Michelangelo Rossi a Jeho Tvorba Pro Klávesové Nástroje

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta

Katedra varhanní a historické interpretace

Historická interpretace – Hra na cembalo a historické klávesové nástroje

Michelangelo Rossi a jeho tvorba pro klávesové nástroje

Bakalářská práce

Autor práce: Jiří Havrlant, DiS. Vedoucí práce: PhDr. Pavel Sýkora, Ph.D. Konzultant práce: prof. Barbara Maria Willi, Ph.D. Oponent práce: prof. PhDr. Miloš Štědroň, Ph.D.

Brno 2018

Bibliografický záznam HAVRLANT, Jiří. Michelangelo Rossi a jeho tvorba pro klávesové nástroje (Michelangelo Rossi and His Pieces for Keyboard Instrument). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra varhanní a historické interpretace, 2018. 36 s. Vedoucí diplomové práce: PhDr. Pavel Sýkora, Ph.D.

Anotace Bakalářská práce Michelangelo Rossi a jeho dílo pro klávesové nástroje pojednává o problematice zdrojů skladeb pro klávesové nástroje Michelangela Rossiho a vliv na percepci autora v oblasti hudební interpretace a hudební vědy. Dále zhodnocuje vliv různých verzí a opisů skladeb na interpretaci Rossiho díla a uvádí je do kontextu s jeho současníky. V oblasti interpretace je v práci kladen důraz na historicky poučený přístup. Práce obsahuje i stručný životopis autora.

Annotation Bachelor thesis Michelangelo Rossi and his works for keyboard instruments deals with problematic of sources of the keyboard works by Michelangelo Rossi and the influence on perception of the author in the fields of musicology and music interpretation. The thesis compares various sources and their impact on the interpretation point of view confronting it with Rossi’s contemporaries. In questions of interpretation is accentuated the historically informed approach. The short biography of the composer is also included in the thesis.

Klíčová slova

Michelangelo Rossi, cembalo, varhany, toccata, historicky poučená interpretace, stará hudba, hudba baroka, italská hudba

Keywords

Michelangelo Rossi, harpsichord, organ, toccata, historically informed performance, early music, Baroque music, Italian music

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně, dne 11. 5. 2018 Jiří Havrlant

OBSAH:

ÚVOD………………………………………………………………………………………………………………….1 STAV BÁDÁNÍ………………………………………………………………………………………………………2 1. ŽIVOTOPIS MICHELANGELA ROSSIHO……………………………………………………………..8

1. 1. Ve službách Maurizia di Savoia…………………………………………………………………..8

1. 2. Ve službách rodu Barberini………………………………………………………………………10

1. 3. Poslední léta…………………………………………………………………………………………….13

2. TOCCATE E CORRENTI…………………………………………………………………………………..15 2.1. Úvod……………………………………………………………………………………………...15 2.2. Zdroje.…..……………………………………………………………………………………… 16 2.3. Porovnání edic a manuskriptů Rossiho klávesové tvorby.……………….18

2. 3. 1. Bologna/ Caifabri versus Bologna/Ricarii.……………………………18 2. 3. 2. Anglické manuskripty………………………………………………………….21 2. 3. 3. Moderní edice a skladby nezahrnuté v původních tiscích.……26 3. Stylová analýza a problematika interpretace………………………………28

ZÁVĚR………………………………………………………………………………………………………………..33 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE…………………………………………………………………………..34

Úvod

Cílem této práce je popis pramenů a stylistický rozbor skladeb pro klávesové nástroje italského skladatele Michelangela Rossiho se zaměřením na jeho stěžejní sbírku Toccate e correnti. Rossi dlouhou dobu ležel ve stínu svého současníka Girolama Frescobaldiho. Důvodem byly chybné informace o působení Rossiho a době vzniku jeho děl. V tomto důsledku došlo k nekritickému pohledu na Rossiho tvorbu, jako na neprogresivní a pouhý odraz geniality velkého mistra Frescobaldiho. Avšak díky muzikologickému bádání Alexandra Silbigera a dalším hudebním vědcům mladší generace došlo k přehodnocení mnoha faktů a k hlubšímu studiu tohoto autora v současné době. Na poli interpretačním však Rossi zažívá renesanci až v posledních letech. Zmíněné omyly a spekulace, stejně jako další vývoj bádání o Michelangelu Rossim jsou popsány v kapitole o stavu bádání.

Hlavní oblast práce – klávesová tvorba Michelangela Rossiho – popisuje a srovnává prameny a vymezuje hlavní stylistické znaky autorovy tvorby a jeho originalitu v konfrontaci se současníky, hlavně pak Girolamem Frescobaldim. Přináší navíc také poznatky a podněty k interpretaci Rossiho klávesového díla.

Rossiho tvorba se bez pochyby řadí k hudebním klenotům své doby. Modálně tonální oscilace, střídání rychlých pasáží a klidných částí, jednoduchých imitačních polyfonických a homofonních částí s velmi odvážnými harmonickými proměnami a výrazově exaltované chromatické oddíly, například dobře známý závěr Toccaty settimy je často považován za nejodvážnější užití chromatiky v raném baroku. Všechny tyto charakteristiky jsou na jedné straně typickým odrazem éry manýrismu a přelomu stylů na začátku 17. století. Na druhé straně jejich zpracovaní a individuální formy vymaňují Rossiho skladby z dobového stereotypu.

Stav bádání

Nejstarší informace pochází z doby, kdy Rossi ještě žil. Nejdříve jsou to krátké zmínky v De praestantia musicae veteris Giovanniho Battisty Doniho: „Kdo hrál na varhany lépe než náš Frescobaldi z Ferrary? Kdo hrál na na psaltérium nebo harfu lépe než Horatius z Neapole? Kdo hrál na čtyřstrunnou lyru [housle] lépe než Michael Angelus Rossius?“ 1 A dále u Pietra della Valle v eseji Della musica dell’età nostra: „ Avšak, [pokud posoudíme] některé z nejlepších moderních [hudebníků], kteří k subtilnostem kontrapunktu dokážou přidat tisíce půvabů jako trylky, smykových efekty, synkopy, tremola, triky si piano a forte a další podobné galantnosti, málo používané v době minulé, které v dnešní době provádí Kasperger na theorbu, Orazio na harfu, Michel’Angelo na housle a další, pokud se jim někdo podobá, Vaše Veličenstvo mi nemůže vyvrátit, že tito [hudebníci] se nejen dorovnali, nýbrž zcela překonali v těchto věcech hráče minulých dob.“ 2 V Itinerarium extantium3 předkládá Athanasius Kircher rozsáhlý a velmi pochvalný popis hudebních produkcí Michelangela Rossiho a jeho spoluhráčů Lelia Colisty a Salvatora Mazzelly: „Je tomu nedávno, co jsem byl pozván do společnosti tří nesrovnatelných hudebníků, u kterých bych se nemýlil, kdybych je popsal jako Orfey naší doby. Zamýšleje ukázat výjimečné představení svých dovedností více než obvykle, požádali mne, abych byl v tajnosti jediným svědkem jejich neslýchané znalosti a dovednosti v provádění hudby. A tak, když vše bylo připraveno k představení a bylo připraveno i místo a čas, začali symfonii, která byla hrána

1Vlastní překlad. Originál: „Quis enim umquam peritius physaulum tractavit, quam Ferrariensis Frescobaldus noster? Quis Psalterium, sive Harpam, Guam Horatius Neapolitanus? Quis Pandurium tetrachordum, Guam Michel Angelus Rossius?“ DONI, Giovanni Battista. De praestantia musicae veteris. Firenze: Massa, 1647. s. 117. 2 Vlastní překlad. Originál: „Però alcuni de‘ più eccellenti moderni, che alle sottigliezze de contrappunti hanno saputo aggiunger ne’loro suoni mille grazie di trilli, de strascihi [recte: straschii], di sincope, di tremoli, di finte di piano, e di forte, e di simili altre galanterìe da quelli dell’età passata poco practicate, come hanno fatto nella presente il Kasberger nella Tiorba, Orazio nell’Arpa, Michel’Angelo nel Violino ed altri se ve ne sono di pari grido, Vostra Signoria non mi potrà negace che non solo non abbiano agguagliato, ma anche superauto in queste parti i Sonatori de’tempi passati.“ DELLA VALLE, Pietro. Della musica dell’età nostra che non è punto inferiore, anzi è migliore di cella dell’età passata. 1640, ed. A. F. Gorri, G. B. Passeri in: Lyra Barberina amphichordos, ii: De'trattati di musica di Gio. Batista Doni (Firenze: 1763). 3 SOLERTI, Angelo. Le origini del melodramma: Testomonianze dei conteporanei. Torino: Frateli Boca, 1903. s. 159. 2 na dvoje menší housle a s nástrojem zvaným theorba, s takovým souzvukem harmonií a s dosud neprozkoumanými rozdíly neobvyklých intervalů, kterým jsem se sice už zabýval[…], přesto si nevzpomínám, že bych kdy slyšel něco takového. Jak dokázali smísit diatonickou harmonii s chromatickou, a pak tyto s enharmonickými modulacemi: je stěží možné vyjádřit, jak silné emoce toto neobvyklé mísení stylů vzbudilo v [mé] mysli.“ 4 Dále je Rossi zmiňován v korespondenci královny Kristiny Švédské.5 Ve slovníkové literatuře se jméno Michelangela Rossiho poprvé objevuje v Musikalisches Lexicon oder musikalische Bibliothek Johanna Gottfrieda Walthera. V hesle je uvedeno i jeho dílo pro klávesové nástroje (Toccate e Corrente d’intavolatura d’Organo e di Cimbalo).6 V dalším významném hudebním slovníku 18. století 7 se poprvé dovídáme o dalších dílech, a sice o fragmentu madrigalu Per bellezza che al suo vanto in duo, zde pod názvem Terzetto: Per bellezza che al suo vanto in duo, dále o jeho opeře Erminia sul Giordano. Je uveden i rok vydání – 1627 – a barvitě popsáno účinkování samotného Rossiho v opeře v roli Apollóna. Tento fakt se objevuje i v pozdějších lexicích. Ve Fétisově slovníku8 se poprvé objevují podrobnější Rossiho biografické údaje, avšak nepřesné. Například je zde

4 Vlastní překlad. Originál: „ACCIDIT non ita pridem, ut ad academicum trium incomparabilium Musicorum (quos si aevi nosti Orpheos dicam, minimè à verò abludam) esercitium privatos inter parientes institutum vocarer, hi ut facultatis, quam profiebantur, specimen quoddam solito excellentius darent, me solum arcae & vix auditae sonandi rationis & peritiae sonscium testem esse volverunt. Omnibus itaque ad specimen exhibendum concinnè apparatis, locoque & tempore opportunè constituto, symphoniam, quae duobus chelybus minoribus, & eâ, Guam Tiorba vocant, testitudine peragebatur, orditi sunt, tanta harmoniae concordia, tam inusitatis insolitorum intervallorum discriminibus, ut tametsi non nihil eximium in Musica explorasse me fateri possim; simile tamen quid me percepisse non meminerim, dum enim diatonica chromaticis, haec enharmonicis modulorum teretismatis[sic]miscent; dici vix potest, quantum insolita horum genenerum miscella animi affectus commoverint.“ KIRCHER, Athanasius. Itinerarium exstaticum quo mundi opificium id est Coelestis expansi, siderumque tam errantium, quàm fixorum natura, vires,proprietates, singulorumque compositio et structura, ab infimo Telluris globo, usne ad ultima Mundi consinia, per ficti raptus integumentum explorata, nova hypothesi exponitur ad veritatem. Interlocutoribus Cosmiele et Theodidacto ad serenissimam Christinam Alexandram Suecorum, Gothorum, et VVandalorum Reginam. Roma: Typis Vitalis Mascardi, 1656, s. 33. 5 MANN, Brian. The Madrigals by Michelangelo Rossi. Chicago: 2006. s.7; BJURSTRÖM, Per: Feast and Theatre in Christinas Rome. Stockholm: Bengtsons 1966. 6 Rossi (Michel Angelo). In: Musikalisches Lexicon oder musikalische Bibliothek. Johann Gottfried Walther. Leipzig: Wolfgang Deer 1732. s. 534: „Rossi (Michel Angelo) hat Toccate e Corrente d’intavolatura d’organo e Cimbalo, in langlicht Folio Kraus gegeben.“ 7 Rossi (Michael Angelo). In: Neues historisch-biographischer Lexikon der Tonkünstler. Ernst Ludwig Gerber. Leipzig 1813. s. 927. 8 ROSSI (Michel-Ange). Biografie universelle des musiciens et biografie generále de la musique. Paris: 1867. Tom séptième: s. 310 – 312. 3 chybně uvedeno, že se Rossi narodil v Římě a nikoli v Janově.9 Tento fakt je podložen nikoliv křestními záznamy, nýbrž je obsažen ve zprávě o úmrtí.10 V literatuře 18. století se jméno Michelangela Rossiho dále objevuje i u Johanna Matthesona a Charlese Burneyho. Mattheson ve svém traktátu Der volkommene Capellmeister (1739) popisuje spíše stylistické charakteristiky jeho tvorby ve srovnání s jeho současníky, ale nijak zvlášť se nezabývá životopisnými údaji. Spolu s Claudiem Merulem jej staví vedle Frescobaldiho a Frobergera, které nazývá „pilnými tvůrci fantasie“ 11 . Burney zmiňuje Rossiho v General History of Music v kapitole Vývoj houslové hry v Itálii od 16. stol do současné doby, kde popisuje stejně jako výše zmíněné slovníky jeho houslové umění a vystupování jako Apolón v jeho „hudebním dramatu“ v Římě.12 Další nepřesností je Rossiho pobyt v Římě od roku 1620-1650. Ve skutečnosti se do Říma dostal nejdříve roku 1622. Ale i tento letopočet je jen spekulací vycházející z dopisu Alessandra Constantiniho. O této možnosti pojednává Anthony Newcomb v článku Girolamo Frescobaldi 1608 – 1615.13 Rossiho působení v Římě lze však jednoznačně potvrdit až od roku 1624, kdy vstoupil do služeb kardinála Maurizia di Savoia.14 Před odchodem do Říma je však dokumentována jeho umělecká aktivita v rodném Janově.15 V rozmezí 1639 – 1649 nejsou známa fakta o Rossiho pohybu, pouze několik domněnek např. o jeho působení ve funkci Maestra di cappella službě ve Forlì a následně ve Faenze v roce 1639. Obé je uvedeno Schmidlově Dizionario universale dei musicisti,16 navíc zde autor mylně dodává, že zde skladatel zůstal až do své smrti roku 1670. Tento omyl bohužel přejali někteří mladší badatelé, jako např. Alceo

9WESSELY, Othmar. Aus römischen Bibliotheken und Archiven. Symbolae historiae musicae: Hellmut Federhofer zum 60. Geburtstag, ed. F. W. Riedel and H. Unverricht. Mainz: 1971. s. 81-82. 10 MANN, Brian. The Madrigals by Michelangelo Rossi. Chicago: 2006. s. 1. 11 MATTHESON, Johann. Der Vollkomenne Capellmeister. Hamburg: 1739, s. 90. 12 BURNEY, Charles. The General History of Music, from the earliest ages to the present period, 3. London, 1789, s. 547. 13 NEWCOMB, Anthony. Girolamo Frescobaldi 1608-1615. In: Annales musicologique, VII (1964- 1977), s. 142. 14 RUA, G. Poeti della corte di Carlo Emanuele I di Savoia. Torino: 1899. s. 105. 15 GIAZZOTTO, Remo. La musica a Genova nella vita publica e vivata dal XIII ale XVIII secolo. Genova: Comune di Genova, 1952. s. 72. 16Rossi Michelangelo. In: Dizionario universale dei musicisti. Carlo Schmidl. Milano: 1889, s. 431. 4

Toni, 17Ulderico Rolandi 18 a dokonce Willi Apel. 19 Další spekulací je plánovaná návštěva Benátek na jaře 1639, kterou ale znemožnilo zranění oka. Téhož roku se navíc Rossi podílel na oslavách pro kardinála Antonia Barberiniho v Bologni.20 Nebyly však nalezeny žádné relevantní reference potvrzující tuto informaci. Dále též existuje domněnka, že Rossi pobýval na dvoře knížete Sforzy v Santa Fiora v Toskánsku, podložená dopisem dvoru Medici, ve kterém stojí, že jistý Angelo Rossi musico knížete Sforzy poslal canzonettu giocosu in stilo laconico.21 Skladatelův opětovný výskyt v Římě od r. 1649 potvrzuje záznam každoročního sčítání lidu farnosti SS. Apostoli.22 Michelangelo Rossi zemřel roku 1656, což potvrzují záznamy o úmrtí S. Andrea delle Frate. O rok později však uvádí na této adrese „Laura de Rossi, vedova Romagnola s několika dětmi“.23 Tento fakt jasně vyvrací častou desinformaci, že Rossi žil ještě v 70. letech, jak uvádí Schmidl15, Toni16, Rolandi17, Willi Apel18 nebo Ladislav Kačic. 24 O členech jeho rodiny pojednává také Mischiatiho heslo v MGG.25 Další diskutovanou oblastí Rossiho osobnosti je jeho nejznámější opus Toccatte e Corrente d´intavolatura d´organo e di cimbalo pro klávesový nástroj. Ve starší literatuře se uvádí pouze římské vydání u Carla Ricarrii v r. 1657. Je tomu tak u výše zmíněných slovníků Fétise26 a Schmidla.27 Willi Apel řadí vznik a první vydání této sbírky kolem roku 1640.28 Avšak stejně jako starší badatelé považují Rossiho za následovníka Frescobaldiho: „Více než ostatní skladatelé jde Rossi

17 TONI, Alceo. Michelangelo Rossi. cenni biografici. Bollettino bibliografico musicale, XX (1927), s. 1. 18 ROLANDI, Ulderico. L'Andromeda musicata da M. A. Rossi. In: Rassegna dorica, III (1931-1932), s. 48 – 58. 19 APEL, Willi. The history of keyboard music to 1700. Indiana: Indiana University Press. 1972. s. 487. 20 Rossi Michelangelo. John Harper. In: The New Grove Dictionary of Music and Musician, ed. Stanley Sadie. London: Macmillan, 1980, s. 222. 21WALKER Thomas, BIACONI Lorenzo. Dalla Finta Pazza alla Veremonda: storie di Febiarmonici. Rivista italiana di musicologia, X (1975), s. 440. 22 Archivio del Vicariato, SS. Apostoli, č. 51, listy 185v, 202v, 220o; č. 52, listy 6r, I8r, 33r, 46r. 23 WESSELY, Othmar. Aus römischen Bibliotheken und Archiven. In: Symbolae historiae musicae: Hellmut Federhofer zum 60. Geburtstag, ed. F. W. Riedel and H. Unverricht. Mainz: 1971. s. 81; Archivio del Vicariato, S. Andrea delle Fratte, č. 48, listy 9r; No. 49, list I6v; No. 50, list 9'. 24 KAČIC, Ladislav. Dějiny hudby III. Baroko. Bratislava: IKAR, 2008. s. 98. 25Michelangelo Rossi. Oscar Mischiati. In: MGG, XI, col. 942. 26 ROSSI (Michel-Ange). Biografie universelle des musiciens et biografie generále de la musique. Paris: 1867. Tom séptième: s. 310 – 312. 27 Rossi Michelangelo. In: Dizionario universale dei musicisti. Carlo Schmidl. Milano: 1889, s. 431. 28 APEL, Willi. The history of keyboard music to 1700. Indiana: Indiana University Press. 1972. s. 487. 5 ve stopách Frescobaldiho“29. Proti tomuto názoru se postavil Alexander Silbiger a provedl na tomto poli rozsáhlý výzkum. V článku The Frescobaldi tradition kritizuje tento jednostranný postoj a argumentuje absencí dokumentů a důkazu o osobním spojení Frescobaldiho a Rossiho30. Poukazuje i na podobnost s Frobergerovými toccatami31 s odkazem na Apela, který dává také tyto dva skladatele do spojitosti. Podle Apela se mohli Rossi s Frobergerem – studujícím u Frescobaldiho v Římě – potkat32. Apel i Silbiger srovnávají strukturu toccat obou skladatelů a shledávají, že imitační plochy se na rozdíl od Frescobaldiho u Rossiho a Frobergera vyskytují mnohem méně a na druhé straně oba hojně užívají originálních překvapivých až šokujících harmonických změn. Avšak Silbiger uvádí, že se tito dva skladatelé nemuseli během Frobergerových studií v Římě v r. 1639 setkat, poukazuje na již výše zmíněnou absenci faktů o Rossiho pohybu v letech 1639 – 1649. Silbiger v závěru článku také navrhuje alternativu, že vliv mohl být opačný, totiž že Rossi mohl ovlivnit Fiori musicali,33 které vychází 1634, tedy v době, kdy Toccate e Corrente už pravděpodobně vznikly. Za článkem je ještě připojen velice přínosný apendix se shrnutím jeho biografických údajů a odkazů na prameny.34 V díle pro klávesové nástroje se objevuje problém autorství jisté Toccaty A dur, která je přisuzována Rossimu, Purcellovi a Bachovi. Thurston Dart ve svém článku z roku 1959 tuto skladbu jednoznačně přisuzuje Rossimu.35 Rozsáhlejší studii této problematiky provedla v 60. letech Gloria Rose36. Ve svém článku předkládá a popisuje pramenné materiály k této sporné skladbě. Dva manuskripty této skladby se nachází v Britském muzeu a jsou připisovány Henrymu Purcellovi37 a datovány kolem let 1700 – 1710. Třetí manuskript z Britského muzea je však připisován

29 APEL, Willi. The history of keyboard music to 1700. Indiana: Indiana University Press. 1972. s. 487. 30 SILBIGER, Alexander. The Frescobaldi Roman Tradition, c. 1640 – 1670. Journal of the American Musicological Society, Vol. 33, No. 1 (1980), s. 66. 31 Ibid. s. 68. 32 APEL, Willi. The history of keyboard music to 1700. Indiana: Indiana University Press. 1972. s. 552 nn. 33 Ibid. s. 36. 34 Ibid. s. 37-38. 35 DART, Thurston. Purcell's Harpsichord Music. The Musical Times, Vol. 100, No. 1396, Purcell Tercentenary Number (1959), s. 324 – 325. 36 ROSE, Gloria. Purcell, Michelangelo Rossi and J. S. Bach: Problems of Authorship. Acta Musicologica, Vol. 40, Fasc. 4 (Oct. - Dec., 1968), s. 203 – 219. 37 Add. MS. 31446, listy 5v-9r a Add. MS. 34695, fol. 41v-45r. 6

Rossimu.38 Dále ještě existuje čtvrtý pramen s části toccaty,39 který sice neuvádí autora, ale alespoň přináší konkrétní rok 1702. Autorka dále vymezuje jednotlivé stylové roviny výše zmíněných skladatelů a na tomto základě polemizuje o Bachově autorství. K nejnovějším pracím o Michelangelovi Rossim patří již výše citovaná kniha Briana Manna The Madrigals by Michelangelo Rossi.40 Monografie je rozdělena do tří částí. V první části se nachází rozsáhlejší autorova biografie, popis madrigalového stylu, prameny a bibliografie. Druhá část se zabývá jednotlivými skladbami a třetí je samotná edice Rossiho madrigalů, vůbec první svého druhu v novodobé produkci. V životopisné části se Mann oproti dřívější literatuře rozsáhleji zabývá osobou kardinála Maurizia di Savoia a jeho vztahu k Rossimu, podrobněji popisuje okolnosti Rossiho cesty do Turína. Navrhuje zde datovat vznik madrigalů do období služby na savojském dvoře, čímž utvrzuje již dřívější hypotézu, že Rossi vycházel z tvorby Sigismonda d’India, který působil na stejném místě. Na konci biografie Mann uvádí pozdější ohlasy Rossiho hudby v literatuře, například zmiňuje nepotvrzené autorství dvou Versetti a Partite sopra la Romanesca zahrnuté ve Whiteově souborném vydání Rossiho skladeb pro klávesové nástroje. V části o madrigalech popisuje Mann stav tohoto žánru na začátku 17. století a uvádí literární předlohy, které sestávají převážně z textu Giambattisty Guariniho, Francesca Petrarky a Giambattisty Mariniho. Po hudební stránce považuje za určující znak, shodně s dřívějším bádáním, absenci bassa continua a tím zároveň konzervativnější charakter Rossiho madrigalů ve srovnání se staršími současníky jako jsou Marenzio nebo Monteverdi. Jako další archaizující element považuje hlasové uspořádání se zdvojeným střední hlasem, které je typické spíše v tvorbě 50. let 16. století. Dalším charakteristickým prvkem je harmonie, která osciluje na pomezí modality, jelikož u všech 32 skladeb chybí určení tóniny. Ve zbytku kapitoly se pojednává o celkovém vývoji stylu a vlivech jiných autorů. Poslední kapitola Sources předkládá použité prameny.

38 Add. MS. 24313 listy 16v – 20v nesou titul Toccatas of Michel Angelo Rossj. 39 Add. MS. 39569. 40 MANN, Brian. The Madrigals by Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002. 7

1. Životopis Michelangela Rossiho

Rok narození Michelangela Rossiho není přesně stanoven. Podle úmrtních zpráv se stanovuje mezi roky 1601 – 1602. Místem jeho narození byl Janov. Nejmladší zmínka o Rossiho působení je z roku 1620, kdy byl podle Rema Giazzotta zaměstnán jako asistent varhaníka - svého strýce Lelia Rossiho v katedrále San Lorenzo v Janově.41

1. 1 Ve službách Maurizia di Savoia

Jako „Michelangelo il Violino“ se vyskytuje v korespondenci a výplatních knihách kardinála Maurizia Savojského, u kterého byl Rossi zaměstnán v letech 1624 – 1629. Přídomek „il violino“ se samostatně objevuje i v dřívějším dopise Alessandra Constantiniho, hudebníka ve službách kardinála Ludovica Ludovisiho. Podle Anthonyho Newcomba 42 a Alexandra Silbigera 43 se může jednat o samotného Rossiho. Toto tvrzení je však pro nedostatek dalších důkazů považováno za dohad. Poprvé se skladatelovo jméno objevuje v dokumentu s titulem Conto reso da Gio Matteo Belli Tesoriere del Serenissimo Principe Cardinale del Maneggio […]: „Více než pět set scudi v mincích bylo vyplaceno Michel Angelu [sic] Rossimu hráči na housle… za dva oděvy přidělené mu za rok, 70 scudi za Vánoce roku 1624, Velikonoce a Vánoce roku 1625 předem přes 15 scudi…“44

41 GIAZZOTTO, Remo. La musica a Genova nella vita publicca e privata dal XIII al XVIII secolo (Genova: Comune di Genova, 1952), s. 172 42 NEWCOMB, Anthony Newcomb. Girolamo Frescobaldi 1608-1615. Annales musicologiques 7 (1964-1977), 1, 11-58 43 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and his Toccate e correnti. Journal of the American Musicological Society. 1975; 36, s. 18 – 38; 37, s. 32 44 Vlastní překlad. Originál: „Conto reso da Gio Matteo Belli Tesoriere del Serenissimo Principe Cardinale del Maneggio […] fatto de danari havuti per servitio di sua Altezza dal mese di Giugno dell’anno 1623 l’altezzo Sua proti da Torino sin tutto Marzo 1626 in Roma : „Piu della somma di scudi cento cinque di moneta pagati a Michel Angelo Rossi sonator del Violino… per due vestiti accordategli l’anno di [scudi] 70 et questi per Natale dell’anno 1624, Pasqua et Natale dell‘1620 anticipatamente oltre di [scudi] 15 il mese come ne consta per due ordini del S. Conte Lodovico del 14 febo et 26 decembre [1]625 et quittanza del altro detto - [scudi] 105.“ Torino Archivo di Stato (Via Santa Chiara): Inventario Generale/ Provisorio/ per sommi cappi/delle carte componenti/l’archivo Camerale/ Detto di Piemonte/ Compilato dal Sostituito Archivista Camerale/ Bonino/ Bol.oArt 1o a 8

Ve službách kardinála Maurizia působil Rossi výhradně jako houslista. Přesto však dále rozvíjel své schopnosti hráče na klávesový nástroj skrze hru sólovou i jako hráč continua. Je možné, že byl i sám příležitostný zpěvákem, což by z něj dělalo všestranného hudebníka, typický model vrcholného umělce tehdejší doby.45 Dvůr kardinála Maurizia byl mezi lety 1623 – 1627 příhodným prostředím pro uměleckou tvorbu. Kardinál založil roku 1624 akademii pro vzdělance, kteří se pravidelně setkávali v jeho paláci a rozebírali nejrůznější témata. Při této příležitosti byla občasně prováděna hudba, která se mohla skládat jak z Rossiho madrigalů, tak z tvorby jeho inspirátora Sigismonda D’India.46 Tento typ štědrého patronátu byl tehdy v Římě velmi rozšířen. Patroni však postupem času často docházeli až k bankrotu. To byl bohužel i případ kardinála Maurizia di Savoia, který kvůli finančním potížím musel roku 1627 opustit Řím a vrátit se mu podařilo až v r. 1635. 47 Vzhledem k výše zmíněným podmínkám, přestože neexistuje žádná dokumentace, se nejčastěji stanovuje vznik většiny madrigalů do tohoto období skladatelova působení. Napovídá tomu i fakt, že od dvacátých let docházelo k úpadku polyfonního madrigalu, takže by je Rossi neměl důvod komponovat v pozdějším období.48 Rossi setrval v Mauriziových službách až do roku 1627. Barrili49 ve svém článku spekuluje o cestě „Michelangiola“ Rossiho v lednu 1628 s jistým šlechticem Gianem Vincenzem z Benátek do Neapole. V tomto případě se však s největší pravděpodobností nejedná o osobnost Michelangela Rossiho, jelikož si nemohl cestu dovolit kvůli svým povinnostem.

724/1843: Casa del Serenissimo ed Eminentissimo, Principe Cardinal Maurizio di Savoia No. 1. A 17. Articolo 220: mazzo 7. 45 MANN, Brian. The Madrigal sof Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002, s. 1. 46 BIAGIOLI, Mario. Galileo Courtier: The Practise of Science in the Culture of Absolutism. Chicago: University of Chicago Press, 1993, s. 261. 47 RANDI, D. Luigi. Il principe cardinale Maurizio di Savoia. Firenze: Scuola Tipografica Salesiana, 1910. . 48 MANN, Brian. The Madrigal sof Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002, s. 2, 4. 49 BARRILI, A. G. Viaggi di Gian Vincenzo Imperiale, Atti della Società ligure di storia patria, xxix. 1898, s. 236. 9

1. 2 Ve službách rodu Barberini

Po kardinálově odjezdu dohlížel na chod jeho dvora jeho vyslanec Lodovico d’Agliè. Dvorní hudebníky se kardinál často snažil posílat do Turína. Často však narážel na nelibost hudebníků opouštět Řím. V té době dochází ke zhoršení vztahů mezi Rossim a jeho zaměstnavatelem. Lodovico d’Agliè ve svém dopise z 28. prosince 1628 kardinálovi vylíčil situaci, kdy hudebníci Michel Angelo Rossi a Paolo Bisogni požadují 500 scudi za odvedenou práci a slibují, že osm dní po jejich vyplacení odjedou do Turína, jak Maurizio požadoval, a zůstanou tam celý leden.50 V dalším dopise D’Aglièho z 5. ledna 1629 se již dočítáme, že peníze byly s velkou obtíží nakonec oběma umělcům vyplaceny.51 Do Turína však nakonec odcestoval pouze Rossi s malířem Giovannim Giacomem Sementim (1583-1640). Toto popisuje další dopis D’Aglieho z 6. ledna, ve kterém navíc D’Agliè vyjadřuje své rozhořčení nad neposlušností Bisogniho, který „nadále arogantně očekává splnění svých požadavků.“ Na to D’Aglie reaguje výhružkou, že jej propustí z kardinálových služeb. 52 Z tohoto důvodu byl nejspíš obnos 500 scudi pro Paola Bisogniho nakonec stržen z jeho platu, jak je naznačeno ve výplatních knihách.53 Rossiho opětovný pohyb v Římě můžeme stanovit nejdříve od července 1629. Jak dlouho pobýval v Turíně, není známo. Poslední D’Aglièho dopis zmiňující jméno Michelangela Rossiho popisuje jeho nestandardní odchod z kardinálových služeb: „[…] Způsob jakým „il Violino“ opustil Vaši Výsost, jej činí nehodným Vašeho odpuštění. Věda toto, prchá kdykoli je možnost, že bychom na sebe mohli ve městě narazit, což mě ujišťuje o tom, že si již [Rossi] netroufne se před Vaší Výsostí vícekrát ukázat.“54

50 Vlastní překlad. Originál: „Paolo Bisogni e MichelAlngelo pretendono de loro trattenimenti decorsi fra l’uno, e l’altro 500 scudi, de quali faro che ne res'tino pagati dal Valetto in quella forma che d’ordine di Vostra Altezza mi drive il Signore Asinari promettendomi ambiduo d’incaminarsi per quella volta otto zorni doppo che sara stato loro sborsato il danato noc disegno di trovarsi li per tutto Genaro, affine di poter esser di serviggio Carnevalesco il Ferraro“. Torino, Archivo di Stato, Materie Politiche, Lettere ministri (Roma), mazzo 39, s. 595. 51 Vlastní překlad. Originál: „Ho finalmente con grandissimo stento cavati dalle mani del Valetto li 500 scudi per i Musici.“ ibid. mazzo 40, s. 5 52 Vlastní překlad. Originál: „Martedi prossimo partira in letica con Giovanni Gaicomo il Pittore Michel Angelo il violino, stando tutta sia Paolo Bisogno[sic]sul e pretenrioni di volere tutto cio che dimanda. Io gli ho fatto sapere che sempre non si trovi la a servire Vostra altezza questo Carnevale io lo licentiaro dal servigio.“ ibid. mazzo 40, s. 12 53 Ibid. mazzo 12, položka 184. 54Vlastní překlad. Originál: „Il Castratino[Angelo Ferroti] dopo d’esser stato sentito si Nostro Signore ha havuto parola del primo loco vacante in Capella. Paolo Bisogno si lascia intender che tornarebbe ale servigio di V.A. sempre che gli si pagassero le mesate decorse prima di partire, ma io gli ho detto 10

Po odchodu z kardinálových služeb působil na dvou místech. Od března roku 1630 do prosince 1632 byl varhaníkem v kostele San Luigi dei Francesi v Římě a zároveň ve službách synovce papeže Urbana VIII. – Taddea Barberiniho, v jehož paláci byl také ubytován jako jediný z Barberiniho hudebníků.55 V kostele hrál nejen na varhany, ale o významných dnech také na housle.56 V tomto období vznikla jeho jediná dochovaná opera, která byla poprvé provedena během masopustu roku 1633 – Erminia sul Giordano, na podkladu populárního Tassova eposu Osvobozený Jeruzalém (Gerusaleme liberata). Libreto bylo zpracováno Giuliem Rospigliosim (1600 – 1669). Další dokumentované provedení tohoto díla proběhlo v roce 1638 v Pistoii, 57 o čemž svědčí dopis samotného Giulia Rospigliosiho, jeho bratrovi z 20. února 1638, ve kterém vyjadřuje radost z „uspokojivého“ provedením díla.58 Rossi nechal toto dílo vydat v Římě v roce 1637 u Paola Masottiho. V nesignované předmluvě tištěné verze opery je popsán onen slavný moment Rossiho vystoupení na scéně, který je nejčastěji zmiňovaným momentem skladatelova života v komentářích jeho současníků i v pozdějších hudebně-teoretických a hudebně-dějinných spisech. Na viii. str. se ve stati Lo stampatore a chi legge dočítáme toto: „Konečně, Apollón, s velmi půvabnou skupinou zefyrů, zářící s nejjasnější vznešeností na voze, hraje skladbu s nedocenitelnou melodičností. A kdo byl Apollón? Pan Michelangelo Rossi, skladatel hudby 59 i sinfonií celého díla. Z nejvyšší části vozu, když zefyrové rozhazovali všude kolem květy, hrál na své housle s tak sladkou a lichotivou

che disponendosi al viaggio procurero presso V. A. perche sia riacettato, e sodisfatto di quanto pretende[.]Quello dell’Apollinara si scusa nella poco sanita, per lui, dice egli poco sicura fuori di quest’aria ne hanno loco le mie persuasioni. La maniera co la quale parti da V.A. il Violino parmi che’l renda indegno della gratia di lei, e conscio in ne stesso mi sfugge qualhora puo si incontrarmi per la Citta. Onde tengo per siero che non ardira di lasciarsi rivedere da Vostra Altezza non l’havendo’io piu veduto dopo il suo ritorno.“ ibid. S. 205-206 55 HAMOND, Frederick. Music and Spectacle in Baroque Rome: Barberini Patronage under Urban VIII. New Haven: Yale University Press, 1994. 56 LIONNET, Jean.La Musique à Saint-Louis des Français de Rome au XVIIe siècle = Note d’archivio per la storia muscale: Anno III, Supplemento; Anno IV Supplemento. Benátky: Edizioni Fondazione Levi 1985-86. 57 MURATA, Margaret. Operas for Papal Court: with Texts by Giulio Rospigliosi. Chicago: 1975, s. 249, 251. 58 Vlastní překlad. Originál: „Ho molto gusto che l’Erminia sia riuscita con sodisfatione[sic].“ 59 Myšleno vokálních částí. 11 harmonií, že tímto ukázal, jaký je mistr obou múz na jevišti.“60 Z tohoto lze usoudit, že šlo o velmi nákladné a velkolepé přestavení se složitým jevištním zpracováním. To je krátce též zmíněno dále v této stati: „ Chvála strojů a změn scén patří bystrému talentu pana Francesca Giuttiho z Ferrary, tak dokonalém ve vynalézání, uspořádání a řízení takto stvořených strojů a divadel. To vše dosvědčí nádhera a všeobecná chvála.“61 Soudě podle výše zmíněných tvrzení lze usoudit, že Erminia sul Giordano bylo nejznámějším a nejúspěšnějším dílem Rossiho umělecké kariéry. Vzhledem k extravagantnímu charakteru jeho klávesového opusu jde z dnešního pohledu o dílo nevystupujícího z dobového stereotypu. Právě tento soubor skladeb pro klávesový nástroj spadá s největší pravděpodobností do tohoto období, jak již bylo naznačeno v kapitole stavu bádání této práce. Podle posledních bádání lze stanovit první vydání Toccate e correnti před rok 1634 v Římě u Nicolò Borboniho. Charakteristikami a muzikologickým bádáním v oblasti tohoto Rossiho díla se bude podrobněji zabývat následující kapitola. Do období (1631 – 1633) spadá vznik předposledního madrigalu druhé knihy Mentre d’ampia voragine tonante, který se stylově vymyká ostatním. Je totiž složen na text sonetu Giovanniho Battisty Basileho, jenž byl součástí básnické antologie Scelta di poesie nell’incendio del Vesuvio. Tato sbírka byla vydaná s dedikací kardinálu Antoniovi Barberinimu jako památka katastrofické erupce sopky Vesuv 15. Prosince 1631. Catherine Moore dokonce navrhuje, že Rossi přidal tento madrigal, aby dokončil sbírku madrigalů jako poslední pokus dokázat svému patronovi – kardinálu Antoniovi – že je vhodná pro tisk.62 Tuto domněnku cituje i Brian Mann.63 Přesto pro tuto domněnku opět chybí podrobnější záznamy.

60 Vlastní překlad. Originál: „Et hora poi finalmente Apollo con vaghissima comitivadi Zeffiri, sopra un Carro sfavillante di lucidissimi splendori far senáre un concento inestimabile melodia. E chi fù Apollo? Il Signor Michelangelo Rossi compositore insieme delle Musiche, e Sinfonie di tutta l’Opera; il quale sopra la piu sublime parte del Carro, mentre i Zeffiri infioravano l’aria, sono con si dolce e grata armonia il suo violino, che ben monstro haver sopra le Muse, e le Scene dominio e signoria.“ ROSSI, Michelangelo. Erminia sul Giordano. Roma: Paolo Masotti, 1637, s. [viii]. 61Vlastní překlad. Originál: „La lode delle machine, e mutatione delle Scene e‘ dovuta all’acuto ingegno del Sig[.] Francesco Giutti Ferrarese, tanto eccellente inventare, ordinare, e governare si fatte machine, e teatri, quanto testificano la maravigliosa[sic], e l’applauso universale. Ibid. 62 MOORE, Catherine. Michelangelo Rossi, The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed. Stanley Sadie a John Tyrrell, 2. vydání. London: Macmillan, 2001, 21: 728-731 63 MANN, Brian. The Madrigal sof Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002, s. 5. 12

25. srpna 1634 byl Rossi vyslán Antoniem Barberinim na cestu do Paříže. Měl na ní doprovázet nového vyslance pod Barberiniho patronátem – Giulia Mazzariniho, pozdější slavný francouzský kardinálem Mazarinem. Podle George Dethana Mazzarini s Rossim jednal ve velké úctě, jel s ním v jednom kočáře a zval jej na večeře ke svému stolu.64 Během této cesty však Rossi opustil skupinu u Reggia nell’Emilia, aby vstoupil na dvůr Francesca I d’Esteho v Modeně. Ve Francescových službách setrval až do roku 1638. V tomto období vzniklo další operní dílo Michelangela Rossiho – Andromeda, která byla provedena během masopustu ve Ferraře roku 1638. Hudba z tohoto díla se je zcela ztracena, zachovalo se pouze tištěné libreto. V něm je však krátká poznámka o hudebním zpracování a opět i o Rossiho houslovém umění,„pro které je oslavován nejen v Itálii a v Římě, ale i v těch částech Evropy, kam opravdová andělská melodie jeho houslí dosáhla“.65 Tento komentář podněcuje otázku, zda Rossi strávil nějaký čas mimo Itálii.66 Andromeda byla nejspíš provedena na počest kardinálova vyslance Ciriaca Rocciho a svatby Cornelia Bentivoglia a Costanzy Sforza. O Rossiho působení mezi lety 1639-1648 neexistují žádné záznamy. Existuje několik spekulací, např. že byl kapelníkem ve Forlì a Faenze 67 nebo návštěva Benátek na jaře 1639,68 jak již bylo popsáno v kapitole stavu bádání. Žádná z těchto domněnek však není dostatečně podložená.

1. 3 Poslední léta

V Římě Rossi žil opět od roku 1649 až do své smrti v roce 1656. Většinu tohoto času bydlel v paláci rodiny Pamphlii spolu se skladatelem Leliem Colistou

64 DETHAN, George. Mazarin: Un homme de paix à l’âge baroque, 1602-1661. Paris: Imprimeri National, 1981, s. 66. 65 ROLANDI, Ulderico. L'Andromeda musicata da M. A. Rossi. In: Rassegna dorica, III (1931-32), s. 52: ond’eglie vien celebrito non solo per l’Italia, ed in Roma, ma in altre parti d’Europa, ov’è giunta la melodia veramente angelica del suo violino.“ 66 MANN, Brian. The Madrigal sof Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002, s. 6. 67Rossi Michelangelo. In: Dizionario universale dei musicisti. Carlo Schmidl. Milano: 1889, s. 431 68 Rossi Michelangelo. John Harper. In The New Grove Dictionary of Music and Musician, ed. Stanley Sadie. London: Macmillan, 1980, s. 222 13

(1629-1680). 69 Těsně před smrtí se však přestěhoval do penzionu na Strada Gregoriana. Důvodem mohla být smrt papeže Innocenta X., který byl členem rodiny Pamphili70. Rossi zemřel po dlouhé nemoci 7. července 1656 jak dokládá úmrtní list, ve kterém se dovídáme i o skladatelově věku: „Michel Angelo Rossi z Janova (syn staršího Carla), vynikající hudebník a zvláště houslista, bydlel na strada Gregoriana v domě pana Thimotea Ximena, zemřel na atonii poté, co se vyzpovídal, přijal svatý olej, a odevzdal svou duši Bohu. Byl nemocen již dlouhou dobu a byl pohřben v našem kostele, před kaplí sv. Heleny.“71 Roční záznamy z r. 1658 také identifikují členy jeho rodiny. Jeho žena je údajně dcera Alessandra Scatoniho. Děti jsou osmnáctiletí Carlo a Dianora, v pozdějších záznamech nezmiňováni, Giovanni, kterému je v záznamech zmatečně přisuzováno ve třech po sobě jdoucích letech nejdříve třináct, deset a nakonec dvanáct let. U dalšího syna Giuseppa je po tyto tři roky dokonce uváděn stejný věk – osm let. V rámci rodiny jsou také zmíněni Caterina a synovec Angelo nebo Angeluccio. Z věku osmnácti let nejstaršího syna lze usoudit, že se Rossi pravděpodobně oženil nejpozději v r. 1638.72 Brian Mann dále zmiňuje ještě dvě „pěvecky nadané“ dcery Caterinu a Leonoru, které byly pod patronátem kardinála Antonia, jemuž Rossi věnoval část svých madrigalů.73

69 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993; SILBIGER, Alexander: Michelangelo Rossi and His Toccate „e Correnti“. Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1 (1983) 70 MANN, Brian. The Madrigal sof Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002, s. 6. 71 Vlastní překlad. Originál: „Michel Angelo Rossi Genovese folio del quondam Carlo eccellente nell’arte della musica e particolarmente nel sonar il Violino di etàdi anni 54. Habitava à strada Gregoriana Casa del Signore Thimoteo Ximenes se ne mori di atonia Confessato e recevuto l’oglio santo e raccomandazzione dell’anima essendo stato infermo molto tempo fù sepelito in nostra Chiesaavanti la cappella di Santa Elena WESSELY, Othmar. Aus römischen Bibliotheken und Archiven. In: Symbolae historiae musicae: Hellmut Federhofer zum 60. Geburtstag, ed. F.W. Riedel and H. Unverricht. Mainz: 1971. s. 81 – 102; Archivio del Vicariato, S. Andrea delle Fratte, č. 48, listy 9r; No. 49, list I6v; No. 50, list 9' 72 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and His Toccate „e Correnti“. Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1 (1983), s. 18 – 38 73 MANN, Brian. The Madrigals by Michelangelo Rossi. Chicago: 2006. s. 5 14

2. Toccate e correnti

2. 1 Úvod

Rossiho nejvýznamnější dílo – Toccate e correnti pro klávesový nástroj vzniklo ve stejné době jako slavné Toccate e partite d’intavolatura d’organo e di cimbalo Girolama Frescobaldiho, tedy během 30. let 17. stol. Rossiho i Frascobaldiho toccaty jsou navíc i stylově velmi blízké. Větší podobnost již nelze nalézt u žádných jiných italských skladatelů toccat. Určitou podobnost vykazují pouze toccaty německého skladatele a žáka Frescobaldiho – Johanna Jakoba Frobergera. Jeho tokátové dílo (25 dochovaných skladeb tohoto typu) silně italského charakteru jsou vnímány spíše retrospektivně, nejmladší toccata je datována 1649. 74 Jak již bylo zmíněno ve stavu bádání, podobně bylo dříve nahlíženo i na dílo Michelangela Rossiho. Rossiho styky se současníkem Frescobaldim nejsou nijak dokumentovány, přesto lze téměř s jistotou tvrdit, že se oba skladatele minimálně znali, jelikož oba působili v Římě. Zda Rossi byl Frescobaldiho žákem, je nanejvýš sporné a tudíž i jeho vliv na Rossiho je tímto poněkud oslaben, respektive lze mluvit i o vzájemném vlivu.

Záhadou také stále zůstává záměr této sbírky. Pravděpodobně mohla být vytvořena na objednáku a náklady patrona. Pokud byla vytvořena sua sponte pak mohl mít skladatel záměr vzbudit pozornost a vybudovat si jméno též jako skladatel a možná i konknurovat svému slavnému současníkovi Frescobaldimu. Alexander Silbiger dokonce navrhuje, že Rossi zkomponoval tuto sbírku se záměrem sesadit Frescobaldiho z funkce, během jeho nepřítomnosti v Římě v letech 1628-1634.75

74 BUELOW, Georg J.: Johann Jakob Froberger, The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed. Stanely Sadie, 6. London, 1980, s. 862 75 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and his Toccate e correnti. Journal of American Musicological Society 36, 1983, s. 32 15

Rozdělení sbírky na komplikované toccaty a velmi jednoduché correnti je poněkud neobvyklý a autorů záměr není jasný. Mohlo jít o didaktický záměr nebo zdůraznění kontrastu mezi žánry.76

2. 2 Zdroje

Kompletní sbírka se zachovala ve čtyřech tištěných verzích – v Neapoli, Göttweigu, a ve dvou boloňských verzích: Bologna/Ricarii a Bologna Caifabri.77 Žádné z těchto vydání neobsahuje dedikaci ani předmluvu. U neapolské a göttwiegské navíc chybí i poznámka vydavatele.

Kopie Bologna/Caifabri se v současnosti nachází v Civico museo bibliografico musicale v Boloni, pod BB 257. Na úvodní stránce nese znak Janova a obsahuje poznámku vydavatele.78 Na stejném místě je pod katalogovým číslem BB 258 uložena i druhá Boloňská kopie Ricarii nesoucí znak rodu Aldobrandini a vydavatelskou poznámku.79 Neapolská kopie je uložena v Conservatorio di musica di San Pietro e Majella pod číslem MS 9362, göttweigská pak v hudebním archivu (Musikarchiv) rakouského kláštera Göttweig (Stift Göttweig). Obě nesou znak rodu Barberini. Titulní straně Neapolské verze se nachází rok 1657, který byl zjevně později vepsaný, nejspíše knihovníkem na základě známého data kopie Bologna/ Ricarii. Stejně tak na verzi z Göttweigu se nachází poznámka: „Roma 1640“, který byla připsána původním majitelem Aloysem Fuchsem.80

Mimo Itálii se zachovaly kopie některých děl Michelangela Rossiho v manuskriptech ve Vídni a Londýně. Vídeňský manuskript (A-Wm, MS XIV 699) je

76 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 95 77 Tato pojmenování zavádí Alexander Silbiger v: Michelangelo Rossi and His Toccate "e Correnti". In: Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1 (1983), s. 19 78 „IN ROMA/ A spese de Gio: Battista Caifabri in Parione all’Insegna della Croce di Genoa“ 79 „DI NOVO RISTAMPATO DA CARLO RICARII/ROMA, M. D. C., XXXXXVII/ VENDONO IN PARIONE ALLA CROCE DI GENOVA“ 80 RIEDEL, Friedrich: Stift Göttweig:Musicalische Shätze aus neun Jahrhuderten. Göttweig, 1979, s. 23 16

Př. 1. Titulní strany sbírky Toccate e correnti (zleva): Bologna/Ricarii; Bologna/Caifabri, neapolské vydání

17 uložen v konventu minoritů (Minoritenkonvent). Obsahují skladby pro klávesový nástroj různých autorů, (mezi nimi Rossi a Frescobaldi). Manuskripty původně vlastnil Padre Alexander Giessel (1694-1766). Podle Hammonda a Riedela však sám nebyl jejich autorem.81 Na titulní straně manuskriptu se skladbami Michelangela Rossiho stojí: „Toccate, D’in Tavolatura/ D’Organo è cimbalo/ Di Michel Angelo Rossi/ Ad usam Patris Alexandri/ Giessel Ord: Min: S: Franc: /Convent.“ Tento manuskript obsahuje 9 Rossiho toccat. Kopie jsou velmi blízké originálnímu vydání až na občasné rozdíly v zápisu trámců. Avšak tam, kde se vyskytují podrobně vypsané ozdoby samotným Rossim, je zápis trámců zcela věrný originálu.82

Mezi další zaalpské kopie patří dva manuskripty z Britské knihovny: GB-Lbl, Add. Ms. 24313 a GB-Lbl, Add. Ms. 31446. První obsahuje Rossiho skladby a toccatu A dur neznámho autora. Druhý pak díla různých autorů, včetně dvou Rossiho toccat. Oba manuskripty pochází ze 17. století a jsou psány tehdejším typickým anglickým stylem.83

2. 3 Porovnání edic a manuskriptů Rossiho klávesových skladeb 2. 3. 1 Bologna/Caifabri versus Bologna/Ricarii

Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, rok vydání je vytištěn pouze na jedné verzi Toccate e Correnti – u Bologna/ Ricarii. Údaje z tohoto vydání používá i jedna z moderních edicí tohoto díla L’Arte musicale d’Italia s deseti toccat a deseti corrente vydané v roce 1908. 84 U první z toccat je totiž uveden původní bibliografický údaj: „Toccatte e Correnti d’intavolatura d’Organo e Cimablo. Di novo ristampato da Carlo Ricarii Roma MDCXXXXXVII.“85 Letopočet 1657 je zde uveden

81 HAMMOND, Frederick: Girolamo Frescobaldi: His Life and Music. Cambridge, Mass, 1983, s. 304; RIEDEL, Friedrich Wilhelm: Das Musikarchiv im Minoritenkonvent zu Wien (Katalog des älteren Bestandes vor 1784). Catalogus Musicus I. Kassel, 1963, s. 36 82 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 128 83 Ibid. 84 TORCHI, Luigi: L’Arte musicale d’Italia, Vol. 3. Milano: G. Ricordi, 1908. s. 273 – 340 85 Ibid. s. 273 18 neobvyklým způsobem pětinásobným X vyjadřujícím číslo padesát, což zpochybňuje autenticitu tohoto data vydání. Tuto problematiku opět podrobně rozvíjí Silbiger v dalším svém článku Michelangelo Rossi and His Toccate "e Correnti"86 z roku 1983. V úvodu, stejně jako v předchozím článku, upozorňuje na chybné datace a domněnky v dřívějších pracích a jejich vliv na určení skutečného stáří díla Toccate e Corrente, které Silbiger zařazuje do raných 30. let 17. stol. a zdůrazňuje, že tehdy nevyšly ještě zásadní díla Frescobaldiho, proto přehodnocuje i jeho vliv na Rossiho hudbu, resp. hledá jiné inspirační zdroje.87 Silbiger doplňuje důležité pramenné materiály. 88 Dále představuje čtyři přeživší kopie: neapolskou, göttweigskou, exempláře Bologna/Ricarii a Bologna/Caifabri. Shodnost Neapolské kopie a exempláře Bologna/Caiabri zmiňuje pouze RISM (viz odkaz 52). Göttweigskou kopii poprvé objevil Othmar Wessely.89 Všechny verze se liší rozdílnou titulní stranou, zbylé strany jsou nejspíše tisknuty ze stejných tiskových desek. Silbiger však poukazuje na odlišnost na 10. straně vydání exemplářů Bologna/Ricarii a Bologna/Caifabri. Jedná se o odlišnou podobu iniciály „Q“ z názvu Quarta toccata. Zjednodušená verze iniciály z exempláře Bologna/Caifabri je ojedinělá. Zdobná a velice elegantní podoba této iniciály z exempláře Bologna/Ricarii je totožná se zbylými verzemi. Z toho Silbiger vyvozuje, že původní tisková deska se zdobným „Q“ byla poškozena a nakladatel místo toho aby pořizoval novou, tak původní verzi zjednodušil. Tento na první pohled banální fakt však rozvíjí domněnku, zda nebyly Toccate vydány již dříve. Na titulní straně exempláře Bologna/Ricarii je totiž uvedeno „di nuovo ristampato da Carlo Ricarii“, tj. nově vytištěno Carlem Ricariim. Dalším argumentem pro dřívější vydání je již výše zmíněný zápis data vydání – MDCXXXXXVII. Je sice pravdou, že číslo „40“ bývalo občas psáno čtyřmi X, avšak pět X pro uvádění čísla „50“ není

86 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and His Toccate "e Correnti". In: Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1 (1983), s. 18 – 38 87 Ibid. s. 9 88 RISM A/I/7 (Einzeldrücke vor 18oo), ed. Karlheinz Schlager (Kassel, 1978), s. 253; Oscar Mischiati, "Michelangelo Rossi," MGG, XI (Kassel, 1965), cols. 942-44; John Harper, "Michelangelo Rossi," The New Grove Dictionary (London, 1980), XVI, 221 – 23; Claudio Sartori, Bibliografia della musica strumentale italiana, I (Florence, 1952), 422 – 23; Michelangelo Rossi, Keyboard Works, ed. John White (n.p., 1966), s. vii 89 WESSELY, Othmar. Aus Romischen Bibliotheken und Archiven. In. Symbolae historiae musicae: Helmut Federhofer zum 60. Geburtstag, ed. Friedrich W. Riedel and Hubert. Mainz: Unverricht, 1971, s. 82. 19 známo. Navíc číslovky po třetím X, jsou na titulku příliš natěsněny a mají trochu odlišnou texturu. Vše tedy nasvědčuje tomu, že byly k originálu dodatečně přidány. Titulní strana by tedy byla připravována během 30. let. Silbigerova tabulka pravděpodobné historie vydání Toccat nabízí letopočet 1634 – Borboniho edice bez plánované dedikace kardinálu Antoniu Barberinimu, zachovaná v neapolské a göttwiegské kopii. Druhé vydání pak mělo spadat do let 1637-38, nyní s dedikací Olympii Aldobrandini, s novou titulní stránkou od Antonia Poestà. Léta 1657 a 1658 nebo později pak náleží edicím Bologna/Ricarii a Bologna/Caifabri.90

Př. 2: Porovnání iniciály „Q“ v Toccatě IV. Vlevo bohatě zdobená verze z edice Bologna/Caifabri, vpravo zjednodušená verze z edice Bologna/Ricarii.

90 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and His Toccate "e Correnti". In: Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1, 1983, s. 29 20

2. 3. 2 Anglické rukopisy a jejich přínos pro interpretaci Rossiho skladeb

Anglické manuskripty GB-Lbl, Add. Ms. 24313 a GB-Lbl, Add. Ms. 31446 toccat Michelangela Rossiho obsahuji několik zásadních odchylek od všech vydaných verzí a všech rukopisů. Přinášejí mnoho podnětů k diskuzi o interpretaci autorových děl. Objevují se zde doplněné a rozšířené ozdoby. Dále vypracování akordů dlouhých notových hodnot. Tyto doplňující interpretační doplňky samozřejmě v italských verzích chybí. V italské dobové praxi byla tato místa ponechána vkusu interpreta, který zákonistosti pro jejich vypracování dobře znal. Avšak v anglickém prostředí musela být vysvětlena a přeložena do tehdejšího místního jazyka. Ve verzi Add. Ms. 31446 se používají následující značky ozdob:91

V italských verzích se objevuje pouze značka t., podobně jako u Frescobaldiho a dalších současníků. Interpretace značky t. je popsána v Dirutově Il Transilvano, v předmluvě Rappresentatione di anima e di corpo Emilia de‘ Cavalieriho a v Praetoriově Syntagma Musicum. Této problematice se věnuje i Frederick Hammond ve své publikaci Girolamo Frescobaldi: A Guide to Research.92 Ač se Diruta a Cavalieri rozcházejí v terminologii,93 oba tuto ozdobu popisují jako trylek začínající vedlejší horní notou a trvající půlku hodnoty dané noty. Diruta s Praetoriem navíc dodávají, že t. lze také provést jako mordent nebo trylek střídající spodní notu.94

K anglickým ozdobám lze vztahovat Purcellovy Rules for Grace publikované v A Choisce Collection of Lessons for the Harpsichord or Spinet vydané roku 1699:

91 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 142 92 HAMMOND, Frederick: Girolamo Frescobaldi: A Guide to Research. New York, 1988, s. 240 – 248 93 Diruta nazývá t. tremolo, Cavalieri trillo 94 HAMMOND, Frederick: Girolamo Frescobaldi: A Guide to Research. New York, 1988, s. 248 21

Př. 3.: A Choisce Collection of Lessons for the Harpsichord or Spinet (London: Printed for Mrs Frances Purcell […] sold by Henry Playford, 1696): vysvětlivky realizace ozdob v Purcellových suitách.

Avšak značka pro shake procházející nožkou noty není ve výše zmíněných pravidlech zmíněna. Problematikou této značky v průběhu vývoje anglické hudby se zabývá John Harley95, který dochází k závěru, že autor rukopisu nerozlišuje mezi ozdobou vepsanou na nožce a ozdobou nad ní.96 Mezi další důležité ozdoby patří trylky a pasáže se zakončením typické pro styl italských toccat. I v tomto případě se italské a anglické verze liší. Vysvětlení těchto dvou interpretačních aspektů nacházíme v předmluvě Frescobaldiho prvního dílu Toccate e partite: „Na poslední notě, jak trylků, tak pasáží ve skocích i krocích, ať už je ona nota čtvrťová nebo osminová, je nutno zastavit; protože právě toto prodloužení zamezí smíchání jedné pasáže s druhou.“97

95 HARLEY, John: Ornaments in English Keyboard Music of the seventeenth and early eighteenth Centuries. THe Music Rewiew, 31, 1970, 177 – 200. 96 Ibid. s. 198 97Vlastní překlad. Originál: „Nell’ultima notam così de trilli come di passaggi di salta o di grado, si dee fermare ancoraché detta nota sia croma o biscroma, o dissimile alla seguente; perché tal posamento schriverà il confonder l’un passagio con l’altro.“ FRESCOBALDI, Girolamo: Toccate e partite d’intavolatura di cimbalo. Libro primo. Roma: Niccolò Borbone, 1616, Druhé vydání. 22

V Rossiho toccatách je toto pozastavení často zaznamenáno notou delší hodnoty. V jeho hudbě je tento prvek posluchačsky velmi důležitý neboť kromě rychlého střídání charakterů Rossi náhle a radikálně mění harmonické centrum bez jakékoli přípravy:

Př. 4. M. Rossi: Toccata terza (Toccate e correnti), takt 8 (ed. John White, Neuhausen- Stuttgart: Haenssler Verlag, 1966, s. 6)

V manuskriptu Add. Ms. 24313 jsou tyto noty zaznačeny až na výjimku v Toccatě VII, avšak v druhém rukopisu Add. Ms. 31446 zcela chybí a navíc je v toccatách II, III, VI a VII deformovaný zápis ozdoby.98 V Add. Ms. 24313 se objevují vypracování akordů dlouhých hodnot. Tento záměr je zcela v souladu s Frescobaldiho třetí částí předmluvy k prvnímu dílu Toccate e partite: „Začátky toccat by měly být hrány pomalu v rozkladech, stejně tak by se mělo počínat u dlouhých a ligaturovaných akordů uprostřed skladby, [noty] by měly být hrány společně, aby nástroj nezněl prázdně…“99 Avšak vypracování v anglickém manuskriptu nejsou arpeggio ale spíše přidané stupnicové pasáže a diminuce. Objevují se v toccatách I, V a VII. V toccatě I jsou přidané diminuce a ozdoby v pravé ruce a propojují jednotlivé úvodní akordy. V toccatách V a VII se objevují pasáže. Zvláště v toccatě VII (viz. př. 5)může být zdůvodněním takového vypracování odlišný rozsah italských a anglických

98 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 151 99 „Li cominciamenti delle toccate sieno fatte adagio et arpeggiando e così nelle ligature, o vero durezze, come anche nel mezzo del opera si batteranno insieme, per non lasciar voto l’instromento…“ FRESCOBALDI, Girolamo: Toccate e partite d’intavolatura di cimbalo. Libro primo. Roma: Niccolò Borbone, 1616, Druhé vydání. 23 nástrojů.100 Zatímco italské nástroje začátku 17. století měly krátkou oktávu. Tzn., že spodní klávesa E zněla jako C a klávesy Fis a Gis zněly jako D a E. Anglické nástroje byly bez krátké oktávy s větším rozsahem do basu (až po G). V případě Toccaty septimy je tedy počáteční oktáva D-d s decimou f hratelná bez problému na italském nástroji (kde spodní D zastupuje klávesa Fis), avšak na anglickém nástroji by byla hrána stěží i velkou rukou. Proto může být výše zmíněné vypsání pasáže interpretačním řešením tohoto problému.101 Rozsah anglických nástrojů dále zapříčinil také občasné zdvojování basových tónů v oktávách, nejčastěji na konci sekcí jako zdůraznění.102 Konec každé sekce totiž mohl znamenat zakončení skladby. To záleželo na vůli interpreta, jak je zmíněno opět ve Frescobaldiho předmluvě.

100 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth-Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 156 101 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 157 102 Ibid. s. 156 24

Př. 5: Porovnání tištěné verze Bologna/Ricarii s anglickou verzí Add. Ms. 24131: Vypracování pasáže v levé ruce v rámci úvodního akordu a rozdílný zápis ozdoby(a), (b), doplněné diminuce a ornamenty v levé ruce, rozdílný zápis hlasů (c)(d). Převzato z: SILBIGER, Alexander. The Roman Frescobaldi Tradition, c. 1640-1670 Journal of the American Musicological Society, 33, č. 1 (Spring, 1980), University of California Press on behalf of the American Musicological Society, s. 42 – 87

Vedle těchto interpretačních doplňků se v rukopisech objevují i kompoziční zásahy, které redukují Rossiho harmonickou extravaganci. Přidané a alterované noty se objevují třikrát v Toccatě I. – t. 20 – 22, 30 – 31, 61. Dále v Toccatě IV v taktu 65 je přidaný celý akord rozvádějící předchozí harmonii konvenčním způsobem, čímž oslabuje původně zamýšlený kontrast.103 Z výše uvedeného popisu vyplývá, že anglické manuskripty přinášejí mnoho inspirativních podnětů k diskuzi o interpretaci Rossiho díla. Na druhé straně

103 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 156 25 obsahují kompoziční a stylistické zásahy, které se neshodují s původním autorovým záměrem.

2. 3. 3 Moderní edice a skladby nezahrnuté v původních tiscích Deset toccat nově editoval Luigi Torchi. Vydány byly v roce 1908 v rámci edice L’Arte musicale in Italia v Miláně Giovanni Ricordim.104 Edice vycházela z verze Bologna/Ricarii a v pravém horním rohu na str. 273 je vepsán bibliografický údaj o vydání původní verze z r. 1657, opisující již výše zmíněný zápis tohoto roku.

Př. 6: Ukázka z Torchiho edice 10 toccat Michelangela Rossiho s poznámkou uvádějící bibliografický údaj z původní verze tisku z r. 1657

Další moderní edicí je Michelangelo Rossi: Works for keyboard od Johna Whita.105 Zahrnuje 10 toccat z tištěných verzí Toccate e Correnti , dále čtyři toccaty, dva versety a Partite sopra la Romanesca. Tato edice obsahuje několik nepřesností. Mezi nejvážnější patří opomenutí některých not v akordech a editorské zásahy (jakkoli oprávněné) bez dostatečné editorské poznámky.106 Editorsky je nejlépe zpracovaná verze Toccate e Correnti od Kenetha Gilberta z roku 1991, která obsahuje i životopisné údaje Michelangela Rossiho.107 V roce 1982 vyšla i edice faksimile S.P.E.S. (Studio per Edizioni Scelte),108 která je reprodukcí převážně verze Bologna/Ricarii. Devět stran (2, 6, 7, 11, 17, 20, 21, 24, 25) jsou převzaty z verze Bologna Caifabri.109

104 TORCHI, Luigi. L’Arte musicale d’Italia, Vol. 3. Milano: G. Ricordi, 1908 105 WHITE, John R. Michelangelo Rossi: Keyboard Works. Neuhausen-Stuttgart: Haenssler Verlag, 1966 106 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 98 107 GILBERT, Keneth. Toccate e Correnti. Capolavori musicali dei secoli XVIIo e XVIIIo, svazek 6. Padova: Edizioni G. Zanibon, 1991. 26

Právě ve Whiteově a Gilbertově edici a S.P.E.S. faksimile se objevují kromě tokát a corrente také další skladby, u kterých bylo prokázáno Rossiho autorství. Mimo původní sbírku Toccate e Correnti jich existuje osm. Ballo di Michel Angelo del Violino je uložen v Biblioteca del Ateneo Antoniano v Římě pod I-R, MS n. 123. Podle Silbigera se ani nejedná o klávesovou skladbu. Argumentuje tím, že je psaná v pětilinkové osnově a vyznačuje se velkým rozpětím mezi basem a sopránem.110 Dalších sedm skladeb se nachází v rukopisu BB 258, který je uložen v Boloni v Civico museo bibliografico. Obsahují 4 toccaty, dva versety a Partite sopra la Romanesca. Na rukopisech se objevují roky 1700 a 1701 a u toccat pak poznámka „non stampate“, tedy, že nebyly vydané. Autorovo jméno se vyskytuje v různých podobách jako „Michel’Ang.o“, „Michel’Angelo Rossi“, „Michel’Angelo dal Violino“ a „Michel’Angelo Rossi dal Violino“.111 Charakteristiky některých skladeb však vedou ke zpochybnění Rossiho autorství na základě srovnání s jeho publikovanými skladbami. Například toccata XII požaduje rozpětí od C do c3, zatímco u vydaných skladeb je horní hranice b2. Diskutabilní může být i žánr skladeb - versetti, Partite sopra la Romanesca a pedálová Toccata „XIV“ – žádný z těchto typů skladeb se v tištěných verzích neobjevují a nenachází se ani v jiných manuskriptech. Mezi další znaky skladeb z manuskriptu patří také menší nápaditost imitačních motivů, nižší míra rozvíjení a obměňování témat, dále postupy paralelních tercií v pasážích. Vše se značně liší od vydaných skladeb. Naopak jedním ze společných znaků vydaných a rukopisných děl lze považovat nepřipravené a nečekané harmonické změny. Ve větší míře se objevují například v Toccatě „XII“ v t. 14 – 15 nebo pasáže v t. 10-18 „třinácté“ Toccaty.112

108 ROSSI, Michelangelo. Toccate e Correnti d’Intavolatura d’Organo e Cimbalo. Roma, 1657. Facsimile. Firenze: Studio per Edizioni Scelte, 1982. Ed. Laura Alvini 109 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 97 110 SILBIGER, Alexander. Italian manuscript sources of 17th century keyboard music. Michigan University: UMI Research Press, 1980, s. 186 111 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 99 112 Ibid. s. 98 – 101 27

3. Stylová analýza Rossiho skladeb a problematika interpretace

Vznik skladeb ze sbírky Toccate e Correnti se zařazuje mezi autorovo rané madrigalové a pozdní operní tvůrčí období. Frescobaldiho koncept toccat – tedy jako instrumentální skladby vycházející z kompozičně-interpretačních prvků madrigalu – se přirozeně zřetelně projevuje i v Rossiho díle. Rossi se pravděpodobně již v době, kdy byl asistentem svého strýce Luigiho Rossiho v kostele San Lorenzo v Janově, seznámil s tvorbou Gesualda da Venosy. Jeho madrigaly mohl Rossi studovat z edice Simone Molinara, který byl jedním z jeho učitelů hudby.113 Později ve službách kardinála Maurizia se seznámil s žánrem chromatického madrigalu, zvláště pak s tvorbou Sigismonda D’India, jak již bylo výše uvedeno. Proto ve srovnání s Frescobaldim, jde Rossi mnohem dále v oblasti experimentování s chromatikou a expresivními výrazovými prostředky. V zápisu však nepřekračuje G# a Eb v rámci kvintového kruhu. D# a Ab mají z důvodu tehdejší středotónového ladění se ¼ coma jiný harmonický význam. Frescobaldi sice také pracuje s chromatikou v nemalé míře, avšak Rossi ji rozvinul až na hranice tehdejších možností. Nejlepším příkladem chromatické extravagance je bezpochyby závěr Toccaty Settimy. Taky způsob užití chromatiky je u obou skladatelů rozdílný. Frescobaldi užívá chromatiku nejčastěji v kontrapunktickém kontextu, v podobě zadržovaných tónů a připravených disonancí. Na druhé straně Rossi postupuje poněkud harmonickým způsobem. Typické je řazení vzdálených akordů vedle sebe. Z harmonického hlediska má Rossi občasné tonální tendence. Některé sekce toccat jsou v určité tónině (jako např. v Toccatě VI, sekce v D dur a A dur) a Toccata VII má tendence oscilovat kolem tóniny B dur.114 Dalším originálním znakem Rossiho klávesové tvorby je náhlé přerušování volného běhu figurací fugovanými sekcemi. Ty sice nacházíme i v menší míře

113 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and His Toccate „e Correnti“. Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1 (1983), s. 31 114 Ibid. s. 33 28 u Frescobaldiho a starších autorů, avšak Rossiho způsob vypracování těchto část je originální. Témata jsou rytmicky velmi živá a výrazná s melodickým charakterem a jsou jasně vyčleněna v rámci kontextu skladby. Imitační segmenty se vyznačují spíše mírnějším harmonicky-modulačním charakterem, chromatika se v nich příliš neprojevuje.115 Právě tyto imitační sekce, jež se u Frescobaldiho spíše vytrácejí, se naopak v podobné míře jako u Rossiho objevují v tokátách Johanna Jakoba Frobergera, který se s Rossim pravděpodobně setkal před rokem 1649 nebo se minimálně seznámil s jeho klávesovým dílem během svých pobytů v Římě. Dalšími prvky, který sdílejí tito autoři, jsou právě typické harmonické zvraty, disonantní postupy a extravagantní modulace. Ostatní římští autoři v té době již směřovali k většímu řádu, pravidelnosti a logickému a plynulému způsobu modulací a sekvencí. Důvodem proč se Rossi a Froberger v podstatě vraceli ke stylu, který již vycházel z módy, může pouze provozování madrigalů Sigismonda D’India a propagaci jeho stylu na dvoře Maurizia di Savoia.116 V oblasti interpretace rané italské hudby se vede mnoho diskuzí. Nejvíce po stránce tempa a možnosti jeho změny v rámci skladby (hlavně v případě toccaty), změna tempa v rámci pasáží, nerovnocennosti not, artikulace, vypracovávání akordických úvodů a sekcí a případné doplňování ozdob a diminucí. Jako návod nejlépe poslouží předmluvy k první i druhé knize Frescobaldiho Toccate e Partite. I u nich však nelze nalézt úplnou odpověď jelikož, zde nejsou uvedeny autorizované příklady a interpret je stále odkázán na vlastní fantazii. V otázce arpeggiování úvodních akordů mohou být příkladem některé opisy skladem zachované mimo území Itálie, jak již bylo popsáno v kapitole o anglických rukopisech Rossiho toccat. Kromě tohoto případu se nachází ve sbírce Fitzwilliam Virginal Book další příklad italské toccaty s vypracovaným úvodním akordem. Tentokrát, na rozdíl od opisů Rossiho toccat, je tato vypracována v souladu

115 SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and His Toccate „e Correnti“. Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1 (1983), s. 35. 116 SILBIGER, Alexander. The Frescobaldi Roman Tradition, c. 1640 – 1670. Journal of the American Musicological Society, Vol. 33, No. 1 (1980), s. 68 – 69.

29 s Frescobaldiho popisem v předmluvě – tedy rozkladem akordu. Jedná se toccatu Giovanniho Picchiho:117

Podobně se vyskytuje rozklad úvodního akordu v prvním taktu varhanní toccaty Rossiho současníka Giovanniho Battisty Ferriniho:118

Další interpretační otázkou je volnost tempa či tempové kolísání v pasážích. V tomto ohledu lze v základě použít pojem sprezzatura. Jedná se o jakousi umělou, uměleckou nedbalost, která má vzbuzovat dojem o interpretově mistrovství. Tento pojem dodávající interpretovi patřičnou image nadhledu a troufalosti je v tomto období obzvláště vyzdvihován, nehledě na to, že tento fenomén existuje snad od samého počátku umělecké činnosti člověka. Z hlediska dnešního umění interpretace klasické hudby je však tento způsob projevu výrazně oslaben. Sprezzatura se však nesmí stát argumentem pro každý intuitivní záměr interpreta. V rámci žánru tokát lze tedy stanovit místa ve skladbách, kde a jakým způsobem může být tato volnost a nevázanost použita. V prvé řadě imitační sekce a plochy s opakovaným a výrazným rytmickým vzorcem inklinující k rychlému tempu je vhodné hrát pravidelně. Na druhé straně běhy stupňovitého rázu vedoucí nahoru či dolů k závěrečné notě lze obohatit dobře

117 Fitzwilliam Virginal Book, Vol. I. Ed.: John Alexander Fuller-Maintland, William Barcklay Squire. Leipzig: Breitkopf und Härtel, 1899, s. 373. 118 SILBIGER, Alexander. The Frescobaldi Roman Tradition, c. 1640 – 1670. Journal of the American Musicological Society, Vol. 33, No. 1 (1980), s. 62.

časovaným accelerandem.119 Dále části s figuracemi nad harmonickou prodlevou, často připomínající doprovod bassa continua, lze hrát deklamativním způsobem, tedy s výraznou artikulací a mírným tempovým kolísáním. Důležitou složkou historicky poučené interpretace je užívání historických prstokladů. V tomto ohledu je nejlepším zdrojem traktát Girolama Diruty Il Transilvano120, ve kterém popisuje prstoklad vzestupných a sestupných pasáží v rámci principu „dobrých“ a „špatných“ not. V levé ruce: 3-2-3-2… směrem nahoru, 2-3-2-3… směrem dolů. V pravé ruce ve směru nahoru 3-4-3-4… a dolů 3-2-3-2… Různé figurace jiného než stupnicového rázu samozřejmě vyžadují flexibilnější prstoklady. Vždy však s ohledem na rétorický charakter. Je tedy důležité rozlišovat, které noty vázat a které oddělovat vzhledem k intervalové vzdálenosti. Dále pak omezit nadměrné užívání palce. I u větších intervalových skoků je v rámci zdůraznění tohoto deklamatorního způsobu hry používat jiné prsty (2. nebo 3.) místo palce. V oblasti ornamentiky není třeba příliš dotvářet Rossiho skladby. Na některých místech, jako např. kadence nebo dlouho držené tóny ve vyšších hlasech bez doprovodu dalšího hlasu pohybujícího se v rychlých hodnotách, můžeme naopak přidat trylek nebo je vyplnit drobnější diminucí či krátkým melodickým prvkem. Tento způsob vynikne nejlépe na cembale, zatímco na varhanách je lépe zachovat delší hodnoty bez přílišného přidávání ozdob. Jak bylo již popsáno v předchozích kapitolách, na podobných místech by měla být dána interpretovi určitá volnost a prostor projevit vlastní kreativitu a dobrý vkus. Referenci najdeme jak v předmluvě Frescobaldiho Toccate e partite, která se týká spíše vypracování akordů ale také v anglických opisech Rossiho děl (viz výše). Jedinou značkou pro ozdobu bylo v této době t., které označuje tzv. tremolo (podle Diruty). To je vysvětleno jako trylek začínající z hlavní noty. Kromě tremoli jsou zde vysvětleny i další typy ozdob jako groppo. Jako sekundární zdroj interpretace může sloužit i výše zmíněný spis Le nuove musiche Giulia Cacciniho,121 který taktéž popisuje různé ozdoby, popisuje pojem

119 MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993, s. 113 – 114. 120 DIRUTA, Girolamo: Il Transilvano. Venezia: Alessandro Vicentini, 1597. 121 CACCINI, Giulio. Le nuove musiche. Firenze: li Here di Giorgio Marescotti, 1602 31 sprezzatura a dále vysvětluje nejrůznější afekty a effetti. Ty mají odrážet význam textu v rámci vokální hudby. V oblasti klávesové tvorby mohou dodat lepší představu o deklamatorním stylu.

Závěr

Tato práce měla za cíl zmapovat a popsat zdroje klávesového díla skladatele Michelangela Rossiho a skrze biografické údaje a stav bádání přiblížit autora v historickém a muzikologickém kontextu. Nejen z muzikologických faktů popsaných v této práci, ale i ze samotné interpretační praxe vyplývá, že Rossi byl výjimečným autorem reflektující tendence své doby, zároveň však osobitě zpracovávající starší hudebně-výrazové prvky, které s velmi dobrou hudební intuicí sestavuje do celků. Touto prací jsem také chtěl podnítit interprety k provádění Rossiho děl, analýzy jeho stylu a rozvíjení diskuze o interpretační problematice rané italské hudby. Poslední kapitola práce se věnuje i interpretační problematice slohu. Nejedná se zde o vymezení pravidel, ale spíše o návod k vytvoření individuálních názorů na základě doporučených pramenů, dobových referencí a některých vlastních interpretačních vědomostí a zkušeností.

Použité informační zdroje

APEL, Willi. The history of keyboard music to 1700. Indiana: Indiana University Press, 1972.

BIAGIOLI, Mario. Galileo Courtier: The Practise of Science in the Culture of Absolutism. Chicago: University of Chicago Press, 1993, s. 261.

BJURSTRÖM, Per. Feast and Theatre in Christinas Rome. Stockholm: Bengtsons, 1966.

BARRILI, A. G. Viaggi di Gian Vincenzo Imperiale. Atti della Società ligure di storia patria, XXIX, 1898

BUELOW, Georg J. Johann Jakob Froberger, The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed. Stanely Sadie, 6. London: 1980.

DART, Thurston. Purcell's Harpsichord Music. The Musical Times, Vol. 100, No. 1396, Purcell Tercentenary Number, 1959; s. 324-325

DETHAN, George. S. Mazarin et ses amis, suivi d’un choix de lettres inédite. Paris: Berger-Lavrault, 1968.

DONI, Giovanni Battista. De praestantia musicae veteris. Firenze: Massa, 1647. [Dostupné online na www.IMSLP.org:http://imslp.org/wiki/De_praestantia_musicae_veteris_libri_tres_(Doni%2C_Giovan ni_Battista)]

FÉTIS, Fracois-Joseph. Biographie universelle des musiciens et biografie generále de la musique. Tom séptième. Paris: 1867. [Dostupné online na www.IMSLP.org: http://imslp.org/wiki/Biographie_universelle_des_musiciens_(F%C3%A9tis%2C_Fran%C3%A7ois- Joseph)]

FRESCOBALDI, Girolamo. Toccate e partite d’intavolatura di cimbalo. Libro primo. Roma: Niccolò Borbone, 1616, Druhé vydání. [Dostupné online na www.IMSLP.org: http://imslp.org/wiki/Toccate_e_partite_d'intavolatura%2C_Libro_1_(Frescobaldi%2C_Girolamo)]

GERBER, Ernst Ludwig. Neues historisch-biographischer Lexikon der Tonkünstler. Leipzig 1813. [Dostupné online: https://books.google.cz/books?id=xzxZuzgIr8C&printsec=frontcover&dq=ernst+ludwig+gerber+histo risch+biographisches+lexikon+der+tonk%C3%BCnstler&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwi27LDboYDbAhU HCwKHT3UAN4Q6AEIKDAA#v=onepage&q=ernst%20ludwig%20gerber%20historisch%20biographisc hes%20lexikon%20der%20tonk%C3%BCnstler&f=false]

GIAZZOTTO, Remo. La musica a Genova nella vita publicca e privata dal XIII al XVIII secolo. Genova: Comune di Genova, 1952.

HAMMOND, Frederick. Girolamo Frescobaldi: His Life and Music. Harvard University Press, 1983.

HAMMOND, Frederick. Girolamo Frescobaldi: A Guide to Research. New York: Garland, 1988.

HAMMOND, Frederick. Music and Spectacle in Baroque Rome: Barberini Patronage under Urban VIII. New Haven: Yale University Press, 1994.

HARLEY, John. Ornaments in English Keyboard Music of the seventeenth and early eighteenth Centuries. The Music Rewiew, 31, 1970; s. 177-200.

KAČIC, Ladislav. Dějiny hudby III. Baroko. Bratislava: IKAR, 2008.

KIRCHER, Athanasius. Itinerarium exstaticum quo mundi opificium id est Coelestis expansi, siderumque tam errantium, quàm fixorum natura, vires,proprietates, singulorumque compositio et structura, ab infimo Telluris globo, usne ad ultima Mundi consinia, per ficti raptus integumentum explorata, nova hypothesi exponitur ad veritatem. Interlocutoribus Cosmiele et Theodidacto ad serenissimam Christinam Alexandram Suecorum, Gothorum, et VVandalorum Reginam. Roma: Typis Vitalis Mascardi, 1656. [Dostupné online: https://books.google.cz/books?idDJOPTBBvLScC&prin tsec=frontcover&dq=athanasius+kircher+Itinerarium&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjjjYSUpIDbAhUIMe wKHTcOCfsQ6AEINjAC#v=onepage&q=athanasius%20kircher%20Itinerarium&f=false]

LIONNET, Jean. La Musique à Saint-Louis des Français de Rome au XVIIe siècle = Note d’archivio per la storia muscale: Anno III, Supplemento; Anno IV Supplemento. Venezia: Edizioni Fondazione Levi 1985-86.

MANN, Brian. The Madrigals by Michelangelo Rossi. Chicago: University of Chicago, 2002. ISBN: 0226503380, 9780226503387

MOORE, Catherine. The Composer Michelangelo Rossi: A `Diligent Fantasy-Maker' in Seventeenth- Century Rome. Garland: New York and London, 1993. ISBN: 0815309546, 9780815309543

MURATA, Margaret. Operas for Papal Court: with Texts by Giulio Rospigliosi. Chicago: 1975

NEWCOMB, Anthony. Girolamo Frescobaldi 1608-1615. Annales musicologique, VII, 1964-1977; s. 111 – 158.

RANDI, D. Luigi. Il principe cardinale Maurizio di Savoia. Firenze: Scuola Tipografica Salesiana, 1910.

RIEDEL, Friedrich Wilhelm. Das Musikarchiv im Minoritenkonvent zu Wien (Katalog des älteren Bestandes vor 1784). Catalogus Musicus I. Kassel, 1963.

RIEDEL, Friedrich. Stift Göttweig:Musicalische Shätze aus neun Jahrhuderten. Göttweig, 1979.

ROLANDI, Ulderico. L'Andromeda musicata da M. A. Rossi. In: Rassegna dorica, III, 1931-32; s. 48 - 58

ROSE, Gloria. Purcell, Michelangelo Rossi and J. S. Bach: Problems of Authorship. Acta Musicologica, Vol. 40, Fasc. 4, Oct. - Dec. 1968; s. 203 - 219

RUA, G. Poeti alla corte di Carlo Emanuele I di Savoia. Torino: 1899.

SCHMIDL, Carlo. Dizionario universale dei musicisti. Milano: Sonzogno, 1889.

SILBIGER, Alexander. Italian manuscript sources of 17th century keyboard music. Michigan University: UMI Research Press, 1980.

SILBIGER, Alexander. Communications [Letter from Alexander Silbiger]. Journal of the American Musicological Society, Vol. 37, No. 2, 1984, s. 437 – 439.

SILBIGER, Alexander. Michelangelo Rossi and His Toccate „e Correnti“. Journal of the American Musicological Society, Vol. 36, No. 1, 1983, s. 18 – 38.

SILBIGER, Alexander. The Frescobaldi Roman Tradition, c. 1640 – 1670. Journal of the American Musicological Society, Vol. 33, No. 1, 1980, s. 42 – 87.

SOLERTI, Angelo. Le origini del melodramma: Testomonianze dei conteporanei. Turin: Frateli Boca, 1903.

TONI, Alceo. Michelangelo Rossi: cenni biografici. Bollettino bibliografico musicale, XX (1927)

TORCHI, Luigi. L’Arte musicale d’Italia, Vol. 3. Milan: G. Ricordi, 1908

WALKER, Thomas, BIACONI Lorenzo. Dalla Finta Pazza alla Veremonda: storie di Febiarmonici. Rivista italiana di musicologia, X, 1975; s. 379 – 454.

WALTHER, Johann Gottfried Musikalisches Lexicon oder musikalische Bibliothek. Leipzig: Wolfgang Deer 1732. [Dostupné online na www.IMSLP.org: http://imslp.org/wiki/Musicalisches_Lexicon_(Walther%2C_Johann_Gottfried)]

WESSELY, Othmar. Aus Romischen Bibliotheken und Archiven. In. Symbolae historiae musicae: Helmut Federhofer zum 60. Geburtstag, ed. Friedrich W. Riedel and Hubert Unverricht. Mainz: B. Schott’s Söhne, 1971; s. 81 - 102.

WHITE, John. Michelangelo Rossi: Keyboard Works. Neuhausen-Stuttgart: Haenssler Verlag, 1966.