Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav klasických studií

Bakalářská diplomová práce

2014 Iva Ivančicová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav klasických studií

Novořecký jazyk a literatura

Iva Ivančicová

Cestopisné fejetony N. Kazantzakise: Peloponés

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D.

2014

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

………………………………………………………………

3

Poděkování

Zde bych ráda poděkovala Mgr. et Mgr. Markétě Kulhánkové, Ph.D. za vedení práce, cenné rady a podnětné připomínky.

4

Obsah 1.Úvod ...... 6 2.Žánrové zařazení ...... 7 2.1.Fejeton ...... 7 2.2Cestopis ...... 7 2.3. Charakteristické rysy fejetonů z Peloponésu ...... 8 3. Cesta na Peloponés ...... 10 3. 1. Předchůdci Nikose Kazantzakise ...... 10 3.2. Vznik cesty ...... 11 3.3.Vlastenectví ...... 13 4. Jednotlivá místa ...... 16 4.1. Korint (Κόρινθος) ...... 18 4.2. Patra (Πάτρα) ...... 18 4.3. Andravida (Ανδραβίδα) ...... 19 4.4. Kyllini (Κυλλήνη) ...... 19 4.5. Olympie (Ολυμπία) ...... 20 4.6. Karytaina (Καρύταινα) ...... 22 4.7. Megalopoli (Μεγαλόπολη) ...... 23 4.8. Tripolis (Τρίπολη) ...... 23 4.9. Sparta (Σπάρτη) ...... 24 4.10. Mystra (Μυστράς) ...... 25 4.11. Argos (Άργος) ...... 26 5.Cesta k novému Řecku ...... 27 5.1. Problémy novořecké civilizace ...... 27 5.2. Osobnosti nového Řecka ...... 32 6. Politické postoje...... 35 6.1. Fejetony jako součást propagandy ...... 35 7.Další cestopisná tvorba N. Kazantzakise ...... 39 7.1. Přehled významných zahraničních cest Nikose Kazantzakise ...... 40 7.2.Charakter vybraných cest ...... 42 7.2.1.Kypr ...... 42 7.2.2.Rusko ...... 42 7.2.3.Japonsko ...... 43 7.2.4.Španělsko ...... 43 8. Závěr ...... 45 9. Περίληψη ...... 47 10. Seznam použité literatury ...... 48

5

1. Úvod Hlavním tématem této bakalářské diplomové práce jsou cestopisné fejetony Nikose Kazantzakise, zaměřené na Peloponés. Cílem je tyto fejetony čtenáři představit a následně osvětlit jejich podstatu. Cestopisné fejetony Nikose Kazantzakise v sobě skrývají mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Jejich pochopení nám může pomoci ve správném výkladu jeho další tvorby.

Tento všestranný řecký spisovatel strávil převážnou část svého života v zahraničí, což velmi ovlivnilo nejen jeho myšlení, ale i jeho tvorbu. Své dojmy z cest prezentuje formou cestopisných fejetonů, které byly nejdříve publikovány v tisku a později se jim dostalo i knižní podoby.

V úvodní kapitole stručně charakterizujeme pojmy cestopis a fejeton a posléze se snažíme o žánrové zařazení Kazantzakisových textů. Ve třetí se zabýváme tím, co předcházelo samotné cestě na Peloponés. Uvádíme v ní některé řecké spisovatele, kteří byli také tvůrci článků popisujících jejich vlastní cesty po vlasti, a mohli tak Kazantzakise ovlivnit. Zde se také zabýváme vnitřním rozpoložením, v němž se autor nacházel před svojí cestou do Řecka. Čtvrtá kapitola se dotýká jednotlivých míst na Peloponésu, která během své cesty navštívil. Současně popisuje i některé zajímavé situace, ke kterým během jeho návštěvy došlo. V páté kapitole popisujeme problémy novořecké civilizace, tak jak je vidí krétský autor. Kazantzakis, stejně tak jako i jiné osobnosti generace 30. let, se dotýká zásadního tématu spojeného s otázkou identity řeckého národa. Zabýváme se zde tedy otázkou národní identity, tak jak na ni nahlíží právě Kazantzakis. Představujeme tři osobnosti, které Kazantzakis považuje za ideální zástupce nově se rodící řecké společnosti. V neposlední řadě si všímáme autorových politických postojů, zejména jeho přístupu k režimu Ioannise Metaxase, který byl toho času v Řecku nastolen. Další pasáž se věnuje i zbývající cestopisné tvorbě krétského autora. Je předložen stručný přehled autorových cest s tím, že se posléze podrobněji věnujeme vybraným cestám a jejím specifikům. Díky tomu jsme schopni v závěru popsat charakteristické rysy Kazantzakisových cestopisných fejetonů. Následuje krátké shrnutí v řeckém jazyce.

V předkládané práci se objevují ukázky z knihy Na cestách: Peloponés, které uvádíme v monotonickém přepisu, ačkoliv původně byl použit systém polyfonický.

6

2. Žánrové zařazení Vzhledem k tomu, že hlavním tématem této diplomové práce jsou cestopisné fejetony Nikose Kazantzakise zaměřené na Peloponés, věnujeme následující kapitolu charakteristice jednotlivých pojmů „fejeton“ a „cestopis“. V jejím závěru se pokusíme do této charakteristiky zařadit cestopisné fejetony z Peloponésu.

Cestopisnou tvorbu Nikose Kazantzakise je celkově složité žánrově vymezit. Jeho tvorba je velice pestrá, bohatá jak po obsahové, tak po formální stránce. Poměrně často se stává, že se jednotlivé žánry prolínají. Ani v řeckých pramenech se o jeho tvorbě nemluví jednotně. V této práci používáme souhrnné označení „cestopisné fejetony“ nebo jen „fejetony“ anebo mluvíme o „knize“, čímž máme na mysli knižní podobu cestopisných fejetonů Na cestách: Peloponés (Ταξιδεύοντας στο Μοριά).

2.1. Fejeton Pojem fejeton označuje samostatný prozaický žánr, který všímavým způsobem vyjadřuje atmosféru doby. Označení může sloužit i pro rubriku věnovanou drobné beletrii, popřípadě celou kulturní přílohu. Funkce fejetonu je pobavit čtenáře, kriticky zhodnotit určité téma, vyjádřit se k aktuálním událostem nebo představit určitou skutečnost či věc. Tematicky není fejeton ničím omezen. S publicistikou ho spojuje momentální aktuálnost. Díky pestrosti motivů může fejeton přecházet krom jiného v cestopisnou črtu, reportáž, historický exkurs i v drobnou studii nebo se tyto žánry mohou prolínat.1 Fejeton kolísá mezi literaturou a novinářstvím. Pisatel si satiricky nebo ironicky pohrává s dojmy ze společnosti nebo črtá tvářnost společnosti soudobé.2

2.2. Cestopis Pojem cestopis se zakládá na časoprostorové distanci od domova. Přitom důležitější než napětí vznikající geografickou vzdáleností je napětí kulturně civilizační. Cestovatel obvykle vnímá a interpretuje cizí zemi prostřednictvím zkušeností a kritérií své vlasti. Odtud často čerpá srovnání, konfrontace, osvětlující příměry. Ideové zaměření cestopisu i autorův vztah k hodnotám se nejvýrazněji projevuje v poměru k novému, odlišnému a cizímu (obdiv,

1 Mocná, Dagmar – Peterka, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů, Praha 2004, s. 191-192. 2 Šalda, František. Šaldův slovník naučný: výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném. Praha 1986, s. 64. 7

odpor, ohrožení, poučení), dále pak v motivaci cesty a motivaci cestopisného záznamu. Hlavním předpokladem cestopisu je vlastní zraková zkušenost. Dalším zdrojem cestopisného materiálu jsou ústní reference (pověsti či různé příběhy spojené s danou lokalitou) a konečně literární reference, které lze rozdělit na cestopisy předchůdců a odborně zaměřená pojednání kulturně-historická a geografická. Kontaktními přechodnými formami jsou cestopisná črta či „obraz“, cestopisný fejeton, reportážní nebo dobrodružný román z cizího nebo exotického prostředí.3 V některých případech se může stát, že se cestopisy stanou součástí ideologického boje. V důsledku toho mohou být země náležející k vládnoucímu systému oslavovány a země „nepřátelské“ buď přehlíženy anebo kritizovány.4

2.3. Charakteristické rysy fejetonů z Peloponésu Můžeme říci, že Kazantzakisovy články týkající se Peloponésu velmi osobitým způsobem zachycují atmosféru doby a realisticky odrážejí vzhled řeckého venkova 30. let 20. století. Autor v textech kombinuje detailní popis řecké krajiny s živými obrazy z města a venkova. Rovněž se zabývá situacemi z každodenního života obyvatel. Oproti běžnému cestopisu či fejetonu se zde poměrně v hojné míře vyskytují výjevy z mytologie. Autor se ve svém souvislém vyprávění opětovně uchyluje k líčení historických událostí. Zakládá své vyprávění jak na zrakové zkušenosti, tak na ústní a literární referenci, přičemž hlavní roli hrají mýty a historie národa. Ve svých textech čerpá i z tvorby jiných autorů – např. používá úryvek Sikelianosovy básně „Z Pléthónova prologu“.5 Texty také prokládá svými fantazijními představami.

V Kazantzakisových textech nezřídka narážíme na skrytou symboliku. Jako příklad můžeme uvést Kazantzakisův výběr národních hrdinů (např. Theodoros Kolokotronis je ztělesněním víry, optimismu a zdravého rozumu) nebo autorovy četné odkazy na postavu krásné Heleny, která symbolizuje věčnost a nesmrtelnost. Skrytou symboliku nacházíme nejen v konkrétních postavách, ale i ve výběru míst (město Olympie symbolizuje kulturní vzestup v dějinách řeckého národa) nebo staveb (hrady jako hlavní symbol Peloponésu zastupují důstojnost a mužnost).

Místy mohou texty připomínat spíše filozofické úvahy. Příkladem je fiktivní rozhovor dvou Řeků a skupinky buddhistů. Buddhisté považují Řeky za nešťastníky, kteří žijí ve

3 Tamtéž, s. 75-76. 4 Tamtéž, s. 81. 5 Kazantzakis, N., 2011, s. 262. 8

věčné iluzi. Prostřednictvím různých argumentů se rozvíjí dlouhá polemika na toto téma.6 Obecně můžeme říci, že úvahový charakter textů se týká především otázky národní identity řeckého národa.

Pro Kazantzakise typický antagonismus je zahrnut v textech z Peloponésu. Pocitem lásky a nenávisti počínaje, postoji vůči válce konče. Na jednu stranu si uvědomuje tragičnost války, na druhou stranu však říká, že válka může být nejlepším a nejrychlejším řešením problémů. Zvláštností také je, že autor hodnotí oblast Peloponésu na základě zkušeností z cizích, dříve procestovaných zemí. Proto v textech nalézáme příměry jako „Taygetos - řecký Sinaj“ nebo „Monemvasia - řecký Gibraltar“.

Ačkoliv Kazantzakisovy články z Peloponésu nesou převážně znaky cestopisného fejetonu, může se zdát, že v některých pasážích přecházejí v jiné žánry. Spíše cestopisnou črtu připomínají Kazantzakisovy texty v momentě, kdy přechází k popisům měst, vesnic nebo hradů a mají zároveň informativní funkci. Právě těmto realistickým popisům věnuje velkou pozornost. V některých případech se však publicistický styl mění ve styl umělecký. Je tomu tak zejména v pasážích, ve kterých dochází k emocionálnímu zabarvení a autor líčí své osobní pocity. Nejčastějším příkladem jsou poetické popisy krajiny, nebo když odhaluje své pocity ve vztahu k řeckému národu. Usuzujeme, že se texty podobají lyrické próze vzhledem k autorovu obdivu k domovské krajině a přesvědčení, že morální hodnoty se udržují zejména na venkově. Texty Nikose Kazantzakise zkrátka vytvářejí syntézu historického a mytologického rámce, filosofických úvah, cestopisných postřehů a lyrických prvků.

6 Tamtéž, s. 264- 267. 9

3. Cesta na Peloponés

3. 1. Předchůdci Nikose Kazantzakise Na úvod nejprve představíme některé známé řecké spisovatele, kteří se také věnovali cestopisné tvorbě a přispěli tak k rozvoji cestopisné literatury v Řecku. Tito spisovatelé na počátku 20. století podnikali výzkumné cesty po vlasti a zaměřovali se především na dějiny Řecka, na dochované památky a nechyběl jim ani zájem o řeckou kulturu. Roku 1937 na ně navazuje Nikos Kazantzakis svými cestopisnými fejetony z Peloponésu.

Fotis Kontoglou vydává roku 1928 knihu s názvem Cesty (Ταξείδια). V této knize věnuje pozornost hradům vybudovaným na území Řecka ve středověku, jež byly do té doby často opomíjené. Kontoglou vnímá rozvaliny těchto památek jako zpomalující činitel vůči převládající průmyslové společnosti, ale zároveň uznává, že si tyto velkolepé stavby podmanily božskou věčnost a moc přírody.7 Jelikož je Kontoglou dobrým přítelem Nikose Kazantzakise, jistý vliv se zde dá předpokládat. V některých případech se shodují se ve výběru hradů, například v pevnosti Akrokorint (Ακροκόρινθος), ve středověkém hradě v Monemvasii, kterou Kazantzakis přezdívá Gibraltarem Řecka nebo také hradech v Mystře. Pro zajímavost navíc uvádíme Ioannise M. Panajotopoulose, který rovněž ukazuje zájem o hrady v sérii reportáží mapující prostředí Peloponésu v novinách Jitro (Πρωΐα) v roce 1934.8

Cestopisnou literaturu v Řecku proslavil hlavně Kostas Uranis.9 Uranis působí jako zahraniční dopisovatel řeckého deníku Svobodné slovo (Ελεύθερος Λόγος), kde je od roku 1919 šéfredaktorem a od roku 1928 je činný v periodiku Svobodné řečniště (Ελεύθερον βήμα). Jeho cestopisné fejetony se týkají nejen Řecka, ale i jiných zemí. Po jeho smrti byl vydán soubor těchto článků čítající pět svazků.10 Co se týče historie Řecka, zajímá ho období západní nadvlády, kdy se podle něj utváří nová národní identita Řeků.11

Avšak největším Kazantzakisovým inspiračním zdrojem je Ion Dragumis a jeho román Samothraki (Σαμοθράκη), vydaný roku 1909. V této knize jsou vylíčeny nejen krásy přírody,

7 Soethaert, Bart: Ταξίδια στο Μοριά: Ο Μοριάς του Νίκου Καζαντζάκη και η Πριγκηπέσσα Ιζαμπώ του Άγγελου Τερζάκη.[online]. [cit. 20.května 2014]. Dostupné z: , s. 1. 8 Tamtéž, s. 2. 9 Bien, Peter. Καζαντζάκης: Η πολιτική του πνεύματος. Τόμ. A’. Iraklio 2001, s. 326. 10 Tamtéž, s. 326. 11 Soethaert, B., s. 1-2. 10

ale také historie ostrova. Dragumis se zabývá současným životem místních obyvatel a zároveň uvažuje i o budoucnosti řeckých kolonií. V knize se v hojné míře vyskytuje jeho vlastenectví.

3.2. Vznik cesty V létě roku 1937 noviny Kathimerini (Καθημερινή) se sídlem v Athénách oslovují Nikose Kazantzakise a nabízejí mu místo zpravodaje, který má podniknout okružní cestu po Peloponésu a své zážitky pak zpracovat v sérii článků.12 Kazantzakis tuto nabídku následně přijímá, zejména kvůli své tíživé finanční situaci. Je to pro něj zároveň velká výzva a inspirace pro další tvorbu. Jeho zkušenosti z této cesty se později staly součástí i dalších knih, ve kterých se někdy objevují i úryvky v přesném znění.13

Kazantzakis nebyl jediný, komu byla tato cesta nabídnuta. Zakladatel aténských novin, Georgios Vlachos, současně oslovuje dalšího známého řeckého spisovatele, Angelose Terzakise, s podobnou nabídkou. Na základě Terzakisovy návštěvy Peloponésu vzniká román Princezna Izabo (Η πριγκηπέσσα Ιζαμπώ), který vychází na pokračování ve stejnou dobu jako Kazantzakisovy fejetony. Román čtenáře zavádí na středověký Peloponés, do doby, kdy byl pod cizí nadvládou a seznamuje ho s politickou minulostí. Má tak zdůraznit přenesení ideologických prvků z minulosti do současnosti.

Stejně jako Terzakisův román, i Kazantzakisovy fejetony mají být součástí nové filologické strany novin Kathimerini a zároveň mají pomoci snaze Ioannise Metaxase získat si přízeň obyvatel Peloponésu. K tomuto účelu sloužily noviny Kathimerini od roku 1936.14 Nutno dodat, že noviny Kathimerini se již v roce 1936 snažily reagovat na zpravodajskou činnost novin Radikál (Ριζοσπάστης), které podporovaly strany stojící na opačném konci politického spektra. Radikál posílal vlastní zpravodaje do Španělska, aby informoval o průběhu tamní občanské války. Od 4. srpna byla činnost Radikálu zákonem zakázána. Vyslání Kazantzakise jako válečného zpravodaje do válkou zmítaného Španělska v roce 1936 byla tedy forma odpovědi deníku Kathimerini.15

12 Karalis, Brasilidas. Ο Νίκος Καζαντζάκης και το παλίμψηστο της ιστορίας. Athina 1994, s. 109. 13 Úryvky z Na cestách: Peloponés se objevují i v románové autobiografii Hlášení El Grecovi v kapitole „ Pouť do Řecka“. 14 Dimadis, Konstantinos. Τέχνη και Εξουσία: Παρατηρήσεις σε τέσσερα ταξιδιωτικά έργα του Νίκου Καζαντζάκη. In: Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη. Iraklio 2011, s. 282. 15 Tamtéž, s. 273. 11

Jak víme z korespondence Nikose Kazantzakise s jeho manželkou Eleni Kazantzaki, rozenou Samiu, odcestoval 17. srpna z Aigíny do Athén, aby se s redakcí deníku Kathimerini dohodl na všech podrobnostech týkajících se této cesty. Původně měl cestovat se skupinou dvaceti Francouzů.16 Z jeho dopisu se však dozvídáme, že nakonec cestoval sám. Kazantzakis také informuje Eleni, že má své dojmy zpracovat do dvaceti článků.17 Nakonec se však jejich počet snížil na sedmnáct.

Jeho hlavním úkolem je prostřednictvím fejetonů přiblížit čtenáři poměry na Peloponésu, seznámit ho s touto částí Řecka a připomenout také její bohatou historii. Tyto cestopisné fejetony mají být v athénském tisku publikovány v období od 7. listopadu do 15. prosince 1937 pod názvem „Cesta na Peloponés“ (Ένα ταξίδι εις την Πελοπόννησο). Na tuto skutečnost athénský deník Kathimerini upozorňuje s předstihem, konkrétně ve vydáních 31. října a 1. listopadu 1937. Zprávu podává tak, že právě díky jejich novinám se Kazantzakis může zařadit mezi další přední literární osobnosti, které mají tu možnost publikovat své dojmy v denním tisku.18 Knižní podoby se těmto cestopisným fejetonům dostává, s drobnými úpravami, až roku 1961. Vycházejí pod názvem Na cestách: Itálie – Egypt - Sinaj – Jeruzalém – Kypr - Morea (Ταξιδεύοντας: Ιταλία - Αίγυπτος - Σινά - Ιερουσαλήμ - Κύπρος - Ο Μοριάς). Kazantzakis, původem z Kréty, se dostává do zvláštní situace. Má čtenáři předat dojmy z cesty po rodné zemi, což pro cestopis není typické.

Για έναν ξένο, το προσκύνημα στην Ελλάδα είναι εύκολο, γίνεται χωρίς μεγάλο σπαραγμό. Ο νούς του, λυτρωμένος από αισθηματικές περιπλοκές, ορμάει και βρίσκει την ουσία της Ελλάδας. Μα για τον Έλληνα, το προσκύνημα τούτο περιπλέκεται μ’ ελπίδες, και φόβους, με στενοχὠριες και με οδυνηρή σύγκριση.19

Pro cizince je pouť do Řecka jednoduchá, probíhá bez větších strastí. Jeho mysl je osvobozená od komplikovaných pocitů a do Řecka se vrhá bezhlavě. Nachází jeho podstatu. Ale pro Řeka je taková pouť zkomplikována nadějemi a strachem, trápeními a mučivým srovnáváním.

Svoji specifickou úlohu si tedy dobře uvědomoval, stejně jako vliv, který má prostřednictvím článků na širokou veřejnost i na politickou sféru. Krom toho, že se čtenáři snaží působivě předat své zkušenosti a zážitky z cesty, zahrnuje do svého vyprávění i četné příběhy z historie, mytologie a myšlenky významných osobností, které jsou nějakým způsobem spjaty s Peloponésem. Zároveň se také zabývá otázkou stavu novodobé řecké společnosti.

16 Kazantzakis, Nikos, Kazantzaki, Eleni. Einsame Freiheit: Biographie aus Briefen und Aufzeichnungen des Dichters. Frankfurt 1991, s. 335. 17 Tamtéž, s. 341. 18 Dimadis, K., In: Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη 2011, s. 281. 19 Kazantzakis, Nikos: Ταξιδεύοντας: Iταλία-Αίγυπτος-Σινά-Ιερουσαλήμ-Κύπρος-Ο Μοριάς. Athina 2011, s. 191. 12

Co se týče jeho vnímání rodné země, pouť po Peloponésu v něm vyvolává rozporuplné pocity. Na jednu stranu je fascinován proměnlivostí přírody, na druhou stranu je zarmoucen obrazem současné řecké společnosti. Peloponés považuje za kolébku řecké civilizace, protože právě zde se psala historie a sem sahají nejstarší zmínky o starověkém Řecku. A není divu. Celý poloostrov je protkán cestami plnými památek, všude jsou k vidění odkazy z minulosti, které Kazantzakis vnímá mnohem intenzivněji než kdokoliv jiný. I když právě tyto myšlenky ho často deprimují. Ovlivněn zejména smýšlením a dílem svého dobrého přítele Dimosthenise Daniilidise o vývoji řeckého národa, si na své cestě pokládá mnoho otázek.

Πώς δημιουργήθηκαν τόσα θάματα και τί κάνουμε εμείς; Γιατί η ράτσα ξεθύμανε; Πώς θα συνεχίσουμε πάλι; (s.192) Πώς να δημιουργήσουμε κι εμείς, που να στηρίξουμε κι εμείς ένα δικό μας Νεοελληνικό πολιτισμό; (s.327)

Jak mohlo vzniknout tolik zázraků a co děláme my? Proč národ zabloudil? Jak budeme pokračovat? Jak vytvoříme vlastní novořeckou kulturu a jak ji podpoříme?

A přitom doufá, že během své cesty najde na tyto otázky odpovědi. S hledáním odpovědí souvisí i neustálé srovnávání minulosti se současností. V tomto bodě se projevují prvky idealismu, který je pro Kazantzakise charakteristický. Ve vyprávěních staví podle něj ideální obraz starověkého Řecka do protikladu se současnou upadající společností. Na jeho projevu je znát jeho široký všeobecný rozhled. Je seznámen se situací ve sféře historické, společenské i literární.

3.3. Vlastenectví Národní cítění je v podání Nikose Kazantzakise velmi složitá věc. Při četbě fejetonů z Peloponésu se může na první pohled zdát, že Řeky v krajních případech nenávidí. Důvodem je opakované dvojí vnímání věcí. Peter Bien uvádí, že v Kazantzakisově nitru proti sobě stojí pocit lásky a nenávisti vůči Řecku.20 Toto tvrzení je však opodstatněné. Zásadní roli tu hraje skutečnost, že Kazantzakis tráví větší část svého života v cizině. Počínaje studiem v Paříži, přes několikaměsíční pracovní cesty do vzdálených zemí jako Rusko nebo Čína. Do Řecka se vrátit nechce, a pokud se vrací, tráví čas v izolaci na Aigíně. Ze všech sil se v zahraničí snaží uplatnit buď překladatelskou činností, nebo jako tvůrce cestopisných fejetonů. Řecko ho zklamalo jak po stránce politické, tak po stránce lidské. Ve 20. a 30. letech je celková situace v Řecku velmi nestabilní. V letech 1924 - 1928 došlo k devíti pokusům o státní převrat a ke

20 Bien, Peter. Καζαντζάκης: Η πολιτική του πνεύματος. Τόμ. Β’. Iraklio 2007, s. 40. 13

dvěma vojenským diktaturám.21 30. léta na tom nejsou o mnoho lépe. Světová hospodářská krize má za následek nedůvěru obyvatel vůči venizelistům a růst napětí mezi liberály a konzervativní pravicí.22 Když odhlédneme od politických problémů, musíme dodat, že Kazantzakisovi se v té době v Řecku nedařilo ani na literárním poli. Byl obviňován, že neovládá dobře francouzský jazyk. A navíc některé noviny trvaly na tom, aby opravil svoji krajní dimotiki nejen v článcích, ale i v překladu Danteho, který byl podroben silné kritice.23 Kritika ze strany vlastního národa ho velmi zasáhla a vyvolala v něm hluboké deprese. Cítí se poníženě a bere ji jako osobní křivdu. Vnímá ji tak, že se proti němu všichni spikli a cítí potřebu se distancovat od těch, kteří ho kritizují.24

Všechny tyto skutečnosti přispívají ke Kazantzakisově odporu namířenému proti politice, kruhu řeckých intelektuálů, ale i proti prostým občanům. Cesta po Peloponésu je tedy svým způsobem snahou oprostit se od této averze a zároveň snahou o obnovení národního cítění. Návrat zpět do rodné země v roce 1937 je ztížen problémem s přizpůsobením se místnímu koloritu. Autorův znovuobjevený nacionalismus hraje významnou roli nejen v cestopisných fejetonech z Peloponésu, ale i v jeho pozdější kariéře. Kazantzakisovy vlastenecké teorie, které se prolínají celou knihou, nás neomylně vedou k postavě Iona Dragumise:

Όσες φορές γυρίζω την Ελλάδα, σχεδόν πάντα, λιγνός και σβέλτος ο ίσκιος αυτός απλώνεται δίπλα στον ίσκιο μου στα χώματα και στις πέτρες: ο Ίων Δραγούμης. (s. 192)

Téměř pokaždé, když se vracím do Řecka, se vedle mého stínu rozprostírá na zemi a na kamenech jiný stín. Štíhlý a hbitý. Stín Ioanna Dragumise.

Právě tento stín inspiroval už dříve jeho nacionální cítění. Avšak po Dragumisově smrti v roce 1920 a po maloasijské katastrofě Kazantzakisův nacionalismus postupně vyprchává.25 Pomalu se navrací až při cestě Peloponésem. Můžeme říct, že je výlučně pod vlivem tohoto odhodlaného řeckého patriota a jeho románu Samothraki. A to hned z několika důvodů. V obou publikacích autoři řeší otázku antického dědictví. Oba zastávají stejný názor, že řecký národ je tak silný, že dokázal asimilovat ostatní národy. A oba přistupují k řeckému národu s pocitem lásky i nenávisti.26

21 Dostálová, Růžena, Oliva, Pavel, Vavřínek, Vladimír Řecko. Praha 2002, s. 103. 22 Tamtéž, s. 104. 23 Bien, P., 2007, s. 64. 24 Kazantzakis, N., Kazantzaki, E., 1991, s. 246. 25 Bien, P., 2007, s. 46. 26 Tamtéž, s. 46-47. 14

Peter Bien zároveň tvrdí, že pocit lásky a nenávisti je u Kazantzakise spojený s životem na venkově. Není schopen v sobě tyto dva protichůdné názory sjednotit a fejetony se tak stávají rozporuplnými. Nenávist se projevuje, když píše o nudě, ignoraci, zaostalosti, nedostatku duchovna, jednoduchosti a špíně. Naopak lásku zachytíme v okamžiku, kdy píše o soudržnosti a šlechetnosti v kořenech národa. Touto svojí rozpolceností není samozřejmě nadšen a snaží se najít způsob, jak skloubit obdiv a nechuť, které se zároveň rodí v jeho nitru.27

27 Tamtéž, s. 44. 15

4. Jednotlivá místa V této kapitole chceme podat přehled vybraných míst, která v průběhu své okružní cesty po Peloponésu Kazantzakis navštívil. Přestože navštívil i jiná místa, uvádíme ta, která jsou podle nás nejdůležitější.

Podstatné je, že autor zahrnuje své dojmy z poutě po Peloponésu do širší úvahy o národní identitě řeckého národa. Po celou dobu své cesty sleduje všední okamžiky z běžného života Řeků a pokouší se tak více poznat svou vlast. A jak sám uvádí v dopise své ženě, při zpracovávání svých dojmů se snaží vyhýbat užívání otřepaných frází. Jelikož mu jde o co největší pečlivost, není možné, aby napsal více než jeden článek denně.28 Svými články však nechce přesvědčovat své krajany o nové vizi, která by mohla nahradit přežitý mýtus Velké myšlenky. Duchovní zaostalost obyvatel venkova a jejich historická nevzdělanost mu ani nedovolují idealizovat současné Řecko.29 Je zřejmé, že během své cesty autor nenachází vnitřní klid. V jeho nitru se mísí obdiv k antickému Řecku, západnímu systému, který byl v Řecku zaveden dynastií Villehardouinů, i obdiv k Východu. Tyto protichůdné tendence v sobě nemůže sjednotit.

Nikos Kazantzakis přikládá oblasti Peloponésu hluboký význam, protože až sem sahají kořeny řecké historie. Dokazuje to výkladem mnohých mýtů a historických událostí spojených s danou lokalitou. Zároveň dává průchod své fantazii. Pohled na přítomnost je často střídán skokem do minulosti. V některých případech je možné v mýtech nebo fiktivních rozhovorech, které vede s historickými osobnostmi nalézt určitou symboliku a aplikovat ji i na současnost. Dá se tedy říci, že v mýtech můžeme nalézt skrytou pravdu o současnosti.

Pokud se zaměříme pouze na stránku zeměpisnou, lze načrtnout trasu jeho cesty ve zkratce asi takto: Athény – Korint – Patra – Lechaina – Andravida – Kyllini – Olympie – Karytaina – Tripolis – Sparta – Mystra – Monemvasia - Argos. Tato místa stihl navštívit v době mezi 4. a 19. zářím 1937.30 Bohužel nelze doložit, kdy přesně se pohyboval v konkrétních městech. Po návratu do Athén začíná své dojmy zpracovávat, a jak sám píše v dopise svojí manželce: „Řecko je ožehavé téma a já nemůžu psát to, co bych chtěl.“31 Je zřejmé, že je primárně okouzlen krajinou a často se uchyluje k jejímu detailnímu popisu. Fascinuje ho zejména její proměnlivost - v jedné chvíli se zdá být drsná a neúprosná a

28Kazantzakis, N., Kazantzaki, E., 1991, s. 341. 29 Soethaert, B., s. 4. 30 Prebelakis, Pandelis. Τετρακόσια γράμματα του Καζαντζάκη στον Πρεβελάκη. Athina 1984, s. 385. 31 Kazantzakis, N.,Kazantzaki, E., 1991, s. 340. 16

obratem se dokáže proměnit ve vlídnou a pohostinnou. Obdivuje ty části přírody, které tvoří od pradávna ráz řecké krajiny, tedy hory, půdu, moře a rostliny. Dokonce i sluneční svit je podle Kazantzakise v Řecku výjimečný, hezčí než kdekoliv jinde a je plný ducha.32 Autor se často uchyluje k věrnému a detailnímu popisu řecké přírody. Zastává názor, že krajina ovlivňuje povahu obyvatel.

Za symbol Peloponésu považuje hrady. Možná kvůli jejich tajemnosti nebo snad kvůli síle, se kterou byla bráněna svoboda a kterou z nich cítí. Většina v knize uvedených hradů byla vybudovaná na řeckém území v průběhu nadvlády Franků33 a dodnes si zachovala svoji krásu. Například hrad Chlemoutsi (Χλεμούτσι), který vybudovala dynastie Villehardouinů nad městem Kyllini. Na tuto pevnost se Kazantzakis velmi těší. Vzpřímeně stojí na vrcholku hory a trpělivě střeží podhradí. Ve chvílích nebezpečí chránila své obyvatele, stejně jako obyvatelé chránili ji. Podle Kazantzakise absolutně splynula s krajinou. Ostatně podobně se vyjadřuje i o jiných stavbách, jako například o chrámu Apollóna Epikúra v Bassách. V románové autobiografii Hlášení El Grecovi se dočítáme: „Chrám se zdá být částí hory, kámen z jejích kamenů, neodlučitelně vklíněný mezi skály, sám skála, ale skála prolnutá duchem.“ I následující úryvek ukazuje, proč hradům přikládá tak velkou váhu.

Το κάστρο μας θυμίζει το οχυρό αυτό σημείο που δε θα θέλαμε ποτέ να παραδώσουμε, το στερνό καταφύγιο της συνείδησης, της αξιοπρέπειας και της αντρείας. (s. 205)

Hrad nám připomíná pevnost. Místo, kterého bychom se nechtěli nikdy vzdát. Poslední úkryt svědomí, důstojnosti a mužnosti.

Co se týče obyvatel Peloponésu, s některými se dává do řeči, v některých případech se tomu naopak vyhýbá. Pozoruje obyčejné lidi, okamžiky z jejich běžného života, i to, jakým způsobem se staví k dochovaným památkám. Snaží se tak odhalit pravou identitu novodobých obyvatel Řecka. V mnoha případech mu však místní lidé připadají prostí, bez dobrých mravů nebo oškliví. Zaměřuje se i na slovník obyvatel Peloponésu. Jako zastánce dimotiki podporuje lidovou formu jazyka a v knize uvádí neupravené mluvené projevy obyčejných lidí.

32 Kazantzakis, Nikos: Hlášení El Grecovi. Praha 1982, s. 146. 33 Kazantzakis, N., 2011, s. 200. 17

4.1. Korint (Κόρινθος) První nepřímý kontakt s venkovem zažívá, když ve vlaku míjí město Korint, označované také jako brána na Peloponés, nejbližší město za Korintským průplavem na severovýchodě Peloponésu, jehož historie sahá až do mladší doby kamenné. Nachází se zde pahorek Akrokorint, kde dříve stával Afroditin chrám a menší chrám Athény. Kazantzakis je natolik rozrušen pohledem na Korintský záliv, že si uvědomuje, nakolik řecká krajina ovlivňuje lidskou duši, a upozorňuje na to, že člověk může z přírody kolem sebe cítit starověké Řecko. Aby ještě více zdůraznil význam starověkého Řecka, přechází od reálného popisu místa k mýtu o Bellerofontésovi, který se k tomuto kraji váže.34

Bellerofontés, hrdina z Korintu, si u pramene řeky Peirény ochočil okřídleného koně Pégase pomocí zlaté uzdy, kterou mu darovala mocná Athéna. Společně pak přemohli nestvůru Chimairu. Bellerofón, ale neunesl svoji slávu, přemohla ho pýcha a musel být bohy potrestán. Pégasos, očarovaný Diem, setřásl Bellerofóna ze svých zad a ten dopadem na zem zešílel. Kazantzakis zahrnuje právě tento mýtus mezi své první dojmy z Peloponésu.

4.2. Patra (Πάτρα) Patra, třetí největší město Řecka ležící v severní části Peloponésu, je další zastávkou Kazantzakisovy okružní cesty. Mnoho pozitivních pocitů v něm ale město nevyvolává. V jednom z dopisů své ženě Eleni dokonce uvádí, že v Patře nemůže vydržet a z toho důvodu odsud co nejrychleji odjíždí.35 Nenachází tu nic zvláštního, ba naopak, a proto si dlouhou chvíli krátí pozorováním okolí a přemýšlením. Na jednu stranu si uvědomuje stereotypní život lidí, kteří žijí ve svém omezeném světě, na druhou stranu, jen na venkově je stále možné najít etické a duchovní hodnoty, což v hlavním městě možné není.

Μονάχα στην επαρχία πια μπορεί να βρει καταφύγιο η αιδώς, η πνευματική κι η ηθική, η πολύτιμη ντροπαλοσύνη της νιότης, το ιερό χνούδι της ψυχικής παρθενίας. Στην πρωτεύουσα το παιδί γεννιέται χωρίς χνούδι, γρήγορα τα μάτια και τα τ’ αυτιά ξετσιπώνουνται, κι η πρόωρη πρωιμότητα παραμορφώνει την ψυχή του. (s. 204)

Jedině na venkově může slušnost, duchovní i etická, cenná mladistvá ostýchavost a psychická neposkvrněnost nalézt útočiště. V hlavním městě se dítě rodí neposkvrněné, avšak rychle se zbaví studu. Předčasné dozrávání poznamená jeho duši.

34 Kazantzakis, N., 2011, s. 196. 35 Kazantzakis, N., Kazantzaki, E., 1991, s. 338. 18

4.3. Andravida (Ανδραβίδα) Z monotónní Patry se přesouvá do severozápadní části poloostrova, do města Andravida. Ve středověku byla Andravida hlavním městem Achajského knížectví. Křesťanské kostely a jiné odkazy na dynastii Villehardouinů dnes nahradila tradiční řecká kafenia, kde muži hrají karty, zatímco ženy obdělávají rozsáhlá pole.36 Celkově chladná atmosféra města je způsobena hlavně netečným postojem obyvatel, kteří spíše jen přežívají, než aby život skutečně žili. Kazantzakis se tu cítí sklíčeně, a proto toto město rychle opouští. Míří na západ k hradu Chlemoutsi, který se majestátně tyčí nad vesnicí Kyllini a který již dlouho touží vidět.

4.4. Kyllini (Κυλλήνη) Dnešní Kyllini, ve středověku známá pod jménem Glarenza (Γλαρέντζα), leží v severozápadní části Peloponésu a je proslulá hlavně díky antickým lázním, již zmíněnému hradu a přístavu.37 Za dob Achájského knížectví se místní přístav stal významným střediskem obchodu a lodě odsud vyplouvaly do celého středomoří. Díky tomu zbohatl celý kraj. Jakmile se autor v mysli přenese do dob, kdy Glarenza prosperovala, následuje popis vlády rytířů ze Západu. Velkou pozornost věnuje historii kraje. Kazantzakis je přítomen, když v Kyllini vypuknou slavnosti (πανηγύρια) a atmosféra tradičních řeckých slavností ho opět přiměje k připomenutí historických událostí. Tentokrát popisuje žal, který nastal po smrti prvního panovníka z dynastie Villehardouinů, jenž miloval město Glarenza. V této době zalil smutek celý Peloponés. Náhle se však opět vrací do současnosti a podává obraz ze slavností.

Μα ξαφνικά , σήμερα στο πανηγύρι, κουνήθηκε πάλι η αμμούδα, φάνηκαν πάλι ανάμεσα στις πέτρες και στα δέντρα οι πεισματάρηδες ανθρώποι, που όλο νικιούνται, κυλιούνται χάμω και πάλι ξεπροβαίνουν από τα χώματα. Φάνηκαν γεμάτοι κέφι, ολοκαίνουριοι, χωρίς μνήμη (s. 221)

Ale dnes najednou, při místní slavnosti se znovu pohnula písečná pláž a mezi kameny a stromy se objevili umínění lidé, stále poražení, kteří se válejí po zemi a znovu se ze země zvedají. Zdáli se být při chuti, znovuzrození, bez vzpomínek.

Lidé jsou veselí jako za starých časů. To ale není trvalý stav. Děje se tak jen při oslavách, když se opijí. V opačném případě jsou to zachmuření lidé, bez psychické i fyzické síly a bez zápalu po vědění. Až opojení v nich vyvolává radost. A přesto tato radost není čistá, vycházející přímo ze srdce.

36 Kazantzakis, N., 2011, s. 206. 37 Tsapogas, Miltiadis. Άγνωστη Πελοπόννησος. Athina 2011, s. 70. 19

Při západu slunce Kazantzakis sedí klidně na pláži a přemítá o tom, co viděl. Život kolem něj plyne vlastním tempem a on sám usuzuje, že odměnou jsou mu jeho zážitky, pohled na nezkrotný hrad a bujaré slavnosti.38 Toto tvrzení odpovídá autorovu přístupu k životu. Zdůrazňuje, že cílem a smyslem cesty je poznání.

4.5. Olympie (Ολυμπία) Olympie je město v oblasti Élidy na severozápadě Peloponésu. V archaickém období byla Olympie významným společenským centrem, kde se každé čtyři roky konaly slavnosti doprovázené sportovními a kulturními soutěžemi. Pozdější tradice kladla vznik olympijských her do roku 776 př. n. l.39 V době konání olympijských her vládl v celém Řecku mír. Her se mohli účastnit jen svobodní Řekové. Co je ale důležité, podle Kazantzakise se začíná budovat kulturní život okamžikem, kdy začíná hra. Je to důkaz, že národ uspokojil své základní potřeby a má tedy čas i na chvíle odpočinku a zábavy. To, jak s těmito chvílemi naloží, je měřítkem hodnot národa.40 Tím pádem opět naznačuje, na jaké vývojové úrovni se podle něj nacházelo starověké Řecko. Pobyt Kazantzakise v Olympii se omezuje víceméně na archeologickou lokalitu. Sice nejprve vylíčí všední obrazy ze soudobého městečka, avšak v zápětí se u řeky Kladeos (Κλάδεος) v mysli přenáší do starověké Olympie. Připomíná nám, že na místě ruin staré Olympie kdysi stávalo slavné město plné života. Vyzdvihuje atlety a hrdiny dob minulých, kteří přicházeli do těchto míst ze všech koutů Řecka, aby se utkali o vavřínový věnec. Cvičení bylo přípravou na život občana. Krásné a silné tělo mělo být schránkou pro vyrovnanou mysl. S úpadkem národa přichází i ztráta dokonalého těla, a tím i ducha.41 Přiznává, že dříve byl možná trochu naivní nebo příliš kritický, když srovnával tehdejší krásné mladíky s nynějšími obyvateli Olympie. Ani dříve nežili jen krásní lidé, ale tehdejší umělec si vybral toho nejlepšího a nejkrásnějšího, aby ho ztvárnil a tím mu dal nesmrtelnou podobu.42 Při chvílích odpočinku v archeologickém parku Olympie pozoruje turisty, kteří obdivují památky starověké Olympie. A není sám, i lidé z vesnice se přišli podívat na cizince, kteří mají chuť poznat zbytky kdysi slavného města. Jejich průvodce se zmiňuje i o vykopávkách, které zde prováděli němečtí archeologové. Místní lidé však nechápou jejich

38 Kazantzakis, N., 2011, s. 229. 39 Dostálová, R., Oliva, P., Vavřínek, V., 2002, s. 11. 40 Kazantzakis, N., 2011, s. 233. 41 Tamtéž, s. 235. 42 Tamtéž, s. 231. 20

smysl a už vůbec ne, proč se na vykopávky vynakládá tak velké množství peněz. A tak se jeden z nich obrací přímo na Kazantzakise, který je poblíž, aby jim situaci objasnil:

V: - Δε μου λες, του λόγου σου θα ξέρεις, γιατί οι Γερμανοί να κάμουν τόσα έξοδα; Δεν καταλαβαίνω. Τί συμφέρο; K: - Επιστημονικό, του απαντώ βαριεστισμένος. V: - Δεν καταλαβαίνω. Θα κλέφταν τ’ αγάλματα και θα τα πουλούσαν, άκου που σου λέω. K: - Εργάζουνταν για την επιστήμη, σου λέω. V: - Δεν καταλαβαίνω. Θα κλέφταν, σου λέω’ γώ! K: - Εργάζουνταν για τη δόξα, όχι για κέρδος. Δεν καταλαβαίνεις; V: - Δεν καταλαβαίνω, αποκρίθηκε ο Νεοέλληνας. (s. 236-237)

„Ty to určitě budeš vědět. Proč Němci tolik utrácejí? Já tomu nerozumím. K čemu?“ „ Ty peníze jsou na vědu,“ odpovídám znuděně. „ Nerozumím. Ukradli by sochy a pak by je prodali, poslouchej, co ti říkám.“ „ Já ti říkám, že pracují pro vědu.“ „ Nerozumím. Ukradli by je, ti říkám!“ „ Pracují kvůli slávě ne pro zisk. Nerozumíš?“ „ Nerozumím,“ odpověděl novodobý Řek.

Z výše uvedeného rozhovoru je jasné, že místní lidé si neuvědomují opravdovou hodnotu kulturního dědictví, které jim leží před očima. Kazantzakis tímto poukazuje na mentalitu obyčejných lidí a na jejich omezenost. Při pobytu v Olympii zároveň přichází s jednou velmi zajímavou teorií. Podle něj je možno si představit starověké Řecko jako strom, který má kořeny hluboko v zemi, živiny čerpá ze zeminy a díky tomu kvete. Jen ti nejlepší starověcí sportovci mohli být považováni za květ. Ostatní pohltila a rozložila zem, aby měl další květ potřebné živiny. Kazantzakis přirovnává omezenost dnešní řecké společnosti ke kořenům stromu, který ještě nerozkvetl.43

Autor si nenechá ujít návštěvu muzea v Olympii. Touží zhlédnout především dva velké štíty olympijského chrámu. Hlavně se zaměřuje na západní štít, který zobrazuje boj Kentaurů a Lapithů a vše pozorujícího Apollóna. Na štítu je jasně znázorněná celá společenská hierarchie těchto osob. Vykresluje boha, divoké zvíře a proti sobě staví svobodného člověka a otroka. Pod symbolickými prvky se ve skutečnosti skrývají odvěcí protivníci - rozum a instinkt, civilizace a barbarství. Štít byl vytvořen po řecko-perských válkách. Soudobé děje jsou tedy promítnuty do mytologické atmosféry.44

43 Karalis, B., 1994, s. 127. 44 Kazantzakis, N., 1982, s. 154-155.

21

4.6. Karytaina (Καρύταινα) Již za tři dny po cestě z Olympie do Megalopoli zvládá krétský cestovatel navštívit Apollónův chrám v Bassách a vesnici Karytaina v kraji Arkádie. Chrám Apollóna Epikúra v Bassách leží v odlehlé horské krajině, nedaleko vesnice Karytaina. Apollónův chrám vznikl díky občanům Figalie, kteří jej nechali postavit v 5. století jako projev díku za to, že byli ušetřeni epidemie, která se rozšířila během peloponéské války. Předpokládá se, že stavitelem byl Iktínos, který vytvořil i návrh Parthenónu v Athénách.45 Kazantzakis si nemůže nechat ujít chrám, který je tak dokonale sjednocen s krajinou. U chrámu ho však překvapí stařenka Marie, která se o chrám stará. Kazantzakis se s ní dá do řeči. Je zvědav, jestli Marie patří mezi ostatní vesničany, kteří nevědí nic o historii památek, vedle kterých vyrůstali.

K: - Και τί ’ναι εδώ; τη ρωτώ. M: - Έ, δε βλέπεις παιδί μου; Πέτρες! K: - Και γιατί έρχουνται και τις βλέπουν; (s. 249)

„ Copak je tady?“ ptám se. ,,Hm, nevidíš, můj milý? Kameny!“ „A proč se na ně lidé jezdí dívat?“

Po ujištění, že Kazantzakis není cizinec, nýbrž Řek, mu Marie odpovídá, že jsou to hloupí cizinci a dá se do smíchu. Je to další důkaz toho, že místní lidé nedokážou docenit skutečnou hodnotu památek. Tudíž ani nemohou pochopit, proč je jezdí obdivovat lidé z celého světa. Jejich rozhovor ještě pokračuje, když se jí Kazantzakis ptá, jestli se zajímá o politiku.

- Έ, παιδί μου, μου αποκρίθηκε με μίαν απροσδόκητη υπερηφάνια, έ, παιδί μου, εμείς εδώ είμαστε πολύ ψηλά χωμένοι από το καλό και το κακό. (s. 249)

,,Ach synku, synku,“ odpověděla mi s nečekanou hrdostí, ,,my jsme zde příliš vysoko, odstřihnutí jak od všeho dobrého, tak zlého.“

Kazantzakis odchází spokojen. Jak sám říká, poslední věta naplnila jeho srdce více než Apollónův chrám. Když stařenka vyslovovala „my“, myslela tím sebe a chrám a byla hrdá na to, že jsou vzdálení od zbytku světa. Stařenka zastupuje typickou postavu venkovana, který je hrdý, ale nemá ani ponětí o historii národa.

Před odjezdem do Megalopoli si nechce nechat ujít řecké Toledo, jak přezdívá vesničce Karytaina, která si zachovala svůj původní vzhled. Její úzké uličky a staré příbytky

45 Geldard, Richard G. Esoterické Řecko: průvodce po posvátných místech. Praha 2004, s. 332-333. 22

Kazantzakisovi asociují španělské Toledo. Středověký hrad, postavený nad městem, vystihuje ráz krajiny nejvěrněji ze všech řeckých chrámů.46

4.7. Megalopoli (Μεγαλόπολη) Kazantzakis putuje dál do nitra Peloponésu a přijíždí do kraje Arkádie, kde dělá kratší zastávku ve městě Megalopoli. Navštěvuje zde alespoň pozůstatky původního města, které založil thébský vojevůdce Epameinondas. Obec ve starověku sloužila jako opěrný bod v boji proti vládnoucí Spartě.47 Tyto skutečnosti Kazantzakis odhaluje i čtenářům.

Co se současného města týče, při odjezdu je svědkem, jak muž na vlakovém nádraží vyprazdňuje pytle plné melounů a u toho nadává:

- Φωνάζουν: Καλλιεργείτε τη γης, δουλεύετε! Ορίστε, την καλλιεργούμε, κάνουμε χιλιάδες καρπούζια και πεπόνια, και ποιός τ’ αγοράζει; Μια δραχμή την οκά, και ποιός τ’ αγοράζει; Πού είναι τα μέσα της μεταφοράς; Να τα πάμε στην Τρίπολη, θα κοστίσει ο κούκος αηδόνι. Τα τρών λοιπόν τα γουρούνια. (s. 254)

„Říkají: Obdělávejte zem, pracujte! Prosím, my ji obděláváme, pěstujeme tisíce melounů a kdo je kupuje? Cena je minimální a kdo je kupuje? Kde jsou dopravní prostředky? Přeprava do Tripoli by stála mnoho. Takže je sní prasata.“

Z této ukázky se můžeme domnívat, že pomocí postavy rozhořčeného zemědělce chce Kazantzakis poukázat na nespokojenost místních obchodníků s vládními nařízeními. Možnost obrany však není velká. Přestože se Metaxasův režim snaží získat přízeň lidových vrstev, jím nastolený systém má chyby, na které nejvíce doplácí právě lidové vrstvy.

4.8. Tripolis (Τρίπολη) Další zastávkou na jeho cestě je město Tripolis, dříve známé také pod názvem Tripolitsa. Obchůdky, tržnice, úzké uličky města v srdci Peloponésu Kazantzakisovi připomínají spíše turecké město. I zde hrají dějiny města významnou roli v sebevědomí řeckého národa. Pod vedením Theodora Kolokotronise bylo město v září 1821 osvobozeno od turecké nadvlády. Jak Kazantzakis uvádí, duch tohoto národního hrdiny je neodmyslitelně svázán právě s touto krajinou. A považuje ho také za jednoho z vůdců národa.48 Kazantzakis

46 Kazantzakis, N., 2011, s. 252. 47 Tamtéž, s. 253. 48 Tamtéž, s. 260-257. 23

věří, že postava starce z Moreje, jak se Kolokotronisovi přezdívalo, zastupuje nově se rodící řecký národ. Postavě Kolokotronise se více věnujeme v následující kapitole.

4.9. Sparta (Σπάρτη) Dále pokračuje cesta Nikose Kazantzakise směrem na jih do Lakonie. Město s bohatou historií ohraničené na jedné straně pohořím Taygetos, kterému Kazantzakis přezdívá řecký Sinaj, a na druhé straně řekou Eurotas, navštěvuje již po několikáté. Z dopisu, který Kazantzakis poslal svému příteli Prevelakisovi, víme, že se zde nacházel 15. září 1937.49 Některé historky ze svých předchozích návštěv Sparty, které podnikl s přítelem Sikelianosem, zahrnuje i do série fejetonů z Moreje. Tato oblast je významným místem hned z několika důvodů. Zřejmě proto mu ve svých fejetonech věnuje tolik prostoru. Kraj je spjat i s příběhem krásné Heleny, kterou vidí jako jednoho z nejstarších předků řeckého národa. Je tedy jasné, že postava Heleny symbolizuje krásu, ženskost a úrodnou stránku řecké krajiny.

Η Λακωνία μπροστά μας, τα πλούσια χώματα, τα λιγνά κυπαρίσσια, και στο βάθος, πάνοπλος, ακατάδεχτος, ολόρθος, σκληρός νομοθέτης της Σπάρτης, γεμάτος γκρεμούς, ο Ταΰγετος. Η γοητευτική, γόνιμη πεδιάδα είναι ξαπλωμένη στα πόδια του σα γυναίκα. Όλο αντρεία και γλύκα είναι το τοπίο, ταράζεται η ψυχή για μεγάλα έργα, και την ίδια στιγμή η αναπνοή της Ελένης ζαλίζει σαν την ανθισμένη λεμονιά το νου μας. (s. 261-262)

Lakónie před námi, úrodná půda, útlé cypřiše a v dálce, v plné zbroji, nepřístupný, v pozoru stojící, tvrdý zákonodárce Sparty, plný propastí, Taygetos. Okouzlující plodná nížina leží jako žena u jeho nohou. Celé toto místo je srdnaté a líbezné, inspiruje duši pro velká díla, a současně nádech Heleny mámí jako rozkvetlý citrus naši mysl.

Sparta má tedy dvě tváře. Pro zdůraznění ženské stránky spartské krajiny, ve které je otištěna krása bájné Heleny, vzápětí používá verše ze Sikelianosovy básně „Z Pléthónova prologu“ (Από τον Πρόλογο του “Πλήθωνα“). V básni sestupuje věčná Helena, zastupující ženskost, z vrcholků hory Taygetu, která symbolizuje mužské pokolení, do rozkvetlé řecké krajiny. Drsnost a něha stojí od nepaměti bok po bohu a navzájem se doplňují jako žena a muž.

49 Prebelakis, P., 1984, s. 469. 24

4.10. Mystra (Μυστράς) Nedaleko Sparty leží Mystra. Město, které svého vrcholu dosáhlo ke konci byzantského období a jemuž Kazantzakis přezdívá řecké Pompeje. Stalo se hlavním městem Morejského despotátu a zároveň centrem řecké vzdělanosti.50 Od roku 1989 je archeologická oblast Mystry zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Kazantzakis považuje Mystru za místo, kde se zrodilo nové Řecko. V kopci nad městem se nachází aristokratická čtvrť, pod ní se vinou úzké uličky s domy obyčejných lidí. Při pohledu na zdejší byzantské kostely jako Perivleptos (Περίβλεπτος), Evangelismos (Ευαγγελισμός), Afendiko (Αφεντικό) a jiné, si autor představuje, jak vypadalo město za dob jeho největší slávy.51 Jak napovídá název další kapitoly „Prorok nového Řecka“ (Ο προφήτης της νέας Ελλάδας) do jeho fantazie vstupuje i postava byzantského učence Geórgia Gemista Pléthóna, který v Mystře působil na dvoře despoty Theodóra II., a tito dva spolu vedou fiktivní dialog.52 U kostela Perivleptos do příběhu vstupuje umělec a Nikosův přítel Fotis Kontoglou, který se věnuje restauraci nástěnných maleb kostela. I v tomto případě se jedná o autorovu představu.

Dále míří na prohlídku kostela svatého Dimitriose (Άγιος Δημήτριος), kde byl roku 1449 Konstantinos Palaiologos korunován císařem byzantské říše. Dominantou kostela je mramorový sarkofág stojící v jeho samotném středu. Přestože sarkofág pochází z dob starověku a zdobí ho reliéfy potomků Eróta, antického boha lásky, nachází se v byzantském kostele. Byl sem totiž dodatečně přesunut z jiného místa a podle autora nezapadá do celkového konceptu stavby. O důvodech se tedy informuje u správkyně kostela.

K: - Και γιατί την έφεραν εδώ; ρώτησα. Δεν ταιριάζει καθόλου με την εκκλησία. Δε βλέπεις; Ντροπή! Τί είναι αυτά τα γυμνά παιδιά που χορεύουν; S: - Έ, αγγελάκια είναι κι αυτά, είπε καλόκαρδη εκκλησιάρισσα, σα να ήθελε να τα προστατέψει. Αγγελάκια είναι, και μη σκανταλίζεσαι. (s. 280)

„A proč ho přenesli sem?“ zeptal jsem se. „Vůbec se ke kostelu nehodí. Nevidíš? Ostuda! Co jsou zač tyhle nahé děti, které tancují?“ „To jsou andělíčkové,“ řekla správkyně kostela, jako kdyby je chtěla ochránit. „Jsou to andělíčci, nerozčiluj se.“

Stařenka detailně nezkoumá ani původ sarkofágu, ani co zobrazují jeho reliéfy. Považuje ho jednoduše za krásný a kostel bez něj si neumí představit.

50 Hradečný, Pavel. Dějiny Řecka. Praha 2009, s. 215. 51Kazantzakis, N., 2011, s. 276. 52Dostálová, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha 2003, s. 322.

25

4.11. Argos (Άργος) Argos je poslední zastávkou v rámci okružní cesty po Peloponésu. Spíše než kvůli městu samotnému přijíždí do kraje Argolida kvůli nedaleko vzdáleným Mykénám. Jako cizí návštěvník pociťuje opět nepřátelskou atmosféru města. Každý si ho důkladně prohlíží a podle oblečení se snaží odhadnout, kdo by mohl být ten cizinec? Ve městě proto neztrácí příliš času a vydává se směrem k Mykénám, které jsou jeho hlavním cílem. Touží spatřit slavnou Lví bránu u vstupu do palácového komplexu a zakusit onen výhled na krajinu, který se naskýtal bájnému rodu Átreovců. Prochází se po cestě, po níž kráčel král Agamemnón po svém vítězném příjezdu z Tróje. A tak se s Peloponésem loučí pohledem na moře a hory a připomenutím posledních chvil Agamemnonova života. Vrací se zpět do Athén, bez toho aniž by navštívil tak významné památky jako jsou nedaleké antické divadlo a Asklépiův chrám v Epidauru (Επίδαυρος). Tato archeologická lokalita je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO a v současné době je také jednou z hlavních turistických atrakcí na Peloponésu. Nenavštívil ani benátskou pevnost Palamidi (Παλαμήδι) v Nafpliu (Ναύπλιο), která je rovněž oblíbeným cílem turistů.

26

5. Cesta k novému Řecku V této kapitole se pokusíme na základě hlubší interpretace cestopisných fejetonů rekonstruovat Kazantzakisův pohled na řeckou národní identitu. Okrajově také uvádíme historický kontext.

5.1. Problémy novořecké civilizace V průběhu cesty na Peloponés Kazantzakis řeší problémy spojené s novořeckou civilizací. Zajímá se jak o původ novořecké civilizace, tak o její budoucnost. Rozbor těchto problémů a snaha vyřešit je se nese celou knihou a na závěr je jí věnována kapitola s názvem „Problémy novořecké civilizace“ (Προβλήματα του Νεοελληνικού πολιτισμού). Objasnit složitou otázku původu řeckého národa se snaží postupným zkoumáním historie Peloponésu. Ze všeho nejdřív dospívá k závěru, že Řecko je místem, kde se spojují vlivy Západu a Východu s místními tradicemi. Nově vzniklá kombinace těchto prvků vytváří nové dějiny. Právě tento fakt dodnes nutí Řeky hledat své kořeny. Kazantzakis ovšem neřeší, z čeho vycházejí a na co navazují kulturní tradice řeckého národa. Již v úvodu své knihy přirovnává tvář Řecka k palimpsestu, na kterém jsou všechny významné historické epochy nesmazatelně zaznamenány.

Το πρώσοπο της Ελλάδας είναι ένα παλίμψηστο από δώδεκα κύριες απανωτές γραφές: Σύγχρονη, του Εικοσιένα, της Τουρκοκρατίας, της Φρανκοκρατίας, του Βυζάντιου, της Ρώμης, της Ελληνιστικής εποχής, της Κλασικής, του Δωρικού μεσαίωνα, της Μυκηναϊκής, της Αιγαιικής, της Λίθινης. (s. 191)

Tvář Řecka je palimpsest složený ze dvanácti nesmazatelných písem: současné, písmo povstání roku 1821, turkokracie, frankokracie, Byzance, Římské říše, helénismu, klasické doby, Řecka po příchodu Dórů, mykénské civilizace, minojská civilizace a doby kamenné.

Kazantzakis obdivuje období klasického Řecka zejména kvůli umění a jedinečnému tvůrčímu duchu antiky. Podle autora byl pohled na umělce jako na zástupce celého národa součástí tradice starověkého Řecka. Oceňuje skutečnost, že úkolem umělce nebylo, aby přišel s novými revolučními nápady. Naopak, očekávalo se od něj, že zvěční okamžiky, které byly důležité pro celý stát. Lidé s úctou následovali tradici. Opravdovým umělcem se stal ten, kdo dokázal začlenit originalitu do tradice. Originalita nedělá umění lepší, spíš naopak. Je možné, že prostřednictvím pohledu na přístup k umění starověkých Řeků, Kazantzakis komentoval situaci, která nastala v literatuře ve druhé polovině 30. let.53 Na druhou stranu věří, že proces uměleckého vývoje by měl plynout přirozenou cestou. Není třeba, aby bylo do tohoto procesu násilně zasahováno. Uvědomuje si, že nový začátek přichází, když končí něco starého. Pokud

53 Karalis, B., 1994, s. 128-129. 27

tuto teorii přeneseme na umění, znamená to, že originalita jednotlivce má smysl v případě konce určité historické epochy nebo úpadku uměleckého směru. V tu chvíli mají prostor jednotlivci, aby vystoupili z řady a přišli s inovativními myšlenkami. 54 Samozřejmě i kvůli jiným věcem si vážil starých Řeků. Oceňuje tradiční hodnoty, které uznávaly chuť do života i umění odpočinku.

Další významnou epochou je pro Kazantzakise období po pádu Konstantinopole v roce 1204. V řecké historiografii je toto období označováno jako „frankokratia“ (Φρανκοκρατία). V lidovém jazyce se dodnes zachovalo označení Frankové (Φράγκοι) pro všechny Západoevropany, kteří v tu dobu na Peloponés přišli, bez ohledu na jejich skutečnou národnost. S tím souvisí ještě jeden pojem „míšenec“ (Γασμούλος), což je označení, které se používalo právě v době Západní nadvlády a myslí se tím potomek, který má jednoho rodiče Řeka a druhého Franka. Konstantinopol byla dobyta v rámci čtvrté křížové výpravy a Byzantská říše tak na nějaký čas zanikla. Místo ní vznikly nové státní útvary. Nejvýznamnějšími z nich jsou Latinské císařství a hlavně Achajské knížectví, které se rozkládalo na větší části Peloponésu.55 Andravida se stala hlavním městem nového státního útvaru. Nově vytvořené knížectví mělo být připojeno k západnímu světu a jeho náboženství mělo spadat pod katolickou církev se sídlem v Římě. Správu poloostrova měla na starosti nejprve dynastie z Champolitte.56 Následně správa přechází na dynastii Villehardouinů. Na Peloponés jsou přeneseny tradice západního feudálního systému. Po vzoru tohoto systému vznikají opevněná sídla fungující jako samosprávné jednotky. Ve druhé polovině 13. století se hlavní město přesouvá do Mystry a stává se centrem Morejského despotátu. Ve 14. - 15. století je Peloponés nositelem řecké kultury. Frankové se na Peloponésu udrželi až do příchodu Turků.

Kazantzakis popisuje, jak se dlouholetá přítomnost Franků na řeckém území odrazila na místní společnosti. Cizinci ze Západu do Řecka přinesli nové zvyky, tance, písně, západní mentalitu a styl života, které postupně místní obyvatelstvo částečně přebíralo. Přesto, že jich bylo méně než původních obyvatel, drželi v rukou zbraně, a tedy i moc. Na druhou stranu autor nezapomíná vyzdvihnout sílu řeckého národa.

Το τοπίο, κι οι ντόπιες γυναίκες οι σταρομελάχρινες, με τα μαύρα μαλλιά, με τα μεγάλα μάτια. Οι ξανθοί δράκοι ένιωθαν σιγά σιγά τα ήπατα τους να κόβουνται. Έσμιξαν με τις γυναίκες, ξέχασαν την πατρίδα. Έκαμαν παιδιά, τους Γασμούλους. Τα παιδιά ακουθούσαν τις μάνες, μιλούσαν τη μητρική

54 Tamtéž, s. 129. 55 Hradečný, P., 2009, s. 196-197. 56 Guillaume de Champlitte se stal zakladatelem Achajského knížectví v roce 1205. 28

γλώσσα, γίνηκαν Έλληνες. Το φράγκικο αίμα μέσα στα βρέφη υποχωρεί. Έπεφτε απάνω του το δριμύτατο, με τις μυστηριώδεις χημικές αντιδράσεις ελληνικό αίμα, και το φράγκικο χάνουνταν. (s. 215)

Místo, a domorodé ženy s tmavými vlasy a velkýma očima. Světlovlasí draci se pomalu strachovali. Smísili se s ženami a zapomněli na svou zem. Udělali si děti, míšence. Děti následovaly své matky, mluvily mateřským jazykem a stávaly se Řeky. Franská krev byla potlačena v žilách novorozence. Řecká krev, s tajemnými chemickými reakcemi, dopadala na tu franskou, která se ztrácela.

Obraz multikulturní společnosti, následující vzor Západu, podporuje představu potomka míšence jako nově vzniklou generaci Řeků, které se podařilo dosáhnout rovnováhy mezi Západem a Východem.57 Již Johann Wolfgang von Goethe zpracoval ve své tragédii Faust motiv propojení řecké krásy s rytířským romantismem západu. Když se v Goethově příběhu jako plod lásky Heleny a Fausta narodí syn Euforion, je považován za ochránce písma a umění.58 Kazantzakis tento motiv přebírá, když používá symbolické přirovnání pro spojení franské a řecké kultury.

Λές κι ένας καινούριος Ευφοριών, ο ανώτατος Γασμούλος, ο ερωτικός κάρπος του Φάουστ και της Ελένης, θα γεννιόταν τώρα στο ελληνικό χώμα. Να έχει το θείο σώμα της μάνας και την αχόρταγη, ρομαντική, αγιάτρευτα διψασμένη για το άπειρο ψυχή του πατέρα... (s. 219)

Říkáš si, že jeden nový Euforion, nejvyšší míšenec, plod lásky Fausta a Heleny, by se teď narodil na řecké půdě. Měl by božské tělo matky a po otci nenasytnou, romantickou, nevyléčitelně žíznící duši.

Je celkem jasné, že v tomto případě Faust zastupuje přežitou, upadající Byzantskou říši, a Helena jakožto symbol krásy, nový energický život. Tak vzniká nová etapa řecké historie, doplněná o západní element. Záměrně říkáme řecká, protože nejen v cestopisných fejetonech, ale i v Hlášení El Grecovi upozorňuje na ono podmanění a vítězství řeckého živlu a následný zrod nového Řecka.59

Dalším významným obdobím je období turecké nadvlády. Pro řecký národ významným okamžikem avšak ne v pozitivním smyslu. Řecká historiografie označuje toto období pojmem „turkokratia“ (τουρκοκρατία). Po dobytí Konstantinopole v roce 1953 téměř čtyři staletí okupovali Osmané řecké území a Řekové byli izolováni od zbytku Evropy. Tato skutečnost se podepisuje jak v hospodářské, společenské, tak i kulturní situaci. V prvních letech po zániku Byzantské říše se kvůli nedostatku financí kulturní vývoj na území

57 Soethaert, B., s. 5. 58 Chuliarakis, Dimitris. Στη σκιά της Περιβλέπτου [online]. 2002 [cit. 10. května 2014]. Dostupné z: < http://www.tovima.gr/books-ideas/article/?aid=145875>. 59 Karalis, B., 1994, s. 120.

29

ovládaném Turky zpomaluje a dostává spíše lidovější ráz.60 Během dlouhé doby útlaku se do Řecka postupně infiltrují východní vlivy, které zaznamenáváme v architektuře, kultuře, ale i v oblékání a v jazyce, kde je jasně znát vliv turečtiny. Obecně můžeme říci, že umění vzkvétá spíše v diaspoře. Až do 19. století žijí Řekové pod diktátem Osmanů, což se odráží, jak Kazantzakis popisuje, na řecké povaze. Přesto písně a pověsti tradované mezi lidmi udržovaly v národu víru v návrat do císařského města.61

Ačkoliv je období turecké nadvlády již minulostí, Kazantzakis tvrdí, že se Řekové nedokážou zbavit strachu, který je v nich od té doby hluboko zakořeněn. Uvízli na mrtvém bodě, a dokud nezaženou strach, nemohou se posunout dále.

Οι ελώδεις πυρετοί, η Τουρκοκρατία, ή χωριατιά. Όλα αυτά μας εμποδίζουν το γέλιο. Το σώμα δεν έχει δύναμη και κέφι, προγονική βραχνάδες μας πλακώνουν ακόμα, το μυαλό δεν πολιτίστηκε, δεν αλάφρωσε, δεν έμαθε να παίζει. Κι εδώ περνούμε οι Έλληνες μιαν αντιπαθητική μεταβατική περίοδο. Δεν είμαστε πια σκλάβοι, δεν γινήκαμε ακόμα λεύτεροι. (s. 222)

Malárie, turkokracie, omezenost. Všechno toto nám brání v úsměvu. Tělo nemá sílu a náladu, strašidla z minulosti nás ještě děsí, mysl se ještě nezcivilizovala, neuvolnila se, nenaučila se hrát si. Právě teď zažívají Řekové nepříjemnou dobu. Už nejsme otroci, ale ještě jsme se nestali svobodnými.

Toto přechodné období se odráží i na celkovém rozpoložení lidí. Nejsou šťastní, neusmívají se, nemají chuť do života. V průběhu celé cesty si Kazantzakis všímá chladné atmosféry v maloměstech a na vesnicích, která navštěvuje.

Σ’ όλο μου το ταξίδι στην Πελοπόννησο δε συνάντησα το γαληνό, χωρίς κακία, γλυκοστόχαστο κι εγκάρδιο χαμόγελο. ... Το χαμόγελο είναι εδώ από τα πιο σπάνια φαινόμενα. ... Οι σημερινοί Έλληνες δεν έχουν τέτοια χαμόγελα. Μήτε απλοϊκοί είναι μήτε τέλεια πολιτισμένοι. (s. 206)

Po celou dobu své cesty po Peloponésu jsem se nesetkal s pokojným, nezlomyslným, líbezným a srdečným úsměvem. …Úsměv je nejméně častým fenoménem. …Dnešní Řekové nemají takové úsměvy. Nejsou ani hloupí, ani plně civilizovaní.

Podle Kazantzakise je krokem vpřed studium národní historie, smíření se s minulostí a následné dosáhnutí duchovní vyrovnanosti. Teprve pak se člověk stane civilizovaným Řekem.

Pokud si to shrneme, problémy novořecké civilizace začínají ve chvíli, kdy člověk není schopen říci, jaký je skutečný původ současných Řeků. Kazantzakis popisuje vnitřní rozpolcenost národa na příkladu Digenise Akrity. Digenis Akritas je podle Kazantzakise symbolický hrdina řeckého národa se smíšeným původem. Jak uvádí, jeho otec byl Řek a matka z Východu,62 přestože ve skutečnosti tomu bylo naopak. Důležité ovšem je, že podle

60 Hradečný, P., 2009, s. 254. 61 Dostálová, R., Oliva, P., Vavřínek, V., 2002, s. 72. 62 Kazantzakis, N., 2011, s. 325. 30

Kazantzakise jsou kořeny Řeků zasazeny do dvou různých částí světa. První se nachází na Východě a druhá v Řecku, které Kazantzakis ztotožňuje se Západem.63 Tyto kořeny, které samozřejmě ovlivňují také mentalitu Řeků, si můžeme představit jako dva velké proudy, které proudí v duši Řeků buď bez toho, aniž by se vzájemně propojily, nebo se propojí, ale bojují spolu, anebo dochází k harmonické jednotě. V duši Řeků je tedy obsažena mentalita klasického Řecka, která byla později nahrazena racionální západní mentalitou a proti ní stojí východní mentalita plná mysticismu a tyranie.64 V této své teorii se utvrzuje při každém pohledu kolem sebe. Pozoruje chování vesničanů a obchodníků při jejich běžném životě a poznává, jak v každém z nich proudí tyto dva velké proudy. Na jedné straně láska k životu, chápání smrti jakožto přirozené věci, harmonie těla a ducha, péče o tělo, láska ke svobodě. To vše jako vlastnosti předků klasického Řecka. Na straně druhé vlastnosti byzantských předků jako theokracie, nechuť k životu, marnost, pesimismus. Současný Řek miluje život, bojí se smrti, miluje svoji vlast, ale zároveň nefunguje v rámci kolektivu. Snaží se zalíbit společensky nadřazeným osobám, ale vůči lidem, kteří jsou ve společenské hierarchii níže, se chová despoticky. Co mu však nelze vytknout je, že dokáže zemřít pro čest. Vrcholu svého vývoje Řek dosáhne, když použije všechny své přednosti, ale zároveň se dopustí i chyb. Poté přichází na řadu schopnost duchovní tvorby.65

Toto schéma dvojrodé řecké duše naznačuje nesvornost řeckého národa. Přeneseně vzato chce autor upozornit na skutečnost, že v dobách klidu vedle sebe Řekové opravdu nečinně koexistují. Ale v těžkých časech se z nich stávají nepřátelé, nedokážou se semknout a bojovat jako jeden muž, což má zničující následky pro celý národ.

Na závěr cesty po Peloponésu se autor snaží zaujmout výsledné stanovisko k otázce o budoucnosti řeckého národa. Dospívá k tomu, že nejprve je potřeba, aby si národ uvědomil, že staří Řekové jsou předkové nejen samotných Řeků, ale celé bílé rasy. Je nutné zaujmout vůči antice nějaké důstojné stanovisko. Současná společnost se nesmí chovat, jako by byli starověcí předkové její majetek. Zároveň však není na místě ani přehnaná úcta. Navíc je potřeba si uvědomit, že žijeme v průmyslové době, která už nemá nic společného s dobou klasickou a ani s obdobím, ve kterém měla zásadní vliv kultura z Východu.66 Stejně jako byly staré řecké národy směsicí různých evropských kmenů a kmenů z Východu, tak i

63 Karalis, B., 1994, s. 165. 64 Tamtéž, s. 165-166. 65 Kazantzakis, N., 2011, s. 325-326 66 Tamtéž, s. 328. 31

současný řecký lid splynul s mnoha různými národnostmi, například Slovany, Albánci, Franky nebo Turky. Není možné, aby se Řekové nazývali starobylým národem, protože jsou již národ nový. Tímto spojením se zrodila nová identita národa. Svornost v otázce náboženství, vlastenectví a svobody tvoří základ národní jednoty. Právě jednota Řeky odlišuje od ostatních národů.67

Při rekapitulaci cest po vlasti se autorovi všechny zkušenosti ucelují a získávají na významu. Knihu tedy uzavírá odpovědí na otázku, která již byla citována na začátku naší práce. Otázka zní: „ Jak vytvoříme naši vlastní novořeckou civilizaci?“ Tuto zásadní otázku Kazantzakis vyslovuje prostřednictvím mladíka, kterého potkává těsně před návratem do Athén. Mladík má západní vzdělání a píše surrealistické básně (čímž Kazantzakis naráží na generaci 30. let) a nyní také cestuje po Řecku. Ačkoliv četl knihy významných řeckých literátů, jako jsou Dragumis nebo Daniilidis, neznal mladík odpověď. Kazantzakis odpovídá, že nejlepší cestou je přestat problémy neustále analyzovat, zanechat teorií a skutečně se do problémů ponořit. Protože tyto problémy vyřeší jen ten, kdo je zažije na vlastní kůži. Je potřeba si uvědomit vnitřní sílu a začít s ní pracovat. Právě tímto způsobem je možné vyřešit problémy ve svém okolí a vybudovat tak vlastní novořeckou civilizaci.

5.2. Osobnosti nového Řecka Nikos Kazantzakis navrhuje trojici Theodoros Kolokotronis, Georgios Gemistos Pléthón, a Fotis Kontoglu, která má představovat ideální zástupce jeho vize o nově se rodícím řeckém národu. Vybírá si extrémní případy, které by si nikdo jiný nevybral. Co se týče světonázoru, zastává každá tato osoba zcela jiný postoj. Ve svém vyprávění přenáší skutečnou existenci osobností do symbolické sféry. Jelikož každý z této trojice je úplně jiný, jsou z jiných sociálních vrstev a jiného časového období, každý má i odlišné poslání. Existují však také věci, které je navzájem spojují. Všechny tři postavy v sobě měly tvůrčího ducha, a to co dělaly, dělaly s velkým nasazením a odvahou.68 Jako první uvádíme vůdčí osobnost řeckého národněosvobozeneckého povstání, národního hrdinu Theodora Kolokotronise. I v knize se objevuje jako první v pořadí, ve spojení s městem Tripoli. Je to muž činu. Zasvětil život hledání své vlasti, kterou se mu

67 Tamtéž, s. 325. 68 Karalis, B., 1994, s. 131.

32

nakonec podařilo nalézt, a její následné obraně. Z tohoto pohledu ho Kazantzakis připodobňuje k archetypu Odyssea, který odhodlaně hledá svoji tajemnou vlast. Na postavu Kolokotronise je také možné nahlížet jako na člověka, který měl tolik síly, že se dokázal oprostit od tradic a svými revolučními činy se tak stal předním bojovníkem za svobodu.69

Druhou zvolenou osobností je nejvýznamnější učenec z poslední generace byzantských vzdělanců Geórgios Gemistos Pléthón. V jeho osobě Kazantzakis nachází prvního významného představitele nového řeckého národa. Pléthón, stejně jako Kazantzakis, vidí v tradici a jazyku společné pouto všech Řeků, i když pocházejí z různých kulturních oblastí.70 To však není důvodem k tomu, aby se jí Řekové absolutně podřídili a slepě ji následovali.71 Snil o utopickém, soběstačném státě s novým uspořádáním, jehož fyzicky zdatná armáda bude oddaně bránit vlast a co je podstatné, nebude složena z prchlivých žoldáků. Země by měla patřit těm, kteří ji obdělávají. Každý člověk by měl být zařazen do společenské hierarchie podle svých schopností. V jeho učení se také skrývala předtucha pádu Byzance. Hlavním odpůrcem mu byl patriarcha Georgios Scholarios, který jeho spisy nechal spálit.72 Ortodoxní církev, která považovala antický svět za pohanský, a tudíž ho neuznávala, Pléthóna natolik zklamala, že přišel s vizí nového polyteistického náboženství. Pléthónova představa nové víry vycházela z novoplatónského učení o idejích, kterým přisoudil jména řeckých bohů.73 A byla také reakcí na příliv islámu do Evropy. Tento fakt neujde Kazantzakisově pozornosti:

Και τη χριστιανική θρησκεία, όπως την έιχαν καταντήσει, αγέλαστη, δογματική και τυπολάτρισσα, δεν την ήθελε. Έσμιγε μέσα του ο Απόλλωνας με το Χριστό σε μια σύνθεση νέα, αγνή και φωτεινή, γέματη ελληνική σοφία και χάρη. (s. 286-287)

Α nechtěl křesťanskou církev, tak jak jí zničili, neradostnou, dogmatickou a formální. Uvnitř něj se mísil Apollón a Kristus do nového, čistého, jasného spojení, které je plné řecké moudrosti a radosti.

Pro dotvoření svého příběhu Kazantzakis vybírá třetího muže, svého současníka a přítele Fotise Kontoglou. Popisuje ho jako člověka z Východu, který zasvětil svůj život restauraci nástěnných maleb v Mystře. Touto činností tak chtěl oživit minulost. Snažil se v lidech probudit národní cítění a jím vyvolané vědomí národní identity tím, že se navrátil ke kořenům. Zařazením umělce Fotise Kontoglou mezi trojici hrdinů chce Kazantzakis poukázat

69 Tamtéž, s. 131-133. 70 Tamtéž, s. 136-139. 71 Kazantzakis, N., 2011, s. 289. 72 Dostálová, R., 2003, s. 318. 73 Tamtéž, s. 324. 33

na to, jak důležité a cenné je povznést se nad individuální potřeby jednotlivce a obětovat se pro věc, která bude nápomocna široké veřejnosti.74

74 Karalis, B., 1994, s. 143.

34

6. Politické postoje Kazantzakis byl v průběhu života označován mimo jiné za komunistu, socialistu, fašistu, nacionalistu. Přestože vyjadřují tato označení zcela protichůdné ideologie, v Kazantzakisově případě je možné je použít. Během života se jeho postoje postupně měnily. Na počátku 20. století začínal jako idealista a romantik. Jeho smýšlení ovlivňoval zejména patriot Ion Dragumis. Jejich společná touha po naplnění Velké myšlenky v nich probouzela intenzivní nacionální cítění. K radikálnímu obratu jeho politických názorů přispívá studium Friedricha Nietzscheho, který hlásá, že celý život je neustálý boj75 a také krach ideálů o naplnění Velké myšlenky. Po roce 1922 se obrací k ideálům komunismu a Velké říjnové revoluce. Tu chápal jako nutnou změnu a obdivoval Lenina jako velkou osobnost.76 Zbaven ideálů přechází do poslední fáze politického vývoje kolem roku 1930, který můžeme nazvat svoboda (ελευθερία). Tuto fázi lze charakterizovat jako nový politický postoj, který obsahuje prvky z pravicové ideologie, nacionalismu a buddhismu. Tento postoj však není po celou dobu úplně jednotný, ba dokonce v některých případech obsahuje i zcela protichůdné názory. Důkazem toho je, že se ve 30. letech nestaví na odpor fašismu, zato ve 40. letech se na chvíli vrací zpět k socialismu.77 Jak již bylo uvedeno výše, situace v Řecku je v té době velmi nestabilní a Kazantzakis se ze všech sil brání návratu ze zahraničí. Také se nemůže ubránit sílícímu pocitu odporu vůči řecké politice a společnosti.

Obraty ve vývoji názorů pramení jak z návštěv cizích zemí, které ho vždy nějakým způsobem ovlivňují, tak z hluboko zakořeněného pocitu nedůvěry vůči Velké Británii a Francii. Peter Bien uvádí, že se autor nemohl zbavit dojmu, že zmiňované velmoci využívají Řecko k vlastním zájmům.78

6.1. Fejetony jako součást propagandy Naším cílem v této podkapitole bude zodpovědět otázky jako: Jaké politické názory autor zastával ve druhé polovině 30. let, kdy byl v Řecku nastolen režim 4. srpna a celý svět byl v očekávání Druhé světové války? Byl Kazantzakis na straně Metaxase? Lze fejetony brát jako součást propagandy Metaxasova režimu? Nástup Metaxasova režimu datujeme k 4. srpnu 1936. Ideologicky charakterizuje Metaxas svůj stát jako „třetí křesťanskou civilizaci“, navazující na antické dědictví,

75 Fink, Eugen. Filosofie Friedricha Nietzscheho. Praha 2011, s. 93. 76 Borecký, Bořivoj, Dostálová, Růžena. Slovník řeckých spisovatelů. Praha 2006, s. 306. 77 Bien, P., 2007, s. 1-3. 78 Tamtéž, s. 4. 35

především spartské a na Byzanc.79 Po nástupu Metaxase k moci jsou noviny Kathimerini součástí populistické propagandy jeho režimu. Sám Metaxas podniká oficiální návštěvy různých řeckých okresů ve snaze získat si tak přízeň zemědělců a utečenců z Malé Asie. Na Peloponésu se objevuje dvakrát. První jeho návštěva proběhla v dubnu 1937 a druhá v říjnu stejného roku.80 V roce 1937 posílá redakce Kathimerini i další zpravodaje do různých částí Řecka. Ti mají následně zpracovat své dojmy. Jako příklad uvádíme Fanise Michalopoulose, který byl vyslán do Epiru, Elli Politi publikovala sérii článků s názvem „Hory a pobřeží“ (Βουνά και ακρογιάλια). Dále byly publikovány i jiné články mapující oblast Peloponésu, jako příklad můžeme uvést podrobný článek Georgia Sakkase s názvem „Palaiologové a Messénie“ (Οι Παλαιολόγοι και η Μεσσηνία), který by se dal nazvat epilogem ke Kazantzakisově Cestě na Peloponés.81

Faktem, který však mluví proti Kazantzakisově neangažovanosti je, že jeho ideály měly některé společné prvky s Metaxasovými. Kazantzakis obdivoval antickou Spartu, na které chtěl Metaxas postavit svůj nový stát. Kazantzakisův nový životaschopný nacionalismus má předlohu právě ve starověké Spartě. V době antiky byli Sparťané, tedy Dórové mající plná polická práva, vychováváni hlavně k bojové zdatnosti, aby byli schopni bránit a rozšiřovat stát. Naneštěstí tato výchova měla za následek stagnaci kulturního vývoje.82 Ideálem člověka byl silný válečník stvořený k boji.

Boj, přeneseně i válku, měl v sobě Kazantzakis zakódovaný už od dětství. Na Krétě, kde zažil dvě protiturecká povstání, naváděli k boji i samotní kněží. Navíc o svaté válce četl už jako malý v hagiografiích. Jeho válečné myšlenky podpořilo ještě učení Nietzscheho, který zastával názor, že válka je tvůrčí proces a mír má za následek úpadek. V tomto směru Kazantzakise hodně ovlivnil i Dragumisův román Samothraki, kde se mimo jiné píše, že jediným způsobem záchrany národa je válka. Stojí zde také, že otrok se osvobodí jedině bojem a boj je součástí tradice.83

Je jasné, že pod vlivy těchto názorů, bere Kazantzakis válku jako součást života a neoddělitelnou součást pokroku. V roce 1936, kdy cestuje jako zpravodaj do Španělska, aby zdokumentoval občanskou válku, je mu položena otázka, zda-li je pro, nebo proti válce. Odpovídá, že není ani pro ani proti. Jednoduše ji považuje za přirozenou a nevyhnutelnou

79 Dostálová, R., Oliva, P., Vavřínek, V., 2002, s. 105. 80 Dimadis, K., In: Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη. 2011, s. 278. 81 Tamtéž, s. 279. 82 Borecký, Bořivoj: Antická kultura. Praha 1961, s. 26. 83 Bien, P., 2007, s. 8-9. 36

věc.84 Nezbytnost války je vyjádřena i ve fejetonech z Peloponésu. Nejprve se vyjadřuje ke krutému pravidlu starověké Sparty o osudu nehodících se osob za účelem uchovat ve státě jen ty nejlepší jedince.

… το γαλάζο γκρεμό που έριχναν όσα νεογέννητα κορμιά δε φελούσαν. Καιάδας. Τέτοιος γκρεμός πρέπει ν’ ανοίγεται στην καρδιά του ανθρώπου και στην ακρόπολη κάθε πολιτείας. Μα η χριστιανική ανατροφή μας, οι νοσοκομειακές φιλανθρωπίες, οι κλαίουσες καλοσύνες, η λαχτάρα να σώσουμε τους περιττούς, αντιστέκουνται ως τώρα σε μία τέτοια σπαρτιατική επιλογή. (s. 272)

... modrá propast, kam se házela ta těla, která nebyla vyhovující. Keadas. Taková propast by se měla otvírat v srdci lidí a v každém městě. Ale brání nám křesťanská výchova, pečující laskavost, plačící dobrodiní a touha zachránit zbytečné. Stojí tak proti sparťanskému systému volby.

Ti nejzdatnější jedinci pak obětovali svůj život vlasti, potažmo boji za vlast. Kazantzakis opět zastává rozporuplný názor. Na jednu stranu si uvědomuje tragičnost války, na stranu druhou tvrdí, že úspěšný je jen vítěz a válka může být tím nejlepším řešením.85 Ve fejetonech z Peloponésu na válku naráží často, ať už přímo či nepřímo. Myšlenky na válku čtenáři připomíná vyprávěním o hradech. Motiv války se objevuje i v muzeu v Olympii, kde poměrně dost času věnuje analýze reliéfů chrámového štítu, který zobrazuje válku Lapithů a Kentaurů. Myšlenky na válku v nás vyvolává i popis města Tripoli, ve kterém je stále přítomen duch Theodora Kolokotronise. Co se týče Kazantzakisových postojů k válce, nelze tedy svalovat vinu na zaujatost. Tento zvláštní postoj by zastával i bez nástupu diktatury. S nástupem režimu je v Řecku zavedena cenzura. Je pravdou, že Kazantzakisovy knihy však vycházejí pravidelně po celou dobu diktatury. Jsou publikovány například cestopisné fejetony ze Španělska, Japonska, Číny, Peloponésu a z Anglie. Vychází také jeho stěžejní dílo Odyssea (Οδύσσεια), překlad Goethova Fausta do řečtiny a pár divadelních her.86

Proto, ale není možné tvrdit, že by Kazantzakis oddaně stál na straně Metaxase. Dá-li se říci, že byl pro režim, tak je to jen z toho důvodu, že byl odpůrcem parlamentní demokracie a politiky Eleftheriose Velizela. Také byl odpůrcem intelektuálů a střední třídy.87 Dlužno dodat, že neexistují důkazy o tom, že by byl fašista nebo že by spolupracoval s fašisty. Publikace některých jeho článků v novinách, i přestože byly v rukou Metaxase, z něj fašistu nedělají. Navíc v deníku Kathimerini publikoval už před zavedením diktatury. Není na místě

84 Tamtéž, s. 10. 85 Kazantzakis, N., 2011, s. 273-274. 86 Bien, P., 2007, s. 53-54. 87 Tamtéž, s. 68. 37

tvrzení, že by Kazantzakis stál oddaně na straně Metaxase, pravdou však zůstává, že se mu nestavěl ani na odpor.88

.

88 Tamtéž, 54. 38

7. Další cestopisná tvorba N. Kazantzakise V této kapitole se chceme věnovat cestopisné tvorbě Nikose Kazantzakise, která vznikla na základě zahraničních cest do jiných zemí. Můžeme říci, že cestování a s ním spojené poznání bylo náplní života krétského autora. Toužil vidět co nejvíce míst. Jak sám uvedl, snažil se dívat se na svět, jako by to bylo poprvé a zároveň naposledy.89 Chuť po poznání se snažil probudit i ve svých čtenářích. Jeho cestovatelský duch ho neustále nutil podnikat různé výpravy, ať už pracovní nebo soukromé.

Na základě těchto výprav vzniká mnoho cestopisných fejetonů, které se později stávají součástí souborů knih s názvem Na cestách (Ταξιδεύοντας). Díky nim se dostává do povědomí široké řecké veřejnosti.90 Přestože mají vesměs dokumentární charakter, promítá se v nich Kazantzakisova osobnost filosofa, básníka i sociologa. Mimo jiné se zabývá duchovními tématy, řeší otázku pomíjivosti kultur, psychologii národů a vyzdvihuje národní hrdiny.91 Využívá prostoru k rozvíjení vlastních teorií a analýz za účelem studia prostředí, ve kterém žije. K rozvinutí svým myšlenek často používá formu dialogu. Tímto způsobem se vyhýbá strohému popisu, vkládá do něj více osobitosti a navíc jeho myšlenky dostávají citové zabarvení.92

Své cestovatelské zkušenosti zúročuje i v další tvorbě. Místopis z Palestiny se například objevuje v románu Poslední pokušení (Τελευταίος πειρασμός)93, Zahrada na skále (Βραχόκηπος) je zase inspirovaná zážitky z cest po Číně a samozřejmě Odyssea je ovlivněná cestou na Sinaj.94

I když se Kazantzakis považoval především za básníka, větší pozornost přilákala spíše jeho prozaická díla, z nichž některá byla dokonce zfilmována. Avšak ani jedna z jeho činností mu vždy nedokázala zajistit obživu. Byl tak nucen přivydělávat si psaním cestopisných fejetonů, jak jsme již zmínili výše. Řecké publikum znalo Kazantzakise nejprve jako fejetonistu. Slávy i v dalších žánrech se mu na řecké půdě dostalo až se značným zpožděním. Ačkoliv cestování miloval, pravdou zůstává, že i peníze byly častou motivací k psaní cestopisných fejetonů. Dalším zdrojem příjmů byly pro Kazantzakise překlady knih z francouzštiny, němčiny, angličtiny a z klasické řečtiny do řečtiny nové, sestavování

89Kazantzakis, Nikos. Ταξιδεύοντας: Ισπανία. Athina 1957, s. 7. 90 Bien, P., 2007, s. 19-20. 91 Prevelakis, Pandelis. Θεώρηση του Νίκου Καζαντζάκη: Είκοσι χρόνια από το θάνατό του. Athina 1993, s. 26. 92 Tamtéž, s. 20-22. 93 Bien, P., 2001, s. 139. 94 Bien, P., 2007, s. 25. 39

materiálů pro školy nebo kratší encyklopedické články. Někdy se uchýlil i k anonymní publikaci nebo publikaci tematicky pestrých článků pod pseudonymem v novinách.95

Při hodnocení jeho cestopisné tvorby musíme také přihlédnout k faktu, v jaké době jednotlivé fejetony vznikaly a jaké události se Kazantzakise dotkly. Již jako malý zažil na vlastní kůži dvě krétská povstání, následovaly balkánské války v letech 1912-1913 a v zápětí na to i První světová válka. Současně s těmito událostmi v Řecku nastal Národní rozkol. Navíc ho, stejně jako každého Řeka, zasáhla maloasijská katastrofa a nenaplnění snů o realizaci Velké myšlenky. Všeobecnou krizi meziválečné doby vystřídal nástup nacismu a fašismu v Itálii, Německu, Španělsku, Japonku a v samotném Řecku, což vedlo ke Druhé světové válce. 96 Byla to doba plná válečných konfliktů a nestability.

7.1. Přehled významných zahraničních cest Nikose Kazantzakise Hlavním cílem této podkapitoly je vyjmenovat a stručně popsat nejvýznamnější cesty, které Kazantzakise nějakým způsobem ovlivnily. Cestování doprovází Kazantzakise od útlého dětství, kdy je několikrát nucen, on i celá jeho rodina, opustit domov na Krétě v souvislosti s válečnými konflikty s Turky, které na ostrově v této době probíhají. V roce 1889 nachází útočiště na pevninském Řecku a roku 1897 se ukrývá na ostrově Naxos. Malý Nikos je na ostrově zapsán do školy, ve které se vyučuje francouzština. Právě odsud pramení jeho láska k francouzskému jazyku.

Vzdělání bylo důvodem i k dalším změnám bydliště. Roku 1902 se mu, vzhledem ke studiu právnické fakulty, stávají dočasným domovem Athény. Po dokončení studií odchází roku 1907 do vzdálené Paříže. Pobyt zde byl pro něj zlomovým okamžikem hned v několika směrech. Za prvé se seznamuje s filosofií Friedricha Nietzscheho, která zásadně ovlivňuje jeho pohled na svět.97 Za druhé právě zde začíná jeho dráha zpravodaje, která končí těsně před jeho smrtí v roce 1956. Z francouzské metropole zasílá své dojmy do athénského deníku Nové město (Νέον Αστύ) a během studií si tak finančně přilepšuje. Po ukončení studií v roce 1914 odjíždí Kazantzakis a jeho přítel Angelos Sikelianos na Athos, kde společně sní o vytvoření

95 Tamtéž, s. 19. 96 Alexiou, Xristos. Ιδεολογία και πραγματικότητα στον Καζαντζάκη. In: Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη. Iraklio 2011, s. 594. 97 Kordatos, Janis. Ιστορία της Νεοελληνικής Λογοτεχνίας. Athina 2010, s. 468-469. 40

nového náboženství. O rok později spolu objíždí Řecko.98 Zážitky z této doby jsou následně použity v jeho další tvorbě.

Roku 1925 navštěvuje jako zpravodaj poprvé Sovětský svaz. Jeho články jsou opět publikovány v athénském tisku. Rok 1926 je na zahraniční cesty velmi bohatý. Nejprve je vyslán, znovu jako zpravodaj, do Palestiny a posléze na Kypr. Ve druhé polovině roku plní důležitý úkol ve Španělsku, tím jest udělat rozhovor se španělským diktátorem Primo de Riverou. Athénské noviny Svobodný tisk (Ελεύθερος Τύπος) zveřejňují cyklus Kazantzakisových článků na konci téhož roku. Ten stejný rok stačí navštívit i Itálii, kde zpovídá přímo Benita Mussoliniho. Dojmy jsou publikovány v novinách Svobodný tisk na počátku roku 1927. Na přelomu let 1926/27 posílá Svobodný tisk Kazantzakise do Egypta a na Sinaj, aby mohl od dubna do května zveřejňovat sérii reportáží z těchto exotických krajin. Ještě téhož roku odjíždí podruhé do Sovětského svazu, tentokrát na pozvání ruské vlády, u příležitosti výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Pobývá zde s menšími přestávkami dva roky, seznamuje se spoustou zajímavých osobností a poznává takřka celé Rusko. Nejbližším přítelem se mu v této době stává řecko-rumunský spisovatel Panait Istrati. S ním a s dalšími hosty ruské vlády absolvují okružní jízdu po Kavkazu. Dlouhý pobyt v Rusku ho ovlivnil natolik, že se po návratu nechá slyšet, že začíná nová etapa jeho života. O rok později tentokrát jiné athénské noviny Jitro publikují v několika dnech Kazantzakisovy zkušenosti z Ruska.99 A o další rok později se o Kazantzakisově velké cestě Ruskem dokonce píše i v německém tisku Kolínské noviny (Kölnische Zeitung)100 Španělsko navštěvuje i v roce 1932 s nadějí, že tam uplatní jako překladatel. Začíná s překlady španělské poezie a píše další cestopisné fejetony, které vycházejí v deníku Kathimerini.101 Roku 1935 podniká cestu do exotických zemí Japonska a Číny. Vznikají tak další cestopisné fejetony, které si čtenáři mohou přečíst v novinách Akropolis (Ακρόπολις) ještě v tomtéž roce.102 Po vypuknutí občanské války ve Španělsku v roce 1936 je Kazantzakis vyslán do rozbouřené země jako zpravodaj Kathimerini. Celou ji procestuje a na závěr má za úkol udělat rozhovor s generálem Franciscem Francem. Série článků nese název „Co jsem viděl ve Španělsku za čtyřicet dní„ (Τι είδα, σαράντα μέρες, εις την Ισπανίαν).103

98 Bien, P., 2001, s. 21. 99 Prevelakis, P., 1984, s. 19-20. 100 Tamtéž, s. 125. 101 Tamtéž, s. 383. 102 Tamtéž, s. 384. 103 Tamtéž, s. 385. 41

Roku 1937 podniká, pro nás stěžejní, cestu na Peloponés. O dva roky později velvyslanec britské vlády, sir Sydney Waterlow, osobně zve Kazantzakise, aby navštívil Velkou Británii. Tento politik byl Kazantzakisovým velkým obdivovatelem. Spisovatel pozvání přijímá a navštěvuje Velkou Británii na počátku Druhé světové války. Pobývá nejen v Londýně, ale cestuje i do jiných částí země. Dojmy z této cesty tvoří samostatný díl v souboru knih Na cestách.104 Poslední důležitou výpravu podniká až v roce 1957. Jelikož chce aktualizovat knihu Na cestách: Japonsko, Čína z roku 1935, cestuje opět do těchto exotických destinací. Naneštěstí se zde nakazí chřipkou, na kterou 27. října 1957 umírá v nemocnici v německém Frankfurtu.

7.2. Charakter vybraných cest

7.2.1. Kypr Nikos Kazantzakis navštěvuje ostrov Kypr v roce 1926. Jak sám uvádí, ještě má v mysli živé vzpomínky z předchozí cesty po Palestině.105 Trasa jeho cesty po Kypru je následující: Famagusta (Αμμόχωστος) – Larnaka (Λάρνακα) – Lemesos (Λεμεσός) – Pafos (Πάφος). Zprostředkovává čtenáři ráz krajiny a několik výjevů z každodenního života místních obyvatel, zejména z oblasti Pafosu, kde navštěvuje pozůstatky Afroditina chrámu. Samotný Kypr v něm však nezanechává příliš hlubokou stopu. Zřejmě je to způsobeno jeho celkovým rozpoložením a neúspěchem v osobním životě.106 Přestože je Kypr Řecku velmi blízký, zápisky z Kazantzakisových cest po něm nejsou nikterak obsáhlé a čtenáři nepředávají žádné významné informace.

7.2.2. Rusko Kniha Na cestách: Rusko (Ταξιδεύοντας: Ρωσία), která vychází roku 1956, vzniká na základě tří cest do Ruska. Tyto cesty proběhly v rozmezí let 1925-1930. Jen s mnohými výhradami se však toto dílo dá nazvat historickým dokumentem.107 V tomto případě, nemůžeme knihu považovat ani za reportáž, nejedná se ani o fejetony a ani o cestovatelského průvodce. Lze ji brát spíše jako zpověď básníka, který se snaží poznat Rusko v období změn

104 Tamtéž, s. 386. 105 Kazantzakis, N., 2011, s. 183. 106 V témže roce se rozvádí se svou manželkou Galateou. 107 Krichevskaya, Evgenia. Κόκκινα μήλα στο χιόνι. In: To Dentro. Athina 2007, s. 69. 42

probíhajících po Velké říjnové revoluci.108 Více než kvůli výzkumu podnikl Kazantzakis tuto cestu kvůli osobnímu zájmu.

7.2.3. Japonsko Kazantzakis navštěvuje Japonsko na jaře roku 1935. Netají se tím, že měl před odjezdem do Japonska strach. Není však schopen přesně specifikovat z čeho. Lze se domnívat, že strach pramenil z cesty do zcela odlišného světa, než který znal. Na druhou stranu je připraven si tuto cestu vychutnat všemi smysly a snaží se Japonsko poznat ze všech stran. V Japonsku rozebírá různé situace běžného života a poukazuje na mnohé rozdíly v každodenním životě Japonců. Současně si všímá určitých zvyklostí kulturního života místních obyvatel v diachronní perspektivě.109 Například skutečnost, že si ženy barví obličej na bílo, si vysvětluje tím, že nechtějí ukázat svoji skutečnou tvář, že jim úkryt za maskou působí potěšení a radost. A na tomto příkladu můžeme vidět, že se mu nedaří překonat konvence západního pohledu.110 Japonsko nazývá „Gejšou národů“ (γκέισα των εθνών). Kazantzakisova cesta do Japonska je také návodem pro cestovatele. Kazantzakis radí jak nejlépe cestovat. Klade důraz na psychickou přípravu a důvěru ve vlastní instinkty, což by mělo cestovateli pomoci k rychlejší aklimatizaci v novém prostředí. Zároveň také radí, jak nejlépe zúročit nabyté zkušenosti a použít je ve vlastní tvorbě.111

7.2.4. Španělsko Kniha Na cestách: Španělsko (Ταξιδεύοντας: Ισπανία) je rozdělena do dvou částí. První část popisuje zážitky z návštěv do roku 1933. Druhá část, s názvem Nechť žije smrt! (Βιβα λα μουερτε!)112, obsahuje zážitky ze čtyřicetidenní návštěvy Španělska během občanské války. Kazantzakis se zde zmiňuje o dějinách Španělska, barvitě líčí španělskou krajinu, tradice a zvyky. Pečlivě vybírá typické charaktery obyvatel, aby přiblížil čtenářům místní mravy.113 Kniha má tedy podobný rámec jako Na cestách: Peloponés. Během cesty po Španělsku se v něm probouzí nacionální cítění. Dostává se do situací, které mu připomínají rodnou zemi. Například když v Toledu navštěvuje dům Dominika Theotokopulose, zvaného El Greca, sedí

108 Tamtéž, s. 70. 109 Agrafiotis, Dimosthenis. Ιαπωνία της διαφοράς. In: To Dentro. Athina 2007, s. 11. 110 Tamtéž, s. 14-15. 111Tamtéž, s. 16. 112 ,,Viva la muerte“ byl pozdrav španělských fašitů. 113 Chourmouzios, Aimilios. Νίκος Καζαντζάκης. Κριτικά κείμενα, Athina 1977, s. 245. 43

na zahradě stařenka. Kazantzakis používá přirovnání „jako stařenka z Kréty“ (σα γριούλα Κρητικιά).114 O pár řádku níže zase nacházíme přirovnání „ …, celá Kréta vyvstala v mé mysli,…“ (όλη η Κρήτη ανασκώθηκε στο νού μου).115

Kazantzakis obdivoval nejen obrazy El Greca, ale i ostatní španělské umění. El Greco navíc představuje spojovací prvek mezi Španělskem a Řeckem.116 Kazantzakis přistupuje ke Španělsku trochu jinak, cítí ke Španělům příbuzenský vztah, protože se předpokládá, že i v jejich žilách, stejně jako v jeho, koluje arabská krev. 117

114 Kazantzakis, N., 1957, s. 84. 115 Tamtéž, s. 84. 116 Bien, P., 2007, s. 27. 117 Bien, Peter: Καζαντζάκης: Η πολιτική του πνεύματος. Τόμ. Β’. Iraklio 2007, s. 27. 44

8. Závěr Cestopisná tvorba Nikose Kazantzakise je založena na jeho osobních zkušenostech z cest po zemích, o kterých píše a tvoří významnou část jeho díla. Promítají se v ní i jeho životní vize, politické a filozofické postoje. Fejetony dokonale zachycují atmosféru své doby a odráží se v nich, zejména po roce 1922, Kazantzakisovy obavy o budoucnost Evropy i samotného Řecka. Také informují čtenáře o poměrech v určité zemi, upozorňují na aktuální události, kriticky hodnotí aktuální témata a seznamují čtenáře s cizím prostředím. Díky širokému všeobecnému přehledu je autor čtenáři schopen předat informace o historii, umění, tradicích i každodenním životě navštívené země. Typově velmi podobné shledáváme cestopisné fejetony ze Španělska a právě z Peloponésu. Tyto dvě země spojuje nejen postava El Greca, kterého Kazantzakis staví do role hrdiny obou zemí, ale také podobný temperament lidí a hlavně Kazantzakisova osobní náklonnost ke Španělsku.

Pokud se blíže podíváme na Na cestách: Peloponés, autor předává čtenáři dojmy z cest po rodné zemi. Jedná se primárně o publicistické texty určené ke zveřejnění v tisku. Ačkoliv Kazantzakisovy články z Peloponésu nesou převážně znaky cestopisného fejetonu, v některých pasážích mají blízko i k jiným žánrům a publicistický styl přechází ve styl umělecký. Pravdou zůstává, že fejetony realisticky odrážejí vzhled řeckého venkova v první polovině 20. století. Zvláštností je, že svou vlast hodnotí na základě zkušeností z cizích zemí, čímž postupuje opačně, než je u cestopisů běžné. Hlavním zdrojem přirovnání jsou pro něj místa ve Španělsku. Důvodem, proč si vybral právě Španělsko, je jeho vřelý vztah k této zemi a fakt, že ho navštívil jako poslední před cestou na Peloponés. Tím pádem měl zážitky z této cesty ještě v živé paměti.

Do vyprávění v dimotiki zahrnuje mýty, historii i tradice řeckého národa, čímž se naplňuje informativní funkci cestopisu. V některých pasážích postrádá entusiasmus, který by se od cestovatele, putujícího po vlasti očekával. Fejetony z Peloponésu Nikose Kazantzakise jsou jedinečné a nadčasové, zejména způsobem jakým k nim přistupuje. Autor chce zachytit prostředí všemi smysly a své pocity se snaží předat čtenáři. Často používá lyrické popisy přírody, detailně líčí obrazy z vesnic a měst, přibližuje čtenáři ruch tržišť a kafenií. Atmosféru dokresluje i takovými detaily, jakými jsou popisy vůní a zvuků. Autor chce vystihnout příznačné charakterové rysy obyvatel Peloponésu a s ohledem na tento záměr si pečlivě vybírá postavy pro své vyprávění. Podrobně si všímá i vzhledu a chování lidí, se kterými se setkává a snaží se co nejvěrněji vyjádřit, jak na něj tito lidé působí. Neobvyklým

45

prvkem je četná symbolika a fantazijní představy autora. Díky zařazeným dialogům i monologům v neupravené formě je dílo více autentické a čtenáři jsou tak více vtaženi do děje.

Věříme, že se nám v této práci podařilo představit cestopisné fejetony zaměřené na Peloponés a postihnout jejich specifika. Práci uzavíráme heslem neodmyslitelně spojeným s postavou Nikose Kazantzakise. Podle našeho názoru se právě toto heslo zrcadlí v jeho textech o vlasti.

«Δεν ελπίζω τίποτα, δεν φοβούμαι τίποτα, είμαι λέφτερος.»

„ V nic nevěřím, ničeho se nebojím, jsem svobodný.“

46

9. Περίληψη (Resumé) Το κύριο θέμα αυτής της διπλωματικής εργασίας μου είναι oι επιφυλλίδες ταξιδιωτικού χαρακτήρα του Νίκου Καζαντζάκη, που εστιάζονται στο γεωγραφικό χώρο της Πελοποννήσου. Αυτός ο περίφημος Έλληνας συγγραφέας πέρασε το μεγαλύτερο μέρος της ζωής του στο εξωτερικό. Τις εντυπώσεις του από τα ταξίδια τις παρουσιάζει μέσω αυτών των ταξιδιωτικών επιφυλλίδων, οι οποίες δημοσιεύτηκαν πρώτα στον Τύπο και αργότερα εκδόθηκαν σε βιβλίο.

Στο δεύτερο κεφάλαιο χαρακτηρίζουμε σύντομα τους όρους: ταξιδιωτική αρθρογραφία και επιφυλλίδα.

Το τρίτο κεφάλαιο ασχολείται με τις περιστάσεις που είχαν προηγηθεί του ταξιδιού του στην Πελοπόννησο. Αναφέρονται μερικοί Έλληνες συγγραφείς, οι οποίοι έγραψαν επίσης άρθρα που περιγράφουν τα δικά τους ταξίδια στην πατρίδα τους, και από τους οποίους ο Καζαντζάκης πιθανόν έχει επηρεαστεί. Εδώ μελετούμε και την εσωτερική του κατάσταση πριν πάει στο εξωτερικό.

Το τέταρτο κεφάλαιο αναφέρει τα μέρη της Πελοποννήσου που επισκέφτηκε ο συγγραφέας στην διάρκεια του ταξιδιού του. Ταυτόχρονα περιγράφει και μερικές ενδιαφέρουσες καταστάσεις που συνέβησαν κατά την περίοδο αυτής της επίσκεψης.

Το πέπτο κεφάλαιο παρουσιάζει τα, κατά τον Καζαντζάκη, μεγαλύτερα προβλήματα του νεοελληνικού πολιτισμού. Ασχολούμαστε εδώ με το θέμα της εθνικής ταυτότητας, όπως το βλέπει ο συγγραφέας. Παρουσιάζονται ακόμη τρεις χαρακτήρες που ο Καζατνζάκης τους θεωρεί ιδανικούς αντιπροσώπους της αναγεννημένης ελληνικής κοινωνίας. Είναι σημαντικό να παρατηρήσουμε τις πολιτικές στάσεις του, κι ιδιαίτερα την προσέγγισή του στο καθεστώς του Μεταξά.

Κλείνουμε με το συμπέρασμα για την πλούσια ταξιδιωτική αρθογραφία του συγγραφέα παρουσιάζοντας και σύντομη περίληψη άλλων σημαντικών ταξιδιών του στο εξωτερικό.

47

10. Seznam použité literatury

Primární literatura

Kazantzakis, Nikos. Αναφορά στον Γκρέκο. Athina 1982.

Kazantzakis, Nikos. Ταξιδεύοντας: Iταλία – Αίγυπτος – Σινά – Ιερουσαλήμ – Κύπρος - Ο Μοριάς. Athina 2011.

Kazantzakis, Nikos. Ταξιδεύοντας: Ισπανία. Athina 1957.

Sekundární literatura

Agrafiotis, Dimosthenis. Ιαπωνία της διαφοράς. In: To Dentro. Athina 2007.

Alexiou, Xristos. Ιδεολογία και πραγματικότητα στον Καζαντζάκη. In: Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη. Iraklio 2011.

Bien, Peter. Καζαντζάκης: Η πολιτική του πνεύματος. Τόμ. A’. Iraklio 2001.

Bien, Peter. Καζαντζάκης: Η πολιτική του πνεύματος. Τόμ. Β’. Iraklio 2007.

Borecký, Bořivoj. Antická kultura. Praha 1961.

Borecký, Bořivoj, Dostálová, Růžena. Slovník řeckých spisovatelů. Praha 2006.

Dimadis, Konstantinos. Τέχνη και Εξουσία: Παρατηρήσεις σε τέσσερα ταξιδιωτικά έργα του Νίκου Καζαντζάκη. In: Εισαγωγή στο έργο του Καζαντζάκη. Iraklio 2011.

Dostálová, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha 2003.

Dostálová, Růžena, Oliva, Pavel, Vavřínek, Vladimír. Řecko. Praha 2002.

Fink, Eugen. Filosofie Friedricha Nietzscheho. Praha 2011.

Geldard, Richard. Esoterické Řecko: průvodce po posvátných místech. Praha 2004.

Hradečný, Pavel. Dějiny Řecka. Praha 2009.

Chourmouzios, Aimilios. Νίκος Καζαντζάκης. Κριτικά κείμενα. Athina 1977.

Karalis, Brasilidas. Ο Νίκος Καζαντζάκης και το παλίμψηστο της ιστορίας. Athina 1994.

Kazantzakis, Nikos, Kazantzaki, Eleni. Einsame Freiheit: Biographie aus Briefen und Aufzeichnungen des Dichters. Frankfurt 1991.

Kordatos, Janis. Ιστορία της Νεοελληνικής Λογοτεχνίας. Athina 2010.

48

Krichevskaya, Evgenia. Κόκκινα μήλα στο χιόνι. In: To Dentro. Athina 2007.

Mocná, Dagmar – Peterka, Josef a kol. Encyklopedie literárních žánrů, Praha 2004.

Prevelakis, Pandelis. Θεώρηση του Νίκου Καζαντζάκη: Είκοσι χρόνια από το θάνατό του. Athina 1993.

Prevelakis, Pandelis. Τετρακόσια γράμματα του Καζαντζάκη στον Πρεβελάκη. Athina 1984.

Šalda, František. Šaldův slovník naučný: výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném. Praha 1986.

Tsapogas, Miltiadis. Άγνωστη Πελοπόννησος. Athina 2011.

Internetové zdroje:

Soethaert, Bart. Ταξίδια στο Μοριά: Ο Μοριάς του Νίκου Καζαντζάκη και η Πριγκηπέσσα Ιζαμπώ του Άγγελου Τερζάκη.[online]. [cit. 20.května 2014]. Dostupné z:

Chuliarakis, Dimitris: Στη σκιά της Περιβλέπτου [online]. 2002 [cit. 10. května 2014]. Dostupné z: < http://www.tovima.gr/books-ideas/article/?aid=145875>

České překlady řeckých originálů

Kazantzakis, Nikos. Hlášení El Grecovi. Přel. Friesová, Jana – Protopapasová, Božena. Praha 1982.

49