NRobálka 2_2011.pdf 3.1.2011 10:37:12

N Á R O D O P I S N Á

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY K 2/2011 AUTOŘI STUDIÍ A ČLÁNKŮ NR 2/2011:

PhDr. Daniel DRÁPALA, Ph.D., (*1976) vystudoval etnologii a historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v současnosti působí jako odborný asistent Ústavu evropské etnologie; v letech 1999–2007 pracoval ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Věnuje se proměnám tradiční kultury moravského Záhoří, problematice tradiční rukodělné výroby, muzeí v přírodě, sociálních a hospodářských vztahů východomoravského venkova.

Mgr. Václav MICHALIČKA (*1978) působí jako vedoucí Muzea a pamětní síně Sigmunda Freuda v Příboře (pobočka Muzea Novojičínska, p. o.). Zabývá se proměnou venkova v prostoru Západních Beskyd, rukodělnou výrobou a rekonstrukcemi tradičních zaniklých technologií. V roce 2007 nastoupil do doktorského studia v Ústavu evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Oľga DANGLOVÁ, CSc., (*1941) vystudovala Katedru národopisu na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Dizertační práci obhájila na půdě Ústavu etnológie SAV v Bratislavě, kde dodnes pracuje. Prednášela na Katedře etnologie a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě a na Katedře etnologie a etnomuzikologie Filozofické fakulty Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře. Zabývá se výzkumem lidové výtvarné tradice, výtvarného folklorismu a sociálních proměn na současném slovenském venkově.

Ing. Bc. Ingrid Pauknerová (*1983) vystudovala obor Podniková ekonomika a management na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po absolvování bakalářského stupně oboru etnologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně pokračuje v jeho navazujícím magisterském stupni. NR titulní list 2_2011.pdf 3.1.2011 10:42:04

N Á R O D O P I S N Á

C

M

Y 2/2011

CM

MY

CY

CMY

K OBSAH

Studie a články Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova (Daniel Drápala) 83 Vidiecke sídlo ako priestor identity. Výber z prípadových štúdií štyroch slovenských obcí (Oľga Danglová) 93 Zemědělské družstevnictví a deformace jeho myšlenky v období kolektivizace na příkladu jihočeské obce Hrejkovice (Ingrid Pauknerová) 103 Řemenářský fenomén v Metylovicích v druhé polovině 20. století (Václav Michalička) 115

Fotografická zastavení „Etnografická dokumentace revoluční přeměny venkova“ (Helena Beránková) 124

Proměny tradice Tradičné tanečné príležitosti na Zemplíne a ich premeny v druhej polovici 20. storočia (Dana Kľučárová) 126

Ohlédnutí Vzpomínka na Horymíra Sušila (1928–2010) (Antonín Bařinka) 133

Rozhovor Rozhovor s jubilantem Josefem Jančářem (Jan Krist) 137

Společenská kronika K osmdesátinám Josefa Jančáře (Karel Pavlištík) 139 K jubileu Mirjam Moravcové (Lydia Petráňová) 139 Jubilující Lydia Petráňová (Luboš Kafka) 140 Blahopřání Gabriele Kiliánové (Zdeněk Uherek) 142 Nad nedožitými osmdesátinami Richarda Jeřábka (Josef Jančář) 142 Odešel Luboš Holý (Magdalena Múčková) 143

Diskuse K diskusi o etice v etnologii: Etický kodex domácí etnologie? (Petr Janeček) 144

Konference XVIII. Valné zhromaždenie Národopisné spoločnosti Slovenska (Miroslav Válka) 148

Výstavy Výstava Nové pověsti české ve smíchovském Musaionu (Marta Ulrychová) 149

Recenze M. Botiková: K antropológii životného cyklu. Kultúra a spôsob života ženskými očami na Slovensku v 20. storočí (Jana Nosková) 150 O. Danglová: Výšivka na Slovensku (Lenka Nováková) 151 Kol. autorů: Horní Újezd u Litomyšle (Miloš Melzer) 152 Kol. autorů: Ratíškovice, minulostí slovácké obce (Karel Pavlištík) 153 Acta musealia Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně 2009 (Josef Jančář) 154

Zprávy Koncepce účinnější péče o tradiční lidovou kulturu v České republice na léta 2011 až 2015 (Jan Blahůšek) 155

Resumé 156 Kulturní konstanty a inovace v životě obcí moravského Záhoří v éře socializace venkova Daniel Drápala

Společenské procesy vyvolané politickým vývojem Chceme-li ovšem poznat veřejnou stránku života v Československu po II. světové válce přinášely do ži- vesnických společenství v éře socializace, zdaleka se vota jedince, menších sociálních skupin i větších societ už nebudeme moci omezit jen na sledování přežívají- řadu nových podnětů. Přestože výchozí politicko-spole- cích výroční obyčejů a jejich případných transformací čenské podmínky byly pro celou republiku téměř totožné, po stránce obsahové či formální. Již v roce 1978 pozna- prolínáním s aktuálními sociokulturními a ekonomickými menal Václav Frolec, že prvky nového způsobu života poměry platnými v obci či ve větším geografickém okrs- úspěšně pronikají do různých složek životní reality ves- ku nabývaly tyto změny specifických lokálně a regionál- nice zasahujíce do pracovních a volnočasových aktivit, ně podmíněných forem. Klíčovými se z tohoto hlediska společenského uspořádání i rodinného života. Také pro stala nejen výchozí hospodářská a společenská situace vesnice moravského Záhoří se v zájmu komplexního daného sídla a jeho obyvatel, ale také působení výraz- poznání společenského a kulturního dění zdejších obcí ných nebo aktivních osobností i různě velkých kolekti- jeví nezbytným sledovat nejen přežívající jevy tradiční vů, které bezprostředně ovlivňovaly momentální situaci kultury, ale též četné inovační prvky. Ačkoliv řada z nich vesnických společenství. Etnologům se tak v souvislosti neměla na počátku své existence s lokální či regionální s těmito trendy nabízejí vedle tradičních témat i zcela no- tradicí mnoho společného, v průběhu několika let si ne- vé badatelské okruhy.1 jednou nalezly své pevné místo v životě komunity. Následující text se pokusí prostřednictvím drobných Sledujeme-li pronikání nových prvků do tradičního sond alespoň náznakově upozornit na některé svébyt- života záhorských obcí, bude doba „socialistického bu­ né rysy, kterými se v časovém rozmezí let 1948–1989 dování vesnice“ jistě vyhodnocena jako perioda, která vyznačoval život vesnických společenství v obcích mo- výraznou měrou zasáhla do sociálního a ekonomického ravského Záhoří.2 Zaměřuje se cíleně na události, jejichž uspořádání zdejších společenství. V širší časové per- příprava i vlastní průběh nebyly vázány jen na jedince spektivě se zdá být odbourávání a transformace tradič- či užší skupinu osob (například rodinu), ale na ty prv- ních nebo naopak zavádění nových prvků do života zá- ky, které měly širší sociální dosah a vykazují kolektivní horských obcí v tomto období skutečně asi nejvýraznější. charakter. Již na konci čtyřicátých let sice Ludvík Kunz Přesto lze jen stěží přehlédnout, že pozvolné uplatňování poznamenal: „… Záhoří zbavené zevnější národopisné kulturních inovací má své kořeny již v několika předcho- barvitosti již před několika desetiletími bylo pokládáno za zích dekádách. Díky vzpomínkám pamětníků a přede- kraj etnograficky nevydatný a nezajímavý.“ (Kunz 1949: vším svědectví některých rukopisných materiálů (obecní, 2) Jak však ve své práci sám doložil (a potvrzují to i po- školní i rodinné kroniky)3 lze dokonce v procesech z ob- pisy starších autorů), etnokulturní tradice moravského dobí socializace vesnice nalézt v určitém ohledu jisté Záhoří nebyly ve srovnání s jinými regiony Moravy nijak formální shody s érou prvorepublikovou. Ačkoli se autoři chudé či bezvýrazné (např. Přikryl 1895, Přikryl 1928, těchto záznamů primárně věnovali dění na půdě školy či Kunz 1949). Podoba a obsah jednotlivých prvků tradiční záležitostem obecním, mohou nám jejich zápisy přinést kultury i novinky, které se zde v průběhu 20. století uplat- cenné informace nejen o podobě sledovaných tradičních ňovaly, nemalou měrou souvisí s významnou orientací i zcela nových jevů, ale také o tom, jakým způsobem byly oblasti na agrární sektor, nízkou mírou urbanizace (Bys- komunitou či jednotlivcem vnímány, nakolik byly akcep- třice pod Hostýnem, Hranice na Moravě, Lipník nad Beč- továny či dále rozvíjeny. Analýza dobových materiálů4 vou, Kelč se nacházejí na okrajích moravského Záhoří) nejednou napomáhá identifikovat původce kulturních či se svébytnou sociální stratifikací zdejších vesnických vnosů obohacujících život vesnických komunit na Záhoří společenství (Kunz 2006, Kunz 2007). (Hýbl 2007).

83 Za kulturní konstanty, které vykazovaly životnost ve projevila v období socializace jako vcelku životaschopný veřejném životě záhorských obcí i v éře socializace, mů- prvek. Náležela navíc vedle bálů a masopustních muzik žeme považovat především jevy vycházející z tradiční k jedněm z vrcholů společenského a kulturního dění v ob- struktury výročního obyčejového cyklu. Prosazování „so­ ci na přelomu zimy a jara. K bezproblémovému přežívání cialistického budování vesnice“ tak neznamenalo vždy vodění medvěda jistě nemalou měrou přispěla její výraz- negaci předchozího stavu (Frolec 1989: 206), jako spíše ná světskost s minimalizací vazeb na náboženské aktivity, výběr příhodných a ideově neškodných či méně závad- které by jeho konání mohly komplikovat.5 ných složek etnokulturní tradice. Z hlediska organizace pokračoval i v poválečném ob- Ve srovnání se staršími historickými periodami byla dobí trend doložený z prvorepublikové éry, případně let struktura výročního obyčejového cyklu ve druhé polovině ještě starších, kdy se pořádání obchůzky ujímaly lokál- 20. století i četnost výskytu jednotlivých prvků obyčejové ní spolky. Škála organizací se však nejednou v těchto tradice o poznání chudší. Již v předchozích desetiletích letech rozrostla o nové subjekty. Vedle hasičů (ve sle- (zvl. od poslední třetiny 19. století) docházelo k pozvol- dovaném období přejmenovaných na požárníky) se se- nému zániku některých samostatných segmentů etno- tkáváme nově také s mysliveckými spolky, osvětovými kulturní tradice (královské jízdy, záhorského právo, král­ besedami, sportovními kluby apod. Přirozeně se tak vy- ky), tak i k redukci lokalit výskytu vybraných prvků, např. užívalo především lidského potenciálu, kterým jednotlivé u jarní obchůzky děvčat se smrtí, případně se stromkem organizace díky své členské základně disponovaly. Za- (Drápala 2009). tímco věrská a magická rovina obchůzky byla postupně Ani přežívání a samotná existence určitého jevu, kte- i v souvislosti s oslabováním vazeb obyvatel na agrární rý svými vnějšími znaky vykazoval jisté shody se staršími sektor upozaďována, do popředí se naopak stále inten- vývojovými etapami, však nemusely vždy znamenat to- zivněji dostávala motivace ekonomická. Ačkoli se v této tožný obsah a formu. Aby bylo možné sledovat procesy době mohly povolené spolkové organizace opírat o ofici- postupných změn a aktualizací souvisejících například ální finanční podporu samosprávy i sportovních či jiných s procesem socializace vesnice, bude nezbytně nutné svazů, stěží přehlédnutelným motivem pro zapojení do zaměřit se i na další dvě okolnosti existence – nosite- organizace byl právě doplňkový finanční příjem plynoucí le/iniciátora a především funkci, jakou plnily v dobově do spolkové pokladny z obchůzky. podmíněné societě záhorských obcí. Ostatně identifika- Rušivým elementem tak v případě tradiční masopust- ce posunů i změn oproti stavu z předchozích desetiletí ní obchůzky nemusela být ani tak nepřízeň vládnoucích dokládá, že dané prvky etnokulturní tradice nebyly ani složek či ideologická nevhodnost, jako spíše nízká ocho- v tomto období uměle zakonzervovány do neměnné po- ta spolupodílet na organizaci či vlastním průběhu ob- doby, ale že jakožto živý fenomén kopírovaly aktuální chůzky či nepřízeň počasí (Motalová – Motal – Pospíšil potřeby svých nositelů a nejednou odrážely i okamžité 2008: 129). Druhá polovina 20. století však přinesla ještě nálady a tendence ve společnosti. jeden výrazný posun ve sféře organizační. Tradiční ter- Přestože dobová publicistika cíleně proklamovala mín konání v masopustní úterý předcházející Popeleční svou podporu udržování a rozvíjení lidových tradic – tradic středě se v důsledku proměňující se profesní skladby venkovského proletariátu, je zcela pochopitelné, že ideo- záhorského obyvatelstva jevil s postupujícími léty jako logická determinace se svým způsobem projevovala i do stále vážnější komplikace. Pevně definovaný pracovní vnímání jednotlivých složek obyčejové tradice. Díky pes- týden od pondělí do soboty (posléze již jen do pátku) se trosti jednotlivých událostí výročního obyčejového cyklu, mohl v konečném důsledku negativně odrazit ve sníže- lišících se nejen formou a obsahem, ale i kořeny, z nichž ní počtu účastníků připravované masopustní obchůzky. vzešly, můžeme tedy i v této oblasti sledovat různé vývojo- A tak především po zkrácení pracovního týdne na pět dní vé tendence. K relativně bezproblémovým akcím náležela zaznamenáváme v celém sledovaném regionu obecnou na moravském Záhoří např. masopustní obchůzka – zpra- tendenci k přesunu termínu obchůzky na víkendové dny vidla zde nazývaná chození s medvědem / vodění medvě­ – nejčastěji sobotu, ojediněle také neděli. da. Na rozdíl od záhorského práva termínově spadajícího I díky tomuto termínovému posunu však můžeme dnes také do masopustního období se tato obřadní obchůzka považovat vodění medvěda nejen pro období druhé polo-

84 viny 20. století, ale i pro dobu současnou za jeden z nej- ního dění moderní záhorské vesnice. Potvrzují nám to rozšířenějších prvků obyčejové tradice, který ve většině mimo jiné též příklady z dalších obcí moravského Záhoří. obcí moravského Záhoří přežívá ve stále živé podobě. Ze záhorského práva se tak stává i v posledních dvou U četných lokalit můžeme dokonce dnes doložit kontinuál- desetiletích záležitost zpravidla příležitostná – oživovaná nost organizace po celé 20. století. Existenci společenské ve scénické podobě v delších časových rozestupech jen poptávky po podobné akci ze strany lokálního společen- při zvláště výjimečných a slavnostních příležitostech.6 ství dokládají též tendence směřující k obnově obchůzky Z padesátých let 20. století máme obdobně jako v těch vesnicích, kde z různých důvodů zanikla. Například u práva zaznamenány též pokusy o revitalizaci letniční- v Rouském byla v devadesátých letech 20. století po ně- ho obřadu králek (královniček). Stejně jako právo i tato kolikaleté přestávce opět obnovena zdejšími hasiči. součást obřadní kultury regionu zanikla v živé podobě na Obchůzkovým charakterem se vyznačuje i druhý typ sklonku 19. století (Kunz 1949: 194–196). S odstupem masopustního obyčeje doloženého na moravském Zá- několika desetiletí se o jejich obnově dočteme nejen na hoří zvláště pro starší období – u tzv. práva. „Na konci stránkách školní kroniky v Komárně (rok 1953), ale jejich masopustu podle vyprávění staříčka drželi mladí (chasa) konání máme doloženo i z Býškovic. V obou případech v dědině právo. Jeden chlapec zastával funkci rychtáře, vycházela iniciativa k organizaci obřadu z řad místních ostatní byli biřici (kat) a konšelé, židé. Vykonávali po celé pedagogů, kteří koncipovali tuto připomínku svébytné obci od domu k domu soudy. Vymysleli si veselá obvi­ složky kulturního odkazu vlastního regionu v podobě nění a soudili, trestali a pokutovali. Bylo u toho hodně školní slavnosti. legrace. Rychtář na znak moci držel v ruce ,ferulu‘ (žez­ „Na ukončení školního roku uspořádali žáci a učitele lo), odsuzoval, kat trestal, žid bral pokuty (peníze, klo­ pro děti dětskou slavnost na zahradě u Nováků. Slavnost básky, vajíčka) ve prospěch konšelů.“ (Pospíšil nedat.: byla velmi zdařilá a děti byly za pěkné vystoupení s taneč­ 40–41) V živé podobě zaniklo držení práva na sklonku ky „Kralovničky“ podarovány od hasičské jednoty velkou 19. století (Přikryl 1895: 42–50). Jeho sociálně-zábav- uzenkou s rohlíkem a sodovkou.“7 Královničky, jak nám je né funkce do jisté míry nahradilo v některých obcích přibližuje školní kronika z Komárna, se ovšem v uvede- již zmíněné vodění medvěda. Přesto se v průběhu 20. ném pojetí přesunuly již do sféry scénického zpracování. století setkáváme v různých lokalitách s pokusy o jeho Na rozdíl od dívčích obchůzek se smrtí či stromkem, které obnovu. V únoru 1950 tak zvala příkazská chasa domá- i v této době přežívaly ve stále aktivní podobě na několika cí i přespolní na Záhoracký právo. „Staré obecní vébor místech moravského Záhoří (Drápala 2009), tak zůstaly se ve svým sezeňó usnesl, že příkazské chasi držení králky zakonzervovány coby scénický prvek, aniž by se Práva na ostatky propóče aby jí ukázal, že si váže sta­ je podařilo zpětně navrátit jako integrální součást života réch zvyků […] Staré obecní vébor předá právo mladém vesnické komunity.8 s veškeró pravomocó rukódáním a hlavně s ferutó […] Kromě jevů považovaných za tradiční naplňovaly život hneď po předání Práva začne chasa chodit s ním po dě­ záhorských vesnic také aktivity nemající zpravidla starší dině od č. 1 až do posledního a každého před Záhorácký předobraz v některém z projevů regionální či lokální oby- Právo předvolá a podlevá teho jaký naň budó stížnosti, čejové tradice. Chybí zde onen základní prvek – tradová- odmění muzikó, ferutó, lebo pokutó. […] přinděte všecí ní, přenášení informací o formě, obsahu a významu z ge- se podívat na pěkné záhorácké zvyk. Dobře se pobaví­ nerace na generaci.9 Životnost kulturních inovací byla te a jistě řeknete, že naši předkové na našem krásném proto nejednou odvislá od toho, do jaké míry byly schopny Záhoří se dobře uměli pobavit.“ (Pálka a kolektiv 2010: naplňovat dílčí sociokulturní nároky/potřeby jednotlivých 154) I přes jistě upřímnou snahu organizátorů uvést opět vesnických pospolitostí. Zatímco některé novinky nalezly v život část z etnokulturních tradic regionu pravidelné své pomyslné místo v dění na území obce, jiné měly jen pořádání obchůzky s právem nenalezlo v lokálním spo- krátkou životnost a nezanechaly výraznější stopy. lečenství v padesátých letech 20. století trvalou odezvu. Ve srovnání s bohatostí a mnohovrstevnatostí prvků Absence aktuální potřeby jeho každoročního pořádání tradiční obřadnosti lze u řady těchto novodobých aktivit nakonec vedla k tomu, že se nestal tento jednorázově spatřovat jisté zploštění, kdy dominujícími jsou především revitalizovaný zvyk znovu integrální součástí každoroč- složky zábavní či ekonomická, vytrácí se naopak funkce

85 věrská. V tomto ohledu můžeme však u těchto novinek s tendencí, která nabyla ve 20. století téměř obecné plat- sledovat jisté podobnosti s genezí některých tradičních nosti, a to pořádat dětské mikulášské, předvánoční a vá- prvků výročního obyčejového cyklu. I u nich pozvolna noční besídky.10 Obliba školních besídek přetrvala bez ustupovaly například projevy spojené s blahonosnou ma- výraznějších proměn i během první republiky. Lze do- gií funkcím zábavným či ekonomickým (Václavík 1959). konce říci, že se zařadily mezi pravidelně konané akce, Jeden z klíčových bodů při sledování charakteru které si nalezly své místo ve společenském a kulturním a role těchto kulturních inovací spočívá v identifika- životě vesnického společenství. Na sklonku třicátých let ci subjektu, který stál u jejich zrodu a další existence. 20. století tak mohou být dokonce považovány již za tra- Ačkoli i u tradičních obřadních příležitostí nacházíme od diční prvek kulturního dění obcí. závěru 19. století pozvolný přesun organizačního zajiš- Jejich příprava se odehrávala v prostorách školy, ať tění z neformálních kolektivů (chasa) na organizované již v rámci vyučování nebo mimo něj. Tyto besídky mí- skupiny (spolky), iniciátory novinek v životě vesnických valy zpravidla charakter veřejný a bývaly určeny nejen společenství byly především v padesátých a šedesátých pro děti docházející na školní výuku, ale i pro rodiče, letech 20. století již ryze zájmová sdružení i články sa- příbuzné, případně širší veřejnost z řad obyvatel obce. mosprávy. To je nejspíše také příčina, že podstata řady Vzhledem k tomu, že se jednalo o typ akce, která neměla z těchto aktivit nejednou primárně vycházela z potřeb re- pevné zakotvení v dosavadním sociokulturním systému prezentačních či osvětových, neopominutelné byly také vesnice, nesetkáme se zde ani se závaznými normami, faktory ekonomické. jaké známe např. z obyčejové tradice. Záleželo tedy Od padesátých let 20. století můžeme navíc sledovat vždy na invenci konkrétního pedagoga i definování cílů, narůstající podíl „občanských“ akcí, nových co do formátu které takováto předvánoční akce měla naplnit. Poznatky i obsahu. Dochované materiály nám přinášejí nejrůzněj- ze školy v Horních Nětčicích dokládají, že na sklonku ší přehledy o aktivitách konaných v průběhu roku v jed- čtyřicátých let preferoval zdejší učitel spíše komorněj- notlivých obcích. Jejich charakter i obsah bývaly značně ší charakter besídky, na níž se ovšem vázalo rozvíjení různorodé – od ochotnického divadla, přednášek, besed, nejen hudebních a tanečních schopností dětí, ale i dal- přes veřejné schůze a aktivy až k slavnostem s ideolo- ších výchovných prvků. „Před vánocemi si žáci donesli gickým či naopak apolitickým podtextem, např. pochod smrkový stromek a sami si jej ozdobili. Na návrh ředitele míru, výročí Slovenského národního povstání, Měsíc se žákovská samospráva usnesla, že všichni žáci done­ československo-sovětského přátelství, Mezinárodní den sou přípravu na pečení cukroví. Za vedení pí. uč. Čás­ žen (Motalová – Motal – Pospíšil 2008: 388). Jan Pargač tečkové si děvčata napekla ve škole cukroví a rozdělila (1982) dokonce v této souvislosti hovořil o formující se do sáčků pro všechny žáky. Poslední vyučovací hodinu socialistické obřadnosti. Obdobně již v sedmdesátých před vánocemi děti zazpívaly okolo rozsvíceného strom­ letech 20. století upozorňoval Josef Tomeš (1978: 81), ku koledy a přednesly vánoční básničky. Nato děvčata že se občanské obřady „organicky včlenily do tradiční rozdala každému sáček cukroví.“11 soustavy, kterou obsahově i formálně obohatily“. Nakolik Obsahová skladba besídek zpravidla zahrnovala re- toto začlenění bylo organickou součástí života místních citaci, zpěv písní, drobné dramatické útvary. Přestože societ, by doložila důkladnější analýza společenského můžeme již v té době řadit mnohé z učitelů a organizá- a kulturního dění v záhorských obcích po roce 1989. torů těchto aktivit mezi pokrokově smýšlející osoby, ne- Životnost kulturních inovací si doložíme na teritoriu byly tyto besídky chápány jako cílená snaha o vytvoření moravského Záhoří na příkladu vybrané dvojice – předvá- konkurence či náhrady za některé tradiční obřadní prvky. nočních a vánočních besídek a lampiónových průvodů. Spíše naopak – byly vnímány jednak jako obohacení kul- Období adventu obohacovalo ve sledovaném regio- turního života obce, jednak byly oceňovány jako výsledek nu ještě na přelomu 19. a 20. století hned několik prvků cílené práce s dětmi ze strany učitelů. Jedna z dalších obyčejové tradice – obchůzka Lucy a svatého Mikuláše rovin spočívala ve sféře sociální – besídky se stávaly i s doprovodem, k nimž se přidávala návštěva rorátů – příležitostí alespoň pro drobné obdarování nemajetných ranních pobožností k poctě Panny Marie (Pospíšil nedat.: dětí. Ostatně i sami žáci mohli být jejich prostřednictvím 37–38). Již na sklonku 19. století se ovšem setkáváme vedeni k sociální solidaritě, jak o tom svědčí mimo jiné

86 i zápis z Býškovic z roku 1947: „… žáci za spolupráce Mráz přijel mezi nás‘. Žáci mateřské školy pod vedením rodičovského sdružení uspořádali mikulášskou nadílku. své učitelky předvedli divákům roztomilé tanečky, před­ O této nadílce byli poděleni všichni žáci perníkem, který nesli básničky, zazpívali několik písní. Na konec besídky pomohla péci pí učitelka Sehnálková, a ovocem. Chudí byli všichni žáci obdarováni dárky od Dědy Mráze. Účast žáci obdrželi také části oděvu.“12 občanů 107.“16 Jen výběr písňového materiálu i textů ur- S novými společenskými a ideologickými poměry na- čených pro recitaci či dramatizaci spočívající na osobách stupujícími v důsledku únorových událostí roku 1948 lze učitelů doznal oproti předchozím „předúnorovým“ letům však u tohoto fenoménu sledovat jisté posuny. Besídky změn – koledy byly alespoň zčásti nebo zcela nahrazeny se vedle dalších způsobů aplikování nově formulovaných příhodnějšími necírkevními vánočními písněmi. ideových konceptů jevily jako ideální nástroj infiltrace ně- Na existenci besídek ovšem nemusíme pohlížet jen kterých prvků nové ideologie v prostředí školní mládeže. optikou ideologickou. Neméně důležitou se jeví rovina A tak zatímco v Horním Újezdu byla v roce 1948 uspo- osobní, která mnohdy nabyla ve vnímání tohoto kultur- řádána mikulášská besídka ještě v tradičním pojetí,13 ního prvku ze strany obyvatel na mnohem větší vážnosti padesátá léta se nejen na moravském Záhoří nesla zce- než ideologické vsuvky. Lidé v první řadě na besídkách la ve znamení inovačního prvku v podobě účasti Dědy oceňovali aktivní zapojení vlastního dítěte, vnuka či jiného Mráze. Sama tato postava přitom vykazovala v té době školáka z příbuzenství. Potvrzují to ostatně s odstupem téměř stoletou historii v novoroční kultuře Rusů (Večer- let i pamětníci. Postavu Dědy Mráze sice registrovali jako ková – Frolcová 2010: 302–304), v našem prostředí však prvek nový, v kontextu dobové atmosféry jej však vnímali vykazovala znaky cizorodého ruského importu. Kromě jen jako jednu ze součástí inovací postihujících v mnoha dostupných sdělovacích prostředků měla být nová vá- jiných ohledech celou tehdejší vesnickou komunitu. noční postava propagována i prostřednictvím takového Ani opakování určitého kulturního jevu po něko- typu kulturních a společenských akcí, jakým byly např. lik let za sebou ovšem nemusí znamenat, že se stane i besídky. Cíl byl jednoznačný – nahradit nevhodné dár- přirozenou součástí společenského a kulturního života ce zosobněné postavami světce Mikuláše či Ježíška co- komunity. Názorný příklad nacházíme u sledované po- by rezidua náboženského tmářství předchozích desetile- stavy Dědy Mráze. Ještě na počátku šedesátých let se tí novou „pokrokovější“ postavou. v záznamech o dění v jednotlivých obcích setkáváme se Nadílka Dědy Mráze se po celá padesátá léta a zpra- zmínkami o jeho účasti na předvánočních a vánočních vidla i pro první polovinu následující dekády uplatnila besídkách. Během první poloviny této dekády se však jako bezprostřední součást školských aktivit realizova- i v souvislosti s obecným uvolněním politických poměrů ných nad rámec výuky. „Odpoledne byla vánoční be­ tento prvek pozvolna vytrácí, aniž by byl např. na strán- sídka a nadílka Dědy Mráze u vánočního stromku. Žáci kách lokálních kronik jakkoli komentován.17 Postava Dě- dostali oplatky a cukrlata.“14 – Obdobné zápisy nalezne- dy Mráze je tedy názorným příkladem, že politicko-spo- me v uvedeném období v obecních a školních kronikách lečenská objednávka sice může vést k tvorbě určitého téměř s železnou pravidelností. Kromě nového prvku nového jevu, který dokonce po několik let funguje v rám- v osobě Dědy Mráze však můžeme sledovat zachování ci dění dané society, jeho další dlouhodobější životnost základní struktury celé besídky – dle invence a schop- je však podmíněna řadou jiných okolností. Je totiž zapo- ností pedagogů se jen proměňoval vzájemný poměr třebí, aby daná inovace splňovala potřeby lokálního spo- mezi jednotlivými částmi besídky (kromě zpěvu, recitací lečenství a opačně, aby tato societa v ní viděla přínos například i loutkové divadlo). V některých vesnicích byla pro ni samotnou. Ačkoliv tedy vánoční či jiné dětské be- účast Dědy Mráze omezena jen na vlastní akt nadílky, sídky nevycházely svojí formou z tradičního dění v rámci ale například v Lipové obohatila besídku konanou 23. obyčejového cyklu, k němuž se vázaly spíše jen některý- prosince 1953 i beseda s Dědou Mrázem u vánočního mi užitými prvky, dokázaly pokrýt pomyslné volné místo stromu, po níž pionýři sehráli divadlo v maskách zvířat.15 v kulturním dění obce a byly jejím společenstvím přija- V témže roce v Komárně byla dokonce žáky představena ty.18 S tradiční kulturou je přitom spojují nejen některé i drobná dramatizace o příjezdu Dědy Mráze: „V neděli obdobné rysy či prvky (lidové písně, scénické předvede- dne 20. XII. sehráli žáci národní školy divadlo ,Dědeček ní dětských her apod.), ale také funkce integrační a re-

87 prezentační. Zároveň se zde prolíná jak užší okruh rodin- spíše mikulášské nadílky, které v jistém ohledu nahrazo- ného prostředí (rodiče/prarodiče/ostatní příbuzní – děti) valy návštěvu sv. Mikuláše a jeho doprovodu v domác- s vazbami mnohem širšími (škola, společenství obce). nosti (případně je dublovaly). Pozitivní ohlas těchto be- Toto naopak můžeme jen stěží identifikovat v zakompo- sídek byl vnímán ze strany rodičů především z hlediska nování novinky – postavy Dědy Mráze. Nebyla to reak- praktického (nemuseli tak mnohdy zajišťovat návštěvu ce na potřeby lokální komunity, ale důsledek působení mikulášské družiny doma). I nadále zde ovšem funguje vnějších vlivů. Lidé pochopitelně tuto inovaci zpravidla příhodný výchovný prvek aktivního zapojení dětí do ce- přijali – někteří jako doklad pokroku a upevňování vazeb lého či alespoň některé části programu. se Sovětským svazem, jiní coby nutné zlo. Akceptování Druhým příkladem kulturní inovace v životě vesnic- existence určitého jevu, jeho pasivní přijímání a v ome- kých společenství na moravském Záhoří v polovině 20. zené míře i aktivní rozvíjení (na bázi školy, obce) však století mohou být lampiónové průvody. Obdobně jako neznamenalo u většiny obyvatel zřeknutí se tradičních v případě besídek ani tento jev nebyl před rokem 1948 prvků vánoční nadílky – Ježíška či sv. Mikuláše. Nový na moravském Záhoří věcí zcela neznámou. Již v ob- jev máme tedy doložen jako existující – ovšem bez po- dobí prvorepublikovém se ojediněle dozvídáme o koná- myslného zakořenění a bezvýhradného přijetí lokálním ní lampiónového průvodu např. v souvislosti s oslavou společenstvím. Jakmile tedy ochabl či zcela vymizel tlak narozenin prezidenta T. G. Masaryka 7. března (1936 – na účast Dědy Mráze, nebylo třeba již tuto postavu nadá- Dolní Nětčice, 1948 – Mrlínek) či v rámci oslav vzniku le zapojovat do předvánočních a vánočních akcí. Svou Československé republiky 28. října (např. 1934 a 1937 roli zde možná sehrála i vědomá snaha vyhranit se vůči – Všechovice, 1949, 1950 – Horní Nětčice).21 Do zcela předchozí dekádě. Od šedesátých let 20. století se po nových souvislostí je však tento prvek zasazen po ro- celá další léta – a v mnoha ohledech vlastně dodnes – ce 1945. Atraktivita, která bývala s touto akcí především opakují podobné záznamy, který nalezneme již v 1961 u dětí a dospívající mládeže spojena, byla využita pod- v Lipové: „17/12 konána besídka u vánočního stromu le lokálních potřeb a panujících poměrů pro připomínku v pohostinství Jednoty. Žáci přednesli básně o zimě, za­ dvou různých výročí. zpívali zimní písně a sehráli několik veselých scének.“19 Stejně jako v řadě zejména městských sídel i zde lam- Jak ale dokládá o čtyři roky mladší zápis z téže kroniky, pióny ozařovaly v souvislosti s připomínkou Velké říjnové dala se předvánoční besídka využít i k osvětové činnosti, socialistické revoluce předvečer tohoto výročního dne. kdy děti kromě besídky a nadílky u vánočního stromu če- Druhou příležitostí se staly oslavy osvobození jednotlivých kalo i poučení „o požárech vánočních stromků a rozdány obcí Rudou armádou na sklonku II. světové války. Jak jim dotazníky vánoční požární ankety.“20 však dokládají záznamy v kronikách některých lokalit, je Z dlouhodobější časové perspektivy můžeme tak konání květnových lampiónových průvodů na moravském postavu Dědy Mráze považovat za jakési dočasné vy- Záhoří nepatrně starší než jejich „importovaná“ listopa- chýlení, od něhož bylo bez výraznějších protestů a stop dová varianta. V některých obcích se konaly již v prvních upuštěno. Vlastní formát besídek však v životě záhor- poválečných letech. „Dne 8. května 1948 byl uspořádán ské vesnice přetrval po celou druhou polovinu 20. sto- ve 20,30 hod. lampionový průvod obcí. Průvod vyšel od letí. Postupné rušení některých vesnických škol se sou- silnice kelečské, obešel kostel a okruhem přes ,Škrk‘ se středěním dětí do střediskových školských zařízení ve vrátil k pomníku padlých, kde měl proslov ke ,Dni vítězství‘ větších obcích v průběhu šedesátých až osmdesátých řídící učitel Josef Čáslava. Při průvodu účinkovala hudba.“ let 20. století nemuselo ovšem vždy znamenat zánik Takto popsal akci všechovický učitel Čáslava.22 sledovaného fenoménu. Zažitost tohoto typu kulturně- Lampiónové průvody vykazují poněkud jiný charakter společenské akce a její pevné místo v životě komunity než vánoční a mikulášské besídky. V souvislosti s prová- vedly k tomu, že se její přípravy ujaly některé z organiza- zaností s oslavami dvojice významných událostí získával cí fungujících na území obce (Československý červený tento fenomén na oficialitě. Sám o sobě měl však jen kříž, Československý (posléze Český) svaz žen, hasiči) funkci doprovodnou – jednalo se spíše o jakési zatraktiv- či místní samospráva (Motalová – Motal – Pospíšil 2008: nění jinak poněkud fádních oslav, při nichž zpravidla ne- 386). V tomto ohledu zaznamenáváme trend organizovat chyběly proslovy, kladení věnců k pomníku padlých atd.

88 Jako prvek, který byl od své podstaty apolitický, splňoval hledat stejně jako u besídek starší kořeny před rokem v rámci lokální society roli integrační. Jeho prostřednic- 1948. V období prvorepublikovém a ve druhé polovině tvím se do oficiálních oslav zapojily i ty osoby, které by čtyřicátých let je patrná ještě určitá rozpačitost a hledání obvykle jen pasivně přihlížely proslovům či jiným cere- pevnějšího zakotvení v životě zdejších komunit. Zprvu moniálním úkonům.23 se tedy jako vhodné jevily oslavy vzniku samostatného Idea zapojit do těchto oficialit lampiónový průvod tak státu či narozeni Prezidenta osvoboditele, nové podněty transformovala oslavy v záležitost celé obce. V průvodu pak přinesla éra poválečná. Již osvědčený lampiónový bychom nalezli nejen dospělé, ale i dětské účastníky, je- průvod tudíž obohatil a zatraktivnil nejprve lokální oslavy jichž motivace pochopitelně spočívala ve zcela jiné oblas- osvobození a až posléze byl aplikován i na oslavu Vel- ti, než byly oslavy. Přesto již jen účast dětí přispívala k to- ké říjnové socialistické revoluce. Také v tomto případě mu, aby se připomínka některých událostí, které tu více není shoda ve vnější podobě předpokladem totožného tu méně režim po roce 1948 využíval pro svou legitimitu, vnímání komunitou. Životnost květnových lampiónových dostávala hlouběji do povědomí nových generací. Tato průvodů vychází především z užších vazeb na lokální strategie se jevila jako účinná, neboť díky tomuto prvku paměť. Staly se součástí oficiálních akcí připomínajících nebyla samotná akce běžnými lidmi vnímána ryze ideolo- osvobození obce a celého kraje Rudou armádou na po- gicky jako například některé schůze či jiné oficiality. čátku května 1945. Poměrně rozsáhlé záznamy, které Nakolik se jeden či druhý termín lampiónového prů- jsou v místních kronikách těmto okamžikům věnovány, vodu v jednotlivých obcích moravského Záhoří uchytil, dokládají, že byly zdejšími lidmi vnímány jako závažný záviselo na místních poměrech. Setkáme se tak jak historický okamžik v dějinách místa. Připomínka oněch s konáním pouze jednoho lampiónového průvodu buď pohnutých dnů i obětí druhé světové války jako celku v květnu či listopadu, tak i s pořádáním obou (např. Horní byla tak vnímána zdejším obyvatelstvem s nebývalou Újezd, Komárno či Lipová v padesátých a šedesátých le- intenzitou. Ve sledovaném období socializace navíc vět- tech 20. století). Jak dokládá zápis z Malhotic, byl zdejší šina dospělých (a zpočátku také mnozí z dospívajících) lampiónový průvod skutečně záležitostí celé komunity: účastníků byla k připomínaným historickým okamžikům „Shromáždili se všichni žáci, členové svazu socialistické vázána vlastními zážitky, zkušeností, osobními vazbami. mládeže, krojovaní požárníci, hudba a další občané […] Lampiónový průvod spolu s proslovy, kladením věnců či na počest výročí osvobození naší obce Rudou armádou vatrou svobody můžeme tak považovat za účinný ná- byl uspořádán lampionový průvod padlých a pak za ves­ stroj, jehož prostřednictvím se utváří a udržuje lokální nici směrem k Opatovicím, kde byla zapálena připravená historická paměť. Totéž však nelze tvrdit o lampiónovém vatra. Všechny děti měly lampióny, které daroval dětem průvodu spojovaném s výročím VŘSR. Formálně se sice MNV.“24 Dle iniciativy a invence pořadatelů doprovázel nejedná o jev v obci a regionu zcela neznámý, bezpro- tento typ společenské akce i další kulturní doplňky, kte- střední svázanost s místem zde ovšem chyběla. Jeho ré nejednou umocňovaly popularitu podobných událostí. ideologická podvázanost byla pochopitelně v době so- „Po zazpívání několika písní a zahrání několika skladeb cializace dostatečně silným impulsem ke konání i účasti hudebníky, odpochodovala mládež s hudbou do kultur­ lidí na něm, jakmile ale tlak pominul, vytratila se i exis- ního domu, kde byla veselice. Některé maminky vzaly tence listopadových lampiónových průvodů. s sebou i dcery – žákyně navštěvující ZDŠ ve Všecho­ Moderní věk přinesl v průběhu 20. století na morav- vicích. Teprve na zásah pořadatelů a řed. školy odešly ské Záhoří redukci či transformaci řady prvků obyčejové žákyně ve 23 hod. domů.“25 tradice, která dříve náležela k dominantním pilířům živo- Nejen výskyt obou typů lampiónových průvodů, ale ta celé vesnické komunity (Večerková 2000). Souběžně i skutečnost, že květnové průvody přežily i rok 1989 s tím ovšem můžeme zaznamenávat i některé inovace a jsou dodnes v některých obcích (např. Horní Újezd, reagující na aktuální společenské a kulturní ovzduší ve Mrlínek, Býškovice, Horní Nětčice) integrální součástí společnosti i konkrétní potřeby jednotlivých vesnických oslav osvobození, dokládá odlišné vnímání tohoto fe- společenství. Éra socializace náležela co do intenzity noménu zdejším obyvatelstvem. Ačkoli nevychází z tra- změn k nejvýraznějším periodám tohoto století, i v jejím diční obřadní kultury záhorské vesnice, můžeme zde rámci však můžeme sledovat odlišnost. Především pa-

89 desátá léta a počátek následujícího desetiletí vykazují kých a sociálních vazeb a kulturního kontextu. I nadále největší podíl externích zásahů, transformací či dokonce se jako nezbytné jeví pečlivě sledovat provázanost mezi zánik některých tradičních prvků etnokulturní tradice re- životností vybraného fenoménu s nároky zdejšího oby- gionu. Z řady zpráv, které se k této éře vztahují, lze však vatelstva. A tak zatímco jeden jev vykazoval schopnost usoudit, že lokální tradici můžeme v životě vesnického dlouhodobého uplatnění a úspěšné integrace do místní- společenství považovat za stále vitální prvek, který ne- ho společenského a kulturního ruchu, jiné nebyly v delší ní historicky ukončený, naopak velmi citlivě reaguje na časové perspektivě societou přijaty, neodpovídaly jejím proměny vnitřních i vnějších podmínek. Vedle externích potřebám a přirozeně se ze života záhorských vesnic impulsů se tak v této sféře projevují proměny ekonomic- ztratily či nabyly jinou podobu nebo formu.

Studie je výstupem grantového projektu děkana Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v BrněEtnokulturní tradice hostýnského Záhoří (konstanty a inovace) řešeného v roce 2010 a sumarizuje výsledky terénního výzkumu z let 2008–2011.

POZNÁMKY: 1. Potřeba sledovat širokou škálu aktuálního dění vesnických i měst- co některé projevy tradiční kultury i náboženského života zůstávaly ských komunit nad rámec tradičních forem např. výročního obyčejo- poněkud stranou. vého cyklu se již v poslední třetině 20. století odrážela nejen v te- 5. Terénní výzkum doložil absenci tzv. pochovávání basy na závěr ma- oretických pracích domácích (např. Skalníková – Fojtík 1971), ale sopustního úterý (tedy v předvečer Popeleční středy jako počátku také v řadě materiálových studií či sborníků (např. edice brněnského půstu v katolické církvi). Zmínky o tomto jevu chybí v publikovaných nakladatelství Blok Lidová kultura a současnost vedená Václavem i dostupných rukopisných pramenech věnujících se moravskému Frolcem). Srov. také sumarizační text M. Války (2006). Záhoří (viz soupis literatury). 2. V rámci etnografické rajonizace Moravy bývá Záhoří deklarováno 6. Např. v Horním Újezdě bylo zahrnuto do programu sjezdu rodáků zpravidla jako přechodná oblast mezi dvojicí etnograficky výraz- v roce 2001, i pro letošní rok se předběžně počítá jako s jedním ných a známých regionů – moravského Valašska a Hané (Jeřábek z bodů připravovaného programu. Obdobně bylo v poslední dekádě 1997). Jeho územní rozsah je kladen do prostoru mezi města Kelč prezentováno i v Býškovicích. – Hranice na Moravě – Lipník nad Bečvou – Přerov – Bystřice pod 7. SOkA Kroměříž, sbírka školních kronik, Komárno – Školní kronika Hostýnem. Přírodní hranice utváří jednak masiv Hostýnských vrchů 1936–1972. na severovýchodě, jednak hřeben menších kopců zdvíhající se nad 8. V roce 2009 a 2010 byly po mnoha letech rekonstruovány opět v Býš- řekou Bečvou na severozápadě. Jižním směrem je oblast otevře- kovicích. na směrem k Hané. Stavební tradicí, některými prvky rolnického 9. Ani u jevů zahrnovaných do komplexu obyčejové tradice nemůže hospodaření, oděvem či dialektem se Záhoráci v minulosti lišili od identifikovat totožnou dobu vzniku, původ a funkce. I při utváření vý- Valachů z Rajnochovic, Rusavy nebo od Valašského Meziříčí. Stej- ročního obyčejového cyklu tedy v minulosti docházelo k průběžné- ně tak je obyvatelé nížinné Hané vnímali coby skupinu odlišnou od mu obohacování i redukování, procesy zaznamenané ve 20. století nich samotných. Přesný rozsah Záhoří se dle názoru jednotlivých tak v určitém principu korespondovaly s trendy předchozích údobí. autorů různě proměňoval, zpravidla se ale udává počet 30 až 33 10. Samotný formát besídky se ovšem jako svébytný a osvědčený typ obcí rozkládajících se v mírně zvlněné krajině na území dnešních kulturně-společenské akce uplatnil i v jiných kalendářních údobích okresů Kroměříž, Přerov a Vsetín. Dosavadní literatura užívá pro roku. Setkáváme se proto s nimi u příležitosti oslav Mezinárodního bližší specifikaci celého regionu či jeho částí také přívlastky hos­ dne žen, dnů osvobození, závěru školního roku, oslavě VŘSR či týnské, podhostýnské, lipenské. Z hlediska formování názvů jed- jiným příležitostným akcím. notlivých etnografických okrsků i s přihlédnutím na existenci Záhoří 11. SOkA Přerov, ZŠ Horní Nětčice, Školní kronika 1940–1966, inv. č. 2. (slovensky Záhorie) na západním Slovensku se tak jeví jako nejpří- 12. SOkA Přerov, ZŠ Býškovice, Školní kronika 1926–1971, inv. č. 1. hodnější užívat pro tento region pojem moravské Záhoří (obdobně 13. „Dne 6. prosince 1948 provedena Mikulášská besídka v sále u Pe­ jako moravské Valašsko). chů spojená s rozdílením dárků – tentokrát hlavně knih – jako s nej­ 3. Z nejnovější produkce srov. příspěvky z konference Staré památnosti vhodnějším dárkem pro děti. Besídka s pestrým pořadem měla mi­ se zapisují… publikované v roce 2007 v suplementu třetího roční- mořádný úspěch.“ SOkA Přerov, ZŠ Býškovice, Školní kronika školy, ku časopisu Museum vivum. Sborník Valašského muzea v přírodě inv. č. 1. V obdobném duchu se nesou i záznamy ze školních kronik v Rožnově pod Radhoštěm. i z jiných míst regionu. Srov. např. SOkA, ZŠ Rakov, Školní kronika 4. Zvláště obecní a školní kroniky mohou vykazovat jistou míru tendenč- 1935/1936–1953/1954, inv. č. 3, záznam z roku 1949. nosti a nejednou se při jejich studiu setkáváme s nástrahami vyplý- 14. SOkA Přerov, ZŠ Lipová, Školní kronika 1948–1966, inv. č. 3. vajícími z charakteru těchto záznamů coby oficiálního dokumentu 15. Tamtéž. obce či školy. Jednotlivým záznamům obecních a školních kronik 16. SOkA Kroměříž, sbírka školních kronik, Komárno – Školní kronika pochopitelně dominuje aktuální společenské a kulturní dění, zatím- 1936–1972.

90 17. Ne vždy ovšem můžeme tento trend zdůvodňovat cizorodostí po- 22. Ze Všechovic máme doloženy lampiónové průvody např. z let stavy Dědy Mráze či jeho interpretací jako dobově přežitý a vnu- 1947, 1948. SOkA Přerov, ZŠ Všechovice, Školní kronika 1918– cený prvek. Například v roce 1961 bylo v Paršovicích z finančních 1953, inv. č. 1. Spojení lampiónového průvodu s vatrou míru doklá- důvodů upuštěno nejen od besídky s Dědou Mrázem, ale i orga- dá z jižní Moravy např. i Helena Bočková (Bočková 1982, s. 168). nizace Dětského dne. A to ještě rok před tím byla návštěvnost tak 23. Autor záznamů ve školní kronice Lipové na počátku 60. let 20. sto- velká, že třídy nedostačovaly svými prostory. SOkA Přerov, ZŠ Par- letí si tak mohl ve školním roce 1960–1961 poznamenat: „10. lis­ šovice, Školní kronika 1924–1985, inv. č. 3. topadu konán večer lampiónový průvod k oslavě 43. výročí VŘSR. 18. SOkA Přerov, ZŠ Oprostovice, Školní kronika 1910–1957, inv. č. 2. Potom přednesli žáci v pohostinství přítomným rodičům a obča­ 19. SOkA Přerov, ZŠ Lipová, Školní kronika 1948–1966, inv. č. 3. nům kulturní pásmo o Velké říjnové soc. revoluci.“ SOkA Přerov, 20. Tamtéž. ZŠ Lipová, Školní kronika 1948–1966, inv. č. 3. V téže obci se ale 21. SOkA Přerov, ZŠ Dolní Nětčice, Kronika školní II. 1926–1940, inv. souběžně v tomtéž období konaly i lampiónové průvody u příleži- č. 2. Motalová, E. – Motal, J. – Pospíšil, J. 2008: Mrlínek v minulos­ tosti oslav osvobození obce. ti a současnosti. Mrlínek: Obec Mrlínek, s. 347. SOkA Přerov, ZŠ 24. SOkA, ZŠ Malhotice, Školní kronika, 1962/1963–1982/1983, inv. Horní Nětčice, Školní kronika 1940–1966, inv. č. 1. SOkA Přerov, č. 6. ZŠ Všechovice, Školní kronika 1918–1953, inv. č. 1. 25. Tamtéž.

PRAMENY: Kunz, Ludvík 1949: Podhostýnské Záhoří. Příspěvky k národopisné ZŠ Dolní Nětčice, Kronika školní II. 1926–1940, inv. č. 2. hranici Hané a Valašska. Rkp. Disertační práce FF MU Brno. ZŠ Horní Nětčice, Školní kronika 1940–1966, inv. č. 2. Státní okresní archiv (SOkA) Kroměříž: ZŠ Lipová, Školní kronika 1948–1966, inv. č. 3. Sbírka obecních kronik, Mrlínek – Obecní kronika. ZŠ Malhotice, Školní kronika, 1962/1963–1982/1983, inv. č. 6. Sbírka obecních kronik, Vítonice – Obecní kronika. ZŠ Oprostovice, Školní kronika 1910–1957, inv. č. 2. Sbírka školních kronik, Komárno – Školní kronika 1936–1972. ZŠ Paršovice, Školní kronika 1924–1985, inv. č. 3. Státní okresní archiv (SOkA) Přerov : ZŠ Rakov, Školní kronika 1935/1936–1953/1954, inv. č. 3. ZŠ Býškovice, Školní kronika 1926–1971, inv. č. 1. ZŠ Všechovice, Školní kronika 1918–1953, inv. č. 1.

LITERATURA: Bočková, Helena 1982: Výroční obyčeje na jihu a západě Českomo- Kokojanová-Hašková, Miroslava 2004: Záhorská kronika. Geneze ravské vrchoviny. In: Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje. Sou­ a rejstříky vlastivědného časopisu. Přerov: Muzeum Komenského časný stav a proměny. Brno: Blok, s. 164–192. v Přerově, p. o. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.) 2007: Lidová kultura. Ná­ Kramařík, Josef 1977: K otázce pojmu tradice. In: Premeny ľudových tra­ rodopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1.–3. Praha: Mla- dícií v súčasnosti. 1. Československo. Bratislava: Veda, s. 61–71. dá fronta. Krejčí, Miroslav 1978: Struktura kulturního života současné vesnice. In: Drápala, Daniel 2009: K sociálním a ekonomickým funkcím jarních ob- Frolec, Václav (ed.): Současná vesnice. Teoretické, metodologické řadních obchůzek na Záhoří. Národopisná revue 19, s. 84–93. a kulturně politické problémy integrovaného společenskovědního Frolec, Václav 1976: Etnokartografie a studium výročních obyčejů v kar- výzkumu. Brno: Blok, s. 108–111. patsko-balkánské oblasti. Národopisné aktuality 13, s. 35–44. Krist, Jan 1982: Proměny výročních obyčejů na kyjovském Dolňácku. Frolec, Václav 1978: Cíle a tradice etnografického výzkumu současné In: Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje. Současný stav a promě­ vesnice. In: Frolec, Václav (ed.): Současná vesnice. Teoretické, ny. Brno: Blok, s. 224–238. metodologické a kulturně politické problémy integrovaného spole­ Kunz, Ludvík 2006: Osedlý rolník. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské čenskovědního výzkumu. Brno: Blok, s. 45–49. muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Frolec, Václav 1982: Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Termi- Kunz, Ludvík 2007: Společenství vesnice. Rožnov pod Radhoštěm: nologické otázky. Národopisné aktuality 19, s. 253–272. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Frolec, Václav 1989: Jihomoravská družstevní vesnice. Etnografická Motalová, Eva – Motal, Jaroslav – Pospíšil, Jaroslav 2008: Mrlínek charakteristika. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum. v minulosti a současnosti. Mrlínek: Obec Mrlínek. Hýbl, František (ed.) 2007: Nám i budoucím (muzejní, osvětová a vlas­ Pálka, Petr a kolektiv 2010: Osíčko. Osíčko: Obec Osíčko. tivědná činnost učitelů). Přerov: Muzeum Komenského, p. o. Pargač, Jan 1978: Tradiční slavnosti a zábavy ve společenském životě Jančář, Josef s kolektivem 2000: Lidová kultura na Moravě. Strážnice současné nymburské vesnice. In: Etnografie socialistické vesnice. – Brno: Ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost. Referáty z pracovní konference Praha 22. 2. 1978. Praha: Ústav Jančář, Josef 1982: Proměny obyčejové tradice na družstevní vesnici. pro etnografii a folkloristiku ČSAV, s. 48–60. In: Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje. Současný stav a promě­ Pargač, Jan 1982: Výroční tradice ve společenském životě současné ny. Brno: Blok, s. 207–211. nymburské vesnice. In: Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje. Sou­ Jeřábek, Richard: Etnografická diferenciace. In: Fukač, Jiří – Vysloužil, časný stav a proměny. Brno: Blok, s. 149–155. Jiří (eds.): Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon Pargač, Jan 1988: Tradice v kulturním a společenském životě nymbur­ 1997, s. 193–201. ské vesnice. Praha: Univerzita Karlova.

91 Pavlicová, Martina 2007: Lidová kultura a její historicko-společenské re­ Tomeš, Josef 1978: Problémy výzkumu obyčejové tradice na současné flexe (mikrosociální sondy). Brno: Ústav evropské etnologie Filozo- vesnici. In: Frolec, Václav (ed.): Současná vesnice. Teoretické, me­ fické fakulty Masarykovy univerzity. todologické a kulturně politické problémy integrovaného společen­ Přikryl, František 1895: Záhoří po stránce archeologicko-ethnografické. skovědního výzkumu. Brno: Blok, s. 79–85. Záhorská kronika 1, s. 1–80. Václavík, Antonín 1959: Výroční obyčeje a lidové umění. Praha: Nakla- Přikryl, František 1928: Zvyky a obyčeje na Záhoří. (Srovnání s jinými datelství Československé akademie věd. národy slovanskými.). Záhorská kronika 10, č. 3, s. 76–81. Válka, Miroslav 1982: Současný stav výročních obyčejů v obcích na se­ Sehnal, Antonín 1923: Vzpomínky. Přerov: Nákladem vlastním. verních svazích Chřibů. In: Frolec, Václav (ed.): Výroční obyčeje. Sirovátka, Oldřich 1978: K výzkumu folklóru na dnešní vesnic (Problémy Současný stav a proměny. Brno: Blok, s. 202–206. a cíle). In: Frolec, Václav (ed.): Současná vesnice. Teoretické, meto­ Válka, Miroslav 2006: Etnologický výzkum současné vesnice. In: Pospí- dologické a kulturně politické problémy integrovaného společensko­ šilová Jana – Nosková, Jana (eds.): Od lidové písni k evropské etno­ vědního výzkumu. Brno: Blok, s. 70–73. logii. 100 let Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Skalníková Olga – Fojtík, Karel 1971: K teorii etnografie současnosti. Brno: Etnologický ústav AV ČR Praha, pracoviště Brno, s. 301–309. Praha: Academia. Nakladatelství Československé akademie věd. Večerková, Eva 2000: Výroční obyčeje a obyčeje spjaté se zeměděl- Tomeš, Josef 1976: Obyčejové tradice v kontextu studia lidové kultury stvím. In: Jančář, Josef s kol.: Lidová kultura na Moravě. Strážni- v Karpatech. Národopisné aktuality 13, s. 5–13. ce – Brno: Ústav lidové kultury ve Strážnici – Muzejní a vlastivědná Tomeš, Josef 1977: Společenská funkce lidových obřadů a obyčejů a její společnost v Brně, s. 187–213. změny v životě současných generací. In: Premeny ľudových tradícií Večerková, Eva – Frolcová, Věra 2010: Evropské Vánoce v tradicích li­ v súčasnosti. 1. Československo. Bratislava: Veda, s. 126–137. dové kultury. Praha: Vyšehrad.

Summary Cultural Constants and Innovation in Life of the Villages in the Region of Moravian Záhoří within the Period of Country Socialization

The social processes caused by political development in Czechoslovakia after the World War II brought plenty of new initiatives in lives of individuals and smaller and bigger social groups. On the example of the Záhoří region, the author tries to point out the pervasion of elements based on the ethno-cultural tradition of the region with cultural innovations. The analysis of functions, content and form in selected phenomena as well as the monitoring of their lifetime in the course of the second half of the 20th century bring interesting knowledge in the role the selected phenomena played in local community. The traditional events based on annual cycle of habits and customs can include the Shrovetide obchůzka (going round the village) (so-called bear leading) that was maintained in its living form for the entire 20th century. The ceremonial parade of královničky (little girls) or the so-called Záhorí right have changed to the occasional or scenic forms. On the contrary, the so-called pre-Christmas parties enriched by the ideologically misapplied figure of Děda Mráz in the 1950s and 1960s, or the lampion parades organized on the occasion of liberation celebrations or the Great October Socialist Revolution ranked among innovations.

Key words: socialization, cultural constants, cultural innovation, ethno-cultural tradition, Moravian Záhoří.

92 vidiecke sídlo ako priestor identity. výber z pRípadových štúdií štyroch slovenských obcí Oľga Danglová

Postmoderné pohľady na identitu v súčasnosti pou- cejšie. Lokálny súbor daností, „mininormatív“ vyjadrených kazujú na nestálosť a nepevnosť identifikačných väzieb v tradíciach, obyčajoch, zvykoch, lokálnych zvláštnostiach v súčasnosti. Upozorňujú na fragmentárnosť, flexibilitu, a komunitných návykoch sa v procese globalizácie „roz- relativizmus, dezinštitucionalizáciu, vyväzovanie sa zo púšťa“ alebo prinajlepšom modifikuje. Odpútavanie sa od sociálnych väzieb, dehistorizáciu a absenciu dominant- konzervatívneho lpenia na svojom, domácom na druhej ného vzorca žitia. Podľa Zygmunda Baumanna „identita strane vedie k akceptovaniu odlišností, a napomáha od- ľudskej osobnosti je dnes premenlivá, roztekaná a „vy- búraniu pohodlného rutinného správania, založeného na korenená“, lebo mocné mechanizmy pracujúce na jej nápodobe toho, čo tu „vždy bolo a vždy platilo“. „opätovnom zakorenení“ sa buď rozpadli, alebo stratili Lokálnu respektíve regionálnu identitu možno pokla- príliš veľa zo svojej normatívnej moci (Bauman 2002: 73). dať za formu sociálnej identity, ktorá je založená na po- Nepochybne to súvisí s dynamizáciou a zmohutnením cite stotožnenia sa so špecifickým priestorom sociálneho spoločenských posunov smerom k individualizácii. Ulrich bytia, ktoré si zasluhuje byť cenené, kultivované, uznáva- Beck zdôrazňuje, že vstup na trh práce prináša pre indi- né (Malec 1998: 6). Aj preto, že priestor sa prelína s ďal- víduum nové formy emancipácie vo vzťahu k rodinným, šími, pre človeka podstatnými identitami – kultúrnymi, et- susedským a zamestnaneckým väzbám a aj k väzbám nickými, duchovnými, náboženskými, civilizačnými. Inými na regionálnu kultúru a krajinu. Vznikajú individualizova- slovami lokálna a územná identita nie je viazaná len na né existenčné formy a situácie, ktoré s ohľadom na ma- obklopujúce fyzické prostredie, ale znamená i priestor so teriálne prežitie nútia ľudí k tomu, aby sami seba učinili sociálnym obsahom, s medziľudskými vzťahmi, zážitka- stredom životných plánov a spôsobov života. Individuali- mi, spomienkami. Je spätá so žitým priestorom, so so- zácia v tomto zmysle znamená vytrhnutie z tradičných ro- ciokultúrnou štruktúrou miesta, s ľuďmi, ktorí sa v ňom dinných a príbuzenských záchytných sietí, teritoriálnych pohybujú. Komunita dotvára obraz územného prostredia, väzieb, väčšiu sústredenosť na seba, na svoj individuálny rovnako ako prostredie ovplyvňuje formy, spôsob života osud so všetkými jeho rizikami, šancami a rozpormi (Beck jeho obyvateľov. Takto chápaný priestor je reprezentá­ 2004: 116,117). V takomto kontexte má súčasné ja ne- ciou sociokultúrne zdieľaných konštrukcií. stabilnú, rozkolísanú podobu, jeho identita je produktom viacerých často i protirečiacich si východísk. V odbornej Podoba a priebeh výskumu verejnosti silne rezonujú hlasy o „kríze identity“. Vo výskume uskutočnenom v štyroch vidieckych Sú takéto skeptické postoje, hlasy o fragmentarizácii obciach som sa usilovala uchopiť práve tento moment identít oprávnené, majú opodstatnenie v realite súčasného identifikácie s priestorom, komunikovatelnosť priestoru. života na Slovensku, alebo sú to zatiaľ hlasy, ktoré by sme Snažila som sa uchopiť lokalitu ako priestor symbolic- mohli brať ako predvídanie toho, čo príde? Skúsila som si ký, spätý s významami, ktoré mu boli v toku času jej vybrať jednu z dimenzií identít človeka, o ktorej sa pred- obyvateľmi prisudzované. V tomto zmysle som muse- pokladá, že spoluurčuje jeho osobnosť – lokálnu, resp. la zohľadniť vzťahy k lokálnej histórii, lokálnej kultúrnej teriroriálnu identitu. I v súvise s ňou sa objavujú tvrdenia pamäti, symbolom, dlhodobo sa formujúcim sociálnym o redukcii významu lokálne viazaných spoločenstiev, spo- vzťahom, rozrôzneniam do skupín, do špecifických, pre jených pocitmi súdržnosti, spolupatričnosti, vyjadrenými lokalitu charakteristických inštitúcií. Položila som si otáz- solidárnosťou v kolektívnom konaní. Pripisujú sa plynú- ku, akú úlohu hrá pochopenie respektíve nepochopenie cemu svetu mobility, priestorovej fluktuácii a zvyšovaniu minulosti pri utváraní identifikácií v každodennom živote. dôležitosti iných rozmanitých činiteľov a účelových skupín Či je minulosť vytláčaná, zabúdaná, odsúvaná na okraj, (Pašiak 1990: 66). Takých, ktoré sú z hľadiska jednotliv- alebo naopak cez lokálne rámce nanovo objavovaná, vy- ca, jeho záujmov a voľby životných stratégií rozhodujú- nárajúca sa v kolektívnom spomínaní v špecifických prí-

93 behoch, súboroch predstáv, v obrazoch krajiny, historic- chala hlavné slovo jednotlivcom a aktérom včleneným do kých dejoch – materiálnych symboloch, rituáloch, alebo miestneho diania. V druhom pláne som kvôli zhusteniu do formovania lokálnej identity vstupujú nové identifikač- informácií pracovala aj s údajmi získanými zúčastneným né elementy, ktoré nemajú s minulosťou nič spoločné. pozorovaním. Mimo tohto hlavného prameňa poznatkov Najzásadnejšou však ostala otázka, akú úlohu hrá som použila aj zistenia zhromaždené počas predchád- stotožnenie sa s lokalitou v živote obyvateľov. Je ešte zajúcich výskumov slovenského vidieka (Danglová a kol. územie, v ktorom ľudia žijú, a societa vymedzená tým- 2005; Danglová 2006). to územím pre životy ľudí dôležitá, alebo podružná? Hoci dedina v dnešnom modernom svete už nepred- Zdieľajú členovia lokálneho spoločenstva pocity spolu- stavuje do seba uzavretý svet, ideálny pre voľbu kohe- patričnosti? Alebo pocity odlišnosti, výlučnosti voči oby- rentnej jednotky analýzy, tak ako na to boli etnológovia vateľom iných lokalít, oblastí? Na akom základe? ešte donedávna zvyknutí, a formovanie individuálnych Ekonomickom – spája a vyznačuje ich orientácia na a skupinových identít podlieha viacerým nadlokálnym, určitý druh zamestnania v reálnej alebo na ňu nadväzuj- často protichodným vplyvom, predpokladala som, že úcej symbolickej rovine. úloha miesta sa napriek tomu nestráca. A v „malých Sociálnom – lokálne siete založené na priateľských, pomeroch“ vidieckeho prostredia, kde sa ľudia poznajú príbuzenských a susedských vzťahoch, na príslušnosti a kde funguje forma spravodajstva a interpretácie uda- k určitej etnicite, náboženstvu alebo členstve v neformál- lostí na základe hovorovej družnosti „byť miestnym“, sa nych alebo inštitucionalizovaných skupinách, sprostred- stále ešte spája s istou symbolickou kvalitou. Výsledky kovaných priestorovou blízkosťou žitia. výskumu tento predpoklad potvrdili. Zároveň však odkryli Krajinno-sídelnom – emocionálna väzba k spoločne aj rozdielnosť kvality miestnych svetov, podmienenú špe- zdieľanému priestoru, k jeho vizuálnym danostiam, ku cifikami prírodných podmienok, historických daností, kvalitám stelesneným v okolitej prírode, v architektonic- socioekonomických súvislostí. Z výpovedí vychádzalo, kých a iných objektoch ako znakov miesta. že aj konštruovanie predstáv o obci malo u obyvateľov Kultúrno-symbolickom – potvrdzovanie lokálnej iden- rôznych lokalít diferencovaný obsah, pramenilo z iných tity cez významné postavy pôsobiace v lokalite, miestne predstáv a rozdielne nastavených kritérií. Pri interpretácii kultúrne akcie, folklór, šport. empirických zistení by bolo preto asi najčistejšie a naj- Pociťujú alebo nepociťujú obyvatelia sídla potrebu priehľadnejšie uviesť prípadovú štúdiu každej obce zvlášť verejne manifestovať lokálnu kolektívnu identitu v spo- a na záver priniesť sumár spoločných menovateľov na- ločenských interakciách? Čo znamená byť cudzím a čo jpodstatnejších trendov. Z priestorových dôvodov ale domácim? Je odpoveď na túto otázku iná z pohľadu sta- takýto postup nebol možný. Preto som z rozsiahlej bázy rousadlíkov ako z pohľadu prisťahovaných? Odpovede zozbieraného výskumného materiálu, zachytávajúceho na tieto otázky som hľadala vo vidieckom priestore. širokú paletu kolektívnych „ľudských“ identít ukotvených Výber obcí ako jednotiek analýzy bol voľný, nepred- v rozličných lokálnych priestoroch, vybrala iba tie, v kto- chádzal mu cielený zámer s ohľadom na predpokladaný rých obsahovom profile dominoval socioekonomický as- charakter miestnej situácie. Voľba padla na obce Čič- pekt, znaky súvisiace so socioekonomickým charakterom many (okr. Žilina), Doľany (okr. Pezinok), kde som usku- a socioekonomickou pozíciou obce. A orientovala som sa točnila opakované terénne výskumy v priebehu rokov na ukazovatele, ktoré v pozitívnom či negatívnom zmysle 2003–2005. K ich výsledkom som priradila dáta zhro- vyzdvihovali prináležitosť k priestoru lokality na báze za- maždené v tom istom období počas kratšieho terénneho mestnania a existenčných modelov jej obyvateľov. V na- výskumu a dotazníkového zberu v obci Kokava nad Ri- sledujúcom texte prinášam ich redukovaný náčrt. mavicou (okr. Poltár) a výsledky z výskumu vo Veľkých Levároch (okr. Malacky), získané v rámci študentskej Formy materiálneho prežitia a ich odraz v žitom ročníkovej práce.1 Porozumieť kolektívnym identifikáci- priestore obce ám som sa usilovala cez sledovanie bežných skúsenosti Príznačnou črtou tradičných roľníckych komunít na obyvateľov obcí, tiež cez sociokultúrny kontext, v ktorom Slovensku ešte na prelome 19. a 20. storočia, niekde aj sa ľudia pohybujú, pohybovali. V prvom pláne som pone- v prvej polovici 20. storočia, bola jednota bývania a prá-

94 ce. Týkala predovšetkým ľudí, ktorí sa živili roľníctvom boli zastúpení poľnohospodárski robotníci (336) a znač- a pastierstvom a vzhľadom na charakter zamestnania boli ný bol počet vandrovných živností (105) a remeselníkov. pri­pútaní k teritóriu blízkeho okolia vlastnej obce, kde žili Tento trend, ktorý posilnila i neuskutočnená pozemková často kontinuitne z generácie na generáciu. Z toho pra- reforma miestneho veľkostatku a lesov vo vlastníctve gró- menilo povedomie lokálnej spolupatričnosti viazanej na fa Berchtolda, pokračoval i po roku 1918. Podľa štatistiky špecifický konzistentný komplex hodnôt. Lokálnu uzavre- z roku 1932 bola už „čisto roľnícka“ iba nepatrná čiastka – tosť sociálneho života najmä u roľníkov a pastierov, pre 15 % obyvateľov Čičmian – a približne v tom istom období ktorých platila jednota bývania a práce, podporoval aj ko- počet sezónnych poľnohospodárskych robotníkov stúpol lobeh rodinných vzťahov, často utužovaný endogamiou. až na 50 %. Čičmanskí vandrovní sklenári, podomoví pre- Zakorenenosť poľnohospodárstva do roľníckeho spôsobu dajcovia papúč a galantérneho tovaru odchádzali pred života a lokálneho mikrosveta výrazne narušila kolekti- rokom 1918 do Rakúska, Banátu, Báčky a Dalmácie. Po vizácia, ale aj neskoršia postsocialistická transformácia roku 1918 sa okruh predaja zúžil na české zeme, cieľo- družstiev. Uvediem príklady z Čičmian a Dolian. vým územím sezónnych poľnohospodárskych robotníkov boli koncom 19. storočia okrem Slovenska i Maďarsko Prípad Čičmany a Rakúsko (Baranovič 1992: 24, Markov 1964: 152–153). Faktografickým príznakom, ktorý niečo vypovedá o po- Títo ľudia boli už konfrontovaní s vonkajším svetom, s iný- zadí lokálnej identity Čičmancov, je demografická krivka, mi praktikami spôsobu života, spoločenskou realitou iné- ktorej pokles nabral na prudkosti už v priebehu minulého ho sociálneho prostredia. A i keď si pravdepodobne nosili storočia a pokračuje ďalej. Podľa kroniky mala obec pred so sebou kompas vlastnej kultúry chrániaci pred dezorien- 2. svetovou vojnou 1649 obyvateľov. Ich počet neustále táciou v neznámom prostredí, komunikácia a život v no- klesal.2 V čase výskumu v roku 2005 žilo v Čičmanoch už vých podmienkach a nutnosť prispôsobiť sa nesporne iba 200 ľudí s trvalým bydliskom v obci. Aj z toho vidno, ovplyvnili ich kultúrne povedomie a hodnotový svet. To, že nad väzbou k lokalite, k rodinným, príbuzenským, su- akým spôsobom sa kultúrno-psychologicky vyväzovali sedským sieťam nad pripútanosťou k miestu, vyjadrenom z konzistentného komplexu hodnôt vlastného domáceho voľbou zotrvať, prevážilo rozhodnutie spretrhať spojivá prostredia, alebo ako pôsobili v domácom prostredí ako s domácim priestorom. Z viacerých príčin dominovali tie, mediátori so vzdialeným svetom, sa však dnes už ťažko ktorých povaha bola socioekonomická. dá rekonštruovať. Pre Čičmancov už v období konca 19. storočia a pr- Intenzita odchodov za prácou pokračovala aj v povoj- vej polovici 20. storočia bezvýhradne neplatila jednota novom období. Vtedy síce pracovné možnosti poskyto- miesta bývania a práce, ktorá bola príznačným rysom valo ešte miestne papučiarske družstvo Rajčianka, kde „klasických“ roľníckych“ komunít na Slovensku. Neodde- bolo v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch zamest- liteľnosť územného a sociálneho priestoru sa nevzťaho- naných okolo 150 ľudí a obmedzené pracovné možnosti vala na všetkých. Týkala sa predovšetkým ľudí, ktorí sa pre lesných robotníkov ponúkali Štátne lesy a Jednotné živili výlučne roľníctvom, dobytkárstvom a ovčiarstvom, roľnícke družstvo, i tak však značná časť obyvateľov od- a tých bolo v Čičmanoch čoraz menej. Zásadné pohnút- chádzala za prácou, ktorú poskytovali priemyselné pod- ky, ktoré podnietili voľbu emancipovať sa od domáceho niky v Dubnici, Žiline, Považskej Bystrici a Martine. Mo- miestneho prostredia, súviseli s existenčnými dôvodmi, bilitu za prácou sprevádzalo často rozhodnutie presídliť s hľadaním adekvátnejších foriem a možností materiál- sa do miest, bližšie k možnostiam zárobku, ku komfort- neho prežitia. nejšiemu životu v bytovkách, kde sa dal bez väčších pro- Obec bola už na začiatku 20. storočia silne poznače- blémov získať byt. Po roku 1989 nepriaznivým zásahom ná proletarizáciou. Limitované zdroje, ktoré poskytovalo do miestnych možností pracovného trhu bolo zrušenie nevýnosné poľnohospodárstvo v neúrodnom horskom poľnohospodárskeho dvora štátnych majetkov a jeho prostredí, neustále drobenie pôdy dedením boli príčinou neskoršia privatizácia. postupujúceho úbytku roľníckeho obyvateľstva. Podľa Poľnohospodárstvo a dobytkárstvo malo síce v lokál- štatistiky z roku 1910 tvorilo roľnícke obyvateľstvo iba tre- nej ekonomike medzivojnového obdobia dôležitý podiel tinu (451) z celkového počtu obyvateľstva (1437). Silne pri udržiavaní chodu spoločných rodinných hospodár-

95 stiev, nebolo však pre rozdrobenosť vlastníctva dosta- majetkov tu boli dve stáda jalovíc, dva salaše, pestovalo točne výnosné. Rozsah poľnohospodárskej pôdy sa sa obilie, zemiaky burgyňa a dnes sa už ani lúky nekosia. postupne zmenšoval. Koliby, ktoré boli na vyššie vysu- Sú si vedomí, že lokálny vývin podľa predbežných uka- nutých poliach a lúkach sa postupne likvidovali, zarastali zovateľov smeruje k marginalizácii, ba až zániku poľno- šípmi a hodnota územného priestoru určeného pre poľ- hospodárstva a spolu s ním i dobytkárstva a salašníctva, nohospodárstvo a dobytkárstvo sa znižovala. To všetko ktoré patrili v minulosti profilujúcim ukazovateľom miest- sa zapísalo i do obrazu krajiny. Ak vezmeme záber na nej roľnícko-pastierskej ekonomiky. obec zachytený na pohľadnici z roku 1906 a porovnáme s pohľadom na to isté územie dnes, zistíme ako prudko Prípad Doľany sa zalesnené svahy priblížili k intravilánu obce. V podhorskej obci Doľany bol pôvodný profil hospo- Aj napriek tomu tradičné spôsoby obrábania pôdy dárskej štruktúry a zamestnaneckej skladby orientovaný a chovu dobytka ešte v medzivojnovom období výraz- prevažne na poľnohospodárstvo a vinohradníctvo. Do ne zasahovali do spôsobu života dedinčanov a dotvárali roku 1945 sa poľnohospodárstvu venovali takmer všetci územné prostredie obce. Tradičné poľnohospodárstvo bo- dedinčania aj napriek tomu, že rozsah poľnohospodár- lo nerozlučne späté s lokalitou ako s miestom diania. Bo- skej pôdy bol malý – väčšina chotára bola zalesnená. lo pevne zakorenené do roľníckeho spôsobu života a do Prevažovali drobní vlastníci s približnou výmerou lúk lokálneho mikrosveta. K rozpojeniu tradičného súznenia a pasienkov na jedného vlastníka cca 2 ha a drobní vi- došlo počas kolektivizácie a najmä neskoršej transformá- nári, ktorých vinice nepresahovali rozlohu 15–25 a. Hoci cie družstva na štátne majetky, keď do priestoru diania v hospodárení miestnych obyvateľov malo poľnohospo- v miestnom poľnohospodárstve začali zasahovať subjekty dárstvo a vinohradníctvo iba doplnkový charakter, emo- mimo obce. V prípade Čičmian, ktoré sa stali v roku 1967 cionálna väzba k roliam a malým vinohradom bola veľmi jedným z poľnohospodárskych dvorov štátnych majetkov, intenzívna. Každý roľník, ktorý vlastnil viničnú pôdu, sa to bola mimolokálna inštitúcia – vedenie štátnych majet- cítil byť roľníkom, ale zároveň aj vinohradníkom a viná- kov v Rajci. Spôsob, akým operovala a ovládala výrobu, rom (Dubovský – Pospechová – Turcsány 2002: 40–41). bol z hľadiska miestnych nejasný. Znamenal nutnosť pri- A to aj napriek tomu, že už v medzivojnovom období sa spôsobiť sa predstavám a požiadavkám tých, ktorý stáli v postupujúcom procese urbanizácie previazanosť oby- mimo lokality. Tým sa ekonomická, napokon i ekonomic- vateľov Dolian na poľnohospodárske aktivity začala po- ko-symbolická identifiácia lokality s poľnohospodárstvom stupne uvoľňovať a počet sebestačných roľníckych hos- – a to nielen s novým subjektom, ktorý doň vstúpil, ale podárstiev, ktoré dokázali saturovať domácnosti výlučne aj s územným priestorom viazaným na poľnohospodár- poľnohospodárstvom a vinohradníctvom, presahoval len ske aktivity – značne oslabila. V Čičmanoch sa nestalo niečo nad 50 %. Pre ostatných bolo poľnohospodárstvo to, čo sa podarilo v období socializmu niektorým štátnym a vinohradníctvo iba doplnkovým zdrojom ekonomickej a družstevným podnikom v iných obciach – t. j. úspešne existencie popri iných zamestnaniach, ktoré poskytovali sa zakoreniť do sociálneho sveta vidieckej komunity, stať podniky v blízkom okolí. Zmeny v ekonomických vzťa- sa súčasťou jeho lokálnej identity. hoch, charaktere práce a pracovných rolí sprevádzali Napriek tomu miestnym obyvateľom padlo zaťažko, zmeny v sociálnej realite a každodenný život a vzory keď sa v porevolučnej privatizácii štátnych majetkov oci- správania sa stali voľnejšími, menej spútanými vzťahmi tol poľnohospodársky dvor v Čičmanoch v cudzích a nie a normami lokálnych tradícií. Oslabili sa pramene soci- v miestnych rukách – a celý kolos, celú sústavu poľno­ álnej identity, ktoré predstavovali zamestnanie, rodina hospodárskych dvorov sprivatizoval ako akciovú spoloč­ a obec. nosť jeden človek. Vadí im, že podnikateľ, ktorý od akci- Klesajúci význam agrárneho sektora pre miestnu po- ovej spoločnosti potom odkúpil poľnohospodársky areál, puláciu postupoval i po roku 1945. V čase kolektivizá- sa dostatočne nestará o pozemky a lúky, ktoré užíva, ne- cie súvisel aj so slabo prosperujúcim družstvom, které cháva ich ladom, nepokosené. Obdobie postsocializmu v Doľanoch malo začiatkom šesťdesiatych rokov najniž- porovnávajú s obdobím socializmu a hovoria o súčasnej šiu hodnotu pracovnej jednotky v celom okrese Bratisla- devastácii poľnoshospodárstva: Ešte za čias štátnych va-vidiek. Aj to prispelo k starnutiu populácie a viedlo

96 najmä mladších k hľadaniu existenčného zázemia mimo partie, údajne sprivatizovalo v doľanských horách bývalý obce. Za tým nasledovala emancipácia voči lokalite nie- Pálffyovský lovecký zámoček a získalo povolenie na lov len v priestorových, ale často i sociálnych, susedských, vysokej zvere v atraktívnych miestnych revíroch urbár- rodinných väzbách. V súčasnosti rozšíreným pocitom skych a štátnych lesov, druhé, ktorého členmi sú domáci, zredukovaného počtu ľudí žijúcich v Doľanoch a pracu- čiže trochári, ľudia na okraji záujmu, má možnosť poľo- júcich v poľnohospodárstve je, že to nie je sféra pre vať iba na obecných poliach, kde sa dajú streliť akurát ľudí, ktorí chcú zarábať peniaze a byť úspešní. Často tak bažanti a tuberácke zajace. Pritom práve niektorí sa opakovali tvrdenia, že v súčasnom transformačnom členovia druhého poľovníckeho združenia vlastnia po­ období sa klady spojené s prácou v poľnohospodárstve diely v urbárskych lesoch. Jeden z informátorov vyznačil rozplynuli a upadol význam poľnohospodárstva ako pro- reťazec tých, ktorým sa vždy majetkovo alebo statusovo fesie, ktorá za socializmu niečo znamenala – ale v tejto darilo a darí lepšie, podľa päť p – pred rokom 1989 poli­ dobe je to špatné, je to o ničom. tik, potom privatizér, podnikateľ, poľovník, podvodník. V súčasnosti, keď transformované poľnohospodár- Niektorí Doľania ale pripúšťajú, že sú to práve miestni ske výrobno-obchodné družstvo zamestnáva už iba podnikatelia, ktorí vedľa obecnej samosprávy rozhodu­ malý počet ľudí a ekonomicky sa viac než na výnosy júcim dielom vstupujú do chodu života obce, prispievajú z vlastnej poľnohospodárskej produkcie orientuje na vý- k jej rozvoju, zviditeľneniu a reprezentácii. A nemusí ich nosy z prenájmov priestorov poľnohospodárskych budov k tomu vždy viesť pohnútka vychádzajúca z predpokla- a vinohradov, je jeho vklad do miestnej zamestnanosti du Kto má peniaze, má moc. Paradoxne medzi najlep- malý. Naviac kroky, ktoré vedenie družstva podniká – šie hodnotenými podnikateľmi sa najčastejšie objavuje preorientovanie z poľnohospodárstva na obchod a zisky práve meno veľkovinára z Častej. Okrem sponzorstva z prenájmu a málo transparentné okolnosti s tým spoje- miestnych kultúrnych a športových aktivít sa vyzdvihuje né, to všetko sú dôvody nízkeho kreditu inštitúcie druž- jeho stotožnenie sa s lokalitou, ktoré dal najavo tým, že stva v očiach miestnych obyvateľov. fľaškové vína predáva s etiketou „vinárstvo Doľany“. Presun aktivít družstva z poľnohospodárskych na ko- Ak odhliadneme od agropodnikateľov – pestovateľov merčné, v čom naopak vedenie družstva vidí ekonomický a výrobcov vín vo veľkom, je podľa terénnych zistení prínos a perspektívu, vnímajú miestni obyvatelia ako ne- prevažujúcim modelom v Doľanoch, ale aj v susedia- kompatibilné so zakorenenými predstavami o riadnom, cich obciach malokarpatského regiónu tzv. záľubové správnom fungovaní poľnohospodárskeho podniku, ako vinohradníctvo – obrábanie záhumenkových vinohra- nabúranie jeho podstaty, ako podcenenie jednej z „typic- dov a výroba vína vo vlastnej réžii pre vlastnú spotrebu, kých“ kvalít dlhoveko formujúcich lokálnu špecifiku. prípadne predaj vína „na čierno“. V porovnaní s poľno- Kriticky sa hodnotí stratégia, ktorú vedenie družstva hospodárstvom považujú miestni obyvatelia vinohrad- zaujalo v priebehu transformačného procesu, keď od pr- níctvo za prestížnejší odbor. V prezentáciach obce ale aj vej polovice deväťdesiatych rokov pristúpilo k znižovaniu celého malokarpatského regiónu výrazne nad roľníckymi plochy vinohradov, pripustilo pokles produkcie a výnosu dominujú vinohradnícke tradície. Na vyzdvihovaní vino- z hrozna až napokon situáciu vyriešilo prenájmom druž- hradníckeho rysu Dolian a celého malokarpatského regi- stevných viníc súkromným podnikateľom, dokonca „cud- ónu sú založené marketingové akcie propagujúce región ziemu“ podnikateľovi z Častej – lokality, voči ktorej sa prostredníctvom združenia Malokarpatská vínna cesta, Doľania najčastejšie opozične vymedzujú. na ňom sa buduje obnovená regionálna tradícia „Dňa V spleti protichodných tvrdení prevažujú názory, že otvorených pivníc“. Miestne vína sa propagujú etiketami elity spojené s agrobiznisom bohatnú na úkor malých poukazujúcimi na lokalitu pôvodu. Prínos vinohradníkov vlastníkov. Názorným vyjadrením statusového štiepenia a vinárov do inovácie a následnej komodizácie regionál- na obyčajných, miestnych a elitných, bohatých je podľa neho kultúrneho dedičstva je evidentný. Vinohradnícka niektorých respondentov existencia dvoch poľovníckych identita obcí regiónu často operuje v kontexte „predaja združení. Zatiaľ čo prvé, ktorého členovia tvoria uzavre- územia“ za účelom turizmu, pri ktorom sa počíta hlavne tú partiu zloženú z miestnych podnikateľov a Bratislav- s pritiahnutím ľudí z blízkych miest Bratislavy a Trnavy čanov – miestneho drevorubača by tam iste nevzali do (Danglová 2007: 38, 39).

97 Z Dolian sa v súčasnosti viac za prácou odchádza. štrukciu cudzej odlišnosti, som zaznamenala narážky na V diverzifikovanej zamestnaneckej štruktúre prevažujú výlučnosť Čičmancov v porovnaní s obyvateľmi sused- nepoľnohospodári, ľudia pracujúci v profesiách, ktoré čas- ných dedín práve v spojitosti s papučiarstvom ako oso- to vyžadujú kvalifikáciu a vzdelanie. Rôzna povaha sve- bitou, pre obec charakteristickou existenčnou formou. tov práce a profesií, individualizácia existenčných foriem Podľa pracovníka v miestnom pohostinstve Čičmanci to a s nimi spojená rozmanitosť životných štýlov vedú k di- sú štát v štáte. Oni boli voľakedy dosť bohatí. Mali role verzifikovanejším, slobodnejším postojom k hodnoteniu a v zime robili papuče. Potom dali deti vyštudovať a tie lokálnych daností a kultúrnych mininormatívov. Nezname- odišli. Väčšinou tu ostali starí. Keď išlo o papučiareň, ne­ ná to však jednoznačne, že miestni obyvatelia neprejavujú našiel sa ani jeden, čo by poslal reštitučný projekt a teraz záujem a nevyvíjajú aktivity, ktorými vyjadrujú stotožnenie plačú. Sú tu na pive a sťažujú sa. sa so žitým priestorom vlastnej obce. Vo Veľkých Levároch istá civilizačná nadradenosť Suma sumárum vo všetkých skúmaných obciach hrá miestnych obyvateľov voči susediacim roľníckym obci- poľnohospodárstvo v súčasných modeloch existencie am vychádzala z presvedčenia, že v minulosti boli Veľké omnoho menšiu úlohu ako v minulosti a vzťah najmä Leváre na vyššej úrovni vďaka svojej orientácii na re- generačne mladších ročníkov je voči tradičným poľno­ meslá: Na Záhorí dá sa povedať, to všetko boli všetko hospodárskym zamestnaniam značne oslabený. Pred- sedlácke, roľnícke dediny. Tu nie. Leváre boli odjakživa stavy o progrese a rozvoji obce a jej širšieho okolia sa remeselnícka obec. Rozvoj remesiel súvisel s usadením s výnimkou vinohradníctva (Doľany) málokedy spájajú a pôsobením Habánov – sekty anabaptistov-novokrsten- s poľnohospodárstvom, ako som sa o tom presvedčila cov, ktorá sa v obci usadili v roku 1588 (Hromník 1997: u niektorých predstaviteľov samospráv. Spájajú sa s emo- 2). To pomohlo obci, to bola iná kultúra, iné čo dovezli, cionálnymi väzbami na fyzické danosti a kvality spoločne väčšinovo sa vyjadrovali miestni obyvatelia. A hoci Habá- zdieľaného priestoru, s ekologickým pohľadom na krajinu, ni postupne splynuli s domácim obyvateľstvom a podľa zacieleným na zachovanie prírodných a estetických špe- názorov miestnych dnes už pravý Habán ani neexistu­ cifík krajiny. To by v spojitosti s turizmom mohlo vytvárať je, to už vymrelo, potomkov Habánov stále ešte dokážu predpoklady pre revitalizáciu a priaznivý vývin obce a šir- spoznať podľa priezvisk.5 Pojmy Habán, habánsky dvor šieho okolia. Tieto predstavy sa však zatiaľ objavujú viac ostávajú stále silným indikátorom lokálnej identity aj pre- v polohe úvah jako reálnych riešení. to, že obec s pomocou ďalších subjektov, najmä zahra- ničných habánskych združení, zrekonštruovala na okraji Nepoľnohospodárske profesie ako identifikačné ka- obce habánsku usadlosť. Habánsky dvor pozostávajúci tegórie obce z 22 viacpodlažných habánskych domov bol v roku 1981 V obciach, kde boli miestne existenčné modely zalo- vyhlásený za pamiatkovú rezerváciu ľudovej architektúry žené na osobitých nepoľnohospodárskych profesiách, sa (Belica 2005, 15–17, 29, 79). Posilňovaniu pocitu hrdosti často práve ony stali špecifickou identifikačnou kategóriou na vlastnú obec spojenej s historickou pamäťou materi- vyznačujúcou obec a jej obyvateľov. V Čičmanoch to bolo alizovanou v objektoch habánskych dvorov napomáha napríklad profitujúce papučiarstvo, ktoré v obci malo dlho- aj medializácia a propagácia habánskej kultúry zvonka. ročnú tradíciu. Výroba papúč, ktorej sa venovalo v šty- Prehlbuje ju aj záujem Bratislavčanov o rekonštrukciu ridsiatych rokoch vyše 100 živnostníkov, nezanikla ani opustených habánských domov so zámerom rekreačné- po znárodnení a zrušení živností. Obnovila sa v novoza- ho využitia. loženom papučiarskom družstve, v ktorom našlo prácu 120 výrobcov.3 Zrušenie výroby papúč v rokoch 1991– Miestni a chalupári 1992 ako emblematického lokálneho produktu s dlhou Spomedzi štyroch vybraných obcí za vyslovene cha- tradíciou zasiahlo Čičmancov nielen z existenčných, ale lupársku možno pokladať najmä obec Čičmany, kde žije i z emocionálnych dôvodov. Ochudobnilo miestny pred- iba 200 ľudí s trvalým pobytom. Väčšinu z nich tvoria metový svet o jednu z jeho špecifických dimenzií.4 Aj starousadlíci a pravdepodobne prevažujúci zvyšok tvo- z pohľadu zvonka, od ľudí, ktorí v Čičmanoch pracovali, ria chalupári. O počte chalupárov nemajú dostatočný ale nepochádzali z obce, v ich prípade išlo teda o kon- prehľad ani na obecnom úrade, lebo domy užívané na tr-

98 valé bývanie a chalupy, ktoré sa využívajú iba rekreačne, si vzájomne konkurujú a robia si prieky, sú dve: jedna na nie sú evidované zvlášť. Väčšina respondentov sa však hornom, druhá na dolnom konci obce. Obyvatelia oboch zhodla na tom, že vonkajším identifikačným príznakom, územných priestorov sa vzájomne nestýkajú, nenavšte- odlišujúcich domy chalupárov od domácich, je väčší po- vujú, dokonca mnohí sa ani nepoznajú. Pre mnohých je riadok okolo chalúp a vykosené dvory. teritoriálna väzba natoľko individualizovaná, že nesiaha Aké sú vzťahy medzi domácimi a chalupármi, medzi ďalej, ako za priestor vlastného dvora. domácimi, ktorí v obci žijú, pracujú, alebo sa tam vraca- Ak by som mala sumarizovať a vziať v úvahu výsledky jú z práce, a chalupármi, ktorím ide o víkendové alebo predchádzajúcich výskumov chalupárstva aj v iných ob- sezónne trávenie voľného času, rekreovanie spojené so ciach na Slovensku, vychádza z nich, že kontext vzťahu zveľaďovaním vlastnej chalupy? Z pohľadu domácich medzi miestnymi a chalupármi je variabilný. Niekde medzi sú chalupári aj takí, aj takí. Miestnym, ktorí musia ráno oboma skupinami panuje súhra a úsilie zjednotiť sa v zá- vstávať do práce, prekáža, ak sa chalupári správajú prí- ujme rozvoja obce. Prevláda však skôr forma indiferent- liš hlučne – zabávajú sa, púšťajú petardy a rušia nočný ného súžitia vedľa seba. Často sa však medzi miestnymi kľud. Rozdielny pohľad oboch skupín je i na poskytovanie a víkendovými obyvateľmi vyhrocujú štiepenia, ktoré vy- služieb: Chalupári si chcú oddýchnuť, chcú mať kľud ako plývajú z iného chápania životného štýlu, z iných aktivít, na dedine, ale vymoženosti ako v meste, tvrdia niektorí z iného spôsobu trávenia času a nakoniec i rozdielneho domáci, a dodávajú: Keď je v zime sneh, Bratislavčan si spôsobu stotožnenia sa s priestorom lokality (Beňušková postaví auto do stredu cesty a ešte sa príde na úrad sťa­ 2005: 46–48; Danglová 2005: 147–148). žovať, že sa nevie dostať do chalupy. Ale sám ruku k die­ lu nepriloží. Vo všeobecnosti je však vzťah medzi oboma Lokálny sebaobraz skupinami obyvateľov indiferentný. Miestni a víkendoví Do vytvárania lokálneho obrazu vlastného „svojho obyvatelia skôr žijú vedľa seba, ako spolužijú. spoločenstva“ v pozitívnom či negatívnom zmysle vstu- Treba podotknúť, že minulosť a tradičné územné roz- poval u obyvateľov každej z vybraných obcí vlastný špe- líšenie Čičmian na horný a dolný koniec formuje rámec cifický súbor rozhodujúcich prináležitostí, identitotvorných rozdielnych chalupárskych prostredí aj v súčasnosti. Pred znakov. Ich obsahová náplň sa rôznila v spôsobe, akým kolektivizáciou súviselo rozlíšenie s vlastníctvom domov obyvatelia charakterizovali vlastnú obec a na báze akých a zeme a pasením dobytka na pasienkoch a lúkach. Ľu- predstáv sa s ňou sebadefinovali. Zo štyroch obcí som dia, ktorí bývali v domoch na hornom konci, vlastnili i poľ- ako ilustračný príklad vybrala Doľany, kde bola sebaiden- nohospodársku pôdu na hornom konci a naopak. Podnes tifikácia a pocity odlišnosti a výlučnosti voči obyvateľom chalupársky horný a chalupársky dolný koniec jestvujú susedných obcí založené práve na ekonomickej báze. ako nielen územne ale i sociálne vyhranené priestory Doľania často hodnotili a vyznačovali svoju obec s diferencovanou sociálno-priestorovou identitou. V hor- v historickej retrospektíve, z hľadiska socioekonomickej nom konci, ktorý bol cez vojnu vypálený, potom obnove- pozície, akú zaujímala voči okoliu a susediacim obciam ný a postavený nanovo, majú väčšinu „domáci“ chalupári. v minulosti. Do vytvárania predstáv o obci a jej obyva- Sú to potomkovia alebo príbuzní čičmianskych rodín, ktorí teľoch vstupovali vedomosti o tom, že Doľany boli menšia dnes žijú a pracujú mimo obce. Táto časť obce je staveb- podhorská obec s málo výnosným poľnohospodárstvom ne živelná a nesúrodá, ale zato viac pulzujúca životom. a v porovnaní s nížinnými obcami s výnosnejším poľno- V dolnom konci, ktorý v minulosti obývali ekonomicky hospodárstvom a väčším chotárom boli na tom horšie. silnejšie rodiny, prevažujú cudzí – sezónni návštevníci Na otázku „čím by charakterizovali obec“ sa v škále od- z Bratislavy a Prievidze. Dolný koniec je pamiatkovo chrá- povedí objavovali takéto (podotýkam, že nepochádzali nený a aj preto štýlovo rovnorodejší, s výraznými stopami len od starších ľudí, ktoré odkazovali na minulosť a ho- génia loci vo svojej špecifickej kultúrno-historickej kvalite vorili o Doľanoch ako chudobnej obci) – my sme boli a zvláštnej rustikálnej atmosfére. Na druhej strane je to taká podhorská chudoba, malá chudobná obec, ešte aj však priestor menej zabývaný, pustejší, návštevy chalu- po vojne tu bolo chudoby dosť, bieda tu bola ešte aj za párov sú tu sporadickejšie. Kontakty medzi obyvateľmi komunistov. Zachytávali pritom socioekomickú realitu oboch koncov sú aj dnes minimálne. Ešte aj krčmy, ktoré medzivojnového obdobia. Reflektovali v sociálnej pamä-

99 ti, že obec žila uzavretým životom a s okolitým svetom ju Záverom spájali iba prašné cesty; ľudia chodili pešo až do Modry Na záver niekoľko zhrňujúcich poznámok, čerpajúcich a Plaveckého Podhradia, len aby predali hydinu a chrbto­ pri formulácii zistení okrem materiálu zozbieraného v šty- vý kôš hrozna; že i mimo maloroľníkov žila v obci vrstva roch vybraných obciach aj z výsledkov predchádzajúcich ešte biednejších bezzemkov, ktorí si mohli dovoliť chovať výskumov slovenského vidieka (Danglová 2005, Danglo- iba kozy a ich statusovo nižšia situácia bola sídelne vy- vá 2006, Danglová 2007, Danglová – Zajonc 2007). značená i tým, že bývali v separovanej štvrti obce, v tzv. Rozdielne kvality vzťahov k vlastnému sídlu súvisia Uličke; že v bohatších nížinných obciach okolo Trnavy na Slovensku s dynamikou industrializačného a urbani- chodili ženy v krojoch vyšitých zlatou výšivkou, zatiaľ čo začného vývinu. Iný vzťah k sídlu majú ľudia v obciach ženy z podhorských dedín, akými boli i Doľany, si taký zle komunikačne dostupných, s nízkou radiálou možností luxus nemohli dovoliť; zachytávajú v povedomí i to, že uplatnenia na pracovnom trhu. Obyvatelia takýchto v pre- v období socializmu bolo miestne jednotné roľnícke druž- vahe malých obcí – už v období socializmu boli tie­to obce stvo najbiednejšie v okrese. kvalifikované ako nerozvojové alebo zánikové – zväčša Aj pozadie negatívneho vymedzovania sa obce a jej nevkladajú nádej do priaznivej perspektívy spojenej so obyvateľov voči susednej obci Častá sa vykresľovalo životom v obci. Ich pesimizmus, ktorý odráža regresívnu a zdôvodňovalo kritériom výhodnejšieho socioekonomic- situáciu a kvalifikuje ju ako vývin k horšiemu, nemusí ale kého statusu. V porovnaní s Doľanmi bola Častá pan­ znamenať ochabovanie „vzťahu k domovu“ a tam, kde skejšia, žilo tam viac bohatších hospodárov, a pôsobilo pretrvávajú pevnejšie skupinové väzby, ani oslabovanie viac remeselníkov. Bola väčšia, ležala bližšie k hradu identifikácie s preriedenou lokálnou komunitou. Poznačuje Červený kameň, a aj za socializmu sa tam žilo lepšie, však tento vzťah nostalgiou – miesto bývania a narodenia lebo získala status strediskovej obce. už nie sú tým, čo bývali. To nahlodáva pokusy angažovať Aj niektorí Doľania sa v sebareflektívnych hodnote- sa pri aktivovaní lokálnych zdrojov. Členovia miestnej zre- niach vyjadrovali voči vlastnej obci sebakriticky. Obec dukovanej, zvyčajne prestárlej society so slabým ľudským Častú považovali za kultúrnejšiu, mestskejšiu, nie takú kapitálom nemajú už na rozvoj ekonomického, spoločen- zaspatú ako Doľany. Sociálne a statusové predsudky sa ského, kultúrneho života obce dostatok síl ani kompeten- tradovali z generácie na generáciu a ich oslabené echo cií. (Príkladom takejto obce sú Čičmany.) sa dá počuť ešte aj dnes. Z opačnej strany susediacich O niečo lepšie sú na tom ľudia v obciach s podobnými obcí ich vyjadrovala dehonestujúca prezývka sprostí symptómami marginality, ktorých východisková situácia Ompitálané – ktorú som zachytila v Častej a Dubovej. je však priaznivejšia v tom, že sú to lokality s príťažlivým Z názorov respondentov zo všetkých skúmaných lo- prírodným okolím, výraznými identifikačnými znakmi kalít vyplynulo, že pri pokusoch o vymedzenie lokálnej génia loci v krajine. Iná kvalita medziľudských vzťahov odlišnosti podľa kritérií mentality sa často lokálna identi- a vzťahov k lokálnemu spoločenstvu je vo vidieckych fikácia prelínala so stereotypom vnímania odlišností na obciach s priaznivým ekonomickými a infraštruktúrny- osi mesto – vidiek. Črty, ktorými sa vykresľovala lokál- mi komunikačnými podmienkami, v sídlach ležiacich na povaha obyvateľov konkrétnej obce sa často zhodo- v blízkosti miest alebo zdrojov poskytujúcich pracovné vali s črtami, ktorými vo všeobecnosti tí istí informátori príležitosti. Situačná základňa pre tvorenie identifikácií definovali vidiecku mentalitu v kontraste voči mestskej: sa tu rozširuje, fyzikálny, sociálny a kultúrny priestor sa Ľudia sú tu (v obci Doľany) konzervatívnejší, vidia si do viac roztvára. Jednotlivci majú väčšiu možnosť výberu kuchyne, viac sa o seba zaujímajú, každý každého po­ a slobody voľby identifikácií a sídlo, „domov“, sa už ne- zná, sú súdržnejší; pomáhajú si, držia pokope, sú dob­ musí vzťahovať k miestu bývania a narodenia, môže sa rosrdeční, pohostinní, priateľskí, ale aj viac sa ohovárajú vzťahovať k širším teritóriám, ktoré jedinec síce fyzicky a závidia si (Kokava nad Rimavicou). Sú to opozičné črty neobýva, ale v jeho mysli tento význam majú. (Príkladom voči obecným predstavám o mestskej mentalite, ktorá takýchto obcí sú Doľany a Veľké Leváre.) je viac anonymná – mesto je mesto, tam prejde okolo Hoci sa súčasné dianie na slovenskom vidieku odo- desaťtisíc ľudí a nikto sa navzájom nepozná, ľudia sú hráva v komplikovanom premenlivom časopriestore, k sebe nevšímaví a ľahostajní. v ktorom sa miestne, lokálne dimenzované podmienky

100 pretínajú s nadlokálnymi silami prúdiacimi zvonka a hoci stvom. A hoci rôzna povaha súčasných svetov práce je toto dianie dnes už konštruované dynamickými a často a profesií podporuje individualizáciu existenčných foriem konfliktnými sociálnymi vzťahy a praktikami, a nie je to už a rozmanitosti životných štýlov, ktoré vedú k diverzifiko- statická schránka života v oplotenom priestore do seba vanejším, slobodnejším postojom k hodnoteniu lokálnych uzatvorenej kohéznej komunity s ohraničenou kultúrou, daností a kultúrnych mininormatívov, predsa to nezname- fixovanými identitami, príznačná pre tradičné rurálne spo- ná, že obyvatelia vidieka neprejavujú záujem a nevyvíjajú ločenstvá, predsa si život na vidieku, aj vďaka pomerne aktivity, ktorými vyjadrujú stotožnenie sa so žitým pries- vysokej sídelnej stabilite jeho obyvateľov, uchoval niek- torom vlastnej obce. Ukazuje sa, že význam „komunity“, toré „tradičné“ rysy existencie života v lokálne uzatvore- úsilie o kvalitu sociálnych vzťahov, založených na dôvere nom priestore, vo vymedzenom dôverne známom okruhu a územnej blízkosti, sa ani v situácii „moderného života“ sociálnych sietí, daných rodinou, príbuzenstvom, sused- na vidieku nevytráca.

Príspevok vyšiel v rámci grantu Ústavu etnológie SAV „Sociokultúrna zmena v kontexte globalizačných a post-socialistických procesov: etnologické východiská“.

POZNÁMKY: 1. V prípade dvoch obcí – Doľany, Kokava nad Rimavicou – bol výs- a novonarodených a stúpal počet ľudí v dôchodkovom veku (Kro- kum uskutočnený dotazníkom zostaveným z otvorených otázok. nika obce Čičmany: 32–33). V každej obci bol počet respondentov cca šesťdesiat. Z časových 3. V rámci svojpomocnej akcii Z bola na prelome šesťdesiatych a se- a personálnych dôvodov sa u zvyšných dvoch obcí nepoužila an- demdesiatych rokov postavená a uvedená do prevádzky nová vý- keta. Terénny výskum v Doľanoch, Čičmanoch a Kokave nad Ri- robná budova papučiarne. mavicou uskutočnila Oľga Danglová, v obci Veľké Leváre pod ve- 4. Nejasné okolnosti okolo zániku výroby papúč po roku 1990 živia dením profesora Milana Leščáka poslucháč etnológie Peter Belica. u miestnych predstavy o pokútnej privatizácii, z ktorej profitovalo Anketové výskumy v Doľanoch a Kokave nad Rimavicou realizova- zopár jednotlivcov na úkor ostatných. li etnológovia Katarína Platznetová a Michal Šípoš. 5. Napríklad priezviská Bernhauser, Kleinädler poukazujú na habánsky 2. V roku 1961 mali Čičmany 960 obyvateľov; 1973 – 690; 1979 – 530; pôvod rodín (Belica 2005: 28). 1983 – 450; 1989 – 329. Pritom stále klesal počet sobášených

POUŽITÉ PRAMENE A LITERATÚRA: Bačová, Viera 1997: O veľkých a malých konštrukciách identity. In: Ba- Danglová, Oľga a kolektív 2005: Vidiek v procese transformácie. Vý­ čová, Viera – Kusá, Zuzana (eds.): Identity meniacej sa spoločnos­ sledky etnografického výskumu jedného západoslovenského regi­ ti. Košice: Spoločenskovedný ústav, s. 12–21. ónu. Bratislava: Zingprint. Baranovič, Štefan 1992: Z dejín Čičmian. In: Munková, Eva (ed.): Čičma­ Danglová, Oľga 2005: Úloha regionálneho združenia v iniciatíve obno- ny. Žilina: Vydavateľstvo Osveta – Považské múzeum, s. 14–31. vy a rozvoja ostrianskeho regiónu. In: Danglová, Oľga a kolektív Bauman, Zygmund 2000: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: 2005: Vidiek v procese transformácie. Výsledky etnografického vý­ Mladá fronta. skumu jedného západoslovenského regiónu. Bratislava: Zingprint, Bauman, Zygmund 2002: Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociolo- s. 143–153. gické nakladatelství SLON. Danglová, Oľga 2006: Slovenský vidiek. Bariéry a perspektívy rozvoja. Beck, Ulrich 2004: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Pra- Bratislava: Ústav etnológie SAV – Zingprint. ha: Sociologické nakladatelství. Danglová, Oľga 2007: Poľnohodpodárstvo, poľnohospodári v dynami- Belica, Peter 2005: Kolektívne identity. Terénny výskum vo Veľkých Le- ke vývoja malokarpatského regiónu. In: Danglová, Oľga – Zajonc, vároch v dňoch 14.–23. mája 2004. Rkp. ročníkovej práce. Katedra Juraj (eds.): Mestá a dediny pod Malými Karpatmi. Etnologické etnológie a kultúrnej antropológie FF UK Bratislava. štúdie, s. 13–44. Beňušková, Zuzana 2005: Socioekonomicko-kultúrne zmeny v ob- Danglová, Oľga – Zajonc, Juraj (eds.) 2007: Trendy miestneho a regio­ ci Naštice. In: Danglová, Oľga a kolektív 2005: Vidiek v procese nálneho rozvoja. Bratislava: Ústav etnológie SAV. transformácie. Výsledky etnografického výskumu jedného západo­ Dubovský, Ján – Pospechová, Petra – Turcsány, Juraj 2002: Doľany. slovenského regiónu. Bratislava: Zingprint, s. 37–52. Doľany: Obecný úrad Doľany.

101 Gajdoš, Peter 2002: Človek – spoločnosť – prostredie. Vybrané pro­ Markov, Jozef 1964: Štúdie a materiály k dejinám Čičmian. Vlastivedný blémy priestorovej sociológie. Bratislava: Sociologický ústa SAV – zborník Považia 6, s. 127. GOEN. Munková, Eva (ed.) 1992: Čičmany. Žilina: Vydavateľstvo Osveta – Po- Geertz, Clifford 1973: The Interpretation of Cultures. New York: Basic važské múzeum. Books. Kiliánová, Gabriela – Kowalská, Eva – Krekovičová, Eva (eds.) 2009: Geertz, Clifford 1994: Primordial and Civic Ties. In: Hutchinson, John – My a tí druhí v modernej spoločnosti. Konštrukcie a transformácie Smith, Anthony D. (eds.): Nationalism. New York: Oxford University kolektívnych identít. Bratislava: Veda. Press, s. 29–34. Pašiak, Ján 1990: Sídelný vývoj. Bratislava: Veda. Haukanes, Haudis 2004: Velká dramata – obyčejné životy. Postkomu­ Piscová, Magdaléna 1997: K niektorým otázkam sociologického výs- nistické zkušenosti českého venkova. Praha: SLON. kumu národnej identity. In: Bačová, Viera – Kusá, Zuzana (eds.): Hromník, Milan 1997: Veľké Leváre. Bratislava: JUNIOPRESS. Identity meniacej sa spoločnosti. Košice: Spoločenskovedný ústav, Kandert, Josef 2004: Každodenní život vesničanů středního Slovenska s. 88–98. v šedesátých až osmdesátých letech 20. století. Praha: Karolinum. Podolák, Ján 1982: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. Bratislava: Veda. Kiliánová, Gabriela 1998: Teoretické východiská pre výskum etnic- Strussová, Mária 2005: Sídelná identita Slovákov v multietnickom pro- kých otázok v národopise/etnológii na Slovensku. (Obdobie po stredí. In: Šťastný, Zdenek (ed.): Fenomén sídelno-priestorovej druhej svetovej vojne.) In: Kiliánová, Gabriela (ed.): Identita etnic­ identity v multietnickom prostredí. Súbor autorských štúdií. Brati- kých spoločenstiev. Výsledky etnologických výskumov. Bratislava: slava: Sociologický ústav SAV, s. 53–69. Ústav etnológie SAV, s. 9–24. Švecová, Soňa 1966: Spoločníci v Čičmanoch. Národopisný věstník Kronika obce Čičmany 1972. Rkp. Archív Obecného úradu Čičmany. českoslovanský 34, s. 78–96. Malec, Ewa 1998: „Genius loci Lwowa – we Wroclawiu?“ [online] [cit. Výrostek, Ján 1933: Pamätná kniha Kokavy nad Rimavicou. Rkp. Ar- 26.6. 2006]. Dostupné z: . chív Obecného úradu Kokava nad Rimavicou.

Summary Country Settlement as a Space of Identity. On Case Studies in Four Slovakian Villages

The contribution is based on field material collected in four Slovakian villages. It analyses the ways in which the inhabitants identify themselves with their own location as a specific space of their social being. Taking into account the wide spectrum of collective “human” identities anchored in different local spaces, it is aimed at those in whose content profile predominate the signs connected with the socioeconomic nature of a village. It focuses on phenomena that accentuated – in the positive and negative sense – the affiliation to a location based on employment and existence models of its inhabitants. The contribution states that the importance of a “community” and the endeavour for quality in social relations, which are based on trust and territorial vicinity, do not peter out in the country even in the situation of “modern life”. Moreover, the local events have maintained some of its uniting features despite the fact that they are strongly influenced and constructed by dynamic, opposing, and changing external forces disturbing the relations to local culture and countryside.

Key words: country space, country community, social- economic nature, existence models, local identity, local specifics.

102 zemědělské družstevnictví a deformace jeho myšlenky v obdo- bí kolektivizace na příkladu jihočeskÉ OBCE HREjkovice Ingrid Pauknerová

Vznik jednotných zemědělských družstev (JZD) se v roce 1928, zachycuje zpětně dějiny obce od prvních stal hlavním prostředkem přeměny tradičního způsobu zmínek o ní až po rok 1950, kdy kronikář Jan Tříska4 hospodaření na venkově na jeho „moderní a vyšší for- (1894–1985) v psaní pamětní knihy ustal a vystřídal ho mu“, která odpovídala představě socialistického země- lidovecký předseda místního národního výboru (MNV) dělství. Tematika kolektivizace je se zakládáním a fun- Antonín Zelenka (1910–?), který nedobrovolně přiděle- gováním JZD nerozlučně spojena. Tento příspěvek se nou funkci kronikáře vykonával několik desítek let. Tyto pokusí přiblížit nelehký průběh vzniku JZD na příkladu zápisy můžeme konfrontovat se soukromou pětidílnou jihočeské obce Hrejkovice a zasadit celý proces do šir- kronikou jednoho z obyvatel Hrejkovic, Bohumila Pauk- šího kontextu zemědělského družstevnictví.1 Právě je- nera5 (1881–1961). B. Paukner začal psát kroniku až jako ho tradice byla v rámci kolektivizace venkova účelově výměnkář v roce 1950. Zápisy byly primárně určeny je- zneužívána. JZD však družstvy v pravém slova smys- ho potomkům, kterým chtěl přiblížit původ a historii rodu lu nebyla, byť toto označení používala, neboť základ- a zároveň zanechat doklad o době, v níž on sám žil. ní principy družstevnictví jejich vznik i činnost popírala Právě založení JZD v obci se v padesátých letech (Burešová 2002: 223–224). Článek zároveň přihlédne 20. století stalo stěžejním tématem života místní komuni- k dalším jevům, které se vznikem JZD v obci bezpro- ty, proto se nelze divit, že mnohé z událostí, které s jeho středně souvisely a které nezanedbatelným způsobem ustavením souvisely, B. Paukner zaznamenal. Na rozdíl zasáhly do jejího dosavadního fungování. od obecní kroniky si nemusel činit násilí s ideologicky Počtem obyvatel nevelká obec Hrejkovice se nachází vhodnou formulací a interpretací jednotlivých skutečností v severní části Jihočeského kraje.2 Je vzdálena přibližně a mohl zcela svobodně v nesvobodné zemi vyjádřit svůj 30 km od Tábora, téměř shodná vzdálenost ji dělí také od názor na danou problematiku. Právě možnost zveřejnit Písku. V období padesátých let 20. století, kterým se zde bezprostřední komentáře k dění padesátých let 20. sto- budeme nejvíce zabývat, byly Hrejkovice administrativně letí jeho přímým účastníkem považuji z hlediska tohoto začleněny do okresu Milevsko. Právě pověřené orgány tématu za unikátní. Ani vzpomínky pamětníků,6 k nimž je tohoto sedm kilometrů vzdáleného města disponovaly v tomto příspěvku taktéž přihlédnuto, nemohou poskyt- potřebnou politickou mocí, která ve formě nátlaku pro- nout natolik podrobné informace, jako nám nabízejí kro- sazovala myšlenku kolektivizace ve vesnici, jež v oblasti nikářské zápisy vznikající v krátkém časovém odstupu od zemědělství zcela jednoznačně preferovala tradiční sou- událostí, jež zaznamenávají. Respondenti hodnotili celý kromý způsob hospodaření. Hrejkovice byly vždy obcí proces zakládání JZD v obci jako velmi krutý, jejich vzpo- čistě zemědělskou, vzhledem k vyšší nadmořské výšce mínky jsou však po více než padesáti letech v mnohých a složení půdy patřil zdejší kraj k poměrně chudým ob- ohledech torzovité, takže posloužily spíše pro občasné lastem, kde v produkci zemědělských plodin dominovalo doplnění zápisů kronik než pro samotnou rekonstrukci pěstování brambor. vlastního procesu kolektivizace. Východiskem pro tuto studii je komparace dvojice kro- V českých zemích nabývalo družstevnictví na význa- nikářských zápisů – veřejné a soukromé povahy.3 Odlišný mu od devadesátých let 19. století, Hrejkovice s ním zís- charakter písemných pramenů tak umožňuje konfronto- kaly své první zkušenosti počátkem 20. století. V roce vat rozdílné interpretace jednotlivých událostí v závislosti 1907 byla na návrh ředitele místní školy Františka Dub- na osobě pisatele a jeho pozici v rámci vesnického spo- ského založena v obci kampelička, která hrejkovickým lečenství. Oficiální zdroj informací představují dva díly občanům nabízela své finanční služby a bránila tak ves- obecní kroniky Hrejkovic. První díl, jenž začal vznikat nické lichvě.

103 Oblastí, kde založení družstva umožňovalo dosáh- ně protestujícího MNV, který po rozhodnutí ministerstva nout na státní subvence, byla elektrifikace. Také Hrejkovi- svolal plenární schůzi a návrh na sloučení jednohlasně ce využily štědrých dotací, které se nabízely elektrifikač- schválil. Patrně se nebudeme mýlit, když vyslovíme do- ním družstvům, a v roce 1924 příslušné družstvo obec mněnku o nátlaku nadřízených orgánů jako hlavní příčině založila. Nutno konstatovat, že státní a okresní rozpočty změny názoru. Od 1. dubna 1951 tak přestala hrejkovická podporovaly tyto instituce opravdu velkoryse. V případě kampelička fungovat a občané Hrejkovic se ve finančních Hrejkovic tvořila finanční injekce z veřejných zdrojů více záležitostech museli obracet na okresní instituci.9 než 40 % z celkových nákladů na elektrifikaci obce.7 Pokud budeme hovořit o vzniku JZD, který je stěžej- Po skončení 2. světové války docházelo k personál- ním tématem tohoto článku, je vhodné připomenout, že ním změnám uvnitř družstevních organizací, členy se stá- princip kolektivního obhospodařování půdy nebyl v Čes- vali stoupenci komunistické strany. Vytváření družstev se koslovensku úplně nový. V rámci pozemkové reformy přeměnilo v mocenský nástroj plánované socializace ze- z dvacátých let 20. století, kdy byly rozparcelovány jed- mě, původní demokratické principy fungování však druž- notlivé velkostatky a půda připadla individuálním vlast- stevnictví ztrácelo. Vláda se snažila zvýšit počet družstev níkům, bylo možné předat pozemky družstvům, která jejich zvýhodňováním oproti jiným ekonomickým subjek- bývala zpravidla tvořena zaměstnanci příslušného vel- tům. Docílila tím například silného nárůstu strojních druž- kostatku. Tato výrobní družstva však neměla dlouhého stev, protože jejich založením získali členové lepší přístup trvání. Ještě v průběhu dvacátých let 20. století jejich po- k zemědělské technice. Hrejkovice nebyly v tomto ohledu čet klesl z několika set na několik desítek subjektů, které výjimkou. Strojní družstvo v obci za první republiky ne- také postupem času svou neúspěšnou činnost ukončily existovalo. Podle údajů v obecní kronice si sedláci i ná- (Feierabend­ 2007: 52–53). kladnější stroje kupovali sami a drobní rolníci si je v pří- Právní rámec pro vznik JZD poskytl zákon č. 69/1949 padě potřeby půjčovali. Právě až státní podpora strojních Sb., o jednotných zemědělských družstvech, který defi- družstev v poválečném období způsobila jejich nárůst. noval také jejich hlavní činnosti. JZD mohla v praxi fun- V Hrejkovicích vzniklo strojní družstvo v roce 1947. govat ve čtyřech typech, které se lišily způsobem hospo- Centralizaci a direktivnímu řízení družstev podlehla daření. Zákon o JZD z 23. února 1949 natrvalo změnil v Hrejkovicích místní kampelička, a to v roce 1951. Okres- tvář československého venkova. Garantoval sice zaklá- ní spořitelna a záložna v Milevsku podala návrh, na jehož dání JZD na principu dobrovolnosti vzniku organizace základě bylo doporučeno sloučení záložny v Hrejkovi- i vstupu jejích členů, praxe však zákonným požadavkům cích právě s tímto finančním ústavem. Důvodem měly být neodpovídala. Z hlediska tohoto příspěvku se jeví jako malé vklady, nedostatečný obrat a také nehospodárnost výhoda fakt, že právě Hrejkovice patřily mezi obce, kde činnosti. Těžko posuzovat finanční situaci instituce bez byl proces vzniku JZD velmi dlouhý a komplikovaný. Po- znalosti účetních výkazů, avšak skutečnost, že lidé oprav- kud by zde JZD vzniklo už v roce 1949, jako například du dávali přednost spotřebě před úsporami, dokazuje zá- v sousedním Kostelci nad Vltavou, neměli bychom mož- znam B. Pauknera vážící se právě k zmiňovanému roku nost poznat stupňující se nátlak na obyvatele obce, kteří 1951: Peníze se neukládají dnes – – – – raději zařizují dlouhých sedm let hájili své právo na soukromý majetek stroje neb zušlechtí si domácnosť – dá si postavit kamna a tradiční způsob hospodaření. – kolem obkladačky které stojí 12 až 17 000 Kčs neb sa­ První snahy nebo spíše diskuze o založení JZD pro- močinný vodovod – vyorávačku na brambory, sekačku.8 běhly v obci už v roce 1949. Obecní kronika uvádí, že K návrhu na sloučení hrejkovické kampeličky s okres- v tomto roce vzniklo v okrese několik JZD, prozatím I. ty­ ní organizací se měl vyjádřit jak místní akční výbor Národ- pu.10 Obecně můžeme rok 1949 z hlediska zakládání JZD ní fronty, tak i místní národní výbor. Zatímco místní akční nazvat první vlnou, která však zdaleka nepřinesla kýžený výbor se sloučením souhlasil, MNV předpokládaje zlep- úspěch. Také u nás pořádal JSČZ11 informační schůzi ale šení finančního zdraví instituce navrhl ponechat záložnu k ustavení JZD v obci nedošlo,12 stojí v obecní kronice v provozu. Ministerstvo financí následně rozhodlo obě v roce 1949. instituce sloučit. Tento fakt by sám o sobě nebyl tak pře- V roce 1950 nadále vzrůstal počet nově vzniklých kvapivý, poněkud absurdně však vyznívá chování původ- JZD v milevském okrese. V těchto případech však už

104 byly rozorávány meze a vznikala JZD II. typu.13 Na zá- – malo zemědělci rázně odpovídali řečníků[m] hlavně ti, kladě neúspěchu z předešlého roku začínaly být snahy kteří vystoupili ze strany. Takže převážná většina byla pro pověřených orgánů založit v obcích JZD usilovnější, stá- neustavení J.Z.D. Na jak dlouho? to je otázka!14 le však byly pouhou předzvěstí nátlaku, jehož intenzita Bližší informace o jednotlivých aktérech přesvědčova- následně rok od roku stoupala. cích misí z řad okresních funkcionářů obvykle žádný z ná- Kronika B. Pauknera nám poskytuje podrobnější in- mi využívaných pramenů nezaznamenává. Výjimku však formace o průběhu podzimních agitačních schůzí roku představuje právě tato schůze, ke které se B. Paukner ve 1950 než obecní kronika, která konání této akce pouze svých zápisech ještě jednou vrátil. Tuto potřebu patrně konstatuje: Na podzim svolána schůze všech zemědělců vyvolaly novinky, které se o hlavním protagonistovi nábo- k ustavení J.Z.D. – dostavil se p. Řezáč předseda J.Z.D ru dozvěděl: Před rokem hřímal zde po dva večery veliký a tajemník p. David z Milevska. Řečníci vysvětlyli výhody mluvka povolání[m] zedník, chtěl založit JZD, první večer J.Z.D. pak v dlouhém diskutování od menších zeměděl­ do 2. hod. nešlo to, přijel druhý večer, tu mu to správně ců – s pány řečníky – nemohli dosáhnout kýženého vý­ vysvětlyli kteří dříve byli u strany – a vystoupili když se­ sledku. Debata trvala dlouho do noci – Na to hned druhý znaly co stále slibovaly a nic nedávaly – musel utect jak večer dostavil se zase p. David – schůze byla velmi rušná po výprasku – pes – jméno jeho bylo David a teď sám

Snímek Hrejkovic na jedné ze starých pohlednic obce. Nedatováno.

105 sedí za mřížema – jeho kolega mu k tomu pomohl –.15 můj známý – začali jsme hovořit co je tak nového, a on Obdobným způsobem končívaly mnohé přesvědčovací praví Karel Smrt z Přeborova chtěl ženit syna – šli k no­ snahy na českém venkově, Hrejkovice nebyly výjimkou. táři ten se ptá zda-li je v JZD – že ano a notář prý řekl: Osud výše zmíněné osoby podrobně neznáme, totéž pří- současně prý i syn spadá pak do JZD – a bylo prý po jmení však figuruje také ve spisech, které souvisely s li- svatbě – Já jsem to pak řekl zetu Řežábkovi a i večer se kvidací majetku některých hrejkovických sedláků při jejich to povídalo v hostinci – u mlékárny pak se o tom debato­ vystěhování z obce v roce 1956. valo – p. Čunát se šel o tom informovat k předsedovi okr. Sám autor kroniky B. Paukner, který veřejně proti re- JZD – Řezáči a ten to dal asi straně KSČ. Z jara pak se žimu nikdy nevystupoval a své názory svěřoval pouze dostavili 2 SNB – a tajný – bývalý četník za mého úřado­ papíru, měl v roce 1950 v souvislosti s problematikou za- vání – Byl jsem vyslýchán – mluvil jsem co mně řekl Mar­ kládání JZD neblahou osobní zkušenost. Přesvědčil se van –.16 Náhodné setkání dvou přátel a jedna nepodlo- na vlastní kůži o tom, že není radno říci k tématu cokoli, žená informace, kterých jsou nezávazné hovory plné, se co by mohlo být negativně interpretováno. Jak napsal do roznesla jako mnoho jiných po vsi a postačila k soudnímu své kroniky: 20. února 1950 šel kolem Marvan z Milevska stíhání hned několika osob. Podstata zprávy spočívala patrně v tom, že členství potencionálního ženicha v JZD se nelíbilo rodině nevěsty, a tak tedy – předpokládám, že z majetkových důvodů – ke svatbě vůbec nedošlo. Vzhledem k tomu, že K. Smrt informaci o synově ženit- bě popřel, byli zúčastnění, mezi nimiž figuroval B. Pauk- ner a jeho zeť Josef Řežábek z čp. 41, obviněni z šíření poplašné zprávy o JZD. V pozůstalosti B. Pauknera se dochovalo předvolání k hlavnímu přelíčení u milevského soudu. Z tohoto dokumentu se dozvídáme, že záležitost, která se z dnešního pohledu zdá být naprosto banální, byla dokonce souzena jako porušení zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky.17 Okresní soud v Milevsku následně obžalované za ten- to delikt odsoudil: Odsoudili nás všechny stejně a sice: 2 měsíce, 1 000 Kč pokuty neb 4 dny tuhého vězení – zkušební doby dvou roků držet pusu – ohledně JZD – .18 Záležitost měla ještě dohru u Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť se prokurátor domníval, že udělené tresty jsou příliš mírné. Těžko soudit bez znalosti soudních spisů, jaké argumenty během řízení zaznívaly. V tako- výchto záležitostech mělo být tvrdě zakročeno především proti „kulakům“. Můžeme pouze spekulovat, zda politický profil zúčastněných19 sehrál v případu nějakou roli, kvůli které prokurátor neváhal řešit záležitost na úrovni kraje. Krajský soud však potvrdil rozsudek soudu nižší instance. Provinilci se pak museli dva roky slušně chovat: Koncem května 1952 sdělil mně p. předseda Fr. Čunát že u něj byli SNB – a ptali se jak jsme se chovali, tak nám snad lhůta již vypršela – ale musíme být klidni – ale ono to někdy nedá když [člověk] vidí, to „hospodářství“ ve všem!!20 Hrejkovičtí zemědělci mezitím stále kolektivizačním Fotografie B. Pauknera z roku 1941. Foto z rodinného archivu. snahám odolávali. Další náborová akce proběhla v létě

106 roku 1952. V tomto roce se situace začala vyhrocovat, staviteli okresního výboru strany vždy ve dvojicích obchá- neboť 3. června 1952 bylo přijato usnesení strany a vlády zeli jednotlivé zemědělce a přesvědčovali je o výhodách, o upevnění a dalším rozvoji JZD, na jehož základě byl které skýtá založení JZD a hospodářsko-technická úpra- na obyvatele obcí stupňován nátlak vedený speciálními va pozemků.22 Agitátoři se patrně domnívali, že většího komisemi, které působily při okresních výborech KSČ. úspěchu dosáhnou individuálními pohovory než veřejnou Nevoli rolníků nebudilo pouze samotné založení JZD, schůzí, kde by odpor zemědělců jako kolektivu byl pod- ale také snaha KSČ zakládat v obcích JZD III. a IV. ty- statně vyšší. Díky informacím z obecní kroniky známe pu,21 která měla představovat vyšší formu společného konkrétní jména obyvatel Hrejkovic, kteří svým podpi- hospodaření. U již fungujících JZD pak byla tendence je sem vznik JZD podpořili. Pokud bychom náborovou akci na vyšší typy přeměnit, což způsobovalo časté konflikty hodnotili, lze tvrdit, že výsledek, kterého dosáhla, byl ne- a odchody členů z těchto organizací (Kaplan 1991: 121). valný. Podpisy byly získány od dvanácti lidí, z čehož pět Nově nastaveným podmínkám odpovídal i průběh agi- osob představovali sami účastníci přesvědčovací mise. tační akce v Hrejkovicích z léta 1952. Žádná schůze se Je zajímavé povšimnout si, kdo souhlas s hospodářsko- nekonala, zástupci místní organizace KSČ spolu s před- technickou úpravou pozemků podepsal. Obecní kronika

Úvodní list prvního dílu obecní kroniky. Úvodní list soukromé kroniky B. Pauknera.

107 uvádí jmenný seznam spolu s výměrou půdy. Zcela jedno- vého dne se obyvatelům obce naskytl pohled na funkcio- značně lze tvrdit, že se jednalo o malé zemědělce, někteří náře okresního národního výboru (ONV), kteří tato hesla stoupenci JZD ani žádnou zemědělskou půdu nevlastnili. vápnem tvořili.25 Výměra u nikoho z podepsaných nepřesáhla 5 ha, jedinou V průběhu léta zaznamenává obecní kronika další výjimku tvořil podpis Jaroslava Pauknera, mlynáře z čp. 1, přesvědčovací akci. V obecní kronice se však takovýmto který vlastnil pozemky o rozloze téměř 15 ha. J. Paukner náborům říkalo pohovory se zemědělci, aby název nebu- byl však osobou poněkud nekonvenční a zprávy o něm dil dojem nátlaku. Náboru se účastnil i ředitel národního a jeho vlivu na život tehdejší obce by vydaly na samostat- podniku Janka Milevsko, dále předseda místní organi- ný článek. Jeden z pamětníků také v reakci na dotaz, jací zace KSČ, předseda MNV a jeden zástupce ONV. Ani lidé v Hrejkovicích JZD zakládali, ironicky poznamenal: To tentokrát se akce nesetkala s úspěchem: V neděli 12./7. byla parta… stoprocentní zemědělci! [1953] od rána dopoledne byl činěn nábor na založení Rolníky odrazovaly od vstupu do JZD i skutečnosti, JZD asi 4 skupiny přesvědčovali malozemědělce o vý­ o nichž se mohli přesvědčit na vlastní oči. Již v roce 1952 hodách. Bohužel dosti špatně pořídili – Nechtí tomu ro­ odevzdali dva velcí hrejkovičtí zemědělci své pozemky do zumět ti malozemědělci – chtí hospodařit po staru – jak správy MNV, neboť se o ně sami již nedokázali postarat.23 dědové a otcové to dělávali beze všech „plánů“ a vedlo MNV pak zajišťoval organizaci zemědělských prací na této se jim daleko lepší než-li dnes –!26 Bez úspěchu končily půdě a vzniklé náklady vyúčtoval jejím vlastníkům. Místní veškeré aktivity také v následujících letech. rolníci se tak stávali svědky situací, kdy se na obdělávání Patrně poslední akcí, kdy mohlo být v Hrejkovicích půdy povolávala JZD z okolních obcí a také státní trakto- založeno JZD bez většího skandálu, byl nábor z přelo- rové stanice. Jeden z těchto případů zachycuje komentář mu let 1955 a 1956. Ani ten se však s úspěchem nese- B. Pauknera: Tak jsme vyděli jak se pracuje v „kolcho­ tkal a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Ihned po ze“. Traktoristé více jezdily opravovat stroje, brygádníci Novém roce byli představitelé MNV předvoláni „na kobe- byli svoláni na stavění, sešlo se slušný počet poctivých reček“ na okresní národní výbor do Milevska a obviněni pracovníků ale žádný vedoucí – ani „strana“ KSČ se o to z neschopnosti přimět zemědělce k založení JZD: [...] kde nestarala ti měli svoje práce – Říkal starý Blažek „chodíval jim byla vyložena situace v práci MNV jako nedostačující, jsem ke dvoru do Jenšovic ale takovou práci jsem jakživ dále otázka neobdělané půdy v obci, aby MNV uvažo­ nevyděl – to je hospodářství – snopy naházeny na velké val o založení JZD. Matoušek Jar. [z čp.] 53 konstato­ hromady zrní vytlučené – rozježděné“ Bylo všudy vyvě­ val, že jsou v obci dobří zemědělci, kteří by dovedli dobře šeno po obcích plakátů, velká ruka a na dlani zrna obilí v JZD hospodařiti, ostatní členové MNV se ohražovaly, a k tomu nápis „ani zrno nesmí přijít na zmar“ Tu hned že v obci jest ze strany zemědělců pro ustanovení JZD u nás ukázka jak se hospodaří!24 Zda se druhá část úryv- nepochopení, tato porada byla pak skončena.27 Obecní ku váže ke sklizni na pozemcích ve správě hrejkovického kronika neuvádí výsledek jednání ve formě příkazu JZD MNV či k hospodaření na státním statku v Jenšovicích, založit, tuto informaci bychom mohli pouze vytušit, pro- není zcela zřejmé, jako ilustrace způsobu kolektivní práce tože v roce 1956 JZD skutečně v Hrejkovicích vzniklo. však zcela postačí, ať je tomu tak či onak. Nelze se tedy Domněnku potvrzuje především rodinná kronika: Když divit, že zemědělci lpěli na soukromém způsobu hospo- nemohli ti dvojice co 14 dní chodili vysvětlovat ty výhody daření. Další informace, které o fungování již založených v JZD – zavolán MNV na ONV a tam dostali příkaz k za­ JZD z doslechu získávali, je optimismem také nenaplňo- ložení JZD – a tak se stalo – – –.28 Jak je vidět, počátkem valy. Právě naopak, posilovaly v nich skepsi vůči kolektivi- roku 1956 došla okresním funkcionářům s děním v Hrej- zaci jako takové i snahu vzniku JZD zamezit. kovicích trpělivost a dospěli k názoru, že pokud nevstoupí Nátlak na zemědělce pokračoval i v roce 1953. Kon- zemědělci do JZD dobrovolně, stane se tak z donucení. cem března se na hrazení jedné z místních stodol a dále Na základě jednání členů MNV s funkcionáři okresní na mostě objevily dva nápisy: Vstupte do JZD a Splňte úrovně byla tři dny na to svolána beseda se zemědělci dané závazky 5letkou Gottvaldovi! Nebyly výsledkem čin- o JZD, pořádaná pod záštitou ONV. Do úřadovny MNV nosti místních uličníků, ani se takto neangažoval žádný se ovšem dostavilo pouze deset zemědělců, což vzhle- politicky aktivní občan Hrejkovic. Naopak, onoho březno- dem k tomu, že v obci existovalo téměř 80 zemědělských

108 usedlostí, zcela jednoznačně dávalo najevo smýšlení kovářského a kolářského řemesla. V okamžiku, kdy ze- hospodářů. Toto byla pravděpodobně ta pomyslná po- mědělci vytušili, že vzniku JZD nedokáží zamezit, přestá- slední kapka, po níž pohár trpělivosti příslušných funk- vali služeb těchto řemeslníků využívat. Příčina poklesu cionářů přetekl. Představovala jasný signál, že k ustave- počtu zakázek byla logická. Hospodáři neměli důvod in- ní JZD v obci je bezpodmínečně nutné zvolit účinnější vestovat peníze do oprav strojů, když věděli, že v případě donucovací prostředky. Jako vhodná metoda se ukázala jejich členství připadne strojový inventář JZD. volba ekonomického nátlaku. Na konci ledna roku 1956 byli voláni všichni zemědělci Blížící se vznik JZD měl podle jednoho z pamětníků znovu do úřadovny MNV. Tam jim byly finančně vyčísleny také vliv na místní živnostníky, konkrétně na provozování „nedodávky“ z minulých let a dále připočteny nedoplatky

Sklizeň obilí na pozemcích B. Pauknera. Nedatováno. Foto z rodinného archivu.

109 na daních a národním pojištění. Současně jim bylo navr- Hrejkovice. Při této příležitosti došlo k návrhu na likvi- ženo, aby podali přihlášku do JZD. B. Paukner dodává: daci majetku dalších dvou velkých sedláků – Františka Velký rozruch je teď v obci – p. Matoušek si nechává vo­ Pauknera z čp. 2 „U Maršů“ a Františka Zděnovce z čp. lat občany na MNV – tam jim vysvětluje výhody ke vstupu 6 „U Kazimourů“. Schůze byla velmi dramatická. Země- do JZD – a každý má vypočteno co za kolik let dluhuje dělcům, kteří nechtěli podepsat přihlášku do JZD, bylo státu – jsou to veliké obnosy ze zoufalství raději každý řečeno, že se mezi ně rozdělí půda, která v obci zůstane přistoupí snad – ? doposud není známo – kolik je jich –.29 po vystěhování sedláků. Už tak těžkou situaci soukromě Po tomto nátlaku podalo přihlášku 11 zemědělců, mezi hospodařících rolníků by ještě více komplikovala povin- nimi i ti s velkou výměrou. Jak uváděli někteří pamětníci, nost obhospodařovat kromě vlastních i cizí pozemky a pl- vstup do JZD byl pro tyto osoby vysvobozením. Jeden nit z nich vyplývající dodávkové úkoly. V důsledku tohoto z respondentů hovořil konkrétně o pětadvacetihektarové nátlaku podepsalo přihlášku 19 osob. Tato událost byla usedlosti Františka Hlavína čp. 8, kterého restrikční opat- z hlediska dění v obci natolik významná, že její komentář ření vůči soukromým zemědělcům tvrdě postihovala. Fy- nemůže chybět ani na stránkách rodinné kroniky B. Pauk- zicky a psychicky ničila nejenom samotného hospodáře, nera: Ve čtvrtek večer dostavilo se 8 mužů upevnit JZD ale i jeho manželku. Situaci ztěžoval také fakt, že manže- –, které již p. Matoušek – občany celý týden si nechal lé měli v této době několik malých dětí. svolávat a výhody jim vykládat – Na čtvrtek byli všichni Jiná situace byla u místních obyvatel označených za zemědělci písemně pozváni i oba kulaci Zděnovec a Ma­ „kulaky“. U nich se o vstupu do JZD neuvažovalo, naopak reš – Zděnovec se dostavil když se něco otázal musel – podle dostupných informací jsem nabyla dojmu, že prá- opustit místnosť – Sami moudří komunisti to odsuzovali vě na ustavení JZD v obci funkcionáři čekali a bylo oním jaké sprosté nadávky na ně kydali – Janeš strojník dal spouštěcím mechanismem pro vystěhování několika ro- nějakou otázku, byl vyveden do sálu a tam ho pořádně din ze vsi. Zatímco v jiných obcích docházelo k vystěho- zjeli – Ti, kteří nechtěli vstoupit napsali jim hned kolik ha – vání „vesnických boháčů“ již od počátku padesátých let navíc vyhnali je z místnosti nechali jen ty co se podepsali 20. století, především v souvislosti s akcí „Kulak“, Hrej- celkem získali 19. členů a 21. sil tohoto večera.31 kovice si na první případ počkaly právě až do roku 1956. Na vyvedení F. Zděnovce ze schůze si v rozhovorech O to rychlejší spád však následné události nabraly. bez přímého dotazu vzpomnělo více pamětníků. Bylo V případě Hrejkovic by každé nucené opuštění used- důkazem naprosté bezmocnosti, o osudu obou selských losti před vznikem JZD znamenalo především problém pro rodin bylo již s definitivní platností rozhodnuto. Jejich ma- zástupce MNV, kteří byli zodpovědní za správu převza- jetek byl předán do bezplatného užívání nově vzniklému tých nemovitostí, které v jiných obcích přebíralo do svého JZD, obě rodiny opustily Hrejkovice v následujících měsí- fondu JZD, popřípadě státní statek. Představitelé MNV se cích. Okolnosti vystěhování všech čtyř rodin nejsou v sou- již v roce 1952 přesvědčili na vlastní kůži o komplikacích, časnosti stále ještě dostatečně objasněné a stanou se které způsobuje předání pozemků do jejich správy, proto předmětem budoucího výzkumu, proto by bylo předčasné by byli sami proti sobě, kdyby usilovali o vystěhovaní sel- podrobnější informace v tomto příspěvku uvádět. ských rodin z obce v době před vznikem JZD. Další vlna nátlaku směřovala na ty rolníky, kteří od- K 2. lednu 1956 musela Hrejkovice opustit rodina nej- mítli do JZD vstoupit. Jeden z představitelů MNV spo- většího hrejkovického sedláka Jaroslava Kazimoura z čp. lu s tajemníkem místní organizace KSČ na ně 5. února 16 „U Klinků“, dne 31. ledna bylo rozhodnuto o likvidaci 1956, jak bylo přislíbeno, rozepsal téměř 100 ha půdy. majetku mlynáře Karla Pauknera30 spojené taktéž s vy- Na každého vyšel příděl v rozmezí od 1 do 4,5 ha. Bě- stěhováním rodiny z obce. V obou případech došlo k pře- hem týdne přistoupilo do JZD dalších pět zemědělců. dání nemovitostí do vlastnictví československého státu, Problém s přidělenou půdou však narůstal. Zemědělci ji neboť JZD v obci ještě právně neexistovalo. Tato skuteč- totiž odmítli obdělávat, a to i přes osobní výzvu náměstka nost se změnila velmi rychle. předsedy ONV Bartoloměje Kloboučníka, který se v květ- Dne 2. února 1956 se uskutečnila schůze v místním nu do Hrejkovic osobně dostavil. Na záležitosti ohledně hostinci za účasti zástupců ONV a novinářů Rudého prá- rozepisování půdy zemědělcům vzpomínal i jeden z pa- va, která zároveň představovala ustavující schůzi JZD mětníků, který charakterizoval situaci expresivnějším sy-

110 nonymem slova nepořádek, protože díky těmto aktivitám stále váhaly podepsati přihlášky do JZD, Herout Josef leželo velké množství půdy ladem. prohlásil, že se z Hrejkovic nehne, dokud zemědělce V Hrejkovicích bylo sice JZD založeno, stále však nepřesvědčí, byli pak voláni druhý den 4. 7. 57 ve čtvr­ přetrvával problém s malým počtem členů. Už v červenci tek někteří zemědělci, aby podepsaly přihlášky do JZD, 1956 byla svolána další veřejná schůze občanů, taktéž celkem jich podepsalo 15 zemědělských závodů, druhý za přítomnosti zástupců ONV i okresního plnomocníka den v pátek 5. 7. 57 zbytek, pak byli voláni z Chlumku ministerstva výkupu. Tito funkcionáři však vážili svou a samoty Žebráčí, kteří pak většinou všichni podepsaly cestu do Hrejkovic zcela zbytečně. Jelikož se na schůzi přihlášky do JZD, někteří z Chlumku byli pak ještě na­ nedostavily žádní zemědělci, jenom několik členů JZD, vštíveny v bytě a pak též podepsali. Tímto aktem se celá nebyla schůze ani zahájena,32 uvedl do obecní kroniky obec stala socialistickou.33 Po této akci soukromě hos- A. Zelenka. Všichni soukromě hospodařící rolníci tak podařilo pouze několik jednotlivců. Jejich podíl na celko- dali zcela nepokrytě najevo, že své stanovisko ohledně vém počtu usedlostí disponujících zemědělskou půdou vstupu do JZD nezmění. Spoléhali na to, že nebyli MNV činil přibližně 5 %. předvoláni, ale že se jednalo o veřejnou schůzi, kde byla Členství v JZD bylo v mnohých ohledech velmi zava- účast dobrovolná. Svého práva neúčastnit se tedy všichni zující. Někteří lidé následkem vstupu do JZD museli opus- soukromí zemědělci využili. tit své původní zaměstnání, vložené hektary zavazovaly JZD v obci fungovalo už více než rok, ale počet jeho k práci v zemědělství i zástupce následující generace. členů se nezvyšoval. Zhruba dvě třetiny zemědělských Jak jeden z pamětníků uvedl: Bylo to jako nevolnictví. usedlostí pracovaly dále samostatně a Hrejkovice se stávaly černou ovcí okresu. Další vlna nátlaku přišla v polovině roku 1957. Této přesvědčovací mise se neú- častnili pouze zástupci místních a okresních institucí, jak bylo doposud obvyklé, ale také představitelé sousední obce Kostelec nad Vltavou a v neposlední řadě zástup- ci významných organizací v Milevsku, jako byla okresní spořitelna či továrna Janka. Na schůzích nechyběl ani okresní prokurátor. Zápisy obecní kroniky líčí podrobně několikadenní snažení těchto funkcionářů, bohužel se však nedozví- me konkrétní postup, kterým byli zemědělci ke vstupu do JZD nuceni. A. Zelenka při popisu situace používá výhradně slovesa „přesvědčovat“, takže z jeho zápisů se dozvídáme, že byli nejprve „přesvědčováni“ rolníci, co nedostatečně plní povinné dodávky a poté také ti, co problémy s odevzdáním předepsaného množství země- dělských produktů nemají. Samotný průběh však musel být podstatně dramatičtější. Někteří rolníci byli „přesvěd- čováni“ přímo ve svých domovech, přesto se stále na opakovaně svolávaných schůzích vstupu do JZD bráni- li. Většina zemědělců podepsala přihlášku až po schůzi konané dne 3. července roku 1957. Ze záznamu obecní kroniky můžeme alespoň vytušit, jak „dobrovolně“ kolek- tivizace probíhala: V úterý dne 3. 7. 57 večer opět svo­ lána veřejná schůze všech zemědělců do hostince u Mr­ zenů, na kterou se dostavil opět Herout Jos. náměstek Regionální agitační ilustrace, kterou si B. Paukner v roce 1952 obkres­ předsedy ONV a okresní prokurátor Novotný, zemědělci lil do své kroniky.

111 Hrejkovické JZD bylo založeno v pozdější fázi ko- neuspokojivými ekonomickými výsledky vidět pouze se- lektivizace, která se, co se týče vstupu členů, podstat- lhání lidského faktoru či koncepce, musíme konstatovat, ně lišila od fáze z počátku padesátých let 20. století. že skluz a neefektivita zemědělské práce se staly neod- V počáteční etapě vstupovali do JZD hlavně stoupenci diskutovatelným znakem počáteční éry JZD Hrejkovice KSČ a lidé, kteří nedisponovali prakticky žádnou půdou. bez ohledu na přízeň či nepřízeň počasí. Obecní kronika Naproti tomu v druhé polovině padesátých let 20. stole- mnohokrát konstatuje chyby v jeho hospodaření. Práce tí bylo již soukromě hospodařícím zemědělcům jasné, získávaly časové zpoždění, sklizené plodiny byly špat- že perspektiva jejich činnosti je takřka nulová. Nadě- ným zacházením znehodnoceny. Situaci charakterizuje je na liberalizaci státního systému po krátkém období A. Zelenka slovy: Polní práce byly značně nákladné.36 uvolnění vyprchala. Rolníci tak vstupovali do JZD pod Vyplácení odměn členům JZD za jejich práci probí- všeobecným společenským tlakem (Březina 2008: 132). halo dvoufázově. Nejprve byly v průběhu roku vyplace- V návaznosti na dříve popsaný postup zakládání JZD ny zálohy a na konci roku proběhlo finální vyúčtování. v Hrejkovicích a přihlášky nových zemědělců se však Nezřídka se stávalo, že výsledkem zúčtování byl deficit. domnívám, že právě tato vesnice obecné schéma nepo- Jakým způsobem se situace řešila, můžeme vidět i na tvrzuje. Vstup do JZD byl zapříčiněn zcela konkrétními příkladu Hrejkovic. Obecní kronika o účetní ztrátě taktně nátlakovými prostředky, nikoli rezignací soukromých rol- mlčí, B. Paukner uvádí: 2. února [1957] JZD vyplácelo níků na celkovou situaci v zemědělské sféře. členům odměnu za jednotku 13 Kč tolik neměli dostat Přesto, že Hrejkovice byly ukázkovým příkladem ob- ale okres to doplatil – Tak slavili první hody zabili prase, ce, kde vznik JZD byl úředně vynucen a provázen sil- napekli koláčů, a dortů – bylo mnoho všeho hudba hrála ně represivními postupy, propagandou byly využívány – p. Kloboučník měl proslov hřímal hrozně proti těm kdo tendenčně koncipované texty o dobrovolném průběhu by chtěl jen slovem poškoditi „socialismus“ a.t.d.37 Jak kolektivizace. B. Paukner odkazuje na novinový článek je vidět, ani špatné výsledky hospodaření JZD neubraly v periodiku Lidová demokracie, který vyšel 13. září 1956 některým funkcionářům chuť slavit, takže po skončení (tedy více než půl roku po vzniku JZD Hrejkovice) a tvr- zasedání valné hromady se za účasti zástupců ONV dil, že jsou JZD v Československu zakládána výhradně konala v bývalém statku J. Kazimoura čp. 16 výše zmí- na bázi dobrovolnosti: Pokud se zcela ojediněle vyskytly něná zábava. pokusy o nátlak na rolníky, bylo včas ze strany vedou­ Jistě by se dalo nalézt mnoho důvodů, proč nový cích orgánů proti těmto pokusům zakročeno.34 způsob hospodaření nefungoval. Družstva v pravém Jedním z předpokladů úspěšného fungování kaž- slova smyslu vznikala dobrovolným rozhodnutím bu- dého ekonomického subjektu je spolupráce mezi jeho doucích členů, kteří sledovali společný cíl. Oproti tomu členy, ke které však podle záznamů v kronikách nedo- socialistické „družstevnictví“ založilo svou činnost na cházelo. Rodinná kronika B. Pauknera popisuje roztržku nátlaku JZD založit a stát se jeho členem a na unifikaci přímo ve vedení hrejkovického JZD, která vygradovala řízení. Do těchto organizací vstupovali lidé proti své vůli, odvoláním jeho předsedy. Také oficiální kronika obce pracovali pro něco, čemu nevěřili. Zároveň ale umožňo- neshody mezi členy připouštěla. Že vztahy v JZD nebyly vala JZD vstup členům, kteří tak činili s nadšením a dob- ideální, přiznává kronikář A. Zelenka, když v roce 1957 rovolně, ať už myšlence kolektivizace věřili, či bylo jejich a v roce 1958 diplomaticky sděluje, že mezi členy ještě snahou získat osobní prospěch bez ohledu na znalosti nepanuje shoda a že neúspěšné hospodářské výsledky a zkušenosti z oblasti zemědělské výroby a organizace JZD po prvním roce jeho existence měly vliv na částeč­ práce. nou nespokojenost členů.35 Nucená kolektivizace na dlouhých čtyřicet let takřka Vedení JZD nekompetentními pracovníky, ­neznalost zlikvidovala soukromý způsob hospodaření a v různé agrotechnických postupů a neochota pracovat „pro intenzitě zasáhla do života všech obyvatel vesnice. Zá- všechny“, to vše si vybíralo svou daň v podobě špat- sadně změnila také tvářnost krajiny, kdy rozparcelova- ných hospodářských výsledků. Hrejkovice toho byly nou půdu nahradily zcelené lány. Rozorání mezí a vy- zářným příkladem. I když víme, že množství sklizené tvoření souvislých zemědělských ploch následně zničilo úrody závisí do značné míry na počasí a nelze tedy za biotop některých druhů rostlin a živočichů. Úbytku drob-

112 né pernaté zvěře si všiml i B. Paukner, když v roce 1953 tak jí nezbylo nic –.38 Přestože poslední citace vzbuzuje s notnou dávkou ironie poznamenal: [...] ani ve žních se úsměv, důsledky kolektivizace nese český venkov do- neozvala křepelička „Pět peněz“ také musela asi odvézt dnes, a nejenom ty na první pohled patrné.

POZNÁMKY: 1. Pojem zemědělské družstevnictví odpovídá v tomto článku interpre- fakt, že jeho syn Bohumil byl bývalým živnostníkem a dcera Antonie taci L. Feierabenda, který jím rozumí všechna družstva, jež vzni- byla provdána na statek čp. 2 za „kulaka“ Františka Pauknera. kala na pomoc zemědělcům při jejich práci. Pojem tak nezahrnu- 20. RA B. Pauknera, Praha, Kronika II, s. 69. je pouze družstva produkční, ale také skladištní, zpracovatelská, 21. U JZD III. typu nevlastnili členové části úrody vážící se k jejich po- strojní, elektrifikační a v neposlední řadě úvěrová (kampeličky). zemku, neboť celá úroda byla majetkem JZD jako celku. V tomto 2. Hrejkovice mají v současnosti necelých pět set obyvatel (údaj z roku typu již docházelo ke svodu hospodářských zvířat do společných 2009) a jejich obecní úřad spravuje též blízké vesnice Níkovice, stájí. Jednotliví členové mohli chovat samostatně pouze minimální Pechovu Lhotu a Chlumek. počet hospodářských zvířat a pěstovat plodiny pro vlastní potřebu 3. Z důvodu dosažení co největší míry autenticity budou citace z pí- na vyhrazených záhumenkách. Odměny členům se řídily převážně semných zdrojů prováděny formou transliterace, která zachovává počtem odpracovaných hodin. Pro IV. typ JZD byl charakteristický veškeré odchylky od spisovné podoby českého jazyka. systém odměňování čistě na základě odpracovaných jednotek. 4. J. Tříska vykonával funkci starosty obce v letech 1927–1944. 22. Hospodářsko-technická úprava pozemků spočívala v rozorání me- 5. B. Paukner byl také zvolen starostou obce, a to v roce 1913. Post zí a vytvoření scelených zemědělských ploch. zastával po dobu deseti let. 23. V padesátých letech 20. století fungoval systém povinných dodá- 6. V rámci analýzy tématu kolektivizace Hrejkovic bylo dotazováno pět vek zemědělských produktů a jejich výkupu. Každá zemědělská respondentů, tři ženy a dva muži, ve věkovém rozmezí od 60 do usedlost musela státu odvést příslušný objem vyprodukovaných 85 let, kteří v padesátých letech 20. století v obci žili. Jména a další surovin podle stanoveného rozpisu. Výše povinné dodávky jedno- údaje, které by mohly sloužit k jejich identifikaci, však zveřejněny značně diskriminovala větší zemědělce a především osoby ozna- nebudou. Z tohoto důvodu ani následují text na konkrétní osoby ve čené za „kulaky“. Pro mnohé z nich bylo splnění dodávkového úko- formě poznámky pod čarou neodkazuje. lu zcela mimo jejich reálné možnosti a přivádělo celou usedlost 7. SOkA Písek, fond Archiv obce Hrejkovice, sign. IA/1a. Pamětní kni­ do hospodářského úpadku. Nemožnost obstarat vlastními silami ha obce Hrejkovice (1928–1950), nestránkováno. veškeré zemědělské práce na své usedlosti bylo také hlavním dů- 8. Rodinný archiv (RA) B. Pauknera, Praha, Kronika II, s. 111. vodem pro odevzdání pozemků do správy MNV dvou v textu zmí- 9. SOkA Písek, fond Místní národní výbor Hrejkovice, sign. I/2. Obecní něných hospodářů. kronika obce Hrejkovice (1951–1980), s. 27–29. 24. RA B. Pauknera, Praha, Kronika III, s. 76. 10. Při ustanovení JZD I. typu se nezasahovalo do hranic pozemků 25. SOkA Písek, fond Místní národní výbor Hrejkovice, sign. I/2. Obec­ jednotlivých členů. Sdílela se práce, potahy a stroje, jejichž využití ní kronika obce Hrejkovice (1951–1980), s. 111. se po skončení zemědělských prací s členy vypořádalo. 26. RA B. Pauknera, Praha, Kronika IV, s. 116. 11. Zkratka organizace Jednotný svaz českých zemědělců. 27. SOkA Písek, fond Místní národní výbor Hrejkovice, sign. I/2. Obec­ 12. SOkA Písek, fond Archiv obce Hrejkovice, sign. IA/1a. Pamětní kni­ ní kronika obce Hrejkovice (1951–1980), s. 210. ha obce Hrejkovice (1928–1950), nestránkováno. 28. RA B. Pauknera, Praha, Kronika V, s. 118. 13. U II. typu JZD docházelo k zániku hranic pozemků. Na scelené 29. Tamtéž, s. 119. půdě se společně plánovalo její využití i zemědělské práce. Každé- 30. Otec J. Pauknera, o němž již byla v tomto článku zmínka. mu členu připadla část úrody úměrná velikosti vložených pozemků. 31. RA B. Pauknera, Praha, Kronika V, s. 122. Obdobně se rozpočítávaly i náklady organizace. 32. SOkA Písek, fond Místní národní výbor Hrejkovice, sign. I/2. Obec­ 14. RA B. Pauknera, Praha, Kronika II, s. 57. ní kronika obce Hrejkovice (1951–1980), s. 216. 15. RA B. Pauknera, Praha, Kronika III, s. 62. 33. Tamtéž, s. 244–246. 16. RA B. Pauknera, Praha, Kronika II, s. 68. 34. RA B. Pauknera, Praha, Kronika V, s. 123. 17. RA B. Pauknera, Praha, Hlavní přelíčení o veřejné obžalobě, Okres- 35. SOkA Písek, fond Místní národní výbor Hrejkovice, sign. I/2. Obec­ ní soud v Milevsku, 25. dubna 1950. ní kronika obce Hrejkovice (1951–1980), s. 263. 18. RA B. Pauknera, Praha, Kronika II, s. 68. 36. Tamtéž, s. 267 19. B. Paukner pocházel z rozlehlé usedlosti čp. 41, byť v době inciden- 37. RA B. Pauknera, Praha, Kronika V, s. 124. tu byl už výměnkářem žijícím u svého syna Bohumila v čp. 59. Na 38. RA B. Pauknera, Praha, Kronika IV, s. 129. usedlosti hospodařil další „provinilec“ – zeť J. Řežábek, který se sem přiženil ze statku čp. 5. Politický profil B. Pauknera nevylepšoval ani

113 PRAMENY: RA B. Pauknera, Praha, Kronika II. SOkA Písek, fond Archiv obce Hrejkovice, sign. IA/1a. Pamětní kniha RA B. Pauknera, Praha, Kronika III. obce Hrejkovice (1928–1950). RA B. Pauknera, Praha, Kronika IV. SOkA Písek, fond Místní národní výbor Hrejkovice, sign. I/2. Obecní RA B. Pauknera, Praha, Kronika V. kronika obce Hrejkovice (1951–1980). RA B. Pauknera, Praha, Hlavní přelíčení o veřejné obžalobě, Okresní Zvukové záznamy rozhovorů s jednotlivými respondenty, které proběh- soud v Milevsku, 25. dubna 1950. ly v březnu 2011 v místě trvalého bydliště těchto osob.

LITERATURA: Březina, Vladimír 2008: Kolektivizace zemědělství v Československu diska. In: Blažek, Petr – Jech, Karel – Kubálek, Michal a kol.: Akce v letech 1955–1960. In: Blažek, Petr – Kubálek, Michal (eds.): Ko­ „K“. Praha: Pulchra, s. 17–60. lektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevrop­ Feierabend, Ladislav 2007: Zemědělské družstevnictví v Českoslo­ ské souvislosti. Praha: Dokořán, s. 128–135. vensku do roku 1952. Volary: Nakladatelství Stehlík. Burešová, Jana 2002: Združstevňování nebo kolektivizace země- Jech, Karel 2008: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: dělství po roce 1948? In: Frolec, Ivo (ed.): Osudy zemědělského Vyšehrad. družstevnictví ve 20. století. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, Kaplan, Karel 1991: Československo v letech 1948–1953. Praha: Stát- s. 223–228. ní pedagogické nakladatelství. Burešová, Jana 2010: Politický a institucionální rámec kolektivizace Pauknerová, Ingrid 2011: Jihočeská obec Hrejkovice. Proměna tradiční zemědělství v Československu se zaměřením na historická výcho- vesnice jako důsledek její socializace. Rkp. diplomové práce Filo- zofické fakulty MU Brno.

Summary Agricultural cooperative movement and deformation of its idea in the course of collectivization on an example of the Southern-Bohemian village of Hrejkovice

Agricultural cooperative movement was a phenomenon which belonged to the Czech countryside since the end of the 19th century and whose tradition was purposefully abused in the period of collectivization. The idea of cooperative movement took hold also in the Southern-Bohemian village of Hrejkovice where it more times got its concrete form in the course of the first half of the 20th century. On the contrary, the struggle of the authorities to establish a unified agricultural cooperative (JZD) came up against stiff opposition after 1948. As documented by chronicle entries from the 1950s and confirmed by eyewitnesses´ testimonies, the most farmers insisted on traditional private farming and they did not consider changing their statements. Even the JZD foundation after seven long years full of convincing, which resulted in stiff economic pressure and a lot of sanctions against defiant farmers, did not ensure sufficient number of new members for the new cooperative. In all probability, however, it caused four local families to have been deported – three farmer’s and one miller’s families whose lands and buildings were then used by the cooperative for its activities. The problem with scarcity of members was solved by the next pressure wave in 1957 after which only some individuals ran their private farms in Hrejkovice. The JZD foundation did not change just the traditional way of agricultural production but also the lives of all village’s inhabitants; the surrounding countryside was changed significantly as well.

Key words: collectivization, unified agricultural cooperative, agricultural cooperative movement, chronography, Hrejkovice

114 řemenářský fenomén v Metylovicích v druhé polovině 20. století Václav Michalička

Tématem této studie je specifické působení fenoménu tak prostřednictvím živnostenské sekce organizovanou rukodělné kožedělné produkce v podhorské obci Metylo- skupinou vládnoucí kapitálem (i když vnitřně velice ne- vice během druhé poloviny 20. století.1 Již v úvodu je však sourodou a sociálně diferencovanou), a to jí zaručova- potřeba předeslat, že v této době se jednalo o lokální jev, lo jisté pravomoci i privilegia. Odlišnost projevovaná ve který ve své ekonomicko-funkční podobě prošel na pře- výrobních činnostech, stavební proměně obce, chování lomu čtyřicátých a padesátých let 20. století dramatickým i vzhledu metylovických obyvatel od okolních obcí byla a rychlým zánikem. Přesto však jeho vliv na venkovskou jedním z důsledků převažujícího řemenářství (Michalič- komunitu obce Metylovice byl během následujícího půl ka 2006: 139, 142). Prolnutí kožedělné výroby s každo- století natolik zásadní, že i v dnešní době patří k důležitým denním životem obce skončilo na přelomu čtyřicátých kulturním lokálně-identifikačním faktorům. Ovšem přerod a padesátých let 20. století zvratově a definitivně, ale aktivní rukodělné produkce, tedy zdroje obživy zajištující- z řemenářství se stal specifický historický fenomén, který ho především finanční zisky, v současnou kulturotvornou přesáhl dobu svého vzniku i přímého působení a přetr- hodnotu byl pozvolný a procházel svým vývojem. val z minulosti až do současnosti.4 Postupným plynutím Metylovice byly obcí, kde již od 17. století postupně času, vlivem sociálních přeměn a subjektivních přístupů dominovala specializovaná rukodělná výroba a naprosto však získal tento daný historický jev vedle podoby dějin- přetvořila celý její charakter. Jednalo se o kožedělnou vý- ného faktu i formu jistého mýtu. A tento mýtus vycházející robu později úžeji vymezenou coby řemenářství s převa- z konkrétní nezpochybnitelné skutečnosti se v povědomí žujícím zaměřením na produkci bičů.2 Důležitým mezní- komunity dané obce postupně stával povznášejícím čini- kem v hospodářské i sociální podobě Metylovic byla druhá telem, který v očích obyvatel staví celou vesnici do přízni- polovina 19. století, kdy zavedením masového vyrábění vějšího světla a zajišťuje jí i dnes jakousi výlučnost. kvalitních bičů s odbytišti po celé Evropě došlo k značné- Vlivem kožedělné výroby se Metylovice staly agrárně- mu nárůstu finanční hotovosti u dosud spíše nemajetných řemeslnou obcí, kdy ti nejbohatší živnostníci se naprosto vrstev a nový ekonomický potenciál začal přetvářet zaži- oprostili od závislosti na zemědělské produkci a zcela té struktury vesnice. Po roce 1870 nastal v Metylovicích spoléhali na finanční kapitál. Vesnice se společensky velký, až nečekaný ekonomický vzestup prvních speci- výrazně diferencovala, čímž se značnými sociálními roz- alizovaných výrobců bičů označovaných jako řemenáři. díly a vysokou mírou existenční závislosti na lokálních Tímto došlo v obci k vytvoření silné profesní skupiny ře- živnostnících (podnikatelích) výrazně lišila od soused- menářů, která nutně potřebovala společenské vymeze- ních venkovských obcí. Specifické bylo poměrně velké ní v tradičním prostředí své vesnice. V Metylovicích tak množství místních dělníků pracujících v živnostenských začalo tzv. řemenářství působit jako rozhodující řemeslná dílnách nebo domácky pro majitele řemenářských firem (živnostenská) i domácká (zdroj obživy pro širokou vrst- i citelné ekonomické osamostatnění žen. Společenská vu obyvatel) produkce. Náhlý výskyt vyšší společenské a ekonomická transformace obce způsobená převládnu- vrstvy naprosto nezávislé na zemědělství a na půdě sice tím řemenářské výroby spolu s nově vzniklým pracovním narušil tradiční skladbu venkovské komunity, ale na dru- uplatněním úzce souvisela právě i se svébytným posta- hé straně nastalo uspořádání nového pevně ukotveného vením žen v této obci během první poloviny 20. století. společenského systému, který zanikl až ukončením čin- Velkých změn doznalo vymezení poslání ženy v rodině. nosti řemenářských provozoven a zrušením kožedělné Důležitým mezníkem v postavení žen v rámci řemenář- výroby v obci v polovině 20. století. Metylovičtí řemenáři ské produkce v Metylovicích byla první světová válka, se postupně vyprofilovali jako výrazný ekonomicko-kul- kdy ženské ruce musely nahradit mužský potenciál (do turní celek, kdy v obci působili jako jediná profesní skupi- té doby dominantní), který byl odčerpáván rakouskou na a zároveň ekonomicky silná složka, sdružená v rámci armádou. Právě během tohoto válečného konfliktu od- odborné sekce při živnostenském společenstvu.3 Stali se byt řemenářských výrobků začal závratně stoupat díky

115 ohromným zakázkám pro válečné účely. V této době se produkty ponechána až do konce čtyřicátých let.5 Surové ženy aktivně zapojily do výrobního procesu zpracování kůže jako důležitý a bedlivě hlídaný materiál pro národní kůží, aby živnosti byly zachovány a mohly díky poptávce hospodářství se staly příčinou či spíše záminkou náhlého vzkvétat, zůstaly v něm pak až do ukončení kožedělné znárodnění největších řemenářských živností, ačkoliv se výroby a plynule potom pokračovaly v nových zaměst- na ně zákon o znárodnění přímo nevztahoval, neboť živ- náních a profesích. V zásadě lze rozdělit ženy v Metylo- nostníci zaměstnávali pouze omezený počet pracovních vicích spjaté s řemenářstvím do několika rovin – dělnice sil, strojové vybavení bylo minimální a těžiště výroby spo- vykonávající jednotlivé dílčí úkony v technologickém po- čívalo v rukodělné práci. Ovšem stále častěji se vyskytující stupu výroby bičů i dalšího sortimentu, žena drobného upozorňování a množící se udání na nepřiznané zásoby živnostníka přímo se spolupodílející na výrobním proce- surových kůží i hlinitodraselnými solemi činěných usní vy- su i distribuci, žena zámožnějšího řemenáře řadící se do ústilo ve výzvu okresního národního výboru o provedení nejvyšší společenské třídy ve vesnici, žena podnikatelka inventury kůží v obci. Po předložení výsledků následovala vlastnící samostatně výrobní prostředky. Toto svébytné víceméně násilná kontrola provedená v prosinci 1948 oz- postavení části metylovických žen se významně odrazilo brojenými zaměstnanci Válcoven plechů z Frýdku-Místku, při rychlém přechodu na nové formy života po politických kteří zabavili značný počet výrobků, z nichž byla v restau- a společenských změnách po roce 1948. Ženský potenci- raci Český dům ve Frýdku-Místku zrealizována výstava, ál zde už nehrál tak velkou roli při zachování reliktů tradič- která měla názorně představit v očích veřejnosti nelegál- ního způsobu života, jak tomu bylo v jiných beskydských ní obohacování se venkovské vrstvy bohatých na úkor a pobeskydských obcích (Michalička 2007: 56–61). ostatních. Následovalo zatýkání majitelů největších firem Před rokem 1948 vedle relativně progresivní skupiny a rychlé znárodnění jejich provozoven. řemenářů byla v obci tradiční, vcelku konzervativní rol- Značné sociální rozdíly, vysoký dělnický potenciál nická vrstva a také dynamicky narůstající vrstva dělníků v obci a velké množství komunistickými cíli formovaných pracujících v továrnách, hutích a dolech – tedy v blíz- myšlenek – to vše vedlo k tomu, že řemenáři přestávali kých i vzdálenějších průmyslových centrech. Tato třetí být u určité radikálnější skupiny obyvatel považováni za nová výrazná skupina ekonomicky nefixovaná na pro- nezbytnou složku obce. Řemenářské podnikatelské špič- stor Metylovic se stále více vymykala pevnému zažité- ky začali lidé ovlivnění novými ideami vnímat jako třídu, mu uspořádání svého sociálního prostředí, na kterém se třídu vykořisťující, a tudíž nepřátelskou, která byla v boji stávala méně závislou. Především lidé pocházející z to- za prosazení pokrokově chápaných ideálů první k dispo- ho zázemí se výrazně podíleli na procesu znárodnění zici. Do jisté míry došlo k využití příležitostí, kdy místní živnostenských provozoven nejzámožnějších řemenářů, (sousedé, příbuzní, řemenáři) věděli o černých zásobách, což předznamenalo a urychlilo úpadek a následný zánik a zásah vyprovokovali či přímo iniciovali z mnoha navrst- veškeré kožedělné výroby v obci. vených příčin a důvodů. Vedle sebe tu působil pocit křivdy, Rychlý a likvidační konec řemenářských živností a té- osobní nenávist nebo spory, závist, ale také značně zjed- měř kompletně i veškeré kožedělné výroby v obci přišel nodušená touha či potřeba rychle se podílet na realizaci náhle a naprosto nečekaně. Řemenáři si byli poměrně jistí komunistických idejí a pomáhat v rámci nastalé politické svou výlučností v rámci celého Československa, která jim situace po únoru 1948 budovat nový společenský systém. byla potvrzena ještě v roce 1947, kdy mohli na základě Tento razantní zásah zamířený původně proti společen- vydrženého práva pokračovat v provozování celého vý- ské elitě v obci se nakonec otočil i proti ostatním řemená- robního procesu od činění kůží až po finální výrobky. Tato řům a předurčil další vývoj. Pokračovat ve výrobě už mohli skutečnost byla velice důležitá, neboť řemenáři v Metylo- pouze ti, kteří nevydělávali kůže. Ovšem i ti, kteří udrželi vicích se vždy potýkali s tím, že vlastně nejsou koželuhové živnosti, nutně museli nadále nelegálně zachovat proces a neměli by kůže činit, a pokud by byli koželuhy, tak zase činění, neboť jinak kvalitní bič nebylo možné zhotovit. bylo nemožné specializovat se i na řemenářský sortiment. Kůže v Metylovicích ve vnímání místních lidí předsta- Vzhledem ke specifickým technologickým postupům při vovala výjimečný a nezastupitelný materiál. V kůžích by- výrobě bičů jim byla přes různé peripetie tato možnost činit la obsažena hodnota, která se rovnala formě životní jis- surové kůže a z nich vyhotovovat biče a další řemenářské toty. Kůže byly existenční záležitostí, jednalo se o záruku

116 do budoucna. Kůže byly nezbytně spjaté s metylovickou Po roce 1953 tak zůstalo pracovat v oboru již jen něko- každodenností, bez kůží si nejen řemenáři nedokázali lik málo starších řemenářů, kteří dělali vedle bičů i různé život v obci představit. Na druhou stranu kůže figurova- pásky, řemínky, řemeny a další drobné kožené předměty ly jako symbol bohatství jedněch v kontrastu k chudo- potřebné především pro zemědělské hospodaření v obci bě druhých. Kůže reprezentovaly v očích části obyvatel v rámci tzv. Místního hospodářství, a to až do roku 1962, blahobyt a z něho plynoucí pýchu a nadřazenost. Proto kdy poslední aktivní řemenáři přešli pod JZD. Zde půso- první tvrdé zásahy byly mířeny především proti těm, kteří bili již jen několik let a po jejich odchodu na penzi byla kůže vydělávali ve větším množství. definitivně ukončena výroba bičů i dalších řemenářských Surové kůže měly klíčový význam, neboť pokud ře- produktů v Metylovicích. Již na počátku padesátých let menáři jimi disponovali, tak základní, jednoduché a nená- 20. století řemenáři v produktivním věku, jakmile došli ročné vybavení na jejich zpracování a výrobu bičů si mohli k přesvědčení, že jejich profese již nemá šanci na záchra- kdykoliv a snadno opatřit. Ovšem kůže, které znamenaly nu, hledali nová zaměstnání ve zcela jiných oborech. záruky výdělků, byly v období protektorátu a rovněž v po- Náhlý a vlastně nečekaný zánik řemenářské produkce válečném čase na příděl, a stávaly se tak stále méně sa- i řemenářské vrstvy v obci představoval velmi razantní mozřejmými. To v různé intenzitě vyvolávalo pocity exis- změnu pro celkovou sociokulturní podobu a strukturu ob- tenčního ohrožení. Řemenáři se snažili svou jedinou jistotu ce. Tento zvrat byl pro metylovickou venkovskou komu- všemožně bránit. To vedlo k vytváření značných nelegál- nitu v okruhu jejího vnímání zažitých tradičních hodnot ních zásob v různých úkrytech a tyto zásoby – „pokladni- mnohem citelnější než následná zemědělská kolektiviza- ce jistoty“ – přispěly svým dílem k rychlému zásahu proti ce. Metylovice s dominující kožedělnou řemeslnou i do- řemenářům již na sklonku roku 1948. Nicméně k ukrývání máckou výrobou přešly jako sídelní ekonomická jednotka kůží se přistupovalo ještě i v první polovině padesátých vlastně zpětně zcela na agrární produkci (v rámci obce) let 20. století, neboť výrobci bičů stále byli přesvědčeni, a velké množství obyvatel přistoupilo k hledání a nalézání že bez kůží je jejich další existence prakticky nemožná. zdrojů obživy mimo obec. Tím došlo k výraznému nárůstu Kůže se zazdívaly přímo v obytných objektech či hospo- počtu obyvatel se ztrátou závislosti na své bydliště jako dářských budovách, ukrývaly v malých jeskyňkách či za- místa spjatého s obživou. Nastalo tak narušení mnohých kopávaly v kopcích okolo Metylovic. V různých skrýších pevných lokálních existenčních vazeb, což se projevilo zůstalo množství kůží poschováváno až do dnešní doby.6 v celkové intenzitě a kvalitě subjektivního vztahu obyvatel Znárodňování v Metylovicích začalo u řemenářských k obci. Zánik rukodělné výroby ovlivňující ráz celé obce firem s největším výrobním potenciálem a finančním ka- na počátku druhé poloviny 20. století znamenal jednak pitálem již na sklonku roku 1948 a pokračovalo během přechod k převažujícímu agrárnímu charakteru vesnice roku 1949. V červnu 1949 dostali řemenáři poslední pří- (ovšem již ve zcela transformované a kolektivizované po- děl surových kůží a ještě téhož měsíce byla v Metylovi- době), a také do jisté míry její funkční proměnu v pouhé cích založena pobočka kožařského družstva Gala, jejíž bydliště pro výraznou část obyvatel (především dělníky vedení bylo v sousedních Palkovicích. Centrem tohoto a zaměstnance továren a podniků v bližších i vzdáleněj- družstva v Metylovicích se stala dílna jedné z největších ších průmyslových střediscích). Rovněž zmizel i již zažitý řemenářských firem v obci.7 Do družstva vstoupila z ne- a pro Metylovice typický dílenský kolektiv a byl nahrazen zbytnosti většina živnostníků a pouze ti, kteří nebyli tolik až novým specifickým pracovním kolektivem v rámci vy- závislí na surových kůžích, pokračovali samostatně až tvořeného JZD. do roku 1953. V Gale pracoval zpočátku velký počet ře- Zmiňované změny v polovině 20. století s sebou při- menářů, řemenářských dělníků a dělnic. Vlivem neefek- nesly i zrušení řemenářské sekce při živnostenském spo- tivního vedení národním správcem a později dosazeným lečenstvu. Konec této organizace způsobil ztrátu aktivní- odborně neškoleným vedoucím družstvo neprosperova- ho vlivu řemenářů sdružovaných do té doby ve víceméně lo a během dvou let odešla většina vyučených mladých kompaktním uspořádaném celku. Tito živnostníci tak řemenářů a zůstaly jen ženy a několik starších řemesl- rychle vyklidili pozice elit určujících ekonomický, politický níků před penzí. Výroba byla kompletně přeložena do a kulturní profil obce a byli nahrazeni novými lidmi ze zce- Palkovic a následně na Slovensko. la jiného sociálního prostředí. Nabouráno bylo jejich pře-

117 svědčení o nepostradatelnosti pro obec a za své rovněž tencionálnost dalšího působení, zůstala v obci značná vzal i jistý pocit nedotknutelnosti. Ve výrocích řemenářů koncentrace lidí, kteří ovládali činění kůží a kožešin. Ze- pocházejících z období před rokem 1948 se často obje- jména v činění kožešin mnozí pokračovali, ovšem už ne vuje tvrzení „To naše řemeslo nikdy nezanikne“. Tato víra oficiální cestou. I tak se vesnice po určitý čas stala vy- v nenahraditelnost udržovala řemenáře ještě na počátku hledávanou lidmi z širšího okolí právě z důvodů celkem padesátých let v naději, že výroba bude v plném rozsahu levného a kvalitního vyčinění kožešin z doma chovaných obnovena. Proto mnozí pracovali nelegálně, tajně vydě- zvířat. A právě tyto dovednosti se podařilo v jisté, byť lávali různě odkoupené či ukryté kůže a udržovali si černé omezené míře předat další generaci, která pokračovala odběratele bičů i dalšího sortimentu. Řemenáři, kteří se až do konce 20. a počátku 21. století, kdy už ovšem další nedovedli oprostit od své profese jako zdroje obživy za- generační výměna znalostí neproběhla.8 loženého i na podnikatelských aktivitách, se vystavovali Během druhé poloviny 20. století došlo v Metylovicích nejen nebezpečí udání, ale i citelným omezením v rámci k transformaci původní existence dominující rukodělné norem kvality bydlení, kdy nehygienický technologický produkce v kulturotvorný hodnotový jev. Zaniklý fenomén proces výroby prováděli přímo v obytných místnostech, rukodělného řemenářství se stal hodnotou fungující jako kde sušili i značně zapáchající kůže. Tento způsob práce identifikační činitel. Cesta k této nové kulturotvorné funk- však byl pro mnohé psychicky velmi náročný a stresující, ci byla ovšem pozvolná a trvala téměř padesát let až do neboť přistoupili ke skrývání svého řemesla, na které byli období obav z kulturní nivelizace ke konci 20. století, kdy dosud okázale hrdí. Časem naprosté řemenářské dezi- úmrtím značného množství pamětníků byl tento proces luze byla šedesátá léta 20. století, kdy z metylovické ko- urychlen. Právě devadesátá léta byla časem stupňujících žedělné produkce zůstalo pouze torzo. Velké zklamání se obav z odcizení se vlastnímu životnímu prostoru. Vý- a rozpad nadějí pramenil ovšem nejen ze stávající spo- razněji se začalo projevovat hledání lokální jistoty, tedy lečensko-politické situace v tehdejším Československu, hledání pevného paměťově identifikačního bodu. Pozvol- ale také z poznání, že biče už nejsou potřebné a řemeslo ný proces sebeidentifikace venkovské komunity se začal by patrně tak jako tak zaniklo, nebo nějakým způsobem uskutečňovat na základě zaniklého jevu místního řeme- skomíralo. Závěr šedesátých let byl koncem období vy- nářství, tedy na minulosti ne příliš vzdálené. Výsledkem čkávání a tužeb po obnovení živností. Poslední stárnoucí bylo nalezení dobře vymezitelného vztahu k minulé rea- řemenáři se omezili na občasnou výrobu biče pro svou litě v rámci složitého procesu zapomínání a rozpomínání potřebu či pro pár důvěrných odběratelů a pouze ojedi- během uplynulých padesáti až šedesáti let. něle v několika vlnách se pokusili o zhotovování většího Proces onoho postupného kolektivního zapomnění na objemu dětských bičů určených k prodeji na trzích, pou- kožedělné Metylovice, jejich slávu a světový věhlas byl tích, ale i o ty přestal být po čase zájem. přes počáteční šok a nepředstavitelnost Metylovic bez Zánikem řemenářství došlo ke ztrátě regionální vý- řemenářství velice rychlý, uspíšený nastalou nepotřeb- lučnosti Metylovic a k jejich určitému splynutí s charak- ností řemenářských produktů i špatnou uplatnitelností terem okolních obcí. Mladší generace řemenářů našla představitelů řemenářských špiček v životě obce v nové uplatnění v jiných oborech, ovšem ta starší se s novou situaci.9 S koncem kožedělné výroby a silné organizova- situací mnohem obtížněji vyrovnávala. A to nejenom né socioprofesní skupiny se totiž rychle ztrácely i různé v záležitostech ztráty zažitého zdroje obživy, ale i v dal- kulturotvorné jevy spojené s řemenáři. Některé zanikly ších ohledech. Mnozí řemenáři se například nedokázali hned, některé postupně odcházely společně se stárnou- obejít bez tučné masité stravy připravované z odřezků cími řemenáři. Jednalo se především o některé úkony při masa a tuku ze syrových kůží, na kterou byli uvyklí, a jen náboženských obřadech spojené s privilegovaným po- těžko se jí dokázali vzdát v období, kdy nákup v řeznictví stavením v duchovním prostředí katolické obce, pořádání za hotovost byl pro ně příliš nákladný a nereálný. zábav, divadelních ochotnických představení, sportovních Ačkoliv řemenářské řemeslo (ve své komplexní po- počinů, zmizelo vůdčí postavení řemenářské mládeže době s celým výrobním procesem od činění kůží až po projevující se zejména při zvykoslovných úkonech (např. finální výrobky) i živnosti během padesátých a šedesá- stavění máje, krmášové mládenecké muziky, výroční ob- tých let 20. století definitivně v Metylovicích pozbyly po- chůzky). Nejdéle se udržely takové aktivity, které nebyly

118 přímo propojené s ekonomickým potenciálem řemenářů. názory pocházející od řemenářských elit, jež se utvářely Celkem dlouhou dobu, až do osmdesátých let 20. století, již v 1. polovině 20. století a z prestižních i reklamních se zachovalo tančení žabského tance čtyřmi tanečníky důvodů stavěly řemeslo do mnohem příznivějšího svět- o půlnoci v rámci krmášové zábavy (Socha 1986: 89– la, což právě imponuje i dnešním obyvatelům Metylovic. 90).10 Tradičně bylo zažité spojení tohoto tance s muži Vedle informačně cenných a nenahraditelných svědec- pocházejícími z řemenářského prostředí. Poslední taneč- tví vycházejících především z autopsie pisatelů se na níci a zároveň jedni z posledních vyučených řemenářů stránkách pamětí objevuje obracení do historie a oživo- tančili tento tanec v nezměněné podobě až do pokročilej- vání legend o cechovní minulosti a příchodu kožedělné- šího věku, kdy na přelomu osmdesátých a devadesátých ho průmyslu do Metylovic s touhou dokázat starobylost let 20. století se uskutečnilo několik pokusů o generační a výlučnost řemesla i předků. Jedná se především o po- předání znalostí a dovedností, ale k aktivnímu zachování věsti o vzniku řemenářství a jména i osudy legendárních již nedošlo. Tanec se od té doby objevuje v rámci krmáše zakladatelů řemenářství a prvních výrobců bičů, které se již jen ojediněle spíše jako recese a tanečníci již nejsou sice ve většině případů nezakládají na historické reali- naprosto vázání na řemenářský původ. tě, ale jsou většinově přijímány jako dějinný fakt a ne- Někteří lidé pocházející především z rodin vlastnících zpochybnitelná skutečnost. Společně s těmito psanými před rokem 1948 největší řemenářské firmy těžce nesli záznamy ovšem docházelo k bohatému ústnímu šíření skutečnost ztráty věhlasu kožedělných Metylovic a drob- oněch znalostí a interpretací, které následující generace nými pokusy se snažili oživit alespoň vzpomínky na za- opět dle svého současného nazírání určitým způsobem šlou slávu. Byly to především krátké články v místních zformovaly. Vytvářel se tak kombinovaný informační po- novinách pojednávající o historii řemenářství v obci, ale tenciál (autentické vzpomínky s ústní tradicí), který jako také snaha obnovit domáckou výrobu alespoň dětských paměťová hodnota byl postupně úspěšně předáván dál. bičů pro Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Ohlížení po zaniklém řemenářském fenoménu se po Radhoštěm, kde by se návštěvníci dozvěděli o metylo- roce 1953 neodehrávalo pouze v individuální osobní ro- vických bičích, a nedošlo tak k definitivnímu zapomnění. vině, ale mělo i širší – i když skutečně ojedinělý – cha- Ovšem tyto snahy nenalezly větší odezvu a povědomí rakter. Nejen že se k tomuto jevu, sice sporadicky, ale o významném období obce stále a rychle sláblo. s jistou dávkou nostalgie a určité lítosti, vraceli pisate- Mnohem důležitější úlohu při pozdějším opětném lé obecní kroniky, ale kolektivní paměť na zmizelý jev ztotožnění se obyvatel s řemenářstvím sehrálo celkem byla například několikrát oživena i formou společenské velké množství vzpomínek a pamětí věnujících se mimo zábavy, kdy řemenářské téma se použilo v rámci v obci jiné ve velké míře fenoménu kožedělné produkce sepi- oblíbených šibřinek. Místním neprofesionálním malířem sovaných jako individuální čistě rodinné aktivity po ro- byly k tomuto účelu zhotoveny kulisy, které zachycovaly ce 1950. Druhá polovina 20. století byla v Metylovicích pracovní postupy i hlavní řemenářský sortiment, a rov- obdobím intenzivního psaní těchto vzpomínek a pamětí. něž masky zúčastněných směřovaly k tomuto tématu. Subjektivní záznamy se později staly určitým východis- A ačkoliv se jednalo spíše o výjimečnou záležitost, přes- kem pro interpretaci minulosti a dnes jsou prostřednic- to představovaly při formování lokální identity i tyto sku- tvím místních obecních tiskovin často zveřejňovány. tečnosti důležité a později velmi zúročené počiny. U těchto vzpomínek se vyskytuje různý výklad a nazí- Určitým záchytným bodem či odrazovým můstkem rání na původ a počátky rozkvětu kožedělné produkce. v rámci procesu rozpomínání a ztotožnění se se zanik- Liší se zejména podle sociálního prostředí, ze kterého lým řemenářským fenoménem na konci 20. století by- pisatelé pocházeli. Dnes v obecném povědomí převlád- lo, a vlastně i dnes je, především období rychlého a do ly pouze některé názory o historii a vývoji řemenářství jisté míry i násilného zániku na počátku padesátých let v obci obsažené v častěji zveřejňovaných či obecněji 20. století. Výraznou úlohu zde sehrály mimo jiné emoč- známějších pamětech a staly se všeobecně uznávanou ně silné prožitky a subjektivní vzpomínky, kdy osobně pravdou i jistým výchozím stabilním faktem, na němž lze zažité zkušenosti jejich nositelé následně předali další stavět vlastní individuální nazírání na minulost své obce generaci a tato generace by ráda tyto historické skuteč- – své rodiny. Dominantními se později staly především nosti, pro ně důležité, ačkoliv osobně nepoznané, předala

119 dál. Vyprávěné příhody prožité i slyšené postupně během ponaučením, kdy za špatný skutek následuje spravedlivý padesáti let vykrystalizovaly v silný identifikační faktor. trest. „Národní správce, který tam byl, pocházel z Šum­ Na druhou stranu se ovšem vytvořilo několik mýtů, jak perka. V znárodněné provozovně měli vlnu různých ba­ značně idealizovaných, tak i rozporuplných. V mnohých rev na střapce. On ji ukradl, omotal si ji kolem lýtek pod vyprávěních je patrný prvek hrdinství při ukrývání a za- kalhoty. Když šel potom vesnicí, trochu se to odmotalo, chraňování kůží. Vystupuje v nich řemenář hrdina, který a když šel, táhl se za ním pramínek vlny, aniž o tom vě­ chrání existenci své rodiny. Oproti tomu ojedinělé nejsou děl. Lidé si toho všimli. No, a nakonec spáchal sebevraž­ jak vzpomínky dělníků či dělnic (nebo jejich potomků), du.“13 Ovšem, tak jak byla sociálně členěná obec a bylo kteří pro řemenáře těžce pracovali za minimální mzdu, chápáno dobro a právo z různých úhlů pohledu, tak exis- tak i lidí ztotožněných s komunistickými ideály (v někte- tují i různá znění jednoho a téhož příběhu, kdy v jedné rých případech se i podílejících s vírou a nadšením na verzi byl po zásluze potrestán řemenář za to, jak se cho- procesu znárodnění a kolektivizace v obci). Zde tito živ- val v době prosperity, a v té druhé stihl spravedlivý trest nostníci často figurují v záporném postavení. Jedná se toho, kdo se podílel na jeho znárodnění. tedy převážně o subjektivně pojatá vyprávění na reálném Proces znárodnění se stal bohatým zdrojem vyprávě- základě, ale již jistým způsobem upravená, transformo- ní po celou dobu druhé poloviny 20. století a například vaná či deformovaná. Jeden příběh se objevuje v mnoha věta typu „Francku, esli ty se doš k tym komunistum, tuž verzích s různými kladnými a zápornými hrdiny. mi něchoť domu“ se dodnes vyskytuje u mnoha vypravě- K nejčastějším patří historky o bohatých řemenářích, čů a je vkládána s obměnou jména do úst již nežijícím kteří si připalovali doutníky stokorunami a ukrývali vel- matkám či babičkám. Po roce 1989 se objevují historky ké množství zlata. Existuje rovněž značný počet zkazek se zvýšenou intenzitou, a to v mnoha verzích a varian- o řemenářských pokladech, které vycházely z nejasných tách. Tato vyprávění ožívají u lidí, kteří události již sami představ a přesvědčení o obrovském bohatství, a to nezažili, ale rádi o nich hovoří. Patří k jejich rodinné his- mnohem větším, než ve skutečnosti mohlo být. „Naše torii, a tím i k nim samotným. sousedka nás učila ve škole, že naproti ní žili vykořisťo­ Dalším silným lokálně identifikačním faktorem jsou vatelé, kteří se topili ve zlatě.“11 přezdívky pro obec Koňské nebe a Kožane město, je- Zejména z doby znárodňování (ale i 1. světové války jichž používání a nazírání na ně prošlo několika změ- a protektorátu) hrají klíčovou roli ve vyprávěních ukry- nami. Hromadné zabíjení levně pořízených uherských té kůže coby záruka obživy. Prolíná se tu hrdinství při a haličských koní kvůli kůžím v druhé polovině 19. století ukrývání kůží se strachem z trestu za nelegální činnost. a charakteristický zápach vedly k hojně rozšířené pře- „Když se po dědině začalo šuškat, že se na řemenáře zdívce Koňské nebe, zavedené obyvateli okolních obcí. chystá razie, staříček se synem odnášeli kůže do jes­ Od konce třicátých let 20. století začali řemenáři v rámci kyňky v Rokli smrti“. „Za nimi v kopci, v takovém úvalu, zvýšení prestiže prosazovat nové, lépe znějící a patrně objevili komunisti nějaké kůže. Celou dobu tam hlídali. uměle vytvořené označení Kožane město mající za úkol Chtěli vědět, čí jsou. Časně ráno odešli a než přišli další, poukázat na hospodářský vzestup Metylovic vlivem je- tak ten, kdo je tam schoval, je hned po jejich odchodu jich řemesla, které se i celkem vžilo. Během druhé po- vyfoukl.“ „Jednou se u nás objevila sousedka, oči navrch loviny 20. století po vyřazení řemenářského potenciálu hlavy. Říkalo se jí Fišerka. Jak po mezích pásla kozy, ze struktury obce přezdívka Kožane město pozbyla své narazila na jeskyňku plnou kůží. A tak tu nevídanou věc opodstatnění a pomalu ustávalo její používání, až napro- běžela zatepla vypovědět sousedům. Ti ani nemrkli, ale sto upadla do zapomnění.14 Do povědomí místních oby- hned příští noc přenášeli kůže zpět, aby skrýš byla prázd­ vatel se ale začal opět vracet název Koňské nebe, ovšem ná, než to tetka roznese po dědině a než se to dostane už zcela jinak pociťovaný. To, co bylo původně pejorativ- na národní výbor.“ „Můj dědeček mi vyprávěl, že zakopal ní označení zvenčí, obyvatelé Metylovic přijali za vlast- kůže někde v Čupku, kam ale neřekl ani své dceři!“12 ní, a to i s patřičnou dávkou hrdosti. Tento název zcela Interpretované historky bývají často opředeny něja- ztratil svůj hanlivý význam. Kůň na modrém poli s bičem kým tajemstvím, je v nich obsaženo dobrodružství i kon- se dostal (v devadesátých letech 20. století) i do znaku flikt zla s dobrem a bývají nezřídka zakončené i mravním obce, což svědčí již o vysokém stupni ztotožnění se se

120 zaniklým kožedělným fenoménem i přezdívkou Koňské mizí a už se to nikdy nevrátí. Jednotlivci, kteří si tuto nebe.15 Ovšem u obyvatel okolních obcí, kteří byli původ- skutečnost uvědomovali, začali se zvýšeným nasazením ci či použivatelé tohoto označení, povědomí o něm zcela pracovat na zachování kolektivní paměti.16 Tato jejich zmizelo spolu se svébytnou rukodělnou výrobou, která snaha měla kladnou odezvu, a podařilo se tak vytvořit Metylovice činila oproti ostatním obcím jinými. Metylovice potenciál dalšího generačního předání kulturotvorné se přestaly odlišovat a přezdívka pro obec se pomalu, ale hodnoty pevně ukotvené v hodnotovém systému části jistě vytratila. Až místní občané ji začali zpětně používat obyvatel Metylovic. jako identifikační faktor – jako pojítko s minulostí. Úpl- Částečně rekonstruovaná kolektivní paměť a oživené ně a nenávratně zmizely takové termíny jako metylovský vzpomínky vedly k hledání řešení toho, jak tuto nalezenou oves a metylovský benzin pro biče nebo metylovsky dřik kulturotvornou a identifikační hodnotu uchopit, zachovat, pro řemenáře či obyvatele Metylovic všeobecně, neboť zhmotnit a umocnit její pozitivní působení. Velkým pro- již nenalezly svou novou funkčnost a upotřebení. blémem bylo, že se jednalo zejména o paměťovou zále- Od konce osmdesátých let 20. století byly stále pa- žitost nehmotnou. Teprve až na počátku 21. století celý trnější individuální snahy nezapomenout zcela na ko- proces vyvrcholil zhmotněním, tedy promítnutím vzpo- žedělné Metylovice a zachovat něco pro budoucnost. mínek a příběhů do předmětů, zřízením řemenářského Objevila se i touha jednotlivce, který shromáždil během muzea v obci. Po ožití vzpomínek a příběhů totiž vyvstala svého života určité množství předmětů a dokumentů, vy- v Metylovicích značná touha lidí si na minulost sáhnout, budovat v obci řemenářské muzeum. K realizaci se mu a to prostřednictvím autentických svědků minulosti – sice nezdařilo získat další spolupracovníky, byl to ale hmotných artefaktů vztahujících se k jejich vzpomínkám první důležitý impuls, který teprve po jeho smrti nalezl a příběhům. Proces znovuobjevování předmětů, odha- adekvátní odezvu. Ohlížení do minulosti se zintenzivnilo lování zapomenutých technologií vedl k novým paměťo- ke konci 20. století a vyvrcholilo na počátku 21. století, vým a lokálně identifikačním kvalitám. V roce 2010 došlo tedy v době, kdy již žilo pouze několik málo v minulosti k procesu muzealizace hodnot obsažených v předmě- aktivních řemenářů. tech a získaných uchovaných informací. Na sklonku 20. století – po půlstoletí zapomínání Jedná se o vlastní muzeum řemenářské historie ob- a následného pozvolného rozpomínání na zaniklý ře- ce, kde lidé v autentických předmětech poznávají mi- menářský fenomén – došlo v Metylovicích k náhlému nulost svých rodin i své vlastní prožité příběhy. Mnohé oživení lokální kulturní paměti v rámci celé venkovské oživené vzpomínky krystalizovaly zejména v okruhu lidí komunity. Impulzem pro kvalitativně nové a kolektivní kolem muzea. Ti založili občanské sdružení Koňské ne­ uvědomování si vlastní minulosti a ztotožnění se s his- be a muzejní expozici nazvali Kožane město. Tak byly torickými skutečnostmi byla vyvstalá potřeba identifiko- použity a vlastně aktivně zachovány obě identifikačně vat se se svou obcí, ke které postupně ztráceli důvěrný významné přezdívky obce. Zřizování muzea se sta- vztah. Jednalo se vlastně o vyplnění hodnotového vakua lo jedním z důležitých faktorů lokální identity posílené v odosobněném světě v období globalizace a komercio- procesem seberealizace při budování kulturního odka- nalizace společnosti. Nalezenou hodnotou, která přispě- zu budoucím generacím. Tato připomenutí a zachování la ke snaze a potřebě zorientovat se ve svém životním muzealizovaných kulturních prvků spjatých s lidmi žijí- prostoru, se stal právě jev charakterizující a odlišující cími ve vesnické komunitě znamenala pro Metylovice Metylovice v minulosti. Kvalitativně nová lokální identita probouzení toho, co se již zdálo být nenávratně ztracené se tak začala utvářet právě na sebeuvědomování oby- a překryté moderním prostředím a stylem života. Speci- vatel ve vztahu k určitému místu na základě jeho nikoli fický zaniklý fenomén kožedělné výroby s produkcí bičů současné, ale historické výjimečnosti (srov. Hall 1989: vyráběných dnes již nepoužívanou technologií zajišťující 76). Tak, jak se objevovaly stále naléhavěji mnohé otáz- jejich věhlas, který kdysi byl symbolem prosperity obce, ky kladené na paměť, souběžně se stupňovalo zděšení, získal v kulturotvorném procesu posilování kolektivní pa- že existuje stále méně lidí schopných na ně odpovědět. měti nové kvality. V tomto případě transformovaný ideál Začal tak působit strach, že něco, co k obci patřilo, s od- řemenářských Metylovic sehrál velkou úlohu při vzniku chodem posledních skutečných pamětníků neodvratně silné identifikace obyvatel s obcí i její historií.

121 Příspěvek je dílčím výstupem grantového projektu GA ČR č. 404/09/H020 „Moravskoslezská škola archeologických doktorských studií III“.

POZNÁMKY: 1. Studie je vypracována především na základě soustavného terénní- kožařského družstva Gala v Metylovicíh, v roce 1952 sloužil objekt ho výzkumu prováděného autorem článku v Metylovicích v letech jako mateřská škola a od roku 2010 je v něm instalováno obecní 2005–2011. řemenářské muzeum Kožane město. 2. Řemenářství v Metylovicích získalo svou podobu dlouhým vývo- 8. V současné době se v Metylovicích aktivně činění kožešin věnují tři jem a jeho specifičnost spočívala v tom, že se jednalo o vlastně lidé, ovšem již v malém rozsahu. o dvě řemesla provozovaná v jedné dílně, a to o koželužství a ře- 9. Již v roce 1972 Bohuslav Konečný (1972: 12) ve svém článku pou- menářství . Místní výrobci tedy kůže nejen činili, ale rovněž z nich kázal na to, že mladší lidé o řemenářství v obci téměř nevědí. zhotovovali konečné výrobky. Od počáteční výroby krpců a kapic 10. Ve sbírce lidových tanců z Lašska popisuje Vincenc Socha (1986: k cepům se sortiment rozšířil vedle dominantních bičů na řemeny, 89–90) žabský coby chlapecký tanec z Kozlovic a zároveň zmiňuje pásky, postroje, řemínky do bot, brašny, kabely, kabelky a tašky, i jeho i mužské provedení v Metylovicích. kůže na bubny, sportovní potřeby (vázání na lyže, míče, boxerské 11. Tato vzpomínka se objevuje u pamětníků, kteří navštěvovali v Me- rukavice atd.), dámské rukavičky, ozdobné předměty z kůže (ko- tylovicích základní školu na konci šedesátých a během sedmdesá- žené kytičky), pergamen a mnohé další. Kůže řemenáři získávali tých let 20. století. především od řezníků, na konci 19. století skupováním celých stád 12. Výběr těch nejběžnějších a nejčastěji se opakujících vzpomínek starých koní z Uher a Haliče, později po rozšíření objemu produk- zaznamenaných v rámci výzkumu v letech 2005–2011. Jedná se ce řešili potřebu suroviny odběrem z jatek. Po první světové válce o vyprávění jdoucí napříč věkovým spektrem, narátoři narození postupně převažoval zejména u větších firem nákup kvalitních kůží v letech 1910–1978. z Jižní Ameriky (nejvíce z Argentiny). 13. Vzpomínky narátorek A. M., B. K. a V. L. narozených před rokem 3. Sekce řemenářů a koželuhů se sídlem v Metylovicích byla založena 1920, zaznamenané v roce 2005. v roce 1909 v rámci Společenstva živností řemeslných obcí Frýd- 14. Do vzniku řemenářského muzea v obci v roce 2010 byla přezdívka lant, Metylovice a Ostravice. V roce 1932 sekce přešla pod Odbor- Kožane město pro většinu obyvatel obce již naprosto neznámá. né společenstvo sedlářů a řemenářů v Místku pro politický okres 15. Znak obce Metylovice vznikl v roce 1997. Tvoří jej modročervený, Místek, pod kterým působila až do svého zrušení v roce 1949. sníženě oddělený, dole zaoblený štít. Horní část představuje stří- 4. Fakticky řemenářství pozbylo role klíčového ekonomického a kultur- brného kráčejícího koně na modrém pozadí nebe, držícího pravou ního faktoru v Metylovicích po znárodnění většiny firem již během přední končetinou zlatý bič. Dolní, menší část štítu tvoří stříbrná roku 1949. mříž na červeném pozadí. Kůň na modrém pozadí je symbolem 5. Problematika činění kůží a vytváření zásob byla intenzivně řeše- Koňského nebe a zlatý bič poukazuje na hlavní metylovický výro- na především prostřednictví živnostenského společenstva již od bek a také na bohatství, které představoval. konce 19. století a různé kontroly a inspekce se staly v Metylovi- 16. Jednotlivci intenzivně se podílející na oživení povědomí o řeme- cích velice častou a běžnou záležitostí. Podrobný přehled o těchto nářských Metylovicích se konstituovali ve vzájemně spolupracující kontrolách podávají především obecní kroniky, zápisy ze schůzí skupinu především na základě příprav a realizace řemenářského živnostenského společenstva a obecní záznamy. muzea. Z tohoto se následně vytvořilo v roce 2010 početné ob- 6. V roce 2007 byl v Metylovicích objeven větší objem zazděných kůží čanské sdružení Koňské nebe, které si vytklo za cíl péči o místní činěných hlinitodraselnými solemi. Tento nález byl později použit tradice a řemenářský odkaz. ve zřízeném muzeu Kožane město v roce 2010. 7. Tento objekt živnostenské provozovny sehrál v životě obce celkem podstatnou úlohu. Po znárodnění se stal centrem a hlavní dílnou

PRAMENY A LITERATURA: Zápisky Jindřišky Bílkové, rukopis (kopie uložena ve Valašském muzeu SOkA Frýdek – Místek: Paměti obce Metylovic I, II, III, v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm). SOkA Frýdek – Místek, fond: Okresní úřad v Místku. Zápisky Jana Bílka, rukopis (kopie uložena ve Valašském muzeu v pří- SOkA Frýdek – Místek, fond: Společenstvo řemeslných živností Frýd- rodě v Rožnově pod Radhoštěm). lant nad Ostravicí. Zápisky Anděly Němcové, rukopis (kopie uložena ve Valašském mu- SOkA Frýdek – Místek, fond: Společenstvo sedlářů a řemenářů Místek. zeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm). SOkA Frýdek – Místek, fond: Společenstvo sedlářů a řemenářů Frý- Paměti Ondřeje Lepíka, rukopis (kopie uložena ve Valašském muzeu dek – Místek. v přírodě). Hrubé průzkumy ÚLUV (archiv Valašského muzea v přírodě).

122 Halbwachs, Maurice 2009: Kolektivní paměť. Praha: Sociologické na- Michalička, Václav 2007: Postavení žen v „řemenářské“ obci Metylovi- kladatelství. ce. Národopisný věstník 24 (66), s. 55–63. Hall, Stuart 1989: Cultural Identity and Cinematic Representation. Michalička, Václav 2006: Role řemenářské sekce z Metylovic v živnos- Frame­work 36, s. 68–81. tenském společenstvu i v životě obce. Národopisná revue 16, č. 3, Hall, Stuart 1989: Ethnicity: Identity and Difference. Radical America s. 139–143. 23, č. 4, s. 9–20. Patočka, Jan 1992: Evropa a doba poevropská. Praha: Lidové noviny. Heidegger, Martin 2008: Bytí a čas. Praha: OIKOYMENH. Patočka, Jan 2007: Věčnost a dějinnost. Praha: OIKOYMENH. Herová, Irena 2004: Lokální identita obyvatel českého venkova, Fee- Schwarz, Hans Peter 2002: Otázky nad 20. stoletím. Soudobé dějiny ling of Belonging of Czech Rural Inhabitants. In: APXIII. – Trvale 9, č. 2, s. 259–287. udržitelný rozvoj agrárního sektoru – výzvy a rizika. Praha: ČZU Socha, Vincenc 1986: Lidové tance na Lašsku, II. část. Ostrava: Kraj- v Praze, s. 346–350. ské kulturní středisko v Ostravě. Kandert, Josef 1999: Poznámky k výzkumu a chápání „tradice“. Český Spusta, Milan 1999: 700 let obce Metylovice. Metylovice: Obecní rada lid 86, č. 3, s. 197–213. v Metylovicích. Konečný, Bohuslav 1972: Návštěva v „Koňském nebi“. Těšínsko 15, Vašečková, Romana 2002: Tradiční a národní kultura v procesu globa- č. 3, s. 12. lizace. In: Péče o tradiční lidovou kulturu v České republice. Stráž- Maříková, Pavlína – Tuček, Milan 2005: Život na venkově a vztah nice: Ústav lidové kultury ve Strážnici, s. 31–35. k obci. In: Majerová, Věra a kol.: Český venkov 2004 – Život mla­ Vavroušek, Josef 1994: Etnologie a perspektivy trvale udržitelného dých a starých lidí (Czech Rural Area 2004 – Life of young and old způsobu života. Český lid 81, č. 2, s. 125–129. ­people). Praha: Credit, s. 37–57.

Summary Leather Belt Phenomenon in Metylovice in the Late-20th Century

Metylovice used to be a village in which the leather handicraft prevailed since the 17th century, changing the location’s nature at all. The sudden and in fact unexpected decline of leather belt production and group of belt producers meant a great change in the appearance and structure of the village. Metylovice lost its regional exclusiveness and it blended with the nature of surrounding villages to a certain extent. Based on the extinct phenomenon of local leather belt production the process of the village community self-identification began gradually. It resulted in a strong relation to the past reality within a complicated process of forgetting and remembering in the course of the past fifty to sixty years. The specific extinct phenomenon of leather handicraft with whip production gained new qualities in the constructive process of collective memory strengthening. In the above case, the transformed ideal of leather-belts producing Metylovice plays a significant role in the development of strong local identification of the inhabitants with their village and its history.

Key words: leather manufacture, handicraft, leather belt production, local identity, local culture, village community.

123 FOTOGRAFICKÁ ZASTAVENÍ

„ETNOGRAFICKÁ DOKUMENTACE REVOLUČNÍ PŘEMĚNY VENKOVA“

Nelze ve zkratce shrnout, co všechno se české a moravské vesnici za dobu budování socialismu stalo a bylo zaznamenáno fotoaparátem. Na jednom pólu možností, jak téma radikálních a hlubokých změn na vesnici zachytit, stojí fotograf Karel Otto Hrubý (1916–1998) a jeho veskrze pozitivně laděná zpráva; na pólu opačném potom Jindřich Štreit (1946), který jako málokdo dokázal ten- to fenomén obrazově ztvárnit s tak depresivním účinkem na diváka. A na široké škále mezi nimi mnozí další, z nichž zmínku zaslouží např. Jaroslav Vajdiš (1920-2006), jehož obsáhlá fotografická práce zůstala nezpracovaná a především nedoceněná, Jan Lukas (1915–2006) s obdivuhodným výtvarným viděním, fotoreportéři Československé tiskové kanceláře, kteří fotografovali na konkrétní objednávku; a také sami etnografové, pro které výzkumná cesta do terénu znamenala cestu s fotografickou kamerou. Mezi ně by- chom mohli, s určitými oprávněnými výhradami, zařadit i Viléma Hanka, brněnského Němce, architekta, muzejníka a etnografa. Vilém Hank (26. 5. 1910 – 4. 10. 1994) vystudoval před druhou světovou válkou architekturu na brněnském VUT a později si zapsal i národopisné a prehistorické přednášky na Masarykově univerzitě. V Moravském zemském muzeu pracoval téměř pade- sát let. Jeho profesní zaměření na pomezí etnografie, archeologie a muzeologie do značné míry ovlivnila spolupráce s biologem a zároveň hudebním folkloristou Vladimírem Úlehlou a později s archeologem Vilémem Hrubým, muzeologem Zbyňkem Zbysla- vem Stránským a etnografem Ludvíkem Kunzem. Hank navrhoval architektonická řešení expozic či výstav (soupis realizovaných výstav i projektů, na kterých se podílel, čítá 100 položek v Moravském muzeu a 93 položek v jiných muzeích a institucích) a publikoval menší studie o ornamentu nebo stavebních detailech, přičemž využíval kartografickou metodu. Ti, kdo se s ním setkali profesně nebo jako posluchači jeho přednášek na muze- ologii, pak vzpomínají na jeho mezioborový nadhled, schopnost rozpoznat nově vznikající jevy a nalézat nečekané souvislosti. Fotodokumentaci vesnických a příměstských sídel se Hank věnoval od roku 1938 během svých cest do terénu, když např. spolupracoval na soupisu lidových staveb pro brněnský muzejní spolek. Nejprve zaznamenával spíše relikty lidového stavitelství (poslední doškem krytá obydlí, pazderny a jiné hospodářské budovy); v šedesátých letech minulého století se věnoval důsledněji přeměnám ve stavitelství (podle počtu záběrů měl evidentní zálibu například v kovových plotech) i v urbanismu. Regionálně je jeho práce zaměřená na Znojemsko a západní Moravu. O Hankově práci jako autorovi muzejních expozic a výstav nemusíme pochybovat, ale jeho práce fotografická budí přinejmenším rozpaky: řemeslná průměrnost (a i to je možná eufemismus) jakoby odrážela to, co fotil. Svůj soubor označil zkratkou EDRPV (etnografická dokumentace revoluční přeměny venkova) a pečlivě roz- třídil na témata: narušení tradičních útvarů; rozpad; demontáž; přežívání; zachování; adaptace; pronikání novotvarů; přejímání; tvorba. Naprosto neadekvátní adjustace fotografií ve třech knihařsky kvalitně zpracovaných albech ještě více podporuje otázku: to myslel vážně? – Pro ilustraci zmiňovaných revolučních změn našeho venkova však lze Hankovy fotografie využít, všechny jsou totiž přesně lokalizovány, datovány a popiska často obsahuje i podrobnější popis fotografované situace. Vilém Hank prodal svoje negativy a pozitivy Moravskému zemskému muzeu v roce 1973 (135 negativů 6 x 6 cm a pozitivů ca 13 x 18 cm, koupě za 4560 korun, přírůstkové číslo Etn 118/73). Akvizici doprovázel dopis, z něhož na závěr citujeme: „Vážená soudružko doktor, […]. Doufám, že při prohlížení soupisu nepadnete do mdlob, když zjistíte, že jsem vytvořil nehorázně progresiv- ní název pro Boží muka nebo pro kříž u potoka – je to církevní ideologický poutač. Brrr. Zdravím Vás, V. Hank, Brno, 20. 3. 1974.“ Helena Beránková

K dalšímu čtení: Barteková, Radomíra 1992: Architekt Vilém Hank. Závěrečná práce rozšiřovacího studia muzeologie. Katedra muzeologie FF MU Brno. Večerková, Eva 2007: Hank, Vilém. In: Jeřábek, Richard (ed.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Biografická část. Praha: Mladá fronta, s. 64.

Příspěvek vznikl v rámci institucionálního záměru Moravského zemského muzea IZ MK00009486202 „Výzkum vývoje lidské společnosti ve vztahu k Moravě a ideje českého národa ve středoevropském kontextu“.

124 FOTOGRAFICKÁ ZASTAVENÍ

Přímětice, okr. Znojmo, 1972. Ozdobený obrubník z vyřaze­ Přímětice, okr. Znojmo, 1970. Současná úprava štítu domu s mo­ ných pneumatik (autorský popis). Pozitiv 14 x 18 cm, negativ 6 derním oknem a výklenkovou plastikou (autorský popis). Pozitiv x 6 cm, fotografický archiv MZM – EÚ, FA 9614. 15 x 17 cm, negativ 6 x 6 cm, fotoarchiv MZM – EÚ, FA 9594.

Jevišovice, okr. Znojmo, 1971. Urbanizační vlivy sedmdesá­ Brno-Řečkovice, 1970. Nová zástavba městského typu rozklá­ tých let (autorský popis). Pozitiv 14 x 18 cm, negativ 6 x 6 cm, dá původní sídelní jádro (autorský popis). Pozitiv 17 x 20 cm, fotografický archiv MZM – EÚ, FA 9608. negativ 6 x 6 cm, fotografický archiv MZM – EÚ, FA 10251.

125 PROMĚNY TRADICE

TRADIČNÉ TANEČNÉ PRÍLEŽITOS- pazón týchto dedín som rozšírila o ďalšie ciami, futbalovými klubmi a inými spol- TI NA ZEMPLÍNE A ICH PREMENY obce vo forme zmienok o tanečných kami a združeniami. Majálesy, pôvodne V DRUHEJ POLOVICI 20. STOROČIA príležitostiach a ľudovom tanci, pub- určené pre žiactvo základných škôl, sa likovaných v lokálnych monografiách po prevzatí moci komunistami premenili a monotematických odborných prácach. na osla­vy sviatku práce. Jednou zo základných podmienok, Iný zdroj predstavovali filmové záznamy K ďalšej redukcii tanečných príležitostí dôležitých pre existenciu a uchovávanie a video nahrávky, ktoré čiastočne zachy­ kalendárneho cyklu dochádzalo aj po roku ľudového tanca, tanečného poriad­ távajú skladbu tanečného repertoáru 1989, keď sa začali rozpadávať rôzne de- ku, tanečného repertoáru a tanečnej a podoby tradičných ľudových tancov dinské spolky a organizácie, ktoré boli or- kultúry­ ako takej, boli a sú tanečné niektorých zemplínskych dedín v určitých ganizátormi väčšiny tanečných podujatí príležitosti (Dúžek 1995: 250). Ich exis­ konkrétnych etapách 20. storočia. počas celého obdobia trvania socializmu. tencia a časové vymedzenie vo vi­ dieckom prostredí Zemplína boli rôzne. Tanečné príležitosti kalendárneho cyk- 1. Priadky Z funkčného hľadiska môžeme tanečné lu Pradenie, teda ručné zhotovo- príležitosti rozdeliť na príležitosti spojené Počas kalendárneho roka sa okrem vanie priadze, patrilo v minulosti medzi so zábavou a na obyčajové. Inú ka­ tanečných zábav, o ktorých pojednáva všeobecne rozšírené činnosti žien na tegorizáciu predstavuje ich zadelenie do samostatná stať, v tradičnom vidieckom vidieku. Na priadky sa schádzali ženy kalendárneho, rodinného a pracovného prostredí vyskytovalo viacero príležitostí, a dievčatá každoročne v zimnom ob- cyklu. Zastúpenie jednotlivých typov tan- zvykov a obyčají, ktoré poskytovali určitý dobí, v čase vegetačného kľudu, ešte do cov a konkrétnych tancov pri rozdielnych priestor i pre ľudové tance. Do tejto sku­ polovice 20. storočia. Popri vykonávaní tanečných príležitostiach bolo rôzne. piny tanečných príležitostí výročného práce boli stretnutia priadok sprevád- Záviselo od miesta, doby, času a celk- cyklu radíme: priadky, vianočné obchôdz- zané množstvom iných spoločenských ového kontextu situácie, ktorá poskytova- ky, fašiangy, jarné obchôdzky, Turíce, javov a kultúrnych aktivít spoločenského la príležitosť pre realizáciu ľudového tan- oslavy letného slnovratu, dožinky. života vidieckeho obyvateľstva. Posky- ca. Ráz tanečných príležitostí vyplýval zo Približne do druhej svetovej vojny boli tovali priestor pre vzájomné spoznávanie spôsobu života vidieckeho spoločenstva. jednotlivé výročné príležitosti, ich sled a komunikáciu viacerých generácií, Tak, ako sa menil charakter aktivít, ktoré aj charakter pomerne stabilné. Obdobie uľahčovali stretnutia medzi dievocký- dedinské obyvateľstvo formovali, menilo po druhej svetovej vojne, ktoré sa nieslo mi a mládeneckými skupinami a výber sa i postavenie, čas i počet tanečných v duchu spoločenských zmien, poznačilo budúceho životného partnera a najmä príležitostí. Niektoré zanikli (napr. tance aj intenzitu tanečných príležitostí v prie- vytvárali priestor pre uchovávanie a tra- pri pohreboch), iné pretrvali do súčasnosti behu kalendárneho roka. Niektoré príle­ dovanie zvykov, spevného, hudobného (svadba) a ďalšie sa stále vytvárajú (napr. žitosti väčšinou zanikli, iné pretrvali a ďal­ a v neposlednom rade i tanečného rep- vianočné diskotéky, plesy a pod.). šie sa utvárali, ba stále utvárajú. Ako pr­vé ertoáru (Luther 1999: 9). V príspevku sa zameriame na pre- sa v povojnových rokoch začali vytrácať Na Zemplíne sa pre označenie pria- meny jednotlivých tradičných tanečných dievčenské jarné obchôdzky, predvád- dok zaužívalo nárečové pomenovanie – príležitostí kalendárneho cyklu, ktoré zané v predveľkonočnom období a pále- večarki, večurki, fonó (maď. názov pre v 20. storočí poskytovali vidieckemu nie sobotiek na sv. Jána. Kolektivizácia priadky). Priadky sa začínali približne obyvateľstvu na Zemplíne priestor pre poľnohospodárstva zapríčinila nedostatok po prvom novembri, v južnejších oblas- uplatnenie ľudového tanca. Svojou exis- konope v domácnostiach a používanie fab- tiach aj o niečo skôr, a trvali až do kon- tenciou a premenami ovplyvňovali nielen rického textilu, odchod mládeže do miest, ca fašiangov. Ženy sa s týmto cieľom jeho tradovanie, ale aj skladbu tanečného atď. mali za následok úpadok a zánik pria­ stretávali striedavo po rôznych domoch, repertoáru a mieru zastúpenia jednot- dok. Organizáciu dožinkových slávností dievčatá si prenajímali u vdovy, alebo livých typov tancov v kontexte s dobou. na seba prevzali inštitúcie a organizácie osa­melého manželského páru miestnosť, Takto vymedzenú problematiku tzv. Národného frontu a miestne Jednotné tzv. kudzeľnu chižu, na celé obdobie som skúmala v jadre slovenskej časti roľnícke družstvá, s cieľom manifestovať priadok. Za prenájom gazdinej zaplatili kultúrneho regiónu Zemplín, konkrétne a propagovať úspešnosť kolektívneho – väčšinou v naturáliách, alebo peniaz- v obciach: Cejkov, Čerhov, Černochov, družstevného hospodárenia. Zmenili sa mi (napr. Vysoká nad Uhom, Ťahyňa, Hermanovce, Kamenica nad Cirochou, aj zábavy počas fašiangov. Niekdajšie Bajany, Lekárovce). Schádzali sa v nej Koromľa, Malá Tŕňa, Nacina Ves, Par- tanečné zábavy začali v šesťdesiatych podľa vrstovníckych skupín rovňi. Ak bolo chovany, Pavlovce nad Uhom, Snina, rokoch nahrádzať bály a plesy, usporadú- v de­dine viac rovní, bolo i viac kúdeľných Skrabské, Trhovište, Tušice a Ubľa. Dia- vané miestnymi hasičskými organizá- izieb. V niektorých obciach, ak dievky

126 PROMĚNY TRADICE nenašli vhodný dom, schádzali sa na redi Väčšinou sa tancovali domáce krútivé tanečné kreácie, ktorých pohybová strán- – teda striedali kúdeľnú izbu každý deň tance, ktoré boli prispôsobené vzniknutej ka zodpovedala požiadavkám vážnosti alebo týždeň (Dargov) (Ordoš 1996a: 8). humornej situácii a spôsobom, akým boli a obradovosti situácie. Jej základ vychád- Priadky začínali po zotmení, okolo tancované, dokresľovali komickú atmos- zal z úzkeho prepojenia betlehemských šiestej hodiny a trvali približne do deviatej, féru zábavy. obchôdzok s pastierskou tradíciou. Tanec desiatej večer, zvyčajne podľa nálady Priadky ako pracovná a zároveň kul- v rámci obchôdzky spočíval v rytmickej a zábavy. Dievky sa schádzali na priadky túrnospoločenská príležitosť, ktorá posky- odpočinkovej chôdzi a jednoduchých od- takmer každý večer. K niektorým dňom tovala priestor i pre ľudový tanec, v tra- zemkových motívoch, ktoré boli najčas- počas adventu sa však viazal zákaz prade- dičnom vidieckom prostredí na Zemplíne tejšie dopĺňané rytmickými údermi palíc, nia – jednalo sa predovšetkým o dni svät- pretrvali približne do polovice 20. storočia. spevom a slovom účinkujúcich. cov, známe ako tzv. stridžie dni. Nepriadlo Spolu s ústupom priadok a ich zánikom Do maďarských dedín na juhu Zem- sa v sobotu, ani v nedeľu.1 Cez nedele sa vymizli z dediny mnohé popisované kul- plína, v ktorých bola prevaha kalvínske- mládež schádzala v kúdeľných izbách túrno-spoločenské javy, zvyky a obyčaje, ho vierovyznania, chodievali počas via- za účelom spoločnej zábavy, hry, spevu ktoré boli bezprostredne späté s touto prí- nočných sviatkov s betlehemom chlapci a tanca. Ako hudobný sprievod im postačili ležitosťou. zo susedných katolíckych dedín. sólové hudobné inštrumenty (napr. ústna V Sečovciach chodievali najstarší harmonika) alebo spev. Na priadky okolo 2. Vianočné obchôdzky mládenci – staroba – s tzv. červenu ži­ ôsmej večer prichádzali za dievčatami Počas zimného obdobia poslednou dofku. Išlo o obchôdzku maskovaných i mládenci. Tí sa pred tým zišli v krčme, tanečnou zábavou, ktorá na dlhšie obdo- postáv, ktorých súčasťou bola i postava kde trávili čas kartovými hrami a rozobe­ bie uzavrela spoločenské podujatia tohto žida. Jej význam spočíval najmä v stra- raním rozličných udalostí a zaujímavostí typu, bola Katarínska (niekde Ondrejská) šení malých detí. Tento zvyk bol záro- zo života obce. Po príchode do kúdeľnej zábava. V čase od adventu do Vianoc, veň súčasťou fašiangových obchôdzok izby spočiatku sledovali prácu dievok. Po miestami až do Troch kráľov, platil všeo- a približne v tridsiatych rokoch zanikol.3 chvíli začali vyvádzať rôzne huncútstva becne záväzný zákaz tanečných zábav. V niektorých dedinách (Zbudza) v minu- a žarty, ktorým nechýbal ani erotický pod- „Jak bula Katarina, ot Katarini do Vianoc losti chodievali mládenci počas vianoč- text – šteklili dievky, podpaľovali a lámali žiadna hudba. Bože uchovaj, zakazane.“ ného obdobia aj s hviezdou, v obciach im kúdele, roztáčali navité, napradené ni- (Žena, nar. 1927, Snina) Jedinou akcep- na severovýchode regiónu (napr. Ubľa) te a nechýbalo ani sánkovanie. Spoločne tovanou spoločenskou udalosťou, ktorej bolo zase rozšírené chodenie s hadom. sa potom zabávali rôznymi hrami, spe- súčasťou mohol byť i tanec, takpovediac Vianočné obchôdzky mládeže bo- vom, či tancom. Obľúbenými hrami boli „neoficiálny“, boli v tom čase priadky. li v zemplínskych dedinách v minulosti napr. Ľubiš, či ňeľubiš? (Čierne Pole), Slávenie Vianoc a vianočných sviat- pomerne široko zastúpené. Na príprave Spadla som do studňi (Brezina, Cejkov, kov prebiehalo na dedine v úzkom rodin- chlapcov a mládencov sa podieľali hlav- Čierne Pole), Pečeňe kohuta (Sečovce, nom kruhu. Intimita rodinného sviatku ne kňazi a učitelia, čím zabezpečovali Dargov), Na bačeňe a mnoho ďalších. bola narušená zväčša už na Štedrí deň, pravidelné odovzdávanie a uchováva- Vyvrcholením priadok bývali tzv. keď chodili koledovať Cigáni z domácich nie týchto zvykov. Obchôdzky betlehem- kormatački na Kračun, počas vianočných osád. V Zemplínskej Teplici po obchôdz­ cov sa vo väčšine skúmaných lokalít sviatkov, ktoré boli zaužívané takmer ke vyhrávali pred kostolom, kde sa naj­ konali pravidelne každý rok, približne do na celom Zemplíne. Išlo o spoločné no- mä dievky dosýta vytancovali v karič- polovice 20. storočia. Zmeny spoločen- covanie mládencov a dievok na slame, kách, pretože oficiálny zákaz zábav platil skej, ekonomickej a politickej situácie ktorú nanosili do kúdeľnej izby. Napriek až do Troch kráľov.2 Na Božie narodenie v krajine po druhej svetovej vojne mali cirkevným zákazom boli ešte v polovici chodievali po domoch koľedňici – deti, dopad aj na obyčaje a tanečné preja- 20. storočia živým javom. Zanikli až spolu dievky i mládenci, ktorých návšteva bo- vy, ktoré sa s vianočnými obchôdzkami s priadkami. la spojená s prianím bohatstva a dobrej spájali. V mnohých dedinách, vplyvom Spestrením priadok bývalo aj prez­ úrody. Rodine mala zabezpečiť zdravie, dobovej situácie, preto v druhej polovici lie­­kanie sa mládencov a dievčat do šťastie a blahobyt. 20. storočia tieto zvyky postupne zani- rozličných masiek, ktoré nazývali pribiran­ Od Božieho narodenia do Troch krá­ kali. Vianočné obchôdzky betlehemcov ci (Kysta, Zemplínske Jastrabie), straški ľov chodili po dedinách aj betlehemci sa udržali, resp. boli znovu obnovené (Cejkov), džadi (Čierne Pole), fuzaki (Sni- – ješľičkare a gubaše (Veľké Ozorovce, v dedinách so živou folklórnou tradíciou, na). Tieto maskované postavy prichádzali Sečovce, Stankovce) – maskované po- v ktorých pôsobila, alebo do dnes pôso- do kúdeľných izieb k jednotlivým sku­ stavy, ktorých dramatické výstupy posky- bí folklórna skupina (napr. Parchovany, pinám a s nimi sa zabávali a tancovali. tovali obvykle priestor i pre jednoduché Zámutov).

127 PROMĚNY TRADICE

3. Fašiangy trovali hlavne do posledných troch dní chodievali po ukončení priadok dievky Obdobie medzi Troma kráľmi fašiangov, ktoré sa na Zemplíne nazývali so spevom po dedine, uprostred dediny (6. januára) a Popolcovou stredou sa ostatňi fašengi, zapuški, lamaňik. Počas utvorili karičku, počas ktorej vyskakovali nazýva fašiangy – fašengi. Začiatkom týchto dní boli rozšírené zábavy a akti­ na visoki konope. V Ložíne a Jasenove 20. storočia boli fašiangy slávené ako vity všetkých spoločenských, vekových za tým istým účelom chodievali po de- prejav všeobecnej radosti, veselosti, či rodových skupín, ktoré si robili osve, dine mládenci aj s muzikou a pri tanci čas recesie, keď bolo „všetko naopak“ alebo spoločne. dvíhali dievky do výšky (Ordoš 1996b: a všetko dovolené. Na dedine to bol čas Spoločensky najaktívnejšou sku- 9). V mnohých dedinách chodili na väčšieho počtu svadieb a tanečných pinou na dedine bola do druhej svetovej ukončenie priadok tzv. priborce, pribiranci zábav ako inokedy – hudaci hrali každú vojny mládež. Počas posledných troch – maskované postavy chlapcov a dievok, nedeľu. Hlavnú zábavu organizovali dní sa schádzala v kúdeľných izbách, ktoré vystrájali rôzne huncútstva a žarty, mládenci v krčme. Počas fašiangových kde si robila zábavy a hostiny, plné jedla, ktorým nechýbal ani erotický podtext. zábav dievky tancovali karičku, pri ktorej pitia, hudby, spevu a tanca. Fašiangové Na ostatňi fašengi si svoje bály robili vysoko vyskakovali, aby im narástli zábavy mládeže v kúdeľných izbách boli pre svoju vekovú a spoločenskú vrstvu vysoké konope. (napr. Pozdišovce, Las- zároveň aj oficiálnym ukončením pria- aj ženáči. Na tradíciu ich zábav v druhej tomír, Moravany). V Brekove za podob- dok. Predstavovali akúsi formu rozlúčky polovici 20. storočia nadviazali aj rôzne ným účelom dvíhali dievky pri tanci hore s týmto spoločensko-kultúrnym podu- miestne spolky, ktoré prevzali na seba ruky. Pri tom spievali: Konopka, konopka, jatím. Veľmi obľúbené u mládeže počas úlohu organizátorov takýchto podujatí. cenka, ňevisoka, ňit tu u Brekove na dze­ týchto troch dní boli prepradane noci, Obdobie fašiangov bolo príznačné ku parobka. (Ordoš 1996b: 9) Súčasťou počas ktorých sa mládež okrem hostiny, i zvýšenou iniciatívou vydatých žien, týchto zábav v niektorých dedinách bolo spevu a tanca, bavila spoločne celú noc ktorá sa prejavovala robením vlastných aj prijímanie odrastených chlapcov medzi aj rozličnými hrami. zábavných podujatí, kam nemal prístup mládencov (napr. Veľké Zalužice). Počas fašiangov boli časté i obchôdz- nik iný. Nazývali sa rôzne: skladaňik, bal Zábavy, obchôdzky maskovaných ky mládencov, dievok a maskovaných o kreme a iné. Rozjarené a potúžené ne­ postáv, hojnosť jedla a pitia sa koncen- postáv po dedine. Napr. v Krásnovciach vesty často potom chodili „na kontrolu“ do kúdeľných domov na hostiny mládeže. Oslavy fašiangov končili v utorok o polnoci Popolcovou stredou, kedy sa začínal predveľkonočný pôst. U gré- kokatolíkov sa končili o čosi skôr, tzv. Kri- vým pondelkom. Na Popolcovú stredu, keď sa od mastnoty vymývali všetky hrn- ce, keďže sa nemohlo jesť nič mastné, bývalo zaužívaným zvykom zubi plukac, teda vyplachovať, na čo najlepšie poslú- žila pálenka. Podobu tohto starého zvy- ku v Moravanoch, ešte z čias rakúsko- uhorskej monarchie, opísal etnograf Ján Ordoš. Už ráno sa mládež zhromaždila v niektorom dome, poznášala doň staré hrnce, ktoré potom dievčence povešali na seba, aby na nich mohli bubnovať. Parobci pobrali rozličné zástavy (napr. z volieb), iné dievčiny ukradli od Židov rohože, obliekli si ich ako kňaz a v tomto sprievode tiahli za spevu do krčmy. Do tohto hlučného sprievodu sa zapájali ne- vesty, ženáči, ba i starší ľudia. Všade bo- la dobrá nálada. V krčme už muži čaka- Nedeľné popoludnie na Zemplíne. Převzato z knihy Samuela Borovského Magyárország li na kazaňe. Na to na stôl vyšla nejaká vármegyei és varosai. Budapest 1895. výrečnejšia nevesta čoby kňaz a spusti-

128 PROMĚNY TRADICE la „kázeň“ o spôsoboch správania počas 4. Jarné obchôdzky Väčšinou sa dievčatá pochytali za ruky pôstu. Za každé prerušenie slova musel Popolcovou stredou sa podľa cirkev- a takto v reťazi spievajúc kráčali hore vinník zaplatiť pokutu litrom pálenky (Or- ného kalendára začínalo obdobie pred- dedinou, vykresľujúc početné pôdorys- doš 2000: 5). veľkonočného štyridsaťdňového pôstu, né obrazce, ktoré sa formou i obsahom Spôsob a formy zábavy počas fašian­ ktorým sa v tradičnom vidieckom prostre- viac-menej líšili od dediny k dedine. Sú- gov sa zmenili krátko po druhej svetovej dí začínalo jarné obdobie. Počas pôstu časťou obchôdzok boli aj karičky, ktoré vojne, vplyvom nových spoločensko-hos- platil všeobecne, a teda aj na Zemplíne, sa tancovali na niektorých zastávkach, podárskych zmien.4 Tradičné tanečné prísny zákaz tanečných zábav. V tom- napr. pred domami mládencov súcich na podujatia mládeže v kúdeľných izbách, to pôstnom období sa ako odraz pred- ženenie, alebo dievok súcich na vydaj, tradičné fašiangové zábavy v krčmách kresťanských tradícií na väčšine územia alebo na obvyklom mieste ako zavŕše- nahradili bály a plesy, ktoré boli usporia­ Slovenska realizovali obradné jarné ob- nie na záver chorovodov. Chorovody sa davané predovšetkým pre starších. Ich chôdzky. Ich význam spočíval v magic- nazývali väčšinou podľa incipitov sprie- organizátormi boli rôzne miestne spolky ko-prosperitných úkonoch, zabezpeču­ vodných piesní: Na kački (Remeniny, a organizácie a vstup na ne bol v porov- júcich ochranu pred zlými silami, choro- Medzianky, Skrabské, Snina), Na huši naní s voľným vstupom na tradičnú zá- bami a smrťou a v úkonoch plodonosnej (Juskova Voľa, Jastrabie, Rudľov), Pa­ bavu podmienený pozvánkou. a profylaxnej mágie na zabezpečenie vičky (Vechec), Holodar, Fendija a ďal- Koncom 20. storočia sa zaužíva- úrody, života, zdravia a plodnosti ľudí, šie. Ich tancovanie sa riadilo určitými la i „plesová turistika“, teda účasť na statku i hospodárstva. pravidlami. veľkých plesoch mimo obce a v mes- Pôvodne tieto obchôdzky nema- K jarným chorovodom radíme aj tzv. tách, ktorých termíny neraz zasahujú li pevný termín, vykonávali sa dovtedy, poľne chorovodi, ktoré sa konali na Ju- i do pôstneho obdobia. „Zábavy cez pôst kým sa nedosiahol želaný výsledok. Na raja, pri cirkevnom vysviacaní obilia. v žiadnom prípade. To bolo neprípustné, začiatku 20. storočia mali obchôdzky na Do dnes sa v podaní miestnej folklórnej tabu. Ani teraz. V meste je väčšia príle­ Zemplíne už ustálené termíny – na Kvet- skupiny zachoval v Porube pod Vihorla- žitosť a už som počul, že boli aj plesy nú a Veľkonočnú nedeľu a pondelok. tom. Ich význam spočíval v pochôdzke, v pôstnom období. Ale na dedine je ne­ Chorovody a chorovodné hry, ktoré ktorá v spojení s magicko-prosperitnými prípustné, aby také niečo bolo.“ (Muž, sa v tomto čase vo vidieckom prostredí úkonmi mala zabezpečiť dobrú úrodu. nar. 1963, Parchovany) na Zemplíne predvádzali, pre svoju jed- Tancoval sa podobne ako ostatné jarné Podoby fašiangových tanečných zá- noduchosť a v neposlednom rade i pre obchôdzky, rozdiel bol len v tom, že na bav na Zemplíne v prvej polovici 20. sto- termín realizácie za tanec v pravom slo- čele reťaze kráčala dievka s májkou, kto- ročia bývali rôzne: od „oficiálnych“ ta- va zmysle považované neboli. Svedčia rá bola vedúcou osobou a určovala prie- nečných zábav cez zábavy mládeže o tom i výpovede starších informátorov, beh, smer a ukončenie chorovodu a zas­ v kúdeľných izbách, zábavy neviest, ktorí na otázku, či sa počas pôstu pred tavenie, výber piesní. Za dievkami išli žien, ženáčov až po poslednú fašian- Veľkou nocou tancovalo, zhodne odpo- vydaté ženy, ktoré na svojich roliach za- govú zábavu. Tanec, spev a hudba boli vedali, že tancovať sa nesmelo. Avšak kopávali „čarovné“ predmety a zapicho- ich neodmysliteľnou súčasťou. Tance sa hneď na to uviedli, že dievky chodili so vali lieskové konáre do zeme, ktoré mali uplatňovali bežné ako inokedy (možno spevom po dedine, pochytané za ruky, zabezpečiť dobrú úrodu a jej ochranu.5 rozpustilejšie), ale aj osobité – vyskako- resp. sa hrávali hry za dedinou. „Pres Existencia jarných obchôdzok v tra- vané karičky, pri vizvoľovaňi za parobka Veľku noc bulo zakazane. Naj Boch dičnom repertoári Zemplína bola úzko (ako skúška) a pod. chraňi! Ta dze bi to bulo, vo veľkim po­ spätá so životom kalendárnych zvykov Tanečný repertoár vidieckych fašian­ sce kebi zabavi buľi jak teras. Aľe dzivki a obyčají, ktoré sa viazali k tomuto ob- gových zábav a plesov sa v priebehu chodziľi po valaľe špivajuci, za ruki še dobiu. Spoločenské udalosti po druhej druhej polovice 20. storočia výraznej- polapaľi, taki lanc a špivaľi Do haju ľi­ svetovej vojne, ktoré súviseli so združ- šie prispôsoboval novým požiadavkám šočka, do haju. Po valaľe chodziľi pres stevňovaním hospodárstiev a pôdy a vkusu lokálneho spoločenstva ako pust v ňedzeľu večar, da do dzeviatej.“ v súkromnom vlastníctve roľníkov, zru- predtým. Prevahu v ňom nadobudli (Muž, nar. 1906, Trhovište) Chorovody šili ich závislosť od pôdy. Tým zmenili z tradičných tancov zľudovelé párové predvádzali dievky v obradnom bielom aj hodnotovú orientáciu vidieckeho člo- tance – polky, valčíky, čardáše a „ci- oblečení, popoludní po svätej omši, keď veka, jeho spätosť s tradičným cyklom gánske tance“ ako vyvrcholenie kola dievky vyšli z kostola. Dievčatá boli zo- kalendárnych obyčají, čo tiež spôsobilo, ľudových piesní, a moderné tance, a tie radené podľa vekových skupín – rovňí. že aj jarné chorovody v druhej polovici v súčasnosti tvoria jadro aj vidieckych Bolo teda obvyklým javom, že dedi- 20. storočia postupne vymizli z tradičné- fašian­gových zábav. nou sa uberalo viac chorovodov naraz. ho repertoáru zemplínskych dedín.

129 PROMĚNY TRADICE

5. Stavanie májov záležitosťou, ale v 20. storočí sa z miest odu. Po roku 1989 zanikol takýto charak- Ďalšou príležitosťou pre tanec, začali šíriť i na vidiek. V medzivojnovom ter májových slávností a postupne sa ob- v súvislosti s kalendárnym zvykoslovím období k organizátorom majálesov patri- novuje oslabená pôvodná tradícia. na Zemplíne, bolo stavanie májov. S touto li i rôzne miestne spolky a organizácie, tradíciou sa stretávame už v Lesnom po- o čom svedčí i zápis v obecnej kronike 6. Svätojánske ohne riadku Márie Terézie z roku 1769. Zaka- v Trhovišti: „Dobrovoľný hasičský zbor Korene osláv letného slnovratu (21. jú- zuje v ňom stínanie vrcholcov stromov mal v lese majálesovú zábavu a v hostin­ na) siahajú do predkresťanskej minulosti kvôli tejto udalosti. Napriek týmto záka- ci Slávia previedol divadelné predstave­ Slovanov. Boli spojené s uctievaním kul- zom svetskej i cirkevnej vrchnosti tento nie s tanečnou zábavou.“6 Približne tu Slnka a patrili medzi najvýznamnejšie zvyk pretrval do 20. storočia a stretá- od polovice 20. storočia boli majálesy sviatky roka. Vplyvom kresťanstva boli vame sa s nim miestami až do súčasnosti v dedinách organizované i v školách oslavy spojené s menom Jána Krstiteľa (Ordoš 1992: 5) Historické korene tohto ako zábavy pre žiakov základných škôl a ich termín sa ustálil na 24. júna. zvyku súviseli s ľudovou vierou v akti­ a zúčastňovali sa ich i dospelí – hlavne Na Zemplíne sa obyčaj pálenia ján- vizáciu nečistých síl. Ako ochrana pred rodičia, ktorí pripravili pohostenie. skych ohňov nazýval – sobotki, sobutki. nimi mali slúžiť máje, ktorým sa pripiso­ Naplno sa majálesy rozšírili za Slo­ Názov bol pravdepodobne odvodený od vala všeobecná schopnosť ochrany pred venského štátu. Po prevzatí moci komu- termínu pálenia svätojánskych ohňov, negatívnymi silami a zlými duchmi. nistami vo februári 1948 sa prvý máj stal ktoré sa zapaľovali pravidelne v soboty, Máje na Zemplíne boli odrezané vr- symbolom kolektívnych prvomájových od Rusadiel (sviatok zoslania Ducha cholce smrečkov alebo briezky, ozdo- slávností, Sviatku práce, ktoré centrálne Svätého) do dňa svätého Jána (24. jú- bené farebnými papierovými stuhami. organizovali v mestách miestne výbory na). „Slobodné dievčatá so spevom vyšli Mládenci ich tajne stavali v predvečer Komunistickej strany Slovenska. Máje za dedinu, kde mládenci na krížnych ces­ prvého mája, alebo na Turíce (napr. Ple- sa na dedinách v nasledujúcom období tách nachystali ohne, ktoré popri speve chotice, Žipov) pred brány domov dospe­ stavali už v deň 1. mája, centrálne, pred jánskych piesní preskakovali a zabávali lých dievok, ktoré už boli prijaté do vrstvy. MNV – obecným úradom, v prítomnosti sa. Potom sa vrátili do dediny, kde ešte V 20. storočí už máje plnili hlavne ozna- miestnych politických predstaviteľov a za chvíľu potancovali pravdepodobne ka­ movaciu funkciu – mládenec týmto dal sprievodu spevu, hudby a tanca. V niek- ričky a rozišli sa.“ (Muž, nar. 1963, Par- verejne najavo vážny záujem o to-ktoré torých dedinách súbežne pretrvávala tiež chovany) Najčastejšou jánskou piesňou dievča. Meno mládenca, ktorý dievčaťu tradícia stavania mája pred domom vyvo­ bola A na Jana, na Janička, kupala še máj postavil, sa dozvedela dievka až lenej dievky. lastovička (Parchovany). na tanečnej zábave, pretože ten ju prvý Po páde komunistického režimu ma- Pálenie jánskych ohňov bolo na vyzval do tanca. Bežne sa stávalo, že ak jálesy na určitú dobu zanikli, čo jednak Zemplíne bežne rozšírené približne do mali o jednu dievku záujem dvaja alebo ochudobnilo spoločenský život vidiecke- tridsiatych rokov 20. storočia. Miestami, viacerí mládenci, ničili máj svojho súpera ho obyvateľstva a taktiež sa vytratila jed- zväčša tam, kde udržiavanie tohto zvyku a svoj máj si museli strážiť. Práve z tohto na príležitosť, vhodná pre osvojovanie podporovala miestna folklórna skupina, dôvodu v niektorých dedinách máje za­ si tanca. V súčasnosti znovu dochádza sa tento zvyk udržal i dlhšie. Napr. v Par- kladali na komín, alebo strechy domov k obnovovaniu organizovania majálesov, chovanoch sa konali až do roku 1960 (Tušice, Choňkovce). Na južnom Zem- avšak vo forme plesov, určených hlavne (Dúžek – Garaj 2001: 365). plíne (Leles) bolo okrem stavania májov pre dospelých. zvykom, že mládenci nechali svojej milej Stavanie májov a s tým spojené 7. Dožinkové slávnosti pod oknom zahrať „serenádu“. V tú noc zábavy mládeže v predvečer prvého má- Žatva bola v minulosti považovaná mládenci stvárali i rôzne žarty – napr. ja, či na svätodušné sviatky, pretrvalo až za najdôležitejšiu udalosť v hospodár- diev­ke, ktorá pohrdla pri tanci nejakým do 20. storočia a tento zvyk sa tešil veľkej skom roku roľníka. Letný cyklus poľno- mládencom, na znak pomsty vyniesli obľube vo všetkých skúmaných lokalitách. hospodárskych prác uzatvárala dožinko- mládenci v noci na strechu jej domu voz, V druhej polovici 20. storočia, keď pozícia vá slávnosť a pohostenie, nazývané ol­ alebo jej postavili suchý máj zo zoschnu- prvého mája ako sviatku práce bola pod- domaš. Začiatkom 20. storočia sa konali tého stromčeka alebo tŕnia. porovaná oficiálnymi novým spoločensko- na veľkých gazdovstvách, kde si na ža- Večer prvého mája, sa potom konali politickými pomerami, sa zmenil aj tradičný tevné práce najímali sezónnych pracov- tanečné zábavy, majálesy, ktoré sa or- ľudový ráz májových slávností v oficiálno- níkov z menej úrodných severných časti ganizovali zväčša vo voľnej prírode. politický, stelesnený hlavne sprievodmi so regiónu. Dožinky ako slávnosť spočívali Ešte koncom 19. storočia boli ma- socialistickými heslami, „ľudové veselice“ v slávnostnom odovzdávaní dožinkové- jálesy meštianskou, resp. stavovskou boli druhoradým pokračovaním spriev- ho venca gazdovi, za príhovoru zo ža-

130 PROMĚNY TRADICE tevných vinšov a spevu piesní. V Trho- JRD. S ich postupným zánikom v de- už svojo špivaľi. A to tu chlapci špivaľi, tu višti spievali: Otvirajce vrata, paňi naša väťdesiatych rokoch sa vytrácali z ka- dzivčata. Jedni pri karčme, druhi na tam­ zlata. Ňešeme vam veňec zos čisteho lendárneho cyklu i miestne dožinkové tim koncu, že zo všadzi sce čuľi všeľijaki zlata, zoš pšeňički klasu, žebi sce po­ slávnosti. Miestami, v južných oblasti- špiv.“ (Žena, nar. 1938, Parchovany) znaľi našu vernu lasku. (Žena, nar. 1920, ach, kde poľnohospodárske združenia Termín konania tanečných zábav Trhovište) Gazda s gazdinou sa žencom pretrvali, sa dožinky symbolicky, obvyk- začiatkom 20. storočia podliehal v tra- a žniciam za prácu poďakovali a pohostili le formou odovzdania venca, oslavujú dičnom vidieckom prostredí určitým oby- ich. Potom nasledovala tanečná zábava naďalej. čajovým normám. Išlo predovšetkým za sprievodu harmoniky, alebo v prípa- o cirkevné zákazy konania zábav počas de, že išlo o majetnejšieho gazdu, i celej 8. Tanečné zábavy adventu a predveľkonočného pôstu, ale muziky, na ktorej sa tancovali tance, ako Najrozšírenejšiu základnú skupinu i pri pracovnom vypätí roľníckeho obyva- na bežných zábavách. K zábave často viackrát sa opakujúcich tanečných príle- teľstva v období žatevných prác. Taneč- patrilo i obväzovanie gazdu povrieslami žitostí v priebehu roka, významne pris­ né zábavy sa počas roka konali v miest- a jeho dvíhanie do hora, čo malo zabez- pievajúcu k tradovaniu ľudového tanca, nou tradíciou ustálených termínoch pečiť dobrú úrodu v budúcom roku. predstavovali v 20. storočí tradičné taneč- v priebehu roka, v niektorých dňoch pra- Po druhej svetovej vojne došlo né zábavy. V relatívne uzavretom dedin- covného pokoja – najčastejšie v nedeľu, v päťdesiatych rokoch k zmenám vlast- skom prostredí boli tiež príležitosťou pre alebo v ich podvečer. níctva poľnohospodárskej pôdy v dôsled- stretávanie sa mládeže i ostatného oby- Zábavy spojené s kalendárnymi sviat­ ku kolektivizácie a v rámci programu vateľstva. Zároveň poskytovali možnosť kami sa konali napr. na deň sv. Štefana. socializácie dediny boli zakladané Jed- pre manifestovanie tanečných a spevác- Po druhej svetovej vojne začali zábavy aj notné roľnícke družstvá (JRD). Tie na- kych schopností jednotlivcov, čím zohrá- v posledný deň roka – na Silvestra. Roz- hradili pôvodných súkromných majiteľov vali významnú úlohu pri uchovávaní a for- šírené a obľúbené boli i fašiangové zá- roľníckej pôdy a špecificky, okázalejšie movaní bežného tanečného repertoáru. bavy, ktoré sme už popísali vyššie. Keď- naviazali na tradíciu dožinkových sláv- Na Zemplíne sa pre tanečné zába- že Veľká noc bola veľkým sviatkom, prvá ností. Okrem miestnych dožinkových vy ustálilo pomenovanie gu hudakom. zábava po veľkonočnom pôste a Veľko- slávností sa konali i oslavy v okresnom Tento názov pretrval približne do konca nočnej nedeli sa konala až na druhý svia­ merítku a ich cieľom bolo manifestovať päťdesiatych rokov 20. storočia, kedy sa točný deň – v pondelok, obvykle však až úspešnosť práce jednotlivých JRD. „Pa­ vytratil spolu s cigánskymi cimbalovými v nedeľu o týždeň. U obyvateľstva kato- mätám si, keď som sa ešte ako brigádnik muzikami, ktoré tvorili inštrumentálny líckeho vierovyznania v Nacinej Vsi sa na družstve zúčastnil dožiniek. To mohlo sprievod k ľudovému tancu. Hudakov prvá zábava po Veľkej noci mohla konať byť v 1976, 1977 roku. Ale to boli take do­ vys­triedali postupne big beatové kapely až na tzv. hurkovu nedeľu, ktorá bola dva žinky, už len oslava, kde sa zjedlo voľa­ (hudbisci) a názov tanečných podujatí sa týždne po Veľkej noci. čo, vypilo. Organizátorom bolo vedenie zmenil na zábavy. Tie približne od pre- Približne od šesťdesiatych rokov družstva. To bolo v Parchovanoch. A ro­ lomu sedemdesiatych a osemdesiatych 20. storočia, v súvislosti s oslabením ná- bili sa už dožinkové slávnosti na okrese, rokov nahradili diskotéky. boženského cítenia, sa termín prvej zá- kde sa ale už pozývali folklórne kolektívy Iný spôsob trávenia voľných ne- bavy posunul už na Veľkonočnú nedeľu, a predával sa veniec prednostovi okre­ deľňajších popoludní a večerov vo vidiec- pričom mládenci vždy netrpezlivo očaká- su.“ (Muž, nar. 1963, Parchovany) kom prostredí, keď sa nekonala v dedine vali polnoc, kedy začali polievať dievča- Podobný osud postihol v druhej po- možno povedať „riadna organizovaná“ tá. V súčasnosti usporiadanie veľkonoč­ lovici 20. storočia aj vinobrania, ktoré sa zábava, predstavovalo stretávanie sa nej zábavy nepodlieha pravidlám. robievali v južných vinárskych oblastiach mládeže na valaľe. Dievčatá spravidla V letnom i jesennom období pre spo- regiónu.7 Po združstevnení a znárodne- spievali a tancovali karičky a mládenci ločenský život obyvateľov mali v prvej po- ní vinohradov a následnom zakladaní v skupinách vyspevovali ťahavé viachlas- lovici 20. storočia význam tzv. odpustové štátnych majetkov, sa robievali oslavy né piesne. Sem tam niektorý mládenec slávnosti – otpust, hodi,8 počas ktorých ukončenia zberu hrozna, ktorých sú- vytiahol ústnu harmoniku, prípadne sa sa každoročne konali i tanečné zábavy. časťou bol bál: „Keď to prešlo na štátny pridal nejaký iný hudobný (napr. husle), Napr. v Trhovišti to bolo vo sviatok sv. Já- majetok, po skončení vinobrania sa robil alebo pracovný nástroj (napr. rajbačka na, v Parchovanoch sviatok sv. Štefana bál.“ (Žena, nar. 1925, Černochov) – Hermanovce nad Topľou), ktorý tvoril – Kráľa a v Tušiciach vo sviatok sv. On- Oslavy spojené s ukončením žatvy hudobno-rytmický podklad i pre párový dreja. Počas odpustových zábav boli na a vinobrania boli počas druhej polovice tanec: „V ňedzeľu, kedz hudaci ňehraľi, nich časté návštevy mládeže zo sused- 20. storočia úzko späté s existenciou po valaľe chodľi dzivki špivajuci. Parobci ných dedín.

131 PROMĚNY TRADICE

Okrem výročných sviatkov by som vycestovať za zábavou aj do vzdialenej- ňe bulo, ta ňešľebodno bulo švicic, hrac, chcela spomenúť i také príležitosti, ako ších miest. Zväčšenie diapazónu dostup- ľem po kradzme.“ (Žena, nar. 1928, Tr- boli oslavy štátnych, politických, spolko- nosti tanečných zábav vidieckej mládeže hovište) vých a iných sviatkov, konaných v urči- vplývalo i na podoby tanca v okruhoch V Tušiciach sa počas druhej sveto- tých obdobiach, ktoré sa spájali taktiež lokalít a mikroregiónoch Zemplína. vej vojny konávali miesto zábav tzv. ča- s tanečnými zábavami. Takými boli napr. Z výskumov vyplýva, že spôsob a in- jové večierky, ktoré poskytovali mládeži v medzivojnovom období oslavy vzniku tenzita tanečného života do prvej sveto- možnosť stretávať sa. „A za Slovensko­ Československej republiky dňa 28. ok- vej vojny boli takmer stabilné, bez väč- ho štatu, za vojni, bulo zakazane zabavi, tóbra, alebo aktivity Osvetového zboru, ších zmien. Určitú stagnáciu, narušenie, robiľi še čajovo večierki. Ta každa roveň o čom svedčia i zápisy v obecných kro- zapríčinili vojnové roky 1914–1918, kedy mala u valaľe chižu, dz chodľi na pratki, nikách, napr. v Trhovišti: „Osvetový zbor usporiadavanie tanečných zábav bolo še schadzaľi. A tam toti dzivki sebe vi­ a mládež ako v predošlých rokoch, aj zakazované. Avšak ani zákazy úplne ne- biraľi gavaľiroch. A kedz maľi buc čajo­ toho roku usporiadal šesť divadelných utlmili tanečný život a zábavy sa robie- vo večierki, daľi mi takoho šivoho koňa hier, z ktorých niekoľko bolo spojených vali potajme. „A hevtej vojni, šternaste, a tim dospelim už som nošil pozvanki, že s tanečnou zábavou.“9 V čase Sloven- ta už ňebulo šľebodno. Ja už taki faťoch tedi a tedi. Aľe to bul vojnovi čas.“ (Muž, ského štátu organizovali členovia obec- bul, no už mi mal dvanac roki, trinac, ta nar. 1926, Tušice) ných Hlinkových gárd a Hlinkovej mlá- ňebulo šľebodno. Ta aš ľem pokradme Po skončení druhej svetovej vojny na- deže oslavy narodenia Adolfa Hitlera u Ondave hraľi, tam pot verbami, huda­ stal v dôsledku spoločensko-politických (20. apríla) alebo slávnosti slovenskej ci.“ (Muž, nar. 1906, Trhovište) ­zmien prudký kultúrny rozvoj dediny, čo štátnosti (14. marca), ktorých súčasťou Po skončení prvej svetovej vojny poznačilo i jej tanečný život. Približne od boli i zábavy pre mládež. Ako nóvum sa došlo pod vplyvom politických zmien aj polovice päťdesiatych rokov 20. storočia v tej dobe zavádzali i Mikulášske večier- k zmenám v spoločenskom živote de- sa termín zábav na dedinách začal po- ky. Tie­to príležitosti však až na činnosť diny. Boli zakladané miestne Osvetové stupne presúvať na sobotu. hasičských zväzov a Osvetových besied zbory a Dobrovoľnícke hasičské zbory, Starou formou organizované tanečné mali krátkodobé trvanie, len do skonče- ktoré svojou činnosťou rozširovali mož- zábavy sa postupne vytrácali a v šesťde- nia druhej svetovej vojny. nosti spoločenského, a teda aj tanečné- siatych rokoch 20. storočia ich definitívne V takto vymedzenom období prvej ho života. nahradili moderné zábavy s hudobným polovice 20. storočia sa konávali bežné Počas druhej svetovej vojny (1939) sprievodom big beatových kapiel. tanečné zábavy v nedeľu poobede. V prí- bolo vydané Vládne nariadenie o mimo- Ďalšia zmena vo vývoji tanečných pade, že sa zábava v dedine v nedeľu riadnych opatreniach, ktorým sa okrem zábav nastala približne na prelome se- nekonala, chodievali mládenci a dievky iných bezpečnostných opatrení zaka- demdesiatych a osemdesiatych rokov, gu hudakom do susedných dedín. ­Napr. zovali i tanečné zábavy. Obme­dzenia kedy sa aj v dedinskom prostredí rozšírili Trhovišťania chodievali do Moravian, sa však rovnako ako za prvej vojny veľ- diskotéky, ktoré nahradili tanečné zába- Tušíc, Laškoviec, Pozdišoviec a Šamu- mi striktne nedodržiavali. Napriek zá- vy so živou hudbou. Zároveň sa termín doviec. Tušičania zas chodili do Tušic- kazom sa zábavy konávali dokonca aj konania diskoték definitívne presunul na kej Novej Vsi, Parchovian a Parchovanci v krčmách, alebo na miestach, ktoré sobotu (keďže sa posunul i čas začiat- do Dvorianok, Tušíc, Božtíc. Z ­Pavloviec neboli na očiach, o čom svedčia i zápi- ku i konca zábav do neskorých hodín chodievali do Vysokej a do Čierneho sy v obecnej kronike v Trhovišti, z roku a pondelok bol pracovný deň). Táto for- Poľa atď. Okruh navštevovaných dedín 1942: „...paráda je veľká a každú nedeľu ma pretrvala až do konca 20. storočia. bol v minulosti podmieňovaný ich vzdia- vyhrávajú cigáni v niektorej krčme.“10 „Teras še už zabavi ňerobia, ľem dis­ lenosťou – pretože jediný spôsob prepra- Ináč to nebolo ani nasledujúci rok: „Zá­ koteki. A vekšinu sobotami teras disko­ vy poskytovali vlastné nohy, a financiami bavy, tancovačky, hoci sú úradne zaká­ teki. A chodza i na druhe valali.“ (Žena, – keďže v susednej dedine museli platiť zané, robia sa na čierno.“11 nar. 1938, Parchovany) za vstup na zábavu. K rozšíreniu okruhu Podobne situáciu vykreslila aj infor- Rovnako sa s ľudovým tancom zo ži- navštevovaných obcí v druhej polovici mátorka z danej obce: „Kec bula vojna, vota mládeže vytratili aj tradičné (neofici- 20. storočia teda prispeli dopravné pros­ ta každu ňedzeľu dachtori valal. U nas álne) večerné stretnutia a spev na dedi- triedky – autá a zavedenie pravidelných vojna ňebula, bo bula tam. Aľe u karčme ne, ktoré v minulosti nahrádzali tanečné autobusových a vlakových liniek, ktoré ňešľebodno bulo, ta zato me tu na žabľi­ zábavy. Spev zanikol, nastúpila reprodu- umožňovali prekonať aj väčšie vzdiale- ku pri ciganov tancovaľi, abo pri žobrac­ kovaná hudba a zaužívané miesta stre- nosti. V súčasnosti predovšetkým osob- kej chiži še tancovalo. Po cme. Ta to tedi tania na dedine nahradili pohostinstvá né motorové vozidlá umožňujú mládeži f štiricecdruhim roku, ta ot tedi. Zacme­ a bary.

132 PROMĚNY TRADICE OHLÉDNUTÍ

Záver beh a charakter podujatí došlo v druhej Pramene a literatúra: Tanečné príležitosti spojené s výroč- polovici 20. storočia, pod vplyvom vyššie Beňušková, Zuzana 1998: Tradičná kultúra ným cyklom, ktoré v 20. storočí posky- spomínaných faktorov a udalostí. V se- regiónov Slovenska. Bratislava: Veda. tovali priaznivé prostredie pre ľudové demdesiatych rokoch 20. storočia vi­ Dúžek, Stanislav 1995: Premeny fašiangových tancov a obyčají na Slovensku. Ethnomu­ tance, tvorili rozhodujúce predpoklady diecka mládež vďaka motorovým vozid­ sicologicum 2, s. 99–110. pre tradovanie, uchovávanie a tiež ino- lám, ktoré zjednodušovali a urýchľovali Dúžek, Stanislav 1995: Tanečné príležitosti. vovanie tanečnej kultúry v zemplínskom premiestňovanie na väčšie vzdialenosti, In: Botík, Ján – Slavkovský, Peter (eds.) regióne a jeho obciach. čoraz častejšie odchádzala za zábavou 1995: Encyklopédia ľudovej kultúry Slov­ V skúmaných lokalitách regiónu i do vzdialenejších obcí. enska. 2. časť. Bratislava: VEDA, s. 250. Zemplín sme zaznamenali viacero príle- V osemdesiatych rokoch 20. storočia Dúžek, Stanislav – Garaj, Bernard 2001: Slo­ žitostí, ktoré v prvej polovici 20. storočia aj na zemplínsky vidiek prenikali nové for- venské ľudové tance a hudba na sklonku poskytovali priestor pre ľudové tance. my tanečných podujatí – diskotéky, ktoré 20. storočia. Bratislava: Ústav hudobnej Ich časové vymedzenie, trvanie, prie- úplne vytlačili tradičné tanečné zábavy, vedy SAV. Kronika obce Trhovište, autor záznamu Ján beh, rozmanitý charakter a premeny tra- a s nimi sa vytratili z repertoáru taneč- Michalič, r. 1934. Trhovište. dičných tanečných príležitostí významne ných podujatí vidieckej mládeže aj zem- Kronika obce Trhovište, autor záznamu ovplyvňovali život ľudového tanca vo vi- plínske ľudové tance. K výraznej redukcii neznámy, r. 1942. Trhovište. dieckom prostredí na Zemplíne. tanečného života skúmaných dedín došlo Luther, Daniel 1999: Zabudnuté priadky. Brat- Do druhej svetovej vojny bol počet po roku 1989. Príčinou bol zánik väčšiny islava: Prebudená pieseň. tradičných tanečných kalendárnych prí- vidieckych spolkov a organizácií, ktoré sa Nemcová, Melánia 1992: Chorovody ležitostí pomerne stabilný a odvíjal sa od podieľali na poriadaní tanečných poduja- a dievčenské tance z východného Sloven­ spôsobu života vidieckeho obyvateľstva. tí a sprivatizovanie priestorov kultúrnych ska. Košice: Východoslovenské folklórne združenie. K výrazným zmenám a k redukcii tradič- domov. Nedostatok domácich tanečných Ordoš, Ján 1992: Slávnosti prvého mája. ných tanečných podujatí došlo v druhej príležitostí mládež čoraz častejšie kom- Slovenský východ, 1. 5., s. 5. polovice 20. storočia – priadky, fašiangy, penzovala odchodom za zábavou do Ordoš, Ján 1996a: „Večurki, večarki.“ Hlas jarné a jánske obchôdzky i dožinky. Sú- vzdialenejších dedín i miest. Zemplína, 8. 1., s. 8. viselo to predovšetkým so zmenami ži- Dana Kľučárová Ordoš, Ján 1996b: Fašiangové zvyky votného štýlu vidieckeho obyvateľstva, a zábavy. Hlas Zemplína, 12. 2., s. 9. ku ktorým dochádzalo v dôsledku spolo- Poznámky: Ordoš, Ján 2000: Ej, fašengi, fašengi... Hlas čenských, politických a hospodárskych 1. Inf. žena, nar. 1906, Zemplínska Teplica. Zemplína, 28. 2. 2000, s. 5. zmien. Zároveň však pribudli nové, poli- 2. Informácia z výskumov Jána Ordoša, ktoré Rukopisné záznamy výskumov etnografa J. Ordoša. Súkromný archív autorky. ticky motivované príležitostné spoločen- sú ako pozostalosť v osobnom archíve autorky. Vládne nariadenie zo dňa 16. 3. 1939, ktorým ské podujatia, spojené s oslavami výro- 3. Tamže. sa činia mimoriadne opatrenia pre obvod čí a štátnych sviatkov, ktoré poskytovali 4. K premenám podrobnejšie pozri Dúžek, celého Slovenského štátu. Slovenský priestor aj pre tanečné zábavy. Stanislav: Premeny fašiangových tancov zákonník 1939, číslo 9. Redukcia a postupný zánik väčšiny a obyčají na Slovensku. Ethnomusicologi­ tradičných tanečných príležitostí kalen- cum 2, 1995, s. 99–110. dárneho cyklu v druhej polovici 20. sto- 5. Úryvok z práce Jána Josaya, z pozostalosti ročia však spôsobili prerušenie kontinu- J. Ordoša. VZPOMÍNKA NA HORYMÍRA SUŠILA ity tradovania a uchovávania tradičných 6. Kronika obce Trhovište, autor záznamu Ján Michalič, r. 1934, s. 32. (1928–2010) zemplínskych ľudových tancov a urýchli- 7. Vplyvom maďarského meštianstva sa v tej- li ich presun z jadra na okraj tanečného to oblasti veľmi populárnou spoločenskou repertoáru. Najvýznamnejšiu formu tra- udalosťou pre návštevníkov z rôznych V pondělí 2. srpna 2010 se v obřad- dičných tanečných príležitostí, ktoré po- uhorských miest stali oberačkové ve- ní síni uherskobrodského hřbitova ko- skytovali priestor pre ľudové tance, ich selice, sprevádzané hudbou a streľbou nalo poslední rozloučení s vynikajícím preberanie, uchovávanie a tradovanie, z mažiarov (Beňušková 1998: 12). muzikantem MVDr. Horymírem Sušilem. predstavovali tanečné zábavy vidieckej 8. Rozumej slávnosť na počesť výročia vy­ Kromě rodiny a známých byli přítomni mládeže. sviacky kostola alebo jeho patróna. zástupci folklorní obce – muzikanti a ta- Priebeh a časové vymedzenie taneč- 9. Kronika obce Trhovište, autor záznamu Ján Michalič, r. 1934, s. 38. nečníci souboru Olšava, ve kterém více ných zábav na Zemplíne boli do druhej 10. Kronika obce Trhovište, autor záznamu než padesát let Sušil působil, přijeli ně- svetovej vojny pomerne stabilné. K vý- neznámy, r. 1942, s. 117. kteří bývalí členové valašského soubo- raznejším zmenám, ktoré poznačili prie- 11. Tamže, s. 125. ru Dúbrava z Valašských Klobouk, který

133 OHLÉDNUTÍ koncem čtyřicátých let minulého století byla špatná kvalita vyučujících. Poprvé tento hudební žánr aktivně neprovozo- založil a vedl, i další přátelé z oblasti folk- se tady projevila vlastnost, pro Horymí- val, byl jeho intenzivním a zasvěceným lorního hnutí. ra tak typická. Totiž neochota podřizovat posluchačem. Již za svého působení ve Celý život Horymíra Sušila byl napl- se vedení druhých, bez možnosti uplat- Valašských Kloboukách si pořídil tehdej- něn hudbou. V plné míře o něm platí rče- nit vlastní názor, a naopak snaha hledat ší novinku – gramofon na dlouhohrající ní – muzikant tělem a duší. I když v po- způsob, jak se dobrat stejného, či snad desky (snad jako první v tomto městě) sledních letech již pravidelně veřejně ne- dokonce lepšího výsledku. Takto začíná a svou sbírku hudebních nosičů (později vystupoval – to přenechal mladším – byl dráha hudebního samouka. Její origina- to byla CD) neustále rozšiřoval a doplňo- ve stálém kontaktu s Olšavou, pro kterou lita spočívá v záměně jednotlivých stádií val. Jeho naturelu byla blízká romantická upravoval hudební materiál. Věnoval se „učebního procesu“. Stručně řečeno: Su- hudba, miloval impresionisty, respekto- také výchově mladých muzikantů jako šil postupuje od živého názoru a jeho na- val a se zájmem poslouchal i hudbu dal- externí učitel ZUŠ. Pro ně psal instruk- podobení, příp. zpracování – tj. hudební ších hudebních slohů. Snad jen Bacho- tivní a přednesové skladby. Odešel ne- praxe, ke zhodnocení, třídění a uspořá- vy kontrapunktické kompozice mu byly nadále ve svých 82 letech plný aktivity dání získaných poznatků – tedy hudební svým charakterem poněkud vzdálené. a tvůrčích záměrů, které, bohužel, zůsta- teorii. Výsledek pak je překvapivě stejný, Byl to však folklor, který do života Ho- nou nenaplněny. jako u tradičně vzdělávaného hudební- rymíra Sušila zasáhl rozhodujícím způ- Vydejme se po stopách tohoto boha- ka. Je však třeba dodat, že úspěšnost sobem. Určitě zapůsobilo rodinné pro- tého a pestrého muzikantského života, je v tomto případě podmíněna mírou hu- středí, zejména folklorní orientace matky. pokusme se najít zdroje a podněty, ze debního talentu, ale i neuvěřitelnou pílí, Velkou úlohu však sehrál Valašský krú- kterých rostl Sušilův osobitý a specifický pracovitostí a houževnatostí. žek založený ve Valašských Kloboukách přístup ke zpracování a interpretaci mo- Zastavme se tedy u jednotlivých mez- v roce 1947. Jedním z jeho iniciátorů byl ravského folklorního materiálu. níků, nebo také zdrojů, které spadají do učitel Milan Švrčina, cimbalista a umě- Pocházel z valašskokloboucké větve stádia poznání a praktického osvojování lecký vedoucí muziky. Ten již za studií ve rodu Sušilů, který má své kořeny v Rou- poznaného. O výuce klavírní hry již byla Valašském Meziříčí založil a vedl cimbá- sínově. Tam se také narodil jeho nejvý- řeč. Je nesporné, že i přes její relativní lovou muziku, ve které hráli Vladimír Me- znamnější představitel – sběratel Fran- neúspěch došlo k vytvoření elementár- loun, Jaroslav Jurášek, na klarinet Anto- tišek Sušil. Rodištěm Horymíra Sušila ních technických dovedností, které mohl nín Tučapský a někteří další. Primášem byly Valašské Klobouky. Jeho otec byl dále rozvíjet. Klavír mu plně vyhovoval. kloboucké kapely se stal František Dob- prvorepublikovým důstojníkem, matka Od jednoduchých doprovázených melo- rovolný (tč. učitel v Nedašově), hráli v ní byla významnou národopisnou pracovni- dií přecházel ke složitějšímu vícehlasu, i bývalí členové kapely Floriána Švrčiny cí – zpěvačkou a tanečnicí, sběratelkou „vynalézal“ harmonie, zkoušel impro- (otce Milana Švrčiny) a doplnili ji někteří lidového umění, vyšívačkou, organizá- vizovat a později se pokoušel o vlastní mladí. Také Horymír Sušil – jako klarine- torkou. Aktivně se podílela na činnosti kompozice. Tyto skladebné pokusy do- tista. Proč si zvolil právě klarinet? Zřej- klobouckého Valašského krúžku, spolu- konce zapisoval (což se neobešlo bez mě proto, že jiný hráč na tento nástroj pracovala s brněnským týmem etnomu- zvládnutí notopisu a dalších hudebně nebyl k dispozici. Že se Horymír naučil zikologa Karla Vetterla při sběru lidových teoretických poznatků). Když zjistil, že „pískat“ sám, bez odborného vedení, nás písní jižního Valašska. z něj hudební skladatel pravděpodobně nepřekvapuje. Avšak osudovým nástro- V Hradci Králové, městě, které bylo nebude, začal se věnovat „živé“ hudbě, jem se mu stal cimbál. Uchvátil ho jeho jedním ze služebních působišť jeho ot- té, která se po 2. světové válce, zvláště zvuk i to, že na něm mohl uplatnit a dá- ce, začal navštěvovat reálné gymnázium. mezi mladými, rychle šířila. Byla to hud- le rozvíjet své schopnosti harmonizační, Od roku 1941 žila rodina ve Valašských ba taneční, resp. jazzová – domácí, ale improvizační atd. Je zbytečné dodávat, Kloboukách a Horymír pokračoval ve stu- i cizí, hlavně americké provenience. Živ- že nástroj zvládl rovněž sám, bez pomo- diu na vsetínském gymnáziu, kde také nou půdou bylo studentské prostředí na ci, jen na základě „odezírání“ od jiných v roce 1947 maturoval. V letech 1947– vsetínském gymnáziu a následovně ve cimbalistů. Ne dosti na tom. Prostředky 1953 studoval na Vysoké škole veterinár- Valašských Kloboukách, kde příležitost- a způsob cimbálové hry dokázal inovo- ní v Brně, poté zahájil veterinární praxi ve ně hrával v místních kapelách. vat a obohacovat tak, že dospěl ke zcela Valašských Kloboukách. Od roku 1960 až Vysokoškolské studium v Brně mu specifickému zvukovému výsledku. Ori- do své smrti působil v Uherském Brodě. pak přineslo řadu dalších hudebních ginální byly jeho paličky – krátké, veli- V Hradci Králové se začal učit hře podnětů. Dojmy z návštěv brněnských ce pružné, umožňovaly rychlý pohyb po na klavír, tato výuka však trvala pouhý koncertů formovaly a prohlubovaly jeho strunách a cimbalista s jejich pomocí do- rok a půl. Důvodem pravděpodobně ne- celoživotní vztah k vážné hudbě. I když kázal rozezvučet nástroj do nebývalého

134 OHLÉDNUTÍ dynamického rozsahu. Výsledky se sa- reograficky propracovaná pásma prolo- la z repertoáru souborů, avšak některá mozřejmě dostavily až později. Přispěla žená pěveckými a hudebními kreacemi. ze Sušilovy „tvůrčí dílny“ neztratila ani po k nim praxe v brněnských kapelách, ve K prestižní konfrontaci souborů docháze- půlstoletí na svěžesti a působivosti. kterých hrával na cimbál i klarinet během lo hlavně při Strážnických slavnostech. Cimbálová muzika Dúbrava se v zá- svého vysokoškolského studia - Valašský Jak se s těmito nemalými úkoly vy- věru padesátých let vypracovala me- krúžek Brno a jeho nástupnický Moravský rovnávala kloboucká cimbálová muzika? zi přední valašské i moravské muziky. soubor lidových písní a tanců (MSLPT). Z původní Švrčinovy kapely nezůstal té- Svědčí o tom řada úspěchů, jako např. K jeho spoluhráčům patřili Jurášek, Me- měř kámen na kameni. Těm novým vět- první cena v soutěži malých cimbálových loun, Dobrovolný, Ellinger, Nečas aj. Byl šinou chybělo základní hudební vzdě- muzik ve Strážnici (1959) a druhé místo také členem muziky VŠ veterinární. Tam lání, ne však elán a chuť do práce. Se v celostátní rozhlasové soutěži (1960). se setkal např. se zpěvákem a muzikan- stejným zaujetím, ke kterému přidal ješ- Dominantní osobností byl Horymír Sušil. tem Lubošem Holým. tě potřebnou dávku obětavosti, houžev- Nejen jako umělecký vedoucí, ale i jako K pravému naplnění folklorních ambi- natosti a trpělivosti se dal Horymír Sušil autor všech úprav. Jeho vynikající cimbá- cí Horymíra Sušila však došlo až ve Va- do díla. Rozhodující byla jeho schopnost lová hra pozitivně ovlivňovala zvuk kapely, lašských Kloboukách, kde v roce 1949 upravovat folklorní materiál s ohledem na který byl kompaktní a ve všech složkách zaujal místo Milana Švrčiny, který mezitím schopnosti a možnosti muzikantů. Kvalita vyrovnaný. Mimořádným tvůrčím činem narukoval na vojnu. Shodou okolností to kapely postupně rostla. Přicházeli noví, bylo roku 1954 založení Píšťalkové mu- bylo ve stejném roce, kdy tehdejší Ústav kvalitní hráči, kteří byli schopni hrát i ná- ziky. Na zobcové flétny hrálo deset „píš- pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Brně ročnější hudební úpravy. Vznikala pásma těláků“ – na sopránové hráli dva sólisté, zahájil sběratelskou akci, jejímž výsled- písní, která bychom mohli považovat za ostatní je doprovázeli. Zajímavostí je, že kem byla sbírka Lidové písně a tance „prokomponovaná“, s využitím kontrastu komerčně dostupné byly jen „sopránky“, z Valašskokloboucka I., II. (1955, 1960) tónin a rytmů, s logickým formálním čle- ostatní bylo třeba vyrobit z novodurových obsahující téměř tisícovku lidových písní něním a působivou gradací. Harmoniza- trubek běžně užívaných instalatéry. Zvuk a jejich variant. Významnou pomocnicí, ce vycházela z regionálního charakteru tohoto souboru byl nejen originální, ale průvodkyní a informátorkou brněnských písní. Je zajímavé, že muzikantská pás- i velmi působivý. Je zbytečné dodávat, že etnologů byla Libuše Sušilová spolu se ma tohoto druhu postupem času vymize- vedoucí hlas hrál Sušil, který byl zároveň svým synem Horymírem. Ten se aktivně zapojil do vlastního sběru, seznámil se s pravidly zápisu, především však proni- kl k písňovému bohatství jižního Valašska v autentické interpretaci jeho nositelů. Tyto nové vědomosti a zkušenos- ti se staly Horymíru Sušilovi neocenitel- ným pramenem, ze kterého mohl čerpat ve své nové funkci uměleckého vedou- cího a cimbalisty muziky. Jeho „záběr“ byl však mnohem širší. Působil zároveň jako zpěvák, tanečník, spolupracoval na souborových choreografiích. Byl vlastně ústřední postavou celého souboru. Ten prošel zásadní proměnou. Změnil se jeho název na SPT Pal-Magneton, později byl přejmenován na Valašský soubor Dúbra- va. Podstatnější však bylo, že do soubo- ru přišla řada nových, mladých členů, ta- nečníků i muzikantů. Začínala padesátá léta a folklorní hnutí zaznamenalo nebý- valý rozmach. Rostla kvantita, ale i kva- lita souborové produkce. Improvizovaná vystoupení s náhodně řazenými písněmi Horymír Sušil jako cimbalista a vedoucí valašskokloboucké muziky. Strážnické slavnosti, a tanci byla minulostí, vystřídala je cho- počátek padesátých let 20. století. Foto ze soukromého archivu A. Bařinky.

135 SPOLEČENSKÁ KRONIKA autorem všech skladeb. Píšťalková muzi- kolikrát zahrál na cimbál se svými kama- lové, když zvolil poněkud odlišnou cestu. ka získala v roce 1955 v celostátní soutě- rády i mladými klobouckými muzikanty. Jistě, nešlo o to vynechat základní tech- ži lidové umělecké tvořivosti v Praze stří- Valašské písně v podání Olšavy zazněly nickou průpravu. Ale již etudy vycházely brnou medaili. Úspěchy souboru Dúbrava na slavnostním koncertu věnovanému je- z živého hudebního materiálu, řešily jed- byly vrcholem působení Horymíra Sušila ho 80. narozeninám a také při posledním notlivé problémy a směřovaly k praktic- ve valašském folklorním hnutí. rozloučení v Uherském Brodě. kému využití v přednesových skladbách. Roku 1960 se po svatbě odstěhoval Trvalým inspiračním zdrojem se Su- Asi je zbytečné dodávat, že jejich auto- do Uherského Brodu, kam následoval šilovi stal Bímův zápis hry popovského rem byl sám pedagog, který, v rámci tzv. svou ženu Elišku, členku souboru Olša- Jiřího Košelky a jeho hudců. Dokladem individuálního přístupu, je svým žákům va. Primášem tam byl Jaromír Procház- je rukopisná studie nazvaná Hra starých „šil přímo na tělo“. Horymír Sušil vyučo- ka, se kterým se Sušil spřátelil během své hudců z Popova. V komentáři k jednotli- val hře na cimbál, klarinet a kytaru (sám základní vojenské služby ve Znojmě v le- vým písním velmi důkladně rozebírá me- byl výborným kytaristou). Jeho Moravské tech 1956–1958. Pro Olšavu byl velkou lodickou, rytmickou a harmonickou strán- cimbálové etudy (Ostrava 1985) se staly posilou. Nejdříve jako klarinetista, pak ku tohoto jedinečného záznamu. Seriózní uznávaným studijním materiálem. Suši- cimbalista a rovněž jako autor hudebních a odborně fundovaný přístup činí z této lovy pedagogické metody asi nejsou uni- úprav. Do historie souboru se výrazně za- studie materiál, který by mohl zaujmout verzálně použitelné. Jsou příliš vázány na psal také jako sólový zpěvák. Pásmo pís- etnology, příp. muzikology. K tomuto po- jeho individualitu. Také zřejmě nesměřují ní z Kopanic, které sám upravil, získalo jednání je přiložena část obsahující Su- k výchově budoucích profesionálů. Jed- 1. cenu ve strážnické soutěži roku 1964. šilovy úpravy lidových písní z Valašsko­ no je však nesporné. Dovedou v žácích O bohaté činnosti souboru Olšava, řadě kloboucka, které vycházejí ze způsobu vyvolat živý zájem o hudbu a dát jim ná- úspěchů na vystoupení doma i v zahra- hry hudců z Popova. Zajímavé je i upo- vod pro muzicírování i poslouchání hudby ničí, ocenění v soutěžích, rozhlasových, zornění na příbuznost hudecké hry z Va- v celém dalším životě. televizních, filmových snímcích apod. lašskokloboucka a sousedních Kopanic. Horymír Sušil byl nejen vynikající mu- existuje řada autentických dokladů a svě- I po ukončení veřejné souborové ak- zikant, ale také skvělý člověk. O někte- dectví přímých účastníků. Na všech těch- tivity se Sušil plně a mnohostranně věno- rých jeho vlastnostech již bylo pojednáno to nesporných úspěších je výrazně po- val hudbě. Pokračoval ve své upravova- v souvislosti s jeho tvůrčí a interpretač- depsán také Horymír Sušil. Jeho aktivní telské činnosti. Zajímavostí je, že přitom ní činností. Dále je třeba zdůraznit jeho souborový život trval více než čtyřicet let. začal využívat počítačové techniky – no- skromnost, přátelské a nekonfliktní cho- Pak cimbálové paličky symbolicky předal tačního softwaru, kterým zrychlil a zefek- vání, nezištnost a snahu v případě po- svému synu Hynkovi. S Olšavou však zů- tivnil svůj tvůrčí proces. Upravoval, jak již třeby všestranně pomáhat. Jeho jméno stal nadále ve spojení svými novými úpra- bylo uvedeno, pro Olšavu i další zájem- bychom marně hledali mezi nositeli titulů vami i příležitostným účinkováním. ce, mj. pro bratislavský OĽUN Miroslava a ocenění, kterými byli v poslední době V jednom retrospektivním rozhlaso- Dudíka a BROLN. Nevyhýbal se ani hud- vyznamenáni mnozí představitelé folklor- vém pořadu byl nedávno Horymír Sušil bě jiných regionů, či dokonce odlišných ního hnutí. Úvaha o objektivitě hodnotí- prezentován jako slovácký cimbalista hudebních žánrů. cích kritérií a vůbec smysluplnosti tohoto a upravovatel. Při veškerém respektu ke Mimořádně záslužné a podnětné bylo výběru není předmětem této vzpomínky. všemu, co v uherskobrodské Olšavě bě- jeho pedagogické působení. Začal vlast- Snad se nabízí námět k zamyšlení, nako- hem půlstoletí vykonal, není toto zařaze- ně vyučovat již ve chvíli, kdy se stal ve- lik tato glorifikace jednotlivců či kolektivů ní zcela přesné. On si totiž, až do konce doucím muziky. Předávání vědomostí pomůže zachovat či rozhojnit folklorní dě- svého života, uchoval sounáležitost se a zkušeností mladým i starším bylo jed- dictví. Zda se lidové umění v autentické svým rodným Valašskem. Svědčí o tom nak jeho pracovní náplní a také nezbyt- nebo stylizované podobě nestává pouze např. spolupráce s cimbálovou muzikou nou podmínkou jakéhokoliv pokroku. prostředkem k naplňování osobních cílů. Kašava, se kterou vystoupil na koncer- Osvědčoval přitom neobyčejný takt i tr- Není však pochyb, že mnozí z těch vy- tech a natočil několik snímků v ostrav- pělivost, dovedl motivovat a „zapálit“. A to znamenaných si toto ocenění za svůj ce- ském rozhlase. Jeho Točené z jižního Va- jsou jedny ze základních podmínek úspě- loživotní přínos folkloru zaslouží. Úvaha, lašska se staly součástí kmenového re- chu pedagogického procesu. Když skon- proč byl Horymír Sušil při tomto výběru pertoáru této kapely. Rovněž snímky na- čil své zaměstnání a odešel do důchodu, opomenut, se v tomto okamžiku jeví jako točené ostravským Technikem dokumen- rozhodl se pro externí pedagogické půso- irelevantní. To, co pro folklorní hnutí vy- tují Sušilův originální a nenapodobitelný bení na základních uměleckých školách. konal, se bezesporu stalo neodmyslitel- zpěv. Ani na své rodiště nezapomínal. Při Pravděpodobně si vybavil svou proble- nou součástí jeho historie. Setkání muzikantů Bílých Karpat si ně- matickou výuku klavírní hry v Hradci Krá- Antonín Bařinka

136 ROZHOVOR

ROZHOVOR S JUBILANTEM ze. A v roce 1964 jsem se stal ředitelem novila též vydávání Národopisného věst- JOSEFEM JANČÁŘEM Slováckého muzea. Ke spolupráci v ra- níku československého. K této „morav- dě muzea a v redakční radě sborníku ské“ skupině se přidali i další etnografo- Slovácko jsem přizval Václava Frolce, vé z Prahy a z Bratislavy (Josef Vařeka, Na světě žije řada osobností, které Dušana Holého, Oldřicha Sirovátku, Jo- Jaroslav Kramařík, Ján Podolák, Adam významně zasáhly do dění kolem sebe. sefa Tomeše a Karla Pavlištíka. Pranda a pak i další). Ani naše země a náš obor (etnologie) nejsou výjimkou. Jednou z nich je i eme- Ve Slováckém muzeu ses zaměřil na Ovšem rodné Slovácko Ti bylo malé. ritní ředitel Národního ústavu lidové kul- nebývalou podporu jeho publikační Své aktivity jsi zaměřil i do zahraničí. tury ve Strážnici PhDr. Josef Jančář, činnosti. O co konkrétně šlo? Kam? CSc. (nar. 16. 6. 1931), který stál mimo Kromě pokračování vydávání dalších V roce 1965 jsem v Národním etno- jiné rovněž u zrodu časopisu Národopis- ročníků Slovácka jsem připravil první sva- grafickém muzeu v Bělehradě dohodl ná revue. U příležitosti jeho životního ju- zek ediční řady Kultura a tradice, v níž vzájemnou výměnu výstav. Už na pod- bilea jsme jej požádali o rozhovor. vyšlo v dalších letech několik monografií. zim roku 1965 se ve Slováckém muzeu V roce 1969 jsem také zahájil vydávání uskutečnila výstava Lidové umění Jugo­ Jaké byly Tvé cesty za vzděláním, co ediční řady Technologie lidové výroby. slávie a na jaře příštího roku v Bělehradě Tě ovlivnilo? První tři svazky vyšly v Uherském Hra- výstava Lidová hrnčina v Českosloven­ Po ukončení měšťanky v Uherském dišti a po mém nuceném odchodu z mu- sku. Každá instituce vydala ke své vý- Brodě v roce 1946 jsem nastoupil na zea převzalo vydávání dalších svazků stavě i katalog. Obdobně byly uspořádá- odbornou školu textilní v Šumperku, Ústředí lidové umělecké výroby v Praze ny výstavy s rumunskými a bulharskými kde jsem získal v roce 1948 výuční list a vydávalo je ve Státním nakladatelství partnery v letech 1967 a 1969. Využíval tkalce a pracoval v místní fabrice. Od 1. technické literatury. Redakční rada sbor- jsem institutu mezivládních kulturních září 1949 jsem byl přijat na salesiánské níku Slovácko se v roce 1964 podílela dohod a na náklady ministerstva kultu- církevní gymnázium v Mníšku pod Brdy. také na vzniku čtvrtletníku Národopisné ry se mně podařilo uskutečnit výzkum Už v dubnu 1950, při známé proticírkev- aktuality, které v redakci Josefa Tomeše v rumunské obci Baia Mare, osídlené ní akci, bylo gymnázium zrušeno. Vrátil začalo vydávat tehdejší Krajské středis- na počátku 19. století rodinami z Kyjov- jsem se do továrny v Šumperku, připravil ko lidového umění ve Strážnici, dnešní ska. Článek z výzkumu jsem publikoval se na rozdílové zkoušky a ještě v roce Národní ústav lidové kultury. Tato parta v Českém lidu v roce 1970 pod titulem 1950 jsem byl přijat do sexty na gym- odborníků z iniciativy Václava Frolce ob- Slovácká obec v rumunském Banátě. náziu v Uničově. Odtud jsem přestoupil na gymnázium v Uherském Brodě, kde Po roce 1968 nastalo pro Tebe těžké jsem v roce 1953 maturoval. Po matu- životní období. Perzekuce Tě zasáhla ritě jsem se přihlásil ke studiu národo- na řadu let. I v prostředí zemědělské- pisu v Brně. A po skončení studií jsem ho družstva, kde jsi nakonec skončil, z podnětu profesora Antonína Václavíka ses snažil udržet své vědecké a osob- nastoupil do Slováckého muzea v Uher- ní kontakty s oborem. Ostatně, to už ském Hradišti. Navázal jsem tak na jeho znám i já z našeho ústavu, kam jsem sběratelskou a muzejní činnost v tomto po vojně nastoupil. Vždy ses zúčast- zařízení. V roce 1959 jsem zde inicioval ňoval jednání redakční rady Národo- vydávání sborníku Slovácko, který vy- pisných aktualit, ovšem v zápise o To- chází dosud. bě nesmělo být ani písmeno – sankce by byly tvrdé. Ale dlouho jsi v muzeu nezůstal. Ode- Ano, v roce 1970 jsem byl odvolán šel jsi na pár let pracovat jinam. Kam? z funkce ředitele Slováckého muzea V roce 1961 jsem přijal místo vý- a dostal jsem zákaz činnosti v oblasti zkumného pracovníka v nově otevřeném kultury. Ovšem na Krajském středisku uherskohradišťském oblastním středisku památkové péče a ochrany přírody v Br- Ústředí lidové umělecké výroby. Zabýval ně se mně podařilo získat místo tajem- jsem se zde výzkumem a dokumentací níka komise pro přípravu mezinárodní lidových výrobních technologií ve spolu- konference architektů k problematice vý- práci s etnografy z ústředí ÚLUVu v Pra- ... stavby muzeí v přírodě. Konference se

137 ROZHOVOR konala v roce 1971 ve Vysokých Tatrách Tak tomu bylo až do přelomového ro- jím čestným členem. V letech 1990–1994 a v Brně a já jsem pro ni připravil výsta- ku 1989. Co se stalo potom? jsem se podílel i na politických aktivitách vu Lidová architektura v Českosloven­ V roce 1990 jsem byl na základě v místě bydliště zejména jako člen zastu- sku. Ale na zásah sekretariátu okresního konkurzu jmenován ředitelem Ústavu li- pitelstva města Uherské Hradiště. výboru KSČ v Uherském Hradišti jsem dového umění ve Strážnici a podařilo se přišel i o práci na památkovém středisku mi zařadit jej mezi organizace zřizované Jak bys shrnul v kostce svůj profesní v Brně a tak jsem se v roce 1972 stal a přímo řízené ministerstvem kultury pod život? členem JZD v Lipově. názvem Národní ústav lidové kultury. By- Vedle organizátorské činnosti jsem Podařilo se mně udržet kontakty lo to nezbytné, protože velmi rychle došlo na všech pracovištích usiloval také s kolegy na univerzitě v Brně i s tehdej- ke zrušení takřka celé sítě státních kul- o odbornou a vědeckou činnost. V prv- ším Ústavem lidového umění ve Stráž- turních zařízení. Od těch okresních až po ních letech po promoci ve Slováckém nici. Především díky porozumění jeho ústřední. Viděl jsem perspektivu a mož- muzeu, ale zejména v druhé polovině ředitele dr. Vítězslava Volavého jsem nost prosadit se na centrální úrovni a v ce- šedesátých let jsem věnoval pozornost v JZD vytvořil skupinu, která na základě lostátním měřítku. Nahrávala tomu i situ- národopisné muzeologii. V sedmdesá- smlouvy pomáhala v rámci tzv. přidruže- ace ve světě. Právě v roce 1989 vydalo tých letech to byly otázky lidové kultu- né výroby budovat strážnický skanzen. UNESCO „Doporučení k ochraně tradiční ry hmotné, zejména budování interiérů Skupina na podkladě mé dokumenta- a lidové kultury“. Tento dokument naznačil v objektech v muzeích v přírodě. Záro- ce převezla lipovskou kovárnu, seníky i směr, kam se bude ubírat vývoj v oblasti veň až do konce osmdesátých let jsem z Javorníka a především hotovila došky péče o nehmotné kulturní dědictví. Museli se zabýval vývojem tradiční zemědělské a pošívala střechy dostavěných objektů. jsme se tomu nejen přizpůsobit, ale měli agronomie a agrotechniky. Od osmdesá- V zimě po dohodě s Josefem Tomešem jsme i možnost jak na sebe upozornit, jak tých let jsem se zaměřil na folklorismus jsem v dílnách jednotného zemědělské- prorazit s našimi představami a záměry. a na některé teoretické otázky v oboru ho družstva zabezpečoval konzervaci A tak vznikl nový statut ústavu a tak se etnografie. Zpracoval jsem sám nebo ve sbírkových předmětů, hlavně hospodář- i rozvíjela jeho činnost v dalších letech. spolupráci s historiky také vlastivědné ského nářadí a předmětů pro interiéry Také jsem modernizoval formát Národo- monografie několika obcí. objektů ve skanzenu. pisných aktualit, které dnes vycházejí pod *** V roce 1978 zemřel Josef Tomeš názvem Národopisná revue. Je třeba říci, že PhDr. Josef Jančář, a Vítězslav Volavý mě v roce 1979 po Nově utvořená Ředitelská rada Ústa- CSc., patří skutečně mezi výrazné osob- složitých vyjednáváních na stranických vu lidové kultury, jejímiž členy se stali nosti české etnologie. Přes všechny peri- orgánech přijal do ústavu jako odborné- etnografové a folkloristé z Prahy, Brna petie svého života zůstává věrný svému ho pracovníka s podmínkou, že nesmím a Bratislavy, byla iniciátorem mnoha ná- přesvědčení a poslání vědeckého pra- mít pod sebou ani jednoho pracovníka. mětů, které přispěly k tomu, aby se ústav covníka. Výsledky jeho práce jsou toho Podílel jsem se na dokumentaci tradič- stal skutečně celostátní institucí v obo- dobrým dokladem. Nás, pracovníky Ná- ního zemědělství a zpracovával scéná- ru folklorismu. K tomuto tématu přinesla rodního ústavu lidové kultury ve Strážnici ře expozic ve zpřístupněných objektech Národopisná revue celostátní anketu ke a redakční radu Národopisné revue, těší skanzenu. Vznikly tak expozice Morav- zmíněnému dokumentu UNESCO, byly zejména to, že má stále chuť do práce ských Kopanic, Luhačovického Zálesí zahájeny přípravy k videodokumentační- a že je spolehlivým a výkonným odborní- a vinohradnictví. Zároveň jsem využil mu projektu Lidové tance v Čechách, na kem. Jeho práce byla už vícekrát po zá- poznatky z práce v JZD a zpracoval his- Moravě a ve Slezsku a podařilo se reali- sluze oceněna. V roce 2000 získal Stříbr- torii budování JZD v okrese Hodonín. zovat finančně náročnou stálou expozici ný odznak Středoevropské sekce CIOFF, Osmdesátá léta byla pro mne obdobím Nástroje lidové hudby v České republice. v roce 2001 Cenu ministra kultury Artis odborných aktivit. K vydání jsem připravil Podílel jsem se i na přípravě a realizaci Bohemiae amicis. A v roce 2008 obdržel dvě monografie: o tradičním zemědělství projektu videodokumentace tradičních Cenu ministerstva kultury za celoživotní a o lidové umělecké výrobě na Moravě. technologií lidové výroby s názvem Li­ péči o tradiční lidovou kulturu, Cenu Zlín- Kromě toho jsem zpracoval dvanáct scé- dová řemesla a lidová umělecká výroba ského kraje Pro amicis musae a Cenu nářů o technologiích lidové výroby a o li- v České republice. A k folklorismu – v roce města Uherského Hradiště za rok 2008. dových tradicích vůbec pro brněnskou 1993 se podařilo ustavit Českou národní Milý Jožko, děkujeme Ti za léta ne- redakci Československé televize. Začal sekci CIOFF, tedy sekci Mezinárodní ra- jen práce, ale i přátelství. Do dalších let jsem se věnovat také teoretickým otáz- dy pořadatelů festivalů folkloru a lidového Ti přejeme hodně zdraví, štěstí a osobní kám etnografie, zejména ve vztahu k bu- umění, která sídlí ve Strážnici. Byl jsem pohody. Mnogaja ljeta! dování muzeí v přírodě. jejím prezidentem a od roku 2000 jsem je- Jan Krist

138 SPOLEČENSKÁ KRONIKA

K OSMDESÁTINÁM nosti Slováckého muzea v éře, kdy byl valu ve Strážnici (2005), dále cenná pu- JOSEFA JANČÁŘE jeho ředitelem, a konče výše zmíněnou blikace Strážnické inspirace dokumen- transformací strážnického Ústavu lidové- tující padesát let činnosti NÚLK (2006) ho umění v Národní ústav lidové kultury a bohatě obrazově vybavená monogra- Naše zdravice je určena PhDr. Jose- (NÚLK). Tady vytvořil J. Jančář především fie Národopisné slavnosti a folklorní fes­ fu Jančářovi, CSc., emeritnímu řediteli prostor a podmínky pro vznik pracovního tivaly v České republice (2007), jejímž Národního ústavu lidové kultury ve Stráž- týmu, k jehož úspěchům přispívala a do- spoluautorem je Jančářův nástupce v ře- nici, v jehož čele stál v letech 1990–1996 dnes přispívá spolupráce s řadou vyso- ditelské funkci NÚLK Jan Krist. V centru a který se pod jeho vedením a s jeho vý- ce kvalifikovaných externích odborníků jubilantova současného badatelského raznou osobní zásluhou transformoval z předních vědeckých a kulturních insti- zájmu jsou problémy vyplývající z obsa- v jedinou celostátní institucí zaměřenou tucí České republiky. Jsme přesvědčeni hu jím iniciovaného symposia s názvem na péči o tradiční lidovou kulturu, přímo o tom, že právě jubilantova schopnost Etnologie – současnost a terminologické řízenou Ministerstvem kultury. rozvíjet efektivní spolupráci pracovního otázky (2008). Lze předpokládat, že spo- Osmdesátiletý jubilant (*16. 6. 1931 týmu NÚLK s širokým okruhem speciali- luredigování k tisku připraveného etno- Těšov) i nadále disponuje činorodým zovaných externistů umožnila úspěšnou logického slovníku bude také vyvrchole- životním a pracovním elánem, který jej realizaci významných výzkumných, do- ním Jančářova zaměření na toto téma. provázel ve všech často složitých život- kumentačních a edičních projektů, které Výše zmíněný činorodý pracovní elán ních situacích a který je spolu s osudo- zafixovaly specifickou oborovou profilaci J. Jančáře je také příčinou toho, že se po- vou „posedlostí oborem“ bezpochyby i odbornou prestiž NÚLK ve struktuře ade- dobně jako na poli odborném „vyvíjela“ hlavní příčinou jeho košaté a úctyhod- kvátních oborových institucí v ČR. Připo- situace jubilanta i na poli společenském – ně bohaté životní bilance. A tak víc než meňme např. projekt videodokumentace uznání jeho práce a zásluh vyústilo udě- k podání statistického přehledu publikač- Lidová řemesla a lidová výroba v České lením Čestného členství České národní ní činnosti, odborných i společenských republice, monumentální a dosud nedo- sekce C.I.O.F.F. (20. 4. 2000) a Stříbrné- aktivit J. Jančáře, které jsou v podstatě ceněnou videodokumentaci Lidové tance ho odznaku C.I.O.F.F. za zásluhy (22. 6. zmapovány (mj. v Biografické části Ná­ z Čech, Moravy a Slezska s její druhou 2000), Medaile ministra kultury Artis Bo- rodopisné encyklopedie Čech Moravy řadou Mužské taneční projevy. Z boha- hemiae amicis (11. 9. 2001), Čestného a Slezska, 2007 a v Bibliografické přílo­ té ediční činnosti pak při této příležitosti členství Národopisné společnosti (15. 11. ze Národopisné revue č. 7, 1996) láká zmiňme periodikum Národopisná revue 2002), Ceny Zlínského kraje Pro amicis tato příležitost ke zdůraznění, že důle- s unikátní řadou personálních biblio- musae (10. 12. 2008), Ceny Ministerstva žitým zdrojem onoho elánu je prostředí, grafických příloh, strážnická symposia kultury za rozvoj péče o tradiční lidovou v němž vyrůstal. Odtud má nejen bez- a jejich sborníky, řadu metodických mo- kulturu (25. 3. 2008) a Ceny Města Uher- prostřední zážitky ze specifických rysů nografií i edici tradiční lidové hudby na ského Hradiště za rok 2008). společenského života, v němž ještě plni- CD. Zvláštní zmínku v této stručné bilan- S kolegiálním respektem k úctyhod- ly svou funkci některé prvky lidové kultu- ci si nepochybně zaslouží „vlajková loď“ né životní bilanci přejeme Josefu Jančá- ry, které se později staly předmětem jeho NÚLK, jíž je Mezinárodní folklorní festival řovi do dalších let pevné zdraví, pohodu odborného zájmu, ale i osobnostní rysy Strážnice, patřící k nejstarším a nejpres- v práci, jíž se bude k prospěchu morav- získané aktivní, fyzicky náročnou pra- tižnějším folklorním festivalům v Evropě. ského národopisu, ale i k vlastní potěše covní účastí v provozu rolnického hospo- Nemůže tedy překvapit, že jubilan- nepochybně i nadále pilně věnovat. dářství. Jsem přesvědčen o tom, že ze- tův odchod na odpočinek v roce 1996 Karel Pavlištík jména odtud pramení Jančářova schop- neznamenal útlum jeho pracovní a spo- nost usilovného pracovní nasazení, vždy lečenské činnosti. Právě naopak – stal preferujícího konkrétní činy před vzneše- se počátkem období nové intenzivní ba- nými slovními proklamacemi, adorujícími datelské, publikační a editorské činnos- K JUBILEU MIRJAM MORAVCOVÉ jeho úctu k hodnotám tradiční kultury. ti, jejímž výsledkem je mj. editorství pro Především s vědomím této skutečnos- moravskou etnologii klíčového 10. svaz- ti lze porozumět počínání jubilanta v klíčo- ku Nové řady Vlastivědy moravské s ná- Ten, kdo potká čipernou badatelku vých životních situacích i v jeho profesní zvem Lidová kultura na Moravě (2000), na konferenci nebo na fakultě, těžko kariéře. Působením v týmu Ústředí lidové historii MFF Strážnice věnovaná mono- uvěří, kolik „Velkých pátků nese na zá- umělecké výroby vedeného legendárním grafie Strážnická ohlédnutí 1946–1995 dech“. PhDr. Mirjam Moravcová, DrSc., Vladimírem Boučkem počínaje, pokraču- (1995) a na ni navazující „dodatek“ Še­ se narodila 22. března 1931, a tak letos jíc koncepčně perfektní modernizací čin- desát let Mezinárodního folklorního festi­ oslavila osmdesátiny. Mohli bychom jí

139 SPOLEČENSKÁ KRONIKA věk závidět, protože díky jemu se může i skutečnost, že svou publikaci Národní né: multietnicita, etnická identita, etnic- po­chlubit, že národopis a historii vystu- oděv z roku 1848. Ke vzniku národně po­ ká tolerance, kulturní stereotypy aj. Tyto dovala na Filozofické fakultě Univerzity litického symbolu (Praha 1986) obhájila otázky se pokouší řešit na výzkumech Karlovy v první polovině padesátých let v roce 1989 jako disertaci k udělení titu- především v městském prostředí, tedy 20. století, kdy tato fakulta nebyla ješ- lu DrSc. Oddělení jubilantky bylo věkově v rámci urbánní antropologie. Především tě důsledně „očištěna“ od demokraticky mladé a už zde projevila své pedagogic- z její iniciativy začal vycházet zpočátku smýšlejících pedagogů odborně silné ké schopnosti, když pečovala o odborný nepravidelně různě tematicky zaměřený předválečné generace. Svůj první vý- růst svých aspirantů. I když řešila přede- sborník Lidé města (13 svazků), jenž se zkum zaměřila rodačka z Turnova na li- vším etnografické problémy dělnického roku 1999 změnil na periodikum s podti- dovou architekturu a zaměstnání obyva- života (oděv, stravu, bydlení, spolčování tulem Revue pro etnologii, antropologii tel v pěti podještědských vsích a přístup aj.), své koncepce opírala o spolupráci a etologii komunikace. Slova úvodem k tématu – kombinace terénního výzku- s historiky dělnického hnutí, např. Re- u každého čísla svědčí o vědecké inven- mu s výzkumem archivním – stal se jí natou Wohlgemuthovou a Jiřím Kořal- ci jubilantky jako vedoucí redaktorky (do vlastním prakticky na celý život. kou. Nejvýznamnějším počinem z těchto 2003), poté předsedkyně redakční rady Vědeckou kariéru odstartovala v ro- let, k němuž jubilantka přispěla editor- a od roku 2008 její členky. ce 1955 v poválečně obnoveném Slo- sky i spoluautorsky, je kolektivní synté- Upřímně přejeme kolegyni Mirjam Mo- vanském ústavu, začleněném do mladé za Stará dělnická Praha. Život a kultura ravcové, aby ji neopouštěly další neotřelé ČSAV. Zde formována osobnostmi typu pražských dělníků 1848–1939 (Praha nápady ani elán k jejich uskutečnění. Pavla Eisnera, Karla Krejčího a Franka 1981), která bývá v mezinárodních sou- Lydia Petráňová Wollmanna obhájila kandidátskou di- vislostech uváděna jako výsledek tzv. sertaci Slovanské tkaniny 9.–14. století pražské školy dělnické etnografie. a získala trvalý zájem o slavistiku. Po Když v nových politických podmín- zrušení tohoto ústavu spolu s dalšími kách zákonem 283/1992 zřízená Akade- JUBILUJÍCÍ LYDIA PETRÁŇOVÁ jeho pracovníky přešla do Ústavu dějin mie věd ČR redukovala svůj výzkumný evropských socialistických zemí ČSAV, program i počet pracovníků, odešla M. kde v letech 1964–1968 pracovala na Moravcová v červnu 1993 s částí své- Není snadné připomenout jubileum evropských migračních procesech sou- ho oddělení do nově zřízeného Insti- kolegy s takovými zásluhami a takovým visejících s druhou světovou válkou. tutu základů vzdělanosti, společného odborným renomé, jako je doc. PhDr. Ly- Rovněž odtud si odnesla blízký vztah pracoviště Univerzity Karlovy a AV ČR dia Petráňová, CSc. U člověka skrom- k některým tématům, když od roku 1969 (později organicky vplynulo do Fakulty ného a pokorného, který jakoukoliv připo- přešla v rámci ČSAV jinam – do Ústavu humanitních studií UK), kde dostala pří- mínku vlastních zásluh odbývá mávnutím pro etnografii a folkloristiku, kde hodlala ležitost plně rozvinout pedagogické vlo- ruky, je to úkol těžký dvojnásob. Jenomže rozvíjet svůj zájem o středověké textilie hy. Dovršila tehdy dvaašedesátku, tedy významné životní jubileum, které nedáv- a další historicko-národopisné problémy. věk, kdy jiní definitivně přikryjí psací stroj no tato badatelka oslavila, je předurčeno Kádrové zemětřesení, které ústav po- a rozhodnou se zvolnit životní tempo. právě k takové připomínce. stihlo po roce 1969, a nová koncepce vě- Ne tak jubilantka. Ta zahájila v podstatě Lydia Petráňová, rozená Soukupová, deckého programu ústavu otevřely další nejaktivnější období své vědecké karié- se narodila v Kolíně 24. března 1941. Po etapu v odborném životě jubilantky. V ro- ry. I když témata jejích dalších výzkumů ukončení středoškolských studií v Kutné ce 1972 ji ředitel ústavu Antonín Robek do jisté míry formovala povaha pracoviš- Hoře pracovala v letech 1959–1966 jako pověřil vedením oddělení etnografie děl- tě, M. Moravcová naopak k formování učitelka a v rozmezí let 1966–1969 jako nictva. Toto oddělení vedla pak více než pracoviště významně přispívala. V roce archivářka v archivu Československé dvacet let. Kdo nepracoval v normalizač- 1999 s brněnským psychologem Vladi- televize v Praze. Při zaměstnání vystu- ní době ve společenskovědním vědec- mírem Smékalem spoluzaložila Centrum dovala dálkově obory čeština – dějepis kém ústavu, nedovede si ani představit, pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity, na Filozofické fakultě UK v Praze (1961– s jakými problémy se nestraník (rozuměj financované z programu MŠMT na pět 1967) a v roce 1969 získala titul PhDr. nečlen KSČ) ve vedoucí funkci tehdy let, v jehož rámci realizovala rozsáhlé V jejím životě jako by se nadále potýkal. Kolik diplomacie, kompromisů, plošné výzkumy především mezi mláde- prolínala dvě základní poslání. Prvním sebezapření, ale i práce navíc musel od- ží. Neopustila svá oblíbená témata sla- z nich je obětavá péče o rozrůstající se vést ve srovnání se stranickými kolegy, vistická (bulharští zahradníci, symbolika rodinu. To druhé, samotnou jubilantkou aby uspěl. A Mirjam Moravcová uspěla, oděvu aj.), ale s nasazením se pustila na s nadsázkou označované jako doplňko- o čemž svědčí bibliografie z těchto let pole etnology dosud nesoustavně ora- vé, spočívá v odborné a vědecké práci,

140 SPOLEČENSKÁ KRONIKA která neustrnula na publikování výsledků nalo odborný i laický zájem o donedáv- tivní. Od počátku devadesátých let byla vlastních výzkumů, ale zahrnuje celou na opomíjený kulturní fenomén. (O tomto členkou mezinárodních vědeckých gré- škálu dalších aktivit. Mezi ně se mj. řadí zájmu svědčí i třetí, přepracované vydání mií a pedagogicky působila na vysokých vykonávání odpovědných funkcí v Aka- z roku 2008.) K dalším dílům jubilantky školách, jmenovitě Filozofické fakultě UK demii věd ČR. patří např. kulturněhistoricky koncipova- v Praze a Filozofické fakultě UJEP v Ústí V první etapě své profesní kariéry by- ná publikace Československo, obrazy nad Labem, kde je doposud členkou Vě- la zaměstnána na termínované smlouvy země i dějin z roku 1989 i několik učeb- decké rady. Jako člen redakční rady se někdejším Ústavem československých nic, do nichž se promítlo autorčino peda- dlouhodobě podílí na vydávání periodika a světových dějin a Ústavem pro etno- gogické působení (zvláště učebnice Lidé Český lid. grafii a folkloristiku Československé aka- v dějinách – Středověk, Lidé v dějinách – Od počátku devadesátých let se vý- demie věd. Od roku 1985 je natrvalo za- Raný novověk a Průvodce všedním živo­ znamně podílí na vědní politice Akade- městnána v nynějším Etnologickém ústa- tem ve středověku, určené pro druhý stu- mie věd. Nejprve jako členka Komory vu AV ČR, v.v.i. Nejprve zde pracovala peň základní školy). K dílům nejnovějším volených zástupců, poté od roku 1993 jako odborná pracovnice a posléze jako přísluší Friedrich Julius Rottmann: Popis Akademického sněmu a v roce 1997 vědecký pracovník. (Kandidaturu histo- svatebních obyčejů u známých národů – Akademické rady. Jako svou zástupkyni rických věd získala v roce 1991; habilito- překlad a kritická edice raně osvícenské- si ji vybral místopředseda Akademie věd vala se v roce 1998 na Filozofické fakul- ho traktátu z roku 2009. ČR Vilém Herold, jehož funkci převzala tě UJEP v Ústí nad Labem.) Téměř dvě Rovněž další z výrazných počinů pro funkční období 2001–2005. Dopo- desetiletí, v rozmezí let 1992–2010, pak současné české etnologické obce Lidová sud působí jako členka Vědecké rady v Etnologickém ústavu zastávala funkci kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Akademie věd ČR, je místopředsedkyní vedoucí oddělení historické etnologie. Moravy a Slezska z roku 2007 by v celé Grantové agentury AV ČR a členkou Ko- Díky své obsáhlé publikační činnosti, své šíři nevnikl bez velmi výrazného re- mise pro etiku vědecké práce. vztahující se k různým oblastem a for- dakčního a autorského podílu jubilantky, Za svoji vědeckou práci i všechny mám tradiční lidové kultury, dějinám kul- pod jejímž vedením se zrodil celý VII. le- dlouholeté aktivity ve prospěch Akade- tury obecně i metodologické problemati- xikální oddíl věnovaný duchovní kultuře. mie a její III. vědní oblasti v únoru to- ce, se stala jednou z čelních osobností Výčet dalších složek profesního pů- hoto roku jubilantka po právu obdržela naší historické etnologie. Kromě řady sobení L. Petráňové může být v daném ocenění z nejvyšších – Čestnou medaili studií a článků v odborných a populár- rozsahu jen orientační a ryze informa- Akademie věd ČR De scientia et huma­ ních periodikách či sbornících, je spolu- nitate optime meritis. Tedy vyznamenání autorkou a autorkou několika samostat- Akademie udílené osobnostem, které se ných knižních publikací. svrchovanou měrou zasloužily o vědu, Její pojetí problematiky kulturní his- vzdělanost a kulturu, a to nejen v národ- torie, dějin každodennosti a metodolo- ním měřítku, ale i na poli mezinárodním. gické přístupy k výzkumu tradiční kultury Po celou dobu, během které mám v obecné rovině i na regionálních úrov- čest se osobně znát a spolupracovat ních do jisté míry ovlivnil historik Josef s Lydií Petráňovou, vždy působila jako Petráň. Vzájemná spolupráce manželů velice laskavý, obětavý a zároveň ne- Petráňových se odrazila v zásadním díle smírně odborně erudovaný člověk. (Své české historiografie Dějiny hmotné kultu­ obsáhlé znalosti ovšem často nevážně ry I, II (Praha 1985, 1995–1998), jejichž odbývá poukazy na zdravý selský rozum, spoluautorkou se Lydia Petráňová stala který prý podědila po předcích z úrodné- pod vedením a redakcí profesora Petrá- ho Polabí.) Zároveň z ní vyvěrá smysl ně. Z dalších společných děl zmiňme ale- pro humor a nezdolný optimismus, který spoň Martina Ješuty památní knížky z ro- neustává ani v nelehkých údobích. ku 1992 či publikaci Rolník v evropské K jejímu významnému a na pohled tradiční kultuře vydanou v roce 2000. stěží uvěřitelnému jubileu si dovoluji po- Z vlastních monografií Lydie Petráňo- přát hodně zdraví, síly, pohody i dalších vé je třeba v první řadě zmínit Domovní pracovních úspěchů nejen za sebe, ale znamení staré Prahy. Čtenářsky atraktivní i za obec jejích kolegů a spolupracov- a odborně erudované dílo poprvé vydané níků. v roce 1988 až vizionářsky předzname- Luboš Kafka

141 SPOLEČENSKÁ KRONIKA

BLAHOPŘÁNÍ GABRIELE KILIÁNOVÉ Veda 2009), a řídila při nich autorský ko- Gabriela Kiliánová je také členkou lektiv. Napsala též samostatnou mono- mezinárodních redakčních rad a mezi- grafii Identita a pamäť. Devín / Theben / národních grémií. V České republice pů- Pokud bychom sestavovali výčet nej- Dévény ako pamätné miesto (Bratislava, sobí jako členka mezinárodní redakční význačnějších osobností oboru etnologie Ústav etnológie SAV a SAP, 2005). rady časopisu Český lid. V této souvis- na Slovensku, PhDr. Gabriela Kiliánová, Vedle redigování monografií a sborní- losti nelze opomenout, že pro spolupráci CSc., by v něm měla za jisté přední mís- ků, v nichž má klíčové texty, napsala řa- výzkumných institucí v České republice to. Stála by v popředí nejen jako vynikají- du článků a studií zejména na téma slo- s Ústavem etnológie SAV udělala též cí oborová badatelka, ale též jako organi- vesná folkloristika, rituály smrti, kolektivní velmi mnoho a já osobně jen mohu oce- zátorka vědeckého života, jako editorka paměť, kolektivní identita, modernizační nit vynikající spolupráci s Etnologickým celé řady publikací i jako šéfredaktorka a transformační procesy. O jejích bada- ústavem AV ČR, v. v. i., která se mě nej- ústředního oborového časopisu na Slo- telských, organizačních a koncepčních osobněji dotýká. Vždy pro mne bylo vel- vensku – Slovenského národopisu. Vý- schopnostech svědčí množství projektů, kou ctí si s jubilantkou moci vyměňovat znamné místo by též získala jako propa- které v průběhu svého pobytu v Ústavu zkušenosti, snad poprvé ve Francii v ro- gátorka oboru v zahraničí i jako osobnost, etnológie realizovala. Zpravidla mají širší ce 1993, kde jsme byli oba na pozvání která velmi mnoho udělala pro vědeckou záběr a umožňovaly participaci rozsáhlej- francouzského ministerstva kultury. Vždy kooperaci ve střední Evropě. ších týmů. Týkaly se globalizace, sociální mi též byla vynikající průvodkyní tam, Narodila se 16. dubna 1951 v Brati­ transformace, ale též evropského doktor- kde jsem se neorientoval nejlépe, a to slavě, zde též vystudovala etnografii ského studia a frekventovaně měly mezi- nejen přeneseně v oborových záležitos- a folkloristiku a po ukončení studií v ro- národní dopad. Za vědecké a organizač- tech, ale též zcela pragmaticky ve měs- ce 1974 na mateřské katedře – nyní Ka- ní aktivity získala Gabriela Kiliánová řadu tech, kde jsem se přes svou zcestovalost tedre etnológie a kulturnej antropológie ocenění, ať už kolektivních, nebo individu- orientoval hůře než ona. Bylo to např. ve FF UK – též zůstala na pozici odborné álních. Je držitelkou tří cen Národopisné Vídni při konferenci EASA nebo samo- asistentky do roku 1983, kdy přešla do společnosti SAV, ceny literárního fondu, zřejmě v Bratislavě, naposledy při konfe- tehdejšího Národopisného ústavu SAV, ceny SAV za vědeckovýzkumnou činnost rencích excelentních center „Sustainable předchůdce nynějšího Ústavu etnológie a především mezinárodní ceny Herder Development in the Diverse World“. SAV. Zde pracuje dodnes. Na Filozofické Preis 2006 v oboru etnologie a Ceny pod- Nebylo by lehké vypočítávat množ- fakultě Univerzity Komenského získala předsedy vlády a ministra školstva SR za ství pozitivních vlastností, které Gab- v roce 1977 titul PhDr., v Ústavu etnolo- vědu a techniku za rok 2009 v kategorii riela Kiliánová má. V každém případě gie SAV v roce 1990 vědeckou hodnost vědeckotechnický tým roku. se v její osobnosti spojuje organizační CSc. V této instituci prošla celou řadou talent, nadhled i schopnost dobře vy- pracovních pozic a od roku 2000 zde vy- cházet s lidmi a s těmito devizami je ve konává funkci ředitelky. Zde také připra- vedoucích funkcích v etnologické obci vila k publikaci nebo publikovala svoje člověkem na svém místě. Popřejme jí nejvýznamnější práce. Připravila např. proto mnoho zdraví, osobní spokojenosti knihu vzpomínkového vyprávění Roz­ a elánu do práce v dalších letech. právač Alojz Kováč z Riečnice (Čadca, Zdeněk Uherek Kysucké muzeum 1984), spolueditovala monotematická čísla a kolektivní mono- grafie, kam též přispěla pilotními texty, např. Communities in Transformation. NAD NEDOŽITÝMI OSMDESÁTINAMI Central and Eastern Europe (Anthropo- RICHARDA JEŘÁBKA logical Journal on European Cultures 12, 2003), Ethnology in Slovakia at the Beginning of the 21th Century. Refle­ Univerzitní vzdělávání etnologů na ctions and Trends (Veröffentlichungen Moravě ztratilo v relativně krátké době Europäische Ethnologie 27, Etnologické několik vůdčích osobností. V roce 1992 štúdie 9, Bratislava – Wien 2005) nebo zemřeli Oldřich Sirovátka a Václav Frolec, monumentální dílo My a tí druhí v mo­ roku 2006 pak vedoucí Ústavu evropské dernej spoločnosti. Konštrukcie a trans­ etnologie Filozofické fakulty Masarykovy formácie kolektívnych identít (Bratislava, univerzity Richard Jeřábek (nar. 1931).

142 SPOLEČENSKÁ KRONIKA

Všichni promovali ještě u profesora An- přecházela od slavistických témat k etno- u příležitosti jeho šedesátin. Schází nám tonína Václavíka, od jehož úmrtí v roce logické evropeistice. Bylo jen přirozené, stále jako bystrý kritik a glosátor vědec- 1959 vedl toto univerzitní pracoviště až že R. Jeřábek byl členem vědeckých a re- ké práce, jako člověk pevných mravních do své smrti právě Richard Jeřábek. dakčních rad nejen domácích, ale i zahra- zásad i jako významná osobnost, která Významný představitel zakladatelské ničních institucí, jako byly Internationale výrazně ovlivnila etnologické bádání na generace vědeckého národopisu Jan Ja- Volkskundliche Bibliographie, Assotiation Moravě v druhé polovině 20. století. kubec v roce 1925 napsal, že národopis Européanne des Anthropologues soci- Josef Jančář pěstovaný na univerzitě bude mít hlavně aux, Verein für Volkskunde ­Wien nebo úlohu udržovat domácí vědu na výši bá- Societé Internationale d´Ethnologie et de dání světového. Na Moravě se Antonínu Folklor. Václavíkovi podařilo zahájit vysokoškol- Témata etnogeneze a etnické histo- ODEŠEL LUBOŠ HOLÝ skou výuku etnografie v roce 1945. Přes rie i jejich evropských konsekvencí byla jeho základní přínos však teprve jeho obohacena o studium novodobého folk- žáci v druhé polovině 20. století – přes lorismu. Z Jeřábkova podnětu zpraco- Dne 5. února letošního roku jsme se ideologickou indoktrinaci oboru totalit- valy Martina Pavlicová a Lucie Uhlíková v hrubovrbeckém kostele navždy roz- ním režimem – přivedli tento vědní obor významnou pomůcku pro toto bádání – loučili s Lubošem Holým. V jeho oso- na úroveň, odpovídající dobové úrovni slovník folklorismu na Moravě, který vy- bě odešel nejen výjimečný zpěvák, ale v okolním světě. dal Ústav lidové kultury ve Strážnici (Od především osobnost, která se životem Richard Jeřábek naplňoval příkladně folkloru k folklorismu, 1997). Stejně inspi- prozpívala, jak také zaznělo v promluvě poslání univerzitního vzdělávání v obo- rativní je i Lidová kultura. Národopisná evangelického kněze Mojmíra Blažka. ru, který se teprve formoval v moderní encyklopedie Čech, Moravy a Slezska Jeho hlas nám naštěstí zůstal, alespoň vědeckou disciplinu. Zatímco A. Václa- (Praha 2007), kterou redigoval Richard v nahrávkách. Jeho člověčenství v kaž- vík vytvářel koncepci univerzitní výuky Jeřábek společně s pražským etnologem dém, kdo měl tu příležitost poznat ho. etnografie v užším slavistickém rámci Stanislavem Broučkem, přičemž právě Univerzitní profesor MVDr. Lubomír s důrazem na genezi lidového umění díky Jeřábkovu úsilí byla s encyklopedií Holý, CSc., dr.h.c. se narodil 21. října a vědeckou interpretaci poznatků z te- vydána i důležitá samostatná biografická 1930 v Hrubé Vrbce v prostředí s živou rénních výzkumů zejména formou mono- část. Ve vzpomínce nad jeho nedožitými lidovou hudební tradicí. Po maturitě na grafií, R. Jeřábek se svými spolupracov- osmdesátinami nelze postihnout rozsah reálném gymnáziu ve Strážnici (1949) níky, s tím jak se obor rozvíjel, formoval a šíři vědecké i pedagogické činnosti, začal studovat na tehdejší Veterinární fa- výuku etnologie v kontextu metodologic- jejíž přehled byl částečně publikován kultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kých proudů v Evropě s důrazem na et- kde promoval v roce 1954. Po ­absolutoriu nogenezi a etnokulturní vztahy na území se stal odborným asistentem na kated- střední, východní a jihovýchodní Evro- ře porodnictví, gynekologie a umělé in- py. Zvláštní důraz kladl na techniku vě- seminace a zapojil se do pedagogické, decké práce. Odrazilo se to ve zvýšené výzkumné a publikační činnosti. Na br- úrovni bibliografické a heuristické práce něnské fakultě působil až do roku 1992 absolventů. Za dobu existence tohoto s výjimkou deseti let v zahraničí (Kuba, univerzitního pracoviště zde obhájilo di- Mexiko, Brazílie). V roce 1987 byl jme- plomové práce přes 250 studentů. Více nován ­profesorem veterinárního porod- než polovina získala titul PhDr. a mnozí nictví a gynekologie. Ještě v důchodu se i další vědecké či akademické tituly. v soukromé praxi věnoval svému oboru, R. Jeřábek s pedagogickým sborem v roce 2002 absolvoval přednáškový po- semináře (od roku 1991 pod názvem byt v Mexiku, v roce 2007 pak přednášel Ústav evropské etnologie) vycházeli v Panamě. Za svoji práci a přínos veteri- z premisy, že tak jako každá věda i et- nární medicíně byl oceněn mnoha uzná- nologie je systémem poznatků, který se ními jak doma, tak v zahraničí. Po těžké neustále zdokonaluje novými výsledky nemoci zemřel v Brně 23. ledna 2011. bádání a formuluje nové cíle vědeckého Luboš, jak ho oslovovali jeho nejbližší výzkumu. Postupně se pod jeho vedením i přátelé, vyrůstal v Hrubé Vrbce. V rodin- proměňovala i paradigmata vědeckého ném prostředí s živou pěveckou a hudeb- usilování tohoto univerzitního učiliště: ní tradicí mu byli nejvýraznějšími písňo-

143 SPOLEČENSKÁ KRONIKA DISKUSE vými zdroji otec Martin Holý (1902–1985) ky Kubíka příležitostně vystupoval s CM K DISKUSI O eTICE V eTNOLOGII: a především babička Kateřina Holá, roz. Slávka Volavého, CM Břeclavan, později ETICKÝ KODEX DOMÁCÍ ETNOLO- Miklošková (1879–1963), vynikající hor- s ostravskou CM Technik a s Horňáckou GIE? ňácká zpěvačka. Společně se svým mlad- cimbálovou muzikou Martina Hrbáče. ším bratrem Dušanem (1933) zpíval de- Často a rád zpíval s myjavskou muzikou setiletý Luboš ve filmu Karla PlickyVěčná primáše Samka Dudíka. V roce 1970 zís- Inspirativní námět k diskusi o etické píseň (1940). Svou první muzikantskou kal zlatou medaili za interpretaci v rozhla- dimenzi domácí folkloristické práce z pe- průpravu získal v době středoškolských sové soutěži Prix de musique folklorique ra Marty Ulrychové (Národopisná revue studií v muzice Jožky Kubíka, po přícho- Radio Bratislava, roku 1986 mu byl udě- 1/2010) a navazující podnětná úvaha Jo- du do Brna se stal primášem lidové mu- len titul Zasloužilý pracovník kultury. sefa Jančáře (Národopisná revue 3/2010) ziky „své“ Vysoké školy veterinární, kte- Oslovovala jsem ho důvěrně – „strý- se dotkly celé řady zajímavých – a v sou- rá se od roku 1950 spojila se Slováckým če“. On mě se stejnou důvěrou „Majda- časném kontextu možná dokonce ožeha- krúžkem. V padesátých letech oba bratři lén(k)o“ či „Uprčko“. Byl jeden z prvních, vých – aspektů soudobých etnologických Holí i jejich druhý bratranec Martin Hrbáč který mi vlastním příkladem předvedl, že bádání. Je nepochybné, že hlavní problé- spolupracovali s Antonínem Jančíkem zpěv může být pro člověka životní potře- mové okruhy nastíněné oběma autory – v muzice Medica (Brněnská cimbálová bou a jeho interpretace vždy prožitkem tedy zveřejňování pasportizačních údajů, muzika). Po založení BROLNu v roce momentálním. Před lety jeho zkušená fenomén interpretace v rámci folklorních 1952 se Luboš Holý stal jedním z jeho veterinářská ruka pohlazením bezpečně situací, publikování detailních osobních prvních sólistů a během následujících odhadla délku mého těhotenství a při na- informací o konkrétních interpretech, čtyřiceti let s ním procestoval řadu zemí šich rozhovorech jsme často sklouzli ke ochranu jejich anonymity komplikující de- čtyř kontinentů. Dodnes jsou v archívu kumštu výtvarnému, kterým se jeho oči tailní popis folklorního kontextu a otázku Českého rozhlasu Brno uchovány desít- těšily stejně rády, jako ty mé. Na svět se prezentace a analýzy folklorismu – nelze ky nahrávek s jeho hlasem. Kromě stálé vždycky usmíval… odbýt jednou jedinou obecnou a jedno- spolupráce s BROLNem a Muzikou Jož- Magdalena Múčková značnou odpovědí, která by otázky s nimi spojené vyřešila jednou provždy. Jakákoli obecná a jednoznačná odpověď by totiž sama o sobě směřovala k ideologizující- mu (v negativním slova smyslu) přístupu, bohužel přítomnému v mnoha příspěv- cích v domácích diskusích o etice etno- logické vědecké práce, které byly u nás v posledních letech publikovány (viz pře- devším Scheffel 1992). Nejracionálnější aktivitou směřující k zodpovězení těchto a mnoha souvise- jících otázek se proto v současné situa- ci zdá být snaha o vypracování obecně platného etického kodexu naší disciplíny. Ač etické vědecké kodexy, typické pro- dukty názorové plurality (bezradnosti?) soudobé postmoderní situace, rozhod- ně nelze považovat za samospasitelné nástroje řešící všechny etické problémy oboru (těmi jsou spíše etické panely, které je následně interpretují a aplikují na konkrétní případy), je nutné s Martou Ulrychovou a Josefem Jančářem nepo- chybně souhlasit v tom, že jde v soudo- bém akademickém kontextu o jistý ná- sledováníhodný standard. Ačkoli množ- Luboš Holý (1930–2011). Foto M. Potyka 2009. ství institucí zaměstnávajících etnology

144 DISKUSE

(muzea, univerzity, vysoké školy a další analyzované problematiky vyrovnání se tížně představitelná je ale nutnost řeše- odborná a vědecká pracoviště) disponuje s nedávnou minulostí potenciální politic- ní jeho prezentování v rámci aplikované vlastními etickými kodexy, možná by ne- ké angažovanosti etnologické disciplíny. etnologie jakožto primárního úkolu etno- bylo na škodu zamyslet se nad možností V současné situaci, kdy nám chybí nejen logického etického kodexu, už proto, že vytvoření obecně závazného etického ko- vlastní dějiny oboru, ale dokonce i dů- protiklad seriózní etnologické vědy a fri- dexu domácí etnologické disciplíny, jak již kladněji zpracovaná pramenná základna volního folklorismu, tak dráždivě podob- v roce 1993 na stránkách Národopisného ze starších období vývoje domácí etno- ný protikladu nezávislé a politicky anga- věstníku navrhoval Václav Hrníčko. Ten logické vědy, se zdá býti přirozené, že žované vědy v době socialismu či nacis- jeho neexistenci vysvětloval historicky stále ještě procházíme „obdobím překo- mu, je sám o sobě konstruktem. Jak totiž – zanedbáváním této problematiky v mi- nání minulosti“, Vergangenheitsbewälti­ již v roce 1966 ve svých osmi kritických nulých desetiletích – a doporučoval proto gung, podobně jako (západo)německá tezích, mimochodem dobově ihned re- „uvažovat o etickém rozměru oboru s cí­ etnologie po druhé světové válce. Ta se flektovaných na stránkách Národopis- lem dospět k obecně uznávané normě“ k seriózní reflexi národopisného bádá- ných aktualit (Tůmová 1967), dokázal (Hrníčko 1993: 35). Nejvhodnější platfor- ní v období nacismu odhodlala až v ro- německý etnolog Hermann Bausinger, je mou pro jeho vznik se zcela samozřejmě ce 1986 (Gerndt 1987). Podobně jako jen velice obtížné a v podstatě nemožné jeví profesní etnologická asociace s více kdysi v Německu v domácím prostředí ve všech detailech rozlišit „autentickou“ než stoletou tradicí, tedy Česká národo- stále zjevně dominuje snaha vliv státem a mnoha způsoby konstruovanou či revi- pisná společnost.1 Při jeho vytváření by proponované ideologie na etnologická talizovanou tradici. Elitářská kritika folk- rozhodně měly být reflektovány standar- studia marginalizovat, popřípadě vytvá- lorismu bývá proto často jednostranná dy etických kodexů využívaných příbuz- řet – možná umělý – protiklad mezi an- a ve své podstatě vychází ze stejného nými profesními sdruženími, jako je Jo- gažovanou, politizovanou a v důsledku ideologického základu jako folklorismus sefem Jančářem zmiňovaná Slovenská toho bastardizovanou disciplínou a seri- samotný, „folklorismus a kritika folkloris­ asociace sociálních antropologů či Česká ózní, vědeckou a ideologií nezatíženou mu bývají v mnoha ohledech identické“ asociace pro sociální antropologii (Jančář vědou, bez snahy důkladněji analyzovat (Bausinger 1966: 62–72). Aplikovaná 2010: 223). Zároveň by ale tento kodex jejich obsahy či hledat jejich inherentní etnologie spočívající v poučené prezen- neměl na těchto antropologických inspi- vzájemné vazby a spojení (Stein 1987: taci jevů folkloru či folklorismu, je navíc racích ustrnout – a reflektovat výrazné 170). Další bádání v této oblasti je tedy – ať už se jedná o aktivity Národopisné teoretické a především metodologické nepochybně žádoucí, ale zřejmě by ne- výstavy českoslovanské, tradice folk- bohatství evropské etnologie, jejíž jed- mělo být řešeno v rámci jakéhokoli etic- lorního festivalu ve Strážnici či boj pro- notlivé subdisciplíny a badatelské přístu- kého kodexu – ten by, ostatně jako vět- ti „kabinetnímu národopisu“, inherentně py nepracují pouze metodami společen- šina obecně uznávaných badatelských spjata s domácím etnologickým diskur- ských věd. Vedle etických aspektů studia norem nejen v oblasti etnologie, zásad- sem od dob jeho samotného vzniku. To aktuálních sociálních a kulturních jevů ně neměl uplatňovat princip retroaktivity samozřejmě neznamená, že by etnolo- a z nich abstrahované kultury by tak měl (Toelken 1979: 316–317). gové měli v rámci těchto aktivit zamlčo- zohlednit i badatelskou praxi věd dalších, Podobně komplikovaná se jeví i nut- vat, že fenomény, které předvádějí, jsou především historických, jako je historio- nost hodnocení etické stránky jedné z fo- pouhými rekonstrukcemi – ale neměli by grafie, historická demografie či archeo- rem aplikované etnologie - prezentace zřejmě sklouznout ani k opačnému po- logie (pro potřeby historické etnografie) projevů folklorismu etnology či etnologic- zitivistickému extrému, tedy předvádění a humanitních, jako je literární a hudební kými institucemi. Byť je samotný termín „autentické“ tradice, což je snaha z pod- věda, popřípadě filologické a lingvistické folklorismus, prezentovaný Hansem Mo- staty tradiční kultury zřejmě nemožná. obory (pro potřeby folkloristiky). Vedle té- serem v jeho dvou esejích (1962, 1964), Nepochybně účelné ale rozhodně je to multidisciplinarity by měl etický kodex jak zdůraznil ve svém příspěvku již Josef v těchto aktivitách pokračovat, samozřej- zohlednit i specifika práce s etnologický- Jančář a jak také ukázala folkloristka Re- mě s důsledným rozlišováním prezenta- mi prameny, které nejsou získávány „pou- gina Bendixová, nepříliš jasně definova- ce výsledků etnologického vědeckého hým“ terénním výzkumem, ale často jde ný a především sám o sobě ne zcela ob- výzkumu a prezentací vybraných rekon- i o prameny archivní či muzejní povahy. jektivní (viz například Moserovo použí- struovaných prvků tradiční lidové kultury vání emočně zabarvených termínů jako pro edukativní a kulturní účely, jak navr- Problematika politické angažovanosti „pravé a falzifikované materiály“ (Bendix huje Josef Jančář (2010: 224). Otázkou disciplíny a folklorismu 1997: 177) a výrazně generalizující,2 byl, zůstává, jakým způsobem a zda vůbec Příspěvek Josefa Jančáře se do- je a nepochybně bude významným té- toto rozlišování zohlednit v rámci etno- tkl i v domácím kontextu stále nepříliš matem etnologických výzkumů. Jen ob- logického etického kodexu. Důkladná

145 DISKUSE historická analýza dobového politického metoda získávání folklorních textů s ne- života, u kterých si vypravěč není jistý a společenského kontextu navíc možná dostatečným upozorněním, nebo zcela reakcí badatele), ale bude samozřejmě jednou i u nás ukáže význam „paralel bez vědomí jejich interpretů byla v do- přítomna v drtivé většině případů – mini- mezi vědeckými rekonstrukcemi lido­ mácí i světové folkloristice, ale i antropo- málně na úrovni výběru aktuálně prezen- vých kulturních fenoménů a společen­ logii, donedávna relativně běžnou praxí. tovaného repertoáru. Takto stylizovaná skými snahami o vytváření estetických (Byť to příspěvky do domácích diskusí performance je interpretem a audiencí reprezentací lidovosti“ (Bendix 1997: o etice vědecké práce, která toto téma následně primárně vnímána jako bytost- 185) a zasadí etnologická bádání i folk- otevřela, většinou přecházely mlčením – ně estetický akt. V okamžiku, kdy je ale lorismus do trojjediného kontextu histo- Holý 1993.) Metody, kdy je badatel účas- role výzkumníka potlačena (ať už ano- rismu, tradicionalismu a folklorismu, kte- ten spontánní vypravěčské situace a ve nymitou, akceptováním daným kolekti- rými se modernita snaží „muzealizovat“ vedlejší místnosti sedí u otevřených dve- vem, či použitím skrytého nahrávacího kulturu (Assion 1986). ří stenograf, který zaslechnutá vyprávění zařízení), celá folklorní situace je pak tajně zapisuje (Brinkmann 1933, cit. dle bližší situaci typické pro dané prostředí. Neřešitelné dilema folkloristického te- Klímová 2006: 225), kdy je k nahrávání V případě sběru současných vyprávění rénního sběru? blízké osoby použito skryté nahrávací memorátového typu, jejichž prezentace Jako hlavní úkol potenciálního etické- zařízení se souhlasem rodinného pří- před badatelem může být vypravěčem ho kodexu domácí etnologie se jeví spíše slušníka (Hlôšková 2008: 53), nebo kdy potenciálně vnímána jako problematic- snaha zaměřit se na aktivity spjaté s re- výzkumník používá důvěrníka („interlo- ká – jako jsou například démonologické alizací aktuálního terénního výzkumu, kutora“) z místního prostředí, který přiro- pověsti, duchařské povídky, vyprávění který díky své interaktivní povaze logicky zenou formou nenásilně směřuje disku- o UFO a paranormálních jevech a někte- vytváří největší množství etických problé- si na žádané téma, a pomáhá tak skrýt ré současné pověsti – se tak v situacích, mů. Na ilustraci toho, jak komplikované existenci ukrytého nahrávacího zařízení kdy vypravěč ví o tom, že je nahráván, problémy by mohl potenciální etický ko- (Klímová 2006: 225), které ještě v druhé setkáváme s výše zmíněnou tendencí dex domácí etnologické disciplíny řešit, polovině 20. století působily velice mo- daný text prezentovat jako ryze estetický je možné zmínit jednu jedinou, zdánlivě derně, se nám dnes mohou zdát eticky výtvor, a opomíjet jeho prezentaci jako okrajovou, ale z hlediska profesní etiky nepřijatelné. vlastního skutečného zážitku. V tu chvíli problematickou otázku spojenou s folk- Metodu skrytého nahrávání bychom se nám samozřejmě ztrácí možnost za- loristickým terénním sběrem. Otázku, na mohli snadno zavrhnout jako zastaralou, chytit sociální a kulturní kontext narace, kterou – podobně jako na většinu výše inherentně spjatou s překonanou fází pro život těchto vyprávění a jejich funkci uvedených problémových okruhů – zřej- vědecké práce, která je v dnešní době v soudobé společnosti naprosto klíčový, mě neexistuje jednoznačná odpověď. již neaktuální – kdyby zde neexistoval a zůstávají nám jen jakési torzovité umě- Jedná se o problematiku pořizování zvu­ jeden závažný badatelský problém. Tím lecké texty. Proto není divu, že mnoho kových či obrazových záznamů folklor­ jsou specifické potřeby moderního folk- nejzajímavějších vyprávění, které tento ních situací bez vědomí jejich interpretů. loristického terénního sběru, při kterém kontext ilustrují, bylo na Západě sebráno Potenciální přístupy k tomuto problé- badatele nezajímají pouze samotné tex- právě skrytými nahrávacími zařízeními mu sahají od nereflektovaného akcepto- ty, ale i jejich celkový kontext, „ekologie“ (Ellis 1993: 63–64). vání skrytého nahrávání jako relevantní jejich performance, včetně reakcí audi- Na druhou stranu, pokud se badatel metody folkloristického terénního sběru, ence. Zkušenosti z terénní práce uka- rozhodne nahrávací zařízení nepoužít, je přes její váhavé přijetí (spojené s nutnos- zují, že přiznaná přítomnost nahrávací- postaven před další heuristický problém. tí pozdější zpětného souhlasu ze strany ho zařízení takovýto holistický záznam Nepřítomnost nahrávacího zařízení totiž informátora), až k jejímu razantnímu od- performance často nejen výrazně naru- v případě folkloristického terénního sbě- mítnutí jako nepřístupnému zacházení ší, ale především mnohonásobně am- ru komplikuje věrohodný záznam nejen s informátorovým právem na soukromí. plifikuje její nepřirozenost a strojenost, na úrovni záznamu performance a kon- Než se nás zmocní morální panika smě- většinou do polohy, kterou interpreti po- textu, ale i samotného textu. Jak jasně řující k nekompromisnímu odsouzení važují pro badatele za „žádoucí“ – tedy uvádí jeden z nejlepších současných této praktiky (mimochodem zákonnými obvykle směrem k výrazné estetizaci znalců vypravěčských situací v moder- normami a obecnou etikou obtížně re- projevu. Míra této stylizace se samozřej- ní (euro)americké společnosti, americký gulovatelné, a proto běžně používané mě liší dle interpreta, žánru a samotného folklorista Bill Ellis, zpětná rekonstrukce v současné žurnalistické a bohužel i poli- textu (např. u zábavné písně bude mož- textu bez kvalitního zvukového zázna- tické praxi), je nutné si uvědomit dvě ne- ná nižší než u xenofobních anekdot, po- mu, vytvořená jen na základě vlastní, oddiskutovatelné skutečnosti. Za prvé, litických fám či erotických vyprávění ze značně nespolehlivé paměti a terénních

146 DISKUSE zápisků (což je samozřejmě běžná pra- ale nemá být folkloristika pouhou bio- Utz – Korff, Gottfried – Scharfe, Martin – xe většiny druhů sociálněvědních te- graficky-reflexivní disciplínou či umělec- Warneken, Bernd Jürgen (eds.): Volkskultur­ rénních výzkumů) je velice diskutabilní kou textotvorbou, folkloristovým hlavním in der Moderne. Probleme und Perspekti- metodou, výrazně snižující věrohodnost úkolem by měla být snaha prezentovat ven empirischer Kulturforschung. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt, s. 351–362. reprodukovaných textů. Texty moderních každou folklorní situaci nejblíže podobě, Bausinger, Hermann 1966. Zur Kritik der Folk- pověstí zpětně rekonstruovaných a texty v jaké je běžně prezentována v daném lorismuskritik. In: Bausinger, Herman (ed.): nahrávané přímo na zvukové záznamo- prostředí – úkol vpravdě sysifovský a té- Populus Revisus, Beiträge zur Erfor­schung vé zařízení se podle Ellise totiž liší nejen měř nemožný, ale o to zajímavější (Jan- der Gegenwart. Tübingen: Tübinger Verei- kvalitativně, ale dokonce i kvantitativně – sen 1986, Toelken 1979: 296). Diskuse nigung für Volkskunde, s. 61–72. nahrávaný text bývá minimálně šestkrát o jeho etickém rozměru by měla být jeho Bendix, Regina 1997: In Search of Authenticity. delší (Ellis 2003: 14–15). přirozenou součástí, a rozhodně přitom The Formation of Folklore Studies. Madi- Metoda skrytého nahrávání nám te- není nutné propadat zbytečnému pesi- son: The University of Wisconsin Press. dy nepochybně umožňuje získat věro- mismu: „Etické požadavky kladené na Brinkmann, Otto 1933: Das Erzählen in einer Dorfgemeinschaft. Münster: Volkskund­ hodnější záznam folklorního materiálu. folkloristiku jsou složité, ale ve své pod­ lichen Komission des Provinzialsinstituts Možná bychom ji z etických důvodů ne- statě se příliš neliší od těch, které jsou für westfälische Landes- und Volkskunde. měli používat – ale s vědomím, že tak kladeny na další společenské či huma­ Česká národopisná společnost 2011: Stanovy nevyhnutelně ztrácíme velice podstatné nitní vědy. Pevně věřím, že pokud budou České národopisné společnosti [online] informace o kontextu folklorních situací: folkloristé ve svých výzkumech aktivně [23. 5. 2011]. Dostupné z: . jejich právo na studium folklorního ma­ mají větší šanci tyto eticko-společenské Ellis, Bill 2003: Alien, Ghosts and Cults. Le­ teriálu přesahuje právo jejich informáto­ problémy pochopit a vyřešit než badate­ gends We Live. Jackson: University Press of Mississippi. rů na nastavování společenských norem lé v oblasti jiných sociálních a humanit­ Gerndt, Helge (ed.) 1987: Volkskunde und konverzace.“ (Ellis 2003: 64) ních věd. Pokud je tento názor založen Nationalsozialismus. München: ­Münchner Ačkoli proponenti dnešních etických na pevném základě, možnosti folkloristů Beiträge zur Volkskunde 7. München: standardů v sociálněvědných výzku- přispět k mezikulturní komunikaci jsou Münchner Vereinigung für Volkskunde. mech většinou jednoznačně preferují obdivuhodné.“ (Jansen 1986: 538) Hlôšková, Hana 2008: Individuálna a kolektív­ informátorovo právo na soukromí a nut- Petr Janeček na historická pamäť. (Vybrané folkloristic­ nost jeho explicitního souhlasu s publi- ké aspekty.) Bratislava: Katedra etnológie kováním daného materiálu, je vhodné si a kultúrnej antropológie Filozofickej fakul- připomenout skutečnost, že etika folk- Poznámky: ty Univerzity Komenského – Ústav etno- 1. Mezi hlavní úkoly České národopisné spo- lógie SAV. loristického výzkumu je dle amerického lečnosti patří (Článek 4, bod l) i „dodržová­ Holý, Dušan 1993: Proti zkreslování a povýše- folkloristy Williama Hugha Jansena pri- ní základních norem etiky vědecké práce.“ nectví. Národopisný věstník 10/52, s. 24–26. márně založena na odpovědnosti – a to (Česká národopisná společnost 2011) Hrníčko,Václav 1993: Horký brambor – profe- odpovědnosti nejen k informátorům, ale 2. Problém Moserovy definice folklorismu tkví sionální etika. Příspěvek k diskusi. Náro­ i k sekundárním a terciálním pramenům v jeho poněkud dogmatickém rozlišování dopisný věstník 10/52, s. 30–35. – odpovědnosti rovnoměrně rozložené tří základních forem a především tří geo- Jančář, Josef 2010: Mravní principy a česká mezi požadavky akademické disciplíny, grafických typů folklorismu. Tak např. na etnologie. Národopisná revue 20, č. 3, informátorů, a čtenářů publikovaných našem území, tedy v bývalých socialistic- s. 222–225. kých zemích, měl historicky jednoznačně odborných textů (Jansen 1986: 534). Jansen, William H. 1986: Ethics and the Folk- dominovat „státní“ folklorismus s politic- lorist. In: Dorson, Richard M. (ed.): Hand­ Současná folkloristika si samozřej- ko-kulturním posláním, což ale v dobové book of American Folklore. Bloomington: mě výrazně uvědomuje, že folkloristický sociální praxi vůbec nemuselo být pravi- Indiana University Press, s. 533–539. výzkum je ve své podstatě vždy inter- dlem – i u nás mohla jako jeho spouštěcí Klímová, Dagmar 2006. Rozhovor s PhDr. Dag- aktivním prostředím, ve kterém badatel mechanismus v některých oblastech pů- mar Klímovou, CSc. In: To všechno jsem folklorní situaci nutně nějakým způso- sobit reakce na radikální společenský vý- já. Ohlédnutí u příležitosti osmdesátin folk­ bem ovlivňuje, a to dokonce i v situacích, voj (stejně jako v zemích třetího světa) či loristiky Dagmar Klímové. Liberec: Nakla- kdy je použito skryté nahrávací zařízení rozvoj moderních sdělovacích prostředků datelství Bor, s. 225–235. – díky své vlastní práci s textem, zna- (stejně jako na Západě). Moser, Hans 1962: Vom Folklorismus in un- lostí, nebo naopak neznalostí jeho sé- serer Zeit. Zeitschrift für Volkskunde 58, Literatura: s. 177–209. mantiky či kontextu (Hlôšková 2008: 20) Assion, Peter 1986: Historismus, Traditionalis- Moser, Hans 1964: Der Folklorismus als For- či reflektováním vlastní sociální pozice mus, Folklorismus: Zur musealisierenden schungsproblem der Volkskunde. Hessi­ k informátorovi (Nosková 2004). Pokud Tendenz der Gegenwartskultur. In: Jeggle, sche Blätter für Volkskunde 55, s. 9–57.

147 KONFERENCE

Nosková, Jana 2004: Tazatel, dotazovaný – pozicí dokumentuje tradiční kulturu Detvy matice výzkumu v současné etnologii, dočasní „přátelé“? Biograf. Časopis 35, a detvanských lazů. která se uskuteční v návaznosti na valné s. 121–126. Následující referáty byly koncipo- shromáždění České národopisné společ- Scheffel, David Z. 1992: Antropologie a etika vány z celoslovenského hlediska, či se nosti v září tohoto roku. ve východní Evropě. Národopisný věstník speciálně zaměřily na některou z oblastí Poté předsedkyně ­společnosti H. Hlô­ 9/51, s. 3–10. Stein, Mary B. 1987: Coming to Terms with výzkumu, jako např. u G. Kiliánové, kte- šková seznámila přítomné se zprávou the Past. The Depiction of Volkskunde rá analyzovala kolektivní výzkumy lidové o činnosti za uplynulé volební období, in the Third Reich since 1945. Journal of slovesnosti v druhé polovině 20. století. v níž zdůraznila, že se podařilo zajistit Folklore Research 24, s. 157–185. Etnologové z Univerzity KF v Nitře Z. Be- plynulé vydávání spolkového periodika, Toelken, Barre 1979: The Dynamics of Folklo­ ňušková a J. Čukan se zaměřili na zapo- Etnologických rozprav, a to díky spolu- re. Boston: Houghton Mifflin. jení regionální kultury do kontextu výuky práci s univerzitou v Nitře, a že NSS má Tůmová, Vanda 1967: Populus revisus. Beit- na vysokých školách. K oblasti vysoké- inovované internetové stránky, kde jsou räge zur Erforschung der Gegenwart. ho školství se vázal ještě následující pří- mj. prezentovány personální bibliografie ­Tübingen 1966. Národopisné aktuality č. 2, s. 44–46. spěvek K. Novákové a M. Priečka, jenž slovenských etnologů. Zatím ne plně se Ulrychová, Marta 2010: Na konto diskuse prezentoval formy regionální spolupráce daří realizovat idea pravidelných každo- o etice v etnologii. Národopisná revue 20, na příkladu katedry etnologie Univerzity ročních setkání členů společnosti; stag- č. 1, s. 64. CM v Trnavě. K vesnické stavební kul- nuje i činnost některých regionálních sek- tuře obrátil svou pozornost J. Podoba. cí, stejně jako nově ustavené komise pro Na vztahu centra a periférie demonstro- orální historii. O práci pedagogické sekce val nivelizaci a unifikaci vesnických sí- informovala M. Botíková z Univerzity Ko- XVIII. VALNÉ ZHROMAŽDENIE NÁRO- del a způsobu bydlení. Naopak oblasti menského. Během následné diskuse se DOPISNÉ SPOLOČNOSTI SLOVENSKA nehmotného kulturního dědictví a jeho otevřela otázka vydávání Etnologických ochraně ve slovenských podmínkách rozprav, kde by bylo vhodné stabilizovat věnovaly svou pozornost P. Klobušická redakční radu a stanovit zásady pro pub- Po třech letech se slovenští etnolo- a S. Štangová. Zásadní role připadá Ná- likování textů, aby redakční práce nebyly gové sešli na valném shromáždění Ná- rodnímu osvětovému centru. tak náročné. Členové NSS schválili přijetí rodopisné spoločnosti Slovenska (NSS) Další blok referátů pokračoval až ná- nových čestných členů, kterými se stali V. spojeném s volbou nového předsedy sledující den, protože jednání konference Sedláková (Slovenská národná knižnica, a hlavního výboru. Součástí akce byla bylo přerušeno valným shromážděním Martin) a M. Válka (Ústav evropské etno- vědecká konference Regióny Slovenska NSS, které mělo obvyklý bilanční a pro- logie FF MU, Brno). V následné tajné vol- v etnologických a kultúrno-historických gnostický charakter a formální náleži- bě byla předsedkyní NSS zvolena opět súvislostiach, jejíž široce koncipované té- tosti, jako byla volba mandátové, voleb- H. Hlôšková, která spolu s novým hlavním ma dovolovalo vystoupit etnologům nejen ní a návrhové komise atd. Jednání řídila výborem bude řídit činnost společnosti po z akademické sféry, ale také muzejníkům H. Hlôšková, designovaná předsedkyně následující tříleté období. Odstupující vý- a pracovníkům osvětových institucí. Me- NSS. Přivítala domácí účastníky i „zahra- bor obdržel absolutorium. zi okruhy náležely dějiny etnologických niční“ hosty z České republiky, konkrétně Druhý den jednání konference ote- institucí, přínos osobností, globalizační předsedu České národopisné společnosti vřeli hosté z Moravy M. Válka a J. Pospí- versus lokalizační procesy, vztahy centra D. Drápalu a kolegy z Brna z Etnologic- šilová, kteří se zaměřili na výzkumy slo- a periférie, dokumentace, ochrana a zpří- kého ústavu AV ČR, z Moravského zem- venské kultury ze strany českých bada- stupnění kulturního dědictví, obraz lokální ského muzea a z Masarykovy univerzi- telů – pedagogů Masarykovy univerzity (regionální) tradiční kultury v médiích. ty, a zároveň omluvila zástupce Polské (A. Václavík, R. Jeřábek, V. Frolec, O. Si- Jednání slovenských etnologů v De- národopisné společnosti. D. Drápala ve rovátka) a pražské slovesné folkloristky tvě, které proběhlo ve spolupráci s Kul- svém vystoupení slovenské kolegy infor- D. Klímové, která se na Slovensko dosta- turním centrem A. Sládkoviče a Podpo- moval o činnosti ústřední profesní organi- la jako spolupracovnice K. Chotka. V ná- lianským muzeem, zahájila 25. května zace českých etnologů, o jejím zapojení sledujících referátech se reflektovala opět 2011 zmíněná konference. V jejím úvodu do strukturálních fondů EÚ, o skutečnos- slovenská problematika. A. a M. Jágero- přítomné pozdravil primátor hostitelského ti, že se Česká národopisná společnost vy hovořily o nedostatcích ve vzdělání města J. Šufliarský, domácí prostředí pre- stala hodnotícím orgánem v rámci nema- členů folklorních souborů, které se snaží zentovala také R. Babicová, která přiblíži- teriálního kulturního dědictví UNESCO, odstraňovat Podpolianské osvětové stře- la historii a současné aktivity Podpolian- a konečně pozval slovenské kolegy do disko ve Zvolenu tematicky zaměřenými ského muzea, které svými sbírkami a ex- Opavy na konferenci věnované proble- školeními vedoucích souborů i organizo-

148 KONFERENCE VÝSTAVY váním regionálně orientovaných edukač- Poslední den setkání v Detvě (27. 5.) VÝSTAVA NOVÉ POVĚSTI ČESKÉ VE ních programů pro pedagogy. Z muzejní uvedla prezentace regionální monogra- SMÍCHOVSKÉM MUSAIONU sféry přinesli informace o expoziční, vý- fie Gemer – Malohont, kterou připravil stavní a kulturně-společenské činnosti kolektiv autorů pod vedením J. Michál- z Liptova I. Zuskinová a z východního ka. Dílo se zařadí mezi knihy přibližující Převést materiály převážně folklor- Slovenska, z prostředí Ukrajinců-Rusínů, tradiční kulturu jednotlivých slovenských ní povahy do prostoru bývá pro muzej- M. Sopoliga. Řadu kulturních akcí v rám- etnografických oblastí vymezených his- níky tvrdým oříškem. V národopisných ci roku realizují v muzeích v přírodě v Pri- torickými hranicemi bývalých žup. Kon- odděleních, jimiž tyto instituce v rámci bylině a ve Svidníku. K tradici fajánsové ference pak pokračovala referáty sledují- pravidelných expozic vykazují smysl své výroby na západním Slovensku obráti- cími různorodé procesy formující lokální činnosti, jednoznačně vítězí zvykosloví, la pozornost E. Ševčíková. Se zánikem a regionální kulturu. Na materiálu Vrútek byť by se v jejich fondech leckdy objevily odborného školství je ohrožena podsta- demonstrovala lokální a naopak globál- nezanedbatelné výsledky sběrů folklor- ta džbánkařského řemesla, které region ní procesy A. Kasanová. Kulturní tradi- ních žánrů, jež by si občasnou prezen- v minulosti proslavilo a v současnosti ce severoslovenských Kysuc ovlivnila taci přece jen zasloužily. Výstava Nové ztrácí společenské i výrobní zázemí. valašská kolonizace a ekonomická mig- pověsti české, instalovaná v přízemí Ná- Nový blok referátů otevřela M. Mé­ race za prací, jak doložila I. Šusteková. rodopisného muzea Národního muzea szárosová prezentací bibliografie Slo- Přerod agrární vesnice v socialistické v Letohrádku Kinských od 3. prosince venského národopisu (1953–2003), kte- průmyslové město ukázala na příkladu 2010 do 27. března 2011, dokázala, že rou ve spolupráci se studenty etnologie Žiaru nad Hronom K. Beličková. Z oblas- touto cestou lze při využití trojrozměr- UK připravují pracovníci Ústavu etnolo- ti lázeňství a distribuce minerálních vod ných exponátů bez obav vykročit. Její gie SAV Bratislava. K problematice sou- spojené se Santovkou na jižním Sloven- autoři tentokrát zavedli návštěvníka do běžné oborové bibliografie, která je na sku čerpal své poznatky L. Lenovský. minulosti zcela nedávné. Slovensku stejně jako v ČR ožehavým Konference otevřela také téma ma- V pěti tematických okruzích vztahu- problémem, se rozvinula čilá diskuse. ďarsko-slovenských vztahů a kulturních jících se k jednotlivým fázím lidského ži- Na literární produkci, jakou představují lo- vazeb. Ze širšího historického hlediska vota (dětství – mimoškolní zájmy – tram- kální monografie, obrátily svou pozornost problematiku pojala M. Botíková, se za- ping – vojenská služba – kutilství) byly D. Ferklová a M. Halmová. Vyhodnotily měřením na poválečné migrace na jižním umně a vtipně zkombinovány trojrozměr- kvalitu monografií obcí v regionu Turiec Slovensku M. Paríková. A. Agócs přiblížil né exponáty a filmové záběry se sloves- s tím, že v mnohých absentují údaje o li- etnografické dílo jednoho z dokumentá- nými projevy. Dětské projevy byly bohatě dové kultuře, nebo jsou jen kusé. torů lidové kultury Maďarů v Novohradu. reprezentovány ukázkami her (přebírač- Součástí jednání v Detvě byla od- Naopak sběr slovenských lidových pís- ky, „skákání“ gumy či švihadla), výrobků borná exkurze směřující k bližšímu po- ní prováděný maďarským skladatelem (papírové skládačky, vlaštovky, šipky, znání této významné slovenské lokality. B. Bartókem a peripetie, které souvisely čepice, japonské origami), dále nápisy, Začala návštěvou občanského sdružení s jejich vydávání, osvětlila V. Sedláková. monogramy, památníky, zpěvníky, řetě- Detvian­ský tulipán, zaměřeného na or- Blok uzavřela K. Királyová s informací zovými dopisy, přáníčky k Mezinárodní- ganizaci výtvarných dílen vycházejících o výzkumech v Ecseru u Budapešti, jež mu dni žen, ale také předměty sběratel- z tradičních technologií, zejména textil- vedly k revitalizaci tradiční kultury a zá- ské činnosti (céčka, náramky přátelství). ních. Na pravěké lokalitě Kalamárka byli jmu o slovenštinu. Z volnočasových zájmů zaujaly ze- účastnici seznámeni s nejstaršími ději- Konferenci i zasedání Národopisné jména atributy a oděvní součástky pun- nami Detvy, novější dějiny a lidovou kul- spoločnosti Slovenska uzavřela staro- kové či metalové subkultury. Podobně turu, zejména salašnictví, přiblížila expo- nová předsedkyně H. Hlôšková. Podě- tomu bylo i v oddílech věnovaných pre- zice Podpolianského muzea a prohlídka kovala hostitelům za vytvoření příjem- zenční vojenské službě a trampingu. historického jádra Detvy. Společenský ného prostředí k rokování a referentům Zde navíc přitáhla pozornost propraco- večer vyplnilo vystoupení místní folklorní za jejich příspěvky, které budou publiko- vaná tajná distinkční znaménka, v nichž skupiny, prohlídka výstavy fotografií do- vány v Etnologických rozpravách 2011. v případě vojny hrál důležitou roli čas mácích autorů a hraný celovečerní film Tam bude možnost se důkladněji se- (způsob uvazování tkaniček bot odlišují- z doby konce první Československé re- známit se všemi referáty, o nichž jsme cí nováčky od mazáků či centimetry od- publiky, který byl natočen v Detvě a uká- mohli sdělit jen tato základní data. Pře- měřující délku služby), u trampů naopak zal některé reálie tradičního života. Zá- jeme slovenským kolegům hodně zdaru prostor (nášivky, odznaky osad, vlajky, jemci se mohli během krátkého kurzu se- do další práce. totemy). Tyto oblasti byly na druhé stra- známit s detvanským lidovým tancem. Miroslav Válka ně bohatě dokumentovány i písemnými

149 RECENZE projevy. Vojenskému životu jednoznač- jsou témata, která zůstávají v mnoha (i když ne vždy) komentuje, některé kapi- ně vévodily pozdravy z vojny, vojenské ohledech v odborné literatuře stále nedo- toly obsahují i stručné uvedení do téma- výroční bankovky, zkratky, trampingu statečně prozkoumána – a to i přes po- tu kapitoly pomocí shrnujících informací cancáky, vandrbuchy, časopisy, osadní stupné etablování se výzkumů provádě- z již publikovaných odborných prací. Je kalendáře aj. ných pod hlavičkou gender studies, resp. škoda, že autorka neuvádí, zda jsou té- Oddíl kutilství byl pohledem do in- výzkumů ovlivněných teoriemi feminismu. mata kapitol zvolena na základě jejího teriéru československých domácností Marta Botiková se v rámci tohoto tématu vlastního výzkumného záměru, nebo zda v průběhu šedesátých až osmdesátých pokouší svou knihou přispět k vyplnění vycházejí z narativních priorit narátorek. let 20. století. Samorosty, kovové svícny, „bílých míst“. Ke zpracování dlouholeté- Na základě několika poznámek autorky figurky z lakovaných pivních zátek, hrač- ho výzkumu, v němž se věnovala životu (například o tom, že téma módy nebylo ky háčkované z chemlonu, kovové věšá- žen na Slovensku ve 20. století, využívá – překvapivě pro tazatelky – narátorkami ky na klíče, ale i předměty, na nichž jsou metody orální historie. Výzkum probíhal často zmiňováno) se lze domnívat, že pla- rozličnými technikami zpracovávané mo- částečně v rámci mezinárodního projektu tí první tvrzení. Pak by bylo dle mého ná- tivy volavky a orobince, ryb, ženských Paměť žen, který je známý i v České re- zoru vhodné zdůvodnit, proč jsou zvolena aktů, Švejka, postaviček z kreslených fil- publice především díky publikacím Pavly právě zmíněná témata – lze si totiž před- mů. Vedle oblíbených mysliveckých tro- Frýdlové (i když se v tomto případě ne- stavit i další aspekty, kterým by mohla být fejí toto vše představovalo svět, jímž byl jedná o odbornou tematicky zaměřenou v rámci zkoumání „každodennosti“ žen dnes již zralý návštěvník, ať již chtěně či analýzu získaného materiálu, ale „pouze“ a způsobu jejich života v Československu­ nechtěně, kdysi obklopen. o publikování jednotlivých rozhovorů). ve 20. století věnována pozornost (např. Z trojrozměrných exponátů nakonec Kniha M. Botikové sestává z krátké- péče o děti, pracovní každodennost, ale nelze opomenout ani v koutě stojící důlní ho úvodu, v němž badatelka představu- i tzv. veřejná angažovanost). signalizační zařízení, které jako tzv. Ha- je metodu orální historie, resp. metodu Kniha si za svůj základní cíl klade genův gong připomínalo okruh pověstí biografického interview. Navazuje ka- poznat, „ako sú vybrané javy a vzťahy vázaných k lomu Amerika nedaleko Be- pitola, v níž jsou krátkými medailonky zobrazované v opisoch spôsobu života rouna. Na existenci tzv. moderních po- představeny jednotlivé narátorky (jedná a ako ich obrazy tvoria mozaiku kultúr- věstí, ale i na ostatní produktivní folklorní se o 15 osob), a devět kapitol, v nichž nych prejavov všedného dňa“ (s. 8). Au- žánry pak poukazovaly panely instalova- autorka interpretuje sesbíraný materiál, torka se dále snaží zjistit, zda jednotlivé né ve vstupním prostoru prvního patra. tedy přepisy nahraných biografických narátorky jako příslušnice určitých so- Měly výrazně didaktický účel – charak- rozhovorů. Narátorky představují tři ge- ciálních skupin vytvářejí obraz specific- teristika žánrů byla podána jak stručným nerace slovenských žen, které pocháze- kého životního stylu. V neposlední řadě výkladem, tak demonstrativními příklady. jí z venkovského i městského prostředí, zkoumá i vliv způsobu života na zobra- Tázací věta „Existuje lidová kultura jsou různého etnického a sociálního pů- zování velkých dějin (s. 8–9). Jestliže dnes?“ v podtitulu výstavy pobízela ná- vodu a dosáhly různého vzdělání, kari- kniha s ohledem na první dva jmenova- vštěvníka k odpovědi. Nutno dodat, že éry. Nahrané biografické rozhovory tak né cíle přináší alespoň částečné odpo- autoři výstavy udělali vše pro to, aby tato nabízejí autorce široké spektrum osudů vědi, resp. konstatuje, že nelze s jistotou odpověď byla kladná. žen na Slovensku ve 20. století. tvrdit, že ve střední vrstvě vznikl jednot- Marta Ulrychová Výchozí představení metody orál- ný životní styl (s. 131), třetí cíl se zdá ní historie shrnuje její základní aspekty, být problematičtější. Hovoří se v něm i když ne všechny jsou pak zohledněny o velkých dějinách, ale zároveň autorka v textu knihy (například schází reflexe píše, že v knize budou jako důležitá vyu- MARTA BOTIKOVÁ: K ANTROPOLÓ- vlastní pozice výzkumníka při konstru- žita data a roky, které ve svých vyprávě- GII ŽIVOTNÉHO CYKLU. KULTÚRA ování obrazu skutečnosti). Následující ních zdůraznily samotné vypravěčky (s. A SPÔSOB ŽIVOTA ŽENSKÝMI OČA- kapitoly knihy jsou rozdělené tematicky 9). Je neoddiskutovatelné, že historické, MI NA SLOVENSKU V 20. STOROČÍ. (Rodinný život – struktura rodiny a rodin- politické, kulturní a hospodářské udá- Bratislava: Univerzita Komenského né soužití, Rodinné svátky, Škola a vzdě- losti vliv na každodenní život jednotliv- 2008, 145 s. lání, Rodové rozdíly ve výchově, Výběr ce mají, tvoří pozadí prožívání vlastního manželského partnera, Oblékání a móda, života, tzn. je pravděpodobné, že na ně Tělo, hygiena a představy o kráse, Sport narátorky vzpomínaly a že musí být do Každodenní život ve 20. století na a rekreace v biografických vyprávěních analýzy zahrnuty. V knize se ale ztratily Slovensku obecně a každodenní život žen, Životní krize). V rámci kapitol au- ony zmíněné „osobní, individuální“ roky. žen v tomto geografickém regionu zvlášť torka cituje z interview, citované úryvky Zůstává tedy otázkou, zda jsou životní

150 RECENZE příběhy slovenských žen strukturovány některých jejich teoretických konceptů lého Slovenska. Dá se říci, že doplňuje pouze podle dat velké historie. Podob- při analýze – tvoří-li (jako je tomu v tomto a navazuje na dvě souborné práce z mi- ně je to i v kapitole „Životní krize“ – opět případě) centrální téma knihy? Přes zmí- nulých let – Slovenské lidové výšivky jsou zde zmiňovány především události něné připomínky přispívá kniha M. Boti- Viléma Pražáka (Bratislava 1936), zpra- velké historie, které mohly mít za násle- kové k výzkumu zajímavého tématu kaž- covávající toto téma z odborného histo- dek vznik krizových okamžiků v životě dodenního života žen na Slovensku ve rického pohledu, a na rozsáhlé obrazo- narátorek. Dá se však předpokládat, že 20. století a ukazuje na možnosti využití vé dílo Slovenská ľudová výšivka Anny krizové okamžiky mohou souviset i s ob- metody orální historie v etnologii. Chlupové a kolektivu (Bratislava 1985), lastmi života, které nejsou bezprostřed- Jana Nosková určené především široké veřejnosti. ně ovlivněny změnou politického režimu, V předmluvě O. Danglová uvádí, že událostmi druhé světové války atp. zpracovávaný materiál zahrnuje obdo- Zmíněný interpretační pohled mož- bí od 18. století, především však od 19. ná souvisí se způsobem využití metody OĽGA DANGLOVÁ: VÝŠIVKA NA SLO- století do první poloviny 20. století. Před- orální historie, který M. Botiková zvolila VENSKU. Bratislava: Ústredie ľudovej kládá jej formou přehledné prezentace a který je legitimní při zpracování témat, umeleckej výroby, 2009, 267 s. nejvýraznějších lokálních stylů výšivky, jež si autorka vytyčila. Zároveň však zvo- určených kombinacemi materiálů, tech- lený způsob ukazuje svá omezení – ci- nik, vzorů, barev. Ty jsou uspořádány do tace z vyprávění jsou řazeny v rámci te- Bratislavské Ústredie ľudovej ume- kapitol vycházejících ze dvou technolo- matických kapitol, jsou tedy srovnávány leckej výroby za spolupráce s Ústavem gických skupin, tzn. výšivky podle počí- výpovědi k jednotlivým tématům, které etnológie SAV a Národním osvetovým tané niti a předkreslené výšivky, bohatě ukazují různorodost a shody v interpre- centrem vydalo v rámci své edice „Tra- dokladované pečlivě vybranými a nad- tacích zvolených témat. Ze zřetele čte- dícia dnes“ další ze svých reprezentativ- míru zdařilými fotografiemi, získanými náře se však tak ztrácí osud jednotlivých ních publikací, tentokrát zaměřenou na převážně z archivu Ústavu etnológie narátorek jako celek, ztrácí se doklad jeden ze základních textilních zdobných SAV. Pocházejí ze sbírky ÚĽUVu a tato o provázanosti jejich vlastního vyprávě- prvků – výšivku. Její autorka Oľga Dan- skutečnost zřejmě způsobila, že popisky ní, o tom, jak budují každá zvlášť obraz glová si zvolila náročnou cestu a na zá- k fotografiím postrádají údaj, kde se ta sebe sama, svého způsobu života (mož- kladě dlouhodobého studia v muzejních která dokumentovaná výšivka nachází, ná jako příslušnice určité sociální sku- sbírkách i výzkumů v terénu předkládá o jejím evidenčním čísle ani nemluvě. piny). Kniha ukazuje možnosti, jak na čtenářům velkoryse pojatou monografii Úvodní kapitola krátce informuje zvolená témata narátorky vzpomínají, o fenoménu lidové výšivky z území ce- o historii a vývoji výšivky, o jejím postave- jak je v současnosti reflektují (i když ne- ní i využití, upozorňuje na principy míst- ní vždy jasné, zda jsou uvedeny všech- ních odlišností ve venkovském prostředí, ny interpretace k danému tématu – např. zmiňuje vyšívací materiály. Následné ka- na s. 27 autorka píše, že obraz otce je pitoly přehledně představují druhy a vari- přítomný ve všech vyprávěních, ale vy- anty obou základních technik. Začíná se brány byly ukázky z vyprávění přísluš- výšivkou podle počítané niti, kterou ur- nic úřednické, resp. střední vrstvy. Není čuje opakování daných stehů v přesném však již uvedeno, jaký byl obraz u vypra- pořadí vázaném na podklad rovněž pra- věček z dalších sociálních vrstev). videlně členěný. Je primárně spojována M. Botiková označuje knihu za „mo- s hrubým konopným či lněným plátnem, zaiku“ (s. 8) a s tímto označením lze na slovenském venkově samozásobitel- souhlasit. Zároveň však tento fakt nabí- sky běžně dostupným ještě v první polo- zí možnost k zamyšlení a další otázky – vině 20. století. I tento fakt přispěl k pev- nebylo by pro tuto zajímavou knihu pří- nému zakotvení jejích mnoha variant na nosnější, kdyby překonala svou mozai- Slovensku. Autorka srozumitelnou for- kovitost? Nedalo by se toho dosáhnout mou ozřejmuje pracovní postupy a zá- například hlubší analýzou biografických kladní charakteristiku, vycházející z ob- rozhovorů a jejich širší kontextualizací? měn spojovacích a zpevňovacích stehů, Nebo teoretickým uvedením do proble- které se postupně stávaly více a více matiky gender studies či problematiky ži- složitějšími a dekorativnějšími. Výstiž- votního stylu/ způsobu života a využitím ným a srozumitelným textem seznamuje

151 RECENZE

čtenáře s jednotlivými druhy, rozšířením, vším bohatý a utříděný materiál, poda- vané kroniky mlynáře Jana Stříteského vývojem, použitím. Dovídáme se o vý- ný formou, která osloví nejen odborníky, z první poloviny 19. století. šivce přes vrapy, o křížkové výšivce a je- ale též zájemce z řad laické veřejnost. Úvod kapitoly o stavebním vývo- jich četných obměnách, často vázaných Kladem je v neposlední řadě rozsáhlá fo- ji obce je věnován změnám ve vesnic- na konkrétní místa (např. motivy z Hl- todokumentace. Za zmínku též stojí, že kém stavitelství v průběhu 18. a první bokého, Jelšoviec, Marikovej, Fačkova, texty věnované jednotlivým technikám či poloviny 19. století, s poukazem na vliv Hontu a Novohradu, křížky z Kojšova), variantám výšivky jsou průběžně opatře- různých protipožárních nařízení. Nejvý- o mřežkách, prolamování, gatrech, vý- ny zkrácenými anglickými překlady. znamnějším pramenem k problematice řezové výšivce a výšivce na síti. Jak již pro první polovinu 19. století patří indi- bylo řečeno, k orientaci a pochopení při- Lenka Nováková kační skica Stabilního katastru, která spívá názorná fotodokumentace přísluš- podle barevného pojednání umožňuje ných vyšívaných textilií, která v hojné identifikaci použitého stavebního mate- míře psané slovo doprovází. Opatřena riálu. O precizní dokumentaci terénní- podrobnými popiskami také dokládá ne- KOLEKTIV AUTORŮ: HORNÍ ÚJEZD ho výzkumu autora (K. Severin) svědčí malé znalosti a zkušenosti O. Danglové U LITOMYŠLE. Vydala Obec Horní popis dispozic usedlostí, jeho obytných a patří k přednostem této knihy. Újezd u Litomyšle, 2010, 205 s., barev- i hospodářských částí i uvedení místního Obdobně je zpracována výšivka né a čb obrazové přílohy. pojmenování jednotlivých prostorů. Na předkreslená, při níž se na rozdíl od vý- výčet interiérového vybavení a umístění šivky podle počítané niti vzor nevytvářel topeniště navazuje vývoj způsobů obsta- s ohledem na strukturu podkladu, ale Kolektiv autorů ve spolupráci s před- rávání vody, což byl v kopcovitém terénu volně dle kresby. Je pro ni typické, že staviteli obce připravil k vydání sborník, problém, který však obyvatelé dokázali se sice musí vejít do určité normy, počí- který svým obsahem náleží do řady řešit, například budováním cisteren na tá však s improvizační schopností, v níž vlastivědných prací sestavovaných pro dešťovou vodu. Závěr obsahuje struč- vyšívačka projevuje svou individualitu. různá výročí obce, anebo s úmyslem za- ný výčet technických staveb, které byly Zdobí často i jemné materiály, pracuje znamenat pro budoucí generace historii v minulosti nezbytnou součástí vesnic- s jemnou nití, mnohdy s hedvábím. Au- místa a regionu. Tak tomu bylo i v přípa- kého hospodářství (sušárny, lisovny aj.). torka nás opět uvádí do problematiky dě díla, na které upozorňujeme. Kvalitní K nejvýznamnějším technickým ob- prostřednictvím daných příkladů technik, redakční práce editorů Milana Skřivánka jektům, které existovaly v průběhu his- které na předkreslený základ navázaly, ať a Stanislava Vosyky a grafická úprava Ji- torie v obci, náležely vodní mlýny. Autor už je to plochý, stonkový, řetízkový steh, řího Lammela přispěly k celkovému pozi- (R. Urbánek) zevrubně popisuje tech- dírková výšivka, vyšívání křivou jehlou či tivnímu vyznění díla. nický i technologický vývoj mlynářské- výšivka na tylu nebo síťovině. Jsme se- S vědomím, že zpráva bude uveřejně- ho řemesla s přihlédnutím k existenci znamováni s četnými místními obměna- na v odborném etnologickém časopise, tří mlýnů v Horním Újezdě. Na základě mi a variantami, mnohdy velice náročný- věnujeme pozornost dokumentaci jevů archivních pramenů, úřední dokumenta- mi na zpracování, které jsou opatřovány souvisejících s lidovou kulturou. Tematic- ce a poznatků z terénu sleduje technic- výstižnými názvy, jako např. „výšivka na ky je kniha rozdělena do čtyř základních ké vybavení mlýnů, proměny ve zdrojích květy z okolí Trnavy, husté konturované částí, kdy první je věnována archeologii, hnací síly i výkazy kapacitních možností vzory z Čataje, šopornianská mozaika, historii, dějinám umění a etnologii. V ka- zpracování obilí u jednotlivých objektů. překypující jablonická zdobnost“. Samo- pitole věnované dějinám obce nalezne- V kapitole Topografie obce je do- statné kapitoly tvoří krásný styl výšivek me informace, jak sociální situace setřela kladováno mapové zpracování vesnice hedvábím, řetízky a tamburínová techni- vnímání národnostní příslušnosti, které s extravilánem od prvního zobrazení na ka, bílá výšivka, výšivka zlatou nití, pes- v druhé polovině 17. století nebylo tak mapě J. Ch. Műllera z roku 1720. Z tex- trý naturalismus. Rovněž tato část obsa- vyhraněné, jako ve století devatenáctém. tové části Josefského katastru uvádí huje početný a pečlivý výběr kvalitních V roce 1680 se spojily české a němec- první známé místní názvy. V roce 1940 fotografií s podrobnými popiskami. ké obce v odporu k robotě. O situaci na byl zpracován soupis toponymií Horní- Publikace O. Danglové zprostředko- vesnici vypovídají rovněž údaje o stavu ho Újezdu. Jistě by bylo přínosné zjistit, vává souhrnný pohled na fenomén lido- a charakteru hospodářství v různých sou- nakolik ještě po sedmdesáti letech názvy vé výšivky na Slovensku, je současně je- pisech od Berní ruly přes Tereziánský ka- žijí a jsou aktuální mezi obyvateli. Znač- jím průvodcem či rukovětí, najdeme zde tastr k Josefskému katastru. Významným ná pozornost je věnována komunikacím, i řadu historiografických a technologic- pramenem poznání života venkovského které obec spojovaly s okolním světem, kých údajů. Ocenění si zaslouží přede- obyvatelstva jsou informace z nedocho- ale především místním cestám různé-

152 RECENZE ho způsobu využívání i názvů. Obrazo- ného řezbáře. V uvedeném případě se KOLEKTIV AUTORŮ: RATÍŠKOVICE, vá příloha této části knihy je mimořádně jedná o zdařilý ohlas a probuzení betle- MINULOSTÍ SLOVÁCKÉ OBCE. Ratíš- kvalitní, její rozhodující část tvoří indikač- mářské tradice, která v lidové kultuře ná- kovice: Obec Ratíškovice, 2010, 847 s. ní skice Stabilního katastru z roku 1839. leží a doprovází vánoční lidové obyčeje. V úvodu kapitoly Sedláci, chalupníci Další exkurzí do historie jsou ruko- a zahradníci je popis zástavby vesnice pisné vzpomínky starosty obce J. Rosy- Rozsáhlá monografie vznikla z inici- i plužiny a její předpokládaný historický pala na období 1. světové války. Přetisk ativy obce motivované možností získat vývoj od vzniku vesnice, kdy vedle sel- vybraných záznamů ilustruje z mnoha potřebné finanční prostředky na realiza- ských usedlostí byla chalupnická hospo- aspektů život na vesnici v těžkých váleč- ci z Evropského fondu regionálního roz- dářství s menším výměrem půdy. Podle ných letech. voje a z Operačního programu přeshra- Berní ruly z roku 1654 žili v Horním Újez- V následující části publikace je výběr niční spolupráce Slovenská republika – du i bezzemci zvaní zahradníci. Živili se osobností, v jejichž životě či díle obec Česká republika 2007–2013, jejímž vý- různými řemesly. i okolí nalezlo ohlasy, nebo se v Horním sledkem byl rovněž vznik obdobné mo- Součástí lidové kultury jsou projevy Újezdu narodili. Spisovatelka Teréza No- nografie záhorácké vesnice Popudinské lidové slovesnosti. Pro Horní Újezd za- váková v kraji hledala náměty pro své Močidlany. Z třináctičlenného autorské- znamenal pověsti, zkazky a pranostiky literární práce a současně sbírala sou- ho týmu se odborného redigování pub- K. Severin. Hlavními náměty jsou histo- částky lidového kroje. V Horním Újezdu likace ujali historikové Jiří Mitáček a Jiří rické události, nadpřirozené bytosti, pří- se narodili dva významní představitelé Čejka. Autorem předmluvy je místosta- rodní pozoruhodnosti, významné osob- z řad duchovních (F. Boštík, F. Stříteský) rosta Ratíškovic Radim Šťastný, který nosti. Pranostiky se vztahují především a avantgardní akademický malíř (V. Boš- také celý projekt inicioval a „manažero- k předpovídání deště. tík). Vedle životopisných údajů byla věno- val“. Kapitolu „Geologické a přírodní po- V další části textu se čtenář sezná- vána pozornost jejich tvorbě i kulturnímu měry Ratíškovic“ zpracoval Antonín Při- mí s charakterem správy obce, kdy úřad a morálnímu odkazu. Poslední kapitola chystal, Lubomír Šebela pak „Pravěké zastávali rychtáři a později starostové. je vzpomínkou na člověka (J. Koníček), a časně historické osídlení katastrálního Přílohu tvoří soupis jmen rychtářů a sta- který část svého života naplnil odporem území Ratíškovic“. Padesátistránková rostů od roku 1649 do současnosti. V pu- ke komunistickému režimu. kapitola s názvem „Historie vsi Ratíško- blikaci nebyla opomenuta historie škol- V části o společenských organizacích ství se jmenným seznamem působících je v první kapitole popsána historie a čin- pedagogů a počty žáků. nost Sboru dobrovolných hasičů. V zá- Kulturní život vesnice, to bylo přede- jmových aktivitách dominoval v průběhu vším ochotnické divadlo, které od roku let motorismus a Tělovýchovná jednota, 1925 neslo název Jednota divadelních až do dnešních dnů to byl především fot- ochotníků „Lukáše Pakosta“ v Horním bal. Základní výčet by nebyl úplný bez Újezdě. V roce 1934 měla čtyřicet členů. Mysliveckého sdružení „Háje“. Informaci o kulturních památkách posky- Vlastivědný profil publikace komple- tuje příspěvek o kapli Nalezení sv. Kříže tují závěrečné zprávy o zoologických za- v části Krásňoves a především komen- jímavostech regionu, informace o jeskyni tovaný soupis sakrálních artefaktů. Ved- Propadlisko a entomologický příspěvek le devíti křížů je v intravilánu umístěna k výskytu zástupců třídy Insecta. socha Panny Marie Lurdské, sv. Jana Monografie Horního Újezdu u Lito- Nepomuckého a sv. Barbory. Vedle po- myšle především ve své společensko- drobného popisu kompozice plastik jsou vědné části poskytuje řadu informací někdy uvedeny legendy ze života svět- z oblasti lidové kultury a života obyva- ců. Chybí geologický rozbor použitého tel vůbec. Jedná se o cenné poznatky, materiálu, který by především u ano- které autoři získali z výzkumu v terénu, nymních prací vytvořil předpoklady dal- v archivních fondech i odborné literatuře. šího směru bádání. Památku světského Kolektiv, který se podílel na vydání kni- rázu i přes sochu sv. Václava předsta- hy, svým počinem zdůraznil poslání re- vuje pomník padlým za 1. světové války. gionální badatelské práce a její význam Do kategorie kulturních počinů náleží in- pro poznání místa i kraje. formace o Mrázově betlémě od samot- Miloš Melzer

153 RECENZE vice ve 12.–17. století. Od časů přemys- se získáváním dotací z EU a vyvíjet ma- ně Moravského krasu přináší kolektiv lovských knížat do konce hrůz třicetileté ximální úsilí pro vytváření optimálních pracovníků i odborných spolupracovníků války“ je z pera Jiřího Mitáčka, z pera Li- podmínek k práci početného autorského muzea (A. Hamet, Z. Vancl, M. Broukal, bora Vykoupila pak kapitola „Ratíškovice týmu, jenž musel své úkoly zvládnout D. Trávníček a K. Vašíčková). K této prá- v období 1848–1918“. Tři autory – Jiřího v nezvykle krátké době dané dotačními ci se může přiřadit i příspěvek o kriticky Čejku, Jiřího Čejku ml. a Elišku Čejkovou pravidly. Ostatně i skutečnost, že obec ohroženém motýlu pestrokřídleci pod- – má kapitola „Ratíškovice v době mezi vydala již před dvaceti lety publikaci Ma- ražcovém, který napsal spolupracovník dvěma válkami“. Historickou část mono- rie Mackové-Frolcové Ratíškovice, mi­ muzea Albert Gottwald. Z oboru archeo- grafie uzavírají kapitoly s názvy „Ve stínu nulost a přítomnost obce je výmluvným logie předkládá popis sbírky neolitických hákového kříže. Obec Ratíškovice v le- svědectvím toho, že cílevědomá podpo- předmětů z Podřevnicka archeoložka Ja- tech 1939–1945“ (Jan Břečka) a „Pro- ra úcty k tradicím a historii obce je vý- na Langová. O pozoruhodné osobnosti měny obce ve druhé polovině 20. století“ razným a úctyhodným rysem duchovní lékaře Matyáše Borbonia (1566–1629) (Tomáš Dvořák). tváře občanské komunity Ratíškovic. a jeho pobytu v Napajedlích pojednala V rozsáhlé části věnované tradiční Jsou všechny předpoklady k tomu, že ve studii bohemistka Milada Pisková, ve- lidové kultuře spojili síly zástupci akade- se splní přání autora úvodu a nová publi- doucí valašskoklobouckého muzea Petr mické obce a Národního ústavu lidové kace se „stane pro obyvatele Ratíškovic Odehnal pokračuje v soustavném mapo- kultury ve Strážnici. Jan Krist se věno- zdrojem informací pro všechny, kdo mají vání zvonů na jižním Valašsku. Mezi za- val zaměstnání a obživě a dále zvykům zájem o historii a lidovou kulturu obce“ jímavé studie patří i článek Jany Knapi- a obyčejům, Martin Šimša odívání a vý- a také „nedílnou součástí jejich domovů, kové o historii a každodenním životě ma- šivce, Alena Křížová lidové výtvarné kul- pomocnicí paměti i literární společnicí jitelů vizovického zámku v první polovině tuře. Kapitolu s názvem Folklor a folklo- v rychle ubíhajícím čase života“. Kvali- 20. století. rismus, která tuto část publikace uzavírá, ta koncepce a zpracování řadí publikaci Vedoucí luhačovické pobočky zlín- pečlivě a s erudicí zpracovaly dvě v pu- o slováckých Ratíškovicích k tomu solid- ského muzea Blanka Petráková sezna- blikační a editorské činnosti sympatic- nímu, co přinesl soudobý ediční boom muje čtenáře se zapomenutou židovskou ky „sehrané“ etnoložky: Lucie Uhlíková, monografií obcí v České republice. komunitou v Luhačovicích i se specifikou která se věnovala kultuře dětí, sloves- Karel Pavlištík lázeňských pobytů Židů v době před dru- nosti a hudbě, a Martina Pavlicová, která hou světovou válkou. Zachycuje i proces se zabývala tancem a povýtce aktuálním „arizace“ židovských domů a některé tématem, jímž je hudební a taneční folk- vzpomínky žijících obyvatel. Neobyčejně lorismus. Celý oddíl uzavírá přehledný ACTA MUSEALIA MUZEA JIHOVÝ- zajímavý technický princip úpravy baži- soubor biografických medailonů s ná- CHODNÍ MORAVY VE ZLÍNĚ, 9, 2009, natého terénu při výstavbě části Otroko- zvem „Vybrané osobnosti folklorismu č. 1–2. vic zvané Baťov popisuje studie Vojtě- v Ratíškovicích“. cha Křečka. V souvislosti s připravova- V závěrečné části publikace nechy- nými expozičními záměry muzea souvisí bí Seznam ilustrací, plánků a map, Pře- Od vzniku ročenky Acta musealia nepochybně studie o pozoruhodných vý- hled literatury a pramenů rozdělený na pravidelně informuji v Národopisné revui sledcích organizovaného sportu ve měs- prameny vydané a nevydané a anglické o jejím obsahu. Také tento devátý roč- tě od vzniku Sokola v roce 1898 přes SK resumé jednotlivých kapitol. ník potvrzuje, že zlínské Muzeum jihový- Baťa až po sportovní aktivity v druhé po- Grafické zpracování, jehož přednos- chodní Moravy se postupně stalo živým lovině 20. století (Yvona Činčová) a his- tí je přehledné umístění poznámkového střediskem vědecko-výzkumné, výstavní torie knihovny Baťových závodů a jeho aparátu, umožňuje k obsahu textu ade- a vzdělávací činnosti, přesahující svou Studijního ústavu (Renata Salátová). Zá- kvátní prezentaci rozsáhlého a cenného úrovní náplň činnosti vlastivědně zamě- věr oddílu studií tvoří dvě práce o lido- obrazového materiálu. Významnou část řených muzeí. vých stavbách na Zlínsku. Alena Prudká tvoří dokumenty získané od informátorů, Už tradičně jsou studie v ročence řa- dokumentuje venkovské domy v integro- jejichž seznam (s poděkováním) je uve- zeny podle jednotlivých oborů od přírod- vaných částech Zlína a Věra Kovářů po- den na čelném místě publikace. ních věd přes archeologii a historii k et- dává stručnou charakteristiku tradičního Vydání publikace svědčí o osvíce- nografii. Na základě výzkumů zesnulého domu v Březnici. ném pojetí správy obce současným za- lesního inženýra Rostislava Švehlíka pí- Oddíl Personalia je uveden medailo- stupitelstvem, které považovalo za svou še Jana Šušolová o větrných erozích na nem o zakladateli obuvnického muzea samozřejmou povinnost absolvovat slo- jihovýchodní Moravě. Rozsáhlou studii Josef Labuťovi (Miroslava Štýbrová), žité administrativní operace související o mokřadní i suchozemské broučí fau- vzpomínku ke 100. výročí Elmara Klo-

154 ZPRÁVY se napsala Hana Kuslová, devadesáti- vzniku naší koncepce hrály významnou zvýšení úrovně péče o tradiční lidovou ny entomologa Vladimíra Elsnera připo- roli také dokumenty UNESCO: přede- kulturu a její využití pro vzdělávací a vý- mněl Dušan Trávníček a o etnografech vším Úmluva o zachování nemateriál­ chovné účely. Evě Urbachové a o Zdeňku Mišurcovi ního kulturního dědictví z roku 2003, je- 6. Popularizace Seznamu nemateriál- napsal Karel Pavlištík. Ročenku uzaví- jíž smluvní stranou se Česká republika ních statků tradiční a lidové kultury České rá oddíl Musealia se zprávami o činnosti stala v roce 2009 a Úmluva o ochraně republiky a podpora vzniku a rozvoje po- muzea v roce 2009. Vydávání této od- a podpoře rozmanitosti kulturních proje­ dobně zaměřených krajských seznamů borně i technicky kvalitní ročenky je dob- vů z roku 2005. pomůže zvýšit prestiž významných statků rou vizitkou práce zlínského Muzea jiho- Struktura dokumentu je rozdělena do tradiční lidové kultury ve společnosti. východní Moravy. několika kapitol. Část A obsahuje struč- 7. Potenciál Národního ústavu lidové Josef Jančář nou analýzu současného stavu a SWOT kultury, který má status výzkumné orga- analýzu definující silné a slabé stránky, nizace, bude využit v programu výzkumu příležitosti a hrozby péče o lidovou kul- a vývoje národní a kulturní identity (NAKI turu v České republice. Část B vymezuje 2011–2015). KONCEPCE ÚČINNĚJŠÍ PÉČE O TRA- předmět péče, cíl péče, nástroje a kon- 8. Realizace této koncepce přispěje DIČNÍ LIDOVOU KULTURU V ČESKÉ krétní úkoly. Ty jsou rozčleněny do čtyř k naplnění cílů Státní kulturní politiky, kte- REPUBLICE NA LÉTA 2011 AŽ 2015 podkapitol. U jednotlivých bodů je kro- rou vláda České republiky schválila svým mě popisu uvedeno také, kdo úkol za- usnesením ze dne 19. listopadu 2008 jistí, v jakém termínu a jaký bude dopad č. 1452. Vláda České republiky schválila dne konkrétního opatření na státní rozpočet. 9. Naplněním cílů této koncepce se 5. ledna 2011 svým usnesením č. 11 no- Celkové finanční nároky jsou pak suma- upevní dobré postavení České republiky vou Koncepci účinnější péče o tradiční rizovány v samostatné kapitole. Koncep- v UNESCO. lidovou kulturu v České republice na léta ci uzavírá zhodnocení stavu, kterého bu- 10. Budou vytvořeny předpoklady 2011 až 2015. Jak je vymezeno v úvodní de dosaženo naplněním jejích cílů. Co pro další rozvoj péče o tradiční lidovou části, „cílem tohoto koncepčního materi­ se tedy od nové koncepce očekává? kulturu a s ní spojených vědních oborů álu je definovat nástroje účinnější péče 1. Zvýšení úrovně znalostí o tradiční v České republice po roce 2015. o tradiční lidovou kulturu, jako soubor ur­ lidové kultuře v České republice, zajiště- S kompletním textem Koncepce čitých koordinovaných opatření, jejichž ní aktualizace těchto poznatků a zlepše- účinnější péče o tradiční lidovou kulturu účelem je přispět k efektivnější identifi­ ní péče o ni. v České republice na léta 2011 až 2015 kaci, dokumentaci, ochraně, využívání 2. Vytvoření lepších podmínek pro se můžete seznámit např. na webových a předávání nemateriální složky tradiční důstojné provádění jevů tradiční lidové stranách Národního ústavu lidové kultury lidové kultury nastupujícím generacím“. kultury na místní úrovni a tím i pro celko- www.nulk.cz nebo www.lidovakultura.cz. Dokument navazuje na předchozí kon- vou prezentaci dotčených obcí a měst. Tištěná publikace s textem koncepce byla cepci, která byla na území našeho státu 3. Zlepšení podmínek pro implemen- vydána Ministerstvem kultury a Národním účinná v letech 2003–2010. Jednotlivá taci Úmluvy o zachování nemateriálního ústavem lidové kultury na začátku června opatření tedy vycházejí z již započaté kulturního dědictví a dalších mezinárod- 2011. práce, kterou pod garancí Ministerstva ně právních instrumentů. Jan Blahůšek kultury realizoval Národní ústav lidové 4. Zvýšení dostupnosti informací o tra- kultury, krajská pověřená odborná pra- diční lidové kultuře pro odbornou i laickou coviště, Etnologický ústav Akademie věd veřejnost a to prostřednictvím spoluprá- České republiky, v. v. i., univerzitní etno- ce regionálních odborných pracovišť pro logické ústavy v Praze a v Brně, Česká péči o tradiční lidovou kulturu v krajích národopisná společnost a řada dalších a národního pracoviště pro péči o tradiční Poznámky: odborných institucí i občanských sdru- lidovou kulturu (Národního ústavu lidové 1. Koncepce rozvoje knihoven v České re- žení. Tato nová koncepce zaměřená na kultury) na trvalé aktualizaci příslušných publice na léta 2004–2010 a připravova- ná Koncepce rozvoje knihoven v České lidovou kulturu není v resortu kultury oje- webových portálů a databází. republice na léta 2011–2014. dinělá – stojí po boku dalších koncepcí: 5. Činnost regionálních odborných 2. Koncepce účinnější péče o movité kulturní 1 2 např. knihovnické, muzejní, koncepce pracovišť pro péči o tradiční lidovou kul- dědictví v České republice na léta 2010 3 podpory umění. Jakýmsi nadřazeným turu v krajích a národního pracoviště pro až 2014. zastřešujícím dokumentem je pak Státní péči o tradiční lidovou kulturu (Národ- 3. Koncepce účinnější podpory umění na léta kulturní politika na léta 2009–2014. Při ního ústavu lidové kultury) přispěje ke 2007–2013.

155 RESUMÉ

Národopisná revue 2/2011 Národopisná revue 2/2011 (Revue für Ethnologie 2/2011) (Journal of Ethnology 2/2011) Herausgegeben vom Nationalen Institut für Volkskultur Published by the National Institute of Folk Culture 696 62 Strážnice, Tschechische Republik 696 62 Strážnice, Czech Republic Tel. 00420- 518 306 611, Fax 00420-518 306 615 Tel. 00420-518 306 611, Fax 00420-518 306 615 E-Mail: [email protected] E-mail: [email protected]

Die Ausgabe 2/2011 der Zeitschrift Národopisná revue (Revue Journal of Ethnology 2011/2 is focused on changes in the country für Ethnologie) behandelt den Wandel auf dem Lande in der in the late-20th century. Daniel Drápala pays his attention to the zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Daniel Drápala widmet sich region of Moravian Záhoří (Cultural constants and innovation in der mährischen Region Záhoří (Kulturkonstanten und Innova­ life of the villages in the region of Moravian Záhoří within the tionen im Dorfleben im mährischen Záhoří während der Sozi­ period of country socialization), Slovakian ethnologist Oľga alisierung auf dem Lande). Die slowakische Ethnologin ­Oľga Danglová concentrates in a more common way on rural location Danglová konzentriert sich allgemeiner auf ländliche Gebiete as a symbolic space and on its identity (Country settlement as als symbolischen Raum sowie auf dessen Identität (Dörfliche a space of identity. Selection of case studies in four Slovakian Gemeinden als Raum ihrer Identität. Auswahl aus Fallstudien villages). Ingrid Pauknerová writes about the problematics of von vier slowakischen Gemeinden). Das Thema der Kollektivi­ collectivization in the Czech countryside at the time of communist sierung des tschechischen Dorfes während der kommunisti­ dictatorship (Phenomenon of agricultural cooperative movement schen Diktatur behandelt Ingrid Pauknerová (Kollektivlandwirt­ and deformation of its idea in the course of collectivization on an schaft und Verzerrung ihrer Idee während der Kollektivisierung example of the Southern-Bohemian village of Hrejkovice), Václav am Beispiel von Hrejkovice in Südböhmen). Václav Michalič- Michalička presents the research of changes in handmade ka stellt Forschungsergebnisse zur Wandlung der handwerkli- leather production in the village of Metylovice (Leather belt chen Lederverarbeitung in der Gemeinde Metylovice vor (Das phenomenon in Metylovice in the late-20th century). Phäno­men der Riemenherstellung in Metylovice in der zweiten Stopping with Photos with the title „Ethnological Hälfte des 20. Jahrhunderts). Documentation of the Revolutionary Changes in the Country” Die Rubrik „Fotografische Rückblicke“ bringt unter dem Titel (by Helena Beránková) submits questionable output of Ethnograpfische Dokumentation über den revolutionären Wan­ photographer Vilém Hank (1910–1994) and completes herewith del auf dem Dorfe (Autorin: Helena Beránková) viel diskutierte the theme of the entire current number, similar to Transferring Werke des Fotografen Vilém Hank (1910–1994). Zusammen Traditions column which includes the contribution Traditional mit dem Beitrag Traditionelle Tanzgelegenheiten in Zemplín Dance Opportunities in the Ethnogprahoc Area of Zemplín and und deren Wandel in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts Their Changes in the Late-20th Century (by Dana Kľučárová). ­(Autorin: Dana Kľučárová) in der Rubrik „Tradition im Wandel“ Rewiev section includes The Remembrance of Horymír Sušil ergänzt sie das Thema dieser Ausgabe. Die Rubrik „Rückblicke“ (1928–2010) in which its author Antonín Bařinka brings nearer enthält den Beitrag Erinnerung an Horymír Sušil (1928–2010), the significant personality of folklore movement in Moravia. in dem diese wichtige Persönlichkeit der mährischen Folklore- Interviews section presents ethnologist Josef Jančář, director bewegung dem Leser näher gebracht wird (Autor: Antonín Ba- emeritus of the National Institute of Folk Culture in Strážnice. řinka). In der Rubrik „Gespräch“ wird der Ethnologe und Direktor Regular section Personalia remembers the anniversary of emeritus des Nationalinstituts für Volkskultur in Strážnice Josef the aforementioned ethnologist Josef Jančář (born 1931) and Jančář vorgestellt. Die regelmäßige Rubrik „Personalia“ eri­n­ ethnologist Mirjam Moravcová (born 1931), ethnologist Lýdia nert an das Jubiläum des erwähnten Ethnologen Josef Jančář Petráňová (born 1941) and ethnologist Gabriela Kiliánová (born (*1931) sowie an die Jubiläen der Ethnologin Mirjam Moravcová 1951); it presents also the contribution on not-reached jubilee of (*1931), der Ethnologin Lýdie Petráňová (*1941) und der Ethno­ ethnologist Richard Jeřábek (1931–2006) and the obituary for login Gabriela Kiliánová (*1951). Außerdem enthält sie einen musician and singer Luboš Holý (1930–2011). Other columns Artikel über den Ethnologen Richard Jeřábek (1931–2006), der include contributions to discussion (theme: ethics in ethnology), seinen 75. Geburtstag nicht mehr erlebte, und einen Nachruf reviews and reports. über den Musikanten und Sänger Luboš Holý (1930–2011). In weiteren regelmäßigen Rubriken erscheinen Diskussionsbei­ träge zum Thema der Ethik in der Ethnologie, Besprechungen neuer Bücher und aktuelle Berichte.

156 Národopisná revue 2/2011, ročník XXI (XLVIII. ročník Národopisných aktualit) Vydává Národní ústav lidové kultury, 696 62 Strážnice, ČR (IČ 094927) Národopisná revue je odborný etnologický recenzovaný časopis, vychází čtyřikrát ročně, vždy na konci příslušného čtvrtletí. Pravidla recenzního řízení i veškeré další informace pro autory příspěvků jsou zveřejněny na internetových stránkách ­časopisu . Periodikum je evidováno v mezinárodních bibliografických databázích ERIH (European Reference Index for the Huma- nities), AIO (The Anthropological Index Online of the Royal ­Anthropological Institute), GVK (Gemeinsamer Verbundkatalog), IBR (Inter­nationale Bibliographie der Rezensionen geistes- und sozialwissenschaftlicher Literatur) + IBZ (Internationale Biblio­ graphie ­geistes- und sozialwissenschaftlicher Zeitschriftenliteratur), RILM ­(Ré- pertoire International de Littérature Musicale), ­CEJSH ­(Central ­European Journal of Social Sciences and Humanities) a Ulrich‘s Perio­dicals Directory.

Redakční rada: Mgr. Jan Blahůšek, Ph.D., PhDr. Daniel Drápala, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, doc. Mgr. Juraj Hamar, CSc. doc. PhDr. Eva Krekovičová, DrSc., PhDr. Jan Krist, PhDr. Vlasta Ondrušová, doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc., PhDr. Karel Pavlištík, CSc., PhDr. Jana Pospíšilová, Ph.D., doc. Mgr. Daniela Stavělová, CSc., Mgr. Martin Šimša, PhDr. Zdeněk Uherek, CSc., PhDr. Lucie Uhlíková, Ph.D., PhDr. Marta Ulrychová, Ph.D., PhDr. Miroslav Válka, Ph.D.

MEZINÁRODNÍ Redakční rada: prof. PhDr. Anna Divičan, CSc. hab. (Maďarsko), Dr. László Felföldi (Maďarsko), Mag. Dr. Vera Kapeller (Rakousko), prof. Dragana Radojičić, Ph. D. (Srbsko), prof. Mila Santova (Bulharsko), prof. Dr. habil. Dorota Simonides, Dr.h.c. (Polsko), Dr. Tobias Weger (Německo)

Šéfredaktor: Jan Krist Redaktorka: Martina Pavlicová Výkonná redaktorka a tajemnice redakce: Lucie Uhlíková Výtvarná spolupráce: Dana Chatrná Tisk: LELKA, Dolní Bojanovice

Datum vydání: 30. června 2011 ISSN 0862-8351 MK ČR E 18807

157 158