UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA HISTORIE

ZAHRADY A PARKY JAKO SOUČÁST OBYTNÉHO A VEŘEJNÉHO PROSTORU VE STAROVĚKÉ ITÁLII

Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Zuzana Fojtíková

Vedoucí práce: PhDr. Ivana Koucká

Nezamyslice 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškeré prameny, literaturu i ostatní zdroje, které jsem použila.

V Nezamyslicích, 12. srpna 2010

…………………………………

2 Poděkování

Na začátku své bakalářské práce bych ráda zmínila několik poděkování. V první řadě paní PhDr. Ivaně Koucké za odborné vedení, užitečné rady a pomoc při psaní této práce. Další poděkování tímto směřuji nynější knihovnici Mgr. Martě Hoffmanové z Kabinetu pro klasická studia při Filozofickém Ústavu Akademie věd ČR v Praze za ochotu, kterou vynaložila při hledání nejrůznějších pramenů a publikací vztahujících se k tématu mé bakalářské práce. V neposlední řadě bych ráda poděkovala všem mým blízkým, kteří mi s tvorbou bakalářské práce přímo či nepřímo pomáhali. Ať už se jedná o technickou stránku práce (tvorba obrázkové přílohy apod.) nebo poskytování psychické podpory.

3 Obsah

Úvod 5

1. Základní písemné a archeologické prameny 8

2. „Obecné“ pojmy týkající se zahrad 12

2.1. Hortus, heredium, holerarium, pomarium...... 13 2.2. Ars topiaria, viridarium...... 15 2.3. Domus ...... 17 2.4. Villa...... 19 3. Soukromé zahrady 23

4. Veřejné prostory a jejich zahradní nebo parková úprava 31

4.1. Veřejné zahrady a parky...... 32 4.2. Ostatní veřejná prostranství ...... 35 5. Nejdůležitější archeologické lokality s příklady soukromých zahrad a veřejných parků 37

5.1. Kampánie ...... 37 5.1.1. Pompeje...... 37 5.1.3. Oplontis...... 42 5.1.4. Boscoreale...... 43 5.1.5. Stabije...... 43 5.2. Řím...... 44 5.2.1. Tivoli...... 45 5.3. Ostia ...... 46 Závěr 47

Anotace 49

Summary 50

Seznam použitých pramenů, literatury a internetových zdrojů 51

Seznam obrázkové přílohy 56

Obrázková příloha 60

4 Úvod

Téma své bakalářské práce Zahrady a parky jako součást obytného a veřejného prostoru ve starověké Itálii jsem si zvolila na základě zájmu o starověké dějiny Říma. Jelikož je mou velkou zálibou studium kultury a dějin každodenního života tehdejších lidí, při výběru tématu jsem se dlouho nerozmýšlela. Dalším důvodem proč jsem se rozhodla zpracovat tohle poutavé téma je fakt, že jsem pravidelným „hostem“ na Apeninském poloostrově a některé lokality uvedené v této práci jsem sama navštívila (Pompeje, Řím, Hadriánova villa v Tivoli). Hlavním cílem práce je poskytnout základní informace, vztahující se k zahradnímu a parkovému prostoru ve starém Římě. Může posloužit zájemcům o starověké dějiny každodenního života Římanů, stejně jako těm, kteří marně hledají téma římských zahrad a parků v české odborné literatuře. Práci rozčleňuji do pěti částí. V první řadě se zaměřuji na stručnou charakteristiku jednotlivých pramenů, jež jsem k práci využila; popisuji nejen základní písemné prameny, ale zabývám se rovně ž prameny archeologickými. Další kapitolu věnuji „obecným“ pojmům vztahujícím se k zahradnímu prostoru. Zde se snažím objasnit důležité latinské termíny, které se často objevují v dílech antických autorů. Stručně definuji základní pojmy a uvádím jejich různé interpretace. V rámci kapitoly zmiňuji informace o římském obytném domě a ville. Propojení zahrad a parků s těmito stavbami je nepochybné, proto zde tyto údaje nesmí chybět. Ve třetí kapitole, nazvané Soukromé zahrady, podávám komplexní pohled na zahradní prostor v obecné rovině. Zaměřuji se na nejdůležitější aspekty, které se významně podílejí na utváření zahradního prostoru a umožňují mu být v jistém slova smyslu osobitým. Jinými slovy, rysy charakteristické pro soukromé zahrady jsou ve výsledku pouze zobecněním, jelikož každá zahrada ve starověké Itálii byla svým způsobem originálem. Čtvrtá kapitola má název Veřejné prostory a jejich zahradní nebo parková úprava. Zde se zabývám zelení v místech, která označujeme jako veřejné prostory. V této kapitole jsem se bohužel potýkala s nedostatkem pramenů. Ačkoliv jsem některé využila, neposkytovaly mi vhodnou oporu při psaní této části. Poslední kapitola Nejdůležitější archeologické lokality s příklady soukromých zahrad a veřejných parků je, podle mého názoru, vyvrcholením práce. Podává seznam nejdůležitějších lokalit s ukázkami soukromých zahrad a veřejných parků. Objevují

5 se zde popisy jednotlivých oblastí, především v Kampánii a v samotném Římě. Nezabíhám zde do zbytečných detailů, spíše poukazuji na zajímavé faktory samotných objektů. Předkládaná práce spadá do císařského období římských dějin, v některých případech se ovšem dostávám do republikánské doby, jelikož soukromé zahrady i veřejná zeleň mají své počátky právě v této době. Ke zpracování tématu jsem použila základní prameny, které představují pilíř pro studium dané problematiky. Jedná se o díla antických autorů, která jsem si opatřila v Kabinetu pro klasická studia při Filozofickém Ústavu AV ČR v Praze a ve Vědecké knihovně v Olomouci. Na tomto místě se nebudu prameny blíže zabývat, jelikož se jim věnuje kapitola s názvem Základní písemné a archeologické prameny. Sekundární literatura, která je v České republice těžko dostupná, byla rovněž nepostradatelnou složkou při mém studiu. Převážná část monografií pochází z univerzitní knihovny ve Vídni1, Národní knihovny ČR v Praze a Vědecké knihovny v Olomouci. Je velmi nesnadné uvést, která z publikací byla pro mou práci nejdůležitější. Přesto pro mě některé knihy byly přece jenom podnětnějšími a na následujících řádcích se jim ve stručnosti věnuji. Monografie Caroll Maureen Earthly paradises2, spolu s knihou Ancient Roman Gardens od Lindy Farrar, se pro mne staly hlavním zdrojem informací v oblasti sekundární literatury. Velmi dobrým způsobem vystihují podstatu a charakter římských zahrad. Z nejnovějších prací bych zdůraznila dílo Katherine T. von Stackelberg The Roman garden space, sence and society, vydané v roce 2009. Najdeme zde vyčerpávající popisy jednotlivých latinských termínů, jež se vztahují k zahradnímu prostoru, rovněž i jejich zmínky v dílech antických autorů. O tuto autorku se často opírám v kapitole „Obecné“ pojmy týkající se zahrad. Jako skvělý pomocník mi posloužily skripta Příspěvky k teorii a vývoji zahradního umění. Jedná se o výjimku v české odborné literatuře, jež zpracovává téma antických zahrad. Bohužel však musím říct, že práce působí poněkud torzovitě

1 Universitätsbibliothek, Wien. 2 Úplné bibliografické údaje všech pramenů a literatury, zmíněných ve vlastním textu práce, jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů, literatury a internetových stran.

6 a chybí mi zde některé podstatné údaje, například konkrétnější zprávy o archeologii zahrad, jednotlivých lokalitách apod. Výbornou shledávám knihu A. Ciarallo s názvem Gardens of Pompeii. Poskytla mi spoustu neocenitelných informací, jež se týkaly nejen samotných Pompejí, ale také oblasti Kampánie. Při studování vesuvské oblasti mi byly užitečné také monografie J. Fryše a M. J. Sergejenkové, obě s názvem Pompeje. Na základě práce s bibliografiemi antických studií, které shromažďují informace o veškeré produkci k antice, vydané na území dnešní České republiky, jsem využila také ojedinělé časopisecké články (císařský Řím, Pompeje…). Veškeré cizojazyčné citace překládám sama a umisťuji je v poznámkách pod čarou. Podkladem pro transkripci latinských jmen a názvů, uváděných v bakalářské práci, je Encyklopedie antiky.

7 1. Základní písemné a archeologické prameny

Mnoho poznatků o římských zahradách získáváme z děl antických autorů. Některá z nich nám podávají užitečné informace, které úzce souvisí s přírodními prvky; jedná se například o podobu zahrad, druhy stromů, keřů a rostlin, jež se v nich pěstovaly, nebo o vodní prvky, které dotvářely jejich celkovou atmosféru. Základním pramenem pro mou práci se stalo dílo Naturalis Historia Plinia Staršího. Jde o obsáhlou encyklopedii věd a umění o 37 knihách. Můžeme v ní objevit zmínky o povrchu země, ovzduší a obloze, stejně jako údaje vztahující se k botanice, hospodářství a lékařství. Najdeme tady nejvíce detailů o stromech, květinách, užitkových rostlinách a jejich využití v tehdejší době. Plinius rovněž podává zprávy o soukromých a veřejných zahradách, byť ve stručnější podobě. Dílu Naturalis Historia jsem se přiblížila díky, podle mého názoru, výbornému překladu Františka Němečka. Musím však podotknout, že v mnoha případech autor zkracoval jednotlivé pasáže a od původní verze díla se jeho překlad lišil. Často jsem tedy pracovala i s latinským originálem a ověřovala některé informace v něm. Dalším pramenem pro mě byl Cato Starší a jeho spis De agricultura. Je určitým návodem pro hospodáře, neboť podává množství zpráv o dřevinách, užitkových rostlinách, různých odrůdách ovoce apod. Jisté informace se vztahují i k venkovské usedlosti (ville), jsou ovšem velmi stručné. Catonovo dílo považuji za praktickou zemědělskou příručku. Podobným manuálem je rovněž Columellův spis De re rustica. Jelikož se mi však dílo nepodařilo získat v adekvátní podobě (tištěný pramen), využila jsem anglický překlad J. Hendersona, který se prostřednictvím děl Plinia Staršího, Vergilia a Columelly snaží čtenářům přiblížit základní informace, jež se týkají zahradního prostoru ve starověku. Dílo jsem využila spíše okrajově. Columellův spis jsem měla rovněž k dispozici v latině prostřednictvím internetových stránek.3 Ve druhé kapitole, kde mimo jiné uvádím charakteristiku obytného domu a villy ve starověké Itálii, vycházím také z Vitruviova díla De architectura libri X. Tento autor mi v mnoha ohledech pomohl ozřejmit některá fakta související s klasickým římským atriovým domem a villou v císařské době římských dějin.

3 http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/ [cit. 2010 – 20 – 03].

8 Nalezla jsem zde i zmínky o vodním systému, jenž byl neodmyslitelnou součástí zahradních ploch, stejně jako některé konkrétní příklady staveb se zahradní či parkovou úpravou. Ačkoliv jsem „sáhla“ i po významných dílech římského historika Tacita, téměř jsem je při psaní práce nevyužila. Díla Historiae a Annales popisují detailně společnost a události římské říše, nepodávají však takřka žádné zprávy o zahradách v tehdejším Římě. Pokud ano, jsou to informace stručného rázu. Nelze rovněž opomenout slavného římského básníka Vergilia a jeho Georgica a Bucolica. V prvním případě se jedná o 4 rolnické zpěvy, pojednávající o rolnictví, sadařství, vinařství apod. Bucolica jsou sbírkou 10 eklog, jejichž děj je umístěn do světa pastýřů. I když se zčásti jedná o básnické alegorie, myslím si, že jisté uplatnění při mé práci měly. Básník popisuje důležité stránky rolnického a pastýřského života, ale můžeme zde mimo jiné najít i zprávy o keřích, květinách a dalších krásách přírody. V neposlední řadě bych zmínila prameny, jež jsem užila skutečně jen okrajově (například v obecných popisech přírodních krás apod.) a byly pro mě pouze jistým doplňkem. Jedná se o dílo římského filozofa Senecy - Epistulae morales ad Lucilium, Ciceronovu práci Cato Maior de senectute a De vita Caesarum od Suetonia.

Velkým přínosem pro poznání zahrad a parků ve starověké Itálii jsou archeologické prameny. Patří sem nálezy domů a jejich zahrad, fresek, zbytků listí, rostlin, kousků dřeva, ale také objevy fontán, vodotrysků, altánků a soch, jež byly součástí tehdejších zahradních prostor. Archeologické důkazy pro existenci tehdejších zahrad jsou pochopitelně ztížené časovým odstupem, jenž nás dělí od dob římské říše, existují však místa, kde jsou tyto nálezy poměrně častým jevem. Takovou oblastí je zejména Kampánie. Doposud bylo při archeologických výzkumech objeveno 450 zahrad v Pompejích a 33 v Herkulaneu.4 Většina z nich patřila k rodinným domům.5

4 Antické Pompeje ležely na osamělém lávovém pahorku při jihovýchodním úpatí Vesuvu, u západního okraje Pompejí současných; Herkulaneum je město na západním úpatí Vesuvu. V roce 79 n. l. bylo úplně zničeno výbuchem sopky. Na rozdíl od Pompejí, které byly zasypány popelem, Herkulaneum zalila láva. Výzkum je zde tedy obtížnější než v Pompejích. 5 Taylor, P.: The Oxford companion to the Garden. Oxford University Press 2006, s. 389.

9 Oblast Kampánie, konkrétně města ležící v okolí Vesuvu6, zažila v roce 79 našeho letopočtu tragédii. Tehdy byla zničena výbuchem sopky a zůstala pohřbena pod vrstvou popela a vulkanické hmoty až do 18. století. O systematický výzkum, který přinesl spoustu nových poznatků, se zasloužila Wilhemina Jashemski.7 Různými archeologickými metodami se snažila zjistit co nejvíce o půdě, stromech, rostlinstvu a zavlažovacích kanálech. Keře a samotné kořeny stromů byly vrstvou popela dokonale zakonzervovány. Pemzové oblázky (lapilli), neboli sopečný materiál, vše vzorně uchovaly - očištěním tohoto nánosu bylo možné určit podobu tehdejších kmenů stromů. Tato metoda byla použita ve výzkumech zahrad v Pompejích a díky její aplikaci nyní známe soukromé zahrady, sady, vinice a lesní školky. Velkým přínosem byla karbonizace (zuhelnatění) hroznů, jablek, oliv apod. Bylo tedy možné zjistit, jaké stromy a rostliny v Kampánii rostly.8 Archeologické metody umožňují rekonstruovat dokonce i výsadby tehdejších zahrad. Fresky a mozaiky tvoří další okruh významných archeologických nálezů, které nám napomáhají utvořit si přesnou představu o tom, jak dříve vypadaly prostory zeleně, co se pěstovalo a jaké druhy dřevin a květin byly nejčastější. Co se týče samotných fresek, nejoblíbenější žánrovou malbou byly krajinné výjevy a různé druhy rostlin. Malby měly často velký rozměr a obvykle zahrnovaly i ozdobné detaily v podobě zahradních skulptur. Setkat se můžeme rovněž s malými nástěnnými malbami. Nepřeberné množství tehdejšího rostlinstva, jež se vyjímalo na nástěnných malbách, mohou dnešní botanici rozpoznat a určit přesné druhy. Fresky ilustrovaly skutečný vzhled některých okrasných prvků v římských zahradách. Dochované nálezy fresek pocházejí zejména z Pompejí a Oplontis. Určitým unikátem, který rovněž spadá do kategorie archeologických pramenů, jsou starověké plány Říma. Nejznámějším nálezem je v tomto případě Severův plán (forma Urbis), jenž se stal jedním z nejdůležitějších pramenů pro topografická studia. Přestože se nedochoval v úplnosti, pečlivým pozorováním se podařilo rozluštit některé souvislosti o městské síti (a tudíž i její zahradní podobě) ve starověkém Římě.9

6 lat. Vesuvius, sopka v Kampánii. 7 Významná americká historička a archeoložka, která prováděla výzkumy mezi 60. a 80. léty 20. století v oblasti Kampánie a v Hadriánově ville v Tivoli. 8 Maureen, C.: Earthly paradises. London 2003, s. 14 – 18. 9 Brtnický, L.: Topografie starověkého Říma. Praha 1925, s. 11 – 14.

10 Myslím si, že v dnešní době jsme nejvíce odkázáni právě na archeologické výzkumy, jež značí jednu z neefektivnějších možností, jak se dozvědět o minulých společnostech více. Stálé zdokonalování archeologických metod znamená, že se v budoucnu s největší pravděpodobností dozvíme více o zahradních dispozicích, ať už v podobě soukromých zahrad či veřejných parků.

11 2. „Obecné“ pojmy týkající se zahrad

Příroda je jedním z fenoménů lidské společnosti, bez kterého si většina z nás nedokáže představit život. Dnešní doba však vztah člověka a přírody v mnoha věcech pozměnila, neustálé rozšiřování obytné plochy a nadměrné využívání naturálních zdrojů vylučuje původní myšlenku o nedotknutelnosti přírody, kterou zastávali staří Římané. Lesy, stromy, keře, rostliny a další přírodní bohatství znamenalo pro tehdejší obyvatelstvo jedinečný klenot v jejich životě. Pro Římany byla zahrada nejen součástí obytného prostoru, ale také samozřejmostí, bez které si nedokázali představit své bytí. Spousta obyvatel se mohla pyšnit vlastní zahradou, ty se však lišily svou velikostí, počtem rostlin, keřů a stromů, ale i množstvím ozdobných prvků. Ve starověku dosáhla zahradní kultura vysokého stupně rozvoje. Svědčí o tom nejen různé typy zahrad10, ale také celá řada soch, fontán, altánků a jiných zahradních artefaktů. Římané měli potěšení v zahradních dekoracích, vyznačujících se krásou a přepychem, proto je s oblibou dávali na odiv. Trávili v zahradě spoustu času; sami nebo s ostatními členy své rodiny odpočívali ve stínu stromů, četli, psali poezii nebo diskutovali o stavu impéria. Součástí zahrad byly také malé svatyně, bazénky, kašny, exotické stromy, květiny a kamenná sedátka sloužící k odpočinku. Zahradou se linuly různorodé vůně květin a listí, ale také zpěv ptáků, což ještě více umocňovalo tuto poetickou atmosféru.11 Při studování jednotlivých pramenů a literatury jsem se setkala s obrovským množstvím různých pojmů, které souvisí se způsobem života starých Římanů a jejich potřebou být ve stálém kontaktu s přírodou. Jak uvádí Dana Wilhelmová, „život všech společenských vrstev obyvatelstva byl v období Římské říše zcela neoddělitelně spojen se zahradou“.12 Ta byla ve velmi úzkém vztahu s každodenností tehdejších obyvatel, na druhou stranu však působila prchavým dojmem, byla dočasnou záležitostí. Vyjadřovala hodnoty tehdejší společnosti, jako lidé, kteří ji šlechtili.13 V této kapitole bych chtěla některé termíny, související se staroitalskými domy, zahradami a jejich okolním prostorem, objasnit. Někteří autoři jednotlivé

10 Např. zahrady užitkové, okrasné, pohřební atd. 11 Farrar, L.: Ancient Roman gardens. Stroud 1998, XI - XII (Introduction). 12 Wilhelmová, D.: Příspěvky k teorii a vývoji zahradního umění. Brno 2005, s. 38. 13 Maureen, C., op. cit., s. 8.

12 pojmy popisují velmi podrobně14, proto bych se pokusila v určitých případech o stručnější a srozumitelnější výklad. Navíc uvedu pouze ty pojmy, které pokládám za nejdůležitější a které se také nejčastěji objevují v pramenech a odborné literatuře. Carroll Maureen ve svém díle uvádí: „Our modern term „garden“ is a very general one and often further qualifications is needed to clarify exactly what type of garden is being described – whether a flower garden, a vegetable garden or a herb garden. Likewise, gardens in the ancient world were varied, and different words were used to describe them.“15 Vzhledem k rozmanitosti používaných termínů, svědčících o vyspělosti a úrovni tehdejší „zeleně“, se snažím důležité pojmy stručně charakterizovat a v některých případech zhodnotit jejich četnost v pramenech a literatuře. V rámci této kapitoly se zabývám také římským obytným domem (domus) a villou (villa). Stavitelská díla nemají jen užitkový účel, ale měla by „vyvolávat určitý dojem, citová hnutí, určité představy, myšlenky“.16 Zahrady a parky, jakožto nedílná součást těchto staveb a v mnoha případech také samotné „stavitelské dílo“, tento účel splňovaly. Propojení zahrad a parků s domy, vilami, paláci apod. je neoddiskutovatelné, proto zde tyto informace nesmí chybět.

2.1. Hortus, heredium, holerarium, pomarium

Nejstarší a nejvíce užívaný latinský výraz pro domácí obdělaný prostor je hortus. Toto slovo je pravděpodobně odvozené od řeckého slova chortos, které vyjadřuje uzavřenou plochu, využívanou pro pěstování jídla nebo krmiva. Chortos původně nesouviselo s lidmi, ale se zvířaty. Naopak slovo hortus bylo spjato s lidmi a lidskými produkty. Všudypřítomnost tohoto pojmu představuje značný problém překladu a určení přesného významu. Římané měli ve zvyku označovat tímto termínem různé pastviny, zelinářské zahrady a dokonce i parky.17

14 Např. Katherine T. von Stackelberg ve svém díle The Roman garden: space, sense and society. New York 2009. 15 Maureen, op. cit., s. 19; Pojem zahrada, používaný v dnešní době, je velmi všeobecný a je nutné objasnit, o jaký typ zahrady se jedná, zdali o okrasnou, užitkovou či zahradu s bylinami. Zahrady ve starověku byly rozmanité a užívalo se různých termínů k jejich popisu. 16 Syrový, B.: Architektura. Svědectví dob. Praha 1987, s. 9. 17 Stackelberg, T., K.: The Roman garden: space, sense and society. New York 2009, s. 9.

13 V díle Naturalis Historia18 se Plinius Starší zabývá pojmy hortus a heredium. Poukazuje na jejich příbuznost; podle něj hortus a heredium jednoznačně předcházely ville. Heredium byl městský prostor, zahrnující dva akry půdy (tolik půdy, kolik mohl zorat muž za jediný den). Symbolická hodnota této půdy však byla daleko vyšší.19 Heredium znázorňovalo určitou soudržnost mezi jednotlivými generacemi; byla to nezcizitelná část majetku, která nemohla být odkázána mimo rodinu. Ráda bych shrnula výše zmíněné na následujících řádcích. V latinské literatuře se hortus vyvinulo z domácího prostoru určeného pro pěstování jídla20, jak nám také dokazují nálezy venkovských zelinářských zahrad, městských zahrad i šlechtických statků. Hortus mohlo mít charakter izolovaného prostoru, užívaného k odpočinku a rozjímání. Ačkoli bylo hortus nejběžnějším označením pro zahradní prostor, není jediné. 21 V díle The Pastoral Landscape22 se objevuje zmínka o zahradách v různých částech císařského Říma. Zahrady označované jako hortulus byly součástí prostých obydlí, avšak označení hortus patřilo zahradám, které byly součástí přepychových vill.23 Hortulus a hortus se lišily nejen svým umístěním, ale také velikostí. Zatímco hortulus označovalo menší zahrady, hortus se pojilo se zahradami rozsáhlejšími. Je také možné, že hortus označovalo zahrady a parky přístupné veřejnosti.24 Dalším zajímavým výrazem, se kterým se můžeme setkat, je holerarium.25 Jednalo se o prostor, na němž se pěstovala listová zelenina, především brukev, hlávkový salát, ale také různé byliny, které tvořily převážnou část římské stravy. Holerarium bylo určeno pouze pro pěstování zeleniny.26 Pomarium můžeme přeložit jako sad či ovocná zahrada.27 Někteří autoři hovoří o zvláštním typu zahrad, jiní pomarium nepovažují za samostatný prostor a

18 Plinius, Gaius, Secundus, Naturalis Historia, XIX, 50. (Naturalis Historia - dále jen NH). 19 Podle tradice byly tyto dva římské akry přidělovány Romulem každému římskému občanovi. 20 V samotném Římě se zahradou stávalo neúrodné pole. Získanou úrodu lidé prodávali na trzích. (Plinius, NH, XIX, 52). 21 Stackelberg, T., K., op. cit, s. 16. 22 Hunt, D., J.: The Pastoral Landscape. Hannover and London 1992, s. 16. 23 Termínu villa se budu podrobně věnovat později. 24 Farrar, L., op. cit., XI (Introduction). 25 Odvozené od příbuzného slova holus/olus. 26 Stackelberg, T., K., op. cit., s. 16. 27 Ve svém tvrzení se opírám opět o Katherine T. von Stackelberg, která užívá termínu orchard – čili sad nebo ovocná zahrada.

14 zahrnují jej mezi hortus. Opačný názor má Cicero, který pomarium (sad) a hortus (zahrada) pojímá jako samostatné části.28 Jak nám naznačují uvedené informace, terminologie starověkých zahrad je velice složitá. Ve většině případů se můžeme opřít pouze o poznatky z archeologických výzkumů, často také z děl starověkých autorů. Je však známo, že starověké spisy nebyly vždy věrohodným pramenem a historikové na tento fakt často poukazují. Nejen z tohoto důvodu jsou archeologické výzkumy užitečným zdrojem poznání.

2.2. Ars topiaria, viridarium

Jakoukoliv zelenou plochu, ať už jako součást obytného či veřejného prostoru, je nutné upravovat a věnovat ji dostatek času. Každá zahrada je něco, co se vyvíjí, roste a mění s ročním obdobím. Péče o zahradu zahrnuje nejen praktické otázky týkající se zavlažování, hnojení apod., ale také záležitosti estetického rázu – výsadbu a úpravu okrasné zeleně. Ars topiaria29 znázorňovalo dovednost v ostřihování a udržování okrasné zeleně.30 I když je tento termín nejspíš odvozený od řeckého topos (tvar), je malá pravděpodobnost, že se tato řemeslná práce vyvinula v Řecku. Nejsou zde totiž zmínky o povolání takzvaného zahradního architekta (topiarius) nebo o okrasných zahradách. Zdá se, že se jedná o výhradně římskou záležitost.31 Caroll Maureen hovoří o odborné profesi uměleckého zahradníka; bere tento fakt za samozřejmost.32 V pramenech se ars topiaria téměř vždy objevuje v kontextu s aristokratickými villami. Přesto jsou odborníci na pochybách, jelikož je velice obtížné stanovit jednoznačné závěry vztahující se k ars topiaria ve starověku. Určité informace však přece jenom máme: „…the majority /of ars topiaria/ were found in

28 Cicero, M., T., Cato Maior de senectute, XV, 54. 29 Ačkoliv se slovní spojení podobá modernímu termínu „topiary“ – keře zapracované do okrasných tvarů- topiaria mohlo vypovídat také o tzv. „zahradničení ve velkém“ (nápadité užití různých rostlin). Tento pojem chápu v překladu také jako „zahradní umění“. 30 Také Pavel Vlček hovoří o „rostlinách, které se stříhaly do určitého tvaru“. (Dějiny architektury pravěku a starověku. ČVUT, Praha 2005, s. 204). 31 Stackelberg, T., K., op. cit, s. 17. 32 Maureen, C., op. cit., s. 85: „One of the new specialist branches of profession in the Roman period was the garden artist or topiary specialist.“

15 the region around Rome with two examples from Naples and Lake Como, both popular locations for luxusy villas“.33 Je více než pravděpodobné, že se topiarius těšil velké vážnosti, což mimo jiné dokazují náhrobky, na kterých není jen jméno, ale také postavení zemřelého - topiaria.34 Stejně jako topiarium, i viridarium bylo nejspíš spjato s aristokratickými zahradami.35 Jistě nás nepřekvapí mnohoznačnost tohoto slova: „a place of greenery“, což můžeme přeložit velmi obecně jako zeleň či rostlinstvo, jinými slovy se jedná o „místo plné zeleně“ apod. V některých případech bylo viridarium spojováno dokonce i s trávníkem. Viridarium lze charakterizovat také jako velký široký záhon, osázený ovocnými stromy a obklopený hliněnými žlábky pro odtok vody.36 Ve sborníku Příspěvky k teorii a vývoji zahradního umění se můžeme setkat se zmínkou o „tvarovaných květinových záhonech a trávníkových plochách“.37 Pro výzdobu a strukturování viridaria38 samozřejmě sloužily rostliny; „nejčastěji pěstovanou rostlinou byl buxus“.39 Některé informace týkající se viridaria nám mimo jiné umožňují získat archeologické výzkumy v Pompejích. Za zmínku stojí takzvaný Dům malířů v Pompejích, o němž se na svých internetových stránkách zmiňuje italský Institute and museum of the History of Science: „…viridarium /of the House of the Painters/ represents the first example of a garden reconstructed in all its parts through a complex study of the ancient soil and the plant remains found in it.40 Pojmy holerarium, topiarium a viridarium označují rozmanitost římského zahradního prostoru. Zahrnují v sobě směs architektonických a přírodních znaků, které byly obvykle používány v popisu zahrad. 41

33 Stackelberg, T., K., op. cit, s. 17; Většinu zahradního umění (ars topiaria) můžeme nalézt v regionu kolem Říma; rovněž poblíž Neapole a jezera Como, jež jsou oblíbenými lokalitami. 34 Maureen, C., op. cit., s. 86: „A sense of pride in the profession is conveyed in the epitaphs on gravestones in which the deceased chose to record his professional status as a topiarius“. 35 Některé zmínky uvádí Plinius, NH, XVIII, 7. 36http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=Giardino(amb.20)&idSezione=1028&idSezioneRif =1026&lookfor=viridarium. [cit. 2010 – 20 – 03]. 37 Wilhelmová, D., op. cit., s. 40. 38 Viridarium je v tomto případě stručně charakterizováno jako „zahrada v peristylu“. 39 Buxus neboli Zimostráz obecný. 40 http://brunelleschi.imss.fi.it/giardinoantico/egar.asp?c=24027&k=24126&rif=24202 [cit. 2010 – 20 – 03]; Viridarium v Domě malířů značí první příklad zahrady rekonstruované ve všech jejích částech. 41 Stackelberg, T., K., op. cit., s. 19.

16 2.3. Domus

Většina římské obytné architektury má své kořeny v Řecku, spoustu řeckých vzorů totiž Římané od Řeků převzali, přizpůsobili svým potřebám a také obohatili o zcela nové prvky. Jedním z nejvýznamnějších počinů v nové obytné římské architektuře byl klasický italský atriový dům s vloženým helénským peristylem.42 Jak uvádí Dana Wilhelmová: „…na rozdíl od řeckých vzorů byl římský peristyl od počátku osázený rostlinami – byl zahradou.“43 Peristyl naprosto radikálním způsobem proměnil dynamičnost obytného prostoru a stal se reprezentativní částí domu. „The peristyle became so fashionable that householders with insufficient space for a complete peristyle (on all four sides) were driven to imitate this ideal“.44 Předtím, než se budu podrobněji věnovat peristylové zahradě, bych ráda uvedla některé informace, týkající se domu s atriem. Právě atrium45 se stalo srdcem římského domu. V Pompejích a Herculaneu bylo v některých případech přeměněno do okrasné zahrady s rostlinami vysázenými okolo okraje impluvia.46 Co se týče impluvia, jeho význam spočíval v zavlažování zahrad.47 Zdroj vody hrál v Pompejích důležitou roli, o čemž svědčí také řetězec potrubí přepravující vodu do kašen a bazénků.48 S jednotlivými částmi vodovodního systému se můžeme seznámit prostřednictvím archeologických vykopávek. Tradiční schéma římského atriového domu49 nám pomáhá zjistit, ve kterých místech se nacházela zahrada. Její poloha hrála významnou roli. Při vstupu do domu se návštěvníkův pohled okamžitě ubíral směrem k zahradě. Otevřený prostor atria se

42 Tento typ římského obydlí spadá do doby od 2. st. př. n. l., kdy bylo bydlení zdokonaleno připojením řeckého peristylu (nádvoří obklopené sloupořadím), atrium se stalo místností reprezentační. (Encyklopedie antiky. Praha 1974, s. 160). V knize Katherine T. von Stackelberg se však časový údaj liší: „The peristyle, a colonnaded open court, was a Greek architectural form that began to be integrated into the traditional atrium plan of the Roman domus from the third century BC“, s. 21. 43 Wilhelmová, D., op. cit., s. 38. 44 Farrar, L., op. cit., s. 28. 45 Atrium – síň nebo nádvoří, ve střední části tradičního římského domu s otvorem ve střeše. (Farrar, L., op. Cit., s. 218). 46 Maureen, C., op. cit., s. 34. 47„Otvorem ve střeše (compluvium) padala dešťová voda ze střechy domu do mělké nádrže uprostřed atria - do impluvia. Impluvium mělo čtverhranný tvar stejného rozměru jako compluvium ve střeše (…). Dešťová voda z něj byla odváděna do velké podzemní cisterny, umístěné obvykle pod atriem“. (Wilhelmová, D., op. cit., s. 40). 48 Maureen, C., op. cit., s. 34. 49 Především však v Pompejích.

17 zahradou opodál mohl navodit pocit určité zvědavosti a touhy podívat se, jakou má zahrada podobu a jak je udržována. O poloze zahrady se zmiňuje také Linda Farrar: „At many sites a view of the garden was still possible through an open street door“.50 Jak už jsem výše uvedla, součástí římské obytné architektury byl peristyl. Jednalo se o sloupový ochoz či dvůr obklopený sloupovím. Ve většině případů byl peristyl spojován s domy, „jejichž majitelé pocházeli z vyšších společenských vrstev“.51 Ačkoliv byla zahrada s peristylem považována za zahradu okrasnou, v některých případech lze nalézt výjimky v podobě užitkových zahrad: „The House of Polybius at Pompeii, for example, had a peristyle garden which, as excavations of the subsoil and the root cavities have shown, was an informal, utilitarian garden with fig, cherry, pear and apple trees in it“.52 Rozdíly mezi okrasnými a užitkovými zahradami však nebyly tak výrazné jako dnes.53 Význam peristylu jako zahrady je často zdůrazňován. Například pro obyvatele Pompejí byl zahradní prostor jedním z nejdůležitějších částí domu vůbec. Toto mé tvrzení dokládá skutečnost, kdy po ničivém zemětřesení „v roce 62 n. l. byly v některých pompejských domech nejprve obnoveny zelené peristyly, zatímco obytné prostory ještě ležely v sutinách“.54 Základem peristylové zahrady byly rostliny, okrasné a ovocné stromy, ale také vodotrysky nebo sousoší. Je zajímavé, že některé dříve zažité koncepce můžeme spatřit i v současné době. Základem moderní zahrady jsou také květinové záhony, okrasné stromy, stejně jako množství vodních prvků či soch. I v dnešní době, stejně jako ve starověké Itálii, je oblíbeným materiálem mramor a kámen. Lze tedy s jistotou říci, že tehdejší zahradní architektura svědčí o jedinečnosti a nadčasovosti Římanů. Větší domy měly kolem peristylu různé přijímací místnosti (exedra), salón (oecus), ložnici (cubiculum) sloužící i pro odpolední odpočinek a jídelnu (triclinium).55 Tyto prostory byly v těsné blízkosti zahradního peristylu. Při relaxaci, diskutování nebo podávání jídel bylo možné těšit se z pohledu na rostliny, vodní díla a mramorové skulptury.

50 Farrar, L., op. cit., s. 19. 51 Wilhelmová, D., op. cit., s. 38; Felix Hass se zmiňuje o tzv. Velkém pompejském domě. (Haas, F.: Vývoj architektury a umění ve starověku. VUT v Brně, Brno 1987, s.91). 52 Maureen, C., op. cit., s. 32; Například Polybiův dům v Pompejích zahrnoval peristyl, jenž sloužil jako užitková zahrada. Pěstovaly se zde fíky, třešně, hrušky a jablka. 53 Stackelberg, T., K., op. cit., s. 22. 54 Wilhelmová, D., op. cit., s. 40. 55 Haas, F., op. cit., s. 91.

18 Peristylová zahrada neposkytovala možnost výhledu do krajiny, byla uzavřeným prostorem. Často byly na sloupovém nádvoří56 zobrazovány zahradní, krajinné nebo mytologické výjevy, které měly navodit iluzi rozsáhlejšího prostoru.57 Jedním z nejkrásnějších příkladů zahradních fresek je Dům s Venuší a Dům svatby Alexandra v Pompejích. Některým pompejským domům se budu více věnovat v jiných kapitolách.

2.4. Villa

Pro Římany byla villa nejen stavbou určenou k bydlení, ale vyjadřovala také jistý způsob života.58 Jedná se však o velice široký a mnohdy nejasný pojem, který se pokusím na základě pramenů a odborné literatury objasnit. V pramenech se můžeme nejčastěji setkat s označením „selská usedlost“59, v některých případech s termínem „venkovský dvorec“.60 Jisté však je, že se v obou případech jedná o hospodářskou a obytnou stavbu. Podle Jamese S. Ackermana61 podává velmi užitečné informace o pojmu villa Columella.62 Setkáváme se zde s různými termíny, které bych nyní uvedla. Jelikož se téměř všechny objevují v dalších odborných publikacích, pokusím se o jejich vzájemnou komparaci. Samotná villa se skládala „(…) z ager – pozemků, které byly většinou tvořeny užitkovou a zeleninovou zahradou, vinicemi, ovocnými sady a poli, a z villy“.63 Postupem času dochází k oddělení villy urbana od hospodářské části, tj. villy rustica. Villa urbana byla pravděpodobně obytným domem vlastníka, villa rustica se skládala z ložnic pro otroky, ze stájí a chlévů.64 Zaujalo mě, jak římskou villu líčí Annette Lucia Giesecke. Jedinečnost římské villy vidí v propojení městské (pars urbana) a venkovské části (pars rustica). „The villa perfectly blended the Greek and

56 Tímto (ale i jiným) způsobem charakterizuje peristyl B. Syrový (Syrový, B.: Architektura. Praha 1972, s. 218). 57 Wilhelmová, D., op. cit., s. 41. 58 Ibid., s. 42. 59 Cato, M., P., De agricultura, I. 60 Vitruvius, M., P., De architectura libri X., VI, 6, 1. 61 Ackerman,S.,J.: The Villa. Form and Ideology of County Houses. Washington, DC 1990. 62 Ve svém díle De re rustica. 63 Wilhelmová, D., op. cit., s. 42. 64 Ackerman, S., J., op. cit., s. 42.

19 the Roman, the rustic and the urbane, Nature and art“.65 Autorka se v této souvislosti zmiňuje o villa urbana, která byla v rámci Říma nazývána horti (zahrada).66 Právě na tomto místě se potvrzuje mnohoznačnost latinského slova hortus. Co se týče villy rustica, „v extrémních případech může (…) dokonce chybět. To se týká bezprostřední blízkosti Říma“.67 Na základě těchto informací se domnívám, že v samotném Římě a jeho okolí byla villa chápána jako komplexní stavba se zahradním prostorem, určeným k relaxaci a rozjímání. Nedocházelo ke striktnímu oddělení „městského“ a „venkovského“ prvku. Zahradní prostor byl nedílnou součástí villy, jakožto usedlosti příslušníků vyšší společenské třídy. Toto mé tvrzení lze jistým způsobem odůvodnit příchodem okázalejšího způsobu života. V tomto případě se venkovská usedlost (villa rustica) stává nevhodnou a jako taková je přizpůsobena novým módním požadavkům tehdejší doby.68 Jedním z dalších termínů, se kterým se můžeme setkat, je termín villa suburbana, definovaný jako „sídlo před branami města“69, villa v předměstí70 nebo luxusní dům s velmi rozsáhlými pozemky ve městě nebo v jeho okolí,71 a villa maritima – villa u moře.72 Obvykle jsou villy budovány za městem. Pokud bychom se zaměřili na tzv. villy aristokracie nebo císařské villy, o nichž se ještě zmíním, zjistili bychom, že byly budovány převážně vně města, na vyvýšeném místě v krajině nebo poblíž vodního zdroje. Villa sloužila jako určité útočiště, „místo oproštěné od tlaku úředních povinností a politické činnosti“.73 Villy zaujímaly takovou polohu, aby vlastníkovi zprostředkovaly požitek z okolní krajiny. V tehdejší době byla příroda vnímána jako „rodička světa“, jako

65 Giesecke, L., A.: The Epic City. Urbanism, Utopia, and the Garden in Ancient Greece and Rome. Cambridge, Massachusetts, and London, England 2007, s.110 – 111. 66 Tuto informaci, jak sama přiznává, čerpá z díla Plinia Staršího (Naturalis Historia). 67 Wilhelmová, D., op. cit., s. 45. 68 Farrar, L., op. cit., s. 21. 69 Wilhelmová, D., op. cit., s. 46. 70 Syrový, B.: Architektura. Praha 1972, s. 310. 71 Farrar, L., op. cit., s. 21. 72 Považuji za důležité uvést některé časové údaje, týkající se římských vill. Termínem villa byla označována celá škála obytných budov vně města (nejčastěji však statky zaměřené na pěstování vína, oliv apod.) – a to až do pozdní antiky. Od 2. st. př. n. l. byly postupně zatlačovány velkostatky. Villy, jakožto výstavné budovy, sloužící k odpočinku svých vlastníků, jsou záležitostí prvních století našeho letopočtu (Encyklopedie antiky, op. cit., s. 674). 73 Wilhelmová, D., op. cit., s. 48.

20 určitý skvost v životě člověka. Stala se nedílnou součástí tehdejší společnosti a byla vyhledávaným zdrojem vnitřního bohatství. Na druhou stranu byl však „vztah Římanů ke krajině (…) podstatně distancovanější než náš současný. Odstup, který si od přírody drželi, je nejlépe zřejmý z toho, že i „romantická“ krajina byla vždy vnímána a prožívána v rámci triclinia, vyhlídkové terasy nebo portiku, tj. byla inscenována. Člověk do této krajiny nikdy bezprostředně nevstupoval“.74 Jistě toto tvrzení svědčí o úctě Římanů k okolní krajině. Jak praví Seneca: „Ctnost je ve shodě s přírodou…“.75 „/Římanům/ stačil (…) svobodný vánek na otevřeném prostranství, mírný stín skály nebo stromu, průzračné studánky a přirozené, o své vůli tekoucí potoky (…), i lučiny bez umělosti utěšené…“.76 O podobě aristokratických vill se dozvídáme z různých pramenů. Například Seneca se zmiňuje o ville77 Scipiona Afrického78: „Zhlédl jsem tu dvorec (vilu) zbudovaný z přitesávaného kamení, lesík (zahradu) ohrazený zdí i věže vztyčené z obou stran k ochraně dvorce, vodní nádrž zbudovanou pod staveními a zeleným porostem…“.79 Dana Wilhelmová předkládá další typy vill – palácové a císařské. Už z názvu vyplývá charakter těchto staveb. Vlastníky palácových vil byli bohatí aristokraté, jež toužili po okázalém sídle, vzdáleném od ruchu velkoměsta. Jeden z prvních Římanů, který vlastnil spoustu vill, byl Lucius Licinius Lucullus.80 Jeho záliba v luxusu měla za následek nejen množství staveb v blízkosti Říma, ale i v Římě samotném. Jedním z jeho nejvýznamnějších počinů byla stavba na Monte Pincio.81 Jednalo se o luxusní stavbu obklopenou zahradami – Horti Luculliani. 82 Je nutné poznamenat, že některé luxusní zahradní prostory, vybudované v dobách republiky, přešly později do majetku císařů. „Vlastnictví velkých zahrad ve městě – v Římě, stejně jako v menších městech, bylo chápáno a také presentováno jako manifestace určitého statusu ve společnosti, bohatství a s tím související

74 Wilhelmová, D., op. cit., s. 48. 75 Seneca, L., A., Epistulae morales ad Lucilium, Epistula 50. 76 Werner, D.: U kolébky Evropy. Odkaz antického Říma. Praha 2006, s. 71. 77 Villa v Liternu v Kampánii. 78 Římský politik a vojevůdce v době druhé punské války. 79 Seneca, Epistula 86. 80 Římský konsul r. 74. př. n. l. Proslul mimo jiné svým nesmírným zájmem o umění (Encyklopedie antiky, op. cit., s. 353). 81 Pahorek, zvaný mons Pincius (severně od Quirinálu). Zde byly zakládány rozsáhlé zahrady – odtud collis hortorum – zahradní pahorek (Farrar, L, op. cit., s. 49). 82 Wilhelmová, D., op. cit., s. 53 – 54 (I v dnešní době se zde rozkládá jedna z největších „zahradních dispozic“ Říma).

21 moci…Z tohoto důvodu byla většina takovýchto luxusních zahradních dispozic v době císařství ve vlastnictví císaře“.83

83 Wilhelmová, D., op. cit., s. 53 – 54.

22 3. Soukromé zahrady

Těžištěm výzkumu, týkajícího se zahrad ve starověké Itálii, jsou archeologické nálezy, které představují základ pro studium dané problematiky a umožňují nám získávat stále nové informace. Díla antických autorů a odborná literatura rovněž značí důležitý zdroj poznání. Co se týče písemných a archeologických pramenů, ve většině případů mi napomáhají k lepšímu pochopení některých souvislostí, proto na ně v textu často odkazuji. Na základě studia pramenů a literatury se pokouším o celkovou charakteristiku soukromých zahrad ve starověké Itálii. Nejprve se věnuji domům a jejich rozvržení; stručně popisuji, jaké prostory byly pro jejich majitele nejdůležitější a proč, vzápětí uvádím fakta vztahující se k zahradnímu prostoru. Rovněž se v textu zaměřuji na villy, a to z důvodu jejich úzkého vztahu se zahradním prostorem. Zahrada byla jednou z nejvýznamnějších částí jednotlivých staveb, domnívám se proto, že zde tyto údaje nesmí chybět. Taktéž se budu věnovat poloze zahrady, jejímu členění, rostlinstvu, dřevinám a ozdobným prvkům, jako byly sochy a kašny.

O hojnosti zeleně v prostorách domů , ale i v rámci veřejných prostranství84, vypovídají zbytky listí, rostlin a kousků dřeva, které se našly na mnoha místech. Výsadba zeleně – stromů, keřů, trvalek, květinových záhonů - lidem zpříjemňovala chvíle strávené pod širým nebem. Těšili se z pohledu na květiny hýřící barvami a vůněmi, vyhledávali klid ve stínu stromů a relaxovali při zvuku tekoucí vody v kašnách. Téměř všechny soukromé domy měly nejméně jednu zahradu. Mohla být hlavní složkou domu a zabírat plochu rozsahem větší, než měly samotné pokoje určené ke spaní nebo stravování. I když byl v malém stavení omezený prostor, roh dvora byl vyšetřen na skromnou plochu k pěstování okrasných rostlin či plodin.85 Myslím si, že soukromá zahrada, kde staří Římané trávili svůj volný čas, nabízela úžasné možnosti, jak být během chvíle ve své vlastní přírodě. V přírodě

84 Veřejnému prostranství se věnuje kapitola s názvem Veřejné prostory a jejich zahradní nebo parková úprava. 85Maureen, C., op. cit., s. 18.

23 takové, jakou si vytvořili, jakou měli rádi a která byla jen jejich. Ať už to byla zahrada okrasná nebo užitková, vždy dokázala svým majitelům něco nabídnout. Zahrady v domech se stávaly součástí otevřeného prostoru, který mohl mít podobu atria nebo peristylu. Tento typ domu se zahradou je typický především pro kampánská města Pompeje a Herkulaneum. Ačkoliv se můžeme setkat s některými výjimkami86, nejčastějším typem zahrad byly zahrady s peristylem. Zmíněné zahrady mohly mít různé funkce; ať už se jednalo o zahrady zelinářské, které byly zřizovány za účelem pěstování stravy, nebo okrasné, vyznačující se kultivací okrasných plodin a dřevin, vždy vyjadřovaly určité hodnoty a byly oblíbeným místem v domě. V některých případech se plochy zeleně oddělovaly od ostatních částí domu závěsem.87 O tomto závěsu, jehož účelem byla ochrana peristylu před mechovým porostem, se zmiňuje Plinius Starší.88 Další výhodou clony mohla být obrana před slunečními paprsky v letních měsících.

Valná většina zahrad se nacházela v zadních částech domu (Dům Venuše v mušli nebo Dům Octavia Quartia)89, jsou však případy, kdy je najdeme v bezprostřední blízkosti obytných prostor (Dům Vettiů ).90 Některé luxusní domy se mohly pyšnit více zahradami (Villa Papyrů). Užitkové (zelinářské) a okrasné zahrady ovšem nemusely být vždy přímou součástí stavby, některé se budovaly za domy poblíž města. O tomto typu zahrad se zmiňuje Cato Starší: „Zařiď, aby v blízkosti města byly zahrady všeho druhu (…). městské pozemky ať obdělává a vysazuje zejména ten, kdo nemá jiné pozemky než tyto, aby je měl [využity] co nejpečlivěji“.91 Ačkoliv počet zahrad a ozdobných prvků v nich pravděpodobně vypovídal o určitém bohatství, vlastníci domů nemuseli nutně spadat mezi zámožnou vrstvu obyvatelstva. Často s chutí napodobovali aristokratický styl života a snažili se nalézt způsob, kterým by dali najevo určitou prestiž. Jednou z možností byly okrasné zahrady.

86 Části atrium či peristyl mohly chybět. 87 Jedná se však spíše o výjimku, kterou zde uvádím. 88 Plinius, NH, XIX, 6, 24. 89 Obr. 1, 2, 3. 90 Obr. 4. 91 Cato, De agricultura, VIII.

24 Mimořádné postavení mezi soukromými typy staveb, jež se mohly pyšnit přírodními krásami, mají villy. Ve většině případů se jedná o stavbu rozsáhlejšího charakteru, než jsou klasické obytné domy. Také podoba zahradního prostoru může být zcela odlišná a nemusí jít o typickou peristylovou zahradu, jak ji známe z mnohých domů. Luxusní vily byly kompletně začleněny do krajiny a lidé mohli plně využívat jejich polohy, která jim umožňovala nejen krásný výhled na hory a moře (Vila Mystérií v Pompejích), ale také pocit určité nedotknutelnosti (Vila Hadriana). Jen ve vilách můžeme nalézt intimní zahrady, nádherné formální parky a velkolepou přírodu zároveň.

Jak už jsem se zmiňovala v druhé kapitole, peristyl byl oblíbenou součástí domu, stejně jako stromy, květiny a užitkové rostliny v něm vysázené. Díky stále se rozvíjejícím archeologickým metodám můžeme zjistit, jaké konkrétní rostliny se ve starověku pěstovaly. Rozpoznat a vysledovat obrys květinových záhonů už není žádný problém. K poznání různých druhů květin a dřevin nám mohou výborně posloužit i díla starověkých autorů. Podle Plinia Staršího jsou za největší dar věnovaný lidem považovány stromy. K zeleni a především ke stromům má člověk velmi specifický vztah. Již od pradávna se jim přisuzovaly některé zvláštní schopnosti. Stromy byly uctívány, byly jim přinášeny oběti; lesy byly chrámem bohů a podle starých zvyků se nejvýznačnější strom zasvěcoval bohu.92 Stromy, které byly nalezeny v římských zahradách, mají svůj původ v provinciích impéria. Téměř všechny, ať už okrasné či ovocné, byly do Itálie dovezeny z východní části Středozemního moře a Blízkého východu.93 Výjimkou jsou třešně, jež do Itálie přišly z pontského království94 od Černého moře.95 Mezi nejběžnější druhy dřevin v zahradách patřily cypřiše, oleandry, borovice, pínie96, duby, topoly, platany, rovněž i ovocné stromy jako jabloně, třešně, hrušky, fíkovníky, švestky, broskvoně nebo granátovníky. Jistou zvláštností byly

92 Plinius, NH, XII. 93 Ibid. 94 Pontská říše (řec. Pontos) zaujímala severovýchodní část Malé Asie, rozkládala se na jižním břehu Černého moře. Tato hornatá a zalesněná krajina poskytovala dobré pastviny pro chov dobytka, v údolích se pěstovalo víno, proso, olivy a ovoce. 95 Plinius, NH, XV, 30, 102. 96 „Nejhezčí v lesích je jasan, a v zahradách pínie zase (…)“; Vergilius, Bucolica, VII, 65.

25 kaštany, jejichž kořenové zbytky se našly v Oplontis.97 Zprávy o tom, jaké stromy byly v oblibě, máme nejen z Pliniova díla Naturalis Historia, ale také z Vergiliova díla Bucolica a obrazových pramenů v podobě fresek. Nejvíce jich bylo objeveno v Římě98 a v oblasti Kampánie, zejména v Pompejích99 a Oplontis100. Fresky zdobily jak stěny pokojů v domě, tak i sloupová nádvoří (peristyl). V obou případech mohly krajinné výjevy na zdech symbolizovat rozsáhlý prostor zeleně a navodit pocit naprosté soudržnosti člověka s přírodou. Nejobsáhlejším celkem, kterým se nyní budu zabývat, jsou okrasné a užitkové rostliny, jež se v zahradách pěstovaly. Jak píše Plinius Starší, pozorovat rostliny je velmi náročné, když si uvědomíme jejich mnohotvárnost, počet, květy, vůně i barvy.101 Ve svém výkladu se dále zaměřím na léčivé byliny a okrasné květiny. Pro zajímavost uvedu ty, které byly využívány při výrobě parfémů. O užitkových rostlinách (zelenině), které rostly v zahradách, se zmiňuje Cato. Podává informace o různých druzích brukve (zelí, kapusta, kedluben) a velký prostor věnuje především chřestu. 102 Zelenina, pěstovaná pro denní spotřebu, zahrnovala ředkve, petržel, celer, tuřín, cibuli, česnek, dále okurku, hlávkový salát, červenou řepu a dýni. V zahradách se vysazovaly dokonce i bylinky – šafrán, majoránka, kmín, kopr a bazalka.103 Zcela mimořádnou pozici v zahradě měly obecné léčivé byliny. Byly spíše vzácností, přesto se s nimi v pramenech a literatuře můžeme setkat. Opět musím zdůraznit Plinia Staršího, jenž se věnuje blahodárným účinkům bylin a jejich užití. Mnoho léků obsahovalo ingredience zahrnující přírodní sladidlo, například med.104 Mezi „medikamenty, které se sely v zahradách“, patřila pryskyřice, ibišek, řeřicha, šťovík a fenykl. Květiny a keře určené pro okrasné zahrady soukromých domů měly nejširší zastoupení v oblasti tehdejší flory. Lišily se velikostí, vůněmi a barvami. Mnohé druhy rostlin a keřů byly stále zelené, jednalo se především o zimostráz, tamaryšek, ale i vavřín a myrtu.105 Keře byly udržovány a obvykle ostřihovány do určitého tvaru

97 Významná archeologická lokalita ve vesuvské oblasti. 98 Např. v Liviině domě na Palatinu (Obr. 5). 99 Dům ovocného sadu, Dům Venuše v mušli a Dům Alexandrovy svatby (Obr. 6). 100 Obr. 7 101 Plinius, NH, XVIII, 1. 102 Cato, De Agri cultura, CLVII; CLXI. 103 Plinius, NH, XIX; Columella, L., J., M., De re rustica, X. 104 Farrar, L., op. cit., s. 133. 105 Vavříny a myrty se s oblibou používaly při zhotovování věnců a girland.

26 (ars topiaria). Nesmíme opomenout sezónní květiny, které se hojně vysazovaly a dodávaly zahradě bohatší ráz. Patřily mezi ně například narcisy, hyacinty a kosatce. Jednou z nejkrásnějších okrasných květin byla růže. Plinius Starší říká, že nejvoňavější je květ růže kyrenské, proslulé jsou i růže kampanské, milétské a praenestinské.106 Fialky, sasanky a lilie rovněž zdobily soukromé zahrady. Mnoho informací o okrasných rostlinách máme z Pompejí, „z dekorativních rostlin se v Pompejích sázel akant107 /zejména jako obruba záhonů/, dále aloe, břečťan, tamaryšek, myrta, rákos a papyrus, z květin to byly sedmikrásky, rudý polní mák, vlčí i plnokvětý, vysazovaly se lilie, mečíky, narcisy, kosatce, slézové a damašské růže“.108 Okrasné zahrady nezahrnovaly jen květiny a keře, ale i ovocné a listnaté stromy. Předpokládalo se, že taková zahrada musela být rozlohou větší, málokdy totiž najdeme zahradu, ve které by se pěstovaly pouze dřeviny. Je tedy pochopitelné, že další keře a rostliny, rostoucí spolu se stromy, potřebovaly dostatek prostoru pro svou vegetaci. Římané si vysoce cenili voňavých listů a květin ve svých zahradách. Zpočátku se používaly k osvěžení vzduchu v domě, později, s příchodem luxusnějšího způsobu života, pro výrobu parfémů a vonných olejů.109 Nejpopulárnější květinou byla růže, pěstovaná pro svou pověstnou vonnou tresť. Výrobou parfémů se mohly pyšnit Pompeje, kde se nacházel Dům Herkulovy zahrady, známý také pod názvem Dům parfémů. Jeho jedinečnost spočívala v pěstování některých druhů květin (v tomto případě růží, lilií a fialek), které se používaly ke zhotovování parfémů. Neodmyslitelnou součástí každé soukromé zahrady byla voda, která se vždy stávala výrazným a dynamickým prvkem. Zvuk tekoucí vody má blahodárné účinky a samotný pohled na vodu uklidňuje, v dřívějších dobách tomu bylo jistě také tak. Římské zahradní prostory si nelze představit bez kašen a vodotrysků.110 Nejedna zahrada se mohla pyšnit uvedenými vodními prvky, které podtrhovaly její

106 Plinius, NH, XXI. 107 Akant byl nejspíš velice oblíbenou a častou rostlinou, o čemž svědčí také zmínka ve Vergiliově díle Bucolica: „Země ti prvé dárky, ó chlapečku, v hojnosti zplodí: líbezný akant a leknín a kozlík a zelený břečťan (…)- všecko to vyroste samo“ (Vergilius, Bucolica, IV, 18 - 20). 108 Sergejenková, M., J.: Pompeje. Moskva 1949, s. 130 – 131; Ciarallo, A.: Gardens of Pompeii. Los Angeles 2001, s. 10 – 17. 109 Farrar, L., op. cit., s. 133. 110 Obr. 8

27 celkový dojem a vnášely do ní další rozměr. Některé zahrady měly často více než jednu fontánu a majitelé se snažili o jejich rozličnost. V samotném Římě byly již za republiky zřízeny mohutné vodovody a jejich počet se za císařství ještě zvýšil. Plinius Starší obdivuje systém vedení vody do Říma a je přesvědčen, že na světě nebylo vykonáno nic podivuhodnějšího.111 Během archeologických vykopávek bylo zjištěno, v jakých místech domu procházelo vodovodní potrubí. Ne všechny stavby nám však umožňují získat tyto informace. Nejspolehlivějším důkazem jsou však nálezy v Domě Vettiů v Pompejích112. Řetězec potrubí přepravující vodu do kašen a bazénků znamenal jednodušší zavlažování zahrad. V některých případech byly vodovodní trubky skryty dokonce i v sochách.113 Plinius Starší se zmiňuje o výhodách vodovodů, jako stálých zásobáren vody pro domy, villy a zahrady, nejen pro veřejné budovy a lázně.114 O vodním systému a jeho užití hovoří také Vitruvius.115 Spojení vody a zeleně bylo pro antického člověka jednou z nejkrásnějších věcí v přírodě. Voda představovala nejen praktickou záležitost, ale přinášela také estetické hodnoty. Nejvíce rafinovaných způsobů, jak dostat do svých zahrad vodu, si navymýšleli Pompejané. Voda stříkala z fontán, tekla v kanálech nebo skákala po schůdcích kaskád.116 Úchvatný zdroj vody ztělesňuje Hadriánova vila v Tivoli. Peristylové a rozsáhlé zahrady tohoto komplexu byly ozdobeny množstvím fontán, bazénů a nádrží. Poutavým prvkem této velkolepé císařské rezidence bylo nymfaion117, pravděpodobně vyzdobené vodotrysky a nádobami s květinami. Nymfaion bylo rovněž důležitým prvkem v některých významných domech na Palatinu (například v Domus Flavia118). Zde bych poukázala na 16 m dlouhý elipsovitý vodojem, jenž byl součástí nymfaia - „Tato někdy zelení a vodotrysky oživená síň mohla poskytovati osvěžení hodovníkům v trikliniu“.119

111 Plinius, NH, XXXVI, 24. 112 Obr. 9 113 Sergejenková, M., J., op. cit., s. 133. 114 Plinius, NH, XXXVI, 24, 123. 115 Vitruvius, De architectura libri X., X, 4, 2; X, 7, 3. 116 Sergejenková, M., J., op. cit., s. 132. 117 lat. nymphaeum, přírodní nebo uměle upravená jeskyně s pramenem nebo s fontánou, zasvěcená nymfám; mohlo se taktéž jednat o monumentálně zbudovanou kašnu nebo fontánu napájenou z vodovodu chrliči. 118 Rozsáhlý palác na Palatinu, který nechali zbudovat císařové flaviovské dynastie. 119 Brtnický, L., op. cit., s. 153.; triclinium – jídelna. Ve velkých domech a vilách bylo popř. několik triclinií.

28 Pro úplnost uveďme ještě rybníky. Setkat se s nimi můžeme jen výjimečně, přesto představují jednu z možností, jak zakomponovat vodní prvek do prostoru domu či villy. Za všechny bych zmínila například rozsáhlý rybník ve Ville Papyrů v Herkulaneu120 a v Domě Julie Felix v Pompejích. Domnívám se, že vodní prvky, jako byly kašny, fontány, vodotrysky, jezírka a rybníky, představovaly jeden z nejdůležitějších rysů, jímž se tehdejší zahrady mohly pyšnit. Voda dodávala zahradní kompozici pohyb, doplňovala ji příjemným zvukem a umožňovala zrcadlení okolních prvků ve vodní hladině. Poslouchat zurčící fontánu nebo pozorovat hladinu jezírek a rybníků jistě působilo velmi uklidňujícím dojmem.

Dalším z charakteristických rysů římských soukromých zahrad jsou okrasné detaily, často ve formě různých soch. Tyto zahradní skulptury byly zhotovovány z kamene – především z mramoru – bronzu nebo terakoty. Mramor byl oblíbeným materiálem, jenž se používal k dekorativním účelům a stal se určitým symbolem pro římské sochaře. Ačkoliv v dnešní době využíváme mramor především pro jeho rozmanitou strukturu a barevnost, ve starověku se skvrnitý a barevný mramor necenil121. Nejužitečnějším pramenem pro poznání tehdejšího zahradního sochařského umění byly nástěnné malby. Poskytují nám klíč k rozeznání velikostí a tvarů soch a jejich začlenění v prostorách zahrady. Sochy měly rozmanitý ráz a ve většině případů se nacházely poblíž zahradních cestiček a vodních zdrojů. Sochařská díla, spolu s vodními prvky, tvořila jedinečný celek zapadající do zahradního prostoru. Představovala neobyčejně zajímavý komplex vzájemných vazeb mezi různými částmi zahrady. Nejčastěji znázorňovala bohy, zvířata, děti, postavy bojovníků a rostlinné motivy. Podle mého názoru se nejlepší exempláře soch nalézají v Hadrianově ville v Tivoli, ve Ville Papyrů a v Domě Vettiů. V dnešní době můžeme dokonce některé sochy či jejich napodobeniny shlédnout na původních místech. Součástí zahrad mohly být také pergoly (Dům Octavia Quartia)122 a altánky, poskytující příjemný chládek v letních měsících. Pergola se užívala, stejně jako dnes,

120 Obr. 10 121 Plinius, NH, XXXVI, 6. 122 Obr. 11

29 pro růst popínavých rostlin, především vinné révy. Jistou zvláštností v zahradách byly oltáře (Dům zlatých Amorů). Je však důležité podotknout, že tyto prvky nebyly v zahradách běžné.

Všechny soukromé domy a villy se svými zahradami něčím vynikají. Rozhodujícím faktorem není rozsáhlost a počet stromů, keřů a květin, ale kreativita a způsob, jakým zahrada vznikala a jak byla udržována. Některé starší domy měly zahradu jen v zadní části pozemku, novější se již mohly pyšnit peristylovou zahradou. Luxusnější domy mohly mít dokonce více takových zahrad. Staří Římané měli nezměrnou potřebu obklopit se přírodou. Snaha, se kterou budovali a šlechtili své zahrady, je udivující. Jistě nás nepřekvapí fakt, že se v zahradách dokonce i spávalo.123 Smysl pro přírodu a radost z pobytu v ní Římanům nechyběl.

123 http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%A1_zahrada [cit. 2010 – 26 – 07].

30 4. Veřejné prostory a jejich zahradní nebo parková úprava

Veřejné prostory patří k základním skladebním prvkům měst, jejichž kvalitu ovlivňují mimo jiné přírodní prvky. Přítomnost zeleně v místech, která jsou denně užívaná, je víceméně nutná. Stromy, keře či květiny se staly vyhledávaným zdrojem přírodního bohatství. Jejich estetické kvality byly využívány v průběhu celého lidského vývoje ke tvorbě prvků, které umocňovaly krásu přírody a přibližovaly ji člověku, k zakládání zahrad a parků. S postupným rozvojem společnosti a životní touhou obyvatelstva být ve stálém kontaktu s přírodou vznikaly ve starém Římě zahrady a parky přístupné širším vrstvám. Upravovala se veřejná prostranství – náměstí, ulice, lázně, palaestry124 - stejně jako okolí paláců a chrámů. Jak uvádí Linda Farrar, archeologické důkazy pro veřejné parky jsou neobyčejně vzácné. Některé detaily se však zachovaly v literárních památkách.125 Za ně považuji především díla Publia Cornelia Tacita, Plinia Staršího a Vitruvia. 126 Musím však zdůraznit, že tyto antické prameny, jež jsem studovala, podávají velice kusé informace - většinou se jedná o zmínky vztahující se k poloze a účelu zahrad či parků, nikoliv ke členění a vzhledu zeleně. Mnohdy jsem se v této kapitole opírala o odbornou literaturu127 a své vlastní zkušenosti a dojmy z návštěv některých objektů. V rámci této kapitoly podávám základní informace vztahující se nejprve k veřejným zahradám a parkům – výlučně v Římě – poté stručně popisuji ostatní veřejná prostranství, která jsou primárně určena k praktickému využití (lázně, fora apod.) a současně okrášlena přírodními prvky, neslouží však jako zahrady a parky pro veřejnost.

124 Řecky palaistra, prostor určený ke cvičení, otevřené prostranství čtvercového nebo obdélníkového půdorysu; ve starší době bylo pouze vysypáno pískem a stíněno stromy, později bylo opatřeno kolem dokola sloupovím a řadou místností různého určení. 125 Farrar, L., op. cit., s. 180. 126 Přesné názvy těchto děl uvádím seznamu pramenů, literatury a internetových stránek. 127 Především Topografie Říma (Ladislav Brtnický; Samuel Platner).

31 4.1. Veřejné zahrady a parky

Parky a zahrady nepochybně přispívaly k obrazu menších či větších měst. Sloužily k odpočinku, relaxaci i společenskému kontaktu mezi lidmi. Ve starověkém Římě, který byl oázou zeleně, se ovšem nesetkáme s příklady zahrad a parků, jaké známe dnes. V současné době se veřejné plochy zeleně budují za účelem vylepšení životních podmínek v té které oblasti a jsou samostatnými celky uvnitř měst. V antice byly chápány jako nedílná součást veřejných staveb. Obvykle se přírodní plochy ve starém Římě podobaly prostorným soukromým zahradám, neboť některé z nich, před tím, než se otevřely veřejnosti, skutečně byly soukromými zahradami. V naprosté většině byly upravovány svými majiteli, kteří je s oblibou dávali na odiv. V tomto případě mám jisté výhrady k obecnému tvrzení Dany Wilhelmové, která píše: „/Zahrady/ byly nákladně a bohatě zdobeny svými donátory, kteří tak rádi prezentovali svůj filantropismus a občanskou hrdost“.128 Podle mého názoru se majitelé zahrad snažili upozorňovat především na své bohatství a společenské postavení; nemyslím však, že hlavním důvodem budování zahrad byla myšlenka odkázat zahrady široké veřejnosti, a tím dát najevo svou dobročinnost. Na druhou stranu zde byli význační politici či rádci, kteří své zahrady zřizovali skutečně za účelem jejich ponechání veřejnosti.129 Uvedených případů však nebylo mnoho. Jak jsem již zmínila na začátku kapitoly, o podobě zahrad a parků nemáme dostatek zpráv, je tedy obtížné představit si jejich vzhled – umístění stromů, keřů, květinových záhonů apod., stejně jako stanovit cíle, s jakými byly budovány. V pramenech se s podobnými informacemi setkáme jen zřídka. Kdybychom se chtěli zaměřit na rozdíly mezi zahradou a parkem, těžko bychom našli nějaké výraznější odlišnosti. S velkou pravděpodobností se označení zahrada nebo park užívalo náhodně, bez jakéhokoliv specifičtějšího významu. Počátky veřejných zahrad a parků můžeme shledat v době republiky – patřily mezi ně původně soukromé zahradní prostory130, jež později přešly do majetku

128 Wilhelmová, D., op. cit., s. 58. 129 Na tomto místě bych zmínila například G. I. Caesara a jeho zahrady (horti Caesaris), které „svou závětí odkázal lidu římskému se všemi uměleckými památkami, jimiž byly zdobeny“ (Brtnický, L., op. cit., s. 466). 130 Např. Maecenatovy zahrady (horti Maecenatis), Sallustiovy zahrady (horti Sallustiani) nebo Lukullovy zahrady (horti Luculliani), o nichž se zmiňuje (ovšem pouze náznakem) Tacitus ve svých dílech Annales (XI, 1; XV, 39) a Historiae (III, 82).

32 císařů. Je nutné zmínit, že vlastnictví velkých zahrad opět souviselo s bohatstvím a společenským statusem. Císař s největší pravděpodobností nechtěl trpět zbohatlíky, jež mohli ohrožovat jeho postavení, proto byla většina těchto luxusních zahradních dispozic v době císařství již ve vlastnictví císaře. Tento typ zahrad byl budován na některých pahorcích starověkého Říma; na Palatinu, Esquilinu, Quirinálu a Monte Pinciu. Kde jinde se mohly prostory zeleně vyjímat lépe, než na vyvýšených místech města. Myslím si, že vynalézavost a kreativita, se kterou byly zahradní plochy budovány, Římanům opravdu nechyběla. Starověký Řím byl na svou dobu poměrně rušným městem; enormní počet obyvatel, budov, zábavných atrakcí a rozmařilých radovánek mu přinášel status „velkoměsta“. Domnívám se, že lidé – stejně jako dnes – toužili po kontaktu s přírodními krásami města, kde by odpočívali od všedních starostí a těšili se z pohledu na květiny a stromy kolem sebe. Avšak ne všem to bylo umožněno. Svobodný člověk byl víceméně pánem svého času – jeho denní režim měl spoustu konkrétních podob, mezi něž mohla zapadat i návštěva veřejných prostor zeleně - zato nesvobodný občan (otrok) měl svůj čas organizovaný vlastním pánem. Všichni obyvatelé Říma tedy neměli stejné možnosti využití tehdejší „zeleně“.

Nejčastějším typem zahrad, které sloužily veřejnosti, byly portikové zahrady.131 Ve skutečnosti byly chápány jako chráněné (uzavřené) veřejné parky a velmi brzy se staly oblíbeným místem mnoha Římanů. Za první veřejný park v Římě je považován Porticus Pompeiana, jenž pravděpodobně sloužil jako vzor pro pozdější portikové zahrady. Použití portiků v helénistickém duchu, obklopujících zahradu v peristylu, bylo zřejmě částečně motivováno potřebou oddělit zahradu od okolních ulic a budov. Většinou se s tímto typem zahrad můžeme setkat v souvislosti s chrámy, lázněmi nebo divadly; obvykle nesly majitelovo jméno. Portiky se staly vyhledávanými místy, v nichž se bylo možné procházet a z povzdálí sledovat nádheru zahrady. Za zmínku stojí například

131 Od latinského porticus – sloupořadí.

33 Porticus Liviae nebo Templum Pacis. 132 Dochované fragmenty Severova plánu (Forma Urbis) umožňují rekonstruovat tyto význačné zahrady. 133 Města nezahrnují pouze stavby praktického rázu, nýbrž také objekty, jež uctívají nějakou památku; mezi ně řadíme pomníky a památníky zemřelých. Ve starověku byly považovány za významné zahradní prostory; často se jednalo o velmi propracovanou formu památky obklopenou zelení. Některé informace o podobě pohřebních zahrad (jak jsou často zmíněné objekty nazývány) lze získat z Forma Urbis, které se zachovalo do dnešních dnů. Za nejvýznamnější pohřební zahradu je považováno mauzoleum císaře Augusta. Tato kruhovitá budova představovala zeminou navršený pahorek osázený stále zelenými stromy a rostlinami.134 Suetonius uvádí, že prostranství bylo ponecháno veřejnosti jako park.135 O pohřebních zahradách zatím nemáme dostatečné množství zpráv. Nejnovější poznatky získáváme z archeologických výzkumů v poslední době. Pro příklad bych uvedla Pompeje, kde probíhaly výzkumy v oblasti Herkulánské brány. V jedné z četných hrobek poblíž brány se našly zbytky stromů. Caroll Maureeen se domnívá, že zde stála vila, mezi jejímž prostranstvím a hrobkami byla s největší pravděpodobností zahrada osázená stromy, květinovými záhony a různorodými vodními prvky.136 Zdali tomu bylo skutečně tak, nevíme. Pokud ano, zůstává otázkou, jak významný byl tento prostor pro obyvatele Pompejí a zda jej můžeme považovat za místo veřejné zeleně.

Když se zabýváme zahradami v soukromém vlastnictví, jež později přešly do držby císařů, nebo zahradami portikovými a pohřebními, musíme si uvědomit, že v životě městského obyvatelstva hrály důležitou roli. Nejen, že doplňovaly architekturu měst, ale rovněž se významně podílely na utváření estetické a přírodní hodnoty městského prostředí. Přestože se v pramenech nesetkáme s detailnějšími zprávami o podobě veřejných prostranství zeleně, můžeme si utvořit určitou

132 Konkrétní popis jednotlivých portikových zahrad uvádím v kapitole Nejdůležitější archeologické lokality s příklady soukromých zahrad a veřejných parků. 133 Farrar, L., op. cit., s. 180 – 183; Tamm, B.: Auditorium and Paladium. Lund 1963, s. 123 – 124. 134 Taichman, M.: Mramorové město Řím aneb stavební činnost prvního císaře, in: Marginalia historica III., Praha 1999, s. 26. 135 Suetonius, G., T., De vita Caesarum, Augustus, 100. 136 Maureen, C., op. cit., s 79.

34 představu o tom, jak mohly vypadat. Dobrou pomůckou jsou zachované úlomky výše zmíněných plánů a map, umožňující spolehlivou rekonstrukci některých objektů.

4.2. Ostatní veřejná prostranství

Veřejná prostranství zahrnují spoustu jedinečných staveb, které mohou být okrášleny zelení. Jedná se o struktury určené k dennímu užívání obyvatelstva, jako jsou fora (náměstí), ulice, lázně apod. Přírodní prvky v okolí zmíněných objektů se v tomto případě spolupodílí na hlavních funkcích plochy, ve které se nachází, a dotváří její celkový vzhled. Jak už bylo zmíněno na začátku kapitoly - přestože byly tyto veřejné prostory okrášleny stromy, keři nebo rostlinami, nespadaly do kategorie veřejných zahrad či parků. Mezi nejdůležitější veřejná prostranství patří náměstí; podle mého názoru se stávají alfou a omegou města a jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Zde se lidé setkávají, diskutují a vnímají okolí kolem sebe. V dnešní době se stále častěji setkáváme s potřebou osazovat plochu náměstí květinami či dřevinami. Ve starověku existovala jak fora z části osázená zelení (Forum Triangolare v Pompejích), tak i fora bez výraznějšího přírodního prvku (Traianovo forum v Římě). Zeleň v centru města tedy nebyla výjimkou, ani pravidlem. Společenskými a kulturními centry se postupem času stávaly také lázně. Nesloužily pouze k rekreačním účelům, ale fungovaly rovněž jako centra kulturního života, kde se scházela společnost různých sociálních vrstev. Významným lázeňským komplexem byly např. Agrippovy lázně v Římě, jež „představovaly spíše rozsáhlý park, ve kterém císař trávil hodiny rozpravami se svými přáteli. Velké císařské lázně měly rovněž rozsáhlé zahrady s upravenými záhony, alejemi, fontánami a sochařskou výzdobou“.137 Na tomto místě bych zmínila i Traiánovy a Caracallovy lázně, v jejichž prostorách se taktéž vyjímaly zahrady, které byly využívány k procházkám a konverzaci.138 Palaestry, jež se nacházely na mnoha místech starověké Itálie, řadíme rovněž k významným veřejným prostranstvím. Například v Pompejích byl tento velký otevřený prostor, určený ke cvičení, obklopen portikem a kolem dokola vysázen –

137 Šťastná, S.: Vývoj římských lázní. MU Brno 2006, s. 12 (Bakalářská diplomová práce). 138 Ibid., s. 34; Connolly, P., Dodge, H.: The Ancient City. Life in Classical Athens & Rome. Oxford University Press 1998, s. 239.

35 stejně jako dnes – dvojitou řadou platanů, poskytujících stín atletům během cvičení.139 V dnešní době zde můžeme shlédnout pozůstatky stromů v podobě zuhelnatěných pařezů. Původní stromy byly v době zániku staré více než sto let.140 Síť ulic, která utvářela jednotlivá města, většinou neposkytovala možnost těšit se z pohledu na přírodní krásy. Například hlavní forum v Pompejích s ulicemi kolem něj nebylo osázeno stromy. Jeho „pozadí /však/ tvořil Vesuv, vždycky trochu dýmající a celý pokrytý zelení zahrad a vinic“.141 I v dnešní době se návštěvníci mohou radovat z tohoto krásného pohledu. Během studia jednotlivých pramenů a literatury jsem se nesetkala s žádnými zmínkami o zeleni v ulicích veřejných prostranství. Je zvláštní, že Římané neosazovali ulice žádnými dřevinami, jak je tomu zvykem v dnešní době. Pravděpodobně se zaměřovali na jiné důležitější objekty a síti ulic nevěnovali větší pozornost. Nicméně nemůžeme s jistotou tvrdit, že se zeleň v ulicích nevyskytovala.

Ať už se jedná o zahrady, parky nebo ostatní veřejná prostranství, jež sloužila lidem, vždy byla plocha zeleně, ať už jako přímá či nepřímá součást objektů, významným prvkem. Při pohledu na některé fotografie rekonstrukcí zahrad a parků je člověk překvapen, s jakou noblesou tehdejší zahradníci upravovali zahradní prostory. Je až neuvěřitelné, jaký smysl pro krásno Římané měli. I když jsme často odkázáni na naši fantazii (opíráme se pouze o popis jednotlivých objektů), můžeme s jistotou tvrdit, že nadčasovost, se kterou byly tvořeny prostory zeleně, Římanům nechyběla.

139 Fryš, J.: Život ve stínu Vesuvu. Pompeje. Příbram 2000, s. 157; Guzzo, P., G.; d' Ambrosio, A.: Pompeii. Napoli 1998, s. 103. 140 Luschin, E., M.: Römische Gartenanlagen. Studien zu Gartenkunst und Städtebau in der römischen Antike. Universität Wien 2008, s. 250 – 251 (Dissertation). 141 Sergejenková, M., J., op. cit., s. 61; Obr. 12

36 5. Nejdůležitější archeologické lokality s příklady soukromých zahrad a veřejných parků

Doposud jsem se zabývala obecnou charakteristikou zahrad a parků ve starověké Itálii, nyní půjde o detailnější popis zahradního prostoru v důležitých archeologických lokalitách. V této kapitole se věnuji především oblasti Kampánie a dále také Římu a Ostii. Vracím se tak k některým objektům, které jsem již zmínila při obecném popisu v předcházejících částech práce. Cílem podrobnější charakteristiky vybraných domů, chrámů, náměstí a jiných obytných či veřejných prostor se zahradní úpravou, je poukázat na jednotlivých příkladech na typické rysy tehdejších soukromých zahrad a veřejných parků a zároveň představit i některé jejich zvláštnosti.

5.1. Kampánie

5.1.1. Pompeje

Dům Vettiů (Casa dei Vettii) Jedná se o jeden z nejluxusnějších domů, které byly v Pompejích objeveny. Má neobvyklý půdorys, avšak velmi dobře využívá daného místa. Nejvíce prostoru v něm zabírá zahrada s peristylem, která je zároveň jednou z jeho nejhezčích částí. Díky archeologickým výzkumům můžeme zjistit, ve kterých místech se nacházely záhony a jakou podobu zahrada měla. „Květinové záhony v Domě Vettiů, které kdysi založil nějaký otrok, osázel dnešní zahradník stejnými květinami, jaké tam byly před dvěma tisíciletími“.142 Rekonstruovaná zahrada se může pyšnit nejen krásnými záhony plnými zeleně, ale také množstvím soch a fontánek. Jistou zvláštností je vodovodní potrubí, jehož části zde byly objeveny a které přispělo k jednoduššímu zavlažování zahrady.143

142 Sergejenková, M., J., op. cit., s. 131 – 132. 143 Pucci, E.: Pompeii. Practical guide to the excavations. 3 Itineraries. Firenze 1979, s. 70 – 71.

37 Faunův dům (Casa del Fauno)144 Tento dům má dokonce dva peristyly s pravidelnými zahradními úpravami. Vstupní atrium je nezvykle rozlehlé, ve středu opatřené obdélníkovým bazénkem a sochou tančícího Fauna. Obě zahrady lokalizované v peristylech představují jistou zvláštnost. Při pohledu na schéma domu je očividné, že to nejpůvabnější, tj. druhá zahrada, je umístěno až na konci celé stavby. Když projdeme vstupním atriem v přímé linii hlavní osy, ocitneme se v první peristylové zahradě, která svou rozlohou nemůže konkurovat zahradě v pořadí druhé, považované za vyvrcholení celého prostoru svojí architekturou i výzdobou honosného domu. Co se týče zeleně, máme zprávy, jaké rostliny či keře zde rostly. První peristyl byl osázen zimostrázem v podobě geometrických tvarů. Druhé rozlehlé nádvoří mohlo mít podobu užitkové zahrady nebo sadu. V dnešní době je prostor zatravněný a rostou zde stromy.145

Dům Octavia Quartia (Casa di Octavius Quartio) Tato stavba, známá rovněž pod názvem Casa di Loreius Tiburtinus, nemá pouze jednu zahradu, ale hned několik. Celý komplex je rozčleněn na podélné prostorové ose, která prochází atriem s bazénem a pravidelnými květinovými záhony, a pokračuje do prostoru peristylu s visutou terasou drobné zahrady. „Odtud pokračuje od středu budovy, kde přetíná příčnou osu vodního kanálu146 s pergolou na vyvýšené terase před zahradním průčelím. V podobě přímé linie dlouhého vodního kanálu pokračuje centrální osa rozlehlým prostorem velké zahrady (…). Po celé délce je kanál opatřen množstvím drobných vodotrysků, které opticky umocňují význam hlavní osy zahrady“.147 Vodní kanál148 byl po stranách osázen květinami a vyzdoben malými soškami z mramoru, chodníky okolo vodního kanálu byly vysázeny různými rostlinami. Nálezy kořenových zbytků nám napovídají, že se zde pěstovaly také ovocné stromy – především kdoule a mandlovníky. Zahradní prvky (kanály, pergoly, vysoké stromy a jejich uspořádání) stavěly tento dům na úroveň skutečně pompézní stavby uvnitř města. Jeho struktura s rozsáhlým zahradním prostorem jistě ohromila nejednoho návštěvníka.

144 Obr. 13 145 Maureen, C., op. cit., s. 137. 146 Řecky označovaný jako euripus. 147 Hendrych, J.: Tvorba krajiny a zahrad. Historické zahrady, parky a krajina jako významné prvky kulturní krajiny; jejich proměny, hodnoty, význam a ochrana. ČVUT Praha, s. 28 – 29. 148 Obr. 14

38 Dům Julie Felix (Casa di Giulia Felice)149 Centrální prostorovou osu definuje monumentální podélný vodní kanál; ani zde nechybí zahrada, vodotrysky, fontány apod. Jistou zvláštností byly soukromé lázně a bohatě dekorované zahradní zdi. Snad každý pompejský dům se mohl pyšnit nástěnnými freskami, nebyla to tedy nijak ojedinělá záležitost, v tomto případě se však jednalo o určité novum. Na stěnách byly totiž objeveny fresky, které nám umožňují zjistit, jaké ovoce se v tehdejší době pěstovalo - především kdoule, granátová jablka, hrušky, jablka a třešně. Velký zahradní prostor umožňoval uplatnit spoustu atraktivních nápadů. Rybník, jakožto součást této zahrady a unikátní prvek vůbec, je toho důkazem. Naprostou novinkou byly štíhlé korintské sloupy,150 které dotvářely jedinečnou atmosféru.

Dům Herkulovy zahrady (Casa del Giardino di Ercole)151 Další z pompejských domů, které se mohly pyšnit zahradou, ovšem ne v rámci peristylu, je Dům Herkulovy zahrady. Archeologové zde objevili rozsáhlou zahradu připojenou k domu. V období starověku zde hojně rostly růže a olivovníky používané pro výrobu parfémů (proto je dům někdy nazýván také jako Dům parfémů). V dnešní době je zahrada velice vkusně osázená a návštěvníci se mohou radovat z pohledu na zeleň.

Diomedova villa (Villa di Diomede)152 Jedná se o jednu z největších a nejpřepychovějších předměstských vill153 v Pompejích, která je vybudována na dvou výškových úrovních s krásným výhledem do okolní krajiny. Stavba je prostorově situovaná okolo peristylu s atriem a vysunutá do obrovské zahrady154 nad úrovní terénu. Zahrada ve spodní části je obklopená dlouhým sloupořadím, které utváří otevřený prostor. Na jedné straně nádvoří, poblíž obytným prostorům, se nacházela široká terasa rozprostírající se k okrajům zahrady. Terasa zabudovaná ve vrchní části portiku „umožňovala procházky na čerstvém vzduchu na vyvýšené úrovni a pohledy

149 Obr. 15 150 V Pompejích totiž převládal dórský řád. 151 Obr. 16 152 Obr. 17 153 Villa suburbana. 154 Podle J. Fryše se jedná o největší zahradu v Pompejích (Fryš, J., op. cit., s. 178).

39 z poměrně velké výšky do okolní krajiny“.155 Samotná zahrada byla osázena stromy, jejichž spálené zbytky se našly během archeologického výzkumu.

Villa mystérií (Villa dei Misteri)156 Villa za své jméno vděčí souboru překrásných nástěnných fresek, které se vykládají jako obrazy Dionýsových mystérií a které zdobily jeden z pokojů. Zahrady se nacházely na balkonových visutých terasách druhého patra, po obou stranách hlavního průčelí budovy. Byla pro ně vyčleněna pouze malá část terasy, tudíž nebyly nijak rozsáhlé. 157 „Vila má stejnou orientaci jako všechny ostatní sousední vily – pohled je veden přes moře a hory poloostrova Sorrent až na Capri“.158

Trojúhelníkové forum (Foro Triangolare)159 Dnešním návštěvníkům se představuje jako travnatý, posvátný háj nebo také jako zarostlá zřícenina budovy.160 Množství stromů a keřů přináší v letních měsících příjemný stín. Kolem fora rostou okouzlující oleandry, které dotváří celkový dojem venkovního prostoru. Informace o tom, jaké stromy zde rostly před více jak dvěma tisíci lety, nemáme. S jistotou ovšem můžeme říct, že zeleň v blízkosti tohoto veřejného prostranství existovala a podoba stromů a keřů byla nejspíš velmi rozmanitá.

Apollonův chrám (Tempio di Apollo)161 Ačkoliv nemáme dostatek informací o plochách zeleně poblíž chrámu, myslím si, že sem tento objekt patří, jelikož značí jednu z nejdůležitějších pompejských památek. Díky archeologickým výzkumům zde byly objeveny záhonové jamky, které svědčí o tehdejší přítomnosti zeleně v blízkosti chrámu. Jak píše E. M. Luschin, ačkoliv byly nalezeny stopy po záhonových důlcích, není jasné, co se v nich pěstovalo.162

155 Wilhelmová, D., op. cit., s. 48. 156 Obr. 18 157 Farrar, L., op. cit., s. 48. 158 Wilhelmová, D., op. cit., s. 46. 159 Obr. 19 160 Luschin, E., M.: Römische Gartenanlagen. Studien zu Gartenkunst und Städtebau in der römischen Antike. Universität Wien 2008, s. 235 (Dissertation). 161 Obr. 20 162 Luschin, E., M., op. cit., s. 167.

40 5.1.2. Herkulaneum

Dům mosaikového atria (Casa dell'Atrio a Mosaico)163 Už z názvu vyplývá, že atrium bylo ozdobeno mosaikou - v podobě černobílé, geometricky členěné podlahy. Napravo od atria se nachází vchod vedoucí k rozsáhlému peristylu se zahradou a fontánou v mramorovém bazénku. Původní rostliny v této zahradě byly nahrazeny jinými, než jaké zde dříve rostly.

Dům jelenů (Casa dei Cervi) Považuje se za jedno z nejluxusnějších přímořských obydlí v Herkulaneu. Měl terasu, spojenou se zahradou a obklopenou portikem. Majitelé domu se mohli radovat z výhledu na moře. V tomto domě bylo objeveno několik cihlově červených nádob na květiny, nevíme však, co se v nich pěstovalo. Do květináčů se pravděpodobně sázely květiny, možná i některé druhy ovoce.164

Villa papyrů (Villa suburbana dei Papiri)165 Je zcela mimořádným objevem v kampánské oblasti vůbec. Objevení villy bylo prvním ze série periodických objevů předměstských vill poblíž Pompejí. 166 Rekonstrukce této impozantní stavby167 nás přivádí k údivu. Přestože současníci oceňují především architektonickou stránku památky a nalezená umělecká díla, hodnota villy tkví ještě v něčem jiném. Její celkový ráz umocňovalo několik zahrad, které hýřily barvami i tvary květin a keřů. Překrásné sídlo, plné zeleně, vodních prvků a soch, muselo být naprosto ohromující a jistě v lidech vzbuzovalo velké emoce. Pod širým nebem se rozprostíral velký peristyl (zhruba 90m dlouhý a 35m široký) se zahradou, v jejímž středu se nacházel rozsáhlý rybník. Byla zde nalezena řada nádherných soch z bronzu nebo mramoru; za zmínku stojí také objevy drobných figurek, herm168 či bust, které dotvářely zahradní prostor. 169 Výsadba květin a

163 Obr. 21 164 Farrar, L., op. cit., s. 166. 165 Obr. 22 166 Mezi další objevy patří villy v Boscoreale, Stabijích a Oplontis. 167 Zasloužilo se o ni Getty Museum v Malibu. 168 Hermovky – původně řecký typ kultovního sloupu se čtyřstranným, k zemi se zužujícím dříkem a hlavou boha Herma, od 6. st. př. n. l. byly v souvislosti s ochranou funkcí boha Herma vystavovány na křižovatkách cest, u vstupních dveří domů, v zahradách a také u hrobů.

41 stromů podle tehdejší módy byla samozřejmostí. Akáty, myrty, růže, sasanky, zvonky, hyacinty, narcisy, kosatce, fialky, břečťan, heřmánek, ale také palmy, oleandry a granátovníky určovaly vzhled zahrady. Další zahrada byla přímou součástí obytných prostor a vyjímala se v bezprostřední blízkosti pokojů villy. V tomto případě bych upozornila především na kreativitu v zastřihování a tvarování keřů a okrasných dřevin. Villa papyrů značí opravdový unikát a vypovídá mnoho o členění zahradního prostoru a pěstování okrasných květin a dřevin. Můžeme ji považovat za jednu z dominantních architektur Kampánie.

5.1.3. Oplontis

Villa Poppaea170 Tato villa patří k nejkrásnějším luxusním římským domům v kampánské oblasti. Při výzkumech zde bylo objeveno velké množství zahrad, od malých domácích zahrádek až k rozlehlým peristylovým zahradám. Jedná se o první příklad villy, která se může pyšnit objevem rozsáhlé venkovní zahrady. Na okraji zmíněné zahrady byly dvě průchozí cestičky, oddělené řadou obrovských stromů. Podle kořenových zbytků stromů bylo zjištěno, že zde pravděpodobně rostly platany. Na přilehlých ústředních cestičkách se našly mramorové fontány v podobě kentaurů171. Ve východním traktu villy byly nalezeny čtyři poutavé malé zahrady. Stěny jedné z nich byly zdobeny malbami, které obsahovaly zahradní scény s rostlinnými a živočišnými výjevy.172 Bazén, jenž se nacházel na severní straně stavby, byl okrášlen různými sochami z bílého mramoru a poblíž něj nejspíš rostly cypřiše.173 Některé z fresek, které zkrášlovaly nejeden obývací pokoj, znázorňovaly druhy ovoce – granátová jablka a fíky; je tedy možné, že se zmíněné druhy pěstovaly v zahradách villy.

169 Mattusch, C., C.: The Villa dei Papiri at Herculaneum. Life and afterlife of a Sculpture Collection. Los Angeles 2005. 170 Obr. 23 171 Obr. 24 172 MacDougall, B., E.: Ancient roman villa gardens. Dumbarton oaks colloquium on the history of landscape architecture. Washington 1987, s. 70 – 74. 173 Ibid., s. 73.

42 5.1.4. Boscoreale

Villa Regina174 Tato usedlost nám dovoluje lépe poznat hospodářský život a zemědělství v oblasti Kampánie. Nejedná se o žádné přepychové sídlo, nýbrž o venkovské obydlí, které sloužilo k pěstování plodin (především vinné révy a olivovníků) a k odpočinku majitelů. Co se týče zahradního prostoru, zmínila bych olivovou zahradu při usedlosti, která byla zřejmě daleko menší než vinice. Nejdůležitější součástí villy byla právě vinice, lisovny a vinný sklep, jelikož pěstování vína, sklizeň a následné skladování znamenalo hlavní pracovní činnost na statku. Hospodářský profil villy neutváří pouze vinice a zahrady, ale také obilná pole. O pěstování obilnin v usedlosti svědčí mlat a stodola. Pokud bychom chtěli vědět, jaké druhy dřevin zde rostly, podle otisků větví v popelu je zřejmé, že vedle vysokých stromů tu stály ještě jiné, menší a slabší. Jednalo se pravděpodobně o stromy, které poskytovaly topivo, listí na krmení dobytka a v některých případech i plody.175 Důvod, proč jsem do této kapitoly zařadila i tuto villu, je jednoduchý. Chtěla jsem poukázat na její odlišný charakter oproti jiným „domus“ a villám, které uvádím ve své práci. V oblasti Kampánie neexistovaly jen sady a zahrady, nýbrž i pole a vinice. Pěstování vinné révy a výroba vín bylo místní specialitou. Ačkoliv měla villa pouze hospodářský charakter, myslím si, že ji můžeme řadit mezi významné stavby obklopené zelení.

5.1.5. Stabije

Villa San Marco176 Svou plochou se řadí mezi nejrozsáhlejší přímořské villy starověké Kampánie, v jejichž prostorách se nacházelo hned několik zahrad. Dvě malé uzavřené zahrady lemovaly průchody od atria k lázním. Dolní peristyl zahrnoval

174 Obr. 25 175 Sergejenková, M., J., op. cit., s. 220 – 227. 176 Obr. 26

43 30m dlouhou zahradu s bazénem, kolem něhož rostly platany. Na jednom konci zahrady se nacházely fresky a fontány.177

5.2. Řím

Porticus Pompeiana178 Považován za první veřejný park, ve starověkém Římě, jež nechal zbudovat Pompeius Magnus.179 O účelu Pompeiova sloupoví mluví Vitruvius – mělo být útočištěm divadelního obecenstva, v případě přerušení her náhlým deštěm.180 Do dnešních dob se z této stavby nic nedochovalo, zprávy můžeme získat pouze z fragmentů Severova plánu (Forma Urbis). Porticus se stal jedním z nejdůležitějších rysů městské sítě v Římě.

Maecenatovy zahrady (Horti Maecenatis) Zahrady, které se pravděpodobně nacházely na Esquilinu, byly v dřívějších dobách pohřebištěm. „Maecenates (…) začal přeměňovati pusté, nevlídné pohřebiště v krásný sad (…)“.181 Součástí zahrad byla vysoká věž, ze které bylo možné rozhlížet se po okolí Říma. Předpokládá se, že v obvodu zahrad ležela stavba zvaná auditorio di Mecenate. Našly se zde malby, jež nám ukazují možný vzhled zahrad182. Jsou na nich zobrazeny vysoké stromy, fontány a ptáci.183

Lukullovy zahrady (Horti Luculliani)184 Nesou název podle L. L. Luculla, který je založil. Tyto půvabné zahrady vyplňovaly pahorek, ve starověku zvaný collis hortulorum (zahradní pahorek), nyní Monte Pincio. Zahrady představovaly jednu z nejkrásnějších zahradních dispozic ve starověkém Římě.

177 http://www.stabiae.com/fountation_site/usa/index.html [cit. 2010 – 12 – 08]. 178 Obr. 27 179 římský vojevůdce a politik. 180 Vitruvius, De architectura libri X., V, 9, 1. 181 Brtnický, L., op. cit., s. 412. 182 Obr. 28 183 Claridge, A.: Rome. An Oxford Archaeological Guide. Oxford University Press 1998, s. 294 – 297. 184 Obr. 29

44 Sallustiovy zahrady (Horti Sallustiani) Tyto rozsáhlé zahrady zabíraly obrovskou plochu mezi pahorky Pincio a Quirinal. Nejdůležitější částí zahrady byly rostliny a dřeviny, často ve tvaru geometrických tvarů a zvířat. Mezi zelení bylo množství pavilonů, zastíněných arkád, fontán, lázní, chrámů a soch. Důkazem o významu a bohatosti zahrad, jsou velká umělecká díla, která zde byla nalezena.185 Našlo se zde mimo jiné několik soch egyptského stylu (egyptské umění bylo v císařské době velice oblíbené).

Domus Aurea Tento obrovský palác se rozprostíral na svazích Palatinu a Esquilinu a byl obklopen venkovskou krajinou. Podle Tacita kouzlo paláce nespočívalo v přepychově zařízených pokojích, nýbrž v přírodních krásách kolem něj: „ (…) palác, v němž měly vzbuzovat obdiv ne tak drahokamy a zlato, věci již dávno obyčejné a zevšednělé přepychem, jako spíše luhy a rybníky a jako v opuštěných krajinách tu lesy (…)“.186

5.2.1. Tivoli

Hadriánova villa (Villa Adriana) Jedná se o velkolepou císařskou rezidenci, rozkládající se na areálu o rozloze asi 120 hektarů a ležící zhruba 5 km západně od dnešního města Tivoli. Rozsáhlý komplex budov, zahrad a vodních prvků patří mezi nejvýznamnější archeologická naleziště v Itálii. Systém zahrad a jiných prostranství „zeleně“ hrál důležitou roli v rámci celé architektury. Peristyly a prostorné zahrady byly ozdobené množstvím fontán, soch a jiných dekoračních prvků. V dnešní době můžeme některé z nich shlédnout na původních místech, což návštěvníkům umožňuje autentický prožitek minulosti. Úprava vysokých listnatých a stále zelených stromů (duby, jasany, borovice, pinie, jilmy) je zasazena do historického kontextu. Přírodní dědictví je v současné době neoddělitelné od antických struktur. Jinými slovy, snaha rekonstruovat podobu císařské rezidence podle původních uspořádání je nesporná a velice úspěšná.

185 http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%A1_zahrada [cit. 2010 – 12 – 08]. 186 Tacitus, C., Annales, XV, 42.

45 Jednou z částí villy je rozlehlý quadriporticus187, obklopující zahradu a bazén uprostřed. V dnešní době je prostor velice vkusně upraven a osázen zelení; celkovou atmosféru dotváří některé druhy vodních ptáků, jež plují na hladině bazénu. Vodní divadlo (Teatro Marítimo)188 je naprostým skvostem a symbolizuje určitou inovaci celkové rezidenční architektury. Vodní kanál ohraničoval malý ostrůvek, na který vedly dva mosty, a byla na něm malá vilka s atriem uprostřed. Ve středu vilky stával dvůr s fontánou a malou zahradou.189 Nejúchvatnějším komplexem villy je podle mého názoru Kanopos (euripus). 190Toto podlouhlé údolí s umělým jezerem napodobuje nilské rameno u Memfidy. Všechny strany jezera jsou zdobeny množstvím napodobenin slavných řeckých soch. Během archeologických výzkumů bylo zjištěno, že kolem Kanopu se nacházela zahrada191. Závěrem bych ještě dodala, že Hadriánova villa prodělává další výzkum, protože komplex dosud nebyl odkryt ve své úplnosti, je tedy možné, že další objevy nám umožní kompletnější důkazy o tomto překrásném monumentu.

5.3. Ostia

Dům zahrady (Case a giardino)192 Dům, jenž prošel rozsáhlou a úspěšnou rekonstrukcí, se mohl v dřívějších dobách pyšnit zahradními dispozicemi, které jej obklopovaly. Okolo ústředních bytových prostor se nacházelo nádvoří se zahradou. Dalším objektem byla veřejná zahrada, obehnaná obytnými částmi, která zahrnovala různé vodní nádrže.193 V současné době je zahrada upravena do překrásné travnaté plochy.

187 Čtyřhranná kolonáda známá pod názvem Poikile. Jedná se o kopii slavné athénské kolonády Stoa Poikile; Obr. 30 188 Obr. 31 189 Albanese, M. a kol. autorů: Starověké civilizace. Čestlice 2008, s. 89; Hadrian's villa. Guide. Milano 2000, s. 52 – 57. 190 Obr. 32 191 Obr. 33 192 Obr. 34 193 Gallico, S.: Ostia Antica. Roma 2000, s. 50; http://www.ostia-antica.org/regio3/9/9.htm [cit. 2010 – 14– 08].

46 Závěr

Na předcházejících stranách své bakalářské práce jsem se zabývala zahradním a parkovým prostorem ve starověké Itálii a jejich charakteristickými rysy. Především v době rozkvětu římského impéria představovaly významné architektonické celky a byly neoddělitelnou součástí životního stylu tehdejších lidí. Veřejné parky i soukromé zahrady se staly díky osobitému vkusu Římanů vrcholnými zahradnickými díly tehdejší doby. Zahrady byly nedílnou složkou domů obyčejných lidí, vill římské aristokracie, císařských paláců i řady dalších, veřejných staveb. Ačkoliv se najdou výjimky (v některých domech zahrada chyběla), není jich mnoho. Dovoluji si rovněž tvrdit, že tehdejší zahradní a parkové úpravy nepředstavovaly žádné primitivní formy a ještě v dnešní době můžeme žasnout nad jejich půvabem. Při zpracování tématu své bakalářské práce jsem kromě sekundární literatury využila i díla antických autorů, zejména Plinia Staršího, Catona Staršího, Vitruvia. Musím však zdůraznit, že velkou zásluhu na poznání zahradních a parkových objektů mají i archeologické výzkumy, které v dnešní době dosáhly vynikající úrovně. Především v oblasti Kampánie se staly velmi podstatným zdrojem poznání. V archeologii zahrad jsou stále více důležitá fakta týkající se životního prostředí, ve kterém se člověk pohyboval. Na mnoha místech se našly zbytky stromů, listí, rostlin apod. Pomocí různých archeologických metod můžeme zjistit rovněž vzhled některých záhonů, podobu vodotrysků či fontán nebo určit, jaké rostliny a dřeviny se v některých oblastech pěstovaly. Ze získaných poznatků je zřejmé, že zahrady – ať už soukromé či veřejné – hrály důležitou roli v životě svých majitelů. Ať už byl člověk bohatý, nebo pocházel z nižší společenské vrstvy, téměř vždy mělo jeho obydlí zahradu. Je pochopitelné, že jejich rozsah nebyl stejný a zahrady chudších obyvatel byly zmenšeny pro splnění prostorových nároků. V české odborné literatuře nemá téma zahrad a parků ve starověké Itálii zastoupení, proto jsem se snažila v práci zaměřit opravdu na ty nejdůležitější a nejzajímavější aspekty vztahující se k námětu. V obecné rovině (základní pojmy, celkový popis zahrad a parků) jsem uvedla podstatné informace pro pochopení zahradního a parkového prostoru, poté jsem se zaměřila na detailnější popis soukromých zahrad, veřejných parků a dalších míst spojených se zelení v některých archeologických lokalitách. Jejich výběr byl ovlivněn nejen archeologickými

47 výzkumy a odbornou literaturou, ale spočíval rovněž v mém osobním zaujetí, jelikož jsem některé lokality sama navštívila (Pompeje, Řím, Hadriánova villa v Tivoli).

Význam starověkých italských zahrad a parků pro budoucí dějinná období je nesporný. Zahradní kultura starověké Itálie se stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro tvůrce zahrad v dalších stoletích a významně přispěla k dalšímu rozvoji zahradního umění. Charakteristické rysy římských zahrad (vodní prvky, ostřihování keřů do určitých tvarů apod.) byly uplatněny v hojné míře nejen ve středověku, ale také v období renesance, baroku a klasicismu. Podobně jako ve starověku, i ve středověku se hojně pěstovaly léčivé byliny a okrasné květiny; své zastoupení ve středověkých zahradách měly rovněž vodní prvky. Období renesance přineslo výraznou změnu životního stylu obyvatelstva, což se promítlo i do zřizování okrasných zahrad, které byly ovlivněny antickými vzory. V zahradách se nacházely kopie antických soch, v některých případech dokonce i jejich vzácné originály. Na přelomu 18. a 19. století bylo s oblibou napodobováno orientální umění, nicméně v zahradách byly zakomponovány i římské prvky (např. lázně).194 Nadčasovost římského zahradního umění je nepochybná a dokonce i v současné době s chutí využíváme antických prvků ke zkrášlení zahrad a parků.

194 www.u3v.upol.cz/files/zahrady.doc [cit. 2010 – 15 – 08].

48 Anotace

Jméno a příjmení autora: Zuzana Fojtíková, DiS. Název katedry a fakulty: Katedra historie, filozofická fakulta Název bakalářské práce: Zahrady a parky jako součást obytného a veřejného prostoru ve starověké Itálii Název bakalářské práce v cizím jazyce: Gardens and parks as a part of urban and public areas in ancient Italy. Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Ivana Koucká Počet znaků bez mezer: 83 408 Počet příloh: 34 Počet titulů použitých pramenů, literatury a internetových stran: 9, 47, 21 (dohromady 77). Klíčová slova: zahrada, peristyl, atrium, villa, domus, město, Pompeje, Herkulaneum, Kampánie, zeleň, květiny, stromy, keře, vodní prvek, sochy, fresky, Řím, Hadriánova villa, Palatin, park, portikus, Ostia, veřejná prostranství, pramen, archeologický nález, Plinius Starší, Cato, Stabije, Oplontis, Boscoreale. Charakteristika bakalářské práce: Bakalářská diplomová práce se zabývá charakteristikou zahrad a parků ve starověké Itálii. Výchozím pramenem pro její vypracování bylo dílo Naturalis Historia Plinia Staršího, které podává důležité informace o této tematice (zmínky o rostlinách, dřevinách a vodním systému v zahradách). Jelikož téma nemá zastoupení v české odborné literatuře, práce by mohla přispět k lepšímu poznání zahradní kultury ve starověku a posloužit jako určitá pomůcka k dalšímu studiu. Nepodává vyčerpávající údaje, ale snaží se vyzdvihnout nejdůležitější charakteristiky římských zahrad a parků. Práce objasňuje významné latinské termíny, které jsou spjaty se zahradním prostorem tehdejší doby. Přináší také základní informace o soukromých zahradách a veřejných parcích. Charakteristika tehdejší flory, sochařského umění a vodních prvků v prostorách zeleně je rovněž její nedílnou součástí. Poslední kapitola obsahuje stručný popis některých soukromých zahrad a veřejných parků v důležitých archeologických lokalitách, zejména v Římě a v oblasti Kampánie.

49 Summary

The bachelor thesis deals with the characteristic of gardens and parks in ancient Italy. The primary literally source for its development was A the work Naturalis Historia by Plinius Maior which contains excellent information about this topic (for example – comment about flowers, wood species and water supply in gardens). Whereas the topic has not substitution in Czech specialized literature, the thesis should minister to better understanding of garden culture in ancient times and be of use for specific help to next studies. The thesis brings out significant latin terms of garden space in ancient Rome. It contains information about private gardens and public parks. Characterisation of flora, sculptural art and water features in the garden spaces are also an integral part of this thesis. In the last part there are descriptions of significant private gardens and public parks, especially in Rome and Campania. In no case the text of the thesis gives comprehensive statements, but it tries to underline the most important characterizations of Roman gardens and parks.

50 Seznam použitých pramenů, literatury a internetových zdrojů

Prameny

Cato, M., P.: O zemědělství, přel. V. Zamarovský, Praha 1959.

Cicero, M., T., Cato Maior de senectute, přel. V. Bahník, Praha 1976.

Plinius, C. Secundus Starší: Kapitoly o přírodě, přel. F. Němeček, Praha 1973.

Seneca, L., A.: Výbor z listů Luciliovi, přel. B. Ryba. Praha 1969.

Suetonius, G., T.: Životopisy dvanácti císařů, přel. B. Ryba, Praha 1966.

Tacitus, C., P.: Agricola, Anály, Germánia, Historie, přel. J. Žigo a kol., Bratislava 1980.

Tacitus, C., P.: Z dějin císařského Říma, přel. A. Minařík, A. Hartmann, V. Bahník, Praha 1976.

Vergilius, M., P.: Zpěvy rolnické a pastýřské, přel. O. Vaňorný, Praha 1937.

Vitruvius, M., P.: Deset knih o architektuře, přel. A. Otoupalík, Praha 1979.

Literatura

Ackerman, J., S.: The villa. Form and Ideology of Country Houses. London 1990.

Albanese, M. a kolektiv autorů: Starověké civilizace. Čestlice 2008

Bouzek, J., Burian, J.: Řím císařský, in: Dějiny a současnost III., Praha 1962, s. 43 – 48.

Brtnický, L.: Topografie starověkého Říma, Praha 1925.

Burian, J.: Cesty starověkých civilizací. Praha 1973.

Calza, G., Becatti, G.: Ostia. Roma 1963.

Ciarallo, A.: Gardens of Pompeii. Los Angeles 2001.

Claridge, A.: Rome. An Oxford Archaeological Guide. Oxford University Press 1998.

51 Connolly, P., Dodge, H.: The Ancient City. Life in Classical Athens & Rome. Oxford University Press 1998

Deiss, J., J.: Herculaneum. Italy's Buried Treasure. California 1989.

Encyklopedie antiky. Praha 1974.

Farrar, L.: Ancient Roman gardens. Stroud 1998.

Fryš, J.: Život ve stínu Vesuvu. Pompeje. Příbram 2000.

Gallico, S.: Ostia Antica. Roma 2000.

Giesecke, L., A.: The Epic City. Urbanism, Utopia, and the Garden in Ancient Greece and Rome. Cambridge, Massachusetts, and London, England 2007.

Guzzo, P., G.; d' Ambrosio, A.: Pompeii. Napoli 1998.

Haas, F.: Vývoj architektury a umění ve starověku. Brno 1987.

Hadrian's villa. Guide. Milano 2000.

Henderson, J.: Hortvs. The Roman Book of Gardening. London 2004.

Hendrych, J.: Tvorba krajiny a zahrad. Historické zahrady, parky a krajina jako významné prvky kulturní krajiny; jejich proměny, hodnoty, význam a ochrana. ČVUT Praha 2005.

Hunt, D., H.: The Pastoral Landscape, London 1992.

Jellicoe, G.: The Oxford Companion to gardens. Oxford University Press 1991.

Luschin, E., M.: Römische Gartenanlagen. Studien zu Gartenkunst und Städtebau in der römischen Antike. Universität Wien 2008. (Dissertation).

MacDougall, B., E.: Ancient roman villa gardens. Dumbarton oaks colloquium on the history of landscape architecture. Washington 1987.

Magi, G.: Ganz Pompeji. Die wiedererstandene Stadt. Firenze (bez uvedení roku vydání).

Mattusch, C., C.: The Villa dei Papiri at Herculaneum. Life and afterlife of a Sculpture Collection. Los Angeles 2005.

Maureen, C.: Earthly paradises. London 2003.

Pijoan, J.: Dejiny umenia. Bratislava 1987.

52 Platner, B., S., Ashby, T.: A Topographical Dictionary of Ancient Rome. Oxford University Press 1929.

Pucci, E.: Pompeii. Practical guide to the excavations. 3 Itineraries. Firenze 1979.

Regina, A.: Archaeological Guide to Rome. Soprintendenza Archeologica di Roma. Milan 2004.

Sergejenková, M., J.: Pompeje. Moskva 1949.

Stackelberg, T., K.: The Roman garden: space, sense and society. New York 2009

Syrový, B.: Architektura. Praha 1972.

Syrový, B.: Architektura. Svědectví dob. Praha 1987.

Šetelová V.: Botanické zahrady. Praha 1977.

Šťastná, S.: Vývoj římských lázní. MU Brno 2006. (Bakalářská diplomová práce).

Taichman, M.: Mramorové město Řím aneb stavební činnost prvního císaře, in: Marginalia historica III., Praha 1999, s. 7 – 32.

Tamm, B.: Auditorium and Paladium. Lund 1963.

Taylor, P.: The Oxford Companion to garden. Oxford University Press 2006.

Thacker, Ch.: The history of Gardens. California 1979.

Tomei, M., A.: The Palatine. Soprintendenza Archeologica di Roma. Roma 1998.

Valachovič, P.: Svedectvo mŕtvych Pompejí. Mesto, kde sa zastavil čas, in: Historická revue III., Praha 1992, s. 2 – 3.

Vlček, P.: Dějiny architektury pravěku a starověku. ČVUT, Praha 2005.

Werner , D.: U kolébky Evropy. Odkaz antického Říma. Praha 2006.

Wilhelmová, D.: Příspěvky k teorii a vývoji zahradního umění. Brno 2005.

Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem. Praha 1967.

53 Internetové strany

 Archeoguida. Guida online su acheologia, storia e arte antica. Pompei, Foro Triangolare e Tempio Dorico. In: http://www.archeoguida.it/00369_pompei-foro- triangolare-e-tempio-dorico.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Čablová, Markéta: Vliv přírodních prvků na kvalitu veřejných prostor a na rozvoj aktivit. In: http://www.civitasperpopuli.org/prostory_mesta/05.html [cit. 2010 – 29 – 07].

 Eternallycool.net adopt-a-fresco from Stabiae. In: http://eternallycool.net/2008/02/06/ [cit. 2010 – 15 – 08].

 Fifková, R.: Historické zahrady a parky – kulturní dějiny. In: www.u3v.upol.cz/files/zahrady.doc [cit. 2010 – 15 – 08].

 Fryš, J.: Soukromý život. Bytové zařízení. In: http://pompeje79.sweb.cz/67.htm [cit. 2010 – 26 – 07].

 Gli Horti Luculliani. In: http://www.maquettes-historiques.net/pagina43.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Greek and Roman Authors on LacusCurtius. In: http://penelope.uchicago.edu/ Thayer/E/Roman/Texts/ [cit. 2010 – 20 – 03].

 Hadrian's villa and the Villa d'Este. In: http://anglocath.blogspot.com/2009/08/hadrians-villa-and-villa-deste.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/index.jsp?idProgetto=5&idLinguaSito=2 [cit. 2010 – 20 – 03].

 Oficiální stránky Institute and Museum of the History of Science. http://brunelleschi.imss.fi.it/giardinoantico [cit. 2010 – 20 – 03].

 Pompeii. In: http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~pommerninterestgroup/Trips/I taly2006/Pompeii/Pompeii2.html [cit. 2010 – 15 – 08].

54  Pompeiiin Pictures. House of Loreius Tiburtinus or House of D. Octavius Quartio. In: http://www.pompeiiinpictures.com/pompeiiinpictures/R2/2%2002%2002%20p5.h tm [cit. 2010 – 15 – 08].

 Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re-discovery. In : http://sites.google.com/site/ad79eruption/pompeii [cit. 2010 – 27 – 07].

 Regio III – Insula IX – Case i Giardino. In: http://www.ostia- antica.org/regio3/9/9.htm [cit. 2010 – 15 – 08].

 Ricostruzione del giardino della Casa dei Vetii di Pompei. In: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ricostruzione_del_giardino_della_casa_ dei_vetii_di_pompei_%28mostra_al_giardino_di_boboli,_2007%29_01.JPG [cit. 2010 – 15 – 08].

 Římská zahrada. I: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3% A1_zahrada [cit. 2010 – 26 – 07].

 Stránky zahradnictví Franc. Historie zahrad. In: http://www.zahrady- rostliny.cz/historie.html [cit. 2010 – 27 – 07].

 The Eternal Touríst. Tour Hadrian's Villa in Tivoli. In: http://www.eternaltourist.com/hadrians_villa.htm [cit. 2010 – 15 – 08].

 The new Flickr photo page. House of Loreius Tiburtinus, Pompeii. In: http://www.flickr.com/photos/peterstewart/2430483409/ [cit. 2010 – 15 – 08].

 Trafugato a Pompei, ritrovato a Londra Il « viaggio » del baccanale di Dioniso. In: http://corrieredelmezzogiorno.corriere.it/napoli/notizie/arte_e_cultura/2009/13- febbraio-2009/trafugato-pompei-ritrovato-londra-viaggio-baccanale-dioniso- 150997198128.shtml [cit. 2010 – 15 – 08].

 Villa of Hadrian Picture. In: http://www.planetware.com/picture/tivoli-villa-of- hadrian-i-ir1744.htm [cit. 2010 – 15 – 08].

55 Seznam obrázkové přílohy

 Obr. 1: Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=House of the Venus Marina (II,3,3)&idSezione=1214&idSezioneRif=1206 [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 2: Fotografie z vlastního archivu Zuzany Fojtíkové.

 Obr. 3: Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=House of Octavius Quartio (II,2,2)&idSezione=1215&idSezioneRif=1215 [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 4: Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=House of the Vettii (VI,15,1)&idSezione=1219&idSezioneRif=1215 [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 5: Pijoan, J.: Dejiny umenia. Bratislava 1987, s. 256.

 Obr. 6: Maureen, C.: Earthly paradises. London 2003, s. 94, 97.

 Obr. 7: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://ad79.wetpaint.com/page/Oplontis [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 8: Ricostruzione del giardino della Casa dei Vetii di Pompei. In: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ricostruzione_del_giardino_della_casa_ dei_vetii_di_pompei_%28mostra_al_giardino_di_boboli,_2007%29_01.JPG [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 9: Farrar, L.: Ancient Roman gardens. Stroud 1998, s. 68.

 Obr. 10: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://ad79.wetpaint.com/page/Villa+of+the+Papyri [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 11: Pompeiiin Pictures. House of Loreius Tiburtinus or House of D. Octavius Quartio. In: http://www.pompeiiinpictures.com/pompeiiinpictures/R2/2%2002%2002%20p5.h tm [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 12: Fotografie z vlastního archivu Zuzany Fojtíkové.

56  Obr. 13: Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=House of the Faun (VI,12,2)&idSezione=1213&idSezioneRif=1219 [cit. 2010 – 15 – 08]; Pompeii. In: http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~pommerninterestgroup/Trips/I taly2006/Pompeii/Pompeii2.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 14: The new Flickr photo page. House of Loreius Tiburtinus, Pompeii. In: http://www.flickr.com/photos/peterstewart/2430483409/ [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 15: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://ad79.wetpaint.com/page/House+of+Julia+Felix [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 16: Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=House of the garden of Hercules (or of the perfumer - II,8,6)&idSezione=1233&idSezioneRif=1213 [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 17: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://sites.google.com/site/ad79eruption/pompeii/villas-outside- the-walls/villa-of-diomedes [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 18: Magi, G.: Ganz Pompeji. Die wiedererstandene Stadt. Firenze (bez uvedení roku vydání, s. 60.

 Obr. 19: Oficiální stránky Soprintendenza Archeologica Napoli e Pompei. In: http://www.pompeiisites.org/Sezione.jsp?titolo=Foro Triangolare (VIII,7,30- 34)&idSezione=564&idSezioneRif=565 [cit. 2010 – 15 – 08]; Archeoguida. Guida online su acheologia, storia e arte antica. Pompei, Foro Triangolare e Tempio Dorico. In: http://www.archeoguida.it/00369_pompei-foro-triangolare- e-tempio-dorico.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 20: Fotografie z vlastního archivu Zuzany Fojtíkové.

 Obr. 21: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://ad79.wetpaint.com/page/House+of+the+Mosaic+Atrium [cit. 2010 – 15 – 08].

57  Obr. 22: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://ad79.wetpaint.com/page/Villa+of+the+Papyri [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 23: Pompeje, Herkulaneum, Stabiae, Oplontis. AD 79 Destruction and Re- discovery. In: http://ad79.wetpaint.com/page/Oplontis [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 24: MacDougall, B., E.: Ancient roman villa gardens. Dumbarton oaks colloquium on the history of landscape architecture. Washington 1987, s. 52.

 Obr. 25: Trafugato a Pompei, ritrovato a Londra Il « viaggio » del baccanale di Dioniso. In: http://corrieredelmezzogiorno.corriere.it/napoli/notizie/arte_e_cultura/2009/13- febbraio-2009/trafugato-pompei-ritrovato-londra-viaggio-baccanale-dioniso- 150997198128.shtml [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 26: Eternallycool.net adopt-a-fresco from Stabiae. In: http://eternallycool.net/2008/02/06/ [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 27: Maureen, C.: Earthly paradises. London 2003, s. 57.

 Obr. 28: Claridge, A.: Rome. An Oxford Archaeological Guide. Oxford University Press 1998, s. 296.

 Obr. 29: Gli Horti Luculliani. In: http://www.maquettes- historiques.net/pagina43.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 30: Villa of Hadrian Picture. In: http://www.planetware.com/picture/tivoli- villa-of-hadrian-i-ir1744.htm [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 31: Hadrian's villa and the Villa d'Este. In: http://anglocath.blogspot.com/2009/08/hadrians-villa-and-villa-deste.html [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 32: The Eternal Touríst. Tour Hadrian's Villa in Tivoli. In: http://www.eternaltourist.com/hadrians_villa.htm [cit. 2010 – 15 – 08].

 Obr. 33: Hadrian's villa. Guide. Milano 2000, s. 94.

 Obr. 34: Regio III – Insula IX – Case a giardino. In: http://www.ostia- antica.org/regio3/9/9.htm [cit. 2010 – 15 – 08].

58

Obr. 1 Dům Venuše v mušli, Pompeje...... 60 Obr. 2 Současná podoba zahrady Domu Venuše v Mušli ...... 60 Obr. 3 Dům Octavia Quartia, Pompeje]...... 60 Obr. 4 Dům Vettiů, Pompeje ...... 61 Obr. 5 Freska v Liviině domě na Palatinu, Řím...... 61 Obr. 6 Dům Alexandrovy svatby, Pompeje ...... 61 Obr. 7 Villa Poppaea, Oplontis...... 62 Obr. 8 Vodní prvky v domě Vettiů, Pompeje ...... 62 Obr. 9 Vodovodní potrubí v domě Vettiů ...... 62 Obr. 10 Schéma Villy Papyrů s vyobrazeným rybníkem (Ornamental Pond), Herkulaneum...... 63 Obr. 11Pergola Domu Octavia Quartia, Pompeje...... 63 Obr. 12 Pohled na Vesuv, Pompeje...... 63 Obr. 13 Faunův dům, Pompeje ...... 64 Obr. 14 Vodní kanál Domu Octavia Quartia, Pompeje ...... 64 Obr. 15 Dům Julie Felix- zahrada, Pompeje ...... 65 Obr. 16 Dům Herkulovy zahrady, Pompeje ...... 65 Obr. 17 Peristyl v Diomedově ville; náhled na villu ve dvou výškových úrovních...... 65 Obr. 18 Villa Mystérií, Pompeje ...... 66 Obr. 19 Foro Triangolare, Pompeje ...... 66 Obr. 20 Apollonův chrám, Pompeje...... 66 Obr. 21 Dům mozaikového atria, Herkulaneum ...... 66 Obr. 22 rekonstrukce villy Papyrů, Herkulaneum...... 67 Obr. 23 Villa Poppaea- zahrady, Oplontis...... 67 Obr. 24 Mramorové fontány v podobě kentaurů, Villa Poppaea, Oplontis...... 68 Obr. 25 Villa Regina, Boscoreale ...... 68 Obr. 26 Villa San Marco, Stabije...... 68 Obr. 27 rekonstrukce Porticu Pompeiana, Řím ...... 69 Obr. 28 Malba v auditorio di Mecenate, Řím ...... 69 Obr. 29 rekonstrukce Lucullových zahrad, Řím...... 70 Obr. 30 Poikilé, Hadriánova villa...... 70 Obr. 31 Vodní divadlo, Hadriánova villa...... 70 Obr. 32 Kanopus, Hadriánova villa...... 70 Obr. 33 Objevení zahrady v okolí Kanopu, Hadriánova villa...... 71 Obr. 34 Dům zahrady, Ostia ...... 71

59 Obrázková příloha

Obr. 1 Dům Venuše v mušli, Pompeje

Obr. 2 Současná podoba zahrady Domu Venuše v Mušli

Obr. 3 Dům Octavia Quartia, Pompeje]

60

Obr. 4 Dům Vettiů, Pompeje

Obr. 5 Freska v Liviině domě na Palatinu, Řím

Obr. 6 Fresky v Domě Alexandrovy svatby, Pompeje

61

Obr. 7 Freska - Villa Poppaea, Oplontis

Obr. 8 Vodní prvky v domě Vettiů, Pompeje

Obr. 9 Vodovodní potrubí v domě Vettiů

62

Obr. 10 Schéma Villy Papyrů s vyobrazeným rybníkem (Ornamental Pond), Herkulaneum

Obr. 11Pergola Domu Octavia Quartia, Pompeje

Obr. 12 Pohled na Vesuv, Pompeje

63

Obr. 13 Faunův dům, Pompeje

Obr. 14 Vodní kanál Domu Octavia Quartia, Pompeje

Freska v domě Julie Felix Korintské sloupoví, Dům Julie Felix

64

Obr. 15 Dům Julie Felix- zahrada, Pompeje

Obr. 16 Dům Herkulovy zahrady, Pompeje

Obr. 17 Peristyl v Diomedově ville; náhled na villu ve dvou výškových úrovních

65

Obr. 18 Villa Mystérií, Pompeje

Obr. 19 Foro Triangolare, Pompeje

Obr. 20 Apollonův chrám, Pompeje

Obr. 21 Dům mozaikového atria, Herkulaneum

66

Obr. 22 rekonstrukce villy Papyrů, Herkulaneum

Obr. 23 Villa Poppaea- zahrady, Oplontis

67

Obr. 24 Mramorové fontány v podobě kentaurů, Villa Poppaea, Oplontis

Obr. 25 Villa Regina, Boscoreale

Obr. 26 Villa San Marco, Stabije

68

Obr. 27 rekonstrukce Porticu Pompeiana, Řím

Obr. 28 Malba v auditorio di Mecenate, Řím

69

Obr. 29 rekonstrukce Lucullových zahrad, Řím

Obr. 30 Poikilé, Hadriánova villa

Obr. 31 Vodní divadlo, Hadriánova villa

Obr. 32 Kanopus, Hadriánova villa

70

Obr. 33 Objevení zahrady v okolí Kanopu, H adriánova villa

Obr. 34 Dům zahrady, Ostia

71