Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Válka a Chrudimsko (bakalářská diplomová práce)
Vlastimil Holas
Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. Brno 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny
28.12. 2007 Obsah Úvod ...... 4 1. Letectví ...... 6 a) Počátky letecké ofenzivy ...... 6 b) Letiště v Chrudimi ...... 8 c) Pokračování letecké ofenzivy ...... 9 d) Konec války ...... 10 2. Nekomunistický odboj ...... 12 a) Charakteristika ...... 12 b) Činnost ...... 13 3. Komunistický odboj ...... 16 a) Situace v polovině roku 1944 ...... 16 b) Jan Kozina ...... 18 c) Partyzánský pluk Ludvíka Svobody ...... 23 d) Mistr Jan Hus ...... 26 e) Další oddíly ...... 42 4. Květnové povstání ...... 45 a) Síly protivníků ...... 45 b) Události v Chrudimi ...... 46 c) Boje v okrese ...... 47 Závěr ...... 50 Přílohy ...... 52 Prameny a literatura ...... 61
3 Úvod
Název mé bakalářské diplomové práce je Válka a Chrudimsko. 2.světová válka, zatím největší válečný konflikt v dějinách lidstva, ovlivnila miliony lidských životů. Ušetřeno nezůstalo ani bývalé Československo. Jako soused nacistického Německa bylo zasaženo jeho agresí jako jeden z prvních států už v roce 1939. Následujících šest let, kdyby bylo svým sousedem okupováno, bylo ušetřeno přímých válečných střetů. Část občanů se tak snažila alespoň o aktivní resistenci v odbojových silách. Až v průběhu roku 1944 začíná obyvatelstvo pociťovat vedle neustálého strachu z nacistické perzekuce a nedostatků vyplývajících z válečného hospodářství i následky přímých bojových akcí. Nedorazila sem ještě sice pozemní fronta, ale bojištěm se stává obloha nad protektorátem. I pozemní armády Spojenců však navzdory někdy až fanatické obraně německých jednotek vytrvale postupovaly. Na přelomu srpna a září 1944 stanuly jednotky Rudé armády na našich východních hranicích a začalo osvobozování našeho území, které vyvrcholilo v květnových dnech roku 1945. Pro popis výše zmíněných událostí by rozsah bakalářské práce nepostačoval. Proto jsem zkoumané období chronologicky vymezil pouze na „poslední“ rok války – od května / června 1944 do května 1945. Od srpna totiž nabývá na síle letecká válka a partyzánské skupiny pod dojmem přibližující se fronty a tím i lepšího zásobování zintenzivňují svojí činnost. Takto okleštěné časové období umožňuje daleko detailnější a pečlivější bádání. V práci budu samozřejmě zmiňovat události i z předchozích válečných let a to především z důvodu lepšího objasnění dané problematiky. Geograficky jsem si vybral území okresu Chrudim, kde jsem se narodil a jehož historie mne velmi zajímá. V práci budu zmiňovat i události, které proběhli na prostoru sousedních okresů a které nějakým způsobem ovlivnily nebo zasáhly do okresu Chrudim. Jedná se především o aktivitu partizánských a odbojových skupin v oblasti Českomoravské vysočiny, které ve svém působení byly velmi flexibilní. Často zmiňovány budou Pardubice, které jsou významným centrem celých východních Čech města Chrudim a Pardubice jsou od sebe vzdálena pouhých deset kilometrů a jejich osudy byli vždy spolu úzce provázané. Cílem mé práce je popsání nejvýznamnějších událostí spojených přímo s válkou v chrudimském okrese. Nebudu popisovat každodenní dění ani běžný život místního obyvatelstva. Ve východních Čechách bylo nejsilnější odbojové a partyzánské hnutí v české
4 části Protektorátu a v rámci nich i v okresu Chrudim operovaly silné komunistické i nekomunistické partyzánské a odbojové skupiny. Práci jsem rozdělil na čtyři hlavní kapitoly, přičemž druhá a třetí kapitola se zabývá podobnou problematikou. První se týká letectví. V Chrudimi se nacházelo vojenské letiště, které výrazně ovlivňovalo život v okresním městě a v okolních vesnicích. Malá vzdálenost od průmyslových Pardubic znamenala, že přes Chrudim létali silné Spojenecké bombardovací svazy. Druhá a třetí kapitola se zabývají odbojem a partyzánskou činností. Velkou část okresu Chrudim tvoří Železné hory, které byly s hustými lesy ideální základnou pro partyzánskou činnost. Díky jejich napojení na Českomoravskou vysočinu se spolu s ní stali mostem pro ilegální skupiny a uprchlíky, kteří se chtěli dostat z Čech na Moravu nebo opačným směrem. V okresu se nachází mnoho měst – Chrudim, Hlinsko, Skuteč, Chrast, Trhová Kamenice, které svou polohou byli v prvních letech války ideální pro rozšíření městského typu odboje. Chrudim je blízko dvěma velkým městům Pardubicím a Hradci Králové a z Prahy je tak velmi lehce dostupná. Poslední kapitola pojednává o průběhu květnového povstání. Díky silné koncentraci odbojových a partyzánských skupin v okrese, zde po celý začátek května probíhaly četné střety s ustupující německou armádou.
5 1. Letectví
a) Počátky letecké ofenzivy
V polovině roku 1944 se německá vojska v Evropě již nacházela v trvalé defenzívě. Na západě se začátkem června vylodili Spojenci a vytrvale postupovali směrem k německým hranicím. Z východu se do Evropy tlačila Rudá armáda. Přes nespočet zemí již fronta přešla, mnoho jich bylo osvobozeno a mohlo si tak od válečných hrůz konečně odpočinout. Některé země ale měli krutost přímých bojů teprve pocítit. K nim se řadila i bývalá Československá republika. První velké boje se ale neodehrály na zemi, nýbrž ve vzduchu. V noci z 21. na 22. července proběhl první velký nálet na Pardubice. Cílem byla rafinérie David Fanto. Útok provedli příslušníci britské 205. Bomber Group, operující ze základen americké 15. armády v Itálii. 1 K akci odstartovalo 98 letounů, z toho 64 Wellingtonů, 26 Liberatorů a 8 značkovacích Halifaxů. První značkaři přiletěli nad Pardubice v 00.20 h, avšak nepodařilo se jim přesně označit cíl. V důsledku toho hlavní svaz mezi 00.31 a 00.48 h rozbombardoval nikoli rafinérii, nýbrž východní část polabské metropole. Celkem 23 budov bylo zničeno a 114 poškozen, 44 civilistů zahynulo, 38 utrpělo zranění a dalších 167 přišlo o střechu nad hlavou. 2 Výbuchy a plameny z požárů bylo vidět až v Chrudimi. 3 Operace byla součástí tzv. Bitvy o benzin, což byla spojenecká letecká ofenziva zaměřená proti německému průmyslu na výrobu pohonných hmot. Od května 1944 podnikaly britské a americké bombardovací svazy intenzivní útoky na cíle především v Německu a Protektorátu Čechy a Morava. 4 Pro nedostatek přírodních zdrojů bylo Německo i předválečné Československo odkázáno na výrobu syntetického benzinu. Přímo v protektorátu se nacházela rafinérie firmy David Fanto v Pardubicích, rafinérie Vakuum Oil Copany v Kolíně a závod v Kralupech nad Vltavou. V odtrženém severočeském pohraničí byl navíc umístěn moderní závod Sudetenlandischen Treibstoffwerke v Záluží u Mostu. Úspěch této ofenzivy měl pro
1 Foud, K., Krátký, V., Vladař, J.: Poslední akce. NAVA, Plzeň, 1997. Str. 10. 2 Rajlich, J.: Mustangy nad protektorátem. MBI – Miroslav Bílý, Praha, 1997. Str.37. 3 Podle vyprávění Jitky Kabelkové z Rabštejnské Lhoty z 25.2. 2002. 4 Čejka, E., Richter, K.: Historické události – druhá světová válka. Mladá fronta, Praha 1979. Str. 317.
6 Němce katastrofální následky, protože bez dostatečného množství pohonných hmot nemohli vést efektivní boje. 5 V okrese Chrudim se nenacházely pro Spojence v rámci této ofenzivy zajímavé cíle. Pro místní obyvatelstvo to proto neznamenalo přímé ohrožení na životech, jako například v Pardubicích. Přelety Spojeneckých svazů spíše zvyšovaly napětí mezi obyvatelstvem. Nacistická propaganda se samozřejmě snažila nešťastné červencové bombardování civilních objektů využít a informace o něm, co nejvíce rozšířit. 6 To způsobilo, že jakmile se na nebi objevily další bombardovací svazy, utíkali se obyvatelé vesnic v okrese ihned ukrýt do okolních lesů. Jednalo se ve většině příkladů o zbytečné opatření, protože pro velké svazy byly důležité pouze strategické cíle, kterými byly právě petrochemické závody nebo velká seřaďovací nádraží 7. Více ohroženěji se mohli nanejvýš cítit obyvatelé měst v okrese, kterými procházela železnice, protože zdejší nádraží mohla být zahrnuta do tzv. náhradních cílů. Ti byli naneštěstí většinou k neustálých leteckých poplachům už apatičtí a na upozornění příliš nedbali. 8 Pro vesnické obyvatelstvo pak byli daleko nebezpečnější hloubkový stíhači, létající většinou osamoceně nebo ve dvojicích a napadající dopravu na komunikacích. Nálet z července svůj cíl nesplnil a tak byl připraven další nálet na 24.srpna 1944. Tentokrát byl záležitostí amerických bombardérů 15.letecké armády, startujících také ze základen v Itálii. Dohromady vzlétlo 399 bombardovacích a 313 stíhacích letounů určených na různé cíle v protektorátu. K pardubické rafinérii zamířilo 117 Liberátorů od 55. BW. Cílem dalších 164 Fortressů od 55. BW bylo pardubické nádraží. Oba útoky byly úspěšné. Požáry v rafinérii zuřily po čtyři dny a výroba se znovu rozběhla až v prosinci. Letecká základna byla také na čas vyřazena z provozu a bylo na ní zničeno mnoho vojenského materiálu. Luftwaffe se bombardéry nepodařilo napadnout na cestě k cíli. Při jejich zpáteční cestě se však odhodlala k akci, která se stala do té doby největší leteckou bitvou nad našim územím. 9 Tohoto boje se zúčastnily i čtyři Messerschmitty Bf 109 z chrudimského letiště, které napadly odlétající bombardéry v prostoru Pardubice – Chrudim. Žádný letoun se jim však nepodařilo sestřelit. 10 Za celou akci z 24. srpna Američané ztratili 11 bombardérů a 106 mužů, německé ztráty činily 23 stíhaček.
5 Rajlich, J.: Mustangy nad protektorátem. MBI – Miroslav Bílý, Praha, 1997. Str.28. 6 Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Prostor, Praha, 1999. Str. 374. 7 Nejbližší se nacházelo opět v Pardubicích. 8 To vysvětluje i značné ztráty civilistů při prvním útoku v Pardubicích. 9 Rajlich, J.: Mustangy nad protektorátem. MBI – Miroslav Bílý, Praha 1997. Str.44 10 Bičík, Z.: Příspěvky k letecké válce ve východních Čechách 1942 – 1945. In: Sborník Prací východočeských archívů. Hradec Králové 1978. Str. 14.
7 Aby měly americké bombardéry na zpáteční cestě lepší manévrovací schopnosti v boji proti německým stíhačům, odhazovaly nepoužité bomby. Ty pak někdy napáchaly škody na civilních objektech. Ke ztrátám mezi obyvatelstvem příliš často nedocházelo, protože posádky se snažili vybrat pro shoz pokud možno neobydlené oblasti. Někdy se jim to ale nepodařilo nebo se prostě zmýlili. K tragédii skoro došlo v obci Lipovec, kde neznámý letoun při návratu z bombardování shodil pro odlehčení devět bomb. Detonací a tlakem byly vytlučeny pouze okenní tabulky v některých bytech. 11
b) Letiště v Chrudimi
V době červencových a srpnových spojeneckých útoků na Pardubice se na chrudimském letišti už nacházely bojové formace Luftwaffe. V předchozích letech války tomu tak ale nebylo. V Protektorátu byly totiž umístěny především školní, výcvikové a pomocné jednotky německého letectva. V průběhu války zde bylo soustředěno asi 15% veškerého německého pilotního výcviku. I chrudimské letiště sloužilo jako základna pilotního výcviku a to až do poloviny roku 1944. O výstavbě letiště a umístění perutě čs.letectva v Chrudimi rozhodla městská rada 15. prosince 1937. Smlouva byla uzavřena se stavebním ředitelství v Hradci Králové a náklady byly vyčísleny na 11 100 000 Kč. Jednotky československého letectva zde začaly působit již v roce 1937. 12 Byly to lehké bombardovací letky č.73. a 74. od leteckého pluku č.6 z Prahy. Jejich veliteli byli kpt. Nechutný a npr. Čech. Ve výzbroji měly bombardovací dvojplošníky Aero Ab 101, ale také moderní dvoumotorové Avie B 71. 13 Německá armáda zabrala chrudimské letiště 15. března 1939. Prvním německým velitelem byl Oberleutnant von Liebke, sestřelený později na východní frontě. 14 Charakter letiště, jak již bylo řečeno, byl čistě výcvikový. Bylo využíváno leteckými školami z Pardubic a později i z Havlíčkova Brodu. Byla zde umístěna část letecké školy Sch./FAR 15 32 (10/1939 9/1941), později přeznačená na FFS 16 (A/B) 32 (9/1941 – 10/1943) a na závěr zde působila část FFS (A) 32 (10/1943 – 2/1944) vzniklá z předchozí jednotky. Nejčastěji používanými
11 Kronika obce Lipovec. 12 SOkA Chrudim, Městské knihy 1850 1945 (III. Díl, část 1.), inv. č. 7702 Stavba letiště, 1940 – 1942. 13 Rajlich, J., Sehnal, J.: Vzduch je naše moře. Naše vojsko, Praha, 1993. Str. 178. 14 Smlsal, J.: Konec Luftwaffe v Chrudimi. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 8, č. 4, str.10. 15 Škola v rámci leteckých výcvikových pluků. 16 Samostatná pilotní škola.
8 stroji na chrudimském letišti byli Arada Ar 66, Ar 68 a Ar 96, Bückery Bü 131 a Bü 181, Focke Wulfy Fw 44 a Fw 58, Gothy Go 145, Heikely He 45 a He 72 a kořistní české Letovy Š 328.17 Jak již bylo uvedeno, do zahájení spojenecké letecké ofenzivy znamenal Protektorát pro Němce klidné zázemí, kde zřídka docházelo k vzdušným soubojům. Proto ztráty, které zaznamenala Luftwaffe nad chrudimským okresem, byly do roku 1944 převážně způsobeny závadami nebo chybami pilotů. Například od dubna 1940 do listopadu 1941 zde došlo k čtyřem leteckým haváriím, při nichž zahynuli 2 piloti. 18 Od května 1944 se ale situace, v souvislosti s nálety Spojenců ze základen 15.letecké armády v Itálii, radikálně změnila. Luftwaffe byla nucena projít reorganizací. V rámci ní Čechy a Morava spadaly do operační oblasti nově zřízeného Jagdführer 19 Ostmark. Do Protektorátu se tak přesunuly bojové útvary Luftwaffe určené k obraně vzdušného prostoru. 20 V Chrudimi začala působit část bitevní eskadry III/SG 151 z Pardubic. 21
c) Pokračování letecké ofenzivy
Od velkého náletu z konce srpna měli Pardubice na více jak čtyři měsíce klid. V prosinci ale byla znovu obnovena výroba v rafinérii, což neuniklo pozornosti spojeneckým průzkumným letounům. Americká 15. letecká armáda udeřila znovu 28. prosince 1944 v rámci útoku, který dále směřoval na rafinérie v Kolíně, Kralupech nad Vltavou a na sklady pohonných hmot v Roudnici nad Labem a bavorském Řezně. K útoku na Pardubice a Kolín bylo vyčleněno po 56 Liberátorech 304. Bomber Group, krytých 110 Mustangy a 49 Lightningy. Pardubická rafinérie opět utrpěla těžké škody, které znamenaly přerušení výroby až do konce války. Tento nálet se obzvláště vryl do paměti občanů chrudimského okresu, ale i celého Protektorátu. Německá Luftwaffe byla plně zaměstnána boji v Ardenách a tak americký stíhací doprovod se mohl věnovat hloubkovým útokům na letiště a těžce postižena byla i civilní železniční doprava.22
17 Rajlich, J.: Mustangy nad protektorátem. MBI – Miroslav Bílý, Praha, 1997. Str.10, 12. 18 Boček, P.: Nehody německých vojenských letadel na Chrudimsku v letech 1940 1941. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 7, č. 1, str.12. 19 Zvláštní útvar určený k letecké obraně. 20 Foud, K., Krátký, V., Vladař, J.: Poslední akce. NAVA, Plzeň. 1997. Str. 12. 21 SOkA Chrudim, Městské knihy 1850 1945 (III. Díl, část 1.), inv. č. 7702 Stavba letiště, 1940 – 1942. 22 Rajlich, J.: Mustangy nad protektorátem. MBI – Miroslav Bílý, Praha, 1997. Str.87, 88.
9 Ušetřeno nezůstalo ani letiště v Chrudimi. Když bylo z letiště na stíhací doprovod protileteckou obranou vystřeleno, oddělily se dva stíhací letouny P 51 Mustang a napadly ho palubními zbraněmi. Rozstřílely zde šest obřích dopravních letounů Messerschmitt Me 323 Gigant od transportní jednotky IV./TG4 23 s rozpětím křídel 55 metrů, které byly od srpna 1944 umístěny na přistávací ploše a v jejím sousedství, směrem na Rabštejnskou Lhotu. 24 Jejich trosky stály na letišti a v jeho okolí ještě dlouho po válce. 25 V okrese Chrudim byly napadeny také dva osobní vlaky, u Holetína a v nádraží Krouna. Nejdříve se krátce po poledni stal terčem útoku vlak právě vyjíždějící ze stanice Holetín směrem na Hlinsko. Očitý svědek popsal, že stíhač nalétal zpředu, asi ve 20 ti metrové výšce a začal pálit hned při prvním přeletu, po němž následoval ještě jeden. Nejspíše se jednalo o opozdilce ze stíhacího doprovodu. Týž svědek také vypověděl, že letadlo pilotoval černoch. 26 Pokud by jeho tvrzení bylo správné, pak by stíhačka náležela k 332. Fight Group, jež byla složena výhradně z afroamerických pilotů. S jistotou to ale tvrdit nelze, poněvadž existuje řada podobných případů, kdy svědci tvrdili, že viděli černošského pilota, i když se tato jediná černošská jednotka v americkém letectvu v daném místě nemohla nacházet. Bylo to způsobeno tím, že pokud bílí američtí piloti měli nasazenou kyslíkovou masku a černé brýle, mohli být v kokpitu lehce zaměnitelní s černými piloty. Zprávy o ztrátách mezi cestujícími se různí. Mrtvých bylo 3 5 a zraněných 8 10 osob. 27 Další útok se udál kolem 12.30 na nádraží v obci Krouna. Napaden byl osobní vlak č. 3106 jedoucí ze Skutče do Poličky. Palba zasáhla lokomotivu, služební, poštovní a tři osobní vagony. Při útoku zemřeli 4 osoby a 8 jich bylo zraněno. 28
d) Konec války
Jak se k Protektorátu přibližovala fronta a s ní i konec války, zdejší letiště se přetvářela na frontové základny. Nevyhnulo se to ani tomu chrudimskému. Od počátku roku 1945 proto
23 Bičík, Z.: Příspěvky k letecké válce ve východních Čechách 1942 – 1945. In: Sborník Prací východočeských archívů. Hradec Králové 1978. Str. 14. 24 Podle vyprávění Jitky Kabelkové z Rabštejnské Lhoty z 25.2. 2002. 25 Podle vyprávění Jiřího Drobílka z Rabštejnské Lhoty z 15.11. 2007. 26 Bičík, Z.: Příspěvky k letecké válce ve východních Čechách 1942 – 1945. In: Sborník Prací východočeských archívů. Hradec Králové 1978. Str. 18. 27 Kronika obce Mrákotín 28 Bičík, Z.: Příspěvky k letecké válce ve východních Čechách 1942 – 1945. In: Sborník Prací východočeských archívů. Hradec Králové 1978. Str. 16.
10 probíhalo budování muničního skladu pro letiště v lese u Rabštejnské Lhoty. 29 Chrudim byla poslední základnou pro 77. bitevní eskadru ( Schlachtgeschwader 77 – SG 77) osmého leteckého sboru, dislokovaného předtím v Pardubicích a Mimoni. Její výzbroj tvořily Focke Wulfy Fw 190 F 8/9 a též původně stíhací Fw 190 A 830 Od 17.března do 24.dubna 1945 zde také působili stíhači od I/JG 52 pod vedením, jednoho z nejslavnějších stíhačů války, Ericha Hartmanna. 31 Ten při bojovém letu 10.4. 1945 sestřelil bombardér B 25 Mitchell a o den později Jak 3. Dne 17.dubna se stal jeho obětí Jak 9. Byla to jeho vzdušná vítězství číslo 348., 349. a 350. 32 Bitevní Focke Wulfy Fw 190 od 5.května zasahovaly proti jednotlivým povstaleckým střediskům a ve velice omezeném rozsahu proti Rudé armádě. Dne 7.května podnikla jednotka Staffel SG 77 útok na Prahu. Kolem poledne zaútočila na střed města. Nejvíce zasažena byla kasárna Jiřího z Poděbrad a horní polovina Václavského náměstí. 33 Tím bojové operace z chrudimského letiště skončily. V květnu 1945 chránila letiště jednotka letištního praporu posílená parašutistickým oddílem SS. Od druhého dne povstání zesilovala posádka podstatně obranu letiště opevňováním přístupů a stavěním silných hlídek. 34 Dne 8.května zahájili Němci na letišti destrukční práce, zapalovali letadla, zásoby munice a benzínu. Do některých letadel dali zřejmě ve spěchu špatně načasované nálože, které nevybuchly a chrudimským pyrotechnikům se je podařilo včas zneškodnit. Za soumraku po odjezdu posledních německých aut vybuchla nálož ve velitelské budově letiště. Požární zásah ztěžovaly i exploze náloží v letadlech. Přesto se podařilo zachránit několik nepoškozených letadel, větší počet kulometů a výzbroje. Přístupy na letiště byly následně uzavřeny českými hlídkami. 35
29 Podle vyprávění Jiřího Drobílka z Rabštejnské Lhoty z 15.11. 2007. 30 Boček, P.: Bitevní Focke wulfy Fw 190 v Chrudimi. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 7, č. 4, str.12. 31 Janda, A., Poruba, T.: Messerschmitt Bf 190K. JaPo, Hradec Králové, 1997, str.57. 32 Janda, A., Poruba, T.: Focke Wulf 190F a G. JaPo, Hradec Králové, 1997, str.42. 33 Petr P.: Historie letiště v Chrudimi. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 9, č. 3, str.10. 34 Podle vyprávění Jiřího Drobílka z Rabštejnské Lhoty z 15.11. 2007. 35 Smlsal, J.: Konec Luftwaffe v Chrudimi. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 8, č. 4, str.10.
11 2. Nekomunistický odboj
a) Charakteristika
Na podzim roku 1944, když se lidé v Protektorátu po sérii Spojeneckých náletů pomalu smiřovali s tím, že přímé válečné akce už zasáhli jejich vzdušný prostor, objevil se zcela nový fenomén aktivní a agresivní partyzánská válka. Skutečná partyzánská válka začala totiž v Protektorátu až s příchodem partyzánské brigády Jana Žižky na moravské území. 1 Do té doby se až na výjimky lidé v lesích jen skrývali nebo bránili a odbojové hnutí, které je podporovalo se vzpamatovávalo z nacistický úderů z let 1942 a 1943. Rozmach odboje na podzim 1944 byl umožněn především díky pomoci ze Západu a ze Sovětského svazu. Celé východní Čechy, do kterých spadá i okres Chrudim, se staly hned od počátku války stabilní základnou domácího odboje. Velká města jako Hradec Králové, Pardubice nebo Chrudim s dobrým spojením na Prahu, byly v prvních třech letech okupace významnými centry městského typu odboje. Městské odbojové sítě často využívali muži z prvních paravýsadků z Velké Británie. Přibližně od poloviny roku 1942 se charakter boje začíná měnit. Městské sítě byly po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha rozprášeny. Objevuje se stále větší počet uprchlých válečných zajatců nebo nuceně nasazených, které bylo potřeba ukrývat. Odboj se proto přesouvá do lesů a zde už iniciativu většinou přebírají odbojáři napojení na komunistickou stranu. Odboj řízený z Londýna hrál až do poloviny roku 1942 hlavní roli v boji proti nacistické okupaci. Nejzářnějším úspěchem prozápadního odboje byl atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha, který ale nakonec ve svém důsledku vedl k téměř úplné likvidaci většiny těchto skupin. Londýnské vedení se v následujících letech války snažilo vysílat ještě další skupiny, ale ty už museli nejen bojovat proti nacistům, ale často i soupeřit s výsadky ze Sovětské svazu. Cílem těchto výsadků bylo obnovení rozbitých sítí vojenských organizací, jako byla například Obrana národa, které by následně plánovaly
1 Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Prostor, Praha, 1999. Str. 424.
12 ozbrojené povstání. O vytváření partyzánských jednotek nemělo Londýnské vedení přílišný zájem. Prozápadní odboj se musel potýkat s řadou nedostatků, které výrazně snižovaly jeho efektivitu a přispěly k tomu, že na konci války byl více aktivnější komunistický odboj. Prvním závažným problémem bylo vstřebávání širšího politického spektra do své organizační struktury. Z toho vyplývalo, že jednotlivé skupiny se navzájem neznaly a nedůvěřovaly si, což vedlo k snazšímu proniknutí gestapa do jejich řad. Dále ačkoli členové paravýsadků z Velké Británie prošli náročným výcvikem, chyběli jim sebemenší zkušenosti s odbojovou činností a působením v ilegalitě. Ani v pozdějších letech války nemohli být využiti, z důvodu velkých jazykových a kulturních rozdílu, ostřílení odbojoví pracovníci z osvobozených zemí. Další nevýhodou bylo, že skupiny měli obvykle pouze mezi 1 4 členy. Například prvních deset skupin mělo dohromady jen 22 mužů. 2 Jakákoli smrt, zajetí nebo zranění, tak znamenali významné oslabení výsadku. Zároveň takové skupiny byly značně nesoběstačné a ve všech směrech závislé na pomoc místních lidí a domácího odboje, který byl ale snáze napadnutelný gestapem a jeho konfidenty. Dalším problémem bylo, že mnoho lidí chtělo aktivně bojovat proti Němců a ne čekat jen na shozy zbraní nebo jen předávat zpravodajské informace, což Londýnské vedení požadovalo především.3 Proto když se ukázalo, že Londýnské vedení nemá zájem o vytváření partyzánských skupin, přešla spousta nejaktivnějších bojovníků k sovětským partyzánským jednotkám a pak chyběli nekomunistickému odboji v květnovém povstání.
b) Činnost
Situace nekomunistického odboje v celých východních Čechách byla v roce 1944 složitá. V letech 1941 a 1942 byl východ Čech a v rámci něho i okres Chrudim významným záchytným centrem pro výsadky z Velké Británie. V Chrudimi působil během října 1941 člen výsadku Percentage František Pavelka. Velká část odbojové sítě, jež ho měla podporovat, však byla záhy i s ním pozatýkána. Kasaličky u Přelouče posloužily dne 28.12. 1941 jako místo seskoku pro skupinu Silver B, která pak do svého zatčení operovala po celých východních Čechách. Během 28.12. 1941 byla vysazena u Poděbrad také skupina Silver A. Té se podařilo v chrudimském okrese vybudovat rozsáhlou odbojovou síť, která ale byla po
2 Sládek, O.: Přicházeli z nebe. Naše vojsko, Praha, 1993. Str. 234 235. 3 Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Prostor, Praha, 1999. Str. 419.
13 atentátu na Heidricha celá zničena a zatýkání vyvrcholilo vypálením Ležáků, kde měl stanoviště radista této skupiny. 4 Od atentátu na Heidricha až do začátku roku 1944 se další výsadky z Velké Británie okresu Chrudim vyhýbali. Pak ale začala od jara 1944 na Českomoravské Vysočině sílit aktivita nekomunistické odbojové skupiny Rady Tří 5. Pod vedením plukovníka Svatoně byla na nejlepší cestě stát se největší odbojovou organizací v českých zemí. Její bezprostřední činnost chrudimský okres zasáhla jen okrajově, a to hlavně kolem Svratky a Hlinska. V okrese Chrudim byla vybudována rozsáhlá podporovatelská síť pro R 3 u Skutče kolem Josefa Stružinského z Lhoty u Skutče. Ten v této oblasti ilegálně působil po celou dobu války, aniž by ho gestapo dopadlo. Nejdříve spolupracoval s Obranou národa, když na ní ztratil spojení, organizoval pomoc pro uprchlé válečné zajatce a začal spolupracovat s R 3. V okrese Chrudim sloužil jako důležitá spojka mezi R 3 a Partyzánským plukem Ludvíka Svobody a spolupracoval také s oddílem Jan Kozina. 6 Na podporu R 3 začali být z Velké Británie postupně vysílány nové výsadky. Dne 3.dubna 1944 byla vysazena šest kilometrů od Chrudimi u Rabštejnské Lhoty skupina Calcium ve složení podporučík Jaroslav Odstrčil a rotní Josef Gemrot, František Široký a Karel Němčík. Hlavním úkolem výsadku bylo obnovení spojení s domovem. Ihned po seskoku se výsadkáři začali přesouvat za plukovníkem Svatoněm na Českomoravskou Vysočinu. 7 Jejich cesta nebyla snadná. Již při seskoku se jim ztratil jeden balíkový zásobník s jednou z radiostanic. Padák se zásobníkem nalezl čeledín, který hned nález ohlásil četníkům. Gestapo tak hned od počátku o skupině vědělo a zahájilo pátrání. Další stopu získalo udáním. Výsadkáři hledali pomoc na záchytných adresách v Nasavrkách, adresát je ale vyhodil a udal na četnické stanici. 8 Po dalším strastiplném putování nakonec došli do cílového prostoru kolem Nového města na Moravě, kde zajišťovali spojení pro R 3. Aby radiostanice skupiny Calcium nebyla nacisty zaměřena, měnila neustále místa vysílání. Za tímto účelem se několikrát vrátila zpět na území chrudimského okresu do Proseče, Luže a Nasavrk. Činnost skupiny Calcium byla násilně přerušena až 3. května 1945 sovětskou jednotkou Stas, která Calcium zadržela a znemožnila mu nadále vysílat. Další skupina z Velké Británie vyslaná na Chrudimsko se nazývala Tungsten. Jejím úkolem bylo zajistit přistání speciálního letadla, jež mělo do Velké Británie dopravit čelní
4 Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Prostor, Praha, 1999. Str. 295. 5 R 3 6 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 2109. 7 Smlsal, J.: Přicházeli z nebe. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 6, č.5, str. 19. 8 Sládek, O.: Přicházeli z nebe. Naše vojsko, Praha, 1993. Str. 124.
14 představitele odboje, dále urovnat rozpory mezi skupinou Calcium a R 3 a připravovat plochy pro shozy zbraní. Měla být vysazena 21. prosince 1944 u Vortové 6 kilometrů od Hlinska. Z důvodu protiletecké palby ji vysadili až mezi Kolínem a Kutnou Horou. Po 100 kilometrovém pochodu ve sněhu a mrazu, který dvěma výsadkářů zabral sedm nocí, došli do Studnice nedaleko Hlinska, kde si konečně odpočinuli. Po té se přesunuli mimo okres Chrudim k Radešínské Svratce, odkud se snažili hledat vhodné přijímací a přistávací plochy. Zde také zasáhli do květnových bojů. 9 Poslední skupinou vysazenou na území chrudimského okresu, byla skupina Platinium. Měla za úkol plnit vedle zpravodajského poslání také funkce spojovací a přejímací. Jejich záchytnou organizací byla opět R 3. Skupina přistála v oblasti Javorné – Krásné u Nasavrk. Po seskoku se přesunula do útočiště ve Studnici, odkud stejně jako Tungsten pokračovala do Radešínské Svratky. Její činnost vyvrcholila příjmem zbraní v polovině dubna 1945. 10
9 Smlsal, J.: Přicházeli z nebe. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 6, č.5, str. 19. 10 Smlsal, J.: Přicházeli z nebe. In: Chrudimské vlastivědné listy. Roč. 6, č.4, str. 18.
15 3. Komunistický odboj
a) Situace v polovině roku 1944
Komunistický odboj se po okupaci ocitl ve složité situaci. Na jednu stranu byl potírán nacistickým bezpečnostním aparátem, na druhou stranu měl, po uzavření Sovětsko německého paktu o neútočení, instrukce z Moskvy nijak proti Němcům aktivně nevystupovat. I když Němci komunisty od začátku považovali za velkou hrozbu a vždy proti nim tvrdě zasahovali, komunistická pasivita v prvních letech okupace německým bezpečnostním složkám umožnila plně se soustředit na nekomunistický odboj, který tak utrpěl značné ztráty. Důležité pro komunistický odboj bylo, že v tomto počátečním období ještě plně neaktivizoval svoje „zásoby“ domácích podporovatelů. Prozápadní odboj, který hrál hlavní roly, ztratil celé sítě svých podporovatelů, které mu pak chyběly v pozdějších letech války. Komunistický odboj byl na práci v ilegalitě z českého odboje připraven nejlépe. Lze to přičíst hlavně tomu, že už před válkou měli komunisté vytvořeny určité ilegální struktury a tím i zkušenosti s jejich organizováním a že jejich aktivity se už za první republiky pohybovaly na hranici zákona. Další jejich výhodou bylo, že jako bojovou sílu pro své skupiny mohli využívat uprchlé sovětské válečné zajatce, kteří se v protektorátních lesích od roku 1942, objevovali stále častěji. Komunistický odboj na Chrudimsku byl německými represáliemi z let 1942 a 1943 těžce zasažen a značně tak rozptýlen. Během první poloviny roku 1944 získávaly ale oslabené skupiny do svých řad nové členy a znovu začaly rozvíjet svoji činnost. Léto proběhlo v relativním klidu, který byl ale předzvěstí těžkých časů, které měly přijít na podzim a v zimě 1944. K Protektorátu se od východu blížila Rudá armáda a v sovětském velení vzrostl zájem o toto území. Proto začalo od konce září do Protektorátu vysílat partyzánské organizátorské desanty, které měly sloužit jako jádra budoucích partyzánských oddílů či brigád. 1 Hlavní trasy postupu Rudé armády sice přes Československo nevedly,2 ale pro svoji strategickou polohu ve střední Evropě a důležitost pro německou průmyslovou výrobu, bylo výhodné narušovat
1 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 25. 2 Tamtéž, Str. 19.
16 místní infrastrukturu diverzními akcemi. Navíc už v této době měl Sovětský svaz eminentní zájem rozšířit svůj politický vliv na tuto oblast. Zvýšená odbojová aktivita a přítomnost partyzánských skupin na Chrudimsku Němcům neunikla. Proto od podzimu 1944 probíhaly v okrese ale i v celém Protektorátu intenzivní boje mezi sovětskými partyzány a německými bezpečnostním aparátem. V okrese Chrudim v tomto boji sehráli neopominutelnou úlohu partyzánské organizátorské desanty ze Sovětského svazu. Odboj v chrudimském okrese výrazně ovlivnily dva z nich – Jan Kozina a Mistr Jan Hus. V jižní části okresu navíc několikrát operovaly skupiny z oddílu Dr. Miroslav Tyrš. Do konce války bylo do Protektorátu vysláno letecky celkem 12 organizátorských skupin, další 4 se tam dostaly pěšími přesuny. Ukrajinský štáb partyzánského hnutí je vysílal oficiálně s těmito úkoly:
1. Pomáhat při organizování partyzánských oddílů z řad domácího obyvatelstva. 2. Navazovat spojení s ilegálními organizacemi KSČ a s vlastenecky a protifašisticky naladěnými vrstvami obyvatelstva s cílem zapojit Čechy do celonárodního boje proti okupantům. 3. Prostřednictvím zdejších dělníků a úředníku pronikat do závodů a továren, na železniční stanice a do úřadů s cílem organizovat tam diverze. 4. Provádět záškodnickou činnost, přepadávat hitlerovce v prostoru jejich dislokace, zvláštní pozornost věnovat železnicím a přepadávání významných funkcionářů a důstojníků. 5. Organizovat základny pro přijímání nových výsadků. 6. Provádět zpravodajskou činnost v nejširším smyslu tohoto slova pro vrchní velení Rudé armády. 7. Pomáhat českým vlastencům v organizování národních výborů. 3
3 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 27.
17
b) Jan Kozina
Jan Kozina byl v pořadí třetím vysazeným organizačním desantem, ale prvním vysazeným na území Čech. Jeho operační prostor neměl původně s chrudimským okresem nic společného. Oddíl byl určen pro oblast západních Čech – Šumavy a Chodska, podle čehož byl zvolen i název. Jako velitel byl jmenován poručík Vasil Kiš a náčelníkem štábu major Grigorij Arsentijevič Melnik. 4 Letadlo se 17 členy výsadku na palubě odstartovalo 16.října z polského letiště Rzeszowa. Během letu se ale stroj dostal nad frontou do protiletadlové palby a následně byl pronásledován nočními stíhači. V důsledku toho navigátor ztratil směr a parašutisté byli vysazeni ve dvou skupinách o mnoho kilometrů severněji. Jedna skupina dopadla do prostoru mezi obcemi Tuchořice a Lipno, jihozápadně od Loun, druhá u lounského předměstí, nedaleko protektorátní hranice. 5 Než se obě skupiny stačily sejít, byly napadeny a obklíčeny nacisty. Z první skupiny se podařilo probít Vasilu Kišovi, Grigoriji Melnikovi, Pavlu Morjakovovi, Arťomu Petrosjanovi, Dmitriji Malyševovi a Michalu Turisovi. Oba radisté byli zajati. Gestapo se je snažilo získat pro radiovou protihru, ale oba to odmítli. Vladimir Šamajev byl odeslán do Terezína, kde byl na konci války zastřelen. 6 Šura Pančenková měla větší štěstí. Ještě před jejím odesláním do koncentračního tábora, začal Vasil Kiš vyvíjet značnou odbojovou aktivitu na Chrudimsku. Gestapo si proto Pančenkovou nejspíše ponechalo, aby jí při případném výslechu mohlo s Kišem konfrontovat. 7 Druhá skupina dopadla ještě hůře. Během střetu zahynuli tři parašutisté a další čtyři byli postupně pozatýkáni. Uniknout se podařilo pouze komisaři oddílu Jánu Kopčákovi a Jánu Palovi. Oba našli úkryt v Dolním Ročově u hajného Picha. Až do března 1945 se zde skrývali a až po té navázali kontakt se sovětskou zpravodajskou skupinou, se kterou spolupracovali do konce války. 8
4 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 2959. 5 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 49. 6 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str. 356. 7 Podle zápisu Františka Koláře. 8 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str. 357.
18 Pro dění na Chrudimsku je ale rozhodující první skupina. Ta, poté co se probila z obklíčení, se musela potýkat s řadou problémů. Major Melnik byl těžce zraněn a bylo třeba ho nést. Druhý den pochodu se ztratil Michal Turis a byl vzápětí zatčen. Dále parašutisté postrádali většinu výstroje, protože ji museli zakopat na místě dopadu. Navíc stále nemohli určit oblast, do které byli vysazeni. 19.října narazili na svém pochodu na obec Hvížďalku a až tady se s pomocí jednoho bývalého legionáře zorientovali. 9 Vydali se na určené místo srazu celé skupiny ve Filipově Huti na Šumavě. Po několikadenním pochodu podle zpráv usoudili, že by Němci už mohli znát místo srazu od zajatých členů desantu. Proto se rozhodli změnit trasu pochodu a vydali se na východ. Při svém putování několikrát jen těsně unikli zatčení, když čeští četníci záměrně předstírali, že o nich nevědí. Prošli středními Čechami a došli až na Dolnokralovicko. Zde se setkali s lesním adjutantem Karlem Pulcem, od kterého se dozvěděli o partyzánských jednotkách operujících na Českomoravské vysočině a rozhodli se s nimi spojit. V Uhelné Příbrami se doslechli o výsadku sovětských parašutistů u Čáslavi. Postupovali dále a v lese za Křemenicí na hranicích chrudimského okresu se setkali s hajným Josefem Eisem, který byl velkým podporovatelem partyzánů. 10
Josef Eis
Partyzánské hnutí působící po lesích bylo vždy velmi závislé na smýšlení hajných a lesníků, kteří měli danou oblast na starost. Tito lidé dokonale znali prostředí v němž se partyzáni pohybovali, věděli o každém možném úkrytu a často uměli i dobře stopovat. Proto jim obvykle přítomnost partyzánů neunikla. Pro odboj tak bylo velmi důležité, aby je hajní a lesníci podporovali nebo přinejmenším, aby před nacistickými orgány předstírali, že o jejich činnosti nevědí. Nacisté si byli ale dobře vědomy jejich významu a tak každé jejich sebemenší provinění tvrdě trestali. Za podporu odboje byli po celém Protektorátu zatčeny nebo zavražděny desítky těchto statečných lidí. Josef Eis je příkladem jednoho z nich. Ilegální činnost Josefa Eise začala podobným způsobem jako u mnoha dalších lesních zaměstnanců v Železných horách a ve Žďárských vrších. Při obchůzce lesem našel 27. srpna 1943 tři k smrti utrmácené sovětské válečné zajatce uprchlé z pracovních táborů – Afanasije Koropku, Zachara Kravčenka a Vasilije Michajlova. Nejdříve jim jen obstaral jídlo na
9 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 53. 10 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 2959.
19 posilnění, aby byli schopní další cesty na východ. Po několika dnech je ale našel znovu, přičemž dva z nich měli vysokou horečku. Proto je zavedl do svého domu a zavolal svého spolužáka MUDr. Jana Čermáka z Trhové Kamenice, který mu je pomohl vyléčit. Když se trochu vzpamatovali, zřídil pro ně ve stodole úkryt, z kterého se v případě nebezpečí mohli snadno dostat do lesa. 11 Problémy však nastali se stravováním. V těžké době okupace bylo složité pro člověka uživit vlastní rodinu, na tož ještě další tři lidi. Proto Eis začal budovat ze spolehlivých lidí síť pro podporu uprchlíků. Tak vznikla skupina, která se později nazývala partyzánský oddíl Lev. 12 Pobyt Rusů v hájovně uváděl do nebezpečí celou Eisovu rodinu. Z toho důvodu bylo rozhodnuto vybudovat v lese zemljanku, kam by se trojice přesunula. Počátkem listopadu přivedli spojky k Eisům několik partyzánů z organizátorského výsadku Mistr Jan Hus. Velitel výsadku major Fomin se rozhodl, že u Eisů zřídí jednu z organizačních základen pro vznikající brigádu a na místě ponechal malou organizační skupinu vedenou Ivanem Knišem. Dne 17.listopadu se Eis v lese setkal s dalšími partyzány. Nejdříve narazil na stopu lidí, kteří táhli těžké břemeno a následně našel čtyři ozbrojené, zcela vyčerpané muže a u nich nosítko z klestí s pátým zraněným mužem. Byla to skupina Vasila Kiše z výše zmíněného výsadku Jan Kozina. Eis je odvedl do zemljanky, ale stav majora Melnika byl natolik vážný, že ho museli přesunout do domu v Polomu, který využívala jedna pražská rodina jen k letnímu pobytu. 13 Mezitím Ivan Kiš zprostředkoval spojení se štábem Mistra Jana Husa a prostřednictvím jeho radiostanice mohl Kiš podat informace o nepodařeném přistání sovětskému velení. Major Melnik po uzdravení použil hájovnu jako základnu pro obnovení akceschopnosti skupiny Jan Kozina a jeho přetvoření v brigádu. Význam hájovny den ode dne vzrůstal, ale s tím rostlo i nebezpečí odhalení. Kritická situace přišla v 2.polovině prosince 1944, kdy nacisté zahájili rozsáhle pátrací akce známé pod názvem Zimní ofenziva. Partyzáni proto rychle přešli na jiná působiště. Josef Eis kvůli rodině odejít odmítl. Když už se zdálo, že obavy z možného zatčení byly liché, přišel 23. leden 1945 a hajný Eis byl spolu s lesním správcem Františkem Bradáčem zatčen. Když se to dozvěděla manželka Eise Anna, vyslala ihned dceru Miroslavu, aby varovala obce Polom a Chloumek. Nacisté už však operovali v celé oblasti, Miroslavu několikrát zadrželi a zbili,
11 Žampach, V.: Zasloužili se o naši svobodu. O Josefu Eisovi z Křemenice. In: Budovatel. 7.11. 1984, roč. 35, č. 45, str. 3. 12 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 3047. 13 Tamtéž.
20 přesto úkol splnila. Gestapo zatím prohledalo a vyrabovalo hájovnu a večer zatklo i Annu Eisovou. 14 V hájovně zůstala jen dcera hajného Miroslava s otcem Josefa Eise Františkem. Třetí den po zatčení se nacisté vrátili a přivedli Eise i lesního správce Bradáče. Podle výpovědi Miroslavy vypadali oba tak žalostně, že je poznala až z bezprostřední blízkosti. Němci od někoho věděli o zemljance a mysleli si, že v ní dopadnou partyzány. Bunkry ale byli už nějakou dobu prázdné a tak je alespoň zničili granáty. Německý velitel po té nabídl Miroslavě propuštění otce i matky, pokud nahlásí případný příchod partyzánů. O nesmírné obětavosti celé rodiny Eisů hovoří to, že když po dalších třech dnech dorazili do hájenky vyčerpaní partyzáni Kravčenko a Morjakov, Miroslava je ukryla v bunkru ve stodole. Hned druhý den do domu vtrhli četníci ale úkryt nenalezli. Gestapo se po té snažilo využít i falešných partyzánů. Miroslavě ale jejich chování přišlo zvláštní, tak je do domu nepustila a vše nahlásila na četnickou stanici. Od té doby měla už od nacistů klid. 15 Po osvobození se Anna Eisová vrátila z vězení domů. Takové štěstí ale neměl její manžel Josef Eis. Zemřel během bití v Terezíně 30. března 1945.
Oddíl Lev
Z důvodu ohrožení hájenky Josefa Eise se Major Melnik rozhodl z tohoto místa odejít na Žďársko. V oblasti Hlinska zůstala operovat skupina bývalých zásobovatelů kolem Josefa Eise, která si po připojení k oddílu Jan Kozina, začala říkat partyzánský oddíl Lev. Zformovala se během roku 1942 a 1943 a postupně přešla od zásobování uprchlíků k získávání zbraní a destrukční činnosti. 16 Jejím největším úspěchem, před připojením k oddílu Jan Kozina, byla sabotáž na odstavených cisternových vagonech v obci Raná. Němci po letním bombardování nádraží a rafinerie v Pardubicích poškozené vagony v září 1944 skryli do obce Raná nedaleko Hlinska. Mezi poškozenými vozy bylo i několik vagonů plných benzinu, které měli sloužit jako strategický zásoba. Odbojáři připravili akci, v jejímž průběhu část obsahu odčerpali a zbytek vypustili. Pamětník akce bohužel neuvádí přesné množství zničeného benzinu, ale zmiňuje, že
14 Žampach, V.: Zasloužili se o naši svobodu. O Josefu Eisovi z Křemenice. In: Budovatel. 7.11. 1984, roč. 35, č. 45, str. 3. 15 Vzpomínky Miroslavy Eisové. Budovatel. 6.5. 1970, roč. 21, č. 18 str. 2. 16 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 61.
21 jejich akce byla srovnatelná se sabotáží v Náchodě v roce 1941, při níž odbojáři nechali shořet 100 tun benzinu. 17 Ačkoli byli různé destrukce a sabotáže namířené proti nacistům bezesporu významné, je třeba vyzdvihnout i jiné nesmírně důležité aktivity, jako bylo například v případě skupiny Lev na první pohled obyčejné obstarávání zásob. Je třeba si uvědomit, že většina partyzánských skupin byla životně závislá na potravinové pomoci od místních lidí. Získávání potřebných zásob ale bylo s pokračující válkou stále složitější a vyžadovalo velkou vynalézavost. V zimě 1944 byla zásobovací situace už tak vážná, že ani když měl člověk potravinové lístky, nebylo zárukou, že něco sežene. Fungoval zde však černý trh, na kterém šlo za patřičnou cenu, získat vše potřebné. Podporovatelé partyzánů se většinou ale rekrutovali z chudších venkovských vrstev obyvatelstva a na nákup potravin na černém trhu neměli prostředky. Například týdenní mzda horníka činila 400 korun, kilo másla na černém trhu stálo 2 000 korun a tříkilová husa 1 800 korun. 18 V této situaci proto odbojáři z oddílu Lev využili ukryté zásoby benzinu, což byl v té době velmi ceněný artikl a za něj nakupovali vše potřebné pro partyzány. Skupina byla též napojená přes J. Stružinského ze Lhoty u Skutče, o kterém už byla řeč, na organizaci plukovníka Svatoně. Spojení však bylo přerušeno v listopadu 1944 po zastřelení Svatoně a rozprášení jeho skupiny. Po odchodu majora Melnika se podle jeho rozkazu oddíl soustředil na destrukce na tratích v oblasti Hlinska. Mezi 1. březnem a 7. květnem 1945 uskutečnil 15 destrukčních akcí, přičemž vykolejil jeden vlak, jeden poškodil, dále poničil dva mosty, devětkrát poškodil v různém rozsahu koleje a při dalších dvou akcích mu nálož nevybuchla. 19
Major Melnik
Jak už bylo popsáno výše, major Melnik se musel přesunout svým oddílem z Chrudimska na Žďársko. S Melnikem na Moravu neodešel Vasil Kiš. Po vzájemné domluvě a schválení od sovětského velení, bylo rozhodnuto, že Kiš zůstane v okrese Chrudim a bude zde organizovat odbojovou činnost. Ještě za svého pobytu v hájence u Eisů totiž navázal kontakty na řadu ilegálních pracovníků kolem okresního města. Když tedy začátkem
17 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 3047. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž.
22 prosince začalo nacistické zatýkání kolem Trhové Kamenice, přesunul se Vasil Kiš severněji, blíže k Chrudimi do obce Mýtka k rodině Kolářů. I ze Žďárska musel major Melnik se svojí skupinou z důvodu německé aktivity odejít. Pokračoval proto k česko–moravské hranici, při cestě se k němu připojili čtyři partyzáni z výsadku Mistr Jan Hus se dvěma českými odbojáři. V polovině února 1945 se Melnik setkal s několika muži z oddílu zvláštního určení Zarevo a společně působili na Moravě v prostoru Vír Tišnov, kde využili zbytky nacisty rozprášené sítě po výsadku Jermak. 20 Na konci dubna 1945 se Melnik rozhodl, že skupinu převede zpátky do prostoru Hlinska. Během přípravy byl ale zraněn a zůstal tak v táboře. Zbytek oddílu Jan Kozina se přesunul do Kameniček u Hlinska a významně zasáhl do květnových bojů. 21
c) Partyzánský pluk Ludvíka Svobody
Mýtka
Vasila Kiše na Mýtka přivedl večer 12.prosince 1944 Bohuslav Polívka. Spolu s Kišem ještě dorazil bývalý sovětský válečný zajatec Afanasij Koropka. Ve stodole u Kolářů oba partyzáni společně s Polívkou a otcem a synem Kolářovými vykopali krytý bunkr. Do něj uskladnili různé mapy, plány, zbraně a další materiál a vytvořili štáb, ze kterého Vasil Kiš řídil činnost Partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Tak nazval Kiš nový partyzánský oddíl. Ke Kolářům často přicházely spojky se zprávami pro Kiše – Bedřich Valenta, příslušník české kriminální policie Václav Říha, jeho synové Václav a Lubomír, Miroslav Pochobradský, Milan Tomiška, Alois Pecen a už zmíněný Bohuslav Polívka. O zásobování se starala hlavně rodina Kolářů. 26. ledna byl gestapem zatčen Bohuslav Polívka. Během výslechu nic nevyzradil, ale pak k němu do cely umístili zrádce, kterému zesláblý a dezorientovaný vězen sdělil některé údaje. 6. února se gestapo v Chrudimi pokusilo zatknout Bedřicha Valentu, ale nezastihlo jej doma. Místo toho zatklo ve Wiesnerově továrně 22 jeho sedmnáctiletého bratra Miroslava, který byl na partyzány též napojen. Během výslechu nic neprozradil a na následky mučení v pardubické věznici zemřel. Když se Bedřich Valenta dozvěděl o zatýkání, ještě večer
20 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 992. 21 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 65 22 Transporta
23 6.února přijel na Mýtka a Vasila Kiše odvedl do bezpečnějšího úkrytu. Druhý den se měl vrátit pro Afanasije Koropku. 23 K tomu však již nedošlo. Ráno 7. února obklíčilo gestapo a oddíl vojáků Kolářovu chalupu. Protože čekali odpor, použili jako živé štíty sousedy a měli připravenou i pancéřovou pěst na zapálení chalupy. Gestapo sebou navíc přivedlo zajatou parašutistku z výsadku Jan Kozina Alexandru Pančenko, která měla identifikovat Kiše. Afanasij Koropka v domnění, že Němci o bunkru ve stodole nevědí, se ani nepokoušel utéct. 24 Manželé Kolářovi i jejich sedmnáctiletá dcera byli okamžitě po opuštění domu zatčeni. 25 Když z úkrytu vyšel i Koropka byl celý dům vyrabován a zatčení byli převezeni do pardubické věznice. Ženy byly po krutých výsleších odsouzeny k trestu smrti a převezeny do Terezína na Malou pevnost, kde se dočkaly konce války. 26 František Kolář byl tvrdě vyslýchán gestapáky Prausem a Hýblem. Druhý jmenovaný byl na konci války za týrání vězňů v Chrudimi oběšen . Jeden z výslechů popsal František Kolář takto: Bylo asi jedenáct hodin, když přišel opět dozorce, nařídil mi se obléci a vedl mě dolů do vyšetřovací kanceláře. Tam kolem stolu v čele s Prausem sedělo asi šest gestapáků, vedle stál chlap jako řezník – Hübl – když jsem předstoupil spustil na mě Praus: „Jak se jmenuje člověk, který od vás odvedl Kiše?“ „Jak se jmenuje nevím. Já vím pouze, že se jmenuje Vocel.“ 27 Na to pokynul Praus Hüblovi: „Za tu pohádku, co nám povídá, jich dostane dvacet.“ „Kalhoty dolů a lehnout přes štokrdel!“ zařval Hübl a vyndal býkovec – sázel býkovcem zvolna jednu po druhé, až jich bylo dvacet. „Jak se jmenoval ten člověk?“ křikl opět. „Vím , že se jmenoval Vocel“, odpověděl jsem opět. „Tak ještě dvacet!“ poručil Praus a Hübl sázel znova. Když je vypočítal a já jsem odpověděl stejně, rozzlobil se Hübl: „Já tě utluču“ a začal bít po těle, až mě uhodil na spánek, a já upadl do bezvědomí na zem. Vytáhli mě na chodbu, polili vodou a když jsem zase přišel k sobě, vzali mě do kanceláře. Nyní poručil Praus: „Lehnout na zem na břicho!“ Svázali mě nohy provazem a zdvihli chodidla nahoru. Nyní bil Hübl přes chodidla, ale když to nepomohlo a dostali stejnou odpověď, konečně mě pustili. „Koláři to je teprve začátek!“ volal za mnou Praus, když mě odváděli ze dveří. 28
23 Podle zápisu Františka Koláře. 24 Podle vyprávění Milady Kolářové z Chrudimi z 23.3. 2002. 25 Jejich syn František byl už dříve převezen do nemocnice se záškrtem. Odkud utekl a přidal se k partyzánů. 26 Podle vyprávění Milady Kolářové z Chrudimi z 23.3. 2002. 27 Krycí jméno Bedřicha Valenty. 28 Podle zápisu Františka Koláře.
24 František Kolář byl po výsleších také odsouzen k trestu smrti a měl být odvezen do Terezína na celu číslo 44 – celu smrti. Převezen byl až 15. dubna, což mu nejspíše zachránilo život, protože na cele smrti člověk moc dlouho nepobyl. Němci ho drželi po tak dlouhou dobu, aby v případě zatčení Vasila Kiše mohli jejich výpovědi navzájem konfrontovat. 2729 František Kolář se v Terezíně dočkal osvobození. Začátkem května ale onemocněl skvrnitým tyfem, který v té době v Terezíně řádil. Domů se proto vrátil až během července 1945.
Partyzánský pluk Ludvíka Svobody
Hned po příchodu ke Kolářovým započal Vasil Kiš sjednocovat odbojové hnutí na Chrudimsku, jež bylo do té doby značně roztříštěno. Jeho operační prostor tvořila rozsáhlá oblast Chrudim – Nasavrky – Luže – Přelouč a část Pardubicka. 30 Kiš na sebe začal navazovat místní ilegální organizace, především ilegální buňky KSČ v Luži, Chrasti a Skutči. V Chrudimi k sobě připojil Revoluční odboj mládeže, 31 což byla organizace zformovaná během března 1944. Po sedmi měsících činnosti ji už tvořilo kolem 120 členů. Do této organizace patřil také výše zmíněný Miroslav Valenta, který byl strážcem seznamu členů ROM. ROM se zaměřovala především na záškodnické práce ve Wiesnerově továrně, kde se vyráběly letecké bomby, granáty a další válečný materiál. Odbojáři zde sami tajně vyráběli pouzdra na nálože a železné ježky proti autům. 32 Vedle Vasila Kiše ve štábu pluku působili zástupce velitele Milan Tomiška, náčelník štábu Přibyslav Ossendorf a politický komisař Zdeněk Decker. Příslušníky jednotky byli zejména dělníci z místní Wiesnerovy továrny, železničáři, studenti a lidé pronásledovaní nacisty. 33 Kiš se snažil, aby jeho Pluk zahrnoval co nejširší škálu společnosti, proto se nebál mezi příslušníky pluku zařadit i nekomunistické skupiny jako například chrudimské Hnutí odporu a s dalšími aktivně spolupracoval. Po zatčení Bohuslava Polívky bylo spolupracovníkům Vasila Kiše jasné, že bude třeba štáb pluku přesunout. Prostřednictvím Jaroslava Cejpa z Chrudimi nalezli nový úkryt v osadě Perk nedaleko Miřetic na statku u jeho neteře Libuše Hanšové. 6. února Bedřich Valenta odvedl Kiše od Kolářů a nočním pochodem dlouhým přibližně dvacet kilometrů dorazili do
29 Podle zápisu Františka Koláře. 30 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 326. 31 ROM 32 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 3259. 33 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 327.
25 osady Perk. Zde měl štáb svou základnu až do konce války. Partyzáni přebývali na půdě seníku. Spolu s Kišem se zde od počátku schovávali Tomiška s Valentou. Později se sem přesunuli i další členové štábu Ossendorf a Decker. V březnu v nedalekém lese probíhalo protipartyzánské cvičení a ve statku byl dokonce několik dní umístěn oddíl vojska s polní kuchyní. Štáb však zůstal neobjeven. 34 Členové štábu také přechodně bydleli v rodinách chrudimských odbojářů. Na konci dubna, když bylo jasné, že válka v nejbližších dnech skončí, snažil se Kiš svůj štáb přesunout blíže k okresnímu městu. Proto pro něj byl připraven ukryt ve věži chrudimského kostela. Z důvodu špatného přístupu ale nakonec nebylo tohoto útočiště využito. 35 Pluk Ludvíka Svobody byl po celou svou existenci v boji proti nacistům velmi aktivní. 111 krát přerušil telegrafní a telefonní vedení, uskutečnil 40 diverzních a 6 bojových akcí, zničil 16 vlakových cisteren s obsahem pohonných hmot. K nejúspěšnějším činům pluku patřilo vyřazení semtínské továrny na výbušniny od 1.května 1945 do konce války a vyhození muničního vlaku u Brčekol 18.dubna 1945. 36 Pluk Ludvíka Svobody fungoval na systému tzv. pětek. Jednotlivé, obvykle pětičlenné skupiny dostávaly instrukce pomocí spojek, přičemž o sobě nevěděly a navzájem se neznaly. 37 Celková síla pluku se ukázala až během květnového povstání, do kterého jednotka aktivně zasáhla. To bude popsáno v závěrečné části práce. Pluk Ludvíka Svobody měl na konci války 604 bojovníků. 38
d) Mistr Jan Hus
V pořadí pátým vysazeným organizátorským desantem byl Mistr Jan Hus. Velká část operačního prostoru skupiny spadala do oblasti okresu Chrudim, přesněji do Železných hor, dále pak působila hlavně na Českomoravské vysočině. Tento výsadek je komunistickými historiky uváděn jako nejvýznamnější a nejpočetnější jednotka operující na konci války v Čechách. Charakter skupiny Mistr Jan Hus se ale spíše dnes jeví jako velmi rozporuplný a v její činnosti v Protektorátu lze najít řadu zvláštních a neobjasněných událostí, kterými se komunistická literatura před rokem 1989 příliš nezabývala. Ve srovnání s desantem Jan
34 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 217. 35 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 3259. 36 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 327. 37 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 3259. 38 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 327.
26 Kozina působícím také v okresu Chrudim, je potřeba popsat činnost Mistra Jana Husa odlišným způsobem a víc se zaměřit i na vnitřní fungování tohoto oddílu a to z toho důvodu, že události spojené s partyzánskou skupinou Mistr Jan Hus výrazně ovlivnily celé odbojové hnutí ve východních Čechách. Způsob protinacistické aktivity oddílu Mistra Jana Husa se vymyká způsobu zavedeného u ostatních partyzánských organizátorských desantů. Bylo to mimo jiné způsobeno tím, že původní hlavní operační prostor výsadku ležel na Českomoravské vysočině, kde v té době byla velmi aktivní prozápadní odbojová skupina Rada Tří, jejíž vliv měl Mistr Jan Hus za úkol oslabit. Je velmi pravděpodobné, že z toho důvodu byl jako politický komisař vybrán přesvědčený komunista Miroslav Pich, který výrazně utvářel charakter této partyzánské skupiny. Desant Mistr Jan Hus měl být podle plánu vysazen u rybníka Velké Dářko nedaleko Žďáru nad Sázavou. Za velitele desantu byl vybrán kapitán Alexandr Vasiljevič Fomin, náčelníkem štábu byl určen staršina Ivan Vasiljevič Perchun, funkci politického komisaře zastával Miroslav Pich, krycím jménem Tůma. Dalšími členy skupiny byli nadporučík Chimič a nadporučík Kolesnik, radisté Čepurov a Poljaková, zdravotnice Smyková a specialisté na destrukční práce Mezelev, Šustov, Prigodič a Kniš. Po dvou startech výsadku, kdy se nepodařilo seskok uskutečnit, došlo 26. října k vysazení skupiny mezi obcemi Podhořany, Lovčice a Starkoč, což bylo ale přibližně 50 kilometrů od původně plánovaného místa seskoku na Českomoravské vysočině. 39 Shoz uskutečněný ve dvou skupinách proběhl úspěšně, bezprostředně po dopadu se sešlo jedenáct parašutistů. Jen zdravotnice Lydija Smyková, jež nesla lehčí náklad, byla zanesena 10 kilometrů od místa seskoku, navíc si při dopadu poranila kotník. Ke zbytku skupiny se přidala za pomoci českých spolupracovníků až v polovině listopadu. Po ukrytí padáků postoupili parašutisté do lesů Železných hor nad obcemi Lipovec a Licoměřice. 36 Nacisté, přestože výsadek zpozorovali a druhý den kolem místa seskoku našli padáky a kontejnery s výzbrojí, nepodnikli žádné akce. Spokojili se jen se shazováním letáků s výzvou, aby se partyzáni vzdali. Bylo to způsobeno tím, že velká část nacistických sil byla zaměstnána pátráním po předchozích výsadcích a nestačila se včas přeorganizovat. Výsadek se zatím 27. října setkal v lese nad Lipovcem se třemi bývalými sovětskými zajatci Sergejem Borisovským, Ivanem Jemeljanem a Konstantinem Korovinem. Ti je seznámili s občany obcí Lipovec a Licoměřice, kteří je od roku 1943 zásobovali. Toto setkání a následnou schůzi s občany těchto vesnic, na které byli ihned ustanoveny národní výbory obou vesnic, inicioval
39 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str. 362.
27 komisař Pich. 40 Tato událost by se dala označit za první aktivitu komisaře oddílu Miroslava Picha. Ten se snažil, ačkoli byl velitelem výsadku major Fomin, rozhodovat od začátku o co nejvíce záležitostech a přebírat rozhodování nad celým oddílem. U žádného jiného výsadku ze Sovětského svazu se nesetkáme s tím, že by politický komisař zasahoval do bezprostředního velení oddílu. Miroslav Pich měl velice odlišné postavení než političtí komisaři u ostatních výsadků. 41
Miroslav Pich byl v KSČ aktivní již před válkou. V roce 1940 na pokyn od vedení KSČ odešel ilegálně do Sovětského svazu, kde byl internován v uprchlickém táboře. Až v roce 1942 se mu podařilo setkat s představiteli KSČ, kteří ho poslali studovat do Leninské školy Komunistické internacionály. Zde se mimochodem seznámil s agentem NKVD Augustinem Schrammem, k němuž měl později hodně blízko. Bez jakýchkoli bojových zkušeností byl následně zařazen do výsadku Mistr Jan Hus. Dalo by se říci, že Miroslav Pich byl svým postavením přímým zmocněncem zahraničního vedení KSČ v Čechách. 42 Podle toho se také choval. Od prvního okamžiku upřednostňoval politické zájmy nad vojenskými – zakládal Národní výbory, získával české občany pro KSČ a snažil se co nejvíce omezovat vliv nekomunistických odbojových skupin.
Po prostudování materiálů o skupině Mistr Jan Hus se dá předpokládat, že postavení a činnost komisaře Tůmy nebyla přinejmenším některými členy výsadku vnímána kladně. Spory měl mimo jiné i s velitelem výsadku majorem Fominem. Nedá se s jistotou říci, že jejich vzájemná antipatie existovala už před seskokem nebo až po prvních akcích komisaře Tůmy, ale jejich vzájemná komunikace se od seskoku neustále zhoršovala. Major Fomin ačkoliv se stal členem Komunistické strany, tak po prostudování jeho života se dá usoudit, že nikdy nebyl fanatickým komunistou. Pocházel z prosté rolnické rodiny a národností byl Čuvaš. Nejdříve absolvoval zemědělskou školu a když byl povolán do armády, sloužil na vojenském lékařském učilišti v Leningradě. Zde, když město obléhali nacisté, získal první bojové zkušenosti. Následně byl odvolán z fronty a do boje znovu zasáhl až u Stalingradu, kde získal medaili Za obranu Stalingradu. Pak byl převelen k partyzánskému štábu 51. armády, kde se seznámil s Mezelevem a Kolesnikovem, budoucími členy výsadku Mistr Jan Hus. 43 Z tohoto krátkého popisu jeho života, je vidět, že ve svých 27 letech, když mu bylo
40 Kronika obce Lipovec. 41 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 78. 42 Žampach, V.: Partyzánské portréty. Blok, Brno, 1980. Str.237 241. 43 Tamtéž, str. 223 224.
28 svěřeno velení nad partyzánským výsadkem, byl Fomin zkušeným a uznávaným velitelem. Naproti tomu Miroslav Pich neměl s bojem, natož s partyzánskou činností, vůbec žádné zkušenosti. Když tedy komisař Pich začal zasahovat do vedení výsadku dostal se logicky do sporu s majorem Fominem. Je možné, že zde hrál roli i původ obou mužů: fanatický komunista x bývalý rolník. Konflikt ve velení měl dopad zajisté i na zbytek mužstva. To bylo z velké části tvořeno bývalými, zkušenými, běloruskými a ukrajinskými partyzány. U těch si bojem nepoznamenaný Pich nemohl získat potřebný respekt. Jejich celkovou morálku mohlo navíc ještě srážet, když viděli, jak se nezkušený komisař snaží získat co nejvíce pravomocí od svého velitele. Těmito okolnostmi lze snad jedině vysvětlit nedostatek kázně a disciplíny, který celé působení skupiny Mistr Jan Hus provázel.
Přesun
Hlavními podporovateli partyzánů v oblasti seskoku se stali Jaroslav Ouřecký z Lipovce, učitel Jirák, manžele Bromovi z Licomělic a hajní Šustr a Šindelář, v jejichž revíru partyzáni působili. 44 K výsadku se vedle výše zmíněných tří bývalých válečných zajatců přidali ještě tři čeští uprchlíci před totálním nasazením Oldřich Šafář, Zdeněk Šrámek a Oldřich Pokorný.
Když se výsadek zorientoval bylo rozhodnuto, že se přesune do svého původního operačního prostoru. V zemljance pod Zbyslavcem měla zůstat pouze čtyřčlenná skupina pod vedením Nikolaje Kolesnikova. Měla za úkol organizovat výzvědnou činnost směrem na Kolín a Prahu, rozšiřovat oddíl o další bývalé zajatce a české občany a najít Lidii Smykovou. 45 Ani jeden z úkolů skupina neplnila. Většinu času se pouze ukrývali v zemljance, někdy sešli z lesa do vesnic přespat, čímž vystavovali obyvatele většímu nebezpečí německé perzekuce a měli velice blízký vztah k Anežce Bromové. 46
Zbytek oddílu, tvořící už štáb jednotky, se začal přesunovat po hřebenu Železných hor k Velkému Dářku, Krucemburku a ke Žďárským vrchům. 3.listopadu dorazil na samotu
44 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č.207. 45 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 79. 46 Podle vyprávění Josefa Ouřeckého z Lipovce z 28.7.1995.
29 Polom. Komisař Tůma zde navázal kontakt s rodinou Urbanovou a Antonínem Horníkem, kteří mu zprostředkovali spojení na odbojové hnutí kolem Josefa Eise, zasahující do obcí Velké a Malé Stříteže, Horního Bradla, Lipky, Modletína, Malče, Barovic, Slavíkova, Kameniček, Trhové Kamenice a do mnoha dalších. Komisař Pich celé hnutí zařadil do struktury oddílu. Ke štábu se také přidali dva z bývalých sovětských válečných zajatců, které Josef Eis skrýval. Bylo rozhodnuto, že zde bude zřízena organizační základna. Proto byl v hájence ponechán Ivan Kniš, aby základnu pomáhal vybudovat. Kniš zde však dlouho nezůstal. 17. listopadu dorazili k Josefu Eisovi zbytky výsadku Jan Kozina a Kniš se vydal za štábem, aby Kozinovcům zprostředkoval spojení se Sovětským svazem. Komisař Pich požadoval, jakmile se dozvěděl o rozbitém oddílu Jan Kozina, po poručíku Kišovi a majoru Melnikovi, aby se začlenili do struktury Mistra Jana Husa. Ti to ale odmítli a následně jim to i bylo odsouhlaseno ze Sovětského svazu. 47
Když štáb dorazil do Krucemburku, odpojil se od oddílu Oldřich Pokorný. Pro údajnou nemoc se nemohl partyzánů nadále držet. Byl proto vyslán nazpět jako spojka ke Kolesnikovi. K němu ale nedorazil, protože odešel do Čáslavi, kde se začal skrývat u své přítelkyně a následně v hospodě „U Jelena“. Štáb pokračoval dále a opustil prostor chrudimského okresu, načež dorazil do hustých lesů na rozhraní oblastí Chotěbořska a Žďárska. Zde si hluboko v lese na Kamenném vrchu zřídil tábor. Hlavní oporou pro partyzány v této oblasti byli obyvatelé obce Krucemburk, kteří je všemožně podporovali a někteří dokonce vstoupili přímo do oddílu. Ke štábu se na Kamenném vrchu opět připojila Lydija Smyková, kterou přivedla Anežka Bromová, zároveň se zprávou o shozu zbraní u Kolesnika. 48
Komisař Pich začal okamžitě po příchodu na Kamenný vrch rozvíjet politickou činnost, když se snažil ve všech dostupných obcích zřídit národní výbory. Tuto aktivitu rozvíjel od začátku v masovém měřítku, když za první měsíc založil 46 místních národních výborů. 49 Jeho počínání velkou měrou zvyšovalo riziko dopadení celého štábu a rozbití celé sítě, protože o celé organizaci vědělo příliš mnoho lidí. Nabalováním tolika osob nebylo ani
47 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str. 362, 431. 48 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 81. 49 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str. 406.
30 možné všechny dostatečně prověřovat, jestli jsou důvěryhodní jako podporovatelé nebo jestli jsou schopni náročného života spolu s partyzány po lesích. 50
Do této doby partyzáni z výsadku Mistr Jan Hus působili bez jakékoli ztráty v Železných horách a na Českomoravské vrchovině, přestože o výsadku gestapo vědělo, už přes jeden měsíc. Na konci listopadu a na začátku prosince došlo k několika událostem, které měli za následek, že gestapo mohlo na celou síť kolem skupiny Mistr Jan Hus tvrdě udeřit. Vzhledem k tomu, že spousta jejich podporovatelů byla napojená i na další partyzánské skupiny, zasáhla akce gestapa, původně směřovaná hlavně proti oddílu Mistr Jan Hus, celé partyzánské hnutí v Železných horách a na Českomoravské vysočině.
Začátek zimní ofenzivy
První z událostí, které později vedly k rozbití velkých částí podporovatelských sítí partyzánských skupin v chrudimském okrese, bylo zatčení Oldřicha Pokorného. Ten, jak už bylo napsáno výše, se po odchodu od partyzánů skrýval v hospodě „U Jelena“. Při jedné razii gestapa u něho byla nalezena pistole, kterou dostal od partyzánů a byl okamžitě zatčen. Výslechu gestapa podlehl a začal s ním spolupracovat. Nejdříve prozradil cenné informace o výsadku Mistr Jan Hus a následně se nechal naverbovat jako konfident. Dalším zatčeným ze přímo ze skupiny Mistra Jana Husa byl Josef Novotný z Vyžic, který odešel od partyzánů domů. Při taneční zábavě si nechal údajně zahrát „partyzánské sólo“. 51 Byl četníky zatčen a gestapu prozradil vše o skupině a také se nechal naverbovat jako konfident. Když se o jejich zatčení dozvěděl štáb Mistra Jan Husa, byla zpátky do prostoru Lipovce a Litoměřic vyslána 20 ti členná skupina pod vedením komisaře Picha. 52 V táboře na Kamenném vrchu zůstal jen major Fomin se čtyřmi partyzány. Komisař Pich tak dočasně převzal velení nad skoro celým výsadkem. Účel za jakým byla vyslána do ohrožené oblasti takto velká jednotka, pod vedením nezkušeného velitele, se nepodařilo zjistit. Větší počet partyzánů jen zvyšoval riziko pro jejich podporovatele v Lipovci a Litoměřicích. Komisař Pich v tuto kritickou chvíli znovu
50 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 81 83. 51 Kronika obce Lipovec. 52 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 89.
31 dbal hlavně na politické ohledy. Těsně před přesunem stihl vydat politický dokument „Instrukce vedoucím národním výborům“ a na pochodu při zastávce v Polomu dokonce zorganizoval politickou schůzi pro odbojové pracovníky, které do té doby hajný Eis získal. 53
Zatčením Pokorného a Novotného získalo gestapo potřebné informace pro zásah proti celé síti Mistra Jan Husa. Partyzáni si toho byli dobře vědomi. Přesto Kolesnik se svojí skupinou provedl akci, která definitivně stvrdila, že první úder gestapa bude směřovat na úpatí Železných do obcí Lipovec a Litoměřice. Po skoro měsíci nečinnosti uskutečnili partyzáni 28. listopadu 1944 svoji první diverzní akci. Na samotě Nový Dvůr u Podhořan, která je vzdálena pouze dva kilometry od obcí Lipovec a Licoměřice, vykradli dům Aloise Mercla, u něhož měl pronajatou jednu místnost vedoucí kolínského gestapa Heinrich Meier. 54 Tato očividná a naprosto zbytečná provokace, která učinila pobyt partyzánů v Železných horách všeobecně známým, nezůstala bez odezvy.
Lipovec a Licomělice
Gestapo sice získalo podrobné informace o partyzánech od obou zrádců, ale potřebovalo ještě zjistit, kde se právě štáb Mistra Jana Husa nachází. Nejdříve tedy byli do Lipovce a Licomělic vysláni oba získaní konfidenti. V té době se již v Železných horách, přesněji v lesích mezi Prachovicemi a Lipovcem, nacházel Pichův oddíl, ke kterému byli přivedeni. Partyzáni je oba tvrdě vyslýchali a když prozradili, že jsou ve službách gestapa, byli okamžitě popraveni. 55 Partyzáni viděli, že se do Železných hor koncentruje pozornost gestapa, oba popravení znali zemljanku pod Zbyslavcem a některé zdejší spolupracovníky. V lese nad Prachovicemi začal být proto budován nový úkryt. 56 Byl ale vzdálen pouze 5 kilometrů od ohrožených vesnic. Podporovatelé byli pouze upozorněni na vznikající nebezpečí. Gestapo už mělo dostatek informací a tak do zmíněných vesnic vyslalo 15. prosince dalšího konfidenta. Byl jím Ladislav Bambas, jež se znal ze školy s lipoveckým pekařem Kůrkou. Kůrkovi tvrdil, že hledá spojení na sovětské partyzány, čemuž Kůrka uvěřil
53 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 89 90. 54 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 146. 55 Tamtéž, str. 146 56 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 90.
32 a zavedl ho k hlavní spojce na partyzány Jaroslavu Ouřeckému. Ten Bambase viděl před vesnicí vystupovat z auta a tak mu nevěřil. 57 Udělal ale fatální chybu, když ho pouze poslal pryč a nezavedl ho k partyzánů, kteří by ho zneškodnili. Bambas po návratu potvrdil aktuální přítomnost partyzánů v Železných horách.
Zde se ukázala naprostá nedostatečnost partyzánských opatření. Malá vzdálenost nové zemljanky od Lipovce a Licomělic utvrzovala gestapo v přesvědčení, že obě vesnice jsou stále hlavními podporovateli partyzánů. Instrukce, které partyzáni předali svým podporovatelům, musely být také nevyhovující, když i jednání jejich nejbližšího spolupracovníka Jaroslava Ouřeckého s konfidentem Ladislavem Bambasem, bylo chybné.
Když se komisař Tůma dozvěděl o vyslání dalšího konfidenta, rozhodl se, že se pokusí odlákat pozornost nacistů akcemi v jiných částech Čech. Vyslal celkem tři sabotážní skupiny. K Trutnovu, k Přelouči a do jižních Čech. Dvě byly neúspěšné a třetí skupině se diverze povedla až na třetí pokus. 58 Tuto chabou bilanci lze přičíst nedostatečným zkušenostem partyzánů s českým prostředím, protože od vysazení se členové výsadku, tvořící převážně mužstvo těchto diverzních skupin, žádných sabotážních akcí, vzhledem ke své organizátorské vytíženosti, neúčastnili.
Akce gestapa se proti Lipovci a Licomělicím se očekávala každým dnem Podporovatelům bylo doporučeno, aby se uchýlili do lesů nebo k příbuzným. Spojení s oběma vesnicemi ale stále nebylo přerušeno. Jako naprostý diletantismus se jeví, že i v den nacistického zátahu se ve vesnicích nacházeli dva ruští výsadkáři.
Gestapo akci spustilo v noci ze dne 18. na 19.12. 1944. Obce Lipovec a Licomělice byly obklíčeny. Zátah řídil samotný SS Hauptsturmführer kriminální komisař Leimer, vedoucí referátu IV 2 řídící úřadovny gestapa v Praze a účastnily se ho oddíly Waffen SS a protektorátního četnictva. Na poslední chvíli se podařilo uniknout hlavním spolupracovníkům partyzánů Jaroslavu Ouřeckému, pekaři Kůrkovi a manželům Bromovým. Z obklíčení se dostali také oba ruští výsadkáři nacházející se ve vesnicích. Při úniku byli však zpozorováni a došlo k přestřelce, při níž byl zraněn jeden příslušník Waffen SS, což velmi přispělo k následnému zuřivému chování nacistů k obyvatelům obou vesnic. Navíc jejich přítomnost byla přímým důkazem podpory partyzánů. 59
57 Kronika obce Lipovec 58 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str.91 92. 59 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 146.
33 Obyvatelé obou vesnic bez rozdílu věku a pohlaví se museli shromáždit na návsi a obydlí museli nechat otevřené. Zatčeni byli také cizí občané, přistižení poblíž obcí. Po vesnicích jezdila auta s Němci, kteří rabovali jednotlivé domy. U návsi zatím probíhaly tvrdé výslechy, které se nevyhnuly ani ženám a které trvaly od rána až do pozdního odpoledne. Všichni obyvatelé museli po celou dobu vydržet na návsi stát. Když se nacistům nepodařilo dopadnout žádného partyzána, začali se mstít na civilním obyvatelstvu. Z obou vesnic byli vybráni muži od 16 do 70 let a celkem 106 jich bylo zatčeno. Pozatýkáni byli také hajní z okolních revírů. Zatčení byli odváženi do Čáslavi a pak dále do terezínské Malé pevnosti, část se dostala i do Prahy na Pankrác. V Terezíně z nich 30 zemřelo. 60 Osud některých z nich však zůstává dodnes neobjasněn. Například bratr Jaroslava Ouřeckého Josef, přežíval v táboře až do posledních dnů války, kdy záhadně zmizel. Jeho příbuzní, kteří po jeho osudu pátrali, zjistili, že byl pravděpodobně odvlečen ruskou tajnou službou NKVD. Nejdříve byl převážen nákladním automobilem přes Polsko k Baltskému moři, kde byl naložen na nějakou loď a pak už po něm všechny stopy končí. Je pravděpodobné, že byl zavlečen na Sibiř, kam NKVD soustřeďovala různé speciální profese z osvobozených území. Josef Ouřecký byl stavitelem. 61
Německý bezpečnostní aparát
Zatýkáním v Lipovci a Licomělicích začala německá Zimní ofenziva v Čechách zaměřená proti partyzánům. Během této akce byla zaktivována většina složek německého bezpečnostního aparátu. Následují řádky osvětlí, jaké síly mohly nacisté proti partyzánům v chrudimském okrese nasadit.
Ihned po okupaci zřídili nacisté ke kontrole českého veřejného života zvláštní instituce úřady vrchních zemských radů 62 , jež byly přímo podřízeny říšskému protektorovi. Byly to základní opory okupační moci, vykonávající dozor nad protektorátními úřady. Okres Chrudim nejdříve spadal pod Oberlandrat v Pardubicích. V roce 1942 proběhla reorganizace snižující
60 Kronika obce Lipovec 61 Podle vyprávění Dušana Ouřeckého z Heřmanova Městce z 15.12. 2007. 62 Oberlandrat
34 počet jednotek, takže v posledním roce války Chrudim spadala pod Oberlandrat v Hradci Králové. 63
Německý bezpečnostní a potlačovatelský aparát se v celém protektorátu členil na dvě základní složky: na bezpečnostní policii 64 a pořádkovou policii. 65 Bezpečnostní policie se skládala z kriminální policie a gestapa. Kriminální policie byla nejslabší složkou nacistického aparátu a byla spíše nasazována pod vedením gestapa. V Čechách působilo pouze 157 příslušníků této policie. Nadřízená služebna pro chrudimský okres byla umístěna v Pardubicích. 66 Gestapo bylo původně hlavní složkou přímo zasahující proti odbojovému hnutí. Řídící úřadovny se nacházely v Praze a Brně. Členěny byly podle referátů, odbojové hnutí měl v kompetenci IV referát. 67 V boji proti výsadkům byl nejdůležitější podreferát 2 b – parašutisté a partyzáni, radiové protihry. Dalšími články v hierarchii gestapa byly služebny s krajskou působností. Do chrudimského okresu zasahovaly hlavně dvě – v Pardubicích, pod kterou okres Chrudim spadal a v Kolíně, která často zasahovala do jižní časti okresu ve spojitosti s aktivitou Mistra Jana Husa. 68 Ve větších městech okresu byly ještě umístěny venkovské služebny gestapa.
Od konce roku 1942 se český odboj začal postupně přesouvat z měst do lesů. Gestapo kvůli svým nedostatečným početním stavům už proti němu nebylo schopné vést rozsáhlé pátrací akce a tak ho efektivně eliminovat. Na začátku roku 1944 byla situace již tak neúnosná, že do protipartyzánských akcí byla zapojena také pořádková policie.
Pořádková policie měla několik složek, přičemž v protipartyzánském boji byly důležité jen německé četnictvo a ochranná policie. Němečtí četnici vykonávali běžnou službu, při níž ale úzce spolupracovali s gestapem. Vzhledem k tomu, že se pohybovali mezi českým obyvatelstvem, sloužili často jako informátoři, dále byli gestapem využíváni při zatýkáních, výsleších a eskortách. Německé četnické stanice v okrese se nacházeli v Chrudimi a v Hlinsku, byly zde umístěny části četnického praporu z Pardubic. Aby se zvýšila efektivnost boje četníků proti partyzánům vznikaly od 23. prosince 1944 v celých východních Čechách operační oddíly. 69 Složeny byly vždy z jednoho velícího německého a čtyř protektorátních
63 Frajdl, J.: Květnové povstání ve východních Čechách. Kruh, Hradec Králové, 1975. Str. 52. 64 Sicherheitspolizei 65 Ordnungspolizei 66 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 23 67 Tamtéž, Str. 14. 68 Frajdl, J.: Květnové povstání ve východních Čechách. Kruh, Hradec Králové, 1975. Str. 53. 69 Einsatzkommandos
35 četníků. 70 Německé orgány českým četníkům nevěřily a chtěly je mít takto pod dohledem. Tato podezřívavost byla oprávněná, protože se množily případy, kdy čeští četnici přímo s partyzány spolupracovali nebo jim při přepadení stanic dobrovolně odevzdávali své zbraně. Například venkovská stanice v Podhořanech byla od vesnic Lipovec a Licomělice vzdálena slabých 10 minut pěší chůze a přesto nikdy žádnou zvláštní aktivitou proti partyzánům nevynikala. 25. ledna 1945 byly všechny oddíly v okresech se zvýšenou partyzánskou působností, do kterých náležel i okres Chrudim, posíleny o další tři české četníky. Na konci ledna bylo například především proti oddílu Mistr Jan Hus nasazeno 343 protektorátních a německých četníků. 71
Další složkou, kterou mohly nacisté nasadit proti partyzánům v chrudimském okrese byla ochranná policie. Členila se na prapory, přičemž nejbližší měl stanoviště v Hradci Králové. Ochranná policie sloužila od roku 1944 jako základ při vytváření oddílů zvláštního určení. Tyto oddíly se v jiných porobených zemí ukázaly jako účinný prostředek v boji proti partyzánům. Nejdříve vznikaly především na Moravě, když vzrostla partyzánská aktivita v Čechách, zřizovaly se i zde. Mrtvým bodem v nacistickém bezpečnostním aparátu bylo po dlouhou dobu česko moravské pomezí kolem Českomoravské vysočiny, které si partyzáni vybírali pro přechody z Čech na Moravu a naopak. Proto 30. října 1944 podal velitel bezpečnostní policie dr. Gerke návrh na zřízení oddílu, který by těmto přechodům měl bránit. Těsně před vánocemi 1944 vznikla zvláštní služebna v Chrudimi, někdy také nazývaná Sonderkommando Chrudim. Velitelem byl jmenován SS Obersturmführer kriminální komisař Paul Feustel a jeho zástupcem SS Hauptsturmführer Martin Hansmann. Celé vedení se v podstatě sestávalo z úředníků gestapa. Štáb dostal k dispozici i řadu dalších gestapáků vyčleněných ze služeben a také dvě roty z policejního pluku SS 20, rotu celní pohraniční ochrany, vlasovecký oddíl SS a motorizovaný útvar protektorátní policie. Feustel je rozčlenil na menší části – stíhací oddíly (Jagdkommanda) a rozmístil je podél celé hranice. Na území okresu se nacházel pouze štáb v Chrudimi a později byl přesunut jeden stíhací oddíl do Nasavrk. 72
70 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 14. 71 Tamtéž, str. 34. 72 Sládek, O.: Přínášeli smrt…. Český svaz protifašistických bojovníků, Praha, 1986. Str. 40.
36 Aby byl výčet nacistických sil konečný, musí se zmínit ještě možnost nasazení příslušníků německé armády. Ti ale tvořili především zálohu v případě povstání. V chrudimském okrese se nacházely jejich posádky v síle rot v Chrudimi a ve Skutči. 73
Zimní ofenziva a Mistra Jan Hus
Po zátahu v Lipovci a Licomělicích uspořádalo gestapo v okolních lesích rozsáhlé pročesávací akce, ve kterých se jim ale nepodařilo chytit ani jediného partyzána. Celý oddíl kolem komisaře Tůmy se stihl stáhnout ke zbytku štábu k Žďáru nad Sázavou. Zde měli partyzáni prozatím klid, protože výše zmínění konfidenti, od kterých mělo gestapo informace, v této oblasti pobyli jen krátce. Přesto ještě v rámci prvních zatýkání na konci prosince byli zadrženi Antonín Horník z Polomu a jeho syn a Rudolf Zvolánek z Křížové. To nasvědčovalo tomu, že další úder gestapa bude směřovat sem. 74 23. prosince 1944 proběhla na Nové Huti společná schůzka štábů Mistr Jan Hus, Jan Kozina a Zarevo, což byl oddíl, který se do zdejšího prostoru přesunul z Moravy. Komisař Pich se oba zbývající štáby snažil přesvědčit, aby se více napojili na oddíl Mistra Jana Husa, ale oba to odmítli. Oddíl Zarevo se poté přemístil do prostoru Samotína, Jan Kozina se ještě nějakou dobu zdržoval kolem Ždáru a pak odešel na Moravu. U Ždáru tak zůstal operovat pouze oddíl Mistra Jan Hus. Výhodou zdejšího prostředí bylo, že ještě nebylo zasaženo nacistickými represemi. Partyzáni zde působili po dobu přibližně jednoho měsíce a zpátky na Chrudimsko se jednotlivé oddíly Mistra Jana Husa začaly přesouvat až když do této oblasti udeřilo gestapo, v rámci druhé vlny zatýkání.75 Oblast kolem Ždáru nad Sázavou sice nepatří do okresu Chrudim, přesto je potřeba zmínit alespoň dvě události spojené s činností oddílu Mistr Jan Hus v této oblasti. Těsně před novým rokem 1945 proběhla schůzka komisaře Tůmy se zástupcem prozápadní odbojové skupiny R 3 farářem Kadlecem. R 3 komisaře žádala, aby svou činností partyzáni nenarušovali klid v oblasti Železných hor a Ždárských vrchů, kam očekávali několik výsadků zbraní, které byly pro další boj proti nacistům nezbytné. Pich tento požadavek odmítl a kontroval tím, že Čechy a Morava jsou operační prostor Rudé armády, že by tu tedy R 3 řízená z Londýna neměla vůbec působit. Z této schůzky nic nevzešlo a vztahy mezi Mistrem
73 Frajdl, J.: Květnové povstání ve východních Čechách. Kruh, Hradec Králové, 1975. Str. 59. 74 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 93. 75 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str.437.
37 Janem Husem, přesněji komisařem Pichem a R 3 byly do konce války nepřátelské. 76 Během ledna 1945 komisař Pich nadále prohluboval svoji politickou činnost. Vydal několik tiskovin, ve kterých shrnoval dosavadní poznatky z partyzánského boje, přičemž veškeré chyby alibisticky svaloval jen na české podporovatele. 77 Komisař se dokonce snažil sestavit plán na vypálení jedné z německých vesnic jako odvetu za Lipovec a Licoměřice! Činnost partyzánů na Ždársku přerušila druhá vlna zatýkání, která dopadla právě do tohoto prostoru. Gestapo mělo podezření, že městečko Krucemburk je základnou podporovatelské sítě pro partyzány. Stejně jako v Lipovci a Licomělicích nasadilo proti této síti konfidenty a současně poslalo do Ždárských vrchů dva vlasovce jako falešné partyzány. Obě tyto akce byly řízeny z Chrudimi. Konfidenti potvrdili, že Krucemburk podporuje partyzány. 23. ledna gestapo městečko obklíčilo a provedlo domovní prohlídky. Žádní partyzáni nebyli dopadeni a tak obrátilo pozornost k civilnímu obyvatelstvu. 23 mužů a žen bylo odvezeno do Terezína, kde jedenáct z nich zemřelo. Další zatýkání postihlo nejdříve hajné, v jejichž revírech partyzáni působili.V této fázy byl zatčen i už výše zmíněný Josef Eis. Gestapo se dále drželo zachycené stopy a zatýkalo postupně v celém prostoru Trhové Kamenice, Vojnova Městce a řady okolních obcí. Do protipartyzánských akcí byly zapojeny služebny v Kolíně a Pardubicích.za účasti gestapa z Prahy. Zatýkání se také účastnil i zvláštní oddíl Paula Feustela. 78 Tímto zásahem byla rozbita nejen celá síť podporovatelů Mistra Jana Husa ale i oddílu Jan Kozina. Za této situace se rozhodl štáb Mistra Jana Husa, že části oddílu přesune zpátky do Železných hor. Kolesníkova skupina dostala za úkol navázat na staré kontakty v oblasti Prachovice Lipovec. Hned po příchodu do této oblasti musel Kolesnik čelit útokům nově vzniklých Einsatzkommand z četnických stanic v Pohořanech a Ronově nad Doubravou. Útoky odrazil a operoval zde až do konce války. 79 Nikolaj Chimič s dalšími partyzány dostali za úkol nejdříve provést sabotáž v továrně ve Starém Ransku a pak vypálit německou osadu Karlov jako odplatu za Lipovec a Licomělice. Chimič ale ani jeden z úkolů nesplnil a když se svojí skupinou narazil na oddíl Jan Kozina, rozhodl se k němu připojit. 80 Komunističtí historikové často uvádějí, že Chimič zůstal s majorem Melnikem z důvodu nemožnosti přechodu kvůli nacistické aktivitě. Když se ale podíváme na množství partyzánských
76 Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Str.437. 77 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 96. 78 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 238. 79 Tamtéž, str. 239. 80 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 98.
38 operačních přesunů v Železných horách a na Českomoravské vysočině, jeví se tento důvod jako nepravděpodobný. V úvahu spíše připadají neshody s komisařem Pichem, které mohly vyvrcholit svěřením jistě nepopulárního úkolu vypálení vesnice. Zbytek oddílu včetně štábu zatím operoval mimo chrudimský okres kolem Žďáru a na Kutnohorsku kolem Ledče nad Sázavou. V tomto období se partyzánům z Mistra Jana Husa podařily asi dvě nejúspěšnější akce. Nejdříve Kolesníkova skupina vypustila 22. února na trati u Leštiny 18 cisternových vagonů. 81 O den později provedla skupina pod vedením komisaře Picha přepad auta významného nacistického funkcionáře Bruna Waltera, kterého zastřelila. Komisaři Pichovi nevyhovovalo, že nevrácením se Chimiče se oddíl Mistr Jan Hus výrazně oslabil. A proto po jeho osudu usilovně pátral. Přitom získal kontakt na dalšího z mužů, který se samovolně odpojil od oddílu. Byl jím jeden z prvních pomocníků Mistra Jana Husa Konstantin Korovin. Ten v lednu s manželi Bromovými, s kterými se velmi spřátelil, od zbytku oddílu odešel. Komisař Pich ho okamžitě prohlásil za dezertéra a když zjistil, že se uchýlil k Holicím blízko Pardubic, vyslal za ním dva partyzány, aby ho potrestali. Ti ale zjistili, že Korovin je zde velmi aktivní a vybudoval celou novou ilegální síť. Komisař Pich se toho snažil využít a začlenit skupinu do organizace Mistra Jana Husa. Podařilo se mu to pouze formálně, protože Korovin s Pichem odmítal spolupracovat. Členové skupiny se dále sami nazývali „Skupina Korovina“, což jim komisař Pich velmi vyčítal. Velice zvláštní se jeví pozdější osud Konstantina Korovina. Na konci války úspěšně velel bojům kolem Holic. 22. května uspořádal v Holicích přehlídku vojska. Když vydal povel k čestné salvě, byl sám zasažen kulkou přímo do hlavy a na místě zemřel. 82 V Pichově skupině na Žďársku došlo v průběhu února k další ukázce nedostatku disciplíny. Nikolaj Šustov se odvážil v Světnově do hospody. Místním lidem bylo jeho chování podezřelé, mysleli si, že jde o provokatéra a tak ho udali na četnické stanici. Šustov byl zatčen a při zatýkaní byli navíc zastřeleni dva noví čeští partyzáni. Šustov při výslechu prozradil řadu podporovatelů, což vedlo k dalšímu rozsáhlému zatýkaní kolem Velkých Losenic. 83 Zimní ofenzíva ve východních Čechách je uváděna jako vítězství partyzánů. Důvodem je, že Němcům se nepodařilo splnit hlavní úkol: zatčení či zlikvidování partyzánů. Ofenzíva ale tvrdě zasáhla mnoho podporovatelských sítí a mnohé z nich úplně zničila. Vzhledem k tomu, že partyzáni na ně byli často naprosto odkázáni, zasadil jim tento úder citelnou ránu.
81 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 102. 82 Národní archiv Praha, fond Paměti bojovníků, č. 207. 83 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 241.
39 Kdyby byly zasaženy partyzánské štáby, daly by se zorganizovat nové výsadky. Když ale byla postižena domácí síť, byl vždy problém s její obnovou, přesněji s nedostatkem ochotných lidí pomoci. Až po určité době, když se lidé otřepali z nacistických represálií, začali znovu s partyzány spolupracovat. Z tohoto pohledu by bylo možné hodnotit Zimní ofenzivu jako alespoň částečný úspěch nacistů.
Leškovice
Major Fomin po celý březen roku 1945 působil na základně kolem Ledče nad Sázavou. 21.března i zde došlo k zatýkání a tak se rozhodl, že bude třeba změnit operační prostor. Do této situace přišel dopis od komisaře Picha s výzvou k návratu. Jako cíl byly vybrány Podhořany v Železných horách. 84 O přesunu a jeho cíly byly podány zprávy do Moskvy. Major Fomin po celé své působení v Protektorátu vysílal pravidelné relace sovětskému vedení. Gestapo tyto šifrované zprávy zachycovalo a snažilo se Fominovy radiostanice zaměřit a ten tak musel stále měnit místo vysílání. Právě radiové vysílání se stalo štábu majora Fomina údajně osudné. Na přesunu 26. března 1945 byl zaměřen nacistickou zaměřovací službou severně od osady Leškovice. Byla uspořádána velká pročesávací akce, při které byl Fominův šestičlenný štáb odhalen a v boji do jednoho padnul. Major Fomin byl převezen těžce zraněný do Chrudimi, kde ho Paul Feustel osobně zastřelil. 85 Zaměření vysílačky bylo po dlouhou dobu prezentováno jako jediný důvod dopadení štábu Mistra Jana Husa. Při bedlivějším prozkoumání všech okolnosti, se dá najít několik bodů, které tuto teorii spíše vyvracejí. Jak už bylo výše napsáno, nacistická radiová zaměřovací služba o vysílačce věděla. Hauptmann Kosch ji zpočátku lokalizoval někam do prostoru východních Čech, což ale představuje obrovský prostor. Posílil proto Sonderkommando Chrudim o zaměřovací a odposlouchávací skupinu nadporučíka Kieleho. Přesnější lokalizace se jim ale po dobu téměř pěti měsíců nedařila. Pro zaměřovací službu bylo důležité, aby se radiostanice přesouvala co nejméně, přesto nacisté slavili úspěch až ve chvíli, když štáb byl na dlouhém přesunu a stanice každý den měnila svou pozici. Předtím, když se štáb po celé týdny zdržoval v pevných prostorách kolem Žďáru nad Sázavou nebo kolem Ledče nad Sázavou, se zaměření nedařilo.
84 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 100. 85 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 241.
40 Jak složitý proces je zaměření radiostanice, lze uvést na příkladu dopadení parašutisty Rudolfa Procházky ze Sovětského svazu: Po zjištění vysílačky následovalo bližší zaměřování a to trojúhelníkovým způsobem. Například stanoviště odposlechu stanovilo trojúhelník Hodonín – Budějovice Moravská Ostrava. Další sledování upřesnilo trojúhelník Jihlava – Hodonín Olomouc. Až dotud se zaměřování provádělo pomocí pevných stanic radiové zaměřovací služby. Po té nastupovaly její mobilní složky. Několik aut, zamaskovaných jako civilní dodávková vozidla, vyjelo z několika směrů do zaměřeného trojúhelníku, jakmile začal radiotelegrafista vysílat. Policisté postupně po několik dní zmenšovali zkoumaný prostor. Když se dostali do těsné blízkosti vysílačky, opouštěli posádky vozidlo, které bylo díky dlouhé anténě nápadné a pomocí přenosných zaměřovačů se dostali až k radiostanici. 86 Podle tohoto postupu by byli nacisté jistě schopni vypátrat štáb například v jeho operační oblasti na Ledečsku, ale už méně pravděpodobné se jeví, že by se jim to podařilo právě během přesunu. Často se ale uvádí, že štáb už v okolí Leškovic vysílal dříve a proto byli do tohoto prostoru zaměřeny německé zaměřovací zařízení. Tato informace byla ale spíše použita tendenčně. Štáb se zde mohl nanejvýš na chvíli zastavit během svých přesunů. Při prvním, z Lipovce a Licomělic do Křížové, vedla ale trasa po hřebeni Železných hor, který je od Leškovic vzdálen přibližně dvanáct kilometrů. Jako pravděpodobnější připadá v úvahu, že tudy štáb procházel při svém druhém přesunu ze Žďáru nad Sázavou na Ledečsko, přičemž zde mohl jednou nebo dvakrát vysílat. Že by se nacisté kvůli dvěma náhodným vysíláním zaměřili na tuto oblast je ale nepravděpodobné. A oblasti kolem Ledče nad Sázavou a kolem Světlé nad Sázavou, kde štáb delší dobu operoval jsou od Leškovic vzdáleny přibližně 15 a 25 kilometrů. Nacisté mohli stanice s trochou štěstí zachytit během přesunu jen v tom případě, že by vysílání trvalo dostatečně dlouho a zaměřovací vozy by si náhodně zvolili tento prostor. Štáb ale 26. března vysílal jen běžné relace, které na jednorázové zaměření nemohly stačit. Po shrnutí výše zmíněných informací se jeví klasické zaměření štábu jako velmi nepravděpodobné. Další určení důvodů dopadení štábu majora Fomina jsou však už jen pouhé spekulace. Major Fomin před svým přesunem odvysílal sovětskému vedení zašifrovaný cíl své cesty, což také zachytila německý zaměřovací služba. Zde připadá v úvahu, že nacisté prolomili sovětskou šifru a celou zaměřovací akci kolem Leškovic, zorganizovali z důvodu zatajení prolomení šifry. Další možností je zrádce nebo konfident ve vlastních řadách. O přesunu věděl ale pouze úzký okruh spolupracovníků na Ledečsku a komisař Pich, který tento
86 Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Str. 36 37.
41 přesun doporučil. Jako poslední alternativa připadá prostá náhoda. Nacistické vozy operovaly náhodně přímo v oblasti přesunu štábu. Po zničení štábu Mistra Jana Husa převzal vedení celé jednotky komisař Pich. Mimo oddílu Nikolaje Koledníka už v chrudimském okrese tato jednotka nadále nepůsobila. Od března do května 1945 provedla na Českomoravské vysočině řadu sabotážních a diverzních akcí. Pod jejím vedením probíhalo v posledních dnech války povstání v Chotěboři. 87 Po sedmiměsíční činnosti měla brigáda 444 příslušníků a 1200 podporovatelů a v jejím rámci působilo 6 samostatných oddílů. 88 Tyto údaje je ale třeba brát s rezervou, protože jak už výše ukázal případ Konstantina Korovina, ne všechny skupiny, které se komisař Pich rozhodl zařadit do struktur oddílu, se s tím ztotožnily. U podporovatelů se musí vzít na vědomí, že velké množství z nich zároveň podporovalo i jiné partyzánské nebo odbojové skupiny a to jak komunistické, tak i nekomunistické. Mistr Jan Hus je uváděn v odborné literatuře jako jeden z největších partyzánských oddílů v Čechách. Během svého působení v Protektorátu zaútočil na 14 vlaků s válečným materiálem, zničil 138 aut, 27 motocyklů, 2 goniometrické vozy, 4 tanky, 10 pancéřových vozů, 4 děla, vypustil 4755 litrů benzínu, 255 000 litrů nafty a 15krát přerušil telefonní spojení. Při střetech s nacisty pobil 785 nepřátelských vojáků. 89 Většina z tohoto výčtu, ale spadá hlavně až do květnového povstání, protože oddíl se sabotážními a destrukčními akcemi začal plně zabývat až v březnu 1945, čtyři měsíce po jeho vysazení. e) Další oddíly
Partyzánské skupiny Mistr Jan Hus a Jan Kozina, přesněji z něho vzniklý Partyzánský pluk Ludvíka Svobody, byly v okrese Chrudim nejsilnějšími a nejaktivnějšími partyzánskými skupinami a začlenily do sebe většinu místního komunistického odboje. Z předchozího textu je zřejmé, že Mistr Jan Hus působil především v jižní části okresu a zapojoval pouze komunistický odboj. Partyzánský pluk Ludvíka Svobody byl aktivní hlavně v severní části okresu a jeho velitel se snažil nenásilně sjednotit všechny skupiny českého odboje, takže do své jednotky začlenil i určité části nekomunistickým odbojových skupin. Z partyzánských organizátorských výsadků ze Sovětského svazu v chrudimském okrese několikrát operovaly už jen skupiny napojené na oddíl Dr. Miroslav Tyrš a napříč
87 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 111. 88 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 323. 89 Tamtéž, str. 324.
42 celým okresem se na konci března přesouval oddíl Kirov. Oddíl Dr. Miroslav Tyrš měl ve východní části okresu vybudovanou část své podporovatelské sítě, ale jinak zde téměř neoperoval. Oddíl Kirov byl vysazen až 25.března 15 kilometrů od Chlumce nad Cidlinou. Zdejší hustě osídlená krajina bez lesů partyzánskému boji nevyhovovala a tak oddíl dostal rozkaz přesunout se na Českomoravskou vysočinu. Přibližně kolem 29. března došli jeho členové na hranice chrudimského okresu a pokračovali jeho středem přes Morašice směrem na Třemošnici. V noci z 31. března na 1.dubna se střetli u Březinky na kraji lesa s nacistickou jednotkou, kterou odrazili a postupovali dále přes Prachovice až k Běstvině. I v blízkosti Běstviny došlo k přestřelce a další následovala u Klokočova, kde oddíl opustil území okresu Chrudim. Z těchto všech střetů vyšel Krov vítězně, když měl jen jednoho zraněného. Jako svoji základnu si zvolil bývalý tábor Mistra Jana Husa na Kamenném vrchu. 90 Aktivita Kirova se pak dále soustředila směrem na Moravu, což je na druhou stranu než leží okres Chrudim. V jižní části Železných hor dále operoval oddíl Zarevo, což byl původně 10členný desant zvláštního určení pod vedením kapitána Fjodorova s převážně zpravodajskými a diverzními akcemi podléhající velitelství 2.ukrajinského frontu. Nejdříve bojoval ve Slovenském národním povstání, po jeho poražení se přesunul na Moravu a následně do Čech na Českomoravskou vysočinu. Na území okresu Chrudim několikrát operoval od konce roku 1944 do začátku března 1945 hlavně v součinnosti s oddíly Mistr Jan Hus a Jan Kozina. Zarevo byl velmi mobilní oddíl, který nevytvářel rozsáhlé podporovatelské sítě a soustředil se především na přímé akce proti nacistům. Čistě zpravodajské úkoly pro 4. ukrajinský front měl plnit výsadek Krylov pod vedením majora Charitonova. Byl vysazen 20. února na území okresu Chrudim u obce Rabštejnská Lhota. Po seskoku se parašutistům nepodařilo odstranit na stromech uvízlé padáky, které druhý den nalezli obyvatelé Rabštejnské Lhoty. 91 Gestapo ihned rozjelo rozsáhlou pátrací akci, při které se zaměřilo na husté zalesněné oblasti východně a jižně od Rabštejnské vhodné pro úkryt. Major Charitonov tento plán gestapa předpokládal a tak jeden den postupoval úplně opačným směrem na západ. Když takto setřásl své pronásledovatele, začal se ihned přesouvat do svého operačního prostoru kolem České Třebové a chrudimským okresem už pouze bez problémů prošel. 92 Až 26. března byl vysazen v prostoru Svratky 11členný výsadek Vpřed pod vedením majora Melničuka. Během dubna 1945 působil na Hlinecku a Skutečsku, přičemž využíval
90 Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Str. 1144 146. 91 Kronika obce Rabštejnská Lhota 92 Charitonov, B.: Zápisky rozvědčíka. Kruh, Hradec Králové, 1971. Str. 17 27.
43 podporovatelské sítě vybudované oddíly Mistra Jan Hus, Jan Kozina a Zarevo. Během květnového povstání vedl boje kolem Svratky. 93
93 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 335.
44 4. Květnové povstání
a) Síly protivníků
Těsně před květnovým povstáním byla bojová síla partyzánů v celých východních a severovýchodních Čechách přibližně 3000 mužů. Z toho přímo v okrese Chrudim se nacházelo asi 400 bojovníků Partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Oddíl kolem výsadku Mistr Jan Hus, který byl v předchozích měsících v chrudimském okrese velmi aktivní, již v této době působil hlavně kolem Chotěboře a do bojů v okrese zasáhly jen jeho malé části. Mistr Jan Hus měl v předkvětnových dnech přibližně 430 bojovníků. Do východní části okresu kolem Hlinska se v posledních dubnových dnech přesunul oddíl Jan Kozina, kterému velel místo zraněného Melnika Nikolaj Chimič. Celý oddíl disponoval silou asi 300 bojovníků. 1 V okolí Svratky operoval ještě 100členný oddíl Vpřed. 2 V posledních dubnových dnech vzniklo na různých místech okresu Chrudim ještě přibližně 15 20 čet dobrovolníků. Utvářely se hlavně z iniciativy nekomunistického odboje a většinu jich organizovala R 3. Jejich přesný počet nelze určit, protože na počátku povstání byla v řadě obcí vyhlášena mobilizace, která tyto jednotky značně rozšířila. 3 Jejich síla v chrudimském okrese se dá přibližně odhadnout na 500 700 bojovníků. Tímto počtem se tyto čety rovnaly komunistickému odboji, problém ale byl, že většina příslušníků byla neozbrojená. Nacisté se v povstání mohli opřít jednak o příslušníky svého bezpečnostního aparátu, jichž na konci dubna působilo v okrese přes 1000. Navíc po celých východních Čechách byly rozmístěny různé zálohy a útvary skupiny armád Střed. Byly to především součásti čtyř divizí a dále se v 18 městech nacházely posádky okupačního vojska v síle rot a praporů. 4 Například v Chrudimi byla posádka v síle roty, dále se zde nacházel útvar SS, oddíl polního četnictva a jednotka letištního praporu, posílená 5.května elitním oddílem padákových myslivců. Poměr sil nebyl tedy v rovnováze. Navíc přítomnost armádních jednotek tento poměr nakláněla výrazně ve prospěch nacistů. Paradoxem je, že v květnových bojích se odbojové a partyzánské síly většinou neutkaly s německými silami z předchozího výčtu. Tyto jednotky se
1 Frajdl, J.: Květnové povstání ve východních Čechách. Kruh, Hradec Králové, 1975. Str. 123 124. 2 Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Str. 335. 3 Frajdl, J.: Květnové povstání ve východních Čechách. Kruh, Hradec Králové, 1975. Str. 127. 4 Tamtéž, str.128.
45 nacházely ve městech, kde by byl boj velmi složitý a především partyzáni na něj nebyli navyklí. Občané si boj z důvodu devastace jejich obydlí ani příliš nepřáli a snažili se obvykle s příslušným německým velitel nějakým způsobem vyjednávat. Odbojové a partyzánské síly se tak hlavně střetly s ustupujícími frontovými jednotkami. To byl boj ještě více nerovnější a zuřivější. Tyto zkušené jednotky měly přímo panický strach z Rusů a pro únik byly schopné udělat naprosto vše. b) Události v Chrudimi
V chrudimském okrese probíhalo povstání tedy především na venkově. Okresní město si z důvodu silné německé posádky, nedostatku zbraní a zaměstnaností partyzánů na jiných místech, nemohlo dovolit ozbrojený odpor. Bylo proto zvoleno nenásilné vyjednávání s posádkovým velitelem. Události v Chrudimi se proto začaly hýbat až v sobotu 5. května, když se roznesla falešná zpráva, že Němci kapitulovali. V oknech se objevovaly vlaječky, na náměstí se tvořily hloučky občanů, byla zde vyvěšena první velká státní vlajka a lidé odstraňovali první německé nápisy. Za této situace vzrůstala nervozita německé posádky. Byl proto svolán Revoluční národní výbor, který vyslal své zástupce za posádkovým velitelem, což byl rakouský důstojník ze staré školy, ochotný k dohodě. Byl ale tlačen mladými důstojníky letecké posádky a útvaru SS, kteří požadovali zákrok proti nepokojům ve městě. Po dlouhých jednáních sjednaly obě strany dohodu, že posádkový velitel se nebude vměšovat do záležitostí revolučního národního výboru a ten na oplátku slíbil, že německé branné moci nebude činit žádné problémy. Dohoda byla důležitá, protože v sobotu se do města ještě přesunula jednotka padákových myslivců. Následující dny 6. a 7. květen ve městě proběhl v relativním klidu. 5 V úterý 8. května zhoustnul průchod německé armády ustupující z Moravy a posádka vykonávala přípravy k odchodu. Byla zapalována nepojízdná auta, odhazován přebytečný materiál a na letišti došlo k četným explozím. Němci zapálili zásoby benzinu, munice a letouny. Kritická situace nastala, když Němci chtěli zapálit velké skladiště leteckých pum a jiné munice v lese u Rabštejnské Lhoty. Výbuchem by mohla být zasažena vesnice a ohrožena byla i Chrudim. Dalším vyjednáváním s posádkovým velitelem se tomu podařilo zabránit. 6 Večer 8. května opustila německá posádka město a letiště bylo obsazeno českými hlídkami,
5 Kronika města Chrudim. 6 Kronika obce Rabštejnská Lhota.
46 přičemž se v některých letadlech podařilo zneškodnit časované nálože, jež ještě nevybuchly. Přes Chrudim neustále proudily zástupy německých uprchlíku. Tomu učinily přítrž až ruské jednotky, které vstoupily do města 9. května 1945 v 18.30.
c) Boje v okrese
Vývoj ve zbytku okresu už byl méně klidný. Od 1. května partyzánské a odbojové síly zintenzivňovaly svoji činnost různými sabotážemi, diverzemi a přepady, což následně 5. května přešlo po falešném vyhlášení konce války do ozbrojeného povstání. Němci byli většinou bud´ zaskočeni nebo konec války vítali a tak se nechávali dobrovolně odzbrojovat nebo přinejmenším do dění nijak nezasahovali. 6. a 7. květen však byl ve znamení německé protiofenzivy. Ve městech, kde německá posádka zůstala, bylo vyhlášeno obvykle stanné právo a proti jakémukoli odporu, vojáci tvrdě vystupovali. Jejich odpor slábnul vždy až s blížícími se ruskými vojsky 8. a 9. května 1945. K tvrdším a delším střetům mezi 6. a 8. květnem docházelo tam, kde se soustředily větší partyzánské skupiny, jako tomu bylo například v Trhové Kamenici. Zde nejdříve 5. května shodilo neznámé letadlo letáky vyzývající k ozbrojenému boji a když se pak rozšířila zpráva o skončení války, začalo odzbrojování Němců. Nejdříve byla zpacifikována četnická stanice a po vyjednávání kapitulovala i německá posádka v místní škole pod vedením hejtmana Czernyho v počtu 86 mužů. Všechny silnice z města k Chrudimi, Bradlu, Hluboké, Ždírci, Hlinsku a Perkovu byly pod vedením českých četníků opatřeny barikádami. První střet proběhl s německou kolonou přijíždějící od Havlíčkova Brodu. V boji padl Josef Kumpán a další tři Češi byli těžce zraněni. Němci měli čtyři své padlé a dva vlasovce. Ve stejný den bylo ještě odzbrojeno bez boje 40 vlasovců. Večer byly vyslány spojky do okolí a k partyzánům, aby přišly vzbouřenému městu na pomoc. Ženy a děti byly poslány do okolních vesnic. V neděli 6. května byl napaden další německý oddíl, který se snažil proniknout skrz Trhovou Kamenici. Když se mu to nepodařilo, ustoupil k Havlíčkovu Brodu. Povstalci svou činností blokovali silnici Ždírec Chrudim, jež byla důležitou trasou pro ustupující jednotky z Moravy. Proto se v okolí Trhové Kamenice soustřeďovalo stále větší množství německých vojáků. 7.květen proběhl v relativním klidu. Na nebi se objevil pouze německý průzkumný letoun fotografující pozice povstalců. To svědčilo o tom, že se chystá trestná výprava. Němci udeřili
47 8. května odpoledne. Povstalci dostali zprávy, že se od Chrudimi blíží smíšená motorizovaná brigáda s 156 vozidly. Vstříc jim vyšlo 25 partyzánů pod vedením strážmistra Rožbouta. V následném střetu padli 4 partyzáni a 1 občan Trhové Kamenice, načež se oddíl musel před postupujícími Němci stáhnout. V Trhové Kamenici se mezitím připravilo k boji přes 120 mužů. Když ale zjistili přesnou velikost trestné výpravy, vyslali k Němcům parlamentáře a ten vyjednal klid zbraní. Němci přesto vtrhli do Trhové Kamenice. Zajatí Němci uvěznění ve škole otevřeli okna a máváním na sebe upozornili. Výprava je odvezla sebou, když předtím zničila několik domů, poškodila kostelní věž a zastřelila devět občanů. Tím povstání v Trhové Kamenici definitivně skončilo a až do příjezdu Rudé armády zde byl klid. 7 Povstání v Trhové Kamenici doplatilo na to, že město leželo na důležité trase z Moravy a Němci tento průchod chtěli udržet za každou cenu volný. O něco lépe se tedy vedlo partyzánům v prostoru Svratka Kameničky Krouná, který byl mimo hlavní ústupové trasy. Také zde obyvatelé 5. května začali odebírat Němcům zbraně. V Kameničkách akce proti Němcům řídili partyzáni z oddílu Jan Kozina, do Svratky přišli večer partyzáni z oddílu Vpřed. 8 V Kameničkách partyzáni zajali od 5. do 6. května přibližně 300 německých vojáků. Jen málokdy docházelo k delším přestřelkám, malé německé oddíly se obvykle po prvních výstřelech hned vzdávaly. Dalších 200 převážně maďarských vojáků bylo zajato oddílem Vpřed ve Svratce a Krouné. Síla a hlavně výzbroj povstaleckých sil nebyla ani v tomto prostoru dostatečná. Nebyly se tak schopny utkat se s početnějšími a organizovanějšími jednotkami. Například ještě 9. května partyzáni vyklízeli barikády, když bylo hlášeno, že Svratkou a Kameničkami bude projíždět ustupující německá armáda. 9 Další oblastí, ve které během povstání operovali partyzáni a docházelo zde ke střetů byl prostor Chrast Luže Skuteč. Hlavní roli zde hráli skupiny řízené Partyzánským plukem Ludvíka Svobody. Pluk měl v této době již kolem 400 bojovníků a tak si mohl dovolit útočit a zatýkat i početnější jednotky Němců. V květnových dnech Kišův pluk odzbrojil 20 větších transportů. U Včelákova se dokonce střetnul s pancéřovými jednotkami SS, které vázal plných osm hodin. V přímých bojích s plukem padlo přibližně 1000 Němců a dalších 3000 odvedli partyzáni do zajetí. 10 Když byla osvobozena Chrudim, na fotbalovém hřišti místního klubu AFK pro ně byl zřízen zajatecký tábor. Partyzáni v těchto bojích měli pouze 26 vlastních ztrát. Do svého rozpuštění měl pluk základnu na chrudimském letišti.
7 Kronika města Trhová Kamenice. 8 Kronika obce Svratouch. 9 Kronika obce Kameničky. 10 Žampach, V.: Partyzánské portréty. Blok, Brno, 1980. Str. 141.
48 Další drobné srážky s ustupujícími Němci probíhaly po celém okrese. Většinou měly charakter odzbrojování nebo zatýkání méně početných skupin německých vojáků nebo vytváření zátarasů na silnicích, které pak byly pod vedením menších skupin partyzánů obsazeny. Takovýto styl boje ale nebyl příliš efektivní, protože když k zátarasu dorazila silnější německá jednotka, většinou prorazila a při tom docházelo ke zbytečným ztrátám na životech. Odzbrojování bylo alespoň užitečné, poněvadž se tím získávaly potřebné zbraně. Naproti tomu zatýkání německých vojáků se především v prvních čtyřech dnech povstání ukázalo jako velmi nebezpečné, protože jakmile se o tom dověděla nějaká jiná německá jednotka, většinou zadržené osvobodila a ještě se navíc tvrdě pomstila. Květnovém povstání v chrudimském okrese si vyžádalo přes 50 životů a dalších 300 zraněných osob, což dostatečně svědčí o značné intenzitě ozbrojeného boje. Rudá armáda překročila hranice okresu na různých místech během 9. května. Jednalo se především o jednotky 18. armády generálporučíka Gastiloviče, jednotky 38. armády generálplukovníka Moskalenka a některé oddíly 60. armády generálplukovníka Kuročkina. 11
11 Frajdl, J, Kmoníček, J.: 200 let bojů za lepší zítřek na Chrudimsku. Kruh, Hradec Králové, 1975. Str. 81.
49 Závěr
Tato práce měla za cíl popsat nejdůležitější události, které proběhli v poslední roce války v okrese Chrudim. První kapitola se svým charakterem mírně odlišuje od zbytku práce, když neosobně popisuje okolnosti spjaté s letectvím. Je to z toho důvodu, že i lidé v okrese se zpočátku dívali na dění ve vzdušném prostoru s určitou rezervou. Až prakticky každodenní aktivita spojeneckého letectva je přinutila vnímat vzdušné boje s větší intenzitou. Bylo to způsobeno mimo jiné i prvními těžšími ztrátami mezi obyvatelstvem. Ačkoli mohli tyto ztráty domácí obyvatelstvo nepřátelsky naladit, většinou tomu tak nebylo. Ve všech vrstvách obyvatelstva byl zakořeněn hluboký odbor k okupantům a tak lidé ztráty vnímali jen jako nutné zlo. Ostatní kapitoly už líčí většinou osudy lidí kolem nejvýznamnějších odbojových skupin. Odboj v okrese Chrudim jsem rozdělil na komunistický a nekomunistický. Je třeba si ale uvědomit, že lidem, kteří se zapojovali do odboje, šlo především o to, vystoupit jakýmkoli způsobem proti nenáviděným okupantům. Až na výjimky nehrála politická příslušnost roli. V posledních šedesáti letech po válce se můžeme setkat se dvěma diametrálně odlišnými pohledy na český odboj. Komunistický režim po 2.světové válce nehorázným způsobem vyzdvihoval pouze svoji účast v boji proti nacistům a tu nekomunistickou část téměř démonizoval. Po roce 1989 sice nedošlo zcela k odsuzování komunistického odboje, ale přinejmenším v dnešní veřejnosti upadl do zapomnění. To je chyba, protože jak lze vyčíst z této práce, i v komunistickém odboji lidé bojovali s obrovským osobním nasazením. Komunistický odboj měl v chrudimském okrese dvě tváře, utvářené podle dvou hlavních partyzánských skupin a charakterizovaných podle dvou mužů, kteří je většinou vedly. Oddíl Mistr Jan Hus ačkoli patřil k největším v Čechách náleží spíše ke stinné stránce odboje. Komisař oddílu Miroslav Pich svým bezohledným politicky zaměřeným jednáním, znehodnotil práci stovek dalších lidí kolem této jednotky. Nelze pochybovat, že i přívrženci Londýnského vedení si šly tvrdě za svým cílem, ale činnost komisaře Picha jako člověka, který po většinu času oddíl Mistr Jan Hus vedl, znamenala ve svém důsledku pozatýkání desítek podporovatelů různých partyzánských skupin. Jeho neochota po dohodě s nekomunistickým odbojem znamenala, že obě strany byly například v oblasti Českomoravské vysočiny v květnovém povstání příliš slabé a museli před Němci se ztrátami ustupovat.
50 Na úplně druhé straně stojí působení Vasila Kiše ve velení Partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Vasil Kiš ačkoli také komunista se snažil do pluku získat i jiné odbojové organizace nebo když ty o příslušnost v pluku neměli zájem, alespoň s nimi úzce spolupracovat. To mu umožnilo vytvořit dobře fungující jednotku, která svoje kvality prokázala v Květnovém povstání. Vasil Kiš byl mezi svými spolubojovníky oblíben a vážen a ani lidé, kteří na spolupráci s ním bezprostředně doplatili, jako například rodina Kolářova, mu nikdy nic nevyčítali. O jeho charakteru vypovídá to, že když po něm komunisté po válce chtěli, aby křivě svědčil v procesu s generálem Heliodorem Píkou, odmítl to a za to několik let strávil ve vězení. Ozbrojeného povstání, které se rozhořelo v prvních květnových dnech, se zúčastnila široká veřejnost. Dlouhá doba bezmocnosti naplnila československé obyvatelstvo vztekem, jež vytrysknul právě na konci války. Zde se nabízí otázka, jestli několik dní před koncem války měl ozbrojený boj vůbec smysl. A co předchozí měsíce a roky odbojové činnosti? Měl odboj takový vliv na průběh války, aby byly alespoň ospravedlněny ztráty, které ve spojitosti s ním český národ utrpěl? Zde bych použil výrok Tomáše Pasáka z úvodu jeho knihy Pod ochranou říše: „Historikovy se snadno posuzují v klidu a odstupem času a nad kupami aktů, činy těch, kteří se museli rozhodnout rychle a na základě jen neúplné znalosti situace, jak ani jinak být nemohlo. Historikovi proto v takových případech nenáleží soudit, nýbrž jen vysvětlovat příčiny a zákonité následky historických událostí.“ Proto tyto otázky nechávám bez odpovědi.
Při práci jsem používal literaturu napsanou, jak před rokem 1989, tak i po něm. Publikace z dob komunismu jsou díky propagandistickému zaměření často nepoužitelné. Při jejich využívání je třeba dávat bedlivě pozor na pravdivost uvedených informací a záhodno je vždy danou informaci ověřit ještě z dalšího zdroje. Pro popis západního odboje jsou tyto publikace téměř bezcenné. Knihy vydané po roce 1989 se naproti tomu nejčastěji, zaměřují pouze na nekomunistický odboj. Kvalitní nestranné publikace o komunistickém odboji chybí. V práci jsem dále často používal materiálů z fondu Paměti bojovníků. S informacemi z těchto pramenů se musí také pracovat velice pozorně. Přispívatelé velice často pouze opěvují komunismus a přesným popisům událostí se vyhýbají. Nejzajímavějším pramenem byly kroniky jednotlivých obcí a to především při sestavování květnových událostí.
51 Přílohy
Trosky letounu Messerschmitt Me 323 Gigant na letišti
Letoun Focke Wulf 190 v úkrytu ve stráni u silnice ve směru na Rabštejnskou Lhotu
52
Příslušníci Partyzánského pluku Ludvíka Svobody u zbytků letounů na přistávací ploše
Nástup příslušníků Partyzánského pluku Ludvíka Svobody před hangárem
53
Manželé Kolářovi
Výcvik s kulometem, v pruhovaném saku Vasil Kiš
54
Vasil Kiš
55
Pomník postavený na počest štábu Mistra Jana Husa v Leškovicích
Pamětní deska na pomníku v Leškovicích
56
Pomník obětem z Lipovce a Licoměřic
57
Ustupující německé vojsko na náměstí v Chrudimi v posledních květnových dnech
Strhávání německých nápisů v Chrudimi
58
Sovětský tank v ulicích Chrudimi
59
Vítání sovětských tankistů
Zajatecký tábor na fotbalovém hřišti AFK
60 Prameny a literatura
Publikované
Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Prostor, Praha, 1999. Čejka, E., Richter, K.: Historické události – druhá světová válka. Mladá Fronta, Praha, 1979. Foud, K., Krátký, V., Vladař, J.: Poslední akce. NAVA, Plzeň, 1997. Frajdl, J.: Květnové povstání ve východních Čechách. Kruh, Hradec Králové, 1975. Frajdl, J, Kmoníček, J.: 200 let bojů za lepší zítřek na Chrudimsku. Kruh, Hradec Králové, 1975. Gebhart, J., Šimovček, J.: Partyzáni v Československu 1941 1945. Pravda, Praha, 1984. Hunáček, Z. a kol.: Český antifašismus a odboj. Naše vojsko, Praha, 1988. Charitonov, B.: Zápisky rozvědčíka. Kruh, Hradec Králové, 1971. Janda, A., Poruba, T.: Messerschmitt Bf 190K. JaPo, Hradec Králové, 1997. Janda, A., Poruba, T.: Focke Wulf 190F a G. JaPo, Hradec Králové, 1997. Jelínek, Z.: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944 45. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy, 1984. Pasák, T.: Pod ochranou říše. Práh, Praha, 1998. Rajlich, J.: Mustangy nad protektorátem. MBI – Miroslav Bílý, Praha, 1997. Rajlich, J., Sehnal, J.: Vzduch je naše moře. Naše vojsko, Praha, 1993. Sládek, O.: Přicházeli z nebe. Naše vojsko, Praha, 1993. Sládek, O.: Přínášeli smrt…. Český svaz protifašistických bojovníků, Praha, 1986. Sládek, O.: Ve znamení smrtihlava. Naše vojsko, Praha,1991. Žampach, V.: Partyzánské portréty. Blok, Brno, 1980.
Nepublikované
Národní archiv Praha: fond Paměti bojovníků, fond Zemské četnické velitelství Čechy. Státní okresní archiv v Chrudimi: fond Prezidiální spisy, fond Městské knihy. Chrudimské vlastivědné listy. Periodika Budovatel, Podoubraví. Kroniky obcí a měst Mrákotín, Lipovec, Rabštejnská Lhota, Trhová Kamenice, Luže, Kameničky, Svratouch, Chrudim. Zápisy rodiny Kolářů.
Vyprávění Jitky Kabelkové z Rabštejnské Lhoty, Jiřího Drobílka z Rabštejnské Lhoty, Milady Kolářové z Chrudimi, Jaroslava Ouřeckého z Licomělic, Dušana Ouřeckého z Heřmanova Městce.
61