Jak Pukaly Ledy Michal Horáček – Jako Jeden Ze Zakladatelů Iniciativy Most – Byl U Prehistorie Naší „Něžné Revoluce“
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
Michal Horáček Jak pukaly ledy Michal Horáček – jako jeden ze zakladatelů iniciativy Most – byl u prehistorie naší „něžné revoluce“. Ale nejen to. Hlavně byl účastníkem dění v centru této „revoluce“ v Občanském fóru. Byl tehdy opravdu všude a u všeho. Nevěděl jsem, že si to všechno pamatuje a navíc zapisuje. Ale jsem tomu moc rád. Historici mají dík jemu jeden z mála vskutku autentických dokumentů o těch hektických dnech. – Václav Havel 2 Několik slov autora k druhému vydání Co dělají situace? Nastávají. Mnohé už známe, a tak si s nimi umíme poradit. Někdy však známé nejsou, a tu nás zaskočí. A jsou-li mohutné, strhnou. Třeba láska. Anebo... revoluce. Ten, jehož události strhnou do svého proudu, si nemůže zachovat chladnou hlavu. S chladnou hlavou lze pozorovat a hodnotit proud pouze ze břehu. To neznamená jen z jiného prostoru, ale i z jiného času. Pozorovatel může posoudit, co měli lidé smýkaní proudem dělat, a co dělat neměli. To nejdůležitější však udělat nemůže: tok pozorovaných událostí ovlivnit. Proud je mokrý stejně jako ti, které strhl. Stržení mají hlavy horké; o tom, co je třeba podniknout, musí se rozhodovat „z první dobré,“ okamžitě. Jejich činnost je proto intuitivní a ryze praktická. Přinejmenším činnost aktérů listopadové revoluce taková byla; ačkoli jsem pak od lidí stojících na břehu času uslyšel mnohá doporučení, jejichž rozšafnost uznávám, jedno budu tvrdit dál: v proudu událostí nemá rozvážná reflexe a objektivita místo. A já neměl mnoho příležitostí dokonce ani k tomu, abych si psal soustavné záznamy. Ale bylo-li to jen trochu možné, zaznamenával jsem – po notýscích, po útržcích papírů a na okrajích novin – mnohé z toho, co jsem během klíčových 292 hodin revoluce viděl a slyšel, čeho jsem se bál, čemu věřil, co se sám snažil utvářet. Ano, v nejistotě, a především v ní: to nejistota otevírajících se možností je vodou řeky, v níž události proudí. Svůj chaotický deník jsem dopsal před osmnácti lety. Před tolika, kolik potřebuje novorozeně k tomu, aby dospělo. Biologicky, ale třeba i politicky – v plnoprávného občana. Plnoprávný občan se svými právy a svobodami počítá, má je za nezcizitelné. Nesní o tom, že ho v tomto směru něco zaskočí; sní-li o vlastním přepadení, pak o závratné nejistotě lásky nebo vlastní životní cesty. Z relativní jistoty svých práv a svobod se nicméně těšíme dnes; sevřená v ledech nehybného komunistického režimu je moje generace znala jen z doslechu. Jenom v ně doufala. Vím, že pro dnešní osmnáctileté je obtížné naši tehdejší situaci nahlédnout, natož pochopit. Právě proto a zejména pro ně znovu předkládám svůj deník psaný ve dnech, kdy ledy začaly pukat. Je naprosto subjektivní, protože jej psal aktér uprostřed jeku a zuření valících se událostí. Čtenář, který dává přednost objektivním studiím, nepochybně vyhledá spíš práce historiků, tedy lidí píšících z časového odstupu v tichu a klidu archivů. Můj deník je pozvánkou pro ty, kteří chtějí ujít 292 hodin revolučních událostí roku 1989 krok za krokem, lavinovým polem možností, které se teprve otevírají. Je to pozvánka z jistoty do nejistoty. Michal Horáček, listopad 2007 3 PÁTEK 17. LISTOPADU 20:37 „Jsou tady lidi!“ Volají lidi. Jejich několik set. Stojí jednotlivě i v hloučcích mezi žlutobílými antony před obchodním domem Máj na Národní třídě. Proti nim policisté. Přehradili jim cestu. Antonů je sedmnáct. Policistů nepočítaně. Mají nerozlišitelné obličeje a splývají v několikařadou hradbu. Na otázky neodpovídají. Něco se děje, stalo se, stane. Mrštnější z těch postávajících se obracejí o pomoc k útlým kmenům velmi mladých lip. Taky to zkouším. S podprůměrným zdarem. Přesto natahuji krk a nahlédnu přes kordon. Vidím však jen uvolněnou křižovatku Národní se Spálenou a za ní další řady postav v tmavozelených stejnokrojích. Bílé helmy. Snad cosi jako ploty. Za nimi slabě mručí vzdálený dav. Odkudsi huhlá neosobní hlas z policejní vysílačky. Skupinky před Májem se rozrůstají. „Jsou tady lidi!“ Volají tři stařenky před Domem kubánské kultury. Jedna svírá kabelku z kůže, která v jiné éře, v jiném světě, byla asi i na první pohled krokodýlí. Pán středních let, s brýlemi a tváří učitele, se k nim přidává. Mladá dvojice vedle něho taky. Potom všichni. Od úst stoupají bílé obláčky. Lidé chtějí k lidem. Hradba strážců zákona – strážců lidí? – přešlápne. Bojíme se jich, máme ale pocit, že i oni se bojí – nás. Ministerstvo strachu vítězí nade všemi. Takže skrz kordon to nepůjde. Zkusím to obejít, najít skulinu. Určitě se mi to povede. Na dlažebních kostkách okolních ulic jsem vyrůstal. 20:44 Průchodem Platýzu, kde před odchodem do exilu hrával kdysi na věčně rozladěnou kytaru Jaroslav Hutka, pak doleva na Perštýn. I tam ale napříč vozovky i chodníků vyrostla zarytě mlčící zelená bariéra. Dáma s kokršpanělem na vodítku dokazuje otevřeným občanským průkazem, že bydlí ve Spálené. Marně. 20:46 Běžím kolem Bartolomějské. Je uzavřena. Na náměstí před Betlémskou kaplí zase doleva. Ale na Národní to nikudy nejde. Pokračuji Betlémskou. Nejsilnější ostraha hlídá jižní konec ulice Karolíny Světlé. 20:49 Zmatek a tíseň rostou. Že policisté nepouštějí nikoho, kdo by se mohl připojit k zástupům na Národní, to se dá pochopit. Kordony ale nepouštějí nikoho ani ven. Je to nevysvětlitelné, a proto najednou hrozivé. Tady, mezi ústím do Národní třídy a proslulým „Bartákem“, kde jsem uvnitř kachlíkované budovy strávil před lety nejkrušnější hodiny a dny svého života ve 4 vyšetřovnách StB, mi zazní v hlavě čísi věta: Na uprázdněných oltářích poskakují démoni. Tak nějak to bylo. Tak nějak to je. 20:53 Krocínovu taky hlídají. Ani v Divadelní to není jiné. Rozbíhám se po temném schodišti na nábřeží. Provoz tam není rušnější než kdykoliv jindy. Lampy svítí do řídké, lezavé mlhy. 20:55 Dobíhám na roh Národní třídy. Za osvětlenými okny kavárny Slávia si hosté, jako obvykle, pochutnávají na sachr-dortech. Upíjejí kávu: někdo s malíčkem na oušku šálku, jiný s prstem zvednutým, všichni s úsměvem. Trochu mě to uklidňuje. Bůhvíco jsem si namlouval. A navíc – první člověk, na něhož narazím, je ten, jehož jsem se vydal hledat: Michael Kocáb. Podivná náhoda. 21:01 Michael říká, že hlouběji do Národní se nelze dostat; kordon ho zastavil kdesi za budovou ČSAV právě ve chvíli, kdy já to zkoušel směrem od Máje. Teď už jsme měli být oba tři sta metrů odtud, v Karlově ulici. Tam Michael bydlí a tam máme dva dny předem sjednanou schůzku. Jdeme tak rychle, jak jen to Michael dokáže. Předevčírem, během natáčení filmu o Výběru někde v Gottwaldově mauzoleu, stoupl na hřebík trčící z pohozeného prkna. Konečně jsme na místě. Nikdo nás nečeká. Vytahujeme cigarety. Vyprávím o odpoledním představení slavného brněnského Rozrazilu na Chmelnici. Pověst nelhala, říkala se tam pravda – jako by si cenzoři dobrovolně propíchli ušní bubínky. 21:21 Když zašlapujeme vajgly, přibíhá půvabná Annie Kochová z rozhlasové stanice společnosti BBC. Prosí, abychom dojednanou schůzku s ní a s kolegyní Felicity Marshovou odložili. Felicity se jí kdesi ztratila, nepochybně zůstala uvnitř kordonu na Národní. Smluvíme se na jedenáctou, Annie si přitahuje utíkáček a spěchá někam pryč. Vycházíme. Zahýbáme do Liliové, dostáváme se na Betlémské náměstí. Michaelova noha ale bolí pořád silněji, musí často zastavovat. Vracíme se. Potkáváme kohosi povědomého; vypráví o odpolední manifestaci. Prý tam mohlo být čtyřicet, padesát, ale taky až sedmdesát tisíc lidí. Po čerstvé zkušenosti z 28. října, kdy se nás sešlo desetkrát méně a cestující v autobusu s poznávací značkou Hradce Králové si při pohledu na nás ukazovali na hlavu, se mi to nechce věřit. Kdosi povědomý se ovšem dušuje. Šlo se prý z Albertova na Vyšehrad. Všichni manifestanti se tam ani nevešli. Skandovalo se Jsme na špatném hradě!, bylo veselo. 5 Po desáté V Michaelově bytě si dáváme čaj, vařila Marsha Kocábová. Diskutujeme o přípravě dalších návrhů naší iniciativy MOST. Chvíli si vzájemně vyčítáme, že jsme ještě na předsednictvo federální vlády nestačili předat dopis Jiřího Křižana a dalších lidí z nezávislých iniciativ, i když jsme ho na zpola konspirativní schůzce v kavárně obdrželi už před několika dny. Zaříkáme se, že to co nejrychleji napravíme. Před půlnocí Když dospíváme k názoru, že mladé ženy z BBC už nepřijdou, zvoní zvonek. Vchází Felicity. Ve tváři je bílá, zornice rozšířené. Nesouvisle vypráví o masakru. Koukáme na ni a nevíme, co si máme myslet. „Přímo přede mnou,“ říká Felicity, „tak na osm deset stop, srazili k zemi nějakého mladíka. Měli dlouhé obušky... Kopali ho do břicha... Do obličeje... Přestal se hýbat... Asi ho umlátili. Myslím, že byl mrtvý...“ „To není možné!“ Jsem si jist, že přehání. „V našem národě není brutalita,“ říká Michael. „Já to viděla na vlastní oči,“ trvá na svém Felicity. „Proč jste se nerozutekli?“ ptám se. „Nebylo kam... Strašná tlačenice, panika... Udělali uličku, pouštěli ven po jednom, každého bili... Hodně jich zatkli... Měli štíty, helmy, ty dlouhé obušky, byli tam i nějací další, prý parašutisté... Taky mě někam strkali, nakonec uznali můj průkaz a pustili mě, jiní novináři dopadli hůř, rozmlátili jim kamery... Něco takového jsem v životě neviděla.“ Pořád nevěříme. Když v pozdním odpoledni 28. října vyšel průvod Národní třídou, uslyšel jsem policejního důstojníka v čele řad bránících vstupu na most říkat: „Jestli se pokusíte přes nás protlačit, použijeme zbraně.“ Ale přeložili jsme si to jako Tudy vážně nechoďte. Nejenže se nestřílelo, ale necvakly ani kohoutky, zástup odbočil na nábřeží a nikdo mu nepřekážel. „My nejsme suroví. A policajti jsou taky Češi,“ říká znovu Michael. Marsha nabízí hostům kávu. Avšak ještě hodnou chvíli drkotají Felicitiny velké anglické zuby přes kraj šálku. 6 SOBOTA 18. LISTOPADU Po půlnoci Přes vnitřní pavlač jdeme všichni čtyři do Michaelova nahrávacího studia. Ještě není úplně hotové. Ani hudba ne – se skládáním je to letos dost složité. „Není čas na brnkání,“ říká Michael v posledních měsících pořád častěji. Pokouší se zapojit počítač, nakonec se mu to daří. Ozvou se tóny rozpracované skladby pro housle a symfonický orchestr. Po monitoru poskakují noty. Muzika bude podkladem pro náš rozhovor s BBC.