1 © Ota Pavel, Ji ří Pavel – d ědic 2002 ISBN 80-85910-39-X 2 OTA PAVEL Dukla mezi mrakodrapy PRAHA 2002 3 Za laskavou pomoc p ři vydávání Sebraných spis ů Oty Pavla d ěkují nakladatelé České asociaci Sport pro všechny 4 Pisálek jede s námi! Stáli jsme na letišti v Ruzyni a chystali se nastoupit do letadla sm ěr New York, kde jsme s Duklou m ěli sehrát sérii utkání v Americkém poháru. Doslova na poslední chvíli se s batohem na zádech (žádnej kufr, batoh to byl) p řiřítil noviná ř, sportovní reportér Československého vojáka, Ota Pavel. Za p ět minut dvanáct dostal od armády (noviny, v nichž pracoval, spravovala armáda) povolení odcestovat. S úkolem sepsat velkou reportáž z této cesty a tím propagovat československý sport ve sv ětě. Psal se rok 1962, do kapitalistické ciziny se b ěžn ě nejezdilo – a za velkou louži už vůbec ne. Ota ve chvatu vym ěnil pruty, vlasce, t řpytky, chytal prý zrovna někde na Berounce, za sadu tužek a blok ů. Do letadla nasedl spolu s námi. V Dukle jsme byli sehraná parta, vydrželi jsme i drsn ější fór na sv ůj ú čet, a musím p řiznat, že Ota byl mezi námi v první chvíli nevítané cizí t ěleso. Znali jsme ho sice všichni z jeho noviná řské práce, ale osobn ě jsme s ním do blízkého kontaktu nep řišli. Nev ěděli jsme, co bude od nás chtít a hlavn ě co z toho všeho potom vyleze… Pisálek jede s námi! O ťukávali jsme se pomalu, opatrn ě, se smíšenými pocity. Ota už v letadle trvale pracoval, tahal rozumy z trenéra a z doktora Topinky. On m ěl sport rád, od mládí hrál fotbal za Bušt ěhrad, hokej za Kladno, byl také trenérem mládeže, ale, up římn ě řečeno, žádný profesionál to nebyl. Jak plynuly dny našeho amerického zájezdu, vzájemn ě jsme se poznávali a po čáte ční ned ůvěra pomalu a jist ě mizela. Ota byl k neutahání. Um ěl se nekone čně dlouho vyptávat a hlavn ě s neutuchajícím zájmem naslouchal. Proklepal nás postupn ě všechny, š ťoural do všeho, všechno o nás ho zajímalo, každý detail. Trávil s námi v hotelu – tenkrát bylo ve m ěst ě neuv ěř itelné vedro a vlhko a hotel m ěl p řece jen úlevnou klimatizaci – spoustu času. M ěl malé diety, nic si nekupoval, jídlo ho nezajímalo. Všechny peníze vrazil do poznávání New Yorku, do jízd taxíkem, návšt ěv galerií a lidí… Anglicky um ěl jen trochu, ale nadšen ě se ze svých objevných cest vracel. „Lidi jsou tu dob ří, ochotní pomoci a já se domluvím i rukama a nohama!“ Byl s námi ale hlavn ě kv ůli fotbalu a piln ě pracoval. Bez bloku jsem ho nevid ěl. Protože jsme vyhrávali a dostali se do finále, musel zasko čit i jako rozhlasový reportér. Bral to vážn ě a prožíval drama. Bál jsem se o n ěj. Když zápas skon čil a s ním i jeho komentování (vím, že spojení bylo tak mizerné, že z jeho komentá řů mohla být p římo vysílána vždy jen část), byl Ota vy řízenej, vyš ťavenej, grogy. A zabrat mu jist ě dala i celá americká cesta, ale on se nešet řil, což se postupn ě zákonit ě projevilo i na jeho zdraví. 5 Po návratu pe čliv ě pracoval na reportáži, propracovával každou v ětu, znovu se k nám vracel. Pak s námi dokonce odjel na soust řed ění do Bed řichova, ale to už jsme byli kamarádi. M ěř il s námi síly v tréninku, nedal si rozmluvit, že s námi pob ěží denní dávky v terénu… Padal na hubu, ale b ěžel… On se zkrátka musel pono řit hodn ě hluboko do člov ěka, aby mohl nahlédnout až na dno jeho duše. A v tom vidím jeho vzácnost. Byl první, kdo povýšil sportovní reportáž na literaturu. Jemu nikdy nešlo jen o vít ězství a slávu, ale hlavn ě o trnitou cestu vp řed, roubenou propadáky a pády. Snažil se o pravdivý portrét člov ěka. A aby ho mohl p ůsobiv ě popsat, musel ho do morku kostí znát. Měl k tomu talent od Boha a navíc buldo čí pracovitost, byl posedlý psaním. Osobn ě jsem mu vd ěč ný za to, že fotbal povýšil tím, jak o n ěm smýšlel a jak o n ěm pak psal. A nejen o n ěm, samoz řejm ě… Když je mi n ěkdy smutno a všelijak, sáhnu po ohmatané knížce Dukla mezi mrakodrapy a zalezu n ěkam do kouta, čtu si – a je mi líp. Nejen proto, že jsem jedním z aktér ů d ěje, ale hlavn ě proto, že Ota je mistr nad mistry. Píše o fotbale – a je v tom celej náš bláznivej sv ět. Díky, Oto! Je mi ctí uvád ět řadu Tvých sebraných spis ů Za všechny kluky z Dukly 6 7 Nad Atlantikem „Zale ť k nám na zápas avlobalu.“ „Dobrá! Hodinu pobavím se tímhletím a k šesté hodin ě jist ě p řiletím“ Vladimír Majakovskij o budoucnosti Po mnoho hodin se dobrovoln ě z říkáme slunce a letíme tmou p řes ml čící Atlantik ke b řeh ům Severní Ameriky. Proti sm ěru otá čení Zem ě bzu čí čty řmotorový douglas a hraje si s ránem na schovávanou. Prodlužuje se tak noc, zvláštní mod ř je odrazem oceánu a nekone čných výšek, v nichž se docela blízko koupají čisté a jásavé hv ězdy. Ve sn ění po nich natáhneš ruku a narazíš na okénko. Nemohu usnout Dnešek byl rušný a hlavn ě dopoledne, kdy se ozvalo v telefonu: „Je to vy řízeno. P řije ď rychle do Ruzyn ě. Letíš s námi.“ V takovém p řípad ě je dobré otev řít všechny zásuvky a kufr dát doprost řed pokoje. Co se zdá vhodné, naházíte dovnit ř. Nikdy nezapomenu, že touto metodou jsem sbalil p řed zaoceánskou cestou za osm minut. Pražská Dukla již p řešlapovala v nástupní hale jak p řed vyb ěhnutím na hřišt ě. Všude ji dnes provázeli lidé a úsm ěvy. Vyvolávaly je Šafránkovy housle, české písni čky a Pluskal ův humor, zvedající v letadle salvy smíchu. Připadali mi v prvních hodinách letu jako parta dobré nálady, a v ůbec jsem nemyslel na to, že jejich hlavním úkolem je hrát fotbal. Ale zem ěpisný koberec Evropy pod námi p řece jen hodnotili jinak než ostatní cestující. Nad Offenbachem v západním N ěmecku řekli: „Tady to dostali Kickers 3:1.“ A nad belgickým Lutychem: „Dole jim dáváme vždycky na frak.“ V Bruselu vzpomn ěli všech bitev, a hlavn ě té poslední. N ěkte ří tu pomohli prošlápnout proti Skot ům cestu do Chile. Při čekání na další letadlo potkali h řmotného Michala Jakušina, jenž vedl své mírové vojsko Dynamo Tbilisi ke t řem zápas ům do N ěmecké spolkové republiky. Sed ěli s trenérem Jaroslavem Vejvodou, a podobni generál ům, radili se o taktice na německé fotbalisty. 8 V tom slune čném srpnovém dnu dvaašedesátého roku Dukla hrála na stolcích „dardu“ a hrá či Dynama Tbilisi „duráka“. Levý k řídelní úto čník sov ětského národního mužstva, tmavý Meschi, navrhl vzájemný zápas naboso p řed budovou letišt ě. Ale nem ěli ani oby čejný gumový pumlí č, s jakým kopou kluci na Letenské pláni. A tak ze zápasu sešlo, z ůstalo jen vzpomínání, jak Michal Jakušin kopal p řed válkou proti našim proletá řským celk ům za sov ětské fotbalisty a jak je po válce už vedl na sv ětová h řišt ě proti v ěhlasným mužstv ům. Tady jsme se rozlou čili také s babi čkou Ondrušovou z Kn ěždubu, o kterou Dukla pe čovala do Bruselu. Vydala se za oceán ve slováckém kroji s anglicky napsanou cedulkou: Letím na návšt ěvu k p říbuzným do Bergolsu, USA, stát Ohio. My odbo čovali holandskou spole čností KLM ješt ě na Amsterodam, sta řenka by cht ěla nejrad ěji s námi. Potom již p řibývalo řek, kanál ů, zvarhánkovat ělé vody. P ři p řeletu pomyslných hranic Holandska, zem ě tulipán ů, nám modrobílá stevardka Edna Ocketová p řinesla každému karafiát, pov ěstné holandské tulipány zrovna nekvetly. Čadek, rytí ř z Čakovic, p řed Amsterodamem zase karafiáty ode všech vybral a dal jí je s odznakem Dukly na památku od voják ů z Prahy. Zdá se to dávno, co jsme po startu v Ruzyni opustili louky táhnoucí se strniš ťovými poli k Lidicím. Za nastávající noci jsme prolétli nad Anglií a jejími žlut ě ozá řenými koberci m ěst. Tady se fotbalov ě ml čelo, dosud je v pam ěti černá p ředjarní porážka od Tottenhamu Hotspur. Ale v irském Shannonu vzpomn ěli desetibrankového vít ězství nad Shamrock Rovers: „To byl ale pytel gól ů…“ V Shannonu nabíral douglas za protiv ětru zásoby a dech p řed dvanáctihodinovým oceánským letem. I když to Spart ě v roce dvacet šest trvalo na lodi Columbus do New Yorku týden, nám se jednou budou vnuci smát i pro t ěch dvanáct hodin. Trošku nás v tom našem dvacátém století šimralo u žaludku, když jsme sledovali mechanika, jak strká do k řídel rourku a m ěř í olej a kapesní svítilnou pátrá na ocasních plochách, zda drží pohromad ě. Te ď už letíme řadu hodin mezi nebem a zemí s pilotem Billem Briscoem. Sedí s čepicí v zátylku a kou ří – jako všichni slavní kapitáni – lulku. Je ticho, jen spá či oddechují, a doktor Hubert Topinka odešel za holandským stevardem Jackem Hamelinkem do kuchy ňky na černou kávu. Pan Hamelink nám zve čera vypráv ěl o bojích proti Japonc ům; čty ři roky tam byl v zajetí. S t ěmi, co zrovna nespí, se za letu poznáváme.