Masarykova Univerzita Filozofická Fakulta Ústav Slavistiky Srbský Jazyk

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Srbský jazyk a literatura

Bc. Eliška Jiráňová, DiS.

Srbsko a Srbové ve vybraných českých médiích (v období let 2012–2014) Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. 2015

Prohlašuji, že magisterskou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………. Podpis autorky práce

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za velice cenné rady a připomínky, které mi poskytl při realizaci této práce a za jeho čas a trpělivost, který mi při konzultacích věnoval. Děkuji také Karlu Trnkovi za pomoc při technickém zpracování diplomové práce.

Prohlašuji, že tištěná verze magisterské diplomové práce je totožná s verzí PDF, která je dostupná v Informačním systému Masarykovy univerzity.

OBSAH:

SEZNAM GRAFŮ ...... 7 SEZNAM TABULEK ...... 8 SEZNAM ZKRATEK ...... 9 ÚVOD ...... 10 1. KOMUNIKACE, MÉDIA, JEJICH MOC A VLIV ...... 14 1.1. PROBLÉMY KOMUNIKACE ...... 16 1.2. MEDIÁLNÍ GRAMOTNOST ...... 17 1.3. ETIKA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ A INFORMACE V MÉDIÍCH ...... 17 1.4. DŮSLEDKY MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE ...... 19 1.5. OBSAH ZPRAVODAJSTVÍ ...... 20 1.6. MEDIÁLNÍ PRODUKT ...... 21 1.7. PŘESVĚDČOVÁNÍ, NÁTLAK A PROPAGANDA ...... 22 1.8. PUBLIKUM A INFORMAČNÍ SPOLEČNOST ...... 23 2. HOSPODÁŘSTVÍ ...... 25 2.1. REFLEXE ...... 28 3. KRIMINALITA ...... 31 3.1. REFLEXE ...... 36 4. SOUDNÍ PROCESY SPOJENÉ S VÁLEČNÝMI UDÁLOSTMI 90. LET MINULÉHO STOLETÍ ...... 40 4.1. OBCHODOVÁNÍ S ORGÁNY NA KOSOVU ...... 49 4.2. PROCES S RATKO MLADIĆEM ...... 50 4.3. PROCES S RADOVANEM KARADŽIĆEM ...... 56 4.4. PROCES S ANTE GOTOVINOU A MLADENEM MARKAČEM ...... 60 4.5. REFLEXE ...... 63 5. KULTURA ...... 67 5.1. REFLEXE ...... 73 6. POLITIKA ...... 77 6.1. REFLEXE ...... 93 7. ČESKO-SRBSKÉ VZTAHY ...... 98 7.1. REFLEXE ...... 103 8. HISTORIE ...... 105 8.1. REFLEXE ...... 114 9. SPORT ...... 117 9.1. REFLEXE ...... 123 10. OSTATNÍ...... 126

10.1. UDÁLOSTI V BOSNĚ A HERCEGOVINĚ ...... 133 10.2. REFLEXE ...... 136 11. KVANTITATIVNÍ VÝZKUM ...... 139 ZÁVĚR ...... 156 РЕЗИМЕ ...... 158 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...... 160 SEZNAM POUŽITÝCH INTERNETOVÝCH ZDROJŮ ...... 164 AUDIOVIZUÁLNÍ PRAMENY ...... 171 SEZNAM POUŽITÝCH ČLÁNKŮ ...... 172 SEZNAM POUŽITÝCH REPORTÁŽÍ ...... 179 PŘÍSPĚVKY DISKUSNÍCH POŘADŮ ...... 192 Příloha č. 1 ...... 193

SEZNAM GRAFŮ

Graf č. 1: Pohlaví respondentů – v procentech. Graf č. 2: Věk respondentů – v procentech. Graf č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů – v procentech. Graf č. 4: Angažovanost respondentů v oblasti Srbska/Srbů – v procentech. Graf č. 5: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů – v procentech. Graf č. 6: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů, rozdělené do oblastí – v procentech. Graf č. 7: Míra intenzity informování o Srbsku/Srbech dle respondentů – v procentech. Graf č. 8: Způsob informování o Srbsku/Srbech dle respondentů – v procentech. Graf č. 9: Souvislosti, ve kterých je Srbsko nejčastěji zmiňováno – v procentech. Graf č. 10: Vliv médií na názor veřejnosti – v procentech. Graf č. 11: „Je třeba přinášet více informací o Srbsku/Srbech?“ – v procentech. Graf č. 12: Témata, na která by se média měla více zaměřit.

SEZNAM TABULEK

Tabulka č. 1: Pohlaví respondentů. Tabulka č. 2: Věk respondentů. Tabulka č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů. Tabulka č. 4: Angažovanost respondentů v oblasti Srbska/Srbů. Tabulka č. 5: informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů. Tabulka č. 6: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů, rozdělené do oblastí. Tabulka č. 7: Míra intenzity informování o Srbsku/Srbech dle respondentů. Tabulka č. 8: Způsob informování o Srbsku/Srbech dle respondentů. Tabulka č. 9: Souvislosti, ve kterých je Srbsko nejčastěji zmiňováno. Tabulka č. 10: Vliv médií na názor veřejnosti. Tabulka č. 11: „Je třeba přinášet více informací o Srbsku/Srbech?“ Tabulka č. 12: Témata, na která by se měla média více zaměřit.

SEZNAM ZKRATEK

AZ agenturní zpráva BaH Bosna a Hercegovina ČRo Český rozhlas ČT Česká televize čtk Česká tisková kancelář DPH daň z přidané hodnoty EU Evropská unie EULEX mise EU v Kosovu (The European Union Rule of Law Mission) FF MU Filozofická fakulta Masarykovy univerzity HDP hrubý domácí produkt ICTY Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii KFOR mezinárodní mírová operace v rámci NATO (Kosovo Force) ME mistrovství Evropy MMF Mezinárodní měnový fond MS mistrovství světa NATO Severoatlantická aliance OSN Organizace spojených národů UÇK Kosovská osvobozenecká armáda UÇPMB Osvobozenecká armáda pro Preševo, Medvedju a Bujanovac UNCT United Nations Coutry Team UNHCR Úřad vysokého komisaře OSN UNMIK mise OSN v Kosovu (The United Nations Interim Administration Mission in Kosovo) ÚV SKJ Ústřední výbor Svazu komunistů Jugoslávie ÚV SKS Ústřední výbor Svazu komunistů Srbska

ÚVOD

Česká republika a Srbsko jsou země, které jsou si geograficky vzdálené, proto jsou čeští občané ve velké míře odkázáni pouze na informace, které se o Srbsku či Srbech dozvídají z médií. Cílem této diplomové práce je vytvořit mediální obraz Srbska v období let 2012–2014.1 Jedná se o zmapování toho, jakým způsobem média nejčastěji o Srbsku a Srbech informují, o jakých událostech a oblastech nejčastěji informují a jak to všechno vnímají recipienti – tedy Češi. Dílčím cílem práce je zmapování toho, jak Češi na Srbsko a Srby pohlížejí díky informacím poskytovaným médii a zda se vůbec o tuto oblast nějak aktivně zajímají a mají povědomí o srbském dění. Práce je rozdělena do dvou částí, na část teoretickou a praktickou. V teoretické části jsou popsána média a jejich možný vliv na recipienta. Čtenář se zde dočte o vlivu médií na utváření si světonázoru publika, na což navazuje přímo moc médií, která výběrem svých zpráv mohou ovlivnit mediální vnímání určité oblasti, země, apod. Součástí praktické části je komentovaná analýza sesbíraných příspěvků a také výzkumné šetření, které se zaměřilo na povědomí Čechů o Srbsku a Srbech.

Při uspořádání článků a reportáží o dané problematice byla využita metoda manuálního prohlížení jednotlivých periodik v kombinaci s databází článků Anopress IT, poskytovanou Moravskou zemskou knihovnou (dostupná na adrese: anopress.cz). Co se týče databáze Anopress IT, články byly vyhledávány s pomocí klíčové fráze srb*. Metoda kombinace manuálního prohlížení a počítačového vyhledávání byla zvolena proto, že v databázi nebyly obsaženy veškeré články/reportáže – bylo tedy nutné je dohledat zvlášť. Navíc manuální procházení veškerých příspěvků za zvolené období by nebylo možné realizovat v kratším čase, jednalo by se o horizont mnoha měsíců.

Jednotlivé příspěvky byly vybírány na základě několika kritérií, mezi něž patří:

 pochází z období od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014,  vyšly ve vybraných médiích,  informují o Srbsku/Srbech a jejich situaci,  mají vypovídající/informující hodnotu, příp. hodnotící stanovisko.

Do užšího výběru článků/reportáží nebyly zařazeny ty, které se o zkoumané problematice zmiňovaly pouze okrajově a neměly patřičnou vypovídající hodnotu či hodnoticí stanovisko. Zároveň nebyly zařazeny články/reportáže pojednávající o sportovních výsledcích, byť byl tento okruh velmi obsáhlý. Vybrány byly jen ty články/reportáže, které se zaměřovaly na sport s ohledem na další souvislosti a reflektovaly tak mimosportovní skutečnosti (např. vztahy mezi jednotlivými balkánskými

1 Období let 2012–2014 bylo zvoleno na základě voleb konaných v Srbsku (v roce 2012 se zde konaly volby parlamentní a prezidentské, v roce 2014 volby parlamentní – jejich výsledky i to, co jim předcházelo, bude v této práci reflektováno později, viz kapitola Politika).

10 státy a jejich historickou a politickou zkušenost) a ty, které informovaly o výsledcích či větších sportovních akcích konaných na území Srbska (MS v házené, finále tenisového Davis Cupu). Seznam příspěvků obsahující autora, název, médium a datum, kdy byl příspěvek zveřejněn, je dostupný na konci této práce a je seřazen abecedně.

Do práce také nebyly zařazeny články, které pouze zmiňovaly slovo srbský / Srb / Srbsko (ve všech pádech), případně které obsahovaly pouze jméno určitého sportovce (nejčastěji se jednalo o tenistu Novaka Đokoviće), přičemž se jednalo o článek o jiných osobách nebo jiných skutečnostech, příp. článek neměl výpovědní hodnotu. V tomto případě se nejčastěji jednalo o informace o různých tenisových turnajích či např. zdravotních problémech tenisty Rafaela Nadala, kde bylo jméno srbského tenisty zmiňováno pouze okrajově (např. koho porazil a zda se tím udržel na pozici světové jedničky apod.) atd. Zároveň byly vyřazeny články, v nichž bylo vyhledávané slovo pouze součástí výčtu nebo figurovalo ve srovnání s jinou zemí apod.

Příspěvky více médií informující o stejné události/skutečnosti téměř totožně byly zařazeny pouze z jediného média, aby tak byl omezen počet článků na únosnou míru (např. o květnových povodních v roce 2014 informovala shodně všechna média, v rámci televizního a rozhlasového vysílání několikrát denně, proto byly zařazeny příspěvky informující o průběhu situace, avšak pouze z jednoho případně dvou médií pro upřesnění informací).

V práci nejsou opomenuta i témata, o kterých bylo napsáno článků velmi málo, např. hospodářství nebo kultura – myšlenkou je vytvoření kompletního mediálního obrazu Srbska, který zasahuje do všech oblastí života.

Do výzkumu byly tedy zařazeny články/reportáže, které se týkaly těchto oblastí:

 hospodářství,  kriminalita,  soudní procesy spojené s válečnými událostmi 90. let minulého století,  kultura,  politika (do této oblasti byly souhrnně zařazeny příspěvky týkající se vnitřní i vnější politiky, prezidentských i parlamentních voleb, voleb na Kosovu a kosovského dění celkově, a také některé události týkající se Haagského tribunálu),  česko-srbské vztahy,  historie,  sport,  ostatní.

Při provádění analýzy článků se vyskytnul problém, který znemožnil udat přesná čísla článků o daném tématu. Je to dáno tím, že mnohé články podávaly souhrnné informace o několika oblastech najednou (což je ale mnohdy při popisu dění na Balkáně třeba), proto

11 nebylo možné danou informaci zařadit pouze do jediného okruhu. Právě z tohoto důvodu nejsou v práci uvedena přesná čísla článků týkajících se jednotlivých oblastí.

Nutno podotknout, že všechna zkoumaná média (v případě přepsaných zpráv také příspěvky televize a rozhlasu) nedodržovala v mnohých případech srbský pravopisný úzus a všechna jména byla uváděna bez, pro srbštinu charakteristického, koncového „Ć“ – česká média jej zaměnila za tradiční českou podobu „Č“. Některá média uváděla i chybná jména (nebyl to však častý jev), např. Literární noviny uvedly špatně jméno bývalého srbského premiéra Zorana Đinđiće, v tomto médiu byl „přejmenován“ a figuroval zde jako Džindžić.2

Stěžejními prameny pro tuto práci byly příspěvky vybraných periodik. Aby byl výsledek práce, mediální obraz Srbska a Srbů, kompletní, bylo zvoleno široké spektrum médií – do výzkumu byla zařazena média tištěná, rozhlasová a televizní. Jedná se o následující:  MF Dnes,  Právo,  Literární noviny,  Parlamentní listy,  Český rozhlas (sem byly zařazeny stanice: Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Plzeň, Regina, Sever a samozřejmě ČRo 6),  Radiožurnál,  Česká televize,  TV Nova,  TV Prima.

Vzhledem k aktuálnosti tématu bylo velmi často využíváno internetového zpravodajství. Ve velké míře byly také využívány dokumenty poskytované na webových stránkách ICTY, jednalo se zejména o informační listy jednotlivých případů, výpovědi svědků, obžaloby, rozsudky apod. Vzhledem k velkému rozsahu práce bylo použito široké spektrum literatury (publikací) z různých oborů. V případě nedostupných publikací bylo využito knih / článků / reportáží apod. dostupných na internetu. Cílem práce nebylo jen popsat mediální obraz Srbska a Srbů v českých médiích v letech 2012–2014; pokud se jednalo o kauzy, které pokračovaly dále až do roku 2015, byly doplněny informace o současné situaci. Pokud není uvedeno jinak – v poznámce pod čarou (i v případě citací), velká míra informací pochází z příspěvků nashromážděných za sledované období – zde je vždy upřesněno médium, ze kterého informace pochází, autor3 a datum (pouze měsíc a rok).

2 Srbské ђ je do češtiny přepisováno jako dj, dž je přepisem srbského џ. 3 V případě, že se jednalo o zprávu přednesenou moderátorem/moderátorkou, je uvedeno její/jeho jméno a v závorce za jménem stojí „(M)“. Pokud zprávu moderátor pouze uvedl a dál se jí zabýval 12

Jednotlivé příspěvky byly vyhledány dle výše zmíněných kritérií a postupu. Co se týče jejich uspořádání, byly seřazeny dle data a ke každému z nich byl přiřazen do určité oblasti. Na základě tohoto rozdělení byly informace obsažené v článcích seřazeny do souvislého, na sebe navazujícího textu (viz jednotlivé kapitoly). Tento text byl doplněn krátkou reflexí, která doplňovala případné nepřesnosti, komentovala angažovanost autorů a shrnovala názory autorky práce a také případný budoucí vývoj událostí. Z hlediska zdrojů byla využita zejména literatura a pameny české provenience. Jednalo se o literaturu fondu Moravské zemské knihovny v Brně, Univerzitní knihovny v Brně a také diplomové práce absolventů Masarykovy univerzity. Vzhledem k aktuálnosti tématu bylo ve větší míře využito také internetové zpravodajství, které se neomezovalo na české prostředí, ale i na zahraniční zpravodajství.

V první kapitole o médiích bylo využito několik stěžejních autorů pro tuto oblast. Jednalo se např. o dílo Jaroslava Huka, analytika Střediska empirických výzkumů, který se zabývá sociologií médií a výzkumem veřejného mínění, či Josef Musil, odborník na sociální a mediální komunikaci. Ve druhé části práce byla využita literatura odpovídající jednotlivým oblastím, seznam požité literatury je proto velmi rozmanitý. Hojně využívaná byly publikace Lidových novin o dějinách jihoslovanských zemí (Dějiny jihoslovanských zemí, Dějiny Srbska, příp. Dějiny Albánie), a to díky širokému záběrů zájmů, kdy se autoři nezabývali pouze historií, ale také politickým či kulturním kontextem. Právě v této části práce bylo využíváno diplomových prací absolventů MU, kteří se zaměřovali na specifickou oblast srbského dění (např. Nejnovější vývoj srbského nacionalismu, Strategická kultura Srbska, Analýza vztahu Srbska k EU či Srbsko v kontextu rozšíření Evropské unie a Severoatlantické aliance). Několik dalších pramenů poskytlo detailní přehled o dané problematice, i přesto, že nebyly v práci citovány často. V tomto ohledu je nutno zmínit publikace Ladislava Hladkého Jugoslávská krize a její historické souvislosti a Vztahy Česů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy, publikaci Václava Štěpánka Jugoslávie – Srbsko – Kosovo a také publikaci Ivana Gabala Etnické menšiny ve střední Evropě. Součástí praktické části bylo i výzkumné šetření, které se zaměřilo na povědomí české populace o Srbsku a dění s ním spojeném. Podrobný popis výzkumu je popsán v odpovídající kapitole. Byly stanoveny výzkumné hypotézy, které byly pomocí dotazníku umístěného na internetu (sociální sítě www.vinted.cz, www.facebook.com) vyvráceny či potvrzeny. Výsledky dotazníkového šetření jsou doplněny tabulkami a grafy pro lepší přehlednost, jejich seznam je uveden na začátku této práce, na konci práce (jako příloha) je umístěn i dotazník, který byl respondentům předkládán.

redaktor/redaktorka, je uvedeno pouze jméno redaktora/redaktorky. V případě diskusního pořadu nejsou v seznamu uváděna žádná jména. 13

1. KOMUNIKACE, MÉDIA, JEJICH MOC A VLIV

Komunikace je nedílnou součástí každodenního života lidí. Definicí komunikace existuje mnoho, ale můžeme ji chápat jako sdělování myšlenek, názorů, postojů a pocitů, slouží tedy ke sdělování informací či jako vztah mezi dvěma subjekty. Každá komunikace je ovlivněna postojem a mentálními reprezentacemi účastníků, které jsou vědomé, ale i mimovědomé. Ovlivněna může být samozřejmě i stereotypy či kontextem. Získané informace nás informují, ale zároveň také formují – utváří naše postoje, vědění i emoce.4

Komunikace má pět hlavních cílů – patří mezi ně:

- učit se neboli získávat znalosti o druhých, o světě i o sobě; - spojovat aneb vytvářet vztahy s druhými lidmi a nějakým způsobem na sebe reagovat; - pomáhat – naslouchat a vybízet ostatní k řešení; - ovlivňovat, tedy posilovat či měnit postoje a chování druhých a - hrát si – těšit se z okamžitého zážitku.5

Pro tuto práci je velmi důležitý čtvrtý bod – ovlivňovat. Komunikace je mocným nástrojem a její moc souvisí se schopností ovlivňovat nebo řídit chování druhých. Proto je velmi důležité v dnešním medializovaném světě umět filtrovat informace a nepodléhat soudům zprostředkovaným médii. Masová média jsou ale v moderní společnosti prostředkem k ovlivnění mínění.

V dnešní době převládá v rámci médií větší rovnost k přístupu. Stále se ale objevuje otázka, zda nová, masová média přispívají k soudržnosti nebo k roztříštěnosti společnosti. Když ale vezmeme v potaz uspořádání internetu a to, k jakým účelům je používán, je třeba se přiklonit spíše k roztříštěnosti.6

Masová média ale byla považována za prospěšná pro vykonávání demokratické politiky. Důležité je, že plynuly informace o veřejných událostech ke všem občanům a že významné osobnosti včetně politiků byly vystaveny kritickému oku recipienta. Nová média (internet) jsou, v tomto směru, označována jako pokroková proto, že neumožňují v rámci médií tak jednoduchou jednostrannou politiku organizovaných politických stran tzv. „odshora dolů“.7

Masmédia zprostředkovávají aktuální zpravodajské, dokumentární, naučné a také i zábavné informace ze světa a o světě kolem nás, poskytují informace o světě mimo náš fyzický nebo intelektuální dosah. Z toho vyplývá, že to, co nám média poskytují, je jen

4 VYBÍRAL, Zbyněk: Psychologie komunikace. Praha 2005, s. 19–21. 5 DeVITO, Joseph A.: Základy mezilidské komunikace. Praha 2008, s. 51. 6 SLEVIN in McQUAIL, Denis: Úvod do teorie masové komunikace. Praha 2009, s. 153. 7 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, s. 164. 14 přefiltrovaný obraz skutečnosti,8 jedna z variant jejího výkladu. Proto se novinářům a vlastníkům médií připisuje tak velký vliv na veřejné mínění a na politiku – můžeme říct, že svým způsobem regulují to, o čem a jak lidé přemýšlejí a daří se jim nastolovat témata, o kterých míní, že je třeba je diskutovat a informovat o nich. Z toho lze vyvodit teorie, že média slouží pouze dominantní mocenské skupině, zejména politikům a kapitánům průmyslu a hospodářství – můžeme tedy říct, že referují o světě z hlediska potřeb vládnoucích elit. Dalo by se říci, že média vlastně naznačují, co je normální a ne.9

Ve stejné publikaci10 autor uvádí dva přístupy ke společenské funkci médií, které reprezentují model konkurence a model dominance. Model konkurence neboli liberální model předpokládá ideální stav věcí, kdy je vydavatelská konkurence a stylová rozmanitost médií ztělesněním intelektuální svobody, kdy konkurence umožňuje různost názorů, a média jsou v pozici velmoci, která kontroluje počínání mocných. Novinář v tomto případě vystupuje jako zástupce veřejného zájmu. Oproti tomu model dominance neboli kritický model říká, že média slouží jako komunikační kanál a vládnoucí elity řídí společnost prostřednictvím kontroly myšlenek a vlivu kultury. Vlastnictví médií je označováno jako ekonomická dominance, politickou dominanci reprezentuje legislativa a cenzura a kulturní dominanci reprezentuje personální složení daného novinářského týmu.

Mezi masová média, klasické hromadné sdělovací prostředky, spadají noviny, časopisy, rozhlas a televize, případně můžeme zařadit i filmy a dokumentární filmy, a v neposlední řadě internet. Tato práce se zaměřuje na komunikaci prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize, případně sem lze zařadit i internet – mnozí si v dnešní době pouštějí rádiové vysílání pomocí internetu, stejně tak vysílání televizních stanic.

Co se týče internetu, jeho pozice mezi hromadnými sdělovacími prostředky kolísá, někteří odborníci jej odmítají do této skupiny zařadit a zdůvodňují to tím, že internet má spoustu dalších funkcí, které u jiných klasických médií neexistují. Problém vidí v tom, že každý může přispívat a předkládat různé, i neověřené, informace, proto je potřeba si informace ověřovat alespoň z více zdrojů apod. Zastánci zařazení internetu mezi klasická média tvrdí, že existují shody s funkcemi klasických médií.11 V dnešní „internetové době“ je ale možno vnímat internet jako běžný sdělovací prostředek – už kvůli faktu, že mnoho dříve tištěných časopisů, týdeníků apod. dnes vychází prostřednictvím internetu či je jeho pomocí šířeno, stejně tak jako rozhlasové či televizní vysílání.

8 Zkušenost je tedy zprostředkována vždy prostřednictvím nějaké společenské instituce. Na základě toho lze masmédia vnímat jako nového zprostředkovatele okolního světa, který částečně nahradil (v některých případech i převzal) úsilí dalších společenských institucí. 9 Ftorek, Jozef: Public relations jako ovlivňování mínění: jak úspěšně ovlivňovat a nenechat se zmanipulovat, Praha 2012, s. 144–145. 10 Ftorek, J.: Public relations jako ovlivňování mínění: jak úspěšně ovlivňovat a nenechat se zmanipulovat, s. 146–147. 11 MUSIL, Josef: Sociální a mediální komunikace. Praha 2010, s. 43. 15

Mnohá soudobá česká média se za poslední desetiletí výrazně zprofesionalizovala a zkvalitnila a velmi silně postoupila komercionalizace a komodifikace,12 příčemž tento proces postihl zejména veřejnoprávní média. Je třeba, aby se žurnalisté hlásili k odpovědnosti a chápali, že nesmějí svou moc a své unikátní postavení zneužívat – v současné společnosti je to základní předpoklad žurnalistické práce. Většina současných médií je velmi pestrá, rychlá a snaží se upoutat za každou cenu, což se bohužel velmi negativně projevuje na kvalitě zprostředkovávaných informací. To má také za důsledek méně zkušených novinářů v mnohých oblastech.

Je třeba, aby média nepodléhala žádným ideologiím ani názorovým proudům a snažila se zachovat si svou neutralitu a snažila se nebýt spojována s žádnou politickou stranou.13 Diskutabilní je však Hukovo označení deníku Právo jako „výrazně levicového“, v současnosti lze pouze zaznamenat jeho příklon k levicovým myšlenkám, rozhodně však není možné prohlašovat jeho výrazně levicovou orientaci. To je ale v současnosti problém pro veškerý tisk spojený s mediální skupinou MaFRa a.s. – tato skupina je ve vlastnictví vicepremiéra a šéfa vládního hnutí ANO Andreje Babiše, proto je velmi často deník MF Dnes spojován právě s touto stranou.

1.1. PROBLÉMY KOMUNIKACE

Jako v každé komunikaci, i v té mediální se mohou vyskytnout problémy, které brání správné komunikaci a následné správné interpretaci informací a vedou k mystifikaci a vytváření nesprávných soudů.

Problémy, jak uvádí Foret,14 mohou být následující:

- poskytované informace jsou překroucené, protože během toku komunikačním kanálem byly zprostředkovány přes několik subjektů; - jedinec může být „komunikačně zahlcen“, pokud obdrží větší množství informací, než je schopen vnímat; - předávané informace mají nevhodnou formu, například jsou používány odborné termíny, cizí slova, nepřiměřené dlouhé věty apod. a přitom jsou informace poskytovány méně vzdělaným jedincům a jsou tedy pro ně nesrozumitelné; - význam sdělení může být zpochybněn použitím nevhodných, vágních či bezvýznamných slov; - posluchač nemá dostatečnou schopnost naslouchat sdělení a vybírá si tedy jen to, co jej zajímá a co chce slyšet, zbytek informací přehlíží.

12 Komodifikace = média se stávají zbožím. 13 HUK, Jaroslav: Sociologie médií: (žurnalisté, politici a ti ostatní). Praha 2013, s. 68–69. 14 FORET, Miroslav: Komunikace s veřejností. Brno 1994, s. 27. 16

1.2. MEDIÁLNÍ GRAMOTNOST

V dnešním světě jsme neustále obklopeni sdělovacími prostředky neboli masmédii. Ta se zabývají, jak uvádí Foret,15 „produkcí, reprodukcí a distribucí vědomostí (znalostí) široce chápaných souborů symbolů, majících důležitý význam pro zkušenost v sociálním světě.“ Je tedy logické, že ovlivňují lidské myšlení a představy o světě (světonázor). Recipientem informací je ten, který přijme a dekóduje dané sdělení. Dnes už recipient není pouze pasivní, jak tomu bylo dřív, ale mnohdy aktivně vstupuje do procesu masové komunikace – tím, že si sám vybírá, prověřuje, odmítá a často s některými informacemi nesouhlasí. Jedinec musí disponovat několika vlastnostmi, aby mohl být recipientem. Musí mít vzdělání pro dekódování a interpretaci sdělení, musí mít čas, který stráví s médii, a musí být také ekonomicky silný, aby si sám zjednal přístup k médiím, tedy musí být finančně zajištěn na to, aby byl schopen platit televizní poplatky, kupovat si tiskopisy apod.16

Mediální gramotnost je „schopnost chápat, analyzovat, hodnotit a produkovat sdělení masové komunikace (televize, filmu, hudby, rozhlasu...).“17 Dále DeVito uvádí, že média každého ovlivňují, ale této skutečnosti si často nemusíme být vědomi. Je důležité, aby příjemce informací sám rozhodoval, jaká fakta jej ovlivní a jaká ne. Mediální gramotnost nám tedy pomáhá využívat média, chápat a analyzovat sdělení v nich obsažená, usměrňovat a zpracovávat je a na základě toho si utvářet vlastní názory, hodnoty a postoje.

V rámci této schopnosti je třeba ji, pokud možno, cvičit a zajímat se o zdroje médii „servírovaných“ informací. V dnešní době je často problémem slepá důvěra v média, mnozí čtenáři, diváci či posluchači jsou líní ověřit si danou informaci z více zdrojů případně se zajímat o její původ či pravdivost a proto často dochází k omylům, mystifikaci, šíření nesprávných informací a překrucování faktů recipienty. Nutno ovšem dodat, že sama média mnohdy informacemi manipulují, často za účelem většího prodeje či sledovanosti.

1.3. ETIKA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ A INFORMACE V MÉDIÍCH

Masmediální komunikace je nejčastěji praktikována jako jednosměrná forma komunikace s veřejností, která nedává recipientovi žádné možnosti (nebo jen velmi omezené) k navázání jakéhokoli dialogu. U této komunikace se uplatňují různé strategie, které mají vést k přesvědčování nebo k manipulování, a často jsou důkladně promyšleny a skutečný záměr bývá maskován. Příjemce sdělení často ani neví, kdo je původcem

15 FORET, M.: Komunikace s veřejností, s. 45. 16 JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbora: Média a společnost. Praha 2003, s. 97. 17 DeVITO, J. A.: Základy mezilidské komunikace, s. 31. 17 informace, zajímá se jen o samotný fakt. Přitom ti, kteří stojí za tvorbou mediální komunikace a za výběrem sdělovaného, mají vliv na výslednou podobu produktu.18

Základní podmínka, kterou musí sdělení obsahovat, aby bylo možno jej považovat za kvalitní, je dodržení standardů – estetických, technických a samozřejmě i etických. Je třeba, aby si žurnalista ověřil pravost informace z více, samozřejmě seriózních, zdrojů, a a by ji podával recipientovi nestranně. Žurnalista by nikdy neměl přijatou informaci hodnotit.19

Co se týče etiky, Němec Max Weber, sociolog, odlišil dva typy zodpovědnosti dle souboru kritérií pro hodnocení činu:

- soubor důsledků činu = etika důsledků a - soubor principů, které vedou k činu = etika smýšlení.

Oba dva tyto typy jsou extrémní, ale je důležité si uvědomit, že novináři často přijímají spíše kolektivní zodpovědnost, jednotlivá média jsou vnímána jako celek a jednotlivé přijímané informace často právě vnímáme jako fakta z daných médií, ale ne od daných žurnalistů. Přesto je třeba, aby figuroval nějaký nositel odpovědnosti. Osobní zodpovědnost novináře je proto diskutabilní, může se stát, že novinář informuje o něčem, o čem sám informovat nechce, protože mu v tom brání jeho svědomí. Novinář ale musí – nebo by alespoň měl – informovat eticky tak, aby neuškodil dalším osobám, které jsou předmětem informace (např. před soudním sporem apod.).

U žurnalisty se předpokládá objektivnost, nestrannost a správnost. U objektivnosti může dojít k chybě kvůli nedostatečnému poznání či v případě úmyslného nebo neúmyslného zkreslení daných skutečností. Nestrannost můžeme chápat jako opak předpojatosti a za nestrannost zodpovídá dané médium, ale je nutno, aby novinář nikdy nevnášel své osobní názory či postoje k různým informacím. Správnost můžeme chápat jako přesné a pečlivé prostudování daného tématu.20

Někteří autoři tvrdí, že informace jsou zařazovány do médií kvůli jejich atraktivnosti, nejen kvůli obsahu, případně mohou také něco symbolizovat. Je třeba také zvažovat kontext, do kterého se informace zařadí. Ti, kteří informace do oběhu vysílají – redaktor, zpravodaj, editor – mají obrovskou moc, protože mohou promyslet vyznění a to, jaký význam nejspíš divák informaci připíše. Média tak ovlivňují naše představy a to, co je dobré a co je zlé.21 Pomocí toho je možné definovat společensko-politické chápání recipientů. To je založeno na vložené důvěře v média, která je předpokládatelná.22

18 VYBÍRAL, Z.: Psychologie komunikace, s. 157–158. 19 HUK, J.: Sociologie médií: (žurnalisté, politici a ti ostatní), s. 26–27. 20 MUSIL, J.: Sociální a mediální komunikace, s. 113–119. 21 VYBÍRAL, Z.: Psychologie komunikace, s. 161–162. 22 McNAIR, Brian: Sociologie žurnalistiky. Praha 2004, s. 40–41. 18

1.4. DŮSLEDKY MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE

Huk23 ve své publikaci uvádí šest základních reakcí, které vyvolávají média. Jsou následující:

- poznávací reakce – média záměrně poučují a snaží se kladně (případně i negativně) vzdělávat recipienta. Toto se může dít i nevědomky (např. zábavný poučný článek); - změna postojů a zvyků, posilování již existujících postojů či jejich oslabení, změna; - rozličité emocionální reakce (smutek, strach, hněv...); - fyziologické reakce (př. zrychlený tep); - změna chování a zvyků recipientů – v důsledku záměrného působení na recipienty např. během politických kampaní apod.; - pozitivní a negativní postoje k hodnotám, kdy média mohou vést buď k respektu, toleranci nebo ke zpochybňování těchto hodnot.

Mnohé z vypsaného může každý sledovat sám u sebe při čtení novin, sledování televize či poslouchání rozhlasu. Každý jedinec jistě někdy, byť možná nevědomě, alespoň trochu pozměnil své chování či projevil své emoce při zjištění určitých skutečností z médií. Zároveň si také každý jistě někdy „udělal obrázek“ o nějakých skutečnostech či se nevědomě připojil ke stereotypům. I na toto bude zaměřena praktická část této práce, která se pokusí zjistit představy Čechů o Srbech na základě informací z médií – zda si tento národ nějakým způsobem idealizují, zda jsou v jejich vnímání přítomny pozitivní či negativní konotace nebo zda si myslí, že si mnohdy utváří názor na základě toho, co se jim mohlo do podvědomí dostat prostřednictvím médií. Lidé totiž vnímají to, co je jim v rámci médií předloženo, a v určité míře přebírají myšlenky a názory „tiskových magnátů“, kteří mají svým způsobem moc nad lidmi.

Existují studie, které se zabývají teoriemi médií a zaměřují se na zkoumání vlivu médií na jedince. Jednu z těchto studií uvádí ve své publikaci i Vladislava Závrská,24 konkrétně teorii účinků masové komunikace založené na behaviorismu.25 Do této teorie spadá teorie užití a uspokojení, která je vystavěna na poznatku, že lidé mají určité potřeby, jež jsou uspokojitelné pravidelným sledováním médií. Ve své práci odkazuje na McQuaila, Blumlera a Browna, kteří rozlišili čtyři hlavní kategorie potřeb, jež mohou uspokojovat média:

1. rozptýlení;

23 HUK, J.: Sociologie médií: (žurnalisté, politici a ti ostatní), s. 31–32. 24 ZÁVRSKÁ, Vladislava: Teoretická východiska teorií účinků masové komunikace. Olomouc 2005, s. 11– 38. 25 Behaviorismus je psychologický přístup, který staví na předpokladu, že chování jedince lze zoumat pomocí vědy bez jakýchkoli znalostí vnitřních duševních stavů organismu. Jeho úkolem je zkoumat adaptaci jedince na prostředí. Charakteristickým znakem je zkoumání chování pomocí laboratorního výzkumu. 19

2. podpora osobních vztahů; 3. podpora vědomí vlastní totožnosti; 4. kontrola či potvrzení vlastních úsudků o světě.

Jak vidno, jedná se o potvrzení toho, že média mají velký vliv na socializaci jedince a na jeho utváření celospolečenského a světového názoru. S odkazem na socializaci jsou uváděny ještě další dvě teorie, teorie vzorů a teorie sociálního očekávání. První je založena na poznatcích psychologa Alberta Bandura a tvrdí, že recipienti si uvědomují, že přejímají vzorce chování, jež předtím vnímali, ale neuvědomují si, jakou k tomu mají motivaci. Druhá teorie odpovídá na otázku, jak se média podílejí na socializaci. Je to tím, že média poskytují zobrazení a popis norem,26 rolí,27 statusů28 a sankcí29 různých sociálních skupin, což je činí významným zdrojem vzorců sociálních očekávání specifických skupin.

To, že média nastolují určitá témata, vede k upoutání pozornosti na určitý jev, ale zároveň to může mít i negativní dopad v podobě šíření paniky, poplachu apod. Toto nastolování témat může být také ideologické – různá témata mohou být různými zdroji interpretována různě – a to v závislosti na tom, kdo je vlastníkem daného média, jaké jsou jeho postoje hodnoty.

1.5. OBSAH ZPRAVODAJSTVÍ

Zpravodajství, tedy cílenou oblast této práce, popisuje Trampota následovně: „tj. nabízení informací (tzv. zpráv) o rozmanitých událostech, které by mohly být pro příjemce důležité, užitečné – nebo alespoň zajímavé. Zprávy nám mají pomáhat orientovat se ve světě, zvažovat naše možnosti v dalším životě, pomáhat nám rozhodovat se v roli voličů a podobně.“30

Je třeba, aby byly ve zpravodajství užívány odpovídající kódy, čehož důsledkem je, že je zpravodajství srozumitelné svým příjemcům – jedná se o to, že zpravodajství má odrážet sociální realitu a nemůže ji reflektovat jinak, než pouze kulturně akceptovaným, tudíž známým, způsobem. Samotné znakové struktury musí mít zakotvení v dané kultuře, protože odráží její každodennost.31

Už od počátku tisku se vedly diskuze o tom, co se může stát zprávou a co ne. Obecně by to ale mělo být něco, co je zajímavé pro publikum. Studie způsobů výběru událostí ale

26 Normy představují obecně platná pravidla a je třeba, aby je dodržovali všichni členové dané skupiny či společnosti. 27 Role se jsou požadavky vztahující se k určitým pozicím ve společnosti, definují obsah určitých specializovaných úloh. 28 Status je společenské postavení, bývá spojován s prestiží. 29 Sankce můžeme chápat jako určitý druh sociální kontroly. 30 TRAMPOTA, Tomáš: Zpravodajství. Praha 2006, s. 23–24. 31 LAPČÍK, Marek: Televizní zpravodajství jako paradox: jak (ne)rozumět zpravodajství. Olomouc 2014, s. 427. 20 ukázaly, že mnohdy vybírají redaktoři zprávy spíše spontánně na základě dlouhodobější zkušenosti, která není podrobena žádnému kritickému hodnocení. Novináři ale ne vybírají jen téma událostí, o kterých chtějí informovat, vybírají totiž také adekvátní informace, místa a aktéry, které chtějí sami do dané zprávy zahrnout a zároveň vybírají ty faktory, které zamlčí. S otázkou rozhodování se, co je zprávou a co již ne, je úzce spjat soudobý koncept zpravodajských hodnot. Jedná se o vlastnosti, které musí událost mít, aby bylo možno ji považovat za zprávu.32

Obsah mediálního produktu a jednotlivých zpráv je „pomyslným průsečíkem mezi mediální organizací, která je vytváří, a jejími příjemci, kteří je spotřebovávají… Z obsahů zpráv můžeme na jedné straně vyčíst hodnoty, představy mediální organizace, která je dává do oběhu. Na straně druhé mají v sobě zakotvenou konstrukci ideálního příjemce daného média a významové potenciály, které mohou být různým způsobem příjemci aktivovány.“33

Jak dále Trampota34 uvádí, zpravodajství informuje o aktuálním dění ve společnosti, ale obsah zpráv a jejich podobu ovlivňují zažitá pravidla. Obsah je též závislý na mnohých aktérech společenského života, kteří se stávají součástí zpráv. Ti, kteří jsou pravidelnou součástí zpráv, tedy např. politici, vedoucí představitelé různých institucí apod., mají mnohem větší možnost zasahovat a podílet se na obsahu zpráv než ti, kteří se na zpravodajství nepodílejí vůbec nebo jen výjimečně.

Jak uvádí Zdeněk Velíšek,35 redaktor zahraniční redakce ČT, „novinář je člověk, který odráží realitu a interpretuje jí. V mém případě a v případě novinářů, kteří věkem dosáhli určité zralosti, je možné se i pokoušet odhadovat budoucnost a varovat před jejími riziky. Naopak směrem k minulosti se člověk snaží srovnávat negativní stránky svého života s těmi pozitivními stránkami současnosti. Nejsem takový pesimista a nejsem lovec negativních senzací, což je převažující trend dnešní žurnalistiky... Pociťuji obrovskou absenci takových zpráv, které by vyváženě zobrazovaly skutečnost, kterou žijeme.“

Dnes je časté, že se člověk setkává s názory na internetu, kde rozhořčení jedinci komentují soudobé události s dovětkem, že mnohá média neinformují pravdivě, případně podávají pouze kusé informace, přičemž mnohé zamlčují nebo se snaží pouze rozeštvat společnost a vnést do ní neklid. Jak vidno, i téměř desetiletí po výroku Zdeňka Velíška žijeme ve světě ovládaném médii, která recipientům podsouvají mnohé.

1.6. MEDIÁLNÍ PRODUKT

Mediální produkt je „výrobkem“ média, který je určen pro publikum. Zpravidla existuje ve smyslově dostupné podobě jako fyzická danost, je tedy tištěný či nahraný, a

32 STAAB, 1990 in: TRAMPOTA, T.: Zpravodajství, s. 25–26. 33 TRAMPOTA, T.: Zpravodajství, s. 59. 34 TRAMPOTA, T.: Zpravodajství, s. 59–60. 35 Velíšek, Z. in Huk, J.: Sociologie médií: (žurnalisté, politici a ti ostatní), s. 67. 21 je možno jej zachovat pro budoucí četbu či sledování a archivovat jej. Mediální produkty se podílejí na formování prostředí, v němž se lidé pohybují, nabízejí podněty pro uvažování, modely chování, jednoduše jsou součástí té kultury, jíž je součástí i jedinec – recipient.36

Každý mediální produkt – např. novinová zpráva, fotografie, nahrávka apod. – je složen z prvků, tedy z informací, postav, témat. Způsob výběru těchto prvků a jejich uspořádání do kompaktního celku jsou obsahem mediálního produktu. Jedná se tedy o „úplný kvantitativní a kvalitativní rejstřík verbálních i vizuálních informací distribuovaných masovými médii – jinými slovy, prostě všechno, co se v nich objevuje.“37

Obsah mediálního produktu a jednotlivých zpráv je „pomyslným průsečíkem mezi mediální organizací, která je vytváří, a jejími příjemci, kteří je spotřebovávají... Z obsahů zpráv můžeme na jedné straně vyčíst hodnoty, představy mediální organizace, která je dává do oběhu. Na straně druhé mají v sobě zakotvenou konstrukci ideálního příjemce daného média a významové potenciály, které mohou být různým způsobem příjemci aktivovány.“38

Jak dále Trampota39 uvádí, zpravodajství informuje o aktuálním dění ve společnosti, ale obsah zpráv a jejich podobu ovlivňují zažitá pravidla. Obsah je též závislý na mnohých aktérech společenského života, kteří se stávají součástí zpráv. Ti, kteří jsou pravidelnou součástí zpráv, tedy např. politici, vedoucí představitelé různých institucí apod., mají mnohem větší možnost zasahovat a podílet se na obsahu zpráv než ti, kteří se na zpravodajství nepodílejí vůbec nebo jen výjimečně.

1.7. PŘESVĚDČOVÁNÍ, NÁTLAK A PROPAGANDA

V médiích je samozřejmě hojně využíváno těchto prostředků, mnohdy si jich ale čtenář, divák či posluchač nevšimne, nevnímá je. Nejméně radikálním prostředkem je přesvědčování. K jeho strategii řadíme například pouhé opakování či připomínání určitých faktů. Čím déle je totiž recipient vystaven opakovanému, tím snadněji si to zapamatuje a vytvoří si k tomu nějaký, převážně pozitivní, vztah.

V rámci přesvědčování využívají média také strategie zdůrazňování přínosu, vyzdvihování předností a zamlčení výhod či rizik. Také se často objevuje stupňovaný nátlak a strategie, při které se média odvolávají na vážené, známé autority. Při zamyšlení se nad touto skutečností je možné nalézt mnoho příkladů z dennodenní praxe, kdy jsou jedincům (recipientům) tímto způsobem při čtení denního tisku nebo při sledování televizního zpravodajství podsouvány určité myšlenky či postoje.

36 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B.: Média a společnost, s. 117–118. 37 SHOEMAKER a REESE in JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B.: Média a společnost, s. 120. 38 TRAMPOTA, T.: Zpravodajství, s. 59. 39 TRAMPOTA, T.: Zpravodajství, s. 59–60. 22

Objevují se ale také taktiky tzv. skryté hrozby. Ta se zpočátku může vyskytnout jen v náznaku, s nádechem humoru, ale postupně sílí. Při tomto přesvědčování redaktoři mnohdy neváhají sáhnout po neúplných, neověřených či dokonce upravených a vymyšlených informacích jen pro to, aby mohli manipulovat myšlením recipientů.

Právě tzv. message makers neboli tvůrci zpráv v mediální oblasti jsou zodpovědní za to, že vznikají zprávy, které mají jen velmi málo společného s realitou, protože byly upraveny či nahrazeny určité skutečnosti. Co se týče propagandy, jejím úkolem je získat na svou stranu příjemce zprávy, jde o ovládnutí jeho názorů a aktivních postojů. Je možno propagovat mnohé, ať už politické strany, výrobky, názory či osobnosti. Propaganda v rukou masových médií může být velkým rizikem, zejména při možném přehodnocování historie apod.40

1.8. PUBLIKUM A INFORMAČNÍ SPOLEČNOST

Publikum, z latinského slova publicus, označuje skupina složená z víceméně vzájemně si neznámých jedinců, jsou to adresáti činnosti masových médií. Koncept masového publika je ale od počátku jeho používání spojen s významovou nestabilitou, protože je téměř nemožné jej v dnešní společnosti používat v souvislosti s neměnnou a jednoznačnou entitou. „V postupně decentralizované komunikační síti se tak tradiční koncept jednoho homogenního publika hroutí, resp. ztrácí svůj referent.“41

Publikum je možno si představit jako pyramidu složenou z několika vrstev42 a je možno na ni nahlížet z několika úhlů. Publikum je ve vztahu mediální komunikace pasivním článkem, který přijímá určené informace a zpracovává je. Záleží pak na jednotlivých informacích, které jsou mu poskytnuty – publikum totiž lze vnímat jako širokou masu recipientů informací, které jsou významné pro každodenní život a které nás ovlivňují (např. krize na Ukrajině), nebo jako úzce specifikovanou a nepočetnou skupinu (pokud se např. jedná o informace ohledně mikrobuněčného výzkumu). Publikum však lze vidět i jako jednotlivé společenské skupiny, které mají svůj původ ve společnosti, nebo se může jednat o různé skupiny se společnými sociodemografickými či psychografickými charakteristikami.43

Existuje ovšem mnoho typologií publika, jednu z nich uvádí např. Denis McQuail, který publikum dělí následovně:

- publikum jako sociální skupina nebo veřejnost zahrnuje skupiny, které spojuje lokalita, ideologie, sociální či profesionální identifikace, jako je tomu např. u čtenářů lokálního tisku;

40 VYBÍRAL, Z.: Psychologie komunikace, s. 163–165. 41 REIFOVÁ, Irena: Slovník mediální komunikace. Praha 2004, s. 200. 42 POTTER in: JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B.: Média a společnost, s. 115. 43 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B.: Média a společnost, s. 115. 23

- publikum jako soubor založený na uspokojení určité potřeby (tzv. gratifikační sada)44 neodvozuje na rozdíl od publika jako veřejnosti svou jednotu ze sdílených sociálních charakteristik; - publikum definované médiem má charakter masové sociální skupiny, která je značně heterogenní a rozptýlená, bez vnitřní organizace či struktury; - publikum definované příslušností ke kanálu či obsahu se jeví jako soubor konzumentů konkrétního produktu.45

Součástí praktické části této práce je dotazník rozeslaný mezi nejrůznější skupiny obyvatelstva. Jedná se o skupinu neorganizovanou, bez jakékoliv struktury, o jedince z různých sociálních vrstev, různého vzdělání a různých hodnot. Pro tuto práci je tedy nejdůležitější třetí bod, publikum definované médiem.

Informační společnost je pojem označující společnost orientovanou zejména na znalosti, vědění a přístup k informacím, kdy tyto hodnoty zde hrají stejně důležitou roli jako hmotné statky a výrobní prostředky v industriální společnosti. Tato společnost se etabluje od počátku 80. let a je pro ni typické, že více než klasická práce se hmotou je efektivnější práce s informacemi. Jedná se o společnost, která nebyla sociologicky předvídána ani politicky vyprojektována. Můžeme říct, že pojem informační společnost označuje trend změn, které v současnosti probíhají.46

Jak dále Musil uvádí,47 jedná se pojem vysoce komplexní a definičně neuzavřený a označuje společenství, kde jsou informace nesporně a z mnoha hledisek nejdůležitější, a kde se mluví o „trhu s informacemi“. IT jsou jedním ze základních prostředků, které umožňují a stimulují globalizační procesy, tedy jeden ze základních rysů informační společnosti. Velké procento jedinců je schopno být v trvalé komunikační dostupnosti, což zároveň znamená i trvalou kontrolovatelnost.

Jak je tedy vidno, v dnešní technické době je přístup k informacím samozřejmostí, které se nedostává jen velmi malému procentu obyvatel České republiky. Převážně většina občanů je tedy dnes a denně vystavována rozličným informacím, z nichž, doufejme, jsou alespoň některé týkající se oblasti našeho zájmu, tedy Srbska a Srbů.

44 Gratifikační sada = skupina založená na uspokojování nějaké potřeby (význam má informační a zábavní funkce médií). 45 McQUAIL in: REIFOVÁ, I.: Slovník mediální komunikace, s. 201–202. 46 MUSIL, J.: Sociální a mediální komunikace, s. 35. 47 MUSIL, J.: Sociální a mediální komunikace, s. 207–211. 24

2. HOSPODÁŘSTVÍ

O hospodářství média neinformovala mnoho, často se jednalo spíše o kusé informace zachycující pouze tu nejdůležitější podstatu, avšak nevěnovala se problematice do hloubky.

V únoru 2012 ve vysílání České televize zmínila moderátorka Daniela Písařovicová stavbu dálnice v Srbsku – zakázku na stavbu 23 kilometrů dálnice vyhrála česká stavební firma Subterra, která již má se stavbou na Balkáně zkušenosti, protože v minulosti stavěla silnice v sousedním Chorvatsku. V dubnu ve stejné televizi redaktor Martin Jonáš informoval o motorismu ještě jednou, tentokrát však z pohledu výroby automobilů – o zahájení výroby společnosti Fiat v Kragujevci. Pro město to bylo jistě přínosem, navíc výroba v místní továrně Zastava znamenala také oživení průmyslu. Zastava, jeden ze symbolů bývalého jugoslávského průmyslu,48 spolupracovala se společností Fiat již v minulosti a v roce 2012 se v areálu této bývalé firmy začalo plánovat pokračování výroby. Společnost Fiat zde investovala miliardu eur a plánovaná roční produkce automobilů byla 200 000 kusů. Výroba v Kragujevci nabídla možnost 3 500 nových pracovních míst, rozvoje průmyslu v oblasti a postupné zlepšování špatné hospodářské situace po krizi. Ve znovuzahájení výroby a spolupráci s Fiatem bylo možno spatřovat postupné sbližování Srbska s Evropou.

Ze srpna 2012 pochází reportáž Českého rozhlasu, ve které moderátorka Šárka Skaláková informovala o novém zákonu, který posílil moc a kontrolu nad centrální bankou. Evropská unie i Mezinárodní měnový fond se stavěly proti tomuto kroku, dle jejich slov tímto zákonem vláda ohrozila nezávislost banky a EU to také komentovala jako „krok zpět ve snaze země získat členství do EU.49“ Záměrem vlády bylo napomoci hospodářskému růstu a snížení vysoké nezaměstnanosti, proto se snažila přimět banku k volnější měnové politice. Nově byl uzákoněn vznik dozorčího orgánu jmenovaného parlamentem a parlament navíc získal pravomoc jmenovat vedení banky.

V listopadu 2012 informovalo Právo prostřednictvím agenturní zprávy o úvěru, který se Rusko rozhodlo poskytnout – a který byl odsouhlasen ruskou vládou – Srbsku na

48 Výroba automobilů v továrně Zastava započala již ve 30. letech 20. století, ale byla přerušena druhou světovou válkou. Továrna se k výrobě vrátila znovu až v roce 1953 pod názvem Crvena Zastava. Jugoslávská vláda se rozhodla pro licenční výrobu vozů a za partnera si zvolila italskou značku Fiat; dohoda o zakoupení licence byla podepsána v srpnu 1954. Velký rozvoj nastal v 50. letech, kdy se začaly vyrábět Fiaty 600 D pod označením Zastava 600, které velkou měrou přispěly také k rozvoji motorismu v Jugoslávii, vyroben jich byl téměř jeden milion. Na počátku 80. let se na trh dostal ikonický model Yugo 45, které bylo dokonce vyváženo do USA. Na počátku 90. let se jméno firmy změnilo na ZASTAVA, ale konec výroby přišel spolu s koncem Jugoslávie. Na něm se podílela hospodářská krize a také sankce uvalené na režim Slobodana Miloševiće doprovázené bombardováním země ze strany NATO. V roce 2005 byla podepsána smlouva s firmou Fiat o montování vozů pro balkánský trh (Historie. Zastava, 2004 [cit. 20. dubna 2015]. Dostupné z: www.zastava.cz). 49 V této době disponovalo Srbsko teprve několik měsíců (od března 2012) statutem kandidáta na členství v Evropské unii. 25 rozvoj infrastruktury.50 Celková výše tohoto úvěru činila 800 milionů se splatností na pět let, avšak jednalo se už o druhou část ruské pomoci – ta první byla Srbsku poskytnuta již v roce 2010 a srbský kabinet ji využil na boj proti ekonomické krizi. Znovu Rusko slíbilo finanční injekci o půl roku později, jak informoval v České televizi v dubnu 2013 moderátor Přemysl Čech, a to ve výši v přepočtu téměř 10 miliard korun. Uvedl, že účelem půjčky bylo nastartování srbské ekonomiky, přičemž první část úvěru, 300 milionů dolarů, uvolnitelná okamžitě, byla určena na vyrovnání rozpočtového schodku země. Úvěr Rusko poskytlo se splatností na 10 let a s ročním úrokem 3,5 %. O měsíc později se prezidenti obou zemí, Vladimir Putin a Tomislav Nikolić, sešli v ruském Soči a podepsali strategický dokument o spolupráci,51 informoval o tom moderátor České televize Jan Zika v květnu 2013. Cílem dokumentu bylo podpořit ekonomické a politické vztahy mezi zeměmi. Důsledkem smlouvy bylo mj. zahájení výstavby části plynovodu South Stream v Srbsku. Výstavba započala v listopadu roku 2013, informovala Zuzana Tejnická z České televize. Investice do výstavby hradil zpočátku ruský Gazprom a srbská část financi byla plánována ke splacení zpětně z příjmů z tranzitních poplatků. Premiér Ivica Dačić uvedl, že se jedná o největší investici v zemi za poslední desítky let, jejíž plánovaná výnosnost je až 100 milionů eur ročně. „South Stream je nová a silná stránka v rusko-srbské spolupráci a přátelství. Srbská část má pro celý projekt zásadní význam,“ uvedl generální ředitel Gazpromu Alexej Miller. Srbské nadšení z výstavby ovšem netrvalo dlouho, v červnu následujícího roku totiž Srbsko spolu s Bulharskem z projektu ustoupilo, informoval za Český rozhlas redaktor Martin Dorazín.52 Ruská vláda slovy ministra zahraničí Sergeje Lavrova nařkla Evropskou unii, že vyvíjí na členské i kandidátské země nátlak s cílem ukončit výstavbu – to vše z politických důvodů, jednalo se údajně o formu odplaty za Krym a Ukrajinu53. Sergej Lavrov se vyjádřil takto: „Je to

50 Historie srbsko-ruských resp. jugoslávsko-ruských na hospodářské úrovni má dlouhou tradici. Např. v 90. letech považovala Srbská radikální strana (SRS) za hlavního spojence a přítele Ruskou federaci. Právě radikálové ostře a otevřeně vystupují proti západním zemím a zejména proti Spojeným státům americkým a Severoatlantické alianci. Během bombardování Jugoslávie silami NATO dokonce předák SRS navrhoval vstup země do svazku s Ruskem a Běloruskem. To se nakonec nestalo, ale bombardování bylo provázeno také mezinárodními sankcemi, což uvrhlo zemi do katastrofální hospodářské krize. Pomoc dalších, taktéž protiamericky orientovaných režimů, mj. Ruska a Číny, zachránila před úplným kolapsem (ZORBIĆ, Jan: Nejnovější vývoj srbského nacionalismu. Bakalářská diplomová práce 2014. Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Historický ústav FF MU Brno, s. 30–69). 51 Tato smlouva o spolupráci tvořila tzv. čtvrtý pilíř srbské zahraniční ekonomiky. Již dříve byly podepsány strategické dokumenty s Francií, Itálií a Čínou. 52 Po ustoupení Srbska a Bulharska a zrušení projektu South Stream kvůli neshodám s evropskou unií ruská strana navrhla další variantu, a to plynovou Turkish Stream, kterým má proudit ruský plyn do Evropy přes Turecko. Srbská strana zastoupená ministrem zahraničí Ivicou Dačićem v květnu 2015 tento návrh přijala a projekt podpořila. Gazprom plánuje na hranici Turecka a Řecka vytvořit uzel, přes který chce dodávat do Evropy miliardy krychlových metrů plynu ročně (ČT24: Srbsko kývlo Rusům na Turkish Stream [online]. Česká televize, 15. 5. 2015 [cit. 27. května 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/311713-srbsko-kyvlo-rusum-na-turkish-stream/). 53 Ukrajinská krize je konflikt vzniknuvší v listopadu 2013, kdy prezident Viktor Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Vyústila až v ozbrojený konflikt na Ukrajině (březen 2014), kdy se střetli aktivisté z hnutí Euromajdan a přívrženci tehdy ještě nesvrženého prezidenta Viktora Janukovyče. Ozbrojenci obsadilo Charkovskou, Doněcku a Luhanskou oblast a vyhlásili Svaz lidových republik Nové Rusko. Evropská unie se pomocí sankcí snaží zastavit ruskou agresi proti Ukrajině a nerespektování hranic, proto byly první sankce vyhlášeny již v dubnu 2014 (Krize na Ukrajině: on-line 26 iniciativa Evropské komise, od které jsme nedávno slyšeli, že rozhovory o plynovodu budou zmrazeny, pokud neuznáme vládu v Kyjevě.“ Jak uvedla v České televizi v březnu 2013 redaktorka Lucie Müllerová, vlivem ekonomické krize utrpěla Železara Smederevo,54 srbská ocelárna, která byla v roce 2003 při první vlně privatizace prodána americké společnosti US Steel. Protože se ale výroba dlouhodobě ocitala pod ročním limitem, v červenci 2012 zde byla výroba zastavena. Srbsko získalo ocelárnu zpět v roce 2011, kdy ji od americké společnosti koupilo zpět za symbolický jeden dolar. Propad výroby ale pokračoval, proto se vláda neúspěšně pokoušela ztrátovou továrnu prodat. Snaha zachovat výrobu ale pokračovala i v březnu roku 2013, kdy se znovu začalo jednat o spuštění výroby a znovuzaměstnání bývalých 5,5 tisíce zaměstnanců.

V dubnu 2014 informoval v ČT24 redaktor Karel Rožánek o investicích českých firem v Srbsku. Již několik firem v zemi úspěšně podnikalo, jednalo se například o firmu Královopolské RIA Brno či firmy se zakázkami na stavbu dálnic. Rožánek uvedl, že české firmy si musely zvykat na odlišný přístup a situaci v Srbsku a vyrovnávat se i s korupcí, proti které se však vláda už několik let snaží bojovat. Ctirad Nečas, ředitel již zmíněné Královopolské RIA Brno, nicméně ohledně korupce uvedl: „Já jsem se s korupcí v žádném případě nesetkal, nicméně jsou zde rozdílné vnímání času.“ Z firem, které se ucházely o vstup na srbský trh, jsou to např. OHL ŽS či Inekon a další. Jejich cílem bylo podílet se na modernizaci tamních železničních úseků.

Start ekonomiky sliboval i příchod zahraničních firem, které se zaměřovaly na těžbu drahých kovů, informoval v červnu 2013 Miroslav Beneš z České televize. V roce 2013 bylo v zemi zaregistrováno zhruba 300 společností, které vyhodnocovaly kvalitu kovů. Srbsko nebylo atraktivní pro velké důlní společnosti, protože zde zásoby mědi a zlata nebyly tak velké, ale lákalo menší a střední firmy, uvedl ministr pro těžební průmysl Milan Bačević. Do země je lákala také relativně stabilní ekonomika a politické poměry a také dobře rozvinutá síť infrastruktury, na rozdíl od jihoafrických zemí. Jak M. Beneše mnoho firem již začalo s průzkumem místních nerostných zásob. Srbsko bylo v době bývalé Jugoslávie centrem těžby na Balkáně, s rozpadem federace se ale těžební průmysl potýkal se stagnací.

V prosinci 2014 informovala média, konkrétně Česká televize (Martin Ježek) a Radiožurnál (moderátor Zdeněk Pospíchal), ve zkratce o vyslání zemědělských reportáž. iDnes.cz 2014–2015 [cit. 9. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/online.aspx?online=1005522). 54 Situace továrny Železara Smederevo se řeší do současnosti. Na konci roku 2014 zadala privatizační agentura veřejné výběrové řízení na koupi 80,01 procenta společnosti. Jako jediný uchazeč se přihlásila americká společnost Esmark Steel Group a započalo jednání o prodeji a převzetí společnosti. Nakonec ovšem srbská vláda pod vedením premiéra Aleksandra Vučiće oznámila odmítnutí nabídky ke koupi ocelárny. Odmítnutí bylo postaveno na nejistoty srbské vlády o další budoucnosti továrny. Jak řekl premiér Vučić, nemají jistotu, že výroba v ocelárně bude pokračovat a že po několika letech neskončí (Objavljen tender za Železaru Smederevo. RTS, 5. 12. 2014 [cit. 22. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.rts.rs/page/stories/sr/story/13/Ekonomija/1768964/Objavljen+tender+za+%C5%BDelezaru+S mederevo.html). 27 diplomatů, kteří mají do své funkce nastoupit v průběhu roku 2015, na ambasády několika zemí, mj. Srbska, jejichž úkolem je podpořit český vývoz; a o summitu zemí střední a východní Evropy a Číny o ekonomické spolupráci, který se konal v Bělehradě. Jak řekl český předseda vlády Bohuslav Sobotka, Srbsko je pro Českou republiku v oblasti vztahů s Čínou vzorem, protože s touto zemí mají několik rozjetých projektů.

2.1. REFLEXE

Oblasti hospodářství se média nevěnovala mnoho, často se jednalo pouze o velmi krátké reportáže či články, které přinesly informace o nejzásadnějším srbském dění na tomto poli, avšak minimum příspěvků se problematice věnovalo do hloubky. Většina příspěvků se zaměřovala na srbskou spolupráci s dalšími evropskými zeměmi a týkala se i investičních projektů, ať už ze strany České republiky, ale i dalších zahraničních investorů (př. Ruska). V rámci českých investic se jednalo zejména o stavbu železničních komunikací a dálnic. Jak uvedl Karel Rožánek, čeští podnikatelé mohli v Srbsku mít problém zvyknout si na odlišný přístup a také na problematiku korupce, která byla (a je) zde rozšířená, avšak její potírání je jeden z hlavních bodů současné vlády (viz kapitola Politika). Ta se ji ve svém dlouhodobém plánu snaží omezit a bojovat s ní. Možným problematickým faktorem pro české investory mohlo být i odlišné vnímání času. Tuto skutečnost však lze glosovat a označit, s ohledem např. na české komunikační stavebnictví, za nerelevantní; média v českém prostřední neustále přinášejí informace o prodlužování termínů různých veřejných staveb a problémů s tím spojených. Proto není úplně vhodné upozorňovat na odlišné vnímání času, když jde o problém častý i v České republice. Zahraniční investice však bylo možno doložit i příchodem firem zabývajících se těžbou drahých kovů, na což upozornil Miroslav Beneš (ČT, červen 2013). Srbsko označil jako zemi se stabilní ekonomikou a politickými poměry, s čímž lze vyjádřit drobný nesouhlas vzhledem k mírně negativním slovům z reportáže Karla Rožánka v předchozím odstavci. Redaktor však Srbsko srovnával s africkými zeměmi, kde se také drahé kovy těží, a v tomto srovnání lze rozhodně Srbsko za relativně stabilní zemi označit. Navíc do země je z české strany plánováno vyslání zemědělských diplomatů, kteří se mají zaměřit zejména na podporu českého vývozu, což je další příležitost pro podnikatele sídlící v ČR, jak rozšířit svůj byznys i do této balkánské země. Srbská ekonomika patřila mezi výrazné oběti finanční krize a od roku 2008 se její veřejný dluh téměř zdvojnásobil, což se projevilo na velkém deficitu. Navíc ekonomika se propadla v roce 2014 o 1,7 % a i tento rok se očekává pokles.55 I přesto se ekonomika snaží z krize zotavit, čemuž přispívají i zahraniční investoři, mezi které se Česká republika řadí. Je však nutno dodat, že zahraniční investice byly ve sledovaném období na úrovni, která neodpovídala možnostem. Navíc české investice byly realizovány

55 Srbsko. Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, 2015 [cit. 27. června 2015]. Dostupné z: http://www.amsp.cz/uploads/dokumenty/podnikame_v/Srbsko.pdf 28 především na úrovni malých a středních podniků, neměly však pro srbskou ekonomiku (na celostátní úrovni) větší význam. V rámci investic se jednalo i o obnovení výrobě v továrně Zastava, v čemž se angažoval italský Fiat. V těchto investicích bylo možno spatřovat postupné sbližování s Evropou. Navíc lze předpokládat, že po zahájení přístupových rozhovorů o vstupu Srbska do EU se nejedná o ojedinělou zahraniční investici – s postupnou evropskou integrací lze očekávat i další investice. Srbská vláda se pokusila napomoci hospodářskému růstu zákonem, který posílil kontrolu a moc nad centrální bankou. Tento zákon odsoudila EU i MMF. Otázkou je však, zda je dobré, aby parlament vstupoval do jmenování dozorčího orgánu banky a navíc jmenoval vedení banky – toto spojení by mohlo být využíváno jednotlivými politickými stranami u moci, které by mohly dosazovat své vytipované jedince do vedení banky a tím ovlivňovat její chod. Pro EU se mohou jako problematické jevit silné (nejen) hospodářské vazby Srbska na Rusko, vzhledem k sankcím, které po ruském zásahu na Ukrajině EU vůči ruským představitelům a Rusku jako celku vyhlásila. Srbsko jako kandidát na členství unie by mělo sjednotit svoji politiku s politikou EU, avšak ruské investice byly a jsou velmi významným zdrojem financí. Plánována byla i výstavba plynovodu South Stream; od projektu však Rusko po neshodách s EU ustoupilo. Právě vztahy s Ruskem jsou ty, které Evropská unie komentuje nejvíce a se kterými nesouhlasí. Problémem může být případný velký vliv Ruska a ruské politiky na Srbsko, které by však mělo směřovat spíše proevropsky a vzdát se orientace na Rusko, pokud se hodlá stát právoplatným členem EU. Nicméně vztahy s touto zemí jsou nadále na dobré úrovni a cílem srbské vlády je udržovat dobré vztahy s oběma subjekty. Zda se jedná o správný krok, napoví až další dění a vztah EU a Ruska v budoucnosti; není možné předvídat, jakým směrem se mezinárodní politika bude ubírat. Z článků vyplynulo, že srbská ekonomika se stále potýká s krizí a významným zdrojem pro její budoucí zlepšení jsou zahraniční investice. Navíc z kvantitativního průzkumu vyplynulo, že ekonomika je jedna z hlavních oblastí, o které by respondenti uvítali více informací. To vše může mít souvislost s jednáním Srbska a EU ohledně budoucího přistoupení – Česká republika, která již členem Unie je, má logicky zájem o ekonomickou situaci dalších možných členů Unie. Tato skutečnost může v současnosti být podpořena i ekonomickou krizí Řecka, kdy je EU nucena zasáhnout a případná finanční další pomoc se dotkne všech jejích členů. Češi proto mohou mít o srbskou ekonomiku zvýšený zájem z tohoto pohledu. Navíc přistoupením Srbska k EU by se zjednodušily možnosti podnikání a vzájemné ekonomické spolupráce. Z příspěvků, které se zabývaly českými investicemi, však byla cítit ochota českých podnikatelů i vlády

29 objevovat srbský trh a snaha expandovat. Lze proto předpokládat nárůst hospodářského obratu, který mezi ČR a Srbskem dosahoval vyšších hodnot před rokem 2009.56

56 Srbsko: Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR. Business Info, 1. 6. 2015 [cit. 27. června 2015]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/srbsko-obchodni-a-ekonomicka-spoluprace-s-cr- 18540.html 30

3. KRIMINALITA

V oblasti kriminality a páchání trestných činů se objevilo několik reportáží popisujících Srby porušující zákon jak ve vlastní zemi, tak i na území dalších států včetně České republiky. Ve sledovaném období se objevily reportáže týkající se zločinů v několika oblastech.

V oblasti umění se jednalo o dvě reportáže týkající se zcizených uměleckých děl, která byla objevena na území Srbska. V Českém rozhlasu v dubnu 2012 informoval moderátor Radvít Novák krátkou zprávou o nalezení vzácného obrazu francouzského impresionisty Paula Cézanna,57 jehož dílo bylo odcizeno v roce 2008 a v roce 2012 bylo v Srbsku objeveno. Jednalo se o jeden z několika odcizených obrazů ze soukromé vily v Curychu. V březnu následujícího roku bylo nalezeno, jak informovala v Českém rozhlasu moderátorka Pavlína Fendeková, další umělecké dílo, obraz Rembrandta,58 na kterém malíř zachytil svého otce. Dílo pochází z roku 1630, bylo ukradeno z muzea v Novém Sadě v roce 2006 a jeho cena byla v roce 2012 odhadována v přepočtu přes 70 milionů korun. Jak dál P. Fendeková uvedla, policie v souvislosti s nalezením ukradeného obrazu ve Sremské Mitrovici zadržela 4 osoby, ovšem nepodařilo se dohledat konečné vyřešení případu, a zda byla podezřelým prokázána vina a zda byli případně odsouzeni.

Celkem tři reportáže se týkaly tragických událostí spojených s úmrtím. První reportáž Anny Kadavé byla odvysílána na stanici Prima Family v dubnu 2012 a informovala o tragickém požáru v klubu v Novém Sadu. Jednalo se již o třetí událost v tomto městě za posledních několik let, při které v zábavním podniku zahynuli lidé následkem požáru.59 Ten si vyžádal celkem šest obětí, které se po vypuknutí požáru snažily ukrýt na toaletách. Úřady na jejich památku vyhlásily Den smutku a na místo tragédie ještě téže noci dorazil i starosta města Igor Pavličić,60 aby vyjádřil soustrast. Na vině požáru byla nejspíš vadná elektroinstalace v podniku. Další reportáž televize Prima Family, kterou prezentoval moderátor Roman Fojta v červnu 2012, informovala ve zkratce o útoku útočníka na kavárnu v severosrbském městě Idvor,61 který do podniku vhodil nejspíš granát. Na místě zemřeli tři lidé a dalších osm bylo zraněno. Útočníkem byl Saša Bakić ze sousední obce Sefkerin, který spolu s bratrem Igorem a přítelem Miroslavem Simonovićem nebyli

57Paul Cézanne (1839-1906), významný a vlivný francouzský umělec, post-impresionistický malíř (Paul Cezanne. [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: www.paul-cezanne.org). 58Rembrandt van Rijn (1606-1669), holandský malíř a rytec. Jeho tvorba spadá do tzv. Nizozemského zlatého věku, do doby baroka (Rembrandt van Rijn. Artmuseum [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=680). 59K podobnému případu došlo také v roce 2008 – tehdy zemřelo osm lidí, a také v roce 2007, kdy při požáru hotelu zahynuli tři lidé. TV Prima ve své tehdejší reportáží uvádí chybnou informaci, a to, že při požáru zemřeli dva lidé. Podle srbského serveru Politika Online ale byly oběti tři (Troje poginulo u požaru u novosadskom hotelu “Putnik”. Politika Online, 2007 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.politika.rs/rubrike/Hronika/t50746.lt.html). 60Miloš Vučević novi gradonačelnik Novog Sada. Večernje novosti, 13. 9. 2012 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.novosti.rs/vesti/naslovna/aktuelno.289.html:396769-Milos-Vucevic-novi- gradonacelnik-Novog-Sada 61Idvor, město v multikulturní oblasti Vojvodina, kde nadpoloviční většinu tvoří Srbové, ale jsou tu také minority Maďarů, Slováků, Chorvatů, Černohrců, Rumunů a Rusínů. 31 vpuštěni do zábavního klubu, načež došlo k fyzickému napadení, které skončilo odjištěním granátu, který přinesl Igor Bakić.62 Nejednalo se však o etnicky motivovaný čin. O případu masového vraždění ve městě Velika Ivanča poblíž hlavního města informovaly shodně v dubnu 2013 např. Lidové noviny (ČTK), MF Dnes (Ivana Milenkovičová) i reportáže odvysílané na televizi Prima Family (Patrik Kaizr) či Nova (Matěj Sviták). Střelec zde povraždil členy své rodiny a také několik sousedů, celkem se mu stalo obětí 13 lidí včetně jednoho dítěte. Posledním podobným útokem v Srbsku byla střelba ve vesnici Jabukovac v roce 2007,63 při které zemřelo devět osob. Sám útočník se po příjezdu policie pokusil o sebevraždu, které nakonec po několika dnech v nemocnici podlehl.

O napadení českého diplomata Ronalda Franka v listopadu 2012 informovala shodně MF Dnes a Právo prostřednictvím agenturní zprávy. Diplomat byl napaden a okraden na dálničním odpočívadle na severu Srbska a po incidentu musel být hospitalizován v novosadské nemocnici. Dle zprávy zástupce velvyslankyně v Bělehradě Jiří Kyrian uvedl, že napadený u sebe neměl žádné citlivé dokumenty, neboť se jednalo o zaměstnance velvyslanectví z hospodářského úseku.

Dvakrát informovala média o kriminalitě spojené s drogami. První reportáž Martina Holka uvedená ve zpravodajství televize Nova pochází z února 2013 a pojednává o srbském mladíkovi, který se pokusil přes ruzyňské letiště převézt čtyři kilogramy heroinu pečlivě zabaleného a maskovaného mezi africkými suvenýry. Mladík tvrdil, že o droze nevěděl. Čeští celníci v reportáži uvedli, že hodnota drogy byla téměř čtyři miliony korun a rovněž se domnívali, že české letiště mělo sloužit pouze jako přepravní zastávka a droga se odtud měla dostat dál do zahraničí. Druhá reportáž pocházela ze srpna téhož roku a v Českém rozhlase ji uvedla Petra Matoušková. Tehdy rakouská policie na základě mezinárodního zatykače zadržela Srba Zorana Vesoviće, který byl v České republice odsouzen za výrobu a držení omamných a psychotropních látek již v roce 2008, a to k 10 letům odnětí svobody, ale do vězení nenastoupil.

V souvislosti s uprchlým českým podnikatelem Radovanem Krejčířem zmínil Radiožurnál prostřednictvím reportáže Tey Parkanové vraždu v JAR, jejíž obětí se stal Srb Veselin Laganin64 – dle médií Krejčířův spolupracovník, o jehož vydání dlouho

62 (tms): Idvor: Bombaš u kafiću ubio troje. 24sata, 4. 6. 2012 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://arhiva.24sata.rs/vesti/aktuelno/vest/idvor-bombas-u-kaficu-ubio-troje/42607.phtml 63Střelba ve vesnici Jabukovac v roce 2007 si vyžádala 13 obětí. Nikola Radsavljević trpící paranoidní psychózou zcela náhodně střílel do kolemjdoucích a odůvodnil to údajnou nespravedlností, kterou trpěl (B92: Jabukovac shooter confessess to nine murders. B92, 31. 7. 2007 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.b92.net/eng/news/crimes.php?yyyy=2007&mm=07&dd=31&nav_id=42757). 64Veselin Laganin se objevil u pretorijského soudu v únoru 2013 po boku Krejčíře na základě obvinění z ozbrojené loupeže (STOCKENSTROOM, Somaya, KABIZOKWAHKE, Mzwandile: Dead Forderview. Sunday World, 6. 11. 2013 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.sundayworld.co.za/news/2013/11/06/dead-fordview). Laganin se zabýval pašováním balíků drog z JAR zejména do Austrálie a na Nový Zéland. Spolu s Darko Šarićem je nejvýše postavený Srb v jihoafrickém kriminálním podsvětí, je také jedním z nejbližších spolupracovníků Radovana Krejčíře. Laganin získal srbské občanství v roce 2007, jeho záznamy týkající se narození nejsou k nalezení. Měl se narodit ve vojvodinské obci Sombor, tam o něm ale místní ani pamětníci nevědí (Bosanac najmoćniji 32 usilovala srbská vláda, aby mohl být ve vlasti souzen za trestné činy spáchané dříve v Bělehradě. Srb byl zastřelen ve svém domě tři týdny potom, co se ve stejné čtvrti odehrála vražda Bassama Issy, také spojovaná s Radovanem Krejčířem.

Lidové noviny informovaly v únoru 2013 prostřednictvím agenturní zprávy o plánování atentátu na srbské vládní letadlo – útočníci z řad kriminálních skupin65 měli v plánu poškodit vládní letadlo během letu některého z vysoce postavených činitelů (prezident Tomislav Nikolić, premiér Ivica Dačić či vicepremiér Aleksandar Vučić). Zpráva uváděla, že v plánu bylo pouze malé poškození, které by bylo možné svést na zastaralost vládního stoje, plán byl ovšem odhalen.

V říjnu 2013 informovala v České televizi moderátorka Světlana Witowská o rozsudku soudu mise Evropské unie v Kosovu.66 Odsouzena byla skupina deseti Albánců, kteří byli usvědčeni z útoku na srbské kontrolní stanoviště na hranicích s Kosovem u obce Bujanovac.67Dle rozsudku se snažili v místě vyvolat konflikt, čímž by v oblasti vynutili mezinárodní intervenci.

Média zveřejnila několik příspěvků, které se týkaly srbského organizovaného zločinu a zločineckých gangů; případy jsou vzájemně velmi propletené.

První z nich se v únoru 2012 objevil v Lidových novinách, kde článek Terezy Šupové

mafijaš u JAR: Veselin Laganin, šef afričke narko mafije. Slobodna Bosna, 10. 7. 2012 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.slobodna- bosna.ba/vijest/1563/bosanac_najmocniji_mafijas_u_jar_veselin_laganin_sef_africhke_narko_mafije.htm l). 65Jak uvedl server vesti-online.com, premiér Dačić řekl, že byla zaznamenána neobyčejně častá komunikace kriminálních skupin v Srbsku se skupinami po celé Evropě. Jak řekl Marko Nicović, bývalý šéf bělehradské policie, za napadením letadla mohl stát každý, kdo měl peníze na zaplacení odborníků. Za pokusem mohli stát vlivní magnáti, klan Darka Šariće (lídr mocné balkánské organizace odpovědné za distribuci kokainu z JAR přes Balkán, Itálii a Slovensko do západní Evropy; dopustil se i praní špinavých peněz, když investoval během privatizace do důležitých srbských hotelů (Darko Šarić. Reporting Project [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: https://reportingproject.net/PeopleOfInterest/profil.php?profil=54), albánská lobby (ARSENOVIĆ, J., ĐOKIĆ, B.: Sprečeno rušenje Dačićevog aviona. Vesti Online, 17. 2. 2013 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/292715/Spreceno-rusenje-Dacicevog- aviona). 66EULEX. 67Skupina Albánců vedená Valjonem Jašarim provedla ozbrojený útok na srbské kontrolní stanoviště poblíž Bujanovce v roce 2012. Cílem skupiny bylo podpořit konflikt v jižním Srbsku (v rámci kterého se etničtí Albánci snaží o odtržení oblasti a její přičlenění ke Kosovu) aby bylo mezinárodní společenství nuceno zasáhnout. Obviněni byli z terorismu a organizace teroristické skupiny ((srna): Albancima 59 godina robije: Napali srpski punkt kod Bujanovca. Vesti Online, 17. 10. 2013 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.vesti-online.com/Vesti/Hronika/352660/Albancima-59-godina-robije-Napali-srpski-punkt- kod-Bujanovca). Jižní Srbsko je problematická oblast, žije zde v oblasti Preševského údolí (města Preševo, Medveđe, Bujanovac) menšina 50–60 000 Albánců, kteří vycítili svou možnost v době, kdy Srbsko kvůli vstupu do EU mírní své nacionalistické postoje. Místní Albánci požadují stejná práva, jako mají Srbové v Kosovu. Již v minulosti bojovali místní Albánci o připojení ke Kosovu, a to v letech 1999–2001, kdy založili vlastní Osvobozeneckou armádu Prešereva, Medveđi a Bujanovace a účastnili se ozbrojených střetů se srbskou policií a armádou ((top): Srbové se bojí, že přijde druhé Kosovo. Rizikem jsou Albánci na jihu. iDnes.cz, 12. 10. 2013 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/samostatnost-albancu-v- srbsku-dew-/zahranicni.aspx?c=A131012_140405_zahranicni_tp). 33 informoval o pokusu o útek z bělehradské věznice, kterého se dopustili Sretko Kalinić68 a Željko Milovanović69 – muži, kteří byli jedni z odpovědných lidí za vraždu bývalého srbského premiéra Đinđiće. Oba byli ve své zemi velmi známí zločinci, kteří patřili ke zločineckým skupinám70 a podíleli se na vraždách. Jak informoval m.j. srbský deník Telegraf, nejspíš se jednalo o akci, která byla plánovaná delší dobu a nejspíš při ní docházelo i ke spolupráci a podplacení vězeňské stráže. Jejich pokus ale skončil nezdarem, když byli zadrženi vězeňskou ostrahou. Ze stejného měsíce je i článek založený na agenturní zprávě, uveřejněný taktéž v Lidových novinách, o zadržení čtyř Srbů ve španělské Valencii, přičemž jedním z nich byl Vladimír Milisavljević,71 který se podílel na vraždě bývalého premiéra Đinđiće.72 V lednu 2014 informoval Radiožurnál prostřednictvím reportáže Alexandra Tolčinského o průlomové události, a to o zatčení dvou vrahů novináře Slavka Ćuruviji.73 Za jeho vraždu byli zatčeni dva bývalí příslušníci

68Sretko Kalinić (*1974), nájemný a masový vrah, zločinec, jeden z konspirátorů atentátu na Zorana Đinđiće. 69Željko Milovanović, jeden z pachatelů atentátu na chorvatského novináře Ivo Pukaniće, spáchaného 23. října 2008 v Záhřebu pomocí bomby nastražené do automobilu. Pukanić byl známý jako kontroverzní osoba s kontakty v podsvětí a mezi politiky, byl známý odhalením pašování cigaret, do kterého byl zapletený Stanko Subotić a předseda černohorské vlády Milo Đukanović, byl také důležitým svědkem ve vyšetřování ((AKI): Croatia: Murder of publisher shocks government. [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www1.adnkronos.com/AKI/English/Politics/?id=3.0.2629117558). 70Mezi důvody rozkvětu organizovaného zločinu se řadí mezinárodní embargo a účast Jugoslávie (byť neúčinné) na podpoře bojů v bosenském konfliktu. Organizovaný zločin fungoval v symbióze se státem, z čehož profitovaly obě strany. Stejně jako v případě BaH, speciální státní jednotky byly zformovány ze zločinců napojených na podsvětí. Jejich napojením do státního systému se de facto stali imunními, ať už páchali cokoliv. Jednotka pro zvláštní operace (Jedinica za specijalne operacije) známá také jako Rudé barety (Crvene beretke) vznikla v roce 1991. Působila v Chorvatsku, BaH a v Kosovu a většina jejích členů byla recidivistickými zločinci. Jednotky přežily pád Miloševicova režimu a nebyly nijak změnou režimu ovlivněny. Vzhledem k osobním ambicím, konfliktním tématům (např. Spolupráce s ICTY) a roztříštěnosti politické scény se nekonala žádná diskuze o odstranění těchto sil (STOJAROVÁ, V.: Organized Crime in the Western Balkans [online]. 2007 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://ispo.fss.muni.cz/uploads/2download/Working_papers/ispo_wp_2007_5.pdf, 98-99). Skupina Zemun Clan (Zemunski klan) je největší kriminální skupinou v Srbsku (“Bela knjiga” srpskog kriminala. Politika Online, 1. 2. 2010 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.politika.rs/rubrike/Tema- nedelje/Podzemlje-Srbije/t9415.lt.html), byla zapletena do vraždy expremiéra Đinđiće, pašování drog, vydírání, vražd. V čele skupiny stál Dušan Spasojević ,,Duća“, který byl ve spojení s vůdci radikálů, Vojislavem Šešeljem, kterého informoval o vraždách vysoko postavených srbských osob. Šešelj o těchto skutečnostech psal i ve svých dvou knihách a Spasojeviće je zde zmiňován pod pseudonymem Laufer. Spasojević byl 27. března 2003 zabit srbskou policií během celostátního vyšetřování zahájeného po atentátu na Đinđiće, v rámci akce ,,Sablja“. Spolu s ním zemřel i Mile Luković ,,Kum“, oba při zatýkání v obci Meljak kladli odpor. (CEROVIĆ, S.: Izlazak iz istorije 1999-2004. Beograd 2004, s. 422). Nutno uvést klíčovou souvislost Baretů s vraždou Zorana Đinđiće, a to dohodu mezi těmito subjekty – jednalo se v ní o další existenci této skupiny, která byla ze strany Z. Đinđiće zaručena tím, že „pokud on nezlikvidoval je, tak ani oni jeho“, tedy jinými slovy se pokud by Z. Đinđić proti jednotkám nezasahoval, nezajímaly by se Barety ani o něj; atentát tak byl vyústěním pokusu o zrušení jednotky. 71Vladimir Milisavljević, jeden z klíčových členů Zemunského klanu. 72Atentát na Zorana Đinđiće (*1952-2003) byl spáchán před budovou vlády 12. března 2003 ostřelovačem najatým speciálními policejními jednotkami. Ještě téhož dne byl v zemi dočasnou prezidentkou Natašou Mičić vyhlášen výjimečný stav. 24. března byl dopaden Zvezdan Jovanović, který se ke střelbě na expremiéra přiznal (CEROVIĆ, S.: Izlazak iz istorije 1999-2004, s. 422). Vraždu expremiéra provedl Jovanović na objednávku Milorada ,,Ulemka“ Legiji, velitele speciální zásahové jednotky jugoslávské tajné policie (Serb police kill Djindjic suspects. BBC, 28. 3. 2003 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/2893947.stm). 73Slavko Ćuruvija (1945-1999), srbský novinář, zakladatel listu Nedeljni telegraf. Původně patřil do přátelského okruhu Slobodana Miloševiće a jeho manželky Miriany Marković, v polovině devadesátých let 34 tajné policie. Dle Tolčinského bylo zatčení možno označit za klíčové, protože jím soudobá vláda de facto zasáhla do vlastních řad. Vyšetřováním byl pověřen Aleksandar Vučić, který byl v době vraždy ministrem informací a měl přístup k informacím ohledně policejní činnosti – lze tedy říci, že o vraždě býval musel vědět. Jak dál reportér uvedl, celé vyšetřování se posunulo kupředu spolu s výpovědí Milorada Ulemka Legiji,74 bývalého velitele speciálních policejních jednotek. Lze říci, že se jednalo o průlomovou událost, protože se v Srbsku začalo mluvit o záležitostech, které byly dlouho dobu tabu.

Se zločineckou skupinou Zemunský klan souvisí ještě příspěvek Ondřeje Špalka odvysílaný v televizi Nova v červenci 2014, který informoval o dopadení mezinárodně hledaného Jovana Miletiće75 v Praze. V České republice se skrýval několik měsíců a ve vlasti byl stíhán kvůli obžalování ze spáchání vraždy, obchod s drogami a vydírání.

O tématu, které spadá do více kategorií, pojednává článek Matyáše Zrna uveřejněný v Lidových novinách v listopadu 2013 pod názvem Mosty rozdělující a spojující. Pojednával o volbách na Kosovu, částečně také o jednání Srbska o vstupu do Evropské unie, ale primárním tématem byla kriminalita na Kosovu a s ní spojená stále se rozšiřující činnost mafie a zločineckých skupin. M. Zrno uvedl, že při volbách v Kosovu v listopadu 2013 vtrhli do hlasovacích místností maskovaní útočníci a znemožnili konání voleb, následkem čehož bylo nutno je opakovat.76 Článek se zaměřil také na to, že útočníkům nikdo nezabránil – dle autora za tím stály obavy o bezpečnost členů sil NATO i policejních sil EU EULEX,77 které se stáhly a umožnily tak do Kosova volný vstup ale přestoupil k opozici. Zavražděn byl 11. dubna 1999 během bombardování Jugoslávie silami NATO. Takový čin v této době nebyl neobvyklý – tehdy bylo zavražděno několik dalších novinářů, tyto případy ale na pozadí bombardování zanikaly. Díky vztahu s Miloševićem byl ,,naoko“ pod ochranou speciálních policejních jednotek, ty jej ale na několik sekund přestaly hlídat a právě během nich byl zastřelen. 74Milorad Ulemek Legija (*1968), známý také jako Milorad Luković, člen francouzské cizinecké legie, dobrovolnické gardy a Rudých baretů, účastnil se pašování drog a byl v rámci motta Bratrství a jednota (Bratstvo i jedinstvo), které paradoxně fungovalo pouze na poli organizovaného zločinu, ochraňován chorvatským policistou Vladimirem Milankovićem, který byl zodpovědný z masakru 80–120 Srbů v obci Sisak (STOJAROVÁ, V.: Organized Crime in the Western Balkans [online]. 2007 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://ispo.fss.muni.cz/uploads/2download/Working_papers/ispo_wp_2007_5.pdf, 99-112). Jeden z vůdčích postav zločinecké skupiny Zemunský klan (CEROVIĆ, S.: Izlazak iz istorije 1999-2004, s. 422). 75Jovan Miletić (*1980), člen bělehradské zločinecké skupiny Firma, která spadá pod Zemunský klan. Firma se zabývala obchodováním s drogami na území Vojvodiny, v roce 2005 byli její členové odsouzeni k celkem 167 let vězení mj. Za vraždu Uglješi Ljubojeviće a za vypálení novosadské restaurace Marina. V období ledna a února 2003 skupina s cílem zastrašit Nenada Opačiće, organizátora kriminální skupiny, která se zabývala prodejem drog, prvně členy Opačićovy skupiny – Ljubojeviće, Aleksandra Ivanoviće a Aleksandra Lošiće – sledovala, potom zastrašovala střelbou z automatické zbraně, při které Ljubojević zemřel (D. Ć.: Priznanje člana kriminalne grupe “firma”: Mutavi tukao zbog droge. Glas javnosti, 2004 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://arhiva.glas- javnosti.rs/arhiva/2004/04/07/srpski/H04040604.shtml). 76Volby byly opakovány ve třech okrscích v Kosovské Mitrovici. Detailněji o kosovských volbách viz kapitola Politika. 77Mise EULEX podporuje Kosovo na jeho cestě evropské integrace v oblasti práva, zaměřuje se také na boj proti korupci a úzce spolupracuje s lokálními partnery na udržitelnosti a osvědčených postupech EU v Kosovu. Mandát mise je stanoven do 14. června 2016, šéfem mise je Gabriele Meucci. EULEX zaměstnává zhruba 1 600 mezinárodních i místních zaměstnanců. Mise je podporována všemi 28 členy EU a pěti dalšími státy (Kanada, Norsko, Švýcarsko, Turecko, USA) (Šta je EULEX? [online]. 2008 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.eulex-kosovo.eu/?page=6,16). Více o misi viz kapitola Politika. 35 srbských radikálů. V Kosovu byly v minulosti zločinecké organizace velmi silné, v podstatě ovládaly severní část země. Došlo k tomu po dohodě o dopravování zboží do Kosova ze Srbska bez DPH.78 Podle autora se zboží pašovalo, a to ne pouze do severní části, ale putovalo i dále do albánské části Kosova. Paradoxně tedy mnozí bojovníci za „srbství“ registrovali své firmy v kosovském registru, měli tamější doklady a spolupracovali dokonce s albánskými zločineckými organizacemi. Právě proto, podle M. Zrna, zločinecké skupiny neměly zájem na usmíření Srbska a Kosova, které bylo nutné pro zahájení přístupových rozhovorů do Evropské unie.79 Zdejší obchod totiž těžil a vzkvétal ze vzájemného konfliktu a rozdělenosti země.

3.1. REFLEXE

O oblasti kriminality a páchání trestných činů se objevilo několik reportáží, které nebyly cíleně zaměřeny pouze na dění na srbském území, avšak pouze minimum zpráv se věnovalo zločinům spáchaným na českém území (např. viz reportáž Martina Holka ve zpravodajství Novy o pašování drog). Navíc příspěvky o odcizených uměleckých dílech se do zpravodajství dostala kvůli tomu, že se jednalo o velmi cenné umělecké (a historické) předměty s vysokou hodnotou. Srbsko nebylo primárním předmětem zájmu – tím byla právě ona díla, která byla v Srbsku nalezena. Reportáže týkající se tragických událostí informovaly o úmrtích srbských obyvatel, první z nich se věnovala tragickému požáru zábavního klubu v srbském Novém Sadu, druhá se zaměřila na (nejspíš) granátový útok v obci Idvor. Idvor se nachází v severní části Srbska, v multikulturní oblasti Vojvodina, avšak nutno zmínit, že se nejednalo o etnicky zaměřený útok – důvodem útoku byla neshoda mezi útočníkem a jeho doprovodem s ochrankou zábavního klubu, což česká média neuvedla. O případu masového vraždění pomocí střelné zbraně informovalo shodně několik médií. O případech masového útoku informují média standardně, protože by se mohlo jednat o případ etnicky motivovaný či o čin duševně nemocného jedince – v případě střelby v obci Velika Ivanča se jednalo o druhou možnost, jak shodně média uvedla. O takovýchto událostech média informují standardně, avšak i zde, jako i v případě uměleckých děl, primární předmět zájmu jiný, než Srbsko. Nutno podotknout, že mnohdy bývají média zaujatá a přinášejí informace o podobných událostech s negativním zabarvením, které může velmi často recipienty podnítit k utvoření si vlastního názoru na danou zem. V případě těchto příspěvků tomu tak nebylo a podané informace byly velmi objektivní. Články MF Dnes a Práva týkající se napadení českého diplomata Ronalda Franka na severu Srbska informovaly o útoku, který však nebyl vykonán za účelem získání jakýchkoli informací; to, že se jednalo o českého diplomata, byla nejspíš souhra náhod,

78Na základě nařízení srbské vlády z roku 2005 byli občané severního Kosova osvobozeni od placení DPH z ropných produktů, automobilů, mobilních telefonů a dalšího zboží (MILANOVIĆ HRAŠOVEC, Ivana: Trgovina Srbija–Kosovo: Crno, belo, sivo. Vreme, 9. 8. 2012 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.vreme.com/cms/view.php?id=1066368&print=yes). 79O této problematice viz kapitola Politika. 36 protože diplomat zaměstnaný v hospodářském úseku velvyslanectví nedisponoval během přepadení žádnými dokumenty a ani média o podobné možnosti nespekulovala. Informace týkající se trestných činů spojených s drogami byly do zpravodajství zařazeny na základě spojení s českým trestním právem. První reportáž Martina Holka odvysílaná na televizní stanici Nova se týkala dopadení srbského mladíka, který se pokoušel přes ruzyňské letiště propašovat několik kilogramů heroinu. Primárním předmětem zájmu v tomto případě byly drogy, ne srbský občan. Lze odhadnout, že média by o stejném případu informovala i v případě, že by se jednalo o občana jiné národnosti, protože se jednalo o porušení trestního zákona na území České republiky. V druhém případě však byl srbský občan předmětem zájmu vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo v České republice již odsouzeného Srba Zorana Vesoviće, který byl dopaden rakouskou policií.

Reportáž Radiožurnálu o dopadení Srba Veselina Langanina (avšak média jeho jméno uváděla chybně jako „Langnin“) se, jak lze odhadovat, stala součástí zpravodajství díky spojení s uprchlým českým podnikatelem Radovanem Krejčířem, který je v JAR podezříván ze spáchání mnoha zločinů. Reportáž však Langaninovo úmrtí pouze zmínila, nejednalo se o detailní analýzu situace. Lze spekulovat, že opět, primárním zájmem zde byl český podnikatel R. Krejčíř, a média se soustředila na dění s ním spojené, proto byl Srb zmíněn. O plánování atentátu na srbské vládní letadlo informovaly prostřednictvím agenturní zprávy Lidové noviny. Informace týkající se ohrožení státních činitelů a vysoce postavených politiků dostávají v médiích pravidelně mnoho prostoru s ohledem na možnou hrozbu terorismu. V tomto případě se napojení na teroristickou organizaci neprokázalo, útok byl připsán členům kriminálních balkánských gangů, jejichž zájmem bylo odstranění nevhodných státníků – v tomto případě se jednalo o proevropského prezidenta Tomislava Nikoliće, s jehož názory mnozí občané nesouhlasí a odmítají evropskou integraci. Mohlo se tak jednat o projev nesouhlasu, příp. odstranění politika, se kterým útočníci nesdíleli svůj politický názor. Odsouzení skupiny Albánců ve spojení s možným osamostatněním jižního Srbska prezentovala ve svém vysílání Česká televize. Oblast jižního Srbska o opštinami Preševo, Bujajovac a Medveđa čítá 1 249 km2 a převažuje zde albánské obyvatelstvo vyznávající sunnitský islám.80 Cílem aktivistů je odtržení od Srbska, což odůvodňují svou odlišností a také údajným primárním osídlením oblasti tímto etnikem, a připojení ke Kosovu. Dle Martina Surovčáka je právě toto, tedy snaha za každou cenu dokázat, že má dotyčný národ na určitém území nejdelší dějiny, typickým rysem balkánských národních historiografií,81 což se odráží v myšlení jihosrbských Albánců. Vynesený rozsudek soudu mise Evropské

80 SUROVČÁK, Martin: Albánci v jižním Srbsku a prešovský iredentismus. Magisterská diplomová práce 2012. Vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Ústav slavistiky FF MU Brno, s. 15–19. 81 SUROVČÁK, M.: Albánci v jižním Srbsku a prešovský iredentismus. S. 11. 37 unie v Kosovu (EULEX) nad skupinou Albánců média reflektovala v souvislosti s děním v Kosovu, které je v rámci zpravodajství sledováno dlouhodobě. Zveřejnění několika krátkých příspěvků pojednávajících o srbském organizovaném zločinu a o členech zločineckých skupin lze odůvodnit širokou oblastí působnosti zločineckých organizací – od napojení na fotbalové hooligans i politické představitele přes obchod se zbraněmi, drogami a dalšími komoditami až po vraždy. A právě vražda bývalého srbského premiéra Zorana Đinđiće byla pojítkem jednotlivých příspěvků. Tereza Šupová totiž v Lidových novinách informovala o nezdařeném útěku dvou vězňů, Sretka Kaliniće a Željka Milanoviće, kteří jsou spojováni s vraždou bývalého premiéra a je jim přisuzována odpovědnost za vražednou akci. Stejně tak se expremiéra týkala i zprávy o dopadení srbských zločinců ve Španělsku – pojítkem s případem „Đinđić“ byl v tomto případě Vladimir Milisavljević, jeden z klíčových představitelů zločinecké skupiny Zemunský klan. Poslední příspěvek odvysílaný Radiožurnálem se týkal zatčení vrahů novináře Slavka Ćuruviji, na jehož vraždě nesou podíl bývalí příslušníci srbské tajné policie. Tolčinský v reportáži uvedl, že se jedná o klíčový moment, protože vláda tímto činem, dalo by se říct, zasáhla do vlastních řad. Nutno říct, že paradoxně byl vyšetřováním pověřen Aleksandar Vučić, tedy někdejší ministr informací. Názor, že musel mít o chystané vraždě povědomí, protože jako ministr informací měl přístup k informacím týkajícím se činnosti tajné policie a dle jeho nebyla tedy jeho nevědomost možná, je jistě opodstatněný. Diskutabilní je také samotná vražda opozičního novináře, který byl pod ochranou speciálních policejních jednotek, tedy již zmíněné tajné policie, avšak i přes její dohled byl zastřelen. Lze tedy jen spekulovat, zda policejní jednotky opravdu na několik inkriminovaných vteřin opomněly novináře hlídat či zda se jednalo o cílené krátkodobé přerušení dohledu; o této skutečnosti v reportáži pochybuje i sám A. Tolčinský a nelze, než s ním souhlasit.. Ve spojitosti s Českou republikou přinesla informaci o dopadení Jovana Miletiće televize Nova – klíčovým pro tento příspěvek však bylo dopadení mezinárodně hledaného zločince na českém území, ne jeho totožnost a příslušnost k Zemunskému klanu. Článek Matyáše Zrna uveřejněný v Lidových novinách se zajímal zejména o kosovské dění, a to hlavně o tamní volby v roce 2013, zločinecké skupiny a působení evropských misí. Matyáš Zrno totiž v článku uvedl, že obavy o bezpečnost členů misí vedly ke stažení jednotek z hraničního prostoru, což umožnilo volný vstup srbských radikálů na kosovské území – nepřímo bylo naznačeno, že se jednalo o pochybení ze strany příslušníků jednotek NATO a EULEX. V tomto případě si lze povšimnout kritiky NATO, která v médiích není běžná, jak to např. uvedla také Michaela Dufková, podle které tištěná média spíš zastávají stanoviska této organizace.82 Na základě výše uvedeného lze prohlásit, že u většiny příspěvků nebylo primárním zájmem Srbsko ani Srbové; některé případy byly zmíněny jen proto, že se týkaly českého

82 DUFKOVÁ, Michaela: Chronologie bombardování Jugoslávie a postoj českého tisku. Magisterská diplomová práce 2009. vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, PhD. Ústav slavistiky FF MU Brno, s. 110. 38 prostředí, proto bylo logickým zájmem médií přinést o nich informace. Pokud tomu tak bylo (např. v případě srbských fotbalových hooligans), příspěvky byly značně negativní a na základě první, teoretické, části práce lze prohlásit, že mohly vést k utvoření negativního pohledu recipientů na srbskou oblast. Příspěvky o kriminalitě se jistě také projevily ve výzkumu mínění respondentů, kdy téměř polovina z nich (40 %) uvedla, že média o Srbsku informují spíše negativně.

4. SOUDNÍ PROCESY SPOJENÉ S VÁLEČNÝMI UDÁLOSTMI 90. LET MINULÉHO STOLETÍ

ICTY neboli Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii83 – toto spojení se v českých médiích ve zkoumaném období vyskytovalo poměrně často, a to ve spojení s několika bývalými politickými představiteli na Balkáně a jejich probíhajícími procesy v Haagu a také v souvislosti s vyřčenými rozsudky.

Média informovala o rozsudcích několika procesů, kterými se zabývala pouze jednorázově. Do této části jsou zařazeny i rozsudky, které nepocházejí pouze ze soudu v Haagu, ale také z dalších balkánských soudů. Zařazeny jsou ale proto, že se stejně jako haagské rozsudky potýkají s válečnými zločiny. V médiích bylo často využíváno agenturních zpráv, jejich počet je v této oblastí jednoznačně nejvyšší ve srovnání s ostatními kategoriemi. Kvůli této skutečnosti byly zprávy velmi objektivní a nebyly zabarveny negativními či pozitivními pocity, podporováním či odsuzováním skutků obviněných, obžalovaných a odsouzených. O prvním z menších procesů informovala v MF Dnes v červnu 2012 agenturní zpráva – jednalo se o případ od bosenského soudu, který udělil čtveřici příslušníků elitních srbských jednotek tresty ve výši celkem 142 let odnětí svobody. Obviněni byli z účasti na vraždění 80084 muslimů ve vojenském táboře Branjevo85 – tato událost byla součástí srebrenických událostí (detailní popis dále) v roce 1995.

V říjnu 2012, kdy se rozeběhl proces obhajoby Radovana Karadžiće, stanul před

83 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, zkráceně ICTY (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia) je instituce sídlící v Haagu a zabývá se válečnými zločiny, které byly spáchány na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. Zabývá se válečným právem, zločiny proti lidskosti a genocidou. Specifikum soudní instituce spočívá v souzení výhradně jednotlivců, ne vlád, organizací nebo celých států (ICTY: History. ICTY, [cit. 25. dubna 2015]. Dostupné z: http://icty.org/sid/95). Krvavý rozpad Jugoslávie nemohlo mezinárodní společenství ponechat bez odezvy, proto v rezoluci č. 674 z roku 1992 Rada bezpečnosti strany konfliktu upozornila na povinnost jednat v souladu se závazky plynoucí z mezinárodního humanitárního práva a z Ženevských úmluv (z roku 1949). V další rezoluci z roku 1992, č. 780, proto Rada bezpečnosti vyzvala generálního tajemníka, aby založil nestrannou odbornou komisi, jejíž pět členů v roce 1993 rozhodlo, že na území bývalé Jugoslávie došlo k vážným porušením a nedodržení mezinárodního humanitárního práva. Zpráva také navrhovala založení mezinárodního tribunálu, který byl založen rezolucí č. 827 z května roku 1993 (PEŠKOVÁ, Michaela: Vznik, vývoj a jurisdikce mezinárodních trestních tribunálů. Magisterská diplomová práce 2007. Vedoucí práce: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrsC. Katedra mezinárodního práva PrF UK Praha, s. 6–7). 84 Zde se liší čísla uváděná tribunálem ICTY (1 200) a médií. 85 14.–16. července 1995, Branjevo. Jednotky pod velením Ratka Mladiće, Radislava Krstiće a dalších transportovaly zhruba 1 200 bosenských muslimů z tábora Bratunac do školy v Pilici. Automatickými zbraněmi muže popravili a následně mrtvoly spálili v masovém hrobě na vojenské farmě Branjevo. Do akce byly zapojeny jednotky brigády Zvornik (Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Dragan Jokic. ICTY, 5/2001 [cit. 27. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/jokic_old/ind/en/jok- ii010531e.htm). Za masakr byli odsouzeni: bosenský Srb Stanko Kojić (odsouzen na 43 let), bosenský Srb Zoran Goronja (40 let), Slovinec Franc Kos (40 let), Slovinec Vladimir Golijan (19 let). Obžaloba jim prokázala, že se masakru účastnili přímo jako vykonavatelé, nebylo ale prokázáno spáchání genocidy ((ket): Za masakr ve Srebrenici dostali vojáci celkem 142 let vězení. Česká televize, 15. 6. 2012 [cit. 27. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/182083-za-masakr-ve-srebrenici-dostali-vojaci- celkem-142-let-vezeni/). 40 soudem také Goran Hadžić.86 O případu informovala v České televizi redaktorka Petra Flanderková. Obviněn byl ze zločinů proti lidskosti, vražd, perzekuce, mučení ad., kterých se měl dopustit na nesrbském obyvatelstvu v oblasti ovládané Srby. Podle obžaloby musel vědět o činech, které se zde páchaly. Goran Hadžić podal žádost o zproštění obžaloby, ta byla ale v únoru 2014 zamítnuta. Obhajoba započala v červenci 2014, ale brzy nato byla v říjnu přerušena kvůli Hadžićově špatnému zdraví.

Také v Chorvatsku byli za válečné zločiny odsouzeni bývalí vojáci – o jejich odsouzení informovala velmi krátkou zprávou v říjnu 2012 redaktorka Jana Gulda. V tomto případě se jednalo o chorvatské vojáky z války o chorvatskou nezávislost,87 kteří byli obviněni z mučení a sexuálního zneužívání zajatých Srbů, přičemž za oběť jim padlo více než 30 osob. Za mříže byli soudem posláni na 3 roky.

Odvolací soud v Haagu potvrdil v prosinci 2012, jak informovala prostřednictvím agenturní zprávy ve stejném měsíci MF Dnes, doživotní trest Srbu Milanu Lukićovi.88 Prokázala se jeho vina na zločinech proti lidskosti během bosenské války. Zároveň s ním byl souzen i jeho bratranec Sredoje Lukić, jemu byl ovšem trest snížen kvůli nedostatku důkazů – z původních 30 let na konečných 27 let. Oba se přímo podíleli v červnu 1992

86 Goran Hadžić (*1958), srbský generál, bývalý prezident Republiky Srbská krajina a předseda vlády samozvané srbské autonomní oblasti Slavonie, Baranje a západního Sremu. Cílem bylo odstranění chorvatské majority a ostatních nesrbů z rozsáhlé části území republiky Chorvatsko, a připojení těchto oblastí k Srbsku. Tento plán pokračoval do 31. prosince 1995 a Hadžić na něm byl účasten od června 1991 do prosince 1993. Činy, o kterých jako nejvýše postavená osoba v oblasti musel vědět, jsou: zabití cca 260 Chorvatů a nesrbů na farmě Ovčara v listopadu 1991 (po převzetí Vukovaru Srby), zabití nejméně 35 nesrbských obyvatel Vukovaru v Dalji v listopadu 1991 a nezákonné věznění Chorvatů a nesrbů např. na farmě Stajićevo, ve Zrenjaninu a Sremské Mitrovici, Veleprometu a Erdutu (Case Information Sheet (IT- 04-75): Goran Hadžić. ICTY, 2015 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/hadzic/cis/en/cis_hadzic_en.pdf). Zatím poslední obžalovaný v Haagu za válečné zločiny spojené s rozpadem Jugoslávie. 87 Chorvatská válka za nezávislost (1991–1995). Hlavním zdrojem napětí při rozpadu federace byly spory chorvatských a srbských nacionalistů, které vyústily v ozbrojené srážky, během nichž mnozí chorvatští Srbové hledali útočiště v Srbsku. V březnu 1991 byla vyhlášena nezávislost srbské autonomní oblasti Krajina (hlavní město Knin) na Chorvatsku. V červnu 1991 Chorvatsko spolu se Slovinskem vyhlásilo úplnou nezávislost a suverenitu. Srbové ji ovšem odmítli a iniciovali vznik tzv. Republiky Srbská krajina (RSK). Vyhlášena byla v prosinci 1991. Po několika přestřelkách mezi Srby a Chorvaty vstoupila na chorvatské území Jugoslávská lidová armáda; kruté boje probíhaly zejména v oblasti východní Slavonie a Sremu, zcela zničeno bylo město Vukovar. Válka byla provázena také válečnými zločiny (ŠESTÁK, Miroslav: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998, s. 573–582). Příměří bylo uzavřeno na podzim 1991, kontrolovat jej měly jednotky OSN, ale obě strany jej v letech 1992–1994 opakovaně porušovaly. 4. srpna 1995 byla zahájena rozhodující ofenziva proti západním oblastem RSK. Jednotky OSN zůstaly pasivní, padlo město Knin. V rámci této operace s názvem „Oluja“ (Bouře) Baniji, Kordun, Liku a severní Dalmácii navždy opustilo přes 150 000 Srbů. De facto se jednalo o etnickou čistu země provázenou masakry na civilním obyvatelstvu (ŠESTÁK, M.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 609-623). 88 Milan Lukić (*1967), v roce 1992 ve Višegradu zakladatel srbské polovojenské skupiny známé jako Bílí orli (Beli orlovi), která operovala na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, nejspíš byly pod ochranou JLA, která jim poskytovala vybavení. Formace byly aktivní také během konfliktů na Kosovu. Jsou známí také kvůli napojení se na Srbskou radikální stranu. Bílí orli se dopouštěli zločinů jako vraždy, rabování, vypalování vesnic, znásilňování a nucených odsunů osob. Obávali se jich nejen muslimové, ale i místní Srbové (Judgement: Prosecutor v. Milan Lukić, Sredoje Lukić. ICTY, 20. 7. 2009 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/milan_lukic_sredoje_lukic/tjug/en/090720_j.pdf). 41 na masakru Bosňáků v oblasti Višegradu.89 Dle dokumentů ICTY Muslimy zavřeli do jednoho z místních domů a zapálili jej, zemřelo přitom 70 bosňáckých žen, dětí a starých osob. Milan Lukić se také přímo podílel na vraždě dalších 70 osob v obci Bikavac, tentokrát za použití granátů90.

V březnu se v deníku MF Dnes objevily dvě zprávy o soudních procesech. První z nich, agenturní zpráva, informovala o původně na 27 let odsouzeném Momčilu Perišićovi91 – ten byl zproštěn obvinění. Původně byl obviněn za události, které se staly na území Bosny a Hercegoviny a Chorvatska v období mezi srpnem 1993 a listopadem 1995.92 Od 26. srpna 1993 Perišić sloužil jako velitel Jugoslávské armády. Obviněn byl kvůli údajné účasti na páchání vojenských zločinů ve městě Sarajevo a Srebrenica,93 dopustit se měl trestného činu vraždy, genocidy, zločinů proti lidskosti, napadení civilních obyvatel a perzekuce. Podle obžaloby údajně neuspěl v odvrácení těchto činů a ani je nepotrestal. Původní rozsudek byl zrušen s odvoláním na nedostatek důkazů toho, že by Perišić cíleně mířil k poskytování morální podpory při páchání specifických trestných činů, jinými slovy se podílel na zločinech.94 Jeho propuštění okomentoval premiér Ivica Dačić jako pozitivní krok pro vnímání haagského tribunálu a euroskeptismus. Soudní procesy s Perišićem ovšem nekončí, jak uvedl internetový portál Slobodna Dalmacija,95 ještě je plánován soud v Bělehradě kvůli údajné špionáži Perišiće ve prospěch USA.

89 Ve Višegradu (východní Bosna a Hercegovina) žilo před válkou okolo 20 000 obyvatel, z toho téměř dvě třetiny Muslimů. Na etnické čistce těchto muslimů se podílela skupina Bílí orli (ANASTASIJEVIĆ, Dejan: Svirepost i tišina. Vreme, 23. 7. 2009 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.vreme.com/cms/view.php?id=877761). Incidentů v rámci obce Višegrad bylo několik: 7. června 1992 bylo popraveno pět muslimů u řeky Drina, další dva přežili a svědčili proti Milanu Lukićovi u tribunálu; v továrně Varda vybral Milan Lukić sedm muslimů, které nechal popravit před budovou; v ulici Pionirska byl podpálen dům, čemuž předcházel teror a znásilňování, zemřelo 59 osob; rabování muslimských domů; podpálení dalšího domu Meho Aljiće, do kterého byli nahnáni muslimové, byly zabedněny dveře a dům zapálen. Milan Lukić se osobně dopustil vraždy minimálně 132 muslimských civilistů. Sredoje Lukić si odpykává svůj trest v Norsku, Milan Lukić v Estonsku (Case Information Sheet “Višegrad“ (IT-98-32/1): Milan Lukić, Sredoje Lukić. ICTY, 2014 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/milan_lukic_sredoje_lukic/cis/en/cis_lukic_lukic_en.pdf). 90 Tamtéž. 91 Momčilo Perišić (*1944), bývalý náčelník generálního štábu jugoslávské armády. Vystudoval vojenskou akademii v Bělehradě, vystudoval také psychologii, potom začal působit v armádě. Milošević jej jmenoval náčelníkem generálního štábu. Když jej 1998 Milošević z funkce odvolal, stal se politikem, poslancem parlamentu a nakonec místopředsedou vlády reformního Zorana Đinđiće. V roce 2002 složil funkci kvůli podezření ze špionáže ve prospěch USA. Haagskému soudu se v roce 2005 vydal dobrovolně. 92Armáda Republiky Srbská krajina se dopustila v období září 1992 – listopad 1995 ostřelování Sarajeva (detailněji viz další kapitoly), v létě 1995 se dostali do bezpečné zóny Srebrenica. Po převzetí města se dopustili masakru tisíců muslimů. Armáda také v květnu 1995 odpalovala rakety cílené na Záhřeb. Perišić dohlížel na jednání armády, která zároveň spolupracovala s jugoslávskou armádou v rámci logistiky. Perišić nejspíš musel být informován o páchání zločinů proti civilistům a o diskriminování Muslimů (Case Information Sheet (IT-04-81): Momčilo Perišić. ICTY, 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/perisic/cis/en/cis_perisic_en.pdf). 93 Jednotky Jugoslávské armády napomáhaly jednotkám armády Republiky Srbské. 94 Prosecutor v. Momčilo Perišić. 28. 2. 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.internationalcrimesdatabase.org/Case/1166/Peri%C5%A1ic/ 95 PARIPOVIĆ, J.: Perišića čeka suđenje u Srbiji zbog špijunaže za CIA-u. Slobodna Dalmacija, 3. 3. 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.slobodnadalmacija.hr/Novosti/Svijet/tabid/67/articleType/ArticleView/articleId/204049/Defa ult.aspx 42

Údajně byla členovi CIA Johnu Neighborovi v jednom hotelu na Ibarské magistrále96 předána disketa s tajným materiálem. Perišić byl nakonec, jak informoval v únoru 2013 moderátor Českého rozhlasu Zbyněk Štíbr, zproštěn viny v odvolacím řízení.

Druhý soudní proces odsoudil dva Srby, Miću Stanišiće97 a Stojana Župljanina,98 oba shodně na celkem dvacet dva let odnětí svobody za plánování, přípravu a perzekuci na základě politických, rasových a náboženských motivů. O rozsudku informovala agenturní zpráva uveřejněná v MF Dnes také v březnu 2013. Obviněni byli z trestných činů vraždy, mučení, krutého zacházení, zločinů proti lidskosti, deportace a nucených zákroků proti bosenským muslimům a bosenským Chorvatům.99 Soudce ICTY Burton Hall uvedl, že se oba podíleli na vraždách, mučení a deportaci Muslimů a Chorvatů během bosenské války.100

96 Silnice spojující Bělehrad a Užici, případně pokračuje do Kosovské Mitrovice. Pojmenována dle řeky Ibar. 97 Mićo Stanišić (*1954). Bývalý bosenskosrbský politik, ministr vnitra Republiky Srbské v BaH. Organizoval speciální policejní jednotky, které se podílely na masakru v obci Bijeljina v roce 1992 – viz pozn. pod čarou níže. 98 Stojan Župljanin (*1951). bývalý velitel bosenskosrbských policejních jednotek během války v BaH, viněn z vraždění chorvatských a muslimských civilistů. Jeden z hlavních organizátorů blokády Banja Luky v dubnu 1992, nesrbům požadujícím policejní ochranu odmítal pomoci a využíval policii k jejich odzbrojení, mnohé také nechal nezákonně věznit a dokonce popravit. 99 Srbská demokratická strana a vedení bosenských Srbů začali ve druhé polovině roku 1991 vytvářet paralelní bosenskosrbské instituce a zakládat srbské obce v BaH – plánem bylo převzít moc ve všech obcích v BaH. Následovalo ale násilné převzetí obcí a systematický teror, který vyústil ve vystěhování mnoha nesrbů. Cílem vedení bylo také vytvořit etnicky ,,čistý,, stát bet bosenských muslimů a Chorvatů, což se stalo 24. října 1991 (Case Information Sheet (IT-08-91): Stanišić, Župljanin. ICTY, 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/zupljanin_stanisicm/cis/en/cis_stanisic_zupljanin_en.pdf). 100 Bosenská válka / Bosenská válka za nezávislost, 1992–1995. Bosenský problém lze hledat i v minulosti, kdy se v místě střetávala tři náboženství – pravoslavné, katolické a islámské, které se transformovaly do národnostních rámců srbského, chorvatského a muslimskobosenského (GOMBÁR, Eduard in GABAL, Ivan: Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha 1999, s. 241). Tyto tři komunity se v únoru 1992 snažily dosáhnout kompromisu a diskutovaly o rozčlenění BaH na národnostní kanotny, ale jednání ztroskotala. V referendu na přelomu února a března se více než polovina obyvatel, zejména Muslimů a Chorvatů, vyslovila pro samostatnost země. Záhy nato se rozhořel mezietnický konflikt, do kterého zapojila také Jugoslávská lidová armáda a srbské polovojenské oddíly (tzv. Bílí orli; známí také jako „Šešeljovi muži, četnici, mstitelé. Na jejich organizaci se podílela Srbská radikální strana Vojislava Šešelje – o něm více viz kapitola Politika a také dále v této kapitole). Novou zem mezinárodně uznalo Evropské společenství a USA, ale konflikt pokračoval (HLADKÝ, Ladislav: Jugoslávská krize a její historické souvislosti. Jinočany 2003, s. 36–37). Konflikt v Bosně započala ze srbského pohledu střelba na svatbě v Sarajevu 1. března 1992, z Chorvatského a Bosnáckého pohledu agrese započala útokem JLA na ves Ravno v Hercegovině 30. září 1991. V Bijeljině byli majoritou Srbové. Tehdejší bosenský prezident Alija Izetbegović se obrátil na JLA s žádostí o pomoc při ochraně Bijeljiny, na kterou mu armáda vyhověla a v dubnu 1992 celé město obsadila (HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert: Srebrenica: zpráva o válečném zločinu. Praha 2001, s. 103), ale ve městě došlo k pogromu (MATVEJEVIĆ, Predrag, DIZDAREVIĆ, Zlatko, STEVAMPVIĆ, Vidosav: Strůjci války a míru. Praha 2001, s. 127). Ten byl vyprovokován vhozením srbských granátů do obchodů a kaváren Bosňáků. Bijeljina je první obcí v BaH, kterou převzali bosenští Srbové v roce 1992. Účastnily se toho tzv. Dobrovolnické jednotky, které terorizovaly místní Muslimy. Přesný počet obětí není známý a liší se v jednotlivých pramenech (od desítek až po tisíce), ale podle dokumentu ICTY bylo zabito nejméně 48 civilistů (Judgement: Prosecutor v. Momčilo Krajišnik. ICTY, 27. 9. 2006 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/krajisnik/tjug/en/kra- jud060927e.pdf). V květnu 1993 byla přijata rezoluce OSN, na jejímž základě vzniklo šest bezpečnostních zón pod ochranou organizace. Ty byly ale postupně dobyty srbskými silami. Celá válka je velice nepřehledná, docházelo k uzavírání různých tajných dohod, např. bojovali bosenští Srbové a Chorvaté proti Bosňákům na jihovýchodě BaH, na severozápadě naopak bojovali Bosňáci a bosenští Chorvaté proti 43

Bosenský soud vyřkl v dubnu 2012 rozsudek nad první ženou souzenou tamním soudem za válečné zločiny, informoval o tom v Českém rozhlase moderátor Karel Kratochvíl. Na pět a půl let odsouzená Rasema Handanović se přiznala k vraždám chorvatských civilistů a zajatců. Obětí se jí stalo celkem šest osob, a to v obci Trusina v dubnu 1993. Jak uvedl ve své zprávě zpravodajský server International Business Times (www.ibtimes.com), sama Handanović se stala obětí válečného znásilňování a ztratila několik členů rodiny; hned po válce emigrovala do USA a získala tamější občanství.101

Dalším procesem roku 2012 bylo osvobození bývalého kosovsko-albánského politika Ramushe Haradinaje.102 O plánovaném verdiktu nad kosovským expremiérem informovala v listopadu 2012 v České televizi moderátorka Světlana Witowská. Politik byl obviněn z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kdy se měl jako velitel Kosovské povstalecké armády podílet na vraždách a mučení obětí bez ohledu na jejich etnický původ. Jak dále S. Witowská uvedla, nad celým případem byl vynesen osvobozující rozsudek již v roce 2008, ale odvolací soud vrátil v roce 2010 celou kauzu na její úplný začátek, o čemž informovala v MF Dnes (také v listopadu 2012) Leona Šlajchrtová, která se ve svém článku zabývala právě minulým procesem. Sám Haradinaj se tehdy mezinárodnímu soudu vydal a prohlašoval, že se také hodlá sám obhájit, což se mu nakonec zdařilo. O jeho osvobození informovalo několik médií: Právo prostřednictvím agenturní zprávy, Česká televize prostřednictvím reportáže Václava Černohorského, v Českém rozhlase o tom informoval Alexander Tolčinský a ve vysílání Radiožurnálu moderátor Martin Křížek. Podle obhajoby nebyl na místě masakru v bosenské Jablanici103 přítomen a byl proto osvobozen. Mnozí svědkové se ale báli vypovídat, jak uvedla v MF Dnes Leona Šlajchrtová, proto byl například využit telemost a jeden ze svědků vypovídal na dálku – jak sám řekl, bál se možné pomsty. K zastrašování svědků srbský prokurátor pro válečné zločiny Vladimir Vukčević dodal, že mezinárodní soud v této oblasti selhal. Jak dál média uvedla, ihned po propuštění se na konci listopadu vrátil vojenským speciálem do Prištiny, kde pro něj byl připraven červený koberec, čestná bosenským Srbům (HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005, s. 286). Celá válka byla velice složitým komplexem událostí, jednalo se o teritoriální konflikt primárně mezi srbskými silami a armádou BaH. Válka přinesla rozdělení země na srbskou a bosňácko-chorvatskou část, což bylo ustanoveno v Daytonské mírové smlouvě ze čtvrtého prosince 1995. Smlouva byla uzavřena v Paříži mezi tehdejším srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem, prezidentem BaH Alijou Izetbegovićem a chorvatským prezidentem Franjo Tuđmanem. Územní jednotky vznikly na základě etnického klíče. 101 MEZZOFIORE, Gianluca: Bosnian Muslim Rasema Handanovic: Gang Rape Turned Me into a War Criminal. IBTimes, 30. 4. 2012 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ibtimes.co.uk/bosnia- rasema-handanovic-croats-conflicts-war-crimes-335119 102Ramush Haradinaj (*1968), velitel Kosovské osvobozenecké armády v operační zóně Dukagjin na západ od Prištiny. Spolu s Idrizem Balajem a Lahim Brahimajem se měli podílet na zločinném podniku – účelem UCK bylo získat úplnou kontrolu nad oblastí, a to nezákonným zacházením se srbskými obyvateli a kosovskými Albánci, Romy a Egypťany, kteří podle jejich názoru měli kolaborovat se srbskými silami či jinak nepodporovat UCK (Case Information Sheet (IT-04-84 and IT-04-84bis): Haradinaj et al. ICTY, 2012 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/cis/en/cis_haradinaj_al_en.pdf). 103 V Jablanici bylo ústředí UCK – v soukromém domě – a také věznice, kde byli vězni mučeni. V době od května do srpna 1998 zde bylo zadrženo nejméně 12 osob, civilistů, kteří zde byli biti a mučeni, většina z nich se dodnes pohřešuje (Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ramush Haradinaj, Indriz Balaj, Lahi Brahimaj. ICTY, 4. 3. 2005 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/ind/en/har-ii050224e.pdf). 44 vojenská garda, dav příznivců a uvítal jej i premiér Hashim Thaçi. Na rozdíl o kosovských Albánců se samozřejmě bouřili Srbové, kteří protestovali a vinili soud, že nedokázal uchránit svědky, kterých údajně během procesu 19 zmizelo. Srbský prezident se vyjádřil, že není možné nadále udržovat se svými sousedy vztahy jako dřív. Matija Bečković,104 stejně jako mnoho dalších, říká, že „v Haagu jsou všichni nevinní, dokud se neukáže, že jsou to Srbové.“105 V článku Literárních novin jej v lednu 2013 citoval Alexander Tolčinský. Jak dál uvedl, pro Srby bylo také přiléváním oleje do ohně blízké přátelství Haradinaje s dalším propuštěným od soudu, Ante Gotovinou. O přátelství se zmínil chorvatský zpravodajský portál vecernji.hr, podle kterého se oba dodnes velmi často vídají.106 Haradinaj po návratu z Haagu zůstal nadále politicky aktivní a je lídrem kosovské strany Aliance pro budoucnost Kosova.

Jak informovalo Právo prostřednictvím agenturní zprávy v listopadu 2012, spolu s Haradinajem byli za nařízení masakrů obviněni ještě Idriz Balaj a Lahi Brahimaj, ale oba byli také osvobozeni. První ze jmenovaných měl být velitelem zabijáckého komanda Černí orli.107

104 Matija Bečković (*1939), srbský básník, prozaik, literární kritik, překladatel, fenetonista a akademik, jež byl kvůli svým politickým názorům a postojům mnoho let v „politické rezervaci“ (DOROVSKÁ, Dagmar, DOROVSKÝ, Ivan: Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001, s. 76). Je to jeden z mála osob, které kritizovaly Slobodana Miloševiće již na počátku 90. let minulého století, např. prostřednictvím srbského listu Politika. Spisovatel je blízkým přítelem bývalého politikaVojislava Koštunici, také kritika režimu Slobodana Miloševiće. Zde je však nutno zmínit, že je národovecky zaměřen. Jako akademik SANU také nese jistou odpovědnost za rozdmýchávání nacionalismu v Srbsku v 80. letech, na němž se právě akademie podílela (v 80. letech minulého století se znovuobjevila idea o vytvoření tzv. Velkého Srbska, kterou podpořilo několik dokumentů, m.j. Memorandum SANU (Srbské akademie věd a umění), které bylo zveřejněno v roce 1986. Jednalo se o ideologický koncept, jež požadoval rozšíření teritoria podle etnických, kulturních anebo jiným způsobem vytyčovaných hranic (DACIĆ, Fjola.: Strategická kultura Srbska. Magisterská diplomová práce 2014. Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, PhD. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno, s. 33)). Také se jedná o výraznho kritika černohorské cesty k nezávislosti. 105 Negativní srbské vnímání haagského tribunálu v minulosti podpořilo podle komentáře Alexandra Tolčinského pro vysílání Českého rozhlasu v červnu 2012, např. osvobození Nasera Oriće, bosensko- muslimského generála, který velel masakrům srbského obyvatelstva v okolí Srebrenice. A. Tolčinský v komentáři popsal Orićovo působení od 90. let minulého století až po jeho zatčení v roce 2003 a následný soudní proces, který proběhl v Haagu. Orićova teritoriální obrana se později zformovala do Armády BaH. Sám Orić byl v roce 1991 jmenován velitelem teritoriální obrany pro Srebrenici. Jeho jednotky zde od května 1992 prováděly ozbrojené nájezdy na srbské vesnice v okolí Srebrenice. Počty mrtvých se liší, jedná se zhruba o 1 000 až 3 200 obětí a dalších 13 000 osob bylo přinuceno opustit své domovy. Orić si zvěrstva několikrát nechal natočit na video a jedno dokonce ukázal novinářům, což se mu později stalo osudným. Až do dopadení v roce 2003 žil poklidně v Tuzle a provozoval zábavní podnik. Po jeho zadržení žalobkyně OSN del Ponteová žádala trest ve výši 18 let vězení. Soud proběhl v roce 2006 a Orić dostal trest dvou let, přičemž si již tři roky odseděl ve vazbě, proto byl okamžitě propuštěn. O dva roky později byl rozsudek zrušen a Orićovo jméno bylo očištěno, protože původní obvinění se neprokázala. 106 DIAB, Hassan Haidar: Ramush Haradinaj: Dosta nam je pendreka i suzavca, vláda mora otići. Večernji novosti, 4. 2. 2015 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.vecernji.hr/svijet/ramush-haradinaj- dosta-nam-je-pendreka-i-suzavca-vlada-mora-otici-987842 107 Černí orli, úderné oddíly ozbrojenců, součást UCK – speciální jednotka, která unášela a vraždila osoby, které nebyly ochotny spolupracovat (Fourth Amended Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ramush Haradinaj, Idriz Balaj, Lahi Brahimaj. ICTY, 16. 10. 2007 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/ind/en/071016.pdf) 45

Posledním případem roku 2012 bylo doživotní odsouzení Zdravka Tolimira,108 který byl obviněn z genocidy Muslimů v chráněných enklávách Srebrenica a Žepa a za zločiny proti lidskosti – perzekuce, vraždy, vyhubení, nehumánní činy a deportace.109 Jak uvedla obžaloba, kterou citoval ve vysílání Radiožurnálu Martin Dorazín, v Kninu se seznámil s Ratkem Mladićem a stal se jeho asistencem a tzv. „pravou rukou“. Jelikož byl šéfem zpravodajské služby, musel mít informace a vědět o akcích, proto, jak uvedl soudce, činy spadají pod jeho odpovědnost. Zdravko Tolimir vyplňoval rozkazy nejvyššího vedení, tedy Karadžiće a Mladiće, a nejspíš také sám vypracoval plán na vyhnání muslimů z muslimských enkláv Srebrenica, Žepa a Goražde a tím se tak podílel na úmrtí zhruba 800 muslimů. Sám několikrát obyvatele zmíněných obcí varoval, že pokud se dobrovolně nevzdají, na řadu přijde řádná akce. O doživotním rozsudku informovaly také Lidové noviny a MF Dnes, oba deníky prostřednictvím agenturní zprávy.

Bosenský prokurátor obvinil, jak informovala krátkou zprávou moderátorka Pavlína Fendeková v Českém rozhlase v únoru 2013, celkem pět bývalých příslušníků bosňácké armády z válečných zločinů. Těchto zločinů se měli dopustit v regionu Bihać110 na severozápadě Bosny, mučili zde zadržené bosenské Srby.

Sarajevský soud v březnu odsoudil na 45 let vězení, tedy maximální možnou dobu, Černohorce Veselina Vlahoviće,111 který kvůli krutosti a místa svého působení získal přezdívku „Zrůda z Grbavice“112 – informaci přinesla v České televizi v březnu 2013 moderátorka Jolana Voldánová. Zprávu doplnila v Českém rozhlasu moderátorka Petra Matoušková: jako člen polovojenské skupiny Bílí andělé113 se podílel na desítkách vražd, znásilnění a mučení civilistů. Vlahović byl zadržen v roce 2010 španělskou policií v turistickém resortu Altea v Alicante. Již dříve byl v Černé Hoře obviněn a vězněn na tři roky za krádeže a násilí, ale v roce 2001 utekl. V souvislosti s útěkem byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení za zastřelení srbského občana pouze několik dní po útěku.114

108 Zdravko Tolimir (*1948), bývalý šéf vojenské zpravodajské služby, bezpečnostní služby armády bosenských Srbů. 109 Podle všeho byla politika odstranění bosenských muslimů ze západní BaH již v roce 1992 na nejvyšší úrovni. Tato politika byla potvrzena v březnu 1995, kdy tehdejší prezident Radovan Karadžić podepsal Direktivu 7, která byla vypracována ve spolupráci několika sektorů, přičemž jednomu z nich Tolimir velel. Existovaly dva plány – podle prvního měli být muži ze Srebrenice zabiti a podle druhého měli být Muslimové z města a z Žepy vyhnání; Tolimir o těchto plánech věděl a byl proto odsouzen na doživotí (Case Information Sheet (IT-05-88/2): Zdravko Tolimir. ICTY, 2014 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/tolimir/cis/en/cis_tolimir_en.pdf). 110Bihać, jedna z bezpečných zón (spolu se Sarajevem, Žepou, Tuzlou, Srebrenicou a Goražde) (HONIG, J. W., BOTH, N.: Srebrenica: zpráva o válečném zločinu, s. 142). 111 Veselin Vlahović (*1969), člen bosenskosrbských polovojenské milice, známý také jako Batko. Podle několika výpovědí svědků u ICTY se účastnil střelby a vraždění v Sarajevu, a také bití, znásilňování a rabování; patřil k polovojenským jednotkám a podílel se na perzekuci nesrbského obyvatelstva z městských částí Grbavica, Vraca a Koračići (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 13106. ICTY, 10. 3. 2011 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/trans/en/110310ED.htm). 112 Grbavica je část Sarajeva. 113 Polovojenská skupina podporující bosenskosrbskou armádu. 114 Montenegrin “war criminal” Vlahovic arrested in Spain. BBC, 2. 3. 2010 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/8546129.stm 46

V květnu 2013 informovala o zproštění obvinění Srbů Jovici Stanišiće115 a Franka Simatoviće116 v České televizi Jorga Hrušková. Oba byli v minulosti blízcí spolupracovníci Slobodana Miloševiće, Stanišić figuroval na pozici šéfa srbské bezpečnostní služby a Simatović byl jeho podřízeným. Souzeni byli v souvislosti s obviněním z perzekuce na základě náboženských motivů, za vraždy, deportace a nucený transfer obyvatel. Kvůli nedostatku důkazů byl ale jejich případ ukončen osvobozením.117

V srpnu téhož roku byl propuštěn na svobodu další odsouzený, Momčilo Krajišnik,118 informovala o tom v České televizi v září 2013 Alexandra Nosková. Nebyl však osvobozen soudem, odpykal si dvě třetiny trestu vyměřeného na 20 let odnětí svobody za perzekuci založenou na politických, rasových a náboženských motivech, deportaci a zločiny proti lidskosti. Obžaloba prokázala, že byl zodpovědný za deportace z obcí Zvornik, Banka Luka a Prnjavor a za nucený přesun osob z obcí Bijeljina, Bratunac, Zvornik, Bosanska Krupa, Sanki Most, Trnovo a Sokolac,119 následkem čehož území opustilo zhruba 100 000 Muslimů a Chorvatů. Původně byl jeho trest vyšší (27 let), ale po odvolání byl o sedm let snížen. Pro mnohé bosenské Srby nebyl zločincem, ale představoval hrdinu, což přetrvávalo i v době jeho propuštění. Po tom, co opustil britské vězení a vrátil se do Bosny, ho ve vlasti přivítalo několik tisíc příznivců, kteří byli

115 Jovica Stanišić (*1950), šéf bezpečnostní sluby Ministerstva vnitra republiky Srbsko; zatčen v roce 2003. 116 Frank Simatović (*1950), zaměstnanec bezpečnostní služby Ministerstva vnitra republiky Srbsko; zatčen také v roce 2003. 117 Původně byli obviněni z nuceného a permanentního přesunu nesrbských obyvatel z oblastí Chorvatska a BaH, čehož měli docílit prostřednictvím páchání zločinů pronásledování, vraždy, vyhoštění a násilných přesunů. Bylo zjištěno, že v rámci bezpečnostních složek figuruje jednotka tzv. Červených baretů, která se na těchto zločinech podílela a právě Stanišić se Simatovićem ji měli řídit a organizovat její vznik a její účast na operacích v Chorvatsku a BaH. Byli také zodpovědní za její financování, logistickou podporu a další podstatnou pomoc, a to od roku 1991 do roku 1993, kdy se v srpnu jednotka formálně stala součástí bezpečnostní služby. Nebyly ale prokázány pevné vazby obžalovaných na tuto organizaci a také konkrétní záměr na páchání trestných činů. Osvobozující rozsudek tedy padl 30. května 2013. (Case Information Sheet (IT-03-69): Stanišić, Simatović. ICTY, 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/stanisic_simatovic/cis/en/cis_stanisic_simatovic_en.pdf). 118 Momčilo Krajišnik (*1945), významný představitel bosenských Srbů, blízký spolupracovník Radovana Karadžiće; člen bosenskosrbského (později Republika Srbská) vedení během války, člen hlavní rady Srbské demokratické strany BaH a prezident Bosenskosrbského shromáždění. 119 První pluralitní volby v BaH proběhly v listopadu 1990 a účastnily se ho strany Srbů (Srbska demokratická strana), Chorvatů (Chorvatská demokratická unie) a Muslimů (Strana demokratické akce); i po nich ale rostl strach a nedůvěra jednotlivých etnických skupin, důsledkem čeho na počátku roku 1991 začali místní Chorvaté a Muslimové organizovat ozbrojené jednotky – stejně jako Srbové podporovaní demokratickou stranou a s pomocí JLA. Byla vytvořena bezpečnostní rada státu, jejímž prezidentem byl Radovan Karadžić, a spolu s vládou rozhodovali o vojenských, politických a administrativních záležitostech. Momčilo Krajišnik nebyl formálně členem předsednictva, ale účastnil se těchto setkání a byl zodpovědný za otázky týkající se ekonomiky, koordinace válečných komisařů a nakonec byl do předsednictva, které de facto vládlo bez ohledu na ústavu, přijat. Předsednictvo kontrolovalo i bosenskosrbskou armádu založenou v květnu 1992. Na setkání vysokých představitelů v rámci bezpečnostní rady státu Krajišnik, dle svědectví, hlásal svůj pohled na etnické rozdělení a projevoval etnickou nenávist. Po uznání nezávislosti BaH (duben 1992) se bosenští Srbové začínali chápat moci prostřednictvím síly a útoků na Muslimy a místní Chorvaty, které zahrnovaly zákaz vycházení, vznik barikád a kontrolních bodů, prohlídky domů, propouštění apod., postupně ale sílily a docházelo k vraždění a nucenému vystěhovávání (Case Informaion Sheet (IT-00-39): Momčilo Krajišnik. ICTY, 2013 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/krajisnik/cis/en/cis_krajisnik_en.pdf). 47 přesvědčeni o jeho nevině – to doložil např. výrok Božidara Vačureviće, člena Srbské demokratické strany v reportáži České televize: „Je to především hrdinný syn Srbska.“ Či Milovana Cicka Bjelici, starosty obce Sokolac (také z reportáže): „Nikdy nikoho nepronásledoval, ani k tomu nevyzýval, ani žádné zločiny nekryl.“

Posledním příspěvkem roku 2013 byla prosincová zpráva Terezy Tomáškové z Radiožurnálu o zadržení sedmi válečných zločinců. Zadrženi byli bosenskou speciální jednotkou a byli podezříváni z pronásledování a vražd nejméně 20 osob, zejména žen a dětí, ve městě Kukavica. Zpráva se bohužel detailněji případem nezabývala a neuvedla ani žádná jména či státní příslušnost / etnicitu zadržených jedinců.

V listopadu 2014 byl z haagského vězení propuštěn nacionalista Vojislav Šešelj,120 což jeho příznivci vítali s nadšením; o propuštění informoval ve vysílání Radiožurnálu v listopadu 2014 Zdeněk Novák. Stalo se tak kvůli jeho zhoršenému zdravotnímu stavu a rakovině tlustého střeva. Již v roce 2012 informovalo Právo prostřednictvím agenturní zprávy, že jeho právník sdělil, že prodělal klinickou smrt, kdy mu selhalo srdce a plíce. Zároveň obvinil soud, že úmyslně zanedbal péči o Šešeljovo zdraví, jakoby jej chtěl zabít. Soud ICTY ale jeho stav následně uznal za stabilizovaný. Při příletu na bělehradské letiště jej vítaly nadšené davy stoupenců. Sám Šešelj si byl po celou dobu procesu jistý – už před jeho zahájením prohlašoval – že jeho vinu nelze dokázat. Což v podstatě potvrzuje i samotný tribunál, který ho soudí již 11 let bez vyřčení jakéhokoli rozsudku.121

Poslední informací z této oblasti byla zpráva České televize z prosince 2014, kterou přinesl Jakub Železný, o zadržení celkem 15 osob v Srbsku a Bosně, a to s podezřením z podílu na válečném zločinu masakru. Zadržení se údajně měli podílet na přepadení vlaku v bosenské železniční stanici Štrpci122 a měli zabít 19 nesrbských cestujících.

120 Vojislav Šešelj (*1954), zakladatel Srbské radikální strany, která je dominantním představitelem nacionalismu v Srbsku. Studoval práva v Bělehradě, 1979 se stal nejmladším doktorem práv v celé Jugoslávii, absolvoval vojenskou službu, v 80. letech začal vystupovat proti režimu a kritizoval komunistickou nomenklaturu v Sarajevu a byl potrestán vyloučením ze Svazu komunistů Jugoslávie. De facto začal navrhovat vytvoření Velkého Srbska v rámci Jugoslávie, několikrát zatčen a odsouzen. Seznámil se s Vukem Draškovićem, opozičním politikem vůči Slobodanu Miloševićovi. Silně protiamerický a protizápadní politik (ZORBIĆ, J.: Nejnovější vývoj srbského nacionalismu, s. 35–48). Zakladatel Srbské strany národní obnovy později známé jako Srbského četnického hnutí, která byla zakázána v prosinci 1990 (Case Information Sheet (IT-03-67): Vojislav Šešelj. ICTY, 2014 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf). 121 Šešelj měl údajně propagovat politiku sjednocení „všech srbských zemí“ v homogenním srbském státě „Velké Srbsko“. Tento stát měl zahrnovat Srbsko, Černou Horu, Makedonii a značné části Chorvatska a BaH. Je obviněn z osobní odpovědnosti za plánování, nařízení, podněcování, spáchání a napomáhání násilné deportace chorvatských, muslimských a nesrbských obyvatel z oblastí BaH, Chorvatska a Srbska; vraždy civilistů včetně žen a starších osob, úmyslného ničení domů, majetku, kulturních institucí a historických památek v obci Vukovar v Chorvatsku a v obcích Zvornik, Mostar a Nevesinje v Bah; mučení, bití, sexuální napadení a uchovávání nelidských podmínek proti Chorvatům, Muslimům a nesrbům ve vazebních zařízeních; ponížení a veřejné zostuzení těchto etnik během svého proslovu ve Vukovaru, Zvorniku a Hrtkovci (Case Information Sheet (IT-03-67): Vojislav Šešelj. ICTY, 2014 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf). 122 K útoku došlo 27. února 1993. Muslimští cestující byli vyvedeni z vlaku, kam se už nevrátili a nikdo je už nespatřil. Tento útok byl plánovaný, alespoň podle výpovědi svědka (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 33373. ICTY, 19. 3. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: 48

Zadržení byli všichni členové srbských milicí a bývalé bosenskosrbské armády, v současnosti probíhá další vyšetřování.

4.1. OBCHODOVÁNÍ S ORGÁNY NA KOSOVU

První velký proces, o kterém přineslo informace Právo prostřednictvím článku Tomáše Loskota, pochází z února roku 2012. Pojednával o vraždění a obchodování s orgány na konci 90. let na Kosovu,123 za kterým údajně stála Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) a dle autora údajně také soudobé špičky kosovského vedení. Právo již dříve o této kauze informovalo (v lednu 2012 prostřednictvím článku stejného autora) a to v souvislosti s rozhořčením Vitalije Čurkina, zástupce Moskvy v OSN. Rusku vadilo, že Západ nevyšetřoval podezření, že na obchodování s orgány se mohly podílet také politické špičky Kosova, konkrétně premiér Hashim Thaçi.124 Autor uvedl, že srbští diplomaté spolu s těmi ruskými vypracovali možné řešení, a to stanovení zvláštního zástupce tajemníka OSN, který by kontroloval misi EU v Kosovu125 a dohlížel na řádné vyšetřování případu, ochranu svědků a posílání hlášení Radě bezpečnosti. Již v roce 2011 ale Rada bezpečnosti zamítla, zejména kvůli nesouhlasu USA, Anglie a Německa, srbský požadavek na vytvoření speciální komise, která by se vyšetřováním zabývala.

Problém spočíval v tom, že důkazy byly v Haagu zničeny.126 Organizace Rady pro spolupráci s ICTY adresovala generálnímu tajemníkovi OSN Pan Ki-munovi, hlavnímu žalobci ICTY Serge Brammertzovi a prezidentovi tribunálu Theodoru Meronovi dopis, ve kterém požadovala prošetření této kauzy. Stejná situace doprovázená zničením důkazů

http://www.icty.org/x/cases/mladic/trans/en/150319ED.htm). Bělehradskou televizi B92 uvedly v březnu 2015jako zdroj Lidové noviny na svém online informačním serveru – podle jejích zpráv se jednalo o někdejší příslušníky a velitele jednotek bosenskosrbské armády a také členy polovojenské organizaci Bílí orli / Mstitelé (viz předchozí pozn. pod čarou). Vyšetřování případu stále probíhá, spolupracuje na něm srbská a bosenská prokuratura (Srbská justice žene k odpovědnosti pachatele masakru ve Štrpci. Lidové noviny, 4. 3. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/srbska-justice-zene-k- odpovednosti-pachatele-masakru-ve-strpci-psp-/zpravy- svet.aspx?c=A150304_163919_ln_zahranici_msl). 123 O problému informoval Dick Marty, zpravodaj Rady Evropy. Dle jeho zprávy se jednalo zejména o unášení a vraždy Srbů. 124 Hashim Thaçi (*1968), narozen v obci Broćna na Kosovu, etnický Albánec. Studoval v Prištině a na univerzitě v Curychu. Jeden ze zakladatelů albánského hnutí odporu nechvalně známého kvůli napojení na albánskou mafii. Stal se zastáncem Národního kosovského hnutí a členem UÇK. Thaçi, známý také jako „Had“ byl zapleten do organizovaného zločinu a je podezříván z účasti na teroristických akcích (jejichž cílem byli převážně Srbové). Později zahájil jednání s USA, jmenovitě s ministryní zahraničí Madeleine Allbright. Mj. je podezírán i z likvidace politických a dalších soupeřů a ze zapletení se do obchodu s orgány unášených a vražděných Srbů v 90. letech. Od roku 2007 premiér kosovského státu, od roku 2008 premiérem Republiky Kosovo (ANDREJEVICH, Milan: Hashim Thaçi. Encyclopaedia Britannica, 27. 1. 2015 [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1474365/Hashim- Thaci). V posledních letech jednal o normalizaci vztahů se Srbskem, což vyžadoval srbský zájem na vstupu do Evropské unie. 125 Mise EULEX. 126 Konkrétně se jednalo o vzorky DNA unesených osob, lékařský a zdravotnický materiál. 49 nastala již v roce 2005.127 Soudní lékař José Pablo Baraybar128 ze zničení důkazů obvinil Haag. Dodnes však existuje několik teorií, které dávají možný náhled toho, co se stalo. Je možné, že důkazy byly opravdu zničeny v Haagu, rozkaz ke zničení mohl vydat některý z nižších úředníků, aniž by k tomu potřeboval souhlas žalobkyně Carly del Ponteové.129 Proti tomu stojí tvrzení Fredericka Swinnena130 – podle něj totiž rozkaz k likvidaci důkazů vydala přímo žalobkyně del Ponteová.

Kvůli tomu, že Kosovo odmítlo uznat svědectví o odebírání orgánů, a rozhořela se diplomatická přestřelka, kterou jako host Radiožurnálu okomentoval v září 2012 Martin Dorazín. Odmítnuté svědectví podal bývalý kosovsko-albánský povstalec, který detailně popsal vyříznutí srdce srbskému zajatci. Tato a podobné operace se podle něj odehrávaly v improvizovaných nemocnicích za kosovsko-albánskou hranicí v Albánii a orgány následně putovaly do celého světa. Kosovský ministr vnitra Bajram Redžepi ale tohoto svědka označil za lháře a údajně se jedná pouze o zoufalý pokus Bělehradu zpochybnit kosovskou nezávislost.

4.2. PROCES S RATKO MLADIĆEM

Velký prostor věnovala média v květnu 2012 počátku procesu s Ratko Mladićem,131

127 ICTY začal vyšetřovat v lednu 2005 kauzu spojenou s tzv. Žlutým domem. Vyšetřování nejspíš vyneslo na světlo spolupachatele zločinů na vysoké úrovni, takže byl o rok později celý sklad důkazů k této kauze zničen. Dick Marty mj. uvedl, že existuje vazba mezi bývalými příslušníky UÇK včetně Hashima Thaçiho. Evropská unie pověřila vyšetřováním tým vedený Američanem Johnem Clintem Williamsonem. Jako tzv. Žlutý dům je označována vila v albánském městě Burel, kde měli specialisté najatí UÇK orgány odnímat. Jak například informoval internetový zpravodajský server rt.com (Kosovo organ harvesting tribunal to begin work next year – officials. RT, 4. 4. 2014 [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: http://rt.com/news/kosovo- organ-harvesting-tribunal-469/), dlouho očekávaný tribunál pro vyšetřování této kauzy bude stanoven v roce 2015. Oznámil to Jonathan Moore z úřadu Ministerstva zahraničí USA, z oddělení pro středo- a jihoevropské záležitosti. 128 José Pablo Baraybar (*1964), peruánský soudní expert a bývalý šéf úřadu pro OSN pro pátrání po nezvěstných osobách v Kosovu. Informaci o možném obchodování s orgány obdržel poprvé na přelomu let 2002 a 2003, a to od osmi svědků, kteří viděli mrtvá těla a jejich pohřbívání na hřbitově. Uvedl také, že tato informace nepochází ze strany Haagského tribunálu, jak uvádí žalobkyně Carla del Ponteová ve své knize, ale že ve skutečnosti OSN informovala tribunál. Jeho tým našel na základě tipů tzv. Žlutý dům, ale nenašel zde žádné přesvědčivé důkazy. Bylo to ale dost důkazů na to zahájit další vyšetřování (Jose Pablo Baraybar [online]. [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: https://thebloodyellowhouse.wordpress.com/jose-pablo- baraybar/). 129 Carla del Ponteová (*1947), 1999– 2007 hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 130 Frederick Swinnen, zvláštní poradce žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 131 Ratko Mladić (*1943), srbský generálplukovník z Bosny a Hercegoviny. Bývalý důstojník jugoslávské armády, velitel bosenskosrbské armády Republiky srbské. Z válečných zločinů a genocidy obviněn již v 90. letech minulého století. Mladić byl v červnu 1991, během bojů s chorvatskými silami, vyslán do oblasti Kninu jako velitel 9. sboru JLA. 4. října 1991 byl povýšen na hodnost generála majora. 24. dubna 1992 byl povýšen na hodnost generálporučíka a 25. dubna 1992 mu byl přidělen post náčelníka štábu / zástupce velitele druhého vojenského okrsku při sídla JLA v Sarajevu. 12. května 1992 byl jmenován velitelem Hlavního štábu a v této pozici setrval nejméně do 22. prosince 1996 (Amended Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ratko Mladic. ICTY 2002 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/mla-ai021010e.pdf). Válka v Bosně viz předchozí pozn. pod čarou.

50 který je známý také jako tzv. „balkánský řezník“; dlouhý článek Adély Dražanové popisující minulost i přípravy na soudní proces uveřejnila v květnu 2012 MF Dnes. Obvinění Ratka Mladiće, jak uvedla, provázelo mnoho složitostí – poprvé byl totiž obviněn již v roce 1995. V té době žil ale v Bělehradě – zcela veřejně – a to pod ochranou tehdejšího prezidenta Slobodana Miloševiće. Matyáš Zrno, který v květnu 2012 uveřejnil v Lidových novinách svůj komentář, uvedl, že jej mohly jednotky NATO zatknout už v Bosně, ale tehdy měl mír přednost před spravedlností, Ratko Mladić tedy souhrou těchto událostí spravedlnosti dlouho unikal. Nakonec byl dopaden až v květnu roku 2011 v Lazarevu na severu Srbska.132 V článku autor Matyáš Zrno dál s negativním nádechem a stereotypizací dodal, že jeho zatčení bylo v Bělehradě doprovázeno demonstracemi a také ničením majetku, kdy „fotbaloví fanoušci podle svého zvyku demolovali centrum města.“

O ukrývání Ratka Mladiće informovaly v dubnu 2013 Lidové noviny prostřednictvím agenturní zprávy, která přihlížela k informacím srbského deníku Blic a britského deníku The Guardian. Vyšetřovatelé se snažili zmapovat Mladićův pohyb až do dopadení policií. Dále bylo uvedeno, že se velmi dlouho ukrýval v Bělehradě a odsud téměř nikam necestoval, nejdelší cesta, o které se vědělo, vedla do Kragujevce.133 Speciální jednotky obdržely tip na jeho možný výskyt ve vesnici Moštanica v roce 2007, tehdy měl ale štěstí, protože dům, kde se skrýval, nebyl prohledán. Dle deníku bylo ovšem předmětem polemiky, jestli záměrně či náhodně. The Guardian při pátrání vycházel také ze zpráv vyšetřovatelů i výpovědí svědků. Ratku Mladićovi měli mnozí pomáhat dobrovolně, protože jej považovali za hrdinu, ale údajně k tomu někteří byli i přinuceni, když jim byla ukázána fotka jejich rodiny/dětí s výhružkami. Svědek vyslýchaný u ICTY, srbský důstojník Milan Gunj, ale svou výpovědí potvrdil, že Mladić po skončení války těžil z toho, že měl mnoho příznivců u armády. Milan Gunj vypověděl, že sám viděl Ratka Mladiće, tehdy již obviněného, v horské oblasti Rajac134 na středozápadě Srbska a později se s ním setkal v šumadijské obci Stragari, kde měl mít k dispozici celé rekreační středisko.

Ještě před zahájením procesu, jak uvedl ve vysílání Českého rozhlasu moderátor Karel Kratochvíl v květnu 2012, požadoval Ratko Mladić odvolání nizozemského soudce Alfonse Orieho,135 kterého obvinil z podjatosti. Dál autor, že zároveň žádal o odklad procesu kvůli tomu, že jeho obhájci neměli dostatek času na prozkoumání všech důkazů.

132 Zatčení Mladiće a jeho vydání Mezinárodnímu soudnímu tribunálu v Haagu bylo podmínkou Evropské unie pro další vyjednávání o přistoupení Srbska k EU. 133 141 km. 134 Svědek Milan Gunj uvedl, že během setkání s Mladićem se cítil překvapený i zděšený zároveň, potože věděl, že v tuto dobu už byl Mladić obviněn haagským tribunálem. Jak uvedl, po setkání s Ratkem Mladićem o této skutečnosti prvně s nikým nemluvil, ani s nadřízenými – o události informoval až s odstupem času svému nadřízenému plukovníku Jovanovićovi (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 3755. ICTY, 2. 3. 2009 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/perisic/trans/en/090302ED.htm). 135 Alphons Orie byl již v roce 2008 vyloučen z procesu s Radovanem Karadžićem, ale nebylo to kvůli podjatosti, nýbrž z administrativních důvodů. 51

Soud ale i napodruhé jeho žádost odmítnul a proces odstartoval.

Jak uvedla Adéla Dražanová, protože se mnozí, včetně žalobce, obávali, že by mohlo dojít k tomu, že vzhledem ke zhoršenému zdraví a pokročilému věku by se Ratko Mladić nemusel dožít rozsudku, byla za účelem urychlení soudu zjednodušena žaloba. Ta jej viní z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a z genocidy.136 Vyčlenění některých událostí proti sobě ale staví dva zájmy. Jak dál autorka uvedla, na jednom pólu stojí vyřčení rozsudku před Mladićovou smrtí, na druhém pólu stojí, pokud možno co nejdetailnější, vypovězení celé válečné historie. U soudu by totiž mohly zaznít mnohé cenné historické fakty, které dosud nebyly zveřejněny. Ratko Mladić je dle obžaloby vinen z genocidy v celkem osmi okresech Bosny a Hercegoviny, zejména na východě země – odtud pocházela až třetina celkového počtu obětí války.

Postava Ratka Mladiće je ale pro mnohé sporná – není to jen již zmíněný „balkánský řezník“, pro mnohé je totiž ještě dnes v Srbsku ikonou a vyzdvihovanou osobností. Jak například při rozhovoru odvysílaném na České televizi v červenci 2012 řekl Srb Mladen Mandić: „zločiny byly na všech stranách. Tohle je čestný muž, bez něj by tu srbský národ nebyl.“ Podobný citát uvedl v květnu 2012 Martin Dorazín, redaktor zahraniční redakce Českého rozhlasu ve vysílání: „Je to velice odlišné podle toho, ve které zemi se právě nacházíte. Nejméně se o Ratkovi Mladićovi mluví v Srbsku, tam od toho dávají ruce pryč, říkají, že je to záležitost Bosny a Hercegoviny přesto, že Ratko Mladić byl generálem jugoslávské armády původně.“ Dále uvedl, že mnohá srbská média se o procesu zmiňovala pouze v základních obrysech, na rozdíl od Bosny, kde byl proces bedlivě sledován a někteří, zejména pozůstalé matky, odjely proces sledovat přímo do Haagu.

Mladićova údajná vina je spojována s událostmi v Sarajevu,137 které jednotky jím

136 Co se týče individuální odpovědnosti, obžaloba shrnula obvinění do několika bodů. Jako náčelník hlavního štábu byl Mladić nejvýše postavenou osobou v armádě Republiky Srbské Bosny a Hercegoviny / Republiky srbské / Vojska Republiky srbské, a měl tedy pravomoc a odpovědnost za fungování celé armády – byl tedy zodpovědný za plánování a řízení všech operací. Jako velitel Generálního štábu řídil a kontroloval síly na území BaH, byly mu podřízeny všechny sbory – i v koordinaci s polovojenskými silami a dobrovolnickými jednotkami. Z této pozice rozhodoval, přiděloval úkoly a vydával rozkazy. Byl osobně zodpovědný, že tyto síly uplatňují pravidla mezinárodního práva, jimiž se řídí válečné zvyklosti. Na základě těchto skutečností byl obviněn ze zločinu genocidy a spoluúčasti na genocidě, zločinů proti lidskosti, vraždění, deportace, nehumánního jednání, nezákonného teroru namířeného na civilisty a braní rukojmí. V období nejpozději od 12. května 1992 do 22. prosince 1996 docházelo k úmyslné eliminaci bosenských muslimů – tzv. etnické čistce – v obcích Banja Luka, Bihać-Ripac, Bijeljina, Bosanska Gradiska, Bosanska Krupa, Bosanski Novi, Bratunac, Brčko, Doboj, Foča, Gacko, Kalinovnik, Kljuc, Kotor Varoš, Nevesinje, Novi Grad, Prijedor, Rogatica, Sanski Most, Srebrenica, Teslić, Vlasenica, Vogošća, Zvornik. V této době podle obžaloby Mladić musel, nebo měl, o zločinech vědět a nepřijal přiměřená opatření k jejich zabránění nebo potrestání pachatelů (Amended Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ratko Mladic. ICTY 2002 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/mla- ai021010e.pdf).

137 Boje v Sarajevu započaly 5. dubna 1992. JLA zde oficiálně zůstávala prozatím v klidu, ale disponovala jednotkami, které kolem města umístila již na přelomu let 1991/1992. Přestřelky se odehrávaly mezi srbskými záložníky a muslimskými příslušníky Vlastenecké ligy. JLA vyzývala obyvatele města – především Srby – k opuštění města z bezpečnostních důvodů, přičemž organizovala letecký most mezi Sarajevem a Bělehradem. Ještě téhož dne Alija Izetbegović zahájil jednání, které přenášela v přímém 52 vedené ostřelovaly od dubna 1992 do února 1996,138 a s masakrem ve Srebrenici,139 při kterém mu chce tribunál dokázat, že velel jednotkám, které zde nemilosrdně vraždily.

Ohlasy na Balkáně komentovala v komentáři pro Českou televizi v květnu 2012 mj. Gordana Knježević.140 Ta popsala rozdílné vnímání v jednotlivých zemích. V Srbsku mnozí nechtěli o historii mluvit, naopak v Bosně se vracely vzpomínky na spáchané zločiny a v rozhovoru s místními byla mnohdy cítit zloba. Uvedla také, že konečné rozhodnutí soudu bude mít velký vliv i na vnímání války jako takové – až rozsudek ukáže, do jaké míry se Srbsko na válce účastnilo. Dodala také, že za genocidu ve Srebrenici už

přenosu televize, s Radovanem Karadžićem o zastavení bojů. Výjimečný stav byl vyhlášen 8. dubna. V této době byla mezinárodně uznána BaH a zároveň Republika srbská vyhlásila nezávislost na BaH. V květnu se BaH stala členem OSN, ale v této době již, v hranicích, ve kterých byla uznána, fakticky neexistovala. Armáda Republiky srbské (VRS) zamezila zásobování vodou, elektřinou a teplem a bombardována byla území, na kterých se nesoustřeďovalo srbské etnikum. Po celém městě operovali ostřelovači, kteří se zaměřovali zejména na oblasti disponující pitnou vodou, která byla nedostatková. Podporou ostřelovanému městu se stal letecký most, který zde zřídila OSN. Nejkrvavějším útokem během obléhání byl útok na tržiště v Markale 5. února 1992, který si vyžádal témě 70 mrtvých – dodnes není zjištěno, z jakých pozic byl granát vypálen – vina je ale přiznávána srbské straně. Konflikt se stupňoval, proto v roce 1995 vstoupily do bojů jednotky NATO a docházelo k bombardování pozic VRS. Příměří bylo uzavřeno v říjnu 1995 a potvrzeno bylo Daytonskou mírovou smlouvou z listopadu 1995, která zemi v rámci konfederace rozdělila na Republiku srbskou a Federaci BaH. Zároveň byl zřízen Úřad vysokého představitele pro BaH. Na dodržování mírových podmínek dohlížely jednotky SFOR, později také IFOR, UNPROFOR a SFORII. Boje však ještě, v malé míře, pokračovaly a probíhaly až do 29. února 1996, kdy vláda BaH prohlásila oficiálně obležení za ukončené. Stejného dne byla přijata deklarace EU zavazující k prodloužení zákazu vývozu zbraní, munice a vojenského materiálu do BaH, Chorvatska a Svazové republiky Jugoslávie po dobu působení sil IFOR a dalších v BaH (TESAŘ, Filip in GABAL, I.: Etnické menšiny ve střední Evropě, s. 291–328). 138 Oficiální počet obětí se vyšplhal na 11 541 (COOPER, Rob: Bosnia remembers: Empty chairs laid out in Sarajevo in memory of 11,541 killed 20 years after bloody conflict began. Daily Mail, 6. 4. 2012 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.dailymail.co.uk/news/article-2126117/Bosnia-remembers-11-541- chairs-laid-Sarajevo-memory-dead-20-years-bloody-conflict-began.html). 139 Srbští vojáci dobyli na počátku léta – 11. července 1995 – pod vedením generála Ratka Mladiće, po bezmála třech letech, bosňáckou enklávu Srebrenici. Padla tak první ze šesti tzv. bezpečných zón v Bosně a Hercegovině (dále sem patří i Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa; tyto bezpečné zóny byly pod ochranou OSN). (ŠESTÁK, M.: Dějiny jihoslovanských zemí, s. 638–639). Masakr zde probíhal na příkaz Radovana Karadiće s cílem etnicky „vyčistit“ území oblasti Srebrenice a Župy – zbavit jej bosenských muslimů. Muži se snažili utéct přes les, někteří byli zabiti či zajati během pokusu o útěk. Další muži byli odděleni od svých rodin a popraveni. Několik žen, dětí a starých osob bylo také zabito. Většina těl byla pohřbena v masových hrobech, zbytek byl ponechán v lese. Tento masakr je po holocaustu prvním činem, který byl označen u soudu jako genocida. Počet obětí není dosud přesně znám, ICTY jej během svého vyšetřování v dokumentu pocházejícím z roku 2000 vyčíslila na celkem 7 475 obětí (BRUNBORG, Helge, URDAL, Henrik: Report on the Number of Missing and Dead from Srebrenica. ICTY, 12. 2. 2000 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/file/About/OTP/War_Demographics/en/krstic_srebrenica_000212.pdf), tento počet lze ale považovat za značně převyšující skutečnost. Diskutabilní je také zodpovědnost sil OSN za masakr. Reportérka České televize Blanka Závitkovská v září 2013 ve své reportáži uvedla, že Nejvyšší holandský soud rozhodl o zodpovědnosti holandských příslušníků mise za smrt tří bosenských Muslimů. Wim Dijkma, bývalý člen nizozemských jednotek, popřel v reportáži vinu Holanďanů na masakru: „Nemohli jsme ubránit muslimskou enklávu s 420 vojáky a dalšími 250 příslušníky pěchoty.“ Nicméně není možné s jistotou určit, jak se měli vojáci zachovat vůči jasné převaze a je otázkou, do jaké míry měla na situaci podíl holandská vláda, která nezajistila dostatečné zásobení zbraněmi, potravinami a dalším materiálem; to dodal Matyáš Zrno. 140 Vedoucí balkánského vysílání v Rádiu Svobodná Evropa, Rádiu Svoboda. 53 byl souzen a odsouzen generál Radislav Krstić,141 Mladićův podřízený.

Zahraniční redaktor Českého rozhlasu Martin Dorazín v pořadu Davida Koubka odvysílaném v květnu 2012 k výše uvedenému ještě dodal, že situace v Bosně byla a je zkomplikovaná také tím, že ty určité části obyvatelstva cítí sympatie, podporují a považují za národní hrdiny ty dané válečné zločince souzené u haagského tribunálu. Například Ratko Mladić je hrdinou pro bosenské Srby, Ante Gotovina pro Chorvaty.

Co se týče Bosny, země je stále rozdělena na muslimsko-chorvatskou federaci Bosny a Hercegoviny a na Republiku srbskou. V současnosti je to stále špatně fungující země, přestože některé orgány (např. armáda, policie či instituce) jsou spojeny. Gordana Knježević v květnu 2012 v České televizi uvedla, že byl cítit vliv války dění v zemi, stále existovala spousta nevyřešených událostí, kvůli kterým bylo těžké zemi zotavit a přivést ke zdravému fungování – tento názor je platný do současnosti. K nevyřešeným událostem nesporně patří identifikace obětí srebrenického masakru. Dle redaktora Radiožurnálu Davida Koubka (z květnového vysílání roku 2012) bylo do té doby (a dodnes) identifikováno na 6 000 mrtvých těl, další se ještě identifikovat nepodařilo a není znám ani přesný počet obětí.

Po celý květen 2012 média dále informovala o Mladićově procesu, o jeho chování o soudu i o možných vyhlídkách a rozsudku, např. MF Dnes prostřednictvím agenturní zprávy. Petr Janoušek v Lidových novinách zmínil Mladićovo teatrální chování. Ten sám řekl, že se prý choval jen tak, aby ochránil srbský lid, a vůbec necítí vinu, což doložily jeho slova obhájci: „Řekni mi, co jsem udělal špatně. Řekni mi, jaké špatné věci jsem spáchal.“ Dále stejný deník i autor informovali i o tom, že pro srbské obyvatelstvo bylo v dané chvíli důležitější soustředit se na volbu budoucího prezidenta, než na proces s Ratko Mladićem.

V květnu téhož roku byl proces odložen na neurčito, jak informoval v České televizi Jan Hrubeš nebo Právo prostřednictvím agenturní zprávy. Rozhodl o tom soudce Alphons Orie 17. května s odůvodněním možných chyb při předkládání důkazů obžaloby. Bylo tak ukončeno dvoudenní líčení, které dosud probíhalo bez svědectví a soustředilo se na čtení obžaloby. Mladićovi právníci zažádali o odložení soudu kvůli tomu, že údajně nedostávali řádně a včas důkazní materiály, což, jak uvedly v agenturní zprávě Lidové noviny, ukazuje

141 Radislav Krstić (* 1948), náčelník štábu / zástupce velitele jednotek bosenskosrbské armády v Drině, odsouzený v roce 2004 na 35 let vězení za napomáhání ke genocidě v bosňácké enklávě Srebrenica. Po pádu Srebrenice měl informace o masovém vraždění a byl si vědom toho, že tým nedisponuje zdroji pro masové vraždění a že bez drinských jednotek nebude schopen naplnit svůj plán. Krstić hrál hlavní oli v operaci s názvem „Kivaja 95“, jejíž součástí bylo napadnout Srebrenici. Do vězení nastoupil v prosinci 2004 v Britském království a po incidentu v roce 2010, kdy jej napadli tři muslimové a snažili se mu podřezat krk, se začalo jednat o jeho přesunu do polské věznice. Soudce o žádosti rozhodl kladně a v květnu 2014 byl Krstić přemístěn. Polsko bylo mezinárodním tribunálem vyhodnoceno jako bezpečná destinace pro výkon trestu proto, že v tamních věznicích nejsou muslimové, kteří by se mohli znovu pokusit jej zabít. Z bezpečnostních důvodů Polsko neoznámilo místo výkonu trestu (Case Information Sheet: “Srebrenica- Drina corps” (IT-98-33), Radislav Krstić. ICTY [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/krstic/cis/en/cis_krstic_en.pdf). 54 na chyby obžaloby, která měla na přípravu materiálů celý jeden rok.142 Zbyněk Petráček ony chyby v článku Lidových novin také z května 2012 označil dokonce jako „trapas“. Toto rozhodnutí soudu nijak nezpochybnilo srebrenický masakr, ale poukázalo na možný problém prokázat přímou trestní odpovědnost Ratka Mladiće. Zároveň zajisté působilo negativně na část balkánské veřejnosti, v jejíchž očích byla snížena kompetence mezinárodního tribunálu a jeho rozhodnutí.

Proces znovu započal v červenci téhož roku, jak v České televizi informoval moderátor Jiří Petrovič, a byli povoláni první svědkové, vypovídal například i Elvedin Pašić, který přežil masakr v bosenské vesnici Grabovica v roce 1992.143 Jak sám řekl o předválečné době, „Muslimové, Chorvaté nebo Srbové – všichni jsme zažívali dobré časy. Respektovali jsme se navzájem.“144 Mezi svědky vypovídal také britský generál Richard Dannatt, který velel v 90. letech silám NATO v Bosně. Ani tentokrát ovšem soudní řízení neprobíhalo dlouho, přerušeno muselo být 12. května z důvodu Mladićova špatného zdravotního stavu – necítil se dobře, proto jej zdravotníci museli eskortovat do nemocnice; o přerušení případu informoval v červenci 2012 v Českém rozhlasu Martin Karlík.

V květnu 2014 započala druhá část procesu, tedy obhajoba. Mnozí svědkové, které obhajoba hodlá předvolat,145 svědčili již ve prospěch dalšího obžalovaného, Radovana Karadžiće. Právě v jeho případu figuroval také Ratko Mladić.146 Sám ve svém procesu nevypovídá vůbec, mluví za něj právník. Jeden z předvolaných svědků byl Mile Sladoje, bývalý důstojník bosenskosrbské armády, který promluvil o obléhání Sarajeva. Řekl, že jeho jednotka nikdy neměla ostřelovací pušky a používala jen běžně pěchotní zbraně. Zároveň vypověděl, že jednotky nikdy nedostaly příkaz střílet na civilisty.147

Jak uvedla ve vysílání Českého rozhlasu v květnu 2014, Helena Šulcová, je na soudu, aby rozhodnul, kdo nese odpovědnost za masakr ve Srebrenici. Jak již řekl obhájce v lednu u soudu s Radovanem Karadžićem, Ratko Mladić je jedinou osobou na celém světě, která nejlíp ví, co všechno a jak přesně se za války v Bosně stalo. Oba nejspíš také ví, kdo dal k masakru příkaz, ale je otázkou, zda to řeknou. Co se týče obhajoby, ta hodlá stavět na výpadcích paměti, kterými Ratko Mladić trpí – jedná se o lékařsky podložený fakt, který ve vysílání uvedl komentátor Českého rozhlasu Martin Slezák v květnu 2014.

142 Ratko Mladić byl dopaden 26. května 2011. 143 Při masakru ve vesnici Grabovica 8. září 1993 bylo zabito nejméně 13 Chorvatů vesnice členy bosenskosrbské armády během operace s názvem „Neretva“. U soudu v Haagu ale nebyly, i přes svědectví přeživších, předloženy přesvědčivé důkazy, které by poslaly do vězení 14 podezřelých (Press Release: Judgement in the Case The Prosecutor v. Sefer Halilović. ICTY, 16. 11. 2005 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/halilovic/tjug/en/051116_halilovic_summary_en.pdf). 144 (rai): V Mladičově procesu vypovídají první svědci. Česká televize, 9. 7. 2012 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/185218-v-mladicove-procesu-vypovidaji-prvni-svedci/ 145 Obhajoba se chystá předvolat celkem 336 svědků; ve vysílání Radiožurnálu to sdělil Pavel Novák v květnu 2014. 146 Detailněji viz Případ Radovana Karadžiće. 147International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 21035. ICTY, 19. 3. 2014 [cit. 8. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/trans/en/140519ED.htm 55

Mladićův případ je, stejně jako ostatní případy týkající se válek během 90. let, velmi spletitý a jeho vyřešení se v tuto chvíli jeví v nedohlednu. V současnosti stále probíhají obhajoby započaté 19. května 2014.148

4.3. PROCES S RADOVANEM KARADŽIĆEM

Události týkající se dalšího souzeného v Haagu, Radovana Karadžiće,149 zprostředkovala postupně všechna média. Jak uvedl v Českém rozhlasu v červnu 2012 moderátor Radko Kubičko, Radovan Karadžić totiž podal k soudu návrh na zproštění obžaloby. Česká televize uvedla ve stejném měsíci reportáž Evy Hrnčířové, kde byl Radovan Karadžić citován: „nehájím tu sám sebe, ale svatou věc srbského národa.“ Tímto výrokem potvrdil, že sám sebe považoval za vyjednavače, který se snažil zabránit možným krveprolitím a proti vůli tehdejší politické reprezentace přijal nakonec mírový plán,150 ne za zločince. Události si ale špatně vykládal, na čemž trval také žalobce ICTY Alan Tieger. Adéla Dražanová se v květnovém článku z roku 2012 uveřejněném v MF Dnes zaměřila mj. i na dopadení Radovana Karadžiće, které sice proběhlo již v roce 2008, ale až o 4 roky později byla sestavena kompletní obžaloba, která obsahovala celkem 11 bodů151 a přes milion dokumentů. Tato žádost ale byla nakonec zamítnuta. Karadžićův proces probíhá již od listopadu 2009.152 Obžaloba ho obviňuje z hlavního podílu na masakru v bosenské Srebrenici. On totiž údajně vydával rozkazy a další obviněný, Ratko Mladić, je měl vykonávat.

Radovan Karadžić soudem pohrdal a popíral svou vinu. Při stání ohledně zproštění obžaloby řekl, že protistrana vyvinula velkou námahu, aby prakticky z ničeho

148 Case Information Sheet (IT-09-92): Ratko Mladić. ICTY [cit. 8. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/cis/en/cis_mladic_en.pdf 149 Radovan Karadžić (*1945), bosenskosrbský politik, psychiatr, spisovatel, politický vůdce bosenských Srbů během války v bývalé Jugoslávii. Dle obžaloby byl ve spojení s Ratko Mladićem, strůjcem válečných zločinů srbské strany. V roce 1989 se stal předsedou Srbské demokratické strany, 1992 byl zvolen předsedou bosenské Republiky srbské a funkci zastával do června 1996. SDS se stala v zemi hlavní politickou stranou místních Srbů. Jako prezident strany byl a stále je nejmocnějším jejím představitelem – i nadále si totiž drží tento post. Stal se prvním bosenskosrbským prezidentem v květnu 1992 a v této době také ovládal bosenskosrskou armádu a její administrativu. Z této pozice konal osobní rozhodnutí či uděloval souhlasy s děním v zemi (Indictment: The Prosecutor ot the Tribunal against Radovan Karadzic, Ratko Mladic. ICTY, 7/1991 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/kar- ii950724e.pdf). Do roku 2008 se ukrýval, působil v Bělehradě pod falešnou identitou jako doktor Dragan Dabić, do Haagu byl dopraven ještě téhož roku. 150 (ket): Karadžić zproštěn obvinění ohledně genocidy v bosenských městech. Česká televize, 28. 6.2 2012 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/184022-karadzic-zprosten- obvineni-ohledne-genocidy-v-bosenskych-mestech/ 151 Radovan Karadžić je viněn z následujících bodů: genocida, zločiny proti lidskosti (perzekuce, vyhubení, vražda, deportace, nelidské činy) a porušení válečných zákonů nebo zvyklostí (vražda, násilí za účelem šířit teror mezi civilními obyvateli, protiprávní útoky na civilisty a braní rukojmích). (Indictment: The Prosecutor ot the Tribunal against Radovan Karadzic, Ratko Mladic. ICTY, 7/1991 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/kar-ii950724e.pdf). 152 19. listopadu 2009 byl Richard Harvey stanoven právním zástupcem obviněného (Case Information Sheet (IT-95-5/18: Radovan Karadžić. ICTY, Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/cis/en/cis_karadzic_en.pdf). 56 vypracovala rozsáhlé obvinění, a že celá obžaloba je vykonstruovaná. Uvedla to ve své reportáži pro Českou televizi v červnu 2012 Eva Hrnčířová. Aby dokázal svou nevinu, rozhodl se bránit sám. Dle obžaloby se měl účastnit vysidlování a vraždění bosenských muslimů a bosenských Chorvatů, etnických či náboženských skupin z bosenského území ovládaného Srby.153 V obvinění týkajícím se Srebrenice je obviněn z účasti na vraždění mužů a chlapců a vyhánění žen, dětí a starých osob. Zločinů se dle obžaloby měl dopustit např. v obci Banja Luka, Bijeljina, Bosanski Novi, Novi Grad, Pale či Rogatica.154 V období dubna 1992 až listopadu 1995 se měl podílet na ostřelování Sarajeva a teroru civilistů a v období od 26. května 1995 do 19. června 1995 bosenskosrbské síly pod jeho vedením zadržely přes 200 pozorovatelů a mírových sil OSN a držely je na několika místech v Republice srbské.155

Podíl na vině za bombardování a ostřelování156 Sarajeva ale Radovan Karadžić popírá, protože v době, kdy probíhalo, bylo ve městě, dle jeho slov, okolo 50 000 Srbů, takže útok ze srbské strany by byl nesmyslný.

V Karadžićově procesu bylo (a je) možno spatřovat strategii protahování soudu. Po zamítnuté červnové žádosti o zproštění obžaloby následovala v srpnu 2012 žádost o nový proces, jak uvedl ve vysílání Českého rozhlasu v srpnu 2012 Karel Rožánek. Bývalý vůdce bosenských Srbů žádost podložil obviněním úřadu prokurátora. Ten měl brzdit proces překládání dokumentů; i tato žádost ale byla zamítnuta.

28. června 2012 byla z bodů obžaloby vyjmuta část o genocidě v oblastech jiných, než ve Srebrenici, tímto se počet bodů snížil na deset. O pokračování soudu informoval o den později deník MF Dnes prostřednictvím agenturní zprávy. Žalobcům se totiž nepodařilo shromáždit dostatek důkazů pro obvinění z genocidy v dalších bosenských městech.

153 Ve spojení s Ratko Mladićem se od dubna 1992 na území BaH údajně dopouštěli činu genocidy. Muslimové a Chorvaté z tohoto území byli pronásledováni z národních, politických a náboženských důvodů; tisíce jich byly internovány ve vězeňských zařízeních (Omarska, Keraterm, Luka, Trnopolje, Manjača, Sušica a KP Dom Foča), kde měli být podrobeni násilí, psychickému týrání a nelidským podmínkám. V období od dubna 1992 do července 1995 svým jednáním nebo přehlížením jednání druhých měli obvinění páchat proti těmto skupinám také zločiny proti lidskosti a cíleně se zaměřovat mj. také na politické lídry ostatních uskupení, intelektuály a odborníky (Indictment: The Prosecutor ot the Tribunal against Radovan Karadzic, Ratko Mladic. ICTY, 7/1991 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/kar-ii950724e.pdf). 154 Case Information Sheet (IT-95-5/18: Radovan Karadžić. ICTY, Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/cis/en/cis_karadzic_en.pdf 155 Dle obžaloby byli rukojmí drženi v mj. Pale, Sarajevu, Banja Luce, Goražde a na dalších místech se strategickým nebo vojenským významem. Účelem této akce bylo zabránit leteckým úderům NATO. Zadržení byli napadáni a během jejich zajetí docházelo ke špatnému zacházení s nimi (Case Information Sheet (IT-95-5/18: Radovan Karadžić. ICTY, Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/cis/en/cis_karadzic_en.pdf). 156 Od 5. dubna 1992 bylo Sarajevo obleženo bosenskosrbskými silami. Během toho se ostřelovači systematicky zaměřovali na civilisty. Tato akce terorizovala obyvatele Sarajeva a jejím následkem zemřel a byl zraněn velký počet osob, a to včetně dětí, žen a starých osob. Jejím cílem bylo rozšířit teror a strach. Do listopadu 1995 zemřely tisíce civilistů (Indictment: The Prosecutor ot the Tribunal against Radovan Karadzic, Ratko Mladic. ICTY, 7/1991 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/kar-ii950724e.pdf). 57

Další žádost podal Radovan Karadžić v srpnu 2012,157 kdy se pokusil předvolat současného řeckého prezidenta Karolose Papouliase,158 aby svědčil v jeho prospěch – informoval o tom moderátor Českého rozhlasu Jiří Hrubec v srpnu 2012. Tato žádost ale také nebyla úspěšná, Papoulias odmítnul.

V září 2012 bylo definitivně rozhodnuto o zamítnutí žádosti o nový proces – o události shodně informovalo několik médií: Lidové noviny prostřednictvím agenturní zprávy, stejně tak i televize Nova a v Českém rozhlase o zamítnutí informoval moderátor Ondřej Konrád. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že předchozí události nepoškodily Karadžićovo právo na spravedlivý proces.

16. října 2012 Radovan Karadžić znovu stanul před soudem, o čemž opět shodně informovalo několik médií: prostřednictvím reportáže Petry Flanderkové Česká televize, Radiožurnál reportáží Milana Slezáka, v Českém rozhlase o tom informoval Karel Kratochvíl. O obnově procesu však neinformoval tisk. Při obhajobě Radovan Karadžić neustále opakoval slova o své nevinně a nepochyboval o ní. Česká televize citovala jeho výrok o údajné snaze zabránit válce: „Měl bych být vyznamenán. A za co? Že jsem udělal vše, co bylo v lidských silách, abych zabránil válce.“ Dále popíral masakr na tržišti v Sarajevu159, který byl podle jeho slov nahraný, počet obětí je údajně zveličený a ve

157 Radovan Karadžić požadoval, aby Papoulias svědčil během soudního jednání 26. května 2013. Tvrdil, že se pokoušeli o spolupráci, ale neúspěšně. Papoulias podle něj disponoval relevantními informacemi a mohl tak materiálně přispět k případu (Decision On Accused’s Motion to Subpoena President Karolos Papoulias. ICTY, 23. 10. 2012 [cit. 5. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/tdec/en/121023a.pdf). 158 V době občanské války byl řeckým ministrem zahraničí (1993–1996) a dle Karadžićových slov měl velkou roli při mírových jednáních v BaH. Údajně krátce po ostřelování trhu v Markale dne 15. února 1994 spolu jednali v Bělehradě a mělo padnout prohlášení, že bosenští Srbové nejsou zodpovědní za ostřelování a že jsou připraveni umístit těžké zbraně pod kontrolu OSN. Radovan Karadžić uvedl i další data setkání s řeckým prezidentem. 30. července 1994 během mírového jednání kontaktní skupiny, se údajně mělo jednat o uklidnění situace. Druhé setkání se uskutečnilo 5. června 1995 poté, co bosenští Srbové zadrželi zaměstnance OSN v reakci na letecké údery Severoatlantické aliance v květnu 1995. Tehdy měl Radovan Karadžić řeckému prezidentovi říct, že bosenští Srbové jednali při zadržení personálu OSN jako válečných zajatců oprávněně (Case Information Sheet (IT-95-5/18: Radovan Karadžić. ICTY, Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/cis/en/cis_karadzic_en.pdf). 159 Útok na tržiště Markala se udál 5. února 1992 a vyžádal si téměř 70 mrtvých. Dodnes není zjištěno, z jakých pozic byl granát vypálen, ale nejčastěji bývá přisuzován srbské straně. To je ovšem možno považovat za mylnou informaci, která je všeobecně známá a média ji často prezentují, ale vyšetřování oficiální komise, která do 16. února 1995 útok vyšetřovala, ukázalo, že nelze přesně zjistit, z jakého směru byly granáty vypáleny a navíc britští a francouzští experti v předchozí zprávě dokonce uvedli, že se o útok ze srbských pozic nejednalo (OŠKRKANÝ, Pavel: Válka v Bosně a Hercegovině (1992-1995) v českém dobovém tisku. Magisterská diplomová práce 2012. Vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Historický ústav FF MU Brno, s. 27–28). O směru útoku polemizoval také Karadžićův bývalý právník Marko Sladojević, který nepopíral masakr jako takový, ale rozhodně se stavěl proti tomu, že se jednalo o útok srbské strany (NIKOLIĆ, A.: Srbský právník [dokument]. 2014). O výbuchu minometného granátu a jeho síle vypovídalo několik svědků, mj. u výslechu při ICTY č. 101208 jeden z nich, Sead Besić, vypovídal o událostech bezprostředně po výbuchu, kdy se přeživší snažili zachraňovat raněné a odstranit předměty, které byly výbuchem rozmetány, aby bylo možné vidět, jak velkou škodu výbuch způsobil (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 9407. ICTY, 8. 12. 2010 Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/trans/en/101208IT.htm). V reakci na masakr dala Rada OSN v únoru 1995 bosenským Srbům ultimátum, aby se stáhli do vzdálenosti 20 km od Sarajeva a odevzdali veškeré těžké zbraně jednotkám UNPROFOR. 58 skutečnosti byl mnohem nižší, a také popíral genocidu ve Srebrenici. Dle svých slov o těchto událostech nedostal žádné informace a jednalo se o událost zinscenovanou nepřáteli. K tomu Gordana Knežević ve vysílání České televize v říjnu 2012 řekla, že výhodou Karadžiće během soudního procesu je jeho velké herecké umění a schopnost manipulovat lidmi a dodala, že jistě využívá i poznatků z psychiatrie. Příbuzní obětí srebrenického masakru a pozůstalí shodně tvrdili, že se jednalo o výsměch. Ve stejném vysílání to dokumentovala svým výrokem např. Kada Hotić: „Vysmívá se nám. Buď předstírá, že je nepříčetný, nebo se vážně snaží přesvědčit lidi o tom, že mluví pravdu.“

Karadžić tvrdil, že válka nebyla důsledkem jeho jednání a že Muslimové v BaH podcenili svou sílu a tím rozpoutali válku, kterou sami nebyli schopni vyhrát. Jak jej citoval Milan Slezák ve vysílání Radiožurnálu v říjnu 2012, vždy se měl snažit hledat mír a řešení, které by mohly akceptovat obě strany, a zároveň jednat v rámci mezinárodního práva.

Komentátor Radiožurnálu Milan Slezák se v říjnu 2012 vyjádřil ke Karadžićově taktice u soudu jako velmi chytré. Uvedl, že obviněný se jistě bude u plánovaných výslechů snažit zpochybnit důvěryhodnost svědků, stejně jako Slobodan Milošević ve svém procesu, a bude se snažit soud co nejvíce protahovat. Diskutabilní byl podle něj Karadžićův vliv na svědky. Mnozí z nich byli ovlivněni válkou, přišli o své příbuzné či známé a při vzpomínkách na tyto události prožívali trauma. V kombinaci se setkáním se se strůjcem těchto skutečností tváří v tvář byla možná jejich ovlivnitelnost či neunesení tíhy všech těchto událostí najednou.

Nový vývoj událostí v procesu bylo možno vysledovat v červenci 2013, kdy bylo znovu vzneseno obvinění v souvislosti se zabíjením a špatným zacházením s nesrbským obyvatelstvem na počátku války v roce 1992. Informovaly o něm prostřednictvím agenturní zprávy Lidové noviny a ve vysílání Radiožurnálu také Jana Uttendorfská. Tímto tedy bylo obnoveno obvinění, které bylo původně v roce 2012 zrušeno, a navíc, jak uvedly Lidové noviny, přišlo v den, kdy se desetitisíce osob shromáždily u bosenského památníku v obci Potočari u Srebrenice, aby uctily oběti zdejšího masakru.160

Na počátku roku 2014, konkrétně v lednu, se poprvé u soudu sešli Radovan Karadžić s Ratko Mladićem – ten měl původně vypovídat ve prospěch Radovana Karadžiće, ale nakonec odmítl s tím, že by to mohlo poškodit postup jeho vlastního procesu; informoval o tom Jakub Nettl ve vysílání České televize. Celé jednání bylo velice napjaté, Ratko Mladić dával najevo své opovrhování institucí a nelichotivě se vyjadřoval – dokonce uvedl: „Toto není soud, to je satanský tribunál.“ Tento výrok uvedla agenturní zpráva uveřejněná v lednu 2014 v Lidových novinách.

V srpnu 2014, jak informovalo Právo prostřednictvím agenturní zprávy, Radovan Karadžić znovu zažádal o nový proces, což podložil údajně nespravedlivým zacházením vyplývajícím z chyb, jichž se dopustila prokuratura. To bylo ovšem zamítnuto a soudní

160 Během ceremonie bylo do hrobů znovu uloženo 409 nově identifikovaných obětí. 59 proces byl dokončen 7. října 2014.161 Předpokládané datum vyřčení konečného rozsudku (ovšem s možností odvolání) je stanoveno na říjen 2015.162

4.4. PROCES S ANTE GOTOVINOU A MLADENEM MARKAČEM

Na konci roku 2012, konkrétně v listopadu, média informovala o propuštění chorvatských generálů Ante Gotoviny163 a Mladena Markače.164 165 Informace postupně přinesla Česká televize (reportáž Jakuba Nettla), televize Nova (reportáž Matěje Svitáka), Český rozhlas (komentář Alexandra Tolčinského), Lidové noviny (prostřednictvím článku Tomáše Němečka a Terezy Šupové) a Právo (prostřednictvím agenturní zprávy). Jak uvedl Jakub Nettl, odvolací soud nečekaně obrátil a oba obžalované osvobodil, přitom byli o rok dříve posláni do vězení za válečné zločiny na desítky let.166 Soudce osvobozující verdikt odůvodnil nedostatkem důkazů, které by prokázaly, že oba výše zmínění stáli za vyháněním a smrtí srbského etnika během války v Chorvatsku.167 Jakub Nettl dál uvedl, že výsledkem prvního soudu bylo, že byli oba součástí zločinného spiknutí, jehož součástí byl i Franjo Tuđman,168 a jehož účelem bylo vyhnat Srby z oblasti Krajiny. Dle odvolacího soudu ale součástí spiknutí nebyli. Přitom rozhodnutí odvolacího tribunálu o nevině bylo velice těsné – obhajobu podpořili tři z pěti členů. Jak uvedl Tomáš Němeček, maltský soudce Carmel Agius dokonce při čtení rozhodnutí nesouhlasně vrtěl hlavou a italský soudce Fausto Pocar prohlásil: „Zásadně nesouhlasím s celým rozsudkem, který odporuje jakémukoli smyslu pro spravedlnost.“ Oba byli ale přehlasováni jamajským soudcem Patrickem Robinsonem, tureckým soudcem

161 Původní předpokládaný konec procesu byl stanoven na 1. květen 2014 (Case Information Sheet (IT-95- 5/18: Radovan Karadžić. ICTY, Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/cis/en/cis_karadzic_en.pdf). 162 Tamtéž. 163 Ante Gotovina (*1955), od října 1992 do března 1996 velitel splitského vojenského okrsku chorvatské armády; operační velitel jižní části regionu Krajina během vojenské operace „Bouře“. 164 Mladen Markač (*1955), od února 1994 velitel speciálních jednotek policie Ministerstva vnitra republiky Chorvatsko – de facto byl v čele tohoto úřadu; asistent Ministerstva vnitra republiky Chorvatsko; během operace „Bouře“ v hodnosti generálplukovníka. 165 V rámci případu týkajícího se operace „Bouře“ byl s dvojicí souzen i Ivan Čermak (*1949), náměstek ministra obrany v letech 1991–1993; velitel posádky, pod kterou spadaly obce Civljane, Ervenik, Kijevo, Kistanje, Knin, Nadvoda a Orlić – zde měl hodnost generálplukovníka. Stejně jako oba výše uvedení byl zproštěn obžaloby (Case Informational Sheet: Gotovina, Markač; “Operation Storm” (IT-06-90). ICTY, 2012 [cit. 10. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/gotovina/cis/en/cis_gotovina_al_en.pdf). 166 Ante Gotovina byl odsouzen na 24 let, Mladen Markać na 18 let. 167 Chorvatské vojenské síly a speciální policejní jednotky se měly podílet na vraždění, krutém zacházení, ničení, drancování, pronásledování a deportacích srbských obyvatel v oblastech Chorvatska obývaných srbským etnikem. Jednat se mělo se o systematický útok směřující proti této skupině obyvatel (Case Informational Sheet: Gotovina, Markač; “Operation Storm” (IT-06-90). ICTY, 2012 [cit. 10. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/gotovina/cis/en/cis_gotovina_al_en.pdf). 168 Cílem zločinného spiknutí měla být eliminace srbského obyvatelstva z oblasti chorvatské Krajiny. Na jednání 31. července 1995 na ostrově Brijuni, jen několik dní před operací Bouře, se prezident Franjo Tuđman setkal s vysokými vojenskými hodnostáři a diskutovali o vojenské operaci. Mj. diskutovali také o nutnosti odchodu zdejších Srbů v reakci na hrozící útok. Gotovina se na setkání vyjádřil v tom smyslu, že je třeba pokračovat v tlaku na srbské obyvatele, kteří už v té době opouštěli Knin a mířili do Banja Luky a Bělehradu (tamtéž). 60

Mehmetem Güneyem a předsedou tribunálu Američanem Theodorem Meronem.

Obžaloba zakládala na tom, že Gotovina měl být ten, kdo nařídil pálit granáty na Benkovac, Obrovac, Gračac a Knin, tedy města chorvatských Srbů. Vojenský pozorovatel Tomoáš Němeček v článku použil studii Andrewa Leslieho, který vypověděl, že se Chorvaté měli strefovat s odchylkou zhruba 400 metrů, dle směru větru. Prvoinstanční soud v čele s Nizozemcem Alphonsem Oriem ale uznal hranici chyby pouze na 200 metrů. Vše, co překročilo toto hranici, bylo dle něj vědomé terorizování obyvatel. Obžaloba také přidala chorvatské surovosti, vypálené domy či týrání zadržených Srbů.169 Odvolací soud ale neuznal hranici 200 metrů, která byla údajně svévolně stanovena. Dle soudu bylo třeba se zaměřit na princip přiměřenosti, ne na měření odchylek při palbě, a důkazy bylo třeba hodnotit jako kompaktní celek. Soudci se proto shodli, že zločiny se sice děly, ale nebyly součástí širšího záměru.

Stejně jako v Srbsku, i v Chorvatsku byl (a dodnes mezi částí obyvatel je) na základě nacionalistických názorů generál Gotovina považován mnohými za hrdinu – odhad Gordany Knežević, vedoucí balkánské redakce Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda, je, že takto to vidí až 90 % obyvatel. Země oba generály dlouho odmítala vydat a soudní proces se považoval za potupu.170 Někteří také o událostech mluvili v tom smyslu, že v rámci války o Chorvatsko lze mnohé tolerovat.

Komentáře samotného Gotoviny – „Toto je naše společné vítězství ve válečné i právní bouři. Tohle je tečka za větou, válka je už minulostí.“ – či prezidenta země Iva Josipoviće –„Potvrdilo se, že Chorvatsko neprovádělo etnické čistky a že náš boj za svobodu byl správný a čistý.“ – to jen potvrdily. Ve svém vysílání z listopadu 2012 je uveřejnil Radiožurnál.

Gotovina byl osvobozen po sedmi letech ve vězení, obžalován a posléze i odsouzen byl za pronásledování Srbů, jejich deportace, vraždy a také za zločiny proti lidskosti. Hlavní obvinění na něj bylo uvaleno za drancování srbských měst a vesnic během operace Bouře. Dle nového rozsudku obžalobě chyběly důkazy, že se vojáci dle rozkazu cíleně útočili na civilisty.

Většinu Srbů ale rozhodnutí soudu pobouřilo, demonstroval to svým výrokem v reportáži Jakuba Nettla v České televizi z listopadu 2012 např. Savo Štrbac ze srbského dokumentačního centra Veritas: „Tento rozsudek nás šokoval. Musím říct, že je to

169 V období od července do listopadu 1995 v obcích Benkovac, Civljane, Donji Lapac, Drniš, Ervenik, Gračac, Kistanje, Knin, Lišane Ostrovičke, Lisičić, Nadvoda, obrovac, Oklaj a Orlić mělo docházet k vraždění, ničení srbského majetku a k rabování veřejného i soukromého majetku Srbů, krutému zacházení s osobami, nezákonným útokům a napadení civilistů a civilních objektů, deportaci a násilnému přesunu obyvatel (Judgement Volume I of II: Prosecutor v. Ante Gotovina, Ivan Čermak, Mladen Markač. ICTY, 15. 4. 2011 [cit. 10. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/gotovina/tjug/en/110415_judgement_vol1.pdf). 170 Vydání obou haagskému tribunálu proběhlo až se zájmem země o vstup do EU. Vyšetřovatelům bylo předáno číslo jeho mobilního telefonu a dle něj byl Ante Gotovina v roce 2005 vystopován v hotelu na Tenerife a zatčen. 61 hanba.“ V podobném duchu je i výrok chorvatského, nyní současného, předsedy vlády, Zorana Milanoviće, také z reportáže České televize: „Haagský tribunál ztratil po dnešním rozhodnutí odvolacího soudu veškerou důvěryhodnost, “ nebo prezidenta Tomislava Nikoliće, kterého citovalo Právo: „Je zcela jasné, že tribunál se uchýlil k politickému rozhodnutí a ne k zákonnému rozsudku. Rozsudek nepřispěje k uklidnění situace v regionu a otevře staré rány.“ Nejen v Srbsku, ale také v bosenské Republice srbské vládlo rozhořčení – jak uvedlo Právo v převzaté agenturní zprávě, např. tamější prezident Milorad Dodik označil konečné rozhodnutí za neuvěřitelné a hanebné. Rusko, které podporovalo (a dodnes podporuje) Srbsko zejména v hospodářské oblasti, jej podpořilo a vyjádřilo zklamání nad nestranností tribunálu a nad nejednotným přístupem ke všem stranám zúčastněným v konfliktu.

Jak uvedl Jakub Nettl, Chorvatsko pro bývalé generály vyslalo válečné letadlo. Premiér země Zoran Milanović se vyjádřil v tom smyslu, že za zločiny páchané během války byla zodpovědná země jako celek, ne jednotlivci jako Gotovina a Markač. Jak dál uvedl, přesto část obyvatelstva viděla rozsudek jako ospravedlnění vyhánění Srbů z chorvatského území a jako jasný vzkaz těm, kteří byli nuceni se přesunout, aby se nevraceli. Chorvatsko se ale zavázalo dál stíhat válečné zločiny.

Dle mnohých, mj. Gordany Knežević, jak uvedla v České televizi v listopadu 2012, tento rozsudek znovu připomněl staré válečné záležitosti a znovu rozproudil nepřátelskou krev mezi oběma národy. Přitom původním záměrem založení haagského tribunálu bylo přispět ke smíření obou národů a k překonání válečných událostí. Podle ní je problém v tom, že každá strana vidí tyto události pouze jednostranně a nehledí objektivně na skutečnosti a počty obětí. Rozsudek byl tak hnacím motorem nacionalistů obou směrů.

K rozsudku se ve vysílání Českého rozhlasu vyjádřili také Alexandr Tolčinský a redaktor Martin Dorazín. Alexandr Tolčinský v roce 1995 pracoval v televizi OSN se sídlem v Záhřebu. Jak vypověděl, 26. srpna redaktory požádala UNHCR,171 aby přijeli do Kninu, který v té době již 20 dní ovládala chorvatská armáda ve spolupráci s policií. Uvedl, důstojníci zde obyvatelům garantovali, že pokud město opustí, dostanou část humanitární pomoci a chorvatské dokumenty. Někteří s tímto souhlasili pod podmínkou doprovodu zástupců OSN, což jim bylo zaručeno. Mezitím ale došlo k vypálení nedaleké vesnice Grubori a k úmrtí pěti civilistů. Jak popsal, když se večer vrátili na místo, někteří z příslušníků chorvatských jednotek se jim neskrývaně vysmívali. Celkový počet obětí se odhaduje v rozmezí 300 až 500.

Objevujily se ale rozpory v tom, jak soud s generály chápat. Někteří, např. expertky na mezinárodní právo z blogu IntLawGrrls.com172 zveřejnily polemiku, kde na jedné

171 UNHCR neboli Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky. Zřízen byl v prosinci 1950 s účelem poskytnout ochranu a pomoc uprchlíkům (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. UNHCR v České republice [cit. 11. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.unhcr- centraleurope.org/cz/o-nas.html). 172 Laurie Blank, Milena Steri. 62 straně stála skutečnost, že mnohdy se válka a její dění ocitne mimo moc velitelů, na druhé straně stálo srbské vnímání – mnohé rozsudek rozhorlil a šířil se názor, že haagský soud rozhoduje politicky. Polemiku ve svém článku zveřejnil Tomáš Němeček.

O pokračování celé kauzy informovaly Lidové noviny článkem Terezy Šupové z konce měsíce listopadu 2012. V reportáži popsal triumfální Gotovinův návrat do vlasti a zaměřil se i na tamější média, která uváděla, že se bývalý generál choval, jakoby měl zahájit předvolební kampaň. Města mu udělovala čestné občanství, lidé se scházeli na jeho podporu – při jeho návratu do vlasti jej přivítaly desetitisíce občanů. Sám Gotovina jezdil po celém Chorvatsku a scházel se s občany a válečnými veterány. Sám ale svou možnou kandidaturu odmítl a soustředil se raději na klidnější život zčásti mimo veřejnou sféru.

Srbsko ale v reakci na rozhodnutí soudu požádalo Mezinárodní tribunál o důkazy z procesu s oběma generály, země se totiž odmítla smířit s osvobozením při odsouzení za etnické čistky. Zprávu přinesla na konci listopadu 2012 v České televizi moderátorka Jolana Voldánová. Srbská strana zároveň zahájila vlastní vyšetřování, které vedl srbský prokurátor pro válečné zločiny Vladimir Vukčević.173

Událost reflektoval ze zcela jiného pohledu také např. finský deník Helsingin Sanomat. Noviny uvedly, že Spojené státy americké měly údajně ovlivňovat haagský soud, aby s jeho pomocí prosazovaly vlastní zájmy a zájmy svých spojenců. USA pomáhaly Chorvatsku během války stupňováním tlaku na srbského vůdce Slobodana Miloševiće a snažili se jej donutit usednout k vyjednávacímu stolu, což se nakonec podařilo. Jeden ze zdrojů vypověděl: „Někteří z těch, kteří pracují u mezinárodního tribunálu, podporují různé programy, které jsou zároveň chráněny úředním tajemstvím. Existuje mnoho detailů, které by svět měl vědět. Když se někdo pokouší zastavit vyšetřování a je přitom součástí systému, celá věc se velmi vážně komplikuje.“174 Jak USA soud mohou ovlivňovat a jak se podílejí na výsledném rozhodnutí, ale v současné době není jasné, a zároveň ani v tomto směru neprobíhá žádné vyšetřování, možné spojitosti jsou proto pouze předmětem diskuzí a jejich rozkrytí je otázkou budoucnosti.

4.5. REFLEXE

Je těžké zaujímat stanovisko a hodnotit haagský soud. Přestože se jedná o instituci OSN, která by sama o sobě měla působit velmi důvěryhodně,175 objevilo se již několik

173 Vladimir Vukčević, šéf týmu zabývajícího se zatčením obviněných haagským tribunálem (RAŠOVIĆ, Renata: To je konačno, revizija slučajeva Gotovina i markač nije moguća. Večernji.hr, 17. 1. 2013 [cit. 12. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.vecernji.hr/hrvatska/to-je-konacno-revizija-slucajeva-gotovina-i- markac-nije-moguca-499041). 174 KONTTINEN, Jussi: Yoittajan oikeus. Helsingin Sanomat, 14. 4. 2013 [cit. 12. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.hs.fi/sunnuntai/a1365826154787 175 Kredibilitu soudu zpochybnila i smrt Slobodana Miloševiće v Haagu (11. března 2006). Jak napsal Václav Štěpánek: „smrt Slobodana Miloševiće… vyvolala nejrůznější reakce a dohady. Především zpochybnila kredibilitu Haagského tribunálu, který, jak se ukázalo, nebyl schopen adekvátně se postarat 63 zpráv, podle kterých je velice pravděpodobné, že rozsudky mohly (a mohou) mít politický podtext, navíc byl zveřejněn i případ likvidace důkazů. Dodnes není objasněno, z jakého důvodu nebo rozkazu byly důkazy zničeny, nutno však podotknout, že tato skutečnost podstatně snižuje důvěru v Haagský tribunál. Nicméně vynášet soud založený na informacích získaných z médií a internetového zpravodajství není hodno, proto je třeba vyčkat, jak bude (a pokud bude) situace vyřešena příp. kdo bude z likvidace důkazů obviněn. Dalším problémem je rozdílné vnímání haagské instituce jednotlivými etniky (Chorvaty, Srby a Muslimy). Jak již bylo dříve v práci uvedeno, problémem v těchto zemích je trojí rozdílný výklad dějin, který se samozřejmě odráží i na odlišném vnímání soudu. Navíc k rozhodnutím soudu, který rozhoduje o vině/nevinně obžalovaných, bude v budoucnu přihlíženo jako ke zdroji historických informací. S tímto názorem se ztotožnila i redaktorka Českého rozhlasu Helena Šulcová, podle které jsou obžalovaní mnohdy jediní na celém světě, kteří opravdu ví, co a jak se přesně za války stalo. Rozsudky navíc i nepřímo určují míru viny/neviny jednotlivých stran zapojených do rozpadu Jugoslávie a následných válek. Diskutabilní je ale výklad dějin, proti kterému stojí soudní vyšetřování – v obou případech totiž může docházet k odlišným závěrům, např. v rozhovoru s Dr. Milivojem Ivaniševićem176 na to upozornil Radim Panenka, redaktor Parlamentních listů (článek byl uveřejněn v dubnu 2013). Je všeobecně známý fakt, že srebrenickému masakru podlehlo zhruba 8 000 mužů a chlapců. Proti tomu stojí právě vyšetřování, jehož členem je M. Ivanišević, který v rozhovoru uvedl, že na základě dokazování vyplynulo, že skutečných obětí masakru je zhruba 400. Dr. Ivanišević své tvrzení podložil výzkumy zahraničních expertů i svým výzkumem, během kterého srovnával jména údajných obětí masakru a nezvěstných s volebními seznamy. Na základě tohoto výzkumu vyňal z celkového počtu 8 000 obětí jména 3 600 osob. Z čísla 8 000 navíc zahraniční experti vyjmuli 34 % obětí, které se podle nich staly oběťmi zranění šrapnelu, granátu apod. nebo zemřely v jiné době než těla, která již v masových hrobech byla pohřbena.177 V případě uvádění odlišného počtu obětí (kdy každá strana počet svých obětí samozřejmě uvádí nejvyšší možný) jde o závažný problém, protože dodnes nejsou přesné počty známy a takováto manipulace může vést k dalším konfliktům. Výsledky vyšetřování a soudní rozhodnutí navíc přispějí pouze k odhalení důkazy podložených činů. To může být problém v případě vojenských velitelů – mnohdy jsou ve

o svého „nejprominentnějšího“ obžalovaného. Nejrůznější spekulace o tom proč a jak zemřel (oficiálně na infarkt, přičemž byl nalezen až pět hodin po své smrti), nechají zejména jeho skalním příznivcům v Srbsku, ale i jinde po světě, otevřené možnosti pro nejrůznější dohady včetně toho, že byl pomalu tráven či že mu záměrně nebyla poskytována adekvátní lékařská péče“ (ŠTĚPÁNEK, Václav: Mýty kolem Slobodana Miloševiće. Praha: Na Východ od Aše, 2006. 1/2006, časopis Navýchod). 176 Milivoje Ivanišević, ředitel Institutu pro výzkum srbského utrpení ve 20. století, senátor Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. Byl koordinátorem obhajoby Slobodana Miloševiće v záležitostech týkajících se BaH a Chorvatska a členem týmu poradců obhajoby Radovana Karadžiće a neoficiálně i Ratka Mladiće. 177 K tomuto závěru experti dospěli zjištěním rozdílného stupně rozkladu těl v masových hrobech. 64 válce rozkazy vydávány ústně, proto je následně těžké výroky dokázat a přiznat vinu jejich autorům. Úkolem soudu je potrestat ty, proti kterým je shromážděn dostatek důkazů, avšak i toto je mnohdy právě proto problematické. Navíc v mnoha případech neexistují jednoznačné důkazy, které by dokazovaly vinu či nevinu obžalovaných a kauzy jsou velmi složité, propletené a na soudce je kladeno velké břemeno zodpovědnosti, protože jejich rozsudky budou mít velký dopad v budoucnosti. Dr. Ivanišević v rozhovoru správně uvedl, že existuje mnoho pravd, avšak je třeba zabývat se konkrétními důkazy. Problém válečných zločinů a jejich vyšetřování viděl ve svém komentáři v Lidových novinách v květnu 2012 Matyáš Zrno v tom, že i po téměř 20 letech po skončení bojů se obyvatelé Balkánu mnohdy setkávali s neochotou a nezájmem. Uvedl, že naopak ti, kteří se historií chtěli zabývat a snažili se dopátrat pravdy, byli nuceni čelit nezájmu a navíc vedli boj s časem a zapomněním. Je otázkou, do jaké míry v paměti a myšlení obyvatelích balkánských zemí zůstává krvavý rozpad Jugoslávie a nakolik jsou motivováni k rozkrytí pravdy a vyrovnání se s minulostí. M. Zrno se psal spíše o neochotě jednotlivých etnik, zabývat se historií a odkrývat válečné zločiny, protože: „Navíc je vždycky po ruce nějaký zločin, který udělal „ti druzí“, tak proč se zabývat těmi „našimi“.“ Lze se jen dohadovat, zda mají či nemají rozsudky haagského tribunálu politický motiv. Po výše zmiňovaném skandálu s likvidací důkazů se objevila v červnu 2013 v MF Dnes agenturní zpráva, která naznačovala, že některé rozsudky skutečně politický motiv mít mohly. Zpráva se odkazovala na e-mailovou zprávu dánského soudce ICTY Frederika Harhoffa, podle kterého měl předseda ICTY, Američan Theodor Meron, tlačit na ostatní soudce, aby přijali osvobozující rozsudky v případech chorvatských generálů Anteho Gotoviny a Mladena Markače,178 srbského generála Momčila Perišiće179 a bývalých činitelů srbské bezpečnosti Jovici Stanišiće a Franka Simatoviće.180 Otázkou zůstává, jestli je toto obvinění pravdivé, či není, je však nutno dodat, že osvobozující rozsudek pro Srby padl nedlouho po propuštění chorvatských generálů. To jen nahrává dohadům, zda se opravdu jednalo o politické rozhodnutí. Osvobození chorvatských generálů totiž vyvolalo u srbských obyvatel bouři nevole a nedůvěry v haagský soud, což dokládají např. již zmíněné výroky Sava Štrbce, Zorana Milanoviće či prezidenta Tomislava Nikoliće. Srbsko dokonce požádalo tribunál o důkazy z tohoto procesu a zahájilo vlastní vyšetřování (informovala o tom v listopadu 2012 v České televizi moderátorka Jolana Voldánová). Druhým bodem, který je nutno zmínit u teorie ohledně politických motivů při rozhodování haagského soudu, je překvapení které vyvolalo propuštění Momčila Perišiće – překvapen byl totiž, jak uvedl Alexandr Tolčinský ve svém článku uveřejněném v Literárních novinách v březnu 2013, i Perišićův advokát Novak Lukić, který podle svých slov takové rozhodnutí nečekal. Rozhodnutí o jeho propuštění však mohlo být motivováno získáním větší důvěry v soud a jeho pozitivnějšího hodnocení srbským etnikem.

178 Osvobozeni v listopadu 2012. 179 Osvobozen v únoru 2013. 180 Oba byli osvobozeni v květnu 2013 pro nedostatek důkazů. 65

Česká média se k problematice stavěla velice objektivně a až na výjimky nebylo z příspěvků cítit stranění jedné či druhé straně (což je také možné zdůvodnit vyšším počtem agenturního zpravodajství). Přesto se však několikrát objevilo překvapení, zejména v případě propuštěných chorvatských generálů Mladena Markače a Anteho Gotoviny. A. Tolčinský jejich propuštění označil za kontroverzní (Literární noviny, březen 2013), moderátor Martin Veselovský (ČT 24, listopad 2012) za „nečekaný obrat“ (zejména po odsouzení k celkem 24 letům v roce 2011). Poněkud kuriózně až bulvárně také působily některé příspěvky informující o požadavcích R. Karadžiće (kdy žádal o zproštění obžaloby, pohrdal soudem, zdržoval soudní jednání např. požadováním zubní náhrady apod.). Všechny tyto příspěvky ale věrně popisovaly situaci u soudu a byly velice objektivní a nestranné.

5. KULTURA

V rámci literatury se média během roku 2012 zmiňovala pouze o díle srbského prozaisty Saši Stojanoviće,181 současného literáta a autora knihy Svár, kterou do češtiny přeložil Jan Doležal. Jak uvedl ve svém článku uveřejněném v Literárních novinách Ivan Matějka v lednu 2012, jednalo se o Stojanovićovo nové dílo pojednávající o válkách na Balkáně v průběhu 90. let minulého století. V tomto případě bylo nutné u autora zmínit, že on sám se účastnil války v Kosovu. Přesto, jak sám řekl, se snaží na události nahlížet nestranně, být neutrální a nepřiklánět se k žádné straně konfliktu – čemuž, dle jeho slov, napomáhal 9letý odstup od války a psaní románu. Své, svým způsobem zklamání z jednání západního světa během války, komentoval v článku slovy: „Patřím ke generaci, která obdivovala Západ, ke generaci, která v Miloševićovi viděla největšího protivníka všeho demokratického. A nakonec jsem se dočkal situace, že mě bombardovali182 ti, které jsem obdivoval, kvůli člověku, kterého jsem nenáviděl víc než kohokoli jiného.“ Jak napsal Jan Doležal, kniha Svár je pro mnohé obyvatele Balkánu diskutabilní, protože naráží na ožehavé téma, které ještě mnozí nevstřebali, a svým způsobem se jedná o tabu – o válce v Kosovu se mezi Srby dosud moc nemluvilo. Problémem může být to, že se společnost s tímto tématem stále nevyrovnala a navíc mnozí autoři, kteří dnes působí, se války přímo neúčastnili a nemají válečnou „zkušenost“.

181 Saša Stojanović (*1983), veterinář a spisovatel, organizátor literárního festivalu v Leskovci, odkud pochází, šéfredaktor balkánské kulturní revue Think-tank. Tato revue je věnována balkánské kultuře na prostoru celé bývalé Jugoslávie + se zaměřuje také na Bulharsko, Rumunsko a Řecko. Vychází čtyřikrát ročně, přičemž každé číslo je tématické. V době vydání článku v Literárních novinách (květen 2012) se časopis zabýval vlivem sociálních sítí na kulturu a tím, jak tato média mohou podpořit prezentaci umění nebo ji poškodit. Stojanović říká, že umění je vždy věcí elity a tím, že přichází do kontaktu s něčím, co je velmi populistické, dochází ke střetu, následkem čehož může kultura utrpět ztráty. Navíc jsou pod pojem kultura dnes zahrnovány věci, které s kulturou mají pramálo společného – např. politická kultura, kultura komunikace apod. – což vede k jejímu zneužívání k prezentaci a sebeprezentaci. Saša Stojanović také navštívil FF MU a s vyučujícími, studenty a ostatními zájemci vedl diskusi o svém díle. 182 Nepokoje v Kosovu se vyostřovaly postupně od roku 1996, kdy byli v kavárně ve městě Dečani neznámým střelcem zastřeleni srbští uprchlíci z Krajiny, a postupně docházelo k dalším násilnostem, ke kterým se přihlásila Kosovská osvobozenecká armáda. Prohlášení amerického vyslance na Balkáně Roberta Gelbarda, v němž označil UCK za teroristickou organizaci a ocenil Miloševićův přínos ke stabilizaci situace v jihovýchodní Evropě si srbské vedení vyložilo jako nepřímý souhlas k zásahu proti albánskému odporu. Do konfliktu nevstupovali USA a evropští spojenci, protože se spoléhali, že Milošević albánské hnutí utlumí, ale když napětí eskalovalo, rozhodli se zasáhnout a za hlavního viníka napětí označili bělehradský režim. Pod tlakem katastrofální hospodářské situace a sankcí se ale nakonec Milošević rozhodl spolupracovat na řešení vzniklého konfliktu. Z Kosova se postupně začali stahovat srbští vojáci a policisté včetně těžké techniky. Kosovští Albánci, kteří odmítali podepsat dohodu, byli přesvědčeni americkou ministryní zahraničí Madelaine Allbright, území Kosova postupně opouštěli i pozorovatelé. Hned po jejich odchodu ale srbské jednotky zaútočily na kosovské Albánce v několika oblastech. V březnu 1999 americký vyslanec Holbrook přesvědčoval Miloševiće, aby souhlasil s americkým návrhem dohody o Kosovu, což Milošević odmítl, protože by to znamenalo kapitulaci; odmítnutí znamenalo útok na Jugoslávii. První bomby spadly na území Srbska a Černé hory 24. března 1999 a nálet pokračoval po celých 78 dní. Akce byla oficiálně označena za „humanitární“ intervenci, jež měla zabránit opakování holocaustu v Kosovu. Během útoku byly zasaženy mnohé civilní cíle, poškozena byla infrastruktura a průmysl. Nakonec bylo Srbsko, které stálo proti mnohem početnějšímu a silnějšímu nepříteli, nuceno ustoupit a uzavřená mírová dohoda znamenala odsun srbských vojáků z Kosova. Kosovo dál zůstalo formálně součástí Jugoslávie, ale ve skutečnosti jej ovládaly a kontrolovaly mezinárodní síly OSN. Bombardování bylo ukončeno 10. června 1999 (PELIKÁN, Jan: Dějiny Srbska. Praha 2005, s. 527-534) 67

Jak sám Saša Stojanović v Literárních novinách uvedl, zprvu byla jeho kniha přijímána s rozpaky, protože s ní nikdo nebyl spokojený – pro srbské nacionalisty byla příliš málo nacionalistická, globalisté zase viděli problém v tom, že autor vyjadřuje málo lítosti nad popisovanými událostmi. Jak sám uvedl, nejvíce se bojí budoucnosti a toho, že kniha by teoreticky mohla mít i pokračování, pokud by se kosovské tenze rozhořely znovu naplno: „Situace na Kosovu je velmi napjatá, explozivní. Obávám se, že stačí jeden chybný krok.“ Román, který vyšel v nakladatelství Dauphin, přeložil Jan Doležal, a za svůj překlad byl oceněn Obcí překladatelů v rámci Ceny Josefa Jungmanna. Autor sám se v České republice v roce 2012 představil na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, nejstarším u nás konaném literárním veletrhu183 – o veletrhu informovala ve dvou krátkých říjnových článcích v roce 2012 MF Dnes Klára Kubíčková. Stojanović se účastnil besedy, jejímž tématem, ostatně jako tématem celého veletrhu, bylo heslo Free the Word!. V oblasti filmu se média nevěnovala, tak jako v oblasti literatury, jen jedinému tvůrci. Nejrozporuplnější reakce vyvolal skandální snímek Klip, o němž přinesly informace MF Dnes (v srpnu 2012 článek Mirky Spáčilové a v lednu 2012 článek autora se zkratkou (kul)) a ČT 24 (reportáž o FebioFestu Petra Kořínka z března 2014). Jedná se o snímek mladé srbské režisérky Maji Miloš,184 který v srpnu 2012 vstoupil do českých kin a který byl v České republice prezentován na 47. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary; premiéru si ale odbyl na pražském festivalu Fresh Film Fest. Snímek získal hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu. Dalším režisérem, jehož dílem se média zabývala opakovaně, byl Emir Kusturica.185 První příspěvek České televize, tedy reportáž Terezy Radvákové odvysílaná v lednu 2012, pojednával o tehdy počínajícím pátém ročníku balkánského filmového festivalu

183 Veletrh je pořádán od roku 1991, pořádá jej nakladatelství Hejkal v čele se spisovatelkou, překladatelkou a zakladatelkou tohoto festivalu, Markétou Hejkalovou, jež se primárně zabývá překladem díla Miky Waltariho (Autoři: Markéta Hejkalová. Portál české literatury, 2015 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/hejkalova-marketa/). 184 Maja Miloš (*1983), srbská režisérka, herečka, asistentka režie, autorka krátkometrážních filmů a dokumentů. Její krátké snímky Interval a Si tu t’imagines byly uvedeny na několika festivalech, například v Makedonii, Německu či Finsku. Režírovala také výchovné programy pro srbskou televizi RTS. Její celovečerní debut – Klip – pochází z roku 2012 (Klip. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 2012 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.kviff.com/cs/program/film/257068-klip) 185 Emir Kusturica (*1954), srbský režisér, muzikant a producent. Získal dvě ceny Zlatá palma na filmovém festivalu v Cannes (za filmy Otec na služební cestě a Underground) a cenu stříbrného medvěda na filmovém festivalu Berlinale (za film Arizona Dream) a další ceny. Studoval, stejně jako další srbští režiséři (Goran Paskaljević, Srđan Karanović nebo např. Goran Marković) na pražské FAMU, kde absolvoval v roce 1978. Jako muzikant působil jako kytarista ve skupině Zabranjeno Pušenje, kterou postupně přetransformoval v hudební těleso No Smoking Orchestra, s nímž sklízí mnoho úspěchů po celém světě (Emir Kusturica: Biography. 2013 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.kustu.com/w2/en:biography). Kusturicovy filmy jsou známé celosvětově, ale mnohé z nich nechávají angloamerické diváky chladné, a to zejména kvůli rozdílnosti oproti hollywoodským filmům, od kterých se tyto typicky balkánské filmy liší svým nezávislým zpracováním a etnickým stylem, navíc jsou unikátní ve dvou věcech – nakažlivému přílivu neustálé radosti a popírání jakékoliv ideologie. Je ale známý svým prosazováním Srbska a Srbů, některými bývá označován dokonce jako „nacionalistický“ filmař (GOCIĆ, Goran: Notes from the underground: the cinema of Emir Kusturica. London 2001, s. 1–3). 68

Küstendorf.186 V roce 2011 zde režisér Filip Remunda spolu s Vítem Klusákem uvedli dokument Český mír – Kusturica se rozhodl pravidelně zařazovat českou sekci, přesto ale z české filmové nabídky pro rok 2012 žádný snímek na festival nevybral. Druhý příspěvek, tentokrát Martina Dorazína odvysílaný na Radiožurnálu v listopadu 2012, zmiňoval návštěvu režiséra v Praze, a to při příležitosti představení jeho autobiografické knihy Kde jsem v tom příběhu já?. Jak sám Emir Kusturica v reportáži řekl, „je to knížka, která přímo vyjadřuje mé pocity od dětství a mládí až po válku, která zničila všechny hodnoty, na nichž jsme vyrůstali.“ Dál také, v rozhovoru při příležitosti návštěvy, uvedl svůj pohled na 90. léta minulého století a to, že příčinu konfliktů na Balkáně v 90. letech vidí v rozdílné ideologii jednotlivých subjektů. Vyjádřil se také o obléhání Sarajeva:187 „Nezúčastnil jsem se ani jedné protimuslimské akce,188 ale nebyl jsem ani na straně, o které si mysleli, že bych měl být. Nevěřil jsem tomu, že Sarajevo je obleženým a uzavřeným městem jen z rozhodnutí Radovana Karadžiće. Sarajevo držel ve svých rukách Izetbegović. A když nic jiného, tak odpovědnost nesou oba stejnou.“ Problém Srbska viděl v jeho blízkosti k Rusku, následkem čehož je dříve trestalo Rakousko-Uhersko a v novodobé historii se to podepsalo na americkém rozhodnutí o Kosovu.189 Další zprávy dotýkající se Emira Kusturici byly pouhými zmínkami – agenturní zpráva uveřejněná v lednu 2013 v MF Dnes pojednávala o plánovaném natáčení nového filmu s italskou herečkou Monicou Bellucci;190 druhou zprávou krátká zmínka autora se zkratkou (kul) v MF Dnes z února 2013 o oslavě patnáctých narozenin kina Aero, jež byla oslavena promítáním Kusturicova nejznámějšího filmu Černá kočka, bílý kocour.191 Z hlediska spojení „film a Srbsko“ byl jistě zajímavý i filmový počin Angeliny Jolie s názvem V zemi krve a medu, o němž informovala reportáž Petry Flanderkové odvysílaná v České televizi v lednu 2012. Tento film pojednává o vztahu muslimské zajatkyně Ajly a vojáka Daniela bojujícího za bosenské Srby během bosenské války.192

186 Küstendorf (též Drvengrad, Mečavnik, Šaringrad) je místo, které vybudoval Kusturica pro svůj film Život je zázrak (zde je v České televizi uvedena mylná informace, že místo bylo vybudováno pro film Závěť). Vesnice je umístěna v jihozápadním Srbsku v pohoří Zlatibor a v blízkosti obce Mokra Gora nedaleko hranic s Bosnou. Filmový a hudební festival nezávislých snímků se zde koná od roku 2008 a je proslulý svým přístupem, určitým vzdorem proti tomu, co diktuje Hollywood a snaží se smazat rozdíly mezi filmovými a režisérskými hvězdami a studenty filmových škol (Küstendorf . 2015 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.kustu.com/w2/en:kuestendorf). 187 Podrobné informace o obléhání Sarajeva viz kapitola Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let minulého století, ICTY. 188 Kusturica se narodil do rodiny bosenských muslimů, přesto se nechal pokřtít a hlásí se k pravoslavné víře. 189 Velmi zjednodušeně řečeno kvůli USA Srbsko přišlo o Kosovo, více viz druhá poznámka pod čarou v této kapitole. 190 Premiéra filmu s názvem On the Milky Road je plánovaná na druhou polovinu roku 2015 a pro české prostředí je zajímavým faktem, že hlavním kameramanem je Čech Martin Šec. 191 Film z roku 1998 je v podstatě komediální sondou do života balkánské romské rodiny prezentující jejich mentalitu, hudbu i způsob života. Ústřední zápletkou filmu je příběh malého zlodějíčka Matka, který se pokoušel propašovat přes hranice vagony s benzínem, ale je okraden cikánským baronem, od kterého si půjčil peníze. Navíc je nucen přichystat svatbu svému synu Zarovi svatbu s dcerou již zmíněného barona. Film je doprovázen hudbou Kusturicova hudebního tělesa No Smoking Orchestra. 192 Podrobné informace o bosenské válce viz kapitola Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let minulého století, ICTY. 69

Místní muslimové ale protestovali, protože podle nich je tato zápletka naprosto nereálná. Proti filmu nevystupovali jen oni, ale i Srbové, podle kterých byl film útokem na srbský národ. Z pozic Muslimů komentovala dílo např. Bakira Hasečić193 slovy: „mezi katem a obětí nemůže v zajetí koncentračního tábora vzniknout láska.“ Nespokojenost obyvatel nakonec vyvrcholila zákazem natáčení v zemi v roce 2010, proto film vznikal převážně v Maďarsku. Na film je možno nahlížet také z hlediska balkánských vztahů, které jsou i více než 20 let po válce stále napjaté, což komentoval slovy: „Tento film nesmíří zdejší národy. Jenom víc zkomplikuje současnou situaci,“ také bosenský poslanec Slavko Jovičić. Krátce byli zmíněni také režiséři Goran Paskaljević194 a Srđan Golubović.195 První zmíněný se v červenci 2013 zúčastnil nesoutěžní a nekomerční přehlídky filmů Letní filmová škola Uherské Hradiště, kde převzal výroční cenu Asociace českých filmových klubů; informaci přinesl v České televizi v červenci 2013 redaktor Josef Kvasnička. Golubović se o rok později zúčastnil festivalu Febiofest, v jehož rámci byly uváděny jeho filmy, ve kterých se zaměřil na problematiku balkánských obyvatel a vyrovnání se s válečným traumatem – i o tomto informovala Česká televize, tentokrát prostřednictvím reportáže Petra Kořínka z března 2014. Sám Srđan Golubović se k událostem v reportáži vyjádřil takto: „V Srbsku jsme se s minulostí dostatečně nevyrovnali. Chybí nám katarze, nevysvětlili jsme sami sobě, co se stalo, čím jsme se provinili. To samé platí pro Bosnu i Chorvatsko. Naštěstí už mezi sebou dnes máme normální vztahy.“ Posledním filmem, který se zabýval válečným tématem, byl film Kruhy – jím také chce válečnou tematiku opustit a věnovat se současnému balkánskému dění. Řekl, že se hodlá zabývat kapitalismem, oligarchy, korupcí a dalšími problémy státu na počátku 21. století.

193 Bakira Hasečić se několikrát během bosenské války stala obětí znásilnění a dnes je předsedkyní sdružení „Ženské oběti války“. Sdružení založila, protože tvrdí, že válka neskončila, dokud jedinci, kteří během ní páchali zločiny, zůstávají stále nepotrestáni. V rámci sdružení se snaží sdružit oběti, svědky a rodiny obětí, kteří se odmítají s historií smířit. Tvrdí, že bosenský stát je důvod k tomu, aby se bojovalo za pravdu o bosenské válce a o šíření této pravdy. Sdružení zastává názor, že srbské a charvátské oběti by měly mít jiné postavení, než mají ty bosenské, protože právě tento národ byl terčem zločinu genocidy (NEUMANN, Caryn E.: Sexual Crime: A Reference Handbook. Santa Barbara 2010, s. 131). 194 Goran Paskaljević (*1947), režisér, držitel mnoha festivalových cen, autor např. filmu Čas zázraků, sud prachu nebo Když se rozednívá, vystudoval pražskou FAMU, absolvoval v roce 1971. Ve svých filmech akcentuje téma srbské viny a ve svých filmech se vrací k balkánským událostem 90. let. Svým posledním filmem – Když se rozednívá – inspirovaným skutečnými událostmi, se pokusil srbskou vládu přinutit, aby přestala ignorovat bývalý židovský tábor v Bělehradě a vystavěla zde pomník; zároveň se snažil diváky inspirovat, aby nevystupovali rasisticky a antisemitisticky, proti čemuž se stavěli srbští nacionalisté, podle kterých měl natočit film pojednávající o Srbech, ne o Židech (ZABLOUDILOVÁ, Táňa: LFŠ: Autistický Balkán Gorana Paskaljeviče. Český rozhlas, 30. 7. 2013 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiowave/kultura/_zprava/lfs-autisticky-balkan-gorana-paskaljevice--1240571). Koncentrační tábor Sajmište byl vystavěn na příkaz nacistického Německa v roce 1941 na předměstí Bělehradu a specializoval se zejména na vyhlazování Židů a Romů, kterých tu zemřelo téměř 7 000, později sem byli na žádost německých vojenských úřadů dopravováni zajatci a jugoslávští partyzáni (Istorija Logora Sajmište. [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://www.semlin.info/). Srbský název „Sajmište“ (česky Výstaviště) nekoresponduje s německým názvem „Semlin“, který vychází z německého názvu pro město Zemun (dnešní předměstí Bělehradu). Toto území tehdy bylo na druhé straně řeky Sávy, a tedy vlastně připadalo tehdejšímu Nezislému státu Chorvatsko, avšak Sajmište bylo pod přísnou německou kontrolou. To je důvod, proč Němci nepoužívali tento název (Sajmište), ale odvozovali jej od Zemunu. 195 Srdan Golubović (*1972), producent, režisér, autor filmů Absolutní zlo, Past a dalších. 70

Deník MF Dnes přinesl v březnu 2012 článek Věry Drápelové o Aleksandru Markovićovi,196 dirigentovi Filharmonie Brno, který se vyznačuje svým typicky balkánským temperamentem, výběrem hudby197 i tím, že často mluví o nevyužitém potenciálu české kultury. Sám řekl, že kultura by měla být největším pokladem země i města Brna a je třeba jí věnovat dostatek pozornosti i podpory, protože to ona může z brněnské metropole učinit metropoli světovou. Dalším hudebníkem, který se usadil v České republice, byl kytarista Mario Šeparović198 působící Ostravě – informace o něm přinesla MF Dnes v článku Martina Otipky. Do Ostravy se dostal během původně plánované cesty do Německa, ale nakonec zde zůstal – mj. kvůli Čechům, ke kterým má velmi vřelý vztah, což v článku doložil výrokem: „s tak sympatickými lidmi, jako jsou tady, jsem se nikde jinde nesetkal.“ Hudebník několik let hrál např. s bratry Oršulíky z bývalé hudební formace G. G. Pump nebo s Michalem Žáčkem, v současnosti působí převážně v ostravském divadle. O koncertech srbských umělců informovala média v několika kratších článcích, jednalo se např. o koncert srbského orchestru Black and White World, který se v září 2012 zúčastnil pražského festivalu Sen letní noci, který pořádal sarajevský rodák Veso Đorem; o článek autora se zkratkou (PeH) otiskl deník Právo v září 2012. Veso Đorem festival pojal jako výraz díků, i když se původně jednalo pouze o samostatný koncert – „Chtěli jsme Čechům poděkovat za finanční pomoc během války na Balkánu199, tak jsme do Prahy pozvali Gorana Bregoviće a uspořádali koncert na Staroměstském náměstí. Přišlo padesát tisíc lidí. Rozhodli jsme se z toho udělat tradici a po vzoru jiných velkých měst jsme uspořádali festival na vodě.“ Skladby pro orchestr zaranžoval Dejan Pejović.

196 Aleksandar Marković (*1975), dirigent. Sám se nepovažuje za srbského dirigenta, protože mládí strávil na studiích v USA a Rakousku, což jej velmi ovlivnilo. Motivem odchodu ze země nebyla válka, jednalo se pouze o časovou shodu (v článku jej citovala Věra Drápalová). Dál se věnovala jeho kariéře: působil jako šéfdirigent Tyrolského zemského divadla v Innsbrucku a příležitostně dirigoval také Německý symfonický orchestr Berlín, Bělehradskou filharmonii a Janáčkovu filharmonii Ostrava. Šéfdirigentem Filharmonie Brno se stal v roce 2009. 197 Orchestr pod jeho vedením hraje skladby např. ruského skladatele Alexandra Nikolajeviče Srkjabina, Bohuslava Martinů, Gustava Mahlera, Antona Brucknera či symfonická díla Leoše Janáčka (NOVOTNÁ, Jitka: Rozhovor s dirigentem Alexandarem Markovićem. Český rozhlas, 7. 3. 2012 [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/socr/rozhovory/_zprava/rozhovor-s-dirigentem-alexandarem- markoviem--1028904). 198 Mario Šeparović (*1968), hudebník, v současnosti působící v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a v kapele Pouze z nouze. 199 Většina českých médií připisovala rozpad Jugoslávie a následný konflikt Slobodanu Miloševićovi a jeho expanzionistickým snahám, ale objevovali se i prosrbsky zaměření lidé – př. levicově orientovaní publicisté v Právu a Haló novinách (HLADKÝ, Ladislav: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha 2010, s. 120). V rámci česko-bosenských vztahů znamenal průlom uznání nezávislé BaH 9. dubna 1992 – politická reprezentace se domnívala, že mezinárodní uznání BaH zabrání agresivnímu chování srbských sil pod vedením Miloševiće. Válce se nepodařilo zabránit, ale Česká republika poskytovala obyvatelům BaH intenzivní humanitární pomoc organizovanou na státní úrovni i na úrovni aktivit občanských sdružení a nevládních organizací. Jednalo se např. o Nadaci při České televizi Člověk v tísni; 1993 byla uspořádána sbírka SOS Sarajevo; 1994 proběhla další sbírková kampaň pod názvem SOS dítě v nouzi, která byla o rok později přejmenována na SOS Bosna. Organizace Člověk v tísni realizovala pomoc v BaH nejen z peněz sesbíraných českými občany, ale i z prostředků získaných z mezinárodních fondů. Humanitární pomoc dopravovaly také organizace ADRA, Český červený kříž a Česká katolická charita. Významným prvkem byla i akce z let 1994–1996 pod názvem Chirurgové pro Sarajevo – 15 českých lékařů sloužilo v Sarajevu a Mostaru (tamtéž, s.89–91). 71

Dále v Olomouci v červenci 2013 vystoupila spolu s kapelou a muzikanty od B. B. Kinga a Ala Greena bluesmanka Ana Popović;200 její koncert byl součástí festivalu Olomoucké kulturní prázdniny; o akci informoval v říjnu 2013 redaktor Českého rozhlasu Radim Šváb. Další koncerty se odehrály v Brně, a to v listopadu 2013 koncert tělesa Marković Orkestar201 v klubu Semilasso (informovala o něm v České televizi v listopadu 2013 redaktorka Zuzana Neuvirtová) a velikonoční koncert Bělehradského komorního sboru,202 který se odehrál v dubnu 2013 v katedrále sv. Petra a Pavla, o kterém informoval v České televizi v dubnu 2014 Dušan Vrbecký. Tento koncert byl součástí Velikonočního festivalu duchovní hudby, který byl zaměřen na pravoslavnou hudbu. Kritický článek Pavla Klusáka o osobě Gorana Bregoviće,203 jenž je jedním z nejúspěšnějších současných evropských producentů hudby, uveřejnily Lidové noviny v listopadu 2013 a jeho autorem byl Pavel Klusák. Ten se nezaměřil tolik na hudební přínos Gorana Bregoviće jako spíš na jeho jednání, jenž bylo a je dle něj vypočítavé a zaměřuje se pouze na úspěch bez ohledu na další okolnosti, navíc se veřejně nevyjadřoval k politickým událostem, protože by tím mohl ztratit určitou část publika a svým způsobem pochleboval komunistickému režimu kvůli vlastním výhodám.204 Navíc v článku uvedl, že Bregović se příliš nezaobíral autorskými právy a de facto pod svým jménem prezentoval hudbu jiných, což P. Klusák doložil několika příklady – např. romská melodie Ederlezi z filmu Dům k pověšení, obecně sdílená melodie Kalašnikov či melodie Šabana Bajramoviće205 Mesečina. Klusák také uvedl, že Bregović mnohdy cíleně jednal tak, aby si udržel přízeň publika za každou cenu. Dokladem toho může být bělehradský koncert jeho kapely Bijelo Dugme, který byl uspořádán v roce 1977 – v době, kdy popularita kapely začínala upadat – a byl zdarma, což přitáhlo desetitisícové davy. Jako

200 Ana Popović (*1976), kytaristka, studovala grafický design na bělehradské univerzitě a na konzervatoři v Utrechtu. Se svou kapelou v rámci turné projela několikrát Evropu a USA, vystupovala také např. v Dubaji, na filmovém festivalu Sundance či na bluesovém festivalu v indické Mumbai. V současnosti vystupuje s hudebním uskupením Ana Popović & Mo‘ Better Love (Ana Popović: Biography. 2014 [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://anapopovic.com/bio). 201 Marković Orkestar je po generace předávaný orchestr, který v současnosti vede Marko Marković. Orchestr spolupracoval mj. s Emirem Kusturicou. 202 Sbor zpíval pod vedením Vladimira Markoviće srbskou pravoslavnou liturgii z repertoáru skladatelů 19. a 20. století. 203 Goran Bregović (*1950), hudebník, skladatel a producent; proslul filmovými melodiemi, zejména k filmům Emira Kusturici. Po studiích houslí na konzervatoři založil svou první skupinu The White Button. Později studoval ještě filozofii a sociologii. Na konci 80. let složil hudbu pro film Emira Kustirici Dům k pověšení. V 90. letech se po vypuknutí války přesunul do Paříže. Složil také hudbu pro Kusturicův film Arizona Dream, Underground (za což získal Zlatou palmu na festivalu v Cannes) a mnohé další. Spolupracoval mj. s Iggym Popem (Arizona Dream, 1993), Ofrou Hazou (La Reine Margot, 1994) či Scotem Walkerem. V 70. letech založil rockovou skupinu Bijelo dugme, která je řazena do zlaté éry jugoslávské populární hudby. Skupina se rozpadla kvůli vypuknutí války, znovu se její členové sešli v červnu 2005 a uspořádali turné po hlavních městech bývalé Jugoslávie. V současnosti vystupuje s hudebním tělesem pod názvem Goran Bregović and The Wedding and Funeral Band (Goran Bregović: Biography. 2014 [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://goranbregovic.rs/biography/). 204 V červnu 1978 byl v Sarajevu za celou kapelu oceněn plaketou Řádu komunistické mládeže Bosny a Hercegoviny (JANJATOVIĆ, Petar: EX YU ROCK enciklopedija 1996-2006. Beograd 2007, s. 33). 205 Šaban Bajramović (1938–2008), srbskoromský hudebník a fenomén jihoevropské romské hudební scény. 72 další příklad uvedl P. Klusák píseň Kosovska, kterou v roce 1983 nazpíval G. Bregović albánsky, aby si zajistil přízeň tohoto publika. O ostatních oblastech kultury se média zmiňovala pouze ve třech případech. Jednalo se o malířství, dokumentární film a média. V rámci malířství se jednalo jen o krátkou zmínku Martina C. Putny v Lidových novinách (v září 2014) o díle Raši Todosijeviće,206 jehož výstava na téma národní sebestylizace do role věčných obětí proběhla ve Vídni v Leopoldovu muzeu na podzim roku 2014. O dokumentu Srbský právník207 se zmínil článek Tomáše Stejskala, uveřejněný v Lidových novinách v říjnu 2014. Srbskými médii se zabýval pořad Českého rozhlasu Média v postmoderním světě, který byl odvysílán v květnu 2012, a moderoval jej Radko Kubičko. Pořadu se jako hosté zúčastnili redaktor Martin Ježek a Alexandr Tolčinský, kteří podali svůj pohled na srbská média a jejich vývoj od 90. let po rok 2012. Oba uváděli, že o Srbsku se od 90. let v souvislosti s válečnými událostmi neinformovalo v českých médiích moc pozitivně, ale shodli se, že situace se stále zlepšuje. Zmiňovali specifika srbských médií, kam podle nich patří to, že je nutno jejich objektivitu posuzovat přísněji, protože ve vypjatých dobách mnohá média podléhají nacionalismu.208 Trendem oproti českým poměrům bylo to, že lidé v Srbsku mnohem více četli a čtou tištěná média a o článcích často hovoří.209 Velkým rozdílem oproti České republice bylo to, že během voleb o nich nesmí žádná televize informovat ani projednávat možné výsledky, aby nedošlo k ovlivnění veřejného mínění. O veškerých informacích spojených s volbami je možno informovat až po skončení jejich průběhu. V tamních novinách je také běžné, že se objevují protivládní názory a je poskytován dostatek prostoru opozici.

5.1. REFLEXE

O kulturních událostech se média nezmiňovala často a navíc je patrný velký rozdíl mezi jednotlivými články a reportážemi – obvyklé bylo buď zabývat se tím daným tématem opravdu do hloubky (viz článek Jana Doležala v Literárních novinách) nebo se pouze zmínit o proběhlé události (viz zpravodajství Českého rozhlasu o koncertu Any Popović, České televize o koncertu Marković Orkestar apod.). Penzum informací o srbské kultuře však bylo (i v porovnání s ostatními oblastmi) velmi málo obsáhlé. Přitom

206 Raša Todosijević (*1945), malíř, protagonista bělehradské skupiny konceptuálních umělců. Jeho dílo je význačné provokativností a agresivností (Raša Todosijević: biography. Virtal Museom of Avant-Garde [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://www.avantgarde-museum.com/en/museum/collection/4525- RASA-TODOSIJEVIC/). 207 Dokument vznikl v roce 2014 pod taktovkou Aleksandra Nikoliće v koprodukci Srbska, Nizozemí, Anglie a Německa; nahlíží na život Marka Sladojeviće, právníka, který vystudoval v Nizozemí a stal se obhájcem Radovana Karadžiće (viz Soudní proces s Radovanem Karadžićem) u haagského tribunálu. Autor dokumentu jej sledoval po dobu čtyř let. 208 To prezentovali např. na příkladu televize B92, jejíž část byla prodána řeckému investorovi a v současnosti jde spíš o televizi rodinného formátu. V minulosti ale otevřeně vystupovala proti Slobodanu Miloševićovi a podporovala opoziční síly a dávala jim prostor. Navíc se televize snažila, aby byla citována i v zahraničí. To všechno vyústilo v to, že režim televizi neustále vypínal a přerušoval vysílání. 209 To je dané kavárenskou kulturou, která je v Srbsku velmi rozšířená. 73 z kvantitativního výzkumu vyplynulo, že po česko-srbských vztazích je to pro české recipienty nejzajímavější oblast a ocenili by o ní více informací. Navíc veškeré uveřejněné informace se týkaly umělců s napojením na české prostředí (pod napojením je třeba rozumět koncerty, promítání, studium, publikace apod. v českém prostředí). Žádný z příspěvků se však nezabýval srbskou kulturou bez této „české spojky“, jak to často bývá v případě jiných států (např. anglická, americká, německá literatura, kinematografie apod.). Ivan Matějka v lednu 2012 publikoval v Literárních novinách rozhovor se spisovatelem Sašou Stojanovićem, současným srbským autorem. Rozhovor se zaměřoval na Stojanovićovu účast ve válce a vyrovnávání se s touto zkušeností, kulturu obecně a pohled na ni. Nebyl však uveden podrobnější popis díla, proto je přítomen v této reflexi. Román obsahuje několik prvků nápadně podobných Bibli – celá kniha je rozdělena do šesti jednotlivých oddílů, jejichž „patronem“ je vždy jeden evangelista. Autor ke kanonizovaným novozákonním evangeliím přidal ještě evangelia nekanonizovaná – Marie Magdalské a Jidášovo. Tyto jednotlivé oddíly jsou dále rozděleny na kapitoly, které jsou psané syrovým jazykem, a popisují čtenáři – a nejen jemu, protože evangelisté se vydali na Balkán, aby byli informováni o kosovské válce – útržky z války, a to formou krátkých zpráv a výpovědí očitých svědků. Jak autor sám v rozhovoru pro Literární noviny uvedl, jednotlivé postavy jsou založeny na skutečných osobách, ale při psaní románu pozměnil jména, aby nebylo možné zjistit jejich identitu, jednotlivé události přímo zažil on sám, nebo jeho známí. Celá kniha je tak složena z útržkovitých částí, jejichž cílem je podat ucelený, barvitý a plastický obraz událostí o světě, jak jej během války autor viděl – tedy světě plném násilí, agresivity a sexu. Příběh postrádá plynulé časové kontinuum a je velmi těžké se v něm vyznat, ale naskýtá pohled do vnitřního světa postav, ukazuje pohnutky jejich jednání. Přesto je v surově psaném textu, místy vulgárním, a neustále plným násilí, možno spatřit zoufalství a bezmoc, jež se mnohých vojáků zmocňuje a oni se tento stav snaží utápět v alkoholu. Je možné, že název Svár nemá evokovat pouze boj Srbů a Albánců na kosovském teritoriu, ale odkazuje také na vnitřní boj, který v sobě účastníci války pociťovali. Počet vypravěčů – 30 – je také inspirován biblickým motivem. Přesně za tolik stříbrných byl Ježíš Kristus zrazen. Stojanović říká, že tyto motivy jsou prostředkem, jak dát najevo, že není možné se spokojit s oficiálně uváděnými a připouštěnými verzemi událostí a světa jako takového. V samotném románu k „happy-endu“ v pravém slova smyslu nedojde, ale zčásti je možné za něj považovat narození dítěte a podepsání chatrného míru, který znamená, že život může plynout dál. V oblasti filmu byl nejdiskutovanější rozporuplný snímek Maji Miloš Klip, na který je možno nahlížet z několika rovin. Jedná se o příběh popisující dnešní mladé lolitky, současně se ale jedná o působivou výpověď o dospívání. Film je provokativní mnohými sexuálními záběry a také tím, že ukazuje roli digitální revoluce v dnešním světě a její vliv na současnou mládež, která se bez mobilních telefonů a internetu již neobejde. Hlavní postavy si svůj život natáčejí na mobilní telefony a pak tato videa umisťují na internet – část filmu tak režisérka nechala herce natočit přímo na jejich mobilní zařízení. V další

74 rovině se jedná o film zobrazující zkaženost mládeže, její sexuální a drogová dobrodružství. Jak sama režisérka říká v reportáži České televize odvysílané v září 2012, „zabývám se tématy jako je násilí, ke kterému se často dnešní mladá generace uchyluje. Emoce, které jsou pro mnoho z nich tabu. To se samozřejmě neděje pouze u nás v Srbsku, ale po celém světě.“ Je tedy možné vnímat jej jako globální mezigenerační film, který se nezaměřuje cíleně pouze na Srbsko, ale upozorňuje na problematiku mládeže po celém světě. Jako zajímavost média uvedla, že se jedná o první filmy, který ruské ministerstvo kultury odmítlo distribuovat kvůli jeho závadnému obsahu. Hlavní roli, postavu náctileté Jansy, ve filmu přesvědčivě ztvárnila 14letá Isidora Simijonović a postavu místního rváče a jejího milence Đoleho ztvárnil Vukašin Jasnić.210 Hodně prostoru věnovala média i Emiru Kusturicovi, zapříčiněno je to jistě i jeho studiem na pražské FAMU v 70. letech minulého století, oblíbeností jeho filmů v českém prostředí a návštěvami v České republice. Ze stejného důvodu (a samozřejmě i z hlediska kulturního) se média věnovala i režisérům Goranu Paskaljevićovi a Srđanu Golubovićovi. Hudbě se věnovalo zejména několik krátkých reportáží a článků, které informovaly o proběhlých koncertech, podrobněji se hudbě potažmo dirigentovi Aleksandru Markovićovi věnovala ve svém článku Věra Drápalová, která vyzdvihla zejména dirigentovu citlivý smysl pro hudbu a kulturu celkově. Velice podrobný, co se týče biografie a minulých úspěchů, byl i článek hudebního publicisty Pavla Klusáka, který by bylo možno označit za velmi kritický a kontroverzní. Pavel Klusák se totiž nesoustředil na Gorana Bregoviće z hlediska kulturního, ale mnohdy byly v článku přítomny velmi negativní až bulvární názory; navíc hudebníka mnohdy familiárně označoval pouze jako Gorana. Autor například několikrát Bregoviće obvinil z plagiátorství, které mu přisoudil na základě balkánského původu. Dle něj je pro tuto oblast typický nulový zájem o autorské právo, díky čemuž vesele bují kopírování cizích motivů apod. nutno však podotknout, že Bregović si nepřipsal zásluhy za složení známých melodií, upravil je však do vlastního aranžmá a s hudebníky nahrál. Bregoviće označil jako vypočítavého umělce, který se zaměřuje pouze na vlastní úspěch a neváhá kvůli tomu stranit jakémukoli režimu – jako důkaz toho autor uvedl převzetí řádu od jugoslávské komunistické strany v roce 1978. Jako slávychtivý akt byl označen i koncert uspořádaný v roce 1977 pod širým nebem, o němž se vyjadřuje takto: „Jako zručný manažer neměl problém uchylovat se k trikům. Když začala opadat popularita, udělal velký koncert zadarmo pod širým nebem: přišlo na něj mezi 70 000 a 100 000 lidmi a v roce 1977 to byla největší akce v historii jugoslávského popu. Nic proti, záznam koncertu však technicky nevyšel: aby ho mohl vydat jako dokument triumfu, nahrál Bregovič rychle jiné vystoupení – a vydal ho jako záznam obřího koncertu. Když se vše provalilo, řekl, že měl právo nazvat tak nahrávku: mezi songy jsou totiž vestřižené ovace publika z Bělehradu…“ Na pořádání koncertu zdarma však není nic špatného a označovat to za manipulativní metodu je jistě nevhodné.

210 NICHOLSON, Ben: BFI London Film Festival 2012: “Clip” review. CineVue, 2012 [cit. 3. června 2015]. Dostupné z: http://www.cine-vue.com/2012/10/bfi-london-film-festival-2012-clip.html 75

Je však důležité poznamenat, že kriticky se Pavel Klusák nevyjádřil pouze k postavě Gorana Bregoviće, ale k balkánskému dění 90. let minulého století i ke vztahu k autorskému právu: „Pro chaos jako na Balkáně v 90. letech u nás zdomácněl pitoreskní a nepochybně nekorektní výraz: balkanizace. Mínil se tím jakýsi divoký stav vzdalující zemi od právního státu směrem k džungli. Balkánské prostředí ovšem podobný vztah k autorskému právu mělo a má. Mnoho svědků popsalo, jak živelně umění tamní lidové kapely nasáknout aktuálními a nadčasovými hity.“ Jak je vidět, autor Balkán popisuje jako zaostalou oblast s minimální mírou ctění hodnot, norem a zákonů. Jeho kritika z poslední věty citace je také diskutabilní, vždyť ke stejnému dochází všude a běžně. Klusák na jednu stranu popisuje Bregoviće jako nadaného hudebníka a geniálního producenta, na druhou stranu o něm mluví s jakýmsi despektem: „Goran Bregovič je bezpochyby nadaný muzikant i producent a pracovitý člověk. Ale taky je to hochštapler, který se očividně dobře baví tím, co všechno mu publikum ještě zbaští.“ Navíc hudebníkovi vyčítal i nazpívání písně Kosovska albánsky (podle autora se jednalo o vypočítavý marketingový tah). I v tomto případě však není kritika na místě, protože není nic špatného na tom nazpívat píseň jiným než rodným jazykem, což se děje dnes a denně. Je třeba se na tuto píseň dívat ne z pohledu politického, ale hudebního. Celkově článek působil velmi negativně a zaujatě, při jeho pročítání se postupně objevovaly další a další autorovy výtky, které se nabalovaly a ve finále utvořily jeden velký nesouhlasný celek. Ostatní oblasti kultury – malířství a média – byly zmíněny za celé zkoumané období pouze jedinkrát, stejně jako dokumentární film. O něm informoval Tomáš Stejskal v souvislosti s jihlavským festivalem dokumentárních filmů Ji.hlava, který se v roce 2014 zaměřil na lidská dramata, rozpolcenost lidské duše a dramata s tím související. Dokument Aleksandra Nikoliće Srbský právník je jakousi sondou do duše člověka i národa, kdy se mladý právník Marko Sladojević, který studoval právo v zahraničí, stal obhájcem Radovana Karadžiće u haagského tribunálu. Postupně se z nadějného právníka stává vyhořelý pracovník, který sám neví, co je správně a co není; pochybuje o pravdě a o tom, zda vůbec existuje nějaká pravda, která by byla přijatelná pro všechny. Některé záběry spíše evokují bulvární zpravodajství, zejména ty části dokumenty, které popisují dočasné rozloučení manželství právníka a jeho ženy, taktéž pracující v Haagu. Dokument je zdařilou studií o rozkladu osobnosti, avšak nemapuje vývoj případu Radovana Karadžiće ani průběh soudního jednání, zaměřuje se cíleně pouze na osudy Marka Sladojeviće a jeho rodiny.

6. POLITIKA

Články a reportáže týkající se oblasti politiky pojednávaly zejména o srbských a kosovských volbách a o úsilí Srbska přistoupit k Evropské unii a s tím spojenými kosovsko-srbskými dohodami, pouze výjimečně se objevily informace pojednávající o vztazích Srbska s jinými zeměmi. Události v této kapitole budou popsány dle oblastí politiky, kterých se týkaly. Napětí v oblasti Kosova bylo patrné již na počátku roku 2012, jak informoval v lednu Český rozhlas (moderátorka Šárka Skaláková) – došlo totiž k zablokování hraničních přechodů kosovskými Albánci, kteří byli podporováni radikálním hnutím Sebeurčení211 a odmítali do Kosova pustit auta se srbskými poznávacími značkami – celá akce byla odpovědí na bojkot vývozu kosovského zboží do Srbska. Kosovská vláda situaci ještě přitížila výrokem, že s blokováním hranic nesouhlasí, protože podle ní nebylo správné uchýlit se při nesouhlasu k srbským metodám. Jak dále moderátorka uvedla, napětí v Kosovu přitom stabilně trvalo od léta 2011 (ovšem nejednalo se o zlomový okamžik, napětí v této oblasti bylo a je dlouhodobé),212 kdy se kosovská vláda pokusila převzít kontrolu nad hraničními přechody,213 načež místní Srbové reagovali zablokováním silnic; došlo také ke střetům s příslušníky misí KFOR a EULEX. Na problematiku týkající se Kosova a jižního Srbska upozornil bývalý koordinátor Paktu stability pro jihovýchodní Evropu Erhard Busek, který v Prištině doporučil výměnu těchto území, čímž by se podle něj docílilo stability obou území a akt by přispěl také možnému uznání Kosova ze strany Srbska; informaci přinesl v Českém rozhlasu moderátor Jan Bednář v únoru 2012. Jak dál upozornil reportér, Alexander Tolčinský, situace se vyostřovala zejména na jihu Srbska,214 kde se rozpadla koalice tamních albánských a srbských stran, protože albánská většina přehlasovala v zastupitelstvu srbské zastupitele a zároveň přejmenovala celkem 26 ulic a náměstí, které měly původně název po srbských historických osobnostech.215 Důležité hlasování se odehrálo v únoru 2012 v Kosovu – 50 000 místních Srbů ze severu země216 zde v referendu hlasovalo, zda považuje Kosovo za svůj stát a zda uznává jeho instituce; informovala o tom MF Dnes v článku Stanislavy Bočanové, Lidové noviny

211 Hnutí Sebeurčení je organizace mladých Albánců, která požaduje plnou nezávislost Kosova na Srbsku. Zároveň požadují, aby se mezinárodní společenství nevměšovala do politiky Kosova a jeho vnitřní organizace. 212 Viz předchozí kapitoly. 213 Česká televize v únoru 2012 uvedla, že místní srbští radikálové zapálili hraniční přechod Jarinje, protože odmítali jeho kontrolu ze strany kosovských Albánců. Spolu s přechodem Brnjak bylo Jarinje dlouho blokováno. 214 Protože zde místní Albánci bojkotovali v roce 2011 sčítání obyvatel, jejich počet se pouze odhaduje, a to na 40 000. Na počátku tisíciletí to byla až třetí etnická skupina co do počtu, převyšovali je Srbové a Romové, protože se však aktivně účastnili voleb, získali tak většinu v místním zastupitelství. 215 Jedna z ulic byla přejmenována podle Fatmira Ibišije, Albánce z Kosova, který v roce 2000 vedl bombový útok proti policejní hlídce na jihu Srbska; srbská strana jej tedy považuje za teroristu a ulice nesoucí jeho jméno je velkou provokací. 216 Hlasování proběhlo v Kosovské Mitrovici, Leposaviči, Zubinu Potoku a Zvečanu. 77 agenturní zprávou, obdobně i ČRo a ČT. Referendum bylo reakcí na dlouhodobé protesty a potyčky s policií a kosovskými Albánci. Již předem však bylo možno výsledek referenda očekávat – negativní – což A. Tolčinský pro ČRo okomentoval tak, že výsledek krom severokosovských Srbů nikdo neuznal a neznamenal téměř nic pro jejich postavení, mohl ale poškodit zájmy Srbska v rámci jednání s Evropskou unií. Podle Olivera Ivanoviće se však místní Srbové už samotným uspořádáním referenda postavili otevřeně proti politice Bělehradu; kosovská vláda však konání referenda považovala za porušení ústavního řádu Republiky Kosovo. Mluvčí Catherine Ashton situaci severu Kosova okomentovala takto: „Víme o tom, že na severu Kosova existuje výjimečná situace, kterou je třeba řešit. Násilnosti a stavění barikád ale nevyřeší nic, stejně jako toto referendum. K něčemu pozitivnímu a stabilnímu se můžeme dopracovat jedině v klidu, konzultacemi a dialogem.“ V podobném duchu vyslovil svůj názor i Borislav Stefanović, hlavní srbský vyjednávač v oblasti Kosova: „Jedinou cestou k řešení problémů je dialog, a ten bude pokračovat.“ Jak bylo předem jasné, 99,74 % voličů kosovské instituce neuznalo, pouze 69 voličů se dle Lidových novin (agenturní zpráva) vyslovilo pro. Na kosovskou situaci reagovali i demonstranti na pražském Václavském náměstí, které svolalo sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, jak informovala v únoru 2012 Česká televize.217 Jedním z přelomových momentů kosovsko-srbských vztahů byla dohoda Srbska a Kosova – v únoru 2012 se země dohodly na správě společné hranice a přechodech, navíc od té doby mohlo Kosovo vystupovat samostatně při mezinárodních jednáních (Radiožurnál, moderátor Jan Richter). Dohoda, kterou přivítala EU, byla součástí normalizace vztahů s Kosovem, což se dle Filipa Tesaře, hosta Radiožurnálu, setkávalo zejména v Srbsku s rezignovaností, a to i vůči tomu, že si srbská kosovská menšina uvědomila ztrátu podpory z Bělehradu.

Pro Srbsko byl jistě významný konec února 2012, kdy bylo 28. února doporučeno, aby získalo status kandidátské země, jak informovala v MF Dnes Leona Šlajchrtová (únor 2012), byly totiž splněny požadavky Evropské unie.218 Status kandidátské země pro Srbsko znamenal zahájení přístupových jednání. Podle Martina Ježka, který událost komentoval ve vysílání Radiožurnálu, srbská vláda tento krok „prodala“ veřejnosti. Navíc

217 Sdružení Přátelé Srbů na Kosovu je nezisková organizace podporující aktivity srbského etnika v kosovském prostoru. Dle názoru sdružení je Kosovo okupováno „kosovsko-albánskou narkomafií, která si s pomocí velmocí vyhlásila na území jižního Srbska protiprávně svůj stát – Republiku Kosovo“ a místní Srbové jsou utlačováni; požadují navrácení území Srbsku (O nás. Přátelé Srbů na Kosovu a Metochii [cit. 18. května 2015]. Dostupné z: http://www.kosovoonline.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=125&Itemid=56&lang=c s) 218 Jednalo se o dohodu o správě společných hranic s Kosovem a dopadení obžalovaných z válečných zločinů Ratka Mladiće, Radovana Karadžiće a Gorana Hadžiće a jejich vydání k soudu v Haagu. Země téměř získala status již v prosinci 2011, tehdy bylo proti vstupu však zejména Německo; jako problematické se jevily vztahy s Kosovem, kdy srbská strana odmítala, aby Priština vystupovala na regionálních konferencích pod názvem Kosovo – v dohodě z února 2012 bylo stanoveno, že za názvem Kosovo musí následovat vysvětlující hvězdička, která bude odkazovat na rezoluci Rady bezpečnosti OSN z roku 1999, podle které bylo Kosovo uznáno jako součást Srbska. Proti doporučení se postavila Litva a Rumunsko, které se obávalo kvůli možnému nebezpečí hrozícímu v Srbsku žijící vlašské menšině; další státy se obávaly vlivu Ruska na Srbsko, přesto nakonec doporučení vydaly. 78 velká část srbského hospodářského sektoru rozhodnutí přijala s nadšením, protože status učinil Srbsko navenek důvěryhodnější a vzrostla jeho prestiž. Rozhodnutí o přiznání kandidátského statusu zveřejnil, jak uvedla Česká televize (moderátor Jiří Petrovič, březen 2012), prezident EU Herman Van Rompuy na svém twitterovém účtu. K negativní reakci na EU v Srbsku však vedla událost z března 2012, o které informovaly Lidové noviny (Tereza Šupová) – na webové stránce EU totiž delší dobu figurovala mapa Evropy, na které bylo zobrazeno Srbsko bez Kosova. Podle EU se jednalo o technickou chybu a mapa byla smazána, ale podle euroskeptiků v Srbsku se však jednalo o politický vzkaz Srbům, aby se své provincie vzdali. V květnu 2012 se v Srbsku konaly trojí volby: do parlamentu, prezidentské a místní samosprávy – Alexander Tolčinský označil volební neděli jako „supervolební“. Ve svém výčtu ale opomněl zmínit volby do zastupitelstva v autonomní oblasti Vojvodina, které zmínil ve vysílání až později (se zpožděním 10 dní). ČRo (též A. Tolčinský) informoval o demisi tehdejšího prezidenta Borise Tadiće,219 který svůj krok odůvodnil tím, že je zbytečné, aby lidé volili v květnu do parlamentu a místní samosprávy a o několik měsíců později hlavu státu. Sjednocení voleb totiž před jeho odstoupením podporovala více než polovina občanů. Navíc, jak Tolčinský dál uvedl, byli lidé v zemi unaveni volbami a frustrováni, protože za jeho vlády hospodářství neposílilo a navíc mnozí byli skeptičtí vůči sbližování s EU. Jako jediné médium se ČRo však věnoval volbám ještě před jejich vypuknutí a během nich, ostatní média prezentovala pouze výsledky. Ve volbách se střetli rivalové, kteří soupeřili i v minulých volbách, tedy proevropský proud reprezentovaný tehdejším prezidentem Borisem Tadićem a nacionalisticky orientovaný a populistický proud reprezentovaný Tomislavem Nikolićem.220 Podle komentátora ČRo A. Tolčinského vláda využívala podmínek Evropské unie, a to následovně: při neúspěchu tvrdila, že se jedná o pozastavení ze strany Bruselu a jeho podmínek a vláda sama není

219V listopadu 2012 přinesl ČRo informaci o jeho odstoupení. Boris Tadić byl srbským prezidentem od roku 2004, v roce 2009 byl zvolen znovu ale odstoupil po třech letech a nedokončil tak pětiletý volební mandát. Oznámil, že nechce ani kandidovat na předsedu Demokratické strany; volby v roce 2012 pro něj znamenaly prohru, lze konstatovat, že doplatil na neschopnost vlády řešit neustále se zhoršující hospodářskou situaci a nedostatečný boj s korupcí. Jeho zásluhy ve funkci prezidenta země jsou však velké: jako první srbský prezident se zúčastnil smuteční tryzny za oběti srebrenického masakru, snažil se urovnat vztahy s Chorvatskem při jednáních s tehdejším prezidentem Ivo Josipovićem a za jeho vlády byli k haagskému tribunálu vydáni Ratko Mladić, Radovan Karadžić i Goran Hadžić. 220Tomislav Nikolić již v minulosti třikrát kandidoval neúspěšně na prezidentský post, stál proti Borisu Tadićovi, vždy však prohrál pouze těsně či kvůli nedostatečné volební účasti, doplnil informaci Matyáš Zrno v Lidových novinách (květen 2012). Nikolić je spojován s radikální politikou 90. let, působil totiž v Srbské radikální straně Vojislava Šešelje, která je známá svým radikálním nacionalismem. Od roku 2008 však ve straně nepůsobí – vystoupil z ní a založil vlastní Srbskou pokrokovou stranu, kterou prezentuje jako středopravou. Navíc změnil také rétoriku, ve které se zaměřil zejména na oblast ekonomiky, sociální otázky a korupci. V minulosti Tomislav Nikolić sympatizoval s názory Vojislava Šešejle a podílel se na založení Srbské radikální strany, po předsedovi V. Šešeljovi byl druhý nejvýše postavený, stal se místopředsedou. Strana se soustředila na návrat Srbů do oblastí Kosova a Metochije a byl silně zdůrazněn požadavek na vytvoření Velkého Srbska. Navíc strana požadovala referendum o obnovení monarchie a návrat královské rodiny do Srbska (ZORBIĆ, J.: Nejnovější vývoj srbského nacionalismu, s. 43–44). Program strany se vyznačoval i sjednocením všech Srbů bez ohledu na vyznání a zrušení kosovské autonomie. Program se stal smířlivější v květnu 1996, kdy opadla vlna nacionalistických vášní, a nový program vypustil pasáž týkající se Kosova, soustředil se více na demokracii a lidská práva a svobody (ZORBIĆ, J.: Nejnovější vývoj srbského nacionalismu, s. 28–29). 79 schopna s tím něco udělat, na druhou stranu, pokud se dařilo, bylo to předkládáno jako úspěch srbské politické reprezentace. S lehkou ironií volby komentoval ve vysílání Radiožurnálu Martin Dorazín, podle kterého každé nové volby znamenaly pro Srby zejména další kilometry nových silnic a dálnic, a to od dob Slobodana Miloševiće; potvrdilo se to i při těchto volbách, kdy vláda demokratů a socialistů uvedla slavnostně do provozu část obchvatu hlavního města. Připomněl také, že voliči byli celkovým působením vlády poněkud zklamaní a rezignovaní. Během voleb bylo v zemi zakázáno zveřejňovat v médiích průzkumy a reklamy jednotlivých politických stran, aby se předešlo ovlivnění veřejného mínění. Volby nebyly povoleny na území Kosova, protože hrozilo zvýšené nebezpečí, dohlížely na bezpečnost během voleb jednotky mise KFOR.221 Dorazín dál uvedl, že obavy o bezpečnost voleb se však projevily i v Srbsku, kde bylo během jejich trvání přítomno více policistů v ulicích.

V prvním kole prezidentských voleb zvítězil Boris Tadić, který těsně porazil svého konkurenta Tomislava Nikoliće (oba shodně získali přes čtvrtinu hlasů), jehož kampaň, jak uvedla reportáž Radiožurnálu (Martin Dorazín), údajně spolufinancovala strana Jednotné Rusko ruského prezidenta Vladimira Putina.222 Druhé kolo prezidentských voleb se konalo 20. května, o jeho průběhu informovala například Česká televize (moderátor Jan Zika), Český rozhlas (diskusní pořad) či Lidové noviny (Matyáš Zrno) a MF Dnes (Leona Šlajchrtová). Druhé kolo oproti očekávání prohrál (o 2 %) tehdejší úřadující prezident Boris Tadić.223 Leona Šlajchrtová v deníku MF Dnes citovala srbskou televizi RTS: „Bylo to volební zemětřesení, naprosto neočekávaný výsledek.“ Jak uvedla Česká televize, voleb se však zúčastnilo pouze 45 % voličů; navíc téměř 100 000 voličů odevzdalo neplatné lístky, na protest proti všem a jako výraz nespokojenosti s politickými osobnostmi. Podle Lidových novin byly před volbami Nikolićovy ambice považovány za ohrožení srbské cesty do EU. Jako kuriózní se jevilo blahopřání odeslané přes e-mail a podepsané unijním prezidentem Hermanem van Rompuyem a šéfem Evropské komise José Barrosem, kteří Tomislavu Nikolićovi přáli ještě před ukončením voleb; brzy nato však dorazil další e-mail s výzvou k ignorování původní blahopřejné zprávy – agenturní zprávu přinesly Lidové noviny. Nikolićovo vítězství označila Česká televize za překvapení srbských voleb. V její reportáži také Tomislav Nikolić pronesl: „Dodržím své sliby. Srbsko nesejde z cesty směrem k Evropské unii a přitom chce chránit své lidi

221 Místní Srbové však volby, i přes odrazování ze strany Bělehradu a zákaz kosovské vlády, zorganizovali; na bezpečnost v ulicích dohlížely jednotky KFOR a EULEX, jak uvedl Radiožurnál v květnu 2012. Síly mise OSN byly navíc podpořeny německými a rakouskými vojáky, jak uvedl v dubnu 2012 ČRo. 222 Jak uvedl pro server balkaninsight.com Tomislav Nikolić, sponzorování srbských politických stran zahraničními investory pomohlo exkluzivitě stran a přispělo k jejich dobrému obrazu. Demokratická strana Srbska spolupracovala v rámci předvolební kampaně s ruským hostem Artoyem Turovem, vedoucím Putinovy strany Jednotné Rusko (BIRN: Serbia Parties Lure Foreign Guests to Campaign. BalkanInsight, 5. 3. 2014 [cit. 26. června 2015]. Dostupné z: http://www.balkaninsight.com/en/article/serbia-parties-bring- foreigners-ahead-of-polls). Informační server sputniknews.com již v roce 2012 zveřejnil informaci o podepsání partnerské smlouvy Nikolićovy strany s ruskou stranou Jednotné Rusko (MAKARKIN, Aleksey: Serbia: Nikolic’s victory. Sputnik news agency and radio, 21. 3. 2012 [cit. 26. června 2015]. Dostupné z: http://sputniknews.com/voiceofrussia/2012_05_21/75469522/). O financování Nikoliće ze strany Jednotného Ruska se však zmínky neobjevily, je proto otázkou, zda je tato informace pravdivá. 223 Boris Tadić získal 47,4 % hlasů a Tomislav Nikolić 49,5 %. 80 v Kosovu a Metochii. Tyto volby nebyly referendem pro nebo proti Evropské unii, ale řešením vnitřních problémů způsobených Tadićem a demokratickou stranou.“ T. Nikolić, bývalý tvrdý kritik EU však otočil a prezentoval se jako její příznivce. První zahraniční kroky nového prezidenta směřovaly do Moskvy, nejednalo se však o oficiální návštěvu, ta se odehrála v Bruselu. Jak sám tvrdil, nechtěl se přiklonit jen na jednu stranu, ale vyhovět jak EU, tak Rusku. Jak uvedly Lidové noviny (Matyáš Zrno), v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung Tomislav Nikolić prohlásil, že Rusko bylo sice Srbsku tradičně blízké,224 avšak 97 % veškerých zahraničních investic plynulo z EU; důležité bylo však i vnímat krizi eura a únavu z rozšiřování společenství. Uvedl také, že společné členství nástupnických jugoslávských států by mohlo pomoci vyřešit řadu problémů. Brzy po svém zvolení však pronesl výrok, kterým pobouřil mnohé obyvatele bývalé Jugoslávie. Řekl totiž, že masakr ve Srebrenici považuje za těžký válečný zločin, který spáchali Srbové, avšak popřel, že by se jednalo o genocidu – informaci přinesl v České televizi v červnu 2012 moderátor Jan Zika.225 Navíc těsně po zvolení, ještě v květnu, vyzval k protestům proti údajným podvodům během voleb – podle ČRo T. Nikolić prohlásil, že bez podvodů, ze kterých obvinil Borise Tadiće a jeho stranu, by jeho Pokroková strana vyhrála větším rozdílem. Několik nenásilných protestů a demonstrací se v Bělehradě konalo, avšak nebyl na ně brán ohled a volby byly uznány jako platné. Jak v ČRo informoval A. Tolčinský, svůj první oficiální projev v srbském parlamentu, skupštině, pronesl T. Nikolić 31. června a zároveň složil přísahu před poslanci. Jako posila vlády – konzultant v oblasti ekonomiky – nastoupil v září 2013 bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu a finanční expert Dominique Strauss-Kahn, informaci přinesl v ČT moderátor David Borek. Najat byl na tři měsíce. Co se týče parlamentních voleb, zvítězila v nich Srbská pokroková strana, která porazila demokraty. Za skutečného vítěze byla však podle Českého rozhlasu (a jeho hostů T. Šupové, A. Černého a M. Ježka z květnového vysílání 2012) považována Socialistická strana Srbska, která se projevila jako velmi důležitá při sestavování vlády, protože ani jedna ze dvou nejlépe umístěných stran nebyla schopna sestavit vládu sama. ČRo tuto

224 Blízkost Ruska dokázala i návštěva prezidenta Vladimira Putina v Bělehradě v říjnu 2014, o čemž informovalo Právo prostřednictvím agenturní zprávy. Prezident Putin se setkal s premiérem Aleksandrem Vučićem, před schůzkou jej vítaly nadšené ovace a skandování shromážděných. Dle zpráv Radiožurnálu z října 2014 se jednalo pouze o šestihodinovou návštěvu, která zahrnovala také vojenskou přehlídku v Bělehradě spojenou se 70. výročím osvobození metropole od nacistů; zároveň bylo podepsáno devět dohod o vzájemné spolupráci, a to zejména na poli vojensko-technickém. Vztah k Rusku je však záležitost, kterou musí srbská strana vyřešit – země se odmítla připojit k protiruským sankcím, a to i z toho důvodu, že Rusko podporuje neuznání Kosova a plánuje v Srbsku rozsáhlé investice, které by mohly pomoci tamější ekonomice (dosud investice dosáhly výše tří miliard dolarů a další se plánují). EU však po Srbsku požaduje sjednocení politiky vůči Rusku, což však Moskva označila za vydírání, jak uvedlo v listopadu 2014 Právo na základě agenturní informace. Srbsko se však vůči sankcím ohradilo i přes naděje, které vyjádřil evropský komisař pro rozšíření Johannes Hahn: „Srbsko se zavázalo sladit své pozice s postoji Evropské unie k problematickým otázkám, jako jsou sankce přijaté vůči Rusku… to je velmi důležité a my očekáváme, že bude svůj závazek respektovat.“ 225 Tomislav Nikolić se však později za srebrenický masakr omluvil v dubnu 2013 v bosenské televizi TV BHRT, ze které jeho citaci převzal Luboš Palata do článku MF Dnes z dubna 2013: „Klečím tu před vámi na kolenou a prosím, abyste Srbsku odpustili zmasakrování muslimských mužů a chlapců ve Srebrenici v červenci 1995.“ Ovšem i v tomto projevu se vyhnul označení události slovem „genocida“, jak neopomněl zmínit Radiožurnál i Česká televize. 81 situaci označil za patovou; 11. května však A. Tolčinský přinesl informaci, že demokraté se rozhodli pro spolupráci se socialisty Ivici Dačiće, který byl pověřen sestavením vlády,226 a to v pro Srby velmi zajímavém datu – 28. června.227 Toto rozhodnutí okomentovala ve svém článku uveřejněném v MF Dnes Adéla Dražová jako návrat Miloševićových lidí k moci. Ve stejném duchu se vyjádřil o nově vznikající koalici i A. Tolčinský v ČRo v červenci 2012. Vládní koalici nakonec sestavila Srbská pokroková strana, socialisté a sdružení srbských regionů, v jehož čele stál Mlađan Dinkić;228 demokraté s Borisem Tadićem tak zůstali v opozici, spolu s nimi se v opozici ocitla i liberální a křesťanská demokratická strana. I tato povolební fáze byla provázena nepokoji na Kosovu, např. došlo k napadení srbského autobusu s dětmi ze strany kosovských Albánců, jak pro ČRo uvedl opět A. Tolčinský. Nová vláda se dle slova premiéra měla nadále soustřeďovat na evropskou integraci, zlepšení životních podmínek, boj s organizovaným zločinem a korupci. Situaci po volbách detailně rozebrali hosté ČRo – Alexander Tolčinský, Tereza Šupová z Lidových novin, Adam Černý z Hospodářských novin a Martin Ježek. Shodli se a za skutečného vítěze voleb, i přes třetí místo, považovali socialisty, ze kterých lídr Ivica Dačić vytvořil moderní uskupení. Podle nich navíc strana od 90. let minulého století prošla značnou proměnou a nyní je proevropská. Hosté se také shodli, že pro srbskou veřejnost byla palčivějším problémem špatná hospodářská situace, na jejíž úkor se politici nezaměřovali tolik na problematiku Kosova. Přestože se ve volbách Boris Tadić neprosadil, upozornil na sebe při jednání v Dubrovníku, jak informoval ČRo (A. Tolčinský) v červenci 2012. Potřásl si zde totiž rukou s kosovským premiérem Hashimem Thaçim – jednalo se o první takovou událost od jednostranného vyhlášení kosovské nezávislosti v roce 2008. Dle Tadićových slov šlo o symbolické gesto slušnosti, ale Ivica Dačić to označil jako kontraproduktivní akt soukromé osoby. Reportér dál uvedl, že kosovská strana Thaçiho odsoudila za to, že tímto činem údajně porušil kosovskou ústavu, podle které by se na mezinárodních setkáních nemělo jednat s představitelem státu, který Kosovo neuznává. Dle reportérova názoru se jednalo o bezvýznamný akt s nulovým dopadem na normalizaci srbsko-kosovských vztahů. Lidové noviny (agenturní zpráva) uveřejnily Tadićova slova, dle kterých šlo o potřebné gesto, jež má napomoci řešení srbsko-kosovského problému, který by neměl zatěžovat budoucí generace. Na počátku července 2012 se stala v rámci Kosova zásadní událost – nad zemí skončil, po dohodě mezinárodní řídící skupiny, dohled; informovala o tom MF Dnes (čtk), Lidové noviny (Matyáš Zrno) i ČRo (moderátorka Jana Moravcová); někdejší srbská provincie tak získala úplnou nezávislost. V Kosovu od zavedení Rezoluce 1244 z roku 1999

226 Na kandidátce na premiéra byl za Demokratickou stranu, jak uvedl v květnu 2012 ČRo, jmenován Boris Tadić, avšak neuspěl. 227 V toto datum se konala v roce 1389 bitva na Kosově poli, byl zastřelen v roce 1914 František Ferdinand d’Este, v roce 1948 došlo k roztržce mezi Titem a Stalinem (viz další kapitoly) či na výročí kosovské bitvy v roce 1989 pronesl Slobodan Milošević u památníku právě této bitvy projev, který napomohl k rozdmýchání nacionálních vášní, protože bylo poprvé připuštěno vojenské řešení rozpadu Jugoslávie. 228 Mlađan Dinkić (*1964), bývalý ministr ekonomie a regionálního rozvoje a předseda strany G 17 PLUS. Působil také v roce 2003 jako guvernér srbské Národní banky. 82 působila mise UNMIK229 a od roku 2008 i EULEX. O rozdělení kosovské společnosti pojednávalo několik článků, například článek Jana Rychetského v Parlamentních listech (z dubna 2012). Podle něj rozdělení společnosti nevymizelo, kosovská válka však nesnášenlivost ještě prohloubila –jak uvedl, na některých domech v srbské části Kosovské Mitrovice byl do roku 2012 k vidění nasprejovaný nápis „SSSS“.230 Proti nesnášenlivosti pomáhala bojovat i EU a NATO, jak napsala ve svém článku v MF Dnes z března 2012 Stanislava Bočanová. Dál uvedla, že dokud konflikt severní části Kosova se srbskou většinou s ostatními částmi země potrvá, bude třeba vojenská přítomnost. Problematický byl však, podle jejího názoru, jen sever země, protože v ostatních částech Kosova byli místní Srbové odhodláni žít v kosovské společnosti. Navíc, dle příspěvku ČT (moderátor Jan Zika) z listopadu 2012, mnozí tamější Srbové s kosovskou vládou spolupracovali bez ohledu na samotné Srbsko, plnohodnotná spolupráce fungovala např. v enklávě Štrpci na jihu Kosova – někteří Srbové je však vnímali kvůli integraci a spolupráci jako zrádce. Na správě země se podílí také International Civilian Office, tedy mezinárodní organizace, která sdružuje země, které Kosovo uznaly, a pomáhá se správou. Konec kosovského dohledu neuvítala srbská strana, která se bála, že po ukončení dohledu bude kosovská srbská menšina vystavena útlaku. Ještě před skončením dohledu kosovská vláda začala rozvíjet plány na integraci severního území do celokosovské struktury, aby těmto obavám zabránila. I přes ukončení dohledu však v zemi zůstali zahraniční experti jako poradci prištinské vlády a dále budou na bezpečnost dohlížet vojáci KFOR, vše dle agenturní zprávy v MF Dnes. Výsledná nezávislost je tak stále velmi limitovaná silným vlivem západních zemí a jejich ambasád, jak uvedl Matyáš Zrno v článku Lidových novin v červenci 2012. Nedlouho po této zprávě bylo potvrzeno ukončení mise EULEX, které oznámila prištinská vláda v srpnu 2012, a informoval o tom ČRo (moderátorka Šárka Skaláková). Navíc v září 2012 skončil úřad Mezinárodního civilního představitele, čímž se zmenšil vliv mezinárodního společenství na správu země – informovala o tom zářijová reportáž Martina Dorazína v Radiožurnálu. Jak uvedl, úřad reprezentoval Peter Fait, který v poslední době působil už jen jako poradce. Tento úřad však byl kritizován zejména ze srbské strany, protože stál na straně prištinské vlády, proto jej neuznávali, nekontaktovali ani jinak s ním nejednali.

Podmínka EU, která stanovila normalizaci vztahů Srbska a Kosova postupně docházela naplnění prostřednictvím rozhovorů obou zemí. Původní požadavek formuloval předseda Evropského parlamentu Martin Schulz jasně: „Srbsko by mělo uznat Kosovo, pokud chce vstoupit do EU,“ a jeho slova uvedly v článku ze září 2012 Lidové noviny (Tereza Šupová). Jak dál uvedla T. Šupová, v září se konalo Valné shromáždění OSN v New Yorku a během něj se sešel premiér Hashim Thaçi s prezidentem

229 Mise UNMIK (The United Naations Interim Administration Mission in Kosovo) zajišťovala kosovskou civilní správu; původně měla zajišťovat i veřejný pořádek a rekonstrukci klíčové infrastruktury, ale ustoupila do pozadí a část svých pravomocí přenechala misi EULEX, která se zaměřuje na budování právního státu, zejména na policejní, celní a justiční oblast. V rozhovoru v ČRo vysílaném v červnu 2012 misi okomentoval Filip Tesař, podle kterého se jednalo o administrativní misi, která nedosáhla tak dobrých výsledků jako mise EULEX. 230 Samo sloga Srbina spašava (Srby chrání jedině jednota). 83

Tomislavem Nikolićem, který se ihned po shromáždění sešel s představiteli vládních i opozičních politických stran Srbska, aby vytvořili jednotný národní postoj k otázce Kosova, který byl formulován jasně: ano normalizaci vztahů, ale ne uznání Kosova. Ona normalizace se ovšem ukázala jako problematický pojem, protože jak uvedl ČRo v září 2012, nebylo jasně stanoveno, co se jí myslí. O uznání Kosova se však v Lidových novinách (taktéž T. Šupová) v říjnu 2012 vyjádřil eurokomisař Štefan Füle jasně: „Nemůžeme chtít po Srbsku něco, co nejsou připraveny udělat ani všechny členské státy Evropské unie.“ Uznání bylo tedy zamítnuto, rozhovory však pokračovaly ohledně vzájemné hranice.231 Možný návrh přineslo vysílání ČRo (A. Tolčinský) v září 2012: na jedné straně by byli srbští policisté a celníci, na druhé kosovští policisté a celníci mise EULEX. Rozhovory o ní započaly v říjnu 2012, jak informovala Česká televize (Karel Rožánek). V reportáži také zazněla slova mluvčího kosovské policie, kpt. Baki Kenaliho: „Kosovská pohraniční policie spolupracuje s policisty všech okolních států, bohužel kromě srbské policie.“ Jakoukoli úpravu hranic rezolutně odmítl v rozhovoru pro Lidové noviny s Terezou Šupovou v prosinci 2012 tehdejší kosovský ministr zahraničí Enver Hodža. Podle jeho slov ale obě země pochopily, že je třeba problém řešit v zájmu normalizace vztahů a přiblížení se Evropě. Schůzky prezidenta Tomislava Nikoliće a premiéra Hashima Thaçiho se konaly v Bruselu pod dohledem evropské ministryně zahraničí Catherine Ashton. První z nich se konala na koni října 2012, jak informoval ČRo (A. Tolčinský), a to za zvláštních opatření – v místnosti nebyly přítomny srbské ani kosovské státní symboly. Na setkání se však neřešily žádné zásadní otázky, pouze se domlouvalo, jakých témat se bude týkat další kolo jednání. Byl však vznesen požadavek na ukončení bělehradské finanční a politické podpory Srbů na severu Kosova, prezident Nikolić také hovořil o možném budoucím rozvoji telekomunikace a energetiky. Jednání bylo, dle informací Radiožurnálu (M. Dorazín) z října 2012, v Kosovu doprovázeno protesty v Prištině, kde byla rozehnána nepovolená albánská demonstrace organizovaná radikálním hnutím Sebeurčení Albina Kurtiho. Demonstranti se snažili zablokovat přístup do vlády premiéru Thaçimu, který se vracel z bruselského jednání. Podle něj se demonstrantům nelíbilo, že premiér by mohl ustoupit srbské straně a de facto se stavěli proti jakékoli dohodě s Bělehradem, který byl podle nich viníkem veškerých problémů. I přes snahu vzájemně jednat však EU nedoporučila zahájit přístupové rozhovory se Srbskem, jak informoval v ČRo A. Tolčinský. Důvodem byl, podle něj, problematický vztah ke Kosovu – země sice dosáhly určitých dohod, ty však nikdy nebyly ratifikovány ani podepsány rozhodujícími orgány obou stran, de facto tedy nikdy nevstoupily v platnost. Tato dohoda však písemně uvedla, že je třeba uznat teritoriální integritu Kosova, nemluvila však o uznání samostatnosti země. Schůzku premiérů komentoval pro vysílání Radiožurnálu v listopadu 2012 kosovský exprezident Fatmir Sejdiu. Ten vyslovil domněnku, že snahy otevřít otázku statutu severního Kosova jsou vměšováním se do kosovských záležitostí a rozdělení země by bylo nebezpečné. Jak navíc uvedl, dvě třetiny kosovských Srbů žily mimo problematický sever, obývali centrální a jižní oblasti. Navíc udělení zvláštního statutu

231 Jediným legálním přechodem v této době byl ten v obci Merdare. 84 severu podle něj mohlo rozdmýchat další emoce a narušilo by to multietnický charakter země. V prosinci 2012 nastalo prolomení prvních ledů, protože, jak informovala v ČT moderátorka Aneta Savarová, poprvé od kosovské války byly otevřeny dva hraniční přechody232 a další měly následovat. Ovšem ještě v prosinci se v Bělehradě konaly protesty proti vstupu do EU. Podle příspěvku ČT se překvapivě jednalo zejména o mladé protestující,233 kteří zároveň vyjádřili nesouhlas s osvobozujícím rozsudkem haagského tribunálu v případě bývalých chorvatských generálů Ante Gotoviny a Mladena Markaće. Hlavní myšlenku demonstrací vystihlo heslo „žádná EU, žádné NATO, Kosovo je Srbsko.“ Nepokoje vypukly na konci ledna 2013; v jižní části Srbska policie dle informací Českého rozhlasu a příspěvku A. Tolčinského neklid vyvolalo odstranění kontroverzního albánského pomníku,234 který připomínal vzbouřence Osvobozenecké armády Preševa, Bujanovce a Medvedže, kteří zde v roce 2001 vedli ozbrojený boj s cílem odtržení oblasti od Srbska.235 Protestovala albánská strana, podle které bylo odstranění pomníku aktem poručujícím základní lidská práva. Následovaly i protesty v Kosovu, jak uvedla v lednu 2013 ČT, kde se pro změnu bouřila srbská strana, jež si stěžovala na údajnou diskriminaci ze strany tamních úřadů a vyjádřili se nesouhlasně i k projednávaným srbsko-kosovským dohodám. Další jednání kosovské a srbské strany pod patronátem EU pokračovala v únoru 2013, jak informovaly Lidové noviny (Tereza Šupová) a ČRo (A. Tolčinský). Již v prvním týdnu se na schůzce iniciované Catherine Ashon setkali prezident Srbska a prezidentka Kosova. Podle mnohých mělo setkání pouze symbolický význam, ovšem důležité bylo už proto, že se tito dva vrcholní představitelé setkali a vůbec si naslouchali – setkání tohoto druhu totiž proběhlo poprvé od jednostranného vyhlášení kosovské samostatnosti v roce 2008 a podle bývalého státního tajemníka pro Kosovo a Metochii Olivera Ivanoviće se jednalo o krok, který měl podpořit další kola jednání. Oba prezidenti však setkání odlišně vnímali, což dokládají jejich výroky – kosovská prezidentka totiž prohlásila: „Jednáme jako hlavy států dvou rovnoprávných zemí,“ s čímž nesouhlasil Tomislav Nikolić: „Ne, nikoli, jsem tu jako nejvyšší představitel Srbska a jednám se zástupkyní dočasných institucí naší provincie Kosovo a Metochie.“ Setkání pro ČRo vy vysílání v únoru 2013 okomentoval i Alexander Tolčinský, který viděl prvotní problém již v oslovování státníků – Tomislav Nikolić oslovoval kosovskou zástupkyni důsledně „paní Jahjagová“, vyvaroval se však použití slova „prezidentko“.236 Co se týče Kosova, Tolčinský dál uvedl,

232 Viz předchozí kapitoly. 233 Zejména mladí jsou však v Srbsku dlouhodobě nespokojení, jejich nezaměstnanost totiž dosahuje téměř 50 %. 234 Pomník byl vybudován v listopadu 2012 a okamžitě vyvolal pobouření srbské vlády; ta vyzvala k jeho odstranění, čemuž se místní vláda snažila zabránit jeho dodatečnou legalizací, ale neúspěšně. 235 Více viz předchozí kapitoly. 236 Stejně se oslovení „prezidentko“ zdráhal použít tehdejší slovenský prezident Ivan Gašparović, který pozval v červnu 2013 21 hlavních představitelů evropských států na summit v Bratislavě, důsledně ji proto oslovoval „paní Jahjagová“. Přítomnost kosovské hlavy státu se podepsala i na organizaci summitu, kdy nebyly přítomny žádné státní symboly ani název země, byla uváděna pouze jména zúčastněných. Informaci přinesl ve článku z června 2013 v MF Dnes Luboš Palata. 85

že jeho cílem v této době bylo přidružení se k OSN, proti čemuž se organizace vyhradila – odmítla nejen kosovské členství, ale i přidružení k programu Partnertsví pro mír, což je jakýsi předstupeň vstupu do NATO. Podle další únorové reportáže ČRo (taktéž A. Tolčinský) bude však cesta Kosova do NATO ještě dlouhá – vyplynulo to totiž z oficiálního vyjádření OSN, které bylo zveřejněno v Bruselu, navíc se nepředpokládala ani brzká cesta do Evropské unie, což zase brzdí to, že Kosovo není členskou zemí OSN. Jak ČRo uvedl, problém Kosova je ten, že stojí stranou klíčových mezinárodních organizací, špatnou situaci ještě zhoršovala hospodářská krize, což se podepsalo na frustraci obyvatelstva. Cílem Kosova je však začlenit se do uskupení EU a NATO, což je ovšem nerealizovatelné bez uznání všemi členy obou uskupení.237 Tereza Šupová v únorovém článku z roku 2013 v Lidových novinách uvedla slova Envera Hodži z rozhovoru pro South European Times, že cílem kosovské vlády bylo analyzovat, jak dosáhnout členství OSN. Kosovo, které v únoru 2013 oslavilo pětileté výročí nezávislosti, jak uvedla Tereza Šupová v článku v MF Dnes, je však těžilo ze spolupráce v rámci členství v Mezinárodním měnovém fondu, Světové bance a Evropské bance pro obnovu a rozvoj; pozitivně také uvažovala o budoucnosti země díky probíhajícímu technickému dialogu se Srbskem pod dohledem EU, díky kterému se strany dohodly na svobodě pohybu, volném obchodu, katastrálních záznamech, uznávání průkazů totožnosti a vysokoškolských diplomů, na clech a na integrované správě hranic. Navíc podle diskuse v ČRo (také únor 2013) do Kosova proudily mnohé zahraniční investice, zejména z Německa – Němci se v této době angažovali zejména v politickém vzdělávání a v budování institucí.238 Den po pětiletém výročí se k českému uznání kosovské samostatnosti vyjádřil i Luboš Palata v MF Dnes. I přes nesouhlas prezidenta Miloše Zemana239 však Česká republika uznání samostatnosti nezruší.

Další kolo jednání se odehrálo v dubnu 2013 v Bruselu a jeho hlavním tématem byly pravomoci srbských okresů na severu Kosova, jak uvedl v České televizi moderátor Jan

237 Kosovo: Zahraničně-politická orientace. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 18. května 2015]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/zahranicne_politicka_orientace.htm l 238 Podle německého názoru totiž Evropa nezvládla efektivně řešit tamní problémy, proto Německo do oblasti investovalo a snažilo se napomoci jejímu rozvoji. Navíc mnoho kosovských uprchlíků směřovalo před novým tisíciletím do Německa – ti, kteří se již do Kosova vrátili, však už umí německy, proto zde stále existují kontakty. 239 Po vyhlášení kosovské samostatnosti tento akt v květnu 2008 tvrdě odsoudil těmito slovy: „Kosovo je islámská teroristická diktatura financovaná narkomafiemi.“ Česká vláda však na tomto výroku trvala i později, v září 2013, kdy se setkal tehdejší ministr zahraničí Jan Kohout se svým protějškem Ivanem Mrkićem; česká strana navíc uvedla, že i přes uznání Kosova česká strana považuje vztahy se Srbskem za velmi dobré. O setkání ministrů zahraničí informoval Tomáš Loskot v Právu v září 2013. Prezident Miloš Zeman se o Kosovu vyjádřil negativně také v dubnu 2014, o čemž informovalo prostřednictvím článku Pavla Novotného MF Dnes a prostřednictvím agenturní zprávy Právo, které uvedlo jeho citát: „Já se domnívám, že vzhledem k tomu, že UÇK, tedy Kosovská osvobozenecká armáda, předvedla v době jugoslávské války celou řadu teroristických činů, pak bych se samostatné kosovské armády, která by nebyla ničím jiným, než UÇK ve zbrani, poněkud obával.“ Tímto výrokem během srbské návštěvy v dubnu 2014 odmítl souhlasit s možným vybudováním samostatných ozbrojených sil Kosova. Reagoval tak na rozhodnutí prištinské vlády o budoucí kosovské armádě, kterou by mělo tvořit pět tisíc aktivních a tři tisíce záložních vojáků, proti čemuž se ohradila srbská vláda a požadovala reakci ze strany Rady bezpečnosti OSN. 86

Zika. Informaci doplnilo vysílání Radiožurnálu, podle kterého místní Srbové požadovali vlastní policii či soudy, což však kosovská strana rezolutně odmítla. O výsledku jednání informovala Česká televize (moderátorka Světlana Witowská) a agenturní zpráva uveřejněná v deníku Právo. Ani po 14hodinovém jednání nebylo dosaženo výsledku, protože jak uvedla agenturní zpráva, premiéři Ivica Dačić a Hashim Thaçi na sebe během jednání křičeli a neshodli se; dohoda o narovnání vztahů tedy podepsána nebyla, protože Bělehrad požadoval větší autonomii pro severní oblasti Kosova. Srbská vláda odmítla přijmout nabídku vyjednavačů, protože ta údajně neobsahovala podmínky bezpečnosti a ochrany lidských práv srbské menšiny. Kosovský premiér však i přes neshodu doufal v budoucí uzavření příměří: „Chci zdůraznit, že přes momentální problémy nemůžeme označit proces za uzavřený nebo mrtvý. Doufáme, že Srbsko přijme realitu a dohodu.“ Srbský premiér Dačić, citovaný v Právu, však záležitost komentoval takto: „Dostali jsme nabídku kapitulovat.“ Uvedl však, že jeho země si přeje urovnání vztahů, avšak podmínky smlouvy považuje za nepřijatelné.240 Vicepremiér Aleksandar Vučić doplnil srbské stanovisko takto: země si musela vybrat ze dvou stejně špatných možností, tedy buď se vzdát podpory severního Kosova, nebo nepodepsat dohodu a nepřiblížit se Evropě. Srbská vláda tedy v následujících dnech analyzovala důsledky přistoupení k dohodě či jejího odmítnutí,241 přesto se však rozhodla k evropské integraci. Další jednání proběhlo 16. dubna, ovšem opět bez výsledku –informoval o tom v ČT Martin Dorazín. Dohody bylo nečekaně dosaženo na dalším jednání 19. dubna, o den později o tom informovalo např. Právo prostřednictvím převzaté agenturní zprávy. Evropská ministryně zahraničí Catherine Ashton to oznámila slovy: „Jednání skončila. Text parafovali oba premiéři.“242 Po vzájemné dohodě Evropská komise 22. dubna doporučila zahájit přístupová jednání se Srbskem, tento den ale ještě nebylo stanoveno přesné datum. S rozhodnutím však nesouhlasila, jak informovala v ČT Milada McGrathová, srbská menšina na severu Kosova, která protestovala a označovala celý akt za bělehradskou zradu – dokládal to výrok místní obyvatelky Liljany Ljumović: „Je to strašné. Říkají, že jejich děti jsou důležitější než naše děti, že naše rodiny nic neznamenají.“ Protesty euroskeptiků se uskutečnily i v Bělehradě. Eurokomisař Štefan Füle však brzdil nadšení srbských politických elit tím, že tímto rozhodnutím nic nekončilo, spíš naopak začalo. Evropská komise dle jeho slov plánovala zaměřit se na extremisty obou území, aby je přesvědčila, že dohoda je nejlepším způsobem vypořádání se s minulostí a novým začátkem. Dohodu v rozhovoru v Lidových novinách z dubna 2013 komentoval kosovský filozof a sociolog Shkëlzen Maliqi. Dohodu hodnotil jako přelomovou, ale pro Kosovo nedůležitou – na základě dohody totiž dle jeho slov získalo pouze Srbsko, které získalo dohodu o

240 Analýza situace uveřejněná v Literárních novinách v dubnu 2013 označila jako důvod neshody speciální status severního Kosova. Srbská strana dostala ultimativní návrh, na který se ale rozhodla nepřistoupit. Priština byla ochotna připustit, aby útvar s názvem Společenství srbských obcí – což byl plánovaný název – měl autonomní zdravotnictví, kulturu a školství, ale bylo zamítnuto samostatné soudnictví první instance a policie. 241 Což vicepremiér Aleksandar Vučić hodnotil takto (uvedeno v agenturní zprávě převzaté Právem v dubnu 2013): „Jsme mezi dvěma mlýnskými kameny. Musíme se rychle rozhodnout, ale každé rozhodnutí je spojeno s mimořádnou odpovědností, které nás nikdo nezbaví.“ 242 V rámci dohody totiž srbská enkláva získala autonomii včetně místní policie a odvolacích soudů. 87 stabilizaci a asociaci od EU, avšak Kosovo vyšlo naprázdno. Dále řekl, že dohodu zosnovali nacionalisté, tedy Ivica Dačić a Hashim Thaçi, na konci 90. let minulého století naprosto nesmiřitelní soupeři s nacionalistickými programy a myšlenkami. Jednání pokračovala dle stanoveného harmonogramu 21. dubna, kdy se strany opět sešly, aby probraly realizaci dříve podepsaných dohod (ČT, moderátor Jiří Petrovič). Dalšího, pro Srbsko důležitého kroku, bylo dosaženo 22. dubna 2013. Tento den Evropská komise doporučila všem členským státům, po jednání v Lucemburku, zahájit jednání o vstupu Srbska do EU. V komentáři Radiožurnálu Filip Tesař uvedl, že EU sice hrála důležitou roli při uzavření dohody, ale největší díl úspěchu byl na straně politických reprezentací obou států; výsledek ovšem označil za překvapivý, protože neočekával, že evropská diplomacie bude akceschopná. Návrh na zahájení jednání ve svém článku citovalo Právo (AZ): „Komise je názoru, že Srbsko splnilo klíčovou prioritu – učinit kroky k viditelnému a dlouhodobému zlepšení vztahů s Kosovem, proto doporučuje, aby se Srbskem byly zahájeny rozhovory o přistoupení do Evropské unie.“ Tento krok byl opět provázen několikatisícovými demonstracemi a nepokoji, a to ze strany severokosovských Srbů (uvedly Lidové noviny, taktéž AZ) i občanů Srbska; stovky z nich se uchýlili k výhrůžkám zasílaným premiérovi země Ivicu Dačićovi (ČT). Jednání o stanovení přistoupení do EU provázela i návštěva tehdejšího německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho v Bělehradě, kde se setkal se srbskými vládními představiteli. O návštěvě informovala v ČRo Tea Turková. V její reportáži byl citován ohledně stanovení data přístupového jednání i premiér Ivica Dačić: „Datum přístupových jednání je pro Srbsko životně důležité. Vstup do Evropské unie potřebuje náš národ i náš stát, který v posledních desetiletích zaostává za ostatními zeměmi v regionu.“ 21. května proběhlo v Bruselu jednání s Catherine Ashton, týkalo se praktické realizace kosovsko- srbské dohody, uvedl v ČT moderátor Jan Zika. Jednání v Lucemburku o stanovení přesného data proběhla v Lucemburku 25. června 2013. V krátkém příspěvku ČRo promluvil o důležitosti stanovení data Karel Schwarzenberg, tehdejší český ministr zahraničí: „… my o to bojujeme celý čas, a kdybychom teď zase začali to protahovat, tak právem se budou Srbové cítit podvedeni.“ Ihned po rozhodnutí o zahájení přístupových jednání však tisíce srbských nacionalistů protestovaly. Martin Ježek, který události komentoval pro ČT, viděl problém zejména ve vládě vedené Ivicou Dačićem, protože ta měla původně, dle jeho slov, poměrně nacionalistický program, ale protože se země i za cenu poměrně značných ústupků vůči Kosovu snažila dosáhnout jasné dohody, nacionalisté to vnímali jako zrazení národních zájmů. V rámci uklidnění vztahů se kosovský parlament v červenci 2013 odhodlal ke schválení zákonu o amnestii pro místní Srby, jak informovala ČT (moderátor Jan Zika). Plánovaná amnestie se měla vztahovat na zločiny páchané po roce 1999,243 tedy po kosovské válce. Mnozí albánští občané se však obávali možných následných problémů a porušování zákonů, což svými slovy doložil albánský aktivista Fisnik Ismaili: „Tento zákon bude mít pro naše strašlivé

243 V reportáži bylo uvedeno, že amnestie se měla týkat místních Srbů, kteří bojovali proti odtržení země od tehdejší Jugoslávie. Vztahovat se měla na zločiny spáchané po roce 1999. 88 následky. Omilostní lidi, kteří se podíleli na korupci, vraždách a dalších zločinech, které nemají s válkou nic společného.“ Dalším incidentem, Ivicou Dačićem označeným jako extremistickým a poškozujícím celý srbský národ, byla palba na dvě vozidla mise EULEX u obce Banjska, při které byl zabit litevský řidič a poraněn byl i český voják; informoval o ní Martin Ježek ve vysílání Radiožurnálu. Ivica Dačić dál uvedl, že se jednalo o útok ne na EULEX, ale na kosovské Srby a pachatelem tudíž podle něj nepřítel Srbů.244 Útok se stal 19. září 2013. Dle Luboše Palaty (Lidové noviny, září 2013) útok na policisty na severu Kosova ukázal na složitost kosovské situace. Vyjednávání Srbska a Kosova bylo znovu narušeno v říjnu 2013, kdy Ivica Dačić pohrozil, že jednání přeruší – podnětem k tomuto výroku bylo rozhodnutí kosovské vlády, která mu odmítla návštěvu svého území, což odůvodnila blížícími se volbami a zákazem vstupu jakýchkoli srbských politiků do konce probíhající kampaně. O události informovala ČT (moderátorka S. Witowská), Radiožurnál (M. Ježek) a Právo (AZ), které citovalo kosovského vicepremiéra Hajredina Kuçiho: „Zájmem naší vlády je, aby pan Dačić nezasahoval do kosovských místních voleb.“ Jak upřesnil Radiožurnál, chystaly se kosovské místní komunální volby, ale protože Srbsko neuznávalo samostatnost Kosova a tím de facto i tamější politiky a zastupitelstva, rozhodlo Kosovo takto, aby nemohlo dojít k ovlivňování místní menšiny. Volby se konaly na počátku listopadu 2013 a, jak uvedl v Literárních novinách A. Tolčinský v říjnu 2013, i srbští představitelé poprvé od vyhlášení samostatnosti Kosova vyzývali občany, aby se voleb zúčastnili – v zájmu srbsko-kosovské dohody. Volby však byly provázeny nepokoji, zejména na severu země občané vyzývali k jejich bojkotu. Radiožurnál (Martin Ježek) na počátku listopadu volby označil jako možnost prokázat, zda se v praxi projevily snahy o normalizaci vztahů. Volby ale byly narušeny hned následující den, 4. listopadu totiž útočníci vhodili do jedné z volebních místností v Kosovské Mitrovici granát se slzným plynem a napadli i volební komisi. Dle zpráv televize Nova (moderátorka Renáta Czadernová) za útok zodpovídali extremisté hájící zájmy kosovských Srbů. Česká televize (moderátor Jan Zika) dodala, že útočníci také rozbíjeli urny a ničili volební lístky. V její reportáži útok popsal kandidát na starostu Kosovské Mitrovice Krstimir Pantić: „Začali rozbíjet volební urny, rozhazovali volební lístky dokola, napadali členy volební komise a jedna starší žena byla vážně zraněná, protože ji útočníci praštili židlí. Další ženě zlomili nohu. To ukazuje bestialitu a aroganci útočníků.“ Svou nespokojenost s volbami prezentoval tamější srbský student Negovan Todorović: „Tyto volby jsou velká zrada, která Kosovo odřízne od Srbska a povede k srbskému exodu z Kosova. Bělehrad zrazuje Kosovo pro nejasný prospěch z takzvané evropské integrace.“ Lidové noviny otiskly v listopadu 2013 článek Luboše

244 Zcela odlišné stanovisko zaujala kosovská prezidentka Anifete Jahjagová, podle které se jednalo o útok, jehož cílem byla destabilizace Kosova (EULEX Staff Member Shot Dead In North Kosovo. Radio Free Europe, Radio Liberty, 19. 9. 2013 [cit. 19. května 2015]. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/kosovo- eulex-member-shot-dead/25111077.html). Jak uvádí oficiální stránky mise EULEX ve svém příspěvku z února 2014, stále probíhá vyšetřování úmrtí litevského účastníka mise Andriuse Senavičiuse, ale pracuje se na tom, aby byli viníci potrestáni (EULEX rejects allegations about murder investigation. EULEX, 14. 2. 2014 [cit. 19. května 2015]. Dostupné z: http://www.eulex-kosovo.eu/en/pressreleases/0560.php). 89

Palaty, který neváhal volby označit za fiasko. Napsal také, že EU odsoudila násilné incidenty, dle jeho názoru však selhali pozorovatelé OBSE, EULEX i kosovské úřady – na důkaz toho uvedl citaci německé agentury DPA: „Plán Evropské unie integrovat pomocí demokratických voleb srbskou menšinu do téměř výhradně Albánci obývaného kosovského státu ztroskotal.“ Zklamání z voleb a nespokojenost projevila i srbská vláda, která jej vzkázala prostřednictvím svého mluvčího Milivoje Mihajloviće (v článku v Lidových novinách to v listopadu 2013 uvedl Luboš Palata): „Tyto volby nebyly regulérní. Nelze říci, kdo je na vině, chyby se udělaly na všech stranách.“ Srbské vedení však dalo jasně najevo, že dál bude trvat na dohodě s Prištinou. Agentura Reuters uveřejnila velmi nízkou účast voličů, která byla údajně způsobena i otevřeným zastrašováním ze srbské strany. Dva dny po volbách přinesla v ČRo moderátorka Pavlína Fendeková informaci o opakování voleb ve třech okrscích v severní části Kosovské Mitrovice a informaci upřesnila o den později Česká televize (moderátor Jan Zika), která uvedla, že započalo přepočítávání hlasů i z ostatních obvodů. Důležitost voleb si uvědomoval i Ivica Dačić: „Tyto volby jsou nesmírně důležité. Po nich snad konečně budeme mít legitimní vládu. Legitimním myslím jak z pohledu Bělehradu, tak z pohledu Prištiny i celého mezinárodního společenství.“ Zároveň vyzval k účasti na opakovaných volbách, což by místním Srbům umožnilo obhajovat své zájmy v rámci Svazu srbských obcí. O opakovaných volbách informoval v Radiožurnálu Martin Ježek, konaly se 17. listopadu.245 Přelom roku 2013/2014 pro Srbsko znamenal velký pokrok, protože 20. prosince 2013, jak informoval v MF Dnes Luboš Palata, získala země na summitu EU souhlas se započetím přístupových rozhovorů. Jak ale autor uvedl, je otázkou, kdy země skutečně do unie vstoupí, protože jak v Srbsku, tak v Kosovu je jiná vůle činit reformy a země mají i odlišné problémy, Bělehrad však při jednáních prokázal silnou vůli k integraci do Evropy. Stejný autor publikoval v prosinci také článek v Lidových novinách, kde vyjádřil obdiv, že i vzhledem k historii, zejména ke kosovským válkám a rozšířenému nacionalismu, Srbsko udrželo proevropský směr; podle jeho názoru země do unie zaslouženě patří. Vstupní rozhovory byly odstartovány 21. ledna 2014, informoval o tom Radiožurnál (moderátorka Veronika Sedláčková) či televize Nova (moderátorka Michaela Šmídová). Jako mírně problematická se však stále jevila normalizace vztahů s Kosovem, kdy bylo odsouhlaseno mnoho dohod na technické úrovni, avšak nebylo přesně stanoveno, co se pojmem normalizace rozumí. V Srbsku však postupně stoupala podpora integrace, v jak uvedl ve vysílání Radiožurnálu Martin Ježek, v lednových průzkumech z roku 2014 přesáhla hranici 50 % (na 54 %). Srbským cílem je vstoupit do EU do roku 2020.

245 Nakonec byl nový starosta Kosovské Mitrovice zvolen až v únoru 2014, jak informovala ČT. Zvolen byl až na třetí pokus, protože předchozí hlasování byla ukončena násilnostmi a také spory o symboly kosovského státu – tehdy již zvolený starosta z řad Srbů odmítl podepsat slib s kosovskými státními symboly; nakonec byl zvolen zástupce Srbské pokrokové strany Goran Rakić, volby však opět provázela nízká volební účast – pouze 21 %. 90

Rok 2014 se pro Srbsko i Kosovo nesl ve znamení voleb. Ty srbské vyhlásil, jak uvedla v březnu 2014 ČT (moderátor Jan Zika), prezident Tomislav Nikolić, před kterým varovala opozice a upozorňovala na soustředění moci v jeho rukou. Volby iniciovali, jak uvedla Taťána Voců v Právu, socialisté Ivici Dačiće, kvůli rozpadu koalice, a to zejména kvůli neshodám ohledně řešení hospodářské situace a rostoucím potížím a velkému zadlužení.246Volby se konaly na konci druhého březnového týdne a i dle komentáře A. Tolčinského v ČRo byl jejich vítěz, Srbská pokroková strana, předem známý; voliči de facto rozhodovali o tom, jakou silou bude strana po volbách disponovat. Vítězství již před ukončením voleb tušil i prezident T. Nikolić, který ještě během hlasování pronesl: „Očekávám, že našimi hlavními úkoly po volbách budou reformy, tvorba pracovních míst a boj proti korupci.“ ČRo výsledky voleb prezentoval jako jasnou výhru pokrokové strany, která spolu se socialisty získala téměř dvě třetiny hlasů, a z 250 poslanců ve skupštině pokrokovcům tedy připadlo 156 míst.247 Jak v ČT uvedl designovaný premiér Aleksandar Vučić, hlavním bodem na programu vlády byly dlouho očekávané reformy, které se měly zabývat zejména zadlužením státních podniků a nezaměstnaností. Matyáš Zrno v článku uveřejněném v Lidových novinách v březnu 2014 upřesnil, že A. Vučić vyhrál celkem ve 109 okresech ze 120 a eliminoval tak ostatní politiky, a zaměřil se i na jeho politický vývoj.248 Předčasné politické volby zasáhly i Kosovo, odehrály se zde v červnu 2014 a informace o nich přinesl výhradně Český rozhlas (Martin Dorazín a moderátoři Daved Kabele a Martin Ulrich). Stejně jako minulé volby, i tyto byly pod dohledem tisíců zahraničních pozorovatelů. Volby opět provázela nízká volební účast, tentokrát k urnám přišlo necelých 50 % oprávněných voličů, kteří nejvíce volili Kosovskou demokratickou stranu Hashima Thaçiho. Pouze několik málo článků ve sledovaném období se zabývalo vztahy s ostatními balkánskými zeměmi. V rámci vztahů s Chorvatskem se v komentáři Českého rozhlasu Alexander Tolčinský v srpnu 2012 zabýval osobou Milorada Pupovce, předáka Nezávislé srbské demokratické strany a srbské národní rady v Chorvatsku. Okomentoval situaci, kdy deník srbské menšiny v Chorvatsku Novosti informoval o korupci tehdejšího prezidenta Iva Josipoviče, který reagoval obviněním Pupovce, že si uzurpoval výsadní právo na vedení srbské komunity. Vztahy menšiny s prezidentem byly velmi napjaté, protože menšina jej nařkla z možného omezování práva menšin a likvidace jejích institucí.

246 Zadlužení překročilo hranici 20 miliard eur, tedy 61 % HDP. 247 Přesná čísla uvedla v převzaté agenturní zprávě MF Dnes ve článku z 18. března 2014 – Srbská pokroková strana dosavadního premiéra Aleksandra Vučiće získala 48,44 % hlasů, necelých 15 % získala Srbská socialistická strana odcházejícího premiéra Ivici Dačiće. 248 Aleksandar Vučić studoval ve Velké Británii a v roce 1992, po studiích, se stal hlasatelem anglických zpráv na televizi Radovana Karadžiće v Bosně, v roce 1993 se stal poslancem a během působení na tomto postu mluvil také o tzv. Velkém Srbsku (viz předchozí kapitoly). V novém tisíciletí však, stejně jako někdejší spolupracovník Vojislava Šešelje Tomislav Nikolić, pochopil, že extrémní nacionalismus je sice pro voliče atraktivní, avšak nepřináší tak širokou voličskou základnu; lidé naopak více slyší na možná řešení korupce, kriminality a ekonomických problémů. Nedá se však říct, že by naplno opustil svou nacionalistickou minulost, protože svou politiku zčásti založil také na národních tradicích; voličům svůj program prezentuje jako značně proevropský, odmítá ovšem evropské výstřelky, za které označuje např. pochody homosexuálů apod. 91

V lednu 2013 ke schůzce s premiérem Ivicou Dačićem přiletěl do Bělehradu chorvatský premiér Zoran Milanović, jak informoval Český rozhlas (A. Tolčinský). Dle něj mělo setkání napomoci zlepšení vzájemných vztahů.249 Je však důležité podotknout, že se jednalo o čistě pracovní cestu, navíc nebyla při přijetí chorvatské návštěvy zorganizována přehlídka čestné vojenské jednotky ani nebyly při zahájení schůzky hrány hymny jako při oficiálních návštěvách. Jako pozitivní krok ke zlepšení vztahů však lze vnímat nabídku chorvatského premiéra k pomoci během přístupových jednání s Evropskou unií. V červenci 2013 následovalo setkání hlav obou států- prezident Tomislav Nikolić se totiž zúčastnil v Záhřebu chorvatských oslav vstupu do EU; informaci o plánované návštěvě přinesly s předstihem Lidové noviny, jednalo se o agenturní zprávu. Vztahy obou zemí však ochladly během roku 2014, zejména v březnu, kdy dle informací TV Nova (moderátorka Michaela Šmídová) započal soud mezi Srbskem a Chorvatskem – proces započal u mezinárodního soudního dvora v Haagu a jeho předmětem jsou etnické čistky napáchané během let 1991–1995; Srbsko podalo žalobu na Chorvatsko a obráceně. Haagský tribunál rozhodl v únoru 2015, že ani jedna země během výše uvedených let nespáchala genocidu – informoval o tom internetový zpravodajský portál Idnes.cz prostřednictvím agenturní zprávy.250 Předseda soudu Peter Tomka uvedl, že obě strany se dopustily válečných zločinů, ale ani u jedné z nich nebylo prokázáno, že jejich účelem bylo spáchat genocidu vyhlazením celé populace. Tento verdikt byl konečný a nebylo možné se k němu odvolat. Jako uzavření kapitoly z minulosti rozsudek označili srbský ministr spravedlnosti Nikola Selaković i chorvatská šéfka justice Vesna Pusić.

Pouze dva komentáře se věnovaly situaci Bosny a Hercegoviny. První z nich odvysílal Český rozhlas v lednu 2013. A. Tolčinský v něm uvedl, že podle studie zveřejněné v lednu 2013 v Bělehradě je předpokládaný rozpad BaH do roku 2035; jednalo se o studii ruských odborníků, kteří se odvolali na zdroje CIA, ruské tajné služby a dalších. Jako příčinu rozpadu označil trojí etnikum přítomné v BaH a špatné fungování politiky a státní správy, kdy se jednotlivé strany nejsou schopny dohodnout a celek není akceschopný. Špatné politické situace jsou si vědomi i občané, kteří na ni reagují protesty, jako např. v únoru 2014, kdy o protestech v České televizi informovala moderátorka Jana Peroutková. Milorad Dodik, prezident bosenské Republiky Srbské situaci komentoval slovy: „Už mnoho let je federace v krizi. Ukazuje se, že Bosna a Hercegovina nemá sílu přežít, protože uvnitř neexistuje dohoda o společné existenci.“ Občané protestovali kvůli odstoupení politické reprezentace, která byla zodpovědná za špatnou ekonomickou situaci a vysokou nezaměstnanost, která je v oblasti dlouhodobě na úrovni kolem 25 %.

249 Vzájemné vztahy zemí se zhoršily po zvolení bývalého ultranacionalisty Tomislava Nikoliće prezidentem. 250 MILENKOVIČOVÁ, Ivana: Srbsko ani Chorvatsko nespáchaly za války genocidu, rozhodl soud v Haagu. iDnes.cz, 3. 2. 2015 [20. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/chovatsko-a-srbsko- nespachaly-genocidu-za-valky-v-chorvatsku-podle-mezinarodniho-soudniho-dvora-iml- /zahranicni.aspx?c=A150203_101332_zahranicni_im 92

Pouze jediná reportáž (Martina Dorazína ve vysílání Radiožurnálu v lednu 2012) se věnovala vztahům Srbska s Černou Horou. Ty však nebyly dobré, protože vypukla roztržka, kterou zapříčinily ostré výroky poradce předsedy černohorského parlamentu Andreje Nikolaidise, který nepřímo vyjádřil podporu neúspěšnému pokusu o atentát na srbské vysoké představitele.251 Bělehradské vedení žádalo vysvětlení, ale dle černohorské strany byla slova překroucena tiskem, z čehož obvinil srbskou tajnou službu, což zlepšení vztahů nepřispělo. Také o vztazích s Albánií informovala pouze jediná reportáž odvysílaná na České televizi v říjnu 2014, o které informovala moderátorka Aneta Savarová. Edir Rama, který do země přijel jako první vrcholný albánský činitel po dlouhých 68 letech, však v Bělehradě vyzval k uznání samostatnosti Kosova, což Aleksandar Vučić rezolutně odmítl.252 Vztahy obou zemí jsou tedy nadále velmi chladné.

6.1. REFLEXE

Politika byla ve sledovaném období jednoznačně nejsledovanější oblastí; články, které se zajímaly o srbské politické dění zveřejňovala shodně všechna média. Drtivou většinu tvořily články pojednávající o srbských parlamentních a prezidentských volbách a o jednání o vstupu do Evropské unie. Pouze minimálně byly zmíněny srbské vztahy s dalšími zeměmi (např. vztahy s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Albánií – u posledních dvou jmenovaných se jednalo pouze o jediný příspěvek). Největším srbským problémem (v rámci územních hranic Srbska, pokud nebude brána v potaz kosovská otázka) ve sledovaném období byla situace v jižním Srbsku, kde žije početná albánská menšina, jejíž počet je, kvůli jejich bojkotu sčítání obyvatel v roce 2011, odhadován na 40 000. Situace zde je dlouhodobě napjatá253 a do budoucna lze očekávat hledání dalšího postupu, zejména po úspěšném jednání Srbska s Kosovem

251 Více o nezdařeném atentátu viz kapitola Kriminalita. 252 Více o negativních srbsko-albánských vztazích viz kapitola Sport. 253 Již v 70. letech 19. století místní Albánci pochopili, že Osmanská říše nebude dál chránit jejich zájmy, zejména pokud se vydají cestou národní emancipace. Začaly se proto šířit myšlenky „všealbánství“, jehož snem bylo sjednotit všechna území obývaná Albánci. V této době v Srbsku převažoval názor, že Albánci území Starého Srbska okupují. Turecko přistoupilo v oblasti na určitou formu autonomie až s blížící se první balkánskou válkou, ale svoboda netrvala dlouho. Po této válce se Preševské území ocitlo v pravoslavném slovanském státu; během trvání Jugoslávie patřilo k nejzaostalejším oblastem země. Až do 60. let se zde šířily iredentistické myšlenky ilegálně. Avšem s rozpadem jugoslávského komunismu a vznikem politických stran se objevila myšlenka iredentismu veřejně a oblast se orientovala čím dál tím více na Kosovo. Zlomem se stala v roce 1999 Kumanovská dohoda a vytvoření pozemní bezpečnostní zóny, díky čemuž se na území začaly projevovat příslušníci bývalé UÇK. Následkem militarizace byla jejich transformace v novou osvobozeneckou armádu. Zásahem velmocí, které nechtěly tolerovat další balkánský konflikt, nedošlo k připojení území ke Kosovu ani k získání autonomie. Jako úspěch lze ale označit vytvoření multietnické policie (fungující dodnes). Problematické ale zůstalo prosazování požadavků albánské komunity, používání národních symbolů, školství i přechod srbsko-kosovské hranice. Iredentismus začal být naplno aktuální po jednostranném vyhlášení Kosova v roce 2008 a oblast je problematická dodnes (SUROVČÁK, M.: Albánci v jižním Srbsku a prešovský iredentismus, s. 82–84). 93 v rámci evropské integrace.254 Radikální řešení navrhoval Erhard Busek, bývalý koordinátor Paktu stability pro jihovýchodní Evropu, který dokonce navrhoval výměnu prešovské oblasti za severní Kosovo (osídlené převážně Srby) – na tento plán samozřejmě nepřistoupila ani jedna strana. Jednání s kosovskou stranou, které bylo korunováno úspěchem, však bylo velice zdlouhavé a provázelo jej mnoho neshod. Kosovská situace byla napjatá již od roku 2011 a zhoršilo ji hlasování severokosovských Srbů na počátku roku 2012, kteří vyslovili nedůvěru institucím kosovského státu.255 První pokrok v rámci jednání nastal v únoru 2012, kdy se obě země dohodly na správě společné hranice, přechodech a Kosovo mohlo vystupovat samostatně při mezinárodních jednáních. Díky tomuto a dalším jednáním docházelo k postupným dohodám Srbska s Kosovem, což vedlo na konci února 2012 k doporučení Srbska jako kandidáta na vstup do EU.256 Přestože jeho možnému vítězství byl před volbami připisován odklon od EU, v květnu 2012 nově (a překvapivě) zvolený prezident Srbska, Tomislav Nikolić, si udržel proevropský směr,257 stejně jako jeho zvítězivší Srbská pokroková strana (která vstoupila do koalice se socialisty a sdružením regionů). Často zmiňovaná byla Nikolićova dřívější kritika EU, od které ale odstoupil. Nelze však tvrdit, že by v rámci zahraničních vztahů spoléhal pouze na Unii, spíš se zdá, jakoby se jednalo o lavírování mezi dvěma „velmocenskými bloky“ – EU a Ruskem. Z hlediska hospodářského je však důležitější EU než tradičně blízké Rusko, protože právě odtud plyne valná většina zahraničních investic. Navíc přistoupení k EU by mohlo napomoci normalizaci vztahů mezi nástupnickými státy bývalé Jugoslávie. V rámci normalizace vztahů s Kosovem docházelo k dalším rozhovorům vedení obou zemí. Pro Srbsko pozitivní zprávou bylo ustoupení od požadavku uznání Kosova –

254 Vztahy s EU zintenzivněly po pádu Miloševićova režimu v říjnu 2000, od této chvíle se přidružení k EU jeví jako jedna z hlavních priorit zahraniční politiky. Srsko se zařadilo do Stabilizačního a asociačníoh procesu během Summitu EU v Soluni (2003), kde bylo Srbsko a další západní balkánské státy identifikovány jako potenciální kandidáti na unijní členství, což bylo potvrzeno v roce 2005, kdy Srbsko a (tehdy ještě součást státu) Černá Hora získaly pozitivní studii proveditelnosti o možnosti zahájení jednání s EU. Jednání byla v roce 2006 přerušena kvůli nedostatečné spolupráci s ICTY, obnovena byla v roce 2007. Následovalo několik dohod, např. Prozatímní dohoda o obchodu a obchodních záležitostech (2010) či liberalizace vízového režimu. O členství Srbsko požádalo 22. prosince 2009, státus kandidátského státu země získala v březnu 2012. Jednání o členství započalo 28. června 2013 (DACIĆ, F..: Strategická kultura Srbska, s. 57–58). 255 Důvodem referenda byly dlouhodobé protesty a potyčky místních Srbů s policií a kosovskými Albánci. 256 Požadavky EU stanovovaly dohodu ohledně hranic s Kosovem, dopadení R. Mladiće, R. Karadžiće a G. Hadžiće a jejich vydání do Haagu. 257 Důležitost proevropského směru si uvědomoval již Zoran Đinđić na počátku tisíciletí, a to zejména z hospodářského hlediska, pro Srbsko by členství znamenalo velký přínos, zlepšení situace, konkurenceschopnost a příliv zahraničních investic (ĐINĐIĆ, Zoran: Put Srbije u Evropu. Beograd 2005, s. 10–11). Již v rámci „Nástroje pro předpřijetí (Instrument for Pre-Accession, IPA) plynuly do Srbska evropské prostředky, každoročně se jedná až o 200 milionů eur; v současnosti je financováno přes 600 projektů, které se týkají veřejné správy, sociální inkluze, rozvoje veřejného sektoru, dopravy, zemědělství či vzdělávání. Unijní investice v Srbsku dosahují miliardových částek. Jak ve své práci dál uvedla Jana Kobzová, právě tyto finanční prostředky „majú výrazný potenciál zmeniť politiku a fungovanie občianskej spoločnosti v Srbsku.“. Vliv EU na Srbsko v různých oblastech života je tedy velký (KOBZOVÁ, Jana: Komparácia politiky regionálnej mocnosti Ruska a Európskej únie voči Srbsku. Magisterská diplomová práce 2015. Vedoucí práce: Mgr. Jan Osička, Ph.D. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno, s. 22–23). 94 logicky vyplývá, ž není možné po kandidátské zemi vyžadovat něco, v čem není jednotná politika členských států. S tím nemohla jinak než souhlasit srbská vláda, jejíž program byl od roku 2012 jasný – hodlala pokračovat v eurointegraci, avšak ne za cenu uznání Kosova. Dál se tedy jednalo o srbsko-kosovské hranici a přechodech, avšak byla rezolutně odmítnuta jakákoli změna hranic, a to oběma stranami. Vzájemné jednání bylo narušeno ukončením kosovského „dohledu“.258 Setkání státníků a politických činitelů Kosova a Srbska probíhalo dlouhodobě, vždy však za poněkud neobvyklých podmínek, kdy nebyly v místnosti přítomny žádné státní symboly – to je možné chápat jako prostředek k uklidnění situace a předcházení možným neshodám. Jistý nesouhlas srbské strany bylo možno vycítit z odměřeného jednání mezi Tomislavem Nikolićem a Atifete Jahjagovou, kterou srbský prezident důsledně oslovoval „paní Jahjagová“ a vyhýbal se termínu „prezidentka“. I přes tyto těžkosti bylo nakonec 19. dubna 2013 dosaženo shody,259 což bylo korunováno započetím jednání o členství v červnu 2013. Tento krok lze vnímat jako velkou snahu Srbska o evropskou budoucnost, premiéři se totiž dohodli na pravomocích kosovských úřadů (přičemž v severní části si místní srbská menšina uchovala svou autonomii), na což navázaly i dohody ohledně telekomunikace a energie. I přes nespornou zásluhu Catherine Ashton, která jednání vedla, je nutno přiznat velkou snahu také politickým činitelům obou zemí, což EU hodnotila velmi kladně stejně jako změny, kterými Srbsko prošlo od roku 2000. Dle názoru Evropské komise lze předpokládat další rozvoj a převzetí závazků ve valné většině oblastí, pokud tyto snahy budou pokračovat.260 Je nutno poznamenat, že často proklamované problémové soužití kosovských Srbů a Albánců je mnohdy přežitým stereotypem a případně cílenou propagandou. Mnozí kosovští občané totiž mají zájem na pokojném soužití, což je podporováno mezinárodní organizací International Civilian Office, která pomáhá s kosovskou správou. V tomto případě je však na místě dodat informaci, že spolupráce s albánskou většinou pro ně byla jediná možná varianta relativně poklidného soužití. Ne všichni místní Srbové ale projevují s takovýmto jednáním souhlas a označují veškeré s Albánci spolupracující místní Srby za zrádce Srbska, srbského národa a srbství; podobné názory se objevují ale mnohdy ještě vyhraněněji i u druhé strany. Přesto jsou patrné snahy také z vysoké politiky (viz vzájemná jednání politiků Srbska a Kosova pod hlavičkou EU) – obě země totiž mají zájem na uklidnění situace a na poklidném soužití, je to pro ně totiž cesta k evropské

258 V Kosovu ale nadále působí zahraniční experti a vojáci KFOR. 259 Dohoda obsahuje 15 bodů, které zaručují vznik asociace srbských obcí na severu kosova, integraci severokosovských srbských enkláv do celokosovského pořádku, vznik jednotné kosovské policie (členům místních srbských bezpečnostních složek má být nabídnuto místo v ekvivalentních kosovských složkách) či větší autonomii severokosovských Srbů (Bruselská dohoda. 17. 12. 2014 [cit. 6. června 2015]. Dostupné z: http://www.scribd.com/doc/250386964/Briselski-Sporazum#scribd). 260 NEDOŠÍNSKÁ, Ivana: Analýza vztahu Srbska k EU. Magisterská diplomová práce 2014. Vedoucí práce: Ing. Tomáš Paleta, Ph.D. Katedra ekonomie ESF MU Brno, s. 62. 95 integraci. Tento problém však již dávno přesáhl hranice Kosova, Srbsko i Albánie mají zájem spolupracovat a nalézt cestu k míru a spolupráci.261 Situaci před volbami v roce 2012, po kterých se dostala k moci Srbská pokroková strana v čele s Alexandrem Vučićem262 a nový prezident Tomislav Nikolić,263 popsal Václav Štěpánek jako dvojakou politiku – na jednu stranu výrazně proevropskou, na druhou stranu však nadbíhající voličům, kteří nesouhlasili s evropskou integrací.264 Po těchto volbách se však naplno projevila snaha přiřadit se k seznamu členských unijních států, která byla doložena již zmíněným jednáním.265 Je však jasné, že silně proevropská vláda si uvědomuje, co může členstvím v EU získat a snaží se ze všech sil splnit veškeré podmínky nutné pro členství (v dřívější politice by takováto jednání s Kosovem byla nemyslitelná). Přesto však lze nezávislost Kosova označit jako vysokou cenu evropské integrace.

Cílem Dačićovy a Vučićovy vlády (od roku 2012) bylo zlepšení hospodářské situace země, na němž závisela realizace dalších bodů – evropská integrace, status Kosova, regionální spolupráce a boj proti korupci.266 Převaha Srbské pokrokové strany je předpokladem k udržení integrační evropské politiky, která zastínila i kosovskou otázku během voleb v roce 2014. Ačkoliv podle průzkumů ze začátku tohoto roku klesla mezi srbským obyvatelstvem podpora integrace, Srbská pokroková strana ovládla i volby tohoto roku. Hlavním programem vlády zůstalo zadlužení a s ním související špatná situace země, jejíž řešení politický obec očekávala spolu s navazováním těsnějších vztahů s Unií. Současné vládě nelze upřít snaha o normalizaci vztahů s Kosovem, jehož otázka byla upozaděna. Otázkou zůstává, zda voliči „slyšeli“ na vstup do EU či zda byli vyčerpáni špatnou ekonomickou situací země a rezignovaní. Nicméně nepopiratelným faktem je snaha Srbska dosáhnout plného unijního členství a začlenit se plnohodnotně do novodobé Evropy. Jak bylo již řečeno, vše nasvědčuje tomu, že tento směr politiky bude udržen i nadále. Vše je navíc podpořeno smířlivým tónem veřejnosti, která se, oproti minulosti, více staví proti nacionalismu (otázkou zůstává, nakolik tato víra v nacionalismus vymizela a zda je jeho rozvoj v budoucnosti opět možný; to však závisí na budoucích vnitřních či vnějších záležitostech příp. problémech). Nicméně zaznívá i

261 TANJUG: Albanian PM “wants to deepen collaboration” with Serbia. B92, 25. 3. 2015 [cit. 27. června 2015]. Dostupné z: http://www.b92.net/eng/news/politics.php?yyyy=2015&mm=05&dd=25&nav_id=94221 262 Jeho postava je sporná, protože v letech 1998–2000 zastával funkci ministra informací v tehdejší Miloševićově vládě. 263 Jeden ze zakladatelů Srbské radikální strany Vojislava Šešelje, viz kapitola Politika. 264 ŠTĚPÁNEK, Václav: Srbské povolební paradoxy. Praha: Na Východ od Aše, 2012. 3/2012, časopis Navýchod, s. 4. 265 Jak uvedla Eva Piškytlová, EU je strategickým cílem srbské politiky již od roku 2006, avšak je doplňován snahou o udržení konceptu teritoriální integrity, což přináší napětí do srbsko-evropských vztahů (PIŠKYTLOVÁ, Eva: Srbsko v kontextu rozšíření Evropské unie a Severoatlantické aliance. Magisterská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: doc. PhDr. Břetislav Dančák, PhD. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno, s. 54). 266 DACIĆ, F.: Strategická kultura Srbska, s. 75. 96 kritický tón, který patří srbské pravoslavné církvi, podle se v rámci dohody jedná o de iure uznání samostatnosti Kosova, které je navíc odměněno pouze dalšími jednáními.267 Je nutno přiznat, že EU má v současnosti postavení, díky kterému je schopna přimět dlouho znesvářené národy usednout k jednacímu stolu a docílit velmi cenné dohody o normalizaci vztahů. Navíc je tato dohoda velmi slibným odrazovým můstkem pro budoucí vývoj Srbska i Kosova v současné Evropě. Vzhledem k vysokému počtu agenturních zpráv se zpravodajství všech médií jevilo jako velmi objektivní. Přesto byla po dlouhých srbsko-kosovských jednáních v médiích znát jakási nedůvěra k dosažení dohody. Když se tak nakonec stalo, média tento krok hodnotila pozitivně a byla několikrát vyjádřena naděje na poklidnou normalizaci vztahů. Nelze říct, že by ke složité srbské situaci (hospodářská krize, vysoká nezaměstnanost, stále nenormalizované vztahy s Kosovem) média přistupovala negativně, ale všímala si srbského dění velmi ostražitě, vzhledem k možnému budoucímu unijnímu členství.

267 Sprega između režima i crkve: Patrijarh Irinej obukao mantliju režimskog politikanta. TelePrompter, 9. 1. 2015 [cit. 6. června 2015]. Dostupné z: http://www.teleprompter.rs/sprega-izmedu-rezima-crkve- patrijarh-irinej-obukao-mantliju-rezimskog-politikanta.html 97

7. ČESKO-SRBSKÉ VZTAHY

O česko-srbských vztazích se neobjevilo článků mnoho, přesto informovaly o důležitých skutečnostech a aspektech a ukázaly, že vztahy mezi oběma národy existovaly již v minulosti, ale na spolupráci se navazuje i v současnosti. Články v této kapitole budou seřazeny chronologicky. O postavě v Srbsku známého Františka Alexandra Zacha268 informovala ve dvou článcích uveřejněných v MF Dnes v březnu 2012 Zuzana Taušová.269 Ani v České republice se nejedná o neznámou historickou postavu, přesto není Čechům tak známý jako Srbům. V Brně je po něm pojmenována ulice v Masarykově čtvrti – Zachova – a existuje také čestný hrob na Ústředním hřbitově.270 Autorka se v článku věnovala podrobně jeho životu a působení. Jak napsala, Zach se narodil v Olomouci, přesto bývá spíše považován za Brňana – jeho rodina se sem přestěhovala krátce po jeho narození. Absolvoval německé gymnázium na Mendlově náměstí a poté studoval práva ve Vídni. Poprvé se do národněosvobozeneckého hnutí zapojil v Polsku – v roce 1830 pomáhal zdejším povstalcům v boji za nezávislost na ruské říši. Jak dále autorka napsala, po svém návratu do Čech se ale bál pronásledování, proto odešel do Srbska, kde se stal velmi významnou historickou osobností.271 V roce 1892 se vrátil do Brna, ale nedlouho nato

268 František Alexandr Zach (1807–1892), český voják a politik působící v Srbsku (PELIKÁN, J.:Dějiny Srbska, s. 673). Prvně se vydal pomoci polskému povstání v roce 1831, po porážce odešel do Francie, kde sloužil pod Adamem Czartoryským a polské emigraci, kteří se snažili zabránit Rusku vyplnit vakuum po možném rozpadu Osmanské říše. Zach přijel do Bělehradu v roce 1843 a stal se na desetiletí klíčovou osobností česko-srbských vztahů. V roce 1843 předložil Ilju Garašaninovi, tehdejšímu ministru vnitra Srbska, projekt s názvem Plán slovanské politiky Srbska inspirovaný plány francouzské diplomacie a polských emigrantů v Paříži. Jednalo se podklad tzv. Načertanije, tedy plánu na vytvoření velkého Srbska. Jako historický vzor posloužilo středověké království Štěpána Dušana. Šlo o sjednocení všech území obývaných Srby, resp. těmi pravoslavnými Slovany, kteří byli za Srby označeni. K Srbsku měla být připojena i vysloveně nesrbská území či oblasti, kde došlo vlivem osmanské říše během staletí k etnickým změnám v neprospěch pravoslavných Slovanů. Připojeno mělo být Pomoraví, oblasti tzv. starého Srbska (území Rašky), Makedonie, BaH, Kosovo a území v dnešní Albánii s přístupem k Jaderskému moři (tamtéž, s. 178). Moderní vojenská akademie pro výchovu důstojníků byla v Bělehradě zřízena v 60. letech 19. století a v jejím čele stanul F. A. Zach (tamtéž, s. 186). Největších úspěchů dosahoval za vlády knížete Michala Obrenoviće, kdy pokračoval v budování srbské armády, ale podílel se i na politických misích. Po celou dobu svého pobytu informoval pravidelně o srbském a balkánském dění české obrozence, zejména Františka Ladislava Riegra (tamtéž, s. 578–579). 269 F. A. Zachovi a jeho životu se věnovali mnozí čeští autoři, např. Ladislav Hladký, Ivan Dorovský, Richard Stojar, Vlastimil Schildberger či Srbka Suzana Rajić. Jejich příspěvky v rámci syposia k 200. výročí narození F. A. Zacha, které se konalo v roce 2007 v Moravském zemském muzeu v Brně, byly vydány ve sborníku F. A. Zach, 1807–2007. Sborník k vydání připravil Václav Štěpánek, docent Ústavy slavistiky FF MU. Za nejvýznamnější českou postavu zajímající se o F. A. Zacha však lze označit Václava Žáčka, který také sestavil monografii s názvem František A. Zach (z roku 1977). 270 Hrob byl z čestného seznamu vyškrtnut v roce 1979, ale posléze bylo rozhodnutí přehodnoceno a v roce 2007 byl na seznam zařazen znovu. 271 Zde se autorka vyjádřila nepřesně: jak uvedl Ladislav Hladký, po návratu z Polska F. A. Zach pomáhal v Brně polským účastníkům povstání, kteří přes Moravu prchali do emigrace, načež byl vyšetřován místní policií. Proto se rozhodl v roce 1832 odejít do Francie, kde se připojil k polské emigrantské komunitě. V roce 1837 mu byl umožněn návrat do habsburské monarchie, pobýval zejména ve Vídni, kde po vzoru Poláků a Italů plánoval založení tajných národních spolků, kvůli čemuž se opět dostal do konfliktů s policií a byl nucen v roce 1840 znovu odejít do emigrace do Francie. Zde v roce 1843 přijal úlohu agenta knížete Czartoryského v autonomním Srbském knížectví. Jeho úlohou mělo být zprostředkovatelem tajných politických kontaktů mezi Paříží a Bělehradem (HLADKÝ, L.: Životní pouť Františka Alexandra Zacha 98 zde zemřel. Stejná autorka uveřejnila v témže dni v deníku ještě rozhovor s tehdejším rektorem brněnské Univerzity obrany Rudolfem Urbanem. V rozhovoru se zabývali srbsko-českou spoluprácí na poli vojenského školství. Rudolf Urban se totiž podílel na vzniku podobné školy v Bělehradě.272 Jak uvedl, inspirace brněnskou univerzitou je více než patrná, protože na obou školách platí velmi podobná pravidla: „bělehradská univerzita obrany je tak trochu dceřinou univerzitou té naší.“ Autorka napsala, že české vojenské školství bylo vzorem pro Srbsko; již v 90. letech se vedly diskuze, jak by mohla Evropa a NATO pomoci jugoslávským nástupnickým státům s poválečnou obnovou a Česká republika se přihlásila k orientaci na Srbsko, a tak v roce 2006 dostala na starost projekt vojenského vysokého školství, čemuž napomohla i postava výše zmíněného Zacha, díky němuž byla v minulosti zřízena v Bělehradě první vojenská škola v Srbsku.273 Systém školství, který v Srbsku fungoval před rokem 2006, označila za značně zastaralý, jugoslávský centrální systém. Po rozpadu Jugoslávie se, jak dále uvedla, nástupnické státy postupně zaměřily na vytváření nového systému vzdělávání nejen vojáků. Přesto, že Česká republika na rozdíl od Francie, Velké Británie či Německa nenabízela materiální vybavení školy, vyhrála díky historické a kulturní blízkosti. Zmínila také poděkování Srbska České republice za spolupráci a vzpomínku na F. A. Zacha v Brně – zdejší Univerzita obrany dostala přesnou kopii jeho šavle, která dnes zdobí chodbu školy. Rudolf Urban v článku řekl, že jako pozitivní přínos, byť nepříjemnou, vidí zkušenost srbských vojáků s válkou během 90. let 20. století – výměna těchto zkušeností je totiž přínosná pro obě strany. Stoletému výročí tzv. balkánských válek byl věnován článek uveřejněný v prosinci 2013 v Literárních novinách, jehož autorem byl Michail Stavrev, který uvedl, že počátek 20. století byla doba, kdy na Balkáně tzv. „explodoval sud střelného prachu“. Článek byl do tohoto okruhu zařazen z důvodu citace Tomáše Garrigue Masaryka a zmínění se o bratřích Proškových, viz níže. Jak autor napsal, snaha rozpoutat světovou válku byla patrná již dva roky před jejím skutečným počátkem. Autor to dokládá fejetonem Perverzní předehra Egona Erwina Kische, který komentoval diplomatickou přestřelku mezi Rakouskem a Srbkem: rakouskouherský konzul Oskar Procházka,274 jež působil v Prizrenu, tedy v sídelním městě rašsko-prizrenského arcibiskupství pravoslavné církve na jihu Kosova, byl po dobytí města srbskými vojsky v roce 1912 přesunut spolu se svým konzulátem do Skopje, ovšem odsud nepodával v nově vzniklém zmatku pravidelné zprávy, což vyvolalo spekulace. Dospělo to do stadia, kdy rakouský tisk cíleně ovlivňoval veřejné mínění a srbské království očerňoval kvůli údajnému násilí na úředníkovi (které se ale vzápětí ukázalo jako neopodstatněné).

(1807–1892), in: František Alexandr Zach 1807–1892, s. 10–11). Do Srbska se tedy F. A. Zach dostal přes francouzskou emigraci, kterou autorka článku opomněla. 272 Univerzita obrany vznikla v roce 2011, o jejím založení rozhodla srbská vláda na svém zasedání 24. února 2011 (DUBOVÁ, Zdeňka.: Rektor Univerzity obrany v Bělehradu. Univerzita Obrany, 2011 [cit. 10. května 2015]. Dostupné z: http://www.unob.cz/verejnost_media/Stranky/20110419.aspx). 273 Vojenská akademie v Bělehradě viz výše. 274 Oskar Procházka/Prohaska (*1876-?) působil jako konzul v Bitole, ale rakouští diplomaté jej využili na zdiskreditování Srbka, když měl být údajně týrán srbskými vojáky (PELIKÁN, J.: Dějiny Srbska, s. 253). 99

Obecně přijímaný fakt, že letectvo bylo poprvé použito až za první světové války, autor vyvrací s tím, že bylo použito již za balkánských válek během bitvy o Drinopol (Edirne), kdy letadla nasadila bulharská armáda dne 16. října 1912. Dle autorova názoru se ale jednalo spíš o psychologický účinek aviatiky, protože nasazeno bylo pouze pět strojů, ze kterých byly bomby metány ručně. Splnilo to ovšem účel, protože po této události vypukla panika a tzv. Anatolská jízda275 se projevila jako dezorganizovaná a neschopná boje, zejména po tom, co rachot leteckých motorů vyplašil její koně. Jak autor uvedl, během balkánských válek276 se de facto jednalo o spor spojenců proti Turecku o území dnešní Makedonie. Autor citoval T. G. Masaryka277 z knihy Slovanské problémy:278 „Macedonie požadovalo Srbsko jen malou část, a proto s počátku nedostávalo se s Bulharskem do sporu, právě naopak. Bulhaři se se Srby o požadované části Macedonie dohodli… Novosrbsko279, jak bylo utvořeno následkem vítězství v druhé válce, připadlo Srbsku bez přípravy. V žádném případě nebyl tento vývoj zamýšlen, byl jsem v Bělehradě v prosinci 1912, právě když byla obléhána Bitolj. Byl jsem tehdy ujištěn ze směrodatných míst – Srbové se sice zmocní Bitolje, ale vrátí ji pak Bulharům.“ Jak Michail Stavrev dál uvedl, o situaci na Balkáně informovali čtenáře čeští architekti bratři Proškové,280 kteří psali tajně a pod pseudonymy, aby se vyhnuli možným trestům. O dokumentárním seriálu Raport o Velké válce281 informovala Česká televize v prosinci 2013, v reportáži Karla Rožánka o seriálu mluvil i jeho režisér a autor Pavel Štingl. Seriál pojednával o osudech českých vojáků – zmíněn byl například František Holický, jež byl v roce 1914 zajat srbskými vojáky. Po porážce srbského vojska

275 Nejobávanější a nejprestižnější část turecké armády. 276 Čas osmanské říše, oslabené konfliktem s Itálií v roce 1911, se naplnil na počátku druhého desetiletí 20. století, kdy došlo ke konečnému dělení zbytků říše na evropské půdě. Bulharský vyslanec v Bělehradu navrhnul rozdělení Makedonie mezi oba státy, větší díl území ale přiznával Bulharsku. Strany se ale neshodly, proto bylo rozhodnuto, že sporná oblast od Šar Planiny na západě k Rodopům na východě bude svěřena arbitráži ruského cara. V březnu 1912 spolu země uzavřely spojeneckou smlouvu, doplněna byla řecko-bulharskou a bulharsko-srbskou vojenskou konvencí. Na Turecko první zaútočila Černá Hora v říjnu 1912, připojilo se Řecko, Srbsko a Bulharsko – jejich vojska porážela Turky a postupovala dál. Turci žádali o příměří 25. listopadu. Mírová jednání začala v prosinci 1912 v Londýně, velmocem – Rakousku-Uhersku a Itálii – se ale nelíbil balkánský vývoj, proto R-U využilo aféru svého konzula Prohasky (viz výše) ke zdiskreditování Srbska. Boje byly obnoveny v lednu 1913 kvůli mladotureckému převratu v Istanbulu. Řekové rychle ovládli středisko Epiru Janinu a Bulhaři dobyli Drinopol, mírová smlouva byla v Londýně podepsána v květnu 1913 (PELIKÁN, J.: Dějiny Srbska, s. 251–253). 277 Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1882), první československý prezident, ve funkci od listopadu 1918 do prosince 1935 (SOUBIGOU, Alain: Tomáš Garrigue Masaryk. Praha 2004, s. 439–440). 278 Zde autor chybně uvedl název Masarykova díla, správný název je Nová Evropa: Stanovisko slovanské, tedy publikace, kde se TGM věnoval tématu první světové války a postavení československého národa v Evropě. 279 Dnešní republika Makedonie. 280 Josef Prošek (1861–1928), architekt a legionář. V roce 1913 nastoupil jako architekt do vládního úřadu v Makedonii. Po vypuknutí první světové války působil jako legionář v srbské armádě, se kterou absolvoval tzv. albánskou anabázi a posléze bojoval na soluňské frontě; za statečnost byl oceněn válečným křížem (OLIVERIUS, Miroslav: Na kyšických Chaloupkách. Malé Kyšice 2008, s. 132). Václav Prošek (1860– 1913), architekt. Oba bratři působili zejména v Bulharsku, odkud informovali české čtenáře. 281 Seriál České televize Raport o Velké válce je dokumentární mozaikou zážitků a osudů českých vojáků, jež spojovala účast v první světové válce (Raport o Velké válce. Česká televize, 2013. [cit. 11. května 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10535433369-raport-o-velke-valce/). 100 absolvoval tzv. albánskou anabázi282, tedy ústup přes albánské hory a útrapy popisoval ve svém deníku. S první světovou válkou souvisel také červnový rozhovor z roku 2014 s Martinem Ježkem, reportérem zahraniční redakce, odvysílaný Českým rozhlasem. Ježek při něm uvedl svou hypotézu o atentátu na Františka Ferdinanda d’Este v roce 1914.283 Podle jeho názoru, pokud by válku neodstartovala tato událost, zcela by začala na základě jiné záminky později. V terénu se navíc při příležitosti stého výročí atentátu a počátku války pokoušel v BaH zjistit srbský a bosňácký pohled na tyto události. Dle jeho názoru by srbská část obyvatelstva ráda Gavrilu Principovi postavila pomník, ovšem BaH nebyla schopna se shodnout, zda Františka Ferdinanda a jeho choť Žofii Chotkovou považovat za oběti a Gavrila Principa za teroristu, či na něj nahlížet jako na bojovníka proti okupační moci a hrdinu boje za svobodu.284 Reportáž redaktora Tomáše Vlacha (Česká televize) s názvem Čeští partyzáni v Jugoslávii byla odvysílána v listopadu 2012 a zaměřila se na Den veteránů, jež připadá právě na toto datum. Do česko-srbských vztahů byla zařazena kvůli zmínce o českých vojácích, kteří bojovali v bývalé Jugoslávii. Konkrétně se jednalo o jednotku s názvem Partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Odborníci odhadují, že v této jednotce působilo postupně až 3 500 českých vojáků, přičemž se jich zhruba 700 z bojů nevrátilo; brigádě velel Josef Vojáček, zvaný Taras. Bojovníci byli nejčastěji čeští krajané, ne přímo občané z tehdejšího českého území. Krajané zakládali odbojové organizace a přidávali se k partyzánům, kteří se pod velením Josipa Broze organizovali v bosenských horách. Na druhou polovinu 20. století a – nejen – dílo Václava Havla se zaměřil diskusní pořad Radiožurnálu v prosinci 2012, kdy byl hostem moderátorky Veroniky Sedláčkové přímo ve studiu Aleksandar Ilić,285 který mj. přeložil Havlovu sbírku básní Antikódy vydanou v Česku v roce 1964. Na Havla vzpomínal jako na člověka, který celý svůj život zasvětil umění a svobodě, ale co se týče konfliktu v Jugoslávii a role Srbska v něm, v této otázce se neshodli, přesto spolu měli velmi dobrý vztah; navíc jako jeden z mála udržel dobré vztahy jak s Václavem Havlem, tak i s Václavem Klausem. Každého z nich, jak řekl, si váží z jiných důvodů. Na Havlovi obdivoval jeho duši umělce a bojovníka za

282 Srbsko bylo okupováno německým, bulharským a rakousko-uherským vojskem, nezbývalo než zajistit ústup srbských vojsk přes albánské hory. Desetitisíce osob prchaly před okupací a přechod přes albánské hory je známý také jako tzv. albánská anabáze či srbská Golgota. Spolu s ustupující armádou odcházeli i civilisté nejrůznějšího věku i postavení; putovali těžkým terénem v prosincových a lednových mrazech (PELIKÁN, J.: Dějiny Srbska, s. 265–266). O těžkých podmínkách albánské anabáze pojednává také např. román Branislava Nušiće jednoduše pojmenovaný 1915. 283 Více informací o atentátu a knize Martina Ježka a Pavla Trojana Tak nám zabili Ferdinanda viz kapitola Historie. 284 Tématu první světové války, Gavrilu Principovi a připomínání si konce první světové války se věnovalo několik médií, viz kapitola Historie. 285 Aleksandar Ilić (*1945), profesor, filolog, překladatel a diplomat, se narodil ve Znojmě. Z češtiny do srbštiny přeložil více než 20 děl českých spisovatelů, filozofů a politiků, jedná se zejména o díla Václava Havla, ale také např. Václava Klause. Napsal také čtyři knihy pojednávající o české literatuře, myšlení a politice. V letech 2001–2005 působil jako velvyslanec Srbska v Praze (RADOVANOVIĆ, Rade: Ovo je divlji socijalizam, a ne divlji kapitalizam. Danas, 2014. [cit. 12. května 2015]. Dostupné z: http://www.danas.rs/dodaci/nedelja/ovo_je_divlji_socijalizam_a_ne_divlji_kapitalizam.26.html?news_id =275031). 101 svobodu svého národa, ale u Klause oceňoval jeho politický um a vytvoření české demokratické společnosti. V souvislosti se záplavami,286 které postihly Balkán v květnu 2014, informoval Český rozhlas prostřednictvím krátké květnové reportáže Tomáše Suňoka a Česká televize prostřednictvím červnové reportáže Karla Rožánka o spolupráci a pomoci České republiky. Jak Srbsko, tak BaH požádaly o mezinárodní pomoc při záchraně těch, kteří povodně přežili. Do oblasti zamířily z Česka balíčky první pomoci obsahující to nejdůležitější na přežití – prostředky na čištění vody, hygienické potřeby a lékárničku – i další humanitární pomoc. České organizace ADRA a Člověk v tísni také zřídily sbírkové účty, na které se podařilo vybrat několik milionů korun. Příkladem využití peněžních prostředků byla návštěva 50 dětí z obce Šekovići (v Republice Srbské) v Praze. Děti, které nemohly chodit do školy, protože bylo jejich gymnázium povodněmi zničeno, kromě hlavního města navštívily ještě Konopiště, Karlštejn či Karlovy Vary. V Česku podporu Balkánu a humanitární pomoc organizovalo několik osob, patřil mezi ně např. Veso Đorem287 či dobrovolnice Adriana Markešević.

Další reportáže a články se týkaly vzájemných návštěv státníků a politiků ve sledovaných letech. V roce 2012, jak informoval v televizi Nova moderátor Karel Voříšek a v České televizi moderátor Josef Maršál, přijal tehdejší srbský prezident Boris Tadić spolu se svým tehdejším chorvatským protějškem Ivo Josipovićem a slovenským Ivanem Gašparovičem pozvání od prezidenta Václava Klause. Prezidenti jednali o finanční a dluhové krizi, která sužovala – a dodnes jsou patrné její následky – Evropskou unii. Program pokračoval i druhý den vzpomínkovým aktem u hrobu Tomáše Garrigue Masaryka; programu se ovšem dál neúčastnil Tadić, který po slavnostní večeři odjel zpět do Srbska. Setkání okomentoval Václav Klaus v televizi Nova takto: „Tato schůzka prokázala užitečnost, plodnost a produktivnost tohoto setkání, já věřím, že stejné hodnocení mají všichni moji kolegové, kteří zde se mnou stojí. Ukazuje se, že naše čtyři země mají mnoho společného.“ Další návštěvu, tentokrát Srbska, podnikl tehdejší český premiér Petr Nečas. Při své návštěvě v prosinci 2012 se v Bělehradě setkal s premiérem Ivicou Dačićem a prezidentem Tomislavem Nikolićem. O návštěvě informovala Česká televize (moderátor Jan Zika a Jakub Železný) i Český rozhlas (Martin Dorazín) v několika krátkých reportážích. Jak uvedl detailně Český rozhlas, premiéra Nečase při návštěvě doprovázel tehdejší ministr průmyslu Martin Kuba a delegace českých podnikatelů, kteří se zajímali hlavně o energetiku a dopravní infrastrukturu, konkrétně např. o elektrifikaci a celkovou modernizaci železniční dopravy – v této oblasti by se chtěli ucházet o několik investičních projektů. Nečasova slova o rostoucí vzájemné spolupráci uvedl Český rozhlas: „český export do Srbska vzrostl v loňském roce proti roku 2010 téměř o 50 procent a srbský export do České republiky ve stejném období vzrostl téměř o 40 procent.“ Během návštěvy byla také vznesena otázka Kosova. Nečas uvedl, že je třeba problematiku řešit

286 Detailněji o záplavách viz kapitola Ostatní. 287 Sarajevský rodák, pořadatel festivalu Sen letní noci, viz kapitola Kultura. 102 také vzhledem k přípravě Srbska na členství v Evropské unii.288 Nicméně se oba premiéři shodli, že potenciál vzájemných vztahů v oblasti politiky i hospodářství je veliký. Ze strany srbského premiéra zaznělo poděkování za diplomatickou podporu České republiky při jednání o vstupu do EU. V souvislosti s touto návštěvou se v Bělehradě konalo Česko- srbské obchodní fórum, o kterém informoval v prosincovém vysílání Martin Dorazín. Účastníci fóra se shodli, že Srbsko je pro české podnikatele velkou, byť zatím ne zcela plně využitou obchodní příležitostí. Česká vláda se rozhodla podpořit prostřednictvím České exportní banky jen velké zakázky, které se týkaly modernizace a elektrifikace železnic, zejména úseku v okolí Dimitrovgradu, a také výstavby a oprav stávajících silnic a dálnic. M. Dorazín řekl, že spolupráce s Českou exportní bankou byla nejjistější možností, jak zabezpečit české investice v zahraničí. Poslední návštěvou ve zmiňovaném období byla cesta nového českého prezidenta Miloše Zemana289 a jeho manželky do Bělehradu za účelem setkání se s prezidentem Nikolićem. O návštěvě informoval na přelomu březnu a dubna 2014 shodně Český rozhlas (Marie Rozlozsníková), Česká televize (Eva Mikulecká) i televize Nova (Hanuš Hanslík). Jak uvedl Český rozhlas, prezident Zeman na Kalemegdanu zahájil výstavu o česko-srbské vojenské spolupráci,290 ve městě se také sešel s českými podnikateli obchodujícími v Srbsku. Zeman se při své návštěvě také nepřímo zmínil o Kosovu, a to v tom smyslu, že stejně jako srbská vláda neuznává jeho samostatnost. Nechal se také slyšet, že Srbsko v jeho vstupu do EU podporuje a doufá, že se přistoupení dožije.

7.1. REFLEXE

Jak vyplynulo z výzkumu, respondenti by uvítali více informací zejména o této oblasti. Článků, které se problematikou zabývaly hlouběji, bylo minimum (např. článek Zuzany Taušové o F. A. Zachovi), o diplomatických návštěvách či hospodářské spolupráci se však média zmiňovala pouze zkratkovitě prostřednictvím velmi krátkých příspěvků. Nicméně i přes tuto skutečnost se články týkaly zajímavých vztahů mezi zeměmi. Z příspěvků byla patrná kulturní provázanost českého a srbského prostředí a také zájem o další prohlubování těchto vztahů. Problémem všech článků, které se zabývaly těmito vztahy, byla nepřesnost. Informace byly příliš zjednodušené, mnohdy nepřehledné a zmateně uspořádané a vynechávaly důležité skutečnosti, které by čtenáři pomohly k lepšímu pochopení historického kontextu, případně byl chybně uveden název díla – např.: chybné uvádění

288 Srbsko podalo přihlášku do EU v roce 2009 a status kandidátské země získali po dlouhém jednání v březnu 2012. Podrobněji o jednání Srbska o vstupu viz kapitola Politika. 289 Miloš Zeman byl zvolen ve druhém kole přímé volby prezidenta, která probíhala ve dnech 25. a 26. ledna 2013. Do funkce nastoupil 8. března 2013 jako třetí prezident České republiky. 290 Výstava s názvem Historie česko-srbské vojenské spolupráce byla zahájena 1. dubna v bělehradském Vojenském muzeu na Kalemegdanu (Prezident Zeman zahájil výstavu česko-srbské vojenské spolupráce. Velvyslanectví České republiky v Bělehradě, 8. 4. 2014 [cit. 12. května 2015]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/belgrade/cz/informace/kultura_skolstvi_a_krajane/prezident_zeman_zahajil_vystavu_ cesko.html). 103 názvu díla T. G. Masaryka, chybně uvedený rok prohlášení hrobu F. A. Zacha čestným či chybějící údaje o přítomnosti F. A. Zacha ve Francii (vysvětlivky a opravy viz výše.) Nejobšírněji se příspěvky věnovaly historickým událostem a osobnostem, příspěvky o současnějším dění byly povětšinou velmi krátké. Výjimku mezi nimi tvořil rozhovor Veroniky Sedláčkové s Aleksandrem Ilićem, srbským filologem, překladatelem a diplomatem, který vzpomínal na Václava Havla, jeho přínos kultuře a mluvil i o tom, jak sám bývalého českého prezidenta vnímá. Z rozhovoru vyplynulo, že postava Václava Havla je pro něj jak na kulturním, tak diplomatickém poli velmi významná. S tímto nelze než souhlasit; v době, kdy bylo Havlovo dílo v českém prostředí zakázáno,291 zákaz paradoxně vedl ke vzrůstu jeho popularity v zahraničí, mj. také v Srbsku – jeho hry byly hrány v bělehradském divadle Atelje 212. Byla to např. hra Žebrácká opera. O kulturní oblasti se média o moc více nezmínila, lze sem ale přidat příspěvek Práva z kapitoly Kultura, který pojednával o pražském hudebním festivalu Sen letní noci, jehož pořadatelem byl Veso Đorem – byl zmíněn i v souvislosti se záplavami, které postihly balkánský poloostrov v roce 2014. Z reportáží vyplynulo, že čeští obyvatelé přispěli peněžními částkami i humanitární pomocí a snažili se tak zmírnit následky přírodní katastrofy. Z příspěvků byla cítit angažovanost Čechů a ochota pomoci. Na politickém poli se o česko-srbských vztazích média zmiňovala pouze zkratkovitě prostřednictvím krátkých komentářů a zpráv. Jednalo se zejména o diplomatické návštěvy státníků, cesta prezidenta Miloše Zemana v roce 2014 byla navíc doplněna otevřením výstavy o česko-srbské vojenské spolupráci a schůzkou s podnikateli. Z příspěvků vyplynula ochota dále rozvíjet česko-srbské vztahy. Tuto skutečnost nelze kvitovat jinak než pozitivně.

291 V letech 1969–1989, kvůli nesouhlasu s tehdejším socialistickým režimem v Československu, byla zakázána veškerá jeho umělecká činnost, za své názory byl i vězněn (BREČAN, V.: Chronologický přehled hlavních údajů o životě, literárním díle, kulturní a společenské aktivitě Václava Havla (1936–srpen 1989), in: Do různých stran: eseje a články z let 1983–1989. Praha 1989, s. 492–494). 104

8. HISTORIE

Do této oblasti byly zařazeny články, jejichž hlavním tématem byly historické události. Články se zaměřovaly primárně na historii, historické události nebyly součástí jiného tematického celku či nebyly líčeny pouze na pozadí jiného tématu, jako tomu často bylo např. u článků pojednávajících o politice, sportu či hospodářství. Historické události v této kapitole budou seřazeny chronologicky pro lepší přehled. Veškeré příspěvky se týkaly pouze 20. a 21. století, o starších událostech nebylo v médiích pojednáváno. Tématu první světové války se věnovalo několik médií, a to zejména v souvislosti stého výročí jejího počátku; nejčastěji bylo samozřejmě skloňováno jméno Gavrila Principa.292

Gavrilu Principovi a atentátu na Františka Ferdinanda d’Este,293 jeho příčinám, průběhu i důsledkům, se detailně věnoval článek Václava Drchala v Lidových novinách z listopadu 2012. Jak uvedl autor článku v Literárních novinách z června 2014, Michail Stavrev, z ekonomického hlediska se atentátem zabýval srbský historik Momčilo Mitrović z Ústavu pro novodobé dějiny Srbska – jako příčinu viděl vyčerpanost balkánskými válkami v letech 1912–1913 a také válkami s Osmanskou říší ve druhé polovině 19. století. Dále uvedl, že před vypuknutím balkánských válek Srbsko ekonomicky prosperovalo, díky investicím státu se rozvíjela infrastruktura, ale kvůli válkám se ekonomika propadla o více než polovinu a ocitla se ve velmi špatné situaci. Byť Srbsko získalo v balkánských válkách tzv. Vardarskou Makedonii, znamenalo to pouze další problémy. Území bylo značně multietnické a multijazykové, navíc obyvatelé násilně připojeného území nebyli se stávajícím stavem spokojeni a docházelo k protestům. Svou roli dle V. Drchala nejspíš sehrálo i ekonomické navázání Rakouska- Uherska na Balkán, přičemž zde byl ze strany R-U také politický a vojenský vliv. Cílem R-U nebylo napomoci rozpadu Osmanské říše a nebyli ani nakloněni budování jednotlivých nástupnických států – cílem bylo spíše převzít území po padlém tureckém panství. Napětí tedy panovalo již před atentátem, který tedy nebyl důvodem první světové války, jednalo se pouze o událost, která urychlila její zahájení. Jak dál uvedl Václav Drchal, jako první při návštěvě Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu dne 28. června294 1914 zaútočil jako první Nedeljko Čabrinović, ale jeho granát dopadl poblíž automobilu nástupce a exploze zasáhla až další auto v koloně. František Ferdinand dál pokračoval a na radnici přednesl plánovaný projev, po kterém se rozjel i s delegací do nemocnice poctít návštěvou zraněné z druhého automobilu, mj. plukovníka von Merizziho. Ironií osudu však řidič špatně odbočil a při couvání k autu přiskočil další atentátník, Gavrilo Princip, který čin dokonal – jednou kulkou zasáhl Žofii

292 Gavrilo Princip (1895–1918), účastník hnutí Mladá Bosna, pachatel atentátu v Sarajevu. 293 František Ferdinand d’Este (1863–1914), následník rakousko-uherského trůnu. 294 Jak V. Drchal uvedl, již Nikola Pašić, tehdejší srbský premiér, se snažil atentátu zabránit. Srbský velvyslanec ve Vídni varoval, že datum není vhodně zvoleno s ohledem na slavnou kosovskou bitvu z roku 1389, která se odehrála také 28. června a která je nedílnou součástí srbské hrdosti a historie. Velvyslanec zároveň nekonkrétně varoval před možným hrozícím útokem. 105

Chotkovou a druhou zasáhl jejího manžela Františka Ferdinanda do krční tepny, oba během chvíle vykrváceli.295 Střelba se odehrála, jak uvedla Česká televize v reportáži z června 2014, před Schillerovým lahůdkářstvím.296 Následně bylo rozjeto rozsáhlé pátrání, během kterého byli často i bez důkazů zatčeny desítky osob. Někteří z nich však byli zatčeni oprávněně a rozhodli se pro své dobro přiznat a vyzradit jména dalších atentátníků – udali tak svého vůdce, bývalého učitele Danila Iliće. Vyšetřování bylo oficiálně ukončení v září a v říjnu na něj navazoval soudní proces, který se odehrál v Sarajevu. Během něj bylo obžalováno celkem 25 osob, mužů, ale chyběl mezi nimi skutečný ideový vůdce, tedy Dragutin Dimitrijević známý jako „Apis“, tedy vůdce organizace Černá ruka. Gavrilo Princip se k činu přiznal s hrdostí a slovy, že se jednalo o pomstu za utrpení, které musel snášet jako rakouský občan. Vše zakončil větou: „Nejsem zločinec, když jsem odstranil toho, kdo páchal zlo. Chtěl jsem dobro.“ Sám Princip se nepovažoval za atentátníka, ale za dobrodince, který se pouze snažil o sjednocení všech Jihoslovanů, avšak ne pod područím Rakouska-Uherska.297 Protože se však jednalo o studenta, kterému ještě nebylo ani 20 let, mohl být podle soudobých rakouských zákonů odsouzen maximálně na 20 let vězení, což se také stalo. Konečný rozsudek padl 4 měsíce po atentátu, tedy 28. října 1914, a Gavrilo Princip byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 20 let, dalších pět osob bylo odsouzeno k smrti, ale trest byl dvěma z nich později zmírněn na doživotí. Princip byl nakonec vězněn v Terezíně, kde i zemřel na tuberkulózu, kterou trpěl již od mládí. Stalo se tak, pro tento atentát v osudový den, tedy 28. dubna 1918. bylo rozhodnuto, že bude pohřben v neoznačeném hrobu, protože se předpokládalo, že pro část Jihoslovanů se bude jednat o hrdinu a mohl by se stát národním symbolem, jak uvedl v květnové reportáži z roku 2014 Česká televize Karel Rožánek; úřady tomu chtěly zabránit. Avšak jeden z pohřbívajících, četař František Löbl, jeho ostatky po válce identifikoval, a proto bylo možné je v roce 1920 slavnostně převézt do vlasti, Srbska.298 Článek Mirka Raduševiće uveřejněný v Literárních novinách v červenci 2013 se zabýval úlohou Gavrila Principa a zaměřil se především na názorový spor srbských a (nejen) západoevropských historiků, zejména však těch balkánských; jednotlivé názory doplnil i citováním příslušných znalců. Podle zástupců srbské strany Gavrilo Princip nebyl teroristou – historik Dragoljub Živnović se vyjádřil takto: „Gavrilo Princip není terorista. Srovnávat jej s bin Ládinem je nesmysl.“ Doplnila ho historička Suzana Rajić z bělehradské filozofické fakulty: „To, co provedl v roce 1914 Gavrilo Princip v Sarajevu,

295 Atentát je zaznamenán i na dochovaném dobovém video záznamu, který je dostupný na internetovém kanálu Youtube. 296 Na místě atentátu je v současnosti otevřeno muzeum, ve kterém se nachází i replika vozu následníka trůnu. 297 Vnímání Gavrila Principa je dodnes sporné. V publikaci Tak nám zabili Ferdinanda to Pavel Trojan a Martin Ježek demonstrovali na příkladu Sarajevo, které je podle nich rozděleno na centrální kanton (kde převažuje muslimské obyvatelstvo) a část zvanou Východní Sarajevo (kde převažuje srbské etnikum). Ve východní části na Gavrila Principa hledí jako na hrdinu a bojovníka proti okupátorskému zlu, druhá strana jej však považuje za vraha a teroristu (JEŽEK, Martin, TROJAN, Pavel: Tak nám zabili Ferdinanda. Praha 2014, s. 11). 298 Průběh atentátu V. Drchal vylíčil v souladu s historickou publikací Martina Ježka a Pavla Trojana Tak nám zabili Ferdinanda. 106 představovalo pouhou jednu vlnu z vlnobití, které koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století zaplavilo Evropu. Dosud se tehdejší atentátníci kvalifikovali jako anarchisté nebo přívrženci anarchistického hnutí. Epitet teroristy není pro tyto atentátníky adekvátní, co znamená ani pro Principa. Bylu mu sedmnáct, byl gymnazistou a neměl ani čas stát se teroristou. Byl ovlivněn anarchistickou ideologií.“ Oba se tedy stavěli proti označení Gavrila Principa jako teroristy. Ve stejném duchu tento fakt kritizovala a odsoudila i historička Dubravka Stojanović: „Evropská historiografie je seriózní vědou a nevěřím tomu, že by dnes dokázala tento fakt takto vysvětlovat. Bulvární tisk si může dovolit se skutečností takto nakládat, ale nemyslím si, že by někdo mohl tímto způsobem vědecky uvažovat.“ Oproti těmto názorům stál např. názor profesora Edina Radušiće ze sarajevské filozofické fakulty: „Šlo o srbskou nacionalistickou organizaci působíci v období tzv. srbsko-chorvatské jednoty, ze které vznikl pojem jugoslávského bratrství. Organizace Černá ruka měla projugoslávské ambice. Toto jugoslávství však znamenalo především srbskou dominanci.“ Na jeho straně stála i sarajevská historička Vera Katz, která zdůraznila zejména fakt, že Bosna, stejně jako např. Chorvatsko, se zřekla uctívání Gavrila Principa. Negativní pohled nabídla i charvátská historička Branka Prpa (žijící v Bělehradě), podle které je současný pohled Bosňanů na Gavrila Principa negativní a za činem nevidí národně-osvobozenecké pohnutky. V současnosti se však stále vedou diskuse o skutečném viníkovi první světové války. Knihu Náměsíčníci – Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce australského historika moderních dějin Christophera Clarka představil ve svém červnovém článku v roce 2014 v Literárních novinách komentátor Martin Hekrdla a článek doplnil odkazováním se na mnohé světové historiky. Kniha byla značně kontroverzní, pro svůj obsah byla odmítána Bělehradem a kriticky ji analyzovali i němečtí historikové. De facto Christopher Clark v knize pouze poukazoval na tezi, že tzv. balkánský sud prachu zapálili Srbové. Kniha začíná již datem 11. listopadu 1903, tedy vojenským převratem, při kterém byl zastřelen král Alexandr I. a jeho choť Draga299 – podle Clarka totiž existovalo spojení této události a atentátu. V listu Politika to profesor a politik Predrag Simić okomentoval tak, že se jedná o historický revisionismus, který připravoval západní veřejné mínění na intervence na Balkáně 1995 a 1999.300 Ještě dál než Christopher Clark však zašel Sean McMeekin ve svých knihách Odpočítáváni války a Ruské kořeny první světové války, ve kterých se standardně objevuje pojem „srbský terorismus“. Proti tomuto tvrzení se ale postavil Edward Hallet Carra, anglický diplomat, historik, politolog a novinář, podle kterého za válku může zejména německý imperialismus. K tomuto názoru se přiklonil i německý vojenský historik Wolfram Wette, který tvrdil, že sarajevský atentát byl jen záminkou

299 Vojenský puč byl připravován již od roku 1901, odstraněním Alexandra Obrenoviće mělo být jedinou možností, jak dosáhnout sanace nestabilních poměrů v Srbsku. Převrat se uskutečnil v noci z 10. na 11. června 1903, kdy skupina spiklenců vnikla do bělehradského královského paláce, kde zavraždili krále, jeho ženu a několik vysoce postavených osob. Novým králem prohlásili Petra Karađorđeviće (PELIKÁN, J.: Dějiny Srbska, s. 241–242). 300 Viz kapitola Kultura a Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let, ICTY – Proces Radovana Karadžiće. 107 německé císařské vlády, na kterou se čekalo již delší dobu, k intervenci. Němci podle jeho názoru mohli kalkulovat následovně:

- kdyby bezprostředně po atentátu Rakousko-Uhersko, k tomu tlačené Německem, vyhlásilo Srbsku válku, bylo by Rusko nuceno mobilizovat a došlo by k válce, aniž by bylo Německo jejím agresorem; - snahy mocností Dohody301 o uklidnění konfliktu by byly zamítnuty v dovedných diplomatických jednáních, zejména ze strany Německa. Tento model doložil, že Christopher Clark ve své knize popsal sled událostí úplně jiným pohledem, naopak vinu přenesl z Německa na Rusko a potažmo Srbsko. Nejpravděpodobnějším a obecně nejpřijímanějším vysvětlením počátku první světové války je však imperialismus všech zúčastněných států.

Na rozdílnost ve vnímání počátku první světové války upozornil v článku Lidových novin Zbyněk Petráček v srpnu 2014. Právě srpen byl podle něj měsíc, kterým pro západní Evropu započala první světová válka – na rozdíl od vnímání středoevropského a balkánského, kde válka začala již atentátem na následníka trůnu. Právě srpen byl ale měsícem, kdy 28. července Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, na což řetězově zareagovaly další státy vyhlašováním válečného stavu.302 O průběhu války pojednával článek Práva z července 2014 od autora píšícího pod zkratkou mcm. Autor odkazoval na rakouského historika Antona Holzera, specialistu na rakouský vpád do Srbska v roce 1914. Podle A. Holzera proběhlo několik zcela promyšlených a systematických masakrů srbských obyvatel, kdy vojáci napadali jednotlivé obce a sháněli místní občany, které následně usmrtili zastřelením, ubodáním bajonety či oběšením nebo byli upáleni ve svých domech. Mnohé obyvatele brali rakousko-uherští vojáci jako rukojmí nebo je mučili; docházelo k mnoha válečným zločinům. Právě tyto zločiny byly také reflektovány v dobovém tisku. Jak Holzer pokračoval, tato propaganda byla velmi přehnaná, proto bývala později označována jako tzv. propaganda nenávisti. Autor dále uvedl, že negativním dopadem propagandy byla nedůvěřivost k podobným válečným zprávám, a to i od zpravodajů podávajícím informace přímo z místa, byť mnozí dopisovali pod pseudonymy, třeba jako čeští bratři, architekti Proškové.303 Právě tato nedůvěra se později na obyvatelstvu podepsala i na přelomu 30. a 40. let 20. století, kdy lidé prvně odmítali věřit informacím o zvěrstvech páchaných nacisty. Když si svět v červnu roku 2014 připomínal sto let od počátku první světové války, přímo v Sarajevu byla otevřena výstava u katolické katedrály v centru města – informoval o ní v reportáži odvysílané v České televizi Karel Rožánek. V bývalé radnici, kde

301 Francie, Rusko, Velká Británie. 302 V průběhu srpna 2014 vyhlásilo postupně válku Německu Rusku a Francii a Velká Británie Německu. Na základě vzájemných smluv se tak během tohoto měsíce ocitlo s Německem ve válce Rakousko-Uhersko a Rusko spolu s Velkou Británií a Francií; koncem srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. V konfliktu se nakonec ocitlo celkem 38 států. 303 Viz kapitola Česko-srbské vztahy. 108 v současnosti sídlí knihovna, se konal koncert vídeňských filharmoniků, což bylo, vzhledem k řádkům výše, částečný paradox, ovšem dokazoval – dle K. Rožánka – usmíření nástupnického Rakouska se Srbskem. Navíc se konala přímo na Latinském mostě akce s názvem Sarajevo, srdce Evropy, na které vystoupili umělci z devíti zemí světa, jak informovala stejná reportáž. O měsíc později, také Česká televize, přinesla reportáž Davida Miřejovského o stém výročí vyhlášení války Srbsku Rakouskem- Uherskem. Císař František Josef I. pouze pár hodin po tomto činu podepsal manifest s názvem Mým národům, ve kterém vysvětloval z Bad Ischelu občanům své země důvody pro válku. V této době ještě Vídeň spoléhala na to, že válka bude velmi rychlá a že srbské vojsko porazí během několika týdnů, což se ale nestalo. Těsně poválečné době a počátku 20. let 20. století se v článku MF Dnes z prosince 2013 věnovala Alena Slezáková. Ta připomněla Alexandra I. Karađorđeviće.304 Věnovala se detailně jeho životu, politickému působení a také atentátu v roce 1934, během kterého byl zavražděn spolu s francouzským ministrem zahraničí Louisem Barthouem.305 Smrt Alexandra a ministra zahraničí se, dle jejích slov, podepsala na celoevropské situaci, protože již zmíněný Louis Barthou se zabýval plánováním systému smluv posilujících evropskou bezpečnost. Francie však nakonec podobné aktivity omezovala, což dávalo prostor německým nacistům a italským fašistům. Do období první, ale i druhé, světové války spadá i článek Matyáše Zrna uveřejněný v Lidových novinách v prosinci 2013. Autor v něm pojednával o postavě Jova Kapičiće,306 posledním velkém partyzánském veliteli a národním hrdinovi. Autor v článku detailně popsal Kapičićův život, článek byl pojat jako památka, protože byl uveřejněn pouze týden po jeho smrti. Matyáš Zrno vyzdvihnul zejména bitvu na Neretvě, během které se Němci snažili zatlačit partyzány do rokle Neretvy. Jak M. Zrno uvedl, Jovo Kapičić na sebe upozornil během 90. let 20. století, kdy se projevil jako výrazný kritik Slobodana Miloševiće307 – odsoudil ho jako ničitele Jugoslávie a velmi nebezpečného nacionalistu, který nepostupoval v soulady s ideály bratrství a jednoty jugoslávských národů a nenásledoval tedy příkladu Titovy politiky. Jeho kritika výrazně zazněla zejména po bombardování Srbska silami NATO,308 kdy na počátku 21. století prohlásil: „Miluji srbský národ, žiji zde 75 let. Ale Srbsko je jediná

304 Alexandr I. Karađorđević (1888–1934), srbský regent, regent Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, král SHS (Jugoslávie) v letech 1921–1934. 305 Atentát se udál 9. října v Marseille a vykonal jej Bulhar Vlado Černozemski, člen Vnitřní makedonské revoluční organizace. Na krále vystřelil z lehkého kulometu, ale ve zmatku, který posléze nastal, byl atentátník ušlapán. 306 Jak napsal Matyáš Zrno, Jovo Kapičić (1919–2013) se již během studia na lékařské fakultě v Bělehradě účastnil demonstrací tehdy ilegální komunistické strany a účastnil se státního převratu v roce 1941, během kterého byla dne 27. března svržena regentská rada a král Petr II. Karađorđević byl prohlášen plnoletým a k moci se dostal Dušan Simović (PELIKÁN, J.: Dějiny Srbska, s. 595). Kvůli svému původu v Černé hoře pomáhal ve své vlasti organizovat povstání, jež napomohlo osvobození země od italských okupantů. Působil na pozici generála, šéfa tajné policie i jako diplomat. Pomohl dopadnout Dražu Mihailoviće, vůdce četnického hnutí během druhé světové války (viz následující pozn. pod čarou). 307 Více o tomto tématu v kapitole Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let minulého století, ICTY. 308 Detailnější informace o bombardování viz kapitola Kultura. 109 země na světě, která si zasloužila, aby ji NATO bombardovalo.“ Jovo Kapičić zemřel v Bělehradě 9. prosince 2013, ale pohřben byl ve své vlasti – v Cetinji – a s nejvyššími státními poctami. Druhé světové válce se nevěnoval žádný článek či reportáž, na historické události autoři navázali až událostmi z 90. let 20. století. Tyto události se týkaly série válečných konfliktů, které provázely rozpad Jugoslávie. Postupně byla zmiňována tzv. chorvatská válka za nezávislost, válka v Bosně a Hercegovině i kosovský konflikt. Články Alexandra Tolčinského, pojednávající o konfliktu v Chorvatsku, uveřejnily Lidové noviny v prosinci 2013 a Literární noviny v lednu 2013. Článek v Lidových novinách byl uveřejněn v souvislosti se vzpomínkou na pád Vukovaru,309 což se stalo 18. listopadu 1991. V Literárních novinách A. Tolčinský komentoval historické události v souvislosti s propuštěním chorvatských generálů Ante Gotoviny a Mladena Markače od haagského soudního tribunálu.310 Autor připomněl okolnosti bitvy o Vukovar a vzpomínal, že chorvatská televize v době počínajícího konfliktu vysílala větší počet klipů, ve kterých etnické Srby ukazovala jako méněcenné a zaostalejší. Bitva o město trvala dlouhé tři měsíce a po sérii náletů a bombardování bylo nakonec zcela zničeno, navíc jej posléze drancovaly i srbské polovojenské jednotky, které se zaměřily zejména na civilní obyvatele, kteří nestačili utéct. A. Tolčinský dál líčil i události roku 1995, kdy se těsně po chorvatské operaci Bouře pohyboval v oblasti Kninu.311 Konci devadesátých let minulého století bylo věnováno několik článků a reportáží. Moderátorka Českého rozhlasu Martina Mašková v dubnu 2012 připomněla válku Bosně a Hercegovině v rozhovoru s lékařem, chirurgem Edibem Jaganjacem, který od roku 1993 žije v Praze, ale pochází z BaH. Rozhovoru se účastnil také Jan Urban, který v době války působil jako novinář a pomáhal do obléhaného Sarajeva dopravit humanitární pomoc. Jak řekl Jaganjac, na počátku války si všichni mysleli, že to bude krátkodobá záležitost, že do několika dní přijde vojsko či policie a pomůže zastavit agresi, což se však nestalo a obléhání trvalo téměř čtyři roky. Mluvil také o ostřelování – jak uvedl, často mnohé ostřelovače znal, ale podle něj tam nebyli jen ti srbští, ale i ruští, rumunští, bulharští a další žoldáci. O humanitární pomoci hovořil Jan Urban – jediná cesta, jak získat legálně jídlo, byla totiž v rámci humanitární pomoci; fungoval však i černý trh a pašování, paradoxně do několika restaurací. O těžkostech a absurditách obléhaného města mluvil i režisér a dokumentarista Petr Jančárek, který v roce 1995 v Sarajevu působil a jak uvedl, na vlastní oči viděl přílet humanitární pomoci a absurdní přístup některých jejích organizátorů – uprostřed zimy byly totiž poslány antimalarické sety. Petr Jančárek v Sarajevu natáčel a jako nejemotivnější a nejsilnější moment uvedl natáčení na trhu Markala pouhý den před osudným výbuchem.312 Přístup bez ohledu na národnost a

309 Události týkající se Vukovaru a bitvy o Vukovar během tzv. chorvatské války o nezávislost viz předchozí kapitoly. 310 A. Tolčinský je přesvědčen, že oba generálové museli o zločinech vědět; i pokud jich nebyli osobně přítomni, museli mít povědomí, co se v jejich oddílech děje. 311 Informace o operaci Bouře a o poznatcích A. Tolčinského z Kninu viz předchozí kapitoly. 312 Více o incidentu na tržišti Markala viz kapitola Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let minulého století, ICTY. 110 etnicitu dokládali lékař E. Jaganjac i filmař P. Jančárek. Oba dle svých slov na toto nehleděli; ve filmovém štábu Petra Jančárka byl jeden Bosňák, jeden Chorvat a jeden Srb; dle Jaganjace ostřelující vojsko nebralo ohled na národnost a střílelo na všechny, stejně tak byly osoby ošetřovány v nemocnici. E. Jaganjac vyslovil negativní názor na nacionalismus, který je dle něj primitivní. Přesto jej účastníci diskuse vnímali jako největší problém současné Bosny a Hercegoviny. Tehdy se blížící patnácté výročí letecké války NATO proti bývalé Jugoslávii313 připomněl v deníku Právo Jan Eichler. Popsal, co útoku předcházelo a zabýval se také postojem OSN – jak uvedl, OSN se mnoha různými způsoby snažila alespoň navenek zásah v očích veřejnosti legitimizovat, proto vysoce postavení politici hovořili o předejití humanitární katastrofě, utrpení místního albánského obyvatelstva a teroristické kampani ze srbské strany. Navíc docházelo také k účelové manipulaci s fakty, kdy panovala snaha obrátit vše proti Srbsku a jeho obyvatelům. Například při vyšetřování masakru v obci Račak314 bylo okamžitě rozhodnuto o srbské vině, což následně vyvolalo ve světě vlnu rozhořčení a souhlas k řešení kosovské situace vojensky. Dále uvedl, že později finští patologové přiznali, že nebyl dostatek času k dokonalým testům ostatků, což vedlo k rozšíření pochyb, zda se opravdu jednalo o masakr civilistů či zda šlo o nastrčená těla mrtvých kosovských bojovníků, která byla převlečena do civilu. Autor uvedl, že navíc bylo postupně zpochybňováno i údajné vypalování albánských vesnic i Albánci udávané počty obětí na straně kosovských Albánců – oni sami uváděli až stotisícové ztráty, podle těch, co tato čísla zpochybňovali, jich bylo okolo dvou tisíc. Mezi ně patřil například kanadský generál Lawrence MacKenzie, podle kterého si kosovští Albánci čísla nadsazovali a manipulovali s okolnostmi, dokonce vznesl otázku, zda byla skutečně bombardována ze strany NATO ta správná země.

Matyáš Zrno se ve svém článku uveřejněném v Lidových novinách v březnu 2014 zabýval rozpadem Jugoslávie a tím, kdo nesl vinu za narušení její křehké stability. Jako viníka označil nacionální politiku, kvůli které Slobodan Milošević přestal respektovat autoritu federální vlády, což de facto vedlo ke zrušení autonomie Kosova a uvěznění tehdejšího tamějšího politika Azema Vllasiho, moc následně převzal Ibrahim Rugova.315

313 Více o konfliktu viz kapitola Kultura. 314 V obci Račak došlo v červnu 1998 k opakovanému útoku na civilní obyvatelstvo, který byl doprovázen ničením a pálením domů. Útoky se opakovaly i v lednu 1999. Cílem útoků byli kosovští Albánci. Údaje uvedené v obžalobě proti Slobodanu Miloševićovi a dalším jasně hovoří o srbské vině – útočit měly jednotky tehdejší Jugoslávie (Tužilac protiv Slobodana Miloševića, Milana Milutinovića, Nikole Šinovića, Dragoljuba Ojdanića, Vlajka Stojilkovića. ICTY, 26. 11. 2001 [cit. 4. června 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/pros/bcs/mil-ptb011126main.htm). 315 Ibrahim Rugova (1944–2006), kosovskoalbánský literární vědec a politik, zakladatel Demokratické ligy Kosova. Od roku 2002 do své smrti prezidentem Kosova. Když poslanci kosovského parlamentu schválili v září 1988 základní principy novelizace ústavy (kdy většina návrhů se týkala spíše ekonomie a nebyla sporná), problém se vyskytl v návrzích, dle kterých mohly srbské republikové orgány účinně zasahovat do řízení autonomie. Navíc byla v říjnu na 17. zasedání ÚV SKJ projednávána odpovědnost kosovských politiků za tíživou hospodářskou, sociální a národnostní politiku na Kosovu (odpovědni měli být Kolë Shiroka a Azem Vllasi). V závěru jednání se oblastní kosovský výbor za své členy většinou postavil a dostal se tak do přímé konfrontace s ÚV SKS. Plénum ÚV SKJ nedokázalo situaci jednoznačně vyřešit, proto bylo navrženo další jednání. 17. listopadu následovaly demonstrace na podporu kosovského vedení, které však bylo odvoláno. Jako reakce na toto dění následoval 111

Protože popularita S. Miloševiće ve druhé polovině 90. let postupně opadalo, je možné konstatovat, že v podstatě vítal konflikty, které odváděly pozornost od špatné domácí situace. Když v roce 1998 odvolal všechny vysoké důstojníky JLA, rozmlouvali mu další eskalaci konfliktu v Kosovu, ale S. Milošević udělal přesný opak. Názor české veřejnosti na letecký zásah NATO, jak napsal dále M. Zrno, byl rozpolcený. Jedna část populace chápala bombardování jako nutný krok, díky kterému dojde k potlačení ambicí a nacionalismu Slobodana Miloševiće a k potlačení etnických čistek, ale druhá strana tato tvrzení odmítala s tím, že se jedná o nevyprovokované napadení. Rozhovor Lucie Výborné o bombardování byl veden s Karlem Rožánkem, redaktorem zpravodajství České televize, byl vysílán v Radiožurnálu v červnu 2013. Karel Rožánek vypověděl, že podle něj další konflikt nehrozí, protože současné generace chtějí žít v klidném světě a navíc nacionalismus se projevil jako zastaralý a nastupuje spíš proevropské smýšlení. Přesto po skončení bombardování v Kosovu panoval křehký mír, uvedl Luboš Palata v článku uveřejněném v Lidových novinách v srpnu 2013, který popisoval těsně poválečné události, zaměřil se zejména na návštěvu Kosova tehdejším prezidentem Václavem Havlem. Návštěva se uskutečnila 28. června 1999, kdy český prezident jako první z hlav států OSN navštívil toto území; na jeho ochraně se podílely desítky německých vojáků NATO, obrněné vozy, dokonce vojenské vrtulníky během letu pročesávaly terén pod letadlem. Při návštěvě se snažil pozitivně povzbudit i mnohé uprchlíky z oblasti, kteří se po válce postupně vraceli zpět, a vyjádřil souhlas s leteckým zásahem, za který byl později mnohdy kritizován: „Ti lidé jsou přesto šťastní z návratu domů, mají jiskru v oku. Musíme se postarat o to, aby tuto naději neztratili. Ale už to, jak se ti uprchlíci po relativně krátké době mohli vrátit, je pro mě potvrzením, že akce NATO měly smysl.“ Jak dál L. Palata napsal, srbské obyvatelstvo zůstalo po válce např. v městečku Lipljan v centrálním Kosovu. Zde se také objevil skandál, kdy studenti místní srbské zemědělské školy měli procházet, pod záštitou základů branné výchovy, partyzánskoteroristickým výcvikem – doložily to nalezené materiály. Studenti měli projít kurzy o výrobě náloží, pěchotních a protitankových minách, použití chemických zbraní či taktice partyzánského boje. To doložil L. Palata citací Andyho Reedse, mluvčího britských jednotek v Kosovu: „Místní Srbové se nás snažili přesvědčit, že takováto výuka probíhá v rámci osnov branné výchovy po celém Srbsku a Kosovu. Ale podle toho, co jsme našli, se ty děti učily mnohem víc, než má znát i normálně vycvičený voják. Odpovídá to znalostem špičkového armádního specialisty. Děti se učily, jak mají položit nálož pod auto a jak ho vyhodit do povětří. To není žádná výuka civilní obrany.“ Neklid v této obci

v Bělehradě tzv. mítink všech mítinků (účastnilo se až milion osob), kde se za slova Slobodana Miloševiće (o nemožnosti ztráty Kosova) postavila i Srbská akademie věd a umění. Azem Vllasi byl definitivně odvolán v lednu 1989 a další političtí představitelé. Následaly mítinky na podporu svrženého vedení. Svaz kosovských spisovatelů vydal prohlášení, v němž bylo požadováno reálné zhodnocení situace a které se stavělo proti výměně kádrů a změnám ústavy. Tento text se stal hlavním politickým programem následné stávky a demonstrací (ŠTĚPÁNEK, Václav: Jugoslávie – Srbsko – Kosovo. Brno 2011, s. 390–397). 112 přetrval i po válce, docházelo k potyčkám, rozbíjení výloh srbských obchodů, kradlo se apod. Dvě reportáže Českého rozhlasu z února 2013 se věnovaly událostem týkajících se nového tisíciletí, shodně se jednalo o výročí jednostranného vyhlášení samostatného Kosova, ke kterému došlo 17. února 2008. Existenci samostatného Kosova do roku 2015 uznalo celkem 110 států, mezi které patří i Česká republika, která stát uznala na popud tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.316 Tento malý stát však stále neuznalo pět zemí Evropské unie – Slovensko, Řecko, Španělsko, Rumunsko a Kypr.317 Odmítavý postoj Kypru odůvodnil Filip Tesař v komentáři Českého rozhlasu existencí jednostranně vyhlášené Severokyperské turecké republiky v severní části ostrova, na kterou si vláda v Nikózii nikdy nepřestala činit nárok; ze strany Španělska bylo téma Kosova nejspíš velmi citlivé, např. kvůli územním nárokům Basků. Samostatné Kosovo odmítlo uznat i Srbsko, což je záležitost, na kterou mají podle něj vliv události již z 80. let minulého století – už tehdy se Bělehrad snažil poukázat na téměř nulovou životaschopnost území, které bylo závislé na podpoře.318 Současné vztahy fungují na bázi dohod, které byly nutné k zahájení srbských přístupových rozhovorů do Evropské unie.319 Reportáž pojednávající o nejaktuálnějším dění na Balkáně byla odvysílána na Českém rozhlasu v lednu 2013. Alexander Tolčinský v ní shrnul události roku 2012320. Připomněl srbské parlamentní a prezidentské volby, ve kterých byla poražena dosavadní vláda Demokratické strany i tehdejší prezident Boris Tadić; k moci se dostaly strany, které vedly Srbsko v době válek, které provázely rozpad Jugoslávie – všichni činitelé však shodně tvrdí, že s touto ideologií ani politikou již nemají nic společného. Též bylo zmíněno setkání premiérů Kosova a Srbska pod záštitou Catherine Ashton, unijní ministryně zahraničí; díky dohodě obou stran se podařilo otevřít přechody na společné hranici, kterou srbská strana označuje pouze jako administrativní, protože samostatnost Kosova neuznává, avšak podle kosovské strany se jedná o hranici státní. Na závěr reportáže autor naznačil možný pozitivní vývoj vzájemných vztahů Srbska a Kosova. Do této kapitoly byly shrnuty, jak je vidět výše, veškeré historické události pojednávající o dění, které se dotýká Srbska či Srbů. Někteří autoři se zaměřili pouze na

316 Republic of Kosovo declares independence. Kosovo Thanks You, 2015 [cit. 5. června 2015]. Dostupné z: http://www.kosovothanksyou.com/ 317 Evropská unie reagovala na vyhlášení Kosova okamžitě; ještě v den vyhlášení se konalo zasedání Rady Evropské unie, jejíž cílem bylo zaujmout jednotné stanovisko, což se však nestalo. Proti požadavku Velké Británie, Německa, Itálie a Francie ostře vystoupilo Španělsko, Řecko, Kypr, Rumunsko a Slovensko. Tyto státy uznání odmítly, proto Závěr Rady EU stanovil, že každý členský stát si sám rozhodne o svých vztazích ke Kosovu v souladu s mezinárodním právem a národními zvyklostmi. (HNÁTNICKÁ, Eliška: Postoj Evropské unie a jejích členských států k otázce uznání samostatného kosovského státu. Bakalářská diplomová práce 2009. Vedoucí práce: Mgr. Hubert Smekal, M.A., Ph.D. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno, s. 20). 318 Kosovská oblast byla zaostalá, jugoslávské vedení investovalo do těžkého, ale ne do zpracovatelského průmyslu, navíc zde nebyl dostatečně kvalifikovaný personál a vzhledem k velkému demografickému růstu nebylo možno zaměstnat všechny. Vývoj oblasti byl v mnoha směrech jednostranný, neadekvátní a živelný a vytvářel spíš těžkosti; nebyl efektivní (ŠTĚPÁNEK, V: Jugoslávie – Srbsko – Kosovo, s. 292–293). 319 Více viz kapitola Politika. 320 Veškeré politické události, v této kapitole pouze naznačené, viz kapitola Politika. 113 jednotlivé historické osobnosti, jiní popisovali celé historické události, období či názory na dění, přesto je možné penzum těchto informací označit za obsáhlé.

8.1. REFLEXE

V rámci historie se autoři věnovali pouze současnému a minulému století, starší události zůstaly bohužel bez povšimnutí, i přesto se objevilo několik zajímavých a velmi podrobných článků, ve kterých autoři neváhali citovat zahraniční odborníky a doložili tím svou dobrou orientaci v problematice – to lze např. vysledovat u článku Václava Drchala o Gavrilu Principovi a atentátu na Františka Ferdinanda d’Este či článku Mirka Raduševiće o pohledu historiků na postavu Gavrila Principa. Pohled na G. Principa je velmi sporný zejména pro obyvatele Sarajeva, jak uvedli ve své publikaci Pavel Trojan a Martin Ježek. Podle nich je postava sporná zejména pro obyvatele BaH a Sarajeva, které je rozděleno na centrální kanton a východní část. V centrální části žijící, převážně muslimské, obyvatelstvo jej považuje za teroristu a ve východní části žijící, převážně křesťanské, obyvatelstvo (srbské etnikum) jej vnímá jako hrdinného bojovníka za svobodu.321 Mirko Radušević, který citoval srbské i bosenské historiky, ukázal mezi nimi panující rozpor. Právě odlišné vnímání historie, jak již bylo v této práci zmíněno, je negativním jevem, který ovlivňuje mínění celých národů a je velice nebezpečné. Např. rakouský historik Anton Holzer upozornil na využívání válečných zločinů k šíření přehnané propagandy (během první světové války to vedlo k velké nedůvěře, která přetrvávala desítky let později). Navíc využití médií k propagandě vždy vede k dezorientaci recipientů a k utváření nesprávného světonázoru. Vzhledem k ovlivnitelnosti publika médii (čemuž je věnována teoretická část této práce) se jedná o velmi mocný nástroj k tvorbě veřejného mínění takového, jak si ho přeje politické vedení. Druhým důsledkem využívání mediální propagace je nedůvěřivost recipientů, což je právě případ první světové války, kdy došlo k „otupění“ publika hrůznými zprávami, důsledkem čehož byla nedůvěra lidí, kteří později zpočátku odmítali věřit zprávám o sílícím německém nacismu a hrůzách, které byly v rámci této ideologie páchány. Zcela odlišně se k atentátu a následné první světové válce vyjádřoval Christoph Clark, na jehož knihu se zaměřil M. Hekrdla. Dle Clarkova názoru válku jednoznačně odstartovali Srbové a dokonce viděl spojitost atentátu v roce 1903, při kterém byl zavražděn král Alexandr I., jeho choť a několik vysoce postavených osob, a počátku války. Jeho dílo je však značně kontroverzní a snaží se bořit již zažité pravdy, tedy že první světová válka započala sice atentátem v Sarajevu, který však nebyl jediným důvodem války, pouze jeho záminkou. Nelze jej tedy označit za jedinou skutečnost, která k válce vedla a není vhodné užívat pojem „srbský terorismus“, ke kterému se uchýlil Sean McMeekin. Za skutečný důvod války bývá označován zejména německý imperialismus. Clarkovo dílo lze zařadit mezi konspirativní teorie, protože již všeobecně známá a přijatá pravda je v něm přetvářena a podávána v úplně jiných souvislostech.

321JEŽEK, M., TROJAN, P.: Tak nám zabili Ferdinanda, s. 11. 114

Velmi podrobně se věnoval Matyáš Zrno postavě Jovy Kapičiće. Článek byl uveřejněn nedlouho po jeho smrti a pojat jako vzpomínka. Jova Kapičić na svou osobu upozornil zejména kritikou Slobodana Miloševiće, která z jeho úst zaznívala již během 90. let 20. století, tedy v době, kdy byla Miloševićova vláda na vrcholu. Dle jeho názoru si Srbsko bombardování zasloužilo (kvůli Miloševićově politice). Vzhledem k tomu, že Kosovo je dodnes mnoha Srby vnímáno jako srbské území a mnozí nesouhlasí s jeho samostatností, nelze tento Kapičićův výrok označit jinak. Bombardování připomněl i Jan Eichler, a to z pohledu OSN a věnoval se i manipulaci s fakty. Jak je již napsáno výše, manipulace s fakty v médiích je velmi nebezpečná, což se projevilo i právě v tomto případě, kdy se OSN snažila zlegitimizovat svůj zásah i tím, že byla vedena účelová protisrbská mediální kampaň, díky které mnohé státy souhlasily se zásahem. Souhlasil s ním i Václav Havel, který v červnu 1999, tedy velice krátce po ukončení bombardování, navštívil Kosovo a označil tzv. „humanitární bombardování“ za vhodně zvolené. Za tento souhlas byl později mnohokrát kritizován, a to i v Česku, kde byla veřejnost rozpolcena. Podle jedné části šlo o nutný krok k potlačení Miloševićových ambicí, ale podle druhé části obyvatel šlo o nevyprovokované napadení. Rozpolcenost byla v době bombardování znát i mezi českými publicisty, kdy byla z příspěvků deníku MF Dnes patrná podpora kroků NATO (které jako viníka konfliktu označovalo pouze S. Miloševiće), naopak Právo podávalo objektivnější informace a pohledy jak srbské, tak albánské a zaměřovalo se spíše na pochybení NATO.322 Na první světovou válku navázaly až události 90. let minulého století (avšak M. Zrno se věnoval postavě Jovy Kapičiće až po nové tisíciletí) a vzpomínky Alexandra Tolčinského na tzv. chorvatskou válku o nezávislost, bitvu o Vukovar a situaci po chorvatské operaci Bouře. Bosenská válka byla vzpomínána očima Ediba Jaganjce, Jana Urgana a Petra Jančárka. Tyto příspěvky byly velice zajímavé, protože o nedávném dění vyprávěli očití svědci a lidé, kteří měli s válkou sami zkušenost, nesoustřeďovali se tedy na běžně dostupná fakta, ale spíše na vlastní postřehy a na to, jak oni sami válku vnímali. Zajímavým momentem byla vzpomínka lékaře E. Jaganjce a filmaře P. Jančárka, kteří se shodli na to, že mnozí válkou postižení obyvatelé Sarajeva nevnímali svou etnickou příslušnost jako určující a shodně pomáhali ostatním potřebným a spolupracovali.

Nejnovější události, které se média věnovala, byla jednostranně vyhlášená kosovská samostatnost, jež ve sledovaném období slavila pětileté výročí a rok 2012, jež v Českém rozhlase shrnul Alexandr Tolčinský, který připomněl zejména prezidentské a parlamentní volby a schůzky srbské a kosovské strany pod dohledem Evropské unie (o těchto schůzkách více viz kapitola Politika).

V souvislosti se stým výročím sarajevského atentátu a počátku první světové války se v oblasti historie média věnovala nejvíce těmto událostem a bylo uveřejněno několik velmi podrobných příspěvků, které nabízely i pohledy historiků či literátů. Dalším událostem minulého století se média nevěnovala v podstatě vůbec a na válku bylo

322 DUFKOVÁ, M.: Chronologie bombardování Jugoslávie a postoj českého tisku, s. 104. 115 navázáno až událostmi 90. let. Pohled na ně byl zprostředkován očima přímých svědků válečných událostí a byl umožněn náhled do každodenního života v takové těžké době. Společným pojítkem většiny příspěvků byla manipulace s fakty. Zejména v oblasti historie (samozřejmě i v dalších oblastech, ale zde nejvíce) je to velice nebezpečný nástroj, a pokud je využíván médii, vede k dezorientaci a nesprávnému utvoření reality, což právě v případě dějin hrozí dalšími konflikty.

116

9. SPORT

V oblasti sportu média informovala mnoho, pro účely této práce ale nebyly zohledňovány články informující pouze o sportovních úspěších a výsledcích, ale byly vybírány články informující o sportovních událostech konajících se na území Srbska, o zajímavostech a také o událostech majících souvislost s politickým či historickým děním. Nejčastěji byl zmiňován fotbal, méně častěji tenis, a pouze okrajově médii proběhla informace týkající se dalších sportů.

První informaci v této oblasti se média věnovala v lednu 2012, kdy v Srbsku probíhalo Mistrovství Evropy v házené. O turnaji informoval v MF Dnes Miroslav Šedivý. Toto klání nabylo pro Srbsko významu ve chvíli, kdy se tým trenéra Veselina Vukoviće probojoval do semifinále a poprvé v samostatné historii323 tak Srbsko hrálo o medaili. Hráči hráli v Beograd Areně před 20 000 fanoušky, ale přesto ve finále, jak informovaly Lidové noviny prostřednictvím agenturní zprávy, prohráli s favorizovaným Dánskem. V zápase Srbům ovšem chyběl zraněný Žarko Šešum, jehož zasáhl předmět hozený z hlediště – zřejmě domácím fanouškem – při semifinálovém zápasu proti Chorvatsku.

V červenci 2012 informoval deník prostřednictvím agenturní zprávy MF Dnes o srbském fanouškovi Miloradu Majkićovi,324 který se vydal na kole na olympijské hry do Londýna, ale zemřel během cesty u maďarské obce Solna. Na hry necestoval sám, ze Srbska – z Nového Sadu – vyjížděla pětičlenná expedice, do které patřil Zoran Blešić, Jovan Blešić, Dragan Furtula a Nikola Ćurčić. Jakmile zbytek ekipy zaregistroval, že se s Miloradem něco děje, okamžitě k němu přijeli a začali mu poskytovat první pomoc, ale bohužel neúspěšně. Milorad Majkić zemřel na zástavu srdce a nezachránila ho ani helikoptéra rychlé záchranné služby. Zbytek expedice se rozhodl, na jeho přání, pokračovat s cestou na olympiádu. Majkićovi přátelé vypověděli, že dna dny před zástavou srdce se necítil dobře a čelil malým zdravotním problémům, ale odmítal se vrátit do Nového Sadu a ukončit cestu do Londýna.325

Velmi často zmiňovaným sportem – po fotbalu (viz níže) – se nejčastějším tématem sportovní redakce stal tenis. Nejčastěji zmiňovaným srbským tenistou byl bezesporu

323 Házená byla sport populární a úspěšný také v bývalé Jugoslávii. Soustátí Srbsko a Černá Hora vzniklo v únoru 20013 přeměnou Svazové republiky Jugoslávie. Stále větší část obyvatel Černé Hory ale podporovala osamostatnění svého státu a přispěly k tomu jistě i praktické důvody – roli hrála obava, že ve společném státě se Černá Hora bude nadále nucena vyrovnávat s bolestnou a také pro ni potenciálně výbušnou kosovskou otázkou. Mezi populací Černé Hory se tak objevovaly názory, že odtržení by podpořilo ekonomickou prosperitu a výrazně urychlí zapojení státu do evropských integračních procesů. Referendum se uskutečnilo v květnu 2006 a více než polovina se hlasujících se vyslovila pro samostatnost státu, která byla následně oficiálně proklamována 3. června 2006. Rozpadla se tak po 3 roky existující konfederace Černé Hory se Srbskem, která představovala poslední – tehdy již nefungující a neživotné – reziduum jugoslávské myšlenky (PELIKÁN, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s.539). 324 Milorad Majkić (*1947) se vydal na kole i na olympijské hry v roce 2004 do Atén a v roce 2008 do Pekingu; obě tyto cesty dokončil. 325 PRERADOVIĆ, LJ., IVETIĆ, M.: Preminuo Milorad Majkić: Vi nastavite do Londona. Večernje novosti, 16. 7. 2012 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.novosti.rs/vesti/sport.336.html:388700- Preminuo-Milorad-Majkic-Vi-nastavite-do-Londona 117

Novak Đoković.326 Moderátor Televize Nova Martin Pouva jej v květnu 2014 zmínil ne v souvislosti s tenisem, ale s charitou. Při tehdejších rozsáhlých záplavách, které zasáhly Srbsko a Bosnu (viz kapitola Ostatní), tenista věnoval celou svou finanční odměnu za vítězství na turnaji v Římě obětem záplav – celkem se jednalo v přepočtu o 15 milionů korun. Veškeré další zmínky o něm se však již týkaly tenisu. V únoru 2012 informovaly Lidové noviny, že v té době první tenista světa se chce pokusit vyhrát – poprvé od dob legendárního australského tenisty Roda Lavera – všechny grandslamy327 v roce. Jak sám prohlásil: „Je to pro mě obrovská výzva. Laverovi se to už podařilo, takže to není nemožné. Ale časy se změnily. Dosáhnout toho v době, kdy je špička vyrovnaná a tenis mnohem náročnější na psychiku i fyzickou připravenost, bude strašně těžké.“ Đoković sice obhájil titul z Australian Open z roku 2011, nepodařilo se mu však zvítězit ve Wimbledonu, kde vypadl v semifinále s pozdějším vítězem Rogerem Federerem, ani na US Open, kde zvítězil Brit Andy Murray. Nakonec nezvítězil ani na French Open, kde jej ve finále porazil španělský tenista Rafael Nadal. Novaka Đokoviće se ještě týkal článek MF Dnes Karla Knapa z května 2012, který pojednával o jeho mladším, tehdy šestnáctiletém bratrovi Đorđe Đokovićovi, který v roce 2012 trénoval v areálu pražské Sparty. Mladý tenista je v současnosti na 2 036. místě světového žebříčku, ale sní o tom, že jednou dokáže v tenisu porazit i svého známého bratra ve finále nějakého turnaje.

Poprvé se Davisův pohár objevil v médiích v září 2013, když např. MF Dnes Karel Knap informoval o české porážce argentinských tenistů v pražské O2 Areně, což znamenalo postup do listopadového bělehradského finále turnaje. Jak napsal v Lidových novinách Ondřej Novotný, Češi zde hráli již dříve a poněkud nepříjemné pro ně bylo jednostranné a netenisové podporování domácích tenistů fanoušky, což bylo pro české tenisty náročné i z hlediska psychických sil, protože fanoušci se snažili znervóznit soupeře, pískali při servisu Čechů a oslavovali jejich chyby. Dále v říjnu 2013 přineslo Právo v článku Michala Osoby informace o neshodách na diplomatické půdě před zahájením turnaje. Čeští zástupci si opakovaně stěžovali, že srbská strana se při dojednávání podmínek chová velmi nestandardně, což ilustroval Miroslav Černošek, majitel agentury Česká sportovní, která tým marketingově zastupuje, na příkladu rušení již dohodnutých věcí. Problém se vyskytl podle něj při zajišťování vstupenek pro partnery a hosty českého týmu. Pořadatelé zajišťující servis pro hráče i fanoušky českého týmu navíc měli podle Vladimíra Šafaříka, ředitele agentury Česká sportovní, ještě další problémy. Černošek se vyjádřil – a jeho citaci uvedla v MF Dnes Martina Kučerová – následovně: „Bojujeme nesnadný boj s pořadateli. Za ta léta nepamatujeme něco takového, co předvádí srbský svaz.“ Čeští zástupci si navíc stěžovali, že „jsou věci, které nám slíbili a garantovali, ale momentálně nevíme, jestli to dostaneme.“ Spor obou týmů nakonec musela řešit Mezinárodní tenisová federace. Problém byl ale nakonec, ke spokojenosti všech, vyřešen, a finále Davisova poháru proběhlo ve dnech 15.–17.

326 Novak Đoković (*1987), nejúspěšnější srbský tenista pocházející z Bělehradu, momentálně však sídlící v monackém Monte Carlu. V současnosti na první příčce tenisového žebříčku ATP (Novak. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://novakdjokovic.com/en/novak-djokovic/). 327 Australian Open, French Open (Roland Garros), Wimbledon, US Open. 118 listopadu a dopadlo vítězně pro české tenisty, kteří poprvé v historii vítězství v poháru obhájili. Srby porazili poměrem 3:2 na zápasy, o čemž postupně informovala všechna vybraná média.

Nejvíce reportáží a článků v oblasti sportu ovšem zaznamenal fotbal. Jako první se deníky MF Dnes a Lidové noviny věnovaly v březnu 2013 možnému rizikovému utrkání Srbska s Chorvatskem, jež bylo součástí bojů o mistrovství světa v Brazílii. Vedení obou týmů se pro jistotu rozhodlo odehrát zápasy328 bez přítomnosti fanoušků hostujícího týmu, aby tak mohli maximálně eliminovat hrozbu vzniku diváckých nepokojů a potažmo disciplinárního vyřazení z turnaje, jímž už předem pohrozil šéf evropského fotbalu Michel Platini329 – odmítl jakékoliv projevy nacionalismu nebo chuligánství. Týmy se střetly oficiálně poprvé od osamostatnění obou zemí,330 spolu se zápasem ale ožily vzpomínky na válku v 90. letech. Siniša Mihajlović, současné trenér srbské fotbalové reprezentace, se snažil před zápasem na válku nevzpomínat a nepřipodobňovat k ní nadcházející zápas: „Tehdy jsme dělali hlouposti všichni, my i Chorvati, zabíjelo se na všech stranách. Naše děti (moji svěřenci) už minulostí zatížené nejsou. Z naší strany teď nedojde k žádným problémům, od chování na hřišti až po úctu k soupeři.“ Zároveň s tímto výrokem také svým svěřencům nařídil po odehrání chorvatské hymny zatleskat. Trenéři obou zemí se ale shodli, že jediným případným problémem by mohli být fanoušci týmů, z jejichž strany hrozilo jediné nebezpečí. Jak dál Mihajlović řekl, „Moji hráči půjdou příkladem, ale vždycky se najdou blázni, u nás i u vás, kteří se chovat neumějí. To ovlivnit nemůžeme.“ Bývalý trenér chorvatské reprezentace, v současnosti působící jako manažer týmu NK Zadar, měl na situaci stejný názor, jež doložil slovy: „Vyzývám všech 35 tisíc příznivců, kteří zaplní stadion Maksimir, ať nás povzbuzují bez nenávisti k soupeři, ale s láskou k Chorvatsku. Ukažme Evropě i panu Platinimu, který na nás hází špínu, co je Chorvatsko.“ Jako provokace se ale jevila samostatná akce trenéra Štimace, jíž si povšiml bělehradský deník Glas javnosti, a totiž, že Chorvat si na svůj Facebook umístil song Marka Perkoviće,331 nacionalisticky laděného zpěváka a textaře, ve kterém je oslavována operace Bouře.332 Mezi trenéry proběhl ale konflikt již v minulosti, na počátku 90. let minulého století, během bělehradského finále jugoslávského fotbalového poháru, ve kterém Crvena Zvezda Bělehrad prohrála s týmem Hajduk Split. Oba trenéři byli členové

328 22. března se odehrál zápas v Záhřebu, jemuž vévodili domácí fotbalisté a vyhráli nad Srby 2:0. Druhý zápas se odehrál 6. září v Bělehradě, týmy v něm remizovaly 1:1. Do šampionátu v Brazílii v roce 2014 nakonec postoupilo Chorvatsko, ale ve skupině A se po Brazílii a Mexiku umístilo na třetím místě a dál již nepokračovalo. 329 Michel Platini (*1955), bývalý francouzský fotbalista, fotbalový funkcionář, od roku 2007 předseda UEFA. 330 Chorvatsko vyhlásilo nezávislost na jugoslávské federaci spolu se Slovinskem 25. června 1991. 1992 (PELIKÁN, J.: Dějiny jihoslovanských zemí, s.578). 331 Marko Perković (*1966), chorvatský hudebník, od roku 1991 působí v kapele Thompson. Jeho písně obsahují silně nacionalistické myšlenky ve spojení s náboženstvím, rodinou, chorvatskou válkou za nezávislost a politikou. Jeho písně začaly být populární během válek v 90. letech; on sám byl účastníkem bojů. Jméno Thompson získal již během války, ve které byl jeho zbraní samopal se stejným jménem. Jeho působení také odkazuje na působení ustašovců (WOOD, Nicholas: Fascist Overtones From Blithely Oblivious Rock Fans. The New York Times, 2. 7. 2007 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2007/07/02/world/europe/02croatia.html?_r=0). 332 Viz kapitola Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let minulého století, ICTY. 119 týmů a během zápasu údajně Štimac po jednom ze soubojů na hřišti prohlásil: „Kéž by ti pobili všechny v Borovu333“ – odtud pocházela rodina Mihajloviće. Incident vyústil ve vzájemnou potyčku, při níž byli oba hráči vyloučeni. První jejich setkání po tomto incidentu proběhlo v září 2012, kdy se oba setkali při kongresu UEFA ve Varšavě. Oba se ale shodli, že nepřátelské nálady již mezi nimi nepanují.

Dalším, všemi médii sledovaným, případem bylo nešťastné fotbalové utkání Srbska proti Albánii v říjnu 2014. Zápas kvalifikace fotbalového mistrovství Evropy se konal 14. října na bělehradském stadionu, ale nakonec jej fotbalisté nedohráli. Rozruch vyvolal ve 42. minutě zápasu dron nesoucí vlajku tzv. Velké Albánie,334 na níž byly vyobrazeny portréty albánského nacionalisty Isy Boletiniho335 a Ismaila Qemaliho336 – pro Albánce důležitých postav historie státu. Nejednalo se o oficiální vlajku státu, ale spíše o politický symbol. Vlajku zachytil srbský útočník Stefan Mitrović, ale okamžitě se na něj vrhli da albánští hráči, Andi Lila a Taulant Xhaka, a strhla se bitka, do které se zapojili také fanoušci. Celý incident vyústil v to, že domácí hráči nakonec bránili hostující hráče před útoky srbských fanoušků, kteří po Albáncích házeli z hlediště různé předměty – kameny, láhve apod. – a plastové sedačky. Hráči se schovali do šaten a po uklidnění situace – mj. za použití policejní síly – se srbští hráči chtěli vrátit na trávník, otřesení Albánci ale odmítli znovu nastoupit – jejich kapitán Lorik Cana se vyjádřil v tom smyslu, že jeho mužstvo na tom nebylo psychicky ani fyzicky tak dobře, aby mohlo zápas dohrát. Albánec Bekim Balaj, tehdejší hráč pražské Slavie, se snažil situaci zachránit, ale dostalo se mu pouze úderu plastovou sedačkou od srbského fanouška. Celou situaci okomentoval následovně: „Říkali jsme mu, ať nám tu vlajku dá. Když jsem se k ní dostal já, tak jsem s ní běžel k lavičce. Ale to už byli na hřišti také fanoušci a jeden z nich mě praštil židlí do hlavy. Štěstí, že jsme se všichni dostali do šatny v pořádku.“ Rozhodčí Martin Atkinson se raději, z obav o bezpečnost hráčů, rozhodl utkání ukončit.

Událost se odrazila v mezinárodních fotbalových kruzích, komentoval ji např. šéf FIFA Sepp Blatter: „Fotbal by nikdy neměl být zneužíván k politickým účelům a poselstvím. Silně odsuzuji to, co se stalo.“ V podobném duchu, jako o nepřijatelném incidentu, se vyjádřil také Michel Platini: „Fotbal má spojovat lidi, neměl by se míchat s politikou. Noční scény z Bělehradu jsou neomluvitelné.“ UEFA okamžitě zahájila

333 Borovo, též Borovo Selo, je část Vukovaru. Etnické nepokoje se zde projevovaly zejména v letech 1990– 1991, jež vyvrcholily v tzv. bitvu o Vukovar, jednu z největších bitev tzv. chorvatské vlastenecké války. 334 Idea tzv. Velká Albánie je pojímána v několika variantách. Nejstřízlivější z nich je plán na sjednocení území s albánským osídlením, který se omezuje pouze na Albánii a Albánci osídlené kosovské území. Naopak nejodvážnější varianta Velké Albánie zahrnuje území na severu sahající k srbskému městu Niš, na západě zabírající východ Černé Hory, na východě západní polovinu Makedonie a na jihu a jihovýchodě kus řecké Makedonie a Epiru (ORIŠKO, Josef: Krize mezietnických vztahů na Kosovu na přelomu milénia. Disertační práce 2013. Vedoucí práce: PhDr. Miroslav Válka, Ph.D. Ústav evropské etnologie FF MU Brno, s. 203), tzv. zahrnuje oblasti v severovýchodním Řecku, Černé Hoře, Makedonii, Srbska a Kosova. 335 Isa Boletini, velitel sultánské gardy a později vůdce povstání kosovských Albánců v kosovském vilájetu v roce 1910. Albánci se bouřili proti tureckému popírání albánských národních práv, které vyústilo ve vyslání ozbrojených jednotek do kosovského vilájetu, aby potlačily nepokoje a povstání během let 1911– 1912, v jejichž čele stál právě Boletini (HRADEČNÝ, Pavel: Dějiny Albánie. Praha 2008, s. 282–291). 336 Qemal Ismail bej Vlora (1863/1875–1919) byl albánský politik a první ministerský předseda samostatného albánského státu (HRADEČNÝ, P.: Dějiny Albánie, s. 697). 120 disciplinární řízení a již 16. října zasedala disciplinární komise, která se znovu sešla až v listopadu po dalším kole kvalifikačních zápasů. Během řízení se zástupci obou zemí snažili přehazovat vinu jeden na druhého – např. vedení srbského fotbalového svazu v dopisu adresovaném UEFA tvrdil, že viníkem je albánský fotbalový svaz a proto očekávají kontumaci zápasu v srbský prospěch. Naopak albánská strana kvitovala selháním pořadatelské služby. Srbové událost interpretovali jako nešťastný průnik fanoušků na hřiště – přitom se údajně pouze snažili vlajku odstranit. Samotní fotbalisté Albánie ale potvrdili, že vina není na straně srbských hráčů, kteří se snažili situaci uklidnit.

Ivica Dačić, tehdejší premiér Srbska, však vidí za akcí pečlivě naplánovanou politickou provokaci: „Je to politická provokace. Pro mne je základní otázkou, jak bude reagovat Evropská unie a UEFA, protože kdyby někdo ze Srbska rozvinul vlajku „Velkého Srbska“337 v Tiraně nebo v Prištině, už by to bylo na Radě bezpečnosti OSN.“ Z politické provokace byl podezřelý bratr albánského premiéra Ediho Ramy – Olsi, který údajně do Srbska přicestoval na americký pas a měl dron ovládat ze své lóže. Jeho podíl na události ale nebyl prokázán.

Je diskutabilní, kdo za incidentem stál, ovšem ze srbského pohledu – pohledu novináře Vladimira Novaka – měli za incident jasnou odpovědnost Albánci, kteří měli provokovat, ale zároveň vinu nesl i fotbalový svaz Srbska, který nebyl schopen zabránit fanouškům – i přes rozsáhlé bezpečnostní zaopatření, protože UEFA zápas předem označila za rizikový a na stadionu byl rozmístěn velký počet policistů – ve vstupu na trávník. Podle původní dohody přitom na zápas neměli mít přístup žádní fanoušci. Po návratu do vlasti byli ale albánští fotbalisté přivítáni na letišti jako hrdinové – všichni totiž doufali, že kvůli selhání srbské strany bude zápas kontumován v jejich prospěch. Olej do ohně přilil albánský premiér Rama, který hráče pochválil za hrdost a radost, kterou udělali celému národu – tuto zprávu uveřejnil na svém účtu na Twitteru.

Premiér Rama měl týden po incidentu podniknout předem naplánovanou státní návštěvu Srbska.338 Situaci okomentoval v Lidových novinách specialista Filip Tesař z Ústavu mezinárodních vztahů – dle něj incident neměl politické pozadí, spíš se jednalo o reakci na zákaz vstupu albánských fanoušků na stadion. Ovšem existují podle něj náznaky, že by s celou událostí mohla mít něco společného albánská menšina v Srbsku. Na politické úrovni se nejspíš „srbský premiér a vláda budou snažit napětí utlumit. Mají zájem na tom, aby z toho vyšli jako ta smířlivější a evropštější strana.“ Návštěva albánského premiéra musela být nakonec přesunuta a uskutečnila se až 10. listopadu 2014, ale i v tomto případě málem došlo k nepříjemnému incidentu. Srbský premiér Aleksandar Vučić totiž označil za faul slova Ramy o nezávislém Kosovu jako

337 Tzv. Velké Srbsko je idea takového státu, který by ve svých hranicích sjednotil celý srbský národ a všechny země, které nacionalisté považují za „srbské“ (Zorbić, J.: Nejnovější vývoj srbského nacionalismu, s. 26). 338 První státní návštěva na této úrovni od roku 1946 – tehdy do Bělehradu zavítal komunistický diktátor Enver Hodža. 121 nepopiratelné regionální a evropské realitě, kterou je nutno respektovat. Vučić se ohradil se slovy, že Kosovo je srbské a v Bělehradu není možné, aby Srbsko kdokoliv urážel. V podobném duchu se nesla celá tisková konference, avšak neskončila podobně nešťastně jako fotbalové utkání.

Celá záležitost byla vyřešena v průběhu října roku 2014. Bylo rozhodnuto, že duel bude kontumován ve prospěch domácích Srbů, ale zároveň jí byly disciplinární komisí odebrány tři body a uzavřen stadion na příští dva kvalifikační zápasy. Navíc obě země jsou povinny zaplatit pokutu sto tisíc eur. V lednu 2015 se ale fotbalové svazy obou zemí proti trestům od UEFA odvolaly ke sportovnímu arbitrážnímu soudu, v době psaní této práce ještě nebyly jasné výsledky odvolání.339

Na fotbalové násilnosti ale nedošlo pouze při rizikovém zápase s Albánií. K bitce, o které informoval moderátor TV Nova Rey Koranteng, došlo také na zápase hráčů do 21 let při zápase Srbska proti Británii. V prosinci 2012 proto EUFA oba týmy potrestala a výsledkem bylo, že dva srbští trenéři měli zakázán po dobu dvou let vstup na lavičku a navíc šest fotbalistů – po třech z každé strany – dostalo trest na několik zápasů. Srbsko muselo navíc následující zápas odehrát bez svých fanoušků a muselo zaplatit pokutu ve výši v přepočtu dvou milionů korun.

O násilné akci fanoušků Crvene Zvezdy Bělehrad informoval v říjnu 2013 v Českém rozhlasu Martin Ježek. Fanoušci, nespokojeni s nepřesvědčivými výkony fotbalistů v posledních zápasech – rozbili okna u automobilů několika hráčů. Samotní hráči si ale stěžují na podmínky klubu, který čelí několika problémům, zejména po finanční stránce, mnohým hráčům dluží platy, následkem čehož klesá motivovanost i výkony. Klub dluží už miliony dolarů a navíc některé z transakcí jsou problematické a musely být již v minulosti vyšetřovány, zejména kvůli podezření z posílání peněz neexistujícím firmám. Srbští hooligans,340 radikální fotbaloví fanoušci, velcí nacionalisté, jsou přitom známí

339 Srbsko i Albánie se proti trestům od UEFA odvolaly k arbitráži. EuroFotbal, 8. 1. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.eurofotbal.cz/clanky/srbsko-i-albanie-se-proti-trestum-od-uefa-odvolaly- k-arbitrazi-280180/ 340 Problémy s hooligans se vyskytly již během 90. let, kdy mezi nejrizikovější patřily zápasy mezi Crvenou Zvezdou Bělehrad a Dinamem Záhřeb. V 90. letech, kdy byl vůdcem fotbalových fanoušků Željko Ražnatović, vznikly z nejtvrdšího jádra hooligans paramilitární jednotky, které se účastnily bojů v Chorvatsku a v Bosně a mají na svědomí etnické čistky v těchto oblastech ((aha): Krev v ulicích, oheň na fotbale. Srbští hooligans vzývají balkánské démony. iDnes.cz, 15. října 2010 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/krev-v-ulicich-ohen-na-fotbale-srbsti-hooligans-vzyvaji-balkanske-demony-14y- /zahranicni.aspx?c=A101015_163153_zahranicni_aha). Željko Ražnatović (*1952–2000), také zvaný „Arkan“, byl původně „ředitelem“ fanklubu Crvena Zvezda Bělehrad, a tuto skupinu využil při založení polovojenské organizace známé jaké srbské dobrovolnická garda nebo tzv. Arkanovi tygři. Jednotky bojovaly v oblasti východní Slavonie v Chorvatsku během let 1991–1992, v roce 1992 se účastnily bojů v BaH. V roce 1993 Arkan vytvořil stranu srbské jednoty. Jako vůdce polovojenských jednotek se podílel na válečných zločinech v BaH. 20. září 1995 jeho jednotka transportovala 12 nesrbských mužů z obce Sanski Most do vesnice Trnova, kde jedenáct z nich popravili a dvanáctý byl kriticky zraněn. O den později bylo z obcí Sanski Most, Šehovci a Pobriježe odvezeno dalších 66 nesrbských mužů a jedna žena k obci Sasina, kde byli popraveni. (Case Information Sheet (IT-97-27): Željko Ražnatović “Arkan”. ICTY, 2000 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/zeljko_raznjatovic/cis/en/cis_arkan_en.pdf). 122 svým radikálním řešením neúspěšného fotbalu. Například když nebyli spokojeni s výkonem trenéra Crvene Zvezdy Bělehrad, zaútočili na jeho dům zápalnými lahvemi; nebo např. v roce 2010 v centru Bělehradu narušili násilně pochod aktivistů za práva homosexuálů – také na ně zaútočili zápalnými lahvemi a kameny.341 Agresivita při zápasech je velká, např. pokud je naplánován zápas bělehradských klubů Crvena Zvezda a Partizan, celé okolí stadionu je pod neustálým policejním dohledem a je obsazeno, aby se co nejvíce zamezilo možnému střetu.

Jak vyplývá z výše uvedených informací, srbští fanoušci jsou věrni svým sportovcům, ale během některých fotbalových zápasů se neprojevuje pouze sportovní duch národa, ale u některých jedinců, zejména příslušníku tvrdého jádra fanoušků, také nacionalistické myšlenky a napojení na kriminální skupiny. Ke konfliktu není nikdy daleko, přesto se, pokud je to možné, srbské policejní složky, a nejen ony, snaží podobným incidentům předcházet a zabránit jim. Srbští hooligans jsou ve světě nechvalně proslulí svými bitkami, problémy při venkovních zápasech srbských týmů a výtržnostmi.

9.1. REFLEXE

O oblasti sportu média jednoznačně informovala nejvíce, mnohé reportáže a články však nebyly do práce zařazeny, protože informovaly o výsledcích sportovních utkání, avšak nepřinesly žádnou informaci, která by sport spojovala s další oblastí života, např. politikou, kriminalitou apod. Do této kategorie byly zařazeny v rámci výsledkového servisu pouze ty příspěvky, které informovaly o velkých úspěších českých či srbských sportovců (např. Davisův pohár) a o sportovních událostech konaných v Srbsku, ale také zajímavosti. Primárně však byly zařazeny články, které se dotýkaly politického dění, které se na Balkáně promítlo do několika sportovních utkání. V rámci sportovních akcí se jednalo o ME v házené konané v Bělehradě v lednu 2012 (o kterém by média nejspíš informovala i pokud by se turnaj konal v jiné zemi, protože srbský tým se dostal až do finále proti Dánsku) a finále Davisova poháru (také v Bělehradě, v listopadu 2013). Z příspěvků o ME v házené byla patrná podpora Srbska, reportéři psali o fantastickém postupu do finále a nakonec bylo vyjádřeno i zklamání z konečné prohry.

V současnosti je za vůdce bělehradských fanoušků, „Ultras“, považován Ivan Bogdanov. V Srbsku se diskutuje o možnosti postavit fotbalové chuligánství mimo meze zákona pod hlavičkou organizovaného zločinu (NINČIĆ, Feodor: The context behind Serbia’s football hooligan problém. BBC, 15. 10. 2010 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/sport2/hi/football/europe/9097434.stm).

341 Pochod probíhal pod záštitou vlády, která se tím snažila EU dokázat zainteresovanost v ochraně lidských práv a přiblížit se vstupu do Evropy. Mezi hooligans nejčastěji patří mladí lidé, kteří nemají zaměstnání a nevidí svou budoucnost; navíc spolupracují s nacionalistickými hnutími, které chrání tradiční srbské hodnoty, a s kriminálními organizacemi. Právě mezi hooligans se rekrutuje velké množství členů kriminálních skupin, které vystupují proti začlenění země do EU, protože by to přineslo větší mezinárodní policejní spolupráci a také konkurenci z jiných zemí (NINČIĆ, Feodor: The context behind Serbia’s football hooligan problém. BBC, 15. 10. 2010 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/sport2/hi/football/europe/9097434.stm). 123

Oba turnaje byly provázeny velkým zájmem fanoušků i jejich živelným temperamentem, bohužel však v průběhu tenisových zápasů i nesportovním chováním (bučení a oslava chyb českých tenistů, což bylo po zápase negativně komentováno. Před turnajem se objevily neshody, kdy si česká strana stěžovala na nepřipravenost a nestandardní přístup a zasáhnout musela Mezinárodní tenisová federace. Lze jen spekulovat o tom, zda bylo na vině problémů srbské odlišné vnímání času, jak místní přístup okomentoval v kapitole Hospodářství Ctirad Nečas, ředitel Královopolské RIA Brno, či zda se jednalo o logistické a organizační problémy, které provázejí většinu větších událostí (vysvětlení problémů nebylo v příspěvcích uvedeno). Protože se ale veškeré neshody vyřešily ještě před konáním turnaje, je možné za jejich příčinu označit druhou možnost. Navíc popis organizačního průběhu ze strany Srbů byl v médiích reflektován jako laxní a značně problematický, což však mohlo přispět k dalšímu stereotypu prezentovanému v českých médiích, tedy k negativnímu postoji k Srbsku a Srbům celkově. Tuto skutečnost podpořil i kvantitativní výzkum, ve kterém převažovala odpověď, že média o Srbsku informují spíše v negativním světle. Není však možné všechny problematické skutečnosti připisovat srbské mentalitě a přístupu. Největší část reportáží se věnovala fotbalu; zápasy se potýkaly s historickými událostmi, řáděním hooligans a mnohdy násilnými činy. Jako první možný problematický zápas se jevilo utkání Srbska a Chorvatska (součást bojů o MS v Brazílii). Již před zápasem bylo patrné, že by se mohlo jednat o rizikové utkání, až na výjimky k němu obě strany přistupovaly odpovědně a bez zatížení minulostí, což bylo v příspěvcích kladně hodnoceno. Onu výjimku tvořil chorvatský trenér Štimac, který provokoval vlasteneckou chorvatskou písní umístěnou na svém facebookovém profilu, čehož si všimla srbská média. Samotný zápas se však odehrál bez potyček a oba národy prokázaly, že mají snahu normalizovat své vztahy, alespoň co se fotbalového prostředí týče, a že nenechaly se ovlivnit nešťastnou minulostí. Odlišné politické a historické stanovisko se však naplno projevilo při kvalifikačním zápasu na fotbalové mistrovství světa, které se odehrálo mezi Srbskem a Albánií. Obě země, v historii smýšlející o „velkém Srbsku“ a „velké Albánii“ se dostaly do konfliktu kvůli dronu s vlajkou právě Velké Albánie, načež propukla bitka, po které Albánci odmítli znovu nastoupit. Je diskutabilní, zda bylo vhodné, vzhledem k událostem 90. let minulého století, nechat tyto dva týmy hrát proti sobě. Otázkou zůstává, zda by v takovémto případě nebylo na místě utkání zakázat (stejně jako např. v případě Ukrajiny s Ruskem či Španělska s Gibraltarem). Dalším problémovým zápasem byl souboj srbského a albánského týmu (říjen 2014). Právě v tomto případě by bylo zakázání utkání na místě vzhledem ke stále trvajícím neshodám ohledně Kosova a napětí v tomto jednostranně vyhlášeném státě. Srbsko a Chorvatsko také čelí válečné historii, ale v případě albánském je situace složitější, protože konflikt stále trvá, i přes dohody uskutečněné díky EU a snaze Srbska k ní přistoupit. Diskutabilní je však vnímání albánských fotbalistů v Albánii jako hrdinů, navíc to bylo podpořeno albánským premiérem Ramou, který hráče za hrdost pochválil na svém twitterovém účtu. Tato situace ukázala, na jaké bázi jsou vztahy obou států a že jejich budoucí normalizace bude velmi složitá a záležet bude také na otázce Kosova.

124

Horký balkánský temperament se však projevil i při zápase „jedenadvacítek“ proti britskému výběru, který skončil bitkou a vyústil ve vyloučení obou trenérů a několika hráčů. Během fotbalových zápasů se však neprojevovali jen hráči, ale zejména hooligans – ti srbští jsou po celé Evropě známí jako velmi agresivní a nekompromisní, navíc jejich jádro je napojeno na zločinecké skupiny. Jsou velmi obávaní při venkovních zápasech týmu, protože ty jsou často doprovázeny bitkami a výtržnostmi nejen na fotbalovém hřišti, ale i v centrech měst před zápasem. Srbská vláda se snaží s tímto nechvalně proslulým fenoménem bojovat prostřednictvím zákona, kdy je plánováno postavení fotbalového chuligánství mimo něj. Vzorem v tomto směru by mohla být např. Anglie, která svými přísnými zákony zamezila řádění rowdies a došlo to dokonce až k odstranění bariér oddělujících hlediště a hřiště. Boj proti hooligans je na místě, obzvláště pokud je všeobecně známo propojení těch srbských se zločineckými skupinami. Řešení tohoto fenoménu je nicméně velice složité, na situaci se nabízí několik řešení, například zákaz vstupu na stadion na utkání či prokazování se občanskými průkazy při příchodu na stadion. V případě Srbska se jedná o palčivý problém, nezbývá proto, než vyjádřit naději, že vládě se podaří dostat situaci pod kontrolu a podaří se jí zamezit dalším podobným incidentům. V případě dalších utkání Srbska s Chorvatskem příp. Albánií je možné zlepšení na dobré cestě – už díky přístupu většiny hráčů a trenérů. Problematický zde zůstává přístup některých fanoušků, kteří vyprovokovali potyčky. I těmto incidentům snad zabrání plánovaný zákon zmíněný výše. Nutno podotknout, že o problémech média informovala velmi negativně (což není vzhledem k výše zmíněnému s podivem) a byla vkládána naděje na zlepšení stavu prostřednictvím zákonů. Negativní nádech byl patrný již z titulků některých příspěvků (TV Nova: Fotbalová válka, Skandální konec kvalifikačního zápasu v Srbsku;

125

10. OSTATNÍ

Do této kategorie byly zařazeny zprávy týkající se jiných než již zmíněných oblastí. Tyto zprávy se zajímaly zejména o problémy spojené s počasím, ale jednalo se i o informace týkající se dalších oblastí života, například architektury, jazyka apod. Z časového hlediska první informace se týkala jihlavského pochodu, který se uskutečnil 18. února 2012. Informace přinesl v deníku MF Dnes Miroslav Mareš a Český rozhlas. Pochod, jehož trasa vedla z autobusového nádraží na Náměstí Svobody a zpět svolalo občanské sdružení Dělnické mládeže342 a nahlášeným účelem byla podpora srbského lidu a protest proti násilnému odtržení provincie Kosovo. Pochodu se snažily zabránit stovky antifašistů spolu s obyvateli města; z původních 150 nahlášených osob se jich nakonec účastnilo zhruba 50. Oficiální účel demonstrace je diskutabilní, datum 18. února je možné spojovat se 17. únorem 2008, kdy Kosovo jednostranně vyhlásilo nezávislost; spíše se jednalo pouze o zástěrku ke svolání setkání. Město se na pochod a projevy na náměstí připravilo, celá oblast byla pod dohledem policie, do akce byli povoláni i těžkooděnci, vrtulník a experti na extremismus. Akce se obešla bez potyček a konfliktů, nedošlo k žádným nepokojům.343 O smrtící nemoci, která se šířila ze Srbska do střední Evropy, informovala v září 2012 televize Nova. Jednalo se o virus západonilské horečky – jak televize uvedla, na balkánském poloostrově kvůli ní zemřeli tři osoby a nákaza se objevila až v Maďarsku. Vir přenášený komáry způsobuje ochrnutí a v extrémních případech až smrt, ale jak uvedli v reportáži zdravotníci, rozhodně se nejednalo o epidemii. V prosinci 2012 informovala média o sebevraždě srbského ambasadora Branislava Milinkoviće působícího v NATO. Informaci přinesl v deníku Právo autor pod zkratkou „roš“ a Česká televize. Jak popsali svědci události, ambasador čekal spolu se skupinou osob na náměstka srbského ministra zahraničí, náhle se oddělil, došel k okraji hrazení a skočil dolů. Případ vyšetřovala bruselská prokuratura, ale nenalezla žádné podezření a případ posoudila jako jasnou sebevraždu a uvedla, že s dalším vyšetřováním se nepočítá. Ve stejném měsíci se v televizním zpravodajství na kanálech Nova a Prima objevila reportáž o 60leté těhotné Srbce. Prima, která citovala srbský deník Blic, uvedla, že žena podstoupila umělé oplodnění v České republice. V její vlasti to zákony neumožňují, ovšem ani v České republice není možné zákrok podstoupit v tak vysokém věku – zde je poskytován pouze ženám do 49 let věku, protože u starších je těhotenství příliš rizikové; jak je tedy možné, že Srbska umělé oplodnění podstoupila, není v reportážích uvedeno; nejspíš se však muselo jednat o nelegální cestu. O dva měsíce později, v té době již 61letá,

342 Dělnická mládež je občanské sdružení spolupracující s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. 343 MAREŠ, Miroslav: Jihlavou pochodovali extremisté, počkaly si na ně stovky antifašistů. iDnes.cz, 18. 2. 2012 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/jihlavou-pochodovali-extremiste- pockaly-si-na-ne-stovky-antifasistu-12o-/krimi.aspx?c=A120218_133234_jihlava-zpravy_hv 126

žena porodila na bělehradské klinice Narodni front svého prvního potomka – dceru. Jde tak o nejstarší ženu, která v Srbsku porodila dítě.344 Další zpráva tohoto měsíce se týkala žaloby olomoucké radnice; zprávu přinesla televize Prima. Ve sporu se jednalo o mauzoleum, ve kterém jsou uloženy ostatky 1 300 padlých vojáků z první světové války.345 Objekt původně patřil bývalé Jugoslávii, ale po jejím rozpadu se žádný nástupnický stát o budovu nezajímal. Radnice hodlá objekt opravit, ale to nemůže, protože k němu nemá vlastnická práva, proto byla podána žaloba na šest států (Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie). Zatím jediným výsledkem je podpora soudního vyřešení ze strany všech velvyslanectví výše zmíněných zemí. Česká televize se v prosinci 2012 věnovala ještě životu srbských uprchlíků – někteří z nich žijí dodnes v uprchlickém táboře v Bělehradě.346 V Srbsku bylo podobných táborů celkem 33. Pro ty, kteří v nich stále bydlí, se úřady snaží nalézt adekvátní stálé bydlení. Poslední tábor je plánováno definitivně uzavřít v průběhu roku 2020. V souvislosti s uprchlickým tématem se Česká televize v červenci 2013 věnovala uprchlické krizi, kterou způsobila občanská válka v Sýrii.347 OSN situaci vyhodnotila jako nejhorší

344 Porodila se 61-godišnja Srbijanka. Moje vijesti, 2013 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://www.mojportal.ba/novost/146668/Porodila-se-61-godisnja-Srbijanka 345 Mauzoleum se nachází v olomouckých Bezručových sadech a jsou v něm uloženy ostatky 1187 vojínů původem z jihoslovanských zemí, jejichž život vyhasl za první světové války na území Moravy a Slezska. Spolu s vytvářením soupisu válečných hrobů Ministerstvo národní obrany Československé republiky ve spolupráci s velvyslanectvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na počátku 20. let rozhodlo vystavět těmto vojínům společnou hrobku (pro Moravu a Slezsko) v Olomouci. Mauzoleum vzniklo z činnosti veřejného spolku – olomouckého odboru Československo-jihoslovanské ligy – na základě návrhu architekta Huberta Austa. Slavnostně odhaleno bylo v červenci 1926 za přítomnosti delegace z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Krátce po jeho vzniku připravilo vedení odboru Československo-jihoslovanské ligy právní akt předání pozemku do majetku jugoslávského státu. Darovací smlouvu (z listopadu 1928) podepsal v přítomnosti starosty dr. Richarda Fischera a zástupců radnice u olomouckého notáře za jugoslávskou ambasádu v Praze Milivoj Cvrčanin. U stavby se ale vyskytly problémy – vysoké náklady a dluhy spojené s výstavbou a výdaji na opravy. Situaci se pokoušela řešit výše zmíněná Liga, díky „sběrné akci“ a půjčce dluh poklesl na přijatelné minimum, proto se vedení olomouckého odboru Ligy rozhodlo předat mauzoleum diplomatickou cestou přes zastupitelský úřad do vlastnictví jugoslávské vlády. Listina byla vypracována a v červnu 1931 odeslána do Bělehradu, olomoucký spolek si ponechával právo na udržování mauzolea. Odpověď dlouho nepřicházela, až v roce 1936 přišlo oznámení jugoslávské ambasády, že rozhodnutím ministerstva spravedlnosti přejímá Království Jugoslávie mauzoleum v Olomouci do vlastnictví a ponechává je ve správě olomouckého odboru Ligy. Potřebná autentická písemná dokumentace však doručena nebyla. Po rozpadu Jugoslávie se vyskytl problém, kdo je vlastníkem mauzolea. Stanovisko jednotlivých nástupnických států bylo nejasné a podle zákona České republiky, pokud vlastník válečního hrobu není znám, přenáší se povinnost péče o takovýto hrob na vlastníka pozemku, kde se válečný hrob nachází. Navíc žádný z nástupnických států se zatím o vlastnictví nepřihlásil (SKOUPÝ, Arnošt: Oběti války v olomouckém mauzoleu Jihoslovanů. Střední Morava: vlastivědná revue. Olomouc: Memoria, 2014). 346 Většina uprchlíků se sem dostala v 90. letech během tzv. chorvatské války o nezávislost (viz předchozí kapitoly), kdy ze svých domovů v okolí Kninu odešlo zhruba 200 000 Srbů v reakci na chorvatskou ofenzívu. 347 Původně si Syřané chtěli vynutit ekonomické reformy a větší demokracii, jenže protesty se v rámci tzv. arabského jary rozrostly a změnily v krvavý konflikt mezi režimem Bašára Asada a demonstranty. Dodnes v zemi zuří občanská válka, jež má již více než 200 000 obětí (RAJLICHOVÁ, Eva, BARTOŠOVÁ, Simona: Občanská válka v Sýrii trvá už čtyři roky. Uklidnit situaci pomáhají i Češi. Český rozhlas, 11. 3. 2015 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/obcanska- valka-v-syrii-trva-uz-ctyri-roky-uklidnit-situaci-pomahaji-i-cesi--1464898). 127 uprchlickou krizi za posledních 20 let, v roce 2012 ze země denně odcházelo zhruba 6 000 osob. Největší počet mířil do Turecka, ale mnozí se snažili dál nelegálně dostat do západní Evropy, k čemuž sloužilo mj. i území Srbska. Tamní policie v roce 2012 zadržela téměř 15 000 osob. Podle Saši Đorđeviće, příslušníka hraniční policie, se jedná o velký problém: „Každý den se přes hranici pokusí projít asi 30 uprchlíků, někdy je to i 50. Stoupá počet těch ze Sýrie a těch z Afghánistánu naopak ubývá.“ Tamní policie si stěžovala na nedostatek pracovníků a také na špatné vybavení. V dubnu 2013 převzal deník MF Dnes zprávu od agentury ČTK, ve které informoval o protestech desetitisíců Chorvatů proti cyrilici.348 Většinou se jednalo o válečné veterány, kteří demonstrovali v Záhřebu proti záměru zavést v částech země, ve kterých je silná srbská menšina, nápisy v cyrilici. Mnozí argumentovali tím, že tato skutečnost vyvolává negativní vzpomínky na válečné události 90. let. Později v roce 2013 – v říjnu – stejný deník uveřejnil článek Luboše Palaty upozorňující na skutečnost, že většina mladých Srbů upřednostňuje latinku před cyrilicí. Srbská ústava z roku 2006 jako oficiální písmo označuje cyrilici, ale psaní latinkou výslovně připouští. Písmo cyrilice je však to, co jazyk odlišuje od chorvatštiny. Polemika o rozdílnosti srbského a chorvatského jazyka je rozsáhlá, ale např. Jan Pelikán, historik a pracovník katedry

348 Oba jazyky, srbština a chorvatština, byly až do první poloviny 90. let 20. století – do rozpadu Jugoslávie – označovány jako srbochorvatština, tedy společný spisovný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Černohorců, resp. se jednalo o úřední jazyk v bývalých jugoslávských republikách Srbsku, Chorvatsku, BaH a Černé Hoře. Snaha sjednotit jazyk souvisí s romantickými představami národně-integračních procesů na Balkáně, zejména s činností tzv. ilyristů v čele s Ljudevitem Gajem. Snaha byla poprvé deklarována na neformální schůzce ve Vídni roku 1850. Specifikem spisovné normy srbochorvatštiny je její digrafie – chorvatská norma používá výhradně latinku, srbská norma ústavně preferuje cyrilici, ale latinku povoluje v úředním styku používat jen v zákonem stanovených případech, v neoficiální komunikace je ovšem přípustné vyjadřovat se oběma písmy bez omezení. Základní nářeční dělení srbochorvatského jazykového území sleduje výskyt tázacího zájmena „co“ – podle jeho podoby se rozlišuje štokavské, čakavské a kajkavské nářečí (KREJČÍ, Pavel: Přehled vývoje jihoslovanských spisovných jazyků (Od 9. do počátku 19. století). Brno 2014, s. 24–27). Spisovný chorvatský jazyk se v počátcích své samostatné existence snažil co nejvíce zaměřit na jazykový purismus, což dokládá text Dalibora Brozoviće, chorvatského lingvisty, s názvem Deset teza o hrvatskom standardnom jeziku. Zde se píše, že chorvatský jazyk je i dnes otevřen dialektům kajkavského a čakavského nářečí a také z nich nějaká slova přejímá, ale přizpůsobuje je přitom svým zákonům (GREENBERG, Robert D.: Jezik i identitet na Balkanu. Zagreb 2005, s. 127–128). V roce 1954 byla podepsána Novosadská dohoda, která stanovila jazyk Chorvatů, Srbů a Černohorců jedním jazykem (srbsko-chorvatský či chorvatsko-srbský) s dvěma možnými variantami (ekavskou a ijekavskou). Protože však chorvatská jazyková a kulturní inteligence následně nabyla dojmu, že srbský jazyk získal dominantní postavení ve veřejných médiích a politických prohlášeních, byla 17. března 1967 vydána tzv. Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka. V této deklaraci Chorvaté upozorňovali na nerovnoprávné postavení a na právo každého národa nazývat svůj jazyk vlastním jménem; žádali také uznání čtyř samostatných jazyků (chorvatštiny, makedonštiny, slovinštiny a srbštiny). Dojem, že v Jugoslávii převládal srbský vliv, se projevil zejména v roce 1971 během tzv. chorvatského jara, kdy se ústředním stalo hnutí MASPOK (Masovni pokret) s požadavkem na větší samostatnost jednotlivých republik (hnutí však bylo nakonec potlačeno) (KUSYOVÁ, Veronika: Vývoj vzťahov medzi Chorvátskom a európskej integrácie. Bakalářská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: Mgr. Srdjan Prtina. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno, s. 25–26). Zčásti dosáhli Chorvaté úspěchu v rámci nové Ústavy z roku 1974, jejíž články uznaly chorvatskou jazykovou suverenitu a zpřesnily charakterizaci jazyka v dalších republikách jugoslávské federace. Opětovně také docházelo k šíření lingvonyma „chorvatský jazyk“ namísto dosavadního „srbochorvatský jazyk“, k čemuž docházelo i u jazykovědných titulů (KREJČÍ, P.: Přehled vývoje jihoslovanských spisovných jazyků (Od 9. do počátku 19. století), s. 35–38).

128 jihoslovanských a balkanistických studií FF UK, uvedl, že „rozdíl mezi srbštinou a chorvatštinou je do jisté míry dílem fikce.“ Na srbském „boomu“ latinky se podílí i moderní technologie – většina počítačů, mobilních telefonů či tabletů má klávesnici standardně v latince a jen malý počet uživatelů si žádá o nastavení cyrilice – jak uvedl zástupce jednoho z obchodů s technikou. Názor na jazyk rozděluje balkánskou společnost, pro jedny jsou jazyky, až na výjimky, v podstatě totožné, a tvrdí, že rozdílnost je spíš uměle zdůrazňovaná a podporovaná, pro druhé se jedná o dva odlišné jazyky. Někteří se obávají, že s mizející cyrilicí země ztrácí ze svého kulturního dědictví, protože písmo je i významným symbolem pravoslaví. Mladí lidé ale nástup latinky vnímají spíš jako symbol přibližování se západu. K této teorii se kloní i Zorica Tomić, profesorka bělehradské univerzity, kulturoložka, socioložka kultury a publicistka, která svým výrokem uznala, že je to cena za globalizaci. V souvislosti s dvojjazyčnými nápisy uvedla ve stejném měsíci Česká televize ještě reportáž o chorvatském Vukovaru.349 Místní se totiž bouřili proti vyvěšování srbských nápisů – odmítali je (a tento stav někde stále trvá) s odůvodněním vzpomínky na válku; Vukovar je totiž symbolem války pro oba národy. Po vstupu Chorvatska do EU350 ale země musí dodržovat unijní zákony, které říkají, že dvojjazyčné nápisy jsou povinné ve všech oblastech, kde žije více jak třetina obyvatel, která se hlásí k menšině. Tehdejší radní Željko Pinjuh se vyjádřil následovně: „Respektujeme práva menšin a občané srbské národnosti by to neměli vnímat jako akci proti nim. Pořád tam jsou ale věci, které jsou pro obyvatele Vukovaru velmi bolestné.“ Zamítavé stanovisko zaujímali i další vukovarští občané. Naopak tehdejší prezident Ivo Josipović vyzval občany k pořádku a řešení situace nenásilnou cestou. Chorvatska se týkala i reportáž Českého rozhlasu, resp. Alexandra Tolčinského, ze srpna 2012. Od války zde totiž nejsou umístěny silniční ukazatele na Bělehrad, což se mnozí snaží změnit. Místo na Bělehrad totiž ukazatele směřují na neznámou malou obec Lipovac ve východní Slavonii, což je pro mnohé turisty problém. Výzva, která se rozšířila prostřednictvím sociální sítě Twitter, s názvem „Ukazatel“ se setkala s odezvou i v tisku obou zemí; účastníci posílali na internet fotografie ukazatelů s odbočkou na Záhřeb a dotaz byl adresován také chorvatské vládě. Vláda původně odpověděla odkazem na platné zákony, podle kterých mají prioritu nejvýznamější centra v Chorvatsku; mezinárodní předpisy navíc vyžadují pouze, aby byl nejbližší ukazatel, který nese hlavní město sousední země, povinný až v místě křižovatky celoevropských magistrál, která je nejblíže vzájemné hranici.351 Dodnes nebyly nahrazeny veškeré ukazatele, ovšem s přístupem Chorvatska k Evropské unii se situace stále řeší a zlepšuje, aby byla naprosto v souladu s celoevropskými dopravními předpisy. Jak organizátoři uvedli, účelem akce bylo pomoci odstranit tuto anomálii, nejednalo se o provokaci chorvatské strany.

349 Události týkající se Vukovaru a bitvy o Vukovar během tzv. chorvatské války o nezávislost viz předchozí kapitoly. 350 Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie 1. července 2013. 351 V tomto případě se jedná o křížení magistrál E 70 a E 73, resp. dálnic A3 a A5, u obce Sredanci na území okresu Slavonského Brodu. 129

Lidové noviny uveřejnily v květnu 2013 převzatou zprávu od agentury ČTK, která se týkala pohřbu bývalého srbského krále Petra II. Karađorđeviće352 a jeho tří příbuzných – ženy Alexandry, matky královny Marie a bratra Andreje. Ostatky, které byly do Srbska převezeny téhož roku,353 byly za vysokých státních poct uloženy do královské hrobky Karađorđevićů ve městě Topola na hoře Oplenac – v centrálním Srbsku. Ceremoniálu se účastnil i králův syn, korunní princ Aleksandar II. Karađorđević a také nejvyšší představitelé státu. Vyjádřit poctu přijel mj. také jordánský král Abdalláh II. S manželkou či britský princ Edward, vévoda z Kentu. Spolupracovnice MF Dnes Alexandra Jašová se ve svém květnovém článku v roce 2013 zaměřila na komplex poničených a zchátralých budov ministerstva národní obrany v Bělehradě, tzv. Generalštab. Poničený komplex rozděluje srbské občany na dvě skupiny. Pro jedny se jedná o memento bombardování města v roce 1999354 a druzí by jej rádi viděli opravený – budovy totiž mají investiční potenciál, zejména pro zahraniční investory. Komplex byl navržen Nikolou Dobrovićem355, známým architektem pocházejícím z bývalé Jugoslávie, jehož většina plánů na rozvoj Bělehradu však zůstala jen na papíře. V roce 2005 se z budov stala kulturní památka. Objevilo se několik žádostí o rekonstrukce, zažádalo o ni např. sdružení bělehradských architektů, srbská kancelář mezinárodní organizace Do.co.mo.mo, která usiluje o ochranu a zachování budov moderního hnutí v architektuře a další. Co se týče zahraničních investorů, o komplex projevili zájem podnikatelé za Saúdské Arábie, kteří by zde chtěli vystavět hotel. Pro práce investorů je ovšem nutné, aby byla památka vyškrtnuta ze seznamu kulturních památek – o to požádalo Ministerstvo výstavby a urbanismu, které předložilo podnět Státnímu ústavu pro ochranu kulturního dědictví. Pro některé je ale rozhodnutí o přestavbu na hotel velmi diskutabilní – tyto názory zastává např. architekt Vladimir Kulić, který říká: „Je to až ironické vzhledem k tomu, že tyto budovy původně symbolizovaly protifašistický boj, osvobození od zahraniční okupace a socialistickou revoluci, a najednou by měly být prodány nadnárodnímu kapitálu a využívány bohatými cizinci.“

352 Petar II. Karađorđević (1923–1970), poslední srbský král. Nastoupil na trůn v roce 1941 ve věku 17 let, ale již po 11 dnech nacisté napadli Jugoslávii a on musel odejít do exilu. Králem se ale stal již ve svých 11 letech v roce 1934, kdy byl jeho otec král Aleksandar I. zabit ve Francii při státní návštěvě. Místo něj vládla regentská rada, která za jeho zády sjednala přistoupení k Paktu tří. Po napadení Jugoslávie Německem v dubnu 1941 král i vláda opustili zem, usadili se v Londýně a byli zde uznáni jako exilová vláda; skutečným vůdcem Jugoslávie se však stal komunistický vůdce Josip Broz Tito. Petar II. byl sesazen v listopadu 1945 jugoslávskou komunistickou stranou, sám ovšem nikdy neabdikoval. Zemřel v roce 1970 v USA. Jako jedinému evropskému panovníkovi se mu dostalo té pocty být pohřben na americké půdě, konkrétně byly jeho ostatky uloženy ve státě Illionis (KARAĐORĐEVIĆ, Petar II.: Moj život u izgnanstvu [online]. 2013 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://www.novosti.rs/dodatni_sadrzaj/feljtoni.120.html?item_id=813). 353 Ostatky Petra II. byly převezeny z USA, kde v roce 1970 zemřel. Ostatky Alexandry byly původně pochovány v Aténách v roce 1993 a ostatky královny Marie byly přivezeny z britského zámku Windsor. 354 Bombardování Bělehradu v roce 1999 viz kapitola Kultura. 355 Moderní urbanistický architekt Nikola Dobrović (1897–1967) studoval v Praze a Budapešti; jeho bratr Petar Dobrović je známým srbským malířem, představitel modernismu na poválečné jugoslávské scéně. Mezi nejznámější díla patří projekt Terazije a Ministerstvo národní obrany (BOGDANOVIĆ, Jelena: “Architect Nikola Dobrović—A Member of the Heroic Generation” Serbian Studies. Iowa, Iowa State University, 2003. Dostupné z: http://works.bepress.com/cgi/viewcontent.cgi?article=1006&context=jelena_bogdanovic). 130

Podobný názor sdílí mnoho srbských občanů, pro něž je takový paradox výsledkem značné nejasnosti ohledně historie země a jejích symbolů v dnešním Srbsku. Dalším možným řešením byla demolice projektu, proti které se však architekti postavili s odůvodněním, že budovy mají historickou hodnotu. Dodnes ale o budoucnosti budov nebylo rozhodnuto, proto jsou obehnány betonovými zábranami a prozatím chátrají dál. Radiožurnál jako jediný informoval v říjnu 2013 o úmrtí Jovanky Broz.356 V době titovské Jugoslávie byla Jovanka Broz velmi populární a účastnila se spolu se svým mužem většiny událostí. Po úmrtí Josipa Broze Tita357 (ale i před ní, mocenské struktury se ji snažily od Tita udržet již před jeho smrtí, obávaly se totiž jejího vlivu na prezidenta) žila v ústraní, de facto domácím vězení, a v chudobě, protože úřady jí státní penzi uznaly až v novém tisíciletí. V nemocnici byla již od srpna, kdy tam byla převezena kvůli infarktu, a od té doby byla ve vážném stavu. Zemřela 20. října v Bělehradě a byla pohřbena vedle svého muže v Domě květin v Bělehradě. Další ojedinělou reportáží byl lednový příspěvek Radiožurnálu z roku 2013. Věnoval se stavbě památníku na jihu Srbska v Prešerevu, který vztyčili kosovští Albánci na paměť padlých bojovníků z organizace UÇK, kteří v těchto místech vedli boj v letech 2000– 2001358. Na mramorové desce pomníku byla vyryta jména příslušníků UÇK, kteří zde padli v bojích se srbskou armádou a policií – jejich snahou bylo odtrhnout území s většinou albánských obyvatel a spojit jej se sousedním Kosovem. Albánská quasi armáda byla na území jižního Srbska rozpuštěna a její příslušníci byli v roce 2002 amnestováni srbskými úřady. Tehdejší premiér Ivica Dačić pohrozil, že pomník bude i přes protesty odstraněn. Do vzniklého konfliktu se zapojili i velvyslanci

356 Jovanka Budisavljević Broz (1924–2013) původně patřila k partyzánské skupině vedené Josipem Brozem Titem, která bojovala proti nacistické okupaci během druhé světové války. Po válce se stalo Titovou osobní asistentkou, v roce 1952 jeho ženou. Po Titově smrti byla obviněna z přípravy převratu a žila z ústraní na bělehradském předměstí Dedinje (Tito’s widow, Jovanka Broz, dies in Belgrade, aged 88. BBC, 20. 10. 2013 [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-europe-24602696). 357 Josip Broz Tito (1892–1980), jugoslávský komunistický politik a státník, předseda federální vlády v letech 1945–1953 a prezident federace v letech 1953–1980 (PELIKÁN, J.: Dějiny Srbska, s. 667). 358 V letech 2000-2001 vypukl ozbrojený konflikt mezi srbskými silami a albánskými povstalci, těmto bojům předcházela dlouhá snaha o osamostatnění území i útlak ze srbské strany (zejména za éry Slobodana Miloševiće). U UÇPMB (Osvobozenecká armáda pro Preševo, Medveđu a Bujanovac), která vznikla v době, kdy byla kosovská UÇK oficiálně rozpuštěna, resp. přeměněna na Kosovské ochranné sbory, je však UÇK nápadně podobná. UÇPMB se uchylovala i k extremistickým praktikám jako únosům, mučení srbských vojáků, policistů i civilistů. Útoky začaly zničením bujanovacké teplárny následkem výbuchu v únoru 2000. Následoval těžký útok na policejní stanici v obci Končulj, při němž byli zraněni čtyři srbští policisté. Obyvatelé obce se vydali na útěk ve směru na Gnjilan. Vedení KFOR se rozhodlo učinit výjimku z pravidla, že se jeho vojáci nesmí přiblížit k srbské hranici méně než na vzdálenost jedné míle, a začalo budovat pozorovací věže podél hranice. Rostoucí napětí vyústilo v roce 2001 v celkový počet 10 obětí (jednalo se o 5 Srbů, 4 Albánce a 1 příslušníka jiné národnosti). Eskalace napětí si povšimnuly i mezinárodní organizace, Tiranu navštívil generální tajemník NATO George Robertson, americká ministryně zahraničí Madeleine Albright a generál Wesley Clark. Preševské údolí navštívil také zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN Jiří Dienstbier. Radikalizaci místních Albánců oficiálně odsoudil Kofi Annan. V březnu bylo svoláno do Gnjilan shromáždění, které hodlalo vyřešit krizi v Prešerevském údolí diplomatickými prostředky – účastnili se ho delegáti Strany demokratického pokroku Kosova, členové UÇPMB a americký delegát Christopher Dell. Představitelé Kosova a USA tlačili na UÇPMB, aby okamžitě zastavila boje. Nakonec se shodli na vytvoření desetičlenné Politické rady pro Preševo, Medveđu a Bujanovac (SUROVČÁK, M: Albánci v jižním Srbsku a preševský iredentismus, s. 53–60). 131 západoevropských zemí, USA a OBSE, kteří situaci na místě monitorovali, přestože k tomu nebyli oficiálně vyzváni bělehradským vedením. Výstavba pomníku, který stojí na veřejném prostranství, nebyla projednána ani s místními úřady ani s koordinátorem srbské vlády pro jižní Srbsko; jednalo se o samostatnou aktivitu albánských bojovníků. Pomník byl nakonec odstraněn. O nehodě českého autobusu, která se stala na dálnici spojující Bělehrad a Niš, informovala televize Nova, Prima i Česká televize v červenci 2013. Nehoda se stala poblíž obce Mihajlovac. Český autobus, který vezl turisty ze zájezdu z Turecka, narazil do neosvětleného kamionu – jeho řidič byl ještě týž den obviněn z nedbalosti a umístěn ve vyšetřovací vazbě. Na místě nebyl žádný mrtvý, ale dvě těžce zraněné osoby byly převezeny do bělehradské nemocnice a lehce ranění byli převezeni do nemocnice ve Smederevu.

Poslední a nejvíce reflektovanou oblastí z kategorie „ostatní“ bylo počasí, kterému se média věnovala ve srovnání s ostatními články nejvíce. Postupně bylo popsáno několik problematických situací a období, do kterých se země dostala vlivem počasí. Prvním problémem, o kterém v únoru 2012 informovala Česká televize, byla rekordní zima na Balkáně, kvůli které byly některé obce úplně odříznuty od elektřiny, či její dodávka vázla. Na desítkách kilometrů navíc zamrznul Dunac, což s sebou přineslo problémy v lodní dopravě – úřady dokonce uvažovaly o eliminaci ledu a uvolnění řeky pomocí výbušnin. O oteplení a tání ledů informovala později ve stejném měsíci televize Nova; jako problém se ale ukázaly ledové kry, které po řece dorazily do bělehradské části Zemun, kde s sebou strhávaly zakotvené lodě. V témže roce, v prosinci, se opět projevila zima, ale tentokrát byl problematický sníh, jak informoval Český rozhlas. Sníh a vichřice totiž paralyzovaly dopravu a problematické bylo i zprůjezdnění hlavní balkánské tepny na západě, tedy dálnice mezi Bělehradem a Záhřebem. V Srbsku byly na silnici sněhem uvězněny kolony aut, zejména ve Vojvodině se tvořily mnohakilometrové kolony – auta z nich pomáhalo vyprostit vojsko pomocí tanků. Navíc si počasí vyžádalo i několik obětí. Kuriózní byl i případ ženy z jednoho uvězněného auta, jak informovala televize Nova, která se nedostala včas do porodnice a musela proto porodit v autě – dceru pojmenovala příznačně Snežana. Se sněhem bojoval Balkán, zejména Srbsko, také v únoru 2014, jak informovala Česká televize a Radiožurnál. Celé Srbsko bylo tehdy paralyzováno ledovkou a přívaly sněhu, které byly nejsilnější za poslední desítky let; sníh byl navíc doprovázen velmi silným větrem, zejména na severovýchodě státu. Opakovala se situace, kdy tisíce lidí uvízly ve svých vozidlech na dálnici a silnicích, a musela zasahovat armáda, které je vyprošťovala pomocí vojenského vrtulníku – přízemní komunikace totiž nebyla možná, místy byly až pětimetrové závěje a nebylo tedy možné, aby se k uvíznutým automobilům dostal tank, navíc silný vítr hnal sníh hned po odklizení zpět na silnice. Nejčastěji se však média věnovala záplavám na Balkáně v květnu 2014. Informovaly o něm jak deníky – MF Dnes a Právo pomocí agenturních zpráv – tak i Česká televize, Nova a Český rozhlas. Premiér Srbska Aleksandar Vučić vyhlásil v celém Srbsku stav ohrožení; kvůli rozvodněným tokům bylo potřeba evakuovat tisíce osob, s čímž kromě hasičů a záchranářů pomáhala i armáda, desetitisíce domácností byly bez proudu a na 132 mnoha místech byla přerušena železniční i silniční doprava. Premiér také občany vyzval, aby uposlechli pokyny záchranářům, a požádal o pomoc, zejména humanitární, další státy – členské země EU, Rusko a Slovinsko. Jednalo se o nejhorší záplavy země; postižena jimi byla také sousední BaH, ale i část Rakouska a Maďarska. Na pomoc přijel i tým českých hasičů, kteří úspěšně chránili před vodou elektrárnu v obcích Lazarevac, Veliki Crljeni a Kostolac – pomohli tedy udržet dodávky elektřiny do hlavního města. Kritická byla i situace v BaH, kde úřady varovaly, že by záplavy mohly odkrýt zatím nenalezené miny z války v 90. letech – došlo zde totiž k mnoha sesuvům podmáčených svahů, zejména v okolí Sarajeva. Do země vyslaly své týmy i další státy, dorazila koordinační tým Evropské komise, jehož cílem bylo získat detailní informace o situaci, prozkoumání postižených oblastí a koordinace práce ze strany Evropské unie. Jako nejhůře postižené obce bylym kvalifikovány srbský Obrenovac a bosenský Doboj. Na památku obětí, kterých bylo v Srbsku konečném součtu 51, země držela třídenní smutek – stejně tomu bylo i v BaH. Po opadnutí vody byly největším problémem uhynutá zvířata a tuny bahna. Navíc nebylo možné odbírat a zkoumat kvůli nákazám vzorky, protože laboratoře v nemocnicích či poliklinikách byly zničeny. Problematický byl i nedostatek dezinfekce; stejně tak se nedostávalo pohonných hmot, kvůli čemuž mnohá humanitární pomoc stála podél cest a nedostala se dostatečně rychle k cílovým uživatelům. Pozitivní reakce ale bylo možno vysledovat mezi znesvářenými etniky – lidé nehleděli na svůj původ či státní příslušnost a pomáhali si bez rozdílu.; do zemí zamířila i humanitární pomoc z Chorvatska. Země přitom dosud prostředky uvolnila pouze na pomoc syrským uprchlíkům živořícím v Turecku a Jordánsku. V postižených oblastech pomáhaly mezinárodní týmy, z České republiky do oblasti zamířil tým organizace ADRA, který se podílel na úklidu následků povodní, přivezl vysoušeče a agregáty na výrobu elektřiny. Do dění se zapojil i Ústav slavistiky FF MU, kde byla přeložena publikace o záplavách, která byla v oblasti rozdávána. Měsíc po povodních přinesla Česká televize reportáž o následcích živelní katastrofy. Srbská vláda na pomoc vyčlenila 30 milionů eur a částkami přispěly i další státy, nadace a organizace, včetně těch českých. Škoda po povodních byla velmi rozsáhlá a podle místních potrvá navrácení do původního stavu roky.

10.1. UDÁLOSTI V BOSNĚ A HERCEGOVINĚ

Velká část zpráv zařazených do skupiny „Ostatní“ se týkala Bosny a Hercegoviny – zejména bosenského konfliktu a současné situace v zemi. Protože informace nebylo možné jednoznačně zařadit do předchozích kapitol (oblastí), byla v rámci kapitoly „Ostatní“ vytvořena zvláštní podkapitola, která se zabývala pouze tímto děním.

Současnými problémy se zabýval v dubnu 2012 v článku Lidových novin Matyáš Zrno. Na úvod se v článku věnoval prvním obětem bosenské války359, na což navázal

359 Názory na první oběti války se liší v závislosti na etniku. Z bosenského pohledu se jedná o zemřelou bosenskou muslimku Suadu Dilberović a Chorvatku Olgu Sušić, které zastřelili srbští ostřelovači v centru Sarajeva 5. dubna 1992. Ostřelovači byli sice zajati bosenskou policí, ta je ale následně vyměnila za zajaté bosenské civily. Ze srbského pohledu válka začala vraždou Nikoly Gardoviće v centru Sarajeva. 1. března 1992 jej zastřelil nejspíš Ramiz Delalić, známý pod přezdívkou „Ćelo“, bývalý velitel 9. horské brigády 133 rozpadem Jugoslávie a českou humanitární pomocí360. Zrno dál uvedl, BaH je dodnes rozdělena, byť neviditelnou, hranicí mezi třemi zdejšími etniky – Bosňáky, Srby a Chorvaty, což se odráží i na výuce tří jazyků ve školách a také třemi odlišnými verzemi dějin – což je vidět i na výše zmíněném výkladu dějin počátku bosenské války. Země se tedy dodnes zmítá v problémech kvůli složité státní struktuře, která konzervuje etnické rozdělení země – ve tříčlenném předsednictvu musí být zástupci jednotlivých etnik. Místní politici se domlouvají velmi složitě; OSN tak stojí před dilematem poválečné rekonstrukce. Nabízí se otázka, zda a do jaké míry zapojit stávající struktury, které nesou vinu na válce a v rámci míru zachovat stávající stav či zda raději zvolit radikální změnu.361 V souvislosti s dvacátým výročím počátku války v Bosně se ve stejném měsíci objevila v České televizi vzpomínková reportáž, která se v závěru zaměřila i na důsledky války, se kterými se země bude vyrovnávat ještě desetiletí – stejné jako obyvatelé se vzpomínkami. V souvislosti s masovými hroby a událostmi ve Srebrenici362 se objevilo několik zpráv. Agenturní zpráva uveřejněná v MF Dnes v červenci 2012, stejně jako reportáž České televize, informovala o setkání zhruba 35 000 osob při příležitosti 17. výročí masakru a s ním spojeném pohřbu 520 nově identifikovaných obětí srebrenického masakru. Při příležitosti 18. výročí masakru, o němž informoval článek MF Dnes Lenky Suché s využitím ČTK a také reportáže České televize, bylo pohřbeno dalších 409 nově identifikovaných obětí včetně jedné dívky – nejmladší obětí genocidy. Součástí pietního aktu v Sarajevu byl i smuteční průvod, který ostatky nově identifikovaných doprovázel. V ČT se zaměřili také na historii konfliktu – Srebrenici, která tehdy patřila do tzv. bezpečných zón, mělo bezpečí zaručit na 600 nizozemských příslušníků mezinárodních jednotek. Ti byli později obviňováni ze zbabělosti. Jak ale vysvětloval Thomas Karremans z 3. nizozemského praporu UNPROFOR:363 „Byli jsme vycvičená jednotka.

v Sarajevu. Událost se stala před kostelem během svatby; Delalić byl vyšetřován v souvislosti s dalšími zločiny, např. z útoku na policistu (DONIA, Robert J.: Sarajevo: A Biography. Michigan 2006, s. 392); obviněn byl i ze střelby v roce 1992, ale před vyřčením rozsudku soudu byl v roce 2007 zavražděn, nejspíš členem jiného kriminálního gangu. Bosenští Chorvaté jako první oběť války označují Joza Stankoviće z hercegovské vsi Ravno To bylo srovnáno se zemí černohorskými rezervisty v říjnu 1991 během jejich tažení na Dubrovník. 360 Jednalo se např. o kampaň SOS Sarajevo; Česká republika navíc přijala přes 10 000 bosenských uprchlíků. Více viz kapitola Česko-srbské vztahy. 361 V současnosti se aktivity UNCT (United Nations Country Team) skládají ze 12 fondů OSN, programů a specializovaných agentur. Práce UNCT je koordinována prostřednictvím úřadu koordinátora OSN v rámci programu OSN „One“, který je pro BaH plánován na roky 2015–2019. Jedná se o strategický programový a finanční základ pro rozvoj místních struktur a rozvoj partnerství země a OSN. Jedná se o téměř 265 milionů dolarů od OSN, světových fondů, dárců a vlád (Permanent Mission of Bosnia and Herzegovina to UN in New York. [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://bhmissionun.org/american_pages/Bosnia_and_Herzegovina_&_UN/x_bosnia_and_herzegovina_& _UN.html). Program OSN se zaměřuje zejména na oblasti práva, bezpečnosti, udržitelný a vyvážený rozvoj a zaměstnanost, sociální začleňování a zmocňování žen (Our Work: United Nations Country Team in Bosnia and Herzegovina. United Nations in Bosnia and Herzegovina [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://ba.one.un.org/content/unct/bosnia_and_herzegovina/en/home/what-we-do.html). 362 Viz kapitola Procesy spojené s válečnými událostmi 90. let, ICTY. 363 Mise UNPROFOR (United Nations Protection Force) byla ustanovena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN dne 27. listopadu 1991 a o účastni české armády v mírových misích rozhodla tehdejší vláda České a Slovenské Federativní republiky 16. ledna 1992. K nejdůležitějším úkolům mise patřilo vybudování a zabezpečení činnosti na desítkách kontrolních a propouštěcích stanovištích, organizování mobilních pozorovacích týmů včetně pozorovacích míst, dohled nad uloženými zbraněmi nepřátelských stran, 134

Kdybychom měli dobré zbraně a munici, mohli jsme válčit. Ale já měl zbraň jen na deset střel.“ Působení nizozemských vojáků je dodnes sporné. Srebrenica ovšem není jen místo smutných a negativních vzpomínek. Dokladem toho je svatba místního muslima a křesťanky, o které v říjnu 2012 informoval článek MF Dnes, převzatý z agentury ČTK, a reportáž televize Nova. Srbka Dušica Rendulić, původem z chorvatského Gospiće, přijela do Bosny v roce 2010 původně na návštěvu příbuzných, ale setkala se zde s Almirem Salihovićem, a už v Bosně zůstala. Oba dva jsou poznamenáni válečnými událostmi, Rendulić za tzv. chorvatské války za samostatnost utekla z Chorvatska do uprchlického tábora ve Valjevu, několik ze Stalihovićových příbuzných bylo zase zavražděno během srebrenického masakru. Rodiny obou je ve svatbě podporují, ale stejně smířlivě k nim nepřistupují všichni místní, což například dokládá výrok místní ženy, muslimky: „Pokud by si můj syn přivedl Srbsku, řekla bych mu: Klidně, ale ne pod mou střechu.“ Pár, který čelil nedostatku financí – což v Bosně není ojedinělý případ, protože místní nezaměstnanost dosahuje téměř 50 % – byl nucen požádat o pomoc humanitární organizaci, díky čemuž získali dům. Jedná se o první dvojici, která prolomila ledy mezi etniky. V Bosně a Hercegovině jsou následky války znatelné dodnes. Potvrdila to i reportáž Českého rozhlasu ze září 2012, podle kterého je tento stát nejzaminovanější na světě; informaci oznámilo bosenské centrum pro odstraňování min. Do současnosti umírají následkem výbuchu min lidé, od roku 1996 jich zemřelo přes 600. Problém v odstraňování min je velký, svůj podíl na tom jistě má i rozdělení země na Republiku Srbskou a Muslimsko-chorvatskou federaci, jejichž vzájemné neshody zpomalují nutné celostátní reformy, brzdí hospodářský růst a také řešení této situace. Špatnou situaci mnoha obyvatel země dokládá i reportáž České televize z ledna 2012, která pojednávala o srbských veteránech z válek v 90. letech; mnozí z nich totiž nedostávají důchod a žijí v chudobě. Jejich bývalí protivníci z řad bosenských Muslimů a Chorvatů se tedy rozhodli a založili fond na jejich podporu a záchranu. Vzniklou situaci komentoval bývalý muslimský voják Senad Hubijer: „Politici, kteří nás tehdy nahnali do války, nás teď nechali v situaci, kdy si musíme navzájem pomáhat. Oni nám ale nepomohou.“ V souvislosti s následky války informovala v Českém rozhlasu v září 2012 moderátorka Karolína Zikmundová o nově objeveném masovém hrobu. Hrob se nachází poblíž Višegradu u srbských hranic na území Republiky Srbské a oběti v něm pohřbené jsou nejspíš Muslimové zabití ve válce během 90. let. Našli jej vyšetřovatelé Ústavu pro pohřešované osoby Bosny a Hercegoviny ve spolupráci s policií, ale přesný počet obětí dodnes není znám. O dalším masovém hrobu a jeho odkrývání informovala Česká televize v říjnu 2013. Masový hrob se nachází v kopcích u vesnice Tomašica a na ploše 3 000 m2 se má nacházet až 1 000 těl včetně žen a nemluvňat, kteří byli během války v 90. letech zastřeleni srbskými nacionalisty působícími na území BaH. Mluvčí Institutu

patrolovací činnost a humanitární pomoc (UNPROFOR – mírová mise, 1992 - 1995, země bývalé Jugoslávie, 2250 příslušníků. Ministerstvo obrany České republiky [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://www.mise.army.cz/historie-misi/unprofor---mirova-mise--1992---1995--zeme-byvale-jugoslavie-- 2250-prislusniku-3690/). 135 pohřešovaných osob364 Lejla Cengić uvedla: „Těla jsme objevili naskládaná 10 metrů pod zemí. U některých jsme našli i průkazy totožnosti.“ Dále uvedla, že se může jednat o největší masový hrob v BaH. V hrobu by měly být ostatky Muslimů a Chorvatů z okolí Prijedoru. To, že se v oblasti nachází nějaký hrob, bylo jisté už v roce 1995. V té době ale nikdo nechtěl vypovídat, kde se těla civilistů nacházejí – je to dáno i tím, že se území dostalo pod srbskou správu. Vyšetřovatel Mujo Begić, hlavní vyšetřovatel Institutu pohřešovaných osob, přiznal, že první osoby ochotné vypovídat našli až po dvou letech.

10.2. REFLEXE

Do kategorie ostatní byly zařazeny články, které nebylo možno zařadit do předchozích oblastí, avšak přinesly zajímavé informace o Srbsku a Srbech a o situaci v zemi. Týkaly se však nejen různých zajímavostí, ale i válečných událostí a v neposlední řadě počasí – tyto zprávy byly zařazeny, protože popisovaly mj. spolupráci s českým prostředím. V případě pochodu sdružení Dělnické mládeže, který byl údajně svolán na podporu srbského lidu a na protest proti násilnému odtržení provincie Kosovo, je možné navrhnout několik dat, se kterými by se dal 18. únor (datum pochodu) spojit, lze však předpokládat, že podpora srbského lidu byla pouze zástěrkou ke svolání pochodu. Někteří účastníci sice během pochodu měli v rukou srbskou vlajku, ale v rámci projevů, které byly na náměstí předneseny, se žádný z řečníků o Srbsku nezmínil, alespoň o tom žádné médium neinformovalo. V podstatě bulvární informace o těhotenství 60leté Srbky (při porodu již 61 leté) se objevila, protože údajně umělé oplodnění podstoupila v České republice. Žádné médium však neuvedlo, jak je možné, že jej zde žena podstoupila, protože podle českých zákonů není možné zákrok osobě starší 49 let poskytnout. Lze jen odhadovat, zda k tomu došlo ilegálně či zda se to vůbec stalo na českém území – žádné médium totiž nepřineslo přesnou informaci, navíc v obou reportážích televize Nova i Prima Family se několikrát objevilo slůvko „prý“; nejedná se tedy o podloženou informaci, nejspíš jen domněnku. Za informaci s bulvárními rysy lze označit i zprávu o úmrtí (sebevraždě) srbského ambasadora Branislava Milinkoviće působícího v NATO. Celá událost byla v obou médiích detailně popisována, avšak jen Česká televize uvedla i závěr vyšetřování, dle kterého se jednalo o sebevraždu. MF Dnes upozornila na chorvatské protesty proti používání cyrilice (argumentováno bylo tím, že by to připomínalo válečné události 90. let minulého století). Stejně i ve Vukovaru se místní bouřili (ze stejného důvodu) proti transparentům se srbskými nápisy. Zajímavý byl postřeh Luboše Palaty (MF Dnes), který zaznamenal, že mezi mladými Srby je upřednostňována spíš latinka než cyrilice. Tuto skutečnost lze označit jako důsledek moderních technologií (které jsou ve většině v latince). Navíc trend nápisů vyvedených latinkou, zejména v Bělehradu, stále roste (což je podloženo i vlastním

364 International Commission on Missing Persons 136 pozorováním na místě) – příčinou v tomto případě však mohou být zahraniční turisté. Protože je cyrilice znakem pravoslaví, tak typickým pro Srbsko, je logické, že část národa se staví proti tomuto trendu. Pokud by totiž docházelo k postupnému mizení cyrilice, mohlo by to vést ke ztrátě kulturního dědictví, tak neodmyslitelně se Srbskem spjatého. Za kuriózní situaci lze označit situace na chorvatsko-srbské hranici, kde na chorvatské straně chyběly ukazatele na Bělehrad. Občanská inciativa vedená přes sociální síť Twitter sice měla na chorvatské straně odezvu, dodnes však na některých místech ukazatele chybí. Protože je však Chorvatsko členem EU, musí jednat podle evropských předpisů a je nutné tyto nesrovnalosti odstranit. Na jedné straně jsou sice bolestné vzpomínky na válku, na straně druhé je ale evropská integrace a s tím související nařízení a předpisy „shora“, kde není pro podobné, kulantně řečeno „žabomyší války“ prostor. Nakolik je však toto centrální řízení Evropy efektivní a dobré je těžké odhadovat, je třeba nekritizovat a hledět na tyto skutečnosti s časovým odstupem. Pod záštitou Unie by však mohlo k vyřešení kuriozity dojít, navíc pokud by obě země byly pod „ochranou“ EU, dá se předpokládat, že vztahy budou normalizovány.

Příspěvky o svatbě Srbky a Muslima v BaH ukázaly na ochotu (některých, lze však říct většiny) obyvatel soustředit se na budoucnost, ne na minulost a události 90. let minulého století. Je pochopitelné, že podobné události vždy vyvolají nesouhlas části obyvatel (ať už z jedné nebo druhé strany), avšak podobné akty lze označit za postupné přibližování etnik, hledání kompromisů a usmíření. Budovy Generalštabu v Bělehradě poničené od bombardování v roce 1999 jsou neustálým důvodem k diskusím, nejinak tomu bylo i ve sledovaném období. Názor na tuto „památku“ je dvojí, v Srbsku jsou obránci i odpůrci komplexu. I při konverzaci s bělehradskými obyvateli je to znát. Podle jedné strany jde o historickou památku a jakési memento „utrpení srbského národa“ kvůli zásahu NATO, podle druhé strany je nutno budovy odstranit. Je třeba vzít v úvahu názory obou táborů; je pravda, že při pohledu zblízka vypadají budovy i ve své opuštěnosti impozantně, otázkou však zůstává, zda je správné – i z hlediska bezpečnosti – mít takový komplex v srdci hlavního města. Navíc je třeba zvážit, zda je dobrým návrhem prodat objekt zahraničním investorům, kteří plánovali vystavět na místě luxusní hotel. Překvapivě jako jediný informoval o úmrtí Jovanky Broz pouze Radiožurnál, a to jen v krátké reportáži během zpravodajské relace – přitom tato žena by si jistě zasloužila více prostoru. V Srbsku velmi populární manželka Josipa Broze Tita se zpovídala před svou smrtí novináři Žarku Jokanovićovi z bělehradského deníku Blic, který její život shrnul v publikaci Jovanka Broz – Moj život, moja istina, která shodou okolností vyšla v říjnu 2013, měsíci, kdy Jovanka Broz zemřela. Kniha je víceméně romantickým příběhem doplněným fotografiemi z mnohých zahraničních cest prezidentského páru. Je těžké hodnotit osobu Jovanky Broz – ženu, jež se pokoušeli vysoce postavení politici odstavit od svého manžela ještě během jeho života, protože na něj měla nesporně velký vliv. To se jim ostatně nakonec povedlo, několik let před Titovou smrtí žili manželé odděleně. A dle výše zmíněné publikace a výpovědi samotné Jovanky Broz to mnohdy vypadá, že to

137 ona přivedla Tita na spoustu nápadů a možných řešení, např. v knize vzpomíná, že tzv. Hnutí nezúčastněných byl její nápad apod. Z tohoto pohledu je však patrné, proč se ji vysoce postavení politici snažili odstavit od moci. Je však třeba zmínit, že mnohé věci, které J. Broz během své výpovědi zmínila, nejsou historicky ověřené. Navíc publikace obsahuje několik nepřesností, např. při svém nástupu na Beli dvor Jovanka Broz nebyla sekretářkou, ale hygieničkou (za účelem kontroly Titova jídla, pití a osobního zdraví) apod. Několik reportáží a článků se věnovalo tématu BaH, jednalo se zejména o zprávy informující o tamní situaci a o vyrovnávání se s válkou – jak vidno, tato oblast je pro BaH stále velmi těžká, vždyť se jedná o dodnes nejzaminovanější stát na světě. Jako problematická se také jeví neviditelná hranice mezi třemi etniky v rámci zdejšího obyvatelstva a promítající se i do složité státní struktury. Navíc domluva mezi jednotlivými politiky je velmi těžká a zdlouhavá, proto místní voliči stojí permanentně před dilematem, zda volit konzervativní, avšak ne nejlépe fungující systém, či zda se zvolit radikální změny. Země se přesto bude ještě dlouho vyrovnávat s válečnými událostmi, což doložila i zpráva o nově nalezeném masovém hrobu poblíž Višegradu. Navíc stále probíhá identifikování obětí masakru ve Srebrenici a při jeho výročí jsou pohřbívána nově identifikovaná těla. Není také vyloučeno, že podobných masových hrobů se na území BaH nachází dalších několik desítek, takže i v tomto ohledu bude pro zemi i její obyvatele těžké se s událostmi konce minulého století vyrovnat. Nejpočetnější skupinu zpráv ale tvořily informace o přírodních podmínkách a jevech – na Balkáně totiž došlo ve sledovaných letech k rekordnímu sněžení a mrazům, což způsobilo problémy mnohým obyvatelům. V květnu 2014 navíc došlo k rozsáhlým záplavám, které postihly nejen Srbsko, ale i sousední BaH a Chorvatsko. O této události informovala shodně všechna média, často zde byla také zmiňována pomoc českých hasičů a dobrovolníků. Lze se jen dohadovat, zda by média o přírodních jevech informovala v tak velké míře, pokud by nebyli nápomocni čeští občané; nejspíš by se objevilo několik informací, ale bylo by jich mnohem méně. Přesto je pozitivní, že média prezentovala i česko-srbskou solidaritu a spolupráci, která bude jistě pokračovat i v dalších letech a v dalších oblastech.

Příspěvky této kapitoly nebylo možno zařadit do jiných oblastí. Lze je označit za různorodé, navíc ve většině případů se jednalo o příspěvky cíleně zamířené na srbskou oblast, což dokazuje angažovanost a zájem reportérů o tento stát. Nutno podotknout, že příspěvky nebyly nijak názorově zabarvené a podávaly objektivní informace. Jednotlivé příspěvky však odrážely (nejspíš) v některých případech osobní zájmy reportérů (alespoň to tak působí, protože jejich různorodost je opravdu velká).

138

11. KVANTITATIVNÍ VÝZKUM

Hlavním cílem tohoto výzkumného šetření je zjistit míru informovanosti české společnosti o oblasti Srbska/Srbů, zjistit, jakých oblastí se případné poznatky týkají, co si veřejnost, resp. výzkumný vzorek, myslí o způsobu a četnosti informování o této oblasti a o jakých oblastech by veřejnost uvítala přinášet více informací. Na základě tohoto cíle byly stanoveny výzkumné otázky a k nim byly stanoveny hypotézy.

Hlavní hypotéza: Česká populace se příliš nezajímá o dění v Srbsku, informace mnozí cíleně nevyhledávají a přijaté informace o této oblasti zaznamenávají mnohdy jen výjimečně.

Dílčí cíle: V jaké souvislosti je Srbsko zaznamenáváno nejčastěji? Jsou přinášené informace dostatečné? Je vnímání recipienta ovlivněno obsahem médií?

Pracovní hypotézy:

 H1: O problematiku Srbska se více zajímají vzdělanější jedinci.  H2: Většina recipientů si těžko vzpomíná na události spojené se Srbskem, které zaznamenala v médiích.  H3: Média o Srbsku neinformují dostatečně.  H4: Mnozí recipienti si Srbsko spojují s bývalou Jugoslávií a válkami v 90. letech.

Tento výzkum je zaměřen na mínění diváků televizního zpravodajství a čtenáře denního tisku, proto je vzhledem k této skutečnosti zvolena kvantitativní metoda výzkumu s využitím techniky dotazníku obsahujícího celkem 12 otázek. K vytvoření dotazníku posloužil internetový server www.survio.com poskytující možnost vytvoření dotazníku pro online distribuci. A proč byl zvolen právě kvantitativní výzkum? Protože „se předpokládá, že lidské chování můžeme do jisté míry měřit a předpovídat. Kvantitativní výzkum využívá náhodné výběry, experimenty a silně strukturovaný sběr dat pomocí testů, dotazníků nebo

139 pozorován.“365 Také z toho důvodu, že se předpokládá zahrnutí subjektivity, kdy se výzkumník identifikuje se zkoumaným jevem. Kvantitativní výzkum je metoda standardizovaného vědeckého výzkumu, který popisuje jevy pomocí proměnných neboli znaků, které jsou sestrojeny, ab měřily určité vlastnosti. Výsledky jsou následně zpracovány a interpretovány nejčastěji s použitím statistiky.366 Kvantitativní výzkum navíc předpokládá ověřování hypotéz, proč společnost k danému problému zaujímá nějaký postoj. Tímto druhem výzkumu se snažíme prověřit spolehlivost porozumění realitě, ve které žijeme.367 Hypotézu můžeme chápat jako určitý podmíněný výrok o vztahu mezi dvěma proměnnými. Je třeba, aby každá hypotéza obsahovala takové proměnné, které je možno prověřit.

K výzkumu byla využita kvantitativní metoda, a to pomocí dotazníkového šetření, viz níže.

Charakteristika výzkumného souboru: Výzkum byl prováděn pomocí anonymního dotazníku, který byl přístupný v internetové formě – byl umístěn na sociálních sítích (www.facebook.com, www.vinted.cz) a přístupný všem uživatelům, přičemž byl cíleně několika respondentům nabídnut (viz další odstavec). Bylo tedy zaručeno, že bude poskytnut širokému spektru v rámci populace. Kvantitativním výzkumem není možno sledovat mínění celé populace, což by ostatně bylo téměř nemožné – zastihnout a oslovit všechny respondenty. Přesto byl ale výzkum náhodným výběrem nabídnut co nejvíce respondentům – jedná se tedy o takový vzorek populace, ve kterém je velmi vysoká pravděpodobnost, že do něj bude vybráno mnoho rozdílných elementů, následkem čehož je jeho vysoká věrohodnost. Samozřejmě se jako problém může jevit tzv. náhodná chyba, která je tím méně pravděpodobnější, čím vyšší je počet respondentů – jejich počet pro tento výzkum byl stanoven na 100. Část respondentů byla do výběrového souboru vybírána na základě metody tzv. stratifikovaného výběru, tedy na základě rozdělení souboru do skupin, nebol strát, ze kterých byl následně učiněn náhodný výběr. Primárně byly vybírány odlišné populační skupiny – studenti středních škol, vysokých škol, pracující, osoby s nižším vzděláním, různé věkové skupiny.368 Těmto osobám byl dotazník cíleně poskytnut v elektronické podobě – ve stejné podobě byl umístěn i na sociálních sítích, aby byl snadno dostupný i ostatním zájemcům o vyplnění.

365 HENDL, Jan: Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha 2012, s. 44. 366 ZHÁNĚL, Jiří, HELLEBRANDT, Vladimír, Sebera, Martin: Metodologie výzkumné práce. Brno 2014, s. 21. 367 HUK, Jaroslav: Výzkum veřejného mínění a mediální publikum. Praha 2013, s. 15. 368 ZHÁNEL, J., HELLEBRANDT, V., Sebera, M.: Metodologie výzkumné práce, s. 31. 140

Nástroj sběru dat: Jak již bylo zmíněno, nástrojem sběru dat byl dotazník s nabídnutými možnostmi (předem připravenými odpověďmi), u dvou otázek byl také nabídnut prostor pro volnou odpověď (kompletní dotazník viz přílohy). Průměrná doba vyplnění dotazníku činila 5– 10 minut. Na počátku února byla provedena tzv. pilotní studie (či předvýzkum), jejíž cílem bylo zjistit, zda se vůbec požadované informace v populaci vyskytují a zda je tedy cíl výzkumu dosažitelný.369 Tato část výzkumu byla provedena již na počátku února, kdy byly vedeny rozhovory s několika možnými respondenty, a zjišťovalo se, zda vůbec mají o dané problematice povědomí. Rozhovory vedené s pěti respondenty vedly k poznatku, že určité povědomí o dění v Srbsku a o Srbech je v populaci přítomno, což prokázalo realizovatelnost výzkumu. Předvýzkum pomohl objevit drobné vady a nesrovnalosti v dotazníku – byly doplněny další možnosti odpovědí, aby se otázky jevily jako jasné a srozumitelné. U devíti otázek byly odpovědi předem připravené, u tří bylo možno vybrat i jinou odpověď a doplnit vlastní text. U jedenácti otázek byla možnost výběru pouze jedné z nabízených možností, u jedné otázky bylo možné zvolit více odpovědí. Vzhledem k velkému výběru možností i k možnosti doplnění vlastní odpovědi, příp. výběrem možnosti „nevím“, byla validita výběru zvýšena, bylo tedy maximálně zamezeno vnucování určitých odpovědí respondentovi.370

Vyhodnocení jednotlivých položek dotazníku:

Výzkumný soubor tvořilo celkem 100 respondentů, kteří se výzkumu zúčastnili dobrovolně, jejich anonymita byla zachována. Vyplňovat dotazník měli možnost v průběhu 15. dubna až 15. května. Z celkového počtu 100 osob se dotazníku zúčastnilo 62 žen a 38 mužů, kteří spadali do několika věkových kategorií. Respondentů ve věku do 25 let se zúčastnilo 36, ve věku 26 až 35 let se zúčastnilo 47 osob, ve věku 36 až 45 let 9 osob, v rozmezí 46 a 55 let se jednalo o 6 osob a osoby starší 56 let věku dotazník vyplnily dvě.

369 DISMAN, Miroslav: Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha 2011, s. 120– 121. 370 HUK, J.: Výzkum veřejného mínění a mediální publikum, s. 50–51. 141

Graf č. 1: Pohlaví respondentů – v procentech. Pohlaví respondentů

38% muži ženy 62%

Tabulka č. 1: Pohlaví respondentů. Počet V procentech Muži 38 38 % Ženy 62 62 % Celkem 100 100 %

Graf č. 2: Věk respondentů – v procentech. Věk respondentů

6% 9% 25 let a méně 36% 26–35 let 36–45 let 46–55 let 56 let a více 47%

142

Tabulka č. 2: Věk respondentů. Počet V procentech 25 let a méně 36 36 % 26–35 let 47 47 % 36–45 let 9 9 % 46–55 let 6 6 % 56 let a více 2 2 % Celkem 100 100 %

Co se týče dosaženého vzdělání respondentů, většina disponovala vysokoškolským vzděláním (41 osob) a středoškolským vzděláním s maturitou (40 osob). Nižší počet respondentů absolvoval vyšší odbornou školu (12 osob) a pouze několik absolvovalo střední školu bez maturity (3 osoby). Nejnižší vzdělání, tedy pouze základní školu, ukončili 4 respondenti.

Graf č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů – v procentech. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?

3% základní

41% středoškolské (bez maturity) středoškolské (s maturitou) 40% vyšší odborné vysokoškolské 12%

143

Tabulka č. 3: Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů. Počet V procentech Základní 4 4 % Středoškolské (bez 3 3 % maturity) Středoškolské (s maturitou) 40 40 % Vyšší odborné 12 12 % Vysokoškolské 41 41 % Celkem 100 100 %

Na otázku „Zajímáte se aktivně o Srbsko a dění s ním související?“ odpovědělo kladně 20 osob. Dalších 16 osob odpovědělo, že se zajímá o oblast pasivně a celkem 42 osob vypovědělo, že se o oblast nezajímají, přesto však občas zaznamenají nějakou informaci, která se oblasti týká. O oblast se vůbec nezajímalo celkem 22 osob.

Graf č. 4: Angažovanost respondentů v oblasti Srbska/Srbů – v procentech. Zajímáte se aktivně o Srbsko a dění s ním související?

ano, tato oblast mne zajímá 22% 20% zajímám se pasivně

16% občas zaznamenám nějakou informaci týkající se této oblasti

42% nezajímám se vůbec

144

Tabulka č. 4: Angažovanost respondentů v oblasti Srbska/Srbů. Počet V procentech Ano, tato oblast mne zajímá 20 20 % Zajímám se pasivně 16 16 % Občas zaznamenám 42 42 % nějakou informaci týkající se této oblasti Nezajímám se vůbec 22 22 % Celkem 100 100 %

Na otázku, zda respondent v poslední době zaznamenal v médiích informaci týkající se oblasti Srbska/Srbů, odpovědělo negativně 55 respondentů a pozitivně 45 respondentů. Ti v následující otázce (kterou respondenti s negativní odpovědí nezodpovídali) uváděli, o kterou oblast se jednalo. Žádný respondent si nevybavil událost spojenou s kulturním děním a pouze jedna osoba zaznamenala událost spojenou s hospodářstvím a kriminalitou. Do deseti respondentů si vzpomnělo na informaci týkající se sportu (5 osob), historie (6 osob) a česko-srbských vztahů (7 osob). Nejvíce respondentů – celkem 25 – si vybavilo událost spojenou s politickým děním. V této otázce byla možnost odpovědět i vlastními slovy. Této možnosti využili dva respondenti, kteří odpověděli takto (doslovný přepis odpovědí):

 srbský prezident Tomislav Nikolić se zúčastnil oslav 70. letého výročí konce války v Moskvě;371  vztahy s Kosovem.372

371 Tomislav Nikolić se zúčastnil oslav konce války v Moskvě v druhém květnovém týdnu 2015. Vojenské přehlídky se zúčastnila i srbská armáda, což bylo, jak to komentoval srbský vojenský analytik Aleksandar Radić, poprvé, kdy se srbská armáda v moderních dějinách země účastnila podobné přehlídky v zahraničí. Dodal, že pro Srbsko, tedy bývalou Jugoslávii, tedy účastník protihitlerovské koalice, je naprosto nemyslitelné, aby se vzdalo tradic, které jej váží s vítěznými zeměmi; účast srbské armády tedy chápe jako symbolické gesto. Obrovský symbolický význam má účast Srbska na přehlídce i podle srbského politologa Aleksandra Paviće (Serbian Army to Take Part in Victory Day Parade in Moscow. Sputnik news agency and radio, 4. 6. 2015 [cit. 26. května 2015]. Dostupné z: http://sputniknews.com/europe/20150406/1020541768.html). 372 Vztahy s Kosovem podrobněji viz kapitola Politika. 145

Graf č. 5: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů – v procentech. Vzpomínáte si na nějakou informaci spojenou s touto oblastí, kterou jste v poslední době zaznamenal/a v médiích?

45% ano 55% ne

Tabulka č. 5: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů. Počet V procentech Ano 45 45 % Ne 55 55 % Celkem 100 100 %

Graf č. 6: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů, rozdělené do oblastí – v procentech. Jaké oblasti se informace, kterou jste zaznamenal/a, týkala?

4% hospodářství politiky 13% sportu kultury 15% 53% kriminality 0% česko-srbských vztahů 2% historie 11% jiné

146

Tabulka č. 6: Informace zaznamenané v médiích týkající se Srbska/Srbů, rozdělené do oblastí. Počet V procentech Hospodářství 1 1 % Politika 25 25 % Sport 5 5 % Kultura 0 0 % Kriminalita 1 1 % Česko-srbské vztahy 7 7 % Historie 6 6 % Jiné 2 2 % Celkem 100 100 %

Na otázku intenzity informování o Srbsku/Srbech odpověděla většina respondentů, že míra informování je nepřiměřená – spíše málo informací je zveřejňováno podle 64 osob. Že média o dané oblasti informují hodně, si myslel pouze jediný respondent; o přiměřenosti informování bylo přesvědčeno 15 respondentů. Podle 11 dotázaných však média o dané oblasti neinformují vůbec (11 osob). 9 respondentů odpovědělo na tuto otázku „nevím“.

Graf č. 7: Míra intenzity informování o Srbsku/Srbech dle respondentů – v procentech. Jak často podle Vás média informují o Srbsku/Srbech?

15% hodně 11% přiměřeně spíše málo vůbec nevím 64%

147

Tabulka č. 7: Míra intenzity informování o Srbsku/Srbech dle respondentů. Počet V procentech Hodně 1 1 % Přiměřeně 15 15 % Spíše málo 64 64 % Vůbec 11 11 % Nevím 9 9 % Celkem 100 100 %

Na otázku způsobu informování médií o zkoumané oblasti většina respondentů odpověděla spíše v záporném smyslu. Podle téměř poloviny respondentů totiž média o Srbsku/Srbech informují spíše negativně (40 osob), jeden respondent odpověděl, že média dokonce informují velmi negativně. Více než třetina respondentů si myslí, že média o dané oblasti informují neutrálně. O pozitivním přístupu médií nebyl z respondentů přesvědčen téměř nikdo – pouze dva respondenti zvolili možnost „spíše pozitivně“ a názor, že média informují velmi pozitivně, nezvolil nikdo. 22 respondentů, dalo by se říct těch, kteří média nesledují pravidelně, odpovědělo „nevím“.

Graf č. 8: Způsob informování o Srbsku/Srbech dle respondentů – v procentech. Jak (jakým způsobem) podle Vás média informují o Srbsku/Srbech?

0%2% velmi pozitivně 22% spíše pozitivně 35% 1% neutrálně spíše negativně velmi negativně 40% nevím

148

Tabulka č. 8: Způsob informování o Srbsku/Srbech dle respondentů. Počet V procentech Velmi pozitivně 0 0 % Spíše pozitivně 2 2 % Neutrálně 35 35 % Spíše negativně 40 40 % Velmi negativně 1 1 % Nevím 22 22 % Celkem 100 100 %

Otázka č. 9 zjišťovala, o jaké oblasti dle respondentů média informují nejčastěji. Většina respondentů, téměř polovina z nich, vybrala oblast politiky (41 hlasů), druhou nejčastější odpovědí byly soudní procesy spojené s válečnými zločiny během 90. let minulého století (20 osob), na třetím místě byl vstup do Evropské unie (11 osob); další možnosti vybralo méně než 10 respondentů: hospodářství (4 osoby), sport (7 osob), kultura (2 osoby), kriminalita (4 osoby) a česko-srbské vztahy (7 osob). Tři respondenti zvolili možnost, do které vepsali svůj vlastní text – zde jsou jejich názory (doslovný přepis odpovědí):  Kosovo a Metochije,  záleží na typu média. Veřejnoprávní dávají přednost zprávám politickým, ostatní jiným odvětvím,  nevím.

Graf č. 9: Souvislosti, ve kterých je Srbsko nejčastěji zmiňováno – v procentech. V jaké souvislosti je podle Vás Srbsko nejčastěji zmiňováno?

hospodářství 3%

11% 4% politika

20% 42% sport

7% kultura 4% 2% 7% kriminalita

149

Tabulka č. 9: Souvislosti, ve kterých je Srbsko nejčastěji zmiňováno. Počet V procentech Hospodářství 4 4 % Politika 41 41 % Sport 7 7 % Kultura 2 2 % Kriminalita 4 4 % Česko-srbské vztahy 7 7 % Soudní procesy spojené 20 20 % s válečnými zločiny 90. let minulého století Vstup do Evropské unie 11 11 % jiné 3 3 % Celkem 100 100 %

Na otázku ovlivnitelnosti veřejného mínění reportážemi médií odpověděla většina respondentů kladně – podle většiny se totiž média podílejí na tom, jakým způsobem recipienti vnímají Srbsko a Srby a pomáhají tak utvářet mediální obraz srbské společnosti v očích té české. Celkem 42 respondentů je přesvědčeno o přímém vlivu médií na názor veřejnost, odpověď „spíše ano“ vybralo dalších 39 respondentů. Pouze 11 respondentů bylo přesvědčeno o opaku – tři osoby se vyslovily proti vlivu médií na veřejné mínění a podle dalších osmi je odpověď „spíše ne“.

Graf č. 10: Vliv médií na názor veřejnosti – v procentech. Myslíte si, že média ovlivňují svým zpravodajstvím názory veřejnosti na Srbsko/Srby?

3% 9% ano

46% spíše ano spíše ne 42% ne

150

Tabulka č. 10: Vliv médií na názor veřejnosti. Počet V procentech Ano 42 42 % Spíše ano 39 39 % Spíše ne 8 8 % Ne 3 3 % Celkem 100 100 %

Na předposlední otázku č. 11 odpověděla nadpoloviční většina respondentů, že by média měla přinášet více informací o Srbsku/Srbech, současný stav je podle nich nedostatečný (52 osob). Téměř čtvrtina dotázaných si myslelo, že současný stav je vyhovující a není třeba přidávat více informací o této oblasti (23 osob), téměř stejný počet (22 osob) odpovědělo, že neví. Pouze tři respondenti se domnívali, že není třeba o dané oblasti přinášet více informací.

Graf č. 11: „Je třeba přinášet více informací o Srbsku/Srbech?“ – v procentech. Myslíte si, že by média měla o Srbsku/Srbech přinášet více informací?

22% ano ne 52% současný stav je dostatečný 23% nevím 3%

Tabulka č. 11: „Je třeba přinášet více informací o Srbsku/Srbech?“. Počet V procentech Ano 52 52 % Ne 3 3 % Současný stav je 23 23 % dostatečný Nevím 22 22 % Celkem 100 100 %

151

Poslední dvanáctá otázka zjišťovala názor respondentů na to, o kterých oblastech by se rádi dozvěděli víc, a je třeba, aby se na ně média více zaměřila. Tato otázka jako jediná nabízela výběr z více možností, čehož respondenti hojně využívali. Nejčastěji vyslovili přání, aby média přinášela více reportáží o česko-srbských vztazích (57 osob) a o kulturním dění (47 osob). Mnozí by také uvítali více zpráv o politice (32 osob), hospodářství (29 osob), soudních procesech spojených s válečnými zločiny během 90. let minulého století a vstupu do Evropské unie (shodně 19 osob). O sportu by si přálo více informací 15 respondentů a o oblasti kriminality by se rádo dozvědělo 6 osob. Možnost vepsat svou vlastní odpověď do kolonky „jiné“ využilo celkem devět respondentů – odpověděli následující (doslovný přepis odpovědí):

 dějiny vs. současnost, mylné chápání některých historických událostí a jejich (ne)aktuálnost,373  vše,  nevím,  Kosovo,  myslím, že celkově by neškodilo více informací,  tohle asi mluví za vše – https://www.youtube.com/watch?v=Fgk0rAF9eD8, 374  myslím, že celkově by neškodilo více informací,  problematika Kosova,  ukradené Kosovo,  žádné.

373 Zde je diskutabilní „mylné chápání“ historických událostí. Jak bylo zmíněno již v předchozích kapitolách, pohled na rozpad Jugoslávie a následné války se v různých etnikách liší a je tedy otázkou, co si představit pod mylným chápáním historie. Otázkou také je, od koho tato odpověď pochází, zda od etnického Čecha, člověka zainteresovaného na Balkáně a spřízněného s určitým etnikem či o člověka etnicky pocházejícího z některého z balkánských etnik. 374 Odkaz na dokumentární film Václava Dvořáka Uloupené Kosovo mapující složitou národnostní situaci Srbska s ohledem na historii; nutno však dodat, že velmi prosrbsky zaměřený. 152

Graf č. 12: Témata, na která by se média měla více zaměřit. Na která témata by se případně měla médie podle Vás v informování o Srbsku/Srbech zaměřit? 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0

 ICTY = soudní procesy spojené s válečnými zločiny během 90. let minulého století.

Tabulka č. 11: Témata, na která by se měla média více zaměřit. Počet hlasů Politika 32 Hospodářství 29 Sport 15 Kultura 47 Kriminalita 6 Česko-srbské vztahy 57 Soudní procesy spojené s válečnými 19 zločiny během 90. let minulého století Vstup do Evropské unie 19 Jiné 9 Celkem 233

Závěry šetření, diskuse: Hlavním cílem tohoto šetření bylo zjistit, jak moc se česká populace zajímá o dění v Srbsku a dění s ním spojené. Bylo třeba potvrdit či vyvrátit hlavní hypotézu: Česká populace se příliš nezajímá o dění v Srbsku, informace mnozí cíleně nevyhledávají a přijaté informace v této oblasti zaznamenávají mnohdy jen výjimečně.

153

V souvislosti s touto hypotézou byly stanoveny dílčí cíle, jejichž prostřednictvím se zkoumal vztah výzkumného vzorku k srbskému prostředí a informacím obsaženým v médiích. Z výše uvedených informací je možno vyvodit, že téměř polovina respondentů si při vyplňování dotazníku vybavila nějakou reportáž či článek o Srbsku, povědomí o této oblasti je tedy v populaci přítomno. Nejvíce informací se týká oblasti politiky, válečných událostí provázejících rozpad Jugoslávie v 90. letech minulého století a také česko-srbských vztahů a vstupu do Evropské unie. Více než polovina dotazovaných by si také přála získávat z médií více informací, zejména o česko-srbských vztazích, kultuře, politice a hospodářství (viz Graf č. 12), pouze necelá čtvrtina dotazovaných vypověděla, že je spokojena se současným stavem a není tedy dle nich třeba navyšovat počet reportáží a článků týkajících se Srbska. Drtivá většina respondentů byla přesvědčena o vlivu médií na veřejné mínění – kladně na otázku, zda média ovlivňují svým zpravodajstvím názory veřejnosti na Srbsko a Srby, odpovědělo 81 % dotazovaných (viz Graf č. 10), pouze 11 % nebylo přesvědčenosti o provázanosti vlivu médií a utváření názorů.

Pro výzkum byly stanoveny celkem čtyři hypotézy. První z nich H1 předpokládala, že o problematiku Srbska se více zajímají vzdělanější jedinci. Jak vidno u otázky č. 3 (viz Graf č. 3), více než 90 % osob disponuje středoškolským vzděláním s maturitou a vyšším, avšak o oblast se aktivně zajímá pouze 20 % všech dotázaných a dalších 42 % vypovědělo, že občas zaznamenají nějakou informaci, která souvisí s oblastí Srbska (viz Graf č. 4). Lze tedy vyvodit, že média pravidelně sledují a o oblast se zajímají spíše osoby středoškolsky a výše vzdělané a hypotézu H1 lze tedy prohlásit za platnou. Druhá hypotéza H2 předpokládala, že většina recipientů si těžko vzpomíná na události spojené se Srbskem, které zaznamenala v médiích. Tato domněnka H2 byla vyvrácena otázkou č. 5: Vzpomínáte si na nějakou informaci spojenou s touto oblastí, kterou jste v poslední době zaznamenal/a v médiích?, na kterou téměř polovina všech dotázaných, 45 respondentů, odpověděla kladně (viz Graf či. 5). Není to nadpoloviční většina, avšak jde o velmi vysoké procento – na počátku výzkumu bylo předpokládáno, že informaci o Srbsku zaznamenala v médiích čtvrtina či méně respondentů. Navíc více než tři čtvrtiny, tedy 78 %, respondentů vypovědělo, že se o oblast zajímá aktivně, pasivně či občas zaznamená nějakou informaci, která se Srbska týká (viz Graf č. 4). Četnosti informování médií se věnovala třetí hypotéza H3 – média o Srbsku neinformují dostatečně. K tomuto názoru se v otázce č. 7: Jak často podle Vás média informují o Srbsku/Srbech? nadpoloviční většina respondentů, tedy 64 %, shodla, že informací je spíše málo a 11 % dotazovaných si myslí, že média neinformují o dané oblasti vůbec. Naopak pouhých 16 % vypovědělo, že je spokojeno s četností, s jakou média o Srbsku informují - podle 15 % z nich je četnost přiměřená a pro jediného respondenta je četnost vysoká. Navíc v otázce č. 11: Myslíte si, že by média měla o Srbsku/Srbech přinášet více informací? se nadpoloviční většina vyslovila pro více informací, celkem 52 %, proti nim stály pouhá tři procenta respondentů, podle kterých není třeba více informací. Neutrální odpověď, podle které je současný stav dostatečný,

154 zvolila necelá čtvrtina dotazovaných – 23 %. Pouze o procento méně osob vypovědělo „nevím“ a de facto na otázku neodpovědělo či nemělo názor. Na základě těchto dat lze hypotézu H3 prohlásit za platnou. Poslední hypotéza H4 se zaměřila na spojení Srbska s bývalou Jugoslávii a s válkami, které provázely v 90. letech minulého století její rozpad. K rozřešení správnosti této hypotézy lze využít otázky č. 9 (V jaké souvislosti je podle Vás Srbsko nejčastěji zmiňováno) a č. 12 (Na která témata by se případně měla média podle Vás v informování o Srbsku/Srbech zaměřit?). Pokud by byla hypotéza platná, u obou těchto otázek by převažovala odpověď soudní procesy spojené s válečnými zločiny během 90. let minulého století. Podle téměř poloviny respondentů – 41 % – je však Srbsko nejčastěji zmiňováno v souvislosti s politikou; pouze pětina dotazovaných vybrala možnost soudních procesů. Navíc na otázku, o čem by si respondenti přáli, aby média přinášela informaci častěji (otázka s možností výběru více odpovědí, proto zde nejsou uváděna procenta), velká část respondentů upřednostnila zejména česko-srbské vztahy (57 hlasů), kulturu (47 hlasů) a hospodářství (29 hlasů); pro soudní procesy se vyslovilo 19 dotázaných. Z těchto dat je patrné, že spojení Srbska s rozpadem Jugoslávie a následnými válkami v povědomí zkoumaného vzorku existuje, není však na první pozici a nelze říct, že jsou tyto události se Srbskem spojovány automaticky či na základě stereotypizace – tedy hypotéza H4 byla vyvrácena. Závěrem lze prohlásit, že povědomí zkoumaného vzorku o oblasti Srbska a dění s ním spojeného je vyšší, než bylo původně očekáváno, a jednoznačně se jedná o pozitivní zjištění. Vzhledem ke druhé části práce, analýze článků doplněné reflexemi, lze největší informovanost o politice prohlásit za oprávněnou, protože počet článků o tomto tématu výrazně přesahoval články z dalších oblastí. Za překvapivé však lze považovat nižší povědomí zkoumaného vzorku o oblasti sportu, kde byla očekávána vyšší procenta, vzhledem k výkonům srbských tenistů a pravidelné účasti v bojích o Davisův pohár. Pozitivní je jistě také vyslovené přání, aby média přinášela více informací o Srbsku, což je vidět u otázky č. 12 (viz Graf č. 12), kdy by veřejnost uvítala více zpráv zejména o srbsko-českých vztazích a srbské kultuře.

155

ZÁVĚR

Česká média se sice zaměřují na veškeré oblasti srbského života a přinášejí o nich mnoho článků (ve sledovaném období se jednalo celkem o 396 příspěvků), ne vždy se ale příspěvky dají označit za vševypovídající. V mnoha případech dochází k tomu, že informace jsou podávány kusé, bez vysvětlení potřebného k pochopení celého kontextu, je tedy předpokládána informovanost čtenáře. Mezi tištěnými médii o problematice nejvíce informovala MF Dnes s 56 články, následovaly Lidové noviny s 50 články a Právo s 37články. Nejméně příspěvků zaznamenaly Literární noviny (16) a pouze dva příspěvky byly otištěny v Parlamentních listech. V rozhlasovém vysílání dominoval Český rozhlas (sem byly zařazeny stanice: Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Plzeň, Regina, Sever a samozřejmě ČRo 6) s celkem 90 příspěvky a druhý Radiožurnál uveřejnil celkem 51 příspěvků. V televizním vysílání nejvíce příspěvků odvysílala Česká televize (121), podstatně méně jich bylo odvysílaných na Nově (26) a pouze 7 příspěvků odvysílala Prima. Mimo počet je důležité nezapomenout zmínit, že většina médií (tištěných) nesprávně uváděla srbská jména. Nejen, že bylo špatně přepisováno Ć na Č, často se také vyskytoval nesprávný přepis jmen, např. Hashim Thaçi byl uváděn následovně: „Hašim Thači“ (M. Zrno, Lidové noviny, 22. dubna 2013; T. Šupová, Lidové noviny, 19. září 2012), „Hašim Thaci“ (A. Tolčinský, Literární noviny, 18. dubna 2013). Vzhledem k aktuálnosti tématu byly při zpracovávání práce využity nejen dostupné publikace, ale ve vyšší míře také internetové zdroje. Ty sloužily zejména k doplnění co nejnovějších informací, ať již v případě kosovské situace, vstupu do Evropské unie, vztahů Srbska s Ruskem či např. plánované výstavbě plynovodu South Stream. Také v případech řešených Haagským tribunálem byly hojně využívány internetové dokumenty, které jsou dostupné na stránkách www.icty.org – jsou zde velice cenné dokumenty (výslechy svědků, shrnutí jednotlivých případů, obvinění, rozsudky apod.). Co se týče správnosti informací, drtivá většina příspěvků přinesla informace bez chyb (až na výjimky, které se nejvíce dotýkaly oblasti česko-srbských vztahů – viz reflexe v kapitole Česko-srbské vztahy). Nutno také zmínit, že i přes různorodost médií nebylo patrné výrazné názorové zaměření. Co se však týče příspěvků TV Nova a Prima, jednalo se převážně o téměř bulvární informace, a obě televize shodně „dělaly z komára velblouda“, což však bylo již na počátku průzkumu jasné vzhledem k působení a prezentaci těchto televizí v českém prostředí.

Mnoho příspěvků bylo založeno na agenturních informacích (sem je možné zařadit i příspěvky uveřejněné v televizi a rozhlasu, které byly uvedeny moderátorem/moderátorkou, avšak nejednalo se o samostatné reportáže), v rámci tisku šlo často o převzaté a doplněné agenturní zprávy. Mnohdy byly také informace doplněny zprávami reportérů, kteří se nacházeli přímo na daném místě, a také názory odborníků na danou problematiku. Pouze ojediněle se jednalo o rozsáhlejší reportáž / diskusní pořad,

156 do kterého byli pozváni odborníci a komentovali srbské dění (např. volby, situaci na Kosovu, Haagský tribunál). Až na výjimky nebylo zaznamenáno, že by byly příspěvky neobjektivní, což pramení i z faktu, že se velmi často jednalo o agenturní zprávy / převzaté agenturní zprávy. Negativní nádech byl patrný pouze u zpráv týkajících se nepokojů během sportovních utkání, výjimečně u jiného tématu. Z příspěvků však ve věštině nebyla cítit osobní zaujatost, naopak byla patrná velká angažovanost většiny redaktorů, byť mnohdy byly informace nedostatečně vysvětlené či chyběl jakýsi kontext či uvedení do problému. Cílem práce bylo vytvořit mediální obraz Srbska v období let 2012–2014, dílčím cílem bylo zmapování toho, jak Češi na Srbsko a Srby pohlížejí díky informacím poskytovaným médii a zda se vůbec o tuto oblast nějak aktivně zajímají a mají povědomí o srbském dění. Celé bádání bylo podloženo teoretickou částí práce, ve které je popisován vliv médií na recipienty a možná rizika plynoucí ze zneužití této moci. Na základě bádání v oblasti novinových, televizních a rádiových příspěvků je nutno uvést, že počet článků převyšoval očekávanou skutečnost a že média se zabývala všemi oblastmi života, byť některými více a některými méně. V rámci kvantitativního výzkumu byla zjišťována česká angažovanost v české oblasti, a i zde byla převýšena očekávaná skutečnost,375 protože z výzkumu (kterého se účastnilo celkem 100 respondentů) vyplynulo, že čeští recipienti se o oblast zajímají (zde je však nutno tuto informaci doplnit: jedná se převážně o vzdělanější jedince) a uvítali by větší počet informací (a to zejména o oblasti česko- srbských vztahů, kultury, politiky a hospodářství), pouze minimum respondentů si nepřálo více dostávat více informací. Více než polovina respondentů také odpověděla, že si vybavuje informaci týkající se Srbska/Srbů, kterou zaznamenala v médiích (což vyvrátilo hypotézu, dle které si většina respondentů na takovouto skutečnost těžko vzpomíná). Navíc z výzkumu vyplynulo, že čeští recipienti si Srbsko nespojují s rozpadem Jugoslávie a následnými válkami – toto spojení bylo sice v povědomí zkoumaného vzorku patrné, avšak nebylo potvrzeno, že by docházelo k automatickému spojení či stereotypizaci. Naopak Překvapivě malý počet respondentů by uvítal více informací o vstupu Srbska do Evropské unie, což je s podivem vzhledem k českému členství, které by mělo vybízet k informování se o dalších možných budoucích členech.

Celkový dojem nabytý na základě bádání a výzkumu je však velmi pozitivní a bylo prokázáno, že Srbsko a Srbové nejsou českému čtenáři/divákovi neznámé, navíc informovanost zkoumaného vzorku o oblasti Srbska a dění s ním spojeném byla vyšší, než bylo původně očekáváno. Pozitivní je také vysoký počet příspěvků nashromážděný za sledované období, což je dokladem toho, že tato oblast není cizí ani redaktorům. Navíc v příspěvcích byla několikrát zmíněna česko-srbská spolupráce, pomoc a také solidarita, což ukazuje blízkost těchto národů, i když geograficky jsou si státy vzdálené.

375 Hlavní hypotéza výzkumu zněla následovně: Česká populace se příliš nezajímá o dění v Srbsku, informace mnozí cíleně nevyhledávají a přijaté informace v této oblasti zaznamenávají mnohdy jen výjimečně. 157

РЕЗИМЕ

У свом дипломском раду сам се бавила сликом Србије и Срба у чешким медијама (у периоду година 2012–2014). Циљ мог рада је био створити медијалну слику Србије и Срба тако, како је ова земља била у чешким медијама присутана. Привремени циљ био је сазнати ангажовање чешких пратиоци у области српских догађаја. Овај рад је подељен у три блиско повезана дела. Први део је теоретски и објашњава моћ и утицај медија и описује и то, како медији могу да утичу на јавно мишљење. У овом делу такође су помињани ризици, који произлазе из тога. У другом делу, све постове су подељене по појединим областима (економија, криминалитет, судски процеси који се односе на ратне догађаје 90-их година прошлог века, култура, политика, чешко-српски односи, историја, спорт и остали). Ако то било могуће, постови су били сортирани хронолошки, евентуално тематски. Информације добијене из медија су биле допуњене објашњењима у фуснотама, у којима је објашњен историски контекст итд. Свако поглавље у овом делу је допуњено кратким размишљањем, који се састоји од својег мишљења о добијеним информацијама. У последњем делу спроведено је било квантитативно истраживање са циљем сазнати приврженост чешких примаоца у српској области и српским догађајима. Чешки медији су о Србији у извештајном периоду донели укупно 396 постова. Они су били укључени у овај рад због вредности њиховог информисања, евентуално због евалуацијног мишљења. С обзиром на чињеницу да многи постови нису описивали само једну од наведених области, није било могуће одредити њихов тачан број за сваку област. Међутим, могуће је рећи да уз неколико изузетака (као што је то било нпр. у области културе и историје), постови су били веома различити и дали су информације о многим проблемама. У постовима је било неколико изузетака, нпр. у области чешко-српских односа, где се појавило неколико грешака, али у осталим постовима информације су биле углавном тачне. Важно је споменути, да већина постова је била објективна. Цело истраживање је подржано од стране теоријског дела рада, у којем је описан утицај медија на прималаца и могући ризика од злоупотребе ове моћи. Многи постови су били заснивани на основу агенцијних извештаја (овде је могуће укључити кратке вести на телевизији или радију, које је споменуо водитељ, али нису то биле самосталне репортаже. У штампаним медијама често су били постови узимани из агенцијних извештаја . Информације су биле допуњене такође вестима новинара, који су се налазили на месту догађаја. Само неколико пута биле су информације допуњене мишљењим стручњака у дискусном програму. На основу истраживајна у области новинских, телевизијских и радијских постова, неопходно је споменути, да је број постова премашио очекивања и да су се медији бавили свим областима живота, мада некима више и некима мање (на пример о области спорта, политике или судских процеса који су се односили на ратне догађаје 90-их година 158

прошлог века, медији су објавили пуно постова, али из области културе или историје појавило се само неколико постова). У оквиру квантитативног истраживања био је детекована чешка ангажованост у области српских догађаја. Такође овде је премашено очекивање, јер истраживање је показало да чешки пратиоци су заинтересовани о Србији и Србима (овде је потребно информацију допунити: углавном то су били више образовани појединци) и да они желе добити већи број информација (нарочито о чешко-српским односима, култури, политици и економији). Изненађујуће мали број испитаника желео је добијати више информација о уласку Србије у Европску унију, што је изненађујуће с обзиром на чешко чланство – било је очекивано, да Чеси би оцењивали више информација о другим потенцијалним будућим члановима.

159

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

BREČAN, Vilém.: Do různých stran: eseje a články z let 1983–1989. Praha: Lidové noviny, 1989. CEROVIĆ, Stojan: Izlazak iz istorije, 1999-2004. Beograd: Standard 2, 2004. DACIĆ, Fjola.: Strategická kultura Srbska. Magisterská diplomová práce 2014. Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, PhD. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno. DeVITO, Joseph, A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada, 2008. ĐINĐIĆ, ZORAN: Put Srbije u Evropu. Beograd: Draslar partner, 2005. DISMAN, MIROSLAV: Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 2011. DONIA, ROBERT J.: Sarajevo: A Biography. Michigan, University of Michigan Press, C. Hurst and Co. (Publishers) Ltd, 2006 [online]. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=ACvJHam2_- oC&pg=PA392&lpg=PA392&dq=ramiz+delalic+death&source=bl&ots=E5v52KZd6G &sig=2oXiBIGEhpAJ6DJWUIzC- tfHVrw&hl=cs&sa=X&ei=eiFJVcHyBompsgH71YHYBw&ved=0CHQQ6AEwDQ#v= onepage&q=delalic&f=false DOROVSKÁ, DAGMAR, DOROVSKÝ IVAN: Slovník balkánských spisovatelů. Praha: Libri, 2001. DUFKOVÁ, Michaela: Chronologie bombardování Jugoslávie a postoj českého tisku. Magisterská diplomová práce 2009. vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, PhD. Ústav slavistiky FF MU Brno. FORET, Miroslav: Komunikace s veřejností. Brno: Masarykova univerzita, 1994.

František Alexand Zach (1807–2007): Sborník příspěvků ze sympozia k 200. býročí narození Františka Alexandra Zacha v Brně 24. dubna 2007. Brno: nakladatelství František Šalé – ALBERT, 2007. FTOREK, Jozef: Public relations jako ovlivňování mínění: jak úspěšně ovlivňovat a nenechat se zmanipulovat. Praha: Grada, 2012.

GABAL, Ivan: Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. GOCIĆ, Goran: Notes from the underground: the cinema of Emir Kusturica. London: Wallflower Press, 2001.

160

GREENBERG, Robert D.: Jezik i identitet na Balkanu: raspad srpsko-hrvatskoga / Robert D. Greenberg; prevela Anita Peti-Stantić. Zagreb: Srednja Europa, 2005. HENDL, Jan: Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál, 2012. HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005. HLADKÝ, Ladislav: Jugoslávská krize a její historické souvislosti. Jinočany, H & H, 1993. HLADKÝ, Ladislav: Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha: Historický ústav, 2010. HNÁTNICKÁ, Eliška: Postoj Evropské unie a jejích členských států k otázce uznání samostatného kosovského státu. Bakalářská diplomová práce 2009. Vedoucí práce: Mgr. Hubert Smekal, M.A., Ph.D. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno. HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert: Srebrenica: zpráva o válečném zločinu. Praha: Mladá fronta, 2001. HRADEČNÝ, Pavel: Dějiny Albánie. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. HUK, Jaroslav: Sociologie médií: (žurnalisté, politici a ti ostatní). Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2008. HUK, Jaroslav: Výzkum veřejného mínění a mediální publikum. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2013. JANJATOVIĆ, Petar: EX YU ROCK enciklopedija 1996-2006. Beograd, P. Janjatović, 2007 [online]. Dostupné z: http://it.scribd.com/doc/36286214/Ex-YU-ROCK- Enciklopedija#scribd JEŽEK, Martin, TROJAN, Pavel: Tak nám zabili Ferdinanda. Praha: Radioservis, 2014. JIRÁK, Jan, KÖPPLOVÁ, Barbora: Média a společnost. Praha: Portál, 2003. KARAĐORĐEVIĆ, Petar II.: Moj život u izgnanstvu. Beograd: Evrop-Giunti, 2013 [online]. Dostupné z: http://bs.scribd.com/doc/157418743/Kralj-Petar-II- Karadjordjevi%C4%87-Moj-%C5%BEivot-u-izgnanstvu#scribd

KOBZOVÁ, Jana: Komparácia politiky regionálnej mocnosti Ruska a Európskej únie voči Srbsku. Magisterská diplomová práce 2015. Vedoucí práce: Mgr. Jan Osička, Ph.D. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno. KREJČÍ, Pavel: Přehled vývoje jihoslovanských spisovných jazyků: (od 9. do počátku 19. století). Brno: Masarykova univerzita, 2014.

161

KUSYOVÁ, Veronika: Vývoj vzťahov medzi Chorvátskom a európskej integrácie. Bakalářská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: Mgr. Srdjan Prtina. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno. LAPČÍK, Marek: Televizní zpravodajství jako paradox: jak (ne)rozumět zpravodajství. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci pro Centrum kulturálních mediálních a komunikačních studií při Filozofické fakultě Univerzity Palackého, 2014. MATVEJEVIĆ, Predrag, DIZDAREVIĆ, Zlatko, STEVANOVIĆ, Vidosav: Strůjci války a míru. Praha: G plus G, 2001. MCNAIR, Brian: Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál, 2004. MCQUAIL, Denis: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2009. MUSIL, Josef: Sociální a mediální komunikace. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2010. NEDOŠÍNSKÁ, Ivana: Analýza vztahu Srbska k EU. Magisterská diplomová práce 2014. Vedoucí práce: Ing. Tomáš Paleta, Ph.D. Katedra ekonomie ESF MU Brno. NEUMANN, Caryn E.: Sexual Crime: A Reference Handbook. Santa Barbara, Calif: ABC-CLIO, 2010 [online]. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=frpErXzWm_kC&printsec=frontcover&hl=cs&source =gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false OLIVERIUS, Miroslav: Na kyšických chaloupkách. Malé Kyšice: Obec Malé Kyšice, 2008.

ORIŠKO, Josef: Krize mezietnických vztahů na Kosovu na přelomu milénia. Brno, Masarykova univerzita, 2013. OŠKRKANÝ, Pavel: Válka v Bosně a Hercegovině (1992-1995) v českém dobovém tisku. Magisterská diplomová práce 2012. Vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Historický ústav FF MU Brno. PELIKÁN, Jan: Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005.

PEŠKOVÁ, Michaela: Vznik, vývoj a jurisdikce mezinárodních trestních tribunálů. Magisterská diplomová práce 2007. Vedoucí práce: Prof. JUDr. Pavel Šturma, DrsC. Katedra mezinárodního práva PrF UK Praha. PETROVIĆ, Aleksandar: The Transformation of Mihailović’s Chetnik movement: From Royalist Yugoslav Forces to serb Nationalist Guerrilas. Vancouver, Simon Fraser University, 2011 [online]. Dostupné z: file:///C:/Users/341768/Downloads/etd6876_Petrovic.pdf PIŠKYTLOVÁ, Eva: Srbsko v kontextu rozšíření Evropské unie a Severoatlantické aliance. Magisterská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: doc. PhDr. Břetislav Dančák, PhD. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU Brno.

162

REIFOVÁ, Irena: Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. SKOUPÝ, Arnošt: Oběti války v olomouckém mauzoleu Jihoslovanů. Střední Morava: vlastivědná revue. Olomouc: Memoria, 2014. SOUBIGOU, Alain: Tomáš Garrigue Masaryk. Praha: Paseka, 2004. STOJAROVÁ, Věra: Organized Crime in the Western Balkans. HUMSEC JOURNAL, Issue 1 [online]. 2012. Dostupné z: http://www.humsec.eu/cms/fileadmin/user_upload/humsec/Journal/Stojarova_Organize d_Crime_in_the_Western_Balkans.pdf SUROVČÁK, Martin: Albánci v jižním Srbsku a prešovský iredentismus. Magisterská diplomová práce 2012. Vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Ústav slavistiky FF MU Brno. ŠESTÁK, Miroslav: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

ŠTĚPÁNEK, Václav: Mýty kolem Slobodana Miloševiće. Praha: Na Východ od Aše, 2006. 1/2006, časopis Navýchod. ŠTĚPÁNEK, Václav: Jugoslávie – Srbsko – Kosovo. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ŠTĚPÁNEK, Václav: Srbské povolební paradoxy. Praha: Na Východ od Aše, 2012. 3/2012, časopis Navýchod. TRAMPOTA, Tomáš: Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. VYBÍRAL, Zbyněk: Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005. ZÁVRSKÁ, Vladislava: Teoretická východiska teorií účinků masové komunikace. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. ZHÁNĚL, Jiří, HELLEBRANDT, Vladimír, SEBERA, Martin: Metodologie výzkumné práce. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ZORBIĆ, Jan: Nejnovější vývoj srbského nacionalismu. Bakalářská diplomová práce 2014. Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. Historický ústav FF MU Brno.

163

SEZNAM POUŽITÝCH INTERNETOVÝCH ZDROJŮ

(aha): Krev v ulicích, oheň na fotbale. Srbští hooligans vzývají balkánské démony. iDnes.cz, 15. října 2010 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/krev-v-ulicich-ohen-na- fotbale-srbsti-hooligans-vzyvaji-balkanske-demony-14y- /zahranicni.aspx?c=A101015_163153_zahranicni_aha

(AKI): Croatia: Murder of publisher shocks government. [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www1.adnkronos.com/AKI/English/Politics/?id=3.0.2629117558

(ket): Karadžić zproštěn obvinění ohledně genocidy v bosenských městech. Česká televize, 28. 6.2 2012 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/184022- karadzic-zprosten-obvineni-ohledne-genocidy-v-bosenskych-mestech/

(ket): Za masakr ve Srebrenici dostali vojáci celkem 142 let vězení. Česká televize, 15. 6. 2012 [cit. 27. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/182083-za-masakr-ve- srebrenici-dostali-vojaci-celkem-142-let-vezeni/

(rai): V Mladičově procesu vypovídají první svědci. Česká televize, 9. 7. 2012 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/185218-v-mladicove-procesu-vypovidaji- prvni-svedci/

(srna): Albancima 59 godina robije: Napali srpski punkt kod Bujanovca. Vesti Online, 17. 10. 2013 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.vesti- online.com/Vesti/Hronika/352660/Albancima-59-godina-robije-Napali-srpski-punkt-kod- Bujanovca

(tms): Idvor: Bombaš u kafiću ubio troje. 24sata, 4. 6. 2012 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://arhiva.24sata.rs/vesti/aktuelno/vest/idvor-bombas-u-kaficu-ubio-troje/42607.phtml

(top): Srbové se bojí, že přijde druhé Kosovo. Rizikem jsou Albánci na jihu. iDnes.cz, 12. 10. 2013 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/samostatnost-albancu-v-srbsku-dew- /zahranicni.aspx?c=A131012_140405_zahranicni_tp

“Bela knjiga” srpskog kriminala. Politika Online, 1. 2. 2010 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.politika.rs/rubrike/Tema-nedelje/Podzemlje-Srbije/t9415.lt.html

Amended Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ratko Mladic. ICTY 2002 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/mla-ai021010e.pdf

Ana Popović: Biography. 2014 [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://anapopovic.com/bio

ANASTASIJEVIĆ, Dejan: Svirepost i tišina. Vreme, 23. 7. 2009 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.vreme.com/cms/view.php?id=877761

ANDREJEVICH, Milan: Hashim Thaçi. Encyclopaedia Britannica, 27. 1. 2015 [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1474365/Hashim-Thaci

ARSENOVIĆ, J., ĐOKIĆ, B.: Sprečeno rušenje Dačićevog aviona. Vesti Online, 17. 2. 2013 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.vesti-online.com/Vesti/Srbija/292715/Spreceno- rusenje-Dacicevog-aviona

164

Autoři: Markéta Hejkalová. Portál české literatury, 2015 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/hejkalova-marketa/

B92: Jabukovac shooter confessess to nine murders. B92, 31. 7. 2007 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.b92.net/eng/news/crimes.php?yyyy=2007&mm=07&dd=31&nav_id=42757

BIRN: Serbia Parties Lure Foreign Guests to Campaign. BalkanInsight, 5. 3. 2014 [cit. 26. června 2015]. Dostupné z: http://www.balkaninsight.com/en/article/serbia-parties-bring- foreigners-ahead-of-polls BOGDANOVIĆ, Jelena: “Architect Nikola Dobrović—A Member of the Heroic Generation” Serbian Studies. Iowa, Iowa State University, 2003. Dostupné z: http://works.bepress.com/cgi/viewcontent.cgi?article=1006&context=jelena_bogdanovi c

Bosanac najmoćniji mafijaš u JAR: Veselin Laganin, šef afričke narko mafije. Slobodna Bosna, 10. 7. 2012 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.slobodna- bosna.ba/vijest/1563/bosanac_najmocniji_mafijas_u_jar_veselin_laganin_sef_africhke_narko_ mafije.html

BRUNBORG, Helge, URDAL, Henrik: Report on the Number of Missing and Dead from Srebrenica. ICTY, 12. 2. 2000 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/file/About/OTP/War_Demographics/en/krstic_srebrenica_000212.pdf

Bruselská dohoda. 17. 12. 2014 [cit. 6. června 2015]. Dostupné z: http://www.scribd.com/doc/250386964/Briselski-Sporazum#scribd

Case Informaion Sheet (IT-00-39): Momčilo Krajišnik. ICTY, 2013 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/krajisnik/cis/en/cis_krajisnik_en.pdf

Case Information Sheet (IT-03-67): Vojislav Šešelj. ICTY, 2014 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf

Case Information Sheet (IT-03-69): Stanišić, Simatović. ICTY, 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/stanisic_simatovic/cis/en/cis_stanisic_simatovic_en.pdf

Case Information Sheet (IT-04-75): Goran Hadžić. ICTY, 2015 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/hadzic/cis/en/cis_hadzic_en.pdf

Case Information Sheet (IT-04-81): Momčilo Perišić. ICTY, 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/perisic/cis/en/cis_perisic_en.pdf

Case Information Sheet (IT-04-84 and IT-04-84bis): Haradinaj et al. ICTY, 2012 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/cis/en/cis_haradinaj_al_en.pdf

Case Information Sheet (IT-05-88/2): Zdravko Tolimir. ICTY, 2014 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/tolimir/cis/en/cis_tolimir_en.pdf

Case Information Sheet (IT-08-91): Stanišić, Župljanin. ICTY, 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/zupljanin_stanisicm/cis/en/cis_stanisic_zupljanin_en.pdf

165

Case Information Sheet (IT-09-92): Ratko Mladić. ICTY [cit. 8. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/cis/en/cis_mladic_en.pdf

Case Information Sheet (IT-95-5/18: Radovan Karadžić. ICTY, Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/cis/en/cis_karadzic_en.pdf

Case Information Sheet (IT-97-27): Željko Ražnatović “Arkan”. ICTY, 2000 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/zeljko_raznjatovic/cis/en/cis_arkan_en.pdf

Case Information Sheet “Višegrad“ (IT-98-32/1): Milan Lukić, Sredoje Lukić. ICTY, 2014 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/milan_lukic_sredoje_lukic/cis/en/cis_lukic_lukic_en.pdf

Case Information Sheet: “Srebrenica-Drina corps” (IT-98-33), Radislav Krstić. ICTY [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/krstic/cis/en/cis_krstic_en.pdf

Case Informational Sheet: Gotovina, Markač; “Operation Storm” (IT-06-90). ICTY, 2012 [cit. 10. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/gotovina/cis/en/cis_gotovina_al_en.pdf

COOPER, Rob: Bosnia remembers: Empty chairs laid out in Sarajevo in memory of 11,541 killed 20 years after bloody conflict began. Daily Mail, 6. 4. 2012 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.dailymail.co.uk/news/article-2126117/Bosnia-remembers-11-541-chairs-laid- Sarajevo-memory-dead-20-years-bloody-conflict-began.html

ČT24: Srbsko kývlo Rusům na Turkish Stream [online]. Česká televize, 15. 5. 2015 [cit. 27. května 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/311713-srbsko-kyvlo-rusum- na-turkish-stream/

D. Ć.: Priznanje člana kriminalne grupe “firma”: Mutavi tukao zbog droge. Glas javnosti, 2004 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://arhiva.glas- javnosti.rs/arhiva/2004/04/07/srpski/H04040604.shtml

Darko Šarić. Reporting Project [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: https://reportingproject.net/PeopleOfInterest/profil.php?profil=54

Decision On Accused’s Motion to Subpoena President Karolos Papoulias. ICTY, 23. 10. 2012 [cit. 5. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/tdec/en/121023a.pdf

DIAB, Hassan Haidar: Ramush Haradinaj: Dosta nam je pendreka i suzavca, vláda mora otići. Večernji novosti, 4. 2. 2015 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.vecernji.hr/svijet/ramush-haradinaj-dosta-nam-je-pendreka-i-suzavca-vlada-mora- otici-987842

DUBOVÁ, Zdeňka.: Rektor Univerzity obrany v Bělehradu. Univerzita Obrany, 2011 [cit. 10. května 2015]. Dostupné z: http://www.unob.cz/verejnost_media/Stranky/20110419.aspx

Emir Kusturica: Biography. 2013 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.kustu.com/w2/en:biography

EULEX rejects allegations about murder investigation. EULEX, 14. 2. 2014 [cit. 19. května 2015]. Dostupné z: http://www.eulex-kosovo.eu/en/pressreleases/0560.php

166

EULEX Staff Member Shot Dead In North Kosovo. Radio Free Europe, Radio Liberty, 19. 9. 2013 [cit. 19. května 2015]. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/kosovo-eulex-member-shot- dead/25111077.html

Fourth Amended Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ramush Haradinaj, Idriz Balaj, Lahi Brahimaj. ICTY, 16. 10. 2007 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/ind/en/071016.pdf

Goran Bregović: Biography. 2014 [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://goranbregovic.rs/biography/

Historie. Zastava, 2004 [cit. 20. dubna 2015]. Dostupné z: www.zastava.cz

ICTY: History. ICTY, [cit. 25. dubna 2015]. Dostupné z: http://icty.org/sid/95

Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Dragan Jokic. ICTY, 5/2001 [cit. 27. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/jokic_old/ind/en/jok-ii010531e.htm

Indictment: The Prosecutor of the Tribunal Against Ramush Haradinaj, Indriz Balaj, Lahi Brahimaj. ICTY, 4. 3. 2005 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/ind/en/har-ii050224e.pdf

Indictment: The Prosecutor ot the Tribunal against Radovan Karadzic, Ratko Mladic. ICTY, 7/1991 [cit. 4. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/ind/en/kar- ii950724e.pdf

International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 13106. ICTY, 10. 3. 2011 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/trans/en/110310ED.htm

International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 21035. ICTY, 19. 3. 2014 [cit. 8. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/trans/en/140519ED.htm

International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 3755. ICTY, 2. 3. 2009 [cit. 6. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/perisic/trans/en/090302ED.htm

International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 33373. ICTY, 19. 3. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/mladic/trans/en/150319ED.htm

International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia: Page 9407. ICTY, 8. 12. 2010 Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/karadzic/trans/en/101208IT.htm

Istorija Logora Sajmište. [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://www.semlin.info/

Jose Pablo Baraybar [online]. [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: https://thebloodyellowhouse.wordpress.com/jose-pablo-baraybar/

Judgement Volume I of II: Prosecutor v. Ante Gotovina, Ivan Čermak, Mladen Markač. ICTY, 15. 4. 2011 [cit. 10. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/gotovina/tjug/en/110415_judgement_vol1.pdf

Judgement: Prosecutor v. Milan Lukić, Sredoje Lukić. ICTY, 20. 7. 2009 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/milan_lukic_sredoje_lukic/tjug/en/090720_j.pdf

Judgement: Prosecutor v. Momčilo Krajišnik. ICTY, 27. 9. 2006 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/krajisnik/tjug/en/kra-jud060927e.pdf 167

Klip. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, 2012 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.kviff.com/cs/program/film/257068-klip

KONTTINEN, Jussi: Yoittajan oikeus. Helsingin Sanomat, 14. 4. 2013 [cit. 12. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.hs.fi/sunnuntai/a1365826154787

Kosovo organ harvesting tribunal to begin work next year – officials. RT, 4. 4. 2014 [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: http://rt.com/news/kosovo-organ-harvesting-tribunal-469/

Kosovo: Zahraničně-politická orientace. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 18. května 2015]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/zahranicne_politicka_orie ntace.html

Krize na Ukrajině: on-line reportáž. iDnes.cz 2014–2015 [cit. 9. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/online.aspx?online=1005522

Küstendorf . 2015 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.kustu.com/w2/en:kuestendorf

MAKARKIN, Aleksey: Serbia: Nikolic’s victory. Sputnik news agency and radio, 21. 3. 2012 [cit. 26. června 2015]. Dostupné z: http://sputniknews.com/voiceofrussia/2012_05_21/75469522/

MAREŠ, Miroslav: Jihlavou pochodovali extremisté, počkaly si na ně stovky antifašistů. iDnes.cz, 18. 2. 2012 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/jihlavou- pochodovali-extremiste-pockaly-si-na-ne-stovky-antifasistu-12o- /krimi.aspx?c=A120218_133234_jihlava-zpravy_hv

MEZZOFIORE, Gianluca: Bosnian Muslim Rasema Handanovic: Gang Rape Turned Me into a War Criminal. IBTimes, 30. 4. 2012 [cit. 29. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.ibtimes.co.uk/bosnia-rasema-handanovic-croats-conflicts-war-crimes-335119

MILANOVIĆ HRAŠOVEC, Ivana: Trgovina Srbija–Kosovo: Crno, belo, sivo. Vreme, 9. 8. 2012 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://www.vreme.com/cms/view.php?id=1066368&print=yes

MILENKOVIČOVÁ, Ivana: Srbsko ani Chorvatsko nespáchaly za války genocidu, rozhodl soud v Haagu. iDnes.cz, 3. 2. 2015 [20. května 2015]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/chovatsko-a- srbsko-nespachaly-genocidu-za-valky-v-chorvatsku-podle-mezinarodniho-soudniho-dvora-iml- /zahranicni.aspx?c=A150203_101332_zahranicni_im

Miloš Vučević novi gradonačelnik Novog Sada. Večernje novosti, 13. 9. 2012 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.novosti.rs/vesti/naslovna/aktuelno.289.html:396769-Milos- Vucevic-novi-gradonacelnik-Novog-Sada

Montenegrin “war criminal” Vlahovic arrested in Spain. BBC, 2. 3. 2010 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/8546129.stm

NICHOLSON, Ben: BFI London Film Festival 2012: “Clip” review. CineVue, 2012 [cit. 3. června 2015]. Dostupné z: http://www.cine-vue.com/2012/10/bfi-london-film-festival-2012- clip.html

NINČIĆ, Feodor: The context behind Serbia’s football hooligan problém. BBC, 15. 10. 2010 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/sport2/hi/football/europe/9097434.stm

168

Novak. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://novakdjokovic.com/en/novak-djokovic/

NOVOTNÁ, Jitka: Rozhovor s dirigentem Alexandarem Markovićem. Český rozhlas, 7. 3. 2012 [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/socr/rozhovory/_zprava/rozhovor-s- dirigentem-alexandarem-markoviem--1028904

O nás. Přátelé Srbů na Kosovu a Metochii [cit. 18. května 2015]. Dostupné z: http://www.kosovoonline.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=125&Itemid=5 6&lang=cs

Objavljen tender za Železaru Smederevo. RTS, 5. 12. 2014 [cit. 22. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.rts.rs/page/stories/sr/story/13/Ekonomija/1768964/Objavljen+tender+za+%C5%BD elezaru+Smederevo.html

Our Work: United Nations Country Team in Bosnia and Herzegovina. United Nations in Bosnia and Herzegovina [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://ba.one.un.org/content/unct/bosnia_and_herzegovina/en/home/what-we-do.html

PARIPOVIĆ, J.: Perišića čeka suđenje u Srbiji zbog špijunaže za CIA-u. Slobodna Dalmacija, 3. 3. 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.slobodnadalmacija.hr/Novosti/Svijet/tabid/67/articleType/ArticleView/articleId/204 049/Default.aspx

Paul Cezanne. [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: www.paul-cezanne.org

Permanent Mission of Bosnia and Herzegovina to UN in New York. [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://bhmissionun.org/american_pages/Bosnia_and_Herzegovina_&_UN/x_bosnia_and_herzeg ovina_&_UN.html

Porodila se 61-godišnja Srbijanka. Moje vijesti, 2013 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://www.mojportal.ba/novost/146668/Porodila-se-61-godisnja-Srbijanka

PRERADOVIĆ, LJ., IVETIĆ, M.: Preminuo Milorad Majkić: Vi nastavite do Londona. Večernje novosti, 16. 7. 2012 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.novosti.rs/vesti/sport.336.html:388700-Preminuo-Milorad-Majkic-Vi-nastavite-do- Londona

Press Release: Judgement in the Case The Prosecutor v. Sefer Halilović. ICTY, 16. 11. 2005 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/halilovic/tjug/en/051116_halilovic_summary_en.pdf

Prezident Zeman zahájil výstavu česko-srbské vojenské spolupráce. Velvyslanectví České republiky v Bělehradě, 8. 4. 2014 [cit. 12. května 2015]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/belgrade/cz/informace/kultura_skolstvi_a_krajane/prezident_zeman_zahajil _vystavu_cesko.html

Prosecutor v. Momčilo Perišić. 28. 2. 2013 [cit. 30. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.internationalcrimesdatabase.org/Case/1166/Peri%C5%A1ic/

RADOVANOVIĆ, Rade: Ovo je divlji socijalizam, a ne divlji kapitalizam. Danas, 2014. [cit. 12. května 2015]. Dostupné z:

169 http://www.danas.rs/dodaci/nedelja/ovo_je_divlji_socijalizam_a_ne_divlji_kapitalizam.26.html ?news_id=275031

RAJLICHOVÁ, Eva, BARTOŠOVÁ, Simona: Občanská válka v Sýrii trvá už čtyři roky. Uklidnit situaci pomáhají i Češi. Český rozhlas, 11. 3. 2015 [cit. 15. května 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/obcanska-valka-v-syrii-trva-uz-ctyri-roky- uklidnit-situaci-pomahaji-i-cesi--1464898

Raport o Velké válce. Česká televize, 2013. [cit. 11. května 2015]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10535433369-raport-o-velke-valce/

Raša Todosijević: biography. Virtal Museom of Avant-Garde [cit. 14. května 2015]. Dostupné z: http://www.avantgarde-museum.com/en/museum/collection/4525-RASA-TODOSIJEVIC/

RAŠOVIĆ, Renata: To je konačno, revizija slučajeva Gotovina i markač nije moguća. Večernji.hr, 17. 1. 2013 [cit. 12. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.vecernji.hr/hrvatska/to-je- konacno-revizija-slucajeva-gotovina-i-markac-nije-moguca-499041

Rembrandt van Rijn. Artmuseum [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=680

Republic of Kosovo declares independence. Kosovo Thanks You, 2015 [cit. 5. června 2015]. Dostupné z: http://www.kosovothanksyou.com/

Serb police kill Djindjic suspects. BBC, 28. 3. 2003 [cit. 26. března 2015]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/2893947.stm

Serbian Army to Take Part in Victory Day Parade in Moscow. Sputnik news agency and radio, 4. 6. 2015 [cit. 26. května 2015]. Dostupné z: http://sputniknews.com/europe/20150406/1020541768.html

Sprega između režima i crkve: Patrijarh Irinej obukao mantliju režimskog politikanta. TelePrompter, 9. 1. 2015 [cit. 6. června 2015]. Dostupné z: http://www.teleprompter.rs/sprega- izmedu-rezima-crkve-patrijarh-irinej-obukao-mantliju-rezimskog-politikanta.html

Srbská justice žene k odpovědnosti pachatele masakru ve Štrpci. Lidové noviny, 4. 3. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/srbska-justice-zene-k-odpovednosti- pachatele-masakru-ve-strpci-psp-/zpravy-svet.aspx?c=A150304_163919_ln_zahranici_msl

Srbsko i Albánie se proti trestům od UEFA odvolaly k arbitráži. EuroFotbal, 8. 1. 2015 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.eurofotbal.cz/clanky/srbsko-i-albanie-se-proti-trestum- od-uefa-odvolaly-k-arbitrazi-280180/

Srbsko. Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, 2015 [cit. 27. června 2015]. Dostupné z: http://www.amsp.cz/uploads/dokumenty/podnikame_v/Srbsko.pdf

Srbsko: Obchodní a ekonomická spolupráce s ČR. Business Info, 1. 6. 2015 [cit. 27. června 2015]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/srbsko-obchodni-a-ekonomicka-spoluprace-s- cr-18540.html

STOCKENSTROOM, Somaya, KABIZOKWAHKE, Mzwandile: Dead Forderview. Sunday World, 6. 11. 2013 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.sundayworld.co.za/news/2013/11/06/dead-fordview

170

TANJUG: Albanian PM “wants to deepen collaboration” with Serbia. B92, 25. 3. 2015 [cit. 27. června 2015]. Dostupné z: http://www.b92.net/eng/news/politics.php?yyyy=2015&mm=05&dd=25&nav_id=94221

Tito’s widow, Jovanka Broz, dies in Belgrade, aged 88. BBC, 20. 10. 2013 [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-europe-24602696

Troje poginulo u požaru u novosadskom hotelu “Putnik”. Politika Online, 2007 [cit. 25. března 2015]. Dostupné z: http://www.politika.rs/rubrike/Hronika/t50746.lt.html

Tužilac protiv Slobodana Miloševića, Milana Milutinovića, Nikole Šinovića, Dragoljuba Ojdanića, Vlajka Stojilkovića. ICTY, 26. 11. 2001 [cit. 4. června 2015]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/pros/bcs/mil-ptb011126main.htm

UNPROFOR – mírová mise, 1992 - 1995, země bývalé Jugoslávie, 2250 příslušníků. Ministerstvo obrany České republiky [cit. 16. května 2015]. Dostupné z: http://www.mise.army.cz/historie- misi/unprofor---mirova-mise--1992---1995--zeme-byvale-jugoslavie--2250-prislusniku-3690/

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. UNHCR v České republice [cit. 11. dubna 2015]. Dostupné z: http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/o-nas.html

WOOD, Nicholas: Fascist Overtones From Blithely Oblivious Rock Fans. The New York Times, 2. 7. 2007 [cit. 1. května 2015]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2007/07/02/world/europe/02croatia.html?_r=0

ZABLOUDILOVÁ, Táňa: LFŠ: Autistický Balkán Gorana Paskaljeviče. Český rozhlas, 30. 7. 2013 [cit. 13. května 2015]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiowave/kultura/_zprava/lfs- autisticky-balkan-gorana-paskaljevice--1240571

AUDIOVIZUÁLNÍ PRAMENY

NIKOLIĆ, A.: Srbský právník [dokument]. 2014.

171

SEZNAM POUŽITÝCH ČLÁNKŮ

(kul): Aero oslaví patnáctiny s Kusturicou. MF Dnes, 8. 2. 2013 (kul): Balkánská přehlídka zařadí skandální Klip. MF Dnes, 25. 1. 2013 (los): Bělehrad chce vědět, proč Haag zničil důkazy proti UCK. Právo, 18. 2. 2012 (mcm): Válka 1914: vpád století masakrů. Právo, 12. 7. 2014 (peh): Balkánské rytmy na Vltavě. Právo, 18. 9. 2012 (red): DAVIS CUP opět získali tenisté ČR. Po roce obhájili slavnou „mísu“. Lidové noviny, 18. 11. 2013 (roš): Srbský ambasador v NATO spáchal sebevraždu. Právo, 6. 12. 2012 Běloruský ministr smí do EU. Právo, 25. 6. 2013 BOČANOVÁ, S.: Marné hlasování kosovských Srbů o budoucnosti. MF Dnes, 15. 2. 2012 BOČANOVÁ, S.: Zamrzlý konflikt na Kosovu. MF Dnes, 13. 3. 2012 Bosenskosrbský generál odsouzen na doživotí. MF Dnes, 13. 12. 2012 Brusel: Předvstupní jednání se Srbskem mohou začít. Právo, 23. 4. 2013 Bývalý šéf armády byl zproštěn obvinění. MF Dnes, 1. 3. 2013 Čtveřice jde za Srebrenici na 142 let do vězení. MF Dnes, 16. 6. 2012 Dánští házenkáři se vrátili na evropský trůn. Právo, 30. 1. 2012 Desetitisíce protestovaly proti srbské cyrilici. MF Dnes, 8. 4. 2013 Dohled skončil, Kosovo získalo plnou nezávislost. MF Dnes, 3. 7. 2012 Dohodu o urovnání vztahů nepodepíší. Lidové noviny, 9. 4. 2013 Doživotí pro „pravou ruku“ Mladiče. Lidové noviny, 13. 12. 2012 DRÁPELOVÁ, V.: Hokej neudělá z Brna světovou metropoli, tvrdí dirigent. MF Dnes, 19. 3. 2012

DRAŽANOVÁ, A.: Dvanáct let po pádu Miloševiče se premiérem stane jeho muž. MF Dnes, 29. 6. 2012 DRAŽANOVÁ, A.: Haag je pro něj moc dobrý. Raději ať shnije v kobce. MF Dnes, 16. 5. 2012 DRCHAL, V.: Nejsem zločinec, zabil jsem zlo. Lidové noviny, 15. 11. 2012 EICHLER, J.: Jak to bylo s válkou proti Srbsku? Právo, 14. 2. 2014

172

Gavrilo Princip bude mít obří památník za atentát v Sarajevu. Právo, 30. 1. 2014 Haag osvobodil exvelitele UCK Haradinaje. Právo, 30. 11. 2012 HEKRDLA, M.: Návrat náměsíčných dějin. Literární noviny, 10. 7. 2014 HOŘEJŠÍ, M.: Djoković vyhlíží prokletou metu. Lidové noviny, 1. 2. 2012 JAKOUBEK, J.: Chorvatsko versus Srbsko: je tu fotbalová vzpomínka na válku. MF Dnes, 21. 3. 2013 JANOUŠEK, P.: Sarajevo+Srebrenica = doživotí?. Lidové noviny, 17. 5. 2012 JAŠOVÁ, A.: Nebourejte nám Generalštab, volají srbští architekti. MF Dnes, 30. 5. 2013 Jednání Srbsko – Kosovo v patu. Právo, 4. 4. 2013 KAMENSKÝ, S.: Hasiči v Srbsku uchránili elektrárnu před vodou. MF Dnes, 9. 6. 2014 Karadžič čelí žalobě za genocidu jen v případě Srebrenice. 29. 6. 2012 Karadžič znovu obviněn z genocidy. Lidové noviny, 12. 7. 2013 Karadžič žádá nový proces. Právo, 2. 8. 2014 KLUSÁK, P.: Geniální ano, skladatel ne. Lidové noviny, 9. 11. 2013 KNAP, K.: Báleční Češi v Davis Cupu dobyli třetí finále za pět let. MF Dnes, 16. 9. 2013 KNAP, K.: Chci být taky jednička, říká Noleho bratr, jenž trénuje v Praze. MF Dnes, 11. 5. 2012 Komise doporučuje jednat se Srbskem. Lidové noviny, 23. 4. 2013 Kosovo zakázalo Nikoličovi návštěvu. Právo, 7. 1. 2013 Kosovská vláda nepustila do země srbského premiéra. Právo, 4. 10. 2013 KUBÍČKOVÁ, K.: Náš nejstarší knižní veletrh spojil Viewegha i svobodu Kurdů. MF Dnes, 22. 10. 2012 KUBÍČKOVÁ, K.: Nejstarší knižní veletrh hodlá lámat rekordy. 19. 10. 2012 KUČEROVÁ, M.: Finále Davis Cupu? Dohody se Srby neplatí, zlobí se Češi. MF Dnes, 16. 10. 2013 LOSKOT, T.: Kohout: Uznání Kosova vztahy se Srbskem neotřáslo. Právo, 20. 9. 2013 LOSKOT, T.: Rusko zlobí neochota Západu vyšetřit kšefty s orgány na Kosovu. Právo, 3. 1. 2012 Lupiči v Srbsku okradli a zbili diplomata z ČR. Právo, 27. 11. 2012 MAREŠ, M.: Jihlavou projde pochod 150 lidí. Údajně kvůli lidem v Srbsku. MF Dnes, 6. 1. 2012

173

Masový vrah zemřel v nemocnici. Lidové noviny, 12. 4. 2013 MATĚJKA, I.: Literatura je mluvčím zdravého rozumu. Literární noviny, 5. 1. 2012 MILENKOVIČOVÁ, I.: Nejdřív zastřelil syna, pak povraždil sousedy. MF Dnes, 10. 4. 2013 Mladič označil Haag za satanský soud nenávisti. Lidové noviny, 29. 1. 2014 MOCEK, M.: Nový „křest“ Srbska. Právo, 20. 4. 2013 Monica Bellucci natočí s Emirem Kusturicou válečnou romanci. MF Dnes, 21. 1. 2013 Muslim a křesťanka se berou: první smíšená svatba ve Srebrenici. MF Dnes, 20. 10. 2012 Na útěku měl Mladič i číšníka. Lidové noviny, 6. 4. 2013 NĚMEČEK, T.: Gotoviina-Srbsko 3:2. Lidové noviny, 22. 11. 2012 NĚMÝ, M.: Píšeme dějiny! Srbsko teď blázní z házené. MF Dnes, 25. 1. 2012 NEUMANN, R.: Srbsku i Albánii hrozí za bitky vyloučení. Právo, 16. 10. 2014 Neuznáváme vládu Prištiny, řekli Srbové. Lidové noviny, 17. 2. 2012 NOVÁK, V.: Příběh vlajky, která zostudila fotbal. MF Dnes, 16. 10. 2014 NOVOTNÝ, O.: Tenisty čeká v Srbsku vřava, která bere síly. Lidové noviny, 17. 9. 2013 NOVOTNÝ, P.: Nezávislé Kosovo? Teroristé a narkobaroni, tvrdí Zeman. MF Dnes, 3. 4. 2014 Od výstřelů v Sarajevu k masakrům miliónů. Právo, 27. 6. 2014. Omluva Bosňákům přelom neznamená. Literární noviny, 16. 5. 2013. OSOBA, M.: předehra finále Davis Cupu: spory, mlžení. Právo, 16. 10. 2013 OTIPKA, M.: Přijel na pár týdnů a zůstal natrvalo. MF Dnes, 18. 4. 2012 PALATA, L.: Česko uznání Kosova nezruší. MF Dnes, 18. 2. 2013 PALATA, L.: Gašparovič pozval 20 prezidentů a jednu paní. MF Dnes, 12. 6. 2013 PALATA, L.: Klečím na kolenou a prosím, abyste nám odpustili. MF Dnes, 26. 4. 2013 PALATA, L.: Mír křehčí, než si dokážete představit. Lidové noviny, 27. 8. 2013 PALATA, L.: Mladí Srbové mají raději latinku než srbskou cyrilici. MF Dnes, 3. 10. 2013 PALATA, L.: Nad cestou do Eu stále leží stín války. Lidové noviny, 20. 9. 2013 PALATA, L.: Sever Kosova dál zůstává zemí nikoho. Lidové noviny, 5. 11. 2013 PALATA, L.: Srbsko může konečně do unie, vstupní jednání začnou v lednu. MF Dnes, 21. 12. 2013

174

PALATA, L.: Šedesát osm let nestačilo. Srbský i albánský premiér faulovali. MF Dnes, 11. 11. 2014 PALATA, L.: Vánoční dar Srbům, zelená do Unie. Lidové noviny, 23. 12. 2013 PANENKA, R.: Svědek ze Srebrenice odhaluje pravdu o Srbech i údajných vraždách dětí. Parlamentní listy, 20. 4. 2013 PETRÁČEK, Z.: Ideje hnané nenávistí. Lidové noviny, 9. 8. 2014 PETRÁČEK, Z.: Trapas v Haagu. Lidové noviny, 18. 5. 2012 Praha podpoří Srby při vstupu do EU. Právo, 6. 11. 2012 Prezident pojede na chorvatské oslavy. Lidové noviny, 13. 6. 2013 Putin varoval Západ před vydíráním. Právo, 17. 10. 2014 PUTNA, C. M.: Srbský Marx a Mozart. Lidové noviny, 23. 8. 2014 RADUŠEVIĆ, M.: Revolucionář nebo terorista? Literární noviny, 11. 7. 2013 ROKOS, M.: Politická provokace či msta fanoušků? Lidové noviny, 16. 10. 2014 Rozsáhlé záplavy v Srbsku zabíjely. Právo, 16. 5. 2014 Rozsudky ICTY mohly mít politický motiv. MF Dnes, 15. 6. 2013 Rusko pomůže Srbsku dalšími 800 miliony dolarů. Právo, 26. 11. 2012 RYCHETSKÝ, J.: Město rozdělené nenávisí. Srbové versus kosovští Albánci. 4. 4. 2012 SLEZÁKOVÁ, A.: Jednoho dne mě dostanou. MF Dnes, 16. 12. 2013 SLEZÁKOVÁ, M.: Park míru dělí Albánce a Srby. Lidové noviny, 26. 11. 2014 Soud potvrdil doživotí za zločiny na Bosňácích. MF Dnes, 5. 12. 2012 Soudce odložil proces s Mladičem. Lidové noviny, 18. 5. 2012 SPÁČILOVÁ, M.: Klip, čistý pornofilm převlečený za umění, sbírá ceny i zákazy. MF Dnes, 30. 8. 2012 Srbové pohřbili posledního krále. MF Dnes, 27. 5. 2013 Srbové vystrojili pohřeb krále Petra II. Lidové noviny, 27. 5. 2013 Srbské volby jednoznačně ovládl prounijní veicepremiér Vučič. MF Dnes, 18. 3. 2014 Srbsko a Kosovo dosáhly nečekaně urovnání vztahů. Právo, 20. 4. 2013 Srbsko teď kvůli sankcím čelí tlaku z Bruselu i Kremlu. Právo, 27. 11. 2014 Srbsko: Evropská unie nám nutí kapitulaci. Právo, 6. 4. 2013 Srbský fanoušek jel na hry na kole a zemřel. MF Dnes, 17. 7. 2012

175

Srby šokovala nečekaná milost Gotovinovi. Právo, 19. 11. 2012 STAVREV, M.: Jak vzplanul svět. Literární noviny, 10. 7. 2014 STAVREV, M.: Mečem i perem. Literární noviny, 19. 12. 2013 STAVREV, M.: Proč nebude válka. Literární noviny, 2. 2. 2012 STEJSKAL, T.: Tajemství rakouských sklepení. Lidové noviny, 18. 11. 2014 SUCHÁ, L.: Soud s Mladičem se kvůli chybám odkládá. MF Dnes, 18. 5. 2012 SUCHÁ, L.: Srebrenica pohřbila nově identifikované oběti. MF Dnes, 12. 7. 2012 SUCHÁ, L.: Ve Srebrenici 18 let po masakru pohřbívali nově identifikované. MF Dnes, 12. 7. 2013

ŠEDIVÝ, P.: Selhali pořadatelé, říká Balaj, který prožil řádění v Bělehradě. MF Dnes, 17. 10. 2014 Šešelj prý prodělal klinickou smrt. Právo, 12. 1. 2012 ŠLAJCHRTOVÁ, L.: Expremiér Haradinaj a válečný zločinec? Na zvěrstva chybí důkazy. MF Dnes, 30. 11. 2012 ŠLAJCHRTOVÁ, L.: Srbové nakročili blíž k EU. Získali status kandidáta. MF Dnes, 29. 2. 2012 ŠLAJCHRTOVÁ, L.: Srbové si zvolili nacionalistu, jenž “změnil názor”. MF Dnes, 22. 5. 2012 Španělé chytili vraha srbského expremiéra. Lidové noviny, 11. 2. 2012 ŠUPOVÁ, T.: EU blahopřála vítězi, Srbové ale ještě volili. Lidové noviny, 21. 5. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Evropa, či Kosovo? Rozhodnou Srbové. Lidové noviny, 19. 9. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Gotovina jako příští prezident? Lidové noviny, 27. 11. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Kosovo na cestě za uznáním. Lidové noviny, 8. 2. 2013 ŠUPOVÁ, T.: Na poslední chvíli. Lidové noviny, 25. 2. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Na unijní mapě bylo Srbsko bez Kosova. Právo, 8. 3. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Naše samostatnost je úspěch. MF Dnes, 18. 2. 2013 ŠUPOVÁ, T.: Název Makedonie? To až později… Lidové noviny, 10. 10. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Nemusíte uznávat Kosovo, jen se dohodněte. Lidové noviny, 9. 2. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Nemusíte uznávat Kosovo, jen se dohodněte. Lidové noviny, 14. 2. 2012 ŠUPOVÁ, T.: Poprvé se sešli prezidenti, příliš se ale neshodovali. Lidové noviny, 8. 2. 2013

176

ŠUPOVÁ, T.: Změna hranic Kosova? Neexistuje. Lidové noviny, 4. 12. 2012 Tadič si potřásl rukou s Thacim. Právo, 9. 7. 2012 TAUŠOVÁ, Z.: Cestu do Srbska vyšlapal zapomenutý generál. MF Dnes, 20. 3. 2012 TOLČINSKÝ, A.: Nic nového pod sluncem. Literární noviny, 14. 2. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Pochopení nebo debakl? Literární noviny, 17. 10. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Srbsko a Kosovo: „Přestaňme si lhát!“. Literární noviny, 2. 5. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Studená válka v Chorvatsku. Literární noviny, 12. 12. 2013 TOLČINSKÝ, A.: V Kosovu se volilo – a volit bude. Literární noviny, 14. 11. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Ve slepé uličce. Literární noviny, 18. 4. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Vítězství nebo kompenzace? Literární noviny, 7. 3. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Vukovar ve varu. Literární noviny, 12. 9. 2013 TOLČINSKÝ, A.: Zůstalo v paměti. Literární noviny, 10. 1. 2013 Tribunál zamítl Karadžičovu žádost. Lidové noviny, 4. 9. 2012 TRUSINA, R.: Vyhrocený duel ukončila politická provokace. MF Dnes, 16. 10. 2014 V Srbsku havaroval český autobus. MF Dnes, 16. 7. 2013 Vlajka Velké Albánie při fotbale. Srbsko: je to provokace. Právo, 16. 10. 2014 VOCŮ, T.: I Srbové jdou k urnám. Utáhnou si opasky? Právo, 15. 3. 2014 Za vraždy v Bosně dostali Srbové dvaadvacet let. MF Dnes, 28. 3. 2013 Zeman: UCK bych nevyzbrojoval. Právo, 3. 4. 2014 Země přijme zločince Krstiče, rozhodl soud. MF Dnes, 7. 12. 2012 Zprávy dne. Lidové noviny, 16. 2. 2013 ZRNO, M.: Jenom hlupák nemění své názory. 30. 5. 2012 ZRNO, M.: Když mír dělají jestřábi, ne holubice. Lidové noviny, 24. 3. 2014 ZRNO, M.: Když vylétnou střely NATO. Lidové noviny, 29. 3. 2014 ZRNO, M.: Mosty rozdělující a spojující. Lidové noviny, 7. 11. 2013 ZRNO, M.: Nemohli jsme ztratit víc než holý život. Lidové noviny, 16. 12. 2013 ZRNO, M.: Rány na duši zůstávají i po dvaceti letech. Lidové noviny, 5. 4. 2012 ZRNO, M.: Srbské Alžírsko na vlastních nohou. Lidové noviny, 7. 7. 2012 ZRNO, M.: Vyřešit Kosovo museli nacionalisté. Lidové noviny, 22. 4. 2013

177

ZRNO, M.: Zločiny bez reflexe. Lidové noviny, 19. 5. 2012

178

SEZNAM POUŽITÝCH REPORTÁŽÍ

AUGUSTOVÁ, M. (M): Druhá část procesu s Ratkem Mladićem začala v Haagu. ČT 1, 19. 5. 2014. AUGUSTOVÁ, M. (M): O další mezinárodní pomoc kvůli povodním žádají Srbsko a Bosna. ČT 1, 19. 5. 2014. BENEŠ, M.: Bělehrad chce obnovit těžbu drahých kovů. ČT 24, 17. 6. 2013. BOREK, D. (M): Dominique Strauss-Kahn bude radit srbské vládě. ČT 24, 17. 9. 2013. BOREK, D. (M): Srbové v Kosovu vyhlásili neposlušnost. ČT 24, 31. 3. 2013.

BOREK, D. (M): Srbsko bude v polovině února jednat s MMF o novém úvěru. ČT 24, 27. 12. 2013. BOREK, D. (M): Střelba v Srbsku: 14 mrtvých. ČT 24, 9. 4. 2013. BORHYOVÁ, L. (M): Dohoda mezi Srbskem a Kosovem. Nova, 19. 4. 2013. BORHYOVÁ, L. (M): Těhotná v 60 letech. Nova, 1. 12. 2012. BORHYOVÁ, L. (M): Tragický požár v Srbsku. Nova, 1. 4. 2012. CZADERNOVÁ, R. (M): Kosovské volby skončily násilím. Nova, 4. 11. 2013. ČECH, P. (M): Rusko slíbilo půjčit Srbsku peníze. ČT 24, 10. 4. 2013. ČERNOHORSKÝ, V.: Haagský tribunál osvobozuje. ČT 1, 29. 11. 2012. ČERNOHORSKÝ, V.: Odškodnění pro Chorvaty? ČT 1, 16. 1. 2012. ČERNOHORSKÝ, V.: V Srbsku naboural autobus s českými turisty. ČT 1, 15. 7. 2013. ČERNOŠKOVÁ, B.: Politika vyprovokovala fotbalisty. ČT 1, 15. 10. 2014. ČERNÝ, J.: Česká radost z poháru. ČT 1, 18. 11. 2013.

DANĚK, V.: V nizozemském Haagu začalo další stání s bývalým generálem Ratko Mladićem. ČRo – Regina, 19. 5. 2014. DORAZÍN, M.: Česko-srbské obchodní fórum v Bělehradě. Radiožurnál, 17. 12. 2012. DORAZÍN, M.: Emir Kusturica v Praze. Radiožurnál, 8. 11. 2012.

DORAZÍN, M.: Evropa by se měla za Kosovo postavit, řekl Českému rozhlasu exprezident Sejdiu. Radiožurnál, 8. 11. 2012. DORAZÍN, M.: Chorvatský generál Ante Gotovina u soudu. Radiožurnál, 16. 11. 2012. DORAZÍN, M.: I Balkán zápasí s přívaly sněhu. Radiožurnál, 9. 12. 2012.

179

DORAZÍN, M.: Jak vzpomíná Aleksandar Ilić na Václava Havla. Radiožurnál, 18. 12. 2012. DORAZÍN, M.: Kosovo udělalo další krok na cestě k samostatnosti. Radiožurnál, 10. 9. 2012. DORAZÍN, M.: Mezi Prištinou a Bělehradem vypukla diplomatická přestřelka. Radiožurnál, 12. 9. 2012. DORAZÍN, M.: Na doživotí poslal soud OSN v Haagu do vězení Zdravka Tolimira. Radiožurnál, 12. 12. 2012. DORAZÍN, M.: Násilné protesty v Kosovu. Radiožurnál, 22. 10. 2012. DORAZÍN, M.: Nikolić vyhrál v druhém kole srbských prezidentských voleb. Radiožurnál, 22. 5. 2012. DORAZÍN, M.: Premiér Nečas jedná s podnikateli v Bělehradě o podpoře českých projektů. Radiožurnál, 17. 12. 2012. DORAZÍN, M.: Přístupové rozhovory pro Srbsko? ČT 24, 16. 4. 2013. DORAZÍN, M.: Sněhová kalamita. ČRo – Hradec Králové, 9. 12. 2012. DORAZÍN, M.: Srbské parlamentní volby. Radiožurnál, 7. 5. 2012. DORAZÍN, M.: Srbsko bude mít po volbách proevropskou vládu. Radiožurnál, 9. 5. 2012. DORAZÍN, M.: V Srbsku skončila kampaň před prezidentskými, parlamentními a místními volbami. Radiožurnál, 4. 5. 2012.

DORAZÍN, M.: Vlády Bulharska a Srbska mezitím ustupují z účasti na projektu plynovodu. ČRo – Regina, 10. 6. 2014. DORAZÍN, M.: Vztahy mezi Srbskem a Černou Horou se prudce ochladily. Radiožurnál, 19. 1. 2012. DRAHOŇOVSKÝ, T. (M): Dva maskovaní lupiči přepadli v Srbsku českého diplomata. Prima, 26. 11. 2012. FENDEKOVÁ, P. (M): Bosenský prokurátor obvinil pět bývalých příslušníků armády z válečných zločinů. ČRo – České Budějovice, 19. 2. 2013. FENDEKOVÁ, P. (M): Problematické volby na severu Kosova řeší zvláštní skupina. ČRo – České Budějovice, 6. 11. 2013. FENDEKOVÁ, P. (M): Srbská policie našla Rembrandtův obraz ukradený v roce 2006. ČRo – České Budějovice, 12. 3. 2013. FENDEKOVÁ, P. (M): Záplavy v Srbsku. ČRo – České Budějovice, 15. 5. 2014. FIALOVÁ, M. (M): Smrtící nemoc se šíří. Nova, 9. 9. 2012.

180

FLANDERKOVÁ, P.: Karadžić a Hadžić v Haagu. ČT 1, 16. 10. 2012. FLANDERKOVÁ, P.: Karadžić před soudem. ČT 24, 16. 10. 2012. FLANDERKOVÁ, P.: Válečný film budí emoce. ČT 1, 14. 2. 2012. FOJTA, R. (M): Srbka umělé oplodnění údajně podstoupila v Česku. Prima, 1. 12. 2012. FOJTA, R.: Po výbuchu v severním Srbsku zemřeli tři lidé. Prima, 4. 6. 2012. GLACOVÁ, Z.: Olomoucká radnice žaluje šest evropských států. Prima, 4. 12. 2012. GULDA, J.: Karadžić dostane na prezentaci obhajoby 300 hodin. Radiožurnál, 19. 9. 2012. GULDA, J.: Za mučení zajatých Srbů půjde 5 bývalých chorvatských vojáků do vězení. Radiožurnál, 31. 10. 2012. HOLEK, M.: 4 kila heroinu zabalená v kufru. Nova, 11. 2. 2013. HRNČÍŘOVÁ, E.: Radovan Karadžić opět před tribunálem. ČT 24, 13. 6. 2012. HRNČÍŘOVÁ, E.: Tribunál má rozhodnout o žádosti Karadžiće. ČT 24, 28. 6. 2012. HRUBEC, J (M): Několik desítek členů neonacistické Dělnické mládeže pochodovalo ulicemi Jihlavy. ČRo, 18. 2. 2012. HRUBEC, J. (M): Radovan Karadžić požádal o předvolání řeckého prezidenta jako svědka. ČRo, 18. 8. 2012. HRUBEŠ, J.: Haagský tribunál odročil proces s Ratkem Mladićem. ČT 24, 17. 5. 2012. HRUŠKOVÁ, J. (M): 17. výročí srebrenického masakru. ČT 24, 11. 7. 2012. HRUŠKOVÁ, J. (M): Volby v Srbsku: opoziční konzervativci těsně vedou. ČT 24, 7. 5. 2012. HRUŠKOVÁ, J.: Jovicu Staničiće a Franka Simatoviće osvobodil mezinárodní tribunál v Haagu. ČT 24, 30. 5. 2013.

HRUŠKOVÁ, J.: V Bosně pohřbili 409 nově identifikovaných obětí srebrenického masakru. ČT 24, 11. 7. 2013. JEŽEK, M.: Fotbalisté Srbska a Albánie nedohráli kvalifikační zápas na EURO 2016. Radiožurnál, 15. 10. 2014.

JEŽEK, M.: Fotbaloví hooligans rozmlátili okna u aut hned několika hráčům slavného klubu Crvena Zvezda Bělehrad. Radiožurnál, 15. 10. 2013. JEŽEK, M.: Obyvatelé Kosova už dvě hodiny hlasují v místních volbách. Radiožurnál, 3. 11. 2013.

181

JEŽEK, M.: Srbské čeká na příjezd ruského prezidenta Vladimira Putina. Radiožurnál, 16. 10. 2014. JEŽEK, M.: Srbsko: nacionalisté proti vstupu země do EU. ČT 24, 29. 6. 2013. JEŽEK, M.: Srbský premiér hrozí, že preruší styky s představiteli Kosova. Radiožurnál, 7. 10. 2012. JEŽEK, M.: Status kandidátské země Srbsku. Radiožurnál, 2. 3. 2012. JEŽEK, M.: Summit v Bělehradu. Radiožurnál, 16. 12. 2014. JEŽEK, M.: V Kosovu se dnes opakují ve třech okrscích místní volby. Radiožurnál, 17. 11. 2013.

JEŽEK, M.: Zatím nejvážnější incident dnes v Kosovu postihl mezinárodní policejní misi Eulex. Radiožurnál, 19. 9. 2013. JONÁŠ, M.: Fiat zahájil výrobu v Srbsku. ČT 24, 18. 4. 2012. JONÁŠ, M.: Váleční veteráni si pomáhají. ČT 1, 31. 1. 2012. JONÁŠOVÁ, V. (M): Evropa se potýká se sněhem a prudkými dešti. ČT 24, 31. 1. 2014. KABELE, D. (M): Obyvatelé Kosova hlasují v předčasných parlamentních volbách. ČRo – Regina, 8. 6. 2014. KABELE, D.: Policie v Kosovu se střetla s demonstranty. ČRo – Regina, 23. 6. 2014. KADAVÁ, A.: Tragédie na srbské diskotéce. Prima, 1. 4. 2012. KAIZR, P.: Muž nedaleko Bělehradu postřílel 13 lidí. Prima, 9. 4. 2013. KARLÍK, M.: Líčení s bývalým vrchním velitelem bosensko-srbské armády Ratko Mladićem museli soudci přerušit. ČRo – Pardubice, 12. 7. 2012. KLEMENTOVÁ, E. (M): Karadžić bez nového procesu. Nova, 3. 9. 2012. KLEMENTOVÁ, E.: Na Balkáně pomůže s následky povodní i Česko. Nova, 22. 5. 2014. KLÍMOVÁ, L.: Provokativní Klip. ČT 24, 3. 9. 2012. KLUGE, J.: Nehoda českého autobusu v Srbsku. Prima, 15. 7. 2013. KOLOVRATOVÁ, L. (M): Začíná summit Evropské unie. ČT 24, 1. 3. 2012. KORANTENG, R. (M): Počet obětí zimy v Evropě roste. Nova, 10. 12. 2012. KOŘÍNEK, P. Srbské filmy na Febiofestu. ČT 1, 24. 3. 2014. KOŘÍNKOVÁ, O.: V 88 letech zemřela v Bělehradě Jovanka Brozová. Radiožurnál, 20. 10. 2013.

182

KOUBEK, D.: U haagského tribunálu pro bývalou Jugoslávii začalo hlavní líčení s Ratko Mladićem. Radiožurnál, 16. 5. 2012. KRATOCHVÍL, K. (M): Karadžić požádal o nový proces. ČRo, 13. 8. 2012. KRATOCHVÍL, K. (M): Německá armáda pošle do Kosova 550 vojáků. ČRo, 21. 4. 2012. KRATOCHVÍL, K. (M): Patem skončily volby v Srbsku. ČRo, 7. 5. 2012. KRATOCHVÍL, K. (M): Rasema Handanovićová byla odsouzena za válečné zločiny. ČRo, 30. 4. 2012. KRATOCHVÍL, K. (M): Soud s Karadžićem a Hadžićem probíhá v Haagu. ČRo. 16. 10. 2012.

KRATOCHVÍL, K.: K protestům proti údajným podvodům během voleb v Srbsku vyzval Tomislav Nikolić. ČRo, 12. 5. 2012. KRČKOVÁ, O. (M): Rozsáhlé záplavy dál trápí obyvatele Srbska i bosny a Hercegoviny. ČRo – Regina, 18. 5. 2015. KRČKOVÁ, O. (M): Srbsko má dnes před sebou předčasné parlamentní volby. ČRo – Regina, 16. 3. 2014. KROUŽKOVÁ, B. (M): Spor mezi Kosovem a Srbskem vyřešen. ČT 24, 8. 10. 2013. KRUČINSKÁ, T. (M): ADRA pomáhá v Srbsku. ČT 24, 23. 5. 2014. KŘÍŽEK, M. (M): Přístupová jednání o vstupu Srbska do Evropské unie. Radiožurnál, 25. 6. 2013. KŘÍŽEK, M. (M): Ramushe Haradinaje Mezinárodní tribunál v Haagu zbavil obvinění. Radiožurnál, 30. 11. 2012. KŘÍŽEK, M. (M): Srbský premiér Ivica Dačić nařídil vyšetřit skandální televizní interview. Radiožurnál, 1. 2. 2013. KUBIČKO, R. (M): Jugoslávské zločiny. ČRo, 13. 6. 2012. KUČEROVÁ, K.: Láska hory přenáší, předsudky boří. Nova, 20. 10. 2012. KVASNIČKA, J.: Letní filmová škola v Uherském Hradišti. ČT 1, 26. 7. 2013.

MARŠÁL, J. (M): Klaus hostil v Lánech prezidenty Slovenska, Chorvatska a Srbska. ČT 1, 18. 2. 2012. MATHÉ, L.: Záplavy na Balkáně. ČT 1, 17. 5. 2014. MATOUŠKOVÁ, P. (M): Rakouská policie zadržela obchodníka s drogami odsouzeného v Česku. ČRo – České Budějovice, 15. 8. 2013.

183

MATOUŠKOVÁ, P. (M): Soud poslal Vlahoviće na 45 let do vězení za válečné zločiny. ČRo – České Budějovice, 29. 3. 2013. McGRATHOVÁ, M. Srbsko stále nechce uznat Kosovo. ČT 24, 17. 2. 2012. McGRATHOVÁ, M.: Ratko Mladić v Haagu. ČT 24, 16. 5. 2012. MIKOLÁŠ, R.: Chorvatsko poslalo humanitární pomoc do Bosny i Srbska. ČRo – Regina, 23. 5. 2014. MIKOLÁŠ, R.: Miny i uhynulý dobytek ohrožují statisíce obyvatel Bosny a Hercegoviny. Radiožurnál, 21. 5. 2014. MIKULECKÁ, E.: Během záplav v Srbsku zemřelo 51 lidí. ČT 24, 29. 5. 2014.

MIKULECKÁ, E.: Srbsko drží třídenní smutek za desítky obětí záplav. ČT 24, 21. 5. 2014. MIKULECKÁ, E.: Zeman podpořil vstup Srbska do unie. ČT 24, 1. 4. 2014. MIŘEJOVSKÝ, D.: 100 let od vypuknutí 1. světové války. ČT 1, 28. 7. 2014. MIŘEJOVSKÝ, D.: Před 20 lety začala válka v Bosně. ČT 1, 4. 4. 2012. MLS, I. (M): EU pohrozila Srbsku obnovou vízové povinnosti. ČRo České Budějovice, 25. 10. 2012. MORAVCOVÁ, J. (M): Mezinárodní dozor nad Kosovem skončil. ČRo – Sever, 2. 7. 2012. MÜLLEROVÁ, L.: Srbsko plánuje otevřít svoji jedinou ocelárnu. ČT 24, 4. 3. 2013. NÁŠELOVÁ, M.: Povodně trápí jihovýchod Evropy. Nova, 16. 5. 2014. NETTL, J.: Bosenská genocida před soudem. ČT 24, 28. 1. 2014. NETTL, J.: Experti v Bosně a Hercegovině odkrývají masový hrob. ČT 24, 23. 10. 2013. NETTL, J.: Sníh a voda paralyzují Evropu. ČT 1, 1. 2. 2014. NETTL, J.: Svoboda pro chorvatské generály. ČT 24, 16. 11. 2012. NEUVIRTOVÁ, Z. (M): Marković Orkestar roztančil Brno. ČT 1, 19. 11. 2013. NOSKOVÁ, A. (M): Kosovsko-srbská dohoda. ČT 1, 21. 5. 2013. NOSKOVÁ, A. (M): Srbsko čelí přívalu tisíců uprchlíků. ČT 24, 20. 7. 2013. NOSKOVÁ, A. (M): Vůdce bosenských Srbů Krajišnik propuštěn. ČT 24, 31. 8. 2013. NOVÁK, P.: Přes 300 svědků chce nechat vyslechnout obhájce v případu Mladiće. Radiožurnál, 19. 5. 2014.

184

NOVÁK, P.: Souzený generál Mladić odmítl roli svědka v procesu s Karadžićem. Radiožurnál, 28. 1. 2014. NOVÁK, P.: Srbsko má novou vládu. Radiožurnál, 27. 7. 2012. NOVÁK, R. (M): Srbové našli obraz Cézanna, jedné z největších krádeží všech dob. ČRo, 12. 4. 2012. NOVÁK, Z.: Do Srbska se z Haagu vrátil ultranacionalista Vojislav Šešelj. Radiožurnál, 12. 11. 2014. PARKANOVÁ, T.: Nejsilnější povodně za posledních 120 let zasáhly Srbsko a Bosnu a Hercegovinu. Radiožurnál, 16. 5. 2014. PARKANOVÁ, T.: V JAR byl při vloupání zastřelen muž, podle médií byl spojkou Krejčíře. Radiožurnál, 2. 11. 2013. PAZDERKA, J.: Krstić si má odpykat trest v Polsku. ČT 24, 6. 12. 2012. PAZDERKA, J.: Srbský generál v polském vězení. ČT 1, 6. 12. 2012. PEROUTKOVÁ, J. (M): Nepokoje v Bosně a Hercegovině. ČT 24, 12. 2. 2014. PETROVIĆ, J. (M): Srbsko a Kosovo se dohodly na urovnání vzájemných vztahů. ČT 24, 19. 4. 2013. PETROVIČ, J. (M): Pokračuje proces s Mladićem. ČT 24, 9. 7. 2012. PETROVIČ, J. (M): Srbsko v EU. ČT 24, 2. 3. 2012.

PÍSAŘOVICOVÁ, D. (M): Subterra postaví v Srbsku 23 kilometrů dálnice. ČT 24, 13. 2. 2012. POSPÍCHAL, Z. (M): ČR vyšle zemědělské diplomaty do pěti zemí. ČRo – Brno, 5. 12. 2014. POUVA, M. (M): Kvůli rvačce padaly tresty. Nova, 14. 12. 2012. POUVA, M.: Fotbalová válka: Srbsku a Albánii hrozí vyloučení. Nova, 16. 10. 2014. POUVA, M.: Skandální konec kvalifikačního zápasu v Srbsku. Nova, 15. 10. 2014. PROUZA, P. (M): Na dálnici z Bělehradu na srbsko-maďarskou hranici ochromil dopravu sníh. Radiožurnál, 1. 2. 2014. RADVÁKOVÁ, T.: Balkánský filmový festival trochu jinak. ČT 1, 17. 1. 2012. RICHTER, J. (M): Srbsko a Kosovo se dohodly na správě společné hranice. Radiožurnál, 24. 2. 2012. ROSÁK, J. (M): Rozhovor s Martinem Ježkem. ČRo – Středočeský kraj, 16. 6. 2014.

185

ROZLOZSNÍKOVÁ, M. (M): Prezident Miloš Zeman s chotí Ivanou odcestují na dvoudenní návštěvu Srbska. 31. 3. 2014. ROŽÁNEK, K.: Balkánské povodně měsíc poté. ČT 1, 27. 6. 2014. ROŽÁNEK, K.: Hranice mezi Srbskem a Kosovem. ČT 1, 6. 10. 2012. ROŽÁNEK, K.: Investice v Srbsku. ČT 24, 3. 4. 2014. ROŽÁNEK, K.: Raport o Velké válce. ČT 1, 31. 12. 2013. ROŽÁNEK, K.: Srbské děti v Praze. ČT 1, 21. 6. 2014. ROŽÁNEK, K.: Žalář atentátníka Gavrila Principa. ČT 1, 31. 5. 2014. SAVAROVÁ, A. (M): Brusel pohrozil vízovou povinností. ČT 1, 25. 10. 2012.

SAVAROVÁ, A. (M): Návštěva albánského premiéra Ediho Ramy v Srbsku. ČT 1, 10. 11. 2014. SAVAROVÁ, A. (M): Odvolací soud v Haagu potvrdil rozsudek. ČT 1, 4. 12. 2012. SAVAROVÁ, A. (M): Poprvé od války z let 98 a 99 se otevřela hranice mezi Kosovem a Srbskem. ČT 1, 10. 12. 2012. SEDLÁČKOVÁ, V. (M): Evropská unie dnes odstartovala vstupní rozhovory o budoucím členství se Srbskem. Radiožurnál, 21. 1. 2014. SEDLÁČKOVÁ, V. (M): Uzavřená dohoda mezi Srbskem a Kosovem. Radiožurnál, 22. 4. 2013. SCHARFFOVÁ, H.: Rekordní zima na Balkánu. ČT 1, 10. 2. 2012. SCHNEIDER, O.: 100 let od sarajevského atentátu. ČT 24, 28. 6. 2014. SKALÁKOVÁ, Š. (M): Bosna a Hercegovina je nejvíce zaminovaným státem na světě. ČRo, 24. 9. 2012. SKALÁKOVÁ, Š. (M): Česká republika podporuje integraci Srbska do Evropské unie. ČRo, 17. 12. 2012. SKALÁKOVÁ, Š. (M): EULEX ukončí svoji činnost 15. června roku 2014. ČRo, 2. 8. 2012. SKALÁKOVÁ, Š. (M): Kosovo zakázalo vstup do země srbskému prezidentovi Tomislavu Nikolićovi. ČRo, 5. 1. 2013. SKALÁKOVÁ, Š. (M): Napětí V Kosovu roste. ČRo, 12. 1. 2014. SKALÁKOVÁ, Š. (M): Srbský parlament schválil zákon, který posiluje jeho kontrolu nad centrální bankou. ČRo, 5. 8. 2012. SLEZÁK, M.: Soud s Radovanem Karadžićem. Radiožurnál, 16. 10. 2012.

186

STŘIHAVKOVÁ, E.: Do autobusu s Čechy narazil čelně kamion. Nova, 15. 7. 2012. SUŇOK, T.: Česká humanitární pomoc směřuje do záplavami poničené Bosny a Srbska. ČRo, 20. 5. 2014. SVAČINA, M.: Češi vyhráli Davis Cup. ČT 1, 17. 11. 2013. SVITÁK, M.: Chorvatští generálové na svobodě. Nova, 16. 11. 2012. SVITÁK, M.: Masakr v Srbsku: muž postřílel 14 lidí. Nova, 9. 4. 2013. ŠEDIVÝ, P.: UEFA kontumovala nedohraný zápas kvalifikace na Mistrovství Evropy mezi Srbskem a Albánií. ČT 1, 24. 10. 2014. ŠMÍDOVÁ, M. (M): Bosenští Srbové Staničić a Župljanin dostali 22 let vězení. Nova, 28. 3. 2013. ŠMÍDOVÁ, M. (M): Djoković věnoval miliony obětem povodní. Nova, 20. 5. 2014. ŠMÍDOVÁ, M. (M): EU zahájila přístupová jednání se Srbskem. Nova, 22. 1. 2014. ŠMÍDOVÁ, M. (M): Chorvatsko a Srbsko se soudí kvůli etnickým čistkám. Nova, 4. 3. 2013. ŠMÍDOVÁ, M. (M): Miloš Zeman je na oficiální návštěvě Srbska. Nova, 1. 4. 2014. ŠPALEK, O.: Nebezpečného zločince ze Srbska dopadli v Praze. Nova, 18. 7. 2014. ŠTÍBR, Z. (M): Někdejší generál jugoslávské armády je nevinný. ČRo, 28. 2. 2013. ŠULCOVÁ, H. (M): Bývalému bosensko-srbskému generálovi Ratko Mladićovi hrozí doživotí. ČRo, 19. 5. 2014. ŠVÁB, R.: V Olomouci vystoupila srbská bluesmanka Ana Popović. ČRo – Olomouc, 13. 7. 2013. TAKÁČ, D. (M): Srbský velvyslanec při NATO Branislav Milinković spáchal sebevraždu. ČT 1, 5. 12. 2012. TEJNICKÁ, Z.: Začala výstavba plynovodu v Srbsku. ČT 24, 25. 11. 2013. TOLČINSKÝ A.: Chorvatsko se nachází na počátku složitého období. ČRo, 20. 8. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Boris Tadić odchází z vysoké politiky. ČRo, 5. 11. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Cesta Kosova do NATO bude ještě dlouhá. ČRo, 5. 2. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Haradinaj byl zbaven obvinění. ČRo, 29. 11. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Hned trojí volby se konaly v Srbsku. ČRo, 12. 5. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Hrozí rozpad Bosny a Hercegoviny? ČRo, 15. 1. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Ivica Dačić jmenován srbským premiérem. ČRo, 29. 6. 2012.

187

TOLČINSKÝ, A.: Jasným vítězstvím dosavadní vládní koalice skončily srbské předčasné parlamentní volby. ČRo – Regina, 17. 3. 2014. TOLČINSKÝ, A.: Jedete do Bělehradu, musíte na Lipovac. ČRo, 16. 8. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Kam patří Srbové na severu Kosova? ČRo, 14. 2. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Když se v Srbsku dva perou, třetí se směje. ČRo, 7. 5. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Kosovo je stejně moje jako tvoje. ČRo, 22. 10. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Kosovo nebo Evropská unie? ČRo, 21. 9. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Markač a Gotovina osvobozeni haagským tribunálem. ČRo, 16. 11. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Napětí mezi Albánci a Srby na jihu Srbska. ČRo, 21. 1. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Nezávislé Kosovo. ČRo Rádio Česko, 13. 7. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Podmínka přijetí Srbska do EU. ČRo, 6. 9. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Pomníky mrtvým Němcům vyvolávají emoce. ČRo, 11. 1. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Rok 2012 na Balkáně. ČRo, 1. 1. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Setkání Borise Tadiće a Hashima Thaçiho. ČRo, 9. 7. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Setkání Nikolić-Jahjagová. ČRo, 7. 2. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Setkání premiérů Srbska a Chorvatska. ČRo, 16. 1. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Severní Kosovo za jižní Srbsko? ČRo, 8. 2. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Směřuje Srbsko k trvalému smíření s Kosovem? ČRo, 26. 9. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Srbské čeká 6. května volební super neděle. ČRo, 25. 4. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Srbské volby. ČRo, 5. 5. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Srbsko a Kosovo se pokusí dohodnout o zbývajících sporných otázkách. Radiožurnál, 2. 4. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Srbsko dostává podobnou vládní koalici, jakou mělo koncem 90. let. ČRo, 13. 7. 2012.

TOLČINSKÝ, A.: Srbsko je dějištěm místních parlamentních i prezidentských voleb. ČRo, 6. 5. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Srbský prezident Boris Tadić podal demisi. ČRo, 4. 4. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Srbský prezident se omluvil za masakr v bosenské Srebrenici. Radiožurnál, 25. 4. 2013.

188

TOLČINSKÝ, A.: Srbští socialisté zdvojnásobili počet hlasů v parlamentu. ČRo, 11. 5. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Tadić kandiduje na srbského premiéra. ČRo, 29. 5. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Tomislav Nikolić přednesl první projev v srbském parlamentu. ČRo, 31. 6. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Tribunál pro bývalou Jugoslávii. Kosovský expremiér Haradinaj osvobozen. ČT 1, 29. 11. 2012. TOLČINSKÝ, A.: V Bruselu se dnes setkali prezident Srbska s prezidentkou Kosova. Radiožurnál 6. 2. 2013. TOLČINSKÝ, A.: Vztahy Srbska s Kosovem. ČRo, 31. 10. 2012. TOLČINSKÝ, A.: Zatčení dvou vrahů v Srbsku. Radiožurnál, 14. 1. 2014. TOMÁŠKOVÁ, T. (M): Speciální jednotka v Bosně zadržela sedm válečných zločinců. Radiožurnál, 27. 12. 2013. TURKOVÁ, T.: Srbsko usiluje o co nejrychlejší zahájení přístupových jednání s EU. ČRo České Budějovice, 20. 5. 2013. ULRICH, M. (M): Premiérem Kosova nejspíš zůstane i po předčasných parlamentních volbách Hashim Thaçi. ČRo – Regina, 9. 6. 2014. UTTENDORFSKÁ, J. (M): Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii znovu obvinil Radovana Karadžiće. Radiožurnál, 11. 7. 2013. VESELKA, J.: Dunaj v Bělehradě se proměnil v pohřebiště lodí. Nova, 20. 2. 2012. VLACH, T.: Čeští partyzáni v Jugoslávii. ČT 1, 11. 11. 2012. VOLDÁNOVÁ, J. (M): Odsouzení za válečné zločiny. ČT 1, 29. 3. 2013. VOLDÁNOVÁ, J. (M): Srbsko požádalo Mezinárodní soudní tribunál o důkazy. ČT 1, 26. 11. 2012. VOŘÍŠEK, K. (M): Zámek v Lánech hostí velkou prezidentskou návštěvu. Nova, 18. 2. 2012. VRBECKÝ, D.: Brněnský Petrov rozezněla duchovní hudba. ČT 24, 27. 4. 2014. VÝBORNÁ, L. (M): Rozhovor s Karlem Rožánkem. Radiožurnál, 18. 6. 2013. WITOWSKÁ S. (M): Padne verdikt nad exremiérem Kosova. ČT 24, 29. 11. 2012. WITOWSKÁ, S. (M): Bělehrad s Prištinou uzavřely dohodu. ČT 24, 23. 4. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Dvojjazyčné nápisy v chorvatském Vukovaru. ČT 24, 4. 9. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Hrozí přerušení jednání s Kosovem. ČT 24, 3. 10. 2013.

189

WITOWSKÁ, S. (M): Jihoafrická policie řeší vraždu muže ze Srbska. ČT 24, 2. 11. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Připomínka událostí války v Srbsku. ČT 24, 5. 8. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Srbsko odmítá dohodu s Kosovem. ČT 24, 9. 4. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Srbský a kosovský premiér v Bruselu. ČT 24, 2. 4. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Trest za terorismus. ČT 24, 18. 10. 2013. WITOWSKÁ, S. (M): Vyšetřování sebevraždy velvyslance. ČT 24, 10. 12. 2012. WITOWSKÁ, S. (M): Vztahy Srbska a Kosova. ČT 24, 27. 5. 2013. WITOWSKÁ, S. )M): Bělehrad by mohl podpořit vytvoření místa pro Kosovo. ČT 24, 16. 1. 2013. ZÁVITKOVSKÁ, B.: Jaká je odpovědnost sil za Srebrenici? ČT 24, 6. 9. 2013. ZIKA, J. (M): 18. výročí masakru v bosenské Srebrenici. ČT 24, 11. 7. 2013. ZIKA, J. (M): Brusel: kosovsko-srbská dohoda. ČT 24, 21. 5. 2013. ZIKA, J. (M): Jednání o Kosovu. ČT 24, 3. 4. 2013. ZIKA, J. (M): Kosovo: amnestie pro Srby. ČT 24, 12. 7. 2013. ZIKA, J. (M): Kosovo: Spolupráce Srbů a Albánců. ČT 1, 5. 11. 2012. ZIKA, J. (M): Kosovsko-srbské rozhovory skončily neúspěchem. ČT 24, 18. 4. 2013. ZIKA, J. (M): Kosovští Srbové odmítají nezávislost Kosova. ČT 24, 16. 2. 2012. ZIKA, J. (M): Nový srbský prezident Tomislav Nikolić popřel genocidu ve Srebrenici. ČT 1, 2. 6. 2012.

ZIKA, J. (M): Nový starosta Kosovské Mitrovice. ČT 24, 24. 2. 2014. ZIKA, J. (M): Opakování voleb v části Kosova. ČT 24, 7. 11. 2013. ZÍKA, J. (M): Premiér navštíví Srbsko. ČT 24, 17. 12. 2012. ZIKA, J. (M): Předčasné volby v Srbsku. ČT 24, 17. 3. 2014. ZIKA, J. (M): Překvapení srbských voleb. ČT 24, 21. 5. 2012. ZIKA, J. (M): Přístupové rozhovory se Srbskem. ČT 24, 21. 1. 2014. ZIKA, J. (M): Srbové proti vstupu do EU. ČT 1, 30. 12. 2012. ZIKA, J. (M): Srbové zvolí prezidenta. ČT 1, 19. 5. 2012. ZIKA, J. (M): Srbsko: program vlády. ČT 24, 28. 4. 2014. ZIKA, J. (M): Srbský premiér bude jednat se svým kosovským protějškem. ČT 24, 6. 11. 2013.

190

ZIKA, J. (M): Srbský prezident se sejde s Vladimirem Putinem. ČT 24, 24. 5. 2013. ZIKA, J. (M): Volby v Kosovu: násilí a nezájem voličů. ČT 24, 4. 11. 2013. ZIKMUNDOVÁ, K. (M): V Bosně byl objeven další masový hrob z občanské války. ČRo – Regina, 19. 9. 2012. ŽELEZNÝ, J. (M): Český premiér v Bělehradu. ČT 1, 18. 12. 2012. ŽELEZNÝ, J. (M): Omluva za masakr ve Srebrenici. ČT 1, 25. 4. 2013. ŽELEZNÝ, J. (M): Policie v Srbsku a Bosně zatkla patnáct lidí podezřelých z podílu na válečném masakru. ČT 1, 5. 12. 2014. ŽIŽKOVÁ, D. (M): Vojáci, policie i dobrovolníci bojují o záchranu srbských elektráren před ničivou povodní. ČRo – Regina, 19. 5. 2014.

191

PŘÍSPĚVKY DISKUSNÍCH POŘADŮ

5 let nezávislosti Kosova. ČRo, 22. 2. 2013. Evropa má za sebou super volební neděli. ČRo, 7. 5. 2012. Kosovo oslaví 5 let od jednostranného vyhlášení nezávislosti. ČRo Rádio Česko, 15. 2. 2013. Kosovo vyhlásilo 17. února 2008 jednostranně nezávislost na Bělehradu. ČRo, 18. 2. 2013. Média na Balkáně. ČRo 18. 5. 2012. Míří Srbsko do EU? ČT 24, 22. 4. 2013. Nový proces s Karadžićem nebude. ČRo, 4. 9. 2012. O blokádě Sarajeva. ČRo Rádio Česko, 11. 4. 2012. Podíváme se postupně do Rumunska, Moldavska, na Balkán a na Ukrajinu. ČRo, 5. 8. 2012. Srbské volby. ČRo, 20. 5. 2012. Situace v zemích bývalé Jugoslávie. ČRo, 10. 12. 2012. Země Balkánu budou pro Evropskou unii představovat bezpečnostní rizika. ČRo Rádio Česka, 10. 1. 2013. Život srbských uprchlíků. ČT 1, 17. 12. 2012.

192

Příloha č. 1

DOTAZNÍK: Dobrý den, věnujte prosím několik minut svého času vyplnění následujícího dotazníku. Tento dotazník slouží k získání informací pro mou diplomovou magisterskou práci na Masarykově univerzitě, jejíž název je Srbsko a Srbové ve vybraných českých médiích. Cílem tohoto dotazníku je zmapovat povědomí české veřejnosti o Srbsku a Srbech. Veškeré Vámi poskytnuté informace budou využity pouze ke studijním účelům a při jejich zpracování bude zachována anonymita. Děkuji za Váš čas a ochotu při vyplnění! S pozdravem Eliška Jiráňová Masarykova univerzita

1) Jaké je Vaše pohlaví? a. žena b. muž

2) Jaký je Váš věk? a. 25 a méně b. 36–35 c. 36–45 d. 46–55 – 6 e. 56 let a více

3) Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a. základní b. středoškolské (bez maturity) c. středoškolské (s maturitou) d. vyšší odborné e. vysokoškolské

4) Zajímáte se aktivně o Srbsko a dění s ním související? a. ano, tato oblast mne zajímá b. zajímám se pasivně c. občas zaznamenám nějakou informaci týkající se této oblasti d. nezajímám se vůbec

193

5) Vzpomínáte si na nějakou informaci spojenou s touto oblastí, kterou jste v poslední době zaznamenal/a v médiích? a. ano b. ne

6) Pokud jste v předchozí otázce odpověděli „ne“, tuto otázku přeskočte a pokračujte následující otázkou. Jaké oblasti se informace, kterou jste zaznamenal/a, týkala? a. hospodářství b. politiky c. sportu d. kultury e. kriminality f. česko-srbských vztahů g. historie h. jiné – jaké?

7) Jak často podle Vás média informují o Srbsku/Srbech? a. hodně b. přiměřeně c. spíše málo d. vůbec e. nevím

8) Jak (jakým způsobem) podle Vás média informují o Srbsku/Srbech? a. velmi pozitivně b. spíše pozitivně c. neutrálně d. spíše negativně e. velmi negativně f. nevím

9) V jaké souvislosti je podle Vás Srbsko nejčastěji zmiňováno? a. hospodářství b. politika c. sport d. kultura e. kriminalita f. česko-srbské vztahy g. soudní procesy spojené s válečnými zločiny během 90. let minulého století h. vstup do Evropské unie i. jiné – jaké?

194

10) Myslíte si, že média ovlivňují svým zpravodajstvím názory veřejnosti na Srbsko/Srby? a. ano b. spíše ano c. spíše ne d. ne e. nevím

11) Myslíte si, že by média měla o Srbsku/Srbech přinášet více informací? a. ano b. ne c. současný stav je dostatečný d. nevím

12) Na které témata by se případně měla média podle Vás v informování o Srbsku/Srbech zaměřit? a. politika b. hospodářství c. sport d. kultura e. kriminalita f. česko-srbské vztahy g. soudní procesy spojené s válečnými zločiny během 90. let minulého století h. vstup do Evropské unie i. jiné – jaké?

195