Dporu, Kterou Mi Poskytovali Nejen B Ěhem Psaní Práce, Ale I B Ěhem Celého Studia

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztah ů a evropských studií

Obor Mezinárodní vztahy

Ozbrojené konflikty po skon čení studené války na Balkán ě

Magisterská diplomová práce

Bc. Dominik Brandl

Vedoucí práce: doc. PhDr. Zden ěk K říž, Ph.D. UČO: 261494 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikula ční ro čník: 2010 Brno, 2012

Prohlašuji, že jsem tuto práci zpracoval samostatn ě, pouze s použitím uvedených zdroj ů.

V Brn ě dne 8. prosince 2012 ……………………...... Dominik Brandl

Rád bych pod ěkoval svému vedoucímu diplomové práce panu doc. PhDr. Zde ňku Křížovi, Ph.D. za vst řícný p řístup a vedení mé práce. Dále bych pod ěkoval Masarykov ě univerzit ě, že mi umožnila zú častnit se zahrani čních stáží b ěhem studia, které byly pro m ě obrovským přínosem. Zárove ň bych cht ěl pod ěkovat svým rodi čů m a p řítelkyni za podporu, kterou mi poskytovali nejen b ěhem psaní práce, ale i b ěhem celého studia.

OBSAH

1 ÚVOD ...... 6 2 METODOLOGIE ...... 7 3 TEORIE ...... 10 3.1 Ozbrojený konflikt ...... 10 3.2 Konfliktní komplex...... 14 3.3 Aktér ...... 17 3.4 Hlavní bezpe čností problémy po skon čení studené války na Balkán ě ...... 19 3.5 Vý čet ozbrojených konflikt ů na Balkán ě ...... 21 3.6 Státní akté ři ...... 21 3.7 Nestátní akté ři ...... 22 4 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OZBROJENÝCH KONFLIKT Ů VE ZKOUMANÉM KONFLIKTNÍM KOMPLEXU ...... 23 4.1 Konflikt ve Slovinsku ...... 23 4.1.1 Charakteristika státu ...... 23 4.1.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika ...... 25 4.1.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů ...... 26 4.1.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází ...... 27 4.1.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování ...... 29 4.1.6 Zp ůsob ukon čení konfliktu ...... 29 4.1.7 Celkové zhodnocení konfliktu ...... 29 4.2 Chorvatská válka ...... 29 4.2.1 Charakteristika státu ...... 30 4.2.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika ...... 31 4.2.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů ...... 32 4.2.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází ...... 33 4.2.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování ...... 39 4.2.6 Zp ůsob mezinárodní intervence ...... 40 4.2.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu ...... 41 4.2.8 Celkové zhodnocení konfliktu ...... 41 4.3 Válka v Bosn ě a Hercegovin ě ...... 42 4.3.1 Charakteristika státu ...... 43 4.3.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika ...... 44 4.3.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů ...... 45 4.3.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází ...... 46 4.3.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování ...... 50 4.3.6 Zp ůsob mezinárodní intervence ...... 51 4.3.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu ...... 51 4.3.8 Celkové zhodnocení konfliktu ...... 52 4.4 Ob čanská válka v Albánii ...... 52 4.4.1 Charakteristika státu ...... 52

4.4.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika ...... 53 4.4.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů ...... 54 4.4.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází ...... 54 4.4.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování ...... 56 4.4.6 Zp ůsob mezinárodní intervence ...... 56 4.4.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu ...... 57 4.4.8 Celkové zhodnocení konfliktu ...... 57 4.5 Válka v Kosovu ...... 57 4.5.1 Charakteristika státu ...... 58 4.5.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika ...... 58 4.5.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů ...... 60 4.5.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází ...... 60 4.5.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování ...... 63 4.5.6 Zp ůsob mezinárodní intervence ...... 63 4.5.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu ...... 64 4.5.8 Celkové zhodnocení konfliktu ...... 64 4.6 Konflikt v Makedonii ...... 64 4.6.1 Charakteristika státu ...... 65 4.6.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika ...... 65 4.6.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů ...... 66 4.6.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází ...... 67 4.6.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování ...... 68 4.6.6 Zp ůsob mezinárodní intervence ...... 69 4.6.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu ...... 69 4.6.8 Celkové zhodnocení konfliktu ...... 69 5 CELKOVÉ ZHODNOCENÍ TREND Ů OZBROJENÝCH KONFLIKT Ů NA BALKÁN Ě ZA UPLYNULÝCH 20 LET ...... 71 6 ZÁV ĚR ...... 80 7 SEZNAM ZKRATEK ...... 82 8 POUŽITÉ ZDROJE ...... 84 8.1 Primární literatura ...... 84 8.2 Sekundární literatura ...... 87 8.3 Internetové zdroje ...... 92 9 SEZNAM P ŘÍLOH ...... 94

1 ÚVOD Ozbrojené konflikty provází naší civilizaci od nepam ěti. Vlivem ozbrojených st řet ů a válek se jednotlivé jednotky mezinárodního systému rozr ůstaly, zvyšovaly svou moc a prestiž. Na druhé stran ě vlivem boj ů zanikaly státní útvary, anebo se staly ko řistí a vazalskými státy vít ězné strany. Konflikty s sebou p řinášely velké materiální náklady, lidské ob ěti, ekonomickou a kulturní stagnaci, ob čanský úpadek a nezapomenutelné k řivdy, které zůstaly v mnohých národech siln ě zako řen ěny. Balkánský poloostrov nebyl výjimkou. Tento region si po staletí prošel velmi složitým vývojem, na kterém se ješt ě výrazn ě podepsaly události z devadesátých let 20. století, kdy na tomto území probíhaly ozbrojené konflikty, které Evropa nepamatuje od konce II. sv ětové války. Důvodem pro sepsání této práce pro mě byla návšt ěva tohoto regionu, kde jsem získal celou řadu zajímavých poznatk ů. P ředevším z Kosova, Albánie, Makedonie a Chorvatska. Zde jsem mohl navštívit místa, kde p řed n ěkolika lety probíhaly t ěžké boje a umírali lidé. Zárove ň jsem tu m ěl možnost hovo řit s lidmi, kte ří zažili vále čné útrapy t ěchto konflikt ů. Předložená diplomová práce mapuje hlavní trendy v ozbrojených konfliktech po konci studené války na Balkán ě, které jsou zahrnuty v konfliktním komplexu podle Petera Wallensteena. Do konfliktního komplexu spadají tyto státy: Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Albánie a Kosovo. Práce je koncipována do čty ř hlavních částí. Nejprve popíšu zvolenou metodologii, kterou jsem pro práci využil. V teoretické části p ředstavím a vysv ětlím hlavní témata teoretické koncepce, která jsou obsažena následn ě v analytické části. 1 Následující dv ě kapitoly budou pat řit k nejd ůležit ějším částem práce. Ve t řetí části budu zkoumat jednotlivé konflikty, podle stanovených kritérií a na záv ěr budou tyto trendy použity v analýze bezpe čnostního komplexu.

1 Definuji ozbrojený konflikt, konfliktní komplex, aktéra konfliktu, hlavní bezpe čnostní problémy po skon čení studené války na Balkán ě, atd.

2 METODOLOGIE

Předložená práce má podobu analytické studie, ve které budu analyzovat ozbrojené konflikty po skon čení studené války na Balkán ě. Při tomto zkoumání budu aplikovat postup tzv. step-by-step proces s cílem objevit specifický fenomén t ěchto p říčin (Cashman, 200: 2). Tato práce p ředstavuje jedine čnou p řípadovou studii, kde p řípadem je Balkánský region. Cílem práce je poskytnou a objasnit trendy ozbrojených konflikt ů v tomto regionu. V celkovém kontextu budou zahrnuty relevantní ozbrojené konflikty, které se udály po konci studené války ve vymezeném teritoriu balkánského poloostrova. Zárove ň si tato jedine čná případová studie neklade žádné jiné ambice než detailní prozkoumání daného p řípadu (Ko řan, 2008: 33-34). Pro výzkum ozbrojených konflikt ů jsem zvolil induktivní metodu , díky které m ůžeme pátrat po pravidelnostech, vzorcích, které mohou existovat v objektivní realit ě. Objevené pravidelnosti popíšeme ve form ě p ředb ěžných záv ěrů. Ty následn ě ov ěř íme dalším pozorováním. Výsledkem je pak nová teorie (Disman, 2006: 76). Jako nejvhodn ější metodologie pro analýzu ozbrojených konflikt ů se nabízí kvalitativní výzkum . Kvalitativní výzkum se snaží uchopit p ředm ět v jeho jedine čnosti, v jeho p řirozeném prost ředí a zam ěř uje se na vnit řní popis situace. Cílem kvalitativního výzkumu je porozum ění zkoumanému fenoménu v historickém a kulturním kontextu, do n ěhož je zasazen. Zatímco kvantitativní metoda se opírá o jasn ě strukturované metody poskytující často technicky náro čný, ale v podstat ě jednozna čný výzkumný návod, navíc jsou tyto metody v mnohem větší mí ře závislé na výzkumném kontextu a jejich aplikace je tém ěř vždy tv ůrčím aktem. Kvalitativní výzkum proto často vede k formulaci nových teorií. Kvalitativní výzkum je více ovliv ňován subjektivními schopnostmi a p ředstavami výzkumníka, jelikož se netestují teorie jako v případ ě kvantitativního výzkumu (Drulák, 2008: 19). Podle Miroslava Dismana používá kvalitativní výzkum induktivní logiku. Na po čátku výzkumného procesu je pozorování, sb ěr dat, následn ě badatel pátrá po pravidelnostech existujících v těchto datech, formuluje p ředb ěžné záv ěry a výstupem mohou být nov ě formulované hypotézy nebo nová teorie (Disman, 2006: 287) . Hendl vidí výhody kvalitativního výzkumu nap říklad ve zkoumání fenoménu v přirozeném prost ředí, umož ňuje studovat procesy, dob ře reaguje na místní situace a podmínky, hledá lokální p říčinné souvislosti, lze zobecnit na populaci, je užite čnou metodou p ři zkoumání velkých skupin. Naopak nevýhody kvantitativní metody mohou být nap říklad v získané znalosti, která m ůže být p říliš abstraktní a obecná pro p římou aplikaci

7 v místních podmínkách, kategorie a teorie použité výzkumníkem nemusejí odpovídat lokálním zvláštnostem, analýza dat i jejich sb ěr jsou často časov ě náro čné etapy, je obtížn ější testovat hypotézy a teorie (Hendl, 2005). Základními pilí ři diplomové práce byly teoretické koncepty autor ů zabývající se teoriemi ozbrojených konflikt ů (kniha od Petera Wallensteena Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System, Using Conflict Theory od spoluautor ů Otomara J. Bartose a Paula Wehra a práce Šárky Waisové Řešení konflikt ů v mezinárodních vztazích ). D ůležitá data pro výzkum ozbrojených konflikt ů byla také získána z databáze Uppsalské univerzity (UCDP), KOSIMO, The World Factbook a dalších relevantních zdroj ů. V analytické části jsem vedle dat získaných z databází využíval knižní publikace domácích i zahrani čních autor ů a akademické články z recenzovaných časopis ů. Ve své diplomové práci budu postupovat tak, že nejprve identifikuji konflikt, který podle analytických rovin a dle závažnosti za řadím do p říslušné kategorie, zde budu využívat poznatky z konfliktní encyklopedie UCDP, která pat ří mezi v ěrohodné a sv ětov ě užívané zdroje. Následn ě budu zkoumat aktéry konfliktu, jejich vzájemný historický vývoj, předm ět sporu a zapojení dalších aktér ů konfliktu. Dále budu v ěnovat pozornost dynamice konfliktu, zp ůsobu ukon čení konfliktu a dopad ům ozbrojeného násilí. Pro pot řeby této práce byl ozbrojený konflikt definován následující formulací: „Ozbrojený konflikt je situace, kde alespo ň jedna strana systematicky užívá ozbrojené násilí s cílem prosadit své politické požadavky“.

Mezi hlavní výzkumné otázky ozbrojených konflikt ů pat ří: - Jaké jsou celkové trendy ozbrojených konflikt ů v balkánském bezpe čnostním komplexu za uplynulých 20 let? - Jedná se opravdu o konfliktní komplex dle Wallensteena? Pro napln ění cíle práce bylo stanoveno n ěkolik podvýzkumných otázek, které jsou spole čné pro všechny uvedené konflikty: - Do jaké kategorie m ůžeme za řadit ozbrojený konflikt dle analytických rovin a podle závažnosti? - Kdo jsou hlavní akté ři konfliktu? - Co bylo p ředm ětem sporu a jeho evoluce? - Co bylo po čátkem ozbrojeného konfliktu a jeho evoluce? - Jaké byly snahy o vnit řní nebo vn ější moderování konfliktu? - Byla podniknuta mezinárodní intervence, pokud ano, v jaké fázi?

- Jak byl konflikt ukon čen? - Jaké bylo celkové zhodnocení konfliktu?

3 TEORIE

3.1 Ozbrojený konflikt V rámci výzkumu řešení konflikt ů je pot řeba stanovit definici, co je to ozbrojený konflikt. Pro tuto definici panuje mezi odborníky všeobecná neshoda. Existuje nep řeberné množství typologií ozbrojeného konfliktu. Peter Wallensteen definuje ozbrojený konflikt jako sociální situaci, kdy minimáln ě dva akté ři (strany) konfliktu usilují ve stejný okamžik o získání omezených zdr ojů. K tomu, aby mohl vzniknout konflikt, je pot řeba akce a formulování požadavku mezi aktéry sporu. Podle detailní studie konflikt ů od P. Wallensteena m ůžeme definovat 3 základní složky každého konfliktu: jednání (action), akté ři konfliktu (actors) a neslu čitelnost (incompatibility) jejich požadavk ů (Wallenstee, 2007:14-15). Šárka Waisová definuje konflikt čty řmi základními charakteristikami. Aktéry , kte ří jednají , aby prosadili své zájmy a hodnoty , jenž jsou neslu čitelné (Waisová, 2005:35). Spoluauto ři Bartos s Wehrem definují konflikt jako situaci, ve které akté ři užívají vzájemného konfliktního chování, aby se zmocnili neslu čitelných cíl ů nebo vyjád řili jejich nep řátelství. Pro autory jsou v konfliktu d ůležité t ři koncepty: neslu čitelný cíl (goal incompatibility), nep řátelství (hostility) a konfliktní chování (conflict behavior). Velmi d ůležitou složkou v konfliktu je konfliktní solidarita . Interakce jsou d ůležité k ustanovení vztah ů mezi individui, ale také zárove ň proto, že vytvá ří skute čnosti, které jsou zásadní pro ob ě strany, jako je solidarita, identita a kultura. Lidé mají odjakživa pot řebu interakce a komunikace s ostatními skupinami, pokud je jedna skupina mimo komunikaci s ostatními, m ůže to mít pro ni negativní dopady. Díky komunikaci získá aktér nové poznatky a hodnoty, které mohou být pro n ěj d ůležité. Konfliktní solidarita je vytvá řena t řemi prom ěnnými: vzájemnou interakcí , zastáváním stejných p řesv ědčení a hodnot a sdílením vzájemné sympatie . Ke vzniku solidarity je pot řeba tří podmínek. Konfliktní solidarita se zintenzivní v případ ě, když se navýší volná interakce mezi aktéry, pokud je dostupnost komunika čních technologii a existují malé skupiny , jelikož mezi malými skupinami se konfliktní solidarita nejvíce projevuje. Jako p říklad konfliktní solidarity uvád ějí auto ři nep řátelství. Ke vzniku nep řátelství p řispívají dva faktory: Křivdy (Grievances) se objevují, když máme pocit, že je nám jinou skupinou ublíženo neprávem. Následn ě za čneme cítit proti této skupin ě nep řátelství. Nap říklad mezi černochy a b ělochy, anebo mezi Izraelci a Palestinci. Druhým faktorem je vznik frustrace (Frustration), která je zap říčin ěna tím, že je nám n ěco odep řeno, zabrán ěno dosáhnout našich cíl ů. V p řípad ě, že není možné vést n ějakou agresivní akci, bude naše frustrace p řetrvávat. Pokud se nám

10 nepoda ří najít východisko z frustrace, pocit se bude neustále zesilovat a postupem času můžeme být agresivní i v ůč i svému okolí, které za naši frustraci nem ůže. U skupin, které jsou zapojeny v konfliktu, můžeme vypozorovat konfliktní ideologii . Akté ři mezi sebou nejen komunikují, ale jejich cíle jsou zapojeny v tomto konfliktu, stejn ě tak i hodnoty, které musí podporovat boj mezi nimi. Důležitým termínem jsou také konfliktní zdroje , které p ředstavují různé prost ředky k vedení konfliktu, mohou jimi být: vedení války, národní pot řeby, vojáci, zbran ě, peníze apod. Přestože tyto prost ředky existují, nemusí je vždy skupina nutn ě mobilizovat (Bartos-Wehr, 2002: 70-78). K typologii závažnosti ozbrojených konflikt ů jsem ve své práci využíval dva p řístupy. Prvním p řístupem je za řazení konfliktu do p říslušné kategorie podle programu Uppsalské univerzity, která vychází z databáze Uppsala Conflict Data Program Conflict Encyclopedia. K za řazení konfliktu do p říslušné kategorie budu využívat po čty ob ětí b ěhem konfliktu v jednotlivých letech. Konkrétn ě budu využívat tzv. nejlepších odhad ů (Best Fatality Estimates), které uvádí nejrelevantn ější informace o po čtu mrtvých. Ozbrojené konflikty jsou rozd ěleny do 3 kategorii podle závažnosti. Menší ozbrojený konflikt (Minor armed conflict), kdy se během konfliktu vyskytlo nejmén ě 25 a nejvíce 1 000 úmrtí spojených s bojem. Závažn ější ozbrojený konflikt (Intermediate conflict) p ředstavuje více než 1000 ob ětí během konfliktu, ale mén ě než 1 000 úmrtí spojených s bojem za jeden rok. Válka (War) - vlivem ozbrojených boj ů zaznamenáno více než 1 000 úmrtí spojených s konfliktem za jeden rok (Wallensteen-Sollenberg, 1996: 354-355). Německý model výzkumu konfliktu KOSIMO (Konflikt-Simulations-Modell) zkoumá konflikty podle intenzity (síly) v mezinárodních vztazích. Podmínkou pro KOSIMO je definice konfliktu: Konflikt p ředstavuje situaci vzájemn ě odlišných zájm ů v oblasti národních hodnot a témat, musí probíhat (konflikt) minimáln ě mezi dv ěma aktéry, musí trvat ur čitou dobu a musí mít ur čitý rozsah. Strany konfliktu jsou rozhodnuty prosazovat sv ůj zájem a dosáhnout vít ězství. Minimáln ě však jedna ze stran musí reprezentovat organizovanou státní moc . Konflikty v mezinárodních vztazích následn ě d ělí do čty ř kategorií: 1) latentní konflikty ; 2) krize (p řevážn ě nenásilný pr ůběh); 3) vážná krize (p řevážn ě násilný pr ůběh); 4) válka (dlouhodobý projev organizovaného ozbrojeného násilí). 2 V rámci výzkumu konfliktu v mezinárodních vztazích se ukázalo, že konflikt prochází v pr ůběhu času r ůznými fázemi a stupni intenzity. Celkem rozlišujeme 7 fází konfliktu: - latentní konflikt;

2 (Waisová, 2005: 40-42). 11

- manifestace konfliktu; - eskalace konfliktu; - mrtvý bod; - deeskalace konfliktu; - řešení konfliktu; - postkonfliktní urovnání. Latentní fáze konfliktu nastává, když se akté ři snaží získat stejný statek, jehož množství je omezené a ob ě strany konfliktu jsou si toho v ědomy. Zájmy aktér ů se stávají neslu čitelnými, ale neshody nejsou doposud tak velké, aby to strany donutilo k intenzivn ějším krok ům. V případ ě, kdy jeden z aktér ů definuje své neslu čitelné zájmy a projeví zájem se t ěchto statk ů nevzdat na úkor druhé strany, přechází konflikt do fáze manifestace . Eskalace konfliktu nastává, když se konflikt zdá nevyhnutelný. Každá strana chce dosáhnout svých cíl ů a nehodlá ustoupit ze svých požadavk ů, zárove ň hledá spojence, se kterými m ůže naplnit své mocenské požadavky. Eskalace konfliktu se skládá ze čty ř fází. Ve fázi diskuse se akté ři uchylují k nep řátelskému chování, není narušena ješt ě d ůvěra mezi stranami konfliktu ani vým ěna informací. Nástrojem pro řešení je vyjednávání. Ve fázi polarizace se snižuje vzájemná d ůvěra a respekt aktér ů. Strany podléhají negativním představám a stereotypnímu myšlení o protivníkovi. Nástrojem pro jednání jsou konzultace a mediace. Ve fázi izolace dochází k minimální komunikaci mezi stranami sporu. Akté ři se chovají v ůč i sob ě nep řátelsky a usilují o poškození protivníka, k čemuž využívají propagandu. Nástrojem pro řešení v této situaci mohou být sankce, embarga, arbitráže, atd. Čtvrtá fáze – destrukce - nastává v situaci, kdy je primárním cílem aktéra zni čit protivníka. Aby naplnil své požadavky, vyhledává vhodné spojence. Nástrojem v této fázi je peacekeeping, a nebo peaceenforcement. V případ ě, že nemá ani jedna strana sporu dostatek kapacit k ukon čení boj ů, dostává se konflikt do fáze mrtvého bodu. Tato fáze konfliktu je ideální pro zahájení jednání mezi protivníky. V následující fází - deeskalaci konfliktu - dochází k přem ěně konfliktního vztahu mezi aktéry. Konflikt je oslaben, klesají i požadavky stran sporu a dochází k obm ěně komunikace a k navázání diplomatických vztah ů a zapojení t řetích stran do konfliktu. Akté ři za čínají vnímat konflikt jako hru s nenulovým sou čtem. Na deeskalaci navazuje fáze řešení konfliktu , která m ůže mít více podob: Akté ři m ění po řadí priorit v agend ě své politiky, anebo p řestávají vnímat spor jako hru s nulovým sou čtem či v ěc prestiže. Jsou ochotni ke kompromis ům a zahájení jednání. Rozd ělení statku je zp ůsob řešení, kdy se aktér ům poda ří p řekonat neslu čitelnost zájm ů a upoušt ějí od maximalizace

12 vlastních zisk ů. Obchod kus za kus (horse trading) představuje řešení, kdy protivníci zam ěř í své požadavky na odlišné statky. Každá ze stran získá část statk ů, nejsou však napln ěny všechny její požadavky. Sdílená kontrola znamená, že akté ři se domluví na spole čné správ ě a využívání sporného statku. Přenecháním kontroly t řetí stran ě dochází k externalizaci kontroly sporného statku. P říkladem jsou mezinárodní protektoráty. Dalším zp ůsobem může být to, že při volb ě vn ějšího mechanismu, podléhá řešení rozhodnutí t řetí strany. Jedná se především o arbitráž nebo rozhodnutí Mezinárodního soudního dvoru. Konflikt m ůže být ponechán sob ě samému, anebo odsunut do pozadí, p řípadn ě zapomenut . Ani jedna strana není ochotna dál pokra čovat v konfliktu, ale zárove ň odmítá konflikt ukon čit. Zvláštním p řípadem může být zásah vyšší moci , nap říklad tsunami, zem ětřesení. Posledním zp ůsobem řešení konfliktu je donucovací zásah t řetí strany , která disponuje prost ředky jak zabránit stranám konfliktu v pokra čování, p řípadn ě m ůže konflikt ukon čit. Postkonfliktní urovnání představuje poslední stádium konfliktu, kdy dochází k obnovení diplomatických, ekonomických, kulturních a sociálních vztah ů mezi stranami konfliktu. Cílem je obnovení a vybudování stabilního míru. V případ ě vnitrostátních konflikt ů dochází v této fázi k obnovení institucí státu, politického systému a státní identity, k budování infrastruktury ob čanské spole čnosti a ekonomického rozvoje. Tato fáze pat ří mezi nejcitliv ější a nejdéle trvající stádia konfliktu (Waisová, 2005: 49-59). Po ozbrojených konfliktech, které se odehrály ve 20. století a díky hloubce jejich destrukce, prošla agenda mezinárodních vztah ů zna čnou obm ěnou. Řada stát ů a mezinárodních organizací využívá systému v časného varování, který upozor ňuje na možné vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Jeden z prost ředk ů monitorující možné ohnisko vypuknutí konfliktu využívá i Sv ětová banka. Jedná se o 9 ukazatel ů, které upozor ňují na zm ěny prost ředí a vyhrocení konflikt ů. 1. Násilný konflikt v posledních deseti letech v zemi, v níž prob ěhl v posledním desetiletí násilný konflikt. Tato zem ě je daleko více náchylná k vypuknutí dalšího konfliktu, jelikož bývá ekonomicky vy čerpaná a často se zde nachází silné etnické, sociální a ekonomická št ěpení. 2. Nízký p říjem v přepo čtu na jednoho obyvatele 3 je dalším varovným indikátorem. Státy s nízkým p říjmem na jednoho obyvatele čelí mnohem v ětšímu riziku vypuknutí konfliktu, jelikož obyvatelé hledají jinou alternativu obživy, nap říklad ilegální zdroje.

3 Mén ě než 745 USD/rok. 13

3. Vysoká závislost na vývozu jedné nezpracované suroviny se týká stát ů, které jsou hospodá řsky závislé na jedné surovin ě. Zm ěna ceny suroviny na sv ětových trzích může vést k destabilizaci hospodá řství, p říkladem jsou zem ě vyvážející ropu na Blízkém východ ě. 4. Politická nestabilita může být d ůsledkem transformace struktur státu ( časté zm ěny politického a volebního systému) nebo rozpadu právního systému. 5. Omezení ob čanských a politických práv zvyšuje pravd ěpodobnost vypuknutí konfliktu nebo jeho násilné eskalace. 6. Militarizace zem ě s vysokým podílem výdaj ů na zbrojení a rozvinutou kulturou držení zbran ě p ředstavují podhoubí ke vstupu do ozbrojených konflikt ů. 7. Etnická dominance jedné skupiny, která kontroluje státní instituce nebo ekonomiku, požadavek ostatních etnických skupin podílet se také na vlád ě, řízení, kontrole a zisku také zvyšují pravd ěpodobnost konfliktu. 8. Probíhající konflikt v regionu může vést k rozší ření do sousedních zemí a tím destabilizací celé oblasti. 9. Vysoká nezam ěstnanost mládeže a nedostatek pracovních p říležitostí a možností seberealizace frustruje p ředevším mladé lidi a p řispívá k jejich radikalizaci (Waisová, 2005: 66-71 ).

3.2 Konfliktní komplex Ve své analytické části budu zkoumat jednotlivé ozbrojené konflikty dle chronologického vývoje. Při analýze budu v ěnovat pozornost aktér ům sporu, evoluci a řešení konflikt ů tak, aby zárove ň bylo možné tyto konflikty zkoumat na regionální úrovni. Při analýze ozbrojených konflikt ů ve vymezeném regionu můžeme dojít k premisám, že konflikty jsou vzájemn ě odd ělené a neexistuje mezi nimi žádná kontinuita. Tato domn ěnka je pon ěkud mylná, jelikož nap říklad sousední státy z obavy rozší ření konfliktu nabízejí svou participaci ve sporu. Jiní akté ři (i nestátní) mohou využít konflikt ke svému obohacení (teritoriální zisky, upevn ění moci, hospodá řský blahobyt). Zapojení více aktér ů do konfliktu m ůže vést k různým výsledk ům. Každý aktér má jinou motivaci, o čekávání, zájmy, které mohou konflikt prodloužit, zvýšit destrukci, anebo naopak. Zárove ň čím více aktér ů je zapojeno do konfliktu, tím složit ější jsou vyjednávání, mediace a další r ůzné formy intervence. Peter Wallensteen p řišel s uceleným termínem konfliktní komplex , podle kterého je možné popsat, jak jsou konflikty ve vymezeném regionu propojeny. Konfliktní komplex

14 představuje vzájemné propojení ur čitých ozbrojených konflikt ů na globální, anebo regionální úrovni. V ur čitý moment m ůžeme sledovat probíhající konflikty v různých oblastech daného regionu, p řestože se mohou tyto konflikty jevit odd ělen ě, podrobn ějším zkoumáním nalezneme mezi nimi spojitosti. Jako p říklad globálního konfliktního komplexu uvádí studenou válku a po 11. zá ří 2001 také válku proti terorismu. V regionálním konfliktním komplexu analyzoval po skon čení studené války 16 oblastí, jsou jimi: jihovýchodní Evropa, Kavkaz, Palestina, Perský záliv, kurdská oblast, střední Afrika (západ), střední Afrika (východ), Africký roh, jižní Afrika, západní Afrika, Sahel, Indo čína, jižní Asie (západ), jižní Asie (východ), střední Asie a St řední Amerika (Wallensteen, 2007: 193-195). Wallenstten ve svém zkoumání upozor ňuje na skute čnost, že ukon čení jednoho konfliktu, může ovlivnit vývoj dalšího. P říkladem m ůže být Chorvatsko. Po ukon čení konfliktu ve Slovinsku p řesunul Miloševi ć svou pozornost na dění v Chorvatsku.4 Zárove ň si Wallensteen všímá skute čnosti, že v oblasti, kde probíhají ozbrojeny konflikty, dochází k interakci na bázi jednání o dodávkách zbrojního arzenálu (techniky) a vojenské a politické spolupráce (Wallensteen, 2007: 196). Pro zkoumání konfliktních komplex ů p ředstavil Wallensteen dva odlišné p řístupy k mírovému řešení konflikt ů. Prvním p řístupem je zkoumání konfliktu po konfliktu . Podle tohoto postupu je pot řeba co nejrychleji ukon čit konflikty, kde existuje reálná šance na úsp ěch. Ukon čení jednoho konfliktu v oblasti přináší sdílenou zkušenost, kterou lze aplikovat na další konflikt, který probíhá ve stejném regionu. Problémem tohoto zkoumání je skute čnost, že m ůže být přehlížena vzájemná provázanost konflikt ů a tím ztížená implementace mírové dohody, která může být neefektivní. Tento p řístup je v ětšinou využíván silnými regionálními aktéry, jelikož je jim přisuzována centrální role. V druhém p řístupu se nejprve usiluje o vy řešení nejzávažn ějšího ozbrojeného konfliktu a následn ě se v ěnuje pozornost zbylým spor ům. Problémem v tomto p řístupu je podle autora ur čit klí čové problematiky v nejv ětším regionálním konfliktu a najít zp ůsob, jak se s nimi vypo řádat (Wallensteen, 2007: 196-198). Předch ůdcem Wallensteenova konceptu byl Bery Buzan, který jako první p řišel s termínem regionální bezpe čností komplex. Autor byl p řesv ědčen, že konec studené války znamenal konec bipolárního uspo řádání, a tím i změny rozložení moci, která na globální úrovni strukturovala mezinárodní vztahy. Zm ěna systému povede k větší regionalizaci mezinárodních vztah ů, a tím i v ětší kooperaci mezi státy v regionech. Ve formulaci t ěchto koncepcí se opíral o poznatky Hanse Mouritzena, který vycházel ze skute čnosti, že státy

4 Poznámka autora. 15

(jednotky systému) jsou regionáln ě ukotveny. Odkazoval na historické skute čnosti, že do 15. století bylo b ěžné, že barbarské kmeny, které tvo řily sou část tehdejšího mezinárodního systému, byly velmi mobilní a schopny se p řesouvat na dlouhé vzdálenosti. V těchto dobách bylo b ěžné, že se p řes noc mohly stát sousedy dv ě významné mocnosti, které ješt ě v předchozí den sdílely odlišná teritoria. Touto skute čností chce ukázat, že pokud jsou jednotky systému mobilní, okolí každé z těchto jednotek v ur čitém časovém horizontu ustaví osobitý systém, spíše než konkrétní segment. Pokud jsou však jednotky teritoriáln ě ukotveny, každá jednotka se bude nacházet v relativn ě stabilním prost ředí, které bude vytvá řeno podobnými sousedy v geografickém umíst ění, kde každý aktér bude mít své specifické umíst ění v systémové struktu ře (Buzan, 2005: 18-19). „Všechny státy - jednotky systému - jsou zapleteny do globální sít ě vzájemné bezpe čností závislosti. Jelikož však politické a vojenské hrozby p ůsobí na malé vzdálenosti snadn ěji než na velké, pocit bezpe čnostní nejistoty bývá spojován s geografickou blízkostí. Státy se v ětšinou obávají spíše svých bezprost ředních soused ů než vzdálených mocností; v důsledku toho nejsou vztahy vzájemné bezpe čnostní závislosti v různých oblastech mezinárodního systému jako celku zdaleka homogenní. Standardní model vzájemné bezpe čnostní závislosti v geograficky rozt říšt ěném a anarchickém mezinárodním systému představují regionáln ě definované „shluky“, jež jsou nazývány bezpe čnostními komplexy. Mezi státy uvnit ř t ěchto komplex ů je vzájemná bezpe čnostní závislost výrazn ě intenzivn ější než v případ ě stát ů nacházejících se mimo n ě. Bezpe čnostní komplexy jsou charakterizovány pom ěrn ě vysokou intenzitou mezistátních bezpe čnostních vztah ů, na jejichž základ ě se utvá řejí distinktivní regionální modely bezpečnosti ovlivn ěné rozložením moci i historicky danými vztahy p řátelství a nep řátelství. Bezpe čnostní komplex definujeme jako skupinu stát ů, jejichž hlavní bezpe čnostní náhledy a starosti jsou natolik provázané, že problémy národní bezpe čnosti každého z nich nelze p řim ěř eným zp ůsobem analyzovat či řešit odd ělen ě. Dynamiku a strukturu bezpe čnostního komplexu utvá řejí státy nacházející se v jeho rámci - konkrétn ě to, jak se navzájem vnímají a jak mezi sebou integrují. Jednotlivé bezpe čnostní komplexy jsou stabilní, nikoli však trvalou sou částí mezinárodního systému“. (Buzan, 2005: 21). V rámci vyhodnocování významných zm ěn v bezpe čnostním komplexu je pot řeba ur čit jejich základní strukturu. Ta je tvo řena třemi složkami. Uspo řádáním jednotek a rozdíly mezi nimi, vztahy p řátelství a nep řátelství a rozložením moci mezi hlavními jednotkami subsystému. Jelikož v regionálních bezpe čnostních komplexech dochází k vzájemným interakcím, které vedou k četným zm ěnám a vývoji vztah ů ve struktu ře subsystému, ur čil

Buzan čty ři kategorie struktur, podle kterých m ůžeme sledovat zm ěny t ěchto vztah ů. 1) Zachování statutu quo - vzájemné vztahy z ůstávají beze zm ěny. 2) Vnit řní transformace - zm ěna základní struktury bez dopadu na vn ější hranice. 3) Vn ější transformace - v důsledku expanze či redukce vn ějších hranic. 4) Překrytí - situace, kdy do regionálního komplexu vstupuje vn ější mocnost a svou p řítomností zm ění p ůvodní dynamiku bezpe čnostních vztah ů (Buzan, 2005: 25).

3.3 Aktér V rámci výzkumu konflikt ů je pot řeba analyzovat aktéry sporu. Při zkoumání konflikt ů v mezinárodních vztazích jsou t ěmito aktéry primárn ě státy. Při ur čování druhu aktér ů se m ůžeme setkat s různými entitami (státy, revolu ční či povstalecká hnutí, mezinárodní organizace a podobn ě). Pro nestátní aktéry jako jsou nap říklad povstalecká či revolu ční hnutí platí, že jejich vliv na mezinárodní vztahy je realizován skrze ovliv ňování chování stát ů. Při řešení konflikt ů se vychází ze tří specifikací: dle umíst ění konfliktu (systémové, mezistátní, vnitrostátní), podle použitých prost ředk ů (násilné a nenásilné konflikty) a příčin, respektive druhu neslu čitelných zájm ů (mocenské, konstitu ční, ideologické, ekonomické, atd.). Pro nás v této kapitole bude d ůležitá první specifikace, a to podle umíst ění konfliktu. V mezinárodním systému se využívá tzv. analytických rovin. Podle Šárky Waisové p ředstavují analytické roviny místa definovaná řadou prostorových stupnic, kde jsou umíst ěny výsledky i zdroje vysv ětlení. Dle zmín ěné definice rozlišuje 3 typy konfliktu: systémové, mezistátní a vnitrostátní 5 (Waisová, 2005, 36-37). Podle Baryho Buzana jsou analytické roviny zjednodušen ě oblastí, v jejímž rámci se věci spíše p řihodí, než aby se staly zdroji teoretického vysv ětlení (Waisová, 2009:74). Ve svém zkoumání definoval 5 systém ů. Mezinárodní systém , který v sou časné dob ě představuje naše planeta. Mezinárodní subsystém , který zahrnuje skupiny jednotek v rámci mezinárodního systému, odd ěluje je zvláštní charakter nebo integrita jejich interakcí, p řípadn ě jejich vzájemná závislost. Příkladem m ůže být OECD, ASEAN, OPEC. T řetí úrovní jsou jednotky , jež disponují dostate čnou vnit řní jednotou a nezávislostí, která je odd ěluje od ostatních aktér ů na této úrovni. Jako p říklad Buzan uvádí státy, národy a národní firmy. Dalším p říkladem jsou tzv. podjednotky , které zahrnují organizované skupiny jednotlivc ů sdružených v rámci jednotek systému, které usilují o ovliv ňování chování a jednání své

5 Vnitrostátní konflikty mohou být ješt ě ozna čeny pod vn ějším vlivem , to znamená, že v konfliktu jsou aktivn ě zapojeny vn ější diplomatické a ekonomické síly (Waisová, 2005: 38) 17 jednotky. P říkladem jsou lobbistické skupiny. Na nejnižší úrovni analýzy se nachází jedinci (Buzan, 2005:14-15). V rámci výzkumu teorií mezinárodních vztah ů dochází často k názorovým neshodám v ur čení, které subjekty lze považovat za aktéry mezinárodních vztah ů a do jaké míry. Obecn ě lze vymezit aktéry mezinárodních vztah ů: státy , mezinárodní vládní a nevládní organizace a nadnárodní korporace . Při zkoumání mezinárodních vztah ů v souladu s klasickým realismem je nutné se zam ěř it na vztahy mezi státy, jelikož organizace byly tradi čně považovány za nástroj stát ů, anebo jim byla p řisuzována minimální d ůležitost. V dnešním pojetí je situace zcela jiná a role nestátních aktér ů je pro pochopení mezinárodního systému velmi d ůležitá. Pro nestátní aktéry platí, že jejich vliv na mezinárodní vztahy je realizován skrze schopnost ovliv ňovat stát. Úskalím p ři zkoumání aktér ů v mezinárodních vztazích se dostáváme do konfrontace s tím, do jaké míry nestátní akté ři mohou být samostatnými aktéry mezinárodních vztahů a realizovat sv ůj vliv p římo a ne skrze státy (Druláková, 2010: 24). V poslední dob ě se velmi diskutovanou entitou stávají i ostatní nestátní akté ři, které je obtížné za řadit do zmín ěných uskupení, jedná se p ředevším o náboženské organizace, národn ě-osvobozenecká hnutí, teroristické organizace p řípadn ě organizovaný zlo čin (Druláková, 2010: 25). Ve své práci budu používat termíny guerilla a terorismus, které p ředstavují asymetrický zp ůsob boje, a zárove ň se jedná o nestátní aktéry. Guerillová válka představuje asymetrický zp ůsob boje, kdy jedna strana sporu disponuje kvantitativní i kvalitativní p řevahou, zárove ň slabší strana není schopna vyzývat siln ějšího aktéra v rozsáhlejších konven čních bitvách a svoji pozornost soust ředí na p řekvapivé a ne čekané akce. Guerilla byla velmi využívána v ozbrojených konfliktech ve Slovinsku, Chorvatsku a BaH. Guerillový zp ůsob boje se primárn ě zam ěř uje na infrastrukturu, nevyhýbá se však ani boji proti ozbrojeným silám a zpravidla se vyhýbá útok ům na obyvatelstvo, které velmi často využívá pro logistickou podporu. Druhým typem je terorismus, který se oproti guerillovému zp ůsobu zam ěř uje na obyvatelstvo, p řípadn ě podniká útoky na politické p ředstavitele, zárove ň se vyhýbá možným st řet ům s ozbrojenými silami. V ozbrojených konfliktech na Balkán ě byl nej čast ěji využíván v konfliktu v Kosovu a v Makedonii (Eichler 2004: 17-18). Vra ťme se však ke zmín ěným 3 hlavním skupinám. John Baylis a Steve Smith ve svém díle The Globalization of World Politics udávají 4 skupiny aktér ů. Navíc uvedenou skupinou jsou tzv. samostatné nevládní organizace . Mezinárodní vládní organizace (IGO) představují spole čenství stát ů, respektive vlády stát ů. Často jsou vnímány jako prodloužená ruka stát ů, jejichž cíle a zájmy prosazují. Mezi

18 bezpe čnostní organizace mající mezinárodní p řesah řadíme nap říklad NATO nebo OBSE. Mezinárodní nevládní organizace (INGO) jsou tvo řeny nestátními aktéry. Příkladem je Mezinárodní Červený K říž (IRC) a Amnesty International. Samostatná nevládní organizace (NGO), nebo krátce nevládní organizace, je v podstat ě INGO, která vznikla v jedné zemi a odtud provádí mezinárodní aktivity, jedná se nap říklad o Freedom House, Médecins sans Frontiére. Poslední nestátním aktérem jsou nadnárodní korporace (TNC), které p ředstavují soukromé obchodní spole čnosti s mezinárodním p řesahem. Mnohdy je možné najít tyto spole čnosti tém ěř na všech kontinentech. Velikost t ěchto organizací se m ěř í podle po čtu zam ěstnanc ů, ro čního obratu a kapitálu. P říkladem jsou Coca Cola a Shell (Baylis-Smith, 2001: 356-357; Waisová, 2009: 146-147; Druláková, 2010: 24-29 ). Při zkoumání analytických rovin nelze opomenout p ředstavitele neorealismu Kennetha Waltze, který ve svém díle Man, the state and war , zkoumá p říčiny válek (Plechanovová, 2003: 24). Ve svém výzkumu došel k záv ěru, že p říčinu válek lze nalézt ve t řech rovinách: v rovin ě státní, individuální a systémové . Rovina státní je výsledkem vnit řního uspo řádání a charakteru stát ů, individuální se odráží od lidské agresivity a sobectví, systémová příčina je daná anarchickým mezinárodním systémem (Drulák 2003, 60; Waltz, 2001).

3.4 Hlavní bezpe čností problémy po skon čení studené války na Balkán ě Bezpe čnostní problémy provázely balkánský poloostrov od nepam ěti. Komplikovaný vývoj národních stát ů v tomto regionu byl umocn ěn historickými událostmi, heterogenním složením obyvatelstva, silným nacionalismem, rozdílným náboženstvím, neuskute čnitelnými tužbami o vlastním národu a také zako řen ěnou historickou nenávistí. Zásadní vliv na formování bezpe čnostních problém ů m ěl vznik státních útvar ů v nedávné historii, SHS - Království Srb ů, Chorvat ů a Slovinc ů v letech 1918-1945 a následn ě i vznik SFRJ 1943-1945. Multinárodní Jugoslávie za vlády maršála Tita jakýkoliv projev nacionalismu a secesionistických tendencí striktn ě odmítala. Komunistický režim sice držel nacionalistické tendence jednotlivých národ ů na uzd ě, nepoda řilo se mu však tyto nekompatibilní cíle vy řešit, pouze je odsunul do pozadí. Po konci studené války a pádu komunistických režimů v Evrop ě docházelo k ot řes ům i v socialistické Jugoslávii. Úst řední vláda si uv ědomovala, že nebude v jejích silách udržet tak ohromný multinárodní konglomerát pohromad ě. Stále se prohlubující ekonomické rozdíly mezi hospodá řsky silným severem a agrárním jihem a nar ůstající tužby národ ů uvnit ř federace o samostatnosti vedly k nezadržitelnému pádu SFRJ.

Úst řední komunistická vláda v Bělehradu se odmítala s touto realitou smí řit a za každou cenu cht ěla udržet federaci jednotnou. Dalším motivujícím faktorem pro Srby byla obava o srbské menšiny, které žily roztroušeny uvnit ř federace, neposledním faktorem byla ztráta důležitých hospodá řských center, především Slovinska. Srbské vedení se na obranu federace p řed secesionistickými tendencemi svazových republik uchýlilo k vojenskému aktu. Výsledkem byly čty ři ozbrojené konflikty, které zcela destabilizovaly balkánský region. Během konflikt ů již nebylo úst ředním motivem zachování federace, ale naopak se zformuloval silný srbský nacionalismus, který si kladl za cíl ochránit všechny Srby žijící mimo území Srbska (Wallensteen, 2007: 158-159). Po četná srbská menšina žila roztroušena na území Chorvatska, BaH a Kosova. Rozpad SFRJ s sebou p řinesl vznik nových republik: Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Makedonie a Svazové federativní republiky Jugoslávie. Ozbrojený konflikt v Makedonii nebyl zap říčin ěn koncem studené války ani srbským nacionalismem, jelikož v této zemi nežila po četná srbská diaspora jako v jiných svazových republikách. Zde byla naopak p říčinou po četná albánská menšina, která usilovala o výhodn ější postavení uvnit ř Makedonie. Jiná situace byla v Albánii. Tento stát nikdy nebyl sou částí jugoslávské federace, a tudíž zde probíhal diametráln ě odlišný vývoj. Po konci studené války a zhroucení jednoho z nejkrut ějších komunistických režim ů ve východní Evrop ě se Albánie ocitla na cest ě k demokracii a tržní ekonomice. Namísto poklidného p řechodu k demokracii a tržnímu hospodá řství, ale došla Albánie v polovin ě devadesátých let k ob čanské válce a státnímu bankrotu. Situaci ješt ě více zhoršila válka v Kosovu. Peter Wallensteen poukazuje na zajímavou kauzalitu, co se tý če konfliktního vývoje na Balkán ě. Podle n ěj byla v ětšina balkánských ozbrojených konflikt ů po konci studené války přisuzována Srbsku, p řesn ěji srbské vlád ě. Důvody pro zapojení Srbska v těchto konfliktech byly následující: ochrana srbského etnika mimo domovské území, obava ze ztráty ekonomických vazeb a vojenské uvažování, které je pro srbský národ velmi blízké. Po pádu Miloševi ćova režimu v roce 2000 se však role klí čového konfliktního aktéra m ění a je p řisuzována albánskému etniku, které tvo ří podstatnou menšinu v mnohých zemích Balkánského poloostrova a hrálo významnou roli v ozbrojených konfliktech na Balkán ě, konkrétn ě v Kosovu a Makedonii (Wallensteen, 2007: 198-199).

3.5 Vý čet ozbrojených konflikt ů na Balkán ě Tato práce se zabývá 6 ozbrojenými konflikty na Balkán ě. Podmínkou pro klasifikaci jako ozbrojený konflikt bylo, aby alespo ň jedna strana užívala systematického násilí k prosazení svých politických cíl ů. Do své analytické části jsem zám ěrn ě nezahrnul vnitropolitický konflikt v Rumunsku, jelikož se tento konflikt uskute čnil v období souvisejícím s koncem studené války (UCDP, 2012a). V práci budou popsány následující konflikty podle chronologie: konflikt ve Slovinsku, chorvatská válka, válka v Bosn ě a Hercegovin ě, ob čanská válka v Albánii, válka v Kosovu a konflikt v Makedonii.

3.6 Státní akté ři Mezi státní aktéry balkánských ozbrojených konfliktů m ůžeme za řadit: SFRJ (v první fázi konflikt ů se angažovala v ozbrojeném konfliktu ve Slovinsku a Chorvatsku), následn ě pak nov ě etablovanou Svazovou republiku Jugoslávie , dále Slovinsko, Chorvatsko BaH, Makedonii a Albánii. Po vystoupení Slovinska, Chorvatska, BaH a Makedonie z federace v dubnu 1992 byla vyhlášena Svazová republika Jugoslávie, kterou tvo řilo Srbsko a Černá Hora. Zárove ň do tohoto nov ě z řízeného státního útvaru pat řilo i Kosovo. Tato entita se následn ě rozpadla v červnu 2006 (The World Factbook, 2012b). Vyhlášení nezávislosti Slovinska, Chorvatska a BaH doprovázely ozbrojené konflikty. Slovinsko spole čně s Chorvatskem vystoupily jako první z SFRJ. 25. června 1991 a vyhlásily na SFRJ nezávislost, ta nebyla federativní vládou přijata. Uznání se ob ěma stát ům dostalo až po vypršení t řím ěsí čního moratoria, které plynulo z Brionské dohody. Mezinárodní uznání získaly nástupnické zem ě na po čátku roku 1992 (UCDP, 2012g). BaH proklamovala svou nezávislost počátkem b řezna 1992. Mezinárodního uznání se BaH dostalo 7. dubna téhož roku (UCDP, 2012d). V případ ě Makedonie byla cesta k nezávislosti pon ěkud odlišná. Makedonie o nezávislost sice nemusela bojovat, ale na druhou stranu m ěla problém s mezinárodním uznáním. Nezávislost na SFRJ vyhlásila 8. zá ří 1991. Členem OSN se stala až v roce 1993 kv ůli spor ům se sousedním Řeckem, kterému vadilo ozna čení zem ě „Makedonie“6 (UCDP, 2012f). Albánie sice byla suverénní stát, p řesto zde došlo k zásadní zm ěně na po čátku devadesátých let 20. století, kdy skon čil v zemi komunistický režim, a zem ě se za čala transformovat v demokratický stát (The World Factbok, 2012e).

6 Historické území Makedonie se nacházelo z větší části na řeckém území. 21

3.7 Nestátní akté ři Vý čet nestátních aktér ů v ozbrojených konfliktech je podstat ě širší než vý čet státních aktér ů, z toho d ůvodu zmíním jen ty nejd ůležit ější. Z chronologického pohledu můžeme zmínit: Evropské spole čenství , pozd ěji Evropskou unii, NATO, OBSE, OSN . Z nevládních organizací pak Mezinárodní červený k říž, Médecins sans Frontiére a Human Rights Watch . D ůležitými nestátními aktéry byly i teroristické organizace a povstalecká hnutí. Během ozbrojeného konfliktu v Albánii bylo nestátním aktérem povstalecké hnutí nespokojených Albánc ů, které bylo bez vnit řní i vn ější organizace. V případ ě války v Kosovu těmito aktéry byly UÇK, vláda Ibrahima Rugovy a jeho strany LDK . V ozbrojeném konfliktu v Makedonii se jako nestátní aktér angažovala Národní osvobozenecká armáda UÇK/NLA .

4 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH OZBROJENÝCH KONFLIKT Ů VE ZKOUMANÉM KONFLIKTNÍM KOMPLEXU

4.1 Konflikt ve Slovinsku konflikt ve Slovinsku někdy také nazýván desetidenní válka představoval ozbrojený vnitrostátní konflikt pod vnějším vlivem mezi Teritoriální obranou Republiky Slovinsko (TO) 7 a Jugoslávkou lidovou armádou (JNA).8 Mezinárodní spole čenství se v konfliktu angažovalo pouze diplomaticky nikoliv vojensky. Ozbrojený st řet vypuknul po vyhlášení nezávislosti Slovinska na Jugoslávii v červnu 1991. Svazová federativní republika Jugoslávie (SFRJ) reagovala na jednostranné vyhlášení nezávislosti nejvysp ělejší svazové republiky vojenskou okupací. Secesionistické tendence slovinského národa p ředstavovaly v očích úst řední moci v Bělehradu nebezpe čný precedent pro ostatní republiky uvnit ř federace. Konflikt ve Slovinsku byl prvním ozbrojeným konfliktem, který odstartoval krvavý rozpad Jugoslávie. Podle klasifikace výzkumného ústavu Uppsalské univerzity m ůžeme tento st řet ozna čit za málo závažný ozbrojený konflikt, b ěhem kterého nebylo více než 1000 ob ětí na obou stranách (UCDP, 2012b).

4.1.1 Charakteristika státu Slovinsko Republika Slovinsko (slovinsky: Republika Slovenija) pat ří mezi rozvinuté zem ě sv ěta. Nachází se v jižní části střední Evropy. Hlavním m ěstem Slovinska je Lubla ň. Zem ě se rozkládá na ploše 20 273 km 2. Slovinsko sousedí s Rakouskem, Itálii, Chorvatskem a Ma ďarskem. Po čet obyvatel podle údaj ů The World Factbook z letošního roku (2012) činí tém ěř 2 miliony. Etnické složení obyvatelstva je z 83,1 % zastoupeno Slovinci, 2 % představují etni čtí Srbové a 1,8 % tvo ří Chorvaté. Ú ředním jazykem je slovinština. Převažujícím náboženstvím je k řes ťanství (katolické) - tém ěř 60 %. Muslimské a pravoslavné náboženství nemá v zemi významné zastoupení (The World Factbook, 2012a).9

7 Překlad ze slovinského Teritorialna obramba Republike Slovenije, dostupne na: http://www.scramble.nl/si.htm [6. 3. 2012]. Teritoriální Obrana vznikla v každé ze svazových republik Jugoslávie. Složena byla p ředevším z domobrany. Impulzem pro vytvo ření t ěchto polovojenských jednotek byly události z Československa ze srpna 1968 (Niebuhr, 2006, 498-499). 8 Srbský název Jugoslovenska Narodna Armija, dostupné na: http://www.militaryphotos.net/forums/showthread.php? 70972-JNA-YPA-(Jugoslovenska-Narodna-Armija- Yugoslav-People-s-Army) [6. 3. 2012]. 9 The Former Yugoslavia, dostupné na: http://geography.about.com/od/politicalgeography/a/fmryugoslavia.htm [6. 3. 2012]. 23

Slovinsko není velmi bohaté na nerostné bohatství, p řesto je jeho pr ůmysl na velmi vysoké úrovni, a to díky přílivu zahrani čního kapitálu a kvalitní technologii. V zemi převažuje potraviná řský, chemický, elektrotechnický a metalurgický pr ůmysl (BusinessInfo, 2012a ). Ve statistikách růstu HDP a indexu lidského rozvoje (HDI) pat ří Slovinsko k nejvysp ělejším zemím bývalé Jugoslávie (Human Development Report, 2011: 17). Ve federativním uspo řádání p ředstavovalo etnicky homogenní Slovinsko hospodá řsky nejprosperující republiku, která byla d ůležitým hnacím motorem jugoslávské ekonomiky. Slovinsko díky rozvinutému pr ůmyslu doplácelo na hospodá řsky slabší svazové republiky a cítilo se federací ekonomicky zneužíváno (Rychlík, 2011: 241).10 Touha po samostatnosti byla u slovinského národa umocn ěna také událostmi ze zahrani ční, kdy se ve st řední a východní Evrop ě zhroutily komunistické režimy a zem ě se vydaly na vlastní cestu budování demokracie. Srbsko Srbsko jako samostatný stát vzniklo 5. června 2006, kdy vystoupila Černá Hora ze soustátí Srbsko a Černá Hora . Hlavním m ěstem je B ělehrad. Srbsko se rozkládá na 77 474 km 2. Sousedí s Ma ďarskem, Rumunskem, Chorvatskem, Černou Horou, Makedonii, Bulharskem, Bosnou a Hercegovinou a Kosovem 11 . V Srbsku žije na 7, 3 milion ů obyvatel. Převažujícím etnikem jsou Srbové, vyznávající pravoslavné náboženství (The World Factbook, 2012b). Srbská ekonomika pokra čuje nadále v procesu p řechodu k tržnímu hospodá řství, podpo řeným privatizací, restrukturalizací a v neposlední řad ě i transformací důležitých výrobních závod ů.12 Vinou vleklých vále čných konflikt ů v 90. letech a díky celosv ětové hospodá řské recesi pat ří srbská ekonomika k slabším stát ům Evropy, avšak její potenciál je veliký. Srbsko v posledních letech sužuje vysoká nezam ěstnanost 19,2 % a r ůst inflace 11,3 %. 13 SFRJ, předch ůdce dnešního Srbska, vznikla v roce 1943. Sdružovala 6 federativních republik 2 autonomní oblasti (provincie).14 Zanikla v roce 1992. Centrem federace bylo Srbsko s hlavním m ěstem B ělehrad, kde sídlily veškeré výkonné a řídící organy svazové

10 Především se jednalo o p řerozd ělování národního d ůchodu do ostatních republik. 11 Kosovo vyhlásilo na Srbsku v roce 2008 jednostrannou nezávislost, stále však není členem OSN. 12 Ekonomická charakteristika zem ě, dostupné na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/srbsko/ekonomika/ekonomicka_charakteristika_zeme.html [6. 3. 2012]. 13 Ekonomické ukazatele Srbska, dostupné na: http://www.heritage.org/index/country/serbia [6. 3. 2012]. 14 Socialistická republika Slovinska, Socialistická republika Chorvatsko, Socialistická republika Srbsko, Socialistická republika Makedonie, Socialistická republika Bosna a Hercegovina, Socialistická republika Černá Hora, Socialistická autonomní oblast Vojvodina a Socialistická oblast Kosovo. 24

Jugoslávie. V heterogenní Jugoslávii se poda řilo maršálu Josipu Brozovi Titovi (prezidentu SFRJ) vytvo řit jednotnou národní identitu (Jugoslávie), která byla spole čná pro všechny národy (The World Factbook, 2012b). Jakékoliv projevy nacionalistických tendencí uvnit ř federace byly nekompromisn ě trestány (Šesták, 1998: 544). Po Titov ě smrti v roce 1980 se jednotná jugoslávská identita dostávala do pozadí a začal se projevovat nacionalismus jednotlivých národ ů. Zhoršení situace uvnit ř federace nastalo na konci 80. let, kdy se do čela federace dostala dominantní politická postava - Slobodan Miloševi ć, který výrazn ě prosazoval srbský nacionalismus na celonárodní úrovni. Prohlubující se hospodá řská krize ve svazových republikách a nar ůstající srbský nacionalismus se staly podhoubím pro rostoucí secesionistické tendence svazových republik. Odtržení bývalých svazových republik od Jugoslávie a vyhlášení jednostranné nezávislosti vedly k ozbrojeným konflikt ům, které zmítaly Balkánský poloostrov v 90. letech 20. století (válka za nezávislost Slovinska, válka za nezávislost Chorvatska, válka za nezávislost Bosny a Hercegoviny a následná válka v Kosovu).15

4.1.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika Slovinsko Přímými aktéry slovinské války za nezávislost byly jednotky Teritoriální obrany (TO), složené z domobrany, a slovinské policejní jednotky. Tyto polovojenské jednotky, které se staly p ředch ůdci slovinské armády, využívala nov ě ustanovená Republika Slovinska v čele s prezidentem Milanem Ku čanem (Thomas-Mikulan, 2009:12-13). Socialistická federativní republika Jugoslávie Proti Slovinsku vojensky vystoupila vojska jugoslávské národní armády (JNA) vedená Bělehradem, která m ěla p řekazit slovinskou národní euforii a zajistit loajalitu k SFRJ (UCDP, 2012b). Evropské Spole čenství a Konference pro bezpe čnost a spolupráci v Evrop ě Vedle p římých ú častník ů vojenského sporu do konfliktu zasáhlo i Evropské spole čenství (ES) a Konference pro bezpe čnost a spolupráci v Evrop ě (KBSE). Cílem obou mezinárodních organizací bylo nalezení kompromisu, který by zastavil boje mezi TO a JNA. Ani jedna z organizací nevyslala do oblasti žádné vojáky, pouze své delegace a pozorovatele (Rychlík, 2011: 247-251).

15 Slobodan Miloševi ć, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/europe/2000/milosevic_yugoslavia/default.stm [6. 3. 2012 ]. 25

Dynamika konfliktu b ěhem desetidenní války byla nízká. K ozbrojeným st řet ům mezi Teritoriální Obranou a jugoslávskou armádou po dobu konfliktu docházelo, ale jejich intenzita a rozsah nebyl oproti pozd ějším konflikt ům nap ř. v Chorvatsku či v Bosn ě tak vysoký. Tomu odpovídal i po čet ob ětí a materiálních škod (UCDP, 2012b).

4.1.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů Primárním p ředm ětem sporu se stalo území, které cht ěli Slovinci prom ěnit v nezávislý stát a tím opustit federální struktury SFRJ, čímž se formují i neslu čitelné role obou aktér ů. Jugoslávie tento akt považovala za porušení celistvosti hranic federace a obávala se podobných událostí v ostatních svazových republikách. Zájmem Slovinska bylo vytvo řit samostatný, nezávislý a pln ě suverénní stát. Obava z možné vojenské intervence jugoslávské armády vedla Slovince k mobilizaci konfliktních zdroj ů. Slovinská TO obsazovala muni ční sklady, vyzbrojovala svoji domobranu a dobrovolníky. Většina Slovinc ů sdílela touhu po samostatnosti. Spole čnost byla stmelena slovinským nacionalismem a v ětšina obyvatelstva nem ěla zájem o setrvání ve federaci. Tyto tendence vedly ke zformování spole čné identity a konfliktní ideologie. Primárním zájmem SFRJ bylo setrvání Slovinska a Chorvatska 16 ve federativním uspo řádání. Důležitým zájmem bylo pro Jugoslávii udržení Slovinska ve federaci i její hospodá řský blahobyt, který byl pro federaci klí čový. Obzvláš ť v 80. a 90. letech, kdy čelila celá federace ekonomickému úpadku. Motivem pro zapojení mezinárodního spole čenství do konfliktu byla obava z vypuknutí otev řeného ozbrojeného konfliktu. ES stejn ě jako KBSE usilovaly o multilaterální vyjednávání. Tato iniciativa nebyla zcela efektivní. Názory a postoje na situaci uvnit ř Jugoslávie byly mezi členy ES nejednotné. Nesjednocený postoj bylo patrné vid ět v reakci na vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska. V ětšina člen ů ES odmítlo tento akt považovat za legitimní. Nov ě sjednocené N ěmecko naopak podporovalo nezávislost obou zemí a usilovalo o jejich mezinárodní uznání, stejn ě i Rakousko (Rychlík, 2011: 248-249). Významných prvk ů nekompatibilních cíl ů v konfliktu bylo mnoho. Mimo jiné, dlouhodobá frustrace slovinského obyvatelstva z neustálého ekonomického zneužívání úst řední vládou v Bělehradu a jejich politická pod řízenost. Zásadní rozdíl byl v náboženství. Většina Slovinc ů se hlásí ke katolické církvi, zatímco Srbové naopak k pravoslavné. Dalším

16 Chorvatsko vyhlásilo podobn ě jako Slovinsko nezávislost 25. 6. 1991 (Silber-Little, 1997: 154). 26 odlišujícím znakem bylo užívání odlišného jazyka a písma (Pavkovi ć, 2000: 90-91). Významným prvkem nekompatibilních cíl ů bylo privilegování srbského etnika na úkor ostatních národ ů uvnit ř federace. Miloševi ćovo úsilí o nad řazenost srbského národa probudilo v ostatních národech nacionalistické uv ědom ění, které pozd ěji vedlo k vyhlášení nezávislosti na B ělehradu v ostatních státech bývalé Jugoslávie. Konfliktní solidarita nedosahovala vysoké intenzity. Centrální vedení v Bělehradu vydalo rozkaz, aby se JNA vyhýbala otev řeným st řet ům, které by mohly zp ůsobit ztráty na civilních životech (Rychlík, 2011: 251). Dle mého soudu lze ve slovinské válce za nezávislost nalézt formování a upev ňování srbské konfliktní solidarity, která byla p řítomna v následujících ozbrojených konfliktech, ve kterých se Srbsko angažovalo. Vliv vzr ůstajícího nacionalismu v ostatních svazových republikách bývalé Jugoslávie zap říčinil, že se Srbové cítili uk řivd ěni a vybudovali si tak konfliktní solidaritu v ůč i ostatním etnik ům. Ta byla založena na nacionalistické ideologii, náboženství, podpo řena symboly a legendami (Bartos-Wehr, 2002: 128).

4.1.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází Eskalace ozbrojeného konfliktu za čala na konci června 1991. Po čátek latentního konfliktu m ůžeme vypozorovat o necelý p ůlrok d říve. V prosinci 1990 se uskute čnilo referendum o slovinské nezávislosti a vystoupení z jugoslávské federace. Pro nezávislost se vyslovilo 95 % obyvatel (Cabada, 2005:127-128). Návrh na vystoupení z federace byl Bělehradem odmítnut. JNA si byla v ědoma, že se Slovinsko p řipravuje na možný ozbrojený konflikt, jelikož odmítlo posílat své brance do JNA a naopak do řad TO. Z jugoslávské armády houfn ě dezertovali slovinští vojáci, kte ří vstupovali do TO. V reakci na rostoucí obavu vyhlásila JNA ve svazových republikách bojovou pohotovost a rozhodla se provést vojenské cvi čení. V kv ětnu 1991 došlo k prvnímu provokativnímu st řetu. Skupina JNA obklí čila výcvikový tábor OT poblíž Mariboru. Během incidentu p řišel o život jeden Slovinec.17, 18 Do stupn ě manifestace se konflikt dostal 25. června 1991, kdy Slovinsko spole čně s Chorvatskem vyhlásilo nezávislost. Bělehrad považoval tento akt za nelegitimní a vyslal do Slovinska ozbrojené jednotky JNA, které m ěly v první řad ě obsadit všechny hrani ční přechody na Slovinském území a úst řední letišt ě Brnik. V reakci na p řekro čení hranic mezi Chorvatskem a Slovinskem se dostal konflikt do fáze eskalace. JNA s cílem od říznout

17 War for Slovenia, dostupné na: http://www.slovenija2001.gov.si/10years/path/war/ [10. 3. 2012]. 18 Yugoslavs Free Abducted Slovenian Officers ,dostupné na: http://www.nytimes.com/1991/05/25/world/yugoslavs-free-abducted-slovenian-officers.html [10. 3. 2012]. 27

Slovinsko od sv ěta se dostalo do ozbrojeného st řetu se slovinskou TO. Představa velení JNA o bleskovém a jednostranném vít ězství jugoslávské armády dostala již ve svých po čátcích úpln ě jiný pr ůběh, než si B ělehrad p ředstavoval. 26. června. 1991 byla vyslána jednotka obsadit hrani ční p řechody s Itálií. Od vstupu na slovinské území musela jugoslávská armáda čelit guerillovému zp ůsobu boje TO a blokádám hlavních komunika čních tras vedoucích do center Slovinska. Vedle zátaras ů a guerillového zp ůsobu boje byly jednotky JNA vystaveny jednohlasnému odporu slovinského obyvatelstva, které odmítalo jakkoliv spolupracovat s JNA (Thomas-Mikulan, 2009:16-17; Rychlík, 2011: 251). Od vstupu jugoslávské armády na území Slovinska dochází k ozbrojeným st řet ům, kdy zem řeli 4 příslušníci JNA. 27. června obsazuje jugoslávská armáda v ětšinu hrani čních přechod ů, p řesto dochází k velkým ztrátám vojenské techniky. Následující den je b ěhem náletu JNA letectva zabito 10 civilních řidi čů kamion ů, kte ří zatarasili cestu postupujícím jugoslávským jednotkám. V ten den se objeví díky rakouské stanici ORF šokující záb ěry, kdy jsou, zast řeleni tři vzdávající se p říslušníci JNA složkami TO.19, 20 29. června 1991 p řicestovala do Záh řebu t říčlenná delegace ES s cílem zachránit rozpadající Jugoslávii. Výsledek jednání nepřinesl žádnou významnou zm ěnu (Rychlík, 2011: 252). Nejintenzivn ější boje probíhaly od 1. do 2. července 1991. Slovinská TO spole čně s policejními složkami p řechází do útok ů a likviduje velký po čet jugoslávských tank ů, v četn ě několika bitevních vrtulník ů. Je zatýkáno několik tisíc JNA voják ů a vojenských p říslušník ů. Slovinc ům se da ří získat pod svou kontrolu velké množství hrani čních p řechod ů. Po předcházejících událostech se dostává konflikt do mrtvého bodu. Bělehrad si je v ědom, že pokud nep řehodnotí plány o použití tvrdších represivních opatření, konflikt nelze vyhrát. Miloševi ć však jakékoliv plány na rozsáhlejší ozbrojený útok odmítá a zárove ň nebrání odtržení Slovinska od zbytku Jugoslávie. 3. července 1991 vyhlašuje Slovinsko jednostranné p řím ěř í. JNA ho odmítala přijmout, ale následující den se p řipojuje, tím se dostává konflikt do fáze deeskalace (Thomas-Mikulan, 2009:19). Bělehrad p řistoupil k následnému řešení konfliktu za asistence třetí strany sporu. Zárove ň již v té dob ě Srbsko upíná pozornost a mobilizuje své konfliktní zdroje k eskalujícímu nap ětí v Chorvatsku.21

19 Tento čin je n ěkdy ozna čována jako první vále čný zlo čin v jugoslávských válkách. 20 Slovenia closes 'war crime' case despite TV evidence of killings, dostupné na: http://www.independent.co.uk/news/world/europe/slovenia-closes-war-crime-case-despite-tv-evidence-of- killings-473539.html [10. 3. 2012]. 21 War for Slovenia, dostupné na: http://www.slovenija2001.gov.si/10years/path/war/ [10. 3. 2012]. 28

4.1.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování Vn ějšího moderování se po oboustranném p řím ěř í chopilo ES, které svolalo na 7. července 1991 jednání o povále čném uspo řádání. Zú častn ěnými stranami bylo Slovinsko, Chorvatsko, SFRJ a Evropské spole čenství (Pavkovi ć, 2000: 138). Výsledkem jednání bylo pozastavení vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na dobu t ři m ěsíce a stažení všech JNA voják ů ze Slovinska. Brionskou dohodou byl fakticky ukon čen konflikt ve Slovinsku (Rychlík, 2011: 254; Brioni Declaration, 1991: 1-4).

4.1.6 Zp ůsob ukon čení konfliktu Slovinský konflikt byl ukon čen kompromisem mezi Slovinci a SFRJ. Výsledkem bylo vyhlášení nezávislé Republiky Slovinsko. Plnou nezávislost nabylo Slovinsko 8. října 1991 dle dohody z Brioni. Poslední jednotky JNA opustily Slovinsko 26. října 1991. Na po čátku roku 1992 se do čkalo Slovinsko mezinárodního uznání a 22. kv ětna 1992 se stalo členem OSN. SFRJ uznala Slovinsko 7. dubna 1992 (Rychlík, 2011: 254-258).

4.1.7 Celkové zhodnocení konfliktu Desetidenní válka si vyžádala podle Uppsala Data Conflict Program 64 ob ětí. Z toho 46 voják ů JNA, 6 p říslušník ů TO a 12 cizinc ů. Materiální škody nebyly vysoké (UCDP, 2012b). Nové nezávislé Slovinsko se rychle vzpamatovalo z ozbrojeného konfliktu a zapo čalo cestu k budování demokratického státu a integraci do mezinárodních institucí. Konflikt ve Slovinsku zvýšil pozornost mezinárodního spole čenství o d ění na Balkán ě.

4.2 Chorvatská válka Chorvatská cesta k nezávislosti na SFRJ byla doprovázena p ětiletým ozbrojeným konfliktem. Chorvaté ozna čují srbsko-chorvatský konflikt jako vlastenecká válka, všeobecn ě se však užívá pojem ob čanská válka (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 378).22 Podle uppsalské typologie lze tento konflikt ozna čit v prvním roce konfliktu 1991 jako válku. V letech 1992, 1993, 1994 a 1995 za závažný ozbrojený konflikt (UCDP, 2012c). Chorvatská válka představuje vnitrostátní konflikt pod vn ějším vlivem. Konflikt se ve svém pr ůběhu p řesunul i za hranice, do sousední Bosny a Hercegoviny kde destabilizoval celou zemi. Hlavními aktéry konfliktu bylo Chorvatsko v čele s nacionalistickým prezidentem Franjem Tudjmanem. Prot ější stranu tvo řila JNA, ovládaná B ělehradem. JNA byla již v té dob ě složena převážn ě

22 Vlastenecká válka, chorvatsky: Domovinski rat poprvé použil a zavedl Tudjman. Inspiroval se ruskými dějinami (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011:378). 29 pouze ze Srb ů a Černohorc ů.23 Po boku JNA bojovaly proti Chorvatsku paramilitantní srbské jednotky, které byly tvo řeny z chorvatských Srb ů. Tyto jednotky byly podporované úst řední vládou v Bělehradu. V chorvatské válce se aktivn ě angažovalo i mezinárodní spole čenství. Především OSN, NATO, ES/EU24 a USA. Do konfliktu byly vyslány mírové sbory OSN, pod ozna čením UNPROFOR (UN 1996; Rogel, 204: XVII-XVIII). Válka za chorvatskou nezávislost byla pokra čováním rozpadu Jugoslávie, která byla zapo čata desetidenní válkou ve Slovinsku a představovala diametráln ě zcela odlišný ozbrojený konflikt, než válka ve Slovinsku. Boj o chorvatskou nezávislost a územní integritu probíhal s větší či menší intenzitou mezi lety 1991-1995 a vyžádal si vysoké po čty ob ětí a obrovské materiální škody. Během války v Chorvatsku docházelo k etnickým čistkám na civilním obyvatelstvu, kterého se dopoušt ěly ob ě strany.

4.2.1 Charakteristika státu Chorvatsko Republika Chorvatsko (chorvatsky: Republika Hrvatska) je dalším nástupnickým státem bývalé Jugoslávie. Rozkládá se v jihovýchodní Evrop ě podél Jadranského mo ře na ploše 56 594 km 2. Hlavním a nejv ětším m ěstem zem ě je Záh řeb. Chorvatsko sdílí hranice s Ma ďarskem, Slovinskem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou. Výhodou strategické polohy Chorvatska je tém ěř 6000 km pob řeží. V zemi žije podle posledního s čítání 4 480 043 obyvatel. Etnické složení dnešního obyvatelstva je tvo řeno z 90 % Chorvaty. Srbové se 4, 5 % tvo ří nejv ětší etnickou menšinu na území Chorvatska. Ješt ě v roce 1991 p ři sčítání obyvatel tvo řili Srbové v chorvatské spole čnosti 12,2 % (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 367). Většina obyvatelstva se hlásí ke katolické církvi (The World Factbook, 2012c). Chorvatsko v dobách jugoslávské federace pat řilo spole čně se Slovinskem k nejrozvinut ějším ekonomikám. Negativní dopad na chorvatské hospodá řství m ěla chorvatsko-srbská válka, kdy došlo k rapidnímu propadu ekonomiky a odklonu zahrani čních investic, které místo do Chorvatska plynuly do střední Evropy. Zlepšení hospodá řské situace nastalo po roce 2000. Výrazný podíl na zkvalit ňování chorvatské ekonomiky má p ředevším cestovní ruch. Na turizmu je tamní ekonomika existen čně závislá. V roce 2008 tvo řily p říjmy z turismu 66 % HDP.25,26 Vedle rozvinutého turismu, na který navazuje i kvalitní

23 V roce 1991 vyhlašuje v ětšina stát ů federace svou nezávislost na Jugoslávii. Slovinsko, Chorvatsko, BaH a Makedonie. 24 Evropské spole čenství se od 1. 1. 1993 p řejmenovalo na Evropskou unii. 25 Croatia Economy, dostupné na: http://www.economywatch.com/world_economy/croatia/ [17. 3. 2012]. 26 World Trade Organization, dostupné na: http://stat.wto.org/CountryProfile/WSDBCountryPFView.aspx?Language=E&Country=HR [17. 3. 2012]. 30 infrastruktura, je v Chorvatsku na vysoké úrovni rozvinut chemický, potraviná řský, farmaceutický, ocelá řský a lo ďařský pr ůmysl (The World Factbook, 2012c). Mezinárodní m ěnový fond (IMF) klasifikuje Chorvatsko jako nov ě formující a rozvíjející se ekonomiku, zatímco Sv ětová banka (WB) jako zemi s vysokým p říjmem. Z makroekonomického pohledu se Chorvatsko potýká s obrovskou nezam ěstnaností, která sužuje v ětšinu balkánského poloostrova, dosahuje hodnot kolem 18 %. Vedle nezam ěstnanosti se potýká Chorvatsko s vysokým zahrani čním dluhem a nedostatkem přímých zahrani čních investic (BusinessInfo, 2012b). Chorvatsko spole čně se Slovinskem usilovalo o odd ělení od zbytku Jugoslávie. Důvody, které vedly Chorvatsko k osamostatn ění, byly p ředevším ekonomické a politické. Chorvatsko na rozdíl od Slovinska sdílí spole čné hranice se Srbskem. Na jeho území se nacházela po četná srbská menšina, která p ředstavovala tém ěř 12 % populace. Během války 1991-1995 se oblasti s po četnou srbskou menšinou staly epicentrem boj ů a srbské agrese. Mezi významné d ělicí linie mezi Srby a Chorvaty pat ří jejich náboženství, písmo a p ředevším komplikované vzájemné vztahy. Oba národy jsou si jazykov ě velmi blízké, rozdíl je v užívání písma. Chorvati používají latinku, zatímco Srbové cyrilici. Dalším významným prvkem je náboženství. Srbové se hlásí k ortodoxní ví ře, naproti tomu Chorvaté vyznávají katolické náboženství.

4.2.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika Hlavními aktéry chorvatské války za nezávislost byla chorvatská vláda v čele s prezidentem Franjem Tudjmanem a HV, která se postupn ě transformovala z národních gard. Nezávisle na chorvatské armád ě operovali v konfliktu proti Srbům Chorvatské ozbrojené síly (HOS).27 Proti Chorvatsku se vojensky postavila SFRJ 28 , přesn ěji Srbsko. Srbsko vedené prezidentem Slobodanem Miloševi ćem a JNA. B ělehrad v boji proti Chorvatsku finan čně a materiáln ě29 podporoval chorvatské Srby. Dynamika konfliktu byla od po čátku velmi vysoká, po sarajevském p řím ěř í, došlo k do časnému snížení. V záv ěre čné fázi války v důsledku chorvatské ofenzivy byla dynamika op ět vysoká. V pr ůběhu boj ů do konfliktu zasáhlo i OSN skrze misi UNPROFOR (UN, 2003:105). Chorvatsko Podobn ě jako Slovinsko si Chorvatsko uv ědomovalo d ůležitost vytvo ření vojenských jednotek, které bude pot řeba pro obranu zem ě. JNA se poda řilo odzbrojit chorvatské oddíly

27 (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011:378). 28 V té dob ě již SFRJ de facto tvo řily dva státy Černá Hora a Srbsko. 29 dodávky zbraní, munice a vojenských poradc ů. 31

TO a zmocnit se muni čních sklad ů. Jedinou ozbrojenou složkou z ůstala v Chorvatsku policie. Chorvatská vláda reagovala vytvo řením nové ozbrojené složky na místo TO, tzv. Národní gardy, po vzoru USA. V pr ůběhu války se z ní transformovala chorvatská armáda (Bennett, 1999: 272). Po boku chorvatské armády se v bojích objevily paramilitantní jednotky Chorvatské ozbrojené síly - HOS. Jednotky HOS se hlásily k ideologii ustašovského režimu, nosily podobné uniformy a dopoušt ěly se násilí na srbském etniku. Záh řebskému vedení působily nedisciplinované a nekoordinované jednotky potíže. HOS svými činy dávaly Srb ům argumenty o fungování novodobého ustašovského režimu a v zahrani čí vytvá řely špatný obraz Chorvatska (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 378). SFRJ (Srbsko) Sílící represe, omezování práv a rostoucí nacionalismus proti chorvatským Srb ům se staly impulzy k vyslání JNA na území Chorvatska. Miloševi ćova vláda podporovala tendence chorvatských Srb ů o odtržení Republiky Srbska Krajina (RSK) od Chorvatska a její připojení k Srbsku. Finan čně a vojensky byli podporováni z Bělehradu, tím si získali v po čátcích války p řevahu nad chorvatskou armádou. Zm ěna rozložení moci nastala po vyhlášení sarajevského přím ěř í na po čátku roku 1992, kdy byly jednotky JNA nuceny opustit území Chorvatska.30, 31 Mezinárodní spole čenství Mezinárodní spole čenství bylo nejednotné k situaci uvnit ř SFRJ. Z po čátku cht ělo udržet Jugoslávii pohromad ě, obávalo se možného precedentu v západních krajinách. B ěhem chorvatsko-srbské války se situace dramaticky zm ěnila a OSN došlo k záv ěru, že situace na Balkánském poloostrov ě je již neudržitelná a je pot řeba podniknout nezbytné kroky k vynucení míru. Rada Bezpe čnosti OSN rozhodla o uvalení zbrojního embarga na dovoz zbraní do Jugoslávie. V březnu 1992 bylo RB rozhodnuto o vyslání mírových sil UNPROFOR. Vojenský kontingent tvo řily mezinárodní síly o po čtu 7 600 muž ů. Jednotkám se nepoda řilo naplnit stanovené cíle a konflikt se b ěhem krátké doby rozší řil do Bosny a Hercegoviny (UN, 2003:105-106).

4.2.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů Předm ětem sporu byl primárn ě boj o teritorium a následn ě o moc. Impulzem ke konfliktu se stala podobn ě jako v případ ě Slovinska jednostranná proklamace chorvatské

30 Milosevic´s Yugoslavia, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/europe/2000/milosevic_yugoslavia/croatia.stm [17. 3. 2012]. 31 Croatian War of Independence 1991-1995, dostupné na: http://www.onwar.com/aced/nation/cat/croatia/fcroatia1991.htm [17. 3. 2012]. 32 nezávislosti. Tento spor byl umocn ěn represivní politikou Záh řebu proti chorvatským Srb ům. Chorvatským zájmem bylo získat úplnou nezávislost na Jugoslávii a stát se suverénním státem. Tento zájem formoval neslu čitelné role v konfliktu. Nov ě zvolený chorvatský prezident, bývalý partyzán, historik a zakladatel politické strany HDZ Franjo Tudjman snil o napln ění tisíciletého snu vytvo ření Velkého Chorvatska . Území Velkého Chorvatska m ěla zahrnovat veškerá území, kde žilo chorvatské etnikum, tedy i oblast Bosny a Hercegoviny s po četným chorvatským etnikem (Silber-Little, 1997: 82-84). Tudjmanova vize Velkého Chorvatska zahrnovala pouze chorvatské etnikum. S menšinami se v jeho plánech nepo čítalo, tomu byla p řizp ůsobena i nová chorvatská ústava, která hovo řila pouze o chorvatském národu. Srbové tak ztratili postavení druhotného státotvorného národa (UCDP, 2012c). Chorvatský nacionalismus byl postaven na protisrbské xenofobii, která byla podporována vytvá řením vále čnických nálad a obratnou propagandou zamí řenou proti Srb ům (Šesták, 1998: 609). SFRJ z po čátku odmítala vystoupení Chorvatska z federace. Milošovi ć však v pr ůběhu času p řehodnotil situaci a došel k záv ěru, že záchrana Titovy Jugoslávie je nereálná, a proto se uchýlil k tzv. amputa ční teorii . Bělehrad si byl v ědom ztráty Slovinska, avšak odmítl přijmout odtržení Chorvatska v navrhované podob ě. Miloševi ć požadoval revizi hranic s Chorvatskem v území, kde se nachází srbská enkláva (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 377). Požadavek revize hranic a ochrana srbské menšiny se staly primárním zájmem Jugoslávie. Zájmem mezinárodního spole čenství bylo vynucení míru, zajišt ění pokojného vy řešení sporu a zamezení humanitární katastrof ě. Mírové sbory se v pr ůběhu mise na Balkánském poloostrov ě dostaly do st řetu s ob ěma stranami sporu. K urychlení eskalace konfliktu napomohla vysoká konfliktní ideologie, která byla postavena na neslu čitelných hodnotách, p ředevším sílícímu nacionalismu, propagand ě a ší řící se nenávisti v ůč i druhému národu. Nar ůstající nep řátelství a represe ze strany Chorvat ů vyvolaly u Srb ů žijících v Chorvatsku frustraci, která vedla k militarizaci spole čnosti, st řet ům s chorvatskými ozbrojenými složkami a snahám o p řipojení srbské enklávy k Jugoslávii. Veškeré represivní kroky záh řebské vlády nabízely Srbsku argumenty o nutnosti vojensky zasáhnout na podporu ochrany srbského národa. Tímto zp ůsobem posílilo Srbsko svou konfliktní solidaritu proti ostatním etnik ům.

4.2.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází Fáze latentního konfliktu lze spat řit již b ěhem druhé sv ětové války, kdy byl srbský národ vystaven brutálnímu násilí ze strany ustašovského režimu, který usiloval o jeho

33 zlikvidování. Po skon čení války a vytvo ření Titovy Jugoslávie byl konflikt zakonzervován, jelikož maršál Tito jakékoliv projevy nacionalismu tvrd ě trestal. Konflikt se op ět dostal na povrch na po čátku 90. let 20. století. V chorvatských parlamentních volbách v roce 1990 zvít ězila pravicov ě-nacionalistická strana Chorvatské demokratické spole čenství (HDZ) vedena Franjem Tudjmanem, pozd ějším prvním prezidentem samostatného Chorvatska. Neustálé nap ětí v chorvatsko-srbských vztazích bylo nyní záh řebskou vládou interpretováno jako spor mezi katolickou západní a ortodoxní východní civilizací (Nálevka, 2000: 247). Ve slábnoucí SFRJ se projevovaly emancipa ční snahy na sebeur čení národ ů. Tudjmanova autoritativní vláda byla tolerantní k pokus ům o rehabilitaci ustašovského režimu. Ve řejn ě Tudjman ideu o rehabilitaci nacistického režimu nikdy nepodporoval, na druhou stranu proti ní nepodnikl žádné represivní opat ření, ani ji nezakázal.32 Pro Tudjmana bylo d ůležité stmelit chorvatský národ, který by se odtrhl od SFRJ a vytvo řil vlastní svobodný stát. Svou nacionalistickou rétoriku opíral o napln ění dávnov ěkého snu o vytvo ření Velkého Chorvatska, kde by žil chorvatský národ (UCDP, 2012c). Překážkou k napln ění ambiciózních plán ů chorvatské vlády byla po četná srbská menšina žijící na území Chorvatska.33 Sílící nacionalismus chorvatského národa vzbuzoval u srbského národa obavu o budoucnost uvnit ř Chorvatska. Zd ěšení pro chorvatské Srby p ředstavovaly nové dodatky k ústav ě, kdy Srbové ztratili postavení druhotného státotvorného národa. Chorvatská vláda se pomocí represivní politiky snažila ze své zem ě vyhnat etnické Srby. Tím se prohlubovala frustrace Srb ů. V ětšina z nich byla p řesv ědčena, že jedinými východisky z momentální situace je bu ď okamžitý zásah JNA, anebo připojení k Srbsku. Prvním krokem k tomu m ělo být vyhlášení srbské autonomie (UCDP, 2012c). V reakci na nátlak úst řední vlády v Záh řebu, reagovali chorvatští Srbové vytvo řením Srbského národního výboru. Nové dodatky odmítaly Srbové p řijmout a naproti tomu oznámili, že se v nejbližší dob ě uskute ční referendum o suverenit ě Srbské krajiny. Blížící se referendum, zvyšovalo nervozitu uvnit ř Chorvatska. Dva dny p řed konáním referenda došlo k prvním st řet ům mezi Chorvaty a Srby. Následn ě vyhlásil starosta m ěsta Knin Milan Babi ć vále čný stav. Všechny p řístupové komunikace vedoucí do metropole Srbské Krajiny – Kninu - byly uzav řeny. 19. srpna 1990 i p řes odpor Chorvat ů prob ěhlo plánované referendum o politické autonomii Srb ů. V referendu se v ětšina voli čů vyslovila pro autonomii

32 Na jednom meetingu HDZ Tudjman, který podle svých slov nepodporoval rehabilitaci ustašovského režimu prohlásil: Děkuji Bohu, že moje žena není Židovka ani Srbka (Silber-Little, 1997: 98-86). 33 Tato po četná srbská menšina v minulosti bránila tzv. vojenskou hranici proti Turk ům. Mezi krajanskými Srby byl rozší řen historicky podmín ěný pocit trvalého ohrožení (Nálevka, 2000: 247). 34

(Tesa ř, 1999: 264). Konflikt se na konci roku 1990 dostal do fáze manifestace. Vedení kolem Milana Babi će vyhlásilo Srbskou autonomní oblast Krajina (SAO) a 28. února 1991 byla proklamovaná nezávislost a odtržení od Chorvatska (UCDP, 2012c). Jiskrou k vypuknutí otev řeného st řetu se stal incident ve m ěst ě Pakrac v národním parku Plitvice.34 Z původn ě provokativní akce vyeskaloval spor, do kterého následn ě zasáhla i JNA (Nation, 2003: 104-105). Časté st řety mezi Chorvaty a Srby a sílící radikalismus obou národ ů zap říčinily eskalaci konfliktu. Pomyslnou poslední kapkou se stal provokativní útok chorvatských radikál ů z HDZ na vesnici Borovo Selo nedaleko Vukovaru, která byla obývaná p řevážn ě Srby (Nation, 2003: 105). 25. června 1991 vyhlásilo Chorvatsko spole čně se Slovinskem jednostrannou nezávislost na SFRJ. Vyhlášení nezávislosti stejn ě jako ve Slovinsku p ředcházelo referendum, ve kterém se m ěli ob čané vyjád řit, zda cht ějí setrvat ve SFRJ. Více jak 90 % ob čan ů se vyslovilo o vystoupení z SFRJ. Srbové referendum bojkotovali (Pavkovi ć, 2000: 127; Silber-Little, 1997: 147). Ve Slovinsku vypukl otev řený konflikt po vyhlášení slovinské nezávislosti a obsazení hrani čních p řechod ů. V Chorvatsku byla situace diametráln ě odlišná. K ozbrojeným st řet ům mezi Chorvaty a Srby docházelo již během jara 1991. Vyhlášení chorvatské nezávislosti konflikt ješt ě více zintenzivnilo. Situace po 25. červnu 1991 byla velmi nep řehledná. Bělehrad byl nucen bojovat na dvou zcela odlišných frontách (ve Slovinsku a zárove ň v Chorvatsku). B ěhem desetidenní války bylo jasné, že SFRJ nevybojuje zp ět Slovinsko, a proto se rozhodl Miloševi ć nebránit v nezávislosti Slovinska a p řesunul svou pozornost na dění v Chorvatsku. Zde byl Miloševi ć ochoten uznat nezávislost v případ ě revize hranic (UCDP, 2012b). V červenci 1991 p řerost konflikt v Chorvatsku v regulérní válku. Cílem JNA bylo město Vukovar. JNA, tvo řena p řevážn ě Srby a Černohorci, za podpory polovojenských jednotek chorvatských Srb ů obléhala město, které bránily chorvatské ozbrojené složky (Národní garda). Vukovar se stal chorvatským Stalingradem. Během léta se však konflikt rozší řil do dalších oblastí Chorvatska. M ěsto Vukovar padlo 18. listopadu 1991 (Thomas-Mikulan, 2009: 46). Již b ěhem léta 1991 docházelo na území Chorvatska k vyhánění civilního obyvatelstva a etnickým čistkám, obojího se dopoušt ěly ob ě vál čící strany (Duffy-Lindstrom, 2002: 79). Po kapitulaci Vukovaru bylo srbskými jednotkami povražd ěno

34 Belgrade Sends Troops to Croatia Town,dostupné na: http://www.nytimes.com/1991/03/03/world/belgrade- sends-troops-to-croatia-town.html?ref=croatia [22. 3. 2012]. 35

260 zran ěných Chorvat ů z místní nemocnice, další stovky Chorvat ů byly transportovány do tábor ů JNA na území Srbska.35 Město Vukovar byl během obléhání tém ěř srovnán se zemí. (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 377-378; Silber-Little, 1997: 177-184). Podle Srdjana Prtiny pot řeboval Franjo Tudjman p řesv ědčit mezinárodní spole čenství o Chorvatsku jako o jediné ob ěti této války. Sv ědectví n ěkterých chorvatských politik ů poukázala na skute čnost, že Tudjman pro tento cíl ob ětoval práv ě m ěsta Vukovar a Dubrovník (Prtina, 2005: 66). V zá ří 1991 se poda řilo chorvatským ozbrojeným složkám vytvo řit Chorvatskou armádu (Hrvatska vojska - HV). B ěhem pár dn ů byl vydán rozkaz všem chorvatským voják ů, aby opustili JNA a vstoupili do HV. Následně se opakovala situace jako v desetidenní válce ve Slovinsku. HV spole čně s policií a chorvatskými dobrovolníky obsadila na svém území kasárny JNA, které byly p ředtím zbaveny veškeré logistické podpory. Vojáci JNA byli odzbrojeni a nuceni opustit Chorvatsko (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 380).36 Ke konci roku 1991 se poda řilo JNA dostat pod kontrolu tém ěř 1/3 chorvatského území. Chorvatské ozbrojené složky nebyly stále dostate čně vyzbrojeny a jejich logistické zázemí nebylo na adekvátní úrovni, aby mohly p řejít do protiútoku. JNA sice ovládala t řetinu území Chorvatska, ale vlivem vleklých boj ů byla armáda velmi vy čerpaná. 19. prosince 1991 byla v Kninu vyhlášena Srbská autonomní oblast za nezávislou Republiku Srbská Krajina (RSK), která však nebyla nikým mezinárodn ě uznána. Ozbrojenou složkou se stala Srpska vojska Krajine (SVK). Prezidentem byl zvolen dosavadní starosta Kninu Milan Babi ć (Prtina, 2005: 66; Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 383-384). V záv ěru roku 1991 se konflikt dostává do mrtvého bodu. Ob ě nep řátelské strany jsou vy čerpány, podobn ě i jejich konfliktní zdroje. Do pop ředí se dostává mediace, zapojuje se ES a OSN. 2. ledna 1992 je podepsáno přím ěř í v Sarajevu. Americký diplomat Cyrus Vancem je pov ěř en, aby vypracoval plán na rozmíst ění mírových vojsk OSN na území Chorvatska a RSK. Plán C. Vancema, který byl p řijat RB jako rezoluce 743, předpokládal vyslání mírových sbor ů UNPROFOR a vytvo ření čty ř ochranných zón (UNPA´s) na území Chorvatska (východní a západní Slavonie, severní a jižní Krajina) a dodržování p řím ěř í. Sou částí dohody bylo stažení JNA zp ět do Srbska (Nation, 2003: 124).37

35 Tábory JNA p ředstavovaly v ětšinou budovy zem ědělských družstev, které se nacházely na území Srbska nedaleko B ělehradu. V ězni zde byly v nevyhovujících podmínkách. Nejznám ější tábory: Stajicevo, Begejci a Sremska Mitrovica (Amnesty International, 1992: 14). 36 Croatian War of Independence 1991-1995, dostupné na: http://www.onwar.com/aced/nation/cat/croatia/fcroatia1991.htm [22. 3. 2012]. 37 Mezi lety 1992-1995 probíhá tzv. podivná válka v podob ě omezených chorvatských operací proti RSK (Thomas-Mikulan, 2009:55). 36

Podpisem sarajevského p řím ěř í doufal S. Miloševi ć k zakonzervování konfliktu a uznání dobytého území krajanských Srb ů, tím by došlo k napln ění jeho plánu. Cílem bylo odd ělit území Srbska Krajina od Chorvatska. F. Tudjman využil období klidu zbraní, aby získal na svou stranu podporu mezinárodního spole čenství. Dovyzbrojit HV a získat ztracená území zp ět. Tudjman p ředevším usiloval o získání sympatii u velmocí USA a N ěmecka. Jeho diplomacie p řinesla výsledky. 15. ledna 1992 získalo Chorvatsko spole čně se Slovinskem mezinárodní uznání všemi zem ěmi ES 38 a v kv ětnu 1992 bylo p řijato do OSN (Thomas- Mikulan, 2009: 53). Chorvaté stejn ě jako Srbové nebrali sarajevské p řím ěř í nikterak vážn ě. Od podepsání přím ěř í opakovan ě docházelo k jeho porušování. Podle rezoluce RB OSN se m ěla JNA stáhnout zp ět na území Srbska. Vojska JNA se sice z chorvatského území stáhla, ale zanechala chorvatským Srb ům veškeré vojenské vybavení. Z polovojenských jednotek, které zbyly v Krajin ě po odchodu JNA vznikla armáda krajanských Srb ů - Srpska vojska Krajine (SVK). V březnu 1992 se domluvil Miloševi ć na dislokaci armády z Makedonie, které využil pro boje v Chorvatsku a v Bosn ě a Hercegovin ě. (Prtina, 2005: 66). Miloševi ćů v rival F. Tudjman se snažil utrpením z chorvatské války za nezávislost získat pozornost celého sv ěta v poražení Srbska. Tudjman prezentoval válku jako boj mezi demokratickým Chorvatskem a zlým bolševickým Srbskem.39 K získání popularity využíval v prvé řad ě média, která byla řízena státem. Svou politickou propagandou usiloval o získání legitimity pro vedení války. Tudjman hovo řil o chorvatském režimu jako o demokratickém, ale s demokracií nem ěl nic spole čného. Záh řebská vláda p ředstavovala autoritativní režim podobn ě jako vláda v Bělehrad ě. Tudjman a jeho HDZ upevnili svou pevnou pozici v Chorvatsku díky p řijetím nových zákon ů v březnu 1992. Chorvatsko i p řes zákaz dovozu zbraní, toto na řízení porušovalo. Do Chorvatska proudila ilegální cestou veškerá pot řebná vojenská technika ur čena k boji. ES a USA samoz řejm ě o porušování embarga na dovoz zbraní věděli, ale nepodnikli žádné kroky proti tomu. Během krátké doby se rozložení sil zm ěnilo a ze špatn ě vyzbrojené HV se rázem stala kvalitní a dob ře vyzbrojená armáda, která disponovala moderní vojenskou technikou (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 385-389).

38 23. prosince 1991 požadovaly Chorvatsko, Slovinsko, Makedonie a BaH u ES o uznání nezávislosti. Srbsko a Černá Hora s tím samoz řejm ě nesouhlasily. ES požádalo o p řezkoumání rozhodnutí zvláštní komisi vedenou Robertem Badinterem (Šesták, 1998:582). Badinterova komise 5. ledna 1992 doporu čila ES uznat samostatnost pouze Slovinska a Makedonie. V případ ě Chorvatska a BaH nejsou dostate čně zajišt ěna práva menšin - Srb ů (Pellet, 1992: 184-185). 39 27. dubna 1992 byla v Bělehrad ě slavnostn ě vyhlášena třetí Jugoslávie -SFRJ , kterou tvo řilo Srbsko a Černá Hora (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 384). 37

V březnu 1992 dorazilo do Chorvatska 7 600 voják ů mírových sil UNPROFOR.40 Cílem bylo zajistit dodržování p řím ěř í a zamezit humanitární katastrof ě v regionu. Situaci ješt ě více komplikovaly události v Bosn ě, kde vypukla válka v daleko v ětších rozm ěrech než v Chorvatsku. Přítomnost zahrani čních vojsk bohužel nezabránila přest řelkám, vyhán ění nežádoucího obyvatelstva ani etnickým čistkám, kterých se dopoušt ěly ob ě strany (UN 1996). Na po čátku roku 1994 byl mezinárodní skupinou (USA, Rusko, Německo a Velká Británie) p ředložen plán na širokou autonomii RSK v rámci Chorvatska. Návrh ozna čovaný jako Z4 byl vládami v Záh řebu i v Kninu odmítnut. Neusp ěla ani dvoustranná jednání mezi Tudjmanem a Babi ćem (UCDP, 2012c). Chorvatska vláda na za čátku roku 1995 odmítala prodloužit mandát vojsk OSN na svém území, čímž op ět vyeskaloval konflikt. Po nátlaku OSN Chorvatsko přehodnotilo sv ůj postoj a souhlasilo s prodloužením mise, která se od 1. dubna 1995 p řejmenovala na UNCRO 41 (Pavkovi ć, 2000:152). V té dob ě p řipravovala záh řebská vláda plán jak dobýt zp ět území Srbska Krajina a vyhnat srbské obyvatelstvo z Chorvatska, tzv. operaci Blesk. Během akce se poda řilo chorvatským jednotkám dobýt zp ět pod svou kontrolu území západní Slavonie. (Nation, 2003: 188). V té dob ě se ozbrojené síly SVK a srbské paramilitantní ozbrojené složky nacházely v zoufalém stavu. Tém ěř 18 000 srbských ozbrojenc ů opustilo před chorvatskou ofenzívou RSK a uteklo do Bosny. Tudjman ův plán obnovit integritu nad celým územím Chorvatska p ředpokládal získat pod svou kontrolu také území RSK. Pro realizaci plánu bylo pot řeba koordinovat postup s armádou BaH, jelikož RSK se rozkládala i na území Bosny a Hercegoviny. 22. července 1995 se sešel ve Splitu Tudjman s Izetbegovi ćem, aby podepsali dohodu o spolupráci obou armád. Spole čným cílem bylo vyhnat srbské síly z území RSK (Ingrao-Emmert, 2009: 254). Rozhodující úder na ovládnutí zbylého území RSK se soust ředil na za čátek srpna 1995. HV i za pomocí mobilizace záložník ů dosáhla síly 150 000 muž ů proti vojsku RSK, které čítalo p řibližn ě 40 000 muž ů. Operace Bou ře (Oluja) byla spušt ěna 4. srpna a b ěhem několika málo dní byla vojska RSK poražena a chorvatské síly bez většího odporu dobyly město Knin (Pavkovi ć, 2000: 154). Po chorvatské operaci Bou ře byl srbský odpor definitivn ě zlomen a konflikt se dostal do fáze deeskalace. Ke konci srpna 1995 došlo k atentátu na sarajevském tržišti, p ři kterém

40 Významná byla operace Medecká kapsa , kdy se vyznamenaly kanadské jednotky, které zlikvidovaly chorvatské bojovníky p ři obran ě srbských civilist ů (Windsor, 2001: 22-26). 41 U.N. Votes to Keep Its Troops In Balkans for 8 More Months, dostupné na: http://www.nytimes.com/1995/04/01/world/un-votes-to-keep-its-troops-in-balkans-for-8-more- months.html?ref=croatia [23. 3. 2012].

38 zem řely tém ěř čty ři desítky osob a mnoho dalších bylo zran ěno. Útok nebyl nikdy řádn ě vyšet řen, za str ůjce atentátu byli silami UNPROFOR obvin ěni bosenští Srbové. Dva dny po atentátu zahájilo letectvo NATO bombardování pozic bosenských Srb ů s cílem ochránit muslimské obyvatelstvo. Tudjman podle splitské dohody, kterou podepsal s Izetbegovi ćem, vyslal do Bosny chorvatskou armádu. Tudjmanovi se naskytla p říležitost zrealizovat sen o Velkém Chorvatsku. Chorvatským jednotkám podporovaným bosenskou armádou, se da řilo obsazovat zbylá území bosenských Srb ů. Dobývání území, podobn ě jako b ěhem celé války v Chorvatsku, doprovázely etnické čistky, vypalování dom ů, kostel ů a vyhán ění nežádoucího obyvatelstva. Následné uprchlické vlny Srb ů a Muslim ů a stup ňující se humanitární katastrofa ohrožovaly etnické složení Bosny. Mezinárodní společenství odmítalo p řehlížet tyto události, a proto naléhalo na ukon čení veškerých bojových akcí a zahájila mírová jednání (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 392-393).

4.2.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování Po ukon čení desetidenní války ve Slovinsku se uskute čnila 7. července 1991 mírová konference na ostrov ě Brioni, která se mimo jiné týkala i Chorvatska. Mediátorem konference se stalo ES. Cílem jednání bylo pozdržení vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska o t ři měsíce. OSN pov ěř ilo amerického diplomata Cyruse Vancema, aby vytvo řil plán pro rozmíst ění mírových vojsk v Chorvatsku a vytvo ření bezpe čnostních zón UNPA´s. Cílem mise bylo odd ělit vál čící strany a zajistit klid zbraní (Nation, 2003:124). Od roku 1994 se aktivn ěji v konfliktu za číná angažovat USA. Spole čně s Ruskem Německem a Velkou Británii vytvo řily plán ozna čovaný jako Z4. P ředložený plán představoval širokou autonomii RSK v rámci Chorvatska. Návrh však odmítl Záh řeb tak Knin akceptovat (UCDP, 2012c). Chorvatsko pod p římou patronací USA ukon čilo v ten samý rok nep řátelství s Bosnou a Hercegovinou. Americkým vyjednava čů m se poda řilo mezi ob ěma státy podepsat návrh protokolu o vytvo ření muslimsko-chorvatské federace v Bosn ě a Hercegovin ě (Šesták, 1998: 620). Na podzim 1995 HV získala zp ět celé území Chorvatska. Tudjman usiloval o to, připojit k chorvatskému území i část Bosny, kterou se mu poda řilo spole čně s bosenskou armádou vy čistit od Srb ů. Mezinárodní spole čenství však z obav zm ěny etnického složení obyvatelstva Bosny a Hercegoviny jeho plán kategoricky odmítlo. Ve slavonském Erdutu byla podepsána dohoda o postupné reintegraci zbylých území RSK do Chorvatské republiky. RB OSN vydala 15. ledna 1996 rezoluci 1037, podle které m ěla ve východní Slavonii být

39 ustanovena P řechodná správa OSN pro území Východní Slavonie (UNTAES). Cílem dvouro ční mise bylo navrácení vnit řně vysídlených osob, vytvo ření a trénování policejních složek, dohled nad dodržováním a implementováním dohod spojený s postkonfliktní rekonstrukcí (Zanotti, 2011: 110). Do mise bylo zapojeno 5 000 spojeneckých voják ů (UCDP, 2012c). Za podpory americké diplomacie a Kontaktní skupiny42 se po čátkem listopadu 1995 uskute čnila na Wright-Pattersov ě vojenské základn ě v Daytonu jednání o ukon čení války v Bosn ě a Hercegovin ě. Jednání se ú častnila i delegace Chorvatska vedená F. Tudjmanem. Chorvatsko se ve válce v Bosn ě velice angažovalo a její ukon čení fakticky znamenalo i ukon čení války v Chorvatsku. Po vytvo ření finální podoby Daytonské dohody, byla 14. prosince 1995 podpisy prezident ů Chorvatska, SFRJ a Bosny a Hercegoviny uvedena v platnost.43 V pr ůběhu času se ukázalo, že Chorvatsko odmítá plnit závazky plynoucí z daytonských dohod, ke kterým se zavázalo. 44 Problémy pro záh řebskou vládu p ředstavovaly návrat uprchlík ů a vnit řně vysídlených osob do svých domov ů, ztráta vlivu v západní Hercegovin ě a odmítání spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) sídlícím v Haagu při vydávání vále čných zlo činc ů b ěhem chorvatské války (Šesták, 1998: 625).

4.2.6 Zp ůsob mezinárodní intervence V po čátku konfliktu bylo na Jugoslávii uvaleno embargo na dovoz zbraní. Po čátkem roku 1992 byla odsouhlasena rezoluce RB OSN o vyslání vojenského kontingentu pod názvem UNPROFOR. Bylo tak rozhodnuto v dob ě, kdy nem ěla ani jedna strana dostatek konfliktních zdroj ů k ukon čení války, která se nacházela ve stádiu mrtvého bodu. Ozbrojené síly měly v konfliktu pouze odd ělit bojující strany a zajistit v zemi klid zbraní. Často se stávalo, že vojska UNPROFOR se během st řet ů mezi chorvatskými a srbskými jednotkami dostala pod palbu jedné ze stran.45 Dalším zapojeným aktérem v konfliktu bylo NATO, které podniklo b ěhem chorvatské války n ěkolik leteckých útok ů na cíle chorvatských Srb ů. Jedním z incident ů bylo i letecké bombardování chorvatského letišt ě Udbina, které ovládali Srbové.

42 Kontaktní skupinu tvo řilo: USA, Rusko Francie, Velká Británie a N ěmecko. 43 Summary of The Dayton Peace Agreement, dostupné na: http://www.state.gov/www/regions/eur/bosnia/dayton.html [23. 3. 2012]. 44 Normalizace diplomatických vztah ů mezi Chorvatskem a Srbskem byla podepsána v srpnu 1996 (Duffy-Lindstrom, 2002: 84). 45 Od února 1992 do b řezna 1995 zem řelo 167 p říslušník ů mise UNPROFOR (UN 1996). 40

Plánovaný útok, koordinovaný s vojsky UNPROFOR, byl reakcí na srbský útok v bosenském Biha ći (NATO 2012).

4.2.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu Ukon čení konfliktu lze klasifikovat jako horse - trading mezi Miloševi ćem a Tudjmanem. V podstat ě šlo o částe čný kompromis, kdy dosáhla každá strana části svého požadavku, p řestože nebyly uspokojeny všechny požadavky obou stran (Waisová, 2005: 56). Podle Thomase a Mikulana ob ětoval Miloševi ć RSK v zájmu srbsko-chorvatského mírového ujednání (Thomas-Mikulan, 2009:55). Tím se mohl Miloševi ć zam ěř it na d ění v Bosn ě a Hercegovin ě, kde žila po četn ější srbská menšina. Přestože Miloševi ć vyšel z chorvatské války poražen a naopak Tudjman jako vít ěz, byl to pro Miloševi će strategický krok k posílení srbského vlivu v Bosně a Hercegovin ě. Zárove ň se tu ješt ě nabízí otázka, co bylo p ředm ět sch ůzky Tudjmana a Miloševi će v Karadjordevu z března 1991? Hovo řilo se, že tématem dvoustranného setkání bylo rozd ělení sfér vlivu v Bosn ě a Hercegovin ě (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 374).

4.2.8 Celkové zhodnocení konfliktu Cesta k chorvatské nezávislosti stála život dle střízlivých odhad ů uppsalské klasifikace 5 682 osob (UCDP, 2012c). Odhaduje se, že b ěhem konfliktu p řišlo o sv ůj domov 250 000 až 400 000 lidí. Z toho se zhruba 100 000 Chorvat ů vrátilo do svých domov ů.46 Velké množství obyvatelstva se rozhodlo opustit Chorvatsko a odešlo do zemí západní Evropy. Z oblasti RSK uteklo do sousední Bosny a Hercegoviny tém ěř 200 000 krajinských Srb ů, což p ředstavovalo 78 % z celkového po čtu Srb ů žijících v této oblasti (Thomas-Mikulan, 2009:55). Závažným problémem se objevily oblasti, s minovými poli, které stály život mnoha lidí a zárove ň nemalému po čtu zp ůsobily doživotní následky. Vedle Chorvatska byla minová pole rozší řena i na území Bosny a Hercegoviny. Válkou zdecimované Chorvatsko se b ěhem následujících let potýkalo s obrovskými hospodá řskými potížemi. Zem ě byla navíc sužována autoritativní politikou F. Tudjmana, která uvrhla Chorvatsko do mezinárodní izolace. Region byl navíc destabilizován válkou v Bosn ě a Hercegovin ě.47, 48

46 Údaje z roku 2003. 47 Slobodan Miloševi ć, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/europe/2000/milosevic_yugoslavia/default.stm [24. 3. 2012]. 48 Presidents apologise over Croatian war, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3095774.stm [24. 3. 2012].

Minová pole na území Chorvatska a BaH

dostupné na: http://www.hoeckmann.de/karten/europa/bosnien/index-en.htm [27. 11. 2012].

4.3 Válka v Bosn ě a Hercegovin ě Rozpad SFRJ pokra čoval i v ostatních svazových republikách bývalé federace. Vyhlášení nezávislosti Makedonie prob ěhlo vícemén ě bez komplikací a nutnosti ozbrojeného konfliktu. V případ ě Bosny a Hercegoviny (dále jen BaH) byla situace zcela opa čná. Nezávislost multietnického státního útvaru stál život mnoha tisíc ů život ů a p ředstavoval nejkrvav ější konflikt od konce druhé sv ětové války na evropském kontinentu. Válka v BaH se vyzna čovala obrovskou nenávistí, krutostí a násilím, doprovázenými etnickými čistkami daleko v ětších rozm ěrů, než tomu bylo v Chorvatsku. Důležitým prvkem jako v ostatních konfliktech v bývalé Jugoslávii byl silný nacionalismus všech stran konflikt ů, který byl založen na historických k řivdách, útrapách a nesnášenlivosti k ostatním národům žijícím na území BaH. Válka byla charakteristická velmi komplikovaným a dost často nep řehledným pr ůběhem, ve kterém se krom ě etnických Muslim ů/Bos ňák ů, Srb ů, Chorvat ů angažovalo i

42 mezinárodní spole čenství, p ředevším EU, OSN, NATO a Kontaktní skupina v čele s USA. Vysoká dynamika konflikt ů se projevila i ve vále čných konfliktech. Ve válce lze vypozorovat celkem 3 druhy konflikt ů. Nejintenzivn ější konflikt mezi bosenskými Srby (vedeni Karadži ćem) x Bos ňák ům (Izatbegovi ć), bosenskými Chorvaty (Boban, pozd ěji Zubakem) x Bos ňáky, Bos ňáky x jednotkami z bihá ćské enkláv (UCDP, 2012d). Válka v Bosn ě a Hercegovin ě p ředstavuje vnitrostátní konflikt pod vn ějším vlivem. Metodika Uppsalské univerzity a dynamika násilí řadí tento konflikt do kategorie války, a to po celou dobu trvání sporu (1992-1995), jelikož během konfliktu zem řelo za rok v důsledku boj ů více jak 1000 lidí (UCDP, 2012d).

4.3.1 Charakteristika státu Bosna a Hercegovina (BaH) Federativní republika Bosna a Hercegovina (bosensky Bosna i Hercegovina) se nachází v jihovýchodní Evrop ě a rozkládá se na 51 197 km 2. Sousedí s Chorvatskem, Srbskem a Černou Horou. Přestože se zem ě nachází blízko Jadranského mo ře, bosenské pob řeží m ěř í pouze 20 km. Hlavním a zárove ň nejv ětším městem celé BaH je Sarajevo. Podle údaj ů The World Factbook je po čet obyvatel BaH okolo 4,6 milion ů. Federace je rozd ělena do dvou samosprávních jednotek. Federace Bosny a Hercegoviny (51 %) a Republika Srbská (49 %). Zvláštní postavení ve federaci má oblast Br čko, která je spravována ob ěma entitami. Federace je rozd ělena do 10 autonomních kanton ů s širokou mírou samosprávy. BaH je po devastující válce z devadesátých let i nadále velice multietnická. Populace je tvo řena ze 48 % Bos ňany, 37,1 % Srby a 14,3 % Chorvaty. BaH je rozd ělena i nábožensky, p řevažujícím náboženstvím je zde s 40 % islám, 31 % obyvatel se hlásí k pravoslavné a 15 % ke katolické církvi. Úředními jazyky jsou bosenština, srbština a chorvatština. Bosenské ekonomice se stále nepoda řilo zotavit z vále čného konfliktu, p řestože hospodá řství zaznamenává každoro čně ur čitý pokrok. BaH je velice závislá na rozvojové zahrani ční pomoci, na které se podílí i ČR. Před válkou byla BaH centrem jugoslávského těžkého pr ůmyslu. V sou časnosti je těžký pr ůmysl op ět sou částí bosenského hospodá řství, ale díky nedostatku moderních technologii a kapitálu nejsou výrobky konkurenceschopné. Část bosenské ekonomiky je tvo řena metalurgickým, d řeva řským, potraviná řským, strojním a textilním pr ůmyslem. BaH se jako ostatní zem ě Balkánu potýká s vysokou nezam ěstnaností (43,1 % v roce 2011) a záporným saldem zahrani čního obchodu. Sarajevská vláda se v kooperaci se zahrani čními organizacemi snaží oživit cestovní ruch v zemi, která je bohatá na p řírodní a kulturní památky (The World Factbook 2012d; BusinessInfo, 2012c). 43

V rámci federace SFRJ pat řila BaH mezi mén ě rozvinutou zemi, navíc vždy na ní bylo nahlíženo jako na zemi Srb ů a Chorvat ů. BaH nikdy ve své historii nebyla nezávislým státním útvarem, vždy byla pod nadvládou regionální mocnosti a tím jí byla vt ělena role vazalské zem ě. Velice negativním faktorem se během rozpadu Jugoslávie ukázal nedostatek bosenské kulturní identity. BaH chyb ěla historie, která by se stala nacionální identitou Bos ňák ů (Bartos-Wehr, 2002: 126-127). Bosenští Muslimové z po čátku neusilovali o odtržení od SFRJ, ale sílící tendence bosenských Srb ů a Chorvat ů a nacionalistická rétorika obou leader ů donutily Sarajevo p řehodnotit situaci. Bosenská multikulturalita, náboženská rozdílnost a agresivní nacionalisimus dovedly zemi do ob čanské války, která v zemi vypukla v dubnu 1992 a trvala až do konce roku 1995 (UCDP, 2012d).

4.3.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika V ob čanské válce v BaH se vyskytovaly 4 hlavní konfliktní skupiny. Za aktéry konfliktu m ůžeme ozna čit bosenské Muslimy, bosenské Chorvaty, bosenské Srby a mezinárodní spole čenství. Bosenští Chorvaté stejn ě jako bosenští Srbové byli navíc podporováni svými mate řskými státy. Bosenští muslimové/Bos ňáci 49 Bos ňáci tvo řili více jak 40 % populace celé zem ě. Leadrem se stal bývalý disident a jediný nekomunistický prezident z bývalých zemí SFRJ Alija Izetbegovi ć, který byl v té době zárove ň i prezidentem celé BaH. Důležitým politickým subjektem byla Strana demokratické akce (SDA), vedena zmín ěným A. Izetbegovi ćem. Z po čátku bylo Izetbegovi ćovým cílem zachování širšího jugoslávského spole čenství, nikoliv odtržení od SFRJ. D ůvody byly p ředevším politické a hospodá řské. Pod vlivem m ěnící se situace uvnit ř BaH bylo SDA nuceno ke konci roku 1991 p řehodnotit své plány a požadovat úplnou samostatnost BaH. (Šesták, 1998: 628-629). Bosenští Srbové V čele druhého nejpo četn ějšího etnika na území BaH stál Radovan Karadži ć, předseda Srbské demokratické strany SDS. Nemén ě významnou postavou byl velitel vojsk Republiky srbské, Ratko Mladi ć. SDS odmítalo vyhlášení nezávislé BaH, obávalo se nadvlády bosenských Muslim ů a ztráty rovnoprávného postavení. Karadži ćova SDS byla navíc podporována úst řední vládou v Bělehradu. Bosenští Srbové se dostali do pop ředí zájmu během referenda o nezávislosti BaH, které se rozhodli bojkotovat. Obava z nadvlády Muslim ů a ztráty pozice uvnit ř BaH donutily bosenské Srby za Miloševi ćovy podpory k vyhlášení

49 V pr ůběhu války se bosenští Muslimové vrátili d řív ějšímu ozna čení Bošnjaci -Bos ňáci (Hladký, 2007: 278). 44

Republiky Srbské RS uvnit ř BaH. Cílem vytvo řit RS bylo spojit s územím RSK v Chorvatsku (Silber-Little, 1997: 205-209; Tesa ř, 1999: 283). Bosenští Chorvaté Nejmén ě po četnou národnostní menšinou na území BaH byli bosenští Chorvaté, kteří nedosahovali ani 20 % z celkové populace. Nejsiln ější politickou stranou bosenských Chorvat ů byla HDZ v čele s Matem Bobanem, který byl u moci až do roku 1994, následn ě byl vyst řídán Krešimirem Zubakem. Stejn ě jako v případ ě bosenských Srb ů, byli i bosenští Chorvaté podporováni svou mate řskou zemí. Franjo Tudjman cht ěl využít práv ě bosenské Chorvaty k napln ění tisíciletého snu Velkého Chorvatska. V pr ůběhu války byli Chorvaté žijící na území BaH vojensky podporováni chorvatskou armádou a dalšími paramilitantními jednotkami (Nation, 2003: 152-184). Mezinárodní spole čenství Od za čátku války se mezinárodní spole čenství snažilo v konfliktu angažovat. Původní představy o zachování BaH v SFRJ se b ěhem krátké doby rozplynuly. Následným cílem bylo předejít otevřené válce, jak tomu bylo v případ ě Chorvatska. Jakákoliv varování ani výhružky mezinárodních institucí nezabránily propuknutí ob čanské války. Ve válce v BaH se angažovalo ES (pozd ěji EU) spole čně s OSN, NATO a Kontaktní skupina vedená USA.

4.3.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů Předm ětem sporu se stalo území BaH. Do čela zem ě se postavil staronový prezident A. Izetbegovi ć z vládnoucí frakce SDA. P ředstavitel bosenských Muslim ů si představoval setrvání ostatních národ ů uvnit ř republiky. Vycházel z předpoklad ů, že pro nezávislost BaH vysloví podporu i bosenští Chorvaté, kte ří již od léta 1991 byli ve válce se Srbskem. Postoj bosenských Srb ů nebyl pro Izetbegovi će nikterak podstatný, předpokládal, že mezinárodní uznání BaH donutí zdejší Srby respektovat nový státní útvar. Reakce bosenských Srb ů byla zcela opa čná, postavili se ost ře proti vytvo ření samostatného státu. R. Karadži ć ve řejn ě a otev řen ě p řiznal, že ud ělá vše pro to, aby BaH setrvala ve spole čenství s SFRJ i za cenu rozpoutání ozbrojeného konfliktu (Silber-Little, 1997: 211). Primárním zájmem Bos ňák ů, do jisté míry také bosenských Chorvat ů, bylo pokojné setrvání všech národ ů uvnit ř nového státního útvaru, jak tomu bylo doposud. Bosenští Srbové však veškeré plány na vytvo ření unitárního státu odmítali. Neusp ěl ani návrh Karadži će o rozd ělení BaH do t řech etnických celk ů. Požadavky bosenských Chorvat ů nebyly zpo čátku nikterak radikální, ale b ěhem krátké doby zm ěnil, Mate Boban svou rétoriku podobn ě jako Karadži ć a usiloval o decentralizaci BaH dle etnického klíče. Instrukce ke zm ěně názoru 45 a radikalizace bosensko-chorvatských požadavk ů pocházela od záh řebského vedení HDZ (UCDP, 2012d; Šesták, 1998: 630). Zájmem mezinárodního spole čenství bylo udržení nap ětí v BaH na takové úrovní, aby nep řerostlo v otev řenou válku. V po čátcích sporu mělo zahrani čí zájem udržet BaH ve federaci s SFRJ, b ěhem krátké doby došlo k záv ěru, že tato snaha je nereálná. V pr ůběhu konfliktu bylo primárním zájmem odd ělení nep řátelských stran, zabrán ění etnickým čistkám a nastolení míru. Pro bosenské Srby byla však zcela nemyslitelná p ředstava vytvo ření unitárního státu s dominantním muslimským národem. Na druhé stran ě pro Bos ňáky byla nereálná p ředstava odtržení části území BaH a p řipojení k Jugoslávii. Muslimové se také obávali o budoucnost bosenských Muslim ů žijících v oblastech s převažujícím srbským etnikem. Bosenští Srbové byli p řesv ědčeni, že mají na bosenské území historické právo, které vycházelo z boj ů mezi Srby a Osmanskou říší ve st ředov ěku. Podobn ě jako v chorvatské válce využili Srbové k posílení své konfliktní solidarity argument, že bosenští Srbové jsou na území BaH ohroženi a je nutné jim poskytnout ochranu. Pro posílení konfliktní solidarity byla u bosenských Srb ů důležitá přítomnost nep řátelství k muslim ům. Radikální politika bosenských Srb ů vytvá řela obraz agresora, který usiluje o získání zna čného území BaH a jeho následné připojení k mate řskému Srbsku. Role Bos ňák ů a Chorvat ů byla vnímána jako ob ěť srbské agrese. Tato skute čnost se stala impulzem k vytvo ření konfliktních zdroj ů a posílení konfliktní mobilizace všech hlavních aktér ů. Dalším nekompatibilním prvkem se v konfliktu ukázalo rozdílné náboženství a kultura, kterou se akté ři ohán ěli b ěhem etnických čistek (Bartos-Wehr, 2002: 135-137).

4.3.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází Situace uvnit ř BaH se za číná zost řovat již v po čátku roku 1991, kdy dochází mezi obyvateli k názorovým st řet ům s nacionalistickým podtextem. Toto období lze ozna čit jako latentní fázi konfliktu. V říjnu 1991 byla bosenským parlamentem p řijata deklarace o svrchovanosti Bosny a Hercegoviny. Bosenští Srbové toto rozhodnutí odmítali a reakcí bylo vyhlášení samostatnosti Republiky srbské (RS) na území BaH. V tomto období se konflikt p řesouvá do fáze manifestace. Nejvyšším p ředstavitelem RS se stal Radovan Karadži ć a jeho SDS. Již na konci roku 1991 probíhaly na území BaH desítky tichých konflikt ů mezi aliancí nacionalistických bosenských Muslim ů a bosenských Chorvat ů proti bosenským Srb ům. Postupn ě se konflikt p řenesl na celorepublikovou úrove ň (Tesa ř, 2002: 58-59). Po čátkem

46 roku 1992 odmítlo ES podle Badinterovy zprávy uznat bosenskou nezávislost. ES obhajovalo svoje rozhodnutí tím, že není jisté, zda nezávislost podporuje v ětšina obyvatel. Na přelomu února a b řezna 1992 se uskute čnilo v celé BaH referendum o nezávislosti zem ě. Bosenští Srbové toto referendum bojkotovali a na protest proti konání celorepublikového referenda postavili v ulicích centra Sarajeva barikády, zárove ň eskalovalo nap ětí po incidentu b ěhem svatby v Sarajevu, p ři kterém byl zast řelen bosenský Srb (Tesa ř, 1999: 294). Tento incident posloužil jako argument radikálním bosenským Srb ům k tomu, že soužití s Muslimy a Chorvaty je v BaH nemyslitelné (Nation, 2003: 153). Po výsledku referenda, ve kterém se většina vyslovila pro nezávislost, byla 3. b řezna 1992 oficiáln ě vyhlášena samostatnost BaH. 7. dubna 1992 mezinárodní spole čenství v čele s ES a USA BaH uznaly. Mezinárodní uznání BaH eskalovalo napjatou situaci v otev řenou válku. Během krátké doby se rozšířily konflikty na celé území BaH. Bosenští Srbové byli v po čáte ční fázi jak v kvantitativní tak i kvalitní p řesile oproti ostatním stranám. Miloševi ć si byl v ědom nevyhnutelnosti války, a proto se rozhodl ke dv ěma strategickým krok ům. Nejprve se na po čátku roku 1992 za čaly přesouvat jednotky JNA z území Slovinska a Chorvatska do BaH. Zárove ň vydal rozkaz, aby se bosenští Srbové sloužící v JNA vrátili zp ět do své mate řské zem ě. Během kv ětna 1992 se z území BaH oficiáln ě stáhla JNA, avšak bez těžké bojové techniky a bosensko-srbských voják ů (Silber-Little, 1997: 217-218). S propuknutím války na území BaH dochází také k etnickým čistkám, kterých se dopoušt ějí všechny strany. B ěhem krátké doby je BaH zcela destabilizována. Hlavní m ěsto Sarajevo bylo od po čátku kv ětna obléháno a ost řelováno bosenskými Srby. K nejv ětším ozbrojeným st řet ům dochází na severu zem ě v oblasti kolem m ěst Prijedoru, Sanského Mostu a Doboje, ve východní Bosn ě zu ří ozbrojené st řety kolem m ěst Zvornik, Fo ča a Višegrad. Mezinárodní spole čenství po zkušenostech v Chorvatsku reaguje na vypuknutí války v BaH zavedením embarga na dovoz zbraní.50 Srbské jednotky jsou donuceny opustit sarajevské letišt ě. Nad BaH jsou vytvo řeny bezletové zóny (Statis-Sambanis, 2005: 194). Zhoršující se situace v BaH donutila OSN rozší řit mandát mise UNPROFOR o bosenské území, zárove ň za číná do zem ě proudit humanitární pomoc (UN 1996). Konflikt na ur čitou dobu deeskaluje. Bosenští Chorvaté po vzoru bosenských Srb ů v lét ě otev řen ě projevují separatistické tendence. V západní části Hercegoviny, kde tvo ří Chorvaté etnickou v ětšinu, vyhlašují 3. července 1992 chorvatské spole čenství Herceg-Bosna. Úst ředním p ředstavitelem bosenských Chorvat ů se stal Mate Boban, který úzce spolupracoval s Tudjmanovou HDZ

50 Chronology-What happened during the war in Bosnia?, dostupné na: http://www.reuters.com/article/2008/07/21/idUSL21644464 [31. 3. 2012]. 47 a de facto plnil veškerá na řízení záh řebského vedení. Pro svoji vlastní obranu si bosenští Chorvaté z řídili ozbrojené složky tzv. Chorvatskou radou obrany (HVO). HVO spolupracovala s Armádou Bosny a Hercegoviny (ARBiH). V po čátcích války ob ě armády spole čně bojovaly proti srbským jednotkám. Na ja ře 1993 dokázaly spole čnými silami odvrátit útok srbských jednotek od m ěsta Mostar a následn ě vyhnaly v ětšinu srbského obyvatelstva z města. Během krátké doby propukly mezi jednotkami HVO a ARBiH spory, které vyeskalovaly v ozbrojený st řet.51 Násilí se následn ě rozší řilo i do dalších oblastí BaH, převážn ě do st řední Bosny (UCDP, 2012d). Vypuknutí nep řátelství mezi bosenskými Chorvaty a Bos ňáky zap říčinilo ztrátu spojenectví a vytvo řilo t řetí stranu v bosenském konfliktu. Situace v BaH se ješt ě více zkomplikovala co došlo k vyhlášení autonomní oblasti Západní Bosna v biha ćské enkláv ě. Představitel místních bosenských Muslim ů Fikret Abdi ć po roztržce s A. Izetbegovi ćem uzav řel s R. Karadži ćem dohodu o trvalém míru . Prezident Izetbegovi ć Abdi će odsoudil za separatistickou vzpouru a vyslal do Biha će Armádu BaH. Následn ě se rozho řely krvavé boje mezi Muslimy (Hladký, 2006: 275). Po neúsp ěšném mírovém plánu p ředstavilo mezinárodní spole čenství nový návrh, který by vedl k vy řešení konfliktu. V srpnu 1993 byl v Ženev ě p ředložen mírový plán Owen- Stoltenberg. Obsahem dokumentu bylo vytvo ření t řech etnicko-politických celk ů, které by představovaly konfederaci BaH. 52 Pod správu OSN a EU by se na ur čitou dobu ocitla m ěsta Sarajevo a Mostar. Navrhovaný mírový plán byl Karadži ćem stejn ě jako Bobanem p řijat, avšak Izetbegovi ćem nikoliv (Tesa ř, 1999: 309). Bosenským Muslim ům se poda řilo i p řes existující zbrojní embargo zajistit dodávky zbraní a do Armády BaH za čali z muslimských zemí proudit mudžáhidové. Přítomnost radikálních muslimských bojovník ů v BaH p ůsobila v očích sv ětové ve řejnosti velmi negativn ě. Muslimská komunita v BaH na tuto skute čnost reagovala p řejmenováním národního jména z Muslim ů na d řív ější ozna čení Bos ňáci. Koncem srpna 1993 konflikt op ět eskaluje. Bosenští Chorvaté oficiáln ě vyhlásili Chorvatskou republiku Herceg-Bosna, prezidentem tohoto útvaru byl zvolen M. Boban. Cílem vyhlášení republiky bylo definitivn ě rozd ělit BaH (UCDP, 2012d). Ješt ě více nep říznivá situace pro Bos ňáky nastala ke konci roku 1993, kdy se spojili bosenští Chorvaté a bosenští Srbové a spole čně napadli jednotky Bos ňák ů. (Rychlík-Peren ćevi ć, 2011: 374). Prom ěna ve vývoji války nastala na po čátku roku 1994, kdy se v konfliktu za číná velice aktivn ě angažovat mezinárodní spole čenství. 5. února 1994 byl spáchán na sarajevské

51 Vál čící strany v Mostaru byly od sebe odd ěleny řekou Neretva, b ěhem boj ů byl na žádost chorvatského generála zni čen i historický Hajrudinuv most, symbol m ěsta (Tesa ř, 1999: 315). 52 Podle navrhovaného plánu m ělo bosenským Srb ům p řipadnout území o velikosti 51 % BaH, Muslim ům 30 % a bosenským Chorvat ům p řibližn ě 16 %. Tento návrh odmítl Izetbegovi ć akceptovat (Nation, 2003: 176). 48 tržnici atentát, p ři kterém zahynulo 68 lidí a tém ěř dv ě st ě bylo zran ěno. Z útoku byli obvin ěni Srbové, p řestože se nenašel žádný d ůkaz o jejich odpov ědnosti za útok. Dva dny po útocích vyzval generální tajemník OSN Butrus Ghálí vedení NATO, aby co nejrychleji provedlo letecký útok na srbské cíle na území BaH. NATO vzápětí ud ělilo bosenským Srb ům ultimátum, aby se stáhli 20 km od bosenské metropole Sarajevo. Proti rozkazu se postavil Boris Jelcin, který navrhoval, aby se do pozic opušt ěných Srby p řesunulo 400 ruských voják ů UNPROFOR. Důležitým momentem bosenské války byl vstup USA, který vedl k deeskalaci konfliktu. Ruské angažmá v bosenské válce p řim ělo americkou administrativu, aby se situace v bývalé Jugoslávii dostala do pop ředí jejího zájmu. Ve vyhrocené a nep řehledné válce usilovala americká diplomacie nejprve o zastavení chorvatské angažovanosti v dělení BaH. Na záh řebské vedení byl vytvá řen tlak nejen USA, ale také N ěmeckem. Zárukou pro Chorvatsko byl p říslib obou zmín ěných aktér ů hájit územní celistvosti jejich státu. Výsledkem bylo podepsání washingtonské dohody o vytvo ření bos ňácko-chorvatské federace v BaH. Tujdman s Izetbegovi ćem pod patronací Billa Clintona dali nad ěji na ukon čení konfliktu mezi Bos ňáky a bosenskými Chorvaty, p řestože tato dohoda měla spíše charakter partnerství z rozumu stále byla p řítomna ned ůvěra mezi ob ěma národy (Hladký, 2006, 282-284). V dubnu 1994 provedly jednotky NATO první letecké útoky na cíle bosenských Srb ů, které se pokoušely zmocnit enkláv ve východní BaH a bezpe čnostních zón kolem m ěsta Goražde. Zárove ň bylo rezolucí RB OSN č. 824 rozhodnuto o rozší ření území bezpe čnostních zón v BaH p řed útoky bosenských Srb ů (UN 1994). Následující m ěsíc p ředložila Kontaktní skupina 53 nový návrh mírového plánu. BaH m ěla být rozd ělena do dvou etnických celk ů v pom ěru 51 % území pro bos ňácko-chorvatskou federaci a 49 % území pro bosenské Srby. Návrh byl bos ňácko-chorvatskou stranou p řijat. Bosenští Srbové plán p římo neodmítli, ale usilovali o další dopl ňující jednání. Odmítavý postoj bosenských Srb ů k vy řešení situace přim ěl Miloševi će k bojkotu podpory bosenských Srb ů, zárove ň Rusko tla čilo na Karadži će, aby u činili kompromis a p řijali návrh mírové smlouvy (Hladký, 2006, 285). Ke konci roku 1994 propukly v Biha ći nové boje mezi Armádou BaH a muslimskými opozi čními bojovníky, kte ří byli podpo řeni Srby z Krajiny a bosenskými Srby. Na rostoucí agresi odpov ědělo NATO bombardováním území ovládaného Srby v Chorvatsku. Následn ě se poda řilo J. Carterovi vyjednat čty řměsí čního p řím ěř í, které vešlo v platnost 31. prosince 1994 (Statis-Sambanis, 2005: 194).

53 Kontaktní skupinu tvo řily: USA, Rusko, N ěmecko, Velká Británie a Francie. 49

Přím ěř í posloužilo ob ěma stranám k mobilizaci konfliktních zdroj ů a posílení konfliktní solidarity k další eskala ční fázi. Nejv ětší hr ůzy bosenské války se odehrály v lét ě 1995, kdy byly bosensko-srbskými jednotkami generála Radka Mladi će dobyty bezpe čnostní zóny Srebrenice a Žepa. Vojsko UNPROFOR v bezpe čnostní zón ě Srebrenice, nebylo schopno zabránit řád ění srbských jednotek. Výsledkem bylo povražd ění 7 tisíc bos ňáckých muž ů a téměř 25 tisíc žen, d ětí a starých lidí bylo odvedeno ze Srebrenice (Tesař, 1999: 325).54 Události v Srebrenici a v Žep ě ot řásly organizací OSN. Objevily se otázky, zda by měla mise UNPROFOR i nadále pokra čovat, či nikoliv.55 Koncem srpna 1995 došlo k dalšímu útoku na sarajevském tržišti. Reakcí NATO byl hromadný letecký útok na vojenské pozice bosenských Srb ů.56 Letecké útoky doprovázela pozemní ofenzíva bos ňácko-chorvatských jednotek, které se b ěhem krátké doby zmocnily území o velikosti 4 tisíce km 2. Pozemní útok s sebou p řinesl i novou uprchlickou vlnu bosenských Srb ů, která čítala p řes 90 tisíc lidí. V zá ří 1995 se poda řilo R. Holbrookovi uzav řít mezi znep řátelenými stranami p řím ěř í, které bylo mezistupn ěm p řed plánovanou mírovou dohodou, kterou mělo zrealizovat NATO na Wright-Pattersonov ě vojenské základn ě v Daytonu (Tesa ř, 1999: 326-327). Mírová jednání v Dytonu, kterých se zú častnily všechny strany konfliktu, zapo čala 1. listopadu 1995. Bos ňáky reprezentoval A. Izetbegovi ć, bosenské Srby srbský prezident S. Miloševi ć a bosenské Chorvaty F. Tudjman. Výsledkem tém ěř m ěsí čních jednání bylo vytvo ření federace BaH podle p ředlohy (s menšími úpravami) Kontaktní skupiny z července 1994. Záv ěre čný dokument o ukon čení války v BaH byl podepsán 14. prosince 1995 v Paříži (Hladký, 2006: 286-293).57

4.3.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování Vn ější moderování probíhalo prakticky od po čátku vypuknutí konfliktu. Nejprve se diplomatických jednání o ukon čení bojových akcí na území BaH chopilo ES (pozd ěji EU) a OSN, které usilovaly o nalezení mírového řešení pomocí návrh ů mírových řešení. Nejprve Vance-Owen ův plán a pozd ěji Owen-Stoltenberg ův mírový návrh (UCDP, 2012d; Vassilev, 1993: 46). Ani jeden z těchto p ředložených dokument ů nebyl všemi aktéry přijat. OSN

54 V následujících letech byly objeveny v okolí m ěsta masové hroby. Po skon čení války byl Ratko Mladi ć obvin ěn Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii za spáchání vále čných zlo čin ů a genocidy. Stejn ě tak byl vydán zatyka č i na Radovana Karadži će. dostupné na: http://www.icty.org/sections/AbouttheICTY [4. 4. 2012]. 55 Bosnia-Hercegovina timeline, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1066981.stm [4. 4. 2012]. 56 Chronology-What happened during the war in Bosnia?, dostupné na: http://www.reuters.com/article/2008/07/21/idUSL21644464 [5. 4. 2012]. 57 Summary of The Dayton Peace Agreement ,dostupné na: http://www.state.gov/www/regions/eur/bosnia/dayton.html [5. 4. 2012]. 50 v pr ůběhu války rozhodlo o rozší ření mandátu UNPROFOR i na území BaH. Od po čátku roku 1994 se za čaly v konfliktu aktivn ě angažovat USA, které spole čně s představiteli Kontaktní skupiny p ředložily návrh na mírové uspo řádání BaH dle etnicko-politického klí če. Návrh byl rovn ěž odmítnut (Hladký, 2006, 282-284). První pozitivní pokrok v mediaci konfliktu nastal za asistence USA, které se staly patrony nad washingtonskou dohodou o vytvo ření muslimsko-chorvatské federace v BaH mezi Bos ňáky a bosenskými Chorvaty. V záv ěru války se pak americký diplomat R. Holbrook zasadil o oboustranné přím ěř í, které pokra čovalo mírovými jednáními v Daytonu. Obsahem dohody z Daytonu bylo vytvo ření samostatného, jednotného a suverénního státu, který bude rozd ělen do dvou politicko-etnických subjekt ů. Na Bos ňácko- chorvatskou federaci 51 % území a Republiku srbskou 49 %. Zárove ň se ob ě entity dohodly na nové spole čné ústav ě BaH, podle které m ělo úst řední moc tvo řit tříčlenné bosenské předsednictvo. Hlavním m ěstem BaH z ůstalo Sarajevo, které bylo spravováno bos ňácko- chorvatskou federací. Jednotky OSN p ůsobící na území BaH m ěly vyst řídat jednotky NATO v rámci mise IFOR. Zárove ň bylo rozhodnuto, že obžalovaní vále ční zlo činci budou vydáni do Haagu k Mezinárodnímu soudnímu tribunálu (Holbrooke, 2008: 1).

4.3.6 Zp ůsob mezinárodní intervence Do bosenské války nejprve zasáhly mezinárodní jednotky UNPROFOR. Na podzim 1992 rozhodla RB OSN o rozší ření mandátu UNPROFOR v Chorvatsku i o oblast BaH. V té dob ě byla válka v BaH v plném proudu. V roce 1993 se do války v BaH zapojilo i NATO. Posláním NATO bylo st řežení bezletového prostoru nad BaH. Od po čátku roku 1994 do konce bosenské války se NATO angažovalo velice aktivn ě. Mimo jiné letecká podpora asistovala i p ři dobývání bihá ćské enklávy, kdy podpo řila bos ňácko-chorvatské jednotky proti neloajálním Bos ňák ům vedeným Abdi ćem a jeho bosensko-srbskými spojenci. V záv ěru války pak podnikly jednotky NATO operaci Deliberate Force, kdy byly bombardovány srbské pozic. Útoky doprovázely pozemní operace bos ňácko-chorvatských oddíl ů. Útok byl odpov ědí na již druhý raketový útok na sarajevském tržišti. Jednotky NATO byly d ůležitým aktérem bosenské války a výrazn ě přisp ěly k jeho ukon čení (UCDP, 2012d).

4.3.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu Daytonská mírová dohoda definitivn ě ukon čila válku v BaH. Žádný z hlavních aktér ů války (krom ě mezinárodního spole čenství) nedosáhl svých cíl ů z doby před vypuknutím války. Zp ůsob ukon čení konfliktu lze ozna čit jako externalizaci kontroly sporného statku.

Území BaH se po čty řleté válce stálo mezinárodním protektorátem dle dohody z Daytonu (Waisová, 2005:56-57).

4.3.8 Celkové zhodnocení konfliktu Válka v BaH p ředstavovala nejkrvav ější konflikt v Evrop ě od konce druhé sv ětové války. Během konfliktu p řišlo o život dle Uppsaly 29 247 (UCDP, 2012d), jiné údaje hovo ří o 100 až 200 tisících ob ětí. Z 1,3-2 milion ů obyvatel BaH se stali uprchlíci. 58 Mírová dohoda sice ukon čila válku, ale další velice obtížný úkol BaH ješt ě čekal, bylo pot řeba se vypo řádat s následky války, které hospodá řsky zcela vy čerpaná BaH nebyla schopen bez asistence mezinárodního spole čenství zvládnout. Válka zanechala zni čená a zdevastovaná m ěsta, pr ůmysl, infrastrukturu a kulturní památky po celé BaH. Negativním dopadem bosenské války se stala vzájemná ned ůvěra mezi národy, která je v BaH stále p řítomna (Šesták, 1998: 643).59

4.4 Ob čanská válka v Albánii Ob čanská válka v Albánii p ředstavoval vnitrostátní ozbrojený konflikt pod vn ějším vlivem, jelikož do jeho pr ůběhu zasáhlo mezinárodní spole čenství, p ředevším OSN a OBSE. Zárove ň lze tento konflikt charakterizovat jako ob čanskou válku. Podle klasifikace po čtu ob ětí se jedná o válku, p řestože není uveden v databázi uppsalské univerzity.60 Konfliktbarometr ozna čil konflikt jako násilnou krizi-3 (KOSIMO, 1997).

4.4.1 Charakteristika státu Albánie Albánie se nachází v jihovýchodní části Evropy. Hlavním m ěstem je Tirana. Albánie sousedí s Řeckem, Makedonii, Černou Horou a Kosovem. Po čet obyvatel se pohybuje okolo 3 milion ů. Etnické složení obyvatelstva je z 95 % tvo řeno Albánci, 3 % p ředstavují Řekové, dále pak Srbové, Romové, Makedonci a Bulha ři. 70% populace se hlásí k islámu, 20 % k ortodoxní a 10 % obyvatelstva se hlásí k římskokatolické církvi. Pr ůměrné v ěkové složení

58 Odhady v po čtu ob ětí se velice liší. Podle the Research and Documentation Center in Sarajevo publikovaného v červnu 2007 zem řelo v konfliktu p řes 97 000 osob. Údaje z roku 2004 uvád ějí po čet okolo 102 000. Žádné z těchto čísel však nelze 100 % ov ěř it. Bosnian war casualties, death toll, figures, research, documents, dostupné na: http://thebosnianwarfactstimelinehistorygenocidecriminals.wordpress.com/2007/08/24/bosnian-war- casualties-death-toll-figures-research-documents/ [4. 4. 2012]. Podle údaj ů Jana Zwierzchowski a Ewy Tabeau z roku 2010 si válka v BaH vyžádala tém ěř 168 000 ob ětí. Údaje podobn ě jako v předchozích zdrojích nejsou zcela p řesné (Zwirzchowski-Tabeau, 2010: 2). 59 Podobn ě jako v Chorvatsku se na území BaH nachází minová pole. 60 Violent Conflict Dataset 1991 - 2008 , dostupné na: http://siteresources.worldbank.org/EXTCPR/Resources/407739- 1267651559887/Violent_Conflict_Dataset_combined.pdf [31. 10. 2012]. 52 obyvatelstva dělá z Albánie jeden z nejmladších národ ů v Evrop ě. Pr ůměrný v ěk je zde okolo 30 let. Albánie vlivem složitého politicko-hospodá řského vývoje a díky událostem z 90. let 20. století se řadí mezi nejchudší státy Evropy. Zem ě se potýká s vysokou kriminalitou, rostoucí korupcí a fungujícím černým trhem. Vedle toho zemi sužuje vysoká nezam ěstnanost, nízký p říliv zahrani čních investic a nedostatek kapitálu pro obnovení a rozvoj infrastruktury. Výraznou položku v albánském rozpo čtu p ředstavují remitence, které se pohybují okolo 12-15 % HDP. Skoro 50 % produktivního obyvatelstva pracuje v zem ědělství. Pr ůmysl je zastoupen především potraviná řským, textilním, stavební a chemickým odv ětvím (The World Factbook, 2012e).

4.4.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika Mezi hlavní aktéry vnitrostátního konfliktu pat řil Sali Berisha a jeho Demokratická strana Albánie (PDS), povstalecká hnutí a Socialistická strana a mezinárodní spole čenství. Sali Berisha a PDS Demokratická strana Albánie vznikla na konci roku 1990. Byla jednou z prvních pravicových, antikomunistických stran v Albánii. Jedním z předních zakladatel ů byl i Sali Berisha, který se o dva roky pozd ěji stal prezidentem. Jeho cílem bylo získání a upevn ění moci v celém stát ě, zárove ň svojí politikou ost ře vystupoval proti opozici. Snaha o zavedení demokratických princip ů a tržního hospodá řství se minuly ú činkem. Výsledkem byl státní kolaps a rozpoutání ob čanské války.61 Povstalecká hnutí a Socialistická strana Povstalecká hnutí reprezentovaly spontánní davy agresivních a frustrovaných Albánc ů, kte ří p řišli o své úspory po krachu pyramidových fond ů. Uchýlily se k ni čení státních institucí, rabovaní, loupení a vražd ění. Chaosu a destabilizace celé zem ě využily organizované gangy k obohacení své nelegální činnosti a posílení svého vlivu (obchod s drogami, zbran ěmi a prostitucí). Povstalecká hnutí nebyla nikým organizována a p ůsobila tém ěř po celé zemi.62 Vedle povstaleckých skupin p ůsobila pouze na politické scén ě opozi ční Socialistická strana, která m ěla za cíl svržení Berishova režimu. Mezinárodní spole čenství Do konfliktu výrazn ě zasáhlo OBSE, které se po nátlaku na OSN zasloužilo o vytvo ření mise MPFA, která vyslala do oblasti spojenecká vojska. D ůležitou roli v konfliktu

61 History of Albania, dostupné na: http://www.historyofnations.net/europe/albania.html [31. 10. 2012]. 62 Albanian Civil War (1997), dostupné na: http://www.globalsecurity.org/military/world/war/albania.htm [31. 10. 2012]. 53 hrály i sousední státy Řecko a Itálie, které se velmi aktivn ě angažovaly v operaci Alba (UN 1997).

4.4.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů Předm ětem sporu se stal boj o moc a ekonomické zisky. Prezident Berisha a jeho vláda byli úzce spojeni s osobami z ilegálních kruhů a svou absolutistickou politikou p řivedli Albánii k ob čanské válce, která vypukla po nevyhnutelném krachu pyramidových fond ů. Cílem prezidenta Berishy bylo upevn ění politické moci, finan čně se obohatit a maximáln ě oslabit opozici, zvlášt ě pak Socialistickou stranu (Jarvis, 1999: 8). Povstalecká hnutí se pomocí neslu čitelných prost ředk ů a za použití násilí snažila domoci svých ztracených úspor, zárove ň požadovala stejn ě jako Socialistická strana odstoupení vlády a prezidenta. Mezinárodní spole čenství se obávalo rozší ření konfliktu i do okolních zemí a p řílivu uprchlík ů a za diplomatické asistence a následn ě i vojenské pomoci dopomohlo k uklidn ění a stabilizaci (Kay, 1999: 73-75). V konfliktu se vyskytovalo velké množství neslu čitelných cíl ů. Vedle absolutistické vlády prezidenta Berishy a jeho blízkých, byly neslu čitelnými prvky hospodá řská frustrace obyvatelstva, rostoucí kriminalita, korupce, nefungující státní instituce, cenzura a omezování lidských práv (Hrade čný, 2008: 547-548).

4.4.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází Nar ůstající strukturální problémy, opozi ční kritika a všeobecná nespokojenost v zemi v polovin ě roku 1995 p ředstavovaly latentní fázi konfliktu. Krizi Berishovy Albánie m ěly vy řešit parlamentní volby v kv ětnu 1996, od kterých si slibovala opozice, p ředevším Socialistická strana, vít ězství a zm ěnu politiky. Prezident Berisha se však necht ěl za žádnou cenu vzdát svého vlivu, a proto se všemi možnými prost ředky snažil volby zmanipulovat. Výsledkem bylo jasné vít ězství PDS, která údajn ě obdržela tém ěř 80 % všech hlas ů. Opozice tyto výsledky odsoudila, stejn ě tak i mezinárodní spole čenství. Socialisté prosazovali konání nových parlamentních voleb pod mezinárodním dohledem, to však Berisha kategoricky odmítl, p řistoupil pouze na opakování voleb ve vybraných obvodech. I zde se pravd ěpodobn ě jednalo o netransparentní pr ůběh voleb. PDS obdržela 55,53 % hlas ů, zatímco Socialisté pouze 20,37 %63 (Jarvis, 1999: 11). Nevy řešené reformy bankovnictví a p ředevším netransparentní systém pyramidových fond ů, na jehož pochybné financování a fungování poukazoval Mezinárodní m ěnový fond,

63 Election held in 1996, dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2001_96.htm [4. 11. 2012]. 54 se staly časovanou bombou. Klientelismus mezi politiky i samotným prezidentem a vlastníky pyramidových fond ů byl tak veliký, že vláda podporovala ob čany, aby do t ěchto podvodných fond ů investovali sv ůj kapitál. Vidinou vysokého zhodnocení a garancí politik ů investovali nemalé finan ční prost ředky. Mnoho lidí vložilo do fond ů celoživotní úspory a dokonce na rychlo prodávali své nemovitosti, aby dosáhli nereálného zúro čení (Jarvis, 1999: 8-9; Hrade čný, 2008: 554-555 ). Předpoklady o pádu pyramidových fondu 64 se naplnily. V prosinci 1996 docházelo ke krachu prvních fond ů. Následn ě jako dominový efekt krachují další spole čnosti. Statisíce Albánc ů p řicházejí o celoživotní úspory. Vláda, zasko čená událostmi, reaguje odmítáním odpovědnosti a distancuje se od jakýchkoliv aktivit spojených s pyramidovými fondy. Odmítavý postoj politických p ředstavitel ů ješt ě více znepokojil ob čany, kte ří se za čali radikalizovat. K uklidn ění nepomohlo ani vyjád ření prezidenta Berishy, který slibovaly důkladné prošet ření celé události a navrácení všech úspor vkladatelům. V této fázi se konflikt přelévá z manifestace do fáze eskalace. V následujících m ěsících se konflikt vymyká kontrole státním institucím. V celé zemi probíhají demonstrace, protestní pochody a chaos. 1. b řezna 1997 pod tlakem opozi čních poslanc ů podává Meksiho vládla demisi. Je p řijat zákon o výjime čném stavu.65 Ve velice napjaté politické situaci u činí Sali Berisha provokativní krok a nechá se parlamentem zvolit na další p ětileté období prezidentem (Hrade čný, 2008: 552-553). Vládní opat ření v zemi nep řináší žádné uklidn ění situace, spíše naopak. Jsou vyloupeny muni ční sklady, vojáci houfn ě dezertují z armády a p řidávají se na stranu povstalc ů, dochází k osvobození v ěznic a ozbrojené gangy po celé Albánii terorizují civilní obyvatelstvo. Epicentrum nepokoj ů se nachází v jižní části Albánie.66 Zde dochází k naprostému rozkladu státní moci a dezintegraci armády (Lane, 1998: 16). Na ochranu obyvatel nechá Berisha vytvo řit polovojenské oddíly svých přívrženc ů, kte ří ve spolupráci s policií a armádou mají získat situaci pod kontrolu. To se však neda ří. Berisha otev řen ě prohlašoval, že povstalecká hnutí jsou řízena opozicí - Socialistickou stranou, která usiluje o komunistický pu č. Fakticky povstalecká hnutí nebyla nikým řízena a fungovala zcela samostatn ě. Povstalecké síly z jižní Albánie se b ěhem b řezna zmocnily velké části zem ě, dokonce se p řiblížily i k předm ěstí Tirany, kde se st řetly s policií

64 Mezi nejv ětší pyramidové fondy pat řily: Vefa, Gjallica, Populli, Xhafferi a Sude. Celkový objem aktiv představoval 1,7 miliardy USD (Jarvis, 1999:13-14). 65 Obsahem tohoto zákona byla p řísná cenzura, zákaz shromaždování, no čního vycházení a možnost využití armády k potla čení nepokoj ů (Hrade čný, 2008: 552). 66 Cílem povstalc ů se staly státní budovy, byly vykradeny a vypáleny obchody, policejní stanice a vojenské kasárny byly zcela zdemolovány (Nicholson, 1999: 546). 55

(Hrade čný, 2008: 553-554). Mezinárodní spole čenství bylo situací v Albánii velice šokováno. Obávalo se pokra čování dalšího konfliktu na Balkán ě. Nejv ětší obavu o budoucí vývoj m ěla Itálie a Řecko, které se nacházejí v těsné blízkosti. Itálie vyhodnotila situaci v Albánii jako hrozbu pro regionální bezpe čnost a stabilitu (Kay, 1999: 76). K deeskalaci konfliktu napomohla p řítomnost mnohonárodnostních sil MPFA b ěhem operace Alba. P řítomnost spojeneckých sil p řisp ěla k normalizaci bezpe čností situace a op ětovnému fungování státních institucí. Dalším d ůležitým momentem v deeskalaci bylo uskute čnění parlamentních voleb, které se konaly v červnu 1997 se za asistence pozorovatel ů OBSE a p řítomnosti vojenských sbor ů MPFA .Vít ězem voleb stala Socialistická strana, PDS utrp ěla porážku a prezident Berisha s ohledem na výsledek voleb abdikoval. 67 Berisha se však z politických kruh ů nevzdálil, stal se p ředsedou PDS, která se stala nejv ětší opozi ční stranou. V zá ří 1998 byl Berisha obvin ěn ze spolupráce na ozbrojeném pu či a zbaven imunity. Následn ě bylo s exprezidentem zahájeno trestní stíhání. Na žádost mezinárodního spole čenství bylo z obavy vypuknutí dalších nepokoj ů trestní stíhání zrušeno (Hrade čný, 2008: 556-557).

4.4.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování Vn ější intervence prob ěhla v dob ě, kdy byl konflikt ve fázi plné eskalace. Již v březnu 1997 byl do oblasti vyslán zvláštní zmocn ěnec OBSE Franz Vranitzky, který dosáhl uzav ření dohody mezi znep řátelenými poltickými tábory. Strany se dohodly na působení prozatímní vlády do p řed časných voleb v červnu 1997 (Marchio, 2000: VII). Vnit řní mediace v konfliktu neprobíhala.

4.4.6 Zp ůsob mezinárodní intervence Stále se zhoršující situace v zemi p řim ěla Albánii požádat mezinárodní spole čenství o pomoc. Na žádost OBSE, Itálie a Řecka rozhodla RB OSN o rezoluci 1101, která souhlasila k vyslání mnohonárodnostního sboru MPFA do Albánie. Cílem jednotek MPFA bylo zajistit příznivé podmínky pro dodávky humanitární pomoci, zajistit klid zbraní a p řipravit podmínky pro konání svobodných voleb (UN 1997). Mise MPFA uskute čnila od 14. dubna do poloviny srpna operaci Alba. Do operace bylo zapojeno více jak 7 000 spojeneckých voják ů, z toho více jak 50 % tvo řili Italové, kte ří m ěli zárove ň na starosti hlavní velení. Posláním mise bylo zajistit bezpe čnost a stabilitu v Albánii a tím i vzk řísit státní instituce (Kay, 1999: 78).

67 Elections held in 1997, dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2001_97.htm [4. 11. 2012]. 56

4.4.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu Ob čanská válka v Albánii byl ukon čen zmrazením konfliktu (frozen conflict).68 Akté ři konfliktu již nedisponovali dostate čnými kapacitami k vedení boj ů, zárove ň nikdo nebyl schopen konflikt oficiáln ě ukon čit, a proto byl konflikt odsunut do pozadí. V tomto konfliktu nebyla podepsaná žádná mírová dohoda.

4.4.8 Celkové zhodnocení konfliktu Ob čanská válka v Albánii si vyžádala podle odhadu 1 500 až 2 000 ob ětí.69 Konflikt vypukl po čátkem roku 1997 a nejt ěžší st řety probíhaly v březnu 1997, p řestože spor nebyl ukon čen žádnou mírovou smlouvou, na n ěkterých místech Albánie docházelo ješt ě k nepokoj ům v zim ě 1997 a na po čátku jara 1998 (Nicholson, 1999: 562). Materiální škody byly obrovské. P ředevším albánská ekonomika utrp ěla ohromné ot řesy. Bankovní systém musel být zcela restaurován a bylo pot řeba znovu obnovit státní instituce a vrátit jím jejich ztracenou kredibilitu. V pyramidových fondech p řišli Albánci o sumu, která odpovídala 50 % albánského HDP za rok 1996. Následkem vále čných nepokoj ů se ocitlo podle údaj ů FAO 25 % albánské populace pod hranicí chudoby, na vesnici byla tato situace ješt ě horší, zde dosahovala hodnot 30 %. P řibližn ě 115 000 z 650 000 palných zbraní bylo navráceno zpět do vojenských sklad ů po vydrancování t ěchto objekt ů z kraje roku 1997. 70 Z Albánie především do sousední Itálie utekly desetitisíce uprchlík ů. O necelé dva roky pozd ěji, kdy se ješt ě Albánie nedokázala vzpamatovat z vále čného konfliktu, čelila další hrozb ě. V dob ě zu řící kosovské války sem uteklo na 450 000 kosovských Albánc ů. Hospodá řsky zcela vy čerpaná a logisticky naprosto nep řipravená Albánie podnikla solidární krok a poskytla uprchlík ům úto čišt ě (Carletto, 2004: 3-5).

4.5 Válka v Kosovu Sociální, politické, náboženské a národní nap ětí mezi kosovskými Albánci a Srby vyústilo v další krvavou válku na balkánském poloostrov ě, která byla pokra čováním rozpadu Jugoslávie. Prohlubující se rozdíly uvnit ř Kosova a nar ůstající násilí vyeskalovaly na konci 90. let 20. století v regulérní válku. Na stran ě kosovských Albánc ů proti Srb ům se aktivn ě zapojilo i NATO.

68 NATO Research Paper, dostupné na: http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/14407/ipublicationdocument_singledocument/8527bd86-9484- 4602-92cd-0c31f0de11dd/en/rp_23.pdf [17. 11. 2012]. 69 Pyramid schemes crisis, dostupné na: http://www.fco.gov.uk/en/travel-and-living-abroad/travel-advice-by- country/country-profile/europe/albania?profile=history [4. 11. 2012]. 70 Stolen Albanian Weapons, dostupné na: http://www.nytimes.com/2000/06/10/world/stolen-albanian- weapons.html [4. 11. 2012]. 57

Válku v Kosovu lze charakterizovat jako vnitrostátní konflikt pod vn ějším vlivem, zárove ň lze tento konflikt od zapojení NATO v roce 1999 ozna čit za mezinárodní konflikt, jelikož mezinárodní spole čenství bojovalo proti suverénnímu státu Jugoslávii. Dle metodiky Uppsalské univerzity bylo p ředm ětem sporu teritoriální území a dynamika násilí řadí tento dvouletý konflikt do kategorie války (UCDP, 2012e).

4.5.1 Charakteristika státu Kosovo Republika Kosovo (albánsky: Republika e Kosovës, srbsky: Republika Kosovo) je státní útvar nacházející mezi Srbskem a Makedonii. Kosovo vyhlásilo jednostrannou nezávislost na Srbsku, které stále považuje území Kosova za srbské, 17. února 2008. Nezávislost Kosova podpo řilo více jak 90 zemí sv ěta, mimo jiné i USA, Velká Británie, Franci a ČR, naopak mezi státy, které neustále odmítají uznat Kosovo, se řadí nap říklad Rusko, Čína Indie a další.71 Kosovo se rozkládá na ploše 10 887 km 2, hlavním m ěstem je Priština. Po čet obyvatel dle údaje The World Factbook z letošního roku (2012) činí 1 836 529. Etnické složení Kosova tvo ří s 92 % kosovští Albánci, zbylých 8 % p ředstavují Srbové, Bos ňáci, Turci, Gorani a Romové. Podle religionistického složení obyvatel tvo ří v ětšinu populace muslimové, jsou zde i zastoupeny menšiny pravoslavných a katolík ů (The World Factbook, 2012f). V demografické struktu ře obyvatelstva tvo ří Kosovo spole čně s Albánií nejpo četn ější a nejmladší populaci obyvatel v Evrop ě. V tzv. produktivním v ěku se nachází 66,1 % kosovské populace. Tento fakt je výsledkem p ředevším vysoké natality u albánského etnika. Pr ůměrný v ěk v Kosovu je 26,7 let (The World Factbook, 2012f). Z ekonomického pohledu p ředstavuje Kosovo jeden z nejchudších region ů Evropy. V SFRJ pat řila oblast Kosova k nejchudší a nejmén ě prosperující části federace. Zem ě se v sou častné dob ě potýká s obrovskou nezam ěstnaností, která p řevyšuje 45 %. Nerozvinuté kosovské hospodá řství je závislé na zahrani ční pomoci. Nemalou část, tém ěř 15 % HDP tvo ří podpora kosovské diaspory, žijící v zahrani čí, p řevážn ě ve Švýcarsku a N ěmecku (Brandl, 2009: 13).

4.5.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika V kosovském konfliktu se vyskytovalo mnoho konfliktních skupin s rozdílnou dynamikou, avšak mezi čty ři významné konfliktní skupiny pat řily: Srbové, Kosovští Albánci

71 Kosovo Thank you, dostupné na: http://www.kosovothanksyou.com/ [29. 11. 2012]. 58

(pacifisté kolem I. Rugova / militantní složka UÇK), NATO a Kontaktní skupina (UCDP, 2012e). Srbové Vůdčí postavou Srb ů se stal prezident Slobodan Miloševi ć, který rozví řil kosovskou otázku již v roce 1989 p ři jeho slavném projevu k 600letému výro čí bitvy na Kosov ě poli. Jeho nacionální politika zam ěř ená na podporu utla čovaných kosovských Srb ů byla doprovázena represivní politikou proti kosovským Albánc ům. B ěhem násilného rozpadu jugoslávské federace na po čátku 90. let byla otázka Kosova p řesunuta do pozadí, což pomohlo Miloševi ćovi bagatelizovat kosovský problém (Prtina, 2004: 42). Srbové považují území Kosova za historické centrum a kolébku svého národa (Malcolm, 1998: 41). Kosovští Albánci Protipólem Slobodanu Miloševi ćovi byl albánský intelektuál Ibrahim Rugova, který po vzoru Gándhího prosazoval politiku pasivní rezistence. Odmítal p řijmout akt násilí jako možný zp ůsob řešení sporu, jelikož si byl v ědom možné srbské intervence (Judah, 2008: 71). Usiloval o internacionalizaci konfliktu a tím získat pro Kosovo p říze ň mezinárodního spole čenství. Východiskem z brutální srbské represe a frustrace kosovských Albánc ů se staly polovojenské oddíly UÇK, které využívaly teroristické metody boje proti srbským ozbrojeným složkám. V druhé polovin ě devadesátých let se její čelní p ředstavitelé angažovali i v politickém d ění v Kosovu. Nelze opomenout nap říklad Hashima Thaçiho, sou časného premiéra Kosova. Cílem bylo vyhnat Srby z Kosova a vytvo řit nový státní útvar. NATO Neúsp ěšná diplomatická jednání, vyhošt ění pozorovatel ů OBSE z Kosova a nar ůstající násilí mezi UÇK a jugoslávskou armádou p řinutilo NATO zam ěř it svoji pozornost na oblast Kosova. Nenalezení konsenzu mezi Miloševi ćem a mezinárodním spole čenstvím donutilo NATO k bombardování vytipovaných cíl ů na území Kosova a Srbska. Tento akt byl v rozporu s chartou OSN a bez pat řičného mandátu. Letecké útoky trvaly 77 dní, b ěhem kterých byla zni čena velká část srbské infrastruktury, pr ůmyslu, státních institucí a soukromého majetku (NATO 1999). Kontaktní skupina Diplomatická snaha kontaktní skupiny složené ze zástupc ů USA, Velké Británie, Francie, Ruska, N ěmecka a Itálie hledala zp ůsob, jak zastavit eskalaci násilí v Kosovu. Významným činem bylo svolání jednání o kosovské otázce do zámku Rambouillet nedaleko Pa říže. Jednání se zú častnily vedle kontaktní skupiny i p ředstavitelé Srbska a kosovských Albánc ů. Výsledkem jednání bylo odmítnutí Srbska akceptovat podmínky mezinárodního

59 spole čenství. Následující den byly bombardovány srbské cíle (1998: International Crisis Group,43-44; Judah, 2008: 86-87).

4.5.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů Předm ětem sporu se stalo území Kosova, které cht ěli kosovští Albánci odtrhnout od Srbska, a tím získat status nezávislého státního útvaru, podobn ě jako bývalé svazové republiky v jugoslávské federaci na po čátku devadesátých let (UCDP, 2012e). Primárním zájmem B ělehradu bylo zajistit v hospodá řsky nejslabší a nejmén ě rozvinuté části Srbska stabilitu a ochránit srbské etnikum p řed násilnými akcemi kosovských Albánc ů. Miloševi ć si byl v ědom srbské materiální a vojenské p řevahy, obával se však případné internacionalize konfliktu a zapojení třetí strany, podobn ě jak tomu bylo ve válce v Chorvatsku či v Bosn ě. Zájem kosovských Albánc ů byl jediný, získat nezávislost na Srbsku. Motivem pro zapojení NATO do vnitrostátního konfliktu byla obava z rozší ření konfliktu do sousedních zemí, destabilizace regionu a humanitární katastrofy (NATO 1999). Mezi hlavní zdroje nekompatibilních cíl ů pat ří p ředevším spor o území a jeho integritu. Důležitými neslu čitelnými hodnotami byly etnické, politické a náboženské rozdíly mezi kosovskými Albánci a Srby, které byly výsledky složitého historického vývoje na území Kosova. Nerozvinuté hospodá řství, frustrace a neustálé vzájemné represe p řisp ěly k sílícímu nacionalismu obou tábor ů, který vedle oboustranného nep řátelství vedl k formování konfliktní solidarity.

4.5.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází Historická kolébka srbského národa, za kterou je Kosovo považováno, se b ěhem staletí vlivem demografického vývoje p řem ěnila na oblast s převažujícím albánským etnikem a Srbové se ve své zemi stali menšinou. Nerovnom ěrný demografický vývoj a p říhodné politické a sociální podmínky pro kosovské Albánce se staly po čátkem latentního konfliktu (Baar, 2002: 219). Slobodan Miloševi ć si získal p říze ň kosovských Srb ů p ři své návšt ěvě Kosova v roce 1987, kdy pronesl k davu rozzu řených Srb ů památnou v ětu Nikdo vás nesmí bít (Malcolm, 1998: 341). Tímto výrokem prezentoval svou podporu proti utla čování srbské menšiny v Kosovu.72 O dva roky pozd ěji p ři p říležitosti 600. výro čí bitvy na Kosov ě poli 73

72 Slobodan Milosevic's road to ruin, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4819388.stm [11. 10. 2012]. 60 před zraky statisíc ů Srb ů rozví řil nacionalistickou rétoriku zam ěř enou proti Albánc ům, zd ůraznil historickou k řivdu a osobní zodpov ědnost za vy řešení dlouholetého období útisku (Nálevka, 2000: 251; Baar, 2002: 222). Na po čátku 90. let 20. století se za číná situace v Kosovu obracet proti kosovským Albánc ům a naopak za číná být emancipováno srbské obyvatelstvo. B ělehradská vláda odsouhlasí zrušení kosovské autonomie (Thomas-Mikulan, 2009: 6). Kosovští Albánci reagují bojkotem srbských úřad ů a ilegálním vyhlášením svobodného Kosovského státu74 , v čele s prezidentem Ibrahimem Rugovem (Judah, 2008: 69-70).75 Kosovští Albánci marn ě o čekávali, že Daytonská smlouva napom ůže vy řešení sporu v Kosovu, to se však nestalo i díky rétorice Slobodana Miloševi će, který se všemi možnými prost ředky snažil zabránit internacionalizaci rostoucích problém ů v Kosovu. V té dob ě již mírová politika Ibrahima Rugova a jeho LDK nebyla pro mladé a radikální Albánce vhodnou alternativou, a proto se p řiklonili k Národnímu hnutí Kosova LPK a jeho militantní složce UÇK. V té dob ě nabírá konflikt na intenzit ě a p řelévá se do fáze manifestace (Prtina, 2004: 43). Intenzita útok ů UÇK byla zpo čátku velmi nízká, docházelo především k útok ům na srbské bezpe čnostní složky v Kosovu. V po čáte ční fázi B ělehrad nikterak nereagoval na ozbrojené incidenty. Situace se za číná vyhrocovat až v roce 1998, kdy zaúto čí srbské jednotky na vybrané cíle v Kosovu, mimo jiné i ve vesnici Prekaz, kde se skrýval jeden z čelních p ředstavitel ů UÇK Adem Jashari. P ři srbské ofenziv ě byl Adem Jashari zabit spole čně s desítkami bojovník ů UÇK, včetn ě civilních ob ětí (HRW 1999). Cílené srbské útoky napomohly UÇK k nár ůstu nových bojovník ů, p řílivu zbraní a financí, pot řebných k boji (Judah, 2008: 81). Na ja ře 1998 se konflikt z fáze manifestace dostává do eskalace. Ke st řet ům mezi UÇK a srbskými ozbrojenými sílami dochází ve velké části Kosova. V únoru 1998 mezinárodní spole čenství op ět po krátkém čase zam ěř uje svoji pozornost na neklidný a nestabilní Balkán. Po k řehkém p řím ěř í z Daytonu se obává dalšího krveprolití v této multietnické části Evropy. USA již od roku 1992 sledovaly st řety mezi Srby a kosovskými Albánci. Tehdejší prezident USA George Bush senior pohrozil Miloševi ćovi vojenskou akcí, pokud se B ělehrad uchýlí k agresivní politice v Kosovu. USA velmi negativn ě vnímalo

73 15. června 1389 se uskute čnila bitva na Kosov ě Poli, kdy bylo srbské království poraženo osmanskou říš a na dlouhá staletí se stalo vazalskou zemí tureckého království. Srbové tento den nazývají Vidov dan, podle sv. Víta (Daskalovski, 2003: 13). 74 Kosovský svobodný stát nebyl mezinárodn ě uznán. Jediná zem ě, která vyslovila mezinárodní uznání byla Albánie. 75 Independence day, dostupné na: http://www.economist.com/node/10711623 [14. 10. 2012]. 61 i po čínání UÇK. V únoru 1998 ozna čil americký vyslance v Srbsku Gelbard UÇK za teroristickou organizaci, čímž dal Miloševi ćovi legitimní argument k ozbrojenému útoku, který se stal dalším eskala čním momentem (Caplan, 1998: 753-754). Do podoby války se dostává konflikt v lét ě 1998, kdy dochází k oboustrannému porušení p řím ěř í. UÇK vraždí, vypaluje a vyhání ze svých domov ů kosovské Srby. Srbské ozbrojené síly si po čínají podobným zp ůsobem. Podle údaj ů UNHCR z 3. srpna 1998 bylo nuceno v Kosovu opustit své domovy více jak 200 000 lidí. Na nar ůstající útoky UÇK proti srbským ozbrojeným složkám odpov ěděli Srbové mohutnou ofenzivou. 15. ledna 1999 se v kosovské vesnici Ra čak našlo 45 těl kosových Albánc ům. Na místo masakru byl povolán zvláštní zmocn ěnec KVM Wiliam Walker, který bez řádného vyšet ření ozna čil za úto čníky Srby. Kontaktní skupina reagovala na tuto událost svoláním mimo řádné konference do Rambouillet (Judah, 2008: 84-85). Jednání na zámku Rambouillet nedaleko Pa říže nep řinesla žádné výsledky. Miloševi ć odmítl podepsat předložené požadavky, které byly v rozporu se státní suverenitou Srbska. Z Rambouillet se p řesunula jednání do Pa říže, kde nakonec kosovští Albánci podepsali předloženou dohodu, naopak Srbové odmítli takové podmínky akceptovat(UCDP, 2012e). 24. b řezna 1999 spustilo NATO bez mandátu OSN operaci Allied Force - letecké útoky na Srbsko a Kosovo, které vedly k deeskalaci a samotnému ukon čení konfliktu (Roberts, 1999: 102). Útoky nebyly zpo čátku efektivní, jelikož se neda řilo vyhnat srbské jednotky z Kosova, které od b řezna 1999 provád ěly p řipravovanou operaci Podkova, s cílem zlikvidovat síly UÇK. NATO rozhodlo zam ěř it letecké útoky na civilní a pr ůmyslové objekty v Srbsku, s cílem co nejvíce oslabit a p ředevším moráln ě zlomit Miloševi će.76 Po tém ěř t řech měsících bombardování souhlasilo zcela vy čerpané Srbsko na ukon čení boj ů. 3. června 1999 byl podepsaná Kosovská mírová dohoda, která m ěla napomoci k ukon čení boj ů v Kosovu (UCDP, 2012e). 9. června 1999 byla podepsaná Kumanovská dohoda, která znamenala ukon čení vále čných operací. Následující den bylo ukon čeno bombardování Srbska (Prtina, 2004: 46).

76 World: Europe Did Nato miscalculate?, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/326864.stm [15. 10. 2012]. 62

4.5.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování V oblasti vn ější mediace vyvíjela velkou aktivitu kontaktní skupina. Na podzim roku 1998 se jí poda řilo prosadit, aby Slobodan Miloševi ć p řijal požadavky Richarda Holbrooka na z řízení KVM a tím i rozmíst ění 2000 pozorovatel ů OBSE, kte ří m ěli za úkol monitorovat situaci v Kosovu (Prtina, 2004: 45). Již v březnu téhož roku rozhodla Rada Bezpe čnosti OSN o zákazu dovozu zbraní do Kosova a Srbska. Rezoluce 1160 vstoupila v platnost 31. b řezna 1998 (UN 1998). Kontaktní skupina se zasloužila o zorganizování konference v Rambouillet, kde se jasně potvrdilo, že dialog o mírovém jednání s Miloševi ćem nebude možný. O n ěkolik dní pozd ěji bylo zahájeno mohutné bombardování Jugoslávie a Kosova.77 Kosovská válka byla ukon čena podepsání vojensko-technické dohody z 9. června 1999 v makedonském Kumanovu, která zaru čovala stažení jugoslávských jednotek z Kosova a vstup jednotek KFOR na území Kosova. Následující den byla p řijata rezoluce OSN 1244. Kumanovské dohod ě p ředcházelo podepsání mírového návrhu mezi Miloševi ćem a Ahtisaarim - zvláštním zmocn ěncem EU pro Kosovo (NATO 1999). Snahy o vnit řní moderování v kosovském konfliktu neprobíhaly.

4.5.6 Zp ůsob mezinárodní intervence Po selhání mírových jednání z jara 1999 se NATO rozhodlo uchýlit k leteckým útok ům. Intervence probíhala v dob ě, kdy byl konflikt ve fázi eskalace, a bylo zřetelné, že bez zapojení t řetí strany, nejsou schopny polovojenské jednotky UÇK čelit jugoslávské armád ě. Letecké útoky byly provedeny bez legitimního a řádného souhlasu OSN, kdy p ředevším Rusko a Čína striktn ě odmítaly vojenské angažmá v konfliktu. Rusko se pokládalo za d ůležitého srbského spojence. Kremelská podpora Srbska probíhala p ředevším na diplomatické p ůdě. Poprvé ve své historii zasahovalo NATO mimo sv ůj stanovený perimetr. Při hledání vhodného legitimního od ůvodn ění k leteckému zásahu proti Jugoslávii vznikl pojem humanitární intervence . Autorem tohoto výroku byl Tony Blaire, který argumentoval, že násilí na kosovských Albáncích nemůže být p řehlíženo (Roberts, 1999: 104- 105). Během 78denního bombardování zahynulo okolo 500 civilist ů (UNHCR 1999). Letecké útoky byly tém ěř z 85 % zajiš ťovány USA. Operace Allied Force (Roberts, 1999: 119). Vzdušné operace se zú častnilo 829 spojeneckých letoun ů ze 14

77 History of the war in Kosovo, dostupné na: http://www.balkandevelopment.org/edu_kos.html [16. 10. 2012]. 63

členských zemí. Celkem podnikly 38 004 vzlet ů, z toho 10 484 bojových (Nálevka, 2000: 254).

4.5.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu Konflikt v Kosovu byl ukon čen externalizací kontroly sporného statku. Po podepsání přím ěř í byla implementována Rezoluce OSN 1244, která zahrnovala i vyslání vojenských jednotek NATO - KFOR, zárove ň p ředpokládala vytvo ření mezinárodní civilní správy pod patronací (UNMIK) OSN (Waisová, 2005: 56-57).

4.5.8 Celkové zhodnocení konfliktu Válka v Kosovu byla pokra čováním krvavé dezintegrace Jugoslávie. Podobn ě jako v předchozích konfliktech na Balkánském poloostrov ě se ukázaly nekompatibilní rozdíly mezi etnicky, nábožensky a kulturn ě odlišnými národy. Válka v Kosovu byla doprovázena nekontrolovatelnou agresí, silným nacionalismem a historickými k řivdami. Ob ě strany se v konfliktu nevyhnuly genocid ě, vyhán ění a vražd ění opa čného etnika. Po čty ob ětí se velmi liší, pohybují se celkov ě okolo 10 000 mrtvých (Judah, 2008: 91). Uppsala uvádí st řízlivý odhad 3 613 ob ětí (UCDP, 2012e). Tém ěř 1,5 milion ů lidí bylo nuceno kv ůli válce opustit své domovy. Velké uprchlické vlny sm ěř ovaly p ředevším do okolních zemí (Makedonie, Albánie, Bosny a Černé Hory). Tato skute čnost p ředstavovala pro tyto zem ě velmi složitou situaci, jelikož nebyly technicky p řipraveny na p říliv takového množství lidí (NATO 1999). Podle studie BBC byly celkové náklady vy čísleny na více jak 30 miliard liber. Vedle materiálních škod je pot řeba zd ůraznit dopady na životní prost ředí, hospodá řství a sociální oblast. Jugoslávie po leteckém bombardování NATO, které bylo zam ěř eno i na pr ůmyslové cíle a infrastrukturu, ztratilo 40 % HDP, pr ůmyslová produkce klesla o 44 % a raketov ě stoupla nezam ěstnanost.78

4.6 Konflikt v Makedonii Vnitrostátní konflikt v roce 2001 mezi makedonskou armádou a makedonskou UÇK/Národní osvobozeneckou armádou (NLA - National Liberation Army) p ředstavoval vnitrostátní ozbrojený konflikt pod vn ějším vlivem (Nils, 2002: 616). Do konfliktu zasahovalo mezinárodní spole čenství, p ředevším NATO, EU a USA. Příčinou konfliktu byly mocenské požadavky makedonských Albánc ů na zm ěnu ústavy a zajišt ění v ětších práv pro albánskou komunitu. Na konflikt m ěly významný vliv i události v sousedním Kosovu. Podle

78 Kosovo war cost Ł30bn, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/476134.stm [21. 10. 2012]. 64 hodnocení Uppsalské univerzity m ůžeme konflikt ozna čit po celou dobu trvání za mén ě závažný ozbrojený konflikt (UCDP, 2012f).

4.6.1 Charakteristika státu Makedonie Makedonie je nástupnickým státem bývalé Jugoslávie. Nachází se na balkánském poloostrov ě. Sousedí se Srbskem, Kosovem, Albánii, Řeckem a Bulharskem. Hlavním městem Makedonie je Skopje. Po čet obyvatel se pohybuje okolo 2 milion ů. Úředními jazyky v zemi jsou makedonština a albánština. Obyvatelstvo je složeno z 64 % Makedonc ů, 25 % tvo ří Albánci a zbytek populace p ředstavují Turci, Romové a Srbové. Složení obyvatelstva odpovídá i náboženská p říslušnost, Makedonci se hlásí ke k řes ťanství, zatímco Albánci vyznávají islám (Daskalovski, 2008: 31). Z ekonomického pohledu pat ří Makedonie k slabým evropským ekonomikám. Ve federaci bývalé Jugoslávie pat řila Makedonie vždy mezi nejmén ě rozvinuté zem ě. V sou časné dob ě se Makedonie za řadila mezi kandidátské zem ě ke vstupu do EU, ale její hospodá řství zažívá silné ot řesy. Nezam ěstnanost se pohybuje okolo 30 %. Podle ekonomického žeb říčku misery index zve řejn ěného týdeníkem The Economist pat ří Makedonie v roce 2011 první místo v tabulce chudoby.79 Dle údaj ů The World Factbook žilo v roce 2010 v Makedonii 30 % obyvatel pod hranicí chudoby. Makedonie je p řevážn ě považována za zem ědělskou zemi. Pr ůmysl není v zemi výrazn ě rozvinut. Mezi hlavní pr ůmyslové odv ětví pat ří textilní výroba, strojírenství a energetika (The World Factbook, 2012g).

4.6.2 Popis a charakteristika hlavních aktér ů konfliktu a jejich dynamika Mezi hlavní aktéry vnitrostátního konfliktu pat řila makedonská vláda/armáda na jedné stran ě a na stran ě druhé makedonská UÇK/NLA. V konfliktu se angažovalo i mezinárodní spole čenství NATO, EU a USA, které usilovaly o zastavení konfliktu a nalezení možného kompromisu. Makedonská vláda/armáda Makedonská vláda vedená prezidentem Borisem Trajkovskim a premiérem Ljub čem Georgievskim odmítala vyjednávat s UÇK/NLA, kterou ozna čila za teroristickou organizaci a odmítala její požadavek ústavních zm ěn. Po ozbrojených útocích proti makedonské policii, rozhodla o zmobilizování a vyslání armády do zasažené oblasti. Cílem makedonské vlády

79 Feeling gloomy, dostupné na: http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2012/01/daily-chart-0 [22. 10. 2012]. 65 bylo zlikvidovat NLA, zajistit ochranu civilního obyvatelstva a zabezpe čit hranice s Kosovem (Kim, 2001: 6). UÇK/NLA Cílem UÇK/NLA bylo prosadit pro po četnou albánskou menšinu v Makedonii ústavní zm ěny, které by umožnily makedonským Albánc ům užívat stejného postavení jako samotným Makedonc ům. Jednalo se p ředevším o získání albánské autonomie na severozápadě Makedonie, užívání albánštiny jako ú ředního jazyka a v ětší zastoupení Albánc ů ve státní sfé ře. Politickým představitelem NLA se stal Ali Ahmeti, který v červnu 2001 založil politickou odnož NLA pod názvem Demokratický svaz pro integraci BDI (Balalovska, 2006: 19). Skrytým plánem albánských bojovník ů stále z ůstávalo připojení západní Makedonie k tzv. Velké Albánii (Ros ůlek, 2008: 61). Mezinárodní spole čenství Mezinárodní spole čenství se v konfliktu výrazn ě angažovalo, p ředevším se bálo opakování událostí v sousedním Kosovu. NATO ve spolupráci s USA a EU p řispěly k mírovým jednáním, tzv. Ohridské rámcové dohod ě, které se stala modem vivendi pro zlepšení vztah ů mezi Makedonci a Albánci. NATO uskute čnilo na žádost makedonské vlády tři operace na podporu míru a stability zem ě, následn ě p řevzala dohled nad bezpe čností v Makedonii EU. (Waisová, 2005: 88-89).

4.6.3 Předm ět sporu a jeho evoluce, zájmy hlavních aktér ů a zdroje nekompatibility jejich cíl ů Předm ětem sporu se staly požadavky zm ěny ústavy, které by posílily pravomoce Albánc ů uvnit ř Makedonie. Vedle ústavních zm ěn usilovaly militantní složky, nep římo podporované albánskými politickými stranami v makedonském parlamentu, o teritoriální přem ěnu severozápadní části Makedonie. Oblasti kolem Kosova a Albánie, které jsou z větší části obývány Albánci, se m ěly stát autonomní oblastí (Ros ůlek, 2001: 43). Tyto požadavky však makedonská vláda odmítala akceptovat, jelikož by se etni čtí Makedonci v těchto oblastech ocitli v postavení menšiny. Cílem makedonské vlády bylo zastavení násilí v severozápadní části zem ě, ochrana civilního obyvatelstva a zni čení guerillové odnože UÇK. Mezinárodní spole čenství v po čáte ční fázi usilovalo o vlažné navázání politického dialogu mezi ob ěma tábory. Po rozší ření boj ů k hlavnímu m ěstu Skopje si mezinárodní spole čenství uv ědomilo závažnost celé situace. P řehodnotilo své postoje a aktivn ěji se za čalo angažovat v dění na Balkán ě (UCDP, 2012f). Neslu čitelných hodnot bylo v konfliktu velké množství. Vedle odlišné kulturní identity komplikovala vzájemné vztahy celou řadu let etnická p říslušnost a náboženská rozdílnost. K 66 velice d ůležitým faktor ům formování silné konfliktní solidarity u makedonských Albánc ů pat řila rozvinutá konfliktní ideologie, která byla pohán ěna touhou po odtržení části území Makedonie a napln ění snu Velké Albánie. Prohloubení rozdílu zap říčinila i špatná ekonomická situace uvnit ř Makedonie a omezení p řístupu Albánc ů ke vzd ělání v albánském jazyce (Daskalovski, 2003: 52). Nep řehlédnutelným prvkem byla i p řítomnost albánských uprchlík ů z Kosova, kte ří ve velkém po čtu obývali severozápadní oblast Makedonie.

4.6.4 Po čátek ozbrojeného konfliktu, pr ůběh dle jednotlivých fází Neslu čitelné cíle, historické k řivdy a dohasínající konec kosovské války p řipravily podhoubí pro etnický konflikt v Makedonii. Neharmonické soužití albánské a makedonské komunity představující dlouholetý latentní konflikt vyeskalovalo za čátkem roku 2001 v ozbrojené útoky proti Makedonc ům v severozápadní části Makedonie. Manifestace konfliktu nastává, když zbylí p říslušníci UÇK, kte ří bojovali v Kosovu a nevstoupili do kosovských mírových sbor ů, usilují ozbrojenými prost ředky o uskute čnění historického plánu Velké Albánie. Guerillové útoky v podání makedonské UÇK/NLA, zam ěř ené proti policii, a armád ě m ěly stejný scéná ř jako v Kosovu (Kim, 2001: 5). Entuziasmus bojovník ů národn ě osvobozenecké armády za napln ění snu Velké Albánie nevzbuzoval v očích západních velmocí sympatie, jak tomu bylo v případ ě Kosova. Časté útoky albánských radikál ů proti špatn ě vycvi čeným a vybaveným makedonským ozbrojeným silám donutilo vládu ve Skopji zažádat o pomoc mezinárodní spole čenství p ři st řežení makedonsko-kosovské hranice. Propustné a málo st řežené hranice využili albánští bojovníci k posílení svých jednotek v boji proti makedonským ozbrojeným silám a zárove ň jim tato cesta posloužila jako logistická tepna k doprav ě zbraní a veškerého materiálu k boji (Stýskalíková, 2004: 79). Po útoku proti makedonské armád ě z dubna 2001, kdy zahynulo 8 voják ů, propukly ve Skopji a v dalších m ěstech v Makedoni mohutné demonstrace zam ěř ené proti albánské menšin ě. Rozzu ření Makedonci poni čili a poškodili obchody pat řící etnickým Albánc ům.80 Množící se útoky v severozápadní části Makedonie p řim ěly za mezinárodní asistence G. Robertsona a J. Solany makedonskou vládu k vytvoření vlády národní jednoty složené ze 4 makedonských a 2 albánských politických stran. Nov ě vzniklá vláda se usnesla,

80 Macedonia riots alarm EU, dostupné na: http://articles.cnn.com/2001-05- 02/world/macedonia.riot03_1_macedonian-soldiers-ethnic-albanian-militants-president-boris- trajkovski?_s=PM:WORLD [28. 10. 2012]. 67

že s teroristy jednat nebude a podpo řila intenzivn ější vojenské nasazení proti albánským terorist ům (Ros ůlek, 2001: 51-52).81 V následujících m ěsících získává konflikt na intenzit ě. Makedonská armáda nasazuje v asymetrickém boji proti nep říteli tanky, obrn ěné transportéry a letectvo.82 UÇK se však podaří dostat až k makedonské metropoli Skopje. Ke konci kv ětna obsazují v kopcích nad Skopji vesnici Ara činova. Strategická pozice k ost řelování hlavního m ěsta jednotkami UÇK vyvolá u mezinárodního spole čenství obavu z dalšího vývoje. V této fázi se dostává konflikt do stádia mrtvého bodu. Závažnost situace donutila USA vložit se do jednání. Americká strana odmítala p řehlížet financování UÇK albánskou diasporou a rozhodla se zmrazit jim účty, zárove ň do oblasti vyslala zvláštního zmocn ěnce Jamesa Pardewa (Kim, 2001:18-19). Do konfliktu se zainteresovalo i NATO 83 a EU, které úzce spolupracovaly s makedonskou vládou. Intenzivní diplomatická jednání vyústila 5. července v podpis přím ěř í. Dohoda však nebyla NLA respektována a nadále docházelo k porušování p řím ěř í. 13. srpna 2001 po zintenzivn ění politických jednání p řistoupily všechny strany konfliktu k podepsání mírové dohody, tzv. Ohridské rámcové dohody, která p ředstavovala ukon čení konfliktu. Poslední týdny p řed jejím podepsáním probíhaly nejsiln ější boje mezi NLA a makedonskou armádou během celého konfliktu (UCDP, 2012f; Kim, 2001: 8).

4.6.5 Snahy o vnit řní nebo vn ější moderování Žádné snahy o vnit řní moderování v makedonském konfliktu nebyly u čin ěny. Vn ější mediace konfliktu probíhala již od dubna, kdy donutilo NATO makedonskou vládu, aby vytvo řila vládu národní jednoty. NATO a EU spole čně s makedonskou vládou za čaly intenzivn ěji spolupracovat ve fázi pokro čilé eskalace, kdy se jednotkám NLA poda řilo obsadit strategickou polohu kolem Skopje. NATO s cílem zastavit boje, zamezit rozší ření konfliktu do dalších oblastí, a ochránit kosovsko-makedonské hranice a obyvatelstvo v nejrizikov ějších oblastech kolem m ěsta Tetovo a Kumanovo podepsalo s ob ěma stranami přím ěř í a do oblasti přesunulo část kontingentu KFOR z Kosova.84 V polovin ě srpna se poda řilo vyjednat podpis mírové smlouvy, která boje v Makedonii ukon čila. Ohridská rámcová dohoda zohlednila

81 Nato urges end to Macedonia 'folly', dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1401919.stm [28. 10. 2012]. 82 Technicky zaostalá a špatn ě vycvi čená makedonská armáda byla nucena požádat o technickou podporu slovanské zem ě. Bulharsko, stejn ě jako Ukrajina, zap ůjčili Makedonii vojenskou techniky. Ukrajina zap ůjčila dokonce i n ěkolik stíha ček (Kim, 2001: 4). 83 Rozporuplné reakce mezi Makedonci vyvolal postoj NATO, které rozhodlo o evakuaci bojovníků NLA z Ara činova (Stýskalíková, 2004: 80). 84 Nato urges end to Macedonia 'folly', dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1401919.stm [28. 10. 2012]. 68 požadavky albánské menšiny na zm ěnu ústavy, plán na ukon čení boj ů a odzbrojení albánských bojovníků (UNHCR 2001; Waisová, 2005: 88-89).

4.6.6 Zp ůsob mezinárodní intervence Vzhledem k vývoji celého konfliktu lze konstatovat, že role mezinárodního spole čenství, především tedy NATO, byla pro pr ůběh konfliktu d ůležitá. Jeho role a p řehodnocení postoj ů v pr ůběhu roku 2001 přispěly k ukon čení boj ů. Jednotky KFOR v Makedoni sice p ůsobily, ale nikoliv v bojových operacích. Od srpna 2001 realizovalo NATO operaci Essential Harvest. Cílem t řicetidenní operace bylo odzbrojit bojovníky NLA. V této době se spor již nacházel ve fázi řešení konfliktu. Do Makedonie bylo vysláno 3 500 voják ů NATO. Po skon čení mandátu Essential Harvest pokra čovala na oficiální žádost makedonského prezidenta Borise Trajkovského operace Amber Fox, op ět pod záštitou NATO. T říměsí ční mandát m ěl za cíl ochranu pozorovatel ů EU a OBSE, kte ří dohlíželi na implementaci ohridské dohody (UCDP, 2012f). Následn ě byla operace Amber Fox nahrazena Allied Harmony (NATO) a od roku 2003 nahrazena misí EU Concordia (Waisová, 2005: 88-89).

4.6.7 Zp ůsob ukon čení konfliktu Ukon čení konfliktu v Makedonii lze charakterizovat podle typologie jako kompromis. Oba akté ři konfliktu se za p řisp ění NATO dohodli na podmínkách ukon čení boje, p řijetí mírové smlouvy a implementaci požadavk ů. Strany byly ochotny ke kompromisu a vzájemné vztahy již nevnímaly jako hru s nulovými sou čty (UCDP, 2012f).

4.6.8 Celkové zhodnocení konfliktu Ozbrojený konflikt v Makedonii trval od b řezna do srpna 2001. Celkový počet ob ětí za dobu trvání konfliktu byl v rozmezí od 72 do 250 (UCDP, 2012f). Materiální škody nedosáhly obrovského rozsahu jako v ostatních vále čných konfliktech v bývalé Jugoslávii (Dakalovski, 2003: 65).85 Zhruba 125 000 lidí bylo donuceno opustit své domovy. V polovin ě června 2001 bylo podle údaj ů UNHCR registrováno tém ěř 42 000 uprchlík ů z Makedonie (Balalovska, 2006: 18). Po čty bojovník ů na stran ě NLA se velmi liší. NLA tvrdí, že jich bylo okolo 16 000, jiné zdroje uvád ějí okolo 2-2 500 člen ů. Makedonská armáda disponovala sílou 15 000 muž ů (Kim, 2001: 4-6). Konflikt byl výsledkem dlouholetého problematického soužití obou národ ů. Přestože byl ukon čen mírovou dohodou, stále se neda ří nalézt harmonické soužití mezi ob ěma etniky.

85 Heidelberger institut für Internationale Konfliktforschung – Konfliktbarometer 2001, dostupné na: http://hiik.de/de/konfliktbarometer/pdf/Konfliktbarometer_2001.pdf [5. 11. 2012]. 69

Ústupky makedonské vlády, které vůč i albánskému etniku učinila (používání albánského jazyka jako ú ředního jazyka, zavedení albánštiny na univerzit ě v Tetov ě86 a další), p řinesly sice klid zbraní, nikoliv však řešení budoucího uspo řádání obou národ ů v jednom stát ě. V sou časné dob ě lze prezentovat Makedonii jako stabilizovanou zemi. Potencionální vypuknutí konfliktu se nyní jeví jako nepravd ěpodobné (Waisová, 2005: 90).

86 (Ros ůlek, 2001:48). 70

5 CELKOVÉ ZHODNOCENÍ TREND Ů OZBROJENÝCH KONFLIKT Ů NA BALKÁN Ě ZA UPLYNULÝCH 20 LET

V regionu balkánského poloostrova lze od konce studené války klasifikovat celkem 6 ozbrojených konflikt ů, které se zde uskute čnily, jmenovit ě: konflikt ve Slovinsku, chorvatská válka, válka v Bosn ě a Hercegovin ě, ob čanská válka v Albánii, válka v Kosovu a konflikt v Makedonii. Většina těchto konflikt ů se uskute čnila v prvním desetiletí po konci studené války, vyjma konfliktu v Makedonii, který se uskute čnil na po čátku nového milénia. Zárove ň žádný z předložených konfliktu nevypuknul p řed koncem studené války, p řestože latentní fáze konfliktu lze vypozorovat u mnohých z nich. Z předložené analýzy ozbrojených konflikt ů na Balkánském poloostrov ě po skon čení studené války je patrné, že p řevažovaly vnitrostátní konflikty nad mezistátními. Ozbrojené konflikty se odehrávaly v jednotlivých zemích mezi aktéry nejr ůzn ějšího typu a rozdílných cíl ů, kte ří cht ěli dosáhnout rozdílných cíl ů. Do skupiny vnitrostátních konflikt ů můžeme za řadit tém ěř všechny ozbrojené konflikty, které se na Balkán ě odehrály. P ři podrobn ějším zkoumání lze tyto konflikty označit za vnitrostátní konflikty pod vn ějším vlivem, jelikož se v každém z nich angažovala t řetí strana. Za mezinárodní konflikt lze ozna čit kosovskou válku od období jara 1999, kdy se do konfliktu na stranu bojovník ů UÇK zapojilo NATO proti Jugoslávii. Podle závažnosti po čtu ob ětí lze ozna čit za válku konflikty v BaH, Kosovu, Albánii a částe čně konflikt v Chorvatsku, který zárove ň spadá do skupiny závažný ozbrojený konflikt. Do skupiny málo závažný konflikt můžeme za řadit konflikt ve Slovinsku a konflikt v Makedonii. Za nejzávažn ější ozbrojený konflikt co do po čtu ob ětí lze ozna čit válku v BaH, následn ě válku v Chorvatsku, v Kosovu, ozbrojený konflikt v Albánii, ozbrojený konflikt v Makedonii a slovinský konflikt. Zárove ň, vyjma slovinského konfliktu, lze všechny ostatní konflikty za řadit do skupiny ob čanská válka. Po konci studené války došlo na Balkánském poloostrov ě k nár ůstu po čtu nových státních aktér ů. S tím souvisí i nár ůst po čtu nestátních aktér ů, kte ří byli zapojeni v ozbrojených konfliktech. Nár ůst po čtu státních aktér ů byl zp ůsoben rozpadem SFRJ, kdy jednotlivé svazové republiky nezávisle na sob ě vystoupily z federace. Nejprve tak u činilo Slovinsko a Chorvatsko, dále BaH, pozd ěji Makedonie a nakonec i Černá Hora. V případ ě Slovinska, Chorvatska a BaH bylo jejich vystoupení z federace doprovázeno ozbrojeným konfliktem. Po čet nestátních aktér ů se odvíjel od dynamiky konfliktu. Nap říklad v BaH je možné nalézt nejv ětší množství nestátních aktér ů (paramilitantní jednotky bosenských

Srb ů, bosenských Chorvat ů, Bos ňák ů a mudžáhid ů). Na druhé stran ě v konfliktu ve Slovinsku bylo nestátních aktér ů nejmén ě, prakticky proti sob ě bojovaly dv ě strany TO Slovinska a JNA. Mezi významné vn ější aktéry konfliktu pat řilo ES/EU, NATO, OSN a OBSE. ES/EU se angažovalo ve všech konfliktech na Balkán ě. NATO nejvýrazn ěji zasáhlo do konfliktu v Kosovu, dále pak v BaH, Chorvatsku a Makedonii. OSN podobn ě jako ES/EU zasáhlo do všech ozbrojených konflikt ů. OBSE se výrazn ě projevilo v konfliktech v Kosovu a Albánii. Vedle zmíněných mezinárodních organizací působilo v konfliktech velké množství nevládních organizací, které se zde podílely na postkonfliktní rekonstrukci a humanitárních operacích. Předm ětem sporu se nej čast ěji stalo území a získání moci. V případ ě Makedonie došlo k prolnutí t ěchto spor ů. Mezi územní spory pat řil konflikt ve Slovinsku, válka v Chorvatsku, BaH a Kosovu. Teritoriální spory byly doprovázeny touhou po vytvo ření nezávislého státního útvaru. D ůležitou roli hrály v ozbrojených konfliktech v Chorvatsku, BaH a Kosovu po četné etnické menšiny, které žily mimo mate řskou zemi a domáhaly se své samostatnosti (Albánci v Kosovu, Srbové v Chorvatsku, Chorvaté a Srbové v BaH). Opa čná situace byla v případ ě Slovinska, zde nežila žádná po četná menšina. Za mocenský spor lze ozna čit vnitrostátní konflikt zp ůsobený pádem pyramidových fond ů v Albánii. Cílem albánských povstalc ů bylo vedle ni čení a rabování státních institucí a soukromého majetku i svržení dosavadní vlády prezidenta Berishi. V případ ě ozbrojeného konfliktu v Makedonii mezi makedonskou armádou a NLA/ UÇK bylo p ředm ětem sporu a cílem albánských radikál ů primárn ě získání moci a následn ě pak teritoria v západní části zem ě, kterou obývá po četná albánská menšina. Zásadním neslu čitelným cílem ve všech konfliktech byl nacionalismus. Titova politika nepodporovala šovinistické snahy národ ů uvnit ř SFRJ a jakýkoliv náznak nekompromisn ě trestala. S příchodem 80. let a následným koncem studené války oživly ve svazových republikách tendence o vytvo ření vlastního národního státu. V čele t ěchto jednotek vždy stanula charismatická osoba, která prosazovala své politicko-mocenské požadavky op řené o nacionalistickou rétoriku zam ěř enou proti úst řední vlád ě v B ělehradu. Navíc v ětšina z nich byla bývalými komunisty, kte ří se cht ěli udržet u moci. Těmito osobami byli nap říklad: slovinský prezident Milan Ku čan, chorvatský Franjo Tudjman a p ředstavitel Srb ů Slobodan Miloševi ć. Nekomunistickými p ředstaviteli byli v Kosov ě Ibrahim Rugova a bosenský prezident Alija Izetbegovi ć. Neslu čitelnost rolí v balkánských konfliktech p ředstavovaly odlišné představy a zájmy svazových republik uvnit ř SFRJ. Tato nekompatibilita eskalovala po konci studené války, kdy se v jednotlivých svazových republikách vyno řili politi čtí představitelé, kte ří usilovali o vystoupení z federace. To bylo pro Srbsko jako garanta

72 svazového uspo řádání neakceptovatelné, a proto se proti t ěmto aktivitám ost ře postavilo. Vedle ztráty jugoslávské identity a secesionistických tendencí svazových republik se Srbové obávali o budoucnost po četné srbské menšiny žijící mimo mate řskou zemi, p ředevším v Chorvatsku a BaH. Podobn ě jako Srbové žila i po četná menšina Chorvat ů na území Bosny. Práv ě obava o bezpe čnost etnických menšin, žijících mimo domovskou oblast se stala jedním z důvodu konflikt ů. Mezi neslu čitelné hodnoty pat řila národní identita, na které se podepsal složitý historický vývoj na Balkán ě. Zatímco Slovinsko s Chorvatskem tvo řily sou část Rakousko-Uherska, Makedonie, Albánie a Kosovo pat řily dlouhá staletí pod nadvládu Turk ů. Tento historický precedent m ěl v pozd ější dob ě nep řehlédnutelný vliv na kulturní rozdílnost mezi jednotlivými národy. Dalšími nekompatibilními hodnotami byly i odlišné náboženství, jazyk a písmo. Slovinci a Chorvaté se hlásí k římskokatolické církvi, Srbové a Makedonci k pravoslavné církvi. V Albánii, Kosovu a v západní Makedonii vyznávají islám. Odlišné je užívání písma. Srbové používají cyrilici, stejn ě tak i Makedonci, zatímco Slovinci, Chorvaté a Bos ňáci využívají latinku. D ůležitým elementem byla p řítomnost historické křivdy mezi národy, která podn ěcovala konfliktní solidaritu. P říkladem je paralela historické křivdy mezi Srby a Chorvaty (fašistický ustašovský režim za II. sv ětové války páchal zv ěrstva na Srbech). Vzpomínky na ustašovský režim op ět vyplynuly na povrch v chorvatské válce, kdy polovojenské jednotky HOS, hlásící se k ideologii ustašovského režimu, nosily podobné uniformy a dopoušt ěly se násilí na srbském etniku. Dalším p říkladem historické k řivdy byl mezi Srby a Albánci v Kosov ě (frustrace Srb ů z prohrané bitvy na Kosov ě poli 1389 a ztráty území). Křivda mezi Srby op ět nastala po jednostranném vyhlášení nezávislého Kosova z února 2008, kdy p řišli o své historické území, které p ředstavovalo kolébku srbského národa. Do vn ějšího moderování konfliktu se zapojilo velké množství mezinárodních organizací, stát ů a světových mocností. Cílem moderování konfliktu bylo zajistit stabilitu v regionu a zamezit spillover konfliktu do sousedních zemí. Jako primární prost ředek v mediaci byla využívána p ředevším diplomacie. Z mezinárodního spole čenství byly nejaktivn ější OSN, NATO, ES/EU, OBSE a Kontaktní skupina. Mezi státní aktéry pat řilo od po čátku N ěmecko, které se velmi aktivn ě angažovalo v konfliktu ve Slovinsku a dále pak v Chorvatsku a v Kosovu. Bylo to dáno historickými vazbami na tuto oblast z období II. sv ětové války. Z evropských zemí se na Balkán ě dále angažovaly Itálie a Řecko, které se velmi aktivn ě zapojily do operací v Albánii, kdy napomohly k uklidn ění a stabilizaci situace uvnit ř zem ě. Hlavní sv ětové mocnosti Rusko a USA se v po čátcích konflikt ů nikterak neangažovaly. USA na po čátku devadesátých let 20. století věnovalo svou pozornost událostem v Perském zálivu a Somálsku. Zm ěna nastala až v roce 1994. USA se postavily na

73 stranu nástupnických zemí bývalé Jugoslávie, v případ ě války v Kosovu pak na stranu kosovských Albánc ů. Rusko podporovalo Srbsko, jelikož je pojil stejný etnický p ůvod i společné náboženství a historické zájmy Ruska v tomto regionu. Ruské spojenectví tvo řilo protipól k USA. Diametráln ě odlišn ě p řistupovaly Rusko a USA na Balkán ě k mediaci konflikt ů. Rusko využívalo spíše diplomacie (bylo sou částí Kontaktní skupiny) a hrálo roli v mírovém jednání. Proti tomu USA se v konfliktech aktivn ě angažovaly a jejich úsilí je nep řehlédnutelné. Napomohly k ukon čení konfliktu v Chorvatsku, BaH a Kosovu. Vedle diplomatických jednání se USA rozhodly vojensky angažovat v řešení konfliktu. Nap říklad při leteckých útocích b ěhem kosovské války, které byly p řevážn ě v režii USA. B ěhem kosovské války vznikl nový pojem, který vešel do slovníku mezinárodních vztah ů - humanitární intervence . Autorem tohoto výroku byl Tony Blaire, který hledal vhodné legitimní od ůvodn ění leteckého zásahu proti Jugoslávii. Hovo řil o humanitárním charakteru zásahu, zastavení násilí, obnovení multietnické spole čnosti, ale výsledkem byl obrovský exodus kosovských Albánc ů již v prvních dnech letecké kampan ě (Nálevka, 2000: 250-252). Častým problémem v diplomatických jednání byla absence neutrality a nezaujatosti. Patrné to bylo nap říklad p ři vyjednávání mezi kosovskými Albánci a Miloševi ćem v Rambouillet, kdy byly mezinárodním spole čenstvím nadiktované neakceptovatelné podmínky pro Jugoslávii, které byly v rozporu se státní suverenitou. Miloševi ć nem ěl na výb ěr. Bu ď p řistoupí na požadavky Kontaktní skupiny, které nepo čítaly se srbskými p řipomínky, nebo bude proti Jugoslávii zahájen letecký útok. Na druhou stranu se poda řilo vn ějším aktér ům sjednat p řím ěř í, nap říklad v konfliktu ve Slovinsku, ve válce v Chorvatsku, BaH, Kosovu a v konfliktu v Makedonii. Mezinárodní intervence prob ěhly v případ ě války v Chorvatsku, BaH, Kosovu, Albánii a Makedonii. V pr ůběhu roku 1991 bylo RB OSN uvaleno na Jugoslávii embargo na dovoz zbraní. V roce 1992, kdy se nacházel konflikt v Chorvatsku ve fázi mrtvého bodu, rozhodlo OSN o vyslání mise UNPROFOR, která p ůsobila mimo jiné i v BaH a v Makedonii. V BaH byl v té dob ě konflikt ve fázi eskalace. Vedle peacekeepingové mise UNPROFOR byla na Balkán ě zřízena rezolucí RB OSN č. 1101 další spojenecké mise - MPFA, které m ěla napomoci v mediaci konfliktu v Albánii. Mise byla zřízena ve fázi eskalace konfliktu. NATO spustilo misi IFOR/SFOR v bosenské válce následn ě pak mírovou misi KFOR v kosovském konfliktu. V Makedonii pak operace Essential Harvest a Amber Fox, které dohlíženy na implementaci ohridské dohody, byly z řízeny ve fázi řešení konfliktu. OBSE vytvo řilo tzv. Kosovskou verifika ční misi (KVM), která pouze monitorovala oblast v Kosovu, v té dob ě se nacházel konflikt ve fázi eskalace. Donucovací mise byly v balkánských konfliktech

74 vedeny jednotkami NATO a jednalo se především o misi Deliberate Force v roce 1995, kdy alian ční letouny bombardovaly vytipované srbské cíle na územi BaH. V roce 1999 podniklo NATO 77 denní letecké bombardování Kosova a Jugoslávie v rámci operace Allied Force. Úsp ěšnost mnohonárodnostních misí v ozbrojených konfliktech na Balkán ě je velice složité hodnotit. Je mnoho zastánc ů, kte ří argumentují, že zapojení mezinárodního spole čenství napomohlo k ukon čení konfliktu v Chorvatsku, BaH, Kosovu stejn ě tak i v Albánii. Na druhou stranu existují oponenti, kte ří tvrdí, že mezinárodní spole čenství včas nezasáhlo, nezabránilo etnickým čistkám, nedostate čně vybavilo spojenecké jednotky a panovaly nejasnosti v otázce vymezení mandátu misí. Z jejich pohledu lze ozna čit jako argumenty tyto události: masakr v bosenské Srebrenici, etnické čistky v Chorvatsku, BaH a v Kosov ě. Z mého pohledu lze ozna čit za úsp ěšnou misi v Albánii a po čínání mnohonárodnostních sbor ů v Makedonii, kde se poda řilo zastavit a zamezit eskalaci závažn ějších rozm ěrů. Za velmi problematickou považuji misi UNPROFOR v Chorvatsku a v BaH, kdy se zcela nepoda řilo ochránit civilisty v bezpe čnostních zónách, výsledkem pak byly zmín ěné masakry v Srebrenice a Žup ě. Selhání této mise mohlo být zp ůsobeno prvotním po čínáním na Balkán ě, nedostate čnou znalostí zdejšího regionu, nezkušeností, nízkou flexibilitou a nejasným vymezením mandátu. Jako nejv ětší zklamání však považuji po čínání mezinárodních jednotek v Kosovu, kdy se jim nepoda řilo zabránit etnickým čistkám na civilním obyvatelstvu, sympatie spojeneckých vojsk k příslušník ům UÇK a masivní letecké bombardování Jugoslávie. Luttwak poukazuje na špatné vedení leteckých útok ů, které se konaly v ětšinou v noci, z vysoké výšky, a dokonce i za špatného po časí. Což snižovalo pravd ěpodobnost zasažení cíle a naopak zvyšovalo po čty civilních ob ětí (Luttwak, 1999: 40-41). Ozbrojené konflikty byly ukon čeny a řešeny r ůznými zp ůsoby. Kompromisem byla ukon čena válka ve Slovinsku (mezi nov ě etablující Slovinskou republikou a SFRJ). Výsledkem byla Brionská mírová smlouva podepsaná mezi Slovinskem, Chorvatskem a SFRJ, která ukon čila konflikt ve Slovinsku a zárove ň pozastavila vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska o t ři m ěsíce. Kompromisem byl také ukon čen konflikt v Makedonii, kdy byla podepsaná Ohridská rámcová dohoda mezi makedonskou vládou a albánskou menšinou, která po zm ěně ústavních dodatk ů posílila pravomoce albánské menšiny v zemi. Externalizací (p řenecháním kontroly t řetí stran ě) byly ukon čeny války v BaH a v Kosov ě. Faktickty se tyto dv ě entity staly mezinárodním protektorátem. V případ ě BaH byla zem ě rozd ělena v pom ěru 51 % : 49 % mezi Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou.

Zvláštní postavení ve federaci má oblast Br čko, která je spravována ob ěma entitami. V případ ě Kosova je situace složit ější v tom, že nebylo mezinárodn ě uznáno, a proto de jure stále pat ří k Srbsku, p řestože de facto je samostatný stát. Správu nad Kosovem vykonává OSN spole čně s EU a dalšími mezinárodními organizacemi, mezinárodní správa zárove ň postupn ě p řesouvá své kompetence na kosovskou vládu. Po devíti letech od konce kosovské války se bývalá autonomní oblast SFRJ a kolébka srbské civilizace do čkala své samostatnosti. Nezávislost Kosova byla prosazena díky blízkým vztah ům kosovských Albánc ů se západními spojenci, p ředevším USA a Velkou Británii. Jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti zp ůsobilo v mezinárodních vztazích nebezpe čný precedent, který m ůže poskytnout argument k secesionistickým snahám kdekoliv ve sv ětě. Navíc Srbsko se nevzdává myšlenky získat Kosovo zp ět. Ukon čení války v Chorvatsku lze klasifikovat jako horse-trading mezi Miloševi ćem a Tudjmanem. V podstat ě šlo o částe čný kompromis, kdy dosáhla každá strana části svého požadavku, p řestože nebyly uspokojeny všechny požadavky obou stran (Waisová, 2005: 55). Ob čanská válka v Albánii byla ukon čena zmrazením konfliktu (frozen conflict). Akté ři konfliktu již nedisponovali dostate čnými kapacitami k vedení boj ů, zárove ň nikdo nebyl schopen konflikt oficiáln ě ukon čit. Konflikt nebyl ukon čen žádnou mírovou dohodou. Naproti tomu zbylé konflikty v balkánském konfliktním komplexu byly ukon čeny mírovou smlouvou. Slovinský konflikt byl ukon čen Brionskou mírovou smlouvu, chorvatská válka Erdutskou smlouvou a Daytonskou mírovou smlouvou, která se také týkala ukon čení války v BaH, kosovská válka byla ukon čena Kosovským mírovým plánem a Kumanovskou dohodou a konflikt v Makedonii pak Ohridskou dohodou. Nejintenzivn ější boje probíhaly v ozbrojených konfliktech v letech 1991-1993 (válka v Chorvatsku a BaH), dále pak v letech 1995 (záv ěre čné operace chorvatské války a masakry civilního obyvatelstva v BaH) a v roce 1999 (válka v Kosovu). Převládajícím zp ůsobem boje v balkánských konfliktech byla guerillová taktika, která byla vedena p ředevším nestátními aktéry, nap říklad HOS, paramilitantními jednotkami RSK. Teroristický zp ůsob boje byl prezentovaný v případ ě UÇK v Kosovu a v Makedonii. Konven ční zp ůsob boje se v konfliktech nevyskytoval. Od ukon čení ozbrojeného konfliktu v Makedonii (2001) nebyl na Balkán ě zaznamenán žádný významný ozbrojený konflikt, který by svým rozsahem p řipomínal některý ze zmín ěných konflikt ů. M ůžeme zde tedy hovořil o klidném a stabilním desetiletí. Důležitou roli pro podporu stability zde hrají mezinárodní organizace, které se zde angažují a usilují o vzájemnou kooperaci, vy čerpání konfliktních zdroj ů, zm ěnu politického smýšlení

čelních p ředstavitel ů (nap ř. vstupní jednání o členství v EU) a vým ěna starých politických elit. Mimo to se zem ě (p ředevším hospodá řsky) stále nedokázaly vymanit z následk ů vále čného běsn ění v 90. letech 20. století. Tíživá situace je ještě umocn ěna hospodá řskou krizí, která velice zasáhla zdejší region. Ozbrojené konflikty na Balkán ě m ěly velký dopad na tento region a zárove ň i na evropský kontinent, jelikož se objevilo velké množství uprchlík ů, kte ří hledali azyl mimo sv ůj rodný domov. Zárove ň je patrné, že konflikty se vzájemn ě ovliv ňovaly a docházelo k jejich přelévání do okolních zemí. Jako centrum nestability odkud docházelo k přelévání konflikt ů, je možné identifikovat Srbsko. Srbsko jako garant jugoslávské identity odmítal vystoupení jednotlivých republik z federativního uspo řádání a proti t ěmto snahám se vojensky postavil. Výsledkem byly čty ři ozbrojené konflikty (slovinský konflikt, válka v Chorvatsku, BaH a Kosovu). Po roce 2000 a pádu Miloševi ćova režimu se p řesouvá centrum nestability. Jako hlavní konfliktní aktér je ozna čeno albánské etnikum, které tvo ří významnou menšinu v mnohých balkánských zemích a hrálo významnou roli v ozbrojených konfliktech v Kosovu a Makedonii. Negativní důsledky konflikt ů ilustruje tabulka č. 3. V dob ě vypuknutí ozbrojeného konfliktu byla výše HDP na jednoho obyvatele ve Slovinsku 6 338 USD/rok (1991), v Chorvatsku za stejné období 4 025 USD/rok, v Albánii v roce 1997 byla výše HDP 710,3 USD/rok a v případ ě Makedonie v roce 2001 jen 1 704 USD/rok. Žádná ze šestice zemí není existen čně závislá na vývozu jedné nezpracované suroviny. Zárove ň lze z tabulky vypozorovat, že zem ě s nízkým HDP na osobu se potýkají s politickou nestabilitou a omezením lidských práv. Nej čast ějším problémem se na Balkán ě projevuje korupce, organizovaný zlo čin a omezená svoboda tisku. Nejvyšší hodnota militarizace zem ě byla zaznamenána v Srbsku 2,2 % HDP za rok 2010. Ostatní zem ě investují do militarizace zem ě v rozmezí od 1,2 - 1,7 % HDP. Krom ě BaH a Makedonie je ve všech zemích silná dominance jednoho etnika. Nejvíce konflikt ů v sousedních zemích zaznamenalo Srbsko celkem čty ři, z toho ve t řech z nich vojensky zasahovalo. Ve Slovinsku byla v roce 2009 míra nezam ěstnanosti mládeže 13,6 %, v Chorvatsku v roce 2008 21,9 %, v BaH za stejné období 47,3 %, v Srbsku o rok pozd ěji 42,5 % , v Makedonii dokonce 54,9 % a v Albánii v roce 2001 35,5 %. Přesný po čet ob ětí ozbrojených konflikt ů po konci studené války na Balkán ě se nedá jasn ě ur čit, odhady o po čtu mrtvých se velmi liší, pohybují se na pomyslné škále od desetitisíc ů až po statisíce. Podle nejst řízliv ějších odhad ů dle UPCD zahynulo ve všech uvedených ozbrojených konfliktech celkem 40 174 lidí. Nejzávažn ějším konfliktem byla válka v BaH kde vinou násilí zem řelo 29 247 osob, naopak nejmén ě závažným pak byl spor

77 ve Slovinsku, kde bylo 64 ob ětí. Ve válce v Chorvatsku bylo celkem 5 682 mrtvých, v Kosovu 3 613 osob, albánská ob čanská válka si podle odhadu vyžádala v rozmezí od 1 500 do 2 000 ob ětí, v Makedonii během roku 2001 zem řelo 72-250 osob. V důsledku vypuknutí konflikt ů muselo mnoho lidí opustit své domovy a náhle se stali uprchlíky nebo vnit řně vysídlenými osobami. Uprchlické vlny v ětšinou sm ěř ovaly do sousedních zemí, kde hledaly úto čišt ě. P říliv enormního množství uprchlík ů, v řádu statisíc ů lidí byl pro hostitelské zem ě obrovskou zát ěží a často vedl k humanitární katastrof ě. P říkladem je Albánie, která se nesta čila vzpamatovat z vnitrostátní krize v roce 1997, a následující rok musela čelit p řílivu statisíc ů uprchlík ů z Kosova. Vážná situace byla i v Makedonii, kde se tam ější vláda obávala destabilizace západní části zem ě. Nejv ětší uprchlické vln ě však muselo čelit Srbsko, do kterého sm ěř ovali Srbové z Chorvatska, BaH a Kosova. Vedle uprchlík ů bylo velké množství vnit řně vysídlených osob. Kv ůli boj ům bylo nuceno opustit své domovy více jak milion obyvatel BaH a tém ěř jeden milion obyvatel Kosova. Po ukon čení boj ů a částe čné stabilizaci se vraceli uprchlíci a vnit řně vysídlené osoby do svých domov ů, často však zde nacházeli rozbo řená stavení, anebo jako v případ ě kosovských Srb ů byly jejich nemovitosti obsazeny jiným etnikem (Albánci). Srbové, kte ří uprchli z Kosova, Chorvatska, a nebo BaH, hledali sv ůj nový domov v Srbsku. I zde však nenašli všichni Srbové p říhodné podmínky, jelikož Srbsko bylo hospodá řsky a sociáln ě zcela vy čerpané a nedisponovalo možnostmi jak zajistit pro všechny Srby d ůstojné podmínky pro nový život. B ěhem konflikt ů a následn ě po nich opustilo Balkán velké množství uprchlík ů, kte ří hledali azyl p ředevším v západní Evrop ě. Nejvíce uprchlík ů sm ěř ovalo do N ěmecka, Rakouska a Švýcarska. Přesouvání etnika v důsledku konflikt ů mělo významný vliv i na zm ěnu etnické mapy BaH, Chorvatska a Kosova. Vedle sociálních dopad ů na region m ěly konflikty vliv i na hospodá řství v jednotlivých zemích. Nejmén ě hospodá řsky poškozené vyšlo z konflikt ů Slovinsko, naopak nejv ětší hospodá řské újmy potkaly Srbsko, BaH, Kosovo, Chorvatsko a Albánii. Vedle zni čených pr ůmyslových podnik ů, infrastruktury, státních institucí a narušeného zem ědělství přicházely zem ě ješt ě o příliv zahrani ční investic a poškozoval je ušlý zisk. Dramaticky vzrostla ve všech zemích nezam ěstnanost a došlo ke zhoršení dalších makroekonomických ukazatel ů. Nezam ěstnanost trápí balkánské zem ě nadále. Srbsko se potýká s 20 % nezam ěstnaností, Chorvatsko 18 %, BaH 43 %, Kosovo 45 % a Makedonie okolo 30 %. V sou časné dob ě lze říci, že se z vále čných událostí (krom ě Slovinska) nejlépe vzpamatovalo Chorvatsko. A to díky cestovnímu ruchu, který tvo ří 60 % chorvatského hrubého domácího produktu.

Vále čnému běsn ění neunikly ani kulturní a náboženské symboly. Bylo vydrancováno, vypáleno a zneuct ěno mnoho pravoslavných a římskokatolických kostel ů, strategicky zcela nevýznamn ě byl stržen starodávný Hajrudinuv most v Mostaru nebo ost řelován Dubrovník, což op ět nem ělo žádný strategický význam. Během zu řících válek na Balkánu byl v Haagu založen Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který má za cíl potrestat osoby odpov ědné za spáchání vále čných zlo čin ů. P řed tribunálem stanul i Slobodan Miloševi ć. V sou časné dob ě probíhá soudní proces s Ratkem Mladi ćem a Radovanem Karadži ćem, ob ěma hrozí trest smrti. 16. 11. 2012 haagský soud omilostnil chorvatské generály Ante Gotovinu a Mladena Marka će, kte ří byli obvin ěni ze spáchaní zlo čin ů proti srbskému etniku.87 Po provedení analýzy jednotlivých ozbrojených konflikt ů na Balkánském poloostrov ě lze ozna čit tento region za konfliktní komplex , jelikož jsou napln ěna Wallensteenova základní kritéria. Tam ější konflikty byly siln ě provázány a vzájemn ě se ovliv ňovaly (například války v Chorvatsku a v BaH). Existovala častá p řeshrani ční spolupráce, p ředevším mezi etniky, která žila mimo mate řské území. Srbové podporovali ekonomicky a vojensky chorvatské, bosenské a kosovské Srby, Albánci podporovali své krajany v Makedonii a v Kosov ě. Wallensteen ve svém zkoumání upozor ňuje na skute čnost, že ukon čení jednoho konfliktu, m ůže ovlivnit vývoj dalšího. To se také projevilo například po ukon čení slovinského konfliktu, kdy p řesunul Miloševi ć svou pozornost na události v Chorvatsku, nebo v případ ě Kosova. Po daytonských mírových jednáních očekávali kosovští Albánci, že bude zohledn ěno i jejich postavení v Kosov ě, to se však nestalo, a proto se rozhodli o svou nezávislost bojovat. Zárove ň lze v balkánském konfliktním komplexu nalézt další spln ěný předpoklad a to, že ve stejný okamžik probíhaly ve dvou odlišných oblastech stejného regionu dva ozbrojené konflikty. V roce 1991 to byly konflikty ve Slovinsku a Chorvatsku a následn ě pak konflikty v Chorvatsku a BaH, které trvaly až do roku 1995.

87 Hague war court acquits Croat Generals Gotovina and Markac, dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-20352187 [17. 11. 2012]. 79

6 ZÁV ĚR

Ve své diplomové práci jsem zkoumal a hodnotil tyto ozbrojené konflikty na Balkán ě: konflikt ve Slovinsku, válka v Chorvatsku, válka v BaH, ob čanská válka v Albánii, válka v Kosovu a konflikt v Makedonii. Cílem práce bylo nalézt odpov ěď na hlavní otázky, které jsem formuloval v metodologické části práce: - Jaké jsou celkové trendy ozbrojených konflikt ů v balkánském bezpe čnostním komplexu za uplynulých 20 let? - Jedná se opravdu o konfliktní komplex dle Wallensteena? Všechny ozbrojené konflikty, které se odehrály v posledních dvaceti letech na Balkán ě lze dle analytických rovin ozna čit za vnitrostátní konflikty pod vn ějším vlivem, jejichž příčinou byly p ředevším teritoriální a mocenské zájmy. Za mezinárodní konflikt lze ozna čit kosovskou válku od jara 1999, kdy podniklo NATO letecké bombardování proti Jugoslávii. Do každého ozbrojeného konfliktu byla zapojena třetí strana. Krom ě slovinského konfliktu můžeme ozna čit všechny konflikty za ob čanskou válku. Zapojení t řetích stran do konfliktu m ělo různé podoby. Nap říklad v konfliktu ve Slovinsku se mezinárodní společenství angažovalo pouze diplomaticky, naproti tomu ve válce v Kosovu probíhala vojenská intervence. Z pohledu intenzity konflikt ů m ůžeme ozna čit za nejvíce destruktivní válku v BaH, naopak válka ve Slovinsku zaznamenala nejmenší škody a zárove ň byla nejkratším ozbrojeným konfliktem, trvala pouze 10 dní. Podle klasifikace po čtu ob ětí ozbrojených konflikt ů UCDP lze ozna čit za mén ě závažný ozbrojený konflikt slovinský a makedonský konflikt. Závažn ější ozbrojený konflikt představovala válka v Chorvatsku v letech 1992-1995. Jako válku lze ozna čit ozbrojený konflikt v BaH, Kosovu, Chorvatsku (v roce 1991) a Albánii. Po čty ob ětí b ěhem konflikt ů se velmi liší podle st řízlivých odhad ů UCDP zem řelo b ěhem st řet ů na Balkán ě celkem 40 178 osob. Tyto údaje je pot řeba brát pouze orienta čně. Vedle ob ětí konflikt ů se vyno řilo i obrovské množství uprchlík ů a vnit řně vysídlených osob, kte ří zcela destabilizovali region, jejich po čty byly odhadovány na n ěkolik milion ů. Nemalá část uprchlík ů našla nový domov v zemích západní Evropy. Vedle sociálních dopad ů m ěl konflikt i dopad na hospodá řství a chod stát ů. Následky jsou nevyčíslitelné, výsledkem je, že spousta zemí byla kv ůli vleklým a destruktivním konflikt ům zcela destabilizována. V konfliktech se velmi aktivn ě angažovalo i mezinárodní spole čenství, jmenovit ě ES/EU, NATO, OSN a OBSE, které se i nadále v těchto oblastech angažují.

V odpov ědi na druhou otázku, zda lze jednotlivé konflikty ozna čit za konfliktní komplex, mohu konstatovat, že balkánský region m ůžeme skute čně ozna čit za konfliktní komplex, protože spl ňují základní definice P. Wallensteena. Ve stejný okamžik probíhaly ve dvou odlišných oblastech stejného regionu dva ozbrojené konflikty, navíc tam ější konflikty byly siln ě provázány a vzájemn ě se ovliv ňovaly. Z mého pohledu p ředstavuje balkánský konfliktní komplex potenciální riziko pro vypuknutí budoucích konflikt ů. Jako velmi rizikovou oblast spat řuji západní Makedonii, kde žije albánské etnikum, které se díky vysoké natalitě stává v této zemi nejpo četn ější menšinou. Plány etnických Albánc ů o napln ění velké Albánie se mohou b ěhem n ěkolika desetiletí stát impulzem k rozpoutání ozbrojeného konfliktu. Dalším faktorem je tíživá hospodá řská situace v tomto regionu, která je umocn ěna celosv ětovou hospodá řskou krizí. Dalším rizikem je i vysoká nezam ěstnanost a zvlášt ě pak nezam ěstnanost mládeže, která dosahuje enormního čísla. Přestože v posledních letech nedošlo k závažn ějším konflikt ům, je stále pot řeba sledovat vývoj situace v tomto regionu a zárove ň je nutné, aby se tyto státy staly v blízkém budoucnu sou části Evropské unie, případn ě byly zapojeny v mnoha regionálních projektech, jelikož kooperace a vzájemná spolupráce mezi státy m ůže vést k dlouhodobému míru a stabilit ě na Balkán ě.

7 SEZNAM ZKRATEK

ASEAN - Association of Southeast Asian Nations ARBiH - Armáda Bosny a Hercegoviny (Armija Republike Bosne i Hercegovine) BDI - Demokratický svaz pro integritu (Bashkimi Demokratik për Integrim) BaH - Bosna a Hercegovina EU - Evropská unie ES - Evropské Spole čenství FAO -Food and Agriculture Organization HDI - Human Development Index HDP - Hrubý domácí produkt HDZ - Chorvatská demokratické spole čenství (Hrvatska demokratska zajednica) HOS - Chorvatské obrané síly (Hrvatske obrambene snage) HV - Chorvatská armáda (Hrvatska vojska) HVO - Chorvatská rada obrany (Hrvatsko vije će odbrane) ICTY - International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia IFOR - Implementation Force IGO - International Governmental Organization INGO - International non-governmental Organization IMF - International Monetary Fund IRC - International Red Cross JNA - Jugoslávská národní armáda (Jugoslovenska Narodna Armija) KBSE - Konference pro bezpe čnost a spolupráci v Evrop ě KOSIMO - Konflikt-Simulations-Modell KVM - Kosovská verifika ční mise (Kosovo Verification Mision) LDK - Demokratická liga pro Kosovo (Lidhja Demokratike e Kosovës) LPK - Lidové hnutí pro Kosovo (Lëvizja Popullorë për republikem e Kosovës) MPFA - Multinational Protection Force for Albania NATO - North Atlantic Treaty Organization NGO - Non-governmental Organization NLA - Národní osvobozenecká armáda (National Liberation Army) OECD - Organisation for Economic Co-operation and Development OPEC - Organization of the Petroleum Exporting Countries OSN - Organizace spojených národ ů

PDS - Demokratická strana Albánie (Partia Demokratike e Shqipërisë) RB - Rada bezpe čnosti RSK - Republika Srpska Krajina RS - Republika Srpska SAO - Srpska autonomna oblast Krajina SDA - Strana demokratické akce (Stranka Demokratske Akcije) SDS - Srpska Demokratska Stranka SFRJ - Svazová federativní republika Jugoslávie SHS - Království Srb ů, Chorvat ů a Slovinc ů SVK - Vojsko Srbské Krajiny (Srpska vojska Krajine) TNC - Transnational Companies TO - Teritoriální obrana (Teritorialna Obramba) UCDP - Uppsala Conflict Data Program UÇK - Kosovská osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare Kosovës) UNCRO - United Nations Confidence Restoration Operation in Croatia UNMIK - United Nation Mission In Kosovo UNPA - United Nations Protected Area UNPROFOR - United Nations Protection Force UNTAES - UN Transitional Authority for Eastern Slavonia, Baranja and Western Sirmium USA - United States of America WB - World Bank

8 POUŽITÉ ZDROJE

8.1 Primární literatura About the ICTY, dostupné na: dostupné na: http://www.icty.org/sections/AbouttheICTY [4. 4. 2012 ].

Albanian Civil War (1997), dostupné na: http://www.globalsecurity.org/military/world/war/albania.htm[31. 10. 2012].

AMNESTY INTERNATIONAL. (1992): Yugoslavia Further reports of torture and deliberate and arbitrary killings in war zones. International Secretariat.

Bosnian war casualties, death toll, figures, research, documents, dostupné na: http://thebosnianwarfactstimelinehistorygenocidecriminals.wordpress.com/2007/08/24/bosnia n-war-casualties-death-toll-figures-research-documents/ [4. 4. 2012].

BusinessInfo.cz, 2012b, dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/chorvatsko- ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1001165/#sec3 [17. 3. 2012].

BusinessInfo.cz, 2012c, dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/bosna-a-hercegovina- ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1001163/ [29. 3. 2012].

BusinessInfor.cz, 2012a, dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/slovinsko- ekonomicka-charakteristika-zeme/4/1000908/ [6. 3. 2012].

Croatia Economy, dostupné na: http://www.economywatch.com/world_economy/croatia/ [17. 3. 2012].

Croatian War of Independence 1991-1995, dostupné na: http://www.onwar.com/aced/nation/cat/croatia/fcroatia1991.htm [17. 3. 2012].

Ekonomická charakteristika zem ě, dostupné na: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/srbsko/ekonomika/ekonomicka_charakt eristika_zeme.html [6. 3. 2012].

Ekonomické ukazatele Srbska, dostupné na: http://www.heritage.org/index/country/serbia [6. 3. 2012].

Election held in 1996, dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2001_96.htm [4. 11. 2012].

Elections held in 1997, dostupné na: http://www.ipu.org/parline-e/reports/arc/2001_97.htm [4. 11. 2012].

Feeling gloomy, dostupné na: http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2012/01/daily- chart-0 [22. 10. 2012].

Freedom House, dostupné na: http://www.freedomhouse.org/ [24. 11. 2012].

Heidelberger institut für Internationale Konfliktforschung - Konfliktbarometer 1997, dostupné na: http://www.hiik.de/de/konfliktbarometer/pdf/Konfliktbarometer_1997.pdf [5. 11. 2012].

Heidelberger institut für Internationale Konfliktforschung - Konfliktbarometer 2001, dostupné na: http://hiik.de/de/konfliktbarometer/pdf/Konfliktbarometer_2001.pdf [5. 11. 2012].

History of the war in Kosovo, dostupné na: http://www.balkandevelopment.org/edu_kos.html [16. 10. 2012].

HRW -1999 -Violent Conflict Dataset 1991 – 2008, dostupné na: http://siteresources.worldbank.org/EXTCPR/Resources/407739- 1267651559887/Violent_Conflict_Dataset_combined.pdf [31. 10. 2012].

HUMAN DEVELOPMENT REPORTS. (2011): Human Development Index (HDI). Communications Development Incorporated, Washington DC.

Independence day, dostupné na: http://www.economist.com/node/10711623 [14. 10. 2012].

International Crisis Group, dostupné na: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/Kosovo%201.pdf [5. 10. 2012 ].

International Relations and Security Trends, dostupné na: http://first.sipri.org/search?country=SRB [24. 11. 2012].

Kosovo Thank you, dostupné na: http://www.kosovothanksyou.com/ [29. 11. 2012].

NATO 1999 - NATO´s role in Kosovo, dostupné na: http://www.nato.int/kosovo/history.htm [5. 10. 2012].

NATO 2012 - Aircraft attack Udbina airfield, dostupné na: http://www.nato.int/cps/en/SID- 6FAB7DE6-3349013B/natolive/news_24220.htm [23. 3. 2012].

NATO Research Paper, dostupné na: http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/14407/ipublicationdocument_singledocument /8527bd86-9484-4602-92cd-0c31f0de11dd/en/rp_23.pdf [17. 11. 2012].

Pyramid schemes crisis, dostupné na: http://www.fco.gov.uk/en/travel-and-living- abroad/travel-advice-by-country/country-profile/europe/albania?profile=history [4. 11. 2012].

Summary of The Dayton Peace Agreement ,dostupné na: http://www.state.gov/www/regions/eur/bosnia/dayton.html [23. 3. 2012].

The World Fact Book 2012d - Bosnia-Hercegovina, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/bk.html#top [29. 3. 2012].

The World Factbook 2012, dostupné na: https://www.cia.gov/index.html[24. 11. 2012].

The World Factbook 2012a - Slovenia, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/si.html#top [6. 3. 2012].

The World Factbook 2012b - Serbia, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ri.html [6. 3. 2012].

The World Factbook 2012c - Croatia, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/hr.html [17. 3. 2012].

The World Factbook 2012e - Albania, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/al.html#top [30. 10. 2012].

The World Factbook 2012f - Kosovo, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/kv.html#top [3. 5. 2012].

The World Factbook 2012g - Macedonia, dostupné na: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/mk.html [22. 10. 2012].

The World Factbook; 2012h - Ethnic Groups 2012, dostupné na: https://www.cia.gov/index.html[24. 11. 2012].

UN 1994 - Resolution 824, dostupné na: http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/262/07/IMG/N9326207.pdf?OpenElement [4. 4. 2012 ].

UN 1996 - United Nations Protection Force, dostupné na: http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unprof_p.htm [23. 3. 2012].

UN 1997 - Resolution 1101 (1997) Adopted by the Security Council at its 3758th meeting, on 28 March 1997, dostupné na: http://www.unhcr.org/refworld/country,,UNSC,,ALB,,3b00f16e64,0. html [31. 10. 2012].

UN 1998 - Resolution 1160(UN), dostupné na: http://www.un.org/peace/kosovo/98sc1160.htm [16. 10. 2012].

UNHCR 1999 - Kosovo: Civilian Deaths in the NATO Air Campaign, dostupné na: http://www.unhcr.org/refworld/country,,HRW,,SRB,,3ae6a86b0,0. html [19. 10. 2012].

UNHCR 2001 - Framework Agreement Signed in Ohrid, 13 August 2001, dostupné na: http://www.unhcr.org/refworld/category,LEGAL,,,MKD,3fbcdf7c8,0. html [28. 10. 2012].

UNITED NATIONS. (2005): Fakta a čísla OSN - Základní údaje o Organizaci spojených národ ů. Informa ční centrum OSN v Praze.

Uppsala Conflict Data Program (1991): Brioni Declaration. UCDP, s. 1-4.

Uppsala Conflict Data Program 2012a - Romania, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=131®ionSelect=9-Eastern_Europe# [11. 11. 2012].

Uppsala Conflict Data Program 2012b - Slovenia, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=171®ionSelect=9-Eastern_Europe# [25. 11. 2012].

Uppsala Conflict Data Program 2012c- Croatia, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=41®ionSelect=9-Eastern_Europe# [25. 11. 2012].

Uppsala Conflict Data Program 2012e - Kosovo, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=171®ionSelect=9-Eastern_Europe [28. 4. 2012].

Uppsala Conflict Data Program 2012f - Macedonia, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=98®ionSelect=9-Eastern_Europe [27. 11. 2012].

Upssala Conflict Data Program 2012d- Bosnia-Hercegovina, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=20®ionSelect=9-Eastern_Europe# [25. 11. 2012].

Upssala Conflict Data Program 2012g - Serbia, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=171®ionSelect=9-Eastern_Europe [4. 12. 2012].

Violations in the Drenica Region, dostupné na: http://www.hrw.org/legacy/reports/reports98/kosovo/Kos9810-04.htm#P421_51838Human [14. 10. 2012].

World Bank, dostupné na: http://databank.worldbank.org/data/Views/Reports/TableView.aspx [24. 11. 2012].

World Governance Idicator (WGI) 2012, dostupné na: http://info.worldbank.org/governance/wgi/mc_countries.asp [24. 11. 2012].

World Trade Organization, dostupné na: http://stat.wto.org/CountryProfile/WSDBCountryPFView.aspx?Language=E&Country=HR [17. 3. 2012].

8.2 Sekundární literatura

BAAR, V. (2002): Národy na prahu 21. století. Nakladatelství Tilia: Ostrava.

BALALOVSKA, K. (2006): Macedonia 2006: Towards Stability? Ethnobarometer, Rome.

BARTOS, J. O., WEHR, P. (2002): Using Conflict Theory. Cambridge University Press.

BAYLIS, J. - SMITH, S. (2001): The Globalization of World Politics: An introduction to international relations. Oxford University Press. New York.

Belgrade Sends Troops to Croatia Town, dostupné na: http://www.nytimes.com/1991/03/03/world/belgrade-sends-troops-to-croatia- town.html?ref=croatia [22. 3. 2012].

BENNETT, J. (1999): Eastern Europe and the Commonwealth of Independent States 1999. A Political and Economy Survey.

BIEBER, F., DASKALOVSKI, Ž.(2003): Understanding the War in Kosovo. In Claims to Kosovo:Nationalism and self-determination. Frank Cass Publishers. London.

Bosnia-Hercegovina timeline, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1066981.stm [4. 4. 2012].

BRANDL, D. (2009): Kosovo - cesta k nezávislosti. Plze ň: Filozofická fakulta Z ČU v Plzni. s. 70. Bakalá řská práce.

BUZAN, B. (2005): Bezpe čnost: nový rámec pro analýzu. Centrum strategických studií.

CABADA, L. (2005): Politický systém Slovinska. Sociologické nakladatelství, Praha.

CAPLAN, R. (1998): International diplomacy and the crisis in Kosovo. In Intenational affairs, Vol. 74, Nr.4, s. 745-761.

CARLETTO, C. (ed.). 2004: Internal Mobility and International Migration in Albania. Agricultural and Development Economics Division. The Food and Agriculture Organization of the United Nations.

CASHMAN, G. (2000): What Causes War? An Introduction to Theories of International Conflict. Lexington Books.

DASKALOVSKI, Z. (2003): The right to rebel: The National Liberation Army and the Macedonian crisis of 2001. In Romanian Journal of Political Science. Vol. 3, Nr. 2, s. 51-68.

DASKALOVSKI, Z. (2008): The Independence of Kosovo and the Consolidation of Macedonia - A Reason to Worry? Center for Research and Policy Making.

DRULÁK, P. (2003): Teorie Mezinárodních vztah ů. Portál, Praha.

DRULÁKOVÁ, R. (ed.). (2010): Mezinárodní vztahy I - Úvod do studia. Nakladatelství Oeconomica. Vysoká škola ekonomická, Praha.

DUFFY, G., LINDSTROM, N. (2002): Conflicting Identities: Solidary Incentives in the Serbo-croatian War. In Journal of Peace Research. Vol. 39, Nr. 69, s. 69-90.

EICHLER, J. (2004): Asymetrické války. In Vojenské rozhledy, Vol. 13, Nr. 2, s. 17-26.

Ekonomické ukazatele Srbska, dostupné na: http://www.heritage.org/index/country/serbia [6. 3. 2012].

Hague war court acquits Croat Generals Gotovina and Markac, dostupné na: http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-20352187 [17. 11. 2012].

HENDL, J. (2005): Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Portál, Praha.

History of Albania, dostupné na: http://www.historyofnations.net/europe/albania.html [31. 10. 2012].

HLADKÝ, L. (2006): Bosenská otázka v 19. a 20. století. Masarykova univerzita v Brn ě.

HOLBROOKE, R. (2008): The Face of Evil. In. The Washington Post.

HRADE ČNÝ, P. (ed.). (2008): D ějiny Albánie. Nakladatelství Lidové Noviny. Praha.

Chronology-What happened during the war in Bosnia?, dostupné na: http://www.reuters.com/article/2008/07/21/idUSL21644464 [31. 3. 2012].

IGRAO, CH., EMMERT, A. T. (2009): Confronting the Yugoslav controversies: a scholars' initiative. Purdue University.

JARVIS, CH. (1999): The Rise and Fall of the Pyramid Schemes in Albania.International Monetary Fund.

JUDAH, T. (2008): Kosovo: What everyone needs to know. Oxford University Press: New York.

Jugoslovenska Narodna Armija, dostupné na: http://www.militaryphotos.net/forums/showthread.php?70972-JNA-YPA-(Jugoslovenska- Narodna-Armija-Yugoslav-People-s-Army) [6. 3. 2012].

KAY, S. (1999): From Operation Alba to Allied Force: Institutional Implications of Balkan Interventions In Mediterranean Quarterly. Vol. 10, Nr. 4, s. 72-89.

KIM, J. (2001): Macedonia: Country Background and Recent Conflict. Congressional Research Service. The Library of Congress.

KO ŘAN, M. (2008): Jednopřípadová studie. In DRULÁK, P. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a v mezinárodních vztazích. Portál, Praha.

Kosovo war cost Ł30bn, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/476134.stm [21. 10. 2012].

LANE, D. (1998): Albania, March 1997: The Disintegration of the Albanian Army. In Mediterranean Quarterly. Vol. 9, Nr. 2, s. 16-29.

LUTTWAK, E. N. (1999): Give war a chance. In Foreign Affairs. Vol. 78,Nr. 4, s. 36-44.

Macedonia riots alarm EU, dostupné na: http://articles.cnn.com/2001-05- 02/world/macedonia.riot03_1_macedonian-soldiers-ethnic-albanian-militants-president-boris- trajkovski? _s=PM:WORLD [28. 10. 2012].

MALCOLM, N. (1998): Kosovo: a short history. Pan Books: London.

MARCHIO, C. R. (2000): Operation Alba: A European Approach to Peace support operations in the Balkans. U.S. Army War College Carlisle Barracks, Pennsylvania.

NÁLEVKA, V. (2000): Sv ětová politika ve 20. století. Nakladatelství Aleš Sk řivan ml. Praha.

NATION, R. G. (2003): War in the Balkans, 1992-2002. Strategic Studies Institute (SSI).

NATO urges end to Macedonia 'folly', dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/1401919.stm [28. 10. 2012].

NIEBUHR, R. (2006): War in Slovenia: Doctrine and Defeat. In. Journal of Slavic Military Studies. Vol. 19, s. 489-513.

NICHOLSON, B. (1999): The Beginning of the End of a Rebellion:Southern Albania, May- June 1997. In East European Politics and Societies.Vol. 13, s. 543-565.

NILS, P. (ed).(2002): Armed Conflict 1946-2001: A New Dataset. In Journal of Peace Research. Vol. 39, Nr. 5, s. 615-637.

No battle, no war crimes, general claims, dostupné na: http://www.canada.com/edmontonjournal/news/story.html?id=24f6fcb4-43e5-4190-9bcb- ac790d02bb83 [22. 3. 2012].

PAVKOVI Ć, A. (2000). The Fragmentation of Yugoslavia: Nationalism and War in the Balkan. Macmillan Press, LLC, London.

PELLET, A. (1992): The Opinions of the Badinter Arbitration Committee A Second Breath for the Self-Determination of Peoples. University of Paris X and IEP (Paris), Member of the Commission of International Law of the United Nations.

PLECHANOVOVÁ, B. (2003): Úvod do mezinárodních vztah ů - výb ěr text ů. Institut pro St ředoevropskou kulturu a politiku.

Presidents apologise over Croatian war, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/3095774.stm [24. 3. 2012].

PRTINA, S. (2004): Zahrani ční a bezpe čnostní politika Srbska a Černé Hory. In.STÝSKALÍKOVÁ, V. (ed): Zahrani ční a bezpe čnostní politika vybraných zemí Balkánu.

PRTINA, S. (2005): P řem ěna Jugoslávské lidové armády na armádu srbskou. In Mezinárodní vztahy. Vol. 4. S. 50-78. Mezinárodní politologický ústav. Masarykova univerzita Brno.

ROBERTS, A. (1999): NATO´s „Humanitarian War“ over Kosovo. In SocialScience Journal. Vol. 41, Nr. 3, s. 102-123.

ROGEL, C. (2004): The breakup of Yugoslavia and its aftermath. Greenwood Press.

ROS ŮLEK, P. (2001): Albanians in the Republic of Macedonia (1991-2001). Could the attempt to create a multiethnic society succeed? In Perspectives: Central European Review of International Affairs. Vol. 17, s. 43-58.

ROS ŮLEK, P. (2008): Makedonie. Praha. Nakladatelství Libri.

RYCHLÍK, J. (ed). (2011): D ějiny Slovinska. Nakladatelství Lidové noviny: Praha.

RYCHLÍK, J., PEREN ĆEVI Ć, M. (2011): D ějiny Chorvatska. Nakladatelství Lidové Noviny: Praha.

SILBER, L. - LITTLE, A. (1996): Yugoslavia Deth of a Nation. Penguin Books.

Slobodan Milosevic's road to ruin, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4819388.stm [11. 10. 2012].

Slobodan Miloševi ć, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/hi/english/static/in_depth/europe/2000/milosevic_yugoslavia/default.st m [6. 3. 2012].

Slovenia closes 'war crime' case despite TV evidence of killings, dostupné na: http://www.independent.co.uk/news/world/europe/slovenia-closes-war-crime-case-despite-tv- evidence-of-killings-473539.html [10. 3. 2012].

STATHIS, N. K., SAMBANIS, N. (2005):Bosnia’s Civil War Origins and Violence Dynamics. In. COLLIER, P., edit.:Understanding Civil War: evidence and analysis.The World Bank.

Stolen Albanian Weapons, dostupné na: http://www.nytimes.com/2000/06/10/world/stolen- albanian-weapons.html [4. 11. 2012].

ŠESTÁK, M. (ed). (1998): D ějiny jihoslovanských zemí. Nakladatelství Lidové Noviny: Praha.

Teritorialna obramba Republike Slovenije, dostupne na: http://www.scramble.nl/si.htm [6. 3. 2012].

TESA Ř, F. (1999). Ozbrojený konflikt na území Bosny a Hercegoviny po rozpadu SFRJ. In. GABAL, I. (ed). Etnické menšiny ve st řední Evrop ě. G plus G, Praha.

TESA Ř, F. (2002): Nacionalismus a komunismus ve sv ětle vztahu mezi státem a menšinou na Balkán ě. In. Mezinárodní vztahy. Vol. 4, s. 47-67.

The Former Yugoslavia, dostupné na: http://geography.about.com/od/politicalgeography/a/fmryugoslavia.htm [6. 3. 2012].

THOMAS, N., MIKULAN, K. (2009): Válka v Jugoslávii: Slovinsko a Chorvatsko 1991-95. Grada Publishing, a.s., Praha.

U.N. Votes to Keep Its Troops In Balkans for 8 More Months, dostupné na: http://www.nytimes.com/1995/04/01/world/un-votes-to-keep-its-troops-in-balkans-for-8- more-months.html?ref=croatia [23. 3. 2012].

VASSILEV, R. (1993): The Third Balkan war. In National Review. Vol. 1, s. 46-49.

WAISOVÁ, Š. (2005): Řešení konflikt ů v mezinárodních vztazích. Vydavatelství a nakladatelství Portál, s. r. o., Praha.

WAISOVÁ, Š. (2009): Úvod do studia mezinárodních vztah ů. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čen ěk, s.r.o., Plze ň.

WALLENSTEEN, P., SOLLENBERG, P. (1996): The End of International War? Armed Conflict? 1989-95. In. Journal of Peace Research. Vol. 33, Nr. 3, s. 353 - 370.

WALTZ, K., N. (2001): Man, the State and War. Columbia University Press.

War for Slovenia, dostupné na: http://www.slovenija2001.gov.si/10years/path/war/ [10. 3. 2012].

WINDSOR, L. (2001): Professionalism Under Fire Canadian Implementation of the Medak Pocket Agreement, Croatia 1993. In. The Army Doctrine and Training Bulletin. Vol 4. Nr. 3, s. 20-27.

World: Europe Did Nato miscalculate?, dostupné na: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/326864.stm [15. 10. 2012].

Yugoslavs Free Abducted Slovenian Officers ,dostupné na: http://www.nytimes.com/1991/05/25/world/yugoslavs-free-abducted-slovenian-officers.html [10. 3. 2012].

ZANOTTI, L. (2011): Governing disorder: UN peace operations, international security, and democratization in the post-Cold War era. The Pennsylvania State University.

ZWIERZCHOWSKI, J. - TABEAU, E. (2010): The 1992-95 War in Bosnia and Hercegovina: Census-Based Multiple system estimation of casualties’ undercount. The German Institute for Economic Research, Berlin.

8.3 Internetové zdroje www.balkandevelopment.org - Center for Balkan Development www.bbc.co.uk - BBC News www. businessinfo.cz - Businessinfo.cz www.canada.com - Canada com www.cia.gov - The World Factbook

92 www.cnn.com - CNN www.economist.com - The Economist www.economywatch.com - Economy Watch www.europeanlanguages.blogspot.cz - Europoean languages www.fco.gov.uk/en/ - Foreign & Commonwealth Office www.first.sipri.org - International Relations and Security Trends www.freedomhouse.org - Freedom House www.geography.about.com - Geography www.globalsecurity.org - The Global Security www.heritage. org - The Heritage Foundation www.historyofnations.net - The History of Nations www.hoeckmann.de - Hoeckman.de www.hrw.org - Human Rigths Watch www.icty. org - The International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia www.independent.co.uk - The Independent www.ipu.org - Inter-Parliamentary Union www.militaryphotos.net - Military photos www.mzv.cz - Ministerstvo zahrani čních v ěcí ČR www.nato.int - NATO www.nytimes.com - The New York Times www. onwar.com - On War www.reuters.com - Reuters www.scramble.nl - Scramble Magazine www.slovenija2001.gov.si - Government of the Republic Slovenia www.srpska-mreza.com Srpska mreza www.state.gov - US Department of State www.ucdp.uu.se - Uppsala Conflict Data Program www.un.org - United Nations www.unhcr.org - the United Nations High Commissioner for Refugees www.worldbank.org - The World Bank www.worldpress. com - World Press www.wto.org - World Trade Organization

9 SEZNAM P ŘÍLOH Tabulka I. Sumarizující p řehled všech konflikt ů v komplexu s po čty ob ětí

m 64 elke 72 3613 (250) 5 682 2 000 C 40174 29 247 1 500 -

72 2001 (250)

2000

1999 2 016

1998 2 376

1997 2 000 1 500 -

1996

943 1995 9 707

N/A 1994 2 984

373 1993 7 763

244 1992 8 793

122 64

1991 4

88 89

anská č válka Válka Název válka v všechny Albánii konflikty konfliktu v Kosovu Ob Konflikt v Celkem za Makedonii Konflikt ve Slovinsku Chorvatská Válka v BaH

88 Data dostupná na UCDP 2012 pro všechny konflikty krom ě Albánie, dostupné na: http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpregions.php?regionSelect=9-Eastern%20Europe [24. 11. 2012]. 89 Pyramid schemes crisis, dostupné na: http://www.fco.gov.uk/en/travel-and-living-abroad/travel-advice-by- country/country-profile/europe/albania?profile=history [4. 11. 2012].

Tabulka II. Sumarizující tabulka ozbrojených konflikt ů v bezpe čnostním komplexu

tí ě

64 et ob et 3613 3613 5 682 682 5 č 29 247 29 247 72 (250) 72 (250) dle UCDP dle UCDP Po 1 500 -2 000 000 500 1 -2 ení ení č sob

ů statku statku statku Zp kontroly kontroly konfliktu konfliktu sporného sporného zmrazení sporného ukon horse-trade horse-trade kompromis kompromis kompromis kompromis externalizace externalizace externalizace

) ) Ne Ne mise OSN OSN OSN OSN Force) Force) KFOR) KFOR) Podoba (MPFA) (MPFA) NATO a NATO NATO a NATO Deliberate Deliberate intervence intervence pozorovací pozorovací NATO a EU a EU NATO OSN,NATO, OSN,NATO, letecké útoky útoky letecké mezinárodní mezinárodní dále pak mise pakdále mise OBSE a OSN OSN OBSE a UNPROFOR, (Allied Force, (Allied Force, (UNPROFOR (UNPROFOR anská anská č

ety ety ety ety ř ř istky istky istky istky boj, istky, st st Typy č č č letecké letecké evládajícíh o jednání o jednání boj, menší menší boj, terorismus terorismus Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový Guerillový ř boj, etnické etnické boj, boj, etnické etnické boj, boj, etnické etnické boj, í, terorismus terorismus í, válka, menší válka, menší bombardován boj, ob boj, p

spor spor spor spor ity cíl ity Zdroje Zdroje politicko- politicko- mocenský mocenský mocenský mocenský teritoriální teritoriální spor(vláda), spor(vláda), spor o území území o spor území o spor území o spor nekompatibil spor o území území o spor

Typ válka válka válka válka 1997- 1997- válka válka konflikt konflikt konflikt konflikt konflikt konflikt závažný závažný konfliktu konfliktu ozbrojený ozbrojený ozbrojený ozbrojený ozbrojený ozbrojený 1992-1995 1992-1995 1992-1995 1992-1995 1998-1999 - 1998-1999 - 1991- válka; 1991- válka; málo závažný málo závažný málo závažný málo závažný

1991 1991 1999 1999 3/1997 3/1997 8/2001 8/2001 3/2001- 11/1995 11/1995 11. 1995 1995 11. 27.6. -7.7 27.6. -7.7 30.4.1992- 1.3 1997-E 1997-E 1.3 Doba trvání Doba trvání 2/ 1998 - 3.6. 3.6. 2/1998 - 27.7.1991-12. 27.7.1991-12. ní ní ě

jším jším jším jším jším jším jším jším jším jším jším jším ě ě ě ě ě ě árodní árodní vlivem vlivem vlivem vlivem vlivem vlivem vlivem vlivem vlivem vlivem vn vn vn vn vn konflikt konflikt vn Umíst konfliktu konfliktu Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní Vnitrostátní konflikt pod pod konflikt konflikt pod pod konflikt konflikt pod pod konflikt konflikt pod pod konflikt konflikt pod pod konflikt konflikt pod pod konflikt vlivem/mezin

anská anská č válka válka Válka Válka Název válka v v válka Albánii Albánii konfliktu konfliktu v Kosovu v Kosovu Slovinsku Slovinsku Ob Konflikt v v Konflikt Makedonii Makedonii Konflikt ve Konflikt Chorvatská Chorvatská Válka v BaH v BaH Válka

Tabulka III. Sumarizující tabulka všech zemí bezpe čnostního komplexu:

90 ň stnan ě

osti N/A N/A Úrove mládeže nezam 13,6 % (2009) 13,6 % (2009) 21,9 % (2008) 42,5 % (2009) 47,3 % (2008) 54,9 % (2009) 35,5 % (2001) ) ) /p ů ů et et et et č

v č 4/1 4/1 5/2 8/4 3/1 5/2 4/2 4/2 o (po h státech h státech sousedníc Konflikty Konflikty soused konflikt , ,

ů 91 ů , 14, , ák , 25,2 25,2 , ů ň ů

64,2 64,2 % Etnická Etnická % Albánc 3%Chorvat dominance 92 % Albánci 92 % Albánci 95 % Albánci 82,9 %Srbové 82,9 %Srbové 48 % Bos 48 % 83,1 %Slovinci 83,1 %Slovinci 89,6 % Chorvaté Chorvaté 89,6 % 37,1 37,1 % Srb Makedonc

92 N/A N/A 1,6 % 1,6 % 1,2 % 1,2 % 1,7 % 1,7 % 1,4 % 1,4 % 2,2 % 2,2 % 1,6 % 1,6 % (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) (2010) Militariz ace zem

in in, č č

93 in in č

svobodné - - svobodné svobodné - - svobodné - svobodné svobodné - - svobodné NE NE NE NE ě ě ě ě zlo práv anských a anských n n n n korupce, korupce, korupce, korupce, č Omezení Omezení č č č č politických politických svoboda tisku tisku svoboda ob svoboda tisku, svoboda médii, korupce, korupce, médii, justice, svoboda svoboda justice, svoboda projevu, projevu, svoboda áste áste áste áste organizovaný zlo organizovaný Č Č Č Č a tisku;organizovaný a tisku;organizovaný organizovaný zlo organizovaný práv;korupce;svobod náboženská tolerance náboženská respektování lidských lidských respektování

94 a NE NE NE ANO ANO ANO ANO ANO ANO Politická nestabilit

na NE NE NE NE NE NE NE NE sur. jedné jedné vývozu nezprac. nezprac. Závislost Závislost

N/A N/A N/A N/A na hlavu Výše HDP Výše HDP 6 338 (1991) 3386 (1991) 0254 (1991) 7041 (2001) 710,3 (1997)

N/A N/A 1991 1991 3/1997 3/1997 8/2001 8/2001 11/1995 11/1995 Interval Interval 3.6 1999 1999 3.6 3/2001 – – 3/2001 2/ 1998 – – 2/1998 konfliktu konfliktu 27.6. - 7.7. 7.7. 27.6. - 12.11.1995 12.11.1995 27.7.1991 - - 27.7.1991 30. 4. 1992 – 4.1992 30. 1. 3. 1997 - E- 1.3. 1997 anská anská č

Ne Ne válka válka Výskyt konflikt konflikt konflikt konflikt konfliktu konfliktu Ano/málo Ano/málo ozbrojený ozbrojený Ano/málo Ano/málo Ano/válka Ano/válka Ano/ válka válka Ano/ ozbrojeného ozbrojeného Ano/závažný Ano/závažný závažný ozbr. závažný závažný ozbr. závažný konflikt/válka konflikt/válka Ano/ob

BaH BaH Srbsko Srbsko Kosovo Kosovo Albánie Albánie Slovinsko Slovinsko Makedonie Makedonie Název státu Název státu Chorvatsko Chorvatsko

90 (The World Factbook, 2012). 91 ( The World Factbook; 2012h). 92 International Relations and Security Trends, dostupné na: http://first.sipri.org/search?country=SRB [24. 11. 2012]. 93 Freedom House, dostupné na: http://www.freedomhouse.org/ [24. 11. 2012]. 94 World Governance Idicator (WGI) 2012, dostupné na: http://info.worldbank.org/governance/wgi/mc_countries.asp [24. 11. 2012]. 95 (World Factbook 2012). 96 World Bank, dostupné na: http://databank.worldbank.org/data/Views/Reports/TableView.aspx [24. 11. 2012]. 96

Etnické složení SFRJ v roce 1990

dostupné na: http://www.srpska-mreza.com/MAPS/Ethnic-groups/map-NatGeogr-1990.html [27. 11. 2012].

Aktuální etnická mapa Balkánu

dostupné na: http://indo-europeanlanguages.blogspot.cz/2012/08/languages-of-europe.html [27. 11. 2012].