Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra filozofie Filozofie
Petra Šmidmayerová
Euthanasie, problém praktické etiky
Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Radim Brázda, Dr.
2009
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU ke studijním účelům.
Brno, 11. květen 2009 Petra Šmidmayerová
…………………………………………….
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé diplomové práce doc. PhDr. Radimovi Brázdovi, Dr. za cenné rady a pokyny při psaní zadaného diplomového úkolu. OBSAH ÚVOD...... 1 1. PRINCIP DVOJÍHO EFEKTU ...... 4 1.1 Definice principu dvojího efektu ...... 4 1.2 Rozlišení záměru lékaře ...... 5 1.3 Argumenty pro akceptovatelnost principu dvojího efektu ...... 6 1.4 Argumenty proti akceptovatelnosti principu dvojího efektu ...... 8 1.5 Závěrečné stanovisko k přípustnosti principu dvojího efektu ...... 9 2. AKTIVNÍ A PASIVNÍ EUTHANASIE ...... 11 2.1 Definice aktivní a pasivní euthanasie ...... 11 2.2 Srovnání aktivní a pasivní euthanasie ...... 13 2.3 Přípustnost pasivní euthanasie ...... 15 2.4 Přípustnost aktivní euthanasie ...... 16 2.5 Teze o ekvivalenci ...... 19 2.6 Závěrečné stanovisko k přípustnosti aktivní a pasivní euthanasie ...... 20 3. DOBROVOLNÁ EUTHANASIE A ASISTOVANÁ SEBEVRAŢDA ...... 22 3.1 Ţadatelé ...... 23 3.2 Argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy .... 25 3.2.1 Práva a povinnosti lékaře ...... 27 3.2.2 Práva výběrová a práva závazná ...... 31 3.2.3 Práva pacientů ...... 32 3.2.4 Pravidla pro legalizaci ...... 38 3.3 Argumenty proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy . 40 3.3.1 Právo na ţivot ...... 41 3.3.2 Argument kluzkého svahu ...... 43 3.3.3 Paliativní péče ...... 45 3.3.4 Pokrok v medicíně ...... 46 3.4 Závěrečné stanovisko k přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy ...... 47 4. NEDOBROVOLNÁ EUTHANASIE ...... 49 4.1 Skupiny pacientů ...... 50 4.2 Argumenty pro přípustnost nedobrovolné euthanasie ...... 52 4.2.1 Ztráta práva na ţivot ...... 52 4.2.2 Postupové směrnice ...... 55 4.2.3 Teorie nahraditelnosti ...... 58 4.3 Argumenty proti přípustnosti nedobrovolné euthanasie ...... 62 4.3.1 Právo na ţivot ...... 62 4.3.2 Nedůvěra v lékaře ...... 63 4.3.3 Nikdo nemá právo rozhodovat za druhé ...... 64 4.4 Závěrečné stanovisko k přípustnosti nedobrovolné euthanasie ...... 65 5. NEVYŢÁDANÁ EUTHANASIE ...... 67 5.1 Skupiny pacientů ...... 67 5.2 Argumenty pro přípustnost nevyţádané euthanasie ...... 68 5.2.1 Povinnost lékaře ...... 68 5.3 Argumenty proti přípustnosti nevyţádané euthanasii ...... 70 5.3.1 Právo svobodně se rozhodovat ...... 70 5.4 Závěrečné stanovisko k přípustnosti nevyţádané euthanasie ...... 71 ZÁVĚR ...... 72 RESUMÉ ...... 74 SUMMARY ...... 76 POUŢITÁ LITERATURA ...... 78 Primární literatura ...... 78 Sekundární literatura ...... 81 Internetové zdroje ...... 82 PŘÍLOHY ...... 85
ÚVOD
Tématem magisterské diplomové práce je euthanasie jako problém praktické etiky. Praktická etika je spjata s otázkami, které se týkají počátku a konce lidského ţivota. Problematika umírání a smrti je jednou ze základních existenciálních aspektů lidského ţivota. Je nezpochybnitelné, ţe kaţdý člověk jednoho dne zemře. Je velmi pravděpodobné, ţe během svého ţivota se setká i se smrtí blízkého člověka. Nikdo však neví, jaký průběh bude mít jeho konec ţivota. Jistě by si kaţdý člověk přál, aby jeho smrt byla rychlá a co nejméně bolestivá. Existuje i moţnost, ţe člověk onemocní takovou nemocí, kterou současná medicína není schopna vyléčit. Díky rozvoji medicíny je moţné udrţovat při ţivotě i takové jedince, kteří by dříve v důsledku svého zdravotního stavu zemřeli. V této souvislosti vyvstává otázka týkající se přípustnosti euthanasie. Cílem práce je provést kritickou analýzu argumentačních výpovědí pro přípustnost a proti přípustnosti euthanasie v textech soudobých autorů. Samotná euthanasie není monolitickým problémem. Při podrobnější zpracování tématu zjistíme, ţe na otázku přípustnosti euthanasie nelze striktně odpovědět ano nebo ne. Argumentační výpovědi se liší v souvislosti s dílčími druhy euthanasie. Výklad započnu principem dvojího efektu, který bývá označován jako divoká euthanasie. Poté se budu věnovat konkrétním druhům euthanasie. Jednotlivé druhy dělím do dvou základních skupin, a to v souvislosti se způsobem ukončení ţivota jedince (aktivní euthanasie a pasivní euthanasie) a v souvislosti s moţností jedince vnímat faktické okolnosti své existence a jeho moţnou schopností se vědomě rozhodovat (dobrovolná euthanasie, asistovaná sebevraţda, nedobrovolná euthanasie, nevyţádaná euthanasie). Abych eliminovala případná nebezpečí příklonu k jednotlivým argumentům, v kaţdé kapitole nejprve definuji konkrétní druh euthanasie a následně předloţím argumenty týkající se přípustnosti tohoto druhu euthanasie. Kaţdému argumentu je věnována podkapitola, v níţ se zabývám jeho analýzou. V závěru kapitoly porovnám a zhodnotím argumentační výpovědi. Na základě srovnání předloţím závěrečné stanovisko k přípustnosti konkrétního druhu euthanasie. Při analýze argumentů jsem čerpala především z děl představitelů praktické etiky a filosofie, konkrétně z děl P. Singera, H. Kuhse, J. Rachelse, T. Nagela, F. M. Kamma, P. Foot, J. J. Thomson, M. Tooleye aj. Ve filosofických studiích chybí text, který by se zabýval problematikou euthanasie komplexně. Autoři, kteří se problematikou euthanasie
1
zabývají, se vţdy specializují na určitou část této problematiky, nevěnují pozornost všem druhům euthanasie. Mým záměrem je srovnat, rozlišit a zhodnotit argumentační výpovědi, stanoviska a spory v otázce přípustnosti těch druhů euthanasie, které jsou v současné době diskutovány. První kapitola je věnována principu dvojího efektu, který bývá označován jako divoká euthanasie. V této kapitole definuji princip dvojího efektu, jeho moţnou spojitost s euthanasií, předloţím a analyzuji argumenty pro akceptovatelnost principu dvojího efektu a proti akceptovatelnosti principu dvojího efektu. Na základě této analýzy vyvodím závěrečné stanovisko týkající se akceptovatelnosti principu dvojího efektu, to znamená i akceptovatelnosti usmrcení pacienta. Druhá kapitola je věnována aktivní a pasivní euthanasii. U těchto druhů euthanasie není podstatný zdravotní stav pacienta, to znamená jeho schopnost vnímat vlastní existenci a schopnost volit mezi různými moţnostmi. Toto rozlišení je zaloţeno na způsobu ukončení ţivota pacienta. Při pasivní euthanasii je pacientova smrt způsobena ukončením léčby, při aktivní euthanasii je smrt zapříčiněna lékařovou záměrnou aplikací smrtících prostředků. V medicínské praxi platí všeobecně uznávané přesvědčení o přípustnosti pasivní euthanasie a o nepřípustnosti aktivní euthanasie. Na základě rozboru jednotlivých argumentů vyvodím závěrečné stanovisko týkající se přesvědčení o přípustnosti pasivní euthanasie a o nepřípustnosti aktivní euthanasie. Cílem třetí kapitoly je provést analýzu argumentačních výpovědí, které se týkají dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Dobrovolné euthanasii a asistované sebevraţdě věnuji společnou kapitolu, neboť skupina pacientů, pro kterou jsou tyto druhy určeny, je identická. Rozdíl mezi nimi tvoří způsob ukončení ţivota pacienta. Při dobrovolné euthanasii je pacient usmrcen činem lékaře, při asistované sebevraţdě lékař pacientovi poskytne pouze informace a prostředky potřebné k ukončení ţivota. Akt usmrcení provede pacient sám. Mým cílem je definovat skupinu pacientů, pro které jsou dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda určeny. Předloţím a budu analyzovat argumenty pro přípustnost a proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. V závěru kapitoly porovnám jednotlivé argumentační výpovědi. Na základě jejich srovnání vyvodím závěrečné stanovisko k přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Čtvrtá kapitola je věnována nedobrovolné euthanasii. Odlišnost mezi nedobrovolnou a dobrovolnou euthanasií je zaloţena na zdravotním stavu pacienta, na jeho schopnosti vnímat svou vlastní existenci a na moţnosti svobodně, vědomě se rozhodovat o své následné
2
existenci. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou určeny pro pacienty, kteří jsou schopni uvědomovat si faktické okolnosti své existence, jsou schopni volit, rozhodovat se. Pacienti, jichţ se týká nedobrovolná euthanasie, tyto vlastnosti postrádají. V páté kapitole se zabývám problematikou nevyţádané euthanasie. V této kapitole předloţím spojitost nevyţádané euthanasie a dobrovolné euthanasie. Na základě předloţených argumentů a jejich následné analýzy vyvodím stanovisko týkající se přípustnosti usmrcení takových pacientů, kteří jsou schopni vědomě se rozhodovat a o euthanasii neţádali.
3
1. PRINCIP DVOJÍHO EFEKTU
Cílem první kapitoly je předloţit argumenty týkající se akceptovatelnosti principu dvojího efektu. Princip dvojího efektu odlišuje záměr lékaře pomoci pacientovi od bolesti od usmrcení1 pacienta. Z tohoto důvodu věnuji pozornost rozdílům mezi deklarovaným, poţadovaným a vědomým záměrem lékaře. Poté předloţím argumenty týkající se akceptovatelnosti tohoto principu. Tyto argumenty čerpám především z textů F. M. Kamma. Následně tyto argumenty podrobím analýze, na jejímţ základu předloţím závěrečné stanovisko týkající se akceptovatelnosti principu dvojího efektu, tedy akceptovatelnosti usmrcení pacienta za situace, kdy smrt je pouze neplánovaným následkem léčby. Předloţení tohoto stanoviska otevírá otázku, zda je akceptovatelné záměrné usmrcení pacienta.
1.1 Definice principu dvojího efektu
O euthanasii lze hovořit pouze v takovém případě, kdy smrt pacienta je způsobena záměrně činem lékaře, případně asistencí u tohoto činu. Pacientovi jsou cíleně aplikovány, případně poskytnuty, prostředky tišící bolest2, nebo je ukončena léčba za účelem způsobit jeho smrt. Existují i případy, kdy je pacientovi aplikován prostředek tišící bolest za účelem odstranit či zmírnit jeho bolesti, nikoli způsobit záměrnou smrt. Je-li smrt pacienta způsobena necíleně, je tedy nezamýšleným důsledkem léčby, hovoří se o principu dvojího efektu, který je nazýván jako divoká euthanasie. Přestoţe se zdá, ţe princip dvojího efektu a euthanasii nelze slučovat, existují mezi nimi společné body. - v obou případech se jedná o pacienta, který trpí nesnesitelnými bolestmi - lékařovým záměrem je tyto bolesti odstranit - následkem lékařova činu je smrt pacienta
1 Smrt z lékařského hlediska znamená stav, kdy u člověka dochází k nezvratným změnám mozku, při nichţ nastane selhání funkce. Zánik center řídících krevní oběh a dýchání. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Praha: MAXDORF, 2006) 2 Prostředky tišící bolest jsou prostředky uţívající se ke zmírnění či odstranění bolesti. Mezi nejběţnější prostředky tišící bolest patří morfium. Morfium je opiát vyuţívaný jako velmi účinné analgetikum proti krutým bolestem. Princip účinku morfia spočívá v podobnosti s látkami, které přirozeně existují v organismu (zejména v mozku), tlumí bolest a ovlivňují náladu. (Ibid.)
4
Princip dvojího efektu upozorňuje na rozdíl mezi lékařovým záměrem (pomoc pacientovi od bolesti) a konečným důsledkem (smrt pacienta). „Princip dvojího efektu spočívá v rozlišení mezi tím, co přímo zamýšlíme udělat, a tím, co pouze předvídáme jako výsledek našeho jednání.“3 Lékařovým záměrem je vţdy prospěch pacienta, jeho dobro, tedy odstranění bolesti. Tento čin můţe mít dva následky. Aplikace prostředku tišícího bolest můţe: - odstranit bolest pacienta - způsobit jeho smrt Způsobí-li aplikace tohoto prostředku smrt pacienta, je nutné rozlišovat, zda smrt pacienta lékař předvídal, a z tohoto důvodu mu lék podal, či zda lék byl pacientovi podán za účelem odstranění bolesti a smrt byla následkem tohoto činu. Definici principu dvojího efektu lze vyjádřit v následujících bodech. - pacient je v takovém zdravotním stavu, kdy odstranění bolesti je pro něho největším dobrem - lze připustit, ţe smrt můţe být povaţována za správný účinek léčby, tedy jediná moţnost, jak zbavit pacienta nesnesitelné bolesti - samotný akt musí být morálně správný (záměrem lékaře je zmírnit bolest pacienta) - lékařovým záměrem nesmí být smrt pacienta, avšak lze připustit, ţe smrt bude následkem léčby Je nepopiratelné, ţe záměrem lékaře je pacienta léčit, pomáhat od bolesti. Avšak v určitých případech můţe být následkem léčby nezamýšlená smrt pacienta. Podle principu dvojího efektu je smrt za těchto okolností akceptovatelná, neboť nebyla způsobena záměrně, nýbrţ nastala jako důsledek snahy odstranit bolest. V souvislosti s principem dvojího efektu je klíčový záměr lékaře. Tento záměr je ekvivalentní s povinností lékaře odstraňovat bolest.
1.2 Rozlišení záměru lékaře
Princip dvojího efektu rozlišuje mezi tím, co je lékařovým záměrem (odstranění bolesti pacienta), a tím, co je nepředpokládaným následkem činu lékaře (smrt pacienta). V této souvislosti je nutné rozlišovat záměr lékaře: - deklarovaný
3 Kuhse, Helga - Singer, Peter. Should the Baby Live? The Problem of Handicapped Infants. Oxford: Oxford University Press, 1985, s. 85. „The doctrine of double effect relies on a distinction between what we directly intend to do, and what we merely foresee will result from our act.” 5
- poţadovaný - vědomý
a) Deklarovaný záměr Povinnost lékaře lze ztotoţnit s jeho deklarovaným záměrem odstranit pacientovu bolest. b) Požadovaný záměr Lékař smí pacientovi podat dávku prostředků tišících bolest pouze s jeho souhlasem. Souhlasí-li pacient, při vědomí moţného rizika, je aplikace dávky prostředků tišících bolest přípustná. Lékař pacientovi poskytne léky tišící bolest s poţadovaným záměrem tuto bolest odstranit. c) Vědomý záměr Předpokládá se, ţe bolest lze zmírnit pouze dávkami tišících léků, ačkoli existuje moţnost, ţe tyto prostředky mohou uspíšit pacientovu smrt. Lékař si je vědom, ţe podání prostředků tišících bolest můţe způsobit pacientovu smrt. Poskytne-li lékař pacientovi tyto prostředky za účelem odstranění bolesti, přičemţ předpokládá, ţe způsobí smrt pacienta, jedná se o vědomý záměr.
1.3 Argumenty pro akceptovatelnost principu dvojího efektu
Povinností lékaře je odstraňovat bolest pacienta. Tato povinnost vede lékaře k podání prostředků tišících bolest. Povinnost lékaře odstraňovat bolest se opírá o následující tvrzení. - pacient trpí nesnesitelnými bolestmi - odstranění bolesti je pro pacienta nejvyšším dobrem - lékař aplikuje pacientovi prostředky tišící bolest za účelem odstranit či zmírnit pacientovy bolesti
Argument pro akceptovatelnost principu dvojího efektu se opírá o povinnost lékaře odstraňovat bolest. - je-li odstranění bolesti povinností lékaře a nejvyšším dobrem pro pacienta, je přípustné odstranění bolesti dosáhnout i s rizikem případné smrti pacienta - způsobení smrti pacienta je přípustné, neboť smrt je ekvivalentní s odstraněním bolesti pacienta
6
Zásadní je pacientův zdravotní stav. Pacient trpí bolestmi, lékař se snaţí bolest odstranit. Jak lékař, tak pacient či pacientův zástupce4 si jsou vědomi případného rizika smrti. Je-li smrt pacienta neplánovaným důsledkem léčby, je tento čin přípustný, stejně tak jako není nepřípustné způsobit potrat ţeně trpící rakovinou děloţního hrdla5. Této ţeně hrozí riziko, ţe zemře, nebude-li její těhotenství ukončeno. Lékařovým záměrem je zachránit ţivot této ţeny, nikoli ukončit její těhotenství. Potrat je vedlejším efektem léčby. Jako další příklad lze uvést případ ţeny s rakovinou prsu v pokročilém stádiu. V tomto případě je nejvhodnějším řešením mastektomie6, která je povaţována za menší zlo. Záměrem lékaře je zachránit ţivot této ţeny, coţ je pokládáno za největší dobro, zachránit ţivot i za cenu menšího zla. Princip dvojího efektu ukazuje, ţe v některých případech je vhodnější zvolit variantu menšího zla, aby bylo dosaţeno většího dobra. Jedná-li se o terminálně nemocného pacienta trpícího neztišitelnými bolestmi, jehoţ nemoc je v progresivním stádiu7, je vhodnější aplikovat pacientovi prostředek tišící bolest s vědomým rizikem, ţe můţe způsobit jeho smrt (menší zlo). Aplikace těchto prostředků bude mít za následek odstranění pacientovy bolesti (největší dobro). Lékařovým záměrem je odstranit pacientovu bolest. Odstranění bolesti je povaţováno za největší dobro. „Kdyţ lékař pečuje o pacienta, který má rakovinu, jeţ je rozšířena do plic a kostí, a trpí hroznými bolestmi, je morfium lékem volby. Jediným způsobem, jak léčit pacientovu bolest adekvátně, je nejspíš uspíšit jeho smrt.“8 Pokud pacient
4 V situaci, kdy pacient není schopen vědomě se rozhodovat, rozhoduje o jeho následné existenci pacientův zástupce. Zástupcem je rodinný příslušník, případně má pacient moţnost v době, kdy si uvědomuje svou existenci, sepsat postupové směrnice a určit zmocněnce, který o pacientovi bude rozhodovat za situace, kdy pacient není schopen činit rozhodnutí. O této problematice je blíţe pojednáno v kapitole 4.2.2. 5 Rakovina děloţního hrdla (děloţní hrdlo je spodní část dělohy) je onemocnění, které můţe ohroţovat ţivot. Rakovina děloţního hrdla znamená abnormální růst buněk děloţního hrdla. Je-li ţena nakaţena určitými typy lidského papillomaviru (HPV) a není-li tato infekce vyléčena, mohou se ve sliznici děloţního hrdla vyvinout abnormální buňky. Více viz Rakovina děložního čípku - nepodceňujte známé nebezpečí, očkujte se! [online]. c2007, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-05-04]. Dostupné z < http://www.delozni-cipek.cz>. 6 Ablace prsu, chirurgické odstranění prsu. Halstedova radikální mastektomie je rozsáhlé chirurgiké odstranění prsu včetně prsních svalů a exenterace axily, dříve prováděná při léčbě karcinomu prsu (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.) 7 Progresivní stádium nemoci je takové stádium nemoci, pro které je typické postupné a trvalé zhoršování nemoci bez šance na vyléčení či zmírnění průběhu. (Ibid.) 8 Casselová, Christine K. „Asistovaná sebevraţda: pokrok nebo nebezpečí?“. In Od narození do smrti: etické problémy v lékařství. Ed. David C. Thomasma a Thomasine Kushnerová. Přeloţila: Lucie Motlová. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 231. 7
souhlasí, je uţití těchto prostředků za účelem urychlit smrt, akceptovatelné. Následkem tohoto činu je smrt, přičemţ tento následek není zamýšlený. Podání prostředku tišícího bolest s vědomím, ţe způsobí smrt pacienta, je v tomto případě přípustné, neboť „…smrt bude menším zlem a odstranění bolesti větším dobrem“.9 Obhájci principu dvojího efektu se domnívají, ţe lze připustit nezamýšlenou smrt pacienta. Smrt je přípustná, neboť je ekvivalentní s odstraněním pacientovy bolesti. Odstranění bolesti je ztotoţňováno s nejvyšším moţným dobrem pro pacienta, který trpí bolestmi. Lékař se pomocí prostředků tišících bolest snaţí pacienta léčit, následná smrt je selháním léčby, neţádaným důsledkem.
1.4 Argumenty proti akceptovatelnosti principu dvojího efektu
Lékař má povinnost léčit pacienta, odstraňovat bolest. Povinnost léčit pacienta nelze slučovat s jeho usmrcením přesto, ţe je smrt nezamýšlená. Lékař aplikuje pacientovi prostředky tišící bolest za účelem odstranit bolest, nikoli způsobit smrt pacienta. Argument proti akceptovatelnosti principu dvojího efektu se opírá o výše zmíněná tvrzení. - povinností lékaře je léčit pacienta, odstraňovat jeho bolest - odstranění bolesti pomocí prostředků tišících bolest neznamená způsobit pacientovu smrt - přípustné je pouze ukončit pacientovu léčbu, nikoli usmrcení pacienta aplikováním prostředků tišících bolest10 - usmrcení pacienta pomocí prostředků tišících bolest, přestoţe smrt není záměrná, je neakceptovatelné - pokud by byl akceptovatelný čin, při němţ lékař způsobí pacientovu smrt, jednalo by se o krok k legalizaci aktivní euthanasie
Jestliţe by byl přijatelný předpoklad moţné smrti pacienta v důsledku léčby, znamenalo by to souhlasit s aktivní euthanasií. Usmrcení pacienta činem lékaře, tedy podáním prostředků tišících bolest, nelze obhajovat. Lékař má pacienta léčit, nikoli usmrtit. Je-li
9 Kamm Frances M. A Right to Choose Death?. Boston: Boston Review, 1997, roč. 22, č. 3. [online]. c1993, poslední revize 20. 4. 2009 [cit. 2009-04-07]. Dostupné z:
princip dvojího efektu povaţován za akceptovatelný, poskytuje lékařům prostor beztrestně usmrcovat své pacienty a tuto smrt označovat jako neblahý důsledek léčby. Dnešní medicína nabízí značné mnoţství léků zmírňujících bolest, jejichţ uţívání ve stanovených dávkách nezpůsobí smrt pacienta. Kritici principu dvojího efektu vyzdvihují, ţe „… rozdíl mezi tím, co je úmyslné a co se předpokládá, nevysvětluje schválení těchto výjimek.“11 Nelze akceptovat takovou výjimku, která by ospravedlňovala usmrcení pacienta, i přesto, ţe se jedná o usmrcení neúmyslné. Princip dvojího efektu vytváří iluzi, ţe lékařovým záměrem není smrt pacienta, ale pouze snaha odstranit bolest.
1.5 Závěrečné stanovisko k přípustnosti principu dvojího efektu
Odpůrci aktivní euthanasie povaţují princip dvojího efektu za neakceptovatelný. Podle nich tento princip připouští a ospravedlňuje usmrcení pacienta. Jeho akceptování by bylo krokem k legalizaci aktivní euthanasie. Záměrem lékaře, který smrtelně nemocnému pacientovi aplikuje prostředky tišící bolest, není pacientova smrt, nýbrţ snaha bolest odstranit. Z tohoto důvodu nelze princip dvojího efektu slučovat s aktivní euthanasií. Aktivní euthanasie znamená záměrné, vědomé usmrcení pacienta. Smrt je předpokládaným, plánovaným důsledkem provedení aktivní euthanasie. Zemře-li pacient v důsledku aplikace prostředků tišících bolest, měl by být tento čin povaţovaný za přípustný, přestoţe smrt nebyla záměrem lékaře, který prostředky tišící bolest pacientovi podal. Ani moderní medicína není schopna vyléčit veškeré nemoci, zmírnit kaţdou bolest. Ačkoli je vţdy lékařovým úmyslem zachránit pacienta, zmírnit jeho utrpení, nelze opomíjet, ţe mohou nastat i takové situace, kdy je neblahým efektem léčby smrt pacienta. Princip dvojího efektu je především myšlenka nejvyššího moţného dobra pro pacienta (odstranění bolesti), která převládá nad případným negativním důsledkem (nezáměrné usmrcení). V některých situacích lze usmrcení pacienta, způsobené aplikací prostředků tišících bolest, pokládat za přípustné. Existují i případy, kdy je zřejmé, ţe podání tišících léků způsobí pacientovu smrt. V těchto případech není úmyslem lékaře pouze odstranit bolest, nýbrţ záměrně způsobit smrt pacienta (i přesto, ţe záměrem usmrcení je odstranění bolesti). V lékařské praxi je legální ukončit pacientovu léčbu (odpojením od přístrojů, které pacienta
11 Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. c2009, poslední revize 27.4.2009 [cit. 2008-06-11]. Dostupné z:
udrţují při ţivotě, nebo vysazením léků), i kdyţ je zřejmé, ţe následkem tohoto činu bude smrt pacienta. Aplikace smrtícího prostředku je neakceptovatelná. Na jakých argumentech je zaloţeno přesvědčení o akceptovatelnosti ponechání pacienta zemřít? Lze tyto argumenty vyvrátit? Na základě jakých argumentů je nepřípustné usmrtit pacienta pomocí smrtících prostředků?
10
2. AKTIVNÍ A PASIVNÍ EUTHANASIE
V některých případech lze záměrné usmrcení terminálně nemocného pacienta povaţovat za přípustné. V medicínské praxi je akceptovatelné ukončení léčby pacienta, neexistuje-li způsob, jak jeho nemoc vyléčit či zmírnit jeho bolesti. Tento způsob ukončení ţivota pacienta je označován jako pasivní euthanasie. Pasivní euthanasie je legální a je součástí běţné lékařské praxe. Oproti tomu ukončení ţivota pacienta pomocí aplikace smrtících prostředků je ve většině států světa nepřípustné a je klasifikováno jako trestný čin. Aplikuje-li lékař pacientovi smrtící prostředky za účelem záměrně způsobit jeho smrt, je tento čin definován jako aktivní euthanasie. Cílem následující kapitoly je provést analýzu argumentů pro přípustnost a proti přípustnosti aktivní a pasivní euthanasie. Aby bylo moţné argumenty analyzovat, je nutné nejprve definovat aktivní a pasivní euthanasii, porovnat tyto druhy euthanasie. Srovnání demonstruji na příkladech z lékařské praxe, které uvádí Helga Kuhse. Poté se budu zabývat přípustností těchto dvou druhů euthanasie. Jako argument pro přípustnost aktivní euthanasie uvádím Rachelsův Smith – Jones argument. Tomuto argumentu oponuje Thomsonová svým Alfreda – Berta argumentem. Tyto argumenty podrobím analýze, na jejímţ základě dospěji k závěrečnému stanovisku, které se týká přesvědčení o přípustnosti pasivní euthanasie a nepřípustnosti aktivní euthanasie. Na základě této analýzy předloţím rozdíly i společné body mezi oběma druhy euthanasie. Pasivní a aktivní euthanasie jsou v jistém smyslu podobné, coţ dokazuje Rachelsova teze o ekvivalenci.
2.1 Definice aktivní a pasivní euthanasie Ţivot terminálně nemocného pacienta, jehoţ nemoc se nachází v progresivním stádiu, lze ukončit ponecháním pacienta zemřít, či usmrcením pacienta pomocí smrtících prostředků. Na základě těchto moţností se euthanasie dělí na aktivní a pasivní euthanasii12.
Pasivní euthanasie: - pacient zemře v důsledku své nemoci - na pacientově smrti nemá podíl druhá osoba (lékař)
12 Viz Rachels, James. The End of Life: Euthanasia and Morality. Oxford: Oxford University Press, 1986. s. 106 – 129. 11
Aktivní euthanasie: - pacient je usmrcen pomocí prostředků tišících bolest - usmrcení pacienta provede druhá osoba (lékař), případně jsou pacientovi druhou osobou (lékařem) poskytnuty prostředky k usmrcení13
V rámci etiky je rozdíl mezi pasivní a aktivní euthanasií zásadní. Lékař má dovoleno odepřít, ukončit léčbu pacienta, jestliţe neexistuje reálná šance na zlepšení jeho stavu. Pacient zemře přirozeným způsobem, neboť příčinou úmrtí je jeho nemoc. V tomto případě se jedná o pasivní euthanasii neboli ponechání pacienta zemřít. Oproti tomu podá-li lékař pacientovi smrtící prostředek za účelem pomoci mu od bolesti, je tento akt povaţován za usmrcení pacienta, a tedy za trestný čin. Tento akt je definován jako aktivní euthanasie. Přesvědčení o přípustnosti pasivní euthanasie a nepřípustnosti aktivní euthanasie je platné ve většině států světa vyjma Nizozemí, Belgie, Lucemburska, kde je legální dobrovolná sebevraţda i asistovaná sebevraţda, a vyjma Německa, Švýcarska, Oregonu, Washingtonu, kde je legální asistovaná sebevraţda. Způsob, kdy lékař nechá pacienta zemřít, je povaţován za více kultivovaný, neboť za smrt pacienta není zodpovědný lékař, ale pacientova nemoc. Za příčinu smrti u pasivní euthanasie je pokládána nemoc pacienta, u aktivní euthanasie je příčinou smrti čin lékaře. V současné době, kdy se vývoj v medicíně stále posouvá dopředu, existují moţnosti, kdy můţe být pacientův ţivot prodluţován téměř neomezeně. Pacient tak můţe být díky přístrojům udrţován ve vegetativním stavu14. Pacient v tomto stavu není schopen vnímat své okolí, postrádá schopnost vědomě se rozhodovat. Pokud lékař rozhodne, ţe prodluţování této existence je zbytečné, je vhodnější léčbu pacienta ukončit, nebo pacienta pomocí smrtících prostředků usmrtit?
13 Poskytne-li lékař pacientovi prostředky k usmrcení, jedná se o asistovanou sebevraţdu. Více viz kapitola 3. 14 Vegetativní stav je stav udrţující růst a ţivot bez závislosti na vůli. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.)
12
2.2 Srovnání aktivní a pasivní euthanasie
Pro analýzu argumentů ve prospěch přípustnosti aktivní či pasivní euthanasie předloţím následující případy z lékařské praxe.15 Na těchto případech demonstruji rozdílné a shodné body aktivní a pasivní euthanasie.
Případ č. 1 – pasivní euthanasie Paní N. trpěla onemocněním motorických neuronů16 v progresivním a terminálním17 stavu. Důsledkem tohoto onemocnění je neschopnost mluvit, hýbat se a samostatně dýchat. Po přijetí do nemocnice byla paní N. napojena na respirátor18. Její nemoc byla v takové fázi, kdy ještě byla schopna mluvit a opakovaně projevovala přání, aby byla odpojena, i kdyţ věděla, ţe odpojení bude znamenat smrt. K posouzení ţádosti byl přizván psychiatr a nemocniční konzultant pro etiku. Oba dva potvrdili, ţe paní N. si je vědoma svého rozhodnutí a ţe by se její přání vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu mělo respektovat. Aby se zamezilo nepříjemné a bolestivé smrti, byl respirátor postupně zpomalován. Paní N. zemřela, bylo jí povoleno zemřít. Podle konvenčního názoru19 lékař provedl morálně správný čin.
Případ č. 2 – aktivní euthanasie Paní Karla trpěla rakovinou vaječníků s metastázemi. Po přijetí do nemocnice byly její bolesti zmírněny. Přesto se paní Karla obávala bolestivé smrti. Z tohoto důvodu poloţila otázku, zda by jí v situaci, kdy její bolesti nebude reálné zmírnit, mohlo být umoţněno bezbolestně zemřít. Poté, co tato situace nastala a paní Karla opět potvrdila svou ţádost o euthanasii, její ošetřující lékař jí podal smrtící prostředek, který ukončil její ţivot. V tomto případě se podle konvenčního názoru lékař dopustil nemorálního činu, neboť záměrně ukončil ţivot paní Karly.
15 Viz Kuhse, Helga. „Dobrovolná eutanazie a další lékařská rozhodování týkající se konce ţivota: lékařům by mělo být dovoleno podat smrti pomocnou ruku“. In Od narození do smrti: etické problémy v lékařství. Ed. David C. Thomasma a Thomasine Kushnerová. Přeloţila: Lucie Motlová. Praha: Mladá fronta, 2000. s. 251 – 263. 16 Motoneuron neboli motorický neuron přímo inervuje kosterní sval. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.) 17 Terminální stav, terminální stádium nemoci je období selhávání základních ţivotních funkcí (dýchání, krevního oběhu) směřující ke smrti. (Ibid.) 18 Respirátor je přístroj určený k zabezpečení dýchání pacienta, kdyţ sám dýchá nedostatečně, nebo vůbec nedýchá. (Ibid.) 19 Za konvenční názor Kuhse povaţuje takový názor, který aktivní euthanasii pokládá za nepřípustnou. 13
Uvedení konkrétních příkladů z lékařské praxe umoţňuje snadnější pochopení a bliţší proniknutí do problematiky rozdílu mezi aktivní a pasivní euthanasií. Na základě uvedení konkrétních příkladů lze vyloţit zásadní rozpory a shody mezi aktivní a pasivní euthanasií. Vymezení společných a rozdílných bodů je nezbytné pro další analýzu týkající se přípustnosti těchto druhů euthanasie. Pomineme-li odlišný druh nemoci, kterou pacientky trpěly, je zásadním rozdílem mezi oběma případy způsob ukončení ţivota pacientek: - paní N. byla ponechána zemřít - paní Karla byla usmrcena Přestoţe jsou oba případy odlišné způsobem ukončení ţivota pacientek, lze najít i určité spojitosti. Shrňme si základní fakta společná oběma případům: - pacientka se nacházela v terminální fázi své nemoci - cílem lékaře bylo dobro pacientky - lékař jednal na přání své pacientky - důsledkem činu byla smrt pacientky - smrt byla způsobena asistencí lékaře
V obou případech asistoval lékař, který na přání pacientky ukončil její ţivot. Oba lékaři jednali na přání svých pacientek, které byly v terminálním stádiu své nemoci, a oba věděli, ţe důsledkem jejich činu bude smrt pacientek. Avšak přesto je podle konvenčního názoru první jednání ospravedlnitelné, druhé nikoli. Rozdíl mezi oběma případy je jistě v příčině (způsob ukončení ţivota pacientky), která způsobila konečný důsledek (smrt pacientky). Ačkoli u obou činů byl předpokládaný stejný konec, tedy smrt pacientek, podle konvenčního názoru paní N. zemřela v důsledku své nemoci, paní Karla na následky podání smrtícího prostředku. Paní N. bylo dovoleno zemřít, paní Karla byla usmrcena. I v případě paní N. byla smrt zapříčiněna skutkem lékaře, neboť to byl on, kdo odpojil respirátor. Nedošlo k poruše, která by způsobila selhání respirátoru. Lékař úmyslně, vědomě na přání pacientky respirátor odpojil. Jaký je rozdíl mezi odpojením přístroje a podáním smrtícího prostředku? Oba lékaři způsobili smrt své pacientky. Pokud je podle konvenčního názoru ospravedlnitelné „ponechání pacienta zemřít“, lze za správné povaţovat i „usmrcení“ (myšleno v tomto kontextu). Obě pacientky si přály ukončit svůj ţivot. Oběma lékař pomohl. Rozličným způsobem, ale výsledek byl v obou případech stejný,
14
smrt pacientky. Při rozlišování mezi aktivní a pasivní euthanasií by nemělo být zásadní, zda je jeden druh ospravedlnitelný, ale skutečnost, který z nich je více prospěšný pro pacienta.
2.3 Přípustnost pasivní euthanasie
Přesvědčení o přípustnosti pasivní euthanasie a nepřípustnosti aktivní euthanasie vychází z lékařské praxe. Lékař má za pacienta zodpovědnost, proto je to vţdy on, kdo o moţnosti pasivní euthanasie rozhoduje. Nachází-li se pacient v takovém stádiu své nemoci, ţe neexistuje ţádný způsob, jak ho vyléčit, otvírají se před lékařem tři moţnosti, jak postupovat: - odpojit přístroje či vysadit léky, které udrţují pacienta při ţivotě (pasivní euthanasie) - usmrtit pacienta pomocí smrtících prostředků (aktivní euthanasie) - prodluţovat pacientův ţivot (dysthanasie20)
Podle zmíněného přesvědčení je správná a ospravedlnitelná první moţnost, tedy pasivní euthanasie. Jedná se o jakýsi střed mezi těmito třemi moţnostmi. Neexistuje-li způsob, jak pacientův stav zlepšit, lékař se rozhodne ukončit jeho ţivot tím, ţe ho ponechá zemřít. Jedná-li se například o pacienta v konečné fázi rakoviny a jeho smrt je nevyhnutelná, lékař nezvolí moţnost násilného, zbytečného prodluţování ţivota, nerozhodne se pro dysthanasii. Podle tohoto přesvědčení je ospravedlnitelná pasivní euthanasie. Odpojení pacienta od přístrojů či vysazení léků prodluţuje dobu pacientova ţivota, nezpůsobí smrt neprodleně. Přesvědčení o správnosti pasivní euthanasie poskytuje lékařům moţnost legálně vyřešit toto dilema. Pacientova smrt je způsobena ukončením léčby, čímţ je lékař zbaven zodpovědnosti za jeho smrt. Příčinou úmrtí je pacientova nemoc. Přesvědčení chrání lékaře, ale je nepříznivé pro pacienty. Usoudí-li lékař, ţe pacientova smrt je nevyvratitelná a pacient či jeho rodinní příslušníci toto rozhodnutí akceptují, měl by být brát zřetel zejména na dobro pacienta. Pokud lékař odepře péči, uzná, ţe smrt je nevyhnutelná a je pro pacienta tím nejlepším řešením. Z jakého důvodu je tedy aktivní euthanasie povaţována za nesprávnou
20 Dysthanasie neboli zadrţená smrt je situace, kdy je smrtelně nemocnému pacientovi násilně prodluţován ţivot, ačkoli je zřejmé, ţe toto počínání nemá smysl. Pacientovi je bráněno zemřít. (Free Medical Dictionary Online-Medical-Dictionary.org [online]. c2009, poslední revize 30. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
variantu? Aktivní euthanasie je také v zájmu pacienta, neboť i ona způsobí jeho smrt. Přes tato fakta je všeobecně uznávané přesvědčení o správnosti pasivní euthanasie. Je toto přesvědčení nezpochybnitelné? Toto přesvědčení chrání lékaře. Ale chrání i zájmy pacienta?
2.4 Přípustnost aktivní euthanasie
Diskuze týkající se přípustnosti aktivní euthanasie mají svůj počátek ve druhé polovině dvacátého století. Důvody, které způsobily debaty o aktivní euthanasii, souvisejí s výrazným rozvojem lékařství. S novými technickými vynálezy v lékařské vědě (respirátory, elektrické stimulátory funkcí, umělé orgány, resuscitace a podobně) souvisejí poţadavky prosazující práva na kvalitu ţivota pacientů. S pokrokem v medicíně se rozvíjejí i snahy o obnovení ţivota v případech, kdy tato moţnost dříve byla nemyslitelná. Například dříve lidé umírali na zápal plic, dnes je tato nemoc díky pokroku v medicíně bez problémů léčena. Se vznikem nových technologií v medicíně tak vznikají problémy, které se ne vţdy týkají pouze lékařské vědy, ale zasahují i do oblasti právní, ekonomické a etické. Objevují se diskuze, za jakých okolností má lékař oţivovat pacienta, prodluţovat jeho ţivot či ho nechat zemřít. Je velmi obtíţné rozlišit, kdy se jedná o pouhé prodluţování ţivota či o jeho záchranu. Tímto úkolem se zabývá lékařská etika, která mimo jiné zkoumá mravní stránku léčby smrtelně nemocných pacientů. Posuzuje otázku, kdy je léčba účelná a prospěšná a kdy se jedná o pouhé prodluţování umírání pacienta. Konečný důsledek pasivní i aktivní euthanasie je smrt terminálně nemocného pacienta. Zásadní rozdíl mezi aktivní a pasivní euthanasií spočívá v rozlišení „usmrtit pacienta“ a „ponechat pacienta zemřít“. Existuje mezi aktivní a pasivní euthanasií i jiný rozdíl? Pasivní euthanasie je na rozdíl od aktivní euthanasie pokládána za přístupnou. Podle Rachelse mezi aktivní a pasivní euthanasií existuje rozdíl pouze ve způsobu ukončení ţivota pacienta. Své tvrzení demonstruje na Smith – Jones argumentu.21 Na těchto příkladech se Rachels snaţí ukázat, ţe pokud je usmrcení pokládáno za špatné, za horší neţ ponechání zemřít, musí být za takové povaţováno za všech okolností.
21 Viz Rachels, James. “Active and Passive Euthanasia”. New England Journal of Medicine, 1975, roč. 292, č. 2. s. 79. [online]. c2002, poslední revize 2002 [cit. 2008-05-04]. Dostupné z:
16
- Pan Smith získá velké dědictví v případě, ţe se něco stane jeho šestiletému bratranci. Jednoho večera, kdyţ se bratranec koupe, se pan Smith připlíţí do koupelny, bratrance utopí a vše nainstaluje tak, aby jeho smrt vypadala jako nehoda. Pan Smith tedy svého bratrance usmrtil. - Také pan Jones má nárok na dědictví za stejných podmínek jako pan Smith. I on se rozhodne pro stejný čin, avšak kdyţ vejde do koupelny, vidí, ţe bratranec uklouzl, uhodil se do hlavy a omráčen spadl do vody. V důsledku této nehody se utopí. Pan Jones „pouze“ přihlíţel, jak se jeho bratranec topí. Pan Jones tedy bratrance nechal zemřít.
Důsledkem činu obou muţů byla smrt bratrance. Pan Jones ho „pouze“ ponechal zemřít, zatímco pan Smith ho usmrtil. Jediný rozdíl mezi oběma případy spočívá ve způsobu provedení aktu smrti. Jiný rozdíl zde není. Příčinou jednání pana Smithe i Jonese byl stejný motiv, kterým byla touha po majetku. Oponenti aktivní euthanasie označují tento argument za absurdní, neboť zmíněné příklady nemají nic společného s euthanasií, protoţe jedinec, který zde zemřel, nebyl terminálně nemocný pacient, jichţ se euthanasie týká. Jako reakci na tento argument předkládá Thomsonová22 Alfreda – Berta argument, jehoţ pomocí se snaţí dokázat nesmyslnost Rachelsova tvrzení a tím i Rachelsovu obhajobu aktivní euthanasie.
- Alfreda ví, ţe usekne-li Alfrédovi hlavu, Alfréd zemře. Alfreda Alfrédovi hlavu usekne a on zemře. - Berta ví, ţe pokud uřízne Bertovi nos, Bert zemře. Berta uřízne Bertovi nos a on zemře.
Pomineme-li skutečnost, ţe činy Alfrédy i Berty způsobí smrt, je přijímáno, ţe useknutí nosu není tak špatné jako useknutí hlavy. Ale víme-li, ţe i useknutí nosu způsobí něčí smrt, jsou oba činy stejně špatné. Obdobně tomu je i u Smith – Jones argumentu, i zde jsou oba činy ekvivalentní. Nezáleţí, jakým způsobem byl čin spáchán. Čin Jonese, který bratrance nechal „pouze“ utopit, není zásadně odlišný od činu Smithe. Oba činy byly motivovány touhou po majetku. U obou činů jedinec zemřel. Motiv i důsledek činu je u obou případů ekvivalentní. U Thomsonové byla také špatná pohnutka obou činů sama o sobě,
22 Viz Thomson, Judith Jarvis. Goodness and Advice. Princeton: Princeton University, 2001, s. 98. 17
respektive nebyl uveden ţádný motiv vedoucí k činu. Z tohoto důvodu nelze Rachelsův argument tímto vyvrátit, neboť Rachels se snaţil na svém argumentu ukázat zásadní myšlenku týkající se problematiky aktivní a pasivní euthanasie. Přestoţe se Rachelsův argument netýkal pacientů trpících nemocí v terminálním stádiu, je zde vyjádřena základní teze týkající se diference mezi aktivní a pasivní euthanasií. Stěţejní není to, jakým způsobem byl čin proveden, ale motiv, který oba muţe k činu vedl. Příklady samy o sobě mohou být absurdní. Důleţitý je jejich důkaz, ţe nezáleţí, jakým způsobem je smrt pacienta způsobena. Podstatný je motiv, který k tomuto činu lékaře vede. Není podstatné, zda je zvolena pasivní či aktivní euthanasie, ale důsledek. V obou variantách je záměrem lékaře pomoci pacientovi od utrpení. Pacient je v takové situaci, kdy smrt je pro něho dobrem. Je-li smrt dobrem, mělo by být pohlíţeno zejména na fakt, aby tohoto dobra bylo dosaţeno. Lékař jedná ku prospěchu pacienta. „Pouhý rozdíl mezi usmrcením a ponecháním zemřít, samo o sobě, netvoří morální rozdíl. Pokud lékař nechá pacienta zemřít, z humánních důvodů, je ve stejné morální pozici, jako kdyţ pacientovi podá smrtící injekci z humánních důvodů.“23 Stěţejní je lékařův motiv. Je-li tento motiv zaloţen na správném úsudku, tedy ţe pacient trpí nevyléčitelnou nemocí v progresivním stádiu doprovázenou bolestmi, je čin přípustný nezávisle na způsobu provedení. Rozdíl z hlediska správnosti mezi oběma druhy euthanasie není. Situace, kdy je nezbytné rozlišovat a volit mezi aktivní a pasivní euthanasií je závislá na skutečnosti, zda ten či onen druh je pro pacienta vhodnější z hlediska prospěšnosti pro pacienta. Přesvědčení o správnosti pasivní euthanasie chrání lékaře, ale nebere v potaz dobro pacienta. Rozhodne-li lékař, ţe nejlepší řešení pacientovy nemoci je ukončení jeho ţivota, mělo by se pohlíţet v první řadě na fakt, aby pacient netrpěl a jeho smrt byla rychlá a bezbolestná. Aktivní euthanasie je ve většině případů více humánní neţ pasivní euthanasie. Při aktivní euthanasii je smrt způsobena podáním smrtícího prostředku, coţ má za následek úmrtí pacienta v krátkém čase a téměř bez bolesti. „Cena zákazu aktivní euthanasie je, ţe někteří terminálně nemocní pacienti, kteří si přejí zemřít, trpí déle, neţ je nutné.“24 Oproti
23 Rachels, James. “Active and Passive Euthanasia”. Op. cit., s. 80, “The bare difference between killing and letting die does not, in itself, make a moral difference. If a doctor lets a patient die, for humane reason, he is in the same moral position as if he had given the patient a lethal injection for humane reasons.” 24 Gorman, David. „Active and passive euthanasia: the cases of Drs. Claudio Alberto de la Rocha and Nancy Morrison”. Canadian Medical Association Journal, 1999, roč. 160, č. 6, s. 860, „Consequently, the cost of 18
tomu ponechání pacienta zemřít je často velmi zdlouhavé a je doprovázené bolestmi, které nelze zcela eliminovat prostředky, kterými současná medicína disponuje. Aktivní euthanasie je vhodnější v takových případech, kdy je zřejmé, ţe pacient v krátké době zemře a neexistuje ţádná moţnost, jak jeho nemoc vyléčit či alespoň zmírnit její příznaky. Jako příklad lze uvést pacienta s rakovinou v terminálním stádiu, kterého od smrti dělí několik týdnů, umírá v bolestech, na které ani léky nezabírají. Na vlastní ţádost můţe odmítnout léčbu. Protoţe je jeho smrt jistá, není správné prodluţovat jeho ţivot za cenu utrpení, neboť „…proces ´nechání zemřít´ můţe být relativně pomalý a bolestivý, zatímco podání smrtící injekce je relativně rychlé a bezbolestné.“25 Z tohoto důvodu je vhodnější podstoupit aktivní euthanasii, která mu uleví od bolestí a zaručí důstojnou smrt. Vţdy by mělo být pohlíţeno na druh pacientovy nemoci, moţnosti jejího ukončení a na základě toho zvolit způsob ukončení jeho ţivota. Je-li povolena pasivní euthanasie, měla by být ze stejného důvodu, tedy pomoc pacientovi od bolesti, povolena i aktivní euthanasie. Mezi oběma druhy by měla být zvolena taková varianta, která je pro pacienta prospěšnější, to znamená, méně bolestivější. Rozdíl mezi pasivní a aktivní euthanasii je ve způsobu ukončení ţivota pacienta a v rozlišení vhodnosti jednotlivého druhu. V mnoha případech je aktivní euthanasie vhodnější. Existuje mezi nimi i jiný rozdíl neţ způsob, kterým je pacientův ţivot ukončen?
2.5 Teze o ekvivalenci
Podle Helgy Kuhse není v reálných podmínkách rozdíl mezi necháním zemřít a usmrcením (samozřejmě na vlastní ţádost) smrtelně nemocného pacienta. „Dovolit zemřít je morálně totéţ jako způsobit smrt v případě, ţe tento záměr je milosrdný.“26 Je-li akceptovatelná pasivní euthanasie, měla by být přijatelná i aktivní euthanasie, neboť jejich společným základem je pomoc pacientovi. Rachels toto tvrzení nazývá tezí o ekvivalenci (Equivalence Thesis).27
prohibiting active euthanasia is that some terminally ill patients who want to die are allowed to suffer longer than necessary. “ 25 Rachels, James. Active and Passive Euthanasia. Op. cit., s. 80 „…process of being ´allowed to die ´can be relatively slow and painful, whereas being given a lethal injection is relatively quick and painless. “ 26 Kuhse, Helga. „Dobrovolná eutanazie a další lékařská rozhodování týkající se konce ţivota: lékařům by mělo být dovoleno podat smrti pomocnou ruku“. Op. cit., s. 225. 27 Viz Rachels, James. The End of Life: Euthanasia and Morality. Op. cit., s. 111-114. 19
Podle teze o ekvivalenci je jediným rozdílem mezi aktivní a pasivní euthanasií způsob ukončení pacientova ţivota. Přesto je pasivní euthanasie na rozdíl od aktivní euthanasie povaţována za přípustnou. Výchozím problémem je rozličné vnímání těchto termínů. Rachels upozorňuje na skutečnost, ţe pasivní euthanasie často nebývá označována jako euthanasie, ale pouze jako milosrdná smrt pro pacienta, jehoţ konec ţivota je v blízké době nevyhnutelný. Skutečnost, ţe jeden způsob bývá označován jako usmrcení a druhý za milosrdné ponechání zemřít, nezaručuje správnost pasivní euthanasie. Důvodem je emocionální rozdíl v chápání těchto pojmenování. Milosrdné ponechání zemřít zní, podle Rachelse, pro mnohé lépe neţ usmrcení. Avšak z tohoto slovního označení by neměl být odvozován případný rozdíl, či dokonce ospravedlňování jednoho druhu oproti druhému. „Obě formy euthanasie jsou morálně ekvivalentní: buď jsou obě akceptovatelné, nebo nikoli. Stojí a padají společně.“28 Kuhse namítá, ţe by se neměla řešit otázka, zda lékař pacienta nechá zemřít, nebo mu přivodí smrt pomocí smrtících prostředků, ale věnovat se spíše problematice umírání terminálně nemocných pacientů. Toto slovíčkaření nemá ţádný význam. Podstatné je, za jakých okolností pacient zemře. Pacientovi by měla být zajištěna především důstojná smrt. „Důstojná smrt je taková, kterou si člověk přeje, která respektuje hodnoty a víru pacienta, jeho vlastní hodnocení, co je pro něj snesitelné a co nesnesitelné utrpení, a která ţivotní příběh pacienta spíš naplňuje, neţ aby mu odporovala.“29
2.6 Závěrečné stanovisko k přípustnosti aktivní a pasivní euthanasie
Pasivní euthanasie, neboli ukončení léčby pacienta, je legální, tedy i přípustná. Oproti tomu aktivní euthanasie neboli aplikace, popřípadě poskytnutí smrtících prostředků pacientovi je legální pouze v Nizozemí, Belgii, Lucembursku, Švýcarsku, Německu, Oregonu a Washingtonu. Rozdíl mezi aktivní a pasivní euthanasií je ve způsobu ukončení ţivota pacienta. Obhájci pasivní euthanasie argumentují, ţe příčinou smrti při pasivní euthanasii je nemoc, zatímco při aktivní euthanasii je smrt způsobena činem lékaře. Ve skutečnosti je u obou druhů příčinou smrti nemoc pacienta. Jak při aktivní, tak i při pasivní euthanasii je nutný zásah lékaře. Způsob usmrcení je odlišný, ale lékařův zásah je vţdy nutný. Forma
28 Ibid. s. 108. „The two forms of euthanasia are morally equivalent: either both are acceptable or both are not. They stand or fall together. “ 29 Kuhse, Helga. „Dobrovolná eutanazie a další lékařská rozhodování týkající se konce ţivota: lékařům by mělo být dovoleno podat smrti pomocnou ruku“. Op. cit., s. 257. 20
provedení tohoto činu není rozhodující. Jediným rozdílem je způsob ukončení pacientova ţivota. I přesto ţe při pasivní euthanasii lékař pacientovi neaplikuje smrtící prostředek, je to lékař, který způsobí smrt, byť nepřímo. Motiv, který lékaře vede k usmrcení pacienta, je u obou druhů ekvivalentní. Motivem je domnělý prospěch pro pacienta, tedy ukončení pacientovy bolesti a zajištění klidné, bezbolestné smrti. Zvolí-li lékař na základě pacientovy diagnózy alternativu ukončení ţivota pacienta, mělo by být pohlíţeno v první řadě na pacienta, na jeho prospěch. Prospěch ve smyslu nejvhodnější, bezbolestné formy ukončení jeho ţivota. Euthanasie se týká těch pacientů, jejichţ smrt je neodvratitelná. Proto by měl být brán hlavní zřetel na způsob ukončení jejich nemoci. Volba pasivní euthanasie je vhodná pouze tehdy, je-li zřejmé, ţe pacientova smrt nastane neprodleně. Skutečností je, ţe ponechání pacienta zemřít často bývá zdlouhavé a bolavé. Oproti tomu aktivní euthanasie způsobí smrt rychle a téměř bezbolestně. Volba mezi aktivní a pasivní euthanasií by se měla odvíjet od konkrétních případů. V první řadě je to vţdy pacient, který umírá. Není podstatné, bude-li pacient „usmrcen“ či ho lékař „ponechá zemřít“. Pacientovi, u něhoţ neexistuje sebemenší šance na zlepšení jeho zdravotního stavu, by měla být zajištěna důstojná, rychlá a bezbolestná smrt.
21
3. DOBROVOLNÁ EUTHANASIE A ASISTOVANÁ SEBEVRAŽDA
Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda znamenají záměrné usmrcení terminálně nemocného pacienta na jeho vědomou ţádost. Rozdíl vzniká způsobem ukončení pacientova ţivota. Při dobrovolné euthanasii je pacient usmrcen druhou osobou (lékařem). Při asistované sebevraţdě provede akt usmrcení pacient sám, lékař mu poskytne pouze návod, informace a prostředky potřebné k usmrcení. Cílem následující kapitoly je předloţit a následně analyzovat argumenty pro přípustnost a proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Aby bylo moţné zabývat se analýzou jednotlivých argumentů, je nezbytné nejprve vymezit skupinu pacientů, pro které jsou dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda určeny. Po vymezení skupiny pacientů předloţím a analyzuji argumenty týkající se přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy rozděluji do dvou skupin. První skupinu tvoří argumenty, které se opírají o práva a povinnosti lékaře. Jedná se o Four – Step argument a argument povinnosti, který uvádí F. M. Kamm. Druhá skupina argumentů se opírá o práva, která jsou přisuzována kaţdému jedinci, který má statut osoby30. Těmito právy jsou právo na smrt, právo na autonomii a právo zemřít důstojně. Oponenti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy opírají své argumenty zejména o právo člověka na ţivot, upozorňují na riziko zneuţití, omylnost lékaře
30 Argumenty týkající se přípustnosti dílčích druhů euthanasie vycházejí z charakteristik osoby a lidské bytosti. Pro účely této práce vycházím z charakteristik amerického filosofa Michaela Tooleye (viz Tooley, Michael. „Abortion and Infanticide”. Philosophy and Public Affairs, 1972, roč. 2, č. 1. s. 40 – 50. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009, [cit. 2009-06-04]. Dostupné z:
v diagnóze, vyzdvihují paliativní péči31 a neustálý pokrok v medicíně. V závěrečné části této kapitoly porovnám a zhodnotím sílu jednotlivých argumentačních výpovědí. Na základě tohoto srovnání vyvodím závěrečné stanovisko týkající se přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Dobrovolná euthanasie i asistovaná sebevraţda jsou legální v Nizozemí, Belgii a Lucembursku. Asistovaná sebevraţda je legální v Německu, Švýcarsku32, Oregonu a Washingtonu33.
3.1 Žadatelé
Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda se týkají těch pacientů, kteří jsou schopni se sami rozhodnout o své budoucí existenci, vnímají svůj zdravotní stav i veškeré moţnosti léčby a jsou schopni vědomě ţádat o ukončení svého ţivota. Podle zastánců musí pacient, který ţádá o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu, splňovat několik podmínek: a) ţadatelem můţe být pouze pacient trpící smrtelnou nemocí b) ţadatelem můţe být pouze pacient trpící nesnesitelnými bolestmi či pacient, jehoţ ţivot je nepřijatelně tíţivý v důsledku nemoci c) ţadatelem můţe být pouze pacient uvědomující si svou situaci d) ţádost musí být dlouhodobá, dobrovolná a nezpochybnitelná e) je nepravděpodobné, ţe bude objeven lék na pacientovu nemoc v době, která pacientovi zbývá
a) První podmínka striktně udává, ţe dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda se týkají výhradně těch pacientů, kteří jsou smrtelně nemocní a jejichţ nemoc se nachází v progresivním stádiu. Toto kritérium je stěţejní a při správně stanovené diagnóze ho není moţné zpochybnit. Je-li pacientova nemoc nevyléčitelná, v progresivním stádiu (pacient se nachází v takovém stavu, kdy se jeho nemoc neustále zhoršuje a současná medicína
31 Paliativní léčba je taková léčba, která zmírňuje utrpení nevyléčitelně nemocného. Ovlivňuje příznaky nemoci nebo zvyšuje jejich snesitelnost pro nemocného. Nemá zásadní vliv na příčinu nemoci a její průběh. Oproti tomu kurativní léčba je taková léčba, která směřuje k vyléčení nemoci, například ozařování. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.) 32 Ve Švýcarsku na klinice Dignitas je povolena asistovaná sebevraţda i pro cizince. Více viz DIGNITAS [online]. c1999, poslední revize 10. 4. 2009. [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
nedisponuje prostředky, díky nimţ by pacientova nemoc mohla být vyléčena, případně mohly být zmírněny její příznaky), je evidentní, ţe důsledkem nemoci bude smrt pacienta. b) Druhá podmínka udává, ţe dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou určeny těm pacientům, jejichţ nemoc je doprovázena bolestmi a způsobuje jim neakceptovatelnou závislost na jiných lidech či technologiích. Prvořadně to není pouze bolest, která vede pacienta k ţádosti o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu. Podstatným důvodem je i skutečnost, ţe právě tato bolest jim způsobuje závislost na druhých lidech či technologiích. Pacient si sice uvědomuje svou existenci, můţe se vědomě rozhodovat, ale v důsledku své nemoci je nesoběstačný34. Pocit nesoběstačnosti je provázen strachem, ţe postupem času pacient ztratí svou svobodu uvědomování si sama sebe. Skutečnost, ţe pacient trpí nesnesitelnými bolestmi, nelze pokládat za stěţejní, racionální argument, na jehoţ základě by měly být dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda legalizovány. Problém vzniká v samotné definici termínu nesnesitelná bolest. Bolest se vyznačuje nepříjemnými pocity, které mohou mít různou podobu (bodání, štípání) a různou intenzitu.35 Bolest je individuální záleţitost, nelze ji přesně definovat. Kaţdý jedinec má práh bolesti jinde. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda se týkají těch jedinců, kteří jsou schopni vědomě se rozhodovat, uvědomovat si svou existenci. Záleţí na nich samých, kdy určí, ţe jejich bolest je nesnesitelná. Toto kritérium lze pokládat pouze za podpůrný argument pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. c) Uvědomuje-li si terminálně nemocný pacient svou závislost na druhých lidech či přístrojích, svou nesamostatnost, je-li bez reálné šance na zlepšení svého zdravotního stavu, měl by mít podle obhájců legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy moţnost rozhodnout se pro ukončení svého ţivota.
34 Jedním z argumentů pro asistovanou sebevraţdu je i fakt, ţe pacient ţádající o asistovanou sebevraţdu je v důsledku své nemoci v takovém zdravotním stavu, který mu nedovoluje spáchat sebevraţdu bez cizí pomoci. 35 Bolest je nepříjemný pocit a vjem, který patří k základním a důleţitým příznakům onemocnění. Jeho biologickým smyslem je upozornit na vznikající nemoc, poškození či ohroţení, popřípadě omezit pohyb určité části těla. Klinicky můţe mít různý charakter (bodání, pálení a podobně), různou intenzitu, kolísání. Bolest můţe být vyvolána, tlumena, zhoršována různými ději, polohami a podobně. Vedle nepříjemných vjemů můţe bolest postiţeného velmi suţovat a kruté bolesti, například po úrazu, mohou přispívat k rozvoji šoku. Chronické bolesti vedou k dlouhodobému zhoršení kvality ţivota. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.)
24
d) Protoţe si pacient uvědomuje svou existenci, uvědomuje si i následky dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Ţádá-li o tento akt dlouhodobě, opakovaně a vědomě, nemělo by mu být bráněno. e) Kdyţ je pacientova nemoc diagnostikována jako nevyléčitelná, v terminálním stádiu a je evidentní, ţe pacientova smrt je neodvratitelná, je nepravděpodobné, ţe bude vynalezen lék na vyléčení či zmírnění jeho nemoci v době, která pacientovi zbývá. Přestoţe pokrok v medicíně jde rychle kupředu, otázka vynalezení nového léku je dlouhodobým procesem.
Dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda nemohou být za ţádných okolností provedeny na pacientovi, který by o ně neţádal. Samotné podmínky jsou značně omezující, coţ riziko zneuţití minimalizuje. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou určeny pouze pro ty pacienty, kteří jsou v terminálním stádiu své nemoci, tedy nemají reálnou šanci na vyléčení. Protoţe akt usmrcení můţe být proveden pouze na základě vědomé, dlouhodobé a dobrovolné ţádosti, je hrozba, ţe pacient bude usmrcen nedobrovolně, mizivá. Není-li ţádost vědomá, trvalá, svobodná či je jakýmkoli způsobem dvojsmyslná nebo existuje moţnost, jak ji zpochybnit (například nátlakem pacientova okolí), jsou dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda nepřípustné.
3.2 Argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraždy
Lze dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu povaţovat za ospravedlnitelné a měly by být uzákoněny? Na tuto otázku dávají jejich zastánci jasnou odpověď. „Lékařům by mělo být dovoleno vykonávat dobrovolnou eutanazii, protoţe respektují autonomii pacienta a jeho vlastní posouzení utrpení, protoţe je slučitelná s korektní lékařskou praxí (a moţná ji tato praxe i poţaduje) a protoţe zde neexistují ţádné váţné důvody myslet si, ţe dobrovolná eutanazie bude mít v praxi negativní důsledky.“36 Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou akceptovatelné, neboť se týkají pouze těch pacientů, kteří jsou smrtelně nemocní, trpí bolestmi a neexistuje ţádná naděje na jejich vyléčení. Ţadatelé o dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu si musí být vědomi své situace a musí být schopni se sami rozhodnout o své budoucí existenci. Pacient, který ţádá o dobrovolnou euthanasii nebo asistovanou sebevraţdu je …“kompetentní,
36 Kuhse, Helga. „Dobrovolná eutanazie a další lékařská rozhodování týkající se konce ţivota: lékařům by mělo být dovoleno podat smrti pomocnou ruku“. Op. cit., s. 260. 25
zodpovědný, racionální činitel, který dává své bytí do fyzického nepohodlí (bolest, nevolnost, a podobně) jako důvod pro zamýšlení své smrti.“37 Důsledkem dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy je smrt pacienta, přičemţ smrt je v zájmu pacienta. „Smrt můţe být v něčím zájmu, neboť kratší ţivot můţe být hodnotnější, neţ jakým by mohl být jeho delší ţivot.“38 Smrt můţe být v zájmu a nejvyšším dobrem pro pacienta tehdy, kdy mu ukončení ţivota přinese úlevu od bolesti. Kaţdý člověk jednou zemře, a znamená-li bliţší smrt úlevu od fyzického i psychického utrpení, lze smrt povaţovat za pacientův zájem. Smrt můţe být v zájmu pacienta tehdy, pozbyl-li pacient naději na zlepšení svého zdravotního stavu, pozbyl-li pro něho ţivot hodnotu tím, ţe je závislý na přístrojích, druhých lidech či kombinaci obou. Jedinci, jakoţto svobodné, sebe-uvědomující, racionální entitě, by nemělo být upíráno právo, aby sám posoudil, zda jeho ţivot má či nemá hodnotu. Hodnota lidského ţivota je individuální záleţitost, kterou si kaţdý definuje sám. Podstata této teze nespočívá v tvrzení, ţe ţivot terminálně nemocného pacienta nemá hodnotu. Podstatou je skutečnost, ţe záleţí na kaţdém člověku, aby sám určil, kdy jeho ţivot má či nemá hodnotu. Kaţdý člověk by měl mít právo rozhodovat o svém ţivotě, a tedy i o své smrti. Argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy rozděluji do dvou skupin. Nejprve předloţím a analyzuji argumenty, které se opírají o práva a povinnosti lékařů pomáhat pacientům od bolesti (Four - Step argument a argument povinnosti). Poté se budu zabývat argumenty, které se opírají o práva pacientů (právo na smrt, právo na autonomii, právo zemřít důstojně). Následně definuji, za jakých podmínek můţe být dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda provedena. Stanovení striktních pravidel slouţí k odvrácení tvrzení, ţe s legalizací euthanasie vyvstává moţnost jejího zneuţití.
Podle principu dvojího efektu39 je přípustné aplikovat terminálně nemocnému pacientovi dávku tišících léků za účelem zmírnění bolesti, přičemţ se připouští moţnost, ţe neţádoucím důsledkem tohoto činu bude smrt pacienta. Můţe nastat případ, kdy je zřejmé, ţe
37 Kamm, Frances M. „Physician – Assisted Suicide, the Doctrine of Double Effect, and the Ground of Value”. Ethics, 1999, roč. 109, č. 3, s. 586. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009, [cit. 2009-06-03]. Dostupné z:
léky bolest neodstraní ani nezmírní, neboť pacientova nemoc je jiţ v takovém stádiu, kdy léky nezabírají. Za takovéto situace si lze poloţit otázku, zda je přípustné pacientovi aplikovat tišící prostředky. Podle obhájců dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy je podání tišících prostředků za účelem odstranění bolesti přípustné a to i tehdy, je-li nejen evidentní, ale i záměrné, ţe tyto léky způsobí pacientovu smrt. Toto tvrzení lze doloţit Four – Step argumentem, který je prvním z argumentů, které se opírají o práva a povinnosti lékaře.
3.2.1 Práva a povinnosti lékaře
Argumenty ve prospěch přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy, které se opírají o práva a povinnosti lékaře, jsou:40 a) Four – Step Argument41 b) Argument povinnosti (Argument for a Duty)
a) Four – Step Argument Four – Step argument vyjadřuje podstatu principu dvojího efektu. Z analýzy Four - Step argumentu vyvodím argument ve prospěch přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Podoba Four – Step argumentu je následující:42 Za předpokladu, ţe terminálně nemocný pacient ţádá o ukončení svého ţivota, lze tvrdit následující: - lékař můţe pacientovi ulevit od bolesti (například za pomocí prostředků tišících bolest), i v případech, kdy s jistotou ví, ţe smrt pacienta můţe být předvídatelným vedlejším efektem. Smrt pro pacienta představuje menší zlo a odstranění bolesti větší dobro43 - lékař můţe úmyslně způsobit menší zlo tehdy, kdy je toto zlo totoţné s nejvyšším dobrem, tedy s odstraněním bolesti - kdyţ smrt znamená menší zlo, je ospravedlnitelné léčit pacienta stejně tak, jak se léčí jiná zla (nemoci)
40 Viz Kamm Frances M. „Physician – Assisted Suicide, the Doctrine of Double Effect, and the Ground of Value”. Op. cit., s. 588 – 590. 41 Vzhledem k faktu, ţe překlad názvu tohoto argumentu do českého jazyka by se mohl jevit nejasným, bude v textu uţíván název v originále. 42 Kamm Frances M. „Physician – Assisted Suicide, the Doctrine of Double Effect, and the Ground of Value”. Op. cit., s. 588. 43 Tento případ Kamm nazývá morfium pro případ ulevení od bolesti (morphine for pain relief case). 27
- pokud je smrt menším zlem a úleva od bolesti nejvyšším dobrem, pak je povoleno záměrně způsobit smrt pacienta či asistovat úmyslu způsobit jeho smrt. Záměrem v takové situaci je zastavit bolest, kterou pacient trpí
Podle Four - Step argumentu je přípustné aplikovat terminálně nemocnému pacientovi prostředky tišící bolest za účelem zmírnění bolesti, i kdyţ hrozí riziko, ţe způsobí jeho smrt. Úleva od bolesti je nejvyšším dobrem. Úkolem lékaře je léčit pacienta, zmírňovat jeho bolesti, tedy způsobovat mu nejvyšší moţné dobro. Podle odpůrců dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy není moţné jakýmkoli způsobem obhájit smrt pacienta, přestoţe smrt není zamýšlená. Pokud by bylo neakceptovatelné podat tišící léky s cílem ukončit pacientovy bolesti i s rizikem smrti, muselo by pak být nepřijatelné podat tyto léky pacientovi také za účelem odstranění bolesti. Lékař dává pacientovi tišící léky se záměrem ukončit jeho bolest, nikoli se záměrem ho usmrtit. Jeho cílem je v první řadě pomoc pacientovi. Smrt je pouze vedlejším, nezamýšleným důsledkem. Podání tišících léků za účelem odstranění bolesti, připouštějící riziko úmrtí, je ospravedlnitelné, neboť tento čin je v souladu s povinností lékaře. Na základě dostatečného zdůvodnění Four – Step argumentu lze předloţit argument ve prospěch legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy: - lékařovým zájmem je léčit pacienta - léčit pacienta znamená odstraňovat jeho bolest - podání tišících léků pacientovi za účelem odstranění bolesti je přípustné - je-li následkem podání tišících léků nezamýšlená smrt, která znamená ukončení pacientovy bolesti, je tento čin podle principu dvojího efektu přípustný - je-li akt odstranění bolesti akceptovatelný, měla by být přípustná smrt, která je způsobena se záměrem odstranit bolest - je-li akceptovatelná smrt způsobená se záměrem odstranit bolest, měly by být dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda přípustné - jsou-li dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda přípustné, měly by být legalizovány
Podstatou dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy je ukončení ţivota terminálně nemocného pacienta, jehoţ nemoc se nachází v progresivním stádiu. Lékař má povinnost léčit pacienta i tehdy, kdyţ ví, ţe s léčbou je spojeno riziko smrti pacienta.
28
Povinnost lékaře odstraňovat bolest zavazuje lékaře k tomu, aby dobro pacienta bylo vţdy na prvním místě. Na základě tohoto tvrzení předloţím další argument ve prospěch přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy, tedy argument povinnosti. Přeje-li si pacient úlevu od bolesti, která pro něho znamená nejvyšší dobro, a je-li takovou úlevou způsobení smrti, pak má lékař povinnost splnit pacientovu ţádost i za cenu menšího zla, tedy smrti.
b) Argument povinnosti Za předpokladu, ţe terminálně nemocný pacient ţádá o ulevení od bolesti a je si vědom rizika usmrcení, lékař má povinnost mu pomoci. Lékařova povinnost spočívá v odstraňování bolesti pacientů. Argument ve prospěch přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírá o povinnost lékaře odstraňovat pacientovu bolest. Argument povinnosti má následující podobu:44 - lékař má povinnost léčit pacienta, dokonce i kdyţ s jistotou předvídá, ţe způsobí pacientovi brzkou smrt, protoţe je smrt buď menší zlo a úleva od bolesti nejvyšší dobro, nebo je smrt v kaţdém případě nevyhnutelná (dokonce i kdyţ je nejvyšším zlem) a zastaví bolest - lékař má povinnost záměrně způsobit zlo (například bolest, slepota45) pro pacientovo zdravotní dobro a to i v situaci, kdy zlo je menší a dobro větší, nebo kdyţ zlo hrozí v kaţdém případě, a proto je dosáhnuto případného dobra - kdyţ smrt je menší či bezprostředně hrozící zlo pro pacienta, je přípustné léčit ho stejně tak, jak jsou léčena jiná menší zla - lékař má povinnost záměrně vyvolat pacientovu smrt či při ní asistovat, pokud je smrt menší zlo a odstranění bolesti větší dobro pro pacienta, nebo kdyţ je smrt v kaţdém případě nevyhnutelná a odstranění bolesti znamená pro pacienta dobro
Na základě tohoto argumentu lze tvrdit, ţe za určitých okolností je přípustné usmrcení, či asistence lékaře při usmrcení terminálně nemocného pacienta. Nachází-li se pacient
44 Kamm F.rances M. „Physician – Assisted Suicide, the Doctrine of Double Effect, and the Ground of Value”. Op. cit., s. 589. 45 Lékařovým úkolem je léčit pacienta i za takových okolností, kdy je zřejmé, ţe léčba můţe pacientovi způsobit jistý druh bolesti. Například můţe záměrně pacientovi amputovat nohu, kdyţ ví, ţe je to jediná moţnost, jak zachránit jeho ţivot. Tento čin je nutným zlem, neboť kdyby lékař pacientovi nohu neamputoval (menší zlo), pacient by zemřel (větší zlo). Z tohoto důvodu je přípustné způsobit menší zlo za účelem dosaţení dobra pro pacienta (záchrana ţivota). 29
v takové situaci, kdy nejvyšším dobrem je pro něho odstranění bolesti, lékař jedná s úmyslem pomoci pacientovi od bolesti, přičemţ si je vědom i té moţnosti, ţe podaný lék proti bolesti způsobí pacientovu smrt. Smrt znamená odstranění bolesti, coţ je pokládáno za nejvyšší moţné dobro pro pacienta. Lékař jedná s úmyslem poskytnout pacientovi toto dobro, i kdyţ následkem snahy způsobit dobro můţe být menší zlo (smrt pacienta).
Na základě analýzy Four – Step argumentu a Argumentu povinnosti lze tvrdit, ţe dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou přípustné. Povinností lékaře je léčit pacienta, odstraňovat jeho bolest. Je-li odstranění bolesti cílem léčby, přičemţ je tento cíl povaţován za správný, měl by lékař dosáhnout tohoto cíle i za cenu menšího zla, tedy smrti pacienta. Je-li přípustné úmrtí pacienta, které je nepředpokládaným důsledkem léčby, respektive důsledkem cíle odstranění bolesti, mělo by být akceptovatelné i usmrcení předpokládané, očekávané, jehoţ záměrem je taktéţ dobro pro pacienta. Zásadní je, ţe bude dosaţeno pacientova dobra, které spočívá v odstranění bolesti. Způsob, kterým tohoto cíle bude dosaţeno, není stěţejní. Podstatný je pouze fakt, aby dobra pacienta bylo dosaţeno co nejméně bolestivou cestou. Je-li touto cestou podání utišujícího prostředku a to i se záměrem ukončení ţivota pacienta, je tato moţnost přípustná. Lékař jedná v zájmu pacienta. Na prvním místě je odstranění bolesti. Ukončení bolesti je i záměrem dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda neznamenají prvořadně smrt pacienta. Jejich cílem je ukončit pacientovu bolest, usoudí-li pacient, ţe jeho ţivot pozbyl hodnoty a splňuje-li podmínky nezbytné k ţádosti o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu.46 Four – Step argument a argument povinnosti se opírají o práva a povinnosti lékaře pečujícího o terminálně nemocného pacienta. Argumenty ve prospěch dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se však neopírají pouze o práva a povinnosti lékaře, ale i o práva, která jsou přisuzována pacientům, kteří mají statut osoby47. Jedná-li se o euthanasii, jde v první řadě vţdy o vztah lékař – pacient. Ţadatel o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu si uvědomuje, ţe odstranění bolesti směřuje ke smrti. Odstranění bolesti a smrt terminálně nemocného pacienta jsou ekvivalentní. Kaţdý terminálně nemocný pacient by měl mít moţnost zaţádat o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu. Tato moţnost vychází z práv, která jsou
46 Viz kapitola 3.1. 47 Viz poznámka pod čarou 30. 30
přiznána kaţdé osobě48. V souvislosti s dobrovolnou euthanasií a asistovanou sebevraţdou se jedná o právo na smrt, právo na autonomii a právo zemřít důstojně.
3.2.2 Práva výběrová a práva závazná
Před provedením analýzy těchto práv je nezbytné uvést rozlišení práv na práva výběrová a závazná. V otázce přípustnosti jednotlivých druhů euthanasie je důleţité, z jakého úhlu pohledu se na výše uvedená práva nahlíţí. Existují dvě základní stanoviska, která uvádí Joel Feinberg49. Rozdíl demonstruji na právu na ţivot50. Právo na ţivot je pokládáno za argument, který uţívají obhájci i odpůrci přípustnosti jednotlivých druhů euthanasie. Právo na ţivot můţe být vykládáno dvojím způsobem. Toto dvojí pojetí práva na ţivot má původ v hodnotových systémech, vychází z odlišných přesvědčení jedinců. Právo na ţivot lze pojímat jako: a) právo výběrové b) právo závazné51
a) Právo závazné Práva závazná jsou spojena s povinností. Člověk má právo na X a s tímto právem se pojí jeho povinnost k X. Nemůţe se rozhodnout pro Y, není přípustná ţádná moţnost volby. Právo a povinnost jsou v jedné rovině, jsou shodné, nelze je od sebe oddělit. Podle tohoto druhu je právo na ţivot povinností člověka. S tím se pojí i povinnost nevzít ţivot druhému člověku, neboť i on má stejné právo na ţivot. Toto právo slouţí jako ochrana vlastníka proti tomu, aby byl usmrcen jiným člověkem. Tohoto práva na ţivot se nelze vzdát, odmítnout ho, neboť ţivot je dar a člověk má povinnost ţít do té doby neţ zemře přirozenou smrtí. Z tohoto hlediska je nepřípustné povolit jakoukoli formu usmrcení, nepřipouští se tedy ţádný druh
48 Viz poznámka pod čarou 30. 49 V práci pouţívám rozlišení práv, které uţívá Joel Feinberg. Jeho rozlišení je spjato s problematikou euthanasie. 50 U argumentů pro dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu je právo na ţivot pojímáno jako součást práva člověka na smrt. 51 Feinberg, Joel. “Voluntary Euthanasia and the Inalienable Right to Life”. Philosophy and Public Affairs, 1978, roč. 7, č. 2, s. 104. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009, [cit. 2008-10-03]. Dostupné z:
euthanasie. Právo na ţivot znamená povinnost ţít. Ţivot je povinnost, přičemţ člověk nemá právo dobrovolně svůj ţivot ukončit.
b) Právo výběrové Tento druh práv dává jeho drţiteli moţnost svobodně se rozhodovat, volit mezi určitými moţnostmi. S volbou je spjata i moţnost toto právo odepřít. Obecně lze tvrdit, ţe člověk má právo na X, přičemţ moţností tohoto práva je X odmítnout a zvolit si Y. Člověk má právo na ţivot, jehoţ součástí je právo na svobodu, majetek, právo rozhodovat se o svém ţivotě, právo cestovat i další práva. S těmito právy je spojena moţnost volby, tedy i varianta odmítnutí těchto práv. Člověk jakoţto svobodná bytost můţe se svým majetkem nakládat, jak se mu zlíbí. Má právo koupit si nové boty, auto či má právo vzdát se svého majetku. Je to jeho svobodná volba, část jeho práva. Toto právo se nepojí s ţádnou povinností. Záleţí na svobodné volbě člověka, jakou moţnost si vybere, přičemţ moţností tohoto práva je odepřít ho. Také právo na ţivot je vlastní pouze konkrétnímu člověku. Převedeme-li toto tvrzení na problematiku terminálně nemocných pacientů, kteří si uvědomují svou existenci, má takový pacient právo na ţivot, tedy právo pokračovat ve svém ţivotě. Ale má také právo si své právo na ţivot odepřít a zvolit si smrt. Osoba má právo se sama rozhodnout, jak dlouho chce ţít. Moţnost odmítnout právo na ţivot znamená zvolit smrt. Právo na ţivot je pojímáno jako součást práva na smrt.
3.2.3 Práva pacientů
O dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu mohou ţádat pouze ti jedinci, kteří mají statut osoby52. Osobě jsou přisuzována základní práva, která hrají stěţejní roli v argumentaci týkající se přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Analýzou podstaty těchto práv dospěji k argumentům ve prospěch přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Mezi tato práva náleţí: a) právo na smrt b) právo na autonomii c) právo zemřít důstojně
52 Viz poznámka pod čarou 30. 32
a) Právo na smrt Moderní technologie umoţňují prodluţovat pacientův ţivot téměř neomezeně. V této souvislosti se začalo hovořit o právu na smrt, respektive o právu zvolit si svou smrt. Toto právo je přisuzováno kaţdému terminálně nemocnému pacientovi jakoţto racionálnímu, sebe- uvědomujícímu si a zodpovědnému jedinci. Takový jedinec by měl mít moţnost zvolit si svou smrt v situaci, kdy jeho nemoc je ve své konečné fázi. Právo na smrt: - garantuje moţnost zemřít důstojně v čase, který si sám zvolí - zabraňuje situaci, kdy by byl pacientův ţivot zachraňován za kaţdou cenu, tedy i za cenu bolesti Smrt se stává pacientovým záměrem. „Předpokládaná smrt zkrátí ţivot osoby tak, ţe ţivot v sobě bude mít méně špatných věcí a nezbaví ho ţádných významných dobrých věcí, protoţe zde ţádné nemohou být.“53 Jestliţe pacient nemá ţádné dobré vyhlídky a neexistuje naděje na jeho vyléčení, měl by mít právo rozhodnout se pro smrt. Kaţdý člověk má právo na smrt, sám můţe rozhodnout, kdy a jakým způsobem má konec jeho ţivota nastat. Neexistuje nikdo, kdo by mu toto právo mohl upírat. Člověk je svobodná bytost, coţ mu umoţňuje rozhodovat o svém ţivotě i o své smrti. Jako příklad můţe poslouţit případ sedmdesátiletého pacienta s rakovinou hrtanu54 v terminálním stádiu55. Pacient je upoután na lůţko, napojen na přístroje s umělou výţivou. Stádium jeho nemoci mu znemoţňuje pozřít jakoukoli potravu. Je závislý na přístrojích a druhých lidech. Není schopen se sám o sebe postarat. Přesto celou svou situaci vnímá. Uvědomuje si, ţe neexistuje naděje na zlepšení jeho stavu. Pokud by byly dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda legalizovány, ţádal by o ně. Takto ţil přibliţně rok, neţ zemřel v bolestech na nemocničním lůţku. Pomocí léčby sice mohl ţít přibliţně o rok déle,
53 Kamm, Frances M. „Physician – Assisted Suicide, the Doctrine of Double Effect, and the Ground of Value”. Op. cit., s. 587, „Suppose death shortens a person’s life so that the life has fewer bad things in it and does not deprive him of any significant good things because there would not have been any.” 54 Rakovina hrtanu je nádorové onemocnění, které postihuje stěnu hrtanu. Hrtan je část dýchacích cest, která se nachází za nosohltanem. V hrtanu se můţe nádor vyskytovat na třech místech. Nejčastěji (necelé dvě třetiny) se nachází v oblasti hlasivek, necelá třetina se nachází nad hlasivkami a pouze minimálně se můţe rakovina objevit ve stěně hrtanu pod hlasivkami. (Free Medical Dictionary Online-Medical-Dictionary.org [online]. c2009, poslední revize 30. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
ale tento rok byl provázen bolestmi, které mu v posledních týdnech znemoţňovaly komunikaci s jeho blízkými. Vzhledem ke skutečnosti, ţe dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda jsou nepřípustné, zemřel v bolestech, na které nezabíraly ani tišící léky. Měl tento rok navíc pro něho hodnotu? Legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy by dala pacientům moţnost rozhodnout o své smrti, moţnost zemřít s důstojností, bezbolestně. Zastánci kodifikace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy netvrdí, ţe smrt znamená absolutní dobro pacienta. O tom, co je pro pacienta dobré či špatné, si musí rozhodnout pouze on sám a toto právo by mu nemělo být upíráno. Legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy pacientovi poskytuje variantu zvolit si smrt v případě, ţe se mu ukončení ţivota jeví jako správné, lepší neţ prodluţování ţivota za cenu bolesti. Kaţdý člověk má práh bolesti jinde, je nemoţné přesně definovat termín „nesnesitelná bolest“. Pacient ţádající o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu si svou existenci uvědomuje, je schopný vnímat okolí, tedy i bolest. Proto záleţí na něm samotném, kdy rozhodne, ţe jeho bolest je nesnesitelná. Usoudí-li, ţe následná existence by pro něho byla v důsledku bolesti neúnosná, měl by mít právo ţádat o ukončení svého ţivota. Kaţdý člověk jakoţto uvědomující, svobodná, zodpovědná entita by měl mít právo rozhodnout se pro svou smrt. Ţivot není povinností. Je na kaţdém jedinci, jak se za určitých okolností rozhodne. A je-li jeho volbou smrt, nikdo nemá právo nutit ho ţít. Právo na smrt je součástí lidského práva na ţivot, které je nepopiratelné56. Právo na ţivot je přisuzováno kaţdému člověku a zahrnuje v sobě právo nebýt zabit. Tímto právem, tedy právem na ţivot, argumentují odpůrci dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Nikdo nemá právo usmrtit jiného člověka. Je nepřípustné způsobit smrt jiného člověka, ať je úmyslem cokoli. Člověk, který zabije druhou osobu, vţdy jedná za svým osobním prospěchem, ať jiţ je motivem pomsta, peníze, ţárlivost a podobně. Vţdy se jedná pouze o jeho vlastní prospěch, je to vţdy pouze jeho vlastní rozhodnutí. Jedná-li se o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu, je situace zcela jiná. Jedinec, který je při tomto aktu usmrcen, je terminálně nemocný pacient vědomě, svobodně a dlouhodobě ţádající o ulevení od bolesti, i kdyţ by způsob ulevení měl znamenat smrt. Nejedná se o osobní prospěch lékaře, který pacientovi aplikuje či poskytne smrtící prostředek. Prospěchem je fakt, ţe pacientovi bude uleveno od bolesti. Euthanasie je prospěchem pro pacienta, nikoli pro toho, kdo usmrcení provede, tedy pro lékaře.
56 Nepopiratelnost práva na ţivot v tomto smyslu se odvíjí od stanoviska, na jehoţ základě je na toto právo nahlíţeno. V tomto smyslu je právo na ţivot řazeno mezi práva výběrová. Viz kapitola 3.2.2. 34
Právo na ţivot v sobě zahrnuje nejen povinnost nebýt usmrcen druhým člověkem (proti vůli drţitele práva), ale také právo nebýt druhým nucen, aby ţil. Právo na ţivot patří mezi absolutní práva člověka. „Tento kategorický a bezvýhradný charakter absolutního práva znamená (mimo jiných věcí), ţe nikdy nemůţe být v nevyřčeném konfliktu s absolutním právem jiných osob, jestliţe jsou tato práva stejného typu (například právo na ţivot), nebo jiného typu (práva na svobodu nebo majetek).“57 Podstata absolutního práva spočívá v tom, ţe stojí nad ostatními právy. Je-li právo na ţivot absolutním právem, je toto právo nezpochybnitelné, nevyvratitelné. Kaţdé osobě je toto právo přiznáno, bez výjimek. Nikdo jí ho nemůţe vzít, tedy nikdo nemá právo usmrtit druhého člověka. Právo na ţivot v sobě zahrnuje právo nebýt zabit. Jedná se o lidské právo, je přiznáno vţdy konkrétnímu člověku. Právo na ţivot v sobě obsahuje i řadu jiných práv, například právo na majetek, právo na svobodu, právo rozhodovat se a podobně. Nelze usmrtit jiného člověka s odvoláním na osobní právo například na majetek. Právo na ţivot je absolutní, stojí nad ostatními právy. Podstata absolutního práva tkví v tom, ţe člověk má moţnost vzdát se svého práva na ţivot, usoudí-li, ţe jeho ţivot pozbyl své hodnoty. Právo na ţivot v sobě nezahrnuje povinnost ţít. „Kdyţ se pacient rozhodne zemřít, zříká se svého práva na ţivot.“58 Tím, ţe se zřekne svého práva na ţivot, odjímá druhé osobě (lékaři) závazek neusmrtit ho. Lidská existence není povinnost, nikdo nemůţe být nikým nucen ţít zejména za situace, kdy se jeho ţivot v důsledku smrtelné nemoci stává pro něho utrpením. Mít právo na ţivot znamená, ţe kaţdý má právo vzdát se svého ţivota. Právo na ţivot neznamená pouze právo existovat, ţít, ale i právo zemřít. Smrt je opak ţivota, ale proces umírání je součástí ţivota. Umírání je jednou z velmi důleţitých událostí v ţivotě člověka. Pokud se umírání stane zdlouhavým, je doprovázeno nesnesitelnou bolestí a jistotou, ţe neexistuje minimální naděje na zlepšení, člověk by měl mít právo toto své utrpení zkrátit. Člověk by měl mít právo rozhodnout o způsobu své smrti, neboť nic nemůţe být intimněji propojeno se způsobem, jakým člověk vedl svůj ţivot, neţ způsob a čas vlastní smrti. V souvislosti s právem na smrt se hovoří o takzvaných postupových směrnicích, tedy
57 Feinberg, Joel. „Voluntary Euthanasia and the Inalienable Right to Life”. Op. cit., s. 97, “This unqualified and exceptionless character of an absolute right implies (among other things) that it can never be in unresolved conflict with the absolute rights of other persons, whether those rights are of the same type (for example, rights to life) or of another type (say, rights to liberty or to property).” 58 Kamm, Frances M. „A Right to Choose Death”. Op. cit. “If a patient decides to die, he is waving his right to live.” 35
moţnosti předem stanovit léčebný postup v situacích, kdy pacient není schopen rozhodovat o své následné léčbě59.
b) Právo na autonomii Argumenty ve prospěch dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírají o právo člověka na autonomii, o lidské právo na sebeurčení či samostatné rozhodování, schopnost volit, vybírat si mezi jednotlivými moţnostmi. Autonomie člověka je základní lidská hodnota, která nesmí být opomíjena60. Autonomie člověka vyjadřuje právo člověka svobodně se rozhodovat, moţnost samostatně zhodnotit svou situaci a současně i jeho zodpovědnost za své rozhodnutí. Kaţdý člověk má právo na zacházení se svým ţivotem podle své úvahy a nejlepšího přesvědčení. Nikdo není oprávněn jiného nutit, aby zaţíval bolest a utrpení. Člověk se můţe svobodně rozhodnout, jak se svým ţivotem naloţí, a společnost by měla toto právo jednotlivce plně respektovat, tedy přiznat terminálně nemocných pacientům právo samostatně určit jejich budoucí existenci. Jedná-li se o dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu, vyvstává otázka, zda je ţádost pacienta skutečně zaloţená na jeho přání, či je ovlivněná jinými okolnostmi (nátlak rodiny, pacientův pocit, ţe je okolí na obtíţ a podobně). Je-li si ţadatel o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu vědomý svého činu, následků, je za svou ţádost zodpovědný. Pokud v jeho rozhodování hrají vliv i jiné okolnosti, je to vţdy on, kdo má konečné slovo. Z tohoto stanoviska lze tvrdit, ţe je zodpovědný i za svou smrt. Lidé mají zodpovědnost za kaţdé své rozhodnutí a z tohoto principu jim nikdo toto právo nemůţe upírat, ani kdyţ jsou těţce nemocní. Kaţdá lidská bytost má právo na ţivot, které je nezpochybnitelné. Pokud si člověk, který si uvědomuje závaţnost své situace, zvolí smrt, je tato volba součástí jeho práva na autonomii. Není moţné odepřít jedinci právo zemřít, je-li v takové situaci, kdy nemá naději na vyléčení či alespoň zmírnění bolestí způsobených nemocí. Rozhodne-li se člověk pro dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu, má-li k tomu dostatečné důvody, které jsou v souladu s podmínkami k ţádosti o tento čin, je to pouze jeho svobodná volba, na kterou má právo, avšak v podstatě lze říci, ţe je to i jeho povinnost. Povinnost ve smyslu zodpovědnosti za svůj ţivot, v tomto případě za svou smrt, za rozhodnutí ţádat o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu. Jedinec, který má
59 Viz kapitola 4.2.3. 60 Právo na autonomii neberou v potaz odpůrci přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy (viz kapitola 3.3) a zastánci přípustnosti nevyţádané euthanasie (viz kapitola 5.2). 36
statut osoby61, je svobodná entita nadaná rozumem, coţ jí opravňuje učinit rozhodnutí za všech okolností, tedy i v momentu, kdy chce ţádat o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu. Člověk je svobodná entita a rozhodování o ţivotě a smrti závisí pouze na něm, nikdo jiný mu nemůţe vnucovat své rozhodnutí. Pouze on sám můţe posoudit, jakou mez utrpení ještě snese a jakou ne, neboť kaţdý má práh bolesti jinde. Nelze nikoho nutit ţít, jestliţe se pro něho ţivot stal nedůstojným.
c) Právo zemřít důstojně Kaţdý člověk má právo zemřít bezbolestně a sám si rozhodnout, jakým způsobem bude jeho smrt probíhat. Odmítnout smrtelně nemocným pacientům právo zemřít bezbolestně a s důstojností je, podle zastánců dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy, nespravedlivé a kruté. Ve většině případů doprovází nemoc terminálně nemocných pacientů nesnesitelná bolest, která musí být zmírňována léky. V mnohých případech ani aplikace utišujících léků bolest nezmírní, nebo způsobuje, ţe pacient ztrácí povědomí o okolní realitě. „Umírání často znamená dlouhý a bolestivý proces, kdy člověk ztrácí kontrolu nad sebou samým, a to jak fyzickou tak psychickou.“62 Pacient tak pozbývá svou svobodu, s níţ se pojí i jeho zodpovědnost rozhodovat o své existenci. Je to vţdycky on, kdo umírá, tudíţ by mu nemělo být upíráno právo svobodně se rozhodnout, jakým způsobem chce zemřít. Mezi výše uvedenými právy zastává klíčovou pozici právo na smrt. Klíčová pozice práva na smrt pramení z faktu, ţe toto právo můţe být uplatňováno samostatně a plně postačí k obhajobě dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Ostatní práva, tedy právo na autonomii a právo zemřít důstojně, jsou práva podřadná a lze je označit za jakousi součást práva na smrt. V souvislosti s výše předloţenými právy pacienta musí být zaručeno, ţe nebude provedena dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda v případě, kdy si je pacient nevyţádá. Riziko zneuţití hrozí, proto musí být stanovena pravidla určující, za jakých okolností můţe být dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda provedena.
61 Viz poznámka pod čarou 30. 62 Brock, Dan, W. „Voluntary Active Euthanasia“. The Hastings Center Report, 1992, roč. 22, č. 2., s. 11. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009, [cit. 2009-06-04]. Dostupné z:
3.2.4 Pravidla pro legalizaci
Odpůrci dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se často odvolávají na takzvanou „akci euthanasie,“ která proběhla v nacistickém Německu. „Akci euthanasie“ nelze ztotoţňovat s euthanasií, o které se v současné době vedou diskuze. Zastánci dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se shodují v názoru, ţe kdyby tyto druhy euthanasie byly kodifikovány a byla utvořena striktní pravidla, za kterých smí být provedeny, zabránilo by se jejich zneuţití. Obdobná pravidla, tedy pravidla určující přesné podmínky provedení nějakého činu, byla stanovena i v otázce potratů. Interrupce je v současné době legální. Ustanovením pravidel lze zabránit provádění euthanasie ilegálně. Striktní pravidla musí zaručovat, aby se terminálně nemocnému pacientovi dostalo nezbytné paliativní péče. Pouze za situace, kdy veškeré lékařské metody na zmírnění bolestí jsou nedostačující, mělo by se jednat o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu. Rozhodující má být úsilí pomoci pacientovi v konečné fázi jeho ţivota, nikoli finanční stránka. Je pravdou, ţe euthanasie je finančně méně nákladná neţ dlouhodobá léčba. Euthanasie nemá být únikem od ţivota, ale má být pouze krajním řešením pro terminálně nemocné, kteří jiţ nemají jinou šanci na zlepšení svého zdravotního stavu, a pro něţ jiţ neexistuje moţnost zmírnění jejich utrpení. Vytvoření striktních pravidel týkajících se dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy slouţí jako podpůrný argument obhájcům legalizace těchto druhů euthanasie. Kaţdý lékař, který schválí ţádost pacienta o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu, musí striktně dodrţovat tato direktiva. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda v Nizozemí63 jsou povoleny pouze za těchto podmínek:64 - usmrcení pacienta je způsobeno adekvátními lékařskými prostředky, které podá pacientovi lékař, pokud si je pacient vezme sám, lékař musí být přítomen - pacient můţe o euthanasii ţádat pouze způsobem vylučujícím jakoukoli pochybnost o jeho přání zemřít (musí ţádost učinit opakovaně, nesmí být pod vlivem drog, nesmí být psychicky nemocen,65 ovlivňován okolím a podobně.)
63 Kritéria pro provedení dobrovolné euthanasie či asistované sebevraţdy jsou ve všech zemích, kde jsou tyto druhy legální, principálně stejná. 64 Singer, Peter. Practical Ethics. Cambridge: Cambridge University Press, 1993, s. 196. 65 Existují však i případy, kdy ţadatelem o euthanasii byl psychicky nemocný jedinec a jeho ţádosti bylo vyhověno. Podmínkou stále zůstává schopnost uvědomování si své situace a vědomá, opakovaná ţádost o usmrcení. Tyto případy jsou pouze výjimkou. Jejich provedení značí moţnost, ţe v budoucnu budou rozšířeny 38
- pacientovo rozhodnutí je svobodné, trvalé a pacient si musí být vědom svého zdravotního stavu, prognózy a moţností léčby - pacientův zdravotní stav je doprovázen nesnesitelnými psychickými či fyzickými bolestmi, které jsou pro pacienta neúnosné - neexistuje ţádná známá naděje na zlepšení stavu pacienta - pacientovi musí být minimálně 12 let. Za pacienty, jejichţ věk se pohybuje od 12 do 16 let, rozhodují rodiče, u pacientů ve věku 16 a 17 let jsou rodiče do rozhodování zapojeni - kromě lékaře, který pacienta trvale ošetřuje, musí být s případem seznámen ještě jiný ošetřující lékař, který musí potvrdit diagnózu a splnění výše uvedených podmínek Provedení dobrovolné euthanasie nebo asistované sebevraţdy musí být nahlášeno příslušným orgánům. Usmrcení pacienta je prověřeno revizními orgány, které zkoumají, zda lékař neporušil zákon a zda vše proběhlo dle předpisů. Po provedení euthanasie musí lékař podat zprávu, kde je popsáno, jakou nemocí pacient trpěl, jak bylo postupováno, zda byla šance na zlepšení stavu, kolikrát pacient o euthanasii poţádal, kdo této ţádosti byl přítomen, jestli stav pacienta konzultoval s jinými lékaři i rodinou, jakým způsobem byla dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda provedena a podobně. Tato kritéria pro legalizaci dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy mají přímou spojitost s právy pacientů66. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou určeny pouze pro takové pacienty, kteří mají schopnosti přisuzované osobě67. Postrádá-li pacient tyto schopnosti, je bezpředmětné hovořit v souvislosti s jeho usmrcením o těchto závazných pravidlech68. Jak je z výše zmíněných kritérií patrné, zneuţití dobrovolné euthanasie či asistované sebevraţdy je takřka nemoţné. Jestliţe dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda nejsou legální, v mysli těţce nemocných pacientů vzniká strach z bolestivé smrti. Jestliţe je pacient utvrzen, ţe se nemusí bát bolestivé smrti, klesají ţádosti o dobrovolnou euthanasii a
podmínky, na jejichţ základě mohou být dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda přípustné i pro psychicky nemocné jedince. 66 Viz 3.2.3. 67 Viz poznámka pod čarou 30. 68 Kritéria pro usmrcení pacientů, kteří postrádají schopnosti přisuzované osobě, jsou od výše uvedených kritérií odlišná. Viz kapitola 4. 39
asistovanou sebevraţdu. Dostupnost těchto druhů euthanasie s sebou přináší psychologické uklidnění, jistotu klidné smrti, aniţ by o euthanasii bylo ţádáno. Moţnost poţádat o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu ulehčuje těţce nemocným konec ţivota. Pacient se lépe smíří s přicházející smrtí, má-li zaručeno, ţe v případě trýznivého umírání můţe poţádat lékaře o aplikaci či poskytnutí smrtících prostředků. Jak je patrné z práv pacientů, kaţdý člověk by měl mít právo rozhodovat o svém ţivotě, a tedy i o své smrti.
3.3 Argumenty proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraždy
Existují případy, kdy je usmrcení pacienta akceptovatelné. Jedná se o pasivní euthanasii, při které je pacientův ţivot ukončen odpojením od přístrojů či vysazením léků, které ho udrţují při ţivotě. Přeje-li si pacient ukončit léčbu tímto způsobem, lékař má povinnost jeho přání respektovat. Pasivní euthanasie je běţnou součástí lékařské praxe. Ponechání pacienta zemřít je zcela legální. Příčinou úmrtí je pacientova nemoc, nikoli zásah lékaře. Skutečnost, ţe je pasivní euthanasie legální, není argumentem pro legalizaci dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy.
Argumenty proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírají o následující tvrzení: - kaţdý člověk má právo na ţivot - s legalizací dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se pojí riziko kluzkého svahu - pro terminálně nemocné pacienty existuje moţnost paliativní péče - moţnosti medicíny se neustále rozšiřují, zlepšují
Kaţdému z těchto tvrzení věnuji samostatnou podkapitolu, v níţ dané tvrzení podrobím analýze. Následně tato tvrzení konfrontuji s argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Na základě tohoto rozboru zhodnotím sílu jednotlivých argumentů proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a vyvodím závěrečné stanovisko týkající se přípustnosti těchto druhů. Podle oponentů jsou dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda označovány jako nedobrovolný, nesvobodný akt, který je v rozporu se základními etickými zásadami vycházejícími z práv občana, tedy s právem člověka na ţivot a integritu. Světová lékařská
40
asociace (The World Medical Association) striktně odmítá jak dobrovolnou euthanasii, tak asistovanou sebevraţdu. „Euthanasie, která je aktem úmyslného ukončení pacientova ţivota, je neetická, i kdyţ se tak děje na ţádost pacienta nebo jeho blízkých příbuzných. Avšak to, ţe je euthanasie neetická, ještě neznamená, ţe by lékař neměl respektovat přání pacienta umoţnit mu přirozený proces umírání v konečné fázi nemoci.“69
3.3.1 Právo na život
Stěţejní argument proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírá o právo člověka na ţivot. Právo na ţivot bývá vykládáno různými způsoby. V širším slova smyslu je chápáno jako právo ţít – právo rozhodovat se, právo pracovat, právo jíst, právo bavit se, právo studovat a podobně. Právo na ţivot v uţším slova smyslu znamená právo nebýt zabit či právo být zachráněn před hrozící smrtí. A právě tento výklad práva na ţivot je tím, který má své opodstatnění v problematice dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Podle rozdělení druhů práv70 je, podle odpůrců přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy, právo na ţivot řazeno mezi práva závazná. Právo na ţivot je chápáno jako povinnost ţít. Ţivot byl člověku dán a on nemá právo se ţivota vzdát. Právo na ţivot a povinnost ţít je totéţ, nelze je od sebe oddělit. Je nepřípustné, aby ţivot člověka byl ukončen jinak, neţ přirozenou smrtí (stáří, nemoc, nehoda a podobně).
Argument, který se opírá o toto přesvědčení, má následující podobu: - právo na ţivot je přisuzováno kaţdému člověku, který má vlastnosti náleţející osobě71 - právo na ţivot člověku zaručuje, ţe nemůţe být beztrestně usmrcen - právo na ţivot je ekvivalentní s povinností člověka ţít - je-li ţivot povinností, je nepřípustné, aby ţivot člověka byl ukončen jinak, neţ přirozenou smrtí
69 WMA - The World Medical Association [online]. c2003, poslední revize 16. 1. 2009, [cit. 2008-06-10]. Dostupné z:
- je-li jediný způsob ukončení ţivota přirozená smrt, nelze, bez výjimek, připustit ţádnou jinou moţnost, jak ukončit ţivot člověka - pokud by byly akceptovatelné jiné moţnosti ukončení ţivota neţ přirozená smrt, byly by tyto alternativy v rozporu s právem člověka na ţivot - při dobrovolné euthanasii a asistované sebevraţdě není příčinou smrti nemoc, ale vědomý, záměrný zásah druhé osoby (lékaře), či napomáhání této osoby k usmrcení jedince - dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda nemohou být povaţovány za přípustné, neboť jsou popřením práva člověka na ţivot
Důsledkem dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy je smrt pacienta. Jedná se nesporně o určitou formu usmrcení. Z tohoto důvodů nelze euthanasii uzákonit v právním systému, který uznává nezpochybnitelnou hodnotu lidského ţivota. Hodnota lidského ţivota je dána tím, ţe člověk existuje. Legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy by znamenala popření práva na ţivot, které je ekvivalentní s povinností člověka ţít. Liberální stát by měl chránit ţivoty svých občanů, nikoli legalizovat jejich beztrestné usmrcování, byť na jejich vlastní ţádost. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda znamenají zcizení nezcizitelného. Ţivot byl člověku dán a je jeho povinností jej ţít, dokud tento ţivot nebude ukončen přirozenou smrtí. Kaţdý ţivot má svou hodnotu, která mu není odepřena ani v případě, kdy trpí smrtelnou nemocí v progresivním stádiu. Usmrtit člověka, byť na jeho výslovnou ţádost, znamená porušení práva na ţivot. Právo na ţivot nelze slučovat s právem na smrt. Liberální stát by měl ochraňovat ţivoty svých občanů. Na druhou stranu by znakem liberálního státu mělo být i právo člověka na svobodu, svobodné rozhodování. Občan liberálního státu by měl mít moţnost volit si sám mezi různými variantami, které jsou spojeny s jeho budoucí existencí. Ţivot byl člověku dán a člověk jakoţto svobodný jedinec by měl mít právo s tímto darem nakládat podle svého nejlepšího uváţení. Pokud je člověku bráněno, aby on sám rozhodoval o své následné existenci, znamená to, ţe je mu upírána jeho svoboda. Legalizace není popřením práva člověka na ţivot avšak zákaz legalizace je popřením svobody člověka a jeho práva rozhodovat se. Legalizace neznamená povinnost pro lékaře usmrcovat terminálně nemocné pacienty. Není povinností pro terminálně nemocné pacienty, aby ţádali o usmrcení. Legalizace poskytuje moţnost volby.
42
Podle oponentů má liberální stát ochraňovat ţivoty, ne umoţňovat jejich ukončení. Pokud by byly dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda uzákoněny, vyvstává riziko, ţe by se brzy proměnily v euthanasii nedobrovolnou či nevyţádanou. Euthanasie by se netýkala pouze pacientů, kteří si svou existenci uvědomují, ale třeba i lidí v komatu, novorozenců, lidí v depresích, sociálně slabých. Jestliţe by bylo schváleno usmrcení na jejich vlastní ţádost, bylo by velmi obtíţné vyvarovat se případné moţnosti zneuţití. Jedná-li se o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu, rozhodnutí o ukončení ţivota spočívá přímo na pacientovi. V této souvislosti se objevují námitky, ţe toto rozhodnutí můţe být ovlivněno okolím, tedy ţe není svobodné. S legalizací dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se pojí riziko, ţe bude legalizována i euthanasie nedobrovolná a nevyţádaná.
3.3.2 Argument kluzkého svahu
Ryze pragmatický argument proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírá o moţnosti jejího zneuţití. Tento argument je označován jako argument kluzkého svahu (slippery slope argument).
Argument kluzkého svahu má své opodstatnění v následujících tvrzeních: - dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou finančně méně nákladné neţ dlouhodobá léčba terminálně nemocného pacienta - legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy potenciálně vede k legalizaci nedobrovolné72 a nevyţádané73 euthanasie - ţádost o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu není projevem autonomního rozhodnutí terminálně nemocného pacienta
Se skutečností, ţe dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda jsou finančně méně náročné neţ dlouhodobá léčba, se pojí riziko, ţe pacienti bez zdravotního pojištění a pacienti ze sociálně slabých skupin budou usmrceni proti své vůli. Tyto případy jsou označovány jako sociální euthanasie. Legalizace euthanasie na vlastní ţádost by pak nevyhnutelně vedla k usmrcování i těch pacientů, kteří o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu neţádali. V případě schválení těchto druhů euthanasie vyvstává riziko jejich zneuţití
72 Viz kapitola 4. 73 Viz kapitola 5. 43
navzdory vytvořeným pravidlům. Odpůrci legalizace se domnívají, ţe v případě legalizace by se dobrovolná euthanasie proměnila v nedobrovolnou či nevyţádanou. S kodifikací nedobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se pojí riziko, ţe by euthanasie nebyla prováděna pouze na pacientech, kteří si ji vyţádají, ale i na těch, kteří pozbyli schopnost se rozhodovat, na lidech v depresích, lidech senilních, sociálně slabých, novorozencích a podobně, neboť i pro ně by euthanasie byla povaţována za jakousi formu vysvobození74. Hranice mezi dobrovolnou, nedobrovolnou a nevyţádanou euthanasií je neudrţitelná. Byla-li by povolena euthanasie na vlastní ţádost, jakým způsobem by bylo moţné zamezit legalizaci euthanasie i pro pacienty, kteří si svou situaci neuvědomují a nemohou se vědomě rozhodnout či mají schopnost vědomě se rozhodovat75, ale o euthanasii neţádali76? „Kdyţ zástupci (legalizace) dávají svůj souhlas, činí tak nikoli na základě autonomie, ale náhradního úsudku – zejména z různých důvodů, z nichţ plyne, ţe ţivot, nad nímţ visí otazník, nestojí za ţití.“77 Člověk je svébytná entita za všech okolností, a proto nikomu jinému neţ jemu samotnému nenáleţí právo rozhodovat o své budoucnosti. Není-li schopen toto rozhodnutí učinit, nelze nikomu dát zodpovědnost, aby rozhodoval za něho. A to i přesto, ţe by si pacient sám zvolil svého zástupce78. Nikdo jiný nezná přání pacienta lépe, neţ on sám. Nelze nikomu přisuzovat právo, aby mohl označit ţivot druhého za bezcenný, vhodný k ukončení. Uzákonění dobrovolné euthanasie by s velkou pravděpodobností zapříčinilo kodifikaci nedobrovolné či nevyţádané euthanasie. Pokud je dobrovolná euthanasie prospěšná, můţe být ve stejném smyslu prospěšná i nedobrovolná či nevyţádaná, neboť v tomto duchu i o těchto druzích by bylo moţné tvrdit, ţe jsou pacientovým dobrem, prospěchem, ukončením bolesti. Ţádost o euthanasii nelze povaţovat za projev autonomního rozhodnutí pacienta. Pacient v terminálním stádiu své nemoci je lehce ovlivnitelný okolím. Na jeho rozhodování
74 V této souvislosti se odpůrci euthanasie odvolávají na akci euthanasie, která proběhla v nacistickém Německu za vlády Adolfa Hitlera. Její základní idea spočívala v ukončení ţivotů, které nebyly označeny za plnohodnotné. Jednalo se o handicapované a mentálně postiţené jedince. Jedinci byli zabíjeni ve speciálních centrech pomocí léků, které jim byly přimíchávány do jídla či podávány injekcí. Dalším způsobem smrti bylo vyhladovění nebo otrávení plynem. 75 Více viz kapitola 4. 76 Více viz kapitola 5. 77 Kass, Leon. „Nepodám ţádný smrtící lék: Proč lékaři nesmějí zabíjet“. In Od narození do smrti: etické problémy v lékařství. Ed. David C. Thomasma a Thomasine Kushnerová. Přeloţila: Lucie Motlová. Praha: Mladá fronta, 2000. s. 243. 78 Viz kapitola 4.2.2. 44
mohou mít vliv i prostředky, které jsou pacientovy aplikovány z důvodu zmírnění bolesti. Tyto prostředky mohou mít vliv na pacientovu schopnost vědomě se rozhodovat, vnímat svou situaci a rozumět následkům ţádosti o usmrcení. „Terminálně nemocní pacienti, kteří si přejí smrt, jsou deprimovaní a deprese je vyléčitelná.“79
3.3.3 Paliativní péče
Paliativní péče je aktivní pomoc pacientovi, který se nachází v pokročilém nebo terminálním stádiu nemoci. Jejím cílem je zmírňovat bolest, zachovat pacientovu důstojnost a nabídnout psychologickou podporu blízkým osobám pacienta80. Třetí argument proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírá o alternativu paliativní péče. Jeho podoba je následující: - pacient se nachází v terminální fázi nemoci a trpí bolestmi, na které nezabírají prostředky, jimiţ současná medicína disponuje - s fyzickým utrpením se pojí i utrpení psychické - s psychickou bolestí se pojí pocit selhání, nadbytečnosti, méněcennosti81 - psychické stavy, které se projevují těmito pocity, jsou léčitelné - na léčení či zmírňování psychické bolesti se specializují centra hospicové82 a paliativní péče83
Pacient v terminální fázi své nemoci zaţívá bolest nejen fyzickou, ale téţ psychickou, sociální, případně duchovní. Tyto druhy bolestí se vzájemně prolínají a nelze je od sebe oddělovat. Odpůrci euthanasie zastávají názor, ţe pravou příčinou ţádostí o euthanasii není
79 Euthanasia suicide mercy-killing right-to-die physician assisted suicide living wills research. [online]. c2003, poslední revize 2009 [cit. 2008-06-12]. Dostupné z:
nesnesitelná bolest tělesná, ale právě bolest psychická, pocit selhání, méněcennosti, nepotřebnosti. Z tohoto důvodů prosazují rozšíření a lepší dostupnost84 paliativní péče. V rozhodování o euthanasii sehrávají svou podstatnou roli mezilidské vztahy. Má-li pacient dobré zázemí rodiny či přátel, jejich podporu spolu s kvalitní lékařskou péči zmírňující jeho bolest, nemá důvod ţádat o pomoc v podobě euthanasie. Oproti tomu nachází- li se v situaci, kdy nemá podporu okolí a ví, ţe jeho následná léčba bude pro blízké finančně nákladná a obtíţná, získá pocit nadbytečnosti a rozhodne se vyřešit situaci ţádostí o euthanasii. Ţádost o euthanasii je podle jejích odpůrců povaţována za jakési tiché volání o pomoc, o pozornost. Vzhledem k faktu, ţe pokrok v medicíně jde stále kupředu, mají lékaři k dispozici celou řadu prostředků, jak zmírnit pacientovi bolesti. Z tohoto důvodu je euthanasie povaţována za zbytečnou.
3.3.4 Pokrok v medicíně
Nepopiratelným faktem je, ţe v posledních letech se medicína stále zdokonaluje, objevují se stále nové technologie, které zlepšují zdravotní péči. Medicínský vývoj s sebou přináší i eventualitu, ţe brzy bude vynalezen nový lék, kterým bude moţno vyléčit dosud nevyléčitelné nemoci. Nikdy není moţné s definitivní platností určit, ţe pacientova další existence je beznadějná. Existují případy, kdy se pacient po mnoha letech probral z komatu, ačkoli mu lékaři jiţ nedávali šanci. Existuje moţnost, ţe zdravotní stav smrtelně nemocných pacientů se náhle můţe zlepšit. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou nepřijatelné, neboť s jistotou nikdy nelze tvrdit, ţe nemoc pacienta v terminálním stádiu je bez šance na zlepšení.
Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou nepřípustné, neboť: - existuje moţnost, ţe se lékař můţe zmýlit v diagnóze či prognóze onemocnění - nikdy není zaručeno, ţe nebude vynalezený nový léčebný postup, jak vyléčit či zmírnit pacientovu nemoc
Pravděpodobnost, ţe se lékař zmýlí v diagnóze je sice minimální, ale nikoli nemoţná. Uvaţuje-li se o dobrovolné euthanasii či asistované sebevraţdě, pak o pacientovi, který o ně ţádá, nerozhoduje pouze jediný lékař, diagnózu musí konzultovat i s jinými lékaři.
84 Center hospicové a paliativní péče je v současné době nedostatek, coţ způsobuje, ţe čekací doba na volné lůţko je dlouhá a paliativní péče nesnadno dostupná. 46
Pokrok v lékařské technologii i vývoj nových léků jdou stále kupředu. Proto není moţné s jistotou říci, kdy bude vynalezen nový, účinný lék na nemoci, na které se nyní umírá. Legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy můţe způsobit smrt člověka, jehoţ nemoc by mohla být teoreticky v blízké době vyléčena. Vraťme se k příkladu pacienta s rakovinou hrtanu v terminálním stádiu85, odkázaného na nemocniční lůţko. Tento pacient trpí bolestmi, na které léky nezabírají, přeţívá bez reálné naděje, ţe bude vyléčen. U pacienta je evidentní, ţe v blízké době zemře, jeho smrt je otázkou několika dnů, moţná týdnů. Připusťme moţnost, ţe v blízké době bude vynalezen lék na jeho nemoc. Je to moţnost, avšak není v tom ţádná jistota, ţe tomu tak opravdu bude během několika dní. Pacient ví, ţe moţnost objevení léku existuje, avšak záruku, ţe lék bude vynalezen v krátké době, nemá. Jistě existují případy, kde se mohou vynořit pochybnosti. V těchto případech jsou dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda nepřípustné. Existuje-li i sebemenší naděje na vyléčení, či zmírnění bolesti, dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda nejsou správnou volbou a nejsou akceptovatelné. U zmíněného případu pacienta s rakovinou hrtanu v terminální fázi ţádné pochybnosti nejsou. Je evidentní, ţe jeho smrt je nevyhnutelná, jeho nemoc není v moţnostech současné medicíny vyléčit. Pacient zemře v důsledku rakoviny. V tomto případě je euthanasie nejen morálně správným řešením, ale i jedinou humánní formou jeho léčby.
3.4 Závěrečné stanovisko k přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraždy
Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda se týkají těch pacientů, kteří jsou zcela kompetentní v rozhodování a uvědomují si svou situaci. Uzákonění dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy plně respektuje člověka, jeho práva a přání. Jejich legalizace nepřikazuje lékařům usmrtit terminálně nemocné pacienty, neznamená povinnost pro pacienty ţádat o ukončení jejich ţivota. Nabízejí legální moţnost zvolit si smrt v případě, kdy pacient uzná, ţe jeho další existence je v důsledku nemoci pro něho neakceptovatelná. Poskytují bezpečí a jistotu, ţe smrt nemusí být nutně bolestná a zdlouhavá. Legalizace dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy by znamenala poskytnutí pacientům moţnost kontrolovat a určit si průběh i čas své smrti.
85 Viz kapitola 3.2.3. 47
Je moţné připustit skutečnost, ţe riziko zneuţití dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy hrozí. Aby se zneuţití zamezilo, byla stanovena striktní pravidla, za nichţ jsou dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda proveditelné. Splňuje-li pacient všechna nutná kritéria, riziko zneuţití se minimalizuje. Oponenti euthanasie tvrdí, ţe poskytnutí moţnosti euthanasie terminálně nemocnému pacientovi je riskantní i proto, ţe nelze vyloučit brzké vynalezení léku na danou nemoc. Toto tvrzení je opodstatněné, neboť pokrok v medicíně je nepopiratelný. Naděje na vynalezení nových léků je obrovská. Avšak přestoţe pokrok jde stále kupředu, ve skutečnosti je proces objevování nových léčebných technologií pomalý. Objeví-li se nový lék, musí být podroben mnoţství experimentů. Trpí-li pacient takovou nemocí, na kterou v době, kdy se nachází v terminální fázi, není lék vynalezen ani není reálná naděje, ţe v blízké době bude výzkum dokončen, nemělo by mu být bráněno zemřít. Jednotlivé případy by měly být posuzovány individuálně. Není správné odmítnout dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu pro všechny typy případů. Neexistuje-li naděje na vyléčení či zmírnění zdravotního stavu pacienta a přeje-li si pacient euthanasii i přes poskytovanou paliativní péči, nemělo by mu být bráněno. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou přípustné za takových okolností, kdy je evidentní, ţe neexistují léčebné metody na uzdravení či zmírnění nemoci. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou nepřípustné, objeví-li se sebemenší pochybnost, dvojznačnost, nejasnost či existuje-li naděje, ţe v blízké době bude vynalezen lék na zmírnění či vyléčení pacientovy nemoci. Vţdy by se mělo vycházet od konkrétních případů a na jejich základě posoudit nejlepší moţnou formu léčby, přičemţ jednou z těchto moţností by měla být i dobrovolná euthanasie či asistovaná sebevraţda. Tyto druhy jsou přípustné v tom smyslu, ţe poskytují pacientům moţnost, aby jejich umírání nemuselo být zdlouhavé a plné bolesti.
48
4. NEDOBROVOLNÁ EUTHANASIE Nedobrovolná euthanasie je lékařem způsobené záměrné usmrcení jedince, který není schopen vnímat faktické okolnosti své existence, tudíţ není schopen vědomě se rozhodovat. Nedobrovolná euthanasie je provedena na jedinci, který o usmrcení neţádal, ani k němu nedal souhlas. Cílem následující kapitoly je předloţit a analyzovat argumenty, které se týkají přípustnosti nedobrovolné euthanasie. Předtím, neţ se budu zabývat jednotlivými argumenty, je nutné definovat skupiny pacientů, jichţ se tento druh euthanasie týká. V souvislosti s nedobrovolnou euthanasií rozlišuji dvě základní skupiny pacientů. Argumenty pro přípustnost nedobrovolné euthanasie dělím do dvou základních skupin v souvislosti s vymezením pacientů, jichţ se nedobrovolná euthanasie týká. Jedná-li se o jedince, kteří prokazovali schopnosti přisuzované osobě, opírají se argumenty pro přípustnost nedobrovolné euthanasie o skutečnost, ţe tito jedinci pozbyli spolu se statutem osoby i právo na ţivot ve smyslu práva výběrového86. Pojetí práva na ţivot ve smyslu práva výběrového zastává v praktické etice značné mnoţství autorů. Jedním z nich je Michael Tooley. Nejprve předloţím jeho pojetí práva na ţivot. Poté uvedu argument pro přípustnost nedobrovolné euthanasie, který se opírá o toto pojetí. Následně tento argument podrobím analýze, na jejímţ základě zhodnotím jeho sílu. Další argument pro přípustnost nedobrovolné euthanasie se opírá o moţnost učinit rozhodnutí, jakým způsobem má být postupováno za situace, kdy člověk sám nebude schopen toto rozhodnutí učinit. Jedná se o postupové směrnice, mezi něţ patří ţivotní vůle, udělení trvalé pravomoci zmocněnci pro zdravotní péči a ţádost nebýt resuscitován. Podstatu postupových směrnic uvedu v takovém rozsahu, který je nezbytný pro argumentaci pro přípustnost nedobrovolné euthanasie. Pro podrobnější informace o těchto směrnicích uvedu odkazy, v nichţ jsou uvedeny veškeré podmínky i nutné dokumenty. U další skupiny pacientů se základní argument pro přípustnost nedobrovolné euthanasie opírá o teorii nahraditelnosti. Autorem této teorie je Peter Singer. Nejprve předloţím základní myšlenku této teorie a následně ji podrobím analýze. Na základě této analýzy zhodnotím sílu teorie nahraditelnosti a vyvodím z ní stanovisko týkající se přípustnosti nedobrovolné euthanasie.
86 Viz kapitola 3.2.2. 49
Podle oponentů nedobrovolné euthanasie není podstatné, zda měl či neměl pacient statut osoby. Základní argument proti přípustnosti nedobrovolné euthanasie je identický se základním argumentem proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy. Podstatou těchto argumentů je právo člověka na ţivot. Přestoţe právo na ţivot hraje zásadní roli v otázce přípustnosti nedobrovolné euthanasie i dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy, argumentace u jednotlivých druhů euthanasie je odlišná. Důvodem je zdravotní stav pacienta. Z pojetí práva na ţivot nelze vyvodit stejnou argumentační výpověď proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a nedobrovolné euthanasie. Další argumenty se opírají o přesvědčení, ţe legalizace nedobrovolné euthanasie by narušila vztah lékař – pacient, a o skutečnost, ţe vývoj v medicíně v posledních letech jde stále kupředu. Tento argument je identický s argumentem proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy87. Z tohoto důvodu ho uvedu pouze stručně a s důrazem na odlišnost skupin pacientů, jichţ se týkají tyto druhy euthanasie. Závěrečná část této kapitoly je věnovávána stručnému shrnutí argumentů pro přípustnost i proti přípustnosti nedobrovolné euthanasii. Na základě konfrontace jednotlivých argumentačních výpovědí předloţím závěrečné stanovisko k přípustnosti nedobrovolné euthanasie.
4.1 Skupiny pacientů
Nedobrovolná euthanasie se týká těch jedinců, kteří nejsou schopni vnímat vlastní existenci v čase, nemají schopnost vědomě činit rozhodnutí. Jedná se o takové jedince, kteří mají statut lidské bytosti88. Jedná se o jedince, kteří jsou řazeni k druhu Homo sapiens. Avšak náleţitost k určitému druhu není rozhodující, toto příslušenství není mravně relevantní. „Dávat přednost ţivotu tvora pouze proto, ţe tento tvor je členem lidstva, nás můţe umístit do stejné pozice jako rasisty, kteří dávají přednost těm, kteří jsou členy jejich rasy.“89 Jedince, jichţ se týká nedobrovolná euthanasie, rozděluji do dvou základních skupin. A to v souvislosti s tím, zda měli, či neměli statut osoby.
87 Viz kapitola 3.3.4. 88 Viz poznámka pod čarou 30. 89 Singer, Peter. Practical Ethics. Op. cit., s. 88, „To give preference to the life of being simply because that being is a member of our species would put us in the same position as racists who give preference to those who are members of their race.“ 50
a) Jedinci, kteří měli statut osoby, tedy měli představu sama sebe jako pokračující existence v čase, byli si vědomi veškerých svých činů, vnímali svou originalitu, odlišnost od jiných forem ţivota, měli schopnost vědomě se rozhodovat, volit mezi různými variantami. Tyto schopnosti v důsledku nemoci, stáří či jiných okolností (například nehoda) pozbyli. Mezi tyto jedince patří: - jedinci v komatu90 - senilní jedinci - jedinci s poškozením mozku - mentálně postiţení jedinci, jejichţ postiţení je důsledkem nehody či jiných okolností - jedinci, kteří jsou mentálně narušeni takovým způsobem, ţe by měli být chráněni sami před sebou91
b) Jedinci, kteří nikdy nenabyli statutu osoby, tedy nikdy nebyli schopni vnímat svou odlišnost, svou existenci přetrvávající v čase. Mezi tyto jedince patří: - novorozenci - mentálně postiţení jedinci, kteří se s tímto postiţením jiţ narodili
Diskuze o nedobrovolné euthanasii jsou aktuální zejména v posledních letech a nabývají na stále větší intenzitě. Objevují se v souvislosti s pokrokem v medicíně. Díky vývoji v medicíně lze zachránit ţivot lidem, kteří by dříve v důsledku svého zranění či nemoci zemřeli. Ale nové medicínské technologie s sebou přinášejí i negativní důsledek. Značná část těchto pacientů pouze přeţívá, aniţ by si uvědomovala svou existenci. Tito lidé jsou udrţováni pomocí přístrojů na hranici ţivota a smrti. V těchto případech vyvstává otázka zbytečnosti léčby92.
90 Kóma je stav hlubokého bezvědomí. V těţších případech postiţený nereaguje ani na bolestivé podněty. Kóma vigilní je kóma, při němţ pacient působí dojmem, ţe se probral. Má otevřené oči, je schopen přijímat potravu, ale není schopen navázat kontakt s okolím. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.) 91 Euthanasia - ProCon.org [online]. c2004, poslední revize 13. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z
4.2 Argumenty pro přípustnost nedobrovolné euthanasie
Argumenty ve prospěch legalizace nedobrovolné euthanasie se opírají o skutečnost, ţe entity, jichţ se týká, nemají vlastnosti charakteristické pro osobu. Nejsou schopni si uvědomovat svou existenci v čase, tudíţ ani nemají spojena ţádná přání s budoucností.
Argumenty ve prospěch přípustnosti nedobrovolné euthanasie pro ty jedince, kteří pozbyli statut osoby, se opírají o následující tvrzení: - jedinci, jichţ se nedobrovolná euthanasie týká, ztratili právo na ţivot - kaţdému jedinci je přisuzováno právo sepsat postupové směrnice
Argument ve prospěch přípustnosti nedobrovolné euthanasie pro ty jedince, kteří nikdy neměli statut osoby, se opírá o následující tvrzení: - usmrcení postiţeného novorozence je v souladu s teorií nahraditelnosti
4.2.1 Ztráta práva na život
Nedobrovolná euthanasie se týká těch jedinců, kteří kdysi byli schopni rozumně myslet, rozhodovat se a vnímat svou existenci v čase, ale nyní kvůli těţké nemoci, stáří anebo nehodě tuto schopnost pozbyli a není u nich reálná šance na zlepšení stavu. Tito pacienti přeţívají často i mnoho let bez velkých nadějí na změnu. Takové případy nejsou ojedinělé. Denně dochází k řadě váţných autonehod, při kterých dochází k tragickým zraněním. Zraněním natolik váţným, ţe osoba, které se nehoda přihodila, ztratila kvůli těţkému poškození mozku nejen schopnost svobodně se rozhodovat, ale i schopnost vnímat sebe sama jako entitu pokračující v čase a existuje mizivá či ţádná šance na zotavení. Soudobá medicína je natolik vyspělá, ţe tito jedinci mohou ve vegetativním stádiu strávit mnoho let. Tito jedinci nejsou schopni rozumně myslet, rozhodovat se, pozbyli schopnost sebeuvědomění. Má se těmto bytostem násilně prodluţovat ţivot, jestliţe neexistuje reálná naděje na uzdravení? „Jestliţe je bytost neschopná chápat sebe samu jako existující v čase, není potřeba brát
nemůţe ukončit závislost na intensivní lékařské péči. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.) 52
v úvahu moţnost znepokojení se nad vyhlídkou zkrácení její budoucí existence. Ona se tím nemůţe zneklidňovat, nemá ponětí o své vlastní budoucnosti.“93 Jedinci, jichţ se nedobrovolná euthanasie týká, si nejsou schopni uvědomovat svou existenci, nechápou sebe sama jakoţto odlišné entity existující v čase. Podle Tooleye má právo na ţivot pouze takový jedinec, který „…má pojetí sebe sama jako pokračující subjekt zkušeností a dalších mentálních stavů a věří, ţe je sám takovou pokračující entitou.“94 Jestliţe jedinec tyto vlastnosti pozbyl, je ospravedlnitelné jej usmrtit, neboť „…je mnohem váţnější vzít ţivot bytosti vlastnící všechny nebo většinu těchto charakteristik, neţ vzít ţivot bytosti nevlastnící ţádné z nich.“95 Argument pro přípustnost nedobrovolné euthanasie, který se opírá o toto pojetí práva na ţivot, má následující podobu: - právo na ţivot je právem pokračovat ve své existenci v čase, tedy směřovat z minulosti přes přítomnost do budoucnosti - toto právo náleţí entitě, která si uvědomuje svou odlišnost od ostatních forem ţivota - pouze taková entita, která si uvědomuje svou odlišnost, můţe mít přání spojená se svou existencí v čase - pouze ta entita, která má přání do budoucna, můţe být vlastníkem práva na ţivot, - není-li schopna tato entita mít přání, neboť si neuvědomuje svou existenci v čase, není vlastníkem práva na ţivot - proto pouze osoba má právo na ţivot, neboť si racionálně uvědomuje svou existenci v čase, svou odlišnost, svou moţnost mít přání
93 Singer, Peter. Practical Ethics, Op. cit., s. 91-92. „If a being is incapable of conceiving of itself as existing over time, we need not take into account the possibility of it worrying about prospect of its future existence being cut short. It can’t worry about this, for it has no conception of its own future.” 94 Tooley, Michael. „Abortion and Infanticide”. Philosophy and Public Affairs, 1972, roč. 2, č. 1. s. 44. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009, [cit. 2009-06-04]. Dostupné z:
Podle pojetí práva na ţivot ve smyslu práva výběrového je nedobrovolná euthanasie přípustná. Nestará-li se bytost o svou další existenci v čase, tedy nemá přání pokračovat ve své existenci, není porušením jejího práva, kdyţ bude usmrcena. Její právo na ţivot není ve shodě s jejím přáním. Nemůţe mít ţádné přání96, neboť si svou existenci v čase neuvědomuje. Z tohoto důvodu její usmrcení „…nelze ztotoţňovat s usmrcením normální lidské bytosti či jiným sebe-uvědomujícím tvorem.“97 Skutečnost, ţe pacient postrádá schopnosti náleţející osobě, tedy i právo na ţivot ve smyslu práva výběrového, nelze pokládat za dostatečně silný argument pro přípustnost nedobrovolné euthanasie. Legalizovat nedobrovolnou euthanasii pouze na základě přesvědčení skupiny jedinců, kteří definují právo na ţivot jako právo pro ty jedince, jeţ jsou schopni vnímat svou existenci v čase a mohou se vědomě rozhodovat, je značně diskriminující. Argument opírající o toto pojetí práva na ţivot je pouze podpůrným argumentem pro přípustnost nedobrovolné euthanasie. Nelze na něm postavit obhajobu nedobrovolné euthanasie. Vymezení skupiny pacientů na základě tohoto pojetí práva na ţivot je značně omezující a nejasné. Podle tohoto pojetí by bylo přípustné usmrtit například pacienta v komatu. Dříve by tento pacient s velkou pravděpodobností zemřel avšak díky moderní medicíně má velké šance na probuzení, na ţivot bez následků. Obhájci nedobrovolné euthanasie, zastávající tento argument, nevymezují konkrétní skupinu jedinců, pro které by byla nedobrovolná euthanasie určena. Nedobrovolná euthanasie se týká těch jedinců, kteří nejsou schopni vnímat svou existenci v čase a nejsou schopni vědomě se rozhodovat. To ovšem neznamená, ţe by tento druh euthanasie měl být přípustný pro všechny takovéto jedince. Nedobrovolnou euthanasii lze akceptovat pouze za takové situace, kdy by byly přesně stanoveny podmínky, na jejichţ základě by měla být provedena, a v první řadě by musela být blíţe specifikovaná skupina pacientů. Pokud by tato skupina nebyla blíţe definovaná a nedobrovolná euthanasie by byla legalizována pouze na základě skutečnosti, ţe tito pacienti nevlastní statut osoby, hrozilo by značné riziko zneuţití. Krokem k legalizaci nedobrovolné euthanasie je moţnost sepsat postupové směrnice, v nichţ je stanoveno, jakým
96 To neznamená, ţe by tato bytost neměla ţádná práva. Tooley tvrdí, ţe spojitost mezi právy a přáními je velmi obtíţná u lidí, kteří nejsou dočasně schopni vnímat svou existenci, například lidé ve spánku. Kdyţ člověk spí, nemá ţádná přání. To neznamená, ţe by pozbyl svá práva. Vlastnictví práva je spojeno se schopností mít přání či s aktuálními přáními. Tuto schopnost lidské bytosti postrádají. Viz poznámka pod čarou 30. 97 Singer, Peter. Practical Ethics, Op. cit., s. 182. „…can not be equated with killing normal human beings, or any other self-conscious being.“ 54
způsobem má být postupováno za situace, kdy jedinec pozbude schopnost vědomě se rozhodovat a uvědomovat si svou existenci v čase.
4.2.2 Postupové směrnice
Kaţdá osoba má právo učinit prohlášení pro případ, ţe by ztratila schopnost vnímat svou existenci jakoţto odlišné entity v čase a s tím spojenou moţnost volit mezi různými variantami. V souvislosti s nedobrovolnou euthanasií se často hovoří o postupových směrnicích (advance directives). Jedná se o moţnosti předem stanovit léčebný postup v situaci, kdy jedinec nebude schopen sám vědomě rozhodovat o své následné léčbě.
Mezi postupové směrnice patří: - dokument ţivotní vůle (Living wills) - udělení trvalé pravomoci zmocněnci pro zdravotní péči (Durable Power of Attorney for Health Care) - kombinace výše zmíněných - ţádost nebýt resuscitován (Do not resuscitate order)
a) Životní vůle Osoba má právo určit, jak se má postupovat v situaci, kdy ona kvůli svému zdravotnímu stavu, například po těţké autonehodě, nebude schopna rozhodovat o své budoucí existenci. Sepsání ţivotní vůle předem zajišťuje autonomii pacienta, odstraňuje strach z moţného budoucího léčebného postupu, se kterým pacient nesouhlasí a zejména usnadňuje situaci lékařům. Lékařům tento dokument umoţňuje jednat podle přání pacienta za situace, kdy pacient ztratil schopnost se sám rozhodovat98. Oponenti nedobrovolné euthanasie argumentují, ţe „ţivotní vůle“ je často sepsána dlouho předtím, neţ nastane situace, kdy jedinec není schopen se rozhodovat. Nepřipouští tedy moţnost, ţe by za situace, kdy není schopen se rozhodovat, reagoval jinak. Nikdo nemůţe říci, jak by se v budoucnu zachoval. Osoba sepisující svou ţivotní vůli není totoţná s tím jedincem, který se dostane do situace, v níţ není způsobilý se rozhodnout. Přestoţe si pacient v minulosti přál za takovýchto okolností ukončit svou existenci, nyní, kdyby byl schopen toto své rozhodnutí učinit znova, existuje moţnost, ţe by si přál ve své existenci
98 Více viz US Living Will Registry - Health Care Proxy & Advance Directive – Home [online]. c1999, poslední revize 25. 3. 2009 [cit. 2009-04-13]. Dostupné z
pokračovat. Z tohoto důvodu nelze ţivotní vůli striktně povaţovat za definitivní přání pacienta. Tato rozhodnutí v sobě obsahují jisté rozpornosti, které mohou být různě interpretovány. „Jazyk je často dvojznačný a můţe být správcem zdravotní péče interpretován způsobem, který pacient nezamýšlel.“99 Příkladem můţe být formulace typu „nevyléčitelně nemocný“. Pokud je někdo nevyléčitelně nemocný, neznamená to, ţe nemá šanci proţít mnoho plnohodnotných let. Tomuto tvrzení lze oponovat. Uznáme-li, ţe osoba je svobodná a má právo rozhodovat o své následné existenci, je ţivotní vůle posunem vpřed. Při jejím sepisování má dotyčná osoba moţnost vytyčit a přesně stanovit mezní situace, které mohou nastat, a vyjádřit k nim své stanovisko, jak se má lékař zachovat. Má moţnost definovat, za jakých okolností nemá být jeho ţivot násilně prodluţován a podobně. Z tohoto důvodu má ţivotní vůle velký význam a jistě usnadňuje rozhodování lékařů za obtíţných okolností. V tomto smyslu lze uznat, ţe ţivotní vůle připouští nedobrovolnou euthanasii, neboť je uplatňována za situace, kdy dotyčný nemá vlivem svého zdravotního stavu rozhodnout o svém ţivotě či smrti. Má-li člověk sepsánu svou ţivotní vůli, členové rodiny či ostatní blízcí nemají ţádné právo rozhodovat o jeho následné léčbě, jako je tomu v případě udělení trvalé pravomoci zmocněnci pro zdravotní péči.
b) Udělení trvalé pravomoci zmocněnci pro zdravotní péči Člověk má právo ustanovit si svého zástupce, který v situaci, kdy on sám nebude schopen rozhodovat o své léčbě, rozhodne, jak má být postupováno. Tímto zástupcem nemusí být pouze člen rodiny, ale kterýkoli dospělý, kterého si dotyčný určí. Jedná se o udělení trvalé pravomoci zmocněnci pro zdravotní péči. Tento zmocněnec musí být dobře obeznámen s pacientovými přáními a pokyny, které stanovují, jakým způsobem má pokračovat následná léčba, je-li pacient v situaci, kdy není schopen sám rozhodovat. Zmocněnec je ustanoven na základě písemného prohlášení, ve kterém je obsaţen i postup, podle kterého má zmocněnec
99 ZENIT - The World Seen From Rome [online]. c2009, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-01]. Dostupné z < http://www.zenit.org/article-14522?l=english>, „The language is often ambiguous and can be interpreted by a health-care provider in a variety of ways that a patient did no intend.“ 56
jednat100. Zástupce musí vţdy rozhodovat podle přání, instrukcí a hodnot, které pacient vyznává. Tato ustanovení jsou omezena pouze v jednom směru. Zmocněnec nesmí dát souhlas k euthanasii. Tato podmínka slučuje poţadavky státu a chrání zájmy pacienta. Tento dokument se nazývá ochranné léčebné usnesení (The Protective Medical Decisions Document)101. Další moţností ustanovujících pravidel je kombinace výše zmíněných, tedy pacient má sepsanou svou „ţivotní vůli“ a současně má určeného i svého zástupce. Vzhledem k faktu, ţe nikdy nelze předpokládat veškeré moţné situace, které mohou nastat, jeví se tento druh pravidel jako nejlepší.
c) Žádost nebýt resuscitován Pokud se jedinec ocitne v důsledku nehody či nemoci ve stavu, kdy přestane dýchat či se jeho srdce zastaví, na základě této směrnice můţe stanovit, ţe nechce být za určitých situací resuscitován102, například pokud by po provedené resuscitaci došlo k trvalému poškození mozku103.
Mezi nejčastější situace, za nichţ není vhodné resuscitovat, patří: - neobnoví-li se činnost srdce - neobnoví-li se činnost dýchání - pokud z resuscitace neplyne ţádný prospěch pro pacienta - pokud nad klady resuscitace převaţují zápory, například resuscitace zachrání pacientův ţivot, ale pacientův mozek bude poškozen takovým způsobem, ţe neexistuje naděje na vyléčení
100 Více viz Washington Medical Information; WSMA Medical Association, Seattle, WA. [online]. c1996., poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
Tyto směrnice lze povaţovat za jistou formu pasivní euthanasie. Pasivní euthanasie je přípustná a je součástí běţné lékařské praxe104. Přestoţe odpůrci výše zmíněných direktiv argumentují, ţe v sobě obsahují „obecný předpoklad smrti,“105 důleţitost postupových směrnicí je zejména v tom, ţe jedinci umoţňují určit si, jakým způsobem bude postupováno za situace, kdy on sám bude nezpůsobilý toto rozhodnutí učinit. Člověk, který má sepsanou jednu z forem těchto direktiv, nabývá jistoty, ţe v situaci, kdy pozbude schopnost se vědomě rozhodovat, bude postupováno podle jeho přání. I přesto, ţe některé části lze zpochybnit, ustanovení takovýchto direktiv je krokem kupředu. Jejich výhodou je, ţe jsou zaloţeny na vůli pacienta a současně ulehčují lékařům rozhodnutí, jakým směrem se má vyvíjet léčba pacienta, který není schopen se rozhodovat.
4.2.3 Teorie nahraditelnosti
Do druhé skupiny jedinců, jichţ se týká nedobrovolná euthanasie, patří ti jedinci, kteří nikdy neměli schopnosti přisuzované osobě. Mezi tyto entity jsou řazeni i postiţení novorozenci. Novorozenec nemá představu o sobě samém jakoţto pokračující entitě v čase. Je schopen vnímat proţitky, cítit bolest, ale nejedná se o racionální bytost uvědomující si svou existenci v čase. Vnímá pouze svou přítomnost, nikoli moţnost své budoucnosti, nemá přání směřující do budoucnosti, nemá schopnost racionálně se rozhodovat. „Pokračující existence nemůţe být v zájmech bytosti, která nikdy neměla představu vlastního pokračování a která nikdy nebyla schopná koncipovat sama sebe jako existující v čase.“106 V současné době je prenatální vyšetření zcela běţnou záleţitostí. Dnešní medicína je natolik vyspělá, ţe dokáţe odhalit nejen pohlaví plodu, ale i valnou většinu genetických vad. Zjistí-li se během těhotenství, ţe se ţeně narodí těţce postiţený jedinec, má ţena právo tomuto narození zabránit. Interrupce je zcela běţnou a legální záleţitostí. Singer zdůrazňuje, ţe matka, která se rozhodne pro potrat dítěte s váţnou diagnózou, můţe znovu otěhotnět a porodit zdravé dítě, jehoţ ţivot bude hodnotnější neţ dítěte s těţkou diagnózou. Místo jedince postiţeného se narodí jedinec zdravý. Nemocný plod je „vyléčen“ zdravým. V tomto smyslu
104 Viz kapitola 2. 105 ZENIT - The World Seen From Rome [online]. c2009, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-01]. Dostupné z < http://www.zenit.org/article-14522?l=english> „a general presumption for death“ 106 Singer, Peter. Practical Ethics. Op. cit., s. 97-98. „Continued existence cannot be in the interests of a being who never has had the concept of a continuing self- that is, never has been able to conceive of itself as existing over time.” 58
je nahraditelnost postiţeného plodu zdravým plně přijatelná. Protoţe potraty (a to nejen postiţených jedinců) jsou legální107, je teorie nahraditelnosti nenarozeného jedince přípustná. Jestliţe je akceptovatelné, ţe postiţený plod můţe být nahrazen ještě před narozením, proč by nemohl být nahrazen jiţ narozený postiţený jedinec? Tento názor v ţádném případě neznamená Singerův nezájem či opovrţení postiţenými lidmi. „Náš názor je naopak takový, ţe by vyspělé státy měly, v porovnání se současným stavem, poskytovat mnohem více prostředků k tomu, aby postiţení lidé mohli ţít spokojenější a hodnotnější ţivoty, a také by měly pomáhat postiţeným lidem co nejvíce rozvinout jejich potenciál. Měli bychom se snaţit přetransformovat často špatnou institucionální péči a poskytnout nezbytné sluţby postiţeným lidem, aby mohli ţít místo v institucích v komunitách.“108 Argument pro přípustnost nedobrovolné euthanasie pro jedince, kteří nikdy neměli schopnosti přisuzované osobě, se opírá o teorii nahraditelnosti109 a má následující podobu: - je přípustné ukončit existenci nenarozeného jedince, neboť není schopen vnímat svou existenci - důvodem ukončení existence je předejít následnému obtíţnému ţivotu v důsledku postiţení - je-li přípustné ukončit existenci nenarozeného jedince, aby se zabránilo jeho následné problematické existenci, mělo by být přípustné ukončit existenci jiţ narozeného jedince, který trpí váţným postiţením - ukončení této existence je přípustné, neboť tento jedinec dosud nezískal schopnosti přisuzované osobě110, mimo jiné nevnímá svou existenci jakoţto pokračující entity v čase, nevlastní schopnost vědomě rozhodovat se, nemá právo na ţivot111
107 V současné době jsou potraty legální ve většině států světa. Výjimku tvoří například Polsko, Irsko či některé státy Latinské Ameriky. Více viz Abortion Clinics and Medical Abortion Providers [online]. c2007, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z < www.abortion.com>. 108 Kuhse Helga, Singer Peter, Should the Baby Live? The Problem of Handicapped Infants. Op. cit. Preface. „On the contrary, it is our view that affluent nations should be spending far more than they presently allocate to assist disabled people to live fulfilling, worthwhile lives, and to enable people with disabilities to develop their potential to the utmost. We should commit ourselves to transforming the often deplorable standards of institutional care, and to providing the services needed for disabled people to move out of institutions and into the community.“ 109 Viz Singer, Peter. Practical Ethics. Op. cit., s. 181-191. 110 Viz poznámka pod čarou 30. 111 Novorozencům není přisuzováno právo na ţivot ve smyslu práva výběrového. Více viz kapitola 3.2.2. 59
Novorozenec nemá schopnost rozhodovat se, neuvědomuje si vlastní existenci jakoţto pokračující entity v čase. „Kdyţ přemýšlím o sobě jako o osobě, kterou nyní jsem, uvědomuji si, ţe jsem vstoupil do ţivota aţ nějakou dobu po mém narození. Při narození jsem neměl ţádné ponětí o budoucnosti a ţádné zkušenosti, které si nyní mohu připomenout jako ´moje´.“112 Usmrcení postiţeného novorozence nelze ztotoţňovat s usmrcením osoby, která si svou existenci uvědomuje. Novorozenec si uvědomuje svou existenci v přítomnosti, ale svou existenci v čase, tedy v minulosti a budoucnosti, si plně neuvědomuje, nemůţe rozhodnout, kam bude směřovat jeho existence. „Usmrcení šneka nebo den starého novorozence nezkříţí ţádné plány tohoto druhu, protoţe šneci a novorozenec nejsou schopní mít nějaká přání.“113 To ovšem neznamená, ţe by bylo morálně správné usmrtit jakéhokoli novorozence. Argumenty týkající se přípustnosti nedobrovolné euthanasie pro novorozence se vztahují pouze k těm novorozencům, kteří se narodí s vysokou mírou postiţení114. Narodí-li se těţce postiţené dítě, tíha rozhodnutí o jeho případné smrti leţí na jeho rodičích (a samozřejmě na lékaři, který určuje diagnózu). Je nutné rozlišovat stupně postiţení, neboť některá postiţení jsou zanedbatelná a nemají zásadní vliv na další ţivot. Nedobrovolná euthanasie by byla přípustná pro takové novorozence, jejichţ míra postiţení zapříčiní, ţe následná existence postiţeného novorozence se změní pouze v léčbu, nesčetné mnoţství operací a malou nadějí na zlepšení115. Podle Singerovy teorie nahraditelnosti je pro tyto jedince euthanasie, či jejich nenarození, lepší variantou. Narození handicapovaného jedince můţe mít vliv i na budoucí rozhodování rodičů. Velmi často nastávají případy, kdy rodiče nejsou schopni se o svého postiţeného potomka starat a dítě končí v ústavu. Rodiče, kterým se narodí těţce postiţené dítě a rozhodnou se ukončit jeho ţivot, budou v budoucnu s velkou pravděpodobností touţit po dalším potomkovi. Zde tedy opět platí teze o nahraditelnosti některých jedinců. Jestliţe smrt postiţeného novorozence vede k narození zdravého dítěte,
112 Singer, Peter. Practical Ethics. Op. cit., s. 133. “When I think of myself as the person I now am, I realize that I did not come into existence until sometime after my birth. At birth I had no sense of the future and no experiences which I can now remember as ´mine.´” 113 Ibid., s. 90. „Killing a snail or a day-old infant does not thwart their desires of this kind, because snails and newborn infants are incapable of having such desires. “ 114 Obhájci nedobrovolné euthanasie pro postiţené novorozence nedefinují kritéria, na jejichţ základě lze určit, co znamená vysoká míra postiţení. 115 Příkladem těţkého postiţení je novorozenec, který se narodí se zadním rozštěpem obratle. Vyhlídky na další ţivot nejsou optimistické, neboť takto postiţené dítě bude ochrnuto od pasu dolů, nemá kontrolu nad střevy a močovým měchýřem. Mimoto je pravděpodobné, ţe v dětství prodělá okolo čtyřiceti velkých operací. 60
jehoţ ţivot bude hodnotnější, je v tomto smyslu smrt postiţeného z morálního hlediska ospravedlnitelná. „Usmrcení postiţeného novorozence není morálně ekvivalentní se zabitím osoby.“116 Podle Singerovy teorie nahraditelnosti je přípustné usmrtit těţce postiţeného novorozence, neboť tento jedinec nemá schopnosti přisuzované osobě a není mu přisuzováno právo na ţivot117. Singer přesně nedefinuje, za jakých podmínek je novorozenec ještě lidskou bytostí a kdy se stává osobou. Osoba je schopna vnímat svou existenci jakoţto odlišné entity v čase, má schopnost vědomě se rozhodovat a podobně118. Čas, kdy jedinec tyto schopnost získá, nelze přesně určit. Vývoj kaţdého jedince je individuální záleţitost. Nedobrovolná euthanasie pro postiţené novorozence by mohla být přípustná za situace, kdy by byla přesně stanovená pravidla. Singer ve své teorii nedefinuje, za jakých okolností lze novorozencovu nemoc označit za neslučitelnou s další existencí, neurčuje, co je myšleno termínem vysoká míra postiţení. A i kdyby tyto podmínky byly definovány, je nepřípustné nedobrovolnou euthanasii na jejich základě legalizovat. Stejná nemoc má u jedinců odlišný průběh. Podstatou Singerovy teorie nahraditelnosti je skutečnost, ţe novorozenec, který by byl kvůli diagnóze usmrcen, by byl nahrazen novorozencem jiným, jehoţ ţivot by byl hodnotnější. Nelze s jistotou tvrdit, ţe by si rodiče pořídili nové dítě. Také není jisté, ţe by se další dítě narodilo zdravé. Jedná se pouze o domněnky, na jejichţ základě je nemyslitelné legalizovat tento druh euthanasie. Pokud nebudou stanovena striktní pravidla, na jejichţ základě by mohla být nedobrovolná euthanasie provedena, je tento druh euthanasie nepřípustný. Teorie nahraditelnost se zabývá usmrcením novorozenců pouze všeobecně, nerozebírá tuto problematiku do detailů. Proto není moţné na jejím základě připustit nedobrovolnou euthanasii. Teorie nahraditelnosti je však jistým krokem kupředu v otázce přípustnosti nedobrovolné euthanasie, neboť nastiňuje moţnosti, na jejich základě by byla nedobrovolná euthanasie přijatelná. Pokud by nedobrovolná euthanasie pro postiţené novorozence na základě Singerovy teorii nahraditelnost měla být povaţována za přípustnou, je nezbytné určité pasáţe více rozpracovat, tedy přesně vymezit, kdy se lidská bytost stává osobou, kdo by
116 Singer, Peter, Practical Ethics. Op. cit., s. 191. „Killing a disabled infant is not morally equivalent to killing a person.” 117 Viz kapitola 4.2.1. 118 Více viz poznámka pod čarou 30. 61
měl mít právo rozhodovat o usmrcení novorozence, a zejména stanovit jakých druhů nemocí by se nedobrovolná euthanasie měla týkat. Bez definice těchto stěţejních bodů nelze nedobrovolnou euthanasii pro postiţené novorozence povaţovat za přípustnou.
4.3 Argumenty proti přípustnosti nedobrovolné euthanasie
Za situace, kdy jedinec není schopen vědomě se rozhodovat, neuvědomuje si svou existenci jakoţto pokračující entity v čase a nemá sepsané postupové směrnice, vyvstává otázka, jakým způsobem má lékař postupovat. Má násilně prodluţovat jeho ţivot? Je přípustné usmrtit takového jedince, není-li jistota, ţe jeho stav se zlepší? Podle odpůrců nedobrovolné euthanasie je neakceptovatelné usmrtit takového jedince. Argumenty proti přípustnosti nedobrovolné euthanasie se opírají o stejná tvrzení jako argumenty proti přípustnosti dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy119. Z tohoto důvodu jednotlivé argumentační výpovědi uvedu pouze stručně s důrazem na odlišnost argumentační výpovědi, která spočívá na odlišné skupině pacientů, kterých se tyto druhy týkají. Tyto argumenty se opírají o následující tvrzení: - kaţdý člověk má právo na ţivot - legalizace euthanasie zapříčiňuje nedůvěru v lékaře
Třetí argument lze uplatnit pouze v otázce přípustnosti nedobrovolné euthanasie, neboť se opírá o zdravotní stav pacienta, respektive o jeho schopnost vědomě se rozhodovat. - nikdo nemá právo rozhodovat za druhé
4.3.1 Právo na život
Kaţdému jedinci je přiznáno právo na ţivot, nehledě na skutečnost, zda si jedinec uvědomuje svou existenci a je schopen se vědomě rozhodovat. Argument proti přípustnosti nedobrovolné euthanasie se opírá o právo člověka na ţivot120 a má následující podobu: - kaţdému jedinci je přiznáno právo na ţivot - právo na ţivot je nezcizitelným121 právem jedince - nikdo jiný nemá právo mu toto právo odepřít
119 Viz kapitola 3.3. 120 Právo na ţivot ve smyslu práva závazného. Viz kapitola 3.2.2. 121 Toto právo je nezcizitelné, neboť se jedná o právo závazné. 62
- právo na ţivot je nezcizitelné i v případě, ţe si jedinec není vědom skutečnosti, ţe je mu toto právo přiznáno, tedy neuvědomuje si svoji existenci v čase - usmrcení jedince znamená zcizení jeho práva na ţivot - zcizení práva na ţivot je popřením tohoto práva - nedobrovolná euthanasie znamená usmrcení pacienta, tedy popření práva na ţivot - z těchto důvodů je nedobrovolná euthanasie nepřípustná
Právo na ţivot je přiznáno kaţdému jedinci. Součástí práva na ţivot je i právo nebýt usmrcen. Nikdo nemá právo usmrtit druhého člověka, i přesto, ţe si tento jedinec neuvědomuje svou existenci v čase. Právo na ţivot je spojeno s povinností ţít. Tato povinnost nezaniká ani tehdy, kdyţ si jedinec neuvědomuje svou existenci. Za ţádných okolností není přípustné usmrtit druhého člověka. Podle oponentů nedobrovolné euthanasie je tento druh euthanasie zaloţen na pouhém přesvědčení, ţe smrt jedince, který není schopen vnímat svou existenci, je pro něho nejvyšším dobrem a jakýmsi vysvobozením z jeho existence, která je pokládána za bezvýchodnou. Pokrok v medicíně jde stále kupředu. Je pravděpodobné, ţe v blízké době bude vynalezen lék na nemoci, které v současné době nejsou léčitelné. Existuje mnoho případů, kdy se pacient po letech probral z komatu. Usmrcení těchto pacientů by znamenalo odcizení práva na ţivot, na jejich moţnou budoucí existenci. Euthanasie by neměla být akceptovatelná za situace, kdy existuje sebemenší naděje na zlepšení zdravotního stavu pacienta. S rozvojem medicínské technologie vzrůstá naděje, ţe v budoucnu budou léčitelné i nemoci, které v současné době léčitelné nejsou. I kdyţ je pacient v takovém zdravotním stavu, kdy není schopen vnímat svou existenci, neznamená to, ţe v budoucnu nebude vynalezen lék, který tuto situaci změní. Legalizace nevyţádané euthanasie by byla nejen popřením práva na ţivot, ale zapříčinila by i nedůvěru v medicínu.
4.3.2 Nedůvěra v lékaře
V případě uzákonění nedobrovolné euthanasie by byl narušen vztah lékař - pacient. V situaci, kdy by člověk nebyl kvůli své nemoci či stáří schopen rozhodovat se a neuvědomoval by si svou existenci, by neměl záruku, ţe nebude usmrcen proti své vůli. Nedobrovolná euthanasie je nepřípustná, neboť: - pacienti, jichţ se nedobrovolná euthanasie týká, nemají schopnost vědomě se rozhodovat a neuvědomují si svou existenci - usmrcení by nemělo původ v jejich rozhodnutí
63
- ukončení ţivota pacienta, který se pro euthanasii vědomě nerozhodl, by zapříčinilo obavy těch pacientů, kteří jsou v terminální fázi své nemoci a jsou schopni se vědomě rozhodovat - tito pacienti by ztratili jistotu, ţe nebudou usmrceni, nastane-li situace, kdy v důsledku své nemoci nebudou schopni vnímat vlastní existenci - legalizace nedobrovolné euthanasie by způsobila nedůvěru pacienta k lékaři
S legalizací nedobrovolné euthanasie hrozí riziko, ţe byl narušen vztah mezi lékařem a pacientem. Legalizace nedobrovolné euthanasie by znamenala i psychickou zátěţ pro lékaře. „Dokonce i ten nejhumánnější a nejsvědomitější lékař potřebuje psychologickou ochranu proti sobě a svým slabinám, má-li naplno pečovat o ty, kteří se mu s důvěrou svěřili do péče.“122 V současné době jsou zcela běţné takové lékařské zákroky, které dřív byly nepředstavitelné (například transplantace orgánů). Zastánci nedobrovolné euthanasie tvrdí, ţe postiţený novorozenec nemá dobré vyhlídky na ţivot. Novorozenec také dokáţe vnímat svou existenci, reagovat na podněty a má schopnost se rozhodovat. Skutečnost, ţe má jiná pravidla řeči neţ dospělý jedinec, není důvod označovat ho za jedince, jeţ není schopen se rozhodovat. Usmrtit postiţeného novorozence pouze z důvodu, ţe by podle obhájců byl jeho následný ţivot nehodnotný, je neetické a neospravedlnitelné. Díky pokroku v medicíně však existuje reálná moţnost, ţe během blízké doby bude vynalezen lék na nemoci, které jsou dosud neléčitelné. Kodifikace nedobrovolné euthanasie by znamenala, ţe ţivot některých pacientů je méně hodnotný, neţ je ţivot pacientů jiných. Zákonem není určeno, co je hodnota ţivota a za jakých okolností ţivot tuto hodnotu ztrácí. Proto nikdo nemůţe posuzovat ţivot druhých, jeho hodnotu. Člověk má právo rozhodovat o svém ţivotě sám. Pozbyl-li schopnost vědomě se rozhodovat a nemá-li sepsané postupové směrnice, nikomu jinému nepřísluší právo rozhodovat za něho.
4.3.3 Nikdo nemá právo rozhodovat za druhé
Pokud jedinec není schopen učinit vědomé rozhodnutí a neuvědomuje si svou existenci v čase, nikdo nemá právo rozhodovat za něho. Právo svobodně se rozhodovat je přiznáno kaţdému jedinci. Se skutečností, ţe pozbyl či ještě nenabyl schopnost vědomě se
122 Kass, Leon. „Nepodám ţádný smrtící lék: Proč lékaři nesmějí zabíjet“. Op. cit., str. 244. 64
rozhodovat, neztrácí jedinec právo volit mezi určitými moţnostmi. S rozvojem medicínské technologie vzrůstá reálná naděje, ţe jedinec získá či se mu navrátí schopnost vědomě se rozhodovat, uvědomovat si svou existenci. Usmrcení jedince, který není schopen aktuálně vnímat svou existenci, je neakceptovatelné, neboť: - kaţdému jedinci je přiznáno právo svobodně se rozhodovat nezávisle na věku, zdravotním stavu123 - pozbyl-li či naopak ještě nezískal jedinec schopnost vnímat svou existenci, svobodně se rozhodovat, nikomu nepřísluší rozhodovat za něho - s vývojem v medicíně se stále zvyšuje naděje, ţe jedinec bude schopen činit vědomá rozhodnutí - usmrcení jedince bez jeho souhlasu znamená popření jeho práva na svobodné rozhodování - z výše uvedených důvodů nelze připustit moţnost nedobrovolné euthanasie
Legalizace nedobrovolné euthanasie je v rozporu s právem jedince svobodně se rozhodovat o své existenci. Uzákonění euthanasie by znamenalo znevýhodňování těch pacientů, kteří nejsou schopni sami se rozhodovat. Podle zákona jsou si všichni lidé rovni, mají stejná práva. Kaţdý ţivot má být plně respektován za všech okolností, nelze o něm rozhodovat na základě přesvědčení skupiny lidí. Legalizace nedobrovolné euthanasie je v rozporu s principem rovnosti, znamená diskriminaci těch jedinců, kteří si neuvědomují svou existenci v čase, nejsou schopni vědomě se rozhodovat a činit přání do budoucna.
4.4 Závěrečné stanovisko k přípustnosti nedobrovolné euthanasie
Nedobrovolná euthanasie se týká těch pacientů, kteří nemají vlastnosti přisuzované osobě. Aktivní forma nedobrovolné euthanasie, tedy aplikace smrtícího prostředku, je nelegální. Oproti tomu pasivní forma nedobrovolné euthanasie je běţnou součástí lékařské praxe. Legalizace aktivní formy nedobrovolné euthanasie je problematická. Je to především z toho důvodu, ţe pacienti, kterých se tento druh týká, nemohou vědomě rozhodovat o následné léčbě. Krokem k legalizaci nedobrovolné euthanasie jsou postupové směrnice. Na jejich základě můţe jedinec stanovit, jak má být postupováno za situace, kdy nebude sám schopen se vědomě rozhodovat. Pokud si jedinec přeje, aby za přesně stanovených podmínek nebylo pokračováno v léčbě, je nedobrovolná euthanasie akceptovatelná. Problém vzniká
123 Vyjma jedinců, kteří byli v důsledku svého zdravotního stavu označeni za nesvéprávné. 65
tehdy, nemá-li pacient tyto směrnice sepsané a nemá ani určeného zmocněnce pro zdravotní péči. V těchto případech o pacientovi rozhodují jeho příbuzní. V takovýchto situacích je sporné, zda příbuzní rozhodují opravdu na základě přání a hodnot pacienta, nebo pouze na základě svého osobního přesvědčení. Cílem nedobrovolné euthanasie je prospěch pro pacienta. Záměrem zastánců je zajistit pacientovi důstojnou smrt, zamezit násilnému zbytečnému prodluţování existence pacienta. Nedobrovolnou euthanasii lze označit za přípustnou pouze tehdy, jsou-li přesně stanovena kritéria pro její provedení, která zamezí případnému zneuţití. V otázce legalizace nedobrovolné euthanasie je nutné postupovat velmi obezřetně, neboť zde hrozí značné riziko zneuţití. Nelze s univerzální platností určit, zda nedobrovolná euthanasie je pro pacienta prospěšná či nikoli. Je nezbytné vycházet od konkrétních případů, stanovit přesná pravidla a v neposlední řadě striktně vymezit skupinu pacientů, pro něţ má být nedobrovolná euthanasie určena.
66
5. NEVYŽÁDANÁ EUTHANASIE Nevyţádaná euthanasie je lékařem způsobené záměrné usmrcení jedince, který je schopen vnímat faktické okolnosti své existence a je schopen vědomě se rozhodovat. Nevyţádaná euthanasie je provedena na jedinci, který o usmrcení neţádal, ani k němu nedal souhlas. Cílem následující kapitoly je provést analýzu argumentů pro přípustnost a proti přípustnosti nevyţádané euthanasie. Nejprve vymezím skupiny pacientů, kterých se nevyţádaná euthanasie týká. Poté uvedu stěţejní argument pro přípustnost nevyţádané euthanasie. Podrobím ho analýze, na jejímţ základě zhodnotím jeho sílu. Stejně jako argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie, tak i argument pro přípustnost nevyţádané euthanasie se opírá o povinnosti lékaře. Následně předloţím argumenty proti přípustnosti nevyţádané euthanasie. Tyto argumenty se opírají o práva pacientů. Na základě jejich analýzy a následné konfrontace s argumenty pro přípustnost nevyzádané euthanasie předloţím závěrečné stanovisko k přípustnosti nevyţádané euthanasie.
5.1 Skupiny pacientů
Skupiny pacientů, jichţ se nevyţádaná euthanasie týká, jsou shodné se skupinou pacientů, pro které je určena dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda124. Jedná-li se o dobrovolnou euthanasii či asistovanou sebevraţdu, pacient je usmrcen na základě své vlastní, vědomé ţádosti. V případě nevyţádané euthanasie pacient je schopen o euthanasii poţádat, ale tuto ţádost neučinil.
Skupiny pacientů, jichţ se nevyţádaná euthanasie týká, jsou tyto: - první skupinu tvoří pacienti, kteří o moţnosti euthanasie nebyli informováni, tedy nebyla jim poloţena otázka, zda by si přáli ukončit svůj ţivot - druhou skupinu tvoří pacienti, kteří o moţnosti euthanasie byli informováni, ale tuto moţnost odmítli a rozhodli se pokračovat v ţivotě
Obhájci nevyţádané euthanasie argumentují tím, ţe v případech, kdy je nevyţádaná euthanasie provedena, lékař jedná za účelem odstranění bolesti pacienta a snaţí se zamezit
124 Viz kapitola 3. 1. 67
následné existenci pacienta, která by byla provázena bolestí. Lékař jedná za účelem zajistit pacientovi důstojnou smrt. V souvislosti s tímto tvrzením vyvstává otázka, zda je moţné jednoznačně definovat, co znamená pojem důstojná smrt. Je přípustné, aby lékař, na základě své představy o důstojné smrti, usmrtil druhou osobu?
5.2 Argumenty pro přípustnost nevyžádané euthanasie
Obdobně jako u dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy, argumenty pro přípustnost nevyţádané euthanasie se opírají o lékařovu povinnost odstraňovat bolest pacienta. Vzhledem k faktu, ţe skupiny pacientů nejsou identické, tzn., první skupina pacientů o euthanasii poţádala, druhá nikoli, jsou i argumentační výpovědi odlišné. Povinností lékaře je odstraňovat bolest pacienta. Nachází-li se pacient v terminální fázi své nemoci a jeho smrt je nevyhnutelná, měla by mu být zajištěna důstojná, bezbolestná smrt. Argument ve prospěch nevyţádané euthanasie se opírá o povinnosti lékaře, které lze definovat takto: - lékařovou povinností je odstraňovat bolest - lékařovou povinností je zajistit pacientovi důstojnou, bezbolestnou smrt
5.2.1 Povinnost lékaře
Podle zastánců nevyţádané euthanasie má mít lékař právo ukončit pacientův ţivot, i za takové situace, kdy pacient k ukončení ţivota nedal souhlas. Argumentují tím, ţe ţivot terminálně nemocného pacienta pozbyl hodnoty125, je tedy zřejmé, ţe následná léčba by byla zbytečná a vedla by pouze ke zvyšování pacientova utrpení. V případech, kdy se pacient nachází v terminální fázi své nemoci a je evidentní, ţe neexistuje ţádná naděje na jeho vyléčení či zmírnění jeho nemoci, je usmrcení pacienta humánnější neţ násilné prodluţování ţivota. V těchto případech by lékař měl mít právo ukončit ţivot pacienta, přestoţe je usmrcení v rozporu s pacientovým přáním ţít či přáním blízkých osob pacienta. Lékařovým záměrem je prospěch pacienta, neboť je zřejmé, ţe
125 Hodnota, kvalita ţivota je vyjádřena individuálním vnímáním vlastní ţivotní situace ve vztahu k systému hodnot, kultuře, ţivotním cílům, očekávání a k běţným zvyklostem. Je do značné míry podmíněna zdravím, psychickým stavem, stupněm nezávislosti, ekonomickými okolnostmi, sociálními vztahy, ţivotním prostředím. Kvalita ţivota související se zdravím znamená úroveň duševních, tělesných a sociálních funkcí a vztahů, včetně vnímaní zdraví, ţivotního uspokojení a pohody. Bývá do ní zahrnována i spokojenost pacientů se zdravotnickými sluţbami, resp. s léčbou a jejími výsledky. (Vokurka, Martin, Hugo, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. Op. cit.) 68
pacientova následná existence by byla plná bolesti, kterou nebude moţné odstranit či zmírnit tišícími prostředky, kterými současná medicína disponuje. Argument pro přípustnost nevyţádané euthanasie se opírá o povinnosti lékaře. - pacient se nachází v terminální fázi své nemoci - povinností lékaře je odstraňovat bolest pacienta - je zřejmé, ţe smrt nastane v blízké době a bude doprovázena bolestmi, které nelze zmírnit tišícími prostředky, které má současná medicína k dispozici - je-li jistota, ţe pacientův konec ţivota bude doprovázen bolestmi, které není moţné zmírnit, měl by být přípustný takový čin lékaře, jehoţ výsledkem bude smrt pacienta jako následek odstranění bolesti
V této souvislosti připomeňme případ terminálně nemocného pacienta s rakovinou hrtanu v terminálním stádiu126. Pacient s touto diagnózou není schopen se sám o sebe postarat bez cizí pomoci, přesto je způsobilý vědomě se rozhodovat, vnímat svou aktuální i následnou existenci. Ačkoli si je vědom všech důsledků své nemoci, nerozhodne se lékaře poţádat o ukončení svého ţivota. A to buď proto, ţe nebyl o moţnosti euthanasie informován, nebo mu moţnost euthanasie byla nabídnuta, ale on se rozhodl pokračovat ve svém ţivotě. Přesto lékař tohoto pacienta usmrtí. „Usmrcení někoho, kdo nedal souhlas k usmrcení, můţe být pokládáno za euthanasii pouze tehdy, kdyţ motiv k usmrcení vychází z přání předejít utrpení (usmrcené osoby) ze strany toho, kdo osobu usmrtil.“127 Důvodů, proč pacient nebyl o moţnosti euthanasie informován, můţe být mnoho. Vţdy se opírají o zdravotní stav pacienta. Základním důvodem, proč pacient nebyl tázán, je skutečnost, ţe terminálně nemocní pacienti jsou často pod vlivem prostředků tišících bolest. Tyto prostředky mohou ovlivňovat schopnost vnímání pacienta. Pacient si sice uvědomuje svou existenci, je schopen činit rozhodnutí, ale svou situaci nemůţe objektivně posoudit. Jeho rozhodnutí by nevycházelo z reality. Přestoţe je pacient srozuměn s následky nemoci, nedokáţe si představit utrpení, které bude následovat. Lékař dokáţe předvídat bolest, kterou pacient bude zaţívat. Neexistují-li ţádné tišící prostředky, které by odstranily či zmírnily pacientovu bolest, vyvstává jediný způsob odstranění bolesti pacienta, a to ukončení jeho
126 Viz kapitola 4.2.2. 127 Singer, Peter. Practical Ethics. Op. cit., s. 179. „Killing someone who has not consented to being killed can properly be regarded as euthanasia only when the motive for killing is the desire to prevent unbearable suffering on the part of the person killed.” 69
ţivota. Přípustnost usmrcení spočívá v lékařově záměru odstranit pacientovu bolest a předejít utrpení, které by musel v budoucnu zaţívat. Podle obhájců nevyţádané euthanasie je tento druh přípustný, neboť smrt uleví pacientovi od bolesti. Pokud by pacient nebyl usmrcen, jeho umírání by bylo zdlouhavé a bolestivé. Lze legalizovat nevyţádanou euthanasii pouze na základě přesvědčení, ţe smrt je pro tyto pacienty dobro ve smyslu ukončení utrpení a ve způsobení rychlé, bezbolestné smrti?
5.3 Argumenty proti přípustnosti nevyžádané euthanasii
Argumenty proti přípustnosti nevyţádané euthanasie se opírají o práva pacientů, mezi něţ patří: - právo na ţivot - právo svobodně se rozhodovat
O právo na ţivot se opírá i argument proti přípustnosti dobrovolné euthanasie. Argumentační výpověď proti přípustnosti dobrovolné euthanasie i nevyţádané euthanasie je identická, proto není nezbytné rozbor tohoto argumentu uvádět128.
5.3.1 Právo svobodně se rozhodovat
Nevyţádaná euthanasie odpírá pacientovi jeho právo svobodně se rozhodovat. Provedení euthanasie je pouze jedna z moţností, kterou si pacient můţe zvolit. Druhou alternativou je pokračovat ve své existenci. Lékař rozhodl pouze na základě svého přesvědčení, ţe smrt bude pro pacienta vhodnější volbou. Argument proti přípustnosti se opírá o právo člověka svobodně se rozhodovat. - nevyţádaná euthanasie je určena pro takové pacienty, kteří jsou schopni uvědomovat si svou existenci v čase, vnímat sami sebe jakoţto odlišnou entitu, a jsou schopni vědomě, svobodně se rozhodovat - nikdo jiný nemá právo za tyto pacienty rozhodovat, ani kdyţ by rozhodnutí druhé osoby bylo zamýšleno ve prospěch pacienta - právo rozhodovat se je spojeno s povinností volit mezi různými alternativami, jedinec se nemůţe tohoto práva vzdát, neboť volbou je i nezvolení ţádné z moţných variant
128 Viz kapitola 3.3.1. 70
- nebyla-li pacientovi dána moţnost rozhodnout se mezi pokračováním v ţivotě a jeho ukončením, je nepřípustné, aby lékař za pacienta rozhodoval - stejně tak je neakceptovatelné jednat v protikladu k pacientově volbě, tedy byl-li pacient tázán a rozhodl se pokračovat v ţivotě - nevyţádaná euthanasie je porušením základních práv, která jsou člověku přiznána, tedy práva na ţivot a práva svobodně se rozhodovat - je-li nějaký čin v rozporu s těmito právy, nemůţe být akceptovatelný
Je-li pacient schopný svobodně, vědomě se rozhodovat, nikomu jinému nepřísluší právo rozhodovat za něho. Právo rozhodovat za druhé nenáleţí ani lékaři, který je přesvědčen, ţe smrt je pro pacienta vhodnější volbou. Rozhodne-li se pacient setrvat při ţivotě, je to jeho svobodná, zodpovědná volba. Usmrcení pacienta, který o euthanasii neţádal, je neakceptovatelné.
5.4 Závěrečné stanovisko k přípustnosti nevyžádané euthanasie
Přestoţe se v případě nevyţádané euthanasie jedná o entity, které mají statut osoby, lze tvrdit, ţe za určitých okolností má lékař právo osobě odepřít její právo na ţivot, tedy ukončit její ţivot. Pacient se nachází v takové situaci, kdy jsou mu aplikovány prostředky tišící bolest. Důsledkem aplikace těchto prostředků můţe být omezená schopnost vnímání existence. Pacient ztrácí schopnost objektivně vnímat faktické okolnosti své situace, není schopen zcela objektivně posoudit svůj zdravotní stav se všemi jeho následky. Argumenty pro přípustnost nevyţádané euthanasie jsou zaloţeny pouze na přesvědčení jedinců, ţe smrt pro pacienta bude nejvhodnější variantou. Usmrcení osoby, která o euthanasii neţádala, znamená porušení základních práv, která jsou osobě přiznána. Mezi ně patří právo na ţivot a právo svobodně se rozhodovat. Nevyţádaná euthanasie je nepřípustná a je nepřijatelné tento druh euthanasie kodifikovat. Akceptovatelný je pouze takový druh ukončení ţivota pacienta, při kterém ten, kdo je usmrcen, postrádá schopnost porozumět volbě mezi svou budoucí existencí a ukončením ţivota, nebo má schopnost zvolit si mezi pokračováním v ţivotě a smrtí a učiní vědomé, dobrovolné a pevné rozhodnutí zemřít. Přípustná je tedy pouze dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda, které jsou učiněny na vlastní ţádost pacienta, a nedobrovolná euthanasie, která se týká pacientů, kteří nejsou schopni rozhodnout se o své budoucí existenci. Nevyţádaná euthanasie je nepřípustná.
71
ZÁVĚR
Cílem magisterské diplomové práce bylo předloţit a analyzovat argumenty pro přípustnost a proti přípustnosti jednotlivých druhů euthanasie. Problematika euthanasie není monolitickým tématem, proto je nezbytné odlišovat i jednotlivé druhy argumentace. Při detailním zpracování tématu se zdá, ţe nelze nalézt univerzální kritérium, na jehoţ základě by euthanasie měla či neměla být legalizována. Důvodem jsou odlišná hodnotová stanoviska, fundamentální přesvědčení či náboţenská přesvědčení, která odmítají akceptovat univerzální způsoby rozhodování. Díky explikaci problému euthanasie a po typologickém rozlišení lze předloţit důvody a kritéria týkající se přípustnosti jednotlivých druhů euthanasie. Při analýze argumentů týkajících se jednotlivých druhů euthanasie se ukázalo, ţe je nutné vycházet ze zdravotního stavu pacienta. Stejné argumentační výpovědi nelze pouţít na euthanasii jako takovou. K rozboru argumentů je nutné rozlišení pojmů osoba a lidská bytost. V práci není detailně vymezeno, kde je hranice mezi osobou a lidskou bytostí. Názorů na tuto problematiku, respektive definicí pojmů osoba a lidská bytost, je mnoho a jejich bliţší filosofická analýza je nad rámec předkládané práce. Z tohoto důvodu jsem v práci vycházela ze stanoviska M. Tooleye, který je pokládán za prvního soudobého filosofa, který toto rozlišení učinil. Dalším motivem, který mě vedl ke zvolení tohoto rozlišení, je skutečnost, ţe zmíněné dělení mezi osobou a lidskou bytostí uţívají, případně dále rozpracovávají významní současní filosofové, z jejichţ argumentů jsem v práci téţ vycházela (například P. Singer). V předkládané práci nebyly také detailně zpracovány postupové směrnice, moţnosti paliativní péče, určení hodnoty lidského ţivota, či problematika smrti a umírání, která jsou s euthanasií těsně spjata. Není ani blíţe rozebráno přesné určení, kdy začíná terminální stádium nemoci u jednotlivých pacientů, není detailně stanoveno, do jaké míry prostředky tišící bolest ovlivňují pacientovo rozhodování, a podobně. Tyto problémy byly v práci uvedeny pouze v té míře, která je nezbytná pro analýzu argumentů pro přípustnost a proti přípustnosti jednotlivých druhů euthanasie. Komplexní zpracování veškerých otázek týkajících se euthanasie by bylo velmi obsáhlým tématem. Předloţení detailní analýzy respektující všechny moţné pohledy na euthanasii by vyţadovalo spoluautorství kolektivu odborníků z různých vědeckých oblastí, lékařů, psychologů, etiků, filosofů, právníků a podobně. Zajímavým tématem by bylo zpracování problematiky euthanasie v rámci dějin filosofie, práce zaměřená na samotný fenomén smrti a umírání a podobně. V předkládané práci jsem se zaměřila na rozbor
72
argumentačních výpovědí a na stanoviska k jednotlivým druhům euthanasie. Mou snahou bylo taktéţ rozšířit povědomí o problematice euthanasie a zdůraznit, ţe jedná-li se o přípustnost euthanasie, nelze jednoznačně tvrdit, ţe euthanasie je správným či nesprávným řešením. Vţdy se musí vycházet z konkrétních případů. Není správné radikálně odsoudit euthanasii jako takovou. Euthanasie znamená usmrcení jiného člověka. Stejně tak jako jsou ospravedlnitelná zabití z nedbalosti, v sebeobraně, ve stavu nepříčetnosti a podobně, měla by být ospravedlnitelná i euthanasie, je-li její motiv správný, tedy prospěch pro pacienta ve smyslu ukončení jeho bolesti. Avšak mají-li být určité druhy euthanasie legalizovány, je nutné postupovat velmi obezřetně. O euthanasii je zapotřebí diskutovat, především mezi odborníky. Široké veřejnosti je nezbytné umoţnit přístup k nezkresleným, pravdivým a úplným informacím.
73
RESUMÉ
Euthanasie znamená úmyslné usmrcení jedince. Ve většině případů se jedná o terminálně nemocné pacienty. Euthanasie se můţe týkat i postiţených novorozenců, pacientů v komatu, duševně postiţených jedinců. Jednotlivé druhy euthanasie se dělí do dvou základních skupin, a to v souvislosti se způsobem ukončení ţivota jedince (aktivní euthanasie a pasivní euthanasie) a v souvislosti s moţností jedince vnímat faktické okolnosti své existence a jeho moţnou schopností se vědomě rozhodovat (dobrovolná euthanasie, asistovaná sebevraţda, nedobrovolná euthanasie, nevyţádaná euthanasie). V souvislosti s euthanasií se diskutuje o principu dvojího efektu, který bývá označován jako divoká euthanasie. Princip dvojího efektu rozlišuje mezi lékařovým záměrem (odstranění bolesti pacienta) a nezamýšleným důsledkem tohoto činu (smrt pacienta). Cílem principu dvojího efektu je vysvětlit a obhájit čin lékaře, který nezáměrně způsobil smrt pacienta. Lékař má právo ukončit léčbu pacienta, jestliţe neexistuje reálná naděje na zlepšení jeho zdravotního stavu. Příčinou pacientovy smrti je nemoc. Tento čin je definován jako pasivní euthanasie. Pasivní euthanasie je legální a je součástí běţné lékařské praxe. Oproti tomu při aktivní euthanasii aplikuje lékař pacientovi prostředky, které způsobí jeho smrt. Za příčinu smrti je povaţován čin lékaře. Jedná se o usmrcení pacienta, které je nepřípustné. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda se týkají těch pacientů, kteří mají vlastnosti přisuzované osobě. Při dobrovolné euthanasii je pacient usmrcen lékařem, při asistované sebevraţdě akt usmrcení provede pacient sám. Lékař mu poskytne pouze informace, prostředky a vedení. Argumenty pro přípustnost dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy se opírají o základní práva a povinnosti lékaře (odstranit bolest pacienta) a práva, která jsou přiznána kaţdé osobě (právo na smrt, právo na autonomii, právo zemřít důstojně). Podle oponentů jsou dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda nepřípustné, neboť popírají právo člověka na ţivot ve smyslu práva závazného. Při zajištění paliativní péče a v důsledku pokroku v medicíně lze dobrovolnou euthanasii a asistovanou sebevraţdu označit za nepřípustné. S legalizací euthanasie hrozí moţnost jejího zneuţití. Tomuto argumentu obhájci oponují stanovením striktních pravidel. Dobrovolná euthanasie a asistovaná sebevraţda jsou zaloţeny na svobodné, vědomé ţádosti pacienta. Poskytují
74
legální moţnost zvolit si smrt v případě, kdy pacient uzná, ţe jeho další existence je v důsledku nemoci pro něho neakceptovatelná Nedobrovolná euthanasie se týká těch jedinců, kteří mají statut lidské bytosti. Podle obhájců nedobrovolné euthanasie tito jedinci nemají právo na ţivot, neboť pozbyli či naopak ještě nezískali statut osoby. Další argument pro nedobrovolnou euthanasii se opírá o moţnost sepsat postupové směrnice. Usmrcení jedinců, kteří nikdy neměli vlastnosti přisuzované osobě, je přípustné na základě teorie nahraditelnosti. Argumenty proti přípustnosti nedobrovolné euthanasie se opírají o právo na ţivot ve smyslu práva závazného, o riziko jejího zneuţití a o pokrok v medicíně. Nevyţádaná euthanasie znamená záměrné ukončení pacientova ţivota proti jeho vůli. Důvodem, proč pacient neţádal o euthanasii, je skutečnost, ţe buď nebyl tázán, nebo tázán byl, ale rozhodl se pokračovat v ţivotě. Argumenty ve prospěch přípustnosti nevyţádané euthanasie se opírají o povinnost lékaře odstraňovat bolest. Oponenti argumentují, ţe legalizace nevyţádané euthanasie je v rozporu se základními právy člověka, právem člověka na ţivot a právem svobodně se rozhodovat.
75
SUMMARY
Euthanasia means the deliberate killing of an individual. In the majority of case is an about terminally ill patients. Euthanasia may even involve the handicapped infants, patients in a coma, mentally disabled individuals. The various types of euthanasia are separated into two basic categories, namely within the context of the termination of individual´s life (active and passive euthanasia) and the possibility of individual to perceive the factual circumstances of its existence and its potential ability to decide consciously (voluntary euthanasia, physician assisted suicide, non- voluntary euthanasia, involuntary euthanasia). In the context of euthanasia is debated about the principle of double effect, which is classified as wild euthanasia. The principle of double effect distinguishes between physician´s intention (removal of patient´s pain) and the unintended effect of this act (a death of patient). The aim of the principle of double effect is to explain and vindicate the act of a doctor who caused the death of the patient accidentally. The doctor has the right to terminate treatment of the patient, if there is no real hope of improving his health status. The causation of the patient's death is a disease. This act is defined as passive euthanasia. Passive euthanasia is legal and is part of ordinary practice of the medicine. In contrast in active euthanasia the doctor administers the patient means that cause his death. In this case an act of doctor is considered as the causation of death. It is killing of patient which is non-permissible. Voluntary euthanasia and physician assisted suicide are related to those patients who have the characteristics attributed to the person. In voluntary euthanasia is patient killed by doctor, in physician assisted suicide the patient performs the act of killing himself. The physician shall provide only the information, means and guidance. The arguments for the permissibility of voluntary euthanasia and physician assisted suicide are based on fundamental rights and duties of doctors (to remove a pain of patient) and rights that are granted to each person (the right to death, the right to autonomy, the right to die with dignity). According to opponents voluntary euthanasia and physician assisted suicide are non- permissible because they deny the right of human to life in terms of a law obligatory. By ensuring of palliative care and in consequence of advance in medicine can be voluntary euthanasia and physician assisted suicide classified as non-permissible. With the legalization of euthanasia there exists a possibility of its abuse. Proponents oppose to this argument by
76
determination of the strict rules. Voluntary euthanasia and physician assisted suicide are based on independent, conscious request of the patient. They provide a legal possibility to choose death when the patient recognizes that its continued existence is due to the sickness for him unacceptable. Involuntary euthanasia concerns those individuals who have the status of human being. According to proponents of involuntary euthanasia these individuals have no right to life, because they lost or have not yet acquired the statute of person. Another argument for involuntary euthanasia is based on the possibility of writing up the advance directives. The killing of individuals who never had the characteristics attributed to a person is permitted on the basis of theory of replaceability. The arguments against the permissibility of involuntary euthanasia are based on the right to life in terms of the law obligatory, on the risk of its abuse and progress in medicine. Involuntary euthanasia means the deliberate termination of a patient's life against his will. The reason why the patient have not asked for euthanasia, is the fact that either he was not asked or been asked, but decided to continue in his life. The arguments in favor of the permissibility of involuntary euthanasia are based on the obligation of doctors to remove the pain. Opponents argue that the legalization of involuntary euthanasia is contrary to the fundamental rights of human that means, the right of human to life and the right to decide without restraint.
77
POUŽITÁ LITERATURA
Primární literatura
BROCK, Dan, W. „A Critique of Three Objections to Physician-Assisted Suicide“. Ethics, 1999. roč. 109, č. 3, s. 519-547. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit.2009-02-12]. Dostupné z:
BROCK, Dan, W. „Taking Human Life“. Ethics, 1985, roč. 95, č. 4, s.851-865. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit.2008-10-08]. Dostupné z:
BROCK, Dan, W. „Voluntary Active Euthanasia“. The Hastings Center Report, 1992, roč. 22, č. 2., s. 10 – 22. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009, [cit. 2009-06-04]. Dostupné z:
BUCHANAN, Allen. „Advance Directives and the Personal Identity Problem“. Philosophy and Public Affairs, 1988, roč. 17, č. 4, s. 277-302. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit.2009-04- 14]. Dostupné z:
BURG, Wibren van der. „The Slippery Slope Argument“. Ethics, 1991, roč. 102, č. 1, s. 42 – 65. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit.2009-02-12]. Dostupné z:
DUFF, Antony . “ Intention, Responsibility and Double Effect“ The Philosophical Quarterly, 1982, roč. 32, č. 126. s.1-16. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit.2008-12-02]. Dostupné z:
GORMALLY, Luke. Euthanasia and Assisted Suicide: Seven Reasons Why They Should Not Be Legalized. [online]. 1997. [cit. 2008-03-01]. Dostupné z:
GORMAN, David. „Active and passive euthanasia: the cases of Drs. Claudio Alberto de la Rocha and Nancy Morrison”. Canadian Medical Association Journal, 1999, roč. 160, č. 6. 78
EZEKIEL, Emanuel J. “What is the Great Benefit of Legalizing Euthanasia of Physician – Assisted Suicide?”. Ethics, 1999, roč. 109. č. 3, s. 629-642. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-05-30]. Dostupné z:
FEINBERG, Joel. “Voluntary Euthanasia and the Inalienable Right to Life”. Philosophy and Public Affairs, 1978, roč. 7, č. 2, s. 93-123. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-10-03]. Dostupné z:
FIRTH, Rosemary. “Euthanasia”. RAIN, 1981, č. 45, s. 1-4. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-10-03]. Dostupné z:
FOOT, Philippa. “Euthanasia”. Philosophy and Public Affairs, 1977, roč. 6, č. 2, s. 85-112. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-04-09]. Dostupné z:
GRUZALSKI, Bart. “Killing by Letting Die”. Mind, New Series, 198, 1 roč. 90, č. 357, s. 91- 98. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-10-08]. Dostupné z:
KAMM, Frances M. „A Right to Choose Death?“. Boston Review, 1997, roč. 22, č. 3. [online]. c1993, poslední revize 20. 4. 2009 [cit. 2009-04-07]. Dostupné z:
KAMM, Frances M. „Physician – Assisted Suicide, the Doctrine of Double Effect, and the Ground of Value”. Ethics, 1999, roč. 109, č. 3, s. 586-605. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2009-06-03]. Dostupné z:
KUHSE, Helga - SINGER, Peter. Should the Baby Live? The Problem of Handicapped Infants. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1985. 228 s. ISBN 978-0192860620.
NAGEL, Thomas. „Death“. Noûs, 1970, roč. 4, č. 1. s. 73- 80. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008- 07-03]. Dostupné z:
79
QUINN, Warren S. “Action, Intention, and Consequences: The Doctrine of Double Effect”. Philosophy and Public Affairs, 1989, roč. 18, č. 4, s. 334-351. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-12-03]. Dostupné z:
RACHELS, James. “Active and Passive Euthanasia”. New England Journal of Medicine, 1975, roč. 292, č. 2. s. 79. [online]. c2002, poslední revize 2002 [cit. 2008-05-04]. Dostupné z:
RACHELS, James. The End of Life: Euthanasia and Morality. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 1986. 204 s. ISBN 0-19-286070-4.
RUSSEL, Bruce. “Still a Live Issue”. Philosophy and Public Affairs, 1978, roč. 7, č. 3, s. 278-281. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-10-08]. Dostupné z:
SINGER, Peter. Practical Ethics. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1993. 395 s. ISBN 0-521 -43971-X.
THOMASMA, David C., KUSHNEROVÁ, Thomasine, Od narození do smrti: etické problémy v lékařství, 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2000, 389 s. ISBN 80-204-0883-5.
THOMSON, Judith, Jarvis. Goodness and Advice. 1. vyd. Princeton: Princeton University, 2001. 208 s. ISBN 978-1-4008-2472-4.
THOMSON, Judith, Jarvis. “Physician – Assisted Suicide: Two Moral Arguments”. Ethics, 1999, roč. 109, č. 3, s. 497-518. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-10-23]. Dostupné z:
THOMSON, Judith, Jarvis. “Rights and Deaths”. Philosophy and Public Affairs, 1973, roč. 2, č. 2, s. 146 – 159. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit.2008-10- 10]. Dostupné z:
80
TOOLEY, Michael. „Abortion and Infanticide”. Philosophy and Public Affairs, 1972, roč. 2, č. 1. s. 40 – 50. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2009-06-04]. Dostupné z:
VELLEMAN, David J. “A Right of Self-Termination?”. Ethics, 1999, roč. 109, č. 3, s. 606 – 628. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-11-09]. Dostupné z:
Sekundární literatura
BRÁZDA, Radim. „Problém osoby a identity v etice aneb od identity k osobě a zpět“. In Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. B, Řada filosofická, Brno, Filosofická fakulta brněnské university. ISSN 0231-7664, 2001, roč. 2001, č. B48, s. 61-74.
BROWINSOVÁ, Joan. M., OEHMKE, Thomas. Vražda, nebo milosrdenství? Dr. Smrt. Přeloţil Vladimír Smrţ. 1. vyd. Praha: BRÁNA, 1996. 184 s. ISBN 80-85946-45-9.
HARE, R. M. „Abortion and the Golden Rule“. Philosophy and Public Affairs, 1975, roč. 4, č. 3, s. 201-222. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-10-30]. Dostupné z:
JAN PAVEL II. Evangelium vitae: O životě, který je nedotknutelné dobro: encyklika Jana Pavla II. z 25. března 1995. Přeloţila Markéta Koronthályová. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, 137 s. ISBN 80-7113-139-3.
KABELA, Miroslav. Holandská současnost. 1. vyd. Brno: BARRISTER & PRINCIPAL, 2001. 214 s. ISBN 80-85947-63-3.
PAYNEOVÁ, Sheila, SEYMOUROVÁ, Jane, INGLETONOVÁ, Christine. Principy a praxe paliativní péče. Přeloţil Ivo Lukáš. 1. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. 807 s. ISBN 978-80-87029-25-1.
VOKURKA, Martin, HUGO, Jan a kolektiv. Velký lékařský slovník. 6. vyd. Praha: MAXDORF, 2006. 1017 s. ISBN 80-7345-105-0.
81
WALTER, J. J. “Medical Futility – an Ethical Issue for Clinicians and Patients”. Practical Bioethics, 2005. roč. 1, č. 3. [online] [cit. 2008-10-11]. Dostupné z:
WALTON, Douglas. “Active and Passive Euthanasia”. Ethics, 1976, roč. 86, č. 4, s. 343 – 349. [online]. c2000, poslední revize 28. 4. 2009 [cit. 2008-30-05]. Dostupné z:
Internetové zdroje
Abortion Clinics and Medical Abortion Providers [online]. c2007, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z < www.abortion.com>.
Asociace Hospiců [online]. c2006, poslední revize 15. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
Assisted Suicide - Information on right-to-die and euthanasia laws and history [online] c2009, poslední revize 4. 5. 2009 [cit. 2009-04-22]. Dostupné z:
Baptists for Life – Home [online]. c2002, poslední revize 5. 3. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
BioEdge: the latest news about bioethics. [online]. c2004, poslední revize 3. 5. 2009 [cit. 2009-05-01]. Dostupné z:
Catholic Information Network [online] c1987, poslední revize 20. 4. 2009 [cit. 2009-04-30]. Dostupné z:
Die Bundesversammlung - Das Schweizer Parlament [online] c Das Schweizer Parlament / CH - 3003 Bern, poslední revize 4. 5. 2009 [cit. 2009-05-02]. Dostupné z:
82
DIGNITAS [online]. c1999, poslední revize 10. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
Dying With Dignity [online]. c 2006, poslední revize 10. 9. 2006 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
Ethics and Medicine - An International Journal of Bioethics [online]. c1999, poslední revize 10. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
Euthanasia - ProCon.org [online]. c2004, poslední revize 13. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z
Euthanasia suicide mercy-killing right-to-die physician assisted suicide living wills research. [online]. c2003, poslední revize 2009 [cit. 2008-06-12]. Dostupné z:
Euthanasia World Directory - Assisted Suicide - Right to Die - Final Exit - Euthanasia Research & Guidance [online]. c2009, poslední revize 4. 5. 2009 [cit. 2009-04-10]. Dostupné z:
Exit International. Voluntary euthanasia and assisted suicide [online]. c2008, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-05]. Dostupné z:
Free Medical Dictionary Online-Medical-Dictionary.org [online]. c2009, poslední revize 30. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
Hospice.cz [online]. c1999, poslední revize 2009 [cit. 2009-04-04]. Dostupné z:
InternationalTaskForce.org [online]. c1996, poslední revize 26. 4. 2009 [cit. 2009-04-28]. Dostupné z:
83
National Right to Life [online]. c2009, poslední revize 21. 4. 2009 [cit 2009-03-04]. Dostupné z
Office of the Ontario Fire Marshal - Bureau du commissaire des incendies. [online]. c2009, poslední revize 20. 4. 2009 [cit 2009-03-04]. Dostupné z
Rakovina děložního čípku - nepodceňujte známé nebezpečí, očkujte se! [online]. c2007, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-05-04]. Dostupné z < http://www.delozni-cipek.cz>.
Stanford Encyclopedia of Philosophy [online]. c2009, poslední revize 27.4.2009 [cit. 2008- 06-11]. Dostupné z:
US Living Will Registry - Health Care Proxy & Advance Directive – Home [online]. c1999, poslední revize 25. 3. 2009 [cit. 2009-04-13]. Dostupné z
Washington Medical Information; WSMA Medical Association, Seattle, WA. [online]. c1996, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009-04-16]. Dostupné z:
WMA - The World Medical Association [online]. c2003, poslední revize 16. 1. 2009 [cit. 2008-06-10]. Dostupné z:
World Federation of Right to Die Societies [online]. c2001, poslední revize 30. 10. 2001 [cit. 2009-05-01]. Dostupné z:
ZENIT - The World Seen From Rome [online]. c2009, poslední revize 27. 4. 2009 [cit. 2009- 04-01]. Dostupné z < http://www.zenit.org>.
84
PŘÍLOHY
Příloha č. 1: Legální statut dobrovolné euthanasie a asistované sebevraţdy (tabulka), Euthanasia - ProCon.org [online]. c2004, poslední revize 13. 4. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z
Příloha č. 2: Euthanasie v Holandsku: statistika z r. 1990 (diagram), Euthanasia suicide mercy-killing right-to-die physician assisted suicide living wills research [online]. c1997, poslední revize 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z
Příloha č. 3: Asistovaná sebevraţda v Oregonu – statistika r. 1998 – 2002 (graf), Euthanasia suicide mercy-killing right-to-die physician assisted suicide living wills research [online]. c1997, poslední revize 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné z
Příloha č. 4: Formulář ţádosti - Oregon (text), Euthanasia - ProCon.org [online]. c2004, poslední revize 13. 4. 2009 [cit. 2009-04-18] dostupné z
85
PŘÍLOHA č. 1: Legální statut dobrovolné euthanasie a asistované sebevraždy
Legal Status of Euthanasia and Assisted Suicide
1. Australia 8. Italy
2. Belgium 9. Japan
3. Canada 10. Luxembourg
4. Colombia 11. The Netherlands
5. Germany 12. Russia
6. India 13. Spain
7. Israel 14. Switzerland
15. United Kingdom Euthanasia and Physician- Country Additional Information Assisted Suicide Status 1. Australia Euthanasia: Illegal (legalized in "Ten years ago today [Sept. 22, the Northern Territory in 1995 2006] in the Northern Territory, a and overturned in 1997) cancer sufferer named Bob Dent became the first person to end his Physician-Assisted Suicide: life under the world's first Illegal voluntary euthanasia legislation.
Six months later, in March, 1997, the Federal Government overturned the laws.
To mark the anniversary of Bob Dent's death, 200 people marched through Sydney today, calling on politicians to reintroduce right-to- die laws." Lindy Kerin , "PM - Euthanasia Anniversary Marked in Sydney," ABC Online, Sept. 22, 2006 2. Belgium Euthanasia: Legal since 2002 "A leading Catholic official in Belgium is speaking out against Physician-Assisted Suicide: expanding legalized assisted Legal since 2002 suicide in the European nation...
86
Cardinal Godfried Danneels of Brussels says he and the Catholic Church are opposed to expanding legalized assisted suicide to include children and mentally disabled patients who can't make their own medical decisions." Steven Ertelt , "Belgium Catholic Cardinal Opposes Expanding Assisted Suicide Law," LifeNews.com, Jan, 15, 2007 3. Canada Euthanasia: Illegal "On June 15, 2005, Francine Lalonde, a lawmaker from La Physician-Assisted Suicide: Pointe-de-l'Ile, introduced Bill C- Illegal 407. The measure would have permitted a medical practitioner or someone assisted by a medical practitioner to aid another person to die if that person has a terminal illness or is experiencing severe physical or mental pain and 'appears to be lucid' when he/she requests death. The measure failed to gain support." Euthanasia.com , "Euthanasia & Assisted Suicide in Canada," accessed on Jan. 24, 2007 4. Colombia Euthanasia: Unclear (approved "In Colombia, euthanasia became by the Constitutional Court in permissible in 1997 when the 1997 but never ratified by highest judicial body, the Congress) Constitutional Court, ruled 6-3 that an individual may choose to Physician-Assisted Suicide: end his life and that doctors can't Illegal be prosecuted for their role in helping...
...Carlos Gaviria, the judge who wrote the court's majority ruling, is now a senator, and he plans to submit a bill to Congress to regulate the practice…
Gaviria said he will submit a bill to the present legislative session establishing guidelines similar to those in the Netherlands and 87
Belgium, where doctors must seek second opinions, give patients rigorous mental tests before inducing death, and have cases reviewed by government commissions...
The issue has received little public attention in Colombia, but Gaviria's bill is expected to change that. Colombians are evenly split on the subject, with 45 percent in favor of inducing death in terminal cases and 46.9 percent against, according to a Yanhaas poll for RCN radio. The poll, released in March [2005], had a 4 percent margin of error." Kim Housego , "Euthanasia Regularly Practiced in Colombia," Associated Press, July 31, 2005 5. Germany Euthanasia: Illegal "The decision by Dignitas, the Swiss assisted suicide Physician-Assisted Suicide: organisation, to open their first Legal since 1751 office abroad in Hanover, Lower Saxony, in September this year has provoked fierce controversy in Germany. The branch will provide information and advice to people wanting to commit suicide but will not actually provide any drugs for the purpose, unlike the organisation's head office in Switzerland...
Public and political reactions to the opening of a German branch of Dignitas has not been uniformly hostile, however. The German Society for Dying with Dignity, which has 35,000 members, welcomed Dignitas' decision to open a branch. Two opinion polls also showed that about a third of the German population was in favour of active euthanasia and assisted
88
suicide in the case of terminal illness. An even greater proportion, more than half, wanted to see an improvement in palliative care and a strengthening of the hospice movement...
Germany's doctors are uniformly opposed to the move by Dignitas, however." Annette Tuffs, M.D. , "Assisted Suicide Organisation Opens Branch in Germany," British Medical Journal, Oct. 29, 2005 6. India Euthanasia: Illegal "Kaila Devi Hirawat is killing herself slowly, starving her way Physician-Assisted Suicide: to salvation as her neighbors and Illegal family members watch.
Hirawat, 93, a frail, birdlike woman, has eaten nothing in more than a month, attempting to free her soul from its bad deeds, part of the Jain religious tradition that says fasting can lead to nirvana...
Her fast has landed her in the middle of a controversy pitting the freedom of religion guaranteed by the Indian Constitution against a law banning suicide. Human-rights activists sued last month to have such fasts declared illegal. Jain leaders, a powerful group in India, say the constitution protects the fasts and people have the right to decide to die with dignity.
The argument also has led to a debate of sorts over the right-to- die issue in India, where euthanasia is banned and suicide is a crime. People who try to kill
89
themselves are jailed." Kim Barker , "Jain Leaders Challenge Law Banning Suicide in India," Chicago Tribune, Oct. 14, 2006 7. Israel Euthanasia: Illegal "On December 15 [2006] - after eight years of preparation and a Physician-Assisted Suicide: year after it was approved by the Illegal Knesset - the law relating to dying patients will take effect, enabling people of all ages to submit forms to the Health Ministry declaring how they would like to be treated if they became terminally ill.The provisions of the law were approved by leading clergymen representing all major religions before it was approved…
The law, initiated by the government on the basis of the recommendations of the Steinberg Committee - which met for six years on the sensitive subject - was passed on December 1, 2005. The recommendations were prepared by the 59-member public committee comprising physicians, scientists, medical ethicists, social workers, philosophers, nurses, lawyers, judges and clergymen representing the main religions in Israel…
Active euthanasia will continue to be forbidden. However, individuals will be able to set down in advance that they do not want to be attached to a respirator when they are dying or that, if a respirator is attached, it would include a delayed-response timer that can turn itself off automatically at a pre-set time." Judy Siegel-Itzkovich , "Death
90
With Dignity to be Allowed From Next Month," The Jerusalem Post, Nov. 12, 2006 8. Italy Euthanasia: Illegal "An Italian doctor has said he has switched off the life support Physician-Assisted Suicide: system of a terminally ill man, Illegal who lost a legal battle for the right to die.
Dr. Mario Riccio, who disconnected the respirator, said he had fulfilled the patient's legal right to refuse treatment. He denied it was euthanasia.
Piergiorgio Welby, 60, was paralyzed by muscular dystrophy.
His plea for euthanasia -- illegal in mainly Roman Catholic Italy -- sparked a landmark court case and fierce debate...
A judge ruled on Saturday that while Mr. Welby had the constitutional right to have his life support machine switched off, doctors would be legally obliged to resuscitate him." BBC , "Doctor 'Helps Italian Man to Die'," Dec. 21, 2006 9. Japan Euthanasia: Unclear (Illegal in "The Japan Society for Dying the Japanese criminal code, but a with Dignity is the largest right- 1962 court case, the "Nagoya to-die group in the world with High Court Decision of 1962," more than 100,000 paid up ruled that one can legally end a members. Currently, the Society patient's life if 6 specific feels it wise to campaign only for conditions are fulfilled) passive euthanasia -- good advance directives about terminal Physician-Assisted Suicide: care, and no futile treatment. Illegal Voluntary euthanasia and assisted suicide are rarely talked about..." Derek Humphry , "Tread Carefully When You Help to Die: Assisted Suicide Laws Around the World," www.assistedsuicide.org, accessed July 24, 2007 91
10. Luxembourg Euthanasia: Legal since Feb. 19, "Luxembourg parliment adopted 2008 a law late on Tuesday [Feb. 19, 2008] to legalize euthanasia and Physician-Assisted Suicide: assisted suicide... Legal since Feb. 19, 2008 The law, expected to come into force towards the summer, was passed by 30 votes to 26. Luxembourg's media said it was a symbolic defeat for Prime Minister Jean-Claude Junker whose Christian Social Party opposed it...
Euthanasia would be allowed for the terminally ill and those with incurable diseases or conditions, only when they asked to die repeatedly and with the consent of two doctors and a panel of experts." Reuters , "Luxembourg Parlament Adopts Euthanasia Law," www.reuters.com, Feb. 20, 2008 11. The Euthanasia: Legal since 2001 "Two physicians practicing in the Netherlands Netherlands, the very heart of Physician-Assisted Suicide: civilized Europe, this spring Legal since 2001 published in The New England Journal of Medicine a set of guidelines for what they called infant 'euthanasia.' The authors named their guidelines the Groningen protocol, after the city where they work. One of the physicians, Dr. Eduard Verhagen, has admitted to presiding over the killing of four babies in the last three years, by means of a lethal intravenous drip of morphine and midazolam (a sleeping agent). While Verhagen's actions were illegal under Dutch law, he hasn't been prosecuted for them; and if his guidelines were to be accepted, they could establish a legal basis for his death- administering work."
92
Jim Holt , "Euthanasia for Babies?," New York Times Magazine, July 10, 2005 12. Russia Euthanasia: Illegal "In Russia, euthanasia is illegal, period. But courts have been Physician-Assisted Suicide: sympathetic to people charged Illegal with helping others die. Two women in the southern city of Rostov-on-Don were found guilty last year of murdering Natalya Barranikova -- even though the court accepted that the paralyzed victim had asked them to kill her -- because the law is clear. But the defendants were given unexpectedly light sentences." Peter Ford , "World Divided on Ethics of Terri Schiavo Case," Christian Science Monitor, Mar. 25, 2005 13. Spain Euthanasia: Illegal "Euthanasia is illegal in Spain and people who help someone Physician-Assisted Suicide: else die can be punished with at Illegal least six months in prison. But Spain's Socialist government wants to legalize it as aprt of a wave of liberal reforms that have largely transformed this traditionally Roman Catholic country." Maria Sanminiatelli , "Euthanasia Advocate's Wish Fulfilled," Associated Press, Dec. 22, 2006 14. Switzerland Euthanasia: Illegal "Right-to-die organizations in Switzerland help terminally ill Physician-Assisted Suicide: people to die by providing Legal since 1918 counselling and lethal drugs. Police are always informed... Only one group, Dignitas in Zurich, will accept foreigners who must be either terminal, or severely mentally ill, or clinically depressed beyond treatment." Derek Humphry , "Tread Carefully When You Help to Die: Assisted Suicide Laws Around
93
the World," www.assistedsuicide.org, accessed July 24, 2007 15. United Euthanasia: Illegal "The progress of a controversial Kingdom bill which would allow terminally Physician-Assisted Suicide: ill people to be helped to die has Illegal been blocked by the House of Lords.
Lord Joffe's bill would give doctors the right to prescribe drugs that a terminally ill patient in severe pain could use to end their own life.
But peers backed an amendment to delay the bill by six months by 48 votes.
Lord Joffe said the move was intended to end the debate, but pledged to reintroduce his bill at a later date...
Opponents to the bill submitted a petition signed by 100,000 people to Downing Street, and demonstrated outside Parliament...
Mark Slattery, of the charity Dignity in Dying, formerly the Voluntary Euthanasia, said the campaign to introduce an assisted dying bill would continue." BBC , "Lords Block Assisted Dying Bill," May 12, 2006
94
Příloha č. 2: Euthanasie v Holandsku: statistika z r. 1990
Euthanasia Results in the Netherlands - Number of Cases in 1990
This data is from the 1991 Remmelink Report, the first, official government study of the practice of euthanasia in the Netherlands.
95
Příloha č. 3: Asistovaná sebevražda v Oregonu – statistika r. 1998 - 2002
Deaths under Oregon's Physician Assisted Suicide Act
96
Příloha č. 4: Formulář žádosti – Oregon
REQUEST FOR MEDICATION TO END MY LIFE IN A HUMANE AND DIGNIFIED MANNER
I, ______, am an adult of sound mind.
I am suffering from ______, which my attending physician has determined is a
terminal disease and which has been medically confirmed by a consulting physician.
I have been fully informed of my diagnosis, prognosis, the nature of medication to be
prescribed and potential associated risks, the expected result, and the feasible
alternatives, including comfort care, hospice care and pain control.
I request that my attending physician prescribe medication that will end my life in a
humane and dignified manner.
INITIAL ONE:
______I have informed my family of my decision and taken their opinions into
consideration.
______I have decided not to inform my family of my decision.
______I have no family to inform of my decision.
I understand that I have the right to rescind this request at any time.
97
I understand the full import of this request and I expect to die when I take the medication to be prescribed. I further understand that although most deaths occur within three hours, my death may take longer and my physician has counseled me about this possibility.
I make this request voluntarily and without reservation, and I accept full moral responsibility for my actions.
Signed: ______
Dated: ______
98