Městské Divadlo Brno

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav hudební vědy

Management v kultuře

Bc. Petr Jakeš

Muzikál v Brně se zaměřením na Městské divadlo Brno

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček

2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně za pouţití uvedené literatury a pramenů.

Dne 10. května 2010 Podpis ......

Obsah

Úvod ...... 5 1. Muzikál a jeho vznik...... 7 2. Dějiny muzikálu...... 11 3. Muzikál v Česku...... 16 4. Muzikál v Brně…...... 19 4.1 Národní divadlo Brno...... 19 4.2 Satirické divadlo Večerní Brno...... 20 4.3 Divadlo Na provázku ...... 21 4.4 HaDivadlo...... 22 5. Městské divadlo Brno...... 22 5.1 Soupis muzikálového repertoáru v MdB od počátků do r.2004...... 23 5.2 Období od r. 2004 po současnost...... 60 5.3 Pohled na chod muzikálového představení v MdB z hlediska personálního managementu...... 60 5.4 Analýza soupisu muzikálového repertoáru v MdB...... 63 5.4.1 Analýza podle počtu repríz a návštěvnosti...... 63 5.4.2 Zájezdová představení MdB v zahraničí a v ČR...... 68 5.4.3 Analýza světového a českého repertoáru...... 69 5.4.4 Herci a reţiséři muzikálů MdB...... 69 5.4.5 Orchestr MdB...... 71 5.4.6 Náklady na muzikálová představení...... 71 5.4.7 Propagace MdB a jeho muzikálových představení...... 72 6. Závěr ...... 74 6.1 Resumé ...... 75 6.2 Summary...... 75 6.3 Zusammenfassung...... 76

Seznam pouţité literatury a pramenů...... 77 Přílohy...... 80 Rozhovor s Michaelem Prostějovským Seznam her

Předmluva

Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Viktoru Pantůčkovi za vedení práce, paní Fantové a panu Steinerovi z archivu MdB za pomoc při vyhledávání pramenů, Michaelu Prostějovskému za ochotu poskytnout rozhovor, Ing. Lubomíru Spáčilovi za konzultaci a mnohým dalším za ochotné poskytnutí cenných informací. Svým nejbliţším děkuji za podporu i za pomoc při korekturách.

Úvod

K muzikálům se mi podařilo dostat nejen jako divákovi a návštěvníkovi divadelních představení, ale také jako externímu členovi muzikálového orchestru Městského divadla Brno, kde jsem měl moţnost zahrát si muzikály coby kytarista. Od roku 1945, kdy Městské divadlo Brno vzniklo - tehdy pod názvem Svobodné divadlo – se na jeho repertoáru objevila spousta nejrůznějších muzikálových titulů, které tak obohacovaly převládající činoherní zaměření souboru. Od nedávné doby, kdy se Městskému divadlu Brno podařilo zbudovat druhou tzv.hudební scénu, je podíl činoherních a muzikálových představení přibliţně stejný. Dvě scény umoţňují divadlu uvádět činoherní a muzikálové představení současně . Muzikál vznikl v USA a můţeme jej povaţovat za relativně mladou formu populárního hudebního divadla. Muzikál má obvykle dvě části a spojuje v sobě prvky činohry, operety, varieté a opery. Často vzniká na základě literární předlohy a vyuţívá prostředky populární hudby, jazzu a tance. Výpravné scény, písně a balet jsou při tom začleněny do děje. Základní sloţky muzikálu jsou tři: příběh, libreto a hudba. Vytvořit přesnou a obecně platnou definici muzikálu je však sloţité. Setkáváme se s názory, které odmítají definovat, co přesně muzikál je a místo toho se raději pokoušejí vymezit, co v ţádném případě muzikál není. Vyvíjí se totiţ tak rychle, ţe jej ani nelze přesně a zcela konkrétně určit. Faktem ale zcela jistě zůstává, ţe muzikál je pestrou hudebně-divadelní formou. Náměty muzikálu totiţ mohou být nejrůznějšího rázu. Od klasické a spíše závaţnější tematiky, jakou představuje například West Side Story, aţ po odlehčenou a zábavnější verzi, jakou je třeba Pomáda. Dále můţe mít charakter klidně i intelektuálnější, čehoţ je důkazem například hra By Jeeves, či na druhou stranu výstřední a neobvyklý, coţ můţeme přisoudit muzikálu Rocky Horror Show. Tituly jako Jesus Christ Superstar nebo Les Misérables si zase veřejnost zvykla zařazovat do škatulky tzv. rockové opery či jinak opery-muzikálu. Kaţdopádně však můţeme muzikál charakterizovat jako dílo, které je syntézou hudby, slova a tance. V Městském divadle Brno (dále budu pouţívat zkratky MdB) se v průběhu jeho více jak šedesátileté existence objevila řada titulů, které můţeme zařadit pod pojem muzikál či hudební divadlo. Jako jedny z prvních byly z této oblasti v MdB inscenovány hry Osvobozeného divadla, které představují v českém prostředí nepřehlédnutelné a osvědčené dědictví z hudebně-divadelního ţánru. Z našeho prostředí vycházelo také několik muzikálů Františka Ferdinanda Šamberka z období Rakouska-Uherska, které upravil a uvedl reţisér Richard Mihula. Ten se před příchodem reţiséra a současného ředitele Stanislava Moši nejvíce zaslouţil o uvádění muzikálových představení v MdB. Kromě těchto muzikálů se

5 v MdB dařilo inscenovat také klasické tituly ze světového repertoáru jako jsou například Chicago nebo Ţena roku. Dalším významným reţisérem muzikálů v MdB se stal Stanislav Moša, který od je od počátku devadesátých let také ve funkci ředitele divadla. Moša se podílel na mnoha hrách i jako autor v tandemech s různými skladateli, například se Zdenkem Mertou. Mezi první úspěšné tituly dvojice Moša – Merta patří například muzikály Sny svatojánských nocí nebo Bastard. V současnosti se na nově vybudované scéně, která splňuje všechny potřebné podmínky, daří uvádět také hry, jeţ spadají do klasického světového muzikálového repertoáru. Divadlo inscenovalo mezi jinými Hair, Jesus Christ Superstar, Les Misérables, Hello Dolly a další světové muzikály nás jistě čekají. Ve své diplomové práci popisuji také jiná divadla v Brně, ve kterých se muzikálovým představením věnovali. Patří mezi ně Národní divadlo Brno, které v šedesátých a sedmdesátých letech uvádělo klasické tituly jako My Fair Lady, Hello Dolly, West Side Story či Cabaret. Dalším významným muzikálovým centrem bylo satirické divadlo Večerní Brno, které inscenovalo své vlastní muzikály, jako byly Drak je drak, Hamlet IV. nebo Akce H. Renomé si získaly i hry Divadla Na provázku jako třeba Balada pro banditu a další, které také spadají do oblasti muzikálu, nebo tedy s jistotou do hudebního divadla. Soupis muzikálových titulů, které byly hrány v MdB, začíná v počátcích uvádění hudebních titulů v tomto divadle a pokračuje aţ téměř do současnosti. V analýze, která následuje, se pokouším nahlédnout na tento seznam z různých hledisek jako jsou reprízovanost, případně návštěvnost jednotlivých představení, podíl českého a světového repertoáru, hostování muzikálového souboru MdB v zahraničí a dalších. Pokouším se také popsat chod divadla a muzikálového představení z personální stránky.

1. Muzikál a jeho vznik

Název muzikál je odvozen z anglického přídavného jména „musical“, coţ znamená hudební. Původně toto přídavné jméno divadelnímu publiku vysvětlovalo, jakou hru vlastně na jevišti uvidí. „Musical comedy“ bylo označení pro hudební komedii, „musical play“ zase napovídalo, ţe půjde o hudební drama. Časem se název zkrátil na musical a stalo se z něj podstatné jméno „musical“, česky „muzikál“. Toto označení je ovšem poněkud mladší, neţ tento druh hudebního divadla sám. Zavedlo se prakticky teprve v polovině dvacátého století. Jak uţ bylo řečeno v úvodu, muzikál nejlépe vystihuje charakteristika, ţe jde o dílo vzniklé syntézou hudby, slova a tance. Charakteristická je například jeho mnohotvárnost. Není vázán na ţádné klišé ani na schematické rozdělení typů. Tím je však zároveň ztíţena jeho definice. Muzikál se snaţí o aktuálnost a věrohodnost. Čím bliţší je kaţdodennímu ţivotu obecenstva, tím lépe. Jeho problémy jsou problémy dnešních lidí a jeho postavy mluví obyčejnou řečí a jednají co nejskutečněji. Můţe zaujímat stanovisko k politickým skandálům, k válce, k rasovým otázkám, a dokonce i v případě historických či exotických námětů je velká snaha o to, aby všechna rozhodnutí a činy postav byly divákovi srozumitelné a odpovídaly jeho vlastní mentalitě. Tvůrci muzikálů usilují o to, aby vše, co se na jevišti odehrává, vyplývalo z děje. Muzikálové písně a songy nesmějí děj rozdrobovat, ale musí z něho vyrůstat. Píseň či balet bývá také často nositelem děje. Muzikál nemá pevně ustálenou formu, jako například evropská opereta, rozčleněná do tří jednání s velkým finále po vyvrcholení zápletky na konci druhého jednání. Muzikál mívá obvykle dvě jednání s přestávkou, která však nemá dramaturgický význam. Autor tak má lepší moţnost děj zaplétat a rozvíjet. Obsazení muzikálu vyţaduje všestranné herecké talenty. Herec musí umět mluvit, zpívat, tančit, v krajním případě musí ovládat i pantomimu, akrobacii a ekvilibristiku. Muzikál vznikl v USA jako forma populárního hudebního divadla. Místo vzniku můţeme dokonce specifičtěji upřesnit na Broadway v New Yorku. Muzikál se vyvinul jako forma smíšená a je výsledkem splynutí mnoha tradičních prvků v podmínkách a předpokladech specificky amerických. Mezi ţánry a styly, které měly vliv na vývoj muzikálu určitě můţeme zařadit operetu a operu, baladu, revue a varieté, vaudeville, balet a féerii, jazz, rock i pop music. Mezi první předchůdce muzikálu patří opera z popěvků neboli ballad-opera. Dne 14.ledna 1751 hrál anglický ansámbl Thomase Keana v newyorském Nassau Street Theatre Ţebráckou operu J.Gaye a Ch. Pepusche. Můţeme říci, ţe tato hudební premiéra, o níţ v New Yorku existují spolehlivé záznamy, byla uţ dílem, které se muzikálu podobalo. Touto Ţebráckou

7 operou, jeţ měla premiéru v lednu 1728 v Londýně, počíná v Anglii ţánr opery z popěvků, ve které uţ můţeme najít znaky pozdějšího muzikálu. Autoři napsali svoji hru jako satirický protějšek k nabubřelým operám italského stylu, které byly v Anglii tehdy v oblibě. Jako hudebních vloţek pouţili pouličních odrhovaček a lidových balad různého původu a vzdali se recitativu. Nejvyšším cílem pro ně byla lidskost a přirozenost. Opery z popěvků představovaly počátkem 19.století v Severní Americe první vzory pro hudební divadlo. Snad poprvé v historii novějšího hudebního divadla západního světa, bylo tady také v parodickém smyslu pouţito jako jevištní hudby populárních motivů a melodií čistého folklóru a tím byla připravena i jejich proměna v městskou lidovou hudbu. Zde má svůj historický původ americký pop song, z něhoţ později těţili skladatelé muzikálů. Začátkem 20.století pak ve stejném duchu začaly v Americe vznikat první hudební komedie George M.Cohana, které byly protestem proti vyumělkovaným operetám dováţeným z Londýna, Paříţe či Vídně. Další významnou událostí v kontextu uvádění hudebních komedií v New Yorku bylo provedení hry The Black Crook v roce 1866. Náhoda, ţe newyorská Academy of Music vyhořela a pro její představení nebylo k dispozici ţádné jeviště, vedla producenty k tomu, aby spojili dohromady do velkolepé revue jednak balet La Biche au Bois se sentimentální hrou The Black Crook CH.M.Barrase a nevkusně přidali také několik prvků z Goethova Fausta a Weberova Čarostřelce. Dne 12.září 1866 měl The Black Crook premiéru v Niblo Gardens Theatre. Všechny prvky, od nichţ si producenti slibovali odezvu u obecenstva, byly soustředěny do ohromující podívané: pohádkové postavy ze všech zemí světa, eroticky lechtivé songy, artistická čísla, stočlenný balet v síťovaných punčochách a průhledných kostýmech, zlatem a třpytem přeplácané dekorace a texty s četnými dvojsmyslnostmi. Program trval pět a půl hodiny, vzbudil ostré protesty církví, část tisku ho chválila pro jeho výpravu, část odsuzovala pro nechutnost. Ale nakonec dosáhl v nepřetrţitém sledu 474 repríz, coţ znamenalo velký úspěch, a aţ do r. 1929 se The Black Crook objevoval vţdy znovu na programech a ve zkráceném znění jej hrály zájezdové společnosti v mnoha městech Spojených států. „Tato hra jistě nebyla ještě muzikálem v dnešním slova smyslu, vymezila však rámec, v němţ se pak americké hudební divadlo rozvíjelo dále“.(25) V r. 1857 přišla divadelní agentura Ronzani s termínem „extravaganzas“ – féerie, který se později vţil jako název nákladné sentimentální produkce s hudbou a s cirkusovými a varietními atrakcemi. V roce 1905 bylo v New Yorku otevřeno Hippodrome Theatre pro 5200 diváků. Bylo zřízeno nákladem jednoho a tři čtvrtě miliónu dolarů. V průběhu dvaceti následujících let se na prostorném jevišti s bazénem inscenovaly např. vzdušné bitvy, automobilové závody, písečné bouře, tornáda nebo zemětřesení a nejrůznější jiné výmysly, které autory či producenty féerií

8 napadaly. Jako doprovod k těmto exhibicím zaznívala scénická hudba, skládající se hlavně z pochodů, ale také ze songů a balad. Doznívající pozůstatky této cirkusové a hudebně- jevištní zábavy, jejíţ sláva skončila hospodářskou krizí v r.1929, přešly i do muzikálu. Téměř všechny formy amerického divadelního podnikání 19. a začátku 20. století byly v podstatě evropského původu. Postupně se však začaly přizpůsobovat americkým podmínkám a začaly nabývat rysů, jimiţ se jasně odlišovaly od původních vzorů. Mezi oblíbené divadelní formy, které měly vliv na vývoj muzikálu, patřila v té době také „Burlesque Opera“ či burleska. V druhé polovině 19.století patřil k významným tvůrcům burlesky v USA Ned Harrigan. Jeho hry sice ještě neměly vypracované partitury ani jednotu děje s hudbou, ale dvě stě písní, které napsal se skladatelem Davidem Brahamem, se staly pevným základem věhlasu americké hudební komedie. Úspěchy Harriganových her překonala jedině hra Charlese Hoyta A Trip to Chinatown, uvedená v r.1891. Námět hry, popisující výlet dvou kamarádů do čínské čtvrti v San Francisku, kteří se po různých příhodách nakonec znovu sejdou ve stejné hospodě, z níţ vyšli, by svou jednoduchostí jistě nestačil k úspěchu. Ale Hoytovi se podařilo obohatit primitivní látku o spoustu zábavných epizodek a nápadů a měl také šťastnou ruku ve výběru melodií. Hudba a herecké nadání amerických černochů se poprvé dostaly na americkou scénu jako karikatury. Thomas Darthmouth Rice vytvořil v letech 1830-1840 typ celovečerního programu, známého jako „Ethiopean Operas“. Do těchto černošských parodií vkládal dramatické zápletky, sentimentální milostné epizody a hrubé ţerty. K jeho souboru patřil po určitou dobu i skladatel a herec Dan Emmett, jenţ vytvořil klasickou formu minstrelského představení. V r.1843 se poprvé předvedl se svou skupinou Virginia Minstrels, jejímiţ členy byli čtyři stejně oblečení komici s načerněnými tvářemi, kteří zpívali, tančili, dělali vtipy a parodovali černošský slang. Ve Spojených státech i mimo ně pak tento hudebně-divadelní ţánr zpopulárněl. Tím, ţe skladatelé pouţívali původní motivy lidových písní z černošského folklóru, které upravovali, vznikla první divadelní hudba zřetelného amerického charakteru. Vnější rámec minstrelských show se však časem začal násilně nafukovat, aniţ se při tom měnila podstata představení, a zájem diváků o minstrely začal ochabovat. Začátek nového století přinesl nové formy lidové divadelní zábavy, které ochotně vstřebávaly prvky minstrelu. Na základě svých zkušeností s minstrelskými hrami a vaudevillem vytvořil George M.Cohan prvotní formu hudební komedie. Další formou, která zanechala své stopy při vzniku muzikálu byl americký vaudeville, který nebyl podobný vaudevillu v Evropě, kde se toto označení pouţívalo pro frašku francouzského střihu, obvykle se zpěvy. Průkopníkem amerického vaudevillu byl Tony

Pastor, který v 60. a 70. letech postupně vytvářel na Broadway nový jevištní útvar, jenţ obsahoval písně i tance, akrobatiku i humor, drezúru zvířat i kouzelníky a který si vypůjčil leccos z minstrelských představení, cirkusu a operety. Koncem 19.století se pak vaudevilly podle Pastorova vzoru hrály uţ po celých Spojených státech. Vaudevillové hvězdy, které uměly hrát, zpívat a tančit a byly vyhraněnými osobnostmi, začaly uţ v té době navazovat spojení se světem váţného divadla. Vaudeville totiţ vyţadoval přesnost a soustředění, které se do té doby v zábavním podnikání neznalo. Aţ do konce 19. století nebyl ve Spojených státech patrný sklon k domácí operetní tvorbě. Divadelní programy zaplňovaly tituly z Paříţe, Londýna a Vídně. Amerika však často dávala přednost anglickým hrám, a tak se i v oblasti operety dala inspirovat Londýnem. Napodobovali a kopírovali se hlavně Angličané William Schwenck Gilbert a Sir Arthur Sullivan. Nejvýznamnější skladatelé, jejichţ operety ovládaly Broadway v prvních dvaceti letech nového století a kteří učili americké obecenstvo smyslu pro řemeslnou solidnost, přišli z Evropy. Patřili mezi ně Gustav Kerker z Vestfálska, který se stal ředitelem newyorského divadla Casino; Ludwig Englander přišel z Vídně a v New Yorku sloţil hudbu k pětatřiceti inscenacím; Karl Hoschna, který se narodil v Kunţvartu v Čechách a na Brodway se proslavil šlágrem Every Little Moment z operety Madame Cherry; dále němec Gustav Lüders a další Čech Rudolf Friml, který dovedl obratně pracovat s lidským hlasem a byl autorem evergreenů jako například Indiánská píseň lásky a dalších; Maďar Sigmund Romberg, jehoţ operety dosahovaly velkého mnoţství repríz a jeho hity jako třeba Softly As In A Morning Sunrise hrávají jazzové kapely v různých úpravách dodnes. Nejvýraznějším americkým operetním skladatelem se stal Ir Victor Herbert, který psal divadelní partitury, revue, ale i váţná koncertní díla. Herbert nebyl pro americkou hudbu novátorem, ale dokázal neomylně vystihnout tehdejší vývojové trendy i vkus diváků. Nesmíme opomenout další formu, která měla svůj vliv na muzikál, a tou je revue. Na broadwayskou revui v letech 1900 aţ 1930 měla vliv velká výpravná představení paříţského stylu. Jedním z prvních producentů, který začal v New Yorku uvádět představení tohoto typu, byl Florenz Ziegfeld. Revue byly plné tanečnic, měly fantastickou výpravu a byly protkány vaudevillovými scénkami a písničkami oblíbených skladatelů. Šlo o to, vytvořit zábavný program. A právě toto účelné spojení mnoha různorodých prvků do jednoho celku bylo tím, co muzikál převzal od revue. Ve dvacátých letech pronikají do revue a muzikálů stále častěji početné jazzové breaky a bluesové prvky i obsazení jazzového orchestru. Skladatelé a interpreti si uvědomovali, ţe Amerika má v jazzu vlastní hudební abecedu a čím dál tím více ji vyuţívali. Ragtime a

10 později jazz daly poprvé hudbě americké hudební komedie národní charakter. Melodie byly ovlivněny motivy lidové hudby a také v textech se objevovaly typické americké skladebné obraty a ustálené jazykové zvyklosti. I kdyţ nebylo vyuţíváno jazzu v pravém slova smyslu. Nespoutaná jazzová improvizace musela ustoupit napsaným divadelním melodiím a respektovat partituru. V 60.letech se v muzikálech začíná uplatňovat rocková hudba. Vzniká rocková opera a klasicky vzdělaní muzikáloví skladatelé začínají namísto jazzu, vyuţívat rockové prvky a později také prvky z jiných stylů populární hudby.

Trvalo čtvrt století, neţ smícháním všech těchto různorodých vlivů vznikla americká hudební komedie –„musical comedy“, která měla uţ výraznější obrys. A uplynulo skoro další čtvrtstoletí, neţ se dalo hovořit o hudební hře –„musical play“ a tím o muzikálu –„musical“ jako o svébytném divadelním útvaru. Je zřejmé, ţe se taková forma komerčního divadla, která je zaměřena hlavně na bezprostřední účinek, nevyvíjí podle nějakého předem určeného pevného schématu. Nelze proto mluvit ani o jednotném směru vývoje. Aţ na několik umělecky hodnotných muzikálů, jako je např. Gershwinova Porgy and Bess, usilovali autoři hudebních představení na Broadwayi vţdy hlavně o to, aby co nejlépe pobavili své nahodilé obecenstvo. V průběhu desetiletí muzikál dozrával, měnila se jeho tématika a v tomto vývoji se postupně zrcadlí i dozrávání mentality newyorského publika, měnící se v souvislosti se společenskými poměry.

2. Dějiny muzikálu

V prvním desetiletí 20.století se domácím americkým autorům konečně na divadle začalo dostávat stejných moţností jako skladatelům evropským a broadwayská jeviště se pomalu otevírala i umělcům amerického zábavného průmyslu a jejich populárním písním. Stále se sice dováţely evropské operety a američtí skladatelé jako např. Rudolf Friml či Viktor Herbert dále úspěšně komponovali v duchu evropských vzorů, byly uţ ale poloţeny základy pro budoucí vývoj americké hudební komedie. Vzniklo například pouto mezi Broadwayí a 28.ulicí, která byla střediskem amerických nakladatelství a dostala přezdívku „Tin Pan Alley“. V průběhu několika dalších let uţ převládla revuální koncepce Florenze Ziegfelda. Průběh revuálního představení nepřekračoval zpočátku obvyklý rámec vaudevillu. Spojovacím článkem pro jednotlivé scény revue se však stávala osobnost hlavní hvězdy. Jméno hvězdy, které zářilo v obrovských světelných nápisech na průčelí hudebních divadel, přitahovalo diváky. Všechna hudební čísla, tance i písně byly doslova šity na hlavní hvězdu.

Tato zásada se ostatně neuplatňovala pouze v revui, nýbrţ i v operetách, komediích a prvních muzikálech. Operety evropského původu proto uţ američtí skladatelé začínali plnit tuzemskými gagy a novými melodiemi. Jednotlivé písně z operet i revuí se různě vyměňovaly. Po těchto úpravách měly potom přepracované hry s originálem společný často jen rámec dějového námětu. Ve dvacátých letech přicházejí na scénu skladatelské osobnosti jako George Gershwin, Cole Porter, Vincent Youmans, či dvojice Rodgers a Hart. Pro ně bylo důleţité dát hře dějový námět, do kterého by se melodie daly zapojit funkčněji neţ do šablonovité revue. Zpočátku pouţívali libreta, která nebyla v podstatě více neţ jen skeče. Kromě svých melodií vtěsnali autoři do tohoto rámce satiru, situační komiku a různé gagy. Hlavní hvězda představení zůstávala stále jako „lákadlo“. Diváci byli v té době úplně spokojeni s příběhy o záměnách osob a s banálními milostnými historkami, pokud jim zaručovaly rozptýlení a dobrou zábavu. A tu nacházeli díky svěţím melodiím a nadaným hercům vţdy. Ve dvacátých letech spatřilo světla Broadwaye neméně neţ čtyři sta hudebních komedií tohoto typu. Dvanáct z nich se hrálo více neţ 500krát. Postupně začali autoři obracet větší pozornost ke skloubení děje, textu a hudby. Libretisté vypracovávali libreta do vybroušenější formy, skladatelé se snaţili vystihnout melodiemi citovou podstatu scény, textaři dbali o plynulost přechodu z dialogu do verše. Partitura muzikálu byla však v porovnání s operetou stále jen sledem melodií, které sice byly pěkné, ale nikterak spolu nesouvisely. Důleţitým mezníkem v tomto vývoji bylo uvedení muzikálu Show Boat J.Kerna a O.Hammersteina II. v r.1927. „Hoci neznamená dôsledný rozchod s operetnou tradíciou, predsa len bola najváţnejším pokusom, usilujúcim sa priniesť do hudobného divadla skutečné ludské problémy “.(2) Dvacátá léta skončila pro Broadway 29.října 1929 burzovním krachem na Wall Streetu. Jako první byla postiţena oblast zábavního průmyslu. Další odliv diváků přinesla Broadwayi konkurence hollywoodského zvukového filmu a rozhlasu. Neţ uplynulo deset let, byla ze šedesáti osmi broadwayských divadel zavřena asi třetina. Mnoho skladatelů neodolalo volání Hollywoodu, kde našli velké příleţitosti v hudebních filmech. O filmovém muzikálu se brzy mluvilo jako o novince, která pak v dalších letech dala podnět k vzniku mnoha zábavných filmů. Na druhou stranu film vázal talenty, které tím byly pro Broadway ztraceny. Newyorští divadelní producenti brzy poznali, ţe chtějí-li přeţít, musí výzvu rozhlasu i filmu přijmout. Uvědomili si, ţe jejich muzikály musí strhnout diváka více neţli hollywoodské. Snaţili se tedy o vtipnější texty, sviţnější a inteligentnější libreta, o témata, která budou bliţší skutečnosti a o větší sepjetí písní s dějem. Usiloval-li muzikál v předešlém desetiletí svými plytkými historkami, polooblečenými děvčaty a křepčícím jazzem za kaţdou cenu o

12 zábavnost, odráţelo se v něm po burzovním krachu sociální a politické uvědomění. Na řadu přicházely také náměty rasové či protiválečné. Hned na počátku desetiletí nastoupily muzikály jako jsou například Strike Up The Band a Of Thee I Sing od George Gershwina cestu satirické společenské kritiky. Avšak důleţitější neţ nová tématika bylo novátorství těchto i dalších her, pokud jde o formu. Pulitzerova cena udělená libretu hry Of Thee I Sing byla oficiálním uznáním skutečnosti, ţe texty hudebního divadla dosahují literárního formátu. Od konce dvacátých let docházelo také více a více k integraci děje s hudbou. Významným krokem k modernímu muzikálu a k jeho uzavřené jednotě děje, hudby, baletu a dialogů byla premiéra hry Oklahoma Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina v roce 1943. Navzdory předchozím pesimistickým proroctvím zaznamenala Oklahoma významný triumf a i mezinárodní úspěch. Jiţ roku 1936 uvádějí Rodgers a Hart ve spolupráci s choreografem Georgem Balanchinem v muzikálu On Your Toes poprvé jako hlavní dějový faktor balet. Ještě před Oklahomou se začátkem čtyřicátých let objevila tři hudební dramata, z nichţ kaţdé svým způsobem přesáhlo dosavadní hranice muzikálu. L.Root, V.Duke a J. La Touche předvedli ve své hře Cabin In the Sky černošský folklor a pohled do světa černošské fantazie. V prosinci roku 1940 postavili Rodgers a Hart ve hře Pal Joey poprvé do popředí negativního hrdinu v postavě pasáka a majitele nočního klubu Joey Evanse. Tím se muzikálu dostalo společensko- kritického dosahu. V dalším roce byla uvedena hra M.Harta, K.Weilla a I.Gershwina Lady in the Dark v níţ bylo poprvé na americkém jevišti funkčně a důvtipně pouţito psychoanalýzy. Poté se na Broadwayi mohla hrát hudební dramata, která zaujímala stanovisko ke společenským problémům doby. Mezi těmi nejvýznamnějšími z druhé poloviny čtyřicátých let zmiňme například: Finians Rainbow B.Lanea, Lernerův a Loewův Brigadoon, Rodgersův a Hammersteinův South Pacific, Weillovy Street Scene a Lost in the Stars, Porterův Kiss Me Kate či Annie Get Your Gun od Irvinga Berlina. Padesátá léta znamenají pro muzikál další rozšíření tematiky a ještě pevnější vnitřní ucelenost. Ţádný návrh se autorům na Broadway nezdál nedosaţitelný, ţádná předloha příliš obtíţná. Čerpali z klasické dramatické literatury i ze soudobého románu, z repertoáru komedií 19. a 20.století i z krátkých povídek. Takovýmto způsobem vznikly známé hry Guys and Dolls, The King and I, Fanny, My Fair Lady či West Side Story. Novinkou bylo, ţe poprvé přejímali teď také libretisté a choreografové reţii a dost často i funkci producenta svých her. Po desetiletí byli pro Broadway samozřejmostí všestranní herci, textaři a skladatelé jako Cole Porter, Irving Berlin a další. Teď k nim přistoupil i všestranný autor. Pod tímto všeobecně orientovaným reţijním vedením vznikaly velmi ucelené muzikály. V padesátých letech také dochází k prvním pokusům uvádět americké muzikály v Evropě. V cestě však stálo několik

13 překáţek, mezi které patřily například nedostatek všestranně talentovaných herců, kteří by byli schopni na rovnocenné úrovni zvládnout všechny tři nejdůleţitější sloţky muzikálového herectví, a problém byl také s klasicky laděnými operními a operetními orchestry, které nebyly schopny zahrát hudbu s patřičnou lehkostí a jazzovým cítěním. V neposlední řadě bylo potřeba vyřešit otázku kvalitních a plnohodnotných překladů. Ukázalo se také, ţe tajemství úspěchu muzikálu v Německu, Francii, Itálii či Skandinávských zemích spočívalo v tom, ţe se inscenace co nejvíce drţely originálu, ale zároveň se snaţily přizpůsobovat evropské mentalitě. Mezi první evropské muzikálové tituly můţeme zařadit Irmu la Douce autorů A.Brefforta a M.Monnotové, která byla roku 1956 uvedena v Paříţi. V Anglii, která začala dováţet americké muzikály uţ dříve a na své „London Shows“ si zvala i americké umělce, se na přelomu padesátých a šedesátých let prosazuje Lionel Bart svým muzikálem napsaným v londýnském slangu Fings Ain´t Wot They Used T´Be a hlavně muzikálem Oliver. Italským příspěvkem k muzikálu byly v padesátých a šedesátých letech hudební revuální hry autorů P.Garineiho a S.Giovanniniho. Mezi nejznámější patří Un paio d´ali (Kdyţ je v Římě neděle) a Buonanotte, Bettina. Šedesátá léta přinesla několik velmi slavných a úspěšných muzikálů jako jsou Fiddler on the Roof, Hello Dolly, Don Quijote (Man of La Mancha) nebo Hair. Uţ v průběhu padesátých let se na Broadwayi začaly čím dál více zvyšovat náklady na uvedení muzikálového představení, coţ v letech šedesátých vyvrcholilo velmi úspěšnými muzikály na jedné straně, v opačném případě však také nemalými ztrátami při uvedení muzikálu neúspěšného. Reakcí na takovéto velké riziko byl i vznik komorního muzikálu. Kdyţ propadl, alespoň nevznikly tak velké ztráty. Ve snaze o neobvyklé ztvárnění motivů se začalo v muzikálu vyuţívat nových vyjadřovacích prostředků jako jsou prvky pantomimy, kabaretu nebo commedie dell´arte. V šedesátých letech se také dostává ke slovu rocková hudba. Úspěch rockového muzikálu Hair G.Mac Dermonta, G.Ragniho a J.Rady podnítil vznik celé řady dalších rockových muzikálů a také rockových oper. Za první rockovou operu je označováno dílo Tommy Peta Townshenda, které nahrála britská skupina The Who spolu s Londýnským symfonickým orchestrem a komorním sborem. Novou reakci přinesla začátkem sedmdesátých let tvorba amerického skladatele a textaře Stephena Sondheima, počínaje jeho Company z roku 1970 a ústící dalšími díly ve vytvoření moderního trendu tzv. „concept musicalu“. „Vyznačoval se řemeslnou precizností, intelektuálním směřováním a zároveň se snaţil o větší nezávislost na libretu jak při tvorbě, tak při jevištní realizaci.“(6) Z Velké Británie o sobě dává vědět mladý skladatel Andrew Lloyd Webber, který společně s libretistou Timem Ricem píše úspěšný

14 muzikál Jesus Christ Superstar. Jejich další společná díla Evita a Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat, který předcházel Jesusovi, také slaví úspěchy a znamenají výraznou vlnu evropských muzikálů na Broadwayi. Webber pak pokračoval bez Rice dalšími muzikály Cats nebo The Phantom of the Opera a Rice spolupracoval mimo jiné se skupinou ABBA na muzikálu Chess a později s britským hudebníkem Eltonem Johnem vytvořil pro Walta Disneye film The Lion King, který byl poté přepracován do muzikálové podoby a v 90.letech uveden na Broadway. Centrem anglické muzikálové produkce se stal londýnský West End. Námětově byla pro britský muzikál charakteristická útočnost a silnější pronikání společensko-kritických prvků, neţ tomu bylo u muzikálu amerického. Na Broadwayi, která od počátku platila za konvenční svět a kde nesubvencovaná divadla závislá na komerční poptávce nerada viděla přílišné experimentování, vznikaly muzikály v duchu tradičních forem s osvědčeným autorským rukopisem zvané „book musicaly“. Tyto muzikály si zakládaly spíše na profesionalitě, dovedené do nejvyšší úrovně ve všech oborech, neţ na novátorském přístupu. Patří mezi ně například Chicago (1975), The Woman of the Year (1981), City of Angels (1990), nebo The Kiss of the Spider Woman (1992). Mezi tituly, které jsou vzdálené modelu „book musicalu“ a pokoušejí se o obnovu klasického muzikálu originálními tvůrčími způsoby, připomeňme A Chorus Line (1975). Ten vznikl na základě rozhovorů s tanečníky a tanečnicemi o jejich ţivotech, zkušenostech a práci. Z nasbíraného materiálu vytvořili autoři hru. I na evropském kontinentě se rozvíjela muzikálová tvorba. Z německé tvorby zmiňme Hostinec ve Spessartu F.Grotheho, C.H.Gutbroda, G.Schwenna a W.Dehmela. V bývalém Sovětském svazu zaujal muzikál Orfeus a Euridika A.Ţurbina a J.Dimitrije, který obdrţel od renomovaného časopisu Music Week titul nejlepšího hudebního představení roku 1975. Českému divákovi moţná utkvěla v paměti díla, vytvořená našimi středoevropskými sousedy, jako jsou maďarská Smyšlená reportáţ o americkém popfestivalu G.Pressera a T.Déryho, nebo Na skle malované polských autorů K.Gärtnerové a E.Brylla. V osmdesátých letech přichází francouzská dvojice A.Boublil a C-M.Schönberg se svými proslulými díly Les Misérables (1980) a Miss Saigon (1989), které jsou komponovány ve stylu tzv. „pop oper“. Ty se vyznačují širokým hereckým obsazením, partiturou čerpající z pop music a velkorysými efekty, jako je například přistávající helikoptéra v Miss Saigon. Souběţně s těmito okázalými muzikály se v osmdesátých a devadesátých letech vyvíjela vlna skromnějších a méně nákladných děl, primárně určených pro menší divadla, které reprezentují například Little Shop of Horrors nebo Blood Brothers. I tyto muzikály však dokázaly, ţe umí být finančně úspěšné a jsou schopny přitáhnout pozornost kritiků.

Tvorba počátku 21.století částečně respektuje linie, vytčené v předchozích dekádách. Novátorskými, méně nákladnými cestami se ubírají muzikály jako Urinetown (2001) či Spring Awaking (2006), druhou linii představuje například londýnský The Lord of the Rings (2007), který se vyšplhal na příčku nejdraţšího jevištně provedeného muzikálu v historii. Na repertoárech se stále drţí klasická osvědčená díla Fiddler on the Roof, West Side Story, Hair, Grease a další. Jako nový trend přicházejí tzv. „Jukebox muzikály“ postavené na písních, které se uţ předtím proslavily jako hity. Patří sem třeba All Shook Up (inspirován hudbou Elvise Presleyho), Good Vibrations (Beach Boys), Mamma Mia! (1999, s písničkami skupiny ABBA) nebo We Will Rock You (2002, s hity skupiny Queen). Úspěch filmového muzikálu Evita z roku 1996, v hlavní roli s americkou zpěvačkou Madonnou, podnítil v poslední dekádě vznik dalších filmových muzikálů jako jsou Moulin Rouge! (2001), Chicago (2002) či Mamma Mia! (2008) a přispěl tak k obnovení zájmu o filmový muzikál.

3. Muzikál v Česku

Muzikál v Česku měl svého předchůdce v singspielu, neboli zpěvohře. Spojení zpěvu a hry bylo tedy přítomno, jak říká název, uţ dříve a společně s tancem, ke kterému v takovém divadle není daleko, se všechny tři „muzikálové“ sloţky objevují společně. Ještě není rozhodující, jak se s jednotlivými sloţkami pracuje a jak se spojují, ale ve hrách jsou kaţdopádně přítomny. Významným tvůrcem hudebně zábavných her byl v Čechách v 19.století Josef Kajetán Tyl. Mezi jeho singspiely patří například Tvrdohlavá ţena a zamilovaný mládenec aneb Zlatohlav, kníţe Krkonošských hor a tvrdohlavá ţena z roku 1848. Kuplety a písně k této hře zhudebnil skladatel Jan Nepomuk Škroup. Někdy je uváděna jako příklad prvního muzikálu v Čechách Tylova fraška Fidlovačka aneb ţádný hněv a ţádná rvačka. Cesta od singspielu k současnému muzikálu v našich krajích vedla přes operetu, revue a hudební komedii stejně, jako tomu bylo i jinde ve světě. Ve dvacátých letech minulého století si u nás oblíbili revui tvůrci Osvobozeného divadla v Praze Jiří Voskovec, Jan Werich a Jaroslav Jeţek. „Procesy, které probíhaly v americkém hudebním divadle koncem dvacátých a v průběhu třicátých let ( i v USA dostává muzikál v této době charakter divadla politické levice), jsou překvapivě shodné, a pokud jde o Jeţkovu hudbu, texty Voskovce a Wericha, Honzlovu reţii, choreografii Joe Jenčíka či Saši Machova, to vše snese srovnání s vrcholnými výsledky muzikálového divadla v zámoří.“(25) První hra Osvobozeného divadla Vest pocket revue z roku 1928 měla ještě charakter amatérské, studentské recese, ale v následujících hrách

Smoking revue (1928), Fata Morgana (1929) či Ostrov dynamit (1930) je uţ postupně zřetelná profesionalita. V dalších hrách, jako třeba Don Juan či Golem, uţ můţeme sledovat snahu o integraci všech sloţek. Tituly Osvobozeného divadla vstoupily do povědomí také jako politická satira. Jednou z prvních takových her byl Caesar z r.1932, potom následovaly další jako Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc či Pěst na oko, které karikovaly vývoj v sousedním fašistickém Německu a proto také museli autoři před válkou uprchnout do Spojených Států. Vznikaly také další hry méně politické jako třeba Slaměný klobouk, Nebe na zemi, a po válce v r.1948 byla uvedena vlastní úprava Divotvorného hrnce (Finian´s Rainbow) autorů B.Lanea, E.Y.Harburga a F.Saidyho. Tato událost byla zároveň evropskou premiérou této hry a je označována také za první inscenaci amerického muzikálu na evropském kontinentě (Schmidt-Joos, Siegfried, Muzikál). Po r. 1948 přicházejí oficiální zásahy vládnoucí garnitury do kulturního ţivota. Hrají se operety, hodně také sovětské obsahující ideové klišé, a aţ koncem padesátých let se objevují první muzikály. Zatím pouze evropské - italské Kdyţ je v Římě neděle a Dobrou noc, Bettino, a aţ v roce 1963, kdy se uţ tuhý reţim padesátých let přece jen trochu uvolnil, se objevuje první americký muzikál Líbej mě, Katko (Kiss me, Kate) a poté následují My Fair Lady, Hello, Dolly! a další. Z domácích osobností se na začátku padesátých let v oblasti hudebního divadla projevuje reţisér a divadelní autor Alfréd Radok. Jeho Divotvorný klobouk s hudbou J.Sternwalda z roku 1952 byl prvním českým filmovým muzikálem a Radok zároveň také vytvořil první český rozhlasový muzikál Sto dukátů za Juana. Mezi další jeho počiny patří komorní muzikál Stalo se v dešti (1955). V padesátých letech byly uvedeny hry Vítězslava Nezvala Schovávaná na schodech a Tři mušketýři s jeho vlastní hudbou, ale divácký zájem o ně nebyl příliš velký. Začátek šedesátých let je pak charakterizován vznikem tzv. malých divadel, která obnovila principy svobodného, spontánního divadla, v němţ existuje jednota jeviště a hlediště. Mezi významné patřily Rokoko, Apollo, Divadlo Na zábradlí či Semafor. Ţádné z těchto divadel tehdy ještě nedospělo k plně rozvinutému muzikálu, přesto jejich tvorba do oblasti muzikálu patří. Kdyby tisíc klarinetů Divadla Na zábradlí byl komponovaný pořad písní a pantomimy J.Suchého, I.Vyskočila, L.Fialky a J.Vomáčky, který později Jiří Suchý přepsal do filmové podoby a autorem hudby k této verzi byl Jiří Šlitr. V Semaforu se hodně přiblíţili k muzikálu v úvodním Člověku z půdy (1959), v Jonáši a tingltanglu (1962) a také v Dobře placené procházce (1965). Autorská dvojice Suchý-Šlitr pak vytvořila celou řadu dalších her s písničkami, jako byly Taková ztráta krve, Zuzana je sama doma nebo Poslední štace, která znamenala po tragické smrti J.Šlitra i poslední hru této dvojice. Vratislav Blaţek byl další osobností českého muzikálu. Svůj první filmový muzikál Starci na chmelu

(1963) psal původně pro divadlo. Film pak byl u nás jednoznačným úspěchem a stal se kultovním filmem generace 60.let. Se stejným autorským týmem – J.Malásek, J.Baţant, V.Hála – vytvořil Blaţek i další muzikálový film Dáma na kolejích. Posledním Blaţkovým titulem byla Šeherezáda, která vznikala také původně pro Barrandov. Ale nakonec se nenašlo dost prostředků pro jeho realizaci a tak se muzikál přesunul do divadel. V šedesátých letech byly natočeny ještě pohádka Šíleně smutná princezna s hudbou J. Hammera ml. a hudební film Noc na Karlštejně s písničkami od skladatele K.Svobody. V karlínském divadle byl uveden původní český muzikál Gentlemani od B.Ondráčka a J.Schneidera a v Rokoku jeden z nejúspěšnějších českých muzikálů Filosofská historie, v němţ tehdy zářily hvězdy českého popu: Waldemar Matuška jako Vavřena, Marta Kubišová jako Lenka, Helena Vondráčková coby Márinka, Karel Štědrý jako Frýbort a Václav Neckář coby Špína. Navzdory společenskému zmrazení byla sedmdesátá léta pro muzikálovou tvorbu příznivá. Nejproduktivnějším autorem těchto let byl skladatel Jindřich Brabec. S různými autory libret a písňových textů napsal muzikály jako: Nejkrásnější válka, Cesta k ţivotu, Sestřičky, Manon, Bosá balada a další. Zdeněk Petr napsal v té době muzikály Pan Pickwick, Robin Hood a Město nešťastných lásek. I brněnská zpěvohra vyprodukovala řadu titulů. Malá noční hudba s libretem I.T.Havlů a hudbou H.Macourka; Babylonská věţ na libreto A.Matznera a V.Barborky a hudbu V.Zahradníka; F.Zacharník napsal text pro skladatele L.Vetešku k muzikálu Čekanky; od stejných autorů je také hra Cindy, popelka z Poslední ulice. Populární byl u nás i slovenský muzikál Cyrano z předměstí autorů M.Vargy, P.Hammela a A.Vášové. Aţ v devadesátých letech přišla první skutečně velká muzikálová produkce, jaké jsou známy ze světa. Byly to Les Misérables - Bídníci. Nové podmínky a moţnosti po r.1989 dovolily, aby se mohl vytvořit produkční tým, který se soustředil pouze na realizování tohoto muzikálu a nebyl závislý na chodu repertoárových divadel. Anglický text Herberta Kretzmara přebásnil Zdeněk Borovec a podařilo se také zajistit hvězdné obsazení zpěváky české populární hudby. Další slavné muzikálové tituly byly potom uváděny v divadle Spirála, známém svým netradičním prostorem, kde diváci sedí v několika patrech nad sebou a ty obklopují arénu, v níţ se hraje. Hrály se zde muzikály Jesus Christ Superstar, Evita a v divadle Pyramida na Výstavišti pak známý muzikál Hair. Skutečným hitem české muzikálové tvorby se stal Dracula Richarda Hesse a Zdeňka Borovce. S nimi spolupracoval skladatel Karel Svoboda. K vedení inscenačního týmu byl zvolen slovenský reţisér Jozef Bednárik, k němuţ se připojil výtvarník Theodor Pištěk. Představení, které mělo premiéru 13.října 1995 se dočkalo 916 repríz a vidělo je 1 274 000 diváků. Kdyţ skončilo v Praze, bylo přeneseno do Bratislavy a současně také nastudováno v Soulu v Jiţní Koreji s tamními

18 hvězdami. Rozporuplně hodnoceným muzikálem byl Krysař Daniela Landy. Diváci si však cestu k tomuto představení našli a dokonce si vyţádali jeho návrat, kdyţ padlo rozhodnutí stáhnout představení z programu. A D.Landovi se zde podařil úctyhodný výkon: napsal libreto, sloţil hudbu, podílel se na reţii a hrál i hlavní roli. Velkou zásluhu na uvádění českých i zahraničních muzikálů má Hudební divadlo v Karlíně. Byly zde uvedeny například: hudební komedie M.Camolettiho Povečeříme v posteli s hudbou M.Davida a písňovými texty P.Vrby; Štědroňova a Uhdeho Pohádka máje pod názvem Hra na pohádku; muzikálová komedie Má férová Josefína, kterou na motivy hry Vl.Vančury napsali M.Vačkář, M.Kořínek a O.Havelka; Zasněţená Romance autorů G.Oplustila, P.Trávníčka a T.Vondrovice či Anděl s ďáblem v těle J.Svobody, Zd.Bartáka, D.Makovičky a V.Matějky.

4. Muzikál v Brně

Americká hudební komedie byla na našem území poprvé uvedena v roce 1928. Stalo se tak v operetě Zemského divadla v Brně a tím titulem byla osvědčená hra skladatele V.Youmanse a libretistů O.Harbacha a F.Mandela Ne,Ne, Nanette. Největší zásluhu na tom měl tehdejší šéfreţisér zpěvohry Národního Divadla v Brně Oldřich Nový, který se později stal známý díky svým proslulým filmovým rolím. O.Nový přišel do Brna v r.1919 a zůstal zde 16 let. Brzy se vypracoval na výraznou hereckou osobnost brněnské zpěvohry, od roku 1923 začíná asistovat reţisérovi a po jeho odchodu se stává hlavním reţisérem operety ND v Brně. Poté co odešel do Prahy, zaloţil Nové divadlo, v němţ pěstoval ţánr malé hudební komedie a vytvořil tak u nás tradici komorního, intimního muzikálu. V druhé půli dvacátého století se v Brně hudebnímu divadlu a muzikálu věnovali na několik místech. Nejčastěji v Městském divadle Brno (dříve tedy známé pod názvem Divadlo bratří Mrštíků), ve zpěvohře Národního divadla Brno, v satirickém divadle Večerní Brno a v Divadle Na provázku.

4.1 Národní divadlo Brno

V Národním divadle Brno (dále budu vyuţívat zkratky NDB) byla uvedena řada významných českých i světových muzikálů. Jejich provádění měl za úkol operetní neboli zpěvoherní soubor NDB. Po uvedení americké hudební komedie Ne,Ne, Nanette O.Novým v r.1928 se zpěvohra soustředila na operety a revue. Doba přející muzikálům nastala v NDB aţ koncem padesátých let, kdy se dramaturgem zpěvohry stal Ivo Osolsobě. Spolupracovníky nalezl Osolsobě v reţisérech R.Lampovi, R.Kulhánkovi a především ve S.Fišerovi a sérii

19 muzikálů zahájili v r.1959 italským titulem Kdyţ je v Říme neděle. Následoval Ohňostroj (1961) švýcarského autora P.Burkharda a poté začalo uvádění slavných amerických muzikálů. Prvním byl Kiss me,Kate v r.1964, další potom: My Fair Lady (1965), Hello Dolly!(1966), Šumař na střeše (1968), West Side Story (1970), Loď komediantů (1972), Oklahoma (1976), Kabaret (1977) a další. Z českých muzikálů byly na scéně NDB inscenovány: Černá kočka přes cestu (1964), Dáma na kolejích (1966), Šeherezáda (1967), Gentlemani (1968), Filozofská historie (1968) či Angličan na roţni (1968). I brněnská zpěvohra sama přicházela s řadou původních titulů: Malá noční hudba (1969) autorů H.Macourka a I.T.Havlů, Babylonská věţ (1975) V.Zahradníka a A.Matznera a V.Barborky, Holky na ocet (1976) F.Zacharníka, Cindy aneb Popelka z Poslední ulice (1979) L.Vetešky a F.Zacharníka nebo Gordický uzel (1983) F.Havlíka a F.Zacharníka. Mezi oblíbené sólisty zpěvohry NDB patřili: A.Bílková, V.Butorová, I.Slavíková, J. Krátká, A. Julínek, M. Slavík, M. Milštajn, M.Výlet a další. Muzikálového repertoáru však v programu zpěvohry postupně ubývalo a zejména 90.léta byla ve znamení operety. Znovu se muzikál více vrátil na repertoár aţ po roce 2000. Byly uvedeny například takové tituly, jako: Zorba (2001), Zpívání v dešti (2001), Muţ z kraje La Mancha (2002) Kristián (2002) či Divotvorný hrnec (2003). K 1. 1. 2004 byl soubor zpěvohry NDB převeden pod Městské divadlo Brno, které v té době právě křtilo nově vybudovanou hudební scénu.

4.2 Satirické divadlo Večerní Brno

V září 1959 bylo uvedeno příleţitostné pásmo Večerní Brno, jehoţ hlavním účelem bylo pobavit návštěvníky brněnského veletrhu. Podílela se na něm skupina herců v čele s L.Suchánkem a autory bylo několik pracovníků brněnského rozhlasu. Tento kabaret, hlásící se programově ke komunální satiře, dokázal zaujmout a od příští sezony našel soubor trvalého provozovatele v tehdejším Domě kultury a osvěty města Brna a také stálou střechu nad hlavou. Jméno prvního představení si nově vzniklé divadlo vybralo jako svůj název. „Divadlo Večerní Brno, které se – třicet let po Osvobozených - pokoušelo jít v jeho stopách, dospělo tedy tak či onak, aniţ o to programově usilovalo, k nečemu i formálně srovnatelnému a vytvořilo tak doopravdy cosi jako československý mikromuzikál.“ (7) V průběhu své existence od r. 1959 aţ do 1992 uvedlo několik her samotných tvůrců V+W+J ve svých vlastních úpravách. Mezi nejúspěšnější patřilo představení Kata a blázna, které bylo uvedeno v r.1968 měsíc po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v aktuální dobové úpravě M.Skály a stalo se jednou z divácky nejúspěšnějších inscenací Večerního Brna. V hereckém souboru Večerního Brna působila i Ljuba Hermanová, bývalá herečka Osvobozeného divadla.

S divadlem občas spolupracoval i herec, který vytvořil duo s J.Werichem po odchodu Voskovce - M.Horníček. Z vlastní tvorby Večerního Brna zaznamenaly úspěch hned v prvních letech tři malé muzikály. První z nich - Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor z r.1962 – byla úpravou Hamleta, kterou pro Večerní Brno vytvořil Vladimír Fux. Reţíroval ji Evţen Sokolovský a hudbu sloţil Ladislav Štancl, kteří se podíleli i na následujících dvou titulech: Drak je drak, čili Kterak Ţuţličtí k rozumu přišli a Akce H aneb Město má ţízeň. Drak je drak byla hra o středověkých Ţuţličanech, kteří si vymysleli draka, aby jím zastírali vlastní chyby a vady. Autory byli V.Fux, V.Pantůček a M.Skála. Stala se nejúspěšnější hrou Večerního Brna vůbec. Nejenţe se na mateřské scéně hrál aţ do r. 1967, ale do svého repertoáru jej přejalo na dvacet dalších divadel z celé republiky. Akce H zůstala trochu skryta ve stínu Draka, nedá se však přehlédnout, ţe svým revuálním rázem i ostrým společenským zacílením měla snad nejblíţe k poetice Osvobozeného divadla sklonku třicátých let. V dalších letech se Večerní Brno k malým muzikálům průběţně vracelo. V r.1972 zaznamenal úspěch Byl jednou jeden na libreto I.Fischera s hudbou K.Svobody, ve kterém ztvárnil hlavní roli hostující W.Matuška. Z pozdějšího období můţeme zmínit Gaudedamus igitur (1985) s libretem P.Dostála a hudbou R.Pogody, který popisoval studentský ţivot v období okupačních let. Mezi výrazné herce Večerního Brna patřili: L.Černík, V.Lamparter, M.Beránková, Z.Blaţek, K.Augusta či S.Klapková. Večerní Brno ukončilo svou činnost v r.1992 po rozhodnutí jeho provozovatele Magistrátu města Brna a Ministerstva kultury.

4.3 Divadlo Na provázku

Na podzim r.1967 vzniklo sdruţení Husa na provázku jako amatérská skupina profesionálních divadelníků, studentů uměleckých škol a mladých tvůrců jiných profesí. Jako výchozí bod jejich umělecké tvorby byla přijata předmluva knihy šesti libret Jiřího Mahena, podle které se také sdruţení pojmenovalo. Prvním uměleckým vedoucím byl divadelní pedagog a dramaturg Bořivoj Srba. V druhé polovině sedmdesátých let začaly Na provázku vznikat první hudebně-divadelní hry. „Druhá polovina 70. a 80. léta opravňovala k tomu, aby byl Provázek označován za hudební divadlo. Existovala původní tvorba, autorský kolektiv a kontinuita interpretace.“ (32) V r.1975 napsal Milan Uhde na motivy Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupeţník divadelní verzi, kterou pojmenoval Balada pro banditu. Hudbu k ní napsal skladatel Miloš Štědroň. Hra se stala velmi populární a r.1975 byla zfilmována. Dalším titulem této autorské dvojice byla Na pohádku máje v r.1976, inspirovaná románem V.Mrštíka. Jelikoţ M.Uhde byl na seznamu neţádoucích osobností české kultury, musel tyto hry autorsky pokrýt reţisér a tehdejší šéf divadla Na provázku Zd.Pospíšil. K dalším hrám,

21 které se blíţily muzikálu, patřily třeba Bramborový den, Zbojníček nebo Liška Bystrouška. V r.1984 byla uvedena hra Chameleon aneb Josef Fouché, která byla označena jejími autory za „novou“ operu. Byli jimi M.Štědroň, L.Kundera, P.Scherhaufer a P.Oslzlý. Hra byla inspirována rozporuplnou osobností Napoleonova ministra vnitra J.Fouchého, který prošel všemi nástrahami Velké francouzské revoluce a udrţel si postavení i v následujících vládách. Mezi herce, kteří formovali obraz hudebního divadla Na provázku patřili I.Bittová, M.Donutil, M.Maděrič a další.

4.4 HaDivadlo

V r.1992 vznikl na půdě HaDivadla retromuzikál Hvězdy na vrbě. Autorem libreta a zároveň reţisérem představení byl Karel David. Jako hudba byly pouţity české písně šedesátých a sedmdesátých let a hity skupiny Doors. Příběh líčí lásku dvou mladých studentů Jitky a Mirka na pozadí srpnových dnů roku 1968 v malém pohraničním městě. Písně však nejsou přímou součástí děje a mají za úkol spíše vyvolávat náladu a atmosféru šedesátých let. Hra obsahuje charakteristické muzikálové prvky, jako jsou například choreograficky ztvárněné pohybové scény. Představení se stalo divácky velmi oblíbené a také kritika jej hodnotila pozitivně.

5. Městské divadlo Brno

Městské divadlo vzniklo koncem května roku 1945 s myšlenkou zaloţit v Brně druhou činoherní scénu. Soubor začal působit pod názvem Svobodné divadlo na Falkensteinerově, dnes Gorkého ulici. Skupině mladých divadelníků v čele s pětadvacetiletým reţisérem Milanem Páskem se během první divadelní sezóny do června 1946 podařilo nastudovat 20 nových her. Tímto počátečním úctyhodným výkonem se podařilo zaloţit tradici úspěšného divadla, která pokračuje aţ do dnešních dnů. V průběhu doby divadlo muselo několikrát měnit nejen umělecké koncepce, ale i svůj název. Názvy byly různé : Městské a oblastní divadlo, Krajské oblastní divadlo. To také znamenalo, ţe divadlo mělo povinnost dbát i o prezentaci divadelní kultury v moravských a českých regionech. Od roku 1962 bylo divadlo přejmenováno na Divadlo bratří Mrštíků. Měnilo se také jeho umístění. Předtím, neţ se přesunulo do upravených prostor bývalého kina na Lidické ulici, sídlilo chvíli také v sále dnešního Divadla Bolka Polívky na Jakubském náměstí. Název Divadlo bratří Mrštíků si udrţelo aţ do roku 1988, kdy bylo sloučeno s divadlem Večerní Brno a Loutkovým divadlem Radost pod jeden název Brněnská divadla.

Tento celek se po sametové revoluci rozpadl, divadlo dospělo k definitivnímu názvu Městské divadlo Brno. V roce 2004 byla ve vnitřním prostoru bloku na Lidické ulici zbudována nová rozlehlá budova, zásluhou ředitele Stanislava Moši, který v této funkci působí aţ dosud. Městské divadlo má v současné době dvě scény. Činoherní scéna, která byla moderně zrekonstruována v roce 1995, nabízí místa 340 divákům. V roce 2004 byla inscenací muzikálu Hair slavnostně otevřena Hudební scéna s 680 sedadly. Rozlehlá budova Hudební scény byla postavena ve volném prostoru uprostřed bloku okolních budov bezprostředně za budovou činoherní scény se kterou je také propojena a je proto z ulice, odkud se přichází, nezpozorovatelná. Tato budova také není jenom pouhým divadelním objektem bez další pozornosti. V roce 2004 získala 1. místo v soutěţi o nejlepší stavbu Jihomoravského kraje a Stavbu roku 2004, dále čestné uznání v soutěţi o nejlepší investici roku Top invest. Navíc obě dvě scény, Hudební i Činoherní, plně odpovídají všem současným technickým nárokům pro moderní divadlo. Ve dvou divadelních domech působí celkem tři divadelní soubory: činohra, muzikál a zpěvohra. Ty spolupracují ve všech divadelních ţánrech. V současné době existuje celá řada výrazných umělců z Brna, ale i z ostatních částí České republiky, kteří pro Městské divadlo píší, komponují, upravují nebo překládají nová díla. Jsou to například Hana Burešová, Jiří Josek, Zdenek Merta, Stanislav Moša, Zdenek Plachý, Zdeněk Kluka, Petr Kofroň, Michael Prostějovský, Gustav Skála, Jiří Šimáček, Miloš Štědroň, Milan Uhde, Petr Ulrych, Zdeněk Černín, Vladimír Franz, Oldřich Veselý, Milan Klíma a mnozí další. Tajemství současného úspěchu MdB můţeme jistě spatřovat také v určité repertoárové osobitosti tohoto divadla, které uvádí často originální a původní díla, jeţ nejsou jinde k vidění. Kaţdou sezónu uvádí Městské divadlo Brno okolo deseti nových inscenací, pět činoherních a pět hudebních. U většiny z nich se jedná o novinky poprvé uváděné v naší zemi, ať uţ se jedná o zcela nová díla, nové adaptace, dramatizace nebo překlady.

5.1 Soupis muzikálového repertoáru v MdB od počátků do r. 2004

Do seznamu muzikálových titulů z repertoáru MdB jsem vybíral díla, která jsou obecně označována a zahrnována pod pojem muzikál, ať uţ českou nebo světovou odbornou veřejností. U výběru titulů méně známých, (sporných) anebo původních brněnských her jsem vycházel z programů, kde jako muzikál či hudební komedii označovali jednotlivá díla samotní autoři, anebo z publikací a recenzí, ve kterých označila za muzikál dané představení odborná kritika. Do seznamu jsem zařadil také tituly, které jednoznačně patří do oblasti hudebního

23 divadla, i kdyţ vţdycky nejsou označovány přímo za muzikály. Do výběru jsem nezahrnul operetní tituly, které se v repertoáru MdB občas objevily a pravidelněji potom od r.2004, kdy došlo k převedení souboru zpěvohry-operety NDB pod Městské divadlo. Soupis jsem ukončil v r.2004, kdy došlo k otevření nové hudební scény a představení se začala provozovat na obou jevištích. Čím více se blíţíme současnosti, tím více titulů je stále ještě na repertoáru a neproběhla u nich derniéra, proto jsou pro podrobnější zájem ještě příliš nedávná. Období po r.2004 je stručně popsáno v samostatném textu dále a v příloze této diplomové práce pokračuji v seznamu her aţ do sezóny 2008/2009.

Sezóna 1958 - 1959

Bertolt Brecht Dobrý člověk ze Sečuanu Československá premiéra: 23.1.1959 Překlad: Rudolf Vápeník (próza) Ludvík Kundera (verše), reţie: Antonín Kurš, výprava: Milan Zezula, hudba: Paul Dessau Obsazení: Wang – Josef Somr, Šen Te a Šuej Ta – Dagmar Pistorová, Jang-Sun – Jaroslav Dufek, Paní Jangová – Helena Trýbová Počet repríz: 15

Československá premiéra Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu byla jedním z vrcholů závěru umělecké dráhy reţiséra Antonína Kurše. Hra pojednává o chudé prostitutce Šen Te, která přijde na to, ţe s bezvýhradnou dobrotou a láskou k bliţním nelze přeţít, a převlekem se promění ve svůj opak - nelidsky bezohledného bratrance Šuej Ta, který chrání zájmy Šen Te před ostatními obyvateli Sečuanu. Promyšlená koncepce inscenace se svou kvalitou vyrovnala Brechtovým hrám, které byly v té době realizovány ve Vídni či v Berlíně. A tak toto představení bylo jedním z počinů, které překročily rámec brněnského divadelnictví. V této hře uzrávala mladší generace herců MdB (tehdy ještě DbM) v přednesové, pohybové i zpěvní poloze. D.Pistorová v hlavní dvojroli výborně ztvárnila obě odlišné herecké polohy, J. Dufek předvedl akrobatickou mrštnost v roli letce Jang-Suna, J.Somr šíří svého projevu uchvátil jako prodavač vody Wang, H.Trýbová se přesvědčivě ujala role paní Jangové. Tak poprvé zaujali pozornost celostátní kritiky, která ocenila, ţe inscenace zároveň respektovala brechtovské principy, a přece v porovnání s jejím německými předlohami byla duševně bliţší českému naturelu.

Sezóna 1959 - 1960

Josef Kajetán Tyl Fidlovačka Premiéra: 22.1.1960 Reţie : Zdeněk Dopita; výprava: František Malý j.h.; hudba: František Škroup – Zbyněk Mrkos Obsazení: Kroutil – Blaţej Ingr, Jeník – Ladislav Večeřa, Mastílková – Pavla Severinová Liduška – Ludmila Štětinová, Houslista Mareš – Jiří Dušek Počet repríz: 37

Klasickou českou vlasteneckou hru s hudbou a písničkami Fidlovačka aneb ţádný hněv a ţádná rvačka reţíroval v MdB reţisér Zd.Dopita. Tato Tylova hra je někdy označována jako příklad prvního muzikálu v Čechách. A i další jeho tituly mají znaky hudebně zábavného ţánru. Námět podporuje české vlastenectví, líčí vztahy Čechů a Němců a hlavní zápletka se zabývá vztahem Jeníka a Lidušky, kteří se nakonec po překonání překáţek vezmou. Hru doprovází hudba, kterou napsal skladatel František Škroup.

Sezóna 1960 - 1961

Carlo Goldoni – Adolf Hoffmeister Zpívající Benátky Premiéra: 6.1.1961 Reţie: Jiří Jaroš, výprava: Ota Schindler j.h., hudba: Jaroslav Jeţek a Vladimír Daněk Obsazení: Lisaura – Libuše Billová, Vittoria – Věra Papírková, Eleonora – Jana Hliníková, Eugenio – Ladislav Lakomý, Leandr – Jiří Dušek, Don Marzio – Jiří Tomek Počet repríz: 37

Sezóna 1961 - 1962

Bertolt Brecht Opera za pár grošů ( Žebrácká opera ) Premiéra: 13.10.1961 Překlad: Rudolf Vápeník (próza) Ludvík Kundera (verše), reţie : Jerzy Golinski j.h., výprava: Milan Zezula, hudba: Kurt Weil

Obsazení: Mackie Messer – Jaroslav Dufek, Peachum – Jiří Dušek, Peachumová – Helena Trýbová, Polly – Dagmar Pistorová, Brown – Dobroslav Čech, Lucy – Věra Papírková Počet repríz : 38

Opera za pár grošů, českému divákovi známá spíše pod názvem Ţebrácká opera, zahájila divadelní sezónu 1961/1962. Hrdiny příběhu jsou členové londýnského podsvětí. Obávaný Mackie Messer uzavře tajně sňatek s Polly, dcerou krále ţebráků Peachuma, který svatbu neschvaluje. Mackie udrţuje ilegální kontakty s policejním komisařem Brownem a i přes sňatek s Polly pěstuje dále vztahy s Brownovou dcerou a jinými ţenami. Jeho okolí však Mackieho zradí a ten se ocitne ve vězení, kde čeká na popravu. Z rukou kata jej na poslední chvíli vysvobodí milost královny Viktorie, kterou se podařilo získat jeho ţenským obdivovatelkám. Reţie se jako host ujal šéfreţisér druţebního divadla Pobřeţí z Gdaňska J.Golinski. V Brně předvedl nápaditou reţii precizní úrovně, kdy nenechal diváka ani na okamţik odpočinout a pro zúčastněnou část hereckého souboru to byl díky poznání jiného přístupu k nastudování umělecký přínos. Duškův Peachum se stal jedním z hercových nejlepších výkonů na zdejším jevišti. J.Dufek si v sytých barvách brilantně zahrál hlavní roli a D.Pistorová poskytla záţitek z prudkého střídání výrazu i z ostrého kontrastního tónu, jímţ obohatila svou paletu o nové, drsné barvy. Stejně tak se prosadila L.Billová se svými songy v roli Jenny.

Sezóna 1964 - 1965

Jiří Voskovec – Jan Werich Kat a blázen Premiéra: 23.10.1964 Reţie : Zdeněk Kaloč, výprava: Bohumír Matal j.h., hudba: Jaroslav Jeţek a Zdeněk Pololáník Obsazení: Blasco Ibane – Ladislav Večeřa, Vasco Ibayo – Pavel Kunert, Rodrigo Ibayo – Petr Křiváček, Concepcion Ibayo – Libuše Billová, Dolores – Jiřina Prokšová, Juanilla – Marie Durnová, Baltazar Carierra – Jaroslav Kuneš Počet repríz : 43

Cílené uvádění titulů hudebního divadla na podiu MdB začíná v okamţiku, kdy do repertoáru vstoupily hry Osvobozeného divadla. V českém prostředí to snad ani jinak není

26 moţné. Poetismus jejich her a reakce na aktuální světové dění zaujme snad kaţdého a chce-li vstoupit do ţánru hudebního divadla, musí se vyrovnat s poznamenáním autorské dvojice Voskovec - Werich. S hudebními hrami V+W se objevovaly i tituly dalších autorů, ale také vlastní adaptace her, literárních předloh a texty původní, vzniklé z potřeby divadla. Jestliţe prvé setkání s V+W v roce 1964 v titulu Kat a blázen bylo poznamenáno nedůvěrou reţiséra Zdeňka Kaloče k revuálnímu základu hry, spolehl se na účinnost jednoduchého příběhu, prosadila se herecká sloţka. Jiří Tomek a Jaroslav Dufek v rolích svých slavných předchůdců bez snahy o jejich nápodobu, jak zaznamenává dobová kritika, byli vkusní a zkušení a dovedli navodit komediální náladu.

Sezóna 1965 – 1966

Jiří Voskovec – Jan Werich Golem Premiéra: 21.1.1966 Reţie : Jaroslav Horan, výprava: Milan Zezula, hudba: Jaroslav Jeţek Obsazení: Prokop Prach – Jaroslav Kuneš, Pavel Popel – Jiří Tomek, Rudolf II. – Karel Adam Komorník – Vladimír Pavlar Počet repríz: 50

Další hra Osvobozeného divadla Golem, uváděná v roce 1966 v reţii Jaroslava Horana, ukázala moţnosti současného pojetí titulů V+W. Ke spolupráci byl přizván Vlastimil Pantůček, který text zpřítomnil aktuálními úpravami. Hra tím dostala kritický akcent, který byl a je u her Osvobozeného divadla očekáván a byl také původní příčinou jejich uvádění. Jaroslava Dufka vystřídal v ústřední komické dvojici Jaroslav Kuneš. Spolu s Jiřím Tomkem pak po celou dobu svého angaţmá procházel hrami V+W. Důvodem obliby jejich tandemu byla osobitost, která jim umoţňovala bez nápodoby velkých vzorů uplatňovat vlastní humor a navazovat kontakt s diváky. Golemem začala velká řada her Osvobozeného divadla na scéně MdB. Ţe šlo o událost, dokládá poděkování Jana Wericha, jeţ zaslal oběma hercům po shlédnutí televizního přenosu představení, v němţ ocenil, ţe „dokázali vzkřísit srandu po třiceti letech“ bez imitaci a být svoji. V průběhu dvaceti let bylo uvedeno sedm her V+W s různou odezvou.

Sezóna 1967 – 1968

William Shakespeare Aprílová komedie aneb Cokoliv chcete (Muzikálové variace na Večer Tříkrálový) Premiéra: 27.4.1968 Překlad: Václav Renč, reţie : Milan Pásek, výprava: Milan Zezula, hudba: Pavel Blatný Obsazení: Orsino – Miloš Jahoda, Sebastiano – Miloš Kročil, Antonio – Ladislav Večeřa, Tobiáš Bečka – Ladislav Mareček, Malvolio – Stanislav Zindulka, Ondřej Bledule – Jaroslav Kuneš, Olivie – Alena Svatošová, Viola – Janna Gazdíková Marie – Libuše Billová, Šašek – Jan Kučera Počet repríz: 60

Pro muzikálové variace na Večer Tříkrálový zvolil reţisér Milan Pásek překlad Václava Renče, který text psal jiţ s vizí muzikálové verze. Nešlo však o přepisování Shakespeara, ale spíše o sluţbu textu, která ho zpřístupnila mladé generaci. Přínosem byla i hudba Pavla Blatného, jeţ dodávala představení muzikálový ráz. Jiţ v Golemovi se výrazně uplatnil brněnský orchestr Joţky Karena a účastí na těchto dvou hrách začala dlouholetá spolupráce MdB s tímto orchestrem. Navíc odakademičtěním klasické hry se podařilo vnést do představení větší volnost a dát prostor hercům. Páskova aktualizace se nedotkla Shakespeara, ctila ho a jen kostýmování a muzikálová forma dávala hře aktuálnost a pohyb v duchu současného ţivotního tempa. Stalo se, ţe na hru chodilo publikum i několikrát, protoţe její podoba se improvizacemi měnila od představení k představení. V dubnu 1968 po její premiéře byla zprvu jen mírně kořeněná aktuálními naráţkami, avšak podzimní představení uţ byla prošpikována šlehy, invektivy s dobovými jedovatostmi a tato netušená, krátká spojení měla pro diváky mnohdy větší význam neţ celek divadelního díla. Aprílová komedie aneb Cokoliv chcete se stala nejčastěji reprízovanou komedií toho času a zásluhu na tom mají jistě i skvělé herecké výkony S.Zindulky, J.Kuneše, L.Billové a L.Marečka v hlavních rolích.

Sezóna 1968 – 1969

Johann Nepomuk Nestroy Lumpacivagabundus Překlad: S pouţitím překladu Bohumila Mathesia upravil Richard Mihula Premiéra: 5.1.1969

Reţie : Richard Mihula, výprava: Milan Zezula, hudba: Jiří J.Fiala Obsazení: Klíţek – Jaroslav Kuneš, Jehlička – Stanislav Zindulka, Knejp – Jiří Tomek Počet repríz: 55

Hudební komedií Lumpacivagabundus na sebe poprvé více upozornil reţisér Richard Mihula. Jeho vliv na uvádění, pěstování a rozvoj muzikálu v MdB byl podstatný a nelze jej opomenout. Jistě také není bez zajímavosti, ţe byl u zrodu muzikálové katedry brněnské JAMU. Mihula byl známý svým vztahem ke komediálnímu ţánru, zvláště ke hrám Klicperovým, k Nestroyovi a k Šamberkovi. A odtud byl pro něj zřejmě jiţ jen krůček k muzikálu. Na jeho konto lze přičíst většinu muzikálových titulů „historické éry“ Městského divadla. V Lumpacivagabundovi se Mihula mohl opřít o trojici představitelů, z nichţ kaţdý představoval osobitý lidový typ a dohromady vytvářeli herecký trojkoncert; Jaroslav Kuneš, Jiří Tomek a Stanislav Zindulka. Představení se stalo šlágrem své doby, rozdávalo tolik potřebný smích a dobrou náladu. Dočkalo se vysokého počtu repríz, neobvyklého mnoţství recenzí a při derniéře v roce 1974 i článku na rozloučenou.

Sezóna 1969 – 1970

František Ferdinand Šamberk Jedenácté přikázání Premiéra: 20.12.1969 Reţie : Richard Mihula, výprava: Milan Zezula, hudba: Joţka Karen, texty písní: Richard Mihula a Jiří Sternwald Obsazení: Pecka – Jiří Tomek, Jičínský – Karel Adam, Středa – Jiří Chalupa, Florián Králíček – Dorek Rosenmayer, Veronika – Jana Ebertová, Julie – Eva Hradilová, Beránek – Jaroslav Kuneš, Ema – Jana Gazdíková Voborský – Pavel Kunert Počet repríz: 22

Do paměti diváků se Richard Mihula vepsal svou sérií tří rakousko-uherských muzikálů. Prvním z nich byla jeho úprava Šamberkova Jedenáctého přikázání , která byla zaloţena na archaickém půvabu hry a Mihula ji zpestřil o melodie starých a věčně oblíbených písní, k nimţ připsal i své vlastní texty. Jednotícím prvkem byl motiv starého gramofonu. Točna, která dostala podobu velké gramofonové desky, se otáčela v rytmu své doby a herci jej

29 přenášeli do svého pohybu. Rytmus jim také výrazně pomohl k parodické nadsázce. Autorem scény byl Milan Zezula. Do myslí diváků se zapsala pětice herců, vytvářejících komické figurky: J.Tomek (Pecka), P.Kunert (Voborský), J.Chalupa (Středa), K.Adam (Jičínský) a J. Kuneš (Beránek). Dle svědectví pamětníků a kritiků lze poznamenat, ţe hra navzdory době svého vzniku působila neotřele, mile a naivita jejích postav, s jejich malými starostmi byla v zatěţkané době přelomu 60. a 70.let příjemným osvěţením.

Sezóna 1970 – 1971

Ede Szigligeti Liliomfi Premiéra: 9.1.1971 Překlad: Jaromír Tomeček, reţie : Pavel Rímský, výprava: Milan Zezula, hudba: Ladislav Štancl Obsazení: Maryška – Marcela Dürrová, Liliomfi – Jaroslav Kuneš, Szilwai – Jiří Dušek Kamila – Jana Ebertová, Adolf – Stanislav Zindulka, Erţi – Jana Tomková Szelemfi – Jiří Tomek Počet repríz: 23

Klasická maďarská hra Liliomfi dostala v MdB muzikálovou podobu díky písňovým textům I.Fischera a hudbě L.Štancla. Excelovala v ní hlavně trojice J.Tomek, J.Kuneš a S.Zindulka, spolu s M. Dürrovou.

Sezóna 1971 – 1972

Murray Schisgal – Ladislav Štancl – Ivo Fischer Jimmy Shine Československá premiéra: 8.1.1972 Překlad: Luba a Rudolf Pellarovi, reţie : Richard Mihula, scéna: Jiří Fiala j.h., kostýmy: Antonín Vorel, hudba: Ladislav Štancl, texty písní: Ivo Fischer Obsazení: Jimmy Shine – Jaroslav Kuneš, Michal Leon – Jiří Tomek, Lee Hainess – Karel Janský, Elisabeth – Jana Gazdíková, Rossie – Růţena Michalová Počet repríz: 21

Reţisér Richard Mihula však uváděl na jeviště MdB nejen domácí, české, ale také americké muzikály. A je nutné zmínit zásluhy jeho a všech, kteří se na tvorbě zahraničních představení podíleli. Zázemí, především reprodukční technika a materiální moţnosti, tehdy byly omezené a doba neumoţňovala překročit dané limity. Přesto vznikala představení, která v kontextu brněnského, ale i českého divadelnictví měla význam. Prvním takovým počinem byla hra Murray Schisgala Jimmy Shine. Hudební komedie však vznikla díky textaři Ivo Fischerovi, který napsal písňové texty a upravil hru. Hudbu sloţil Ladislav Štancl. Výsledný tvar se ale lišil od Schisgalovy předlohy. Jednak byl poznamenán nedostatečnou znalostí amerického prostředí a místo tragikomického autorova pohledu vnášel do děje spíše tendenci k ideologizování. Kritika vyčítala představení také to, ţe do muzikálu mu chybí dostatečná profesionalita ve zvládnutí zpěvu, pohybu nebo celkově hudebního charakteru. Devizou představení se stal výkon J. Kuneše, který svým vtipem a hereckou pohotovostí obsáhl roli v rozpětí od školních let postavy aţ po její současnost.

Vladimír Renčín – Jindřich Brabec – Hana Čiháková Nejkrásnější válka (Lysistraté) Premiéra: 22.4.1972 Reţie : Richard Mihula, výprava: Milan Zezula, hudba: Jindřich Brabec, texty písní: Hana Čiháková Obsazení: Thukid – Ladislav Mareček, Lukianos – Karel Janský, Heybalidés – Jan Kučera Julián – Jaroslav Kuneš, Damianos – Jiří Tomek, Phoebé – Libuše Billová Lysistrata – Eva Gorčicová, Myrtyla – Naďa Chmelařová, Andria – Jana Gazdíková Počet repríz: 39

S postupujícím časem se v repertoáru MdB začínají hudební tituly objevovat stále častěji. Některé byly více úspěšné, jiné méně, ale podoba zábavního divadla, v němţ je sloţka herecká, pěvecká a taneční v rovnováze, si získávala stále více příznivců. U většiny těchto titulů aţ do osmdesátých let, i přes svůj odchod do Prahy, byl přítomen Richard Mihula. Pod jeho reţijním vedením vznikala také Nejkrásnější válka, coţ byla přepracovaná Lysistraté od Aristofana. Bohuţel komedie podle ohlasu nesplnila očekávání do ní vloţená. I kdyţ Mihula prokázal nápaditost k vylehčení i k podpoře hereckých akcí, za coţ společně s herci sklidil

31 pochvalu, kritika se shodla, ţe starý antický námět vyţadoval invenčnější autorské zpracování.

Sezóna 1972 – 1973

František Ferdinand Šamberk Palackého třída 27 Premiéra: 3.2.1973 Reţie : Richard Mihula, výprava: Milan Zezula, hudba: Joţka Karen Obsazení: Kulíšek – Jiří Tomek, Nanynka – Marcela Dürrová, Matěj – Jaroslav Kuneš Buňka – Pavel Kunert, Trnka – Maxmilián Horny, Hynek – Jan Kučera Jarmila – Eva Hradilová, Vilém – Karel Janský Počet repríz: 24

Palackého třída 27 je druhá ze série rakousko-uherských muzikálů, které pro MdB upravoval reţisér Richard Mihula. Tato Šamberkova hra byla poprvé uvedena v roce 1884. Její děj je situován do praţského prostředí druhé poloviny 19. století a rozvíjen podle vzoru vídeňských a paříţských situačních komedií. Mihulova koncepce si kladla za cíl představit divákům rakousko-uherskou show-revue pro nejširší vrstvy „s přihlédnutím k náročnému diváku“. A jeho klíč na propojení děje hry s dobovými písněmi byl opět úspěšný. Hra uspěla i u kritiky a v jedné z recenzí se dokonce objevilo doporučení tohoto představení jako jistého receptu na dobrou zábavu a moţnosti, jak zapomenout na běţné starosti.

Alexej Nikolajevič Arbuzov Irkutská historie Premiéra: 21.4.1973 Reţie : Milan Pásek, výprava: Milan Zezula, hudba: Pavel Blatný, texty písní: Vlastimil Pantůček Obsazení: Valja – Jana Gazdíková nebo Jana Tomková, Serjogin – Ladislav Mareček nebo Karel Janský, Bojcov – Miloš Jahoda nebo Zdeněk Maryška Larisa – Jiřina Prokšová Počet repríz: 28

Arbuzovovu Irkutskou historii se pokusil reţisér M.Pásek ve své inscenaci přiblíţit co nejvíce současnosti. Písničky V.Pantůčka a hudba P.Blatného spolu s dobrým tempem a spádem hry přinesly na jeviště radost a pohodu. Podle kritiky byly hlavním kladem herecké výkony J.Gazdíkové, J.Tomkové a dalších.

Sezóna 1973 – 1974

Petr Rada - Jindřich Brabec Palečkův úsměv a pláč Československá premiéra: 26.2.1974 Reţie : Richard Mihula, výprava: Antonín Vorel, hudba: Jindřich Brabec Obsazení: Jan Paleček – Jaroslav Kuneš Počet repríz: 32

Další muzikál Palečkův úsměv a pláč byla původní novinka P.Rady a J.Brabce. Mihula se tady mohl opřít o choreografickou spolupráci L.Ogouna. J. Kuneš tu prokázal všestranný herecký i pěvecký talent. Inscenace lákala jistou společenskou aktualizací bláznů a moci, a i kdyţ nebyla bezvýhradně přijata, byl tu obecně oceněn posun o kus dále k profesionálnímu standartu provádění muzikálů.

Sezóna 1974 – 1975

William Shakespeare – John Guare – Galt Mac Dermont Dva šlechtici z Verony Premiéra: 25.1.1975 Reţie : Richard Mihula, scéna: Antonín Vorel, kostýmy: Jiří Mlčoch j.h., hudba: Galt Mac Dermont, texty písní: John Guare a Mel Shapiro Obsazení: Valentin – Pavel Trávníček, Proteus – Karel Janský, Julie – Jana Gazdíková (Libuše Kafková, Marta Elefteriadu ), Silvie – Eva Gorčicová, Lucetta – Libuše Vaněčková, Vévoda milánský – Jiří Tomek Thurio – Jaroslav Kuneš Počet repríz: 65

Další krok vpřed v půli 70.let znamenalo uvedení skutečného amerického muzikálu Dva šlechtici z Verony, který získal roku 1972 v New Yorku ocenění muzikál roku. Není sporu o tom, ţe to byl dosavadní vrchol Mihulova usilování uţ i proto, ţe se tu prosazuje mladá a

33 nejmladší část souboru a to včetně posluchačů katedry syntetických ţánrů na JAMU. Vavříny večera, určeného nejmladší divácké generaci, si spolu s Mihulou a choreografkou M.Turkovou odnášel P.Trávníček, E.Gorčicová, J.Gazdíková, K.Janský, J.Kuneš, J.Tomek a posluchači 2. a 3. ročníku JAMU. Snad přílišnou snahou o perfektní provedení se ze hry vytratila závaţnost protiválečného protestu, kterým se tato variace klasiky obrací k současnosti.

Sezóna 1975 – 1976

Richard Mihula Hurá do Paříže! Rakousko-uherský muzikálový blázinec s mnoha proměnami na motivy her J.Štolby a F.F.Šamberka Premiéra: 7.2.1976 Reţie : Richard Mihula, výprava: Milan Zezula, hudba: Joţka Karen, Choreografie: Marie Turková j.h. Obsazení: Emanuel Hynek Hrdý – Jiří Tomek, Gabriela Anastazie Hrdá - – Libuše Přichystalová, Statkář Arnošt Machač – Jaroslav Kuneš, Továrník Leopold Sojka – Pavel Kunert Počet repríz: 45

Sérii rakousko-uherských muzikálů zakončil Mihulův přepis další Šamberkovi frašky Pešť v Praze, inspirovaný ještě Štolbovou hrou Mořské panny. Mix písní sahal od Frimla přes Hašlera aţ po modlitbu z Mamzelle Nitouche. To vše přepsal tak, jak potřeboval pro svůj děj, a pak shrnul a upravil do jedné hry, kterou pojmenoval Hurá do Paříţe. Ohlasy však nakonec hodnotily hru jako pouhou tříšť nápadů, vtípků a vtipů a pochvalu vyjádřily spíše hereckým výkonům.

Sezóna 1976 – 1977

Dale Wasserman – Mitch Leigh - Joe Darion Muž z kraje La Mancha Premiéra: 13.11.1976 Překlad: Ivo T.Havlů, reţie : Richard Mihula, výprava: Milan Zezula

Obsazení: Don Quijote/Cervantes – Jiří Dušek, Sancho/Sluha – Jiří Tomek, Aldonza – Libuše Kafková, Hospodský/Guvernér – Pavel Kunert, Dr.Carrasco/Vévoda – Lumír Peňáz, Farář – Alois Liškutín Počet repríz: 50

Muţ z kraje La Mancha byl napsán na motivy Cervantesova známého románu o donu Quijotovi. Se znalostí motivů Cervantesova ţivota umístili autoři děj do vězení mezi lidskou spodinu. Cervantes se zachraňuje před zvůlí spoluvězňů tím, ţe jim se svým sluhou Sancho Panzou hraje výjevy ze svého románu a oni se tak stávají postavami jeho příběhu. I jeho vysněný ideál dívčí ušlechtilosti Dulcinea je ve skutečnosti prostitutka Aldonza. Ta také jediná pochopí, ţe má před sebou člověka, který chce z lidí sejmout jejich utrpení. Reţisérovi se tu podařilo uplatnit autory nabídnutý princip divadla na divadle, jeţ dovoluje vyslovovat nejrůznější myšlenky. Herci v tomto představení díky svým vlastním osobnostním vkladům vytvořili z rolí lidsky bohaté postavy.

Nikolaj Pogodin Aristokrati (hudební drama) Premiéra: 5.2.1977 Překlad a úprava: Zuzana Jindrová a Michael Prostějovský, reţie : Richard Mihula, výprava: Antonín Vorel, hudba: Jindřich Brabec, Obsazení: Gromov – Jiří Tomek, Petrov – František Bohdal, Kapitán Kosťa – Karel Janský Soňa – Eva Gorčicová, Tetovaná – Naďa Chmelařová Počet repríz: 17

Při zpracování Aristokratů přijal reţisér Richard Mihula dobově módní úkol: ve formě hudební komedie s beatovou hudbou měl přiblíţit mladým lidem některou z klasických sovětských her. Toto představení o převýchově nepřátel socialismu prací při stavbě Bělomořského kanálu znamenalo daň pro svou dobu. Dobře napsané a diferencované charaktery a situace nicméně dodávali hře alespoň částečně divadelní švih. Dle odezvy v tisku nebylo tvůrcům „co závidět“.

Sezóna 1977 – 1978

Fred Ebb – Bob Fosse - John Kander Chicago (vaudevillový muzikál) Premiéra: 20.5.1978 Překlad: Ivo T.Havlů, reţie : Richard Mihula, scéna: Antonín Vorel, kostýmy: Jiří Mlčoch j.h. choreografie: Marie Turková j.h. Obsazení: Velma Kellyová – Eva Gorčicová, Roxie Martová – Libuše Kafková Amos Mart – Jiří Tomek, Dozorkyně – Libuše Billová, Billy Flynn – Karel Janský Počet repríz: 17

V poslední sezóně svého plného úvazku v MdB si reţisér Richard Mihula připravil opět ryze americký muzikál drsnějšího tématu Chicago. Dosáhl s ním skutečného úspěchu, na kterém měly podstatný podíl dvě mladé herečky E.Gorčicová a L.Kafková. Obě ve svých rolích prokázaly vysokou úroveň ve všech muzikálových sloţkách, tedy v herectví, ve zpěvu i v pohybu. Kritika pak pochválila vedle dramaturga, reţiséra a výtvarníka také choreografii M.Turkové. Reţisér byl dále oceněn za přesné vystiţení ţánru a stylu, perfektní souhru všech jevištních sloţek, citlivé a typově přesné obsazení. Úspěch tohoto představení však přinesl také závazky vůči následujícím muzikálovým titulům, které divadlo plánovalo uvést. V pravidelném toku jedenácti premiér za sezónu bylo stále těţší nalézt čas a místo, aby se soubor a všichni spolupracovníci mohli soustředěně věnovat zvládnutí náročného muzikálovému ţánru. Zápasily s ním i specializované zpěvoherní soubory v Praze, v Brně i v Ostravě, vyrostlé na operetách i na hudebních komediích. Reţisér Mihula se všemoţně pokoušel usnadnit práci souboru a zároveň vést schopné a talentované herce k vysoké profesionalitě ve všech poţadavcích muzikálového stylu.

Sezóna 1978 – 1979

Jiří Voskovec – Jan Werich Balada z hadrů Premiéra: 11.11.1978 Reţie a dramaturgická úprava: Richard Mihula, výprava: Antonín Vorel, hudba: Jaroslav Jeţek

Obsazení: Jehan, ponocný – Jiří Tomek, Georges – Jaroslav Kuneš, Villon - Karel Janský, Purkmistr – Stanislav Zindulka, Kateřina – Růţena Michalová, Ţebračka - – Jana Janovská, Královský prévot – Vilém Lamparter Počet repríz: 55

Stejně jako o rok později uvedená hra od V+W Slaměný klobouk mělo i nastudování Balady z hadrů v MdB úspěch. V hlavních rolích dominovala herecká dvojice J.Tomek - J.Kuneš, kterým reţisér ponechal hodně prostoru a svobody. Kritika se zamýšlela nad tím, zda předvedený gejzír gagů, šprýmů a legrácek nepřipomíná polohu humoru, jeţ byla předtím pouţívána v předchozích rakousko-uherských revue. Ale nakonec přece jen uznala, ţe oba protagonisté, stejně jako Zindulka, Lamparter i další, umějí náleţitě rozehrát tyto klasické tituly z dílny Osvobozeného divadla.

Sezóna 1978 - 1979

Bertolt Brecht Žebrácká opera Premiéra: 27.1.1979 Překlad: Rudolf Vápeník (próza) Ludvík Kundera (verše), reţie : Pavel Rímský, scéna: Milan Zezula, kostýmy: Josef Jelínek j.h., hudba: Kurt Weil Obsazení: Mackie Kudla – Karel Janský, Peachum – Jiří Tomek, Peachumová - – Libuše Billová, Polly – Libuše Kafková, Brown – Jaroslav Kuneš, Lucy – Eva Gorčicová, Jeny „hampejznice“ – Libuše Vaněčková Počet repríz : 21

Druhé nastudování Brechtovy Ţebrácké opery v MdB nemělo takový ohlas jako v roce 1961. Jednak zaznamenalo vůči tomu prvnímu menší počet repríz a kritika napsala, ţe se i přes pečlivou přípravu s řadou spolupracovníků nepovedla sázka na K.Janského v hlavní roli a nezdařila se ani celková rytmická kompozice hry.

Sezóna 1979 - 1980

Jiří Voskovec – Jan Werich Slaměný klobouk Premiéra: 14.6.1980 Reţie: Richard Mihula, výprava: Milan Zezula, hudba: Jaroslav Jeţek Obsazení: Fadinard – Jiří Tomek, Felix – Ilja Kreslík, Vézinet – Stanislav Zindulka, Emil – Karel Janský, Louisa – Naďa Chmelařová, Helena – Jana Tomková Klára – Růţena Michalová Počet repríz: 38

Jiţ zmíněno v předchozím textu k Baladě z hadrů.

Sezóna 1980 - 1981

Andrzej Zaniewski – Jozef Lewinski Lesk skleněné koule (astrologický muzikál) Světová premiéra: 15.11.1980 Překlad: Ludvík Štěpán, reţie : Milan Pásek, scéna: Antonín Vorel, kostýmy: Kateřina Asmusová j.h., hudba: Ladislav Štancl, choreografie: Luboš Ogoun j.h. Obsazení: Cikorie Chocholatá – Libuše Billová, Terpsychorie – Libuše Kafková, Jack Ledvina – Jiří Tomek, Lu Uzel – Jaroslav Kuneš Počet repríz: 24

Světovou premiéru muzikálu polských autorů Zaniewského a Lewinského Lesk skleněné koule s podtitulem astrologický muzikál provázela na tehdejší dobový standard nezvyklá reklama. Počet odehraných repríz směřuje spíše k průměru tohoto divadla, i kdyţ brněnská kritika tuto inscenaci příliš pochvalně nehodnotila.

Roger O.Hirson – Stephen Schwartz Pipin Premiéra: 17.1.1981 Překlad: Ivo T.Havlů, reţie : Richard Mihula j.h., scéna: Milan Zezula, kostýmy: Jiří Mlčoch j.h., choreografie: Marie Turková j.h.

Obsazení: Pipin – Jaroslav Kuneš, Karel – Jiří Tomek, Principál – Karel Janský, Berta – Libuše Billová, Fastrada – Jana Gazdíková, Kateřina – Libuše Kafková Počet repríz: 18

Americký muzikál Pipin se odehrává v době Karla Velikého. Karlův syn Pipin prochází řadou ţivotních situací, podobně jako poutník labyrintem světa. Poznává rub moci, vlády, erotiky, vzpoury, aţ se nakonec vrací k lásce ţeny a dítěte a k práci. Nalézá smysl svého ţivota. To vše je zasazeno do divadelně vděčného rámce potulné herecké společnosti hrající Pipinovo putování ţivotem. Kritika zdůraznila, ţe reţisér Mihula, který se zabývá soustavně problematikou muzikálu, se snaţil kaţdý okamţik inscenace zaplnit divadelní akcí, pohybem, vtipem nebo metaforou. Vyzdvihla také choreografii, hudební nastudování a opět pochválila výkony všech herců, kteří prokázali dobrý výkon jak ve zpěvu, tak i v herectví. Některé kritiky na tomto představení pobouřil pokus s playbackem. V Pipinovi pouţil inscenátor v hudební sloţce nikoliv obvyklý doprovod orchestru Joţky Karena, ale jen jeho magnetofonovou nahrávku. Herci zpívali do mikrofonů, které vyjímali z kostýmů současně s jejich anténkami, neboť mikroporty byly tehdy nedostupné. Sborové scény byly posíleny hřmícím playbackem. Kritika se tázala, zda tím hra neztrácí na divadelní autenticitě. Je pravda, ţe na svou dobu a cítění bylo té techniky trochu mnoho, ale publikum si zvyklo a představení nepostrádalo nadšení a vitalitu herectví.

Bertolt Brecht Matka Kuráž a její děti Premiéra: 18.4.1981 Překlad: Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera, reţie: Milan Pásek, výprava: Karel Zmrzlý, hudba: Paul Dessau Obsazení: Matka Kuráţ – Jana Janovská, Elif – Ladislav Mareček, Švejcar – Miloš Kročil, Katrin – Eva Hradilová, Kuchař – Jiří Tomek, Polní kazatel – Maxmilián Hornyš Počet repríz: 17

Matka Kuráţ a její děti v reţii Milana Páska vychází sice ze základního modelu, zachovává text i Dessauovu hudbu a songy, ale v řešení scény se Pásek ve spolupráci s K.Zmrzlým opět snaţí uplatnit rysy svého pohybového výtvarného řešení. Pečlivě a precizně vypracované představení však podle dobových ohlasů zůstalo celkově na poněkud

39 studené, intelektuální rovině. Oslovující, procítěná místa byla pak znát při společných výstupech trojice J.Janovská (Matka Kuráţ), J.Tomek (Kuchař) a E.Hradilová (Katrin).

Sezóna 1981 - 1982

Neil Simon – Marvin Hamlish – Carole B.Sagerová Každý má svého Leona Československá premiéra: 9.1.1982 Překlad: Ivo T.Havlů, reţie : Richard Mihula j.h., scéna: Karel Zmrzlý, kostýmy: Kateřina Asmusová, choreografie: Petr Boria j.h. Obsazení: Vernon Gersch – Karel Janský, Soňa Walsová – Libuše Kafková Počet repríz: 26

Hudební komedie pro dva herce Kaţdý má svého Leona na text mistra zábavné dramatické produkce N.Simona byla uvedena opět pod reţisérskou taktovkou Richarda Mihuly. Hrála se pod označením discomuzikál, a třebaţe šlo především o zábavný kus, vše bylo na profesně spolehlivé úrovni. Oba představitelé, jak K.Janský, tak i L.Kafková, ve vrchovaté míře prokázali vše, co tento ţánr potřebuje. Reţisér Mihula tím měl částečně ulehčenou situaci, neboť úkol s výborně disponovanými herci na něj nekladl takové nároky.

Jiří Voskovec – Jan Werich Nebe na zemi Premiéra: 10.4.1982 Reţie: Milan Pásek, scéna: Antonín Vorel, kostýmy: Kateřina Asmusová, choreografie: Jiřina Ryšánková j.h., hudba: Jaroslav Jeţek Obsazení: Horacio Darda, kněz Jupiterův – Jiří Tomek, Scipio Calaber, kostelník - – Stanislav Zindulka, Jupiter – Ilja Kreslík, Juno – Libuše Kafková Počet repríz: 61

Představení Nebe na zemi podle kritiky ukázalo, ţe reţisér Milan Pásek má uţ příliš daleko k improvizaci, k uvolnění, k onomu typickému humoru Osvobozených a ţe nemůţe obstát ve srovnání s kreacemi Mihulových reţií her V+W. V příliš sterilní kompozici textů a písní musela ústřední komická dvojice J.Tomek a S.Zindulka zápasit o místo pro svou komediálnost.

Sezóna 1982 - 1983

Václav Štech Svatba pod deštníky aneb Třetí zvonění Premiéra: 15.1.1983 Reţie : Richard Mihula j.h., scéna: Milan Zezula, kostýmy: Kateřina Asmusová, hudba: Harry Macourek, texty písní: Jiří Aplt, choreografie: Jiří Maršík j.h. Obsazení: Sadílek, purkmistr – Jiří Tomek, Ema – Naďa Chmelařová, Růţenka - – Libuše Kafková, Hudec – Miloš Jahoda, Hvězdínský – Aleš Jarý, Pilz – Stanislav Zindulka, Kváčková – Jana Gazdíková Počet repríz: 31

Sezóna 1984 - 1985

Jiří Voskovec – Jan Werich Kat a blázen Premiéra: 27.10.1984 Reţie: Milan Pásek, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Kateřina Asmusová, hudba: Jaroslav Jeţek, choreografie: Petr Boria j.h. Obsazení: Gaspar Radúzo – Stanislav Zindulka, Melichar Mahuleno – Jiří Tomek, Don Blasco Ibane – Bohumil Slezáček, Don Vasco Ibayo – Karel Adam Počet repríz: 63

Druhé uvedení Kata a blázna v MdB se setkalo s nadšeným diváckým ohlasem a zaznamenalo vysoký počet repríz.

Oscar Wilde – Eugen Mirea Dobrý večer, pane Wilde Premiéra: 20.1.1985 Překlad: Marie Kafková, reţie: Rudolf Tesáček j.h., scéna: Emil Konečný, kostýmy: Kateřina Asmusová, hudba: Henry Malineanu a Jiří Vítnovský, choreografie:Luboš Ogoun jh. Obsazení: Oscar Wilde – Jiří Dušek, John Worthing – Erik Pardus, Algernon Montcrieff - – Karel Mišurec, Dr.Chasuble – Jiří Tomek, Gvendolína Fairfaxová - – Libuše Kafková, Cecílie Cardewová – Eva Gorčicová Počet repríz: 17 41

Sezóna 1985 - 1986

Robert Merle Vláda žen Premiéra: 26.10.1985 Překlad: Eva Bezděková, reţie: Stanislav Moša, scéna: Karel Zmrzlý, kostýmy: Kateřina Asmusová j.h., hudba: Daniel Forró, choreografie: Petr Boria j.h. Obsazení: Praxagora – Jana Gazdíková, Sostraté – Eva Gorčicová, Filenété – Libuše Kafková, Klinarété – Marcela Dürrová, Xantipa – Zdena Vojáčková, Blepyros – Ilja Kreslík, Karion – Erik Pardus, Chremes – Karel Adam Počet repríz: 38

Reţisér Stanislav Moša byl v té době nejmladším členem reţijního týmu a do angaţmá v MdB byl přijat ještě jako student JAMU. V sezóně 1985/86 uvedl Moša Merleovu variaci na Aristofanovu Lysistratu a Archaňany pod názvem Vláda ţen. Ta se sice setkala se sympatiemi, ale u všech recenzentů také s výhradami. Podle nich tu chyběl odváţný nadhled, jeţ by vzal Aristofana jako satirika, který ve své době vymýšlel pro své hry naprosto absurdní situace. Ale i tady se reţisérova nápaditost a schopnost pracovat s uvolněným souborem rozhodně projevila.

Tibor Déry Smyšlená reportáž o americkém pop-festivalu Premiéra: 5.4.1986 Překlad: Anna Rossová, texty písní Hana Čiháková, reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: A.Lašková j.h., hudba: Gábor Presser, choreografie: Luboš Ogoun a Karel Riegel Obsazení: Josef – Josef Jurásek, Kluk – Erik Pardus, Juana – Sylva Talpová, Manuel – Aleš Jarý, René – Karel Rieger, Marinne – Drahomíra Kočová, Bill – Karel Janský, Šerif – Ilja Kreslík, Ester – Libuše Kafková, Beverly – Eva Gorčicová Počet repríz: 20

Rockový muzikál Smyšlená reportáţ o americkém pop-festivalu, jeţ vznikl na základě dramatizace novely Tibora Déryho, slavil uţ léta úspěchy u maďarské mládeţe. V souvislosti s uvedením této hry v Brně můţeme zmínit, ţe při zájezdu budapešťského souboru

Vigszínház do spřáteleného socialistického státu ČSSR zabránili funkcionáři JmKNV, aby se jedno z pohostinských představení tohoto muzikálu konalo také v Brně. Mrštíkovská podoba se nestala „bombou“, ale pro reţiséra znamenala jednu z důleţitých zkušeností s hudebním divadlem. Divácky pak přispěla k rozšíření návštěvníků MdB o nový okruh mládeţe. Stala se i dobrou příleţitostí jak pro K.Riegla, který se staral o pohybovou stránku představení, tak i pro talent L.Kafkové a dalších herců.

Sezóna 1986 - 1987

Peter Stone - John Kander - Fred Ebb Žena roku Československá premiéra: 24.1.1987 (evropská prem.) Překlad: Ivo T.Havlů, reţie: Richard Mihula j.h., scéna: Emil Konečný, kostýmy: Kateřina Asmusová j.h., choreografie: Petr Boria j.h. Obsazení: Tess Hardingová – Libuše Kafková, Sam Craig – Karel Janský, Gerald – Jiří Tomek, Helga – Libuše Billová Počet repríz: 32

Americký muzikál Ţena roku byl na jevišti MdB uveden v evropské premiéře. Tady uţ reţisér Richard Mihula narazil na strop moţností a nezbytností. Jak tehdy poznamenala kritika, nedalo se jít jinak, neţ cestou kompromisu a rozměry velké show zmenšit do daných rozměrů v MdB. Nebyly totiţ prostředky na velkorysou výpravu, na mikroporty, ani světelný park nedosahoval dostatečné úrovně. Libuše Kafková jako Tess předvedla výborný muzikálový výkon s velkým citem pro tento ţánr. Kritici napsali, ţe v Městském divadle se vypěstovalo porozumění pro muzikálové divadlo jak u skupiny herců, tak u publika. Ale ve srovnání se stavem v sousedních zemích konstatovali, ţe muzikálová představení tam jsou na vyšší úrovni právě v důsledku např. technického vybavení. MdB v tom tedy bylo podle nich „bez viny“. Reţisér Richard Mihula byl tím, kdo v MdB poloţil základy k pěstování muzikálové formy divadelního projevu, na nichţ pak aţ průbojná generace let devadesátých dokázala pokračovat ve vyšší rovině. Richard Mihula se stal jedním z našich nejvíce informovaných znalců světové hudebně zábavní produkce. Svou specializací v této oblasti také vtiskl osobitý ráz brněnskému muzikálovému učilišti. V roce 1989 se stal vedoucím muzikálového ateliéru znovuzřízené Divadelní fakulty JAMU a vedl jej aţ do své předčasné smrti.

Karel Tachovský Mor (boccacciovské variace) Československá premiéra: 4.4.1987 Reţie: Stanislav Moša, výprava: Emil Konečný, hudba: Daniel Forró, choreografie: Karel Riegel Obsazení: Pampinea – Jana Janovská, Fiametta – Simona Peková, Filomena – Jana Gazdíková Emilia – Drahomíra Kočová, Elisa – Libuše Kafková, Neifile – Dana Baslerová, Dioneo – Jan Kučera, Filostrato – Karel Riegel, Pamfilo – Erik Pardus Počet repríz: 18

Do inscenace boccacciovského textu Mor od K.Tachovského se Mošovi podařilo vnést atmosféru aktuálnosti. Dlouho umlčovaný rozhlasový autor se chopil v té době jaksi módního tématu z Dekameronu zcela po svém. Přísné soukromí veselého povídání přátel, ukrývajících se před epidemií moru, je v druhé půli dramatu rozčeřeno důsledným domýšlením autorovým, stejně tak reţisérovým a v neposlední řadě i akcentem výtvarníkovým. Mor nakonec pohlcuje nejen jednající postavy, ale symbolicky se přesouvá do hlediště a je to opět společenská výzva a vpád do svědomí a představivosti diváků. Kritika označila tuto hru jako moţnou cestu k novému inscenačnímu a interpretačnímu stylu celé sezóny.

Sezóna 1987 - 1988

Oldřich Daněk Krvavá Henrietta aneb Jedno jaro v Paříži Premiéra: 10.11.1987 Reţie: Pavel Rímský, scéna: Oto Šujan j.h. , kostýmy: Inéz Tuschnerová, hudba: Jan F.Fischer, choreografie: Karel Riegel Obsazení: Petr – Karel Riegel, Claude – Jiří Tomek, Charles – Karel Janský, Jean – Karel Mišurec, Paul – Zdeněk Bureš, Georgetta – Libuše Kafková, Madeleine – Eva Gorčicová, Jeanetta – Erika Kubálková Počet repríz: 24

Krvavá Henrietta byla desátým a také posledním dramatickým dílem O.Daňka, které Rímský na jevišti MdB uvedl. Muzikálová podoba našla v souboru, který prošel Mihulovými inscenaci, perfektně připravené interprety a Rímský toho dokázal dostatečně vyuţít. Diváci i

44 kritika unisono tleskali a ocenili představení pro osm „ zpívajících činoherců“, kteří sehrávali na jevišti tři desítky rolí. Kritika dokonce označila tuto inscenaci za jednu z nejlepších, které bylo moţno v ten čas na brněnských jevištích zhlédnout.

Jiří Voskovec – Jan Werich Osel a stín Premiéra: 16.1.1988 Reţie: Richard Mihula j.h., scéna: Karel Zmrzlý, kostýmy: Milan Zezula, hudba: Jaroslav Jeţek, choreografie: Zdeněk Boubelík j.h. Obsazení: Skočdopolis – Karel Janský, Nejezchlebos – Jiří Tomek, Hipodromos - – Karel Mišurec, Kontokorentos – Ilja Kreslík, Paprikides – Pavel Kunert, Dionýsos Labanos – Zdeněk Bureš, Rekordikles – Karel Riegel, Hekatomba – Jana Gazdíková, Synekdocha – Libuše Kafková Počet repríz: 60

Komedie Osel a stín byla poslední hrou, kterou Richard Mihula na jevišti MdB reţíroval. Byla přijata v tom smyslu, ţe v politické situaci roku 1988 se hry V+W stávají historickou připomínkou a sama komediálnost, v jakkoliv osvědčené herecké sestavě (Tomek, Janský, Mišurec, Kunert), nemá uţ takovou společenskou aktuálnost, jakou dostávala koncem třicátých let.

Sezóna 1988 - 1989

Stanislav Moša Pravda o zkáze Sodomy Dramatizace stejnojmenného románu Ivana Kříţe Československá premiéra: 4.2.1989 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Ilda Pitrová j.h., hudba: Daniel Forró, choreografie: Karel Riegel Obsazení: Difat – Jiří Dušek, Lot – Karel Bartoň, Chus – Miloš Kročil, Azmaved – – Karel Riegel, Abichail – Eva Gorčicová, Sefor – Jan Kučera, Eceban - – Karel Janský Počet repríz: 21

Dramatizace románu I.Kříţe Pravda o zkáze Sodomy byl Mošův dávný studentský projekt, který se v první verzi vzniklé roku 1983 nezdařilo prosadit. Druhou verzi si uţ jako respektovaný umělec uvedl a reţíroval sám. Výsledkem je apel a zcela neskrývané apokryfní poselství, sdělené - na rozdíl od rozsáhlého Kříţova textu - ve dvou a půl hodinách. Vykreslovala zneuţití moci, manipulaci s lidmi, falešné vědomí, společnost, jenţ se sama dobrovolně vzdá své svobody a pěstuje systém lţi a strachu. Významnou roli zde sehrála hudba D.Forró a jeho písně místy vedly aţ na hranici ţánru rockové opery. Délka nahrané hudby k inscenaci činila 90 minut. A protoţe představení dynamizuje Konečného výtvarná sloţka a invenční choreografie K.Riegla, je moţno také tady hledat kořeny následného zaměření Stanislava Moši směrem k hudebnímu divadlu. Z herců byl ve své roli nejvíce chválen Jiří Dušek.

Miroslav Skála – Vladimír Fux – Vlastimil Pantůček Drak je drak Dramatizace stejnojmenného románu Ivana Kříţe Premiéra ve STUDIU: 15.4.1989 Premiéra na velké scéně: 11.11.1989 Reţie: Vlastimil Peška j.h., scéna: Emil Konečný, kostýmy: Alice Lašková j.h., hudba: Vlastimil Peška a Ladislav Štancl, choreografie: Jiří Ouřada j.h. Obsazení: Principál – Jiří Tomek, Purkmistr – Bohumil Slezáček, Magistr – Lumír Peňáz, Náčelník padacího mostu – Pavel Kunert, Háta – Libuše Billová, Liběna – Monika Kobrová, Kovář – Ilja Kreslík Počet repríz: 58

Satirická komedie M. Skály, Vl. Fuxe, Vl. Pantůčka Drak je drak byla revivalem z 60.let z repertoáru Večerního Brna. Hra uvedená v dubnu 1989 přišla v pravou chvíli. Dříve to nebylo moţné a později by titul uţ neměl tu správnou společenskou rezonanci. Největší význam však měla pro mladou generaci, která nezaţila legendární éru šedesátých let, kdy se sál napěchovaný atmosférou společenské kritiky otřásal aţ do základů smíchem a hněvem všech, těch na jevišti i v hledišti, kteří se pozastavovali nad blbostí, jenţ vládne. Reţisér Vlastimil Peška, navíc skladatel a hudebník, dal prostor hercům, kteří uvítali příleţitost nabídnutých komických situací. Satira v tomto případě opět zaznamenala pro ni tolik potřebnou diváckou odezvu.

Sezóna 1989 - 1990

Howard Ashman – Allan Menken Kvítek z hororu Československá premiéra: 13.1.1990 Překlad: Ivo T. a Tatjana Havlů, reţie: Pavel Doleţal, výprava: Jaroslav Milfajt j.h., choreografie: Karel Riegel Obsazení: Seymour – Ladislav Cigánek, Audrey – Libuše Kafková, Mr.Mushnik – Karel Janský, Orin – Karel Riegel, Ronnetta – Eva Gorčicová, Crystal – Drahomíra Kočová, Chiffon – Erika Kubálková Počet repríz: 26

Uvedení muzikálu Kvítek z hororu (Little Shop of Horrors) amerických autorů H. Ashmana a A. Menkena označila brněnská kritika jako kýč. Byla toho názoru, ţe představení patří dramaturgicky spíše do předlistopadové éry a v lednu roku 1990 by divadlo mělo začít dávat prostor jiným světovým dílům. Na obhajobu divadla můţeme v tomto případě říci, ţe názor kritiky se zdá být poněkud plochý, protoţe divadlo v tak krátkém časovém úseku nebylo schopno připravit nové premiéry.

Sezóna 1991 - 1992

Stanislav Moša – Zdenek Merta Sny svatojánských nocí Československá premiéra: 14.9.1991 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Josef Jelínek j.h., hudba: Zdenek Merta, choreografie: Karel Riegel Obsazení: Klíč/Puk – Jan Apolenář, Polymnia – Zora Jandová nebo Jana Musilová, Titánie – Jana Musilová, Libuše Kafková nebo Petra Janů Počet repríz: 300 do sez. 2008/2009, z toho v zahraničí 36

Premiérou Snů svatojánských nocí vstoupila do českého hudebního divadla autorská dvojice Zdenek Merta a Stanislav Moša. Premiéře předcházel zdejší první pokus o větší a moderně pojatou propagační kampaň a také o jakousi „show k uvedení premiéry“. Moša pochopil, ţe historicky obvyklá závislost divadla na ekonomice dostala v nových porevolučních podmínkách také novou formu, a například právě propagací premiéry Snů se

47 pokoušel vstoupit do této nové praxe. Moša s Mertou ukázali prostřednictvím této hry něco originálního, a přestoţe námitky byly nejrůznějšího druhu, unisono znělo bezvýhradné uznání, ţe preciznost inscenace ve všech sloţkách je mimořádná a naprosto profesionální, a ţe bylo v oblasti původní české hudební hry vytvořeno něco nového, svou podobou nezvyklého. České premiéře předcházela souběţně nastudovaná německá verze. Sny svatojánských nocí nebyly inscenací, vytvořenou jen pro brněnské prostředí. Byly napsány především s úmyslem, aby přestoupily hranice regionu a dostaly se nejen do Prahy, ale i do světa. Řada zájezdů po Evropě přinesla nejen mimořádný divácký ohlas, ale i přes 100 recenzí, které oceňovaly kompaktní sevřenost hereckého, zpěvního i mimického projevu stejně jako hudby, světel a kostýmů. Hostující Zora Jandová, Libuše Kafková, kterou střídala výborná Jana Musilová, Jan Apolenář a Ladislav Kolář byli protagonisty, ale společně s hrajícími herci ve sborových scénách tvořili vyváţený kolektiv, který byl doplněn kreacemi choreografa K.Riegela, scénografa E.Konečného a kostýmního návrháře J.Jelínka. Díky manaţerské obratnosti se podařilo v příštím létě umístit Sny na Křiţíkově fontáně na Výstavišti v Praze, a to v české, německé i anglické verzi. Odtud je dokonce přenášela i televize. Muzikál Sny svatojánských nocí obdrţel cenu Českého hudebního fondu za nejlepší hudební představení roku 1991.

Nikos Kazantzakis – Joseph Stein – Joseph Kander – Fred Ebb Zorba Premiéra: 18.11.1992 Překlad: Ivo T.Havlů Reţie: Pavel Doleţal, výprava: Jan Konečný j.h., choreografie: Karel Riegel Obsazení: Zorba – Ladislav Kolář, Niko – Ladislav Cigánek, Vdova – Jana Musilová, Hortensie – Libuše Billová, Athéna – Libuše Kafková, Mavrodani – Karel Bartoň, Manolakas – Josef Jurásek, Despa – Marcela Dürrová, Pavli – Tomáš Sagher Počet repríz: 18

P.Doleţal uvedl zaručeně divácky úspěšný titul muzikál Zorba a to jako svou poslední reţii v MdB. Podle kritiky byla úroveň této jeho reţijní práce průměrná a postrádala, zvlášť ve srovnání s kvalitou Mihulových nebo Mošových hudebně divadelních reţií, vyostřenost muzikálové formy. Kritika zmínila přiměřeně dobrý výkon L.Koláře v titulní roli, své herectví dokázala podle ní výborně uplatnit L.Billová jako Hortensie.

Jiří Voskovec – Jan Werich – Burton Lane Divotvorný hrnec Hudební komedie Premiéra: 11.4.1992 Reţie: Rudolf Tesáček j.h., scéna: Tomáš Moravec j.h., kostýmy: Jitka Moravcová j.h., choreografie: Radek Balaš j.h. Obsazení: Josef Novák – Jiří Tomek, Káča – Libuše Kafková, Alena Antalová, Woody Richtarik – Ladislav Kolář, Zdeněk Junák, Vodník Čochtan - – Karel Mišurec, Zuzana – Petra Jungmanová, Senátor Randal – Karel Janský Počet repríz: 59

11.dubna 1992 byl poprvé v Městském divadle uveden Divotvorný hrnec v úpravě J.Voskovce a J.Wericha. Reţisérem byl hostující Rudolf Tesáček. Divadlu se podařilo zinscenovat představení, které bylo zahráno a zazpíváno v pohodě a na dobré úrovni. Zásluhu na tom měli vedle reţiséra také herci, z nichţ kritika pochválila J.Tomka jako Josefa Nováka, Z.Herfortovou, která prokázala své herecké a pěvecké kvality i v malém sólovém výstupu Bellindy, L. Kafkovou, která předvedla výborný muzikálový výkon, K.Mišurce, který se musel vyrovnat v roli Čochtana s velkým vzorem z prvního uvedení u nás, s tradicí, jejíţ „laťku“ nastavil Jan Werich. A všechny hlasy kritiků se sjednotily v ocenění sborových scén, v nichţ jiţ tehdy upoutala pozornost P.Jungmanová ještě jako posluchačka JAMU a externí spolupracovnice divadla. Mnoholeté setrvání titulu v repertoáru dokládá, ţe šlo o inscenaci zdařilou, plnou svěţího a spontánního hereckého projevu, který je nezbytným předpokladem tohoto druhu divadla.

Sezóna 1993 - 1994

Stanislav Moša – Zdenek Merta Bastard Vizualizované oratorium Premiéra: 11.11.1993 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Josef Jelínek j.h., choreografie: Karel Riegel

Obsazení: Bastard – Jan Apolenář nebo Zdeněk Junák; Hvězdička, Slepá víla, Ztracenka – – Markéta Sedláčková, Petra Jungmanová, Satan – Zora Jandová, Jana Musilová, Duch Svatý – Zdeněk Junák, Ladislav Kolář, Homunkulus – Tomáš Sagher Počet repríz: 201

Stanislav Moša v případě této hry sáhl po faustovské látce, z níţ vytěţil libreto s názvem Bastard, a Zdenek Merta poskytl hudební základ pro podobu inscenace, kterou v podtextu nazvali „vizualizované oratorium“. Listopadová premiéra Bastarda byla přijata se stejně různorodými pocity jako předchozí Sny , ale byla uţ událostí, na niţ bylo třeba reagovat. Byly tu výhrady především k tomu, ţe hloubka filozoficky zaměřeného textu příliš zatíţila sdělnost celku. Ale podstatné bylo, ţe soubor, který ve Snech v prostředí Křiţíkovy fontány po tři sezóny dokazoval své skutečné profesionální kvality, se mohl postavit v určitém směru i konkurenci speciálně sestavovaných souborů pro jednu inscenaci muzikálového charakteru. Tříleté hostování Bastarda v Národním divadle v Praze prokázalo, ţe společná tvorba Moši a Merty v realizaci souboru Městského divadla v Brně má divákům co říci. V představení se také odkryly nové herecké a pěvecké moţnosti J.Apolenáře a Zd.Junáka, M.Sedláčkové a P.Jungmanové. V alteraci Satana, jeho rafinovanější ţenské podoby, ukázaly své moţnosti Z.Jandová a J.Musilová. Jejich role, herecky a pěvecky vyváţená, zaujala u obou také vysokou pohybovou kulturou a tanečními schopnostmi. Stejně kvalitně slouţila celku necelá dvacítka herců, vystupující jen v drobných epizodách a ve sborových scénách. A nebyli mezi nimi jen herci nejmladší.

Clark Gesner Ty jsi jednička, Charlie Browne Absolventské představení posluchačů JAMU Premiéra: 9.2.1994 Překlad: Ivo Osolsobě, reţie: Karel Riegel, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová Obsazení: Charlie Brown – Vlastimil Korec, Lucy – Helena Chalupová, Snoopy – Bohumil Klacl, Schroeder - Igor Ondříček, Patty – Alena Antalová nebo Petra Jungmanová, Linus – Tomáš Kočko Počet repríz: 15

Gustav Skála – Miki Jelínek Popelka Premiéra: 21.5.1994 Reţie: Gustav Skála j.h., scéna: Vladimír Šrámek j.h., kostýmy: Josef Jelínek j.h. Obsazení: Popelka – Markéta Sedláčková, Princ – Igor Ondříček, Šašek – Jan Apolenář, Macecha – Libuše Billová, Filoména – Jana Musilová, Hermína – Monika Kobrová Baron Naftalín – Ladislav Kolář, Demetrián – Ladislav Cigánek Počet repríz: 62

Dalším hudebním titulem této sezóny byla Popelka jako dětský muzikál s hudbou Mikiho Jelínka v reţii Gustava Skály, který byl téţ upravovatelem pohádkové předlohy.

Sezóna 1994 - 1995

Martin Fahrner – Petr Ulrych Legenda Na motivy hry A.A.Milne: Tajemství bílých dveří Premiéra: 14.1.1995 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová j.h. Obsazení: Král Vladan VII. – Josef Jurásek, Princ Daniel – Tomáš Kočko j.h. nebo Roman Vojtek j.h., Sluha Kryštof – Zdeněk Junák, Princezna Veronika - – Alena Antalová, Petra Jungmanová, Komorná Ingrid – Markéta Sedláčková, Kancléř – Zdeněk Bureš, Kapitán – Karel Mišurec, Kvido – Erik Pardus Počet repríz: 43

Stanislav Moša se pokusil na textu M.Fahrenera, inspirovaného A.A.Milneho Tajemstvím bílých dveří, připravit jakousi folkovou pohádku Legendu, v níţ dal mnoho místa herecké improvizaci, spontánnosti a uvolněnosti. Hudební doprovod tvořily songy P.Ulrycha. Hra byla autory koncipována uţ jako volný tok hereckých improvizací proloţený písněmi. Představení mělo svůj příznivý ohlas. Kritika opět zaznamenala pěveckou připravenost souboru, z něhoţ nejvíce upoutal zpěvní vokál A.Antalové, Z.Junáka a R.Vojtka.

Sezóna 1995 - 1996

Arthur Laurents – Leonard Bernstein – Stephen Sondheim West Side Story Premiéra: 23.2.1996 Překlad: Jana Werichová, Pavel Kopta a Jiří Nosek, reţie: Stanislav Moša, scéna: Miroslav Melena, kostýmy: Andrea Kučerová, choreografie: Vladimír Kloubek Obsazení: Riff – Igor Ondříček, Tony – Petr Gazdík nebo Roman Vojtek, Bourák – Tomáš Kočko, Bernardo - Roman Vojtek, Maria – Alena Antalová nebo Markéta Sedláčková, Anita – Petra Jungmanová nebo Jana Musilová Počet repríz: 640 do sez.2008/09, z toho v zahraničí 310

Zatěţkávací zkouškou profesionální připravenosti souboru a celého divadla bylo nastudování kultovního amerického muzikálu West Side Story. Provedení tak náročného titulu, který ve své době odkryl dramatické moţnosti tohoto ţánru, si vyţádalo velké úsilí. Výsledný tvar byl pro mnohé překvapivým. Ostatně dokládá to i zájem diváků, kteří si vynutili hned čtyři premiérová představení. První se konalo 23.2.1996. V přípravném stadiu byla realizována nahrávka hudby Státní filharmonií Brno a několika přidanými jazzovými hudebníky. Tato zdařilá nahrávka přesvědčila i americkou agenturu, aby dala souhlas s uváděním představení mimo Českou republiku. Rovněţ tak scéna M.Meleny s dokonalým vyuţitím technických moţností nově upraveného divadla navozovala prostor zákoutí amerických ulic. Byla funkční a poetická zároveň. Nemalý podíl na úspěchu představení patřil choreografovi Vl.Kloubkovi, který taneční výstupy komponoval jako součást děje a ne jako jednotlivá čísla. Hra, známá silou svých kolektivních scén, odkryla také nové herecké polohy hlavních představitelů. R.Vojtkovi se podařilo zároveň nastudovat dvě role s rozdílnými charaktery postav – Tonyho a Bernarda. Představení se stalo také výhodným vývozním artiklem. Viděli ho diváci v Itálii, Slovinsku, Německu i v mnoha městech na Slovensku.

Sezóna 1997 - 1998

Julius Zeyer Radúz a Mahulena Premiéra: 8.11.1997 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Miroslav Melena, kostýmy: Andrea Kučerová j.h., hudba: Petr Ulrych, choreografie: Vladimír Kloubek j.h.

Obsazení: Matka Zem – Monika Maláčová, Vratko – Ladislav Kolář, Radúz – Petr Gazdík nebo Roman Vojtek, Mahulena – Markéta Sedláčková nebo Jana Tabrea, Prija – Petra Jungmanová, Ţiva – Jana Musilová, Stín – Igor Ondříček Počet repríz: 91

Původní Zeyerův text reţisér a upravovatel Stanislav Moša razantně zkrátil. Některé motivy či postavy bylo nutné vypustit, jiné ale zase přibyly. Byly také připsány písňové texty, z nichţ některé byly dílem autora hudby Petra Ulrycha. Přes zásadní textovou proměnu bylo snahou upravovatelů zachovat básnický jazyk. Ulrychova inspirace hudebními motivy, od vlivů moravských a slovenských přes chasidské a balkánské, aţ k vlivům středověkým a byzantským, dává těmito kontrastními prvky Zeyerově lyrické předloze dramatický náboj. Tuto pestrou škálu různých motivů vyuţil i Vladimír Kloubek, který byl opět choreografem inscenace. Z celkové pohybové kompozice představení vystupovala dramatická gesta jednotlivých postav. Projektem Radúze a Mahuleny se brněnští tvůrci pokusili nastínit dnešní moţnosti úprav klasické hry známé z předchozích jevištních podob.

Stanislav Moša – Miloš Štědroň Hra o lásce, smrti a věčnosti… Premiéra: 7.2.1998 Reţie: František Miška j.h. a Stanislav Moša, scéna: Jan Dušek j.h., kostýmy: Jana Zbořilová, hudba: Miloš Štědroň, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Vid – Petr Gazdík, Poutník – Roman Vojtek, Revoluce – Zdena Herfortová, Robespierre – Igor Ondříček, Saint-Just – Karel Mišurec, Lenin – Zdeněk Bureš, Stalin – Zdeněk Junák, Mao C´ Tung – Pavel Kunert, Hitler – Erik Pardus Počet repríz: 24

Hra o lásce, smrti a věčnosti…vznikla adaptací hry Romaina Rollanda Hra o lásce a smrti, kterou autor napsal jako součást většího revolučního cyklu ve dvacátých letech. Podnětem pro vznik této inscenace byl zájem Státního divadla v Karlsruhe, které vyzvalo reţiséra Františka Mičku, aby si vybral některý český divadelní soubor a nastudoval s ním hru pro festival Dny evropské kultury v Karlsruhe. F. Mičku zaujalo úsilí souboru Městského divadla Brno a proto jej se svým záměrem oslovil. Vzhledem k tomu, ţe festival byl tematicky zaměřen na 150. výročí revoluce 1848, padl výběr inscenátorů na hru s revoluční tematikou. Hra prošla podstatnou úpravou, jíţ se ujal Stanislav Moša a snaţil se v ní popsat veskrze shodný

53 mechanismus revolucí se všemi změnami i s krvavými stopami hrůz, které za sebou zanechávaly. Proto se objevily vedle postav Rollandova příběhu ve scénáři i postavy revolučních vůdců Robespierra, Saint-Justa, Lenina, Castra a dalších. Připsány byly postavy Vida, ironického glosátora děje, Poutníka, symbolizujícího bezbranné svědomí končící na kříţi, personifikované alegorie Revoluce a Dívenky, naděje a budoucnosti, která celému příběhu revoluce odzvoní klíči. Většina kritiků se shodla na tom, ţe tato inscenace svou provokativností otevřela na divadelních prknech otázky, které nutí kaţdého přemýšlet o paradoxech politiky a nepoučitelnosti z dějinných událostí. Představení na festivalu v Karlsruhe přesvědčilo profesionalitou všech sloţek a MdB obdrţelo pozvání na další ročník v roce 2000 s novým původním muzikálovým dílem Babylon.

Sezóna 1998 - 1999

Stanislav Moša - Zdenek Merta Babylon Premiéry: 20.-22.11.1998 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová j.h., hudba: Zdenek Merta, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Šamaš, bůh Slunce – Roman Vojtek nebo Stano Slovák j.h., Nebeská panna - – Alena Antalová, Dannam, první král – Ladislav Kolář nebo Jan Apolenář j.h. Harra, dcera prvního krále – Petra Jungmanová, Pastýřka – Markéta Sedláčková, Matka – Monika Maláčová, Arktis, její syn – Petr Gazdík Počet repríz: 85

Myšlenka zpracování babylonského námětu nesměřovala autory Stanislava Mošu a Zdenka Mertu ani tak k motivu stavby věţe a boţskému hněvu, ale spíše k upozornění na hněv lidský. Pro metaforu jejich předlohy nebyla určující touha vyrovnat se bohům, ale touha po lásce v nejširším slova smyslu. Hra byla navrţena tak, ţe herci se pohybovali mezi diváky na úrovni prvních dvou řad a orchestřiště a návštěvníci seděli v hledišti i na jevišti. Reţisér i choreograf plně vyuţívali kontaktu s diváky na úkor omezeného prostoru. Autor hudby Zdenek Merta se snaţil koncipovat Babylon jako operu. Hudbu natočila Státní filharmonie Brno a soubor bicích nástrojů Dama Dama. Nahrávka byla na představeních doplněna ještě ţivou rockovou skupinou. Účinkující předvedli skvělé pěvecké i herecké výkony a Petra Jungmannová obdrţela za roli Harry cenu Thálie pro rok 1998.

Sezóna 1999 - 2000

Alan Jay Lerner – Frederick Loewe My Fair Lady (ze Zelňáku) Premiéry: 10.-12.9.1999 Česká verze: Ota Ornest, brněnská verze: Stanislav Moša, reţie: Stanislav Moša, scéna: Milivoj Husák j.h. , kostýmy: Andrea Kučerová, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Jindřich Hradský – Martin Havelka nebo Karel Janský, Plukovník Jan Špička - – Zdeněk Bureš nebo Jiří Tomek, Líza Ďulínková – Alena Antalová nebo Jitka Čvančarová, Petra Jungmanová, Markéta Sedláčková Alfréd Ďulínek – Zdeněk Junák nebo Ladislav Kolář Počet repríz: 245 do sez.2008/09

Stanislav Moša se ve svém pojetí My Fair Lady pokusil tento slavný muzikál co nejvíce přizpůsobit domácímu publiku. Děj přenesl z Londýna do současného Brna a z Lízy Doolittleové udělal Lízu Julínkovou, promlouvající brněnským nářečím tzv. hantecem. Brněnské obecenstvo tento nový nápad náleţitě ocenilo a vyţádalo si tři premiéry. Scénograf Milivoj Husák vytvořil pro tuto „brněnskou verzi“ vhodné kulisy se siluetami Petrova a Špilberku, Zelného trhu s Redutou či funkcionalistických budov brněnského výstaviště. Hudební záţitek ze známých melodií umocňoval osmičlenný orchestr pod vedením K.Cóna, v jehoţ pojetí se písním dostalo nového, lehce jazzového ladění.Výborný výkon podali všechny alterující představitelky v roli Lízy Ďulínkové, na které je tento muzikál víceméně postaven. Je třeba také zmínit přínos choreografa Vl.Kloubka, který dokázal postupně dovést herecký soubor MdB k vyzrálosti, k schopnosti výborně naplňovat povinné muzikálové pohybové pensum a pracovat s výrazem, který je potřebný u sboru i sólistů.

Sezóna 2000 - 2001

Stanislav Moša - Zdenek Merta Svět plný andělů Premiéry: 27.-29.10.2000 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Jan Dušek j.h., kostýmy: Andrea Kučerová, hudba: Zdenek Merta, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Jan – Petr Gazdík nebo Stano Slovák nebo Jan Apolenář j.h. Anděl – Robert Jícha nebo Roma Vojtek j.h., Sandra – Jitka Čvančarová nebo Petra Jungmanová,

Ráchel – Alena Antalová nebo Zora Jandová j.h., Lea – Jana Musilová nebo Jana Vaculíková, Rudi – Igor Ondříček nebo Erik Pardus Počet repríz: 139 do sez.2008/09

Autoří Stanislav Moša a Zdenek Merta pro svůj další muzikál, který v MdB uvedli, nesáhli tentokrát ke klasickému příběhu, ale obrátili se do současnosti. Ve Světě plném andělů jde o snově jímavý příběh o ztrátách a nalézání nové naděje za pomoci našich stráţných andělů. Děj se odvíjí od dětství hlavních postav Jana a Sandry, kde dostali v náročných rolích prostor dětští herci, aţ po dospělost, kdy si k sobě oba hlavní hrdinové najdou zase cestu. Část kritiky označila hru za jeden z nejoriginálnějších počinů původní muzikálové tvorby po listopadu 1989. Strohá scéna J.Duška, vyuţívající lesklé kovové konstrukce, umoţňovala hladké prolínání časových rovin. Skladatel Zdenek Merta vyhověl zvláštnímu tvaru muzikálu pestrou skladbou ţánrově i funkčně různých hudebních čísel. Ţivému orchestru, umístěnému nad jevištěm, dominoval jazzrockový zvuk, který se ovšem stylově měnil podle potřeb děje. V roli Sandry na sebe upozornila nová hvězda brněnské scény Jitka Čvančarová.

Sezóna 2001 - 2002

Stanislav Moša – Petr Ulrych Koločava Premiéry: 7.- 9.9.2001 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová, hudba a texty písní: Petr Ulrych, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Pastýř – Pavel Kunert, Nikola Šuhaj – Robert Jícha nebo Stano Slovák nebo Petr Štěpán, Němec - Robert Jícha nebo Stano Slovák nebo Petr Štěpán, Baba – Eva Jelínková nebo Libuše Billová j.h., Vasja, Kalyna a jiné – – Ivana Vaňková; Erţika – Radka Coufalová nebo Markéta Sedláčková, Kapitán četnictva – Martin Havelka nebo Erik Pardus Počet repríz: 151 do sez.2008/09

Muzikál či hudební balada Koločava autorů Stanislava Moši a Petra Ulrycha nabídla originální hudební i divadelní pohled na mnohokrát adaptovanou olbrachtovskou látku. Základní myšlenku brněnské Koločavy nevymezil pouze romanticky tragický příběh podkarpatského zbojníka Nikoly Šuhaje a jeho milé Erţiky. Čerpala inspiraci také

56 z tajemného chasidského a rusínského světa, z průsečíků a rozdílů těchto dvou koexistujících kultur a náboţenství, navenek uzavřených, jeţ se pokoušela kolonizovat tehdejší česká správa. A podnětné bylo jistě i uhrančivé kouzlo divoké karpatské přírody. Atraktivitu tohoto muzikálu jiţ předem částečně zaručovala i starší Ulrychova muzika, jejíţ kvalita vynikla v roce 1974 na LP desce Nikola Šuhaj Loupeţník. Ulrych dal těmto songům jiné aranţmá a pro hru napsal také několik úplně nových písní. Prostá ale působivá scéna E.Konečného byla ozvláštněna projekčním plátnem. Přitaţlivá choreografie V.Kloubka zaujala hlavně vynikajícími sehranými sborovými čísly. Výsledný tvar představoval jakousi multimediální jevištní báseň, která vhodně pracovala s hudbou, scénickou, filmovou i fotografickou vizualitou a vyhrávala si také s pohybovými gesty herců.

Sezóna 2002 - 2003

Stanislav Moša Muzikály z Broadwaye Premiéry: 16.11.2002 Scénář a reţie: Stanislav Moša, scéna: Ondřej Zicha j.h., kostýmy: Andrea Kučerová, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Sólisté – Radka Coufalová, Jitka Čvančarová, Helena Dvořáková, Petr Gazdík, Ján Jackuliak, Robert Jícha, Petra Jungmanová a další Orchestr MdB – dirigent Karel Cón nebo Milan Vidlák Company Počet repríz: 260 do sez.2008/09, z toho v zahraničí 130

Koncertní představení Muzikály z Broadwaye, sestavené z proslulých písní neméně proslulých světových muzikálů, bylo původně připravováno pouze za účelem evropského turné s názvem Golden Broadway, ale brněnští diváci si vynutili uvedení tohoto pásma i na domácí scéně. Výběr písní ze slavných muzikálů sestavil scénárista a reţisér Stanislav Moša. Zazněly zde songy z muzikálů Hair, Evita, Jesus Christ Superstar, Cabaret, Chicago, My Fair Lady, Les Misérables, A Chorus Line a dalších. Jelikoţ pořad vycházel ze zahraničního turné, většina písní zazněla v původních jazycích. Inscenační podoba ukázek z jednotlivých titulů dobře navozovala příběh a náladu a snaţila se vystihnout z kaţdého to nejpodstatnější. Všechny muzikály měly své vlastní kostýmy a choreografii. Několik různých variant nabízela

57 rovněţ scéna s vysokým schodištěm. Atmosféru dotvářela zadní projekce s filmovými dotáčkami či snímanými detaily interpretů.

John Kander – Fred Ebb – Joe Masteroff Cabaret Premiéry: 27.- 28.2 a 1.-2.3.2003 Překlad: Jiří Záviš (libreto) a Jiří Josek (zpěvní texty), reţie: Pavel Fieber j.h., scéna: Christian Floeren j.h., kostýmy: Andrea Kučerová, choreografie: Vladimír Kloubek j.h. Obsazení: Kabaretiér (a Celník) – Ján Jackuliak nebo Igor Ondříček nebo Stano Slovák Sally Bowless – Radka Coufalová nebo Jitka Čvančarová nebo Helena Dvořáková nebo Markéta Sedláčková, Clifford Bradshaw – Petr Gazdík nebo Petr Štěpán Počet repríz: 71, z toho v zahraničí 19

Německý reţisér českého původu Pavel Fieber reţíroval v MdB Cabaret z pohledu svých zkušeností nejen reţisérských, ale také hereckých a pěveckých, majících rozpětí od činohry přes muzikál aţ k opeře. Jemu i choreografovi V.Kloubkovi se dařilo vyhrotit situace a hudební čísla pojali spíše jako jevištní klipy s vlastními krátkými příběhy a pointami. K úspěchu pomohl také nový překlad libreta J.Záviše a zpěvních textů J.Joska, kteří v souladu s trendem inscenace přitvrdili ve výrazech a zvěcnili dialogy. Scénograf Christian Floeren vytáhl jeviště aţ na forbínu, co nejblíţe k divákům, čímţ je vtáhl přímo do hry jako návštěvníky kabaretu. Základní hrací prostor představoval interiér kabaretu, charakterizovaný jen estrádní rampou a oponou v pozadí jeviště. Do něj uţ jen náznakově pronikaly další dějiště. Muzikál Cabaret, odehrávající se v Berlíně 20.a 30.let minulého století, vedle zábavy a rozptýlení poukazuje na ošemetné pohrávání si s nacismem a na stále palčivou otázku antisemitismu.

Sezóna 2003 - 2004

Karel Hynek Mácha – Stanislav Moša – Petr Ulrych Máj Premiéry: 30.4.- 2.5.2004 Reţie: Stanislav Moša, scéna: Emil Konečný, kostýmy: Andrea Kučerová, hudební nastudování: Petr Ulrych, choreografie: Vladimír Kloubek j.h.

Obsazení: Básník – Zdeněk Junák nebo Viktor Skála, Bard – Petr Ulrych, Vilém – Stano Slovák nebo Petr Štěpán, Otec – Jan Apolenář nebo Igor Ondříček nebo Ladislav Kolář, Jarmila – Markéta Sedláčková nebo Ivana Vaňková nebo Eva Ventrubová, Jezerní paní – Hana Ulrychová, Hostinský – Erik Pardus Počet repríz: 47

Stanislav Moša a Petr Ulrych pojali svou inscenaci Máje v MdB jako hudebně poetickou fresku. Autoři se snaţili hledat pro svou úpravu takovou polohu, která by příliš nerozhněvala ortodoxní ochránce Máchova díla a zároveň potěšila řadového návštěvníka divadla. Ulrych s Mošou se také zcela záměrně nechtěli připodobnit k předešlým velkým scénickým interpretacím tohoto klasického díla v jiných divadlech v ČR. Scénograf E.Konečný vyuţil v inscenaci skutečné vodní hladiny, vysunuté před portál, a skutečného ohně cikánského tábora. Kostýmy A.Kučerové předváděly široké spektrum; od cikánské barevnosti oděvů poskládaných z různých látek, přes romanticky střiţené úbory Básníka nebo Viléma, aţ k současnému civilnímu odění u Barda. Petr Ulrych se skupinou Javory vytvořil hudební kulisu plnou lidových motivů. Dominantními postavami příběhu jsou samozřejmě Jarmila a Vilém. Jarmilu alternují E.Ventrubová, M.Sedláčková a I.Vaňková. Role Viléma se ujali herci S.Slovák a P.Štěpán. Představení Máje bylo definitivně poslední velkou muzikálovou premiérou v historické budově MdB. Nová hudební scéna, která stojí hned vedle staré budovy a je s ní propojena, byla otevřena v říjnu 2004 světově proslulým muzikálem Hair.

5.2 Období od r. 2004 po současnost

Po vystavění nové scény se v Městském divadle rozšířila kapacita pro produkování většího počtu inscenací. Tím se zvýšil počet kaţdoročně uváděných hudebních titulů z průměru jednoho aţ dvou na pět. Od 1.1.2004 byl také pod MdB převeden soubor zpěvohry, který do té doby patřil pod Národní divadlo Brno. Se souborem zpěvohry se přesunul také ţivý orchestr a došlo k zřízení stálého orchestru v MdB. Doposud byly muzikálové inscenace v MdB buď doprovázeny předem nahranou hudbou z playbacku, anebo příleţitostnými či stabilnějšími formacemi brněnských hudebníků, které však nikdy nebyly ve stálém angaţmá MdB. Větší jeviště hudební scény a její moderní vybavení nabídlo také širší moţnosti k inscenování slavných světových muzikálových titulů. Na scéně MdB a zároveň poprvé v Brně byly uvedeny tituly Jesus Christ Superstar, Josef a jeho kouzelný barevný plášť, Oliver!, Evita, Bídníci a další. Vzniklo také hodně původních titulů, které byly napsány přímo pro premiéru v tomto divadle, jako například: Nana, Markéta Lazarová, Červený a Černý či Peklo. Spousta klasických zahraničních muzikálů ještě stále v MdB uvedena nebyla, takţe si myslím, ţe o muzikálový repertoár, ověřený světovými pódii, nebude do budoucna nouze. Navíc nové muzikály budou dále vznikat ať uţ v Česku, nebo v zahraničí. Pro své obecenstvo je Městské divadlo Brno natolik atraktivní, ţe od roku 1995 permanentně vyprodává svá představení. Příčiny tohoto úspěchu můţeme hledat v různých důvodech. Důleţitým faktorem je jistě důraz a snaha všech účinkujících herců, zpěváků, tanečníků, orchestru, reţisérů a ostatních zaměstnanců divadla o mimořádně vysokou úroveň realizace všech inscenací. Do současné doby si Městské divadlo Brno vybudovalo pozici výrazného divadelního uskupení v rámci České republiky. Realizuje také bohatou prezentaci své tvorby v zahraničí.

5.3 Pohled na chod muzikálového představení v MdB z hlediska personálního managementu

Neţ zazní ovace a potlesk diváků, které jsou pro tvůrce kaţdého představení odměnou, odvede celý team všech divadelních zaměstnanců velký kus práce. Vše začíná výběrem titulů na další divadelní sezónu. Pro diváky by měl být připraven přitaţlivý repertoár, který nabízí ţivá témata a silné příběhy. Měl by přihlíţet k diváckým impulsům, přízni i kritice předešlé sezóny. Důleţitou součástí úspěchu je výběr tvůrčích týmů, na kterých závisí kvalitní inscenační provedení a rovněţ výběr nebo doplnění uměleckého souboru divadla.

Umělecký vedoucí souboru spolu s dramaturgem navrhnou jednotlivá představení na příští období – sestaví dramaturgický plán. V případě Městského divadla v Brně se buď vybírá muzikál ze světového či českého repertoáru, nebo se zadá poţadavek pro hudebního skladatele a libretistu a realizuje se původní muzikál, často přímo z místní brněnské líhně. Poté se sejde realizační tým, který se skládá většinou z uměleckého vedoucího, dramaturga, reţiséra, případně choreografa, scénografa, dirigenta a skladatele hudby. Reţisér předloţí představu o hereckém obsazení, poţadavky na scénografa, kostýmového výtvarníka, rekvizity, hudební doprovod a ostatní technické zázemí, popřípadě na způsob propagace. Rozpočet jednotlivých představení je pro reţiséra závazný. Rozpočet má na starosti ekonom. Ten sem zahrne náklady na jednotlivá představení, náklady na provoz divadla, mzdy interních i externích zaměstnanců a je odpovědný za dodrţení rozpočtu jednotlivých představení i celé sezony. Představení se začíná připravovat a nacvičovat s dostatečným předstihem. Herci, kteří jsou v případě muzikálového představení zároveň zpěváky, nejprve začínají nacvičovat jednotlivé písničky. S korepetitorem nacvičují u klavíru nejintenzivněji hlavní postavy, které mají důleţité sólové party. Musejí se učit jednak texty a jednak melodie jednotlivých čísel. V Městském divadle Brno působí, zvláště z těch mladších, řada herců, kteří jsou absolventi oboru muzikálového herectví na JAMU, takţe jsou pro zvládnutí tak náročného skloubení několika uměleckých sloţek dohromady připraveni a uţ zaškoleni. Kaţdou roli nacvičují většinou dva herci, aby se mohli alternovat. Kromě hlavních a důleţitějších vedlejších rolích účinkuje na jevišti také doprovodný soubor „company“, který není pouhým statickým sborem, ale tančí, hraje a dotváří celkovou podobu představení. Další sloţkou, kterou je potřeba nacvičit je hudební provedení a to je úkol pro orchestr a jeho dirigenta. V Městském divadle Brno působí tři dirigenti, z nichţ jeden má funkci šéfdirigenta. Dirigenti řídí orchestr a koordinují hudební sloţku s tím, co se děje na jevišti. Orchestr je umístěn v prostoru zvaném orchestřiště, který je bezprostředně pod pódiem s otevřeným stropem směrem do sálu. Sloţení orchestru záleţí na jednotlivých představeních. V Městském divadle je ve stálém orchestru zaměstnáno kolem 50 hudebníků, přičemţ u některých muzikálů můţe počet členů orchestru s vyuţitím hostujících externistů dosáhnout aţ dvojnásobku. V praxi je potřeba, aby jeden part uměli vţdy dva hráči stejného nástroje pro případ, ţe jeden onemocní, nebo se nebude moci dostavit z jiných důvodů. V Městském divadle Brno jsou většinou na kaţdý nástroj zaměstnáni dva hráči jako stálí členové a další jako externisté. Kaţdá nástrojová sekce má svého vedoucího, který zodpovídá za obsazování hudebníků do jednotlivých her a za angaţování externistů. Rozmístění nástrojů, pultů na noty

61 a příslušenství v orchestřišti zajišťují pomocní technici. Orchestr má svého tajemníka, který se stará o organizační záleţitosti, dohlíţí na docházku, plán zkoušek a další. Jakmile hudební skladatel dokončí hudbu, předá ji hudebnímu aranţérovi, který noty zaranţuje a rozepíše pro jednotlivé nástrojové party. V případě převzatých her se většinou takové party kupují spolu s ostatními potřebnými materiály pro představení. Nejprve herci i orchestr nacvičují zvlášť. Orchestr začíná zkoušet zpravidla měsíc před premiérou. Po několika úvodních zkouškách se začínají nacvičovat jednotlivá čísla se zpěváky, ještě stále ve vyhrazených zkušebnách. Poté se nacvičování přesune do sálu, kde uţ se s dohledem reţiséra nacvičuje hudba spolu s kompletním představením, company atd. Samotné premiéře předchází několik generálních zkoušek a poslední veřejná generálka je přístupná uţ i pro veřejnost. Kromě herců a hudebníků se na realizaci muzikálového představení podílejí ještě další umělci. Choreograf, který nacvičuje s herci taneční prvky představení a při nácviku dohlíţí na jejich vytříbenost. Jevištní výtvarník neboli scénograf je nápomocen při vytváření scény, spolupracuje s malírnou, kde se malují a vytvářejí kulisy. Na vytváření kulis se podílejí také stolař a čalouník. Garderobiéři navrhují kostýmy a ty potom ušijí krejčí. Fotograf se stará o fotografickou dokumentaci představení a spolu s výtvarníkem spolupracuje na vytváření plakátů a billboardů a také na propagačních materiálech, jako jsou programy, různé broţury či booklety k hudebním cd z představení. Výraznou osobností divadla je jeho ředitel, který celé divadlo jakoby zastřešuje. V Městském divadle Brno je to v současnosti Stanislav Moša, který je zároveň reţisérem. S ním pracuje několik dalších zaměstnanců. Jsou to asistentka ředitele, náměstek pro vnější vztahy, právník, ekonom a programový ředitel, který zajišťuje program představení na měsíc, zájezdy či hostující soubory. Další osobou je tisková mluvčí, která zajišťuje styk se sdělovacími prostředky. Obchodní oddělení zajišťuje prodej, předplatné, nabídky podnikům, školám a zasílání propagačních materiálů. Vyuţívá také většinou externí spolupráce grafiků či tiskáren. Archiv má za úkol po derniéře shromáţdit všechny podklady o jednotlivých představeních. Stará se také o nákup studijních materiálů a vyhledávání studijních podkladů jiţ realizovaných představení. To ještě nejsme u konce při výčtu všech osob, které jsou pro chod divadla potřeba. Je tu dále nápověda, inspicient, který hlídá průběh představení a nástupy herců, rekvizitář, který se stará o umístění rekvizit tam, kam mají patřit, oblékačka herců a vlásenkářka, která má zase na starost účesy a paruky. Technici stavějí kulisy. Dále jsou potřeba osvětlovači a zvukaři. O uschování kabátů publika se starají šatnářky a uvaděčky kontrolují lístky. Vstupenková

62 pokladna se stará o prodej vstupenek na představení. Recepční má stálou sluţbu u vchodu pro zaměstnance. Čistotu v divadle zajišťují uklízečky. Další zaměstnanci jsou ještě ve skladu, v kotelně a jsou zde také údrţbáři.

5.4 Analýza soupisu muzikálového repertoáru v MdB

5.4.1 Analýza podle počtu repríz a návštěvnosti

Tuto analýzu jsem rozdělil do dvou částí. První část pracuje s díly do r.1989 a druhá od té doby aţ do sezóny 2007/2008. Před rokem 1989 mělo MdB charakter tzv. repertoárového divadla, které bylo státní. V současné době funguje MdB jako příspěvková organizace města Brna, od nějţ dostává dotace a zbytek prostředků si vydělává samostatně. Proto některé tituly, o které je neutuchající divácký zájem, ponechává na repertoáru oproti předlistopadové praxi delší dobu. Například Sny svatojánských nocí, uvedené v MdB r.1991 patří v sezóně 2008/2009 mezi stále uváděné hry. Z tohoto důvodu je také druhý ţebříček spíše orientační, protoţe u několika titulů ještě neproběhla derniéra, v současné době jsou stále na repertoáru a počet moţných repríz u nich tedy není konečný. V roce 2004 byla také otevřena nová hudební scéna, která má dvakrát tak větší počet sedadel, neţ kolik je ve starším sále, a hry se začaly reprízovat také tam. Jsem si vědom, ţe počet repríz nemusí vţdy přesně zachytit návštěvnost, protoţe reprízovat se můţe samozřejmě také představení, při kterém není hlediště úplně zaplněno. Na komerčním oddělení MdB jsem se dozvěděl, ţe v posledních letech jsou prováděna pouze představení, o která je zájem a jsou vţdy z velké části vyprodána. Nicméně u muzikálových představení před rokem 1989 nebylo moţné zjistit údaje o návštěvnosti. Ty jsou doplněny tedy jen u druhého ţebříčku.

Ţebříček podle počtu repríz do r. 1989:

1) William Shakespeare – John Guare – Galt Mac Dermont Dva šlechtici z Verony Počet repríz: 65 - v MdB uvedeno r.1975

2) Jiří Voskovec – Jan Werich – Jaroslav Jeţek Kat a blázen Počet repríz: 63 - v MdB uvedeno r.1984

3) Jiří Voskovec – Jan Werich – Jaroslav Jeţek

Nebe na zemi Počet repríz: 61 - v MdB uvedeno r.1982

4) William Shakespeare – Pavel Blatný - Václav Renč Aprílová komedie aneb Cokoliv chcete (Muzikálové variace na Večer Tříkrálový) Počet repríz: 60 - v MdB uvedeno r.1968

Jiří Voskovec – Jan Werich – Jaroslav Jeţek Osel a stín Počet repríz: 60 - v MdB uvedeno r.1988

5) Miroslav Skála – Vladimír Fux – Vlastimil Pantůček Drak je drak Počet repríz: 58 - v MdB uvedeno r.1989

Ţebříček podle počtu repríz od r. 1989 do r.2007: - jsou zde dohromady zahrnuty počty repríz v ČR i v zahraničí - u muzikálu Josef a jeho kouzelný barevný plášť byly nastudovány 2 verze: jedna zájezdová verze pro zahraničí, která byla uvedena v r.2004 a druhá česká uvedená v MdB v r.2006. Pro tento ţebříček jsem počty repríz a návštěvnost obou těchto verzí sečetl.

1) Arthur Laurents – Leonard Bernstein – Stephen Sondheim West Side Story Počet repríz: 640 (stále na repertoáru) – v MdB uvedeno r.1996

2) Stanislav Moša – Zdenek Merta Sny svatojánských nocí Počet repríz: 300 (stále na repertoáru) - v MdB uvedeno r.1991

3) Andrew Lloyd Weber – Tim Rice Joseph and The Amazing Technicolor Dream coat (Josef a jeho kouzelný barevný plášť) Počet repríz: 261 (stále na repertoáru) – zahraniční verze 205 repríz, uvedena r.2004 domácí verze 56, uvedena r.2006 4) Stanislav Moša Muzikály z Broadwaye Počet repríz: 260 (stále na repertoáru) – v MdB uvedeno r.2002

5) Alan Jay Lerner – Frederick Loewe My Fair Lady (ze Zelňáku) Počet repríz: 245 (stále na repertoáru) – v MdB uvedeno r.1999

Na šestém místě skončil muzikál:

6) Andrew Lloyd Weber – Tim Rice Jesus Christ Superstar Počet repríz: 229 (stále na repertoáru) – v MdB uvedeno r.2005

Šesté místo zmiňuji z toho důvodu, ţe prvních šest her podle počtu repríz figuruje zároveň na prvních šesti místech podle nejvyšší návštěvnosti. Jen pořadí je přeházené.

Ţebříček muzikálů hraných v MdB od r.1989 podle nejvyšší návštěvnosti: (údaje k r.2009)

1) West Side Story – 477 214 diváků 2) Josef a jeho kouzelný barevný plášť- 251 050 diváků 3) Muzikály z Broadwaye – 247 291 diváků 4) Jesus Christ Superstar - 108 555 diváků 5) Sny svatojánských nocí – 105 039 diváků 6) My Fair Lady (ze Zelňáku) – 95 226 diváků

Při srovnání obou ţebříčků vidíme, ţe na prvních šesti místech podle nejvyššího počtu repríz i podle nejvyšší návštěvnosti figurují stejné muzikály. Můţeme tedy usuzovat na to, ţe i ţebříček muzikálů před rokem 1989 má pro nás zřejmě vypovídací hodnotu, i co se týká návštěvnosti. Navíc po r.1989 začalo MdB se slavnými muzikálovými tituly vyjíţdět do zahraničí a tam soubor hrával i ve větších, rozlehlých amfiteátrech. V divácké anketě o nejoblíbenější tituly uvedené v MdB, která se nazývá Křídla a je organizována kaţdým rokem od poloviny devadesátých let, se publiku MdB jako nejpopulárnější jevily muzikály: Babylon za sezónu 1998/1999; My Fair Lady (ze Zelňáku) v sezóně 1999/2000; Hair za sez. 2004/2005; Jesus Christ Superstar za 2005/2006; Čarodějky z Eastwicku v sez. 2006/2007 a v zatím poslední anketě pro sezónu 2008/2009 zvítězil muzikál Bídníci. V ostatních letech buď zvítězilo činoherní představení, anebo se mi výsledky těchto sezón v archivu MdB nepodařilo nalézt. Vidíme tedy, ţe Jesus Christ Superstar a My Fair Lady (ze Zelňáku) z našeho ţebříčku v sezónách, kdy byly uvedeny v MdB, zvítězily i v anketě Křídla. V době uvedení Snů svatojánských nocí tato divácká anketa ještě neprobíhala. Muzikál Josef a jeho kouzelný barevný plášť byl v sezóně 2004/2005 v rámci této ankety předstiţen titulem Hair, coţ můţeme vysvětlit také tím, ţe velká většina z celkového počtu repríz Josefa byla odehrána v zahraničí.

Uveďme nyní pro srovnání, s jakou diváckou úspěšností se setkaly slavné americké muzikály, které byly inscenovány zpěvohrou Národního divadla Brno. Z těchto známých muzikálů zaznamenala nejvyšší počet repríz My Fair Lady, premiérovaná v NDB v r. 1965 (v Brně tedy provedená 9 let po své premiéře na Broadwayi, česká premiéra se odehrála v r.1964 v divadle Karlín). Dosáhla 156 repríz a byla hned druhým americkým muzikálovým titulem, který byl uveden v poválečné éře NDB. Prvním byla Kiss me, Kate v r. 1964 s 50 reprízami. Vysokého počtu repríz dosáhly také Show Boat (Loď komediantů) – 76 repríz, a

West Side Story – 52 repríz. Úspěšný český muzikál z 60.let Filozofská historie dosáhl v NDB počtu 35 repríz. Je však třeba podotknout, ţe v jeho praţském nastudování účinkovali tehdejší nejslavnější českoslovenští populární zpěváci.

Počty repríz u vybraných muzikálů v Národním divadle Brno:

My Fair Lady - 156 repríz, v NDB uvedeno r. 1965 Loď komediantů - 76 repríz, v NDB uvedeno r. 1972 West Side Story - 52 repríz, v NDB uvedeno r. 1970 Kiss me, Kate – 50 repríz, v NDB uvedeno r. 1964 Kabaret - 47 repríz, v NDB uvedeno r. 1977 Hello Dolly - 42 repríz, v NDB uvedeno r. 1966 Oklahoma - 35 repríz, v NDB uvedeno r. 1976 Filozofská historie - 35 repríz, v NDB uvedeno r. 1968 Šumař na střeše - 28 repríz, v NDB uvedeno r. 1968 Dáma na kolejích - 27 repríz, v NDB uvedeno r. 1966

Připomeňme pro zajímavost, které muzikály se umístily na nejvyšších pozicích podle dosaţeného počtu repríz na newyorské Broadwayi a v londýnském West Endu, coţ jsou nejvýznamnější světová muzikálová centra. Největšího počtu repríz z her, které byly uváděny na obou těchto scénách, dosáhl muzikál Les Misérables s více neţ 10 000 reprízami. V první pětce následují The Phantom of the Opera, Blood Brothers, Cats a Starlight Expres. Zajímavé je, ţe všechny tyto muzikály pocházejí z evropské líhně a ne z USA, které jsou „rodnou zemí“ muzikálu, přičemţ ke třem z nich sloţil hudbu A. L.Webber, coţ mu jistě přisuzuje významné postavení mezi muzikálovými autory. Les Misérables byly v Brně v MdB uvedeni teprve v loňském roce, takţe se můţeme jen dohadovat, jakou odezvu budou mít u brněnského publika. Faktem však je, ţe jiţ minimálně zvítězily v divácké anketě MdB Křídla jako nejoblíbenější inscenace tohoto divadla za sezónu 2008/2009. Na devátém místě ţebříčku podle reprízovanosti na Broadwayi a West Endu se umístilo Chicago, uváděné v Brně v MdB v éře repertoárového divadla v r.1978 se 17 reprízami. Na osmnáctém místě se umístil muzikál Jesus Christ Superstar, který figuruje i v našem ţebříčku. Ve světě úspěšný muzikál Fiddler on the Roof (dvacáté místo ţebříčku) se NDB ani v MdB zatím s nijak výrazným zájmem nesetkal. Stejně tak Oliver!, který zaujímá ve světě dvacáté sedmé místo ţebříčku a jehoţ derniéra v MdB jiţ proběhla s celkovým počtem 51 dosaţených repríz. My Fair Lady, podle reprízovanosti v Brně velmi oblíbená, končí na dvacátém sedmém místě. Muzikál Evita figuruje na dvacátém třetím místě, je však v MdB hrán teprve chvíli. Stejně tak Hello Dolly! (dvacáté čtvrté místo světového ţebříčku) inscenovaná MdB aţ teď v r.2010. Ostatní

66 muzikály hrané v MdB se mezi prvními třiceti podle počtu repríz dosaţených na Broadwayi a West Endu neumístily. Uveďme ještě pro orientaci starší čísla celkové návštěvnosti MdB, ve kterých jsou však zahrnuty i činoherní či operetní tituly. V roce 2001 shlédlo hry MdB 203 524 diváků, v r. 2005, jiţ při fungování obou scén, to bylo 328 114 diváků. Za rok 2009 byla celková návštěvnost 324 503 diváků, z toho 205 380 ve vlastní produkci na vlastní scéně, přičemţ 83 457 diváků na scéně činoherní a 121 923 na scéně hudební. Na zahraničních turné zaznamenalo MdB diváckou účast 93 465 návštěvníků a na zájezdech po ČR 16 451. Představení hostujících souborů na scéně MdB navštívilo 9 207 diváků. Poměr brněnských diváků k mimobrněnským se v průběhu historie MdB aţ do současnosti pohyboval zhruba na 60% ku 40%. Za rok 2009 byl procentuální poměr brněnského publika k mimobrněnskému přesněji 58% ku 42%.

Co se týká návštěvnosti muzikálů v České republice z hlediska hudební sociologie, můţeme u nás pozorovat průkaznou souvislost vysoké návštěvnosti s velikostí bydliště, ve kterém diváci ţijí. Největší koncentrace velkých muzikálových produkcí je v Praze, proto je také praţská návštěvnost muzikálů nejvyšší v ČR. Nejniţší návštěvnost je naopak ve velkých městech nad 100 000 obyvatel. Zatímco z menších měst a obcí jsou organizovány zájezdy na muzikálová představení nejčastěji do hlavního města a nebo jsou diváci z těchto míst zvyklí vyjíţdět za kulturou sami, větší krajská města jsou kulturně soběstačnější a jejich obyvatelům proto postačí návštěva místního divadelního či operetní představení, ale velký muzikálový provoz v nich právě chybí. V českém muzikálovém publiku převládají mírně ţeny nad muţi. Hudebně-sociologické výzkumy v ČR z r.2001 také ukázaly, ţe mezi hudebníky - nebo alespoň mezi těmi, kdo hrají na nějaký hudební nástroj nebo absolvovali základní hudební vzdělání - není výrazně více návštěvníků muzikálu, neţ mezi nehudebníky. V tomto bodě se muzikál odlišuje nejen od váţné hudby, opery a jazzu, ale i od koncertů populární a rockové hudby, folku a country. Co se týká oblíbenosti jednotlivých hudebních ţánrů ve vztahu k muzikálu, uvádí M.Bek ve své knize Konzervatoř Evropy?: „Zkoumáním souvislosti mezi hudebními preferencemi a návštěvností muzikálu lze ukázat, ţe návštěvnost muzikálu se váţe pozitivně s preferencemi opery, váţné hudby klasické i soudobé, operety na straně jedné, s preferencemi rocku, rock´n´rollu, nezávislého rocku a současné taneční hudby na straně druhé.“( 1)

5.4.2 Zájezdová představení MdB v zahraničí a v ČR

V kaţdém roce odehraje MdB na zahraničních zájezdech po Evropě okolo 150 představení, v některých letech aţ 200. Tyto zahraniční zájezdové cesty MdB začaly v devadesátých letech. Zahraniční představení se občas odehrávají také v divadelních areálech, které jsou schopné pojmout větší mnoţství diváků, neţ je tomu běţně u nás. Nejčastějšími destinacemi jsou Německo, Dánsko, Holandsko, ale také Švýcarsko, Rakousko, Slovensko, Itálie, Slovinsko, či odlehlejší Španělsko. MdB hostovalo i v dalších evropských zemích jako jsou například Belgie, Lucembursko, Portugalsko, Finsko či Švédsko.

Počty repríz MdB v zahraničí u vybraných představení : (Počty k 31.12.2009)

West Side Story – 310 repríz Josef a jeho kouzelný barevný plášť – 205 repr. Evita - 133 repr. Muzikály z Broadwaye – 130 repr. Jesus Christ Superstar – 118 repr. Vlasy – 74 repr. Fame – 60 repr. Sny svatojánských nocí - 36 repr. Cabaret – 19 repr.

Kvůli častým zahraničním výjezdům souboru vznikl také v Městském divadle stálý orchestr. V Německu, v Rakousku a zřejmě také v dalších zemích západní Evropy jsou muzikály provozovány výhradně s ţivými orchestry a kdyţ přijede hostovat do těchto zemí zahraniční soubor, je podmínkou, ţe musí představení odehrát také s ţivou kapelou. Proto také Městské divadlo zřídilo po roce 2000 při svých stále častějších zahraničních aktivitách stálý orchestr, který zde před tím neexistoval.

Několik zájezdů absolvuje soubor MdB také po různých městech České republiky jako host na místních stálých divadelních scénách. Po ČR uskuteční průměrně 30 zájezdových představení. Bylo tomu tak i dříve, kdy MdB hrálo nejčastěji jen v okolních oblastech. V současnosti MdB realizuje zájezdová představení v rámci celé České Republiky. Počet

68 uskutečňovaných zájezdových představení po ČR se nijak výrazně neměnil a v současnosti nemá tendence ani k růstu či ani k poklesu.

5.4.3 Analýza světového a českého repertoáru

Tato analýza zahrnuje hry od počátku aţ do sezóny 2007/2008. Takové hry, kde je uveden zahraniční autor a hudbu napsal autor domácí (na repertoiru spíše před rokem 1989) jsem započetl mezi zahraniční tituly. U titulu Muzikály z Broadwaye je uveden jako autor Stanislav Moša, ale jelikoţ se jedná o jím vybrané a sestavené pásmo z částí slavných zahraničních muzikálů, zařadil jsem Muzikály z Broadwaye mezi zahraniční díla. Po analýze mého seznamu vyplývá, ţe poměr zahraničních muzikálových titulů k českým je zhruba stejný. V soupisu je 37 zahraničních titulů, z toho větší část anglo-amerických autorů. Dvakrát v historii MdB byl uveden slavný titul hudebního divadla Ţebrácká opera B.Brechta a K.Weila. Druhou část tvoří 35 domácích titulů, z toho 7 z dílny Osvobozeného divadla (Kat a blázen uveden 2krát – r. 1964 a r. 1984), které byly divácky velmi oblíbené a většinou zaznamenávaly vysoký počet repríz. Na 11 hrách se autorsky podílel současný ředitel Stanislav Moša, přičemţ 5 inscenací vytvořil ve spolupráci se skladatelem Zdenkem Mertou a 3 v tandemu s Petrem Ulrychem.

5.4.4 Herci a režiséři muzikálů MdB

Po r.1989 byla v Brně zaloţena při Divadelní fakultě JAMU katedra muzikálového herectví. U jejího zrodu stál reţisér muzikálů z „historické éry“ MdB Richard Mihula. Stal se také vedoucím tohoto ateliéru, který vedl aţ do své předčasné smrti. Muzikálová katedra JAMU nabízí jako jediná v České republice vysokoškolské vzdělání v tomto oboru. V muzikálových titulech z „historické éry“ MdB účinkovali herci jako Stanislav Zindulka či Jaroslav Kuneš, absolventi praţské DAMU, Jiří Tomek, Eva Gorčicová a Karel Janský, kteří vystudovali herectví na JAMU. Z dalších vzpomeňme Libuši Billovou, Pavla Kunerta, Libuši Kafkovou či Janu Gazdíkovou. K absolventům brněnské JAMU, kteří po studiích začínali v MdB, kde si také přičichli k hudebním rolím, a později se jim podařilo získat jméno v rámci celé republiky, patří Josef Somr a Pavel Trávníček. Ke generaci, která stačila vystudovat JAMU ještě před vznikem muzikálového oboru, se řadí také Jan Apolenář, Erik Pardus, Zdeněk Junák, Jana Musilová či Tomáš Sagher. Ti všichni dnes náleţí k předním muzikálovým hercům MdB. V současnosti je muzikálový soubor MdB sloţen aţ na vyjímky

69 z absolventů oboru muzikálového herectví na JAMU. Patří mezi ně Alena Antalová, Radka Coufalová, Stano Slovák, Dušan Vitázek, Ivana Vaňková či Petr Gazdík a Petra Jungmanová a Roman Vojtek, kteří odešli do Prahy a s MdB spolupracují nadále jen jako hosté. Hana Holišová a Petr Štěpán jsou absolventy činoherního oboru JAMU, Markéta Sedláčková vystudovala hudebně-dramatický obor Praţské konzervatoře a Martin Havelka má střední odborné vzdělání. Divadlo disponuje kvalifikovaným hereckým souborem, jehoţ členové se pravidelně umisťují v nominacích prestiţní české divadelní ceny Thálie a také je v činoherní i v muzikálové oblasti získávají. Mezi nositele těchto cen patří například Alena Antalová, Petr Štěpán, Dušan Vitázek, Radka Coufalová-Vidlák nebo Erik Pardus. Bývalí či současní herci MdB se objevují také na televizních obrazovkách celoplošných médií v seriálech, filmech a televizních inscenacích. Připomeňme třeba A.Antalovou, J.Čvančarovou, R.Vojtka nebo H.Holišovou. Při obsazování těchto herců do hlavních rolí vychází MdB částečně vstříc kultu hvězd, který hrál významnou roli u amerických muzikálových produkcí jiţ ve dvacátých letech minulého století, a zároveň také trochu konkuruje praţským divadlům, jeţ do svých muzikálových inscenací běţně obsazují populární zpěváky a herce. Diváci MdB tak můţou „na ţivo“ zhlédnout představení s hercem, kterého znají z televizních obrazovek. Umělci Městského divadla Brno se pravidelně umisťují na předních příčkách v Anketě TOP 100 brněnských osobností. Jsou to třeba Stanislav Moša, Jef Kratochvil, Zdena Herfortová, Alena Antalová, Jitka Čvančarová, Petr Gazdík nebo Zdeněk Junák. Takováto medializace i jednotlivých osobností jistě přispívá k popularizaci souboru a divadla jako celku. MdB má zkušenosti také v oblasti obsazování zahraničních herců a hostů do cizojazyčných představení. Případem takové hry byl v poslední době americký muzikál Fame z prostředí newyorské umělecké školy, líčící osudy jejích mladých studentů. Muzikál byl uváděn v anglickém znění s českými titulky, které probíhaly na digitální obrazovce. V tomto představení hráli s vyjímkou členů doprovodného orchestru pouze dva Češi. Ostatní herce nabralo divadlo na zahraničních konkurzech v Hamburku a Londýně. Byly to většinou absolventi tamnějších uměleckým škol a Stanislav Moša vyzdvihoval po konkurzech i během nacvičování kvalitu a profesionalitu těchto mladých herců.

Nejvýraznějším muzikálovým reţisérem předlistopadového období MdB byl Richard Mihula. Jako stálý zaměstnanec, anebo později uţ jen pohostinsky, tady reţíroval okolo dvacítky muzikálů. Několik hudebních titulů reţíroval také Milan Pásek, který byl dlouho dobu i ředitelem tohoto divadla. Od poloviny osmdesátých let aţ do současnosti formuje

70 podobu muzikálových inscenací MdB reţisér Stanislav Moša, který je u mnoha představení autorem i reţisérem zároveň.

5.4.5 Orchestr MdB

Dalším lákadlem pro diváky a jistě také sloţkou, která přispívá k úspěchu divadla je stálý orchestr, sloţený z kvalifikovaných muzikantů. Městské divadlo Brno a Hudební divadlo Karlín v Praze jsou v současnosti jedinými muzikálovými institucemi v Česku, které zaměstnávají stálý orchestr. V praţských divadlech je orchestr často najímán jen pro zahraniční muzikály, které ţivou kapelu vyţadují jako podmínku při prodeji autorských práv k představení, přičemţ české původní muzikály jsou hrány z playbacku. V Brně jsou s ţivým orchestrem provozovány všechny hry a proto si také Městské divadlo získává oblibu u výrazných českých skladatelů, jako je třeba Zdenek Merta, kteří jej právě pro tuto okolnost upřednostňují před scénami praţskými. V dřívějším období s MdB pravidelně spolupracoval jazzový orchestr Joţky Karena, o kterém jiţ zazněla zmínka výše. Jeho spolupráce s divadlem začala hrou Golem v r.1965 a příleţitostně pokračovala při provádění muzikálových a hudebních titulů, případně i scénické hudby aţ do r.1989. Jeho orchestr měl nejčastěji okolo 12 členů. V Městském divadle Brno působí v současnosti tři dirigenti, z nichţ jeden má funkci šéfdirigenta. Sloţení a velikost orchestru záleţí na jednotlivých představeních. V Městském divadle je ve stálém orchestru zaměstnáno v současnosti kolem 50 hudebníků, u některých muzikálů můţe počet členů orchestru s vyuţitím hostujících externistů dosáhnout aţ na 80. V rámci stálého orchestru je tedy zaměstnáno 12 houslistů, 6 violistů, 2 violoncella, 3 basisté, kteří obsluhují střídavě kontrabas a basovou kytaru, 2 kytaristé, 2 klávesisté, 3 flétnisté, 1 hobojista, 3 klarinetisté, 2 fagotisté, 3 hráči na lesní roh, 4 trubky, 2 trombony a 5 hráčů na bicí nástroje, jeţ jsou rozčleněny na tympány, melodické bicí nástroje, perkuse a bicí soupravu.

5.4.6 Náklady na muzikálová představení

Náklady na starší muzikálová představení se mi bohuţel nalézt nepodařilo. Můţeme však konstatovat, ţe se v průběhu doby a fungování MdB postupně zvyšovaly, s tím, jak byly na jednotlivá představení kladeny větší nároky. Svůj podíl na tom jistě mají například propracovanější rekvizity, snaţící se přiblíţit ve všech ohledech čím dál více skutečnosti,

71 výpravnější kostýmy, nákladnější scéna, rozsáhlejší moderní propagace a třeba i navýšený počet členů orchestru z původních 12 hudebníků Joţky Karena aţ na současný velký orchestr. Pro orientaci uveďme nákladovost některých muzikálových představení z r. 2009: U muzikálu Bídníci, jehoţ premiéra proběhla 13.2. v reţii S.Moši, činily celkové náklady 3 108 467,00 Kč. Z toho například dekorace 1 866 408,00 Kč, pánské kostýmy 405 202,00 Kč, dámské kostýmy 321 486,00 Kč a rekvizity 11 533,00 Kč. U muzikálu Evita (premiéra 28.3. v reţii P.Fiebera) se celkové náklady vyšplhaly na 1 212 863,00 Kč. A u hry Balada o lásce (reţie P.Gazdík, premiéra 6.6.) dosáhly celkové náklady 1 077 000,00 Kč.

5.4.7 Propagace MdB a jeho muzikálových představení

Městské divadlo vyuţívá ke své propagaci široké spektrum reklamních prostředků; od klasických velkých reklamních billboardů, přes webové stránky, aţ po programové letáky či stolní kalendáře. Vznikají jednak umělecké plakáty, které se vztahují k jednotlivým inscenacím a můţeme je spatřit přímo v prostorách divadla a i na billboardech či citylightech, a pak také černobílé plakáty s programem, určené pro výlepové plochy ve městě. V černobílém provedení bývá vydáván v nákladu 5 500 kusů i měsíční programový leták, na jehoţ přední straně je seznam her a na zadní jejich stručný popis. Ke kaţdé inscenaci je také vydáván velmi podrobný program. Jako ohlédnutí za jednotlivými proběhlými sezonami jsou kaţdoročně od sezóny 1995/1996 vydávány výpravné ročenky, které mají kniţní podobu. Obsahují články o jednotlivých premiérových hrách, které jsou psány divadelními odborníky, dále výběry z recenzí, shrnutí celé sezony a to vše je doplněno barevnými fotografiemi. Ty vznikají v Městském divadle tak, ţe fotograf Jef Kratochvil nafotí na generálce momentky, které jsou vyuţívány pro všechny propagační materiály MdB. Ke všem muzikálům je také vydáno CD, výjimečně DVD. Ty vznikají se souhlasem uměleckých agentur, které vlastní autorská práva k daným muzikálům. Kaţdým rokem nechá MdB tisknout vlastní stolní kalendář. Všechny tyto propagační materiály lze zakoupit v komerčním oddělení nebo u pokladny. Je moţno je objednat i na webových stránkách divadla. Internetové stránky MdB naposledy změnily image před třemi lety. Návštěvník si na nich můţe prohlédnout repertoár divadla, seznam premiér a derniér, aktuální program s moţností rezervace vstupenek, profily členů souboru, fotogalerii, technické informace, kontaktní údaje a další informace. Stránky je moţno zobrazit v českém, anglickém a německém jazyce.

Před kaţdou premiérou je uspořádána tisková konference, pro kterou je sestavena tisková zpráva. Ta bývá v MdB psána často dramaturgem a má podobu souvislého textu, ve kterém jsou přiblíţeny důvody pro uvedení díla, několik informací z jeho historie a obsazení hlavních rolí. Tiskové zprávy jsou vydávány i k dalším zvláštním příleţitostem. Z nich čerpají informace pro své články novináři a redaktoři nejen brněnských novin, časopisů či kulturních bulletinů. Městské divadlo vydává uţ patnáctým rokem časopis Dokořán, jehoţ šéfredaktorem je fotograf a novinář Jef Kratochvil. V tomto časopise můţeme najít články, recenze, rozhovory, různé zajímavosti ze ţivota MdB či fotografie. Novější čísla časopisu jsou také k nahlédnutí na webových stránkách. Časopis vychází v nákladu 6 000 kusů, mívá okolo 35 stran, které mají rozměr A5. MDB od sezony 1995/1996 vyhlašuje diváckou anketu Křídla, v níţ divadelní publikum hlasuje pro svého nejoblíbenějšího herce, herečku, představení a tvůrčí počin. Diváci volí v průběhu roku a v prosinci následující sezony se koná slavnostní koncertní představení s vyhlášením vítězů ankety, při kterém také bývá pokřtěna ročenka divadla.

6. Závěr

V Brně se muzikály prováděly nejprve na scéně Národního divadla Brno. První takovou americkou hudební komedií byla Ne, ne, Nanette, která byla uvedena na pódiu předchůdce NDB, tehdejšího Zemského divadla v Brně, v roce 1928. V šedesátých letech minulého století zpěvoherní soubor tohoto divadla inscenoval další klasické tituly muzikálového ţánru jako byly My Fair Lady, Hello Dolly! či West Side Story. NDB nezapomínalo ani na muzikály z české produkce. Původní a osobité brněnské muzikály vznikaly v dílně satirického divadla Večerní Brno. Nejúspěšnější z nich byla hra Drak je drak, kterou v tehdejší době převzalo do svého repertoáru mnoho dalších českých divadel. Z hudební produkce Divadla Na provázku vzešel mezi jinými titul Balada pro banditu, který byl také zfilmován. V Městském divadle Brno se muzikálové a hudební tituly s pravidelností začaly uvádět od šedesátých let. Před rokem 1989 zde byly inscenovány jednak zahraniční tituly jako například Chicago, Muţ z kraje La Mancha nebo Dva šlechtici z Verony, a také domácí díla, z nichţ nejvyšší diváckou oblibu si vyslouţily především hry Osvobozeného divadla. Devadesátá porevoluční léta otevřela nové moţnosti pro prezentaci tvorby MdB v zahraničí. Sníţení státního financování divadel částečně přeneslo na MdB starost o svou existenci, zároveň však odklon od charakteru repertoárového divadla umoţnil reprízovat tituly delší dobu a tím byly pokryty výdaje na výpravnější muzikály, coţ je praxe známá ze zahraničí. Náklady na muzikálová představení MdB se v průběhu času postupně zvyšovaly spolu s rostoucími nároky na všestrannou propracovanost a profesionalitu inscenací. Poměr uváděných zahraničních muzikálových a hudebních titulů k domácím byl od počátků jejich inscenování v tomto divadle v podstatě srovnatelný. Městské divadlo Brno v současnosti disponuje kvalifikovaným muzikálovým hereckým souborem, který je z velké části sloţen z absolventů oboru muzikálového herectví na JAMU, jako jediného vysokoškolského učiliště tohoto druhu v ČR, a zaměstnává také početný, stálý orchestr. Tyto i další přednosti přispívají k tomu, ţe muzikálová představení Městského divadla Brno nabízejí svým návštěvníkům skvělé záţitky a jejich kvalita je respektována diváckou veřejností i odbornou kritikou u nás i v zahraničí.

6.1 Resumé

První americkou hudební komedií, která byla v Brně a zároveň v ČR uvedena, byla hra Ne, ne, Nanette. Stalo se tak na jevišti Zemského divadla, dnešního Národního divadla Brno, v r.1928. Od šedesátých let byly potom v Národním divadle Brno uváděny původní české a také slavné zahraniční muzikály, jako jsou třeba My Fair Lady, Hello Dolly! nebo West Side Story. Mezi další muzikálová centra v Brně patřily satirické divadlo Večerní Brno, kde vznikaly osobité původní muzikály, a také Divadlo Na provázku, k jehoţ nejznámějším titulům náleţí Balada pro banditu. Od šedesátých let inscenovalo muzikály také Městské divadlo Brno, které se v současné době řadí k nejvýznamnějším muzikálovým scénám u nás. Na jeho repertoáru se objevovaly významné muzikály zahraniční i české. V muzikálovém souboru tohoto divadla působí absolventi oboru muzikálového herectví, který je vyučován na JAMU a je jediným vysokoškolským oborem tohoto druhu u nás. Městské divadlo Brno zaměstnává také svůj stálý orchestr. Od devadesátých let prezentuje toto divadlo svou tvorbu hojně také v zahraničí.

6.2 Summary

The first American musical comedy that was presented in Brno as well as in the Czech Republic was a piece entitled No, no , Nanette. It was staged in 1928 in Zemské Theatre, today the National Theatre. Since the 60s the theatre has realized original Czech musicals as well as famous foreign musicals, such as My Fair Lady, Hello Dolly! and West Side Story. Other important musical centers in Brno were the satiric theatre Večerní Brno, where original Czech musicals were staged, and the Husa na provázku theatre with its most famous stage musical play Balada pro banditu. Since the 60s musical shows have also been performed in the Brno City Theatre which today is one of the most significant musical stages in the Czech Republic. Its repertoir always included both foreign and Czech musicals. The ensemble of this theatre mostly consists of graduates with degree in musical theatre performing which can be gained at JAMU – Janáček Academy of Music and Performing Arts in Brno. The Brno City Theatre also has its own professional orchestra. Since the 90s the ensemble of the Brno City Theatre has often performed abroad.

6.3 Zusammenfassung

Die erste amerikanische Musikkomödie, die in Brno beziehungsweise in der Tschechischen Republik aufgeführt wurde, war das Spiel Nein, Nein, Nanette. Das passierte auf der Bühne des Landestheater, heutiges Nationaltheater Brno, im Jahr 1928. Seit 60er Jahren wurden im Nationaltheater Brno originelle tschechische und bekannte ausländische Musicals wie z.B. My Fair Lady, Hallo Dolly! oder West Side Story aufgeführt. Unter anderen Musicalszentren in Brno gehörten satirisches Theater Večerní Brno, wo die eigenen originellen Musicals enstanden, dazu zählt man auch das Theater Na provázku mit seinem bekanntesten Stück Balada pro banditu. Seit 60er Jahren hat auch Městské divadlo Brno Musicals inszeniert, das man in heutiger Zeit zu bedeutendsten Musicalsbühnen in der Tschechischen Republik zählt. Im Ensemble dieses Theaters sind die Absolventen von Fach Musicalsschauspielerei tätig, das an JAMU unterrichtet ist und derartig das einzelne Fach bei uns ist. Městské divadlo Brno (Stadttheater Brno) disponiert auch mit eigenem Orchester. Seit 90er Jahren präsentiert das Theater seine Stücke sehr häufig im Ausland.

Seznam pouţité literatury a pramenů

1) Bek, Mikuláš. Konzervatoř Evropy? Praha, 2003.

2) Bez, Helmut; Degenhardt, Jürgen; Hofmann, H.P. Muzikál. Bratislava, 1987.

3) Bordman, Gerald. American Musical Theatre. A Chronicle. New York, 1992.

4) Dvořák, Jan. Malý slovník managementu divadla. Praha: Praţská scéna, 2005.

5) Havlů, Ivo T. Světový muzikál osmdesátých let.in: Opus Musicum, 1990, č.4, str.118-125.

6) Hoggardová, Pavlína. Muzikál na prahu tisíciletí. Brno, 2000.

7) Kolektiv autorů. Bylo nebylo satirické divadlo Večerní Brno 1959-1992. Brno, 1999.

8) Kolektiv autorů. Program Státního divadla v Brně - Divadlo na Provázku. Brno, 1982.

9) Krejčí, Hana. Základní typy právních norem profesionálních divadel v ČR a jejich vliv na proces řízení (disertační práce). Brno: Janáčkova akademie múzických umění, Divadelní fakulta, 2007.

10) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 1995–1996. Brno: Městské divadlo Brno, 1997.

11) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 1997–1998. Brno: Městské divadlo Brno, 1998.

12) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 1999–2000. Brno: Městské divadlo Brno, 2000.

13) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 2001–2002. Brno: Městské divadlo Brno, 2002.

14) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 2003–2004. Brno: Městské divadlo Brno, 2004.

15) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 2004–2005. Brno: Městské divadlo Brno, 2005.

16) Moša, Stanislav (zodpovědný redaktor). Městské divadlo Brno 2006–2007. Brno: Městské divadlo Brno, 2007.

17) Nekolný, B. a kol. Divadelní systémy a kulturní politika. Praha: Divadelní ústav, 2006.

18) Osolsobě, Ivo. Muzikál je, kdyţ… .Praha, 1967.

19) Osolsobě, Ivo. Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Praha, 1974.

20) Osolsobě, Ivo. Cyklus článků o muzikálu.in: Program, časopis Státního divadla v Brně, sezóna 1965-1966 a 1966-1967.

21) Píšková, Monika. Muzikálová scéna Městského divadla Brno.(diplomová práce) Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2008.

22) Poledňák, Ivan. Má rockový muzikál šanci? in: Opus musicum,1986, č.3, str. 9-14.

23) Prostějovský, Michael. Muzikál expres. Brno, 2008.

24) Rejnuš, Miloš. Kabaret Večerní Brno. Praha, 1965.

25) Schmidt-Joos, Siegfried. Muzikál. Praha, 1968.

26) Simek, Stepan S., překlad Mirka Potůčková. Financování českého divadla. [online] srpen 2005 [cit. 26. ledna 2009]. Dostupné z .

27) Srna, Zdeněk. Kouzlo Večerního Brna. in: 10 let Satirického divadla Večerní Brno. Brno, 1969.

28) Srna, Zdeněk. Půlstoletí Městského divadla Brno. Brno: vydalo MdB, 1996.

29) Steiner, Tomáš. My Fair Lady ( ze Zelňáku ) - Program k 561. premiéře MdB v sezóně 1999/2000.

30) Swain, Joseph. The Broadway Musical. A critical Musical Survey. New York, 1990.

31) Šormová, Eva (hlavní redaktor). Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů. Praha, 2000.

32) Štědroň, Miloš. Je Divadlo Husa na provázku ještě hudebním divadlem? in: Hudební rozhledy, 1996, roč.49, č.1, str.11.

33) Urválková, Lucie. Fenomén Městského divadla Brno v brněnské kultuře.(diplomová práce) Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2009.

34) Vaněk, Jan J. Muzikál v Čechách, aneb, velký svět v malé zemi. Praha, 1998.

35) Walsh, Michael. Andrew Lloyd Weber. His Life and Works. London,1989.

Internetové stránky: Městské divadlo Brno: www.mdb.cz Národní divadlo Brno: www.ndbrno.cz Divadlo Husa na provázku: www.provazek.cz HaDivadlo: www.hadivadlo.cz Centrum experimentálního divadla: www.ced-brno.cz Hudební divadlo Karlín: www.hdk.cz Český muzikálový server: www.musical.cz The Guide to Musical Theatre: www.guidetomusicaltheatre.com

Prameny a recenze z archivu Městského divadla Brno.

Přílohy

Rozhovor s Michaelem Prostějovským ze dne 10.května 2010.

Michael Prostějovský

Narozen 1948, je český textař, libretista, rozhlasový novinář, producent a jeden z předních odborníků na muzikál u nás. Je autorem bezmála 400 písňových textů. V tehdy největší československé gramofonové firmě Supraphon pracoval jako šéf dramaturgie a produkce. Po svém odchodu do Německa měl moţnost důkladně poznat muzikálové produkce jak v této zemi, tak i v Londýně a New Yorku. Od roku 1990 na vlnách Českého rozhlasu pravidelně vysílá Muzikál expres - pořad aktualit a zajímavostí ze světa hudebního divadla a filmu. Je autorem českých libret muzikálů Jesus Christ Superstar a Evita (jeho přebásnění bylo vyuţito jako titulky pro tuzemské uvedení velkofilmu Evita s Madonnou v hlavní roli v roce 1997), Josef a jeho úţasný pestrobarevný plášť, Cats, Mozart! či projektu Rusalka - Muzikál.

Spatřujete výrazné rozdíly mezi praţskou a brněnskou muzikálovou scénou?

V zásadě hned několik rozdílů. K tomu je třeba muzikálovou scénu v obou městech přesně charakterizovat. V Praze působí několik soukromých produkcí, z nichţ se většina soustřeďuje na původní českou tvorbu, která se však svým charakterem stále více vzdaluje pojetí anglosaského muzikálu minulosti i současnosti. Často jde o „písničkály“, tedy tituly, kde se na jisté téma „zahraje“ a pak „zazpívá“. Případně písně vyprávějí či ilustrují děj. Tedy nejsou součástí dramatické struktury díla a nerozvíjejí a neposunují děj směrem kupředu. Řada menších divadel připomíná svým charakterem spíše off broadwayké scény. I „velké“ produkce nepouţívají zpravidla ţivý orchestr, coţ je zásadní prohřešek a nešvar. (Obecně jde o produkce působící v divadlech Broadway, Kalich, Ta Fantastica, Milénium a dokonce i Hybernia a GOJA Music Hall.) Vlastní kvalita jednotlivých titulů je pak (v rámci uvedené charakterizace) proměnlivé kvality a nechci rozhodně zdaleka všem upírat jejich opodstatnění na existenci. Kromě toho produkují muzikály i scény v zásadě činoherní (Divadlo na Fidlovačce, Divadlo Na Vinohradech, Divadlo ABC), jejichţ společným znakem je tzv. činoherní zpěv, u nás povaţovaný za standard, v anglosaském divadle jednoznačně „za trestný čin“. Jedinou skutečnou scénou „muzikálu superlativů“ v Praze je Hudební divadlo Karlín. Jiţ samotná rekonstruovaná budova splňuje zásadní předpoklady k takovéto produkci. Divadlo má velké jeviště s moderní technologií, pojme na 900 diváků, disponuje tradiční „ponorkou“

81 pro velký ţivý orchestr. Jde o scénu města Prahy, subvencovanou magistrátem. Dotace tedy umoţňují produkci jednotlivých titulů bez toho, ţe by se investice do inscenace musela vracet a „splácet“ v průběhu repríz, navíc tato forma divadla vylučuje ambice na ziskovost. Divadlo však dnes není tradičním repertoárovou scénou. Uvádí zpravidla jen jednu premiéru ročně, nemá vlastní soubor, nýbrţ najímá podobně jako soukromé produkce herce na jednotlivé inscenace ad hoc. Vedle hlavní premiéry roku uvádí v blocích i další inscenaci (většinou premiéru roku předchozího) a repertoárovým způsobem další dva aţ čtyři starší tituly a operety. Pokud jde o volbu titulů, inscenuje osvědčené a úspěšné zahraniční díla (Producenti, Jekyll a Hyde, Jesus Christ Superstar), českou tvorbu (Noc na Karlštejně, Limonádový Joe) a dokonce produkuje inscenace, které bych označil za „světový titul ve světové premiéře“ (Carmen). Vedle toho nechybí ani opereta (Polská krev, Čardášová princezna). HDK, podobně jako kupříkladu ve Vídni Spojené scény Vídeňské, propojuje šikovně principy tradičního evropského subvencovaného divadla a anglosaských soukromých produkcí. Pro země s malým počtem obyvatel jde pravděpodobně o nejvhodnější způsob uvádění muzikálů.

Pokud hovoříme o „brněnské scéně“, máme prakticky na mysli Městské divadlo Brno. Jde opět o subvencované divadlo působící na dvou scénách. Přitom tradiční budova dřívějšího Divadla bratří Mrštíků je vyhrazena především činohře a komornímu hudebnímu divadlu a nová Muzikálová scéna velkému muzikálu a operetě. Divadlo má několik vlastních souborů s velice dobře fungujícím systémem ročních angaţmá herců. Můţe tedy soubor obměňovat daleko flexibilněji neţ při angaţmá na dobu neurčitou. MdB, na rozdíl od praţských muzikálových divadel, má jiţ déle neţ dvacet let budovanou dramaturgickou koncepci, a to i co se týká kategorie moderního muzikálu. Ta se dá charakterizovat „třemi sloupy“: klasický světový muzikál, vlastní muzikálová tvorba a stěţejní tituly světového muzikálu superlativů posledních dvaceti let. Kombinace jednotlivých „sloupů“ je přitom vysoce vyváţená. Divadlo má vybudovaný systém předplatného, široký okruh stálých diváků a kromě toho se MdB věnuje i zájezdové činnosti po republice a v zahraničí. Dovoluji si tvrdit, ţe na dlouhodobém úspěchu této koncepce má největší zásluhu ředitel divadla Stanislav Moša, který v sobě kumuluje tři zásadní vlastnosti: je vizionářem, který na divadlo hledí nikoliv v horizontu jedné sezóny, nýbrţ dlouhodobě dopředu. Má mimořádné manaţerské a řídící schopnosti, které jsou nezbytné pro stálý provoz divadla a mimořádný odhad na výběr spolupracovníků, bez kterých se takovýto divadelní provoz nedá realizovat. Divadlo mívá i 12 premiér ročně. Navíc je sám o sobě vynikajícím reţisérem a autorem. Kdo zná chod divadla zevnitř, dokáţe ocenit, jakým způsobem si vybudoval tým po stránce

82 organizační i tvůrčí, včetně toho, jak myslí i z hlediska personálního dlouhodobě dopředu. Jde rovněţ o jediné divadlo u nás, které disponuje univerzálně vzdělanými a kvalifikovanými muzikálový herci. Tedy lidmi, kteří ovládají profesi hereckou, pěveckou a taneční. Dovoluji si tvrdit, ţe MdB, respektive jeho větev hudebního divadla, nemá srovnání nejen v Praze, nýbrţ ani nikde jinde v zahraničí.

Jak vzpomínáte na svou spolupráci s Městským divadlem Brno (dříve tedy Divadlem bratří Mrštíků) v 70. letech v porovnání s dneškem? Co se změnilo?

Tak jak jsem popsal současnost MdB - to jsou změny posledních dvaceti let. V dobách Divadla bratří Mrštíků šlo o standardní repertoárové divadlo dobré kvality. Dnešní MdB je zcela výjimečným jevem v divadelním světě.

Jaké muzikály ze světové či české tvorby patří mezi Vaše nejoblíbenější?

Především muzikály Andrew Lloyda Webbera. Jsem na nich odchován, mnoho z nich znám z řady premiérových nastudování, zatím čtyři jsem přeloţil do češtiny, s libretistou tří z nich, Timem Ricem, udrţuji několik let osobní kontakt, stejně jako s řadou dalších spolupracovníků tohoto skladatele. Dále mám rád tvorbu nejvýznamnějšího libretisty kontinentální Evropy Michaela Kunzeho (Elisabeth, Mozart!, Rebecca, Ples upírů). Rovněţ s Kunzem jsme v pravidelném kontaktu. Máme jedno společné: oba více neţ třicet let také píšeme texty pro Karla Gotta. On německé, já české. Také jsem přeloţil loni jeho Mozarta a byl bych rád, kdyby se v budoucnu jeho tituly objevovaly na českých scénách častěji. Výběr „nejoblíbenějších“ samozřejmě určuje ryze osobní vztah k určitým autorům a jejich dílům. Objektivně viděno je nepochybně okruh muzikálů, které mám rád, daleko větší a nelze je vyjmenovat všechny. Mají však jedno společné: silný příběh, vynikající hudbu a dokonalou strukturu.

Pokud jde o českou tvorbu, existuje řada titulů, kterým nelze upřít tvůrčí náboj a nápaditost. Ve srovnaní se světovou špičkou je však na nich patrné, ţe jsou tak trochu šité horkou jehlou. Právě takoví tvůrci jako Rice a Kunze potvrzují, ţe skutečně dokonalý muzikál nemůţe vzniknou v kratším časovém horizontu neţ pět let.

Kdo podle Vás patří mezi významné a progresivní osobnosti v muzikálovém světě 20. století?

Stručně jdu po jménech: Andrew Lloyd Webber, Leonard Bernstein, Harold Prince, Trevor Nunn, Cameron Mackintosh, John Napier, Tim Rice, John Cander, Fred Ebb, Bob Fosse, Michael Kunze. Všimněte si, ţe tento výčet reprezentuje profese napříč jejich spektrem. Obsahuje skladatele, libretisty, reţiséry, producenty a dokonce i scénografa. Všichni zmínění, podle mne, ovlivnili muzikálovou scénu druhé poloviny 20. století v takové míře, jako nikdo jiný.

Co povaţujete za svůj nejzdařilejší překlad?

Na tuto otázku se nedá odpovědět zcela jednoznačně. Především svoje české verze libret nepovaţuji za překlad, nýbrţ za přebásnění. Tak jsou prezentována v programech a na plakátech a rovněţ tak zní i moje smlouvy. Mým „osudovým“ přebásněním je zcela jistě Jesus Christ Superstar. Byl bezkonkurenčně nejúspěšnější a jak lidé v branţi, tak diváci si jej s mým jménem spojují nejčastěji. Osobně povaţuji za nejnáročnější titul, na kterém jsem pracoval, Cats (Kočky). Libreto tvoři básnická sbírka T. S. Eliota a má tři roviny: sdílnou, nonsensovou a reálie pro nás obecně neznámé. To skloubit, najít srozumitelné ekvivalenty a navíc vymyslet česká jména pro všechny kočky, to byl skutečný „doktorát“. Jinak si osobně povaţuji svoji českou verzi muzikálu Mozart!. Tam jsem měl od autora naprosto volnou ruku a jediné zadání: „Napiš to tak, jak bych to napsal já, kdybych uměl česky.“

Předpokládám, ţe se i nadále zabýváte muzikálovou oblastí. Co připravujete v současné době?

Moje působení v oblasti muzikálu se samozřejmě nekoncentruje pouze na psaní českých libret. Před dvěma roky vyšla moje pětisetstránková muzikálová encyklopedie Muzikál expres – malý průvodce velkým muzikálem. Mapuje celou historii světového muzikálu aţ do současnosti a je jedinou publikací svého druhu u nás. Letos oslavuje 20. výročí své existence můj stejnojmenný rozhlasový pořad, který rovněţ mapuje především světový muzikál. Navíc tento obor vyučuji na dvou univerzitách v Praze, takţe se skutečně nenudím. V listopadu bude mít premiéru nové nastudování Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín v Praze. I kdyţ je libreto hotové, jsem členem širšího okruhu kreativního týmu a jsem zkrátka u toho. Pro Národní Divadlo Moravskoslezské pak přebásňuji libreto k muzikálu Marguerite, který

84 bude mít premiéru v prosinci. Jde o titul Alaina Boublila (Les Misérables, Miss Saigon) s hudbou Michela Legranda. V zásadě jde o adaptaci Dámy s kaméliemi, kterou autoři přenesli do okupované Paříţe první poloviny 40. let. Zpěvačka Marguerite je milenkou německého vrchního velitele města a při oslavě svých čtyřicátin se zamiluje do dvacetiletého klavíristy ţidovského původu, který je navíc členem odboje. Takţe na malér mají zaděláno všichni. Česká verze vzniká za přímé asistence autora, který původní londýnskou verzi pro Ostravu upravil a osobně se zúčastňuje workshopů a průběţně celé přípravy inscenace.

Městské divadlo Brno - seznam muzikálových a hudebních představení

Sezóna 1958 – 1959: Bertolt Brecht Dobrý člověk ze Sečuanu – Číslo v archivu MdB - 164

Sezóna 1959 – 1960: Josef Kajetán Tyl Fidlovačka – Číslo 175

Sezóna 1960 – 1961: Carlo Goldoni – Adolf Hoffmeister Zpívající Benátky – Číslo 185

Sezóna 1961 – 1962: Bertolt Brecht Opera za pár grošů ( Ţebrácká opera ) - Číslo 193

Sezóna 1964 – 1965: Jiří Voskovec – Jan Werich Kat a blázen – Číslo 225

Sezóna 1965 – 1966: Jiří Voskovec – Jan Werich Golem – Číslo 241

Sezóna 1967 – 1968: William Shakespeare Aprílová komedie aneb Cokoliv chcete – Číslo 267

Sezóna 1968 – 1969: Johann Nepomuk Nestroy Lumpacivagabundus – číslo 275

Sezóna 1969 – 1970: František Ferdinand Šamberk Jedenácté přikázání – Číslo 285

Sezóna 1970 – 1971: Ede Szigligeti Liliomfi – Číslo 297

Sezóna 1971 – 1972: Murray Schisgal – Ladislav Štancl – Ivo Fischer Jimmy Shine - Číslo 307

Vladimír Renčín – Jindřich Brabec – Hana Čiháková Nejkrásnější válka – Číslo 311

Sezóna 1972 – 1973: František Ferdinand Šamberk Palackého třída 27 – Číslo 319

Alexej Nikolajevič Arbuzov Irkutská historie – Číslo 321

Sezóna 1973 – 1974: Petr Rada - Jindřich Brabec Palečkův úsměv a pláč – Číslo 329

Sezóna 1974 – 1975: William Shakespeare – John Guare – Galt Mac Dermont Dva šlechtici z Verony – Číslo 340

Sezóna 1975 – 1976: Richard Mihula Hurá do Paříţe! – Číslo 351

Sezóna 1976 – 1977: Dale Wasserman – Mitch Leigh - Joe Darion Muţ z kraje La Mancha – Číslo 359

Nikolaj Pogodin Aristokrati – Číslo 362

Sezóna 1977 – 1978: Fred Ebb – Bob Fosse - John Kander Chicago – Číslo 376

Sezóna 1978 – 1979: Jiří Voskovec – Jan Werich Balada z hadrů – Číslo 381

Sezóna 1978 – 1979: Bertolt Brecht Ţebrácká opera - Číslo 383

Sezóna 1979 – 1980: Jiří Voskovec – Jan Werich Slaměný klobouk – Číslo 399

Sezóna 1980 – 1981: Andrzej Zaniewski – Jozef Lewinski Lesk skleněné koule - Číslo 403

Roger O.Hirson – Stephen Schwartz Pipin - Číslo 405

Bertolt Brecht Matka Kuráţ a její děti - Číslo 409

Sezóna 1981 – 1982: Neil Simon – Marvin Hamlish – Carole B.Sagerová Kaţdý má svého Leona - Číslo 415

Jiří Voskovec – Jan Werich Nebe na zemi – Číslo 418

Sezóna 1982 – 1983: Václav Štech Svatba pod deštníky aneb Třetí zvonění - Číslo 427

Sezóna 1984 – 1985: Jiří Voskovec – Jan Werich Kat a blázen – Číslo 444

Oscar Wilde – Eugen Mirea Dobrý večer, pane Wilde - Číslo 447

Sezóna 1985 – 1986: Robert Merle Vláda ţen – Číslo 455

Tibor Déry Smyšlená reportáţ o americkém pop-festivalu – Číslo 461

Sezóna 1986 – 1987: Peter Stone - John Kander - Fred Ebb Ţena roku - Číslo 470

Karel Tachovský Mor – Číslo 472

Sezóna 1987 – 1988: Oldřich Daněk Krvavá Henrietta aneb Jedno jaro v Paříţi – Číslo 478

Jiří Voskovec – Jan Werich Osel a stín – Číslo 479

Sezóna 1988 – 1989: Stanislav Moša Pravda o zkáze Sodomy – Číslo 489

Miroslav Skála – Vladimír Fux – Vlastimil Pantůček Drak je drak – Číslo 491

Sezóna 1989 – 1990: Howard Ashman – Allan Menken Kvítek z hororu – Číslo 496

Sezóna 1991 – 1992: Stanislav Moša – Zdenek Merta Sny svatojánských nocí – Číslo 512

Nikos Kazantzakis – Joseph Stein – Joseph Kander – Fred Ebb Zorba – Číslo 517

Jiří Voskovec – Jan Werich Divotvorný hrnec – Číslo 521

Sezóna 1993 – 1994: Stanislav Moša – Zdenek Merta Bastard – Číslo 529

Clark Gesner Ty jsi jednička, Charlie Browne – Číslo 533

Gustav Skála – Miki Jelínek Popelka – Číslo 536

Sezóna 1994 – 1995: Martin Fahrner – Petr Ulrych Legenda – Číslo 539

Sezóna 1995 – 1996: Arthur Laurents – Leonard Bernstein – Stephen Sondheim West Side Story – Číslo 543

Sezóna 1997 – 1998: Julius Zeyer Radúz a Mahulena – Číslo 552

Stanislav Moša – Miloš Štědroň Hra o lásce, smrti a věčnosti… – Číslo 554

Sezóna 1998 – 1999: Stanislav Moša - Zdenek Merta Babylon – Číslo 558

Sezóna 1999 – 2000: Alan Jay Lerner – Frederick Loewe My Fair Lady (ze Zelňáku) – Číslo 561

Sezóna 2000 – 2001: Stanislav Moša - Zdenek Merta Svět plný andělů – Číslo 568

Sezóna 2001 – 2002: Stanislav Moša – Petr Ulrych Koločava – Číslo 571

Sezóna 2002 – 2003: Stanislav Moša Muzikály z Broadwaye – Číslo 576

John Kander – Fred Ebb – Joe Masteroff Cabaret – Číslo 578

Sezóna 2003 – 2004: Karel Hynek Mácha – Stanislav Moša – Petr Ulrych Máj – Číslo 588

------nová hudební scéna ------

Sezóna 2004 – 2005: Gerome Ragni – James Rado – Galt MacDermont Vlasy (Hair) Počet repríz: 142, z toho v zahraničí 74

Andrew Lloyd Weber – Tim Rice Joseph and The Amazing Technicolor Dream coat (Josef a jeho kouzelný barevný plášť) Počet repríz: 261 do sez.2008/09, z toho v zahraničí 205

Zdenek Merta – Stanislav Moša Zahrada divů Počet repríz: 45

Miloš Štědroň – Milan Uhde Nana Počet repríz: 21

Jiří Šlitr – Jiří Suchý Kdyby tisíc klarinetů Počet repríz: 48

Sezóna 2005 – 2006: Lionel Bart Oliver! Počet repríz: 51

Andrew Lloyd Weber – Tim Rice Jesus Christ Superstar Počet repríz: 229 do sez.2008/09, z toho v zahraničí 118

Oldřich Veselý – Miloslav Klíma – Zbyněk Srba – Pavel Vrba Odysseia Počet repríz: 27

Petr Kofroň – Zdeněk Plachý – Jiří Šimáček Magická flétna Počet repríz: 14

Joseph Stein – Sheldon Harnick – Jerry Bock Šumař na střeše Počet repríz: 33 do sez.2008/09

Artur Laurents – Stephen Sondheim – Leonard Bernstein Jazz side story Počet repríz: 25

Sezóna 2006 – 2007: Emil Lotejanu – Jevgenij Doga Cikáni jdou do nebe Počet repríz: 55 do sez.2008/09

Dana P.Rowe – John Dempsey Čarodějky z Eastwicku Počet repríz: 118 do sez.2008/09

Vladislav Vančura – Petr Ulrych – Stanislav Moša Markéta Lazarová Počet repríz: 25 do sez.2008/09

Sezóna 2007 – 2008: José Fernandez – Jacques Levy – Steve Margoshes Fame Počet repríz: 82, z toho v zahraničí 60

Miloš Štědroň – Milan Uhde Červený a černý Počet repríz: 14

Ernest Bryll – Katarzyna Gärtnerová Jánošík aneb Na skle malované Počet repríz: 24

Sezóna 2008 – 2009: Stars of musical Počet repríz: 9 do sez.2008/09

Zdenek Merta – Stanislav Moša Peklo Počet repríz: 27 do sez.2008/09

Karel Cón – Stano Slovák – Jan Šotkovský – Petr Štěpán Sněhurka a 7 trpaslíků Počet repríz: 33 do sez.2008/09

Alain Boublil – Claude-Michel Schönberg Bídníci Počet repríz: 50 do sez.2008/09

Andrew Lloyd Weber – Tim Rice Evita Počet repríz: doma 18, v zahraničí 133 do sez.2008/09

Daniel Fikejz – Ivan Huvar – Rino Brezina – Petr Gazdík Balada o lásce Počet repríz: 13 do sez.2008/09