Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Přínos vlastivědného pracovníka Josefa Jana Fučíka k poznání historie Lomnicka. (magisterská diplomová práce)

Bc. Jan Drahoňovský

Vedoucí práce : Doc. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. Lomnice nad Popelkou 2006

1

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

Datum: Vlastnoruční podpis: 4. 2. 2006

2

V úvodu bych chtěl poděkovat Doc. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph. D. za cenné rady a odborné vedení své práce. Dále bych rád poděkoval PhDr. Elišce Fučíkové, CSc. a paní Tomešové z Bradlecké Lhoty, vnučkám J. J. Fučíka, za pomoc a ochotu při vyhledávání potřebné literatury a zapůjčení rodinných archiválií. V neposlední řadě můj dík patří i PhDr. Vladimíru Koblížkovi a své kolegyni Andree Soukupové za inspirační zdroje a manželce Věře za podporu.

3 Obsah:

I. Úvod …………………………………………………………………………… 5 II. Doba mládí a studií ……………………………………………………………. 10 III. Rodinné zázemí – podmínka úspěchu ………………………………………… 17 IV. Poslání pedagoga ……………………………………………………………… 21 V. Spolková činnost a veřejné aktivity …………………………………………… 27 VI. Zaníceným kartografem a statistikem …………………………………………. 31 VII. Práce na poli sběratelství a Fučíkův podíl na založení Městského musea v Lomnici u Jičína …………………………………………………………….. 36 VIII. „Vlastivědný sborníček pro školu a dům“ – cenný pramen poznání minulosti Lomnicka ……………………………………………………………………… 41 IX. „Popis a dějiny okresu Lomnického nad Popelkou“ – celoživotní dílo Josefa Jana Fučíka ……………………………………………………………. 47 X. Historikem rodného kraje a jeho pracovní postupy ………………………….. 53 XI. Čas bilancování a předčasného odchodu …………………………………….. 61 XII. Závěr …………………………………………………………………………. 65 Poznámky ……………………………………………………………………. 67 Seznam použitých pramenů a literatury ………………………………...... 70 Textové a obrázkové přílohy ………………………………………………… 73

4 I. Úvod

Výše uvedené téma své diplomové práce jsem si zvolil z několika důvodů. Jednak je mi tato problematika profesně blízká, jelikož jsem dlouhodobě zaměstnán v Městském muzeum a galerii Lomnice nad Popelkou, kde se téměř celá pozůstalost historika Josefa Jana Fučíka (1859 - 1930) nachází. V rámci své pracovní náplně přicházím s jeho dílem do styku často a tento archivní fond využívám téměř denně.

Cílem mé práce je pokusit se shrnout všechny dostupné informace se vztahem k J. J. Fučíkovi, a to s maximálním zaměřením na tento prozatím nezpracovaný písemný archivní materiál, který byl v průběhu let badatelsky využit pouze okrajově.

Zmíněný fond darovala na začátku sedmdesátých let minulého století instituci Fučíkova dcera Vlasta a kromě zájemců z řad laické veřejnosti s úzce vyhraněným zaměřením byly některé materiály využity pouze při tvorbě stálé expozice muzea v roce 1999 věnované památce této osobnosti.

Menší část historikovy pozůstalosti je uložena i v jiných institucích. Jednak ve Státním okresním archivu Semily, dále ve Státním okresním archivu Jičín a především v Literárním archivu Památníku národního písemnictví Staré Hrady u Libáně, kde se nachází zvláště jeho rozsáhlá korespondence. Mimo jiné i s historiky Josefem Kalouskem (1838 - 1915), Josefem Vítězslavem Šimákem (1870 - 1941), Ferdinandem Menčíkem (1853 - 1916) a Čeňkem Zíbrtem (1864 - 1932), se kterými spolupracoval nebo od nich získával cenné rady pro svoji badatelskou práci.

Vedle různého typu písemností, sloužících především jako podklad při vydávání Fučíkových prací tiskem, se bohatý lomnický archivní a sbírkový fond skládá ještě z kolekce fotografií Lomnice nad Popelkou a okolí, rodinných snímků a části osobní korespondence, dále knih, časopisů, novin, diplomů, výkresů, nábytku a kolekce starožitností darovaných Fučíkem místnímu nově vzniklému muzeu, u jehož zrodu společně s dalšími veřejně činnými kolegy stál.

5 Dalším důvodem mého zájmu o tuto osobnost je v neposlední řadě skutečnost, že Fučíkův odkaz a jeho dílo nebylo ještě nikdy podrobeno komplexnímu zkoumání a souhrnně zpracováno. A to v celé šíři a souvislostech. Pokud se tak v minulosti dělo, vždy pouze v menším rozsahu a selektivně. Například v podobě nemnoha článků v novinách a časopisech nebo dvou útlých několikastránkových publikací vydaných krátce po autorově smrti v roce 1930 a ke stému výročí jeho narození v roce 1959.

Především jsem si však toto téma zvolil ke zkoumání proto, že si odkazu a historika Lomnicka Josefa Jana Fučíka vážím a chtěl bych svými skromnými možnostmi přispět k větší propagaci jeho díla. Díla i života člověka, jenž byl učebnicovým příkladem a doslova prototypem všestranného společensko - kulturního činovníka, vlastivědného pracovníka a vzorného pedagoga v jedné osobě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, na jehož bedrech spočíval velký díl odpovědnosti za výchovnou a osvětovou činnost v maloměstském prostředí Lomnicka.

V mnohém však Fučíka a jeho osudy právě toto prostředí determinovalo. Vzhledem ke svému provincionálnímu zaměření se na nevelkou a méně významnou oblast naší vlasti nedosáhl jako historik u širší veřejnosti dostatečného obecného povědomí, jakého by si bezesporu plně zasloužil.

Dokonce řada občanů Fučíkova rodného města si stále plně neuvědomuje, že jedna z hlavních ulic Lomnice nad Popelkou je pojmenována právě po tomto místním historikovi, a nikoli po jiném jeho celostátně známém jmenovci.

J. J. Fučík byl pověstný obrovským nasazením, systematičností a poctivostí v nakládání s historickými fakty, což se nejvíce projevilo ve stylu jeho práce. Přísně se držel pouze ověřených pramenů, a pokud jejich výpovědní hodnota byla nedostatečná, dokázal čtenářům poctivě přiznat, že by se nerad pohyboval, jak sám říkával, „na tenkém ledě“.

Tvořil v době dostavníků, přesto neváhal podniknout dlouhé a namáhavé cesty do mnoha archivů v severovýchodních Čechách, Praze, ale i ve vzdálené Vídni. Zde s příkladnou trpělivostí a mravenčí pílí prostudoval a vypsal ohromné množství potřebných informací. Ručně přepsal řadu důležitých listin se vztahem k lomnickému panství. Velké zálibě obětoval i prázdniny a větší část svého vzácného volného času.

6 Kromě milované historie se Fučík samozřejmě plně věnoval učitelské profesi, dále také přebohaté veřejné činnosti a v neposlední řadě (a to s velkou láskou a příkladně) své početné rodině se sedmnácti dětmi.

Velikost Fučíka a jeho odkazu můžeme částečně pochopit, když si uvědomíme, že jeho dílo vznikalo především ve večerních a nočních hodinách, a to ještě při svitu petrolejky. Když celá vesnice již spala, u Fučíků se často svítilo do noci. Dlouho neměl ani svoji pracovnu. Z počátku tvořil ve společné světnici, stále obklopen četnými členy své rodiny (pokuřujíc oblíbenou dlouhou dýmku, jež byla jednou z mála jeho drobných „neřestí“).

Potřebný klid pro práci hledal i v tichu opuštěné školy po skončeném vyučování a teprve až na sklonku života tvořil v prvním patře své nově postavené vilky. Zpočátku vše psal ručně a při přepisování mu pomáhaly starší děti. Až později Fučík text diktoval a syn Miroslav ho zapisoval na starém modelu psacího stroje značky „Adler“.

Celou diplomovou práci jsem rozčlenil do dvanácti kapitol:

1. V úvodní první kapitole především vysvětluji důvody, které mě vedly k výběru tohoto tématu.

2. Druhá kapitola zachycuje zhruba prvních dvacet let Fučíkova života. Jsou zde podrobně popsány sociální poměry, ve kterých vyrůstal, dále dochované informace o jeho útlém věku, dospívání a období studií.

3. Třetí kapitola mapuje harmonický rodinný život J. J. Fučíka. Při volbě obou životních partnerek, jak Eleonory, tak Anny, měl skutečně mimořádné štěstí. Díky tomuto bezpečnému zázemí, prodchnutého láskou a pochopením, se mohl plně soustředit a věnovat se své rozsáhlé veřejné činnosti a další náročné duševní práci.

4. Čtvrtá kapitola pojednává o jeho pedagogických aktivitách, jež se mu staly profesním posláním a zdrojem skromných finančních příjmů pro obživu početné rodiny.

5. Pátá kapitola popisuje, jak se obětavý a organizačně nadaný Fučík dlouhodobě věnoval i veřejné a spolkové činnosti, a to prakticky na území celého okresu.

7 6. Šestá kapitola si všímá Fučíkova zájmu o kartografii i statistiku a všeho, co souvisí s uvedenou problematikou.

7. V sedmé kapitole zmiňuji Fučíkovu práci na poli sběratelství, která obohatila hlavně sbírkový fond dnešního Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou, a jeho podíl na vzniku této instituce.

8.+9. Osmá a devátá kapitola je věnována Fučíkovu celoživotnímu úsilí o souhrnné zpracování dějin bývalého „Zastupitelského a soudního okresu Lomnického nad Popelkou“.

10. V desáté kapitole zkoumám metody a styl historikovy práce. Hodnotím také jeho kontakty s kolegy dějepisci, o kterých svědčí dochovaná korespondence.

11. V jedenácté kapitole vypočítávám pocty, kterých se mu na sklonku pozemské pouti v rámci významného životního jubilea dostalo.

12. Ve dvanácté kapitole jsem se pokusil o stručné zhodnocení Fučíkova života, díla a odkazu.

I když co do důležitosti je těžiště mé práce posunuto právě do těchto závěrečných kapitol zaměřujících se na to podstatné z Fučíkových aktivit, jsem přesvědčen, že své opodstatnění má také zařazení zdánlivě okrajových kapitol viz „Doba mládí a studií“ nebo „Rodinné zázemí - podmínka úspěchu.“ Protože bez tohoto spolehlivého a solidního „fundamentu“ by nemuselo být ani následujících životních kapitol. Jinými slovy těmto enormním Fučíkovým výkonům předcházelo něco, co podmiňovalo a předurčovalo jeho možný úspěch.

Josef Jan Fučík byl plně přesvědčen, že pokud známe historii a vazby k místu, kde žijeme a pracujeme, cítíme k němu o to větší lásku a odpovědnost. Velmi výstižně tento pocit vyjádřil historik Jiří Pernes: „… člověka, neuvědomujícího si dějinné souvislosti a oproštěného od pocitu zodpovědnosti vůči odkazu svých předků, lze snáze zmanipulovat a spíše přimět k povolnosti než toho, kdo si je vědom hodnot minulosti, kdo ji chápe jako závazek, jako organickou součást života svého, své rodiny a celé společnosti.“ ( 1 )

8 Lidé se totiž mohou ztotožnit jen s tím a milovat jen to, co dobře znají. A právě citové pouto k rodnému kraji je základem pocitu sounáležitosti se svou vlastí a lékem na lhostejnost k jejímu osudu. Toto poznání a vědomí bylo hlavním hnacím motorem Fučíkova plodného života.

9 II. Doba mládí a studií

Josef Jan Fučík pocházel z velmi skromných poměrů. Otec Antonín v mládí formanil, později byl činný jako sezónní dělník při polních pracích. V zimním období živil sebe i rodinu štípáním dříví. Poprvé se oženil s Annou, rozenou Ježkovou z Hořenska, která však zemřela na jaře roku 1855 na tehdy těžko léčitelnou nemoc hlavničku. O jak zákeřnou chorobu šlo, dokumentuje také fakt, že onemocněl vedle dětí i manžel. Ten ani v těžkých horečkách úmrtí své drahé choti nezaznamenal.

Po uzdravení se Antonín Fučík znovu oženil s Annou, vdovou po Josefu Bláhovi z Chlumu, dcerou Jana Straňáka, chalupníka ze Skuhrova číslo 19, a jeho manželky Marie, rozené Jínové, ze Rváčova čísla 11. Z tohoto manželství se v malé roubené chaloupce v Dolení Lomnici v dnešní Palackého ulici číslo 58 v Lomnici u Jičína (2), narodil ve čtvrtek 10. prosince 1859 syn Josef.

Chlapce hned druhý den pokřtil v lomnickém kostele sv. Mikuláše z Bari katolický farář Josef Hofman a novorozenec získal své první jméno po kmotru Josefu Návesníkovi, rolníku z nedalekého Vranovska, a druhé jméno po svém dědečkovi Janu Fučíkovi.

Roku 1865 začal mladý Josef chodit do školy znamenající první stupínek k jeho vzdělanosti, které si v budoucnu nadevše vážil a obecně jí přikládal velký význam. Tehdejší školní rok 1865/66 byl však zkrácen kvůli probíhajícím válečným událostem.

Jednalo se o prusko - rakouský konflikt, jenž se významnou měrou a se všemi dopady provázejícími válečný požár citelně a neblaze dotkl celých severovýchodních Čech. Vzpomínky třináctiletého chlapce později Fučík komentoval těmito slovy: „Ke konci roku zuřila zde válka s Prušákem a ještě se pamatuji, jak uláni pruští po silnici jeli a my peřiny, šaty a podobné věci do sklepů uschovávali a zahrabali. Za příčinou války jsme nechodili poslední dobu školního roku do školy. Na den Petra a Pavla zuřila bitva u Jičína a v ten čas já na Chlumě a Táboře byl … .“(3) Tolik Fučík, kterému se z toho nejvýše položeného místa Lomnicka (682 m n.m.) nabízel panoramatický pohled na jednu z hlavních bitev prusko - rakouské války, jež měla dramatický vliv na další vývoj habsburské monarchie.

10 Že se Fučík již od raného dětství živě zajímal o dění a věci kolem sebe, dokládá historka z mládí, na kterou s úsměvem po letech vzpomínal přítel a budoucí učitelský kolega Josef Hlaváč: „Chodili jsme oba do obecné školy. Tehdy se kupovalo permské uhlí z Košťálova (od Čikvásek) a topilo se jím, ač bylo jakosti chatrné. Fučíkovi i my topili jsme jím také. Jednou mi Fučík ukazoval kousek uhlí, na němž byl pěkný otisk skelnošupinaté ryby „Paleoniscus Rohani.“ Tato příhoda měla za následek, že jsem celou zimu přikládal do plotny (k radosti maminčině), ale na „Paleonisca“ jsem nepřišel. Nedávno se mi Fučík chlubil, že ten kousek má ještě.“ (4)

Přichází však osudný rok 1867, který krutě zasáhl do Josefova mládí. 20. prosince umírá jeho matka, od narození učící malého chlapce píli a trpělivosti při práci. Tyto vlastnosti mu zůstaly vštípeny po celý život a staly se základními stavebními kameny jeho pracovitosti a přístupu k řešení problémů. Pohřeb milované a nenahraditelné maminky se konal den před Štědrým večerem...

Vraťme se však do roku 1868, kdy lomnickou školu navštívil císařský rada děkan Th.Dr. Schalk a poslal nadaného Fučíka ze čtvrté do páté třídy. Josef tak díky svým výborným školním výsledkům „přeskočil třídu“ (jak se tehdy o dobrých žácích říkalo). V říjnu 1871 postoupil Fučík do prvního ročníku měšťanské školy.

Tehdy mu daroval soused hostinský Mašek starý lidový kalendář s popisem historie Lomnice a mnoha dalšími příběhy ze starých časů svého rodného města. Mladý Josef byl nadšen. Kalendář s dějinami města se stal jedním z prvních impulsů jeho zájmu o regionální historii, kterou si zamiloval nadevše. Od mládí si je plně vědom důležitosti poznání „dějezpytu“, jak se také tomuto oboru dříve říkalo. Opisuje si například i historické pojednání jičínského gymnaziálního vlasteneckého profesora Antonína Vánkomila Malocha „O rodu rytířů Košíků z Lomnice“. Již jako žák druhé třídy „měšťanky“ učinil první pokus sestavit knížečku o Lomnici, ve které se také zmiňuje o ostatních obcích okresu.

O rok později začal mezi spolužáky šířit svůj ručně psaný časopis nazvaný „Hvězda“. Čte vše, co se týká minulosti, a sám usiluje o všestranné prohloubení svých znalostí. Tento nevšední zájem hloubavého chlapce musel být přirozeně rozhodujícím způsobem podnícen i vlivem školy, která byla ve druhé polovině devatenáctého století v Lomnici u Jičína na skutečně vysoké úrovni.

11 Působili zde mnozí zanícení pedagogové s akademickými tituly, jako například Jan Orth (1834 - 1887), spoluautor spisu „Topografický slovník Čech“ (zkrácený název). Dále Fučíka učili pánové Kříž, Režný, Libánský, Streit, Jánský, Forman a Pomezný. Každý z nich svým dílem přispěl k formování charakteru a znalostí vnímavého žáčka.

O jeho pilnosti svědčí i vzpomínka učitele kreslení Jánského, který jednou víceméně v žertu měl prohodit: „ … že by potřeboval nakreslit parní stroj a lokomotivu, a netrvalo dlouho, bylo to tu!.“ (5) Jako autoři kreseb se představili horlivý Fučík a spolužák Buss. Oba tyto zdařilé výkresy visely dlouhá léta v kreslírně místní školy. To, že chlapci výtvarný projev nebyl zcela cizí a že měl i jistou dávku talentu, dokládá nejen celá řada jím v budoucnu zhotovených map, ale také kolekce kreseb a akvarelů dnes uložených v archivu městského muzea jeho rodného města.

Jistě vítanou finanční výpomocí do skromného rodinného rozpočtu Fučíků se stala i Josefova odměna od fotografa Lahna, který snaživého žáka zaměstnal. Zde Fučík spojil příjemné s užitečným a po letech s úsměvem vzpomíná: „ … Fotograf Lahn z Jičína otevřel „pod městem“ u Maršů svůj dočasný fotografický ateliér a mne žáka III. měšťanky přijal za pomocníka! Fotografovali jsme rodné město, tuším na 4 desky, já negativ a obrázky „koupal“, sušil, retušoval, kopíroval, hotové „obrazy“ na kartonový papír k sobě lepil a nápisem „Lomnice“ opatřoval (o pohlednicích tenkráte nebylo ještě ani slechu). Z lásky k domovině (měl jsem slíbený zdarma jeden obraz) byl bych tu práci rád zdarma konal, kdybych ani královské odměny 30 krejcarů rak. č. denně nedostával.“ (6)

O tom, že se ani nadanému Fučíkovi ne vždy ve škole dařilo zcela na jedničku, vypovídá i jedno z jeho pozdějších vysvědčení. Budoucí historik a kartograf kraje má z dějepisu a zeměpisu známku druhého stupně a z německého jazyka dokonce trojku. (To však patří k paradoxům života mnoha dalších, běžným konvencím vymykajících se osobností. Také oni se těmto a jiným mladistvým pokleskům zcela nevyhnou). Zmíněné vysvědčení z lomnické měšťanské školy vypadalo v dobovém znění následovně:

Chování: zcela náležité Návštěva: velmi pilná Pilnost: f. v. Náboženství: velmi dobře

12 Česká řeč: velmi dobře Zeměpis: dobře Dějepis: dobře Počty: dobře Měřičství: velmi dobře Přírodopis: velmi dobře Fysika: velmi dobře Kreslení: velmi dobře Zpěv: dobře Tělocvik: dobře Němčina: prostředně Krasopis: velmi dobře Modelování: velmi dobře

Roku 1874 složil Fučík úspěšně zkoušku a byl přijat na „Učitelský ústav v Jičíně“. K přijímacímu řízení ho tehdy doprovázel Vít Slavík, majitel barvírny a lomnický písmák, který měl již v nedaleké budoucnosti v chlapcově životě sehrát velmi pozitivní roli.

Ústav v té době navštěvoval i významný budoucí český spisovatel, Fučíkův vrstevník Karel Václav Rais (1859 - 1926), jenž ve svém nejznámějším románu „Zapadlí vlastenci“ mistrně popsal těžký zápas a úsilí představitelů venkovské inteligence o povznesení národa. Název románu trefně vystihoval a jakoby předvídal budoucí Fučíkův úděl - učitele na jednotřídce malé podhorské obce, ve které bude hlavním šiřitelem české kultury a osvěty.

Přestože novopečený student neoplýval penězi, s oblibou ve volných chvílích navštěvoval divadelní představení kočujících společností, hodně četl, což se týkalo i poezie. Zajímala ho také botanika. Sbíral a podle klíče určoval nalezenou květenu. Všemi smysly a se zápalem mládí nasával stále nové a nové vědomosti a rozšiřoval si obzory svého poznání. Jistě k tomu také přispělo inspirativní prostředí starobylého města plného historických stavebních památek ještě z období, kdy byl Jičín centrem Valdštejnova vévodství.

O tom, jaké radosti a strasti chudého studenta mladý Josef prožíval, nejvíce prozrazuje jeho deník (7) a vzpomínky pozdějšího řídícího učitele J. Hlaváče, jenž s Fučíkem v Jičíně sdílel studentský byt.

13

Po splnění školních povinností chodili chlapci zpravidla za pěkného počasí na krátké procházky po okolí nebo v jičínských uličkách objevovali krásy tohoto města. Poté následovala skromná večeře. Na přilepšenou si kupovali za jeden krejcar sirob, aby si, jak říkali, život trochu „osladili“. Jinak byli mladí páni studenti nuceni s rozličnými výdaji značně šetřit.

Autoritu si Fučík u chlapců, se kterými byl na bytě, nezískal jenom proto, že byl nejstarší, ale především svým kamarádských vystupováním, poctivostí a ochotou pomoci druhým. A tak mnozí k němu chodívali pro povzbuzení a radu. Ve volných dnech rád organizoval výlety na památky, jež se v okolí Jičína - srdci Českého ráje - v hojné míře nacházejí. Například na Humprecht, Kost, Valdštejn, Bradlec a Kumburk, zříceniny hradu opěvované jeho oblíbeným básníkem Karlem Hynkem Máchou (1810 - 1836). Nejraději se však vracel jičínskou lipovou alejí směrem k Táboru, „majáku“ jeho rodného Lomnicka, kraji Fučíkovu srdci nejbližšímu.

Nemluvil mnoho a nikdy zbytečně. Ani nevyhledával hlučné zábavy a hospodské prostředí. Na to mu byl čas příliš vzácný. Nejraději se učil a pracoval v noci za svitu pretrolejky, kdy spolubydlící již spali. Na stole po ruce míval kalamář s prohlubinkou a v ní staré dokonce ještě brkové pero. To po psaní neotíral o vlasy nebo o kabát, jak tehdy bylo obecným zvykem, nýbrž zabodl je vždy do kousku brambory, kterou měl v papírku vedle kalamáře, a tak je dlouho uchoval. Tato drobná vzpomínka spolužáka Josefa Hlaváče ukazuje na patřičnou šetrnost a důkladnost Josefa Jana Fučíka. A také na rozdílné učební podmínky tehdejší a dnešní generace studující mládeže.

Nyní však přišla druhá osudová rána v jeho životě. Po matce, která zemřela před devíti lety, navždy odešel 12. září 1876 i otec Antonín. Šestnáctiletý chlapec osiřel zcela. Po tatínkovi obdržel čtyři sta zlatých na dokončení studií a poručníkem mu byl ustanoven již zmíněný pan Vít Slavík.

V Josefově neštěstí to však byla volba z nejšťastnějších. Mezi lomnickými měšťany se Slavík těšil patřičné vážnosti a pro své charakterové vlastnosti a schopnosti byl mnoho let ve vedení města jako člen městského zastupitelstva i rady. Stal se Fučíkovi zářným příkladem po celý život. Často a rád také využíval chudý chlapec ke studijním účelům jeho bohatě vybavené knihovny.

14

Fučík sám po letech na svého pěstouna s oddanou vděčností vzpomíná: „ … velmi mnoha osiřelým byl svědomitým poručníkem, poctivě spravoval jejich jmění, vedl je k dobrému, k učení povzbuzoval, ano i hmotně je podporoval. Několik sirotků jeho péčí i vystudovalo … Šel - li do Jičína, neopomněl poptati se ve školách, jak „jeho“ studenti se učí. Možná, že mnohý nebyl by tím, čím je, kdyby nebylo povzbuzujících slov vzorného poručníka. Já sám býval celé dny o prázdninách hostem u stolu a čtenářem jeho knih … Pochopitelno, že Vít Slavík těšil se lásce a hluboké vděčnosti mnohých lidí … .“ (8) Vřelá a zcela jistě upřímně míněná slova...

Niterně také Fučíka zasáhla smrt jeho dalšího velkého vzoru a celonárodní autority - historika Františka Palackého (1798 - 1876). (9) Do svého „Památníku“ si dne 27. května 1876 poznamenal: „Včera opustil nás náš nezapomenutelný obhájce národa našeho, buditel a křisitel jeho, „otec národa“ František Palacký, historiograf Čech. Není ho více! Jaké ztráty utrpěli jsme jeho úmrtím nelze vypsati … .“ (10)

Student Fučík, kde mohl, uplatnil svůj sklon k milované historii. O jeho zanícení svědčí typická příhoda ze druhého ročníku, kdy profesor Wünsch zadal domácí slohový úkol na téma „rodná obec“. O pedagogovi bylo všeobecně známo, že má rád krátké úkoly na dvě strany, a to z prozaického důvodu - aby oprava netrvala dlouho. Fučík se ale poněkud rozepsal a vyhotovil rozsáhlé a podrobné pojednání o Lomnici. Profesora však práce zaujala natolik, že po přečtení studentův výkon po zásluze ocenil a připsal: „Práce pilná, vytrvalá, svědčící o bedlivosti.“

Nejmilejším Fučíkovým vyučujícím na jičínském učitelském ústavu byl profesor Huml, jak jinak, přednášející dějepis a zeměpis. Pro váženého a ctěného pedagoga student vyhotovil řadu map a z vlastní iniciativy pro ústav také vytvořil mapu Alp, za což se mu na konferenci dostalo veřejné pochvaly.

Avšak nejvyhledávanějšími přáteli mu ve chvílích volna byly knihy. Měl je vždy vzorně uložené a doslova je hýčkal. Spolužák Hlaváč vzpomíná: „Jednou si dal svázat asi 30 knih. Ty pak složil, silným papírem obalil a svázal motouzem. Chtěl jsem znáti alespoň tituly těch knih. Rozvázal jsem motouz a papír rozdělal a ustrnul. Pod papírem byl totiž na ústřižku výrazný nápis napsaný modrou tužkou: „Nechej každý knihy tuto složené na pokoji, neniž tu

15 ani, která by tebe bavila, zbytečně bys to jen rozházel!“(11) Tato příhoda svědčí nejen o Fučíkově pořádkumilovnosti, ale také o jeho břitkém humoru.

Avšak nic netrvá věčně. I studentský život jednou po různých šťastných i méně šťastných peripetiích musí nutně skončit. A tak se Fučík ocitl až u maturity, kterou v r. 1878 úspěšně složil. Stál nyní na prahu dospělosti a vykročil vstříc své první samostatné kantorské zkušenosti. Ta jej čekala v Nové Vsi u Lomnice v Jičínsku (12) - dva kilometry vzdálené obci od jeho rodného města.

16 III. Rodinné zázemí – podmínka úspěchu

Při komplexním posouzení Fučíkovy osobnosti a jeho činnosti je nutné a spravedlivé se také zmínit o jeho rodinném životě, který pro něho znamenal jistotu a klid pro tvůrčí práci. Bez této podmínky by se nemohl vedle starostí o početnou rodinu věnovat zároveň náročnému učitelskému povolání, veřejné činnosti, studiu a zpracování regionálních dějin. Týkalo se to jak manželství s Eleonorou, rozenou Mizerovou (14. 7. 1860 - 3. 1. 1898), tak také s o dvacet let mladší Annou, rozenou Čejkovou (10. 4. 1879 - 16. 8. 1968).

S Eleonorou, dcerou rolníka Františka Mizery z Nové Vsi, se Fučík seznámil za svého učitelského působení v této obci. V roce 1882 se stala jeho manželkou a z tohoto svazku se narodilo šest dětí (Josef, Marie, Anna, Ludmila, Václav a Jaroslav). V roce 1898 po šestnácti letech šťastného manželství Fučíkovi milovaná manželka umírá. Zůstává sám se šesti dětmi. Zdrcený vdovec se svěřuje v dopise ze 4. dubna 1898 svému dlouholetému příteli Janatovi: „ … jak na mne působily poslední týdny života ženina, ukazuj(e) … počet šedivých vlasů na mé hlavě … smutné vzpomínky naplňují mysl mou zvláště večer, kdy opuštěnost a nedostatek milé družky, která by se mnou slasti (?) a strasti sdílela, na mne doléhá. Ve třídě a jinde při práci se trochu zapomene a tak v zaměstnání, jehož stále je nadbytek nalézám upokojení.“ (13)

Život však šel neúprosně dál. A tak si Fučík po roce od rodinné tragédie přivádí novou životní partnerku, která se, jak čas ukázal, stala obětavou matkou i jeho šesti osiřelým dětem a jemu vzornou manželkou. Od tehdy jen dvacetileté Anny to byl jistě obdivuhodný postoj a svým způsobem též i oběť vzhledem ke stále větší Fučíkově společenské vytíženosti a dlouhým pobytům mimo domov.

Na své blízké ale nezapomínal ani při častém odloučení. Svědčí o tom například i dopisnice s datem 2. srpna 1908 zaslaná z Jubilejní výstavy v Praze, na kterou zorganizoval pro lhotecké zájezd: „Drahá, milá atd.! Abys neřekla, že jsme si ani nevzpomněli, tedy posílám pohled … a pozdrav! Tvůj Jos. J. F..“ (14)

Na dálku neváhal ani udílet stručné, leč důrazné příkazy k výchově a učení. Dokladem toho jsou písemné pokyny z Liberce ze dne 10. 8. 1901, kde několik dní pátral v archivních

17 materiálech: „ … Váša ať počítá a čte! V. a J. pozor na kalhoty! Co Jenda?“ Svůj vzkaz ještě doplňuje o výstižnou doušku: „ … Kdyby děti zlobily, piš, já jim koupím - metlu!“ (15)

S Annou, dcerou Františka Čejky ze Lhoty Bradlecké, se oženil dne 17. 8. 1899, když Fučíkovi bylo téměř čtyřicet let. V rozmezí let 1900 až 1917 se jeho druhé ženě narodilo jedenáct dětí (Jan, Oldřich, Božena, Eliška, Ladislav, Svatopluk, Vlasta, Bořivoj, Antonín a nejmladší Miroslav). Dohromady byl tedy Fučík otcem sedmnácti dětí, z nichž se dospělosti dožilo patnáct. Výběr jmen potomků nezapře znalce a ctitele českých dějin, jenž dětem dával, a to zcela programově, jména po našich význačných historických osobnostech. Poslední z dětí, syn Miroslav, se narodil, když Fučíkovi bylo téměř padesát osm let …

Krátce před smrtí v roce 1999 se tento nejmladší Fučíkův syn Miroslav zúčastnil v Městském muzeu a galerii Lomnice nad Popelkou vzpomínkového večera pořádaného ke sto čtyřicátému výročí narození J. J. Fučíka. (Pro účastníky večera to byla bezesporu nevšední chvíle, kdy se člověk může zcela výjimečně takříkajíc dotknout historie).

Formou dopisů se na sklonku jeho života podařilo zachytit autentické vzpomínky na rodinné poměry, které u Fučíků vládly. V jednom z nich doslovně píše: „Měli jsme veliké štěstí, že jsme vyrůstali ve spořádané rodině s citlivými rodiči, kteří žili v harmonickém manželství. Přenášelo se to i na nás děti a v tak početné rodině (šest dětí z prvního manželství a deset z druhého manželství - přístup k nim byl naprosto shodný) panovala velká soudržnost a vzájemná úcta. I v dospělosti udržujeme krásné rodinné vztahy a každý z nás ochotně a často bez vyzvání vypomohl svému sourozenci, když měl nějaké nesnáze. Tatínek nám stále připomínal, že se musíme chovat jako děti učitele a při odjezdech na studie jsme dostali ponaučení: Nekuř, nepij, nehraj karty! … .“ (16 )

Zdařilou sondou do sociálních poměrů, jaké panovaly u Fučíků, je další část vzpomínek syna Miroslava. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné a doslova nepochopitelné, že rodina jako ekonomická jednotka musela uživit téměř dvě desítky členů. Nákupy J. J. Fučík obstarával v nedaleké Železnici nebo Lomnici n. P. a Jičíně. Podle vypravování tradovaného v rodině si prý otec nemusel zbytečně dlouho lámat hlavu s koupí oděvů - ať přinesl domů jakoukoli velikost, vždy někomu z dětí různého stáří dárek „padl jako ulitý“.

18 Nechme však dále vzpomínat nejmladšího člena rodiny: „ … Netrpěli jsme nedostatkem, ale žili skromně. Tatínek choval včely, my mu pomáhali na zahradě při vysazování a pěstování zeleniny. Chovali jsme slepice, králíky a v chlívečku byla jedna až dvě kozy. S mlékem, vajíčky a částečně masem jsme tedy byli samozásobitelé. Maso u řezníka v malé Lhotě (necelých osmdesát stavení) bylo jen v sobotu a v neděli. Nejčastěji pak byla hovězí polévka a maso s omáčkou. Tatínek maso obral, nakrájel na nudličky a spravedlivě rozdělil mezi stolovníky. Sestry pomáhaly mamince při výchově menších sourozenců, s vařením, praním a žehlením prádla … .“ (17)

I přes svízelnou ekonomickou situaci rodiny a skromný učitelský plat dbal J. J. Fučík na to, aby se všem dětem dostalo řádného vzdělání. Dvě vystudovaly zahradnickou školu, dvě učitelský ústav, osm obchodní školu, tři strojní průmyslovku a jeden obchodní akademii. Většina z dětí, zvláště chlapci, měli také hudební vzdělání. Především talentovaný syn Václav ovládal velice zdatně hru na klavír.

Řada potomků v další generaci získala i vysokoškolské vzdělání a pestrou paletu titulů. A tak mezi Fučíkovými potomky figuruje nemálo inženýrů, magistrů, doktorů atd. Mezi nimi vynikl ve svém oboru uznávaný odborník RNDr. Svatopluk Fučík, CSc. (1944 - 1979), který působil na Matematicko - fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, a to v oblasti funkcionální analýzy a diferenciálních rovnic.

Další významnou členkou rodu je PhDr. Eliška Fučíková, CSc., která v minulosti pracovala jako ředitelka „Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky“ na Pražském hradě a nyní je odbornou konzultantkou kanceláře Senátu. Je autorkou mnoha našich i zahraničních výstav. Například „Rudolf II. a Praha“ (Praha, 1997), „Praga magica 1600“ (Museé Dijon, 2002) a „Příběh Pražského hradu“ (Praha, 2004). Rozsáhlá je také její publikační činnost, ať už se jedná o knihy, katalogy k výstavám nebo články v našich či zahraničních odborných časopisech. Za svoji dlouholetou činnost získala řadu významných českých a také mezinárodních ocenění. Například „Minda de Ginsburg Award, Paříž 1989“ za nejlepší vědecký katalog roku 1988, „Silvia Lenine England Annual Lecture, Victoria and Albert Museum, London 1991“ za přínos k renesančnímu bádání, „Annual Lecture, Royal Fine Art Commission, London 1994“ za přínos k ochraně českého kulturního dědictví a „Cenu Akademie věd ČR“ za publikaci „Příběh Pražského hradu“ (2004).

19 Při sledování rozrodu J. J. Fučíka je zajímavé ještě jedno zjištění. V první generaci se narodilo dohromady deset dětí mužského pohlaví. V další druhé a třetí generaci se narodily buďto samé dcery, nebo synové zůstávali ve větší míře svobodní, případně bezdětní (viz přiložený rozrod J. J. Fučíka). A tak ve čtvrté generaci je zatím osamoceným nositelem Fučíkova jména jediný mužský potomek Martin, narozený 5. 7. 1997.

Pro lepší orientaci v příbuzenských vztazích rodiny Fučíků je součástí přílohy této práce nejen rozrod J. J. Fučíka, ale také jeho rodokmen, sahající do druhé poloviny sedmnáctého století. S jeho vypracováním Fučíkovi významně pomohl dlouholetý přítel, stružinecký rodák a vlastenecký katolický kněz A. B. Máka, který řadu let působil na faře v Sopotech a Polné a měl tudíž bezproblémový přístup do církevních matrik.

Osudy potomků Josefa Jana Fučíka, ať už dosáhli met nejvyšších nebo zůstali obyčejnými poctivými občany, jsou ukázkou, jak důležité mohou být zásady vštípené dětem v mládí, které formují jejich charakter a životní postoje. Po osvojení si je pak nesou dále a předávají z generace na generaci - z vlastností se to především týká pracovitosti, skromnosti, pocitu rodinné sounáležitosti a mnoha jiných kladných povahových rysů. Josef Jan Fučík by jistě právem mohl být hrdý na své početné potomstvo.

20 IV. Poslání pedagoga

Při své vrozené důkladnosti Fučík považoval svoji příslušnost k učitelskému stavu za stavovské poslání a zůstal mu věrný až do konce svého aktivního života.

Po maturitě v roce 1878 se stal zatímním učitelem v Nové Vsi. Nepobyl zde však dlouho. O rok později se stěhuje do Bořkova u Semil jako zatímní správce místní školy. Po svém epizodním několikaměsíčním působení se opět vrací do Nové Vsi, aby zde zakotvil na dalších šest let.

Novoveská etapa Fučíkovy pedagogické dráhy byla pro něho rozhodující hned z několika důvodů. Především tu našel svůj velký celoživotní vzor v osobě řídícího učitele V. Obešla, kterého považoval za ideál venkovského učitele. Vedle celé řady mimoškolních aktivit stál Obešlo u zrodu školní knihovny; vzorně také zařídil kabinet vybavený jím zhotovenými rozličnými pomůckami a vycpaninami zvířat, hojně využívanými při názorném výkladu v hodinách přírodopisu.

Fučíkovi se tak dostalo hned na začátku jeho učitelské kariéry té nejlepší praktické průpravy a snažil se svému staršímu kolegovi vyrovnat. Celý život bude na tyto šťastné začátky a „novoveskou pedagogickou výheň“ s vděčností vzpomínat.

Dalším stupínkem jeho odborné průpravy se v roce 1882 stala zkouška učitelské způsobilosti. Fučíkovi se o dva roky později dostalo za jeho pracovní výsledky prvního většího ocenění. Okresní školní rada mu na popud inspektora Streita udělila pochvalné uznání. Přípisem z 26. března 1884 č. 2009 mu bylo vysloveno „uznání za horlivé vykonávání úřadu učitelského, za prospěch mládeže v mravech a vědění, za horlivé účastenství v konferencích učitelských a za snaživé řízení knihovny „Čtenářsko - divadelního spolku“ ve prospěch šíření vzdělanosti mezi dospělými.“

Následovalo také ocenění za působení ve škole i v obci od místního zastupitelstva, které bylo Josefu Janu Fučíkovi uděleno u příležitosti ukončení jeho učitelské činnosti v tomto místě.

21 Dne 1. listopadu 1886 je přeložen do Bradlecké Lhoty, kam přišel jako začínající mladý pětadvacetiletý učitel a kde nepřetržitě působil až do své smrti roku 1930. Bradlecká Lhota se tak stala osudovou volbou s blahodárnými vlivy pro obě strany. Jak pro obec, tak i pro Fučíka, který zde našel zázemí a pochopení pro svoji práci.

Hned svým prvním činem prokázal obci velkou službu, a to když se ještě jako novoveský učitel rozhodným způsobem zasadil o postavení školy v budoucím působišti, které do té doby bylo „přiškoleno“ k dva kilometry vzdálené Železnici. Při stavbě vedl účetní záznamy a dohlížel na celkový chod stavby. A tak jistě nebylo náhodné, že se prvním zde vyučujícím učitelem stal právě Fučík. Plně si tento post zasloužil.

3. prosince 1886 se mu dostalo na novém místě slavnostního přivítání. Vyučování započaté hned druhý den bylo však ztíženo nedostatkem učebnic a rozličných školních pomůcek na straně jedné a na straně druhé velkým počtem žáků (68 dětí). Proto nezbylo mladému, ale již zkušenému pedagogovi, aby většinu potřebných věcí opatřil pomocí vlastní vynalézavosti a důvtipu.

Díky svému rozhledu a odborné erudici byl opakovaně zván, aby přednášel jak před laickou veřejností, tak i učitelským fórem z celého semilského hejtmanství. S touto činností začal ještě za pobytu v Nové Vsi, kdy již jako zdatný pedagog vystoupil na okresní učitelské konferenci v Semilech.

Z jeho mnoha přednášek s pedagogicko - výchovným podtextem připomeňme alespoň názvy některých z nich:

- „O prvopočátcích vyučování zeměpisu na školách obecných“ - „Školní řád pro rodiče“ - „Změna podrobných osnov z reálií pro školy jednotřídní“ - „Úprava učební látky“

Vzhledem ke svým schopnostem se postupně stal široce uznávaným duchovním vůdcem učitelstva celého okresu. Mnohokrát vystoupil jako delegát na organizačních schůzích ZÚS

22 v Praze. Stále častěji také publikoval na stránkách odborných učitelských časopisů a novin. Jednalo se především o následující tituly:

- „Česká škola“ - „Posel z Budče“ - „Učitelské noviny“

V roce 1886 byl agilní Fučík zvolen členem výboru „Učitelské jednoty „Komenský“ v Lomnici n. Pop.“ A později zastával i funkci předsedy v „Podpůrném spolku učitelů okresu semilského“, což pochopitelně znamenalo účast na dalších nesčíslných schůzích.

Přestože byl zaneprázdněn veřejnou činností, své povinnosti k bradlecké škole nezanedbával. Naopak. Postupně v rámci daných možností zveleboval zařízení budovy. Ing. Antonín Otmar v konceptu své přednášky o Fučíkovi nazvané „Muž práce“ o jeho školní činnosti doslovně píše: „Sedmatřicet let působil Josef J. Fučík na jednotřídce na nejobtížnějším typu národních škol, kde je nutno vyučovat a vychovávat najednou hned tři až čtyři oddělení. A Fučík byl vzorným učitelem a vychovatelem. Stačil na všechno: opravovat písanky, početníky, slohové úkoly, náčrtníky, půjčovat knihy ze školní i obecní knihovny, vést úřední agendu správce školy, kroniku, pečovat o kabinet a školní pomůcky, obdělávat školní zahradu a dbát o včelín.“ (18)

Fučík byl z rodu učitelů, na jaké se v budoucnu s láskou a vděčností vzpomíná. O tom, že si Fučík dokázal své svěřence získat přirozenou autoritou, svědčí řada dochovaných dopisů. V jednom z nich, datovaném 18. březnem 1899, bývalý žák Antonín Babák ze Železnice svému pedagogovi píše:

„Vážený pane učiteli!

Třeba od Vás vzdálen, nezapomínám přece nikdy na Vás, šlechetný Pane, a dnešním dnem Vám toho důkaz chci podati. On jest mi vítanou příležitostí, abych Vám mohl pověděti, že nyní, kde mohu potřebovati, čemu jsem se ve škole naučil vděčně uznávám, jak velikých díků Vám jsem povinován. Nuže přijměte je, zasloužilý Pane učiteli můj, jakož i přání, aby Vás

23 Bůh obmyslil vším blahem tohoto života a mně poskytnul příležitosti, Vám nejen slovy, ale i skutkem moci dokázati, že jsem Vaším vděčným žákem.

Antonín Babák.“(19)

Není pochyb o tom, že se jedná o zcela autentický, nelíčený projev vděčnosti za Fučíkovu výchovnou průpravu pro život. Se svým učitelem zůstali mnozí bývalí žáci v kontaktu také v pozdějších letech, dokonce i v dobách těžkých životních zkoušek během první světové války.

Přímo z fronty již jako vojáci v uniformách c. k. rakousko - uherské armády se chtěli alespoň formou dopisů s Fučíkem podělit o své vojenské strasti, hledali povzbuzení a slova útěchy. Za všechny jmenujme Fr. Blažka, Fr. Černého, J. Kaizlera, A. Grofa, J. Matouše, J. Luňáka, J. Slavíka a J. Plesara. Z výčtu je patrné, že se nejednalo o náhodný jev, ale že se mezi žactvem Fučík těšil všeobecné oblibě.

Na dopisy svých bývalých svěřenců Fučík písemně reagoval, jak dokládá dopis J. Matouše z 13. 10. 1914: „Milý pane učiteli! Děkuji Vám za pohled na mou rodnou ves. Drobnůstka taková potěší člověka v cizině … a oživí vzpomínky na mladá léta … na domov.“ (20) Každý z nás, kdo byl někdy na delší čas vytržen ze svého důvěrně známého prostředí, dokáže pochopit a ocenit, jaký význam a psychologický dopad může mít byť i krátká zpráva tohoto druhu pro vzdáleného adresáta.

Fučík byl i na dálku žádán o pomoc. V dopise Fr. Černého z 19. 8. 1914 můžeme číst: „ … prosím Vás, by jste byl mé rodině radou i skutkem nápomocen.“ (21) Alois Grof ve svém dopise z Prešova datovaném 23. 10. 1919, ve kterém prosí o laskavé napsání domovského listu, zase klade důraz na Fučíkovu spolehlivost: „ … obracím se k Vám …, protože si myslím, že asi p. starosta nebude mít takové věci u sebe a pak to od Vás je jistější … .“ (22)

Na Fučíka se neobraceli pouze bývalí žáci, ale v hojné míře i jejich rodiče nebo další příbuzní. Z tohoto typu dopisů jistě stojí za ocitování alespoň žádost faráře Petra Slavíka z Německé Brusnice, týkající se pomoci při výchově příbuzného, již výše uvedeného J. Slavíka: „Je sice Pepa velký jako chmelová tyčka, ale malý v ohledu společenském. Nebyl nikde mezi cizími lidmi, chodil jen 7 let ze Soběraze do Jičína a z J. do S. Račte laskavě

24 příležitostně opraviti chyby proti společenskému taktu, jen bez obalu. Notový takt sice zná, ale společenský sotva… .“ (23)

Fučíkovi svěřenci se v praktickém životě rozhodně neztratili a řada z nich dosáhla vysokého vzdělání. Jako příklad za všechny mohou posloužit dva absolventi lékařské fakulty „c. k. českého vysokého učení Karlo - Ferdinandského“ Josef Brož a Josef Knobloch.

Jaké úctě se milovaný pedagog těšil mezi svými žáky, svědčí i jeho vlastní slova v dopise adresovaném Josefu Crhovi z Nové Vsi, ve kterém svému příteli dojatě sděluje: „Vzpomínka bývalých žáků, kteří ještě po svých více než 32 letech hlásí se ke svému učiteli, tak mile se mne dotkla, že budu jí pamětliv po celý zbytek svého života.“ (24)

O kvalitě výuky lhoteckých žáků se měli možnost po řadu let osobně přesvědčit mnohé školní inspekce, které se o Fučíkových pedagogických metodách opakovaně vyjadřovaly pochvalně. Byl pevně přesvědčen o nutnosti a prospěšnosti pravidelné školní docházky pro všechny děti a svou vzornou učitelskou praxí i bohatou mimoškolní činností se mu dařilo ke stejné myšlence strhnout také většinu svých spoluobčanů.

Fučíkovým vzorem jistě byla také ovlivněna i jeho druhá manželka Anna, neboť vedle nemalých starostí s mnohačetnou rodinou se ještě dokázala soukromě připravit ke zkouškám a stala se tak posléze industriální učitelkou pro školy obecné a měšťanské. Je to jeden z mnoha příkladů, jak silný vzor dokáže podnítit své okolí k nadstandardním a obdivuhodným výkonům.

Také někteří z Fučíkových potomků se vydali v pedagogických šlépějích svých rodičů a pokračovali v rozvíjení jejich výchovných a vzdělávacích myšlenek. Stali se tak dalšími šiřiteli vědění a pokroku v podkrkonošských vískách. Tuto životní dráhu si vybral také syn Václav, do kterého rodiče vkládali velké naděje. Absolvent „Učitelského ústavu v Jičíně“ a zároveň nadaný hudebník však, bohužel, zemřel v mladém věku.

Na závěr této kapitoly bych si dovolit ocitovat Fučíkova krásná a výstižná slova, jimiž jako autor zakončil „Památník“ k oslavě 25letého trvání bradlecké školy. Svým způsobem se jedná o jeho pedagogické krédo adresované jak současníkům, tak i budoucím generacím:

25 „ … Škola vychovává a vyučuje všecky děti stejně, ať jsou z bohatších nebo chudších, těch nebo oněch rodičů: Jen nerozumná láska k dětem svádí někdy některé rodiče k nepříznivým úsudkům. Jen nerozvážný člověk v nepochopení a klamu boří, co škola postavila. Mějte vždycky na paměti, že co na školu platíte, jest skoro jediné, zač máte přímý prospěch ve vlastní obci, že to jest prospěch Vašich dětí, Vaší krve, Vaší naděje a podpory ve stáří. Nezapomeňte, že „nepřijde na zmar, co dáte dětem!“… .“ (25)

„Pan učitel“ Josef Jan Fučík odešel do výslužby na zasloužený odpočinek 1. června 1923 po čtyřiceti pěti letech své pedagogické práce.

26 V. Spolková činnost a veřejné aktivity

Neúnavný a činorodý Fučík se nespokojil s investováním energie i času pouze a jen do své učitelské profese. Intenzivně se také zapojil do veškerého společenského dění kolem sebe. Nejprve ve svém prvním učitelském působišti v Nové Vsi, dále v Bradlecké Lhotě a později i v rámci celého okresu. Postupně se stal osou, kolem níž se točil kulturní život obou obcí.

Výčet jeho činností je nekonečnou řadou společenských a kulturních aktivit. Po více jak jednom století se nabízí srovnání, které pro naši generaci a naše činy nevychází nejpříznivěji a dle mého soudu nesnese poměření. V současném věku pragmatismu, jenž je spíše nakloněn individuálnímu sobectví a touze po okamžitém zisku více než morálce a snaze o pozitivní přínos celému kolektivu, je dnes většina hodnot, bohužel, posunuta zcela jiným směrem. V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že Fučíkovo snažení naopak směřovalo cele k povznesení občanstva, k jeho vyšší vzdělanosti a každodennímu zkulturnění života. Fučík - osvícenec a „šlechtic ducha“ - bezesporu mírou vrchovatou projevil v praxi nevšední obětavost a snahu pomáhat svým bližním.

Již pouhý pokus o jistě neúplný výčet těchto jeho aktivit je ohromující a vydal by ne na jeden, ale několik lidských životů. Založil (nebo se významně podílel na vzniku):

- „Divadelní odbor „Čtenářský spolek v Nové Vsi u Lomnice v Jičínsku“ - „Sbor dobrovolných hasičů v Nové Vsi u Lomnice v Jičínsku“ - „Hospodářsko - divadelní spolek ve Lhotě Bradlecké“ (1896) - „Sbor dobrovolných hasičů v Bradlecké Lhotě“ (1894) - „Pěvecký sbor v Bradlecké Lhotě“ (1904) - „Čtenářsko - divadelní spolek Havlíček v Bradlecké Lhotě“ (1906) - „Kampeličku“ v Bradlecké Lhotě (zastával funkci předsedy dozorčí rady. V roce 1911 byl zvolen pokladníkem „Kampeličky“ a zůstal jím téměř dvacet let) - zorganizoval okresní účast na „Zemské jubilejní výstavě v Praze“ v roce 1891 a „Národopisné výstavě českoslovanské v Praze“ v roce 1895

27 Dále zastával funkci:

- jednatele „Osvětové komise“ - starosty „Tělocvičné jednoty „Sokol“ v Bradlecké Lhotě“ (1920) - předsedy družstva elektrárenského - člen „Rady starších církve Československé“ (1921)

Nezanedbatelná byla Fučíkova osvětová přednášková činnost po celém bývalém „Zastupitelském a soudním okrese Lomnickém nad Popelkou“ i okresech okolních. V desítkách těchto přednášek popularizoval oblastní dějiny a seznamoval obyvatele jednotlivých obcí s historií místa, kde žijí. Kromě tohoto typu přednášek absolvoval také sérii přednášek s nadregionálním zaměřením. Názvy některých z těchto přednášek například zněly:

- „Padesát let od zrušení roboty“ - „O národní jednotě severočeské“ - „O životě a zásluhách Fr. Palackého“ - „O Havlíčkovi“

Agilnímu Fučíkovi vyjádřilo dne 9. 12. 1929 Ministerstvo školství a národní osvěty své uznání (č. j. 65478/2 ý-v), a to za jeho „tělovýchovnou a vlastivědnou práci“.

Velkou jeho láskou se stalo divadlo, ať už provozované aktivně nejprve v Nové Vsi a později hlavně v Bradlecké Lhotě, tak i pasivně jako častý divák nebo po stránce organizační. Návštěvy divadelních stánků si nenechal ujít například ani při svých cestách do Prahy, kde dlouhé dny pátral v tamních archivech. Rozptýlení a oddech hledal večer v těchto „svatostáncích kultury“ plných zářících světel, které ho přitahovaly a zároveň fascinovaly vznosnou architekturou a rovněž kvalitním repertoárem. V dopise ze 7. srpna 1886 píše okouzlen touto atmosférou svým blízkým: „… večer byl jsem v Národním divadle. Dával se velký balet Flik - Flok. To člověk zůstane koukať, co se dá na divadle provésť! Tančily i žáby, raci, ryby, koně a všelijaké mořské potvory v moři. Škoda, že jsem neměl lepšího místa, abych vše viděl… .“ (26) Kromě „Zlaté kapličky“ navštívil několikrát také Vinohradské divadlo.

28 Fučík se aktivně zapojil i do činnosti Obecního úřadu v Bradlecké Lhotě, kde v rozmezí let 1887 až 1930 (s přestávkou mezi lety 1904 - 1908) vzorně vedl účty obce a její písemnou agendu. Všemožně se zasazoval o zvelebení Bradlecké Lhoty, kde našel téměř na půl století trvalý domov a kterou si i zamiloval.

V průběhu let organizoval a vedl stavbu mnoha veřejně prospěšných obecních staveb. Mimo jiné se to týkalo silnice k nedalekým Kyjům (1901) a ke lhotecké škole (1907), dále kaple (1901), mostu (1903), hřbitova (1907) a pomníku obětem první světové války (1926). Téměř na sklonku života v roce 1928 přivedl díky intenzivnímu jednání s úřady do svého působiště elektrický proud, čímž v tomto směru o mnoho let předběhla Bradlecká Lhota okolní obce.

Podobně jako řada jiných historiků se i J. J. Fučík angažoval v oblasti politiky; v jeho případě komunální. V roce 1909 byl navržen důvěrníkem místní organizace strany pro Bradleckou Lhotu s názvem „Česká strana pokroková“. V této souvislosti stojí za ocitování dopis s datem 12.8.1909 zaslaný Fučíkovi jičínskou redakcí „ Pokrokových listů“: „…Žádáme Vás tímto slušně, abyste nám laskavě sdělil úplné adresy těch známých mužů a žen Svého širšího i bližšího okolí, kteří jsou upřímní a opravdoví přátelé pokroku, ať jsou politicky jakéhokoliv odstínu, a jsou rozhodnými nepřáteli zpátečnictví a tedy stejně klerikalismu každého způsobu… .“ (27)

Z citovaného dopisu lze i vytušit Fučíkovu orientaci v otázce náboženského cítění. Těsně po narození se mu sice dostalo katolického křtu, ale po první světové válce konvertoval k nově vzniklé Církvi československé husitské. Svoji úlohu zde jistě sehrál Fučíkův vlastenecký pohled na národní dějiny, jeho humanistické pojímání světa a v neposlední řadě i bolestivé zkušenosti z právě prožitých válečných hrůz. Do víru tohoto celosvětového běsnění a destrukce hodnot všeho druhu bylo strženo okolo deseti milionů obětí. Na kategorii lidí jako byl Fučík , citlivého a tvůrčího intelektuála, měly tyto události zcela nepochybně zásadní vliv a nutně se musely odrazit v jeho novém vidění světa.

Až do své smrti se Fučík nezřekl veřejné angažovanosti, jež měla nesčíslně podob. Bez nároku na honorář se s velkým nasazením účastnil organizování množství rozličných kulturních podniků a vzpomínkových akcí všeho druhu. Do svých posledních dnů pravidelně navštěvoval schůze obecních spolků a neformálně se účastnil jejich jednání. Obecně a bez

29 nadsázky lze tedy konstatovat, že Fučíkův přínos a vklad ve prospěch široké veřejnosti byl bezpochyby nezištný a prost snahy o osobní zisk.

30 VI. Zaníceným kartografem a statistikem

Všestranně založeného Fučíka již v mladém věku zaujala také kartografie, vědní obor, který v druhé polovině devatenáctého století prodělal, podobně jako i jiné obory v tomto námi sledovaném období, bouřlivý rozvoj. Stala se do jisté míry módní záležitostí. Tehdejší vlastivědné práce různých autorů jsou doslova prošpikovány vedle mnoha typů srovnávacích tabulek i přehlednými mapkami všeho druhu.

Obecně řečeno byla to doba, kdy historikové začali klást velký důraz na úzké sepětí dějepisectví a geografie, což se nutně muselo odrazit v jejich pracích. Nejinak tomu bylo také u Fučíka.

Již ve svých třinácti letech se pokusil o poměrně zdařilou mapku lomnického okresu. Za vzor mu posloužil „Zeměpisný atlas methodický“ od dr. Tille. Pro Bradleckou Lhotu nakreslil dvě mapy vztahující se k letům 1683 a 1893, ze kterých je patrný vývoj příslušné obce v mnoha ukazatelích. Poté společně s kolegou Bracháčkem vypracoval mapku „Katastrální obce Kyje r. 1717“.

V době konání příprav k „Zemské jubilejní výstavě v Praze“ v roce 1891 a „Národopisné výstavě českoslovanské v Praze“ o čtyři roky později se k celospolečenským aktivitám nadšeně přihlásila také lomnická veřejnost.

Samozřejmě nemohl chybět ani Josef Jan Fučík, jenž se společně s řídícím učitelem a správcem nedávno zřízeného místního musea Josefem Petrákem vrhli s chutí do organizační práce a ujali se příprav. Byla vydána mapa „okresu Lomnického na Jičínsku“ (v měřítku 1:25 000 o rozměrech 75 x 90 cm) a návštěvníci těchto výstav měli možnost spatřit mimo jiné i další čtyřicet čtyři mapy a sedm statistických plánů se stejným podtextem a zaměřením - Lomnicko.

Autorem byla předkládána detailní analýza mnoha různých aspektů dané lokality. Většina těchto cenných výstavních exponátů s velkou vypovídací hodnotou se dochovala a dnes jsou uloženy v archivu Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou.

31 Je až s podivem, co vše Fučíka zajímalo a do jakých detailů zacházel. Údaje na těchto mapách a plánech se časově vztahují k období mezi lety 1717 až 1894 a témata jsou skutečně pestrá. Ať už se týkají národnostního a náboženského složení obyvatelstva, jeho stáří, poměru pohlaví, vzdělání, zdravotního stavu, množství sňatků a narozených dětí, procenta nemanželských dětí, školní docházky, výše a druhu daní, počtu lidí ve stavení nebo narozených a zemřelých v jednotlivých obcích.

V oblasti zemědělství a lesního hospodářství Fučík sledoval velikost ploch zahrad, luk, pastvin, polí a lesů, jejich druhy a složení, poměr půdy panské v poměru k půdě selské, dále konkrétně co a jaké množství plodin se na ní pěstovalo a dokonce i počty včelínů. Určitou kuriozitou jsou detailní počty hovězího a vepřového dobytka, koňů a koz ve sledované lokalitě.

Z pohledu statistika se jistě jedná o zajímavé a pozoruhodné srovnávací materiály, ale z hlediska historika jde o poněkud okrajovou záležitost, která tříštila Fučíkovy síly a nutně jej musela odvádět od jeho hlavního úsilí - sepsat dějiny Lomnicka. V nesmírně širokém okruhu zájmů, čehož jedním z dokladů jsou i jeho výše zmíněné analýzy všeho možného, se mohl skrývat nebezpečný zárodek budoucích problémů a také riziko, že ne vše z Fučíkových plánů se podaří zdárně dokončit. Viz jeho celoživotní úsilí zpracovat historii rodného kraje, jenž se stalo doslova bezbřehým a, bohužel, nedokončeným záměrem.

Na druhou stranu klademe-li si však otázku, co Fučíka vedlo k podchycení tak banálních položek, dospějeme k jeho až překvapivého zájmu o vše, co souvisí s životem prostých venkovanů, kterými byl celoživotně obklopen a s nimiž denně přicházel do styku. Jejich starosti byly i jeho starostmi; v tomto směru nebyl žádnou místní výjimkou a venkovské prostředí, ve kterém prožil podstatnou část života, ho muselo nutně ovlivnit a nasměrovat jeho zájem. Je otázkou jestli ku prospěchu jeho odborné pověsti historika či nikoli. Můžeme se pouze domýšlet, jak by se mohl Fučíkův osud v městském prostředí s úplně jinými inspiračními podněty a zdroji vyvíjet. Je možné, že zcela diametrálně odlišně. Faktem však zůstává, že si Fučík nikdy na svůj provinční úděl nestěžoval a své volby nijak zásadně nelitoval.

32 S odezněním pražských výstav Fučíkova kartografická činnost zdaleka nekončila. Další mapa a statistické údaje se objevují i v jeho ilustrovaném „Adresáři a krátkém popisu okresu Lomnického nad Pop.“ z roku 1903. Dále ještě následovala celá řada samostatných map:

- „Zastupitelský a soudní okres Lomnický nad Popelkou“ (jednobarevné zinkografie, 1:75 000, 25 x 34 cm.) - „Politický a školní okres semilský“. (Čtyřbarevná litografie, 1:100 000, 34 x 43 cm. vydaná r. 1909 pro školy a turisty.) - „Politický a školní okres semilský“. (Čtyřbarevná litografie, 1:25 000, 117 x 146 cm. vydaná r. 1912.)

O tom, že Fučíkovi nechyběl ani podnikatelský a obchodní duch, svědčí zvláště jedna z mnoha písemných výzev, datovaná 18. 10. 1910, kterou v tomto případě adresoval školám v okolí. Týká se výhodné nabídky map z jeho produkce.

Z pohledu ryze obchodního neabsentuje zde žádný z potřebných atributů oslovení klienta: prezentace, poukázání na výhodnou cenu, zmínka o doporučení ze strany autorit, návod, jak si objednat, a v závěru „hra na city kolegů“. Tato Fučíkova výzva je skutečně ukázkou mistrného zvládnutí systému účinné nabídky svého zboží potencionálnímu zákazníkovi. Kompletní text zní:

„Ctěná správo školy!

Loni rozeslal jsem na ukázku nové vydání mapy našeho školního okresu. Z mapy té vyčísti lze nejen poměry přírodní, ale dle značek a písma i statistické a politické poměry obcí, a poněvač mapa provedena je tiskem čtyřbarevným, jest přehledná a přitom lacinější než mapa jiná, jež těchto předností vůbec nemá. Z těch příčin doporučila c. k. okr. šk. rada v „Úř. L.“ 15/9 1910 č. 89 užívání mých map při vyučování zeměpisu. Vzhledem k úpravě jest prodejní cena mé mapy (30 k.) proti jiné mapě velmi nízká … Objednávky učiniti lze ….. a nejjistěji pošt. poukázkou … V naději, že dle hesla „Svůj k svému“ budete podporovati podnik kollegův , znamenám se s přátelským pozdravem

Jos. J. Fučík.“ (28)

33 Fučík ale na druhou stranu dokázal být také velkorysý a solidární. Na písemnou žádost samotného c. k. okresního hejtmana Böhma o sdělení, zda by nemohl zhotovit mapku Riegrovy turistické stezky, Fučík 17. 6. 1910 odpovídá: „Vydá - li mapku výbor Riegrovy turistické stezky svým nákladem a ve svůj prospěch, tedy zhotovím do 15. 7. - 20. 7. bezplatně.“ Poslední slovo v této větě Fučík dokonce zdůraznil podtržením. Avšak v následující větě ještě pisatel stroze dodal: „Pro náklad Glosův za 30 - 40 K.“ (29)

Z uvedeného vyplývá, že Fučíkovi přes jeho svízelnou ekonomickou situaci nešlo vždy jen a výhradně o bezprostřední okamžitý zisk, ale byl ochoten dobré věci pomoci. A z daleka se nejednalo pouze o tento konkrétní případ. O tom vypovídají rozličná písemná úřední potvrzení, která si Fučík pečlivě ukládal a nyní jsou součástí archivního fondu jeho pozůstalosti. Podporoval a opakovaně přispíval řadě spolků, nadacím, knihovnám atd. Byl v rámci svých skromných možností mecenášem mnohých.

Svojí kartografickou činností J. J. Fučík nesporně prospěl školám, úřadům a jednotlivcům v řadě míst celého Podkrkonoší, a to i v dlouhodobém horizontu. Dodnes zde v nejedné instituci jeho mapy visí, ať už z piety k velkému rodákovi nebo také díky své vysoké odborné kvalitě.

K nemalým kladům Fučíkových map lze též zařadit zachycení pomístných starých názvů různých samot, vyvýšenin, potoků atd., které se dnes již běžně nepoužívají. Bez tohoto zaznamenání by mnohým z nich hrozilo zapomnění. Vzpomeňme alespoň některých, které už dnešní populaci neříkají takřka nic (v originále psáno podle starých Pravidel českého pravopisu): „V koutě“, „Špitálská pole“, „Sopikov“, „Chocholka“, „Na hrobce“, „Na hřibech“, „U tří svatých“, „Šímovna“, „Kordovna“, „Farsko“, „Vrcha“, „V končinách“, „Na pískách“, „U šraňkového palouku“, „Přidánky“, „U ohrady“, „U jeřábu“, „Na proutku“, „U hrušek“, „Flusárna“, „U panských stodol“, „Na medýnku“, „Ve zdolci“, „ Na okrouhlí“, „Na bubnu“, „U spravedlnosti“. „Na horách“, „Pod horami“, „Na okrouhlici“, „Ve veselce“, „Vlčí doly“, „Na honech“, „Zádušní les“, „Dražka“, „Kozina“, „Chocholka“, „Ve chmelnici“, „Ve skalách“, „Na krejcárku“, „U žlábku“, „V mokřeninách“, „Ve struhách“, „Přivýšina“, „Liščí kotce“, „Na klepanci“, „Nad Hlubůčkem“, „Ve struhách“, „Dančovsko“, „U Černého moře“, „Německá rokle“, „Draha“, „Císařská hůra“, „Blaživka“, „Kamínky“, „Krakov“, „Kozinec“, „Kavkaz“, atd.

34 Za svoji dlouholetou záslužnou kartografickou práci se Fučíkovi dostalo několika ocenění. Jednak byla jeho činnost s obdivem a povděkem kvitována v mnoha časopisech, např. „Světozor“ a „Jičínský obzor“ a dále také autor obdržel i několik diplomů. Nyní jsou uloženy v depozitáři lomnického muzea nebo trvale vystaveny ve stálé expozici této instituce věnované památce a odkazu nejen vlastivědného pracovníka a historika, ale v neposlední řadě též i zaníceného kartografa Lomnicka.

35 VII. Práce na poli sběratelství a Fučíkův podíl na založení Městského musea v Lomnici u Jičína

Ve sbírkovém fondu Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou (původní název Městské museum v Lomnici u Jičína) se nachází skupina exponátů se stejným jmenovatelem. U některých přírůstkových karet v položce způsob nabytí figuruje jako dárce stejné jméno: Josef Jan Fučík. Muzeu svého rodného města, které Fučík prvnímu správci Josefu Petrákovi pomáhal na začátku devadesátých let devatenáctého století zakládat, věnoval v průběhu let desítky sbírkových exponátů. Ať už se jednalo o archeologické nálezy, malovaný nábytek, ukázky rustikálního užitého umění, mince, knihy, keramiku atd.

Většina archivních materiálů a korespondence dokládající začátky činnosti lomnického muzea se, bohužel, v průběhu let ztratila. Avšak i z toho mála, co se dochovalo, můžeme vysledovat čilou spolupráci Fučíka a jemu podobných nadšenců.

Již tři měsíce po oficiálním založení této instituce (30) píše 16. února 1892 Josef Petrák svému kolegovi:

„Milý příteli!

Pro sbírky naše zapůjčil p. Svoboda pěknou svoji skříň, kterou měl na výstavě. Všechno do ní srovnám a v neděli učiním přístupnou všemu obecenstvu. Odpustíte, že se hlásím o ony věci, které jste nám slíbil, a jichž prý máte asi celou kopu. Urovnání a vypsání dá mi trochu práce a proto prosím, abyste to laskavě již zítra poslal po hošich, rozumí se, dobře opatřeno, aby nic nemohlo se poškoditi a každou věc s průvodním listem: co je, odkud pochází, kdo daroval atd. Odpusťte, že spěchám: nerad bych, aby mi všechna práce zůstala na poslední dny.

Srdečně Vás zdraví Váš Josef Petrák.“ (31)

Dne 8. 12. 1894, v době bezprostředně předcházející „Národopisné výstavě v Lomnici u Jičína“, informuje dopisem Petrák Fučíka: „ … Já zde také upravuji předměty pro

36 národopisnou. Dostal jsem v tkalcovské(!) škole jednu místnost, kde jsem si sám vystavěl kolem do kola lešení; předměty poznamenám, očísluji, popíši atd..“ (32) O den dříve si stejný pisatel v dopise Fučíkovi posteskl: „ … Kdyby tak bylo jen ještě o ½ roku více času. Anebo ještě o 2 - 3 pracovníky více! Budeme velice velice nehotovi.“ (33)

V souvislosti s blížícím se přelomem století Fučík v roce 1899 inicioval rozsáhlé fotografování řady zajímavých objektů jak v samotném městě, tak i v okolních obcích. Zmínku o této jeho aktivitě nalezneme v dopise příteli a učiteli Karlu Fajfrovi, který tehdy působil ve vzdáleném Brně: „ … Pro městské museum v Lomnici, jednak jako originály pro novou historii Lom. okr., dali jsme fotografovati celý okres.“(34) Většina těchto mnohdy uměleckých snímků s nemalou vypovídací hodnotou, především v otázce urbanistického vývoje města, se dochovala a je dnes součástí archivu lomnického muzea.

Podobně pietně se zde uchovává i kniha historického místopisu prof. dr. J. Šimáka „Příběhy města Turnova“. Autor se o svém daru krátce zmiňuje v dopise Fučíkovi:“…Vydal jsem III. díl Příběhů. Místopis exempláře pro Vás a pro museum lomnické čekají na Vaši návštěvu… .“(35)

K Fučíkově práci na poli sběratelství musíme přičíst i jeho podíl na zachycení vzhledu nevratně mizejících památek. V souvislosti s vypuknutím první světové války a hrozící rekvizicí zvonů na Lomnicku pro účely válečné se na zodpovědného a spolehlivého Fučíka obrátil o pomoc sám prof. dr. Josef Šimák:

„Milý příteli,

píši Vám prosbu v zájmu také Vašeho okresu. Byl jsem včera v Libuni přehlížet matriky a také - ač mimo svůj úkol - podívat se na zvony. Pozapomněl jsem, jaké jsou, ač jsem si před lety nápisy opisoval; mám všecko v Praze. Podle seznamu rekvizičního mají býti odtud vzaty 3 zvony a jen jediný zachován z r. 1475. Ale z obětovaných je právě zvon z r. 1574 Brikcího z Cimperka z nejkrásnějších, a možná nejskvostnější na celém lomnickém okrese. Píši sice též baronu Aehrentalu, aby ho hleděl zachrániti, ale pochybuji. A p. farář, stěžoval si, že mu nikdo nechce ani nápisy opsati, když sám na zvonici nemůže; jak má býti tedy postaráno, aby aspoň památka ztraceného pokladu věrně byla uchována otiskem či odlitkem?

37 V první řadě bylo by to úkolem okresního musea. I prosím Vás, abyste se laskavě i při všech svých starostech staral i o tuto věc; třeba odlíti kusy obou pásů ornamentálních i 8 plaket jimiž zvon jest ozdoben. Snad se někdo z Lomnice nalezne, kdo by tento úkol slušně provedl. Pro všecko přikládám Vám ještě list pro ředitele jičínské reálky, abyste ho poslal, kdyby se Vám zdálo lépe - ač ani mnoho víry v ochotu tamní nemám. Ale čas kvapí … a líto mi, že se dosud - ač bylo času dost - jičínský konzervátor v Libuni ani neukázal.

Upřímný pozdrav

od dr. Šimáka.“(36)

Fučík 10. října téhož roku urguje tuto záležitost u Františka Černého, nástupce zakladatele místního musea:

„Vážený pane kollego!

sdělte mi laskavě, pořídil - li jste otisky nápisů a ozdob na zvonech v Libuni a popřípadě i jinde. Povedly se? Máte je ještě u sebe? Či v museu? Jsem dosud dlužen odpověď p. prof. Šimákovi; potřebuji nyní od něho jakousi zprávu a proto bych nerad bez odpovědi na jeho výzvu obracel se na něho s novou žádostí. V naději, že mně pokud možno podrobnou zprávu - možno - li ještě dnes po chlapcích - pošlete, děkuji Vám předem a jsem v přátelské úctě oddaný

Jos. Fučík.“(37)

Černý obratem Fučíkovi odpovídá: „ … Z Libuně mám sádrové odlitky a otisky nápisů, také od nás, ten týden pořídím z Nové Vsi a z Libštátu. Nevím jak se vypravím do Tatobit. Tam prý jsou zvony nové. Pozitivy odlitků pořídím až v zimě … Prosím Vás, zeptejte se při té příležitosti jestli dostal p. Šimák ode mne poslední dopis, ve kterém byl(a) vložena listina z našeho musea … S přáním plného zdraví

Váš Černý.“(38)

38 Citovaná korespondence je alespoň malou ukázkou spolupráce „otců - zakladatelů“ zdejšího muzea, kteří stáli u jeho nelehkého zrodu. O tom, že některým z nich Fučík pomáhal nejen odbornou radou, ale též pomocí v čistě praktických záležitostech nebo i v těžkých životních zkouškách, svědčí dopis prof. Jana Bendy, jenž desítky let v Lomnici působil jako pedagog a v roce 1899 muzeu věnoval část své cenné geologicko - paleontologické a mineralogicko - petrografické sbírky.

Katastrofální zásobovací situace v době, kdy válka byla v plném proudu, dohnala Bendu k sepsání dopisu, který je otřesnou výpovědí opuštěného a strádajícího člověka, drceného nepříznivými okolnostmi a lidskou lhostejností. Zároveň je však také dokladem toho, jakého morálního kreditu se Fučík mezi svými přáteli těšil:

„ Velectěný pane kollego!

Jest Vám snad známo, že jsem byl čtyřikráte za sebou postižen nemocí, která mě v mém stáří 62 let dosti sil vyčerpala, takže musím hleděti, abych si aspoň pořádnější stravu opatřil. Ale jak? Z apravisace nám dávají místo bílé mouky černou ječnou, kterou nesnesu, a tak, abych pomalu hladověl … prosím Vás snažně, buďte tak laskav a zamluvte neb opatřte mi trochu pšeničné mouky u Vás. Víte, že Vás málokdy prosbou obtěžuji, a kdyby(ch) měl z čeho dělati, abych se mohl aspoň najísti, jistě bych Vás prosbou neobtěžoval … když neměl jsem čím topit, jsa nemocen a nemoha se z lůžka hnouti, poslal jsem… aby mi aspoň 1 - 2 q uhlí půjčili … byli by mne nechali na radnici skoro zmrznout … Proto buďte té laskavosti a smilujte se Vy a něčím buďte mi nápomocen … Děkuji Vám srdečně za Vaši laskavost a informaci, znamenám se Vám v plné úctě a s přátelským pozdravem oddaný

Jan Benda ředitel.“(39)

Avšak od tohoto neradostného, ale výmluvného exkurzu do válečných poměrů, jaké panovaly nejen v Lomnici nad Popelkou, zpátky k Fučíkově sbírkotvorné činnosti. K bezesporu nejzajímavějším jeho předmětům, jež rozšířily sbírky lomnického muzea, se řadí archeologické nálezy z okolí. Například železná ostruha z hradu Bradlec (č. II. D 444 e/P-35), železný šíp kosočtverečného průřezu s tulejkou oválného tvaru z téhož místa (č. II. D 448 b/I- 48) nebo železná otka k očištění pluhu (č. II. D 449/I-59). Dále kamenný mlat (č. II. A 427/I-

39 25), nalezený po roce 1900 při kopání drenážní štoly v Bradlecké Lhotě v místech zvaných „U Krchůvku“. Jedná se o industrii kultury s nálevkovitými poháry z období pozdní doby kamenné.

Neméně zajímavá je i keramická nádoba z patnáctého století s radýlkovou výzdobou (I- 47). V osmdesátých letech dvacátého století provedla v rámci své závěrečné studentské restaurátorské práce slečna Alice Sůvová rekonstrukci této nádoby složené z dvaceti šesti zlomků doplněných sádrou. Předmět původně sloužil k uložení Pražských grošů z období vlády císaře Karla IV. (1316 - 1378).

Ukázky užitého lidového umění zastupuje mimo jiné například několik malovaných skříní a truhel podkrkonošského typu z první poloviny devatenáctého století a kovový zámek s letopočtem 1898 na mosazném plíšku s masivním uchycením (X - 64).

Josef Jan Fučík obohatil a spolupracoval i s řadou dalších muzeí a jiných institucí v širším okolí Lomnice nad Popelkou, například s Místním vlastivědným muzeem v Železnici či Regionálním muzeem a galerií v Jičíně.

Sběratelské geny svého otce a zájem o vlastivědu zdědil také jeden ze synů, a to Jan Fučík, jenž se především zajímal o výtvarné umění. Jeho sbírka obsahovala ucelenou kvalitní kolekci závěsných obrazů, grafiky a bibliofilií. Sám i bibliografické listy vydával. Na sklonku života po vzoru svého otce některé z těchto kulturních pokladů věnoval státním institucím, kde jsou trvale vystaveny nebo deponovány dodnes.

40 VIII. „Vlastivědný sborníček pro školu a dům – cenný pramen poznání minulosti Lomnicka

Josef Jan Fučík vydatně zúročil výsledky svého historického bádání až po roce 1918 - v období ovzduší nově vzniklé republiky. Inicioval a stál u zrodu periodika, jehož nezkrácený název zní „Lomnicko n. Pop. - vlastivědný sborník pro školu a dům“.

Nejednalo se o ojedinělý izolovaný počin, ale o obecnou celostátní tendenci. Obdobně zaměřené práce tehdy vycházely v mnoha dalších koutech Čech, například na Humpolecku, a to s názvem „Zálesí“, nebo na Hořicku, kde titul zněl „Pod Zvičinou“.

Fučíkovy lomnické „sborníčky“ vycházely v letech 1920 až 1925 vždy po deseti číslech v jednom ročníku. Na oblastní poměry dosáhl celkový počet vydaných sešitů úctyhodného počtu padesáti dvou kusů. První ročník „sborníčků“ se tiskl v poměrně vysokém nákladu tisíc pětiset kusů, u následujících ročníků se náklad ustálil na tisíc dvě stě kusech.

V těchto pěti ročnících bylo shromážděno nepřeberné množství informací z různých oborů, které Fučík čerpal v oblasti bývalého „Zastupitelského a soudního okresu Lomnického nad Popelkou“. Uveřejnil zde řadu svých článků, avšak dával prostor a poskytoval publikační možnosti i jiným. Záběr periodika byl široký; články se týkaly geografie, geologie, archeologie, historie, literatury, jazykozpytu, osvěty, ale i průmyslu či obchodu. Poměrně velký důraz byl kladen na lidová vyprávění.

Majitelem i vydavatelem „sborníčků“ se stala „Učitelská jednota „Komenský“ v Lomnici n. Pop.“, o tisk se starala místní tiskárna Eduarda Kosaře. Grafickou podobu obálek, které se u jednotlivých čísel barevně lišily a na vnitřní straně obsahovaly především reklamy místních podniků, navrhl a zpracoval prof. R. Pavlita.

Co vedlo J. J. Fučíka k založení časopisu, lze vystopovat v úvodním článku ze 16. září 1920. Autor byl veden snahou zaujmout především mládež, aby „ … vážila si památek po svých předcích a láskou přilnula k národu a rodné půdě … .“ (40) „Sborníček“ měl podle Fučíkových přestav sloužit i jako základ k jeho chystanému rozsáhlému celoživotnímu dílu „Popis a dějiny okresu Lomnického nad Popelkou“.

41 Záměrem a cílem, jak sám autor přiznával, bylo „ …abychom jeho prostřednictvím zájem obyvatelstva k dobré věci vzbudili a … mohli připraviti dílo … co nejúplnější … . Ačkoliv jsem v minulých letech snesl mnoho, aby život náš a našich předků, jejich snahy, práce, příhody, radosti a žaly, jejich sídla, obyčeje, oděv, strava atd. byly popsány a zobrazeny, přece zbývá ještě sebrati, doplniti a zapsati mnohé, dokud jsou živi starší pamětníci … .“ (41)

Fučík také na stránkách periodiky neváhal radit čtenářům, jak postupovat při náhodných nálezech archeologických památek: „ … Kopá - li se kde v zemi, je potřebno, aby práce konala se opatrně a vyskytne - li se něco zvláštního, aby se to hned oznámilo u obecního úřadu a další odkopávka se konala se řízením a pod dohledem znalce. Mnoho vzácných památek bylo někdy zničeno, že neopatrným kopáním se rozbily nebo nepovšimnuty zůstaly v zemi … někdy zašantročeny do ciziny na škodu domácí historie … Zkoumáním těchto nálezů zabývá se věda zvaná archeologie a učenci (archeologové) … .“ (42)

Tento Fučíkův praktický návod jak postupovat přinesl záhy své ovoce. Svědčí o tom bohatá archeologická sbírka Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou, často obohacovaná náhodnými nálezy laiků z řad široké veřejnosti, kteří reagovali na jeho výzvu. Fučík také čtenáře informoval o velikosti této kolekce: „…V městském museu v Lomnici jsou dva nožíky z pazourků, dvě vrtané sekyrky a tři mlaty, čtyři kusy popelnic, něco málo bronzových a železných nástrojů… .“(43)

Kromě šéfredaktora „sborníčku“, kterým byl již zmíněný Fučík, tvořili další členy redakční rady vesměs místní učitelé. Korektury měl na starosti František Večerník, za administrativní práci odpovídal Antonín Polák a posledním z trojlístku hlavních spolupracovníků šéfredaktora byl Josef Vlček, který zabezpečoval pravidelný dohled v tiskárně. Rozesílání objednaných sešitů leželo na bedrech učitelů Marie Jandové a Čeňka Korbeláře.

Vedle členů redakční rady svými články přispívala celá řada dopisovatelů, mezi nimiž vynikli především vlastivědný pracovník Josef Tichánek (mimochodem příbuzný známé filmové a divadelní herečky Věry Tichánkové), správce místního musea Josef Petrák, geolog prof. Jan Benda (1855 - 1919), vlastenecký kněz A. B. Máka (1867 - 1929) či učitel Antonín Kosina. Na pomyslném žebříčku nejplodnějších dopisovatelů byl však iniciátor celého

42 podniku - Fučík. S jeho šedesáti sedmi zasvěcenými příspěvky s regionální tematikou mu náleželo bezkonkurenční prvenství.

Není jistě bez zajímavosti, že v době, kdy se rodila a ne zcela bez problémů prosazovala a přijímala emancipace, jak v životě, tak i na stránkách populárně - odborných časopisů, dali tvůrci „sborníčků“ prostor také mnohým kolegyním. K nejpilnějším spolupracovnicím se řadily především Marie Jandová, Lidmila Bláhová a Josefina Šotolová. I když celkový výčet žen - dopisovatelek - by byl poměrně skromný, přece jenom nabourával do jisté míry tehdy vžitý mýtus, že vlastivědná činnost je téměř výhradně doménou mužů. Tím měl „sborníček“ vedle vlastivědné hodnoty nesporně i velký význam kulturně - společenský.

Faktograficky nejucelenější a detailně propracované jsou Fučíkovy statě pojednávající o vzniku a vývoji obcí na Lomnicku. Články popisují nejen historii obcí, sahající mnohdy hluboko do středověku, ale čtenáři z nich získali i solidní přehled o tom, čím se obyvatelstvo obcí zaměstnávalo či vyživovalo, které rodiny v dané době žily v jednotlivých usedlostech, jaké spolky v obci působily apod.

Pozornost byla věnována také významným rodákům a zasloužilým občanům regionu. Ve „sborníčcích“ tak najdeme například životopisy Františka Cyrila Kampelíka (1805 - 1872), iniciátora vzniku svépomocných pokladen, MUDr. Vítězslava Chlumského (1876 - 1943), zakladatele československé ortopedie, PhDr. Josefa Chlumského (1871 - 1939), zakladatele československé experimentální fonetiky, spisovatele Jana Vávry Lomnického (1792 - 1866), básníka Bernarda Guldenera (1836 - 1877) a dalších.

Na stránkách časopisů se také objevily životopisy některých lomnických továrníků, tvůrců slavné průmyslové tradice města Lomnice nad Popelkou, jednoho z industriálních center Podkrkonoší. Šlo o Ignáce Hornycha, majitele továrny na technické textilní potřeby, dále Vincenta Mastného, který vlastnil mechanickou tkalcovnu , či Josefa Jínu, výrobce světoznámých lomnických sucharů.

Zvláštní a rozsahem největší kapitolu tvoří články o lidových zvycích a obyčejích. Vesměs jde o autentické vzpomínky pamětníků z druhé poloviny devatenáctého století, mnohdy i starší. Už názvy článků jsou výstižné a hovoří o jejich nemalé etnografické hodnotě: „Štědrovečerní stůl na Libuňsku v roce 1892“, „Jak brali na vojnu“, „Lidový kroj na

43 Lomnicku“, „Nápisy na lomenicích“, „ Smolařství ve Stružinci“, „Jak naši předkové tancovali“, „Svatby v Rudolfovicích“, „Konec masopustu ve Lhotě“, „Pověsti z Tatobit“, „Stavění májek v Tuhani“, „Doba postní a velikonoční“, „Přástky v Kotelsku“, „Kamenné kříže“, „Odkud vznikla pomístná jména na Lomnicku“ atd.

Některé články se také věnují sběratelské činnosti v oblasti slovesného odkazu předků. To se týká především vánočních koled, dětských říkadel, vojenských písní, popěvků podkrkonošských tkalců a v neposlední řadě i písní kramářských.

Fučíkův zájem o problematiku výzkumu vlastních jmen se také projevil i v otázkách dotazníků, které byly publikovány na stránkách obálek jednotlivých čísel „sborníčku“. Redakce například zjišťovala: „Jaké jsou všecky místní názvy - i obyčejnější (rozumí se v lidovém podání) kopců, údolí, roklí, potoků, rybníků, bažin, polí, luk, lesů, strání - možno-li s udáním parcelního čísla (dle katastrální mapy).“

Přes velké nasazení obětavého a nesmírně pracovitého Josefa Jana Fučíka a několika málo dalších dopisovatelů se stávalo vydávání „sborníčku“ stále složitější. Po pěti letech se už také u některých přispěvovatelů začala objevovat únava a frekvence jejich příspěvků klesala. Další z příčin problémů je možné hledat v přecenění možnosti získat dostatečný počet odběratelů; v úvahu je totiž nutné vzít malý dopad v poměrně nevelkém regionu, nacházejícím se navíc v nepříliš bohaté oblasti Podkrkonoší.

Fučík se ale nevzdává a burcuje své okolí. Obrací se na řadu míst, kde hledá porozumění a nutnou podporu. V tištěné výzvě z 1. června 1925 adresované různým institucím a kulturním spolkům se snaží oslovit a přesvědčit „přátele vlastivědy a místních dějin“. Mezi řádky textu můžeme ale vycítit jeho roztrpčení a výčitky vůči netečnému prostředí: „ … Mohl - li jsem já z lásky k dobrém věci obětovati mnoho vlastních peněz na sebrání látky a i další práci chci vykonati bezplatně, mohu snad těšiti se nadějí, že … několik zástupců organizací ochotně … svou pomoc spolehlivě nám nejen přislíbí, ale také vykoná … Kdyby neprojevil se dostatečný zájem o chystané dílo, musel bych od další práce upustiti. Přijďte tedy všichni, kdo milujete své rodiště, své působiště, svůj domov a chcete, aby paměti jejich zachovaly se nám i potomkům.“ (44)

44 Svízelnou situaci plně vystihuje reakce jednoho z hlavních dopisovatelů Josefa Petráka, který s neskrývanou hořkostí a zklamáním z vývoje situace přeje šéfredaktorovi: „ … mnoho, mnoho síly k probíjení se trnitou cestou veřejné práce.“ Ve svém dopise Fučíkovi z 1. listopadu 1924 mimo jiné píše: „Milý! Ty Vaše lamentace o sborníčku chápu. A řekněme si upřímně, jsme my dva skoro jediní, kteří „Sb.“ zásobujeme. Ale člověk se vyčerpá, látky začne se nedostávat … proto nebylo-li by třeba uvést jej pomalu na jinou cestu … Snad bychom pak našli více čtenářů a odběratelů … pak by „Sb.“ musel se zvát „poučným a záb.“, místo „vlastivědným“ … .“ (45)

Fučík však rozhodně neměl v úmyslu měnit obsah a smysl „sborníčku“ a tím snižovat již vysoce položenou laťku a nemalou úroveň. A tak dobře míněnou radu svého kolegy Petráka nepřijal. Z toho důvodu oznamuje v červnu 1925 na zasedání přestavitelů kulturního života Semilska v divadelním sále u Podlipných v Lomnici nad Popelkou záměr nejen svůj, ale i jednoty „Komenský“ „na čas přerušit“ vydávání „sborníčku“.

Mělo se tak stát po dobu, kdy budou vycházet sešity „Popis a dějiny okresu Lomnického nad Popelkou“. Posledním článkem s datem 13. června 1925 děkuje všem, kdo ho v jeho úsilí podporovali. Ke škodě místní vlastivědné a osvětové činnosti však k obnově „sborníčku“ už nikdy nedošlo…

S odstupem času při posuzování přínosu Fučíkova periodika musíme jednoznačně dospět k názoru, že jeho vydávání znamenalo velký a z mnoha hledisek dnes ne plně doceněný počin. „Sborníček“ se stal nevyčerpatelným zdrojem informací a pro mnohé místní badatele i hlavním pramenem poznání minulosti Lomnicka.

Jistého uznání a určité morální satisfakce se zasloužilému vlastivědnému pracovníkovi dostalo i ze strany tehdejšího ředitele Národního musea v Praze, historika dr. Čeňka Zíbrta, jenž 19. října 1923 Fučíkovi píše:

„Vážený pane!

Dobře se na Vás pamatuju. Prosím Vás, posílejte knihovně Národního musea Váš Sborník „Lomnicko“ o němž 1. čís. obnoveného „Českého Lidu“ uveřejnili pochvalný referát …

45

V upřímné úctě oddaný Čeněk Zíbrt. ředitel.“ (46)

Ze strany Fučíka nešlo o první dary svých prací této instituci. Jak vyplývá z protokolu č. 243 Musea Království českého (původní název dnešního Národního muzea), sděluje dopisem jednatel dr. Alfréd Slavík Fučíkovi dne 12.2.1903: „…Vítaný příspěvek tento byl řádně přijat a do knihy přírůstků zapsán, což tímto listem stvrzuji a šlechetnému dárci uctivé díky se vyslovují… .“ (47) Jednalo se o Fučíkův „Adresář a krátký popis okresu Lomnického nad Pop.“ s podtitulem „Průvodce turistům v okolí Lomnickém, vydaný v roce 1903 nákladem Boh. Jodasa v Lomnici nad Popelkou a tiskem parostrojní knihtiskárny Bedřicha Outraty v Jičíně“.

Hold práci Fučíka a jeho kolegů složil i další známý historik J. V. Šimák, profesor Karlovy univerzity, který o „sborníčku“ napsal: „ … Váš sborníček plní dokonale vytčenou svoji úlohu při své skromnosti. Myslím, že jste dobře rozřešili otázku ne právě snadnou, co do takového dílka náleží a co nenáleží … Uklízí omyly, přináší nové poznatky z nejširší půdy … Tu ukládáte na bohaté úroky.“ (48)

Z těchto „bohatých úroků“ dnes těží jak laická veřejnost, tak mnohdy i odborně zdatní badatelé, kteří odkazu Josefa Jana Fučíka a kolektivu jeho spolupracovníků v hojné míře využívají.

46 IX. „Popis a dějiny okresu Lomnického nad Popelkou“ – celoživotní dílo Josefa Jana Fučíka

Bezesporu nejvýznamnějším, ale pouze jenom zčásti uskutečněným počinem historika Fučíka byla jeho snaha sepsat a postupně po etapách formou sešitků vydat své celoživotní dílo nazvané „Popis a dějiny okresu Lomnického nad Popelkou“. Bohužel i jeho stihl osud mnoha jiných kolegů historiků, kteří již nestačili realizovat všechny své velkorysé záměry a úspěšně dokončit slibně započaté dílo.

O Fučíkových smělých plánech v této oblasti mimo jiné obšírně informuje na stránkách „Kroniky obce Košovské“ v roce 1925 kolega J. Hlaváč: „ Pan Josef Fučík, správce školy ve Lhotě Bradlecké, redaktor zmíněného Sborníčku, míní vydávati dějiny našeho okresu (a co s tím je spojeno - k.p. zeměpis, geologie, rostlinopis a pod.), kteroužto ohromnou práci (as ku 100 sešitů) chce vykonávati zdarma! Látku k tomuto cíli sbírá po celou dobu učitelování - ovšem že v prázdných chvílích - hlavně o prázdninách a nyní hlavně, neboť jest ve výslužbě.“ (49)

Jedním dechem však kronikář - poučen problémy kolem vydávání předcházejících „sborníčků“ - skepticky dodává: „Krásný to ideál, jen jest-li se uskuteční. Nemožnost toho není v jeho osobě, ale v tom, že málo se schází odběratelů. Zatím účelem byla svolána schůze v Lomnici (v hostinci p. Podlipného a sice o prázdninách minulých). K této schůzi byli pozvání jednotlivci, spolky, učitelové a vůbec každý, o kom se dalo mysliti, že o tuto věc má zájmy. Bylo slibováno velmi štědře. Ale když po okrese zmíněném byly zasílány přihlašující se listiny - a učitelé hlavně o tuto věc se měli zajímati - ukázal se výsledek velmi chatrný. Z celého okresu se sešlo asi 140 odběratelů. Z některých obcí as 1 - 2 odběratelé, nebo dokonce žádný. Košov přece není žádná velká obec, ani není nějak zvlášť populární to obec, ale sešlo se tu odběratelů 22. Kdyby poměrně jinde taková účast a taková snaha byla, mohlo se s vydáváním okresu našeho již začíti. Byla by to přece velká hanba, kdyby na toto vydávání historie našeho okresu vůbec nedošlo. Malá a chabá agitace u této velmi užitečné práce. Snad by mohli jinde též (se) činiti, co se učinilo na Košově. Vždyť jest to tak milá práce - buditi náladu mezi občanstvem pro tuto krásnou věc. Vždyť je to prvá pomůcka k vyučování zeměpisu, dějepisu, geologii a pod. Jako pro Čecha vůbec má význam kniha

47 „Dějiny národu českého“, tak pro zdejší lid má míti rovnocenný význam kniha „Historie okresu Lomnického.“ (50)

Závěr Hlaváčovy zprávy z citované kroniky přece jenom vyznívá poněkud optimističtěji: „Těšme se blahou nadějí, že vše bude překonáno a s vydáváním co nejdříve bude započato. „Špatné začátky - dobré dokonání.“ (51)

Fučíkova široce pojatá práce měla mapovat všechny obce v dané oblasti. Látku k takto rozsáhlému projektu začal autor sbírat již od roku 1878 a k samotnému vydání přikročil až v roce 1927 - na sklonku života, tři roky před svou předčasnou smrtí. Zde se projevila téměř bezbřehá šíře jeho záběru, příslovečné puntičkářství, můžeme říci až perfekcionalismus související také s úpornou snahou vytěžit maximum historické látky.

Léta ohraničená těmito daty byla vyplněna mnoholetým usilovným bádáním, ať už se to týkalo zápisů obecních a farních nebo soudních či školních kronik v širším okolí Lomnice n. P. a také v archivech pražských, vídeňských a řadě dalších. Jako vzor Fučíkovi posloužila díla známých historiků V. V. Tomka (1818 - 1905) „Základy starého místopisu pražského“ a třetí díl historického místopisu Prof. Dr. J. Šimáka „Příběhy města Turnova nad Jizerou“.

Práci Fučík rozvrhl do čtyř celků s tímto obsahem:

I. díl (asi 8 sešitů) měl zahrnovat popis „Zastupitelského a soudního okresu Lomnického nad Popelkou“, a to po stránce geografické, přírodopisné, etnografické, samosprávy atd. Měl také podrobně zkoumat a popisovat vývoj a stav zaměstnání zdejšího obyvatelstva.

II. díl (asi 8 sešitů) - dějiny celého okresu, dějiny církevní, válečné, poddanské atd., dějiny lomnického panství a samotného města Lomnice n. P.

III. díl (asi 8 sešitů) - dějiny ostatních obcí lomnického panství, dále i některých sousedních panství - kumburského, hruboskalského, miličevského, radim - peckovského a obcí dle těchto panství.

48 IV. díl (8 svazků, asi 52 sešitů) měl obsahovat „Historický místopis města Lomnice nad Popelkou“ a všech obcí bývalého „Zastupitelského a soudního okresu Lomnického nad Popelkou“:

1. svazek: Lomnice město, Dolení a Stará Lomnice (asi 11 sešitů) 2 . svazek: Želechy, Stružinec, Nové Dvory, Tuhaň, Žlábek (asi 7 sešitů) 3. svazek: Bítouchov, Kotelsko, Rváčov, Košov, Chlum (asi 4 sešity) 4. svazek: Nová Ves nad Popelkou (asi 5 sešitů) 5. svazek: Bělá, Libštát, Košťálov, Syřenov (asi 10 sešitů) 6. svazek: Holenice, Jívany, Kněžnice, Libuň (asi 6 sešitů) 7. svazek: Veselá, Tatobity, Žernov (asi 7 sešitů) 8. svazek: Cidlina, Lhota Bradlecká, Kyje, Ploužnice, Žďár u Kumburku, Oujezdce, atd. (asi 6 sešitů).

Z tohoto ambiciózního programu se podařilo v rozmezí let 1927 až 1930 vydat pouze nevelkou část, a to:

a) ze IV. dílu svazek 1 - „Historický místopis města Lomnice nad Popelkou“ (11 sešitů, 327 stran, 101 vyobrazení, 1 plán města za původní cenu 22 Kč).

b) ze IV. dílu svazek 5 - „Historický místopis Nové Vsi n. Pop.“ (5 sešitů, 166 stran, 30 vyobrazení, 7 plánů obcí za původní cenu 11 Kč).

c) ze IV. dílu svazek 8 - Historický místopis obcí Březka, Cidlina, Doubravice,Pekloves, Bradlecká Lhota, Kyje, Ploužnice, Žďár u Kumburku, Oujezdce, Syřenov (6 sešitů, 196 stran, 52 vyobrazení, 7 plánů obcí za původní cenu 13 Kč).

Další vydávání přerušila náhlá smrt Josefa Jana Fučíka dne 13. června 1930. Bohužel se ani tehdy, ani v budoucnu nenašel nikdo, kdo by se organizačně náročné činnosti okolo dalšího vydávání ujal a v této nelehké práci pokračoval. A tak zamýšlený rozsáhlý projekt zůstal pouze ne zcela zpracovaným torzem.

Ostatní nevydané materiály jsou uloženy od sedmdesátých let dvacátého století tak, jak si přáli potomci J. J. Fučíka, v archivu Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou, a to

49 v původních černých lepenkových krabicích o rozměrech 18, 5 x 23 cm, opatřených na přední straně štítkem se jménem dané obce nebo popisované problematiky. Kupříkladu:

Urbář - Lomn. (incký), Kumburk. (ský), Archiv Harrach. (ovský), Kumburk, Purkrecht. (ní) kn. (iha) Lomnice.

Nebo další typ textu:

XXV.Žďár – XXVI. Želechy Br. (yndov)

Fučík při vydávání své práce dal na radu zkušeného kolegy prof. dr. J. V. Šimáka, aby: „ … začal místopisem, ježto pro dějiny se spíše nalezne náklad dodatečně nežli pro suchá data … .“ (52)

Sešity „Historického místopisu města Lomnice nad Popelkou“ a následně další místopisy okolních obcí začaly vycházet v roce 1927, a to podobně jako v případě „sborníčků“ podporou „Okresní správní komise“ a j. korporací a péčí „Učitelské jednoty „Komenský“ v Lomnici n. Pop.“ Tiskl je grafický závod Eduarda Kosaře v témže městě.

Podklady do tisku nosil z pět kilometrů vzdálené Bradlecké Lhoty Fučíkův bývalý žák p.Charousek, který jako strojní zámečník chodil pěšky každý den do práce u firmy Josef Horák v Lomnici n.P. Zpět pak přinášel kartáčové otisky ke korektuře. Fučík je po nocích opravoval a někdy hned druhý den ráno posílal stejnou cestou opět do tiskárny.

Titulní stránky jednotlivých sešitů jsou z důvodu rozlišení různobarevné a na jejich rubu se nacházejí upoutávky těch firem, jež finančně podpořily vydání díla. Všechny mapky kreslil podle úředních katastrálních map a poznámkami doplnil sám Fučík. Většinu fotografií dodali prof. R. Pavlita, Fr. Sýkora, St. Morávek, K. Hlaváček, J. Kosina, Al. Jirouš a M. Matoušek. Kresby opatřil Bohumil Raim.

50 Místopisy autor „na důkaz vděčnosti připisuje“ památce dvěma osobám, jimž se cítil být zavázán: „Vítu Slavíkovi, svému býv. vzornému poručníkovi a Janu Raimovi, znalci a příznivci místních dějin, měšťanům lomnickým.“ Tak zní plné věnování.

Obsáhlý „Historický místopis města Lomnice n. Pop.“ Je rozdělen na tyto kapitoly:

- Úvod - Historický místopis města Lomnice n. P. - Ostatní staré grunty v Lomnici a Dol. Lomnici - Historický místopis Dolení Lomnice - Historický místopis Račan a Malé Strany - Historický místopis Staré Lomnice - Abecední seznam držitelů usedlostí

a) Lomnice b) neurčených usedlostí Lomnice a Dolení Lomnice c) Dolení Lomnice d) Račan a Malé Strany e) neurčených usedlostí Staré Lomnice f) Staré Lomnice

V úvodu autor čtenářům přibližuje, jaké pohnutky jej vedly k sepsání jeho práce, a seznamuje čtenáře s různými průvodními těžkostmi, které ho provázely při zjišťování sledovaných faktů. Například v souvislosti s číslováním domů při vyhledávání jednotlivých majitelů usedlostí. Až roku 1770 bylo totiž nařízeno dvorním dekretem opatřit všechny domy v celé monarchii popisnými čísly, která se však v mnoha případech časem změnila. Do dob Fučíkových došlo k pěti přečíslováním Lomnice n. P. vynuceným stálým rozšiřováním města. Často byla i pomíšena čísla popisovaných domů z různých částí obce.

Nejstarší zápisy o Lomnici n. P. pocházejí z purkrechtní knihy z r. 1583, u některých obcí však mnohem později. Z třicetileté války chybějí zápisy ze všech obcí, mnohé jiné shořely při některých četných požárech města nebo jednotlivé listy byly nečitelné, poškozené a zpřeházené. Se všemi těmito a mnoha dalšími překážkami se musel Fučík vypořádat.

51 Kapitola „Historický místopis města Lomnice n. Pop.“ je rozčleněna ještě na podkapitoly „ Vodstvo“ (podrobný popis všech říček, potoků a rybníků okolí města), dále „Vyvýšeniny“ (podrobný popis větších vrchů v téže oblasti).

Avšak podle mého soudu nejvíce cennou podkapitolou jsou „Pomístná jména“ a „Jména domů a statků“, zachycující již tehdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století téměř zapomenuté pomístné názvy, které by bez písemného zaznamenání Josefa Jana Fučíka nenávratně zapadly a vytratily se z povědomí místního obyvatelstva. A tak díky autorovým zápisům dnes víme, jak naši předci před mnohými staletími pojmenovali některé lesy, cesty, odlehlá a osamocená místa nebo jak se dědila jména stavení z jedné rodiny na další.

Nejobšírnější část je věnována „Historii všech domů v Lomnici n. P.“, kde je vedle starého a nového číslování jednotlivých objektů města uvedena i posloupnost všech majitelů, v některých případech již od konce šestnáctého století až po dvacátá léta dvacátého století. Zapsány jsou také výše cenových převodů nemovitostí, případně domovní inventář nebo tzv. vymíněná břemena, zavazující následujícího majitele k určitým předem dohodnutým úlevám, zaopatřením či jiným úkonům.

Podobně jako v případě „Historického místopisu města Lomnice n. Pop.“ postupoval autor také u dalších shora vyjmenovaných okolních obcí bývalého „Zastupitelského a soudního okresu Lomnického nad Popelkou“, které měly to štěstí, že je Fučík stačil připravit k vydání. Rukopisné materiály týkající se všech obcí včetně i nevydaných tiskem jsou uloženy v archivu místního městského muzea a galerie. Čas od času je tento fond využíván pro badatelské účely, jelikož se jedná o bezednou studnici faktů při studiu minulosti našeho kraje. Zvláště je vyhledáván zájemci o sestavování genealogie svých i dalších rodů nebo zjišťování posloupnosti majitelů různých objektů či jejich historie.

I přes svoji torzovitost zůstává hlavní Fučíkovo dílo - „Popis a dějiny okresu Lomnického nad Popelkou“ - zatím nepřekonaným pokusem o komplexní zpracování a sondu do minulosti této části severovýchodních Čech.

52 X. Historikem rodného kraje a jeho pracovní postupy

Obraz české historiografie by nebyl zdaleka úplný bez rozsáhlé tvorby regionálních historiků. Přestože ve většině případů postrádali vyššího odborného vzdělání a potřebnou erudici, svojí pílí a nasazením mnohdy dosáhli pozoruhodných výsledků.

Celospolečenské změny na přelomu devatenáctého a dvacátého století vyústily v nutnost obracet se i k širší neodborné veřejnosti a právě na tomto poli měli oblastní historici nezastupitelnou roli a vykonali nemalou, často až buditelskou práci. Především k této části populace směřovala jejich rostoucí produkce, čerpající z dějin místních i krajových. Živý zájem o tuto oblast také dokumentoval vzestup veřejného a kulturního života ve všech územních celcích země a společenských skupinách.

V námi sledovaném období se dějepisectví ocitlo do určité míry v krizi. Východiskem se jevila nová koncepce moderně pojatého historického bádání, vycházející z přesvědčení, že studium této vědy je nutné rozšířit o nové aspekty z různých jiných oborů, které se vzájemně doplňují. Či přesunout svůj zájem z oblasti výhradně politických dějin i do sfér týkajících se společenských, hospodářských a kulturních otázek dané doby.

Jinými slovy, právě u těchto historiků - amatérů - můžeme ve zvýšené míře vystopovat zárodky snah postihnout i život obyčejných lidí, a to v průběhu celých staletí. Tedy použijeme-li moderní terminologie, jde zde i o určitý pohled na historii zdola. V tomto ohledu Fučík o desítky let předběhl dobu, viz jeho nepřeberné množství různých srovnávacích tabulek a grafů, jimiž například sledoval demografický vývoj dané lokality, náboženské poměry; všímal si i materiálních a duchovních stránek života prostého venkovského lidu.

Konkrétně Fučík byl modelovou ukázkou tohoto typu badatele. Ať už co se týká sociálního původu, vzdělání nebo zaměření se na dané téma. Byl absolventem „pouze“ učitelského ústavu a učitelství zůstal oddán celý život, podobně jako dějinám rodného, byť málo významného kraje.

Přes všechny tyto „nedostatky“ můžeme Fučíkovy metodické postupy směle považovat za odborné. Nechybělo mu interdisciplinární myšlení - byl si vědom, že ani lokální historik,

53 pokud chce pracovat kvalitně, nesmí se vyhýbat využívání a kloubení různých metod, např. archeologů, paleografů, právních historiků atd.

Alfou a omegou jeho činnosti jako historika byla práce s prameny, ze kterých striktně vycházel, a pokud je neměl k dispozici, nezakrýval jejich absenci ve svých pracích různými fabulacemi a neudržitelnými konstrukcemi. Fakta od dohadů důsledně odděloval jako „zrno od plev“, jelikož profesní poctivost mu byla nadevše. Své poznatky se Fučík snažil kriticky ověřit, což v jeho případě znamenalo nejen využívání místních písemných zdrojů v okolí, ale i nekonečné cesty za prameny do vzdálených archivů.

V dnešním přetechnizovaném světě rychlých dopravních spojů a kopírovací techniky nedokážeme podobné výkony ani dostatečně ocenit. Například pozemkové knihy, které opsal, se dají počítat na desítky, návštěvy archivů na stovky a hodiny věnované bádání na tisíce. O tom všem si vedl pečlivé záznamy, jež si dnešní badatel může přečíst na deskách jeho rukopisů. Mnohé, především církevní zápisy a listiny, byly tehdy běžně psány latinsky. Určitou zvláštností je, že Fučík na počátku své badatelské práce latinu neznal a všechny zápisy musel do písmene opsat. Teprve později, po studiích, je dokázal přeložit.

V konceptu přednášky „Muž práce“ ing. Antonín Otmar o těchto Fučíkových aktivitách píše: „A tak časté jeho kroky vedly doma do urbářů lomnického, do zámeckých archivů hruboskalského a sychrovského, do městských archivů v Lomnici, Semilech a Jičíně, do farních matrik a do pozemkových knih u okresního soudu. Několikrát v týdnu putoval pěšky ze svého působiště Lhoty Bradlecké do Lomnice, sedal v listovní kanceláři a rozpisoval trpělivě na lístky foliant po foliantu. Nejméně sto pozemkových knih takto rozepsal. Pak univerzitní profesoři Kalousek, Zíbrt, Niederle a Šimák ho zavedli za prameny dále do Prahy: do desk zemských, do archivu místodržitelského, zemského, katastrálního, arcibiskupského a do archivu ministerstva vnitra s bohatou registraturou vévodství frýdlantského, tehdy jen těžko přístupného. Až do Vídně se Fučík dostal k jičínskému dějepisci skriptoru Menčíkovi, který mu měl umožnit získání zpráv z harrachovského archivu v Mostě nad Litavou. Zajel i do Jindřichova Hradce, kde pátral po lomnických kancionálech (53), jejichž stopa mizela na černínském zámku ve Vrchlabí.“ (54)

Spolupráce se zmíněným krajanem Menčíkem ze vzdáleného vídeňského archivu byla pro Fučíka cenným a vítaným zdrojem informací. V dopise z hlavního města monarchie,

54 datovaném 20. 6. 1905, Menčík k Fučíkově radosti sděluje: „ … něco v aktech by se najíti dalo, ale jest to po fasciklech rozstrkáno … Vím-li, mohu příležitostně … pro Vás dáti stranou.“ (55)

Nejvíce zpráv a odborného vedení však Fučíkovi poskytl prof. dr. J. V. Šimák. V jednom z dopisů Šimák Fučíkovi mimo jiné píše: „ …Prosím Vás tedy o strpení a pozdější připomenutí. Slíbil mi pan Fischer, že vyjedná, aby mi vybraná akta byla půjčována do zemského archivu. A jež to v zemském archivu mě učiní, oč požádám, snadno mi bude Vám přispěti … Co si budete přáti zařídím Vám sám… .“ (56) Následují podrobné informace o opisovačích textu a ceně této služby.

Svoji ochotu pomoci opakuje pisatel i v jiných dopisech potvrzujících vzájemné pravidelné kontakty a předávání Šimákových zkušeností: „Rád Vás uvítám kdykoli, ale nevím poskytnely Vám turn. archiv ještě nějaké kořisti, když už jste ho jednou … probral … … hledáli (se) bez určité direktivy sotva se Vám (to) vyplatí. Ale všechno Vám ukážu rád… .“ (57)

Avšak nejednalo se vždy a pouze o výpomoc jednostrannou, ale i o vzájemnou spolupráci, jak o tom svědčí Šimákův dopis zaslaný z Prahy 4. 7. 1897:

„Milý příteli

Stal jsem se redaktorem Časopisu společnosti přátel starožitností českých. Prosím Vás o podporu, zaslání příspěvku kteréhokoli oboru historického i národopisného z Vašeho materiálu. Zejména máteli výpis z lomnické knihy o vzbouření r. 1775 nebo mohli byste spracovati článek na základě lomnického urbáře, byli by nám velmi vítány. Ovšem i jiné. Víteli o listině, kterou r. 1585 Eliška z Martinic rozděluje Lomnickým některé pozemky v užívání? Přepis její nalézá se v kanceláři zámku Sychrovského, kdež mi jej sekretář Gäbl ukázal. Zajisté by dovolili Vám ji přepsati ovšem jen na Sychrově - chtěl-li byste … do prázdnin, dal bych Vám poříditi opis svým písařem. Výlohy byste měl z části uhraženy, ježto bych text vhodně otiskl … Honorář v Časopise platí se 16 zl. za arch.

55 Pozdravuji Vás Prof. Dr. J. V. Šimák Štěpánská 1930 – II.“ (58)

Na základě tohoto upozornění se Fučík obrátil písemně německy přímo na kněžnu Johannu Rohanovou. Některé informace získané na Sychrově později posloužily i „Zemskému archivu Království českého“. Dopisem z 31. 10. 1916 vyjadřuje Fučíkovi poděkování ředitel této instituce dr. J. B. Novak:

„Ředitelství zemského archivu království Českého klade si čest vyslovit uctivé díky za laskavé upozornění v příčině gruntovní knihy obce Nové Vsi z r. 1722 - 1781, o knihu tu se podle Vašeho návodu zažádá a sdělí se Vám pak signatura, o které bude kniha zařazena do sbírek archivních. Kniha ta je patrně pokračování tří starších knih Novoveských …, a měla být po zrušení patrimoniálních zřízení odevzdána okresnímu soudu. Avšak tehdy mnoho pozemkových knih zůstalo ve vrchnostenských archivech a při magistrátech … čímž došlo k oné roztříštěnosti historického materiálu bývalých archivů patrimoniálních … Správa archivu byla by Vám vděčna, kdybyste ji upozornil, jsou-li v zámeckém archivu na Sychrově ještě jiné staré pozemkové knihy, které bylo by lze získat pro zemský archiv.“ (59)

Fakt, že Fučíka začala lokální veřejnost obecně chápat nejen jako učitele, veřejného pracovníka, ale i jako místního erudovaného historika vypovídá také krátká, ale výmluvná douška z dopisu Václava Šípa z Pěnčína u Trutnova ze dne 15. 6. 1903, ve které žádá o pomoc. V dopise se zdůrazňuje: „…Vím, že jsi dobrým a pilným pracovníkem a to v oboru m. historie a genealogie… .“ (60)

Není proto divu, že se na Fučíka často obraceli s prosbou o pomoc další kolegové z řad místních regionálních historiků, jako byl například František Mizera (1861 - 1924), autor „Paměti města Semil a jeho okolí“. 17. 8. 1887 ve svém dopise píše: „…Ačkoli mi redakce téhož podniku i rozliční spisovatelé zprávy podávají, přece ještě potřebuji zpráv z Lomnického soudního okresu o jednotlivých obcích, pokud se týče historie obcí těch, událostí a zaměstnání. Snad ty bys mi mohl něco ze svého rukopisu poslati; nemíním

56 plagiovat, ale tvé jméno i spis v předmluvě díla, které po prázdninách již do tisku půjde uvést… .“ (61) A o den později stejný pisatel dodává: „…Já se ubíral jiným směrem nežli ty; já psal „Popis hejtmanství“, kdežto ty píšeš „Dějiny Lomnicka“. Já o dějepis tu a tam zavadil, kdežto ty zajisté sebral jsi dějiny důkladně… .“ (62)

Spolupráci s Fučíkem inicioval i stružinecký rodák a kněz A. B. Máka, který psal práci s názvem „Matrika rodu Mákova ve Stružinci a vůbec na Lomnicku n. P. i jinde 1652 - 1904“. Pomocí korespondenčního lístku dne 26. 6. 1896 Fučíkovi autor děkuje těmito slovy: „… a proto těší mě velice, že ráčíte již nyní ochotnou ruku svou „do toho vložiti“ … Snad byste mohl i sám nějaké slovo své k tomu přičiniti. Při Vaší vervě v oboru tom jest Vám to snadno… .“ (63)

Ani při své pověstné „vervě v oboru“ však Fučík nezapomínal při odloučení na své blízké a udržoval s nimi v čase návštěv vzdálených archivů čilou korespondenci. Ta nám poskytuje cenný zdroj informací o jeho badatelských aktivitách a pracovních postupech. Díky ní si tak můžeme udělat poměrně přesný obrázek o úskalích, která zde na Fučíka a jeho práci čekala a s nimiž se musel vyrovnávat.

Na ukázku můžeme ocitovat dva dopisy, které byly adresovány manželce Eleonoře z Prahy 11. 8. 1886 a 17. 8. 1893. Jak je z těchto dat patrno, Fučík je psal o letních prázdninách, které měl především rezervovány pro nezbytné návštěvy archivů. První dopis obsahuje následující text:

„Milá ženo!

… Věř, že bych raději byl doma dnes než zítra, ale není možno. Teprve dnes počal jsem svou práci. Jak jsem z dnešního poznal, měl bych tu co dělati ne týden, ale kolik měsícův. Musím se obmeziti jen na to nejnutnější, bez toho mne už dnes hlava bolela. Není možno prohlédnouti ani všechny indexy, neřku-li přečísti a opsati všechny listiny. Je tu knih psaných asi 13 000 z nichž bych učiniti musel několik set opisů listin týkajících se obcí okresu Lomnického nebo jich majitelů. A to je teprv v zemských deskách! Což ještě v českém museu, v archivu místodržitelském, arcibiskupském atd. Projdu jen to, o čem vím, abych mohl přijeti nejdéle za týden domů.

57 Tvůj Jos. J. F..“ (64)

Druhý z dopisů zní takto:

„Milá ženo!

Včera a dnes psal jsem již v nové budově musejní (65). Co všechno budu opisovati, ještě nevím poněvač pro mne úředníci nevyhledali dosud všechny listiny, takže nevím mnoho-li toho bude a jak brzy budu hotov … Denně mohu psáti toliko od 9. hod. do 2 hod. odpoledne. Včera večer linkoval jsem si papír pro dnešní psaní, dnes píšu Tobě po práci a p. starostovi a půjdu do divadla. Tvůj Jos. J. F..“ (66)

Pro úplnost zbývá ještě doplnit, že Fučík byl při svých pražských návštěvách ubytován u svých známých, rodiny Čermáků, která mu ochotně poskytla potřebný azyl.

Z Fučíkovy korespondence mimochodem také vyplývá, s jakými mnohdy tragikomickými „riziky“ se mohou badatelé při své práci setkat. Například pomocí korespondenčního lístku z Liberce 10. 8. 1901 informuje o svých trampotách rodinu: „Drazí a milí! Nešťastné zlořečené plátěnky! Již na cestě z Lomnice jsem seznal, že je zle! Slabé podrážky! Po Liberci jsem již stěží chodil a večer a ráno na bosou nohu ani postaviti jsem (se) nemohl … .“ (67)

Z tohoto typu neveselého čtení pochází i zpráva Šimáka Fučíkovi: „…Nereflektujeteli než na prohlídku listin musím mámli raditi Vám, Byste (ne) jezdili teď. Při museu nemáme místnosti, kde (by) topili a za nastalé siberie Byste v zasedací síni zmrzli … .“ (68)

O tom, že nelehké poměry tehdy panovaly i mezi samotnými zaměstnanci archivů, informuje dopisem ze dne 12. 8. 1905 Fučíka opět Šimák:

„Milý příteli!

S arcib. archivem je potíž. Archivář p. Fischer jest ochota sama, ale má ruce svázané. Kardinál totiž nemůže živit jen archiváře, proto P. Fischer je dopoledne zaměstnán v konzistoři. Teprv odpoledne jest archivářem - sám a sám bez posluhy. Archiv je v přízemí

58 arcib. paláce ve čtyřech sklepeních, ve skříních od stropu do země, ale sednouti můžete jen na jednu židli (potom archivář musí stát a psát jen na kusu jediného stolu) … A k tomu není rejstříků vůbec, a všecka ta strašná bohatost zpráv je v balikách zabalených a svázaných jako na poštu - jen podle let. Co tu nesnází. Mimo to nutno jest každý rok obnovovati žádost ke konzistoři. Váš Šimák.“ (69)

Fučík - historik - kromě svých stěžejních děl, o kterých bylo detailně pojednáno v kapitolách osm a devět této práce, vytvořil řadu dalších, menších, nicméně pozoruhodných studií. Za všechny například jmenujme alespoň jednoaktovku „Přátelské porovnání při právu městečka Lomnice nad Popelkou hory Tábor r. 1696“, dále „Historii jednotlivých usedlostí lhoteckých“ , „Obrázky z minulosti města Lomnice před válkou třicetiletou“ a článek „Z dějin vývoje města Lomnice n. Pop“. Řadu svých článků Fučík uveřejnil mimo jiné v jičínském „Krakonoši“ a v dalším regionálním periodiku „Jičínském obzoru“; dále v „Českém hasiči“ a v různých památnících. Přispěl též do Sedláčkova epochálního díla „Hrady, tvrze a zámky české“.

Postupně také v průběhu let 1900 - 1929 zpracoval na objednávku formou tří kronik podrobné dějiny obce Košťálov, a to od nejstarších dob až do roku 1929. První díl nese název „Paměti obce Košťálské“ a následující dva díly mají na titulních stranách napsáno „Obec Olešnice Košťálovská - zápisky kronikářovy“. K těmto Fučíkovým kronikářským aktivitám můžeme dále přičíst i sepsání „Školní kroniky obce Lhoty Bradlecké“.

Při objektivním posuzování dosažených výsledků Fučíkovy tvorby jako historika, i přes mnohá omezení, která jej provázela, musíme jednoznačně dospět k názoru, že se v jeho případě jednalo o regionálního dějepisce s nadprůměrnými výsledky. Uvedené konstatování potvrzují slova, kterými na zesnulého kolegu vzpomíná prof. dr. Šimák:

„…Sám ze sebe přišel na metodu, které se učí na vysokých školách, že k historii vesnické nestačí opisovati z tištěných knih, nýbrž nutno jíti k pramenům. A tyto prameny, výborné, si sám i nalezl. Sotva vyšel V. díl Sedláčkových Hradů, Fučík jel do Prahy a podle Sedláčkových signatur si opisoval záznamy desk zemských. Potom se jal studovati urbář lomnický a nakonec si našel - snad první ze všech venkovských badatelů - nejlepší materiál pro sebe v pozemkových knihách u okresního soudu. To bylo prostě něco úžasného!...

59 Vskutku relativně jeho práce o lomnickém okrese je právě tak významná a vědecká jako kterákoli práce učená o látce obecnější. Fučík naučil se sám ze sebe čísti stará písma a také sám ze sebe pochopil, že nestačí tu a tam vybírati, nýbrž třeba soustavně a všeho vykořistiti… Už při té první mé návštěvě udivil mne svým bohatstvím. Poskytl mi ovšem hojnost pomůcek pro mou práci a já jsem mu vděčně slíbil oplátku. Od těch dob jsme si dopisovali a se navštěvovali.“ (70) „… Kdyby byl osud vedl Fučíka na dráhu učenou, není pochyby, že by se jeho jméno stkvělo dnes mezi ozdobami českoslovanské vědy. Ale i tak hřivnu svou v drobném svém okruhu skvěle vytěžil, vzor otce, občana, učitele, dějepisce rodného svého domova… .“ (71)

Tuto posmrtnou Šimákovu poctu si svými pracovními výstupy Josef Jan Fučík plným právem zcela jistě zasloužil.

60

XI. Čas bilancování a předčasného odchodu

10. prosince 1929 v kruhu svých nejbližších oslavil Josef Jan Fučík významné životní jubileum. Zdaleka však tato událost nebyla pouze záležitostí rodinnou. Během svého dosavadního života si díky vlastnostem a všestrannému záběru získal řadu příznivců a zasloužený obdiv.

A tak nebylo jistě překvapivé, že se oslava Fučíkových sedmdesátin stala věcí veřejnou a malým kulturním svátkem, především v místě Fučíkova působení - v Bradlecké Lhotě. K dlouhé řadě gratulantů z řad rodinných příslušníků se připojili i sousedé, přátelé, kolegové, představitelé obcí a spolků.

V literárním archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech u Libáně je uložena ve Fučíkově pozůstalosti také kolekce gratulací zaslaných k této příležitosti, čítající padesát čtyři položek. Jedná se o zajímavou a nevšední psychologickou sondu, ukazující úctu a vážnost, jaké se ve společnosti Fučík obecně těšil. A to napříč celým jejím sociálním spektrem. Od prostých lidí až po přední osobnosti okresu, včetně jejich nejvyšších představitelů. Z rozličných institucí a spolků mu například písemně gratulovali (řazeno podle očíslování, které provedl sám Fučík):

- Učitelská jednota „Budeč“ v Nové Pace - Okresní osvětový výbor v Lomnici n. Pop. - Správa obecné školy ve Rváčově - Správa školy obecné v Libštátě - Sokolská župa Čížkova - Městský úřad v Lomnici n. Pop. - Učitelská jednota „Budeč“ v Jičíně - Správa obecné školy v Košově u Lomnice - Okresní školní výbor v Semilech - Správa školy v Želechách - Župní hasičská jednota Lomnická n. Pop.

61 - Obecní úřad ve Veselé - Semilský krajinský spolek učitelů měšť. škol - Správa obecné školy v Nové Vsi n. Pop. - Ředitelství fy. Weiss a synové Dvůr Kr. a.s. - Obecní úřad ve Stružinci - Správa obecné školy v Bítouchově - Učitelská jednota „Budeč“ v Železném Brodě - Spolek rodáků města Lomnice n. P. a okolí v Praze

V dopise naposledy uvedeného spolku ze dne 5. 12. 1929 se zdůrazňuje, že spolek „… vzpomíná … záslužné a blahodárné činnosti, se kterou jste působil po dlouhou řadu let jednak na výchově žáků …, jednak jako veliký osvětový pracovník na celém okrese lomnickém... .“ (72)

Ze stejného dne pochází i dopis bývalého žáka Františka Mizery, pozdějšího ředitele Okresní záložny hospodářské v Městci Králové, který si Fučíkovi „ …dovoluje blahopřáti … abyste ještě dlouhá léta pro veškeré dobro mojí rodné obce (jste)… působil.“ Dále Mizera pokračuje přiznáním rozhodujících Fučíkových zásluh k povznesení obce: „Jedině Vaším přičiněním stala se naše obec pokročilou v každém směru, jako málokterá z okolních… .“ (73)

Ke gratulantům se připojil i jeho přítel z mládí a učitelský kolega Josef Hlaváč, který Fučíkovi v dopise 28. 12. 1929 přeje: „ … bys dílo velké a prospěšné mohl dokonati, bys mohl zvolati jednou s Frant. Palackým: „Ať se děje co děje, já jsem je (Dějiny Čech) dokonal“. Dílo Tvé jednou v ceně poroste a památka na Tebe s ním… .“ (74)

Okresní osvětový sbor v Lomnici n. Pop. ve své gratulaci spíše akcentuje Fučíkovy zásluhy na poli pedagogické činnosti a kulturní osvěty: „ … Vzpomínáme Vaší záslužné práce školní i mimoškolní … velké řady Vámi vykonaných přednášek, které v obcích našeho okresu pomáhaly rozžíhat světlo poznání … sbor děkuje Vám, … za Vaši dobrou práci pro kulturní úroveň našeho kraje … .“ (75)

62 Popřát Fučíkovi neopomněl ani stružinecký továrník Jaroslav Kučera. V dopise ze dne 3. 12. 1929 mimo jiné píše: „…Nad výsledky své blahodárné práce můžete být hrd a plně spokojen … přeji Vám, abyste se z těchto výsledků Vaší pilné práce ve stálém a dobrém zdraví těšil… .“ (76)

Oslavence jistě potěšilo, že si na něho vzpomněl i jeho velký vzor prof. dr. Josef Šimák. Tento dopis psaný v Praze dne 9. 12. 1929 stojí za ocitování v nezkrácené podobě, jelikož nebyl doposud nikdy publikován, podobně jako část dalších Šimákových dopisů zmíněných v této práci:

„ Milý příteli,

dosýpá se Vám zítra sedmdesátka, věk ne právě vítaný pro toho, kdo vidí před sebou ještě… lány, ale přec utěšený, může - li se obrátiti zpět a vidí též za sebou bujné slibné obilí, a též zdatné žence z vlastní krve, kteří převezmou … , až bude třeba dílo z rukou otcovských. Myslím, že můžete býti šťasten přes všechny snad svízele, jež na Vás dolehly. Úkol životní u Vás je vykonán jistě ze ¾, a na tu zbylou ¼ jest u Vás ještě zdraví a síla, ještě něco uděláte! Zítřejší den jest jako sladký oddech hospodářův, ne ještě odpočinek. A přijdou všichni Vaši milí a známí, aby Vám radostně i vděčně stiskli ruce. Mezi nimi byl bych rád jeden z prvních. Buďte zdráv! Váš Šimák.“ (77)

O dva dny dříve než Šimák píše Fučíkovi i Václav Vávra, člen Národního shromáždění v Praze a starosta města Lomnice nad Popelkou v jedné osobě. Jeho dopis je vlastně shrnutím a výstižným výčtem Fučíkova celoživotního snažení:

„Vážený pane,

… celý Váš život byl plný svědomité práce a jako učitel byl jste nejlepším vzorem a celá generace, která byla pod Vaší poctivou výchovou, musí vždy s největší úctou na Vás vzpomínati. A při té zodpovědné práce učitele věnoval jste se ve prospěch veřejného života tak, jak svědomitý člověk věnovati se může …

63 Velevážený pane řídící, vím, že Vaše tak svědomitá práce pro naši veřejnost není odměněna a uznána tak, jak si zasloužíte. Život je takový, … pomníky slávy stavíme po smrti, místo abychom … , vlastenecky založeným pracovníkům za jejich života usnadnili život … V kulturních pracích byl jste mezi prvními a když vzpomenu na Vaši nedocenitelnou práci o historii našeho lomnického okresu, nelze jiné přání Vám i nám vysloviti, aby Vaše zlaté ruce byly ještě dlouhá léta pro dobro našeho lidu v plné síle zachovány …

Václav Vávra.“ (78)

Osud však chtěl jinak. Téměř na den, půl roku po dovršení sedmdesáti let, Fučík po krátké nemoci náhle umírá. Do poslední chvíle věren svému životnímu krédu stále pracuje - pár dní před smrtí ještě pilně úřaduje. Léta přepínání a ponocování se podepisují na jeho zdraví a neúprosně si vybírají daň nejvyšší. Josef Jan Fučík zemřel v Bradlecké Lhotě 14. června 1930. Jako příčina smrti je v úmrtním listě uvedeno zkornatění tepen a rozšíření srdce.

V den pohřbu 16. června se s všeobecně oblíbeným občanem přišla rozloučit řada osobností okresu. Jeho ostatky doprovázel k místu posledního odpočinku na lhoteckém hřbitůvku velký zástup mnoha lidí v čele s farářem Církve československé husitské Jaroslavem Hodkem z rodné Lomnice nad Popelkou. Ten den Bradlecká Lhota pochovávala „své srdce i svou duši“. A nejen pouze Lhota, ale zároveň i celé Lomnicko.

64 XII. Závěr

„Sedm desítek let Fučíkova života je příkladem plodné, tvořivé práce. Hledáme-li typický příklad smysluplné existence, nalezneme ho právě u všestranného a lidsky poctivého Josefa Jana Fučíka.“ Před lety těmito veskrze pravdivými slovy charakterizoval svého krajana další významný lomnický rodák vysokoškolský pedagog PhDr. Vladimír Koblížek.

Smyslem Fučíkova života a jeho činnosti, a není to fráze, byla práce pro druhé. Jak v oblasti vědecké, veřejné, profesní, tak i rodinné. Zcela trefně tuto podstatu vystihl jeden z jeho kolegů: „Práce nehonila Fučíka, ale on ji.“ Svoje konání zasvětil cele venkovu a jeho lidu, se kterým bytostně cítil. Práce a zase práce vinula se celým Fučíkovým životem jako červená nit.

Dodnes i přes propast času mnoha desetiletí je na něho vzpomínáno v dobrém. A to především v Bradlecké Lhotě, kde strávil větší část svého aktivního života a pro kterou tolik vykonal. Vděční lhotečtí občané svému dobrodinci na průčelí školy, v níž dlouhá léta vyučoval celé generace jejich dětí, instalovali bronzovou pamětní desku s reliéfem Fučíkovy podobizny.

Bohatý kulturní život této nevelké lokality stojí na pevných základech vybudovaných na přelomu devatenáctého a dvacátého století právě Fučíkem. Může se dokonce pochlubit i vzorně vedenou veřejnou knihovnou, což dnes na takto malé obci není samozřejmostí, ale, bohužel, spíše čestnou výjimkou. Pečuje o ni slečna Iveta Tomešová, pravnučka J. J. Fučíka, která je jednou z duší současného kulturního dění v Bradlecké Lhotě.

Vedle řady čestných občanství mnoha obcí, například Nové Vsi nad Popelkou, Stružince, Holenic, Košťálovské Olešnice (79), Košova, Bělé u Staré Paky, Tatobit a konečně Bradlecké Lhoty se této pocty Fučíkovi dostalo i v jeho rodné Lomnici nad Popelkou.

Na paměť významného rodáka nese také jedna z nejvíce frekventovaných ulic města jeho jméno a v roce 1959 ke stému výročí narození byla na rodném domku odhalena, za účasti celé řady významných kulturních osobností a činovníků veřejného života okresu, mramorová pamětní deska (80).

65 O čtyřicet let později došlo v prostorách Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou k otevření Památníku Josefa Jana Fučíka, který pomocí dochovaných archivních materiálů, fotografií, diplomů a třírozměrných předmětů mapuje životní pouť tohoto nevšedního člověka.

Za všechna ocenění, která se Fučíkovi jak za života, tak i po smrti dostala, jsou jistě nejcennější a hlavně nejvýstižnější slova mnohokrát v této práci citovaného historika, univerzitního profesora Josefa Šimáka, kterého k vlastivědnému pracovníkovi a kolegovi Josefu Janu Fučíkovi poutalo mnohaleté přátelství, založené na vzájemné úctě. Jakýkoli další komentář je po ocitování části jeho vzpomínek uveřejněných ve sborníku „Život a dílo“ zcela nadbytečný: „ … Seznámili jsme se o prázdninách r. 1892, kdy jsem jako student ještě putoval po našem podhoří, sbíraje si látku pro jeho popsání v Ottových Čechách. Měl jsem do Lomnice doporučení k p. Raimovi a ten mne poslal k Fučíkovi do Lhoty. Tam ve škole jsme se poprvé viděli. A hned na poprvé jsem si zamiloval Fučíka pro jeho opravdové zanícení k milé naší vědě, ale pojal k němu i úctu. Nadšenců jsem potkal zvláště mezi učitelstvem mnoho, ale ani mezi středoškolskými historiky jsem nenašel pracovníků nejenom tak pilných, nýbrž i tak rozumných a kritických jako tento učitel na zapadlé jednotřídce. Hned na poprvé mne překvapil spoustou materiálu místopisného, ale jakého! … „… Chápal míru svých sil a vědomostí, vytkl si cíl tedy nevysoký, ale ten chtěl naplniti co nejpodstatněji. A naplnil opravdu šťastně a hluboce… .“ (81) „ Sotva druhý okres se bude moci chlubiti podobným svým kulturním dobrodincem. Byl rozsévač, jehož sémě vydalo steré požehnání!“(82)

66 Poznámky:

1. Pernes, J.: Dějiny moravanství aneb pod moravskou orlicí, Brno, 1996 2. Původní název města; od roku 1896 oficielní název zní Lomnice nad Popelkou 3. tamtéž, s. 48 4. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice . P., 1930, s. 7 5. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 8 6. tamtéž 7. Deník Josefa Jana Fučíka ze studentských let dnes vlastní jeho vnučka PhDr. Eliška Fučíková, CSc. z Prahy 8. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 14 9. Shodou okolností se Fučíkův dochovaný rodný dům v Lomnici n. P. nachází v ulici dnes nesoucí Palackého jméno 10. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 14 11. tamtéž, s. 15 12. Původní název obce; od roku 1922 oficielní název zní Nová Ves nad Popelkou 13. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/11 14. tamtéž, 1 - C/8 15. tamtéž 16. Soukromý archiv PhDr. Vladimíra Koblížka z Hradce Králové 17. tamtéž 18. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/12 19. tamtéž, 1 - C/10 20. tamtéž 21. tamtéž 22. tamtéž 23. tamtéž, 1 - C/12 24. tamtéž, 1 - C/11 25. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 22 26. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/8 27. tamtéž, 1 - C/11 28. tamtéž, 1 - C/12 29. tamtéž, 1 - C/11

67 30. „Městské museum v Lomnici u Jičína“ (dnes Městské muzeum a galerie Lomnice nad Popelkou) bylo založeno 22. 11. 1891. Původně získalo prostory v budově radnice, později v základní škole TGM a od roku 1947 do současnosti v budově čp. 43/44 v tzv. Hrubém domě na Husově náměstí 31. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/12 32. tamtéž 33. tamtéž 34. tamtéž 35. tamtéž 36. tamtéž, 1 - C/9 37. tamtéž 38. tamtéž 39. tamtéž 40. Fučík, J. J.: Lomnicko n. Pop., I, 1, září 1920, „Úvod“, s. 2 41. tamtéž 42. Fučík, J. J.: Lomnicko n. Pop., I, 1, září 1920, „Z nepamětných časů“, s. 8 43. tamtéž 44. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/12 45. Archiv Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou, složka J. J. Fučík, nezpracováno 46. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/8 47. tamtéž, 1 - C/12 48. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 31 49. Hlaváč, Jos.: Kronika obce Košovské, s. 65 50. tamtéž, s. 66 51. tamtéž 52. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 39 53. Iluminovaná památka českého renesančního písemnictví. Objemné dvousvazkové dílo o 1739 stranách vzniklo mezi lety 1578 - 1583 na objednávku literátského bratrstva při místním kůru kostela sv. Mikuláše z Bari. Autorem je pražský měšťan Jan Kantor Starší. Iluminaci prvního dílu provedl dvorní malíř císaře Ferdinanda I. Habsburského Matyáš Hudský, iluminaci dílu druhého Daniel Gellius Curius ze Dvora Králové, řečený „Ušák“. Lomnický kancionál, též graduál nebo-li zpěvník byl řadu let považován za ztracený. V roce 1945 došlo k jeho náhodnému nalezení v archivu vrchlabského zámku. Dnes je

68 trvale deponován v rukopisném oddělení Univerzitní knihovny v pražském Klementinu 54. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/12 55. tamtéž, 1 - C/9 56. tamtéž 57. tamtéž 58. tamtéž, 1 - C/8 59. tamtéž, 1 - C/12 60. tamtéž 61. tamtéž, 1 - C/11 62. tamtéž, 1 - C/9 63. tamtéž, 1 - C/12 64. tamtéž, 1 - C/8 65. „Vlastenecké muzeum“ (dnes Národní muzeum) bylo založeno 15. dubna 1818. Původně získalo prostory v budově Šternberského paláce na Hradčanech, později v Nostickém paláci Na Příkopech a od roku 1891 do současnosti v budově čp. 68 na Václavském náměstí 66. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/8 67. tamtéž 68. tamtéž, 1 - C/9 69. tamtéž 70. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 37 71. tamtéž, s. 39 72. Literární archiv PNP, Staré Hrady u Libáně, 1 - C/10 73. tamtéž 74. tamtéž 75. tamtéž 76. tamtéž 77. tamtéž 78. tamtéž 79. Původní název obce; od roku 1922 oficielní název zní Košťálov 80. Dnes uložena v Památníku J. J. Fučíka v Městském muzeu a galerii Lomnice nad Popelkou 81. Mizera, Fr. a kol.: Život a dílo, Lomnice n. P., 1930, s. 37 82. tamtéž, s. 39

69 Seznam použitých pramenů a literatury: A. Seznam pramenů a) archivní prameny 1. Archiv Městského muzeu a galerie Lomnice nad Popelkou 2. Literární archiv Památníku národního písemnictví Staré Hrady u Libáně 3. Státní okresní archiv Jičín 4. Státní okresní archiv Semily b) periodické tiskoviny, noviny a časopisy Bradlecké listy . 3/99 Lomnické noviny . Jak se žilo v rodině Josefa Jana Fučíka. Ročník VIII, číslo 11. Listopad 2000 Lomnické noviny . Kdo je kdo v dějinách Lomnicka - J. J. Fučík. Ročník VI, číslo 5. Květen 1998 Lomnické noviny . Vzpomínka na Josefa Jana Fučíka. Ročník VIII, číslo 1. Leden 2000 Lomnické noviny . Vzpomínáme Josefa Jana Fučíka. Ročník VII, číslo 12. Prosinec 1999 Rozvoj. Sto let Josefa Jana Fučíka. Ročník VIII, číslo 37. 3. října 1959 Rozvoj. Vzpomínáme J. J. Fučíka. Ročník VIII, číslo 46. 5. prosince 1959 c) kroniky Drbohlavova městská kronika (1945-1966). Archiv Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou, č. inv. K - 3, č. přír. 35/86 Fotokronika z oslav stého výročí narození Josefa J. Fučíka ve Lhotě Bradlecké v roce 1959 . Archiv Obecního úřadu v Bradlecké Lhotě Kronika obce Košovské (1922-1964). Archiv Městského muzea a galerie Lomnice nad Popelkou, č. inv. K - 1, č. přír. 33/86 Kronika obce Lhoty Bradlecké (1927 -1966). II. díl. Archiv Obecního úřadu v Bradlecké Lhotě Obec Olešnice Košťálovská – zápisky kronikářovy (od nejstarších dob do 1929), II. - III. díl. Archiv Obecního úřadu v Košťálově Paměti obce Košťálské (od nejstarších dob do 1929), I. díl (kopie). Archiv Obecního úřadu v Košťálově

70 Pamětní kniha obce Lhoty Bradlecké (od nejstarších dob do roku 1925). Archiv Obecního úřadu v Bradlecké Lhotě Školní kronika obce Lhoty Bradlecké (1889 - 1922). Archiv Obecního úřadu v Bradlecké Lhotě d) jiné prameny Internet, zejména pak webové stránky http://bradlecka.aspweb.cz

B. Seznam literatury 1. Fučík, J. J. Adresář a krátký popis okresu Lomnického nad Pop. Jičín, 1903 2. Fučík, J. J. Lomnicko n. Pop. – vlastivědný sborníček pro školu a dům. I.-IV. ročník, Lomnice n. Pop., 1920-1925 3. Fučík, J. J. Památník hasičské župy Jičínské za léta 1882-1907. Jičín, 1907 4. Fučík, J. J . Památník jednotříd. Školy obecné ve Lhotě Bradlecké . Jičín, 1911 5. Fučík, J. J. Popis a dějiny okresu Lomnického nad Pop. Lomnice n. Pop., 1928 6. Fučíková, E. Příběh Pražského hradu , Praha, 2004 7. Jozífek, J. a kol. Památník učitelstva okresu semilského . Semily, 1928 8. Koblížek, Vlad. Od Ještěda k Troskám . VII. ročník, 2000 9. Lukáš, L. Vzpomínáme Josefa J. Fučíka . Semily, 1959 10. Máka, A. B. Matrika rodu Mákova ve Stružince a vůbec na Lomnicku n. P. i jinde 1652 - 1904 . Polná, 1904 11. Maloch, A. V. O rodu rytířů Košíků z Lomnice 12. Mizera, Fr. Paměti města Semil a jeho okolí . Praha, 1887 13. Mizera, Fr. a kol . Život a dílo . 1930 14. Novák, Fr. Lomnice nad Popelkou – vlastivědný přehled. Svazarm, automotoklub ČSR, ZO Lomnice n. Pop., 1978 15. Orth, J. Topografický statistický slovník Čech čili podrobný popis všech měst, městysů, vesnic, pak zámků, dvorů, továren, mlýnů, hutí a podobných o samotě ležících stavení, jakož i všech zpustlých hradů a zaniklých osad Království českého. Praha, 1870 16. Otta, J. a kol. Ottův slovník naučný nové doby . Praha, 1932 17. Palacký, Fr. Dějiny národa českého. Praha, 1927 18. Pernes, J. Pod moravskou orlicí aneb dějiny moravanství, Brno, 1996 19. Račanský, St . Lomnice nad Popelkou - město sucharů a textilu. Brno, 1946

71 20. Rais, K. V. Zapadlí vlastenci. Praha, 1939 21. Šimák, J. V. a kol. Příběhy města Turnova nad Jizerou. Turnov, 1903 22. Sedláček, A. Hrady, zámky, tvrze v Čechách a na Moravě. Praha, 1887 23. Tille, A. Zeměpisný atlas metodický. Praha, 1869 24. Tomek, V. V. Základy starého místopisu pražského. Praha, 1866

72

Textové a obrázkové přílohy

73 Jedná se o tyto mapy:

1. Analfabeti r. 1890 2. Školní docházka 1893/4 3. Farní obvody 1895 4. Daně v obcích dle plochy r. 1893 5. Obecní vydání 1889 - 1893 6. Evangelíci reform. viz. r. 1890 7. Daně v obcích bez poz. daně velkostatků na jednoho obyvatele r. 1893 8. Hovězí dobytek r. 1890 9. Koně r. 1890 10. Domácí obyvatelstvo r. 1890 11. Kozy r. 1890 12. Obyvatelstvo stížené tělesnou vadou r. 1890 13. Lidnatost obcí dle veškeré půdy r. 1890 14. Počet stavení dle selské půdy r. 1894 15. Přehled změn držebnosti a knih. dluhů r. 1890 - 94 16. Obyvatelstvo dle pohlaví na Lomnicku r. 1890 17. Lesy r. 1894 18. Počet sňatků dle průměru r. 1890 - 1894 19. Evangelíci augsbur. vyznání r. 1890 20. Lidé staří přes 60 let r. 1890 21. Příbytek obyvatelstva za dobu 1869 - 1890 (a úbytek) 22. Počet narozených 1890 - 1894 23. Zahrady r. 1894 24. Daně v obcích dle 1 ha selské půdy r. 1893 25. Louky a pastviny r. 1894 26. Včelařství r. 1890 27. Vepřový dobytek r. 1890 28. Obecní jmění dle ekvivalentu r. 1892 29. Daně v obcích dle počtu obyvatelstva r. 1893 30. Pole r. 1894 31. Děti nemanželské dle průměru r. 1890 - 1894 32. Půda panská v poměru k půdě selské r. 1894

74 33. Pozemky dle vzdělání r. 1894 34. Počet lidí v jednom stavení r. 1890 35. Obyvatelstvo dle náboženství r. 1890 36. Počet zemřelých dle průměru 1890 - 1894 37. Obyvatelstvo mužského pohlaví r. 1890 38. Lidnatost obcí dle selské půdy r. 1890 39. Počet dětí v první třídě r. 1894 40. Národnost obyvatelstva r. 1890 41. Obyvatelstvo dle domovské příslušnosti r. 1890 42. Pohyb obyvatelstva dle průměru r. 1890 - 1894 43. Katolíci r. 1890 44. Katastrální obec Kyje r. 1717

Statistické plány vyhotovené s kolegy Šulcem a Ptáčkem:

1. Pohyb obyvatelstva na Lomnicku dle průměru let 1890 - 1894 2. Obyvatelstvo dle domovské příslušnosti přítomné na Lomnicku 1890 3. Vývoj obcí na Lomnicku do r. 1890 4. Obyvatelstvo dle pohlaví na Lomnicku r. 1890 5. Obyvatelstvo dle náboženství na Lomnicku r. 1890 6. Přehled změn držebností a knihovních dluhů na Lomnicku r. 1889 - 94 7. Pozemky dle vzdělání na Lomnicku r. 1894

75

76