních vln ěných sukních. Plné dv ě hodiny trval nelítostný boj. Naši prohrávali a všechno viselo na nitce; mohla se s další brankou p řetrhnout. Vyrovnali, a za pár vte řin dostali další gól. Málokterá naše mužstva vyhrávala v ten čas vrcholné zápasy s podobným pr ůběhem. V takových chvílích jakási bezmocnost 78 ochromovala nervy a svaly, a t řebaže se jí bránili, v nejmenších záhybech mozku se usadila po čínající p ředtucha naší porážky. Nejen v Chile, především v Belgii se v t ěchto minutách projevila ohromná síla mužstva. Vůbec si nesm ěli porážku p řipustit; vyrovnávací gól p římo vnesli do branky a v prodloužení srazili mladší a p řesto vy čerpané Skoty dalšími dv ěma brankami. V hledišti Heysel stadiónu sed ěli mnozí trené ři, odborníci a noviná ři s poznámkovými sešity. Šel hlas, že mužstvo, které takhle dovedlo bojovat tvá ří v tvá ř hrozící porážce a p řekonat jako plnokrevník poslední p řekážky – a nakonec t řemi brankami získat vít ězství, je výborným mužstvem. Noviná ř Roger Doland napsal: „Čechoslováci mohou vysko čit v Chile dost vysoko.“ „Daily Sketch“ ozna čil vít ězné mužstvo za sou časný nejlepší celek Evropy a v anglickém časopise „World Soccer“ (Sv ětová kopaná) vyšel rozpis mistrovství, podle n ěhož se st řetnou ve finále Brazílie a Československo. Jenže v p ředja ří chilského mistrovství hlasy umlkaly. Československo prohrává ve Švédsku, mužstvo neosl ňuje v p řípravných zápasech, na Hledíkovi je znát p řílišná únava, nejlepší st řelec ligy Ku čera je po operaci vy řazen. Vytla čilem to neot řáslo; nezviklala ho ani ob časná slabší forma některých opor, škodolibé poznámky r ůzných odborník ů a pískot mnohých divák ů. Po slabých výkonech, zvlášt ě v posledním zápase proti Huddersfield Town, oznamoval stereotypn ě zd ěšeným noviná řů m: „Jsem spokojen.“ Věř il, že mužstvo se dostane do formy; uspokojovalo ho složení mužstva a celková p řipravenost. Mohl v ůbec krátce p řed odletem říci, že není spokojen? Komu by tím pomohl? Mužstvu, které pot řebovalo především víru ve své síly? Moc lidí jim v ůbec nev ěř ilo, m ěli by právo pak říci, že jim nev ěř í ani trenér. Na letišt ě se s nimi p řišli rozlou čit rodinní příslušníci a lidé, jimž to ukládala jejich funkce. Mistrovství sv ěta m ělo oproti p ředešlým už twistové tempo. Chilskou zemí zn ěla rychlá píse ň Jorge Rojase a zanášela fotbalovou hore čku na pob řeží Pacifiku: „Zmocni se mí če, st řílej! Gól!“ Snad nejvíce platil její rytmus pro skupinu ve Vina del Maru, nejsiln ější a nejvyrovnan ější ze silných. Jisk řiví Špan ělé, mist ři útoku i obrany Brazilci, ohniví Mexi čané. Jen rozvážní Čechoslováci jaksi nepat řili do této temperamentní řady. Na tom založili svou taktiku. Je zbyte čné podrobn ě popisovat pr ůběh jejich boj ů, známých z novin, televize, rozhlasu, filmu. 79 Ješt ě léta si budou lidé pamatovat že rozhodující gól dal Špan ělům Štibranyi a Ma ďar ům Scherer. Každý gól byl osudový, bez n ěho by se události vyvíjely naprosto jinak. Mistrovství sv ěta je finále nejlepších fotbalist ů a zárove ň skv ělých taktických plán ů s jediným cílem zvít ězit. Není p řehlídkou fotbalových manekýnek ani osl ňujících styl ů. Ve všech bitvách sv ěta, nejen sportovních, nikdy nezáleželo na přepychových praporcích a parád ě; vždycky o vít ězství rozhodovalo, kdo m ěl jaký mozek a zbran ě a jak obojího dovedl používat. Také do Chile táhli všichni nejslovutn ější fotbaloví vojev ůdci s touto myšlenkou. Není pravda, že n ěkte ří cht ěli vyzdvihovat krásu úto čné hry. Snažili se úto čit, protože to pokládali za svou nejú činn ější zbra ň. Kdyby um ěli skv ěle bránit, bránili by, a mnozí to také v p řípad ě pot řeby u činili. N ěkte ří z t ěch, co neusp ěli, hanili pak za to nebo ono vít ězného soupe ře, což se stává ostatn ě i v jiných oborech. Itálie má jeden z nejoslniv ějších a nejdražších útok ů na sv ětě. V zápase Itálie – Německá spolková republika ob ě mužstva spíše bránila a spokojila se s nerozhodným výsledkem. Itálie v p říštím utkání proti Chile dokonce vy řadila z útoku kouzelníka s mí čem Sivoriho. Každý prost ě užíval zbran ě, jaké m ěl. Jenom úto čit anebo jenom bránit nesta čilo ani v jediné skupin ě na postup mezi posledních osm. Mist ři obranného „riegel-systému“, Švýca ři, nezískali ve své skupin ě jediný bod a odcestovali se smutným brankovým pom ěrem 2:8. Rudolf Vytla čil založil se svým mužstvem plán na rozvaze a klidu. M ěl připravit o klid ty druhé, a jeho heslo zn ělo: bezpe čnost p ředevším. Mí č nemusí sm ěř ovat k soupe řov ě brance, p řihrávky v poli pro oko diváka často zbyte čné a zdlouhavé znervózní soupe ře, vylákají ho ven a posilní mužstvo, které drží mí č; „Máme mí č, co nám chybí?“ Nenahrávat za každou cenu často obsazovaným úto čník ům, nesp ěchat a najednou sp ěchat ohromn ě moc a v pravou chvíli ude řit na protivníka, jenž má už nervy pocuchané. Nehrát stereotypn ě, ale zrychlovat a zpomalovat tempo hry. To byl hrubý plán československé taktiky. Postupn ě rozleptal nad ěje fotbalových velmocí Špan ělska, Ma ďarska a Jugoslávie, jež za sebou nechaly mužstva zvu čných jmen, mezi jinými bývalé mistry sv ěta N ěmeckou spolkovou republiku, Uruguay a Itálii. Po řádn ě zamotal hlavu i Brazilc ům, ale nad nimi nezvít ězili, protože Brazílie um ěla víc než tato mužstva. S Mexikem naši prohráli, zkoušeli úto čné plány, které nevyšly. Ale t řem velikým vít ězstvím museli dát hrá či mnohem víc než jenom plnit zám ěr. Výborné plány musela mít také N ěmecká spolková republika, 80 nejen proto, že jsou tím N ěmci známí, ale také proto, že m ěli krále strategie trenéra Seppa Herbergra, jenž už p řed osmi lety ve Švýcarsku takticky zdolal ve finále velkou jedenáctku Ma ďarska. A p řesto odešla N ěmecká spolková republika z chilského h řišt ě poražena Jugoslávií (0:1). Naše jedenáctka dala do boje fotbalové um ění a nesmírnou ob ětavost kolektivu. Náhradníci na lavici v zápase proti Ma ďarsku tém ěř ochrapt ěli; mnozí hrá či se v tomto utkání vy čerpali jak nikdy v život ě: Masopust se nemohl po zápase p ůl hodiny postavit na nohy. Taktická hra a ob ětavost zni čily Špan ěly Martineze a Del Sola tak, že napadali naše hrá če v záv ěru p ěstmi; hra našich dovedla Ma ďary k tomu, že byli nuceni st řílet p ředevším z dálky a pak odejít ze h řišt ě nejen t ělesn ě, ale hlavně nervov ě vy čerpáni – a Jugoslávce p řim ěla k prohlášení, že prohráli s mužstvem lepším. Vytla čil jim také v Chile vléval d ůvěru a optimismus. Poté, kdy Jugoslávci vyrovnali p řed koncem boje o postup do finále, p řišel k rozechv ělému Schrojfovi za pošramocenou sí ť, kterou po řadatelé opravovali: „Bu ď klidný, kluci jim dají dva navrch!“ Kluci pak báje čným zp ůsobem ty dva dali. Jak to mohl Vytla čil v ědět? On to, samoz řejm ě, nev ěděl; touto d ůraznou v ětou v pravé chvíli však uklidnil Schrojfa tak, že vzáp ětí dokázal rozvážn ě vy řešit dv ě složité situace. V tomto ohromném boji, kdy i jediné sl ůvko m ůže mít rozhodující psychologický význam, Schrojfovi utkv ěla v hlav ě v ěta, že se nem ůže nic stát, útok dá stejn ě dva navrch. To byly zbran ě našich a k tomu teprve p řistoupilo št ěstí, které doma někte ří posunovali p říliš dop ředu. Bylo jim žalostn ě, když po návratu někdy slyšeli „měli jste kliku“. Není to p říliš hrubé k t ěm, kdo dali do boje všechno, co m ěli: nejen svaly a dlouholetou p řípravu, ale také nesmírné cht ění!? Vždyť ze všech mužstev zanechali na chilských stadiónech a tréninkových plochách nejvíce potu. Nech ť se každý rve tak hrdinsky jako oni, a možná že ho také potká št ěstí. Necht ěli jsme spíš omlouvat své špatné tipy jejich št ěstím? Necht ěli jsme omlouvat sami sebe za to, že jsme jejich poslední hry provázeli pískotem a že jsme jim nev ěř ili, když bojovali ve své skupin ě? Měli kus št ěstí, ale nem ěli ho celé. Kdyby je m ěli, porazili by ve finále Brazilce a stali se mistry sv ěta. Sv ět by se tomu p říliš nedivil; mnozí noviná ři napsali, že výsledek mohl být stejn ě tak obrácený (vždy ť naši vedli brankou Masopusta a dostali ze strany Brazilců laciné branky). Odborníci ocenili také, že Československo udávalo nejen proti Jugoslávii, 81 ale rovn ěž proti Brazílii po dlouhé minuty tempo hry a dokázalo, že umí používat ob ě ú činné zbran ě: obranu i útok. Ať bude p říští cesta národního mužstva jakákoliv, fotbalový sv ět jejich hrdinský výkon v roce 1962 vysoko ocenil. Mužstvo Československa jmenovali sv ětoví experti v mnohém hlasování prvním mužstvem Evropy a Masopusta nejlepším evropským fotbalistou. Výsledek by se mohl vyšperkovat honosnými slovy; ale je lépe říci, že byli druzí na sv ětě mezi t ěmi, kdo o titul bojovali: Švýcarskem, Švédskem, Belgií, Bulharskem, Francií, Finskem, NSR, Severním Irskem, Řeckem, Ma ďarskem, Holandskem, NDR, SSSR, Tureckem, Norskem, Anglií, Portugalskem, Lucemburskem, Kyprem, Etiopií, Izraelem, Itálií, Skotskem, Irskou republikou, Marokem, Tunisem, Ghanou, Walesem, Špan ělskem, Koreou, Japonskem, Jugoslávií, Polskem, Ecuadorem, Argentinou, Uruguayí, Bolívií, Kolumbií, Peru, USA, Mexikem, Kostarikou, Guatemalou, Hondurasem, Surinamem, Holandskou západní Indií, Paraguayí, Chile a Brazílií. Jejich úsp ěch pln ě pochopíme pravd ěpodobn ě až v budoucnosti: to se chilské finále stane legendou, jak se stalo finále římské.

82 Dosud nad Atlantikem

Obletují mrá čky jak hadrové hra čky. Pak stroj nebe p řeo ře – už letí za mo ře. Vladimír Majakovskij

Na to všechno a ješt ě na mnoho jiného jsem myslel na palub ě čty řmotorového douglase, abych to napsal, až bude čas v knize se ke všemu vrátit. Nic se od mezip řistání v Shannonu tém ěř nezm ěnilo, jen lidé v sedadlech se ob čas zavrt ěli a zaujali jinou polohu. Dukla spala zachumlána do pokrývek, monotónní hukot motor ů se pro ni stal vzdušnou pohádkou. Rozednívalo se, slunce nás dohán ělo. Oranžový pruh vstupuje do fialových mrak ů. Koberec je plavný a p řipomíná sn ěhová pole, mírn ě zvln ěná vánkem klidného oceánu. Letadlo nad ním vyplavalo do slunce. Doktor tu pobíhá se svým: „Dobré ranko!“ A zase všichni v ědí, jak rád by ješt ě spal. Vejvoda se chystá na vysazení svých voják ů v Americe. Zatím zasunul š ňů ru elektrického strojku do zásuvky u sedadla a holí se, jeho mužstvo dosud nete čně mžourá zpod přikrývek. Zcela je probudí Jack Hamelink s podnosy teplých mou čník ů, práv ě vy ňatých ze soustavy kuchy ňských pícek. Čadkova v ěta hodnotí situaci: „Bude se baštit!“ Zatím co t řetina pasažér ů pípav ě odmítá vzdušnou stravu, chlapci z Julisky mají k jídlu nejup římn ější vztah sportovc ů. Zpracovávají jídlo s velkou chutí; v tomhle ob řadu mi p řipomínají závodní auta, která čerpají do svých nádrží potravu na spoustu okruh ů. Pod okénkem se rozev řou mraky a objeví se zelené, zvarhánkovat ělé a nekone čné plán ě Atlantiku. Pak první kanadské ostr ůvky s hrstkou dome čků. A zase oceán a nesmírné prostory vody, vzduchu, slunce. Když takhle koukáte bezmála p ůl dne na svištící vrtule, získáváte k nim úctu. Pak se ani moc nedivíte, když si jedna řekne „práv ě toho mám dost“ a zastaví. Ale p říjemné to na mou duši není. Její čty ři listy ční n ěmě do prostoru. Kapitán letounu Bili Briscoe asi vyndal z úst nezbytnou lulku, v reproduktoru se totiž ozval jeho hlas, nic prý to neznamená. Člov ěk to nahlas ne řekne, ale uvažuje „co kdyby vynechaly další?“. Lidé zneklidn ěli,

83 více vyhlížejí zemi, jenže douglas protíná práv ě poslední atlantický prostor z Yarmouthu do New Yorku. Už to není daleko, ale pořád jako z Prahy do Bratislavy. Let se zpomalil, čty ři jsou rozhodn ě víc než t ři, to nám nevymluví ani nejost řílen ější letecký kapitán. Najednou je nar ůstající ticho zažehnáno, smíchem vyprskli benjamínci, s nimi se už řehtá polovina cestujících. Dukla, jako by se v ůbec nic ned ělo, vytahuje na požádání fotografie a podepisuje se. Kone čně se ukázaly kusy šedozelené zem ě, p řibývají a houstnou, pokrývají se dome čky a domky. Douglas klesá, vody Atlantiku ztmav ěly, po jeho povrchu cestují bílé koupací čepice vln, na hladin ě spat říme stín našeho letadla, podobá se velkému k říži a chystá se s námi p řistát. Níž a níž, podvozek brnkl o zem, vnit řek letadla si kolektivn ě oddychne. Kapitán a stevard se vyšli rozlou čit s Duklou: „Tak na shledanou, a hlavn ě s pohárem! Místa je pro n ěj v letadle dost.“ Tak snadné to nebude, ale moc bychom si pohár p řáli, vždy ť práv ě proto vstupujeme na americkou p ůdu. V nap ůl sklen ěné budov ě zk řížené hv ězdnaté vlajky a pod nimi muž v modré uniform ě s velkou žlutou paclí policie na prsou. „Dukla z Československa? Čekají vás.“ Z autobusu po řadatel ů se dome čky p ředm ěstí m ění v domky, domy a vysoké domy st ředu m ěsta, železobetonového Manhattanu. Mrakodrapy leží ve vlhkém oparu pozdního newyorského léta. Rozpínáte knoflí ček u košile, abyste mohli nezvyklý ostrovní vzduch p řijmout a vydat, po čele vám stékají kapky jak po oroseném okn ě. Vejvoda se tím nenechá v ůbec mýlit: „V sedm hodin zdejšího času nástup na trénink!“ Oznámí to v New Yorku suše, jako nám hlásil velitel sv ětnice na vojn ě v Rokytnici nástup na ranní rozcvi čku. Podíváte se na hodinky. Tikají na americké Broadwayi dosud evropský čas. Doma bude brzy p ůlnoc, všichni už asi spí.

84 Vojáci z Prahy v Central Parku

Podle m ě je hlavní v p říprav ě mužstva disciplína. Vincento Feola, trenér národního mužstva Brazílie

Duklu ubytovali v dvanáctipatrovém hotelu Empire, podobá se starší a trochu opot řebované krabici na doutníky. P řestože leží p římo na Broadwayi a kousek od hlavního nám ěstí – Times Squaru, je to hotel klidný a pro sportovce vhodný. Zájezdoví kustodi Pavlis a Masopust, zastupující paní Tománkovou, rozdali tréninkové dresy, pokoje Dukly dostaly intimní fotbalové kouzlo, trika a trenýrky na židlích je barví do žluto červena. Chlapci leží a oddychují, v každém okn ě chladicí aparát „Air Condition“ se činí, aby vzduch byl alespo ň p řijatelný. Do pokoje nakoukne Vejvoda: „Za p ět minut v hale!“ Vejvoda má teorii, že nejrychlejší aklimatizace je v okamžité tréninkové práci, t ělo nesmí ustat v činnosti podobn ě jako vysoká pec. V čera trénovali na Julisce, dnes v New Yorku. Do prvního finálového zápasu v Chicagu chybí p ět dní, musí chytit co nejrychleji dech a vyrovnat se mužstv ům, která zde tráví týdny. Dali mi také tréninkový dres, mám prý to zkusit, ale nemám chu ť. Jsem propocený už cestou do haly, v níž nápis hlásá, že je tu sídlo Mezinárodní fotbalové ligy: INTERNATIONAL SOCCER LEAGUE Tréninkové h řišt ě není, po řadatel turnaje milioná ř William Cox omezuje výdaje na minimum: stadióny, loni Polo Grounds a letos Randalls Island, pronajímají pouze na zápasy. A tak jdeme trénovat do blízkého Central Parku. Nikdo si nevšímá, že klušeme v dresech, proplétáme se mezi proudy aut, tekoucími sem a tam. Mnoho v ěcí je tu st řiženo p římo. Také p ři moderním zrodu Central Parku ud ělali šmik na za čátku a šmik na konci a dostali tvar obdélníka čty ři kilometry dlouhý a kilometr široký. Nasadili do n ěho veverky, vysadili javory, dali sem hodn ě lavi ček pro ty, kdo ve dne nemají zrovna co na práci, a pro po řádek posadili policisty na rychlé kon ě. Je to zvláštní park bez milenc ů, jak se setmí, nastupuje sem podsv ětí New Yorku a policie. Park leží ve st ředu tém ěř dvoumiliónového ostrova Manhattanu, obklopeného řekami Hudson a East River, pak dalšími domy s milióny obyvatel a kone čně Atlantickým oceánem. Vysoké javory parku nikdy nedorostou mrakodrapy nakukující sem ze všech stran a svírající temnou

85 zele ň. Na jednom z nich s m ěděnkov ě zelenou st řechou ESSAX HOUSU naskakují časové vte řiny a osmdesát stup ňů Fahrenheita. Nesmírné vlhko ostrova dusí, p řipadám si jak v mo čálu. A v tom máme b ěhat! Chodí se tu mimo cesty a p ěšiny, vyrážíme po ušlápnuté tráv ě, ská čeme přes nízké lavi čky. Vracíme se do prostoru mezi javory, jsem definitivn ě poslední. Zadupu s chlapci ješt ě pár šedesátimetrových sprint ů a mám toho dost. Sedím na bobku, dýchám zt ěžka, tém ěř se dusím. Hrá či Dukly to však umí p řekonat, vlastn ě musí, ale ani pro n ě to není lehké. Otá čejí se v b ěhu. Vyrážejí. Zastavují. Startují. Bez mí če, pak s mí čem. Vejvoda jim chce dát, na co jsou zvyklí doma, budou trénovat a hrát stejně, zm ěnilo se jen prost ředí. Tmavé pruhy „pracovního“ potu na dresu mívá v zápase nejd řív fotbalový maratónec Masopust, tady už ztmav ěl dres všem. Přísný tréninkový režim je práv ě v lo ňském turnaji dovedl až k Americkému poháru. Za čty řicet sedm dní v USA deset zápas ů a t řicet dva trénink ů! Trénovali, když padal z oblohy prudký déš ť, ulice zely prázdnotou a jen kola automobil ů na autostrád ě Central Parku vyhazovala mlaskav ě kapky do vzduchu. Voda z trávníku proh řátého p ředešlým sluncem se hned vypa řovala, dresy se na n ě lepily a také z nich stoupala pára do vzduchu. B ěhali kolem jezírek s labut ěmi, kolem golfových a baseballových h řiš ť ve dnech, kdy mraky táhly nízko a špi čky mrakodrap ů se topily v mlze, trénovali v pravé poledne, kdy lidé p ři sto stupních Fahrenheita neopoušt ěli stín a air-condition, chlazení vzduchem. M ěsto tehdy prožívalo ohromná parna, nezvyklá i pro Američany. Sto stup ňů Fahrenheita je p řibližn ě čty řicet stup ňů Celsia, p řitom vzduch m ěl devadesát šest procent relativní vlhkosti. To je ješt ě horší ovzduší, než jaké bývá v prádelnách; p řejedeš prsty po zdi a z ůstanou po nich pot ůč ky. Mužstva rakouského Rapidu Víde ň a izraelské Petah Tikvy trénovala, dokud nevyšlo slunce. Duklu vodil Vejvoda úmysln ě v poledne, a ť si zvyknou na vedro a teplo zápas ů. Vraceli se z trénink ů do hotelu Empire, kde ostatní posedávali v chládku haly. Hrá či z jižních krajin, zvyklí na žár přímo řského slunce, kroutili ned ůvěř iv ě hlavami: „Češi trénují. Fantastico!“ Dobrá česká práce jim však p řinášela tady za Atlantickým oceánem jeden úsp ěch za druhým. Tehdy si ur čili, že pokud budou vyhrávat, pob ěží v Central Parku úvodní b ěh vždycky jedním sm ěrem. Také dnes tak ze zvyku vyrazili. Nakonec seberou čty ři košíky na odpadky, rozestaví je místo ty čí a hrají na dv ě branky. Po stranách provizorního h řišt ě se kupí desítky divák ů. České čtvrt ě kolem 73. ulice se dov ěděly, že p řilet ěla Dukla. Zas jim 86 přivezla mládí jejich staré vlasti a intimní českou hru s kli čkou a uli čkou. Vzali si sváte ční šaty, kravaty a klobouky, zapalují si cigarety a doutníky, mhou ří o či, snad jim v t ěchto chvílích p řipadá, že jsou jako kdysi na Spart ě a Slávii, za Hrad čany zapadá slunce a vrhá stín na zelený trávník, p řes který věje v ětřík od strahovských kopc ů. Jeden z nich, pan Krej čík, má filmovou kameru: natá čí si každý trénink a zápas Dukly, bude to promítat známým, až chlapci odletí zpátky za oceán. Čechoameri čané mají nesmírnou radost z úsp ěchu v Chile, stále o n ěm musíme vypráv ět a t ěm novým ukazovat hrá če z národního. Také sta ří a mladí Ameri čané pozorují nezvyklou hru, p ři které se do mí če kopá nohama, n ěkte ří se sm ějí, jiní, jako obchodník Weininger, hledí vážn ě a vyptávají se na pravidla. U okraje chodníku ko čí Sam Schwarz zastavil starodávný ko čár spole čnosti Horse Hire Company. Sundá z hlavy zašlý cylindr a žmoulá cíp redingotu, o či má vlhké, ale už to není vlhko velkého m ěsta, vzpomíná na tuto hru a všechno krásné, co mu přinášela, na mládí ve staré Evrop ě. Odjíždí se zákazníkem; Šafránek práv ě dává Koubovi p ěkný gól, a tak se Sam spokojen ě usm ěje, cylindr posune do zátylku a pobídne koníky vlídn ě do kroku. Tempo hry na trávníku se stup ňuje, „Sta ří“ už vedou nad „Mladými“ čty ři k nule, budou se benjamínk ům na pokojích posmívat „Newyorská paroláze ň“, jak ji nazývají vojáci z Prahy, pro dnešek kon čí. Zítra trénink vynechám, rad ěji si zajedu na stadión Polo Grounds, kde Dukla loni zvít ězila ve druhém ro čníku Mezinárodní fotbalové ligy. Bude to pro čtená ře a ur čit ě pro m ě o mnoho lepší.

87 Polo Grounds

Pěstuje se sice i v Americe evropská kopaná, jednak ve sklenících (profesionalismus), jednak bují voln ě (amatérismus), ale nikdy se tomu ne říká „kopaná“, nýbrž „soccer“, což je asi zkomole (zkopa) nina slova „association“. Tak zvaný fotbal však není nic jiného než ragby s n ěkolika pozm ěněnými pravidly. Egon Ervín Kisch

Polo Grounds, modrý ocelový stadión vyhnaný do výšky, s oválnými tribunami, popsaný zvenku reklamami na baseballové pálky, mí čky a maso. Před jeho branami se čern ě valí Harlem River, za řekou s rozbitými prámy a dome čky na vod ě je další velké podm ěsto New Yorku, Bronx, s vysokými sv ětlými domy. Mrakodrapy už tu nejsou jako na Manhattanu. Odtud také spat říte mohutný Yankee Stadium, kde p řed t řiceti p ěti lety mistr reportáže a levé k řídlo pražského Sturmu Egon Ervín Kisch p řihlížel zd ěšen krutému zápasu v americké kopané New York University – Missouri University, aby pak napsal reportáž s názvem: „A tomu se říká kopaná!“ Americká ragbyová a baseballová mužstva mají te ď prázdniny. Také Polo Grounds, v p řekladu „Pólová h řišt ě“, uzav řeli a strážce mi p řísn ě odmítá povolit vstup. Musím dovnit ř, h řišt ě je pro Duklu p římo historické, tady vydobyla nejv ětší vít ězství. Ohlédnu se na Yankee Stadium, vzpomenu Kischova neohroženého p řistání v Austrálii, a rozho řč en ě buším na vrata – s Kischovým seskokem se tahle „neohroženost“ nedá srovnat, ale pomáhá. Objeví se správce pan Treinor: „Co tady chcete?“ „Přijeli jsme se podívat na stadión.“ „Odkud?“ „Z Československa.“ Přikývne a s úsm ěvem dodá dv ě slova – otevírají s kone čnou platností bránu: „Dukla Prague.“ Také uvnit ř se tribuny zvedají ocelovými a sklen ěnými elipsami do velkých výšek jak v divadle. Trávník, ukrývaný často pod plachty – te ď po něm projíždí st řiha č Petr Flynn – je nizou čký a sv ětlý jako jarní pažitka, lahodí o čím, trochu znaveným neustálým pohledem na železobetonové

88 město. Tuhle obavu ne o dnešek, ale hlavn ě o budoucnost už vyslovil za Ameriku její spisovatel Ray Bradbury. Budeš mít, člov ěč e, jednou dostatek trávníku pro oko a dost pta čího zp ěvu pro srdce? Polo Grounds se svým trávníkem, kde se člov ěk cítí dob ře, se tedy stal dějišt ěm prvního a druhého ro čníku Mezinárodní fotbalové ligy, založené jejím prezidentem Williamem Coxem. Sv ůj životopis mi vypráv ěl stru čným americkým zp ůsobem v hotelu Empire. Newyor čan. Vystudoval Yallskou universitu. Napsal p ět knih o boxu, um ění a známkách. Deset let obchodoval s d řevem. P ět let podnikal v dolování v Řecku a Itálii. Vlastnil baseballové mužstvo Philadelphia Phillies a ragbyové Brooklyn Football Dodgers. Pak vložil milión dolar ů do prvního ro čníku Mezinárodní fotbalové ligy. Nalétal mnoho tisíc mil po sv ětě a získal vynikající mužstva, jen v Evrop ě navštívil sedm zemí. Mezinárodní fotbalová organizace FIFA mu p řislíbila pomoc, její funkcioná ře už d říve mrzelo, že fotbal má v tak velké zemi tak malý stánek. V USA hraje sice řada fotbalových mužstev, ale slabých. V superlativech píší po řadatelé v programu letošního turnaje jen o 29. červnu 1950: „Tehdy na mistrovství sv ěta v brazilském m ěst ě Belo Horizonte jedenáct Ameri čan ů p řekvapiv ě porazilo Anglii brankou Gaetjense. P řijde doba, kdy se soccer stane v Americe národním sportem a jeho p říznivci se budou hrd ě vracet k tomuto slavnému dni.“ Zatím však pro Spojené státy zaopat řuje výborný fotbal pan Cox pomocí importu. Evropa podala tomuto činu mírov ě ruku, a tak se poda řilo už v prvním roce uspo řádat grandiózní sv ětový turnaj klubových celk ů v jedné zemi. Mužstva, za řazená do dvou tabulek ligy, hrají mezinárodní sout ěž nezvyklým, ale spravedlivým zp ůsobem každý s každým, vít ězové pak bojují ve finále o pohár. K prvnímu ro čníku p řilet ělo do New Yorku dvanáct tým ů, mezi nimi známý Nurnley z Anglie, Kilmarnock ze Skotska, Crvena Zvezda z Jugoslávie, Bangu z Brazílie, Sporting Club z Portugalska, švédský Norrköping, rakouský Rapid. Ve finále porazil Bangu houževnatý Kilmarnock. Brazilci let ěli do jásajícího Ria de Janeiro poprvé s velikým st říbrným pohárem m ěsta New Yorku. Popularita socceru vzrostla, zisk byl zna čný. K druhému ro čníku pozval pan William Cox šestnáct mužstev, turnaj trval tém ěř čtvrt roku! Aby mu dodal pikantní p říchu ť, za řadil oba finalisty prvního ro čníku, Bangu a Kilmarnock do jedné skupiny a p řiřadil k nim 89 západon ěmecký Karlsruhe, anglický Everton, Americans z USA, kanadskou Concordii, rumunské Dinamo Bukureš ť a turecký Besiktas. Po dlouhotrvajících bojích zvít ězil v první skupin ě Everton, mužstvo zvané „Anglická banka“. Bangu bylo druhé, Kilmarnock až pátý. Everton se vracel dom ů k odpo činku a p řes oceán let ělo sm ěrem na New York zvláštní letadlo spole čnosti KLM; na palub ě m ělo sedm mužstev. Jedním z nich byla Dukla Praha.

90 Dukla se p ředstavuje v New Yorku

Nad ostatní evropská mužstva stavím Jugoslávii a Československo. Vincento Feola, trenér Brazílie před mistrovstvím sv ěta v Chile

V lo ňském roce – ve druhém ro čníku Mezinárodní ligy – vb ěhli poprvé na zdejší trávník Polo Grounds proti izraelskému mužstvu Petah Tikva. Nep řivítal je zdvo řilostní potlesk, jak by se n ěkdo mohl domnívat, ale pískot p ři hraní hymny a pok řiky z vysokých tribun: „Táhn ěte dom ů!“ Znali vyk řikování emigrant ů z p ředchozího utkání z kanadského stadiónu Molson, kam jim los p řiřkl úvodem tvrdé a technické hrá če Červené hv ězdy, nejv ětšího dodavatele jugoslávského národního mužstva. Jugoslávie posbírala po válce celou sérii titul ů, na čty řech olympijských hrách t ři st říbrné a v Řím ě p řed rokem dokonce zlatou medaili. Červená hv ězda vyhrála veliký turnaj v Jižní Americe, hrála v New Yorku úsp ěšn ě v prvním ro čníku, o prvenství ve skupin ě ji p řipravil vít ěz turnaje Bangu. Letos cht ěla první místo. Červená hv ězda m ěla zkušenosti s americkým sluncem a trávníkem, ale nejd řív musela porazit Duklu. V ěř ila si, v minulosti už Duklu dvakrát vy řídila. Proto m ěla Dukla obavy z Červené hv ězdy a také z prvního zápasu, v podobném turnaji nesmírn ě d ůležitého. Bu ď se chytíte a dostanete vítr, anebo vám plachty zplihnou a lo ď nepluje. Vejvoda s nimi dumal v hotelu Royal Embassy dv ě hodiny nad plánem, jak na to jít. Jugoslávci mají znamenitého technika, jednoho z nejlepších úto čník ů sv ěta Šekularace a skv ělého Kosti če, naráže čky a po nich sprinty. Tehdy slyšeli od Vejvody, aby nespoléhali na ofsajd, zdejší rozhod čí, a ť McLean nebo Betts neumí tolik, co mužstva. Zkrátka, trenér necht ěl zanedbat žádnou mali čkost. Tenhle zápas, nesmírn ě t ěžký za um ělého osv ětlení, za čal pro n ě mizern ě. Muji č stál hezkých pár metr ů v ofsajdu, v ůbec po n ěm nešli, postranní rozhod čí mával postavení mimo hru. Jugoslávec to kopl Koubovi do branky jen tak, aby se ne řeklo. Hlavní rozhod čí ukázal na st řed. Vejvoda na lavi čce vzteky nadskakoval, práv ě tohle jim říkal, a oni to zrovna zvorali. N ěkdy mají hrá či št ěstí, že trenér nesmí b ěhem hry na h řišt ě, jinak by byl v n ěkterých chvílích horší než soupe ř. Rad ěji se klidili od jeho lavi čky a koukali honem vyrovnat. Mí č dostal Masopust. Jugoslávci mysleli, že p řihraje. Pepík unikl sólovým slalomem a Vejvoda se po tomhle

91 gólu trochu uklidnil. Dukla zv ětšovala tlak. Tla čila už lo ď z p řístavu, strkali ji zatím hlavn ě zadáci, lo ď už plula, ale st řelci se stále do toho po řádn ě neop řeli. Jugoslávci pocítili tlak, znervózn ěli, z dalších částí stadiónu se p řidávaly hlasy starousedlík ů: „Dukla, tempo!“ Dukla p řidala. Ku čera, v tom roce nejlepší st řelec naší ligy, se stále čast ěji p řibližoval k Vuki čevi čov ě brance a vracející se Šekularac (m ěl předtím zakázáno osmnáct m ěsíc ů hrát, protože hrá či FK Sarajevo Džemidži čovi úmysln ě zlomil p ři zápase nohu) k řičel na n ěho veršem svého tém ěř mezinárodního slovníku: „Prisam bogu, zlomim nogu!“ Montreal vid ěl rušný a rychlý fotbal, ale deset minut p řed koncem ukazatel oznamoval stále nerozhodn ě. A pak dal Ku čera ve t řech minutách dv ě branky. Nejd řív položil nazna čením st řely branká ře do jednoho rohu branky, k druhé ty či p řidal beka a mí č šoupnul doprost řed. Na to ud ělal další, kone čný šachmat s celou jugoslávskou obranou. S góly se trhal pytel, Pluskal dal čtvrtý z dvaceti metr ů a Zebec druhý Jugoslávc ů. Vedoucí Červené hv ězdy Bradovi č p řišel sklesle za Vejvodou, aby blahop řál a také aby se zeptal: „Kde jste ho sebrali?' Myslel tím Ku čeru. Vejvoda se potuteln ě usmíval, oddychl si stejn ě jako mužstvo. M ěli to za sebou. Najednou byli samý šprým a vtip. Borovi čka, který dal Ku čerovi ty skv ělé p řihrávky, se ptal svou pov ěstnou v ětou, která po léta v Dukle vyjad řovala údiv, kritiku, hn ěv i radost „Je to možný?!? Zas budeš slavnej!“ Ku čera mávl nezdvo řile rukou. Jarda Borovi čka se zachechtal, i mužstvo se rozesmálo, vzpomn ěli si, že Jarda byl mezi prvními, kte ří ho za tu rozhodující branku objímali. Sami byli rádi, že se Ku ča uvedl a nabyl st řelecké jistoty. Lo ď už plula, nebe bylo zatím bez mrak ů, vypadalo to, že se jim bude da řit, ale necht ěli o tom mluvit aby to nezak řikli. Proto je ani tady p ři prvním nástupu na Polo Grounds povykování a pískání emigrant ů p říliš nevzrušilo. Pustili se v tom úmorném vlhku a horku do Petah Tikvy a st říleli gól za gólem. Hlasy emigrant ů postupn ě umlkaly; ozývaly se už jen ty p říznivé, vyjad řující radost nad novou československou kopanou: „Bravo, Dukla!“

92 Mí č putoval z nohy na nohu a pak do sít ě neš ťastného Wisokera. Ke konci zápasu, p ři sedmé brance, dali se poprvé slyšet Ameri čané: „Dukla, come on! Let’s go, Dukla!“

93 Jak je Rakušané za čali zdravit

Když je mi n ěkdy doopravdy bídn ě, do chládku na tribunu sednu si, obklopen fanoušky se sedím klidn ě – a bídu z duše snímá létající mí č. Boris Sluckij

V referátech se často píše, co zrychlovalo a zpomalovalo hru, jak zahrála levá a pravá spojka, ale málokdy se dovíme o lidských vztazích mezi mužstvy. P řitom mají n ěkdy veliký vliv na pr ůběh boje. Čtvrtého července se cítili p ři doktorov ě „dobrém ranku“ mimo řádn ě dob ře. Znali už jeho povídání o krásném po časí: dovedl to vždycky n ějak zabalamutit, i když to venku vypadalo zoufale. P římo vyskákali z postelí se zdravou chutí na víde ňský Rapid. Víde ňská mužstva Rapid, Vienna, Sportklub byla odjakživa velkým soupe řem pražských. Rapid byl nejslavn ější, t řináctinásobný mistr Rakouska, za n ěj kdysi kopal Franz Binder, zvaný ,,Bimbo“, Josef Bican i Rudolf Vytla čil. Do New Yorku p řivedl Rapid trenér Happl. Dukle odpovídali Rakušané na pozdrav jen na p ůl úst, jako by nebyli sousedi a Praha neležela kousek od Vídn ě. Vždy ť navíc si p řece fotbalisté obou zemí vždycky dob ře rozum ěli. Tady Rakušany v ůbec nepoznávali, tušili pramen jejich sebev ědomí v dosti vzdáleném p ětibrankovém vít ězství nad československým mužstvem na švýcarském mistrovství sv ěta. Proto ten den Dukla razila: „Za Švýcarsko!“ Vejvoda odhadl hru Rapidu: dobrá technická kopaná s krátkými přihrávkami, chybí jí fyzická p řipravenost a d ůraz, má útok odtržený od obrany. St řed h řišt ě bude pat řit Dukle. Na tento zápas p řitáhly celé voje Čechoameri čan ů, n ěkte ří odešli z Československa krátce po tom, kdy skon čila t řistaletá nadvláda rakouských Habsburk ů. Čekali na vojáky z Prahy u vchodu s otázkou, jakým pozdravem se te ď na domácích valech povzbuzuje. Řekli jim: „My te ď voláme: do toho!“ Po zápase uspo řádali Dukle všichni diváci, zde žijící Italové, Irové, Angli čané, Francouzi, Mexi čané, Portugalci, Špan ělé a Brazilci, obrovské ovace. Vy čerpaní Rakušané se t ěžce vlekli do kabin. Dostali první splátku

94 za Švýcarsko, prohráli šest nula, stejn ě jako o rok pozd ěji v Prátru jejich národní mužstvo. P říští ráno v hotelu Empire za čali vojáky z Prahy sami zdravit, snad aby ukázali, že jsou sportovci a že je porážka nezdrtila. Uctiv ě, anglicky – huh ňavým: „Good morning!“ a n ěmecky: „Guten Morgen!“ Dukla se stala favoritem druhé skupiny, kterou však m ěla vyhrát podle neoficiálních propozic Concordie Montreal. Za Concordií krom ě Červené hv ězdy všichni soupe ři dojížd ěli a dolétávali z New Yorku do Kanady; ameri čtí rozhod čí v Montrealu zatím vždycky pískali proti Evropan ům desítku. Rovn ěž jedno ze dvou finálových utkání Evertonu už nap řed ur čili do Montrealu. Concordia už neusp ěla v první skupin ě, a tak ji znovu za řadili do druhé a její majitel Joseph Slymowicz dal dohromady za pomoci mnoha pen ěz siln ější mužstvo. Kanada sice m ěla dv ě trvalé soutěže, meziprovinciální a národní ligu, jenže domácí hrá či na evropské a jihoamerické soupe ře nesta čili. Do mužstva Concordie za řadili jednoho Kana ďana, jednoho Argentince, čty ři Angli čany a p ět Brazilc ů, prvot řídní hrá či si p řijeli do Kanady o dovolené p řivyd ělat. Chytal branká ř anglického Fulhamu Maceda a útok dirigoval ze spojky Argentinec Gambaro. Concordie se p ředevším zam ěř ila na Ku čeru, z minulých zápas ů už vyrostl jeho st řelecký v ěhlas. Ameri čané a Kana ďané si potrpí na hrdinu, který vynikne z celku, a když nevynikne dost, sami ho povýší. A ť v baseballu či v ragby, v politice nebo ve filmu. Proti Concordii Ku čera branku nedal, zkušení, z r ůzných kout ů sv ěta sehnaní hrá či ho nepustili od sebe, a navíc rozhod čí Nogradi ho vylou čil za nevinnou srážku s pravým křídlem Lewriem. Nejd řív sice vykázal Lewrieho, ale když diváci bou řili, poslal ven i Ku čeru. Dukla vedla a m ěla ve druhém polo čase p řevahu. Concordia vyrovnala z desítky. Nakonec nerozhodný výsledek dva dva zten čil nad ěje Concordie na finálové zápasy. Pozd ěji po řadatelé p řeložili druhé utkání s Evertonem z Montrealu op ět do New Yorku a pan Joseph Slymowicz Concordii rozpustil. Ameri čané se už v novinách ptali s nádechem senzace: „Kdo zastaví Duklu na její cest ě do finále?“ Žádné mužstvo nemohlo dát odpov ěď . Dukla táhla nezadržiteln ě za prvenstvím ve skupin ě. Na utkání s novým mistrem Francie AS Monacem přijel na Polo Grounds zatím rekordní po čet sedmnácti tisíc divák ů. Francouzi, zdvo řilí a slušní, se báli šesti branek, které dostal Rapid. P řed zápasem říkali hrá čů m z Prahy: 95 „Non six!“ Ku čera v tomto zápase nucen ě odpo číval, nahradil ho Rudolf Tauchen, výborná spojka z Hradce Králové. Dukla op ět zahrála hru team-worku, jak se anglicky říká vzorné spolupráci všech řad mužstva. Monaco se v ětšinou bránilo a odcházelo ze h řišt ě spokojeno s dv ěma brankami. Na tribunách už v tomto zápase visely obrovité transparenty DUKLA CZECHOSLOVAKIA a jména nejlepších hrá čů . Nad nimi sed ěly zformované skupiny Čechoameri čan ů. P řijížd ěli nejen z New Yorku, ale z nejr ůzn ějších částí Spojených stát ů. U jednoho rohu h řišt ě založili domáckou partu a vydatn ě hrá če povzbuzovali. P ři kopu z rohu se od ní k hrá čů m neslo: „Kluci, to je vedro. Te ď by vám bodlo jedno pivo. Nejlíp plze ňská dvanáctka, co?“ Dukelská k řídla, Jelínek a Brumovský, se na n ě p řed položením mí če na rohovou zna čku usmáli a celá Dukla jim p ři odchodu z h řišt ě po vít ězném zápase zamávala. Bylo p říjemné slyšet tak daleko od domova českou řeč.

96 Se Špan ěly str čko – br čko a šoule – moule

Soupe řství t ěchto dvou mužstev bylo tak silné a hra tak zu řivá, že když se jeden z hrá čů obrátil na svého protihrá če s otázkou: „Kde je vlastn ě mí č?“, dostal jednoduchou odpov ěď : „Čert vem mí č! Hrajme dál!“ Z anglického humoru o kopané

Jestliže se k nám Rakušané chovali zdrženliv ě, Špan ělé nás p ři prvním setkání na letišti v Amsterodamu v ůbec neuznali za hodny pohledu. Vzali na sebe ochotn ě popularitu Realu Madrid a pýchu mužstva, které trénoval Ricardo Zamora. Na letišti ovládli čekající transit. Kapesníky dráždili jednoho, který si nasadil r ůžky a p ředstavoval býka, a volali na n ěho: „Ó lé! Ó lé!“ Chovali se d ůležit ě jako ohromní mach ři. Už tenkrát na naší zaoceánské cest ě jsme si říkali: „Vy kluci špan ělský, vás bychom cht ěli rozbít!“ Po pravd ě řečeno, my jsme se také n ěkdy tvá řili d ůležit ě, ale takhle nafoukaní jsme nebyli nikdy, a zvlášt ě ne ke sportovc ům jiných zemí. Cht ěli jsme p řátelství, jež se tak t ěžko domlouvá mezi státy. S Jugoslávci, Iry, Francouzi jsme se už na letišti zdravili jako sta ří známí, co se jen nějaký čásek nevid ěli. Espa ňol je klub z Barcelony se znakem královské koruny. Zamora za něj také chytával, s naším Pláni čkou vytvo řil nezapomenutelnou dvojici. V New Yorku tiskli Zamorovy fotografie z mládí: hezký chlapec s kostkovanou čepicí, chomout hu ňatého svetru kolem krku. Do Spojených stát ů přijel v pa řížsky st řižených šatech, p ři zápasech nosil tmavé brýle a bílou čepici. B ěhem pobytu k nám ob čas p řistoupil a nedbale prohodil n ěco jako: „Tenkrát ale hrávali Češi výbornou kopanou!“ To nás trochu dopálilo, a nejen proto, že dával d ůraz na „tenkrát“. My jsme taky uznávali Pláni čku, železnou Spartu, Bicana, ale slyšeli jsme podobná prohlášení už mockrát. To máte jako když vám d ěde ček do omrzení opakuje: „Jó, my bejvali kabr ňáci, kdepak vy.“ A tak jsme se na Špan ěly chystali. Jenže oni na nás také. My jsme nem ěli skupinu vyhranou, a Espa ňol ji dosud neprohrál. Stal se posledním mužstvem, které mohlo dát Ameri čan ům odpov ěď na otázku, kdo nás zastaví na cest ě do finále.

97 Ve st ředu útoku byl skv ělý Brazilec Da Luz, d říve hrával za Botafogo, znamenitá hra hlavou a klamání t ělem. My m ěli vytáhnout do boje všechno z kondi čního tréninku a chytrosti. Na h řišti nenechávat volný prostor. Udržet a zpracovat balón a dávat po zemi krátké p řihrávky. Hlídat rychlého soupe ře a neoplácet fauly. B ěhem zápasu vystup ňovat tlak. Špan ělů se sešlo v hledišti Polo Grounds nejvíc ze všech národností. Nad ělali rámusu jak na býčích zápasech. Espa ňol již p řed utkáním sklízel ohromné ovace, fandili mu také Italové, Mexi čané a Portugalci. Jenže naši krajané už byli zcela naši a p řipraveni nedat se Špan ělům ani v hledišti. Předehra za čala nezvykle. P řestože Špan ělé už hráli po páté, Ricardo Zamora, tady nejslavn ější branká ř sv ěta, m ěl proslov k divák ům, klan ěl se jako v divadle na všechny strany. O Pláni čkovi ani slovo. A protože bylo vždy sporné, kdo z nich byl skute čně lepší, řekli jsme si, že jim to musíme dát i za Pláni čku. Zápas však za čal zle. Vinas utekl a nahrál Da Luzovi na gól. V té chvíli bou řily tribuny; fotbalový New York toužil po p řekvapení. Vyrovnali jsme až za dvacet minut Pepíkem Vacenovským. Utekl po k řídle, vyst řelil do ty če a až odražený mí č poslal do branky. P řibývalo okopávání a scén, zápas se nevyvíjel p ěkn ě. Po polo čase jsme poznali, že jim ubývá sil. Cht ěli nás zdeptat a te ď jsme deptali my je hrou p řesných a krátkých p řihrávek. Pekelný trénink z Central Parku za čínal p ůsobit. Často jsme se ocitli u mí če o chloupe ček d řív, jejich zlý muž, centrhalv Juan Bartoli nás skládal jednoho za druhým; namíchli jsme se a ob čas jsme je p řimázli taky. Na lavi čkách trenér ů probíhal druhý boj. Vejvoda sed ěl drobný a skromný, ruce podle t ěla, jen ob čas jimi zamnul, a když to bylo stále nerozhodn ě, zapálil si cigaretu jako svého času Klapzuba fajfku. Na vedlejší lavi čce si Zamora ud ělal z dlaní hlásnou troubu a povykoval na hrá če, co mají d ělat. Vejvoda si říkal: „Kdo mu dal oprávn ění, aby tady takhle řádil?“ V té chvíli Borovi čka založil útok, dal mí č p římo na kopa čku Vacenovského, ten ho prodloužil na Masopusta a Pepík vst řelil vedoucí gól. Te ď teprve za čala v řava, ale fotbalov ě byl se Špan ěly konec. Slábli nám přímo p řed nohama. Naše zadní voje hrály mistrovsky sev řen ě. Borovice si to strkal s Ku čerou, procházeli je už lehce, ob čas k tomu p řidávali n ějakou parádní pati čku a kolínko pro diváky. Obecenstvo to strhlo. Krajani na tribunách jásali.

98 Zamora to na lavi čce nevydržel, p řib ěhl k Vejvodovi s mezinárodním proslovem, v n ěmž se nacházelo tu a tam pochycené české slovo. Prý to není fotbal: „No futbal!“, ale cosi, co nepat ří mezi dva soupe ře: „To burlando!“ Jenže v téhle minut ě už jsme m ěli Špan ěly na hromádce, posílali jsme si u nich ve velkém čtverci mí č z nohy na nohu a Argiles a Sastre tak zhloupli, že místo aby Ku čeru hlídali, p řihráli mu balón p římo na nohu. Ten se jim odvd ěč il za krásnou nahrávku, odložil všechny parádi čky a vyslal na branku Juareze bombu. Vypnula sí ť do krásného oblouku a Zamorova ruka, ukazující na h řiště, poklesla. Trenér Espa ňolu jen odevzdan ě vydechl: „To futbal!“ Vejvoda na to suše: „Tak vidíš. A jdi si sednout a nek řič tady!“ Navíc ho poplácal po rameni, aby si ze t řetí branky nic ned ělal. Měli jsme je te ď na dlani a odvád ěli jsme jim dny, kdy na nás shlíželi jako bohové s Olympu. Strkali jsme balón a hráli jsme si s nimi jako ko čka s chycenou myší. Takové str čko – br čko a šoule – moule. Vejvoda to nikdy nesnášel, když jsme tohle vyvád ěli se soupe řem. Jednou v N ěmecku poslal Ku čeru svléknout za to, že prohodil protihrá či mí č t řikrát mezi nohama. Nem ěl to rád, když jsme soupe ře zesm ěšňovali, říkával: „Dejte jim jich deset, ale nehrajte si s nimi!“ Tehdy jsme však v ěděli, že nám to odpustí, a tak jsme toho po řádn ě zneužívali. Špan ělé byli fyzicky i nervov ě u konce, a přitom zbývala celá čtvrthodina. Nejvíc je roz čiloval Jarda Borovi čka přihrávkami kolem jejich kopa ček. Sastre ho cht ěl napadnout p ěstmi, ale branká ř Juarez mu v tom zabránil. Borovi čka se dopálil. Jarda nejvíc chodil v Mexiku na corridu. Te ď si asi na to Mexiko vzpomn ěl, a také na letišt ě v Amsterodamu, kde Espa ňol předvád ěl miniaturní bý čí zápasy. Ud ělal jednu kli čku, druhou kli čku. Ve chvíli, kdy se na n ěho vy řítil zlý Bartoli, uhnul stranou i s mí čem a vyhekl: „O lé, o lé!“ A bylo zle. Napadli nejbližšího Jelínka a docela regulérn ě ho honili bez mí če po h řišti. A jelikož Pepík umí rychle b ěhat, nemohli ho chytit. Borovi čkovi se to zdálo p řece jen moc. Řekl si, že se nem ůžeme nechat od těchhle primadon honit a bít. Postavil se mohutnému centrhalvovi do cesty, nějakou hned dostal, ale taky mu n ějakou ušt ědřil. A už tu byli další Špan ělé. P řisp ěchal sem i Ji ří Čadek z Čakovic, znalec vesnických rva ček; odjakživa m ěl názor, že s takovýmito hochy je t řeba se domluvit ru čně. 99 Vejvoda vyslal na h řišt ě doktora, vždycky ho nastr čil do nejhoršího. Centrhalv sko čil po doktorovi, vytrhl mu láhev. Pak ji v tom strašném horku otev řel, napil se a dal napít svým koleg ům a byl klid. Hrálo se dál. Borovi čka hodil Ku čerovi mí č na pravou stranu, utíkal proti n ěmu ten Bartoli, Rudla mu mí č poslal skrz nohy a ob ěhl ho, tomu dalšímu ud ělal podobné „jesle“ a už utíkal na branká ře Juareze. Podsekem dal čtvrtý gól. T ěch gól ů bylo na Špan ěly také moc. Munoz ude řil Jelínka a byl vylou čen. Minutu p řed koncem vst řelil práv ě Jelínek pátou branku. Byl konec, a my jsme m ěli p řed posledním zápasem vyhranou skupinu. Nakonec jsme splnili krajan ům jejich p řání a dali jsme jich „deset“ irskému mužstvu Shamrock Rovers. Ku čera vst řelil v tomto utkání nezapomenutelnou branku, p ři které televizní komentáto ři k řičeli: „Exhibición! Atracción!“ Dostal t ěsn ě p řed brankou od n ěkoho mí č, branká ř Ir ů mu padl pod nohy, Rudla ud ělal kli čku. V tom okamžiku vb ěhli pohotov ě do branky dva Irové. Tomu prvnímu nazna čil st řelu, Ir sko čil ve sm ěru rány, ale Ku čera si ponechal mí č pod chodidlem. Zrovna tak to provedl s druhým obráncem. Když už leželi na zemi t ři hrá či Shamrock Rovers, zasunul mí č ležérn ě vedle ty če do branky. A pak se od ní pomalu vzdaloval, jako by to byla samoz řejmost. Byl to však spíš kabaret a Vejvodovi se ani dost málo nelíbil. Ale divák ům a noviná řů m o to víc. Velké titulky oznamovaly: „10:0!“ Nejvíc popisovali Ku čeru, nazývali ho „Rudy from Czechoslovakia“. Nedali si vysv ětlit, že je to práce celého mužstva. Napsali o Ku čerovi, že jeho st řely letí rychlostí baseballového mí čku anebo se p řesn ě snášejí do kout ů branky jako listí na podzim v Central Parku. Dokonce napsali „Kucera and his boys“ – „Ku čera a jeho chlapci“. Mezi zasloužilými hrá či to vyvolalo úsm ěšky: „Pánové, je to možný?!“ „Nosil ješt ě trikotové kalhotky, když my už váleli ligu. A te ď jsme jeho chlapci!“ Ku čera skute čně výborn ě st řílel, co dostal na nohu, to prom ěnil v gól. Ale p říčin vít ězství bylo víc. Vojáci znají rozptyl. Mí říte často dob ře, ale vnit řní st řed nem ůžete trefit, po řád to n ěkam uhýbá. My jsme v tom roce v New Yorku trefili formu rovnou do černého. Hrálo se otev řeným zp ůsobem a to nám sed ělo, protože úto čníci m ěli výbornou mušku. Také se málokdy stalo jako tady, aby nebyl nikdo vážn ěji zran ěn. Snad nejlépe hrál Vacenovský, táhl neúnavn ě mí če od naší branky až k brance soupe ře a proslavil tu Ratíškovice mezi krajany. Borovi čka skv ěle p řihrával a ovládal 100 s Masopustem st řed h řišt ě. Brumovský a Jelínek táhli mí če po k řídlech, Jelínek navíc dob ře st řílel. Vzadu spolehliv ě fungovala čty řka Novák, Pluskal, Čadek, Šafránek. Koubu ozna čili za nejlepšího branká ře mistrovství. Potom vytrvalý trénink a správné trenérovo vedení. To byly hlavní d ůvody, pro č jsme bez jediné porážky a se skórem 36:6 vyhráli skupinu. Všechna mužstva odlétala dom ů; p řes Atlantik se vracelo do Spojených stát ů milioná řské mužstvo Evertonu. My jsme m ěli pár dní času, abychom si také oddychli a porozhlédli se po m ěst ě.

101 Fotbaloví vyslanci bez mí če

To dobré v člov ěku se projevuje činem. Arnošt Lustig: Démanty noci

Ameri čané říkali vedoucím Dukly: „Máte nádherné mužstvo.“ Nemysleli tím jen jeho hru na h řišti. Dukla v tom jednašedesátém už dávno nebyla mužstvem, které p řilétlo vyjukané do belgických Antverp. Byli elegantní v jednotných šedivých šatech, lidé se po nich otá čeli v autobuse, kde vstali jako jeden muž a poušt ěli starší ženu sednout. Stali se nesmírn ě populární, zvláš ť mezi Evropany usedlými v New Yorku. Ve dnech volna na procházce zastavil u nich mimo stanici autobus, vykoukl z něho řidi č: „Bravo, Dukla!“ Zval je nahoru, necht ěl odjet, zastavil dopravu; museli s ním jet aspo ň dv ě st ě metr ů. V New Yorku žasli nad nejv ětším domem sv ěta Empire Building a na p řepychové Páté avenui nad elegantní ženou, která vedla na řemínku angorského králíka. Na každého obyvatele tu p řipadá p říliš mnoho reklam, než aby si n ěkdo zrovna všímal, co d ělá ten druhý. Vid ěli krásná města jako Pa říž a Rio de Janeiro. P řesto je okouzlila barevnou zá ří veliká bílá cesta zábavy a ruchu – Broadway. Brzy však p řišli na to, že Broadway se táhne až na Dolní m ěsto ke smutné, teskné a chudé Bowery. Navštívili modrou budovu OSN, prohlédli si v p řístavu lo ď Queen Mary, kdysi nejv ětší lo ď sv ěta, vid ěli d ěla lodí a trupy ponorek, vylezli na nejvyšší budovu sv ěta a koupali se v Atlantiku na Jones Beach. Amerika m ěla mnohé, ale nem ěla všechno. V m ěst ě velikých dom ů, proudících kolon aut a širokých ulic jim chyb ěl jakýsi klid, dech a úsm ěv Evropy. Vraceli se z newyorských toulek dom ů do hotelu Empire tém ěř víc unaveni než z tréninku. Sedávali po ve čerech na pokojích, Franta Šafránek bral z pouzdra „stradivárky“ a nad šedesátou t řetí ulicí zn ěly naše písn ě. V tom dnu, kdy zakroužil nad zemí sov ětský kosmonaut Titov a Ameri čané zaplnili zprávami o n ěm noviny, pocítili hrdost, tady to člov ěk bral, jako by sov ětský kosmonaut byl vypušt ěn do vesmíru tém ěř u Prahy. Domov na n ě nezapomínal. Rádi chodili na pokoj k Havlíkovi znovu číst pozdravy. Od Sokolova, bratislavských mužstev, Dynama. Tady na všechny s vd ěč ností vzpomínali, vyplatilo se jim, že do nich na domácích

102 hřištích soupe ři šlapali. Telegram ů na adresu FOOTBALL TEAM DUKLA PRAGUE, 63 STREET AND BROADWAY neustále p řibývalo: MNOHO USPECHU VE VASEM TURNAJI PREJE SPALENE PORICI – BLAHOPREJEME A DRZIME PALCE. VYBOR KOPANE – UKAZTE VSEM CESKOU PRACI, HODNE ZDARU DUKELACI, AUTOMOBILKA CKD PRAHA – DRZIME PALCE, SEKCE KOPANE PLZEN – USPECHY PREJE USTREDNI HUDBA ARMADY – DO TOHO, DUM POTRAVIN PRAHA – MAME Z VAS RADOST, HAVIRI DOLU GOTTWALD HRDLOVKA U DUCHCOVA – DRZIM PALCE AZ DO VITEZNEHO KONCE, MUSIL – GRATULUJEME K CETNYM USPECHUM, CSTV – HRAJETE BEZVADNE, AUS – BLAHOPREJEME K USPECHUM V SEVERNI AMERICE, OBCANE LIDIC – BLAHOPREJEME, SVIT GOTTWALDOV – KLUCI, BLAHOPREJI, JIRKA SKOBLA – VYBORNE, CHLAPCI, PRACUJICI VZKG OSTRAVA – PREJEME USPECH VE FINALE, BANIK RATISKOVICE – HODNE GOLU EVERTONU, ZACI, DOROST, JUNIORKA DUKLY. Krajané je zvali mezi sebe, v zahradní čtvrti Astorie a v restauraci Praha ud ělali na po čest Dukly hostinu, intimn ě nazvanou „Hody, hody, doprovody“. Koupili kachny v New Jersey, nava řili knedlíky se zelím a čepovali pravou dvanáctku, dopravovanou z Plzn ě na vzdálenost deset tisíc kilometr ů. Doktor tu stále pobíhal z obavy p řed finálem – „nesmíte moc jíst a nesmíte moc pít!“. Šafránek pak zahrál na housle a mužstvo zpívalo české písn ě od „Kolíne, Kolíne…“ až po „Babi čku Mary“. U jejich stolu se najednou objevil klou ček s tátou; synek se ptal zde nau čenou češtinou: „Táto, to je ta Klapzubova jedenáctka, o které jsi mi vypráv ěl?“ Rozdali vlajky, fotografie mužstva, odznaky Dukly. Vezli jich s sebou stovky, te ď však už nem ěli žádné. A lidé odznaky stále cht ěli, nutili jim za ně peníze. Zachránil je konec návšt ěv. Everton Liverpool byl v New Yorku. Hlavním bojovým stanem Dukly Praha se stal op ět Central Park.

103 Americký pohár

Dukla je po Brumelovi druhou sportovní bombou, kterou letos vyslali komunisté do USA. Z amerického tisku

Ameri čtí noviná ři p řepadli Everton hned na letišti. Štíhlého Briana Labona, o n ěmž p ředtím psali „dívat se na jeho hru p ůsobí radost“, se zeptali, co říká Ku čerovi: „What do you say to Ku čera?“ Anglický záložník stroze odpov ěděl: „Zvlhne mu prach.“ Návrat Evertonu Liverpool do New Yorku byl trochu pompézní, ale na americké pom ěry spravedlivý vzhledem k tomu, co Everton dokázal a získal. V posledních letech tento velký konkurent Tottenhamu Hotspur pravideln ě dobýval jedno z p ředních míst anglické nejvyšší sout ěže. Proto jej fotbalová asociace vyslala na Mezinárodní ligu. Everton nezklamal; jeho cesta do finále p řekvapila Ameri čany a nadchla fotbalové činitele a fanoušky Anglie. Vy řadil oba finalisty prvního ro čníku, skotský Kilmarnock a brazilské Bangu, a prvot řídním klub ům – západon ěmeckému Karlsruhe, Dinamu Bukureš ť, Besiktasu Instanbul – dal pouze po čty řech nebo p ěti brankách. Sedm soupe řů v první skupin ě mu vst řelilo pouze p ět gól ů, úto čníci Evertonu jich dali dvacet t ři a nejlepší st řelec skupiny skotský internacional Boby Collins sám osm. Evertonu, vedenému milioná ři, se říkalo „Anglická banka“. V Liverpoolu mu pat řil jeden z nejluxusn ějších stadión ů na sv ětě; pod hrací plochou v Godison Parku dokonce vedlo elektrické topení na rychlé vysušení trávníku. Klub nakupoval za velké částky nejlepší hrá če Anglie, Skotska, Irska a Walesu, k finále s Duklou p řilet ěl s novým úto čníkem a reprezentantem Walesu Royem Vernonem. Milioná ř William Cox uspo řádal p řed finálovými zápasy v hotelu Manhattan banket pro ob ě mužstva a noviná ře. P řátelská sch ůzka s představováním. Noviná ři tipovali. Dev ět z nich s názorem „Everton rozbije jemnou hru Dukly“ ozna čilo p ředem za vít ěze Angli čany, deset dalo hlas Dukle. Na první zápas odjížd ěli jedním autobusem. Angli čané, prot řelí vále čníci ze všech kontinent ů a oceán ů, zpívali. Dukla ml čela, jen muzikant Šafránek prohlásil:

104 „Jestli jim p ůjde hra jako zp ěv, máme vít ězství na tuty.“ Nikdo se neusmál, Franta m ěl ob čas dost řečí. Z filmového záznamu vid ěli jeden zápas Evertonu. Angli čané byli nad ělaní chasníci, rovn ěž čísla na dresech m ěli velká a hranatá, podobná jejich silové h ře. Málo improvizují, dob ře vypichují mí če, útoky p řenášejí k řížov ě zezadu, výborn ě hrají hlavou a atakují branká ře. Fyzicky byla na tom mužstva stejn ě, technicky Dukla lépe. To všechno rozvážil Vejvoda a každému dal úkol. Pavel Kouba m ěl vybíhat a brát vysoké mí če Angli čan ům s hlavy, k řídla budou vázat obránce do stran, aby mohli st řelci procházet st ředem. Systém čty ři – dva – čty ři se nem ění. Úto čných variant je mnoho. Jednou ze zbraní je improvizace, a hlavn ě – rozhodnout finále v prvním utkání. Sportovní boj má často krásné ovzduší, ale finále nejkrásn ější. Vzrušovalo je, když procházeli čekajícími špalíry na Polo Grounds: bílé řady sv ětel zalévaly zelenou plochu, zele ň stoupala až do výšky po tribunách a byla protkána sv ětlými obleky tisíc ů divák ů, ve vzduchu dun ěly skandované pok řiky. V kabin ě si Pavel Kouba mnul nervózn ě ruce. „Komár“ Brumovský neš ťastn ě pomrkával: osv ětlení, p ři n ěmž musel hrát s um ělými čočkami, a hromotlucké postavy Angli čan ů mu nebyly zrovna po chuti. Čadek tichounce sed ěl, Masopust tentokrát už po čtvrté p řevazoval tkani čky u bot a Lá ďa Novák nezvykle brzy poskakoval p ři rozcvi čce v kabin ě. Všichni byli nervózní, každý se je snažil uklidnit a povzbudit. Korespondent rozhlasu Ludvík Čermák a technický vedoucí Pepík Kolá ř, bývalý cyklista a náramný kluk. Pepík dosud držel obdivuhodný dvanáctihodinový československý rekord na dráze: „Když jsem ujel t ěch tisíc a čty řicet kol a slezl z kola, šel jsem dál po řád dokole čka s hlavou na stranu.“ Znal prach a dřinu etapových závod ů a neztrácel humor ani ve chvílích, kdy mu peloton ujel. Vždycky znal n ějakou tu historku a pomáhal fotbalist ům rozhán ět chmury p řed bojem. Na finále p řijelo mnoho Čechoameri čan ů z r ůzných stát ů USA. V dob ě, kdy mužstvo vbíhalo na h řišt ě, bylo doma p ůl druhé v noci. Až zápas skon čí, budou první elektriky vozit Pražany do práce, lidé si budou ráno poušt ět zprávy, jak dopadli. V takových chvílích vždycky mysleli na domov. Duklu p řivítalo dvacet tisíc divák ů potleskem, ale stejn ě siln ě vítali Everton. Rozhlasem p ředstavovali jednotlivé hrá če, každý si šel stoupnout po vyhlášení na své místo. Ve jménech hrá čů Dukly jim d ělaly potíže há čky. Nakonec stála mužstva podle vyvolávání takhle:

105 Kouba Safranek – Jirzi Cadek – Novak Pluskal – Masopust Brumovsky – Vacenovsky – Borovicka – Kucera – Jelinek Fell – Collins – Young – Vernon – Bingham Harris – Gabriel Thompson – Labone – Parker Dunlop A mohlo to vypuknout Angli čané za čali, Duklu jako by ma čkaly kopa čky. Kouba dostával první velké p říležitosti. V páté minut ě se Roy Vernon pokusil utéci, zastavili ho ost ře. Desítka! Mí č si stav ěl Bobby Collins, ten nejlepší st řelec první skupiny. Pavel Kouba se u čil chytat desítky od Vaška Pavlise. Vid ěl proti sob ě takového malého chlapíka se širokou hlavou a silnýma nohama. Kopne to pravou nohou! Blesklo mu rovn ěž hlavou, že prava čkou to sto čí do jeho levého rohu. Jestliže branká ř vylétne správným sm ěrem zárove ň s úderem nohy, má jakousi nad ěji. Pavel sko čil do správného místa a cítil ten prudký a zárove ň teplý mí č na dlaních. Kluci ho radostn ě š ťouchali do žeber „Pavlí čku, tys to chytil!“ Duklu chycená desítka postavila pevn ěji na nohy. Evertonem ot řásla. Krátce nato se dostal ke slovu dukelský útok. K branká ři Dunlopovi se kutálel pomalý mí č, obránce kryl Ku čeru, ale Rudla ho ob ěhl, k mí či se dostal první a p řehodil jej branká ři nad rukama. Za pár minut dal Jelínek prudkou st řelou druhý gól. Dukla se už pustila do Angli čan ů, jako by v ůbec nebyli založili moderní kopanou. Televizní reporté ři v t ěchto chvílích komentovali hru a hlaholení trubek na českých tribunách: „Military team do toho op ět šlápl za zvuku polnic!“ Novák a Šafránek zastavovali rychlá anglická k řídla Binghama a Fella, Čadek s Pluskalem hlavami odebírali anglickému útoku vysoké mí če. Pluskal navíc spole čně s Masopustem tla čil útok. Ostatní nabíhali na přihrávky, kli čkovali, dobíhali a st říleli. Z Ku čery už byl Brian Labone neš ťastný. Výborn ě hrál Vacenovský, tady mu také ob čas říkali „playmaker“ – hrá č tvo řící hru. Hledal skuliny kudy proniknout a nacházel je. Zase se řítil po pravém k řídle a poslal polovysoký mí č na Borovi čku. Borovice si z řejm ě p ři jeho letu řekl, že zase zkusí sv ůj „ro ční gól“ z

106 voleje, a snad z p ětadvaceti metr ů poslal mí č do branky Evertonu. Dukle už bylo hej! Vedla o t ři branky. Ale Angli čané se drželi state čně; hráli jako by m ěli na kabát ě dosud všechny knoflíky a jako by se lo ď pod nimi nepotáp ěla. Nesurov ěli, bojovali čestn ě, a jak mohli, úto čili. Jen jaksi nechápali, že už tak moc prohrávají. Pavel Kouba chytil n ěkolik prudkých st řel a Lá ďa Novák vykopl z branky jistý gól. Byl to veliký a oboustrann ě rychlý zápas. Před koncem polo času Dukla získala velkou p řevahu, „komár“ Brumovský dal i v t ěch čočkách čtvrtý a Ku čera po dalším úniku Vacenovského pátý gól. Polo čas: 5:0! To byl trochu silný čaj nejen pro Angli čany, ale také pro diváky. Přeskákali nízký plot baseballového h řišt ě a nesli pražské vojáky k odpo činku do kabin na ramenou, což se pravd ěpodobn ě dosud nikdy a nikde nikomu nestalo. Nastal oddych, také bílý mí č odpo číval na p ůlící čáře. Po řadatel turnaje William Cox se tvá řil na p ětibrankovou pohromu trochu neš ťastn ě: jestli jich dá Dukla Evertonu deset jako Shamrocku Rovers, nep řijde mu na druhý zápas nikdo. Poslal svého syna za Kolá řem: „Otec vzkazuje, abyste už nedávali góly.“ Kolá ř ten vzkaz nevy řídil. Když však dukelská obrana po p řestávce zakolísala a Angli čané p římo vnesli do sít ě dv ě branky Vernonem a Youngem, Kolá ř spiklenecky mrkal na Williama Coxe. Ten spokojen ě přikyvoval. Everton dával do boje všechnu v ůli, sílu a um ění – jako boxer, jenž se bojí porážky k. o. Dukla oplácela útok útokem a ránu ranou. Diváci nadšen ě skandovali: „Dukla, Dukla!“ Čtvrt hodiny p řed koncem byli Angli čané groggy. Masopust jim poslal z voleje vzduchem šestý gól a zápas uzav řel sedmou brankou Ku čera. Duklu odnášeli ze h řišt ě op ět na ramenou a Brian Labone, co prohlásil o Ku čerovi „zvlhne mu prach“, odcházel se slzami v o čích. Anglický redaktor Montagu Meth charakterizoval utkání takto: „Nedá se pop řít, že fotbaloví nadšenci ve Velké Británii jsou zklamáni porážkou Evertonu. Liverpoolská jedenáctka dosáhla p ři mezinárodních zápasech řady

107 výrazných úsp ěch ů a tak krutou porážku jako p ři prvním americkém zápase s Duklou už dávno neutrp ěla.“ Po druhém vít ězném finálovém utkání na Polo Grounds (2:0) dostali hrá či Dukly poprvé st říbrný pohár m ěsta New Yorku. Obíhali s ním a s červenomodrobílou vlajkou za bou řlivých ovací h řišt ě a místní rozhlas pak naposledy v tom roce zahrál „Kde domov m ůj“. Dukla Praha už držela všech osm rekord ů turnaje a stala se vít ězem Amerického poháru.

108 Na Harlem River mají „Randál“ stadión

Evropská kopaná se bude ší řit nyní na americkém kontinentu rychleji než v uplynulých letech. A zásluha Dukly Praha je nemalá. Lidé si cení technické a fyzické vysp ělosti jejích hrá čů a džentlmenského vystupování na h řišti. Proti klaunským mrav ům, které často p ředvád ějí jihoameri čtí fotbalisté i mnozí evropští hrá či, je to rozdíl, pro který nemohu najít vhodné přirovnání. Leonard Taylor, kanadský noviná ř

William Cox p řeložil t řetí ro čník z Polo Grounds dol ů po proudu tmavé harlemské řeky až tam, kde se Harlem River setkává s East River. Vzduchem nad velkými ostrovy Wardovými a Randallovými vede dlouhý most Triboro a spojuje bohatý Queens s chudším Bronxem. Na Randallov ě ostrov ě leží nízký a oválný stadión Randall. Po zápase Brazilc ů s Portugalci jsme ho p řek řtili na „Randál“ stadión. Nad jeho tribunami už vlála československá vlajka. „Přijela znovu Dukla!“ Dukla na t řetí ro čník mezinárodní ligy necht ěla. Hrá či m ěli za sebou Pohár evropských mistr ů, jarní ligu, Československý pohár, Chile a čekal je spartakiádní turnaj sp řátelených armád a znovu liga. Ale William Cox, jenž Duklu ke t řetímu ro čníku smluvn ě zavázal, neústupn ě bombardoval Prahu telegramy a dokonce prozírav ě doplnil propozice turnaje: Dukla jako první klub v historii turnaje nemusí procházet roz řaďovacími boji, bude hrát až ve finále. Třetí ro čník rozehrály v kv ětnu v Mexiku nerozhodným zápasem mexická Guadalajara a brazilská FC America. Potom se mužstva přest ěhovala vzduchem do New Yorku a do Chicaga. Tém ěř čtvrt roku trvaly boje o to, kdo nastoupí ve dvou zápasech proti Dukle. První skupinu vyhrála America Rio de Janeiro a druhou portugalský klub Belenenses. Portugalci, stejn ě jako další portugalský klub Benfica Lisabon, mají nejlepší hrá če v Afri čanech; Belenenses ve Fernandesovi z Angoly a bratrech Lucasových z Mosambiku. Odváželi si tedy ze svých kolonií nejen skute čné zlato, ale i zlato na kopa čkách. Belenenses vyhrál skupinu bez jediné porážky jako America. Tisk tloukl na reklamní bubny: PORTUGALSKO, BRAZÍLIE, ČESKOSLOVENSKO.

109 Tři zem ě, které práv ě v tomto roce zaznamenaly nejv ětší úsp ěchy ve sv ětové kopané, hrají finálové zápasy. Benfica Lisabon vyhrála Pohár mistr ů evropských zemí, Brazílie se stala mistrem sv ěta, Československo finalistou. KDO VYHRAJE AMERICKÝ POHÁR? Lá ďovi Novákovi už jen p ůjčili pohár do náru če a jeho obhájce Dukla vpochodovala na h řišt ě o polo čase už druhého utkání America-Belenenses v bílých košilích a kravatách. Od za čátku zápasu tu zn ěly brazilské a portugalské bubny a hlasy „Viva Belenenses!“ – „Viva America!“. Najednou se diváci poprvé sjednotili a vítali bou řliv ě Duklu, která je nadchla loni na Polo Grounds. Cosi t ě h řálo u srdce, když jsi vid ěl naše chlapce ze všech kout ů Československa klidn ě a vyrovnan ě vcházet na dunící „Randál“ stadión. Jaroslav Vejvoda sed ěl v tom ruchu tiše na jednom ze sch ůdk ů tribuny a dělal si celý zápas poznámky o lepším mužstvu, FC Americe; vyhrávala už druhý zápas nad Belenenses. Oproti jiným brazilským celk ům m ěla nesmírn ě tvrdou obranu. Navíc její hrá či vyvolávali četné šarvátky, zneklid ňovali Portugalce a dávali v rozhodujících chvílích branky. Už v prvním utkání Brazilci za nerozhodného stavu tak trochu divadelním zp ůsobem svlékli kopa čky a p řed časn ě odcházeli ze h řišt ě. Pak se vrátili a dali Portugalc ům z prvního útoku t ěsn ě p řed koncem rozhodující gól (2:1). Věděli jsme také, že v zápase brazilského mistrovství America-Vasco de Gama dala America hned na za čátku branku, pak hrála p řísnou neprodyšnou obranu a utkání skon čilo jejím vít ězstvím (1:0). To byly důležité poznatky pro náš první zápas v Chicagu na Soldier Field a pro druhý tady na Randallov ě stadiónu.

110 New York – Detroit – Chicago

Na druhé stran ě sv ěta jsou Čechy, krásná a exotická zem ě. Konstantin Biebl na Jáv ě

Dvakrát jsme putovali vzdušnou cestou New York – Chicago, a pokaždé to bylo hezké. Nikoliv pro vyhlídku, Super Constellation nás vezl neustále v mracích, ale pro tu pohodu. Byl to takový oddech ve vzduchu, nikdo nemohl nikam odejít za povinnostmi a tak jsme zas všichni pohromad ě. Chlapci netrénovali a svorní vedoucí, Miloslav Tesař (Pardubi čák) a Zden ěk Ný č (Hrade čák) se nemuseli starat o letenky a ob ědy (v Chicagu nám ve t řech restauracích odmítli dát tak velké množství ob ědů, aby se majiteli pronikav ě nezvýšily dan ě). Na cestu máme šunku; Masopust ji rozložil na sedadle, ukrajoval z ní kusy veliké jako krajíce chleba a rozesílal po naší fotbalové výprav ě. Byl to nevídaný poklid; letoun ob čas vyplul nad mraky do pr ůzra čného nebe anebo se zas koupal v srpnovém dešti; kapky se nejdřív t říštily do dlouhých čárek na oknech a pak na nejdrobn ější kapi čky, jaké m ůže v ůbec oko spat řit. N ěkte ří kluci četli a trenér s doktorem už kon čili t řicátou partii dardy. Během p ůldenního letu k pob řeží Kanady, kdy jsme mysleli na lov losos ů a na Jacka Londona, byl čas sp řátelit se s ostatními cestujícími a posádkou. Vzpomínali jsme na všechno možné a také na to, jak tu AC Sparta a SK Kladno kdysi jely pod námi vlakem. Hrály ve Spojených státech s americkými mužstvy, složenými p řevážn ě z výborných evropských hrá čů . Sparta zde v roce šestadvacátém vyhrála šest zápas ů; dvakrát remizovala a dvakrát prohrála. Kladno p ětkrát zvít ězilo, dvakrát hrálo nerozhodn ě a dvakrát prohrálo. Janda-Očko, Ká ďa, Kolenatý tu vybojovali veliké zápasy proti mužstvu všech hv ězd – „All Star“. Naposledy hrála v Chicagu zase proti novému „All Star“ dvakrát – a vít ězn ě – Rudá hv ězda Bratislava. V letadle píšeme pohledy. Francouzský fotbalista Raymond Kopa řekl, že čím je kdo znám ější, tím mén ě jich posílá. Ale p řesné to není, on ten kousek barevné vzpomínky nad ělá velký kus radosti nejen tomu, kdo ho dostane, ale také odesílateli. Když pohled píšete, vybavíte si každou dalekou tvá ř. Nejvíc vzpomínáme na pohledy „dom ů“, do Lidic, kde m ěla Dukla dlouho patronát, a do Suchdola, kde Dukla hrála poslední p řátelský zápas p řed zájezdem. Bydleli jsme tam po domácnostech u Krégl ů, Tr ůbl ů,

111 Zavadil ů, Chad ů, všichni se o nás starali jak rodi če, kte ří vypravují syna do těžké sportovní v řavy. Ve čer jsme na b řehu Lužnice u táboráku pekli bu řty a toužili jsme vydat se po řece na kanoi, jako ti, co ráno vyplouvali, spát pod širým nebem jižních Čech a ve čer se p ěchovat do spacího pytle. Trochu nás vzpomínky roztesknily, a tak na dotazy některých Ameri čan ů „Kde je vaše Československo?“ odpovídáme rad ěji hudbou a písní. Šafránek p ři mezip řistání na letišti v pr ůmyslovém Detroitu vyndává housle a hraje Dvo řáka, Janá čka, Smetanu, pak m ění notu a spustí poslední písni čky, taky tu o malém stanu, snad zrovna o tom na b řehu pomalu tekoucí Lužnice. Spolucestující se vrtí: hudba má kouzlo a poklid evropských kraj ů, kde se asi narodili jejich tátové, d ěde čkové a prad ěde čkové. V Detroitu udá kapitán Jim Lidic sm ěr na Michiganské jezero. Proplouváme mraky, už vidíme modré jezero, pro nás veliké jako mo ře, pozorujeme i pruhy vln a sv ětlý pís čitý b řeh, na n ěmž stojí škatule mrakodrap ů. To je Chicago, m ěsto, ve kterém se narodil 1. máj, v n ěmž Dukla vybojuje na Soldier Field sv ůj první t ěžký zápas s brazilskou FC Amerikou.

112 Poslední p řání Jimmyho Volfa

„To máte po řád. Ani chvilku klid?“ „Po řád. To nic. I takhle se dá žít.“ (Usmál se náhle. Zdálo se, že zjihl. Však i ten úsm ěv chv ěl se jako déš ť.) „Když spím, je líp. Zvyk jsem si. Vem to neš ť. Když spím a na fotbale.“ Boris Sluckij

Předseda chicagské Sparty Jimmy Volf musel krátce p řed naším příletem s nemocným srdcem do Lake Hospital. Jeden z nejlepších chicagských chirurg ů, Holan ďan Feel, mu p ředtím oznámil: „Bu ď budete s kamarády, anebo se vám pokusíme zachránit život.“ Jimmy Volf se smí řil s tím, že uvidí Duklu v televizi. Ale pro své dosud neznámé p řátele z Prahy za řizoval mnohé alespo ň z l ůžka, telefonem volal kdekoho, aby nám pomáhal. Snad to ani nemuselo být. Lidé mají Duklu od jejího amerického vít ězství v srdcích anebo za ráme čky ve svých domcích čtvrti Cicero. Loni Dukla v Chicagu nehrála, organizátor zájezdu William Cox nedal svolení k exhibi čnímu startu a za přátelský zápas požadoval mnoho. Sparta Chicago už nemá prost ředky jako tehdy, když zvala p řes oceán Spartu a Kladno. Čechoslováci jsou vytla čováni jinými národnostními skupinami na západ, sta ří odcházejí za někdejším starostou m ěsta Čermákem na Národní h řbitov a s nimi i dobrá kopaná. Ti po nich jsou už spíše Ameri čané, holdující baseballu, a emigranti, kte ří se dostali až sem, um ějí málo nejen v život ě, ale i na h řišti. Sparta Chicago, dopln ěná Špan ěly a Mexi čany, klesla do druhé ligy. V první „óbrlize“ hraje p ět n ěmeckých družstev, po jednom polském, italském a ma ďarském. Od jejich p říznivc ů museli Češi vyslechnout nejednu poznámku, že československá kopaná už není, jak bývala. A tu najednou Dukla vyhrála Americký pohár. Československo bojuje s nejlepšími fotbalisty o titul mistra sv ěta a Dukla p řilétá do Chicaga hrát op ět s Brazilci finále. Reputace je rázem zachrán ěna; dokonce i list Denní hlasatel, který štve proti novému Československu, píše, aby krajané p řišli toto dobré mužstvo výjime čně povzbudit. Pisatel se v článku všelijak vykrucuje, ale obliba mužstva ve Spojených státech a síla dukelských kopa ček je pro Čechoameri čany ohromn ě p řitažlivá. Cht ějí se o nás starat

113 jak o své syny, v n ěkterých pozornostech není jen úcta k fotbalovému kumštu, sledují navzdory všemu každý náš povále čný krok. Ukazují nám m ěsto v ětr ů Chicago. Na pob řeží Michiganu stojí mrakodrapy. Dokon čují se nejnov ější, kulaté, podobné vodojem ům: prvních dvacet pater tvo ří garáže osobních voz ů, pro které není ve m ěst ě dost místa, čty řicet ho řejších pater pat ří byt ům. Jejich snímek dali na titulní stránku kníže čky „Chicago, p řekrásné m ěsto“. Dále na západ, kam vanou větry, p řibývá ruchu nadjezd ů a podjezd ů, rachotu vlak ů, hukotu továren, prachu a kou ře – dome čků, hosp ůdek, kr čem, sídel gangster ů. Jejich král Al Capone zem řel, ale dosud žije jeho bratr Ralph a jejich pobo čníci a učedníci. Dokonce na t říd ě starosty Čermáka, kterého zast řelili, jim pat ří celé ulice a hotely, jako Alton nebo Frolics. Zde přepadli s puškami a pistolemi majitele luxusní restaurace a vozili ho v osobním aut ě a tloukli tak dlouho, až znovu zašel do sklepa podzemí restaurace a sám jim vydal z nedobytné pokladny p ět tisíc dolar ů. Nejsou proti nim zbran ě ani zákony, a když jsou, ani se tuze neuplat ňují. Amerika je už zcela zmodernizována, pry č jsou doby, kdy do d ělník ů st řílela jen policie, gangste ři se používají rovn ěž proti stávkujícím. Na Randolph Street smekáme; tady se zrodil práv ě v kv ětnu 1886 z odboje krve a bolesti nejv ětší d ělnický svátek. V Chicagu pronesl p řed popravou svou poslední v ětu d ělník Augustin Speis: „Přijde doba, kdy naše ml čení v hrob ě bude mocn ější než naše řeči.“ V sou časné dob ě oficiální Chicago t ěchto dn ů a míst p říliš nevzpomíná. Ale jednou sem budou p řicházet všichni vnuci tohoto m ěsta s úctou. Nebo už synové? Někte ří z nich nám fandí nejen v kopané. Na pošt ě mi pan Evans vkládá do dlan ě vedle známek otisk kapradiny rodu Pecopteris z Mazonova potoka pro pražské muzeum. Jiní nás doprovázejí na tréninky do Grantova parku. Brazilci se pe čliv ě chystají k blížícímu se boji. Zajímavou formou rozbíjejí individualismus, který je provázel jako ostatní jihoamerická mužstva. Trenér Miguel Pimenta hvízdá na píš ťalku, mužstvo FC America musí naráz na míst ě zdvíhat nohy a najednou vykro čit či vyb ěhnout jako vojenská jednotka p ři po řadové p říprav ě. Trvá to celou hodinu. Dukla trénující na druhém konci parku, to nazvala „brazilskou spartakiádou“. Jdeme z tréninku. Na po čátku srpna už v Chicagu padá listí. Vítr od Michiganského jezera je sráží z javor ů a buk ů. Po m ěst ě jezdí tmavé fordky a ohlašují novou anketu, která má zvýšit odb ěr chicagských novin: „Pro č jste tak unaven?“

114 Jsme tu p říliš krátce, než abychom mohli odpovídat za Ameri čany, kte ří práv ě narychlo ob ědvají v snack-barech a n ěkte ří přímo na stavb ě nového mostu u Grantova parku. Dukla dosud nehrála, a p řesto je už unavena nezvyklým prost ředím. P řijímáme rádi pozvání k návšt ěvě klidn ější české čtvrti. Mnozí z Čechoameri čan ů byli u nás na spartakiádách. Chovali jsme se k nim hezky, m ěli se u nás dob ře. Říkají nám: „Rádi bychom vás po častovali.“ Zvou nás do restaurace Ladislava Valy „Old Prague“ na vep řovou s knedlíky, zelím a plze ňským ( číslo sudu 1595). Stará Praha má v žluto červených v ěži čkách figurky husit ů a na st ěně dolejšího sálu namalované Hrad čany. V českých krojích nás obsluhují Ma řenka Vítková a Ameri čanka Motii Dollová. Podle jídelního lístku jsou nejv ětší atrakcí domácí kolá čky a jablkový závin: Homemade Kolacky & Apple Strudle Vym ěň ujeme odznaky a názory se členy Sparty Chicago, osm ělují se také ti, kte ří u nás nebyli desítky let a p řekonávají strach z komunismu, před nímž je varoval Denní hlasatel: „Charles University je?“ ,A ješt ě ty velký hodiny?“ Kýváme a odpovídáme, že také apoštolov ě chodí každou hodinu na v ěži Starom ěstské radnice a vykukují na obecenstvo. Pozd ěji uzavíráme nová přátelství, Antonín Studni čka zjiš ťuje, že se vyu čil u d ěde čka Rudly Ku čery řezníkem, brat ři Nuderové nás zasv ěcují do historie chicagské Sparty. Jeden z Nuder ů veze v den zápasu dva z naší výpravy za p ředsedou chicagské Sparty Jimmy Volfem. Jimmy je hřmotný chlapík, je ho plná postel a jeho smíchu celý pokoj, zvlášt ě když se mluví o kopané. Sparta i Kladno dávaly chicagské Spart ě po devíti brankách, Jimmy jediný dokázal Klade ňák ům vst řelit gól. Pamatuje kladenského Frantu Kloze. M ěl nohy jak husí brka, nato čil kolem každé p řed ma čem snad patnáct metr ů ovinova ček. Dával tu šest branek, jednu hez čí než druhou, nejkrásn ější ze t řiceti metr ů. Nevíte, co je s Klozem? Znám tehdejší kladenskou historii: Klozovi, výbornému kanonýrovi, prost říleli N ěmci kulometem nohy. Než by si je nechal u říznout, rad ěji zem řel. Volf zesmutní, ale pak uvažujeme, že to snad bylo dob ře. Kloz by bez nohou stejn ě nemohl žít. Jimmy Volf vypráví o nyn ějších t ěžkých dnech Sparty Chicago, kdy musí umývat po mladých hrá čích kabiny, čistit kopa čky a starat se o každou mali čkost, jen aby se Sparta v ůbec udržela. 115 „Až um řeme, zem ře i Sparta. Kdo by jí dal srdce? Ta naše nemocná pro ni bila poctiv ě.“ Vypravujeme mu o uli čkách Prahy, hrad čanské Zlaté studni a o tom, jak se zm ěnila Vltava, spoutaná p řehradami. Sparta stále válí na Letné a pok řik slávist ů se te ď rozléhá ve Vršovicích. Fotografuji ho a v té chvíli netuším, že mi brzy budou z Chicaga o tento snímek psát. „Chlapci, pozor na úzký h řišt ě. Soldier Fieldu se taky říká „Bílý slon“, slon neužite čný pro práci. A bacha na sv ětla, jsou vysoko! Mám jediný přání, dejte to t ěm kluk ům brazilským!“ Bylo to poslední p řání Jimmyho Volfa. Doktor Feel m ěl p ředtím t řináct podobných operací. Všechny se povedly. Čtrnáctý pacient, p ředseda Sparty Chicago, zem řel.

116 Nahrajte bílý mí č!

Žádný klub si už není p řed Duklou jist. WORLD SPORT v roce 1962

FC America m ěla Americký pohár znovu p řivézt do Brazílie. FC America, vít ěz sedmi královských korun. Sedmkrát dobyla první místo v lize „Centennial championship“ – vít ěz století. Vyhrála titul v roce 1922, kdy uplynulo sto let od vyhlášení brazilské nezávislosti. Vít ěz pohár ů: Martinse Rochy, Bernarda Loreta. FC America vít ěz Amerického poháru? V cest ě jí stála poslední p řekážka. Vedení klubu zvýšilo prémie za vít ězství nad Duklou na tisíc dolar ů. To je dost pen ěz, brazilský d ělník na ně pracuje p ůl roku, každý fotbalista je tentokrát mohl získat za sto osmdesát minut hry. Snad proto se m ěl sport zvrhnout v n ěco jiného. V té dob ě, kdy nás řidi č Will Davis vezl strakatým autobusem spole čně s Brazilci podle Michiganského jezera na h řišt ě Soldier Field, to dosud nikdo netušil. Po obloze hnal vítr mohutné černé mraky, pospíchaly dál nad jezero a do Kanady. Brazilci zpívali do noci: Mamae eu quero Mamae eu quero Mamae eu quero mamar Snad píse ň k mamince, že její chlapec chce pít, tvo řila část taktického boje. Santos po cest ě zpíval, Everton také – jak dopadne America? Jaroslav Vejvoda sed ěl a hodn ě kou řil, čelo samou vrásku. Dukla nehrála tak dob ře jako v lo ňském roce, kdekdo to v ěděl a nikdo o tom nemluvil. Útok nezabíral na plné obrátky, Vacenovský byl po t ěžkém zápalu plic, Ku čera zas po operaci menisku a Jelínkovi to nešlo. Naši mohli v prvním utkání mnohé získat, ale hlavn ě nesm ěli ztratit p říležitost jako tehdy Everton Liverpool na Polo Grounds. America hraje lépe v obran ě než v útoku. Dukla je na tom stejn ě, velikou posilu pro útok znamená nejlepší st řelec letošní sezóny Jozef Adamec. Ale také FC America m ěla pro finále hned t ři posily. De Freitase, De Sousu a z vojny si vyp ůjčila elastického st ředního úto čníka mladi čkého Zezinha. Velkou úlohu m ěl sehrát zvláš ť ve druhém zápase náhradník Mauro.

117 Stadión „Vojenské pole“ – „Soldier Field“ – má po stranách novodobé antické sloupy, h řišt ě šedesát metr ů úzké a sto dvacet dlouhé. Jimmy Volf měl pravdu. Sv ětla zalévají trávník z ohromné výšky. Tady p řed p ětat řiceti léty p řipravil Gene Tunney p řed sto tisíci diváky Jacka Dempseye o titul mistra sv ěta, zde hrál plavovlasý záložník Sparty Ká ďa a st řílel nezapomenutelné branky Klade ňák František Kloz. Finále slavnostn ě zahájily úvodním tancem červené mažoretky z Bobbie Mae Studio. Zápas sám byl spíše velikým taktickým bojem než krásným fotbalem. Také se ukázalo, že silný trenér Brazilc ů Pimenta a drobný Vejvoda ur čili stejné plány. Na úzkém trávníku do sebe narážely obranné i úto čné šestky a tvo řily neprostupné valy. Člov ěk t ěžko prošel sám, natož s jasným bílým mí čem. Jen n ěkolikrát se poda řilo a párkrát prolétlo patnácti tisíci diváky kolektivní vzdechnutí a oddychnutí. Po hodin ě hry si Milan Dvo řák, sprinter a maratónec, dribler a st řelec, skv ěle obhodil obránce a dal gól. Čechoameri čané jásali, neustali ve svém povzbuzování ani poté, když pravé k řídlo La Cruz vyrovnal. Brazilci nakonec zost řili hru, jejich trenér vyslal do boje „inkvizitora“ Maura. Po zápase se tém ěř vše uklidnilo. Pimenta řekl: „Je to výborné, šance jsou op ět fifty – fifty.“ Bylo to vlastn ě, jako kdyby se v ůbec nehrálo, jen soupe ři toho o sob ě věděli víc. Pimenta z řejm ě po čítal s tím, že „Randál“ stadión, na který si už Brazilci zvykli, jim dá p řízniv ější odpov ěď . Dukle nebylo po tom dnešním výkonu moc veselo. Brazilci si však po čínali, jako by už Americký pohár definitivn ě vyhráli; dosud ve Spojených státech neprohráli a ani lo ňský vít ěz Dukla je nedokázal porazit. Vším, co m ěli po ruce, bušili do st ěn vracejícího se autobusu a zpívali. Jaroslav Vejvoda pozd ěji požádal, aby na newyorský zápas jela mužstva různými autobusy. William Cox s tím souhlasil.

118 Ameri čan na jaw ě

Toho dne, kdy už t ě nebudou moci použít, abys jim vtahoval lidi skrze vchod, kde se kontrolují vstupenky, shodí t ě s hory tak prudce, že ti kosti rozlámou. Millard Lampell: Hrdina h řišt ě

Vrátili jsme se do New Yorku. Každou hodinu stoupal zájem o rozhodující utkání. Předprodeje vydaly rekordní po čet vstupenek, sto noviná řů rozebralo zpravodajskou tribunu. Brazilské noviny neustále žádaly FC Ameriku o nové zprávy, jejich rádiové stanice se chystaly vysílat zápas. Vzpomn ěli jsme si na pražské utkání Československo-Brazílie; pr ůběh tlumo čilo sedm brazilských rozhlasových spole čností t řemi sty devadesáti osmi vysíla či. Tentokrát to m ěli Brazilci z New Yorku snazší, kabely jim vedly tém ěř po souši. Polilo m ě v parku města ješt ě v ětší vlhko, když jsem dostal telegram pražského rozhlasu: „Pokus se zajistit p řenos druhého polo času.“ V lo ňském roce se b ěhem utkání Dukla – Everton telefonní spojení nezda řilo. Pokud se vám to stane doma, je to mrzuté, ale te ď si p ředstavte, že tisíce lidí budou v noci zbyte čně čekat u p řijíma čů . Vydali jsme se za po řadateli. Zatelefonovali jsme r ůzným spole čnostem a zjistili jména osob, které ru čí za to, že spojení je zajišt ěno a nebude p řerušeno. Do Prahy jsme telegrafovali číslo Atwater 9-9747, na které má náš rozhlas volat přímo na stadión. Tu noc se mi zdálo (snad se tak snívá všem reportér ům), že vysílám z nádherné kabiny pr ůběh zápasu, ve kterém Dukla dala FC Americe p ět krásných gól ů. Nejen p ři probuzení, ale také pozd ěji se potvrdilo, že to byl pouhý sen. Dukla m ěla poslední tvrdé tréninky, Vejvoda byl neúprosný. A tak ti, kdo zrovna nemuseli trénovat, dezertovali. Dívali jsme se na rychlý puls m ěsta, udávaly ho sp ěchající proudy lidí a aut. Z jednoho k nám vybo čila dodávková škodovka, bylo to, jako by nás někdo p řátelsky poplácal po rameni. Vylezl z ní hranatý po řízek: „Těbuch, kluci.“ Od té chvíle byl Stanislav Černý ve svém volném čase stále s námi. Pomáhal nám a snad jsme mu pomáhali svou p řítomností také. Jednou nám řekl v té zá ři Broadwaye, když jsme se sunuli v škodov čičce velikou sv ětlou cestou: „Kluci, tady je člov ěku n ěkdy strašn ě smutno, když je tu sám.“

119 A p řitom Černý není žádná padavka. Na jaw ě p řejel sn ěžný a ledový Transhimaláj, na motocyklu stoupal pod dohledem Mont Everestu až do nadmo řské výšky p ěti tisíc šesti set metr ů, havaroval p ři letecké akrobacii a proležel p ůl roku v nemocnici s porouchanou páte ří. Na protilehlé stran ě našeho sv ěta prorážel jako montér a servisní inspektor Jawy cestu našim motocykl ům. D ělal od rána do noci, m ěl rozed řené a zmozolovat ělé ruce, jednal s obchodníky a povzbuzoval mladé Ameri čany, kte ří se nebáli jezdit na našich strojích. Jedním z nich je truhlá ř Joe Bolger z Westminsteru. D ělá mohutnýma rukama nábytek a na jaw ě drží titul celého východního pob řeží – „East Coastu“, vyhrál také závod „Green Mountain Motocross“ a získal tolik bod ů jako celé kanadské družstvo dohromady. Stroj a součástky si kupuje sám. Jakýsi pan Watkins mu v novinách navíc vy čítá: „V Millertonu jste se dal slyšet, že vám nezáleží na tom, kde byl motocykl vyroben. Hlavn ě, že máte to nejlepší, co m ůžete v sou časné dob ě dostat. Myslím, že by ť trochu pomalejší, ale v našem svobodném sv ětě vyrobená mašina je lepší než rudá.“ Pan Watkins se z řejm ě mýlí. Jawu vodí v terénních závodech další stovky Ameri čan ů. Jezdí na ní nejlepší závodník Kalifornie Walt Axthelm. Jel také v kalifornské poušti „Závod velkého medv ěda“ – „Big Bear Run“. Závod, v n ěmž vyrazí najednou tisíc motocykl ů na pís čitou tra ť dlouhou t ři sta kilometr ů, je odstartován z nákladního auta, aby dlouhá čára závodník ů vůbec spat řila startéra. Walt Axthelm vyhrál nejen závod dv ěst ěpadesátek, ale utvo řil na jaw ě tra ťový rekord. Přijeli za ním z japonské Hondy a dali mu nádherný motocykl. Walt si na n ěj nemohl zvyknout, do terénu se nehodil. Pak si koupil greevse – a zad řel motor. Vrátil se k jaw ě a prohlásil: „Možná, že není tak rychlá, ale tam, kde jiní zaklapnou plyn, jezdí. A lehce se vodí, když na ní sedím, jako bych používal omamný prost ředek.“ Ty motocykly jim montuje a se řizuje práv ě Stanislav Černý, dává stroj ům navíc „kon ě a duši“. Sériových jaw se už toulá po Spojených státech n ěkolik desítek tisíc. Standa projíždí zemí od východu k západu, ze severu na jih, vyškoluje montéry, aby rozum ěli českým stroj ům. Když poznají Standu, porozum ějí navíc i duši českého člov ěka. Pro lidi v kombinézách je p řítel, „friend“. Opravoval už motocykly v kolébce džezu New Orleansu, od černošské královny krásy chytil v zá ři pochodní letící slavné korále masopustního úterý „Mardigrasu“; když je p řivezl dom ů, objevil na nich zna čku „Made in Czechoslovakia“.

120 V Santa Anna v Novém Mexiku spal v aut ě za sn ěhové bou ře a málem zmrzl. V Texasu zajel na ran če za kovboji; pomáhal zkrotit nikoliv mustangy, ale jawy. Poznal, že také v texaských m ěstech jsou vyparád ění „drugstore cowboys“. Nikoli však v texaskách, ty nosí jenom čeledínové na pole, kdybyste je vzali ve m ěst ě, považovali by vás lidé za degenerované a vypadli byste úpln ě ze spole čnosti, „out of company“. Poznal na ran čích pastevce krav a koní, pravé kovboje s lasy a kytarami, bez pistolí. Standa vystudoval už d řív po ve čerech konzervato ř, um ěl hrát na leckterý nástroj. Když mu kovbojové zazpívali, požádal je, aby mu půjčili kytaru, a spustil česky: Jede kovboj Arizonou, jede kovboj Nevadou, v dáli slyší známé zvony, vítají ho písní svou…“

Rozum ěli mu „kovboj, Arizonou, Nevadou“. Od té chvíle byl „Sten“ jejich. Jenom nechápali, kde se t ěm písním nau čil. Když jim řekl, že tyhle písni čky u nás zná kdekdo z tramp ů, nechápav ě kroutili hlavami a žádali ho, aby jim vypráv ěl u táboráku o exotickém Československu. Stanislav Černý je bedekr a slovník Ameriky; k této kvalifikaci se propracoval léty, kdy zde d ělal na všech frontách a projezdil čty řicet osm jejích stát ů. V ěděli jsme, že tuto zemi, a hlavn ě mamutí New York, nem ůžeme pochopit za čtrnáct dní, kdy jsme si sem z Evropy za mí čem jen odsko čili. Standa Černý se snažil, abychom jí alespo ň porozum ěli. Přesto jsme v t ěch týdnech vid ěli volat a bou řit tu lepší Ameriku, obklopenou policisty, aby prezident Kennedy stáhl vojska z jižního Vietnamu, spat řili jsme jednoho rána uslzenou Ameriku p ři sebevražd ě Marilyn Monroeové, vid ěli jsme Ameriku s otev řenými ústy nad letem dvou sov ětských kosmonaut ů Nikolajeva a Popovi če. Standa Černý nás vezl na Bowery, kde spali lidé ješt ě ráno na chodnících. Do Brooklynu jsme se dostali p řes Brooklynský most, který pro jeho architekturu obdivoval Majakovskij. Pak domy, dome čky Brooklynu, mnohé nízké a teskné. Snad proto s námi nejrad ěji jezdil škodovkou po veselé Broadwayi. Na Broadwayi zá ří p řepychové kino Rivoli – dávají výborný americký hudební film o mládeži, p říb ěh ze západní strany m ěsta „West Side Story“, vyznamenaný rekordním po čtem deseti Oscar ů. Po Broadwayi krá čí muž v žluté bu řince, Johny Walker s h ůlkou, jenž stále pije tu nejlepší skotskou whisky a stále je sv ěží. Noži čkama zde to čí na míst ě šašek s červeným bambulovitým nosem a hlásá: Jd ěte po nejlepší cest ě legrace“. Veliká tvá ř baseballového hrá če Rogera Marise na reklam ě cigaret CAMEL pravideln ě 121 vyfukuje cigaretový kou ř. Ameri čané fandí ohromn ě baseballu a práv ě slavný Roger Maris z ješt ě slavn ějších New York Yankees je hlavním rekordmanem. Loni dokázal zahrát jedenašedesátkrát „home run“. Napálí mí ček daleko p řes protivníky až do obecenstva, nikdo ze soupe řů jej nechytí a nehodí zpátky, a on m ůže b ěhat dlouho, zkrátka „až dom ů“, na své místo. Ameri čané jásají a vstávají na stadiónech a u televizor ů. Rádi bychom mluvili s americkými boxery. Ale mnozí odešli neznámo kam. Jen Dempsey podpisuje za výkladem restaurace, nesoucí jeho jméno, své fotografie z mládí. Jack Dempsey byl mistrem sv ěta po řadu let, živil se tím, že p ěstí tloukl do jiných a jiní tloukli do n ěho. Má pevný stisk ruky chlapa, který musel mít ohromné a tvrdé ruce. Jeho obli čej je zjizvený, často prý vypadal jako čerstvý biftek, který nebyl nikdy hozen na pánev.

Jack Dempsey Byl jsem spíš malý a oby čejn ě jsem bojoval s obry, a tak m ě nazvali Jack – zabíje č obr ů“. Říkali, že se nikoho nebojím. Nesmysl. Byl menší člov ěk než já, s nímž jsem necht ěl bojovat protože jsem v ěděl, že by m ě vy řídil. Bál jsem se Sama Langforda. Říkali, že jsem povale č. Co je to povale č? Jestli to znamená být špatn ě vychován, mít jedinou roztrhanou košili a pár záplatovaných kalhot a díru v botech, pak jsem povale č. Chodil jsem rad ěji celé dny o hladu, než bych kradl. Ponížen ě jsem žebral o jakoukoliv práci, abych si vyd ělal na kus chleba. Ale myslím, že jsem nikdy nebyl povale č. Byl jsem hladov ějící mladík, který n ěkdy shán ěl jídlo skoro jako zví ře, a žil jsem, jak jsem nejlépe dovedl, se zbran ěmi, které mi dal b ůh: se svými p ěstmi a bradou. Četl jsem vážné studie o tom, co m ě ud ělalo velkým boxerem. Všichni se shodovali v tom, že to byl p řirozený důsledek chudoby, t ěžkého života na poslední americké výsp ě a skute čnosti, že jsem se musil prát, abych nezem řel, a tak jsem náhodou zjistil, že prát se dovedu lépe než d ělat cokoli jiného. Mnozí říkali, že jsem byl v ringu bezohledný. Dostával jsem se za soupe ře, který potáciv ě vstával, a srazil jsem ho, jakmile se ke mn ě obrátil. Tyhle v ěci jsem tedy dělal, a d ělal jsem je dob ře. Pro č bych nem ěl používat takové taktiky? Všechny tyto triky jsem se nau čil od lidí, kte ří m ě vždycky srazili k zemi, když jsem se snažil zvednout. Na st ěnách restaurace je vymalován sportovní život Ameriky. Hranatá těla hokejových obr ů New York Rangers. Jack Dempsey práv ě knokautuje Jesse Willarda v Toledu. B ěží tu u řícení dostihoví kon ě Long Islandu a usmívá se tu plejáda baseballových pálka řů s nejslavn ějším Babe Ruthem, 122 který v kostkované čepici vypadá jako venkovský tatík Tvá ře boxer ů, s nimiž se Dempsey bil: Tunney, Carpentier, Sharkey, Firpo. V Evrop ě jsme sledovali jejich n ěkdy tragické konce. Jako hrdina h řišt ě z Lampellova románu Steve Novak povstali z p ředm ěstí a udatn ě vstoupili do ring ů a na ragbyová h řišt ě, bohatí se neum ěli tak náro čně a otev řen ě rvát, rad ěji se vždycky na velké bitky dívali zpovzdálí. A i když velkým es ům p řinesl ring na čas peníze a slávu, neum ěli v tom chodit, manaže ři a obchodníci kolem nich je p řipravili o peníze, sláva pak odešla sama. V ětšina z nich se zas vrátila do p ředm ěstí chudší a starší než d řív. Proto je nenajdete… Zůstaly jen barevné tvá ře na st ěnách Dempseyovy restaurace a ob časný statistický p řehled v ro čence „The World Almanac“.

123 Jak Dukla dobyla už podruhé Ameriku

Dělat si t ěžkou hlavu je stejn ě špatné jako mít strach. Tím se prost ě všechno ztíží. Ernest Hemingway: Komu zvoní hrana

Ze západní strany New Yorku p řicházeli brazilští diváci. Nad hlavami jim vlály zelenožluté národní vlajky, do kroku bubnovali Osiris Neves a Jayme Borges. Byli to bubeníci džezových soubor ů z New Jersey. Za nimi táhly dlouhé řady, t ěšící se z toho, že uvidí své mužstvo ve finále. Brazilci nem ěli p říliš radovánek v p ředm ěstí – nyní jim m ěla dát velké chvilkové št ěstí FC America z Rio de Janeira. Také manhattanské české čtvrti kolem 73. ulice zely prázdnotou. Majitel Pilsner restaurantu pan Bany z ůstal sám, protože číšníci, vedeni barmanem Toníkem, mu zmizeli se slovy, že beztak nikdo nep řijde: všichni jedou na Duklu. S plakáty vytáhli starousedlíci pocházející od Tren čína. Čechoslováci však p řišli k Randall stadiónu klidn ě. Pod Triboro mostem parkovaly pestré koberce automobil ů. Stovky Evropan ů p řijely ze stát ů Virgínie, Pensylvánie, Clevelandu. V hledišti Brazilci, fascinováni zeleným trávníkem, který jim už dvakrát p řinesl titul mistr ů sv ěta, zpívali píse ň o krásné zahradnici: Oh, jardineira, Porque estás tao triste Mas a que foi, que aconteceu? Tesklivá a krásná píse ň vyvolávala také náladu velkého boje. Na brazilské severní stran ě se už prodávalo pivo, Brazilci stav ěli vyprázdn ěné plechovky do řad jako chlapci, kte ří si chystají koule na sn ěhovou bitvu. Bylo však horko a vlhko, slunce žhnulo a celý „Randál“ stadión se tetelil. Černaly se uniformy řadových policist ů a povolaných po řádkových policist ů. Na zápas jsme jeli zvláštním autobusem. Hrá či FC America se chovali zcela jinak než fotbalisté Santosu nebo Bangu, s kterými Dukla sehrála skute čné p řátelské zápasy. Dukla a FC America se dnes po prvé st řetly p řed kabinami. Brazilci zvedali t ři prsty a říkali s úsm ěvem: „Chile.“

124 Jasná mluva: Čechoslováci dostanou t ři jako v Chile. Používali všech prost ředk ů, jak otrávit mužstvo ze st řední Evropy už p řed utkáním. Vejvoda udílel v kabin ě poslední rady. N ěkteré dával vždycky a takové asi poskytoval Brazilc ům ve vedlejší kabin ě i trenér Pimenta. Nedostat góly a dát je. Ovládnout prostor ve st ředu h řišt ě. Zn ěly tu však pro tento zápas nové Vejvodovy pokyny, každý si je musel vštípit: „Jestli budou prohrávat, za čnou se prát. Vyšinou soupe ře, aby se zabýval rva čkou, a sami pak naplno hrají. Už jste n ěco vid ěli, nenalítn ěte jim na to. Vyhn ěte se bitkám, ale neutíkejte od mí če. Utkání musíme nejen vyhrát, ale dohrát.“ Ubíral jsem se na noviná řskou tribunu. Brazilci v hledišti s přibývajícími minutami p řešli k bubnování a rytmi čtějším písním, jako je Lanterna Samba. Cosi m ě na tom znervóz ňovalo, ale říkal jsem si „klid“, a přitom se ješt ě nic ned ělo. Myslel jsem na chlapce, jak budou snášet tenhle blázinec. Bylo to nejhorší prost ředí, jaké jsem kdy vid ěl. Pluskal o tomto zápase pozd ěji řekl: „V život ě jsem podobný nehrál.“ Život se tu skládá z p řekvapení, a zvlášt ě Evropan z nich v New Yorku nevyjde. Na noviná řské tribun ě s telefony pro americké noviná ře jsem se dov ěděl, že telefon 9-9747, ur čený pro jediného evropského zpravodaje, prost ě neexistuje. Když mi krátce p řed odletem utekla na Želivce z prutu po řádná štika, nejd řív jsem si sedl, než m ě popadl vztek. Te ď jsem to ud ělal p řesn ě tak. Noviná ř je v Americe skute čně mužem sedmé velmoci. Bylo to znát i na noviná řské tribun ě: zdarma vše k jídlu a pití – od pomeran čových š ťáv až po zapékané párky v housce. V dob ě, kdy se FC America, tentokrát v červeném, a Dukla v modrém už rozcvi čovaly, uv ědomil jsem si, že nyní nastává doma noc a mnozí lidé čekají na reportáž. V bezmezném zoufalství k řičím na Boba Hardinga, který mi oznámil neexistující číslo telefonu (Praha m ě bude na toto číslo volat!). Tlu ču p ěstí – jen do stolu. Snad to zap ůsobilo, spojení prý bude. Hrály se hymny. Americká, brazilská a nakonec československá, zkrácená o slovenskou část, stejn ě jako v Chicagu, nic nepomohl náš druhý protest. Jeden z mých pomocník ů, Toník, te ď utekl a šel d ělat kv ůli tomu malér. Mužstva už nastoupila proti sob ě na trávník: Kouba Šafránek – Čadek – Novák Pluskal – Masopust Brumovský – Dvo řák – Borovička – Ku čera – Adamec

125 Da Cunha – Valence – Zezinho – Vasconcellos – La Cruz Freitas – Leonidas Gonsalves – Santos – Da Sousa Oliveira Na levém k řídle hrál tedy Da Cunha, nejlepší st řelec mužstva v p ěti sezónách. M ěl však vyjít i ve druhém zápase naprázdno, stejn ě jako nejlepší úto čník Zezinho. Bubny m ěly udávat tempo hry. Ale hned od prvního písknutí amerického soudce Mc Leana, kdy nerozhodoval jenom cit v m ěkkých kopa čkách, vytrénované svaly a plíce, ale rozum člov ěka, zmocnili se zápasu hrá či v barvách modrého nebe. T ěla na sebe narážela, kopa čky na kopa čky, byl to tvrdý a neúprosný boj. Rozhodnutí muselo padnout dnes, zápas m ěl být prodlužován t řebas do noci, proto se za čal tak brzy odpoledne. A jako se rozjíždí mohutná lokomotiva, tak Dukla za čala Brazilce tla čit. Mí č p řevzal Masopust, ud ělal dv ě kli čky, prohodil jej na Adamce a Jožka napálil leva čkou prudkou st řelu Oliveirovi do sít ě. Vedli jsme jedna nula. Brazilské bubny v hledišti p řidaly na intenzit ě. Sílil tlak na branku Kouby. America se snažila jako v chicagském zápase okamžit ě vyrovnat. Zezinho se octl sám p řed Koubou, Pavel odvážným skokem zabránil brance. Hledišt ě v řelo, docházelo k prvním kopnutím, ale pan Mc Lean většinou ml čel, jako by cht ěl pozd ěji dop řát divák ům podívanou na zápas volného stylu „chy ť jak m ůžeš“. Tekl ze mne pot, v ěděl jsem, že to nebude snadná záležitost v ůbec pro nikoho. Ameri čané vydávali zpravodajské bulletiny: na každém bylo jméno „Kucera“, tak si ho loni oblíbili. Rudlovi to však nešlo, už zase p řest řelil branku. Ve chvíli, kdy se Vasconcellos chystal k provedení trestného kopu, táhl mě Mr. Harding za rukáv a ukazoval na telefonní automat, p řipevn ěný za bufetem u zdi. Tam tedy dostanu Prahu! Nerad volám z automatu v Praze, a te ď jsem z n ěho m ěl hovo řit šedesát minut na vzdálenost deseti tisíc kilometr ů. V srdci se rozlije n ěco blaženého, když po tolika dnech uslyšíte hlas, jenž k vám b ěží pod oceánem. Hlas p řítele, reportéra Karla Maliny z pražského rozhlasu: „Ahoj. Tady Praha. Tak co je?“ „Dostali jsme práv ě gól a je to jedna jedna.“ Bylo to tak. Vasconcellos trefil naši ze ď a od n ěkterého z hrá čů se sto čila st řela Koubovi na druhou stranu, než na kterou se chystal sko čit. 126 Brazilští fotoreporté ři si radostí lijí na hlavu plné kelímky minerálky, bubeníci vyhazují do vzduchu pali čky a slam ěné klobouky. Lanterna Samba op ět duní. Ameri čané m ě tahají za rukáv, že už mluvím dlouho, cht ějí si z řejm ě zavolat do Manhattanu. A tak p řipev ňuji na automat velikou ceduli, že práv ě hovo řím s Evropou, a díky za porozum ění: I AM CALLING EUROPE! THANK YOU! Ale stále trnu, jak bude všechno vypadat dál a zda se dneska v ůbec po tomto spoji dov ědí, kdo to nakonec vyhrál, doma chybí jen dv ě hodiny do půlnoci. Co říká Praha, neslyším, jen jednou zachytím: „Pokra čuj! Jako reportáž se to vysílat nedá, bru čí to a škrábe, ale hlásíme pr ůběh z hlasatelny.“ Byl to nádherný pr ůběh. Málokdy jsem vid ěl chlapce z Dukly bít se takhle o každý mí č. Nebyli v té form ě jako loni, ale práv ě proto dávali do zápasu víc, bylo to t ěžší. Snad mysleli na to, jak t ěžce odesílali na ja ře pohár zpátky do New Yorku. M ěli reálnou možnost p řivézt ho do Prahy znovu. Získávali mí č za mí čem a tla čili Ameriku, p řenášeli boj na její p ůli, kde stoupalo nebezpe čí pro Oliveirovu branku a zárove ň klesalo pro Pavla Koubu. P římo skv ěle hrála obrana a záloha. Brazilci byli už zoufalí. Čechoslováci se pln ě zmocnili zápasu a pojednou vytrysklo na tribunách: „Dukla!“ Za čalo m ě mrazit a svrb ět ve vlasech, cht ělo se mi radostí smát a bre čet najednou. To je ohromný pocit slyšet toto jméno ve m ěstě, kde nás n ěkte ří s pýchou p řehlížejí, kde nám nezahrají a ť už úmysln ě, nebo z lajdáctví celou hymnu. Nyní fotbalov ě slušná a čistá hra československého mužstva vyvolává nadšení tisíc ů Ameri čan ů. Lanterna Samba už od po čátku druhého polo času ztichla, utichly i brazilské bubny po prvé b ěhem dvou m ěsíc ů, kdy tu FC America zahájila vít ězné tažení. Byla to chvíle, kdy kapitán mužstva z Julisky Lá ďa Novák se rozbíhal k trestnému kopu a Pluskal našlapoval po špi čkách jako na čekané (p řed časem chodili spole čně s Novákem na suchdolských blatech na srnce) do území brazilského branká ře. A jak se mí č vznesl, vylétlo i Pluskalovo t ělo a jeho valašská hlava, nespokojená s dosavadním stavem, ude řila tak, že Ari de Oliveira byl bezmocný. To byl nádherný pocit hlásit to do Prahy! Ješt ě, že nevysílám p římo k lidem: „Kus! Gól! Nádherný, hlavou! Vedeme!“ Představuji si, jak p ředseda fotbalist ů Dukly Rudla Kocek te ď poskakuje doma u aparátu, jak se raduje d ůstojník Ji ří Reindl, jenž má 127 jakýsi polooficiální patronát nad chlapci z Dukly, a jak Pepík Kolá ř si mne ruce a š ťastn ě pomrkává, jako by ujel pelotonu. Nesmírnou radost mají i všechny ženy fotbalist ů, které s nimi tak vzrušen ě prožívají každý zápas – radost i bolest. Už v chicagském utkání trenér Pimenta vyslal v záv ěru do boje mohutného Maura. Nyní se to opakuje. Má trestat Čechoslováky za to, že neztrácejí klid a posílají si mí č po zemi sem a tam, ťukají na jeden dotek a hrají svou hru, pro kterou chodíme tak rádi na daleko položenou Julisku. Také útok už p řidal, celý orchestr vyhrává naplno, je to dobrá a chytrá práce. Tak se napl ňovala porážka sebev ědomého mužstva ze zem ě mistr ů sv ěta. Všechno bylo jiné než v Chile. Brazilci se dokonce rvali. Už srazili pěstí Adamce, roz čiloval je rychlostí a st řelami, uhodili drobného „komára“ Brumovského do o čí, na nichž tentokrát na št ěstí nebyly um ělé čočky. Borovi čka a Čadek je ob čas také p řikopli ve h ře. Ale rvát se nemohli jako Brazilci, necht ěli na h řišt ě p řinášet to, co tam nepat ří. Brazilci pot řebovali vyvolat oboustrannou rva čku, dosáhnout p řerušení a získat nový zápas, jenž by se jim nevymkl z rukou jako tenhle; cht ěli nové vyhlídky na slávu z tohoto turnaje a na slíbené peníze. A proto Mauro ne čekan ě prudkou oto čkou a švihem knokautoval p ěstí Pluskala, jenž jim bral nejvíc mí čů a také dech. Mauro byl vylou čen, ale odmítl opustit h řišt ě. Musel ho odvléci trenér Pimenta a doktor Lemos. Na okraji h řišt ě se jim Mauro vytrhl a napadl náhradníka Ivo Urbana Ale diváci nebyli zv ědavi na p ěstní zápasy, to mohli jít v New Yorku jinam. Žádali to, co p ředvád ěla Dukla loni, a také se toho chvílemi do čkali; pokud se ovšem dal hrát fotbal. A tak brazilské bubny nahradilo prosté slovo: „Dukla!“ Znovu stoupalo a klesalo až dol ů k ochoz ům a zase nahoru k vlajkám, napl ňovalo naši mysl a dohán ělo už opilé brazilské diváky k útok ům na hřišt ě. Rozhod čí Mc Lean zápas n ěkolikrát p řerušil; po čet lidí na hrací ploše n ěkdy dostoupil až čty řicítky, to je i na fotbal moc. Zasahovala policie. Sport sbližuje národy, ale v tomto zápase tomu tak bohužel nebylo. Plechovky zde velmi propagovaného Schaeferova piva házeli už diváci plné, dolet ěly dál, i když to bylo nebezpe čnější a dražší. Nic však nemohlo zastavit p řicházející vít ězství Dukly. Záv ěre čný hvizd a konec je zpe četil. V té chvíli také spojení s Prahou skon čilo, telefonní automat beznad ějn ě ml čel; nemohl jsem už popsat, co se na h řišti d ělo. Ale doma už v ěděli, že

128 Dukla dokázala vyhrát po ohromn ě taktické a bojovné h ře, a to je d ůležité pro ty, kte ří mají rádi dobrý český fotbal. Policisté utvo řili obdélník pro Duklu a zahradili ho pl ůtkem s nápisy POLICE LINE. M ěli strach, aby ji českoslovenští starousedlíci snad radostí neuma čkali anebo Brazilci nenapadli. Na stole pohár. Dostane ho op ět Novák a na štítek vedle trojky vyryjí po druhé DUKLA PRAGUE; splnilo se tak p řání Jimmy Volfa Sláva, proslovy, fotografové. Dukla odešla, hrá če odnesli na ramenou, ale starousedlíci dosud tan čili polku a val čík na zelené ploše, jen ob čas se mezi nimi objevili rozohn ění brazilští fanoušci. Cht ěl jsem mít z „Randál“ stadiónu upomínku, a tak jsem požádal starší paní, která tan čila v prost ěradle popsaném DUKLA CZECHOSLOVAKIA aby mi je dala jako suvenýr: „Give me this souvenir, please.“ Ta paní, jmenovala se Kožuchová, mi řekla hezky a česky: „To víš, chlape čku, že ti ho dám.“ Dala se také se mnou jako s jediným zástupcem československého tisku a rozhlasu vyfotografovat. P řihlížel tomu policista a zeptal se, zda jsem skute čně z Československa. Radostn ě kývám, že jsem, a to na sto procent. Vždy ť v t ěchto chvílích se tu i emigranti z ostatních evropských zemí prohlašovali za Slovany, a příslušnost k Československu provolávali i emigranti od nás, ti, kte ří k nám už v ůbec ni čím nepat ří. Policista m ě vedl ke kabinám, snad aby m ě ochránil p řed brazilskými fanoušky nebo že mu d ělalo dob ře odvád ět člov ěka ze socialistické zem ě. Kdypak se mu to zase pošt ěstí? Chlapci už vlekli do autobusu t ěžký st říbrný pohár m ěsta New Yorku. Rudolf Ku čera si nesl krásnou sošku nejlepšího st řelce za lo ňský turnaj, kterou mu dal zhotovit náš dobrý p řítel, herec Dušan Cameron. Spole čně s naším autokarem se daly do pohybu kolony aut a slavnostn ě troubily, přestože je to v New Yorku zakázáno. Lidé, nebezpe čeně vyklon ěni z oken, mávali nadšen ě vít ězům. Stovky klakson ů a sirén vytvá řely triumfální hudbu vít ězství Dukly nad FC Americou. Přejeli jsme most a zamí řili do vysokého Manhattanu. Brazilci tentokrát s námi nejeli. Místo „Mamae eu quero“ tu n ěkdo pobrukoval písni čku o malém stanu. A v ůbec to nebylo divné, ale naopak milé v tom m ěst ě, kde je tolik v ěcí tak velikých, až za čnete toužit po malém, by ť by to byl jen stan někde u pomalu tekoucí řeky se zelenou trávou.

129 Nakonec se vždycky letí dom ů

Te ď vich řice už marn ě bou ří, to k řehké sv ětlo nezhasne. Probíjí tmu jak maják v mo ři. Jsme doma, chlapci, doma jsme! Pavel Kohout

Nad Atlantickým oceánem létají sem a tam veliká letadla. Vezou na palubách politiky, obchodníky, sportovce. Sportovci ud ělali tentokrát zas dobrou práci. Sv ědčí o tom také ti, kte ří se p řijeli v New Yorku s výpravou Dukly rozlou čit. Pracovníci našich zastupitelských ú řad ů Šimon čík a Šime ček; starali se o nás a budou se zase starat o další. (Krátce po našem odjezdu vysko čí ve Spojených státech českoslovenští parašutisté a zvít ězí; krásu na bruslích tu zasejí a potlesk budou sklízet Romanovi.) V kombinéze a s rukama od oleje p řisp ěchal Standa Černý a řada nových p řátel. P řijíždí pan William Cox a snaží se získat Duklu pro p říští rok; nabízí nejvýhodn ější podmínky; vždy ť Dukla se p řičinila o to, že letošní turnajové boje navštívilo až čtvrt miliónu lidí. Poslední zamávání a stoupáme k douglasu, kde nás vítá stevard Jack Hamelink. Sliboval pro pohár dobré místo, nyní mu je skute čně p řid ěluje u nejlepšího okénka v prázdné první t říd ě. A tak pohár New Yorku už po druhé opouští americký kontinent a putuje do Evropy. Zase do Československa. Pak se letadlo vznese a mí ří k Evrop ě. Vzpomínáme na poslední hezkou noc v budov ě naší mise na Madison Avenue, kde jsme tak trochu byli na našem území. Zpívali jsme, tan čili, lidé nám tam p řinášeli kytice a gratulace. U jedné byl p řiložen lístek psaný dětskou rukou, z řejm ě chlapcem, který se v Americe narodil a jehož u čila česky matka, prokládající mate řštinu slovy „ó šur“ a „kár“, jak to Čechoameri čané d ělají: Jeden maly poem pro veliký muzstvo: Dukla kopla Dukla kopla dva vyhrála a byla jako dobra spravna armada Karel Pošusta

130 V noci a mra čnech v ětšinou spíme, jako by na nás dolehla únava amerických dní. Pouze každou hodinu, kterou se blížíme k Evrop ě, je člov ěk neklidn ější. Co doma? Potom se ukáží obrysy pevniny, dome čky na zrzavých skaliskách, irský, a tudíž evropský Shannon. Zdálo se, že p ři cest ě tam říkal: Na shledanou! – a te ď zase: Vítám vás! Je v tom pocit p řátelského setkání beze slov. Pak n ěkde pod námi propluje Anglie a p řistáváme v Amsterodamu. Noviná ři a fotografové p řijeli zpovídat Duklu. Evropa už tedy zaznamenala její další vít ězství. Telegraf, televize, rozhlas nás p ředhonily. V ědí už tém ěř všechno, ale cht ějí to slyšet z úst p římých ú častník ů. Pak se procházíme kouskem Holandska, s oceánem za zády a s Prahou na skok odtud. Najednou jsme v novém sv ětě, Ameri čané mu říkají starý sv ět. Hn ědé a černé kravi čky, jak je známe z obal ů čokolády, pasou se poblíž amsterodamského letišt ě; n ěkteré leží a spokojen ě koukají. Sta řenky, sta řečkové, dosp ělí a d ěti to čí pedály kol, malá auta bzu čí a zá ří jako brou čkové uprost řed jasn ě žluté zelen ě tém ěř neskute čné trávy. Všechno je zase drobn ější a sv ětlejší než za tou velkou vodou; v oknech Amsterodamu jsou mezi malovanými okenicemi kv ětiny a lidé tuze nepospíchají; babi čky sedí na zápražích a d ěde čkové kou ří fajfky. Amerika v mnohém technicky předhonila ten starý sv ět, ale hodn ě si také zapomn ěla vzít s sebou. Opouštíme i tuto zemi skv ělých malí řů , mléka a v ětrných mlýn ů, z nichž jeden roztá čí na pozdrav své lopatky tentokrát už našemu iljušinu, do kterého jsme p řesedli. Nad západním N ěmeckem silná bou řka. V letadle se setmí, blesky křižují kolem okének, letadlo se zmítá. Piloti se snaží dostat stroj ven do čistého nebe, ale vlétáme do bou řky znovu. Snad se v ůbec letoun k Praze neprobije, poletí asi na Bratislavu. Posouváme hodinky z p ěti odpoledne amerického času na deset našeho ve černího. Piloti zm ěnili kurs znovu na Prahu. Kolikrát už chlapci podobn ě let ěli. Myslím na to, že i v budoucnu se budou navracet práv ě tak, a ne vždycky s pohárem. Čekají je soupe ři armádní spartakiády, cesta v Poháru mistr ů evropských zemí, druhý zájezd do Mexika, mnoho boj ů malých i velkých. Jednou odejdou ti „sta ří“, kte ří znamenali pro naše mužstvo zatím nejvíc – Pavlis, Urban, Šafránek, Novák, Masopust, Pluskal, Borovi čka. Možná, že potom bude Dukla víc prohrávat než vyhrávat Ale a ť budou její výsledky jakékoliv, lidé v naší zemi budou vždycky vzpomínat práv ě na toto mužstvo a tuto generaci, která ve smyslu slov Sokratových nejd říve zahýbala po řádně se sebou, a pak trochu i se sv ětem. 131 Blížíme se k letišti. V lo ňském roce zaplavily Ruzyni po americkém zájezdu tisíce lidí. Reprezentanty lidé ješt ě radostn ěji vítali po návratu z mistrovství sv ěta v Chile. Ale to se vraceli vždy odpoledne, a te ď už je pozd ě, naho ře zá ří hv ězdy; asi budou na letišti jen blízcí p říbuzní. Kapitán mužstva Lá ďa Novák to řekl nahlas: „Kluci, tam ur čit ě nikdo nebude.“ Pak se letadlo dotkne československé p ůdy, roluje a zastaví. N ěco vám stoupá do o čí, když vidíte v zá ři reflektor ů plnou nástupní plochu; vyhrává na ní vojenská kapela a jsou tam nejen všichni, na které jsme mysleli, ale také zástupy neznámých a p řece blízkých tvá ří lidí, kte ří p řišli pod ěkovat chlapc ům, že to tak dob ře váleli v té americké zemi.

Praha, leden 1963

______Edi ční poznámka: Text d ůsledn ě, bez škrt ů či stylistických úprav vychází z prvního vydání Dukly mezi mrakodrapy (Naše vojsko 1964) a prošel pouze b ěžnou jazykovou úpravou, respektující sou časný úzus jazyka českého. Druhé vydání Dukly mezi mrakodrapy vyšlo v identické podob ě ve stejném nakladatelství v témže roce. T řetí pak v Mladé front ě v roce 1970. Od té doby knížka samostatn ě nevyšla. V souboru Pavlových próz nazvaném Cena vít ězství (Naše vojsko Mladá fronta, Sv ět sov ětů, Sm ěna – edice Máj, 1968) jsou z originálního textu Dukly mezi mrakodrapy vy řazeny kapitoly: Táto, už kopu pravou i levou!, Profesionálové?, Kde vyhráli a prohráli.

132 OTA PAVEL V DATECH

Narodil se 2. července 1930 v Praze jako Otto Popper. V červnu 1939 se s maminkou Hermínou, tatínkem Leem a bratry Hugem a Jirkou st ěhuje do Bušt ěhradu u Kladna do stavení d ěde čka Ferdinanda Poppera. Zde navšt ěvuje obecnou školu a m ěšťanku. V roce 1942 je do koncentra čního tábora v Terezín ě deportována babi čka Malvína, její stopy kon čí v témže roce v polské Izbici. D ěde ček Ferdinand, vzhledem k zdravotnímu stavu neschopný transportu, umírá v roce 1942 v židovském starobinci v Praze. Do Terezína pak v únoru 1943 odcházejí také Otovi brat ři Hugo a Jirka a o dva roky pozd ěji je sem následuje i otec Leo. Ze t řetí m ěšťanky bušt ěhradské školy mí ří Ota rovnou do dol ů, pracuje jako d ělník (p řesn ěji: učí se haví řinu) v nedalekém Dubí. V Bušt ěhrad ě, v d ěde čkov ě hospodá řství u rybníka, žije se svou arijskou maminkou až do konce války, kdy se jako zázrakem Popperovi š ťastn ě setkávají. V roce 1945 se st ěhují zp ět do Prahy, Ota studuje obchodní a jazykovou školu a pomáhá svému „povedenému tatínkovi“ v podnikání. Nebaví ho to a na doporu čení p řítele Arnošta Lustiga (spoluv ězn ě svých bratr ů) se dostává v roce 1949 do sportovní redakce Československého rozhlasu. Po vojn ě v letech 1951 – 1953 se rozhoduje: „Stanu se spisovatelem“. Píše do Obrany lidu, pracuje jako redaktor Stadionu, Československého vojáka a sou časn ě studuje st řední školu pro pracující. Maturuje jako t řicetiletý. V roce 1955 rodina přijímá nové „nežidovské“ rodové jméno Pavel. V roce 1956 se Ota (už ne Otto) žení s V ěrou Novákovou, vychovává její dva syny a raduje se ze svého vlastního syna Jirky, který se narodil tentýž rok. V profesi sklízí úsp ěch p ředevším jako sportovní noviná ř. V roce 1962 letí s Duklou Praha do USA. Je v plné tv ůrčí síle a dosud zdráv. Úsp ěch prvního vydání Dukly mezi mrakodrapy (1964) je nebývalý (fronty na knihu nekone čné) a z Oty je rázem známý spisovatel. V roce 1964 se jako sportovní noviná ř ú častní zimních olympijských her v Innsbrucku, kde je stižen prudkým záchvatem maniodepresívní psychózy. Z osidel této t ěžké nemoci se do konce svého života nevymaní, st řídá pobyty v lé čebnách a ve sv ětlých chvílích píše své nejkrásn ější povídky. První vydání výbor ů povídek tvo ří tituly: Plná bedna šampa ňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Smrt krásných srnc ů (1971), Syn celerového krále (1972), Jak jsem potkal ryby (1974). Výbor Cena vítězství (1968) zahrnuje upravený text Dukly mezi mrakodrapy a osm rovn ěž redigovaných povídek z Plné bedny šampa ňského, pozd ěji za řazených i do knihy Syn celerového krále. Samostatným literárním útvarem je pak 133 líbezná Pohádka o Raškovi (1974). Z uvedených vro čení vyplývá, že se Ota vydání dvou svých knížek nedo čkal – zem řel v psychiatrické lé čebn ě v Praze – Bohnicích v nedožitých t řia čty řiceti letech, poslední b řeznový den roku 1973. Rodinný hrob Popper ů, kde spo čívá, najdete na Novém židovském h řbitov ě v Praze. Na nám ěty jeho d ěl byly nato čeny televizní inscenace, absolventské i celove černí filmy a po roce 1989 se pod rozli čnými názvy objevilo bezpo čet r ůzných výb ěrů a soubor ů. Základ literárního odkazu však soust řeďují tyto Sebrané spisy, které vedle prvních vydání povídek uvád ějí i autorem korigované druhé tiskové verze a navíc záv ěre čný výbor Povídek z šuplíku, což je vedle autentických vzpomínek na Otu Pavla také soubor prací, které bu ď do roku 1989 vytišt ěny být nemohly, nebo se do té doby do čkaly pouze časopiseckého vydání. (kop)

134 OBSAH

Pisálek jede s námi! 5 Nad Atlantikem 8 Zelená h řišt ě armádním sportovc ům 11 Těch prvních sedm 14 Zrození mužstva 26 Druhý sled 29 Se jménem Dukly 34 ÚDA – Dukla! ra! ra! ra! 36 Táto, už kopu pravou i levou! 43 Hlava plná fotbalu 46 Na další cestu s Vejvodou 50 Dáme na to aflox! 53 Z obrany p řejdeme do útoku 59 Profesionálové? 61 Pro č mám rád sport 64 Kde vyhráli a prohráli 71 V dresu Československa 76 Dosud nad Atlantikem 83 Vojáci z Prahy v Central Parku 85 Polo Grounds 88 Dukla se p ředstavuje v New Yorku 91 Jak je Rakušané za čali zdravit 94 Se Špan ěly str čko – br čko a šoule – moule 97 Fotbaloví vyslanci bez mí če 102 Americký pohár 104 Na Harlem River mají „Randál“ stadion 109 New York – Detroit – Chicago 111 Poslední p řání Jimmyho Volfa 113 Nahrajte bílý mí č! 116 Ameri čan na jaw ě 119 Jak Dukla dobyla už podruhé Ameriku 124 Nakonec se vždycky letí dom ů 130

135 Česká asociace SPORT PRO VŠECHNY slaví 10. výročí svého vzniku

V roce 2002 slavíme 10. výročí samostatné úspěšné činnosti. Vyznáváme řecký ideál harmonie těla a ducha, tělovýchovu a sport chápeme jako významnou část národní kultury. Není náhodou, že jsme si jako dárek k narozeninám vybrali možnost sponzorsky se podílet na vydání Sebraných spisů Oty Pavla. Tohoto výborného spisovatele máme rádi nejen pro jeho jímavé vzpomínkové prózy z dětství, ale také pro jeho reportáže, v nichž oslavuje sportovce jako člověka, jehož úspěch se rodí z velkého sebezapření. Nejeden náš oddíl se vydal krajem kolem Berounky, který Ota Pavel ve svých povídkách proslavil, občerstvil se U rozvědčíka a stoupal údolím Oupořského potoka kolem hradu Týřova až k pramenům, k nimž spisovatel už bohužel nedošel. Jsme rádi, že vás na stránkách jeho poutavých knih můžeme postupně seznámit s průřezem naší činnosti. Počínaje dalším svazkem Sebraných spisů Oty Pavla vám nabídneme pestrou škálu pohybových aktivit, přizpůsobených zájmům, schopnostem, zdravotnímu stavu i věku každého z vás. Rádi poskytneme veškeré další informace na naší adrese, nebo v odborech a oddílech České asociace Sport pro všechny, které působivé většině tělovýchovných jednot nebo samostatně.

ČASPV Vaničková 2 P.O.Box 111 160 17 Praha 6 tel.: 020202 ––– 5721 3286 fax: 02 ––– 3335 8476 eeeemail:mail: [email protected] www.caspv.cz

136 Ota Pavel Dukla mezi mrakodrapy

Sebrané spisy Oty Pavla připravila k vydání: Slávka Kopecká

Obálka: Anna Frajtová Fotografie: archiv

Vydalo nakladatelství HAK Slávka Kopecká & Andrej Šťastný RO.Box 181,120 21 Praha 2 email: [email protected], [email protected] V Praze roku 2002

Prepress: Milan Job – DTP studio Příbram Vytiskly Tiskárny Vimperk, a.s. Boubínská 483, Vimperk ISBN 808591039X cena 169,Kč včetně DPH

137 Reportážní črtou Dukla mezi mrakodrapy vstoupil v roce 1964 sportovní novinář Ota Pavel na start literární dráhy. Vyzbrojen nejen talentem a pílí, životními zkušenostmi svých čtyřiatřiceti let, ale především velkou láskou ke sportu (fotbalu především) a také k psaní. „Dukla" je zároveň odrazem své doby, Pavlovo líčení sportovních úspěchů fotbalistů z tehdejšího Československa na americkém kontinentě je na některých stránkách sešněrováno tou dobou až příliš, ale hodnota díla zůstává v živém, plastickém a strhujícím psaní a ve velké dávce citu - devizách rodícího se mimořádného spisovatele. Je zábavné pustit se spolu s Otou Pavlem do slavně vyhraných bitev legendárních fotbalistů Dukly a sledovat nejen dramatickou cestu k cenným sportovním vítězstvím, ale v druhém plánu současně i životní dráhu muže, který se stejně trnitě probíjí ke své budoucí literární slávě. Slávka Kopecká

Cena 169 Kč včetně DPH

138 V Dukle mezi mrakodrapy se představuje Ota Pavel jako bravurní reportér. Volil pro svou první knížku obtížný útvar, v němž však prokázal smysl pro stavbu celku i pro drobný detail. Mistrně zvládl téma a povýšil běžnou sportovní reportáž na událost literární. Dojal čtenáře nejen líčením dramat na cestě za pomíjivým vítězstvím, ale hlavně citlivým ponorem do duší lidí. V tom je také jeho největší autorská síla, která ho pak v jeho dalších pracech, mistrovských povídkách, vynesla na piedestal jednoho z našich největších spisovatelů.

Sebrané spisy Oty Pavla

Vyšlo: 1 . Dukla mezi mrakodrapy 2. Plná bedna šampaňského Vyjde: 3. Pohár od Pánaboha Pohádka o Raškovi (v jednom svazku) 4. Smrt krásných srnců 5. Syn celerového krále 6. Jak jsem potkal ryby 7. Povídky z šuplíku (texty z pozůstalosti)

Kdyby psal anglicky, klaněl by se mu celý svět. Jan Werich… o Otovi Pavlovi

139