Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Hudební věda

J. V. Stich-Punto: historie a současnost jeho díla a odkazu pro budoucí generace

Bakalářská diplomová práce

Drahoš Kopečný

Vedoucí práce: prof. PhDr. Lubomír Spurný, Ph.D.

Brno 2019

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Podpis:

Poděkování

Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu této práce prof. PhDr. Lubomíru Spurnému, Ph.D., za odborné vedení. Dále patří poděkování autora práce paní ředitelce Mgr. Yvettě Zemanové a profesorům Pražské konzervatoře za poskytnutí studijních materiálů a také děkuji PhDr. Janě Mančálové za ochotnou spolupráci při vyhledávání souvislostí v dějinách Žehušic a v životě a díle J. V. Sticha. V neposlední řadě chci též poděkovat Mgr. Janě Svobodové a paní kurátorce Petře Michalové z Městského muzea a knihovny v Čáslavi.

Obsah Úvod ...... 7 1. Osobnost Jana Václava Sticha-Punta ...... 8 1.1. Stich-Punto skladatelem ...... 8 1.2. Punto – virtuos a jeho technika hry ...... 9 1.3. Vliv Sticha-Punta na Mozarta a Beethovena ...... 10 2. Žehušice ...... 13 2.1. Hrabata Thunové z Hohensteinu a žehušické panství v průběhu staletí ...... 13 2.2. Období podpory hudebního umění na zámku v Žehušicích ...... 15 2.3. Památky a pozoruhodnosti Žehušic ...... 15 2.4. Slavnosti lesního rohu v Žehušicích ...... 17 3. Metodika Jana Václava Sticha ...... 20 4. Dílo Jana Václava Sticha-Punta ...... 23 4.1. J. V. Stich-Punto a ohlasy jeho tvorby v následujících dobách ...... 23 4.2. Osobnosti v úloze popularizátorů díla Puntova ...... 24 4.3. Jan Václav Stich a jeho vokální práce ...... 27 5. Charakteristika vybraných kompozic Jana Václava Sticha-Punta ...... 30 5.1. J. V. Stich-Punto, Hymne à la Liberté en trio avec grand orchestre ...... 30 5.2. J. V. Stich-Punto, Koncert č. 5 F dur pro lesní roh a orchestr ...... 32 5.2.1. Formální rozbor Koncertu č. 5 F dur pro lesní roh a orchestr ...... 34 5.2.1.1. Allegro moderato...... 34 5.2.1.2. Adagio ...... 34 5.2.1.3. Rondeau ...... 35 6. Závěr ...... 36 7. Resumé ...... 37 8. Seznam literatury ...... 38 9. PŘÍLOHY ...... 41

Motto

Kdo vzpomene Giovanniho Punta?

Kdo vzpomene si muzikanta, jenž tu kdysi žil, jak rohem naši zemi proslavil a revoluci první pozdravil?

Kdo zná dnes jeho slavnou píseň, již lid si sblížil a revoluci první proslavil?

V mramor šedý jméno jeho zlatem vytesáno, života činů je zbytkem všeho, co v paměť vepsáno.

Kdo vzpomene a poznat míní, jak nevolník se proti moci postavil, jak on /a mnozí neznámí jiní/ dávno činem života cíl oslavil!

(Bohumil Pospíšil)

6

Úvod Ke zpracování práce na téma J. V. Stich-Punto: historie a současnost jeho díla a odkazu pro budoucí generace, mě vedly okolnosti nejen studijní, ale i osobní. Hudební skladatel a virtuos J. V. Stich – Giovanni Punto mi je jako pedagogovi na lesní roh velice blízký. Se svými žáky v hudební škole nacvičujeme komorní díla J. V. Sticha (dueta, tria), studujeme a uvádíme i jeho koncerty (např. č. 5, 6, 7).

Vše podtrhuje skutečnost, že často účin kuji se souborem Corni Boemi při koncertech na zámku v Žehušicích. Od října do konce ledna se zúčastňujeme i loveckých parforsních honů a dalších loveckých slavností konaných na žehušickém panství. Velký podíl repertoáru tvoří vždy díla J. V. Sticha.

Jako motto jsem si vybral báseň bývalého učitele a ředitele základní školy v Žehušicích Bohumila Pospíšila (1914–1996), který se věnoval významným osobnostem čáslavského regionu. Svými verši vyjádřil hlubokou úctu k nejslavnějšímu žehušickému rodákovi. Báseň zhudebnila pro smíšený sbor s doprovodem tria lesních rohů Jitka Snížková (1924–1989), klavíristka, cembalistka, hudební skladatelka a muzikoložka.

7

1. Osobnost Jana Václava Sticha-Punta Část práce nazvaná Osobnost Jana Václava Sticha-Punta je rozdělena do tří tematických celků. První oddíl se vztahuje k rozboru skladatelské činnosti Sticha-Punta, analýzou zahraničních a českých titulů. Následující oddíl popisuje Punta jako virtuosa, dále rozbor hry na nástroj a používání nové techniky za jeho doby. V poslední části se budeme zabývat vlivem Sticha-Punta na Mozarta a Beethovena.

1.1. Stich-Punto skladatelem V úvodu této části práce musím uvést, že Stich-Punto (28. 9. 1746 – 16. 2. 1803) byl zejména výkonným umělcem. Jako skladatel se uplatňoval méně. Během svého života nebyl pravděpodobně honorován za komponování ani vyhledáván jako skladatel. Za možnou výjimku by se dalo označit složení Hymne à la Liberté en trio avec grand orchestre, který byl jeho prvním vokálním dílem. Punto byl doporučen a osloven, aby složil hymnus ke slavnosti Rozumu, konané ve francouzském Rouenu v revoluční době roku 1793. Získal-li za tuto skladbu finanční honorář, nelze objektivně prokázat.1 Zejména v počátcích skládal Punto hudbu pro svou potřebu, aby mohl nechat vyniknout své hráčské umění při koncertech nebo psal skladby z přátelství ke svým kolegům-hudebníkům. Například J. L. Dusíkovi věnoval šest sonát pro violoncello.2

O složení koncertu se dovídáme v knize Jana Branbergera, kde se píše: „Koncert pro lesní roh, cyklickou skladbu o třech až čtyřech částech, před Puntem snad ještě nikdo nenapsal. […] Učitelé Puntovi, hlavně Hampl a Houdek, tehdejší nejlepší cornisté světa, pomýšleli na koncerty pro svůj nástroj, ale nebyli skladebně tak schopní, aby vytvořili umělé dílo vybroušené tradiční formy. Punto se sice neučil doposud nikde skladbě, ale jeho hudební nadání mu umožnilo, že se na koncert odvážil. “3 První vzdělání v kompozici získal Stich-Punto od Sacchiniho v Benátkách. V důsledku nových zjištění svůj první koncert pro lesní roh přepracoval, změnil jeho formu a doplnil jej. Podrobnosti o okolnostech vzniku dalších Puntem napsaných koncertů neznáme. Někdy se lze setkat v literatuře se zmínkou, že se Punto snažil skládat, ale čím byl ovlivněn a jaký byl jeho postup komponování, není známo.

Bohumír Štědoň ve svém článku mimo jiné uvádí, že J. V. Stich vydával skladby jiných mistrů za své.4 Na obhajobu Sticha musím uvést, že v jeho době docházelo velmi často k takzvanému parodování, kdy skladatel opětovně použil starší skladby nebo jejich části v nových skladbách. Stich-Punto tak mohl parodovat svá vlastní či cizí díla. Parodování mělo nejméně dvě výhody. Pomáhalo skladatelům zvládnout nesmírně vysoké nároky na počet skladeb, které museli komponovat po celý rok, a také tím mohli vrátit do hudebního provozu zdařilou hudbu, pro jejíž uplatnění by v její původní podobě nebyla příležitost. Johann Sebastian Bach také často parodoval cizí díla, ale vypůjčený materiál doplnil svými nápady a vznikaly skladby velmi uznávané. Parodování se dopouštěl i český skladatel Jakub Jan Ryba (1765 – 1815).

Z důvodů výše uvedených se domnívám, že označení Punta za uměleckého podvodníka je příliš kritické.

1KAPSA, Václav. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bd. 13. Kassel: Bärenreiter, 2005, s. 1050. 2SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 34. 3BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 51. 4ŠTĚDROŇ, Bohumír. K 150. výročí úmrtí Jana Václava Sticha-Punta. In: Hudební rozhledy., Praha, 1953, roč. 1953, č. 6, s. 156–157. 8

Mínění o kvalitě Stichových skladeb se různí, např. Theodor von Frimmel uvádí5, že Stich byl tzv. nižší skladatel, avšak jako hornista má neobyčejné zásluhy o rozvoj techniky hry na lesní roh. „Jeho koncertní skladby pro lesní roh neprokazují sice velké formální umění, ale možnosti virtuosní hry jim dodnes dodávají životnosti.“6 Prameny se rozchází i v počtu Puntem napsaných koncertů. Tyto nikterak zásadní nepřesnosti mohou souviset s problematikou časté změny působiště Punta, s vydáváním koncertů u různých nakladatelů, s dobou vzniku koncertních děl a s jejich zachováním do dnešní doby. Ke dni zpracování tématu této práce se uvádí v českých pramenech celkem 14 koncertů pro lesní roh a jeden koncert pro klarinet. Encyklopedie MGG uvádí 15 koncertů7, kdy u prvního z koncertů je poznamenáno, že se jedná pravděpodobně o koncert od Rosettiho8, ale již není citován koncert pro klarinet.

Punto nejčastěji komponoval své koncerty v durové tónině – celkem 12 koncertů, u nichž převažuje tónina F dur, těsně následovaná tóninou E dur. Lze usuzovat, že Punto v koncertech v použitých tóninách dokázal plně využít svůj invenční roh a způsob hry na něj. U Puntových koncertů je dále typické, že nejsou psány příliš vysoko, jsou technicky velice náročné a při poslechu dávají vzniknout mimořádnému hudebnímu zážitku.

1.2. Punto – virtuos a jeho technika hry Punto byl nejen vynikajícím hornistou, ale i houslistou, jak nám dokládá Allgemeines historisches Künstler – Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien Jana Bohumíra Dlabače.9

Pravděpodobně nejvýznamnějším pedagogem Sticha-Punta byl Anton Joseph Hampel, jenž zdokonalil nejen hru na lesní roh (rychlá arpeggia, velké skoky v partu druhé horny), ale vylepšil i nástroj samotný. S Johannem Georgem Wernerem, drážďanským výrobcem nátrubkových nástrojů, sestrojil invenční roh.10 „Invencí se nazýval malý kousek trubice tvaru písmene U11, vložený do středu nástroje. Tím se odstranily staré kotouče a nástrčky, které se nasazovaly pod nátrubek. Invencí se snížilo ladění nástroje, aniž by se změnila barva tónu.“12

Z hlediska techniky hry na invenční roh spolupracoval Stich také s Karlem Haudkem. Společně s ním vylepšil techniku hry krytím. Její podstatou bylo vsunutí ruky do ozvučníku, což zapříčinilo změnu výšky o půl tónu. Hráč tak mohl interpretovat diatonické i chromatické stupnice.13 Jediná nevýhoda

5FRIMMEL, Theodor. Beethoven-Handbuch II. Leipzig: Breitkopf & Haertel, 1926, s. 258. 6Tamtéž, s. 258. 7KAPSA, Václav. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bd. 13. Kassel: Bärenreiter, 2005, s. 1050–1051. 8František Antonín Rössler, známější pod italsky znějícím pseudonymem Francesco Antonio Rosetti či Antonio Rosetti (1750–1792). 9DLABAČ, Jan Bohumír. Punto, Giovanni. Hildesheim: In Allgemeines historisches Künstler – Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, 1998, s. 712. 10BERDYCHOVÁ, Tereza. Historické školy hry na lesní roh do konce 18. století. In Acta musicologica [online], Brno, 2014, roč. 2014, č. 1. [cit. 2018-11-15].Dostupné z: http://acta.musicologica.cz/ 11KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: Togga, 2002, s. 663–665. ISBN 80-902912-1-x. 12BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 22. 13BERDYCHOVÁ, Tereza. Historické školy hry na lesní roh do konce 18. století. In Acta musicologica [online], Brno, 2014, roč. 2014, č. 1. [cit. 2018-11-15]. Dostupné z: http://acta.musicologica.cz/ 9

byla, že hra krytím nebyla tak zvučná, jako tóny z volné trubice.14 Za použitou metodu byl však v Londýně některými kritizován, pravděpodobně, že se s daným stylem hry dosud nesetkali.15

Lze se oprávněně domnívat, že postupy Hampelovy školy Punto obohacoval a zdokonaloval o své hmaty, a tím posouval možnosti nástroje dále. Dobové obecenstvo i odborníky zaujal Stich-Punto právě vyspělou nástrojovou technikou, dokonalým frázováním a celkovým přednesem. Punto ke zdokonalení hry použil i vědomosti získané studiem zpěvu a aplikoval je při tvoření kadencí, jak mu také radil kastrát Farinelli: „[…] délka kadence rozhoduje o úspěchu, příliš krátká nic nepůsobí, velmi dlouhá nudí a mine se účinkem.“16

Jako hornista má Stich-Punto velké zásluhy v rozvoji hry na lesní roh nejen jako virtuos, ale nesmíme opomenout jeho velký přínos jako pedagoga, který vychoval velké množství nových hráčů na lesní roh, čímž mohl pozvednout i oblibu uvedeného nástroje.17

Puntovo interpretační umění, které bylo neporovnatelné, nám zůstalo zachováno alespoň v písemné podobě (viz kapitola výše), neboť vedle hry též komponoval. I díky jeho skladbám pro lesní roh můžeme zjistit, jakým byl virtuosem. Lze objektivně předpokládat, že koncert, který zkomponoval pro lesní roh, dokázal i přednést. Pro svou koncertantní efektnost se zvláště koncerty s orchestrem provádějí dodnes, i když je těžké sehnat notové záznamy koncertů. Některé jsou ztracené nebo dostupné pouze v zahraničí.

Stanley Sadie ve slovníkovém hesle odkazuje na skutečnost, že Punto hrál v orchestru nižší hornový part stejně jako mnozí z předních sólistů té doby.18 Dále výše uvedený slovník uvádí, že Punto používal stříbrný roh, vyrobený pro něj v roce 1778 Lucienem a Josephem Raouxem. 19 Tuto informaci vyvrací zmínka v knize Jana Branbergera, kde je uvedeno, že Punto na stříbrný roh nehrál, a dokonce ho označoval jen za pouhé lákadlo pro obecenstvo.

1.3. Vliv Sticha-Punta na Mozarta a Beethovena První zmínka, kdy se styl Puntovy hry stává inspirující pro skladatele, pochází z období působení Punta v Itálii roku 1770. Po poslechu Puntovy hry byl W. A. Mozart jeho uměním nadšen, proto ho pozval do Milána a napsal pro něj v partu altu v árii opery Mitridate, re di Ponto sólo pro lesní roh.20

V internetovém zdroji se lze setkat s tvrzením, že byl Mozartem pro Sticha - Punta napsán vlastní koncert. Tuto informaci popírá ve svém článku například Bohumír Štědroň a dodává: „Mozart zkomponoval v Paříži koncertantní symfonii Es dur pro čtyři dechové nástroje.“21 Stanley Sadie uvádí, že Mozart byl natolik zaujat stylem hry Sticha-Punta, že pro něj napsal jeden z partů koncertantní

14 ŽŮRKOVÁ, Tereza. Výroba nátrubkových dechových nástrojů v českých zemích v 18. a 19. století se zaměřením na lesní rohy. Disertační práce. Brno, 2016, s. 98. 15SADIE, Stanley. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20. Second Edition. New York: Oxford University Press, 2001, s. 601. 16BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 71. 17Mezi jeho studenty byli například Jean Lebrun, Heinrich Domnich a Pierre Joseph Pieltain. 18SADIE, Stanley. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20. Second Edition. New York: Oxford University Press, 2001, s. 601. 19Ottův slovník naučný, 1906, s. 129. 20SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 25. 21ŠTĚDROŇ, Bohumír. K 150. výročí úmrtí Jana Václava Sticha-Punta. In Hudební rozhledy, Praha, 1953, roč. 1953, č. 6, s. 156–157. 10

symfonie.22 Potvrzuje to i jiná encyklopedie, kde se lze dočíst: „Mozart für ihn im Jahre 1778 den Horn-Part seiner Sinfonia concertante (KV Anh. 9/297b) schrieb.“23

Za zmínku stojí i původ Sonáty pro klavír a lesní roh op. 17, kterou napsal Ludwig van Beethoven. V dostupné literatuře se můžeme setkat se dvěma názory: a) Sonáta byla Beethovenem napsána pro Sticha - Punta. b) Sonáta byla napsána z podnětu Sticha-Punta.

První názor uvádí zahraniční literatura – např. The New Grove Dictionary of Music and Musicians24, Die Musik in Geschichte und Gegenwart25a další.

Druhý názor ohledně sonáty zastává např. Rudolf Pečman, který vychází z díla Beethovenova životopisce Thayera: „Beethoven měl při kompozici své Sonáty pro lesní roh a klavír, op. 17 na zřeteli zvláštní přání Punta. První provedení této sonáty bylo také svěřeno Puntovi, čímž vzniklo dlouho udržované mínění, že Beethoven věnoval tuto sonátu Puntovi.“26 Danou problematikou se šířeji zabývá Rudolf Pečman, který výslovně ve svém článku píše, že sonáta vznikla z Puntova podnětu. 27 Dále však R. Pečman uvádí, že není doloženo, že by Sonáta F dur, op. 17 byla napsána těsně před provedením za jeden den. Spíše se zdá, že na ní pracoval déle.

V dnešní době je téměř nemožné zjistit, jak sonáta ve skutečnosti vznikla. Lze konstatovat, že se oba hudebníci dobře znali, koncertovali spolu a Stich měl na Beethovena velký vliv v jeho komponování pro lesní roh, protože ho seznámil s technikou a možnostmi hry na invenční roh. Lze vyslovit hypotézu, že Stich-Punto byl schopen zahrát sonátu dle Beethovenových vysokých nároků a výborně se zhostil i části, ve které improvizoval a ukázal veškeré své technické umění. O úspěšnosti společně provedené sonáty vypovídá i fakt, že byla během koncertu ve Stavovském divadle dne 18. května roku 1801 opakována v plném znění. O této události s nadšením referovaly noviny Prager neue Zeitung a ještě i po deseti letech Dlabačův Allgemeines historisches Künstler – Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien.28

„Jan Václav Stich-Punto zemřel 16. února 1803. Praha se s největším virtuosem té doby rozloučila opravdu velkolepě. Thunové, potomci jeho někdejších pánů, mu vystrojili pohřeb na Malostranském hřbitově v Košířích a na náhrobek nechali vytesat: „Stich obdržel všechen potlesk. Jak mu Múza Čech tleskala v životě, stejně tak pro něj bude truchlit po smrti. Zádušní mše se konala o týden později,

22SADIE, Stanley. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20. Second Edition. New York: Oxford University Press, 2001, s. 601. 23KAPSA, Václav. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bd. 13. Kassel: Bärenreiter, 2005, s. 1050. 24SADIE, Stanley. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20. Second Edition. New York: Oxford University Press, 2001, s. 601. 25KAPSA, Václav. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bd. 13. Kassel: Bärenreiter, 2005, s. 1050–1051. 26ŠTĚDROŇ, Bohumír. K 150. výročí úmrtí Jana Václava Sticha-Punta. In Hudební rozhledy, Praha, 1953, roč. 1953, č. 6, s. 156–157. 27PEČMAN, Rudolf. Stich-Punto a Beethoven. In Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Brno, 1996, s. 83–91. 28 DLABAČ, Jan Bohumír. Punto, Giovanni. Hildesheim: In Allgemeines historisches Künstler – Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, 1998, s. 712. 11

26. února 1803 v kostele sv. Mikuláše na Malostranském náměstí. Sešly se zde tisíce lidí, aby za znění Mozartova Requiem d moll, KV 626 uctili památku jednoho z nejslavnějších českých umělců.“29

29VAŇKOVÁ, Tereza. Jan Václav Stich-Punto: Kvartet pro lesní roh a smyčce F dur, op. 2. Brno, 2011. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta. 12

2. Žehušice Městys Žehušice se nachází ve Středočeském kraji nedaleko Kutné Hory, která je jeho okresním městem. Obcí protéká řeka Doubrava, vlévající se u nedalekého Týnce n. L. do Labe. Žehušice mají nyní jen kolem 800 obyvatel, část domů v obci slouží jako víkendové objekty. Na severovýchodě lemují úrodnou krajinu s rozsáhlými ovocnými plantážemi kopce Železných hor, které jsou předvojem oblasti Českomoravské vrchoviny. Historicky, kulturně i spádově náleží spíše do oblasti Čáslavska. Osídlení je doloženo prehistorickými archeologickými vykopávkami z doby kamenné, vystřídali se zde různí feudální majitelé od cisterciáků v Sedlci u Kutné Hory přes různé šlechtické rody: Žehušičtí z Nestajova, Žerotínové, Donínové, Valdštejnové až k hrabatům Thunům z Hohensteinu, kteří vlastnili žehušické panství od poloviny 17. století do 20. století a s nimiž jsou spojeny jméno a osudy J. V. Sticha. Poloha v úrodné zemědělské oblasti a její hospodářské využití bylo určujícím důvodem, proč se žehušické panství stalo jedním z nejdůležitějších sídel těchto šlechticů a zároveň přineslo s sebou i důraz na kulturní rozměr života na zámku a v obci. Zájem vrchnosti o hudbu a potřeba využívat ji, např. při loveckých událostech, byla rozhodující i pro Sticha, kterému bylo proto panstvem umožněno rozvinout jeho výjimečné hudební nadání.

2.1. Hrabata Thunové z Hohensteinu a žehušické panství v průběhu staletí Téměř třísetleté držení panství žehušickými hrabaty z rodu Thunů se podílelo zásadním způsobem na formování krajinné podoby tohoto regionu, určovalo hospodářský rozvoj celé oblasti a vzhledem ke kulturním zájmům majitelů panství v neposlední řadě formovalo rozvoj umění, zvláště pak hudby na panství.

Část rodu, která původně sídlila v Tyrolích a vlastnila také panství v Čechách, přesídlila na žehušické panství a jiné rozsáhlé statky v této zemi r. 1629, kdy jako mladšímu bratru Janu Cypriánovi (1569– 1631) byly tyto majetky postoupeny jeho starším sourozencem Krištofem Šimonem. Důvody byly zřejmě politické a hospodářské. V ovzduší devastujícího válečného konfliktu třicetileté války, kdy se tato oblast po demografické i hospodářské stránce ocitla v hluboké krizi, navíc pak nemožností starat se odpovídajícím způsobem ze vzdálených Tyrol a Rakouska vůbec o upadající, ba zpustošená panství v Čechách, to bylo jediné východisko z hrozící katastrofy. Tak byl dán základ české větvi hrabat Thunů, neboť svobodný pán Jan Cyprián se stal r. 1629 hrabětem. Jeho syn Jan Sigmund po jeho smrti spravoval panství do své smrti r. 1646, což pro něj a jeho rodinu znamenalo v tehdejší atmosféře marasmu třicetileté války bídné živoření. Jediné, co rozhojnil, byli jeho potomci, 9 synů a 4 dcery, lidé zřejmě schopní jak v různých veřejných oblastech, církevních úřadech a císařských službách, tak i v hospodářském zvelebování svých majetků. Žehušice se pak staly nejdůležitějším letním sídlem rodu v rámci kláštereckého majorátu (sídlo rodu bylo v Klášterci nad Ohří na Karlovarsku).30

Osobnost, která dala první a rozhodující impuls k ekonomickému vzestupu jím spravovaných území, byl syn Jana Sigmunda, Michael Osvald (1631–1694). Jednak po třicetileté válce byl značně rozhojněn majetek rodu o různé konfiskace a hrabě evidentně byl velmi nadaným hospodářem, panství včetně Žehušic systematicky zveleboval, na opuštěné statky dosazoval nové sedláky, kteří byli schopni zpustošenou půdu znovu zkultivovat, zakládal nové ovocné sady, které v této oblasti přetrvávají dodnes, postavil nový zámek a založil zámecký park. Zemřel však bez mužských potomků stejně jako

30NOVÁK, František. Dějiny městyse Žehušic. obec Žehušice: Žehušice, 2002, s. 22.

13

většina jeho bratrů, a tak klášterecký majorát, pod nějž spadaly i Žehušice, přešel na jeho bratra Maxmiliána (1638–1701). Ten pak předal svůj majetek synu Janu Františku Josefovi (1686–1720), od nějž se datuje zájem o lesní roh na thunovských panstvích a také počátek školství v Žehušicích. V roce 1710 zde založil dvoutřídní filiální školu.

Pro naše téma je velmi důležitý jeho syn, hrabě Jan Josef Antonín (2. 7. 1711 – 21. 5. 1788), člověk milující výtvarné umění i hudbu, podporující hudební vzdělání všech svých úředníků, myslivců a vyhledávající výrazné talenty u svých poddaných. Hudební produkce se provozovala z domácích zdrojů v kostele, na honech i při koncertech na zámku. V tomto velmi podnětném ovzduší se narodil i náš Jan Václav Stich, jehož hrabě objevil, nechal vzdělávat a nasměroval ho tak na jeho skvělou uměleckou dráhu.

V této souvislosti by bylo dobré upozornit na velmi podnětnou a obsahově objevnou přednášku Tomislava Volka na kolokviu Muzikologické dialogy v Kutné Hoře roku 1986 pod názvem Mansfeldští a thunovští kornisté. 31 Na základě podrobného zkoumání archivů zde autor předkládá ucelený obraz historie hornového umění na panstvích těchto nejvřelejších ctitelů tohoto nástroje, stylu výuky a pedagogů v této době. Samozřejmě zahrnuje i události ze života J. V. Sticha a jeho rodiny zvláště v období jeho útěku a po něm a zbavuje počínání hraběte Thuna poněkud nechvalné pověsti (např. mýtus o vyrážení zubů).

Dalším majorátním pánem byl František Josef Jan (1734–1800), člověk zřejmě vysoce osvícený, jehož dendrologické snahy se vepsaly do podoby žehušických parků a zahrad natrvalo, a jehož snahy o proměnu ve vztazích s poddanými byly inspirovány a také dovršeny jeho manželkou Vilemínou z Uhlfeldu, usilující o důstojné a přátelské ovzduší mezi panstvem a obyvatelstvem. Podle soudobého svědectví se tím zkultivoval způsob soužití velmi příjemně.32 Za života této dvojice se také proměnil vztah k J. V. Stichovi. Po smrti otce, který na Sticha vydal zatykač, František Josef Jan přijímal tohoto umělce přátelsky s veškerou úctou a laskavostí. Jeho syn Josef Jan (1767–1810) předal majorát prvorozenému synu Josefu Matyášovi (1794–1868), významné postavě nejen z rodu Thunů, ale i českého království. Ten nejenže účinně a úspěšně zveleboval svůj rozsáhlý majetek, ale zasloužil se o realizaci významných aktivit v celonárodním rozsahu.33

Založil pojišťovací ústav a byl i jeho předsedou, byl spoluzakladatelem České spořitelny a předsedou České vlastenecko-hospodářské společnosti, prosadil stavbu řetězového mostu a Františkova nábřeží v Praze, byl vědecky činný a stal se čestným členem České společnosti nauk a předsedou Společnosti vlasteneckého muzea. Jeho hlavní zájem patřil studiu českého jazyka a literatury, z jeho překladů do němčiny bylo významné přetlumočení velkého množství českých lidových písní a Rukopisu královédvorského. Politicky se zviditelnil v roce 1848, byl členem Národního výboru. Poté, zklamaný, uchýlil se na svá panství do Solnohradu, předal správu svých majetků synu Josefu Osvaldovi (1817– 1883) a zabýval se hlavně poezií. V r. 1861 byl jmenován dědičným členem panské sněmovny říšské rady, avšak byl už vážně nemocen a v r. 1868 zemřel. Pohřben je v rodinné hrobce v Klášterci n. Ohří. Josef Osvald pokračoval v otcových hospodářských aktivitách, v Žehušicích postavil cukrovar a v blízkosti zámku založil do dneška proslulou oboru.

31 Archiv Městského muzea v Čáslavi 32 NOVÁK, František. Dějiny městyse Žehušic. obec Žehušice: Žehušice, 2002, s. 30. 33Tamtéž, s. 31. 14

Následuje Josef Osvald mladší (1849–1913), který proslul jako významný odborník v zahradnictví. Od jeho doby přetrvávají v parku vzácné druhy stromů, keřů a konifer dovezených z ciziny. Ve své době patřil park k nejkrásnějším v Evropě. Tradice pěstování parkových dřevin v Žehušicích trvá do dnešních dob.34

Josef Osvald nejmladší (nar. 1878) se majorátu ujal v r. 1913 a byl posledním hrabětem na tomto panství. Po převratu r. 1918 byly statky v pozemkové reformě rozděleny mezi zemědělce a zbytkové panství odkoupil velkostatkář Stome. Tím končí éra Thunů na žehušickém panství. Je to éra zajímavá a velice plodná.

2.2. Období podpory hudebního umění na zámku v Žehušicích Zájem o hudbu na panských sídlech souvisí s obdobím vrcholného baroka, kdy se stalo módním a posléze nepostradatelným zaměstnávat vlastní muzikanty pro potřeby koncertování i pro doprovodné akce při pořádání honů. Tento trend nastává v prvních dekádách 18. století a Thunové rovněž podlehli této zálibě. Se založením parku a zvelebením okolních lesů, bažantnic a obor sloužících k honitbě, se objevuje zájem o lesní roh, jehož tóny neodmyslitelně k honům patřily a patří. Doplněním toho bylo zakládání mnohých rybníků a chov ušlechtilých koní, pro které Thunové zřídili krytou jízdárnu a stáje. Tato tradice byla zahájena už za časů Michaela Osvalda Thuna. Oblíbeným nástrojem se lesní roh stal za Jana Františka Josefa, v čemž ho podporovali kantoři jím založené školy, kteří mu vychovávali schopné hráče. Jeho syn Jan Josef Antonín tuto snahu ještě intenzívněji rozvíjel, sám muzikant nejen podporoval rozvoj hudebního nadání chlapců, ale i sponzoroval jejich školení u významných instrumentalistů a založil z těchto lidí vysoce kvalitní dechovou kapelu pro potřeby zámku. Tak bylo objeveno nadání rovněž u Jana Václava Sticha a dále intenzívně rozvíjeno. Thunovská kapela se neomezovala pouze na Žehušice, cestovala s panstvem po jejich sídlech a byla známa v Děčíně, v Praze a v Salzburgu. V 19. století se však přestává spojovat aktivní hudební činnost s osobami hrabat Thunů. Jejich zájem se zřejmě soustřeďoval více na národohospodářství a dendrologické a chovatelské aktivity.

2.3. Památky a pozoruhodnosti Žehušic Rod Thunů z Hohensteinu, kterému byla věnována samostatná kapitola, neovlivnil na určitou dobu pouze kulturní a uměleckou atmosféru tohoto prostředí, když především svou hudbymilovností vytvořil plodné prostředí nejen k provozování kvalitní hudební produkce, ale nasměrováním a rozvíjením mladých nadějných talentů, nýbrž zasáhl zásadním způsobem do formování krajiny jak směřováním k optimální užitkovosti kraje, tak – a to je nejdůležitější – estetickou kultivací životního prostředí vytříbenou krajinotvorbou.

Žehušice navzdory devastaci, hlavně v období socialismu, kdy bývalý majetek panství nechvalně „opečovával“ stát a lid, kvůli čemuž mnohé objekty trestuhodně zchátraly a jejichž zničení nechvalně pokračovalo i za právního bezvládí po revoluci 1989, se dodnes přesto mohou pyšnit některými mimořádnostmi. V povědomí lidí ve 20. století to byla především žehušická obora, navazující na zámek přestavěný v empírovém stylu a park se vzácnými dřevinami. Obora, ve které již více než 150 let chovají vzácné bílé jeleny a černou mutaci daňka skvrnitého. Bílé jeleny dovezli do Žehušic Thunové z Asie (domněnek o místě jejich původu je několik: Persie, Čína, transport

34SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 20. 15

přes Rusko), jejich výskyt se omezuje na několik málo míst v Evropě, a ti se stali hlavní atrakcí výletů a zájezdů do této oblasti. Za socialismu byl jejich chov zrušen, od osmdesátých let je obnovován v součinnosti s oborou ve Žlebech.35

Žehušice na základě tradice zámeckého parku prosluly i pěstováním dřevin a koniferovými školkami, založil a rozšiřoval je prvorepublikový majitel, statkář Stome, a ty patřily k nejvýznamnějším a nejoblíbenějším v republice. Tento komplex pěstitelské tvorby byl spojen se zahradnickým učilištěm, jež vychovalo několik generací vynikajících odborníků. Je chvályhodné, že tyto snahy nezanikly ani po změně majetkových poměrů po revoluci r. 1989.

Z historických staveb tu máme starý zámek, původně tvrz z 15. století s příkopem a valem. Byl přestavěn v renesančním stylu a sloužil panstvu až do r. 1679, kdy byl zbudován zámek nový a stará budova začala sloužit jako byty pro úřednictvo. Zde se také v bytě nad hlavní bránou narodil kočímu Václavu Stichovi r. 1746 syn Jan Václav. V 2. polovině 19. století po přestavbě byla část zámku využita jako cukrovar.

Nový barokní zámek byl zbudován jako lovecké sídlo včetně hojné sbírky loveckých trofejí, především paroží. Sloužil ve své podobě do roku 1826, kdy byl přestavěn do empírové podoby. Bohužel po r. 1948 zámecký mobiliář a sbírky zmizely a do budovy bylo umístěno zahradnické učiliště, které teprve r. 1979 přešlo do Čáslavi a jeho místo v Žehušicích plně zaujala základní škola, což objekt tvrdě poznamenalo až do současnosti.

Zámek obklopuje anglický park se vzácnými dřevinami. I ten byl coby památka poznamenán tvrdou devastací. Lipová alej jej spojuje s oborou, domovem vzácné žehušické fauny, především bílých jelenů. Obora se kromě původního dubového porostu honosí rovněž vzácnými stromy jako samotný park.36

V obci stojí za zmínku také pozdně barokní farní kostel sv. Marka, postavený roku 1760, s krásnými středověkými náhrobky a zvonicí v maurském stylu. Její stavba je jakousi reminiscencí Thunovy cesty po Itálii.37 V r. 1971 podlehl kostel ničivému požáru od blesku. Bohoslužby se konaly dlouhá léta jen v torzu stavby. Opravy byly dokončeny až roku 1991. Znovu vysvěcený chrám slouží svému účelu i koncertní činnosti.

V jejich blízkosti se pak nachází nejnovější památka – lavička J. V. Sticha-Punta. Byla odhalena 2. října 2016 velkým propagátorem osobnosti J. V. Sticha, Mgr. A. Sojkou, a vytvořena kutnohorským sochařem A. Németh Endrem a kameníkem p. Roháčkem z Lipnice na popud Ing. Josefa Rumla z Čáslavi. Připomínkou slavného rodáka Giovanniho Punta jsou ještě jeho pamětní deska na starém zámku od čáslavského sochaře a kameníka Karla Borovičky z r. 1931, mozaika lesního rohu na budově školy a Puntova mozaika v hale žehušické Základní školy J. V. Sticha-Punta z r. 2016 od předního českého mozaikáře Františka Tesaře. Odhalení se konalo u příležitosti žehušických Slavností lesního rohu r. 2016. Slavnostem lesního rohu, které jsou nejvýznamnějším kulturním počinem v tomto regionu, bude věnována samostatná kapitola.38

35NOVÁK, František. Dějiny městyse Žehušic. obec Žehušice: Žehušice, 2002, s. 47. 36Tamtéž, s. 69. 37Tato stavba byla budována mezi lety 1770–1800 38SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 41. 16

V posledních letech městečko zaznamenalo všestranný vzestup. Zámek je novými majiteli obrovským nákladem obnovován, park, obora a stádo bílých jelenů zaznamenaly rovněž výsledky péče a zájmu. Jsou však po celý rok kromě slavností lesního rohu veřejnosti nepřístupny.

Symbióza mezi obecním úřadem s paní starostkou Zuzanou Havlíkovou Heřmánkovou v čele a základní školou s paní ředitelkou Mgr. Yvettou Zemanovou, jakož i s různými místními institucemi je velmi šťastná a plodná. Tradice vzpomínání na slavného rodáka Punta je přitom zásadní. Význam a ohlas Slavností lesního rohu vzrůstá.

2.4. Slavnosti lesního rohu v Žehušicích Společnost Jana Václava Sticha-Punta byla ustavena na první Slavnosti lesního rohu 19. 6. 1983 v Žehušicích. Bylo tím dovršeno dlouhodobé úsilí o vytvoření této společnosti, která by měla tuto činnost jako svůj hlavní program. Doposud se aktivity spojené se Stichovým jménem uskutečňovaly v rámci České hudební společnosti. Prvním předsedou byl rektor JAMU v Brně František Šolc. Roku 1996 se spojila brněnská společnost Hornforum (zal. 1992) se Společností J. V. Sticha a zvolila název Hornforum – Česká hornová společnost J. V. Sticha-Punta. V předsednictví těchto společností figurují jména Vladimíra Klánská, Tomáš Čechal, Bohuslav Zoubek, Otakar Tvrdý, Jan Homan a Jindřich Petráš.

Posledním předsedou společnosti Hornforum je prof. MgA. Jindřich Petráš. Absolvent JAMU u prof. F. Šolce a poté přední sólohornista je v současné době děkanem JAMU a pedagogicky působí i na brněnské konzervatoři. Dlouhodobě je spojen se společností Hornforum a v r. 1991 se podílel na vedení jejich mezinárodních interpretačních kurzů Hornclass, od roku 1996 vede mezinárodní interpretační kurzy a v současnosti je členem předsednictva Asociace mezinárodní interpretační soutěže žesťových nástrojů se sídlem v Brně.

Prvním slavnostem lesního rohu r. 1983 předcházel komorní koncert 16. února 1983 konaný v prostorách nového zámku v Žehušicích jako vzpomínka u příležitosti 180. výročí úmrtí J. V. Sticha. Kromě regionálních souborů zde vystoupili prof. O. Tvrdý a jeho posluchači z pardubické konzervatoře a J. Petráš z JAMU. Byl to první počin od r. 1931 a na něm právě zazněl návrh na uspořádání každoročních slavností. Téhož roku, dne 19. června 1983, se pak konala první Slavnost lesního rohu. Koncerty slavností byly natáčeny a posléze s velkým úspěchem vysílány v rozhlase na stanici Vltava.

Není úkolem této práce podrobně informovat o průběhu jednotlivých ročníků těchto slavností. Podrobně jsou zkompletovány tyto události ve absolventské práci Radky Kovářové, studentky pardubické konzervatoře ve třídě profesora O. Tvrdého, v níž je zahrnuto období od r. 1983 do r. 2006, a v diplomové práci Soni Kubové z pedagogické fakulty UP v Olomouci z r. 200339 s názvem Hudební festival Slavnosti lesního rohu v Žehušicích u Kutné Hory.40

Během let se ze zajímavé události pro blízké okolí vytvořila tradice. Slavnosti se konají vždy v druhé polovině června a léty nabývají na ohlasu v uměleckých kruzích i u posluchačů. Z původně regionální oslavy – vždy za účasti některých významných uměleckých a badatelských hostí

39KUBOVÁ, Soňa. Hudební festival Slavnosti lesního rohu v Žehušicích u Kutné Hory. Olomouc, 2003. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta pedagogická. 40NOVÁK, František. Dějiny městyse Žehušic. obec Žehušice: Žehušice, 2002, s. 72. 17

a účinkujících – se staly prestižní záležitostí pro umělce i badatele. Účastnili se jich např. sólisté jako J. Petráš ve III. ročníku, Radek Baborák ve IV. ročníku, kterému tehdy bylo 10 let, v VI. ročníku zde vystoupil Václav Luks spolu s hornisty JAMU Brno. Po revoluci se škála účinkujících umělců rozrostla o mnohé hosty z ciziny, jmenujme především Hanse Pizku, dále hosty z Francie, Japonska, USA, Švédska, Německa i Slovenska. Dvacátá jubilejní slavnost roku 2002 hostila kromě H. Pizky také Zdeňka Divokého a japonského klavíristu Haruko Watanabe a byla ukončena koncertem ze skladeb pro hornu oceněných ve skladatelské soutěži Hornfora. Na této Slavnosti bylo rovněž prezentováno nové a doplněné vydání knihy Františka Nováka Dějiny městyse Žehušic.

V každém ročníku se zapojují pěvecké sbory, jak amatérské z okolí, tak i profesionální. Za povšimnutí stojí, že na VII. Slavnosti zazněl Stichův Hymnus na Svobodu a v IX. ročníku Hymnus na Nejvyšší bytost.41

Mimo to se v Žehušicích roku 1986 konal slavnostní koncert u příležitosti 240. výročí narození Sticha a po něm Muzikologické dialogy v Kutné Hoře za účasti mnoha muzikantů a muzikologů. Seminář o J. V. Stichovi vedl prof. Pečman. Přednášel zde i prof. F. Šolc o Stichově metodě výuky hry na lesní roh a první den dialogů vedl prof. Jiří Berkovec.

22. února 1993 bylo v kostele sv. Marka v Žehušicích provedeno Mozartovo Requiem d moll, KV 626. Byla to připomínka Stichova úmrtí a zádušní mše před 190 lety. Vystoupil zde Orchestr posluchačů konzervatoře Pardubice v čele s dirigentem O. Tvrdým, Vysokoškolský umělecký soubor UK se sbormistrem J. Brychem a sólisté. Stejná skladba zazněla v žehušické základní škole i po dvou stech letech, tj. 13. 2. 2003. Ve stejném roce byla projektu Festival J. V. Sticha-Punta udělena záštita České komise pro UNESCO. Toto Requiem zaznělo i 1. 3. 2003 v Praze v kostele sv. Mikuláše. Praha vzpomněla na výročí umělcova úmrtí ještě koncertem ve Stavovském divadle dne 4. 5. 2003.

Stichovy koncerty pro lesní roh byly provedeny předními českými interprety Z. Divokým, J. Fouskem a Z. Tylšarem a setkaly se s velkým ohlasem. Následovaly pak hommage (uctění) na J. V. Sticha-Punta dne 10. 8. 2003 v hotelu v Novém Strašecí a 11. 8. 2003 v Sukově síni Rudolfina (Peter Damm, Joel Arias a pražské trio lesních rohů 13. 8. 2003). Závěrečný koncert těchto oslav zazněl pak 19. 8. 2003 v Ledeburské zahradě.42

Spolu s odhalením pamětních desek v Praze a v Čáslavi zdůraznily tyto oslavy velmi důstojně význam virtuosa a skladatele Jana Václava Sticha-Punta nejen pro jeho vlast, ale pro širší evropský kontext. V Čáslavi pak byla v rámci slavnosti roku 2008 odhalena pamětní deska na budově České spořitelny s projevem prof. J. Petráše.

Koncerty Slavností se uskutečňují nejen v žehušickém zámku, ale i v kostele sv. Marka, dále v nové škole, která nese Stichovo jméno, ale i v širokém okolí, např. v Bílém Podolí, Zbyslavi, Filipově a Čáslavi, v okolí Kutné Hory, na zámku Kačina a na zámku Žleby. Slavností se zúčastňuje kromě významných sólistů většina našich souborů lesního rohu, zájem o účinkování mají i studenti hudebních škol v republice. Žehušické dlouholeté iniciativy tedy už dávno přesáhly regionální rozměry.43

41SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 59. 42Tamtéž, s. 62. 43NOVÁK, František. Dějiny městyse Žehušic. obec Žehušice: Žehušice, 2002, s. 120. 18

Hornforum spolu s městysem Žehušice jsou významným pojmem v hudebním světě a důstojným způsobem se zasloužily o zintenzívnění zájmu nejen o osobnost J. V. Sticha, ale o samotný nástroj a jeho studium. Úroveň festivalu Slavností lesního rohu stoupá díky mnoha nadšencům, kteří usilují dlouhá léta o vysokou uměleckou kvalitu, která by byla hodna jména a odkazu J. V. Sticha.

19

3. Metodika Jana Václava Sticha Máme-li se dobrat nějakých konkrétních poznatků o metodice hry na lesní roh u Jana Václava Sticha- -Punta, stěží to lze učinit na základě jeho poznámek v Puntově Seule et vraie methode.44 Jejich totiž poskrovnu.

Jeho škola pro lesní roh vychází z učebnice A. J. Hampel a Lection pro cornui, v dnešní době považované za ztracenou.45 Jsou známa a konstatovaná fakta, že Hampel byl pedagog, u něhož Stich- -Punto studoval novou metodu hry na lesní roh a především si osvojil techniku krytí, která byla přelomem pro hru na tento nástroj – možnosti hrát tóny chromatické a rovněž hůře hratelné tóny řady harmonické. Otázky a snad i rozpaky proto vzbuzuje fakt, který konstatuje každý, kdo se tímto dílem zabývá, že o technice hry krytím ani u Hampela, ani u Sticha nepadlo ani slovo.

Pokyny, které Stich uvádí, jsou lakonické a vyskytují se na dvou stránkách textu. Na titulní straně jde o pokyny k nasazení jazyka, aby byly tóny vázané a „nejkrásnější“, kde jako pomůcka slouží fonémy daon, ta, da. Zde se jedná o Hampelovu Methodu. Na první straně jsou pak informace o rozsahu první a druhé horny a o rozličnosti jejich menzurování. Touto problematikou končí teoretická část této Methode, následují pak cvičení pro dva lesní rohy.46

V dnešním slova smyslu se vlastně nejedná o metodiku učení hry na hornu. Cvičení vedou k praktickému studiu, aniž by zaznamenaly jakýkoliv komentář k způsobu zvládnutí procvičovaných problémů. Jelikož na konci titulní strany Stich zdůrazňuje, že zdokonalil Hampelovu Methode, je jisté, že některá a možná mnohá cvičení jsou z pera jeho učitele.4748 Cvičení v Stichově učebnici jsou řazena od jednoduchých k náročným, se stoupající obtížností až k závěrečným, velmi obtížným, až virtuózním, která se proto dají přičíst autorství samotného Sticha. Ten byl zcela určitě ve své době považován za nejlepšího hornistu, nepřekonatelného v technice hry na tento nástroj. Navíc o tom svědčí i fakt, že v závěrečných cvičeních je použito mnoho trylků a dalších melodických ozdob (přírazy), které byly specializací J. V. Sticha a jimiž udivoval tehdejší publikum při koncertování po Evropě. Melodické ozdoby byly zároveň obsaženy v jeho vlastních skladbách (např. v jeho koncertu č. 5). Je nezpochybnitelné, že závěrečný menuet a následné variace v Metodice jsou dílem J. V. Sticha. Variace jsou napsány velmi virtuózně, je zde použito rozsáhlé množství velkých (skokových) intervalů, jež jsou i pro hráče současnosti velmi náročné. Sám menuet se dá identifikovat v závěrečné 3. větě jeho Koncertu č. 11 Es dur pro lesní roh a orchestr.49

Musíme si položit otázku, proč Methode byla napsána pro dva lesní rohy. Pravděpodobně to bylo asi z praktických důvodů: možnost společného hraní žák-učitel čili intuitivní vnímání techniky učitele „učení beze slov a pokynů“, přitažlivější forma hry ve dvou, vnímání harmonie a průprava pro ansámblovou hru a hru v orchestrech. Je důležité si uvědomit, že v té době se v ansámblech

44STICH-PUNTO, Jan Václav. Methode. Paris: Naderman, 1798. 45KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: Togga, 2002, s. 663-665. ISBN 80-902912-1-x. 46BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich - občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 35. 47Hampelův Lection měl podle K. Schlessingera 152 stran, takže skýtal jistě dostatek materiálu k procvičování 48BERDYCHOVÁ, Tereza. Hudba jako součást lovu: její vývoj, typologie a zakořenění v českých zemích v období baroka [online]. Brno, 2009 [cit. 2018-06-23]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/wvti2/Hudba_jako_soucast_lovu.pdf. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.

20

a v orchestrech používaly převážně dva lesní rohy a navíc lesní roh nebyl příliš vnímán a zařazován jako nástroj sólový. Jedním z prvních, kdo zařadil dvojici lesních rohů do orchestrálního doprovodu oper, byl v Itálii Alessandro Scarlatti (1660–1625) v opeře Telemaco (1718). A po něm další – Nicola Porpora (1686–1768) v oratoriu Il Giasone (1732) a Leonardo Leo (1694–1744) v oratoriu Sant' Elena al Calvario (1734). Duo lesních rohů napsal v opeře Sirita „vídeňský Ital“ Antonio Caldara (1670– 1736).50

Většina orchestrálního obsazení, tedy 4 lesních rohů, doznalo až později- vrcholná díla Ludwiga van Beethovena kolem r. 1820, např. Egmont, 9. symfonie, apod.

Zbývá zaujmout stanovisko k absenci informací o technice hry krytím. Tereza Berdychová 51 v 5. kapitole zmiňuje příručku Othona Josepha Vanderbrocka Methode Movelle et Raisonnée, ve které autor pojednává v samostatné kapitole o technice hry krytím a uvádí také nákresy správného nastavení dlaně pro dosažení požadovaného tónu. Je však velmi zajímavé, že zároveň zmiňuje spis Valentina Roesera, Essai, který už o této metodě mluví v roce 1764. Přitom je známo, že za Hampelem jezdili jeho žáci do Drážďan právě kvůli technice hry krytím. Je to těžko zodpověditelná otázka, proč ani jeden z nich o tak důležité problematice nepromluvil ani slovo. Přesto si dovoluji vyslovit dvě domněnky, proč tomu tak bylo.

Všichni muzikanti mohli získat tu nejcennější zkušenost, že úloha pedagoga v přímém procesu výuky je nenahraditelná – mnohé zkušenosti, návyky se nedají získat slovním popisem či vizuálním předvedením (fotografií, nákresem). Druhou domněnkou je potřeba přímé předvedení, vizuální kontakt, nápodoba učitele i jakési vnitřní spojení mezi dvěma aktéry, tedy učitelem a žákem. K tomu přispívá i potřeba chránit si svá autorská práva před zneužitím někým k tomu neoprávněným. Obtížnost předání informací písemnou formou považuji za prvořadou.

Závěrem lze akcentovat jeden zásadní faktor, který nám vyvstane i při značné fragmentičnosti poznatků o metodice Stichovy výuky na lesní roh. Domnívám se, že nám dopomůže ucelit si náš obraz o jeho pedagogických schopnostech. J. V. Stich byl ve svém hudebním působení polyhistor. Byl špičkový virtuos na lesní roh, výborný houslista, studoval zpěv, prý byl vynikající zpěvák a k tomu vynikající skladatel a dirigent. Pokud dáme všechny tyto složky jeho hudební osobnosti do souvislosti, složí se v mozaiku, která bohatě doplní všechny mezery v informacích. Proč byl i vynikající pedagog? Jako vrcholový hráč na lesní roh, který zdokonalil hru na úroveň do té doby neslýchanou, dokonale své metody tvoření tónu ověřil ve svém umění a dokázal je předat právě proto, že byl jejich tvůrcem. Jako houslista, kterého jeho nástroj nutí k precizní intonaci, se inspiroval při zdokonalování intonace a odstraňování intonačních zádrhelů u tehdy tak nedokonalého nástroje jako byl lesní roh. Jistě to přispělo k jeho virtuozitě, bravuře a intonační přesnost i ve hře na lesní roh. Studium zpěvu mělo vliv nejen na správné formulování oněch nápěvků či fonetických pomůcek při hře na nástroj, ale především pomohlo zvládnout práci s dechem, s bránicí, která je nejdůležitější podmínkou správného zpívání.52

50FITZPATRICK, Horace. The Horn and Horn-Playing and the Austro-Bohemian Tradicion from 1680 to 1830. London: Oxford University Press, 1970, s. 64–65. 51 BERDYCHOVÁ, Tereza. Hudba jako součást lovu: její vývoj, typologie a zakořenění v českých zemích v období baroka [online]. Brno, 2009 [cit. 2018-06-23]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/wvti2/Hudba_jako_soucast_lovu.pdf. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. 52BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 50. 21

Interakce mezi interpretem a skladatelem Stichem je nejen svědectvím o výjimečné muzikalitě, ale dokládá důležitost zpětné vazby mezi těmito složkami jeho osobnosti. Co on zahrál, to složil. Zároveň věděl, co může zahrát a co je jeho nástroj schopen zahrát. Dá se usoudit, že vycvičení těchto schopností vzájemné vztahovosti disciplín ho dovedlo zcela jistě i k jeho pedagogickému mistrovství.

22

4. Dílo Jana Václava Sticha-Punta

4.1. J. V. Stich-Punto a ohlasy jeho tvorby v následujících dobách Povědomí o umění a významu J. V. Sticha-Punta během historie se proměňovalo podle různých společenských i uměleckých okolností a tendencí. J. V. Stich byl po návratu z ciziny ve své vlasti nadšeně přivítán a uctíván, po svém brzkém skonu byl slavně pochován na Malostranském hřbitově v Praze-Košířích.53 V chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně byla dne 26. 2. 1803 sloužena zádušní mše s prvním provedením Mozartova Requiem54 za řízení Vincence Maška a B. D. Webera. To vše na náklady potomka bývalé Stichovy vrchnosti, hraběte Josefa Jana Thuna, velkého obdivovatele a mecenáše umělce. Ovšem další osudy pohřbeného těla jsou nejasné. Hrob ani pomník se nedochoval. Je fakt, že Giovanni Punto odpočíval v úctyhodné společnosti, neboť na Malostranském hřbitově je pohřbena velká řada význačných osobností včetně nejrůznějších umělců, přičemž z hudební oblasti můžeme jmenovat např. J. L. Dusíka, manžele Duškovy, Jana Křtitele Kuchaře, V. J. Tomáška a J. A. Vitáska. Hřbitovu dominuje pomník Leopolda Thun- -Hohensteina, biskupa a knížete pasovského. Teprve v nedávné době Praha uctila pamětními deskami tohoto světově proslulého virtuosa. Na kostele Nejsvětější Trojice u malostranského hřbitova je umístěna pamětní deska, 55 jejíž mnohokrát citovaný text je textem ze ztraceného pomníku s epitafem P. Jáchyma Crena:

„Omnis tulit punctum Punto, cui musa Bohema

Ut plausit vivo, sic moriente gemit.

Muta rogatoris romani puncta minora

Mozarti punctis. Hic se rogatur honor!“

K překladu se lze dobrat těžko, protože vytesaný text obsahuje chyby. Chybný je tvar omnis (omne), musa Bohema (Musa bohema), romani (Romani), hic (správným tvarem by to měl být imperativ slovesa hisce). Podle dr. Branbergra originální následující znění:

„Omne tulit punctum Punto, cui Musa bohema

Ut plausit vivo, sic moriente gemit.

Muta rogatoris Romani puncta minora

Mozardi punctis. Hisce regatur honor!“

I zde je tisková chyba – regatur místo rogatur. Správný zápis je:

„Muta rogatoris Romani puncta minora

Mozarti punctis. Hisce rogatur honor!“

53 J. V. Stich zemřel 16. 2. 1803 ve věku 56 let. 54 Sólový part sopránu v Mozartově Requiem zpívala Josefina Dušková 55 Tato pamětní deska byla odhalena 13. 8. 2003. 23

Pak by text epitafu dával smysl a překlad by mohl znít:

„Punto dosáhl mnohých pochval, tak jako mu česká múza tleskala za živa, nad mrtvým pak naříkala.

Menší (chabější) ocenění římských porotců zaměň za Mozartovu pochvalu. Tak hlásej, kdo hoden úcty!“

Nejbližší smysl latinského textu je tedy v překladu J. Branbergra56, ostatní překlady jsou významově nesrozumitelné. Je tedy jisté, že nápis na desce u Nejsvětější Trojice obsahuje chyby v latinském textu, což je škoda.57

Na bývalém hotelu U Arcivévody Karla v Karmelitské ulici 379 byla také r. 2003 odhalena pamětní deska připomínající místo Puntova úmrtí. V Čáslavi na náměstí Jana Žižky, na domě, kde v r. 1802 Punto koncertoval, byla ve stejném roce osazena pamětní deska této události. Kromě reliéfu umělce obsahuje nápis: „Zde koncertoval 19. září 1802 světový virtuos na lesní roh Giovanni Punto, narozen 28. 9. 1746 v Žehušicích jako Jan Václav Stich.“

Zdá se, že 19. století příliš nepřálo vzpomínkám a odkaz Punta, především interpretování jeho díla bylo záležitostí úzkého okruhu znalců a výkonných umělců. Zmínky v tisku, případné publikované studie chybějí. Puntovo umění a styl hudby zastínilo nové hudební cítění a vkus. Jediným dohledaným materiálem je Gerberův Historisch – Biographisches Lexikon der Tonkünstler, vydaný v Lipsku r. 1814.58 O pohnutkách, pro které se začala na přelomu století pozornost obracet ke starší české hudbě, by vyžadovalo samostatný rozbor problematiky, který se už netýká našeho předmětu bádání.

4.2. Osobnosti v úloze popularizátorů díla Puntova Oživení zájmu o osobnost a dílo žehušického rodáka zaznamenáváme na začátku 30. let 20. století. Kromě odborníků, v jejichž středu je hlavním iniciátorem prof. Jan Branberger, jsou to pak hlavně žehušičtí patrioti a osobnost MVDr. Milana Vacha, odborníka z oboru myslivosti. Zaměříme-li pozornost na regionální aktéry při navrácení Punta do středu hudebního zájmu, musíme si uvědomit důležitost vlastivědné práce místních intelektuálů, především učitelů, která jakoby přes všechny překážky času a nepřízně politických tlaků pokračovala už od dob národního obrození a jeho „zapadlých buditelů“ do současnosti.

56BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 72. 57 PhDr. Jana Mančalová, překlad, rozbor a komentář k textu 58GERBER, Ernst Ludwig. Stich. Bd. 4. Leipzig: In Historisch – Biographisches Lexikon der Tonkünstler, 1814, s. 281–284. 24

V roce 1931 ve významném regionálním vlastivědném časopise Podoubraví,který četla po desetiletí většina obyvatel Čáslavi, městeček a vesnic podhůří Železných hor a podél toku řeky Doubravy a který také formoval i žáky a studenty škol této lokality a do něhož přispívala většina intelektuálů z nejrůznějších oblastí věd a bádání, vyšel článek žehušického řídícího učitele Františka Nováka s názvem Jan Václav Stich (Giovanni Punto), první vlašťovka v propagaci umělcovy osobnosti a díla, v němž dostatečně co do rozsahu článku informuje čtenáře časopisu o jeho osudech a tvorbě. Zároveň akcentuje: „Žehušice nevěděly o svém slavném rodáku, který působil většinou v cizích zemích pod cizím jménem, takže ve vlasti jen odborníci oceňovali a dosud oceňují jeho veliké reprodukční i kompoziční umění.“59 Není to jen výtka, ale komentování velmi důležité události pro Žehušice a okolí. V posledních třech odstavcích sděluje, že „21. června 1931 byla na rodné tvrzi Stichovi zasazena velmi vkusná pamětní deska žulová,“ jmenuje aktéry, tedy kromě autora desky Karla Borovičky, dalšího žehušického rodáka, ředitele Legiobanky a majora ruských legií Josefa Khýna,který tento počin financoval. 60 Zpravuje veřejnost i o programu koncertu při této slavnosti konaném v panské jízdárně, mezi jehož účinkujícími byli: prof. pražské mistrovské školy Emanuel Kaucký 61 (Stichovy skladby), prof. Taťana Baxantová (klavírní skladby J. L. Dusíka), Volné pěvecké sdružení z Čáslavi (ved. A. Pospíšil, vrchní soudní rada) zazpívalo Stichův Hymnus na Svobodu a pět kánonů J. L. Dusíka a čáslavský rodák, populární pěvec Jaroslav (Jára) Pospíšil, přednesl dvě italské písně.62 Myšlenku osazení desky inicioval jiný žehušický rodák Jindřich Strnad,63 virtuos na harfu a klavír, žijící v Plzni, kde pak působil později i další nadšený propagátor odkazu J. V. Sticha Milan Vach. Hlavní projev na této slavnosti přednesl už zmíněný dr. Jan Branberger a ten se pak celoživotně věnoval umělcovu dílu. Je třeba zmínit i velkou podporu iniciativy majitelem panství Václavem Stomem. Kromě toho v r. 1932 vychází první vydání knihy Františka Nováka64 Dějiny městyse Žehušic se samostatnou kapitolou pojednávající o J. V. Stichovi.

Tato událost je významným mezníkem pro trvalé oživení zájmu o J. V. Sticha a zároveň je to počátek soustavné činnosti různých iniciativ týkajících se tohoto skladatele, ústící až do ustavení Společnosti Jana Václava Sticha (Hornforum) i zájmu o lesní roh vůbec. Tato společnost byla ustanovena 128 let od smrti umělce a od této chvíle je bádání soustavné, zájem o dílo Punta vzrůstá a on konečně nachází takové místo v hudební historii i v interpretační sféře, jaké mu právem patří. Je náležité, že všechny tyto snahy od 30. let vyústily v iniciativu založit tradici Slavností lesního rohu v Žehušicích.

Je třeba ještě alespoň zmínit ty osobnosti, které tak významnou měrou přispěly k resuscitaci odkazu J. V. Sticha a k zintenzívnění interpretačního zájmu o jeho skladatelské dílo. Ze žehušických rodáků

59NOVÁK, František. Jan Václav Stich. Podoubraví. Čáslav: Budeč čáslavská, 1931, 9, s. 49–51. 60 SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 56. 61 Emanuel Kaucký (1904-1953) započal své studium lesního rohu na Pražské konzervatoři v roce 1918 u profesora Antonína Janouška. Mimo hlavní obor se věnoval i hře na housle u profesora Jindřicha Bastaře, zpěvu u profesora Egona Fuchse a skladbě u Jaroslava Křičky a Aloise Háby. Konzervatoř absolvoval koncertem pro lesní roh, op. 11 od Richarda Strausse. Už v době studií se stal členem Českého noneta (1923). V roce 1926 opustil tento soubor a odjel do Švýcarska, kde působil v orchestru de la Suisse Romande. Emanuel Kaucký se po čtyřech letech vrátil do Prahy, kde získal místo profesora na Pražské konzervatoři. Tuto pozici získal na základě úspěšně vykonaného konkursu, ve kterém zaujal svou brilantní technikou. 62 NOVÁK, František. Jan Václav Stich. Podoubraví. Čáslav: Budeč čáslavská, 1931, 9, s. 49–51. 63 Jindřich Strnad zemřel už roku 1930. 64 Po ukončení studia v zahraničí (německá škola v Rudolheimu, Sechshause u Vídně) studoval František Novák ještě čtyři roky v Kutné Hoře na českém ústavu pro vzdělání učitelů. 30. 8. 1893 se stal definitivním učitelem v Žehušicích. V době 1. světové války se zasloužil mimo jiné o záchranu varhanních píšťal místního kostela sv. Marka. Dále se věnoval vlastivědné práci a jejich výsledkem se stala kniha Dějiny městyse Žehušic. 25

a těch, kteří v Žehušicích žili a působili, je třeba ještě jednou zmínit Františka Nováka (1867–1943), Jindřicha Strnada (1865–1930) a Josefa Khýna (1884–?), kteří byli iniciátory prvních slavností v r. 1931. Během dalších let se k nim přidávali další důležití propagátoři Punta. Mgr. Alois Sojka jako učitel a pak i ředitel žehušické školy organizoval veškerý hudební život Žehušic a stal se i iniciátorem zapojení tohoto regionu do širšího rámce, přispěl k rozšíření hry na lesní roh a zároveň byl i autorem velmi podnětné a záslužné publikace Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi (2003). Alois Sojka je také iniciátorem jím upraveného a rozšířeného 2. vydání (r. 2002) spisu Dějiny městyse Žehušic od Františka Nováka (1. vydání 1932), který je zásadním vlastivědným dílem o Žehušicích, co se týče historie, hospodářství, pamětihodností, pozoruhodností i osobností, včetně Punta. Mgr. Sojka tam poté dodává kapitoly od druhé světové války po období návratu k demokracii.

Zajímavou postavou v propagaci odkazu J. V. Sticha je MVDr. Milan Vach (1928–2000). Působil v Plzni, zabýval se jako uznávaný odborník myslivostí a dějinami lovu (např. kniha Tradice lovu a myslivosti u nás i ve světě) a hudbou k loveckým slavnostem, přes niž se u něj vyvinul jeho vřelý vztah k hudbě J. V. Sticha. Byl také průkopníkem myšlenky každoročních oslav v Žehušicích. V souvislosti a návaznosti na třísté výročí přivezení lesního rohu do Čech v r. 1981 byl hlavním iniciátorem oslav této události.

V Brně bylo uspořádáno Janáčkovou akademií múzických umění sympozium v součinnosti s Mezinárodním festivalem v Brně a Českou hudební společností (25.–27. září 1981) a za účasti velkého množství hudebních vědců a umělců z ciziny. 65 Bylo až podivuhodné, že se díky této iniciativě v politicky rigidním socialistickém Československu podařilo uskutečnit setkání i s významnými vědci ze zemí za železnou oponou. Sympozium pracovalo ve třech workshopech:

I. Lesní roh v evropské a české hudbě E. Leloir (Ženeva), J. Hůlek, T. Volek, Z. Pilková (Praha), K. Bauer (Drážďany) a J. Sehnal, R. Pečman, J. Majer, J. Fukač (Brno) II. Didaktika a pedagogika hry na lesní roh F. Tarjany (Budapešť), F. Šolc, B. Zoubek, O. Kopecký (Brno) III. Lesní roh v umělé a lidové tvorbě M. Vach (Plzeň), J. Markl , J. Keller (Praha), M. Štědroň, L. Kunz, J. Skoupý, M. Kravka (Brno), H. Pizka (Mnichov)

Jeden z úvodních pozdravných proslovů pronesli Stanislav Tesař (Brno), Paul Mansur (Oklahoma, USA) a další. Materiály ze sympozia jsou vysoce zajímavé a vědecky přínosné, inspirují všechny, kdo je studují i v dnešních dobách.

Milan Vach také domluvil oslavy s obecním zastupitelstvím v Žehušicích a to následně získalo v době socialismu povolení odboru kultury okresu Kutná Hora k jejímu pořádání. Navázal i trvalou spolupráci s A. Sojkou. M. Vach byl autorem odborných veterinářských a mysliveckých publikací, v 60. letech zakladatelem plzeňského KANU a dále se angažoval politicky proti komunistickému režimu. Ještě v r. 1993 nebyla z cenzurních důvodů otištěna jeho stať Myslivci a pytláci v časopise Myslivost, protože se dotýkala staronových funkcionářů Myslivecké jednoty, kteří místo aby hájili zájmy lesní zvěře, chovali se za socialismu i za současnosti jako její likvidátoři. Jeho postoje dokládaly osobní statečnost a zapálenost pro dobré a důležité věci. U této výjimečné osobnosti je pozoruhodné zvláště

65 Minulost a přítomnost lesního rohu: 300 let lesního rohu v Čechách. Brno: Ediční středisko Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 1984, s. 2. 26

to, jak dokázal vzdorovat nepřízni moci a prosazovat mimořádné akce, jako tomu bylo například v propagaci lesního rohu J. V. Sticha.

Již bylo zmíněno jméno doktora Jana Branbergera v souvislosti s prvními studiemi o J. V. Stichovi66 PhDr. Jan Branberger (18. 11. 1877–1. 5. 1952) je charakterizován jako hudební vědec, spisovatel a organizátor. To vše platí i ve vztahu k J. V. Stichovi-Puntovi. Absolvent Karlovy univerzity, jenž je autorem disertační práce na téma Hudební estetika filosofa René Descartesa, studoval i na varhanním oddělení pražské konzervatoře, pedagogicky působil na různých uměleckých školách a sami s manželkou založili intonační školu pro mládež s názvem Hudební Budeč. Jan Branberger působil dále jako profesor na Pražské konzervatoři a později na mistrovské škole, kde se pak roku 1937 stal řádným profesorem estetiky. Zároveň byl v období první republiky přednostou hudebního oddělení na ministerstvu školství a stal se propagátorem české hudby v zahraničí. Pořádal hudební festivaly jak v zahraničí, tak i v Praze. Jeho zájem o staré hudební nástroje vedl až k založení sdružení Pro arte antiqua, v hudebním časopisectví se zapsal referáty do Dalibora a založil i hudební revue Smetana. Jeho činnost v organizaci a úpravách hudebního školství je zásadní. Kromě toho stál u založení Mozartovy obce v České republice v r. 1927 a byl jejím prvním předsedou. Jan Branberger působil ve Společnosti pro soudobou hudbu, přispíval do rádia, skládal hudbu k filmům a věnoval se i ediční činnosti. Byla to osobnost renesančního záběru. Spolupodílel se na oživení odkazu J. V. Sticha a na organizaci akcí k jeho uctění při příležitosti výročí tohoto skladatele. Jeho zájem se soustředil i na skladatelovo rodiště. Kromě zmíněného článku v Daliboru z r. 1899 to byla jeho stať Jan Stich, jež se stala velmi významnou pomůckou pro další bádání a pro propagování Stichova díla.

V jeho pozůstalosti se našel jeho rukopis románu o J. V. Stichovi. Vznikal zřejmě dlouhou dobu. Práci autor ukončil až po druhé světové válce a po mnoha peripetiích, kdy tomuto dokumentu dokonce hrozilo vyhození do odpadu (po promáčení v době povodní), bylo rozhodnuto o jeho vydání. Toho se nakonec ujalo Hornforum a nakladatelství Městské knihy Žehušice ji vydalo roku 2012 pod názvem Jan Václav Stich – občan Punto.

Kniha obsahuje i jedinečný soupis Stichových děl a použité literatury, které jsou důležitým zdrojem informací pro další muzikology a badatele v této oblasti. Najdou se zde i obsáhlé informace o hudebním světě doby Puntovy a způsobu života různých vrstev společnosti té doby, kulturních institucích a událostech. Právě toto dílo dokazuje, že Branbergerův zájem o Punta nebyl okrajový, ale jednalo se o jeho celoživotní práci. Bohužel – možná z nedostatku času a zkušeností s románovou formou – je román ve snaze vstřebat maximum informací rozvleklý. Rozkošatělost děje, popisů, přemíra informací dokládající snahu o encyklopedičnost je na škodu kompozici románu a v důsledku toho i jeho čtivosti. Téma je tím rozmělněno, některá hodnocení jsou příliš subjektivního charakteru a často váháme nad popisem některých událostí, zda je přijmout jako hodnověrné nebo zda jsou jen plodem autorské licence. V každém případě jde o zajímavý dokument v bádání o Janu Václavu Stichovi.

4.3. Jan Václav Stich a jeho vokální práce Jako skladatel vokálních děl se Stich představil veřejnosti dvěma skladbami. Jsou to Hymnus na Svobodu a Hymnus na Nejvyšší bytost. Obě tyto kompozice byly prezentovány i na žehušických

66BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 183. 27

slavnostech. Hymnus na Svobodu zazněl na VII. slavnosti 1. července 198967 a Hymnus na Nejvyšší bytost o dva roky později na IX. slavnosti 23. června 1991. 68 První hymnus zazpívaly spojené pěvecké sbory z Heřmanova Městce, Kutné Hory, Hradce Králové, Kolína a Chrasti u Chrudimi za doprovodu Kolínské filharmonie a dirigentem prof. O. Tvrdým. Realizace druhého hymnu se ujali orchestr posluchačů Konzervatoře Pardubice a smíšené sbory z Heřmanova Městce, Hradce Králové a Kutné Hory. Dirigoval opět prof. O. Tvrdý. Při shromažďování materiálu pro tuto práci se podařilo získat partituru Hymnu na Svobodu, ale bohužel partituru Hymnu na Nejvyšší bytost se nepodařilo dopátrat a zajistit. Údajně se ztratila. Proto vodítkem pro posouzení a zhodnocení Stichových vokálních pokusů máme k dispozici jen první z nich.

Geneze vzniku těchto skladeb je známa. Stich na koncertním turné po skandinávských zemích byl informován o revoluci ve Francii r. 1789. Navrátil se do Paříže zřejmě s nadějemi. Informace dosvědčují hudebníkovu vstřícnost vůči radikálním změnám režimu v této zemi. Příčin, proč tuto revoluci vítal, je více. Především služebnost jeho postavení muzikanta, nuceného být závislým na mecenáši či zaměstnavateli ze šlechtických kruhů. Poddanství platilo ve větší, či menší míře vždy. Dále zcela jistě hrála roli i okouzlenost frází o volnosti, rovnosti a bratrství, které byly štítem revolučního dění. Stich tedy na rozdíl od většiny jeho přátel a mecenášů zůstal v Paříži, kde mínil pokračovat v koncertní činnosti. Dokonce napsal další své skladby a vydal Hamplovu metodiku hry na lesní roh, kterou sám doplnil a rozšířil. Jenže brzy zjistil, že umělecký život se vytrácí a revoluce jako vždy začíná požírat své děti. Kromě toho, že byla popravena královská rodina a pronásledováni a zabíjeni šlechtici a stoupenci bývalého režimu, rozpoutal se teror i mezi různými frakcemi revolucionářů, především zaměřený proti jakobínům ze strany stoupenců Marata a Dantona. Rozmohlo se masivní udavačství namířené proti komukoliv nepohodlnému, krev z gilotin tekla proudy a Punto byl najednou v ohrožení života.

V roce 1793 odjel proto do Rouenu, kde zažíval poměrně klidné časy. Jelikož negace všeho starého v sobě zahrnovala i nenávist vůči církvi a odmítání Boha, začaly se katedrály přeměňovat na chrámy sloužící jiným, zbožštělým hodnotám jako byla „Svoboda“ a „Rozum“, metaforicky „Nejvyšší bytost“. Proto tedy hymny nesly tato pojmenování.69

První z hymnů vznikl zřejmě na objednávku na dodaná slova revolučního básníka L'Ainé. V té době se už nadšeně zpívala Marseillaisa od francouzského důstojníka Rougeta, jež nabyla mohutné popularity až do adorace ze stran široké veřejnosti. A tak do kategorie těchto úderných a rázných zpěvů se zařadil i Stichův Hymnus na Svobodu.

Je proto evidentní, že výsostný umělec, nyní občan Punto, měl s napsáním skladby na takováto slova velké těžkosti. Platí zde staré římské přísloví: „Inter arma silent Musae,“ tedy „Když řinčí zbraně, múzy mlčí.“ Díky své profesionalitě se však tohoto úkolu zhostil důstojně. Hymnus je dokladem toho, že Stich uměl komponovat i navzdory nepříznivým vnějším okolnostem. V této kompozici však necítíme onu invenci, kterou se vyznačují jeho hornové kompozice.

67HAVRÁNKOVÁ, Renáta. Jan Václav Stich a „Slavnosti lesního rohu“ v jeho rodišti. Plzeň, 1999. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická. 68KOVÁŘOVÁ, Radka. Slavnosti lesního rohu v Žehušicích. Pardubice, 2007. Absolventská práce. Konzervatoř Pardubice. 69BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, s. 215. 28

Druhý hymnus, který se týkal Nejvyšší bytosti, Rozumu, byl napsán po návratu do Paříže. Tehdy (v letech 1795–1797) se virtuosovi splnil sen – stal se dirigentem v divadle Théâtre des Variétés et Amusantes, tj. „Divadla rozmanitostí“ a zde na slova Judlinova napsal a provedl své další vokální dílo. Jeho pobývání v Paříži se chýlilo ke konci. Hlavním popudem pro rozhodnutí odejít bylo zklamání, že neobdržel místo na pařížské konzervatoři. Byl už poněkud zapomenut. Je možné domnívat se, že politické poměry ve Francii zklamaly jeho očekávání. A tak roku 1800 odjíždí do Vídně, kde se setkal a koncertoval s Ludwigem van Beethovenem, a o dva roky později už Stich pobývá v Praze. A zde se setkává a zároveň pořádal veřejná vystoupení se svým krajanem Janem Ladislavem Dusíkem.

29

5. Charakteristika vybraných kompozic Jana Václava Sticha-Punta

5.1. J. V. Stich-Punto, Hymne à la Liberté en trio avec grand orchestre Tato skladba je v kontextu díla Sticha trochu atypická, neboť ho jako hornového virtuosa vnímáme především jako autora skladeb pro tento nástroj. Skladba je ryze účelová, zřejmě určená i pro provozování na veřejných prostranstvích. Premiéru toto dílo mělo v rouenské katedrále přejmenované na Chrám Rozumu. Provedení vyvolalo velké nadšení a to je dokladem vkusu revoluční doby. Text básně je směsicí konvenčních frází slovníku revolucionářů, metafor a personifikací oněch revolucí vyznávaných zbožných ctností a vlasti, to celé prosyceno popisem dřívější doby, nenávistí k nepřátelům, líčením bojů proti nim a radostným věštěním jejich smrti. Hymnus je zcela jistě špatná báseň, pokud se vůbec dá básní nazývat:

1. Sestup z nebes, ó drahá Svobodo, opusť na chvíli své věčné místo, podívej se na svůj osvojený lid ve jménu své vlasti, vykuř kadidlem svůj oltář, vykuř kadidlem svůj oltář, vykuř kadidlem svůj oltář.

2. Bohyně Francouzů, přijď a přijmi hold od suverénního lidu, který je ti dlužen za úspěch, přijď a bojuj s ním, dokonči své dílo a těš se ze své laskavosti.

3. Až moc dlouho nás krutý despotismus držel pokřivené pod svými krutými zákony, tvá ruka porazila Hydru fanatismu a posledního krále.

4. Podlí tyrani zneužité Evropy marně zbrojili proti nám tisíce vojáků, jejich snahy budou k ničemu, brzy proslulí oznámí jejich smrt.

5. Zdáš se být tvořena svým úsměvem, naše štěstí se znovu zrodilo z lůna našeho neštěstí, lidstvo tebou znovu pokryje svou vlast a usuší své slzy.

6. Božská Svobodo, sladké kouzlo života, nafoukaní Republikáni připouští tvou oblibu, Francie je pod tvými zákony, bude tvou domovinou, naše srdce jsou tvůj chrám.

7. Sestup z nebes, ó drahá Svobodo, sdílej potěšení, které inspiruje tak krásný den, přijď a přijmi slib, který ti dá tvá vlast z nekonečné lásky.

Skladba je zkomponována pro 3 mužské hlasy (bas), 2 hoboje, 2 klarinety, 2 trubky, 2 horny, I. housle, II. housle, violy, bas a tympány. Hymnus na Svobodu začíná jedenáctitaktovou introdukcí, od dvanáctého taktu nastupuje vlastní zpívaná část, která má dvacet taktů.

30

31

V posledním taktu zpívané části nastupuje čtyřtaktová coda orchestru.

Základní tónina skladby je F dur a jen několikrát vybočí její tonální průběh do tóniny dominantní (C dur), např. v taktu 11. a 19. Harmonie staví především na základních funkcích diatoniky (T-S-D). Rytmika hojně využívá tečkovaný rytmus, což dodává charakteru hudby slavnostnosti, majestátnosti a údernosti. Zpěvní party nejsou komplikované a jsou spíše traktovány tak, aby je mohly zpívat neškolené hlasy.

5.2. J. V. Stich-Punto, Koncert č. 5 F dur pro lesní roh a orchestr

Skoro ve stejné době jako druhý Hymnus na Nejvyšší bytost Stich složil i svůj nejznámější a interpretačně nejčastěji uváděný 5. koncert F dur pro lesní roh a orchestr. Bylo to v roce 1797, což byl rok konce dirigování v pařížském divadle, které toho roku vyhořelo. Dá se konstatovat, že po této nešťastné události měl Stich čas na komponování, a to byl pro něj i hudbu velice plodný výsledek. Tato skutečnost zadává možnost porovnat kompoziční umění a případné emocionální zaujetí autora v těchto typech skladeb. Bohužel, jak už bylo zmíněno, podařilo se mi získat partituru pouze prvého hymnu. Předpokládám, že tento hymnus postačí k porovnání s 5. koncertem F dur pro lesní roh a orchestr.

Charakter tohoto ještě tradičně klasicistního 5. koncertu F dur pro lesní roh a orchestr dosvědčuje brilantní zvládnutí kompozice. Síla, ale i – a to především – invenčnost autora, bohatost jeho hudebního myšlení, citovost v prožívání hudby i ukázněnost ve využívání interpretačního a skladatelského talentu. Stich nikdy posluchače nenudí, zaujetí dílem vyvolává mnohovrstevnost témat, motivů a kompozičních

32

postupů.70 Každá z vět má jiný charakter. První je technicky brilantní a je plná vtipu, humoru, nadšení a radosti z tvoření. Druhá, meditativní, má charakter pěvecké árie a už jakoby předznamenávala romantizující tendence v tehdejší době. Třetí věta, technicky virtuózní, vyvolávající atmosféru honosných lovů na šlechtických honitbách, je vlastně celá loveckou fanfárou, reminiscencí těch zážitků, které skladatele formovaly v jeho mládí a jež byly nesmazatelně spojeny s celou historií lesního rohu.

„V 5. koncertu, co se týká formy, jde o typické třívěté rozvrstvení – mírně rychlá, volná a rychlá věta. Dá se říci, že koncert tvoří celistvý a myšlenkově soudržný celek. 1. a 3. věta jsou vnitřně propojeny fanfárovým charakterem hlavních témat. V první větě zpracovává slavnostní fanfáru formou rychle jdoucích rozložených akordů za sebou v rychlém tempu, v protikladu k 3. větě, kde jsou velmi efektně koncipovány stylizace lovecké fanfáry. Obě věty jsou proloženy krátkými melodickými tématy. Krásně napsaná melodická druhá věta v moll tónině je velmi působivá. Velmi připomíná jak tóninou, tak i rytmickým charakterem Beethovenovu větu ze sonáty F dur.“ B. Tylšar se ve své přednášce na téma Malé úvahy o velkém umění J. V. Sticha zamýšlí také nad jinými věcmi, než je výstavba vět a témat. Klade otázky, kam zařadit Sticha v kontextu umělců jeho doby (uvádí jména Mozart, Beethoven, Rosetti a Haydn) a táže se také, proč jméno Stich „upadlo téměř v zapomnění“ i přes vynikající a všestranné kvality tohoto umělce. Proč je znám především jako autor 5. koncertu a proč se nehledá dostatečně i v další jeho tvorbě.71 Tyto otázky nevyžadují naši odpověď v této bakalářské práci. V historii se zapomnělo třeba i na takové velikány, jako byli např. J. S. Bach a J. D. Zelenka. V lidské paměti se ztrácí a znovu ožívá většina osob, které lidstvu něco trvalého daly. Je to zákonitý cyklus podmíněný vkusem doby a motorem neustálé touhy lidí po nových zážitcích, skutcích, objektech a vztazích.

70TYLŠAR, Bedřich. Malá úvaha o velkém umění J. V. Sticha. Praha, 1990, s.10 71TYLŠAR, Bedřich. Malá úvaha o velkém umění J. V. Sticha. Praha, 1990, s.18

33

5.2.1. Formální rozbor Koncertu č. 5 F dur pro lesní roh a orchestr

5.2.1.1. Allegro moderato První větu koncertu tvoří Sonátová věta. První expozice je orchestrální, druhá s hornou. Na ni navazuje dvoustránkové provedení a závěr tvoří repríza (str. 13 – str. 18).

Hlavní téma orchestrální expozice v F dur tvoří nesymetrická perioda (tj. předvětí a závětí má různý počet taktů). Na str. 2–3 probíhá mezivěta, která jde z F dur přes mimotonální dominanty k VI. stupni (d moll) a dominantě C dur (tedy akord G dur) zpátky do F dur. Výrazný je zde rytmický motiv první doby, který exponuje tzv. Mannheimský válec. Na třetí straně (viz notová příloha) začíná vedlejší téma 1. Expozice (v F dur), které tvoří symetrická perioda (předvětí a závětí po 4 taktech). Předvětí využívá vnější rozšíření (opakování dvoutaktí). Navazuje závěrečné téma opět v F dur a třítaktová coda. Hlavní téma expozice s hornou v F dur tvoří nesymetrická dvojperioda – 12 taktů (4 + 3 +2 + 3). Hlavní téma je na dominantě (C dur). Následuje mezivěta modulující z C dur do Es dur k druhému tématu, která používá princip majore - minore. Následuje závěrečné téma (str. 7–8). Str. 8–10 obsahuje část závěrečného tématu z první expozice (viz notová příloha). Provedení začíná na dominantě (C dur) na druhém řádku desáté strany. Využívá inverzi začátku motivu z hlavního tématu druhé expozice, dále motivů hlavního tématu z první expozice. Následně moduluje do Es dur a G dur, což představuje mimotonální dominantu k dominantě C dur. Zde je nápadná dlouhá prodleva na tónu G (str. 12), která následně přechází do C dur a končí opět rytmickým motivem z první expozice. Repríza začíná na str. 13 reprízou tématu z první expozice. Pak následuje repríza hlavního tématu druhé expozice (na T v F dur). Zde je uplatněn princip vnějšího rozšíření – opakování. Vedlejší téma je dále opakováno v orchestru. Téma z první expozice se objevuje také na třetím a čtvrtém řádku str. 15, na druhém řádku str. 16. Na další straně je kadence, která plynule přechází v codu.

Souhrnně lze formální rozbor první věty napsat takto:

A – B – X – A’B’ – kadence – coda.

5.2.1.2. Adagio

Druhou větu tvoří třídílná forma s návratem a – b – a’.

34

Výchozí tónina je f moll. První díl a tvoří 16 taktů. Pak následuje 9 taktů modulační spojky, která ústí do As dur. Na ni navazuje první díl b. Druhý díl části b osciluje kolem dominanty k f moll – tedy C dur (ve formě prodlevy). Dala by se chápat jako příprava reprízy a’, která začíná ve druhém taktu na str. 21. Jedná se o rozšířenou reprízu dílu a.

5.2.1.3. Rondeau

Charakteristický hudební jazyk tvoří tematické motivy připomínající lov (fanfáry).

Na začátku je introdukce. Díl a, který je umístěn na druhém systému v posledním řádku, tvoří perioda, kde předvětí i závětí pracují s rozšířením formou opakování. To je poté hráno tutti. Na ni navazuje dvoutaktová mezivěta v tutti s inverzním charakterem (postup shora dolů). Na straně 25 nalezneme díl b. Po dílu b se hraje obměněný díl a, který na str. 26 přechází z hlediska mollové tóniny v díl c. Na tento díl navazuje mezivěta v F dur. Pak následuje další modulační mezivěta v tutti. Díl d (str. 28) představuje určitou malou variaci dílu a (opakování formou echa). Poté následuje opakování formou ornamentální variace (šestnáctinový puls).

Spojovací modulační mezivěta (návaznost A dur – F dur) využívá přehodnocení hornového tónu a1. Na straně 30 nastupuje díl e, který opět představuje jakousi drobnou variaci dílu a, jenž plynule přechází v tematickou mezivětu. Coda je utvořená z invokace horny použité na začátku introdukce. Nazval bych to určitým tematickým signálem, který vzdáleně připomíná lov.

Souhrnně lze formální rozbor třetí věty napsat takto:

I – a – m – b – a´ – c – a´´ – e – m – k

Ve srovnání s tím Hymne à la Liberté en trio avec grand orchestre psaný na zakázku nové vrchnosti- revolucionářů, po kompoziční stránce řemeslně profesionální, byť prostý obsahem i formou (je zaměřen na odlišnou skupinu interpretů i posluchačstva). I přesto, že jsou zvoleny účinné prostředky k projevení entuziasmu a revolučního opojení, vyvolává při poslechu skladby dojem určité strojenosti a umělecké neupřímnosti. Zdá se, že nevychází z nejhlubšího nitra umělcovy bytosti, jak je tomu u Koncertu č. 5 F dur pro lesní roh a orchestr.

35

6. Závěr Jan Václav Stich, známý též pod pseudonymem Giovanni Punto, je výrazná osobnost 18. století, avšak často opomíjená. Je hoden pozornosti nejen za svou skladatelskou činnost, ale zejména nesmíme zapomenout jeho zásluhu o rozvoj techniky hry na lesní roh a zároveň jeho virtuózní umění na uvedený instrument.

Důležitým poznatkem z našeho putování po stopách osobnosti Jana Václava Sticha je nepopiratelný fakt, že to byl veliký umělec a výjimečná lidská bytost. Zakončení si zaslouží slova prof. Bedřicha Tylšara:

„Dá se říci, že v mnohém předběhl svou dobu. Díky svému nadání, kvalitnímu školení, houževnatosti a v neposlední řadě manažerským schopnostem při budování své koncertní kariéry dosáhl zcela mimořádných úspěchů. To, že se neznámý umělec prosadil mezi interpretační elitu, do té doby na méně koncertně frekventovaný nástroj, je téměř neuvěřitelné. Nejen jeho skladatelský, ale metodicko-pedagogický odkaz je pro nás zavazující, a je věcí nás všech, abychom pro jeho popularizaci udělali mnohem více. Myslím, že si to tento, ne úplně doceněný, velký český umělec zaslouží.“72

72TYLŠAR, Bedřich. Malá úvaha o velkém umění J. V. Sticha. Praha, 1990. 36

7. Resumé Tato bakalářská práce je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola pojednává o osobnosti J. V. Sticha. Ve druhé kapitole se zmiňujeme o Žehušicích (rodišti J. V. Sticha-Punta). V další části mé bakalářské práce se zabýváme metodikou J. V. Sticha, která vychází z učebnice jeho učitele A. J. Hampela. Čtvrtá kapitola je zaměřena na tvorbu J. V. Sticha a formální rozbor vybraných děl analyzujeme v páté kapitole této bakalářské práce.

Klíčová slova: J. V. Stich-Punto, lesní roh, metodika, Žehušice, hymnus, Koncert pro lesní roh a orchestr č. 5 F dur.

Resumé English

This bachelor thesis is divided into five chapters. The first chapter deals with J. V. Stich. The second chapter mentions Žehušice (birthplace of J. V. Stich-Punto). Next chapter addresses J. V. Stich's methodology which is based on work of A. J. Hampel, his teacher. The fourth chapter is focused on J. V. Stich's work and a formal analysis of selected pieces of his work is included in the fifth chapter.

Key words: J. V. Stich-Punto, French horn, methodology, Žehušice, hymn, French horn concert, orchestra no. 5 F dur.

37

8. Seznam literatury • BASSO, Alberto. Stich, Jan Václav. Vol. 7. Torino: In Dizionario enciclopedico universale della Musica e dei Musicisti, 2005.

• BERDYCHOVÁ, Tereza. Historické školy hry na lesní roh do konce 18. století. Acta musicologica [online]. 2014, 2014(1) [cit. 2018-06-24]. Dostupné z: http://acta.musicologica.cz/

• BERDYCHOVÁ, Tereza. Hudba jako součást lovu: její vývoj, typologie a zakořenění v českých zemích v období baroka [online]. Brno, 2009 [cit. 2018-06-23]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/wvti2/Hudba_jako_soucast_lovu.pdf. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.

• BERNSDOR, Eduard. Stich. Bd. 3. Offenbach: In Neues Universal – Lexikon der Tonkunft, 1861.

• BETTMANN, Otto L. Johann Sebastian Bach: jak jej znal jeho svět. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Biografie a memoáry. ISBN 80-7106-182-4.

• BONET, Javier. A lost horn concerto is found after 233 years: an interview with Elies Moncholi Cervero. The Free Library [online]. Madrid: Farlex International, 2013 [cit. 2018-07-18]. Dostupné z: https://www.thefreelibrary.com/A+lost+horn+concerto+is+found+after+233+years%3 A+an+interview+with...-a0348787437

• BRANBERGER, Jan. Jan Václav Stich – občan Punto. Žehušice: Městské knihy, 2012, ISBN 978-80-86699-66-0.

• DLABAČ, Jan Bohumír. Punto, Giovanni. Hildesheim: In Allgemeines historisches Künstler – Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien, 1998, s. 712.

• FITZPATRICK, Horace. The Horn and Horn-Playing and the Austro-Bohemian Tradicion from 1680 to 1830. London: Oxford University Press, 1970.

• FRIMMEL, Theodor. Beethoven-Handbuch II. Leipzig: Breitkopf & Haertel, 1926, s. 258.

• GERBER, Ernst Ludwig. Stich. Bd. 4. Leipzig: In Historisch – Biographisches Lexikon der Tonkünstler, 1814, s. 281-284.

• HAVRÁNKOVÁ, Renáta. Jan Václav Stich a „Slavnosti lesního rohu“ v jeho rodišti. Plzeň, 1999. Diplomová práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická.

• KAPSA, Václav. Die Musik in Geschichte und Gegenwart. Bd. 13. Kassel: Bärenreiter, 2005, s. 1050-1051.

38

• KOVÁŘOVÁ, Radka. Slavnosti lesního rohu v Žehušicích. Pardubice, 2007. Absolventská práce. Konzervatoř Pardubice.

• KUBOVÁ, Soňa. Hudební festival Slavnosti lesního rohu v Žehušicích u Kutné Hory. Olomouc, 2003. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta pedagogická.

• KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: Togga, 2002, s. 663–665. ISBN 80- 902912-1-x.

• MARKL, Jaroslav. 300 LET LESNÍHO ROHU V ČECHÁCH — KONFERENCE V BRNĚ 1981. JSTOR [online]. ITHAKA: ITHAKA, 2018 [cit. 2018-05-03]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/42702933?Search=yes&resultItemClick=true&searchText =Stich&searchText=Punto&searchUri=%2Faction%2FdoBasicSearch%3FQuery%3D Stich%2BPunto%26amp%3Bprq%3DPunto%26amp%3Bgroup%3Dnone%26amp%3 Bacc%3Doff%26amp%3Bfc%3Doff%26amp%3Bwc%3Don%26amp%3Bso%3Drel %26amp%3Bhp%3D25&seq=1#page_scan_tab_contents

• Minulost a přítomnost lesního rohu: 300 let lesního rohu v Čechách. Brno, 1984.

• MORLEY-PEGGE, Reginald, Horace FITZPATRICK, Thomas HIEBERT. Punto, Giovanni. In Grove Music online [online], Dostupné z: http://grove.knihovnahk.cz/subscriber/article/grove/music/22558?q=Punto&search=qu ick&pos=1&_start=1#firsthit

• NOVÁK, František. Jan Václav Stich. Podoubraví. Čáslav: Budeč čáslavská, 1931, 9 (10), s. 49–51.

• NOVÁK, František. Dějiny městyse Žehušic. obec Žehušice: Žehušice, 2002.

• Ottův slovník naučný. Díl 24. Praha: J. Otto, 1906, s. 129–130.

• PAZDÍREK, Oldřich, Vladimír HELFERT a Gracian ČERNUŠÁK. Pazdírkův hudební slovník naučný. Sv. I., A–K. Brno: Ol. Pazdírek, 1937, s. 428.

• PEČMAN, Rudolf. Stich – Punto a Beethoven. In Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity. Brno, 1996, s. 83–91.

• SADIE, Stanley. The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20. Second Edition. New York: Oxford University Press, 2001, s. 601–602.

• SCHOENBAUM, Camilio. Riemann Musik Lexikon. L–Z. Mainz: B. Schott's Söhne, 1961, s. 732.

• SLONIMSKY, Nicolas. Baker's Biographical Dictionary of Musicians. Vol. 5. New York: G. Schirmer, 2001, s. 462–463.

39

• SOJKA, Alois. Žehušice a Jan Václav Stich: pocta nejslavnějšímu rodákovi. Praha: TOGGA, 2003, s. 92. ISBN 80-902912-8-7.

• STICH-PUNTO, Jan Václav. Methode. Paris: Naderman, 1798.

• ŠTĚDROŇ, Bohumír. K 150. výročí úmrtí Jana Václava Sticha-Punta. In Hudební rozhledy, Praha, 1953, roč. 1953, č. 6, s. 156–157.

• ŠTĚDROŇ, Bohumír. Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. II., M–Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965.

• TAYER, Alexander Wheelock. Thayer's Life of Beethoven. 5. Princeton: Princeton University Press, 1967. ISBN 0-691-09103-x.

• TYLŠAR, Bedřich. Malá úvaha o velkém umění J. V. Sticha. Praha, 1990.

• VAŇKOVÁ, Tereza. Jan Václav Stich-Punto: Kvartet pro lesní roh a smyčce F dur, op. 2. Brno, 2011. Bakalářská práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta.

• VYSLOUŽIL, Jiří. Hudební slovník pro každého II. Vizovice: Lípa, 1999, s. 504–505. ISBN 80-86093-23-9.

• ŽŮRKOVÁ, Tereza. Výroba nátrubkových dechových nástrojů v českých zemích v 18. a 19. století se zaměřením na lesní rohy. Brno, 2015. Dizertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.

40

9. PŘÍLOHY

Obr. č. 1: Rodný dům, Žehušice (starý zámek)

Obr. č. 2: Pamětní deska

41

Obr. č. 3: Plaketa v Čáslavi

Obr. č. 4: Pamětní deska na kostele Nejsvětější Trojice na Malostranském hřbitově, Praha 5

42

Obr. č. 5: Rodiště J. V. Sticha-Punta Žehušice

43 Obr. č. 6: Úmrtní list

Obr. č. 7: Soubor CORNI BOEMI

Obr. č. 8: Slavnostní otevření lavičky, Žehušice, 2016

44

Obr. č. 9: Účast na slavnostech lesního rohu, 2010

Obr. č. 10: Slavnostní odhalení lavičky, Žehušice, 2016

45

Obr. č. 11: Základní škola J. V. Sticha, Žehušice

Obr. č. 12: Mozaika na průčelí Základní školy J. V. Sticha, Žehušice 46

Obr. č. 13: Festival J. V. Sticha Žehušice, 2018

Obr. č. 14: Slavnost lesní rohu, 2007

47

Obr. č. 15: Radek Baborák, 1993

48 Obr. č. 16: Radek Baborák, 1993

Obr. č. 17: Jindřich Petráš – III. Slavnost lesního rohu, 1985

49

Obr. č. 18: prof. Jindřich Petráš – XXI. Slavnost lesního rohu, 2003

Obr. č. 19: prof. Zdeněk Divoký (2002)

50 Obr. č. 20: Mgr. Vladimíra Klánská, předsedkyně Společnosti J. V. Sticha, 1990–94

Obr. č. 21: prof. František Šolc, 1. předseda Společnosti J. V. Sticha

Obr. č. 22: Hornisté, Brno, 1993

51

Obr. č. 23: MVDr. Milan Vach

Obr. č. 24: MVDr. Milan Vach, propagátor 52 lesního rohu a J. V. Sticha

Obr. č. 25: prof. František Šolc, rektor JAMU Brno

53

Obr. č. 26: Lovečtí trubači

Obr. č. 27: prof. Hans Pizka, SRN

54

Obr. č. 28: Děkan JAMU prof. Jindřich Petráš, poslední předseda společnosti Hornforum

Obr. č. 29: Zámecká zahrada

Obr. č. 30: Zámek Žehušice po rekonstrukci

55

Obr. č. 31: Metodika hry na lesní roh

Obr. č. 32: Hymnus na svobodu 56

Obr. č. 33: Originální text k Hymnu na Svobodu

Obr. č. 34: Hymne à la Liberté - en trio avec grand orchestre

57

58

59

60

61

62

63

64

65

66

67

68

69

70

71

72

73

74

75

76

77

78

79

80

81

82

83

84

85

86

87

88

89

90

91

92

93

94