Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta

Ústav pro d ějiny um ění

Bakalá řská práce

Anežka Ku čerová

Kult um ělce na p řelomu století – A. Rodin a M. Aleš podle M. Švabinského

The Cult of an Artist at the Turn of the Century - A. Rodin and M. Aleš by M. Švabinský

Praha 2015 prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.

Pod ěkování

Mé díky pat ří v první řad ě vedoucímu mé práce Prof. PhDr. Romanu Prahlovi, CSc., který m ě nejen inspiroval p ři volb ě tématu, ale také mi poskytl cenné rady a informace. Rovn ěž si cením vst řícnosti pracovník ů institucí, s nimiž jsem b ěhem svého bádání spolupracovala. Za všechny bych cht ěla zmínit Mgr. Tomáše Hylmara z archivu Národní galerie v Praze, Mgr. Stanislavu Brejchovou ze Studijního depozitá ře mobilních fond ů kláštera v Plasích, Mgr. Barboru Vláškovou z odd ělení um ěleckých sbírek Památníku národního písemnictví v Praze a Mgr. Jana Bílka z literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze. V neposlední řad ě bych cht ěla pod ěkovat mým rodi čů m za trp ělivost a podporu b ěhem psaní této práce.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalá řskou práci vypracovala samostatn ě, že jsem řádn ě citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 5. 5. 2015 ………………………….. Anežka Ku čerová

Anotace Tato práce se zabývá formami prezentace a sebeprezentace dvou významných um ělc ů přelomu 19. a 20. století – českého malí ře Mikoláše Alše a francouzského socha ře Auguste Rodina. Lze hovo řit o kultu um ělce vzniklém kolem obou osobností, tedy o zp ůsobu vnímání um ělce jako výjime čného génia. Takovéto chápání um ělce a jeho tvorby bylo v období 19. Století pom ěrn ě rozší řené. Mikoláš Aleš (1852-1913) si vypracoval osobitý výtvarný projev založený na odkazu tvorby českého romantismu, na českém lidovém um ění a z části předjímající nastupující secesní ornamentiku. Auguste Rodin (1840-1917) byl jedním z nejvýznamn ějších francouzských socha řů konce 19. a po čátku 20. století a jedním z pomyslných zakladatel ů moderního socha řství. Řada Rodinových soch byla doprovázena spole čenskými skandály a vyvolala pobou řené reakce ve řejnosti, jimiž vešel do pov ědomí českých um ělc ů té doby.

Ve sledovaném období kolem roku 1900 byli oba um ělci vysoce oce ňováni mladými um ělci ze Spolku výtvarných um ělc ů Mánes. Spolek byl založen roku 1887, od roku 1897 vydával sv ůj m ěsí čník Volné sm ěry . Prvním p ředsedou S. V. U. Mánes se stal Mikoláš Aleš. Členy spolku sdružoval p ředevším zájem o moderní tendence ve výtvarném um ění domácím i evropském. Je p řekvapivé, že tak odlišní um ělci jako M. Aleš a A. Rodin vzbudili velký zájem svých mladších koleg ů z S. V. U. Mánes. Jedním z nich byl Max Švabinský (1873-1962), který ve své malí řské a grafické tvorb ě položil základy českého moderního um ění. Vedle figurálních obraz ů se secesním a symbolickým zam ěř ením se proslavil svou portrétní tvorbou významných českých osobností.

Cílem této práce je porovnat kulty obou osobností – M. Alše a A. Rodina, zárove ň tak porovnat situaci v českém a francouzském kulturním prost ředí. P řes zna čnou pozornost věnovanou ob ěma um ělc ům nebylo na n ě dosud tímto zp ůsobem nahlíženo a nebyli vzájemn ě porovnáni v uvedených souvislostech.

Klí čová slova kult um ělce, Auguste Rodin, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, Rodinova inspirace, portréty, autoportréty, karikatura, Spolek výtvarných um ělc ů Mánes

Abstract This work focuses on forms of presentation and self-presentation of two important artists living at the turn of the 19 th and 20 th centuries – a Czech painter Mikuláš Aleš and a French sculptor Auguste Rodin. It can be described as the so called cult of both artists, which means a perception of artist as an outstanding genius. This type of thinking about artists and their work was widely spread in the 19 th century. Mikoláš Aleš (1852-1913) is known for his individual artistic style which was based on the Czech romantism and folk art, his style also partly anticipates Czech Art Nouveau. Auguste Rodin (1840-1917) was one of the most important French sculptors working at the 19 th century and at the beginning of the 20 th century. He is considered to be a founder of modern sculpture. Many of his statues caused scandals which made him famous and well-known also among the Czech artists.

Both artists were highly appreciated by young members of the Manes Association of Fine Artists. This Association was established in 1887, since 1897 the Volné sm ěry journal were published. Mikoláš Aleš became the first elected president of this Association. Members of this Association were highly interested in modern trends in Czech and European art. It may be surprising that young members of the Manes Association were interested in such different types of artists as M. Aleš and A. Rodin. Max Švabinský (1873-1962) was one of the members of the Manes Association of Fine Artists, his drawings and paintings initiated the beginnings of Czech modern art. He is well-known for his figural symbolic works and he became famous for his portraits of outstanding Czech personalities.

The aim of this work is a comparison of the “cults” of M. Aleš and A. Rodin and the situation of Czech and French cultures. In spite of the huge attention which was paid to both artists, the topic of their “cults” has not been discussed and they have not been compared from this view point.

Key words the Cult of Artist, Auguste Rodin, Mikoláš Aleš, Max Švabinský, Rodin´s Inspiration, Portraits, Self-portraits, Caricature, the Manes Association of Fine Arts

Obsah 1 Úvod………………………………………………………………………………... 8 2 Mikoláš Aleš – sebereflexe…………………………………………………...... 11 2.1 Mládí…………………………………………………...... 11 2.2 Autokarikatury…………………………………………………...... 15 2.3 Programové stylizace? ………………………………………………….. 16 2.4 Stá ří…………………………………………………...... 21 2.5 Další možnosti sebestylizace……………………………………………. 21 3 Mikoláš Aleš – reflexe…………………………………………………...... 24 3.1 Mládí…………………………………………………...... 24 3.2 Stá ří…………………………………………………...... 25 3.3 Mikoláš Aleš a Max Švabinský…………………………………………. 27 3.4 Karikatury…………………………………………………...... 35 4 Mikoláš Aleš spolkový a spole čenský……………………………………………... 38 4.1 Mikoláš Aleš a S. V. U. Mánes v letech 1896-1898……………………. 39 4.2 Mikoláš Aleš a události roku 1902……………………...………………. 41 4.3 Mikoláš Aleš a události roku 1912…………….…………….………….. 44 4.4 Odkaz Mikoláše Alše generaci devadesátých let……………………….. 47 5 Auguste Rodin – reflexe…………….…………….…………….………………….. 50 5.1 Auguste Rodin v textech svých sou časník ů………….…………………. 50 5.2 Auguste Rodin v obrazech, kresbách a sochách svých sou časník ů……... 52 5.3 Karikatury…………….…………….…………….……………………... 55 5.4 Fotografické portréty…………….…………….…………….………….. 57 6 Auguste Rodin – sebereflexe…………….…………….…………….…………….. 60 7 Auguste Rodin – reflexe v českém prost ředí…………….…………….…………... 63 7.1 Um ělecká díla spojená s Rodinovou výstavou v Praze 1902.…………... 66 7.1.1 Auguste Rodin a Viktor Stretti.…………....…………... .…………..... 69 7.1.2 Auguste Rodin a Max Švabinský.…………....…………...... 71 7.1.3 Auguste Rodin a Michelangelo…………....…………...... 76 7.1.4 Auguste Rodin a Mojžíš…………....…………...... 80 8 Auguste Rodin versus Mikoláš Aleš…………....…………...... ………… 82 9 Max Švabinský a Francie…………….…………….…………….………………… 86 10 Záv ěr…………….…………….…………….……………………………………. 91 11 Seznam použité literatury…………….…………….…………….……………….. 93

12 Seznam použitých pramen ů…………….…………….…………….…………….. 97 13 Seznam vyobrazení…………….…………….…………….……………………... 98 14 Vyobrazení…………….…………….…………….…………..…………….…… 103

1 Úvod Na p řelomu 19. a 20. století paraleln ě vedle sebe p ěstovali titíž mladí um ělci ze Spolku výtvarných um ělc ů Mánes kulty dvou, na první pohled dosti odlišných, um ělc ů – Augusta Rodina a Mikoláše Alše. Cílem této práce je porovnat tyto kulty; zp ůsob, jakými byli oba um ělci vnímáni svým okolím a jakým zp ůsobem se sami snažili p ředstavit svou tvorbu a osobnost ostatním. Lze si položit otázku, zda byly kulty A. Rodina a M. Alše založeny spíše na odlišných hodnotách, či zda je v nich možné vypozorovat shodné motivy – v tom p řípad ě práce zd ůrazní práv ě tyto spole čné znaky. Oba malí ři vytvo řili n ěkolik svých autoportrét ů, skrze n ěž m ěli možnost svou osobu ur čitým zp ůsobem stylizovat. Podobnou úlohu mohly sehrát i fotografické snímky, jichž bylo po řízeno jak v p řípad ě A. Rodina, tak v p řípad ě M. Alše pom ěrn ě velké množství.

Práce nevychází jen ze sou časné um ělecko-historické literatury. Velký d ůraz byl kladen také na texty, které vznikly b ěhem života obou um ělc ů a jejichž auto ři byli s um ělci leckdy ve velmi blízkém kontaktu (p řátelé, p říbuzní, um ěle čtí kolegové). Jedná se o výtvarné kritiky, novinové a časopisové články, monografie, dochovanou korespondenci n ěkterých um ělc ů či o literaturu memoárového charakteru (pochopiteln ě s plným v ědomím nutného kritického zhodnocení takovéhoto druhu literatury). P ři analýze sledovaných text ů bude kladen d ůraz především na zmínky o povahových a fyziognomických rysech sledovaných um ělc ů.

Vedle písemných pramen ů budou obdobným zp ůsobem zkoumány i obrazové prameny – socha řské a malí řské portréty, autoportréty, karikatury, autokarikatury a fotografické snímky publikované nap říklad v dobových periodikách, sou časné odborné literatu ře, pocházející z poz ůstalosti n ěkterých um ělc ů, či umíst ěné v některé sou časné sbírkotvorné instituci. V oboru grafické podobizny sehrál d ůležitou roli Max Švabinský, nebo ť vytvo řil podobiznu jak A. Rodina, tak M. Alše. Lze říci, že portréty obou um ělc ů z ruky M. Švabinského zastupují ve Švabinského tvorb ě jisté specifické místo. Z toho d ůvodu se práce na p říslušných místech zmíní o obecn ější rovin ě Švabinského portrétní činnosti, o vzta- hu M. Švabinského a M. Alše a o Švabinského kontaktu s pa řížským kulturním prost ředím. Max Švabinský nebyl jen vynikajícím portrétistou, nýbrž m ěl zkušenosti i s tvorbou řady svých autoportrét ů.

8

Čeští um ělci se b ěhem svých francouzských studií ocitli v nepopirateln ě inspirujícím prost ředí, k jehož p řitažlivosti p řisp ěly i sv ětové výstavy. 1 Během druhé poloviny 19. století se jich v Pa říži konalo celkem p ět. Z řejm ě nejv ětší dopad z nich na české um ění m ěla sv ětová výstava roku 1900. Auguste Rodin zde vystavoval svá díla v samostatném pavilonu na Place d´Alma. Výstava socha ři zajistila mezinárodní úsp ěch a uznání. České kulturní prost ředí bylo následn ě s Rodinovým dílem seznamováno p ředevším prost řednictvím Volných sm ěrů, časopisu Spolku výtvarných um ělc ů Mánes (dále jen S. V. U. Mánes), jehož dva čelní představitelé – Miloš Jiránek a Arnošt Hofbauer – se osobn ě Rodinovy pa řížské výstavy zú častnili. Následn ě se mezi českými um ělci a výtvarnými kritiky rozvinul až jakýsi kult Augusta Rodina, jeho vyvrcholením byla souborná výstava Rodinových d ěl uspo řádaná v Praze roku 1902.

Ve stejné době tatáž generace mladých um ělc ů seskupených do S. V. U. Mánes ovšem hluboce obdivovala i dalšího žijícího a o mnoho let staršího um ělce, jehož tvorba má dosti odlišný charakter od Rodinovy tvorby, a to Mikoláše Alše. I jeho kariéra byla do ur čité míry spjata s konkrétním výstavním po činem – Národopisnou výstavou z roku 1895. 2 Také tomuto českému malí ři byly vyjad řovány mnohé pocty ze strany jeho mladších koleg ů a v letech 1887 až 1896 to byl práv ě Mikoláš Aleš, kdo jako první zastával funkci p ředsedy S. V. U. Mánes. Jeho nástupcem se poté stal Stanislav Sucharda, obdivovatel Augusta Rodina, spolupo řadatel jeho pražské výstavy a autor jednoho z text ů v katalogu výstavy, kde se odvážn ě zastal Rodinovy, ve své dob ě velmi diskutované, sochy Balzaca. 3 Ve stejném roce, kdy se v Praze pod záštitou S.V.U. Mánes konala Rodinova výstava a sou časn ě i jeho osobní návšt ěva, tentýž spolek jen o pár m ěsíc ů pozd ěji uspo řádal oslavu Alšových padesátých narozenin… Je až p řekvapující, když si tyto dv ě události dáme do vzájemných souvislostí: mladá generace českých um ělc ů hlásící se k modernímu um ění je jakoby rozkro čena mezi dílem jednoho um ělce, jehož život a sou časná tvorba je úplným zosobn ěním českého národa, tradic a folkloru, a mezi dílem druhého, jenž byl všeobecn ě chápán jako tv ůrce zcela moderního evropského um ění, v českém prost ředí navíc oko řen ěném esencí francouzského kulturního života. Na p řelomu 19. a 20. století tedy vedle sebe paraleln ě p ěstovali titíž um ělci

1 Cestami českých um ělc ů do Francie, jejich p ůsobím zde a jinými podobami česko-francouzských um ěleckých kontakt ů se zabývá Marie Mžyková v katalogu výstavy Křídla Slávy: Vojt ěch Hynais, čeští Pa řížané a Francie , vydaném v Praze roku 2000. 2 Mikoláš ALEŠ: Špalí ček národních písní a říkadel, Praha 1939, 19. Emanuel Svoboda se zde v úvodním slovu zmi ňuje, že se ve řejnost na výstav ě mohla seznámit s Alšovými sgrafity a že vyšla drobná brožura Alešovy ilustrace národních písní , p řičemž obojí se setkalo s velkým zájmem. 3 Stanislav SUCHARDA: Socha ř Rodin, in: RODIN Auguste: Katalog výstavy d ěl socha ře Aug. Rodina v Praze 1902, 10. 5. – 15. 7. 1902, Praha 1902, nepag. 9

„kulty“ dvou, na první pohled dosti odlišných, um ělc ů. Na následujících řádcích se pokusím porovnat tyto kulty, zp ůsob, jakými byli oba um ělci reflektováni svým okolím a jakým zp ůsobem se sami snažili p ředstavit svou tvorbu a osobnost ostatním.

10

2 Mikoláš Aleš - sebereflexe Roku 1902 bylo Mikoláši Alšovi (1852-1913) padesát let. Uplynulo šest let od doby, kdy jej v předsednictví S. V. U. Mánes vyst řídal o čtrnáct let mladší Stanislav Sucharda (1866-1916). Stejných šest let uplynulo i od Alšovy první souborné výstavy po řádané spolkem v Topi čov ě salonu, výstava byla jedním z prvních v ětších výstavních projekt ů S. V. U. Mánes a setkala se s kladným p řijetím u ve řejnosti.4 A kone čně byl v roce 1896 vydán trojdílný výbor z Alšova díla, op ět v režii S. V. U. Mánes, tím byla zahájena dlouhá řada monografií tohoto českého malí ře. Všeobecnému uznání Alšovy tvorby ale p ředcházelo dlouhé období relativních neúsp ěch ů a existen ční nejistoty. 5 Během svého života M. Aleš vytvo řil n ěkolik maleb a kreseb, do nichž se, jak lze s odstupem času vytušit, ur čitým zp ůsobem sám promítl. Často ovšem nejde o autoportréty v pravém slova smyslu, malí ře v obrazech nalézáme spíše tím, že jsou nám do ur čité míry známy jeho životní osudy a (snad i) názory na vlastní tvorbu.

Mikoláš Aleš se narodil 18. 11. 1852 v jiho českých Miroticích jako nejmladší ze t ří syn ů. Již od raného d ětství kreslil, což neopomine zd ůraznit snad žádná Alšova monografie a sám malí ř na to rád upozor ňoval, jak dosv ědčuje jeho výrok: „ Pokud pam ěť sahá, kreslil jsem od jakživa a ne-li to, od čty ř let jist ě…“ 6 Pro následující hodnocení a interpretaci jeho tvorby ostatními malí ři, um ěleckými kritiky a historiky um ění bude mít tato skute čnost zásadní význam.

2.1 Mládí Během st ředoškolských let prožitých v Písku se M. Aleš u čil p řibližn ě jeden rok u malí ře Františka Mildeho, o n ěco pozd ěji u malí ře Václava Šebeleho. 7 Roku 1890 zavzpomínal na svá písecká studia kresbou Studentské vzpomínky. 8 Zahrnuje dev ět drobných výjev ů mapující život studenta od odchodu z rodného domu, p řes studium na píseckém gymnáziu, sbor zdejších učitel ů, až po první studentské lásky a ukon čení studií. 9 Se studiem v Písku se dále pojí i dv ě Alšovy kresby z roku 1906 nadepsané Student v Písku 1860. První z nich zachycuje zezadu postavu studenta krá čejícího sm ěrem od nás, druhá studenta zp ředu se sekyrkou

4 Karel MAŠEK: T ři léta s „Mánesem“. K dějinnému vývoji výtvarného um ění, Praha 1922, 34. 5 Maryna ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ: U nás doma, Praha 1970, 53. Sama dcera říká, že se otci po finan ční stránce za čalo opravdu da řit v roce 1895. 6 Mikoláš ALEŠ (et al.): M. Aleš mládeži, Praha 1957. V doslovu od Emanuela Svobody je citován uvedený Alš ův výrok, ovšem bez bližšího uvedení zdroje, či jeho časového za řazení. 7 Ibidem 345. 8 Kresba byla reprodukována ve Sv ětozoru v roce 1892. 9 Blanka ZEMANOVÁ: 230 let píseckého gymnázia. A jeho nejznám ější ředitelé, vyu čující a studenti, Písek 2008, 21. Mikoláš Aleš studoval nejprve na píseckém gymnáziu v letech 1865-1867, poté p řestoupil pro špatné studijní výsledky na tamní reálku, kde studoval s nevelkým úsp ěchem v letech 1867-1869. 11 v ruce. Ob ě mají na sob ě čamaru, pláš ť a klobouk. 10 Vedle t ěchto kreseb vytvo řil M. Aleš také návrh na nást ěnnou malbu pro hotel Dvo řáček v Písku z roku 1899. Mezi devíti výjevy z historie m ěsta je jedna v ěnována op ět místnímu studentstvu z dob jeho mládí, a to malba Píse čtí studenti pozdravují Zvíkov. V dopise, jenž M. Aleš poslal provád ějícímu malí ři Josefu Bosá čkovi, kladl velký d ůraz na to, aby se jednalo o studenty z roku 1861 oble čené do čamar. 11 Je sice pravda, že M. Aleš začal studovat v Písku až o čty ři roky pozd ěji, nicmén ě to neodporuje myšlence, že malí ř promítl svou osobu do výše zmi ňovaných kreseb a nást ěnné malby. Sám Mikoláš Aleš dostal z řejm ě svou první čamaru práv ě b ěhem studií v Písku od svého strýce Tomáše Fanfuli, který je ušil všem svým t řem synovc ům. 12

V říjnu 1869 nastoupil na pražskou Akademii, kde studoval u profesor ů J. Trenkwalda a J. Sweertse. Z této doby pochází i kresba s dv ěma p řicházejícími poutníky do Prahy, symbolizované zde architekturou Hrad čan [1] . Poutník s holí v ruce je pravd ěpodobn ě sám M. Aleš, druhým poutníkem jeho soused a p řítel z Mirotic pan Böhm. Spole čně prý p řišli z Mirotic p ěšky, protože nem ěli na dráhu. 13 Alšovi bylo v dob ě p říchodu do Prahy 17 let a jeho rodina tou dobou prožívala t ři velké rány – po p řed časné smrti jeho dvou bratr ů mu zem řela jen n ěkolik dní p řed jeho nástupem na pražskou Akademii maminka. Z řejm ě lze tuto kresbu, zmín ěnou Hanou Volavkovou v její monografii o Alšovi z roku 1982, 14 ztotožnit s kresbou, o níž píše Alš ův ze ť Emanuel Svoboda v knížce Rozmarné čtení o Mikoláši Alšovi.15 Kresba zmín ěná v Rozmarném čtení byla nakreslena na vysv ědčení ze t řetí t řídy písecké reálky z 1. června 1869. Na pentlích zdobících nakreslenou paletu je napsáno „Kumšt a chlast je naše slast“. Humor a hravost evokované tímto nápisem se zde spojuje s pokorou, s níž oba „poutníci“ p řichází do hlavního m ěsta. 16 Velmi podobný nám ět zopakoval Aleš na drobném oleji malovaném na d řev ě z roku 1878, tedy z doby, kdy uplynuly dva roky od jeho odchodu z Akademie a pobýval v Suchdole u statká ře a mecenáše um ění Alexandra Brandejse. Malba, provedená velmi expresivním a uvoln ěným rukopisem s viditelnými tahy i vrypy malí řským ná činím, představuje v pop ředí poutníka, přicházejícího do Prahy, který na chvíli spo činul a pozoruje panorama Hrad čan [2]. Zpoza architektury vychází zá ře sm ěř ující

10 První kresba byla reprodukována v Kv ětech v roce 1906, či v knize E. Svobody Přátelství Mikoláše Alše se Svatoplukem Čechem. Ob ě kresby jsou spole čně zobrazeny ve sborníku Stopadesát let píseckého gymnázia 1778-1928. 11 Bohuslav HOFFMANN: Český um ělec Mikoláš Aleš, Blatná 2013, 14. 12 Ibidem. 13 Emanuel SVOBODA: Historie Alšova humoru a satiry, in: Mikoláš ALEŠ/ Maryna ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (ed.): Humor a satira, Praha 1951, 279. Nám ětem kresby se o n ěkolik desítek let nechal inspirovat Jaroslav Seifert p ři tvorb ě sbírky Šel malí ř chud ě do sv ěta: verše k obrázk ům Mikoláše Alše, poprvé vydané roku 1949. 14 Hana VOLAVKOVÁ: Mikoláš Aleš, Praha 1982, 10. 15 Emanuel SVOBODA: Rozmarné čtení o Mikoláši Alšovi, Hranice na Morav ě 1927, 42. 16 Výsek z kresby byl patrn ě reprodukován v knize Humor a satira editované Marynou Alšovou-Svobodovou na stran ě 279. Odpovídal by tomu rukopis reprodukované kresby typický pro mladého M. Alše. 12 vysoko do nebe. V horních partiích malby je pod znakem českého lva nápis „Zasvi ť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok!“ inspirovaný jednou vlasteneckou písní. 17 Vlastn ě se tedy nejedná o p říchod, ale o odchod a o poslední ohlédnutí za symbolem Prahy a potažmo i celé vlasti. Možné pocity v zobrazovaném člov ěku tak korespondují s nervním rukopisem obrazu. Celý levý dolní roh zaujímá malí řova signatura. Pokud jsme ozna čili postavu poutníka na p ředešlé kresb ě z roku 1869 jako mladého Alše, nastávajícího studenta pražské Akademie plného nového o čekávání a nad ěje, pak není d ůvod, neozna čit poutníka z malby z roku 1878 rovn ěž za M. Alše – tentokrát odcházejícího s ho řkými zkušenostmi s akademickou výukou. Malí ři ale nevidíme do tvá ře, stojící postava je zobrazena zboku a její hlava je odvrácena od nás. Za ur čité autoportrétní rysy tak lze ozna čit jen bujný, rozevlátý účes a svrchní od ěv, p řipomínající čamaru. Ú čes lze porovnat s fotografií M. Alše z roku 1877. Co se tý če čamary, M. Aleš v ní jist ě vid ěl významný symbol vlastenectví a jako takovou si ji oblékal i ve stá ří nap říklad na oslav ě svých padesátých narozenin, nebo p ři pózování na fotografii datovanou mezi roky 1894-5. 18

Propriety jako klobouk, h ůl a pláš ť jsou typickým „vybavením“ poutníka a setkáme se s nimi ješt ě na n ěkolika Alšových malbách či kresbách. Mezi n ě pat ří následujícího roku vzniklý Májový triptych (1879) tvo řený t řemi drobnými olejomalbami Poezie, Malí řství a Hudba . Svými názvy malby pln ě korespondují s citáty z Máchova Máje napsanými na zadních stranách lepenkových prkének. Mikoláš Aleš poslal cyklus spolu s dopisem své snoubence Marin ě p řed jejich blížící se svatbou. 19 Díky zmín ěnému dopisu je jisté, že je Marina zobrazena na prvním oleji. Je na n ěm dívka v bílých šatech s knížkou v ruce hledící na zříceninu hradu Oko ř, zezadu je nápis „ kvetoucí strom lhal lásky žel “, tedy šestý verš ze samého za čátku básnické skladby. Ani zde nem ůžeme porovnat fyziognomické rysy zobrazené postavy s jejími fotografickými portréty, protože je k nám oto čena zády. Na pravé části triptychu p ředstavující hudbu je zobrazen poutník s hudebním nástrojem p řipomínajícím kytaru krá čející bos s poutnickou holí sm ěrem od diváka. K tomuto výjevu vybral M. Aleš verš „ vidíš-li poutníka an dlouhou lu činou pospíchá k cíli “. Prost řední obraz triptychu nese název Malí řství , jak sám M. Aleš ve zmín ěném dopise píše, autor zde zobrazil sám sebe [3] . Malba znázor ňuje sedící mužskou postavu opírající se o h ůl. Rozevlátý ú čes, svrchní černý kabátec (snad čamara), pláš ť a klobouk jsou opakujícími se motivy z předešlých dvou obrázk ů s poutnickou tématikou. Klobouk v tomto p řípad ě leží na zemi a spolu s paletou,

17 Národní galerie v Praze, Sbírka um ění 19. století, inv. č. O 4977 18 Emanuel SVOBODA: Alšovo p řátelství se Svatoplukem Čechem, Praha 1946, 92. Emanuel Svoboda zmi ňuje, že Mikoláš Aleš byl v čama ře i pochován. 19 Emanuel SVOBODA: Jak Mikoláš Aleš žil a tvo řil, Praha 1920, 54. Svatba se konala 39. 4. 1879. 13 deskami na papíry a kvetoucím bodlákem vytvá ří výmluvné zátiší. Není nutné zd ůraz ňovat, že postava poutníka je uzav řená do sebe a op ět ji nevidíme do tvá ře. 20 V jinak pusté krajin ě se za poutníkovými zády ty čí Boží muka, zřejm ě ne náhodou, nebo ť Boží muka mohou být paralelou strastiplné cesty um ělce za um ěním. K tomuto výjevu vybral Aleš slova „ Daleká cesta má, marné volání ,“ což byl jeho nejoblíben ější citát z Máje. 21 Jak vzpomíná malí řova dcera Marina Alšová-Svobodová, ale i Karel Václav Rais byl Máj od K. H. Máchy Alšovým nej čast ějším čtením, které často zpam ěti p řednášel. 22 Obzvlášt ě jímavým hlasem prý recitoval sloky, v nichž se vyskytují práv ě zmín ěné verše a „ Na sebe asi myslíval p ři slovech Máchových: Daleká ť cesta má! Marné volání “. 23 Tytéž verše a výjev zvolil Aleš o osm let pozd ěji p ři tvorb ě kresby do XIV. čísla časopisu Pale ček s názvem K padesátiletí Máchova Máje z roku 1886. 24 Jedná se prakticky o tentýž motiv obohacený o odkazy na básnickou skladbu, jako jsou r ůže, hrdli čka či postava kostlivce. Sedící postav ě nyní do tvá ře vidíme, mladík není tak pohroužen sám do sebe, spíše p řemítá nad osudy hrdin ů z básn ě, kterou drží v ruce v podob ě malé kníže čky (podobné jako té na Májovém triptychu v části Poezie ). Motiv na zemi ležícího klobouku sice z ůstal, malí řskou paletu zde nenajdeme. Z výše zmín ěného lze tedy vyvodit, že i zde se jedná o Alšovu autostylizaci, který tímto zp ůsobem vyjad řuje hold básníku, jehož si velmi vážil. Na tomto míst ě je dobré podotknout, že práv ě poeti čnost byla vyzdvihována jako jeho velká p řednost. Nap říklad o návrzích k Vlasti řekl Jan Neruda, aniž by v ěděl, komu pat ří anonymní návrh, že „ Zde myslil a cítil poeta celý a český “. 25

Vedle výše zmín ěné skupiny obraz ů lze podle H. Volavkové, vypozorovat autobiografický charakter v zobrazeních s vojenskou tématikou vzniklých v letech 1882 až 1883. Jako p říklad H. Volavková uvádí olejomalbu Huláni ve sn ěhu z roku 1882. 26 Pokud se ozna čí všechna díla tématicky spjatá s malí řovým životem jako autobiografická, pak lze mezi n ě jist ě výjevy jako Huláni na sn ěhu za řadit, M. Aleš nastoupil svoji vojenskou službu coby jednoro ční dobrovolník na podzim roku 1875 a sloužil u uherského pluku. 27 Na druhou stranu celkové

20 SVOBODA 1946 (pozn. 18) 26. K Májovému triptychu se dob ře hodí Svobodova poznámka o Alšov ě pojetí um ělce: „Aleš povýšil dokonce potulného cikána, krá čejícího do nových dálek, za symbol um ělce, který hledá nové cesty, obzory a výšiny v um ění“. 21 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 50. 22 Karel Václav RAIS: Ze vzpomínek II, Praha 1927, 249. 23 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 42. 24 Mikoláš ALEŠ / Hana VOLAVKOVÁ: Ilustrace české poezie a prózy, Praha 1964. Kresba je dále reprodukována v citované knize pod číslem 494. 25 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 45. 26 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 67. 27 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 36. 14 vyzn ění takovýchto maleb je pon ěkud odlišné od p ředešlých – od Májového triptychu či od Zasvi ť mi, ty slunko zlaté . V on ěch více či mén ě osamocených postavách poutník ů nejsou znázorn ěny p řesné odkazy na konkrétní životní události, jakými bylo t řeba vojenské cvi čení, ale jedná se o ur čité odindividualizované postavy, v nichž si divák může p ředstavit osobu M. Alše, pop řípad ě svou vlastní a tím se potažmo ztotožnit i s naturelem samotného malí ře a zdá se, že tímto zp ůsobem malí ř odhalí divákovi více ze svého nitra než doslovným ilustrováním svých zkušeností. Je t řeba rovn ěž říci, že M. Aleš se vojenským témat ům v ěnoval pom ěrn ě často, v ětšinou jej ovšem zajímali vojáci p řibližn ě z 60. let 19. století, či ze staršího období, nap říklad z doby, kdy byl vojákem jeho strýc. Zdá se, že mladého M. Alše ovlivnila vojenská služba p ředevším tím, že se ocitl v prost ředí uherské pusty, mezi Slováky, Ma ďary, Cikány. Odlišným p řípadem je perokresba z roku 1908 a kresba tužkou z roku 1896 [4] , kde se M. Aleš zobrazil jako mladý voják. Podle Emanuela Svobody, Alšova zet ě, se jedná o Alšovy autoportréty. 28 Je možné, že kresby vznikly b ěhem n ějakého Alšova vypráv ění o své vojenské služb ě (m ěl ve zvyku dopl ňovat mluvené slovo r ůznými kresbi čkami). Tomu by odpovídalo i datum 1876 na perokresb ě a datum 1875 na kresb ě tužkou, které malí ř napsal nad svou signaturu. Na obou autoportrétech se M. Aleš zobrazil v ležérní poloze s cigaretou v ústech a nejspíš tak po letech p řenesl na papír své mín ění o celé vojenské služb ě. Na kresb ě tužkou jsou navíc p řipsána slova „ Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová“.

2.2 Autokarikatury Zmín ěné dv ě kresby z vojenského prost ředí se svým pojetím částe čně p řibližují karikatu ře, ačkoli se nejedná o karikaturu se všemi typickými prvky. Mikoláš Aleš, a č m ěl velký smysl pro humor a sám vytvo řil pro r ůzné humoristické časopisy mnohé karikatury, sám sebe p říliš často nekarikoval. Jednou z výjimek je autokarikatura z roku 1877, zdobící první stranu Brandejsova skicáku [5]29 Vztahuje se k ní i jeden z mnohých dopis ů adresovaných Marin ě, kde píše, že chodí s Alexandrem Brandejsem v Suchdole na zajíce. 30 Na kresb ě jsou zachyceni oba pánové v mysliveckém od ěvu s puškami p řes rameno. Mikoláš Aleš se zachytil, jak up řen ě hledí do zem ě. Zatímco dva zajíci, kte ří byli zamýšlenou loveckou ob ětí, doslova poletují nad ob ěma lovci v poli ornamentálních rozvilin. V dolní části kresby je přesná datace – ve čer 20. února 1877 a komentá ř v němčin ě, voln ě p řeloženo: „Následuj m ě

28 V knize Jak Mikoláš Aleš žil a tvo řil je perokresba ozna čena jako Vlastní podobizna Alšova z doby vojenské. Také Bohuslav Hoffmann v knize Český um ělec Mikoláš Aleš ozna čil tuto perokresbu jako Vlastní podobiznu ve vojenském úboru z r. 1876. 29 Torzo ná črtníku z Alšova pobytu v Suchdole u Alexandra Brandejse z let 1877-8 je uloženo v Památníku národního písemnictví – um ělecké sbírky, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 941. Na dalších listech jsou nap říklad kresby myslivc ů, dětí s uloveným zajícem, Indián, či husa ři na koních. 30 Hana VOLAVKOVÁ: Mikoláš Aleš. Kresby a návrhy, Praha 1975, 13. 15 tam údolím Thraumen .“ Tento název by mohl odkazovat na symbolické „údolí slz“, také samotná kresba vyjad řuje smutek, který by mohl odkazovat na tíživou životní o profesní situaci za čínajícího um ělce.

Jinou, v odborné literatu ře zatím nezmi ňovanou autokarikaturou, by mohla být kresbi čka z Alšova ná črtníku z první poloviny devadesátých let [6].31 Zachycuje z profilu postavu krá čejícího staršího pána v obleku a s kloboukem na hlav ě. Neupravený plnovous, kulatý nos a klenoucí se b říško by snad mohly být karikovanými Alšovými rysy, p řihlédneme-li ke skute čnosti, že na rozdíl od n ěkterých dalších portrétních kreseb z Alšových ná črtník ů, u této chybí jméno portrétovaného. Kresbi čku lze rovn ěž porovnat s karikaturou M. Alše od Maxe Švabinského z roku 1908.

2.3 Programové stylizace? Jako idealizovaný autoportrét je v knize Ilustrace české poezie a prózy ozna čena kresba Záboje v Rukopise Královédvorském , kde má jít o „…představu reka, který bojuje písní a me čem “.32 V citované knize Hany Volavkové je zmín ěno, že obecn ě p ředstavovalo p ři ilustrování Rukopis ů problém zobrazit hrdinné bojovníky s nějakými individualizovanými rysy. V případ ě Záboje snad panoval jakýsi dobový požadavek, aby nesl rysy sou časného člov ěka. 33 Více autorka téma Alšova idealizovaného autoportrétu v osob ě Záboje nerozvádí. Co se tý če fyziognomie Záboje z přiložené ilustrace z roku 1884, nutno říci, že by se jednalo o opravdu velmi zidealizovaný Alš ův autoportrét. I samotný Záboj ův postoj s rukou v bok vyjad řuje nezvyklé sebev ědomí, s nímž jsme se na p ředešlých vyobrazeních nesetkali. Ur čitým spole čným rysem tak z ůstává znesnadn ěný pohled do Zábojovy tvá ře (což je ostatn ě často uplat ňovaný postup u Alšova zobrazování bájných bojovník ů z Rukopis ů), motiv plášt ě a konfrontace jedince s výhledem do dáli - hluboký druhý plán by vykazoval spojitost s malbou Zasvi ť mi, ty slunko zlaté , naopak ur čité pohroužení Záboje do sebe by m ělo spojitost s postavou malí ře-poutníka z Májového triptychu . Pokud p řihlédneme k velkému významu, jaké m ělo pro Alše ilustrování Rukopis ů, je snaha vid ět nap říklad v Záboji Alšovu postavu, osobn ě bych se ovšem k takovým interpretacím stav ěla obez řetn ěji.

Podíváme-li se na ilustra ční práce a na další kresby, nejpo četn ější část malí řovy tvorby, setkáváme se i na tomto poli výtvarného um ění s Alšovým autoportrétem pom ěrn ě z řídka.

31 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 640. 32 ALEŠ / VOLAVKOVÁ (pozn. 24) 65. 33 Ibidem 64. 16

Jako nej čast ěji uvád ěný p říklad slouží cyklus t ří perokreseb Osud talentu v Čechách s podtitulem Nejtrp čí báseň beze slov z roku 1883, který se poprvé objevil v druhém čísle Šotka , satirické p řílohy časopisu Pale ček .34 Vzhledem k životním osud ům malí ře se ztotožn ění jeho osoby s postavou z cyklu samo nabízí. Nap říklad roku 1896 Vilém Mrštík napsal o Mikoláši Alšovi následující: „ Česká ve řejnost vším právem m ůže se diviti, že ješt ě (M. Aleš) žije, pon ěvadž kalich ho řkosti, který musel vypít, zdál se být už nevy čerpatelný“. 35 Podobn ě lad ěné jsou i texty vycházející v souvislosti s Alšovými padesátými narozeninami, v nichž se popisovaný Alš ův osud blíží tém ěř životu mu čedníka svého um ění. 36 Do širšího podv ědomí čtená řů myšlenku Osudu talentu v Čechách coby autobiografického díla rozší řil Miroslav Mí čko v knize Mikoláš Aleš – Humor a satira . Autor zde nejprve poukazuje na předchozí dv ě kresby v Šotkovi , které se také vztahují na nepochopení velikosti talentu um ělce. Jedna zobrazuje Karla Hynka Máchu a je ilustrací k textu Jakuba Arbesa s názvem Nepromíjitelný h řích české kritiky (1880), druhá kresba z roku 1880 p ředstavuje často reprodukovaný výjev Josefa Mánesa krá čejícího s ho řící sví čkou p řes Starom ěstské nám ěstí. Při tvorb ě kresby J. Mánesa Mikoláš Aleš podle M. Mí čka „myslel na sv ůj osud Mánesova následovníka “ a v případ ě Osudu talentu v Čechách tuto kresbu M. Mí čko zcela ztotož ňuje s životními osudy Mikoláše Alše. 37 Autor textu katalogu výstavy d ěl Mikoláše Alše roku 2007, Ond řej Chrobák, k tomu dodává, že „Alšovi se tak dostalo paradoxní výsady být v předstihu ilustrátorem vlastní legendy, konstruované pozd ěji tak řka doslovn ě na p ůdorysu této básn ě beze slov.“ 38 Je tedy nutné si p řipomenout, kdy Alšova kresba vznikala. V roce 1883 uplynulo už p ět let od neúsp ěchu obrazu Setkání Ji řího z Pod ěbrad s Matyášem Korvínem , do n ěhož malí ř vkládal velké nad ěje, dále je to doba, kdy probíhají spory o uznání jeho autorství na lunetách Vlasti a doba, kdy se od roku 1881 intenzivn ěji v ěnuje ilustracím a grafice, obory nazíranými ve řejností pon ěkud odlišným zp ůsobem než byla monumentální malba, v níž se cht ěl malí ř zpo čátku prosadit. Snad až znechucení lze vycítit z následujícího úryvku z dopisu z 20. června 1883 adresovaného Aloisi Jiráskovi, s nímž malí ř udržoval dlouholeté p řátelství: „Já po čínám se op ět pon ěkud vrhat na malbu a kreslím ilustrace; mám jich hromadu již pro rozli čné listy zhotovených, avšak z řídkakdy co vyjde. Lépe se da ří známým v cizin ě, (…) Věř mn ě, drahý p říteli, že ješt ě nejsem daleko u cíle svého, p řemýšlím,

34 Originály adjustované v rámech a opat řené krátkým doprovodným textem Maryny Alšové-Svobodové jsou umíst ěny v Památníku národního písemnictví – um ělecké sbírky, ve fondu Mikoláše Alše pod inv. čísly 30 625, 30 626 a 30 627. 35 Vilém MRŠTÍK: Moje sny I. Pia Desiderie. Epištoly, úvahy, essaye, studie, články, kritiky, polemiky i s pamflety, Praha 1903, 22. 36 Texty z roku 1902 jsou zmín ěny v příslušné části této práce. 37 Miroslav MÍ ČKO: in: Mikoláš ALEŠ / Maryna ALŠOVÁ- SVOBODOVÁ (ed.): Humor a satira, 7-17. 38 Ond řej CHROBÁK (ed.): Mikoláš Aleš 1852-2007 (kat. výst.), Praha 2007, nepag. 17 jak bych lépe své vlohy platn ě osv ědčil, avšak p řišel a p řicházím k tomu náhledu, že m ůj talent je již se mnou srostlý a že bych s ním nepochodil k svému uspokojení, by ť bych se i v Mnichov ě v roce neb dvou řemeslu p řiu čil. – Jednoduše jdu cestou Mánesovou. Mánes mistr ješt ě podnes ocen ěn není; českému um ění ješt ě denice daleko, a p řeci chci i um ění tím vlasti svoji h řivnu p řinést, a co pak? Nezbývá než boj, práce, v proudu materialist ů držet pevn ě sv ůj ideál, urážek t ěch nejhlubších nevšímání atd. atd… .“39 Citovaný dopis je opravdu dobrým slovním doprovodem k cyklu Osud talentu v Čechách ze stejného roku. Na první kresb ě vidíme mladíka držícího v ruce paletu, jak odjíždí od své milé na Pegasovi do sv ěta (i mladý M. Aleš snažící se v Praze uplatnit se mezi lety 1876-1879 vym ěnil mnohé dopisy se svou budoucí manželkou). Na druhé kresb ě zachytil M. Aleš mladíka, na kterého se (jako na sv. Šebestiána) slétají šípy ostré kritiky v podob ě alegorických postav/zví řat opat řených nápisy jako Omezenost, Surovost, Hlupství, Nenávist či Vzorné p řátelství [7]. Na poslední perokresb ě tytéž postavy vyzdvihují za ve řejných oslav a p řítomnosti mecenáš ů pomník Talentu. A tak lze v mladické postav ě opravdu vid ět samotného M. Alše. 40 Do této polohy se každopádn ě ješt ě jako student na Akademii stylizoval, poté co byl kv ůli tzv. Woltmannov ě afé ře poslán na čty ři dny do v ězení, ve svém dopise Marin ě píše, že „… je to jen malá ob ěť položená na oltá ř vlasti proti utrpení nezavin ěnému jiných vlastenc ů, kte ří i životy své za vlast milou rádi ob ětovali …“ 41 V podobném duchu se nese i lakonická poznámka v jeho ná črtníku z poloviny devadesátých let, kde vyjmenovává všechny rány osudu, které ho potkaly. 42 Jiným malí řovým komentá řem k jeho životním osud ům je poznámka v jeho ná črtníku z let 1902 až 1904, kde píše: „ Ze zármutku nad n ěč ím zašlým neb zacházejícím vzniklo hlavn ě mé um ění .“ 43 Zatímco v cyklu Osud talentu v Čechách M. Aleš spíše zleh čuje tragiku a patos, ve zmín ěných dvou komentá řích v jeho soukromých poznámkách se jednalo o vážn ě mín ěná slova. Podle mého názoru se M. Aleš nebránil, pokud jiní upozor ňovali (nap říklad členové S. V. U. Mánes) na jeho strasti p ři prosazování jeho vlastního um ění, nicmén ě sám se tomuto tématu ve svých pracích ur čených ve řejnosti tém ěř nev ěnoval. Nejsiln ější stesk nad svými strastmi z řejm ě ukryl do svých privátních ná črtník ů, nebo se s ním sv ěř il prost řednictvím dopis ů jen svým nejbližším.

39 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 62. 40 Roman PRAHL / Radim VONDRÁ ČEK / Martin SEKERA: Karikatura její příbuzní. Obrazový humor v českém prost ředí 19. století, Řevnice 2014, 85. Prof. R. Prahl v knize upozornil na souvislost kresby Osud talentu v Čechách a Alšovy sebeprojekce v ní s karikaturou Gustava Courbeta coby sv. Šebestiána. Tuto karikaturu s názvem Mu čednictví svatého Courbeta – mitra malí řství vytvo řil Nadar (1820-1910) a objevila se 5. 1. 1956 v Le Journal . Gustav Courbet je zobrazen tém ěř nahý, se svatozá ří nad hlavou, je p řivázán ke sloupu a jeho t ělo zasáhla smrš ť šíp ů. 41 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 42. V knize je citován úryvek dopisu. 42 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 648. 43 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 650. 18

V knize Mikoláš Aleš mládeži je reprodukována kresba perem tuší z roku 1891 s názvem Pod českou lípou [8].44 Tuto kresbu lze ozna čit jako soubor reprezentativních portrét ů p ředních postav české kultury. 45 Pod českým národním stromem ov ěnčeným znakem s českým lvem a páskami s názvy významných národních literárních d ěl jsou zpodobeny významné osobnosti české kultury spjaté s pojmem národního obrození. Početn ě nejvíce jsou zde zastoupeni čeští jazykov ědci a spisovatelé – jen namátkou je možno zmínit nap říklad Josefa Jungmanna sedícího p římo u kmene lípy, Karla Havlí čka Borovského, Karla Jaromíra Erbena, Karla Hynka Máchu či Boženu N ěmcovou. Národní hudbu zde zastupuje Josef Kajetán Tyl a Bed řich Smetana. V evidentní po četní nevýhod ě tu je zobrazen Josef Mánes, jakožto jediný identifikovatelný český malí ř na celé kresb ě. To je pon ěkud zarážející vzhledem k profesi samotného autora kresby. Josef Mánes je zachycen, jak práv ě skicuje výjev p řed sebou, u jeho nohou leží paleta a desky s čistými papíry. Zas tak osamocený zde ale zobrazen není, v jeho bezprost řední blízkosti se nachází dv ě další postavy – chlapec sedící u jeho nohou a otá čející se sm ěrem k Mánesovi a muž st ředního v ěku opírající se jednou rukou o malí řovo rameno . Staršího z nich lze ztotožnit se socha řem Václavem Levým. Tento významný socha ř druhé třetiny 19. století zosob ňoval úsp ěšné po čátky českého moderního socha řství a spolu s Josefem Mánesem se t ěšil u následujících um ěleckých generací pozdního 19. století velké vážnosti a obdivu. To dokazuje nap říklad za řazení jeho portrétu mezi osmnáct bust osazených do niky Wiehlova výstavního pavilonu na holešovickém výstavišti. 46 Pavilon byl stav ěn v letech 1890 až 1891, tedy p řesn ě ve stejné dob ě, kdy vznikla kresba Pod českou lípou. Busta Václava Levého na výstavním pavilonu je tedy dokladem ocen ění jeho tvorby v 90. letech 19. století a poskytuje srovnání s postavou na Alšov ě kresb ě. Dále m ůžeme podobu V. Levého porovnat s Alšovou kresbou zachycující socha ře s papežem Piem IX. z roku 1881. Z předešlého vyplývá, že se s velkou pravd ěpodobností skute čně jedná o Václava Levého. Poslední z trojice postav v levém dolním rohu na kresb ě je postava chlapce, což je ve spole čnosti elity postav české obrozenecké kultury pom ěrn ě p řekvapivé. Logicky by se mohlo jednat o dalšího p ředstavitele českého um ění, konkrétn ě malí řství. A to vzhledem k tomu, že sedí u nohou Josefa Mánesa a pozoruje ho p ři jeho práci. Z celé kresby se jedná o jedinou postavu v tak mladém v ěku. Rozevláté ku čeravé vlasy a čamara, do níž je chlapec oble čen, nám ovšem m ůže být ur čitým vodítkem – mohlo by se jednat o mladého M. Alše, který se zde skromn ě zobrazil jako benjamínek, mladý adept národního malí řství,

44 ALEŠ (et al.) 1957 (pozn. 6) 340. 45 RAIS (pozn. 22) 254. V knize Ze vzpomínek II Karel Václav Rais ozna čuje kresbu názvem A ta naše lípa bude zelená. 46 Za upozorn ění na socha řskou bustu V. Levého na výstavním pavilonu d ěkuji Prof. Romanu Prahlovi. Další podrobnosti k výzdob ě pavilonu lze nalézt v knize R. Prahla a P. Šámala Um ění jako dekorace a symbol. 19 pozorující velikána Josefa Mánesa p ři práci. Autor cht ěl z řejm ě nazna čit sv ůj velký obdiv k Josefu Mánesovi, jenž k němu choval jak v jinošském v ěku, tak ve v ěku zralém. V případ ě Alše-jinocha není mnoho malí řových zobrazení, s nimiž by šlo kresbu porovnat. Pat ří mezi n ě zmi ňovaná o rok starší kresba Studentské vzpomínky, a dv ě dílka z rukou malí řova bratra Jana. 47 Jak ve Studentských vzpomínkách, tak v kresb ě Pod českou lípou se malí ř zachytil op ět ve své oblíbené čama ře.

Na kresb ě je celá trojice výtvarných um ělc ů, více než jiné znázorn ěné postavy, ve vzájemném těsném kontaktu a p ředstavuje trojlístek typických p ředstavitel ů českého národního um ění. Řada Alšových sou časník ů i mladších koleg ů vyzdvihovala ryzí češství Alšovy tvorby i osoby, komentá ře n ěkterých z nich budou uvedeny v následující kapitole. Na tomto míst ě se pat ří zmínit vlastenecké cít ění M. Alše, jak jej vyjad řoval sám malí ř. K jeho vlasteneckému vystupování pat řilo zmi ňované nošení čamary, zájem o lidové písn ě, kroje, českou historii, erby staré zemské šlechty, zájem o historii vlastního rodu, r ůzné výlety, které podnikal po české vlasti – především po starých královských m ěstech, hradech a zámcích – a dokonce i jeho slovní projev. Karel Mašek nap říklad vzpomínal, jak M. Aleš hovo řil zajímavým slohem osvojeným z kronik a Bible. 48 To vše se pochopiteln ě odrazilo v malí řov ě tvorb ě, ale také v jeho ná črtnících. V Alšov ě poz ůstalosti se jich dochovaly necelé dv ě desítky, jedná se o drobné sešitky, p řevažují v nich kresby a ná črty nad psaným slovem a malí ř si je vedl prakticky od mládí až po poslední rok svého života. Lze v nich na řad ě míst nalézt projevy Alšova vztahu k národu a nejednalo se o n ějaké programové vyjád ření, nýbrž o zcela soukromé poznámky. Vedle post řeh ů z cest po české vlasti, p řepisu budoucí české hymny Kde domov m ůj? či seznamu karlštejnských purkrabí, ná črtníky obsahují i n ěkolik následující výrok ů. Do ná črtníku z let 1902 až 1904 si malí ř poznamenal: „ Jsem bylina z českého národa vyrostlá “ a „ Jsem p ředem Čech Slovan, pak člov ěk a teprve malí ř.“49 V dalším ná črtníku vznikajícím v dlouhém období mezi lety 1885 až 1913 Aleš píše „ Um ění musí býti národní. Když vše bude „zmodernizováno“ tu a ť um ění činí jakýs rozdíl .“ 50 V sešitku z devadesátých let si napsal cizí citát o tom, že um ění, jež není výrazem vlasti a nemá s ní styky, není k ni čemu. 51 Konečně do jiného notýsku si opsal článek z Národní politiky z roku 1893

47 O Janových portrétech jeho bratra Mikoláše bude stru čně zmín ěno v následující kapitole. 48 MAŠEK (pozn. 4) 34. 49 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 650. 50 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 656. 51 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 648. 20 pochvaln ě pojednávající o vydání knihy Pražské obrázky Zikmunda Wintra s Alšovými ilustracemi, na nichž byla ocen ěna jejich českost. 52

2.4 Stá ří O celých osmnáct let po kresb ě Pod českou lípou nakreslil M. Aleš svou vlastní podobiznu [9]. V tomto p řípad ě není jakýchkoli pochyb o tom, zda jde, či nejde o autoportrét – kresba je věrným zobrazením Alšovy podoby, kterou si malí ř zachytil do svého ná črtníku z roku 1909. 53 Tužková kresba zobrazuje Alšovo poprsí na črtnuté lehkými tahy tužkou. Malí ř je oble čen do jeho oblíbené čamary, nejv ětší pozornost ale soust ředil na svou tvá ř. Malí ř hledí zamyšlen ě p řed sebe, celkové vyzn ění p ůsobí vážným až smutným dojmem. V této poloze M. Alše prost řednictvím jeho portrét ů divák p říliš nezná a ostatn ě i tato kresba je privatissimem. Z on ěch n ěkolika málo autoportrét ů se však jedná o dílo nejkvalitn ější, jak po stránce výtvarné, tak po stránce psychologické výpov ědi o portrétovaném. V jiném Alšov ě zápisníku obsahujícím záznamy z období 1885 až 1913 pochází další kreslený autoportrét [10].54 Kresba sice není datována, porovnáme-li ji ale s předešlou kresbou, je z řejmé, že tento autoportrét vznikl d říve - zachycuje p řibližn ě čty řicetiletého malí ře. I v tomto p řípad ě se jedná o sv ěže na črtnuté poprsí, malí ř je oble čen do čamary, má lehce neupravený vous i vlas a výrazn ější kulatý nos. Na rozdíl od autoportrétu z roku 1909 se zde M. Aleš lehce přiv řenýma o čima dívá sebev ědom ě p římo na diváka. S tím souvisí i kresba na druhé stran ě listu – M. Aleš zde nakreslil politickou karikaturu mapy Rakouska-Uherska. Nabízí se porovnat tyto dva autoportréty, které nebyly ur čeny o čím ve řejnosti; kompozice i od ěv jsou prakticky shodné, ale celkové vyzn ění je zna čně odlišné. Zatímco na nedatované kresb ě se M. Aleš zachytil jako cílev ědomý muž, na kresb ě z roku 1909 vidíme posmutn ělou zamyšlenou tvá ř starého člov ěka…

2.5 Další možnosti sebestylizace Předešlý prostor byl v ěnován, řekn ěme, tomu b ěžn ějšímu ( či divákovi snáze dešifrovatelnému) zp ůsobu, jakým se m ůže malí ř do svého díla promítat. Jednalo se o lidské postavy s některými podobnými rysy, jaké m ěl sám autor. Mikoláš Aleš svou osobu ovšem spojoval i se zástupci říše zví řat. Vedle jedné kresby babo čky z roku 1912 podepsané „To

52 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 656. 53 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš, zápisník inv. č. 32 519. 54 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikuláš Aleš, zápisník inv. č. 30 656. 21 jsem já “, 55 bývá Mikoláš Aleš dáván do souvislosti s volavkou.56 Zobrazení volavky, v um ění možná ne tak často zobrazovaného zví řete, se objevuje jak na za čátku, tak na konci Alšovy tvorby. Velké figury volavek jsou znázorn ěny vedle dalších kus ů nábytku i na dekorativní zást ěně vytvo řené pro Alexandra Brandejse roku 1878, konkrétn ě na dílu v ěnovaném vzduchu a vod ě. Volavky zde souvisejí také s erbem rodu Po čepických z Po čepic. Erb Po čepických se všemi detaily zahrnul M. Aleš do své knížky Erby Českého panstva před rokem 1620 (1879), kde vycházel z pov ěstí o Po čepických zaznamenaných v Paprockého Diadochu .57 Mikoláše Alše tento rod nepochybn ě zajímal i z osobních d ůvod ů, protože poslední p říslušník rodu Po čepických zem řel kolem roku 1600 v Miroticích, 58 což Aleš p ři pátráním o svém vlastním rodu nepochybn ě zjistil. 59 O celých t řicet dva let pozd ěji, roku 1910, navrhl malí ř pro strop Amerického baru v Obecním dom ě dekorativní ter č, jehož celou plochu zabírá volavka s rozpjatými k řídly. 60 Profesor R. Prahl zde poukázal na podobnost volavky z Obecního domu s fénixem. Bylo by opravdu velmi p říhodné, kdyby stárnoucí malí ř spolupracující na výzdob ě Obecního domu s řadou mladých koleg ů zašifroval do tohoto díla poselství, že po vzoru fénixe ješt ě ne řekl své poslední slovo českému um ění a že i on je pomysln ě schopen zrodit se ze svého popela… Volavky se dále objevují i v ilustracích Čelakovských Ohlas ů písní ruských a Ohlas ů písní českých 1883. Kresba volavky brodící se rákosím s vycházejícím ( či zapadajícím) sluncem v pozadí posloužila zase jako návrh záhlaví do ilustrace Rukopis ů vydávaných v Kv ětech mezi lety 1901-1904. 61 Je t řeba zmínit, že čast ěji se mezi ilustracemi Rukopis ů objevuje motiv labut ě, pokud tedy chceme být z přírodopisného hlediska p řesní. V p řípad ě Alšových maleb a kreseb je to ovšem možné, protože M. Aleš byl opravdu dobrým pozorovatelem p řírody a byl schopen nakreslit mnohá zví řata zpam ěti. 62 Pokud tedy budeme rozlišovat labu ť velkou (kratší zobák s černým hrbolem u základu, mohutná hru ď, nohy s plovacími blánami) od volavky popelavé (dlouhý ostrý zobák, černá chocholka na temeni a dlouhé štíhlé prsty bez plovacích blan), kdy oba druhy jsou v Českých zemích b ěžné a M. Aleš mohl dob ře vypozorovat jejich rysy z autopsie, setkáme se s vyobrazením labut ě

55 VOLAVKOVÁ 1982 (pozn. 14) 5. Autorka neuvádí bližší informace o kresb ě a v knize není její reprodukce. V ná črtnících či jiných publikacích o M. Alšovi, které jsem m ěla k dispozici, jsem na takovouto kresbu bohužel nenarazila. 56 VOLAVKOVÁ 1975 (pozn. 30) 18. 57 Ibidem 348. Erb Paprockých je reprodukován i v citované Mikoláš Aleš. Kresby a návrhy. Upozor ňuji pouze, že zde došlo k prohození popisku obrázku s erbem Pán ů ze Stráže. 58 Ibidem 18. 59 Karel Boromejský MÁDL: M. Aleš, Praha 1912, 18. Mikoláš Aleš sledoval svůj rodokmen a osudy jeho člen ů až do 17. století a výsledek svého studia nazval Klí č k minulosti rodiny Alšovské. 60 Roman PRAHL: V ěk um ělce. P řípad Mikoláše Alše, in: Zden ěk HOJDA (ed.) / Marta OTTLOVÁ (ed.) / Roman PRAHL (ed.): Vetché stá ří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník p řísp ěvk ů z 28. ro čníku sympozia k problematice 19. století: Plze ň, 29. února – 1. b řezna 2008, Praha 2009, 31. 61 ALEŠ / VOLAVKOVÁ (pozn. 24) 99. 62 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 83. 22

často na návrzích titulních list ů Rukopis ů z roku 1885, 1886, 1887 či 1896. Všechny návrhy titulních stran z těchto let jsou založeny na shodném motivu vzlétající labut ě s rozpjatými křídly ohrožované drakem. Jeho stylizované t ělo zabírá celou dolní část stránky a m ění se do dynamických linií p řipomínající popínavou rostlinu, p řibližující se na posledních dvou návrzích nebezpe čně k tělu labut ě. Z hlediska Alšovy autostylizace do podoby labut ě je nejvýznamn ější obálka z roku 1896, která se stala i titulní stranou Alšovy monografie vydané spolkem Mánes roku 1896 [11]. Na rozdíl od p ředešlých návrh ů zde chybí text informující o názvu knihy či o jménu nakladatele, jedinou výjimkou je Alš ův podpis. Ten je ovšem nep řehlédnutelný, malí ř zvolil výraznou tlustou linku, velmi ornamentální tvar liter, velký formát a p ředevším umíst ění podpisu p řes postavu labut ě. Malí ř ji tak svým podpisem vlastn ě vytvo řil pomyslnou hradbu ochra ňující ji p řed drakem.

23

3 Mikoláš Aleš - reflexe Několik p ředešlých p řípad ů ukázalo, v jakých polohách Mikoláš Aleš sám sebe zobrazoval a tudíž, jak cht ěl být ve řejností vnímán. Stejn ě d ůležitý je i druhý úhel pohledu, tedy jak byl malí ř vnímán svým okolím. Alšova podoba byla zachycena jak na kresbách, malbách, karikaturách, tak na fotografiích. V případ ě M. Alše bylo b ěhem jeho života po řízeno pom ěrn ě mnoho fotografií, jejichž po čet z pochopitelných d ůvod ů vzr ůstá ke konci um ělcova života, poslední malí řů v fotografický portrét vznikl jen pár m ěsíc ů p řed jeho smrtí [12] . Postupn ě se tak mezi naaranžovanými fotografickými podobiznami, typickými pro dobu svého vzniku v druhé polovin ě 19. století, objevují i ur čité momentky či daleko spontánn ěji se jevící snímky. Vypovídající hodnota druhého typu fotografií je obohacena tím, že malí ř je zde zachycen v přirozeném prost ředí, které nám m ůže o portrétovaném také n ěco říci. Pro další část textu tak bude mít sv ůj význam hlavn ě snímek po řízený roku 1912 zachycující malí ře v jeho pracovn ě.63

3.1 Mládí Zde by bylo vhodné v ěnovat nejprve trochu pozornosti samotnému malí řovu vzhledu i n ěkterým jeho ranným portrét ům. Autorem dvou z nich je malí řů v bratr Jan Aleš (1848-1867). Byl o čty ři roky starší než Mikoláš a svými zájmy o p řírodu a kreslení m ěl do zna čné míry vliv na svého mladšího bratra. B ěhem Janových gymnaziálních studií vznikly mnohé kresby p řírody i historických výjev ů, jimiž se i v pozd ějším v ěku Mikoláš Aleš inspiroval 64 a sám svého bratra ozna čil za svého „ prvního a snad nejvlivn ějšího u čitele kreslení.“ 65 Ve svých devatenácti letech b ěhem lovu na čápa zem řel za ne zcela jasných okolností, v jednom roce tak utrp ěla rodina Alšových dv ě velké ztráty, protože ješt ě p řed Janem zem řel na souchotiny nejstarší syn František. Jan tedy svého mladšího bratra zachytil v kresb ě, kterou nadepsal Kdo je to? [12] Desetiletý Mikoláš je zachycen z profilu, mírn ě vlnité krátké vlasy a kulatý nosík m ůžeme srovnávat s kresbami Studentské vzpomínky a Pod českou lípou. Patrn ě o n ěco pozd ěji namaloval Jan Aleš akvarel Mikoláš Aleš s diviznou [13], malého studenta v krajin ě držícího v ruce knihu, či snad skicá ř s tužkou. 66 Jako bezvousého mladíka s vlnitými, bujnými vlasy, jej tužkou zachytil jeho spolužák z pražské Akademie

63 Fotografie je nap říklad sou částí knihy Maryny Alšové-Svobodové U nás doma (obr. 6 s popiskou Mikoláš Aleš v pracovn ě), nebo je reprodukována v knize Emanuela Svobody Jak Mikoláš Aleš žil a tvo řil. 64 CHROBÁK (ed.) (pozn. 38) nepag. 65 ALEŠ (et al.) 1957 (pozn. 6) 344. Citace z doslovu od E. Svobody. 66 HOFFMANN (pozn. 11) 5. Oba portréty od Jana Alše jsou reprodukovány v knize Český um ělec Mikoláš Aleš na str. 5, fotokopie kresby Kdo je to? Je dále uložena ve fondu Mikoláše Alše, č. fondu 21, v archivu Národní galerie, inv. č. 51. 24

Max Pirner roku 1872 [14].67 Další kreslenou podobiznu mladého studenta um ění vytvo řil Alš ův p řítel Jakub Schikaneder [15]. O n ěco pozd ější je olejomalba od Františka Ženíška zachycující poprsí mladého malí ře s již typickým ú česem a vousem [16].68 Z mladého studenta se postupem let stává plnoštíhlý pán s polodlouhými vlasy s česanými dozadu, kulat ějším nosem a typickým plnovousem, který si za čal malí ř p ěstovat ješt ě p řed svou svatbou roku 1879, jak dokládá fotografie z roku 1877. 69 Ze vzpomínek jeho dcery Mariny vyplývá, že si na svém plnovousu velmi zakládal: „ Když mu n ěkdo z dětí sahal na vousy, zlobil se, a to proto, že prý to u starých Čech ů byla potupa.“ 70 Možná v něm malí ř vid ěl typický rys starého nezkaleného češství.

3.2 Stá ří Na fotografiích z posledních deseti let malí řova života p ůsobí M. Aleš dojmem, který rozhodn ě nelze ozna čit za neupravený, ale spíše dojmem, že si malí ř tak zvan ě „umí vyhov ět“ (což se ovšem netýká poslední po řízené fotografie a snímk ů bezprost ředn ě předcházejících, na nichž je již patrný úbytek malí řových fyzických sil). Obdobn ě na nás m ůže p ůsobit kreslený portrét Mikoláše Alše z rukou Karla Špillara (1871-1939) [17]. Vedle signatury autor p řipsal i datum a místo vzniku portrétu – 20. července 1912 v Peci. Jedná se o velmi zda řilou podobiznu vyzna čující se sv ěžím rukopisem a absencí nadbyte čných detail ů – kresba evidentn ě vznikla b ěhem jednoho sezení, kdy M. Aleš navštívil svého p řítele malí ře K. Špillara. O jednadvacet let mladší Karel Špillar, rodák z Plzn ě, kam M. Aleš pom ěrn ě často pracovn ě jezdil, m ěl s M. Alšem zkušenosti po stránce osobní i profesní – tři roky p řed vznikem této kresby nap říklad realizoval Alšovy kartony pod mistrovým dozorem ve vestibulu Starom ěstské radnice. 71 Na Špillarov ě portrétu je Mikoláš Aleš oble čen v saku, vest ě, kolem krku má šátek, na hlav ě výrazn ě červený fez - pokrývku hlavy nošenou v islámských zemích. 72 Stejnou čapku má malí ř na hlav ě i na fotografii po řízené p ři Alšov ě návšt ěvě u Karla Špillara. Alšovu image ješt ě dopl ňuje b ělostný vous a nasazený cvikr. Karel Špillar zachytil Alše vsed ě, jak se otá čí na židli sm ěrem od stolu i od portrétovaného, jako by jej zaujal n ějaký d ěj, či n ějaká t řetí osoba. Jedná se o velmi podobnou kompozici, jako u Alšovy podobizny od Maxe Švabinského z roku 1908 nebo na Alšov ě fotografii ze

67 Reprodukováno nap říklad v edici Zlatoroh v monografickém čísle v ěnovaném M. Alšovi roku 1912. 68 Portréty od J. Schikanedra a F. Ženíška jsou reprodukovány nap říklad v knize B. Hoffmanna Český um ělec Mikoláš Aleš z roku 2013. 69 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) obr. 12. 70 Ibidem 24. 71 Karel ŠPILLAR: Drobné vzpomínky na Mikuláše Aleše II, in: Český sv ět XXIV, 1928, 6. 72 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5). Z knihy je patrné, že M. Aleš nosíval doma často tuto pokrývku hlavy. Ostatn ě se nejedná o n ěco p říliš ojedin ělého, starší pánové nacházeli v domácím nošení této pokrývky na p řelomu století oblibu. Sv ědčí o tom nap říklad portrét malí řova tchána z rukou Ludvíka Kuby z roku 1901. 25

Schumpeterova vinohradského ateliéru z konce malí řova života. Není pravd ěpodobné, že by byla kompozice Špillarovy kresby ovlivn ěna Alšovým známým portrétem od M. Švabinského, vždy ť K. Špillar neportrétoval Alše zpam ěti, nýbrž podle živého modelu. Na druhou stranu nelze shodnost kompozic t ěchto t ří Alšových portrét ů ozna čit za pouhou náhodu, na to se jedná o pom ěrn ě neobvyklé kompozice v rámci portrétního malí řství. Je tedy otázka, zda sám Aleš nezaujímal v ědom ě tuto pozici a pokud ano, tak pro č… Jedna z možných odpov ědí bude nastín ěna v kontextu Alšovy podobizny od M. Švabinského z roku 1908. Špillarova kresba byla reprodukována v Českém sv ětě roku 1928, jako sou část Špillarova textu Drobné vzpomínky na Mikuláše Aleše. Již v roce 1902 byla ve Volných sm ěrech reprodukována jiná podobizna M. Alše z rukou Karla Špillara, o ní bude pojednáno pozd ěji v souvislosti s textem ve stejném čísle Volných sm ěrů.

Vedle malí řských, kresebných a fotografických podobizen vznikla také řada Alšových socha řských portrét ů. Za zmínku stojí alespo ň t ři socha řské busty vzniklé za Alšova života. První z nich vnikla roku 1902 u p říležitosti šesté členské výstavy S. V. U. Mánes, jejímž hlavním vystavujícím autorem byl práv ě M. Aleš. V příslušném ro čníku Volných sm ěrů je zachycen pohled do výstavního sálu, busta byla uprost řed na podstavci obklopena kv ětinami. Autorem busty byl tehdy čty řiadvacetiletý Bohumil Kafka. Busta byla vystavena i na další Alšov ě výstav ě – tentokrát k jeho šedesátým narozeninám, která se konala v Ho řicích roku 1912. Také pohled na tuto výstavu byl zdokumentován, a to v listopadovém čísle Českého sv ěta 1912. Druhou je Alš ův první ve řejný pomník odhalený necelý rok po jeho smrti, v červenci roku 1914 v Alšových sadech v Praze-Kr či. Busta byla umíst ěna na nižším pylonu na podest ě s podstavci na kv ětiny. O jejím umíst ění byla ve řejnost informována mimo jiné prost řednictvím článku ve Zlaté Praze s nadpisem Pomník nej čestn ějšímu českému um ělci, Mikuláši Alšovi. 73 Autorem busty je akademický socha ř Josef Rada (1880-1914) žák C. Klou čka a J. V. Myslbeka. Již p řed pražským pomníkem byla ovšem zahájena práce na pomníku Mikuláše Alše upomínajícího na jeho návšt ěvu v Ho řicích roku 1907 [18]. Pomník umíst ěný ve Smetanových sadech byl ovšem dokon čen až roku 1922. Jeho autorem je ho řický rodák František Ducha č-Vysko čil (1886-1927). Po výuce na místní odborné socha řské škole studoval u J. V. Myslbeka na pražské akademii. 74 Během první sv ětové války p ůsobil v československých legiích a vytvo řil n ěkolik pomník ů s nám ětem legioná řů . František Ducha č-Vysko čil zachytil M. Alše vsed ě, s hlavou pooto čenou do leva. Celková kompozice, jedna ruka opírající se o op ěrák kamenného podstavce k řesla, druhá ruka p řitisknuta k trupu,

73 Zlatá Praha XXXI, 1914, 480. 74 Platon Ivanovi č D ĚJEV: Výtvarníci legioná ři, Praha 1937, 10. 26 i detaily oble čení se velmi blíží Alšov ě podobizn ě od M. Švabinského z roku 1908. Vedle Alšova pomníku jsou ve Smetanových sadech v Ho řicích umíst ěny další socha řské práce, nap říklad pomník Bed řicha Smetany od M. Černila, socha Jánošíka od F. Úprky nebo Krakonoš L. Šalouna. Fotografie n ěkterých z nich byly spolu s fotografií pomníku M. Alše reprodukovány v dubnovém čísle Českého sv ěta roku 1923. 75

3.3 Mikoláš Aleš a Max Švabinský Všechny uvedené rysy, jež se staly tak typickými pro Mikoláše Alše a jež z něj, v tom nejlepším slova smyslu, vytvo řili jakousi figurku, jsou mistrn ě zachyceny v malí řov ě portrétu z roku 1908. Jeho autorem byl Max Švabinský (1873-1962) a dá se říci, že naprosté v ětšin ě lidí p ři vyslovení jména Mikoláše Alše vytane na mysli vedle Alšových kreseb práv ě tato podobizna a Max Švabinský se tak siln ě podílel na vytvo ření Alšovy image. Na tomto míst ě je t řeba podívat se na portrétní tvorbu Maxe Švabinského a na vzájemný vztah M. Alše a M. Švabinského. Max Švabinský se narodil roku 1873 a byl tak o více než dvacet let mladší než M. Aleš. Oba malí ři m ěli ovšem pom ěrn ě mnoho spole čného, oba byli nap říklad členy S. V. U. Mánes. Mikoláš Aleš jako jeho první p ředseda a posléze čestný starosta. Max Švabinský byl členem spolku od roku 1892, od roku 1896 s ním za čínal pravideln ě vystavovat, 76 v roce 1905 zastával funkci p ředsedy a ješt ě p ředtím byl redaktorem spolkového časopisu Paleta , jejímž horlivým p řisp ěvatelem byl práv ě M. Aleš. 77 Poprvé se osobn ě oba malí ři potkali v roce 1896, kdy se M. Aleš p řišel podívat na M. Švabinského na Akademii, kde práv ě pracoval na Splynutí duší .78 Z celé generace českých mladých um ělc ů byl snad práv ě M. Švabinský Alšovým nejv ětším obdivovatelem. Jeho v řelé sympatie k Alšov ě osob ě a tvorb ě byly z řejm ě dob ře patrné už p ři letmé zmínce Alšova jména, jak dokládá na n ěkolika místech svých pam ětí Švabinského první osudová žena Ela Vejrychová, pozd ěji Švabinská. O zcela prvním setkání s Maxem tak pozd ěji napsala: „ Mluvil o um ění, o malí řství a se zvláštní láskou a úctou o svém profesoru Maxu Pirnerovi, líbila se mu poetická n ěha jeho figur a básnická fantasie. Obdivoval profesora Vojt ěcha Hynaise (…) . Celý se však zm ěnil, mluvil-li o Alšovi. Objas ňoval nám, že on dovedl ve svých kresbách vystihnout duši českého lidu, mluvil o nádherné kráse, o hudb ě linií a mohutné komposici a zvlášt ě o heroickém obsahu jeho lunet… .“ 79 Aby se nám ale Švabinského lí čení Alše

75 Vilém DOKOUPIL: Památný den, in: Český sv ět XIX, 4. 76 Zuzana ŠVABINSKÁ / Václav ŠEV ČÍK / Martin KUNA: Max Švabinský. Soupis kreslí řského a malí řského díla 1879-1916, Krom ěř íž 2014, 317. 77 Jind řich BO ŘECKÝ (ed.) / Lucie GO ČÁROVÁ (ed.) / Václav ŠPALE (ed.): Spolek výtvarných um ělc ů Mánes 1887-2007, Praha 2007, 7. 78 Ludvík PÁLENÍ ČEK: Max Švabinský. Život a dílo na p řelomu epoch, Praha 1984, 231. 79 Ela ŠVABINSKÁ: Vzpomínky z mládí, Praha 1960, 101. 27 nezdálo p říliš jednostranné, je rovn ěž t řeba také uvést, že ve svém smute čním projevu na po čest práv ě zesnulého V. Hynaise M. Švabinský popisuje, jak tehdy hodnotili Alšovu tvorbu: „ Alšovy obrázky p řes veškerou elementárnost vytvo ření figur zdály se nám improvizacemi a v barv ě hn ědé, galerijní .“ 80 Záhy se ovšem pohled nejen Švabinského, ale i ostatních jeho vrstevník ů na tvorbu M. Alše zm ěnil. U p říležitosti Alšových padesátin mu napsal M. Švabinský blahop řání, v němž „ nejv ětšímu českému výtvarníku “ provolává Švabinský slávu jakožto jeho „ ctitel a nadšený obdivovatel jeho oblažujícího Um ění .“ 81 Především pak byl prý Mikoláš Aleš jediný um ělec, kterého Švabinský n ěkolikrát navštívil k ve černímu pohovoru. 82 Oba malí ři si m ěli mnohé co sd ělit nejen o malí řství, ale hlavn ě o jejich spole čné zálib ě – o motýlech. Znali i leckterá latinská jména motýl ů a často je zobrazovali na svých malbách a kresbách. Alšova dcera navíc vzpomíná, jak p řinesl tatínek dom ů housenky otakárk ů, z nichž se pak úsp ěšn ě vylíhli motýli, 83 či v jaké oblib ě m ěl malí ř lampu, kterou jeho dcera pomalovala motýly. 84 Ješt ě více se obliba a dobrá znalost motýl ů, a to nejen domácích, ale i exotických, promítá do díla Maxe Švabinského. Jeho četné kresby a drobné malby motýl ů daly vzniknout půvabnému svazku Motýlí čas doprovázenému verši Františka Hrubína. 85 S třemi motýly se setkáme i na pozadí obrazu Kamélie , portrétu Ely Švabinské z roku 1903. Celková atmosféra čehosi neznámého a trochu záhadného (vztahující se k imponující p řem ěně housenky v motýla), k řehkého a časov ě omezeného dob ře koresponduje spolu s postavou zamyšlené Ely s dobovou atmosférou p řelomu století. Namalované sklen ěné tabló s přišpendlenými motýli je i na obraze Ateliér (1916), jenž m ěl pro Švabinského hluboký osobní obsah. Podobné lad ění mají i další časov ě blízké pohledy do tajemných interiér ů, na nichž tentokrát nejsou zobrazeni motýli, nýbrž jiná velká malí řova záliba – rajky. P říkladem budiž obraz Paradisea apoda, Rajky, Modrá rajka či Bílá kamélie . Zatímco jsou ale rajky na zmín ěných obrazech v pohybu a plné života, p řišpendlení motýli z Kamélie a Ateliéru nebo motýl ležící na stole na Bílé kamélii příliš známek života neprojevují, což je možná trochu p řekvapivé. Asi zde zvít ězil více pohled náruživého sb ěratele motýl ů, jakým M. Švabinský bezpochyby byl. Již od svých studentských let chodil malí ř se sí ťkou v ruce chytat motýly a záliba v nich jej neopustila prakticky až do konce života. Vedle sbírky domácích druh ů si ješt ě nechával posílat exotické motýly poštou ze

80 PÁLENÍ ČEK 1984 (pozn. 78) 42. 81 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 74. 82 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 288. 83 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 31. 84 Ibidem 60. 85 Max ŠVABINSKÝ / František HRUBÍN: Motýlí čas, Praha 1948. 28 zahraničí. 86 Jak bude ješt ě nastín ěno, motýli mají sv ůj význam i na Švabinského podobizn ě M. Alše z března roku 1908.

Alšova podobizna byla vydána spolu s dalšími devadesáti devíti portréty významných osobností české kultury v knize Švabinského český Slavín .87 Nejmladší podobizna zastoupená v publikaci je portrét hudebního skladatele Karla Kova řovice na československé známce vydané z roku 1962, naopak nejstarším portrétem je zpodobení spisovatele Jaroslava Vrchlického z roku 1896. Podobiznu Mikoláše Alše (1908) lze časov ě za řadit do jedné skupiny s portrétem A. Dvo řáka, B. Smetany a K. H. Máchy. Podobizna spadá mezi ty portréty, které nevznikly na objednávku portrétovaného, nýbrž pramení z malí řova zájmu o zachycení pro n ěj zajímavé osobnosti. 88 Stejn ě jako u velké části ostatních portrét ů vycházel autor p ři tvorb ě Alšovy podobizny z bezprost ředního kontaktu s portrétovaným. Max Švabinský se nedržel striktn ě stejného pojednání všech portrét ů. U n ěkterých, často se to týká podobizen již nežijících osobností (Václav Kliment Klicpera, Josef Jungmann…), se malí ř zam ěř il pouze na poprsí portrétovaného a nezasazuje jej do n ějakého prost ředí. Na jiných portrétech se jedná o polopostavy, či tém ěř celé zachycené figury a více či mén ě je zde nazna čeno i okolní prost ředí. Bu ď jsou postavy posazeny do k řesla, z nějž je vid ět op ěradlo a madla a lze tak porovnávat i pozici, jakou portrétovaný zaujal, což samo o sob ě m ůže prozradit jeho charakterové rysy. Dob ře patrné je to nap říklad p ři srovnání podobizny nonšalantního F. X. Šaldy sedícího mírn ě rozkro čen ě, s jednou rukou v bok a up řeným pohledem, v němž se zra čí zdravá dávka sebevědomí, a podobizny Františka K řižíka, sedícího přísn ě z en face, s lehce nahnutým trupem dop ředu, ob ěma rukama držícího se op ěrky židle a s trochu podmra čeným pohledem. V několika p řípadech, po četn ě nejmén ě zastoupených v knize Švabinského český Slavín , nám Max Švabinský p ředstavuje portrétovaného v širším kontextu, kdy se v jeho okolí objevují i p ředm ěty n ějak se k portrétovanému vztahující. Vedle Jana Štursy je tak zachycena jeho plastika a socha ř drží v rukou kus hlíny a socha řské o čko, či Lubor Niederle zabývající se archeologií a národopisem je obklopen drobnými soškami, nalezenými nádobami či lupou. N ěkdy portrétovaní navazují s divákem p římý o ční kontakt, jindy up řen ě hledí mimo nás, v obou p řípadech prý ale malí ř za čínal práci práv ě zobrazením očí portrétovaného. 89 Nikdy však neur čoval pózu, kterou m ěl portrétovaný zaujmout, takže veškerá nato čení hlavy, posazení a poloha rukou by m ěly být zachyceny tak, jak byly

86 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 126. 87 Ludvík PÁLENÍ ČEK: Švabinského český Slavín, Praha 1973. Portréty vybral a uspo řádal Ludvík Páleni ček. 88 Ibidem 12. 89 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 294. 29 malovanému nejp řirozen ější. 90 Sám malí ř se nechal slyšet, že mu jde o to, aby byl na podobizn ě rozpoznatelný nejen model, ale i jeho p ředci a všechny znaky jeho osobnosti. 91 Ela Švabinská, která m ěla možnost bezprost ředního srovnání modelu a výsledného obrazu, ve svých vzpomínkách p řirovnává M. Švabinského k F. Halsovi, protože rovn ěž „ neportrétuje, ale fixuje své dojmy tak, jak život jde .“ 92 Snad ješt ě zajímav ější je její následující post řeh: „Dovedl se zmocnit člov ěka celou silou svého výjime čného nadání. Model byl touto silou přímo absorbován, a to nejen fysicky, ale psychicky. Jeho zázra čná schopnost vid ění postihla již p ři prvním setkání s člov ěkem všecky jeho tvarové znaky, individuální zvláštnosti a omyly přírody, a jako orel se své výše klesá k zemi za svým cílem, tak s výšin svých zázra čných disposic zmoc ňoval se Švabinský svého modelu, aby vytvo řil ne snad jen jeho podobu, ale druhou bytost s horoucím životem p ředk ů.“ 93 Jist ě, jde snad o p říliš básnicky pojednaný záznam o malí řov ě postupu při portrétování, nicmén ě tento post řeh by nem ěl z ůstat bez povšimnutí už vzhledem k tomu, že paní Ela byla mnohokrát sv ědkem manželovy práce na portrétech nejen lidí jí mén ě známých, ale také člen ů její rodiny: Tehdy mohla jist ě lépe posoudit, jak dovede Švabinský zachytit celou osobnost člov ěka – a co víc, sama mu byla po dlouhý čas velmi vd ěč ným modelem. Max Švabinský tak ve svých portrétech spojoval p řesné zaznamenání fyziognomických rys ů se zachycením vnit řního života portrétovaného a skv ěle se mu to poda řilo p ři tvorb ě portrétu Mikoláše Alše z března roku 1908.

Alš ův portrét [19], jenž M. Švabinský opat řil v dolním levém rohu v ěnováním „ Mistru Mikoláši Alšovi Švabinský b řezen 1908.“ , pat ří do té zmi ňované skupiny podobizen, zachycujících konkrétní prost ředí, kde obraz vznikal. Vidíme zde Mikoláše Alše sedícího ve své pracovn ě u svého stolu, na n ěmž leží list papíru s jakousi kresbou, nádobka s inkoustem a pero . V pozadí lze rozeznat dve ře a na st ěně visící dva obrázky. Bližší informace vztahující se k obsahu kresby lze vy číst op ět z memoárové literatury Maryny Svobodové-Alšové a Ely Švabinské. Máme tedy informace, že M. Švabinský nemaloval M. Alše ve svém ateliéru, ale že za ním p řišel do jeho bytu, konkrétn ě podobizna vznikala v Alšov ě pracovn ě.94 Rodina M. Alše v té dob ě žila v nájemním dom ě na Vinohradech v tehdejší Havlí čkov ě ulici čp. 1018. 95 Do vinohradského bytu chodil na návšt ěvy i Karel Václav Rais, pro n ěhož M. Aleš vytvo řil řadu ilustrací. Spisovatel vzpomínal na Alšovu pracovnu následovn ě: „ Sedávali jsme proti sob ě v tom jeho pokojíku tichém a skromném, jehož hlavním bohatstvím byly sk řín ě s knihami

90 PÁLENÍ ČEK 1973 (pozn. 66) 12. 91 Ibidem. 92 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 294. 93 Ibidem 154. 94 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 67. 95 Ibidem nepag (popisek obrázku), dnešní B ělehradská ulice. 30 a trocha rodinných a p řátelských památek, u prostého stole čku, na n ěmž provedl v ětšinu svých prací.“ 96 Skute čnost, že M. Švabinský portrétovaného navštívil u n ěj doma, není zas tak n ěco neobvyklého, nap říklad portrét Antonína Dvo řáka vznikal také ve skladatelov ě dom ě, v případ ě M. Alše to pak bylo dáno nejen tím, že jej Max Švabinský rád navšt ěvoval, ale také tím, že p řibližn ě posledních deset let M. Aleš i n ěkolik m ěsíc ů nevycházel ze svého bytu. 97 Jestliže je tedy jisté, že podobizna byla malována v Alšov ě vinohradské pracovn ě, můžeme ji porovnat s fotografií M. Alše v pracovn ě z roku 1912 [20],98 s fotografickým záb ěrem na samotnou Alšovu pracovnu a dále s mobiliá řem nazna čeným na modelu Alšovy pracovny zve řejn ěném v katalogu výstavy M. Alše roku 2007, který vychází z poz ůstalosti M. Alše uložené v Památníku národního písemnictví. 99 Lze tak říci, že M. Aleš zde sedí na své pracovní židli u dubového stolu „šimlí čka“ 100 . Sv ětlo dopadající na malí řovu postavu zleva a dve ře v pozadí rovn ěž odpovídají uspo řádání v pracovn ě. Mikoláš Aleš nekontaktuje diváka pohledem, nýbrž se dívá se zájmem oknem ven, a práv ě pozorování života venku na přilehlém prostranství bylo v pozd ějším období malí řova života jeho častou zálibou. Leckdy tak nacházel inspiraci pro své kresby, jako v případ ě perokresby Za chlebem z roku 1909 vzniklé bezprost ředn ě poté, co vid ěl chudou rodinu p řicházející do Prahy. 101

Dva obrázky visící za M. Alšem na st ěně neodpovídají svému umíst ění v reálu a jejich výb ěr nebyl náhodný. Zobrazení motýli odkazují na spole čnou zálibu obou malí řů , kte ří se p ři vzniku podobizny M. Alše bavili mimo jiné práv ě o motýlech. Z výsledné podobizny nelze přesn ě ur čit, zda má jít o zachycení kresleného obrazu motýl ů, nebo o zachycení proskleného tabló se skute čným p řišpendleným hmyzem. Takovouto ukázku z Alšovy sbírky motýl ů lze vid ět na fotografii Mikoláš Aleš v pracovn ě (1912) a lze ji ztotožnit s papírovou krabicí se sklen ěným víkem se 47 kusy domácích i exotických motýl ů a brouk ů, jak je vedena v poz ůstalosti v Památníku národního písemnictví. 102 Pokud by se jednalo o kresbu, odkazovala by na Alšova staršího bratra Jana. Mikoláš Aleš po celý život uchovával bratrovy kresby 103 a práv ě Janova kresba motýl ů prý b ěhem návšt ěvy v Alšov ě vinohradském byt ě velmi zaujala Maxe Švabinského. 104 Obrázek nalevo od motýl ů p ředstavuje podobiznu

96 RAIS (pozn. 22) 248. 97 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 143, nebo také ŠPILLAR (pozn. 71) 7. 98 Tři fotografie um ělce sedícího za psacím stolem jsou uloženy v osobním fondu um ělce v archivu Národní galerie v Praze, č. fondu 21, inv. č. 49. 99 CHROBÁK (ed.) (pozn. 38) nepag. 100 Ibidem. Šlo o židli a šedobílý st ůl, které malí ř dostal darem od vinárníka Ludvíka Masaryka. 101 ALEŠ 1957 (pozn. 6) 349. 102 CHROBÁK (ed.) (pozn. 38) nepag. 103 Ibidem. 104 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 68. 31

Alšovy maminky Veroniky, rozené Fanfulové, z roku 1864, autorem byl rovn ěž Jan Aleš [21].105 Ve skute čnosti byl obrázek umíst ěn nad malí řovou postelí. 106 Také tento obraz M. Švabinský velmi obdivoval a dokonce jej p řipodobnil k tvorb ě Hanse Holbeina. Paní Alšová vyšívala lidové ornamenty podle svých vlastních návrh ů a p ří práci svým d ětem zpívala lidové písn ě a vypráv ěla pohádky, 107 což se jist ě projevilo v tvorb ě M. Alše. S lidovým čepcem, v němž je paní Alšová zobrazena, se dob ře dopl ňuje i vy řezávaný rám s lidovými motivy, který byl darem od Alšova p řítele malí ře Jana Prouska. 108 Sám M. Aleš vycházel v roce 1889 z bratrova zachycení podoby jejich matky p ři tvorb ě kresby Ach mámo, mami čko! z cyklu Sirotek, což dosv ědčuje, jak velký význam pro n ěj bratrova kresba m ěla. Max Švabinský tak zakomponoval do Alšova portrétu bratra i matku, což odpovídá Švabinského snaze zachytit portrétované s jejich blízkými, u M. Alše to navíc koresponduje s jeho velkým zájmem o své p ředky, který projevil p ři zkoumání genealogie svého rodu.

Co se tý če podoby samotného M. Alše, kterému bylo v dob ě portrétování padesát šest let, jsou zde zachyceny všechny rysy typické pro jeho osobu, o nichž již byla zmínka. Hodí se snad jen doplnit, že malí řovy ku čeravé vlasy tu jsou ješt ě rozevlát ější a že oble čení je v porovnání s jinými oficiálními podobiznami z rukou M. Švabinského ležérn ější a vyhovující pohodlí portrétovaného – M. Aleš nemá žádnou kravatu či vázanku, knoflí čky saka jsou rozepnuty… Zatímco malí řova pravá ruka je v klidu, levá ruka blíž k oknu je sev řená a položená na madlech židle. Výraz malí řových o čí ukazuje živý zájem o v ěci odehrávající se za oknem pokoje a prozrazují jeho psychikou aktivitu, jako by práv ě objevil nový nám ět další práce, k níž je na stole již vše p řipraveno a ostatn ě i sk řipec visí v „pohotovostní poloze“. Alšova mysl je tedy vábena sm ěrem z bytu, ale jeho fyzická schránka je naopak „zakotvena“ uvnit ř pracovny, což ješt ě podtrhuje na první pohled z řejmé sesunutí t ěla k pravé stran ě. Nápadné naklon ění horní poloviny t ěla na jednu stranu je zaznamenatelné na více podobiznách z pozd ějšího období Alšova života, nap říklad na fotografii z roku 1912 z malí řovy poslední cesty do rodných Mirotic, či ješt ě lépe na bust ě od Bohumila Kafky z roku 1902. Je tedy opravdu možné, že toto držení t ěla bylo vyvoláno n ějakými zdravotními obtížemi, 109 jimž by

105 Originál kresby je uložen v archivu Národní galerie, v osobním fondu Mikoláše Alše. Konkrétn ě se jedná o rodinné album z let 1865-1917 ( č. fondu 21, inv. č. 51), kde se nachází i spole čná fotografie všech t ří bratr ů Alšových a zmi ňovaná portrétní kresba M. Alše od Jana Alše Kdo je to? 106 Jak dokládá fotografie z roku 1913, lze se domnívat, že na tomto míst ě obrázek visel již v roce 1908. Také K. V. Rais v knize Ze vzpomínek II uvádí, že kresba visela nad malí řovou postelí. 107 Kontakt M. Alše s národními tradicemi a lidovou kulturou je popsán mj. Emanuelem Svobodou v úvodu knihy Špalí ček národních písní a říkadel . 108 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 111. 109 PRAHL 2009 (pozn. 60) 33. 32 odpovídala i skute čnost, že M. Aleš ze svého bytu již p říliš nevycházel. Na kresb ě by tak byl zachycen rozpor mezi t ělesnem, p ůsobící M. Alšovi jist ě ur čité potíže p ři práci, a mezi duchovnem, jeho neustále hravou myslí plnou nápad ů. Pokud si tento kontrast pozorovatel uv ědomí, uvidí Mikuláše Alše v jiném sv ětle a m ůže si jej a jeho tvorby ješt ě více vážit. Je možné, že M. Švabinský navíc ono naklon ění Alšova t ěla i nepatrn ě zd ůraznil, nebo ť se o své portrétní tvorb ě jako takové vyjád řil mimo jiné takto: „… jde mi o to, aby pohyb, gesto rukou, šikmé sed ění, stání či sed ění uzav řené do sebe bylo znázorn ěno, a sice trochu p řehnáno, aby portrétovaný byl ihned v siluet ě poznán. Aby byl v obli čeji i pohybu sob ě podobn ější, než je sám sob ě podoben ve skute čnosti.“ 110

Hravost, živost, psychická aktivita, bezprost řednost, bodrost a dobrá mysl jsou pojmy, 111 které lze k této podobizn ě p řiřadit a které ješt ě více vyniknou p ři srovnání s jinými portréty Švabinského českého Slavína . Mezi t ěmito sty portréty je podobizna M. Alše opravdu n ěč ím jiná. Pokud by bylo nutné hledat n ějaké paralely, tak za nejbližší k Alšov ě podobizn ě svým naturelem by mohla být ozna čena podobizna Hany Kvapilové, Otakara Hostinského a Vít ězslava Nezvala.

Rodina Mikoláše Alše si portrétu od M. Švabinského velmi vážila. Až dojemn ě p ůsobí dopisy od paní Mariny Alšové adresované M. Švabinskému, kdy po mnoha letech od vzniku portrétu nikdy nezapomene pod ěkovat za zmi ňovaný portrét. Na ukázku mohou posloužit t ři následující psaní. 112 První z nich je z roku 1923 a Marina Alšová v něm blahop řeje M. Švabinskému k jeho padesátým narozeninám: „ Vzpomínám s vd ěč ností Vaší lásky k mému zesnulému choti, jehož zpodobnil jste v um ěleckém podání tak výstižn ě, živ ě a pravdiv ě, že žije Vaším dílem mezi námi.“ V dalším blahop řání, tentokrát ke Švabinského šedesátým narozeninám, se do čteme: „ vzpomínáme, jak tatínek vždy rád vypravoval o tom, když jste jej, slovutný Mist ře, portrétoval a my jsme Vám vd ěč ni, že zachytil jste jeho podobu tak geniáln ě…“ V roce 1937 odpovídala paní Alšová k blahop řání, které jí M. Švabinský zaslal k jejím osmdesátým narozeninám: „ Jsou m ě a celé mé rodin ě nezapomenutelné chvíle, když portrétoval jste, slovutný Mist ře, našeho tatínka u nás. Oba p řekrásné portréty jste dobrotiv ě daroval a chovají se v naší rodin ě s nejv ětší láskou a pietou.“ Dále pisatelka uvádí, že si M. Švabinský b ěhem portrétování v jejich vinohradském byt ě zapomn ěl sk řipec, který rodina

110 Ludvík PÁLENÍ ČEK (ed.) / Zuzana ŠVABINSKÁ (ed.): Max Švabinský. Grafické dílo – soupis (kat. výst.), Praha 1976, 42. 111 Jen pro zajímavost; nej čast ěji M. Alše jeho ze ť, Emanuel Svoboda, charakterizuje jako „ bodrého “. 112 Všechny t ři dopisy jsou sou částí osobního fondu Maxe Švabinského v archívu Národní galerie v Praze, kde se ze Švabinského poz ůstalosti dochovala i fotografie z poh řbu Mikoláše Alše. 33 umístila do tzv. musea a to p římo vedle nože a vidli čky po Josefu Mánesovi. 113 Jako drobnou zajímavost lze ovšem uvést, že k Alšovým chodila občas na návšt ěvu Mánesova dcera Josefína Hovorková a že M. Aleš vlastnil v tak řečeném museu Mánes ův p říbor. 114 V Alšov ě poz ůstalosti bylo dále k řeslo, které dříve pat řilo Josefu Mánesovi a které M. Aleš získal darem od Viktora Barvitia. 115

Podle portrétu v ěnovanému M. Alšovi byla vytvo řena prémie spolku Mánes na rok 1909, 116 podobizna byla rovn ěž reprodukována ve Volných sm ěrech roku 1908, či v textu o M. Alšovi z edice Zlatoroh roku 1912. Skute čnost, že práv ě takovýto typ portrétu se zamlouval i samotnému Alšovi, 117 dokazuje i další Švabinského portrét M. Alše. Jedná se o kresbu tuší z roku 1908 zachycující uvoln ěným rukopisem poprsí M. Alše. Na druhou stranu tohoto listu si dopsal portrétovaný poznámku „ Kresba p řítele Maxe Švabinského. M. Aleš “. 118 Podle tohoto portrétu byla dále vytvo řena raznice pro kniha ře Jendu Rajmana. Tato skica k portrétu M. Alše bývá rovn ěž velmi často reprodukována, a tak se s ní m ůže čtená ř setkat na úplném za čátku knihy Mikoláš Aleš mládeži (i s Alšovou poznámkou o autorství M. Švabinského) [22]119 nebo ve Špalí čku národních písní a říkadel , kde svým umíst ěním na první stránce textu p řipomíná iniciálu. 120 Vlastn ě se jedná o jeden ze t ří ná črtk ů tuší vzniklých b ěhem sezení na výsledný portrét v ěnovaný M. Alšovi. Na dalším z těchto t ří ná črtk ů, rychlé čárové kresb ě, je v pozadí zachycena už i podobizna Alšovy maminky a sk říňka motýl ů. Na zadní stran ě této kresby v roce 1960 M. Švabinský p řipsal „ Aleš od Švabinského, pravý, varianta z doby, kdy jsem kreslil Aleše dle skute čnosti. Švabinský 2. X. 1960.“ 121 Další dv ě podobizny (vycházející ovšem pravd ěpodobn ě z téhož sezení ve vinohradském byt ě) si na črtl M. Švabinský na zadní strany dopis ů – a to na dopis od F. Engelmüllera z 11. b řezna a druhý na blíže nespecifikovatelný dopis, který se pozd ěji dostal do majetku Josefa Draho ňovského. 122

113 Miloš JIRÁNEK: Dojmy a potulky 1901-8, Praha 1908, 62. Naopak Max Švabinský p ři portrétování podle slov M. Jiránka u Alš ů doma objevil „t ři malá prkýnka“ – jednalo se o Májový triptych, který pak členové S. V. U. Mánesa obdivovali pro virtuózní barevnost. 114 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) 61. 115 CHROBÁK (pozn. 38) nepag. 116 Jedna ro čenka na rok 1909 je stejn ě jako originální kresba (inv. č. MAJMA 2951) uložena v um ěleckých sbírkách Památník ů národního písemnictví pod inventárním číslem IG 11038. 117 Ostatn ě jako takový lidský, bezprost řední a hravý Alš ův portrét p ůsobí i článek Rudolfa J. Kronbauera Ze vzpomínek Mikuláše Alše vydaný v pátém ro čníku Máje roku 1907, tedy o n ěco d říve p řed Švabinského portrétem. Autor zde vypráví nejr ůzn ější veselé p říhody, které M. Aleš sám vypravoval a prožil. Jak tento literární, tak i výtvarný portrét p řibližují M. Alše ve řejnosti velmi obdobným zp ůsobem. 118 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 239. 119 ALEŠ 1957 (pozn. 6) 4. 120 ALEŠ 1939 (pozn. 2) VII. 121 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 239. 122 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 240. 34

Pro úplnost je ješt ě t řeba zmínit, že b ěhem portrétování M. Alše v roce 1908 vznikla ješt ě jedna kresba. Max Švabinský ji daroval i s v ěnováním Alšov ě dce ři Maryn ě: „ Maryn ě Alšové na památku portraitování Mistra Mikoláše Alše v ěnuje Švabinský 9/3 908.“ Kresba je zachycena na fotografii obývacího pokoje Alšových na Vinohradech. Ze stejné fotografie je ješt ě patrné, že v pokoji visel ješt ě jeden malí řů v portrét, o n ěkolik let mladší a pon ěkud více formální. 123 Ludvík Pálení ček ve své monografii o M. Švabinském uvádí, že Švabinský vytvo řil v roce 1918 jiný Alš ův (celofigurový) portrét technikou suché jehly. Dalším Alšovým zobrazením, tentokrát na té nejreprezentativn ější úrovni, je jeho za řazení do výzdoby Riegrova salónku na téma České jaro , který vytvo řil Max Švabinský roku 1912. Mikoláš Aleš je zde zobrazen ve spole čnosti dalších velikán ů českého um ění – J. Mánesa, J. V. Myslbeka, B. Smetany a A. Dvo řáka, i zde se projevuje Alšova otev řenost a nenucenost. Ta je ješt ě lépe patrná na p řípravné kresb ě k řídou z roku 1911, M. Aleš je na ní zobrazen, jako by s někým p řátelsky diskutoval. Stojí rozkro čen, jednu ruku má v kapse a druhou drží doutník [23].

3.4 Karikatury Vedle t ěchto vážn ě mín ěných podobizen vzniklo v pozd ějším období Alšova života i n ěkolik jeho zobrazení rázu karikaturního. Jedna z nich vznikla bezprost ředn ě po podobizn ě z roku 1908, Max Švabinský ji namaloval své žen ě Ele na zadní stranu kalendá ře poté, co jí vypráv ěl o návšt ěvě u Alšových [24]. Na kresb ě je velmi živelným a rozvoln ěným rukopisem zobrazena celá postava M. Alše p ři ch ůzi z boku, takže obzvláš ť vynikne bambulovitý nos a rýsující se b říško. Aleš má na hlav ě sv ůj oblíbený fez. Nad jeho rameny je skicovit ě na črtnuta i podobizna jeho matky v čepci. V pravém dolním rohu karikaturní kresby je tlustou linií nakreslena kukla motýla tak, jak jí p ředtím Švabinskému namaloval sám Aleš b ěhem jejich rozhovoru o motýlech. 124 Max Švabinský je i autorem další p řátelské karikatury M. Alše, tentokráte odkazující na svátek sv. Mikuláše, který se z pochopitelných d ůvod ů t ěšil velké oblib ě mezi členy S. V. U. Mánes, jehož prvním p ředsedou M. Aleš byl. Kresba pochází snad z roku 1892, je sou částí alba spolku Mánes a zobrazuje zátiší s malí řskými pot řebami, uzenkou a perníkovým srdcem ozdobeným Alšovou podobiznou. Kresbu doprovází text „ Bůh a slovanský patron náš Mikoláš žehnej našemu um ění. “125 Pom ěrn ě zajímavý je fakt, že naprosto stejnou v ětou doprovodil sám M. Aleš kresbu sv. Mikuláše

123 ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (pozn. 5) nepag, obr. 43. 124 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 289. Nap říklad kresba motýlí kukly ve formátu A5 z rukou Mikuláše Alše je dnes uložena v osobním fondu M. Alše v Památníku národního písemnictví pod inv. č. 30 635. 125 PRAHL 2009 (pozn. 60) 32. 35 v dopise z 6. prosince 1874 adresovaný Aloisovi Jiráskovi. 126 Malí ř v dopise nejprve popisuje idylické vzpomínky z dětství spojené se svátkem sv. Mikuláše, poté lí čí studia na Akademii a svou neut ěšenou finan ční situaci. Text doprovází dv ě kresby sv. Mikuláše – jedna je typickým zobrazením postavy sv. Mikuláše s jeho atributem v podob ě t ří zlatých koulí. Na druhé kresb ě [25] doprovázené citovanou v ětou je zobrazen sv. Mikuláš se svým pomocníkem andílkem, jak nad ěluje do p řipravených pun čoch u okna partituru a malí řskou paletu. V pozadí se rýsuje obrys Hrad čan. Tato druhá kresba pak byla reprodukována ve 27. čísle Zlaté Prahy , kde splnila trpkou úlohu – doprovod k textu K. B. Mádla Mikoláš Aleš zem řel .127

Se svátkem sv. Mikuláše je spojena i druhá karikaturní kresba, tentokráte z pera Zde ňka Kratochvíla (1883-1961), kterou vytvo řil v roce 1913 [26].128 Zden ěk Kratochvíl byl také členem spolku Mánes, ovšem jen v letech 1909-1911 a 1917-1949, tudíž ne v dob ě vzniku karikatury. Na této skupinové karikatu ře s názvem Hold malí ři Mikoláši Alšovi je zobrazena veliká postava M. Alše, nad níž se vznáší holubice Ducha svatého, je oble čena v ornátu, na němž je mimo jiné zobrazen kalich s hostií s písmenem A. Mikoláš Aleš-biskup drží v levé ruce ozdobené pontifikálním prstenem biskupskou berlu a mitru, druhou rukou žehná um ělc ům z S. V. U. Mánes. Po jeho levici tak m ůžeme vid ět nap říklad Alfonse Muchu v typickém slovanském od ěvu a s velikou kruhovou náušnicí levém uchu, či Josefa Ma řatku smekající p řed „sv. Mikulášem“ bu řinku a držící kuf řík s nálepkou „ Paris express “. 129 Ze stejného roku pochází dále Kratochvílova karikatura M. Alše v podob ě Mojžíše, té bude věnována pozornost pozd ěji.

O čty ři roky d říve (1909) vznikla poslední ze zde uvedených karikatur Zde ňka Kratochvíla. Jedná se o karikaturní kresbu s dvojportrétem M. Alše a A. Muchy, kterou Z. Kratochvíl reagoval v Um ěleckém m ěsí čníku na spole čnou fotografii obou malí řů [27].130 Snímek byl po řízen p ři oslav ě návratu A. Muchy do Čech a zp ůsob, jakým se na snímku prezentoval A. Mucha byl mezi ostatními um ělci chápán jako ne zcela vhodný. 131 Mikoláš Aleš zde sedí

126 Mikoláš ALEŠ / Alois JIRÁSEK / Emanuel SVOBODA (ed): Aleš a Jirásek. Listy dvou p řátel. Praha 1953, 26-8. Celé zn ění dopisu v četn ě obou kreseb bylo publikováno v citované knize . 127 Karel Boromejský MÁDL: Mikoláš Aleš zem řel, in: Zlatá Praha XXX , 1913, 531. 128 Ve stejném roce vytvo řil Z. Kratochvíl i karikaturu Alfonse Muchy. Ob ě karikatury jsou reprodukovány v knize V okovech smíchu na str. 29 a 30, ovšem text knihy se o nich nezmi ňuje. 129 PRAHL / VONDRÁ ČEK / SEKERA (pozn. 40) 161. Prof. Roman Prahl upozornil na spojitost s Alšovým slavjanofilstvím a autoritou coby českého národního um ělce a ruským carem Mikulášem symbolizujícím dlouhověkou autokracii. 130 Um ělecký m ěsí čník II 1911-2, Veselý koutek VI, nepag. 131 VOLAVKOVÁ 1975 (pozn. 30) 34. Nutno říci, že osoba A. Muchy byla v této dob ě minimáln ě na stránkách Um ěleckého m ěsí čníku velmi vd ěč ným p ředm ětem karikování. 36 ve fotografickém ateliéru, usadil se na křesle svým typickým ležérním zp ůsobem, pravou ruku má op řenou o stehno, za jeho levé záp ěstí jej drží Alfons Mucha, který stojí vedle k řesla maje ledabyle druhou ruku v kapse a nohu p řes nohu. Mucha je ozdoben atributy, které doboví karikaturisté u jeho osoby často používali, a to náušnicí a širokým pásem kolem trupu v barvách americké vlajky. Svým pohledem shlíží na sedícího M. Alše, který se pon ěkud zaražen ě dívá na to, jak mu A. Mucha svírá záp ěstí. Kresba je doprovázena sarkastickým textem, kde mimo jiné stojí, že „ On, velikán, odvezl Alše k Šumpetrovi, podržel mu ruku a dal ho vyfotografovat v přítomnosti své osoby.“ Sám Alfons Mucha si velmi zakládal na prezentaci své vlastní osoby. Zmíněná fotografie pom ěrn ě dob ře vypovídá o jeho snaze o ur čitou sebestylizaci.

V souvislosti s M. Alšem a A. Muchou je t řeba zmínit, že oba malí ře pojí vedle této fotografie i jiné gesto zcela odlišného lad ění. Jedná se o adresu zaslanou M. Alšovi spolkem Škréta a zve řejn ěnou v časopisu Ruch .132 Mladí čeští malí ři studující v Mnichov ě adresou reagovali na ostrou kritiku Alšových ilustrací k Rukopis ům, která vyšla 8. června 1886 v Národních listech a jejímž autorem byl dr. Julius Grégr (a čkoli kritik bylo v této souvislosti napsáno více). Studenti se M. Alše jednozna čně zastali a jmenovali ho čestným členem svého spolku, o čemž ho informovali prost řednictvím uvedené adresy. Na ní Lud ěk Marold kresbou tuší zobrazil mladou ženu lámající p řes koleno h ůlku starému pánovi sedícímu p řed ní na zemi. V dolním rohu je rak – symbolem zpáte čnictví – lezoucí po štítu t ří výtvarných um ění. Důvodem, pro č je tato událost nyní zmi ňována, je skute čnost, že tehdejším starostou spolku a autorem textu adresy byl práv ě Alfons Mucha.

132 Roman PRAHL / Lenka BYDŽOVSKÁ: Volné sm ěry. Časopis pražské secese a moderny, Praha 1993, 12. 37

4 Mikoláš Aleš spolkový a spole čenský Mikoláš Aleš byl svými mladšími kolegy brán vážn ě i karikaturn ě. Jisté ale je, že byl generací devadesátých let (um ělci, kte ří sami v dob ě Alšovy smrti zažívali nástup nové generace) objeven a uznán za jejich p ředch ůdce. 133 Sám M. Aleš na to reagoval slovy „ Něco na mn ě musí vid ět“ a o čividn ě ho t ěšilo uznání mladších koleg ů.134 To bylo demonstrováno jak b ěhem rozpustilých oslav svátku sv. Mikuláše v kruhu S. V. U. Mánes, tak b ěhem oslav Alšových padesátých a šedesátých narozenin. Tyto akce souvisí práv ě s Alšovým členstvím ve spolku, je tedy t řeba si uv ědomit n ěkteré aspekty p ůsobení M. Alše v S. V. U. Mánes.

Jak bylo již nastín ěno, Mikoláš Aleš byl vnímán jako velký vzor již pro studentský um ělecký spolek t ěsn ě p ředcházející S. V. U. Mánes – tedy pro mnichovský spolek Škréta. Spolek vznikl roku 1885, jeho členy byli studenti mnichovské Akademie um ění, kte ří sem odešli kv ůli konzervativním pom ěrům panujícím na pražské Akademii. Mikoláš Aleš byl také členem neformálního spolku či spíše zábavné stolní spole čnosti Mahábhárata, jejímiž členy byli dále nap říklad Jakub Arbes nebo Viktor Oliva. 135 Samotný spolek Mánes byl ustanoven na zakládající valné sch ůzi dne 27. dubna 1887. 136 Během ní byl všemi 18 zakládajícími členy jednomysln ě zvolen za prvního p ředsedu práv ě Mikoláš Aleš. Na první výborovou sch ůzi konající se již týden poté, se poprvé mezi členy nového spolku dostavil i M. Aleš. Většinou předsedal následujícím valným sch ůzím a to i dne 18. listopadu 1892, kdy se stal novým redaktorem Palety Max Švabinský. 137 Mikoláš Aleš dále v roce 1888 navrhl erb spolku i pozvánku na první významnou spole čenskou akci konanou spolkem – tedy pozvánku na Mánes ův ve čer 17. b řezna 1888. Do svého ná črtníku z let 1885-1913 si pak M. Aleš několikrát otiskl razítko spolku.138 Pokud se jedná o Alš ův vztah k um ění Josefa Mánesa, je jisté, že se jím inspiroval (lze zmínit nap říklad ilustrace Rukopis ů) a že J. Mánesa velmi obdivoval. Na druhou stranu M. Aleš v pozd ějším v ěku prý jednou pravil: „ Na po čátku jsem šel za Manesem, ale brzy jsem vybo čil a m ěl jsem vybo čit ješt ě d řív.“ 139 Sice úsm ěvn ě, nicmén ě velmi výstižn ě poukázal na rozdíl mezi J. Mánesem a M. Alšem Miloš Jiránek

133 VOLAVKOVÁ 1975 (pozn. 30) 34. Pro zasazení do kontextu je ješt ě dobré zmínit, že M. Aleš nebyl jediným žijícím českým malí řem, kterého mladší generace uznávala. Spolek Mánes nap říklad uspo řádal samostatnou výstavu Miloše Jiránka (1902´), Joži Úprky (1904) nebo Antonína Slaví čka a jeho socha řských vrstevník ů (1905). Z Alšových vrstevník ů se dále do čkal ocen ění mladými členy S. V. U. Mánes nap říklad Hanuš Schwaiger (1854-1912), kterému bylo v roce 1900 v ěnováno zvláštní dvoj číslí Volných sm ěrů. 134 Ibidem 30. 135 PRAHL / VONDRÁ ČEK / SEKERA (pozn. 40) 115. 136 BO ŘECKÝ / GO ČÁROVÁ / ŠPALE (pozn. 77) 6. 137 Ibidem 7. 138 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikuláš Aleš, inv. č. 30 656. 139 RAIS (pozn. 22) 262. 38

– Mánesovy d ěti jsou leckdy spíše malé komtesy a hrabátka, zatímco Alšovy d ěti nosí dlouhé kalhoty po tatínkovi – v Alšov ě díle je více drsnosti a mužné velikosti. 140

4.1 Mikoláš Aleš a S. V. U. Mánes v letech 1896-1898 První skute čně významná výstavní akce spolku Mánes se konala v červnu 1896, kdy po řádal první soubornou výstavu Mikoláše Alše. V té dob ě byl již předsedou spolku Stanislav Sucharda a M. Aleš se stal čestným starostou, byl jím až do své smrti. 141 Výstava se konala v Topi čov ě salonu a byly zde vystaveny p ředevším kresby a kartony. 142 Kladný ohlas ve řejnosti podnítil spolek k další aktivit ě. V lét ě téhož roku za čal tisk prvního dílu výboru d ěl M. Alše. 143 I v tomto p řípad ě se jednalo o první významn ější po čin publika ční činnosti spolku. O n ěkolik m ěsíc ů pozd ěji - 3. prosince 1896 – prob ěhla v Měšťanské besed ě pod záštitou spolku oslava ukon čeného vydání prvního svazku výboru Alšových d ěl.144 Oslava byla zárove ň spojena s blížícím se svátkem sv. Mikuláše. Dostavila se řada literát ů, „výtvarník ů mladých i starších“ a obdivovatel ů díla M. Alše. 145 Mezi hosty byl i spisovatel Svatopluk Čech, n ěkteré aspekty jeho vztahu s Mikolášem Alšem budou zmín ěny pozd ěji. Ze vzpomínek Karla Maška a Karla Vít ězslava Raise si lze dále ud ělat p ředstavu, jaký byl program prosincové oslavy – prob ěhlo mnoho proslov ů, mezi řečníky byl i Alš ův p řítel K. V. Rais, na klavír improvizoval L. V. Čelanský fantasii na Alšovu oblíbenou píse ň Když jsem já šel tou putimskou branou , zazn ělo i koncertní provedení Čechových Písní otroka . K. V. Rais vyjmenovává další p řítomné – Aloise Jiráska, Jaroslava Vrchlického, malí ře Františka Zv ěř inu a Josefa Hlávku. 146 K vydání Alšova díla a k roli, jakou podle K. Maška sehrál S. V. U. Mánes v prosazení Alšova díla, spisovatel roku 1922 výmluvn ě poznamenal: „Dnes je nepochopitelno, že bylo p řed dvaceti p ěti léty do jisté míry riskantním, vydávati dílo Alšovo. P řes oblibu, up římnou a velikou, které se t ěšil v ur čitých kruzích (….) přes to, že jeho ilustrace k národním písním m ěly své ctitele p římo fanatické, p řece široká ve řejnost ho nechápala…Teprve když se (dílo) objevilo ve vkusné úprav ě, v pe člivé redakci „Mánesa“, otev řely se o či…“ 147 Obdobné „mesiášské“ po čínání vid ěl K. Mašek v zakoupení Alšových karton ů Vlast roku 1897. Po zakoupení díky finan ční pomoci p řátel spolku, nabídl S. V. U. Mánes kartony jako dar m ěstu. M ěstská rada však dar odmítla a až posléze umístil zemský

140 JIRÁNEK 1908 (pozn. 113) 63. 141 BO ŘECKÝ / GO ČÁROVÁ / ŠPALE (pozn. 77) 56. 142 MAŠEK (pozn. 4) 42. 143 Ibidem 44. 144 Volné sm ěry I, 1897, 146. Do ledna roku 1897 bylo prodáno necelých 600 výtisk ů, což lze ozna čit za úsp ěch spolku. 145 RAIS (pozn. 22) 250. 146 Ibidem 251. 147 MAŠEK (pozn. 4) 52. 39 výbor kartony v baletním sále Národního divadla. 148 Slavnostnost Alšova ve čera roku 1896 byla zd ůrazn ěna i ve zpráv ě o tomto ve čeru v rubrice Zprávy um ělecké Volných sm ěrů. Spolek svému čestnému p ředsedovi p ředal zmi ňovaný svazek jeho prací. Malí ři p řišla řada dopis ů a telegram ů a osobn ě mu p řišla blahop řát řada osob. To byl v očích spolku d ůkaz, že láska k Alšovi a uznání jeho díla „… slou čily v tento ve čer v jedn ěch zdech všechny konfese um ělecké i politické sv ěta mladého a dali dostavení čko i starším zástupc ům um ění a v ědy.“ 149 Osobnost Mikoláše Alše tedy p ůsobila takovýmto stmelovacím efektem a jak je z řejmé, jeho mladší spolu členové si toho byli dob ře v ědomi.

U vzpomínek Karla Maška (1867-1922), malí ře a spisovatele, nazvaných Tři léta s „Mánesem“ ješt ě chvíli z ůsta ňme, poskytují totiž jedine čnou výpov ěď o tom, jak probíhal již obvyklý Alš ův Mikulášský ve čer roku 1897, jehož ředitelem byl zvolen práv ě K. Mašek. Akce se konala v místnostech tzv. Klubu mladých, výlohy byly placeny z tomboly a na celý ve čer byl p řipraven bohatý program skládající se z jednotlivých humorných vystoupení většinou v režii člen ů S. V. U. Mánesa. Sám K. Mašek vystupoval mimo jiné v roli špan ělské tane čnice, malí ř a grafik Viktor Stretti hrál na mandolínu, nakladatel Jan Štenc recitoval, socha ř Josef Ma řatka hrál na harmoniku a tak dále. Pod tíhou ú činkujících se dokonce z řítilo dřev ěné podium… A čkoli by se z uvedených čísel mohlo zdát, že se jednalo o soukromou akci pro členy spolku, ve čírek byl otev řen ve řejnosti, která se ho i v hojném po čtu zú častnila. 150 Je t řeba dodat, že svátek sv. Mikuláše byl tehdejší spole čností vnímán mnohem intenzivn ěji, než je tomu dnes.

Dílo Mikoláše Alše bylo pravideln ě vystavováno b ěhem výro čních výstav S. V. U. Mánes. Na zcela první členské výstav ě konané od 5. února do 5. b řezna 1898 v Topi čov ě salonu byla vystavena dv ě jeho díla – Mikuláš Zrinský a Unie Ljubelská. 151 Výstava se konala v jubilejním desátém roce fungování spolku a u p říležitosti jejího otev ření p řednesl p ředseda spolku S. Sucharda řeč. V ní stru čně bilancoval dosavadní úsp ěchy spolku i jeho možné budoucí aktivity a neopomn ěl upozornit na význam vydání výboru Alšových d ěl. Suchard ův proslov byl publikován v článku První výstava Spolku Mánes v březnovém čísle Volných sm ěrů,152 jehož konkrétní obsah bude ješt ě probrán pozd ěji.

148 MAŠEK (pozn. 4) 70. 149 Volné sm ěry I, 1807, 146. 150 MAŠEK (pozn. 4) 72. 151 Archiv hlavního m ěsta Prahy, karton 43, Soupisy vystavených d ěl I, inv. č. 3959, sign 4.1. 152 První výstava spolku „Manes“ in: Volné sm ěry II, 1898, 231-236. 40

4.2 Mikuláš Aleš a události roku 1902 Co do po čtu vystavených d ěl byla pro M. Alše nejúsp ěšn ější šestá členská výstava S. V. U. Mánes v ěnovaná Mikoláši Alšovi, Antonínu Hude čkovi a francouzské grafice. Výstava probíhala od listopadu 1902 do ledna roku 1903 a byla umíst ěna ve výstavním pavilonu spolku v zahradách Kinských. 153 Plakát navrhl Vladimír Županský, zvolil jednoduché, elegantní řešení výškového formátu plakátu s názvem výstavy v horní části vepsaném do kruhu ovinutém listy. Členy výstavního výboru byl Arnošt Hofbauer, Jan Kotěra, Jan Preisler, František Šimon a Jan Štenc. 154 Výstava byla zahájena 25. listopadu, 155 do 19. ledna následujícího roku ji zhlédlo 3 422 platících návštěvník ů.156 Zatímco vystavená díla A. Hude čka a grafiky soudobých francouzských um ělc ů byla prodejná, díla M. Alše byla většinou zap ůjčena od různých institucí nebo od soukromých majitel ů. T řicetiletý Antonín Hude ček na výstav ě p ředstavil 28 obraz ů, mezi nimi byla díla inspirovaná cestou po Itálii (Mo ře na Capri) i klí čové obrazy jeho symbolistní tvorby (Na podzim u potoka, Psýché, Ve černí ticho). Francouzští um ělci – jmenujme nap říklad J. Violina, E. Chahina či E. Sagota byli českému publiku p řestaveni celkem 73 grafikami. Kone čně M. Aleš, jenž oslavil 18. listopadu své padesátiny, byl na výstav ě zastoupen nejvíce, a to 139 ilustracemi, kresbami, grafikami, či návrhy sgrafit. 157 V pavilonu byla navíc vystavena jeho busta od Bohumila Kafky vytvo řená práv ě pro tuto výstavu. Podle K. B. Mádla tato výstava a kladné ohlasy na ni postavily Alše doslova „ mezi svaté našeho um ěleckého nebe“ a spolu s dalšími akcemi u příležitosti Alšových padesátin tak kone čně uznala kvality Alšova díla. 158 Mezi vystavenými Alšovými pracemi byly mimo jiné ilustrace vybraných čísel Zlaté Prahy , část cyklu Živly , ilustrace k národním písním, kartony sgrafit pro pardubickou radnici nebo d ům ve Smetanov ě ulici v Praze, ale také následující kresby: Mikuláš Zrinský, Jan Žižka, Karlštejnský havran, Dragoun z roku 1864 či Vlastní podobizna. Jak již bylo zmín ěno, velký po čet vystavených položek byl zap ůjčen od soukromých osob. Mezi n ě pat řila paní Brandejsová, 159 hrab ěnka Thunová nebo profesor T. G. Masaryk. Alš ův p řítel Alois Jirásek zap ůjčil mimo jiné

153 Na plakátu výstavy je napsán termín konání výstavy 18. 11. – 31. 12. 1902. Výstava byla z řejm ě prodloužena, protože S. V. U. Mánes zaznamenával po čet návšt ěvník ů až do 19. 1. 1903. 154 Archiv hlavního m ěsta Prahy, fond Spolek výtvarných um ělc ů Mánes, karton 43, M. Aleš, A. Hude ček, francouzská grafika, inv. č. 3977, sign. 4.1. 155 Mezi pozvanými byl nap říklad Alois Jirásek, architekt Richard rytí ř Klenka z Vlastimilu i rektor c. k. české univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze Jan Ladislav Sýkora. 156 Pro srovnání; výstavu d ěl Josefa Mánesa navštívilo roku 1903 mén ě než 2 000 lidí. Naopak výstavu A. Rodina konanou ve stejném pavilonu od 10. kv ětna do 10. srpna navštívilo p řibližn ě 14 000 divák ů. Nicmén ě pro zajímavost lze uvést, že zimní výstavu S. V. U. Mánes navštívilo n ěkolik lidí i o Št ědrý den. Výstav ě d ěl A. Rodina v Praze je věnována samostatná podkapitola. 157 Archiv hlavního m ěsta Prahy, fond Spolek výtvarných um ělc ů Mánes, karton 43, M. Aleš, A. Hude ček, francouzská grafika, inv. č. 3977, sign. 4.1. 158 MÁDL 1912 (pozn. 59) 38. 159 Její manžel Alexandr Brandejs, významný mecenáš M. Alše, zem řel p ředešlého roku. 41 perokresbu Chorál sv. Václava a kresbu Janko Vlk, spisovatel Ignát Hermann kresbu Měsíce a další nemén ě významný spisovatel Svatopluk Čech poskytl pro výstavní ú čely dílo Píse ň na Tursku. 160 Další díla byla poskytnuta nap říklad zemským výborem nebo radou královského hlavního m ěsta (kartony sgrafit na Starom ěstskou vodárnu). Z dochované korespondence S. V. U. Mánes pochází úsm ěvný post řeh ohledn ě výstavy z pera vrchního ředitele Zemské banky království Českého: „… v soukromé výstav ě Alšov ě poh řešuji kartony pro mozaikovou výzdobu pr ůč elí zemské banky, které by již živými barvami zna čně byly osv ěžily Alešovu výstavu. Jsem ochoten, kdyby si slavný spolek p řál, zap ůjčiti tyto kartony, neb výb ěr z nich… “161

Vra ťme se ješt ě krátkou zmínkou k akvarelu Píse ň na Tursku . Vychází z básn ě Daniela Adama z Veleslavína a je na n ěm zobrazena mohyla a pohanská dívka s varytem op ěvující činy pochovaného bohatýra, jejímu zp ěvu naslouchají dva bojovníci. Mikoláš Aleš daroval svému p říteli S. Čechovi tento akvarel s věnováním v roce 1890. Malí ř byl také členem deputace, kterou 1. b řezna vypravil S. V. U. Mánes za Svatoplukem Čechem do Ob říství, aby mu u p říležitosti jeho padesátin odevzdala bronzovou plastiku. 162 Návšt ěvy v Ob říství se dále účastnil Stanislav Sucharda, Jan Preisler či spisovatel Karel Mašek. Posledn ě jmenovaný zachytil své vzpomínky z 1. b řezna 1890 v knize Tři leta s Mánesem. „Na pohovce vedle sebe sed ěli dva velcí muži – Mikuláš Aleš a Svatopluk Čech. Jest cenným statkem životním vzpomenouti si, že vid ěli jsme vzácnou dvojici pohromad ě, jak málo komu bylo p řáno.“ 163

Pokud se vrátíme do roku 1902, kdy se konala výše zmi ňovaná šestá členská výstava S. V. U. Mánes, je nutné zmínit výstavu, která jí p ředcházela. Jedná se o výstavu děl socha ře Augusta Rodina, o níž bude pojednáno na jiném míst ě této práce. Nyní je třeba uvést tento výstavní po čin spolku do souvislosti s Mikolášem Alšem. V literárních pramenech jak dobových, tak pozd ějších chybí zmínka o p řítomnosti M. Alše na Rodinov ě výstav ě. Jeho p řípadná ú čast není zmín ěna ani v memoárových textech jeho dcery a zet ě, u nichž by se dalo p ředpokládat, že by se zmínilii o neoficiální návšt ěvě M. Alše na výstav ě. Takže lze s jistou dávkou pravd ěpodobnosti konstatovat, že M. Aleš se tohoto velkého výstavního projektu „svého“

160 SVOBODA 1946 (pozn. 18) 42. Mikoláš Aleš daroval Svatopluku Čechovi tento akvarel s věnováním v roce 1890. Mikoláš Aleš naopak dostal od S. Čecha ke svým padesátinám všechny Čechovy dosud vydané spisy. Dlouhodobé přátelství mezi ob ěma muži dokazuje dochovaná korespondence z let 1882 až 1906, která se často týká Alšových ilustrací pro Čechovy Kv ěty . V roce 1908 byla v Kv ětech reprodukována i Píse ň na Tursku. 161 Archiv hlavního m ěsta Prahy, fond Spolek výtvarných um ělc ů Mánes, karton 43, M. Aleš, A. Hude ček, francouzská grafika, inv. č. 3977, sign. 4.1. 162 SVOBODA 1946 (pozn. 18) 44. Jednalo se o plastiku od Franty Stránského zachycující otroka osvobozeného od okov ů a rdousícího dvouhlavou sa ň. 163 MAŠEK (pozn. 4) 34. 42 spolku Mánes nezú častnil. A to i p řes to, že mu byla zaslána pozvánka na slavnostní otev ření výstavy i „ pozvánka k účasti p ři slavnosti po řádané na po čest socha ře Rodina v dob ě jeho pobytu v Praze “ zahrnující pozdrav socha ře na Starom ěstské radnici a slavnostní banket v hotelu Central. Na fotografii zachycující banket v hotelu Central je sice postava, kterou by s velkou opatrností šlo ztotožnit s Mikulášem Alšem (fotografie je bez popisk ů, postava je vyfocena z velké dálky a navíc je její tvá ř z části zakryta jiným ú častníkem banketu). 164 Nicmén ě i kdyby se jednalo o Mikoláše Alše, je z celkové absence n ějakých jeho reflexí celé události z řejmé, že jej Rodinova p řítomnost v Praze zdaleka tak neoslovila jako mladší členy S. V. U. Mánes.

V roce 1902 byl vzhledem k Alšovu životnímu jubileu v ěnován v ětší zájem o jeho osobu i ve Volných sm ěrech . Vedle n ěkolika Alšových kreseb zde byla reprodukována kreslená podobizna M. Alše od Karla Špillara, jedná se o poprsí, zachycující um ělce s mírn ě nato čenou hlavou sm ěrem doprava. Aleš up řen ě sleduje diváka a p ůsobí vzhledem ke svému známému bodrému naturelu ne čekan ě vážn ě a d ůstojn ě. Takovým dojmem p ůsobí i jeho sváte ční oble čení, M. Aleš na sob ě již nemá svou oblíbenou čamaru, nýbrž sako a vázanku. Levá strana jeho tvá ře je ost ře nasvícena, zatímco pravá se ztrácí ve stínu. Podobiznu od Karla Špillara lze zjednodušen ě řečeno chápat jako úplný protipól k Alšovým podobiznám od Maxe Švabinského. Z řejm ě náhodn ě tak ovšem Špillar ův portrét koresponduje s obsahem článku (napsaným z řejm ě ve jménu celé redakce) ve stejném čísle Volných sm ěrů nazvaným prost ě – Mikoláš Aleš. V úvodu článku byl použit obrat, že M. Aleš „s námi mladšími“ prožil řadu milých vzpomínek. Celý článek je do jisté míry obžalobou sou časné spole čnosti, která se pod falešným rádoby vlasteneckým vystupováním ve skute čnosti odvrací od um ělce tak ryze českého, jakým je Mikoláš Aleš. Text zd ůraznil n ěkolikrát materiální bídu M. Alše trvající od dob aféry s cyklem Vlast prakticky po sou časnost. A i p řes nadšení mladé um ělecké generace, zůstal podle autor ů textu M. Aleš stále stejn ě neznám a stejn ě „nedocen ěn žije od ilustrace k ilustraci.“ 165 Tím byl malí ř postaven na rove ň s Máchou, Mánesem, Smetanou a Nerudou – mezi um ělce nepochopené svou dobou, ve článku se doslova píše: „ Stále opakují se ješt ě doby, kdy ubíjeny u nás neporozum ěním naše pravé české projevy…“ 166 Jako řada jiných pisatel ů o Alšov ě díle i auto ři článku vyjmenovávají základní rysy jeho tvorby i osoby: prostota, d ětinskost, citovost, nezkrocenost školením, rázovitost, osobitost, p řirozenost a k tomu všemu p řidává práv ě tragi čnost spojenou s jeho životem, osudem ale i se stavem

164 Ob ě pozvánky i fotografie jsou jako sou část poz ůstalosti uloženy v osobním u Mikoláše Alše v Archivu Národní galerie v Praze, č. fondu 21, inv. č. 46. 165 V. S.: Mikuláš Aleš, in: Volné sm ěry VII, 1903, 23. 166 Ibidem. 43 soudobé české kultury pramenící z toho, že výše zmín ěné hodnoty Alšovy tvorby není schopna p řijmout. Mikoláš Aleš je zde prezentován tak řka jako mu čedník svého um ění. Snad nejvyhrocen ěji vidí tento Alš ův úd ěl Vilém Mrštík, doslova píše: „ Česká ve řejnost vším právem m ůže se diviti, že ješt ě (M. Aleš) žije, pon ěvadž kalich ho řkosti, který musel vypít, zdál se být už nevy čerpatelný.“ 167 Roku 1902 rovn ěž vyšla drobná monografie M. Alše od K. D. Mráze (vlastním jménem Karla Domorázka), podnětem k jejímu sepsání byly op ět Alšovy narozeniny. Autor svižn ě a živ ě seznamuje čtená ře s malí řovým životem i dílem. V textu je n ěkolikrát Aleš zmín ěn jako „náš“ um ělec. Asi nejvýstižn ější ukázkou autorova vztahu k malí ři je následující ukázka popisující Alše jako „ lyrika, m ěkkého a citlivého lí čitele lidí, s trochou sarkasmu, shovívavého dobráka s očima šelmovsky p řiv řenýma…“ 168 Záv ěr textu p ůsobí lehce patetickým dojmem - řada lidí podle autora nedovede ocenit Alšovu tvorbu a jen díky um ělcovu řekn ěme tvrdému ko řínku dosud neskon čil jeho osud jako osud B. Smetany a J. Mánesa, kte ří byli utlu čeni místními malými názory. Pisatel textu tedy vyjád řil obdobný názor na stávající reflexi Alšova um ění jako autor článku ve Volných sm ěrech . Je z řejmé, že Alšovy padesátiny vedly sou časníky k zhodnocení nejen malí řovy dosavadní tvorby, nýbrž také celkového postoje české spole čnosti k um ělecké tvorb ě n ějakým zp ůsobem specifické a vymykající se b ěžným zvyklostem nap říklad salonního um ění. I v tom byl nepochybn ě p řínos Alšovy osoby v očích tzv. generace devadesátých let.

4.3 Mikoláš Aleš a události roku 1912 Přesuneme-li se do roku 1912, je t řeba zmínit Alšovu ú čast na členské výstav ě S. V. U. Mánes probíhající od 19. dubna do 15. června. Malí ř na ní vystavil perokresbu Sv. Ji ří, kresby Husitští bojovníci a Jezdec. 169 Rok 1912 byl pro stárnoucího malí ře mimo řádný – se svou manželkou navštívil Plze ň, Domažlicko a Práche ňsko, tedy místa velmi blízká jeho srdci. Zárove ň se jeho osoba dostala do velkého zájmu ve řejnosti, protože v tomto roce slavil šedesáté narozeniny. U p říležitosti oslav Alšových šedesátin obrázkový týdeník Český sv ět nap říklad v ěnoval titulní stranu výtisku z 22. 11. 1912 Alšovým šedesátinám, titulní strana reprodukuje portrét M. Alše od Maxe Švabinského z roku 1908, dále byl v týdeníku reprodukován list s Alšovými kresbami ze Švandy dudáka „vystihující onu českost um ění jubilantova“. V Ho řicích se p ři této p říležitosti konala výstava Alšových d ěl. Narozeninový ve čírek malí ři uspo řádala také Jednota výtvarných um ělc ů, jejímž zakládajícím členem roku

167 MRŠTÍK (pozn. 35) 22. 168 Karel DOMORÁZEK: Mikoláš Aleš, Praha 1902, 6. 169 Archiv hlavního m ěsta Prahy, fond Spolek výtvarných um ělc ů Mánes, Um ělecká výstava, karton 48, inv. č. 4021, sign. 4.1. 44

1898 M. Aleš byl. 170 Oslava se konala v podniku U Starost ů na Malé Stran ě. Jednotlivé proslovy se st řídaly s vystoupeními kostýmových figurek z Alšových d ěl a vrcholem ve čera byl p říjezd „Alšova sv. Václava“ na koni. Na rok 1912 rovn ěž p řichystal S. V. U. Mánes Alšovu monografii v rámci životopisné edice Zlatoroh, kterou od roku 1909 redigoval Max Švabinský. Jednalo se o čtrnáctý svazek edice, mezi p ředešlými devíti osobnostmi, kterým byl věnován vlastní svazek, byly dva malí ři Josef Mánes a Hanuš Schwaiger. Autorem textu o M. Alšovi je Karel Boromejský Mádl. Na úvodním listu byla reprodukována Švabinského podobizna M. Alše. Podle autora nastala v dob ě Alšových šedesátin optimální doba pro zhodnocení jeho um ění a jeho místa v českém malí řství. A sv ůj názor vlastn ě p ředkládá čtená řů m již v samotném úvodu – jde o „… mistra, kdy všechna obec um ělecká, všechny její církve a církvi čky v Alešovi poznávají, uznávají a uctívají svého předáka, kdy nejmladší radikalisté skládají nadšenou p řísahu na jeho prapor a zaslibují se k jeho neochv ějnému následování…“ 171 Poukazuje na linii mezi „ prvním smyslov ě citovým “ Josefem Mánesem a Mikolášem Alšem s jeho barevností, druhem realismu, láskou k české p řírod ě, lidu a legendám. 172 Obecn ě je zde však M. Aleš prezentován jako um ělec, který se vlastn ě um ělcem už narodil, který nebyl zformovatelný výukou na Akademii či ovlivnitelný jinými um ělci. Vrcholné dílo jeho osobitého kresebného stylu K. B. Mádl spat řuje p ředevším v Alšových ilustracích národních písní. Podle K. B. Mádla nelze v Alšov ě p řípad ě odd ělit od sebe jeho um ění a život, morální a etické postoje, protože se jedná jednoduše řečeno o článek českého života zredukovaný na základní prvky lidství, češství a um ělectví. 173 Což je i d ůvodem jednotnosti a nem ěnnosti jeho um ění, čerpajícího instinktivn ě z dětství a mládí, v Alšov ě p řípad ě vlastn ě nejde mluvit o n ějakém vývoji v jeho um ění. To ovšem není chápáno jako nedostatek, nýbrž jako vzácný projev harmonie a sob ěsta čnosti. 174 A tak v dob ě příchodu nových sm ěrů v podob ě luminismu, neoimpresionismu či expresionismu p ředstavuje M. Aleš podle K. B. Mádla „ nepohnutý bod“, skálu čnící nad vlnobitím r ůznorodých moderních tendencí. 175 Ačkoli um ělec o soudobých trendech jist ě v ěděl, neztotož ňoval se s nimi a tedy se jim ani nep řizp ůsobil.

Jiný text u p říležitosti Alšových šedesátých narozenin napsal K. V. Rais a nazval jej O Mikoláši Alšovi. Malí ř text četl ješt ě p řed jeho uve řejn ěním a sám jej doplnil o n ěkteré své

170 Jind řich ČADÍK: Špachtle a Paleta úsm ěvná. Hrst veselých chvilek mezi um ělci, Plze ň 1966, 15. 171 MÁDL 1912 (pozn. 59) 1. 172 Ibidem 8. Autor ale nachází v rané Alšov ě tvorb ě souvislosti nejen s dílem Josefa Mánesa, což je v um ělecko- -historické literatu ře pom ěrn ě b ěžn ě zmi ňovaná skute čnost, ale také s dílem Jana Matejka a Artura Grottgera. 173 Ibidem 14. 174 Ibidem 40. 175 Ibidem 94. 45 vzpomínky. 176 Spisovatel byl o sedm let mladší než M. Aleš, od roku 1887 žil v Praze, kde se oba pánov ě poznali. Mikoláš Aleš ilustroval řadu Raisových d ěl, a jak dokládá dochovaná korespondence, spisovatel si často malí řovy ilustrace vyžadoval. Celkem malí ř pro K. V. Raise vytvo řil 96 ilustra čních kreseb, 177 mezi n ě pat ří ilustrace Výminká řů , Zapadlých vlastenc ů či knih Ze vzpomínek, v jejichž druhém dílu je práv ě i text O Mikoláši Alšovi. Spisovatel v něm podtrhuje srde čnost, českost, slovanskost a básnickost Alšových kreseb: „…prosté je to, ale hluboké jako duše našeho národa“. 178 Malí ř z ůstal sv ůj, z ůstal v ěrný sám sob ě a nepodlehl „ hesl ům, jež odjinud p řilétají“.179 Podle K. V. Raise (ale i podle řady jiných Alšových sou časník ů) je tak Mikoláš Aleš silnou českou samostatnou individualitou.

Josef Čapek napsal do Kroniky Volných sm ěrů text nazvaný Alšova šedesátka .180 Autor v článku konstatuje veliké ocen ění, kterého se v té dob ě Alšovi po dlouhých letech bez většího zájmu ve řejnosti dostává. B ěhem té doby došlo v českém um ění k mnohým zm ěnám, ty se sice nedotkly Alšovy tvorby, ale v jejichž světle nová generace obdivuje na malí ři jeho nem ěnné hodnoty, mezi n ěž J. Čapek řadí pravdivost, vlastenectví, prostotu (v kladném slova smyslu), skromnost a p ředevším „ ustavi čnou mladost “. Na onu mladost upozornil také Miloš Jiránek, který vid ěl Alšovo um ění stále stejn ě sv ěží a bezprost řední, jakými jsou jeho nejran ější d ětské kresby. 181 V jeho um ění je vid ěna duše národa a toto spojení s národem dodává Alšov ě tvorb ě na trvalé časovosti, a čkoli by se p ři porovnání jeho a sou časné tvorby mohl zdát pravý opak. Ve stejném ro čníku Volných sm ěrů vyšla i sta ť druhého z bratr ů, Karla Čapka, nazvaná Otázka národního um ění . Karel Čapek v ní hovo ří o J. Mánesovi a M. Alšovi, coby reprezentativních členech generace vlastenecké a generace Národního divadla, s láskou a úctou, ale naprosto pochybuje o vývojových možnostech tradice jejich um ění. Alšovo um ění pro n ěj znamená „nesou časný vzpomínkový sv ět, oživený p ředstavami kronik a lidových písn í“.182 Pokud lze názory obou brat ří na Alšovu tvorbu ztotožnit s názory celé jeho generace, lze z nich usuzovat, pro č byl M. Aleš mladšími kolegy jako jeden z mála ze své generace uznáván. Šlo o ur čitou hravost, čerstvost, mladost a odvážnost být p ři tvorb ě „sv ůj“, která byla s jeho osobou spojována a která byla tak dob ře zachycena M. Švabinským na portrétu z roku 1908. Dále zosob ňoval i kontinuitu českého malí řství svým navazováním na

176 RAIS (pozn. 22) 244. 177 Emanuel SVOBODA: Karel V. Rais a Mikoláš Aleš, in: Karel Václav Rais: Studie, vzpomínky, dokumenty, Lázn ě Bělohrad 1959, 124. 178 RAIS (pozn. 22) 244. 179 Ibidem 245. 180 ČAPEK, Josef: Alšova šedesátka in: Volné sm ěry XVII 1913, 27-29. 181 JIRÁNEK 1908 (pozn. 113) 64. 182 Karel ČAPEK: Otázka národního um ění, in: Volné sm ěry XVII, 1913, 161. 46 všemi uznávaného Josefa Mánesa a svým relativn ě nem ěnným um ěleckým výrazem představoval jakousi jistotu, což bylo pro mladší um ělce rovn ěž d ůležité. 183 Sám Aleš proti novým tendencím v um ění, které s sebou p řinášela nastupující generace, díky své svobodomyslnosti v podstat ě nezaujímal negativní postoj. Co jim ovšem vy čítal, byla jejich přílišná orientace na západní um ění a malý zájem o kulturu domácí i východní. 184 V tomto postoji se M. Aleš a jeho mladší kolegové evidentn ě lišili.

4.4 Odkaz Mikoláše Alše generaci devadesátých let Karel B. Mádl se tématu vztahu M. Alše k soudobé zahrani ční tvorb ě dotkl v textu napsanému p říležitosti Alšova úmrtí v roce 1913. Karel B. Mádl uvádí, že M. Aleš se nikdy netrápil myšlenkou, že by jeho um ění nebylo dostate čně analogické k zahrani čnímu vývoji um ění. Se svou d ůvěrou ve své um ění a obecn ě ve svébytnost českého um ění tak chtěl být malí ř podle K. B. Mádla (v tom nejlepším slova smyslu) „pánem na své hroud ě“.185 Nutno zmínit, že se vedle kladných hodnocení Alšovy tvorby objevovaly po čátkem druhého desetiletí 20. století i postoje opa čné, pro F. X. Šaldu nap říklad znamenal M. Aleš „ konec jedné epochy “, V. V. Štech jeho tvorbu chápal do jisté míry jako anachronismus, když píše, že „jeho forma je jakýmsi anachronismem ost ře odlišeným od našeho dnešního um ění“, 186 rovn ěž se zmínil o Alšov ě lhostejnosti k soudobému um ění. Obdobn ě se vyjád řil S. K. Neumann, což H. Volavková shrnuje, když píše, že „ Pro nikoho z nich pozdní Aleš už nežije “.187

Ačkoli byla osobnost Mikoláše Alše brána vážn ě i generací um ělc ů okolo Skupiny výtvarných um ělc ů a jejich Um ěleckého m ěsí čníku, zdaleka pro ni nep ředstavovala takový význam jako pro generaci p ředešlou, generaci devadesátých let. Mezi M. Alšem a členy S. V. U. Mánes došlo k symbióze, která pomohla mladým um ělc ům v jejich spolkových za čátcích do jisté míry zformovat jejich spolkový program a naopak pomohla dílu M. Alše k jeho plnému ocen ění. Záv ěrem tohoto oddílu o postav ě Mikoláše Alše se tedy ješt ě pokusme shrnout postoje spolku Mánes k tomuto um ělci.

183 Jana ORLÍKOVÁ: Max Švabinský – ráj a mýtus, Praha 2001, 6. P ředevším ur čité diskontinuity českého um ění v porovnání s francouzským si byla mladá generace dob ře v ědoma. Požadavek kontinuity byl živý i ve druhém desetiletí 20. století, kdy Karel Čapek ve své stati Otázka národního um ění konstatujte, že „… české um ění nemá vlastního vývoje a musí nutn ě postupovat s vývojovým procesem širšího mezinárodního tvo ření .“ ČAPEK (pozn. 182) 160. 184 SVOBODA 1920 (pozn. 19) 127. 185 MÁDL 1913 (pozn. 127) 530. 186 Václav Vilém ŠTECH: Mikuláš Aleš, in: Um ělecký m ěsí čník I, 1911-2, 203. V. V. Štech ale neužil této formulace v pejorativním smyslu. V článku poukázal na specifi čnost Alšovy tvorby a uzav řel jej slovy popisující Alše jako génia lidu a ne časové národní síly. 187 VOLAVKOVÁ 1975 (pozn. 30) 47. 47

Miloš Jiránek napsal, že on a ostatní z mladé generace si nejvíce váží Alšových raných d ěl (což dokazuje i zakoupení kartonu lunet Vlasti spolkem Mánes), ovšem aby nedošlo k omylu, dodává: „mladého Alše obdivuji, starého mám rád“. Miloš Jiránek si myslí, že pom ěr všech jeho mladých vrstevník ů k M. Alšovi je výlu čně citový a že nikdo by ho necht ěl mít jiným, než jakým je. 188 Domnívám se, že vztah mladých um ělc ů z S. V. U. Mánes byl nejen citového charakteru, což je nepopiratelné, ale i programovým manifestem. Článek První výstava Spolku Mánes v březnovém čísle Volných sm ěrů obsahuje velmi d ůležité vyjád ření spolku k pojmu modernosti. Spolek zde svou první členskou výstavu chápe jako rozhodné korporativní vystoupení mladé výtvarnické generace „ hlásící se k praporu moderního um ění“. 189 Ovšem svoji modernost nedefinují jako pouhou negaci všeho stávajícího, ani za okamžité a slepé následování jakýchkoli nových tendencí, zdánliv ě moderních, p řicházejících z ciziny. Modernost tak, jak ji chápou členové S. V. U. Mánes roku 1898, je podle jejich vlastních slov pouhým krokem kup ředu v přirozeném rozvoji jejich um ění. Je t řeba se po dlouhém období kopírování starých mistr ů (jakým byli nap říklad italští manýristé, či tzv. galerijní sta ří Holan ďané) navrátit k nejv ětší u čitelce um ění – k přírod ě. Podle člen ů spolku je t řeba zbavit se p ředsudk ů spole čnosti a uznat, že k dobré malb ě sta čí „pouhé“ výtvarno a narativnost či výchovnost nejsou podmínkou. A tak jediné, co lze na dílech skute čně hodnotit je dojem, jakým na nás p ůsobí. Jako jediný požadavek pak auto ři textu kladou „ um ěleckou up římnost u vyjád ření své individuality “.190 Pod tímto heslem mladí um ělci spolku hledají v um ění n ěco nového a v jejich čele stojí Mikoláš Aleš. A tento text ve Volných sm ěrech je opravdu do jisté míry klí čový k pochopení vztahu mladých um ělc ů S. V. U. Mánes k jejich čestnému p ředsedovi. Dále se zde totiž do čteme, že při hledání modernosti bylo t řeba dlouhodobé práce řady generací, vedených vlivem starých mistr ů, ale ne již t ěch zprofanovaných, nýbrž pravých mistr ů, kte ří z ůstanou moderní vždycky. V textu je kladen silný d ůraz na opravdovost um ělce a jeho um ění, um ělec má projevit „sv ůj“ talent, podat prost řednictvím svého díla „svou“ individualitu a vyjád řit podstatu „své bytosti“. To jsou p řesn ě rysy um ění Mikoláše Alše, které byly na jeho tvorb ě jeho sou časníky nejvýše hodnoceny. V dobových textech (a vlastn ě i ve všech následujících) o Alšov ě díle se ostatn ě velmi často objevuje obrat, že Mikoláš Aleš „je sv ůj“. Ostatn ě i sám M. Aleš si do ná črtníku z poloviny devadesátých let napsal, že um ění je v ěcí jednotlivce a že

188 JIRÁNEK 1908 (pozn. 113) 63. 189 První výstava spolku „Manes“, in: Volné sm ěry II, 1898, 232. 190 Ibidem 235. 48 ideál každého je vyjád řit stav člov ěka co nejpoeti čtěji. 191 Je to tedy především osobitost a opravdovost Alšovy osoby i um ění, které jeho mladším koleg ům imponovaly. S tím se pojí i jeho spjatost s češstvím – nepopirateln ě byl M. Aleš chápán jako ryze český um ělec tvo řící ryze národní um ění. A jako ideální cíl modernosti je ve zmi ňovaném textu z roku 1898 ozna čeno práv ě české um ění, ke kterému se dosp ěje onou individualitou a opravdovostí um ělc ů.

191 Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš, ná črtník inv. č. 30 648 49

5 Auguste Rodin - reflexe Zcela odlišné od „image“ Mikoláše Alše bylo ve řejné vnímání druhého um ělce, kterého chovala tehdejší mladá generace v hluboké úct ě, Augusta Rodina. Tento francouzský socha ř byl zosobn ěním modernosti a sou časného um ěleckého vývoje. Na A. Rodinovi byla velmi oce ňována jeho fantazie a tvo řivost, tv ůrčí energie, pracovitost i jeho vytrvalost a odvaha. 192 Během života i po smrti bylo jeho um ění p řirovnáváno k tvorb ě nejv ětších um ělc ů sv ětového um ění - k Michelangelovi, Donatellovi, Leonardovi da Vinci 193 či Rembrandtovi 194 , proti čemuž se n ěkdy sám socha ř ohradil. 195 Opravdu velmi často se p ři vyslovování jeho jména vy řklo rovn ěž slovo génius… Auguste Rodin, a č sám autor mnohých portrét ů, nevytvá řel (tém ěř obdobn ě jako Mikoláš Aleš) žádné autoportréty v tom b ěžném slova smyslu. Stal se však častým st ředem pozornosti fotograf ů, malí řů , socha řů i spisovatel ů, s nimiž dovedl spolupracovat. Všichni se podíleli na podob ě kultu A. Rodina, jak lze nepochybn ě ozna čit mnohé pocty, jichž se mu dostalo. Mezi spolutv ůrce kultu se za řadil i Max Švabinský, který se tak stává mostem mezi M. Alšem a A. Rodinem. Než bude v ěnována pozornost tomu, jak byl A. Rodin vnímán v českém kulturním prost ředí, je nutné uvést alespo ň n ěkteré názory panující o socha ři v jeho vlasti.

5.1 Auguste Rodin v textech svých sou časník ů Z dlouhé řady literárních d ěl v ěnujících se Augustu Rodinovi (1840–1917) jsou pro námi sledované období po čátku dvacátého století významné p ředevším t ři memoárové spisy, a to kniha Rainera Marii Rilkeho tvo řené esejem z roku 1903 a p řednáškou z roku 1907, kniha Camille Mauclaira napsaná roku 1905 a spisy sebrané Paulem Gsellem roku 1911. 196 Pražský rodák R. M. Rilke byl od zá ří 1905 do kv ětna 1906 socha řovým tajemníkem, 197 C. Mauclair a P. Gsell byli Rodinovými dobrými p řáteli, takže všichni t ři auto ři m ěli k A. Rodinovi velmi blízko a post řehy obsažené v jejich dílech zve řejn ěných ješt ě za Rodinova života, mají vysokou vypovídací hodnotu. Cílem n ěkolika následujících řádk ů není tlumo čit prost řednictvím zmín ěných knih Rodin ův život a tvorbu, ale upozornit na post řehy autor ů charakterizující osobnost A. Rodina z hlediska fyziognomického i povahového, které lze posléze porovnat s dochovanými socha řovými portréty.

192 Karel Boromejský MÁDL: Rodinova výstava, in: Národní listy I, 1902, 13. 193 Rainer Maria RILKE: Auguste Rodin, Olomouc 1995, 51. 194 Josef WAGNER: O portrétech A. Rodina, in: Volné sm ěry XXXII, 1936, 184. 195 Auguste RODIN: Um ění. Rozmluvy s Rodinem sebrané Pavlem Gsellem, Praha 1928, 145. 196 C. Mauclair se mimochodem zajímal i o Maxe Švabinského a jeho poznámky o Švabinského Žlutém slune čníku jsou citovány nap ř. v knize Ludvíka Pálení čka - PÁLENÍ ČEK 1984 (pozn. 78) 72. Dále napsal úvod pro francouzské vydání souboru Osm lept ů a kresby A. Švabinského z roku 1908. 197 Auguste RODIN: Auguste Rodin, Frýdek-Místek 2005, 79. 50

Text R. M. Rilkeho nezap ře autorovo básnické založení, odkazuje na Rodinovu spjatost s přírodou, s níž ho spojuje jeho „ temná trp ělivost “ a „ tichá mocná shovívavost “. 198 Při popisu fyzického vzhledu si R. M. Rilke pomohl p ři své p řednášce fotografickým snímkem po řízeným kolem roku 1880, ke kterému se vyjád řil následovn ě: „ Vidíme na n ěm muže, jemuž práce vtiskla svou pe čeť. Obli čej pohubl, dlouhé vousy nedbale splývají na široce stav ěnou hru ď, která je oble čena volným kabátem (…) pohled p řemáhaných o čí zá ří jist ě a odhodlan ě. Držení t ěla má pružné vyp ětí, jaké se neláme. A zdá se, že se po n ěkolika letech vše prom ěnilo. Z předb ěžného a nejistého se stalo n ěco kone čně platného, n ěco, co je stav ěno tak, aby vydrželo na hodn ě dlouho.“ 199 Autor dále pokra čuje letmým popisem Rodinových rys ů, z nichž prý vyza řuje mužnost, ovšem bez jakékoli tvrdosti (což m ůže p řipomenout i podobu M. Alše). Zajímavým post řehem vypozorovaným z Rodinova zjevu je p řipodobn ění A. Rodina k bohu řek, který vidí do minulosti, a k prorokovi, který vidí do budoucnosti. R. M. Rilke m ěl nepochybn ě velký vliv na to, jak bylo na A. Rodina následn ě nazíráno, socha ř je v jeho textech prezentován jako tv ůrce nového sv ěta.

S pon ěkud v ětší dávkou v ěcnosti pohlíží na A. Rodina C. Mauclair, jenž již v předmluv ě své knihy upozor ňuje, že mu p ůjde p ředevším o vý čet fakt ů. Mauclair socha ře charakterizuje jako člov ěka „ úmyslného, logického, sebev ědomého “, který se řídí dle svých p řesných teorií. Reaguje tak na všeobecně panující vid ění Rodina jako „ geniální osamocený zjev “, a co víc – Mauclair zde uvádí, že sám Rodin se d ěsí z toho, že je ozna čován za vizioná ře. 200 Tento úhel pohledu vrhá na Rodinovu sebereflexi a reflexi vyjad řovanou jeho okolím zase trochu jiné sv ětlo. Za typický rys socha řovy povahy a tvorby C. Mauclair považuje dlouhodobé přemítání o n ějaké myšlence a následn ě její rychlé zrealizování, čímž se v něm mísí jak rozvaha, tak instinktivnost. 201 Zdánliv ě zcela odlišné v ůč i názor ům mladé generace českých um ělců se jeví Mauclairovo tvrzení, že Rodin vlastn ě není žádným novátorem, nýbrž že je věrný prastarým princip ům antiky a gotiky pramenícím z pozorování p řírody. 202 Je z řejmé, že ob ě strany pracují s pon ěkud významov ě odlišnými pojmy, a tak si oba pohledy na Rodinovu tvorbu nemusí nutn ě odporovat. Podle Mauclairových slov sám o sob ě Rodin tvrdil, že není „přepjatého temperamentu “, jak mnozí usuzují z jeho d ěl. Reflektují exaltovanost okolního

198 RILKE (pozn. 193) 15. 199 Ibidem 125. 200 Camille MAUCLAIR: Auguste Rodin. Člov ěk, myšlénky, dílo, Praha 1907, p ředmluva X. 201 Ibidem 39. 202 Ibidem 40. 51 sv ěta, nikoli um ělc ův temperament. 203 Vedle povahových rys ů je v Mauclairov ě knize zmín ěn i socha řů v zevn ějšek, spisovatele upoutala p ředevším „hmotnost“ poprsí, mohutná hlava ozdobená plnovousem a celková mohutnost postavy i přes její st řední výšku. P řesto udiví „pohled živý, pronikavý, naivní a čtvera čivý “. 204 Na tomto míst ě již ani není t řeba p řipomínat ur čitou spojitost s osobou M. Alše.

Vzhledem k tomu, že kniha nazvaná Um ění, je z větší části záznamem myšlenek samotného Rodina, p říliš informací o socha řov ě podob ě zde zachyceno není. Na druhou stranu Paul Gsell použil jedno přirovnání, na n ějž bude ješt ě v příslušných místech tohoto textu vzpomenuto – vedle zavalité postavy, silných ramen, širokého obli čeje a snivých o čí, zde P. Gsell píše o hustém vousu, kterým se podobá „ některému proroku Michel-Angelovu “.205

5.2 Auguste Rodin v obrazech, kresbách a sochách svých sou časník ů Vedle literárních podobizen Augusta Rodina existuje i pom ěrn ě velké množství jeho portrét ů socha řských, malí řských či fotografických, v ětšinou vytvo řených v pozd ějším období Rodinova života. Pro ilustraci lze uvést socha řské podobizny od Julese Desboise (1851-1935), 206 Emile A. Bourdella (1861-1929), Alexandra Falguiera (1831-1900) či Camille Claudel (1864-1943) [29], poslední dv ě byly roku 1902 vystaveny na pražské výstav ě.207 Zatímco portrét vytvo řený J. Desboisem p ůsobí nejnaturalisti čtěji a je upevn ěn na tradi čně pojatém podstavci [30], na portrétní bust ě z rukou E. A. Bourdella se projevuje zna čná míra stylizace. Poprsí je pojato jako mohutný kompaktní blok, na n ěmž je posazena hlava s výrazn ě širším nosem a o čima daleko od sebe. Busta p ůsobí, jako by postava nem ěla žádný krk – rysy tvá ře se prom ěň ují v geometricky stylizovaný plnovous, který spadá svou tíhou dol ů zakrývaje prakticky celou hru ď, aby byl v úrovni pod prsy násiln ě zakon čen čistým vodorovným řezem [31].

203 Camille MAUCLAIR: Auguste Rodin. Člov ěk, myšlénky, dílo, Praha 1907, p ředmluva X 50. 204 MAUCLAIR (pozn. 200) 74. 205 RODIN 1928 (pozn. 195) 157. Prof. Lubomír Kone čný ve svém p řísp ěvku do Sborníku k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy upozor ňuje na správn ější formu p řekladu, totiž že Rodin má „ vous Michelangelova Mojžíše “. Lubomír KONE ČNÝ: Švabinský, Rodin, Michelangelo, Mojžíš, in: Beket BUKOVINSKÁ / Lubomír KONE ČNÝ: Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, Praha 2003, 210. 206 Jules Desbois (1851-1935) p ůsobil po ur čitou dobu jako asistent A. Rodina, socha ři spolupracovali v letech 1884 až 1914. http://www.musee-julesdesbois.fr/pages2/musee/biographie.php, vyhledáno 10. 7. 2014. O tom, že Jules Desbois vytvá ří Rodinovu bustu, se zmi ňuje také Viktor Stretti v dopise z 9. dubna 1902. Zde se také dovídáme, že s bustou bylo po čítáno jako exponátem do Salonu na Champs de Mars. Archiv Národní galerie v Praze, Viktor Stretti, č. fondu 116, Korespondence rodinná, karton 1, p řír ůstkové číslo AA 3108. Inventární čísla nemáme, protože fond není uspo řádán do tohoto stupn ě evidence. 207 Fotografie busty od Camille Claudelové byla dále uve řejn ěna v katalogu pražské výstavy d ěl A. Rodina z roku 1902 a v šestém ro čníku Volných sm ěrů z téhož roku. 52

Jiným osobitým zp ůsobem pojal Rodinovu socha řskou podobiznu Séraphine Soudbinine (1870-1944). Nazval ji Rodin tesající Balzaca a p ředstavuje částe čně opracovaný blok kamene, za nímž stojí socha ř a levou rukou se o n ěj opírá a zárove ň ji jakoby majetnickým gestem ochra ňuje svou silnou paží [32]. Z bloku kamene již vystupuje vysochaná tvá ř Balzaca. Ve spodní části sochy ( či vlastn ě sousoší) t ělo Rodina a kamenný blok sr ůstají v jedno. Ze socha řova t ěla tak vidíme nahé svalnaté paže a hlavu s bujným vousem pozdviženou do dálky. Séraphine Soudbinine svou sochou výmluvn ě vyjád řil vztah A. Rodina k jeho soše Balzaca , za níž se tvrd ě postavil vzdor všem kritikám vy řč ených na adresu této sochy. Soudbinine sochu vytvo řil p řed rokem 1910, kdy byla p ředstavena na Salonu a následn ě reprodukována v Pal Mall Gazette. 208 Ve stejném roce vytvo řil S. Soudbinine ješt ě další socha řský portrét A. Rodina, tentokrát v bronzu. Séraphine Soudbinine byl socha ř ruského p ůvodu, který spolu s ostatními Rodinovými asistenty převád ěl mistrovy návrhy do mramoru. Jeho obdiv k Rodinovi se projevil i v bronzové soše Rodina z roku 1910. Jedná se o celofigurový portrét stojícího Rodina v klobouku a plášti, který si socha ř levou rukou přidržuje kolem pasu. Séraphine Soudbinine zám ěrn ě na této soše aplikoval kompozici Rodinova Balzaca a postavil tak Rodina na rove ň tomuto velkému spisovateli. 209

Z dvourozm ěrných zobrazení lze zmínit kresbu A. Rodina z profilu od Alberta Besnarda (1849-1934) z roku 1900 [33]. Autor, francouzský malí ř a grafik, nechal na ní vyniknout Rodinovu klenutému čelu, orlímu nosu a hedvábn ě m ěkkému vousu, portrétovaný hledí kamsi do dálky. Autorem jiné podobizny zachycující socha ře rovn ěž z profilu je Alphonse Legros (1837-1911), malí ř, grafik, socha ře a medailer. Malovaný portrét (A. Legros portrétoval dále A. Rodina také technikou leptu) vznikl roku 1882 a A. Legros se rozhodl zpodobit jen hlavu portrétovaného s jemným náznakem krku. Rodinova hlava tak tém ěř pluje monochromním pozadím. Jedná se o nejmladší ze zde uvád ěných Rodinový portrét ů, což lze zjistit nejen z datace uvedené malí řem v pravém horním rohu vedle signatury, ale také z fyziognomických rys ů portrétovaného. Rodin je zde zachycen ve dvaa čty řiceti letech, jak dokládá i absence vrásek kolem o čí p ředevším velmi krátký vous [34]. V souvislosti s Alphonsem Legrosem je t řeba ješt ě říci, že se oba um ělci potkali již b ěhem svých od studií na tzv. Petite École, kam A. Rodin nastoupil ve v ěku čtrnácti let. Roku 1881 b ěhem po čáte ční fáze tvorby Brány pekel navštívil A. Rodin Alphonse Legrose v Londýn ě, kde malí ř od roku

208 Antoinette LE NORMAND-ROMAN (et al.): 1898. Le Balzac de Rodin, Paris 1998, 374. 209 Colleen SCHAFROTH / Mary COOPER: Rodin. An educator´s guide to the exhibit Rodin: Maryhill Comes to Yakima, Yakima, s. d., 9. 53

1863 p ůsobil. 210 Tato návšt ěva byla oboustrann ě p řínosná – A. Legrose následn ě vytvo řil Rodin ův portrét a A. Rodin p řehodnotil pod vlivem mnoha prací prerafaelit ů a Williama Blakea, které v Londýně vid ěl, své dosavadní návrhy na Bránu pekel .211

Roku 1897 vytvo řil Eugène Carrière (1849-1906), francouzský malí ř, litograf a socha ř, sv ůj osobitý portrét Rodina, jedná se o litografii s Rodinovou tvá ří zobrazenou en face [35]. Autor zvolil podélný formát, z černého pozadí vystupuje, či naopak do n ěj jakoby sublimuje vystínovaná tvá ř Rodina. Portrétovaný má mírn ě zaklon ěnou hlavu a p řiv řené o či, v rysech tvá ře je dob ře patrná stavba jeho lebky. Rodinova hlava s dlouhým plnovousem se efemérn ě a neukotven ě vznáší na tmavém pozadí a celkový dojem litografie je až esoterický. O vzájemných sympatiích mezi A. Rodinem a E. Carrierem pak sv ědčí nap říklad Rodinovo oslovení malí ře „ Můj veliký a drahý Eugene Carriere, který nás opustil tak záhy, prokázal svého génia ...” 212

Roku 1884 vytvo řil John Singer Sargent (1856-1925) svoje pojetí portrétu A. Rodina technikou olejomalby [36].213 Jedná se o polopostavu na černém pozadí. Čty řia čty řicetiletý Auguste Rodin, jehož vousy a vlasy jsou tmav ě hn ědé, hledí ledabyle ale up řen ě na diváka, k n ěmuž se mírn ě naklání celým trupem. John Sargent byl jedním z nejúsp ěšn ějších portrétních malí řů své doby. Ve stejném roce, kdy vznikl Rodin ův portrét, vytvo řil i jeden ze svých nejznám ějších obraz ů – Portrét paní X, který byl ješt ě téhož roku p ředstaven na pa řížském Salonu. Malí ř se ovšem do čkal řady negativních reakcí, následn ě opustil Pa říž a usadil se v Londýn ě.214

Je evidentní, že pozornost všech uvedených autor ů poutal p ředevším Rodin ův vous. Od pom ěrn ě kultivované a rovn ě st řižené formy, jakou je tento charakteristický Rodin ův rys zobrazen A. Besnardem a A. Legrosem, nabývá vous v podání J. Sargenta na délce a mohutnosti, až se stává vlastn ě nikde nekon čícím vodopádem, rozplývajícím se do neur čita (podobizna od E. Carriera), či se z něj stává plocha rozvln ěná mohutným vlnobitím r ůzných zákrut ů a smy ček, jako je tomu na obou socha řských bustách. Auto ři jednotlivých podobizen

210 http://www.britannica.com/EBchecked/topic/335138/Alphonse-Legros, vyhledáno 16. 2. 2015. 211 Germain René Michel BAZIN: Auguste Rodin. French sculpture. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/506608/Auguste-Rodin/6240/Toward-the-achievement-of-his-art, vyhledáno 16. 2. 2015. 212 RODIN 1928 (pozn. 195) 10. 213 Řada uvedených portrét ů je reprodukována nap říklad ve speciálním čísle časopisu L´Art Et Les Artistes věnovanému A. Rodinovi z roku 1914. 214 Elaine KILMURRAY (ed.) / Richard ORMOND: John Singer Sargent,(kat. výst.), Princeton, 1998, 15. 54 tak brali v potaz nejen skute čnou podobu Rodinova vousu, ale pracovali s ním jako se zástupným symbolem Rodinovy osobnosti. Mírn ě jej přetvá řejí do podoby, která odpovídá celkovému pojetí konkrétní kresby, malby či sochy.

Pozoruhodný charakter má zachycení podoby A. Rodina v pa řížském Panthéonu. Francouzský malí ř a socha ř Jean Paul Laurens (1838-1921) zde za členil A. Rodina v dobovém kostýmu do prost ředního pole vlysu, jež je sou částí výjevu Smrt sv. Jenovéfy (1874-1882). 215 K Rodinov ě tvá ři z vlysu existuje i malovaná studie reprodukována v časopise L´ Art Et Les Artistes roku 1914 [38].216 Smrt sv. Jenovéfy pat ří do souboru monumentálních nást ěnných maleb vznikajících od 70. let 19. století v Panthéonu (kostele Svaté Jenovéfy). Na malbách se vedle J. P. Laurense podílel nap říklad Alexandre Cabanel, Léon Bonnat nebo Victor Galand. Mezi další výjevy z cyklu lze zmínit Život Jany z Arku, Život sv. Ludvíka či Utrpení sv. Denise. 217 Sám Rodin, který si p řátelství s J. P. Laurensem vysoce vážil, vytvo řil malí řovu bustu a sám se P. Gsellovi zmínil o tom, jak pózoval pro zmín ěný vlys z Panthéonu. Rodin byl J. P. Laurensovi rovn ěž vd ěč ný za to, že mu malí ř vymohl zakázku na pomník Měšťan ů z Calais. 218

Mnohé z uvedených portrét ů A. Rodina pochází z rukou jeho p řátel – ve druhé polovin ě 80. let 19. století se v Café Américain stýkal se skupinkou um ělc ů žertovn ě nazvanou Les Pris de Rhum . Jejími členy byl Jules Desbois, Jean-Paul Laurens či Alphonse Legros. Emille A. Bourdelle spolu s J. Desboisem pak v roce 1899 založili Institut Rodin, socha řskou akademii na Boulevard Montparnasse. 219 Emille A. Bourdelle je navíc autorem knihy La Sculpture at Rodin. 220

5.3 Karikatury Přestože, Auguste Rodin byl (p ředevším ve svém zralém v ěku) považován za tv ůrce n ěč eho převratn ě nového a jeho tvorba a dílo si posléze vysloužily punc nedotknutelnosti, vzniklo pom ěrn ě mnoho socha řových karikatur. Na následujících řádcích budou p řestaveny jen některé z nich. Autorem jedné Rodinovy karikatury je Charles Paillet (1871-1937),

215 Smrt sv. Jenovéfy byla sou částí série o život ě této sv ětice, kterou J. P. Laurens vytvo řil pro apsidu Pantheonu. Dnes je tento cyklus umíst ěn v Théâtre de l´Odéon. 216 Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 50. 217 Marie MŽYKOVÁ: K řídla slávy. Vojt ěch Hynais, čeští Pa řížané a Francie (kat. výst.), Praha 2000, 97. 218 RODIN 1928 (pozn. 195) 113. 219 http://www.musee-rodin.fr/en/rodin/educational-files/rodin-and-modernism, vyhledáno 30. 3. 2014. 220 Emille-Antoine BOURDELLE / Aveline CLAUDE: La sculpture et Rodin, Paris 1937. 55 francouzský socha ř z řejm ě i Rodin ův známý pracující (stejn ě jako jednu dobu A. Rodin) pro porcelánku v Sèvres. Karikaturní malba vodovými barvami vznikla roku 1884 a podle hodnocení Alberta E. Elsena se jedná o karikaturu přátelskou. 221 Socha ř je na ní zobrazen pouze v košili a kalhotách s kšandami, s hůlkou, cvikrem a p ředevším s nepostradatelným bujným plnovousem spadajícím až na zem [38]. Celá jeho postava se prohýbá pod tíhou břemene, které Rodin nese na svých zádech a kterým je Brána pekel .222 Architektury Brány se úzkostliv ě a k řečovit ě drží jednotlivé sochy tohoto um ěleckého díla. Jako by cht ěl Ch. Paillet na postav ě socha ře poukázat, jak velké a náro čné práce se A. Rodin p řed čty řmi roky ujal, a to pochopiteln ě nemohl tušit, že ji Rodin vlastn ě nikdy zcela nedokon čí.

Karikatura z časopisu Le Charivari představuje A. Rodina oble čeného v pracovním plášti stojícího na socha řském soklu [40] .223 Karikatura zvýraz ňuje jeho hlavu s vysokým čelem, velkým nosem s cvikrem a dlouhý vous. Socha ř drží v levé ruce socha řské rydlo, palcem pravé ruky se zamyšlen ě škrábe na brad ě. Rodinova postava je sou částí pr ůvodu složeného z některých jeho d ěl – v čele pr ůvodu se ze zem ě vyno řuje busta – pravd ěpodobn ě Henryho Rocheforta , za ní krá čí postava Kovového v ěku s přehnan ě vykreslenou muskulaturou a patetickým gestem ruky držící se za hlavu, za Rodinem se nachází dva měšťané z Calais , kte ří s patosem nesou klí če od m ěsta a na nichž autor karikatury uplatnil r ůzné „proh řešky proti anatomii“, za m ěšťany pak pr ůvod uzavírá pomník Balzaca . Pr ůvod vychází z budovy pa řížské Akademie výtvarných um ění, nad jejímž vchodem je nápis Beaux-Arts. Celý výjev strnule sleduje z jakéhosi d řev ěného altánku pod stromy skupina m ěšťák ů, jedna postava si dokonce z mravních d ůvod ů zakrývá o či, protože se p římo p řed ní usadila Rodinova socha Polibek . Nad altánem je velká cedule s nápisem zn ějícím ve voln ějším p řekladu „ Rodinovo pole. Velký výb ěr strašák ů pro ve řejné zahrady “. Pod celým karikaturním zobrazením je ješt ě komentá ř: „Zde p ěstujeme pouze brambory. Brukve (neboli mazanice) hledejte naproti”. Autor karikatury – podle podpisu v levém dolním rohu – José Belon (1861-1927), francouzský malí ř a kreslí ř, ji vytvo řil v roce 1899 (respektive byla publikována v Le Charivari tohoto roku). Tedy 19 let poté, co francouzský stát koupil sochu Kovový v ěk a objednal si u socha ře Bránu pekel , 12 let poté, co se byl A. Rodin pasován na rytí ře Čestné legie, šest let poté, co ran ější verze plastiky Polibek zp ůsobila na výstav ě v Chicagu takový poprask, že musela být odstran ěna a kone čně rok po skandálu s plastikou Balzaca .

221 Albert E. ELSEN: The Gates of hell by Auguste Rodin, Stanford 1985, 124. 222 Ibidem. Karikatura je v citované knize reprodukována, vzhledem k jejímu zmenšení pro ú čely reprodukce, je však nápis pod obrázkem ne zcela čitelný a ani autor knihy se o jejím konkrétním významu nijak nerozepisuje. Poukazuje ovšem na fakt, že Ch. Paillet Bránu pekel zřejm ě ani nevid ěl, protože na své karikatu ře na Brán ě chybí její marginální části jako t řeba socha Myslitele, Paola a Francescy a Ugolina . 223 Gilles NÉRET: Auguste Rodin. Sochy a kresby, Praha 2005, 92. 56

Na karikatu ře publikované roku 1913 v L´Illustration je socha ř zachycen p ři své „tvorb ě“, kdy zu řiv ě odd ěluje jednotlivé kon četiny z plastiky ženského aktu [39].224 Zpod socha řova pracovního plášt ě si čtená ř všimne dvou kopýtek, namísto lidských nohou – A. Rodin je zde stylizován do fauna nechávajícího se vést svou pudovostí. Autor karikatury zde reaguje na Rodin ův osobitý p řístup k tvorb ě, který souvisel až s jakýmsi kultem torz. Uplat ňovaný postup byl nejen velmi originální a do zna čné míry svérázný, takže se nelze divit, že představoval vd ěč né téma pro karikatury, ale také sehrál nezastupitelnou úlohu p ři chápání moderní skicovitosti v um ění jako takovém.

Celá řada karikatur a ť již p řátelsky lad ěných, či snad čast ěji velmi kousavých, vznikla v souvislosti s Rodinovou sochou Balzaca. 225 Jedna karikatura reagující na další Rodinovo dílo Kovový v ěk vznikla i na našem území. V českém prost ředí a obzvlášt ě v období kolem Rodinovy pražské výstavy se setkáme spíše s oslavnými poctami než s karikováním Rodinovy osoby či jeho díla. Ur čitou výjimku v tomto sm ěru tvo ří český malí ř, ilustrátor a scénograf Josef Wenig (1885-1939). V souvislosti s pražskou výstavou roku 1902 vytvo řil několik karikaturních kreseb týkajících se Rodinovy sochy Kovový v ěk.226 Bronzový odlitek této sochy v rámci výstavy koupil pražský magistrát, nicmén ě v zá ří téhož roku ji z ohledu na mravnost Pražan ů odmítl umístit do m ěstských sad ů na Žofín ě.227 Wenigova karikatura tedy znázor ňuje byrokrata, který soše zakrývá inkriminovaná místa husitskou pavézou. Nicmén ě je evidentní, že p ředm ětem karikatury nebyla ani osobnost um ělce A. Rodina, ani samotná socha Kovového v ěku , jako spíše provinciálnost a sm ěšná konzervativnost pražského kulturního a politického prost ředí.

5.4 Fotografické portréty Dosud z ůstalo bez povšimnutí médium fotografie. Z množství n ěkterých více či méně typicky lad ěných podobizen, na nichž portrétovaný zaujímá fotografem ur čenou pózu, se vymyká fotografie z roku 1902. Jejím autorem je Edward Steichen (1879-1973), americký fotograf narozený v Lucembursku. Fotografie nese název Rodin-Le Penseur [41]. Edward Steichen byl o necelých čty řicet let mladší než A. Rodin a tento socha ř pro n ěj p ředstavoval živoucí pojem. Sám se, již jako zralý muž, zmínil o soše Balzaca , kterou vid ěl reprodukovanou v Milwaukee

224 Gilles NÉRET: Auguste Rodin. Sochy a kresby, Praha 2005,91. 225 LE NORMAND-ROMAN (et al.) (pozn. 208) Řad ě karikatur sochařovy sochy Balzaca i jejího tv ůrce je v ěnována pozornost v knize inspirované výstavou v Musée Rodin roku 1998. 226 Ond řej CHROBÁK (ed.) / Tomáš WINTER (ed.): V okovech smíchu. Karikatura a české um ění 1900-1950, Praha 2006, 33. 227 Marie HALÍ ŘOVÁ (et al.): Pocta Rodinovi 1902-1992, (kat. výst.), Praha 1992, 3. 57 newspaper , jako o „ the most wonderful thing I had ever seen “. 228 Poprvé uvid ěl Rodina na živo, když se p řišel podívat na socha řovu monografickou výstavu v rámci Sv ětové výstavy v Pa říži roku 1900. Aniž by snad p ředtím vid ěl Rodinovu podobiznu, instinktivn ě (podle svých vlastních slov) socha ře rozpoznal. Na Rodinovi jej zaujala jeho zavalitá postava s masivní, tém ěř bý čí hlavou a tehdy se prý rozhodl, že jej jednoho dne vyfotografuje. 229 Příležitost se E. Steichenovi naskytla již následujícího roku. Fotografii Rodin-Le Penseur předcházelo n ěkolik socha řových konven čněji pojatých podobizen. Rodin-Le Penseur pak byl výsledkem celého jednoho roku tv ůrčího procesu, kdy E. Steichen chodil prakticky každou sobotu do Rodinova ateliéru. Nám ět fotografie je založen na propojení Rodinova profilu konfrontovaného s profilem sochy Myslitele a v pozadí se rýsuje sv ětlý sádrový model pomníku Victora Huga . Z důvodu nedostatku prostoru v ateliéru, je finální fotografie koláží vzniklou spojením snímku A. Rodina a pomníku V. Huga a snímku Myslitele . Augustu Rodinovi se výsledek velmi líbil a Judith Claudel prý poznamenala, že E. Steichen dovedl opravdu zachytit Rodinovu osobnost – „je to Rodin mezi bohem a ďáblem “. 230 Mezi další Steichenovy fotografie Rodina pat ří nap říklad snímek Rodinovy tvá ře se zav řenýma o čima sklán ějící se k rozd ělanému sádrovému modelu, Rodin podpírající si bradu rukou a hledící do dálky [42],231 či snímek zamyšleného Rodina oble čeného ve ve černím obleku se sklon ěnou hlavou dotýkajícího se op ět rukou své brady [43].232 Samostatnou kapitolu p ředstavuje série fotografií z roku 1908, na nichž E. Steichen zobrazil v různých denních a no čních dobách sochu Rodinova Balzaca umíst ěnou v přírod ě.

Řada Rodinových fotografických snímk ů byla uve řejn ěna ve speciálním monografickém čísle časopisu L´Art et les artistes . Již z velkého po čtu fotografií Rodina je z řejmé, že se socha ř nechával rád fotografovat a dovoloval fotograf ům nahlédnout do svého soukromí. Rodin bývá nej čast ěji zachycen v ateliéru mezi svými díly, bu ď p ři práci, či čast ěji jak pózuje u konkrétního díla nebo sádrového modelu. Dále existující snímky Rodina procházejícího se svou zahradou v Meudonu. Na jednom snímku sedí u okna a prohlíží si na sv ětle drobnou sošku. Výmluvná je fotografie po řízená speciáln ě pro Rodinovo monografické číslo časopisu – socha ř stojí na zahrad ě svého hôtelu Biron v Pa říži, na hlav ě má čapku, hledí up řen ě do dálky a halí se do kabátu. Jednoduše řečeno – zaujímá pózu svého Balzaca. 233 Častým

228 Edward STEICHEN: A Life in Phtography, New York 1963, nepag. 229 Ibidem. 230 STEICHEN (pozn. 228) nepag. 231 Ibidem. Ob ě fotografie jsou reprodukovány ve Steichenov ě knize. 232 ARMAND (pozn. 216) 42. 233 ARMAND (pozn. 216) 9. 58 fotografem Rodinových d ěl a samotného sochaře byl Eugene Druet (1867-1916) či Francois Vizzavona (1876-1961).

59

6 Auguste Rodin – sebereflexe Jak již bylo nazna čeno, Auguste Rodin promítl svou vlastní p ředstavu, jak chce být prezentován ostatním do řady svých fotografických podobizen (nap říklad fotografie, kde se socha ř stylizuje do Balzaca). Vedle toho vytvo řil A. Rodin n ěkolik um ěleckých d ěl, jež lze s různou mírou pravd ěpodobnosti ozna čit za autoportréty. Raným autoportrétem je kresba devatenáctiletého Rodina, mladého adepta socha řství. Z kresby na nás odhodlan ě hledí mladý muž s ješt ě chlapeckými rysy tvá ře s výraznýma o čima a pevn ě sev řenými rty. 234

Další dva socha řovy kreslené autoportréty reprodukované ve speciálním čísle L´Art et Artistes zachycují již zralého nebo postaršího socha ře. První z nich, kresba tužkou, zachycuje socha řovo poprsí na sv ětlém, jen lehce vyšrafovaném pozadí [44].235 Kresba je autorem podepsána v pravé dolní části, bohužel však chybí datace. Nicmén ě se jedná o starší vyobrazení – snad z doby kolem poloviny 80. let 19. století, vzhledem k tomu, že zachycuje A. Rodina ve st ředních letech, s tmavým, prakticky neprošediv ělým vousem a vlasem. Auguste Rodin se zde zobrazil en face, oble čený v tmavém obleku, s rukama voln ě podél t ěla – celkov ě tedy p ůsobí autoportrét velmi frontáln ě, ovšem portrétovaný s divákem nenavazuje žádný o ční kontakt. Jeho pohled se stá čí mírn ě do strany a vytvá ří tak mezi pozorovateli a pozorovaným ur čitou zábranu a odstup. Lze říci, že se tak autor p řidržel p řevládajícího zp ůsobu, jakým jej portrétovali ostatní malí ři v duchu ojedin ělé geniality jedince.

Zcela odlišn ě od rezervovaného postoje, který A. Rodin zvolil pro tento portrét, se socha ř prezentuje na druhém autoportrétu [45].236 Je z řejmé, že jde o mladší zobrazení, na Rodinov ě tvá ři se již projevují stopy stá ří v podob ě hlubokých vrásek kolem o čí, vlasy a vous jsou již zcela bílé a pon ěkud mén ě upravené, čímž dokonale zapadají do celkového pojetí autoportrétu. Socha ř se totiž zobrazil v kavárenském prost ředí (vlevo za ním je zachycen i n ějaký další návšt ěvník podniku), z řejm ě je posazen na pohovce a o čividn ě se velmi dob ře baví, čemuž odpovídá uvoln ěné držení t ěla, mírn ě zaklon ěná hlava, p řiv řené o či a bezstarostný úsm ěv. Ve řejnost nebývala s touto p řirozen ě lidskou stránkou A. Rodina i p řes jeho četné portréty a fotografie z rukou jiných um ělc ů nijak často seznamována. Rodinova kresba byla roku 1906 převedena do grafické podoby švédským malí řem, grafikem a socha řem Andersem Zornem (1860-1920).

234 ARMAND (pozn. 216) 49. 235 Ibidem 51. 236 Ibidem 108. 60

S monumentálním dílem Brána pekel souvisí nejen výše popsaná karikatura, ale také Rodin ův autoportrét. Pokud bychom m ěli hádat, do které postavy z Brány pekel se její autor m ěl promítnout, nejvíce by p řipadala v úvahu postava Myslitele [58]. Byla to z řejm ě první socha vytvo řená pro budoucí portál, jak píše A. E. Elsen, Myslitel je typem sochy vyjad řující socha řovu um ěleckou minulost, jeho velikost a individualitu. 237 Nej čast ěji bývá socha Myslitele ztotož ňována s Dantem Alighierim, autorem Božské komedie , jíž se socha ř inspiroval p ři tvorb ě Brány . Sám Auguste Rodin význam Myslitele zevšeobecňuje, když ve svém dopise Marcelu Adamovi z roku 1904 píše: „ On (Myslitel) už není snílkem, je tv ůrcem“. 238 A jakožto tv ůrce hledící na své dílo by mohla socha Myslitele představovat nejen básníka Danta, ale i A. Rodina. Ostatn ě jako Myslitele socha ře nep římo ozna čuje i C. Mauclair, když píše v souvislosti s obecnou charakteristikou Rodinova um ění: „Temná vášnivá psychologie, Rodin pochopuje chorobu století, ale zárove ň cítí soustrast jako pravý myslitel, vybírá z ní krásu bolestnou, aniž pozbývá víry, obdivu a lásky k bytosti lidské. Jest sám, sklon ěn nad životem a nad svým dílem, ten pozorný Myslitel , uctiv ě se podrobuje božství neznámému a d ěsnému “. 239 Jiným zp ůsobem vyjád řil vztah mezi A. Rodinem a sochou Myslitele fotograf E. Steichen, jak bude zmín ěno níže.

Pokud lze v souvislosti s Myslitelem pracovat spíše s pojmem psychologizujícího autoportrétu, 240 pak v případ ě jednoho reliéfu nacházejícího se rovn ěž na Brán ě pekel lze mluvit o autoportrétu založeném na rysech fyziognomických. Reliéf [46] je umíst ěn ve zcela spodní části brány, v místech soklu, je na n ěm z profilu zobrazen kle čící mužský akt s mohutným plnovousem. 241 Muž se levou rukou dotýká svého čela – velmi čitelné gesto přemýšlení a psychické práce – druhou rukou p řidržuje hlavi čku drobného ženského aktu vznášejícího se u mužova pravého ucha a dotýkajícího se jednou ru čkou mužova vousu. Ženský akt lze interpretovat bu ď jako výsledek mužova p řemítání, mentálního tvo ření a imaginace, 242 nebo jako múzu p ředávající muži-um ělci svou inspiraci. Vzhledem k tomu, že ženská postava se p řibližuje k muži, který je k ní obrácen zády, a muž ji svou rukou jakoby mimod ěk p řijímá k sob ě, p řiklonila bych se spíše k variant ě zobrazení Múzy. Pokud by byla

237 ELSEN (pozn. 221) 71. 238 Ibidem 71. 239 MAUCLAIR (pozn. 200) 64. 240 ELSEN (pozn. 221) 225. Za jiný „spiritual self-portrait“ A. Rodina ozna čil Elsen Uk řižovaného Krista ut ěšovaného Ma ří Magdalenou , z roku 1894, který vznikal v dob ě um ělcovy tv ůrčí i osobní krize spjaté s jeho milenkou Camille Claudel. 241 Ibidem 221. S tvrzením, že jde o Rodin ův autoportrét, jako jeden z prvních p řišel Albert Alhadeff ve svém článku Rodin: A Self-Portrait in the Gates of Hell v časopise The Art Bulletin XLVIII z roku 1966 a Elsen, který nejprve reliéf ozna čil za Stvo řitele, tento názor ve své knize The Gates of Hell by Auguste Rodin přejímá. 242 Ibidem 221. 61

ženská postava mužovým výtvorem, lze p ředpokládat, že by byla umístěna v prostoru p řed jeho tvá ří a že by tv ůrce na sv ůj výtvor hled ěl, jakožto na v ědomý produkt své mysli. V každém p řípad ě zde A. Rodin zobrazil sebe sama jako tv ůrčího jedince a v póze, která má leccos spole čného se sochou Myslitele . Za zmínku ješt ě stojí, že reliéf byl spolu s prot ějškovým reliéfem p ředstavujícím Evu trhající jablko ze stromu poznání dopln ěn do Brány pekel během posledních úprav, takže je tím pádem lze chápat i jako Rodin ův podpis celého díla. 243

243 ELSEN (pozn. 221) 221. Elsen zde podle vlastních slov souhlasí s J. Schmollem. 62

7 Auguste Rodin – reflexe v českém prost ředí Tímto se dostáváme na pole českého kulturního prost ředí. Vliv Rodinovy tvorby byl umocn ěn tím, že se zde roku 1902 konala souborná výstava Rodinových d ěl. B ěhem jejího konání se uskute čnila i Rodinova osobní návšt ěva. Obojí p řineslo mnohem intenzivn ější kontakt s Rodinovou tvorbou i mezi um ělci, kte ří nem ěli tu možnost seznámit se p ředtím s Rodinem osobn ě. Tuto osobní zkušenost nabyl v první řad ě Josef Ma řatka, Miloš Jiránek, Arnošt Hofbauer a Viktor Stretti.

Na konci 19. století zesilovaly česko-francouzské vztahy nejen na um ělecké, ale také na politické úrovni. Na jednu stranu byl sice oficiální postoj francouzské vlády k českým politik ům rezervovaný, nebo ť český národ byl stále sou částí habsburské monarchie. Na druhou stranu velmi posílily sympatie mezi pa řížskými nacionalistickými stranami a pražskými radními. Roku 1897 byl v Praze z řízen francouzský konzulát, v jeho čele stál do roku 1903 Alfred Méroux de Valois. Další významnou manifestací česko-francouzských vztah ů byla návšt ěva sv ětové výstavy v Pa říži pražskou delegací v čele s primátorem Vladimírem Srbem. Při této p říležitosti byla delegace m ěsta Pa říže v čele s prezidentem městské rady Louisem Daussetem pozvána na čtvrtý všesokolský slet, který se uskute čnil následujícího roku za velkého zájmu české ve řejnosti. V roce 1902 byli zastupitelé Prahy pozváni pa řížskou m ěstskou radou na oslavu stého výro čí narození Victora Huga. O n ěkolik měsíc ů pozd ěji se pak uskute čnila Rodinova pražská výstava, která se tak stala vrcholným projevem vzájemných sympatií mezi pa řížskými a pražskými radními.

Z českých um ělc ů navázal s A. Rodinem nejbližší vztah socha ř Josef Ma řatka (1874-1937), žák C. Klou čka a J. V. Myslbeka, který se stal v letech 1900-1904 Rodinovým žákem, asistentem a prakticky i členem jeho rodinného kruhu, když s Rodinem pobýval v Meudonu. Po získání Hlávkova stipendia odjel mladý socha ř v červnu roku 1900 do Pa říže, kde práv ě probíhala již n ěkolikrát zmi ňovaná sv ětová výstava a v souvislosti s ní i soukromá výstava d ěl A. Rodina na Place d´Alma. P ři této p říležitosti se J. Ma řatka osobn ě setkal s A. Rodinem a s pomocí Jana D ědiny a po p římluv ě dvou Rodinových p řátel byl p řijat do socha řova ateliéru. S mnohaletým odstupem sepsal Josef Ma řatka své životní vzpomínky, kde popsal mimo jiné svoji spolupráci s Rodinem a p řípravu jeho pražské výstavy. 244 Z Ma řatkových záznam ů se dozvídáme p ředevším praktické informace, nap říklad jak probíhala výuka v Rodinov ě ateliéru, či jací hosté socha ře navšt ěvovali v jeho meudonské vile. O vlastnostech

244 Josef MA ŘATKA: Vzpomínky a záznamy, Praha 2003. 63 svého u čitele se J. Ma řatka p říliš nezmi ňuje. Z jeho vzpomínek je však z řejmé, že šlo o pracovitého a se svými díly neustále nespokojeného um ělce, který um ěl být p řátelský, ale pokud byl vyrušen od práce, tak i tvrdý na své okolí. Za Rodin ův boj proti starým názor ům o socha řství jej J. Ma řatka ozna čil za revolucioná ře. 245 Během Rodinovy cesty do Prahy se projevila Rodinova opatrnost a ned ůvěra v ůč i neznámým v ěcem, kterou lze snad vysv ětlit jeho pokro čilým v ěkem (b ěhem pražské návšt ěvy mu bylo jednašedesát let). 246 Na Nový rok 1902 J. Ma řatka využil blízkého vztahu mezi ním a A. Rodinem a znovu mu p řipomn ěl zájem českých um ělc ů o Rodinovu výstavu v Praze. Ješt ě p řed sv ětovou výstavou v Pa říži totiž na toto téma s A. Rodinem hovo řil Miloš Jiránek a Arnošt Hofbauer. 247 K tomu, že A. Rodin nakonec souhlasil s po řádáním pražské výstavy, napomohla i návšt ěva pražské delegace v čele s primátorem m ěsta v Rodinových ateliérech, která projevila velké nadšení nad socha řovou tvorbou. Na samotné realizaci výstavy a uskutečnění osobní návšt ěvy A. Rodina v Čechách a na Morav ě pak m ěl nepostradatelný podíl práv ě J. Ma řatka.

Česká ve řejnost byla mezitím již delší dobu seznamována s Rodinovými díly p ředevším prost řednictvím časopisu S. V. U. Mánes, 248 Volnými sm ěry , jehož dvoj číslí z roku 1901 bylo celé v ěnováno A. Rodinovi. 249 Na p říprav ě tohoto dvoj číslí s názvem Hommage de Soumission a Auguste Rodin se velkou m ěrou podílel Miloš Jiránek se svou statí Kresby Augusta Rodina a Arnošt Hofbauer s textem nazvaným Několik hodin u Rodina , kte ří se z tohoto d ůvodu osobn ě se socha řem setkali. Miloš Jiránek byl redakcí Volných sm ěrů vyslán do Rodinova pa řížského ateliéru a vyjednal s ním možnost, aby bylo celé p řipravované číslo Volných sm ěrů ilustrováno jeho díly, které následn ě pro časopis sám p řekresloval a Arnošt Hofbauer v Rodinov ě ateliéru v Meudonu vybíral k reprodukci socha řovy kresby, p řičemž Volné sm ěry byly v ůbec první, kdo Rodinovy kresby reprodukoval. 250 Z přísp ěvk ů obou malí řů z dvoj čísla Volných sm ěrů jsou pro tuto chvíli zajímavé p ředevším jejich post řehy

245 MA ŘATKA (pozn. 244) 74. 246 Ibidem 90. 247 Magdalena JU ŘÍKOVÁ: Výstava A. Rodina v zrcadle archivních dokument ů, in: HALÍ ŘOVÁ (et al.) (pozn. 227) 14. 248 Ji ří KARÁSEK: Výstava d ěl socha ře Augusta Rodina v Praze , in: Moderní revue pro literaturu, um ění a život , XIII, 1902, 474-477. Nicmén ě i tak píše Ji ří Karásek ze Lvovic ve své recenzi výstavy, že návšt ěvníci z řad široké ve řejnosti jsou často zmateni z Rodinových d ěl vystavených v Praze, což je zp ůsobeno radikální odlišností jeho tvorby od konven ční tvorby svých sou časník ů. Nicmén ě J. Karásek ze Lvovic ospravedl ňuje tuto zmatenost českého publika tím, že i ve Francii byla tvorba A. Rodina do nedávné doby p řijímána podobn ě, a nabízí čtená řů m ur čitý návod, jak k vnímání Rodinových soch p řistupovat. 249 MÁDL 1902 (pozn. 192) 13. K. B. Mádl ve své recenzi Rodinovy výstavy konstatoval, že Volné sm ěry mnohými velkými slovy o A. Rodinovi sice podnítily zv ědavost čtená řů , nicmén ě je nep řipravily na to, aby byli schopni Rodinovo dílo pochopit. Rodinovy práce musely čekat na pochopení publika v jeho rodné Francii, o to v ětší jsou podle K. B. Mádla v tomto sm ěru požadavky na české publikum. Rodinova výstava v Praze tak p ředstavuje ne čekaný vpád do nep řipraveného m ěsta. 250 Arnošt HOFBAUER: N ěkolik hodin u Rodina, in: Volné sm ěry V-VI, Praha 1901-1902, 136. 64 týkající se Rodinova vzhledu a charakteru. Arnošta Hofbauera zaujala socha řova stálá čilost a skute čnost, že jej práce i p řes jeho vyšší v ěk stále napl ňuje spokojeností, což se projevuje i „ jeho hlasitým zp ěvem a pohvizdováním “ p ři práci. 251 Miloš Jiránek se navíc rozepisuje o Rodinov ě vzhledu a prvním dojmu, který na malí ře ud ělal: „… malý statný pán v černém kabát ě, r ůžolící, cvikr na nose, vlas krátce zast řižený a dlouhý šedý vous …“ 252 Z tohoto prvního dojmu bezprost ředn ě poté M. Jiránek vytvo řil socha řovu kresbu zachycující jeho celou figuru z profilu [47]. P ři této práci Jiránek post řehl, že se skute čná Rodinova podoba lišila od všech jeho portrét ů, jež Jiránek p ředtím spat řil, protože jej portrétující cílen ě stylizovali do polohy tragické a heroické. Rodinova osobnost takovým zp ůsobem totiž na lidi ve svém okolí evidentn ě p ůsobila, protože sám M. Jiránek na jiném míst ě svého textu lí čí: „… cítil jsem za ním toho nesmírného milence p řírody a vášn ě, tv ůrce, z jehož velikosti šla věru až hr ůza. Vášnivý a čistý, velký a jednoduchý .“ 253 Těmito a podobn ě lad ěnými texty byla tedy česká um ěnímilovná ve řejnost p řipravována na výstavu Rodinových d ěl. 254

Výstava d ěl A. Rodina byla zahájena 10. kv ětna a po prodloužení tém ěř o celý m ěsíc byla ukon čena 10. srpna 1902, 255 navštívilo ji p řibližn ě 14 000 platících návšt ěvník ů.256 Konala se v pavilonu navrženém Janem Kot ěrou a postaveném v Kinského zahrad ě, na pozemku darovaném pražským magistrátem. V pavilonu bylo vystaveno celkem 88 socha řských d ěl doprovázených i n ěkolika desítkami Rodinových kreseb. 257 Mezi 28. a 31. kv ětnem se uskute čnila Rodinova návšt ěva Prahy, mezi 1. a 4. červnem byl na programu Rodin ův pobyt na Morav ě a Moravském Slovácku. 258 Během své návšt ěvy se Rodin setkal s velkým po čtem českých um ělc ů – za všechny je t řeba zmínit členy S. V. U. Mánes, J. V. Myslbeka, Antonína Slavíčka, Zdenku Braunerovou či Jožu Úprku. S velkým zájmem se Rodinova cesta setkala i u francouzské ve řejnosti, sám Rodin následn ě napsal pražskému primátorovi d ěkovný dopis, 259 také údajn ě trval na p řeložení jeho životopisné knihy od Camille Mauclaira do

251 HOFBAUER (pozn. 250) 140. 252 Miloš JIRÁNEK: Kresby A. Rodina, in: Volné sm ěry V-VI, Praha 1901-1902, 128. 253 Ibidem 134. 254 Volné sm ěry se v ěnovaly Rodinov ě tvorb ě i poté, co prob ěhla socha řova výstava v Praze – jako p říloha k devátému číslu časopisu Volných sm ěrů s názvem Výstava d ěl A. Rodina v Praze 1902 byla otišt ěn text F. X. Šaldy Géniova mate řština napsaný v dubnu roku 1902 a text C. Mauclaira Moderní malí ř o vývoji soudobého francouzského malí řství. 255 Ješt ě v témže roce uspo řádal spolek výstavu Moderní francouzské malí řství. 256 Helena KORBELOVÁ: Rodinova pražská výstava a jeho návštěva v Praze, in: Documenta Pragensia II, Praha 1981. Jednalo se o nejnavšt ěvovan ější výstavu uspo řádanou spolkem Mánes p řed první sv ětovou válkou. 257 HALÍ ŘOVÁ (pozn. 227) nepag. 258 KORBELOVÁ (pozn. 256). Podrobný rozpis Rodinovy návšt ěvy Prahy je uveden ve stati H. Korbelové v četn ě finan čních částek vydaných na výstavu a návšt ěvu a r ůzných dokument ů týkajících se p řípravy výstavy ze strany pražského magistrátu. Informace o návšt ěvě Moravy a Moravského Slovácka podává ve stru čnosti nap říklad Anna Masaryková v příloze v textu Rodin in Prag či odpovídající dobová čísla Národních list ů. 259 Ibidem 114 sq. P řeložený dopis je sou částí p říloh již zmi ňované stat ě. 65

češtiny a sám prý vybral svou fotografickou podobiznu, která m ěla být ilustrací českého překladu, jak se ostatn ě také stalo. 260 Je nutné p řipomenout, že se výstava setkala s velkým zájmem nejen českých um ělc ů, výtvarných kritik ů a um ěnímilovné ve řejnosti, ale i pražských mlado českých politik ů a celé široké ve řejnosti. 261 Na osobní návšt ěvu A. Rodina, v té dob ě vnímaného jako p ředstavitele francouzského národa, 262 bylo nahlíženo českou ve řejností jako na možnost demonstrovat tendence svého politického sm ěř ování ze svazku s rakouskou monarchií sm ěrem západním, k Francii. Ostatn ě toho, že vystavení Rodinových d ěl v Praze bude mít významný dopad na chápání Českých zemí nejen ve Francii, ale i v dalších zemích, si byli dob ře v ědomi i Josef Ma řatka a Stanislav Sucharda, bez nichž by se p řípravy výstavy neobešly. 263 Rodinova pražská výstava nebyla osamoceným, i když z řejm ě nejvýznamn ějším, projevem t ěchto politických snah. Na prohlubování vzájemných česko-francouzských vztah ů měly sv ůj podíl i sokolské spolky, v roce 1901 se v Praze konal všesokolský slet, na n ějž přijala pozvání i „delegace pa řížské municipality“. Čeští sokolové se pak spolu s některými českými politiky a žurnalisty ú častnili pa řížských oslav oslavujících sto let od narození Victora Huga. 264 A práv ě p ři této p říležitosti byl navázán i blízký vztah mezi A. Rodinem a pražským magistrátem v čele s primátorem Vladimírem Srbem.

7.1 Um ělecká díla spojená s Rodinovou výstavou v Praze roku 1902 Rodinova pražská výstava byla impulzem ke vzniku n ěkolika um ěleckých d ěl z rukou českých um ělc ů. Fotografii, o jejíž reprodukci do českého p řekladu svého životopisu A. Rodin tak stál, po řídil pražský fotograf Jind řich Eckert (1833-1905), který se proslavil svými fotografickými portréty významných osob a záběry na Prahu, českou krajinu a kulturní památky. 265 Jind řich Eckert rovn ěž po řídil fotografický dvojportrét A. Rodina a J. Ma řatky [49]. B ěhem Rodinovy návšt ěvy dále vyfotografoval socha ře ve spole čnosti po řadatel ů výstavy, mezi nimiž byl také J. Ma řatka, A. Hofbauer, A. Mucha, J. Kot ěra, R. Vácha

260 MAUCLAIR (pozn. 200) 103. Informace je uvedena v poznámce p řekladatele Emanuela rytí ře z Čenkova. 261 JU ŘÍKOVÁ (pozn. 247) 15. Je t řeba si ovšem rovn ěž uv ědomit, že aktivní spoluú čast na p říprav ě výstavy prakticky odmítla Jednota um ělc ů výtvarných i Česká akademie pro v ědy, slovesnost a um ění. 262 Petr WITTLICH: Doslov, in: David WEISS: Nahý jsem p řišel na sv ět. Román o Augustu Rodinovi, Praha 1979, 662. 263 V dopise z 5. března 1902 citovaném v katalogu výstavy Pocta Rodinovi píše J. Ma řatka po setkání A. Rodina s představiteli pražského magistrátu S. Suchardovi: „ Bude to sv ětová událost, kterou se cizina upozorní na nás na naši Prahu, te ď už byl za čátek zde v Pa říži te ď vědí Francouzové, kdo jsou Češi, te ď už si nás nebudou plíct s Ma ďarama, ale ješt ě nev ědí, jak jest s kumštem u nás a tímto ukážeme, koho si vážíme a kdo si váží nás a že z toho bude výsledek ohromný pro naše um ění to ani není t řeba podotýkat.“ Ješt ě dodatek ke zmínce o „Ma ďarech “ – J. Ma řatka se hlavn ě na po čátku svého p ůsobení v Pa říži i v Rodinov ě ateliéru b ěžn ě setkával s neznalostí jakýchkoli informací o Českých zemích ze strany Pa řížan ů. MA ŘATKA (pozn. 244) 52. 264 JU ŘÍKOVÁ (pozn. 247) Podrobn ější informace o propojení politické manifestace s výstavou lze najít v již citovaném textu Magdaleny Ju říkové. 265 Konkrétn ější informace o tvorb ě J. Eckerta v četn ě další literatury jsou uvedeny v Nové encyklopedii českého výtvarného um ění . 66 a M. Jiránek. 266 Vedle t ěchto fotografií z ateliéru J. Eckerta bylo po řízeno i množství dalších snímk ů. Zachycují nap říklad A. Rodina vycházejícího ze Starom ěstské radnice či v doprovodu slováckých šohaj ů z Hroznové Lhoty. 267 Jedná se o fotografie po řízené v plenéru na rozdíl od skupinového snímku J. Eckerta) a jejich autorství nebývá zmi ňováno. Výjimkou je n ěkolik fotografií z Rodinova pobytu na Morav ě. Jejich autorem je Rudolf Bruner-Dvo řák, který se jako první český fotograf specializoval na zakázkové práce mimo ateliér. 268 Bruner -Dvo řák tak zachytil Rodinovu návšt ěvu u Joži Úprky, po řídil i spole čný snímek A. Rodina se Zdenkou Braunerovou oble čenou v moravském kroji. Ješt ě se na chvíli vra ťme ke dv ěma fotografickým portrét ům od J. Eckerta [48].

Na samostatném portrétu je Rodinovo poprsí zachyceno z profilu, jeho tvá ř s typickým dlouhým vousem je až scénografickým zp ůsobem nasvícena, což je ješt ě podpo řeno tmavým pozadím a Rodin ův profil je tak maximáln ě ost ře vykreslen. Eckertovo zachycení socha ře je postaveno na obdobném principu jako jiná Rodinova fotografie z téhož roku, již výše popsaný snímek Rodin-Le Penseur od E. Steichena. Oba fotografové zachycují, na rozdíl od množství portrétních podobizen A. Rodina od jiných fotograf ů, portrétovaného z přísného profilu a pracují s co nejv ětším kontrastem černé a bílé plochy – liší se ale tím, že jeden snímek zachycuje Rodina zprava (E. Steichen), druhý zleva a že jeden snímek pracuje s tmavým pozadím a sv ětlou tvá ří (J. Eckert) zatímco druhý se sv ětlým pozadím a tvá ří skrytou ve stínu (čímž nabývá Steichen ův snímek na originálnosti a atmosfé ře ur čitého tajemna). Na obou snímcích charakterizuje portrétovaného jeho ost ře řezaný profil. Divák si m ůže dob ře všimnout rovného vysokého čela, 269 mírn ě vystupujících nado čnicových oblouk ů a delšího rovného nosu. Je možné, že si um ělec zakládal na svém profilu, protože (mimo jiné) práv ě na profily lidí zam ěř oval svou pozornost a zdá se, že nejvyššího ocen ění se v tomto sm ěru člov ěku dostalo, pokud jeho profil socha ř ozna čil za řecký. I b ěhem jejich cesty do Prahy upozor ňoval v Liegu J. Ma řatku na „ meunierovské typy hlav d ělník ů s jejich řecky řezanými profily nos ů“. 270

Druhý snímek z ateliéru J. Eckerta, na n ěmž je A. Rodin vyfocen s J. Ma řatkou [50] nám svou kompozicí p řipomene spole čný snímek A. Muchy a M. Alše z roku 1909. Auguste Rodin zde, coby osoba starší a spole čensky výše postavená, sedí s rukama op řenýma z řejm ě o svou

266 MA ŘATKA (pozn. 244) 83. 267 Řada fotografií z Rodinova pobytu v Českých zemích je uložena v archivu Národní galerie v Praze, fond Josef Ma řatka, č. fondu 81, karton 16, inv. č. AA2991. 268 SCHEUFLER Pavel, Bruner-Dvo řák, Rudolf in: Nová encyklopedie českého výtvarného um ění, 92. 269 RILKE (pozn. 193) 124. Rainer Maria Rilke jej ozna čil jako strmé skalnaté čelo. 270 MA ŘATKA (pozn. 244) 89. 67 vycházkovou h ůl, zatímco mladý J. Ma řatka stojí za svým u čitelem s rukama v kapsách. Zajímavé je porovnání pohled ů obou um ělc ů – A. Rodin je celý nato čen do čtvrte čního profilu po diagonále sm ěř ující ven ze snímku, kam se ubírá i jeho pohled. Rodinov ě pohledu přidávají na d ůstojnosti a puncu výjime čnosti mírn ě p řiv řená ví čka, nazna čující jeho upnutí se na jednu myšlenku. Ta se zmoc ňuje celé jeho osoby, v níž se tak odehrává myšlenkový a tv ůrčí proces - na jeho konci bude nepochybn ě n ějaké velké um ělecké dílo. Pohled J. Ma řatky, jemuž na tvá ři hraje potutelný úsm ěv vyjad řující snad spokojenost nad pr ůběhem celé Rodinovy pražské návšt ěvy, naopak sm ěř uje p římo na diváka. Je to pohled zdrav ě sebev ědomého mladého muže, bez náznaku n ějakého tajemna, stojícího „nohama na zemi“.

Ve spojitosti s Rodinovou pražskou výstavou vznikl pochopiteln ě i plakát výstavy [28] . Stal se integrální sou částí celého výstavního projektu a zástupným symbolem reprodukovaným ve většin ě publikací zmi ňujících se o výstav ě. To je samoz řejmé už vzhledem k samotnému poslání plakátu jako takového, nicmén ě tento konkrétní plakát bývá tak často reprodukován i pro své um ělecké kvality a zna čné pozornosti se mu z tohoto d ůvodu dostalo již b ěhem výstavy. Jeho autorem je malí ř a grafik, člen S. V. U. Mánes, Vladimír Županský (1869-1928), který plakát založil na Rodinov ě soše Balzaca. Pro č si V. Županský vybral pro sv ůj plakát práv ě sochu H. Balzaca, jist ě není nutné vysv ětlovat. Poprask, jenž se kolem této sochy rozpoutal, byl dob ře znám i českým um ělc ům a výtvarným kritik ům a v chápání Rodinovy tvorby jako takové sehrál opravdu stěžejní roli. Nap říklad pro K. B. Mádla byl Rodin ův Balzac „v plastický útvar p řevedené bolesti plné tvo ření génia“. 271 Socha m ěla velký význam i pro samotného A. Rodina, který se s ní do velké míry ztotož ňoval. Na fialovo-béžovém pozadí se rozehrává hra dynamických oblých linií. Spolu se svítícím drobným zdrojem bledé zá ře (hv ězdou) evokuje celé pozadí kosmický prostor. Nap říklad Ji ří Karásek ze Lvovic se ve své reflexi výstavy d ěl A. Rodina zmínil o plakátu následovn ě: „Také plakát p. Vladimíra Županského mén ě invencí, jako delikátn ě volenými barvami je šťastný “. 272 Plakát byl ješt ě p řed zahájením výstavy zaslán A. Rodinovi poštou, a podle sv ědectví J. Ma řatky se mu ohromn ě líbil.

271 Zlatá Praha XIX, 1912, 314. 272 KARÁSEK (pozn. 248) 477. 68

7.1.1 Auguste Rodin a Viktor Stretti S nejv ětší pravd ěpodobností vznikl v souvislosti s Rodinovou výstavou portrét z rukou malí ře a grafika Viktora Strettiho (1878-1957). Olejomalba byla reprodukována v časopise Zlatá Praha 16. kv ětna 1902 (to znamená ješt ě p řed Rodinovou návšt ěvou Prahy). Rodin ův portrét vznikl v Pa říži, kam V. Stretti odjel na podzim roku 1901. Následujícího roku se pak vrátil op ět do Prahy. Pro dataci portrétu do období tohoto pařížského pobytu sv ědčí nejen informace v biografii J. Čadíka o V. Strettim, 273 ale p ředevším dochované dopisy, jež V. Stretti posílal rodi čů m b ěhem svého pa řížského pobytu. 274 Viktor Stretti se ocitl v Rodinov ě ateliéru ve stejné dob ě, kdy zde pracoval Josef Ma řatka. Auguste Rodin práv ě pracoval na pomníku Viktora Huga (V. Stretti dílo v dopisech velmi obdivoval) a zárove ň práv ě posílal řadu soch na pražskou výstavu. V dopisech se V. Stretti zmi ňuje i o socha řov ě chování – uvádí, že „… Rodin se považuje za nejlepšího žijícího socha ře“, ale také že byl „… hrozn ě přív ětivý…Mluvil s námi tak, jako se sob ě rovnými…“. 275 V dopise z 2. dubna 1902 V. Stretti popisuje, jak byl pozván k Rodinovi do Meudonu, kde si prohlédl jeho vilu, ateliéry i velký pavilon z Rodinovy výstavy v Pa říži. Pro výše zmi ňovanou reprodukci ze Zlaté Prahy je klí čový dopis z 9. dubna 1902. Viktor Stretti v něm píše: „… Když byl ten Rodin k nám tak přív ětiv, za naší návšt ěvy u n ěj, napadlo mi, požádat ho o n ějakou séanci, že bych ho skicnul. Říkal jsem to tomu Ma řatkovi, jemuž se ten nápad líbil. Že kdyby z toho něco bylo, mohlo by se to vystavit s jeho (Rodinovou ) výstavou v Praze. Tak jsme šli k němu a on slíbil sed ět mi u n ěho na vile v Meudonu (velice p řív ětiv ě). Je to vlastn ě sm ělost ode mne. P ředev čírem jsme tam jeli (s Hodurou), Rodin mi sed ěl asi hodinu v jednom z pěti ateliér ů. Bylo mi dost krušno, když jsem za čal. Jen jsem to nakreslil. Sedí ve fauteuilu a má docela p řiv řené o či. On mi totiž výslovn ě řekl, že myslil, že to bude tak docela interesantní, což taky je. Jako v zadumání (reflexi). Ale bude to dost kumšt, aby nevypadal, jako když spí. V ůbec myslím, že nebude daleko ke komice, jako v ůbec ostatn ě v podobných p řípadech. Za čátek je dobrý, jemu se to též líbilo, uvidím dál. Zatím o tom po Praze moc nepovídejte, bude-li to dobré, pošlu to tam…“. 276 Dále V. Stretti zmi ňuje, že za čal malovat Rodinovu vilu v Meudonu a že ve stejné dob ě A. Rodina portrétuje (tentokrát v plastické podob ě) socha ř Jules Desbois. V následujícím dopise z 25. dubna si V. Stretti posteskl, že oba leckdy přijedou z Pa říže do Meudonu nadarmo, nebo ť A. Rodin je zaneprázdn ěn nejen četnými návšt ěvami, ale

273 Jind řich ČADÍK: Viktor Stretti, Praha 1938, 14. 274 Archiv Národní galerie v Praze, fond Viktor Stretti, č. fondu 116, karton 1, Korespondence rodinná, p řír ůstkové číslo AA 3108. Inventární čísla nemáme, protože fond není uspo řádán do tohoto stupn ě evidence. 275 Ibidem. 276 Archiv Národní galerie v Praze, fond Viktor Stretti, č. fondu 116, karton 1, Korespondence rodinná, p řír ůstkové číslo AA 3108. Inventární čísla nemáme, protože fond není uspo řádán do tohoto stupn ě evidence. 69 i p řípravou Salonu. Dne 24. kv ětna 1902 již byl V. Stretti spolu s A. Rodinem, R. Váchou a J. Ma řatkou na cest ě do Prahy. 277 Je tedy z řejmé, že Viktor Stretti poslal Rodin ův portrét ješt ě z Francie a že podoba portrétu je zna čně ovlivn ěna p řáním portrétovaného. Socha ř evidentn ě nestál o b ěžný typ portrétu a sám si zvolil zna čně netradi ční zp ůsob zachycení jeho tvá ře s přiv řenýma o čima. Obdobn ě je zachycen na portrétu Eugena Carriera nebo na některých fotografiích od E. Steichena (nap říklad na fotografii ve ve černím obleku). Takový zp ůsob portrétování vlastn ě do jisté míry proti řečí své primární funkci zachytit n ěč í podobiznu a zprost ředkovat ji ostatním lidem. Auguste Rodin zde zám ěrn ě nenavazuje žádný oční kontakt s divákem, je soust řed ěn sám do sebe. Nicmén ě jemný potutelný úsm ěv rozehraný kolem úst a vrásek u o čí, i Strettiho poznámka o komice dává tušit, že portrétovaný si je dob ře v ědom toho, že je n ěkým pozorován.

Nám ět portrétu zav řených o čí je jist ě originální, kdybychom snad cht ěli hledat n ějaké analogie, našli bychom je nap říklad v tvorb ě symbolistního francouzského grafika a malí ře Odilona Redona (1840-1916). Kolem roku 1890 dochází v Redonov ě tvorb ě k prom ěně z cykl ů černých noirs na barevné pastely (zjednodušen ě řečeno). Jedním z klí čových d ěl tohoto p řechodného období je téma Zav řené o či, které malí ř zpracoval v několika variantách i technikách. Litografie z roku 1890 byla již v témže roce vystavena na Exposition générale de la litographia v École des Beaux-Arts. 278 Nelze vylou čit, že Auguste Rodin n ěkterou z variant Zav řených o čí znal a že se jí mohl inspirovat. Samotný O. Redon s tímto tématem pracoval velmi často, zav řené o či v jeho dílech vyjad řují r ůzné stavy – meditaci, sn ění, spánek či smrt. S Augustem Rodinem Odilona Redona spojuje i jeho obdiv k Michelangelovi, konkrétn ě k soše umírajícího otroka z Louvru, na n ěmž O. Redona podle jeho vlastních slov velmi zaujaly práv ě otrokovy zav řené o či. 279

Viktor Stretti se na kresb ě s tmavým pozadím zam ěř il na samotnou polopostavu socha ře oble čeného v černém obleku [50]. Z celkového tmavého lad ění kresby pak kontrastn ě vystupuje sv ětlá pokožka Rodinovy tvá ře a šedobílý vous. Reprodukovaný originál – olejomalba na plátn ě - je od konce 70. let v majetku galerie Stretti v Plasích. 280 Obraz se vyzna čuje citlivou prací s různými odstíny hn ědé, je tém ěř monochromní, pozadí i Rodin ův od ěv splývají dohromady,a tak velmi dob ře vyniká tvá ř portrétovaného. Ve spodní části

277 Archiv Národní galerie v Praze, fond Viktor Stretti, č. fondu 116, karton 1, Korespondence rodinná, p řír ůstkové číslo AA 3108. Inventární čísla nemáme, protože fond není uspo řádán do tohoto stupn ě evidence. Je zvláštní, že J. Ma řatka se o Viktoru Strettim ve svých Vzpomínkách a záznamech vůbec nezmi ňuje. 278 Margret STUFFMANN (ed.) / Max HOLLEIN (ed.): Wie im Traum. Odilon Redon, Ostfildern, 2007, 36. 279 Věra LAUDOVÁ: Odilon Redon, Praha 1992, 42. 280 Inv. číslo PY-146. 70 obrazu je velkými písmeny napsáno „ A. Rodin!“ a v pravém dolním rohu „ V. Stretti. Paris 1902“. Záv ěrem je t řeba dodat, že Viktor Stretti pat řil spolu s V. Nechlebou a M. Švabinským k našim nejvýznamn ějším portrétist ům té doby (své první grafické portréty vystavil roku 1899 na výstav ě v Rudolfinu). Um ělecké vzd ělání nabyl mimo jiné na speciálce F. Ženíška, kde byl jeho starším spolužákem M. Švabinský a stejn ě jako M. Švabinský byl i V. Stretti vyznamenán (roku 1926) rytí řským řádem Čestné legie v Pa říži. 281 Zmi ňovaný pobyt v Meudonu nebyl zdaleka Strettiho jedinou zkušeností s Pa říží, první dv ě desetiletí 20. století podnikal prakticky každoro ční cesty do Francie.

7.1.2 Auguste Rodin a Max Švabinský S Rodinovou pražskou výstavou se pojí také kolorovaná perokresba nazvaná Rodinova inspirace [51]. Jejím autorem není nikdo jiný, než vynikající portrétista Max Švabinský. Rozhodn ě se nejedná o typickou podobiznu, čemuž napovídá i samotný název díla. Na perokresb ě formátu 108,5 x 88,5 cm je v dolní části zachyceno poprsí A. Rodina, v horní části obrazu se vznáší ženský akt, tisknoucí si jednou rukou k hrudi hlavu mladého muže s křídly namísto t ěla. Celý výjev se odehrává v jakémsi kosmickém prostoru. To je spole čný rys Rodinovy inspirace i Županského plakátu a nemusí se jednat o pouhou náhodu. V souvislosti s Rodinovou tvorbou bývá pom ěrn ě často vyslovován pojem kosmos, 282 kosmické síly, 283 chaos 284 a podobn ě, to odpovídá i dobovému zbožšt ění Rodina českými um ělci a výtvarnými kritiky do podoby „ nového Kosmokratora “, jak jej ozna čil profesor Petr Wittlich. 285 Dvojice vznášející se nad Rodinovou hlavou bývá interpretována jako Múza, 286 která dává géniovi-um ělci naslouchat tepu svého srdce-inspirace, což dokonale odpovídá pojmenování Rodinova inspirace . Sám A. Rodin vytvo řil mramorové sousoší s názvem Socha ř a jeho múza, které bylo reprodukováno v šestém ro čníku Volných sm ěrů. Z hrub ě otesaného podstavce se vyno řuje ženský akt – Múza naklán ějící se nad sedícím socha řem. Ten je hluboce pono řen do svého nitra, lehce schoulen, jednou rukou si podpírá hlavu a brání se tak našemu pohledu. Socha ř p ůsobí až zdrcen ě a jakoby vy čerpán svým hledáním cesty za um ěním. A v této chvíli, kdy socha ř klesl na pomyslné dno, se k němu p řimkne Múza, přitiskne svou hlavu k jeho hlav ě, až ob ě postavy splynou v jednu… Stojí za p řipomenutí Rodin ův autoportrét z Brány pekel vycházející ze stejného schématu um ělce-tv ůrce a jeho múzy-inspirace. Múza na Rodinov ě inspiraci hledí na A. Rodina, géni ův výraz lze ozna čit za

281 ČADÍK (pozn. 273) 39. 282 NÉRET (pozn. 221) 7. 283 Volné sm ěry IX, 1905, 31. 284 F. X. ŠALDA: Géniova mate řština, in: RODIN 1902 (pozn. 3) nepag. 285 Petr WITTLICH: Rodinova mise, in: Horizonty um ění, Praha 2010, 410. 286 ORLÍKOVÁ (pozn. 183) 34. 71 tv ůrčí vytržení. Naopak ze samotného A. Rodina vyza řuje vnit řní klid a tiché zamyšlení, celkovému lad ění kresby velmi dob ře odpovídá již citovaný post řeh R. M. Rilkeho o Rodinov ě „ temné trp ělivosti “ či výrok samotného A. Rodina, že „ Nic na sv ětě nás ne činí šťastn ějšími než p řemýšlení a sn ění “. 287 Konstatování, že naklon ění Rodinovy horní části t ěla sm ěř uje sm ěrem doprava a že je velmi podobné pozici, v jaké Max Švabinský zachytil M. Alše, je snad na míst ě, ovšem vyvozovat z toho n ějaké hlubší významy by bylo až p říliš odvážné. Na mnohem jasn ější souvislost s jiným um ělcem upozornil ve své stati Švabinský, Rodin, Michelangelo, Mojžíš profesor Lubomír Kone čný. Než bude nahlédnuto na tuto problematiku, je nutné si ješt ě perokresbu Rodinova inspirace zasadit to bližšího kontextu.

Ačkoli byl Max Švabinský také velkým obdivovatelem A. Rodina, jeho jméno nebývá v souvislosti s Rodinovou pražskou výstavou nijak konkrétn ěji zmi ňováno a ani na fotografiích (reprodukovaných v b ěžn ě p řístupných publikacích) nebyl M. Švabinský zachycen. Je p řekvapivé, že by si M. Švabinský nechal ujít p říležitost vid ět Rodina na vlastní oči a že by se nezúčastnil alespoň jednoho ze dvou mén ě oficiálních setkání, které po řádal S. V. U. Mánes. V pátek 30. kv ětna se konalo, podle všeho veselé, setkání A. Rodina s členy S. V. U. Mánes v jejich bývalém spolkovém sídle ve Vodi čkov ě ulici, v sobotu 31. kv ětna na úplný záv ěr Rodinova pobytu v Praze pak spolek uspo řádal ve čer na rozlou čenou na Pet řín ě.288 Přestože m ěl tedy M. Švabinský více p říležitostí setkat se s Rodinem, z řejm ě se tak nestalo, protože jeho manželka Ela Švabinská ve svých pam ětech píše, že její manžel se osobn ě oslav nezú častnil. Ela Švabinská doslovn ě píše „ Švabinský se osobn ě oslav nezú častnil, ale žil celým svým dechem um ělecké práce v radostném ovzduší Rodinovy výstavy “. 289 Víc pak celou otázku Švabinského p řítomnosti či nep řítomnosti v klí čových dnech v Praze zpochyb ňuje údaj z Národních list ů z 11. kv ětna. Mezi t ěmi, kdo byli ú častni slavnostnímu otev ření Rodinovy výstavy, uvádí deník práv ě jméno Maxe Švabinského. Jestliže tedy M. Švabinský skute čně byl na zahájení výstavy, je trochu „podez řelé“, že v Praze nezůstal do Rodinova p říjezdu, zvláš ť když m ěl v Praze sv ůj ateliér, kde pobýval krom ě letních prázdnin po celý zbytek roku.

287 RODIN 1928 (pozn. 195) 178. 288 MA ŘATKA (pozn. 244) 98sq. 289 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 231. 72

Vra ťme se však zpátky k samotným okolnostem vzniku perokresby. Byla vytvo řena b ěhem letního pobytu M. Švabinského na chalup ě v Kozlov ě,290 kde m ěl malí ř za řízen v podkroví sv ůj ateliér nazývaný „kufr“. P řibližn ě sou časn ě vznikl v Kozlov ě portrét Josefy Vejrychové ve skotském plédu a olej Červený slune čník. Podle slov Ely Švabinské malí ř perokresbu dokon čil koncem července, 291 nov ější a p řesv ědčiv ější je informace, že Švabinský vytvo řil perokresbu v prvních t řech týdnech července v Praze. 292 V obou p řípadech je to informace pon ěkud zarážející – Rodinova inspirace byla totiž ur čena pro S. V. U. Mánes coby dar spolku A. Rodinovi, jenže socha ř byl již tou dobou zpátky ve Francii. Kresba, ozna čená pro tyto ú čely dedika čním nápisem „Au grand statuaire A. Rodin. Société des Artistes tchèques Manes à Prague 1902 “293 by tak musela být p ředána adresátovi poštou, což se m ůže zdát zvláštní. Na druhou stranu H. Korbelová, která se podrobn ě zabývala korespondencí mezi pražským magistrátem a A. Rodinem, podotýká, že vztah mezi magistrátem a francouzským socha řem pokra čoval dlouho po Rodinov ě odjezdu z Prahy. 294 Lze snad tedy p ředpokládat, že stejn ě dlouhodob ější styky s Rodinem navázal i S. V. U. Mánes. 295 V sou časné dob ě se Pocta Rodinovi neboli Rodinova inspirace nachází v Musée Rodin v Pa říži.

K Rodinov ě inspiraci se váže celý drobný soubor p řípravných kreseb. Velmi pravd ěpodobn ě s ní souvisí dnes nezv ěstná kresba Hlava starce, perokresba Sedící sta řec a kolorovaná perokresba Sedící sta řec. Portrétovaný zde sice ješt ě nemá rysy A. Rodina, modelem byl pan Trojánek, nicmén ě M. Švabinský evidentn ě hledal v těchto kresbách vhodnou kompozici pro pozd ější Rodinovu inspiraci. 296 Malí ř zde zachytil staršího muže s plnovousem sedícího mírn ě nahrben ě, hledícího zamyšlen ě doleva. Na rozdíl od Rodinovy inspirace spo čívá mužova pravá ruka v klín ě a neprobírá se ve svých vousech. Po t ěchto kresbách následovaly již skici velmi blízké výslednému provedení. První z nich je kresba uhlem, kterou M. Švabinský posléze v ěnoval E. Vojanovi. 297 Následovala kresba uhlem částe čně lavírovaná, která zachycuje i Švabinského p ředstavu jejího zarámování do širokého secesního rámu. Tato studie je v majetku Národní galerie a nap říklad v roce 2001 byla jedním z exponát ů výstavy

290 Chalupu v Kozlov ě proslavenou pobyty dvou malí řů – Maxe Švabinského a Rudolfa Vejrycha – se vedle Ely Švabinské v ěnuje také Zuzana Švabinská v knize Sv ětla pam ěti a p ředevším monografická knížka Švabinský, Vejrychovi a Kozlov. 291 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 235. 292 ŠVABINSKÁ / ŠEV ČÍK / KUNA (pozn. 76) 185. 293 Ibidem. 294 KORBELOVÁ (pozn. 256) 108. 295 Claudie JUDRINOVÁ: Rodinovy kresby v Praze, in: HALÍ ŘOVÁ (et al.) (pozn. 227) 9. Pro úplnost je ješt ě t řeba dodat, že se v pavilonu S. V. U. Mánes v Kinského zahrad ě konala v roce 1908 druhá výstava d ěl A. Rodina, tentokrát se jednalo ryze o jeho kresby. O tom, které konkrétní kresby byly tehdy vystaveny, ve stru čnosti pojednává vedoucí kurátorka kresby Musée Rodin Claudie Judrinová. 296 ŠVABINSKÁ / ŠEV ČÍK / KUNA (pozn. 76) 183 . 297 Ibidem. 73

Max Švabinský – ráj a mýtus. Výsledná Rodinova inspirace byla nakonec vsazena do rámu z mahagonového d řeva podle návrhu architekta Emanuela Pelanta. 298 Sou částí tohoto rámu je výše citovaný dedika ční nápis „Au grand statuaire A. Rodin. Société des Artistes tchèques Manes à Prague 1902 “.

Je třeba zmínit, že ve fondech um ěleckých sbírek Památníku národního písemnictví je uložena položka ozna čena jako „ dar pro A. Rodina“. 299 Jedná se o dřev ěnou plaketu podélného tvaru p řipevn ěnou na zelen ě mo řený podklad [54]. Plaketa je zdobena rytými organickými liniemi a spirálami a nese nápis „ Au grand révélateur en art- Au puissant animateur Aguste Rodin l´hommage de la Société des Artistes tchéques Manes à Prague 1902“. Plaketa sice neobsahuje signaturu, ve fondu je však bez jakýchkoli pochybností vedena jako dílo Stanislava Suchardy. 300 Bylo by pochopitelné, že se cht ěl socha ř a tehdejší předseda S. V. U. Mánes b ěhem p říprav Rodinovy výstavy a následné návšt ěvy realizovat nějakým vlastním dílem. Nabízí se tak dv ě možné okolnosti vzniku plakety. Mohlo se jednat o sou část Suchardova rámu pro výslednou Rodinovu inspiraci. Ten by pak ustoupil rámu navrženému E. Pedantem obsahujícímu i odlišný dedika ční nápis. Výsledkem by bylo spojení Suchardovy plakety široké 34,8 cm a Švabinského kresby o ší řce 88,5 cm. Skute čnost, že se jednalo o neúsp ěšný návrh S. Suchardy na rám kresby, pop řípad ě o jeho privatissimo, by vysv ětlilo, pro č se plaketa nedostala k A. Rodinovi do Francie, nýbrž z ůstala v Českých zemích. 301 Druhou možností je, že plaketa nijak nesouvisí s Rodinovou inspirací, nýbrž s nějakým jiným um ěleckým dílem. O takovém daru se ovšem dobové prameny nezmi ňují, navíc by v takovém p řípad ě byla plaketa pravd ěpodobn ě ve Francii, z řejm ě spolu s Rodinovou inspirací v Musée Rodin v Pa říži. Do souboru p řípravných kreseb dále pat ří studie hlavy Génia, studie hlavy A. Rodina a t ři uhlové kresby Múzy a Génia . Studie hlavy a jedna ze studií Múzy a Génia byly reprodukovány v sedmém ro čníku Volných sm ěrů. K postav ě Génia zobrazeného v horní části perokresby stál M. Švabinskému modelem jeho švagr Rudolf Vejrych (1882-1939), sám pozoruhodný malí ř. Pro zajímavost lze uvést, že k řídla, v která se prom ěnily jeho ruce, byla namalována podle vypreparovaného orla, kterého si Švabinský přivezl na Kozlov ze svého pražského ateliéru, kde se již po delší dobu nám ětem kresby zabýval. 302

298 ŠVABINSKÁ / ŠEV ČÍK / KUNA (pozn. 76) 185. 299 Památník národního písemnictví – umělecké sbírky, skupina sochy, inv. č. IP 243. 300 Podle upozorn ění prof. Prahla, je ovšem možné, že plaketa pouze pochází ze Suchardovy poz ůstalosti. 301 Rok získání plakety do um ěleckých sbírek Památníku národního písemnictví bohužel není na inventární kart ě zaznamenán. 302 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 234. Tento vycpaný orel je zachycen i na fotografii tzv. kufru v Kozlov ě z roku 1907. 74

Vra ťme se ješt ě krátce k Rodinov ě inspiraci. V roce 1903 byla reprodukována ve Volných sm ěrech, roku 1908 v Národních listech a v roce 1918 byla otišt ěna na titulní stran ě obrázkového týdeníku Zlatá Praha. 303 Básník Antonín Macek (1872-1932), 304 autor velké části doprovodných text ů tohoto listu, se k reprodukci ve Zlaté Praze v rámci svého kratšího komentá ře vyjád řil pochvaln ě. Nejprve poukázal na nesnadnost úkolu vytvá řet v této dob ě alegorická zobrazení, nebo ť má česká výtvarná kultura za sebou až jakési „ zdiskreditování nes četnými alegorickými šablonami pseudorenesance “, nicmén ě se to M. Švabinskému poda řilo a jeho postavy se staly živými t ěly, které p ředstavují nikoli Rodin ův sen, nýbrž jeho tvorbu. Podle Mackových slov „ Švabinský vytvo řil portrét Rodin ův, nejlepší, jaký z ruky českého um ělce máme, a p řipojil také k němu svou exegesi, výtvarnicky vyjád řený smysl um ění Rodinova, jeho kult t ěla a života, pohybu, grácie linií .“ A autor text zakon čuje konstatováním, že Rodinova inspirace vznikala za bou řlivého kvasu českého socha řství i malí řství odstartovaného p říchodem Rodinova um ění do českého prost ředí. 305 Podstatné z tohoto textu je p ředevším poukázání na to, že Rodinova inspirace není pouhým dokumentárním zobrazením významné osobnosti, nýbrž že v sob ě obsahuje i n ěco, co vypovídá o jejím autorovi M. Švabinském.

Perokresb ě Rodinova inspirace předcházela kresba perem a tuší o rozm ěrech 25,6 x 16,8 cm ozna čovaná jako Pozvánka k Rodinov ě výstav ě v Praze v roce 1902 [52]. Je pochopitelné, že k výstav ě byly za pot řebí n ějaké pozvánky a s nejv ětší pravd ěpodobností lze toto Švabinského dílo ztotožnit s „ 1000 kusy českých pozvání k slavnostem A. Rodina “, za n ěž pražský magistrát zaplatil 42 korun. 306 Pozvánka byla reprodukována v příloze Výstava d ěl A. Rodina v Praze 1902 devátého čísla Volných sm ěrů, kde je i jednozna čně ozna čena jako pozvánka k zahájení výstavy A. Rodina. To, že byla Švabinského perokresba rozesílána jako pozvánka, potvrzuje i fond Mikuláše Alše v archivu Národní galerie, v němž se toto „Pozvání k otev ření výstavy A. Rodina“ dochovalo.307 Ela Švabinská rovn ěž o kresb ě píše jako o pozvánce na Rodinovu výstavu a navíc ji ozna čuje za „ jakýsi kompozi ční úvod “ k Rodinov ě inspiraci .308

303 V tomto desátém ro čníku se čtená ři mohli velmi často setkat s reprodukcemi Švabinských kreseb, maleb a grafických list ů – jen pro p ředstavu: na titulní stran ě čísla XL byl reprodukován obraz U stavu , na titulní stran ě čísla XLVIII obraz U klavíru , nemluv ě o menších reprodukcích doprovázejících minimáln ě každé druhé číslo týdeníku ze sledovaného roku 1918. 304 A. Macek je i autorem textu uve řejn ěného ve stejném ro čníku Zlaté Prahy na stran ě 117 napsaného u p říležitosti úmrtí Augusta Rodina. Autor textu zde zmi ňuje Rodinova st ěžejní díla, poznamenává i jeho zálibu v české kultu ře a záv ěrem uvádí, jakým sv ěžím zp ůsobem zasáhla tvorba A. Rodina do české tvorby. 305 Antonín MACEK: Rodinova inspirace, in: Zlatá Praha X, 1918, 600. 306 KORBELOVÁ (pozn. 256) 117. 307 Archiv Národní galerie v Praze, fond Mikoláš Aleš, č. fondu 25, inv. č. 46. 308 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 231. 75

K pozvánce se dochovala jedna skica a jedna studie ženského aktu. 309 Ob ě kresby – pozvánka a Rodinova inspirace - mají mnohé spole čné. I pozvánka se skládá z poprsí A. Rodina a Múzy, sošných tvar ů, která se sklání nad jeho hlavou a doslova se jej „chystá políbit“. Socha řů v pohled je zde namí řen rovn ěž kamsi do dáli jako na Inspiraci . Na rozdíl od Inspirace , kdy je socha ř uzav řen více do sebe, do svého tv ůrčího mikrosv ěta, ale pohled na pozvánce spíše odkazuje na hledání a nalézání, na kontakt s jakýmsi vyšším duchovnem a Rodinovy o či jsou vskutku namí řeny kamsi nahoru. Zde op ět kresbu dob ře dopl ňují slova R. M. Rilkeho „ Tu dívá se oním pohledem soust řed ěné pozornosti, který se zacílí a odlétá jako zá ř sv ětlometu… “.310 Prakticky totožná je pozice socha řovy ruky dotýkající se svého vousu. Jediný rozdíl je v zrcadlovém obrácení zobrazení – na pozvánce jde o levou ruku, na Inspiraci o ruku pravou. To vedlo profesora L. Kone čného k záv ěru, že kresba pozvánky byla ur čena ke grafické reprodukci a že její výsledná podoba by byla zrcadlov ě obrácená a tedy kompozi čně shodná s Inspirací. 311 Pozvánka byla publikována nap říklad v příloze k devátému číslu Volných sm ěrů roku 1902, vydané již po návšt ěvě A. Rodina v Praze. Kresba pozvánky byla reprodukována jako frontispis knihy Nahý jsem přišel na sv ět nakladatelství Svoboda z roku 1979.

7.1.3 Auguste Rodin a Michelangelo Rodinova Inspirace a Pozvánka mají spole čný ješt ě jeden zajímavý prvek - motiv ruky, mezi jejímiž prsty si nechává Rodin protékat sv ůj vous. Podobnou kompozici sice použil i E. Steichen na svém fotografickém snímku A. Rodina z roku 1902, 312 na této fotografii si ale Rodin pravicí mne bradu a nikoli p římo vous. Gesto na Steichenov ě snímku A. Rodina ve ve černím obleku se tomuto motivu ruky podobá ješt ě víc. 313 V souvislosti s Rodinovou inspirací a Pozvánkou se ovšem jedná nepochybn ě o gesto p řevzaté z Michelangelovy sochy Mojžíše z kostela S. Pietro in Vincoli v Řím ě [53]. Fakt, že gesto ruky probírající se dlouhým vousem odkazuje na tuto sochu, ostatn ě zmi ňuje již Ela Švabinská. 314 Je tedy otázkou, zda M. Švabinský cht ěl A. Rodina více p řipodobnit k samotné soše Mojžíše, kdy by jej stylizoval do proroka nového um ění, či více k tv ůrci oné sochy, k samotnému Michelangelovi. Sledováním tohoto ikonografického motivu dochází profesor L. Kone čný k poznání, že motiv probírající se ruky vousem lze ozna čit jako výraz setkání jeho nositele s autoritou (která m ůže

309 ŠVABINSKÁ / ŠEV ČÍK / KUNA (pozn. 76) 182. Zde jsou ob ě p řípravné kresby reprodukovány. 310 RILKE (pozn. 193) 126. 311 Lubomír KONE ČNÝ: Švabinský, Rodin, Michelangelo, Mojžíš, in: Beket BUKOVINSKÁ / Lubomír KONE ČNÝ: Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, Praha 2003, 205. 312 Obr. 43 313 Obr. 44 314 ŠVABINSKÁ (pozn. 79) 231. 76 být náboženská či sv ětská) či p řenesen ě jako gesto nositele autority. 315 A vlastn ě na obou Švabinského zobrazeních A. Rodina není nutné tyto dva významy od sebe n ějak odd ělovat, socha ř je zde konfrontován s vyšší autoritou v podob ě múzy, na níž je každý um ělec (a ť už jakkoli geniální) závislý, a zárove ň je sám p ředstavitelem um ělecké autority. P řinejmenším práv ě b ěhem Rodinovy návšt ěvy Českých zemí, kdy mu byly vzdávány mnohé pocty, se tato autorita pln ě projevila. 316 Jak v pozvánce, tak v Inspiraci tedy nejde o „pouhý“ portrétní záznam fyziognomických rys ů člov ěka, nýbrž o hluboký obsah díla, jehož sou částí je jak všeobecná reflexe A. Rodina jeho okolím, tak postoj M. Švabinského k tomuto socha ři.

Vra ťme se však ješt ě k tématu p řirovnávání A. Rodina k Michelangelovi Buoanarrotimu. Připodob ňování francouzského socha ře k italskému renesan čnímu um ělci se objevuje v různých monografických textech opravdu často, takže jej nelze pominout. To, že jsou výjime ční socha ři p řipodob ňováni v různých dobách práv ě k Michelangelovi, je logické, stejn ě jako fakt, že tomu nebylo jinak ani v případ ě A. Rodina. Rodinovo jméno bylo spojováno s Michelangelovým již b ěhem socha řova života a po jeho smrti tyto tendence přinejmenším neochably. Nap říklad W. H. Henley, Rodin ův sou časník, řekl, že „ Rodin jest náš Michelangelo“. 317 Český historik um ění a výtvarný kritik K. B. Mádl ve svém textu z roku 1902 o A. Rodinovi píše : „Michelangelo byl kdysi takovým vládcem t ěla lidského. Jeho giganti, ležící na sarkofágách medicejských, jejich nesmírná t ělesnost, s pohyby a posami jen možnými a ostatní zarážejícími a ohromujícími, s jejich absolutní výrazností, jsou p ředm ětem nepodmín ěného obdivu po p ět století. Rodin vykonal cosi podobného, a proto je hoden být vedle hrozného Floren čana jmenován “. 318 Gilles Néret v publikaci z roku 2005 používá formulaci, že „ Rodin je Michelangelo, který m ěl to št ěstí, že mohl naslouchat Wagnerovi “. 319

Na vztah mezi Rodinovým a Michelangelovým um ěním bylo nahlíženo různými úhly pohledu. Josef Ma řatka konstatuje, že Rodinovy rané kompozice, které m ěl možnost vid ět v mistrov ě atelieru, jsou „ siln ě pod Michel-Angelovým vlivem ,“ 320 čehož si byl ostatn ě v ědom

315 KONE ČNÝ (pozn. 321) 213. 316 WITTLICH 2010 (pozn. 285) 406. Kult A. Rodina byl o čividn ě demonstrován nap říklad tehdy, kdy se čeští studenti zap řáhli do ko čáru p řivážejícího socha ře a odtáhli jej až k hotelu Central. 317 MAUCLAIR (pozn. 200) 99. 318 Karel Boromejský MÁDL: Auguste Rodin, in: Zlatá Praha XIX, 1902, 313-314. K. B. Mádl ovšem ve svém textu nemluví o formálních podobnostech d ěl obou velkých socha řů , naopak pozoruje, že v Rodinov ě tvorb ě není jediná socha, která by „ zevní svojí tvárností “ p řipomínala n ějaký um ělecký vzor. 319 NÉRET (pozn. 221) 7. 320 Marie DOHNALOVÁ: P říb ěh dvou kreseb, in: Bulletin Moravské galerie v Brn ě, Brno 2009, 145. 77 i sám A. Rodin. 321 Formálním porovnáváním n ěkterých soch obou socha řů se zabýval ve svém článku K detail ům soch Michelangelových a Rodinových český socha ř Josef Wagner. 322 Inspirace Michelangelovými sochami se projevila po formální stránce p ředevším po Rodinov ě studijní cest ě do Itálie. To je pochopitelné, obdobn ě na Michelangelovu tvorbu reagovali i další um ělci, v tom tedy hlubší spojitost mezi ob ěma socha ři nebude. Je t řeba zmínit, že sta ť profesora L. Kone čného je ilustrována mimo jiné i kresbou z Rodinova italského skicáku zachycující sochu Michelangelova Mojžíše se zvláštním d ůrazem na zachycení gesta ruky probírající se vousem. 323 To by dokazovalo Rodin ův zájem o toto gesto a snad i vysv ětlovalo, pro č sám socha ř na n ěkterých Steichenových fotografiích tuto pózu varíruje.

Velmi podrobn ě byl vztah mezi tvorbou obou um ělc ů prozkoumán v 90. letech minulého století italskými a americkými historiky um ění. V roce 1996 se ve florentské Casa Buonarotti konala výstava nazvaná Rodin and Michelangelo: A study in Artistic Inspiration .324 Výstava a stejnojmenný katalog poukazují na p řerod raného akademického Rodina a na jeho cestu do Itálie v roce 1876, kde se ve florentské kapli Medicejských poprvé naplno konfrontoval s Michelangelovou tvorbou. Katalog zahrnuje nep řeberné množství srovnávacího materiálu z děl obou socha řů , jejichž vzájemný vztah vidí jako velmi t ěsný. Sta čí zde citovat n ěkolik v ět z předmluvy katalogu. Ohledn ě vlivu Michelangelovy tvorby jako takové je zde poznamenáno: „… perhaps nowhere more deeply (appeared) than in the art of the young French sculptor Auguste Rodin, who made a fateful journey to Italy at the age of thirty-six .“, nebo „ This exhibition is the first to suggest the full impact of Michelangelo´s art upon the carees of Rodin, for whom this creative encounter came at a crucial juncture.“325 Tito ameri čtí a italští historici um ění povýšili Rodinovu italskou cestu na n ěco zásadního. O to zajímav ější pak je, podíváme-li se na to, jakou pozornost věnovali Rodinov ě italské cest ě jeho sou časníci. Rainer M. Rilke ve své knížce tuto cestu nezmi ňuje, stejn ě tak o ní není zmínka ani v životopise z katalogu pražské výstavy z roku 1902. Cesta do Itálie a bezprost řední kontakt s Michelangelovými sochami zůstal bez v ětšího povšimnutí i ve faktograficky zam ěř ené knize Camilla Mauclaira, který klade d ůraz na podobnost obou socha řů na poli morálního náboje a celkovém pojetí než v technice. 326

321 RODIN 1928 (pozn. 195) 169. 322 Josef WAGNER: K detail ům soch Michelangelových a Rodinových, in: Volné sm ěry XXIX, 1932, 178-182. Autor článku zde upozor ňuje na odlišný postup socha řů , zatímco A. Rodina ozna čuje za „analytika krásy “, Michelangel ův postup popisuje jako budování harmonického idealizovaného celku. 323 KONE ČNÝ (pozn. 321) 209. Jedná se o obr. 4. 324 Flavio FERGONZI / Maria Mimita LAMBERTI / Pina RAGIONIERI / Christopher RIOPELLE: Rodin and Michelangelo. A Study in Artistic Inspiration (kat. výst.), Philadephia 1996. 325 Ibidem nepag. Citované části byly p řevzaty z ne číslované p ředmluvy katalogu. 326 MAUCLAIR (pozn. 200) 99. 78

Sám A. Rodin pravil, že byl zmaten, když se po studiu antických soch v Louvru v Itálii setkal s Michelangelovou tvorbou. Ale podle jeho vlastních slov, se Michelangelo nemohl mýlit a „ bylo nutno mu porozum ět“. 327 Michelangela také ozna čil za poslední vývojový článek gotického um ění, nikoli za samotá ře ve vývoji um ění, jak bývá leckdy Michelangelo chápán. 328 Po své cest ě do Itálie se podle svých vlastních slov osvobodil od akademismu práv ě díky Michelangelovu um ění „On to byl, kdo mi podal svou mocnou ruku “. 329 A práv ě antické a gotické socha řství je v již citovaných textech často spojováno s Rodinovou tvorbou. 330 Obecn ě nelze říci, že by A. Rodin ve svých názorech na um ění n ějakým p řílišným zp ůsobem zd ůraz ňoval Michelangelovu tvorbu. Zajisté si byl v ědom velikosti Michelangelova um ění, které obdivoval, dokonce i citoval n ěkteré Michelangelovy sonety, nicmén ě se nap říklad p říliš nepoušt ěl do hlubších analýz jeho tvorby. Často vzpomíná na Michelangelovo um ění ve spojitosti s Donatellem či Feidiem (nap říklad kapitola sebraných spis ů P. Gsellem nazvaná Feidias a Michelangelo ovšem pojednává o tom, jak A. Rodin demonstroval v ateliéru svým student ům na hlin ěném modelu formální rozdíly mezi um ěním Feidia a Michelangela). Na n ěkterých místech svých úvah o um ění tak za v ůbec nejnep řekonateln ějšího sochaře ozna čuje práv ě Feidia. 331 Myšlenkové sep ětí mezi Rodinem a Michelangelem tak z řejm ě není na míst ě p říliš p řece ňovat. Nejvýstižn ější jsou slova samotného Rodina: „ Smím-li trochu mluvit o sob ě, řeknu vám, že jsem kolísal po celý sv ůj život mezi ob ěma velikými sm ěry v socha řství, mezi um ěním Feidiovým a Michel-Angelovým. Vyšel jsem od antiky. Ale když jsem odešel do Itálie, zamiloval jsem se náhle do velikého mistra florentského a na mých dílech bylo jist ě vid ět tuto váše ň. Pozd ěji, zejména v poslední dob ě, vrátil jsem se k antice. Michel-Angelova veledíla s jeho obvyklými tématy (…) nesou na sob ě pe čeť p řísné velikosti. Ale neschvaluji jeho pohrdání životem.“332

327 RODIN 1928 (pozn. 195) 156. 328 Ibidem. 329 NÉRET (pozn. 221) 8. 330 RODIN 1928 (pozn. 195) 165. Zde lze nalézt Rodinova slova o nep řekonatelnosti Feidia (potažmo celého řeckého socha řství). MAUCLAIR (pozn. 200) Zde se dovídáme o Michelangelov ě názoru na Feidia a antiku mimo jiné v předmluv ě. Volné sm ěry V-VI, 1901-2, 110. Zde je citován socha řů v výrok „ Také studium antiky mi dodalo odvahy, a socha řství st ředov ěké, stejn ě krásné jako řecké um ění“. RILKE (pozn. 193) 33 ELSEN (pozn. 221) 156. Albert Elsen dokonce používá v této souvislosti ozna čení „ an ancienit Gothic artist “. 331 RODIN 1928 (pozn. 195) 165. 332 Ibidem 169. 79

7.1.4 Auguste Rodin a Mojžíš Problematika vztah ů mezi um ěním A. Rodina a Michelangela je pestrá a k jejímu podrobn ějšímu prozkoumání by byla nutná nep ředstaviteln ě hlubší sonda do tvorby obou socha řů a do jiných literárních pramen ů, p ředešlé řádky však byly myšleny jako pouhý exkurz do této problematiky a k našemu tématu snad posta čí. Z řečeného lze totiž usoudit, že p ři tvorb ě pozvánky a Inspirace nešlo (alespo ň ne v první řad ě) M. Švabinskému o n ějaké formální p říbuznosti Rodina s Michelangelem, když jej stylizoval do podoby Michelangelova Mojžíše . Spíše tak m ělo jít o vyjád ření v ědomé návaznosti na tvorbu renesan čního mistra, jak ji ve stejné dob ě vyjád řil F. X. Šalda v textu Géniova mate řština z dubna roku 1902. Šalda zde konstatuje, že A. Rodin navázal na Donatella a Michelangela (uvádí zde oba tyto významné renesan ční socha ře) a v souvislosti s tím ozna čuje Rodina jako „obnovitele a obroditele “, což posouvá reflexi Rodinovy osoby dalším sm ěrem. Rodin se stává obnovitelem „ heroické doby v um ění minulosti “. Zárove ň podle F. X. Šaldy ud ělal ze socha řství „ tepnu duševního vlnobití p řítomnosti “. 333 A toto pojetí Rodinovy osobnosti má již jist ě cosi spole čného s jeho pojetím coby proroka (Mojžíše). Paralela mezi A. Rodinem (považovaným českými um ělci a literáty již od dob p říprav jeho pražské výstavy za génia) a mezi touto starozákonní postavou je zjevná. Zatímco Mojžíš p řijal a následn ě prosadil a rozší řil Desatero, zákony morální, A. Rodin prosazuje zákony moderního um ění, které p řijal od jakési vyšší autority, jíž lze pojímat z hlediska náboženského, tak um ěleckého – tedy od své Múzy, jak to u činil M. Švabinský.

Sám Auguste Rodin vid ěl v Mojžíšovi, konkrétn ě v jeho rozích, odznak „ všemohoucnosti a všev ědoucnosti “. Citát se váže k historce zaznamenané P. Gsellem, kdy Rodin ův žák E. A. Bourdelle vytvo řil sochu boha Pana, 334 kterému prop ůjčil Rodinovu podobu. Když jeho učitel sochu uvid ěl, Bourdelle se mu omlouval, že jej zpodobil s rohy, na což mistr se smíchem reagoval: „ To bylo vaší povinností, nebo ť jste tvo řil Pana. Ostatn ě Michel-Angelo přid ělal podobné rohy svému Mojžíšovi. Rohy tyto jsou odznakem všemohoucnosti a všev ědoucnosti. Jist ě jste mi velice zalichotil, ušt ědřiv mi je též.“335 V této souvislosti je dobré si znovu p řipomenout Gsell ův výrok p řirovnávající Rodin ův vous k vousu Michelangelova Mojžíše .336 Srovnáme-li tuto bustu s jinými socha řskými zpodobeními Rodinovy tvá ře, vyniknou ješt ě lépe dva zašpi čat ělé hrbolky vlas ů nad Rodinovým čelem nápadn ě p řipomínající dva r ůžky. Jestliže E. A. Bourdelle prop ůjčil bohu Panovi podobu

333 ŠALDA (pozn. 284) nepag. 334 S nejv ětší pravd ěpodobní se jedná p římo o portrétní bustu A. Rodina, viz obr. 32. 335 RODIN 1928 (pozn. 195) 173. 336 Viz poznámka č. 205. 80

A. Rodina snad kv ůli výrazné fyziognomii Rodina a charakteru jeho osobnosti, jež obojí celkem odpovídá rozší řeným p ředstavám o tomto antickém b ůžku, pak spojení r ůžku s Rodinovou bustou, jež byla od samého po čátku primárn ě chápána jako busta portrétní, vyznívá docela jinak. Mohutnou Rodinovou bustou s hlavou mírn ě pozvednutou, o čima zahled ěnýma kamsi vzh ůru prostupuje vznešenost a d ůstojnost, jež mnohem spíše odpovídá postav ě Mojžíše. Pak výše citovaný výrok A. Rodina na téma roh ů a Mojžíše, jež řekl práv ě E. Bourdellovi, nabývá na ješt ě v ětším významu.

81

8 Auguste Rodin versus Mikoláš Aleš V této souvislosti stojí dále za zmínku karikatura Mikuláše Alše z roku 1912 [55]. Jejím autorem je Zden ěk Kratochvíl. D ůvod, pro č je nyní tato karikatura zmi ňována, je ten, že Z. Kratochvíl na ní zobrazil M. Alše jako Mojžíše. Karikaturní kresba znázor ňuje malí ře sedícího na truhle Archy úmluvy před malí řským stojanem a držícího št ětec a paletu. Malí ř se chystá malovat sv. Václava, který mu pózuje ozdoben všemi atributy národního sv ětce, ale od ješt ě neza čaté práce ho vyrušil rachitický pán v papu čích. Jde o sv. Petra (podle klí če, který drží za zády), jenž malí ři významn ě klepe na rameno. Celý výjev se odehrává na oblacích pod dohledem Božího oka. Vedle Archy úmluvy odkazují na civiln ě od ěného Alše/Mojžíše především rohy v podob ě zá ře vystupující z Alšova čela.

V rozmezí deseti let byl tedy dv ěma členy S. V. U. Mánes stylizován do podoby proroka um ění jak A. Rodin, tak M. Aleš. Na první pohled se m ůže zdát, že tato stylizace má odlišný význam, který vyplývá i ze zcela odlišné reflexe obou um ělc ů mladou generací českých um ělc ů. Na výtvarné scéně se tu sou časn ě objevují dva pom ěrn ě sta ří um ělci (v porovnání se svými um ěleckými kolegy ze spolku Mánes). Auguste Rodin byl vid ěn coby p ředstavitel moderního nad časového um ění republikánské Francie, stává se až nedotknutelným „ kulturním pojmem “ a jeho um ění je všeobecn ě platné.337 Mikoláš Aleš byl v této dob ě vnímán jako zt ělesn ěná lidovost, českost, tradice a humor, jehož dílo je „ nesd ělitelné jiným národ ům“.338 Ovšem více než p ředešlá slova Josefa Čapka se ke karikatu ře M. Alše jako Mojžíše váží pochopiteln ě výroky samotného Z. Kratochvíla. V prvním ro čníku Um ěleckého m ěsí čníku , kam karikaturista pom ěrn ě hojn ě p řispíval kresbou i textem, nap říklad vysoce ocenil Alšovu práci na poli grafické ilustrace a navíc Alše ozna čil dob ře mín ěnými slovy jako „ tatí ček náš dobrotivý “. 339 Se zmi ňovanou karikaturou se pak dob ře pojí Kratochvíl ův text Aleš český a monumentální ve druhém ro čníku Um ěleckého m ěsí čníku . Zde se Z. Kratochvíl originálním zp ůsobem zabývá rysy češství Alšova um ění, jež má potenciál, aby z n ěj vznikl styl, n ěco nového a odlišného. Tento potenciál vidí hlavn ě v Alšových kresbách sv. Václav ů (na zmín ěné karikatu ře se Aleš chystá portrétovat práv ě sv. Václava), tyto kresby nejsou podle Z. Kratochvíla „ obrazem naší minulosti, nýbrž budoucnosti, proroctvím “. 340 Tato slova dokládají, že se jednalo o p řátelskou karikaturu a p ředevším, že m ůže být p řirovnání Aleše k Mojžíšovi odrazem vážn ě mín ěné myšlenky, i když vyjád řené karikaturním zp ůsobem.

337 WITTLICH 1979 (pozn. 262) 659. 338 ČAPEK (pozn. 180) 27. Josef Dále J. Čapek píše, že Alšovo dílo „ každý cítí jako žijící sou část našeho národního života“. 339 Zden ěk KRATOCHVÍL: O ilustra ční grafice, in: Um ělecký m ěsí čník I, 1912-3, 210. 340 Zden ěk KRATOCHVÍL: Aleš český a monumentální, in: Um ělecký m ěsí čník II, 1913-4, 221. 82

Poukazovat na rozdílnost osobnosti obou um ělc ů a jejich tvorby by nem ělo příliš smysl, zajímav ější by ovšem mohlo být hledání jejich spole čných rys ů. Oba um ělci se svými díly jednozna čně odlišovali od ostatní soudobé tvorby, zárove ň se oba svým zp ůsobem vraceli k tradicím – M. Aleš nám ěty, které si vybíral, A. Rodin prost řednictvím návratu k přírod ě a v ědomým navazováním na odkaz antiky a st ředov ěku. Jejich tvorba byla vid ěna, použijeme- li trochu nadsázky, jakoby vzniklá z ni čeho nic. A tak R. M. Rilke o A. Rodinovi píše „ Jeho dílo bylo nep řekonatelné proto, že p řišlo na sv ět již dosp ělé, a ne jako dílo, které teprve roste a dožaduje se uznání, nýbrž jako skute čnost, která se uplat ňuje, která je zde a s kterou se musí po čítat .“ 341 A k tomuto citátu jako český prot ějšek poslouží slova J. Čapka o M. Alšovi „ Aleš nalezl ihned sám v sob ě a na lokální p ůdě vše, co cht ěl vyjád řiti a k čemu byl sám povolán (…) Aleš p řinesl všechny podmínky svého um ění v sob ě uzrálé .“ 342 Oba m ěli i nemalé problémy s přijetím své tvorby na ve řejnosti. Mediáln ě rozši řované poprasky doprovázející většinu Rodinových klí čových soch, není ani t řeba p ředstavovat, stejn ě jako aféru kolem Alšovy Vlasti či ilustrování Rukopis ů. Oba um ělci se trvalejšího uznání do čkali až díky velké výstav ě, M. Aleš ve svých dvaa čty řiceti letech během Národopisné výstavy a A. Rodin dokonce až v šedesáti letech svým pavilonem na Sv ětové výstav ě v Pa říži. Lze říci, že ocen ěním Rodinovy a Alšovy tvorby se tak mladí čeští um ělci vyhranili v ůč i českému provincialismu v um ění, kdy se prost řednictvím A. Rodina p řihlásili k um ění modernímu a zahrani čnímu a prost řednictvím M. Alše (a jemu p ředcházejícího Josefa Mánesa) se ztotožnili s romantickým ideálem geniálního zneuznaného um ělce. Tvorba a vývoj osobností Rodina a Alše tak byly d ůležitým aspektem pro formování vlastní um ělecké identity pro mnohé české um ělce.

V Rodinov ě a Alšov ě díle bylo cosi, co jim ob ěma vysloužilo, i když pravda v trochu odlišném kontextu, v české um ěleckohistorické literatu ře ozna čení „ l´ enfant terrible “. 343 Lidé z okolí jak Alšova, tak Rodinova si na obou um ělcích cenili jejich vitálnosti, kterou se vyzna čovali i p řes sv ůj pokro čilý v ěk. Mikuláš Aleš byl p ředevším pro za čínající S. V. U. Mánes i jemu p ředcházející spolek Škréta vzorem nonkonformního um ělce, který se bou řil proti oficiální spole čnosti. 344 Vid ěli jsme zp ůsob, jak jeho živost ducha dovedl mistrn ě zakomponovat M. Švabinský do svého portrétu M. Alše a byl zde citován i výrok J. Čapka

341 RILKE (pozn. 193) 25. 342 ČAPEK (pozn. 180) 27sqq. 343 WITTLICH 1979 (pozn. 262) 653. PRAHL 2009 (pozn. 60) 37. 344 Lenka BYDŽOVSKÁ: Spolek výtvarných um ělc ů Mánes v letech 1887-1907, Praha 1989, 9. 83 o Alšov ě ustavi čné mladosti. K. B. Mádl v textu Mikoláš Aleš zem řel napsal : „byl dobrým, naivním dít ětem.“345 Stanislav Sucharda ve své smute ční řeči v den poh řbu M. Alše nazval malí ře „nejmladším um ěleckým srdcem Čech “.346 Tato „mladost“ související s mladostí ducha a neustálou výtvarnou činností byla tím, čím udivoval své okolí i A. Rodin. Svou nevy čerpatelnou tvo řivostí se tak stali oba um ělci archetypy tv ůrčích, zdánliv ě ni čím neomezených um ělc ů. Do oné tv ůrčí archetypálnosti lze jist ě za řadit i požadavek ur čitého návratu ke ko řen ům, což op ět oba um ělci beze zbytku svou tvorbou činili a jejich um ělecké okolí si toho bylo vědomo. V případ ě A. Rodina je tento rys socha řovy tvorby snad nejvíce docen ěn F. X. Šaldou v jeho stati Géniova mate řština. Analogicky se vyjád řil K. B. Mádl o M. Alšovi: „mluví za nás všechny, a proto také k nám řečí mate řskou .“ 347 Lze říci, že s obdobnými tvrzeními, jakými jsou následující výroky V. V. Štecha: „ Jeho prvky a ko řeny jsou nám tak řka nepochopitelny, nelze je analyzovat p řísn ě výtvarn ě.“, „jeho práce z ůstává stále záhadou svou bezprost ředností a up římností “.348 či „ je bez generace, protože se stal přírodní silou a kulturní mocí.“349 bychom se mohli setkat jak v textu pojednávajícím o tvorb ě A. Rodina, tak o tvorb ě M. Aleše (k n ěmuž se citace ve skute čnosti vztahuje)...

Socha ře Rodina a malí ře Alše dále spojuje postava t řetího um ělce, M. Švabinského. Max Švabinský stál v čele nastupující mladé generace, která tak aktivn ě projevila zájem o um ění obou um ělc ů.350 Vytvo řil portréty obou um ělc ů, jejich podobizny se zna čně liší od desítek jiných vytvo řených Švabinského rukou. Autor při portrétování M. Alše a A. Rodina promítl sv ůj názor na portrétované. Josef Císa řovský v souvislosti se Švabinského portrétním um ěním uplat ňuje pojem psychologické kompozice, jež je výsledkem Švabinského snahy zaznamenat nejen fyziognomickou podobu portrétovaného, nýbrž jeho podobu vnit řní, duchovní a emocionální. V této souvislosti cituje Josef Císařovský samotného M. Švabinského, ten se o své portrétní tvorb ě vyjád řil: „ Tedy ty charakteristické rysy obli čeje, nikoli snad schváln ě, nýbrž na základ ě intenzivního zahloubání do forem, výrazu, valéru, pon ěkud přehnati, aby si byl portrétovaný nanejvýš podobný .“ 351

345 MÁDL 1913 (pozn. 127) 530. 346 Slavný poh řeb Mikoláše Alše, in: Zlatá Praha XXX, 1913, 538. 347 MÁDL 1913 (pozn. 127) 530. 348 ŠTECH (pozn. 186) 206. 349 Ibidem 205. 350 PÁLENÍ ČEK 1984 (pozn. 78) 64. Výtvarný kritik K. B. Mádl napsal roku 1904 do Národních list ů, že „ Max Švabinský stojí v čele .“, uvádí, že v S. V. U. Mánes je mnoho talent ů, ale jednozna čně ozna čuje M. Švabinského za nejv ětší talent této generace. 351 Josef CÍSAŘOVSKÝ: Portrétní um ění Maxe Švabinského. Skizza k portrétu Maxe Švabinského, Praha 1954, 42. 84

Je škoda, že b ěhem Rodinovy pražské návšt ěvy nedošlo k setkání A. Rodina a M. Alše. Důvodem možná byl velmi nabitý program připravený pro socha ře. Nicmén ě i v něm si A. Rodin ud ělal místo, aby neoficiáln ě navštívil ateliér J. V. Myslbeka. Návšt ěva v ěkem Rodinovi nejbližšího J. V. Myslbeka (1848-1922), jehož tvorba se pon ěkud liší od té Rodinovy, byla ovšem podnícena r ůznými rozbroji mezi domácími um ělci. 352 Jiným d ůvodem by mohla být Alšova tendence nenavšt ěvovat pokud možno velké ve řejné akce, dával přednost svému soukromí nebo neformálním setkáním se svými p řáteli. Auguste Rodin byl většinu času v Praze obklopen mladými um ělci s moderními názory na um ění a mezi tuto skupinu M. Aleš již nepat řil. D ůvodem z řejm ě nebyla samotná Alšova tvorba spjatá s lidovými a národními tématy, protože malí ři Jožovi Úprkovi (1861-1940), který se zabýval obdobnými tématy A. Rodin osobn ě p ředstaven byl. Joža Úprka byl v této dob ě již obohacen o zkušenosti v Mnichov ě i v Pa říži, byl považován za našeho p ředního impresionistu a uplynulo 5 let od velmi úsp ěšné výstavy jeho d ěl v Topi čov ě salonu. Jeho úsp ěch lze jist ě vysv ětlit tím, že byl chopen spojit oblíbené nám ěty z lidového prost ředí s malí řskou moderností.353

352 MA ŘATKA (pozn. 244) 93. V Praze se p řed p říjezdem A. Rodina proslýchalo, že S. V. U. Mánes po řádá Rodinovu výstavu, aby poškodil J. V. Myslbeka. Proto J. Ma řatka a ostatní ze spolku Mánes zorganizovali setkání obou socha řů , aby byly obdobné pomluvy vyvráceny. 353 Petr WITTLICH: Malí ři české secese, Praha 2012, 76. 85

9 Max Švabinský a Francie Na záv ěr práce ješt ě v ěnujme krátkou pozornost Švabinského vztahu k Francii. V červnu roku 1898 M. Švabinský odjel na krátký pobyt do Pa říže, kde navštívil v první řad ě Musée du Louvre a pak i jiné pa řížské galerie. Cestou do Francie navštívil um ělecké sbírky v Dráž ďanech, zpět se pak vracel p řes Štrasburk a Výmar, kde studoval Karel Vejrych, bratr Ely. 354 Dlouhodob ější studijní pobyt v Pa říži malí ř odložil na podzim téhož roku, mimo jiné také z toho d ůvodu, že letní m ěsíce m ěl strávit u rodiny Vejrych ů v Kozlov ě. B ěhem prázdninových pobyt ů v Kozlov ě vznikla řada Švabinského významných obraz ů. V pr ůběhu roku se v ěnoval ve svém pražském ateliéru většinou tvorb ě na zakázku (p ředevším období podzimu p ředstavovalo každoro čně pro M. Švabinského práci na objednaných portrétech), za letních dn ů strávených v Kozlov ě vznikaly portréty Ely i ostatních člen ů rodiny, pohledy na zdejší krajinu, byl zde vytvo řen i obraz Chudý kraj atd. 355 Během léta 1898 tak vznikl mimo jiné i níže zmín ěný Kulatý portrét .

Na ja ře 1898 namaloval M. Švabinský portrét své tety Máry. Kritikou byl velmi kladn ě p řijat a malí ři za n ěj bylo ud ěleno Hlávkovo stipendium. Nakonec však nebylo vyplaceno, protože stipendium bylo ur čeno jen pro um ělce, kte ří se narodili v Čechách, a Švabinský pocházel z moravské Krom ěř íže. Finan čně jej nakonec podpo řila Josefa Náprstková. Nejprve na její objednávku malí ř vytvo řil její portrét a portrét jejího, již zesnulého, manžela Vojty Náprstka. Poté mu pomáhala i b ěhem samotného pa řížského pobytu, kdy mu posílala nap říklad malí řské pot řeby a navázala tak na mecenášskou činnost svého zesnulého manžela i své tchýn ě Anny Náprstkové. Na podzim odjel M. Švabinský do Pa říže. O n ěkolik týdn ů jej p ředešel švagr Karel Vejrych, který se zde snažil prosadit ve sv ětě hudby, protože byl nadaným klavíristou. Oba um ělci bydleli ve spole čném byt ě v Rue de Paul Féval č. 5 na Montmartru. 356 M. Švabinský m ěl pak sv ůj malí řský ateliér v Rue Lamark (rovn ěž na Montmartru). Po několika m ěsících za ním do Pa říže p řijela jeho budoucí manželka Ela Vejrychová se svojí matkou. 357 Osobn ě se setkal s Puvisem de Chavannesem, kterého obdivoval snad nejvíc ze všech současných francouzských malí řů . Švabinského velmi zaujaly malí řovy fresky svojí harmonickou barevností, nejsiln ěji na n ěj zap ůsobila freska s názvem Dětství svaté Jenofévy.358 Max Švabinský se v této dob ě zajímal o monumentální tvorbu, roku 1896 vytvo řil nást ěnnou malbu se sv. Václavem žehnajícím práci ve vestibulu Zemské banky.

354 VEJRYCHOVÁ (pozn. 79) 57. 355 Hana VOLAVKOVÁ: Max Švabinský, Praha 1977, 26. 356 VEJRYCHOVÁ (pozn. 79) 57. 357 Ibidem. 358 Ibidem. 86

Navštívil i Chavannes ův ateliér, který se nacházel v těsné blízkosti Švabinského a Vejrychova bytu, ú častnil se i jeho poh řbu 28. října 1898. 359 Puvis de Chavannes byl opravdu jedním z mála soudobých francouzských malí řů , jejichž tvorba M. Švabinského opravdu zaujala.

Během svého n ěkolikam ěsí čního pobytu trvajícího od 15. října 1898 do února 1899 vytvo řil Švabinský několik kreseb a maleb, mezi nimiž zna čně p řevažují portréty. 360 V dob ě svého pa řížského pobytu signoval svá díla „ Švabinský Paris“.361 Z po čátku pobytu se zajímal především o tvá ře Pa řížanů, nap ř. v přímo řském Trouville jej zaujal vzhled jednoho Francouze ke studii Sta řec u mo ře, portrétoval také svou bytnou či oblíbený pa řížský model zvaný Jesus Christus. Podle Ely Švabinské se o pa řížské modely přestal pom ěrn ě rychle zajímat, protože u nich do jisté míry nenalezl jím p ředpokládanou zajímavost.362 V Pa říži dále vznikla perokresba Pohled na Motmartre, ex libris komtesy Thunové, či podobizna Bed řicha Smetany a Antonína Dvo řáka. Vedle malí řské činnosti se M. Švabinský v ěnoval v Pa říži i socha řské tvorb ě – na p řelomu let 1898 a 1899 vznikla hlin ěná plastika Radost. Radost! vycházející ze Švabinského stejnojmenné kresby, a dále minimáln ě dv ě sádrové sošky s názvem Duše. Všechna jmenovaná plastická díla jsou bohužel zni čena. 363

Vedle portrétních zobrazení anonymních Francouz ů vznikl po čátkem roku 1899 portrét básníka Maurice Maeterlincka. Maxi Švabinskému se naskytla příležitost portrétovat známého básníka díky p římluv ě Marie Kalašové, p řekladatelky a básní řky. 364 Portrét nebyl během několika setkání probíhajících ve dnech od 9. do 15. února zcela dokon čen, protože M. Švabinský záhy odjíždí zp ět do Prahy, kde dílo dokon čuje až v zá ří.365 Jedná se o poslední práci M. Švabinského v Pa říži. K portrétu M. Maeterlincka (1862-1949) existuje p řípravná studie, která se od výsledné perokresby v ur čitých detailech liší. Na studijní kresb ě je zachycena tém ěř celá postava básníka sedícího v křesle majíc nohu p řes nohu. Interiér je zde zachycen ve v ětším záb ěru, a tak si lze prohlédnout náznak dřev ěného obložení místnosti, záv ěsu a obrazu. Jedná se o ženský profil s rozpušt ěnými vlasy. Pokud bychom cht ěli hledat analogii k tomuto portrétu i s vědomím, že s takto efemérn ě nazna čeným portrétem lze pracovat pouze na úrovni vysoce hypotetické, pak by bylo možné uvést o dva roky starší kresbu Ely Vejrychové. Na výsledné perokresb ě došlo ke zm ěně zachyceného portrétu, který

359 VEJRYCHOVÁ (pozn. 79) 58. 360 MŽYKOVÁ (pozn. 217) 42. 361 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 131. 362 VEJRYCHOVÁ (pozn. 79) 65. 363 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 134. 364 VEJRYCHOVÁ (pozn. 79) 58. 365 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 137. 87 nyní znázor ňuje polopostavu ženy s mírn ě zaklon ěnou hlavou a s rukama od ěnýma v dlouhých rukávech a složenýma na klín ě. Zde se již nabízí analogie k jednomu dob ře známému obrazu, a to k obrazu Beata Beatrix od Danta-Gabriela Rossettiho z 60. let 19. století. Rossettiho malí řská tvorba vytvá ří logický pandán k Maeterlinckov ě symbolistní básnické tvorb ě. Max Švabinský zde uplatnil podobný postup, jako při tvorb ě portrétu M. Alše. V obou p řípadech zobrazil „obraz v obraze“, aby tím ješt ě více poodhalil nitro portrétovaných. Žena jako Beatrix p ředstavuje dobový ideál, jemuž podlehl na p řelomu století i M. Švabinský, což dokládá řada portrét ů Ely Vejrychové - snad nejlépe Paradisea Apoda z roku 1901. Vertikalita pohledu ženy z obrazu na portrétu M. Mauterlincka velmi dob ře koresponduje s vertikalitou efemérního kou ře stoupajícího z cigarety, jež básník drží v levé ruce.366 Pod samotným portrétem je zobrazena ješt ě vigneta orámovaná pozoruhodným dynamicky formovaným organickým rámem, 367 částe čně p řipomínajícím v ětvoví stromu, či jakousi biomorfní stuhu. Uprost řed rámu je zezadu zachycena postava muže sedícího na okraji fontány [57] , jak zamyšlen ě pozoruje vodu tryskající vysoko k obloze plné hv ězd – jedná se snad o gejzír myšlenek a tv ůrčí fantazii um ělce?

Z tohoto pa řížského období pochází také jeho tzv. pa řížský autoportrét signovaný 14. listopadu 1898. Na perokresb ě čtvercového formátu malí ř zobrazil svou hubenou tvá ř z poloprofilu, v ěrn ě zachytil své fyziognomické rysy – bujnou kštici, vous a tmavé o či up řen ě pozorující diváka. O pár týdn ů pozd ěji (27. prosince 1998) vznikl další malí řů v kreslený autoportrét. Kompozice je prakticky totožná s předcházející kresbou, jedinou zm ěnou je, že zatímco první kresba zobrazovala jen malí řů v obli čej, druhá kresba zachycuje jeho bustu a lze si tak všimnout na črtnutých klop kabátu a velkého motýlka. Celkové vyzn ění mladšího autoportrétu je o trochu oficiáln ější, čemuž odpovídá i vážn ější výraz malí řovy tvá ře. Tento autoportrét byl totiž ur čen pro Josefu Náprstkovou, jak dokládá v ěnování v levém dolním rohu. Přímo ve spole čném pa řížském byt ě Švabinského a Vejrycha vznikla kresba Švabinského budoucího švagra hrajícího na klavír. Poté, co za Švabinským p řijela do Pa říže Ela Vejrychová, portrétoval ji oble čenou podle poslední francouzské módy.

366 Motiv cigaretového kou ře, či samotné cigarety se ve Švabinského tvorb ě v této dob ě velmi často objevuje. V naprosté v ětšin ě jde malí řovy autoportréty - jen pro ilustraci Švabinského autoportrét z roku 1895, 1898 (s doutníkem), 1910, 1911, 1914, či Rodinný portrét 1912. V polovin ě z těchto autoportrétu má malí ř cigaretu p římo v ústech. Motiv cigarety byl jist ě sou částí malí řovy „image“ coby dobového bonvivána a sv ětáka. 367 PÁLENÍ ČEK 1973 (pozn. 82) 11. Spojení portrétu a vignety M. Švabinský uplatnil již v roce 1896 u podobizny Jaroslava Vrchlického. T ři nazí muži se na vignet ě snaží pot řísnit bahnem sochu Pallas Athény, což Ludvík Pálení ček vysv ětluje jako paralelu k dobovým výpad ům proti literárnímu realismu J. Vrchlického. 88

V roce 1900 se v Pa říži konala známá sv ětová výstava, na níž bylo zastoupeno i dílo M. Švabinského. V rámci rakouského odd ělení zde byl vystaven Kulatý portrét vzniklý během letního pobytu v Kozlov ě roku 1898. 368 Obraz zachycuje Elu ve fialových taftových šatech, ušitých její maminkou podle Švabinského požadavk ů práv ě pro tento obraz. Malba byla kladn ě ocen ěna již p řed svým vystavením v Pa říži pražskou kritikou, která ji zhlédla během výstavy v Rudolfinu v roce 1898.369 V rámci Sv ětové výstavy byl M. Švabinský za Kulatý portrét ocen ěn Čestnou cenou. 370

Roku 1902 si Francie p řipomínala sté výro čí narození Victora Huga. Pa řížských oslav se zú častnila i oficiální politická delegace pražského magistrátu a členové české obce sokolské. K uct ění památky francouzského spisovatele se p řipojil i Max Švabinský, jak jinak než svým výtvarným projevem. 371 Švabinský vytvo řil kresbu pro pozdravnou adresu, kterou pak Česká akademie pro v ědy, slovesnost a um ění zaslala Akademii francouzské. 372 Kresba znázor ňovala portrét Victora Huga a pod textem adresy je podepsán Jaroslav Vrchlický. Adresa byla pozd ěji uložena do archivu pa řížského Institutu, kde ji objevil Rudolf Kepl (1876-1958) a po řídil její fotografickou reprodukci. 373 Adresa se skládá ze záhlaví textu v podob ě panoramatického pohledu na skalisko v oceánu a z portrétu V. Huga dopln ěného v dolní části o vignetu. Podobizny V. Huga a A. Rodina vznikly ve stejném roce a dohromady představují portrét cizinc ů, jež tvo ří jen nepatrnou část Švabinského portrétní tvorby. 374 Na rozdíl od Rodinovy inspirace, kde je znázorn ěn tv ůrčí úd ěl um ělce, se M. Švabinský u adresy V. Huga zam ěř il ryze na fyziognomické zachycení podoby portrétovaného, jehož tvá ř zabírá celou plochu adresy. Spisovatelova tvář není zachycena en face, nýbrž je mírn ě nato čena doprava a prudce nasvícena zleva. Z tmavého pozadí tak ost ře vystupují nejprve bílé vlasy a vous a následn ě i celá levá polovina tvá ře s jiskrným okem. Naopak celá druhá polovina obli čeje se no ří do stínu a Hugovo pravé oko je podivným, až mysteriózním zp ůsobem mírn ě přiv řeno. Tvá ř A. Rodina je nasvícena trochu jiným zp ůsobem, zdroj sv ětla je posunut více do

368 MŽYKOVÁ (pozn. 217) 595. Vedle malovaného portrétu poslal M. Švabinský do Pa říže ješt ě dv ě blížeji nezmi ňované studie. 369 VEJRYCHOVÁ (pozn. 79) 34. 370 Michal ŠIMEK: Max Švabinský. Kozlovské sonety, Litomyšl 2013, nepag. 371 František Václav KREJ ČÍ: Victor Hugo 100. narozeniny, in: Zlatá Praha XIX, 1902, 193sqq. Českou ve řejnost o výro čí pom ěrn ě rozsáhle informoval nap říklad F. V. Krej čí v životopisn ě lad ěném textu publikovaném ve dvou číslech (č. 17 a 18) týdeníku Zlatá Praha , v němž byl V. Hugo ozna čené jako „ nejnárodn ější génius Francie “. F. V. Krej čí se ve svém textu ovšem nikterak nezmi ňuje o Švabinského participaci na oslavách (ani o jiných českých výtvarnících, jež by svou tvorbou n ějakým zp ůsobem zareagovali na toto výročí). 372 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 179. 373 http://www.nadejkov.cz/osobnosti/139, vyhledáno 20. 4. 2014. Rudolf Kepl p ůsobil ve Sdružení francouzsko- slovanském, byl pa řížským dopisovatelem Národních list ů, b ěhem první sv ětové války byl jednatelem České národní rady, v letech 1945-1948 pracoval jako kulturní atašé československého velvyslanectví v Pa říži. 374 Roku 1924 ješt ě vznikla perokresba Beethovena, kterou ovšem nelze klást do souvislostí s podobiznou A. Rodina a V. Huga. 89 horní části obrazu – vlastn ě do míst, kde se vznáší dvojice Múzy a Génia. Vigneta pod Hugovou podobiznou zobrazuje jinocha oto čeného k nám zády, opírajícího se loktem o koleno a zaduman ě hledícího na katedrálu Notre-Dame de Paris [58] . Jak orámování, tak především postava jinocha je prakticky totožná s vignetou pod portrétem Maurice Maeterlincka. Jedná se o zadumanou sedící mužskou postavu opírající se loktem o nohu a podpírající si rukou hlavu. Vzhledem k tomu, že se ob ě vignety týkají francouzského kulturního prost ředí a symbolizující tvo řivý duch um ělc ů, stojí za upozorn ění, že tato kompozice tém ěř p řesn ě odpovídá Rodinov ě soše Myslitele [59]. V dob ě Švabinského pobytu v Paříži se již jednalo o sochu známou, a tak nelze vylou čit, že se jí malí ř inspiroval.

Švabinského adresa V. Hugovi slavila ve Francii úspěch, jak dokládá pod ěkování, které dne 28. února 1902 zaslala Francouzská akademie České akademii za adresu ke slavnostem Victora Huga. V děkovném dopise se mimo jiné (v českém zn ění) píše, že „ Nádherná zásilka adresy i podobizny básníkovy byla p ředm ětem zvláštního jednání ve sch ůzi Akademii francouzské ve čtvrtek 27. února t. r. Akademie se usnesla p řipojiti adresu k svému protokolu a seznámili (s ní) obecenstvo francouzské…Adresa i podobizna budou uloženy v archivu Institutu francouzského …“ 375 V Institutu de France je adresa uložena dodnes. 376

Ohledn ě Švabinského vztahu k Francii ješt ě zbývá dodat, že byl během své ú časti na výstav ě L´Art Tschéchoslovaque v pa řížském Grand Calais roku 1920 jmenován řádným členem Société Nationale des Beaux Arts v Pa říži. O t ři roky pozd ěji jej francouzský prezident jmenoval rytí řem Řádu čestné legie. Od roku 1930 byl doživotním členem – korespondentem L´Institut national de France. V roce 1937 se ú častnil Mezinárodní výstavy um ění a techniky v Pa říži a byl ocen ěn Velkou cenou. 377

375 Archiv Národní galerie, fond Max Švabinský, č. fondu 7, karton 2, sign. AA 2112. 376 ŠVABINSKÁ (ed.) / ŠEV ČÍK (ed.) /KUNA (ed.) (pozn. 76) 179. 377 ŠIMEK (pozn. 370) nepag. 90

10 Záv ěr Tuto práci jsem za čala psát se snahou zmapovat situaci kolem roku 1902, kdy mezi členy generace devadesátých let kulminovaly sympatie ke dv ěma um ělc ům, Mikoláši Alšovi a Augustu Rodinovi. Tyto osobnosti jsem vždy chápala jako dva pomyslné póly v pojetí um ění p řelomu 19. a 20. století a o to více m ě zarážel fakt, že se oba um ělci t ěšili stejnému zájmu. Možné vysv ětlení se nabízelo po bližším prozkoumání kult ů obou um ělc ů. Kult vzniklý kolem jakékoli známé osobnosti bývá vytvá řen nejen spole čností (v tomto p řípad ě především literáty a výtvarníky), ale aktivně se na n ěm podílí i daná osoba. Je zajímavé porovnávat, do jaké míry se reflexe a sebereflexe osobnosti shodují a do jaké se rozcházejí. Také M. Aleš a A. Rodin svou tvorbou a vystupováním spoluvytvá řeli svou spole čenskou image. V případ ě A. Rodina jsem nabyla dojmu, že je v tomto ohledu „zru čnější“, umí nap říklad dob ře spolupracovat s fotografy i malí ři, kte ří ho portrétovali. Byly zmín ěny i p říklady, kdy si socha ř vysloven ě stanovil, jak chce být portrétován. Často se tak stylizoval do jím vytvo řených soch, čímž uzav řel kruh tv ůrce-dílo-divák a propojil dv ě veli činy – um ělce a dílo – v jedno. Mikoláš Aleš si více zakládal na p ředstav ě národního um ělce, myšleno tím um ělce pocházejícího z lidu, pro n ějž tvo ří a žije. Osobitým zp ůsobem se pak Aleš stylizoval do n ěkterých zástupc ů živo čišné říše. Také u M. Alše se setkáváme s opakujícím se topoi jeho zobrazení, které ale nepůsobí tak programovým dojmem jako u A. Rodina.

A. Rodin a M. Aleš byli vd ěč ným nám ětem zobrazení malí řů , socha řů i fotograf ů. Na po čátku své práce jsem však m ěla jisté pochybnosti, zda existuje i dostatek jejich autoportrét ů. V pr ůběhu bádání jsem nakonec objevila pro m ě až p řekvapivý po čet Rodinových a Alšových portrét ů, jednalo se o typicky pojaté autoportréty i o kryptoportréty. Ty jsou z hlediska interpretace záludn ější, je nutné být v práci s nimi obez řetný a nepromítat si do nich p ředem své teorie. Tyto kryptoportréty jsou nicmén ě leckdy zajímav ější, než b ěžné prvoplánové vlastní podobizny. V případ ě A. Rodina a M. Alše navíc se ke slovu dostává ještě osoba portrétujícího. Bylo ukázáno, jak Max Švabinský promítl do Alšova portrétu z roku 1908 a Rodinovy inspirace své názory na portrétované. Po četná literatura o obou um ělcích se z naprosté v ětšiny zabývá jejich díly a životními osudy, mén ě jejich fyzickými a psychologickými rysy. Jednotlivé poznámky literátů, um ělc ů a dalších o zevn ějšku a charakteru A. Rodina a M. Alše jsou útržkovit ě rozesety mezi texty. I když tedy byla o obou um ělcích napsána řada knih, studií a článk ů, myslím, že teprve jejich analýzou a následnou

91 syntézou lze získat ucelený obraz (či spíše mozaiku pohled ů) o jejich reflexi a sebereflexi. Tato práce snad do jisté míry takový obraz poskytla.

92

11 Seznam použité literatury ALEŠ Mikoláš: Špalí ček národních písní a říkadel, Praha 1939 ALEŠ Mikoláš / ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ Maryna (ed.): Humor a satira, Praha 1951 ALEŠ Mikoláš / JIRÁSEK Alois / SVOBODA Emanuel (ed.): Aleš a Jirásek, listy dvou přátel, Praha 1953 ALEŠ Mikoláš (et al.): M. Aleš mládeži, Praha 1957 ALEŠ Mikoláš / VOLAVKOVÁ Hana: Ilustrace české poezie a prózy, Praha 1964 ALŠOVÁ- SVOBODOVÁ Maryna: U nás doma, Praha 1970 ARMAND Dayot : L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914 BAZIN Germain René Michel: Auguste Rodin. French sculpture. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/506608/Auguste-Rodin/6240/Toward-the- achievement-of-his-art, vyhledáno 16. 2. 2015 BO ŘECKÝ Jind řich (ed.) / GO ČÁROVÁ Lucie (ed.) / ŠPALE Václav (ed.): Spolek výtvarných um ělc ů Mánes 1887-2007. Praha 2007 BOURDELLE Emille Artur / CLAUDE Aveline: La Sculpture et Rodin, Paris 1937 BYDŽOVSKÁ Lenka: Spolek výtvarných um ělc ů Mánes v letech 1887-1907, Praha 1989 CÍSA ŘOVSKÝ Josef: Portrétní um ění Maxe Švabinského. Skizza k portrétu Maxe Švabinského, Praha 1954 ČADÍK Jind řich: Špachtle a paleta úsm ěvná: hrst veselých chvilek mezi um ělci, Plze ň 1966 ČAPEK Josef: Alšova šedesátka, in: Volné sm ěry XVIII, Praha 1913, 27-29 ČAPEK Karel: Otázka národního um ění, in: Volné sm ěry XVII, Praha 1913, 160-162 Český sv ět XIX, č. 30, 1923 Český sv ět XXIV, č. 25, 1928 DĚJEV Platon Ivanovi č: Výtvarníci legioná ři, Praha 1937 DOHNALOVÁ Marie: P říb ěh dvou kreseb, in: Bulletin Moravské galerie v Brn ě, Brno 2009, 142-149 DOMORÁZEK Karel: Mikoláš Aleš, Praha 1902 ELSEN E. Albert: The Gates of Hell by Auguste Rodin, Stanford 1985 FERGONZI Flavio / LAMBERTI Maria Mimita / RAGIONIERI Pina / RIOPELLE Christopher: Rodin and Michelangelo. A Study in Artistic Inspiration (kat. výst.), Philadephia 1996 HALÍ ŘOVÁ Marie (et al.): Pocta Rodinovi 1902-1992: Starom ěstská radnice, Klášter sv. Anežky české, Rudolfinum, Praha, 18. prosince 1992 - 31. ledna 1993, Praha 1992

93

HOFBAUER Arnošt: N ěkolik hodin u Rodina, in: Volné sm ěry V-VI, Praha 1901-1902, 136sqq. HOFFMANN Bohuslav: Český um ělec Mikoláš Aleš, Blatná 2013 HORSKÁ Pavla: Sladká Francie, Praha 1996 CHROBÁK Ond řej (ed.): Mikoláš Aleš 1852-2007 (kat. výst.), Praha 2007 CHROBÁK Ond řej (ed.) / WINTER Tomáš (ed.): V okovech smíchu. Karikatura a české um ění 1900-1950, Praha 2006 JIRÁNEK Miloš: Kresby A. Rodina, in: Volné sm ěry V-VI, Praha 1901-1902, 124-134 JIRÁNEK Miloš: Dojmy a potulky 1901-1908, Praha 1908 KARÁSEK Ji ří: Výstava d ěl socha ře Aug. Rodina v Praze, in: Moderní revue pro literaturu, um ění a život XIII, 1902, 474-477 KILMURRAY Elaine (ed.) / Richard ORMOND: John Singer Sargent (kat. výst.), Princeton, 1998 KONE ČNÝ Lubomír: Švabinský, Rodin, Michelangelo, Mojžíš, in: BUKOVINSKÁ Beket (ed.) / KONE ČNÝ Lubomír (ed.): Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy, Praha 2003, 205-218 KORBELOVÁ Helena: Rodinova pražská výstava a jeho návšt ěva v Praze, in: Documenta Pragensia II., Praha 1981, 106-124 KRATOCHVÍL Zden ěk: O ilustra ční grafice, in: Um ělecký měsí čník I, 1912-3, 210 KRATOCHVÍL Zden ěk: Aleš český a monumentální, in: Um ělecký m ěsí čník II, 1913-4, 220-222 KREJ ČÍ František Václav: Victor Hugo 100. narozeniny, in: Zlatá Praha, str. 193sqq KRONBAUER Rudolf J.: Ze vzpomínek Mikuláše Aleše, in: Máj V, 1907, 291-293 LAUDOVÁ V ěra: Odilon Redon, Praha 1992 LE NORMAND-ROMAN Antoinette (et al.): 1898. Le Balzac de Rodin, Paris 1998 MACEK Antonín: Rodinova inspirace, in: Zlatá Praha X, 1918 MÁDL Karel Boromejský: Rodinova výstava, in: Národní listy I, 1902 MÁDL Karel Boromejský: Auguste Rodin, in: Zlatá Praha XIX, 313sq. MÁDL Karel Boromejský: M. Aleš, Praha 1912 MA ŘATKA Josef: Vzpomínky a záznamy, Praha 2003 MASARYKOVÁ Anna: Rodin in Prag, s. l., s. d. MAŠEK Karel: Tři léta s "Mánesem". K dějinnému vývoji výtvarného um ění, Praha 1922 MAUCLAIR Camille: Auguste Rodin. Člov ěk, myšlénky, dílo, Praha 1907

94

MRŠTÍK Vilém: Moje sny I. Pia Desiderie. Epištoly, úvahy, essaye, studie, články, kritiky, polemiky i s pamflety, Praha 1903 MŽYKOVÁ Marie: K řídla slávy. Vojt ěch Hynais, čeští Pa řížané a Francie (kat. výst.), Praha 2000 NÉRET Gilles: Auguste Rodin. Sochy a kresby, Praha 2005 ORLÍKOVÁ Jana: Max Švabinský. Ráj a mýtus, Praha 2001 PÁLENÍ ČEK Ludvík: Švabinského český Slavín, Praha 1973 PÁLENÍ ČEK Ludvík: Max Švabinský. Život a dílo na p řelomu epoch, Praha 1984 PRAHL Roman / BYDŽOVSKÁ Lenka: Volné sm ěry. Časopis pražské secese a moderny, Praha 1993 PRAHL Roman: V ěk um ělce. P řípad Mikoláše Alše, in: Zdeněk HOJDA (ed.) / Marta OTTLOVÁ (ed.) / Roman PRAHL (ed.): Vetché stá ří, nebo zralý v ěk moudrosti? Sborník přísp ěvk ů z 28. ro čníku sympozia k problematice 19. století: Plze ň, 28. února - 1. b řezna 2008, Praha 2009, 21-38 PRAHL Roman / ŠÁMAL Petr: Um ění jako dekorace a symbol. Výzdoba reprezenta čních staveb Prahy v éře historismu, secese a moderny, Praha 2012 PRAHL Roman / VONDRÁ ČEK Radim / SEKERA Martin: Karikatura její p říbuzní. Obrazový humor v českém prost ředí 19. století, Řevnice 2014 RAIS Karel Václav : Ze vzpomínek II, Praha 1927 RILKE Rainer Maria: Auguste Rodin, Olomouc 1995 RODIN Auguste: Katalog výstavy d ěl socha ře Aug. Rodina v Praze, 10. 5. – 15. 7. 1902, Praha 1902 RODIN Auguste: Umění. Rozmluvy s Rodinem sebrané Pavlem Gsellem, Praha 1928 RODIN Auguste: Auguste Rodin, Frýdek-Místek 2005 SCHAFROTH Colleen / COOPER Mary: Rodin. An educator´s guide to the exhibit Rodin: Maryhill Comes to Yakima, Yakima, s. d. STEICHEN Edward: A Life in Photography, New York 1963 STUFFMANN Margret (ed.) / HOLLEIN Max (ed.): Wie im Traum. Odilon Redon, Ostfildern, 2007 SVOBODA Emanuel: Jak Mikoláš Aleš žil a tvo řil, Praha 1920 SVOBODA Emanuel: Rozmarné čtení o Mikoláši Alšovi, Hranice na Morav ě 1927 SVOBODA Emanuel: Alšovo p řátelství se Svatoplukem Čechem, Praha 1946 SVOBODA Emanuel: Karel V. Rais a Mikoláš Aleš, in: RAIS Karel Václav: Studie, vzpomínky, dokumenty, Lázn ě B ělohrad 1959, 124-150

95

ŠIMEK Michal: Max Švabinský. Kozlovské sonety, Litomyšl 2013 ŠPILLAR Karel: Drobné vzpomínky na Mikuláše Aleše, in: Český sv ět XXIV, 1925, 6sqq. ŠTECH Václav Vilém: Mikoláš Aleš, in: Um ělecký m ěsí čník I, 1911-2, 203sqq. ŠVABINSKÁ Ela: Vzpomínky z mládí, Praha 1960 ŠVABINSKÁ Zuzana / ŠEV ČÍK Václav / KUNA Martin: Max Švabinský. Soupis kreslí řského a malí řského díla 1879-1916, Krom ěř íž 2014. VOLAVKOVÁ Hana: Max Švabinský, Praha 1977 VOLAVKOVÁ Hana: Mikoláš Aleš. Kresby a návrhy, Praha 1975 VOLAVKOVÁ Hana: Mikoláš Aleš, Praha 1982 Volné sm ěry I, 1897 Volné sm ěry II, 1898 Volné sm ěry V-VI tematické číslo v ěnované Augustu Rodinovi, 1901-1902 Volné sm ěry VII, 1903 Volné sm ěry IX, 1902 Volné sm ěry XXIX, 1932 WAGNER Josef: O portrétech A. Rodina, in: Volné sm ěry XXXII, 1936, 184sq. WAGNER Josef: K detail ům soch Michelangelových a Rodinových, in: Volné sm ěry XXIX, 1932, 178-182 WEISS David: Nahý jsem přišel na sv ět. Román o Augustu Rodinovi, Praha 1979 WITTLICH Petr: Horizonty um ění, Praha 2010 WITTLICH Petr: Malí ři české secese, Praha 2012 ZEMANOVÁ Blanka: 230 let píseckého gymnázia. A jeho nejznám ější ředitelé, vyu čující a studenti, Písek 2008 Zlatá Praha XXXI, 1914 Zlatá Praha XXX, 1913 Zlatá Praha XIX, 1912 Zlatá Praha X, 1918 Zlatá Praha XIX, 1902

96

12 Seznam použitých pramen ů Archiv hlavního m ěsta Prahy, fond Spolek výtvarných um ělc ů Mánes, Mikuláš Aleš, Antonín Hude ček, francouzská grafika, karton 43, inv. č. 3977, sign. 4. 1 Archiv hlavního m ěsta Prahy, fond Spolek výtvarných um ělc ů Mánes, Um ělecká výstava, karton 48, inv. č. 4021, sign. 4. 1 Archiv Národní galerie v Praze, fond Viktor Stretti, č. fondu 116, karton 1, korespondence rodinná, přír ůstkové číslo AA 3108. (Inventární čísla nemáme, protože fond není uspo řádán do tohoto stupn ě evidence.) Archiv Národní galerie v Praze, fond Mikoláš Aleš, č. fondu 21 Archiv Národní galerie v Praze, osobní fond Josef Ma řatka, č. fondu 81 Archiv Národní galerie v Praze, fond Max Švabinský, č. fondu 7 Památníku národního písemnictví – um ělecké sbírky, fond Mikoláš Aleš Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš

97

13 Seznam vyobrazení 1. Mikoláš Aleš: Dva poutníci p řicházející do Prahy, pravd ěpodobn ě 1869, kresba perem tuší, Reprodukce z knihy: Mikoláš ALEŠ / Maryna ALŠOVÁ-SVOBODOVÁ (ed.): Humor a satira, Praha 1951, 279. 2. Mikoláš Aleš: Zasvi ť mi ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok, 1878, olej na d řev ě, Národní galerie v Praze, inv. č. O 4977. Foto: autor. 3. Mikoláš Aleš: Májový triptych – Malí řství, 1879, olej na lepence. Reprodukce z knihy: Mikoláš ALEŠ (et al.): Malí řská tvorba, 1954, nepag, obrazová p říloha XIII. 4. Mikoláš Aleš: Vlastní podobizna z doby vojenské, 1896, kresba tužkou. Reprodukce z knihy: Emanuel SVOBODA: Jak Mikoláš Aleš žil a tvo řil, Praha 1920, nepag. 5. Mikoláš Aleš: Titulní strana tzv. Brandejsova skicáku, 1877, kresba tužkou, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, inv. č. 30 941. Foto: autor. 6. Mikoláš Aleš: Hypotetická autokarikatura z ná črtníku, první polovina 90. let 19. století, Památník národního písemnictví – literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 640. Foto: autor. 7. Mikoláš Aleš: Osud talentu v Čechách II, 1883, perokresba, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, inv. č. 30 626. Foto: autor. 8. Mikoláš Aleš: Pod českou lípou, 1891, kresba perem tuší. Reprodukce z knihy: Mikoláš ALEŠ (et al.): M. Aleš mládeži, Praha 1957, nepag, obrazová p říloha LVIII. 9. Mikoláš Aleš: Autoportrét z ná črtníku, 1909, kresba tužkou, Památník národního písemnictví – literární archiv, inv. č. 32 519. Foto: autor. 10. Mikoláš Aleš: Autoportrét z ná črtníku, kolem roku 1890, kresba tužkou, Památník národního písemnictví – literární archiv, inv. č. 30 656. Foto: autor. 11. Mikoláš Aleš: Titulní stranou Alšovy monografie vydané spolkem Mánes, 1896. Reprodukce z knihy: Hana VOLAVKOVÁ: Mikoláš Aleš. Kresby a návrhy, Praha 1975, 26. 12. Jan Aleš: Kdo je to?, 1863, fotokopie kresby tužkou, Archiv Národní galerie v Praze, rodinné album inv. č. 51. Foto: autor. 13. Jan Aleš: Mikoláš Aleš s diviznou, kolem 1865, akvarel. Reprodukce z knihy: Bohuslav HOFFMANN: Český um ělec Mikoláš Aleš, Blatná 2013, 5. 14. Max Pirner: Podobizna Mikoláše Alše, 1872, kresba tužkou. Reprodukce z knihy: Karel Boromejský MÁDL: M. Aleš, Praha 1912, obrazová p říloha nepag. 15. Jakub Schikaneder: Podobizna Mikoláše Alše, po čátek 70. let, kresba tužkou. Reprodukce z knihy: Bohuslav HOFFMANN: Český um ělec Mikoláš Aleš, Blatná 2013, 6.

98

16. František Ženíšek: Podobizna Mikoláše Alše, po 1875, olejomalba. Reprodukce z knihy: Bohuslav HOFFMANN: Český um ělec Mikoláš Aleš, Blatná 2013, 6. 17. Karel Špillar: Podobizna Mikoláše Alše, 1912, kolorovaná kresba. Reprodukce z časopisu: Karel ŠPILLAR: Drobné vzpomínky na Mikuláše Aleše II, in: Český sv ět XXIV, 1928, 6. 18. František Ducha č-Vysko čil: Pomník Mikoláše Alše v Ho řicích, 1922, pískovec. Reprodukce z časopisu: Vilém DOKOUPIL: Památný den, in: Český sv ět XIX, 4. 19. Max Švabinský: Podobizna Mikoláše Alše, 1909, heliogravura kresby z roku 1908, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, inv. č. IG 11038. Foto: autor. 20. Fotoateliér Vavroušek: Fotografie Mikoláše Alše v jeho pokoji, 1912, Archiv Národní galerie v Praze inv. č. 49. Foto: autor. 21. Jan Aleš: Podobizna Veroniky Alšové rozené Fanfulové, 1864, fotografie kresby, Archiv Národní galerie, rodinné album, inv. č. 41. Foto: autor. 22. Max Švabinský: Skica k podobizn ě Mikoláše Alše, 1908, perokresba. Reprodukce z knihy: Emanuel SVOBODA: Jak Mikoláš Aleš žil a tvo řil, Praha 1920, 4. 23. Max Švabinský: Mikoláš Aleš – studie pro České jaro II. část v Obecním dom ě, kresba křídou. Reprodukce z knihy: Zuzana ŠVABINSKÁ / Václav ŠEV ČÍK / Martin KUNA: Max Švabinský. Soupis kreslí řského a malí řského díla 1879-1916, Krom ěř íž 2014, 269. 24. Max Švabinský: Karikatura Mikuláše Alše, v pravém dolním rohu kresba motýlí kukly z rukou M. Alše, 1908, perokresba. Reprodukce z knihy: Zuzana ŠVABINSKÁ / Václav ŠEV ČÍK / Martin KUNA: Max Švabinský. Soupis kreslí řského a malí řského díla 1879-1916, Krom ěř íž 2014, 240. 25. Mikoláš Aleš: Kresba z dopisu A. Jiráskovi, 1874, perokresba. Reprodukce z knihy: Mikoláš ALEŠ / Alois JIRÁSEK / Emanuel SVOBODA (ed.): Aleš a Jirásek, listy dvou přátel, Praha 1953, 28. 26. Zden ěk Kratochvíl: karikatura Hold malí ři Mikoláši Alšovi, 1913, kresba tuší. Reprodukce z knihy: Ond řej CHROBÁK (ed.) / Tomáš WINTER (ed.): V okovech smíchu. Karikatura a české um ění 1900-1950, Praha 2006, 30. 27. Zden ěk Kratochvíl: Karikatura Mikoláše Alše a Alfonse Muchy, 1909, kresba tuší. Reprodukce z časopisu: Um ělecký m ěsí čník II 1911-2, Veselý koutek VI, nepag. 28. Vladimír Županský: Plakát k souborné výstav ě d ěl socha ře Rodina, 1902, litografie, http://www.invaluable.com/artist/zupansky-wladimir-sfpgtuxo6k vyhledáno 10. 3. 2015.

99

29. Camille Claudel: Busta Augusta Rodina, 1892, bronz. Reprodukce z knihy: Auguste RODIN: Katalog výstavy d ěl socha ře Aug. Rodina v Praze, 10. 5. – 15. 7. 1902, Praha 1902, nepag. 30. Jules Desbois: Busta Augusta Rodina, p řed 1902 http://www.insecula.com/oeuvre/photo_ME0000050426.html vyhledáno 10. 9. 2014. 31. Emille Antoine Bourdelle: Busta Augusta Rodina, 1909, bronz. Reprodukce z knihy: Emille Artur BOURDELLE / Aveline CLAUDE: La Sculpture et Rodin, Paris 1937, obrazová příloha X, nepag. 32. Séraphine Soudbinine: Rodin tesající Balzaca, před 1910, mramor. Reprodukce z knihy Antoinette LE NORMAND-ROMAN (et al.): 1898. Le Balzac de Rodin, Paris 1998, 374. 33. Albert Bernard: Podobizna Augusta Rodina, 1900, litografie. Foto: National Gallery of Art, Washington D.C.http://artsy.net/#artwork/albert-besnard-auguste-rodin vyhledáno 5. 4. 2014. 34. Alphonse Legros: Podobizna Augusta Rodina, 1882, pastel. Reprodukce z časopisu: Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 50. 35. Eugène Carrière: Podobizna Augusta Rodina, 1897, litografie. Foto: http://thebluelantern.blogspot.cz/2011/11/carriere-rodin-and-steichen.html, vyhledáno 10. 3. 2015. 36. John Sargent: Podobizna Augusta Rodina, 1884, olejomalba. Reprodukce z časopisu: Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 43. 37. Jean Paul Laurens: Podobizna Augusta Rodina - sou část výjevu Smrt sv. Jenovéfy v pa řížském Panthéonu, nást ěnná malba, 1874-1882. Reprodukce z časopisu: Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 50. 38. Charles Paillet: Karikatura Augusta Rodina s Bránou pekel, 1884, akvarel. Reprodukce z knihy: Albert E. ELSEN: The Gates of Hell by Auguste Rodin, Stanford 1985, 124. 39. Anonym: Karikatura Augusta Rodina z L´Illustration, 1913, perokresba. Reprodukce z knihy: Gilles NÉRET: Auguste Rodin. Sochy a kresby, Praha 2005, 91. 40. José Belon: Karikatura Augusta Rodina z Le Charivari, 1899, perokresba. Reprodukce z knihy: Gilles NÉRET: Auguste Rodin. Sochy a kresby, Praha 2005, 91. 41. Edward Steichen: Rodin-Le Penseur, 1902, fotografický snímek. Reprodukce z knihy: Edward STEICHEN: A Life in Photography, New York 1963, 16.

100

42. Edward Steichen: Fotografická podobizna Augusta Rodina, 1902. Reprodukce z knihy: Edward STEICHEN: A Life in Photography, New York 1963, 15. 43. Edvard Steichen: Fotografická podobizna Augusta Rodina, 1902. Reprodukce z časopisu: Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 42. 44. Auguste Rodin: Autoportrét, kolem 1885, kresba tužkou. Reprodukce z časopisu: Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 51. 45. Auguste Rodin: Autoportrét, 1904, litografie. Reprodukce z časopisu: Dayot ARMAND: L´Homme & L´Oeuvre. Numero Special De L´Art et les artistes. Revue d´art ancien et moderne des deux-monde X, 1914, 108. 46. Auguste Rodin: Reliéf z Brány pekel, 1899-1900, bronz. Reprodukce z knihy: Albert E. ELSEN: The Gates of Hell by Auguste Rodin, Stanford 1985, 207. 47. Miloš Jiránek: Auguste Rodin – skica, 1902, perokresba. Reprodukce z časopisu: Volné sm ěry V, 1901, 125 48. Jind řich Eckert: Fotografická podobizna A. Rodina, 1902. Reprodukce z knihy: MAUCLAIR Camille: Auguste Rodin. Člov ěk, myšlénky, dílo, Praha 1907, obrazová příloha II 49. Jind řich Eckert: Fotografická podobizna Augusta Rodina a Josefa Ma řatky, 1902, Archiv Národní galerie v Praze, osobní fond Josefa Ma řatky, karton 16, inv. č. AA2991. Foto: autor. 50. Viktor Stretti: Portrét Augusta Rodina, 1902, olej na plátn ě, galerie Stretti v Plasích, inv. č. PY 146. Foto: autor. 51. Max Švabinský: Rodinova inspirace, 1902, kresba perem a št ětcem tuší, Musée Rodin Paris. Reprodukce z knihy: Zuzana ŠVABINSKÁ / Václav ŠEV ČÍK / Martin KUNA: Max Švabinský. Soupis kreslí řského a malí řského díla 1879-1916, Krom ěř íž 2014,185. 52. Max Švabinský: Pozvánka k Rodinov ě výstav ě, 1902, grafická reprodukce kresby perem a št ětcem tuší, Archiv Národní galerie v Praze, fond Mikoláš Aleš, č. fondu 25, inv. č. 46. Foto: autor. 53. Michelangelo Buonarroti: Mojžíš, S. Pietro in Vincoli, 1513-1516, mramor. Reprodukce z knihy: Frank ZÖLLNER / Christof THOENES / Thomas PÖPPER: Michelangelo 1475- 1564. Dílo, Praha 2008, 421. 54. Stanislav Sucharda (?): Čestný dar pro Augusta Rodina, 1902, d řevo, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, skupina sochy, inv. č. IP 243. Foto: autor.

101

55. Zden ěk Kratochvíl: Karikatura Mikoláše Alše jako Mojžíše, 1912, kresba tuší. Reprodukce z knihy: PRAHL Roman: V ěk um ělce. P řípad Mikoláše Alše, in: Zden ěk HOJDA (ed.) / Marta OTTLOVÁ (ed.) / Roman PRAHL (ed.): Vetché stáří, nebo zralý v ěk moudrosti? Sborník p řísp ěvk ů z 28. ro čníku sympozia k problematice 19. století: Plze ň, 28. února - 1. března 2008 , Praha 2009, 30. 56. Max Švabinský: Vigneta z portrétu Maurice Maeterlincka, 1899, kresba perem tuší. Reprodukce z knihy: Josef CÍSA ŘOVSKÝ: Portrétní um ění Maxe Švabinského. Skizza k portrétu Maxe Švabinského, Praha 1954 , obrazová p říloha XXXVIII, nepag. 57. Max Švabinský: Vigneta z adresy Victoru Hugovi, 1902, kresba perem tuší. Reprodukce z knihy: Zuzana ŠVABINSKÁ / Václav ŠEV ČÍK / Martin KUNA: Max Švabinský. Soupis kreslí řského a malí řského díla 1879-1916, Krom ěř íž 2014, 170. 58. Auguste Rodin: Myslitel, 1880-1881, hlin ěný model. Reprodukce z knihy: Albert E. ELSEN: The Gates of Hell by Auguste Rodin, Stanford 1985, 71.

102

14 Vyobrazení

1. Mikoláš Aleš : Dva poutníci p řicházející do Prahy, pravd ěpodobn ě 1869, kresba perem tuší

2. Mikoláš Aleš : Zasvi ť mi ty slunko zlaté na 3. Mikoláš Aleš : Májový triptych poslední z vlasti krok, 1878, olej na d řev ě, – Malí řství, 1879, olej na lepence, Národní galerie v Praze, inv. č. O 4977

103

4. Mikoláš Aleš : Vlastní podobizna z doby vojenské, 1896, kresba tužkou

5. Mikoláš Aleš : Titulní strana tzv. Brandejsova 6. Mikoláš Aleš : Hypotetická skicáku, 1877, kresba tužkou, Památník národního autokarikatura z ná črtníku, písemnictví – um ělecké sbírky, inv. č. 30 941 první polovina 90. let 19. století, Památník národního písemnictví - literární archiv, fond Mikoláš Aleš, inv. č. 30 640

104

7. Mikoláš Aleš : Osud talentu v Čechách II, 1883, perokresba, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, inv. č. 30 626

8. Mikoláš Aleš : Pod českou 9. Mikoláš Aleš : Autoportrét lípou, 1891, kresba perem tuší z ná črtníku, 1909, kresba tužkou, Památník národního písemnictví – literární archiv, inv. č. 32 519

105

10. Mikoláš Aleš : Autoportrét z 11. Mikoláš Aleš : Titulní strana ná črtníku, kolem roku 1890, kresba Alšovy monografie vydané tužkou, Památník národního písemnictví spolkem Mánes, 1896 – literární archiv, inv. č. 30 656

12. Jan Aleš : Kdo je to? 1863, fotokopie 13. Jan Aleš : Mikoláš Aleš s diviznou, kresby tužkou, Archiv Národní galerie kolem 1865, akvarel v Praze, rodinné album inv. č. 51

106

14. Max Pirner : Podobizna Mikoláše 15. Jakub Schikaneder : Podobizna Alše, 1872, kresba tužkou Mikoláše Alše, po čátek 70. let, kresba tužkou

16. František Ženíšek : Podobizna 17. Karel Špillar : Podobizna Mikoláše Mikoláše Alše, po 1875, Alše, 1912, kolorovaná kresba olejomalba

107

18. František Ducha č-Vysko čil : Pomník Mikoláše Alše v Ho řicích, 1922, pískovec

19. Max Švabinský : Podobizna Mikoláše Alše, 1909, heliogravura kresby z roku 1908, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, inv. č. IG 11038

108

20. fotoateliér Vavroušek : Fotografie 21. Jan Aleš : Podobizna Veroniky Alšové Mikoláše Alše v jeho pokoji, 1912, rozené Fanfulové, 1864, fotografie kresby, Archiv Národní galerie v Praze inv. č. 49 Archiv Národní galerie, rodinné album, inv. č. 41

22. Max Švabinský : Skica k podobizn ě Mikoláše Alše, 1908, perokresba

109

23. Max Švabinský : Mikoláš Aleš 24. Max Švabinský : Karikatura Mikuláše – studie pro České jaro II. část v Alše, v pravém dolním rohu kresba motýlí Obecním dom ě, kresba k řídou kukly z rukou M. Alše, 1908, perokresba

25. Mikoláš Aleš : Kresba z dopisu A. Jiráskovi, 1874, perokresba

110

26. Zden ěk Kratochvíl : karikatura Hold 27. Zden ěk Kratochvíl : Karikatura Mikoláše malí ři Mikoláši Alšovi, 1913, kresba tuší Alše a Alfonse Muchy, 1909, kresba tuší

28. Vladimír Županský : Plakát k souborné výstav ě d ěl socha ře Rodina, 1902, litografie

111

29 . Camille Claudel: Busta 30. Jules Desbois : Busta Augusta Augusta Rodina, 1892, bronz Rodina, p řed 1902

31. Emille Antoine Bourdelle : 32. Séraphine Soudbinine : Busta Augusta Rodina, 1909, bronz Rodin tesající Balzaca, před 1910, mramor

112

33. Albert Bernard : Podobizna 34. Alphonse Legros : Podobizna Augusta Augusta Rodina, 1900, litografie Rodina, 1882, pastel

35. Eugène Carrière : Podobizna 36. John Sargent : Podobizna Augusta Rodina, 1897, litografie Augusta Rodina, 1884, olejomalba

113

37. Jean Paul Laurens : Podobizna Augusta Rodina - sou část výjevu Smrt sv. Jenovéfy v pa řížském Panthéonu, nást ěnná malba, 1874-1882

38. Charles Paillet : Karikatura Augusta 39. Anonym : Karikatura Augusta Rodina s Bránou pekel, 1884, akvarel Rodina z L´Illustration, 1913, perokresba

114

40. José Belon : Karikatura Augusta Rodina z Le Charivari, 1899, perokresba

41. Edward Steichen : Rodin-Le Penseur, 1902, fotografický snímek

115

42. Edward Steichen : Fotografická 43. Edward Steichen : Fotografická podobizna Augusta Rodina, 1902 podobizna Augusta Rodina, 1902

44. Auguste Rodin : Autoportrét, 45. Auguste Rodin : Autoportrét, kolem 1885, kresba tužkou 1904, litografie

116

46. Auguste Rodin : Reliéf z Brány pekel, 1899-1900, bronz

47. Miloš Jiránek : Auguste Rodin 48. Jind řich Eckert : Fotografická – skica, 1902, perokresba podobizna A. Rodina, 1902

117

49. Jind řich Eckert : Fotografická 50. Viktor Stretti : Portrét Augusta Rodina, podobizna Augusta Rodina a Josefa 1902, olej na plátn ě, galerie Stretti v Plasích, Ma řatky, 1902, Archiv Národní inv. č. PY 146 galerie v Praze, fond Josefa Ma řatka, karton 16, inv. č. AA2991

51. Max Švabinský : Rodinova inspirace, 52. Max Švabinský : Pozvánka k Rodinov ě 1902, kresba perem a št ětcem tuší, výstav ě, 1902, grafická reprodukce Musée Rodin Paris kresby perem a št ětcem tuší, Archiv Národní galerie v Praze, fond Mikoláš Aleš, č. fondu 25, inv. č.

118

53. Michelangelo Buonarroti: Mojžíš, S. Pietro in Vincoli, 1513-1516, mramor

54. Stanislav Sucharda (?) : Čestný dar pro Augusta Rodina, 1902, d řevo, Památník národního písemnictví – um ělecké sbírky, skupina sochy, inv. č. IP 243

119

55. Zden ěk Kratochvíl : Karikatura Mikoláše Alše jako Mojžíše, 1912, kresba tuší

56. Max Švabinský : Vigneta z portrétu 57. Max Švabinský : Vigneta z adresy Maurice Maeterlincka, 1899, kresba Victoru Hugovi, 1902, kresba perem tuší perem tuší

120

58. Auguste Rodin : Myslitel, 1880-1881, hlin ěný model

121