Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav archeologie a muzeologie

Magisterská diplomová práce

Brno 2017 Bc. Kateřina Sedlářová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Klasická archeologie

Bc. Kateřina Sedlářová

Chrámy archaického a klasického období na Krétě

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Věra Klontza, Ph.D.

2017

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………………...

Tímto bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce paní Mgr. Věře Klontze, Ph.D. za cenné rady, odborné vedení a čas, který mi věnovala.

Obsah

OBSAH...... 5 ÚVOD ...... 9

CHRONOLOGIE A ZKRATKY ...... 12 TERMÍNOVÝ HESLÁŘ ...... 13 GEOGRAFIE KRÉTY A SPECIFIKA JEJÍ POLOHY ...... 14 HISTORIE KRÉTY V ARCHAICKÉM A KLASICKÉM OBDOBÍ ...... 17 Vznik politické struktury v oblasti Egeidy ...... 17 Fenomén tzv. nucleated settlements ...... 18 Existence citadel (citadel sites) ...... 20 Tzv. úpadek 7. – 5. stol. před Kr...... 20 Příčiny úpadku ...... 21 Úpadek u archaických a klasických chrámů na Krétě ...... 23 SOUPIS LOKALIT ...... 25

ÚVOD ...... 25 IRÁKLIO (HERAKLION) ...... 31 AMNISOS ...... 33 Geografie, historie, kontakty ...... 34 Funkce ...... 36 Architektura a hmotná kultura ...... 36 Kult, rituály a uctívané božstvo ...... 38 APHRATI (ARCADES) ...... 40 Geografie, historie a datace ...... 40 Architektura a hmotná kultura ...... 42 Komplex na jihovýchodním svahu Aï-Lia ...... 42 Kult, rituály, funkce a uctívané božstvo ...... 43 FAISTOS ...... 44 Geografie, historie ...... 44 Architektura a hmotná kultura ...... 46 Chrám Rhey...... 47 Chrám na akropoli Mediana ...... 47 Budova jihozápadně od minojského paláce ...... 47 Budova na Ayios Georgios ...... 48 Kultovní aktivity a funkce ...... 48 GORTÝNA ...... 50 Geografie a datace ...... 50 Architektura a hmotná kultura ...... 51 Svatyně na Akropoli ...... 52 Chrám Apollóna Pythia ...... 54

Funkce ...... 55 Chrám Apollóna Pythia ...... 55 Kult, rituály a uctívaná božstva ...... 56 Svatyně na Akropoli ...... 56 KATO SYME ...... 60 Datace ...... 61 Funkce svatyně – dostupnost, kontakty, organizace ...... 62 Architektura ...... 64 Hmotná kultura ...... 65 Kult ...... 67 Rituály ...... 68 Uctívaná božstva ...... 69 KNÓSSOS ...... 73 Geografie, datace ...... 73 Architektura a hmotná kultura ...... 75 Svatyně bohyně Deméter ...... 75 Rhein chrám nebo Chrám bohyně Rhey ...... 76 Glaukonova svatyně ...... 77 Kult ...... 78 KOMMOS ...... 80 Geografie a datace ...... 80 Funkce – kontakty, organizace ...... 81 Architektura a hmotná kultura ...... 82 Chrám A ...... 83 Chrám B ...... 84 Chrám C ...... 85 Funkce – kontakty a obchod ...... 86 Kult a rituály ...... 89 Uctívané božstvo ...... 90 PRINIAS ...... 91 Geografie a datace ...... 91 Architektura a hmotná kultura ...... 92 Chrám B ...... 92 Chrám A ...... 93 Chrám C ...... 95 Kult a rituály ...... 96 Uctívané božstvo ...... 96 SMARI ...... 98 Geografie a datace ...... 98 Architektura a hmotná kultura, kult a uctívané božstvo ...... 99 VOURVOULITES ...... 102 RETHYMNO ...... 103 AXOS (OAXOS) ...... 104 Geografie, historie a datace ...... 104 Architektura a hmotná kultura ...... 105 Svatyně na vrcholu pahorku ...... 105 Chrám Afrodity ...... 105 Kult, rituály a uctívané božstvo ...... 106 Chrám Afrodity ...... 106 THRONOS KEPHALA (SYBRITA) ...... 107 Geografie a datace ...... 107 Architektura a hmotná kultura ...... 108 Střední část vrcholu ...... 108 Kult, rituály a uctívané božstvo ...... 109

LASSITHI ...... 110 ANAVLOCHOS ...... 111 Architektura a hmotná kultura ...... 112 Kako Plaï...... 112 DREROS ...... 114 Geografie, historie, datace a funkce...... 114 Architektura a hmotná kultura ...... 115 Budova na západní pahorku ...... 115 Kultovní budova v horském sedle – Apollónův chrám ...... 116 Funkce chrámu, kult a uctívané božstvo ...... 118 Budova na západní pahorku ...... 118 Kultovní budova v horském sedle – Apollónův chrám ...... 119 ITANOS ...... 120 Geografie a datace ...... 120 Architektura a hmotná kultura ...... 121 Vamies ...... 121 KAVOUSI ...... 122 AZORIA (NĚKDY AZORIAS)...... 123 Geografie a datace ...... 123 Architektura a hmotná kultura ...... 124 Kultovní budova na jižním pahorku ...... 124 „Hearth shrine“ ...... 126 Funkce ...... 127 Kultovní budova na jižním pahorku ...... 127 KASTRO ...... 129 Geografie, historie a datace ...... 129 Komplex 9-12 ...... 129 Plaï tou Kastrou ...... 130 Pachlitzani Agriada ...... 131 LAPSANARI ...... 133 LATO ...... 134 Geografie a datace ...... 134 Architektura a hmotná kultura ...... 135 Budova v sedle ...... 135 Helenistické prytaneion v sedle ...... 135 Votivní depozit ...... 136 Hora Phylakas (Thylakas) ...... 137 PALAIKASTRO ...... 138 Geografie, datace a kontakty ...... 138 Funkce ...... 139 Architektura a hmotná kultura ...... 140 Chrám Dia Dictaia ...... 140 Kult, rituály a uctívané božstvo ...... 142 PRAISOS ...... 144 Geografie a datace ...... 144 Vztah lokalit Praisos a Palaikastro ...... 146 Architektura a hmotná kultura akropolí ...... 147 Třetí akropole nebo Altar Hill ...... 147 Vavelloi (Nea Praisos) ...... 148 Mesamvrysis ...... 148 Kult, funkce, rituály a uctívané božstvo ...... 149 Altar Hill ...... 149 Vavelloi ...... 149 Mesamvrysis ...... 150 PROPHITIS ELIAS ...... 152

ROUSSA EKKLISIA, ANIXI...... 153 Architektura a hmotná kultura ...... 153 Otevřená svatyně u Anixi ...... 153 Kultovní aktivity, rituály, funkce, uctívané božstvo ...... 155 SITEIA ...... 157 STA LENIKA ...... 159 Architektura a hmotná kultura ...... 160 VROKASTRO ...... 161 Geografie a datace ...... 161 Architektura a hmotná kultura ...... 162 Místnost 8-11 a 17 ...... 163 Karakovilia...... 164 Kultovní aktivity, rituály, uctívaná božstva ...... 164 Místnost 8-11 a 17 ...... 164 ZAKROS, TOU KOUKOU TO KEPHALI ...... 165 ANALÝZA SOUPISU LOKALIT ...... 167 Topografie ...... 168 Architektonické a výzdobné prvky ...... 169 Rozměry ...... 169 Půdorys, okolí chrámu a vnitřní prostory ...... 170 Architektonická a jiná výzdoba ...... 171 Typ kultu ...... 173 Otevřený kult ...... 174 Veřejný kult ...... 174 Ženský/mužský kult ...... 175 Dedikace ...... 175 Hmotná kultura ...... 180 Vliv nově vzniklých „nucleated“ osídlení na kultovní místa ...... 182 Zhodnocení úpadku 7. – 5. stol. před Kr...... 184 CHARAKTERISTICKÉ SVATYNĚ PRO KRÉTU ...... 186 SROVNÁNÍ S ŘECKEM ...... 188 DEDIKACE ...... 190 ZÁVĚR ...... 193

SUMMARY ...... 196 CITOVANÁ POUŽITÁ LITERATURA ...... 199 Antické prameny ...... 199 Publikace ...... 199 Online zdroje ...... 215 SEZNAM OBRÁZKŮ ...... 216 SEZNAM TABULEK ...... 222 SEZNAM GRAFŮ ...... 222 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ...... 223

Úvod

Cílem práce je odpovědět na otázku, jaké typy chrámů byly budovány na Krétě v archaickém a klasickém období a pokusit se objasnit, čím jsou specifické a proč. Východiskem práce je podrobný soupis lokalit, následuje jejich chronologické, topografické a architektonické zhodnocení.

Otázka kultu a chrámová architektura představují velmi důležitá odvětví klasické archeologie.

Během archaického období se vyvinul v hlavních řeckých oblastech (Řecko, Iónie a jižní Itálie) monumentální chrám, který obvykle stál mimo samotné sídlo nebo alespoň na volném prostranství. Rozvoj chrámů souvisí s krystalizací městské společnosti, ke které docházelo v oblastech zasažených kolapsem doby bronzové. Existují i regiony, u kterých se tento proces odlišoval. Specifický charakter mají např. etruské, fénické chrámy, ale také chrámy v oblastech, kde kontinuita osídlení a identity přečkala kolaps doby bronzové např. právě na

Krétě. Monumentální dórská a iónská architektura chrámů někdy vyvolává dojem, že se jedná o jedinou možnou svatyni archaické a klasické společnosti. V souladu se zadáním si kladu otázku, jak vypadaly typické chrámy archaického a klasického období na Krétě, v čem se liší od monumentálních řeckých chrámů a proč? Zvolila jsem následující metodologii.

Vzhledem k tomu, že problematika krétských chrámů stojí na okraji výuky, bylo nejprve třeba, abych prostudovala dostupnou literaturu a vytvořila si obraz stavu bádání a dostupnosti pramenů. Moje analýzy vycházejí z informací, které jsem shrnula v kapitole Soupis hlavních

9 lokalit, kde byly prozkoumány nebo alespoň dokumentovány chrámy a svatyně archaického a klasického období. Vycházela jsem ze syntéz, které byly sepsány v posledních letech. Jedná se hlavně o práce: Wallace, S. 2010: „Ancient Crete“, Ericson B. L. 2010: „Crete in Transition“,

Prent, M. 2005: „Cretan Sanctuaries and Cults“ a dalších dílčích studií. Práce je doplněna o obrazovou a mapovou část, která je nezbytnou ilustrační a dokumentační součástí studia.

V soupisu lokalit (kapitola Soupis lokalit) se zaměřuji na polohu svatyně, její datování, vztah s ostatním osídlením, komunikacemi, dedikaci, ale monitoruji také dějiny bádání. Na základě těchto údajů vymezuji základní typologii řeckých chrámů, definuji jejich hlavní charakteristiky a specifika (Kapitola Analýza soupisu lokalit) a snažím se zamyslet se nad otázkou, jaké faktory určovaly charakter krétských chrámů.

Následně porovnávám krétské chrámy s monumentálními chrámy na pevnině, čím se naopak odlišovaly. Archaické a klasické období na ostrově je také dáváno do souvislosti se společensko-ekonomickým úpadkem, a tak je mým dalším záměrem pokusit se tyto předpoklady potvrdit nebo zpochybnit. Poslední otázka, která mě zajímá a zároveň souvisí s předchozí, je vznik tzv. „nucleated settlements“, tedy sídel obvykle městského charakteru, které vznikají sesídlením obyvatelstva z více menších sídel do jednoho centrálního sídla a zda tento proces mohl ovlivnit kult, a tedy i architekturu chrámů a svatyň.

Prakticky je práce koncipována do třech částí. V první části se zaměřuji na Krétu: vymezuji chronologický rámec a geografii ostrova. Zasazuji Krétu do historického kontextu a vysvětluji pojem a fenomén „nucleated settlement“, což je proces charakteristický právě pro Krétu. Dále diskutuji otázku úpadku v archaickém a klasickém období.

Druhou část práce tvoří samotný soupis lokalit archaických a klasických chrámů, které jsem vyexcerpovala z dostupné literatury.

10

V poslední třetí části prezentuji analýzu sledovaných charakteristik jednotlivých chrámů a svatyň. Pokouším se zodpovědět otázky položené v úvodu, shrnuji je, diskutuji problematiku rozdílů s ostatními soudobými hlavně řeckými monumentálními chrámy. Nakonec definuji další možné cesty a perspektivy tématu, protože rámec magisterské diplomové práce a komplexnost tématu mi nedovolily dostatečně zanalyzovat všechny aspekty, které považuji za důležité.

11

Chronologie a zkratky

Diplomová práce vychází z chronologie, kterou užívá Mieke Prent v práci „Cretan sanctuaries and Cults“ (2010). M. Prent vychází z chronologie Geralda Cadogana (1992a), Petera M.

Warrena a Vronwy Hakeyho (1989) pro dobu bronzovou a následující období, z Nicolase

Coldstreama (1977) pro dobu železnou (Prent 2010, 33-34). V následující tabulce (Tabulka 1) prezentuji přehled relativní a absolutní chronologie období, kterými se práce zabývá a jsou v textu zmíněna. Pro dobu bronzovou/minojské období na Krétě používám již zažité anglické zkratky. Pro ostatní období pak celé výrazy v českém jazyce.

Hlavní období Konkrétní období Absolutní datum (před Kr.) Použité zkratky Doba bronzová Rané minojské (I, II, III) 3650/3500-2160/2025 EM I, II, III Střední minojské (IA, IB, II, III) 2160/2025-1600 MM IA, IB, II, III Pozdní minojské (IA, IB, II, IIIA, IIIB, IIIC) 1600-1070 LM IA, IB, IIIA, IIIB, IIIC Subminojské 1070-970 SM Raná doba železná Protogeometrické 970-810 x Geometrické 810-700 x Orientalizující 700-630 x Doba železná Archaické 700/630-480 x Klasické 480-330 x Helenistické 330-67 x Římské 67-330 po Kr. x Tabulka 1: Použitá datace (podle Prent 2010, 34; Wallace 2010, 28)

12

Termínový heslář

„nucleated“/“nucleation“ = jedná se o sídliště, která vznikla spojením menších sídel v jedno větší. Tato centrální sídliště často umístěná ve vnitrozemí následně zakládala dceřiná města a vesnice na cestách, blízko zemědělské půdy nebo na pobřeží. Správa města však zůstala v metropoli. Na Krétě tedy vzniká jakýsi duální systém nukleovaného sídla a jeho dceřinného města (např. Lato Etera – Lato Kamara). V českém jazyce neexistuje adekvátní pojem, proto používám anglický výraz v uvozovkách nebo pojem nukleované sídelní areály, nukleace sídlišť.

Hearth shrine = svatyně s ohništěm nacházejícím se v jejím vnitřním prostoru. Tento typ chrámu patrně kontinuuje z mykénského období.

Spring sanctuary = svatyně nacházející se ve výšinných polohách v blízkosti pramene.

13

Geografie Kréty a specifika její polohy

Kréta se nachází ve východním bazénu Středozemního moře a představuje největší ostrov

Řecka (Obrázek 36). Její břehy omývá Egejské moře na severu a Libyjské na jihu. Nachází se ve strategickém trojúhelníku mezi řeckou pevninou, Malou Asií, Blízkým východem a Kykladskými a dalšími egejskými ostrovy.

Významným faktorem určujícím vývoj společnosti je nejenom poloha, ale také krajina a klima.

Historií krajiny na Krétě se zabývá práce botanika Olivera Rackhama a archeoložky a geoložky

Jennifer Moody. Podle nich byl povrch ostrova pokryt v minulosti lesy. Lidskou rukou však byly lesy vykáceny, člověk je nebyl schopný znovu obnovit. Stromy mají speciální schopnost zadržovat půdu, když vymizely, půdu spláchla voda buď do moře nebo do nížin a krajina zpustla

(Rackham et Moody 1996, 9). Typická středozemní krajina je díky tomuto procesu považována za výsledek tzv. masivní environmentální degradace1. Předpokládá se, že v archaickém a klasickém období byla krajina převážně lesnatá a stále úrodná, avšak na konci klasického období již mohl začít proces degradace, kdy se Kréta měnila v pustý a skalnatý ostrov

(Rackham et Moody 1996, 9-10). Vegetace v archaickém a klasickém období byla mnohem zelenější. Pro Krétu byly charakteristické lípy a olše, později začaly mít převahu stále zelené duby, borovice a olivovníky (Klontza-Jáklová 2013, 30). O. Rackham a J. Moody se domnívají,

že dřeviny vymizely s postupnou degradací krajiny, kterou zapříčinily globální změny klimatu

(Rackham et Moody 1996, 126-7).

Dnešní Kréta se vyznačuje specifickou krajinou, kterou charakterizuje výrazně hornatý povrch s obdělávatelnými nížinami na jihovýchodě. Úrodnou půdu navíc poskytují i náhorní planiny

1 „Massive environmental degradation“ 14 s terasovitými svahy. Výrazná je i Mesarská nížina, která dominuje jižní střední Krétě. Na pobřeží se nacházejí vysoké útesy se skalnatými vrcholky. Další specifikou jsou sezónní zimní deště, které vytvářejí a vodou zásobují sezónní řeky. Průtok řek mezi horami zapříčinil vznik mnoha soutěsek, velkých a úzkých údolí a jeskyní (Rackham et Moody 1996, 41-44).

Dnešní ostrov je, jak již bylo řečeno, výrazně hornatý. Nejvyšší vrcholky jsou na západě White mountain (=Levka Ori/Bílé hory, 2 454 m n. m) a Psiloritis a Ida (2 456 m n. m.), které dominují centrální oblasti. Ve východní části ostrova leží pohoří Lasithi (2 148 m n. m.) a hned vedle něj se tyčí menší pohoří Thryphti (=Siteia, 1 476 m n. m.). Nižší oblasti pokrývají údolí ve vnitrozemí a nižší vrcholky kopců (1000-800 m n. m.). Nížiny, údolí, pevninské šíje pak poskytují snadno kultivovanou zemi (Rackham et Moody 1996, 12-31). K největším obdělávatelným oblastem patří údolí Amaria a Ayios Vasilios na západní Krétě, nížina Chania, pánev Iráklio, Mesarská nížina, Ierapetrská šíje, Lasithská nížina, údolí a náhorní plošina Siteiských hor. Všechna zmíněná území obývala populace již od neolitu (Wallace 2002, 91-9; Morris 2003, 72-6;

Wallace 2010, 30).

Zajímavým ukazatelem je i pozice Kréty, která je specifická tím, že se nachází na styku dvou kontinentálních desek. Pohyb a vzájemná interakce kontinentálních desek zapříčiňují, že ostrov je velmi seismicky aktivní a jeho pobřeží se dynamicky mění. Jižní část ostrova se neustále zvedá, zatímco severní je utápěna v moři (Wallace 2010, 32; Klontza-Jaklová 2010,

32).

Kréta se v dnešní době dělí na čtyři správní regiony, které vycházejí z jejího přirozeného geografického členění. Antičtí autoři také popisují rozdělení Kréty, a to na tři jednotky s kydonskou okupací na západě, eteokrétskou na východě nebo na jihu a dórskou nadvládou ve středu. Kulturní sféry se však neshodují s geografickým rozdělením (Erickson 2010, 5). Na

15

Krétu by se nemělo pohlížet jako na jednu geografickou entitu nebo kulturní či politický monolit, ačkoliv historický počet krétských poleis je složité odhadnout. V Homérových eposech je zaznamenáno 100 nebo 90 měst (Il. 2.649 a Od. 19.174), zatímco numismatická nebo epigrafická evidence potvrzuje kolem 40 poleis v klasickém a helenistickém období

(Prent 2005, 219-20, 546-549; Erickson 2010, 5).

16

Historie Kréty v archaickém a klasickém období

O archaickém a klasickém období na Krétě máme omezené množství informací. Zmínky v antických pramenech, které se vztahují k archaickému a klasickému období, zahrnují především odkazy v Homérských eposech, právních nápisech a pracích o filozofii, historii a geografii. Literární zmínky se objevují ve velmi malé míře, jsou to především přepisy nebo kopie ztracených dějin. Jejich autoři jsou vzácně Kréťany. Právní nápisy pocházejí z omezeného množství lokalit, navíc jsou dochovány ve fragmentárním stavu. James Whitley se domnívá, že za tímto faktem stojí krétská politická elita, která místním obyvatelům omezovala získání gramotnosti, a to za účelem zdůraznění síly psaného práva v jejich vlastním zájmu. J. Whitley hypotézu odůvodňuje nedostatkem individuálních nápisů (např. na keramice), které jsou v ostatních částech řeckého světa běžné (Whitley 1997, 649-52). Nicméně ani samotná archeologie neposkytuje dostatečné množství informací, jelikož se prozatím nedostává systematických výzkumů stratifikovaných archaických a klasických lokalit na Krétě. I přesto nám antické a archeologické prameny podávají obraz o tomto období, které zaznamenalo mnoho důležitých změn v krétské společnosti, které jsou viditelné např. v reorganizaci pohřebních míst, dedikacích svatyní a cirkulací elitních exotických předmětů (Erickson 2010).

Vznik politické struktury v oblasti Egeidy

Na začátku archaického období mnoho egejských společností sdílelo některé formy konsenzuální nebo občanské ideologie. Jinak řečeno relativně velké skupiny členů společnosti dodržovaly víceméně rovnoprávný sociální a politický statut a mohly se tak v určitém měřítku

účastnit na jejím řízení. Celý tento proces dal základy demokratického systému, který se začal institucionalizovat v 5. stol. před Kr. Od 7. stol. před Kr. konsenzuální ideologie byla zřetelně

17 nedílnou součástí struktury malých, jednotných států, které se soustředily ve střední a jižní

Egeidě (Wallace 2010, 18).

Na Krétě však probíhal trochu jiný vývoj. Pro tento ostrov je obvyklý přísný způsob oligarchického systému na konci 7. stol. před. Kr., který zůstal tak stabilní, že žádná tyranie nebo jiný způsob nadvlády neměl šanci se rozvinout, jak tomu bylo například na pevninském

Řecku, kdy si mnohdy tyran podmanil celou komunitu. Nešlo jen o to, že krétské státy byly menší, ale jejich politická struktura se může jevit svou podstatou odlišná. Informace o ní podává gortýnský zákoník, který byl vytesán na zdi chrámu Apollóna Pythia, k jehož výstavbě došlo v pol. 7. stol. před Kr. Zákony se na chrámu objevily někdy v raném 6. stol. před. Kr.

Zákoník poukazuje na skutečnost, že klanová soudržnost, síla a bohatství na Krétě bylo dodržováno pod přísnými dědickými zákony (Wallace 2010, 19-20).

Fenomén tzv. nucleated settlements

Problematikou tzv. nucleated settlements se zabývá Saro Wallace ve své práci „Ancient Crete“

(2010). Počátek fenoménu „nucleated“ se objevuje již v rané době železné. Dochází při něm ke změnám v sídelním horizontu Kréty. Mnoho lokalit založených v LM IIIC bylo opuštěno během protogeometrického období. V této době nebyla založená žádná nebo málo nových míst, objevují se až v 7. stol. před Kr. Naopak u vybraných lokalit probíhá i nadále využívání a expanze v rozmezí od 1200 před Kr. po archaickou dobu. Projevuje se např. pokračujícími sériemi keramiky. Značné rozšíření velikosti lokalit je doložitelné mezi protogeometrickým až archaickým obdobím na lokalitách Prinias (vrchol pahorku a jeho svahy), Azoria, Gortýna

(Acropolis, Prophitis Elias, hřeben Armi), Thronos (východní vrchol a jeho severní a jižní svahy),

Praisos, Phaistos (akropole Mediana) a další. Hustota osídlení se v tomto období pohybovala od 6 000 lidí na jednu lokalitu. Oproti předchozímu období (12. – 10. stol. před Kr.) se tak

18 navýšila 2× až 3× (Wallace 2010, 234-8). Proces nukleace se zdá předem naplánovaný a záměrný, než že by k němu došlo nekoordinovanou formou. Probíhal ve všech regionech ostrova a lokality, které byly jeho součástí, vykazovaly podobné vlastnosti. Opuštěné lokality se obvykle nacházely v nejlépe ubránitelných a strategických polohách, neměly však přístup k obdělávatelné půdě. Naopak velká sídliště (aglomerace) byla umístěna na nebo velmi blízko hlavních cest. Tudíž mohla ovládat velká obdělávatelná a politická území. Defenzivní, strategicky umístěné lokality na vysokých kopcích představovaly výhodné pozice, díky kterým bylo možné mít pod kontrolou rozsáhlé regiony (Wallace 2010, 238-42). Nejprve se tedy obyvatelé stahovali z menších (výšinných) sídel do centra, ze kterých se později vytvořila sídliště nižšího řádu na zemědělsky, geograficky nebo obchodně výhodných polohách.

Jedním z důležitých prvků nukleovaných osídlení je jejich historická/mýtická a symbolická spojitost s kulturní krajinou. Vazby nových větších komunit jsou naznačeny formalizovanými odkazy na minulost, které se liší v širším pojetí krajiny. Příkladem mohou být opuštěné výšinné lokality, které byly znovu využity pro rituální účely v LM IIIC, aby zřejmě spojovaly kolektivní vzpomínku blízkých rezidencí a jejich příslušných komunit/klanů (Wallace 2010, 248). Součástí vzniku „nucleated“ osídlení byl i rozvoj vstupních lokalit (gateway sites), na kterých došlo k velkému nárůstu obchodu (např. Knossos, Chania, Phaistos/Kommos).

Pokud se zamyslíme nad otázkou datace, kdy nukleovaná sídliště utvořila státní jednotky, je důležité si odpovědět, zda této formy dosáhla již v raném archaickém období. Odpovídal by tomu například Dreros podle nápisů na chrámu Apollóna. Nápisy zaznamenávají r. 630 před

Kr. formu polis. Tato informace odkazuje k formalizované a stratifikované sociální organizaci

(už od pozdního 7. stol. před Kr.), která by mohla naznačovat, že některá osídlení již fungovala na vyšší úrovni (Wallace 2010, 249-253).

19

Existence citadel (citadel sites)

Jako doplnění „nucleated“ fenoménu můžeme dokumentovat pokračující využívání některých exponovaných, strategicky umístěných LM IIIC poloh během protogeometrického až raného archaického období. Neprojevuje se však u nich výraznější expanze. Saro Wallace místa nazývá tzv. citadel sites, tedy citadely. Patří k nim např. lokality Kavousi Kastro, Vrokastro a Smari

Prophitis Elias. Místa podle S. Walace mohou odrážet jistou autonomii rezidencí, která je založena na základě původního územního rozdělení specifické části společnosti. Je jasné, že jejich funkce v pozdním geometrickém až archaickém období jako plnohodnotného osídlení (s vlastními pohřebišti) naznačuje, že nebyly nikdy jednoduše útočišti nebo pevnostmi blízkého

„nucleated“ zřízení. Z toho vyplývá, že (především od archaického období) velká konsolidovaná území byla nucena tolerovat politicky nezávislé malé skupiny. Nicméně citadely mohly mít i další funkce, které jim zajistily jistou samostatnost. Lokality mohly dle badatelky

„acted in the landscape as identity signifiers and memory prompts vis-a-vis the nearest nucleation – drawing attention back to the shared roots of the whole regional community in the twelth-century crisis – as sites with similar topography had for regional settlement clusters in the earlier EIA (Early Iron Age)“. Tudíž např. Kastro mohlo připomínat dramatickou historii původu komunity Azoria (Wallace 2010, 254).

Tzv. úpadek 7. – 5. stol. před Kr.

Problematická část v historii Kréty, kde se názory archeologů rozcházejí, nastává v období 7. –

5. stol. před Kr., kdy dochází k tzv. přerušení historie ostrova během 6. stol. před Kr. Mnoho badatelů popisuje archaické a klasické období jako „krétskou recesi“, právě vzhledem k nedostatku archeologického materiálu z těchto období (Boardman 1982; Coldstream et

Huxley 1999; Morris 1998, 66-8).

20

První, kteří komentovali tento problém krétské recese, byli John Pendlebury a Ernst Kirsten

(Pendlebury 1939, 339; Kirsten 1942, 21-24), nicméně první, kdo nazval období „úpadkem“ byl Pierre Demargne, který se zabýval „orientalizující“ renesancí. V té době se podle badatele obnovily kontakty s Blízkým východem a období bylo pojmenováno jako „orientalizující“

(Demargne 1947, 348-353). Kréta sloužila jako fyzický a kulturní „nášlapný kámen“ mezi

Egeidou a Levantou, ale také jako prostředník mezi řeckou pevninou a Egyptem, Sýrií a

Kyprem. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že Kréta je možným původcem alfabetického písma, které mohlo vzniknout na základě kontaktů s Foiníkií (B. L. Erickson 2010, 6). Není pak divu, že po orientalizujícím bohatství, mnoho pozorovatelů vidělo v archaickém a klasickém období na Krétě umělecký, kulturní a demografický úpadek. Historikové popsali 6. a 5. stol. před Kr. jako „období ticha“ nebo další „temné období“ (Erickson 2010).

Příčiny úpadku

Příčiny úpadku byly velmi diskutovaným tématem. P. Demargne viděl příčiny ve vztazích s Blízkým východem, v jeho politickém selhání nebo v interních potížích (Demargne 1947,

353). Údajné nestabilní politické klima Kréty v 6. stol. před Kr. omezovalo možnosti jejích občanů. Omezování mohlo zapříčinit odchod z ostrova za lepším životem. Existují doklady oslavovaných krétských umělců, architektů a věštců, kteří opustili Krétu (např. Chersiphron a

Metagenes stavitelé chrámu Artemis v Efezu; Demargne 1947, 349). Tuto teorii kritizoval Tom

Dunbabin, kterému vysvětlení nepřišlo dostatečné pro osvětlení vnitřních neshod a ekonomického kolapsu. Historická analýza Kréty by se neměla omezovat jen na umělecký a kulturní úpadek, ale také brát v potaz sídelní historii a demografii (Dunbabin 1952, 191-7).

V době úpadku na Krétě opravdu došlo ke změnám na Blízkém východě, kdy mohla být ztráta obchodních kontaktů způsobena místním vojenským převratem, při kterém si

Nebuchadnezzar podrobil Asyrské impérium a odklonil tak obchod od ostatních cest. Je však

21 těžké pochopit, jak přerušení zámořského obchodu mohlo narušit místní ekonomiku krétských polis v takové míře, aby zapříčinilo rozšíření mezer v osídlení. Přerušení zámořské dopravy mohlo maximálně způsobit opuštění přístavních měst, jejichž živobytí záviselo na námořním obchodu (Erickson 2010, 10).

Dalším důvodem může být i enviromentální katastrofa. Ta je však nedoložitelná vzhledem k podmínkám na Krétě, které nejsou příznivé pro zachování pylu nebo dalších botanických pozůstatků, na základě kterých by bylo možné o klimatu uvažovat (Rackham et Moody 1996,

123, 136)

Vance Watrous a Didier Viviers nezávisle na sobě navrhují, že záznamy mezer v osídlení a svatyních odrážejí opuštění nebo ekonomický úpadek menších lokalit, jakmile silnější sousedé upevnili moc. Díky tomuto scénáři expanze některých států na úkor ostatních vede k vytvoření většího městského centra a selektivnímu opuštění menších míst. Tento proces se podle badatelů projevil na celém ostrově. (Watrous 1982, 25-26; Viviers 1994) Jako případovou studii uvádí D. Viviers expanzi území Lyktos směrem na jižní pobřeží Kréty v 7. nebo 6. stol. před Kr. (Viviers 1994) Touto problematikou se zabývá především Saro Walace, která klade důraz na vznikající napětí a rozpory mezi krétskými komunitami v době, kdy docházelo k výraznějšímu procesu „nucleation“ (viz kapitola Fenomén tzv. nucleated osídlení).

Obvyklý pohled na krétskou historii předpokládá kulturní, politickou a obchodní izolaci od pevninského Řecka (Erickson 2010, 15). Je založen na interpretaci textů antických autorů.

Například Aristoteles ve spise „Politika“ (1272b17-23) popisuje politickou izolaci Kréty, u které poukazuje na geografickou polohu, která chrání ostrov před zahraničním vměšováním.

Pozdější autoři zdůrazňují konzervativní charakter krétské společnosti např. v Platónových

„Zákonech“ (680b-c) nebo v Pindarově tzv. Epinice atleta Ergoleta (Ol. 12).

22

V 5. stol. před Kr. se odehrály Řecko-perské války, ve kterých však Kréta, jak se zdá, nehrála významnou roli. Herodotos (7.169-170) zaznamenává, že řečtí spojenci poslali vyslance do

Argu, Syracus, Kerkyry a Kréty, aby získali pomoc proti Peršanům. Kréťané se však dle předpovědi delfské věštírny do války nezapojili. Nicméně tato zmínka neodpovídá představě o krétské izolaci, jak argumentuje Glenn Morrow, který poukazuje na významné oslovení Kréty ze strany měst řecké pevniny, ostrov tudíž musel být brán jako součást helenistického světa

(Morrow 1960, 25). Zmínky o Krétě jsou v 5. stol. před Kr. minimální. Zajímavým důkazem z tohoto století je slavné argivské uspořádání mezi Knossem a Tylissem, které by mohlo dokládat vztah těchto dvou ostrovních polis a někdejší peloponéské spojenectví Athén.

Nedokazuje to však, že Tylissos nebo Knossos bojovaly na straně Athén v peloponéské válce.

(Erickson 2010, 18)

Jak se zdá, nedostatečná písemná evidence během archaického a klasického období na Krétě, odděluje ostrov od obchodního, intelektuálního, politického a vojenského rozvoje na řecké pevnině.

Úpadek u archaických a klasických chrámů na Krétě

Zde se dostáváme blíže k jedné z důležitých otázek předkládané diplomové práce. Kultovní místa představují důležitou složku v procesu objasňování úpadku 7. – 5. stol. před Kr. Tradiční uvažování předpokládá opuštění důležitých orientalizujících kultovní center v 6. stol. před Kr.

Brice L. Erickson si pokládá důležitou otázku: „Were cult centers abandoned or did the pattern of dedication change to more obscure rites?“ (Erickson 2010, 257). Pravděpodobně, v případě krétských svatyň, orientalizující vzor ustoupil jednotným skupinám, které byly spojeny korporačními hodnotami utvářejícího se polis (Erickson 2010, 257).

23

Orientalizující svatyně vykazují jistý úpadek v populaci. U některých se však projevují malé známky pokračujícího kultu, které například vykazuje svatyně na akropoli v Gortýně v 7. stol. před Kr., posvátné jeskyně Psychro a Ida v 6. stol. před Kr., Kato Syme a Kommos v 7. – 4. stol. před Kr. (Erickson 2010, 12) V 6. stol. před Kr. se začíná objevovat nové budování chrámů, které vykazují známky monumentality. Budování se projevuje ve Faistu a Gortýně. V Knossu se objevuje nová svatyně Glauka a tzv. chrám Rhey (Coldstream et Huxley 1999: 297). K dalším příkladům patří chrám Afrodity v Axu, chrám Dia v Palaikastru, chrám na první akropoli v Praisu nebo chrám Rhey ve Faistu. Z 5. stol. před Kr. lze zmínit např. svatyni na Altar Hill v Praisu a malý chrám Demeter v Knossu (Wallace 2010, 321-22).

24

Soupis lokalit

Úvod

V soupisu lokalit se nacházejí krétské chrámy archaického a klasického období, které se mi podařilo na základě dostupné literatury shromáždit. Chrámy jsou seřazeny geograficky podle krétských regionů – Iráklion, Chania, Rethymno a Lasithi (Obrázek 37). Jedná se o současné správní regiony ostrova, které odpovídají jeho přirozenému geografickému členění. Jediný region Chania nevykazuje žádné známky chrámů vymezeného období. V závěrečné analýze se tomuto jevu budu věnovat podrobněji. Následně jsou chrámy uváděny abecedně.

U jednotlivých chrámů/svatyní sleduji umístění na konkrétní lokalitě – v jakém vztahu je s blízkým osídlením, v jaké nadmořské výšce je lokalita umístěna, zda má nějaký vztah k důležitým spojnicím na ostrově či se nachází blízko moře nebo jiného vodního toku. Dále se zaměřuji na místní nebo zámořské kontakty, popř. organizaci osídlení a funkci.

Chrámy/svatyně se snažím zasadit do historického kontextu a sledovat jejich vývoj a kontinuitu z předešlých období. Neoddělitelnou složkou popisu je i monitoring dějin bádání každé lokality. U každého chrámu/svatyně prezentuji popis architektury a hmotnou kulturu.

Důležitým aspektem je i kult místa, který podává informace o rituálních praktikách věřících a uctívaném božstvu.

25

V průběhu mého bádání se mi podařilo nalézt velké množství lokalit vykazujících známky archaického a klasického chrámu/svatyně. Vypátrala jsem 27 lokalit, na kterých se objevuje kolem 40 možných nebo jasně určených kultovních objektů. Nejvíce se jich nachází v regionu

Lasithi a Iráklio. Dvě lokality jsou pak umístěné v regionu Rethymno. Počet svatyň nemusí být definitivní. Například o svatyni Artemidy v Olous máme zprávu pouze z Pausania, archeologicky však není doložena.2

Před samotným popisem následuje vymezení všech lokalit na mapě (Obrázek 1 a 2) a v tabulce

(Tabulka 2). Tabulka přehledně popisuje jednotlivé lokality, u kterých sleduje umístění chrámu/svatyně na konkrétním místě včetně výšky nad mořem, datováním, dedikacemi, kultem a funkcí.

2 Klontzas, M., osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 28. 6. 2017. 26

: Mapa Kréty se zkoumanými lokalitami, dnešní pohleddnešní (earth.google.com) lokalitami, zkoumanými se Mapa : Kréty

1 Obrázek

27

(earth.google.com)

: Podrobná mapa zkoumaných lokalit, dnešní pohled dnešní pohled zkoumaných Podrobná : mapa lokalit,

2 Obrázek

28

29

Tabulka 2: Seznam zkoumaných lokalit (vytvořeno autorem) (vytvořeno lokalit Tabulkazkoumaných Seznam 2:

30

Iráklio (Heraklion)

Regionální jednotka Iráklio pokrývá východostřední část Kréty. Hraničí s regionem Lasithi na východě a Rethymnem na západě. Obtéká ho na severu Krétské a na jihu Libyjské moře. Na západě se nacházejí nejvyšší hory Psiloritis nebo Ida, na východě pak horský masiv Lassithi nebo Dikty. Na severu leží město Iráklio, které je umístěné v centru severní pahorkatiny v oblasti, které se říká Pediada. Jižně od Pediada leží Mesarská nížina, kterou na jihu lemuje horský hřbet Aterusia. Říčky, které pramení na pahorcích Pediady stékají směrem na jih do

Mesarské nížiny a na sever k dnešnímu Irákliu. Dnes to jsou sezónní řeky, dříve však mohly mít stálý průtok.3

Obrázek 3: Iráklio, dnešní pohled na region, mezi červeným označením se nacházejí sledované lokality (earth.google.com)

Region Iráklio je významný především z důvodu dlouhodobého osídlení. Nějstarší bylo zachyceno z neolitu nebo dokonce paleolitu a mezolitu. Jeho jižní část se nacházela v nejúrodnější části Mesarské nížiny s centrem ve Faistu, v době bronzové se pak tento region

3 Klontza, V., osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 11. 6. 2017. 31 stal nejpokročilejší oblastí. Severní část regionu se středisky v Knossu a Malii byly nejdříve zaostalejší, pak se však Knossos stal hlavním střediskem Kréty (Bouzek 2010, 21-2).

32

Amnisos

Lokalita Amnisos byla původem jeskyně (abri), která byla oddělená od soudobého osídlení. Její prostor v době bronzové sloužil otevřeným kultovním praktikám. Podle Homéra byla zasvěcena bohyni Eleithýii (Od. 19.188-89)4. Ve 12. stol. před Kr. byla jeskyně nahrazena pobřežní otevřenou svatyní umístěnou asi 900 m nad jeskyní na severním pobřeží (Wallace

2010, 136-7). Svatyně byla postavena uprostřed pozůstatků přístavního osídlení z doby bronzové (Wallace 2010, 320). Lokalita mohla patřit k důležitým přístavům, díky kterým měla

Kréta kontakty s celým egejským světem (Wallace 2010, 169). V 9. stol. před Kr. stejně jako

Kommos fungovala přinejmenším jako vstupní bod pro importované cenné zboží (Wallace

2010, 207). Amnisos vykazuje velké množství geometrického až archaického materiálu, který zahrnuje i importované figurky. Postavená svatyně se objevuje v archaickém období. V novém uspořádání se jeví hlavním kultem svatyně bůh Zeus Thenatos, nicméně jeskyně byla zasvěcena dle Homéra (Od. 19.188-89) bohyni Eilethýii (S. Marinatos 1929, 1930; N. Marinatos

1996; Schäfer et al. 1992: 159-85, 226-73).

4 „that I saw Odysseus and showed him hospitality, for the winds took him there as he was on his way to Troy, carrying him out of his course from cape Malea and leaving him in Amnisos off the cave of Eileithuia, where the harbors are difficult to enter and he could hardly find shelter from the winds that were then raging“. (The Princeton Encyclopedia of Classical Sites) 33

Geografie, historie, kontakty

Pobřežní město Amnisos se nachází v severní části centrální Kréty (Obrázek 1, 2, 4 a 38).

Jeskyně se využívala v době bronzové pro otevřený kult. Předpokládá se, že patřila k soudobému osídlení, nicméně od něj byla oddělena. Svatyně byla postavena uprostřed pozůstatků přístavního osídlení z doby bronzové (Wallace 2010, 320). Stejně jako Kommos byl i Amnisos opuštěn na konci pozdní doby bronzové. Obnovení kultu v se datuje do 7. stol. před

Kr. Pokud zvážíme tradiční využití svatyně jako přístavu, můžeme předpokládat, že počátek raně železného kultu v Amnisu se odehrál ze stejných důvodů jako v Kommu. A to za účelem

Obrázek 4: Lokalita Amnisos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) obnovit přítomnost v hraniční oblasti, která nabyla nové důležitosti se zvyšující se zámořskou komunikací od protogeometrického období a dále. Podrobnější informace o svatyně nejsou k dispozici, jelikož její důležitá raně železná část zůstává doposud nevykopána (Van Dyke et

Alcock 2008, 95; Prent 2000, 527-8).

34

Písečná pláž vede východně 2,5 km od ústí řeky Karteros. Na půli cesty podél vystupuje skalnatý pahorek Palaiochora, na kterém se nacházela v benátském období fortifikovaná vesnice Mesovouni, která byla pravděpodobně opuštěna během tureckých útoků v polovině

17. stol. Minojské pozůstatky byly objeveny pod zničenými domy na východním a severním

úpatí pahorku, osídlení je doloženo i na západě pahorku a řadí se do období raného postminojského. V archaickém období byla na minojském podloží postavena otevřená svatyně. Možný pokles pobřeží v klasickém období zapříčinil navršení hluboké vrstvy písku na archeologickou lokalitu. Svatyně byla znovu postavena na vzniklé vrstvě písku začátkem 2. stol. před Kr. V této době již byla zastřešená. Uctívání Dia Thenata značí druh kultovních praktik svatyně, které mohly trvat přinejmenším do konce 2. stol. před Kr. (The Princeton

Encyclopedia of Classical Sites )

Na destičkách s lineárním písmem B, které byly objeveny v době bronzové v paláci v Knóssu, je Amnisos zmíněn jako část palácového území (Van Dyke & Alcock 2008, 95; Prent 2000, 527).

Homér zmiňuje místo jako (větrný) přístav patřící Mínovi (Od. 19.188; Schäfer 1992, 46-9, 52,

323). Místní řeka Karteros (původem Amnisos) ústila blízko osídlení Amnisos. Její proud spojoval Knóssos s Omphalion Pedion a s jižním pobřežím, kde se nacházely oblasti Monofatsi a Mesarská nížina. Díky této klíčové pozici si mohl Amnisos udržet roli přístavního místa

(Panagiotakis 2004, 180). Řeka představovala tedy přímou linku mezi Knóssem a zmíněnými regiony.

Antické prameny však odkazují jen na řeku Amnisos, přístav, pláň a jeskyni/svatyni bohyně

Eileithýie. Neexistuje žádný jasný důkaz, že by místo nazývané Amnisos někdy existovalo.

Nemáme doklady mincí nebo veřejných nápisů. Hlavní pobřežní osídlení na pahorku

Palaichora se mohlo nazývat Thenai. Jeskyně Eleithýia leží asi 1 km ve vnitrozemí na hřebenu

35 východní části údolí Karteros. V r. 1880 byla poprvé identifikována a předběžně prozkoumána.

Podrobnější vykopávky probíhaly v letech 1929-38 pod vedením Spyridona Marinata.

Největšího rozkvětu se dostalo jeskyni v obdobích LM III-archaické a helenistické-římské.

Pozůstatky se skládají především z keramiky, jejíž datování se pohybuje od neolitu až do 5. stol. po Kr. Jeskyně je považována za místo narození Eileithýie, která dle mytologie představovala bohyni porodu. Její kult mohl být praktikován i v pobřežní svatyni, jejíž vznik mohl zapříčinit spíše kult Eilethýie než funkce přístavního místa. (The Princeton Encyclopedia of Classical Sites)

Funkce

Amnisos mohl mít funkci místa setkávání aristokracie. Příslušníci aristokracie mohli patřit k mužským aristokratům relativně málo komunit, k ne-krétských kupcům nebo dalším návštěvníkům. V tomto složení se zdá, že si Amnisos udržel tradiční funkci spojenou se specifickými sídelními centry, která sahá až do dob, kdy sloužil jako přístav doby bronzové.

Tuto teorii doprovází věrohodné vysvětlení odlišnosti ve votivních praktikách (Prent 2000,

560-61).

Architektura a hmotná kultura

Nejspodnější vrstvy představuje minojské podloží, které bylo objeveno pod zničenými domy vesnice Mesovouni. Nachází se na východním a severním úpatí pahorku. Obývání je doloženo i na západě pahorku a řadí se do období raného postminojského. V archaickém období byla na minojském podloží postavena otevřená svatyně. Jeden z domů okolního osídlení z doby bronzové byl opětovně využit v 7. stol. před. Kr. Jsou u něj viditelné pozůstatky a odlišné přednosti, které značí monumentální kultovní konstrukci určenou pro kult rané doby železné.

Budova byla jen částečně prozkoumána, původní funkce konstrukce doby bronzové není

36 stanovena. (Prent 2000, 527-8) Votivní předměty pochází z obětní vrstvy spolu s popelem a kostmi, které byly navršeny proti více jak 44 m dlouhé kvádrové zdi na úpatí Palaiochora pahorku (Obrázek 44). Vzhledem k blízkosti západního útesu Palaiochora pahorku se navrhuje,

že tato kvádrová zeď nepatřila ke komplexu budovy, ale představovala spíše plošinu/rampu.

Malá skládka nalezena v okolí zahrnuje MM keramiku, býčí figurky a část terakotového kernu

(kernos). Badatel S. Marinatos připisuje vytváření skládky pozdějšímu kultu. Přítomnost depozitu může také naznačovat, že kvádrová konstrukce sloužila kultovním účelům rané doby

železné, které vedly k předpokladu, že budova byla původně svatyní. (Prent 2000, 527-8; S.

Marinatos 1934, 248)

Svatyně byla znovu postavena na vzniklé vrstvě písku začátkem 2. stol. před Kr. V této době již byla zastřešená. Před její delší stěnou, které předcházely schody, byl umístěn oltář. Na oltáři a kolem něj bylo nalezeno velké množství archaických votivních předmětů a fajánsových nádob.

(The Princeton Encyclopedia of Classical Sites) Kontakty v pozdním 7. nebo 6. stol. před Kr. s východním Řeckem nebo Levantou značí právě série importovaných fajánsových nádob a figurek (Schäfer 1992, 183, 251-2). Nálezy dokládají funkci Amnisu jako přístavu v ranějších obdobích a podporují tak myšlenku, že svatyně v rané době železné ještě zesílila své přímořské využití (Van Dyke & Alcock 2008, 95; Wallace 2010). Někteří badatelé však nepřisuzují Amnisu funkci přístavu vzhledem k nedostačujícímu archeologickému materiálu (Prent 2005, 528). Já osobně se přikláním k první variantě a shledávám Amnisos jako přístav, vzhledem ke své poloze, která přístavní funkci odpovídá a množstvím doložených importů jak z řecké pevniny, tak z Blízkého východu.

Z lokality Amnisos pochází velké množství geometrického až archaického materiálu, který obsahuje i importované figurky. Nálezy v Amnisu obsahují vysoce ceněné luxusní zboží – kov,

37 importované figurky, ale i votivní předměty nízké hodnoty. Z toho vyplývá široká rozmanitost statutu věřících (Wallace 2010, 319). Fajánsové předměty jsou výrazně egyptského charakteru a jasně ne-krétského původu. Existují tři možná místa původu takového materiálu – samotný

Egypt v nubijském nebo saitském období (25. nebo 26. dynastie), pobřeží Kypru a Levanty nebo východní Řecko, případně produkce řecké kolonie v Egyptě Naukratis, která se může datovat mezi lety 630 a 525 před. Kr. (Coldstream et Huxley 1999, 304).

Zajímavým nálezem, který přísluší Diovi, je socha majestátního vápencového orla v životní velikosti, který připomíná pozdní archaický styl (Obrázek 45). Orel byl posazený na sloupové hlavici se třemi vrstvenými volutami. Fragmenty orla a další podobně upevnění ptáci (možná holubice) byly nalezeny hlavně v římských vrstvách. Sochy přináší jediný důkaz nějaké před helenistické monumentální struktury ve svatyni (Coldstream et Huxley 1999, 299). V 7. stol. před Kr. utrpěl kult hospodářský pokles, který se projevuje v archaických mezerách votivních předmětů (Coldstream et Huxley 1999, 304-7).

Kult, rituály a uctívané božstvo

Soudě dle helénistických nápisů nalezených na svatyni, byl kult zasvěcen Diu Thenatovi

(Thenatos). Thenai mohlo být toponymum na Krétě, které bylo připojeno k Diovi v období minojsko-mykénského náboženského synkretismu. Typ kultu ukazuje jasné spojitosti s pozdní dobou bronzovou. (Prent 2000, 529; Chaniotis et Schäfer 1992, 77-79, 90-100) Bůh Zeus se dle legendy narodil v jeskyni Ida nebo Dikti na Krétě. Thenai možná představovalo místo na planině Omphalos na západní Krétě, kam spadla na zem přestřižená pupeční šňůra narozeného boha svatyni (Coldstream et al 1999, 299). Uctívání Dia Thenata značí druh kultovních praktik svatyně, které mohly trvat přinejmenším do konce 2. st. př. Kr. (The Princeton Encyclopedia of

Classical Sites)

38

V novém uspořádání se jeví hlavním kultem přístavu bůh Zeus Thenatos, nicméně jeskyně byla zasvěcena dle Homéra (Od. 19.188-89) bohyni Eilethýie. Jeskyně je považována za místo narození Eileithýie, která dle mytologie představovala bohyni porodu. Její kult mohl být praktikován i v pobřežní svatyni, jejíž vznik mohl zapříčinit spíše kult Eilethýie než funkce přístavního místa. (The Princeton Encyclopedia of Classical Sites)

Z předchozího textu vyplývá, že zasvěcení není jisté. Obě božstva mohou ve svatyni Amnisos figurovat. Bohyně Eilethýia se neprojevuje v archeologickém materiálu, zatím co Zeus není doložen v antických pramenech. Zasvěcení se mohlo tedy měnit v čase v souvislosti s funkcí svatyně. Spojení božstev Dia a Eilethýie však není nelogický. Zeus byl na Krétě bůh, který se alespoň do jeho archaického pojímání každý rok znovu rodil poté, co každý rok zemřel (Zeus

Kretagenes). Eileithýia naopak často asistovala božským zrozením – např. bývá zobrazována v souvislosti se zrozením bohyně Athény z Diovy hlavy. Tato dvojice mohla symbolizovat cyklickou věčnost lidského i božského světa. 5

5 Klontza, V., osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 15. 5. 2017. 39

Aphrati (Arcades)

Moderní vesnice Aphrati se nachází ve východní části Mesarské nižiny (Obrázek 1, 2 a 40).

Sídliště, které leží v blízkosti vesnice, bylo poprvé zkoumáno v letech 1893-94 Federicem

Halbherrem, který popsal velké množství lokalit z LM IIIC-SM a rané doby železné (Halbherr

1901a, 262).

Geografie, historie a datace

Většina z nich se nacházela na výběžcích Lasithských hor (Obrázek 5). F. Halbherr objevil také velké osídlení z mykénské a klasické doby, které pokrývalo pahorek Ayios Elias (Aï-Lia).

Rozšířený pahorek odděloval menší údolí Embaros od zbytku Mesary. Na místě byl nalezen i hojný počet geometrických až orientalizujících střepů. Tyčil se 689 m nad hlavní cestou vedoucí

Obrázek 5: Aphrati, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) na jižní pobřeží a do regionu Viannos a dále na východ. F. Halbherr odkryl i několik tholovitých hrobek i velkého pohřebiště ze SM až protogeometrického období. (Prent 2005, 278; Halbherr

40

1901a, 262, 283) Další výzkumy probíhaly v r. 1924 pod vedením Dori Leviho, zaměřily se na velké pohřebiště na západním svahu (Coldstream 1968, 255-57). Hroby obsahovaly jak inhumace, tak kremace, zajímavostí bylo umístění uren na talíře a pokryté miskami (7. stol. před Kr.). Takto umístěné urny měly paralely v Karkemiši, což může značit přítomnost imigrantů ze severní Sýrie (Boardman 1970, 20-23). Na vrcholu pahorku Levi objevil klasické až helenistické pozůstatky, které zahrnovaly cisternu a pevnost s okrouhlými věžemi. Na severním svahu se ukázaly stopy obývání z doby bronzové a na východním svahu domy z rané a pozdější doby železné (Levi 1927-29, 32-57). Další záchranné výzkumy probíhaly jen v omezeném množství. Nejdůležitější záchranný výzkum z let 1968-69 vedla Angeliki Lebessi.

Výzkum se uskutečnil díky „International art market“, kde se náhodně objevilo velké množství bronzových zbraní a pithoi. Následovalo přiznání zlodějů, které odhalilo, že předměty patří k možné kultovní budově na jihovýchodní svahu Ayios Elias nebo Aï-Lia pahorku (Lebessi 1969,

415; Prent 2005, 279). D. Levi identifikoval místo jako antické Arkades, které je zmíněno

Polybiem, Pliniem a Senekou. Didier Viviers svatyni přisuzuje městu Datalla. Odkazuje na pozdní archaické nápisy dohody mezi „Spensihios“ a „Dataleis“, které jsou na bronzovém mitru, dnes umístěné v British Museum (Viviers 1994, 232-41). Toponymum Dattalla je také známé z helenistických hraničních nápisů mezi Lato a Olous a může znamenat místo v Lasithských horách mezi Lyttem a Latem (Prent 2005, 279).

Brice L. Erickson přišel se zajímavými návrhy. Objevil keramiku, která by mohla značit pokračování kultu v době domnělého úpadku na Krétě mezi lety 600-400 před Kr. Vzhledem ke koncentraci keramiky a jejím paralelám v dalších osídleních jako např. Kato Syme se badatel domnívá, že v klasické době by Aphrati mohlo převzít roli produkčního centra nad Knóssem, který ve stejné době nevykazuje evidenci hmotné kultury. B. L. Erickson dokládá tyto

41 domněnky pokračujícími nálezy sad picích pohárů a džbánů ze zmíněného období 600-400 před Kr. (B. L. Erickson 2002, 82-86; Obrázek 47)

Architektura a hmotná kultura

Komplex na jihovýchodním svahu Aï-Lia

Jak již bylo zmíněno v letech 1968-69 A. Lebessi prováděla záchranný výzkum po přiznání zlodějů a určení místa možné kultovní budovy. Místo se nacházelo asi 280 m jihovýchodně od vrcholu a odhalilo komplex z rané doby železné, který obsahoval fragmenty bronzových zbraní

(Lebessi 1969, 415). V pozdější stavební fázi datované do 7. stol. před Kr. se komplex skládal z obdélníkového prostoru obehnaného zdí (12 × 22,5 m) s obdélníkovou místností (12 × 6,8 m) v jeho severozápadním rohu. Vnitřní prostor místnosti byl porušen skalním podložím, ale i přesto byla zjištěna lavice (0,4 m × 0,45 m vysoká), které vedla podél všech stěn. Přerušení na jižní stěně značí přítomnost vstupu, který byl později zatarasen a možná nahrazen dveřmi po kratší východní straně (Prent 2005, 280; Obrázek 46). Budova ze 7. stol. před Kr. překrývala ranější budovu z pozdně geometrického období. Skládala se přinejmenším ze tří místností. Na východ od této budovy se zachovala vrstva spálené půdy na dlážděné podlaze. Vrstva obsahovala terakotové hlavy griffinů, raně geometrické lekythos, bronzové mužské figurky a další méně důležité votivní předměty. Dlažba pravděpodobně patřila do 9. stol. před Kr., ze kterého pocházel velký počet protogeometrických váz. V té době pravděpodobně kult zahrnoval zvířecí oběti (Lebessi 1980, 87-89).

Z dalších nálezů je možné zmínit bronzové mitrai (Obrázek 49), mnoho střepů (pozdně geometrické až raně orientalizující), zvířecí kosti, rohy agrimi, pozdější střepy (pozdně orientalizující a byzantské) a klasické attické „bandschale“ (Lebessi 1969, 415-17). Ukradené bronzy zahrnovaly helmy (Obrázek 38), kyrysy, mitrai některé s dekoracemi a nápisy se jmény

42 majitelů nebo dárců. Datují se do období cca 650-625 před Kr. nebo do raného 6. stol. před Kr.

(Hoffmann 1972, 15-16, 41-46).

Kult, rituály, funkce a uctívané božstvo

A. Lebessi identifikovala budovu jako svatyni vzhledem k jejím rozměrům, přítomnosti lavice, bronzům a ostatním votivním předmětům (Lebessi 1969, 417). D. Viviers v budově vidí spíše andreion (Viviers 1994, 244-49). Ostatní badatelé přisoudili svatyni válečné bohyni Athéně.

Vzhledem k nálezu lavice podél vnitřních stěn se badatelé také domnívají, že budova sloužila k poskytování rituálního pokrmu (Prent 2005, 280).

Z přítomnosti čtyř kompletních zbrojí a homogenity jejich dekorace a písma nápisů vyplývá, že zbraně byly brány na jednu větší událost možná do meziměstské války (Hoffmann 1972, 30-

33; Prent 2005, 385). Kontext, pomocí něhož bylo brnění darováno nebo vystaveno, možná pomůže porozumět principům dedikace. Didier Viviers upozorňuje na skutečnost, že není jisté, zda vůbec brnění bylo věnováno božstvu, jelikož nápisy neobsahují klasické votivní formule a jména božstev. Proto navrhuje funkci budovy spíše jako andreion nebo jídelny určené pro muže. V těchto místech se denně scházeli mužští občané, aby se zúčastnili společných pokrmů a diskutovali nad tématy příslušnými pro jejich polis. Antické prameny (Ephorus, Dosiadas) vyzdvihují politický a vojenských charakter těchto diskuzí. V místnostech takových sálů pak mohly být vystaveny zbraně jako trofeje, které připomínaly významné činy současných členů a jejich předků (Viviers 1994, 244-49).

Jak vyplývá z předchozího textu, funkce budovy je nejistá, ne všichni badatelé souhlasí s identifikací svatyně, někteří se přiklánějí k možnosti andreionu nebo jídelny (Vivier 1994).

Důvodem je především nějasná dedikace. Válečné brnění či lavice nemusí nutně značit kultovní funkci.

43

Faistos

Lokalita Faistos leží v západní části Mesarské nížiny na jihu střední části ostrova (Obrázek 1, 2 a 38). Minojský palác (rozprostírající se na v délce asi 700 m) se rozkládal na třech vzájemně propojených pahorcích s pozoruhodným výhledem na západní Mesaru (Obrázek 2). Palácové centrum vzniklo na počátku středominojské období na místě staršího osídlení datovaného až do rané minojské periody, stupně I. Představuje také jedno z hlavních sídel, které v době kolapsu ve 12. stol. před Kr. nebylo opuštěno a jehož osídlení pokračovalo do helénistické/římské doby (Wallace 2010, 68). Výzkumy začaly v r. 1900-09 pod vedením

Luigiho Perniera a pokračovaly po 2. světové válce pod vedením Dori Leviho (Prent 2005, 136).

Geografie, historie

Jak již bylo zmíněno území (asi 700 m dlouhé) Faistu se rozprostíralo na třech vzájemně propojených pahorcích umístěných v centrální Krétě (Obrázek 6 a 50). Území bylo zabráno později než Knóssos, osídlení probíhalo od LM IIIC-SM až do rané doby železné, od rané doby bronzové představovalo jednu z největších komunit. Osídlení zde trvalo do helénistického/římského období. Vodní zdroj pravděpodobně pocházel od řeky

Hierapotamos, která vedla kolem základny vrcholu. Dokládají to i nalezené helenistické studně na jihozápadním svahu. (The Princeton Encyclopedia of Classical Sites)

44

Obrázek 6: Faistos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Palác doby bronzové byl zničen v LM IB, ale osídlení v okolí paláce pokračovalo i v následujících obdobích: LM II, LM IIIA-B, LM IIIC a později (Prent 2005, 136). Historie osídlení v rané době

železné v západní části Mesary se zdá být víceméně podobná historii osídlení oblasti Knóssu.

Po kolapsu ve 12. stol. před Kr. osídlení ve Faistu i nadále pokračovalo, avšak sídelní ekumena v pozdním 12. – 11. stol. před Kr. byla menší než předchozí. Zaměřila se především na akropolis

Mediana, místo, které bylo snadno chránitelné (Borgna 2003b: 317-54). Ve 12. stol. před Kr. zde byla postavena masivní zeď, aby chránila komunitu (Wallace 2010, 70). Další interpretace pro usídlení na akropoli v této době je využití místa pro rituály nebo kult, tvrzení však není podloženo (Wallace 2010, 70). V 7. stol. před Kr. Faistos mohl podlehnout zemětřesení (Prent

2005, 263-64; Coldstream 1977a, 278). Během doby bronzové existovaly úzké vztahy mezi lokalitami Faistos, Ayia Triada a přístavním městem Kommos. Cesta z doby bronzové, která je doložitelná v Kommu, pravděpodobně spojovala lokality Kommos a Faistos. Místa jsou od sebe vzdálena asi 10 km. Ayia Triada se nachází blíže Faistu a byla považována italskými badateli jako „letní palác“ Faistu. Jelikož se zdá, že byla součástí stejné administrativní jednotky od pozdní doby bronzové (Dyke et Alcock 2008, 88-89). Svým velkým zřízením měl tedy Faistos

45 začátkem rané doby železné speciální zájmy na svatyních v Kommu a Ayia Triada. V průběhu rané doby železné se staly tyto zájmy silnější a oficiálnější (Wallace 2010, 139). S rozvojem obchodu nabyla přístavní místa na důležitosti a sloužila jako vstupní brány pro velké množství importovaného cenného zboží. Faistos díky přístavu v Kommu udržoval vztahy s venkovním světem a zároveň i vztahy s celým ostrovem, jelikož se v přístavu scházela krétská aristokratická společnost. Díky těmto vztahům (hlavně vnitrozemním) měla lokalita možnost se neustále rozšiřovat (Wallace 2010, 216-17, 249). Kolem 700 před Kr. se Faistos stal součástí procesu tzv. nukleace osídlení, při kterém docházelo k seskupování rozptýlených sídelních jednotek do jednoho centra nebo shluku osad v rámci určitého geograficky daného území

(Wallace 2010, 251; Wartrous & Chatzi-Vallianou 2004a, 315). Na konci 8. stol. před Kr. se

Faistos finančně angažoval na stavbě svatyní v Kommu a Ayia Triadě. Zajistil si tak výtěžek a kontrolu nad těmito lokalitami, především na Kommu, ve kterém se hromadilo bohatství ze zámořského obchodu. Spousta takto seskupených (nukleovaných) sídel byla mezi pozdním 7. stol. a raným 5. stol. před Kr. opuštěna. V případě Faistu taková fáze nenastala, osídlení pokračovalo až do klasické doby (Wallace 2010, 331). Několik venkovsních lokalit kolem Faistu hlavně na úrodných zemědělských půdách také pokračovalo ve svém fungování až do klasického období (Wallace 2010, 333).

Architektura a hmotná kultura

Během 7. a 6. stol. před Kr. se ve Faistu rozvinulo několik kultovních míst. Takovým místem může být i chrám Rhey, který se nacházel v jihovýchodní části aglomerace blízko pozůstatků paláce a další ležící na hlavním LM IIIC osídlení území akropole Mediana (Wallace 210, 270).

Vrcholky jako akropole Mediana spolu se svým historickým zázemím byly často vybírány pro stavbu kultovních míst (Wallace 2010, 321; Obrázek 51).

46

Rhein chrám

Chrám bohyně Rhey ve Faistu leží na místě dřívějšího minojského paláce. Nalezený depozit bronzů a hliněných pohárů z cca 600 před Kr. je spojován s konstrukcí chrámu. Arthur Evans identifikoval budovu jako svatyni Rhey (Evans 1921-1935, 5-7, 346, 349; Obrázek 53). Leonard

Robert Palmer ji určil jako megaron z doby bronzové (Palmer 1969, 71-83).

Chrám na akropoli Mediana

V 6. stol. před Kr. byl pravděpodobně postaven malý chrám na akropoli Mediana. Nalezené vápencové architektonické fragmenty jsou přisuzovány právě malému chrámu (B. L. Erickson

2010, 12).

Po domnělé fázi uctívání v 8. stol. před Kr., ke které jsou doklady v podobě zvířecích figurek a menších souborů keramiky geometrického období, následovalo dlouhé přerušení během 7. a

6. stol. před Kr. Nicméně nálezy aigínských mincí a sbírka kraterisků značí obnovení kultu v 5. stol. před Kr. (Callaghan 1978, 185-7; Coldstream 2000, 287, 296; B. L. Erickson 2010, 236).

Budova jihozápadně od minojského paláce

Možná kultovní budova byla objevena na jihozápadním úpatí dřívějšího minojského nádvoří v letech 1900 a 1906, bohužel nebyla nikdy plně publikována. Pernier navrhl, že viditelná helenistická struktura překrývá svého předchůdce z archaického období. Mnoho framentů bronzových nádob a štítů z 9. – 7. stol. před Kr. ne nacházelo pod úrovní dláždění pozdější kostrukce. Předměty jsou zdobeny reliéfy pasoucích se jelenů a sfing. Jeden ze štítů zobrazuje nahou ženu s rozpřaženými rukami. Další štít byl vyroben se středem ve tvaru lví hlavy. Testy z r. 1992 zařadily keramiku, která se nacházela v základových jámách, do 8. a 7. století. (Prent

2005, 265; Obrázek 50)

47

Budova na Ayios Georgios

Budova se nachází na sedle mezi Christos Ephendis a centrálním pahorkem, přesně východně od benátského kostela Ayios Georgios (Obrázek 1, 2 a 6). Budova byla částečně odkryta v r.

1958. Jeden z badatelů 19. stol. Antonio Taramelli navrhl, že oblast mohla představovat veřejné centrum. Tato teorie vychází z výhodné polohy místa, které se nacházelo mezi dvěma pahorky, tudíž bylo kryto před větrem a zároveň dominovalo údolí Lethaeus a nížině města. A.

Taramelli zaznamenal architektonické fragmenty na povrchu, které podle něj značí archaický chrám. Další architektonické fragmenty a hlava helenistického terakotového býka byly nalezeny v cisterně Luigim Pernierem v letech 1900-02. Výzkumy v r. 1958 odhalily budovu, které byl na základě jejího půdorysu přisouzen posvátný charakter. Keramika objevená uvnitř poskytuje datum konstrukce, které značí rozmezí od geometrického do orientalizujícího období (Prent 2005, 264).

Kultovní aktivity a funkce

Depozitu ve Faistu dominovaly velké bronzové předměty v podobě trojnožek kotlů a štítů. Tyto předměty představovaly nejvzácnější obětiny dostupné v raném řeckém světě a naznačovaly tak významné postavení uctívatele/darovatele (Dyke et Alcock 2008, 88). Takový materiál poukazoval na funkci svatyně jako místa setkávání elit z okolních sídel (Dyke et Alcock, 89).

Svatyni paláce navštěvovali uctívatelé, kteří pocházeli z respektovaných aglomerací a vyznačovali se vysokým sociálním a ekonomickým statutem (Prent 2005, 521-2). Statut kultu mohl být vyjádřen i výběrem uctívaného božstva, které pocházelo z nejvyšších řad řeckého pantheonu. V případě Faistu se mohlo jednat o bohyni Rheu, matku Dia a dalších olympských bohů (Evans 1928, 5-7; La Rosa 1992b, 240).

48

Zajímavému přijímacímu rituálu, který mohl být praktikován ve Faistu během festivalu

Ekdusia, předcházel mýtus zmíněný helénistickým autorem Nikanderem. Vypráví příběh

Galateie (Galateia), ženy, která přeměnila svou dceru v chlapce, když dosáhla puberty.

Galateia se bála hněvu svého manžela Lambra, který si přál mít chlapce, proto uchovávala tajemství pohlaví své dcery a vychovávala dítě již od narození jako chlapce se jménem

Leukippos. Metamorfóza dívky v chlapce se uskutečnila v chrámu Lato Phytia po úprosných modlitbách její matky (Prent 2005, 483). Zázračná proměna dívky by mohla být tedy slavena ve Faistu během festivalu Ekdusia. Badatelé navrhují, že by rituál mohl zahrnovat akt prvotního transvestismu. Faistosští chlapci se mohli odít do dívčích šatů, které si během rituálu svlékli na znamení přechodu do puberty (Leitaio 1995, 130-33).

49

Gortýna

Gortýna se nachází na Mesarské pláni (Obrázek 1, 2, 38 a 40). Je především známá díky více než 200ha velkému městu z helénistické až byzantské doby. Po římské nadvládě v r. 67 před

Kr. se stala hlavním městem provincie Kréta a Kyréné. První výzkumy zde probíhaly v r. 1884 pod vedení Federica Halbherra, který odkryl slavný Gortýnský zákoník (Gortyn Law Code) z 5. stol. před Kr., jeden ze zásadních objevů, který dodnes představuje jeden z nejdelších řeckých nápisů a nejstarší právní kodex. Nacházel se na 12 sloupech. Po F. Halbherrových výzkumech v Gortýně začala lokalitu zkoumat Italská škola, která s malými přestávkami pokračuje až dodnes (Prent 2000, 265).

Geografie a datace

Gortýna leží jihozápadně od Knóssu pod východním předhůřím horského hřebenu Psiloritis v severozápadním koutu úrodné Mesarské nížiny (Erickson 2010, 177; Obrázek 7). Malá řeka

Mitropolianos (starověký Lethaios) stéká dolů ze svahů severně od města. Osídlení se rozkládá na třech pahorcích. Agios Ioannis (tzv. Akropolis) ležící západně od soutěsky vytvořené řekou

Mitropolianos nese stopy sídlení od 1200-700 před Kr. Během protogeometrického období se vytvořila osídlení na vrcholcích Armi a Prophitis Elias východně od soutěsky (Obrázek 54). Na

Akropoli byl v 8. nebo 7. stol. před Kr. vystaven chrám Athény, nicméně již v průběhu 9. a 8. stol. před Kr. se obyvatelé přesunuly na úrodnou nížinu. V druhé polovině 7. stol. před Kr. byl vystaven chrám Apollóna Pythia, který nese nápisy zákonů z let 600-550 před Kr. (Prent 2005,

275; Gagarin & Perlman 2016, 263). V průběhu 9. – 6. stol. před Kr. Gortýna zvyšovala svůj vliv na ostatní malé komunity Mesary. Od 3. stol. před Kr. se Gortýna stala hlavním městem Kréty.

V r. 221 před Kr. se dostala konfliktu mezi Knóssem a Lyttem, konec této občanské války je

50

Obrázek 7: Gortýna, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) nejasný. Nicméně Gortýnu zužovalo občasné projevy nepřátelství s Knóssem, které ukončila až nadvláda Říma v 68 před Kr. Knóssos byl zničen a Gortýna se stala hlavním městem provincie Kréty a Kyréné. Město se rozpadlo na řadu menších venkovských událostí na počátku

9. století, kdy se Kréta stala součástí Arabského chalífátů. (The Princeton Encyclopedia of

Classical Sites)

Architektura a hmotná kultura

Gortýna z větší části neprokazuje kontinuitu z doby bronzové. Během výzkumů byly objeveny dvě důležité lokality rané doby železné – velké sídliště na pahorcích Prophitis Elias a Armi z doby protogeometrické-orientalizující a na západ od zmíněného sídliště lokalita s LM IIIC-SM původem vrcholku Ayios Ioannis (Acropolis). Tato dvě místa rané doby železné jsou oddělena strmým údolím Mitropolianos, které až donedávna sloužilo jako hlavní cesta z Mesary do

Prinias a severní Kréty (Obrázek 54, 55 a 57). Sídliště mohla fungovat jako hlavní centralizovaná sídliště. Výzkumy naznačují, že pahorek Prophitis Elias byl opuštěn v raně orientalizujícím období, pravděpodobně po zemětřesení, které postihlo také blízký Faistos v 7.

51 stol. před Kr. Přesné rozšíření obývání Akropole v rané době železné není známé, příčinou jsou

římské a byzantské přestavby (Prent 2005, 266; Di Vita 1991, 309, 317, 321; Rizza et Santa

Maria Scrinari 1968, 20).

Svatyně na Akropoli

Výzkumy na Akropoli, které probíhaly pod vedením Giovanni Rizza a Valnea Santa Maria

Scrinari v letech 1954-57, odhalily důležitou svatyni s oltářem a chrámem z rané doby železné.

Pokud bylo osídlení opuštěno ve stejné době jako Prophitis Elias, předpokládá se, že by svatyně pak plnila předměstskou funkci v 7. stol. před Kr. Další kultovní budova byla umístěna na úpatí pahorku. Objevil ji F. Halbherr v 19. stol. (Prent 2005, 266-67)

Svatyně na Akropoli má dlouholetou tradici od protogeometrického období, možná už od LM

IIIC-SM, do období orientalizujícího a později (Prent 2005, 479-480). V 7. stol. před Kr. se svatyně na Akropoli skládala z kvádrové kultovní budovy v severovýchodní části a velkého kamenného oltáře na vrcholu dvou monumentálních teras – 30 m na východ a 18 m pod úrovní chrámu (Obrázek 56). Začátek kultovních aktivit není zcela jasný, důvodem je matoucí stratigrafie a pochybná datace konstrukce chrámu (Prent 2005, 267).

V první fázi v geometrickém období (8. stol. před Kr.) byla postavena první terasovitá stěna

(terrace wall) 2,8 m × 1,8 m. Stála nad úrovní soutěsky Mitropolianos na strmém svahu.

Použitý materiál pochází z LM IIIC - SM, protogeometrického a geometrického období. Druhá fáze (druhá polovina 7. stol. před Kr.) se vyznačuje stavbou druhé terasovité stěny, která se nacházela asi 6,8 m západně od předchozí. Ta rozdělila území na dvě úrovně. Základy nové zdi byly doplněny o odvodňovací rýhu, která odlehčila tlaku hromadící se dešťové vody.

Šachovnicové zdivo zahrnovalo menší desky pravidelně se střídající s velkými pravoúhlými bloky – délka 11 m. Celkové rozměry terasy se mohly pohybovat kolem 9,4 × 23 m (Prent 2005,

52

267-68, 479-80; Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 99, 103, 113-14, 144-46, 158, 180-83).

Badatelé se domnívají, že šachovnicová zeď byla postavena, aby chránila již existující oltář

(Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 147-49, Di Vita 1991, 310). Oltář neměřil méně než 2,2 ×

13 m s orientací severojižně. Je vytvořen z velkých alabastrových desek (0,6 × 1,5 × 0,16 m), které leží na základech z menších vápencových bloků (Prent 2005, 268; Rizza et Santa Maria

Scrinari 1968, 99, 102). Blízko oltáře byla nalezena sedící ženská socha z vápence, která byla zdobena vyřezávanými a červeně malovanými motivy (Obrázek 68). Datuje se přibližně do r.

650 před Kr. nebo dříve. Neopracovaná zadní část sochy a otvory po stranách indikují její zasazení do stavby, možná byla součástí samotného oltáře. Také mohla zdobit chrám (Prent

2005, 268; Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 150). Lauren Adams předložila návrh, že několik malých kousků se stejnými vyřezávanými vzory patří druhé sedící soše. Tato skutečnost by mohla označovat přítomnost sochařské skupiny podobné skupině v Prinias, ale dřívější (Adams

1978, 25-27).

Monumentální chrám byl postaven pravděpodobně v 7. stol. před Kr. Vnější rozměry chrámu

činí 13,65 (V-Z) × 16 (S-J) m (Obrázek 63). Stejně jako oltář ze 7. stol. před Kr. je chrám postaven z alabastrových desek (1,5 × 0,5 m) kombinovaných s vápencem. Vnitřní půdorys se neztotožňuje s žádným jiným chrámem na Krétě z rané doby železné. Pás dlažby, který vede ve směru východ západ, je široký 0,9 m a je rozdělen do dvou polovin. Vnitřní prostor dělí malé kamenné stěny, které vytváří přinejmenším tři celly. Doprostřed je zasazen bothros z alabastrových desek 1,2 × 1,43 m a 1,5 m hlubokých. Ve spojitosti s chrámem bylo nalezeno několik fragmentů architektonického sochařství, mezi které řadíme i dvě reliéfní desky (1,5 ×

1,07 m). Desky zobrazují dvě ženy z anfasu s pokrývkou hlavy polos, obklopené z boku kráčejícím mužem a dvěma dalšími ženami (Obrázek 64). Obecně jsou desky datovány do 7. stol. před Kr., tedy do doby vzniku chrámu (Prent 2005, 272-3; Rizza et Santa Maria Scrinari

53

1968, 23-24, 47-50). Desky byly rekonstruovány jako orthostatický vlys, který vedl kolem báze chrámu. Vance Watrous nedávno navrhl, že by reliéf mohl lemovat vnitřní stěnu chrámu

(Watrous 1998, 75). Badatelé G. Rizza a V. Santa Maria Scrinari upozorňují na severo-syrský a egyptský vliv, a to v případě trojného plánu kultovní budovy, zdiva a sochařské výzdoby (Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 54-56). Poslední socha chrámu může reprezentovat lví hlavu sfingy (650 před Kr.; Obrázek 60). Ta by mohla sloužit jako strážce chrámu, který byl umístěn hned u vchodových dveří (Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 50-52).

Chrám Apollóna Pythia

Chrám Apollóna Pythia se nachází ve vzdálenosti 650 m na jihovýchodním úpatí Akropole. Leží na archaické agoře (Obrázek 57). Poprvé byl prozkoumáván v letech 1885-1899 F. Halbherrem a poté až v letech 1939-40 (Prent 2005, 274).

Datace konstrukce chrámu zůstává prozatím nevyjasněna. Žádné stratigrafické důkazy, votivní předměty nebo jiný materiál nebyl doposud publikován. Většina italských badatelů zastává názor, že chrám byl vystaven v druhé polovině 7. stol. před Kr. (Halbherr 1889, 8; Prent 2005,

274; Ricciardi 1986-87, 7-9; Di Vita 1992, 97). Tato teorie je založena pouze na datování nápisů nalezených kolem chrámu, zatímco ostatní byly vyryty do venkovního povrchu zdí (Halbherr

1889, 18-25; Prent 2005, 274). Navrhuje se i pozdější datování podle nápisů z období 600-525 před Kr. Předchozí výzkumy znovu prostudovala Maria Ricciardi, která poskytla detaily ohledně architektury budovy, ale nenabídla chronologickou evidenci (Prent 2005, 274;

Ricciardi 1986-87).

V rané fázi konstrukce chrám zahrnoval jednu téměř pravoúhlou místnost s vnějšími rozměry

17,66 × 19,85 m. Průčelí s 1,9 m širokým vstupem bylo umístěno na delší východní straně.

Chrám byl postaven z kvádrového zdiva a měl stupňovitý krepis (Halbherr 1889, 12, 18-20;

54

Prent 2005, 274; Ricciardi 1986-87, 17-19; Obrázek 58). Podlahu mohla tvořit jen udusaná hlína namísto dlažby. Střecha musela být podpírána čtyřmi dřevěnými pilastry, ze kterých se dochovaly kamenné obklady kůlových jamek (Prent 2000, 274-5). Až na jeden blok s tvarovanými okraji a nápisy se nedochovala žádná architektonická výzdoba. F. Halbherr navrhuje, že vnitřní povrch stěn byl drsný s malými otvory a mohl být zdoben bronzovým obložení. M. Ricciardi naopak navrhuje vrstvu omítky (Halbherr 1889, 24-25; Ricciardi 1986-

87, 30-39; Obrázek 59).

Bothros (1,62 × 1,01 × 2,37 m hluboký) se nacházel v severovýchodním rohu chrámu napravo od vstupu. Je zkonstruován z dobře opracovaných kamenů. M. Ricciardi ho datuje do pozdního

4. a 3. stol. před. Kr. (Ricciardi 1986-87, 40-42). Možná byl tedy bothros později přistaven současně s helénistickou přestavbou chrámu (Halbherr 1889, 26-27; Prent 2005, 275).

V helénistickém období byl přistavěn pronaos se šesti polosloupy v dórském řádu. Mezi sloupy byly umístěny vytesané bloky, které obsahovaly dohody mezi Gortýnou a dalšími krétskými městy z 2. stol. před Kr. (Obrázek 61). Uvnitř chrámu v celle se nacházely dvě řady čtyř korintských sloupů, jejichž báze jsou stále in situ. Řady člení cellu na tři části. Další přístavby zahrnují velký stupňovitý oltář z římského období, který stál před pronaem (Obrázek 62). (The

Princeton Encyclopedia of Classical Sites )

Funkce

Chrám Apollóna Pythia

Chrám Apollóna byl využíván pro tvorbu zákonů6 až kolem pozdního 7. stol. - 6. stol. před Kr., když bylo vytvořeno nové veřejné prostranství asi 500 m severozápadně od chrámu. Později

6 Je známo devět archaických krétských polis, které obsahovaly nápisy zákonů pro veřejnou výstavu ze 6. st. př. Kr. – Gortýna, Dreros, Axos, Eleutherna, Eltynia, Knóssos, Lyktos, Phaistos a Prinias (Nielsen 2002, 187). 55 se prostranství stalo místem římského Odeonu. Na tomto místě byla vystavena většina zákonů z klasického období, které zahrnovaly i Velký zákoník (Great Code) (Gagarin et Perlman 2016,

263). Význam těchto nápisů na chrámových budovách může mít prosté vysvětlení, potřebu sakralizovat zákony. Objevují se tendence k tematické specializaci, vzhledem ke specifickým aktivitám kultovních sfér a občanské úrovni vnitřních institucí stejně jako vnější vztahů

(Colesanti et Lulli 2016, 146).

Identifikace budovy jako chrám Apollóna Pythia je založeno na obsahu helénistických nápisů nalezených na chrámu. Zahrnují smlouvy s Knóssem, které byly dle textu ustanoveny v Pythionu v Gortýně a Delphineionu v Knóssu. Existenci Pythionu v Gortýně též potvrzuje

Stephanus z Byzance (Prent 2005, 275; IC IV, 259-62 (no. 182), Halbherr 1889, 50, 54, 57).

Chrám obsahuje mnoho právních nápisů. Helénistické nápisy svědčí o funkci svatyně jako hlavního archivu. Stejnou funkci zastávaly i chrámy Apollóna Pythia v městech Lyttos, Faistos a Itanos. Chrámy se také zdají být spojeny s ústředním příjemcem daní (tithes) vybíraných státem. Helenistická dohoda mezi Gortýnou a ostrovem Kaudos ujednává, že obyvatelé obou komunit musí platit daně Pythionu. Apollón má též epitétum „dekatophoros“ tedy „příjemce daní“, které se objevuje na helénistických nápisech v Hierapytna (Prent 2005, 463).

Kult, rituály a uctívaná božstva

Svatyně na Akropoli

Kultovní budova na Akropoli se běžně interpretuje jako chrám Athény Poliouchos. A to z důvodu mnoha nálezů klasických a helénistických hliněných figurek, které jasně znázorňují bohyni. Avšak funkce bohyně v rané době železné mohla být odlišná, jelikož votivní předměty odkazují spíše na všeobecné zájmy jako např. přírodní síly, tajemství plození a sílu války (Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 50-52). Hélène Cassimatis navrhuje i zobrazení těhotenství,

56 narození dítěte nebo kourotrophoi7 (Cassimatis 1982, 449, 462). Ikonografie zobrazení „řecké“

Athény na Gortýně se objevuje v 8. a 7. stol. před Kr. Možná asimilace starší krétské bohyně s řeckou Athénou byla dosažena poměrně později, nejspíše až v klasickém období, otázka je však stále otevřená (Prent 2005, 440; Gérard-Rousseau 1968, 44-45; Vermeule 1974, 59-60;

Chadwick 1984, 194; Burkert 1985, 139-140; P. Demargne 1980, 197-99).

Vzhledem k tomu, že svatyně na Akropoli má dlouholetou tradici od protogeometrického období, možná už od LM IIIC-SM, do orientalizujícího období a později, je jasné, že za takovou dobu došlo k mnoha změnám kultovních praktik. K takovým změnám docházelo při stavebních fázích budovy v 8. – 7. stol. před Kr. Změny aktivit se projevují na změnách v typech votivních předmětů. Všechny předměty však nejsou podrobně datovány. Ručně vyráběné figurky se řadí do období protogeometrického až orientalizujícího. Miniatury bronzů a imitace výzbroje

(terakota) jsou spojovány s mužskými aristokraty a řadí se do konstrukce první terasy do 8. stol. před Kr. Pravděpodobně pokračovaly i v 7. stol. před Kr. Změny votivních předmětů se objevují v 7. stol. před Kr., kdy došlo k monumentalizaci svatyně. Její přeměnu v předměstskou kultovní lokalitu doprovázel nárůst votivního repertoáru, a to v podobě několika nových druhů terakotových předmětů – např. antropomorfní terakoty. Votivní předměty ve stejné době také vykazují známky rozšíření ikonografie, jak pro božstva, tak pro věřící. Objevuje se zde důraz na válečné kvality mladých mužů a sexualita a krása mladých žen (Prent, 2005, 480-81; Levi 1955-

56, 227-31).

H. Cassimatis upozornila na absenci ženských terakot, které by odkazovaly na těhotenství, narození dítěte nebo kourotrophii. Navrhuje, že důležitá část rituálů se musela soustředit na mladé, svobodné ženy. Svatyni na Akropoli určuje pro dospívající dívky a chlapce. U dívek by

7 Motiv matky nesoucí dítě. 57 zde probíhal přechod do puberty, zatímco u chlapců by přechod značil moment, kdy je jim povoleno nosit zbraně (Cassimatis 1982, 450-51, 461-62; Prent 2005, 481). Chlapecký rituál bývá v literárních pramenech popsán často, naopak dívčí není tak známý (Prent 2000, 481-5;

Willetts 1955, 7-8).

Rituály lze odvozovat od dochovaných soch a votivních předmětů svatyně. Reprezentace mladých žen klade důraz na sexuální atraktivnost a krásu. To se odráží nejen na nahotě, ale je to vyjádřeno i propracovaně zdobenými oděvy. Můžeme zde vidět náznak přechodu od statutu paides (dítě) k dosažení parthenoi (svobodná dospívající dívka). Je možné pozorovat náznaky na deskách (plaques), kdy jsou dívky zobrazeny s vyvíjejícími se prsy. Pokud by rituály podle H.

Cassimatis byly pravdivé, odrážela by se zde touha mladých dívek nebo jejich očekávání stádia sexuální atraktivnosti (Cassimatis 1982, 450-51; Prent 2005, 487; Obrázek 67).

Mužská přítomnost na kultovních rituálech je zachována v podobě figurek válečníků, několika nahých mladých mužů, miniaturami hrnců s trojnožkami, výzbrojí a terakotovými destičkami

(Obrázek 66). Opět předměty indikují přijímací rituály. H. Cassimatis se domnívá, že muži v určitém věku byly přijati mezi bojovníky, tedy v době, kdy byli schopni držet zbraně. Také mohly rituály značit začátek mladých aristokratů, především jejich finální fáze vzdělání, vstup do agela8 (Prent 2005, 488; Cassimatis 1982, 461).

Rituály chlapců a dívek se pravidelně slavily v rámci jednoho festivalu. Není to nijak zvláštní vzhledem k tomu, že v budoucnu měli sdílet společný život. Mezi další svatyně, kde sloužily dívky i chlapci společně, patří svatyně Artemis v Brauroně, Artemis Orthia ve Spartě, svatyně

Héry Akraiy v Korinthu a možná i na Délu (Prent 2005, 489). Svatyně na Akropoli tedy byla

8 Místo určené pro „potomky“ dospívajících chlapců. 58 využívána pro různé druhy přijímacích rituálů, které zahrnovaly odlišné věkové skupiny (Prent

2005, 488).

Bohyně, která předsedala rituálům na Akropoli, byla zobrazována různými způsoby. Neutrální obraz dochovaný fragmentárně představoval sedící ženskou sochu ze 7. stol. před Kr. (Obrázek

68). Vzhledem k častému zastoupení, byla pravděpodobně velmi důležitá. Dalším obrazem byla válečná bohyně, kterou reprezentuje známá terakotová postava Palladion (Obrázek 65).

Postava Palladion koresponduje s klasickým řeckým obrazem Athény, ale objevují se u ní i východní vlivy. Kromě válečného charakteru plnila i funkci ochránkyně komunity. Kombinace válečných aspektů s otevřenou ženskou sexualitu v doprovodu koní můžeme nalézt u bohyň

Blízkého východu Anat a Astarte. Posledním zobrazením byla přírodní bohyně Potnia Theron, která měla neomezenou moc nad všemi druhy stvoření a navrací se tak k přijímacím rituálům doby bronzové. Může tomu nasvědčovat myšlenka široce rozšířena v antickém řeckém světě,

že děti a dospívající jsou jako divoká zvířata, která musí být ochočena. Například u kněžek chrámu v Brauroně, které se označují jako medvědice (she-bears). (Prent 2005, 490-91, 637)

Různorodost v ikonografickém zobrazení božstva na Akropoli a zobrazení ostatních votivních předmětů neznamenají nutně uctívání několika božstev. G. Rizza navrhuje, že bohyně Athéna byla mnohostranná a zastávala odlišné funkce. Samozřejmě existoval sjednocující princip, který spojoval všechny tyto funkce, např. ochránce komunity. Funkce mohla být vyjádřena speciálním důrazem na vzdělání mladých členů, na které se nahlíželo jako na budoucí generaci občanů a ochránce komunity v případě vojenské hrozby. Tyto aspekty se podobají pozdějšímu kultu Athény v klasickém období. Naopak ikonografie Athény jako Potnia Theron (Paní zvířat), která klade důraz na kontrolu a vládu nad divokou přírodou, pozdější charakter bohyně nepřipomíná, spíše indikuje kontinuity z minojského období (Prent 2005, 492).

59

Kato Syme

Otevřená svatyně Herma a Afrodity v Syme9 je situována vysoko na jižních svazích Lasithských hor ve výšce 1130 m n. m., konkrétně na jižním úbočí hory Dikte (Obrázek 1, 2 a 8). Místo bylo náhodně objeveno v r. 1972. Významný objev poskytl informace o kultovních praktikách od středního minojského období do 6. stol. před Kr. Prostředí Syme dominují strmé a skalnaté

Obrázek 8: Kato Syme, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) horské svahy, které obrůstají borovicemi. Severovýchodní částí svatyně protéká výživný pramen Krya Vrysi. Sever a východ místa uzavírá prudký sráz, zatímco jihu a západu dominuje pohled na moře. Nedaleko na západ od svatyně se nachází náhorní plošina Omalos, která sloužila především jako pastvina pro stáda obyvatel regionu Viannos (Prent 2005, 170;

Spanakis 1964, 3 57).

9 Svatyni je možné vyhledat s variantami Syme (přepis podle pravidel starořečtiny) i Symi (fonetický překlad). Já ve své práci budu používat výraz Syme. 60

Datace

Svatyně byla náhodně objevena v r. 1972. Od té doby probíhaly výzkumy pod záštitou Řeckého archeologického servisu v čele s archeoložkou Angeliki Lebessi.

Nejranější známky kultovních aktivit se datují do období MM IB (protopalácové) a konec někdy do roku 600 před Kr. (Prent 2005, 170). Představuje tak jednu z nejdéle kontinuálně používaných svatyní. Největší rozmach zažívala svatyně během pozdně minojského období

(novopalácové), kdy probíhaly její největší úpravy. Nálezy dokumentují i období nepřetržitých aktivit navzdory bouřlivým obdobím přechodu z doby bronzové a železné (Erickson 2002, 44).

Úpadek kultu většina badatelů datuje kolem r. 600 před Kr. A. Lebessi tuto teorii doložila terénními zjištěními, když zdokumentovala, že v průběhu 6. stol. před Kr. dochází k výraznému snížení darů. Následoval ji i Didier Viviers, který snížení interpretuje jako efekt rozšíření ekonomického úpadku v této oblasti. Viviers soudí, že svatyně zanikla nejdříve jako výsledek politického podrobení Viannu (Biennos) a poté spadala pod území Lyktos cca 600 před Kr.

(Viviers 1994, 254-58; Ericson 2002, 41). Nové studie Brice L. Ericksona prodloužily pokračování kultu v Kato Syme o 200 let déle až do r. 400 před Kr. Učinil tak na základě studia keramiky, která vykazuje pokračující sady picích pohárů charakteristických tvarem a světle hnědou strukturou pro období 600-400 před Kr. (B. L. Erickson 2002, 43-44; Obrázek 36).

Domnělý úpadek na konci 6. stol. před Kr. se proto nezdá relevantní. Destruktivní horizont datuje badatel přibližně k roku 400 před Kr., kdy se objevují picí poháry z produkce Aphrati a následně je přečíslují předměty z Lyktu. To by mohlo značit územní rozmach Lyktu, který přebral nadvládu nad svatyní v Kato Syme (B. L. Erickson 2002, 82-85).

61

Funkce svatyně – dostupnost, kontakty, organizace

Svatyně se nacházela v odlehlé, málo obydlené oblasti, přesto patří ke svatyním s nadregionálním významem. Vysoká nadmořská výška a typ terénu byl vhodný pro pastviny ovcí a koz. Blízko Syme se nachází náhorní plošina Omalos, kterou dodnes využívají pastevci se svými stády. Helénistické nápisy zaznamenávají spory o pastviny mezi nejrůznějšími polis, které probíhaly dlouho před stanovením hranic v krétských horách (Morgan 1993, 31;

Spanakis 1964, 357; Prent 2005, 565-6; Obrázek 71). Z toho vyplývá, že Syme mohlo plnit funkci kultovní a zároveň neutrální půdy pro setkávání lidí různých skupin. Svatyně se také nacházela v periferní zóně, kudy probíhaly interregionální spojnice, které sloužily pro přesuny do severozápadních a jihovýchodních regionů ostrova. Komunikace se v této době navyšovala, sítě cest se mohly zpočátku formovat do podoblastních (subregionálních) úrovní. Svatyně v Syme není umístěna blízko hlavních cest. Spojovací cesty mezi centrálními a východními regiony se soustřeďovaly spíše podél severního pobřeží, kde se nacházely hlavní lokality a pobřeží bylo přístupnější než skalnaté svahy na jihu, kde leží Syme (Prent 2005, 566-7; Morgan

1990, 27; De Polignac 1995b, 39).

Organizace a kontrola nad svatyní mohla být ovlivněna vztahy s nedalekými sídly, původem a sociálním statutem účastníků kultu. Dosavadnímu bádání se nepodařilo rekonstruovat vztahy svatyně s okolním osídlením. Vzhledem ke složité přístupnosti mohla svatyně vyvolávat dojem neutrálního místa. Žádné z blízkých sídel rané doby železné, Ano Viannos na západě a Malla na východě, nekontrolovalo přístup ke svatyni v Syme. Svatyně byla nejjednodušeji dosažitelná z úzkého údolí na jihu, které spojovalo východní a západní cestu, která vedla na jih střední Kréty. Z tohoto důvodu se soudí, že většina jejích návštěvníků mohla pocházet z centrální nebo z východu centrální Kréty. Naznačují to i soubory votivních předmětů

62 datované do rané doby železné – bronzové zvířecí figury, které zkoumá Britta Schürmann. B.

Schürmann dle předmětů vyvozuje, že hlavní festivaly konané v Syme probíhaly mezi komunitami z centrální a středovýchodní Kréty. Lidé pocházející z těchto komunit mohli tudíž pěstovat poutnictví (Schürmann 1996, 191; Pendlebury 1939, 343-44; Prent 2005, 572).

Neexistují přímé doklady, že by svatyně byla závislá na konkrétním krétském městě/státu v rané době železné, nebo přímo nějakému patřila (Prent 2005, 572-3). Neodpovídají tomu ani nálezy votivních předmětů z rané doby železné a později. A. Lebessi navrhuje, že lokalita se zformovala do tzv. „semi-autonomous sanctuary with its own lands and goods and only loose and periodic connections with secular authority“ (Lebessi et al. 1995, 76-77).

Změny v organizaci kultu a náhlé stavební úpravy v Syme nastaly v průběhu rané doby železné a předpokládají nadvládu nebo zesílení kontroly nad svatyní pravděpodobně některou sousedící komunitou. Někteří badatelé se domnívají, že stavební aktivity ve svatyních na pevninském Řecku v tomto období probíhaly v bezprostřední blízkosti sídelních center.

Catherine Morgan upozorňuje, že monumentální vzhled staveb a do nich umístěných festivalů dává najevo „institutionalisation of cult activities at Greek sanctuaries“, které téměř vždy podléhaly nebo byly kontrolovány státními činiteli (Morgan 1990, 5-6). Svatyně, které byly umístněné mimo sídelní centra, podléhaly jako poslední (Prent 2005, 574). Proto by mohlo v Syme dojít k ovládnutí až v pozdějším období.

Změny přechodu 7. stol. před Kr. můžou být interpretovány dvěma různými způsoby. Jedna možnost je, že reprezentují náhlé přivlastnění svatyně individuální komunitou, které následovalo po sdíleném užívání. Druhou možností je, že změny mohly odrážet pouhou formalizaci dlouho existujícího a stabilního vztahu s jednou komunitou. O kterou komunitu se jedná, je nejasné (Prent 2000, 575-6). D. Vivier usuzuje, že proces expanze území Lyktu

63 zapříčinil úpadek svatyně v Syme na konci 7. stol. před Kr. (Vivier 1994, 254-59). S touto teorií se ztotožňuje i Vance Watrous (Watrous 1982, 84-86).

B. L. Erickson přináší nové poznatky o využívání svatyně. Dle keramiky se jeví, že k úpadku došlo až na konci 5. stol. před Kr. Keramika nalezená na lokalitě nenasvědčuje expanzi Lyktu směrem na jižní pobřeží Kréty. Rituály spojené s konzumací alkoholu jsou doložené nálezy kylixů s černým lesklým povrchem (Erickson 2002, 75-77). Podle B. L. Ericksona v této době měla svatyně funkci malé venkovské svatyně a spadala pod kontrolu některé z nedalekých polis (Erickson 2002, 81).

Helénistické grafity na fragmentech keramiky a střešních taškách uvádějí v několika případech osobní jména návštěvníků svatyně spolu s jejich místem původu. Názvy míst zahrnují střední a východostřední krétská města Tylisos, Knóssos, Lyttos, Arkades, Praissos a Hierapytna

(Lebessi 1985b, 17). Chaniotis navrhuje, že grafity na taškách zmiňují města, která byla zapojena do stavebních aktivit v helénistickém období a byla vázáná smlouvou amfiktyónie10

(Chaniotis 1988, 33). To by však popírala konkrétní jména uvedená na taškách.

Architektura

Svatyně se rozkládala na terasách ve svahu, které odpovídaly přirozené kontuře pahorku

(Obrázek 69). Tyto terasy podpíraly rozsáhlé otevřené (nezastřešené) pódium, na kterém byl umístěn centrální oltář (7 × 12,5 m) a velké ohniště. Svatyně také zahrnovala několik přidružených budov nejasné funkce (Prent 2005, 171; Erickson 2002, 44; Obrázek 70).

V novopalácovém období probíhaly největší úpravy svatyně (Obrázek 72). Místo ohrazeno, pódium zabíralo více než jeho polovinu a sloužilo pravděpodobně pro diváky nebo účastníky

10 Kultovní sdružení městských obcí kolem význačné svatyně/věštírny. 64 rituálů. Ohrazení zahrnovalo na západě zdi velký kámen, který mohl sloužit jako baetyl nebo upozorňoval na kultovní místo (Lebessi et Muhly 1990, 334-36; Prent 2005, 171). Ještě před přestavbou v novopalácovém období stála na místě svatyně starší Budova U, pak ji překryla konstrukce nové budovy svatyně Budova S, která se řídila odlišným plánem, kdy např. funkce posvátného ohrazení zmizela, tudíž se změnila i kultovní tradice. Budova S byla využívána přes celé LM IIIC-SM období (Prent 2005, 171-2). Raná doba železná zahrnuje tři stavební fáze oltáře. Ze stejného období jako protogeometrické ohniště mohla pocházet první fáze kamenného oltáře (2,70 × 2,20 m) na severu. Během druhé fáze datované do pozdně geometrického až orientalizujícího období se kolem oltáře začaly soustřeďovat kultovní aktivity a v jeho blízkém okolí bylo uloženo několik bronzových votivních předmětů. Uprostřed oltáře se nacházel pravoúhlý otvor, pravděpodobně bothros určený pro tekuté obětiny

(Lebessi et Muhly 1990, 321, 327-8; Prent 2005, 342, 588). Ve druhé stavební fázi oltáře nastává značná rekonstrukce jižní části svatyně. Byly přistavěny dvě terasy přinejmenším 35 m dlouhé, poté byla přidána třetí terasa mezi lety 675-650 před Kr., u níž došlo k zvětšení kolem r. 600 před Kr., aby pojmula kanál, který vedl vodu z pramenu Krya Vrysi skrze svatyni.

Pomocné budovy zachované jen fragmentárně pravděpodobně hrály nepřímou roli v kultovních aktivitách rané doby železné (Prent 2000, 343).

Hmotná kultura

Materiál nalezený v Syme se nejvíce vztahuje k rituálním aktivitám a kultu. Kulturní vrstvu spojenou s kultovními praktikami tvoří hlína promíchaná s ložisky spálené zeminy kombinované s rozbitou keramikou a obětními úlomky votivních předmětů. V nejhlubší úrovni se nacházely depozity pozdně minojského období, nad ním smíchaná minojská keramika s geometrickým, archaickým a pozdějším materiálem. K nejpozoruhodnějším objevům ze

65 svatyně patří velká kolekce zoomorfních bronzových figurek z rané doby železné a bohatá série orientalizujících bronzových vyřezávaných desek (bronze cutout plaques). Zobrazují hlavní božstva svatyně nebo věřící nesoucí zvířata určené k obětování. V 7. stol. před Kr. byla jejich produkce nejvýraznější. Na začátku 6. st. před Kr. pak polevuje. Po zbytek 6. stol. před

Kr. archeologické záznamy značí téměř úplnou absenci kovových předmětů. V 5. stol. před Kr. zůstávají bronzy stejně tak nezachytitelné (Erickson 2002, 45).

Zájmy badatelů se zaměřily na bronzové předměty a keramice nebyla doposud věnována větší pozornost. Nedávné studium keramiky, které provedl B. L. Erickson zachycují keramiku z let

600-400 před Kr., což by prodloužilo dobu užívání svatyně o 200 let a opustilo teorie úpadku svatyně na konci 7. stol. před Kr. Jedná se především o soubor picích pohárů charakteristických tvarem a světle hnědou strukturou pro období 600-400 před Kr. (Obrázek 78 a 80). Podle B. L.

Ericksona produkce většiny keramiky z 600-400 před Kr. vyráběli hrnčíři v Aphrati. Aphrati by tak představovalo jedno z nejdéle trvajících produkčních center starověkého Řecka (cca 800-

400 před Kr.) (Erickson 2002, 75-77, 88).

Jak je možné, že kovové předměty nahradily keramické? Prvním důvodem by mohl být posun ve zvyku návštěvníků, kteří začali preferovat praktické picí vybavení namísto symbolických darů (Erickson 2002, 41). Votivní miniatury (Obrázek 78) mohly příležitostně plnit dedikační funkci, zatímco praktickou funkci zastávaly poháry využívané v picích rituálech (Morgan 1990,

28-29). Anthony Snodgrass vyzdvihuje, že vymizení kovových votivních předmětů v řeckých svatyních na konci archaického období představuje jakýsi panhellénický fenomén. Označuje změnu v materiální kultuře, která dle badatele odráží vyvíjející se náboženský názor neboli novou přednost, kterou nazývá „konvertované“ dary spíše než „surové“ (Snodgrass 1989-

66

1990, 287-294).11 Druhým důvodem, který zaslouží zvážení, je spojen s dostupností přírodních zdrojů tedy přerušení kontaktů s antickým světem. Nedostatek bronzových prací vidí badatelé jako odraz ekonomického a kulturního úpadků (např. Boardmann 1961, 141-146; Demargne

1947, 214-225) nebo izolaci Kréty od komerčního, politického a vojenského hlavního proudu antického Řecka (např. Kirsten 1942, 10-24; Cadogan 1992, 39). Poslední varianta shledavá možnost v přetavení bronzových votivních předmětů, která byla jednou za čas vyzvednuta a přetavena.12

Kult

Syme se vyznačuje dlouhou historií, a to nejen ve spojitosti užívání stejného posvátného místa po celou řadu století, ale také v užívání aktuálních praktik. Aktivity otevřené svatyně dominovaly kultu až do klasické nebo helénistické doby. Ve všech fázích historie svatyně v

Syme se objevují i zastřešené budovy nejasného určení, které nenabyly takového významu jako samotná svatyně. Kultovní aktivity otevřené svatyně zahrnovaly zapalování ohně, oběti zvířat, stolování a ukládání kultovní výbavy a darů – picí nádoby, antropomorfní a zoomorfní sošky. Na konci doby bronzové počet běžných nádob začal klesat, zatímco kultovní vázy a jiná výbava úplně vymizela. Jednoznačné votivní dary se stávají běžnými od LM IIIC-SM období.

Dispozice území svatyně a využití postavených struktur také procházejí jistými změnami v průběhu času, z čehož plyne posun zaměření kultu a organizace svatyně (Prent 2005, 170;

Lebessi et Muhly 1990, 323, 328; Kanta 1991; 485; Lebessi 2002, 2-4).

11 „Converted“ offering rather than „raw“ ones. 12 Klontza, V., osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 15. 5. 2017 67

Rituály

Tradičním rituálem, který probíhal od počátků svatyně, bylo obětování. Pálení celých zvířat však není prokázáno. Bylo nalezeno málo zvířecích kostí. Obětní vrstva je černé barvy a mastné konzistence, což by mohlo indikovat např. pálení tuku a vnitřností. Vrstva přetrvává až do 6. stol. před Kr. Naopak se objevují fragmenty lebek s rohy, které mohly být umístěny na doutnajících ohništích. Tento fakt poukazuje na oblíbená bucrania, která jsou typická v minojské ikonografii (Lebessi et Muhly 1990, 324-28; Prent 2005, 173). Chybějící kosti v obětní vrstvě může také naznačovat, že zvířata byla zabita a poté zkonzumována, kosti následně deponovány v prostorách určených pro odpad (Burkert 1975a, 75-6; Prent 2005,

472).

Vzhledem k nalezenému otvoru (pravděpodobně bothros) v oltáři, nemusel nutně oltář sloužit k pálení obětí, jelikož kosti nalezené v Syme nevykazovaly žádné známky intenzivního spálení.

Pokud by se jednalo o bothros na tekuté milodary, mohly by rituální aktivity tvořit úlitby.

Dokazovala by to i bronzová soška muže držícího kalich (Obrázek 77). Kalich se tvarem podobá svému minojskému kamennému předchůdci, který byl nalezen v obětní vrstvě doby bronzové

(Lebessi et Muhly 1990, 321, 327-8; Prent 2005, 342, 588). Picí rituály a úlitby jsou viditelné na dokladech keramiky černo-lesklého povrchu z let 600-400 před Kr., která je typická pro picí poháry. Náboženské oslavy v konkrétních praktikách picích rituálů pokračovaly i dlouho po vymizení bronzových votivních předmětů (Erickson 2002, 36).

A. Lebessi klade důraz na lov zobrazený na bronzových destičkách (Obrázek 75), který rekonstruuje jako důležitý přijímací festival pro mladé aristokraty, jak popisuje již Ephorus

(Strabo 10.4, 16-21) ve 4. stol. před Kr. Než došlo k samotnému rituálu, mohli mladí krétští muži trávit období dvou měsíců na venkově, který využívali k lovům a hodování pod vedením

68 starších občanů. Každý ze starších občanů si vybral mladíka jako svého milence (Lebessi 1991a,

160; Prent 2005, 348). Po návratu do města noví občané, podle Ephora, byli uváděni/představováni se zbraněmi, oděvy a pohárem, který značil jejich členství v adreionu.

Také byl obětován býk bohu Diovi. Dokládají to dle A. Lebessi postavy s pohárem a mnoho bronzových býků nalezených v Syme (Lebessi 1985b, 236-37; Prent 2005, 348).

Uctívaná božstva

K hlavnímu božstvu, které bylo uctíváno v Syme, patřil bůh Hermes. Nejranější epigrafický důkaz o uctívaní Herma se datuje kolem 600 před Kr. Spojení Hermes Kedritas („z cedru“) je známé z helénistických nápisů, kde je také epigrafická zmínka pro uctívání Afrodity.13 Tudíž kult poukazuje na uctívání dvojice Herma a Afrodity. A. Lebessi věří, že došlo k transformaci minojské bohyně a jejího druha v Afroditu a Herma. K procesu mohlo dojít v období LM IIIA-B.

(Lebessi et Muhly 1990, 315; Prent 2005, 173, 347)

Rituály a uctívaná božstva nám dopomáhají objasnit votivní předměty a jiné nálezy. Na konci

LM IIIC-SM období (1250 – pozdní 11. stol. před Kr.) se vyznačuje postavami bojovníků. Odráží se v nich zájem kultu o vojenské dovednosti a narůstající důležitost aristokratických bojovníků.

Ze stejné doby pocházejí hliněné sošky turu, které naopak upozorňují na zemědělskou prosperitu (Yoshida 1965; Sergent 1986, 18-19). Tyto sošky v protogeometrickém období nahradil bronzový materiál. K dalším obětním zvířatům patří beran a koza. V období 700-650 před Kr. nahradily obětní zvířata bronzové destičky s důrazem na antropomorfní zobrazení a

13 Oblast Syme – Omalos je i dnes velmi zalesněná. Dnes tam nenajdeme cedry a nemusely tam být ani v minulosti, ale spojení s lesem a masivním stromovím se nabízí. V oblasti se objevují hlavně borovice a tzv. stále zelené duby (Klontza-Jáklová, V., osobní kozultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 15. 5. 2017) 69 lov agrimií14 (Obrázek 79). Od té doby votivní předměty jasně narážejí na mužské rituály zrání a dosažení dospělosti (Prent 2005, 582).

Votivní předměty také napomáhají pochopit charakter a funkci spojení božstev Herma a

Afrodity. Afrodita je epigraficky doložena až v helénistickém období, ale nálezy terakotových destiček typu anasyrma ze 7. st. př. Kr. mohou značit její dřívější uctívání jako bohyně spojené s ženskou sexualitou (Lebessi 1973, 198; Obrázek 73 a 74). Více informací poskytuje kult

Herma. V jeho případě se objevují nápisy z cca 600 před Kr. a několik bronzových destiček ze

7. – 5. stol. před Kr., které patrně nesou vyobrazení boha v několika podobách (Lebessi 1973,

198). Destičky naznačují, že Hermes hrál rozhodující roli v mužských rituálech zrání v Syme.

Bůh byl úzce spojen s ochranou a násobením počtu stád. Sloužil jako patron pastýřů, ale i zlodějů. Zvířecí votivní předměty – figurky turu, koz a ovcí v Syme tedy odpovídají i jeho pastýřské funkci. Stejně jako přírodní prostředí Syme a jeho potenciální funkce jako místa setkávání pastevců z okolních hor nasvědčuje venkovskému charakteru boha (Prent 2000,

583). Funkce „rozmnožovatele“ stád také může odrážet Hermovu spojitost s lidskou plodností a sexuální dovedností. Není proto zvláštní spojení kultu Herma s kultem bohyně Afrodity. Také propojení boha s mužskými rituály přijetí a zrání není výjimkou. Nedávné doklady ze Syme poskytují důvod, považovat Hermův blízký vztah s mladými aristokraty ve výcviku za starší charakteristiku jeho kultu. Spojení vzdělání a přijetí mohlo být založena primárně na sdíleném pojmu marginality, který definuje Herma a dospívající chlapce na hranici dospělosti.

Konkrétnější příčiny mohou být viditelné ve vlastnostech boha – porušitel hranic, božský podvodník a vynálezce věcí základních pro civilizaci (Prent 2005, 584). Některé aspekty

Hermova kultu oslavovaného v rané době železné v Syme odpovídají obecnějšímu

14 Jedná se o divokou zvěř – v případě Kréty horská koza. 70 panhelenskému konceptu boha známého z řeckých pramenů. Někteří badatelé se domnívají,

že příčinou mohou být kontakty a vliv pevninského Řecka během rané doby železné (Farnell

1909, 1; Nilsson 1967, 501-03; Burkert 1985, 43). Kult však mohl být rozšířen již v době bronzové. Na bronzových destičkách je vyobrazen Hermes v mladistvé podobě (s epitétem

„kouros“; Obrázek 76), která odpovídá zobrazování mladých božstev v době bronzové (Prent

2005, 584-6). J. Chittenden vidí původ Herma v minojské Potnia Theron, jejíž vlastností bylo vládnout nad divokou zvěří, která se postupně rozvila v ochránce stád a cestujících, kteří přecházejí přes divokou přírodu (Chittenden 1947, 93, 98). Zobrazení boha na destičkách ze 7. stol. před Kr. odkazuje na lov divokých zvířat hlavně agrimií. Destičky ze 6. stol. před Kr. ho pak mohou zobrazovat již jako lovce. Votivní předměty 7. stol. před. Kr. jasně odkazují na lov. Tato aktivita je často blízce spojena s životním stylem mladých aristokratů. Důraz na lov tedy může reprezentovat typické vlastnosti Hermova kultu, které se soustřeďují na volnočasové aktivity

života v horách (Prent 2005, 587; Obrázek 75).

Kult v Syme kombinoval minojské a mykénské prvky, postupně se projevil i v panhellenských zvyklostech. Proces mísení byl pomalý, přetrvávající staré obětní praktiky a částečné představy doby bronzové přežívají až do rané doby železné. K obecnějšímu zobrazení boha Herma nedošlo dříve než v pozdním 6. stol. nebo dokonce 5. stol. před Kr. Vzhledem k tomu, že svatyně v Syme sloužila mužským aristokratům z různých komunit, mohlo by se očekávat, že proces bude mít větší sklony k panhellenismu a dalším „zahraničním“ vlivům než ostatní kultovní místa na ostrově z rané doby železné. Nacházejí se zde votivní předměty ne- krétského původu. Nicméně na původní a tradiční prvky kultu byl kladen větší důraz než na kontakty s okolním světem (Prent 2005, 590). Účast aristokratů v tradičním kultu navazuje na mnohem obecnější tendenci egejských elitních skupin během rané doby železné, přizpůsobit se a spojit se s mýtickou minulostí. Ve starých svatyních jako je Syme by objasnění spojení

71 s minulostí mohla pomoci viditelná monumentální konstrukce z doby bronzové (např. posvátné ohrazení), a zároveň nálezy velmi dobře zachovaných kultovních předmětů

(kamenné nádoby a dary) z doby bronzové. Míra uctívání boha Herma spojeného s lovem a vegetací, poskytuje větší příklad aktivního spojení mužských elitních skupin na Krétě s

„divokým“ přírodním světem v době železné. I samotné umístění svatyně v odlehlé oblasti, která vyžaduje opravdovou roli poutníka, mohlo patřit k symbolice divokého světa (Lebessi

1985b, 126-7; Prent 2005, 591).

72

Knóssos

Lokalita Knossos je nachází v severní části střední Kréty, jižně od předměsti Iráklio na pahorku

Kephala (Obrázek 1, 2, 9 a 38). Knóssos byl poprvé obýván v neolitu a sloužil jako místo největšího minojského paláce.

Geografie, datace

Lokalita patří patří do malé skupiny osídlení doby bronzové, které nebyly opuštěny v období

LM IIIB nebo LM IIIC. Díky tomu se dochovalo jedno z nejdůležitějších krétských měst až do konce římského období. Po přechodu k LM IIIC-SM bylo místo kompletně opuštěno až na

Obrázek 9: Knossos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) doklady osídlení, které se soustřeďovalo na západním svahu pahorku. Nejrozsáhlejší výzkumy

LM IIIC-SM osídlení vedl Peter Warren. Po přerušení sídlení v LM IIIB bylo postaveno množství nových domů v LM IIIB/IIIC. V této době byla využívána jen svatyně zvaná Spring Chamber, která se nacházela blízko jižního okraje dřívějšího paláce a je klasifikovaná jako předměstská svatyně. (Prent 2005, 133-4; Obrázek 81)

73

Knóssos představuje jedno z míst, o kterém máme velké množství informací z rané doby

železné, nenašla se na jeho území však žádná centrálně umístěná svatyně srovnatelná se svatyněmi v Dreru a Prinias. Nejvíce z tohoto období víme z dochovaných hrobů z polohy

Fortetsa a tzv. Severních pohřebišť (Fortetsa and North Cemeteries). Materiál je většinou datovaný mezi dobou bronzovou a pozdní klasickou až helénistickou. Raná doba železná je zastoupena protogeometrickým-geometrickým depozitem od severu po západ dřívějšího paláce. Z větší části neprozkoumaný pahorek Monasteraki pravděpodobně soužil jako akropole, možná byl určený pro veřejné budovy. V pozdním geometrickém-orientalizujícím období se osídlení rozšířilo severním směrem a zjevně pokrývalo oblast více než 500 × 500 m.

(Hood et Smyth 1981, 16; Prent 2005, 259-260; Obrázek 81)

Mezi lety 600-400 před Kr. došlo v Knossu k úpadku, oproti ostatním lokalitám je velmi výrazný. Ačkoli pohřebiště rané doby železné dokumentují pokračující sídleníní do 12. stol. před Kr. až téměř po celé 7. stol. před Kr., publikované doklady z pohřebišť, svatyň a osídlení poukazují na prudkou recesi, pokud se nejedná o úplné opuštění, z větší části 6. stol. před Kr.

6. stol. před Kr. vykazuje lehké zotavení, avšak 5. stol. před Kr. představuje stále temnou kapitolu historie města. (Erickson 2010, 1-3) Knossos tedy mohl trpět snížením populace nebo opuštění v letech 600-525 před. Kr. Úpadek je vidět nejen na nedostatku hmotné kultury, ale i v architektuře. Svatyně v Knossu vykazují snížení počtu milodarů v 6. stol. před Kr. U svatyně

Demeter byla nalezena jediná terakotová figurka datovaná mezi lety 600-525. Archaická keramika téměř zcela chybí. Podobný vzor následuje i u chrámu Rhey. Třetí svatyně Glauka byla pravděpodobně nově založeno na začátku 5. stol. před Kr. (Erickson 2010, 235-6).

74

Architektura a hmotná kultura

Známky kultovních aktivit uvnitř oblasti raně železného osídlení se skládají jen z ojedinělých nálezů. Náhodné objevy na východě akropole mohou naznačovat přítomnost městské svatyně geometrického období – nálezy dórské hlavice (Obrázek 87 a 88), fragmenty velkých střešních tašek, geometrická keramika a daedalické figurky (Hood et Smyth 1981, 18, 45, 47). V oblasti severozápadně od minojského paláce se objevily fragmenty terakotových architektonických reliéfů ze 7. stol. před Kr. Reliéfy zobrazují lidské hlavy s vrstvenými vlasy (Obrázek 93).

Testovací sondy odhalily známky chrámu, ke kterému reliéfy musely patřit. Reliéfy ze 7. stol. před Kr. se nacházely ve stejné skupině s fragmenty reliéfů ze 6. stol. před Kr., které zobrazovaly běžící postavu s archaickým nápisem (Hood et Smyth 1981, 20). Více informací podává svatyně Rhey z jihozápadu minojského paláce a svatyně Deméter na jižním pahorku

Gypsades (Prent 2005, 260).

Svatyně bohyně Deméter

Hned na jih od minojského paláce přes malou rokli utvořenou potokem Vlychia se nachází pahorek Gypsadhes. Nejnižší svah úbočí pahorku tvořilo v době paláce jižní čtvrť minojského města. V r. 1900 zde D. G. Hogarth odkryl několik minojských domů. Uvnitř této oblasti leží pozdější svatyně Demeter (Obrázek 82). Přítomnost klasické svatyně se předpokládala již od roku 1927, kdy Humfry Payne objevil na místě terakotové votivní předměty. V r. 1957-60 byla pak lokalita kopána v plné míře pod vedením M. S. F. Hooda a J. N. Coldstreama (British School)

(Prent 2005, 262; Coldstream 1973, 1-11).

Až na sedm základových bloků na severní straně se nedochovala téměř žádná architektura in situ. Bloky jsou situovány vedle sebe v rozsahu 5,10 m. Jejich délka se pohybuje kolem 0,89-

1,11. Až na dva pásy pozůstatků terasovité stěny žádná architektura není přisuzována raně

75

železné fázi existence svatyně (Obrázek 83-86 a 89). Pozdě geometrický střep (nalezený za terasovitou stěnou) značí, že svatyně mohla být postavena kolem roku 700 před Kr. Ranější známky kultu zahrnují fragmenty pěti na kruhu vyráběných terakotových býků a dvou divočáků, který se datují do 2. poloviny 8. nebo začátkem 7. stol. před Kr. Ručně vyráběné figurky zobrazují muže a ženy v geometrickém stylu, zatímco ručně vyráběná zvířata (býci, koně, prase atd.) se řadí do 7. stol. před Kr. Pozdní 7. stol. před Kr. je reprezentováno daedalickými hliněnými deskami vyráběné z forem. Obvykle zobrazují ženské typy, často oblečené. V lehkém zastoupení jsou i bronzové korálky z geometrického období a stříbrný prsten. Předběžné studie zvířecích kostí z obětního depozitu (geometrické-orientalizující období) vykazují převahu koz/ovcí, skotu a prasat. Izolovaný depozit střepů z jihovýchodní

části svatyně obsahoval fragmenty kraterů, skyphoi, kotylai, arryballoi a další. Většina z keramiky patří do pozdě geometrického a raně orientalizujícího období. (Coldstream et

Higgins 1973, 180-1; Prent 2005, 262-263)

Rhein chrám nebo Chrám bohyně Rhey

Pozůstatky svatyně byly objeveny mezi polohami označovanými jako Minoan Grand Staircase a Central Court v r. 1900, tedy během první sezóny velkých výzkumů Arthura Evanse. A. Evans původně klasifikoval budovy jako „House of Rhea and a cypress grove“ (Evans 1928, 5-7). Dnes je již obdélná budovy identifikovaná jako samostatná svatyně (Prent 2005, 261). U svatyně dochází ke snížení aktivity v archaickém období. Po významné fázi v 8. stol. před Kr., s doklady zvířecích figurek a malých kolekcí geometrické keramiky následuje dlouhé přerušení během 7. a 6. stol. před Kr. Skrýš aiginských mincí a kolekce terakotových krateriskoi možná značí malou obnovu v 5. stol. před Kr. (Erickson 2010, 236).

76

Glaukonova svatyně

Svatyně leží ve východní části akropole asi 300 m západně od nádvoří minojského paláce

(Obrázek 82). V r. 1976 C. Valachakis odkryl klesající bothros za budovou, kde narazil také na antické zdivo a helenistické střepy (Callaghan 1976, 1).

První stavební fáze poskytuje informace o orientalizující podlaze, která nesla mělké ohniště.

Zdi místnosti byly z kamene a zkonstruovány z malých hrubě opracovaných bloků. V jižní stěna mohla tvořit vstup o 70 cm. U keramiky převažoval domácí charakter – fragmenty džbánů, kuchyňských hrnců a táců. Po opuštění orientalizující budovy nastala druhá fáze výstavby, při které došlo ke srovnání se zemí jižní a západní stěny. Byla postavena nová konstrukce, která již sloužila jako svatyně. Budova byla rozdělena zdí C na dvě nerovnoměrné jednotky. Severní

část zůstala nezastřešená a tvořila dvůr pro malou keramiku. Jižní část byla o tři m širší. Celá obdélná místnost měřila 4 × 3 m. Na její východní straně se nacházely dveře. Místnost již byla zastřešena, soudě dle několik nalezených fragmentů tašek. Střecha je předpokládána plochá tvořena hliněnými taškami. Na povrchu zemité podlahy leželo několik velkých střepů domácích nádob – lekanai, části pithos, fragmenty louterion. Depozit popele okupoval velkou

část východní strany. Východní část také obsahovala skladiště hrnců, které jsou přibližně datovány do 6. stol. před Kr. Žádná stavební změny mezi druhou fází a třetí fází svatyně nenastaly. I přes to jsou znatelné známky pozdější archaické svatyně. Je jasné, že votivní hrnce a reliéfní desky klasického a helenistického období naznačovaly, že svatyně byla součástí heroónu. Objevil se malý kamenný stůl stojící blízko zdi jižní, západní a přepážkové zdi C. Stůl byl vytvořen z místního vápence a skládal se ze dvou částí – podstavce a obdélného vršku.

Kolem podstavce se nacházela komora s keramikou a popelem. Místnost obsahovala velké množství destrukčního depozitu – spadlé bloky, terakotové desky a keramika. Čtvrtou fázi pak představovala římská budova (Callaghan 1976, 1-4; Obrázek 90).

77

Kult

Svatyně bohyně Demeter

Zasvěcení svatyně Demeter bylo objasněno až v r. 1961, kdy byl objeven kovový stříbrný prsten z rané doby helenistické, na které je zmíněno její jméno (Obrázek 92).15 Prsten i písmo značí datum pozdního 5. stol. před Kr. Další prsteny jsou pak řazeny do 3. stol. před Kr. Doklady kultu místní vegetační bohyně přetrvaly od minojské do klasické doby a později. Kult se pravděpodobně utvořil spojením minojských a dórských prvků. Posvátnost místa byla pevně založena již v pozdním 8. stol. před Kr. Až do 5. stol. před Kr. byla Demeter zjevně uctívána v otevřené svatyni, zatím co klasický chrám byl postaven krátce před r. 400 před Kr. (nemá

žádné předchůdce). Postavení chrámu značí rostoucí popularitu kultu (Willetts 1975, 231).

Velké množství votivních předmětů spadá do 4. a 3. stol. před Kr. Prsten Nothokarta, železné nože, srpy značí mužské předměty. A proto se kult knosské Demeter nemohl omezovat jen na stránku bohyně Thesmopohoros. V tom případě by byly přijímány jen ženy. Mnoho nálezů lamp a miniatur činelů značí i noční mystérie. Terakotové figurky končí v raném 2. stol. před

Kr., stejně jako v několika dalších svatyních Demeter. Mramorová Kore je nejdůležitějším objevem tohoto století (Willetts 1975, 232).

Glaukonova svatyně

Oblíbeným milodarem ve svatyni byly terakotové desky s reliéfy postav jezdce a hada (Obrázek

91). Podobná znázornění v Knóssu reprezentují hrdiny. Je tedy možné, že svatyně v pozdějším období sloužila jako heroón. Paralely máme v Korintě, Tróji a Spartě. Ikonografie jezdeckých

15 Dříve byla svatyně nazývána „Terracotta Trials“ (1957), „Terracotta Pits on Gypsadhes“ (1958) a „Classical Sanctuary on Gypsades“ (1959/1960) (Coldstream 1973). Prsten zmiňuje jméno Nothokartes, který šestkrát zvítězil v soutěži ve svatyni Demeter (Willetts 1975, 231). 78 desek má určitý standard – hrdina, kůň a často had. Jednotlivé postavy jsou spojovány s kůň- heroizace, had-duše/plodnost/úroda a jezdec-hrdina. Koncept tedy může nést běžnou myšlenku obnovení, znovuzrození atd. Kombinace ikonografických prvků odráží škálu hrdinských rolí, avšak nás nepřivádí k bližší identitě knosských jezdců. Naštěstí svatyně obsahuje rozsáhlý votivní materiál, který poskytuje více informací k objasnění kultu (Callaghan

1976, 21-22).

Hrdinové nebyli nadpřirozené bytosti a jejich kulty měly hned několik podob. Postavy se přirozeně zajímaly o úrodu a zemědělství, ale i vojenství nebo přírodní katastrofy. Legendární zakladatelé měst byli heroizováni a následující generace šly v jejich šlépějích a pravidelně je uctívaly. Všechny tyto funkce se odrážejí na typech votivních předmětů. Předměty následně poskytují důkazy, že se ve svatyni odehrávaly přijímací rituály. Rituály zakončily proces dospívání a otevřely novou etapu plného občanského statutu. Odkazy takových rituálů lze hledat v přijímacích ceremoniích Ekdousia, které se odehrávaly ve Faistu. Úrodnost, přijímání a heroické motivy, které byly typické pro ceremonie, se odráží v knosské hmotné kultuře.

Aspekty rituální smrti a znovuzrození se objevují u mýtického hrdiny Glauka, který by se dal dosadit na pozici hlavního hrdiny svatyně. V různých částech Řecka se odehrávaly svátky

Thidaisia, které se svou náplní podobaly Ekdousia a mohly být také v Knóssu oslavovány.

Svátky představují festival sklizně, na jejichž konci noví občané zaujali své místo v komunitě a celé jádro politiky bylo obnoveno a znovu ustanoveno. Úzce spojen s tímto festivalem byl Zeus

Kretagenes, bůh smrti a znovuzrození. Samotný bůh je také úzce spojen s mýtem o chlapci, který se vracel z vyhnanství a těsně před přijetím mezi občany bohu obětoval dobytče. Glaukos by ted mohl být i nějakým způsobem spojen s kultem Dia Kretagenea (Callaghan 1976, 24-26).

79

Kommos

Lokalita Kommos se rozkládá podél pobřeží Mesarské nížiny lemující Libyjské moře (Obrázek

1, 2 a 10). Kommos se vyznačuje dlouholetou historií od EM až do 1. stol. po Kr. soudě dle nalezeného materiálu. Na lokalitě byly postaveny postupně tři významné chrámy A, B a C, důležité nejen svou architekturou, ale i funkcí v přístavním osídlení. Celemu osídlení se věnovali manželé Joseph W. a Maria C. Shawovi, kteří v rámci bádání vydali monografickou publikační řadu Kommos. Nedávné výzkumy odhalily hojně se vyskytující doklady zámořského obchodu a s tím spojenou přítomnost importů z mykénské pevniny, Levanty, Kypru, Egypta a

Itálie (Prent 2005, 108; Wartrous 1992, 178-83). Výkopy přinesly také nové poznatky o importované keramice a fajánsu. Indikují přítomnost fénických obchodníků. Společné uctívání fénických obchodníků a místních Kréťanů vytváří z Kommu jeden z nejvýznamnějších bodů setkávání fénických a řeckých náboženských praktik (Prent 2005, 237; Burkert 1992, 20-21;

Hoffman 1997, 188).

Geografie a datace

Důležitou lokalitu v Kommu představuje osídlení doby bronzové a SM až římská svatyně, která byla odkryta na západním okraji Mesarské nížiny (Obrázek 38 a 94). Výzkumy začaly v r. 1976 pod záštitou Americké školy (American School), kterou vedl badatel Joseph W. Shaw. Osídlení doby bronzové, jehož původ sahá až do EM období, pokrývá vrchol a svahy nízkého pobřežního pahorku. Monumentální budovy z kvádrového zdiva a velký dvůr na jižní úpatí pahorku představovaly pravděpodobně občanské centrum nebo palác, který byl vystavěn v LM I a opětovně využit v LM III období. Tento komplex a osídlení bylo opuštěno před koncem LM IIIB období (cca 1250 před Kr.). Populace se mohla přesunout do vnitrozemí, kde je známo několik

LM IIIC-G lokalit např. Faistos, Gortýna a nepojmenované místo na jihu moderního města Siva

80

(Prent 2000, 323; Watrous et al. 1993, 229-30). První známky obnovení lidské aktivity se datují do pozdní části SM období (1020-970 před Kr.), kdy byl postaven malý pobřežní chrám.

Obrázek 10: Kommos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) Funkce – kontakty, organizace

Kommos se stal stabilním a známým bodem s bohatou a důležitou historií. Všechny tyto aspekty musely poskytnout základ pro významnou kultovní funkci přístavu. Existující tradice sloužily novým sociálním potřebám a novému pojetí politické identity (Wallace 2010, 137). V průběhu rané doby železné získával postupně Faistos svatyni v Kommu jako součást svého

území. Tradičně byly nově založené otevřené svatyně, v době jejich raného procesu zvýšení moci a konsolidace, často od jejich počátku nárokovány jednotnou regionální komunitou nebo komunitou na sídelní úrovni (Wallace 2010, 139). Kommos měl od rané doby železné funkci

„mezinárodní svatyně“ (Prent 2005, 475). V následujících stoletích získal funkci i jako přístavní svatyně. Archeologické doklady svědčí o kontaktech s fénickými obchodníky a po r. 760 před

Kr. se objevují importy i z dalších území Egeidy a Egypta (Prent 2005, 475-6). Charakteristickým typem votivních předmětů jsou série lokálního původu, které se vyráběly od 11. stol. až do

81 konce 7. stol. před Kr. Svatyně v Kommu se zjevně rozvinula v místo setkávání obyvatel západní Mesary se zámořskými obchodníky. Kontakty byly společenského, správního nebo reprezentačního charakteru (Prent 2005, 525-6). Zámořské obchodní kontakty zaznamenávají geografický posun po r. 650 před Kr., kdy jsou fénické importy méně patrné (Prent 2005, 329).

Féničané v Libanonu právě v tomto období byli v područí Peršanů a jejich centrum se přesunulo do západního Středomoří. Naopak se výrazně aktivizovali pevninští Řekové.16 Což nám dokládají objevy importů s nápisy v boiótském nebo chalkidském dialektu (J. W. Shaw

2000a, 34-35). Eric Csapo navrhuje, že obchodníci pocházeli z centrálního Řecka (Prent 2005,

329; Csapo 1991, 212-15; J. W. Shaw 2000a, 34-35; Obrázek 96a).

Kommos částečně zanikl na konci 7. stol. před Kr., přidávaje se tak k obecnému dojmu úpadku v tomto období. Taková fáze trvala cca od 600 před Kr. až do raného 4. stol. před Kr. (J. W.

Shaw et M. C. Shaw 2000, 36-7; Wallace 2010, 328). Nicméně uctívání se ve svatyni stále odehrávalo až do r. 500 před Kr. Změně v kultovních praktikách nelze porozumět, zdá se však,

že šly ruku v ruce s vyvážením moci mezi velkými politickými územími ostrova v průběhu jejich konsolidace a expanze (Wallace 2010, 328). V archaickém a klasickém období přibývá malých venkovských sídel, které se zaměřují na zemědělské aktivity. Od 4. stol. před Kr. je takový nárůst viditelný v Kommu (Watrous et Chatzi-Vallianou 2004a: 318-19, 333-7). Nejmladší chrám C pak vykazuje známky užívání až do 1. stol. po Kr. (Shaw 1980, 228-30).

Architektura a hmotná kultura

Nejdůležitějšími lokalitami v Kommu, jak již bylo zmíněno, bylo osídlení doby bronzové a svatyně řadící se do období SM až římské. Od r. 1976 byly během výzkumů odkryty postupně pozůstatky tří pod sebou ležících chrámů A, B a C v jižní části pahorku (Shaw 1980, 231-2;

16 Klontza-Jáklová, V., osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 14. 6. 2017. 82

Obrázek 95), přičemž chrám C se nacházel na nejsvrchnější úrovni a je datován do období cca

4. stol. před Kr. – 2. stol. po Kr. (Obrázek 96).

Chrám A

V letech 1020-970 před Kr. (SM) byl postaven malý chrám A (Temple A), jehož část zahrnovala kvádrovou zeď budovy T z pozdně minojského období (Obrázek 97). Rozměry chrámu se pohybují kolem 5,54 m × 4/6,70 m. Stěny tvoří malé tvarované desky (0,30 m široké) s lavicemi nebo pódii (0,44 m široké) podél severní strany. Nepatrný kamenný práh na východní straně působí jako vstup. Artefakty v podobě hrotů šípů, složený bronzový pás/pruh (bronze folded strip) a fragmenty keramiky (hlavně misek a zvoncových skyfů = krateriskoi) jsou spojovány s ranou fází chrámu, který měl nízkou hliněnou podlahu. Druhou hliněnou podlahu chrámu A

řadíme do r. 900 před Kr. Byla o 0,34 m vyšší než ta první a zakrývala práh a lavice/pódia.

Zbývající desky mohou naznačovat konstrukci druhé lavice. S druhou fází chrámu A jsou spojovány fragmenty miniatur terakotových kol vozů, zvoncový skyfos a jiné poháry, fragmenty kratéru, také fénické a kykladské nebo attické střepy. V chrámu A se nenachází doklad ohniště. Přítomnost popela a spálených i nespálených kostí uvnitř i vně chrámu však nalézt můžeme – možná souvisí s vařením nebo obětováním zvířat za použití popela z nějakého venkovního oltáře nebo nepostaveného vnitřního ohniště (Prent 2005, 324; Shaw

2000b, 675). Přítomnost střechy také není doložena. Během druhé fáze byl přistavěn odkládací prostor v jižní části, kde byly nalezeny skyfy, kratéry a amfory místního, kykladského/attického a fénického původu (Prent 2005, 325; J. W. Shaw 1980, 236-8; J. W. Shaw 2000a, 12-13).

Fénické importy byly důležité především pro pozdější rozvoj chrámu.

83

Chrám B

Kolem roku 800 před Kr. byl chrám A nahrazen masivnější konstrukcí chrámem B (Temple B,

Obrázek 98 a 99), jehož venkovní rozměry se pohybují kolem 6,40 m × 8,08 m a kvádrovými zdmi silnými 0,72-0,80 m. Jako jeho předchůdce se chrám otevíral na východ, ale měl už pilíř uprostřed vstupu, který sloužil podle všeho jako podpěra ploché nebo sedlové střechy.

Udusaná hliněná podlaha byla částečně omítnuta. Lavice (0,40 m vysoká a 0,44-0,54 m široká) vedla podél severní a možná podél jižní stěny, zatímco malé kulaté ohniště lemované deskami se nacházelo v ose chrámu. Zvláštním charakterem chrámu byly tři vertikální opracované kameny zapuštěné do velkého pískovcového bloku. Byly instalovány za ohništěm v době konstrukce chrámu B. Prostřední pilíř se vyznačoval mělkým žlábkem neznámého účelu.

Analogickou architekturu lze najít ve fénických tří pilířových svatyních (threepillar shrines).

Kamenné báze pro sloupy interiéru chyběly. (J. W. Shaw 1980, 232-33; Prent 2005, 448) Prvek naznačuje značný zájem a účast Féničanů, nejsou zde však žádné indície proto, abychom považovali svatyni za založenou Féničany či Kommos za jejich kolonii. Žádný fénický materiál nebyl nalezen ve spojitosti s konstrukcí a první fází užívání chrámu A (Prent 2005, 525). Mezi nálezy chrámu B patří bronzové hroty šipek nebo oštěpů, scaraboidní korálek (scaraboid beads) a fragmenty terakotových zvířecích figur. Z keramiky stojí za zmínku picí poháry, fragmenty hydrií a votivních štítů (Prent 2005, 325-326). S konstrukcí chrámu B se úroveň kolem přilehlého dvora zvedla. Druhá fáze využití chrámu B začala po cca r. 760 před Kr., kdy se svatyně stala populárnější a začala se rozvíjet. Opěrná zeď byla vystavěna u vstupu chrámu, aby zadržela hromadící se suť. Uvnitř chrámu byla zvýšena podlaha a ohniště o jednu úroveň.

To mělo za následek snížení výšky lavice/pódia. Malý bronzový kůň spolu s fajánsovou postavou egyptské bohyně Sekhmet byly zaklíněny mezi dvěma jižními sloupy, mužská fajánsová postava stála pak mezi centrálním a severním sloupkem. Další dary byly umístěny

84 na a okolo základní desky tří pilířové svatyně – bronzová figurka býka, dva malé bronzové disky, železná hlavice kopí, fajánsové a skleněné korálky, fragmenty terakotového koně a další zvířecí figurky (Prent 2005, 526-527; Shaw 2000a, 15-16, 22-23). Východně od chrámu vznikl nový dvůr z udusané hlíny. Stejný směrem ležel i Oltář U (Altar U), který byl pravděpodobně postaven v 8. stol. před Kr. (1,50/1,74 × 1,35/147 m, vysoký cca 0,50 m). Interiér nesl více než

38 kg spálených kostí skotu a ovcí/koz (Prent 2005, 327; J. W. Shaw 2000a, 27-28, 30). Kolem roku 650 před Kr. byl chrám navýšen o třetí úroveň podlahy, která byla ve stejné výšce jako vrchol lavice. Přistavěno bylo i nové ohniště, které, na rozdíl od jeho předchůdců, mělo pravoúhlý tvar (0,84 × 0,84 m). Další menší pravoúhlé ohniště (0,60 × 0,60 m) bylo postaveno na západě. Na západě ohniště se nalezly bronzové pláty a železo. K dalším nálezům patří mnoho keramický nádob aryballů a pohárů, stříbrné a bronzové prsteny, fragmenty fajánsu, zkamenělé schránky ústřic a další lastury a fragmenty terakotových zvířecích figur (Prent 2005,

327-328). Povrch dvora kolem chrámu byl tvořen vápencovými/křídovými skvrnami (chalky patches) levandulové, fialové, oranžové a bílé barvy, zatímco východní část se skládala z malých jam, pódií a spáleného povrchu spolu s kulatou studní o průměru 1 m (Prent 2005,

328). Koncem třetí fáze využívání chrámu B zvyšující úroveň podlahy zakryla lavici a vrchní část tří pilířů/sloupků na západní straně ohniště. Rituální stolování/hodování v 7. stol. před Kr. stále probíhalo, ale v menší míře. Před fází opuštění se zdá, že byl chrám vykrádán, soudě dle mnoha zahozených nádob na dvoře. Po r. 600 před Kr. byl chrám definitivně opuštěn, ačkoliv východní

část dvora nesla známky lidské aktivity. (Prent 2005, 329-30; Shaw 2000a, 24, 36-37).

Chrám C

Během výzkumů v r. 1979 byl objeven nejmladší chrám C (Temple C, Obrázek 100 a 101).

Chrám se řadí do období 375/350 před Kr. až 160/170 po Kr. Od svých předchůdců se lišil většími rozměry 11,5 × 9 m. Byl orientován lehce na severovýchod, což mu umožnilo výhled

85 na nedaleký archaický oltář H (Altar H), kde probíhaly kultovní aktivity. Uvnitř chrámu se nacházely podél jižní, východní a severní stěny podpěry pro dřevěné lavice. Uprostřed místnosti se zachovaly dvě vápencové báze určené pro sloupy, které mohly podpírat střechu.

Předpokládá se, že střecha se zřítila před druhou fází lavice, možná někdy ve 2. stol. před Kr.

Mezi sloupy bylo instalováno hranaté ohniště. Stejně jako pozdější řecké chrámy, byla i zde umístěna jedna nebo více kultovní soch, soudě podle zachované báze proti západní zdi. Další pódium se nacházelo blízko báze v severozápadním rohu. Ve stejném místě byl nalezeny i malý vstup, možná soukromý vchod pro kněží. (J. W. Shaw 1980, 227-8) Jižně od chrámu C byla objevena chrámová skládka plná rituálního materiálu – kosti, terakotové a bronzové předměty atd. Materiál se pohybuje v období 5. stol. před Kr. až přinejmenším 1. stol. po Kr. Největší depozit pochází z 1. stol. před Kr. Skládka podporuje hypotézu, že chrám spolu s ohništěm a lavicemi sloužil oslavám/hodování/stolování a obětování. K této teorii také přispívají nálezy velkého množství naběraček, picích nádob a zvířecích kostí, ale také lamp, urguentarií a misek

(Shaw 1980, 228-30).

Funkce – kontakty a obchod

Vzhledem ke strategickému umístění Kommu v blízkosti moře, není divu, že jeho nejvýznamnější funkce představovala od rané doby železné roli „mezinárodní svatyně“ (Prent

2000, 475). V následujících stoletích získal funkci i jako přístavní svatyně. Archeologické doklady svědčí o kontaktech s fénickými obchodníky a po r. 760 před Kr. se objevují importy i z dalších území Egeidy a Egypta (Prent 2005, 475-6). Charakteristický typem votivních předmětů jsou série lokálního původu, které se vyráběly od 11. stol. až do konce 7. stol. před

Kr. Jak již bylo zmíněno, svatyně v Kommu se zjevně rozvinula v místo setkávání obyvatel západní Mesary se zámořskými obchodníky. Přítomnost ohniště v chrámu B naznačuje, že tyto

86 externí kontakty byly společenského, řízeného nebo oficiální charakteru. Zvyk konání obětí uvnitř chrámu a zároveň stolování kolem ohniště mohlo být určeno pro privilegované mužské jedince/elitu. Toto spolu s aristokratickými spojitostmi mnoha votivních předmětů z Kommu poukazuje na zapojení/účast mužských elit jak v kultu, tak v udržování zahraničních kontaktů

(Prent 2005, 525-6).

V 9. stol. před Kr. stejně jako Kommos, svatyně Amnisos fungovala jako vstupní bod pro importované cenné zboží (Wallace 2010, 207). V Kommu se koncentrovaly importy, které přivezli místní obchodníci nebo egejského, levantského či egyptského původu, odtud pak byly předávány prostřednictvím místního systému (Wallace 2010, 220). V 8. stol. před Kr. došlo k překoncipování výdoby svatyně, nevídaná v řeckém světě, která se přizpůsobovala interakci s východními návštěvníky. Slavná „třípilířová“ konstrukce chrámu B připomíná svou podobou fénické kultovní objekty stejné doby (Shaw et Shaw 2000, 14-21; Wallace 2010, 208). Velké množství transportních nádob fénické provenience pocházejících z pozdního 11. – 10. stol. před Kr. naznačuje, že někteří návštěvníci byli zapojeni ve vysoké míře v „obchodní“ směně laciných produktů. Pokračovaní tohoto druhu směny se projevuje v pozdějším působení svatyně jednoduchými picími poháry s graffito nápisy různých regionálních typů pocházejících od projíždějících obchodníků/věřících v období pozdního 8. – 7. stol. před Kr. (Wallace 2010,

208).

Kommos se tedy vyznačuje silným fénickým vlivem (obchod, integrace s fénickou kulturou).

Navíc pravděpodobně představoval důležitý uzel intra-egejských interakcí, kde docházelo k rozvoji rané řecké alfabety, patrně díky záznamovému systému používanému fénickými návštěvníky. Od té doby se alfabeta rozšířila dále do řeckého obchodního světa (Wallace 2010,

227). Tvrzení dokládají hrnce s nápisy datovanými v pozdním geometrickém až archaickém

87 období. Mnoho nápisů identifikuje provenienci a výrobce. Nápisy na pohárech zahrnují osobní jména věřících. Dva z nich zahrnují právě místní krétské nápisy s počátky alfabety (Wallace

2010, 227; Obrázek 96a).

Nejen externí komunity měly zájem na obchodu v Kommu. Z narůstajícího obchodu chtěla co nejvíce vytěžit, od 9. stol. před Kr., i nedaleká komunita Faistu (Wallace 2010, 249).

Obchodovalo se jak s vysoce hodnotným luxusním zbožím – kovy, importované figurky, tak s předměty méně hodnotnými. Charakter zboží může značit širokou škálu statutu mezi věřícími.

Kommos byl tedy v tomto období úzce spjat se zřízením Faistu. Značí to investice do nové infrastruktury od 9. stol. před Kr., které naznačují zapojení větší komunity. Faistos téměř jistě přispěl k novému budování a zajistil si tak přednostní práva na zisk z obchodních aktivit, které mohl i kontrolovat (Wallace 2010, 319). Neodpovídal by tomu však fénický design nové svatyně, která by byla svázána s konkrétní polis nebo etnickou skupinou (Wallace 2010, 319).

Zajímavá je i přítomnost kultovní budovy s centrálním ohništěm v Kommu, která by se mohlo zdát podivná vzhledem ke srovnání situace v dalších venkovských svatyních rané doby železné, kde jsou kultovní budovy právě ochuzeny o ohniště nebo oltáře určené pro popel. Téměř všechny ostatní svatyně jsou umístěny uvnitř osídlení. Důvodem k umístění ohniště do venkovská svatyně, může značit omezený přístup jen pro mužské aristokraty a občany (do andreia) nebo dokonce magistry (do prytaneia). Svatyně mohla sloužit jako oficiální místo setkávání. Mohli se zde scházet členové odlišných komunit spolu s lidmi ze zámoří pod záštitou boha Apollóna, který dohlížel nad vzájemnými vztahy. Jsou zde přinejmenším dvě sídliště, ze kterých věřící mohli přicházet do Kommu – osídlení blízko Kommu založené v LM IIIC ležící nad moderní vesnicí Siva. Je důležité také upozornit na tradiční silné územní spojení s Faistem.

(Prent 2005, 474-475)

88

Kult a rituály

Areál chrámu v Kommu má dlouhou předchozí historii rozpoznatelného kultovního využití, které bylo typické pro pobřežní svatyně napříč Egeidou v období rané doby železné až archaické. I když existují mezi jednotlivými chrámy (A, B, C) rozdíly, určité architektonické vlastnosti a podobnosti v darech svědčí o jisté kontinuitě rituálů (J. W. Shaw 1980, 250). Místo nebylo rezidenční osídlení, tudíž praktiky mohly být spojeny buď s domácími sympózii nebo veřejnými oslavami/hodováním typu andreion (Wallace 2010, 386).

I přes nedostatek bronzů v Kommu, bylo zapojení do elitních skupin větší než v Ayia Triada.

Kromě přítomnosti bronzových štítů se inventář skládá z bronzové a železné výzbroje, velkých terakotových býčích a koňských postav a důležitých fajánsů. Tyto druhy předmětů spolu s malým množstvím jednoduchých terakotových figurek, navrhují přítomnost relativně exkluzivní skupiny věřících, pravděpodobně mužské elity. Hojné nálezy zvířecích kostí a picích nádob naznačují, že konání zvířecích obětí a rituálního stolování vytvářelo důležitou část propojených rituálů (Prent 2005, 523).

Krétské kultovní praktiky, jak se zdá, prodělaly změny v archaickém období, pravděpodobně spojené s vysokým měřítkem územního přebudovávání. Kommos částečně zanikl, přidávaje se tak k obecnému dojmu úpadku v tomto období. Taková fáze trvala cca od 600 před Kr. do raného 4. stol. před Kr. (Shaw et Shaw 2000, 36-7; Wallace 2010, 328). Nicméně uctívání se ve svatyni stále odehrávalo až do r. 500 před Kr. Provázely ho i dvě fáze výstavby oltáře a velké budovy F. Změně v kultovních praktikách nelze porozumět, zdá se však, že šly ruku v ruce s vyvážením moci mezi velkými politickými územími ostrova v průběhu jejich konsolidace a expanze (Wallace 2010, 328).

89

Uctívané božstvo

Původní tři pilíře v chrámu B mohly indikovat božskou triádu Apollóna, Lato a Artemis, která je na Krétě doložena (Prent 2005, 474). J. W. Shaw navrhl identifikaci Kommu jako starověkého

Amyklai, které je zmíněna Stephanem z Byzantia jako přístav. Název místa nebo komunity se také objevuje na helénistických nápisech ze západní Mesary (J. W. Shaw 1978, 152-4). Je nasnadě spojovat výraz „Amyklai“ s řeckým překladem fénického titulu pro boha Reshep

(A)mukal, Řeky spojovaného s Apollónem. Stejný přístup jako Shaw má i Burkert, který zároveň spojuje pálení obětí bohu Apollónovi/Amyklovi a kombinaci chrámu a oltáře jako část stejného kultovního komplexu, který mohl dosáhnout rozhodující formy ve 12. stol. před Kr. na Kypru. (Prent 2005, 474) Vzniká zde otázka, zda v Kommu byl kult boha Reshep-(A)mukal poprvé představen nebo ranější synkretismus mezi východními a egejskými božstvy, která měla srovnatelné funkce, již poskytl základnu pro sdílení uctívání mezi Kréťany a cizinci v této svatyni (Prent 2005, 474). Kult v Kommu byl obnoven v helénistickém období a nastala u něj změna kultovního zájmu. Dva helénistické nápisy odkazují na Dia a Athénu a na Poseidona

(Prent 2005, 330; Shaw 1978, 152-54).

90

Prinias

Lokalita Prinias se nachází v centrální Krétě (Obrázek 1 a 2). Důležitý objev představují chrámy

A a B ze 7. stol. před Kr., přičemž monumentální chrám A vykazuje jisté podobnosti s egyptskou architekturou a také představuje jeden z nejranějších řeckých chrámů zdobených sochami

(Watrous 1998, 75).

Geografie a datace

Jeden kilometr severovýchodně od moderní vesnice Prinias se nachází 680 m vysoký pahorek

Patela, který tvoří část východního výběžku Psiloritis hor. Plochý vrcholek o rozměrech cca 500

× 235 m nesl pozůstatky velkého osídlení (Obrázek 11 a 105), které bylo obýváno od LM IIIC až do helénistické doby (Prent 2000, 133). Pahorek Patela je situován na křižovatce dvou údolí, které spojují severní a jižní regiony centrální Kréty. Má také výhled na severní pobřeží (Pernier

Obrázek 11: Prinias, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

91

1908, 443-44). Osídlení bylo identifikováno Luigim Pernierem jako starověké Rhizenia

(Rhittenia) na základě jeho pozice blízko hranice helénistických území Knóssu a Gortýny

(Pernier 1934, 171).

Lokalitu Prinias objevil Frederico Halbherr v r. 1901. V r. 1906 a 1908 zde kopala Italská škola pod vedením L. Perniera. V jihovýchodní části vrchní terasy byly objeveny dva pozdější chrámy datované na pomezí 7. a 8. stol. před Kr. (Pernier 1934, 171). Další výzkumy probíhaly pod vedením Giovanni Rizza v r. 1969. Bylo objeveno několik běžných domů datovaných 6. stol. před Kr. a velké pohřebiště nacházející se asi 500 m severozápadně od pahorku Patela, které obsahovala stovky hrobů využívaných i v rané době železné (Rizza 1991, 331-36, 343).

Architektura a hmotná kultura

Během raných výzkumů na pahorku Patela byly v jeho jihovýchodní části objeveny pozůstatky dvou rozsáhlých budov, situovaných vedle sebe. L. Pernier je označil jako chrám A a B (Temple

A a B) (Pernier 1908, 457-62; Obrázek 108).

Chrám B

Chrám B spadá pravděpodobně do 8. nebo 7. stol. před Kr. a řadí se tak k nejstaršímu chrámu osídlení (Obrázek 108). Napovídá tomu i téměř V-Z orientace, která koresponduje s okolními budovami (Rizza 1983, 46). Chrám není úplně obdélníkový, ale sbíhá se směrem k východu s rozměry cca 18 × 6/5 m. Skládal se z pronau, celly s centrálním ohništěm a třetí místností v zadní části. L. Pernir navrhl, že zadní část mohla být přistavena později, jelikož její severní stěna není spojena s cellou. Zdi jsou široké 0,53 m a zachované do výšky 0,95 m. Kamenný práh (0,75 široký) vede do pronau. Uvnitř byla nalezena kamenná báze s obdélníkovými otvory pro dveře. Podlaha ve všech místnostech byla hliněná s občasnými kamennými deskami. Bloky s protilehlými konvexními stranami, které byly nalezeny uvnitř celly, pravděpodobně držely

92 střešní trámy. Jižní stěna chrámu byla rozšířena o dalších 10,60 m na východ a naznačuje otevřený prostor vpředu (Pernier 1914, 29, 35-36, 41-42). Paralelně vedoucí zeď začínající v severovýchodní rohu chrámu, mohla být přidána po postavení chrámu A (Bayer 1976, 22-

23). Pravoúhlé ohniště měřilo 2,75 × 1/0,9 m, po jeho východní straně se nacházel blok (0,67

× 0,32 m), který mohl sloužit jako báze pro sloup (Pernier 1914, 42).

Nálezy z chrámu nenesou známky kultovních aktivit. Definování budovy jako chrámu je usouzeno dle velkému rozšíření, které koresponduje s plánem chrámu A. Uvnitř chrámu se nachází také drážkovaný kuželovitý kámen, který podle L. Perniera sloužil jako oltář nebo stůl pro dary. Stejně tak kamenná miska, která je identifikovaná jako nádoba pro dary nebo úlitby.

(Pernier 1914, 42, 91-92) Badatel D’Acunto budovu vidí spíše jako obydlí vůdce (D’Acunto

1995, 26-29).

Chrám A

Chrám A měl lehce odlišnou orientaci než chrám B, směrem na jihovýchod (Obrázek 106). Jeho rozměry jsou téměř o polovinu menší, s chybějící prodlouženou částí a zadní místností. Cella měla tvar nepatrného lichoběžníku o rozměrech 9,70 × 6,35 × 5,925 m, s tím že pronaos byl hluboký 3 m. Do celly se vstupovalo přes dveře s kamenným zápražím (2,07 × 0,73 m) a dvěma polosloupy po každé straně interiéru. (Pernier 1914, 22) Rozpor v názorech vzniká u skladby chrámu, badatelé přemýšlejí, zda se skládal z hlavní místnosti s krytým vchodem in antis

(Pernier 1934, 173; Weickert 1929, 57; Kalpaxis 1976, 66-67; Stucchi 1974, 93) nebo ze dvou uzavřených místností (Beyer 1976, 26-27; D’Acunto 1995, 24). Pozice dveří v celle a možné kamenné dláždění v pronau se přiklání k částečnému otevření přední části (Prent 2000, 257).

Vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné střešní tašky, předpokládá se plochá střecha

(Pernier 1914, 19-20).

93

Řada badatelů se pokoušela o rekonstrukci chrámu A. L. Pernier předpokládal chrám s pronaem, jezdeckým vlysem ve východním průčelí (dle vzoru řeckých chrámů) a dveřním překladem korunovaným dvěma sochami sedících žen (Pernier 1934, 173-74; Obrázek 109).

Mnoho kusů architektonického sochařství bylo nalezeno v nebo okolo pronau, tudíž se soudí,

že sochy byly umístěny v přední části budovy (Pernier 1914, 75-76). Další rekonstrukce předpokládá vliv Blízkého východu s protikladným orthostatem (antithetic orthostate) nebo vlysem (dado frieze) (Beyer 1976, 24-25; Ridgway 1980, 403). L. Vance Watrous dle L.

Pernierova umístění vlysu ve vyšší poloze navrhuje paralely v Egyptě pro takové uspořádání

(Wartrous 1998, 75-76). Mnoho pozdějších konstrukcí vycházelo z hypotézy, že sochy sedících

žen byly umístěny na překladu nad dveřmi, ať už vstupních, které navrhoval L. Pernier (Pernier

1934, 175-76), tak hypotetických ve východní části průčelí (Beyer 1976, 26-27).

Uvnitř chrámu nebyla nalezena žádná plastika, jen malá lavice (1,48 × 0,23 × 0,30 vysoká) umístěná proti středu jižní stěny. Někdy bývá interpretována jako báze sochy (Pernier 1914,

32-34; Kirsten 1940d, 1149-50; Beyer 1976, 37). Dominantou středové části celly bylo obdélníkové ohniště (2,40 × 1,40 m), které obsahovalo popel a spálené zvířecí kosti. Nálezů z celly nebylo mnoho – malý bronzový disk, terakotová lví hlava, střepy pithoi s reliéfy a další

(Pernier 1914, 25, 66, 74). Pod podlahou celly byly odhaleny možné důkazy předchozích rituálů

– dvanáct kamenů v jihovýchodní části mohlo značit dřívější oltáře nebo ohniště (Pernier 1914,

25-26).

Konstrukce chrámu se pohybuje v rozmezí 7. stol. před Kr. Chronologie je určena dle nalezených fragmentů pithoi a malovaných střepů, které značí právě 7. stol. před Kr. (Pernier

1914, 22). Dalším indikátorem může být stylistická analýza architektonického sochařství.

Nálezy dvou sedících žen a vlys jezdců s oštěpy a štíty posouvají datum do druhé poloviny 7.

94 stol. před Kr. (Rizza et Rizzo 1984, 230; Pernier 1934, 175; Obrázek 107 a 110). Současný badatel G. Rizza přisuzuje postavení chrámu k obecné reorganizaci osídlení, kdy se rozšiřovalo jihozápadní úpatí pahorku (Rizza 1991, 336-38, 347). Oba chrámy A i B musely ukončit svou

činnost v první polovině 6. stol. před Kr., ve stejné době, kdy domy na východě byly také zničeny (Rizza 1991, 335-36, 343).

L. Pernier identifikoval chrám A jako chrám bohyně Rhey, podle ikonografie soch. Dvě sedící

ženy byly oděny v sukni, která byla propracovaně zdobena sfingou, kočkovitou šelmou a koněm. Překlad nesl reliéf s jelenem a kočkovitými šelmami a uprostřed s ženami s polos

(Obrázek 111). L. Pernier interpretuje sedící ženy jako Potnia Theron a ženy na reliéfu jako její korai Britomartis a Diktynna (Pernier 1914, 54-63). Mieke Prent upozorňuje, že sochy nesloužily jako kultovní obrazy, ale byly součástí architektonické dekorace budovy (Prent

2005, 259). Jako celek tato dekorace prozrazuje silný vliv severo-syrské a egyptské architektury. Badatelka Lauren Adams rozpoznává také korintské rysy na zvířecím vlysu a iónský vliv v detailech např. v pozici rukou a záhybech sukně (Adams 1978, 66-70, 142).

Podle nedávných studií se přisuzuje hlavní funkce chrámu A jako jídelna nebo andreion (Prent

2005, 259, 465).

Chrám C

Výzkumy v letech 1994-96 v jižní oblasti chrámu A a B odhalily existenci třetí předpokládané kultovní budovy, chrámu C. Určení budovy jako chrámu je založeno na podobnostech s půdorysy chrámů A a B (D’Acunto 1995, 17). Skládal se ze tří axiálních budov o rozměrech 5

× 11 m. Zahrnoval i obdélníkové ohniště (1 × 1,75 m), které se nacházelo uprostřed hlavní místnosti. Datace chrámu dosud nebyla určena, nicméně přiléhající komplex měl přinejmenším dvě stavební fáze (Rizza 1995, 807-8).

95

Kult a rituály

Základní rituálem, který se pravděpodobně konal v obou chrámech A a B, bylo rituální stolování na vysoké úrovni (Prent 2000, 469). V chrámech se objevují doklady stolování v podobě zvířecích kostí, zatímco orientalizující sochařská výzdoba používá motivy, které mají paralely na Blízkém východě. Stejné motivy se objevují na slonovinových deskách, které zdobily dřevěné pohovky v budovách syro-palestinského marzeah. Marzeah zahrnoval skupiny prominentních mužů, kteří sami sebe spojovali s konkrétním božstvem. Ikonografie slonovinových desek se zaměřuje na témata ochrany, plodnosti, znovuzrození a věčného

života. Tyto atributy jsou znázorněny pomocí okřídlených ženských strážců, sfing a pasoucích se jelenů. Osvojení takového rituálu na Krétě mohlo značit nejen zvýšení statutu aristokratů, ale také jejich vlastní přesvědčení (Carter 1997, 74-95, 112).

Uctívané božstvo

Zajímavá otázka u chrámu A nastává s identifikací božstva. Sochy na překladu v podobě sedících žen se zvířaty jsou tradičně interpretovány jako Potnia Theron tedy Artemis, která je spojována s narozením dítěte a výchovou dospívajících dívek a chlapců (Pernier 1914, 54-63;

Watrous 1998, 78). Často je nazývána Artemis Eileithýia17 nebo Kourotrophoi. Nápisy naznačují, že Artemis byla oblíbeným božstvem na Krétě. Paralely se dají nalézt i v chrámech v Aptara, Axosu, Arkadii, Eleutherně, Faistu a Soulii (Willettts 1962, 272-75). Naopak jezdecký vlys připomíná zobrazení Dia Dictaia v chrámu v Palaikastru, kde se objevuje podobný průvod ozbrojených válečníků (Watrous 1998, 78). Válečníci připomínají Kouretes, kteří chránili

17 Bohyně Artemis je v klasickém období spojována s bohyní porodu Eileithyií. Ačkoli obě bohyně se od sebe lišily, přece jen měly některé společné rysy. Artemis odvracela zlo a chránila mladé a něžné bytosti, někdy dokonce asistovala u porodu. Stejně jako Eileithýia byla panenskou bohyní. Jejich přítomnost u porodu však byla jiná, Eileithýia zvyšovala bolest žen při porodu, bohyně Artemis od nich naopak přinášela úlevu. (theoi.com) 96 malého Dia a dovedli ho až k dospělosti. Kouretes byli mladí mužští bohové, kteří byli vybaveni zbraněmi a štíty. Dohromady jich bylo devět, tedy stejný počet jako na vlysu v Prinias (Watrous

1998, 79). V rámci uctívání Dia Dictaia se konal festival, při kterém krétští chlapci byli přijati mezi dospělou společnost ve věku 18 let. Po nějaké době v ústraní divoké přírody byli obdarováni brněním a zbraněmi, přijati do komunity a oženěni (Willetts 1955, 120-23). Tento proces pravděpodobně doprovázel průvod, atletické hry a tance. Mladí chlapci tedy mohli představovat tyto Kouretes na vlysu v Prinias (Watrous 1998, 79). Ne však všechny přijímací ceremoniály vedly k Diovy. V některých kultovních centrech i bohyně Artemis dohlížela nad přijetím mladých mužů a žen např. Artemis Orthia ve Spartě nebo Artemis Brauronia (Watrous

1998, 79). Sochařská výzdoba by tak mohla zobrazovat Artemis v doprovodu Kouretů, kteří společně dohlíželi nad místním kultovním ceremoniálem. Takové vyobrazení lze vidět na pozdějších řeckých chrámech např. na Parthenonu (Watrous 1998, 79).

97

Smari

Pahorek Prophitis Elias blízko lokality Smari nese známky osídlení (Obrázek 1 a 2). Lokalita je známá především díky stavbám typu megaron s centrálním ohništěm (Obrázek 112). Hlavní období užívání místa probíhalo od LM IIIC přes orientalizující dobu až po celou dobu železnou.

Po tomto období zůstalo v aktivním užívaní malé kultovní místo až do klasického období (5. –

3. stol. před Kr.) (Chatzi-Vallianou 2000). Kultovní budova je dnes interpretována jako chrám

Athény a je příkladem umístěné svatyně vně osídlení18 (Wallace 2010, 321).

Geografie a datace

Během let 1931-34 badatelé John D. S. Pendlebury, Edith Eccles a Mercy B. Money-Coutts objevili několik antický lokalit v izolovaném údolí kolem dnešní vesnice Smari ve střední Krétě, které oddělovaly kopce od velké pláně Pediada až k východu (Obrázek 12). Od r. 1977-79 probíhal systematičtější výzkum pod vedením Despiny Chatzi-Vallianou, která objevila doklady

Obrázek 12: Smari, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

18 Extra-settlement shrine (Wallace 2010, 321) 98 osídlení od MM až po EIA s pohřebištěm v Riza, které se nacházelo na severu Smari. Dále odhalila sídliště Spitakia na jihu. Nejvýznamnější lokalita je pak Troulli tis Korfis nacházející se na téměř 600 m vysokém pahorku Prophitis Elias severně od vesnice Kallergi. Zde D. Chatzi-

Vallianou identifikovala několik SM-orientalizujících staveb, kdy přinejmenším jedna měla náboženskou funkci (Pedleburry et al. 1932-33, 82; Chatzi-Vallianou 2000, 505).

Lokalita Smari Profitis Elias se řadí dle Saro Wallace do citadelních lokalit19, které se stejně jako

„nucleated“ osídlení, využívaly od LM IIIC. Citadelní lokality byly umístěny ve vysokých obraných polohách. Jejich využití trvalo i po dobu protogeometrickou až do raně archaického období (Wallace 2010, 254; Obrázek 113).

Architektura a hmotná kultura, kult a uctívané božstvo

Na Troussi tis Korfis zabíraly tři budovy typu megaron centrální oblast fortifikovaného osídlení

(Obrázek 114 a 115). Rozlehlé místnosti/struktury byly postaveny naproti vnitřní straně obvodové zdi. V 7. stol. před Kr. patrně po opuštění staveb rané doby železné, byla vztyčena uvnitř fortifikace malá volně stojící kultovní budova. S. Wallace identifikuje svatyni jako

územní kultovní místo Lyktu (Wallace 2010, 269). Opuštění lokality se vysvětluje procesem agregace, který hrál velkou roli v rozvoji polis-měst (polis-towns) Lyktu a Faistu (Chatzi-

Vallianou 1980, 2000, 2004). Smari Prophitis Elias se nachází asi 6 km severozápadně od Lyktu.

Michael Gagarin a Paula Perlman uvádí, že obyvatelé se v polovině 7. stol před Kr. přesídlili do prostornějšího hřebenu na jihovýchodě (Gagarin et Perlman 2016, 24).

Monumentální struktura, kterou se lokalita vyznačuje, byla předchozími badateli popsána jako malá helénistická pevnost. Vyznačuje se rozměry 30 × 40 m, možným stupňovitým vstupem na jihovýchodě a výběžky, které předpokládají strukturu věže. Konstrukce probíhala v období

19 Citadel sites 99

MM II. V rané době železné byla pravděpodobně k budově přistavěna tři megara orientována

V-Z. Tento komplex byl opuštěn kolem poloviny 7. stol. před Kr. Všechna tři megara (A, B a D) měla centrální ohniště a dvě z nich lavice, které lemovaly stěny středových místností.

V megaru A byly v hojném počtu objeveny nálezy zvířecích kostí (ovce, prase, pták). D. Chatzi-

Vallianou zdůrazňuje nedostatek kultovních předmětů v komplexu a charakterizuje tuto budovu jako obydlí místního velitele (Chatzi-Vallianou 1980, 49-52; Chatzi-Vallianou 2000,

506-7). S. Wallace řadí konstrukci k typu budov, kde probíhalo stolování/oslavy na veřejné

úrovni20. A to z důvodu vysoké koncentrace nálezů stolní picí keramiky (fine drinking pottery), kuchyňského vybavení, uschování potravin a zbytky jídla (Wallace 2010, 112).

V 7. stol. před Kr. bylo Smari opuštěno a komplex určený pro veřejné oslavy/stolování přeměněn v chrám (Obrázek 116). Lokalita se pravděpodobně stala územním kultovním místem pro nedaleké zřízení Lyktos (Wallace 2010, 269). Dokládá to odkrytá malá samostatně stojící kultovní budova z r. 1995, která se nacházela v místech mezi Megaronem A a severním peribolem. Dnes je interpretována jako chrám Athény datující se do 7. stol. před Kr. Budova měřila 5,40 × 3,80/4,00 m a byla postavena z malých kamenných desek. Velmi úzký prodromos s širokými dveřmi (1 m) se otevíral směrem na východ. Naproti vstupu se nacházela malá konstrukce skládající se ze čtyř kamenných desek umístěných na sobě, pravděpodobně sloužila jako oltář nebo stůl pro dary. V okolí bylo nalezeno dřevěné uhlí, spálené zvířecí kosti a více než 35 terakotových votivních figurek, destiček a keramiky. Nálezy se pohybovaly v období od 7. stol. před Kr. do římského (kult pokračoval i dlouho poté, co bylo sídliště opuštěno). Votivní dary rané doby železné obsahovaly ženské hlavy s poloi ze 7 stol. před Kr. a také destičku jezdce s mečem a pancířem (Obrázek 118). Objevuje se ale také několik

20 Public-feasting-related deposits/plans (Wallace 2010, 133) 100 stojících oděných ženských postav s helmou, které identifikuje D. Chatzi-Vallianou jako bohyni

Athénu a upozorňuje na přítomnost podobných destiček v Lato, Avdou a v Papoura a Plati nacházející se na horské masivu Lasithi (Prent 2005, 277-278; Chatzi-Vallianou 1980, 27, 42-

56; Chatzi-Vallianou 2000, 505-21; Obrázek 117).

Nejasnosti v případě Smari se týkají konkrétních způsobů, jak si příbuzné skupiny, které se staly součástí „nucleated“ zřízení (Lyttos) udržely nároky na odlišnou identitu a území prostřednictvím kultu. S. Wallace si pokládá důležitou otázku: „Was the establishment of a cult here after the site's abandonement the initiative of a particular clan wishing to keep links to the site, or the marking out of territory through cult practice by the Lyttos state body?“

Badatelka se přiklání k druhé variantě, že kultovní praktiky ve Smari kontrolovalo větší centrum než jednotlivé rodinné klany (Wallace 2010, 316). Odpovídala by tomu i teorie

Demetria U. Schilarda, který uvádí, že kult Athény byl ve většině částech Egeidy silně spojen s polis jako jednotná entita (Schilardi 1988).

101

Vourvoulites

Během průzkumů v letech 1985-86 objevil La Torre možnou svatyni asi 2 km severovýchodně od Prophitis Elias pahorku (Obrázek 1, 2 a 13). Místo se nachází na severu pod vrcholem

Vourvoulites v oblasti s několika malými osídleními rané doby železné. Leží na cestě, která vede na sever přes Prinias (Prent 2005, 275).

Svatyně se skládá z obdélné budovy s rozměry 13,95 × 11,30 m, širokých zdí 0,90 – 1,2 m a lavicí ve tvaru L vytvořenou ze skály, která leží proti severní stěně. Stěna, která obklopuje budova na západní, jižní a východní straně mohla sloužit jako peribolos. Budova je řazena do

7. stol. na základě podobností se svatyní na gortýnské akropoli. Ale není vyloučeno ani dřívější datum (Prent 2005, 275).

Mezi votivní materiál, který byl na lezen na povrchu patří fragmenty, ručně vyráběných lidských a zvířecích figurek (hlavně turů). Některé fragmenty desek vykazují formovou výrobu a výzdobu (Prent 2005, 276).

Obrázek 13: Vourvolites, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

102 Obrázek 14: Vourvolites, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Obrázek 15: Vourvolites, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) Rethymno

Oblast Rethymna leží ve střední části Kréty mezi regiony Chania a Heraklion (Obrázek 1).

Územní je obklopeno na severu Krétským a na jihu Libyjských mořem. Terén je převážně hornatý, jednotlivé horské hřebeny jsou odděleny hlubokými roklinami, kterými protékají rychlé sezónní řeky, ve vápencových masivech je množství jeskyň. Nejdůležitější větší řeka je

Geropotamos, která se táhne od současné vesnice Mylopotamos k moři a Megalos Potamos, který se vlévá do jezera Preveli. Hory dominují celému území – na východě hora Ida, pohoří

Kedros se tyčí jihovýchodně od Psiloritis hor a hraničí s údolím Amari.

Obrázek 17: Rethymno, dnešní pohled na region se sledovanými lokalitami (earth.google.com)

103

Axos (Oaxos)

Starověká lokalita Oaxos (dnešní Axos) se nachází na impozantní akropoli v severním předhůří

Psiloritis hor ve středu regionu Rethymno (Obrázek 1 a 2). Řecký Archeologický Servis (Greek

Archaeological Service) objevil LM IIB/IIIC osídlení, zvláště intenzivní v okolí akropole v následujících obdobích (Prent 2005, 247).

Geografie, historie a datace

Z akropole lokality Oaxos je vidět velká část údolí Mylopotamu, které donedávna tvořilo hlavní cestu spojující centrální a severozápadní Krétu (Obrázek 15). Na úpatí pahorku bylo identifikováno archaické až římské pohřebiště, pozůstatky prytaneia a archaických- helénistických chrámů a kyklopské zdivo (Sarris et al. 2009, 235). Antické pojmenování Oaxos dosvědčují helénistické nápisy, které se dochovaly v části spodního svahu pahorku (Prent

2005, 247, 568). První výzkumy na lokalitě podnikla v r. 1899 Italská škola v čele s Fredericem

Halbherrem, Gaetanem Di Sanctisem a Luigim Savignonim.

Obrázek 18: Axos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

104

Architektura a hmotná kultura

Svatyně na vrcholu pahorku

Na vrcholu pahorku objevil F. Halbherr se svými kolegy veřejné prostranství s pozůstatky monumentální budovy o rozměrech 9,8 × 9 m (Halbherr 1899, 537-38). Budově jsou přisuzovány kultovní aktivity, které se odehrávaly přinejmenším od 7. stol. před Kr. Běžně je budova identifikována jako chrám, vzhledem k černé vrstvě s kostmi a terakotami, která byla nalezena před budovou (Levi 1930-1, 44-45; Halbherr & Comparetti 1888, 130-38, Kirsten

1937a, 1687-89). Svým složením připomíná obětní rituály. E. Kirsten navrhuje funkci chrámu jako městské svatyně a archivu, zasvěceného Apollónu Pythiovi, Apollónu Delphiniovi nebo

Diovi (Kirsten 1937a, 1687-89).

Chrám Afrodity

Chrám Afrodity v nižší části pahorku byl prozkoumán podrobněji než předchozí svatyně, nicméně stále se čeká na úplnou publikaci (Prent 2005, 248).

Obdélníková budova se skládala ze tří místnosti (15 × 6,5 m) a kamenného oltáře, který pravděpodobně patřil do helénistického období (Obrázek 119). Nálezy fragmentů kamenných soch, pravděpodobně zobrazují pár muže a ženy, a nález vápencové hlavy sfingy (570 před

Kr.), navrhují přítomnost ranější budovy (Halbherr 1899, 539; Rizza 1967-8, 287; Adams 1978,

80-85). Z dalších nálezů můžeme zmínit bronzové kusy brnění (pozdní 7. nebo rané 6. stol. před Kr.; Obrázek 121), fragmenty alespoň devíti mitrai (Obrázek 123), část kyru (kyros), dvě hlavice kopí a helma. Depozit bronzů obsahoval i několik kusů terakotových figurek a keramiky. Velké množství terakotových předmětů bylo objeveno před budovou z pozdějšího období. Předměty spolu se spálenými zvířecími kostmi se nacházely v černé vrstvě (Levi 1930-

1, 56-70). Většina figurek zobrazuje ženy ať už oblečené nebo nahé (Obrázek 120, 122 a 124).

105

G. Rizza je datuje do SM-geometrického období (Rizza 1967-8, 213). Brice L. Erickson uvádí velký úpadek bronzových milodarů po letech 600-575 před Kr. (Erickson 2010, 259).

Kult, rituály a uctívané božstvo

Chrám Afrodity

Kult je obvykle přisuzován Astarté-Afroditě na základě nahých ženských terakot (Halbherr

1899, 539; Levi 1930-31, 50; Prent 2005, 495). E. Kirsten naopak ranější kult přirovnává k Artemis, která se objevuje na pozdějších oaxoských mincích (Kirsten 1937a, 1689). G. Rizza upozorňuje, že rozdílná ikonografie terakotových votivních předmětů odráží pozvolný rozvoj od nerozlišitelného ženského božstva spojeného s plodností, sílou přírody a válkou k více všeobecnému typu Afrodity v klasickém době (Rizza 1967-68, 293). Afrodita je spojována se sexuálním potěšením a atraktivností, ale i s dívkami, které čekaly na svatbu. Nicméně přítomnost zbraní ve svatyni naznačuje, že byla vyzbrojenou Afroditou (Afrodita Areia), což může připomínat ikonografii Blízkého východu (Burkert 1985, 140). Mnoho badatelů souhlasí s názorem, že bohyně Afrodita byla připojena k řeckému pantheonu mnohem později a její kult ukazuje hodně podobností s kultem Ištar-Astarté na Blízkém východě (Gérard-Rousseau

1968, 259; Burkert 1985, 152-3, Prent 2005, 495). Fragmenty mužských soch/zbraní a heterosexuálního páru mohou značit i uctívání mužského božstva v chrámu (Rizza 1967-8, 232;

Prent 2005, 249; Pilz et Seelentag 2011, 49).

Přijímací rituály, které kult doprovázely, naznačují zmíněné nálezy. Dokladů chlapeckých rituálů není mnoho. Bronzové zbraně a výzbroj indikují v předměstském kontextu spíše votivní předměty nebo trofeje uznávaných bojovníků (Prent 2005, 494). Naopak dívčí přijímací rituály jsou mnohem znatelnější. Projevuje se důraz na krásu a sexualitu (Prent 2005, 494).

106

Thronos Kephala (Sybrita)

Thronos, dnešní moderní vesnice, leží v severozápadní části údolí Amari (Obrázek 1, 2 a 126).

Osídlení obsahuje doklady obydlení od prehistorie až do dnešní doby. Klasické a pozdější pozůstatky na východě vesnice identifikoval Thomas A. Brimage Spratt jako antickou Sybritu, zatímco všeobecně se oblasti nazývalo su-ki-ra-ta, podle jednoho z míst zmíněných na lineárních tabulkách B z Knóssu (Prent 2005, 129).

Geografie a datace

Údolí Amari se nachází mezi horou Ida na východě a horským pásmem Kedros na západě.

Poskytuje nejjednodušší způsob komunikace mezi severním a jižním pobřežím v této části ostrova (Prent 2005, 129). Zkušební výzkumy na místě prováděla E. Kirsten v r. 1942, zahrnula

Obrázek 19: Thronos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) do nich i vrchol Kephala pahorku. Tento prominentní pahorek (618 m) leží proti jihovýchodnímu úbočí moderní vesnice (Obrázek 16). Ze svého vrcholu pohlíží na údolí Amari

107 a daleko k jižnímu pobřeží. Strmé stoupání činí pahorek těžko dosažitelný, tudíž velmi dobře chráněný. Na jeho vrcholu se prokázalo osídlení z LM III. V r. 1986 probíhal systematičtější výzkum. S prací začal řecko-italský tým, který kopal nejen vrchol Kephala pahorku, ale i jeho bezprostřední okolí. Předběžné výsledky značí osídlení z LM IIIC-raně orientalizujícího období umístěné v severní části pahorku (cca 80 × 110 m). Několik helenistických a pozdějších konstrukcí bylo také objeveno. Střední část vrcholu nese možnou evidenci rituálních aktivit

(Kirsten 1951, 142-52; Prent 2005, 129).

Antické město Sybrita (Sybritos) vzkvétalo od klasického, přes helenistické období až do 3. stol. po Kr. Hlavním důvodem byla pozice místa, kde se velmi dobře rozvíjel obchod. Město bylo také obohaceno o přístav na jižním pobřeží (Soulia). Představovalo i jednu z prvních lokalit, kde se razily od 5. stol před Kr. mince. Mince zobrazovaly Dionýsa, Herma, Dia a Apollóna, pravděpodobně hlavní božstva. Kult je však přisuzován bohu Hermovi Kranaiovi, který byl uctíván v blízké jeskyni Patsos. Mince také zobrazují, že oblast produkovala víno. (Princeton

Encyclopedia of Classical Sites)

Architektura a hmotná kultura

Střední část vrcholu

Ve střední části vrcholu bylo objeveno 54 vytesaných jam do skály (Obrázek 125). Měly kruhový, oválný nebo nepravidelný tvar. Obsahovaly kameny, popel, dřevěné uhlí, fragmenty keramiky, několik kamenných nástrojů a ručních mlýnků, rohy a kosti zvířat, stejně jako lidské ostatky. Střepy spadají do období od raného LM IIIC až pozdní protogeometrické období.

Badatelé přisoudili místu rituální funkci spíše než funkci běžných odpadních jam. Vycházejí z pečlivého vyhloubení jam do skalního podloží a jejich koncentrace na jednom místě. Zdá se,

že každá jáma byla naplněna v rámci jedné události. Objevu poloviny přepůleného kratéru

108 z pozdního protogeometrického období je přisouzeno rituální využití, ačkoli náboženský charakter pozůstatků zůstává nejistý (Prokopiou 1997, 371-73, 392-5; Prent 2005, 130). Podle

Anny Lucie D'Agaty se otevřený kult s rituálním stolováním vztahuje k oddělenému sezení v blízké kultovní budově 1 (Building 1). Jižní místnost budovy obsahuje velké ohniště. Kromě centrálního ohniště odpovídá kultovním účelům i umístění budovy 1 na severní hranici centrální oblasti, její orientace směrem k jámám a topografické spojení s jámou 41, 53 a 54.

Badatelka také formu jam označuje jako „structured depozit“. Takový depozit představoval výsledek komplexních sociálních praktik, které musely zahrnovat pozoruhodně velký počet lidí

(D'Agata 1997-2000, 57; D'Agata 2009, 4; Wallace 2010, 270).

Kult, rituály a uctívané božstvo

Obvyklé předměty se skládají ze stolní keramiky a zvířecích kostí, které značí pravidelná setkání při rituálním stolování. Mieke Prent si rituální stolování vysvětluje: „Yet, by analogy with the importance of commensality in the social and religious life of later periods, these activities may provide evidence for a variety of urban cult forms, springing up in this period

(LM IIIC-protogeometric)“. Rituály společného stolování mohly následně vygradovat ve specifické druhy svatyní (Prent 2005, 197).

109

Lassithi

Region Lassithi se nachází v nejvýchodnější části Kréty. Je obklopen Krétským mořem na severu, Karpathijským mořem21 na východě a Libyjským mořem na jihu. Sousedí západě pouze s regionem Heraklion, oba regiony rozděluje pohoří Diktys. Povrch Lassithi je převážně hornatý, dominuje mu již zmíněné pohoří Diktys, které zahrnuje území Irapetry a Mirampela.

V rámci regionu se nachází mnoho roklí, největší z nich rokle Cha leží na ierapetrském pobřeží, které je velmi členité. Na severu je větší podíl písečných pláží, kam ústí často sezónní řeky, jižní pobřeží tvoří převážně kolmé srázy tvořené vápenci navulkanickém základu.

Obrázek 20: Lasithi, dnešní pohled na region, na pravé straně jsou červeně odděleny sledované lokality (earth.google.com)

21 Podle ostrova Karpathos. 110

Anavlochos

Na strmých pahorcích hory Anavlochos severně od dnešní vesnice Vrachasi byly objeveny pozůstatky z rané doby železné (Obrázek 1, 2, 18 a 127). První místo popsal italský cestovatel

L. Mariani v 19. století, který si všiml velké kamenné konstrukce a několika terakotových votivních předmětů. Z místa je jasně vidět na moře, cestu vedoucí z Milatos na severním pobřeží k zálivu Mirabello, zatímco cesta do vnitrozemí míří z centrální Kréty a prochází podél její jižní strany. Osídlení pokrývá přinejmenším tři pahorky spojené sedly (Obrázek 130).

Stručné zkušební výzkumy v r. 1929 pod vedením Pierra Demargne (French School) odhalily geometrické pozůstatky domů na severozápadních svazích a pohřebiště s malým tholem

(protogeometrické až geometrické období) v Lami. Asi 800 m na sever dole na strmém severním svahu Kako Plaï byl objeven depozit řadící se do období geometrického až klasického

(Obrázek 128). Depozit se skládal z terakotových votivních předmětů. V současné době na lokalitě probíhají intenzivní prospekce s cílem objevit architektonický doklad svatyně (Prent

2005, 281-282).

Obrázek 21: Anavlochos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

111

Architektura a hmotná kultura

Kako Plaï

Pierre Demargne vzhledem k absenci architektonických pozůstatků navrhl, že votivní depozit z Kako Plaï mohl představovat materiál smetený vodou z kultovního místa umístěného výše.

Revizní výzkumy v r. 2007, které vedl Oliver Pilz, doplnily informace o lokalitě. Depozit se nacházel na malé terase, která strmě stoupá na jihozápadě a navazuje částečně na skalní

útvary. Pokud by depozit opravdu spadl z horního osídlení, narazil by na skálu a rozmístil by se na větší plochu v nepravidelné uskupení, než v jakém byl nalezen. Zdá se tedy pravděpodobnější, že se na místě nebo v blízkosti lokality nacházela nějaká jiná svatyně např. otevřený kult. (klassische-archaeologie.uni-mainz.de)

Depozit obsahoval množství terakotových figurek a desek vyráběných ručně či z forem.

Přinejmenším 12 figurek má tvar lidského těla s nataženými pažemi (geometrické období), jedna je identifikovaná jako mužská. Dalších osm představuje težko datovatelné antropomorfní figurky. 12 oddělených lidských hlav s úchytkami mohlo být součástí na kole vyráběných těl (Obrázek 129). Figurky a desky z forem vyobrazují oděné nebo polos nosící ženy různého typu. Méně typické desky reprezentují dvě frontální, oblečené postavy s polos, nahého muže nebo ženskou postavu ve výklenku. Příkladem mohou být i sfingy nebo griffinové. Sedm zvířecích figurek a dvě zvířecí ozdobné plastiky nebyly blíže identifikovány.

K nalezeným nádobám patří raně železné hrnce, poháry a misky, protokorintské arybally, několik „sadlle-shaped“ předmětů a malé nádoby nejasné funkce. Časté byly také fragmenty pithoi s reliéfy a vřetena (P. Demargne 1931, 379-98, 402; Obrázek 131).

112

Vzhledem k přítomnosti desek se dvěma podobně vyobrazenými ženami/bohyněmi badatel P.

Demargne věří, že votivní předměty byly spojeny s kultem mnohočetného božstva, pravděpodobně Eileithýie (P. Demargne, 1931, 399-400; Obrázek 132).

113

Dreros

Dreros leží na severu Kréty přesněji severovýchodně od dnešního městečka Neapolis (Obrázek

1 a 2). Samotné osídlení sahá jen do geometrického období. Přítomnost hrobů z LM IIIC-SM, protogeometrického a geometrického období dokládá i ranější osídlení (Kanta 1980, 133).

Geografie, historie, datace a funkce

Osídlení je situováno na dvou pahorcích (jižní výběžek hory Kadiston) spojených horským sedlem, ze kterého je jasně vidět na východ do zálivu Mirabello (Obrázek 140 a 19). Antické zdi se soustředí na severních svazích, odkud je snadný přístup k malé planině Phourni. Na jihu leží větší údolí Neapolis, které tvoří hlavní průjezd mezi centrální a východní Krétou. (Prent

2005, 283) V r. 1854 byly objeveny helenistické nápisy z pozdního 3. nebo raného 2. stol. před

Obrázek 22: Dreros, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Kr., které zaznamenávají občanskou přísahu 180 drérijských (Drerian) efébů (agelaoi panazostoi). Podávají nám tak informace k původnímu starověkému názvu města (Van

114

Effenterre 1937, 327-32). Také byly odkryty dvě budovy, které pravděpodobně sloužily kultovním aktivitám (Prent 2005, 283).

Další důležitý právní nápis z Dreru z cca r. 630 před Kr. odkazuje k polis a instituci kosmoi. Mohl by tedy představovat raný záznam ústavního práva. To by mohla znamenat, že sociální organizace byla v pozdním 7. stol. před. Kr. na formalizované a stratifikované úrovni. Možná už měla rozvinuté některé centralizované funkce uvnitř vymezeného regionálního území

(Wallace 2010, 252). Podle S. Wallace bylo město pravděpodobně opuštěno někdy mezi pozdním 7. a raným 5. stol. před Kr. I přesto si v 7. stol. před Kr. utvořilo strukturu blížící se

řeckému polis (Wallace 2010, 331, 341-2). Město ztratilo význam v 2. st. před Kr., ale osídlení na poloze Dreros pokračovalo až do byzantského období.

Architektura a hmotná kultura

Budova na západní pahorku

V r. 1917 Stephanos Xanthoudides prováděl výzkumy na vrcholu západního pahorku (Obrázek

139), v místě, kde byly objeveny helenistické nápisy. Badatel objevil monumentální stavbu s rozměry 10,70 × 24 m a silnými zdmi v rozmezí 1,25-1,35 m. Zdi byly vytvořeny z velkých hrubě opracovaných bloků. Budova měla SZ-JV orientaci a dělila se na východní pronaos a velký naos na západě Krytá byla pravděpodobně plochou střechou. V severovýchodní rohu budovy se nacházela menší místnost s rozměry 4 × 4 m. Uprostřed západní místnosti leželo ohniště ve tvaru π a neslo stopy ohně a dřevěného uhlí. Podél západní strany byly nalezeny dvě báze sloupů o průměru 0,40 m. S. Xanthoudides budovu určil jako archiv, vzhledem k nalezené helénistické přísaze a dalším nápisům, ze kterých vyplývá, že budova byla využívána po delší období. (Xanthoudides 1918, 25-27; Prent 2005, 283-4) Až na raně orientalizující lékythos a pozdně geometrické a archaické střepy, nebyla keramika publikována.

115

Z bronzových nálezů S. Xanthoudides identifikoval fragmenty štítů, mitrai, kyrysů, holenic, helem a nádob. Fragmenty se datují do pozdního 7. a raného 6. stol. před Kr. (Xanthoudides

1918, 28; Levi 1930-31, 78-82; Boardman 1961, 141-42; Hoffmann 1972, 45). V blízkosti budovy bylo nalezeno i několik terakot (nemáme jejich nákresy) – horní část desky s ženskou postavou (cca 7. stol. před Kr.), fragmenty býčích figurek a vřetenové přesleny (Xanthoudides

1918, 28).

Kultovní budova v horském sedle – Apollónův chrám

Po krátké pauze výzkumy v Dreru pokračovaly v r. 1935, když místními farmáři byly náhodně objeveny tři bronzové sfyrelaton sošky v horském sedle mezi dvěma vrcholky (Obrázek 144).

Výzkumy se tentokrát soustředily na východní akropolis. Nedlouho poté badatel S. Marinatos objevil jednu z nejstarších kultovních budov Řecka a jako první ji datoval kolem r. 750 před Kr.

(Marinatos 1936a, 217, Obrázek 141).

Samotný chrám se skládal z obdélníkové místnosti (7,20 × 10,90 m) se středovým ohništěm

(Obrázek 142 a 143). Kamenné ohniště obdélníkového tvaru (1,47 × 0,94 × 0,25 m vysoké) neslo známky popela, tenkého železného plátu s nepravidelným otvorem, možná klíčová dírka, a trochu hřebíků. Kamenná báze se nacházela na severu od ohniště, další byla objevena na jižní straně. (Marinatos 1936a, 226-27, 233-34). Kromě ohniště se v místnosti nacházelo také několik dalších předmětů – kamenná lavice v jihozápadním rohu s dalšími předměty např. kalathos, bronzový gorgoneion aj. Předměty byly datovány od 7. do 6. stol. před Kr. (Marinatos

1936a, 257-60). Tzv. horn-altar nebo keraton byl postavený proti východní stěně. Keraton musel být přistaven později, jelikož stejná černá vrstva, která se hromadila proti lavici pokračovala také pod úrovní desek keratonu. Na stejné straně lavice, ale cca půl metru pod její spodní částí ležely sphyrelaton sošky (Marinatos 1935b, 479-81). Sfyrelaton sošky byly

116 identifikovány jako Apollón, Lato a Artemis a datovány mezi lety 750-700 před Kr. Postava nahého muže/Apollóna dosahovala 0,80 m, dvě menší ženské postavy Artemis/Leto oděné v polos pak 0,45 m (Boardman 1961, 137). S. Marinatos odhaduje překrytí keratonu dřevěným poklopem s otvorem pro vkládání rohů koz, které byly objeveny uvnitř. Keraton také obsahoval kulatý střep, možná víko pro otvor (Marinatos 1936a, 225-26). Před lavicí a keratonem pravděpodobně stál kamenný stůl o průměru 0,90 m, jehož fragmenty byly nalezeny kolem vertikálně postavené desky, která stůl mohla nést. V chrámu se nacházely i fragmenty druhého kamenného stolu, kamenného ručního mlýnku, keramiky, železa a dvou bronzových prstenů (Marinatos 1936a, 227-28).

Průčelí a hlavní vstup chrámu se zřejmě nacházely na severu. Dokládá to cesta z dlažebních kamenů, která vedla nahoru od nízkého svahu. Další dlažební kameny objevené na severu a kamenné schody na jihu mohly značit přístup z ostatních směrů. Konstrukce průčelí byla vytvořena ze silných dobře opracovaných desek, naopak ostatní tři zdi tvořily menší neopracované desky. (Marinatos 1936a, 220-22, 228) Vzhledem k nenalezeným střešním taškám S. Marinatos navrhuje konstrukci ploché střechy. Badatel také rekonstruoval vpředu

úzký pronaos (1,20-1,40 m) s plochou střechou, kterou podpíraly sloupy. Silnější kameny na spodu průčelí mohly sloužit jako vnější lavice. Pozice dveří byla určena uprostřed průčelí (Prent

2005, 286).

Areál kolem chrámu byl podrobněji prozkoumán v r. 1936 pod vedením Pierra Demargna a

Henriho Van Effenterra. Pozornost se soustředila na velkou stupňovitou oblast na východě pahorku určenou jako agoru, která pokrývala plochu cca 23 × 40 m, ve stejné poloze se nacházel i chrám (Obrázek 94). S. Marinatos upozorňuje na podobnosti s rozložením pozdější agory a přítomnost fragmentů několika právních nápisů, která vede k identifikaci Dreru jako

117

„one of the earliest architecturally defined places of congregation in the Greek world“

(Marinatos 1936a, 255-56; Prent 2005, 285). Myšlenka současného společného užívání chrámu a agory je založeno na skutečnosti, že schody/stupně v západní části se zdají být spojeny s chrámem (P. Demargne et Van Effenterre 1937a, 10-11). Chrám byl pravděpodobně postaven kolem 750 před Kr. Přítomnost několika klasických a helénistických předmětů nacházejících se uvnitř chrámu spolu s nápisy a stavebními kameny ze 7. stol. před Kr., které se patrně zřítily ze stěn chrámu do helénistické cisterny, značí, že chrám zůstal využíván v relativně nezměněném stadiu až do helenistického období (Marinatos 1935a, 206).

Chrám obklopovala terasovitá stěna, která spolu s nálezy vedla S. Marinata ke zvážení místa jako pomocné budovy chrámu (Marinatos 1936a, 229-31), Mieke Prent a další badatelé navrhují pokračující střechu chrámu nebo oddělený portikus (Beyer 1976, 13-18; Prent 2005,

287; Coldstream 1981, 345).

Z trojúhelníkové oblasti na západě od chrámu se dochovalo několik nálezů – fragmenty pithoi

(dva z nich datované do 8. a 7. stol. před Kr.), střepy džbánů, vík pithoi, a dalších nádob (pozdní geometrické až raně orientalizující období), kalathoi, terakotové hlavy beranů, býků, malý bronzový disk, votivní štít atd. (Marinatos 1936a, 257, 260-68, 270-78). Kolem chrámu byly objeveny další předměty např. bronzová plát s postavou se štítem a helmou (palladion) nebo několik „graffiti desek“ – jedna z nich vyobrazovala scénu s okřídlenou postavou ze 7. stol. před Kr. (Marinatos 1936a, 231-2, 276-80).

Funkce chrámu, kult a uctívané božstvo

Budova na západní pahorku

Konstrukce budovy, její plán, umístění a charakter nálezů ji řadí k důležitým svatyním. S.

Xanthoudides označil budovu jako Delphineion. Někteří badatelé se domnívají, že budova

118 spíše sloužila jako andreion (Marinatos 1936a, 254; Prent 2005, 284). E. Kirsten naopak vidí v budově chrám ze 7./6. stol. před Kr. a spojuje ho s kultem Apollóna Delphineia nebo Athénou

Poliouchos. Obě božstva se objevují na helenistických nápisech (Kirsten 1938a, 74). Rozměry chrámu a přítomnost zbraní se slučuje i s funkcí jídelní místnosti (agelaio/hetereai/andreion), jak uvádí Didier Viviers (v Kirsten 1940a, 132; Prent 2005, 464).

Kultovní budova v horském sedle – Apollónův chrám

K budově přiléhala helénistická cisterna, ve které byly nalezeny fragmenty právních nápisů ze

7. stol. před Kr., podle kterých S. Marinatos určil, že chrám náležel Apollónu Delphiniovi a sloužil jako archiv města (Marinatos 1936a, 219). E. Kirsten se s tímto názorem neztotožňuje, uvádí, že nápisy obsahují list mnoha odlišných božstev bez jasné zmínky, že chrám byl zasvěcen

Apollónu Delphineiovi. Přesvědčivě argumentuje pro spojení chrámu s Apollónem Pythiem, který je zmíněn jak na helenistických nápisech z cisterny, tak na helenistické přísaze.

Poukazuje na spojitost Apollóna Delphineia v úzkém vztahu s polis institucemi, naopak

Apollón Pythios má paralely s archaickou agorou v Gortýně, kde se též nacházejí právní nápisy.

(Kirsten 1940a, 137). Podle Margherity Guarducci kombinoval chrám kultovní funkci s funkcí prytaneia. Je tak srovnáván s budovami se stejnou funkcí v Lato a Gortýně (Prent 2005, 461).

119

Itanos

Antický Itanos se nachází na severovýchodním pobřeží poloostrova Toplou na území dnešního

Erimoupolis (Obrázek 1, 2, 38 a 39). Místo identifikoval Federico Halbherr v r. 1891. Krátké výzkumy prováděla také Francouzská škola (French School) v r. 1899 pod vedením J. Demargna a v r. 1950 pod vedením Gallet de Santerre, Dessene a Deshayes, v 1994 zde kopal tým badatelů z Francie, Itálie a Řecka (Prent 2005, 309).

Geografie a datace

Stopy osídlení sahají od geometrického až do pozdně římského nebo byzantského období.

Osídlení zabírá území tří sousedících pahorků a území mezi nimi (Obrázek 20 a 145). Dva nejmenší pahorky se nazývají západní a východní akropole (East a West Acropolis). Oba mají

Obrázek 23: Itanos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) přístavy na jihu a severu. Geometrická a helenistická pohřebiště se nacházejí na severu a severozápadu. Jižní a největší pahorek (61 m vysoký) se rozšiřuje až k jižnímu zálivu Vaï a je

120 obklopen působivou megalitickou zdí s několika věžemi. Zeď můžeme datovat do pozdního klasického nebo helelenistického období. Další pozůstatky se datují do helénistické-římské nebo pozdější doby (Prent 2005, 309).

Architektura a hmotná kultura

Vamies

Na malé planině jihovýchodně od osídlení Itanos na nízkém pahorku Vamies byla nalezena budova, která byla identifikována jako svatyně (Obrázek 21 a 146). Půdorys svatyně představuje obdélnou megalitickou budovu (5,20 × 8,60 m), která mohla být původem z doby bronzové. Je obklopena terasovitou zdí podobné konstrukce a sahá přes antickou cestu. Na povrchu kolem megalitické budovy bylo nalezeno mnoho fragmentů helenistických hrnců a lamp, stejně jako ženské figurky z forem. Předměty se pravděpodobně řadí do 7. stol. před Kr.

(Prent 2005, 310).

Obrázek 24: Itanos, Vamies, dnešní pohled na lokality (earth.google.com)

121

Kavousi

Region Kavousi se nachází v severovýchodní Krétě. Oblast zaujímá severovýchodní okraj pevninské šíje Ierapetra, západní okraj západního Siteia masivu (Kavousi pohoří nebo horské pásmo Thripthi), nížinnou planinu a pobřežní vrchy hraničícící s východním okrajem zálivu

Mirabello. Vrcholky hor Kapsas, Kliros a Thriphti utváří přirozenou východní hranici až ke vnitrozemí Kavousi, které zahrnuje regiony Avgo, Papoura a Aori. Vodní předěl Thriphti (řeka

Kha) se nachází mezi shluky vesnic v Aori a Thripthi, vede přes Kha roklinu v Monastiraki do nížiny Kamina a šíje Ierapetra, kde se vlévá do moře u Pacheia Ammos. Další odtok se rozšiřuje na sever Thriphti vodního předělu a utváří hlubokou rokli Makellos na východní straně řeky

Platys ve vesnici Kavousi. Řeka Platys vede celým svým rozsahem přes nížinu Kampos a končí v zálivu Tholos, kde se vlévá do moře. (Haggis 1996, 377; Obrázek 1, 2, 39 a 41) Součástí regionu Kavousi jsou lokality Azoria a Kastro.

Obrázek 25: Kavousi region, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

122

Azoria (někdy Azorias)

Azoria se nachází 1 km jihovýchodně od vesnice Kavousi a 3 km od moře v severovýchodní

Krétě (Obrázek 22, 23 a 41). Výraz Azorias je místní toponymum pro charakteristické kulaté a dvojité vrcholky nad zálivem Mirabello. Antické osídlení zaujímalo strategickou polohu v přirozeném přechodu mezi nížinou severní pevninské šíje Ierapetra a údolím mezi horami

Avgo a Papoure, které tvoří na severozápadním okraji Siteia pohoří (Haggis et al. 2004, 339;

Obrázek 133).

Geografie a datace

Místo jako první prozkoumala Harriet Boyd v r. 1900 na doporučení Arthura Evanse. Ve stejném roce začala s rozšířenými kampaněmi archeologického bádání ve východní Krétě pod záštitou American School of Classicla Studies a Athens. Zkoumala také několik dalších lokalit kolem vesnice Kavousi (Boyd 1901, 125-154). V letech 1989-1992 Donald C. Haggis potvrdil počátek sídelní historie od pozdního neolitu do archaického období. Zajímavý jev představovalo postupné opuštění okolních vesnic (cca 1200-700 před Kr.) v letech 800-625 před Kr. Jejich opuštění podle D. C. Haggise probíhalo ve stejnou dobu jako narůstající rozloha osídlení Azoria v období 7. – 5. stol. před Kr. (Haggis et al. 2004, 340-1). Pozdější výzkumy odhalily množství veřejných budov malého archaické města datovaných právě od 7. až do raného 5. stol. před Kr. a zařadily osídlení Azoria jako tzv. nucleated settlement/center.

Potvrdila se tedy centralizace populace okolních vesnic, podporujíc tak všeobecnou hypotézu urbanizace 7. a 6. stol. před Kr. Stratigrafické doklady naznačují jak rozšíření budov, tak fyzickou transformaci místa v podobě založení nových sídelních budov a vznik budov

123 s veřejnými funkcemi na vrcholu jižní akropole (South Acropolis) (Haggis et al 2007, 243;

Obrázek 134).

Obrázek 26: Azoria, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) Komplex budov na jižní akropoli zahrnuje možné andreion na západním svahu, kultovní budovu na terase jižního vrcholu, skladovací místnosti a kuchyně jako součástí monumentální veřejné budovy na jihozápadní terase. Dále se objevuje skládka z 3. stol. před Kr. na jihovýchodním svahu, která poskytuje informace o omezeném opětovném obývání místa v helenistické době (Haggis et al. 2007, 243; Obrázek 135 a 136).

Architektura a hmotná kultura

Kultovní budova na jižním pahorku

Jižní část jižního pahorku pravděpodobně sloužila jako agora. Široký a otevřený prostor je ohraničen na jihu a východě fortifikační zdí, na západě pak páteřní stěnou jihozápadní terasy.

Poblíž agory byly objeveny dva postavené schody, které se zachovaly uprostřed cesty a vedly na podestu, která se nacházela před velkou budovou identifikovanou jako kultovní, která mohla představovat hlavní chrám jižní akropole (Obrázek 137). Budova je velmi špatně

124 zachována, ale plán se i přesto podařilo rekonstruovat. Konstrukce ležela na pozůstatcích z LM

IIIC až pozdně geometrických. Vstup představoval zjevně dlouhý úzký krytý vchod nebo pastas

(cca 12 × 2 m), který vedl podél celé východní stěny hlavní místnosti. Východní stěna mohla nést dva vstupy. Vnitřní rozměry kultovní budovy se pohybovaly kolem 12 m (S-J) × 5 m (V-Z).

Severní a západní stěny jsou nejlépe dochovány. Interiér se skládal z jedné místnosti s velkým obdélným pódiem vytesaným do skalního podloží uprostřed (cca 1,40×1,20 m) a široké hliněné plošiny ohraničené kameny (cca 4,0 × 1,50 m) proti severní stěně. Malá část kamenného pódia nebo lavice se zachovalo v jihovýchodním rohu, náznaky další pak podél západní strany místnosti. Jižně od pódia ze skalního podloží byla odkryta malá kameny obležená jáma nebo bothros, do kterého byla zasazena terakotová amfora (Obrázek 138). Jáma/bothros je řazena do pozdního archaického období, amfora je pravděpodobně pozdějšího doplněk možná z helenistického období. Po odejmutí amfory byly zjištěny další nálezy zvířecích kostí (koza).

Žádné známky spáleného půdy nebo kostí, které by značily oběti, nejsou známy (Haggis et al.

2007, 269-271).

Kromě amfory, která byla evidentně přidána později, se našla bronzová miska a další nálezy, které datují strukturu do 6. stol. před. Kr. Další nález představuje terakotovou votivní desku, která zobrazuje mužskou postavu držící meč. Typ meče připomíná nálezy z Lato a Siteie. Podle

M. Prenta tento typ výbavy značí „suburban cult place“, tedy městský kultovní okrsek. Depozit svatyně se skládá z terakot (hlavně vyráběných z forem), které reprezentují mužské postavy s důrazem a atletické, vojenské a božské vlastnosti (Prent 2005, 414-416, 300-301).

Ačkoliv v plánu budovy v Azoria nejsou přesné paralely v rozměru a obecné formě, značně se podobá archaické fázi chrámu ve Sta Lenika u Eloundy, místo, jež se nachází naproti Azorii, blízko západního pobřeží zálivu Mirabello. Podobný vstup mají i chrámy v Gortýně a Aphrati.

125

Vnitřní lavice se zase objevuje v Dreru, Prinias (Temple A), Smari (Bulding A), Kommu (Temple

B), Aphrati a Pachlitzani Agriada (Prent 2005, 279-280, 348-349; Haggis et al. 2007, 273).

„Hearth shrine“

Hned vedle severní hlavní místnosti monumentální městské budovy (Monumental Civic

Building) byla objevena dvoupokojová svatyně řadící se do archaického období (Obrázek 135).

Svatyně ležela na odděleném základu terasy cca 13 m (S-J) × 6,0 m (V-Z). Původně byla interpretována jako rozšíření městské budovy vzhledem ke spojení s budovou dveřmi. Svatyně se však skládá z dvou malých propojených místností, které tvoří ucelený architektonický prostor. Fragmentární megalitická stěna na východním okraji mohla podporovat široký krytý prostor nebo otevřené pódium podél západní strany budovy. Pod terasou se nacházely pozůstatky tří řad schodů (4-5 m) na jižním konci. I přesto, že je nejasné, kolik schodů původně pod terasou bylo, můžeme rekonstruovat stupňovité průčelí, které stoupá od severojižní ulice nebo nádvoří k východní stěně, která podpírala krytý prostor nebo koridor před svatyní

(Haggis et al. 2011, 28-30).

Vnitřní prostor se tedy skládá ze dvou místností. Jižní místnost leží hned vedle východního vstupu z hlavní místnosti městské budovy. Má obdélný tvar (cca 5,40 × 2,40-2,80) s hliněnou podlahou a obdélnými lavicemi/stůl na milodary/oltář (cca 0,80 × 0,60 m) umístěný v jižní polovině místnosti. Proti severnímu čelu lavice stojí nízké ohniště zkonstruované ze tří kamenů

(cca 0,70 × 0,50 m). Půl metru severně od ohniště je umístěn vápencový blok, pravděpodobně báze pro podpěru střešních trámů. Západní a jižní strany lavice jsou poničené pravděpodobně pádem střechy. Severní strana lavice/oltář byla zkonstruována z plochých desek břidlice a sideopetra, které ležely v osmi pravidelných směrech do výšky 0,50 m. Výška i konstrukční techniky mají paralely v 7. a 6. stol. před Kr. u oltářů U a H v Kommu (Haggis et al. 2011, 30).

126

Množství votivních předmětů bylo nalezeno ve vrstvě nad domnělým oltářem/lavicí – miniaturní skyphos, chabě zachovaná hlava terakotové ženské figurky (pozdní archaické období), spodní část nohou geometrické ženské figurky, fragmenty dvou cylindrických

ženských figurek, daedalická deska zobrazující ženu, miniaturní bronzových pohár a další.

Nálezy desek a všech antropomorfních figurek zobrazují ženy, což značí uctívání ženského božstva Zdá se, že lavice byla určena pro různé druhy milodarů včetně potravin, zvířecí kosti, mořské mušle, semena, miniatury nádob a jiné (Prent 2005, 416-17; Haggis et al. 2011, 31,

38).

Lavice nebyla zamýšlena pouze pro výstavu figurek, ale jako stůl na milodary a oltář pro potravní oběti. Zatímco připojené ohniště na severní straně lavice bylo z větší části bez obsahu v době opuštění. Spojení ohniště a lavice je charakteristické pro geometrické a orientalizující

„hearth temples“ jako např. Apollónův chrám v Dréru a Kommos chrámy A a B. Tradice těchto budov vyplývala z ohniště jako ústředního bodu hodování, přípravy rituálních jídel a obětí, zatímco lavice byla určitě pro výstavu milodarů (Shaw 2000b, 698-703; Haggis et al. 2011, 34-

35).

Svatyně je podle nálezů datována v rozmezí 7. – 5. stol. před Kr. Pokud byla svatyně určena

ženskému božstvu, mohla vyznávat rituály, které symbolicky odkazovaly na domácnost (Prent

2005, 449-456).

Funkce

Kultovní budova na jižním pahorku

Podle Donald C. Haggise mohlo umístění kultovní budovy značit různé socio-symbolické funkce. Badatel uvádí, že městské budovy na východě čelily pohledu na nížinu a záliv

Mirabello, komunikovaly vizuálně s vnějším světem, který zahrnoval území raných archaických

127 měst Istron, Oleros, Olous a Lata. Kultovní budova naopak směřovala na druhou stranu do vnitrozemí k oblasti raně železného až orientalizujících osídlení v Avgo a na jižním vrcholu

Kastro (Haggis et al. 2007, 301). Zatímco městský chrám (kultovní budova v Azorii) mohl mít předměstskou funkci. Chrám ležel na předchozích pozůstatcích a jeho pozice jak viditelná, tak fyzická se nevztahovala jen k veřejnému území místa, ale také ke vzdálené kulturní krajině rané doby železné. Pokud konstrukce kultovní budovy pomohla prosadit nebo posílit identitu komunity centra města, její pozice pak mohla vytvořit specifický viditelný odkaz k sousedícímu

údolí Avgo a Kastro (Prent 2005, 476; Haggis et al. 2007, 302).

Azoria se mohla stát v rané době železné součástí regionu Kavousi jako odpověď na

„nucleated“ proces. Sousedící komunity a shluky osídlení údolí Avgo (s venkovským chrámem

Pachlitzani Agriada) se mohly aktivně začlenit během procesu synoikismu, který zahrnoval politické sjednocení těchto dvou regionů. Proměna osídlení v 7. a 6. stol. před Kr. v Azorii byla následkem místního odloučení. Mohla usnadnit nebo legitimizovat založení nového městského kultu, který byl inkluzivní a sociálně integrovaný v jeho rituálních funkcích (Haggis et al. 2007, 302).

128

Kastro

Geografie, historie a datace

Kastro v Kavousi regionu se nachází na 710 m vysokém vrcholu na severozápadní hranici

Thriphti hor a východně od šíje Ierapetra (Obrázek 1, 2, 41 a 147). Osídlení temenu vrcholu bylo obýváno od LM IIIC, rozšířilo se v protogeometrickém a geometrickém období a bylo opuštěno v průběhu orientalizující doby. Lokalita je strategicky umístěna na začátku tří cest, které vedou skrz Thriphti hory (Obrázek 22). Na jejím severu se pak nachází pobřežní cesta, která vede do východní Kréty. V 90. letech 19. stol. byly díky nelegálním výkopům objeveny tholos hroby. Část osídlení byla prozkoumána v r. 1900 Americkou výzkumnou společností

(American Exploration Society). Americká škola (American School) od r. 1978 objevila osídlení v Kastru a několik dalších menších soudobých obydlení a pohřebních míst kolem. (Prent 2005,

297) Podle Donalda C. Haggise osídlení rané doby železné v Kastru, Azorii a Panagia Skali utvořilo část vzájemně provázané „Kavousi skupiny“, která využívala stejnou půdu a vodní zdroje (Haggis 1996, 408-15). S. Wallace navrhuje, že se Kastro během protogeometrického až archaického období rozvinulo v citadelní místo. Tyto lokality mohly dle badatelky „have acted in the landscape as identity signifiers and memory prompts vis-a-vis the nearest nucleation – drawing attention back to the shared roots of the whole regional community in the twelth- cetury crisis – as sites with similar topography had for regional settlement clusters in the earlier EIA (early iron age)“. Tudíž Kastro mohlo připomínat dramatickou historii původu komunity Azoria (Wallace 2010, 254).

Komplex 9-12

Ačkoli bylo osídlení v Kastru značně rozsáhlé a mohlo sloužit jako centrum pro menší osídlení kolem, žádná volně stojící veřejná svatyně nebyla identifikována uvnitř hranic. Mohl by tomu

129 maximálně nasvědčovat Komplex 9-12W (Complex 9-12W), který je však pokládán za dům určený pro vedení komunity. Je tomu tak z důvodu velikosti domu a značného množství stolní keramiky (fine pottery). Nepotvrdila se však u něj kultovní výbava či votivní předměty.

Dlážděný dvůr na vrcholu Kastra (13,2 × 4,8 m) mohl sloužit jako veřejné místo pro shromáždění komunity, opět nebyla rozpoznána žádná svatyně či jiná veřejná budova (Prent

2005, 298; Obrázek 148).

V místnosti 29 (Room 29), která byla součástí třípokojového komplexu ležícího uprostřed osídlení, bylo díky nedávným výzkumům objeveno pět hrubých ručně vyráběných figurek. Dvě z nich reprezentují ženy, které mají jasně naznačená prsa a pubickou oblast. S figurkami byly objeveny i ručně vyráběné válcovité nádoby (Catling 1987-88, 72).

Plaï tou Kastrou

V r. 1901 Harriet A. Boyd objevila pozůstatky malé budovy na svahu Plaï tou Kastrou jižně od sídelního vrcholu. Budova byl velmi poničena orbou. Jedna ze zachovaných zdí měřila 2,2 m a ležela na skalní římse 10 × 4,5 m. V blízkosti se nacházel tholos objevený Arthurem Evansem.

Přítomnost terakotových zvířat smíchaných se spálenou půdou, dřevěným uhlím a několika keramickými střepy vedli H. A. Boydovou k identifikaci budovy jako malé svatyně (Boyd 1901,

149-50).

Přístup k strmému vrcholu Kastra je relativně jednoduše přístupný ze sedla na místě Plaï tou

Kastrou. Sedlo zatím nebylo zkoumáno (Prent 2005, 298). Tudíž by svatyně mohla být situována v oblasti, která tvoří přechod mezi osídlením a pohřebním prostorem. Hroby v blízkosti svatyně se datují do SM až raně orientalizujícího období (Prent 2005, 299).

130

Pachlitzani Agriada

V rokli na západním úpatí Kastra na místě lokality Pachlitzani Agriada nebo Makellos byly odkryty v toku vodní trubky pozůstatky malé svatyně v r. 1950. Následný záchranný výzkum prováděl Stylianos Alexiou (Archaeological Service) (Prent 2005, 299; Haggis 1996, 381;

Obrázek 41).

Z kultovní budovy se dochovalo velmi málo (Obrázek 149). Nacházela se na skalní římse hned nad potokem. Rozměry, které se zachovaly, představují cca 3,5 m dlouhou východní zeď a 1,4 m navazující jižní zeď se vstupem. Tudíž obnovená vnější velikost celé budovy by mohla dosahovat cca 4,5 × 3,5 m. Na stavbu byl využit materiál hrubě opracovaných vápencových bloků střední velikosti, které se podobaly blokům zdiva domů v Kastru. Rozměry vnitřní budovy se pak mohly pohybovat kolem 3,40 × 2,40 m. Podél vnitřní strany východní zdi stála kamenná lavice (0,4 m široká, 0,3 m vysoká), na které byla nalezena báze s chodidly a lemem sukně velké terakotové lidské postavy vyráběné na kruhu, dále ženská figurka a miska s třemi výčnělky na okrajích. Terakotová báze (0,35 m v průměru a 0,135 m vysoká) mohla nést téměř

životní postavu, která značila pravděpodobně kultovní sochu. Dekorace báze se řadí do 7. stol. před Kr. (Alexiou 1956, 7-8; Prent 2005, 429; Klein et Kevin 2009, 162; Obrázek 150). Badatelka

Geraldine C. Gesell navrhl, že terakotová socha životní velikosti by mohla být pozdní reprezentace bohyně se zdviženými rukami (Gesell 1985, 58).

Některé předměty nebyly nalezeny in situ, předpokládá se, že pocházely z vnitřního prostoru svatyně. Dle stylistické roviny se řadí od protogeometrického až do klasického období.

V těchto obdobích byla pravděpodobně svatyně nejvíce využívána, nejspíše s narůstajícím

„nucleated“ osídlení Azoria, které se nacházelo v blízkém okolí. Ranější datum je přisuzováno i konstrukci svatyně. K nálezům patří jediná bronzová ženská figurka (protogeometrické

131 období), terakotová figurka těhotné ženy (protogeometrické nebo geometrické období), terakotové hlavy (SM) a daedalické desky (Daed plaques) nahých žen (7. stol. před Kr.) (Alexiou

1956, 10-12, 14,15; Wallace 2010, 315; Obrázek 151).

Pachlitzani Agriada je relativně situováno v odlehlém údolí ve vnitrozemí ve východní části

Kréty. Je možné, že se zde zachovala starší kultovní tradice (Prent 2005, 429). S. Alexiou díky převaze ženských figurek, jedné těhotné, přisoudil kult bohyni Eileithyii, bohyně porodu/narození dítěte (Alexiou 1956, 15-19). Etymologie jména, které má původ z doby bronzové, zůstává sporná. Martin P. Nilsson věří v před řecký původ a připodobňuje bohyni k

„Minoan Nature Godess“ (Nilsson 1950, 73). Walter Burkert spojuje původ jména s příchodem

Řeků na Krétu (Burkert 1985, 26). Ať tak či onak, spojením původního kultu s řeckou bohyní došlo k určitému synkretismu (Prent 2005, 430).

132

Lapsanari

Lapsanari se nachází blízko moderní vesnice Achladia, jihovýchodně od Siteia (Obrázek 1, 2, 24 a 43). Podle nalezených votivních předmětů, keramiky a vzhledem k blízkosti pramene bylo místo určeno jako otevřená svatyně (open-air spring sanctuary). Sedm desek s nahými ženami a jedním zobrazením sfingy mají paralely v Praisu. Další nálezy zahrnují ženské hlavy s polos a opotřebovanou desku oděné ženy, jednu lampu a dva malé ručně vyráběné poháry. Objevují se také nálezy desek s mužskými postavami. Předměty se datují do pozdního 7. stol. před Kr.

(Prent 2005, 302; Erickson 2009, 359)

Obrázek 27: Lapsanari, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

133

Lato

Antické Lato se nachází na severovýchodním úpatí Lasithi masivu na pahorku Goulas a přehlíží pobřežní nížinu a záliv Mirabello na jihozápadě (Obrázek 1, 2, 25, 38 a 40). Osídlení se táhne přes severní a jižní akropole, spojující sedlem, kolem příkré přírodní prohlubně. Lokalita je umístěna na staré cestě, která vede z Neapole pod Drérem do Ierapetry na jižním pobřeží

(Prent 2005, 289).

Geografie a datace

Pozoruhodné a dobře zachované pozůstatky města byly popsány několika ranými cestovateli.

Zpočátku byly však datovány do prehistorie. Pozdější datování navrhl Federico Halbherr v r.

1893, jeho domněnky byly potvrzeny nálezem nápisů z 3. stol. před Kr., které byly objeveny

Obrázek 28: Lato, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) během prvních výzkumů v letech 1899-1900, které vedl badatel Joseph Demargne (French

School). J. Demargne odkryl několik budov veřejného centra nebo agory v sedle mezi dvěma akropoli. Datoval většinu budov do archaického období a později. (Halbherr 1893, 198; J.

134

Demargne 1901, 285, 305-6) Rozšířenější výzkumy probíhaly v letech 1967-71 pod vedením

Pierre Ducreyho, Vanna Hadjimichali a Olivier Picarda. Výzkumy prokázaly, že většina budov, které jsou viditelné dodnes, např. prytaneion, schody na agoře a velký chrám, pocházejí z helénistického období (Prent 2005, 289).

Obývání pahorku Goulas spadá do období LM III. Pozůstatky rané doby železné obsahují nálezy z geometrického a orientalizujícího období, keramické pece na jižní akropoli ze 7. stol. před Kr.

Celkově se osídlení soustřeďuje na severní a severozápadní straně severní akropole a východní straně jižní akropole. Objevilo se zde několik svatyní z rané doby železné. Žádná z nich nebyla plně prozkoumána, jsou především známy skrze přítomnost terakotových votivních předmětů

(Boardman 1961, 99; Prent 2005, 290).

Architektura a hmotná kultura

Budova v sedle

Během výzkumů v letech 1899-1900 byla J. Demargnem objevena uprostřed sedla malá obdélníková budova s rozměry 4,60 × 8,50 m, se zdmi vysokými 0,60 m). Badatel ji identifikoval jako svatyni na základě přítomnosti terakotových votivních předmětů umístěných uvnitř a kolem budovy. Původní datum svatyně zůstává neobjasněno. Pozdější badatelé P. Ducrey a O.

Picard ji řadí do archaického období (Ducrey et Picard 1976, 487; Obrázek 152 a 155).

Helenistické prytaneion v sedle

Helenistické prytaneion představovalo komplex, který se skládal ze čtyř místností. Nacházelo se na agoře v sedle sídelního pahorku (Obrázek 152 a 156). Komplex byl situován nad ramenem schodiště. Nálezy připisují komplexu několik funkcí včetně kultovní. Místnost 37 měla kamenné lavice podél zdí a možná oltář uprostřed. Vstup se nacházel ve východní největší místnosti 36. Známky ohně, které by indikovaly ohniště, nejsou potvrzeny. Nálezy

135 spojené s místem obsahují terakotové figurky Athény, psa a velkém množství misek určených

úlitbám. K dalším nálezům patří pozůstatky pithoi, zbraní a oštěpů. Další místnosti sloužily jako jídelna a sklad (Prent 2005, 462).

Votivní depozit

J. Demargne během raných výzkumů narazil na západním úpatí Goulas (v místě, kde se připojuje stará cesta z Neapole do Ieratpetry) na velký depozit votivních terakot z geometrického až orientalizujícího období. Předměty v r. 1929 publikoval Pierre Demargne, který předpokládal, že patří do jedné homogenní skupiny. Badatel navrhl, že by patrně mohly pocházet z malého místa v bezprostředním okolí (P. Demargne 1929, 382-3; Ducrey et Picard

1974, 78). K možným lokalitám se řadí např. Ayios Antonis (úpatí severní akropole), na kterém

Arthur Evans a M. Taramelli objevili pozdější pozůstatky a archaické terakoty. Sám J.

Demargne zaznamenal archaické terakoty na nízkém pahorku Sta Mellissakia (východ od

Goulas) a v Marneliana (Oxo-Lakónská nížina ne severu od Lato) (Boardmann 1961, 99).

Předměty publikované P. Demargnem se skládají z velkého počtu ručně vyráběných figurek a z desek a figurek hlavně ženského typu formové výroby. K ručně vyráběným figurkám patří bojovníci se štíty, obecné ženské a mužské postavy, některé nahé nebo v ithyphallické podobě.

Primitivní figurky řadí P. Demargne do geometrického období (Obrázek 154), zatímco ostatní typy mezi lety 650-600 před Kr. Zvířecí figurky se skládají především z turů, zastoupeno je i pár beranů, koní, lvů a griffinů (P. Demargne 1929, 383-87, 406-11, 413-417; Boardman 1961, 60;

Obrázek 159). Z figurek vyráběných pomocí forem většina zobrazuje oblečené ženy s polos, nahé ženy, mužské/ženské hlavy (Obrázek 153 a 157). Desky pak znázorňují oblečené ženy, sfingy a okřídlené postavy (Demargne 1929, 387-419; Obrázek 158).

136

P. Demargne připisuje kult bohyni Eileithýii, známé z pozdějších pramenů a mincí jako hlavní božstvo města Lato (P. Demargne 1929, 427-28). Despina Chatzi-Vallianou naopak připisuje kut bohyni Athéně, kterou identifikovala na terakotových deskách a zařadila je do 7. stol. před

Kr. (Chatzi-Vallianou 2000, 507-21).

Hora Phylakas (Thylakas)

Kromě archaické svatyně a depozitu byl objeven v r. 1910 badatelem Adolphem Reinachem asi 150 m severovýchodně od lokality Lato plochý vrchol (12 × 25 m) s terasou podél jeho jižní strany (Obrázek 26, 160 a 161). Terase vévodila malá místnost (2,50 × 2,00 m) postavena z kamenů s možným nádvořím. Druhé seskupení kamenů se nacházelo na úplném vrcholu, mohlo indikovat oltář, ačkoliv kolem nebyly objeveny žádné střepy nebo kosti. Nálezy terakotových votivních předmětů obsahovaly hrubé figurky. Depozit byl A. Reinachem zařazen do 750-250 před Kr. (Reinach 1913, 278-84). Yanis Sakellarakis některé předměty a malou konstrukci do doby bronzové. Topografický charakter Phylakas se shoduje s minojskými horskými svatyněmi (Sakellarakis 1970, 257-58).

Obrázek 29: Lato a Thylakas, dnešní pohled na lokality (earth.google.com)

137

Palaikastro

Palaikastro leží ve východní části Kréty v úrodném údolí na pobřeží Středozemního moře

(Obrázek 1, 2, 27, 38, 39 a 43). Bylo zde objeveno rozsáhlé osídlení doby bronzové a svatyně z rané doby železné (možná i pozdějšího období). Svatyni objevily mezi lety 1902-1906 archeologové Robert Carr Bonsanquet a Richard MacGillivray Dawkins (British School). Další výzkumy probíhaly v letech 1962-1963 pod vedením Mervyna R. Pophama a Hugha Sacketta a opět od roku 1983 zde působí Hugh Sackett a Alexander MacGillivray. Nálezy z doby železné znovu prostudovali badatelé S. V. Thorne a Mieke Prent (Prent 2005, 350).

Geografie, datace a kontakty

Lokalita Palaikastro byla obývána od EM do LM IIIB a následně opuštěna. Pozdně minojské osídlení se skládalo z pravoúhlých bloků velkých domů a opatrně rozvrhnutých ulic. V polovině sídelního pahorku na jihovýchodním svahu (nad bloky Chi a Pi) byly objeveny pozůstatky

Obrázek 30: Palaikastro, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

138 důležité svatyně z doby železné (Prent 2005, 350). Uspořádání osídlení rané doby železné kolem východo-krétské svatyně je odlišné. Palaikastro patřilo k největším sídelním aglomeracím palácové doby bronzové, ale nejednalo se o palác, spíše o obchodní, přístavní centrum (Prent 2005, 533; Dickinson 1994a, 284, 305).

Nejbližším sídlištěm od Palaikastra v rané době železné byl Itanos (8 km na sever). Někdy se uvažuje, že během některých fází existence svatyně, Palaikastro spadalo pod kontrolu Itanosu

(Perlman 1995, 165). Tzv. eteokrétský nápis z Toplou může značit, že kontrolu nad svatyní měla alespoň v některých obdobích Praisos. Dokládá to i výpověď Strabóna, který uvádí působení svatyně Dia Dictaia v souvislosti právě se zmíněným městem (Strabón, 10.4.6).

Funkce

Palaikastro se odlišuje od přístavních měst doby bronzové umístěných v centrální Krétě. A to z důvodu nedostatku tradičních vazeb s velkými vnitrozemními komunitami. Kompozice votivních předmětu v Palaikastru naznačuje, že svatyně sloužila jako neutrální místo setkávání pro obyvatele/elitní členy odlišných okolních komunit. V úvahu připadá funkce

(mezi)regionální svatyně určené právě pro také skupiny (Prent 2005, 537).

Záliv Palaikastro je přirozené přístaviště pro lodě přijíždějící z Karpathosu a Kypru. Během pozdní doby bronzové zřejmě Palaikastro bylo v tomto směru využíváno. Nicméně v rané době

železné votivní předměty nenaznačují žádné zámořské kontakty. V době helénistické zde k menšímu obchodování docházelo, ale v malém měřítku (MacGillivray et al. 1988, 278-82).

Při zvolení Palaikastra jako místa setkávání aristokratů je důležité zmínit jeho kvality právě jako pobřežního bodu přístupu ve východní části Kréty. Palaikastro mohlo být bráno i jako územní nebo hraniční svatyně, která značila zemědělské hranice jednoho z východo-krétských zřízení.

Nicméně na konci doby bronzové bylo místo opuštěno a pobřežní údolí Palaikastra se zdá být

139 prázdné až do helénistického období (Perlman 1995, 164-67; Prent 2005, 539). Není divu, že se svatyně stala neutrálním místem potkávání a posunula se na úroveň svatyně umístěné vně města stejně jako Ida jeskyně nebo Syme (Prent 2005, 323-30, 539).

Po znovuosídlení v rané době železné ztratilo Palaikastro z praktického i ekonomického hlediska na důležitosti. Nedávné výsledky archeologického bádání navrhly specifičtější kultovní důvody pro zvolení místa jako nové svatyně např. spojení Palaikastra s uctíváním důležitého domácího božstva, boha Dia (Prent 2005, 540). Palaikastro sloužilo jako regionální svatyně pro východní Krétu. Je důležité zmínit, že svatyně neměla stejné blízké vazby se specifickými komunitami jako v případě Kommu nebo Amnisu (Prent 2005, 560). Z pozdějších textů se vyplývá, že svatyně byla určena pro široké spektrum věřících z různých koutů Kréty.

Také pozdní založení izolované, přesto důležité svatyně mohlo mít relativně pomalý, nejistý a konfliktní proces státního utváření ve východní Krétě. Založení svatyně by umožnilo interakce rozvíjejících se politií/regionálních komunit bez možnosti kontrolovat tuto cennou přístavní zónu a obchod, který přes ní procházel (Wallace 2010, 317-8).

Architektura a hmotná kultura

Chrám Dia Dictaia

Kultovní aktivita v oblasti bloků Chi a Pi je doložena v geometrickém (možná už protogeometrickém) až orientalizujícím období, ale žádná soudobá architektura nebyla identifikována. Datum zdi na temenu zůstává nejasné. Její konstrukce se mohla odehrávat současně s konstrukcí prvního chrámu pravděpodobně v 6. stol. před Kr. (Prent 2005, 350-1,

Obrázek 102). Nicméně ústřední pozornost raných kultovních aktivit se soustředila v oblasti pozdější temenos zdi, kde byly objeveny nánosy popela, které pravděpodobně značily oltář pro popel. Kolem oltáře bylo umístěno několik votivních předmětů bronzových misek a

140 miniatur štítů. (Bosanquet et al. 1902-3, 320) Mezi další nálezy patří fragmenty rukojeti 8-10 trojnožek (8. stol. před Kr.), bronzové štíty zdobené zvířecími vlysy (Obrázek 103), nahou

ženskou postavu (Potnia Theron) nebo lví plastiku (Benton 1939-40a, 53-54). Nalezlo se i mužské torso sphyrelaton sošky, které je podle Sylvie Benton srovnatelné s torsem sošky z Dreru (Benton 1939-40a, 53-54). R. C. Bosanquet spojuje se svatyní i množství býčích figurek nebo kousky kovů a proužky hrubých odlitků, které podle něj poukazují na produkci bronzu na místě (Dawkins et al. 1904-5, 307). K dnešnímu dni nejsou známy žádné terakotové figurky nebo destičky pocházející ze svatyně v Palaikastru (Dawkins et al. 1904-5, 307-8). R. C.

Bosantquet nejvíc usiloval o nalezení svatyně Dia Dictaea, která byla zmíněna v helenistické dohodě o hranicích mezi Hyerapytnou a Itanosem. Dosáhl toho v r. 1904 díky nápisu „Hymn of Kouretes“, která se nacházela v jámě v jihovýchodní části místa. Nápis je sám datovaný do

3. stol. po Kr., ale zmíněná hymna můžu patřit až do 6. – 4. stol. před Kr. (Bosanquet 1908-9,

339-56). Božstvo v hymně svolává a vzývá „Největší Kouros“ (Greatest Kouros), aby přišlo do

„Dikta“.22 Přesné umístění této lokace se stalo předmětem zájmu a předpokládá se, že je toponymum posvátné jeskyně nebo hory ve východní Krétě. Ke konkrétním návrhům patří 215 m vysoká hora Petsophas na jihu od svatyně, kde se nacházela horská svatyně stejného jména.

Nápisy z místa uvádějí „Ja-Di-Ki-Te-Te“. Tento výraz je spojován s pozdějšími antickými autory

(Apollonius Rhodius a Diodorus), kteří zmiňují místo Dikta. (Crowther 1988, 37-38)

První známky strukturálního vměšování cizí komunity podtrhují stavební aktivity ze 6. st. př.

Kr. Existence série kultovních budov, které potvrdily objevy rozptýlených architektonických fragmentů různé datace. Fragmenty zahrnují terakotové sima cca z druhé poloviny 6. stol. před Kr. (Obrázek 104), množství terakotových antefixů z pozdního 6. nebo raného 5. stol.

22 „O supreme son of Kronos, salutations! All-powerful over refreshment, you stand at the head of the gods. Come to Dicte at the turn of the year and take pleasure in our song“ 141 před Kr. nalezených i v Praisu (Prent 2005, 538) Před 6. stol. před Kr. se kultovní aktivity odehrávaly v otevřeném prostoru kolem oltáře na popel a nevyžadovaly tudíž větší formální organizaci.

Kult, rituály a uctívané božstvo

Palaikastro poskytuje známky potenciální síly místních nebo (sub)regionálních tradic, které mohou sloužit jako paralela pro ostatní svatyně rané doby železné, jež byly nalezeny na pozůstatcích z doby bronzové. Opuštění pobřežní oblasti v období LM IIIB-LMIIIC bylo rozšířeným jevem, který postihl s malými odchylkami rozdílné regiony Kréty. V případě

Palaikastra nastalo dlouhotrvající období přerušení kultovních aktivit, i přesto se vzpomínka kultu zachovala a díky tomu svatyně představuje místo, které poskytuje přesvědčivý příklad náboženské kontinuity. Svatyně zažila období narůstajícího vyjádření aristokratických elit, pro které paláce z doby bronzové získaly novou důležitost a význam. Daly podnět k znovuobjevení a napravení antických míst (Prent 2000, 550-54).

Identifikace svatyně v Palaikastru jako chrám Dia Dictaia byla všeobecně přijata. Byla založena na základě nápisu nalezeného ve svatyni, který obsahuje Hymnu vzývající boha k příchodu do

„Dikte“. Badatelé se shodují a shledávají Dia Dictaea jako původního krétského boha.

Mytologie se soustředí na příběh narození boha, který je zachován v Hesiodově Theogonii

(Prent 2005, 540). Friedrich Gottlieb Welcker si jako první všimnul, že Zeus narozený na Krétě se od klasického Dia liší (Welcker 1860, 218-20). Narození boha se na Krétě oslavovalo jako každoroční událost, také se slavily tradice jeho smrti a pohřebního místa. Prvky smrti a zrození/znovuzrození vedli Martina Perssona Nilssona ke spojení Dia s minojských předchůdcem. Paralely mezi životním cyklem boha a každoročním příchodem na svět a rozpadem života přírody mohly reprezentovat malého Dia jako vegetaci, která se může zrodit

142 kdekoliv (Nilsson 1950, 543, 553). Podle Jane Ellen Harrison příběh o narození krétského Dia a s ním spojených mýtů objasňuje mnoho prvků, které jsou charakteristické pro přijímací komplexy/rituály zahrnující fáze smrti nebo zmizení dítěte, interludia značící hrozby a mučení, následováno znovuzrozením či znovuobjevením. Hymnu si vysvětluje jako památku na narození boha. J. E. Harrison nepopírá spojitost krétského Dia s vegetací a úrodností, ale interpretuje Kouretes, kteří doprovázeli malého boha v prvé řadě jako mýtické protějšky lidských efébů. Popisuje je jako „young men who have been initiated themselves“, tedy zastávali roli iniciátorů pro ty, kteří je věkem následovali. Kouretes by byli ti, kteří unesou a ukryjí chlapce před rodinami a vyučují je v „tribal duties and tribal dances“. (Harrison 1908-9,

308-314, 328) M. P. Nilsson toto vysvětlení Kouretes nepřijal. Zůstal věrný interpretaci

„Greatest Kouros“, který každoročně přijíždí jako daemon spojený s úrodností polí a stád

(Nilsson 1950, 548-49).

143

Praisos

Praisos se nachází ve východní části Kréty. Pozůstatky antického osídlení poblíž středověké vesnice Prassus byly identifikovány jako Praisos již benátskými antikváři (Obrázek 1 a 2).

V klasickém a helénistickém období pokrývalo osídlení rozlohu dvou velkých příkrých pahorků nazývaných první a druhá akropole (First and Second Acropolis).

Geografie a datace

Z pahorků je vidět většinu údolí na severu. Na jihu jsou spojeny s vnitrozemím úzkým sedlem nebo hřebenem (Obrázek 28). Praisos leží zhruba uprostřed antické cesty směřující ze severního do jižního pobřeží a má snadný přístup do Siteia hor na východě (Prent 2005, 302-

3; Obrázek 38 a 43).

Obrázek 31: Praisos a Vavelloi, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Archeologické výzkumy místa a jeho okolí začaly v r. 1884, kdy Federico Halbherr (American

Institute) nalezl první z tzv. eteokrétských nápisů na pahorku (později pojmenovaný jako

144

Třetí/Third Acropolis nebo Altar Hill). Tyto nápisu se datují v rozmezí od 6. do 4. stol. před Kr., jsou psány iónskou řeckou alfabetou, ale využívají i neznámý jazyk, který mohl být jazykem původních obyvatel či minojské populace ostrova (Comparetti 1888, 673-76; Prent 2005, 303).

V r. 1894 objevil F. Halbherr dva velké votivní depozity, jeden v Altar Hill a jeden v moderní vesnici Vavelloi. V letech 1901-4 zde probíhaly výzkumy pod vedením Roberta Carr

Bosanqueta (British School), který odhalil velkou helénistickou budovu na první akropoli.

Odkryl také vrchol Altar Hill, který přinesl další nálezy eteokréských nápisů a velké množství kultovních předmětů. V okolí byly také objeveny hroby (LM III až helénistické období).

Nedávné výzkumy v r. 1992 byly zahájeny Jamesem Whitleym (British School). Bylo objeveno velké útočiště Kypia v horách na východ od Praisu, řadící se do období LM IIIC-SM. (Prent

2005, 303)

Na čtvrté terase pod západní částí akropole objevil R. C. Bosanquet odpadní jámu plnou terakotových fragmentů figurek a dalších neidentifikovatelných předmětů. Pokračoval ve výzkumech votivního depozitu ve Vavelloi a objevil další svatyni u Masamvrysis pramenu

(Bosanquet 1901-2).

S. Wallace řadí Praisos k „nucleated“ osídlení, které se zformovalo mezi protogeometrickým a archaickým obdobím. Osídlení se v této podobě zachovalo až do klasického období. (Wallace

2010, 233) Malé svatyně, které se nacházely v blízké vzdálenosti vyvíjejících se „nucleated“ osídlení, ale pořád dosti vzdálené městskému jádra, by mohly být spojeny s konkrétními klany uvnitř osídlení. Možnými příklady může být několik míst z okolí Praisu jako Prophitis Elias, Nea

Praisos a Masamvrysi. Všechny se nachází cca jeden kilometr od domnělého městského centra

(Wallace 2010, 315).

145

Vztah lokalit Praisos a Palaikastro

Existují doklady, že Praisos hrál ústřední roli v kontrole oblasti Palaikastra. Může to dokládat tzv. Toplou nápis.23 Dokládá to i výpověď Strabóna, který uvádí působení svatyně Dia Dictaia v Palaikastru v souvislosti právě s Praisem (Strabón, 10.4.6). Praisos utvořil jednu z největší a nejmocnějších polis na východě ostrova v klasickém až helénistickém období. Nachází se v oblasti na západ od Palaikastra. R. C. Bosanquet, který v obou místech prováděl výzkumy.

Badatel shledává obyvatele Praisu jako přímé potomky populace v Palaikastru pozdní doby bronzové (Bosanquet 1939-40, 65-66). Opuštění svatyně v Palaikastru do hornatější oblasti mohlo být zapříčiněno kolapsem centrální autority v době bronzové, v této době se pobřežní oblasti staly příliš odhalenými a nebezpečnými. Obyvatelé Praisu jsou také bráni jako autochtonní populace tzv. Eteokréťané, které zmiňuje již Homér. Antický básník uvádí pět eteokrétských kmenů žijících na ostrově, nepopisuje však jejich konkrétní umístění (Od.

19.172-77). R. C. Bosanquet také upozorňuje na výrazné podobnosti v kultovních praktikách a votivních předmětech. Kult obou míst se odehrával v otevřeném prostoru a soustředil se na oltář určený pro popel (ash-altar). U votivních předmětů dominovala přítomnost velkého množství bronzových kotlů s trojnožkami a bronzové zbraně životní či miniaturní velikosti

(Bosanquet 1939-40, 65-66).

Teorie přemístění obyvatel Palaikastra do Praisu byla však oslabena důkazy materiálu, které dosahují jen geometrického období. Po opuštění Palaikastra by tak vznikla čtyř set letá mezera.

Nedávné výzkumy však narazily na osídlení v Kypii umístěné hned nad Praisem. Toto osídlení poskytuje spojení mezi Palaikastrem a Praisem a podporuje tak R. C. Bosanquetovu hypotézu,

že se Praisos rozvinul v hlavní populační centrum doby bronzové (Whitley et al. 1999, 238-42).

23 Nápis na kamenné desce, která pochází z Praisos, ale je uložená v klášteře v Toplou.

146

Architektura a hmotná kultura akropolí

Třetí akropole nebo Altar Hill

„Altar hill“ se nachází jihozápadně hned vedle dvou pahorků. S nadmořskou výškou 325 m je nižní než první akropole, ale vyšší než druhá. Vrchol Altar Hill zahrnuje plochou oblast cca 50

× 60 m s vápencovými útesy po třech stranách. Na severu se pahorek značně rozšiřuje a svažuje dolů k východnímu korytu řeky. Vrcholku může být dosaženo pomocí cesty v malém

údolí, na které navazuje první akropole. Kultovní aktivity zde probíhaly pravděpodobně od 8. stol. před Kr. (Prent 2005, 304; Obrázek 162 a 163)

Výzkumy v r. 1894 odhalily pravděpodobný oltář uprostřed vrcholu (Obrázek 164). Dvě nízké zdi 4,95 a 5,95 dlouhé byly postaveny proti vápencovému výchozu. Ohrazená oblast zaznamenala stopy pálení, spálených kostí volů a beranů, bronzové a terakotové votivní předměty. Zdi byly vytvořeny z jednoho toku kamenů položených na základech ze suti a půdy

(Bosanquet 1939-40, 64-66). R. C. Bosanquet vyvozuje, že pozdější stavební činnosti zahrnovaly využití vrstvy z geometrického a orientalizujícího období. Informace o vnitřní stratigrafii nebo původní pozici předmětů není jasná. Množství terakotových a bronzových předmětů bylo smícháno se spálených materiálem a fragmenty zvířecích kostí. K předmětům patří skutečné nebo miniatury bronzových zbraní a brnění, které se pohybují v rozmezí od 8.

– 5. stol. před Kr. (Bosanquet 1901-2, 255-57; Obrázek 165). Bronzy zahrnují rukojeti od kotlů s trojnožkami, disky, část štítu, fragmenty corseletů, helem, mitrai, holenic, chránič kotníku, figurka berana a jiné. Sylvia Benton identifikovala fragmenty přinejmenším dvou sphyrelaton sošek (Bosanquet 1901-2, 258-9; Benton 1939-40, 56-58). Mezi terakoty rané doby železné patří imitace štítů a množství terakotových figurek ze 6. stol. před Kr. Výjimečné jsou válcovité

ženské postavy a býčí figurky, které se mohou řadit do rané doby železné. Z keramiky byly

147 popsány jen kalathoi, střepy z pozdního geometrického období, amfory a fragmenty pithos

(Bosanquet 1901-2, 256).

Vavelloi (Nea Praisos)

Blízko veřejné fontány hned pod vesnicí Vavelloi byl nalezen votivní depozit (Obrázek 43 a

163). Vavelloi bylo určeno dle blízkého pramene a votivního depozitu jako svatyně (Halbherr

1901, 384). Votivní depozit zahrnuje fragmenty terakotových sošek a terakotové desky vyobrazující nahé válečníky v helmách vybavené oštěpy a štíty (Obrázek 166-168). Kromě postav válečníků je zobrazen i pár ženy a muže, několik ženských postav, kentauři, sfingy, lotusy a palmety a další. Předměty byly vyráběny pomocí forem. Nalezený materiál je datován mezi pozdním 8. stol. před Kr. a helenistickým obdobím (Whitley et al. 1995, 407; Whitley et al. 1999, 247; Prent 2005, 307-8).

Mesamvrysis

Votivní depozit nalezený u pramene Mesamvrysis (nebo „tou Tzanní i Flega) se nacházel asi

1,5 km jihovýchodně od hlavního osídlení. Lokalita proto byla určena jako „spring sanctuary“

(Whitley et al. 1995, 407; Whitley et al. 1999, 247; Obrázek 43 a 163). Pramen až donedávna zásoboval vodou většinu obklopujících polí a zahrad. Jeho důležitost ve starověkém období značí skutečnost, že voda byla vedena terakotovou trubkou celou cestu podél svahů pahorku až k úpatí první akropole. V době objevení lokality R. C. Bosanquetem byla trubka stále viditelná. Badatel dokonce objevil malý klasický chrám hned nad pramenem, který, jak se zdá, již neexistuje (Bosanquet 1901-2, 236). Votivní depozit se skládal ze tří terakotových postav s cylindrickými těly. Ostatní terakoty se zachovaly ve fragmentárním stavu (Foster 1901-2,

278-80).

148

Kult, funkce, rituály a uctívané božstvo

Altar Hill

Bohatost nálezů (bronz, terakoty, nápisy) vedla rané badatele k předpokladům, že Altar Hill představoval hlavní svatyni pro obyvatele kolem Praisu. F. Halbherr se domníval, že na akropoli se nacházelo nejranější prehistorické nebo eteokrétské osídlení, které se po opuštění přeměnilo ve svatyni, kde byl kult praktikován uprostřed divoké přírody (Halbherr 1901b, 372-

73, 379; Obrázek 28, 113 a 164). R. C. Bosanquet zase shledával Altar Hill jako svatyni určenou pro pasteveckou komunitu žijící v rozptýlených vesnicích obklopených horami (Bosanquet

1901-2, 257). Předběžné výsledky povrchu značí, že přinejmenším část klasické a helénistické akropole byla obývána během protogeometrického a geometrického osídlení, možná již v LM

IIIC-SM. Akropole byla výrazně osídlena během 7. stol. před Kr., odkud pochází většina votivních předmětů z Altar Hill. (Prent 2005, 306)

Kult v Altar Hill je charakteristický dedikacemi velkých bronzů a zvířecímu obětování, které nekoresponduje s dominantní rolí mužských aristokratů (Prent 2005, 497). R. C. Bosanquet kultovní místo na Altar Hill přisoudil Diovi Dictaiovi. Viděl identifikaci ve votivní výbavě zbraní a bronzových disků. Disky interpretuje jako činely, které se používaly při extatickém kultovním tanci Kouretes. Přítomnost terakotových lvů možná značí, že vedle Dia zde byla uctívána i jeho matka Rhea (Bosanquet 1939-40, 65-66).

Vavelloi

Vzhledem k nalezenému depozitu z Vavelloi je přisuzována místu funkce předměstské komunitní svatyně rané doby železné. Předměty mohou zdůrazňovat přechod k plné dospělosti obou pohlaví. Ženské postavy kourotrophií vyjadřují starosti s ošetřováním a mateřstvím. Soška páru může poukazovat na manželství. Rituály mohly být tedy spojeny

149 s přechodem ke statutu dospělého a spojeného manželským svazkem. Důležité jsou desky s mladými muži oděnými do telecích dlouhých chitonů, které mohly značit ceremoniální kostým nošený při rituálech. Také svléknutí a převlečení oděvu mohlo být součástí mužských přijímacích rituálů (J. Demargne 1902, 573; Prent 2005, 496).

Uctívané božstvo ve Vavelloi zůstává nevyjasněno. Mezi návrhy patří bohyně Afrodita a Héra, jež jsou spojovány s manželstvím. Rituály se zde odehrávaly v kontextu s místním kultem.

Vzhledem k přítomnosti kourotrophií žen a páru ženy a muže, nejlepším kandidátem božstva se zdá být Héra, která je archetypální choť Dia, chrání vdané ženy a je spojena s narozením dítěte. Další možností může být i Demeter. Tato bohyně je propojena s životem vdaných žen a jejich plodností. Funkcemi se velmi podobá Héře (Burkert 1985, 131-35, 161).

Mesamvrysis

Kultovní aktivity v Mesamvrysis se zjevně odehrávaly v otevřeném prostoru, jelikož se nenalezly žádné architektonické pozůstatky. Svatyně blízko pramene souvisí s domácími pracemi určenými zvláště mladým ženám, které u pramene nebo říčky perou prádlo.

V kultovní terminologii může být také čerstvá voda spojena s očistou. Rituální omývání bylo potřebné u žen po porodu, při rituální přípravě na manželství, při svatební koupeli, po které následovala svatba nebo součást obecných očistných rituálů Thesmophoria. Kromě Demeter se kulty spojené s prameny nebo říčkami často týkaly Hery, Afrodity, Artemis nebo nymf, božských nebo polobožských bytostí v plné ženské formě (Burkert 1985, 77-79). Nymfy jsou

úzce spojeny s volnou přírodou. Obývají prameny, jeskyně, hory a stromy. Ve svatyni by tedy docházelo ke spojení přírodního božstva s mladou ženou a nevěstou. Jedna z nalezených

ženských postav drží granátové jablko, druh ovoce, které naznačuje námluvy/dvoření. Toto vyobrazení tedy obsahuje odkaz na mladé ženy, které očekávají svatbu (Prent 2005, 505-6).

150

Z přijímacích rituálů konaných ve všech svatyních v Praisu vyplývá, že se odlišovaly svou organizací a strukturou, jelikož předměstské svatyně oddělovaly od sebe chlapce a dívky (Prent

2005, 636).

151

Prophitis Elias

Prophitis Elias představuje 600 m vysoký vrchol, který se nachází asi 2,5 km jihovýchodně od

Praisos (Obrázek 1, 2, 29 a 43). Na temenu lokality se nachází moderní kostel, ve vnitřní prostorách byly objeveny v r 1865 velké bloky a fragmenty sloupů antického chrámu (Obrázek

169). Hojně se vyskytující materiál na povrchu představuje střepy picích pohárů, které se pohybují v rozmezí od orientalizujícího do helenistického období. Studie materiálu jsou součástí projektu Praisos Project. Dva fragmenty orientalizujících votivních desek vyobrazují mužské postavy (Bosanquet 1939-40, 64; Prent 2005, 349).

Spratt i Bosanquet identifikují pozůstatky jako chrám Dia Dictaia. Teorie je také podpořena umístěním chrámu na vrcholu hory a časté spojení kostelů Elias s antickými svatyněmi boha

Dia (Faure 1960, 194-95).

Obrázek 32: Prophitis Elias, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Obrázek 33: Prophitis Elias, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)152

Roussa Ekklisia, Anixi

Blízko pramenu Anixi, asi 2 km východně od moderní vesnice Roussa Ekklesia v Siteiských horách, přinesly nelegální výzkumy bohatý depozit terakotových votivních předmětů (Obrázek

1, 2, 30 a 43). Systematický výzkum pak prováděl Nikolaos Platon (Archaeological Service) v r.

1954 a znovu v r. 1982 pod vedením Nikose Papadakise. N. Platon zaregistroval archaickou akropoli v Kato Lagokephalo a opevněné pozdější osídlení Kastri na nižším pahorku (Prent

2005, 301).

Obrázek 36: Roussa Eklessia, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Architektura a hmotná kultura

Otevřená svatyně u Anixi

V roce 1952 prováděl N. Platon systematický výzkum lokality u pramene Anixi. Badatel odkryl materiál dvou jam s votivními předměty v místech později určené otevřené archaicko- helenistické svatyně, která se nacházela cca 2 km východně od Roussa Ekklesia nad kostelem

153

Timios Stavros (Prent 2005, 302; Erickson 2009, 353; Erickson 2010, 217; Obrázek 170). Cesta od kostela se klikatí kolem skalních útesů přibližně 300 m před starověkou lokalitou. Elipsovitý výběžek na chráněné straně přirozené kotliny utváří roklinu, která vymezuje území svatyně.

Místním je lokalita známá pod jménem Anoixe (Anixi) pramene. Slovu kromě pramene dávají i další význam „otevřený“ („open“), který odkazuje na nepředvídatelný proud, který se otvírá

(„opens“) a zavírá („closes“) bez varování. Pokud pramen ustupoval a proudil v antice pravidelně, mohl přispívat ke spojení místa s božstvem. Božstvo tak mohlo vyjadřovat nepředvídatelné přírodní síly, které potřebují upokojit. Kombinace pramene a chráněné kotliny s elipsovitým výběžkem vytváří vhodnou lokaci pro jednoduchý a otevřený kult. Dva velké stromy značí přibližné území objeveného votivního depozitu s moderními terasovitými stěnami a nízkou terénní stěnou, která obklopuje skálu (B. L. Erickson 2009, 353).

Nalezený materiál dokumentuje aktivity během problematického bodu krétské náboženské historie – přechod od orientalizující fáze ke klasickému vzoru s kořeny na řeckém pevnině.

Přesněji mezi lety 600-400 před Kr. Brice L. Erickson přisuzuje místu funkci venkovské svatyně.

Doklady kultovní budovy však nejsou doložitelné. Je tedy nasnadě otázka, zda votivní depozit opravdu značí starověkou svatyni? Skalnatý výběžek (30 × 50 m) naznačuje ústřední bod pro kult s rituální účastí 100 a více lidí. Svah obklopující pahorek mohl poskytovat sezení pro větší shromáždění, ačkoli nevykazuje žádné známky antického terasování. Jediné dvě mělké jámy s votivními předměty poskytují přímou evidenci kultu (Erickson 2009, 355-356).

Materiál nalezený v jámách je v porovnání s dalšími orientalizujícími svatyněmi chudší.

Výzkumy N. Papadakise zmiňovaly popel a spálené zvířecí kosti uložené v jámách, žádné vzorky se však nedochovaly (Erickson 2010, 219). Nálezy poskytují materiál levných hliněných milodarů a kultovní výbavy, žádné známky bronzu, slonoviny nebo dalších vzácných materiálů.

154

Terakotové desky vyráběné pomocí forem představují nejranější doklady kultovní aktivity.

Příkladem mohou být bohyně oblečené v polos ze 7. stol. před Kr. nebo nahé ženské postavy, které mohu připomínat Afroditu (Obrázek 175). Nicméně nemusí zobrazovat konkrétní božstvo či božstvo jako takové. Také se svou stylistikou mohou blížit deskám Blízkého východu, které podobně zobrazují bohyni Astarte. Podobné zobrazení je i ve svatyních stejného typu ve

Vavelloi a Lapsanari (Erickson 2009, 357-365).

Kromě ženských desek mají své zastoupení i muži, které přinesly výzkumy N. Papadakise.

Podobají se opět typům ve Vavelloi. Můžeme je zařadit mezi lety 630-600 před Kr. stejně jako desky se sfingami a griffiny. Další mužské zobrazení obsahují fragmenty desek s válečníkem, který unáší mladíka. Stylisticky odpovídá 6. stol. před Kr. Možná desky vyobrazovaly rituály přechodu k mužství (Erickson 2009, 365-372; Obrázek 172 a 173).

Pozdější terakotové předměty se datují od poloviny 6. stol. před Kr. se zástupci korunované bohyně a fragmenty ženských hlav. Ženské hlavy více odpovídají zobrazení bohyně než stojící postavy staršího data (Erickson 2009, 374; Obrázek 173). K dalším nálezům patří fragmenty kernoi (500-150 před Kr.), picí poháry a lampy z 5. stol. před Kr. (Prent 2005, 302; Erickson

2009, 357; Erickson 2010, 220; Obrázek 171 a 174).

Kultovní aktivity, rituály, funkce, uctívané božstvo

Kultovní aktivity vychází z přirozeného prostředí a skladby votivních předmětů. Jsou doložitelné od 630 po 150 před Kr. Podobnosti se zobrazením Astarte mohou značit uctívání bohyně s důrazem na plodnost. Mohla by představovat již zmíněnou Afroditu. Spojení ženské bohyně s mužskými přijímacími rituály značí bohyně Ištar, Astarte a Anat jako bohyně plodnosti. Roussa Ekklesia by také dávala smysl jako svatyně nymf, které byly bohyně

155 pramenů, byly přítomny u mužského přijímání a občanské identity (Erickson 2009, 375-377;

Erickson 2010, 220).

Distribuce pěti různých typů desek v období cca 630-500 před Kr. naznačuje, že Roussa

Ekkleisa mohla sloužit jako teritoriální ukazovatel Praisu, který měl sítě další svatyní – Hagios

Georgios, Lapsanari a Stou Koukou tou Kephali. Síť mohla vyjadřovat kontrolu Praisu nad

údolím Akhládia a nížinou Zirou. Jediná publikovaná keramika tohoto regionu pochází z Praisu, ale tvary nádob a popisy struktury se neshodují s těmi z Roussa Ekklesia (Erickson 2010, 220).

Charakteristické symbolické dedikace v podobě terakotových desek a figurek byly v raném 5. stol. před Kr. vystřídány hojnou produkcí lamp, picích nádob a kernoi. Pozdně archaické, klasické a helenistické lampy mohly značit změnu kultu. Objevují se ve svatyních Demeter,

Artemis a Athény, kde představují pozůstatky nočních oslav/svátků pannychis, které zahrnují tance, zpěv, oběti a hodování. Charakteristickými účastníky těchto oslav byly ženy.

Archeologové si často spojují lampy s praktickými účely než jako votivní předměty. Jsou dle nich důležité při osvětlení nočních ceremoniálů, oslav a dalších aktivit (Erickson 2010, 235).

156

Siteia

Moderní přístavní město Siteia se nachází ve východní Krétě (Obrázek 1, 2, 31, 39 a 43). Během stavebních aktivit v letech 1966-77 bylo objeveno téměř 900 terakotových votivních předmětů. N. Papadakis přisoudil předmětům vysokou kvalitu a datoval je do geometrického až orientalizujícího období. Předměty byly uloženy v různých jámách. Vzhledem k moderní přestavbě nemohou být znovu získány přesnější informace o uspořádání nebo možných architektonických pozůstatcích svatyně. Část depozitu byla předběžně publikována a výběr nálezů byl vystaven v muzeum v Siteia a Ayios Nikolaos. Nikos Papadakis také uvedl seznam několika náhodných předmětů, které mohou pocházet ze stejného místa. Dosud neexistují

žádné další důkazy raně železné aktivity v oblasti moderního města Siteia (Papadakis 1983,

104-05; Prent 2005, 300)

Obrázek 37: Siteia, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

K nálezům patří ženské figurky a desky vyráběné z forem. Ženské figurky napůl oblečené s odhalenými ňadry, koleny, ale i postavy oděné s polos či typ kourothrophií a jiné. Další

157 představují oválné figurky nejasného pohlaví nebo velké terakotové hlavy, jedna mužská, které se řadí do pozdního 7. stol. před Kr. (Papadakis 1980, 62-65).

158

Sta Lenika

Sta Lenika se nachází v malém náhorním údolí mezi Ayios Nikolaos a Elounda (antický Olous) na západní straně zálivu Mirabello (Obrázek 1, 2 a 32). Lokalika není od moře viditelná, přístup k ní je možný od pobřeží přes strmou rokli. V r. 1880 Domenico Comparetti a Federico Halbherr objevili několik nápisů z archaického období v domech dnešní vesnice. (Prent 2005, 348) Asi

200 m na západ od vesnice objevil v letech 1937-38 Jean Bousquet kultovní budovu řadící se do protogeometrického nebo geometrické a helénistického období (Obrázek 176 a 177).

Obrázek 38: Sta Lenika, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

Helenistické nápisy, které J. Bousquet objevil, odkazovaly na „Kyprogeneia“ k přestavbě původního chrámu (Obrázek 178 a 179). Tyto informace vedly k identifikaci první kultovní budovy jako antického Afrodisia, které, díky helenistickým nápisům objeveným v Lato, bylo umístěno na hranicích Lato a Olous. Archaické nápisy zmiňovaly kult boha Area, odpovídalo tomu i uspořádání helénistického chrámu do dvou cell, které mohly kombinovat kult Area i

159

Afrodity. Kolem kultovní budovy J. Bousquet zaznamenal „houses of no special interest“.

(Bousquet 1938, 386-391) O osídlení rané doby železné z okolí svatyně nemáme mnoho informací. Je možné, že protogeometrická nebo geometrická svatyně byla přední svatyní velkého neprobádaného osídlení ležícího na hoře Oaxa, které pohlíží na Sta Lenika z východu

(Pendlebury 1939, 365, 376; Prent 2005, 348).

Architektura a hmotná kultura

J. Bousquet věnuje pozornost raně železné fázi svatyně, která se skládala z jedné místnosti

(cca 11 × 4,75 m) s přístřeškem neseným sloupy, chránící tak ohniště (cca 2,05 × 1,20 m)

(Bousquet 1938, 393). Tato J. Bousquetova rekonstrukce nebyla vřele přijata. Byla nalezena jen jedna báze sloupu (Prent 2005, 349). Alexander J. Mazarakis Ainian navrhl, že u venkovní severozápadní zdi mohla stát lavice. Usoudil tak dle dvou podlouhlých kamenů, které ležely proti zmíněné zdi (Mazarakis Ainian 1997, 215). J. Bousquet identifikoval tři votivní depozity, kde se nacházely bronzové předměty např. figurka koně s kolem, disk nebo štít, lidská figurka a býk (Bousquet 1938, 395; Obrázek 180). Nedávné reporty zmiňují ještě bronzový hrot šípu a terakotové masky a figurky (Prent 2005, 349).

160

Vrokastro

Obranné osídlení Vrokastro zaujímá strmý a skalnatý výběžek (cca 313 vysoký) u zálivu

Mirabello a nachází se přímo nad pobřežní cestou z východní do západní Kréty (Obrázek 1, 2 a

33). Přístup k osídlení vede přes strmou cestu od východu a jihozápadu, nebo ze sedla na jihu.

Geografie a datace

Osídlení bylo pravděpodobně založeno na začátku LM IIIC a zůstalo obydleno až do 7. stol. před Kr. Systematické výzkumy zde probíhaly v letech 1910 a 1912 pod vedením Edwina

Herberta Halla (American School). Další výzkumy se uskutečnily v r. 1979 v čele s Barbarou J.

Hayden, která znovu prostudovala starý výkopový materiál. Od r. 1986 prováděla výzkumy v

Obrázek 39: Vrokastro, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) okolí Vrokastra (Prent 2005, 147). Nedávný průzkum naznačil, že oblast kolem Vrokastra se stala jádrem obývání v LM IIIC, které pokračovalo až do geometrické nebo raně orientalizující

161 doby. Blízko Vrokastra se však i nacházela velká osídlení jako Ayios Phanourios na východě a několik dalších na okolních pahorcích a na pobřeží (Hayden et al. 1992, 326-29).

Osídlení se značně rozšířilo v rané době železné. Jeho rozmístění se dělilo do dvou velkých sekcí, které ležely po obou stranách rokle. Přesněji tvořilo horní osídlení umístěné na vrcholu, z něhož pohlíželo na moře a spodní osídlení na severu, které mohlo být chráněno zdí (Obrázek

182 a 183). V některých případech zdánlivé rozdělení osídlení (na pohřebiště a svatyně), tvoří jednu komunitu (Prent 2005, 221, 293). Roztroušené zdi a hroby byly rozpoznány dále na jihozápadě podél výběžku v místě Karakovilia, s dokladem svatyně, a v místech Mazichortia a

Amigdali (Hayden 1992, 289; Hayden et al. 1992, 326-29, 338; Obrázek 181). Saro Wallace přisuzuje lokalitě funkci citadelního místo (Wallace 2010, 254). Osídlení Vrokastro bylo opuštěno v 7. stol. před Kr. Jeho obyvatelé a obyvatelé okolních vesnic se přesunuly do polo obranných míst ležících na Meseleroi hřebenu a dál do vnitrozemí (Wallace 2010, 331).

Architektura a hmotná kultura

Doklady obývání Vrokastra v LM IIIC-SM lze sledovat na střepech z osídlení a z několika hrobů.

Osídlení této doby bylo menší než v rané době železné, pokrývalo jen vrchol a ne nižší severní svah. Starý výkopový materiál zahrnoval skupinu terakotových votivních a kultovních předmětů zejména zvířecí figury a figurky bez záznamu provenience. B. J. Hayden řadí předměty do rané doby železné (Hayden 1991, 112-14, 122-23).

Na horním osídlení Vrokastra byly objeveny místnosti 8-11 a 17 (Room 8-11, Room 17), které obsahovaly depozity pravděpodobně kultovních předmětů. Předměty mohly naznačovat přítomnost jedné nebo více svatyní. Stratigrafický kontext je však nejasný a přesný počet a lokace kultovních míst zůstává zpochybňována (Prent 2005, 294). Dalším kandidátem na

162 funkci svatyně je pak místnost 1, vzhledem k izolovanému nepřímému vstupu z ulice (Hayden

1991, 109-10).

Místnost 8-11 a 17

Výzkumy v jihozápadní části horního osídlení odhalily depozit v prostoru místností 8, 9 a 11, který zahrnoval velké množství kovových nálezů. Komplex se zdá skládal ze dvou místností a dvou teras (8 a 11, 9 a 10). Byl umístěn na severní straně ulice a představoval první viditelnou budovu při vstupu do oblasti horního osídlení ze západní cesty. Ačkoliv místnost 8 a 11 sdílela stejnou venkovní zeď s okolními budovami, tvořily samostatnou jednotku. Do místností se vstupovalo pravděpodobně z ulice. B. J. Hayden navrhla, že se místnost 8 skládala ze dvou částí s kamennou lavicí podél východní stěny (Hayden 1991, 105-109).

Větší množství nálezů byl nahromaděn proti východní stěně místnosti 11. Nálezy představovaly terakotové koňské hlavy, postavu koně, lahev, hliněné malované víko, malý bronzový disk, fragmenty bronzových a železných hrotů šipek. Místnost 9 přišla s dalšími nálezy terakotových lidských hlav, pithos, kalathos, rohy agrimi. Místnost 8 vykazovala zvířecí figurky, triton mušle a další (Hayden 1991, 128-30, 26-27, 32-33).

Další koncentrace votivních předmětů se objevila pod pozdější zdí jižní sekce místnosti 16-17.

Depozit zahrnoval horní část těla muže, terakotové zvířecí figurky, doplňující fragmenty částí koně z místnosti 11, rohy agrimi, triton mušle a další (Hayden 1991, 135-36; Obrázek 185).

Místnost nepředstavuje klasický půdorys kultovních budov/chrámů typických pro protogeometrické až raně archaické období. Budova mohla kombinovat „secular gathering/feasting and cult unit“ (Wallace 2010, 268).

163

Karakovilia

Malou obdélnou budovu (cca 4,3 × 5,3 m) se vstupem z kratší strany objevila Edith Hall blízko ossuria „bone enclosures“ v Karakovilia. Budova vyčnívala díky izolované pozici a její konstrukci z dobře opracovaných bloků, jež se nevidí u klasických domů v osídlení (Prent 2005,

296-7). Identifikace budovy jako svatyně je určena na základě nálezů terakotových podstavců nebo stolu na na milodary s rozetovou dekorací, attickému kratéru (střední geometrické období) z vnitřního prostoru budovy a fragmentům terakotové mužské figurky (možná válečník), kachny a koně. B. J. Hayden datuje budovy od LM III do 8. stol. před Kr., zatímco podle nálezu koně sahá do geometrického až archaického období (Hayden 1991, 110-143).

Kult by mohl souviset s pohřebními rity vzhledem k bezprostřední blízkosti ossuria (Prent

2005, 297).

Kultovní aktivity, rituály, uctívaná božstva

Místnost 8-11 a 17

Podobné depozity místností 8-11 a 17 značí stejný kult, který charakterizuje mužské nebo bojovné prvky. Geraldine C. Gesell navrhuje tedy uctívání mužského božstva (Gesell 1985, 63).

Complex 8-11 je klasifikován jako veřejné kultovní místo, vzhledem k přístupu z hlavní ulice.

B. J. Hayden shledává místnost 17 jako samostatnou svatyni s možnou lavicí (Hayden 1991,

109-10). Alexandros J. Mazarakis Ainian budovu určuje jako obydlí velitele, které se tváří jako svatyně (Mazarakis Anian 1988, 106-109). Koncentrace stejných nálezů může také značit redistribuci artefaktů, jak navrhla E. H. Hall (Prent 2005, 427).

164

Zakros, tou Koukou to Kephali

Hned na jihu od moderní vesnice Horní Zakros (Upper Zakros) leží malé a jen zběžně prozkoumané pozůstatky možné bronzové nebo geometrické až orientalizující svatyně

(Obrázek 1, 2 a 34). V r. 1894 bylo poprvé popsáno Arthurem Evansem, který zaznamenal keramiku z doby bronzové na Koukou to Kephali a na sousedícím pahorku Anthropolithou

(Prent 2005, 310).

Během zkušebních výzkumů na Koukou to Kephali v r. 1901 našel David George Hogarth

(British School) geometrickou keramiku, seal stone, terakotové zvířecí figurky a dvě hliněné desky ze 7. st. před Kr. zobrazující oděného muže stejného typu jako ve Vavelloi v Praisu. D. G.

Hogarth zmiňuje pozůstatky masivní budovy na jihozápadní straně pahorky, které patrně patřily ke komplexu z doby bronzové. Badatel také objevil dvě pohřební jeskyně z geometrického období, které obsahovaly 85 váz a několik bronzových jehlic a fibulae.

Obrázek 40: Zakros, Tou Koukou to Kephali, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)

165

Pozdější náhodné nálezy z Koukou zahrnují korunovanou figurku z terakoty a možná další se zdviženými rukami. (Pendlebury 1939, 315, 326; Prent 2005, 310)

166

Analýza soupisu lokalit

Ve vyhodnocení soupisu lokalit se zaměřuji na jednotlivé parametry, které jsem u chrámů sledovala. Snažím se najít zákonitosti, ze kterých vycházejí. Sleduji vztah jednotlivých svatyň s ostatním osídlením a krajinou. Pracuji i s fenomén „nucleated“ osídlení, který měl vliv na kultovní zaměření krétských komunitních uskupení. Důležité jsou i architektonické a výzdobné prvky chrámu, a složení votivního či jiného hmotného depozitu. Všechny tyto aspekty mají vypovídací hodnotu. Architektonické a výzdobné prvky také budu porovnávat se zákonitostmi chrámů na pevninském Řecku a v čem se lišily. V závěru se pak pokusím zodpovědět otázky vytyčené v úvodu (charakteristika archaického a klasického kultu na Krétě, porovnání s pevninou, úvaha nad otázkou úpadku ostrov a ve sledovaném období).

167

Topografie

Pokud se zaměříme na umístění chrámů/svatyň na Krétě (Obrázek 1 a 2), jednoznačně vychází,

že se nacházely hlavně v centrální a východní části ostrova (Graf 1). Není to velké překvapení

Výskyt svatyní v jednotlivých regionech

7% 0%

37% 56%

Lasithi Iráklio Rethymno Chania

Graf 1: Výskyt chrámů v jednotlivých regionech (vytvořeno autorkou) vzhledem k hornatému povrchu západní Kréty. Lokality se nacházejí na výhodných místech především u vodních zdrojů, úrodné půdy a důležitých spojnic ostrova (jak vyplývá z Grafu 2).

Když se podíváme na mapu (Obrázek 1 a 2) vidíme, že lokality z větší části lemují krétské pobřeží, a to především severní pás ostrova a část jižního pobřeží. Kromě toho jsou umístěny v blízkosti úrodných ploch jako je Mesarská nížina, údolí Amari, pláň Pediada, Lasithská nížina, nížina Phourni a údolí Neapolis, náhorní plošina Omalos a údolí Mitropoliamos. Vodní toky jsou také důležitým aspektem pro umístění chrámů/svatyň, ať už říčky, sezónní řeky nebo horské prameny. Dále můžeme vyčíst, že lokality byly soustředěny na pahorcích vyšších jak

100 m n. m. (přesněji rozmezí 100-1 130 m n. m.). Výšinné oblasti představovaly velmi výhodnou polohu, ať už z hlediska obranného, tak strategického s výhledem na moře nebo na

168

Výskyt chrámů/svatyň v blízkosti vodních toků, úrodné půdy, cesty, osídlení a polohy nad 100 m n. m.

5% 12% 25% 7%

16% 16%

19%

řeka moře pramen úrodná půda cesta osídlení poloha nad 100 m n. m.

Graf 2: Výskyt chrámů/svatyní v blízkosti řeky, moře, pramene, úrodné půdy, cesta a osídlení (vytvořeno autorkou) důležité krétské spojnice. Navíc řada vysokých pahorků, na kterých byly umístěny chrámy/svatyně měla historickou spojitost s předchozím obýváním. Taková prostředí tudíž připomínají ducha minulosti, který spojoval nedaleké klanové skupiny. Z grafu (Graf 2) také vyplývá, že podstatná část svatyň se nacházela v blízkosti osídlení nebo byla přímo jeho součástí v archaickém a klasickém období. Tudíž trend osamocených horských/jeskynních svatyň pomalu ustupoval novému uspořádání.

Architektonické a výzdobné prvky

Rozměry

Otázka rozměru chrámů je většinou problematická. Rozměry z velké části představují odhady, vzhledem ke stavu výzkumu a množství přestaveb, ke kterým v průběhu historie na dané lokalitě docházelo. Výrazný je i otevřený kult, který kolikrát ani nevyžadoval architektonické označení. Jeho rozměry lze usuzovat z rozsahu místa, na kterém se nacházel (Praisos Altar Hill, pahorek o rozměrech 50 × 60 m) nebo díky základům pódia pro věřící (chrám Herma a Afrodity v Kato Syme, pódium o rozměrech 7 × 12,5 m). Nálezy depozitů zmínky o rozměrech svatyně také neposkytují, jelikož se badatelé pouze domnívají, že se jednalo o otevřenou svatyni na

169 základě skladby hmotné kultury a okolní krajiny. Pokud se rozměry dochovaly, vykazují podstatně menší měřítko, než tomu bývá zvykem na řecké pevnině ve stejném období.

Většinou jsou na Krétě zastoupeny obdélné stavby o průměrném rozměru 6/7 × 10/12 m, někdy i o polovinu menší. Existují však i výjimky, které představují dvakrát takové rozměry.

Jedná se konkrétně o oba chrámy na Akropoli v Gortýně (13 × 16 m a 17 × 19,85 m), chrám B v Prinias (18 × 6/5 m) a Aphrati (12 × 22,5 m) nebo Axos (15 × 6,5 m). Ostrov se tedy vyznačuje minimalističtější architekturou, možná však o to větším důrazem na uctívání.

Půdorys, okolí chrámu a vnitřní prostory

Půdorys se opět odvíjel od zaměření svatyně. Pokud se jednalo o otevřený kult, nebyla potřeba konkrétní budova, stačilo vytyčit místo a případně určit oltář. Klasickým tvarem jsou jednoduché obdélné místnosti připomínající megaron občas jsou doplněny pronaem nebo krytým vchodem in antis. Většinou se skládají z jedné místnosti, někdy ze dvou. Venkovní prostor bývá i doplněn lavicemi podél stěn (např. Dreros, Obrázek 142 a 143) a oltáři (Gortýna,

Obrázek 58 a 59; chrám B a C v Kommu, Obrázek 96; Axos chrám na nižší akropoli, Obrázek

119; Praisos Altar Hill). Doložená je i z větší části plochá střecha, někdy bývá jen nad pronaem

či krytým vchodem. Zachovávají se nám podpěry nebo terakotové tašky. Známky střechy vykazují chrámy Apollóna Pythia v Gortýně, jižní část svatyně Glauka v Knossu, chrám B a C v Kommu, chrám A a B v Prinias, nižší akropole chrámu v Axu a chrámy v Dreru. Vnitřní prostory bývají zpravidla lemovány alespoň jednou lavicí, často se objevují i známky ohniště

(M. Prent je klasifikuje jako „hearth shrine“). Existují i doklady bothros jako součást prostoru chrámu např. u otevřené svatyně v Kato Syme (může se však jednat i o oltář), u chrámu

Apollóna Pythia v Gortýně nebo u chrámu v Azorii. Bothros byl určen pro tekuté obětiny (Prent

2005, 342, 588) Chrám v Dreru vykazuje také známky keratonu nebo tzv. horn-altar.

170

Dva chrámy vykazují také netradiční trojný plán celly. V případě chrámu B v Kommu se jedná o možný vliv fénických obchodníků (Obrázek 98 a 99), jelikož Kommos byl přístavní svatyní.

Tzv. „threepillar shrines“ jsou typické právě pro Foiníkii. Další trojný plán pak představuje předměstská svatyně na akropoli v Gortýně (Obrázek 63). V tomto případě badatelé upozorňují na silný severo-syrský a egyptský vliv (Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 54-65).

Chrám v Dreru se vyznačuje ještě jedním uspořádáním, které přispívá k myšlence, jež podporuje badatel Spyridon Marinatos, že rozložením agory a jejím spojením s chrámem a právními nápisy vede k identifikaci Dreru jako nejranější architektonicky definovaného místa kongregace v řeckém světě (Marinatos 1936a, 255-56; Obrázek 141).

Půdorysy chrámů se opět vyznačují jednoduššími tvary, nicméně zástupce monumentální architektury zde také najdeme. U chrámu se neobjevuje takové množství sloupů jako tomu je na pevnině, jak použitých uvnitř prostoru, tak na sloupový ochoz. Sloupy jsou většinou umístěny v přední části. Krétské chrámy se podobají spíše římské, popřípadě etruské chrámové architektuře bez sloupového ochozu. Svým půdorysem připomínají jednoduché chámy in antis. Žádné kruhové paralely zde také nenajdeme. Vnitřní prostor se odlišuje uspořádáním např. ohniště a lavice nejsou na pevnině tak pravidelné. Chrámy s ohništi se podobají mykénským megaron. Trojný plán celly také není obvyklý, opět zde na povrch vyplouvají kontakty s Blízkým východem.

Architektonická a jiná výzdoba

Architektonická výzdoba se z větší části nedochovala nebo není u chrámů zaznamenána. Jak již bylo zmíněno, klasické řecké sloupy nebyly využívány ve větším měřítku. Dochovaly se nám především jejich báze. Existují však doklady v podobě fragmentů, a to nález dórské hlavice u chrámu Demeter v Knossu, pozdější dórské polosloupy a korintské sloupy z chrámu Apollóna

171

Pythia v Gortýně a fragmenty antických sloupů v Prophitis Elias (Obrázek 87 a 88). Opět

Gortýna a chrám v Prinias vykazují největší známky monumentální architektury. Objevuje se u nich vysoké architektonické sochařství. U obou chrámů můžeme naleznout sedící sochy

(Obrázek 68 a 111). V Gortýně jen fragmenty, v Prinias byly objeveny dvě sedící ženy umístěné v průčelí nad překladem/vstupem. Sochy vykazují podobné výzdobné motivy. Badatelka

Lauren Adams navrhuje, že by v Gortýně mohla být přítomna sochařská skupina podobná té v Prinias, avšak dřívější (Adams 1978, 25-27). V Gortýně se nacházejí i reliéfy s frontálními postavami žen s pokrývkou hlavy polos, které mohly představovat orthostatický vlys, buď umístěný vně chrámu nebo uvnitř (Rizza et Santa Maria Scrinari 1968, 23-24, 47-50; Watrous

1998, 75; Obrázek 64). V Priniasu se naopak objevuje překlad vyzdobený reliéfy jelenů a kočkovitých šelem a vlys jezdců s oštěpy (Obrázek 110 a 111). Takové motivy je možné nalézt v pozdějším období i na vlysu na Parthenonu. Každopádně sochařství v Prinias a Gortýně vykazuje silné východní vlivy. Fragmenty soch se objevují i v Axu a terakotová deska s reliéfní výzdobou jezdce a hada ve svatyni Glauka v Knossu (Obrázek 91). Zajímavým objevem je kamenný orel v životní velikosti z římského období nacházející se ve svatyni v Amnisu. Orel byl posazen na sloupové hlavici se třemi vrstvenými volutami (Obrázek 45). Další fragmenty ptáků

(možná holubice) a fragmenty orla přináší jediný důkaz nějaké před helenistického monumentálního sochařství ve svatyni (Coldstream et Huxley 1999, 299).

Gortýna vyniká ještě jedním aspektem, a to právními nápisy, které se také mohou řadit do architektonické výzdoby, ač okrasný účel nemají, jsou určeny pro oko a představují důležitý prvek chrámu, který charakterizuje organizovanou společnost (Obrázek 61). Je známo devět archaických krétských polis, které obsahovaly nápisy zákonů pro veřejnou výstavu ze 6. st. př.

Kr. – Gortýna, Dreros, Axos, Eleutherna, Eltynia, Knóssos, Lyktos, Phaistos a Prinias (Nielsen

2002, 187).

172

Co se týká kultovní sochy, která dominuje vnitřnímu prostoru chrámů pevninského Řecka, objevuje se na Krétě minimálně, dnes se většinou zachovala báze, která nepřímo dokládá její přítomnost. Mohlo se jednat o xoana, jak je popisují antičtí autoři, např. Pausanias.24 Báze je přítomna v Kommu v chrámu C a možná v chrámu v Prinias. Jediným příkladem je pak lokalita

Pachlitzani Agriada, kde se našla terakotová báze i s chodidly a lemem sukně (Obrázek 150).

Častější v chrámech na Krétě je umístění votivních předmětů, které naznačují uctívané božstvo. Tyto předměty byly pokládány na lavici/pódium nebo stůl.

Typ kultu

Typ kultu u svatyň není úplně jednoznačný. Často se měnil v průběhu historii se změnou organizace svatyně, přestavbami a přesuny obyvatel. Jednotlivé kulty se prolínají, proto není snadné určit jejich přesný typ. Pokusila jsem se alespoň určit základní směr, kterým se kult vydával. Rozdělila jsem kult do tří kategorií – otevřený, veřejný, mužský/ženský. To jsou nejzákladnější charakteristiky kultovních aktivit. Jednotlivé body postupně rozvinu.

Typy kultu

23%

42%

35%

otevřený ženský/mužský veřejný

Graf 3: Typ kultu (vytvořeno autorkou)

24 „Of the works of Daidalos there are two in Boeotia, a Herakles in Thebes and the Trophonios at Lebadeia. There are also two other xoana in Crete, a Britomartis at Olous and an Athena at Knossos. ... At Delos, too, there is a small xoanon of Aphrodite, its right hand damaged by time, and instead of feet its lower part is square“ (Pausanias 9.40.3). 173

Otevřený kult

Základním typem je kult v otevřeném prostoru. Tento typ se často objevuje u svatyň položených ve vysokých polohách, které se nacházejí v blízkosti pramene (Kato Syme, Rousssa

Ekklesia, Lapsanari, Vavelloi, Mesamvrysis, Praisos Altar Hill). U těchto svatyní otevřený kult přetrvává i v archaickém a klasickém období. Existují však i svatyně, které vykazují známky otevřeného prostoru v počátku jejich fungování, v pozdějším období je jim vystavěna obdélná zastřešená budova (chrám Demeter v Knossu, svatyně Dia Thenata v Amnisu, chrám A v Kommu a chrám Dia Dictaia v Palaikastru). Otevřený kult má hlubokou tradici na Krétě, který byl spojen s přírodními silami (jevy přírody, přechod do dospělosti, plodnost, narození dítěte), jež nevyžadovaly architektonické ztvárnění. Svatyně se často nacházejí v blízkosti vodního zdroje – pramene, říčky či moře. Může to mít určitou spojitost s přílivem a odlivem vody, příchodem života a smrti. Zvlášť na Krétě měl přísun vody zvláštní charakter, jelikož se projevoval přítomností sezónních řek. S otevřeným kultem jsou také spojeny další kultovní aktivity jako přijímací rituály převážně dívek a chlapců, setkávání okolních skupin např. pastevců nebo blízkých klanových rodin, zapalování ohně, noční mystérie (vzhledem k nálezům lamp), picí rituály (nálezy picího nádobí) či očistné rituály (vzhledem k blízkosti vody). Také představují symbol plodnosti, úrodnosti, narození dítěte. Nejčastější božstva, která jsou s kultem spojena zobrazují ženské bohyně Demeter, Afrodita, Artemis (Potnia

Theron), Héra, Eileithýia nebo nymfy, ale i mužská božstva mají své zastoupení v podobě

Herma.

Veřejný kult

Dalším výrazný typ představuje veřejný kult. Slovo veřejný pro mě znamená určitou spojitost s větší skupinou lidí/občanů z různých koutků Kréty/Egeidy – svatyně sloužící veřejnosti.

Řadím sem hlavně ty svatyně, kde docházelo k interakci místních elit/běžných občanů či

174 zámořských návštěvníků, jedná se např. o přístavní svatyně jako Amnisos, Kommos,

Palaikastro a Itanos. S těmito lokalitami jsou spojeny oslavy a stolování, rituální pokrmy a picí rituály. Někteří badatelé tento druh zábavy přisuzují jiným typům budov jako andreion, prytaneion nebo jídelny či shromaždiště. Druhým typem veřejného kultu, který má za úkol sloužit veřejnosti jsou svatyně spojené s výstavou právních nápisů, zákonů nebo s funkcí archivu jako např. Gortýna, Prinias či Dreros. Hlavní božstva, která charakterizují veřejný kult jsou Apollón, Zeus, Athéna či Rhea.

Ženský/mužský kult

Ženský a mužský kult v podstatě vychází z předchozích dvou, ale zároveň představuje specifickou kategorii. Často dochází k prolínání obou pohlaví. S tímto jsou spojeny hlavně přijímací rituály, kdy dochází k přechodu chlapců a dívek do dospělosti, jejich zařazení do společnosti a následné spojení ve svazek manželský. Existují i oddělené přijímací rituály jen dívek, o kterých bohužel nemáme tolik informací jako o samostatných chlapeckých. Chlapecké jsou nejvíce spojeny s bohem Diem a Hermem, ženské s Eileithýií, Artemidou a Demeter.

Dedikace

Dedikace představují jeden z nejzákladnějších prvků svatyně. Z uctívaného božstva vychází druh kultu, kultovních praktik, rituálů a skladby milodarů. Důležité je i jeho zasazení do krajiny.

Existují božstva, která mají svůj charakteristický typ svatyně. V následujícím textu popíšu jednotlivá uctívaná božstva, co je pro ně charakteristické a v jakých svatyních se nejčastěji

175 objevují. Pro lepší přehlednost jsem vytvořila tabulku s výpisem jednotlivých božstev a jejich konkrétní počet (Tabulka 2) a mapu s koncentrací božstva na sledovaných lokalitách (Obrázek

35). Vycházím jen z lokalit, u kterých se mi podařilo vysledovat druhy božstev, k ostatním dedikace nebyla zmíněna. U některých svatyň není stoprocentní jistota božstva, existuje více možných variant. V tabulce, mapě i textu jsou zmíněna všechna božstva, která se nacházejí v soupisu lokalit.

Božstvo Počet Z tabulky vyplývá, že svatyně bývají často zasvěceny bohu Diovi, a to už jak v podobě Dictaias, Thenatas nebo Kretagenes. Kréta Zeus 9 je považována za posvátné rodiště boha Dia. Zeus Apollón 6 Dictaias/Kretagenes je všeobecně přijat jako původní krétský Afrodita 5 bůh. Narození boha se na Krétě slavilo jako každoroční událost, Athéna 5 slavily se i tradice jeho smrti a znovuzrození. M. P. Nilsson Artemis 4 spojuje Dia s minojským předchůdce (Nilsson 1950, 543, 553). Demeter 4 Zeus se objevuje u významnější lokalit po celé střední a Rhea 4 východní Krétě. Zastoupení má v přístavních svatyních Amnisu, Eileithýia 3 Kommu (chrám C) a Palaikastru, pak ve svatyních v Knossu Lato 3 (svatyně Glauka), Prinias (chrám A a B) a Praisu (svatyně na Nymfy 3 Altar Hill). Je možné, že v archaické době již opravdu splynul Héra 2 s řeckou podobou boha. Navíc svatyně, ve kterých se nachází Hermes 2 vykazují známky zámořských kontaktů, buď v podobě hmotné Ares 1 kultury nebo architektury svatyň. Ve spojitosti s Diem bývá také Dionýsos 1 zmiňována bohyně Eileithýia (viz Soupis lokalit: Amnisos) nebo Glaukos 1 Rhea, která lokalitám bývá přisuzována jako první božstvo, po Tabulka 3: Uctívaná božstva a jejich počet (vytvořeno autorkou) kterém následoval Zeus (Prinias, Praisos).

176

Athéna

, ,

fialová

Rhea

, ,

(earth.google.com)

černá

tmavě zelená tmavě

, Glaukos Glaukos ,

Demeter

, ,

levandulová

světle hnědá světle

Artemis

, Dionýsos Dionýsos ,

, ,

růžová

tmavě hnědá tmavě

Afrodita

, ,

Ares

, ,

žlutá

šedá

Apollón

, ,

Hermes

, ,

bílá

ra

é

H

, ,

tmavě modrá tmavě

světle modrá světle

nymfy

, ,

světle zelená světle

Lato

, ,

oranžová

Eileithýia Eileithýia

, ,

červená Obrázek 35: Koncentrace božstev na zkoumaných lokalitách: Zeus na božstev ObrázekZeus Koncentrace 35: zkoumaných lokalitách:

177

Významným bohem je i Apollón. Hlavně s epitety Pythios a Delphineios. Na Krétě mají svatyně

Apollóna převážně městský charakter, určují to především právní nápisy, které se na svatyních objevují. Dále je spojen s vybíráním daní nebo svatyně slouží jako archiv (Gortýna, Dreros,

Axos). Apollón tedy mohl být bůh, který stál u zrodu prvních státních útvarů a dohlížel na něj v archaickém období na Krétě. Najdeme zde i božskou triádu Apollóna, Artemis a Lato v chrámech A a B v Kommu, kde bůh pravděpodobně splynul s jeho fénickou podobou boha

Reshlep-(A)mukal, triádě nasvědčuje trojmístné rozdělení svatyně (J. W. Shaw 1978). Božská triáda se objevuje u Apollónova chrámu v Dreru umístěného v horském sedle, byla rozpoznána podle sphyrelaton sošek. Podle S. Wallace mohl mít Apollón spojitost s egejskými kulty, přesněji přímo s Delfami, kde byl Apollón uctíván ve velkém měřítku (Wallace 2010, 319). Ruku v ruce s Apollónem jde i bohyně Athéna, a to především s epitétem Poliouchos tedy ochránkyně města. Například u chrámů v Gortýně a Dreru, kde jsou obě možná zasvěcení.

Do jedné skupiny bych zařadila božstva úzce spojená s přírodou, plodností, úrodou a životem jako takovým. Objevují se též ve větším měřítku. Dedikace vykazují především otevřené svatyně nebo svatyně v blízkosti pramene, které se nacházejí spíše na perifériích než v bezprostřední blízkosti osídlení. Zastoupena jsou především ženská božstva Demeter,

Eileithýia, Afrodita, Héra a nymfy.

Afrodita se navíc objevuje v Axu, kde se vyznačuje válečnými atributy, což naznačuje vlivy

Blízkého východu v podobě Astarté. V chrámu se také objevují dedikace Areovi, což by odpovídalo válečné funkci bohyně.

Zajímavým zástupcem je pak zobrazení Potnia Theron, která souvisí s divokým aspektem přírody. U archaických a klasických svatyní bývá dávána do souvislosti s přijímacími rituály.

Objevuje se u božstev Artemis a Atény. V podobě Athény u předměstské svatyně v Gortýně a

178 spjata s Artemis u chrámu A a B v Prinias. Potnia Theron (Mistress of animals=Paní zvířat) se navracela k přijímacím rituálům doby bronzové. Může tomu nasvědčovat i myšlenka široce rozšířena v antickém řeckém světě, že děti a dospívající jsou jako divoká zvířata, která musí být ochočena. Například u kněžek chrámu v Brauronu, které se označují jako medvědice/she- bears (Prent 2005, 490-91, 637). Původ boha Herma ve svatyni v Kato Syme je také dáván do souvislosti s Potnia Theron, bůh se mohl z tohoto minojského božstva vyvinout (Chittenden

1947, 93, 98). Ve svatyni je spojován i s bohyní Afroditou. Obě božstva mohla státu u přijímacích rituálů chlapců a dívek, dávat důraz na jejich sexualitu v případě Afrodity, a na divokost mladých aristokratických chlapců. Některé aspekty Hermova kulty oslavovaného v Syme odpovídají obecnějšímu panhelénskému konceptu boha známého z řeckých pramenů.

Bůh Hermes se objevuje ještě v jednom případě, a to na lokalitě Thronos Kephala/Sybrita, kde je uctíván s epitétem Kranaios.

Zvláštní dedikace, která se na Krétě objevuje jako jediná je zasvěcení svatyně v Knóssu

Glaukovi. Svatyně se od ostatních liší datem vzniku až na konci 6 stol. před Kr. Opět u ní dochází ke spojitosti s bohem Diem, který figuruje jako jedno z hlavních božstev na Krétě.

Když se zaměříme na porovnání s pevninským Řeckem dedikace chrámů jsou v základu podobné. Objevují se stejná jména jako na pevnině Zeus, Apollón, Athéna, Artemis, Héra a další. Důležitým rozdílem však je spojení těchto božstev s původním (minojským) zasvěcením na Krétě. Často dochází k synkretismu minojského božstva s tradičním antickým/pevninským.

To je jedno z nejdůležitějších specifik krétských božstev. I když v pozdějších letech dochází k panhelenizaci, stále je cítit podstata Kréty v podobě propojení s přírodou, přirozeností krajiny a jejími náležitostmi. Z dedikací je také cítit orientální podtext, který se dostavil vlivem

Blízkého východu. Kréta je strategicky umístěna ve Středozemním moři, vliv pevninského

179

Řecka a Blízkého východu byl nevyhnutelný a charakterizuje podstatu uctívaných božstev, která vychází z místních zvyklostí.

Hmotná kultura

Hmotná kultura představuje důležitý prvek v charakteristice či určení svatyně. Podává nám informace o možném kultovním zaměření místa, konkrétních dedikacích a rituálech, povahy věřících a změnách v kultu. Votivní předměty představují mnohdy jediný důkaz kultovního místo, a to především pokud se jedná o otevřenou svatyni. Skladba hmotné kultury z větší části obsahuje terakotové, bronzové a keramické předměty. Popel, dřevěné uhlí a zvířecí kosti také najdou své zastoupení. Konkrétní příklady zde nebudu zmiňovat (viz Soupis lokalit). V tomto případě se zaměřím na změny ve votivních a jiných předmětech v archaických a klasických svatyních, které se odehrály mezi 7. – 5. stol. před Kr. a přispěly tak k úvaze o úpadku v tomto období.

Na začátku archaického období opravdu došlo k několika výrazným změnám v krétském náboženství. Předchozí orientalizující období využívá bronzové předměty (miniatury brnění) ve velkém měřítku (např. svatyně „Afrodity“ v Axu, svatyně na Akropoli v Gortýně,

„Delphinion“ v Dreru či svatyně Dia v Palaikastri (Prent 2005, 383-95, Erickson 385-87).

Kultovní výbavy podle všeho odráží mužské přijímací rituály a válečnou mentalitu orientalizující Kréty (Prent 2005, 565-604). Bronzové desky venkovské svatyně Herma a

Afrodity v Kato Syme, také vykazují stylistické postoje odpovídající orientalizujícímu vnímání.

Slonovina a terakoty jsou také typické dedikace krétských svatyň 7. stol. před Kr. (Erickson

2010, 257). Mieke Prent rozlišuje bohaté svatyně (rich sanctuaries), které slouží jako místa setkávání elitních věřících a chudší svatyně, jež charakterizují skromné hliněné milodary.

Chudší svatyně badatelka identifikuje jako městské kulty místního významu (civic cults of local

180 significance), kde koncept sociální integrace a komunitní účast hraje významnou ceremoniální roli (Prent 2005, 357-358, 406-407, 478).

Po takovémto bohatém období následují změny, které jsou především viditelné v krétských svatyních, kde se projevují proměnou kultovní výbavy. Jako první lze zmínit vymizení bronzových votivních předmětů nebo bronzů jako takových. Tento jev se projevuje téměř v každé prozkoumané krétské svatyni v první čtvrtině 6. stol. před. Kr. Angeliki Lebessi zaznamenala prudké snížení dedikací bronzových figurálních vyřezávaných desek ve svatyně

Afrodity a Herma v Kato Syme, k úpadku dochází i ve svatyni „Afrodity“ v Axu (Lebessi 1985a,

222; Erickson, 259-60). Další projevy redukce předmětů se projevují u otevřené svatyně

Roussa Eklessia, svatyně Demeter a Rhey v Knossu. Tyto svatyně naopak vykazují značný nárůst keramických předmětů. Jak je možné, že kovové předměty nahradily keramické?

Prvním důvodem by mohl být posun ve zvyku návštěvníků, kteří začali preferovat praktické picí vybavení namísto symbolických darů (Erickson 2002, 41). Votivní miniatury mohly příležitostně plnit dedikační funkci, zatímco praktickou funkci zastávaly poháry využívané v picích rituálech (Morgan 1990, 28-29). Anthony Snodgrass vyzdvihuje, že vymizení kovových votivních předmětů v řeckých svatyních na konci archaického období představuje jakýsi panhellénický fenomén. Označuje změnu v materiální kultuře, která dle badatele odráží vyvíjející se náboženský názor neboli novou přednost, kterou nazývá „konvertované“ dary spíše než „surové“ (Snodgrass 1989-1990, 287-294).25 Druhým důvodem, který zaslouží zvážení, je spojen s dostupností přírodních zdrojů tedy přerušení kontaktů s antickým světem.

Nedostatek bronzových prací vidí badatelé jako odraz ekonomického a kulturního úpadků

(např. Boardmann 1961, 141-146; Demargne 1947, 214-225) nebo izolaci Kréty od

25 „Converted“ offering rather than „raw“ ones. 181 komerčního, politického a vojenského hlavního proudu antického Řecka (např. Kirsten 1942,

10-24; Cadogan 1992, 39). Poslední varianta shledává možnost v přetavení bronzových votivních předmětů, která byla jednou za čas vyzvednuta a přetavena.26

Druhou výraznou změnou je i odklon od striktního vzoru symbolických milodarů k rozšíření pro širší skupinu věřících. Příkladem může být opět svatyně v Kato Syme, u níž byla v archaickém období zkonstruována nová terasa, která mohla pojmout větší skupinu účastníků kultu (Prent 2005, 342-3). Také na území Praisu se objevují doklady rozsáhlého užívání keramické výbavy (viz Katalog: Praisos). Jak uvádí B. L. Erikson, častými nálezy na lokalitách jsou picí poháry a džbány (viz Soupis lokalit: Kato Syme, Aphrati, Gortýna, Knossos, Roussa

Eklessia). V archaické době se začínají objevovat, v klasickém období pak předčí jiné votivní předměty. Spolu s nimi jsou časté i terakotové figurky a lampy. Klasické svatyně se těmito předměty vyznačují (Erickson 2010, 268). Náboženství by se tedy mohlo zaměřovat na rituální pití s příležitostnými mužskými přijímacími rituály. Dále na celonoční vigílie, svátky pannuchis, které zahrnují tance, písně, oběti a rituální pokrmy. Taková podoba by pak mohla definovat novou komunitu (Ericson 2010, 261-2, 264-5).

Vliv nově vzniklých „nucleated“ osídlení na kultovní místa

Když se zaměříme na problematiku nukleovaných osídlení a jejího vlivu na organizaci kultovních míst, je jasné, že představovala jeden z nejdůležitějších a nejviditelnějších typů kulturní změny v archaické a klasické Krétě, který zapříčinil přeměnu sídelního vzorce. K opuštění značného množství velkých „nucleated“ míst dochází mezi 7. a 5. stol. před Kr., ostatní místa naopak fungují i nadále, dokonce se rozlohou rozšiřují. Na konci 7. stol. před Kr. je také finálně opuštěna většina citadel. S. Wallace navrhuje, že v této době již došlo k plné

26 Klontza-Jáklová, osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 15. 5. 2017. 182 konsolidaci států jako sociálních jednotek. Také dochází k rozvoji přístavních míst a šíření nových malých vesnic nebo statků – oblast Lasithi, Mesara, Ziros (Wallace 2010, 330-36).

Kromě nových venkovských osídlení vznikají i malá kultovní místa. Někdy se objevují v blízkosti velkých „nucleated“ osídlení jako například kolem Praisu nebo Thronu. V této době se již kultovní místa, která si zachovala již na počátku vzniku „nucleated“ fenoménu jakousi samostatnost, mohla stát body, kde se místní klany mohly setkávat a prosazovat vazby k území. Toto mohlo pomoci udržet venkovskou populaci každého regionu součástí politické identity na nenásilné úrovni, i když byla vyloučena z městské rezidence. (Wallace 2010, 337)

Základem rituálů bylo setkávání v soukromých domech u příležitosti hodování nebo shromáždění v malých specializovaných veřejných blocích, které mohla využívat celá komunita. Rozšíření komunity si však vyžádalo důležitější prostory, které by reprezentovaly a spojovaly navyšující se populaci. Kultovní a hodovní činnosti se odřízly od domácích sídelních oblastí. Změny kultu odrážejí měnící se politické okolnosti (Wallace 2010, 312; Prent 2005, 37-

102) Důležitou součástí rituálů (nejen na Krétě) najednou byly oběti v podobě pokrmů a nápojů, které byly spojeny s hodující činností. V tomto případě se mohlo do procesu kultu zapojit více jedinců. Začala se objevovat malá kultovní místa s otevřeným charakterem.

(Wallace 2010, 313)

Vliv změny uspořádání osídlení opravdu poukazuje na nové tendence. Klade důraz na městský kult na úkor regionálních kultovních center. Předchůdce městských kultů mohou představovat svatyně ze 7. stol. před Kr., které se nacházejí na nenápadných venkovských lokalitách.

Svatyně se vyznačují omezeným rozsahem milodarů, který zahrnuje především hliněné figurky a desky, cylindrické figurky a kernoi. Často se nacházejí v blízkosti pramenů. Mieke Prent je spojuje s ženskými rituály plodnosti (Prent 2005, 417). V pozdním archaickém období je nárůst

183 předměstských a venkovních svatyň úzce spjat s občanskou/městkou ideologií. Nové nuance jsou vidět u chrámu Demeter v Knossu nebo u nově založené „svatyně Glauka“ (500-480).

Dalšími příklady, u kterých je tato změna viditelná je Axos, Gortýna, Praisos, Olous, Roussa

Ekklessia a Itanos. Období cca 500-480 před Kr. může tedy značit důležitou fázi prostorové a náboženské organizace polis (Wallace 2003, 263) Vypadá to, že Kréta následuje dráhu pevninského Řecka, kde konsolidace polis institucí byla spojena se změnami v sídlením vzoru, praktikách dedikací a pohřebním umístění a rity (Morris 1998b, 60-69).

Zhodnocení úpadku 7. – 5. stol. před Kr.

Pokud bych se měla zaměřit na závěrečnou otázku úpadku, u svatyň se dle mého názoru neprojevuje. Alespoň ne v klasickém slova smyslu. Některé menší svatyně/společnosti mohou zanikat nebo se stát součástí větších svatyň/společností. To mi však přijde jako běžný postup.

Navíc lze v tomto procesu vidět pozitiva. Komunity/klanové skupiny místních obyvatel na

Krétě se mohly sjednotit v prototypy států, jež mohly dát základ organizované společnosti na sociální, politické, kulturní a ekonomické úrovni. Vznik nové společnosti podle mého názoru vyžadoval změnu kultovního zaměření. Budování nových chrámů monumentálnějšího rázu, proměna votivních předmětů či kultovních rituálů, jen tyto změny odrážely.

Badatelé v dnešní době již nejsou jednoznačně zastánci úpadku 7. – 5. stol. před Kr. Důkazy hned vidí v několika sférách. Hmotným důkazem, který nepotvrzuje úpadek, mohou být nápisy, které byly nedílnou součástí větších chrámů a jejich pokračování v období úpadku podává informace o stabilní populaci. Antičtí autoři narážejí ve svých dílech na uznávanou tradici krétských tvůrců práva, archeologie zmínky také potvrzuje (např. Gortýna, Dreros,

Prinias). D. C. Haggis a jeho kolegové vidí 6. stol. před Kr. jako formující se období s „new threshold of power relationships on the island“ (Haggis et al. 2004, 346, 393). B. L. Erickson se

184 ve svých pracích zaměřuje právě na domnělý úpadek v letech 600-400 před Kr. a dokládá, že produkce keramiky byla stále aktuální (B. L. Erickson 2010). Peter Callaghan jako první představil možnost, že krétské přerušení odráží problém odlišování archaických keramických stylů od orientalizujících protějšků (Callaghan 1992, 133). S. Wallace, která se zaměřuje na vznik „nucleated“ osídlení, také nepotvrzuje úpadek ve svých studiích (Wallace 2010).

Jak vyplývá z mých studií, chrámy v době úpadku najednou neměly jen funkci jednoduchého kultu, ale představovaly spojnici mezi božstvem, organizovanou společností a ostrovem samotným (vzhledem k jejich umístění). Kult vycházel z předchozího uctívání a zároveň se spojil s panhelenským a východním náboženstvím. Tento proces mi nepřipomíná úpadek, ale spíše novou kultovní a společenskou éru, která v archaickém a klasickém období postupně vycházela na povrch.

185

Charakteristické svatyně pro Krétu

V případě mé studie lokalit se objevuje hned několik druhů svatyň v archaickém a klasickém období. Prvním typem mohou být monumentální svatyně městského charakteru, které jsou nedílnou součástí nového uspořádání osídlení, a to ve Faistu, Gortýně, Dreru a Prinias (možná

Lato a Azoria). Všechny tyto lokality se nacházejí na strategických místech blízko vodních toků, ať už řek nebo moří. Jednotlivá místa jsou propojena i vnitrozemními cestami, které na sebe navazují např. Prinias se nachází v blízkosti Knossu a Gortýny, na křižovatce dvou údolí, které spojují severní a jižní regiony centrální Kréty, navíc má výhled na severní pobřeží. Faistos je situován blízko Hierapotamos řeky a je spojen cestou s významnými přístavními městy

Kommos a Ayia Triada.

Rozvoj pobřežních lokalit také zapříčinil vznik dalšího druhu svatyní, a to přístavních v již zmíněném Kommu, Palaikastru a Itanu a možná v Amnisu. Nenuceným nátlakem zvětšujících se nukleovaných sídel a zámořských kontaktů mohlo docházet na místě pobřežních svatyň k novému monumentálnímu chrámovému budování. Navíc zámořské kontakty mohly i ovlivnit podobu svatyň a dodržovaných kultovních rituálů. Symbolismus u hlavních pobřežních svatyní musel být flexibilní a přizpůsobivý, aby si zachoval širokou meziregionální účast, na které zisky byly postaveny (Wallace 2010, 316-19). S. Wallace přisuzuje svatyním funkci

„gathering/feasting and cult unit“ (Wallace 2010, 328), tedy místa, která spojovala prvky potkávání elit při společném hodování a kultovních praktikách. Nachází se u nich jak vysoce ceněné luxusní zboží (kovy, importované figurky), tak nízko ceněné votivní předměty.

Důvodem může být široká škála statutu věřících (Wallace 2010, 319).

Dalším typem, který z katalogu vychází, jsou svatyně nacházející se ve vysokých polohách v blízkosti pramenů. Tyto svatyně nevykazují z větší části známky monumentality, často se

186 dochoval jen samotný depozit votivních předmětů bez architektonického dokladu kultovní budovy (Vavelloi, Mesamvrysis, Roussa Eklessia, Lapsanari, Kako Plaï). Lokality se vyznačují jednoduchým charakterem nálezů. Některé z nich se nacházely blízko velkých státních zřízení, ale nebyly jeho přímou součástí, mohly s ním však být úzce spojeny. Svatyně, které nebyly spojeny se zřízením, mohly být vytvořeny místními klanovými skupinami např. otevřený kult na tou Koukou to Kephali nebo Roussa Eklessia (Wallace 2010, 321-3). V pozdějším období se mohly stát klany součástí blízkého nucleated osídlení např. Praisu, s tím, že jim stále byla ponechána jistá svoboda a udržení tradice, kterou k místu svatyně měly. Výjimku tvoří otevřená svatyně Herma a Afrodity v Kato Syme, která si zachovala jistou neutralitu až do 5. stol. před Kr., v té době pak mohla být ovládnuta zřízením Lyttos. Vykazuje také známky monumentality, kdy u ní dochází ke zvětšení terasy/pódia, které by pojmulo více věřících.

Nachází se navíc na strategickém místě, na jižním úbočí hory Dikte ve výšce 1130 m, s výhledem na moře, u vodního zdroje (pramen Krya Vrysi), západně od náhorní plošiny

Omalos. Mohla tedy představovat interregionální spojnici mezi severozápadními a jihovýchodními regiony ostrova.

Z informací o většině lokalitách vyplývá, že vliv na jejich podobu mělo umístění. Pokud představovaly svatyně městského nebo pobřežního charakteru, byly součástí velkého

„nucleated“ osídlení, nevyhnuly se monumentálnějšímu ztvárnění, které by tak mohlo reprezentovat danou organizovanou společnost. Navíc možné spojení chrámu v Dreru s agorou značí společnost výrazně politicky a sociálně smýšlející, možná i „předklasického

řeckého“ charakteru.

„Nucleated“ proces tedy mohl mít vliv na organizaci kultu. Větší společnosti vyžadovaly monumentálnější obraz kultu, avšak bylo důležité zachovat i jistou historickou tradici

187 jednotlivých kultů, proto mohly i nadále vznikat otevřené svatyně v blízkosti pramenů, které odrážely ducha minulosti. Vysoce položená místa, také zastávala strategickou polohu, zřízení pak mohla kontrolovat cesty a zároveň nad nimi mohlo dohlížet i přítomné božstvo. Navíc, jak uvádí S. Wallace, tím, že velká zřízení nechala klanům jistou svobodu, nedocházelo ke zbytečným konfliktům, alespoň v počátku (Wallace 2010, 321-3). Čím více se blížíme ke klasickému období, tím více zaniká citadelních míst, dokonce i některých „nucleated“ osídlení.

S. Wallace tuto změnu, která se může jevit jako úpadek, vysvětluje již jako ukončení procesu konsolidace států na úroveň sociálních jednotek. Tudíž mezi některými klany mohlo dojít k jistému úpadku (Wallace 2010, 321).

Srovnání s Řeckem

Vzhledem ke zvolenému tématu se nabízí srovnání krétských archaických a klasických chrámů s pevninských Řeckem. V průběhu analýzy již k dílčímu porovnání došlo. Zde se však zaměřím na nejvýraznější odlišení, které představuje jistá skromnost a jednoduchost krétských chrámů/svatyň. Jan Bouzek a Iva Ondřejová zmiňují zajímavý fakt, který souvisí s rozdílností těchto dvou kultur v rámci chrámového pojetí: „Ve své základní konstrukci navazují řecké chrámy na dřevěnou konstrukci staveb pravěké Evropy, svým základním půdorysným typem na hlavní budovy mykénských paláců megaron, vzácně na krétské stavby s jedním sloupem v průčelí.“ (Bouzek et Ondřejová 2004, 18). Obě kultury by tudíž mohly vycházet ze stejného základu. To by nám mohlo objasnit jistou skromnost krétských svatyň. Zatímco řecká architektura se vydala svou monumentální cestou s pevninskými a východními vlivy, mohla si

Kréta, vzhledem ke své vzdálené poloze od Řecka a jisté izolovanosti, zachovat jednoduchost a tradiční pojetí svatyň. Jak vyplývá z analýzy architektury, respektive z kapitoly o rozměrech, chrámy na Krétě dosahují mnohem menší velikosti. Může tomu být hned z několika důvodů.

188

První představuje menší rozloha Kréty, na které se nekoncentruje takové množství obyvatel jako na pevnině. Menší počet obyvatel nevyžaduje velké prostory chrámu. Druhou možností může být umístění svatyň ve výšinných těžko dostupných polohách (viz Tabulka 1: Kato Syme,

Kastro, Thronos, Axos, Smari, Aphrati), kam se dostalo omezené množství věřících. Navíc se svatyně využívaly pro otevřený kult, který nevyžadoval hmotnou budovu, ale vystačil si s přirozenou plochou místa. Pokud se zaměřím na chrámy s větším měřítkem (Gortýna,

Dreros, Prinias, Axos), i přes svou „krétskou monumentálnost“ nedosahovaly ohromných rozměrů jako chrámy na pevnině, i když byly součástí městského prostoru. To je velmi zajímavé, jelikož na pevnině právě městské chrámy dosahovaly nečekaných měřítek. Opět mi vyvstává myšlenka menšího počtu obyvatel a opět izolovanost Kréty od okolního světa a zachování si tradic ostrova, které vychází z minojské kultury. Minojská kultura měla velký vliv na vývoj ostrova a zapříčinila jiný pohled na kult. V archaickém a klasickém období měl také vliv již zmíněný proces nukleace, který změnil strukturu osídlení a kultovní organizaci.

Najednou se na území jednoho sídliště dělilo o prostor množství klanových skupin. Klany si

často chtěly zachovat své tradice, proto se navracely ke svým náboženským kořenům v podobě výšinných svatyň. Možný rozdíl ve vývoji svatyň mohl způsobit i hornatý terén Kréty, který nedovoloval růst monumentálních staveb či staveb celkově např. v západní Krétě, která je svou polohou nejblíže řecké pevnině. Další možnost mohou představovat i nějaké přírodní katastrofy jako např. zemětřesení nebo posuny ostrova vzhledem k poloze na kontinentálních deskách, které znemožnily velké budování nebo stavby jen na určitých místech.

Důležitým prvkem, který měl vliv na vývoj je i kontinuita svatyní z doby bronzové, která archaickým a klasickým svatyním na Krétě dává specifický charakter. Na některých místech nebyl přerušen kult, ale pokračoval nebo navazoval na přechozí např. Kommos, Gortýna, Kato

Syme nebo Smari. Projevuje se to především v nálezech votivních předmětů, které dokládají

189 kontinuitu dedikací, u nichž dochází k synkretismu minojského božstva s tradičními řeckými božstvy či božstvy Blízkého východu. A tak vzniká specifický kult (viz kapitola Dedikace). Pro svatyně také nebylo volené nové místo, ale byly stavěny na pozůstatcích z doby bronzové např. Amnisos, Aphrati, Knossos, Faistos, Kommos, Axos a další.

Chrámy na Krétě nevykazují jen odlišnosti. Ale mají i některé společné znaky. K již zmíněným základním prvkům patří umístění na akropoli nebo půdorys megara s jedním sloupem v průčelí. Příkladem mohou být i otevřené svatyně na řecké pevnině, které předcházely architektonické budově např. chrám Dia v Olympii. Některé otevřené svatyně na Krétě se také později vyvinuly v uzavřený kult např. Amnisos, Kommos chrám A, Diův chrám v Palaikastru nebo svatyně Demeter v Knossu. Objevuje se i spojení s agorou. V případě Kréty v Dreru, který by mohl dát opět základy pevninského uspořádání okolí svatyně, kde je tento jev typický.

Dedikace

Když se podrobněji podíváme na srovnání v dedikacích, krétská božstva uctívaná v archaických a klasických svatyních vycházejí jednoznačně z minojského pantheonu, který představoval spíše matriarchální náboženství, jeví se to dle votivních předmětů, které znázorňují hlavně

ženská pohlaví. Žádná pramenná základna, která by tento fakt potvrzovala, není k dispozici.

Dá se to pouze usuzovat z archeologického zobrazení, které vykazuje velké množství nálezu

ženských božstev a zvířat (had, býk). Bohyně jsou především zobrazeny jako Matka bohyně plodnosti/úrodnosti (Mother Goddess of fertility), Paní zvířat (Potnia Theron, Mistress of

Animals), ochránkyně města, domácnosti, sklizně a podsvětí (Marinatos 2007, 206-209). Z těchto zobrazení vychází i následující dedikace.

Pokud se zaměřím na nejzákladnější zobrazení boha Dia, kterému je Kréta přisuzována jako místo narození, vyvinul se z původního minojského pojetí, které bylo nově s epitétem Dictaias

190 nebo Kretagenes. Narození boha se slavilo každý rok a přinášelo s sebou i tradici smrti a znovuzrození, které byly spojeny s přírodními cykly, plodností, sklizní atd.

Objevují se i projevy bohyně Potnia Theron27, která je nejčastější v případě Artemis a Athény, podobné zobrazení těchto božstev se objevuje i na pevnině např. v Brauronu nebo ve Spartě.

Spojení Herma s Potnia Theron není tak obvyklé, vychází opět z minojského pantheonu, některé aspekty však jsou podobné panhelénskému zobrazení jako ochrana a násobení počtu stád, patron pastýřů a zlodějů.

Bohyně Demeter, Eileithýia, Héra, Afrodita a nymfy se také řídí minojskými spojitostmi s přírodou, plodností a úrodou. Na pevnině se bohyně objevují také, ale v menším zastoupení.

Funkce ochránkyně města je spojena s bohyní Athénou, v takové podobě se objevuje i na pevninském Řecku.

Z mužských božstev je častý Apollón, který úzce souvisí s veřejným kultem v podobě zobrazení právních nápisů, vybíráním daní či s funkcí svatyně jako archivu. Na pevnině mají chrámy často funkci věštírny jako např. v Delfách nebo v Didymách. Na Krétě se tato funkce vůbec neobjevuje.

Zobrazení ženských božstev opravdu převládá (Tabulka 3). Mužské výraznější dedikace představuje Zeus, Apollón a Hermes. Po jednom zastoupení se možná dostává Glaukovi,

Areovi, Dionýsovi a Poseidovi. U svatyní je někdy těžké určit jasné božstvo. Vzhledem k nedostatečným pramenům se badatelé občas jen domnívají, o jaké dedikace se může jednat.

V některých případech není božstvo určeno vůbec např. v Aphrati, Ayios Georgios,

Vourvoulites, Prinias chrám C, Azoria, Vamies, Plaï tou Kastrou, Lapsanari, Lato/Thylakas,

27 V anglickém jazyce je popisována jako Mistress of animals neboli Paní zvířat/přírody. Její zobrazení je možné nalézt i na jednom z uch vázy Francois (Klontza, V., osobní konzultace, Masarykova Univerzita Filozofická fakulta, Brno, 28. 6. 2017). 191

Siteia, tou Koukou to Kephali a Kakovilia (Tabulka 2). V některých případech se objevují votivní předměty, které zobrazují ženské bohyně, ale přítomné jsou i mužské dedikace, u kterých však není jasný konkrétní bůh např. v Axu, Roussa Eklessia a Vrokastro místnost 17.

192

Závěr

V diplomové práci jsem se zaměřila na archaické a klasické chrámy na Krétě. Klíčovým východiskem byl co nejkompletnější soupis lokalit se svatyněmi vymezeného období. Soupis lokalit vymezuje chrámy a svatyně v prostoru a čase ostrova a osídlení, sleduje chrámy z hlediska doložené architektury a hmotné kultury a zaměřuje se na oblast kultu a uctívaného božstva.

Jak se v průběhu mé studie ukázalo, potvrzených a možných lokalit v daném období, existuje mnoho, přesněji 40 kultovních budov na 27 lokalitách. Architektura a uspořádání mnoha hlavních svatyní na Krétě vychází ze speciálních místních krajinných rysů a tradic. Lokality se

často nacházejí ve výšinných polohách, blízko vodních toků (řeky, prameny, moře) a úrodných oblastí, na místě důležitých spojnic ostrova. Vznikají přístavní svatyně (Kommos, Palaikastro,

Amnisos, Itanos), městské svatyně monumentálního ztvárnění (Gortýna, Prinias, Dreros, Axos) nebo otevřené svatyně v blízkosti pramenů (Roussa Eklessia, Kato Syme, Vavelloi,

Mesamvrysis a další), které mají charakteristické dedikace. Uctívaný kult vyjadřuje tři pojetí – veřejného, otevřeného a mužského/ženského charakteru. Architektura je jednoduchá, u otevřených prostorů není častokrát ani potřeba, ve výzdobě i uspořádání chrámů se projevují vlivy Blízkého východu. Hmotná kultura odpovídá kultovním praktikám. Často poskytuje jediný doklad kultu. Nejvýraznějším charakterem, který se projevuje u keramiky, je úpadek bronzových předmětů a nástup keramických.

193

Na začátku práce jsem si stanovila základní otázky, na které jsem hledala odpověď. Jednou z otázek bylo porovnání monumentálních chrámů na pevnině s krétskými chrámy, čím se podobaly a čím naopak odlišovaly. Podařilo se mi najít mnoho odlišných rysů. Základním jevem, který odlišuje krétské chrámy, je jednoduchost a podstatně menší rozměry budov. Je možné, že krétské svatyně mohly být předchůdci pevninských monumentálních chrámů. Svou izolovaností, silným historickým vlivem a hornatým povrchem, však mohly kráčet svou vlastní specifickou cestou. Existují však i podobnosti mezi chrámy především v základní architektuře, otevřených svatyních, kterým byl později postaven chrám (Amnisos, Palaikastro, Kommos), a dedikacích (Dreros, Palaikastro, Prinias). Dedikace mají však z větší části specifický vývoj, jehož počátky lze klást do minojského období jako v případě božstev Dia, Artemis, Herma a dalších.

V průběhu času došlo k synkretismu minojského pantheonu s řeckým. Vliv na specifičnost uctívání může mít i kontinuita chrámů z doby bronzové, která je na ostrově běžná.

Dalším bod, který mě zajímal, souvisí se vznikem tzv. „nucleated settlements“, sídel převážně městského charakteru, který vznikl procesem sesídlení obyvatel z menších sídel do centrálního osídlení. Má otázka zněla, zda tento proces mohl mít vliv na kult, a tedy i na architekturu chrámů? Jak z předchozích textů vyplynulo, proces opravdu ovlivnil kultovní cítění. Nejen, že zapříčinil nové potřeby osídlení a vzniku organizované jednotky, ale způsobil i změnu ostrovního myšlení, které najednou vyžadovalo větší kultovní prostory, které by charakterizovaly novou společnost. Proces pojmul menší klanové komunity, které byly po

Krétě roztroušeny. Projevem narůstajících mocných osídlení a rozšiřující se společnosti se staly monumentální chrámy městského/regionálního charakteru (Dreros, Prinias, Gortýna, Aphrati nebo Axos). S tímto procesem se zároveň objevil i vznik periferních svatyní, které se nacházely ve výšinných polohách. Tyto svatyně si zachovaly podstatu klanových skupin a zároveň připomínaly historii místa (Kato Syme, Kastro, Smari a jiné).

194

Poslední otázka, která úzce souvisí s předchozí, bylo zodpovězení společensko-ekonomického

úpadku, který v archaickém a klasickém období bývá dáván do souvislosti s vývojem svatyň.

S domnělým úpadkem archaického a klasického období se neztotožňuji. Mnoho ukazatelů naznačuje, že změna kultu nebyla vlivem úpadku společnosti, ale spíše reakcí na změnu sídelního uspořádání, které vyžadovalo nové kultovní potřeby v rámci zvyšující se společnosti a vznikajícím státům na vyspělé politické, ekonomické a sociální úrovni.

Oblast archaických a klasických chrámů na Krétě není velmi zpracované téma. Nedostatek zpracovaných lokalit, který souvisel s domnělou myšlenkou úpadku v archaickém a klasickém období, nemotivovalo badatele, aby se tímto směrem vydávali. V poslední době se však situace lepší, intenzita výzkumu se zvyšuje a přináší nová terénní zjištění i teoretické práce.

Téma by se jistě dalo zpracovat ve větším měřítku, jelikož existují další lokality, u kterých se projevují chrámové rysy archaické a klasického období např. v Lyttu, Kamilari, Karfi, Ayia

Pellayia, Sta Mellissakia, Marneliana a jiné. Zmínky máme i o archeologicky nedoložených svatyních, které se objevují jen v antických pramenech např. svatyně Afrodity v Olous, kterou popisuje Pausanias. Je možné, že existují i další příkady. Dále lze u svatyní sledovat další zákonitosti. Můžeme se například zaměřit i na geologickou situaci místa. Gregory J. Retallack se zaměřuje na výskyt dedikací v rámci geologie místa v článku „Rock, Views, Soils and Plants at the Temples of Ancient Greece“ (2008). I v tomto případě by bylo možné jev sledovat. Dále by se dalo podrobněji zkoumat propojení místa s vodními zdroji, kontakty mezi jednotlivými lokality nebo zámořskými skupinami, pokusit se navrhnout dedikace u míst, u kterých nejsou

řečené, zaměřit se podrobněji na skladbu hmotné kultury a další.

195

Summary

The aim of the presented Master thesis was to compile the most complete inventory of archaic and classical temples on Crete. Inventory of sites defines temples and sanctuaries in space and time of island and settlement. It is focused on documented architecture and deposit. It also turns to cult and dedication.

During my studies, I have found many of possible or confirmed temples/sanctuaries, to be expressed precisely it was 40 cult buildings on 27 sites. Architecture and arrangement of main sancturaries is based on specific local landscape features and traditions of Crete. Sites are usually situated on high position, nearby water supplie (rivers, springs, sea), on cultivated lands and near to important intersections of island. We can find harbour sanctuaries

(Kommos, Palaikastro, Amnisos, Itanos), urban monumental sanctuaries (Gortyn, Prinias,

Dreros, Axos) or open-air sanctuaries located near spring water (Roussa Eklessia, Kato Syme,

Vavelloi, Mesamvrysis and other) as well. These sanctuaries have specific dedications.

Dedicated cult is divided to three types – public, open-air and men/women sanctuaries.

Architecture is very simple. Some of open-air sanctuaries do not need architectural representation. Deposit of votive objects characterizes cult practices. Even provides the only evidence of cult.

At the beginning of my thesis I determined important questions. One of the first question was to compare monumental temples on Greek mainland with Cretan temples. Basic difference which distinguish Cretan temples is their simplicity and smaller size of cult buildings. This interesting fact can indicate that Cretan temples/sanctuaries could be predecessors of mainland monumental architecture. During the monumental building on Greek mainland

Crete could set out for a different journey. There were a lot of influences which could include

196 izolation, historical tradition and mountainous geography of island. There also exist similarities primarily in basic architecture. This kind of architecture represents open-air cult. Some of these open-air cults were transfered to architectural building of temple (Amnisos, Palaikastro,

Kommos). Some similarities are visible in dedications too (Dreros, Palaikastro, Prinias). Even though dedications have special progress. Origin of Cretan gods is attributed to Minoan pantheon for example Zeus, Artemis, Hermes and other. Over the period came to the syncretism of Minoan and Greek gods.

Second important question refers to the phenomenon of nucleated settlements. These settlements had mostly urban character and they were created during the process of the gathering population of smaller sites to settlement centers or cores. I was interested how this process could influence the cult and architecture of temples. Of course, it had the power of creation of new social and economical needs creating rulling establishment and organized proto-state units. It also changed thinking of the whole island. New society required bigger cult spaces. Results of increasing power of settlements and extending society lead to monumental building of temples of urban/regional character (Dreros, Prinias, Gortyn, Aphrati or Axos). Along with monumental temples also appeared small suburban sanctuaries located on high positions. These sanctuaries preserved substance of clan groups and they worked as reminders of local history (Kato Syme, Kastro, Smari and others).

Final question is closely connected with previous one and focusing on social-economic decline in archaic and classical period which usually use to be relate to development of sanctuaries.

In my opinion, I do not agree with presumed decline of archaic and classical period. Many of indicators point out that decline did not cause the change of cult but it was just reaction to

197 changing of settlement organization. These changes required new cult demands within the increasing society and emerging of states on developed political, economic a social level.

Area of archaic and classical temples on Crete is not very compiled topic. The lack of processed sites was caused by presumed thought of decline and did not motivate scholars to set out this direction. Even though the situation of present time is much better. Increasing intensity of excavations bring new field research and theoretical works. Theme of archaic and classical temples on Crete could be extended on a larger scale. A lot of other sites show traces of archaic and classical period for example in Lyttos, Kamilari, Karphi or Ayia Pellayia. We can also study other aspect as geological situation of sites. Gregory J. Retallack si focused on presence of dedication within geology of site. He presents his studies in article „Rock, Views,

Soils and Plants at the Temples of Ancient Greece“ (2008). This is very interesting point of view which can be studied as well in case of our topic. Further we could give a detailed description of connections of sites to water supplies, contacts between localities or overseas population, we could define dedications or focus on composition of deposit and so on.

198

Citovaná použitá literatura

Antické prameny

Aristotle: Poetics dostupné z http://classics.mit.edu/Aristotle/poetics.html

Herodotus: The History dostupné z http://classics.mit.edu/Herodotus/history.html

Homér: Illiad and Oddyssey dostupné z http://classics.mit.edu/Homer/odyssey.html http://classics.mit.edu/Homer/iliad.html

Pausanias: Description of Greece dostupné z https://archive.org/stream/pausaniasgreece01pausuoft/pausaniasgreece01pausuoft_djvu.txt

Pindaros: Olympian 12 for Ergoletes dostupné z http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Pind.+O.+12&fromdoc=Perseus%3Atext%3A1999.0

1.0162

Plato: Laws dostupné z http://classics.mit.edu/Plato/laws.html

Strabo: The Geography dostupné z http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Strabo/10D*.html

Publikace

Adams, L. 1978: Orientalizing Sculpture in Soft Limestone from Crete and Mainland Greece

(BAR Suppl. Series 42), Oxford.

Alexiou, S. 1956: Ιεριον παρα το ΚαΒονοι Ιεραπετρασ, CretChron 10, 7-19.

Benton, S. 1939-40a: Bronzes from Palaikastro and Praisos, BSA 40, 51-59.

199

Beyer, I. 1976: 1976. Die Tempel von Dr eros und Prinias A und die Chronologie der Kretischen

Kunst des 8 und 7. Jfhs.v.Chr. Freiburg.

Boardman, J. 1961: The Cretan Collection in Oxford. Oxford.

Boardman, J. 1970: Orientalen auf Kreta, in: Dädalische Kunst auf Kreta im 7. Jahrhundert v.

Chr., Mainz am Rhein, 14-25.

Boardman, J. 1982: Crete. In Boardmann and Hammond, Part 1, 222-54.

Borgna, E. 2003b: Il complesso di ceramica tardominoico III dell'acropoli mediana di Fest.

Studia di archeologia cretese III. Padova: Centro di archeologia cretese, Universita di

CataniaScuola Archeologica Italiana di Atene.

Bosanquet, R. C. 1901-02: Excavations at Praisos. I, BSA 8, 286-316.

Bosanquet, R. C. 1908-09: The Palaikastro Hymn of the Kouretes, BSA 15, 339-56.

Bosanquet, R. C. 1939-40: Dicte and the temples of Dictaean Zeus, BSA 40, 60-77.

Bosanquet, R.C., R.M. Dawkins, M.N. Tod, W.L.H. Duckworth et J.L. Myres 1902-03:

Excavations at Palaikastro. II, BSA 9, 274-387.

Bousquet, J. 1938: Le temple d’Aphrodite et d’Arès a Sta Lenika, BCH 52, 386-408.

Bouzek, J. et I. Ondřejová 2004: Řecké umění. Praha.

Bouzek, J. 2010: Prehistorie Egejské oblasti. Praha.

Boyd, H. A. 1901: Excavations at Kavousi, Crete, in 1900, AJA 5, 125-57.

Burkert, W. 1975a: Reshep-Figuren, Apollon von Amyklai und die ‘Erfindung’ des Opfers auf

Cypern. Zur Religionsgeschichte der ‘Dunklen Jahrhunderte’, GrazBeitr 4, 51-79.

200

Burkert, W. 1985: Greek Religion. Cambridge Massachusetts.

Burkert, W. 1992: The Orientalizing Revolution. Near Eastern Influence on Greek Culture in the Early Archaic Age. Cambridge Massachusetts & London.

Cadogan, G. 1992: Ancient and Modern Crete," in TheAerialAtlas of Ancient Crete, J. W.

Myers, E. E. Myers, and G. Cadogan, eds., Berkeley, 31-43.

Callaghan, P. J. 1978: KRS 1976: Excavations at a Shrine of Glaukos, Knossos, The Annual of the British School at Athens, Vol. 73, 1-30.

Callaghan, P. J. 1992: Archaic to Hellenistic Pottery“, v Sackett 1992, 89-136.

Carter, J. B. 1997: Thiasos and Marzeah. Ancestor cult in the age of Homer, in: LANGDON (ed.)

1997, 72-112.

Cassimatis, H. 1982: Figurines dédaliques de Gortyne: essai de typologie, BCH 106, 447-64.

Catling H. W. 1987-88: Archaeology in Greece, 1987-88, AR 34, 1-85.

Coldstream, J. N. 1977a: Geometric Greece, London.

Coldstream, J. N. 1981: Die Tempel von Dreros und Prinias und die Chronologie der kretischen

Kunst des 8. und 7. Jhs. v. Chr., by Immo Beyer, AJA 85, 345-46.

Coldstream, J. N. 2000: Evans’s Greek finds: the Early Greek town of Knossos, and its encroachment on the borders of the Minoan palace, BSA 95, 259-99.

Coldstream, J. N., R. A. Higgins, G. B. Waywell, A. Jacson, H. Hughes-Brock, V. E. G. Kenna et

M. R. Jarman 1973: Knossos: The Sanctuary of Demeter, The British School at Athens.

Supplementary Volumes, No. 8, i-viii, 1-191.

Coldstream, J. N. et G. L. Huxley 1999: Knossos: The Archaic gap. ABSA 94, 289-307.

201

Colesanti, G. et L. Lulli 2016: Case Studies. Walter de Gruyter GmbH & Co KG.

Comparetti, D. 1888: Iscrizione di varie città cretesi (Lyttos, Itanos, Praesos, Knossos), Museo

Italiano di Antichità Classica 2, Firenze, 669-86.

Crowther, C. 1988: A note on Minoan Dikta, BSA 83, 37-44.

Csapo, E. 1991: An international community of traders in late 8th-7th c. B.C. Kommos in southern Crete, ZPE 88, 211-16.

Cucuzza, N. 1993: Leto e il cosidetto tempio di Rhea di Festòs, Quaderni dell’Istituto di

Archeologia della Facoltà di Lettere e Filosofa Università di Messina 8: 21-27.

D’Acunto, M. 1995: I cavalieri di Priniàs ed il Tempio A, Annali di Archeologia e storia antica

(n.s.) 2, 15-55.

D’Agata, A. L. 2000: Ritual and rubbish in Dark Age Crete: the settlement of Thronos/Kephala

(ancient Sybrita) and the pre-classical roots of a Greek city, Aegean Archaeology 4 (1997-

2000), 1-15.

D’Agata, A. L. 2009: How Many Archaeologies of Cult? Essays on Ritual and Cult in Crete in

Geraldine C. Gesell, Hesperia 42, 1-8.

Dawkins, R.M., C.H. Hawes & R.C. Bosanquet 1904-05: Excavations at Palaikastro. IV, BSA 11,

258-308.

De Polignac, F. 1995b: Cults, Territory and the Origins of the Greek City-State. Chicago &

London.

Demargne, J. 1901: Les ruines de Goulas ou l’ancienne ville de Lato en Crète, BCH 25, 282-

307.

202

Demargne, J. 1902: Antiquités de Praesos et de l’Antre Dictéen, BCH 26, 571-83.

Demargne, P. 1929: Terres-cuites archaïques de Lato (Crète), BCH 53, 382-429.

Demargne, P. 1931: Recherches sur le site de l’Anavlochos, BCH 55: 365-407.

Demargne, P. 1947: La Crete de'dalique: Etudes sur les origines d'une renaissance. Paris.

Demargne, P. 1980: Réflexions sur les origines d’Athéna, in: Στηλη. Τομος εις Μνημην

Νιχολαον Κοντολεοντος, Athina: 197-200.

Demargne, P. et H. Van Effenterre 1937a: Recherches à Dreros, BCH 61, 5-32.

Di Vita, A. 1991: Gortina in età geometrica, in: MUSTI et al. (eds), 309-19.

Di Vita, A. 1992: Gortyn, in: MYERS, MYERS & CADOGAN (eds) 1992, 96-103.

Dickinson, O. T. K. P. 1994a: The Aegean Bronze Age, Cambridge.

Ducrey, P. et O. Picard 1976: Lato, PECS, 487.

Dunbabin, T. J. 1952: Review of Demargne 1947, Gnomon 24, 191-197.

Erickson, B. L 2002: Aprati and Kato Syme: Pottery, Continuity, and Cult in Late Archaic and

Classical Crete, Hesperia: The Journal of the American School of Classical Studies at Athens,

Vol. 71., No 1. (Jan. – Mar., 2002), 41-90.

Erickson, B. L. 2009: Roussa Ekklesia, Part 1: Religion and Politics in East Crete, American

Journal of Archaeology, Vol. 113, No. 3 (Jul., 2009), 353-404.

Erickson, B. L. 2010: Roussa Ekklesia, Part 2: Lamps, Drinking Vessels, and Kernoi, American

Journal of Archaeology, Vol. 114, No. 2 (April 2010), 217-252.

203

Erickson, B. L. 2010: Crete in Transition. Pottery Styles and Island History in the Archaic and

Classical Periods. Hesperia Supplements, Vol. 45, III-XXVII, 1-380.

Evans, A. 1921: The Palace of Minos at Knossos I, London.

Evans, A. 1928: The Palace of Minos at Knossos II, London.

Evans, A. 1930: The Palace of Minos at Knossos III, London.

Evans, A. 1935: The Palace of Minos at Knossos IV, London.

Farnell, L. R. 1909: The Cults of the Greek States V. Oxford.

Forster, E. S. 1901-02: Praesos. The terracottas, BSA 8, 271-81.

Faure, P. 1960: Nouvelles recherches de spéléologie et de topographie crétoises, BCH

84: 189-220.

Gagarin, M. et Perlman, P. 2016: The Laws of Ancient Crete, C. 650-400 BCE. Oxford.

Gesell, G. C. 1985: Town, Palace and House Cult in Minoan Crete (SIMA 67), Gothenburg.

Gérard-Rousseau, M. 1968: Les Mentions Religieuses dans les Tablettes Myceniennes. Roma.

Haggis, D. C. 1996: Archeological Survey at Kavousi, East Crete. Preliminary Report. Hesperia,

Vol. 65, No. 4 (Oct. – Dec. 1996), 373-432.

Haggis, D. C., M. S. Mook, C. M. Scarry, L. M. Snyder a W. C. West III 2004: Excavations at

Azoria, 2002, Hesperia: The Journal of the American School of Classical Studies at Athens, vol.

73, No. 3 (Jul. – Sep., 2004), 339-400.

Haggis, D. C., M. I. Stefanakis, W. C. West III, M. S. Mook, R. D. Fitzsimons, C. M. Scarry a L.

M. Snyder 2007: Excavation at Azoria, 2003-2004, Part 1. The Archaic Civic Complex, Hesperia:

204

The Journal of the American School of Classical Studies at Athens, Vol. 76, No. 2 (Apr. – Jun.,

2007), 243-321.

Haggis, D. C., M. S. Mook, R. D. Fitzsimons, C. M. Scarry, L. M. Snyder a W. C. West III 2011:

Excavations in the Archaic Civic Buildings at Azoria in 2005-2006, Hesperia: The Journal of the

American School of Classical Studies at Athens, Vol. 80, No. 1 (January-March 2011, 1-70.

Halbherr, F. 1893: Researches in Crete. III. The Praesian peninsula, Antiquary, 152-55.

Halbherr, F. 1889: Relazione sugli scavi del tempio d’Apollo Pythii in Gortyn, MonAnt 1, 8-76.

Halbherr, F. 1899: Lavori eseguiti in Creta dalla Missione Archeologica Italiana dal 9 giugno al

9 novembre 1899. RendLinc (serie 5) 8, 525-40.

Halbherr, F. 1901a: Cretan expedition of the Institute XI. Three Cretan necropoleis. Reports on the researches at Erganos, Panaghia and Courtes, AJA 5, 259-93.

Halbherr, F. 1901b: Cretan expedition of the Institute XVI. Report on the researches at

Praesos, AJA 5, 371-84.

Halbherr, F. et D. Comparetti 1888: Epigrafi arcaiche di varie città cretesi, Museo Italiano di

Antichità Classica 2, Firenze, 129-78.

Harrison, J. E. 1908-9: The Kouretes and Zeus Kouros. A study in pre-historic sociology, BSA

15, 308-38.

Hayden, B. J. 1991: Terracotta figures, figurines, and vase attachments from Vrokastro, Crete,

Hesperia 60, 103-44.

Hayden, B. J. 1992: Vrokastro, in: MYERS, MYERS & CADOGAN (eds) 1992, 286-89.

205

Hayden, B. J., J. A. Moody & O. Rackham 1992: The Vrokastro Survey Project, 1986-89: research design and preliminary results, Hesperia 61, 293-353.

Hoffman, G. L. 1997: Imports and Immigrants. Near Eastern Contacts with Iron Age Crete. Ann

Arbor.

Hoffmann, H. 1972: Early Cretan Armorers. Mainz.

Hood, M. S. F. et D. Smyth 1981: Archaeological Survey of the Knossos Area (BSA suppl. vol.

14), 2nd edition, London.

Chadwick, J. 1984: What do we know about Mycenaean religion?, in: Linear B: A 1984 Survey,

A. Morpurgo Davies & Y Duhoux (eds), Louvain-la-Neuve, 191-202.

Chaniotis, A. 1988: Habgierige Götter, habgierige Städte: Heilingtumsbesitz und

Gebietsanspruch in den kretischen Staatsverträgen, Ktèma 13, 21-39.

Chaniotis, A. et J. Schäfer 1992: Von den Dunklen Jahrhunderten bis zum Ende der Kaiserzeit, in: SCHÄFER (ed.) 1992, 350-54.

Chatzi-Vallianou, D. 1980: Σμαρι Πεδιαδας, Ενα απομονωμενο χενιρο υοτερου-μινωιχυ-

πρωτοελλμνιχου πολιτιου οτμν Κρμτμ, AAA 13, 20-60.

Chatzi-Vallianou, D. 2000: H λατρεια Αθηνας στην Ακροπολη Σμαριου, v Πεπραγμενα του Η'

Διεθνους Κρητολογικου Συωεςιο, A3, Iraklio: 505-36.

Chatzi-Vallianou, D. 2004: Ομηρίκια στοιχεία στην Ακρόπολη Σμαρίου, v Stampolidis and

Giannikouri, 105-207.

Chittenden, J. 1947: The Master of Animals, Hesperia 16: 89-114.

Kalpaxis, A. E. 1976. Früharchaïsche Baukunst in Griechenland und Kleinasien. Athens.

206

Kanta, A. 1980: The Late Minoan III Period in Crete: A Survey of Sites, Pottery and Their

Distribution (SIMA 58). Gothenburg.

Kirsten, E. 1937a: Oaxos, RE 17,2: 1687-92.

Kirsten, E. 1938a: Das Kretische Dreros. Neue Funde aus einer alten Dorierstadt, Die Antike

14, 73-77.

Kirsten, E. 1940a: Dreros, RE Suppl. 7, 128-49.

Kirsten, E. 1940d: Rhizenia, RE Suppl. 7, 1138-52.

Kirsten, E. 1942: Das dorische Kreta I: Die Insel Kreta im funften und vierten Jahrhundert.

Wurzburg.

Kirsten, E. 1951: Siedlungsgeschichtliche Forschungen in Westkreta, in: Forschungen auf Kreta

1942, F. Matz (ed.), Berlin, 118-52.

Klein, N. L. et K. T. Glowacki 2009: From Kavousi Vronda to Dreros: Architecture and Display in Cretan Cult Buildings. Hesperia Supplements, Vol. 42, Essays on Ritual and Cult in Crete in

Honor of Geraldine C. Gesell (2009), 153-167.

Klontza-Jáklová, V. 2013: Studie k historickým interpretacím pozdní doby bronzové v Egeidě.

Praha: Karlova Univerzita. Nepubl. dizertační práce.

La Rosa 1992b: Phaistos, in: MYERS, MYERS & CADOGAN (eds) 1992, 232-243.

Lebessi, A. 1969: Αφρατι, ArchDelt 24, 415-18.

Lebessi, A. 1973: Το ιερο του Ερμη και της Αφροδιτης οτη Συμη Βιαννου, Prakt, 222-27.

Lebessi, A. 1980: Χαλκινο γεωμετρικο ειδωλιο απο την Κρητη, v Στηλη. Τομος εις Μνημην

Νικολαου Κοντολεοντος, Athina, 87-95.

207

Lebessi, A. 1985b: Το ιερό του Ερμή και της Αφροδίτης στη Σύμη Βιάννου. II. Χάλκινα κρητικά

ορεΰματα. Βιβλιοθήκη της εν Αθήναις Αρχαιολογικής Εταιρείας 102. Athens.

Lebessi, A. 1991a: Αναγκαίες της Αρχαιολογικης Εταιρειας. Οι λογοι της ακτινοβολιας ενος

Κρητικου ιερου, Ενημερωτικο Δελτιο. Η εν Αθηναις Αρχαιολογικη Εταιρεια 18, 160-65.

Lebessi, A. 2002: Το ιερό του Ερμή και της Αφροδίτης στη Σύμη Βιάννου. III. Τα χάλκινα

ανϋρωπόμορφα ειδώλια. Βιβλιοθήκη της εν Αθήναις Αρχαιολογικής Εταιρείας 225. Athens.

Lebessi, A. & P. M. Muhly 1990: Aspects of Minoan cult. Sacred enclosures: The evidence from the Syme sanctuary (Crete), AA, 315-36.

Lebessi, A., P. Muhly & J.-P. Olivier 1995: An inscription in the hieroglyphic script from the

Syme sanctuary, Crete (SY Hf 01), Kadmos 34, 63-77.

Leitaio, D. D. 1995: The perils of Leukippos: initiatory transvestism and male gender ideology in the Ekdusia at Phaistos, ClAnt 14, 130-63.

Levi, D. 1927-29: Arkades. Una città cretese all’alba della civiltà ellenica, ASAtene, 10-12.

Levi, D. 1930-1: I bronzi di Axos, ASAtene 13-14, 43-146.

Levi, D. 1965-66: La conclusione degli scavi a Festòs, ASAtene 43-44 (n.s. 27-28), 313-400.

MacGillivray, J.A., L.H. Sackett, J. Driessen, C. Macdonald & D. Smyth 1988: Excavations at

Palaikastro, 1987, BSA 83, 259-82.

Marinatos, N. 1996: Cults by the seashore: what happened at Amnisos? In R. Hägg 1983.

Marinatos, N. 2007: Minoan and Mycenaean Civilizations. S. L. Johnston (ed.) Ancient

Religions, Cambridge, MA 2007, 206-209.

Marinatos, S. 1929: Anasfakai en Kriti. PAE, 91-9.

208

Marinatos, S. 1934: Ausgrabungen und Funde auf Kreta, AA, 245-54.

Marinatos, S. 1935a: Αναοκαοαι εν Κρητμ, Prakt, 196-220.

Marinatos, S. 1935b: Le temple et les statuettes archaïques en bronze de Dréros (Crète), CRAI,

478-89.

Marinatos, S. 1936a: Le temple géometrique de Dréros, BCH 60, 214-85.

Mazarakis Ainian, A. J. 1988: Early Greek temples: their origin and function, v HÄGG &

MARINATOS (eds) 1988, 105-19.

Mazarakis Ainian, A. J. 1997: From Rulers’ Dwellings to Temples. Architecture, Religion and

Society in Early Iron Age Greece (1100 - 700 B.C.) (SIMA 121), Jonsered.

Morgan, C. 1990: Athletes and Oracles. The Transformation of Olympia and Delphi in the

Eighth Century B.C. Cambridge.

Morgan, C. 1993: The origins of pan-Hellenism, in: MARINATOS, N. & R. HÄGG (eds) 1993, 18-

44.

Morris, I. M. 1998b: Archaology and Archaic Greek History. V Arhaic Greece: NewApproaches and New Evidence, N. Fisher et H. van Wees (eds), London, 1-91.

Morris, M. W. 2003: Soil scince and archeology: three test cases from Minoan Crete.

Philadelphia: INSTAP Academic Press.

Morrow G. 1960: Plato's Cretan City: A Historical Inepretation of the Laws, Princeton.

Nilsson, M. P. 1950: The Minoan-Mycenaean Religion and its Survival in Greek Religion, 2nd revised edition, Lund.

209

Nilsson, M. P. 1967: Geschichte der griechischen Religion. I. Die Religion Griechenlands bis auf die griechischen Weltherrschaft, 3rd edition. München.

Palmer, L. R. 1969: A New Guide to the Palace of Knossos. London.

Panagiotakis, N. 2004: L'evolution archéologique de la Pediada (Crete centrale): premier bilan d'une prospection. BCH 127, 463-75.

Papadakis N. 1980: Γεωμετρικος-Αρχαικος αποθετης στην πολη της Σητειας, AAA 13, 61-67.

Papadakis N. 1983: Sitia. Fatherland of Myson and Kornaros. A historical, archaeological and cultural guide, Sitia.

Pendlebury, J. D. S. 1939: The Archaeology of Crete: An Introduction, London.

Pendlebury, J. D. S., Eccles, E. et Money-Coutts, M. B. 1932-33: Journeys in Crete, Annual of the British School at Athens 33, 88-101.

Perlman P. 1995: Invocatio and Imprecatio: the Hymn to the Greatest Kouros from Palaikastro and the oath in ancient Crete, JHS 11, 161-67.

Pernier, L. 1908: 1908. Di una città ellenica arcaica scoperta a creta dalla missione italiana,

BdA 2, 441-62.

Pernier, L. 1914: Templi arcaici sulla Patela di Prinias. Contributo allo studio dell’arte dedalica,

ASAtene 1, 18-111.

Pernier, L. 1934: New Elements for the Study of the Archaic Temple of Prinias. American

Journal of Archaeology, Vol. 38, No. 1 (Jan. - Mar., 1934), 171-177.

Pilz O. et G. Seelentag 2011: Cultural Practices and Material Culture in Archaic and Classical

Crete: Proceedings of the International Conference, Mainz, May 20-21.

210

Prent, M. 2005: Cretan Sanctuaries and Cults: Continuity and Change from Late Minoan IIIC to the Archaic Period. Brill, Leiden and Boston.

Prokopiou N. 1997. LM III pottery from the Greek-Italian excavations at Sybritos Amariou, in:

HALLAGER & HALLAGER (eds) 1997: 371-99.

Rackham O. et J. Moody 1996: The Making of the Cretan Landscape. New York.

Reinach, A. 1913: L’autel rustique du Mont Phylakas, RA 21, 278-300.

Ricciardi, M. 1986-87: Il tempio di Apollo Pizio a Gortina, ASAtene 64-65 (n.s. 48-49), 7-131.

Ridgway, B. 1977: The Archaic Style in Greek Sculpture. Princeton.

Rizza, G. 1967-8: Le terrecotte di Axòs, ASAtene 65-66 (n.s. 29-30), 211-302.

Rizza, G. 1983: Priniàs nelle fasi geometrica e orientalizzante, ASAtene 61, 45-51.

Rizza, G. 1991: Priniàs. La città arcaica sulla Patela, in: MUSTI et al. (eds) 1991, 331-47.

Rizza, G. 1995. Scavi e richerche a Priniàs dal 1987 al 1991, v Πεπραγμενα του Η Διεθνους

Κρητολογικου Συνεδριου A2, Rethymnon, 797-810.

Rizza, G. 2008: Priniàs. La città arcaica sulla Patela. Catania.

Rizza, G. et V. Santa Maria Scrinari 1968. Il Santuario sull’Acropoli di Gortina (Monografie della Scuola Archeologie di Atene e delle Missione Italiane in Oriente. II). Roma.

Rizza, G. et M.A. Rizzo 1984. Prinias, in: Creta Antica. Cento anni di archeologia italiana (1884-

1984), Roma, 227-56.

Sakellarakis, Y. 1970: The Minoan Peak Sanctuary of Thylakas, AAA 3, 252-59.

211

Sarris, A., Seferou, P., Kokinou E., Papadoupolous N. 2009: Geophysical Prospection as a way of confirming older and descriptions of archaeological sites. 14th International Congrress

„Cultural Heritage and New Technologies“ Vienna, 2009.

Sergent, B. 1986: Homosexuality in Greek Myth. Boston.

Shaw, J. W. 1978: Evidence for the Minoan Tripartite Shrine, AJA 82, 429-48.

Shaw, J. W. 1980: Excavations at Kommos (Crete) during 1979, Hesperia 49, 207-50.

Shaw, J. W. 2000a: The architecture of the temples and other buildings, in: SHAW & SHAW

(eds) 2000, 1-100.

Shaw, J. W. 2000b: Ritual and development in the Greek sanctuary, in: SHAW & SHAW (eds)

2000, 669-731.

Shaw, J.W. & M. C. Shaw 2000: Kommos. IV. The Greek Sanctuary, Princeton & Oxford.

Schäfer, V. et al. 1992: Amnisos, nach den archäologischen, historischen und epigraphischen

Zeugnisse des Altertums und Neuzeit, Vol. 2. Berlin: Deutsches Archaologisches Institut,

Abeteilung Aten.

Schilardi, D. U. 1988: The Temple of Athena at Koukounaries. In Hägg et al. 1988, 41-8.

Schürmann, W. 1996: Das Heiligtum des Hermes und der Aphrodite in Syme Viannou. II. Die

Tierstatuetten aus Metall (Bibliothek der Archäologischen Gesellschaft zu Athen 159). Athen.

Stucchi, S. 1974: Questione relative al Tempio A di Prinias ed al formarsi degli ordini dorico e ionico, in: Antichità Cretesi: studi in onore di Doro Levi. 2, Catania, 89-119.

Snodgrass, A. 1989-1990: "The Economics of Dedication at Greek Sanctuaries," Scienze dell'antichit Storia, archeologia, antropologia 3-4, 287-294.

212

Spanakis, S. 1964: Crete. A Guide to Travel, History and Archaeology. Iraklion.

Van Dyke, R. M et S. E. Alcock 2008: Archaeologies of Memory. Malden.

Van Effenterre, H. 1937: A propos du serment des Drériens, BCH 60, 327-32.

Vermeule, E. 1974: Götterkult (ArchHom III-V). Göttingen.

Viviers, D. 1994: La cité de Dattalla et l’expansion territoriale de Lyktos en Crète centrale, BCH

118, 229-59.

Wallace, S. 2002: Case studies of settlement change in Early Iron Age Crete (c. 1200-700 BC): economic interpretations of cause and effect assessed in a log-term historical perpetive,

Aegean Archaeology 4, 61-99.

Wallace, S. 2003: The Perpetuated Past: Re-use or Continuit in Material Culture and the

Structuring of Identity in Early Iron Age Crete, BSA 98, 251-277.

Wallace, S. 2010: Ancient Crete. From Successful Collapse to Democracy's Alternatives,

Twelfth–Fifth Centuries BC. Cambridge.

Watrous, L. V. 1974: Lasithi: a History of Settlement on a Highland Plain in Crete (Hesperia suppl. vol. 18). New Jersey.

Watrous, L. V. 1982: Lasithi: A History of Settlement on a Highland Plain in Crete, Hesperia

Suppl. 18, Princeton.

Watrous, L. V. 1992: Kommos. III. The Late Bronze Age Pottery, New Jersey.

Watrous, L. V. 1998: Crete and Egypt in the seventh century BC: Temple A at Prinias. British

School at Athens Studies, Vol. 2, POST-MINOAN CRETE: Proceedings of the First Colloquium

213 on Post-Minoan Crete held by the British School at Athens and theInstitute of Archaeology,

University College London, 10-11 November 1995 (1998), 75-79.

Watrous, L.V. et D. Chatzi-Vallianou 2004a: The polis of Phaistos: developement and destruction (Late Minoan IIIC-Hellenistic). I Watrous et al. 2004, 307-39.

Watrous, L.V., D. Chatzi-Vallianou, K. Pope et al. 1993: A survey of the western Mesara plain in Crete: preliminary report of the 1984, 1986 and 1987 field seasons, Hesperia 62, 191-248.

Weickert, C. 1929: Typen der archaischen Architectur in Griechenland und Kleinasien.

Augsburg.

Welcker, F. G. 1860: Griechische Götterlehre 2. Göttingen.

Whitley, A. J. M. 1997: Cretan laws and Cretan literacy. AJA 101: 635-61.

Whitley, J., K. O'Conor et H. Mason 1995: Praisos III: A Report on the Architectural Survey

Undertaken in 1992, Annual of British School of Athens 90, Centenary Volume, 405-428.

Whitley, J., M. Prent et S. Thorne 1999: Praisos IV: A preliminary report on the 1993 and 1994

Survey Seasons, Annual of British School of Athens 94, 215-64.

Willetts, R.F. 1955: Aristocratic Society in Ancient Crete. London.

Willetts, R. F. 1962: Cretan Cults and Festivals. London.

Willetts, R. F. 1975: Reviewed Work(s): Knossos: The Sanctuary of Demeter by J. N.

Coldstream, The Journal of Hellenic Studies, Vol. 95, 231-232.

Xanthoudides, S. 1918: Ι’ αρχαιολογικη περιφερεια, ArchDelt 4, 18-32.

Yoshida, A. 1965: Sur quelques coupes de la fable grecque, RÉA 67, 31-41.

214

Online zdroje

Greka.com: http://www.greeka.com/crete/heraklion/heraklion-geography.htm http://www.greeka.com/crete/rethymno/rethymno-geography.htm http://www.greeka.com/crete/lassithi/lassithi-geography.htm

Princeton Encyclopedia of Classical Sites:

Amnisos http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Hom.+Od.+19&fromdoc=Perseus%3Atext%

3A1999.01.0218 http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.04.0006%3Aalph abetic+letter%3DK%3Aentry+group%3D2%3Aentry%3Dkarteros

Faistos http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006:entry=phaistos

Gortýna http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.04.0006:entry=gortyn

Sybrita http://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.04.0006%3Aalph abetic+letter%3DS%3Aentry+group%3D10%3Aentry%3Dsybrita theoi.com: http://www.theoi.com/Ouranios/Eileithyia.html

215 klassische-archaeologie.uni-mainz.de: http://www.klassische-archaeologie.uni-mainz.de/169.php

Seznam obrázků

Obrázek 1: Mapa Kréty se zkoumanými lokalitami, dnešní pohled (earth.google.com) ______27

Obrázek 2: Podrobná mapa zkoumaných lokalit, dnešní pohled (earth.google.com) ______28

Obrázek 3: Iráklio, dnešní pohled na region (earth.google.com) ______31

Obrázek 4: Lokalita Amnisos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______34

Obrázek 5: Aphrati, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______40

Obrázek 6: Faistos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______45

Obrázek 7: Gortýna, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______51

Obrázek 8: Kato Syme, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______61

Obrázek 9: Knossos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______74

Obrázek 10: Kommos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______82

Obrázek 11: Prinias, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______92

Obrázek 12: Smari, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______99

Obrázek 13: Vourvolites, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______103

Obrázek 14: Rethymno, dnešní pohled na region (earth.google.com) ______104

Obrázek 15: Axos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______105

Obrázek 16: Thronos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______108

Obrázek 17: Lasithi, dnešní pohled na region (earth.google.com) ______111

Obrázek 18: Anavlochos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______112

Obrázek 19: Dreros, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com)______115

Obrázek 20: Itanos, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______121

Obrázek 21: Itanos, Vamies, dnešní pohled na lokality (earth.google.com) ______122

Obrázek 22: Kavousi region, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______123

Obrázek 23: Azoria, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______125

Obrázek 24: Lapsanari, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______134

216

Obrázek 25: Lato, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______135

Obrázek 26: Lato a Thylakas, dnešní pohled na lokality (earth.google.com) ______138

Obrázek 27: Palaikastro, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______139

Obrázek 28: Praisos a Vavelloi, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______145

Obrázek 29: Prophitis Elias, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______153

Obrázek 30: Roussa Eklessia, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______154

Obrázek 31: Siteia, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______158

Obrázek 32: Sta Lenika, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______160

Obrázek 33: Vrokastro, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______162

Obrázek 34: Zakros, Tou Koukou to Kephali, dnešní pohled na lokalitu (earth.google.com) ______166

Obrázek 35: Koncentrace božstev na zkoumaných lokalitách ______177

Obrázek 36: Mapa východního Středomoří (Prent 2005, Map 1) ______223

Obrázek 37: Mapa správních krajů Kréty (crete-hotels.us) ______223

Obrázek 38: Mapa svatyň z raně železného období (Van Dyke et Alcock 2008, Map 5.1) ______224

Obrázek 39: Mapa regionu Kavousi, dnešní pohled (Haggis 1996, Fig. 1) ______224

Obrázek 40: Mapa regionů Iráklio a Lasithi, 600-400 před Kr. (Erickson 2002, Figure 1) ______225

Obrázek 41: Mapa oblasti Kavousi, orientalizující-archaické lokality (Haggis et al. 2004, figure 1) _ 225

Obrázek 42: Mapa Mesarské nížiny v klasickém období (Shaw et al. 1977, fig. 1) ______226

Obrázek 43: Mapa oblasti Siteia, archaické a klasické období (Erickson 2009, 357) ______227

Obrázek 44: Amnisos, část 44 m dlouhé minojské kvádrové (Prent 2005, fig. 66) ______228

Obrázek 45: Amnisos, kamenný orel ze svatyně Dia Thenata (Coldstream et Huxley 1999, FIG. 3) __ 228

Obrázek 46: Aphrati, půdorys svatyně (Viviers 1994, fig. 3) ______229

Obrázek 47: Aphrati, poháry na vysoké nožce, 5. stol. před Kr. (Erickson 2009, Figure 15) ______229

Obrázek 48: Aphrati, bronzová helma (Prent 2005, fig. 38) ______229

Obrázek 49: Aphrati, mitrai (Prent 2005, fig. 39) ______229

Obrázek 50: Faistos, plán osídlení (Prent 2005, fig. 25) ______230

Obrázek 51: Faistos, plán území po rané době železné (Wallace 2010, Figure 143) ______230

Obrázek 52: Faistos, půdorys chrámu (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.14) ______231

Obrázek 53: Faistos, svatyně rané doby železné a archaické periody (Prent 2005, fig. 26) ______231

217

Obrázek 54: Gortýna, plán oblasti (Prent 2005, fig. 27) ______232

Obrázek 55: Gortýna, mapa oblasti s expanzí v rané době železné (Wallace 2010, Figure 142) ____ 232

Obrázek 56: Gortýna, terasy na východní straně akropole (Prent 2005, fig. 28) ______233

Obrázek 57: Gortýna, plán města (Gagarin et Perlman 2016, fig. 45) ______233

Obrázek 58: Gortýna, půdorys chrámu Apollóna Pythia (Shaw a Shaw 2007/1990, Plate 8.15) ____ 234

Obrázek 59: Gortýna, rekonstrukce chrámu Apollóna Pythia (Colesanti et Lulli 2016, fig. 9) ______234

Obrázek 60: Gortýna, lví hlava sfingy, chrám na akropoli (fotografie Klontza)______235

Obrázek 61: Gortýna, nápisy (fotografie Klontza) ______235

Obrázek 62: Gortýna, stupňovitý oltář z římského období (fotografie Klontza) ______236

Obrázek 63: Gortýna, rekonstrukce chrámu na vrcholu akropole (Prent 2005, fig. 29) ______237

Obrázek 64: Gortýna, reliéfní sochařství z chrámu (Prent 2005, fig. 31) ______237

Obrázek 65: Gortýna, terakotová Palladion ze svatyně na akropoli (Prent 2005, fig. 32) ______237

Obrázek 66: Gortýna, mužské terakotové desky ze svatyně na akropoli (Prent 2005, fig. 34, 35) ___ 238

Obrázek 67: Gortýna, ženské votivní předměty ze svatyně na akropoli (Prent 2005, fig. 33) ______238

Obrázek 68: Gortýna, vápencová socha sedící ženy z oblasti oltáře (Prent 2005, fig. 30) ______239

Obrázek 69: Kato Syme, území svatyně (Lebessi 2009, fig. 1) ______239

Obrázek 70: Kato Syme, architektonické pozůstatky svatyně (fotografie Klontza) ______240

Obrázek 71: Cesta na náhorní plošinu Omalos (fotografie Klontza) ______240

Obrázek 72: Kato Syme, plán stavebních fází (Lebessi 2009, fig. 2) ______241

Obrázek 73: Kato Syme, zobrazení „erotické“ bohyně (Lebessi 2009, fig. 3) ______241

Obrázek 74: Kato Syme, terakotová plaketa: rituál anasyrma (Lebessi 2009, fig. 7) ______241

Obrázek 75: Kato Syme, výjevy z bronzových votivních desek s lovci (Prent 2005, fig. 69) ______242

Obrázek 76: Kato Syme, výjevy z bronzových votivních desek s Hermem (Prent 2005, fig. 71) _____ 242

Obrázek 77: Kato Syme, bronzové mužské figurky (Prent 2005, fig. 68) ______243

Obrázek 78: Kato Syme, votivní miniatury, keramika (Erickson 2002, Figure 23) ______243

Obrázek 79: Kato Syme, bronzové zvířecí figurky (Prent 2005, fig. 72) ______243

Obrázek 80: Kato Syme, pohár, 575-550 před Kr. (Erickson 2002, Figure 5) ______243

Obrázek 81: Knossos, mapa lokality a okolí (Prent 2005, fig. 1) ______244

Obrázek 82: Knossos, plán místa, svatyně Demeter, svatyně Glauka (Erickson 2010, fig. 4.1) _____ 245

218

Obrázek 83: Knossos, svatyně Demeter, půdorys (Coldstream 1973) ______246

Obrázek 84: Knossos, svatyně Demeter, základy chrámu (Coldstream 1973, fig. 10)______247

Obrázek 85: Knossos, svatyně Demeter, základy chrámu (Coldstream 1973, Plate 5) ______247

Obrázek 86: Knossos, svatyně Demeter, základy chrámu (Coldstream 1973, Plate 4) ______247

Obrázek 87: Knossos, svatyně Demeter, dórská hlavice (Coldstream 1973, fig. 11) ______247

Obrázek 88: Knossos, svatyně Demeter, dórská hlavice (Coldstream 1973, Plate 5) ______247

Obrázek 89: Knossos, svatyně Demeter, rané a pozdní římské zdivo (Coldstream 1973, Plate 8) ___ 248

Obrázek 90: Knossos, svatyně Glauka, půdorys (Callaghan 1978, fig. 2) ______248

Obrázek 91: Knossos, svatyně Glauka, desky s reliéfy jezdce a hada (Callaghan 1978, Plate 9) ____ 249

Obrázek 92: Knossos, svatyně Demeter, prsten se jménem bohyně (Coldstream 1973, Plate 83) ___ 249

Obrázek 93: Knossos, svatyně Demeter, votivní předměty (Coldstream 1973, Plate 33) ______249

Obrázek 94: Kommos, plán osídlení (Shaw et Shaw, 1993, fig. 1) ______250

Obrázek 95: Kommos, plán místa svatyně (Shaw 1986, fig. 2) ______251

Obrázek 96: Kommos, stavební fáze chrámu A, B a C (fineart.utoronto.ca) ______252

Obrázek 96a: Kommos, alfabetické nápisy na keramice (Wallace 2010, fig. 136) ______253

Obrázek 97: Kommos, chrám A, pohled z východu (Prent 2005, fig. 64) ______253

Obrázek 98: Kommos, jižní část pahorku, chrám B (Prent 2005, fig. 63) ______254

Obrázek 99: Kommos, rekonstrukce chrámu B (Prent 2005, fig. 65) ______254

Obrázek 100: Kommos, chrám C (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.13) ______255

Obrázek 101: Kommos, Chrám C (fineart.utoronto.ca) ______255

Obrázek 102: Palaikastro, plán území svatyně (Prent 2005, fig. 73) ______256

Obrázek 103: Palaikastro, bronzový štít (Prent 2005, fig. 74) ______256

Obrázek 104: Palaikastro, sima (Erickson 2009, fig. 26) ______257

Obrázek 105: Prinias, plán osídlení znázorňující lokace chrámů A a B (Wallace 2010, fig. 169) ____ 257

Obrázek 106: Prinias, půdorys chrámu A (Wallace 2010, fig. 168) ______258

Obrázek 107: Prinias, socha z chrámu A (Prent 2005, fig. 24) ______258

Obrázek 108: Prinias, půdorys chrámu B a A (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.15) ______259

Obrázek 109: Prinias, rekonstrukce chrámu A (Prent 2005, fig. 23) ______259

Obrázek 110: Prinias, monumentální kamenné reliéfy z chrámu A (Wallace 2010, fig. 133) ______260

219

Obrázek 111: Prinias, sedící sochy na překladu chrámu A (studyblue.com) ______260

Obrázek 112: Smari Profitis Elias, topografie místa (Wallace 2010, fig. 67) ______261

Obrázek 113: Smari Prophitis Elias, pohled na pahorek ze severu (Wallace 2010, fig. 156)______261

Obrázek 114: Smari Prophitis Elias, plán místa (Prent 2005, fig. 37) ______262

Obrázek 115: Smari Prophitis Elias, střední čási megaron komplexu (Wallace 2010, fig. 68) ______262

Obrázek 116: Smari Prophitis Elias, půdorys chrámu (Wallace 2010, fig. 166) ______263

Obrázek 117: Smari Prophitis Elias, hliněné desky z chrámu (Wallace 2010, fig. 131) ______263

Obrázek 118: Smari Prophitis Elias, hliněné plastiky z chrámu (Wallace 2010, fig. 132) ______264

Obrázek 119: Axos, půdorys chrámu Afrodity (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.14) ______264

Obrázek 120: Axos, ženské votivní terakoty (Prent 2005, fig. 20) ______265

Obrázek 121: Axos, bronzová helma (Prent 2005, fig. 18) ______265

Obrázek 122: Axos, ženské votivní terakoty (Prent 2005, fig. 21) ______265

Obrázek 123: Axos, bronzová mitra (Prent 2005, fig. 19) ______266

Obrázek 124: Axos, archaická terakotová busta ženské bohyně (Erickson 2010, Figure 1.3) ______266

Obrázek 125: Thronos/Kephala, plán osídlení, protogeometrická fáze (D'Agata 2000, Fig. 3) _____ 267

Obrázek 126: Thronos/Kephala, umístění na mapě (sybrita.org) ______268

Obrázek 127: Anavlochos, umístění na mapě (efa.gr) ______268

Obrázek 128: Anavlochos, Kako Plaï (klassische-archaeologie.uni-mainz.de)______269

Obrázek 129: Anavlochos, archaická hlava (Demargne 1931, fig. 35) ______269

Obrázek 130: Anavlochos, masiv (Demargne 1931, fig. 4) ______270

Obrázek 131: Anavlochos, fragmenty pithoi (Demargne 1931, fig. 23)______271

Obrázek 132: Anavlochos, zdvojená bohyně (Demargne 1931, fig. 31) ______271

Obrázek 133: Azoria, letecký pohled z jihu na dnešní lokalitu (Haggis et al. 2004, figure 2) ______272

Obrázek 134: Azoria, topografický plán severní a jižní akropole (Haggis et al. 2004, figure 3) _____ 273

Obrázek 135: Azoria, plán jižní akropole (Haggis et al. 2011, figure 31.1) ______274

Obrázek 136: Azoria, plán jižní akropole, území A a B (Haggis et al. 2004, figure 5) ______275

Obrázek 137: Azoria, kultovní budova (Haggis et al. 2007, figure 18)______276

Obrázek 138: Azoria, kultovní budova, amfora uvnitř bothros (Haggis et al. 2007, figure 21) _____ 277

Obrázek 139: Dreros, plán lokality, západní pahorek a horské sedlo (Prent 2007, fig. 41) ______277

220

Obrázek 140: Dreros, letecký pohled ze západu (Wallace 2010, fig. 148) ______278

Obrázek 141: Dreros, sedlo s chrámem Apollóna (B.32) a agorou (Prent 2005, fig. 42) ______278

Obrázek 142: Dreros, půdorys chrámu Apollóna (Wallace 2010, fig. 167) ______279

Obrázek 143: Dreros, půdorys chrámu Apollóna Delphinia (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.13) _ 279

Obrázek 144: Dreros, bronzové sphyrelaton sošky, tzv. Triada z Dréru (Prent 2005, fig. 43) ______280

Obrázek 145: Itanos, rozmístění osídlení (crea.ulb.ac.be) ______280

Obrázek 146: Itanos, Itanos a okolí (Greco et al. 2001, fig. 1) ______281

Obrázek 147: Kavousi, Kavousi a šíje Ierapetra (Haggis 1996, fig. 2) ______282

Obrázek 148: Kavousi Kastro, plán osídlení (Wallace 2010, fig. 170) ______283

Obrázek 149: Kavousi, Pachlitzani Agriada, půdorys svatyně (Prent 2005, fig. 49) ______284

Obrázek 150: Kavousi, Pachlitzani Agriada, půdorys svatyně (Prent 2005, fig. 50) ______284

Obrázek 151: Kavousi, Pachlitzani Agriada, votivní předměty (Prent 2005, fig. 51) ______284

Obrázek 152: Lato, plán jižní akropole (stavba v sedle B.33) (Prent 2005, fig. 44) ______285

Obrázek 153: Lato, votivní depozit, soška s polos (Demargne 1929, fig. 10) ______285

Obrázek 154: Lato, votivní depozit, primitivní figurka (Demargne 1929, fig. 1) ______285

Obrázek 155: Lato, budova v sedle (fotografie Klontza) ______286

Obrázek 156: Lato, prytaneion (fotografie Klontza) ______286

Obrázek 157: Lato, votivní depozit, sošky s polos (Demargne 1929, fig. 13) ______287

Obrázek 158: Lato, votivní depozit, deska se sfingou (Demargne 1929, fig. 34) ______287

Obrázek 159: Lato, votivní depozit, figurky zvířat (Demargne 1929, fig. 27) ______287

Obrázek 160: Lato, Thylakas, pohled ze severu (Davaras 2010, fig. 8.4) ______288

Obrázek 161: Lato, Thylakas, plán svatyně (Davaras 2010, fig. 8.2) ______288

Obrázek 162: Praisos, plán lokality, Altar Hill, Vavelloi, Masamvrysis (Prent 2005, fig. 52) ______289

Obrázek 163: Praisos, mapa lokality a okolí (Whitley et al. 1999, fig. 2) ______290

Obrázek 164: Praisos, Altar Hill (Halbherr 1901, fig. 6) ______291

Obrázek 165: Praisos, Altar Hill, bronzové miniatury brnění (Prent 2005, fig. 53) ______291

Obrázek 166: Praisos, Vavelloi, ženská votivní terakota (Prent 2005, fig. 54) ______292

Obrázek 167: Praisos, Vavelloi, mužská votivní terakota (Prent 2005, fig. 54) ______292

Obrázek 168: Praisos, Vavelloi, mužská votivní terakota (Prent 2005, fig. 54) ______292

221

Obrázek 169: Prophitis Elias, plán lokality se svatyní (Whitley et al. 1999, fig. 15) ______293

Obrázek 170: Roussa Ekklesia, svatyně u Anoixe (Erickson 2010, fig. 2) ______293

Obrázek 171 Roussa Ekklesia, votivní poháry (Erickson 2010, fig. 12) ______294

Obrázek 172: Roussa Ekklesia, terakotová deska s mužskou postavou (Erickson 2009, fig. 11) ____ 294

Obrázek 173: Roussa Ekklesia, terakotové deskové reliéfy: různé typy (Erickson 2009, fig. 3) ______294

Obrázek 174: Roussa Ekklesia, lampy (Erickson 2010, fig. 3) ______294

Obrázek 175: Roussa Ekklesia, terakotové desky s bohyněmi (Erickson 2009, fig. 6) ______295

Obrázek 176: Sta Lenika, svatyně (Bousquet 1938, fig. 4) ______296

Obrázek 177: Sta Lenika, svatyně, pohled ze severu (Bousquet 1938, fig. 2) ______296

Obrázek 178: Sta Lenika, dedikace Afroditě (Bousquet 1938, fig. 18) ______296

Obrázek 179: Sta Lenika, kamenný blok s nápisem Kyprogeneia (Bousquet 1938, fig. 9) ______296

Obrázek 180: Sta Lenika, malý bronzový býk (Bousquet 1938, fig. 17) ______296

Obrázek 181: Vrokastro a okolí (Prent 2005, fig. 45) ______297

Obrázek 182: Vrokastro, plán horního osídlení (Prent 2005, fig. 46) ______297

Obrázek 183: Vrokastro, dolní osídlení (Wallace 2010, Fig. 164) ______298

Obrázek 184: Vrokastro, bronzová ženská figurka (Prent 2005, fig. 75) ______298

Obrázek 185: Vrokastro, terakotové hlavy (Prent 2005, fig. 47) ______299

Seznam tabulek

Tabulka 1: Použitá datace ______12

Tabulka 2: Seznam zkoumaných lokalit ______30

Tabulka 3: Druhy a počet uctívaného božstva ______176

Seznam grafů

Graf 1: Výskyt chrámů v jednotlivých regionech ______168

Graf 2: Výskyt chrámů/svatyní v blízkosti vodních toků, úrodné půdy, cesty, osídlení a polohy ____ 169

Graf 3. Typ kultu ______173

222

Obrazová příloha28

Obrázek 36: Mapa východního Středomoří (Prent 2005, Map 1)

Obrázek 37: Mapa správních krajů Kréty (crete-hotels.us)

28 K obrázkům, u kterých není měřítko či velikost uvedená v titulku, nebyl nalezen údaj o rozměrech. 223

Obrázek 38: Mapa svatyň z raně železného období: 1) Knossos, 2) Amnisos, 3) Faistos, 4) Ayia Triada, 5) Kommos, 6) Tylisos, 7) Palaikastro, 8) Axos, 9) Gortýna, 10) Lato, 11) Praisos, 12) Itanos (Van Dyke et Alcock 2008, Map 5.1)

Obrázek 39: Mapa regionu Kavousi, dnešní pohled (Haggis 1996, Fig. 1)

224

Obrázek 40: Mapa regionů Iráklio a Lasithi, 600-400 před Kr., zobrazení lokalit Gortýna, Phaistos, Knossos, Aphrati, Kato Syme a Lato (Erickson 2002, Figure 1)

Obrázek 41: Mapa oblasti Kavousi znázorňující umístění Azoria (71), chrám v Pachlitzani Agriada (82) a další orientalizující-archaické lokality (Haggis et al. 2004, figure 1)

225

klasickém období (Shaw období et klasickém

Obrázek 42: Mapa Mesarské nížiny v nížiny ObrázekMapa 42: Mesarské al.1977, fig. 1)

226

Obrázek 43: Mapa oblasti Siteia, archaické a klasické období, zobrazení lokalit Lapsanari, Praisos, Roussa Eklessia, Prophitis Elas, Vevelloi, Stou Koukou To Kephali, Palaikastro a Itanos (Erickson 2009, 357)

227

Obrázek 44: Amnisos, část 44 m dlouhé minojské kvádrové zdi později sekundárně využité při stavbě archaické svatyně, pohled ze západu (Prent 2005, fig. 66)

Obrázek 45: Amnisos, kamenný orel ze svatyně Dia Thenata (Coldstream et Huxley 1999, FIG. 3)

228

Obrázek 46: Aphrati, půdorys svatyně (Viviers 1994, fig. 3)

Obrázek 47: Aphrati, poháry na vysoké nožce, 5. stol. před Kr., výška 58 – 15,7 cm, 59 – 17,9 cm, 60 – 16,9 cm (Erickson 2009, Figure 15)

Obrázek 48: Aphrati, bronzová helma, výška 21 cm Obrázek 49: Aphrati, mitrai, výška 16,1 cm (Prent 2005, fig. (Prent 2005, fig. 38) 39)

229

Obrázek 50: Faistos, plán osídlení (Prent 2005, fig. 25)

Obrázek 51: Faistos, plán území po rané době železné (Wallace 2010, Figure 143)

230

Obrázek 52: Faistos, půdorys chrámu (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.14)

Obrázek 53: Faistos, svatyně rané doby železné a archaické periody, pozdější svatyně Rhey (C) na vrcholu minojské kvádrové zdi (A-B) (Prent 2005, fig. 26)

231

Obrázek 54: Gortýna, plán oblasti (Prent 2005, fig. 27)

Obrázek 55: Gortýna, mapa oblasti znázorňující pozůstatky z různých období a značící expanzi v rané době železné (Wallace 2010, Figure 142)

232

Obrázek 56: Gortýna, terasy na východní straně akropole (Prent 2005, fig. 28)

Obrázek 57: Gortýna, plán města (Gagarin et Perlman 2016, fig. 45)

233

Obrázek 58: Gortýna, půdorys chrámu Apollóna Pythia (Shaw a Shaw 2007/1990, Plate 8.15)

Obrázek 59: Gortýna, rekonstrukce chrámu Apollóna Pythia (Colesanti et Lulli 2016, fig. 9)

234

Obrázek 60: Gortýna, lví hlava sfingy, chrám na akropoli (fotografie Klontza-Jáklová)

Obrázek 61: Gortýna, nápisy (fotografie Klontza-Jáklová)

235

Obrázek 62: Gortýna, stupňovitý oltář z římského období (fotografie Klontza- Jáklová)

236

Obrázek 63: Gortýna, rekonstrukce chrámu na vrcholu akropole (Prent 2005, fig. 29)

Obrázek 64: Gortýna, reliéfní sochařství z chrámu, Obrázek 65: Gortýna, terakotová cca 150 cm výška (Prent 2005, fig. 31) Palladion ze svatyně na akropoli (Prent 2005, fig. 32)

237

Obrázek 66: Gortýna, mužské terakotové desky ze svatyně na akropoli (Prent 2005, fig. 34, 35)

Obrázek 67: Gortýna, ženské terakotové votivní předměty ze svatyně na akropoli (Prent 2005, fig. 33)

238

Obrázek 68: Gortýna, vápencová socha sedící ženy z oblasti oltáře, výška cca 80 cm (Prent 2005, fig. 30)

Obrázek 69: Kato Syme, území svatyně (Lebessi 2009, fig. 1)

239

Obrázek 70: Kato Syme, architektonické pozůstatky svatyně (fotografie Klontza-Jáklová)

Obrázek 71: Cesta na náhorní plošinu Omalos (fotografie Klontza-Jáklová)

240

Obrázek 72: Kato Syme, plán stavebních fází od geometrického do archaického období (Lebessi 2009, fig. 2)

Obrázek 73: Kato Syme, zobrazení Obrázek 74: Kato Syme, terakotová „erotické“ bohyně (Lebessi 2009, plaketa: rituál anasyrma, výška 6,6 cm fig. 3) (Lebessi 2009, fig. 7)

241

Obrázek 75: Kato Syme, výjevy z bronzových votivních desek s lovci (Prent 2005, fig. 69)

Obrázek 76: Kato Syme, výjevy z bronzových votivních desek zobrazující boha Herma (Prent 2005, fig. 71)

242

Obrázek 77: Kato Syme, bronzové mužské figurky a) držící kalich, b) mužský pár (Prent 2005, fig. 68)

Obrázek 79: Kato Syme, bronzové zvířecí figurky a) býka, b) berana, c) agrimi (Prent 2005, fig. 72)

Obrázek 78: Kato Syme, votivní miniatury, keramika, 6. a 5. stol. před Kr., výška 3,5 cm (Erickson 2002, Figure 23)

Obrázek 80: Kato Syme, pohár, 575-550 před Kr., výška 8,2 cm (Erickson 2002, Figure 5)

243

Obrázek 81: Knossos, mapa lokality a okolí (Prent 2005, fig. 1)

244

Obrázek 82: Knossos, plán místa, svatyně Demeter (KDS), svatyně Glauka (KRS) (Erickson 2010, fig. 4.1)

245

Obrázek 83: Knossos, svatyně Demeter, půdorys svatyně 1973) (Coldstream Demeter, ObrázekKnossos, 83:

246

Obrázek 84: Knossos, svatyně Demeter, základy chrámu, půdorys bloků (Coldstream 1973, fig. 10)

Obrázek 85: Knossos, svatyně Demeter, základy Obrázek 86: Knossos, svatyně Demeter, základy chrámu chrámu (Coldstream 1973, Plate 5) (Coldstream 1973, Plate 4)

Obrázek 87: Knossos, svatyně Demeter, dórská hlavice Obrázek 88: Knossos, svatyně Demeter, dórská hlavice (Coldstream 1973, fig. 11) (Coldstream 1973, Plate 5)

247

Obrázek 89: Knossos, svatyně Demeter, rané a pozdní římské zdivo (Coldstream 1973, Plate 8)

Obrázek 90: Knossos, svatyně Glauka, půdorys (Callaghan 1978, fig. 2)

248

Obrázek 91: Knossos, svatyně Glauka, desky s reliéfy jezdce a hada (Callaghan 1978, Plate 9)

Obrázek 92: Knossos, svatyně Demeter, prsten se jménem bohyně (Coldstream 1973, Plate 83)

Obrázek 93: Knossos, svatyně Demeter, terakotové votivní předměty, postavy s vrstvenými vlasy 8- 10 (Coldstream 1973, Plate 33)

249

Obrázek 94: Kommos, plán osídlení (Shaw et Shaw, 1993, fig. 1)

250

Obrázek 95: Kommos, plán svatyně fig. 2) (Shaw místa Obrázek1986, Kommos, 95:

251

Obrázek 96: Kommos, stavební fáze chrámu A, B a C (fineart.utoronto.ca)

252

Obrázek 96a: Kommos, alfabetické nápisy na keramice (Wallace 2010, fig. 136)

Obrázek 97: Kommos, chrám A, pohled z východu (Prent 2005, fig. 64)

253

Obrázek 98: Kommos, jižní část pahorku, chrám B (Prent 2005, fig. 63)

Obrázek 99: Kommos, rekonstrukce chrámu B (Prent 2005, fig. 65)

254

Obrázek 100: Kommos, chrám C (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.13)

Obrázek 101: Kommos, Chrám C (fineart.utoronto.ca)

255

Obrázek 102: Palaikastro, plán území svatyně (Prent 2005, fig. 73)

Obrázek 103: Palaikastro, bronzový štít, průměr cca 49 cm (Prent 2005, fig. 74)

256

Obrázek 104: Palaikastro, sima (Erickson 2009, fig. 26)

Obrázek 105: Prinias, plán osídlení znázorňující lokace chrámů A a B (Wallace 2010, fig. 169)

257

Obrázek 106: Prinias, půdorys chrámu A (Wallace 2010, fig. Obrázek 107: Prinias, socha z 168) chrámu A, výška 70 cm (Prent 2005, fig. 24)

258

Obrázek 108: Prinias, půdorys chrámu B a A (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.15)

Obrázek 109: Prinias, rekonstrukce chrámu A (Prent 2005, fig. 23)

259

Obrázek 110: Prinias, monumentální kamenné reliéfy z chrámu A (Wallace 2010, fig. 133)

Obrázek 111: Prinias, sedící sochy na překladu chrámu A (studyblue.com)

260

Obrázek 112: Smari Profitis Elias, topografie místa (Wallace 2010, fig. 67)

Obrázek 113: Smari Prophitis Elias, pohled na pahorek ze severu (Wallace 2010, fig. 156)

261

Obrázek 114: Smari Prophitis Elias, plán místa (Prent 2005, fig. 37)

Obrázek 115: Smari Prophitis Elias, detailní půdorys hlavní místnosti střední části megaron komplexu (Wallace 2010, fig. 68)

262

Obrázek 116: Smari Prophitis Elias, půdorys chrámu (Wallace 2010, fig. 166)

Obrázek 117: Smari Prophitis Elias, hliněné desky z chrámu (Wallace 2010, fig. 131)

263

Obrázek 118: Smari Prophitis Elias, hliněné plastiky z chrámu (Wallace 2010, fig. 132)

Obrázek 119: Axos, půdorys chrámu Afrodity (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.14)

264

Obrázek 121: Axos, bronzová helma, životní velikost (Prent 2005, fig. 18)

Obrázek 120: Axos, ženské votivní terakoty (Prent 2005, fig. 20)

Obrázek 122: Axos, ženské votivní terakoty (Prent 2005, fig. 21)

265

Obrázek 123: Axos, bronzová mitra, životní velikost (Prent 2005, fig. 19)

Obrázek 124: Axos, archaická terakotová busta ženské bohyně s nízkým polem ze svatyně Afrodity, životní velikost (Erickson 2010, Figure 1.3)

266

Agata 2000, Fig. 3) 2000, Fig. Agata

' Obrázek 125: Thronos/Kephala, plán osídlení, protogeometrická fáze (D fáze protogeometrická Obrázekosídlení, plán Thronos/Kephala, 125:

267

Obrázek 126: Thronos/Kephala, umístění na mapě (sybrita.org)

Obrázek 127: Anavlochos, umístění na mapě (efa.gr)

268

Obrázek 128: Anavlochos, Kako Plaï (klassische- archaeologie.uni-mainz.de)

Obrázek 129: Anavlochos, archaická hlava, výška 4 cm (Demargne 1931, fig. 35)

269

Obrázek 130: Anavlochos, masiv (Demargne 1931, fig. 4)

270

Obrázek 131: Anavlochos, fragmenty pithoi (Demargne 1931, fig. 23)

Obrázek 132: Anavlochos, zdvojená bohyně, výška 108 cm (Demargne 1931, fig. 31)

271

Obrázek 133: Azoria, letecký pohled z jihu na dnešní lokalitu (Haggis et al. 2004, figure 2)

272

Azoria, topografický plán severní a jižní akropole (Haggis al. et 2004, 3) figure akropole plán severní a jižní topografický Azoria,

Obrázek134:

273

Obrázek 135: Azoria, plán jižní akropole (Haggis et al. 2011, figure 31.1)

274

Obrázek 136: Azoria, plán jižní akropole, území A a B (Haggis et al. 2004, figure 5) figure 2004, území a al. et A B (Haggis akropole, Obrázekplán jižní Azoria, 136:

275

Obrázek 137: Azoria, kultovní budova (Haggis et al. 2007, figure 18)

276

Obrázek 138: Azoria, kultovní budova, helenistická amfora uvnitř bothros (Haggis et al. 2007, figure 21)

Obrázek 139: Dreros, plán lokality, B.31 západní pahorek, B.32 horské sedlo (Prent 2007, fig. 41)

277

Obrázek 140: Dreros, letecký pohled ze západu (Wallace 2010, fig. 148)

Obrázek 141: Dreros, sedlo s chrámem Apollóna (B.32) a agorou (Prent 2005, fig. 42)

278

Obrázek 142: Dreros, půdorys chrámu Apollóna (Wallace 2010, fig. 167)

Obrázek 143: Dreros, půdorys chrámu Apollóna Delphinia (Shaw et Shaw 2007/1990, Plate 8.13)

279

Obrázek 144: Dreros, bronzové sphyrelaton sošky, tzv. Triada z Dréru, výška zleva 45 cm, 80 cm, 45 cm (Prent 2005, fig. 43)

Obrázek 145: Itanos, rozmístění osídlení 1) východní akropole, 2) západní akropole, 3) bazilika A, 4) bazilika B, 5) obytný prostor, 6) nekropole (crea.ulb.ac.be)

280

Obrázek 146: Itanos, Itanos a okolí 1) Atzikiari, 2) Kalamakis, 3) Stéphanes, 4) Vaï, 5) Alatopatela, 6) Soros, 7) Itanos, 8) západní Vamies, 9) východní Vamies, 10) Travouni (Greco et al. 2001, fig. 1)

281

Obrázek 147: Kavousi, Kavousi a šíje Ierapetra (Haggis 1996, fig. 2)

282

Obrázek 148: Kavousi Kastro, plán osídlení, stopy konstrukcí z LM IIIC až protogeometrického období ležících pod finální fází staveb pozdně geometrického až orientalizujícího data (Wallace 2010, fig. 170)

283

Obrázek 149: Kavousi, Pachlitzani Agriada, půdorys svatyně (Prent 2005, fig. 49)

Obrázek 150: Kavousi, Pachlitzani Agriada, půdorys svatyně (Prent 2005, fig. 50)

Obrázek 151: Kavousi, Pachlitzani Agriada, bronzové a) a terakotové b) ženské votivní předměty (Prent 2005, fig. 51)

284

Obrázek 152: Lato, plán jižní akropole (stavba v sedle B.33) (Prent 2005, fig. 44)

Obrázek 153: Lato, votivní Obrázek 154: Lato, votivní depozit, depozit, soška s polos, výška 8, 5 primitivní figurka, výška 5,5 cm cm (Demargne 1929, fig. 10) (Demargne 1929, fig. 1)

285

Obrázek 155: Lato, budova v sedle (fotografie Klontza-Jáklová)

Obrázek 156: Lato, prytaneion (fotografie Klontza-Jáklová)

286

Obrázek 157: Lato, votivní depozit, sošky s polos Obrázek 158: Lato, votivní depozit, deska se sfingou, (Demargne 1929, fig. 13) výška 9,7 cm (Demargne 1929, fig. 34)

Obrázek 159: Lato, votivní depozit, figurky zvířat, výška 11 cm (Demargne 1929, fig. 27)

287

Obrázek 160: Lato, Thylakas, pohled ze severu (Davaras 2010, fig. 8.4)

Obrázek 161: Lato, Thylakas, plán svatyně (Davaras 2010, fig. 8.2)

288

Obrázek 162: Praisos, plán lokality B.45 Altar Hill, B.46 Vavelloi, B.47 Masamvrysis (Prent 2005, fig. 52)

289

Obrázek 163: Praisos, mapa lokality a okolí (Whitley et al. 1999, fig. 2)

290

Obrázek 164: Praisos, Altar Hill, prostor 55 × 31 m (Halbherr 1901, fig. 6)

Obrázek 165: Praisos, Altar Hill, bronzové miniatury brnění (helmy, kyrys, mitra a štíty) (Prent 2005, fig. 53)

291

Obrázek 166: Praisos, Obrázek 167: Praisos, Vavelloi, ženská votivní Vavelloi, mužská votivní terakota (Prent 2005, terakota (Prent 2005, fig. 54) fig. 54)

Obrázek 168: Praisos, Vavelloi, mužská votivní terakota (Prent 2005, fig. 54)

292

Obrázek 169: Prophitis Elias, plán lokality se svatyní (Whitley et al. 1999, fig. 15)

Obrázek 170: Roussa Ekklesia, svatyně u Anoixe (Erickson 2010, fig. 2)

293

Obrázek 171 Roussa Ekklesia, votivní poháry (Erickson Obrázek 172: Roussa Ekklesia, 2010, fig. 12) terakotová deska znázorňující mužskou postavu (Erickson 2009, fig. 11)

Obrázek 173: Roussa Ekklesia, terakotové deskové reliéfy: různé typy (Erickson 2009, fig. 3)

Obrázek 174: Roussa Ekklesia, lampy (Erickson 2010, fig. 3)

294

Obrázek 175: Roussa Ekklesia, terakotové desky zobrazující nahou bohyni s pokrývkou hlavy typu polos (Erickson 2009, fig. 6)

295

Obrázek 176: Sta Lenika, svatyně (Bousquet 1938, fig. Obrázek 177: Sta Lenika, svatyně, pohled ze severu 4) (Bousquet 1938, fig. 2)

Obrázek 178: Sta Lenika, dedikace Afroditě (Bousquet 1938, fig. 18)

Obrázek 179: Sta Lenika, kamenný blok s nápisem: dedikace Kyprogeneia Obrázek 180: Sta Lenika, malý bronzový (Bousquet 1938, fig. 9) býk (Bousquet 1938, fig. 17)

296

Obrázek 181: Vrokastro a okolí (Prent 2005, fig. 45)

Obrázek 182: Vrokastro, plán horního osídlení (Prent 2005, fig. 46)

297

Obrázek 183: Vrokastro, dolní osídlení (Wallace 2010, Fig. 164)

Obrázek 184: Vrokastro, bronzová ženská figurka (Prent 2005, fig. 75)

298

Obrázek 185: Vrokastro, terakotové hlavy z a) místnost 17, b) místnost 9, c) místnost 26 (Prent 2005, fig. 47)

299