JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky

Vliv výtvarných směrů 20. století na taneční umění

Diplomová práce

Autor práce: Helena Apetauerová dipl.um. Vedoucí práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová Oponent práce: Mgr. Ivana Kloubková

Brno 2011 Bibliografický záznam

APETAUEROVÁ, Helena. Vliv výtvarných směrů 20. století na taneční umění (Impact of art trends of the 20th century on dancing). Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogika, rok. 2011. Vedoucí diplomové práce doc.Mgr. Jarmila Vondrová

Anotace

Diplomová práce „Vliv výtvarných směrů 20. století na taneční umění“ se věnuje vlivům výtvarných směrů 20. století na taneční umění. V práci jsou definovány hlavní principy malířských směrů – symbolismus, fauvismus, kubismus, pařížská škola, rayonismus, metafyzická malba, dadaismus, surrealismus, pop-art a sochařských – konstruktivismus a moderní sochařství 20. století. Dále představuje hlavní představitele těchto směrů a jejich spolupráci na vytváření výprav, dekorací a kostýmů baletů i dalších tanečních vystoupení. Text je doplněn díly výtvarných mistrů a návrhy dekorací a kostýmů vybraných malířů a sochařů.

Annotation

Diploma thesis „Impact of art trends of the 20th century on dancing” deals with the impact of soft art of the 20th century on dance art. In the diploma thesis are defined the principles of paint´s art such as Symbolism, Fauvism, Cubism, Paris school, Rayonism, Metaphysical paint, Dadaism, Surrealism, Pop-art and by sculptures such as constructivism and modern sculptures of the 20th century. It further features the principal actors of these trends and their cooperation on composing settings, decorations and ballet costumes and many others dance shows. The text is completed with productions of art masters and suggestions of decoration´s and costumes of selected painters and sculptures.

Klíčová slova výtvarné umění, malířství, scénografie, kostýmy, taneční umění

Keywords Fine art, Painting art, Stage, Costumes, Dance art

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům.

Brně, dne 17. května 2011 Helena Apetauerová Poděkování

Děkuji doc. Mgr. Jarmile Vondrové za vedení a pomoc při zpracování diplomové práce, a také Mgr. Janě Oščádalové za její odborné rady, připomínky a za čas, který mi při tvorbě této práce věnovala. Děkuji také své rodině a přátelům za pomoc a podporu během celého studia. Obsah ÚVOD...... 8 1. SYMBOLISMUS...... 11 1.1. PIERRE BONNARD...... 12 2. FAUVISMUS...... 14 2.1. HENRI MATISSE...... 15 2.2. ANDRÉ DERAIN...... 20 2.3. RAOUL DUFY...... 27 2.4. GEORGES ROUAULT..…...... 29 3. KUBISMUS...... 33 3.1. PABLO PICASSO...... 35 3.2. GEORGES BRAQUE...... 42 3.3. FERNAND LÉGER...... 45 3.4. JUAN GRIS...... 49 4. PAŘÍŽSKÁ ŠKOLA...... 52 4.1. MARC CHAGALL...... 53 4.2. MAURICE UTRILLO...... 55 5. RAYONISMUS...... 57 5.1. MICHAIL LARIONOV...... 58 5.2. NATÁLIA GONČAROVOVÁ...... 62 6. METAFYZICKÁ MALBA...... 69 6.1. GIORGIO DE CHIRICO...... 70 7. DADAISMUS...... 73 7.1. FRANCIS PICABIA...... 74 8. SURREALISMUS...... 76 8.1. SALVADOR DALÍ...... 77 8.2. JOAN MIRÓ...... 81 8.3. MAX ERNST...... 85 8.4. ANDRÉ MASSON...... 87 9. POP-ART...... 89 9.1. ANDY WARHOL...... 91 9.2. ROBERT RAUSCHENBERG...... 95 9.3. JASPERS JOHNS...... 101 9.4. ROY LICHTENSTEIN...... 104 10. KONTRUKTIVISMUS...... 107 10.1. ANTOINE PEVSNER...... 108 10.2. NAUM GABO...... 109 11. MODERNÍ SOCHAŘSTVÍ 20. STOLETÍ - ISAMU NOGUCHI...... 111 ZÁVĚR...... 115 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE...... 116 SEZNAM ILUSTRACÍ...... 119 Předmluva

Téma diplomové práce jsem si vybrala z důvodu mých sympatií k tanečnímu i výtvarnému umění. Mým cílem bylo najít souvislosti, které se prolínají mezi těmito dvěma uměleckými světy. V průběhu psaní této práce jsem se snažila najít rukopis jednotlivých výtvarných směrů a jejich představitelů, a to jak se projevil ve scénografickém oboru. Soustředila jsem se na období 20. století, ve kterém se tyto spojitosti nejvíce objevily, na epochu, kdy se na vytváření výprav, dekorací a kostýmů začaly podílet významné osobnosti výtvarného umění. Úvod

Taneční a výtvarné umění bylo po celá staletí navzájem propojeno. Ve všech etapách historického umění našel tanec možnost vyjádření se i formou výtvarného umění. Většinou se jednalo o snahu zachytit taneční projev výtvarným počinem, a až začátkem 20. století se výtvarní umělci začali podílet na konkrétních tanečních dílech. Funkce malířů se tedy změnila v tom smyslu, že nyní nezobrazovali jen výkony, ale sami se na daném díle podíleli. Kromě malířů se do tohoto procesu zapojovali i sochaři – zejména v návrzích dekorací. Za počátek tohoto období, jenž znamenalo novou etapu rozvoje spolupráce výtvarníků a baletních umělců, můžeme považovat působení souboru Ballets Russes. S tímto souborem je spjato jméno Sergeje Pavloviče Ďagileva (1872-1929). Ďagilev byl milovníkem umění a snažil se ho různě podporovat. Narodil se v bohaté rodině v Novgorodě a studoval nejprve na gymnáziu, a poté práva na univerzitě Petrohradě. Navštěvoval i konzervatoř, kde se věnoval zpěvu a hudbě, a to i potom, co mu jeho učitel řekl, že nemá hudební talent. Ďagilev se však uměleckého prostředí nevzdal. V Petrohradě založil v roce 1890 spolek Svět umění a vydával stejnojmenný časopis. Tento spolek sdružoval umělce s podobnými estetickými názory. V letech 1897 - 1906 organizoval koncerty a výstavy ruské hudby a malířství. Byla to např. výtvarná výstava ruské portrétní malby v roce 1905 v Petrohradě. Významným počinem se stala podobná výstava uskutečněná v dalším roce v Paříži, protože byla začátkem dlouhé spolupráce s tímto městem. V roce 1907 byla v Paříži uvedena série pěti koncertů ruské hudby. Velký úspěch přispěl k novému pozvání v roce 1909, kdy zde své působení zahájil soubor Ballets Russes v rámci tzv. ruských sezon. Tento soubor byl významnou součástí historie baletního umění a v době své činnosti byl centrem uměleckého života. Soubor zahrnoval nejlepší mladé ruské tanečníky, mezi nimiž byla i Anna Pavlova, Václav Nižinskij či Tamara Karsavina. Po ruské revoluci zůstal Ďagilev v zahraničí, novým režimem byl odsouzen a nesměl se do své vlasti již vrátit. Zemřel v roce 1929 v Benátkách.

8 Ďagilev se během ruských sezon obklopil významnými a schopnými umělci té doby, jak z oboru tanečního, tak choreografického, hudebního a v neposlední řadě výtvarného. Ze skladatelů přizval ke spolupráci např. Clauda Debussyho, Maurice Ravela, Erika Satie, Manuela de Fallu, Sergeje Prokofjeva nebo Igora Stravinského. Jako choreografové se souborem spolupracovali zejména Michael Fokin, Léonide Mjassine, Bronislava Nižinská a George Balanchine. Michael Fokin (1880-1942) byl v prvních letech hlavním choreografem souboru. Ve svém díle zpracovával různé náměty - např. balet Modrý bůh čerpal z indického prostředí nebo balet Dafnis a Chloé, na hudbu Maurice Ravela, hledal inspirace v antice. Po neshodách se Sergejem Ďagilevem Fokin soubor opustil. Leonid Mjassin (1896-1979) se narodil v Moskvě, kde studoval na baletním učilišti. Jako tanečník působil ve Velkém divadle i v souboru Sergeje Ďagileva. Zde také choreograficky debutoval – Noční slunce, Kikimora. Mjassin vytvářel jednoaktové komediální balety, mytologické balety i díla s ruskou tématikou. Působil také jako pedagog v Paříži a v Londýně. Bronislava Nižinská (1891-1972) byla sestrou slavného tanečníka Václava Nižinského. V souboru Sergeje Ďagileva začínala nejprve jako tanečnice, později byla angažována také jako choreografka. Debutovala baletem Lišák na hudbu Igora Stravinského. Její choreografie čerpaly často z ruské tématiky. Její pohybový slovník byl ovlivněn stylem maleb ruských ikon, používala netradiční ostré a hranaté pohyby. Jejím pravděpodobně nejvýznamnějším dílem byl balet Laně, na hudbu Francise Poulenca, zpracovávající komické příběhy ze společenského života 20. století. George Balanchine (1904-1983) byl tanečník a choreograf gruzinského původu a pocházel z umělecké rodiny. Studoval v Petrohradě a krátce se také věnoval taneční kariéře. Velice brzy se začal zabývat choreografií, nejprve v Rusku a od roku 1925 v souboru Sergeje Ďagileva. Pro tento soubor vytvořil řadu zdařilých inscenací. Mezi nejslavnější patří Apollón Musagète na hudbu Igora Stravinského. Toto dílo se dá považovat za začátek neoklasické Balanchinovy choreografie. Posledním baletem vytvořeným pro Sergeje Ďagileva byl Marnotratný syn na hudbu Sergeje Prokofjeva. Dílo, které námětově čerpalo z biblické tématiky, zahrnovalo mnoho rozmanitých výrazových prostředků a stalo se jedním z výchozích děl zahajujících moderní choreografii.

9 Svými vystoupeními představil Ballets Russes nejen ruské choreografické osobnosti a scénické výtvarníky, ale i hudbu ruských skladatelů tzv. „mocné hrstky“, kterou si Pařížané zamilovali. Hlavní snahou Sergeje Ďagileva bylo, mimo zviditelnění ruské kultury, také pozvednout na vyšší úroveň jednotlivé složky baletu a co nejtěsněji je propojit. V pozdějších sezonách se začal Ďagilev ve výběru hudebních skladatelů i výtvarníků zaměřovat spíše na západoevropskou avantgardu. Výtvarní umělci se podíleli na scénografii baletních představení, jak v návrzích dekorací, tak i opon a kostýmů. Někteří výtvarníci se dokonce ujali i libreta. Ve scénografii se začaly projevovat modernistické tendence z počátku 20. století – zesílená expresivita a nové výtvarné postupy. Ďagilev přizval ke spolupráci osobnosti jako byly Michail Larionov, Natália Gončarovova, Georges Braque, Pablo Picasso, Henri Matisse, André Derain a další. Inscenace Ballets Russes byla koncipována v kontextu silné a emocionální umělecké spolupráce. Výprava a kostýmy upoutávaly pozornost jako přesvědčivá umělecká díla. Představení odrážela ty nejmodernější tendence ve všech směrech a stavěla na stejnou úroveň kvalitu tance, choreografii, hudbu, jevištní a kostýmní výtvarnou stránku. Významnou byla také práce pro baletní soubor Rolfa de Maré, na které se podíleli Pierre Bonnard, Francis Picabia nebo Giorgio de Chirico. Jednalo se zejména o výpravy pro Ballet Suédois. Tato díla vynikala střízlivostí a prostotou. V podobném pojetí se odehrávaly i „Soirées de Paris“ hraběte Etienna de Beaumonta. V téměř každém výtvarném stylu 20. století, jako byl symbolismus, fauvismus, kubismus, pařížská škola, rayonismus, metafyzická malba, dadaismus, surrealismus, pop-art či konstruktivismus, se našlo několik představitelů spolupracujících scénograficky s divadelním uměním. Většinou se jednalo o zakladatele nebo přední osobnosti jednotlivých směrů. Touto částí své tvorby významně ovlivnili a dotvořili celkový dojem inscenací. Na scénách tak byla viděna osobitá díla s typickým rukopisem konkrétního výtvarného mistra, který se projevil jak ve výpravě, tak v kostýmní stránce.

10 1. Symbolismus

Symbolistické hnutí nastupuje v umění ve Francii již v 80. letech 19. století jako reakce na naturalismus v literatuře a impresionismus v malířství. Symbolismus nepředstavuje žádný konkrétní malířský styl, ale duchovní názor umělecké generace, která pomocí symbolů usiluje o výraz duchovních představ. Manifest symbolistické literatury „Le Symbolisme“ byl zveřejněn 18. září 1886 ve Figaru básníkem Jeanem Moréasem. Typickými představiteli symbolistické poezie byli poètes maudits – prokletí básníci, Charles Baudelaire se svými „Květy zla“, dále pak Stéphane Mallarmé, Arthur Rimbaud a Paul Verlaine. Pod vlivem literárního symbolismu se začal vyvíjet i symbolismus v umění. V roce 1889 vystavovali symbolisté na světové výstavě v Paříži, o dva roky později definoval a shrnul zásady symbolismu v malířství kritik Albert Aurier v časopisu Mercure de France. Hlavními principy tohoto směru byly ideovost, symbolika, důraz na syntézu, subjektivitu a dekorativnost. Symbolistické obrazy byly naplněny duchovními významy a působily magicky díky podobenstvím a pověstem. Symbolističtí umělci zpracovávali náměty historické, biblické a mytologické. Centrem francouzských symbolistů byla pařížská galerie Le Barc de Boutteville. Díky spolupráci malířů, grafiků a spisovatelů vzniká také řada časopisů, např. Pléiade, Décadent, Symboliste. Symbolisté významným způsobem tématicky ovlivnili nadcházející styly expresionismu a surrealismu. K symbolistickým malířům patří např. Dante Gabrielle Rossetti, Gustave Moreau, Odillon Redon, Puvis de Chavannes nebo Pierre Bonnard.

11 1.1. Pierre Bonnard (1867-1947)

Francouzský malíř a grafik, studoval nejprve práva na Sorbonně a působil i jako advokát, ale později přešel na studium malířství a rozhodl se věnovat naplno umění. Navštěvoval Academie Julian a École des Beaux-Arts. Velmi ho ovlivnilo setkání s Paulem Gauguinem a Henri de Toulouse-Lautrecem, který ho také podpořil v účasti na výstavě v Salonu des Indépendants. Bonnard se připojil ke skupině Nabis a spolupracoval s Revue Blanche. Zabýval se venkovskou i městskou tématikou, maloval drobné výjevy z pařížského pouličního života. Později se přiklonil k intimismu. Velmi často maloval svoji manželku Marthu, kterou zachycoval v obyčejných situacích, ale také ve velmi intimních okamžicích. Často cestoval do Belgie, Holandska, Anglie, Itálie, Španělska a Tuniska, kde se věnoval zejména krajinomalbě. Bonnard byl bezprostředním umělcem s mimořádným citem pro barevnost a pro něho typickým speciálním tónem žluti a oranže. Pierre Bonnard měl velký vliv na vývoj moderního abstraktního umění, ikdyž zůstal mnohými malíři a kritiky nepochopen.

obr. 1 Place Clichy

12 Pierre Bonnard se podílel na tvorbě baletu Hry.

Hry / Les Jeux Hudba: Claude Debussy Choreografie: Jean Börlin Výprava: Pierre Bonnard Premiéra: 24. 10. 1920, soubor Ballets Suédois, Théâtre des Champs-Elysées Taneční báseň o jednom jednání měla premiéru 15. května 1913 v choreografii Václava Nižinského, kdy dekorace a kostýmy navrhl Léon Bakst. Na premiéře tančili Václav Nižinskij, Tamara Karsavina a Ludmila Schollar. Premiéra vyvolala rozporuplné reakce, sám Debussy při premiéře v polovině baletu odešel. Po Debussyho smrti se baletu ujal jeho přítel Touha-Emile Ingelbrecht, francouzský skladatel a dirigent. Ingelbrecht byl dirigentem Ballets Suédois Rolfa de Marého a zařadil Hry na zahajovací představení této skupiny. Tentokrát se choreografie ujal Jean Börlin a scénografie symbolistický malíř Pierre Bonnard. Komorní příběh ilustrovala výprava, která stejně jako Bonnardovo obrazové dílo, byla prostá a nenucená. Představení se odehrává na scéně představující park a později dětské hřiště. Jedinými postavami jsou Mladík a dvě Dívky. První „postavou“ na jevišti je tenisový míček, jenž se zatoulal do parku sousedícím s tenisovými kurty. Přichází mladík s tenisovou raketou, hledá míček a zřetelně není naladěn se pustit do hry. Dvě dívky, které se náhle objeví, rozptýlí jeho nudu. Začne s nimi flirtovat, ale nemůže se rozhodnout, které dá přednost. Všichni tři se raději pustí do hry. Choreografie nebyla příliš úspěšná a ani jedna z verzí nezískala ohlas.

13 2. Fauvismus

Fauvismus je jedním z výtvarných směrů zasahujících do baletního umění, a zároveň prvním hnutím moderní doby, jemuž naprosto vládla barva. Impulsem k této revoluci byly výstavy, které se v Paříži uskutečnily v letech 1901 – 1906, a kdy byly poprvé veřejnosti zpřístupněny obrazy Vincenta van Gogha, Paula Gauguina a Paula Cézanna. Na mladé malíře měla tato díla osvobozující vliv a sami začali experimentovat. Volnost, s níž fauvisté zacházeli s barvou, dokazovala, jak pečlivě studovali díla některých malířů, zejména van Gogha. První výstava, které se fauvisté účastnili, se konala v Paříži v roce 1905. Svá díla zde vystavovali Henri Matisse a André Derain. Obrazy těchto nových umělců hýřily nepřirozenými explozemi sytých útočných barev a zobrazené předměty byly na plátna přeneseny bez jakéhokoliv uspořádání. Mezi obrazy stála na jednom z piedestalů malá soška, ztracená svým klasickým pojetím v čistých výbojných barvách vystavených pláten, proto jeden z kritiků Louis Vauxcelles tehdy prohlásil: „Donatello parmi les fauves“ („Donatello mezi šelmami“). Tak vzniklo pojmenování pro tento umělecký směr počátku 20. století. Další výstavou, na které se podílelo už více malířů, byl Salon des Indépendants v roce 1906. Umělci fauvismu nevytvořili společný program, byli rozdílní svým temperamentem a silou obrazu. Šlo jim o čistou barvu, svou nespoutanou svobodu demonstrovali sytostí barev, hlubokou dynamikou barevných ploch bez stínování a silou konstrukcí obrazových prostorů. Malíři věřili v emocionální sílu barvy a výrazová síla obrazu měla vycházet z barevné plochy, kterou vnímá divák ve svém nitru. Vedoucí osobností byl Henri Matisse, kolem kterého se soustředili žáci z ateliéru Gustava Moreaua a z Académie Carrière. Připojili se k nim i mladí malíři – André Derain, Maurice Vlaminck, Othon Friesz, Raoul Dufy a Georges Braque.

14 2.1. Henri Matisse (1869-1954)

Předním představitelem a zakladatelem fauvismu byl Henri Matisse, celým jménem Henri-Émile-Benoit Matisse, francouzský malíř a sochař. Roku 1890 odjel do Paříže, aby studoval práva. Teprve při rekonvalescenci po operaci slepého střeva se začal zajímat o umění. Po návratu z nemocnice ho upoutalo malířství natolik, že zanechal právnické kariéry a začal se naplno věnovat umění. Navštěvoval Académie Julian a École des Beaux-Arts. Spolu s francouzským malířem a grafikem Albertem Marquetem, Charlesem Camoinem, Henriem Manguinem a Othonem Frieszem vytvořili jádro skupiny fauvistů a vystavovali v Salonu de la Société Nationale. Společně s Marquetem navrhl Matisse dekorativní malby pro Světovou výstavu. První samostatnou výstavu mu uspořádal v roce 1904 francouzský obchodník s obrazy a spisovatel Ambroise Vollard. Svá plátna také představil u Berthy Weilové na Pozimním salónu v letech 1903 - 5. Roku 1907 otevřel v prostorách bývalého kláštera vyhledávanou malířskou školu a v témže roce vystavoval v Berlíně u Paula Cassiera. Na pozvání odjel do Moskvy, kde se setkal s místními umělci, shlédl činoherní a baletní představení, a také studoval byzantské a staré ruské malířství. Podnikl i dvě cesty do Maroka a navštívil USA, kde na objednávku Barnes Foundation vymaloval sál muzea v Menonu. V roce 1908 založil Henri Matisse s několika studenty svou soukromou školu fauvismu ve studiu na Boulevard des Invalides. V této době byla francouzská umělecká společnost k jeho umění značně kritická, Matisse si však získal uznání v zahraničí. Zůčastnil se výstav v New Yorku, Londýně, Stockholmu, Moskvě i Berlíně. Do konce života svou tvorbu zcela přizpůsobil myšlenkám fauvismu. V roce 1941 se po vážné operaci a prudkém zhoršení zdraví ze zdravotních důvodů vzdal olejomalby. Náhradou se mu stala práce s barevným papírem, ze kterého tvořil zajímavé koláže v duchu svých olejomaleb. V roce 1952 bylo slavnostně otevřeno Matissovo muzeum v Cimiez. Matisse zemřel po dlouhé nemoci 3. listopadu 1954.

15 Matissovo malířské dílo doprovází bohatá činnost kreslíře, dekoratéra, ilustrátora a sochaře. Ilustroval poezii Pierra Reverdyho, Stéphana Mallarméa, Charlesa Baudelaira, Pierra de Ronsarda a Jamese Joyce.

obr. 2 Tanec

obr. 3 Tanečník

16 Podepsal se také jako autor dvou scénických výprav baletů – Zpěv slavíka a Zvláštní farandola. Oběma díly, naprosto rozdílnými svou koncepcí, dokázal s lehkostí vyřešit problémy spojené s divadelním prostředím. Matisse se na svých obrazech vyjadřoval především barvou a jejími kontrasty. Divadelní scéna však vyžadovala něco jiného, a proto jí musel své vyjadřovací prostředky do určité míry přizpůsobit.

Zpěv slavíka/Le Chant du Rossignol Hudba: Igor Stravinskij Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Henri Matisse Premiéra: 2. 2. 1920, Ballets Russes Ďagileva, Opéra de Paris Stravinského opera Slavík o třech obrazech byla uvedena roku 1914 v pařížské Opeře. O šest let později se Ďagilev rozhodl uvést ji jako jednoaktový balet, pro který použil zkrácenou hudbu opery. Choreografie se ujal Leonid Mjassin. Námět zpracovával známou pohádku Christiana Andersena o soupeření mezi nádherným živým slavíkem, oblíbencem čínského císaře a slavíkem mechanickým, zhotoveným z drahým kamenů, který dostal jako dar od japonského císaře. Skutečný slavík se rozzlobil, ulétl a nahněval tak svého vládce. Když císař onemocněl a přišla si pro něho Smrt, Slavík se vrátil a svým zpěvem ho vzkřísil. Slavík pak opět odlétl, ale nejprve císaři slíbil, že se každou noc bude vracet ke svému pánovi. Dekorace baletu byly pouze v bílé a tyrkysově modré barvě. Matisse se pokusil vytvořit na jevišti dojem plochy obrazu tak, že maximálně potlačil skutečnou hloubku scény. Všechny kostýmy, zvláště Smrti – velký červený plášť podšitý černě, byly velmi působivé a zářily barvami. V roli Slavíka se objevila Tamara Karsavina. V roce 1925 bylo představení obnoveno a choreografie zcela přepracovaná Georgem Balanchinem.

17 obr. 4 návrhy kostýmů obr. 5 Tamara Karsavina v kostýmu

obr. 6 kostým pro balet Zpěv slavíka I. obr. 7 kostým pro balet Zpěv slavíka II.

18 Zvláštní farandola/L´Etrange Farandole Hudba: Dmitrij Šostakovič Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Henri Matisse Premiéra: 11. 5. 1939, soubor Ballets de Monte-Carlo, Monte-Carlo Zvláštní farandola bylo zajímavé dílo patřící do série symfonických baletů choreografa Leonida Mjassina. Balet, rozdělený na čtyři části, odpovídal čtyřem větám 1. symfonie Dmitrije Šostakoviče a byl nastudován souborem Ballets de Monte-Carlo. Premiéra se konala pod názvem Rouge et Noir (Červený a černý), teprve později získal balet své konečné jméno – Zvláštní farandola. Leonid Mjassin se snažil přenést symfonickou řeč hudby do tanečních pohybů. Kladl větší důraz na klasický tanec a na akrobatické prvky, než na plastické pózy. Taneční místa určená sboru, skládajícího se ze čtyřiceti tanečníků, dodávala dílu dojem taneční fresky. Hlavní myšlenkou baletu byl osud Muže a Ženy, každému z nich je vrácena jejich původní samota. Charakteristické prvky Matissovy tvorby – výrazná barva a důrazná linie, se projevily i v tomto díle. Kostýmy, jím navržené, vytvářely díky své jednoduchosti překvapující výtvarnou kompozici. Jednalo se o prosté trikoty v různých barvách – červené, žluté, modré a černé, pouze hlavní postavy Muže a ženy byly oblečeny v bílém. Celá scéna se odehrávala na bílém pozadí. Zajímavostí je, že výše zmíněná koláž Tanečník byla součástí přípravné kresby určené pro tento balet.

19 2.2. André Derain (1880-1954)

André Derain patřil k malířům, kteří se významně zapojili do divadelní práce a ovlivnili výsledný účinek představení mnoha evropských baletních souborů. Narodil se na předměstí Paříže v Châtou v rodině cukráře a již v dětsví se věnoval kreslení. Brzy odešel do Paříže studovat na Akademii. Zde se seznámil s Henri Mattisem a Mauricem de Vlaminckem, se kterým si vytvořil vlastní ateliér. Pracoval v Paříži až do roku 1906, kdy ho Ambroise Vollard, jeden z nejvlivnějších obchodníků s uměním, přesvědčil, aby odjel do Anglie. Tam pracoval na skupině maleb „inspirovaných londýnskou atmosférou“. Tato řada obrazů byla později považována za nejzdařilejší část Derainova díla. André Derain nejprve maloval pod vlivem pointilismu. Jeho užití barvy boří pojem perspektivy a dává malbě podivně pulsující jednotnost. Jeho spontánní užití štětce ukazuje na jeho porozumění technice impresionismu – učinil barvu a její užití hlavním tématem obrazu a krajinu samotnou jen tématem vedlejším.

obr. 8 Big Ben

20 Jeho spolupráce s divadlem začala v roce 1919, kdy navrhl první dekorace a kostýmy pro balet Kouzelný krám a pokračoval v této činnosti několik desítek let – Jack in the Box, Sny, Okázalosti, Konkurence, Důkaz lásky aj.

Kouzelný krám/La boutique fantasque Hudba: Gioacchino Rossini v aranžmá Ottorina Respighiho Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy a opona: André Derain Premiéra: 5. června 1919, Ballet Russes Ďagileva, Alhambra Theatre, Londýn Děj baletu našel inspiraci v německém baletu Královna loutek s hudbou Josefa Bayera ze 2. poloviny 19. stol. Představení bylo uvedeno i v Rusku a stalo se velmi úspěšným na scéně Národního divadla v Praze v choreografii Augustina Bergra. Verze, kterou uvedl Ballets Russes, se lišila od originálu a děj byl umístěn do roku 1865. Choreograf Leonid Mjassin se inspiroval kostýmy a litografiemi Toulouse-Lautreca a ve spojení s Derainem, který navrhl střízlivou výpravu, se jim podařilo vytvořit atmosféru plnou tajemného kouzla. Původně měl výpravu vytvořit Léon Bakst, ale nakonec byla svěřena André Derainovi, který se s nadšením pustil do práce a nakonec se podílel i na libretu. Příběh byl zasazen do obchodu s hračkami. Objevila se zde italská tanečnice, podomní obchodník, králové a královny z hracích karet, psi, kozáci a taneční pár, ale i zákazníci – anglická dáma, americká rodina a bohatá ruská rodina. Všichni obdivovali pár tanečníků a hádali se o to, kdo ho získá. Nakonec ruská rodina získala tanečnici a americká tanečníka. Zákazníci hračky zaplatili, ale nechali je v obchodě. Na noc se obchod zavřel, a když hračky zůstaly samy, oživly. Taneční pár chtěl zůstat spolu, a proto se rozhodl, že uteče. Druhý den se zákazníci vrátili pro své hračky, které pro ně byly připraveny v krabicích. Když je otevřeli, byly prázdné, což je rozzlobilo a začali krám pustošit. Hračky oživly a vyhnaly je z krámu. V baletu bylo hodně příležitosti pro různé tance, velmi virtuózně předvedené, a balet se stal jedním z nejúspěšnějších děl tohoto období.

21 obr. 9 návrh scény pro balet Kouzelný krám

obr. 10 model pro návrh dekorací baletu Kouzelná krám

22 obr. 11 návrhy kostýmů pro balet Kouzelný krám

23 Konkurence/Concurrence Hudba: Georges Auric Choreografie: George Balanchine Libreto, dekorace, kostýmy, opona: André Derain Premiéra: 12. 4. 1932, Ballets Russes do Monte-Carlo, Monte-Carlo Tímto dílem se choreograf George Balanchine projevil v jiném stylu než obvykle, a to jako choreograf veselý a vtipný. Výprava, vytvořená fauvistickým malířem André Derainem, působila ve svém celku dynamicky a zábavně. Již opona přinášela pozvání k zábavě a zachycovala veselé postavy italské komedie – Pierota a Harlekýna. Děj se odehrával v imaginárním městečku, kde bydleli dva obchodníci s oděvy a neustále se mezi sebou hádali. Výprava výstižně zachycovala náměstí obklopené malými domečky s červenými a modrými střechami včetně krámů obou obchodníků. Ti se na závěr baletu smířili.

obr. 12 scéna baletu Konkurence

24 Jack in the box Hudba: tance Erica Satieho instrumentované Dariusem Milhaudem Choreografie: George Balanchine Dekorace, kostýmy: André Derain Premiéra: 3. 7. 1926, Ballets Russes Ďagileva, Théâtre Sarah-Bernhardt Hudební suita složená ze tří tanců sloužila jako doprovod pro hru tří balerin s hadrovou loutku-panákem, se kterým si hrají jako s míčem. Zajímavostí ve výpravě bylo, že André Derain zaplnil zadní část jeviště obláčky umístěnými v krabicích, jež se daly přemísťovat.

Důkaz lásky/L´epreuve d´amour ou Chung Yang et le Mandarin Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart Libreto: André Derain a Michail Fokin Choreografie: Michail Fokin Dekorace, kostýmy: André Derain Premiéra: 4. 4. 1936, Ballet de Monte-Carlo, Monte-Carlo Děj baletu byl umístěn do Číny, tak jak si to přál Mozart. Hlavní postavou byl lakomý Mandarín, který chtěl provdat svou dceru Chung Yang za bohatého Vyslance. Ona ale měla ráda chudého chlapce. Ten se v zoufalství rozhodl, společně se svými přáteli, v masce draka ukrást Vyslancův poklad. Když Mandarín zjistil, že Vyslanec již nemá poklad, změnil svůj úmysl dát mu svoji dceru za ženu. Na scéně se poté objevil chudý mladík a vrátil jmění, které ukradl. Mandarín opět chtěl Vyslance přijmout do rodiny, ale ten zjistil, že se jednalo jen o peníze, sňatek odmítl a donutil Mandarína dát souhlas ke svatbě své dcery s chudým mládencem. Celý balet končil svatbou. André Derain ovlivnil svojí představou celé libreto. Jeho výprava se vyznačovala vtipností, vkusem a moderním pojetím tzv. čínského stylu, který tolik milovalo 18. století.

25 Okázalosti/Fastes Sny/Les Songes Choreografie: George Balanchine Dekorace, kostýmy a libreto: André Derain Premiéra: 7. 6. 1933, Ballet 1933, Théâtre des Champs-Elysées Jednoaktová díla byla uvedena v jednom večeru, libreto, dekorace a kostýmy obou navrhl André Derain. První balet – Okázalosti/Fastes, na hudbu Henri Saugueta, se odehrával ve starověké Itálii. Antické dekorace sloužily jako rámec pro bouřlivé předvedení orgií mužů a žen v maskách. Kostýmy a výprava od Deraina značně přispěly k úspěchu baletu. Druhé dílo Sny/Les Songes, bylo uvedeno na hudbu Dariuse Milhauda. Ve 30. letech se malíř výtvarně podílel na baletu Foyer de la danse s hudbou Lorda Bernerse v choreografii Fredericka Ashtona provedeném souborem Ballet Club. Se stejným choreografem, ale tentokrát se souborem Vic Wells Ballet pracoval na díle Harlequin in the Street na hudbu Francise Couperina. Když byla v roce 1935 na repertoár zařazena nová Lifarova verze baletu Salát/Salade od Dariuse Milhauda, navrhl pro ni Derain výpravu a kostýmy, které se setkaly s velkým ohlasem. Kromě uvedených děl se podílel na scénografii baletů:

Mam´selle Angot (1947) hudba Arnold Schönberg, choreografie Leonid Mjassin, Sadler´s Wells Ballet

Ženy v dobré náladě/Les Femmes de bonne humeur (1949) hudba Dominico Scarlatti, choreografie Leonid Mjassin, Grand Ballet du marquis de Cuevas

La Valse (1951) hudba Maurice Ravel, choreografie George Balanchine, New York City Ballet

26 2.3. Raoul Dufy (1877-1953)

Významný francouzský fauvista Raoul Dufy se narodil v Le Havre v Normandii ve velmi početné rodině. Z tohoto důvodu musel brzy odejít z domova. Nejprve pracoval pro společnost zabývající se obchodem s kávou. Nakonec se rozhodl pro studium umění. Po akademickém začátku na École des Beaux-Arts v Le Havru získal stipendium pro studium umění v Paříži. Tady se seznámil s předními výtvarnými umělci té doby, jeho spolužákem byl např. George Braque. Po ukončení studia se tento budoucí fauvistický malíř krátký čas věnoval impresionismu. Na umění fauvismu se aktivně podílel od roku 1905. Zůčastnil se také prvních fauvistických výstav. Dufy byl silně ovlivněn tvorbou Henriho Matisse a jeho užitím čistých a jasných barev. Od 30. let 20. století se Raoul Dufy věnoval tématům závodišť, regat a kasín jižní Francie. Tato jeho pozdější díla nebyla kritikou přijata pro přílišnou ilustrativnost a jednoduchost. Nejvíce ceněná je Dufyho akvarelová malba, která zaujímá velkou část jeho tvorby.

obr. 13 A celebration of Beauty

27 Jeho dominantními barvami byly odstíny modré, což je barva špatně reagující na světlo a může se z ní stát velice lehce šedá, zvláště při plném nasvícení scény. Takže to, co bylo jeho hlavní předností při tvorbě obrazů, nemohl v jevištní tvorbě použít. Dufy se neprosadil příliš výrazně v roli scénografa, nicméně vytvořil scénické návrhy pro tři balety – Malichernost, uvedenou v roce 1922 v pařížské Opeře, balet Epsom z roku 1938, inscenovaný souborem Ballets Russes du Colonel de Basil a balet Beach.

Beach Hudba: Jean Françaix Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Raoul Dufy Premiéra: 1933, Ballets de Monte-Carlo

obr. 14 scéna z baletu Beach

28 2.4. Georges Rouault (1871-1958)

Georges Rouault byl francouzský malíř, který se učil u malířů skla Hirsche a Tamoniho jako restaurátor středověkých vitráží. Díky řemeslné dovednosti patřil mezi technicky nejdokonalejší malíře. V letech 1891-1895 studoval na École des Beaux-Arts v ateliéru Gustava Moreaua, kde se seznámil s Henri Matissem. S ním a spolu s dalším malířem Albertem Marquetem založili pařížský Podzimní salón, kde vystavoval až do roku 1908. Samostatnou výstavu měl až v roce 1910 v pařížské galerii Druet. Kromě malby se věnoval vitrážím, grafice i dekoraci keramiky, při které se seznámil s Odillonem Redonem. Zajímavostí je, že během první světové války chtěl český literát, vydavatel a překladatel Josef Florian založit s Rouaultem na Moravě vydavatelství produkující umělcovo dílo. Charakteristickým rysem Rouaultových obrazů je planoucí barevnost ohraničená výraznými černými konturami. Tématicky čerpal z různých prostředí – soudní řízení, kdy maloval soudce, advokáty i odsouzené, náboženské prostředí, pochmurné krajinomalby a motivy z městských předměstí. V letech 1902-1914 se nejvíce zabýval malbou dívek, klaunů, pierotů a postav z commedie dell´arte. Jeho typické černé kontury jakoby zdůrazňovaly morální bídu těchto lidí. Roualtovo dílo vyvrcholilo grafickým cyklem Miserere et la Guerre, na němž pracoval v letech 1914-1927 a jehož podnětem byla úzkost z blížící se války. Tento cyklus doprovází citáty z Bible a z antických i francouzských klasiků.

29 obr. 15 Miserere et la Guerre

obr. 16 vitráže

30 V roce 1929 navrhl Georges Rouault pro Ballets Russes Ďagileva scénu a kostýmy k baletu Sergeje Prokofjeva Marnotratný syn.

Marnotratný syn / Le fils prodigue Hudba: Sergej Prokofjev Libreto: Boris Kochno Choreografie: George Balanchine Dekorace, kostýmy: Georges Rouault Premiéra: 21. května 1929, Ballets Russes Ďagileva, Théâtre Sarah Bernhardt Balet vznikl na objednávku Sergeje Ďagileva na biblické téma. Námět zpracoval Ďagilevův sekretář Boris Kochno. Sergej Prokofjev vytvořil hudbu velice rychle, a ve své autobiografii o tom napsal: „ ...21. května pařížská premiéra Marnotratného syna. Velmi dobré dekorace Rouaultovy, jednoho z nejvýznamnějších francouzských malířů. Orchestr diriguji sám. Přede mnou diriguje Stravinskij svůj balet Lišák. V prvé řadě je Rachmaninov, jenž shovívavě chválí některé části Marnotratného syna. U obecenstva a tisku velký úspěch. S choreografií, která se někdy nedrží hudby, nejsem spokojen. V této otázce střetnutí s Ďagilevem. Rovněž Stravinskij se s ním pře.“ (str. 290, B. Brodská, V. Vašut. Svět tance a baletu). V Prokofjevově tvorbě byl Marnotratný syn obratem k lyrismu. Rozvíjí zde lyrické scény a dává zaznít mnoha jemným melodickým tématům. Tento charakter se projevuje v mnoha jeho dalších baletech.

obr. 17 kostým z baletu Marnotratný syn

31 Hlavním scénografickým přínosem fauvistických malířů byly zejména příznačné znaky tohoto směru – zjednodušené pojetí a novodobé využití barev. Každý z výše uvedených malířů obohatil baletní umění z hlediska výpravy, dekorací i kostýmů, o své osobité charakteristické prvky. Ať už je to Mattisovo volné a nereálné zapojení barevnosti, Dufyho elegantní fauvistické pojetí se snahou o svěžest tónů nebo zcela odlišný názor Rouaulta Georgese, který se jako jediný neomezil jen na zářivé barvy. Zvláštní pozornost si zaslouží nejen spontánní tvorba André Deraina, se specifickou technikou vycházející z dědictví Vincenta van Gogha, ale i jeho častá úloha libretisty.

32 3. Kubismus

Kubismus vznikl počátkem 20. století a znamenal revoluci ve výtvarném umění. Zkoumal objem a hledal nové prostředky, které by vyvolaly dojem plastičnosti. Od doby renesance malíři zachycovali perspektivu a objem pomocí temnosvitu a střídání zastíněných a osvětlených ploch. Této metodě se ale malíři 20. století chtěli vyhnout, protože při jejím použití zanikaly barvy. Proti tomuto zavedenému zobrazování se vzepřeli už impresionisté. Ti vyzdvihli barevnost, ovšem za cenu narušení formy předmětu pointilismem. V opozici proti impresionismu byl Paul Gauguin, se svým systémem ostře barevných ploch, ve kterých zvýraznil obrysy předmětu. Žádné z těchto řešení nebylo pro moderní umělce dostatečné. Malíři tedy dál hledali způsob, jak zachytit tři rozměry věci a přitom zachovat dvojrozměrnost obrazu. Kubisté tohoto cíle dosáhli studiem předmětu ze všech jeho úhlů a následným roztříštěním objektu na mnoho částí. Tyto části popisují skutečnost v základních geometrických tvarech, bez prostoru a perspektivy. Došlo tak k novému spojení reality a fikce. Na počátku tohoto směru stojí Pablo Picasso a Georges Braque. Na jaře 1907 namaloval Picasso svůj slavný obraz Avignonské slečny, v jehož části provádí deformaci tvaru a jeho redukci na geometrické prvky. Téhož roku se setkal Picasso s Braquem, aby v příštích letech spolupracovali a rozvíjeli své výtvarné myšlenky. Na vzniku kubismu měl svoji zásluhu otec moderního umění Paul obr. 18 Avignonské slečny Cézanne. Ten svým dílem dokázal, že se malířství nemusí omezovat jen na napodobování světa. Ve svých obrazech zachází s barvou jako s prvkem nezávislým na formě. Jeho výstava pořádaná v roce 1907 Podzimním salónem byla revoluční a pro mladé malíře byla impulsem k hledání nových výrazových prostředků.

33 Od roku 1910, kdy začala mít tato myšlenka jasnější formu, začala opravdu radikální umělecká revoluce. Postupně dochází ke zpochybnění tradičních prostředků uměleckého vyjadřování. Picasso a Braque přešli od jednostranného náhledu a začali znázorňovat tentýž předmět z několika úhlů. Šlo tedy o skutečnou analýzu předmětu a z této skutečnosti vyvodil malíř Juan Gris název analytický kubismus. Tento směr měl své přednosti, ale i nevýhody. Například to, že při rozkladu forem bylo často nesnadné poznat, ke kterému objektu daná plocha patří. Zejména z toho důvodu, že malíři používali tzv. lomené barvy – hnědou, šedou, olivovou a zelenou, které nevystihovaly zabarvení daného předmětu. Obrazy tak často byly nesrozumitelné. Picasso i Braque si toho byli vědomi, a tak se pokusili o přiblížení divákům přesným napodobením materiálu a zasazením figurativních detailů do svých kompozic. Například houslové kolíky naznačovaly, že jde o housle nebo zásuvky, že jde o stůl apod. Oblíbeným žánrem byla zátiší – hudební nástroje, nádoby, noviny, karty atd. Na přelomu let 1912 a 1913 začal Picasso do svých obrazů zapojovat techniku koláže, kdy na svá díla vlepoval papíry, noviny, tapety, notové osnovy nebo drobné předměty. Tuto techniku – tzv. papiers collés později využili i surrealisté nebo abstraktní malíři. Touto novinkou odstartoval nový směr v kubismu, který je znám jako syntetický kubismus. Technika koláže vedla k lepšímu pochopení díla. Picasso a Braque ve svých dílech z let 1911 a 1912 nejprve napodobovali materiál, ale později zjistili, že je nejvěrohodnější kousek daného materiály přímo na obraz vlepit či přišpendlit. Tyto koláže se postupně stávaly významnou pomůckou k vyjádření perspektivy. Začíná být vytvářen zcela nový prostor, kde se tělesa stávají transparentní, vidíme jeden předmět přes druhý. Tato ztráta hutnosti předmětu byla jednou z negativ kubismu. Technika koláže urychlila vznik syntetického kubismu, ve kterém se malíři vrátili k celistvosti předmětů a opět se na obrazech objevila barva. Na počátku i na konci kubismu stojí Picassova díla. Prvním obrazem byly již zmíněné Avignonské slečny a posledním významným kubistickým dílem byla Picassova Guernica z roku 1937. Obraz byl reakcí na německé bombardování španělského města Guernica. Obraz se vyznačuje bezvýchodností a tragičností, kterou Picasso zachytil v šedých odstínech. Kubismus položil základy pro nový směr, surrealismus, který zdůraznil psychický obsah umění. V Čechách ovlivnil myšlenky výtvarné skupiny Osma.

34 3.1. Pablo Picasso (1881-1973)

Pablo Picasso se narodil v roce 1881 ve španělském městě Malaga, v rodině baskického učitele kreslení na škole umění a technologie. Přijal jméno své matky Maricy Picasso. Z Malagy se rodina stěhovala do Barcelony, kde Picasso pomáhal otci s výukou na škole. Picasso studoval na Škole umění v Barceloně. Byl přijat do královské akademie umění v San Fernandu, ale nenastoupil do studia. Místo toho odjel do Madridu, aby se zdokonalil v technice svého malířství, brzy se však vrátil do Barcelony. V roce 1900 poprvé odjíždí na krátkou návštěvu Paříže, kde byl zaujat uměním Vincenta van Gogha a Henri de Toulouse-Lautreca. Brzy po návratu do Madridu začal poprvé vystavovat svá díla. Dlouhodobě se usadil ve Francii. Jeho studio na rue Ravignan se záhy stalo střediskem umělců a spisovatelů, kteří zde vytvářeli základy nové estetické nauky kubismu. Picasso zemřel 8. dubna 1973 v Mougins a byl pohřben ve Vauvenargues. I když strávil většinu svého života ve Francii, je považován za předního španělského umělce.

obr. 19 Guernica

35 Pablo Picasso navrhl pro soubor Ballets Russes navrhl několik scénických výprav, kostýmů a opon. Podílel se na baletech Paráda, Třírohý klobouk, Pulcinella, Cuadro Flamenco, Modrý vlak, Merkur a Rendez-vous. Do jeho práce se samozřejmě promítly modernistické tendence ve stylu kubismu – důraz na barevnost a snaha o překvapující účinek.

Cuadro Flamenco Hudba: Igor Stravinskij na motivy španělských tanců Dekorace, kostýmy: Pablo Picasso Premiéra: 17. 5. 1921, Ballet Russes Ďagileva, Théâtre de la Gaité-Lyrique, Paříž Suita andaluských tanců obsahovala osm tanců za doprovodu zpěvu a kytary, jejímiž interprety byli známí španělští tanečníci a tanečnice. Sergej Ďagilev a skladatel Igor Stravinskij si vybrali dvanáctičlennou skupinu přímo ve Španělsku. Picassova výprava se skládala z malého jeviště umístěného přímo na pevné scéně divadla. V baletu došlo k propojení prvků klasického baletu s prvky španělských národních tanců.

Modrý vlak/Le Train bleu Hudba: Darius Milhaud Libreto: Jean Cocteau Choreografie: Bronislava Nižinská Dekorace: Henry Laurens Kostýmy: Coco Chanel Opona: Pablo Picasso Premiéra: 20. 6. 1924, Ballet Russes Ďagileva, Théâtre des Champs-Elysées, Paříž Jednoaktový fantaskní balet, jehož hlavními postavami byli Krásný mladík, Hráčka tenisu, Hráč golfu apod. Modrý vlak nebylo vidět, protože již odjel, ale zanechal na pláži skupinu postav, pro které navrhla kostýmy slavná Coco Chanel. Choreografie Bronislavy Nižinské se skládala ze stylizovaných sportovních pohybů a akrobatických variací. Pablo Picasso vytvořil pro tento balet oponu.

36 Merkur/Mercure Hudba: Eric Satie Libreto a choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy a opona: Pablo Picasso Premiéra: 15. 6. 1924, „Soirées de Paris“ hraběte Étienne de Beaumonta, Théâtre de la Cigale, Paříž Balet se skládal ze tří obrazů. Pozornost diváků byla zamířena na dekorace, které nebyly statické. Tanec zde zaujímal vedlejší roli. Různé kovové konstrukce byly pohyblivé a mohly se proměnit v různé tvary. Balet nebyl přijat s nadšením.

Le Rendez-vous Hudba: Joseph Kosma Choreografie: Roland Petit Opona: Pablo Picasso Premiéra: 15. 6. 1945, taneční večery pořádané Rolandem Petitem a Borise Kochnem v Théâtre Sarah-Bernhardt, Paříž Jednoaktový balet o třech obrazech, jež vypráví příběh mladíka, který potkal nejkrásnější dívku světa a zamiloval se do ní, ale osud k němu byl krutý a mladík nalezl smrt. Pablo Picasso se podílel na výpravě vytvořením opony.

Paráda/Parade Hudba: Eric Satie Libreto: Jean Cocteau Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Pablo Picasso Premiéra: 18. 5. 1917, Ballet Russes Ďagileva, Théâtre du Châtelet, Paříž Jednoaktový balet uváděný dvěma komickými postavami, z nichž jedna představuje francouzského a druhá amerického manažera. Obsahem je představení potulných artistů, které však diváky nezaujme a umělci postupně propadají únavě a depresi. Toto představení patřilo k výjimečným baletním představením ruského Ďagilevova baletu, ale i celého tohoto období.

37 Na jeho úspěchu má zásluhu zejména spolupráce tří uměleckých osobností – Jeana Cocteaua, Pabla Picassa a Erica Satieho, který je považován za nejvýstřednějšího skladatele své doby. Pro tento balet složil hudbu obsahující i zvuk lodních sirén, klapot psacích strojů apod.

obr. 20 Picassova opona pro balet Paráda

Třírohý klobouk / Le Tricorne Hudba: Manuel de Falla Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Pablo Picasso Premiéra: 22. 7. 1919, Alhambra Theatre, Londýn Komický balet o jednom jednání, jehož ústředními postavami jsou mlynář, jeho žena a zlý správce usilující o čest mlynářky. Správce, převlečený do šatů mlynáře, dostane pořádný výprask od strážníků a mlynář oblečený do správcových šatů a jeho třírohého klobouku se bez problému dostane k ženě správce. Celý balet končí aragonskou jotou, kterou všichni společně tančí. Balet choreografoval Leonid Mjassin a je považován za jeho mistrovské dílo. Toto dílo má dlouhou historii. Sergej Ďagilev a Leonid Mjassin nejprve požádali skladatele Manuela de Fallu o hudbu. Všichni tři pak odjeli do Andalusie, kde si skladatel zapsal popěvky a rytmy tanců. V Seville se setkali s cikánským tanečníkem Felixem, jenž se stal učitelem Mjassina. Partitura byla obohacena o finální tanec „jota“, a mlynářův tanec „farruca“. Ten se stal dokonce nejslavnějším číslem baletu.

38 Třírohý klobouk se setkal s velkým ohlasem, neboť jeho síla spočívala v dokonalé souhře tří prvků představení – hudby, výpravy a choreografie. Výprava Pabla Picassa jen podtrhla svou barevností a zářivostí temperamentní výkony tanečníků Ballets Russes.

obr. 21 návrhy kostýmů pro Třírohý klobouk

obr. 22 Picassova opona pro balet Třírohý klobouk

39 Pulcinella Hudba: Igor Stravinskij na motivy G. B. Pergolesiho Libreto: podle námětu z commedie dell´arte Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy a opona: Pablo Picasso Premiéra: 15. 5. 1920, Ballet Russes Ďagileva, Opéra de Paris Balet se zpěvem o jednom jednání, jenž se odehrává v Neapoli na začátku 18. století a jeho námět vycházel z commedie dell´arte. Hlavní postava Pulcinella je pronásledován dvěma zamilovanými dívkami Prudencií a Rosettou a jejich žárlivými ctiteli, Florindem a Caviellou. Ztrácí náklonnost krásné Pinpinelly a jen s pomocí přítele se mu podaří ze složité situace dostat. Velký přínos znamenal balet po stránce hudební. Zejména použitím nových formových a stylových principů a koncertním uplatněním nástrojů klasického koncertu. Podnět ke vzniku baletu dal Sergej Ďagilev, který během svého pobytu v Itálii objevil několik rukopisů commedie dell´arte. Současně se našly neznámé skladby Giovanni B. Pergolesiho, které inspirovaly skladatele Igora Stravinského ke zkomponování hudby k baletu. Tento balet se stal, mimo Ptáka Ohniváka a Petrušky, nejhranějším baletem Stravinského. Ďagilev z premiéry učinil významnou událost a řada slavných ruských tanečníků zajistila baletu jedinečný úspěch. Choreograf Leonid Mjassin ztělesnil titulní roli, Tamara Karsavina Pinpinellu, Ljuba Černyševa Prudencii a Enrico Cecchetti se představil v roli Dottora. Nemalý podíl na úspěchu měla i Picassova výprava, i když neodpovídala tradičnímu pojetí commedie dell´arte.

40 obr. 23 dekorace pro balet Pulcinella

obr. 24 Leonid Mjassin v hlavní roli baletu Pulcinella

41 3.2. Georges Braque (1882-1963)

Spolu s Pablem Picassem se na založení revolučního kubismu podílel i již zmiňovaný Georges Braques. Ten stál dlouho ve stínu Picassa, teprve po druhé světové válce začal být oceňován jako jeden z největších moderních malířů. Georges Braque byl synem malíře dekorací a navštěvoval večerní kurs na umělecké škole v Le Havru. Roku 1900 odjel do Paříže, aby se věnoval umění. Bydlel na Montmartru a studoval kreslení. V letech 1902-4 navštěvoval Académie Humbert a École des Beaux-Arts. Prostřednictvím svých krajanů Raoula Dufyho a Othona Friesze se spojil se skupinou fauvistů. Roku 1907 vystavil na Salonu des Indépendants šest fauvistických obrazů. Na Podzimním salóně se seznámil s Guillaumem Apollinairem, jenž ho uvedl do Picassova ateliéru, kde viděl nedokončený obraz Avignonské slečny, a to ovlivnilo celou jeho další kariéru. S Picassem úzce spolupracoval až do první světové války. Když kritik Louis Vauxcelles užil slov „kubické bizarnosti“ v odsuzující kritice Braqueových obrazů, vystavených roku 1909 na Salonu des Indépendants, dal podnět ke vzniku názvu nového uměleckého směru.

obr. 25 Le jour

42 V letech 1923-1925 navrhoval kostýmy a výpravy pro Ďagilevův Ballet Russes, byl požádán o spolupráci na baletech Obtížní lidé, Salát a Zefír a Flora.

Obtížní lidé/Les fâcheux Hudba: Georges Auric Libreto: Boris Kochno podle Molièra Choreografie: Bronislava Nižinská Dekorace, kostýmy: Georges Braque Premiéra: 19. 1. 1924, Ballets Russes Ďagileva, Monte-Carlo Jednoaktový balet o mladém muži Erastovi, který se chystá na schůzku se svou milovanou Orphise, ale nemůže odejít, protože je neustále obtěžován jinými lidmi, kteří ho prosí o radu apod. Balet se nesetkal s velkým úspěchem, chybělo mu zejména mluvené slovo, na kterém Molière založil svoji komedii, ale naopak zaujala Braquova výprava. Skládala se z malého náměstí obklopeného domy ze 17. století. Jeho kostýmy v poutavých barvách se vyznačovaly rafinovaným stylem.

obr. 26 Dekorace pro balet Obtížní lidé

43 Salát/Salade Hudba: Darius Milhaud Libreto: Albert Flament Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Georges Braque Premiéra: 17. 5. 1924, „Soirées de Paris“ hraběte Étienne de Beaumonta, Théâtre de la Cigale, Paříž Zajímavý choreografický kontrapunkt o 2 jednáních, ve kterém zpívaný a mluvený text doprovázel tanečníky a celý děj, byl uveden v rámci „Soirées de Paris“ hraběte de Beaumonta. Postavy jsou stejné jako v italské commedie dell ´arte, což byl jeden z Mjassinových oblíbených zdrojů. Mluvený a zpívaný text podtrhoval a komentoval děj. V roce 1935 byl Salát uveden v pařížské Opeře v nové verzi Sergeje Lifara. Dekorace a kostýmy mu navrhl André Derain. Zvláště kostýmy byly nádherné. Zpěváci přecházeli z orchestřiště na jeviště, aby se zde stali dvojníky každé z osmy hlavních postav. Jeho úspěšnost se zvýšila účinkováním Lifara v roli Pulcinelly.

Zefír a Flora/Zephire et Flore Hudba: Vladimir Dukelsky Libreto: Boris Kochno Choreografie: Leonid Mjassin Dekorace, kostýmy: Georges Braque Premiéra: 28. 4. 1925, Ballet Russes Ďagileva, Théâtre de Monte-Carlo Vypráví o životě Zefíra a Flory, jejichž soužití je narušeno jeho bratrem Boreem, toužícím po Floře. Boreas, marně pronásledován Múzami, se dvoří své švagrové proti její vůli. Jejího manžela od ní odloučí, když ho zasáhne šíp, ale Zefír se uzdraví a Boreas zaměří svou lásku k Múzám. Georges Braque opět vytvořil dekorace i kostýmy.

44 3.3. Fernand Léger (1881-1955)

Francouzský umělec Fernand Léger se narodil v Normandii a původně se chtěl stát architektem. Architekturu také v letech 1897 – 1899 studoval. Zabýval se ale i mnoha jinými okruhy výtvarného umění – keramikou, vitráží oken i návrhy kulis pro švédský balet, nejvýznamnější se však stala jeho malířská tvorba. Nebyl přijat na École des Beaux-artes, a tak studoval na Akademii Julian. Studium však považoval za zbytečné. Brzy se přestěhoval do umělecké čtvrti Montparnasse, kde se stal členem avantgardní skupiny umělců. Na počátku své umělecké kariéry se Léger zaměřil na futurismus. Jeho pozdější malby odhalují spojení s kubismem, a to hlavně v geometrických formách postav. Celou svou uměleckou kariéru se Léger snažil o to, aby vytvořil „umění pro lidi“. Rád maloval prostředí cirkusu a jeho artisty. Jednou z jeho posledních prací je obrovská nástěnná malba v budově Organizace spojených národů v New Yorku. Fernand Léger je také autorem prvního abstraktního filmu, kde místo herců hrály různé předměty.

obr. 27 Žlutý cirkus

45 Léger se podílel na scénografii baletních představení uvedených skupinou Ballet Suédois. Soubor založil v roce 1920 v Paříži bohatý švédský mecenáš umění Rolf de Maré jako určitou nápodobu Ďagilevova Ballets Russes. Přiblížil se k němu i v tom smyslu, že uváděl díla charakteristická pro jeho zemi např. Sen noci svatojánské nebo Bláznivé panny, přinášející na scénu typické švédské legendy. Léger navrhl dekorace a kostýmy pro dva balety zde uvedené – Skating Rink na hudbu A. Honeggera z roku 1922 a Stvoření světa.

obr. 28 dekorace k baletu Skating Rink

46 Stvoření světa/La Création du monde Hudba: Darius Milhaud Choreografie: Jean Bȍrlin Dekorace, kostýmy a opona: Georges Braque Premiéra: 25. 10. 1923, Ballet Suédois, Théâtre de Champs-Elysées Toto dílo bylo považováno za začátek nové estetiky současného divadla. Nadšení pro černošské umění, vyvolané kolem roku 1910 kubisty, získalo mnohem větší okruh působení. Hudba a originální tance černochů vyvolaly spontánní zájem publika o tuto kulturu, ale divadlo zatím nenašlo patřičnou formu pro její vyjádření. Teprve Léger přinesl svým scénografickým pojetím něco neobvyklého. Z oblak a chaotické hmoty se vynořovala zvířata, ptáci, brouci a totemičtí bohové dokud se neobjevil věčný pár – muž a žena.

obr. 29 opona k baletu Stvoření světa

47 obr. 30 návrh kostýmu pro balet Stvoření světa

Léger výtvarně spolupracoval také s choreografem Sergem Lifarem na inscenaci baletu Vítězný David, který v roce 1937 vytvořil pro baletní soubor pařížské Opery. Jeho námět byl vzat z Knihy králů a uveden na hudbu Clauda Debussyho a Modesta Petroviče Musorgského v aranžmá Vittoria Rietiho. Vítězný David byl jednou z inscenací, kde dominovala centrální heroická postava, v tomto případě Davida bojujícího proti Goliáši. Légerovy dekorace v jasných až drsných barvách dodaly dílu nečekanou dramatičnost.

48 3.4. Juan Gris (1887-1927)

Dalším přestavitelem kubismu se stal Picassův krajan Juan Gris. V roce 1906 přišel do Paříže zlákán vzrůstající popularitou Picassa. Ateliér si zřídil v pověstném Bateau- Lavoir, kde bydlel Picasso a kam přicházeli také André Salmon, Guillaume Apollinaire, André Derain, Maurice de Vlaminck, Gertrude Steinová a další. Gris byl po příjezdu do Paříže velmi chudý a přivydělával si prací pro ilustrované časopisy. Kolem roku 1911 se jeho tvorba začala přiklánět ke kubismu, a to hlavně v postupech střídání a inverze pohledů. Analytický kubismus byl však v Grisově tvorbě upraven, neboť Gris dával přednost čistým a svěžím barvám nezávislým na lokálním tónu obrazu. Analytický prvek uplatňoval prostřednictvím připevňování kousků dřeva, tapet a mramoru na plátna. Svým jedinečným postupem se pak stal jedním z nejlepších tvůrců koláží. Jejich sestavy konstruoval stále uváženěji a harmoničtěji a těžil z významové hodnoty vlepených detailů. Kolážím se věnoval až do roku 1914, pak se se svou tvorbou navrátil spíše k čistému kubismu.

obr. 31 příklad koláže

49 Jeho práce na baletních inscenacích nebyly ve srovnání s jinými tak časté. Nejzdařilejší scénografii vytvořil pro jednoaktový balet Pokušení pastýřky.

Pokušení pastýřky/Les Tentations de la Bergère Hudba: Michel de Montéclair Choreografie: Bronislava Nižinská Dekorace, kostýmy: Juan Gris Premiéra: 3. ledna 1924, Ballets Russes Ďagileva, Théâtre de Monte-Carlo Děj baletu byl přenesen do epochy tzv. grand siècle s jeho králem, kurtizánami a venkovskou idylou pastýřů, ale jako celek nepřinesl nic neobvyklého. Hlavní postavou baletu je Pastýřka, které se dvoří bohatý nápadník, ale ona dává přednost pastýři před šlechticem. Balet končí svatbou Pastýře a Pastýřky. Balet jako celek nicméně nepřinesl žádné novinky.

obr. 32 návrh kostýmu markýze obr. 33 návrh kostýmu barona

50 obr. 34 kostým hraběnky

Uvedení umělci kubistického období obohatili baletní výpravy o odvážný geometrický pohled na svět, nové ztvárnění reality a zpochybnění zavedených konvenčních základů. Stylizace tvarů zjednodušila celkové pojetí a vyloučila detaily. Jednotliví malíři – Pablo Picasso, Georges Braque, Fernand Léger i Juan Gris navrhovali dekorace vždy v duchu těchto kubistických principů a scénografie daných děl tak korespondovala s jedním z nejmodernějších směrů 20. století.

51 4. Pařížská škola

Termínem Pařížská škola označujeme skupinu malířů, které spojovalo několik společných znaků. Všichni se narodili v 80. letech 19. století, před první světovou válkou se usadili v Paříži a byli židovského původu. Do této skupiny umělců se řadí Amedeo Modigliani, Jules Pascin, Moise Kisling, Chaim Soutine a Marc Chagall. Tato avantgardní skupina měla velký vliv na evropské meziválečné umění. Výtvarníci se, jako mnoho dalších umělců, soustřeďovali ve dvou čtvrtích Paříže – na Montmartru a Montparnassu, kde se scházeli v kavárnách a bistrech. Zde řešili otázky umění a spolu s básníky, mezi které patřili Guillaume Apollinaire, Max Jacob, André Salmon a Jean Cocteau, tvořili různé manifesty a pořádali výstavy. Byli současníky kubistů, ale neosvojili si jejich styl. Vyznávali specifický expresionismus charakteristický melancholií, tragickou osudovostí a vnitřním neklidem. Jejich tvorba vrcholila rokem 1914. V širším smyslu patří do kategorie Pařížské školy všichni moderní umělci, kteří do Paříže přijeli z různých zemí a reagovali zde na francouzské umění. V tomto pohledu do Pařížské školy řadíme i Pabla Picassa, Juana Grise, Kurta Van Dongena a časově Maurice Utrilla. Druhá světová válka znamenala konec Pařížské školy, protože se mnoho umělců vrátilo do svých vlastí a někteří emigrovali do Spojených států.

52 4.1. Marc Chagall (1887-1985)

Marc Chagall, ruský malíř židovského původu, žil téměř celý život ve Francii a patřil mezi přední představitele Pařížské školy. V jeho díle je znát poučení analytickým kubismem, orfismem i lidovým umění. Vyrůstal v přísně ortodoxní židovské rodině ve Vitebsku. Studoval v Petrohradě a díky stipendiu se v roce 1910 poprvé ocitl v Paříži. Zde se seznámil s moderními malířskými tendencemi, a to mu pomohlo umělecky dozrát. V roce 1914 se vrátil do Ruska a vystavoval zde s Kazimirem Malevičem, členem skupiny Kulový spodek. Po roce 1917 vykonával funkci komisaře pro výtvarné umění ve Vitebsku, kde také založil malířskou školu. V roce 1922 se natrvalo usadil ve Francii a podnikal odtud studijní cesty na Blízký východ, do Holandska, Španělska, Polska a Itálie. Tématicky čerpal z ruského národního umění i židovské kultury a často se ve svém díle vracel k venkovskému životu ve Vitebsku. V meziválečném období dostala jeho díla spíše lyrický ráz. Krátce před začátkem války pak dokončil symbolické kompozice. K jeho mistrovským dílům patří dílo Já a vesnice (1911), kde spojil fantastické motivy s logicky vedenou kubistickou kompozicí.

obr. 35 Já a vesnice

53 Marc Chagall zaujímá v moderním malířství jedinečné místo. Nezabýval se příliš řešením problému tvaru a prostoru, jako kubisté, ale využíval analytického kubismu k umocnění vlastních uměleckých představ. Významnou součástí jeho tvorby jsou ilustrace (ilustroval také Bibli), vitráže katedrál v Metách, Remeši a Curychu, a nástěnné malby. Vyzdobil také strop pařížské Opery a vytvořil nástěnnou malbu v moskevském židovském divadle. Jeho výtvarná spolupráce s tanečním světem se uskutečnila pouze na baletu Aleko.

Aleko Hudba: Petr Iljič Čajkovskij Choreografie: Leonid Mjassin Výprava: Marc Chagall Premiéra: 8. 8. 1942, Ballet Theatre, Mexiko Námět čerpal ze stejnojmenné básně Alexandra Sergejeviče Puškina. Hlavní postavou byl romantický hrdina, neklidný a žárlivý. Chagallovy dekorace zdůrazňovaly dramatičnost děje, především v poslední scéně baletu, kdy bílý kůň zavěšený na nebi dominuje hořící vesnici pod ním.

54 4.2. Maurice Utrillo (1883-1955)

Maurice Utrillo byl francouzský malíř žijící bouřlivým bohémským životem, ovlivňujícím jeho tvorbu. Byl zaměstnán jako bankovní úředník, ale již v dětství propadl alkoholu, který se negativně podepsal na jeho zdraví. Často se musel léčit. Pro zábavu se začal věnovat malbě. K té ho vedla i jeho matka Suzanne Valadonová, která bývala modelkou Edgara Degase i Augusta Renoira a sama byla svéráznou malířkou. Maurice Utrillo vystavoval na pařížském Podzimním salónu a u Eugena Blota. Nejvýznamnější díla pochází z jeho raného období, před první světovou válkou, kdy často zobrazoval Montmartre a další malebné pařížské uličky. Utrillo je považován za geniálního malíře. Nikdy nestudoval, ale byl obdařen nadáním, díky němuž se vypracoval k nejvýraznějším představitelům Pařížské školy.

obr. 36 Sacre-coeur

55 V roce 1926 spolupracoval s Ďagilevovým souborem na baletu Barabau.

Barabau Hudba: Vittorio Rieti Choreografie: George Balanchine Výprava: Maurice Utrillo Premiéra: 11. 12. 1925, Ballets Russes Ďagileva, Coliseum Theatre, Londýn Námět čerpá z vesnického prostředí a lidový kolorit podtrhovala svérázná hudba inspirovaná populárními italskými popěvky. Jednoaktový balet za doprovodu pěveckého sboru měl u diváků živý ohlas.

Vzhledem ke krátké spolupráci malířů Pařížské školy s divadelním světem se nedochovalo příliš mnoho podrobností o uvedených dílech. Avšak samotná scénografická spolupráce Marca Chagalla a Maurice Utrilla na baletech Aleko a Barabau byla výjimečná, protože všichni malíři Pařížské školy byli individualisté, kteří se příliš neseskupovali, nepodíleli na velkých výstavách a svá díla nepropagovali.

56 5. Rayonismus

Umělecký směr, který založil Michail Larionov, vycházel ze zásad futurismu. Tyto principy ale rozvíjel za hranice abstraktního umění. Manifest rayonismu byl sepsán a vydán Michailem Larionovovem v roce 1913 a kromě něj vytvářela obrazy v duchu rayonismu i jeho žena Natália Gončarovová. Jejich společná výstava se konala v roce 1914 v Paříži v galerii Paula Guillaumea. Úvod do katalogu k výstavě napsal básník a dramatik Guillaume Apollinaire. Typické pro jejich obrazy je tendence tvořit na principu obrazového transponování skutečnosti v barevné světelné paprsky. Cílem bylo vyvolat iluzi čtvrtého rozměru. Prostřednictvím paralelních a protikladných světelných paprsků se zobrazené předměty rozložily do barevné abstrakce. Rayonismus patří k nejranějším manifestacím abstraktního umění 20. století a jeho manifesty vycházely v Rusku ještě ve 20. letech.

Obr. 37 transpozice skutečnosti v barevné paprsky

57 5.1. Michail Larionov (1881-1964)

Ruský umělec Michail Larionov studoval v letech 1898-1908 malířství a architekturu v Moskvě. Na moskevské akademii se seznámil i se svou ženou Natálií Gončarovovou. Larionov se po impresionistických a fauvistických začátcích nejprve zaměřil na variantu futurismu. Vystavoval téměř na všech avantgardních výstavách v Rusku i v zahraničí. Později vypracoval zásady nového směru – rayonismu. V Moskvě uspořádal výstavu skupiny Oslí ocas v roce 1912 a Terč v roce 1913.

obr. 38 Journée

58 Ještě před Larionovým příchodem do Paříže v roce 1916, se připojil k Ďagilevovi a začal s ním spolupracovat. Larionov se stal nejen Ďagilevovým konzultantem, ale i příležitostným choreografem. Podílel se na několika baletních libretech.

Noční slunce/Soleil de nuit Hudba: Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov Choreografie: Leonid Mjassin Výprava, kostýmy: Michail Larionov Premiéra: 20. 12. 1915, Ballets Russes Ďagileva, Grand Théâtre de Genève Balet, který se udržel několik let na repertoáru divadla, byl prvním dílem Leonida Mjassina. Neobsahoval libreto a jeho postavy tématicky vycházely z ruského folklóru – Noční slunce, Dcera sněhu a další. Kostýmy od Larionova byly zářivé a vesele barevné, dle zásad rayonismu.

obr. 39 výprava baletu Noční slunce

59 Ruské pohádky/Contes Russes Hudba: Anatolij Ljadov Choreografie: Leonid Mjassin Opona, dekorace a kostýmy: Michail Larionov Premiéra: 1917, v Theatre Constanza Řím Ballets Russes Ruské pohádky se skládaly ze čtyř příběhů: Kikimora, Bova Korolevič, Baba Jaga a Koliada-Maleda. Jako první byl v roce 1916 samostatně uveden balet Kikimora, který se později stal součástí Ruských pohádek. Ve stejném roce byl balet představen i v Théâtre du Châtelet. O dva roky později, během turné po Anglii, se skladba baletu změnila. Poslední část byla nahrazena dvěma jinými – Chorovodem a Princeznou Labutí. Michail Larionov vytvořil nejen dekorace a kostýmy ale i oponu. Při vytváření scénografické stránky baletu vycházel z tradičních ruských námětů.

Lišák/Le Renard Hudba: Igor Stravinskij Choreografie: Bronislava Nižinská Výprava, kostýmy: Michail Larionov Premiéra: 18. 5. 1922, Ballets Russes Ďagileva, Opéra de Paris Komický jednoaktový balet se zpěvem byl choreografickým debutem Bronislavy Nižinské. Na premiéře tančila Bronislava Nižinská, Stanislav Idzikowski, Jan Jazwinski a Boris Fedorov. Obsah byl velmi prostý. Je to příběh o chytrém Lišákovi a jeho lstivém převleku. Vystupovaly zde pouze čtyři postavy – Lišák, Kohout, Kočka a Koza a jim odpovídaly čtyři zpěváci v orchestru – dva tenoři a dva basisté. Velmi jednoduchá výprava situovala děj na dvůr, kde byly zdi tvořené stromy, pozadí scény zachycoval blízký zasněžený les.

60 Šut/Chout Hudba: Sergej Prokofjev Choreografie a výprava: Michail Larionov a Hadée Slavinsky Kostýmy: Michail Larionov Libreto: Sergej Ďagilev Premiéra: 17. května 1921, Ballets Russes Ďagilev, Théâtre de la Gaîté-Lyrique Balet zpracovával v šesti scénách starou ruskou legendu, jejímiž hlavními postavami jsou Šut, Starý klaun, Kupec a Šutova žena. Na dekoracích a kostýmech začal Larionov pracovat již v roce 1915. Výsledkem byla živá barevná scenérie v rayonistickém stylu a kubistické kostýmy v hranatých, promyšlených tvarech. Některé z kostýmů byly velmi složité a těžké a tanečníci si stěžovali, že v nich nezvládnou odtančit zadanou choreografii.

obr. 40 kostým pro balet Šut I. obr. 41 kostým pro balet Šut II.

61 5.2. Natália Gončarovová (1881-1962)

Ruská malířka, vlastním jménem Natália Sergejevna Gončarovová, studovala umění na moskevské univerzitě. Zde se také seznámila s budoucím manželem Michailem Larionovem. Často podnikala cesty do zahraničí – Anglie, Španělska, Švýcarska, Itálie a Řecka. Zpočátku se věnovala sochařství. Její tvorba probíhala nejprve pod vlivem ruského lidového umění a věnovala se hlavně malbě ikon a textilnímu designu. Později, spolu se svým manželem Michailem Larionovem, tvořila rayonistické obrazy a podílela se na činnosti skupiny Kárový spodek. Úzce spolupracovala i s Kazimirem Malevičem. Vystavovala v Petrohradu v roce 1906 a v Moskvě v roce 1910.

obr. 42 Automobil

62 Na začátku 20. století žila v Paříži a v této době byla považována za jednu z nejlepších malířek pracujících pro současné divadlo. Navrhla řadu výprav a kostýmů pro Ballets Russes Ďagileva. V baletních dílech se projevil její specifický ruský lidový styl ve futuristickém pojetí.

Svatby/Les Noces Hudba: Igor Stravinskij Choreografie: Bronislava Nižinská Dekorace, kostýmy: Natália Gončarovová Premiéra: 13. 6. 1923, Ballets Russes Ďagileva, Théâtre de la Gaité-Lyrique Svatby byly choreografické scény se zpěvem a znamenaly jedno z nejvíce překvapujících děl, které Sergej Ďagilev prezentoval. Balet se skládal ze čtyř obrazů: Příprava nevěsty, U ženicha, Rozloučení nevěsty s domovem a Svatba. Specifická hudba Igora Stravinského, plná melodických zvratů, doprovázela svatební obřady na starobylé Rusi. Choreografka se inspirovala staroruskýmu ikonami a pohybově využívala strohé až geometrické pohyby. Sám Igor Stravinskij oslovil Natálii Gončarovovou a vyzval ji ke spolupráci. Chtěl vytvořit výpravu ve stejném stylu, jakou vytvořila pro inscenaci Zlatý kohoutek. Kostýmy a dekorace byly nakonec vytvořeny převážně v bílé a černé a vyznačovaly se čistými a jednoduchými liniemi.

63 Zlatý kohoutek/Le Coq d´Or Hudba: Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov Choreografie: Michail Fokin Opona, dekorace, kostýmy: Natália Gončarovová Premiéra: 21. 5. 1914, Ballets Russes Ďagileva, Opéra de Paris Námět baletu čerpal ze známé básně Alexandra Sergejeviče Puškina o starém králi Donovi. Král získal od kouzelníka kohoutka, který ho varoval před blížícím nebezpečím. Na oplátku měl kouzelníkovi splnit jeho nejdražší přání. Po velkém boji, ve kterém král ztratil své dva syny, mu jeden z nich zanechal krásnou královnu, kterou si král chtěl vzít za ženu. Kouzelník mu to rozmlouval a král ho nechal zabít. Kohoutek se velmi rozzlobil a pomstil svého pána tím, že krále zabil a odlétl pryč. Libreto zpracoval Alexander Benois. Balet byl posledním dílem choreografa Michaila Fokina pro soubor Ballets Russses. Představení přineslo nové pojetí v tom, že spojovalo balet se zpěvem do jednoho celku. Zpěváci zaujali místa po obou stranách jeviště, zatímco střed patřil tanečníkům. Ve scénografii Gončarovové se spojovala tvarosloví kubismu s inspirací ruského lidového, byzantského a orientálního umění. Kostýmy a opona byly realizovány v červené a zlaté barvě a dodávaly inscenaci okázalou nádheru.

obr. 43 výprava baletu Zlatý kohoutek

64 Soročinský trh/La Foire de Sorotchinsky Hudba: Modest Petrovič Musorgskij Choreografie: David Lichine Dekorace, kostýmy: Natália Gončarovová Premiéra: 1940, Ballet Russes Ďagileva, salle Pleyel de Paris Jednoaktový balet, jehož podkladem byla Gogolova povídka, se odehrával na Ukrajině. Kostýmy, které Gončarovová navrhla, byly nádherně barevné, v duchu místního folkloru.

obr. 44 ukázky kostýmů z baletu Soročinský trh

65 Sadko Hudba: Nikolaj Rimskij Korsakov Choreografie: Adoph Bolm Dekorace, kostýmy: Natália Gončarovová Libreto: Nikolaj Rimskij Korsakov a Vladimír Bělský Premiéra: 9. října 1916, Manhattan Opera House, New York Jednalo se již o druhé zpracování tohoto tématu. Poprvé byl balet uveden ve Fokinově choreografii v roce 1911 a ještě o několik let dříve, v roce 1898, bylo dílo inscenováno v operním pojetí. Inspirace byla vzata z epické ruské lidové básně. Balet vyprávěl příběh hudebníka, který opustil svoji ženu a vydal se hledat štěstí. Na své cestě se dostává i do podmořské říše a právě v této scéně se nejvíce mohla projevit výtvarná stránka baletu. Na scéně se objevilo mnoho mořských tvorů v nádherných kostýmech. I zde byla vidět pro Gončarovovou typická inspirace ruskou kulturou, zejména v designu kostýmů a čelenek mořských živočichů. Po této stránce vyniká kostým Mořského koníka s kropenatým vzorem a Chobotnice se zvlněnými chapadly. Vyrobeny byly z kovově lesklé látky. Tyto materiály a barvy značně podtrhly choreografii, ve které vyznívá plynulý pohyb vody, třpyt a hra barev mořských tvorů.

obr. 45 čelenka z kostýmu Ryby

66 obr. 46 kostým pro Mořského koníka

obr. 47 kostým pro Chobotnici

67 Pták Ohnivák/L´Oiseau de Feu Hudba: Igor Straviskij Choreografie: Michajl Fokin Dekorace, kostýmy: Natália Gončarovová Libreto: Michail Fokin na motivy staré ruské pohádky Premiéra: 25. listopadu 1926, Lyceum Theatre, Londýn První premiéra tohoto fantaskního baletu se konala v roce 1910 v Paříži a na výpravě se podílel Léon Bakst. Ten kostýmy a výpravu pojal v tradičním stylu. V novém nastudování navrhla dekorace a kostýmy Natália Gončarovová. Vycházela z původního pojetí, scéna zůstala téměř beze změn, ale obměnila materiály kostýmů.

obr. 48 původní kostým navržený obr. 49 původní kostým navržený Léonem Bakstem I. Léonem Bakstem II.

Natália Gončarovová se podílela také na scénografii baletů Bolero, Pařížský život a Lišák. Spolu se svým manželem Larionovem byli dlouhodobými spolupracovníky Sergeje Ďagileva a zároveň reprezentanty ruského scénografického umění ve světě. Jejich tvorba je především spjatá s typicky ruským lidovým, folklorním a orientálním prvkem, a charakteristická tradičním pojetím.

68 6. Metafyzická malba

Tento malířský směr vznikl jako reakce na dynamismus a civilismus futuristů. Navrací se k antice a odhaluje za každou jednoduchou věcí její duchovní podtext. Na metafyzickou malbu, jejíž počátek i konec je svázán zejména s osobou Giorgia de Chirica, navázali surrealisté. Kromě de Chirica se k tomuto směru hlásí italský malíř Carlo Carra a částečně ovlivnila i italského malíře a sochaře Giorgia Morandiho, žáka boloňské akademie. Stěžejním dílem metafyzické malby jsou zřejmě de Chiricovy Znepokojené Múzy. Obraz zachycuje uprostřed opuštěného prostranství manekýny bez tváře s kouzelnickým náčiním a hračkami u nohou. V pozadí je silueta hradu Este. Obraz působí chmurně a odcizeně a měl spolu s dalšími de Chiricovými díly velký vliv na řadu malířů. Tvorba de Chirica vytvořila půdu pro surrealistické hnutí.

obr. 50 Znepokojené Múzy

69 6.1. Giorgio de Chirico (1888-1978)

Giorgio de Chirico byl představitelem metafyzické malby. Narodil se v Řecku a studoval zde na Polytechnické univerzitě. Po smrti otce se celá rodina přestěhovala do Mnichova, kde pokračoval ve studiu malířství. Po ukončení školy de Chirico přesídlil do Itálie a zde společně s italským malířem Carlem Carrou založil hnutí Pittura Metafisica – Metafyzická malba. De Chiricovu tvorbu provází hledání vnitřního světa předmětů, skrze jejich vytržení z normálního světa. Romantická mystičnost a kombinace bizarních, zdánlivě spolu nesouvisejících předmětů jej zařazuje částečně i do hnutí surrealismu. V pozdějších letech se ale ke své surrealistické tvorbě nehlásil a obrátil se k akademismu.

obr. 51 La Mort d´un esprit

70 Giorgio de Chirico spolupracoval ve 20. letech se souborem Ballet Suédois. První balet, pro který navrhl dekorace – Rozbitý džbán, byl inspirován sicilským folklorem a námětově čerpal ze stejnojmenné novely Luigiho Pirandella. Choreografii baletu, na hudbu Alberta Caselly, vytvořil Jean Börlin. Toto dílo bylo uvedeno 19. 11. 1924 v Théâtre des Champs-Elysées. Dále se jako scénograf podílel na baletech Ples a Extáze.

Ples/Le Bal Hudba: Vittorio Rieti Choreografie: George Balanchine Výprava, kostýmy: Giorgio de Chirico Premiéra: 9. 5. 1929, Ballets Russes de Monte-Carlo, Monte-Carlo Děj baletu byl umístěn do plesového sálu ve zvláštním výtvarném pojetí a čerpal atributy ze světa architektury. Dekorace a kostýmy dodávaly dílu neobvyklý ráz. Plesový sál byl zaplněn antickými ruinami a tanečníci, sedící podél zdi, se podobali sádrovým sochám. Design jejich kostýmů připomínal zbytky zdiva, sloupů a jejich hlavic. V bledém a studeném světle se odvíjel milostný příběh mladého důstojníka a maskované ženy.

obr. 52 Kostým z baletu obr. 53 Kostým z baletu Ples II. Ples I.

71 Extáze/Extase Hudba: Alexandr Skrjabin Choreografie: Roland Petit Výprava, kostýmy: Giorgio de Chirico Premiéra: 17. 9. 1968, La Scala, Milán Jednalo se o jednoaktový balet o oslavě vítězství člověka nad sebou samým a o získání vlastní svobody, která přináší radost i smutek. Balet se odvíjel na pozadí dvou dekorativních prospektů od Giorgia de Chirica. První prospekt zobrazoval horskou krajinu s propastí a monumentální postavou člověka na pozadí hvězdného nebe. Postupně se setmělo a ze tmy vystoupila již reálná postava Člověka, pomalu se pohybující v osvětleném kruhu. Potom se k Člověku přidaly tři ženy představující Lásku, Život a Smrt. Každá z nich se snažila svést hrdinu, tančila s ním, a potom ho opustila. Po této části zde zůstalo jen jeho zdánlivě bezvládné tělo. Ve finále se spustil na scénu druhý prospekt, znázorňující černé slunce, částečně přikryté vycházejícím žlutým sluncem s červenými paprsky. Tento symbol znázorňoval vzkříšení člověka a života. Člověk se pomalu zvedl a osvobodil ze zajetí tří žen a přešel až ke kraji jeviště. Jeho tři družky zaujaly nehybnou pózu, připravené znovu Člověka napadnout. I při práci v divadelním prostředí byl de Chirico věrný svým výtvarným principům. Jako předchůdce surrealismu vytvářel svět spjatý s viděním obráceným do vlastního nitra.

72 7. Dadaismus

Evropské umělecké hnutí, které vzniklo jako reakce na nesmyslnost války. Často bývá označováno jako antiumění. Zakladateli byli německý básník Hugo Ball, jeho žena hudebnice a tanečnice Emmy Henningsová a Tristan Tzara, francouzský básník a dramatik rumunsko-židovského původu. Počátky tohoto hnutí souvisí s otevřením Kabaretu Voltaire. Jméno Voltaire mělo symbolizovat svobodu ducha a požadavek spravedlnosti uplatňovaný proti mocným. Slavnostního otevření 1. února 1916 se tehdy účastnili Tristan Tzara, Hans Arp a jeho žena Sophie Taueberová-Arpová, a další významné osobnosti. V Kabaretu Voltaire bylo také na jaře roku 1916 Dada založeno. Umělci se soustředili na to, co je ve výtvarném i divadelním umění absurdní, přehnané. I název Dada je důkazem absurdity. Vznikl v kabaretu Voltaire, kde umělci otevřeli náhodně malý Laroussův slovník a pak jeden z přítomných pustil z kapátka vodu. Kapka se rozpleskla na slově dada, které v dětské mluvě značí koně či znamená koníčka, zálibu. Umělci vyjadřovali svoji opozici v iracionálních, nesmyslných a anarchistických činech. Dada odráželo atmosféru doby po první světové válce, bylo halasné a násilnické, ale bylo zároveň i étericky jemné a melancholické. Mladá generace reagovala se znechucením na brutalitu a hrůzu války a cynické postoje válečných politiků. Tato umělecká vlna se odrazila nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře, hudbě a v určitém smyslu v tanečním umění. Dadaisté vytvářeli programy obsahující recitace básní, hudební čísla a taneční vystoupení. Výtvarní umělci se rozhodli zaútočit na zavedené umění iracionálními představami obrazů. Svá mistrovská díla skládali ze stébel slámy, provázků, knoflíků od kalhot a zavíracích špendlíků. V této době vzniká také technika fotomontáže. I když vzniklo několik na sobě nezávislých skupin, především v Berlíně, Curychu, New Yorku a Paříži, nemělo toto hnutí dlouhé trvání. Postupem času narůstaly neshody a nesváry v rámci těchto skupin, které vedly k zániku v roce 1922.

73 7.1. Francis Picabia (1879-1953)

François Marie Martinez Picabia se narodil v Paříži. Jeho otec byl Španěl, jeho matka Francouzka. Studoval na École des Beaux-Arts a École des Arts Décoratifs v Paříži. Nejprve svá díla vytvářel v duchu impresionismu. Vystavoval v roce 1903 na Podzimním salonu a na Salon des Indépendants. Svou první samostatnou výstavu uspořádal Picabia v roce 1905 v galerii Haussmann v Paříži. Od impresionismu přešel k postimpresionismu, dále se v jeho díle objevují kubistické a fauvistické prvky. Po roce 1912 si Picabia vytvořil svůj specifický styl, který byl směsí a kombinací předchozích stylů. Setkání s básníkem Guillaumme Apollinairem ovlivnilo další Picabiův umělecký vývoj. V roce 1913 Picabia odcestoval do Spojených států, kde vystavoval své abstraktní obrazy. Při svém druhém pobytu v New Yorku v roce 1915 se Picabia aktivně zapojil do propagace dadaismu v Americe. V New Yorku vydal první číslo svého vlastního časopisu, které nazval 391, a kde zveřejňoval své první mechanické kresby. Byly to barevné kopie technických výkresů, které dostaly tvary lidských postav. V těchto čistě abstraktních technických výkresech demonstroval paradoxy vizuálního vnímání postav. V roce 1918 se Picabia přestěhoval do Švýcarska, kde vydal knihu nazvanou Poèmes et dessins de la fille née sans mère (Básně a kresby dívky narozené bez matky). Dále pokračoval v svých mechanických malbách obr. 54 Balance a vydával časopis.

74 V roce 1921 se stal členem hnutí surrealismu, který však o tři roky později, podobně jako dadaismus, ve svém časopise zavrhl. Druhou světovou válku strávil ve Švýcarsku a na jihu Francie. Po válce se vrátil do Paříže, kde opět vytvářel abstraktní obrazy a psal básně. Picabia také vytvářel divadelní scény. Spolupracoval se souborem Ballet Suédois na inscenaci Relâche.

Relâche Hudba: Darius Milhaud Choreografie: Jeana Börlina Výprava: Francis Picabia Premiéra: 1924, Ballet Suédois Baletní scénografie plně odráží Picabiovo umělecké pojetí – střízlivost a až zarážející prostota vyjádření, která ale silně působí na diváka.

obr. 55 scéna z baletu Relâche

75 8. Surrealismus

Po první světové válce společnost pociťovala potřebu nástupu nových hodnot a nového začátku. Zpočátku byla inspirována hnutím dadaismu, ale jeho výsměch, provokace a skandál jen pro skandál samotný nenaplnily touhu společnosti. Dadaismus zanikl a André Breton se po roztržce s dadaistou Tristanem Tzarou rozhodl zorganizovat nové umělecké hnutí. Bylo, oproti dadaismu založeném na odporu, negaci a destrukci, postaveno na metafyzice. Vznik tohoto směru je spjat s manifestem, který byl v roce 1924 Bretonem sepsán.

„...Věřím, že v budoucnosti dojde ke spojení dvou stavů, jež jsou zdánlivě protichůdné, totiž snu a skutečnosti, v jedinou, absolutní realitu, v surrealitu, dá-li se to tak říci. Vydávám se ji tedy dobýt, třebaže jsem si jist, že nedosáhnu cíle, jsem však příliš bezstarostný vůči vlastní smrti, abych se neopájel rozkošemi, jaké mi přinese vítězství....“ (André Breton, Manifest surrealismus, 1924)

Bretonova slova explodovala uprostřed poválečného světa, jejich výzva byla naléhavá a byla formulována velmi pádně. Breton podporoval bádání rakouského psychoanalytika Sigmunda Freuda, které bylo zaměřeno na radikální proměnu způsobů cítění, vnímání a chápání světa. Surrealismus nebyl školou, ale spíše duchovním pohledem. Umělci se snažili popsat narcistické sny, šílené halucinace, potlačené pudy i klamné vzpomínky. Všechny tyto vize se na obrazech otevíraly v bizarních nereálných kombinacích. Vyprávěly o něčem, co před námi schovávaly materiální formy. Smysl obrazu byl velmi hluboký a unikal jednoduché logické analýze, vznášel se nad realitou. Surrealisté si velmi vážili dětských kreseb, obrazů amatérů i psychicky nemocných lidí. Umělci surrealismu: Louis Aragon, Antoine Artaud, Antoine Georges Auric, André Breton, Salvador Dalí, Pierre de Massot, Marcel Duchamp, Max Ernst, André Masson, Joan Miró, Max Morise, Francis Picabia aj.

76 8.1. Salvador Dalí (1904-1989)

Španělský malíř, fotograf a sochař Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí y Domènech byl jedním z nejvýznamnějších představitelů surrealismu. Dalí se už od dětství zajímal o malování a když mu bylo třináct let uspořádal pro něj jeho otec výstavu jeho kreseb. V roce 1922 odešel Dalí do Madridu, kde studoval na Škole umění San Fernando. Zde se seznámil s Luisem Buñuelem a básníkem Federicem Garcíou Lorcou. Tuto školu nikdy nedokončil, protože prohlásil, že nikdo z jeho profesorů není dostatečně kompetentní k tomu, aby ho zkoušel. V této době začal již experimentovat s uměním kubismu a fauvismu. V roce 1926 odjel Dalí do Paříže, kde se setkal s Pablem Picassem, který ho velmi ovlivnil. Dalí si však brzy našel svůj vlastní styl. Ten byl kombinací mnoha malířských stylů té doby a Dalího vlastních představ. V Paříži se zapojil do skupiny pařížských avantgardních umělců. Dalí považoval sám sebe za génia, byl duševně nevyrovnaný a často provokoval veřejnost k ostré kritice zobrazováním věcí zakázaných v konvenční společnosti. Jeho přínos pro umění byl však nezanedbatelný. Maloval šokující nereálné obrazy a toto své „neskutečno“ zobrazoval s pedantickou přesností a pečlivostí. Byl fascinován Einsteinovou teorií relativity, která popírá zažité pojetí času a prostoru. Jeho pojetí surreality spočívalo ve tvarové přeměně reálných předmětů. Pečlivě se věnoval detailu. Jeho obrazy měly téměř vždy sexuální nebo násilný podtext. V roce 1929 se Dalí setkal se svou celoživotní múzou Galou, rozenou Helenou Dimitrijevnou Deluvinou Diakonovovou, která byla o jedenáct let starší než on. V době jejich seznámení byla manželkou básníka Paula Éluarda. Dalí se s Galou oženil civilním sňatkem v roce 1934, v roce 1958 se pak vzali při katolickém obřadu. V roce 1929 se také Dalí stal oficiálním členem pařížské surrealistické skupiny. V roce 1931 namaloval svůj slavný obraz Stálost paměti, který zosobňoval jeho představy surrealismu.

77 Mimo malování a sochařství se zabýval i filmovou tvorbou. Ve spolupráci s režisérem Luisem Buñuelem natočil slavné surrealistické filmy Andaluský pes (Un chien andalou) a Zlatý věk (L'Âge d'Or). Ve filmu Andaluský pes nebyla žádná zápletka: „Nemilosrdně jsme vyházeli vše, co by mohlo mít nějaký význam.“ (Luis Buñuel). Hlavním výrazovým prostředkem byl šokující střih a také vzájemné působení zvuku, obrazu a pohybu. Film Zlatý věk útočil na vše co bylo pro buržoazii nedotknutelné, demystifikoval všechny základní články pořádku a práva - církev, rodinu, armádu, policii. Film byl stažen a jeho distribuce byla zakázána. Více než třicet let spolupracoval na různých projektech s fotografem Philippem Halsmanem, který mu pomáhal realizovat některé jeho myšlenky. Salvador Dalí ve své tvorbě používal celou řadu symbolů. Jeho nejznámějším symbolem byly roztékající se hodinky, které měly symbolizovat relativitu času. Dalším často využívaným symbolem jsou mravenci, znamenající podle něj smrt a strach. V roce 1940 Dalí odešel společně s Galou do Spojených států, kde napsal svoji autobiografii Tajný život Salvadora Dalího. Po svém návratu se usadil v Katalánsku a zde strávil zbytek svého života. Dalí se také věnoval různým projektům v reklamě, v návrzích šperků nebo designu nábytku. Navrhl například pohovku, jenž vytvořil podle rtů herečky Mae Westové. Ve spolupráci s italskou módní návrhářkou Elsou Schiaparelli a Christianem Diorem, navrhl řadu flakónků na parfémy i svůj vlastní parfém. V roce 1982 zemřela Dalího milovaná žena Gala, což Dalího velmi zdrtilo. Zemřel na selhání srdce ve věku 84 let 23. ledna 1989 ve Figueres.

obr. 56 Stálost paměti

78 Celkem za svou kariéru namaloval více jak 1 500 obrazů. Vedle toho také ilustroval knihy, vytvořil celou řadu kreseb a desítky plastik a věnoval se různým dalším projektům. Dalí dokázal vnést své osobité surrealistické výrazové prostředky i do divadelního světa. Byl autorem několika výprav a kostýmů.

Bacchanale Hudba: Richard Wagner Choreografie: Leonid Mjassin Kostýmy, dekorace, libreto: Salvador Dalí Premiéra: 9. 11. 1939, Ballets Russes de Monte-Carlo, Metropolitní opera v New Yorku Jednoaktový balet, ke kterému vytvořil Dalí i libreto, zpracovával příběh o duševně chorém králi Ludvíkovi II. Bavorském. Tento hrdina se stal ústřední postavou „paranoického baletu“ vymyšleného Dalím. Sny a halucinace přenášely krále do různých světů.

Sentimentální rozhovor/Sentimental colloque Hudba: Paul Bowles Choreografie: Výprava: Salvador Dalí Premiéra: 1944, Ballet Internacional

Šílený Tristan/Mad Tristan Hudba: Richard Wagner Choreografie: Leonid Mjassin Výprava: Salvador Dalí Premiéra: 1944, Ballet Internacional

79 Café de Chinitas Hudba: Manuel de Falla Choreografie: Leonid Mjassin Výprava: Salvador Dalí Premiéra: 1944 v New Yorku, Ballet Theatre

Gala Hudba: Allesandro Scarlatti Choreografie: Maurice Béjart Výprava: Salvador Dalí Premiéra: 1961 v benátském divadle Fenice, Ballet du XXe siècle

Labyrint Hudba: Franz Schubert Choreografie: Leonid Mjassin Výprava: Salvador Dalí Premiéra: 1941 v New Yorku, Ballets Russes de Monte-Carlo

obr. 57 výprava baletu Labyrint

Ze spolupráce s Mauricem Béjartem vznikly také opery Římský karneval a Španělská dáma, na hudbu Scarlattiho, ve kterých se Dalí podílel na scénografii.

80 8.2. Joan Miró (1893-1983)

Španělský malíř, sochař a keramik Joan Miró se narodil roku 1893 v Barceloně, ve starobylé katalánské rodině. Jeho otec byl zručným řemeslníkem v oboru zlatnictví a hodinářem. Již od mládí se Miró chtěl stát malířem, ale díky naléhání otce se stal úředníkem. Vystudoval ale také Escuelu de Bellas Artes, kde se učil i Pablo Picasso. Jeho učitelé ho velmi podporovali, ale Miró se nemohl věnovat umění s takovým nasazením jak by chtěl. Po nervovém kolapsu byl poslán na venkov a tento pobyt na statku byl inspirací pro jeho rané malby katalánské krajiny. Když se vrátil z venkova, začal studovat na škole umění v Barceloně, kde byl jeho učitelem Francesco Galí. Ten měl na Miróovu tvorbu velký vliv a naučil ho rozumět umění, pozorovat a tvořit s citem. Inspiraci hledal ve francouzském umění, básnictví a malířství. V roce 1918 uspořádal Miró v Galerias Dalmau svou první samostatnou výstavu. Na těchto dílech je ještě znát silný vliv fauvismu a kubismu. Výstava nebyla úspěšná, nicméně vyvolala údiv zejména svoji originalitou a nevšedním užitím barev. Pro kubisty typické geometrické tvary využíval Miró zejména k podpoření dojmu pohybu, vedoucí oko diváka hluboko do barev obrazu. Nejvýraznějšími byly na této výstavě jeho nevšední akty a zobrazení žen. Do svých obrazů zasazoval neobvyklé prvky ke zvýraznění emocí. V roce 1919 odjel do Paříže, kde žil ve velké chudobě. Ani jeho druhá návštěva hlavního francouzského města nebyla úspěšná, nicméně se při ní alespoň seznámil s André Bretonem, Paulem Éluardem a Louisem Aragonem, zastánci surrealismu. Miró se s myšlenkami surrealismu ztotožnil. Ale namísto využití podvědomí – halucinací a snů, se nechával vést svou představivostí. Ta byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně. Vytvořil také symboly surrealismu, které byly viditelné i skryté. Ačkoli tvořil mírně v jiném duchu, než ostatní surrealisté, André Bretom o jeho stylu prohlásil, že je nejsurrealističtější ze všech surrealistů.

81 Později Miró zjednodušoval struktury svých maleb a dostal se do období tzv. snových maleb. Začal vytvářet nový styl abstrakce, kdy byly malby obvykle zjednodušeny jen na užití bílé a černé s častým použitím kaligramů. V roce 1927 se Miró přestěhoval do nového ateliéru na Rue Blomet. V následujících letech se vrátil zpět do Španělska, oženil se a narodila se mu jediná dcera. V tomto spokojeném období byl Miró vytvořil nespočetné množství obrazů. Svoji techniku snových maleb postupně změnil v absolutně abstraktní díla. Byly to koláže a jednoduché konstrukce, kdy užíval ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy. Touto svou technikou reagoval na politické události té doby a absurditu války – jeho díla byla často plná monster vyvedených v ostrých barvách na černé nebo červené obloze. Na začátku druhé světové války se Miró ze Španělska přestěhoval do Normandie. Po tom co byla Normandie bombardována, musel utéct a zanechal zde část svého díla, zachránil pouze Konstelace. Tyto malby, zachycující jeho hluboké deprese z válečné situace, byly naplněné klidem a vyrovnaností, po kterém toužil, ale nevěřil, že se může vrátit. Miró nevěřil, že Německo prohraje a ztrácel smysl života. Po válce pobýval v New Yorku, kde byla na jeho počest v Museum of Modern Art uspořádána výstava. Jeho dílo malířské i sochařské mělo velký úspěch a byla mu nabídnuta práce na rozsáhlých nástěnných malbách. Vytvořil i tapiserii pro World Trade Center v New Yorku, která byla zničena při teroristickém útoku 11. září 2001. Miró zemřel v Palmě a je pohřben v Barceloně.

obr. 58 Žena a pták za svitu luny

82 Romeo a Julie/Romeo et Juliette Hudba: Constantin Lambert Choreografie: George Balanchine a Bronislava Nižinská Kostýmy: Joan Miró ve spolupráci s Maxem Ernstem Premiéra: 1926 Tuto netradiční inscenaci dal Sergej Ďagilev na starost choreografce Bronislavě Nižinské. Jejími hrdiny je zamilovaný pár, který zkouší na prázdném jevišti, uprostřed svých kamarádů, hlavní role baletu o legendárních milencích. Kostýmy navrhl Miró spolu s Maxem Ernstem.

Dětské hry/Les jeux d´enfants Hudba: George Bizet Choreografie: Leonid Mjassin Libreto: Boris Kochno Opona, dekorace, kostýmy: Joan Miró Premiéra: 14. dubna 1932, Ballets Russes de Monte-Carlo Jednoaktový balet pojednává o dívce, která prožívá fantastický sen uprostřed oživlých hraček. Pro každou z nich napsal Leonid Mjassin půvabné taneční číslo a celá choreografie hýří novými a netradičními nápady. Na konci jdou hračky spát a dívka se probouzí do reality. Inscenace byla zajímavá také díky tzv. baby balerinas, několika tanečnicím z Ruska, které zahájily svoji kariéru ve velmi nízkém věku. Byly to např. Taťána Rjabušinska a Tamara Tumanova. Dekorace Miróa byly doslova senzací a byly vytvořeny z obrovské šedé tabule. Ta působila roztříštěným dojmem díky živým barvám a schematickým tvarům. Dekorace vypadaly jako rozstříhané papíry.

83 obr. 59 dekorace k baletu Dětské hry

Při spolupráci na baletních scénografiích se Joan Miró držel svých typických prvků, především kombinace barev a využitím symbolů, díky kterým promlouvají nesmírnou silou. Využíval i svých zkušeností s koláží, a tím vytvořil něco zcela nového a netypického pro baletní svět.

84 8.3. Max Ernst (1891-1976)

Německý sochař, teoretik umění, filosof a malíř samouk Max Ernst původně studoval filosofii na univerzitě v Bonnu. Když se rozhodl věnovat umění, seznámil se s Augustem Mackem. Díky němu přešel do umělecké skupiny Rheinische Expressionisten v Bonnu. Poprvé vystavoval v roce 1912 v Kolíně nad Rýnem. Navštívil Paříž, kde se setkal s Guillaume Apollinairem, Robertem Delaunym a Jeanem Arpem. V roce 1913 Ernst vystavoval na Prvním německém podzimním salonu v Berlíně. Sloužil v první světové válce a po ní založil v Kolíně nad Rýnem německou dadaistickou skupinu a začal vydávat časopis Der Ventilator. Po setkání s Paulem Kleem začal experimentovat s kolážemi. Od roku 1922 se usadil v Paříži na Montparnassu a ihned se zapojil do pařížského uměleckého života. Později se přiklonil k surrealismu a začal spolupracovat s jeho předními osobnostmi. Se Salvadorem Dalím a Luisem Buñuelem pracoval na jejich filmu Zlatý věk a s Joanem Miró na návrzích pro Ďagilevův balet. Začal se věnovat i své sochařské tvorbě.

obr. 60 Celé město

85 Po začátku druhé světové války byl Ernst prohlášen za německého špiona a jen díky Peggy Guggenheimové utekl z Francie do Spojených států. V New Yorku pak inspiroval mnoho mladých umělců a napsal pojednání Beyond Painting (Za malbou), které mu přineslo uznání. Po válce se vrátil do Francie. Ernst žil velmi bouřlivým milostným životem, kterým prošlo mnoho žen, a ty ovlivnily jeho tvorbu. Max Ernst je významný vynalezením nové umělecké techniky – frotáže. Jednalo se o vytváření plošných obtisků struktur dřeva a rostlin. Díky této metodě prý měl přístup ke svému podvědomí, protože nijak nemohl ovlivnit tvorbu díla. Prvek této náhody ve frotáži spolu s halucinačními pocity řadilo Maxe Ernsta pevně mezi surrealisty, i když byl Bretonem z hnutí vyloučen.

Turangalila Hudba: Olivier Messiaen Choreografie: Roland Petit Výprava: Max Ernst Premiéra: 21. 6. 1968, pařížská Opera Stejnojmenná Messiaenova symfonie zkomponovaná v roce 1948 byla zpracována již dříve Peterem van Dijkem na scéně Hamburské státní opery. Choreograf ale využil jen několika částí partitury. Petit ji zpracoval celou a vytvořil tak velmi náročnou inscenaci, trvající dvě a půl hodiny. Název je složen ze dvou sanskrtských slov – turanga = pohyb, čas a lila = hra. Dekorativní plátna Maxe Ernsta byla umístěna na pozadí scény. Zobrazovala obrovský kruh slunce, třpyt hvězd a závity mušlí na mořském dně. Tyto dekorace se efektně spojovaly s tanečními kompozicemi sboru. Tanečníci byli oblečeni do šedých, černých, růžových, okrových, oranžově-červených a fialových trikotů, zatímco sólisté byli v bílé barvě.

86 8.4. André Masson (1896-1987)

Francouzský malíř a grafik se narodil v Picardii a vyrůstal v Belgii. Umění studoval nejdříve v Bruselu, pak v Paříži. V první světové válce byl vážně zraněn v bojích. Zpočátku si oblíbil styl a myšlenky kubismu. Na první pohled jsou jeho díla jen dekorativní a prostá, ale po bližším přezkoumání odhalí hlubší prvky, které jsou typické pro surrealismus. Ve svém díle spojuje kombinace destrukce předmětů s dekorativním stylem. Věnoval se i tvorbě divadelních kulis a litografií. Zajímavé podněty a inspirace získával často pod vlivem drog. Věřil, že takové zkušenosti osvobodí jeho mysl a na povrch prostoupí jeho podvědomí. Nacisty bylo jeho dílo prohlášeno za zvrácené a Masson díky pomoci amerického novináře Variana Frye utekl přes francouzský ostrov Martinique do Spojených států. Ani zde jeho umění nebylo přijato. V Americe se věnoval abstraktním malbám inspirovaným afroamerickými a indiánskými mýty. Po válce se Masson vrátil do Francie, kde v Aix-en-Provence zemřel.

obr. 61 Le loup-garou

87 Předtuchy/Les Présages Hudba: Petr Iljič Čajkovkij, 5. symfonie Choreografie a libreto: Leonid Mjassin Výprava: André Masson Premiéra: 13. 4. 1933, Ballets Russes de Monte-Carlo Choreograf Leonid Mjassin se snažil tanečně zachytit boj člověka obklopeného nikoliv lidmi, nýbrž symboly – Skutkem, Osudem, Lehkomyslností, Vášní, Pokušením a Předtuchou. Všechny čtyři věty symfonie obsahovaly myšlenky boje proti překážkám, které musel člověk překonávat a také víru v možnost dosáhnout štěstí. Náročné téma Mjassin skvěle vyřešil použitím alegorických postav.

Éra surrealismu zasáhla baletní umění především novými výtvarnými technikami, zejména ve scénografii do té doby nevyužívané koláže, a také zajímavým kombinováním barev a využíváním symbolů. To bylo specifické pro tvorbu Salvadora Dalího i Joana Miróa. Také jednorázová spolupráce s všestranným umělcem Maxem Ernstem a dále grafikem André Massonem obohatila scénografický repertoár. Díky využití surrealistických tendencí vyzařují výpravy těchto umělců vnitřní sílu a vždy velice efektně doplňují choreografickou myšlenku.

88 9. Pop-art

Název pop-art vycházející z anglického popular art, v překladu lidové umění, byl poprvé použit kritikem Lawrencem Alowayem v roce 1955. Tento umělecký směr zažil největší slávu v 60. letech 20. století, ale dá se říct, že si svojí popularitu stále drží. Poprvé se objevil na mezinárodní scéně v roce 1964, kdy obdržel hlavní cenu na bienále v Benátkách pop-artový malíř Robert Rauschenberg. Předchůdci pop-artu, Stuart Davis a Charles Demuth, kteří ve své tvorbě využívali komerční výrobky a populární reklamní design, působili již ve dvacátých letech 20. století. Pop-art vznikl jako opoziční reakce na abstraktní expresionismus a neměl žádný přesný program, ale spíše jednotnou myšlenku. Byl ovlivněn komerčním uměním a populární hudbou. Typická je inspirace velkoměstskou kulturou, využívání předmětů denní potřeby a zdůraznění kýče. Paralelou pop-artu ve Francii je neorealismus, který také hledá kontakt s člověkem v konkrétním reálném světě. Pop-artoví umělci se zapojovali do pořádání happeningů, jejímiž zakladateli byli malíř Allan Kaprow a skladatel John Cage. Hlavními centry pop-artu byla města Londýn a New York, jehož představitelé jsou dnes známější. První období pop-artu probíhalo v letech 1953-1958 a bylo inspirováno zejména technikou. Typickým znakem je velkoměstská kultura – film, reklama, sci-fi, populární hudba. Na tuto masovou kulturu upozornila zejména výstava v roce 1956 s názvem Tohle je zítřek. Tato výstava byla uspořádána ve White Chape Art Gallery a podíleli se na ní Richard Hamilton, Mac Hale a John Voelcher. Počátky britské větve pop artu jsou spojeny se skupinou Independent Group, jejímiž členy byli již zmiňovaný Richard Hamilton a Eduard Paolozzi. K britským pop-artovým umělcům se řadí také David Hockney a Peter Blake. Druhé období je více abstraktní záležitostí. Hlavním centrem se stává New York, kde se v letech 1957-1961 rozvíjí umění v protikladu k britskému umění. Charakteristickými rysy amerického pop-artu je používání velkých formátů a zářivých nebo naopak bledých barev a zejména kritický a ironický náhled na konzumní společnost. Americká pop-artová scéna je prezentována především americkým výtvarníkem slovenského původu Andy Warholem a dále jsou s ní spojena jména jako Jasper Johns, George Segal, Roy Lichtenstein, Tom

89 Wesselman a Claes Oldenburg. V roce 1959 byla uspořádána výstava s názvem Place, kde umělci společně vytvořili z obrazů bludiště o výšce člověka. Divák tak systematicky procházel jednotlivá díla. Třetí období pop-artu začíná rokem 1961 a jeho ráz určuje mladší generace umělců. K této skupině se hlásili Billy Apple, Patrick Cawfiled, Allen Jones a Peter Philips. Nastává obrat opět spíše k figurativnímu umění. Nejvýraznější osobností byl americký umělec R. B. Kitaj, který se po studiu v New Yorku a Vídni usadil v Londýně. Zaměřil se zejména na spojení malířství a okolního světa a využíval k tomu nových technik. V 60. letech pronikl pop-artový styl do Evropy. K jeho nadšenému přijetí přispělo i významné ocenění Roberta Rauschenberga, jednoho z představitelů tohoto směru. Představitele pop-artového umění si pro spolupráci vybral moderní choreograf Merce Cunningham. Merce Cunningham (1919-2009), celým jménem Mercier Philip Cunningham byl americký tanečník a choreograf, který nejprve studoval klasický balet v New Yorku. Později se stal sólistou v tanečním souboru Marthy Graham. V roce 1953 založil vlastní taneční soubor Merce Cunningham Dance Company, pro který vytvořil řadu originálních choreografií. A právě s tímto souborem dlouhodobě spolupracovali pop-artoví výtvarníci. Jednalo se zejména o Roberta Rauschenberga a Jaspersa Johnsa, dále i o Andy Warhola a Roye Lichtensteina. Cunnighamovým dvorním skladatelem byl hudebník John Cage. Pod mnoha choreografiemi tohoto souboru tedy můžeme najít podepsanou zejména trojici umělců – Robert Rauschenberg, Merce Cunnigham a John Cage. Všichni tři většinou pracovali samostatně. Každý zpracovával zadanou myšlenku a k vzájemnému propojení docházelo až v podźdějších fázích příprav. Například Rauschenbergovy kostýmy měly tanečníci mnohdy na sobě až den před premiérou či v den premiéry.

90 9.1. Andy Warhol (1928-1987)

Jeden z nejvýraznějších zástupců americké pop-artové scény se narodil v americkém Pittsburghu jako Andrew Warhola. Jeho rodiče patřili k rusínským přistěhovalcům, kteří původem pocházeli ze severovýchodního Slovenska. Přesné datum jeho narození není známé, ale nejčastěji se jako datum uvádí srpen 1928. Měl ještě dva starší bratry, Jána a Pavla. Již od dětství byl často nemocný a zejména z tohoto důvodu neměl příliš moc přátel. Psychicky závisel na své matce. Od mládí trpěl duševními problémy a několikrát se nervově zhroutil. Nicméně jeho umělecké nadání se projevilo velice brzy. Odmaturoval na Schenley High School a následně absolvoval na Carnegieho technologickém institutu v Pitsburghu obor komerční designová tvorba. Po absolutoriu se v roce 1949 přestěhoval do New Yorku, kde působil jako ilustrátor časopisů a designer reklamních materiálů. Pracoval zejména pro časopis Glamour a přivydělával si malováním pro časopisy Vogue, Succes is a Job a Harper´s Bazaar. Vytvářel také obaly knih, sváteční přáníčka, reklamy na dámské boty a ilustroval knihy. Jeho první prací v tomto oboru byla kniha Complete Book of Etiquette od Amy Vanderbiltové. Začal navrhovat obaly pro známé americké produkty, jako např. plechovky Campbellovy polévky nebo dnes již proslulou láhev Coca-coly. Poprvé vystavoval v roce 1952 v Hugo Gallery. Zde prezentoval svoje kresby k příběhům Trumana Capota. O čtyři roky později vystavoval již v Museum of Modern Art v rámci skupinové výstavy Recent Drawings USA.

obr. 62 plechovka Campbellovy polévky

91 Během 60. let začal Warhol vytvářet první sítotisky a zejména díky nim se z něj stal jeden z nejproslulejších amerických umělců své doby. V jeho tvorbě figurují slavné osobnosti – Elizabeth Taylor, Marilyn Monroe, Elvis Presley, Muhammad Ali, Troy Donahue a komiksové postavy – Superman, Pepek Námořník aj. Technika sítotisku mu dovolila vyrábět svá díla ve velkém množství. Snažil se tedy vytvářet umění nejen z prvků masové kultury, ale i v masovém měřítku. O jeho dílo se zajímaly reklamní agentury i umělecké galerie. Byla to například galerie Sidney Janis v New Yorku, ve které se konala také první významná výstava pop-artu pod názvem The New Realists. Svoji šestidílnou sérii autoportrétů prezentoval v Montrealu na výstavě Expo 67. Warhol se postupně stal senzací své doby.

V roce 1963 založil svůj první umělecký ateliér v požární zbrojnici na 1342 Lexington Avenue. Nicméně brzy se přesunul do podkrovních prostor na 231 East 47th Street. Tak začaly vznikat jeho první slavné Factory Warhol, ve kterých se vždy obklopil širokou škálou umělců, spisovatelů a hudebníků.

Andy Warhol byl manažerem a producentem americké rockové skupiny Velvet Underground, jejímiž členy byli Lou Reed, Johnem Cale, Sterling Morrisonem, Maureen Tuckerová a později německá modelka a zpěvačka Nico. Nejvýznamnějším počinem v tomto směru se stalo jejich první album, jehož obálku Warhol navrhl, a také multimediální vystoupení The Exploding Plastic Inevitable. Při premiéře, která se konala v Domu starého polského národního domu, bylo možno na stěnách místnosti shlédnout Warholovy filmy. Na pódiu se rozehrávala velká světelná show, během které vystupovali členové kapely v černých kožených hábitech. Reakce na toto halucinogenní a šokující vystoupení byla smíšená. Po neshodách s Lou Reedem Warhol spolupráci s kapelou ukončil. Nicméně spolupracoval i s dalšími hudebníky. Patřila mezi ně kapela The Rolling Stones, pro které navrhl v 70. letech dvě desky. Navíc vytvářel i portréty frontmana této kapely Micka Jaggera. Znal se také s Johnem Lennonem, Bobem Dylanem a Davidem Bowiem, který po něm dokonce pojmenoval album. Jeho Warhol's video production company se podílela na realizaci několika klipů, například hudební skupiny The Cars. Věnoval se i filmové tvorbě a jeho talent byl oceněn Cenou nezávislého filmu od časopisu Film Culture. Jeho film Chelsea Girls stal prvním

92 undergroundovým filmem uváděným v komerčních kinech.

Konec 60. let byl pro Warhola tragický, 3. června 1968 byl postřelen feministkou Valerií Solanisovou. Utrpěl vážné zranění a s jeho následky se vyrovnával celý zbytek života. Tato událost se stala předlohou pro film I Shot Andy Warhol. V 70. a 80. letech vydával časopis Interview a pořádal retrospektivní výstavy. Stával se stále populárnějším, svou originální kontroverzní tvorbou a výstředním životem propagoval hnutí pop-artu. Andy Warhol namaloval sérii nazvanou Endangered Species (Ohrožené druhy). K nejznámějším Warholým obrazům patří Green Car Crash, který byl v roce 2007 prodán za 71,7 milionu dolarů. Warhol zemřel ve věku 58 let po operaci žlučníku a byl pohřben na pravoslavném hřbitově St. John the Baptist Byzantine v Bethel Park na předměstí Pittsburghu.

obr. 63 Robert Rauschenberg, sítotisk na plátně

93 Warholova spolupráce s divadlem probíhala v letech 1953 a 1955, kdy navrhoval kulisy pro divadelní skupinu Lower East Side a v 60. letech se pak podílel na výtvarné stránce baletu Merce Cunninghama Rainforest.

Rainforest

Hudba: David Tudor Choreografie: Merce Cunnigham Dekorace a kostýmy: Andy Warhol a Jaspers Johns Premiéra: 1968, MCDC Originální choreografie Merce Cunninghama byla zvýrazněna barevnými obepnutými trikoty, které navrhl Jasper Johns. Dílo podtrhovala hudba Davida Tudora napodobující zvuky deštného pralesa. Andy Warhol instaloval na scénu stříbrné polštáře, které pluly po jevišti a doplňovaly pohyb tanečníků.

obr. 64 scéna z baletu Rainforest I. obr. 65 scéna z baletu Rainforest II.

94 9.2. Robert Rauschenberg (1925-2008)

Americký výtvarník, který největší slávu získal v 50. letech 20. století, se přes dadaismus a surrealismus vypracoval k nové formě. Jeho cílem bylo osvobodit se od tradičního pojetí využití plátna a překlenout propast mezi uměním a životem. Hlavním a trvalým prvkem jeho tvorby se stalo používání obyčejných předmětů v neobyčejných kompozicích, a také kombinování zdánlivě spolu nesouvisejících předmětů. Narodil se jako Robert Milton Rauschonberg v texaském městě Port Arthur. První umělecké zkušenosti získával za podpory stipendia z armády v Kansasu v institutu City Art, v Paříži na Académie Julian a v New Yorku na Art Students League. V Paříži se seznámil se svou budoucí manželkou malířkou Susan Weilovou, se kterou byl ženat v letech 1950 až 1953. Byl i žákem německého umělce Josefa Alberse na univerzitě Black Mountain v Severní Karolíně. Albers svého žáka velmi ovlivnil, zejména jeho přísná kázeň a systematičnost docílily toho, že Rauschenberg pak dělal pravý opak. Na této univerzitě se seznámil i se svým budoucím dlouholetým kolegou a přítelem hudebním skladatelem Johnem Cagem. Na univerzitní půdě vytvořil slavné Bílé obrazy, které byly založeny na měnícím se povrchu v závislosti na okolním prostředí. Měly zachytit hlavně akustické ticho. John Cage se v nich inspiroval k vytvoření skladby 4'33 bez jediného zvuku. V 50. letech začal pracovat na dílech, které se dají považovat za hraniční mezi malířským a sochařským uměním. Jsou to série Černých obrazů a Červených obrazů, ve kterých kombinoval malbu s technikou koláže. Byly nazývány kombinovanými malbami a ostatními umělci nebyly přijaty pozitivně, nicméně ovlivnily další generaci umělců hledajících nové inspirace. Zlomem v jeho kariéře byla první samostatná výstava. Konala se v roce 1958 v Galerii Lea Castelliho v New Yorku a vystavil zde hlavně své koláže barev a objektů. Touto výstavou se začlenil mezi nejvýznamnější moderní umělce té doby.

95 V 60. letech se začal věnovat sítotisku a na svá plátna díky této technice přenáší fotografie v různých variacích. Tato pro něj nová metoda mu otevřela další umělecké možnosti a spojila ho s tvorbou pop-artistů Jaspera Johnse a Andyho Warhola. V těchto letech také experimentoval v oblasti tisku, kdy používal různé typy povrchů – tkaniny, hliník, plexi a zorganizoval svoji první retrospektivu v Jewish Museu v New Yorku. V roce 1964 vyhrál hlavní cenu na Biennale v Benátkách. V roce 1967 spolu s Billym Klüverem zahájili projekt Experiments in Art and Technology, byla to nezisková organizace pro podporu spolupráce mezi umělci a technickými inženýry. V roce 1984 Rauschenberg získal hudební cenu Grammy za design alba Speaking in Tongues, který vytvořil pro skupinu Talking Heads. Rauschenberg dále žil a pracoval střídavě v New Yorku a na Floridě, až do své smrti v roce 2008.

obr. 66 litografie Paris Review

96 Pro choreografa Merce Cunnighama a jeho soubor vytvořil první výpravy v 50. letech a jejich spolupráce pokračovala mnoho let.

Theatre Piece (1952) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Minutiae (1954) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Suite for Five in Space and Time (1956) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

obr. 67 scéna z baletu Suite for Five in Space and Time I.

97 obr. 68 scéna z baletu Suite for Five in Space and Time I.

Nocturnes (1956) hudba Eric Satie, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Labyrinthian Dances (1957) hudba Josef Matthias Hauer, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Changeling (1957) hudba Christian Wolff, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Antic Meet (1958) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Summerspace (1958) hudba Morton Feldman, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

98 From the Poems of White Stone (1959) hudba Ben Johnstone, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Rune (1959) hudba Christian Wolff, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Crises (1960) hudba Conlon Nancarrow, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

obr. 69 scéna z baletu Crises I. obr. 70 scéna z baletu Crises II.

obr. 71 scéna z baletu Crises III.

99 Hands Birds (1960) hudba Earle Brown, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Waka (1960) hudba Toshi Ichiyanagi, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Music Walk with Dancers (1960) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Suite de Danses (1961) hudba Serge Garrant, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Aeon (1961) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Field Dances (1963) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Story (1963) hudba Toshi Ichiyanagi, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Paired (1964) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Winterbranch (1964) hudba La Monte Young, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Travelogue (1977) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

100 9.3. Jaspers Johns (1930)

Americký malíř a grafik Jasper Johns se narodil 15. května 1930 v Augustě ve státě Georgia. Je spolu s Rauschenbergem považován za jednoho z nejvlivnějších pop-artových umělců. Začal studovat na University of South Carolina, ale po několika semestrech se přestěhoval do New Yorku, kde navštěvoval Parsons School of Design. V této době se seznámil se svým budoucím spolupracovníkem Robertem Rauschenbergem. V letech 1952-1953 sloužil v armádě a po návratu se již plně začlenil do uměleckého života v New Yorku. Prvním vystavovatelem jeho děl byl Leo Castelli. Už premiérová výstava byla velmi úspěšná a byly prodány tři Johnsovy obrazy. Jeho tvorba spojuje vliv abstraktního expresionismu a pop-artových myšlenek. Johnsnova typická hravost, vtip a konkrétní malba jsou charakteristické i pro hnutí dadaismu. Díky tomuto svému neotřelému přístupu k realitě byl Johns, a jeho blízký přítel Robert Rauschenberg, nazýváni také neodadaisty. Jeho nejvýznamnějším obrazem je dílo z roku 1955 s názvem Flag (Vlajka). Také další jeho obrazy jsou v dnešní době velmi ceněné a jsou prodávány za desítky milionů dolarů. Johns v současné době žije a tvoří v městečku Sharon v Connecticut. Technicky specifické jsou pro Johnse výrazné tahy štětcem a využívání symbolů – písmena, čísla, terče a vlajky. Toto symbolistické pojetí je zajímavým prvkem v jeho scénografické tvorbě. Jako umělecký poradce působil v souboru Merce Cunninghama zejména v 70. letech 20. století. Spolupráce započala baletem Second Hand. Zde Johns ponechal prázdou scénu a tanečníkům navrhl jednobarevné celotrikoty, které měly jen okraj některé končetiny v jiné barvě. Zdůrazňovaly pohyb a choreografii po prostorové stránce. Na žádost Johnse byli tanečníci před představením postaveni vedle sebe dle barev, tak že vytvářeli barevné spektrum.

101 Second Hand (1970) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

obr. 72 scéna z baletu Second Hand I.

obr. 73 scéna z baletu Second Hand II.

102 Loops (1971) hudba Gordon Mumma, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Landrover (1972) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

TV Rerun (1972) hudba Gordon Mumma, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Un jour ou deux (1973) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

Exchange (1978) hudba David Tudor, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

103 9.4. Roy Lichtenstein (1923-1997)

Americký umělec Roy Fox Lichtenstein se narodil v New Yorku v rodině realitního makléře a již od dětství se věnoval umění. Jeho první umělecké kroky vedl učitel Art Students League, Reginald Marsch na letních kurzech malování. Umělecké ambice však přerušila válka, kdy musel své studium ukonči. V letech 1943-1946 se zůčastnil bojů v Evropě. Po svém návratu se podílel na výstavě v Chinese Gallery v New Yorku. Krátce po návratu se také oženil a narodili se mu synové David a Mitchel. Manželství bylo ale v roce 1965 rozvedeno. Lichtenstein se živil i jako aranžér a kreslíř, protože se samotným uměním nedokázal uživit. V roce 1951 se konala první Lichtensteinova výstava v Carlebach Gallery v New Yorku. V 50. a 60. letech se věnoval učení a v tvorbě se tématicky zaměřil na komiksové postavy Mickeyho Mouse, Donalda Ducka a Bugse Bunnyho. V této době také vytvořil své první pop-artové dílo. Tím byla litografie Ten Dollar Bill. Svou slavnou technikou komiksu se Lichtenstein začal zabývat v roce 1960. Úspěšnou výstavu uspořádal v roce 1962 v galerii na 4 East 77th Street v New Yorku. Všechna jeho díla se prodala a Lichtenstein se mohl začít věnovat umění profesionálně. V 60. letech si založil svůj ateliér na 190 Bowery a znovu se oženil. Po svatbě se přestěhoval do Southamptonu a zařídil si zde nový ateliér.

obr. 74 technika obrázkových seriálů

104 V 80. letech se přesunul více do středu uměleckého dění na Manhattanu, kde si pronajal ateliér. Vytvářel především velkoformátová díla, proto jsou jeho výtvory velmi těžce publikovatelné. Při zmenšení často je nelze rozpoznat. Lichtenstein zemřel na zápal plic 29. září 1997 v nemocnici na Manhattanu. Pracoval na výpravě baletu Pond Way.

Pond Way hudba: Brian Eno choreografie: Merce Cunnigham, MCDC výprava: Roy Lichtenstein premiéra: 1998

obr. 75 scéna z baletu Pond Way

105 Spolupráce pop-artových umělců s tanečním uměním byla významným mezníkem v dějinách divadla. Zcela osobité pojetí jednotlivých malířů a dlouhodobá spolupráce především Roberta Rauschenberga a Jaspera Johnsa s choreografem Mercem Cunnighamem vnesla nový pohled na výpravnou i kostýmní stránku baletu. Scéna a kostýmy byly obohaceny o nejrozmanitější variace barev, materiálů a tvarů a po stránce vnímání o humorný až ironický nadhled.

106 10. Konstruktivismus

Umělecké hnutí 20. století, které vzniklo v Rusku v roce 1914 jako reakce na suprematismus a lučismus. Po Velké říjnové socialistické revoluci vznikla tendence industrializovat Rusko a i díky této snaze vznikl zcela nový a unikátní směr. Jeho vedoucí postavou a zakladatelem byl Vladimir Tatlin, umělec žijící v letech 1885-1953. Jeho hlavní snahou bylo ukázat umělecké snahy nového Sovětského svazu. K tomuto uměleckému směru se dále hlásili Alexandr Rodčenko, El Lissickij, Naum Gabo a jeho bratr Antoine Pevsner. Směr se prolínal s funkcionalismem a zdůrazňoval dokonalost po technické stránce i účelnost stravby. Kostruktivisté byli také průkopníky techniky fotografické montáže. V tomto směru se nejvíce proslavily ilustrační montáže Alexandra Rodčenka, které vytvořil k básni ruského futuristického básníka V. V. Majakovského. Díla tohoto typu měla společné rysy s kolážemi dadaistických umělců, které spojovaly fotografie a malbu. Konstruktivistické fotomontáže však nebyly tak destruktivní jako tvorba dadaistů. Konstruktivismus využíval nové materiály - kovy, dráty a kousky umělých hmot. Toto hnutí zahrnuje i tvorbu litografie a fotografie. Názory odborné veřejnosti na tento směr se liší. Někteří kritici vidí konstruktivismus jako převratný umělecký styl, zatímco jiní jej téměř přehlíží. Nicméně jeho velkou předností byl popis vznikající industriální společnost, ve které našel svůj původ. Jeho snahy se přenesly na německý Bauhaus i na holandskou skupinu De Stilj. Po druhé světové válce se propojily jeho tendence s konkrétním uměním, op-artem a kinetickým uměním.

107 10.1. Antoine Pevsner (1886-1962)

Malíř a sochař ruského původu, který se usadil a tvořil ve Francii. Spolu se svým bratrem Naumem Gabem byl jedním z hlavních představitelů konstruktivismu, jehož myšlenky rozpracoval. Nejprve tvořil pod vlivem kubismu. Po vypracování realistického manifestu se začal věnovat zkoumání objemu hmoty a prostoru, řešil vztah mezi hmatatelným a nehmatatelným prostorem. Velký důraz kladl na světlo, které vnímal jako prioritu. Dával mu stejnou váhu, jako malíř barvě. Vytvářel konstrukce z plastické hmoty a mědi. Pro jeho poslední období jsou charakteristické průsvitné konstrukce z kovu nebo plastu a niťovité měděné struktury. Položil základy nového umění. Odmítl statickou skulpturu ve prospěch dynamického umění. Jeho abstraktní plastiky vyvolávají pocit pohybu do prostoru a vířivý pohyb. Specifickým rysem jeho díla je dynamika a tvarová vytříbenost.

obr. 76 Svět

108 10.2. Naum Gabo (1890-1977)

Ruský malíř, sochař a architekt, vlastním jménem Naum Abramovič Pevsner. Nejprve studoval medicínu v Mnichově a až po seznámení se s Kandinským, a skupinou Der Blaue Reiter, se začal věnovat umění. Od roku 1913 žil u svého bratra A. Pevsnera v Paříži a navázal na Tatlina, Maleviče a Rodčenka. V roce 1920 vynalezl první kinetickou skulpturu v dějinách moderního umění. V roce 1923 vytvořil dle svých slov své zlomové dílo s názvem Sloup. Jako materiálu užil skla, kovu a plastické hmoty. Byl přesvědčen, že se mu v tomto dílo podařilo spojit prvek sochařský i architektonický. Ve 20. letech také sepsal realistický manifest proti kubismu a futurismu. Ve 40. letech vytvořil sérii tvarů v podobě jemných průsvitných sítí, které vytvořil z plastické hmoty a nerezavějící oceli. Toto dílo je nádhernou ukázkou hry světla a nehmotných ploch.

obr. 77 Sloup

109 Vytvářel dekorace pro Ďagilevův balet. Spolu se svým bratrem se výtvarně podílel na klíčovém díle George Balanchina.

Kočka/Le Chat Hudba: Henri Sauguet Choreografie: George Balanchine Dekorace, kostýmy: Naum Gabo a Antoine Pevsner Premiéra: 30. dubna 1927, Monte-Carlo, Ballets Russes Ďagileva

Jednoaktový balet tématicky čerpal z Ezopových bajek. Vyprávěl příběh mladíka, který by zamilovaný do kočky a poprosil Venuši, aby ji proměnila v ženu. Jeho prosby byly vyslyšeny. Venuše ale vyšle na zem i myš, aby prověřila věrnost ženy. Žena proměněná v kočku podlehne a začne pronásledovat myš. Muž poté upadl do zoufalství. Na premiéře tančili hlavní role Olga Spessivtseva a Sergej Lifar. Balanchinova choreografie zdůraznila mužský tanec. Tímto baletem, který mě velký úspěch, zahájil Sauguet svou kariéru autora baletní hudby. Originalita baletu spočíval zejména v jeho dekoracích, které měly zcela novou koncepci a tvořila ji konstrukce z transparentního plastického materiálu, pokrytá plachtou z černého voskovaného tylu. Tanečníci byli oblečeni do kostýmů z plastických materiálů, které více odhalovaly strukturu těla. Na scéně se objevují dřevěné geometrické tvary, např. čtverec, kruh, elipsa, lichoběžník, malované na jedné straně bíle a na druhé černě. V tomto díle se tak mohly naplno projevit konstruktivistické tendence. Zdůrazněna byla transparentnost, lehkost a dynamičnost. Výprava i kostýmy byly doslova revolucí.

110 11. Moderního sochařství 20. století - Isamu Noguchi (1904-1988)

Americký sochař, zahradní architekt a designér japonského původu Isamu Noguchi, vystřídal v průběhu své umělecké kariéry mnoho uměleckých stylů a vlivů. Je zástupcem moderního sochařství 20. století. Byl synem japonského básníka Yone Noguchiho a americké spisovatelky Leonie Gilmourové. Vyrůstal v Japonsku, ale v roce 1918 odjel studovat do Spojených států. V roce 1922 ukončil střední školu a začal se věnovat umění. K jeho prvním učitelům patřil významný sochař Gutzon Borglumo. Nicméně Noguchiho cesta k umění byla složitá, zpočátku se věnoval i studiu medicíny. Rozhodující pro jeho umělecký i osobní život bylo setkání s japonskou tanečnicí Michio Itō. Tato osobitá tanečnice jej uvedla do uměleckých kruhů. V roce 1924 začal navštěvovat večerní hodiny na umělecké škole Leonardo da Vinci Art School. A brzy uspořádal první výstavu, která byla velmi úspěšná a motivovala Noguchiho k tomu, aby se stal sochařem na plný úvazek. Opustil studia medicíny a založil si vlastní sochařský ateliér. Po udělení Guggenheimova stipendia začal studovat umění v Paříži, v Indii a na závěr v Londýně. Díky cestování získal mnoho kontaktů a seznámil se s různými sochařskými technikami. Nejprve se věnoval tvorbě bust. Velký vliv na jeho tvorbu měl Constantin Brancusi, s nímž spolupracoval několik měsíců. Po zamítnutí prodloužení stipendia se v roce 1929 vrátil do New Yorku a uspořádal zde výstavu svých abstraktních soch. Výstava nebyla příliš úspěšná a Noguchi opustil od tvorby soch tohoto typu a začal se opět věnovat portrétním bustám. V tomto oboru byl velmi uznávaným a vyhledávaným umělcem. Ve 30. letech začal opět cestovat a objevovat nové inspirace. V Pekingu se věnoval studiu kaligrafie a v Japonsku se učil v oboru hrnčířství. Po svém návratu do New Yorku Noguchi vytvářel sochy ovlivněné jeho studiem v Japonsku, ale zejména z finančních důvodů se dále zabýval i tvorbou portrétních bust.

111 Zlomem v jeho kariéře byl útok na Pearl Harbor v roce 1941, kdy se ve Spojených státech začaly zvedat protijaponské nálady. Noguchi se stal také obětí těchto reakcí a spolu s několika dalšími aktivisty založil skupinu, která si kladla za cíl apelovat vládní úřady proti jejich rozhodnutí internovat Američany japonského původu. Rozhodl se propagovat umění v internačním táboře v arizonské indiánské rezervaci, kam se nechal dobrovolně zavřít. Po tom, co si uvědomil beznadějnost situace zažádal o uvolnění. FBI byl označen za podezřelou osobu a později dokonce za špiona a nebýt intervence American Civil Liberties Union byl by deportován. Noguchi tvořil pod vlivem západního moderního umění. Ale do jeho tvorby pronikly i vlivy tradičních japonských technik, zejména japonské kaligrafie, a buddhistické filozofie. V roce 1985 Noguchi otevřel v New Yorku své muzeum, kde je vystaveno mnoho jeho prací. Zemřel 30. prosince 1988 v New Yorku.

obr. 78 Red Cube

112 Isamu Noguchi se zabýval více obory, mimo jiné tvořil plány zahrad a dětských hřišť. Navrhoval také nábytek a interiéry. Věnoval se i tvorbě divadelních a kostýmových designů. Spolupracoval s mnoha významnými uměleckými osobnostmi. Frontier (1935) hudba Louis Horst, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

Jaro v Appalačských horách/Appalachian Spring (1944) hudba Aarond Copland, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

Jeskyně srdce/Cave of the Heart (1946) hudba Samuel Barber, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

Noční pouť/Night journey (1947) hudba William Schumann, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

Clytemnestra (1958) hudba Halim El-Dabh, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

Phaedra (1962) hudba Robert Starer, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

Circe (1963) hudba Alan Hovhaness, choreografie Martha Graham, Martha Graham Dance Company

The Seasons (1947) hudba John Cage, choreografie Merce Cunnigham, MCDC

113 Orfeus/Orpheus Hudba a libreto: Igor Stravinskij Choreografie: George Balanchine Dekorace a kostýmy: Isamu Noguchi Premiéra: 28. dubna 1948 v New Yorku souborem Ballet Society v City Center v New Yorku Orfeus byl prvním poválečným baletem Igora Stravinského. Vznikl jako reakce na Gluckovu operu Orfeus a Eurydika. Tu viděl George Balanchine, choreograf Ballet Society a nelíbilo se mu její pojetí. Toužil po moderním ztvárnění této legendy a Straviskij mu vyhověl. Celé dílo se nese v duchu neoklasicismu – jak hudba, tak Balanchinova choreografie. Na premiéře tančil Orfea Nicholas Magallanes, Eurydiku Maria Tallchief, Anděla smrti Francisco Moncion a vládkyni Furií Beatrice Tompkins. Balet o třech obrazech vyprávěl příběh Orfea, který je ochoten kvůli tomu, aby se mu vrátila jeho milovaná Eurydika, sestoupit do podsvětí. Měl možnost se se svou milou znovu potkat, pod podmínkou, že ji neuvidí. Orfeus souhlasí a s páskou na očích tančí s Eurydikou velké pas de deux. Orfeus však neodolal pokušení a strhne si pásku z očí. V tu chvíli padla Eurydika mrtvá k zemi a vzápětí umřel i Orfeus, kterého roztrhaly bakchantky na kusy. V posledním obraze se na scéně objevil Apollon, který vzal Orfeovu lyru a nechal vystoupat k nebi.

obr. 79 scéna z baletu Orfeus

114 Závěr

Díky technické revoluci, novým vynálezům a objevům, jsou využívány nové způsoby jak zachytit taneční umění. Vznik fotografie a filmu téměř vymazal původní výrazové prostředky malířů avšak spojitost mezi výtvarným a tanečním uměním nadále přetrvává, a to nejen díky spolupráci malířů na výtvarné stránce tanečních děl. Tuto spojitost můžeme sledovat i v inspiraci choreografických mistrů konkrétními výtvarnými díly malířů či jejich tvorbou. Příkladem je představení El Greco choreografa Jeana Borlina, Anatomie dr. Tulpa inspirovaná stejnojmenným Rembrandtovým obrazem v choreografii Glena Tetleyho nebo inscenace Caprichos, která čerpá z díla Goyových grafických listů a byla ztvárněna dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1946, kdy se choreografie ujali Ana Nevada a Juanito Garcia a na španělské melodie tančil soubor Ballets des Champs-Elysées. Druhá verze pochází z roku 1949, kdy byl na hudbu Bély Bartóka uveden balet souborem Ballet Workshop London v choreografii Herberta Rosse. Také dílo impresionistického malíře Edgara Degase bylo námětem k několika inscenacím. Sergej Lifar se nechal inspirovat soškou Degasovy malé tanečnice k vytvoření baletu Entre deux rondes v roce 1940. V roce 2003 vznikl balet La Petite Danseuse de Degas v choreografii Patrice Bart na hudbu Denise Levaillanta.

obr. 80 scéna z baletu La Petite Danseuse de Degas

115 Použité informační zdroje

AGUILERA, Cesáreo Rodríguez. Salvador Dalí. Praha: nakladatelství Odeon, 1991. ISBN 80-207-0326-8

Artbohemia http://www.artbohemia.cz

BECKETTOVÁ, Wendy. Toulky světem malířství. Přel. Jiří Vejvoda. Praha: nakladateltsví Fortuna Print, 2002. Přel. z: Story of painting. ISBN. 80-7321-002-9

BRODSKÁ, Božena; VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu. Praha: Akademie múzických umění, 2004. ISBN 80-7331-004-X

BUCHHOLZOVÁ, Elke Linda; ZIMMERMANNOVÁ Beate. Pablo Picasso. Praha: nakladatelství Slovart, 2006. ISBN 80-7209-794-6

DANCHEV, Alex. Georges Braques. Přel. Gizela Kubrichtová. Praha: BB/art, 2006. Přel. z: Georges Braques. A Life. ISBN 80-7341-942-4

ELGER, Dietmar. Dadaismus. Přel. Jana Novotná. Praha: nakladatelství Slovart, 2004. ISBN 80-7209-661-3

FIALA, Vlastimil. Henri Matisse. Praha: Odeon, 1967

GANTEFÜHRER-TRIEROVÁ, Anne. Kubismus, Přel. Vladimír Čadský. Praha: Slovart, 2005. ISBN 80-7209-671-0

GLENNOVÁ, Martina. Umělecké směry ARTMUZEUM http: //www.artmuzeum.cz

HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: S.P.A.D.E.M. et A.D.G.P. 1957

HONNEF, Klaus. Andy Warhol. Přel. Jaroslav Duda. Praha: Slovart, 2000. Přel. z: The Estate

116 of Andy Warhol. ISBN 3-8228-6696-2

CHÂTELET, Albert; GROSLIER, Bernard Philipp. Světové dějiny umění. Praha: Ottovo nakladatelství, s.r.o., 2004. ISBN 80-7181-936-0 KLINGSÖHR-LEROYOVÁ, Cathrin. Surrealismus. Přel. Vladimír Čadský. Praha: 1. vyd. Slovart, 2005. ISBN 80-7209-656-7

LAMAČ, Miroslav. Georges Braque. Praha: Odeon,1983.

Marc Chagall. Přel. Jana Vlčková. Frýdek-Místek: Alpress, 2004. ISBN 80-7218-464-4

Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/

MRÁZ Bohumír; MRÁZOVÁ Marcela. Encyklopedie světového malířství. Praha: Československá akademie věd, 1988

National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/

Opera de Paris http://www.operadeparis.fr/

PIJOAN, José; COGNIAT, Raymond (kapitola 14). Dějiny umění/8. Přel. Dagmar a František X. Halasovi. Praha: nakladatelství Odeon, 1981. Přel. z: Historia del arte. ISBN 80-242-0216-6

PIJOAN, José. Dějiny umění/9. Přel. Miloslava Neumannová. Praha: nakladatelství Odeon, 1983. Přel. z: Historia del arte. ISBN 80-242-0217- 4

PIJOAN, José. Dějiny umění/10. Přel. Jiří Pechar. Praha: nakladatelství Odeon, 1984. Přel. z: Historia del arte. ISBN 80-242-0218-2

PIJOAN, José. Dějiny umění/11. Přel. Jiří Kasl. Praha: nakladatelství Odeon, Balios a Knižní klub, 2000. Přel. z: Historia del arte. ISBN 80-242-0449-5

117 Wikipedia http://en.wikipedia.org/wiki/

ZYKMUND, Václav. Stručné dějiny moderního malířství. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1971. ISBN 14-178-71

118 Seznam ilustrací obrázek č. 1 Place Clichy zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 2 Tanec zdroj: FIALA, Vlastimil. Henri Matisse. Praha: Odeon, 1967 obrázek č. 3 Tanečník zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 4 návrhy kostýmů zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 5 Tamara Karsavina v kostýmu zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 6 kostým pro balet Zpěv slavíka I. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 7 kostým pro balet Zpěv slavíka II. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 8 Big Ben zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 9 návrh scény pro balet Kouzelný krám zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 10 model pro návrh dekorací baletu Kouzelná krám zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957

119 obrázek č. 11 návrhy kostýmů pro balet Kouzelný krám zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 12 scéna baletu Konkurence zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 13 A celebration of Beauty zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 14 scéna z baletu Beach zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 15 Miserere et la Guerre zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 16 vitráže zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 17 kostým z baletu Marnotratný syn zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 18 Avignonské slečny zdroj: PIJOAN, José. Dějiny umění/9. Praha: nakladatelství Odeon, 1983 obrázek č. 19 Guernica zdroj: PIJOAN, José. Dějiny umění/9. Praha: nakladatelství Odeon, 1983 obrázek č. 20 Picassova opona pro balet Paráda zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 21 návrhy kostýmů pro Třírohý klobouk zdroj: HAZAN Fernand. Dictionn aire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 22 Picassova opona pro balet Třírohý klobouk zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957

120 obrázek č. 23 dekorace pro balet Pulcinella zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 24 Leonid Mjassin v hlavní roli baletu Pulcinella zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 25 Le jour zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 26 Dekorace pro balet Obtížní lidé zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 27 Žlutý cirkus zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 28 dekorace k baletu Skating Rink zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 29 opona k baletu Stvoření světa zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 30 návrh kostýmu pro balet Stvoření světa zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 31 příklad koláže zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 32 návrh kostýmu markýze zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 33 návrh kostýmu barona zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/

121 obrázek č. 34 kostým hraběnky zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č.35 Já a vesnice zdroj: Marc Chagall. Přel. Jana Vlčková. Frýdek-Místek: Alpress, 2004. obrázek č. 36 Sacre-coeur zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 37 transpozice skutečnosti v barevné světelné paprsky zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/ obrázek č. 38 Journée zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 39 výprava baletu Noční slunce zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 40 kostým pro balet Šut I. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 41 kostým pro balet Šut II. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 42 Automobil zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 43 výprava baletu Zlatý kohoutek zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 44 ukázky kostýmů z baletu Soročinský trh zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957

122 obrázek č. 45 čelenka z kostýmu Ryby zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 46 kostým pro Mořského koníka zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 47 kostým pro Chobotnici zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 48 původní kostým navržený Léonem Bakstem I. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 49 původní kostým navržený Léonem Bakstem II. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 50 Znepokojené Múzy zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 51 La Mort d´un esprit zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 52 Kostým z baletu Ples I. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 53 Kostým z baletu Ples II. zdroj: National Gallery of Australia, Ballet Russes The Art Of Costume, http://www.nga.gov.au/balletsrusses/ obrázek č. 54 Balance zdroj: http://www.artbohemia.cz

123 obrázek č. 55 scéna z baletu Relâche zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/ obrázek č. 56 Stálost paměti zdroj: Salvador Dalí. Přel. Lenka Faltejsková. Alpress, 2004. ISBN 80-7218-463-6 obrázek č. 57 výprava baletu Labyrint zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 58 Žena a pták za svitu luny zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 59 dekorace k baletu Dětské hry zdroj: HAZAN Fernand. Dictionnaire du ballet moderne. Paris: 1957 obrázek č. 60 Celé město zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 61 Le loup-garou zdroj: http://www.artbohemia.cz obrázek č. 62 plechovka Campbellovy polévky zdroj: HONNEF, Klaus. Andy Warhol. Přel. Jaroslav Duda. Praha: Slovart, 2000 obrázek č. 63 Robert Rauschenberg, sítotisk na plátně zdroj: HONNEF, Klaus. Andy Warhol. Přel. Jaroslav Duda. Praha: Slovart, 2000 obrázek č. 64 scéna z baletu Rainforest I. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 65 scéna z baletu Rainforest II. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/

124 obrázek č. 66 litografie Paris Review zdroj: PIJOAN, José. Dějiny umění/10. Praha: nakladatelství Odeon, 1984 obrázek č. 67 scéna z baletu Suite for Five in Space and Time I. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 68 scéna z baletu Suite for Five in Space and Time II. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 69 scéna z baletu Crises I. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 70 scéna z baletu Crises II. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 71 scéna z baletu Crises III. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 72 scéna z baletu Second Hand I. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 73 scéna z baletu Second Hand II. zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/ obrázek č. 74 příklad tvorby na způsob techniky obrázkových seriálů zdroj: PIJOAN, José. Dějiny umění/10. Praha: nakladatelství Odeon, 1984 obrázek č. 75 scéna z baletu Pond Way zdroj: Merce Cunningham Dance Company http://www.merce.org/

125 obrázek č. 76 Svět zdroj: PIJOAN, José. Dějiny umění/10. Praha: nakladatelství Odeon, 1984 obrázek č. 77 Sloup zdroj: PIJOAN, José. Dějiny umění/10. Praha: nakladatelství Odeon, 1984 obrázek č. 78 Red Cube zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/ obrázek č. 79 scéna z baletu Orfeus zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/ obrázek č. 80 scéna z baletu La Petite Danseuse de Degas zdroj: http://www.operadeparis.fr/

126