Badenští Měkkýši Z Nového Vrtu V Lomnici U Tišnova

MASARYKOVA UNIVERZITA

Přírodovědecká fakulta Ústav geologických věd

Badenští měkkýši z nového vrtu v Lomnici u Tišnova

Bakalářská práce

Klára Mihulková

Vedoucí práce: doc. Ing. Šárka Hladilová, Csc.

Brno 2013

Bibliografický záznam

Autor: Klára Mihulková Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav geologických věd

Název práce: Badenští měkkýši z nového vrtu v Lomnici u Tišnova

Studijní program: Geologie

Studijní obor: Geologie

Vedoucí práce: Doc. Ing. Šárka Hladilová, Csc.

Akademický rok: 2012/2013

Počet stran: 35

Klíčová slova: baden; karpatská předhlubeň; Lomnice u Tišnova; Mollusca; Gastropoda; Bivalvia

Bibliographic Entry

Author: Klára Mihulková Faculty of Science, Masaryk University Department of Geological Sciences

Title of Thesis: Badenian molluscs from the new borehole at Lomnice near Tišnov

Degree programme: Geology

Field of Study: Geology

Supervisor: Doc. Ing. Šárka Hladilová, Csc.

Academic Year: 2012/2013

Number of Pages: 35

Keywords: Badenian; Carpathian foredeep; Lomnice near Tišnov; Molluscs; Gastropoda; Bivalvia

Abstrakt

V předloţené bakalářské práci jsem shrnula dosavadní poznatky o nálezech měkkýšů v okolí Lomnice u Tišnova. Z jader nového vrtu LOM 1 (hloubka 21 m), jsem zpracovala a systematicky určila nalezené schránky měkkýšů. Determinovala jsem celkem 18 druhů. Z celkového počtu určených exemplářů převaţovala třída Gastropoda (12 druhů) nad třídou Bivalvia (4 druhy) a třídou Scaphopoda (2 druhy). Ve studovaném materiálu převaţovaly rody Turritella, Roxania, Turbonilla, Lunatia, Corbula a Nuculana.

Abstract

In the thesis I summarized current knowledge on the findings of molluscs at Lomnice near Tišnov. I processed shells from the core of the new borehole LOM 1 (depth 21 m) and then I determined them. In total 18 species were found, Gastropoda (12 species) predominating Bivalvia (4 species) and Scaphopoda (2 species). Genera Turritella, Roxania, Turbonilla, Lunatia, Corbula and Nuculana prevailed in the studied material.

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla velice poděkovat vedoucí své bakalářské práce doc. Ing. Šárce Hladilové, Csc. za odborné rady, pomoc při řešení problémů a poskytnutí potřebného vybavení.

Za realizaci fotografií na stereomikroskopu Leica MZ16 děkuji doc. Martinu Ivanovovi, Dr.

Prohlášení

Prohlašuji, ţe tuto práci jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu a ostatní prameny, z nichţ jsem při přípravě čerpala, řádně cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.

V Brně dne: …………………… Jméno Příjmení

Obsah

Úvod ...... 8

1. Karpatská předhlubeň ...... 9

1.1. Eger ...... 9

1.2. Eggenburg ...... 10

1.3. Ottnang ...... 11

1.4. Karpat ...... 11

1.5. Baden ...... 12

2. Geologie Tišnovska ...... 14

3. Geologie Lomnice u Tišnova ...... 16

4. Kmen Mollusca ...... 16

4.1. Obecná charakteristika a morfologie těla ...... 16

4.2. Popis schránek měkkýšů (Bivalvia, Gastropoda, Scaphopoda) ...... 17

5. Přehled paleontologických výzkumů na lokalitě Lomnice u Tišnova ...... 18

6. Metodika práce ...... 20

7. Vlastní výsledky ...... 20

8. Diskuse ...... 26

9. Závěr ...... 27

10. Seznam pouţité literatury ...... 28

11. Přílohy ...... 31

Úvod

Téma bakalářské práce mi bylo přiděleno doc. Ing. Šárkou Hladilovou, Csc., kterou jsem si vybrala za svou školitelku. Práce je zpracována v rámci projektu 205/09/0103 (GAČR). Cílem práce bylo v rešeršní části shrnutí dosavadních poznatků o geologii a paleontologii zkoumané oblasti, v praktické části odběr a dokumentace vzorků z vrtného jádra nového vrtu LOM 1. V laboratorní etapě zpracování výplavů z vrtu a zařazení nalezených schránek do systému a jejich stratigrafické a paleoekologické zhodnocení.

1. Karpatská předhlubeň

Karpatská předhlubeň na Moravě je součástí alpsko-karpatských pánví v předpolí flyšových jednotek. Na JZ je napojena na molasovou zónu Rakouska a pokračuje směrem na SV do Polska (Hruban, 2007). Tvoří ji soustava miocenních pánví, které v souvislosti s postupujícími flyšovými příkrovy přemisťovaly svůj prostor a osu do předpolí na prohýbající se okraj Českého masivu. Tyto příkrovy se pohybovaly součastně se sedimentací. Uloţeniny předhlubně tak leţí pod příkrovy, před nimi i na nich (Kalvoda a kol., 1998). Během pliocénu a kvartéru intenzivní denudace postihla sedimenty jiţ nezpevněné. Dnes jsou zachovány relikty ve výplních pánví (zbytky na Ostravsku, Opavsku, v Hornomoravském úvalu, v Dyjskosvrateckém úvalu a v Boskovické brázdě). Mocnost sedimentů je aţ do 2500m (Brzobohatý a kol., 1993).

Obr. č. 1: Karpatská předhlubeň (upraveno, Rasser a kol., 2008)

1.1. Eger Sedimentace začala ve stupni eger. Na sz cíp vranovického příkopu je vázán výskyt tzv. malešovických vrstev s vápnitými hnědošedými aţ černošedými mořskými jílovci s bohatou faunou, které byly zjištěny v jediném vrtu (HV - 102 Malešovice). Tyto vrstvy jsou povaţovány za nejstarší jednotku předhlubně (Chlupáč a kol., 2002).

1.2. Eggenburg Mořská transgrese, která zasáhla karpatskou předhlubeň od J, je spojena s násunem Vnějších Západních Karpat na jiţní, flexurně prohnuté části Českého masivu (Nehyba a kol., 1997). Vídeňská pánev a předhlubeň v této době patřily k souvislému sedimentačnímu prostoru se zaplavenými hřbety ţdánické, pouzdřanské i magurské jednotky (Chlupáč a kol., 2002). Na bázi miocénu leţí v okolí Znojma tzv. ţerotické vrstvy, jejichţ sedimentace začala jiţ v egeru. Tyto vrstvy představují proluviální sedimenty suchého období a obsahují kaolinické nevápnité štěrky a písky, které přecházejí do nevápnitých, faunisticky sterilních písků a jílů. Bazální vrstvy eggenburgu jsou tvořeny hrubozrnnými a jemnozrnnými štěrky, písky a pískovci. Ve vyšších vrstvách dochází k ukládání jílů. Nálezy měkkýšů a rybí fauny (Glycimeris fichteli, Pholas dactylus, Crassostrea gryphoides, Pirenella moravica aj.) jsou důkazem toho, ţe se střídalo mořské a brakické prostředí (Brzobohatý a kol. 1993). Čtyroký, 1991 povaţuje za nejvyšší horizont eggenburgu tzv. ryolitové tufity. Střídání marinních i brakických sedimentů se ukázalo i ve vrtu v nesvačilském příkopu u Ţatčan. V okolí Čejkovic a Boţic najdeme čejkovické písky, které jsou podle Krystka (1983), interpretovány jako pláţové písky, respektive písky kos a písky valů. Moře v eggenburgu v JZ části karpatské předhlubně na Moravě mělo podle Kalabise (1970, in Nehyba a kol., 1997) kolísající salinitu, proměnlivost, čistotu vody, provzdušnění a nebylo hlubší neţ 40m. Sloţení sedimentů bylo ovlivněno i činností severomaďarských nebo východoslovenských vulkánů, které dodávaly materiál ryolitovým tufům jak v nejvyšším eggenburgu, tak během nejniţšího ottnangu (Nehyba a kol. 1999). Směrem k východu do pánve je eggenburský vývoj stabilnější. Sled glaukonitických nebo drobovitých pískovců či písků přecházejících do vápnitých jílů s nálezy foraminifer počíná v Mikulově. V okolí Chvalkovic, Bučovic či Ţarošic zachytily vrty v podloţí příkrovu obdobný mořský vývoj (Chlupáč a kol., 2002). Na Ostravsku proběhla sedimentace eggenburgu v mělkém moři a v prokysličeném prostředí, bez sladkovodních či brakických vlivů. Dokládají to okrajové vývoje bryozoových vápenců a hrubozrnných slepenců a pískovců (Brzobohatý a kol., 1993). Ve slepencích byly zachyceny hojné úlomky měkkýšů čeledi Pectinidea a zuby ţraloků. (Müller a kol., 2000). Sedimenty eggenburgu představují relikty denudační popřípadě tektonické eliminace původního pokryvu. Opavsko v této době bylo souší (Brzobohatý a kol., 1993).

1.3. Ottnang V tomto stupni došlo k ovlivnění vývoje karpatské předhlubně tzv. štýrskými pohyby. Celé území se zdvihlo, nejintenzivnější výzdvih byl na SV a JZ předhlubně. Na JZ došlo po částečné erozi eggenburských sedimentů k ukládání lagunárních, sladkovodních či brakických uloţenin (Brzobohatý a kol., 1993). Souvrství rzehakiových vrstev je typické pro ottnang. Transgredují od miroslavské hrásti vlivem pohybu příkrovů a poklesu okraje Českého masivu a podle Čtyrokého (1991), jejich sedimentace probíhala vlivem chladných klimatických výkyvů. Tvoří je písky, štěrky s valouny tmavých rohovců. K ukládání došlo v prostředí s proměnlivou salinitou, kde se rozvíjeli plţi, mlţi a ryby (Brzobohatý a kol., 1993). V rzehakiových píscích byly nalezeny hojné misky mlţe Rzehakia socialis a také ostrakodi rodu Candona (Müller a kol., 2000).

1.4. Karpat V období karpatu i nadále docházelo k posouvání Českého masivu pod Vnější Západní Karpaty. Došlo ke vzniku příkrovů v pouzdřanské, ţdánické, podslezské a slezské jednotce flyšových Karpat, díky stlačování prostoru, zakřivením karpatského oblouku a vrásněním. Karpatská předhlubeň dostala směr SV-JZ a docházelo k poklesům ve střední a jiţní části. V těchto místech je mocnost sedimentů přesahující 1200m (Chlupáč a kol., 2002). Na jiţní Moravě je karpat zastoupen faciemi dvojího typu. V oblasti mezi Slupem a Hrušovany nad Jevišovkou jsou světlé šedé písky s jílovou a prachovou příměsí, které postupně přecházejí do facie laminovaných jílů, označovány jako šlíry (Brzobohatý a kol., 1993). K ukládání vrstevnatých jílů docházelo v podmínkách normální salinity, v prostředí většinou velmi hlubokého neritika, popřípadě i hlouběji. Obsahují místy bohatou faunu s význačnými bentickými druhy Uvigerina graciliformis Papp et Turn., Bolivina hebes McFad. a planktonními prvky Globigerina ciperoensis ottnangiensis Roegl a G. praebulloides Bl. Foraminiferová společenstva bývají často doprovázena otolity a jehlicemi hub (Müller a kol., 2000). Na severní Moravě probíhalo ukládávání sedimentů v členitém reliéfu. Sedimentace začíná bazálními klastiky a ve vyšších hloubkách dochází k ukládání brakických prachovců (Brzobohatý a kol., 1993). V mělkých lagunách docházelo k ukládání hnědých jílovců, tzv. hnědých vrstev. V pozdějším sledu v mořském pobřeţí, převládala sedimentace šlírů, tzv. šedých vrstev (Chlupáč a kol., 2002).

Konec karpatu je charakteristický dosunutím čel příkrovů na vnitřní část předhlubně. Pánev se změlčovala a sedimentace na severní a střední Moravě končila v úzké depresi před příkrovy. Svrchní pestré vrstvy se sádrovci se uloţily na Ostravsku a na střední Moravě probíhalo ukládání klastik kroměříţského souvrství, tvořeno jíly, písky, pískovci, štěrky a slepenci (Kalvoda a kol., 1998).

1.5. Baden Spodnobadenská sedimentace není synchronní. Sled začíná brekciemi a sutěmi kontinentálního původu (Drahanská vrchovina, okolí Brna, Ostravsko), ve vyšších polohách jsou zastoupena především klastika mořského původu (písky, štěrky). Vápnité, nevrstevnaté jíly (tégly) se ukládají ve vyšších hloubkách a ve vzdálenějších částech pánve (Brzobohatý a kol., 1993). Spodnobadenská transgrese a její první fáze byla omezena na tzv. ústřední spodnobadenskou depresi. Tato deprese přiléhá k okrajům čel příkrovů a vzniká poklesem předpolí. Ve směru V-Z se lomí na Ostravsku (Eliáš a kol., 1998). Po krátké regresi, která byla provázená i přerušením sedimentace (např.: v okolí Brna), došlo k poklesu celého předpolí Českého masivu a spodnobadenská záplava se rychle rozšířila na západ. Umocnil se výzdvih Nízkého Jeseníku, Drahanské vrchoviny i některých vrcholových částí čel příkrovů (např.: u Hranic). Doloţená mikrofauna dokazuje, ţe se moře vyskytovalo i v západní části, např. u Kralic nad Oslavou. Ve druhé fázi spodnobadenské transgrese, sedimentovaly nevrstevnaté vápnité jíly a tvořily se biohermové i mocné biostromové řasové a mechové vápence a vápnité pískovce. Výzdvih karpatské předhlubně od Moravské brány k jihu byl způsoben dosunutím příkrovů na Ostravsku a v Polsku. Spodnobadenský sedimentační prostor zanikl. Sedimentace do konce badenu probíhala pak jen na Ostravsku a Opavsku (Chlupáč a kol., 2002).

Obr. č. 2 Stratigrafické schéma miocénu karpatské předhlubně (převzato, Chlupáč a kol., 2002)

2. Geologie Tišnovska

V oblasti Tišnova dochází ke styku několika geologických jednotek. Jedná se o stráţecké moldanubikum, svratecké krystalinikum, brněnský masiv, moravikum a boskovickou brázdu. Největší část území je tvořena horninami svratecké klenby. Tato klenba tvoří strukturně vrásový příkrov. Z tektonického hlediska ji můţeme rozdělit na spodní původní (autochtonní), resp. paraautochtonní a příkrovovou jednotku. Celá oblast je pokryta četnými zlomy. Autochtonní jednotka je tvořena předdevonským krystalinikem a devonským obalem. Ve spodní části krystalinika v deblínské skupině se nachází feldspatizované ruly a svory s polohami aplitických granitoidů a metabazitů. Naopak, ve svrchní části jsou nejvíce zastoupeny svorové a fylitové horniny. Nejmladší útvar starších prvohor - devon, byl nalezen v deblínské skupině. Tento útvar, díky šupinovité stavbě jádra se vyskytuje hned ve dvou vývojích a to v závistském a v květnickém. Závistský vývoj tvoří kvarcity a konglomeráty, které jsou vystřídány do nadloţí karbonátovým souvrstvím. V květnickém vývoji se kvarcity objevují méně, neţ je tomu u závistského vývoje, kde převládají vápence. V moravním příkrovu se od podloţí do nadloţí vyskytují skupiny bítešská, olešnická a skupina Bílého potoka (Šikola, 2004). Na autochtonní, resp. paraautochtonní jednotce leţí skupina Bílého potoka, dříve označována jako vnitřní fylity, vystupující v pruhu od Heroltic k Laţánkám a dále k Domašovu. Je to nejspodnější člen morávních příkrovů (Müller a kol., 2000). Při spojení s bítešskou skupinou vzniká výrazný horizont tzv. karbonátový. Mísař a kol., 1983 zdůrazňuje, ţe hranice mezi těmito skupinami není tektonická. Skupinu tvoří kvarcity, fylity a ve spodní části metabazitské souvrství. Bítešská skupina leţí v nadloţí skupiny Bílého potoka, zahrnuje nejrůznější varianty tzv. bítešských rul (dvojslídných rul biotitických, granáticko-biotitických, muskovitických a sericitických). Tyto typy disponují jasnými a zřetelnými metamorfními strukturami a texturami, které jsou překryté strukturami kataklastickými a mylonitickými (Müller a kol., 2000). Olešnická skupina neboli vnější fylity je nejsvrchnější jednotkou svratecké klenby. Nachází se v nadloţí bítešské skupiny, která je zastoupena polohami svorů s granáty. Nad touto polohou se následně jako první objevuje souvrství s grafitickými fylity, svory a vápenci. Nejsvrchnější část je zastoupena jemnozrnnými biotitickými a granátickými pararulami s polohami vápenců a metabazitů (Müller a kol., 2000). Svorová zóna je podle Mísaře (in Höck

1995) součástí jednotek krystalinika západně od svratecké klenby a dle posledních údajů je styk bítešské a olešnické skupiny intruzivní. Moravikum se na západě stýká především se stráţeckým moldanubikem a také se svrateckým krystalinikem. K pestré skupině moldanubika náleţí stráţecké moldanubikum, které je tvořeno souhrnem biotitických a sillimaniticko-biotitických pararul s různým stupněm migmatitizace a dále světlými ortorulami tzv. gföhlskými, vloţkami erlanů, amfibolitů krystalických vápenců, skarnů, tělesy serpentinitů, granulitů a granosyenitů. Vyskytují se zde i pegmatitové ţily. Mezi horninami moravika a moldanubika vytváří svratecké krystalinikum klín v oblasti mezi Dolními Loučkami, Štěpánovem a Roţnou. Na stavbě krystalinika se podílí svratecké krystalinikum, migmatity, dvojslídné ruly a ortoruly. Granulity, skarny, metabazity a krystalické vápance se vyskytují v jiţní části. O moraviku můţeme říci, ţe je to jednostranný příkop směru SSV-JJZ, ohraničený na východě boskovickou brázdou, vyplněný sedimenty permokarbonského stáří a to zejména pískovci, arkózami, jílovci, slepenci. Směrem k východu od brázdy se nachází brněnský masiv. Platformní mladší pokryvy v Tišnovské a Brněnské kotlině jsou zastoupeny miocenními sedimenty mořského původu (jíly, písky, stěrky). K ukládání spraší hlavně došlo v období pleistocénu v závětrných svazích a ve sníţeninách (Mísař a kol., 1983). Obr. č. 3 Geologická skica svratecké klenby moravika (Mísař, 1983)

Tišnovské brunnidy: závistská dílčí jednotka: 1 - deblínská série a svratecké granitoidy, 2 – závistsko - květnická série v závistském vývoji, květnická dílčí jednotka: 3 - deblínská série a svratecké granitoidy, 4 - závistsko - květnická série v květnickém vývoji. Morávní příkrov: 5 - série Bílého potoka, 6 - bítešská rula, 7 - olešnická série, 8 - svorová zóna, 9 - násun květnické dílčí jednotky na závistskou dílčí jednotku, 10 - dřínovské nasunutí, Čísla v kroužku - lokality dřínovského nasunutí: 1- Dřínová, 2 - Šmelcovna. 11 - zlomové omezení svratecké klenby na J, Z a S: A - náměšťská dislokace, B - bítešská dislokace, C - svojanovská mylonitová zóna, D - křetínský přesmyk, 12 - v. ohraničení povrchových výchozů hornin svratecké klenby (z. okraj permokarbonu boskovické brázdy)

3. Geologie Lomnice u Tišnova Lokalita Lomnice je vzdálená přibliţně 7 km severně od města Tišnov. Geomorfologicky patří k Českomoravské vrchovině a v podrobném členění ji můţeme přiřadit k Lomnické kotlině. Z geologického hlediska oblast náleţí západní části karpatské předhlubně, přesněji k jejím výběţkům (Cicha a kol, 1959). Miocenní sedimenty lomnického údolí se vyskytují pouze v denudačních zbytcích a jsou ve větším rozsahu překryty kvartérním pokryvem. Jsou reprezentovány vápnitými jíly (tégly), které se vyskytují v různém zbarvení a transgredují na metamorfity vranovsko-olešnické série. K dalším sedimentům, které se ukládaly, patří faunisticky sterilní písčité jíly a křemenné písky. Mezi Lomnicí a Ochozem vystupují v podobě úlomků a balvanů vápnité pískovce a řasové organodetritické vápence. Tyto sedimenty jsou velmi bohaté na zkameněliny (Zimák a kol., 1997).

Obr. č. 4 Geologický výřez z mapy 1:50 000, Geologická služba, 2012 (upraveno)

4. Kmen Mollusca

4.1. Obecná charakteristika a morfologie těla Kmen Mollusca patří mezi skupinu coelomátních bezobratlých ţivočichů. Po členovcích je to druhý nejpočetnější kmen. Období jejich ţivota spadá do kambria aţ recentu. Velikost těla můţe být různá a to od několika mm do několika m. Ţijí převáţně ve vodním

16 prostředí, ale najdou se i druhy suchozemské. V současnosti jsou hojně vyvinuti po celém zemském povrchu (Špinar, 1965). Měkké nečlánkovité tělo měkkýšů s druhotnou tělní dutinou (coelom), je rozděleno na hlavovou část (u mlţů chybí), útrobní vak a silnou svalnatou nohu, která můţe být různě modifikována a plní funkci pohybu. Na hlavové části jsou uloţena nervová a smyslová centra a vybíhá z ní trávicí soustava ústy vedoucí do hltanu. Jazyk je tvořen tzv. radulou z chitinových zoubků pro strouhání potravy. Vnitřní orgány jsou uloţeny v útrobním vaku (Švagrovský, 1976). Celé tělo je pokryto slizkým pláštěm, jehoţ funkcí je vylučovat vnější trojvrstevnatou schránku vápnitého - aragonitového nebo kalcitového sloţení. Slouţí jako ochranný kryt těla. Podle tvaru schránky můţeme určit způsob ţivota měkkýšů. Dýchací soustavu zastávají ţábry nebo u plicnatých plţů plicní vak. K vylučování slouţí tzv. metanefridie, ústící do plášťové dutiny (Kvaček a kol., 2001). Cévní soustava u mlţů je otevřená a srdce je uloţeno v osrdečníku (perikardiu), sloţeno z jedné komory a z jedné předsíně. Krevní barvivo se nazývá hemocyanin. Rozmnoţují se pohlavně, ale najdou se i hermafrodité. K oplodnění vajíček dochází volně nebo ve vodním prostředí (Švagrovský, 1976).

4.2. Popis schránek měkkýšů (Bivalvia, Gastropoda, Scaphopoda) Schránka měkkýšů můţe být tvořena jednou ulitou nebo dvěma miskami u mlţů. U nejprimitivnějších měkkýšů je místo schránky vysoký počet vápnitých jehlic. Schránka mlţů se skládá ze dvou souměrných misek, kde rovina souměrnosti prochází středem misek a je tvořena vrstvami vnější nazývanou periostrakum, vnitřní vápnitou a střední prizmatickou neboli hranolovou. Kaţdá miska má vrchol, odkud začíná růst. Při vrcholu je vyvinut zámek sloţený ze zubů a jamek, které jsou uspořádány na zámkové linie do sebe zapadajících. Zámků rozlišujeme několik typů a patří mezi nejdůleţitější klasifikační znaky. Konchiolinová spona (ligament) plní funkci otevírání misek a můţe být různého tvaru. Proti němu působí svěrací svaly tzv. adduktory a jsou dvojího typu (přední, zadní). Při jejich staţení dojde k uzavření misek. Plášť k vnitřnímu povrchu schránky je přichycen tzv. paliální linií (plášťovou čárou). Povrch misek mohou vytvářet skulptury, které se člení do dvou typů. Mohou je tvořit koncentrická ţebra, která jsou různě zesílena nebo radiální ţebra rozbíhající se do vrcholů (Kvaček a kol. 2001).

Typická nesouměrnost těla a schránky je u třídy plţů tvořena v prostorové spirále. Stejně jako u mlţů, je ulita vylučována z pláště. Vrchol tvoří protokoncha. V dolní části se nachází otevřené ústí (apertura). Okraj lemující ústí tvoří obústí (peristom). Heterospirálně svinutá ulita je zpravidla pravotočivá a má několik závitů slouţící jako dobrý určovací znak. Otočení ulity okolo osy vinutí 360° se nazývá závitem. Kotouče se nazývají všechny ostatní závity. Závity jsou volné nebo se navzájem dotýkají. Pokud se nedotýkají, vzniká mezi nimi kuţelovitý prostor, píštěl (umbilikus). Píštěl můţe být zaplněna kalusem (umbilikální kalus), v tomto případě tvoří stěna ulity osový sloupek (kolumelu), který je viditelný jen při rozbití uvnitř schránky. Další důleţitou částí je okraj ústí (obústí, peristom). Dělí se na vnější a vnitřní pysk, přiléhající k ulitě. Vnitřní pysk se dál dělí na kolumelární a parietální. Na konci obústí bývá hluboký výřez. Můţe tvořit zářez nebo záhyb (sinus), pro tzv. inhalantní sifon. K dalším důleţitým znakům schránky patří vrásky, lišty, lamely, zuby na pyscích obústí, které mohou ústí zúţit aţ do laločnatého tvaru. Vnější povrch schránky můţe být hladký jen s přírůstkovými liniemi, podélnými nebo skulpturovaný vráskami, lamelami, ţebírky, ţebry. Na kříţení příčných a podélných skulptur vznikají trny, ostny, které se po obvodu závitu opakují. Ústí ulity je uzavíráno víčkem. Vedle pravých víček (operkul) existují i dočasná víčka (epifragmy). V průběhu roku jsou odvrhována a znovu vytvářena, mají porovitou strukturu a ţivočichové přes ně dýchají (Kvaček a kol., 2001). Třída Scaphopoda je charakteristická protaţenou, trubicovitou schránkou na obou koncích vţdy otevřenou (Špinar, 1965). Přední otvor je širší kvůli vysouvání nohy, zadní je uţší a celistvý (Švagrovský, 1976). Břišní strana se nachází na části vypuklé, hřbetní strana na vyduté. Povrch schránky můţe být hladký nebo podélně či příčně ţebrovaný.

5. Přehled paleontologických výzkumů na lokalitě Lomnice u Tišnova

Studiu terciérních měkkýšů se věnovala řada autorů, ať uţ ze sedimentů Rakouska, Maďarska, Itálie, Francie, Rumunska, Bulharska či Polska. Ve své práci vyuţívám zejména vybrané monografie, např. Hörnes (1851), Friedberg (1911 - 1928), Kojumdgieva (1960), Strachimirov (1960), Schultz (2001) a řadu dalších, např. Strausz (1966) či Švagrovský (1981) aj. Nejstarší zmíňky o miocénu na Tišnovsku v okolí Borače, Lomnice, Řepky atd. se objevují v literatuře jiţ od 19. století. Mezi prvními autory, zabývající se západomoravským 18 miocénem, byl Procházka (1892), který rozšířil poznatky o fauně měkkýšů i fosilií ostatních ţivočichů. Určil přes 250 druhů gastropodů a 30 druhů bivalvií z lokality Borač, kterou srovnával ve své práci s faunou v Lomničce. Třída Gastropoda převaţovala a jednalo se především o rody Mitra, Turritella, Columbella, Buccinium, Murex, Cancellaria, Cerithium a rod Pleurotoma. Ve svých pracích také srovnával faunu boračskou s lokalitou Soos, Vöslau, Möllersdorf, Baden a Lomnička. Podle jeho názorů je moţné faunu gastropodů z Borače povaţovat za ekvivalent lokality Baden. Ve své práci uvádí Procházka mimo jiné i velké rozšíření korálů v boračských téglech. Zastával názor, ţe sediment, kde se korálová fauna nacházela, odpovídá mořskému prostředí s členitým pobřeţím, které bylo tvořeno drobnými a četnými zálivy a ostrovy. Z tohoto důvodu vyvrací názor Reusse (1872), který tvrdil, ţe moravský miocén je na korálovou faunu chudý. V roce 1976-1978 zpracoval Seitl měkkýší společenstvo téglů spodního badenu-moravu v okolí Borače. Po stránce paleontologické i stratigrafické srovnává měkkýší faunu z Borače s faunou rakouského a polského miocénu. Ve výplavech se vyskytovala organická frakce foraminifer, otolitů, ostrakodů. Při sběru fauny bylo určeno 36 druhů, z toho Seitl popsal 17, které vykazovaly velké horizontální rozšíření v karpatské předhlubni i mediteránní oblasti jiţní Evropy. Schránky bivalvií byly velice špatně zachovány a byly určeny pouze druhy Corbula gibba Olivi, Corbula basteroti Hoden a Pycnodonta cochlear Poli. Zjistil 3 typy nalezených měkkýšů. Do prvního typu patří druhy charakteristické velkým vertikálním rozšířením, které vystupují ve spodním miocénu. Druhy patřící do druhé skupiny, se objevují v ottnangu společně s novou faunou a třetí skupinu tvoří druhy, s velmi malým vertikálním rozšířením. Stratigraficky jsou vázány v karpatské předhlubni na baden, a to na morav (Turritella badensis Sacco, Mathilda fimbriata Micht., Turricula lamarcki Bell). V mediteránní oblasti je jejich stratigrafické rozšíření větší. Biotop lokality Borač je typický velmi hojným zastoupením druhu Mitrella thiara Brocc. Faciostratotypové lokalitě Borač je věnována i kapitola v monografii o badenu ze série Chronostratigraphie und Neostratotypen (Brzobohatý, Cicha, 1978), v níţ se na detailním zpracování paleontologie této lokality podílela řada specialistů (např. Cicha – foraminifery, Lehotayová a Molčíková – nanoplankton, Brzobohatý – otolity a Brestenská – ostracodi). Autorem, který se zabýval měkkýší faunou přímo na lokalitě Lomnice u Tišnova, byl Hudec (1984-1986). Fosílie získal z vápnitých jílů jiţně od obce Lomnice u Tišnova, které obsahovaly nejen velký počet měkkýšů, ale také korálů. Ve výplavech se objevovala bohatá mikrofauna foraminifer, jehlic hub, ostnů jeţovek a fragmentů bivalvií a gastropodů. Z karbonatických jílů lokality určil 6 druhů bivalvií , 57 druhů gastropod, 4 druhy scaphopod a

12 druhů korálů. Z řasových vápenců se mu podařilo určit 6 druhů bivalvií a 2 druhy korálů. Převládaly rody Corbula, Nassa, Turritella, Mitra, Lunatia, Ancilla aj. Na základě nalezené fauny a srovnání s ostatními lokalitami Hudec stratigraficky zařadil lokalitu do spodního badenu - moravu karpatské předhlubně. Ve své práci se zabýval mimo jiné i paleoekologií. Co se týče klimatických podmínek, vzhledem k celkovému společenstvu měkkýšů, především k hojnějšímu zastoupení rodů Lunatia, Ancilla, Turritella, Pyramidella aj., lze předpokládat subtropické prostředí. Mořské dno bylo v mělčích částech pravděpodobně skalnaté a písčité, v hlubších částech jílovité aţ písčito - jílovité. Podle jeho názoru teplotní poměry na lokalitě by mohly odpovídat poměrům dnešního Jaderského moře. Na základě zastoupení jednotlivé fauny interpretoval poměrně klidnější prostředí bez výraznějšího pohybu vody s mírným prouděním. Celková asociace měkkýšů svědčí o velmi intenzivní aeraci při sedimentaci karbonatických jílů. Zastoupení některých druhů náročných na prokysličení vody (Lunatia catena helicina, Turritella spirata, Conus dujardini aj.), ukazuje na její dobré provzdušnění. Podle Hudcova rozboru také korálová fauna z lomnických téglů potvrzuje zcela marinní prostředí v prostoru lokality. Mimo jiné i nalezená společenstva dírkovců, skořepatců a ryb jsou typická pro mořská prostředí bez sladkovodních či brakických vlivů. Podle Hudce lze měkkýší faunu z Lomnice korelovat s faunou v Lomničce a v Borači. Podobnost byla prokázána ve sloţení fauny a v zastoupení jednotlivých druhů. Potvrdilo se, ţe lokality Lomnice u Tišnova i Borač patří k nejbohatším miocenním lokalitám u nás.

6. Metodika práce

Metodika práce spočívala v odběru a dokumentaci vzorků z vrtného jádra nového vrtu LOM 1 (hloubka 21 m), které bylo uloţeno na Ústavu geologických věd. Odebrala jsem 21 vzorků o hmotnosti přibliţně 0,5 kg. Dále jsem měla k dispozici hotové výplavy (16) z vrtu LOM 1, které byly provedeny v MND Hodonín. Tyto vzorky jsem studovala pod binokulárním mikroskopem značky Nikon 200237. Separovala jsem schránky měkkýšů od ostatního sedimentu a následně determinovala do úrovně druhu. Všechny schránky byly určeny pod binokulárním mikroskopem a vyfotografované pomocí stereomikroskopu Leica MZ16.

7. Vlastní výsledky

V systematické části se zaobírám přehledem druhů z vrtu LOM 1, které se mi podařilo určit. Většina schránek byla špatně zachovalá a rozlámaná, proto bylo těţké je zařadit do

20 systému. U druhů, které jsem ve vrtu našla v hojném počtu (3 a více exemplářů), uvádím systematické zařazení, stručný popis, stratigrafické rozpětí, počet jedinců a odkaz na fotodokumentaci v příloze. Při určování jsem vycházela ze starší i novější literatury zabývající se terciérními měkkýši: Hörnes (1856), Friedberg (1928), Strausz (1966), Švagrovský (1981), Hudec (1986) a Schultz (2001). Zaměřila jsem se především na tvar schránky, její povrch, stavbu ústí a u mlţů na typy zámků. Z celkového počtu nalezených schránek převládá třída Gastropoda nad třídou Bivalvia a Scaphopoda.

Kmen: Mollusca Linnaeus, 1758 Třída: Gastropoda Cuvier, 1797 Podtřída: Prosobranchia Milne Edwards, 1848 Řád: Mesogastropoda Thiele, 1925 Nadčeleď: Cerithiacea Fleming, 1822 Čeleď: Turritellidae Clark, 1851 Rod: Turritella Lamarck, 1799 Podrod: Zaria Gray, 1847

Turritella (Zaria) spirata Brocchi, 1814 (příloha č. 2, tabule 1, obr. 1) 1856 Turritella subangulata Brocc.- M. Höernes, str. 428-429, tab. 43, obr. 5-7 1966 Turritella subangulata spirata Brocc. - L. Strausz, str. 84, tab. 2, obr. 4 1981 Turritella (Zaria) Spirata Brocc. - J. Švagrovský, str. 125, tab. 38, obr. 7-10 1986 Turritella (Zaria) Spirata Brocc. - P. Hudec, str. 28, tab. 2, obr. 1-4 Počet exemplářů: 12 Popis: Schránka vřetenovitého aţ kuţelovitého tvaru. Závity jsou odděleny výraznými švy. Stěny závitů jsou ploché se spirálovou skulpturou. Jemné přírůstkové linie jsou patrny jen při zvětšení. Ústí je holostomní, kruhovité aţ oválné. Na některých schránkách jsou viditelné stopy po vrtání. Stratigrafie: baden - morav

Řad: Cephalaspidea Fischer, 1883 Nadčeleď: Acteonacea Orbigny, 1842

Čeleď: Scaphanriidae G. O. Sars, 1878 Rod: Roxania Leach, 1847

Roxania utriculus Brocchi, 1878 (příloha č. 2, tabule 1, obr. 2, 3) 1856 Bulla utricula Brocc. - M. Hörnes, str. 618 1966 Sabatia utriculus Brocc. - L. Strausz, str. 480, tab. 74, obr. 36, 37 1981 Roxania utriculus Brocc. - J. Švagrovský, str. 160, tab. 48, obr. 11 1986 Roxania utriculus Brocc. - P. Hudec, str. 57, tab. 37, obr. 3-4 Počet exemplářů: 8 Popis: Ulita čočkovitá, involutní. Ústí je štěrbinovité. Na povrchu se vyskytují jemné přírůstkové linie. Stratigrafie: ottnang - baden

Čeleď: Turbonillinae Nordsieck, 1972 Rod: Turbonilla Risso, 1826

Turbonilla (Pyrgolampros) scala Eichwald,1853 (příloha č. 2, tabule 1, obr. 4) 1856 Turbonilla costellata Grat. - M. Hörnes, str. 498, tab. 43, obr. 27 1928 Turbonilla scala Eichw. - W. Friedberg, str. 454, tab. 27, obr. 15-17 1981 Turbonilla (Pyrgolampros) scala Eichw. - J. Švagrovský, str. 166, tab. 43, obr. 7-10 Počet exemplářů: 6 Popis: Věţovitá a štíhlá schránka. Tvar bočních stěn závitů je variabilní. Švy oddělující jednotlivé závity jsou zřetelné a dobře vyvinuté. Na kaţdém závitu se nacházejí příčně pruhovaná ţebra. Ústí je kruhovité se sifonálním kanálkem. Stratigrafie: baden - morav

Čeleď: Naticidae Forbes, 1838 Rod: Lunatia Gray, 1847 Lunatia catena helicina Brocchi, 1814 (příloha č. 2, tabule 1, obr. 5, 6)

1856 Natica helicina Brocc. - M. Hörnes, str. 525, tab. 47, obr. 7 1928 Natica (Lunatia) catena da Costa var. helicina Brocc. - W. Friedberg, str. 429, tab. 26, obr. 4, 5 1966 Natica (Lunatia) catena helicina Brocc. - L. Strausz, str. 228, tab. 48, obr. 13-16, tab. 49, obr. 1-8 1981 Euspira catena helicina Brocc. - J. Švagrovský, str. 141, tab. 45, obr. 3-6 1986 Lunatia catena helicina Brocc. - P. Hudec, str. 35, tab. 17, obr. 1-2 Počet exemplářů: 4 Popis: Schránka vejčitého tvaru, sloţená ze 4 závitů. Nejmladší závit je silně zvětšený, starší vytváří nízkou a širokou spiru. Závity mají zaoblené boční stěny a jsou od sebe odděleny zřetelnými švy. Ústí je hruškovitě oválné s ostrým vnějším pyskem. Povrch schránky je hladký, jen na nejmladším závitu jsou patrny obloukovité přírustkové linie. Stratigrafie: eger - baden

Třída: Bivalvia Linnaeus, 1758 Řád: Desmodonta Neumayer, 1883 Čeleď: Corbulidae Fleming, 1828 Rod: Corbula Lamarck, 1799

Corbula gibba Olivi, 1792 (příloha č. 2, tabule. 2, obr. 7, 8) 1981 Corbula (Varicorbula) gibba Olivi - J. Švagrovský, str. 98, tab. 30, obr. 1-6 1986 Corbula gibba Olivi - P. Hudec, str. 18, tab. 1, obr. 1-4 Počet exemplářů: 16 Popis: Pravé misky jsou mnohem větší, klenutější neţ misky levé. Tvar oválný, většinou trojúhelníkový či zaobleně čtyřhranný. Levé misky jsou častěji oválné, vrcholy klenuté. V pravé misce se nachází 1 zub a 1 mělká jamka. Povrch většiny schránek je hladký, u některých z nich je tvořen přírůstkovými liniemi. Stratigrafie: eger - baden

Čeleď: Nuculanidae H. Adams et A. Adams, 1858 Rod: Nuculana Link, 1807

Nuculana (Sacella) fragilis Chemnitzia, 1784 (příloha č. 2, tabule 2, obr. 9, 10) 1981 Nucula (Sacella) fragilis Chemn. - J. Švagrovský, str. 35-36, tab. 1, obr. 5 1986 Nuculana fragilis Chemn. - P. Hudec, str. 20, tab. 2, obr. 1-2 2001 Nuculana (Sacella) fragilis Chemn. - O. Schultz, str. 19, tab. 1, obr. 18 a + b + 19 + 20 Počet exemplářů: 3 Popis: Schránky jsou protáhlé, oválné, vybíhající dozadu. Zámek je taxodontní, tvořen ze dvou řad přibliţně stejných zubů. Povrchovou skulpturu tvoří koncentrická ţebra. Stratigrafie: ottnang - baden

Tab. č. 1 Seznam taxonů a jejich zastoupení ve vrtu LOM 1

Lomnice u Tišnova - vrt LOM 1

Mollusca - taxony

3,35 m 3,35 m 6,65 m 8,55 m 9,60 m 10,60 m 11,35 m 12,60 m 13,55 m 14,70 m 15,65 m 16,55 m 17,45 m 18,45 m 19,55 m 21,30 m 21,55

------

5 5

3,30 3,30 6,60 8,50 9,55

10,55 10,55 11,30 12,5 13,50 14,65 15,60 16,50 17,40 18,40 19,50 21,25 21,50 Počet exemplářů Počet

Gastropoda Celkový počet druhů: 12 Turritella (Zaria) spirata Brocchi, 1 1 2 1 7 12 1814 Roxania utriculus Brocchi, 1878 1 1 3 1 1 1 8 Turbonilla (Pyrgolampros) scala 1 1 1 1 1 1 6 Eichwald, 1853 Lunatia catena helicina Brocchi, 1814 1 1 1 1 4 Cerithiopsis sp. 1 1 2 Clavus sp. 2 2 Rissoa (Alvania) montagui trochiformis 1 1 2 Czepreghy - Meznerics, 1956 Syrnola piramis Boettger, 1901 2 2 Odostomia dispar Boettger, 1907 2 2 Limopsis (Pectunculina) anomala 1 1 Eichwald, 1830 Ancilla pusilla Fuchs, 1877 1 1 Odontostomia conoidea Brocchi ,1882 1 1

Bivalvia Celkový počet druhů: 4

Corbula gibba Olivi, 1792 1 2 1 1 1 2 1 2 3 2 16 Nuculana (Sacella) fragilis Chemnitzia, 1 2 3 1784 Lucina (Myrtea) spinifera Montagu, 1 1 2 1803 Yoldia sp. 1 1 2 Scaphopoda Celkový počet druhů: 2

Fustaria jani Hörnes, 1856 1 1 2 Dentalium badensis Partsch in 1 1 Hörnes, 1856

8. Diskuse

Ve studovaných výplavech, které jsem zpracovala, byla převaha fragmentů zástupců třídy Bivalvia nad třídou Gastropoda a Scaphopoda. Schránky byly ve větším mnoţství rozlámané, poškozené, proto se mi podařilo určit pouze druhy, které byly lépe zachované, a to Corbula gibba, Nuculana (Sacella) fragilis, Lucina (Myrtea) spinifera a Yoldia sp. Druh Corbula gibba, jak můţeme vidět v Tab. č. 1, je v celém profilu velmi hojně zastoupen. Některé exempláře také nesou stopy po vrtání. Schránky třídy Gastropoda byly v profilu rozšířenější. Největším počtem jedinců byl zastoupen druh Turritella (Zaria) spirata. Schránky byly zachovalé, a však některé z nich vykazovaly stopy po vrtání jiných ţivočichů. Velmi četné byly také nálezy druhů Roxania utriculus, Turbonilla (Pyrgolampros) scala a Lunatia catena helicina. Nejmenší počet jedinců, který se ve vrtu nacházel, patří třídě Scaphopoda. Identifikovala jsem celkem 2 druhy. Převládá druh Fustaria jani nad druhem Dentalium badensis. Schránky jedinců Fustaria jani byly fragmentární, i přesto jsem je dokázala zařadit do systému. Většina druhů, které se mi podařilo determinovat, odpovídá nálezům, které uvádí Hudec (1986). Ve vzorcích však byly nalezeny i druhy, které Hudec ve své práci neuvádí, jedná se o Yoldia sp., Rissoa (Alvania) montagui trochiformis, Syrnola piramis, Odostomia dispar a Limopsis (Pectunculina) anomala. Tyto schránky se v profilu vyskytovaly jen ojediněle a v malém mnoţství, proto se jimi nezabývám důkladněji. V exemplářích se našly i schránky, které nelze přesněji druhově zařadit, neboť jsou dosti poškozené, neúplné, proto je v práci uvádím jako Cerithiopsis sp., Clavus sp. a Yoldia sp.. Všechny nalezené fosílie jsou pro badenské sedimenty běţné a jsou uváděny v dílech mnoha autorů, např. z Rakouska, Rumunska, Belgie, Itálie, Maďarska (Kojumdgieva, Strachimirov, 1960) nebo z Polska z lokalit Zborow, Korytnica, Olesko, Holubica, Josefow aj. (Friedberg, 1936) a také z lokalit Mikulov, Devínská Nová Ves, Drnovic aj. (Švagrovský, 1981). Co se týče stratigrafie, nalezené měkkýše můţeme rozdělit do tří skupin s různou stratigrafickou hodnotou. Do první skupiny patří druhy, které vykazují velké stratigrafické rozpětí, a to eger-baden, např. Corbula gibba, Lunatia catena helicina. Druhou skupinu tvoří jedinci, kteří jsou svým stratigrafickým rozpětím vázány na ottnang - baden, např. Nuculana (Sacella) fragilis a Roxania utriculus. Třetí a zároveň nejdůleţitější skupinu, tvoří druhy

26 s malým vertikálním rozpětím, které jsou vázany na spodní baden - morav Turritella (Zaria) spirata a Turbonilla (Pyrgolampros) scala. Při studiu výplavů jsem v celém profilu vrtu mimo jiné nalezla i hojné foraminifery, otolity, v menším počtu korály a jehlice hub. Při paleoekologické interpretaci nalezených měkkýšů lze v souladu s Hudcem (1986) konstatovat, ţe fauna nalezená ve vrtu LOM 1 je typická pro mořské prostředí bez brakických či sladkovodních vlivů. Většina měkkýšů, které jsem určila, dává přednost dostatečně provzdušněným cirkulujícím vodám, pouze druhy Corbula gibba a Lunatia catena helicina mohou ţít i ve vodách stojatých. Ke svému ţivotu upřednostňují písčitý či jílovito - písčitý podklad, do kterého se zahrabávají. Vzhledem k nálezům této fauny můţeme usoudit, ţe mořské prostředí, které měkkýši obývali, bylo většinou čisté, prosvětlené a prokysličené. Klima ve spodním badenu na lokalitě Lomnice u Tišnova lze interpretovat jako subtropické.

9. Závěr

V předloţené bakalářské práci byly shrnuty dosavadní poznatky o geologii zkoumané oblasti a paleontologické výzkumy, které byly prováděny na studované lokalitě Lomnice u Tišnova a v blízkém okolí. Z jádra vrtu LOM 1 bylo odebráno a zdokumentováno 21 vzorků. Z 16 výplavů byly v systematické části zpracovány a determinovány nalezené schránky měkkýšů. Podařilo se mi určit celkem 18 druhů: Turritella (Zaria) spirata, Roxania utriculus, Turbonilla (Pyrgolampros) scala, Lunatia catena helicina, Cerithiopsis sp., Clavus sp., Rissoa (Alvania) montagui trochiformis, Syrnola piramis, Odostomia dispar, Limopsis (Pectunculina) anomala, Ancilla pusilla, Odontostomia conoidea, Corbula gibba, Nuculana (Sacella) fragilis, Lucina (Myrtea) spinifera, Yoldia sp., Fustaria jani, Dentalium badensis. Převaţovali zástupci rodů Turritella, Roxania, Turbonilla, Lunatia, Corbula a Nuculana. Na základě nálezů jedinců s malým stratigrafickým rozpětím Turritella (Zaria) spirata a Turbonilla (Pyrgolampros) scala lze stáří sedimentů v Lomnici u Tišnova interpretovat jako spodní baden - morav. Co se týče paleoekologického zhodnocení, nalezená fauna obývala subtropické mořské prostředí, které bylo čisté, provzdušněné a prosvětlené.

10. Seznam použité literatury

Brzobohatý, R. – Cicha, I. (1993): Karpatská předhlubeň. – In: Přichystal, A. Obstová, V. Suk, M. (eds): Geologie Moravy a Slezska, 123 – 128. Moravské zemské muzeum a Sekce geologických věd PřF MU. Brno

Brzobohatý, R. – Cicha, I. (1978): Faziostratotypus Borač – In: Papp A., Cicha I., Seneš J., Steininger F.: Vol 6. M4 Badenian Chronostratigraphie und Neostratotypen, Miozän der Zentralen Paratethys. – SAV., VEDA, 171-173, Bratislava.

Cicha, I. – Dornič, J. (1959): Vývoj miocénu Boskovické brázdy mezi Tišnovem a Ústím nad Orlicí. – Sbor.Ústř.Úst.Geol., 26 od paleont., 393 – 434. Praha.

Česká geologická sluţba (2013): geologická mapa Lomnice u Tišnova, http://www.geology.cz/app/ciselniky/lokalizace/show_map.php?mapa=g50&y=609700& x=1136100&s=1

Čtyroký, P. (1991): Členění a korelace eggenburgu a ottnangu v jiţní části karpatské předhlubně na jiţní Moravě. Západ. Karpaty. – Sér. Geol., 15, 67 – 109 str. Bratislava.

Eliáš, M. – Pálenský P. (1998): Model vzniku miocenních předhlubní na Ostravsku, ZGV, 1997, 65 – 66. Praha.

Friedberg, W. (1911-1928): Mieczaki miocenskie ziem polskich, Part I. Gastropoda et Scaphopoda.- Text. 631 str. Lwow.

Hruban, R. (2007): Moravské Karpaty. – http://moravske-karpaty.cz, přečteno 2012.

Höck, V. (1995): Moravo-Silezian Zone. VII.B.4. Metamorfic Evolution. – In: Dallmeyer et al. (eds): Pre-Permian Geology of Central and Eastern Europe. 604 str. – Springer – Verlag, Berlín, Heidelberg.

Hörnes, M. (1851-1856): Die fossilen Mollusken des Tertiär – Beckens von Wien. I. Univalven. – Abh. geol. Reichsanst. 479 str. Wien.

Hudec, P. (1984): Předběţná zpráva o výzkumu měkkýší fauny na lokalitě Lomnice u Tišnova – MS, studentská vědecká práce, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UJEP, 60 str. Brno.

Hudec, P. (1986): Systematická a paleoekologická analýza měkkýšů badenu na lokalitě Lomnice u Tišnova – MS, diplomová práce, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UJEP, 87 str. Brno.

Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Akademie věd ČR. 436 str. Praha.

Kalvoda, J. – Bábek, O. – Brzobohatý, R. (1998): Historická geologie. Univerzita – Palackého v Olomouci. 199 str. Olomouc.

Kojumdgieva, E. – Strachimirov, B. (1960): Fosilite na Blgarija. – VII, Torton. Le tortonien du type viennois. As. d. sc. d. Bulg., Sofia.

Krystek, I. (1983): Výsledky faciálního a paleogeografického výzkumu mladšího terciéru na jihovýchodních svazích Českého masívu v úseku „jih“ tomus XXIV. – Geologia, opus 9. Folia PřF UJEP. 47 str. Brno.

Kvaček, Z. (2000): Základy systematické paleontologie I., Paleobotanika, paleozoologie bezobratlých. – vyd. Karolinum. 228 str. Praha.

Mísař, Z. a kol. (1983): Geologie ČSSR I. Český masiv. 1. vyd. – Státní pedagogické nakladatelství, 333 str. Praha.

Müller, P – Novák Z. (2000): Geologie Brna a okolí. – Český geologický ústav. 90 str. Praha.

Nehyba, S. – Hladilová, Š. – Doláková, N. (1997): Vývoj sedimentace a fosilních společenstev ve spodním miocénu v JZ části karpatské předhlubně na Moravě. – In: Hladilová, Š. (ed): Dynamika vztahů marinního a kontinentálního prostředí, 47 – 58. MU. Brno.

Nehyba, S. – Roetzel, R. (1999): Lower Miocene volcaniclastics in South Moravia and Lower Austria. Jb. Geol. Bundesanst., 141str., 473 – 490. Wien.

Procházka, V. J. (1892): Předběţná zpráva o stratigrafických a faunistických poměrech nejzaţší části miocénu západní Moravy. – Věst. Král. česk. spol. nauka. 326 – 328. Praha.

Rasser, M. – Harzhauser, M. – Nehyba, S. – Doláková N. – Hladilová, Š. – Petrová, P. et al. (2008): Paleogene and Neogene: The Geological Society. – In: McCann, T. (ed.): The Geology of Central Europe, Volume 2, 109 str. London.

Reuss A. E. (1872) – Die fossilen Korallen des oest. – ung. Miocaens. Denkschr. der k. Akadem. der Wissensch., 1–74. Wien.

Seitl, L. (1987): Stratigraficky významné druhy měkkýšů lokality Borač. – MS, diplomová práce, Katedra geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UJEP, 91 str. Brno.

Schultz O. (2001): Bivalvia neogenica (Nuculacea - Unionacea). Catalogus Fossilium Austriae, Band 1/Teil 1. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 379 str. Wien.

Skupien, P. – Měchová, L. (2012): Základy stratigrafie a paleontologie. – http://geologie. vsb.cz/paleontologie/paleontologie/zoopaleontologie/Mekkysi/T%C5%99%C3%ADda% 20Bivalvia.htm, přečteno 2012.

Strausz, L. (1966): Die miozän – mediterranen Gastropoden Ungarns. – 1 – 693. Budapest.

Šikola, D. (2004): Geologická stavba Květnice. – In: Muzeum Brněnska Sborník 2004. Muzeum Brněnska, 123 – 129. Předkláštěří.

Špinar Z., a kol. (1965): Systematická paleontologie bezobratlých. – Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1052 str. Praha.

Švagrovský, J. (1976): Základy systematickej zoopaleontológie I. – Slovenské pedagogické nakladateľstvo. 579 str. Bratislava.

Švagrovský, J. (1981): Lithofazielle Entwicklung und Molluskenfauna des Oberen Badeniens

(Miozän M4d) in dem Gebiet Bratislava – Devínská Nová Ves. – Západné Karpaty, Seria Paleontologia 7. 204 str. Bratislava.

Zimák, J. a kol. (1997): Průvodce ke geologickým exkurzím, Morava – střední a jiţní část.vyd. UP, 130 str. Olomouc.

11. Přílohy

Příloha č. 1 Morfologie schránek měkkýšů

Obr. č. 1 Morfologie ulity plže Upraveno podle Kvaček a kol. (2001)

Obr. č. 2 Morfologie misek mlže Převzato podle Skupiena a Měchové (2012)

Příloha č. 2 Fotodokumentace jednotlivých taxonů z vrtu LOM 1

TABULE 1

Obr. 1 Turitella (Zaria) spirata Obr. 2 Roxania utriculus Brocchi, 1814 (LOM 1, 18,40-18,45m) Brocchi, 1878 (LOM 1, 17,40-17,45m)

Obr. 3 Roxania utriculus Obr. 4 Turbonilla (Pyrgolampros) scala Brocchi, 1878 (LOM 1, 17,40-17,45m) Eichwald, 1853 (LOM 1, 11,30-11,35m)

Obr. 5 Lunatia catena helicina Obr. 6 Lunatia catena helicina Brocchi, 1814 (LOM 1, 15,60-15,65m) Brocchi, 1814 (LOM 1, 15,60-15,65m)

TABULE 2

Obr. 7 Corbula gibba Obr. 8 Corbula gibba Olivi 1792 (LOM 1, 21,25-21,30m) Olivi 1792 (LOM 1, 21,25-21,30m)

Obr. 9 Nuculana (Sacella) fragilis Obr. 10 Nuculana (Sacella) fragilis Chemnitzia 1784 (LOM 1, 18,40-18,45m) Chemnitzia, 1784 (LOM 1, 18,40-18,45m)

Obr. 11 Cerithiopsis sp. (LOM 1, 3,30- Obr. 12 Clavus sp. (LOM 1, 17,40-17,45m) 3,35m)

TABULE 3

Obr. 13 Rissoa (Alvania) montagui Obr. 14 Syrnola piramis trochyformis Czepreghy - Meznerics, 1956 Boettger, 1901 (LOM 1, 3,30-3,35m) (LOM 1, 17,4-17,45m)

Obr. 15 Odostomia dispar Obr. 16 Limopis anomala Boettger, 1907 (LOM 1, 13,50-13,55m) Eichwald, 1830 (LOM 1, 9,55-9,60m)

Obr. 17 Ancilla pusilla Obr. 18 Odontostomia conoidea Fuchs, 1877 (LOM 1, 18,40-18,45m) Brocchi, 1882 (LOM 1, 11,30-11,35m)

TABULE 4

Obr. 19 Lucina (Myrtea) spinifera Obr. 20 Lucina (Myrtea) spinifera Montagu, 1803 (LOM 1, 21,50-21,55m) Montagu, 1803 (LOM 1, 21,50-21,55m)

Obr. 21 Yoldia sp. (LOM 1, 14,65-14,70m) Obr. 22 Yoldia sp. (LOM 1, 14,65-14,70m)

Obr. 23 Fustaria jani Obr. 24 Dentalium badensis Partsch in Hörnes, 1856 (LOM 1, 13,50-13,55m) Hörnes, 1856 (LOM 1, 3,30-3,35m)