Struktura Stylů V Kung-Fu“ a Pokusím Se Rozdělit Jednotlivé Styly Čínského Bojového Umění Kung-Fu
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
ÚVOD Ve své bakalářské práci se budu zabývat problematikou na téma „Struktura stylů v kung-fu“ a pokusím se rozdělit jednotlivé styly čínského bojového umění kung-fu . Co mě k tomu vedlo? Byl to především nedostatek informací o obsáhlejším, systematickém a současně jasném rozdělení, pokud možno co největšího počtu stylů čínského kung-fu , v česky psané literatuře. Dalším důvodem je skutečnost, že již několik let toto bojové umění praktikuji, a přestože mne tato problematika zajímá a rád bych se v ní orientoval, neustále se mi těchto informací nedostává. Zároveň vím, že existuje mnoho lidí, kteří by si rádi udělali představu o tom, jak jednotlivé styly zařadit. A právě těm by přečtení mé práce mohlo obzvlášť pomoci. Na našem trhu existuje množství publikací. Některé jsou úzce specializované na jeden styl, jiné jsou zase příliš všeobecné, zaobírající se nejrůznějšími bojovými systémy světa bez jejich hlubšího zkoumání. Ale nesetkal jsem se s takovou literaturou, která by obsahovala ucelený přehled stylů a jejich zařazení v rámci systému bojového umění kung-fu. Navíc se různí autoři, popisující stejné styly, dost často názorově rozchází. Předpokládám, že z těchto důvodů se mi všechny styly zařadit nepodaří. K tomu, aby bylo možno jednotlivé styly v rámci čínského bojového umění kung-fu strukturovat, je nutno si utvořit představu o historii boje lidstva všeobecně, abychom viděli kung-fu v širších souvislostech, ne pouze jako izolovaný systém. Dále je nutné znát historii samotného bojového umění kung-fu kvůli pochopení hlubších souvislostí nejen mezi jednotlivými styly, ale také o jejich provázanosti s kulturou, geografickou polohou atd., které hrají důležitou roli při rozdělení stylů. V neposlední řadě musíme dobře znát charakteristiku jednotlivých stylů. Právě pro představu o složitosti, provázanosti a souvislostech jednotlivých vztahů mezi 6 styly, mistry, žáky, politickou situací, geografickou polohou atd., které hrají důležitou roli při pozdějším zařazování, některé konkrétní styly blíže charakterizuji. Chceme-li styly systematizovat, musíme si především určit metody, jakým je rozdělíme. K tomu je ale nutno nejprve určit základní charakteristické rysy jednotlivých stylů a podle těch rysů, které budou společné co největšímu počtu stylů, se určí nejvhodnější metoda rozdělení. Podle této metody se potom styly zařadí (systematizují) do skupin. Jednotlivé skupiny budou mít tedy odlišné dominantní rysy. Jako příklady do přílohy zařadím některé způsoby dělení stylů od různých autorů. Aby z mé práce nevznikl dojem, že kung-fu je bojovým uměním minulosti a již se nepraktikuje, uvádím v obrazové příloze některé současné žijící mistry vyučující svůj styl v různých koutech světa. Protože jsem při své práci vycházel z různých zdrojů a téměř v každém bylo užito různých přepisů, vytvořil jsem slovník cizích slov platný pro tuto práci, aby bylo možno jednotně se v záplavě slov orientovat. Použil jsem v něm přepisy slov z již zmíněných zdrojů. Z výše uvedených důvodů prosím o shovívavost odborníky, kteří moji práci čtou, v případě setkají-li se s názvem, který je jiný, nežli oni sami znají. Poznámka k přepisu čínských názvů a jmen: rád bych upozornil na problémy spojené s přepisem čínských názvů do češtiny. Čínština se skládá z asi 240 hlásek, z nichž jsou tvořena slova. Ta jsou potom do jiných jazyků přepisována jen na základě jejich znění při poslechu. Zde ovšem nastávají potíže, protože některé zvuky dost dobře přepsat nejde, nebo je každý posluchač slyší rozdílně, anebo dochází k případu, kdy dvě, na první poslech stejně znějící slova, označují různé významy. (Kurfürst, 1992) Dalším problémem je konflikt severní (kontinentální) a jižní (kantonské) čínštiny. Mnoho stejných slov se v každém nářečí jinak vyslovuje, např. výraz pro mistra zní na severu „še fu“ a na jihu „si fu“. Sami Číňané si v těchto případech 7 pomáhají zapsáním příslušného kaligrafického znaku, který je vždy stejný. (Kurfürst, 1992) Jak jste si již zajisté všimli, slovo kung-fu se v této práci i v mnoha knihách o bojových uměních objevuje velice často. Poměrně hojně se však v literatuře setkáváme i s pojmem wu-shu . Pro zjednodušení orientace je však nutné používat pouze jednoho z těchto dvou výrazů. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že ve své práci budu používat výraz kung-fu . Proč tedy používat zrovna pojem kung-fu ? Vždy, když jsem hovořil na téma bojová umění s nezasvěceným laikem a zmínil jsem pojem wu-shu , zpravidla netušil o jaké bojové umění se jedná. Když jsem však použil výraz kung-fu , byla jeho představa alespoň rámcová. Právě z důvodu častějšího setkávání se s pojmem kung-fu a s ohledem na znalosti laické veřejnosti, aby i ona po přečtení jediného slova „ kung-fu “ věděla čeho se práce týká, zvolím pro toto čínské bojové umění výraz kung-fu . Co tedy tyto výrazy znamenají? Je třeba upozornit na rozdíl mezi pojmy kung-fu a wu-shu. Výraz kung-fu znamená mistrovství, zručnost nebo dovednost. (Točík, 1992) Vyjadřuje osvojení si nějaké činnosti na vyšší úrovni, dále cvičení či tvrdou práci potřebnou k dosažení mistrovství. (Urgela, 2005) Pochází ze slova gun-fu , které označovalo bojová umění v čínských tajných organizacích v dobách vlády dynastie Čching. Při emigraci Číňanů se dostalo slovo gun-fu na západ, kde znělo jako kung–fu . Tak se změnil nejen zvuk, ale i význam slova. (Kürfurst, 1992) Urgela (2005) ve své publikaci uvádí, že slovo „Kung“ znamená uskutečnění a slovo „Fu“ má význam ve smyslu práce či vydaná energie. V podstatě jde o wu- shu odtržené od původního kulturního kontextu, které se změnilo ve sport, gymnastiku nebo pěstní boj, obohacené o východní terminologii. (Kürfurst, 1992) Dnes se výrazem kung-fu označuje staré bojové umění Číny v neasijských zemích. (Točík, 1992) Pojem wu-shu znamená militantní umění sebeobrany. (Urgela, 2005) Dle Točíka (1992) se v Číně tento oficiální název používá pro označení bojového umění v celé jeho šíři. Má velice těsné vztahy s čínskou kulturou, filozofií a historií. 8 (Kürfurst, 1992) V současnosti všeobecný název pro bojová umění wu-shu označuje moderní verze sportovně orientovaných, externích stylů bojových umění, které většinou podporuje stát. (Urgela, 2005) 9 1 HISTORIE BOJE A BOJOVÝCH UMĚNÍ 1.1 PRAVĚK A POČÁTKY BOJE LIDSTVA Boj a obrana jsou fenomény staré jako lidstvo samo. Dokonce existovaly již před příchodem člověka na scénu v dobách, kdy spolu zápasila zvířata. A to vše z důvodu boje o přežití, který byl přirozeným životním procesem. V rámci tohoto boje vítězily a přežívaly ty druhy či jedinci, kteří byli silnější, chytřejší či přizpůsobivější. Jinak tomu nebylo ani u našich předků. Náš paleontologický předek zápasil o holý život s mnohem silnějšími protivníky, kterým se nemohl rovnat ve velikosti, síle či rychlosti. Dokonce ani většina jeho smyslů nebyla vyvinuta tak výborně jako u zvířat. Zato však všechna zvířata předčil používáním rozumu, tedy svou inteligencí. Učil se jemné práci rukama, opracovávat dřevo, kámen, vyrábět nářadí a zbraně, studoval zvyklosti zvířat a přemýšlel, jak je překonat. Nemohl–li sám, vytvářel skupiny, v nichž zaváděl dělbu práce a učil se součinnosti a organizaci v tlupě. Na základě střetů s ostatními tlupami vznikalo postupně strategické a taktické myšlení, čímž se vytvářel systém boje. Z této doby samozřejmě neexistují žádné písemné dokumenty, které by vše dokládaly. Zachovaly se ale například známé nástěnné malby v jeskyních staré asi 10 000 let s vyobrazením lovů zvířat. Ve vykopávkách bylo objeveno mnoho zbraní, stejně tak jako různých kultovních předmětů. Nejstarší nalezené hroty šípů nebo oštěpů jsou staré asi 50 000 let. Již tehdy člověk vyráběl a používal zbraně a nepochybně i oceňoval dovednost jiného jedince manipulovat s těmito zbraněmi v boji, při lovu nebo práci. (Koneční, 2000) 1.2 STAROVĚKÁ BOJOVÁ UMĚNÍ Pud sebezáchovy člověka a vůle přežít nejen z důvodu obstarávání si potravy, ale i z důvodu střetu s ostatními lidskými protivníky, vedly mnohé národy světa 10 k rozvoji vlastních způsobů boje, ať již se zbraní či beze zbraně. Boj byl praktickou nutností a bojová cvičení byla tréninkem pro umění přežít. Ohlédneme-li se zpět, je jasné, že člověk vycházel z instinktivních obranných reakcí. Mnoho účinných technik člověk objevil pozorováním svého okolí (např. zvířat), přemýšlením, zkoušením nebo zcela náhodně. V procesu učení, dost často způsobem pokus - omyl, byly takovéto techniky neustále zdokonalovány, rozvíjeny a sestavovány do celků, až z nich vznikly bojové systémy. Lidé již chápali, že chtějí–li uspět v boji, musí ovládat techniky, kterými soupeře přemohou. Také přišli na to, že jestliže mají umět používat bojové techniky, musí je procvičovat. (Weinmann, 1997) Překvapivě často najdeme v různých kulturách či různých časových obdobích stejné prvky nebo podobné postupy vznikající při objevování a vynalézání různých technik boje. Pozorování zvířat a jejich chování nás učí, že boj není žádným vynálezem lidí anebo nepřirozeným chováním, ale naopak nutností. Ze sociálního hlediska plní různé formy boje důležité poslání, např. boj o postavení ve skupině, nebo boj hrajících si mláďat, který je důležitým aspektem při utváření osobnosti i při učení se důležitým poznatkům a získávání zkušeností. V různých kulturách si lidé zkoušeli osvojit sílu a vlastnosti zvířat, napodobovat je, a tak přerůst nejen své soupeře, ale i sami sebe. Bojová umění, která se z nich posléze utvořila, sloužila často k vojenským účelům. (Weinmann, 1997) Přání měřit své dovednosti s ostatními bylo vždy jednou ze základních potřeb člověka. Ale aby bylo možno porovnávat se s druhými, musela