H i s t o r i e o b c e J I T K O V A
Petr Kubát
2005
Nad pergameny dějin
List sežloutlý upadne v podjeseni, však novým jarem v snětech zakývá list zas i květ se nový zardívá… Jest v čase zánik, jest i obrození.
V jevišti světa za scénou jde scéna … Čas spouští oponu a řídí děj, ať fraška hrá se nebo epopej, či všední drama lidí beze jména.
A pera poetův a historiků smích, pláč, boj, mír, i bílou cnost i hřích, vše vpíší zítra v tenké listy knih s přídavkem pomlk, teček, vykřičníků …
Jest paměť snadná, zapomnění snadné ! – Však mudřec hledá hlubší pravdu přec: Nač že ten kvas ? Co z něho na konec ? Má život cíl, či bez účelu vadne ? –
Jsme pouhý článek v Nekonečném Žití a jedna jest jen snaha vznešená: Vzít svoje potomky na svoje ramena A nejvýš k blahu s nimi vystoupiti !
František Pátek
3
NĚKOLIK SLOV
Proč se vůbec zabývat historií obce? Snad proto, že se za suchými čísly letopočtů, námi tak často proklínanými v hodinách dějepisu, skrývají osudy našich předků. Osudy velice různorodé a přitom tak podobné s našimi, i když zasazené do dob dávno minulých, přesto nás stále oslovují. Někdy láska, troška štěstí, jindy balvan k nezvednutí, kopec smůly, plno zloby, modré nebe nebo blata plná mlh a komárů. A přesto, nebo právě proto, je život tak krásný. Historie je jako žena. Tajemná, krásná, zrádná, matoucí, často nepochopená i nepochopitelná. Proto se tak k ní chováme, hýčkáme ji, milujeme, proklínáme. Čím více v ní nacházíme, tím si nás více získává, čím hlouběji do ní pronikáme, tím si nás více spoutává. Čím více o ní získáme vědomostí, tím více se nám objeví otazníků. Je to věčný kolotoč. Je to hlad po dalších tajemstvích. A to je dobře. Vždyť, co by byla budoucnost bez minulosti? Co by byl člověk bez paměti? A protože je, jak známo, lidská paměť krátká, dovoluji si předložit tento přehled dějin našeho Jitkova. Snad trochu pobaví, trochu poučí. Snažil jsem se podívat na historii rodné obce trochu vážně i nevážně. Jsem patriot, a proto jsem hrdý na vše, co naši předchůdci vytvořili, co dokázali v nelehkých dobách. Doufám, že i my pokračujeme v jejich odkazu. A až budou někdy naši potomci posuzovat nás, naši dobu, naše počínání, věřím, že se nebudou za nás stydět. Následující stránky jsou směsicí faktů, pověstí, vyprávění, vzpomínek a tradovaných příběhů, doplněných o pozadí obecných historických událostí. Takto sestavená mozaika událostí je někdy jasnější, někdy zamlžená, na některých místech je i tma tmoucí. Využil jsem i fotografie a dokumenty zachycující dané období nebo událost. Také mnoho archivního materiálu, ovšem přepsaného, protože zub času pracuje sice pomalu, ale neustále a mnoho dosud zachovalých dokumentů je poškozeno. Využití různorodých zdrojů informací se prolíná i do použitého jazyka a stylu. Od citování některých zdrojů, vyprávění, doslovný přepis, až po vlastní komentáře. Někdy se proto použité styly prolínají a jazyk s větnou stavbou 19. století je například vložen do soudobého textu a naopak. Nepovažuj to, vážený čtenáři, za chybu. Je to záměrné. S cílem zdůraznit rozmanitost. Musím se však přiznat, že některá slova z dokumentů a pramenů jsem upravil do současné podoby. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mi byli nápomocni k napsání a vydání této vzpomínkové publikace, která vychází a navazuje na výstavu k 730. výročí založení obce. Přesněji první písemné zprávy o ní, která proběhla s ročním zpožděním ve dnech 27. 7. – 12. 8. 2001. Zvláště Jiřímu Bořilovi, příteli a kronikáři za značné množství dodaných materiálů, Mgr. Pavlu Rousovi z Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě, Jaroslavu Novotnému, který se bohužel nedožil ani výstavy, což je mi velmi líto, Milanu Týmovi za pomoc při pátrání po panských rodech na naší tvrzi, paní Ludmile Novotné za trpělivost při textové úpravě, členům zastupitelstva obce, panu Klusáčkovi, bývalému řediteli ZŠ v České Bělé, Jaroslavu Havlíčkovi ml. ze Stříbrných Hor a všem občanům obce a rodákům, kteří poskytli mnoho fotografií a dokumentů, bez kterých by nebyla ani výstava, natož tato publikace. Omlouvám se všem, které jsem nejmenoval. Co ještě dodat? Snad omluvu mojí rodině za to, že mi na ni při práci na této knížce zbylo ještě méně času než obvykle. No, abych si zase tak moc nefandil, možná byli rádi, že měli klid. Ještě jednou, všem jmenovaným i nejmenovaným i těm, na které jsem zapomněl, díky.
Petr Kubát
5 MALÁ ZRNKA POZNÁNÍ
ZEMĚPISNÁ POLOHA
Obec Jitkov se rozkládá v údolí na křižovatce státní silnice ve směru z Havlíčkova Brodu na Pardubice, či Hlinsko a silnice II. třídy směřující z Chotěboře do Přibyslavi. Státní silnice kopíruje tehdejší císařskou silnici postavenou počátkem 19. století. Jitkov se nachází na křižovatce mezi městy Chotěboř, Havlíčkův Brod, Ždírec nad Doubravou a Přibyslav, při soutoku potoků Střížovského a Hájeckého. Leží při „staré cestě, tzv. Bohdalovské“, která vedla z Chotěboře k Bohdalovu (až k Velkému Meziříčí), jako odbočka zemské stezky „Liběcké“. Byla to jedna z nejstarších odboček uvedené cesty zemské a sloužila hlavně pánům z Ronova, ježto vedla jejich vesnicemi a spojovala jejich statky. Obec se rozkládá od soutoku obou jmenovaných potoků dále směrem jihovýchodním, podél obou břehů potoka, odtud zvaného Jitkovský. Ze tří stran je chráněna návršími, jenom na jihovýchod je krajina otevřena do širokého údolí, kterým protéká Jitkovský potok dále k Železným Horkám a vlévá se do Borovského potoka. Obec leží ve výšce 538 metrů nad mořem. Tato výška představuje v rámci okresu Havlíčkův Brod 28. místo v žebříčku 110 samostatných obcí. Ze zdejších kopců jmenujme tzv. „Probírku“ na jihozápadě, na západě se nachází „Bída“ 604 m.n.m., na severu Markův kopec, na severovýchodě „Kubátův neboli Pírkův kopec“ 606 m.n.m., který se táhne až k východu a za ním na nás vykukuje kopec Oudoleňský. Nejznámější Jitkovský kopec rozhodně nepatří k nejvyšším. Celý rok je takový obyčejný, zadýchají se na něm jen cyklisté, pokud se po něm šplhají vzhůru. Jen ovšem do té doby, než přijde paní zima. To se pak rázem z beránka stane nevyzpytatelný zákeřný dravec číhající na svou oběť. Zejména řidiči kamionů by mohli vyprávět, jak je má rád. V zimním období, zejména při náhlých změnách počasí, se stává regionální mediální hvězdou a společně s českobělským druhem o pět kilometrů dále na stejném úseku silnice, dělá těžkou hlavu hlavně silničářům a motoristům všeho druhu. Objet ho není kde, a proto, kdo není náležitě vybaven zimními pneumatikami, někdy i sněhovými řetězy, bývá často zaskočen. V lepším případě si chvíli postojí a v horším končí na svodidlech, stromě nebo pod srázem silnice. Po jaru je celé okolí lemováno a okrášleno zbytky nárazníků, blatníků a dalšího zřejmě přebytečného motoristického materiálu. To bylo malé odbočení věnované kopci v místní mluvě nazývanému „Probírka“, podle probrání kopce při rekonstrukci silnice v roce 1932. Odtud je překrásný výhled na Havlíčkovu Borovou, jejíž dominantou je borovský kostelík. Tento výhled opravdu stojí za to. Stále je zde možné obdivovat neustále měnící se obraz. Sluneční paprsky ozařující jednotlivé lokality, jako kdyby si chtěly posvítit tu tady, tu tam, mračna neustále se měnící a honící po obloze. Při nízké oblačnosti je Havlíčkova Borová skryta jakoby v peřinách a nad ní se tyčí ve slunci ostře ozářený kostelík. Každým okamžikem dostává obraz jiný odstín, tvar. Je to neustávající hra barev a stínů. Poslední budovou v Jitkově směrem k Havlíčkově Borové je po levé straně bývalé „Bohdalovské cesty“ dvůr, před kterým nad původním, dosud plně funkčním sklepem stávala tvrz zbudovaná ve druhé polovině 16. století držiteli - pány ze Studence. Ves je ovšem starší. Poprvé se připomíná v roce 1269.
6 NÁZEV OBCE
Pověst vypráví o založení dvora sirotkem Jitkou (viz. Báje a pověsti) a podle ní měla být pojmenována i celá ves. Historikové, jak už to bývá, mají na vznik názvu obce jiný názor. Podle nich vznikl název Jitkov analogicky podle okolních jmen na – ov, např. Střížov, Sobíňov apod. z osobního jména JUTKA – JITKA. Podle pravidla by z tohoto osobního jména mělo býti jméno JUTČÍN – JITČÍN. To uvádí A. Profous ve svém díle „Místní jména v Čechách, jejich vznik, prameny, původní význam a změny v roce 1949“. Ovšem již ve změnách uvádí, že název Jitkov pochází od mužského jména JUTEK – JITEK, protože jména obcí odvozená z osobních jmen s ženskou koncovkou dostávala koncovku – in, jako např. Jičín odvozený od přivlastňovacího tvaru „Jutčin“. A aby pochybností nebylo málo, existuje ještě jedna místní tradice o vzniku názvu naší obce. Mohl prý vzniknout ze slov „Jít na kov“. Úsměvné, že? Jen do té doby, než si uvědomíme, že kolem obce od jihu až na západ byly ve středověku doly. Abych Vás tolik nemátl. Je to ještě větší dohad než v pověsti o Jitce a Údolenovi. A jak se jméno naší obce v minulých staletích měnilo? V roce 1269 to byl JUTHCOV, v roce 1314 JUTKOV, v roce 1464 je uváděn Beneš z Tupadl pán „in Gilmye et in GITKOWIE“ (na Jilemníku a na Jitkově). V roce 1544 je stále uváděn GITKOW. Před Bílou horou v roce 1615 se píše, Jiří st. Mitrovský z Nemyšle a na JITKOVĚ. V roce 1654 je opět uvedeno GITKOW. Potom nám jméno samozřejmě poněmčili na JITKAU, na mapě z roku 1770 jsou uvedeny dva názvy JTKAU i GTKAU, v roce 1838 je na mapách uváděno JTTKAU a nebo JTTKOW, čtete správně bez „i“, (asi jim překáželo) a s dvěma TT. V roce 1845 se opět objevil název JITKOV, a to opravdu s krátkým „i“. Na razítku z roku 1854 je uveden název Gitkow. Později, např. v roce 1918 JÍTKOV s dlouhým „í“. Až do obsazení naší republiky hitlerovským Německem v roce 1939 se užívaly souběžně oba názvy, i když v úředním styku se užívalo zpravidla krátké a dlouhé se objevovalo zejména ve třicátých letech.
Ručně kolorovaná pohlednice z roku 1903
7 MAJITELÉ JITKOVA A JEJICH RODY
? - 1269
PÁNI Z LICHTEMBURKA
Český panský rod, větev Ronovců. Smil Světlický, předek rodu, byl v letech 1193 - 1197 druhem knížete a pozdějšího krále Přemysla Otakara I. v jeho vyhnanství. Kolem roku 1240 se ujal úřadu královského hejtmana nad krajem čáslavským. Byl to typický zjev šlechtice té doby. Postavou vysoký a oplývající značnou silou. Smil (zemřel r. 1269) proslul svojí odvahou a dovedností v rytířských turnajích, při nichž si dle kronik vydobyl roku 1248 v německých oblastech znamení červeného kapra do klenotu svého erbu. Vítězný byl i ve válečných taženích. Roku 1257 se bránil společně s jinými českými pány a rytíři devět dní v Mühldorfu proti útokům Bavorů. Jeho jméno čteme na všech význačnějších královských listinách a to na prvním místě. Svých předností a svého bohatství si byl vědom a psal se „pán z Boží milosti“ a užíval pečetí, které svou velikostí budily pozornost mezi jiným panskými pečetěmi. Na svém panství otevřel stříbrné doly, které mu přinesly takové bohatství, že se stal jedním z předních šlechticů té doby. V polovině 13. století založil hrad Lichtemburk (Lichnice), který se stal kolébkou rodu. Česká větev rodu, dělící se na dvě odnože - Krušiny a Pykny - sídlila na Lichnici, Brodu, Chocni, Opočně a alších panstvích. Jan Krušina byl v letech 1404 - 1407 nejvyšším purkrabím. Jeho syn Hynek Krušina byl husitským hejtmanem orebského a pražského svazu. Dopomohl k vítězství husitů pod Vyšehradem. V jeho majetku byly hrady Kumburk, Bradlec, Potštejn i Kladsko. Poslední z Krušinů zemřel na konci 16. století. Bítovští z Lichtemburka sídlili od konce 13. století na Moravě, kde počátkem 14. století získali hrad Bítov a později i Vranov, Jemnici, Moravské Budějovice a další panství. V roce 1572 vymřeli po meči.
O DĚJINÁCH OBCE
Nevíme a asi se nikdy nedovíme, kdy přesně byl Jitkov skutečně osídlen. Jestli zde tábořili „skupiny pravěkých lovců“ nebo pouze procházeli, či zde byli jen neprostupné hvozdy a v nich se proháněla pouze divá zvěř. Žádné pozůstatky a nálezy na katastru Jitkova nebyly dosud učiněny. I když nedaleko od nás, na katastru obce Česká Bělá na poli „u Lipek“, byl nalezen roku 1898 šafářem Dvořákem pravěký kamenný sekeromlat z hladce a roku 1901 hrot šípu z šedavého pazourku, jedny z prvních zbraní dávných lovců. Také v Chotěboři byly učiněny nálezy z doby neolitu a jsou uloženy v městském muzeu. Kamenné zbraně se nalezly i u Střížova a Sopot. Nejnovější nálezy byly uskutečněny také u Dobré nedaleko Přibyslavi a Stříbrných Hor. To dokládá, že v nejbližším okolí a snad tedy i u nás se objevil, anebo nějaký čas dokonce sídlil člověk již v pravěku. Co se událo v naší oblasti v pozdějších tisíciletích nelze soudit, nejsou žádné historické podklady. České země zhruba od 4. století před n.l. byly osídleny Kelty. V Čechách 8 Bójové a na Moravě Kotinové. Jsou to historicky první známí obyvatelé našeho území. Od keltského kmene Bójů je odvozen latinský název Bohemia. Keltové byli vynikající hutníci, kováři a hlavně umělečtí řemeslníci. Znali sklo, email, používali hrnčířský kruh. Řada jimi používaných nástrojů si zachovala svůj tvar do dnešních dnů. Koncem 2. st. před n.l. začínají stavět oppida - opevněná hospodářská a politická centra. Nejznámější jsou Stradonice u Berouna, největší Závist u Zbraslavi. Od 1. st. před n.l. a hlavně počátkem našeho letopočtu přišly germánské kmeny. Do Čech Markomani a na Moravu Kvádové. Jejich velkou říši od Dunaje k Visle porazil římský císař Marcus Aurelius. Kvádové byli od té doby poddáni Římanům. Po Římanech přišli Hunové vedeni Attilou. Kolem roku 500 odešla větší část Markomanů z Čech do Bavorska a od 2.st. n.l. se předpokládá příchod Slovanů. Ti vytvářeli kmenová knížectví Čechů, Charvatů, Lučanů, Zličanů apod. Otázka kmenů v Čechách (latinsky tradičně označovaných Bohemia) je stále předmětem diskusí. Není shody o tom, zda tu žilo mnoho kmenů, nebo několik málo, nebo pouze jeden, zahrnující menší regionální skupiny. Existují různé výklady názvu Čechové, kteří jsou v pramenech uváděni jako Bohemi, podle starého keltského kmene Bójů, na rozdíl od jiných skupin, zmiňovaných pod slovanskými jmény. Franské kroniky často hovoří o Čechách jako jednotném území, ačkoli se zde evidentně nacházelo více „kmenů“ nebo knížat. Můžeme předpokládat užší sepětí a častou společnou obranu. Před rokem 600 vtrhli do Evropy Avaři - turkotatarské kmeny z Asie. Roku 623 pod vedením franského kupce Sáma vznikla velká slovanská „říše“, jejíž rozsah měl asi souvislost s českým a moravským územím. Velikost „říše“ je však stále v oblasti domněnek. Z této doby pocházejí i naše velmi známé pověsti o Krokovi a jeho dcerách, Přemyslovi a další. Velkým útvarem byla „Velká Morava“ za vlády Mojmíra I. který k ní připojil i Nitransko, kterému do té doby vládl kníže Pribina. Mojmírův synovec Rostislav pozval na Moravu byzantské misionáře a věrozvěsty Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Další kníže Svatopluk se úspěšně bránil franským vojskům a za jeho vlády Velkomoravská říše nabyla největšího územního rozsahu. Ovšem po odtržení českých knížat a pod neustálým tlakem maďarských nájezdů se rozpadla. Český kníže Vratislav úspěšně chránil zemi před maďarskými vpády. Boleslav I. byl nucen se bránit vojskům německého krále Otty I. Neprohrál jedinou bitvu, přesto ho síla nepřátel donutila vyjednávat. Jeho syn Boleslav II. dal vyvraždit Slavníkovce na hradišti v Libici nad Cidlinou. Kolem roku 1000 Boleslav Chrabrý, kníže polský se zmocnil vlády v Čechách. Vznikla říše polsko-česká. Ta se rozpadla poté, co kníže Oldřich dobyl Moravu. Jeho syn Břetislav si podrobil část Polska a Slezska. Vzdoroval německému králi Jindřichu III. Porazil ho u Brůdku nedaleko Domažlic. Z rozkazu knížete Svatopluka v roce 1108 byl vyvražděn rod Vršovců. Se jménem Přemysla Otakara I. je spojena tzv. Zlatá bula sicilská - zajištění dědického titulu na český trůn. A již zde máme Přemysla Otakara II. Král železný a zlatý. Jeden z nejslavnějších Přemyslovců. Jako válečník začal a jako válečník skončil. Zemřel v bitvě na Moravském poli roku 1278. Tak to byl krátký průřez našimi nejstaršími dějinami. Opravdu jen letecký pohled. Učitelé dějepisu by asi radost neměli z tohoto zkratkovitého výtahu, ale pro dokreslení doby je snad dostačující. Trochu světla do historie obce vnáší až XII. století. Naše doložená historie se začíná odvíjet od roku 1269, kdy je o nás první písemná zmínka spojená se změnou vlastníka. Osídlení obce je samozřejmě staršího data, ale podle názvu Jitkov nebude asi sahat daleko před rok 1200. V pradávných dobách bylo celé pomezí naší vlasti pokryto pralesními hvozdy. Tyto pomezní hvozdy tvořily v pohraničních horách přirozenou hradbu. Ještě ve 12. století se připomínají hvozdy prostírající se nad prameny Sázavy, Doubravy, Kamenice, Svratky
9 a jiných řek. Byly knížecím majetkem. Ve 13. století byly části pomezního hvozdu dávány darem, zvláště významným šlechticům, klášterům a kostelům. Pomezními hvozdy procházely úzké přechody, čili stezky, kterými se mohlo v dávných dobách do země vcházet a z ní vycházet. Poznání dávných přechodů přes pomezné lesy a hory je důležitým příspěvkem k místopisu starých Čech. Zevrubným popisem těchto přechodů, hlavních to zemských stezek neboli cest, jako i úplnou známostí pozdějších změn a odboček těchto cest nabudeme nejen jasnějších vědomostí o staré české topografii vůbec, ale porozumíme lépe i mnohým událostem v české historii. Vysvětlíme si snadněji důležitost a rozkvět mnohých osad při dávných cestách. K nejznámějším a nejdůležitějším stezkám patřila bezesporu cesta Libětina, nebo také Liběcká či Libická. Vedla z Moravy na Čáslavsko. Název cesty Ljubjetina v nové češtině Libětina pochází z osobního jména Ljubjat, který podle pověsti se svojí čeledí tuto cestu přes hvozd prosekal a při českém konci cesty se usadil a zřídil dvorec, z kterého později vznikla osada Ljubjat, později Libeč a neorganickým způsobem nynější Libice. Již v listině roku 1125 se praví „v částce téhož újezdu přebývají lidé, kteří se vůbec jmenují stráž (ztras), jejichž povinností bylo hlídat (erat) jistou cestu, by nikdo bez zvláštního nařízení knížete po ní nechodil, vcházeje do země české, neb z ní vycházeje, tak aby oddáni jsouce té službě od žádného knížete nebyli potahováni k stavění hradů neb hotovosti zemské“. Z tohoto popisu je zřejmé, že Ranecké lesy se svými slatinami jsou vlastně pozůstatkem pomezního neboli hraničního hvozdu. Odbočka na Bohdalov, tedy bývalá cesta vedoucí přes Jitkov, vznikla ve 13. století a dospěla ve 14. a na počátku 15. věku k největšímu rozkvětu. Po husitských válkách jako celek zanikla. Využívali se jen některé její části. I když v našem případě cesta z Chotěboře na Polnou přes Přibyslav a Borovou se využívala stále s drobnými změnami. Tyto změny postihly všechny tehdejší stezky. Rozvojem hornictví a průmyslu bylo zapotřebí nových cest k dopravě rud, dřeva a dalšího zboží. Také bylo nutno vybudovat propojení tehdejších středisek těžby a zpracování rud. To vše vedlo ke značnému mýcení pomezního hvozdu. Na vzniklých mýtinách vyrůstaly nové osady a náš kraj se pomalu zalidňoval jak českými osídlenci, tak zejména německými, po nichž do dnešní doby zůstaly již jen německé názvy osad. Mnohé sice již jen v paměti zde žijících lidí, protože většina názvů osad se počeštila a tak Šicendorf, Šenfeld, Uttendorf, Saibendorf (Stříbrné Hory, Žižkovo Pole, Utín, Cibotín) a další pomalu upadají v zapomenutí.
1269 - 1424 ?
POHLEDSKÝ KLÁŠTER - CISTERCIAČKY
Král Přemysl Otakar II. v listině ze dne 24. 2. 1269 potvrdil mimo jiné majetkovou transakci mezi Smilem z Lichtemburka a klášterem v Pohledu, při níž pohledský konvent cisterciaček získal ves Jitkov s příslušejícím lesem a dalšími náležitostmi výměnou za vesnici Pňov u Nymburka.
10 Preterea villam in Iuthcow et silvam ibidem cum singulis attinenciis, quam abbatissa et conventus predicti manasterii in commutacione pro bonis allis in Pnow, a fideli nostro Zmylone de Luchtenburch receperunt… Toto je volný překlad výše uvedeného latinského textu - první písemné zprávy o naší obci. Kromě toho ves v Jitkově a les tamtéž s jednotlivými náležitostmi, jak abatyše a konvent předřečeného kláštera ve výměmě za statky jiné v Pňově od věrného našeho Smila z Lichtemburka převzali… Od roku 1269 patřil Jitkov ke zboží kláštera Pohledského, který jej obdržel od Smila z Lichtemburka. Jeho vnuci Čeněk a Albert z Borové přenechali zčásti dobrovolně a části za mírný poplatek 30 kop pražských grošů se souhlasem svého strýce Hynka (pána v Přibyslavi) z lásky ke svým sestrám, abatyši Žofii a převoru Jindřichovi část svých pozemků rozkládajících se z jedné strany až k hranicím poplužního dvora jitkovského a k vesnici Slabatínu (Slavětínu) a s druhé strany až k potoku Dobré. 1314 infra limites Jutkow, RB. III, 92. První listiny, které dokládají umístění kláštera cisterciaček do Pohledu, pocházejí z roku 1267. V březnu tohoto roku byla vydána odpustková listina pro návštěvníky „…ecclesie de Valle sancte Marie, Cisterciencis ordinis…“, jedná se tedy již o klášter. Další listina z října téhož roku potvrzuje, že Smil z Lichtemburka dává klášteru ves Pohled. Název kláštera je uváděn v několika variantách, Vallis sanctae Mariae, respektivě Vallis beatae Mariae, nebo také Vallis virginum či Valle Virginis /Údolí Panny Marie, Údolí blažené Marie, Údolí panen, Údolí panny/. Řád cisterciáků byl vytvořen Robertem z Malesme a sv. Bernardem v první polovině 12. století. Byl nazýván také řádem „režným“. Do Čech přišel za vlády Vladislava II. Měl i ženskou odnož. Pohledský klášter byl roku 1424 při tažení Jana Žižky na Ronov a Přibyslav vyloupen a vypálen. Lze bezpečně předpokládat, že velká část klášterního majetku včetně Jitkova byla klášteru zcizena. 75 let nebyl klášter obydlen. Po znovu osídlení již klášter nikdy nedosáhl takového významu jako dříve. Naopak, získal špatnou pověst uvolněnou morálkou svých schovanek. Jednou z abatyší kláštera byla i Anna z Cibotína – uváděna je v roce 1554.
O DĚJINÁCH OBCE
Z druhé poloviny 13. a ze 14. století nemáme o Jitkově téměř žádné zprávy. Přitom Jitkov ležel na východním okraji významného českobělského stříbrnorudného revíru.
STŘEDOVĚKÉ HORNICTVÍ
Nejstarší zprávy o dolování stříbra, železa a olova v Čechách jsou z pohraničního kraje česko-moravského. Mnoho autorů se shoduje v tom, že stříbrná ruda byla na pomezí Čech a Moravy objevena koncem osmého nebo začátkem devátého století, někteří však tvrdí, že je možné posunout počátek do daleko dřívějších dob. Mnohé z prvotních zpráv českých kronikářů o nálezech a těžení stříbra v horním Posázaví musíme odkázat do říše pověstí. Zdejší doly byly podle nich prý neustále poškozovány loupeživými vpády se sousední Moravy. Při průzkumu zachovalých hornických děl se musíme podivit zejména nezdolné píli a vytrvalosti, s jakou si staří horníci želízky a kladivy razili v tvrdé skále šachty a štoly, aby se dostali k rudě, kterou potom v kožených vacích nebo na vlečných nosítkách ve skrovném množství mohli vynášet.
11 Největší rozmach hornictví na Havlíčkobrodsku je spjat s nástupem velké německé kolonizace rozlehlé části Českomoravské vrchoviny kolem poloviny 13. století. V následujících desetiletích byla na Brodsku otevřena a těžena v podstatě všechna hlavní přístupná ložiska stříbronosných rud, vznikla hornická sídliště a byly ustaveny čtyři základní hornické obvody, neboli revíry. Správním střediskem se stalo město Brod. O mnohých hornických sídlištích se nedochovaly žádné písemné zprávy. Platí to i o nejbližším našem okolí, a to o České Bělé. Na jejím katastru lze předpokládat nejméně jedno středověké hornické sídliště a to v souvislosti s ještě dnes výraznými řetězci obvalů na místě s příznačným názvem „Dvorsko“. Zde bylo v 19. století lokalizováno také hutniště. Po roce 1300 již žádná nová hornická sídliště nebyla zakládána. Nové hornické lokality byly uváděny pod názvy vesnic. V našem okolí Počátky (Heinrichsdorf), Macourov, Cibotín (v obvodu Bělá) a Simtany (v obvodu Přibyslav). Největší hornická centra na Brodsku - Mittelberg (na katastru obce Suchá) a Buchberg (na katastru obce Utín), můžeme k ním přiřadit i Herliwinberg (katastr Stříbrné Hory), pomalu upadala. V roce 1351 jsou doly v Heinrichsdorfu (Počátkách) jmenovány na prvním místě mezi německobrodskými doly. To dokládá úpadek známých center hornictví v našem kraji. Ještě před rokem 1400 ztrácí hornictví úplně na významu. Svému osudu ponechané středověké obvaly, často obdivuhodné velikosti, vyvolávaly v minulosti u místních obyvatel představy naráz či nedobrovolně opuštěného horního díla. Nejstarší regionální obecně tradované příčiny zkázy či opuštění středověkých dolů zaznamenal již hormistr Lazar Ercker ze Schreckenfelsu ve své často citované zprávě z roku 1581, určené královské komoře: „Jedni praví, když císař Zikmund v Čechách byl poražen, že byli všichni němečtí horníci na všech báních zapuzeni a pobiti“. „Jiní však říkají, že asi před 300 lety (tj. zhruba na sklonku 13. století) horníci v onom kraji si vedli tak zlovolně a poddaným činili veliké příkoří, že obyvatelé na tom místě prý pobili v jednom dni všecky horníky vinné i nevinné a nechtěli dopustit, aby potom některý horník prospěch měl, jak od pana mincmistra o tom byl odeslán komoře zvláštní spis“. První verzi Ercker podepřel ve své druhé zprávě z roku 1592 údajem pocházejícím z kroniky města Pelhřimova: „za válečných dob císaře Zikmunda v jednom dnu všichni horníci Němci byli pobiti“ (Citováno podle Kratochvíl 1923, 6). Jiné podání pochází od G. Agricoly (1494 - 1555), podle něhož měli sami horníci, když přitáhly Zikmundovy voje, zasypat rudné žíly a zakrýt šachty, aby je místní obyvatelé nemohli tak lehce otevřít a těžit. K návratu horníků již nedošlo. Tradovanou domněnku o zkáze německobrodských dolů v roce 1422, ve dnech dobývání Brodu husity vedeným Žižkou, zpochybnil již Sternberg, když pouze připustil možnost zničení hornických objektů v nejbližším okolí města (Sternberg 1836, 43). V Počátkách se vyprávělo, že v době tažení Žižkových vojsk bylo prý „od Počátek kol Bělé až ke Stříbrným Horám“ zasypáno kolem 340 stříbrnorudných šachet a to proto, že horníci nechtěli se Žižkou táhnout. Zcela jiný pohled na úpadek dolování v našem kraji nabízí zápis v kronice obce Pohled, kde je citováno z knihy „Das König Reich Bömen“ (volně přeloženo Království říše České). V ní se praví, že 4. a 5. srpna roku 1328 bylo velké zemětřesení a štoly se z velké části sesuly. Jen některé štoly byly prý obnoveny. Objev stříbrné rudy u Kutné Hory zasadil smrtelnou ránu hornictví na pomezí Čech a Moravy. Neustálé vylidňování způsobilo okolí jihlavskému, německobrodskému a přibyslavskému značné finanční ztráty. Těžení stříbra tehdy ještě úplně nezaniklo, ale bylo již jen stínem bývalé slávy. Páni z Lichtemburka se snažili, aby úpadek zdejšího hornictví odvrátili. Zakládali nové
12 doly, pátrali po nových rudných žilách. Jejich snahy však byly provázeny nezdarem. Německý Brod, město kdysi známé svou zámožností za několik desetiletí úplně zchudlo a podle některých zpráv bylo kolem roku 1320 téměř úplně vylidněno.
SOUČASNÝ STAV LOKALIT STARÉHO DOLOVÁNÍ V OKOLÍ ČESKÉ BĚLÉ A JITKOVA 14) obvalový tah - 2,25 km severovýchodně od České Bělé. 1,5 km jihozápadně od Jitkova - výrazný obvalový tah. Na jihovýchodním konci začíná podélnou dobývkou (délka 17 m, hloubka max. 1,5 m); ve směrném pokračování jsou pak mělké, ale plošně terénní deprese (délka cca 45 m, šířka 5 m, hloubka do 0,5 m). V nesouvislém tahu pak pokračují větší dobývky (do průměru 6 m a hloubky 4 m). - délka celkem cca 500 m, směr severoseverozápad – jihojihovýchod (SSZ-JJV) 15) obvalový tah - 2 km severovýchodně od České Bělé,1,5 km jihozápadně od Jitkova - největší dobývka je na severozápadním tahu (průměr 8 m,hloubka 5 m). Pro silně zarostlý terén není možné lokalitu přesně charakterizovat - délka cca 50 m, směr SSZ -JJV 16) obvaly - 2,6 km severovýchodně od České Bělé, 1,1 km jihozápadně od Jitkova - dvě osamělé menší dobývky 17) obvalový tah - 2,75 km severovýchodně od České Bělé, 1,25 km jihozápadně od Jitkova - mohutný obvalový tah. Největší dobývky jsou ve střední části (průměr 10 m a hloubka asi 6 m), na severozápadě jsou dobývky postupně menší a ubývá jich. Jihovýchodní konec tahu je přerušen loukou a pokračuje v lesíku - zde jsou dobývky stále značně velké a je tedy pravděpodobné, že tah tímto směrem v minulosti ještě pokračoval - délka cca 850 m, směr SZ - JV 18) obvalový tah - 0,8 km severozápadně od Jitkova, 0,5 km severovýchodně od kóty 603,9 (Bída) - v celém lesíku jsou plošně rozsáhlé (max. 14 m ), ale většinou mělké dobývky - délka cca 180 m, směr SZ - JV
Na katastru obce dosud žádné pozůstatky po dolování, kromě studně zvané „Štůla“, nebyly nalezeny. Jižně od obce, asi dvacet metrů od bývalé cesty ke mlýnu se nacházel zvláštní útvar. Pro některé občany tzv. „Úherky“ a pro druhé „Hejkalovy ďamy“. Podle pamětí to byly dvě prohlubně oddělené od sebe menším valem. V nejhlubším místě, blíže ke svahu hluboké tři a půl až čtyři metry. Větší z nich měla v průměru asi patnáct metrů a ta menší, blíže k rybníku, asi sedm metrů. Kolem rostlo několik bříz. V jamách, zejména v té menší, nic nerostlo. Byla v nich načervenalá zemina. Zda se jednalo o nějakou menší dobývku stříbrné rudy, nebo o místo na těžení hlíny k výrobě cihel není jasné. Místo bylo zahrnuto v osmdesátých letech při rozorání cesty ke mlýnu. Je zajímavé, že toto místo se objevuje i na mapě II. vojenského mapování v letech 1819 – 1859. Dle pamětníků se cihelny nacházely jihozápadně od obce na hranicích našeho katastru s katastrem bělským. To znamená asi jeden a půl kilometru od tohoto místa.
13 MAPY ZNÁZORŇUJÍCÍ MÍSTA NÁLEZŮ BÝVALÝCH DOLŮ
V literatuře jsou uváděna ještě další místa s pozůstatky po těžbě stříbra a barevných kovů. V terénu však na těchto místech nebyly zjištěny žádné morfologické zbytky po těžbě - ve většině případů se dnes jedná o zemědělsky obdělávané plochy, kde byly stopy po dolování aplanovány. Jejich průběh tak lze rekonstruovat jen podle literárních údajů, v některých případech by bylo možné snad využít i leteckého snímkování. 14 O případné ochraně jako technické památky lze uvažovat o lokalitách č. 14, 19 a 20. Jedná se o výjimečně zachovalá díla, která vynikajícím způsobem dokumentují metody středověkého dolování stříbra. O tom, že důlních děl bylo mnoho, svědčí nejen uvedené mapky, ale i zprávy z pamětních knih jednotlivých obcí. Např. v „Pamětní knize městečka Česká Bělá“ (doslovný název) se uvádí, že na poli cibotínském se za oráčem probořil vrch kolmé štoly ještě v roce 1890.
V severní části Havlíčkobrodského rudního revíru v okolí České Bělé bylo na ploše kolem 21 km2 zjištěno 20 lokalit s pozůstatky po starém dolování stříbrných rud. U většiny prací lze podle jejich charakteru usuzovat na středověkou těžbu. Z rud převládá tmavý sfalerit a pyrit, makroskopicky je zastoupen galenit, pyrhotin 15 a arzenopyrit, mikroskopicky dále několik dosud blíže neurčených sulfsolí. Písemných památek na hornictví v naší krajině se dochovalo málo. O to cennější jsou archeologické nálezy. Mohlo by se zdát, že po těch letech již není co objevovat, že vše již bylo objeveno nebo ztraceno, ale opak je pravdou. Archeologický nález, který způsobil velký rozruch v historických kruzích, učinil amatérský archeolog a historik Jaroslav Havlíček ze Stříbrných Hor, když v korytě Borovského potoka u Stříbrných hor nalezl velké fragmenty několika mlecích kamenů. Mlecí kameny – žernovy, byly používány v rudných mlýnech k jemnému rozdrcení rudy (evropská rarita). Používaly se obecně od 13. do první poloviny 14. století. Ještě před tímto objevem se mu povedl další husarský kousek. V expozici přibyslavského muzea objevil a rozpoznal zapomenutý nákres huti na těžbu stříbrných rud. Tuto barevnou kresbu nechali v 17. století zhotovit majitelé panství, když uvažovali o obnově těžby. Ruční kresba představuje ideální pohled na tehdejší hutní zařízení. Náklady na její stavbu však byly příliš vysoké a nikdy se tato huť nepostavila. Tyto nálezy dokazují, že je neustále co objevovat, pořád je možné nacházet nové a nové poznatky o dobách dávno minulých, o životě našich předků. Stále a stále máme možnost se přesvědčit o jejich umu a mistrovství. K pozůstatkům po dolování neodmyslitelně patří i místní pověsti . Viz. Báje a pověsti.
? - 1464 - 1533
BENEŠ ze SMRDOVA a TUPADEL
Beneš ze Smrdova (dnes obec Sázavka 7,5 km severně od Světlé nad Sázavou, stával zde hrad Smrdov) roku 1394 koupil od Hynka Tluksy z Čechtic tvrz v Tupadlech a založil nový rod vladyků z Tupadel. Se svým synem Vácslavem obdržel od svého bratra Mikuláše, opata Vilémovského, vsi Bačkov a Zboží. Beneš se připomíná naposledy roku 1418. Jeho syn Vácslav byl roku1440 na Čáslavském sjezdu a věnoval roku 1455 své manželce Kunce statky v Lovčicích a Bousovně. Učinil tak, předvídaje svoji blízkou smrt. Po jeho smrti držel Tupadelskou tvrz Procek (1457). Ten přikoupil roku 1460 část Hostovlic a zakrátko zemřel. Zůstavil syna Beneše a dceru Markétu čili Machnu. Beneš neměl potomky a zapsal roku 1464 všechny své statky, a to Tupadly, Tchořov, Lovčice, Bousovnu, Skryje, Chvalovice, Kysibli, Hostovlice, Jilem a Jitkov, své sestře a ještě téhož roku zemřel. Po nějaké době tu seděl Jan z Dlouhé Vsi, jenž roku 1497 svůj statek v Bousovně prodal. Později držel tuto část Tupadel Jan Chotouchovský a prodal ji před rokem 1533 Petrovi a Prokopovi, bratrům Lukaveckým z Lukavce. Stopa po rodu pánů ze Smrdova a Tupadl se ztrácí. Erb rodu se nepodařilo vypátrat. Pouze v Českomoravské heraldice od Martina Koláře je zmínka o tom, že vladykové z Tupadl na Čáslavsku měli ve znaku tři paličky, ovšem bez bližšího vysvětlení.
O DĚJINÁCH OBCE
Roku 1464 patřily Jilem a Jitkov, vsi celé Benešovi z Tupadl. Tupadly byla tvrz u Čáslavi, vystřídalo se na ní mnoho pánů. Jakým způsobem připadla obec do vlastnictví pánů této tvrze není dosud nic známo. V husitských dobách byl zabavený církevní majetek svěřován do správy hejtmanům jednotlivých bratrstev. Ti pocházeli většinou z řad vladyků a rytířů až do husitské revoluce
16 neznámých. Jedním z podstatných výsledků husitské revoluce v letech 1419 – 1434 byl obrovský, dosud nevídaný přesun v držbě pozemkového majetku. O církevní a zčásti o korunní majetek se podělilo bez rozdílu náboženského vyznání panstvo, nižší šlechta a města. Následovaly četné prodeje statků. O naší obci v této době není dosud nic známo. Můžeme pouze odvozovat od událostí té doby, které se odehrály v okolí. Například bitvy u Německého Brodu (nyní Havlíčkova) a tažení Jana Žižky a jeho husitů na Přibyslav a hrad Ronov.
BITVA U NĚMECKÉHO BRODU
6. ledna 1422 byl král Zikmund nucen ustoupit se svým vojskem od Kolína a Kutné Hory a vydal se spěšně na cestu k Jihlavě. Ještě na chvíli se král pokusil shromáždit početnější síly u městečka Habry, ale rozklad jeho vojska už příliš pokročil. Seřazené šiky křižáků se daly na zbrklý ústup. Poslední záchranou se zdál být Německý Brod. Král se uchýlil do Jihlavy, odkud pokračoval do Brna a v Německém Brodě nechal silnou posádku pod velením polského rytíře Záviše Černého z Garbova. Královští bojovníci se urputně bránili proti pokusům husitů vstoupit do města. „Ze zdí na ně vrhali kameny a obou stran byla silná střelba z děl“. Popsal boj před Německým Brodem starý letopisec. V sobotu 10. ledna 1922 husité zaútočili a podařilo se jim vniknout do města, kde „pobili několik set lidí, mnoho jich na radnici scházeli dolů na meče, oštěpy a sudlice, až krev stříkala na zeď a ta je tam vidět dodnes“, popsal dobývání Německého Brodu jeden z autorů Starých letopisů českých a pokračoval v hrůzném popisu – „…sedm let bylo město pusté. Vlci a psi žrali na náměstí mrtvá těla, která pochovávali sedláci. A tak bylo v Německém Brodě povražděno veliké množství lidí králových, Uhrů, i z města a okolí, zde i na cestách od Kutné Hory k Brodu“. Křižáci začali zmateně ustupovat. Jediný most přes Sázavu nemohl stačit a unikající jezdci se snažili ujet přes zamrzlou řeku. Led nevydržel pod jejich tíhou a prolomil se – a víc než pět set jezdců utonulo v Sázavě. Král Zikmund dlouho počítal ztráty, které utrpěl v mrazivých dnech před Kutnou Horou a Německým Brodem. Historici uvažují, že boje na přelomu roku 1421/1422 se vyrovnaly Zikmundově porážce u Nikopole roku 1396, která umožnila Turkům obsadit celé tehdejší Bulharsko. Žižkův triumf zarámovala nedělní slavnost 11. ledna 1422, při které byl husitský hejtman pasován na rytíře a proměnil se v osobnost, jež se v dobových představách podobala bojovníkům ze Starého zákona, jakými byli králové Saul či David, ale i starověkým rekům, o jakých vyprávěla oslavná báseň o makedonském králi Alexandrovi, přeložená na počátku 14. století do češtiny. Návrat do Prahy však „božímu“ rytíři připomněl syrovou situaci rozvaděných poměrů v Českém království.
TAŽENÍ JANA ŽIŽKY
Roku 1424 se vypravil Žižka s veškerým husitským vojskem od Prahy na Moravu, kde strana podobojí byla násilím potlačována. Na cestě odbočil od Německého Brodu k Přibyslavi a Ronovu, aby pokořil jejich pány, straníky císaře Zikmunda. Za této Žižkovy výpravy byl pohledský klášter husitským vojskem vyloupen, vypálen a zůstal 75 let neobydlen. Ani kostelík sv. Kateřiny nebyl při tom uchráněn zkázy. Žižkovo vojsko se rozložilo mezi Hřištěm a Šenfeldem (nyní Žižkovo Pole). Vůdcovský stan byl zřízen
17 na křižovatce cest před vesnicí Šenfeld. Hradu Ronova dobylo Žižkovo vojsko dne 7. října 1924 bez velkých obtíží. Pověst vypravuje, že když vůdce ronovské posádky, jakýsi rytíř Zdeňko, háje hradu, se svými třemi syny zahynul, jeho manželka skočila ze zoufalství oknem do hradního příkopu. První útok husitů na město Přibyslav byl obránci odražen. Byla zde shromážděna velká část branného lidu pánů Ronovských. Strach ze zkázy jim dodával srdnatosti a odvahy, naproti tomu husité byly dlouhým pochodem unaveni. Teprve druhým útokem bylo Přibyslavi dobyto. Žižka však již do ní nevkročil. „Roznemohl se zde v poli nemocí smrtelnou od hlíz a poručenství učiniv svým milým věrným bratřím a Čechům, aby se milého Boha bojíce stále a věrně bránili pravdy boží pro věčnou odplatu, zemřel tu na poli u Šenfelda v náručí předního svého rady, Michala Koudele ze Žitěnic, ve středu před svatým Havlem dne 11. října 1924.“ Pláč a nářek zavládl v táboře husitském nad ztrátou milovaného vůdce. Truchlivé mysli hledaly úlevy v novém útoku na hrad a město Přibyslav. Tentokrát neodolali jeho obránci, kteří po týdenním obléhaní byli již umdleni, prudkosti útoku. Táborité rozlíceni smrtí svého vůdce a kladeným odporem, úporněji a úporněji se drali na městské hradby. Podařilo se jim je na západní straně podkopat a učiněným průlomem vniknout dovnitř. Celé město bylo požárem zničeno. Lidé ukrývající se na hradě, bylo jich prý na šedesát, byli upáleni, mezi nimi mnoho kněží z okolí, kterým hrad poskytl ochrany. Mrtvola Jana Žižky v doprovodu kněze Prokůpka a Ambrože byla odvezena do Hradce Králové, odkud zanedlouho převezena do chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi a u hlavního oltáře pohřbena. Ani zde však jeho ostatkům nebylo dopřáno klidu a trvalého odpočinku. Když císař Ferdinand II. po bitvě na Bílé hoře navštívil Čáslav a v tamnějším chrámu pobožnost vykonával, spadl prý náhodou palcát zavěšený nad Žižkovým hrobem. Císař uleknuv se, odlehčil si slovy: „Heu, bestia mortua, postcentum annos terret vivos.“ V překladu: „Fuj, potvoro mrtvá, ještě po stu letech strašíš živé“. A nařídil všechny Žižkovy ostatky z kostela vynést a zničit. Místo, na kterém geniální vůdce táboritů zemřel, označil lid mohylou z kamení. Když pak v období protireformace byla mohyla odstraněna, vyrostl na jejím místě mohutný bezový keř. Jednak velká úcta k národnímu hrdinovi a jednak pověry bránily místním lidem, aby místo řečené „mezi poli“ bylo zoráno. Všechny pokusy prý končily nějakou pohromou. (Při orání najednou zdechli oba voli, země se změnila na skálu, oráči byli zraňováni kamením na nohou a další). Tak zůstalo „Žižkovo úmrtní lože“ šíře a délky 5 kroků navždy nedotčeno. Po Žižkově smrti husitští vojevůdci úspěšnou taktiku ještě propracovali a zdokonalili. Bylo to možné proto, že disponovali profesionálními bojovníky z polních vojsk. Polní obce byly mečem revoluce, uměly se uživit samy, ale po krátkém čase se v nich objevily stejné neduhy jako v žoldnéřských oddílech. Původní ráz „božích bojovníků“ se pomalu vytrácel. Lipany ale neznamenaly konec české válečné slávy, spíše naopak. Po českých katolících převzala husitskou vojenskou taktiku i cizina. Po proslulých českých bojovnících nastala sháňka po celé Evropě. „Český žoldnéř“ se stal pojmem a vojenský způsob obživy sloužil četným drobným šlechticům i mnoha neurozeným obyvatelům jako doplněk k vylepšení životní úrovně. Bylo tomu tak až do počátku 16. století, kdy slávu dědiců husitského válečnictví, stále spoléhající na vozovou hradbu, ukončil nástup pěchoty švýcarského typu a dokonalejší dělostřelba, kterou husité sami pomáhali rozvíjet. O rozšířenosti husitské taktiky a zájmu o české žoldnéře svědčí i vojenské názvosloví v řadě evropských jazyků. Např. slovo „pistole“ vzniklo ze staročeského „píšťala“, označující úzkou ručnici.
18 1533 - 1436
LUKAVECKÝ z LUKAVCE
Český rytířský rod erbu s „výkrojkem“ pochází z Lukavce - - obec na Pacovsku, kde se připomíná koncem 14. století. Kromě tvrze a městečka Lukavec vlastníli členové rodu četné statky v okolí (Kamberk, Onšov, Všebořice a další). Většinu tohoto majetku ztratili Lukavečtí v pobělohorských konfiskacích, v nichž bylo pokutováno deset členů rodu. Rod vyhasl roku 1663. Příbuzní s Lukaveckými byli Kamarétové ze Žirovnice. Jan Lukavecký byl jedním z hejtmanů táborského vojska s nímž obléhal rožmberskou Třeboň a Nové Hrady. Purkart držel v letech 1437 - 1456 hrad Kámen. Byl v družině krále Jiřího z Poděbrad. „Veliké slávy a cti v rytířských turnajích sklízel, že nade všechny vyhrával.“
O DĚJINÁCH OBCE
Toto byli poslední majitelé Jitkova z Tupadelské tvrze. Roku 1536 prodali obec pánům Předbořským z Předboře. Lidé venkovští, hledající svou obživu v obdělávání půdy, nemajíce vlastních pozemků nebo jen v tak nepatrné výměře, že jim nepostačovala k výživě rodiny, nabízeli své služby velkostatkářům. Nacházeli se i takoví, kteří dosud nezávislí, aby se ubránili v době pěstního práva všech útisků, svěřovali se dobrovolně se svým movitým i nemovitým majetkem do ochrany klášterů a mocných světských pánů. Za to přijímali závazky - poddanství. Vrchnosti světské i duchovní je přijímaly rády, jak pro práci služebnou, tak pro rozmnožení svých důchodů. Aby zemědělské pracovníky k svému statku ještě více připoutaly, odstoupily jim odměnou některé své díly většinou ladem ležící půdy se závazkem, že budou jistý čas konati polní práci na panském – robota - a že ze svého zisku neboli výtěžku, odvedou pozemkovému pánu určitý roční poplatek – úrok - případně naturální dávky, např. vejce, máslo, slepice apod. Přibíráním venkovského lidu robotného a poplatného si velkostatkáři zajišťovali drobný a stálý důchod z propůjčených pozemků, dosud z velké části ležících bez užitku. Pro své nájemce zakládali osady a ustanovovali v nich své zástupce - rychtáře s konšely. Noví osadníci, kteří přijali dobrovolně smlouvu, která byla obvyklá a zavedená v německých krajích, získali dědičný nájem panských pozemků. Za to se zavázali ke své ochranné vrchnosti. Stali se sice dědičnými držiteli jim přidělené půdy, vrchním majitelem však zůstal i nadále velkostatkář. Zákupníci (emfyteuté), jak se tito najemníci panské půdy nazývali, zůstávali vůči velkostatkáři v poměru podružném. Mimo tento druh usedlíků, jichž byla převážná většina, byli na panství i sedláci s grunty nezakoupenými. S takovými mohla gruntovní vrchnost naložit dle své vůle. Kdykoliv je vykázat a sama grunt spravovat nebo na něj dosadit jinou osobu. Zakoupený statek připadl pozemkovému pánu pouze tehdy, když zákupník zemřel a nezanechal přímé potomky. V takovém případě se považovala smlouva za zrušenou a pán mohl s gruntem nakládat dle své libosti i ke škodě příbuzných zemřelého. Tuto právní zvyklost změnil na panství polensko-přibyslavském pan Hynek Boček Zajímač z Kumštátu, když daroval svým poddaným tzv. „odúmrť“ - t.j aby mohli své statky movité
19 i nemovité odkázat komukoliv bez překážky svého pána. Na první pohled dobré gesto, ovšem vrchnost nic nedarovala zadarmo. Za tuto ztrátu výsady si nechala pěkně zaplatit a poddaní opět platili tentokrát poplatek „za odúmrť“ podle rozsahu svých pozemků. Poplatek se splácel společně s gruntovním poplatkem na sv. Jiří a sv. Havla. Kardinál František, kníže z Ditrichštejna, se zřekl poplatku „za odúmrť“ a vymínil si pouze tolik, aby každý odkázal něco na duchovenství kostelů. Majitelům velkostaků velmi záleželo na tom, aby měli na svém území nejen hodně lidí pracujících a poplatných, ale také, aby tento stav byl ustálený. Snažili se proto dosavadní hospodářskou závislost zákupníků všemožně zvýšit. Tím, že vesnický lid byl povinen pánu konat určité služby, že nebyl volný ve svém postavení a jednání, že nemohl svým majetkem zcela volně vládnout, ale při každém svém jednání se ohlížet na vůli svého pána. Zavládl postupně na veřejnosti náhled, že není lidem svobodným, ale poddaným svému gruntovnímu pánu a teprve prostřednictvím této vrchnosti že podléhá svému zeměpánu. Tyto výsady byly v letech 1485, 1487 a 1497 zákonodárnými orgány veřejně prohlášeny. Od těch dob byli sedláci považováni za zboží své vrchnosti, od jejíž povahy a rozmarů záviselo, jak s nimi kde na panstvích bylo nakládáno. Nebyli pak podddaní jen svým statkem, ale i osobou, byli svému pánu vázáni člověčenstvím. I když sedlák se souhlasem vrchnosti prodal statek, zůstával dál osobně zbožím pánovým, pouze pokud by on ho propustil z člověčenství. Byl naprostým otrokem. Nemilosrdné a bezohledné jednání a nakládání s lidem poddaným vyvolalo občas na některých místech selské bouře. Bývaly však vždy krvavě potlačeny a stav lidu poddaného jen zhoršovaly. Pozemková vrchnost, hledíc aby se jí nezmenšil počet pracovních sil, rozhodovala o dětech svých poddaných a určovala jejich povolání. Na panství studeneckém v sedmnáctém století se dokonce stávalo, že vrchnost brala rodičům sotva odrostlé děti a posílala je jako pracovní síly na své vzdálené panství, takže rodiče se se svými dětmi vícekráte v životě ani neviděli. Pod toto panství patřil i Jitkov, naštěstí o století dříve. Nedělejme si však iluze, že to bylo pro poddané pod jiným pánem v té době o mnoho lepší. Z poměru k člověčenství vyplývalo, že vrchnost mohla své poddané jako své zboží prodat, přesídlit nebo dokonce vyměnit za jiné. Vrchnost mohla nařídit přesídlení poddaného buď z trestu, a nebo proto, aby osadila pustý či zpustnutím hrozící selský statek. Konala tak z hmotného zájmu, aby neztratila pracovní sílu a dávky na gruntě vězící.
1536 - 1581
PŘEDBOŘSKÝ Z PŘEDBOŘE
Český vladycký rod z Předboře u Chotěboře, kde se připomíná předek rodu, Aleš (1440 – 1461). V další generaci jiný Aleš přikoupil ještě Studenec a roku 1536 rozdělil majetek mezi dva syny - Jana a Petra. Jan ještě koupil o rok později nedaleké Zubří s vesnicemi, ale jeho syn Jan odkázal Studenec i Zubří v roce 1581 své manželce Anně Haugvicové z Biskupic. Měli čtyři syny, kteří se rozdělili roku 1563 20 o ředboř a Bezděkov u Libice nad Doubravou. Potomky měl pouze Aleš a ti se opět o majetek dělili, takže na tvrzi Štěpánov, kterou postavil Aleš, seděl potom Adam starší, jenž byl roku 1623 odsouzen za účast na stavovském povstání k manství. Jeho syn Aleš statek sice ještě podržel, ale po roce 1628 odešel jako mnoho jiných pánů do exilu. Před svým odchodem statek postoupil strýci Albrechtu Hylebrantovi Lukavskému z Lukavice. Ostatní drželi Bezděkov a Březovice, ale ve 2. polovině 17. století se již „nikdo toho příjmení nepřipomíná“.
O DĚJINÁCH OBCE
Prodejem byl Jitkov spojen se statkem ve Studenci. Tvrz byla postavena od držitelů zboží Studeneckého a poprvé se připomíná roku 1574 v zápise, který učinil Jan mladší z Předboře své manželce. K tvrzi a 16. století se předpokládá i hrdelní právo a samozřejmě i šibenice. Název Šibeniční rybník hovoří za vše. Proto malý výňatek z tehdejšího soudního řádu, který byl rychtářům a konšelům vodítkem pro vyměřování trestů provinilcům: - Když komu ohněm hrozí, ten se má v ohni káti a jest hoden ohně - Item kdož komu nadává z kurvy syna a zlodějův a nemůž naň řádně dovésti, ten jest hoden tu seděti jako na kurvy syna sluší a trpěti jako zloděj - Item kdož komu vstoupí do dvora opleteného a ohrazeného, ten jest hoden hlavy stětí; jsou-li kteří pomocníci takového člověka, ti jsou propadli penízem vinu proti pánu svému, kterakž by se mohli s pány smluviti podle milosti A ještě jeden výňatek z trestů za provedené nekalé skutky té doby - z pamětní knihy městečka Bělá (nynější Česká Bělá) : - Vražda, usvědčené násilné smilstvo, prodej dětí bylo trestáno smrtí. - I cizoložství bylo tak trestáno. Kdo z manželů při tomto skutku přistihl druhého, mohl ihned oba účastníky sám zabíti. - Kdyby kdo komu odvedl dceru (únos) a s ní byl chycen, byl postaven před soud. Obrátila-li se dívka ke svému únosci, soud nesoudil, obrátila-li se k rodičům nebo přátelům, byl únosce potrestán smrtí. - Usvědčený vztah mezi židem a křesťanem byl trestán zakopáním obou vinníků za živa. - Krádež v kostele trestána lámáním v kole. Kdo by při ohni ukradl věc v ceně od 60 denárů byl oběšen. - Kdo by byl způsobil výtržnost o trhu byl trestán utětím ruky nebo pokutou 10 hřiven. - Krádež na louce byla trestána vypovězením na jeden rok. - Kdo byl chycen, že pásl v cizím osení, musel zaplatit tolik denárů, kolik měl jeho chycený dobytek noh. - Trest smrti byl také za falšování mincí, zlata a stříbra. Jak je vidět z předchozích řádků s provinilci se nikdo nemazlil.
21 1581 - 1593
ADAM NÁZ z CHŘENOVIC
Český vladycký rod pocházející z kutnohorské patricijské rodiny. Kunrát, kutnohorský měšťan, držel počátkem 15. století hrad Chřenovice. Po roce 1420 jej husité připravili o všechno jmění. Jindřich vlastnil Chřenovice v letech 1437 - 1454. Poslední člen rodu se připomíná roku 1616 v Příbrami.
O DĚJINÁCH OBCE
Adam Náz z Chřenovic v letech 1581 – 1588 své poddané v Jitkově tak soužil, že se mu „dvakráte zprotivili“ (vzbouřili). Také skoupil mnoho selských dvorů a svedl je v dvůr poplužný, takže byly v Jitkově dvory dva. Dne 6. dubna 1593 prodal Adam Náz tvrz Jitkov s pivovarem, sladovnou, spilkou, dva dvory a ves, vsi Údolen (Oudoleň) a Slavětín za 4 425 kop českých grošů Pavlovi Mitrovskému z Nemyšle. Rozvoj obce a rozmnožení jeho statků bylo dosaženo krutým a nelítostným zacházením s poddanými.
1593 - 1638
MITROVŠTÍ z NEMYŠLE
Český rytířský rod z Nemyšle u Tábora, kde se poprvé připomíná r. 1373. V pol. 15. století sídlil rod na Mitrovicích. Jiří na Záběhlicích a Manětíně, purkrabí Pražského hradu (1623 - 1628). V průběhu stavovského povstání 1618 - 1620 se členové rozvětveného rodu angažovali na obou soupeřících stranách. Jedna z větví rodu, sídlící na Moravě, zůstala věrná Habsburkům a získala proto mnohé výhody. Roku 1716 byli její členové povýšeni do panského stavu a roku 1767 do hraběcího stavu, přičemž byl rodu polepšen erb. Kromě mnoha jiných statků drželi Mitrovští od roku 1818 do roku 1945 hrad a panství Pernštejn na Moravě.
22 O DĚJINÁCH OBCE
Pavel Mitrovský z Nemyšle zemřel na naší tvrzi dne 30. března 1605 a je pochován v borovském kostele, kde má hrobku.
Náhrobek je v kněžišti, v dlažbě 1,92 m x 1,05 m, z bílého mramoru. V rozích kruhy, nahoře červená kartuš s nápisem vyšlapaným, dole znak ve věnci. J.Schaller uvádí ještě nápis, nyní vyšlapaný.
Originál původního nápisu:
Překlad:
LÉTA 1605. VE STŘEDU PO SMRTELNÝ NEDĚLI DOKONAL ŽIVOT SVŮJ ČASNÝ V PÁNU UROZENÝ A STATEČNÝ RYTÍŘ P. PAVEL MITROVSKÝ Z NEMYŠLE NA JITKOVĚ A SMILOVĚ KTERÝŽ TUTO S DĚDICI SVÝMI ODPOČÍVÁ V PÁNU.
Pavlův syn Jiřík starší se připomíná po roku 1614 častěji. Zúčastnil se stavovské vzpoury roku 1618. Odbojným stavům odváděl kontribuci k vedení války. Též vypravil svůj lid k veřejné hotovosti a sám sloužil ve stavovském vojsku pod generálem z Bubna. Po bitvě na Bílé hoře se obrátil na víru katolickou a byl proto konfiskační komisí dne 3. října 1623 zproštěn pokuty za své provinění. Později však 21. července 1629 zavázán ke složení pokuty 1 166 zlatých 40 krejcarů rýnských. Za to mu však zůstal statek Jitkov, k němuž náležela tvrz a ves Jitkov s poplužním dvorem, pivovarem, mlýnem a celá ves Oudoleň s příslušenstvím. Zbytek pokuty ve výši 502 zlatých rýnských zaplatila teprve roku 1638 jeho dcera Marie Alžběta, provdaná Bořeňová, která statek zdědila po své matce Dorotě z Komárova. Dlužná částka byla odepsána z pohledávky 6 560 kop míšenských jejího manžela Viléma Bořeně z roku 1637. Jiřík starší Mitrovský roku 1622 držel také Novou Ves. Pavel Mitrovský koupil roku 1594 od Kryštofa Vojkovského z Milhostic ves Smilov (asi 9 km jihovýchodně od Havlíčkova Brodu) a v tomto roce se připomíná poprvé i tamější tvrz. Odtud tedy pochází poslední část jeho přídomku ve jméně - Pavel Mitrovský z Nemyšle na Jitkově a Smilově tvrzi.
23 1638 - 1676
BOŘEŇ ZE LHOTY
Český rytířský rod ze Lhoty na Žatecku, kde se uvádějí v 1 polovině 15. století předkové rodu, jejichž křestní jméno se stalo příjmením. Jan je doložen na Mikovicích u Kralup v roce 1523. Jako jeden ze zástupců za rytířský stav byl v roce 1526 volitelem nového českého krále. Dal svůj hlas Ferdinandovi Habsburskému, jehož se stal věrným stoupencem. V 16. století rod zbohatl a vlastnil řadu statků severně od Prahy. David koupil roku 1565 tvrz Roztoky u Prahy, kterou dal přestavět na renesanční zámek. Žil ještě v roce 1590, kdy byl na Roztokách přepaden bandou loupežníků, která mu pobrala značný majetek, získaný převážně lichvou. Pět členů rodu bylo trestáno za účast ve stavovském povstání. Rod vymřel v polovině 18. století.
O DĚJINÁCH OBCE
Bořeň ze Lhoty a na Vilémově získal ves sňatkem. Celý statek Jitkov, to znamená tvrz a vsi Jitkov, Oudoleň a Slavětín byl připojen k vilémovskému panství. Byla za něho provdána dcera Jiříka z Nemyšle Marie Eliška (Alžběta). Ta mu dala dva syny - Ferdinanda Viléma a Maxmiliána Františka. Mladší syn zdědil jitkovský statek a držel jej až do své smrti. Po jeho smrti prodali komisaři od soudu zemského zřízení 30. května 1676 tvrz Jitkov Marii Magdaleně Dobřenské, rozené ze Lhoty. V roce 1664 byl Jitkov oceněn na 90 000 zlatých. Třicetiletá válka a její hospodářské a společenské důsledky předznamenaly další osud feudálních sídel. Historické prameny hovoří o vypalování a drancování vesnic a městeček oběma válčícími stranami. Mnohé hrady, zámky a tvrze jsou výstižně až lakonicky charakterizovány jako „pusté a téměř v nic změněné”. Charakteristickým znakem bylo, že armády všech zúčastněných se naučily „živit samy,“ udržovaly svoji bojeschopnost pleněním zabraného území, lhostejno zda nepřátelského nebo vlastního. Čím více se přibližoval mír, tím více rostla urputnost, surovost a četnost válečných střetů. Hoře civilního obyvatelstva, decimovaného a vydíraného oběma válčícími stranami, bylo nekonečné. Obyčejný sedlák už nevěděl, kdo je kdo. Chlap v uniformě byl pro něj prostě nepřítel a vrahoun. Počet obyvatel nejen v našem kraji, ale v celém Českém království značně poklesl. Vypalování sídel, drancování, hlad a nemoci přinesly neblahé ovoce. Z těchto ran se celá země po podepsání tzv. vestfálského míru 24. října 1648 vzpamatovávala velice těžce a dlouho. Počet obyvatelstva se v českých zemích snížil asi o čtvrtinu až třetinu. Jen v Čechách dobové prameny uvádějí 270 zpustlých zámků, 100 měst a 1 100 vesnic. Značný pokles obyvatel měl ještě jeden důvod. Nekatolická část šlechty a měšťanů odešla za hranice. Venkovské obyvatelstvo bylo přinuceno zůstat na svých hospodářstvích a formálně se přihlásit ke katolické církvi. Přesto docházelo velmi často k tajným útěkům celých rodin. Velmi zajímavým dokumentem z té doby je „Berní rula“. Je to soupis veškerého panského a poddanského majetku. Přehlednost, jednoduchost a hlavně praktičnost tohoto rozsáhlého soupisu vyvolává otázku, zda naše, do jisté míry již přetechnizovaná společnost
24 s množstvím počítačů, mobilních a satelitních telefonů, armádou úředníků by dokázala takto jednoduše a precizně vše vést, kdyby o tyto výdobytky techniky přišla a musela se spokojit pouze s inkoustem a husím brkem. O tom tedy vážně pochybuji. V Berní rule je v plné nahotě vidět, jak zhoubná byla třicetiletá válka. V roce 1615 přiznával statek 178 lidí a v roce 1646 již jen 54, (rozuměj hospodářů – hlav rodin). A to za celý statek Vilémov a Jitkov. Po podepsání vestfálského míru začaly města a vesnice postupně ožívat. To se hned odrazilo v počtu obyvatel. V roce 1653 vykazoval statek Vilémov - Jitkov již 101 lidí. Za pozornost také stojí krátké zhodnocení stavu uvedeného statku, které provedli příslušní komisaři. „Možnosti lidí poddaných považujíce, nacházíme, že ačkoliv ti, jenž od nás za effective‘ položeni jsou, všechny gualitates osedlého mají, nicméně však více jich, jenžto prostřední možnosti, nežli bohatších se nachází, tak že tuto nemůže případně bohatší chudšímu napomáhati, pozorujíce toho, slušně těm vynalezeným skutečně osedlým musí pomoc ňáká přidělena býti, tak aby veřejná rovnost v ničem uražena nebyla.“ K tomu není třeba žádný komentář. Dalším zajímavým a důležitým dokumentem této doby je soupis poddaných podle víry z roku 1651. Je to podrobný seznam všech poddaných na jednotlivých panstvích. V soupisu poddaných na statcích Vilémov a Jitkov byla zachována grafická úprava originálu, v němž nejsou jednotlivé rodiny od sebe odděleny. Děti jsou uváděny od půl roku. Majitel byl převzat z Berní ruly. Tento soupis jsem doplnil o příjmení uvedená v Berní rule. Pozn. Jsou doplněna kurzívou. Uvedený seznam může posloužit také jako inspirace pro nastávající maminky a tatínky, při hledání toho správného jména pro své syny a dcery. Některá jména jsou opravdu originální a kouzelná. Tabulka v pořadí: Jméno, poddanost, povolání – stav, věk, katolík, nekatolík, lze získat na víru katolickou. Je zajímavé, že ještě 25 let po prohrané bitvě na Bílé hoře, odchodu protestanských kněží, pánů, měšťanů, mnoha selských rodin a důsledné rekatolizaci, bylo na panství tak málo lidí hlásících se ke katolické víře.
25 BERNÍ RULA KRAJ ČÁSLAVSKÝ r.1653 - 1654
26 54 VILÉMOV A JITKOV
Majitel: Marie Alžběta Věžníková z Nemyšle Zpracoval: Zikmund Wolf z Lipi, správce
„Já Zikmund Wolf z Lipi, ouředník statku vilímovského a jitkovského přiznávám se, že na statku vilímovském a jitkovském pod správu mou náležejícím, tito níže psaný osoby a lidi, kdo jakého jména i příjmení, stavu, povolání, v letech stáří, katolický, nekatolický, a neb zdali jaká naděje k zejskání jeho, neb jest, se nacházejí totiž“:
VES JITKOV Mikoláš Sojka p purkrabě 52 n + Melichar p syn 16 n + Mikeš p syn 10 n + /3/
DVŮR JITKOVSKÝ Barbora N. p šafářka 65 n + Adam N. p sviňák 9 + Alžběta N. p děvka 25 K Anna N. p děvka 18 K Barbora N. p děvka 17 K Pavel N. p skoták 48 n + Salomena p manželka 39 n + Martin N. s mlynář 26 K Marjána N. s manželka 17 n + Judita N. p cera 3 + Jan N. p syn 2 + Jan Švec ciz podruh 45 n + Dorota ciz manželka 26 n + Mandalena ciz cera 7 + Jan Janeček p chalupník 30 K Marjána p podruhyně 32 K Melichar p syn 8 + Štěpán N. ciz chalupník 31 K Marjána N. ciz manželka 32 K Anna N. ciz cera 9 + Kristian ciz syn 7 + Matěj ciz syn 3 + Dobiáš N. – Syrový p sedlák 25 K Kateřina N. p manželka 27 K Pavel p syn 5 + Martin p syn 3 + Jan N. p pacholek 15 n + Václav Rulc p chalupník 40 n +
27 Maruše p manželka 35 n + Mikoláš p syn 18 n + Vávra N. p kovář 25 n + Marjána N. p manželka 23 n + Mikoláš N. p syn 3 + Anna N. p cera 1 + Vít N. – Kulíšek ciz krčmář 36 n + Dorota N. ciz manželka 24 n + Eva N. ciz chůvka 7 + Štěpán N. – Krejčí p krejčí 42 K Eva p manželka 30 n + Jiří N. – Kubatů p sedlák 25 n + Alžběta N. p manželka 18 n + Daniel N. p syn 2 + Matouš N. – Hejkal ciz sedlák 28 n + Regina N. ciz manželka 25 n + Jakub N. ciz 11 n + Markéta ciz cera 6 + Sybila N. ciz cera 3 + Matouš Pírko p sedlák 37 n + Anna p manželka 34 n + Václav p syn 12 + Matěj p syn 7 + Jiří p syn 5 + Marjána p cera 3 + Jiří N. ciz podruh 19 K Dorota N. ciz manželka 17 K Janek Stránský p sedlák 41 n + Estera p manželka 32 K Anna N. p děvka 7 + Václav N. p ovčák 22 n + Markyta p matka 45 n + Adam N. p pacholek 16 n +
/61/ - počet obyvatel
Vysvětlivky: Purkrabě – tzv. důchodní – správce panství, statku p – poddaný K - katolík ciz – z cizího panství n - nekatolík s – svobodný + - naděje na získání k víře katolické cera – dcera sviňák – staral se o prasata děvka – děvečka skoták – staral se o skot krčmář – hostinský pacholek - pomocník
28 V této době žily na venkově čtyři vrstvy obyvatel: poddaní, páni a rytíři, svobodníci a příslušníci duchovního stavu. Organizačně byla ves seskupením jednotlivých hospodářů na gruntech a řízená ustanoveným rychtářem a konšelskou radou. Vrchnost byla majitelem půdy a některých podniků (např. pivovarů), stojících na pozemcích velkostatků. Rytíři byli nižší skupina šlechty. Své majetky získali většinou vojenskými službami ve prospěch panovníka. Svobodníci byli skutečnými vlastníky gruntů a půdy. Podléhali pouze králi, platili mu berni a byli povinni vojenskou službou. Naprostá většina obyvatel na vesnici byli poddaní zemědělci, kteří vlastnili pracovní nástroje a zvířata. Základní prostředek – půdu - pouze obhospodařovali, někteří s rozsáhlejšími a jiní s menšími právy. Půda nebyla jejich majetkem, ta patřila majiteli panství. Podle velikosti obdělávané půdy byli pro hospodářskou evidenci berní rozděleni na osedlé (v orig. osedledlé). Jeden osedlý = 4 chalupníci = 8 zahradníků. Jeden osedlý (sedlák) byl schopen potažní roboty s výměrou jeden lán = 18,3 ha (láník). Chalupník měl malou zemědělskou usedlost o velikosti polí 8 až 12 korců = 2,3 až 3,5 ha. Byl to tzv. čtvrtláník. Zahradník měl hospodářství o malé výměře půdy. V josefinském katastru byla zemědělskou jednotkou usedlost. Ve stabilním katastru ztrácely pojmy „sedlák“, „chalupník“ a „zahradník“ význam. Základem daně byla výměra pozemků. Dalšími obyvateli vesnice byli rychtář, krčmář, mlynář, hajný, řemeslníci (kováři) a nemajetní podruzi. Nejvyšší funkci na panství zastával hejtman, později nazývaný i vrchní. K ruce měl řadu písařů, kteří se během času specializovali na určité agendy (sirotčí jmění, kontribuce). Pod hejtmanem byl purkrabí (důchodní) – ředitel a správce panství nebo statku. Významná funkce; vedl účetnictví statků a velkostatků. Dalšími pomocníky vedle písařů byli: pojezdný, porybný, sládek, ovčáci, šafáři a šafářky, poklasní, drábi, polesní, hajní, zahradníci, mlatci a čeleď.
1676 - 1678
DOBŘENSKÝ z DOBŘENIC
Český rytířský rod z tvrze Dobřenice u Hradce Králové, na níž se připomíná počátkem 14. století. Sedm Dobřenských bylo postiženo pobělohorskými konfiskacemi, v nichž byla rodu zabrána mimo jiné statky i stará Dobřenská tvrz. Přesto se rod z této pohromy vzpamatoval a roku 1744 byl povýšen do panského stavu. Značně rozvětvený rod získal kromě svých původních statků, sňatky panství Chotěboř a Potštejn. V roce 1906 dosáhli Dobřenští hraběcího titulu a jejich potomci žijí v Čechách dodnes.
O DĚJINÁCH OBCE
Marie Magdaléna Dobřenská držela tvrz Jitkov pouze dva roky a 5. května 1678 ji prodala Janovi Ctiborovi Jeníkovi Zásadskému z Gamsendorfu. V letech 1679 a 1680 proběhlo velké povstání selského lidu v Čechách. Začalo petičními akcemi a později přerostlo v otevřený boj. 28. června 1680 Leopold I. vydal robotní patent. 29 Na jeho základě robotní povinnost byla stanovena nejvýše na tři dny v týdnu, zakazoval šlechtě vybírat protiprávně daně, zvyšovat dávky a nutit sedláky ke koupi předražených výrobků. Bylo též zakázáno ubližovat poddaným tělesnými tresty.
1678 - 1693
JENÍK z GAMSENDORFU
Český novoštítný, později panský rod. Jiří vynikl ve službách Albrechta z Valdštejna a na jeho přímluvu byl roku 1626 povýšen do šlechtického stavu s predikátem „z Kamzíkova“ (později z Gamsendorfu). Členové zastávali řadu významných vojenských hodností v císařské armádě. Roku 1644 byl rodu polepšen erb. Jiří, na Březině a Zahrádce, c.k. komoří a setník byl povýšen roku 1811 do panského stavu. Zároveň byl opět polepšen rodový erb.
O DĚJINÁCH OBCE
Za tohoto majitele byla tvrz ještě obydlena. V roce 1683 se v knize příjmů borovské farnosti připomíná naposledy. Toto byl poslední rytíř na naší tvrzi. Po jeho odchodu tvrz ztratila pro nového majitele význam a postupně chátrala, protože pro ni nebylo využití. 17. července 1693 totiž koupil Jitkov za 20 000 fl. uh. Ferdinand kníže z Ditrichštejna a statek byl připojen k polenskému panství. Prodávající Jan Ctibor Jeník Zasadský z Gansendorfu si vymínil sobě mimo pivovarský kotel, pivovarských sudů, prken a mnohých dalších tzv. „spálených věcí“ též některé poddané a to: -sirotky po Mikuláši Sládkovi, kovářského tovaryše Pavla a Marianu, dále -sirotka Annu po Martinu Stárkovi, -sirotka po Mikuláši Rultzovi, Matěje služebného, -sirotky po Urbanu Slámovi, Pavla čeledína, dlícího ve válce, Víta čeledína a Dorotu -sirotky po Jakubu Halamovi, Annu chůvu, Pavla čeledína -sirotka po Jiřím Benákovi, Jana kovářského pomocníka -sirotka po Hanuši Doležalovi, Hanuše kočího a Jakuba čeledína -sirotka po Ondřeji Novotným , Justýnu -dítky Jiřího Šubrta, Václava služebného a Marii kuchařku, syna Hanuše Stárka - Martina čeledína dlícího ve válce. Z výše uvedeného vyplývá, že s největší pravděpodobností se v Jitkově vařilo pivo do roku 1693. Potom Jeník z Gamsendorfu odvezl jak pivovarský kotel, tak i sudy. Po této prodeji již tvrz upadala, protože páni z Dietrichštejna měli podstatně honosnější sídla a z tvrzí se v té době již panstvo postupně stěhovalo do zámků a zámečků za pohodlnějším bydlením. Zajímavá jsou i uvedená příjmení z té doby. Sláma, Halama, Novotný, příjmení
30 vyskytující se v obci dodnes. A to se psal rok 1693. To je přes tři sta let. K nim můžeme přiřadit i příjmení Kubát, tehdy Kubata, nebo Kubatů, zmíněný již v „Berní rule“ v roce 1654, to je již přes 350 let. Nejstarší doložený rod v obci je právě rod Kubátů z č. 8, který po meči v obci sídlí nepřetržitě již zmíněných 350 let. Jsou dokonce náznaky toho, že zmíněný rod již zde byl usazen před Bílou horou, to znamená před rokem 1620. Tato skutečnost však není doložena z dalšího zdroje. Dříve se říkávalo: Jitkov? To je samý Halama nebo Kubát. A dnes? Kubátové zůstali a Halamu nahradil Novotný. Čili, je to samý Kubát nebo Novotný. Téměř stejné, že? Jen se to tak pěkně nerýmuje. Ještě jedna zajímavost z roku 1692. V tomto roce byla zakoupena z jitkovského dvora jedna kopa prken, za tři zlaté, na rekonstrukci Horního kostela na Stříbrných Horách. Podle Františka Půži „K minulosti kostela sv. Kateřiny“ – ze sbírek Bohumila Dočekala ze Stříbrných Hor. Tato skutečnost ukazuje na pilu v obci. Skutečně ve fasi z roku 1719 přiznávalo panství v Jitkově mlýn s jednou stoupou a pilu.
1693 - 1862
páni z DIETRICHŠTEJNA
Štýrský hraběcí rod, jehož větev se v 16. století usadila na Moravě a později v Čechách. Adam zastával vysoké státní funkce u habsburského dvora. V roce 1575 získal panství Mikulov, na kterém potomci sídlili do roku 1945. František, kardinál a v letech 1599 - 1636 olomoucký biskup. Roku 1622 získal knížecí titul. Jako zemský správce řídil rekatolizaci Moravy, trestné akce proti poraženým povstalcům. Z konfiskací rozšířil rodový majetek o řadu panství a mnohá města mají na ně dosud ve svých znacích památku v podobě znamení dvou vinařských nožů (Kroměříž, Žďár, Přibyslav). Roku 1858 zemřel poslední kníže Josef. Když v roce 1864 zemřel poslední mužský potomek Mořic Jan, zůstaly po jeho bratrovi Josefovi čtyři dcery. Ty zdědily celý obrovský majetek. Jednalo se o hraběnku Terezii Herbersteinovou, hraběnku Alexandru Mensdorff-Pouillyovou, hraběnku Gabrielu Hatzfeldt-Weisweilerovou a hraběnku Klotyldu Clam-Gallasovou. Titul a znak přešel na dceru Alexandru. Její vnuk Alexander II. z Ditrichštejna opustil roku 1945 Moravu.
O DĚJINÁCH OBCE
Tvrz za Dietrichštejnů již nebyla obydlena a byla využívána jako sýpka. O co menší pozornost byla věnována tvrzi, o to větší prostředky byly věnovány na chod hospodářství. Je více než pravděpodobné, že hospodářské budovy dvora v té době prošly nákladnou rekonstrukcí. Na trámu ve vazbě střechy je vyražen letopočet 1728, který to zřetelně dokumentuje. V této době byl statek Jitkov poměrně dosti ceněn, tomu odpovídala i kupní cena 20 000 zlatých.
31 Pro porovnání: za stejnou cenu Dietrichštejnové koupili statek Krucemburk od Smilkovských z Palmberka.
V levé části je vyražen zcela zřetelně letopočet 1728 a v pravé části vyražena písmena G a K označující s největší pravděpodobností název Gitkow
Stav poddanského venkovského lidu byl nejžalostnější ve třetí čtvrtině 17. a v 18. století. Císařská nařízení, vydaná ve prospěch poddaných, se nedodržovala. Na venkovský lid, tísněný kontribucí, desátky a robotou, dolehly v sedmileté válce (1756 - 1763) ještě válečné útrapy přípřežemi. Každá vesnice chodila na robotu k určitému panskému dvoru.
Robotní povinnost k panským dvorům části polenského panství v roce 1747. - u jitkovského dvora robotovaly Jitkov, Oudoleň, Střížov - u oudoleňského dvora Slavětín a Peršíkov - u Horního dvora Borová, Modlíkov, Železné Horky - u hájeckého dvora Bílek - u krucemburského dvora městečko Krucemburk
K robotním výkonům se počítalo také upředení lnu pro vrchnost, sbírání hub, vlašských ořechů a bylin pro potřebu zámku. Na panství polensko-přibyslavském byla tato povinnost vzájemným dohodnutím již před rokem 1748 nahrazována penězi. V panských dvorech byl přední a všeobecně respektovanou osobou šafář, známý nejen z národních písní, ale hlavně z různých záznamů. Jitkovský mlýn byl 1. července 1757 prodán mlynáři Františku Šmahelovi. Sestával se z jednoho složení a tří stup na kroupy. Bylo u něho dvě a třičtvrtě korce pole nezatíženého, kol šest korců desátkového a kousek louky o méně jak jedné fůře. Kupní cena byla 100 zlatých rýnských a čtvrtletní úrok 3 zl. v hotovosti a 8 korců, jeden věrtel žita. Po neúrodách v letech 1770 a 1771 nastal v českých zemích a i v celé evropě velký hladomor. Úroda téměř žádná, jen trochu zelí a ovsa. Chudý lid trpěl nesmírnou nouzí a hladem. Lidé se živili otrubami, po mlýnech se smetal prach, k jídlu musela být dobrá lebeda s kopřivami. Lidé jedli dokonce i trávu, kůru ze stromů, kořínky. Zesláblý organismus snadno podléhal nemocem, hlavně tyfu. Zemřela asi desetina obyvatelstva. Cituji ze zprávy vrchního hejtmana Josefa Cikána z února 1771 adresované knížeti Karlu z Dietrichštejna. „Za svého padesáti letého úřadování (34 let jako hejtman) nepamatuji tak úžasnou bídu a nedostatek poddaných jako v tomto roce. Žito, ječmen, hrách v předešlém létě pro přílišné mokro se neurodily. Poddaný co sklidil, strávil už v létě. K setí mu ničeho nezbylo, tím méně aby mohl něco odprodati. Od předešlé žně není jednoho hospodáře, který by jedl jiný chléb než ovesný…“ Byla-li bída na selských statcích, trpěli nedostatkem krutějším poddaní bezzemkové. Ze tří set robotujících podruhů jich zůstalo po roce 1772 pouze čtyřicet. Ostatní zemřeli
32 hladem, nebo onemocněním z hladu. Jedenáct selských usedlostí vymřením celých rodin úplně osiřelo. Podle zprávy hejtmana Josefa Cikána zemřelo na panství od 1. dubna do konce června 1772 nemocemi z hladu 492 osob. Bohužel, přes zimu to bylo mnohem více. O panující bídě a útisku podddaných byl císař Josef II. informován i od vojenských soupisných komisí, které způsob života venkovského obyvatelstva vylíčily v těch nejčernějších barvách. V referátě řečené komise o kraji čáslavském „Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen“ se praví: Kol vesnice Šenfeldu, Slavětína, Oudoleně je půda močálovitá, z čehož vznikají mnohé nemoci. Sedláci žádali vrchnosti, aby jim půjčila prkna, by mohli do svých příbytků podlahy dáti, neb aby jim alespoň dovolila ku posýpání půdy ve světnicích bráti strusky, které na blízku zbyly po dolování na stříbro. Mnoho nemocí bylo z nedostatku obilí, které již po dvě léta špatně se urodilo. Než ani v požehnaných létech nevystačí poddaní pro nemírné dávky se svým obilím ode žní do žní a musí proto k jídlu a k osetí od vrchnosti závdavek bráti. Často se prý stává, že je sedlák přeložen na jiný grunt, ano i do jiných vesnic, a nesmí ani zděděný nebo odchovaný dobytek sebou vzíti. Selské usedlosti podle libovůle vrchnosti prý se zveličují nebo zmenšují. Tu a tam dělají z vesnic dvory, sedlákům odnímají se proto nejlepší pozemky i pastviny a poddaní jsou překládáni do jiných vesnic. Kontribuce však se počítá, jako by byli na dřívější usedlosti. Pozemky selské jsou všude zanedbané, neboť dobytka poddanského stále je využíváno ku pracím vrchnostenským, tak že málo v chlévech pobývá a proto nedostává se potřebné mrvy. K robotám musí být sedláci bitím doháněni býti. Jelikož si nemohou držeti k robotě potřebné čeládky, jsou ku práci polní přibírány docela malé, nedospělé děti, což jest na újmu jejich tělesnému vývoji. Všude stěžovali si poddaní, že nedostali z poslední války náhrad za přechovávání vojska, za dodávky a přípřeže. Podle mínění mnohých duchovních - praví dále členové konskripční komise - jsou tři věci, které poddanému a tím i státu škodí: prospěchářství a zištnost úřednictva, robota a pronajímání velkostatků. Robota prý je všude neurčitá, nevymezená a závislá na libovůli úředníků, kteří povolávájí sedláky ku pracím vrchnostenským jen za pěkné povětrnosti, takže jen za nepohody mohou se sedláci o svoje pozemky starati. Řečení duchovní mínili, že musí robota nejen „in quanto et quali“ tj. množstvím a jakostí - , ale také „in tempore“- pokud se ročního času tkne - - vymezena býti. V čáslavském kraji je mnoho dvořáků neboli svobodných sedláků, kteří ani osobou, ani robotou vrchnosti nenáleží a lepším tělesným vzezřením od ostatních se liší. Jest jen chyba, že jmění rozdělují obyčejně svým četným dětem. Na konec zmiňují se komisaři o tom, že jsou fary, které mají ve své kollatuře 30 - 40 vesnic, porůznu stojících dvorův a mlýnův a proto beztak již „zpitomělý lid“ (betäubtes Volk) ani o náboženství ani ke službám božím náležitě poučen není.
Tyto komise zaváděly v jednotlivých městech a obcích také číslování jednotlivých domů. Důsledkem souběhu těchto událostí došlo 28. března 1772 zemskému guberniu císařské nařízení, které znamenalo snížení roboty. Snaha k zamezení dalším hladomorům vedla k hromadnému rozšíření brambor. S trochou nadsázky se dá říci, že brambory zachránily celou Evropu od dalších hladomorů. Možná i tu nadsázku bychom měli škrtnout. A pak se řekne, obyčejný brambor. V 19. století a začátkem 20. století platilo, že brambory byly jídlo chudých.
33 Co znamenají brambory dnes, na to si musí odpovědět každý sám. Úpravou roboty utrpělo polenské panství na vlastním polním hospodářství velikou pohromu. Podle jedné zprávy vrchního hejtmana ztratilo proti letům předcházejícím 31 596 a půl dne roboty s potahem a 46 514 dní roboty ruční. Tato citelná ztráta vyvedla hospodářství ve dvorech na několik let z rovnováhy, takže se vrchnost rozhodla své dvory pronajmout.
Na fideikomisním panství Jitkově po slevě roboty rychtářům zbývalo v roce 1808: 1 482 dní roboty s dvojspřežím selským po 15 kr. = 470 zl. 30 3 575 dní roboty pěší po 6 kr. = 357 zl. 30 úhrnem 828 zl. Robotující pěšky od sv. Jana do sv. Václava dostávali na místě chleba po 4 kr. Při 78 dnech činí to 5 zl. 12 kr. Výnos 822 zl. 450 kr. při 5% zúrokování vychází z kapitálu 16 456 zl. Robotě pěší se říkalo chlebová, protože robotující osoba dostávala na místě roboty jeden a půl libry chleba. Robota byla některým poddaným buď úplně nebo částečně promíjena. Jednalo se zejména o rychtáře, učitele, kostelníky, šenkýře a dovážeče piva, hajné, hlídače rybníků, hrobaře, obecní sluhy a pastýře. Svobodnými byly od pradávna na panství statky hamerníků. Majitelé měli na svých pozemcích právo lovu, tuto výhradně panskou výsadu. Směli při hamřích pro svoji potřebu a svých lidí míti mlýnice, pivovary, pekárny. Bylo jim dovoleno bráti z panských lesů dříví na stavby a dobývat železnou rudu za mírný poplatek kdekoliv na panských pozemcích. Svoje stavovské rozepře si sami rovnali před přibyslavským právem a zapisovali je do zvláštních knih. Tyto hamernické výsady byly pozůstatkem všeobecných hornických privilegií, vydaných ve 13. století králem Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem II. a potvrzené roku 1480 tehdejším majitelem panství Viktorinem knížetem münsterberským. V panských účtech z konce 16. století nalézáme, že někteří hamerníci vedle peněžitého poplatku odváděli na zámek Polnou své hospodářské výrobky a zázvor. Zákonem ze dne 7. září 1848 a patentem od 4. března 1849 byly poddanství, roboty a desátky zrušeny. Některé druhy roboty, jako sbírání chmele, robota podruhů, domkářů bezzemků a domkářů s poli majících vyměřenou 13 denní robotní povinnost, byly odstraněny bez náhrady. Ostatní závazky poddanské byly nahrazeny velkostatkářům mírou pro sedláky snesitelnou. Museli se zkrátka vyplatit. Vrchnost jako vždy zkrátka nepřišla. Koncem 18. století se začala rozvíjet domácká výroba (přádelnictví a tkalcovství). Trojhonný osevní úhorový způsob (ozim, jař,úhor) byl nahrazen zrušením úhoru střídavým pěstováním pícnin a zavedením nových zemědělských kultur. Výrazněji se začínají pěstovat brambory. Hlavními technickými plodinami zůstávají len a konopí. Stále se udržovaly velké počty ovcí. Málo výnosné rybníky se přeměňovaly na louky. Jedna perlička z roku 1841. Spotřeba vína ve venkovských obcích byla nepatrná. Panský úřad si stěžuje, že nikdo víno nepije. Zámožnější třída podle sdělení úřadu holduje prý v posledním čase vychvalovanému pití vody a sedlák nebo lidé chudší třídy pijí ve zdejší krajině na peníze chudé, kořalku, poněvadž je laciná. Postup demokracie a převrat ve veřejném životě roku 1848 trefně charakterizuje změna oboustranného titulování bývalých rychtářů a panských úředníků. Před rokem 1848 psal vrchní úřad prostě: Rychtáři přijďte, hleďte, dejte apod. Krátce na to píše témuž rychtáři: Pane starosto! A rychtáři před rokem 1848 začínali svá sdělení panským úředníkům pravidelně slovy: Vzácný, urozený pane, poníženě ruce líbám…, potom již jednoduše: Pane vrchní, důchodní atd.
34 1862 - 1864
z HERBERŠTEINA
Starý rakouský rod pocházející z třináctého století ze Štýrska, jenž se stal v sedmnáctém století hraběcí rodinou a tehdy také přišel do Čech. Ota z Herbešteina bojoval v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, Jiří byl skoro o dvě století později úspěšný jako císařský vojevůdce při dobytí Furlanska na Benátčanech. Leopold bojoval s Evženem Savojským proti Turkům a stal se předsedou dvorské vojenské rady, Jan Karel lublaňským biskupem, ale Ferdinand Arnošt se prosadil také jako matematik a autor několika matematických spisů. Právě Ferdinand Arnošt (zemřel roku 1720) spolu s Janem Weikardem získali roku 1680 v Království českém inkolát, o pár let později se k nim připojil i Jan Antonín. Ferdinand o pět let později zakoupil v jižních Čechách landštejnské panství, které potom zůstalo v majetku mladší větve sto let. Jan Weikard vyženil se Zuzanou Štosovou z Kounic Skřivany, mladší větev rodu v roce 1839 vymřela. Starší se rozdělila do dvou odnoží. Jan Jindřich zdědil fideikomisní panství ve Štýrsku a Kladsku, na Moravě drželi k tomu Velké Opatovice, Střílky a další. Když roku 1864 zemřel poslední mužský potomek z Dietrichštejna Mořic Jan, zůstaly po jeho bratru Josefovi čtyři dcery a Jindřichův bratr Jan Bedřich z Herberšteina se oženil s jednou z nich, Terezií, takže mu věnem k rodovému majetku připadly např. Vlachovo Březí, Libochovice, Budyně nad Ohří, Nepomyšl, na Moravě Dolní Kounice a další. Většina statků zůstala v rukou dosud žijícího rodu do roku 1945.
O DĚJINÁCH OBCE
Při dělení dietrichštejnského fideikomisu získala Jitkov dcera knížete Josefa, hraběnka Terezie Herberšteinová. V roce 1864 ho prodala svojí sestře hraběnce Klotyldě Clam-Gallasové, majitelce Polné, Přibyslavi, Krucemburku, Žďáru nad Sázavou, Nového Veselí, Vojnova Městce, statku Rybňany v Čechách a Dietrichstein v Rakousku. Touto koupí byl statek Jitkov po dvouleté přestávce opětovně připojen k panství Polná – Přibyslav.
35 1864 - 1899
CLAM-GALLAS
Rod Clam-Gallasů vznikl roku 1757, když se Kristián Filip z Clamu oženil z dědičkou gallasovského majetku Marií Annou, hraběnkou z Gallasu a přidal její jméno ke svému. Rod Gallasů založil Jan Matyáš Gallas, který se stal oblíbencem Albrechta z Valdštejna. Ten mu pomohl k maršálské holi i titulu hraběte. Gallas se odměnil Valdštejnovi zradou. Pomáhal organizovat spiknutí důstojníků. Valdštejna stálo spiknutí život, kdežto Gallasovi vyneslo místo v čele cisařského dvora a značný majetek. Z Valdštejnova majetku získal Gallas statky, jejichž hodnota se Clam-Gallas odhadovala na milion zlatých, mimo jiné i Frýdlant. Jeho potomci patřili bez ohledu na podivný původ a nabytí rodového majetku k nejváženějším šlechtickým rodinám v Čechách.
O DĚJINÁCH OBCE
Po smrti Klotyldy Clam-Gallasové v roce 1899 zdědily celý komplex velkostatků na Českomoravské vrchovině její dvě dcery Eduardina Khevenhüllerová a Klotylda Festeticsová, každá ideální polovinu majetku, který byl i nadále spravován společně.
1899 - 1925
KHEVENHÜLLER
Rakouský rod povýšený roku 1693 do hraběcího stavu. Po spojení s rodem Metsch od roku 1751 v knížecím stavu. Hrabě Jan Josef Khevenhüller získal sňatkem s Marií Karolínou z Metsche panství Komorní Hrádek, které patřilo rodu Khevenhüller-Metsch do roku 1945. Ve 2. pol. 18. století vlastnil rod Zlín, kde roku 1777 vystavěl František Antonín v místech zpustošeného zámku zámek nový.
O DĚJINÁCH OBCE
V roce 1925 Eduardina Khevenhüllerová zemřela a její část majetku zdědila neteř Eleonora Kinská, rozená Glam-Gallasová, nejprve provdaná za knížete Schwarzenberka na Orlíku a po jeho smrti za hraběte Zdeňka Radslava Kinského. I po této změně byl celý majetek, pozemkovou reformou značně zmenšený, nadále spravován společně a to až do roku 1938, kdy byl Žďár Eleonorou Kinskou a jejím manželem vykoupen a oddělen od velkostatku pohledského. 36 1925 -
VCHYNSKÝ ze VCHYNIC-KINŠTÍ
Český vladický rod ze Vchynic u Lovosic, odkud se psal první známý předek Bohuslav roku 1282, který původně užíval přídomek „ze Žernosek”. Jeho potomci získali počátkem 14. století nedaleký hrad Opárno. Rod sídlící na řadě statků se v průběhu následujícího století rozdělil na několik větví. Jméno rodu se počátkem třicetileté války změnilo na „Kinský”. To již byly některé rodové větve od roku 1611 v panském stavu a rod značně rozšířil svůj vliv a majetek v Čechách. Oldřich patřil mezi přední strůjce stavovského povstání. V květnu 1618 byl aktivním účastníkem pražské defenestrace. Ve stavovském vojsku byl „plukovníkem nad tisícem koní.“ Zemřel v dubnu 1620. Rozsudkem mu byly posmrtně zabrány Rumburk, Tolštejn, Záhořany a Tasov. Václav se vyznamenal roku 1611 při vpádu pasovských do Čech, čímž si vysloužil panský stav a získal panství Chlumec nad Cidlinou a Kolín. Později byl obviněn, že usiloval o sesazení císaře Rudolfa II. z trůnu. Původní trest smrti změněn na doživotní žalář. Podařilo se mu uprchnout. Za stavovského povstání se choval obojetně. Po Bílé hoře byl císařem rehabilitován a získal zpět chlumecké panství. Jeho syn Jan Oktavián byl v roce 1676 povýšen do hraběcího stavu. Vilém, Václavův bratr, sídlící na Teplicích, Kamenici, Benešově aj. stál na straně povstalců. Později po návratu z emigrace byl roku 1634 zavražděn v Chebu. Rod Kinských získal roku 1747 říšský knížecí titul. Čtyři jeho členové byli v pobělohorském období kancléři u císařského dvora, další členové rodu byli ve významných vojenských i civilních hodnostech u císařského dvora. Výrazem vysokého společenského postavení rodu byla nákladná stavba zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou postavená v letech 1721 - 1723 pro Františka Ferdinanda Kinského, od roku 1723 nejvyššího císařského kancléře. Chlumecký zámek, stejně jako zámek v Kostelci nad Orlicí a ve Žďáru nad Sázavou, se vrátil roku 1992 v restitucích rodu zpět.
O DĚJINÁCH OBCE
I když majetek zdědila Eleonora Kinská a s tímto majetkem zdědila i Jitkov, tak v našem případě se již jednalo pouze o 27 ha lesa a zanedbatelnou výměru pozemků o které neměl v té době nikdo zájem. V roce 1922 proběhla pozemková reforma a pole, které již velkostatek pronajímal nájemcům, jim byla odprodána. Dvůr byl již pronajímán od 19.století. Pozemky, o které neměl zájem žádný hospodář ani obecní zastupitelstvo, zůstaly nadále majetkem Kinských. Byli sice dány do správy obce a byly dokonce zapsány na jejím listu vlastnictví. V roce 1996 požádal dědic Dr. Radoslav Kinský o vydání uvedených pozemků. Obecní zastupitelstvo rozhodlo o koupi těchto pozemků a dne 10. 3. 1998 byla uzavřena kupní smlouva. Cena těchto pozemků byla stanovena na 42 470 Kč. Tímto měl být učiněn definitivní konec „panství“ v Jitkově. Ovšem nestalo se tak, protože dohledáváním na katastrálním úřadě v Havlíčkově Brodě se zjistilo, že ještě nějaké „drobky“ v pozemcích na našem katastru zůstaly dosud ve vlastnictví tohoto rodu.
37 TVRZ
První zmínka o tvrzi se datuje až k roku 1574 v dopise Jana mladšího z Předboře své manželce. To znamená, že tvrz s největší pravděpodobností postavili majitelé ze Studeneckého panství – Předbořští z Předboře. Tvrz stávala na jihovýchodním okraji Jitkova u hospodářského dvora (dnes čp. 1, 64, 66 a 67), vpravo od silnice při vjezdu do obce od Havlíčkovy Borové. Severně odtud je na zahradě dosud zřetelné čtvercové tvrziště. Na jeho jihozápadní straně je zachována část sklepení s nově proraženým vchodem ze zahrady. Valeně klenuté sklepení má zachovaný původní pravoúhlý portál bez ozdob, který umožňoval přístup z dnes již zasypaných podzemních prostor, kde bývala studna a především vstupní schodiště. Studna vlastně nebyla tou pravou studnou, jak si ji dnes představujeme. Byla to vlastně prohlubeň na dně sklepa, či spíše chodby. Když bylo vody dostatek, tak se do ní vešla celá putna, když bylo vody nedostatek, musela se nabírat plecháčkem. Takto se chodilo pro vodu do studně za „první republiky“. Na dřevácích se tam nanosilo bláto, hnůj od dobytka, vosk ze svíček. Voda tím pádem nebyla valné kvality. Teprve později zde byla na zákrok hygienika v roce 1955 vybudována ruční pumpa. V témže roce byly zchátralé sklepy zasypány, zůstal pouze jediný. Vstupní schodiště bylo 1,5 m široké a mělo 12 schodů. Celé podsklepení jitkovské tvrze mělo tvar nepravidelného písmene „ H“. Tvrz chránily příkopy, které musely být vzhledem ke stoupajícímu terénu značně hluboké, aby jimi mohla protékat voda pod svahem táhlého kopce a dnešní přístupovou silnicí. „I když jsou už příkopy zavezeny, přesto ještě dnes je možné rozeznat, kudy vedly,“ píše se v obecní kronice v roce 1927. Podle pamětníků na severozápadní straně byl ještě před druhou světovou válkou příkop asi 2 m široký a hluboký jeden, místy až téměř dva metry. Ještě před tímto příkopem směrem k místu bývalé tvrze bylo čtvercové „nádvoří“ vydlážděné kamennou dlažbou, nahrubo otesanou.Toto nádvoří bylo velké asi 50 m2, čili rozměrově zhruba 7 x 7 m. Tato „neuměle“ otesaná dlažba velikosti 40 x 40 až 50 x 50 se bohužel také nedochovala. Dle popisu z roku 1807 bylo šlechtické sídlo nejspíše upraveno na sýpku. Byla to v té době dosti zchátralá stavba, zděná z kamene, opatřená šindelovou střechou, o rozměrech asi 26,5 x 8,5 m. Byla zbořena roku 1830. Kolem dvora v místech, kde stávala tvrz, se ještě po dlouhou dobu nacházely různé věci - – střepy nádob i celé sklenice. Podle pamětníků byl prý nalezen i starodávný prsten. Nic z toho se však nedochovalo. Na dvou místech bylo nalezeno větší množství kostí. Tyto však nebyly dány k posouzení a nebyly prozkoumány. Proto se neví, zda to byly kosti lidské nebo zvířecí. Zajímavý nález byl učiněn po druhé světové válce při kopání dálkového, tehdy tajného, kabelu. V místě mezi nynějším sklepem a silnicí vykopali slovenští dělníci část kostry i s fragmenty lidské lebky, značně poškozené a dle svědků značně staré. Obavy dělníků ze zdržení, problémů a případného vyšetřování (psala se zrovna 50. léta) vedly k tomu, že nic nenahlásili. Pozůstatky byly pečlivě sebrány a uloženy vedle výkopu pro kabel. Událost upadla v zapomenutí a ani svědci tohoto nálezu si již nevzpomínají na místo uložení těchto starých ostatků. Horní část tvrze byla ohrazena zděným silným parkánem. Základ zděného parkánu byl nad Horním dvorem, později ovčínem. Nyní je tu pole a po mnoho let se tam vyorávaly kameny z bývalých základů. I když měla tvrz vlastní studnu, vedl do ní a do dvora ještě vodovod ze studně zvané „Štůla“. Tato studně slouží dosud jako zdroj pitné vody téměř pro polovinu obce. Jak již název napovídá jedná se s největší pravděpodobností o odvodňovací štolu z Dvorska u České Bělé, kde se ve středověku těžila stříbrná ruda. Vodovod byl vyroben z provrtaných borových klád a byl dlouhý asi 300 metrů. Toto starodávné potrubí bylo objeveno při hloubení Dolního
38 rybníka v místě pod bývalou tvrzí v roce 1953. Ač se vodovod již dlouhá léta nepoužíval a upadl dávno v zapomnění, protože nejméně od počátku 20. století se užívala pouze voda z bývalé studně ve tvrzi, borové potrubí bylo podle svědků této události „jako nové, plně funkční“. Bohužel se z něho nic také nedochovalo, přestože si mnozí občané některé části odnesli domů na památku. Borové klády měly zhruba dvacet pět centimetrů v průměru, uvnitř byl vyvrtán otvor o průměru asi osm až deset centimetrů. Aby „potrubí“ získalo tvrdost, byly otvory vypáleny ohněm. Bývalá studna ve sklepení zaniklé tvrze slouží dodnes jako zdroj vody čp. 67 a služebností v případě nouze i pro čp. 64, 66 a 1. Ze sklepů tvrze vedla i úniková chodba pod zděné ohradní parkány. Ještě v roce 1935 chodba vedoucí ke studni pokračovala dále asi dvacet až třicet metrů, potom následovalo několik menších závalů, které se daly přelézt po kolenou a vše končilo úplným závalem. Bylo to místo dětských her a průzkumných výprav. Bylo to však velmi nebezpečné, a proto majitel domu čp. 67 pan Konfršt, jenž byl zedníkem, tuto část chodby zazdil. Později byla zachována pouze studna a první velký sklep a ostatní sklepní prostory, které byly ve špatném stavu, byly zasypány. Podle názoru pamětníků a z vyprávění jejich dědečků a babiček vyplývá, že podzemní chodba, kterou podle pověsti mohl jet kočárek tažený jedním koněm, měla vést až do kostela nebo pod kostel (zde se jednotlivá ústní podání rozcházejí) v Sopotech a ústit zde v části zvané „kostnice“. Nyní je tato část v kostele zazděna. Tuto pověst vyprávěl učitel zdejší školy Vítěslav Hypš, který se po válce v roce 1945 i s rodinou odstěhoval do pohraničí. Pověst je však daleko starší. O tom, zda vedla podzemní chodba skutečně až do sopotského kostela, což představuje odhadem asi 6 km, není dosud žádný důkaz. Také se ovšem neprováděly žádné výzkumné práce, proto to ani nemůžeme vyloučit, i když o chodbě neexistuje sebemenší písemná zpráva a celková vzdálenost, důležitost tvrze i členitost krajiny hovoří spíše proti. V šedesátých letech 20. století se propadla část pozemku u Janáčkovy cesty i se vzrostlými břízami. Na zavezení tohoto propadliště bylo zapotřebí několik traktorových vleků zeminy. Propadliště bylo asi 150 m nad bývalou tvrzí ve směru na Sopoty. Nikdo však tuto událost nezkoumal a po zavezení této propadliny (podle pamětníků šlo o osm traktorových vleků) upadla celá událost v zapomnění. Středověká sídla skutečně hojně využívala sklepních prostor a různých tajných chodeb. Při obléhání sloužily jako úkryt, zdroje vody, skladiště potravin. Chodby pro ústup, zásobování, přepadení protivníka ze zálohy. V době středověku běžná záležitost. Kolem všech těchto staveb se postupem let vyrojila spousta pověstí, bájí a zveličování. To nás však nesmí vést k tomu, jak se říká „šmahem“ všechny tyto řeči odmítnout. Vždyť vstupní schodiště do sklepů bylo nejméně 1,5 m široké a vlastní hlavní chodba široká asi 2 m při výšce od 2,20 až po 3 m. To znamená dostatečně velká i pro dřívější tzv. kočárek i s koněm. Prosím nezaměnit kočár s kočárkem. Tehdejší kočár byl nejméně dvakrát větší než kočárek. Je to samozřejmě pouze úvaha, či spíše dohad. Ale jak se říká, „na každém šprochu je pravdy trochu“. Ovšem chodba vedoucí až do Sopot to s největší pravděpodobností nebyla. Konec chodby lze předpokládat spíše v některé úvozové cestě vedoucí na Pírkův kopec. Úvozové cesty byly celkem čtyři a v některých místech se zařezávaly velmi hluboko do okolního terénu. Člověk se snadno některými úseky cest pohyboval úplně nepozorován. Také je možné, dle ústního podání, že chodba mohla vést do některého selského stavení nebo dokonce do tzv. „druhého dvora“. Lokalizace jeho místa je však složitá a dosud není známa. Nabízejí se dvě varianty. Podle první varianty se druhý dvůr mohl nacházet severně od tvrziště nad současnou prodejnou. V tom případě by tvrz stála uprostřed mezi dvěma dvory. Slabinou této varianty je voda, i když mohla být přiváděna odbočkou od tvrze z bývalého
39 dřevěného vodovodu. Proti hovoří také to, že ani na poli nebyly vyorány žádné kameny ze základů. Mohlo by se jednat sice o dvůr skládající se jen z dřevěných staveb, ale že by dvůr neměl alespoň kamenné pilíře se zdá být nepravděpodobné. Druhá varianta předpokládá umístění dvora přímo k prameni „U Štůly“. Pod tímto pramenem byl pivovar i sladovna, které mohly být jeho součástí a nebo na něj navazovat. I pozemky, vlastně celý současný dolní konec obce, byly ve vlastnictví panského dvora. Umístění dvora do horní poloviny obce můžeme dle mého názoru vyloučit, protože zde od nepaměti sídlili sedláci – šest velkých statků, které byly teprve později rozděleny dědicům. Současná čísla 40 a 8, 39 a 7, 45, 6 a ev. č. 203, 24 a 22, 20 a 21 tvořily vždy jeden statek. Jen statek č. 5 se nedělil. Pokud se druhý dvůr nacházel opravdu kolem „Štůly“, v tom případě by podzemní chodba do druhého dvora s největší pravděpodobností nevedla. V cestě by jí stál vodní tok. Nedovedu si představit chodbu pod potokem. Je zde také možnost, že dvůr byl úplně někde jinde a veškeré výše uvedené spekulace jsou liché. Nesmírně zajímavý nález v roce 1986 uskutečnil Václav Fikar z České Bělé, zeť Jiřiny Stránské z čp. 67. Při opravě kanalizace a chodníku u domu čp. 67 nalezl ve hloubce 60 - 80 cm poměrně zachovalé torzo polského groše. Jedná se o ražbu z doby vlády Zikmunda III. (1587 – 1632). Mincí bylo nalezeno více. Byly však značně poškozeny a nálezce se domníval, že jde o knoflíky. Až jedna zachovalá mince uvedla vše na pravou míru. To však již bylo pozdě, zemina byla odvezena na skládku a již se nepodařilo nic nalést. Možností, jak se polská mince dostala na naší tvrz je mnoho. Třicetiletá válka totiž uvedla do pohybu celou Evropu. Mluvit o zakopaném pokladu by bylo zřejmě moc smělé. Pokud ovšem ony ztracené „knoflíky“, také nebyly mincemi.
Rub a líc torza polského groše, raženého za vlády Zikmunda III. ( 1587 – 1632) – určil J. Hána dle práce Gumovského: „Podrecznik do numizmatyki polskiej“ – Krakov, 1914, groš č. 1048
Dosud se nepodařilo najít žádný náčrt nebo kresbu naší tvrze, takže celkový vzhled nám zatím zůstává stále zahalen tajemstvím. Podle L. Svobody, lze podle dosud zachovalých a zasypaných sklepů usuzovat na čtyřdílnou, zčásti dvoutraktovou dispozici, velmi podobnou tvrzi v Poli u Strakonic v západních Čechách. 40 JITKOV A NÁBOŽENSKÉ POMĚRY
Pohanství z Čech bylo vytlačováno křesťanstvím ze dvou stran. Z východu od věrozvěstů Cyrila a Metoděje slovem a poučováním a ze západu z německých zemí mečem a zaváděním nadvlády německých panovníků. Jaký úspěch mělo toto nové učení v naší oblasti nelze soudit. Jednou z nejstarších křesťanských svatyní v našem okolí byl kostelík sv. Víta na vrcholu borovského kopce, měl snad odvraceti pohanské obyvatelstvo místní i okolní od uctívání boha Svantovíta. Již počátkem 10. století se dá říci, že křesťanství zapustilo ve zdejším pohraničním kraji pevně svoje kořeny. Jedinou církevní památkou té doby, která se dochovala až do dnešních dnů je svatyně Jana Křtitele vystavěná nákladem obce Přibyslavské za knížete Spytihněva (1055 – 1061). Chrámů sv. Jana Křtitele je na českomoravském pomezí několik. Mnohé z nich byly postaveny na místě bývalých baptisterií, tj. krytých míst v podobě kaplí, zřizovaných u pramenů nebo vodních nádržek, kde se vykonával křest. Určitější zprávy o rozkvětu křesťanství v pohraničí Čech a Moravy se vyskytují až uprostřed 13. století. V této době byly založeny dva cisterciácké kláštery. Mužský roku 1251 ve Žďáře a ženský v Pohledu. Žďárský klášter nabyl v počátcích osidlování pohraničního hvozdu velkého významu. Mniši, většinou Němci, dělali v hvozdu mýtiny a vzdělávali na nich pole, která pak přenechávali novým osadníkům, svým poddaným. Z osad, které se jejím úsilím povznesly, jmenujme např. vesnici Nížkov. Podle německých spisovatelů pochází prý nynější pojmenování od slova „Niczko“, což je zdrobnělina německého jména Nikolaus = Mikuláš. V pozdějších dobách pozbyl klášter významu a živořil na pokraji zájmu. Dekretem císaře Josefa II. byl 22. října 1784 zrušen. Dcery Vítka z Jindřichova Hradce, Utta, Ludmila a Kateřina, abatyše v Tišnově se svolením pana Smila z Lichtemburka založily ženský cisterciácký klášter v Pohledu. Základní kámen byl položen 13. června 1265. Jeptišky byly z Německa a tak vliv Němců v našem kraji stále sílil. Původní jméno Pohled bylo od té doby nahrazováno latinským Vallis beatae Mariae virginis - – Údolí blahoslavené Panny Marie nebo německým Frauental – Údolí panen. Pohledský ženský klášter však „proslul“ pouze volným životem svých chovanek. Na počátku převratného náboženského hnutí – Lutherova učení, utekla roku 1525 jedna jeptiška z kláštera s jihlavským knězem Janem, který ji pojal dokonce za manželku. Později způsobila nevázanost jeptišek klášteru ještě mnohem větší rány. Roku 1577 se zapomněla abatyše s krejčím, který byl za to v Brodě popraven. O deset let později měla abatyše Markéta Žďárská dítě s klášterským úředníkem Jiříkem Jirkou. Aby se dítěte zbavili zakopali ho v komoře. Tento hrůzný čin nezůstal nepotrestán. Abytyše byla sesazena a za trest zazděna. Úředník Jiřík Jirka k tomu přidal ještě zpronevěru a byl vydán polenskému katu na mučení. Také tento klášter uznal císař Josef II. za nepotřebný a byl zrušen v roce 1782. Nezůstal však dlouho opuštěn, neboť ještě téhož roku se v něm usadily karmelitánky z Prahy. Reformní Lutherovo učení se ujalo na českomoravském pomezí nejdříve v Jihlavě. Zde proslulý kazatel Pavel Speratus svou výmluvností v krátké době docílil toho, že město předtím přísně katolické přeměnilo se na evangelické. Psal se rok 1522. Jihlava měla odpradávna velký vliv na své okolí. Byla středem obchodu a vzorem pro okolí. Proto nezůstal vliv Pavla Sperata omezen pouze na Jihlavu, náboženští horlivci přenášeli jeho myšlenky do svých sídel. Náboženství evangelické bylo na vzestupu a katolické zmíralo na úbytě. Neexistovala v té tobě žádná síla, která by bránila protestantům a jejich myšlenkám v postupu. Sousední cisterciánské kláštery pozbyly veškeré úcty a významu. Pohledský ženský klášter
41 tonul v hanbě, kterou na něj uvalily jeptišky svým volným prostopášným životem. Klášterníci žďárští se zase starali jen o své pohodlí. Na počátku 17. století bylo celé panství polensko-přibyslavské protestanským. Všechny fary byly osazeny ženatými evangelickými knězi - predikanty. Mocnou oporou tohoto náboženství byli i zdejší páni, zejména Žejdlicové ze Šenfeldu, kteří patřili mezi aktivní účastníky stavovského povstání. Náboženské poměry se rázem změnily, když v bitvě na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620 byl odboj protestanských stavů zlomen. Po této porážce byla katolická věrouka císařskými nařízeními obyvatelstvu krok za krokem vnucována. V září roku 1623 byly vypovězeni ze země všichni predikanti. Tím ztratili protestanští věřící svou oporu a vedení ve víře. Po roce 1623 již na žádném kostele polenského panství protestanští kněži nebyli. Nebyli však ani katoličtí, kromě děkanského kostela v Polné. Kněží v Čechách prostě nebyli. Spolu s kněžími však odešli i mnozí sedláci s rodinami. Jak jinak vysvětlit ten velký počet pustých usedlostí v některých místech polenského panství v roce 1636. Tedy v době před švédským vpádem. Např. v Přibyslavi bylo ze sta gruntů čtyřicet jedna pustých a v Borové, kde ze šedesáti osmi usedlostí bylo také čtyřicet jedna opuštěných! Přibyslavská fara byla osazena až v roce 1628. Katoličtí kněží to opravdu v našem kraji neměli jednoduché. Např. pro katolické kněze byl Krucemburk v 17. století velmi horkou půdou. Ještě kolem roku 1660 si musel výpomocný farář vyžádat vojenskou asistenci, chtěl-li udílet svátost. A roku 1690 kněz P. Harabula žaluje na osadníky kolátury krucemburské, že nejsou dost katoličtí. Kostel navštěvují nedbale, církevních procesí se nezúčastňují a v zapovězených dnech masu holdují. Vesnice Jitkov a Střížov náležely tehdy duchovní správě šlapánovského faráře. Původně náležely ke kolátuře bělské. Avšak od roku 1622 nebylo v Bělé kněze, jednak v důsledku protireformace a jednak proto, že toho roku udeřil do farní budovy blesk a následný požár celou faru zničil. Podací právo bělského kostela patřilo městu Německý Brod. Totéž město bylo patronem kostela sv. Petra ve Šlapánově. Proto byla celá správa svěřena správě šlapánovského faráře. Tento stav trval až do roku 1695. To je velmi zajímavé, uvážíme-li, že Pavel Mitrovský z Nemyšle a pán na Jitkově v letech 1593 – 1605 je pohřben v borovském kostele, kde má hrobku. V té době Jitkov však patřil koláturou do Bělé - dnešní České Bělé. A ještě jedna zvláštnost. Až do roku 1683 je vedena Jitkovská tvrz v knize příjmů borovské farnosti, přesto Jitkov byl tzv. přifařen k šlapánovskému kostelu. Je to značná vzdálenost. Naši předci chodili samozřejmě různými polními a lesními cestami, ale podíváme-li se na mapu, o mnoho kilometrů si cestu zkrátit nemohli. Představme si to namáhavé putování v dešti, blátě. A co teprve v zimě, mrazu a nebo vánici, ke křtu s novorozeným dítětem v náručí. Snad na saních, ale pro chudé, a těch byla rozhodně většina, zbývalo jít spíše pěšky. Však se o tom dochovaly zprávy, hodně vypovídající o té době, která byla velmi tvrdá pro zdravé a krutá pro slabé a nemocné. Toto je citace z dobového dokumentu: „Stávaloť se, že dítky nesené v zimě ke křtu z Jitkova a ze Střížova do Šlapánova, dvě a půl míle vzdáleného, zmíraly hned na té cestě aneb krátce po té“. Jedna tehdejší míle znamenala dnešních asi 11 225 metrů, to znamená vzdálenost asi 28 km (někdy je tehdejší míle uváděna také mezi 9 - 11 kilometry). A dovolání žádné. Dnes si to nikdo z nás nedokáže vůbec ani představit. Novorozeně muselo být totiž pokřtěné co nejdříve. Až v roce 1695, kdy Modlíkov, který dosud náležel do kollátury borovské, byl připojen ke kostelu přibyslavskému, náhradou za něj byl přifařen k borovskému kostelu Jitkov. Byl to rok velkých změn. Podnět k nim dal polenský děkan Václav Čapek, jemuž náležely filiální kostely v Nížkově a Velké Losenici. Stěžoval si knížeti, že nemůže provelkou vzdálenost v kollátuře velkolosenické svým povinnostem řádně dostát. Kníže poručil opravit borovský kostelík a ustanovil při něm roku 1695 kněze Pavla Mignoma za prvého faráře.
42 Kostely v Sopotech, Krucemburku zchátralý kostelík sv. Vavřince u Ranska (dříve Pravnova) se staly filiálními borovského. Správa farnosti velkolosenické, které se polenský děkan dobrovolně zřekl, byla svěřena faráři přibyslavskému. Aby přibyslavský farář nebyl odnětím prebendy borovské příliš zkrácen, ponechal mu kníže i pro budoucnost všechny dosavadní požitky z borovského pivovaru, a to z každé várky – jichž bylo do roka asi padesát – vědro (asi 58 litrů) piva dobrého a vědro piva špatnějšího, tzv. řediny pro čeleď. Kdyby se stalo, že by se v Borové přestalo pivo vařit, měl dostávat tuto dávku z jiného panského pivovaru. Když se potom přestala ředina vařit, dostával za ni farář přibyslavský náhradu v penězích. Stejnými požitky z pivovaru byl obdařen i nově ustanovený farář v Borové.
Příjmy nového borovského faráře v roce 1696 z farnosti borovské: Borová - roční desátek 64,5 měřic žita a stejně ovsa, koledy od každého souseda po 3 kr., celkem 4 zl. 7 kr., lnu 60 věnců po 3 kr., letníků z krávy po 2 kr. a 2 denárech, celkem 4 zl. 5 kr.; soused Pavel Nedělka dával od pradávna místo desátku 2 kuřata Peršíkov - desátek 6 měřic žita a stejně ovsa, koledu od 6 sedláků a domkářů, len a letníky odváděli společně s Borovskými Vepřová - desátek 12,4 měřice žita a stejně ovsa, 3 sedláci místo desátku po 21 kr.; koledy
od 17 sedláků a domkářů po 3 kr.; lnu po 1 věnci, letníků 1 zl. 30 kr. Slavětín - desátek 10 měřic žita, 10,4 měřice ovsa; Krištof Kafka místo desátkového žita 18 kr; koledy od 6 sedláků a domkářů po 3 kr., rovněž za len 3 kr., letníků z každé krávy po 2 kr. a 2 denárech = 30 kr. Oudoleň - desátek 12,4 měřice žita, 12 měřic ovsa, z pustiny Vančurovské dával Matěj Nedělka na místě desátku 2 mladé slepice aneb 6 kr; sedláci a domkáři na druhé straně dávali místo desátku peníze 1 zl. 10 kr. Koledy bylo 20 sedláků a domkářů po 3 kr. za len, věnec po 3 kr = 1 zl., letníků 1 zl. 27 kr. Horky - hamerníci dávali koledy 24 kr., letníků 18 kr. Jitkov - 6 sedláků a 3 chalupníci dávali od pradávna na místě desátku po slepici ceněné na 6 kr., koledy obdržel farář od sedláků po 6 kr. od chalupníků po 3 kr., když si pro ní osobně přišel, jinak jen polovic; lnu bral 9 věnců po 3 kr. Střížov - dával od pradávna místo desátku 1 zl., koledy od 10 sedláků po 6 kr. když farář osobně si pro ni přijel, jinak jen polovic, lnu 10 věnců po 3 kr., letníky nedávali poz. Letník byl peníz, který se platil na svatodušní svátky, čili 50 den po velikonocích.
Příjmy borovského faráře z farnosti borovské byly roku 1797 odhadnuty takto: Desátku bral 99 strychů (korců) žita po 1,10 zlatých = 115,30 zlatých 99 strychů (korců) ovsa po 0.35 zlatých = 57,45 - //- koledy mléčné dostával z Borové 11,30 zlatých z Peršíkova 2,20 - //- ze Slavětína 1,50 - //- z Oudoleně 4,10 - //- z Jitkova 1,58 - //- ze Střížova 2 - //- z Horek 1,14 - //- z Vepřové 3,24 - //- Z těchto vesnic mimo Borovou a Horky dostával ročně 64 věnce lnu po 4 kr a 3 kopy vajec za 0,5 zlatých. Štola vynášela 60 zlatých. Roční výnos ze 69 strychů z polí byl odhadnut na 163,20 zlatých.
43 Užitku od osmi krav bylo asi 64 zlatých. Z vrchnostenského pivovaru dostával 12 sudů piva po 10 zlatých. Z vrchnostenských rybníků byl mu dáván centéř kaprů za 8 zlatých. Jaké byly mzdy tehdejší doby, vyplývá z vydání pana faráře. Kuchařce se platilo ročně 20 zlatých. Čeledínu 12 zlatých, pohůnkovi 6 zlatých a děvečkám 7 zlatých. Poněvadž nově ustanovení faráři v Borové a Krucemburku neměli rybníků, dostávali od vrchnosti ročně po centéři kaprů. Zavázali se však, že budou k nemocným beze zvláštní odměny vlastními koňmi dojíždět a je zaopatřovat. A že v čase velikonočním lidi z pěti dvorů k jejich farnostem náležijících a z pivovaru v Borové vyzpovídají a svátost oltářní podají a konečně že čeledi dvorní budou všemi svátostmi přisluhovat zdarma. Zajímavý je také vznik poutního místa u sv. Anny. Počátek se datuje od roku 1730. Tehdy dal kaplan pohledského kláštera P. Albán vystavět kapli ke cti sv. Anně. K tomu se váže tato pověst: „Tentýž rok písař kláštera na lovu v lese u nynější sv. Anny, zapadl do bahna, ze kterého se ani po několika hodinách nemohl vyprostit. Ve smrtelných úzkostech o svůj život se začal modlit a vzývat sv. Annu. Najednou uslyšel z podzemí zvuk varhan a neznámý zpěv. To mu dodalo novou sílu a z bahna se po krátké době vyprostil.“ O jeho zachránění byly po okolí roznášeny různé další pověsti, jimiž byli lidé vábeni, aby tajemné místo navštívili. Záhy se šířili pověsti o zázračném léčivém účinku pramene pod kaplí sv. Anny. Tak začala putování k této kapli. Mnohé obce se slibem zavázaly, že každoročně toto místo s procesím navštítí. Aby se zvýšila poutavost tohoto místa, dal převor kláštera roku 1752 vystavět poustevnu. Podobala se věži, obklíčené příkopem naplněným vodou, přes který se přecházelo po padacím mostě, který byl na noc vyzdvihován. Do poustevny byl uveden mnich poustevník, který měl zaznamenávat všechny zázraky. Od té doby se zázraky velmi množily. Od roku 1752 – 1756 jich bylo patnáct do roku 1773 dvacet. S počtem zázraků rostla i pověst a dary na zvelebení místa. Z nich v roce 1760 byl postaven kostelík sv. Anny, který byl roku 1824 zvětšen. Hrabě Eufen Sylva Tarouca zřídil roku 1858 v lese u sv. Anny lázeňskou budovu.
VÝPISY Z OBECNÍ KRONIKY – 1927
PAMÁTKY V OBCI A KŘÍŽE
Před statkem č. 24 je starobylá kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého z poloviny 19. Století. Vedle školy je hasičská kůlna, opatřená zvonicí. Byla postavena v roce 1899 při založení místního sboru dobrovolných hasičů. Před statkem čp. 8 je starý kaštan a lípa. Nejstarší a největší strom v obci je kaštan u Součků čp. 37. V obvodu obce je pět křížů. Vedle hasičské zbojnice je kříž, který byl postaven z nadace Anny Halamové kolem roku 1850, druhý kříž je při borovské cestě „u Žlábku“. Třetí kříž je u hlavní silnice ve stoupání před zatáčkou směrem ke Ždírci tzv. „Novotnův čp. 40“, čtvrtý asi o 300 m dále u bývalé cesty vedoucí k Sopotům, na křižovatce se státní silnicí tzv. „Kubátův čp. 8 a 40“, a konečně pátý při státní silnici nad vesnicí směrem k České Bělé tzv. „Vavrouškův čp. 24“. U cesty na konci vsi směrem na Borovou leží tzv. „Horní dvůr.“
44 SOUČASNOST
Zchátralá Vavrouškova kaplička sv. Jana Nepomuckého byla opravena v letech 1987 - 1988 Stanislavem Kubátem z čp. 24, dříve 15, který koupil zemědělskou usedlost čp. 24. Protože se již kaplička rozpadala, byla celá obezděna a tím zvětšena. Střecha byla pokryta lepenkou a na ní umístěny dva kříže. V roce 1992 pokryta šindelem zejména zásluhou Jaroslava Novotného z čp. 5. Socha sv. Jana Nepomuckého byla opravena paní Marií Čermákovou z čp. 50, nyní 87. Střecha s křížky postavena podle dobové fotografie z roku 1924. Kaplička byla vysvěcena v květnu 1992. Od roku 1989 vedla Marie Syberová z čp. 76 „májové pobožnosti (litanie)“. Původní hasičská kolna zbořena v roce 1988. Demolice začala v pátek ve 20 hodin večer a již v sobotu dopoledne nezbylo po kolně nic. Na jejím místě se ještě ten den začala stavět nová požární zbrojnice se zvonicí. Na vrch byla usazena věžička z původní hasičské kolny. Do ní byl nainstalován nový zvon v roce 1995. Venkovní omítky dokončeny v roce 1990. Před bývalým statkem čp. 8 stromy již nestojí. Kaštan byl smýcen v roce 1970 a vykotlaná lípa v roce 1979.Také největší strom v obci již není. Starý kaštan před čp. 37 zmizel i s celým domem v roce 1967. Chalupa byla zbourána a kaštan byl nedlouho potom skácen. Božích muk, neboli křížů již je šest. Každý kříž má svoji historii, každý je jiný. Zde je jejich popis a vše, co se mi o nich podařilo zjistit. Až do této chvíle jsem si myslel, že kříže jsou jen čtyři a že mají nějaké nápisy? Bohužel musím říci, že čím člověk více poznává dálky, tím méně vnímá a pozoruje nejbližší okolí. A to je škoda. Kolikrát ani nevíme, co máme za humny. Podle všech dosud získaných poznatků byla většina křížů zřejmě postavena zhruba ve stejné době, v rozmezí pouze několika let. Pamětníci však připouštějí na základě vzpomínek a vyprávění svých prarodičů, že na místě současných kamenných a železných křížů mohly již dříve stát dřevěné. To by znamenalo, že bychom museli dobu vztyčení křížů výrazně posunout. Snad o padesát, sto či více let nazpět. 1. Kříž u hasičské zbrojnice Kvádr z pískovce asi sto sedmdesát centimetrů vysoký. Do něho zapuštěn železný kříž s Božím tělem asi sto osmdesát centimetrů vysoký. Okolo ozdobný železný plot. Postaven kolem roku 1850 z nadace Anny Halamové, „Stočkové“ z čp. 23. 2. Kříž u cesty ke mlýnu Vypráví se, že stojí na místě, kde byl zabit mládenec, který chodil za dívkou do zdejší vsi. Jeho sok si na něho počíhal a v následné bitce ho nešťastnou náhodou zabil. Rodiče zabitého mládence dali postavit kříž k uctění synovy památky. Tato nešťastná událost se měla odehrát před rokem 1800. Není žádným jiným způsoben doložena. Kříž je vysoký asi tři metry, je z pískovce. Boží tělo na tomto kříži není původní. Byl již několikrát opravován, naposledy v roce 1934. Opravy z dřívějších dob si již žádný pamětník nepamatuje, proto můžeme soudit na předminulé století. Okolo je dřevěný bílomodře natřený plot. V roce 1988 byly u křížku vysázeny dvě lípy, bratry Jaroslavem a Václavem Novotnovými z čp. 6 a 85. 3. Kříž u hlavní silnice - v Kubátově kopci Celý kříž je z bílého mramoru. Podstavec tvoří hrubě otesaný mramorový kámen. Je bez desky a „božího těla“. Postavit ho dal Novotný z čp. 40. 4. Kříž u bývalé cesty do Sopot Je celý z opuky. V čele na podstavci z téhož materiálu je vytesáno J. K. a nad těmito iniciálami ještě jedny J. & J. Nad nimi je stylová železná tabulka s nápisem již velmi nezřetelným :
45 POCHVÁLEN BUĎ PÁN JEŽÍŠ KRISTUS Z vděčnosti k Pánu Bohu Opraviti dalo SKM V Jitkově 1941 Na boku jsou vytesány iniciály JH s letopočtem 1916 a letopočet VI/V 1928 Zkratka SKM znamená - Svaz katolické mládeže. Iniciály J.K. - vzhledem k tomu, že ostatní kříže byly stavěny kolem roku 1850 je tento s největší pravděpodobností nejstarší. Kříž stojí na odbočce císařské silnice do Sopot (nyní silnice I. tř). Dnes již tato cesta do Sopot neexistuje, je rozorána. Kolem tohoto kříže chodila procesí. Jak do Sopot, tak ke Sv. Anně u Pohledu. Pro jeho stáří hovoří i materiál, protože je postaven z opuky. Dolní iniciály J. K. by mohly znamenat jména Jan a Josef Kubátovi, bratry pocházející ze statku čp. 8, který byl kolem roku 1800 rozdělen na dva díly, právě pro výše jmenované. Na domovském statku čp. 8 zůstal Jan a pro Josefa byl postaven nový statek, nyní čp. 40. Pro postavení kříže těmito sedláky hovoří i další iniciály J. a J., které jsou umístěny výše. Tyto důkazy jsou však nepřímé a ničím dalším nepodložené. Jestli kříž dali postavit výše zmínění bratři, tedy není žádným způsobem doloženo. Jisté je pouze to, že v knize dílců stavebních z roku 1838 jsou zmiňováni oba bratři již na svých statcích. Josef na čp. 40 a Jan na čp. 8. 5.Vavrouškův kříž v „ Probírce „ Podstavec z pískovce a v něm zapuštěn železný kříž. Dole železná tabulka s veršem z bible. Čísla označují jednotlivé kapitoly z bible.
Ježíš, když visel na kříži Viděl pod křížem státi Srdce tehdáž div pod tíží s přítelkyněmi hořem lkáti, Mu nepuklo ukrutnou Blíž nich učedník stál, Uzřev máti předrahou Kterého zvlášť miloval a)
A, tu Ježíš s kříže dolů Pak pohledem hned na Jana Vážně praví k nám pospolu Dějí ústa Krista Pána „Ženo! Hle ten přítel můj „Hle, miláčku! matka má, Teď tobě co syn tvůj!“ Budiž nyní matka tvá!“ b) ______Jan a) 19,25 b) 26 c) 26
K uctění třetího slova c) Pána na kříži postaviti dal 1857 Jan Vavroušek
6.Kříž na rohu zahrady čp. 6 Je to nejmladší kříž, byl vztyčen bývalým majitelem Jaroslavem Novotným z výše uvedeného čísla. Je železný, zapuštěný do betonu. Kříže postupně opravuje paní Čermáková z čp. 87. Patří ji za to velký dík a uznání. Vždyť za chvíli by nápisy nikdo nepřečetl a to málo, co se o jejich historii ví, by bylo brzy zapomenuto. Zde rozhodně nehraje roli, zda je někdo věřící, nebo není. Je to součást naší historie. Kříže byly vztyčeny našimi předky asi před sto padesáti lety. To není tak dlouho. A my už dnes ani nevíme proč, co je k tomu vedlo? Zda opravdu náboženský cit, či slavnost, nebo nějaké neštěstí. Zapomínáme poměrně brzy a to je škoda.
46 Kříže na mapě Herschaft Pollna (Panství Polná z roku 1770) Na této mapě je zřejmé, že cesta na Borovou (na křižovatku Oudoleň - Cibotín) je téměř věrně kopírována nynější silnicí. Na kopci před prudkým klesáním k nynější křižovatce (na tehdejší křižovatce cest do Oudoleně a Cibotína) je vyznačen na mapě velký kříž, další kříž je zakreslen na kopci na cestě ze „Žlábku“ do Oudoleně. Jiné kříže zakresleny nejsou. Dosud se nepodařilo objevit žádný jiný doklad k těmto uvedeným křížům. Na mapě je také zakreslena nápadně vysoká stavba vedle poplužního dvora, zřejmě znázorňující zdejší tvrz. „Horní dvůr“ stále stojí. Je to monumentální barokní stavba dokládající velikost a význam Jitkovského dvora, jehož rozměry překonávají leckterý hrad, když do dnešní doby se dochovala pouze jeho jihozápadní, severní a severovýchodní část. Velká stodola, která tvořila jihovýchodní stranu, shořela při velkém požáru 4. června 1934. Po požáru byly strženy i jihovýchodní a jižní brány, které byly její součástí. Třetí, poslední severozápadní dřevěná brána byla zbořena o několik let později. Zbývající část dvora byla postupně přestavěna na byty. Jsou celkem tři. Na krovu tohoto bývalého poplužního dvora byl objeven vyražený letopočet 1728. V té době patřil Jitkovský statek Františku Dietrichštejnovi, zemskému správci, který řídil rekatolizaci Moravy.
Jihozápadní, dosud dochovaná část jitkovského dvora vedle dvora a tvrze, která se nacházela severozápadně od dvora, vedla „Bohdalovská stezka“. Krytinou po velké rekonstrukci na počátku 18. století byl šindel, dosud zachován na části střechy. Také malá zamřížovaná okna se dívala na pocestné na tehdejší stezce.
47 NÁZVY ČÁSTÍ OBCE
Část obce směrem od Střížova až ke škole a statkům čp. 5 a čp. 24, včetně čp. 50 se nazývá „Horní konec“ a druhá část obce směrem k Borové má jméno „Dolní konec“. Domky čísel 41 až 58 mají název „Na Pořadí“.
MÍSTNÍ NÁZVY POLÍ A TRATÍ
Trať polí od mlýna, vedoucí k „Zelené louce“, se nazývá „Obory“. Louky od dvora ke mlýnu mají název „Ohrada „. Pole za dvorem ku „Žlábku“ mají název „Za Bránkou“. Od dvora k Janáčkově cestě mají pole název „U Hrušky“. Trať polí pod cestou, vedoucí na cestu od dvora k Janáčkovým polím se jmenuje „Pod Hruškou“. Za těmito tratěmi jsou louky, zvané „Ve Žlábku“. Těmi protéká potůček k mlýnu, který dle pamětníků napájel v dávných dobách sedm rybníků, z nichž jeden, totiž druhý od pramene potoka, se jmenoval „Velký“ a třetí měl název „Šibeniční“ – více v kap. rybníky. Pozemky „Za Žlábkem“ k Oudoleni mají názvy „U Pasíčky“ (za hrází Šibeničního rybníka), druhé dvě trati po louku zvanou „Suchá“ mají jména „U Doubku“. Louky od „Žlábku“ k Oudoleňskému kopci se jmenují „Suché louky“. Poli, které patří k čp. 32, mezi „Suchou loukou“ a borovskou cestou se říká „Na Americe“. Louky od mlýna k cibotínským hranicím mají názvy „Pod Mlýnem“. Modřínový les podél cibotských hranic k cestě zvané „Silnička“ má jméno „Březina“. Pozemky od tohoto lesa k cibotínské cestě se jmenují „Pod Březinou“ Pozemky ležící od „Březiny“ k prostřední cestě mají jméno „Na Dolík„. Pozemky od prostřední cesty k části obce zvané „Na Pořadí“, se jmenují „Za Chalupami“. Nad těmito pozemky k silničce je trať nazvaná „Na Sládkově kopci“. Les od silničky k bělským hranicím má jméno „Za Vrchy“. Pozemky čp. 21, po stranách státní silnice od hranic bělských, mají jméno „Na Čvrtích“. Obecní louky u Vavrouškovy pazderny mají název „Na Býčině“, dle toho, že jich používali zdarma majitelé obecních býků. Nad státní silnicí za čp. 21 je malý lesík, zvaný „Březinka“, dle kterého se říká okolním loukám a polím „U Málkovy (Janečkovy) březinky“. Les u střížovských hranic pod okresní silnicí, má název „U Mládí“. Pozemky od Jitkova na severovýchod, na kopci zvaném „Pírkův kopec“, mají název „U Jasana“ a „Na Pírkově kopci“. Celkově mají pozemky od Jitkova na sever a severovýchod název „Humna“ a na jihozápad „Bělská“.
HISTORIE ZVONŮ
Nejstarší zvon byl původně umístěn ve „Dvoře“, neznámo kde, podle domněnek snad nejprve na bývalé tvrzi. Před jejím zbořením v roce 1830 byl přemístěn do „Dvora“. Obci ho darovala hraběnka Clam-Gallasová. Byl umístěn na věžičce bývalé školy čp. 44 (zřizovací listina školy je datována z roku 1821). Po postavení hasičské kolny v roce 1899 zvon přemístili do nově zbudované věžičky, která na ní byla vztyčena. V roce 1917 byl zvon odňat pro vojenské účely. Po první světové válce byl odlit a zavěšen nový zvon. Ten byl opět zrekvírován pro válečné účely. Tentokrát ho zabavili Němci na jaře roku 1941. Po válce byl na Ransku odlit zvon nový s hanlivým názvem „plecháč“. Pamětníci hovoří o odlití na Ransku, ale na zvonu je nápis „firma KŠILHAVÝ Pardubice“. V roce 1988 při demolici bývalé hasičské kolny byl sejmut i s věžičkou a opět zavěšen po ukončení stavby nové požární zbrojnice. V roce 1995 byl
48 vyměněn za nový zvon odlitý firmou paní Dytrychové z Brodku u Přerova. Zvon váží 56 kg. Nápis nahoře po obvodě - L.P. 1994 „K úctě svatého Víta“. Na boku je vyobrazen Kristus na kříži, dole je nápis – „Pořízeno občany Jitkova“. Ozdobu zvonu na horním okruží tvoří kolem dokola věnec vinné révy s hrozny. Nainstalováno elektrické zvonění. Zvoní se v poledne a v 18.00 hodin klekání v zimě a v létě ve 20.00 hodin. Tento nový zvon od svého zavěšení vyprovodil na poslední cestu již šestnáct našich spoluobčanů. Připomeňme si jejich jména. Vykresleme si v duchu jejich tváře a naše vzpomínky ožijí. Zavřete oči, soustřeďte se a vidíte, už přicházejí, všichni se nám vryli nějakým způsobem do srdce, do paměti, vždyť tu žili s námi a pro mnohé z nás.
Byli to: Alois Kawik čp. 13, František Janáček čp. 38, Josef Kubát čp. 55, Marie Bláhová čp. 35, Miloslav Nožka čp. 15, Anežka Poulová čp. 12, Josef Čermák čp. 87, Jaroslav Novotný čp. 5, Anna Košinová čp. 20, Václav Novotný čp. 85, František Krčál čp. 63, Antonín Mach čp. 72, Růžena Laštovičková čp. 53, Květoslava Kubátová čp. 53, Jan Ondráček čp. 85 a Jan a Marie Venshöferovi čp. 83 Všem výše jmenovaným, ale i těm, se kterými jsme se rozloučili již dříve, nebo dokonce dávno, věnujme vzpomínkou několik veršů a kdo má potřebu, kdo to tak cítí, třeba i tichou modlidbu.
Můj hlas Krásně zní můj jasný hlas, Moje srdce puká, puká bolestí, když rozhléhá se kolem Vás, když oznámit musím lidské neštěstí. však moji radost kalí, Kvílím pomoc utíkejte, když Vaše oči úzkost halí. já jsem při Vás nezoufejte.
Proč bojí se mě, říkám si, A když píseň smutnou, píseň poslední, vždyť já mám radost a zpívám si? rozdal bych se zcela, jak moje srdce zní. Píseň má sic tklivá, za to jasná je, Na rozloučenou já Vás volám jménem, slunéčko se dívá zpoza okraje. za co bych jinak stál, vždy jsem Vám byl věren.
Za chvíli již zajde, půjde pěkně spát, Tak pro toho, kdo mě vnímá, děti rychle utíkejte budete se bát. jež ve svém srdci místo mívá, Na druhý den v poledne zazpívám si rád, místo, v němž je ukryta, všichni honem spěchají domů hodovat. vzpomínka a láska veliká.
V jiný čas když ozvu se já, Na ty, co jsme dobře, dlouho znali, srdce Vám sevře obruč ocelová. s nimiž jsme se smáli, ba i prali. Když kohout rudý na střeše vyhlíží, Proto žádné bim-bam nezní, zda se hasič s vodou již neblíží. ani když se umírá, ani když se žení.
Pomoc volám hola hou, Vždyť moje píseň tklivá všichni jsou hned na nohou. do srdcí se Vám dívá. Dupot nohou, trubky hlas, Zda to místo stále máte zlotřilý to oheň navštívil nás zas. a na své blízké vzpomínáte.
A proto, pro ty, co mě slyší, poslouchejte, máte přece uši. Já totiž zpívám, volám, vzpomínám na ty, jež ve svém velkém srdci stále nosívám.
49 Jména stará či nová jsou, bolest však stejnou ponesou. Každé jméno u mě stejně zní, je to přec píseň poslední.
Já volám zpívám Kvě - to! Jen - do! Kvě - to! Jen - do! Kvě - to! Jen - do! Kvě - to! Jen – do!
Petr Kubát - 25. května 2003
BÁJE A POVĚSTI
POVĚST O SIROTCÍCH JITCE, ÚDOLENOVI A LOUPEŽIVÉMU RYTÍŘI MIKEŠOVI
Před dávnými časy, ještě za panování Přemyslovců, stával tam, kde je nyní ves Bílek, zemanský dvůr nazývaný Přechod, protože se před ním přecházelo přes řeku Doubravku. Tento dvůr patřil sirotkům Jitce a Údolenovi. Oba sirotci si svou přívětivostí a dobročinností získali srdce všech, kdo je znali. Nejvíce je však miloval rytíř Ješek, neboli Jan Kokot ze Sobíňova, který byl věrným přítelem jejich otce, starého pána z Dolan. Po jeho smrti se stal opatrovníkem a rádcem obou sirotků. Rytíř Jan velel stráži, která hlídala české hranice v hraničním hvozdu, aby bránila vpádu nepřátel do země po Libické stezce. V tehdejších dobách Moravané často podnikali loupeživé výpravy do našeho kraje bohatého na stříbrnou a železnou rudu. Celé okolí ho tedy muselo poslouchat. Na hradě Sokolov, níže nad řekou, sídlil tehdy loupeživý rytíř Mikeš. Byl to násilník a lstivý loupeživý rytíř, který již dlouho toužil se zmocnit Přechodu. Věděl, že by tam bylo nejlepší místo k zastavování pocestných a k vybírání poplatků za přechod řeky. Zlotřilý Mikeš se však bál rytíře Jana, a proto útok na Přechod stále odkládal. Zatím přepadával pocestné a formany, které olupoval nebo na nich vymáhal výkupné. Sedlákům zajímal dobytek a kradl jejich úrodu. Kdykoli ho chtěl některý sousední rytíř potrestat a přitáhl se svým vojskem k Sokolovu, ukryl se Mikeš na svůj nedobytný hrad a čekal v pohodlí, až netrpělivý a unavený nepřítel odtáhne, načež jeho hrozné řádění začalo znovu. Jednou se spojilo několik sousedních rytířů pevně rozhodnutých Mikeše zajmout a po zásluze potrestat. Přitáhli se svými vojsky k Sokolovu a ze tří stran jej oblehli. Čtvrtou stranou přiléhal hrad k hluboké propasti, na jejímž dně zlověstně hučela Doubravka. Mikeš byl v úzkých, ale odvaha mu nescházela. V noci se spustil se svými zbrojnoši po lanech do propasti a zezadu přepadl rytířská ležení obléhatelů, jejichž pozornost byla obrácena pouze k hradu. Způsobil zmatek v jejich rozespalém vojsku a snadno ho zahnal na útěk. Mikešovo řádění pokračovalo nerušeně stále dál a nabývalo hrozivých rozměrů. Zprávy o činech loupeživého rytíře z hradu zvaného Sokolov se donesly až ke králi. Ten se velmi rozhněval a rozkázal rytíři Janovi, aby Mikeše tvrdě ztrestal. Rytíř Jan ihned začal stavět proti Mikešovi silné vojsko, které posílil sám král vysláním části své vojenské družiny proti 50 zlosynovi. Jan dal hrad Sokolov tajně hlídat a vyslal do něho i špeha, aby zvěděl o Mikešových plánech a úmyslech. Brzy se podařilo vyzvědět, že Mikeš chce přepadnout dvůr Přechod a zajmout oba sirotky Jitku a Údolena. Jan se proto vypravil s částí svých bojovníků do Přechodu. Zbytek vojska ukryl jako zálohu blízko hradu Sokolov. Jakmile Mikeš se svými zbrojnoši opustil hrad, byla mu odříznuta cesta zpět. O tom však Mikeš neměl sebemenší tušení. Rychlým nočním pochodem dorazili loupeživí lotři k Přechodu. Tam bylo vše zdánlivě pohrouženo do hlubokého spánku. Sotva však zahájili útok, vrata dvora se dokořán otevřela a Janovi bojovníci vyrazili v sevřeném šiku na překvapené útočníky, kteří se dali na zmatený ústup ke svému hradu. Tam však již na ně číhala záloha. Došlo k nelítostnému boji. Mikešovi zbojníci brzy poznali marnost svého boje a začali odhazovat zbraně. Někteří se vrhli ze skal do Doubravky, aby se vyhnuli zajetí a nalezli v ní svoji smrt. Jiní měli více štěstí a uprchli do okolních lesů. Mnoho jich však bylo pobito. Jen Mikeš se sám, ač těžce zraněn, stále zoufale bránil obrovské přesile. Nakonec byl přemožen a spoután. Vítězové začali prohledávat hrad, doufajíce, že naleznou Mikešovy velké poklady nashromážděné lupem. Celý hrad prohledali, dokonce i zdi pobořili, ale nic nenašli. Teprve když Mikeš cítil, že se blíží jeho poslední hodina, prozradil, že svůj poklad ukryl v jeskyni pod řečištěm Doubravky. Na uvedeném místě byla opravdu nalezena jeskyně, jejíž vchod byl velmi dovedně zamaskován roštím a kamením. Uvnitř byl poklad. Velký, obrovský, až oči přecházely. Vlastně to nebyl žádný poklad, ale lup, nahromaděný za léta přepadávání kupců, formanů i menších sídel. Podle Mikešova přání byl on sám v této skrýši po své smrti uložen. Klenba jeskyně se zanedlouho zřítila a pohřbila obávaného loupežníka. Na jejím místě vznikla tůň, od té doby nazývána Mikešova. Jeho poklady z loupení na rozkaz krále byly královsky rozděleny – vše napolovic. Polovina pokladu připadla králi, ze zbytku polovinu získal rytíř Jan za věrné služby a zbylé poklady byly rozděleny rovným dílem mezi oba sirotky Jitku a Údolena za utrpěné příkoří. Ti si za získané bohatství založili nové dva dvory, které dostaly jejich jména. Při nich vznikly nové osady stejných jmen. Jitkov podle Jitky a Údolen podle Údolena. Jitka postavila dvůr silný a pevný, dobře opevněný. Údolen postavil sobě také dvůr, ale na opevnění vůbec nedbal. Oba sourozenci, pamatujíce na své utrpení a příkoří, byli ke svým poddaným spravedliví a v dobách zlých jim byli oporou.
O BEZEDNÉ STUDNI
V dávných dobách, když ještě na místě současného lesního celku mezi Jitkovem, Bělou a Cibotínem nebylo pražádných lesů, jen malé háječky, louky, pastviny a opuštěná důlní díla, jel po cestě k domovu sedlák s koňským spřežením a fůrou sena. Hnala se prudká letní bouře a sedlák pobízel koně k rychlejšímu klusu, aby unikli blížící se bouři. Aby si cestu ještě více zkrátil, vydal se málo používanou cestou kolem „bezedných studní“. Bouře ho rychle doháněla. Když projížděl kolem těchto studní, najednou udeřil blesk do blízkého stromu. Koně se ulekli a splašili. Zamířili si to naneštěstí rovnou do jedné ze studní, té blíže potoku. Jak koně v šíleném úprku vjeli do prolákliny, najednou ztratili půdu pod nohama a propadli se do bývalé štoly zatopené vodou a nešťastného sedláka i s vozem plným sena vzali s sebou. Když se sedlák nevrátil domů, ještě ten den ho začali sousedé hledat. Ale nemohli ho najít, jako by se propadl do země. Již bylo večer, když si někteří všimli poztráceného sena, které spadalo z vozu při té šílené jízdě. Toto seno je dovedlo až ke zmíněným „bezedným studním“. Zde uviděli sousedé těsně pod hladinou zadní část žebřiňáku. Ještě však, než se ho pokusili
51 z jámy vytáhnout, zachvěla se zem a ozval se dunivý zvuk z nitra země a i dosud viditelná část vozu zmizela v hlubinách. Ani dlouhými tyčemi nebylo možno nic nahmátnout. Ještě dnes po dlouhotrvajících deštích, jsou obě tzv. „bezedné studně“ občas částečně pod vodou. Nacházejí se asi jeden a půl kilometru východně od tzv. „Kischbergu,“ předpokládaného místa hornického sídliště u České Bělé a asi jeden kilometr jižně od Jitkova na katastru obce Cibotína. Nánosy na dně těchto „studní“, zejména jehličí, již jsou značné a člověka snadno udrží, ale pamětníci shodně hovoří o tom, že ani tři až čtyři navázaná dlouhá bidla po proražení nánosu nedosáhla dna. Pozn. Je bezpečně prokázáno, že horníci ve středověku dokázali vyhloubit šachty až do hloubky 72 metrů a předpokládáná max. hloubka šachet je až 100 metrů.
ZRÁDNÁ TŮŇ
Za kopcem ve žlábku nedaleko císařské silnice je malý rybníček a z něho vytéká malý potůček. Je to spíše stružka, která ožívá jen při jarních tání nebo po dešti. Napájí malou slatinku, která je vzdálená necelých třicet kroků od císařské silnice. Je opravdu velice malá, snad deset kroků nemá. Roste na ní všelijaké býlí, ale ani babka kořenářka, ač jí to velice lákalo, nenašla nikdy dost odvahy, jít do těchto míst. Jednou jel po silnici povozník, který se vracel z brodského trhu. Byl spokojený. Za povozem poskakovala bujná mladá kobylka, kterou si na trhu koupil. Kobylka pohazovala hlavou, stále se jí něco nelíbilo. Nechtěla se pomalu vláčet za vozem. Chtěla se rozběhnout a to se jí také podařilo. Tak dlouho si pohazovala opratí, která byla přivázaná k vozu, až uzel povolil a ona byla volná. A hned se rozběhla na jednu stranu a na druhou. Povozník se ji snažil polapit a málem se mu to podařilo. Již uvolněnou oprať držel jednou rukou, ale ujely mu nohy po mokré trávě, bylo právě po dešti a milá kobylka toho hned využila. Zvedla ohon a zamířila si to přímo přes onu slatinu. Jeden skok, druhý skok a kobylka se zabořila až po břicho. Čím více sebou házela, tím více se propadala. Povozník nelenil, uvázal vyděšenou kobylku za předníma nohama a zapřáhl svého koníka. Ale ani ten ji nemohl vytáhnout. Proto běžel povozník pro pomoc. Za chvíli se vrátil i s párem koní, ale po kobylce již nebylo ani památky, jen malý kousek provazu ještě koukal. Nešťastný povozník chtěl provaz vytáhnout a navázat další. Zapadl po kolena a za chvíli již vězel v bahně po pás. Sousedům dalo mnoho práce, aby nebohého vytáhli z bahna a rozmluvili mu jeho marné počínání. Do druhého dne zmizela v bahně i dosud viditelná část provazu. Místo, o kterém se vypráví v této pověsti, se změnilo k nepoznání. Jak jste zajisté poznali, ono místo se nachází nedaleko státní silnice ve směru na Českou Bělou a Havlíčkův Brod ve žlábku za „Probírkou“. Celé území bylo zmeliorováno a rybníček zasypán. I když ještě dnes se na jeho místě nacházejí vzrostlé olše a jiné dřeviny. Také zmíněná slatina byla odvodněna. Přesto je toto místo stále značně zamokřené a málokdy obdělané nebo sklizené. Pamětníci vyprávějí, že se v oněch místech topil kůň jednoho hospodáře. Byl však vytažen a zachráněn. Stalo se prý těsně po první světové válce. Pověst však již byla známa před touto událostí. K této kapitole bájí a pověstí ještě náleží pověst „O PODZEMNÍ CHODBĚ,“ která je uvedená v kapitole „Tvrz, str. 29.“ Dále také pověst o postavení kříže ve „Žlábku,“ kterou pamětníci nazývají „O NEŠŤASTNÉM MLÁDENCI,“ uvedená v kapitole „Výpisy obecní kroniky – Kříže“, str. 34.
52 SOUČASNOST – BŘEZEN 2004 KŘÍŽ VE „ŽLÁBKU“, KE KTERÉMU SE VÁŽE POVĚST „O NEŠŤASTNÉM MLÁDENCI“ REKONSTRUKCI KŘÍŽE PROVEDLA MARIE ČERMÁKOVÁ z čp. 50 NYNÍ čp. 87
53 BYLO NAPSÁNO O JITKOVĚ
HEBER, F. A. BÖHMENS BURGEN, VESTEN UND BERGSCHÖSSER, díl III. Praha 1845, str. 199
Volný překlad:
Jitkov Též pevný zámek, který ještě v roce 1693 existoval a byl obýván majiteli stejnojmenného statku. 1572 patřil Adamu Názovi z Chřenovic, který ho (1590) prodal rytířům Mitrovským z Nemyšle, 1605 ho vlastnil spolu se Smilovem Pavel Mitrovský z Nemyšli, který téhož roku v pondělí po Smrtelné neděli zde zemřel a byl pochován v Biele (Bělé?). Nakonec koupil kníže Ferdinand z Dietrichstejna v roce 1693 panství Jitkov od rytíře Johana Ctibora Jeníka z Gamsendorfu za 20 000 rýnských zlatých a spojil ho s Přibyslaví a Polnou. Zámek, který byl tehdy již poněkud zpustlý, byl po provedené koupi tak srovnán se zemí, že po něm dnes nezbyla žádná stopa. Rovněž nevidíme dnes žádnou stopu po hradu.
Pozn.: Zde je velmi zajímavá zpráva o tom, že Pavel Mitrovský byl pochován v Bělé, ač Mitrovští mají hrobku v Borovském kostele. V roce 1605 patřil Jitkov koláturou skutečně do Bělé až do roku 1622, kdy od blesku úplně shořela bělská fara. A o rok později v roce 1623 již byly všechny fary opuštěny protestanskými knězi - byli donuceni odejít do vyhnanství. Od této doby patřil Jitkov koláturou do Šlapánova až do roku 1695. Tento rok velkých změn přiřadil naši obec pod kostel v Borové.
HORÁK - CHRAMOSTA - CESTA LIBĚCKÁ
Po přechodu erární silnice vcházíme do J í t k o v a, z Chotěboře 8 km, ze Střížova jen jeden a půl. Jest to dosti velká osada s 65 čísly a 560 obyvateli, leží v příjemném dolí. Cesta přejde na počátku osady potůček ze Střížova, jejž pojme zde potok od Hájku, podél něhož vede celou osadou. Vedle bývalé staré školy, na níž dosud (totiž dne 23. srpna 1898) seděla chatrná vížka již bez zvonku, vedle nové kapličky a slušné dvoutřídní školy, majíc stále po pravé straně potok Jitkovský, sestávající z obou prve dotčených pramenů. Osada táhne se
54 dolinou po obou stranách potoka. Nejposlednější budovou opodál vsi stojící jest panský dvůr, dosti výstavný. K němuž od vsi cesta naše směřuje. Přede dvorem těsně u cesty jest velké sklepení dobře zachovalé. Má kamenné dveřeje, po několika tesaných kamenných schodech sestoupíme do předního sklepení, v němž proti nám vedou dvoje dveře vedle sebe do sklepů, toho času zavřených na zámek. Vpravo vede chodba do otevřeného sklepa, na jehož dně byla voda. Kolem sklepa jsou zbytky příkopů a náspů. Těsně vedle náspů a dále podél dvora jde naše cesta. Náspy zasahují až do cesty, která bývala v těch místech asi širší. Sklepení je pokryto pouze drnem. Nad sklepením stávala t v r z J í t k o v s k á, zbudovaná až v 2. polovici 16. století od držitelů pánů ze Studence, jímž Jítkov náležel. Po prvé se připomíná k roku 1574. Cesta vede stále směrem přímým, jihovýchodním, jsouc skoro napořád na 8 m široká a dosud dobře sjízdná. Asi uprostřed cesty mezi Jítkovem a Borovou vede přes mělké údolí a přes potok tekoucí od Údoleně k Železným Horkám. Vpravo nedaleko cesty na návrší jest ves Cibotín, německy Saibendorf s bývalými doly a též bývalým německým obyvatelstvem, někdejšími horníky. Nyní se obyvatelstvo této osady skoro vesměs počeštilo a německá škola v českou proměněna roku 1902. Na blízku, více k jihu, vidíme Železné Horky, osadu s bývalými železnými doly. Asi půl hodiny vlevo v mělkém údolí rozkládá se velká osada Údoleň. Má 104 čísel a 787 obyvatel a 3. třídní školu. Jsme-li obráceni k této osadě, zdvihá se napravo návrší Slavětínské (623 m). Na němž se rozkládá blízká ves Slavětín, má 41 čísel s 290 obyvateli, pak role a pustá to lada, bývalý to les. Cestou, jíž stopujeme, táhl král Vladislav s vojskem roku 1474 na Moravu, zastavil se na Kačinách u Kutné Hory a u vsi Slavětína po tři týdny v ležení meškal. Ležení to mohlo se rozkládati vlevo od naší cesty po zmíněném návrší, kde mělo dostatečné a velmi příhodné místo.
NEUDOERFEL, J. V. - POLITICKÝ OKRES CHOTĚBOŘSKÝ, ČÁSLAV 1892, str. 41 - 42
Jitkov je katastrální i politická obec na potoce 7 km jihovýchodně od Chotěboře, 588 metrů nad mořem, má 65 domů a 551 obyvatel. Farou patří k Borové, školu dvoutřídní má svou, poštu v Bělé okresu Německobrodského a telegrafní stanici v Chotěboři. Pozemky katastru obce Jitkova dělí se na 539 jiter 566 strychů rolí, 88 jiter 323 strychů luk, 44 jiter 1 559 strychů pastvin, 4 jitrta 104 strychů zahrad, 87 jiter 298 strychů lesů, 5 jiter 1 082 strychů plochy zastavěné, 21 jiter 711 strychů pozemků nepoplatných a 1 jitro 928 strychů rybníků s čistým výnosem 3 370 zlatých a 15 krejcarů. Jitkov býval druhdy zvláštní statek a ještě na konci 17. století stála tu tvrz. Jan starší z Nemyšle a na Jitkově účastnil se vzpoury r. 1618, tím, že stavům odbojným odváděl kontribuci k vedení války, též že vypravil svůj lid k veřejné hotovosti a sám ve vojsku stavovském pod jenerálem z Bubna sloužil. Obrátiv se na víru katolickou byl při komisi konfiskační dne 3. října 1623 zproštěn pokuty za své provinění, a teprv dne 21. července 1629, k složení pokuty 1 166 zlatých 40 krejcarů rýnských zavázán, za to však zůstaven při statku Jitkově, k němuž náležely tvrz a ves Jitkov s dvorem poplužním, pivovarem, mlýnem a celá ves Údoleň s příslušenstvím, jak to jeho otec Pavel r. 1593 koupil od Adama Náze z Chřenovic za 4 425 kop grošů českých. Zbytek pokuty vytčené 502 zlatých rýnských zapravila teprv r. 1638, jeho dcera Marie Alžběta, provdaná Bořeňová, která zdědila statek Jitkov po matce své Dorotě, rozené z Komárova, tak že jí dotčená suma poražena z pohledanosti 6 560 kop míšenských manželu jejímu Vilému Bořeňovi r. 1637 pojištěné. Od roku 1693 spojen Jitkov s panstvím Polnou a r. 1864 byl oceněn za 90 000 zlatých. Na blízku jest samota Bída.
55 STANISLAV KUBÁT - KAŽDÝ JSME PŘÍMO ODNĚKUD
Jitkov „Ano,tady v Liberci jsme skutečně každý odněkud“, píše nám pan Stanislav Kubát. „Dnes se už ovšem jistě polovina ze stotisícového města tady narodila. Nejvíce obyvatel sem přišlo ze Záještědí a Prahy. Mnozí se vlastně vrátili domů, do města, z něhož byli v roce 1938 vyhnáni. Další přišli ze všech koutů republiky, z Podkarpatské Rusi, Slovenska, Moravy, Čech… Přišli i reemigranti, lidé, které zastihla válka v zahraničí. Ve třídě jsem měl spolužáky z Jugoslávie, Francie i Anglie. Až z Batávie na Jávě se vrátil kluk, jehož rodiče tam vyslal továrník pan Baťa. Každý nový Liberečák, který tady těch padesát let vydržel, si sem přivezl kolorit z míst, kde se narodil, nebo kde dlouho žil. Ani já jsem se v Liberci nenarodil. Jméno obce, odkud pocházím, je Jitkov. Je to malá vesnička na Českomoravské vysočině nedaleko Havlíčkova Brodu. Sourozenci Jitka a Údolen z tvrze Sobiňov si se svými družinami založili nové osady při kupecké stezce mezi městy Žďár a Chotěboř a nazvali je právě Jitkov a Údolen. Jitka si vystavěla tvrz pevnou a odolnou, s velkým obytným dvorem. Za třicetileté války však byla vypálena. Zůstal z ní jen velký dvůr, který po Bílé hoře připadl ke Žďárskému panství, a veliké sklepy. Jako kluci jsme sem dělali dobrodružné průzkumné výpravy. Sklepy byly tři v ploše asi 60 m2, studna s křišťálovou vodou a dlouhá chodba. Podle pověsti vedla ke kolaturnímu kostelu v Sopotech. Tajná úniková chodba to samozřejmě být mohla, ale určitě ne až do Sopot. Zajímavé na této obci bylo, jak se utvářela. Mimo dvora přišlo do obce sedm svobodných sedláků, kteří obsadili horní konec vesnice a měli vlastní polnosti. Okolo dvora se usadili bezzemci, a tak vznikla druhá část obce. Po zrušení roboty roku 1848 se dvůr hned nerozpadl. Teprve ke konci století byly jeho pozemky pronajaty bezzemkům a ještě před první světovou válkou vykoupeny. Tak se po staletí vytvářela naše česká vesnice. Dnes je situace na vsi obtížná. Po kolektivizaci došlo k značnému vylidnění vesnice. Začaly se vytvářet střediskové a vedlejší obce - osady. To postihlo i můj Jitkov. Co se jen nadělalo škod! Velkovýroba se ale nepodařila a přechod k původnímu drobnému hospodaření na vesnici asi není možný. Vypadá to, že vesnice zchudla“, končí své zamyšlení náš čtenář Stanislav Kubát. Pozn.: Stanislav Kubát se vystěhoval s rodiči a sourozenci po roce 1945 do pohraničí a usadili se v Liberci, pochází z čp. 18 od „Veruňáků“ - domek koupil pan Křesťan, nyní zde žije jeho manželka Marie Křesťanová.
RYBNÍKY
Na katastru naší obce jich bylo několik. Podle historických pramenů jen ve „Žlábku“ od nynějšího tzv. „Kašparáku“ jich mělo být sedm. První rybník od pramene se samozřejmě nejmenoval „Kašparův“, ale měl název „Šartovský rybník“. V roce 1892 jej od vlastníků Jitkovského dvora (Clam-Gallasů 1854 - 1899) koupil František Janáček, sedlák z čp. 5. Již tehdy zde ve skutečnosti žádný rybník nebyl. Pouze prokopaná hráz a louka na místě bývalého rybníka. Tento osud postihl většinu rybníků nejen v Jitkově, ale v celém okolí a dá se říci, že ve větší či menší míře v celých Čechách i na Moravě. Kdy k tomuto rušení rybníků došlo, není jisté. Ale i nejstarší pamětníci při sepisování kroniky obce kolem roku 1920 již neznali ani všechna jména oněch sedmi rybníků a ani nikdo nepamatoval v nich vodu. To by ukazovalo 56 daleko před rok 1800. Nikde však dosud nebyla nalezena žádná zmínka o příčinách zániku těchto rybníků. Po příčinách rušení rybníků bychom mohli dojít snad až do let 1581 – 1588, kdy na Jitkovské tvrzi seděl Adam Náz z Chřenovic. Za jeho doby došlo k dvěma poddanským rebeliím nejen kvůli příliš hrubému zacházení, ale i kvůli jídlu. Poddaní si na vrchnosti vymohli, že ryby mohou dostávat na stravu „jen“ pětkrát týdně! Nynější „Kašparův rybník“ obnovili myslivci až v roce 1966. V pozdějších letech byl ještě zvětšen. Druhý rybník po proudu se měl nazývat „Velký“, další v pořadí „Šibeniční rybník“. Od jeho názvu můžeme domýšlet a odvodit šibenici a hrdelní právo na bývalé tvrzi. Další názvy již výše zmíněných čtyř rybníků kronika neuvádí. Pravděpodobně byly zrušeny nejdříve. Také náznaky hrází již nejsou viditelné ani v krajině, protože „Žlábek“ byl celý zmeliorován a potok dán do potrubí. Další rybník, který se podařilo vypátrat, tzv. „Kubátovský rybník“, se nacházel na místě, kde jsou dnes postaveny rodinné domky čp. 87 a 86. Nejen tyto rodinné domky, ale i většina budov současné firmy Václava Hamerníka se nachází vlastně v rybníku, samozřejmě, že v bývalém. Tento rybník byl také odkoupen od majitelů Clam-Gallasových v roce 1892 Františkem Kubátem z čp. 8. Také tento rybník již byl vlastně loukou. U nalezené kupní smlouvy byl však přiložen plánek celého rybníka. Všichni znají Mlýnský rybník. Již něco pamatuje, ale ve srovnání s výše uvedenými je to hotový mladík. Dříve se totiž mlýn nacházel blíže vsi v zatáčce nad současným rybníkem. A u správného“ mlýna je rybník. Také byl. Možná se také jmenoval „Mlýnský“, kdo ví. Tento mlýn však trpěl nedostatkem vody, a proto byl posunut dá se říci i s rybníkem níže po proudu, tak, aby mohl využívat i vodu z potoku ze „Žlábku“, odkud byl zřízen náhon ve stráni podél pole. Ještě dnes je bývalý náhon dobře viditelný. Voda v něm již sice dávno neteče, ale břízy, olše a vrby, které rostly podél, jasně a zřetelně ukazuji, kudy klikatící se struha vedla. Rybník znovu obnovili manželé Hladíkovi z čp. 32 (ze mlýna) v letech 2001 a 2002. Všechny výše uvedené informace jsou čerpány z kroniky obce Jitkova, kupních smluv na koupi rybníků Šartovského a Kubátovského a dalších archivních materiálů. Velmi zajímavá je mapa HERSCHAFT POLLNA (PANSTVÍ POLNÁ) z roku 1770. Ta názorně dokresluje umístění mlýnů, hamrů, názvy a místa tehdejších rybníků, názvy obcí, cesty a další zajímavosti. Je to důležitý doklad, i když obsahuje i některé nepřesnosti. Bohužel se jedna týká i naší obce. Na této mapě je zakreslen jak „Kubátovský“ tak „Mlýnský“ rybník. Jitkovský mlýn je již zakreslen společně s rybníkem na nynějším místě včetně přístupové cesty od stávající silnice. To je vlastně potvrzená skutečnost z dalšího nezávislého zdroje. S rybníky ve žlábku je to již horší. Na mapě jsou jen čtyři, i když podle jiných pramenů jich mělo být sedm. Je však možné, že některé již nemusely existovat, zejména ty menší. Nebo mohlo dojít k mylnému výkladu. Sedm rybníků mohlo být celkem a ne jak uvádí kronika ve „Žlábku“ (to už by chyběl jen jeden). Tuto doměnku potvrzuje I. vojenské (Josefské) mapování z let 1764 – 1768 a další rektifikace z let 1780 – 1783, kdy na mapě je znázorněno skutečně sedm rybníků na katasru obce. Čtyři rybníky ve „Žlábku“, „Mlýnský“ rybník, „Kubátovský“ a konečně sedmý rybník je zakreslen na Střížovském potoce nad „Kubátovským“ rybníkem za tehdejší císařskou silnící (nyní za mostem silnice I. třídy). Také názvy rybníků z kroniky však nesouhlasí s názvy na mapě Panství Polná. První rybník označen číslem 30 od pramene má uveden název „Bartovský“ (zde záměna nebo změna jména na „Šartovský“, jak je uvedeno v kupní smlouvě by byla možná), druhý rybník čísla 31 má název „Galgen Teich“, pro ty co neumí německy jako já - „Šibeniční“ rybník a třetí rybník je uveden pod číslem 32. Pod ním se skrývá název „Sojkovský“ rybník. A konečně čtvrtý rybník, přes jehož hráz vedla cesta do Oudoleně je zakreslen bez čísla a tudíž bez názvu. Zda se jednalo o onen „Velký“, není jasné. Proč onen sedmý rybník není uveden na mapě Panství Polná, když na mapě I. vojenského mapování je? Je možné, že nebyl
57 ve vlastnictví panství, a proto nebyl do mapy zaznamenán. Pravděpodobněji však mapa panství Polná vznikla až později a stávající rybník již nemusel existovat. Toto ubývání rybníků potvrzuje, jak mapa z roku 1838, tak i II. vojenské (Františkovo) mapování z let 1819 – 1858. V Terezieánském katastru ve fasi z roku 1719 jsou přiznány tyto rybníky: „Šibeniční“, „Sojkovský“, „Kubátovský“, „Velký“ a „Jitkovský“ /pravděpodobně Mlýnský/. A jak se nám ta mozaika skládá? „Kubátovský“ rybník čísla 28 a „Mlýnský“ rybník pod označením 29 se nacházejí na stejných místech, jak uvádí kronika. Z mapy je také patrné, že na Hájeckém potoku tehdy žádný rybník nebyl. Musel být zřízen až později. Na mapě z roku 1838 jsou již zakresleny rybníky pouze tři - Mlýnský, Kubátovský a Šartovský. Na této mapě je však možné napočítat opravdu celkem sedm hrází na bývalém potoku ve „Žlábku“. A tak se nám to zase komplikuje. Ten neoznačený rybník nám do toho vnáší trochu chaos. Škoda. V roce 1953 byl vyhlouben nový rybník tzv. „Pode Dvorem“. Protékal jím však potok, a proto se značně a rychle zanášel. Později z rybníka zbyl pouze dvojramenný potok a ostrov zarostlý vrbami a olšemi, klukovský to ráj. Postupně zaváženo. V současnosti je místo bývalého rybníka kromě malé části úplně zavezeno a zatravněno. Roku 1975 doznal velkých změn Vavroušův rybník pod bývalou školou. Původní náhon do rybníka z blízkého potoka byl zasypán. Všechny velké olše kolem rybníka byly pokáceny. Břehy zpevněny panely. Proměna byla u konce, z rybníka se stala požární nádrž. Říká se jí stále „Vavrouškův rybník“ nebo zkráceně „Vavroušák“ . V roce 1983 vybudovalo tehdejší JZD Havlíčkova Borová ve „Žlábku“ nad Halamovým lesíkem nový rybník, jako náhradu za zmeliorovaný „Žlábek“. Nedostal žádný oficiální název a říká se mu „Nový“. Na horním konci obce se nachází tzv. „Košinův“ rybník. V současnosti již jen název připomíná, že tu byl. Je bez vody. Nynější majitelé plánují jeho obnovení. Další nově obnovený rybník se sice nenachází na našem katastru, ale přímo se ho dotýká. Nachází se mezi tzv. „Studenovými lesy“ na hranici katastru jitkovského a střížovského (vlastně Hájku). Byl obnoven v roce 1999 Jiřím Hiblbauerem z čp. 10, rodákem ze Střížova. A konečně nejnovější a nejmenší rybník z výše uvedených je tzv. „Poulův“ rybník. Vybudovaný v letech 2002 – 2003 Jiřím Poulou z čp. 12.
58 HISTORIE JEDNOTLIVÝCH ČÍSEL POPISNÝCH
Čp. 1 Číslo 1 je dvůr. Podle paměti nejstarších občanů byl dvůr pronajat v 18.století třem bratrům Václavu, Antonínu a Janu Němcovi. Němcův rod byl nájemcem i v pozdějších dobách. Od roku 1923 byl dvůr (budovy) majetkem Václava Němce, Jana Tomše a Antonína Kubáta, kterým byl odprodán správou velkostatků v zámku Žďáře z volné ruky za 12 000 Kč. Po smrti těchto majitelů vlastnili „Dvůr“ Alois Němec, domkář, Josef Kubát, domkář a tkadlec, a František Dražďák, domkář. Do roku 1932 měl dvůr čp. 1, v tomto roce mu byly přiděleny čísla 1, 66 a 77. Bývalá tvrz stála v místě kde je dosud u dvora zachovalý sklep a v něm studna. Kolem dvora v místech, kde stávala tvrz, se nacházely různé věci, střepy nádob i celé sklenice. V místech kolem nynějšího mlýna bývala ohrada a za ní se rozkládala směrem k Borové obora. Dosud mají pozemky v těchto místech názvy „Na Ohradě“ a „Na Oborách“. „Na Oborách“ se podle ústního podání chovali jeleni, později po parcelaci přeměněno na pole. Byly tu velké valy sesbíraného kamene, asi 60 m dlouhé, cca 350 m3, jež použilo později vzniklé JZD na cesty. Horní část dvora, pravděpodobně včetně tvrze, byla ohrazena zděným silným parkánem. Základ zděného parkanu byl nad horním stavením dvora. Stavení později přestavěno na ovčín a po jeho zrušení koupil prázdou budovu Dražďák a přestavěl opět na obytné stavení. To v roce 1932 vyhořelo společně s velkou stodolou. Po požáru bylo stavení sice opraveno, ale výška střechy byla podstatně snížena a část chlévů a stodoly již nebyla opětovně vystavěna. Tím se délka stavení zkrátila na polovinu. Kameny ze základů bývalého parkánu se dlouho vyorávaly na poli nad Dvorem. Vlastní tvrz se připomíná k roku 1574. Byla pevná a odolná s velkým obytným dvorem. Dále k ní patřily dva hospodářské dvory, pivovar, sladovna, spilka. K pivovaru náležely tři rozsáhlé sklepy s vodou přiváděnou borovým potrubím samospádem od největšího pramene zvaného „Štůla“. Mimo vlastní pramen ve sklepích byla tu i úniková chodba ze sklepů zemí pod zděné ohradní parkany mimo dvůr. V 17.století ve třicetileté válce dvůr vyhořel, ale byl obnoven. V roce 1932 vyhořela již výše jmenovaná ohromná stodola, kde malozemědělci z parcelace skladovali úrodu. Na jejím místě postavil dědic Jan Kubát stodolu, již jen menší, asi 10 x 8 m2. Tu koupil Jan Sedlák v roce 1980 a na jejím místě postavil nový rodinný domek, jemuž bylo přiděleno číslo 93. František Dražďák neměl přímého dědice. Chalupu zdědil Karel Novotný, který ji prodal Václavu Lorencovi z Pardubic. Ten ji celou postupně opravil a nyní slouží k rekreačním účelům. Číslo 1 bylo zrušeno a nahrazeno evidenčním č. 217. V roce 2003 evidenční číslo zrušeno a přidělono opět čp. 1. Chalupa opět slouží k trvalému bydlení.
Čp. 2 Podle paměti starších občanů bývala tam hájenka. Majitelem býval Jílek, Josef Běloušek, Josef Halama a Josef Svoboda. Dalším majitelem byl Josef Konfršt, domkář a zedník. Přezdívalo se tam „u Běloušků“. Po něm se stal majitelem jeho syn, také Josef Konfršt, nynější majitel.
Čp. 3 V tomto čísle byl první hostinec a obchod v Jitkově a snad i rychta, poněvadž se tam říkalo
59 dříve „na rychtě“. Majitelem byl Hejkal, po něm Klement kovář, potom Josef Krédl, Josef Mrtka a dále Karel Halama, rolník. Přezdívá se tam „u Krédlů“. Karel Halama byl syn z čísla 7 (od „Ježků“), byl řezníkem, hospodářství zvelebil, ale zemřel v roce 1932 na zápal. Vdovu si vzal bratr František. Dosud je majitelem syn z prvního manželství Karel Halama.
Čp. 4 Nejstarším majitelem byl dle paměti František Krčál, potom Holas, truhlář, Josef Zelený, mlynář, Václav Starý a později František Halama, rolník. Podle někdejšího majitele se tam ve starých dobách říkalo „u Bednářů“ a dle Václava Starého, kterému přezdívali „Vencál“ se tam také říkalo „u Vencálů“. Halamovi byl pytlácký rod. Četníci se marně snažili o dopadení. František Halama se ženil velmi pozdě ve 45 letech věku. Byl to dobrý muzikant, zemřel v roce 1959. Vdova po něm Běta zemřela v roce 1993. Nyní je majitelem jejich syn František Halama, žijící ve Světlé nad Sázavou. Domek je opraven a slouží k rekreačním účelům.
Čp. 5 Od nepaměti býval tento statek majetkem Janáčkova rodu. Nejstarší majitel dle zachovaných dokladů písemných byl Václav Janáček, který se ujal statku v roce 1780. Hospodařil do roku 1822. Po něm byl majitelem syn, Matěj Janáček, do roku 1845. Potom syn tohoto, Jan Janáček. Ten byl hospodářem na statku do roku 1879. Po něm hospodařil jeho syn František Janáček do roku 1911. Od tohoto roku se stal majitelem syn, Jaroslav Janáček. V roce 1906 statek vyhořel a byl nově postaven. Přezdívá se tam „u Kašparů“. Statek po vyhoření byl znovu obnoven za přispění darů hospodářů ze širokého okolí (krmivo, osivo, sláma), dokonce i od velkostatku Dobřenských z Chotěboře. Stavěl stavitel František Kruml starší z Chotěboře. Celá přestavba stála 2 500 zlatých. Přezdívá se „u Kašparů“ podle předka Matěje – Kašpara Janáčka. Nyní je podle něho nazýván první rybník na konci tratě ze lesem, který byl od pánů Clam-Gallasových v roce 1892 vykoupen. V roce 1966 jej obnovili myslivci. V roce 1945 se stal majitelem Jaroslav Novotný z čísla 40, který si vzal za ženu nejmladší Janáčkovu dceru Marii. Po jeho smrti v roce 2001 převzal majetek jeho syn Bohumil Novotný.
Čp. 6 Říkalo se tam „u Pírků“. Majitelem býval Pírek. Potom byl majitelem František Němec, který se přiženil z Rosičky. Ten statek prodal Zmekovi a ten dále Hejkalovi. Od toho statek koupil Josef Mrtka, který pocházel z Počátek. Po něm byl majitelem jeho syn Václav, který roce 1932 zemřel. Majitelkou se stala jeho žena Marie a nezletilý Čp. 6 před rokem 1930
60 syn Václav. Bývala to dřevěná chalupa, která byla přestavěna za Josefa Mrtky. Václav Mrtka byl pracovitý člověk, zvelebil stavení, ale při pokrývání střechy dostal zápal plic a zemřel. Po něm dědic Václav Mrtka koupil chalupu po Laštovičkových čp. 64 (před usedlostí čp. 6 do návsi), ti se odstěhovali po roce 1945 do pohraničí. Václav Mrtka zemřel roku 1994. Po něm se stal majitelem jeho syn Václav Mrtka.
Čp. 7 Statek tohoto čísla patřil od nepaměti rodu Halamovu. Nejstarší majitel dle paměti byl Václav Halama, o kterém pamětníci vypravují mnoho veselých příhod. Měl rád žert a rád jiné žertem podvedl. Pro jeho žertovnou povahu a pichlavé poznámky snad mu říkali „Ježek“, proto se tam říká „u Ježků“. Po něm byl majitelem Josef Halama a posloupně syn tohoto též Josef. V roce 1863 statek vyhořel. V dávné době to byl větší statek, ku kterému patřilo čp. 39. Byl rozdělen dvěma synům a tím vznikla dvě čísla. Josef Halama zemřel v roce 1974. Po jeho smrti se majitelkou stala jeho žena Marie, rozená Zdražilová z Oudoleně. Ta v roce 1988 těžce onemocněla a odstěhovala se ke své dceři do Rozsochatce. Téměř čtyři roky bylo stavení prázdné a to se značně podepsalo na jeho stavu. V roce 1992 koupila stavení Antonie Týmová, která společně se svým synem Milanem domek opravila a přestavěla do dnešní podoby.
Čp. 8 Nejstarší známý majitel byl Jan Kubát, otec Františka Kubáta, dědeček dalšího majitele Bohuslava Kubáta. Bývalo to stavení dřevěné, které bylo za prvního majitele přestavěno a za Františka Kubáta přistavěno a rozšířeno. Stavba, nyní zděná, byla postavena asi v roce 1873. V dávné době bylo toto číslo a čp. 40 jeden velký statek, který byl s polnostmi rozdělen dvěma synům. František Kubát byl dlouholetým zdejším starostou (24 let). U statku byly dva velké staré stromy, lípa a kaštan. Dle tohoto starého kaštanu se tam říkalo „ U Kaštanu“. Kaštan kácel hospodář Bohuslav Kubát před opravou fasády v roce 1966, kaštan moc stínil oknům ve výhledu a kořeny ničily blízkou zeď domu. Lípa, která byla dutá, byla skácena v 80. letech. Za humny byla v roce 1940 postavena velká stodola, jejíž rozměry byly 25 x 13. m. Ta později sloužila družstvu až do roku 1970. Na jejím místě za majitele Václava Kubáta jeho syn Pavel postavil rodinný domek čísla 88. Z původní stodoly zbyla pouze horní část. Stavení v roce 1985 vyhořelo. Vše bylo obnoveno. Nyní je majitelem syn Václava Kubáta, také Václav Kubát.
Čp. 9 Prvním známým majitelem byl František Němec, kovář, který měl dílnu kovářskou v místě, kde nyní stojí domek čp. 67. Po něm byl majitelem František Šmahel, sekerník, syn zdejšího učitele Františka Šmahla. Potom Josef Konfršt, domkář, který je nynějším majitelem. Říkalo se tam „u Šmahlů“. Později „u Konfrštů pod mostem“. Dalším majitelem byl jeho syn Karel Konfršt. Ten byl do čtyřiceti let svobodný. Potom si vzal vdovu Růženu. Byl v invalidním důchodu. V roce 1980 zemřel a jeho žena za dva roky domek prodala Františku Švihlíkovi, herci Městských divadel pražských. Ten je známý především jako „Čenda“ z úspěšného televizního seriálu „Četnické humoresky“, na kterém se podílel také jako pomocný řežisér.
Čp. 10 Otec majitele Jana Kubáta, cestáře okresní silnice, koupil tento domek od Jana Misaře asi v roce 1862. Domek byl zděný a částečně dřevěný. V roce 1910 vyhořel. Přezdívá se tam podle
61 dřívějších majitelů „u Misarů“. S majitelem bydleli v domku jeho dva ženatí synové - Jan Kubát, truhlář a Karel Kubát, tkadlec. Posloupně po zemřelém Janu Kubátovi cestařil Karel Kubát, jehož manželka pocházela z Cibotína z rodu Tomanova. Bratr Jan Kubát měl potom nájem a dělal truhlařinu ve vile číslo 71 až do roku 1939. Potom koupil domek ve středu vsi, v roce 1938, od Julie Škarýdové (Špinarky) a přestavěl ho. Je to nyní číslo 35. Po zemřelém Karlu Kubátovi byl majitelem syn Miloslav Kubát. Také cestář. Nikdy se však neoženil a ke stáří byl umístěn v ústavu Smrčná. Domek zůstal téměř deset let prázdný, potom domek převzal Josef Hospodka, který ho částečně opravil. Nyní jsou majiteli jeho dcera Petra a Jiří Hiblbauer, kteří ho zcela nově přestavěli.
Čp. 11 Říkávalo se tam „u Ševců“ dle dávného majitele. Nejstarší známý majitel byl Ondřej Franz, který pocházel z Jilemníku, z německé rodiny. Po něm se stal majitelem hospodářem Josef Franz, jeho syn. Býval tam v staré době hostinec, před majitelem Ondřejem Franzem. Vedle něho právě procházela starobylá stezka „Bohdalovská“. Statek vyhořel v roce 1914. Stavení bylo přestavěno za Josefa Franze, zvětšena zděná stodola a průjezdní kolna do humen. Dva sourozenci zůstali na domě. Marie zůstala do smrti svobodná a Karel – hospodář - pracoval v JZD. Ostatní sourozenci odešli do světa, všichni vystudovali. Jan Franz se stal velmi uznávaným literárním kritikem. Zemřel velmi mlád ve věku 36 let a je pochován v rodinném hrobě v Havl. Borové. Hospodář Karel měl za manželku Marii Rakušanovou z České Bělé, v Jitkově však nežila. Karel zemřel v roce 1981 a jeho sestra Marie v roce 1986. Nyní je majitelem syn Karla Franze, Jiří Franz z České Bělé.
Čp. 12 Říkalo se tam „u Ševců v chaloupce“, majitelem byl Jan Starý, kterému přezdívali „Starý hrom“. Po něm byl majitelem Karel Bláha z Chloumku. Od něj domek koupil nynější majitel Jan Poul, domkář. Ten měl pět synů; Františka, Jana, Karla, Josefa a Jaroslava; ten se stal po svém otci majitelem. Chalupu celou přestavěl. Jaroslav zemřel v roce 1996 a jeho žena Anežka, rozená Niklová ze Střížova, v roce 2000. Nyní je majitelem jejich syn Jiří Poul, který domek opravil do dnešní podoby. Na místě bývalé zahrady vybudoval rybník.
Čp. 13 Říkalo se tam „u Kameníků“, později „u Lukšů“. Majitelem byl František Lukš, jehož dceru si vzal Jan Kubát, domkář. Jeho syn František Kubát se v roce 1948 přiženil do Modlíkova k Pospíchalům čp.17. Stavení koupil Alois Kawik. Sousedé Jaroslav Poula a Alois Kawik zánovní stodolu rozbourali na materiál a dvorek si rozdělili na polovinu. Nyní je majitelem syn Aloise Kawika, Jiří Kawik.
Čp. 14 Nejstarším majitelem byl Josef Skřivan, potom Karel Fikar a dále Ferdinand David, který tam zřídil obchod. Měl i tkalcovství. Po něm převzal živnost Josef David, který měl i mechanické stavy. Když ale nastala krize a pogrom, tak si po roce 1945 postavil na Vavrouškově zahradě nový dům číslo 83 a starý opustil, až zchátral a rozpadl se. Zbytky sutě byly postupně odvezeny a na tzv. „zahradě“ měl Josef David včelí úly. Byl vášnivým včelařem. Po Josefu Davidovi, který zemřel v roce 1988, se stala vlastníkem pozemku jeho manželka Marie Davidová.
62 Její dědici pozemek prodali Jiřímu Kawikovi a Jiřímu Poulovi, majitelům čp. 12 a 13. Číslo 14 bylo přiděleno jako čp. autobazaru Jana Jelínka.
Čp. 15 Nejstarší majitel dle paměti byl Jan Cimpl, který zhotovoval postroje na dobytek a ježto nebyl vyučen, říkalo se mu „Smolík“, a proto se tam říkalo „u Smolíků“. Od Cimpla koupil domek Josef Kubát, otec dalšího majitele Františka Kubáta, domkáře. Dalším majitelem byl jeho syn František. Domek dále zdědil jeho nejmladší syn Stanislav Kubát, zedník. Ten celé stavení v letech 1966 - 1970 přestavěl. Zbořil starou stodolu a postavil zděnou kolnu. V roce 1980 koupil opuštěný a zchátralý Vavrouškův grunt číslo 24. Zbořil stodolu a na jejím místě postavil nový dům číslo 89. V roce 1985 dům číslo 15 po odstěhování Stanislava Kubáta s rodinou do nového rodinného domku koupilo JZD Havlíčkova Borová a jako nájemce se v domě usadil Miloslav Nožka s rodinou. Měl tři dcery a syna. Nejmladší dcera tragicky zemřela v 17 letech. Později Miloslav Nožka dům od JZD odkoupil, těžce onemocněl a zemřel ve věku 53 let v roce 2000. Domek zdědil jeho syn Martin Nožka. Ten ho prodal Miroslavu Brožkovi z Chotěboře. Ten domek zrekonstruoval a upravil okolí do dnešní podoby.
Čp.15 a za ním již zaniklé čp.14 „Davidovo“
Čp. 16 Říkalo se tam „u Slámičků“ dle někdejšího majitele. Potom byl majitelem Jan Halama, po něm Václav Halama a potom Karel Fikar, domkář. V roce 1915 domek vyhořel od čp.17, kde udeřil blesk. Fikar opravoval všechnu techniku, která byla na vsi v těch letech na elektrický proud, pumpy, pomocné stroje v hospodářství. Měl v obci první žehličku na elektrický proud. Byl všeuměl. Měl čtyři syny. Mirek zakotvil v Chomutově, Jiří a Jaroslav v České Bělé, Jindřich v Chotěboři. Po smrti Karla Fikara byla chalupa několik let prázdná. Potom ji koupil Bohumír Nikl z Hájku, nynější majitel, který celý domek, značně již neútulný ,opravil do dnešní podoby.
63 Čp. 17 Nejstarší majitel byl Václav Halama, kterému přezdívali „Stoček“, proto se tam říkalo „u Stočků“. Potom domek koupil ve dražbě František Kubát, obuvník a od něj jej koupil František Krčál, otec dalšího majitele Františka Krčála, domkáře. Domek tento vyhořel v roce 1915 od blesku a s ním čp.16. U Krčálů bylo pět dětí, zůstavitel František Krčál tkalcoval, hospodařil a chodil na výpomoc. Koupil vilu (Málkův výměnek číslo 62) od správy národního majetku (konfiskát Málkovo). Vlastní stavení po vdově Boženě prodali dědici panu Miroslavu Duzbabovi. Ten stavení celkově opravil a nyní slouží k rekreaci.
Čp. 18 Domek stavěla jakási „Veronika“, proto se tam říkalo „u Veruňáků“. Nejstarší majitel byl dle paměti Jan Kubát, obecní strážník, „serbus“, který také zastával funkci listonoše. Po něm syn Josef Kubát a dále jeho syn František Kubát, domkář. Již za majitele Jana Kubáta byl v tomto čísle obchod. Po roce 1947 se František Kubát s celou rodinou odstěhoval do pohraničí. Obchod již s názvem „Konzum“ převzala JEDNOTA. Prodávala zde Marie Křesťanová, krátce Eliška Kubátová a po dostavění nové prodejny z čp. 60 v roce 1960 byl zde obchod zrušen. Nyní stávající číslo 18 obývá Marie Křesťanová, rozená Halamová z č.28 (od Stružinů). Její manžel Jaroslav zemřel velmi časně v roce 1975, v pouhých padesáti letech. Měl velkou zálibu ve fotografování. Současnými majiteli stavení jsou jejich synové Jiří a Jaroslav.
Čp. 19 Nejstatrším majitelem byl dle paměti Václav Sláma a po něm jeho syn, též Václav Sláma, domkář. Pocházeli z Oudoleně, z Daňkova gruntu. Z pěti dětí zůstal doma nejmladší Alois, ten hospodařil a tkalcoval. Oženil se až ve čtyřiceti letech. Jeho manželka Anna pocházela ze Samotína. Zůstali bezdětní. Za družstevní éry, od roku 1958, byl Alois Sláma skladníkem až do sloučení JZD s Oudolení v roce 1962. Byl těžce nemocen, trpěl rakovinou kosti (brady) a zemřel v roce 1972. Jeho manželka Anna zemřela v roce 1992. Od té doby bylo stavení prázdné. V roce 1995 stavení koupil MUDr. Sláma, původem po matce z Vepřové. Ten značným úsilím stavení přestavěl a upravil, včetně okolí, do dnešní podoby. Domek slouží k rekreaci.
Čp. 20 Říkalo se tam „u Matějků“ asi dle někdejšího majitele. Nejstarší majitel byl dle paměti Jan Hejkal, potom Václav Hejkal a Jan Košina, rolník, pocházející z Rváčova. Statek vyhořel v roce 1905. U statku byla za nynější státní silnicí pazderna, která byla později zbořena a postavena nová. Když tato vyhořela v roce 1920, byla postavena tehdejším majitelem na jejím místě kolna. O bývalé císařské silnici se říká, že tehdejší majitelé čísel 20 a 21 uplatili stavitele, aby silnice nevedla přes jejich polnosti a vedla nižším horizontem do probírky, t.j. přes bývalé panské tratě. Silnice se stavěla podle pramenů v roce 1820 a ve Ždírci se vybíralo mýto až do roku 1890. Statek měl vlastní pazdernu. Pazderen bylo dříve více (u čp. 5, 20, 22 a 24), poněvadž se zde pěstoval hojně len. Pěstování lnu zavedli mniši cisterciáci ze zámku ve Žďáře. Posloupně zdědil hospodářství syn Jan Košina a manželka Anna, jež je z Vepřové. Po humenní cestě (tato cesta začíná mezi čísly 20 a 21, nazývá se „V Drážkách“ i když ve starých zápisech obecního zastupitelstvo z roku 1902 se hovoří „o Dlážkách“) se chodilo od statku zkratkou do České Bělé a putovala tu i procesí, jež chodila ke Sv. Anně na pouť
64 až z Možděnice, Studnic i s kapelami, též z Trhové Kamenice. Po Janu Košinovi se stala majitelkou stavení dcera Marie Košinová. Ta se provdala za Josefa Dvořáčka. Na zahradě postavili nový rodinný dům číslo 97. Manželé soukromě hospodaří.
Čp. 21 Statek patřil v staré době Hejkalovi. Potom se přiženil z Rovného Václav Málek, po něm byl majitelem syn Václav Málek a dále syn tohoto, Leopold Málek. Za Václava Málka byla stavba ještě dřevěná. Jeho syn postavil již stavení zděné a později bylo opět přestavěno a rozšířeno. V roce 1931 přistavěn ještě obytný dům, který má číslo 62. Přezdívá se tam, neznámo z jakého důvodu „u Janečků“ (snad po bývalém majiteli, nebo tato přezdívka vznikla snad proto, že hbitě šli na každou sezonní práci). Za první světové války byl starosta Leopold Málek na lidi velmi přísný. Byl dvakrát ženat. První manželka byla z Věžnice, brzy zemřela; vdovec se v roce 1914 znovu oženil, manželka pocházela z čp. 8. Dědic, syn Jan z prvního manželství byl jedináček a hospodařil až do záboru. Pro nedodání dodávek byl jeho veškerý majetek konfiskován v roce 1952. Pole nejdříve obhospodařoval Československý státní statek Chotěboř. On i jeho manželka Josefa, za svobodna Košinová z čp. 20, byli vystěhováni. Jan Málek zemřel tragicky v Šatalce u Vestce u Prahy v roce 1959. Smrtelně ho zranilo utržené kolo od projíždějícího nákladního vozu téměř u svého domu. Jeho dcera také tragicky zahynula při autonehodě v roce 1985. Shodou okolností zemřela na stejném místě jako její otec. Manželka Josefa zemřela u své vnučky ve Vestci u Prahy v roce 1993. Potom zdědily dům a veškeré hospodářství vnučky Stanislava Strnadová a Jaroslava Šilhanová. V roce 1990 zažádaly o vydání (restituci) celého zkonfiskovaného majetku. Restituční řízení ohledně domu čp. 21 s přilehlými hospodářskými budovami, které jsou v značně zdevastovaném stavu, se protahovalo. Bývalé zemědělské družstvo v hospodářských budovách mělo ustájeno jalovice, býky a také koně a prasata. Později byla kolna upravena na seník. Po zrušení stájí zde byla uskladněna pouze sláma. Později se budovy přestaly využívat a stále chátraly. Do domu čp. 21 byla nastěhována rodina Fidlerova; ta zde žila až do roku 1993, kdy se přestěhovala do Havlíčkovy Borové.
Čp. 22 Říká se tam „u Živnůstků“ snad z důvodu, že to byla menší živnost. Nejstarší majitel byl Václav Halama, který formanil. Jeho žena po smrti Václava Halamy se provdala za Polívku. Po Václavu Halamovi byl majitelem syn Josef Halama a potom syn tohoto, opět Josef Halama. Václav Halama a Josef Halama formanili, jezdili pro zboží až do Vídně a potom je zase rozprodávali. Nebylo tehdy ještě železnice. Mívali až šest koní a byli stále ve světě. Na Starém Ransku byl doklad listin o výrobě a postavení prvního Vídeňského vodovodu z litých rour dodaných z Ranska do Vídně. Postavením železné dráhy byli nuceni této živnosti zanechati. Josef Halama postavil si u tohoto čísla domek a hospodářství prodal Karlu Kubátovi. Dále byli dva synové Karel a Alois. Karel tragicky zahynul, druhý Alois hospodařil a hrál v místní kapele. Zemřel v roce 1982. Majitelkou se stala jeho žena Růžena, za svobodna Dejmalova. Domek zdědil jejich vnuk Bohumil Hamerník. Starý dům byl zbourán. V roce 1999 hořela stodola a jen včasným zásahem místního sboru dobrovolných hasičů nevznikla větší škoda. V témže roce při odpojování elektrické přípojky na sloupu elektrického vedení tragicky zahynul, po úrazu elektrickým proudem, mladý elektrikář Polanský. Na onom nešťastném sloupě mu byla zřízena pamětní schránka s fotografií a věčným světlem. V roce 2003 začal Bohumil Hamerník s výstavbou nového domu. 65 Čp. 23 Nejstarší majitel dle paměti byl Jan Skřivan, potom syn Jan Skřivan, potom František Kubát, rolník čp.8., který tam měl nájemce Františka Kubáta z čp.42, tento tam provozoval obchod. Potom domek koupil Antonín Vavroušek a od něho Václav Halama, který byl hokynářem a jeho žena Anna podomní obchodnicí. Z její nadace byl postaven roku 1850 kříž u školy (hasičská kolna byla postavena až o několik desítek let později). Od Václava Halamy koupil domek František Škarýd a od něho Josef Kavka. Říkalo se tam „u Stočků“. Kavka byl třikrát ženatý a měl 5 dětí. Jeho syn a pozdější majitel Stanislav zahynul při autohavárii v roce 1986 o svátku „Všech svatých“. Jeho žena Ludmila se později provdala za Karla Halamu z čp.3. Stavení prodala Brychtovi z Prahy. Ten celý dům upravil a přestavěl, zboural kolnu, přistavěl novou verandu a nechal položit novou střešní krytinu. Domek sloužil k rekreačním účelům. K domku náležela pronajatá zahrada pod cestou u Vavrouškova rybníku. Po koupi domu panem Brychtou nebyl o tuto zahradu s jednou terasou zájem, a proto ji obec zahrnula a upravila celé prostranství před Vavrouškovým rybníkem do nynějšího stavu. V roce 1998 zrenovované stavení koupil Jiří Vosecký z Chotěboře, nynější majitel. Slouží k trvalému bydlení.
Čp. 24 Nejstarším majitelem dle paměti byl Jan Vavroušek, který dosavadní dřevěné stavení zbořil a postavil zděné. Postavil též na Bělském kopci pazdernu, která tam stála do roku 1928, kdy byla zbořena (viz čp.63). Po Janu Vavrouškovi byl majitelem jeho syn Josef. Za tohoto v roce 1900 stavení vyhořelo. Bylo nově postaveno. Jan Vavroušek dal postaviti u statku kapličku a u státní silnice kříž. Po Josefu Vavrouškovi byl majitelem jeho syn Josef Vavroušek, který zemřel na španělskou chřipku. Spolu sním zemřela i jeho žena a sestra, a to v roce 1918. Majitelem statku se stal syn Jan, kterému byly pouhé dva roky. Statek za něho spravoval jeho strýc František, jeho poručník. Ten předal hospodářství synovci Janu v roce 1940 a sám si zakoupil hospodářství v Libici nad Doubravou. Jan Vavroušek po roce 1945 odešel do pohraničí a stal se i předsedou Okresní zemědělské správy v Liberci. V roce 1979 koupil opuštěný statek Stanislav Kubát z čp.15. Ten stodolu, sklep pod kaštanem a přístavek sloužící kdysi družstvu jako dílna zboural a na místě bývalé stodoly postavil nový rodinný dům čp. 89. Bývalé obytné stavení čp. 24 slouží jako hospodářská budova. Opravil i původní kapličku (Vavrouškovu). Celou ji obezdil a zhotovil novou střechu se dvěma kříži. Renovaci sochy sv. Jana Nepomuckého provedla paní Marie Čermáková z čp. 87, původně z čp. 50. V roce 1992 byla pokryta střecha šindelem. Peníze na něj sdružili sbírkou někteří občané a obecní úřad. Varouškův grunt v roce 1924 66 Čp. 25 První majitel dle paměti byl Josef Halama, po něm Jan Novotný, otec dalšího majitele Karla Novotného. V roce 1900 stavení vyhořelo. Říká se tam „u Tesařů“. Karel Novotný byl dlouholetým velitelem místního hasičského sboru. Pracoval jako rolník a hajný v místním společném lese – Novotný, Málek, Hladík. Potom byl majitelem jeho syn Karel vyučený zámečník. Zemřel v roce 1989 ve věku padesáti čtyř let. Po něm se stal majitelem jeho syn Vladimír a ten ho přenechal svému bratru Karlovi, nynějšímu majiteli. Ten začal domek přestavovat.
Čp. 26 Stojí na místě, kde stával kdysi panský pivovar. Říkávalo se tam proto „u Sládků“. Přebýval tam Jan Kubát, zedník, potom Karel Smíšek, František Ondráček a dále Antonín Mrtka, domkář a tkadlec. Stavení dvakrát vyhořelo v roce 1900 a 1927. Mrtka byl velký pijan a pro dluhy byl nucen stavení prodat v roce 1935. V dražbě ho koupil Josef Halama, syn faktora. Antonínu Mrtkovi a jeho ženě Boženě, švadleně, zůstala světnička na dožití z horní strany stavení. Po smrti Josefa Halamy v roce 1990 a jeho ženy v roce 1993 zdědil domek jejich vnuk Petr Halama z čp. 48. Ten domek celkově opravil, vyměnil střešní krytinu, ze stodoly postavil garáž a zřídil zděnou hospodářskou budovu.
Čp. 27 Nejstarší majitel dle paměti byl Václav Pospíchal. Za něho stavení dvakrát vyhořelo. Po Pospíchalovi byl majitelem Václav Kubát a nyní Ladislav Dejmal, domkář a majitel tkalcovství. Přezdívalo se tam „u Pospíchalů“. Dejmalova žena časně zemřela, měli dvě dcery. Starší Jitka zemřela ve dvaceti letech na souchotě. Mladší Růžena se provdala za Aloise Kubáta z čp. 22 „u Živnůstků“. Syn Ladislav zůstal svobodný. Tragicky zahynul. Uhořel při požáru v roce 1974. Chalupu měl nějaký čas v nájmu synovec Václav Kubát. V roce 1977 chalupu koupil Pavel Vojtěchovský z Prahy. Ten ji celou opravil do dnešní podoby. Chalupa slouží k rekreaci.
Čp. 28 Nejstarší majitel podle pamětníků byl Václav Piskač, dlouholetý obecní ponocný. Po něm syn Petr Piskač, potom Jan Konfršt, truhlář, po něm Antonín Halama a další majitelkou se stala jeho žena Anna Halamová, domkářka. Domek dvakrát vyhořel současně s čís. 27, 30 a 31. Říkalo se tam „u Trňáků“, potom „u Ponocnů“ a dále „u Stružinů“. Syn majitelky, Antonín Halama, provozoval hokynářství. Ve čtyřicátých letech byl zde zrušen i obchod smíšený. Obchod byl dále provozován v čp.18, jejž Antonín Halama převzal po Františku Kubátovi, který odešel po roce 1945 do pohraničí. V původním domku bydleli Antonín Halama a Božena, jež pocházela ze Střížova od Konfrštů. Zemřeli asi v roce 1975. Potom byl domek prázdný a po několika letech usedlost koupil pan Josef Semerád, který je nyní majitelem. Celý domek přestavěl. Původní stavba byla kamenná na mazanici. Domek slouží k rekreaci.
Čp. 29 Nejstarším známým majitelem byl Kubát, potom Panýr, zdejší učitel, potom Václav Krčál, starý zpěvák a vůdce procesí na pouti. Měl obchod a trafiku. Jeho syn Václav byl obecním poslem „serbusem“ a listonošem. Svobodní učitelé se tam stravovali. Byla tam též tajná výčepna a herna. Po Václavu Krčálovi byl majitelem syn Jan Krčál a od tohoto koupil
67 hospodářství Václav Novotný, kovář. Byl dvakrát ženat a kovář výborné pověsti. Byl to erární podkovář (vojenský kovář), měl i učedníky. Po něm převzal hospodářství syn Václav z prvního manželství. Ten však již živnost kováře neprovozoval, pouze hospodařil. Pořídil si koně a rozmnožil hospodářství. Manželka Růžena rozená Břízová z Marievsi. Říká se tam „U Kovářů“, dle živnosti Václava Novotného – kováře. Nynějším majitelem je syn Václava, opět Václav Novotný, který si postavil nový rodinný domek na bývalém pozemku Málkových, má čp. 84. Soukromě hospodaří.
Čp. 30 Nejstarším majitel dle paměti byl Josef Kubát. Dle jména jeho ženy Alžběty se tam říkalo „u Bětáků“. Po něm byl majitelem Josef Halama, otec dalšího majitele Antonína Halamy, domkáře, majitele tkalcovství a starosty obce. Stavení dvakrát vyhořelo s čís. 27, 28 a 31. Potom zastával živnost jeho syn Josef, ten si zakoupil z dražby domek po Antonínu Mrtkovi, Živnost převzala nejmlaší dcera Jindřiška a přiženil se Jaroslav Pavlíček, rodák z Počátek. Po její smrti domek zdědili jejich synové Zdeněk a Jaroslav. Jaroslav si postavil nový rodinný domek na bývalé Vavrouškově zahradě, má rezervováno čp. 92. Stavba není dosud zkolaudována.
Čp. 31 Dle starých pamětníků byl majitelem Dobrovolný, panský hajný, dle něhož se tam přezdívalo „u Hajnů“. Potom vlastnil domek František Dobrovolný, po něm Josef Dobrovolný a potom František Dobrovolný, který v roce 1932 zemřel. Po něm byla majitelkou jeho žena Marie Dobrovolná. Stavení dvakrát vyhořelo s čís. 27, 28 a 30. Vdova Marie Dobrovolná se znovu provdala za Josefa Hospodku z Dobkova, jež byl už hodně starý a brzy zemřel. Potom držel domek nějaký čas syn z předešlého manželství. Později se odstěhoval do pohraničí a domek prodal Josefu Paulovi, truhláři. Ten ze zánovní stodoly zbudoval dílnu a provozoval živnost až do své smrti v roce 1978. Se svým synem Václavem, který je současným majitelem, přestavěl též celý obytný dům na pěkný rodinný domek.
Čp. 32 Nejstarší majitel byl podle pamětníků Šmahel mlynář, který mlýn 1. července 1757 koupil od pánů z Dietrichštejna. Dalším majitelem byl Josef Zelený, po něm Karel Hladík a jeho syn Rudolf Hladík, rolník a mlynář. V dávných dobách stával mlýn blíže dvora, k němuž vedl náhon, ještě ve třicátých letech 20. století. dobře zachovalý. Mlýn se dříve nacházel na ohbí břehu potoka, které je nyní zasázeno lesem. Byl k němu po břehu náhon vždy jen Jitkovským potokem. V létě trpěl velkým nedostatkem vody. Proto byl postaven dále po proudu potoka, aby mohl využívat i vodu ze „Žlábku“. Voda se přiváděla náhonem, který je ještě dnes dobře viditelný a vede od mostu podél současných pastvin. Mlýn po Rudolfu Hladíkovi, přestože byl dobře zařízen a měl dvě velké stolice, velký šrotovník, loupačku, násypné koše a velký koš smíchací, už dál syn Karel neprovozoval. Soukolí mu nešťastnou náhodou rozdrtilo nohu po koleno. Stal se účetním v JZD a zemřel svobodný v padesáti letech. Mladší syn Miroslav byl elektroinstalatér a žil v Praze. Nehlásil se k domovu. Žila tu jen vdova po Rudolfu Hladíkovi, Anna Hladíková, „mlynářka“. Bydlela tu až do roku 1997, potom v domově důchodců v Havlíčkově Brodě. Syn Miroslav podle sdělení Policie zemřel koncem roku 1997, nikdy si ani nevyžádal dědictví.
68 Samota - mlýn pode vsí - zůstala prázdná. Paní Hladíková zemřela v roce 1998 ve věku 93 let. Byla na svůj věk stále velmi čiperná a bystrá s velkým zájmem o dění kolem. Mlýn zdědil, po vypořádání se s ostatními dědici, ing. Jan Hladík z Občin u Havlíčkova Brodu. Celý značně zchátralý objekt opravil včetně rybníka a nejbližšího okolí.
Čp. 33 Nejstarším majitelem podle pamětníků byl Josef Vavroušek, který býval tkalcovským mistrem ve Vídni. Na místě, kde stávala malá chaloupka, postavil hostinec, v němž zavedl tkalcovství. V sále se pracovalo na 9 stavech, kromě toho pracovali pro něho tkalci po domácku. On byl původcem zavedení tkalcovství jak v Jitkově, tak i v okolních obcích. Pracovalo se i večer, při světle malých olejových lampiček, později petrolejových. Po Vavrouškovi byl majitelem Josef Svoboda, pekař, po něm Augustin Janáček, potom František Kalas starší. Za tohoto hostinec v roce 1900 vyhořel a s ním skoro polovina obce. Oheň vznikl ve stodole Karla Vašíčka, přenesl se na stavení Josefa Ondráčka, tzv. „Maštaláka“, hostinec a dále čísla 36, 25, 24, 31, 30, 28, 27 a 26. Za Kalase byl zaveden v tomto čísle obchod smíšeným zbožím. Původcem požáru byl dle domnění sám František Kalas starší. Po tomto byl majitelem syn jeho, také František Kalas, od něhož hostinec koupil František Milfeit. Za tohoto se poprvé v obci počalo hráti divadlo, na tehdy novém jevišti. Jeho zásluhou bylo také postavení s o u k r o m é h o m o s t u přes potok proti čís. 30 a 49. Po Milfeitovi byl m a j i t e l e m A n t o n í n Štěpánek, který postavil nový parketový sál a zavedl si výrobu likérů. Přistavěl výrobnu likérů a garáž. Zavedl výrobu likérů studenou cestou a rozvážel je nejprve vlastním povozem do hostinců, později nákladním automobilem. Provozoval též obchod Obchod „U Hejkalů“ ve třicátých letech se semeny a zemskými plodinami, hlavně v době světové války. Potom si zakoupil obchod v Chotěboři. Jeho specialitou byl silný hořký bylinný likér „Jitka“. Po Štěpánkovi se stal majitelem hostince Josef Hejkal, pekař, který přistavěl pekárnu. Bývalou výrobnu lihovin obýval Jan Konfršt, truhlář, který z garáže postavil dílnu. Stavení má nové čp. 76. Dcera po Hejkalovi, Marie, si vzala za manžela Josefa Hospodku z Příjemek. Byl vyučen lesákem, ale cestařil a udržoval hospodu. V roce 1981 byla hospoda zrušena. Nad bývalým sálem postavil se svým synem rodinný domek. Josef Hospodka předčasně zemřel asi v padesáti letech. Nyní je majitelem jeho syn Josef Hospodka. Hospoda byla znovu otevřena v roce 1997, majitelkou je jeho dcera Petra, provdaná Hiblbauerová.
69 Čp. 34 Majitelem býval František Kubát, kterému přezdívali „Štůlecký“ dle blízké studny zvané „U Štůly“. Dalším majitelem byl František Kubát, potom Václav Marek a konečně Jan Sobotka, domkář. Pramen „Štůla“ podle všech pamětníků nikdy nevyschl. Byl od něho zaveden vodovod do pivovaru v čp. 26 a mimoto byly zavedeny dřevěné roury i do panského dvora čp.1 (zbyly pouze Dvorské sklepy). Borové roury se vytrhaly buldozerem při hloubení rybníka pode dvorem v roce 1953. Rybník nebyl nikdy úplně dokončen a postupně se zanesl. Postupně byl celý zavezen. Jan Sobotka byl v roce 1916 v ruském zajetí. Za 1.světové války utrpěl značné omrzliny. Říkali mu „Prachandář“. Mluvil velmi dobře rusky. Zemřel v roce 1950. Zůstal po něm syn Jan. Ten odešel do světa. Studoval a stal se důstojníkem ČSLA. Chalupu převzala sestra, jež měla tkalce Ladislava Halamu, který též obchodoval podomně. Od popela v kolně chalupa vyhořela a už ji nikdo neobnovil. Číslo jako takové zaniklo. Na místě bývalého domu čp. 34, pod sklepem u „Štůly“, je dnes zahrada Václava Paula z čp. 31. V roce 2003 bylo toto číslo přiděleno na žádost Jany Hospodkové z čp. 33 objektu bývalé pekárny téhož popisného čísla.
Čp. 35 Říkalo se tam „u Francků“ dle majitele, jehož správné jméno je neznámé. Po něm byl majitelem Hynek Šmahel, syn zdejšího učitele. Potom byl majitelem jeho syn František Šmahel, dlouholetý obecní strážník a ponocný. Byl dochvilný a přísný při vykonávání své funkce. Občané jej často a dlouho vzpomínali. Po Šmahlovi byl majitelem Antonín Mrtka, potom František Škarýd a po jeho smrti jeho žena Julie. Od „Špinarky“ (Julie Škarýdové) baráček koupil Jan Kubát (Misar), truhlář. Ten při bouřce domek zapálil a potom vystavěl stavení nové a větší. Měl dílnu a dělal řemeslo. Po něm se stala majitelkou dcera Marie, která si vzala Oldřicha Bláhu. Ten tragicky zahynul v roce 1980, utonul v místním koupališti. Jejich dcera Dana se vdala za Františka Sobotku z Cibotína a společně vystavěli na tom samém místě nový rodinný domek. Jsou to nynější majitelé
Čp. 36 Majitelem byl v starší době Hynek Novotný, potom Václav Novotný. Za toho stavení vyhořelo v roce 1900. Přezdívá se tam „u Kalců“, z neznámé příčiny, snad že se tam tkalcovalo ve starší době plátno. Potom zde hospodařil syn František. Po první světové válce přikoupil pole na Pírkovém úžlabí, hospodařil a zukal na stavě (zukání – místní slengový výraz pro tkaní na stavu). Za druhé světové války pracoval jako střelmistr v lomě ve Sloupně. První žena zemřela na souchotě. Byl podruhé ženatý. Manželka Julie pochází z Babic na Moravě. Mají tři syny. Nynějším majitelem je syn Jaroslav Novotný.
Čp. 37 První majetník byl Šíma, od něj koupil stavení Josef Souček, krejčí. Dalším majitelem byl jeho syn František Souček, s nímž bydleli ve společné domácnosti dva jeho ženatí synové František a Václav. Říkalo se tam dříve „U Šímů“. Oba bratři tkalcovali a chodili na pomocné práce k hospodářům v sezoně. Pomáhali i při stavbě silnice v roce 1934. Byla to nová silnice do Borové. Jejich děti se rozešly do světa. U jejich stodůlky stával stoletý kaštan a pod jeho korunou byl v létě besední sněm sousedů. Posedali si na vrásčité kořeny, bafali z fajfky a debatovali. Do hostince k Hejkalům to bylo
70 20 sáhů, tak co jim scházelo. Jejich dům byl stržen a kaštan nedlouho poté skácen. Nyní je na tom místě zahrada Josefa Hospodky a druhou horní polovinu má Josef Halama (bydlí po Štěpánu Svobodovi v čp. 48).
Čp. 38 Nejstarším majitelem byl František Dejmal, potom Josef Dejmal, potom Karel Vašíček a jeho syn Václav Vašíček. Za Karla Vašíčka v roce 1900 vypukl v tomto čísle oheň, popsaný při čís. 33. Říkalo se tam „u Dolíčků“. Bylo tam v první familii hodně dětí. Odešli do světa. Václav Vašíček měl dvě dcery. Starší Marie zůstala na domě. Přiženil se František Janáček. Byl zaměstnán na Bílku v muničním skladě. František Janáček byl též tajemníkem MNV ve Střížově. Pěstoval včely. Zemřel v roce 1999. Dosud je majitelkou jeho žena Marie Janáčková.
Čp. 39 Bývala to dřevěná chalupa. Majitelem byl Šíma. V staré době to byl jeden statek s čís. 7. Od Šímy statek koupil Polívka, který byl současně majitelem hospodářství čp. 22. Ten dřevěné stavení zbořil a vystavěl nové z kamene a cihel. Po tomto majiteli byl majitelem statku jeho nevlastní syn Antonín Halama. Po něm jeho syn, opět Antonín. Dle majitele Polívky přezdívalo se tam „u Polívků“. Syn Antonína Halamy zemřel v pěti letech na záškrt. Dcera Božena se provdala za Adolfa Bořila z Vepřové. Ten zemřel v roce 1984 v padesáti devíti letech. Nyní je majitelem jejich mladší syn Jiří Bořil, který stavení za pomoci svého bratra Jaromíra přestavěl a opravil.
Čp. 40 Toto číslo vlastně patřilo k číslu 8. Byl to dohromady jeden velký statek, který byl rozdělen asi před sto osmdesáti lety dvěma synům. V roce 1838 dle dílců stavebních a pozemkových již byl rozdělen. Po rozdělení byla u státní silnice postavena hospoda a hospodářské stavení. První majitel byl Josef Kubát, za kterého se tam říkalo „u Basařů“, dle ženy jeho ze Střížova, kde se též tak říkalo. Byl tam zájezdní hostinec nesoucí název „U Zeleného stromu“, postavený asi proto, že byla tehdy postavena přes zdejší obec státní silnice. Po Jos. Kubátovi byl majitelem Jan Pokorný z Cibotína, který se tam přiženil. Po něm byl majitelem jeho syn Jan, který v roce 1916, v době války, zemřel. Vdova po něm se provdala za Jaroslava Novotného z Českého Šicendorfu. Ten dosavadní hostinec při tomto čísle v roce 1930 přestavěl. Od Jana Kubáta až do roku 1958 byl vždy hostinec pronajat. Vystřídalo se tam mnoho nájemců. Po Jaroslavu Novotném, zemřel v roce 1942, zdědil živnost syn Václav a hospodu držel do roku 1958. Potom zabralo hospodářství JZD, nejdříve Bývalý statek č.p. 40 těsně po pokácení lip, místní a potom sloučené v popředí Věra Ondráčková, roz. Novotná z č. 40 u bývalé s Oudolení a Slavětínem. lípy na křižovatce 71 Manželka Václava Novotného, Věra Benáková z Oudoleně, zemřela velmi časně v třiceti sedmi letech. V roce 1970 dolní stáje a bývalé obytné stavení bylo zbořeno a materiál nahrnut pod břeh stavení, kde býval rybníček. Dalším majitelem se stal jeho syn Václav, který se svým synem, taktéž Václavem, celé stavení přestavěli do dnešní podoby.
Čp. 41 Nejstarší majitel byl dle paměti Jakub Sobotka, hostinský. Po něm Jan Jílek, který byl též hostinským. Poněvadž byl pytlákem, byla mu koncese odňata. Byl též zámečníkem a zhotovoval pušky. Celá obec i nejbližší okolí jich bylo plné. Zhotovené pušky, ládovačky byly prý velmi dovedně zhotovené. Dle něho se tam přezdívalo „u Zámečníků“. Potom stavení koupil Jan Ondráček, domkář. Ten byl ve světové válce raněn a byl trvalým invalidou, bral válečnou rentu. Dělal hajného ve společném lese. Jeho dceru měl František Sláma, který se přiženil z čp.19. Dále dědil syn František. Pracoval v JZD s mechanizací. Zemřel velmi záhy v roce 1978 ve věku čtyřiceti osmi let. Nynější majitelkou je vdova po něm, Alena Slámová, rozená Klusáčková. Ta stavení přestavěla do dnešního stavu.
Čp. 42 Nejstarší majitel byl Josef Kubát, po něm František Kubát, potom Václav Pavliš, státní cestář. Dále jeho dcera Julie Beránková. Dříve se tam říkalo „u Bajsáků“. Paní Beránková byla družkou Františka Fikara z čp. 63 a s ním též bydlela až do roku 1989. Její manžel, cestář na státní silnici, zemřel v raném věku 35 let na souchotě. Po něm byl majitelem syn Stanislav, který zemřel na spálu v 17 letech. Beránkova chalupa byla snad dvacet let prázdná, až ji koupili manželé Cukrovi a Vrbovi z Prahy a opravili ji do dnešní podoby. Každý vlastní jednu polovinu domu. Chalupa slouží k rekreačním účelům.
Čp. 43 Původně byl majitelem domku Josef Slámička. Říkalo se tam proto „u Slámičků“. Po Slámičkovi měl domek Václav Staněk, lesní hajný. Od něho stavení koupil Josef Zelený, zámečník, který byl panským lesním hajným. Dalším majitelem byl jeho syn Josef Zelený. Protože neměli žádné děti, tak po jejich smrti v roce 1963 převzala chalupu jejich neteř z Bezděkova. Od ní chalupu koupil pan Halousek, zlatník z Pardubic. Stavení z přední strany k potoku přestavěl. Slouží k rekreačním účelům.
Čp. 44 Toto stavení je bývalá stará škola. Byla majetkem obce. Po postavení nové školy v roce 1887 byla prodána Josefovi Janáčkovi, koláři. Pak byl majitelem František Chvojka. Dokud byla škola, byla na střeše zvonice, věžička, v níž byl umístěn zvon, na který učitel zvonil. Zvon tam byl i po postavení nové školy, až do zřízení hasičské kolny. Zvon byl darován majitelkou panství polenského. Nacházel se dříve ve dvoře. V roce 1917 ve světové válce byl odňat pro válečné účely a po válce nahrazen novým. Chvojka měl tři dcery. Růžena zůstala na stavení. Přiženil se Václav Hamerník ze Střížova. Zemřel velmi brzy ve věku čtyřiceti let. Nynějším majitelem je mladší syn Jan Hamerník, který staré stavení zbořil včetně zánovní stodoly a na jejím místě postavil nový rodinný dům. Celé okolí upravil do dnešního stavu. Starší syn Václav postavil nový rodinný dům čp. 86. Říká se tam „u Chvojků“, dle bývalého majitele.
72 Čp. 45 Statek tohoto čísla byl dříve větší, od něho vzniklo též čp. 64. Nejstarší majitel byl Pírek. Od něho statek koupil Jan Janáček, rolník čís. 5, který část polí odprodal. Potom statek prodal Františku Němcovi, který byl cestářem na státní silnici. Ten rozdělil statek dvěma svým dětem Františkovi a Marii. Manžel Marie, Josef Zelený, později pole prodal několika občanům, takže zbylo u tohoto čísla asi třicet měr. Dalším majitelem byl syn Františka Němce, Josef Němec. Dříve se tam přezdívalo dle starého majitele „u Pírků“. Číslo 64 vzniklo asi z malého sroubku při tomto statku. Čísla 6 a 45 kdysi byly jeden statek rodu Pírků. Němcovi se po 2. světové válce odstěhovali do pohraničí. Domek koupil Stanislav Benc z Bencova rodu z Oudoleně. Stanislav Benc byl ředitel stavebního podniku. Domek byl přestavěn na patrovou vilu. Jeho žena Jarmila zemřela předčasně v roce 1981 a Stanislav Benc zemřel náhle v roce 1991. Nyní je majitelem jejich syn Zdeněk Benc.
Čp. 46 Nejstarší majitel byl dle paměti Jan Kubát, potom syn jeho Jan. Dále Karel Kubát, obecní strážník. Přezdívá se tam „u Ševců“. Živnost převzal Oldřich Kubát, vyučený tesař. Vzal si vdovu Klusáčkovou ze Železných Horek. Jejich vlastní syn Oldřich Kubát si postavil nový rodinný domek na Vavrouškově zahradě č. 90. Stavení převzal jejich vnuk, také Oldřich Kubát, který vyměnil střešní krytinu a celkově domek přestavěl do dnešní podoby.
Čp. 47 Nejstarším majitelem byl Josef Piskač, potom Josef Matoušek, za něhož stavení vyhořelo. Po Matouškovi patřil domek Josefu Halamovi, potom Josefu Stružinskému, jehož manželka byla hokynářkou. Potom se stal majitelem František Havlíček. Po něm se stal majitelem jeho syn Jaroslav Havlíček. Dále pak jeho syn František Havlíček. Nyní je vlastníkem jeho syn, Miroslav Havlíček, který celý domek přestavěl a upravil do dnešní podoby.
Čp. 48 Původní majitel byl Jan Svoboda, potom jeho syn Jan Svoboda, za něhož stavení vyhořelo v roce 1886. Bylo potom postaveno podél cesty. Dříve stálo štítem k cestě. Dále byl majitelem vnuk Jana Svobody Štěpán Svoboda, domkář. Jeho dceru Pavlínu si vzal Josef Halama z čp. 26. Stavení je dvojčíslo s číslem 61. Domek opravil společně s čp. 61.
Čp. 49 Majitelem býval Josef Benák, potom jeho syn Josef Benák, kolář. Dle něho se tam říkalo „u Kolářů“. Potom byl majitelem Jan Benák a po něm Jindřich Halama, dle kterého se tam říkalo „u Jindřichů“. Stavení převzal syn, rovněž Jindřich Halama. Byl to muzikant. Jeho žena Růžena pocházela od Kubátů z Hájku. Dále byl majitelem jejich syn Přemysl Halama. Od vánoc 1993 bylo stavení prázdné. Paní Halamová byla u svého syna Jindřicha. Jindřich Halama prodal stavení Karlu Řezáčovi ze Žďáru nad Sázavou. Domek sloužil k rekreačním účelům. Karel Řezáč chalupu prodal panu Buriánovi, také ze Žďáru nad Sázavou. Ten provádí celkovou rekonstrukci. Domek slouží opět jen k rekreaci.
73 Čp. 50 Říkalo se tam „na pavlači“. První majitel byl Kubát, který toto stavení postavil. Po něm byl majitelem Josef Verunka a potom Václav Halama, kterému začali přezdívat „Pavlačský“. Po něm byl majitelem syn Jan, krejčí a potom bratr Václav Halama. Po tomto byl majitelem Josef Čermák, krejčí. Sestra Václava Halamy si namluvila ruského zajatce. Za 1.světové války byl u Vavrouška v hospodářství na práci a odešla s ním do Ruska. Měla velmi těžký život. Byla se tu ve vsi několikrát podívat po 2. světové válce, měla zde sestru (žena ševce Bláhy z nájmu č. 71). Po Josefu Čermákovi byl majitelem jeho syn Josef Čermák. Ten si spolu se svým synem Jiřím postavili nový rodinný dům za horním mostem čp. 85. Stavení prodali paní Tejblachové. Ta zde žila několik let a stavení částečně opravila. Později těžce onemocněla a její dcera domek prodala nynějšímu majiteli Janu Štefánkovi z Havlíčkova Brodu. Ten vyměnil střešní krytinu a interiér domku zcela přestavěl. Dům slouží k trvalému bydlení.
Čp. 51 První majitel byl Josef Kubát, po něm syn Josef Kubát, který domek přestavěl a zavedl tam obchod. Nedlouho po postavení domek vyhořel. Nově postavený domek koupil Jakob Pick, obchodník smíšeným zboží z Borové. Po třech letech jej prodal Absolonovi, barvíři z České Bělé. Ten domek přestavěl a zřídil tam tkalcovnu pokrývek a koberců. Pracovalo se tam na deseti stavech a ve vsi na dalších šedesáti stavech. Po jeho smrti závod převzal syn Jindřich Absolon, za něhož tento závod zanikl. Potom domek koupil František Dejmal, který tam provozoval obchod smíšeným zbožím. Dále domek koupil Antonín Vavroušek, který horní část odprodal Ferdinandu Davidovi, čímž vzniklo čp. 51a. Dolní část domku si ponechal. Později (v roce 1927) tuto část prodal obci za 16 000 korun a obec tam zřídila obecní domek pro chudé, který má nyní číslo 51. Číslo 51a si vyměnil Ferdinand David s Karlem Fikarem, který je nynějším majitelem a dostal nové číslo 63. Za druhé světové války byl tzv. „ Obecňák“ zrušen a koupil jej soused z čp. 47 Jaroslav Havlíček. Žádné z jeho dětí se domku neujalo, a tak jej prodal manželům Papešovým z Prahy. Marie Papešová pochází z Jitkova (z rodu Kubátů ze dvora). Domek opravili a nyní slouží k rekreačním účelům.
Čp. 52 Nejstarší majitel byl Josef Svoboda, pekař, potom Václav a Josef Svoboda, kteří byli majiteli každý půl domku. Od Václava Svobody koupil polovici domku František Havlíček, který v první světové válce padl. Potom byl majitelem Josef Dundáček, který byl v letech 1919 až 1923 starostou obce. Od něho polovici domku koupila Růžena Polcarová. Druhou polovinu domku od Josefa Svobody koupil Josef Zvolánek, který zemřel, takže další majitelkou této poloviny se stala vdova po něm Františka Zvolánková. Syn Růženy Polcarové se zabil v „Probírce“ na motorce. Dalším majitelem byl Matulka a když zemřel, zdědil stavení Jiří Kolenáč ze Žďáru nad Sázavou. Ten domek opravil a nyní slouží k rekreačním účelům.
Čp. 53 Prvním majitelem byl Ondráček, potom jeho syn a dále jeho bratr, dále nemanželský syn Josef Kubát. Od tohoto koupil stavení Josef Kubát se synem Augustinem, kteří byli majiteli každý poloviny domku. Říkalo se tam „u Ondráčků na Ouhelkách“, dle Ondráčka. Na druhé polovině domku se říká „u Gustýnů“ podle jména majitele Augustýna Kubáta.
74 Polovinu domku po Josefu Kubátovi koupil pan Laštovička. Po jeho smrti se stala majitelkou jeho žena Růžena. Druhou polovinu domku zdědil po svém otci syn Jaroslav Kubát. Po jeho smrti ji zdědil opět syn, také Jaroslav Kubát. Ten polovinu domku přestavěl do nynější podoby. V roce 2002 zakoupil od dědiců po paní Laštovičkové i druhou polovinu domu a nyní je majitelem celého stavení.
Čp. 54 Nejstarším majitelem byl Jan Fišar, potom Josef Boháček a potom Václav Halama. Dále byl majitelem syn Václava Halamy Emil Halama. Dle dřívějšího majitele Boháčka se tam říkalo „u Boháčků“. Neměli dědice, a tak stavení převzal synovec Vodička z Dobkova. Emil Halama začínal každou práci slovy „S pomocí Boží“. Domek koupil MUDr. Charvát z Prahy. Domek nechal celý přestavět a využívá ho k rekreačním účelům.
Čp. 55 Nejstarším majitelem byl Martin Lukš, který pocházel z německé rodiny z Cibotína. Dalším majitelem byl jeho syn František Lukš, potom Antonín Kubát a po něm jeho syn Josef Kubát, domkář a tkadlec. Říkalo se tam „u Lukšů“. Po něm se stal majitelem jeho syn z druhého manželství Josef Kubát. Ten stavení celé přestavěl do dnešní podoby. Josef Kubát byl předsedou místního JZD těsně před sloučením s Oudolení. Jeho jediná vlastní dcera Miluška zemřela v jedenácti letech. Rozvedl se. Žil v domě sám. Nyní se tam říká „ U Bajsáků“. Josef Kubát zemřel v roce 1999. Dům zdědil jeho synovec pan Vokurka. Dům je neobydlen.
Čp. 56 Majitelem býval Jan Radil, po něm syn František Radil. Stavení koupil Josef Mrtka, který byl panským hajným. Jeho dcera se provdala za Leopolda Havlíčka, který byl dalším majitelem. Po něm byl majitelem jeho syn Leopold Havlíček. Tkalcoval a byl to muzikant. Hrál v Němcově a později i v Niklově kapele. Po válce v roce 1945 byl starostou obce. Potom odešel do Štoků zabrat po Němcích. Usedlost koupil Alois Špalek, rodák z České Bělé. Jeho žena Marie Halamová pocházela od Stružinů z čp. 28. Po nich převzal domek jejich syn Alois Špalek, nynější majitel.
Čp. 57 Majiteli bývali Josef Souček a František Havlíček, jemuž přezdívali „Tesaříček“. Po Součkovi byl majitelem poloviny domku Jan Škarýd a po něm Antonín Vavroušek. Od tohoto koupil tuto polovinu Antonín Halama „Stružina“ a od něho další majitel Josef Mach. Majitelem druhé poloviny po Františku Havlíčkovi byla jeho žena Anna a dcera Anna. Od nich tuto polovinu domku koupil Josef Ondráček. Přezdívalo se tam „u Tesaříčků“ a dále „u Barčáků“, asi dle jména ženy Josefa Ondráčka, která se jmenovala Barbora. Potom koupil chalupu Josef Mach. Tkalcoval a chodil na příležitostné práce k hospodářům a na silnici k cestářům. Chalupa vyhořela a již nebyla obnovena. Josef Mach potom žil v chalupě po Janu Konfrštovi v čp. 76. Celý dům čp. 57 byl zbořen a čp. 57 zaniklo. Nyní je to část zahrady manželů Špalkových z čp.56. Stavení se nacházelo mezi čísly 56 a 58 (mezi Špalkovými a „Cihlářovými“).
Čp. 58 Nejstarší majitel byl Karel Prušinovský, jehož žena Kateřina se též zabývala přenášením různého zboží přes hranice (hlavně tabák a doutníky). Od Prušinovského koupil stavení Janáček, který byl cihlářem, proto se tam dosud říká „u Cihlářů“, potom byl majitelem jeho
75 syn Josef, po něm zase syn František Janáček. Byl to policajt a hospodařil na chalupě. Jeho žena Marie byla Krčálova z čp.17. Po něm se stala majitelkou jeho vnučka Zdena Ehlerová. Ta celé stavení postupně přestavuje a upravuje. Domek není trvale obydlen. Slouží k rekreačním účelům.
Čp. 59 Majitelem býval Jan Halama. Říkalo se tam dle některého předchůdce, krejčího, „u Krejčů“. Potom byl majitelem Josef Skřivan a po něm Jan Pátek. Dalším majitelem byl jeho syn Josef Pátek. Domek vyhořel v roce 1949. Po něm se stal majitelem jeho syn Zdeněk Pátek. Ten domek postupně se svým synem opravuje.
Čp. 60 Prvním majitelem byl Jan Halama, který toto stavení vystavěl. Proto se tam říkalo „v nové chalupě“. Po něm byl majitelem František Halama, jeho syn a potom František Dejmal. Od něho stavení koupil Leopold Novotný, dle kterého se tam přezdívá „u Poldů“. Měl čtyři syny. Jeden z nich měl andělskou nemoc a zemřel až ve dvaceti letech. Chalupu převzal syn Josef a po II. světové válce se přestěhoval do pohraničí. V jejich stavení bydlel tajemník Hanč, který úřadoval za MNV. V padesátých letech se domek přestavěl na obchod, hasičskou zbrojnici a byt pro řidiče autobusu. Byla zde konečná stanice autobusu Havlíčkův Brod–Jitkov. V obchodě prodávala od roku 1960 Marie Křesťanová až do svého odchodu do důchodu v roce 1981. V obchodě byla dokonce dvakrát přepadena. Poprvé v roce 1965 kolem 10 hodiny dopoledne, kdy ji přepadl a zranil syn kapitána z brodské posádky – byl usvědčen a odsouzen. Podruhé byla přepadena v roce 1975 a lehce zraněna. Po ní prodával Jiří Bořil až do září 1998. V osmdesátých letech se přistavěla nová prodejna, sklady zůstaly v původní budově. Nová prodejna včetně skladů dostala nové čp. 91. Bývalou hasičskou zbrojnici a byt řidičů přestavěli členové požárního sboru a členové SSM na nynější kulturní sál a hospodu. Vše bylo dobudováno včetně nové požární zbrojnice na místě původní „zvoničky“ z minulého století v roce 1989. Kulturní sál otevřen v říjnu 1989. První akcí byla oslava padesátých narozenin Stanislava Kubáta z čp.15, nyní 89. V tomto sále proběhly i první polistopadové volby a po odtržení od Oudoleně volby do nově vzniklého obecního zastupitelstva. Číslo 60 a 91 tvoří jeden celek, který po odkoupení čp.91 (prodejny od Jednoty v roce 1998) je majetkem obce.
Čp. 61 Majitelem býval Josef Halama, potom Leopold Halama, který stavení prodal Františku Halamovi. Říkalo se tam „u Antošů“, potom „u Krejčů“. Dalším majitelem byl František Pátek, který pocházel z Cibotína. Přezdívalo se mu „Čapek“. Toto stavení bylo před ohněm v roce 1886 dvojčíslo. Bývaly tam na štítě sluneční hodiny, dle nichž se řídili i v okolních chalupách. Potom stavení převzal Otto Záruba, jenž si vzal jeho dceru Jaroslavu. V sedmdesátých letech se odstěhoval s rodinou do Sokolovců, odkud pocházel, a stavení prodal Josefu Halamovi, majiteli čp. 48, které tvoří s čp. 61 jednotný celek.
Čp. 62 Toto číslo vzniklo ze stájí čísla 33. Proto se tam říkalo „u Ondráčků v chlévě“. Majitelem byl Josef Ondráček. Za něho po požáru v roce 1900 bylo číslo zrušeno a na jeho místě byly opět postaveny stáje, které patřily k čp. 33. Číslo 62 bylo přiděleno domu postaveném v roce 1932. Dům postavil jako výměnek rolník Leopold Málek, při čp.21. Tomu byl majetek podle zákona č.50 zkonfiskován a majitel byl vystěhován. Ve „Vile“
76 potom bydleli důstojníci z pracháren na Bílku. Později stavení koupil od státu František Krčál, soused z čp.17. Po něm se stal majitelem jeho syn Jan Krčál. Dům není trvale obydlen.
Čp. 63 Toto číslo měla původně pazderna postavená na „Bělské trati“, která patřila k číslu 24 a měla proto název „Vavrouškova pazderna“. Bydlil tam Jakub Štěpánek, tesař, který v zimě vypomáhal při tření lnu. Potom tam bydleli: František Mach, Leopold Halama a Josef Radil. Potom byla tato pazderna pronajata obci jako byt pro obecní chudé do roku 1927. Rok zůstala neobydlena a v roce 1928 byla zbořena. Byla to jedna velká místnost a síň. Zůstaly tam kolem stromy ještě do roku 1980. Po zcelení a provedených meliorací celého žlabu byly vytrhány. Nyní má číslo 63 stavení, které mělo dříve číslo 51 a jehož majitelem byl Karel Fikar. Potom František Fikar. Jeho dcera Helena se provdala za Františka Krčála z čp.17. Na stavení vyměnili střešní krytinu a upravili do dnešní podoby.
Čp. 64 Stavení vzniklo od čísla 45. Prvním majitelem byl Josef Kučera, potom Štolfa, obuvník a dále Václav Marek, zedník. Dalším majitelem byl Jan Halama, po něm Antonín Mrtka, dále Karel Laštovička a po smrti tohoto František Němec. Ten v roce 1931 zemřel, takže majitelkou se stala vdova po něm Anna Němcová. Zastávala v obci funkci zvoníka a přezdívalo se tam „u Zvoníků“. Anna Němcová se ještě dvakrát provdala a pokaždé ovdověla. Po ní se stal majitelem její syn František. Ten po roce 1945 odešel do pohraničí. Opuštěné stavení koupil Václav Mrtka z čp. 6. Ten domek později prodal profesoru Vozábovi, který stavení přestavěl a modernizoval. Potom domek prodal manželům Kalistovým. Domek není trvale obydlen, slouží k rekreačním účelům. Domek byl vyjmut z bytového fondu a bylo mu přiděleno evidenční číslo 203. Číslo 64 bylo přiděleno části dvora, dříve uváděné pod číslem 77 (Josef Kubát). Nově přidělené číslo 64 má část dvora 1/3, která patřila Josefu Kubátovi. Byl dvakrát ženat, jeho první žena Tonička Machová z čp. 72 zemřela při porodu jejich dcery Marie, později provdané Papešové, má rekreační domek čp. 51. Majitelem se stal jeho syn Bohuslav Kubát. Ten si postavil rodinný domek v České Bělé a byt prodal Karlu Kučerovi, nynějšímu majiteli.
Čp. 65 Toto číslo má škola. Původně byla škola zřízena kolem roku 1821. Před tím učilo se pokoutně. Až do roku 1869 byla školou filiální, náležející k farnosti borovské. Patronem byl majitel panství polenského, hrabě Clam-Gallas. Škola byla jednotřídní až do roku 1886. Od roku 1840 do roku 1855 učil zde František Šmahel, který byl nezkoušený, ale byl řádným učitelem /pozn. v originále - řádný pěstitel mládeže/. Byl též zručným hodinářem, jednotlivé části hodin sám hotovil, vyráběl i rámy, dovedně soustruhované kolovraty a jiné. Zajistil mnohé staré knihy, jako Mathiolův herbář, bibli z XVI. století, dějiny židovské války. Po Šmahlovi nastoupil Antonín Hubáček (1855-69), František Panýr, Jan Janovský do roku 1882. Příjem učitelů obnášel dle fasse z roku 1858 200 zl. 35 kr. a to: dvě míry obecního pole 3 zl. 36 kr. od poplatníků 4 míry 10 mázů žita 7 zl. 77 kr. 13 bochníků chleba 1 zl. 33 kr. od 45 domkařů 11 zl. 34 kr. z obecní pokladny v hotovosti 9 zl. 03 kr.
77 na koledě 63 kr. školní plat prům. na 47 týdnů od 68 dětí 139 zl. 82 a půl kr. kongrua 37 zl. 32 a půl kr. Poznámka: Kongrua – nejnižší stanovený příjem duchovního ve veřejné duchovní správě zaručený zákonem. V tomto případě plat kaplana za vyučování náboženství. Roku 1858 chodilo do školy 76 dítek, roku 1868 již 81. Dítek dále přibývalo. V roce 1896 již chodilo do školy 118 dětí. Učitel vedl v letech 1864 – 1875 „Poznamenání denního navštěvování školy“. O nedělním opakovacím vyučování vedl učitel „Poznamenání žáků nedělního chození do školy 1836 – 1869 a „Poznamenání pilnosti nedělních dítek do školy 1836 – 1869. Dále se do dnešních dnů zachovalo: „Výtah zkušební 1855 – 1872, „Hlavní matrika z roku 1875 a „Kniha cti z let 1857 – 1869. Roku 1877 bylo započato se stavbou nové dvoutřídní školní budovy. Dne 11. září 1887 se v ní začalo vyučovat. Prvním řídícím učitelem byl František Bruckner do roku 1888. Tohoto roku nastoupil František Neckář, který zde působil do roku 1910. 1. září 1910 nastoupil zde místo řídícího učitele Josef Vitoušek, který zde vyučoval do 31. července 1919. Od 1. února 1920 byl řídícím učitelem František Janáček, zdejší rodák, do 31. srpna 1923. Od 1. září 1923 byl zastupujícím řídícím učitelem Jan Žanda do 1. března 1924, kdy nastoupil Václav Jindra, který zde vyučoval do roku 1933, kdy byl přeložen do obce Rokytná u Pardubic. Po něm byla prozatímně ustanovena učitelka Milada Ludmilová, dále učitel Vítěslav Hypš, který zde vyučoval až do roku 1946, kdy odešel s celou rodinou do pohraničí. Po něm nastoupil Josef Hamerník, dosavadní učitel ve Střížově, který zde vyučoval až do roku 1962. Od té doby vyučovala, jeho manželka Marie Hamerníková až do roku 1974, kdy byla škola uzavřena. V roce 1880 zavedeno vyučování ženských ručních prací. Učily: Marie Janovská, Marie Brucknerová, Antonie Bažantová, Marie Neckářová. Žákovská knihovna byla zřízena před rokem 1850. Od roku 1821 zde byla jednotřídní škola. Až v roce 1886 byla zřízena škola dvoutřídní. Poněvadž nebylo vhodné školní budovy, vyučovalo se v jedné třídě ve škole a druhá třída byla ve statku čp. 5 u Janáčků. Od 11. září 1887 se již vyučovalo v nové školní budově. Za dobu od 11. září 1887 se zde vystřídalo na učitelském místě mnoho učitelů. Počet žactva do let před světovou válkou stále stoupal, takže dosáhl počtu 90, až přes 100 dítek. Byla sem i přiškolena i Bída Střížovská, 603 metrů nad mořem), která obcí náleží ke Střížovu. Stará škola byla tam, kde je nyní číslo 44. Po válce žactva ubývalo, takže v padesátých letech navštěvovalo školu již jen 50 dětí a počet stále klesal. Při dalším poklesu žáků byla zřízena z jedné třídy mateřská školka. Po jejím zrušení byla třída využívána jako tělocvična v zimním období. Dětí stále ubývalo, došlo k rozdělení tříd. 1. a 5. ročník byl ve školní budově ve Střížově. Vyučoval pan řídící Hamerník. V jitkovské škole zůstaly třídy pro 2., 3. a 4.ročník. Tyto třídy učila paní řídící Hamerníková, manželka Josefa Hamerníka. Měli byt ve škole. Po odchodu řídícího Hamerníka do důchodu v roce 1975 byla školní budova uzavřena a žáci 1. až 5. ročníku dojížděli do Sřížova. Po odstěhovaní učitelů Hamerníkových do Střížova sloužil uvolněný byt několika nájemníkům. Klusáčkovi z čp. 73, Kubátovi z čp. 90. V bývalém školním kabinetu byla několik let knihovna. Bývalou třídu využívala mládež (SSM) jako klubovnu. Po přestavění domu čp. 60 na kulturní sál a hospodu byla celá bývalá školní budova opuštěna. V roce 1990 ji koupil Stanislav Benc; začal zde vyrábět betonové výrobky. V suterénu zřídil jeho bratr Zdeněk Benc autodílnu na opravu karosérií.
78 Čp. 66 Domek tohoto čísla postaven byl v roce 1896 Josefem Zeleným, zdejším mlynářem. Po něm byl majitelem Josef Radil. Po jeho smrti byla majitelkou jeho žena Kateřina. V roce 1926 stavení úplně zchátralo. Bylo to stavení nízké, dřevěné, říkalo se mu „Pindulka“, nebo „na suchém mlýně“. Nyní má číslo 66 část dvora, náležející Aloisu Němcovi. Byl to cestář na okresní silnici a malozemědělec. Nyní je majitelem jeho syn Alois Němec.
Čp. 67 Nejstarším majitelem byl Karel Šmahel kovář, potom Antonín Petrlík, který tady zřídil obchod smíšeným zbožím, pekařství a výčep lihovin v uzavřených nádobách. Od Petrlíka stavení koupil Josef Sekera, řezník a obchodník smíšeným zbožím. Petrlík se odstěhoval na živnost hostinskou na Bílek. V době hospodářské krize obchod a řeznictví moc neprosperovalo. V sedmdesátých letech zemřel Josef Sekera a jeho žena se odstěhovala k synovi do Nymburka. Domek koupil obuvník Bohuslav Bláha už na důchod. Předtím měl nájem ve vile čp. 71. Po nich domek převzala vnučka Jitka s manželem Aloisem (Fidlerovi). Celý domek opravili a přestavěli do současné podoby. Na jejich žádost byl dům vyjmut z bytového fondu. Číslo popisné bylo odebráno a bylo přiděleno evidenční číslo 213. Čp. 67 bylo přiděleno do „Dvora“ Stránským.
Čp. 68 Tento domek byla původně jáma, v zemi vykopaná, navrchu přihrnutá drny. Časem byl postaven domek. První majitel byl Václav Kubát, po něm syn Josef Kubát. Že vznikl z jámy, nebo boudy, říká se tam „v Boudě“, nebo „ u Boudáků“. Syn Josefa Kubáta, Štěpán Kubát, byl v 1. světové válce v ruském zajetí a vrátil se domů až na jaře roku 1922. Nynějším majitelem je jeho mladší syn Karel Kubát.
Čp. 69 Domek tohoto čísla byl postaven kolem roku 1908 Františkem Kubátem, bývalým nájemcem hostince při čísle 40. Po něm byl majitelem jeho syn Jan Kubát. Dále jeho syn, též Jan Kubát. Byl vyučen řezníkem. Zemřeli i se ženou Eliškou velmi záhy. Eliška Kubátová byla poslankyní České národní rady. Po něm se stal majitelem jejich syn Vladislav Kubát. Celé stavení přestavěl na pěkný rodinný domek.
Čp. 70 Tento domek byl postaven roku 1909 Antonínem Skřivanem. Po něm byl majitelem jeho syn František Skřivan, tkadlec a malorolník. Hasič, organizátor divadelních her. Po 2. světové válce odešel do pohraničí. Jeho manželka Anežka byla z čp. 47. Domek přenechali svému švagru Janu Pátkovi, který měl nájem ve dvoře čp. 1. Byl holičem. Proto se tam přezdívá „u Holičů“. Nyní je majitelkou jeho žena Marie Pátková. Čp. 71 Toto číslo má vila, postavená při čp. 40. Byla postavena v roce 1912 bratrem tehdejšího majitele čp. 40, Františkem Pokorným, knězem. Ten zde býval pouze v době dovolené. Bydlel zde v nájmu Jaroslav Zmrzlý, státní cestář a obyčejně tam byl též byt učitele. Po Jaroslavu Zmrzlém zde bydlel Jan Kubát, truhlář z čp. 10, potom Bohuslav Bláha, obuvník. Také v druhé místnosti Ladislav Halama, bývalý podomní obchodník a tkadlec. Ten se přestěhoval do čp. 34, které vyhořelo a již nebylo obnoveno. Ladislav Halama psal též kroniku, která ale při požáru shořela. Potom vilu zdědili manželé Čejkovi; Stanislav pocházel
79 z Jilemníku, manželka Zdeňka od Pokorných ze Střížova. Vilu částečně přestavěli, přistavěli verandu. Stanislav zemřel náhle ve věku nedožitých 40 let, v roce 1996. Nyní je majitelkou vdova Zdeňka Čejková.
Čp. 72 Tento domek dal postavit Václav Radil. Po půl roce byl prodán stavitelem Janu Fejtkovi, cihláři. Od toho domek koupil Karel Kasal, elektrotechnik. Ten domek prodal Václavu Kvasničkovi, truhláři. Od něj konečně domek koupil Antonín Mach, bednář. Mistr Mach uměl všechno ode dřeva udělat (tesař i truhlář). Po něm se stal majitelem jeho syn Antonín Mach, vyučený zedníkem. Ten domek upravil do dnešní podoby. Jeho žena Drahomíra pochází z čp. 53 od Laštovičků. Po manželově smrti v roce 2002 je nyní majitelkou.
Čp. 73 Toto stavení bylo postaveno v roce 1912 Janem Novotným, nynějším majitelem. Jan Novotný měl vojenskou rakouskou „šarži“. Byl to bratr Karla Novotného z čp. 25. Manželkou mu byla Vilemína, jedna z dcer po svérázném obecním policajtovi Šmahelovi. Bydlely tam i další dvě svobodné sestry. Říkalo se tam „u velitele“. Byli bezdětní. Od jejich dědiců koupil stavení Jiří Klusáček z čp. 46. Ten domek zbořil a na jeho místě postavil nový rodinný dům. Dosud jsou majiteli manželé Klusáčkovi, Jiří z čp. 46 a Alena, rozená Bencová z čp. 45.
Čp. 74 Domek byl postaven v roce 1913 Ferdinandem Dejmalem, truhlářem a Václavem Zvolánkem, jeho tchánem. Dejmal padl ve válce v roce 1918 jako ruský legionář. Po jeho smrti patřila polovina domku vdově Marii Dejmalové a druhá polovina Václavu Zvolánkovi. Vdova Marie Dejmalová zůstala až do smrti sama. Přechodně v domku nějaký čas bydleli nájemníci František a Alena Slámovi z čp. 41. Dědici po Marii Dejmalové domek prodali Janu a Ludmile Mišovičovým. Ti značně zpustlé stavení přestavěli a upravili k bydlení. Později domek prodali manželům Chalupovým ze Žďáru nad Sázavou. Ti na domku vyměnili střešní krytinu a nechali udělat venkovní omítky. Domek slouží k rekreaci.
Čp. 75 Tento domek byl postaven v roce 1922 Josefem Radilem. Po něm byl majitelem jeho syn Jan Radil. Zůstal svobodný. Ošetřoval sestru Jiřinu celý život. Měla andělskou nemoc. Jan zemřel v roce 1986. Dědici domek prodali panu Malému z Pardubic. Ten přistavěl předsíň a celkově domek opravil. Stavení slouží k rekreačním účelům. Říká se tam podle předchozího majitele „U Radilů“. Nový majitel Jaroslav Malý z Pardubic založil podél silnice na bývalé skládce alej stromů turecké lísky.
Čp. 76 Toto číslo vzniklo z výrobny a garáže od čp. 33. Tato stavba byla postavena tehdejším majitelem čp. 33 Antonínem Štěpánkem. Dalším majitelem byl Jan Konfršt, truhlář, který zde zřídil obytné stavení a z garáže truhlářskou dílnu. Měl tři děti - Václava, Marii a Františka. Václav studoval a stal se knězem, byl vysvěcen těsně po válce v roce 1945. Vysvěcení na kněze byla velká společenská událost. Průvod drůžiček, jak v krojích, tak zejména v bílém, byl ohromující. Zúčastnila se ho nejen celé obec, ale i celé okolí. Marie se provdala za pana Siberu, pošťáka z Přibyslavi. Když zemřel, přestěhovala
80 se zpět k bratrovi. Ten stavení velkým nákladem celé přestavěl do dnešní podoby. Václav Konfršt zemřel v roce 1987. Po něm se stala majitelkou jeho sestra Marie Syberová. Vedla od roku 1990 pravidelně „májové“ u Vavrouškovy (Smolíkovy) kapličky. Byla katechetkou (učitelkou náboženství).
Čp. 77 Toto číslo měla části dvora, patřící Josefu Kubátovi. Číslo 77 bylo Josefu Kubátovi odebráno a přiděleno nově postavenému domku, který si postavil „na obci“ Jan Poul se svojí manželkou (pocházela z Bílku). Za protektorátu byl nasazen na nucených pracích v Říši. Odtud v roce 1944 uprchl a ukrýval se až do konce války. Domek budoval v letech 1946-1948. Potom se rozhodl, že půjde osidlovat pohraničí a domek prodal panu Ježkovi, nynějšímu majiteli. Jeho manželka Marie, rozená Laštovičková, pochází z čp.53.
Čp. 78 Je to nově postavený domek v roce 1932 Jaroslavem Škarýdem. Pochází ze Škarýdů z Hájku, jeho žena, rozená Halamová od „Stružinů“. Dalším majitelem byl jejich syn Josef Škarýd. Josef Škarýd zemřel v roce 1994. Objevili ho sousedé až po několika dnech. Rok bylo stavení prázdné. Potom ho dědici prodali paní MUDr.Venosové z Havlíčkova Brodu. Ta ho opravila do dnešní podoby. Domek nejdříve sloužil k rekreačním účelům, i když majitelé přijížděli téměř každý den. Nyní je určen k trvalému bydlení.
Čp. 79 Nově postavený domek „na obci“ nejstarším synem z rodu Dubnů, Miroslavem, původem z Hájku. Jeho žena byla odnaproti (rozená Havlíčková z čp. 54). Byl to vyhlášený muzikant a kapelník. Měl vlastní kapelu. Hrál na trubku. Po paní Dubnové koupil domek František Svoboda, jitkovský rodák z čp. 48. Ten domek opravil a přistavěl verandu. Je nynějším majitelem.
Čp. 80 Toto číslo má nový domek státního cestáře Jaroslava Zmrzlého. Chtěl bydlet blízko silnice, a proto postavil dům na neplodném pozemku za hájeckým mostem k České Bělé, „na mršině“, v roce 1942. Byli bezdětní. Po nich domek převzala jejich neteř s manželem (manželé Zvolánkovi ze Žďáru nad Sázavou). Ti domek včetně okolí pěkně upravili. Osamělá stavba láká zloděje, byli již mnohokrát vykradeni. Stavení slouží k rekreačním účelům.
Čp. 81 Nově přidělené číslo pro přestavěný trakt budov ve mlýně Rudolfa Hladíka. Přestavěl staré stáje na obytnou část o dvou místnostech. Za obytnou částí byl rozsáhlý vepřín, ve kterém za JZD byly prasnice, dále pak ustájení pro čtyři koně a stáj pro ustájení 20 kusů dobytka. Stavěl to stavitel Neubauer. Od té doby, kdy JZD postavilo nový kravín a další chlévy, byly všechny budovy prázdné. Bydlela zde pouze paní Anna Hladíková. Anna Hladíková zemřela v roce 1998 ve věku úctihodných 93 let. Dva roky byla usedlost prázdná, propadla se střecha staré stodoly a celý objekt byl ve značně zchátralém stavu. Po vypořádání s ostatními dědici celou usedlost převzal včetně čp. 32 ing. Jan Hladík z Občin u Havlíčkova Brodu. Začal postupně celý objekt opravovat.
81 Čp. 82 Je to domek „na obci“, postavený Janem Ondráčkem, polírem a výborným mistrem svého řemesla. Jeho manželka pocházela ze Železných Horek od Benešů. Měli pět dětí. Nejmladší Jan si postavil nový rodinný domek „za Misarovými“ za vydatné pomoci svého otce. Je to číslo 85. Pak byla majitelkou jeho žena Aloisie. Po ní domek převzala její vnučka Věra Mrtková, rozená Ondráčková z čp. 85. Spolu s manželem Radkem Mrtkou z Počátek téměř celý domek zbořili a na jeho místě postavili nový rodinný dům.
Čp. 83 Tento domek postavil Josef David, syn Ferdinanda Davida, na „Vavrouškově zahradě“. Měl tkalcovství a dokonce mechanické stavy, ale protože živnosti upadaly a v padesátých letech byly likvidovány, živnosti zanechal a stal se vedoucím uhelných skladů v Chotěboři. Zemřel v roce 1988. Starší dcera Marie si vzala Jana Venzhöfera z České Bělé. Domek rozšířili. Jsou to nynější majitelé. Syn Pavel přistavěl k stávajícímu stavení nový rodinný dům čp. 96.
Čp. 84 Majitelem této novostavby je Václav Novotný z čp. 29. Je to patrový rodinný domek postavený na parcele statku čp. 21. Statek čp. 21 (Málkovo) byl na základě zákona čp. 50 zkonfiskován a majitelé vystěhováni. Celý majetek připadl státu a ten jednotlivé části odprodával zájemcům. Václav Novotný je samostatně hospodařící rolník. Tuto činnost však vykonává ve svém volném čase za pomoci rodiny v čp. 29.
Čp. 85 Je to nově postavený rodinný domek. Postavil ho Jan Ondráček z čísla 82 za pomoci svého otce Jana Ondráčka a tchána Václava Novotného z čp. 40. Stavba byla zkolaudována v roce 1977. Byl to první postavený dům od ztráty samostatnosti v roce 1964. Při stavbě byl zavezen „Franzův“ úvoz, který byl místy hluboký až 3 metry. Byla to bývalá Bohdalovská cesta ve směru na Markův kopec ke Střížovu na trase Polná–Chotěboř. Po stavbě mostu přes střížovský potok u čp. 8 se tato část cesty přestala využívat. Jan Ondráček zemřel v roce 2003. Nyní je majitelkou jeho manželka Věra Ondráčková, rozená Novotná z čp.40.
Čp. 86 Nově postavený rodinný domek na bývalé Kubátově louce. Dům byl postaven v roce 1977 Václavem Hamerníkem z čp. 44. Byl to první starosta obce po odtržení od Oudoleně po roce 1989. V roce1990 začal podnikat v dřevovýrobě (výroba násad a hrábí), v letech 1994– 1995 rozšířil výrobu a postavil novou provozovnu. Později zřídil sklad a asfaltový dvůr. V roce 2000 započal s výstavbou nové výrobní haly ve tvaru písmene L. Přikoupil pozemky za postavenou halou směrem ke státní silnici. Firma nese název „Dřevovýroba Hamerník“.
Čp. 87 Tento nový patrový rodinný domek byl stavěn současně s domem čp. 86. Stavěl ho Josef Čermák z čp. 50 společně se svým synem Jiřím. Stavba byla dokončena v roce 1977. Stojí na místě, kde dříve byla studánka pro č.10, protože tento dům neměl vodovod. Potom byla tato mokřina částečně odvodněna a mělo zde být vybudováno fotbalové hřiště. Práce však byly přerušeny a vše zarostlo vrbami a olšemi. Jen malá část od potoka byla mládeží využívána
82 ke hraní kopané „ na jednu bránu“. Josef Čermák zemřel v roce 2000. Nynějšími majiteli jsou vdova po něm, Marie Čermáková, rozená Poulová z čp. 31 a její syn, Jiří Čermák.
Čp. 88 Dům stojí na místě, kde stála velká stodola Bohuslava Kubáta, postavená v letech 1938- 40. Tato stodola byla největší zemědělskou stavbou v obci. Ze staré stodoly zbyla jen malá část. Rodinný domek postavil na „humnech“ Pavel Kubát, syn Václava Kubáta z čp. 8. Je to nynější majitel.
Čp. 89 Nový rodinný dům stojí na místě bývalé „Vavrouškovy“ stodoly a sklepa. Na sklepě rostl kaštan. Rodinný dům postavil zedník Stanislav Kubát (Smolík) z čp.15. Novostavba byla zkolaudována v roce 1985. Stojí na bývalém „Vavrouškově“ gruntu (Vavroušek odešel po válce do pohraničí a celý grunt, včetně polností daroval státu). Z původní zástavby zůstal zachován pouze původní obytný dům čp. 24 a kaplička. Celá usedlost byla vykoupena od státu. Na dalších bývalých Vavrouškových pozemcích vznikly další stavební parcely. Na nich byly postaveny domy čp. 90, 94, 95 a dosud nezkolaudované 92. Majiteli rodinného domu jsou manželé Kubátovi, Stanislav z čp.15 a Marta, rozená Jelínková z Kyjova u Havlíčkova Brodu.
Čp. 90 Tento nový rodinný domek postavil Oldřich Kubát z čp. 46 na špici bývalé „Vavrouškovy“ zahrady. Stavba byla kolaudována v roce 1988. Celý pozemek je vymezen cestami. Z horní strany vede cesta k bývalému kravínu a z dolní strany vede cesta podél domu čp. 25. Ta je ohraničena tarasem a za ním se nachází nový sklep a hospodářská budova. Nynějšími majiteli jsou manželé Kubátovi, Oldřich z čp. 46 a Milena, rozená Kawiková z čp. 13.
Čp. 91 Toto číslo bylo přiděleno přístavbě obchodu, kterou provedlo družstvo JEDNOTA za přispění občanů, kteří na této stavbě odpracovali mnoho brigádnických hodin. Přístavba byla provedena v osmdesátých letech. S dokončením této akce byla prodejna rozšířena o novou prodejní plochu. Z dřívější prodejní části se staly skladovací prostory. Byla instalována akumulační kamna. Bohužel k těmto kladům se přidal jeden velký zápor, který se projevil až později. Dřívější MNV v Oudoleni, pod který jsme patřili do roku 1990, předal bezplatně Jednotě i část bývalého domu čp. 60 – bývalá prodejna, nyní sklady, které zaujímají polovinu nynějšího čp. 91. Družstvo Jednota v polovině devadesátých let začalo prodejny vesnického typu uzavírat a prodávat zájemcům. I naší obci byla nabídnuta k prodeji za částku 750 000 Kč. Vedoucí představitelé Jednoty se netajili tím, že by prodejnu provozovali do té doby, než by se našel kupec objektu. Vzniklo reálné nebezpečí odkoupení objektu zájemcem, který by mohl využít prostory k jiným účelům, například na sklady, přestavbou změnit na bytovou jednotku a jiné možnosti, což se v okolí již v několika případech stalo. Obec by tím přišla o prodejnu a to zastupitelstvo obce rozhodně odmítlo a rozhodlo o koupi nemovitosti za 750 000 Kč. Obec si byla nucena vzít úvěr u České spořitelny ve výši 500 000 Kč splatných za 6 let. Vzhledem k tomu, že se nenašel žádný zájemce o pronájem, provozuje obchod od 1. 10. 1998 obec. Pultový prodej byl nahrazen samoobsluhou smíšeného zboží. Část zařízení byla odkoupena od Jednoty a další zařízení včetně mrazáků bylo nově zakoupeno od firmy ZOT Havlíčkův Brod. Zařízení prodejny, včetně převzatého od Jednoty, stálo obec částku 200 tisíc. Smutné až pobuřující na této koupi je to, že obec vlastně byla nucena koupit polovinu objektu prodejny
83 od Jednoty, která tuto část získala darem od bývalého MNV Oudoleň.
Čp. 92 Toto číslo dosud není přiděleno. Je rezervováno pro novostavbu Jaroslava Pavlíčka z čp. 30. Ten si postavil nový rodinný domek na bývalé Vavrouškově zahradě mezi čísly 89 a 90. Dosud není zkolaudován, a proto je bez čísla.
Čp. 93 Novostavba na jihovýchodním okraji obce „za dvorem“. Majiteli jsou manželé Sedlákovi z Dolní Krupé. Stavba stojí na místě bývalé Kubátovy stodoly. Stavba byla dokončena v roce 1990. Sedlákovi odkoupili od Aloise Němce zahradu včetně studně u silnice a pole směrem k Havlíčkově Borové.
Čp. 94 Je to dolní část nového dvojdomku manželů Ondráčkových. Josef Ondráček pochází z Oudoleně, jeho manželka Radka, rozená Kubátová z čp. 15 a později 89. Stavba byla dostavěna v roce 1994. Nachází se na bývalých Vavrouškových pozemcích. V roce 2000 přistavěli k domu novou verandu.
Čp. 95 Druhá, horní část dvojdomku manželů Novotných. Vladimír Novotný je z čp. 25. Jeho manželka Jana, rozená Jarošová, pochází z Chotěboře. Oba dva domky čp. 94 a čp. 95 byly postaveny současně. Byly dokončeny v roce 1994. Manželé Novotných přistavěli verandu v roce 1995. Jsou to současní majitelé.
Čp. 96 Novostavba manželů Venzhöferových byla dokončena v roce 1999. Pavel Venzhöfer pochází z čp. 83. Jeho manželka Pavla, rozená Dubnová, pochází z Břevnice u Havlíčkova Brodu. Tento dům navazuje na dům čp. 83 a tvoří s ním ucelenou zástavbu. Jeho západní hranice se dotýká pozemku bývalé školní zahrady.
Čp.97 Je číslo novostavby manželů Dvořáčkových. Josef Dvořáček pochází z Ovesné Lhoty, jeho manželka Marie, rozená Košinová, z čp.20. Novostavba je postavena na bývalé „Košinově zahradě“. V roce 2000 byla přistavěna veranda, venkovní omítky dokončeny v roce 2003.
Čp.98 Bylo přiděleno budově bývalé salaše. Vlastníkem objektu je Jaromír Havlíček z čp. 47. Slouží jako sklad.
Poznámka: Historie domů - jednotlivých čísel popisných - se skládá z několika odstavců. Čím je dům starší, tím více odstavců. První odstavec je opis z obecní kroniky (1927), další odstavce jsou složeny ze zápisků pamětí rodáků a poslední odstavec odráží současný stav.
84 PAMÁTNÉ UDÁLOSTI
Je zajímavé, že některé události se v ústním podání dochovaly do dnešních dnů. Jedná se například o Slavnosti Borovské – Na památku Karla Havlíčka Borovského ze dne 19. srpna 1862 a Odhalení památníku Janu Žižkovi z 20. září 1874. Více jak sto let uplynulo od té doby a přesto ještě nitky vzpomínek nás vedou do oněch dní. Naše babičky uchovávají zlomky vzpomínek na to, co jim vypravovaly jejich maminky a babičky. Mnohé vzpomínky již odvál neúprosný čas a nám již zbyly pouze malé střípky oněch událostí.. „Na Borovských slavnostech se sešlo nevídané množství lidu. Všichni stále zpívali. Byla skvělá nálada i přes velkou nepřízeň počasí. Již ráno drobně mrholilo a později se spustil nepřetržitý déšť. Účastníkům slavnosti to však nijak nevadilo a stále přijížděli vyzdobené povozy, bryčky, ba i kočáry. Nejvíce lidu přišlo ovšem pěšky. Krásným okamžikem se stal příjezd mnoha povozů z Moravy, prý od Meziříčí. Přijížděli za zpěvu písně „Přicházím přímo z Moravy, sem k Vám do České země…“. Čekání v dešti na pokračování slavnosti bylo dlouhé. Do kostela se pro nával lidu téměř nikdo nedostal. A tak se čekání krátilo zpěvem. Při zpěvu písně „Kde domov můj“ všichni mužský smekli klobouky. Dcera Havlíčka, Zdeňka, byla taková bledá.“ Účast lidu z Jitkova na slavnosti prý byla veliká – „více jak polovina dospělých vyrazila průvodem do Borové“. Vše výše uvedené není nikde zapsáno a traduje se pouze v ústním podání. Mnohé však odpovídá skutečnosti uvedené v publikaci Slavnosti Borovské z roku 1862. Jen několik citací. „Co do množství lidu, věru netroufám si je páčiti – jen bych se chtěl vsaditi, že kdo vám telegrafoval 40 tisíc, zajisté udal méně než bylo ve skutečnosti.“ „Řeč Sladkovského byla pronesena s takovým citem a ohněm, že veškeré obecenstvo nedbalo hustého a vytrvalého deště a uchváceně jásalo a provolávalo slávu“. Karel Havlíček Borovský neodmyslytelně patří k našemu kraji. Napsáno a řečeno o něm již bylo vše. Proto jen několik slov od Jana Nerudy. „Ano, Havlíček psal ostře a mocně, jeho sloh byl někdy bleskem, někdy kopřivou – kdo však chce o něm psát, musí si vybrat péro jemné a tenké.“ O odhalení památníku Jana Žižky z 20. září 1874, ač události mladší, se v ústním podání dochovaly pouze nicotné zlomky. „Mnoho vyzdobených povozů z pamětními kameny, které darovaly města a spolky z celé vlasti na výstavbu památníku projelo po císařské silnici k Bělé, některé dokonce jely přes Jitkov. To bylo vždy pozdvižení a mávání.“ O vlastní slavnosti jen malá větička: „Zpíval se husitský chorál“. To je k těmto slavnostem vše. Byla to doba hrdosti, vzdoru, doba mohutného vzepětí národních tradic. K těmto památným událostem se k našemu kraji obrátily zraky celého národa. Mezi tyto slavnosti se vklínila další válka, tentokrát Prusko-Rakouská. Roku 1866 proběhla bitva u Hradce Králové, kde byla rakouská vojska na hlavu poražena 3. 7. 1866 u Sadové Prusy.
PRUSOVÉ
Za války Prusko-Rakouské v roce 1866 obcí protáhli Prusové a zdrželi se v obci asi týden. K občanům se chovali dobře. Jen říkali, že by v případě prohry při zpátečním tažení vesnice neušetřili a vše by pálili. Tak praví kronika.
85 I. SVĚTOVÁ VÁLKA V DĚJINÁCH OBCE
Několik málo letopočtů – 23. července 1914 bylo podáno ultimatum Srbsku 26. července 1914 vyhlášena mobilizace 28. července 1914 vyhlášení války
Dne 26. července 1914 se chystala na zámku v Pohledu veliká slavnost. Bratr nejjasnějších patronek, hrabě Glam-Gallas, slavil ten den své 60. narozeniny. Plno vznešeného příbuzenstva a mnoho vzácných hostů ze šlechty přijelo již v předvečer slavnosti zdejšího i vzdáleného obecenstva, hlavně poutníků – iluminace. Dlouho do noci bylo živo a veselo mezi lidem, tam se ale hlavně mezi lidem sečtělejším hovořilo vážně o podaném ultimátu Rakouska–Srbsku. Ráno byla právě neděle 26. července a hlavní pouť u Sv.Anny, sešlo se veliké množství lidu, daleko větší než jiná léta, jakoby snad tušili blížící se světovou bouři, a proto si vyprosili v poslední chvíli Boží pomoci s přímluvou sv.Anny. Ráno do osmé hodiny bylo pozorovati všeobecnou skleslost, zmalátnělost, pocit jakési děsné nejistoty a očekávání, prosakovaly totiž již zprávy o mobilizaci, které z okresního hejtmanství německobrodského byly po všech obcích kočáry rozváženy. Vše se k nepoznání změnilo. Do lidu jakoby ohně nalil, všude hluk a rokování a v poledne nebylo po davech u sv. Anny ani památky, všichni se vraceli domů. Jak ohromujícím způsobem působila zpráva mezi lidem o mobilizaci na lid patrno z toho, že když místní farář při kázání ten den u sv. Anny se zmínil o následující válce, takový vzlykot a pláč se rozlehl kolem, že musel ustat v kázání, lid hlasitě volal a modlil se, prose svatou Annu o pomoc. Zámecká slavnost byla ovšem také pokažena, všichni byli jen přítomni na tiché mši svaté, kterou celebroval místní farář František Branč a hned po ní se všechno panstvo rozjelo, nečekali ani na slavnostní oběd, někteří z nich museli také narukovat, nebo příslušníci z jejich rodin. V poledne byl zámek prázdný, zůstaly tu jen urozené patronky. V pondělí 27. července ráno houfy branců ubíraly se k nádraží, aby včas dostihly nařízené vojenské stanice. Loučení s milými na nádraží bylo srdcervoucí, pláče a nářku bylo plno. 86 NÁLEZ
Dne 30. května 2001 byl nalezen u „Málků“ čp. 21 zajímavý dokument. Prázdná zazátkovaná láhev ukrývala složený list papíru datovaný k 29. červnu 1914. Obálka se rozpadla, vlastní list je sice místy poškozen, ale zachován. Nutno ještě podotknout, že pan Málek v letech 1910 - 1918 vykonával funkci starosty obce a podle pamětníků byl velmi přísný. Uvádím celé znění dopisu, bohužel jen jako opis, protože originál je poškozen a některá slova nejsou dobře čitelná.
87 Presidium zemské správní komise království Českého Čís. 70 Präs V Praze 29. června 1914
Magistrátu král. hlav. města Prahy a v Liberci, jakož i všem okresním výborům!
Neobyčejně těžké neštěstí stihlo našeho vřele milovaného císaře a krále. Jeho cís. král. Výsost nejjasnější pan arcivévoda následník stal se zároveň se svou vznešenou chotí paní vévodkyní z Hohenbergů obětí zločinného atentátu. Obyvatelstvo král. Českého vzpomíná v hlubokém žalu a věrné příchylnosti obou vysokých zesnulých, kteří ještě před několika málo dny meškali uvnitř hranic této země ve svém zamilovaném sídle Konopišti. V nejhlubším zármutku kupí se národové rakouští kolem svého vznešeného panovníka přinášejíce ke stupňům Nejvyššího trůnu hold nejoddanější účasti a neochvějné věrnosti. Bůh žehnej, Bůh ochraňuj, Bůh zachovej našeho císaře a krále a vznešený rod panovnický! Presidium zemské správní komise král. českého žádá, aby tento projev uveden byl na vědomí příslušných zastupitelských sborů a aby okresní výborové učinili o něm sdělení též obcím svých okresů. Z presidia zemské správní komise král.Českého Schoenborn v.r.
VÝPISY Z OBECNÍ KRONIKY
Dne 25. 7. 1914 četlo se v obci, že bylo podáno Rakousko-Uherskem ultimatum Srbsku. Druhý den šli lidé ze zdejší obce k sv.Anně na pouť, ale z České Bělé se vrátili, poněvadž tam byly vylepovány vyhlášky, že byla vypovězena válka. V pondělí dne 27. 7. 1914 již odcházeli z obce všichni, kteří byli vojáky, do Chotěboře na nádraží, aby se dostavili k svým plukům. Bylo jich přes 40. Při mobilizacích dalších ročníků odešli z obce skoro všichni muži, takže veškerá polní práce i domácí, zůstala na starosti žen a několika starších lidí, které sužovaly zase rekvisice rakouské vlády a strach o osud mužů a synů na frontách. Pro vojsko bylo rekvírováno obilí, brambory, dobytek, seno atd., krátce vše, takže pro domácnost mnohdy skoro nic nezbylo. Lidé schovávali zásoby všude, kam mohli. Na půdy, do komor, pod podlahy, do vykopaných jam atd. Tam zase mnoho škod nadělaly myši, neb vlhkost zásoby poškodila. Nejhorší doba byla ku konci války v roce 1917 a 1918, kdy nastal již veliký hlad. Lidé, kteří měli malé hospodářství a ještě museli státu zásoby odváděti, byli nuceni draze kupovati obilí, neb mouku, neb vyměňovati za části oděvů, neb cenné věci a skvosty. Platilo se tehdy 20 až 30 korun za 1 kg mouky, za 1 q žita neb pšenice 800 až 1 000 korun, za 1 kg bramborů 2 koruny, 1 kg másla 80 Korun atd. Lidé jezdili pro zásoby až k Pardubicím, ke Skutči a za Německý Brod. Za peníze nebylo možno nic dostati. V obchodech bylo vše poschováváno a prodáváno za veliké ceny. Jinak tabák petrolej, cukr, mouka, chléb, kroupy, tuky, krátce skoro veškeré zboží bylo prodáváno pouze na lístky, které byly lidem úřady vydávány. Více než na lístky nebylo možno dostati nebo postranně za přemrštěné ceny. Do obcí každou chvíli přicházely rekvisiční komise, které vymáhaly na lidech často poslední zásoby. Ve statcích zůstalo pouze několik kusů dobytka (3 - 4), po chalupách tele, nebo stará kráva. S rekvisiční komisí přišla vždy četa vojáků, kteří v případě podezření vše prohledávali. Vojáci, kteří se vraceli z dovolené,
88 byli posíláni na frontu v případě, že dovolenou si prodloužili. Nejvíce desercí bylo v poslední době války před převratem. Nikomu se již na vojnu nechtělo. V Jitkově Josef Radil z čp. 66 a Karel Kubát z čp. 10 v roce 1918 byli tři a půl měsíce doma. Schovávali se doma a v lesích, až asi týden před státním převratem byli překvapeni u Halamů čp. 4 starostou obce Leopoldem Málkem, obecním strážníkem Šmahlem a dvěma četníky z Borové při hře v karty. Byli svázáni k sobě a dopraveni četníkem do Chotěboře, potom posláni na frontu. Lidé již před říjnem rokem 1918 tušili, že není možno, aby se Rakousko-Uhersko udrželo. Od 15. října 1915 nemohli jniž občané svobodně mlít obilí. Každý směl semlít jen povolené množství podle členů domácnosti. Za mletí bez lístků byly pro mlynáře stanoveny vysoké peněžité tresty. Toto nařízení se v praxi samozřejmě nedodržovalo a obcházelo. Neustále probíhaly nejen odvody branců, ale i pravidelné odvody koní a dokonce i psů. Kvůli všobecnému nedostatku potravin byly vydávány tzv. chlebenky (lístky na chleba). Z obchodů zmizelo mýdlo, začali se vydávat tzv. mydlenky (lístky na mýdlo). Lidé byli nabádáni a vyzýváni aby sbírali a odevzdávali snad všechen myslitelný materiál. Kaučuk, mosaz, zvířecí srst. Dokonce v roce 1917 se měly sbírat i pecky z ovoce a pýr na poli. Všichni již byli ze všech sbírek unaveni a přestávali na ně reagovat. Mnozí vojáci v zákopech vděčili za svůj život různým náhodám. Jedna historka ze zákopů. Bylo nás pět v zákopu. Za ten dlouhý čas, co jsme byli neustále spolu, jsme o sobě již věděli snad vše. Ten den začal jako každý jiný. Jeden na tzv.pozorovatelně a ostatní v zákopu. Když jsem slézal z pozorovatelny uviděl jsem za námi na skále rozkvetlou protěž. Najednou jsem ji zkrátka musel mít. Chtěl jsem ji poslat domů – jako dárek. Nic jsem nedbal na varování kamarádů, že bych mohl být snadným tečem. Vypil jsem plecháček horkého čaje a vyrazil jsem. Když jsem byl téměř pod vrcholem blízké skály přišel útok. Takový nezvyklý. Několik dělostřeleckých granátů a klid. To jsem však nevnímal. Před očima jsem měl jen ten nádherný kvítek. Konečně jsem se ho držel v ruce a pomalu lezl zpět. Za chvíli jsem byl zpátky v zákopu. Kamarádi však již nebyli mezi živými. Na našem úseku fronty byl poprvé proveden chemický útok. Neměli žádnou šanci. Kvítek protěže a má tvrdohlavost mi zachránila život. Ze vzpomínek na vyprávění pamětníků. V době světové války padli ze zdejší obce následující: Josef Svoboda čp. 2, Alois Kubát čp. 8, Josef Piskač čp. 28, Jaroslav Šmahel a František Šmahel čp. 35, Jan Antl čp. 39, Jan Pokorný čp. 40, Karel Ondráček čp. 41, Jan Němec čp. 45, Josef Svoboda čp. 48, Josef Kubát čp. 24, Alois Halama čp. 48, Antonín Havlíček čp. 52, Albín Souček, Josef Souček a Jaroslav Souček čp. 57, František Pátek čp. 59, Josef Kubát čp. 55, Ferdinand Dejmal čp. 74. Celkem 19 příslušníků zdejší obce, z nich nejmladší byl František Pátek, 18-ti letý.
STÁTNÍ PŘEVRAT.
O státním převratu dověděli se zdejší lidé večer 28. 10. 1918 asi v 9 hod. večer. Byl tehdy v Chotěboři Antonín Mrtka čp. 26 a Karel Uchytil čp. 20, kteří se zúčastnili oslavy v Chotěboři. Navečer se vrátili domů a byli první, kteří přinesli zvěst o státním převratu a osvobození národa. Každého koho potkali oslovili a v hostinci Antonína Štěpánka, zprávu rozšířili, a tak za chvíli se sešli místní hudebníci a lidé s lucernami šli průvodem po vsi. Lidé se sbíhali a připojovali se, takže se zástup stále zvětšoval. Průvod se vrátil do hostince, kde se všichni veselili a tančili. Byl doma právě na dovolené Ferdinand David čp. 14 (tehdy čp. 51a), který sejmul „orlíčka“ s čepice a rozšlapal jej a hned se sháněly červenobílé stužky. Ozdobil si čepici stužkou a ostatní též. Nadšení bylo všude veliké, lidé se radovali, že je konec války a utrpení a že se vrátí domů ti, kteří dosud byli ještě na frontě. Zanedlouho se také vraceli vojáci domů, aby se ujali zase svého zaměstnání a hospodářství. V době po státním převratu bylo
89 ještě dlouho, asi přes dva roky všude plno bídy a hladu. Pole nebyla dostatečně obdělávána v době války po několik roků, na polích se málo urodilo a drahota byla ještě veliká. I nemoci řádily, hlavně „španělská“ chřipka. Na ní vymřela téměř celá rodina Vavrouškova z čp. 24. Tato pandemie tzv. „španělské“ chřipky si v celém světě vyžádala na dvacet miliónů obětí. Po převratu se prodávalo také na lístky až do roku 1920. Na to v letech 1921 a 1922 bylo velké sucho, takže úroda byla též velice malá. Teprve v dalších letech se výnos polí zlepšil a znenáhla se i zlepšovalo postavení občanů. Již v roce 1922 nastal však veliký pokles cen všech plodin a výrobků, který měl za následek úpadek mnoha družstev a obchodů. V tomto roce, čili 1922 bylo vládním nařízením stanoveno označovat obce orientačními tabulemi s názvem obce, politického okresu a země. Tabule byly oválné, asi 80 cm. vysoké. Většinou se připevňovaly na krajní domy v obci.
POZEMKOVÁ REFORMA
Dvůr v Jitkově čp. 1 byl již dávno před převratem pronajat, rovněž i panské pozemky. Nájemné se v starší době odvádělo (asi do roku 1860) v naturáliích a odváželo se do panského špýcharu v Železných Horkách. Kromě toho se v penězích platilo z míry 20 krejcarů. Poněvadž se obhospodařování velkostatku nevyplácelo, byla pole pronajata a v roce 1922 nájemcům prodána v ceně 150-200 korun za 1 míru. Celkem bylo vykoupeno kolem 700 mír polí. Kdo neměl peněz na výkup pozemků, splácel obnos 10 let při 4% úroku. Pozemky byly jednak velmi laciné a též splácení 10 let bylo velmi výhodné pro občany zdejší obce. Pozemková reforma měla tedy pro občany velký význam. Někteří občané si koupili pole i od Hájeckého dvora, také velmi lacino, například nejlevněji 40 korun za 1 míru, tedy v předválečné měně asi za 4 koruny. V té době nebylo využito výhody pozemkové reformy proto, aby byla vykoupena obcí část návsi pod dvorem, která mohla sloužit k založení rybníka. Vlastníkem se stal majitel části dvora Josef Kubát. Bývalému majiteli Janu Tomšovi platili občané dolního konce vsi jakousi náhradu škody, které působila drůbež a husy na tomto pozemku. Platilo se tehdy z každého čísla 10 krejcarů (20 haléřů) ročně. Velkostatek nabízel obci tento pozemek, nebylo však pro to pochopení v obecním zastupitelstvu. V roce 1926 se občané dozvěděli, že velkostatek prodá les v zdejším katastru ve výměře 27 ha, směrem k České Bělé. Velkostatek mohl les prodat z volné ruky se svolením pozemkového úřadu jako rozptýlenou lesní půdu. Byla svolána schůze obecního zastupitelstva, na které bylo usneseno na návrh člena zastupitelstva Leopolda Málka, aby les byl koupen družstevně a nabídnuta cena 1 500 korun za 1 ha. Do 26. 7. 1927 nebylo v této věci nic podniknuto, ježto velkostatek neodpovídal na dopis zaslaný obecním úřadem a starosta stále odkládal svolat obecní zastupitelstvo. Mezitím s pozemkovým fondem vyjednávali tři zdejší rolníci Karel Hladík z čp. 32, Leopold Málek z čp. 21 a Jaroslav Novotný z čp. 40 o koupi lesa a nabízeli vyšší cenu. Když starosta konečně svolal obecní zastupitelstvo dne 26. 12. 1927 a to rozhodlo, že les bude koupen obcí, bylo již pozdě! Jelikož byl les již prodán pozemkovým úřadem dotyčným třem rolníkům. Tím obec přišla o možnost výhodně rozmnožiti svůj skrovný majetek. V roce 1930 byla provedena pozemková reforma lesního velkostatku Polná–Žďár. Zabrána byla polovina lesů o výměře asi 6 000 ha a utvořeno „Lesní družstvo“ v Přibyslavi. Členy družstva jsou přilehlé obce a města. Jitkovská obec se stala též členem družstva s deseti podíly po 1 000 korun, hlavně z toho důvodu, aby měli občané možnost si opatřiti dříví v družstevních lesích blíže obce.
90 ELEKTRIFIKACE
Obec byla elektrizována v roce 1927. K tomuto účelu bylo založeno družstvo, které mělo při ustanovení jen 12 členů. Další členové přistoupili během stavby a největší počet členů přistoupilo do družstva až po kolaudaci, když již byly zřejmé všechny výhody. Museli si však platit též přípojky k síti, takže se jim elektrizace zdražila. První členové měli přípojky zdarma. Celkový náklad obce, kterým družstvu přispěla, byl 11 000 korun, družstvo dostalo subvenci od země 48 000 korun od okresu 22 000 korun. Celý náklad družstva byl přes 100 000 korun.
MĚNA
Jedním z hospodářských předpokladů samostatnosti státu bylo vytvoření nové československé měny. Bylo prováděno kolkování starých rakousko-uherských bankovek a zavedena koruna československá, a to v poměru 1 : 1. Část starých bankovek byla zadržena. Kolkovaly se bankovky ve všech hodnotách nad 10 korun. Z okolkovaných bankovek dostal každý jen polovinu. Na druhou polovinu dostal potvrzení s tím, že stát peníze zadržuje a úročí 1%. Zadržená polovina peněz se vracela po 15. březnu 1919, ovšem jen do výše 500 korun. Ke zlepšení finanční situace státu byla uložena Národním shromážděním dávka z majetku a z přírůstku na majetku. Byl proto nařízen všeobecný soupis movitého i nemovitého majetku. Rozhodný byl stav jmění k 1. březnu 1919. Dávce podléhalo vždy celé jmění, přesahovalo-li částku deset tisíc korun. Od 14. října 1919 byly dávány postupně do oběhu již nové československé bankovky a mince. Poslední drobné rakouské mince, niklové desetihaléře, haléře a dvouhaléře měděné a železné platily do 20. listopadu 1924, kdy byly nahrazeny novými platidly.
TKALCOVSKÉ DRUŽSTVO
Aby se opatřila práce domácím tkalcům, kteří v obci byli bez zaměstnání, bylo založeno v roce 1921 „Tkalcovské výrobní družstvo“. Členem družstva se mohl státi každý občan složením podílu 50,- Korun. Členů družstva bylo spočátku 46. Byly vyráběny šátky, kanafasy, 91 sypkovina, sefíry na prádlo, pokrývky na stoly a postele, gradly, látky na mužské oděvy, později ručníky, látky na koupací pláště, krátce veškeré smyčkové zboží. Družstvo spočátku dobře prosperovalo. Až v roce 1922, když bylo nuceno odebrati bavlnu draze zakoupenou v Americe, bylo nuceno prodávati hotové zboží s prodělkem. V té době se družstvo zadlužilo. Do této doby bylo v Republice celkem 99 tkalcovských družstev, z nichž po této kritické době zůstalo pouze družstvo zdejší a ve Rtyni v Podkrkonoší. Započato bylo s kapitálem 35 000 korun později byl provozní kapitál asi 100 000 korun. První předsednictvo, jehož velkou zásluhou bylo založení družstva: Antonín Halama čp. 30 - starosta, Josef Kubát čp. 53 – náměstek, Antonín Mrtka čp. 26 - jednatel, Ferdinand David čp. 51a - pokladník, V dalším předsednictvu v roce 1932 byli: František Kubát čp. 18 - starosta, Karel Kubát čp. 46 - místostarosta, František Krčál čp. 17 - jednatel, Josef Kavka čp. 23 - pokladník Družstvo vystavovalo svoje výrobky v Praze na hospodářské výstavě v roce 1925 a dostalo od Zemědělské jednoty v Praze čestný diplom. V roce 1926 vystavovalo v Chotěboři na krajinské výstavě a obdrželo čestný diplom s právem ražení zlaté medaile. V roce 1931 vystavovalo na hospodářské výstavě v Praze a dostalo čestný diplom s právem ražení zlaté medaile od Živnostenské komory. Na obou výstavách v Praze bylo pracováno na stavu, aby byla znázorněna výroba na domáckém tkalcovském stavu. Práce na stavu byla sledována na výstavě četnými diváky a těšila se velikému zájmu. Poz. Hotové výrobky družstva se dochovaly až do dnešních dnů. Šátky, kanafasy, ručníky a další tehdejší zboží z výbav našich babiček a prababiček, udivují ještě dnes svojí kvalitou a precizností. Vždyť uplynulo více jak sedmdesát let od jejich výroby a zub času se na nich vůbec nepodepsal. Ba naopak. Vedle tehdejšího ručníku by ten mnohý současný, i „zabrečel“. Naši předci nám tím jen dokazují, že um a dovednost jim byly vlastní.
ZAMĚSTNÁNÍ OBYVATELSTVA
Obyvatelstvo v obci se zabývá hlavně polním hospodářstvím a tkalcovstvím. Rolníků je 14, domkářů a tkalců 34, tkalců 6, domkářů 18, dělníci 3, řemeslníků 7, obchodníci 3, mlynář 1, 2 učitelé, výrobci tkalcovského zboží 2, cestář 1, hostinský a rolník 1. Celková výměra veškerých pozemků činí 456 ha, z toho osevní plochy asi 300 ha.
SÍŤKOVÁNÍ
V zdejší obci začalo vlasové síťkování asi v roce 1895. Bylo tady zavedeno Marií a Josefou Kubátovými ze dvora, které se naučily síťkovati v Horním Studenci u výrobce vlasových sítěk Weiensteina. Od nich se rozšířilo síťkování po celé obci, do všech stavení. Síťkovalo se i ve statcích. Nejvíce se platilo od vlasových sítěk v době poválečné (v roce 1919), kdy od jednoho tuctu sítěk se platilo 22 korun. Bylo tu několik faktorů, kteří přinášeli vlasy a síťky dodávali do Studence. K výrobě sítěk byly přidržovány hlavně děti, na jejichž zdraví a vývin tělesný mělo síťkování zhoubný vliv. Byl to hlavní pramen obživy v tehdejší době. Úpadek tohoto domáckého průmyslu nastal asi v roce 1921, kdy ceny sítěk poklesly až na 1 korunu. V té době mnoho faktorů a výrobců prodělalo celá jmění. Výroba vlasových sítěk byla potom úplně zastavena. Až asi v roce 1925 ujmula se v obci výroba sítěk a čepců z umělého hedvábí. Faktorkou je zde Anna Kubátová z čp. 69. Výroba těchto sítěk je málo rozšířena, ježto plat od tuctu je nepatrný, takže zručná dělnice vydělá týdně nejvýše 8 korun.
92 VODOVODY
Pokud nebudeme počítat vodovod do „Dvora“ a tehdejšího pivovaru, tak nejdříve byl postaven vodovod z pramenu od „štůly“ v roce 1924 pro přilehlá čísla. Žádné podrobnější informace o tomto vodovodu nebyly nalezeny. V létě roku 1928 postavilo si 14 občanů gravitační vodovod. Stavbu provedl pan Cyril Liška z Chotěboře. Je zaveden do čísel: 58, 56, 55, 54, 41, 63, 47, 43, 42, 59, 38, 61, 48 a 72. Postaven byl z rour železných, asfaltovaných. Pramen pod „ Probírkou“, který vodovod zachycuje, je slabý a bývá proto často nedostatek vody. Ku konci listopadu a počátkem prosince 1928 započato bylo se stavbou vodovodu železo-betonového do 17 čísel. Roury dodala firma František Ruml v Platěnici (Moravany v Čechách). K tomuto vodovodu je připojena též škola. Zásobuje vodou následující domovní čísla: 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 6, 17, 20, 22, 29, 44, 14, 12, 64, 65 (škola). Celkem tedy 17 stavení. Pramen pod „Košinovou“ pazdernou je dostatečně silný, takže vody je dostatek, mnoho jí odtéká nevyužito. Voda byla zkoušena u Státní výzkumné stanice v Praze a uznána bezvadnou. Tento vodovod byl dokončen v květnu tohoto roku (1929). Ale již o prázdninách byly na něm poruchy. První poruchy se ukázaly ve škole, kde potrubí teklo několika děrami. Zdá se, že železobeton není nejvhodnějším materiálem pro stavbu vodovodů. Do školy byly dány proto roury ocelové, pozinkované, místo železobetonových, Tím bude škola ušetřena poruch a hlavně budova školní nebezpečného podmáčení základů. V tomto roce o prázdninách byla škola omítnuta, dána nová zevní okna (16 oken) a západní stěna opatřena dvěma opěrnými pilíři. Opraven záchodový kanál a vycementována nová jímka. V roce 1932 si další gravitační vodovod postavil rolník Leopold Málek z čp. 21. Byl zachycen pramen nad hlavní silnicí. Vodovod postavil Cyril Liška z Chotěboře z rour ocelových, asfaltovaných.
RADIO
V tomto roce ujalo se v obci poslouchání rozhlasu, Radiové přístroje si opatřili: Václav Jindra, řídící učitel - 3 lampový přijímač, František Skřivan čp. 72 - krystal, Karel Fikar čp. 16 - krystal, Bohuslav Kubát čp. 8 - krystal, Jan Málek čp. 21 - krystal, Karel Hladík čp. 32 - 3 lampový přijímač a Jaroslav Janáček čp. 5 - 2 lampový přijímač. Jaroslav Janáček byl prvním vlastníkem rádia v obci.
SČÍTÁNÍ LIDU
Dne 2, 3 a 4. prosince 1930 bylo provedeno v Jitkově sčítání lidu, které se provádělo v celém státě. Ze 76 čísel jsou tři zrušena (62, 63, 66), zato čísla 1 a 51 jsou dvojitá (1a, 1b, 51, 51a), takže je celkem obydleno 75 čísel, bytových stran je 91. Obyvatel v celé obci je 425. Před deseti lety bylo napočteno 499 obyvatel a 100 bytových stran. Jest tedy úbytek 76 obyvatel.
SILNICE K BOROVÉ – STAVBA JITKOV - ZELENÁ LOUKA
V prosinci roku 1932 se jednalo o stavbě silnice z Jitkova do Borové. Obec má majetku asi v ceně 50 000 Korun, má však dluhů přes 70 000 Korun. Nemůže přispěti na stavbu silnice požadovaným obnosem 75 000 Korun, ježto nedosáhne nikde výpůjčky. Obec je v svízelné situaci, poněvadž silnice je pro ni důležitá. Byla by ráda, kdyby se mohla stavěti.
93 Uvádím doslovný zápis obecního zastupitelstva z 15. března 1933: Obecní zastupitelstvo jednomyslně se staví za myšlenku postavení silnice. Je velice pro obec potřebná, je v obci mnoho nezaměstnaných, kteří by si rádi vydělali. Nejen obecní zastupitelstvo, ale i všechno občanstvo je pro to, by silnice byla postavena. Obec patří kolaturou k Borové, kam vede špatná cesta, která hlavně v zimní době není vůbec sjízdná, musí se jezditi po státní silnici ke Slavětínu a potom teprve od Slavětína po silnici k Borové. Tím se vzdálenost zdvojnásobí. Obecní zastupitelstvo by bylo ochotno uhraditi část nákladu, na ni přicházející, v obnosu 75 000 Korun, Ale veškeren obecní majetek, který obnáší asi 50 000 Korun, je již zatížen dluhy, které převyšují daleko majetek obce. Dosahují výše přes 70 000 Korun. Starosta obce vyjednával již s několika peněžními ústavy, ale nikde nemohl zápůjčky dosáhnouti, jelikož není žádné záruky. I přirážky obecní jsou již zatíženy výpůjčkou. Kromě toho obec má nejvyšší přirážky a není již možno vyššími přirážkami, neb snad dávkami občanstvo ještě zatěžovati. Obecní zastupitelstvo se usneslo žádati okresní úřad, jak se zaříditi v daném případě. Dále se usneslo, že obec uhradí obnos potřebný k výkupu pozemků, aby aspoň dle své ohraničené možnosti přispělo na stavbu silnice.
Stavba silnice Jitkov - Zelená louka v roce 1934
Na to následovala tato odpověď okresního hejtmana z 13. září 1933: Pana starostu upozorňuji opětně, jak se již i ústně stalo, že podle řádu o výstavbě okresních silnic je bezpodmínečně nutno, aby obec se zavázala přispěti na stavbu silnice nejméně 25% celkového nákladu kromě pozemků a že okres nemůže od této podmínky ustoupiti. Není-li obec ochotna vyhověti podmínkám stanoveným pro stavbu silnice řádem vypracovaným zemským výborem, nemůže okres ke stavbě silnice Borová–Jitkov přikročiti, ačkoliv právě na tuto silnici by okres měl finanční prostředky zajištěny. Vybízím pana starostu opětně, aby občanstvu vysvětlil pravý stav věci a upozornil, že dokud obec nedá předepsané závazné prohlášení, že na stavbu Borová–Jitkov přispěje obnos 25% celkového nákladu a poskytne kromě toho pozemky zdarma, nepočne se stavbou již povolené části silnice Borová–Zelená louka, aby na konec silnice ta nevyústila někde v polích a k další části nemohlo pak býti přikročeno. Samozřejmě má obec právo žádati, že co největší část poskytnuté částky hradí v naturálním plnění. Vybízím 94 pana starostu, aby sem žádané prohlášení co nejdříve předložil a upozorňuji, že nyní jedině má obec možnost získati přímého spojení s Borovou a poskytnouti práci svým nezaměstnaným. Bude-li stavba silnice z programu škrtnuta, není vyhlídky, že by okres v dohledné době době se projektem silnice té zabýval. Pak-li obec neměla o silnici do Borové zájem, mělo sem býti tamní stanovisko přesně sděleno, aby mohly býti do programu silničního vzaty jiné silnice, kde obce mají pro své vlastní zájmy větší porozumění. Nedojde-li se žádané prohlášení obce před předložením silničního programu na rok 1934 zemskému úřadu, bude stavba silnice Borová–Jitkov z programu škrtnuta.
Obecnímu úřadu v Jitkově ze dne 2.října 1933 Podle připojeného protokolu, jehož opis obci Jitkovu zasílám zavázal se pan Rudolf Hladík, mlynář z Jitkova zaplatiti dobrovolný příspěvek 4 000 Korun na stavbu silnice od Zelené louky do Jitkova, který by připadl k dobru vyměřeného příspěvku 25% stavebního nákladu, který má obec Jitkov přispěti. Současně sděluji, že vybídl jsem správu lihovaru v Cibotíně, aby rovněž přispěla nějakým příspěvkem na tuto stavbu, když obec Cibotín odmítá příspěvek uděliti. Bylo by jistě výhodno, aby někteří členové obecního zastupitelstva působili na správu lihovaru v Cibotíně, aby příspěvkem svým umožnila stavbu této silnice, která má i pro rozvoj lihovaru určitý význam. Mimo příspěvku v hotovosti mohla by obec Jitkov rozvrhnouti na občany i povinnost přispěti ruční prací a potahy a sice na podkladě daňového předpisu. Podle tohoto předpisu rozepsal by se příspěvek ruční pracovní den v částce 15 korun, potah jednokoňský 40 korun, párový 80 korun denně. Tímto způsobem by se příspěvek nejsnáze obci opatřil a občanstvo by jistě proti tomu nic nenamítalo, když by si mimo toho každý vydělal i další mzdu, za kterou by byl okresem placen. Nutno uvážiti, že celých 75 % nákladu stavebního bude činiti mzda dělnická, která vlastně zůstane v obci mezi dělnictvem. Přes všechny těžkosti, zejmé na finanční byla stavba zahájena a dokončena v roce 1934.
Slavnostní odhalení pomníku v roce 1932 před statkem č.5 95 POMNÍK PADLÝM
Nákladem obce postaven byl nad silnicí proti škole pomník vojínům ze zdejší obce, kteří padli ve světové válce roku 1914 až 1918. Pomník je z černé žuly, hlazený. V horní části jeho je státní znak Republiky a pod ním jména padlých vojínů.
KRIZE
Krize v celém státě, jako i v celém světě vzrostla. Též v zdejší obci je veliká nezaměstnanost. Je zde mnoho domáckých tkalců, kteří jsou nyní všichni bez zaměstnání. O podporu v nezaměstnaosti bylo přihlášeno 27 občanů, podporu dostává 13. Poklesly též ceny produktů polního hospodářství, takže i zemědělský stav je ve veliké tísni. V obchodě však pokles cen se neprojevil. Je velký nepoměr mezi cenou výrobků průmyslových a cenou hospodářských plodin. Prasata vykrmená v hospodářstvích nikdo nevykupoval. Porážela se proto doma a maso se prodávalo v roce 1931 za 8 až 9 korun. V obchodě stálo 14 - 16 korun. Zemědělec na tom, že maso prodal sám, vydělal alespoň něco. Obchody řezníků tím ale byly v ohrožení. V krizi byl, jako všechno, i obchod s obilím. Z Jugoslávie se dovážela pšenice za 67 korun, z Rumunska dokonce za 37 Korun. Takovým cenám nemohli domácí hospodáři konkurovat a mnohá hospodářství se zadlužovala a upadala. (Zemědělci, nepřípomíná vám to něco? Stačí zaměnit dobu, názvy států a případně komoditu). V tomto roce (1932) byla vyštěrkována a upravena státní silnice v katastru obce. V zatáčkách byly vnější strany vyvýšeny, v kopcích byla silnice probrána a zase v nižších místech vyvýšena, by se zmírnilo stoupání. Je nyní připravena pro asfaltování, které má býti provedeno v příštím roce.
AGENDA OBCE ZA PRVNÍ REPUBLIKY
Jen v malé kostce se podíváme na činnost tehdejšího obecního zastupitelstva v Jitkově. Obec měla vlastně tři rozpočty – Rozpočet obce, školní rozpočet a chudinský rozpočet. Dále obec vedla několik důležitých knih a to: Knihu majetkovou, Knihu cizinců, Knihu narozených dětí, Knihu přihlašovací stálých dovolenců a záložníků v obci se zdržujících, Seznam odvodem povinných, kteří v obci výše uvedené mají právo domovské, Knihu vydaných a zrušených pracovních knížek, Knihu vydaných a zrušených domovských listů a spoustu dalších seznamů, vlastně na cokoli. Od povinného očkování přes školní docházku, k seznamu majetků občanů až po soupis pozemků atd. Byrokracie je stále stejná. Samé seznamy tabulky a knihy. Téměř všechny tyto materiály se vedly již za Rakouska-Uherska. Používaly se dokonce téměř shodné tiskopisy. Jen několik zajímavostí. Kniha přihlašovací ….– dokonalý seznam vojáků v záloze, uvedeny jak hodnosti, tak druh vojenské odbornosti včetně jednotky a její dislokace (umístění) - žádné tajnosti. Kniha cizinců – velmi zajímavá kniha. Každý cizinec, to znamená, každý, kdo neměl v obci domovské právo, se musel hlásit u starosty obce a ten provedl zápis, kde bylo uvedeno jméno, zaměstnání, narození, státní příslušnost, bydliště, cestovní průkaz, domovské právo, s kým cestuje, kdy přijel a odkud, jak dlouho se zdrží, kdy odjede a kam. Pěkný výslech, jen co je pravda. A tak se z těchto záznamů dozvídáme, že stálé bydliště je na cestách, cestovní průkaz list kočovnický, zaměstnání cikán a další pikantnosti. Kniha vydaných domovských listů. Domovský list byl jeden z nejdůležitějších dokumentů.
96 Když se totiž někdo dostal do tísně, zdravotní nebo ve stáří, musela se o něho domovská obec postarat. Za Rakouska-Uherska, ale i za tzv. I. republiky to byla jedna z nejdůležitějších činností obecní rady. Příspěvky od obce dostávali jak sirotci, tak bezmocní a osamělí staří občané. Až z Vídně chodily žádosti o úhradu léčení za nemajetné občany tam dlící, mající domovské právo v naší obci. Jeden takový list z vídeňského úřadu končil slovy: „Pokud nezašle obecní úřad v Jitkově požadovaný finanční obnos, bude si muset dotyčného odvést na vlastní náklady do domovské obce a tam se o něho postarati.“ K tomu můžeme říci jen „bez komentáře“. Domovský list se získal automaticky narozením, dle bydliště rodičů nebo desetiletým bezúhoným pobytem v obci po přestěhování z důvodu změny pobytu - sňatek, služba apod. Některé domovské listy jsou malá umělecká díla. To jen dokládá jejich význam a důležitost. Jsou to vlastně takoví přechůdci dnešních rodných listů.
VÝPISY ZAJÍMAVOSTÍ ZE ZÁPISŮ OBECNÍHO ZASTUPITELSTVA z let 1901 - 1938
Nejstarší dochovaný zápis z jednání obecního zastupitelstva je ze dne 28.dubna 1901.
23. únor 1903 Jednání o výstavbě okresní silnice Borová-Chotěboř Pozemky pro silnici obec vykoupila. Ceny pozemků: 1 sáh za 13 krejcarů - ostatní pozemky 1 sáh za 19 krejcarů - pole 6. duben 1905 Bylo rozhodnuto, školní budovu, která byla v roce 1886 pokryta ručně dělaným šindelem opatřit novou střechou z pozinkovaného plechu. 19. červenec 1905 Kolaudace střechy. Celková plocha 399,86 m2 a uhrazená cena 1 599 korun a 41 krejcarů 7. únor 1907 Obecní rada zamítla návrh okresního hejtmana na změnu zdravotního obvodu z Bělé do města Chotěboře. 6. únor 1908 Žádosti hostinského Milfeita: CITACE „Žádost o povolení, abych směl ve své místnosti čp. 33 v Jitkově nalévati též hostům jemné likéry“ a „ Žádost o povolení stavby dřevěného mostu na vlastní náklady“. Stavba byla povolena s podmínkou: „Jednou provždy samy svým nákladem opravovati a vydržovati „. 12. dubna 1908 Povolení na stavbu mostu 7. únor 1909 Odmítnutí návrhu okresního hejtmana na připojení Jitkova do zdravotního obvodu v Borové s tímto odůvodněním: „Není silnice do Borové a cesta přes Slavětín je dlouhá 7 km. Do Bělé je cesta dlouhá 4,5 km a zejména v zimních měsících by po cestě matky s dětmi trpěly.“
97 3. srpen 1911 Na žádost okresního hejtmana věnovala obec 50 korun postižené obci Vepříkovské. 15. září 1911 Obecní rada souhlasí s příspěvkem na stavbu dráhy z Chotěboře do Přibyslavi a Polné. 22. prosinec 1913 Žádost pana Antonína Štěpánka z Hájku o povolení veřejného výčepu piva a kořalky v čp. 33 v Jitkově. Za to složí předem 50 korun pro pokladnu hasičského sboru a 950 korun do pokladny chudých, tyto částky sám navrhl. 18. leden 1914 V zápise se hovoří o tom, že hostinská činnost v čp. 33 se provozovala již před rokem 1850. 29. říjen 1914 Povinnost obce odvésti pro c.k.vojenskou správu 16 metr. centů žita a 45 metr. centů ovsa. 26. září 1923 Urgování žádosti o dostavbu okresní silnice z Jitkova do Borové. Silnice z Chotěboře končila na kraji obce. 17. červenec 1924 Žádost o zřízení vodovodu ze studně zvané „Štůla“ 20. červen 1926 Užití názvu cesty mezi Málkovým a Košinovým stavením tzv. „Dlážky „. 1. listopadu 1927 Uzavření půjčky na zaplacení koupi obecního domu od Novotných čp. 60 u Měšťanské spořitelny v Chotěboři na úrok 1%. 27. duben 1928 Za 1 litr nasbíraných chroustů usmrcených se bude platit 10 haléřů. 24. červen 1928 Žádost 13 občanů hospodářů o zřízení vodovodu od studánky na hranicích louky obecní a pana Košiny. 5. říjen 1928 Rozhodnuto o zřízení zábradlí u mostu. 12. duben 1929 Objednávka pokrytí obecního domu čp. 60 pozinovaným plechem. 23. červen 1929 Pořízení a umístění obecních plemenných býků. Plemenné býky se uvolili opatřiti a chovati Jaroslav Janáček čp. 5 a Jan Košina čp. 20 na dobu 3 roků za paušální poplatek 2 700 korun ročně, splatné půlletně předem.
7. březen 1930 Blahopřání panu presidentu republiky československé, T. G. Masarykovi. „ My podepsaní členové zastupitelstva obce Jitkova na své schůzi konané v den Vašich ctěných narozenin společně a vděčně vzpomínáme Vašich neocenitelných zásluh a Vaší cílevědomé a úspěšné životní práce pro náš národ a stát a prosíme Boha všemohoucího, aby Vás ještě po dlouhá léta pro blaho našeho národa v plném zdraví a svěžesti zachovati ráčil“.
15. prosinec 1930 Přistoupení obce za člena Lesního svazu obcí Českomoravské vysočiny v Přibyslavi. 14. červen 1931 Podepsání kupní směnky na vypůjčené peníze na složení vkladu lesnímu družstvu v Přibyslavi ve výši 30 000 K.
98 22. listopad 1931 Rozhodnutí o zřízení lávky od Vavrouškova rybníka ke škole. 24. červenec 1932 Otevření obecního lomu - od silnice na pole Marie Dejmalové a dozoru nad správným vedením lomu ustanoven obecní strážník Karel Kubát. 21. srpen 1932 Schválení autobusové linky z Borové do Chotěboře provozované panem Leopoldem Bořilem. Poznámka - Ještě nebyla postavena silnice Jitkov-Borová. Autobus jezdil přes Slavětín. 11. říjen 1932 Zřízení pamětní desky padlým vojínům ve světové válce. Bude umístěna na škole, na levé straně u vchodu. 19. srpen 1934 Schválen příspěvek na stavbu silnice Zelená louka-Jitkov ve výši 30 000 korun i s příspěvkem Rudolfa Hladíka, který se rozhodl sám přispět částkou 4 000 K na tuto stavbu. 9. září 1934 Dle požadavku okresního úřadu v Chotěboři, schválení příspěvku na stavbu silnice Zelená louka-Jitkov již ve výši 50 000 K složených v hotovosti. 29. září 1935 Obec Jitkov převzala záruku za výpůjčku hasičského sboru na zakoupení motorové stříkačky ve výši 10 000 Korun. 12. únor 1936 Rozhodnutí o zřízení rybníčků v obci. 18. duben 1936 Citace: „Přivtělení obce Jitkova ke zamýšlenému újezdu měšťanské školy v Oudoleni si obec Jitkov rozhodně by nepřála“. Odpověď na žádost okresního hejtmana. 3. listopad 1938 Schválení smlouvy mezi školní obcí Borovou a újezdní školní radou v Jitkově o přistoupení k měšťanské škole v Borové.
KRUTÉ HŘÍČKY PANÍ PŘÍRODY A ČLOVĚKA
POVODNĚ
Zdejší obec postihlo několik povodní. Podle zápisů z obecní kroniky první známá povodeň byla roku 1882 a druhá v roce 1909. Při první povodni byl zničen most pod státní silnicí, na Hájeckém potoku. Voda potoka se rozlila a zatopila stavení čísel 29, 18, 14, 19, 44 a 46. I druhá povodeň v roce 1909 způsobila značné škody. V dalších letech bylo ještě několik menších povodní, ty ale nezpůsobily žádné větší škody. Velká povodeň, která přišla také od Hájku po velké průtrži mračen, byla až v létě roku 1980. Prudká průtrž mračen způsobila tehdy velké škody i na letišti v Dobkově. Asi za půl hodiny napršelo tolik vody, že most přes státní silnici na Hájeckém potoce té spoustě vody nestačil. Vzniklo velké jezero. V obci byly způsobeny značné škody, mnoho zahrádek zničeno. V čp. 15 byla celá přední zahrada odplavena. Byly vytopeny mnohé sklepy, zničeno několik lávek přes potok i betonových, 99 zejména na soutoku obou potoků. Jen několik centimetrů zbývalo do zaplavení domů čp. 18, 19, 29 a 46. Z domu čp. 29 voda odplavila velké množství dřeva a další škody způsobila na majetku v domech podél potoka čp. 12, 13, 15, 23, 29, 44, 46, 74, 76, 38. Průtrž mračen však byla pouze na polovině obce, druhá část musela i po té spoušti zahrádky zalévat od domu čp. 2 (Konfrštovi) dále směrem k Havl.Borové. Také potok od Střížova se nezvedl ani o centimetr, zato od Hájku stoupla hladina měřena u domu čp. 15 („u Smolíků“) o jeden a půl metru. Tato „míra“ na straně domu k potoku byla velmi dlouho zřetelná. Několikrát také škody způsobila „řeka“ vody a bahna při prudkých deštích na čerstvě osetá pole u „Dvora“ a „Březiny“, kdy takto vzniklá řeka páchala škody zejména v čp. 1, 63, 67 a 74. V roce 1997 postihy některé části naší republiky, zejména okres Bruntál, střední a jižní Moravu ničivé povodně. Bohužel kromě hmotných škod byly i oběti lidské. Solidarita ostatních občanů v pomoci pro postižené byla velká, obětavost hasičů, vojáků a dobrovolníků příkladná. Také naši občané chtěli pomoci a velmi spontálně proběhla finanční sbírka na pomoc obětem. Zde uvádím plné znění: „Poděkování občanům“ Jménem všech postižených a obětí povodní děkuji všem spoluobčanům za projevenou solidaritu a pomoc ať již finanční či věcnou, kterou jste projevili v těchto, pro mnohé naše spoluobčany, přetěžkých dnech. Finanční dary od Vás zde vybrané dosáhly částky 14 250 Kč. Obecní zastupitelstvo na svém zasedání dne 25. července 1997 schválilo příspěvek na pomoc postiženým oblastem ve výši 15 000 Kč a sbor dobrovolných hasičů Jitkov přispěl částkou 2 000 korun. Všechny tyto částky v celkové výši 31 250 Kč budou poskytnuty do oblasti okresu Bruntál, přímo jmenovitě, postižené obci naší velikosti (obec bude vybrána na základě informací a potřeb Okresního úřadu Bruntál). Věcné dary předány oblastnímu spolku Českého červeného kříže v Havlíčkově Brodě. Nyní záměrně neuvádím jména občanů, kteří přispěli na tuto sbírku finančním či věcným darem, abych se nedotkl těch, kteří přispěli jiným způsobem. Na pracovišti, přímo na zřízené bankovní účty, účty po telefonu a dalšími způsoby. Pokračování… Ještě jednou děkuji všem výše jmenovaným, jejich rodinám, dále všem, kteří věnovali příspěvek na svém pracovišti, nebo zvolili jiný způsob pomoci. Solidarita s postiženými občany a snaha všech jim pomoci je krásná věc. Vámi poskytnuté finanční prostředky na pomoc obětem povodní spolu s příspěvky od obce a sboru dobrovolných hasičů v celkové výši 31 250 Kč byly poukázány přímo na účet postižené obci Nové Heřmínovy z okresu Bruntál. starosta
Dovětek: Několik let po této ničivé povodni se opět rozhoduje o bytí a nebytí obce Nové Heřmínovy, té obce, které jsme zaslali finanční pomoc. Přispěli jsme všichni obci, která by v rámci ochrany proti povodním, měla sama zmizet pod hladinou vodní nádrže. Je to paradox. Šest let po poskytnuté pomoci a jistě nejen té naší, se rozhoduje o jejím osudu. Nechtěl bych být v kůži těch, co rozhodují o jejím bytí a nebytí. Snad to tak musí být, že ochrana jedněch musí být vykoupena obětí druhých. Bohužel jsem se musel k této kapitole ještě vrátit. Velká voda opět udeřila. Srpen 2002 si budeme dlouho pamatovat. Tentokrát byly postiženy jižní, západní, střední, severní Čechy, Praha a další místa podél Vltavy a Labe a nejen nich. I další řeky a říčky ukázaly svou krutou tvář. Zničené nebo velmi poškozené domovy, školy, podniky, úroda na polích a co je nejhorší, opět zmařené lidské životy. Mnoha lidem velká voda přinesla utrpení, bezmocnost i strach z budoucnosti. Obrázky sesouvajících se domů, obrovská několikakilometrová jezera
100 a po opadnutí vody, bahno, bahno a zase bahno. Velmi depresivní podívaná. Škody obrovské. A opět solidarita s postiženými, pomoc mnohých dobrovolníků. Bylo vypraveno nepočítaně kamionů s pomocí, kterou přiváželi i jednotlivci, firmy. Přece jenom je v nás asi více dobra. I když o tom mnohdy pochybujeme. Ale charakter se pozná většinou, bohužel, až když je úzko. Proč to nejde i ve všedním životě? Proč ochota pomoci není normální vždy a ne jen v takových vypjatých chvílích? Filosofování však raději necháme jiným. I v naší obci vodní živel vystrčil drápky. Prudce stoupající hladina potoka donutila i zde stavět protipovodňové zátarasy jako zábranu před stoupající hladinou potoka zejména k domu čp. 46. Naštěstí voda začala klesat a nebezpečí bylo zažehnáno. Pouze několik sklepů bylo částečně vytopeno stoupající hladinou spodních vod. Také u nás se ukázalo, že v nouzi poznáš přítele. V krátké chvíli, při kulminaci vod, se sešlo mnoho občanů s lopatami, pytli a kolečky. Okamžitě začali plnit pytle pískem a stavět umělou hráz. Někdo v pláštěnce a holinách, někdo v teniskách a jen v košili. Všichni zúčastnění to brali jako samozřejmost. Přesto bych je rád touto cestou ocenil a vyslovil poděkování za nezištnou pomoc. Další dík patří všem občanům, kteří věnovali finanční prostředky na nákup různého hygienického a úklidového materiálu na pomoc postiženým. Takto vybrané prostředky byly odvezeny do oblastní Charity v Havl. Brodě a odtud byly distribuovány potřebným do okresu Ústí nad Labem. Tímto bych chtěl ještě jednou poděkovat všem, kteří pomohli a je úplně jedno, jakým způsobem. „Ať Vás všechny hřeje u srdíčka vědomí, že jste pomohli dobré věci. Člověk nikdy neví, kdy bude toho druhého potřebovat. A od toho jsme přece lidi, abychom si vzájemně pomáhali.“
Je 26. květen 2003, půl třetí ráno a kulminace vod z obou potoků od Hájku a Střížova nemá pamětníka, dolnímu mostu schází jen několik málo centimetrů k tomu, aby nestačil pojmout přitékající bouřící spousty vod, v odlesku veřejného osvětlení velmi strašidelně a depresivně hučící. Bitva proti postupující vodě v čp. 76 je předem prohraná. A v čp. 46 s obavou vyhlížejí neustále stoupající hladinu potoka. Naštěstí se vodstvo umoudřilo a začalo pomalu opadávat. Při soutoku obou potoků dosahovala voda 70 centimetrů nad mosty.
KRUPOBITÍ
23. července 1867 bylo při silné od severozápadu valící se bouři, velké krupobití. Mnoho oken od severozápadu bylo vytlučeno. Také mnoho střech bylo poškozeno. Ještě ničivější krupobití postihlo naši obec a celý kraj 19. července 1903, spojené s průtrží mračen. Kroupy padaly velikosti slepičích vajec a místy jich napadlo na půl metru. Zničeny byly plodiny na polích, stromy byly polámány. Veškerá okna od západu byla rozbita. Střechy, hlavně papírové, byly tak poškozeny, že v místnostech bylo plno vody. Všude se nacházelo potlučené ptactvo a zvěř. Z rybníka u mlýna odplavila voda ryby, které potom ležely po loukách. Přívaly vod s návrší kolem obce odnesly velké množství ornice i s osetím. 42 okresů se tehdy hlásilo o podporu. Citace z pamětní knihy dvoutřídní obecné školy v Jítkově: Den 19. červenec 1903 byl pro zdejší krajinu dnem hrůzy a zděšení, na který obyvatelstvo dlouho se zármutkem bude vzpomínati. K večeru zatáhla se obloha na západě tmavými mraky, z nichž po 8 hodině strhlo se hrozné krupobití, jakéhož ani nejstarší pamětníci nepamatují. Kroupy - až čtvrt kilogramu těžké kusy ledu - s děsnou prudkostí sesypaly se na zemi, tvoříce silný kornatý povlak místo bujné dosud zeleně slibného osení a ve čtvrt hodině zničily úplně veškerou polní úrodu, letos tak nadějnou! Obilí je zcela roztlučeno, že neviděti přímého klasu,
101 zeliny a brambory jen holé stonky, po maku a lnu ani stopy, stromoví a keře s rozbitou korou a skoro bezlisté, namnoze vyvrácené a přeražené, doplňuje smutný obraz té spouště. V domech všechna okna ku straně západní vytlučena, lepenkové a šindelové střechy jako prostříleny, omítka otlučena, místy krovy docela strženy i stavení pobořena. Mnoho ptactva a drobnější zvěře ubito, ano i lidé potlučeni jen stěží životem vyvázli. Neštěstí veliké stihlo chudou naši dědinu, tím větší, že nikdo nebyl pojištěn, smutná budoucnost… Další větší krupobití se připomíná v roce 1949, kdy byly způsobeny škody hlavně na polích. V roce 1954 přišlo krupobití, kdy kroupy velikosti slepičího vejce rozbíjely tašky na střechách a způsobovaly další škody. Velké štěstí bylo, že kroupy nepadaly hustě, ale ojediněle mezi kapkami deště. Přesto bylo zejména na střechách mnoho škod. V dalších letech se žádné velké krupobití s podobnými následky v obci nepřipomíná. Naštěstí. Ovšem jen do srpna 2003. Toto krupobití opět nemá pamětníka, ač nás zasáhl pouze okraj, škody zejména na střechách a sklenících byly velké. Padaly kroupy velikosti téměř pingpongového míčku tvarem připomínající zploštělý váleček. Některé kroupy byly dvakrát tak velké, byly však naštěstí rozměklé a nezpůsobily žádné škody. Jejich menší sestřičky naproti tomu byly nelítostné. Nejhůře dopadly střechy z tzv. „Beternitu.“ Ač nejnovější kritina – největší škody. V našem okolí nejvíce postiženou obcí byl Rozsochotec, kde po této spoušti bylo nutno kompletně přeložit téměř na 80% všech střech. Ale ani Příjemky a další obce na tom nebyly o mnoho lépe.
NEMOCI
Velká pandemie chřipky na kterou zemřelo mnoho lidí, byla od prosince roku 1835 až do března 1836. Po válce prusko-rakouské v roce 1866 zemřelo v obci 18 lidí na choleru. Cholera se vyskytovala poměrně často, velkých obětí si vyžádala v celé naší oblasti již také v roce 1832 a 1836. V pozdější době často řádila v obci tzv. „horká“ nemoc, vlastně tyfus. Též několikrát se vyskytly černé neštovice. Na spálu v roce 1896 čtyři děti zemřely. V roce 1908 68 dětí z 95 onemocnělo spalničkami, dvě děti zemřely. Téhož roku 16. dubna byl žák Josef Zelený pokousán vzteklým psem a 23. dubna byl odvezen do Pasteyrova ústavu ve Vídni. Za čtrnáct dní byl propuštěn. Koncem první světové války onemocnělo mnoho lidí španělskou chřipkou. Následkem této nemoci zemřelo v obci 8 lidí. Tehdy na tuto nemoc vymřela téměř celá rodina Vavrouškova z čp. 24, přežil pouze dvouletý syn. Po válce byl v obci několikrát břišní i skvrnitý tyfus. Případy onemocnění tyfem se vyskytovaly skoro každý rok. Přítrž tomuto onemocnění byla učiněna teprve zřízením řádných studní s pumpami a dvěma spolkovými vodovody v obci. Byly též zasypány všechny louže a nádrže vody. Roku 1934 v měsících srpnu a září se rozšířila ve zdejší obci nakažlivá nemoc - spála. Několik dětí bylo odvezeno do nemocnice, jedno zemřelo. Vyučování ve škole po čas epidemie bylo přerušeno a školní místnosti byly dezinfikovány.
KRUTÁ ZIMA A LESNÍ KATASTROFA
Dne 26. 10. 1929 začalo sněžit a vánice trvala tři dny do 29. 10. 1929. Sníh padal měkký a zachycoval se na stromech, takže svou vahou lámal větve a celé stromy. K tomu se přidala 28. 10. i vichřice, která vánici provázela. O síle vichřice si můžeme udělat obrázek podle zápisu ve farní kronice borovského kostela. „Byla zrovna neděle, pan farář právě kázal z kazatelny. Najednou nastal pekelný hluk. Slova vůbec nebyla slyšet, ani hlasitá, lidé se krčili a schovávali
102 se k oknům. Z márnice padaly kameny. Zdálo se, že se kostel boří. Vichřice sebrala celou střechu od márnice i s trámy a přenesla ji od západu přes celý hřbitov až na druhou stranu„. V lednu a únoru roku 1930, po této pohromě následovala mimořádně krutá zima. Mrazy dostoupily až k minus 30 stupňů, jinde v Čechách minus 35°C až dokonce minus 40°C, teploměry se trhaly. U nás v Jitkově byl nejčastěji mráz minus 24°C až minus 26°C. V několika dnech klesla rtuť teploměru až pod minus 30°C. Zvěř, zejména ptactvo, valem hynulo, srnky se nacházely ve stoje zmrzlé. Tak krutá zima nemá pamětníka. Podle kronik snad před 150 lety. Později na jaře se ukázalo, že mnoho stromů utrpělo přílišnými mrazy, hlavně mnoho ovocných stromů uschlo. V nižších polohách Čech (v kraji) byly zničeny celé sady a stromořadí. U nás mnoho ovocných stromů pomrzlo a zaschlo. Ještě o rok později se projevovaly následky těchto mrazů. Stromy na jaře vypučely, ale později v létě zaschly. Byla to velká lesní katastrofa. Lesy od Sopot až ke Žďáru byly na 50% místy až na 80% zničeny. Ke zpracování takového množství kalamitního dřeva bylo povoláno dělnictvo z Podkarpatské Rusi. „Celá desetiletí bude trvat, než lesy zase vzrostou a budou v dobrém stavu jako dříve.“ Práce na odstraňování této kalamity trvaly celý rok. Také z naší obce chodilo mnoho lidí na lesní práce, jednak pro možnost opatřit si dříví na zimu, jednak také proto, že ubývalo výdělku. V tkalcovství je velká stagnace a prohlubuje se krize, počet nezaměstnaných stále stoupá. Další velká lesní katastrofa se odehrála 23. a 24. listopadu 1984. Přes celou republiku, tedy i přes Českomoravskou vysočinu se přehnala větrná smršť, která za sebou zanechala velké lesní polomy, přetrhané elektrické vedení a mnoho poškozených střech. Velmi mrazivá zima byla také v roce 1985. Teploměry tehdy klesaly až pod minus 30°C.
SUCHO
Obrovské sucho se uvádí v kronikách v roce 1835, kdy dokonce vyschlo i řečiště řeky Sázavy i se svými přítoky. Mlýny tím byly bez vody a nemohly mlít. Celý kraj trpěl nedostatkem chleba, který musel býti dovážen až z velké dálky. V roce 1904 v měsících červnu, červenci a srpnu panovala neslýchaná vedra, která připravila rolníky o veškeré naděje na dobrou úrodu. Sucho bylo takové, že skoro všechny plodiny ve stoje uschly. Nebylo pamětníka, že by žita byla sklizena již v červenci. Teploměr ukazoval ve dne 45 - 52 °C (?!). Zima v roce 1934 byla téměř beze sněhu. Voda ve zdejším potoce promrzla až do dna, takže další voda tekla po povrchu a stále namrzala, až bylo ledu místy na 1 metr. V březnu nastalo již teplé počasí, začátkem dubna se již vše pěkně zelenalo. V polovině května a ještě začátkem června přišly silné noční mrazy. Pomrzly brambory, které se v té době začaly proorávat a pomrzla též většina žita v květnu .V letních měsících trvalo stále velké sucho, studně vysychaly a potok tekoucí přes obec též úplně vyschnul. Další velké sucho bylo v roce 1947, kdy po normálním jaru přišlo suché léto. Nastal tzv. „suchý rok“. Poslední déšť přišel 22. června a od té doby nezapršelo až koncem října. Pole byla vyprahlá, obilí téměř uschlo, žně byly o mnoho dní dříve než jindy. 26. července již byla posekána i žita. Otavy vůbec nevyrostly, byl nedostatek krmení a zemědělci byli nuceni během podzimu odprodat třetinu dobytka, aby zbytek mohli uživit. Sucho se projevilo i na lesních kulturách, kdy v letech 1947 a 1948 se v našich lesích objevilo hojně suchých stromů. Spodní vodní prameny vyschly a začal se projevovat nedostatek vody. Potok přes Jitkov opět úplně vyschl. Také v roce 1959, kdy od začátku srpna až do počátku prosince ani jednou nezapršelo, byly způsobeny zemědělcův velké ztráty. Půda byla tak tvrdá, že orat se dalo pouze pásovým traktorem. Zaseté ozimy vzešly až počátkem prosince po prvních deštích.
103 SNĚHOVÁ NADÍLKA
10. června roku 1821 napadlo mnoho sněhu, jak uvádějí kroniky, naštěstí nezpůsobil již kvetoucímu obilí mnoho škod. Zajímavá zpráva je z roku 1837, kdy byla tak prudká zima, že vlci se objevili až v ždárském revíru a celé okolí ohrožovali. Podle honebních účtů žili v hraničních lesích vlci a medvědi ještě ke konci 17. století. Od těch dob již o nich není žádné zmínky. Na sv. Jana Nepomuckého roku 1885 v noci z 15. na 16. května přišla náhle velká sněhová vánice a silou vichřice pokryla celou oblast sněhem. Úvozy byly plné sněhu. Byl tuhý mráz. Ještě na druhý den 17. května mrzlo a sníh všude držel. Následujícího dne se velmi oteplilo a jak sníh nenadále přišel, tak odešel. 16. května 1953 napadlo na dvacet centimetrů sněhu. Následně přišly dva silné noční mrazy a již kvetoucí ovocné stromy téměř do jednoho zmrzly. Zima roku 1956 nebyla nijak zvlášť krutá, ale byla neobyčejně bohatá na sněhovou nadílku, takové spousty sněhu neměly pamětníka.
POLÁRNÍ ZÁŘE
Večer 25. ledna 1938 byl viděn hrůzokrásný, u nás řídký jev, polární záře v celé své kráse. Celý obzor, blízký i daleký jakoby byl jeden velký požár. Dokonce vyjely i některé hasičské sbory se stříkačkami nevědouce kam mají jet. Mnoho lidí bylo přesvědčeno, že tento přírodní úkaz je „Boží znamení“, že je to předzvěst velkého neštěstí. A opravdu. Přišel Mnichov, 15. březen 1939, obsazení zbytku republiky, útok na Polsko, začala druhá světová válka.
TORNÁDO
Ničivá větrná smršť, podle mnohých náznaků vlastně tornádo, se přihnalo, do našeho kraje od západu dne 31. května 2001. Obrovské škody byly způsobeny zejména u Krátké Vsi, Sv. Anny, Samotína a Macourova, tam již vítr ztratil na síle a dozvuky dozněly za Modlíkovem. Naší obci se hlavní síla větru vyhnula, přesto v lesích bylo mnoho polomů. To vše však nebylo nic proti výše uvedeným l o k a l i t á m . Pohled na zcela z l i k v i d o v a n é lesy nebo jejich části vháněl slzy do očí. Škody se n e d a j í p o p s a t . Sami si udělejte obrázek o škodách z p ř i l o ž e n é h o snímku od Krátké Vsi.
104 KULOVÝ BLESK
Psal se rok 1959. Schylovalo se k letní bouři. Najednou se ozval rachot a trhavý zvuk přerušil veškerý hovor v hostinci „U Hejkalů“. Elektrické kabely vyskakovaly ze zdí jako živí úhoři. Vše doprovázel zpočátku sirný zápach, který se změnil v klasický zápach spálené izolace. To však bylo kulovému blesku málo. V přísálí se vynořil z elektrické krabice v plné svojí kráse nad nic netušícím Zdeňkem Bencem z čp. 45, tehdy pětiletým, v klidu si popíjejícím limonádu. Přímo naproti hostinskému Hejkalovi, který právě s půlitry v ruce kráčel od výčepu do přísálí. Následovalo příšerné leknutí, půlitry na zemi a žlutá koule velikosti menšího míče vyrazila těsně vedle zkoprnělého hostinského do sálu, kde se z ničeho nic ztratila, rozpadla, odlétla, zkrátka zmizela. To však nebylo vše. Vyděšený malý Zdeněk vyrazil z místnosti pryč a snažil se ukrýt do bezpečí před tou divnou hroznou věcí. Jeho otec, ani nikdo z přítomných v nastalém zmatku neměl šanci ho dostihnout. Následovalo marné několikahodinové hledání. Vesnice byla křižována všemi směry. Výsledek nula. Zdeněk nikde. Ten se zatím klepal strachy pod mostem a když si trochu dodal odvahy, utíkal domů. S tím ovšem nikdo nepočítal. A tak když byl konečně nalezen, všem se notně ulevilo.
LETECKÉ KATASTROFY
24. ledna 1938 - za obrovské mlhy zabloudilo velké vojenské bombardovací letadlo, ztratilo orientaci a zřítilo se na vršku v Okopaninách u Borové. Bylo to opravené bombardovací letadlo letící z Prahy do Brna. Po letu trvajícím hodinu a půl letadlo ztratilo výšku a narazilo do kopce. Po nárazu se vzňalo. V troskách zahynula celá posádka: Jindřich Maršálek - plukovník letectva, Václav Vyskočil - nadporučík a četař František Sláma. Všichni z 5. leteckého pluku v Brně. Pět vojenských nákladních aut odváželo trosky letadla.
23. srpna 1991- deset minut před devatenáctou hodinou se zřítil letoun Z-142 západně od obce nedaleko pionýrského tábora asi dvě stě metrů od hlavní silnice. Nehoda měla tragické následky. Pilot letadla zahynul. Letadlo po pádu začalo hořet. Přes veškerou snahu všech, kteří přispěchali na pomoc se nepodařilo vzniklý požár ručními hasicími přístroji uhasit a pilota z trosek vyprostit. To se podařilo až profesionálním hasičům z Havlíčkova Brodu. Škoda byla vyčíslena na 600 tisíc korun. Co však znamenají peníze proti ztrátě lidského života.
17. června 1999 - tragická srážka dvou vojenských stíhaček MIG 21 mezi Macourovem, Železnými Horkami a Cibotínem. Jedna dvojmístná stíhačka a druhá jednomístná nacvičovaly v prostoru vzdušný souboj. Při nácviku však do sebe narazily a obě se zřítily do lesů mezi výše zmíněnými obcemi. Jeden pilot se stačil katapultovat a vyvázl pouze s velkým šokem. Druzí dva piloti již takové štěstí neměli a po pádu zahynuli. Na místech jejich tragického skonu byly vztyčeny malé kříže. U cesty spojující Macourov a cibotínskou silnici byl zřízen památník této tragické události.
10. října 2000 - další tragická nehoda dvou vojenských stíhaček MIG 21 u Bílku. Při této nehodě zahynuli oba piloti. Letadla z dosud nezjištěných příčin při návratu na mateřské letiště v Čáslavi narazila do země v prostoru muničního skladu Bílek. Jeden ze zahynulých pilotů byl právě ten, který přežil srážku letadel nad Železnými Horkami.
105 POŽÁRY
Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, jak praví přísloví. Uvádím všechny požáry v obci od roku 1876, tedy všechny závažnější požáry. Tyto požáry jsou velmi dobře zmapovány a zaznamenány v „Zápisníku o požárech“ založeném roku 1902 a vedeném do dnešních dnů. Požáry před tímto datem jsou převzaty z obecní kroniky a farní kroniky kostela v Havl. Borové. 1876 - vyhořela stavení čp. 41, 48 a 61. 1890 - shořela stavení čp. 30, 31, 28 a 27. 1894 - vyhořelo čp. 51. 1897 - vyhořelo čp. 47. 1900 - nejzhoubnější požár v obci. V krátké době, asi během půl hodiny se vzňala stavení čp. 38, 33, 31, 30, 28, 27, 26, 36, 25, 24 a 62 - (stejná čísla jako dnes). Bylo tehdy velké sucho a silný vítr. V čp. 62 se vzňal hrnec s máslem a hořící máslo bylo přenášeno prudkým větrem na stavení čp. 36 odkud se šířil dál. Byl to první požár v obci, na jehož zdolání se podílel nově založený požární sbor. Čp. 62 vzniklo ze stájí čp. 33, po požáru zrušeno a na jeho místě byly opět postaveny nové stáje. 3. října 1904 - vyhořelo celé čp. 20 Václava Hejkala, na hašení se podílel i hasičský sbor z Cibotína. 9. října 1906 - vyhořel celý statek čp. 5 Františka Janáčka, na hašení se podílely i sbory ze Střížova, Cibotína, Oudoleně, Počátek, Bělé, Bílku a Ždírce. 2. června 1910 - shořelo čp. 10 Jana Kubáta. 12. září 1914 - vyhořelo stavení čp. 11 Josefa Franze, na hašení se podílely i sbory ze Střížova, Oudoleně a Borové. 12. června 1915 - od blesku vyhořelo čp. 17 Františka Krčála a čp. 16 Václava Halamy, pomáhal i sbor ze Střížova. 23. května 1921 - vyhořela Košinova pazderna, hasil i sbor z Počátek. 25. září 1927 - shořelo stavení čp. 26 Antonína Mrtky, na hašení se podílely i sbory z Cibotína, České Bělé, Střížova a Počátek. 4. června 1934 - vyhořelo čp. 1 Františka Drážďáka a velká stodola při čp. 66, na zdolání požáru se podílely i sbory z Cibotína, Střížova, České Bělé, Oudoleně, Příjemek, Počátek a Dobkova. 6. května 1935 - shořela stavení čísel 35 a 50, majitelů Jana Kubáta a Josefa Čermáka. 14. května 1943 - shořely chlévy a dřevník při čísle 74 Marie Dejmalové. 17. září 1948 - vyhořelo stavení čp. 57 Josefa Macha, pomoci přijely i sbory z Havllíčkovy Borové, České Bělé a Železných Horek. 5. září 1949 - shořelo stavení čp. 59 Josefa Pátka. 12. ledna 1960 - shořelo čp. 34 Jana Sobotky. 23. září 1966 - hořel kravín, půdní prostory, na zdolání požáru se podílely i sbory z Oudoleně, Střížova a České Bělé. 1974 - vyhořelo čp. 27, požár měl tragické následky - uhořel majitel Ladislav Dejmal. 6. března 1985 - požár v čp. 8, majitele pana Václava Kubáta. 23. srpna 1991 - letecká nehoda letounu Z-142 na poli u tábora s tragickými následky. 1998 - požár stodoly čp. 22, při hašení zasahoval i sbor z České Bělé. První zásah hasičského sboru založeného roku 1899 mimo obec, bylo hašení požáru v Oudoleni 29. června 1902 v čp. 33 Jana Tonara. Spolu s naším sborem se zásahu zúčastnil i sbor z Cibotína, který k požáru přijel jako první. V té době ještě Oudoleň neměla vlastní hasičský sbor. Není jistě bez zajímavosti, že v srpnu 1905 při dalším požáru v Oudoleni, na jehož zdolání se podílel i náš sbor, byl velitelem místních hasičů právě Jan Tonar.
106 Náš sbor se podílel i na dalších zásazích mimo obec a to např.: 1899 - dva požáry v Borové a výše uvedený v Oudoleni. duben 1907 - panský dům velkostatku v České Bělé, říjen 1907 - stavení Františka Dejmala v Oudoleni, tragické následky, uhořela manželka majitele 28. květen 1908 - obytné stavení v Borové 20. červen 1910 - obytné stavení pana Ondráčka ve Slavětíně 2. července 1910 - stavení pana Fikara ve Střížově 27. července 1925 - stavení pana Jaroše v Cibotíně 17. srpna 1925 - stavení pana Lukše v Cibotíně 6. června 1928 - stavení pana Krédla č.14 v Počátkách 3. června 1947 - požár budov čp. 119, 121, 127, 128 v České Bělé a další zásahy.
Tato zarámovaná píseň byla nedílnou součástí většiny hasičských spolků. Ani náš nebyl vyjímkou. Bohužel se do dnešních dnů nedochovala. Po nastěhování do nové hasičské zbrojnice v roce 1955 se již nenašla.
HASIČSKÝ SBOR
Hasičský sbor ve zdejší obci byl založen 6. ledna 1899 na popud okresního zastupitelstva v Chotěboři. Zakládajícími členy byli - Václav Hejkal, rolník čp. 20, Karel Hladík, mlynář čp. 32 František Janáček, mlynář Malšovice, místní rodák František Kubát, rolník čp. 8, Jan Pokorný, rolník čp. 40 Václav Málek, rolník čp. 21, Leopold Málek, rolník čp. 21 107 ODKAZ ZAKLADATELŮ SBORU
První činní členové byli - Jan Benák čp. 49, Karel Fikar čp. 14, Josef Franz čp. 11, Antonín Halama čp. 38, Jindřich Halama čp. 54, Josef Halama čp. 7, Václav Halama čp. 16, František Havlíček čp. 47, Leopold Havlíček čp. 47, František Krčál čp. 17, Jan Krčál čp. 29, Josef Kubát čp. 18, Karel Kubát čp. 8, Karel Kubát čp. 46, Antonín Mrtka čp. 6, František Němec čp. 45, Jan Novotný čp. 25, Václav Novotný čp. 36, František Piskač čp. 40, Jan Pokorný čp. 40, Václav Radil čp. 66, Josef Vašíček čp. 59, Václav Vlk, učitel čp. 20, Jan Vavroušek čp. 24, Josef Svoboda čp. 48 Během roku 1898 obdržel starosta obce František Janáček čp. 5 od nadřízených úřadů pokyn, aby se v obci založil hasičský sbor. Nejdříve se přihlásili jen dva členové - Václav Novotný čp. 36 a učitel na zdejší škole Václav Vlk. Teprve později a hlavně na popud učitele Václava Vlka se přihlásilo 25 členů, kteří dne 6. 1. 1899 v hostinci „U zeleného stromu“ (v čp. 40) se sešli na ustanovující schůzi. Byl zvolen výbor ve složení Rudolf Hladík, mlynář čp. 32, Karel Fikar, domkář čp. 14 a učitel Václav Vlk. Celkový počet členů byl 50. Z toho 7 zakládajících, 20 přispívajících a 23 činných. V tomto roce byla zakoupena čtyřkolová stříkačka od firmy Smejkal Praha, byla vyzkoušena 1. srpna 1899 a dvakrát použita při zdolávání požáru. Cena stříkačky byla 880 zlatých. Na úhradu byla provedena sbírka, která vynesla asi polovinu potřebné částky, zbytek byl vypůjčen na 5% úrok. 100 zlatých darovala hraběnka Clam-Gallasová. Výstroj členů i stříkačka byla pořízena z milodarů, subvencí a obětavostí členů sboru. Tehdejší obecní zastupitelstvo nepřispělo ničím. Největší zásluhu o založení sboru měl učitel Václav Vlk, který byl prvním velitelem a jednatelem sboru. Později byl jmenován čestným členem. Členové sboru projevili největší pochopení pro tuto myšlenku a obětavě se starali, aby byl sbor dobře vyzbrojen. Veškerý majetek byl pořízen obětavostí a přičiněním členů. V roce 1927 vlastnil sbor dvě stříkačky, jednu dvoukolovou (pořízena v roce 1905, je dosud plně funkční a to se píše rok 2003) a druhou čtyřkolovou, dostatečný počet hadic, naviják, žebříky, výzbroj pro 23 činných členů. Souběžně s hasičským sborem byl založen i čtenářský spolek, zvaný „Beseda“, který začal hrát první divadla. Spolek „Beseda“ měl také zásluhu na postavení soukromého mostu
108 proti čp. 49 a 30, který se musel zavázat, „že ho bude v budoucnu jednou provždy udržovat a opravovat.“ Beseda měla i svoji knihovnu, jejíž zbytky jsou dosud součástí obecní knihovny. Tento spolek zanikl během I. světové války a po ní nebyl obnoven. V roce 1900 byla postavena hasičská zbrojnice na stříkačku a ostatní hasicí potřeby. Činní členové vykonali v tomto roce osm cvičení a to šestkrát se strojem a dvě pochodové. Při cvičení 28. 11. 1900 přehlížel sbor župní dozorce přítel Augustýn Broček z Chotěboře. Sboru i veliteli se za přesné výkony dostalo pochvaly. Členové přispívající jsou u sboru vedeni do 1. světové války, ale většinou pro neplacení příspěvků ze sboru ubývali. O požárech je vedena kniha zápisů od roku 1902. V roce 1905 byla zakoupena dvoukolová stříkačka pro zvýšení účinnosti zásahu. Sbor měl již tedy dvě stříkačky. Na výroční schůzi sboru, která se konala 6. ledna 1909 v den 10. výročí založení sboru, se hodnotila práce sboru za uplynulých deset let - 47 cvičení, 19 požárů, 263 vykonaných hlídek, 11 valných hromad, 12 sjezdů žup, 36 schůzí výboru a 7 slavností a pohřbů. V červenci 1914 vypukla 1. světová válka. Téměř všichni členové byli povoláni k činné službě. Nepovoláni byly pouze tři ze starých hasičů. Za doby války činnost téměř ustala a přítel Jindřich Halama vykonal jen pět cvičení. Po válce byla na den 5. ledna 1919 svolána valná hromada, kde byl za starostu sboru zvolen Karel Hladík čp. 32 a za velitele František Krčál čp. 17. Po roce 1928 následuje období několika let bez požárů a činnost sboru je uváděna většinou dvěma divadelními představení, pořádáním plesu, který se konal střídavě v obou hostincích a pořadovým cvičením, nebo cvičením s žebříky. V roce 1933 byl ve zdejší obci postaven pomník padlých občanů v 1. světové válce a při jeho odhalení stáli hasiči čestnou stráž. Byla to velká vzpomínková slavnost. Při hašení požáru v čp. 1 u Františka Drážďáka 4. června 1934 a velké stodoly, která se následně vzňala (byla 50 metrů dlouhá, krytá doškama, částečně plechem a plná uskladněné píce) byly poprvé v naší obci využity motorové stříkačky, které se velmi osvědčily. Měly je sbory z Oudoleně a České Bělé. Voda k zásahu se totiž čerpala z potoka a k místu požáru bylo velké stoupání. V dalším roce 6. května 1935 k požáru čísel 35 a 50, při kterém obě vyhořela, nepřijel pomoci žádný sbor a to uspíšilo rozhodnutí zakoupit si také motorovou stříkačku. To se uskutečnilo již v létě téhož roku od firmy Kolben Daněk. Při převzetí této stříkačky byla uspořádána velká slavnost na které promluvil župní jednatel bratr Jan Pavlíček. Cena této stříkačky byla 21 300 korun a polovina částky se musela opět vypůjčit. A opět vypukl válečný požár, přišel 15. březen 1939 a naši republiku obsadilo hitlerovské Německo. Vše se změnilo i u hasičského sboru. Byla zrušena dosud užívaná oslovení mezi hasiči, tj. přítel nebo bratr. Styk s úřady dostal vojenský řád, rozkaz č. 1 atd. Jedním z prvních rozkazů bylo odstranit věci nesouvisející s novými státními poměry. Další rozkaz nařizoval přepsání všech nápisů na německo-české. Dále zákaz užívání stejnokrojů a nošení přileb. Členové sboru nesli tuto „degradaci“ hasičů velmi těžce. Naštěstí byl během války pouze jeden požár dřevníku, při kterém shořel i chlév čp. 74. Jiných zásahů nebylo. V roce 1950 zakoupil místní sbor starší nákladní auto Praga AN za 40 tisíc korun na přepravu osob a stříkačky. Zásah sboru se tím značně zvýšil. Auto však bylo již staré a po šesti letech bylo vyřazeno a zakoupeno další auto Praga RND za 68 tisíc. To sloužilo po mnoho dalších let. Družstvo mladých požárníků bylo založeno v roce 1958. Při svém prvním vystoupení v Peršíkově, kde předvedli požární útok, měli velký úspěch. 30. června 1958 se družstva zúčastnila okresního kola soutěže v Sobiňově a obsadila první a třetí místo a 13. července v Chotěboři 2. místo. Příští rok zvítězili jak v okrskovém kole v Halíčkově Borové, tak i v okresním kole a postoupili do krajského kola v Heřmanově Městci. Mladé hasiče tehdy vedl Antoním Mach a Václav Mrtka. Po několika dalších úspěšných letech bohužel došlo
109 k postupnému ukončení činnosti. Důvod byl prostý. Nebyly děti přiměřeného věku. Po válce mnoho mladých a celých rodin odešlo do pohraničí a obce ve vnitrozemí se vylidnily. Ke snížení počtu obyvatel přispěl i rozvíjející se průmysl. Mladí odcházeli za prací do měst. V roce 1973 se v sále „u Hejkalů“ konal poslední hasičský ples. A nejen hasičský. V prosinci roku 1975 zemřel dlouholetý velitel hasičského sboru Karel Novotný z čp. 25. Vůz „Phenomén“, bývalá německá sanitka, byl prodán za 1 200 korun, v roce 1980 pro filmové účely. V sedmdesátých letech došlo již podruhé k založení družstev mladých požárníků. Válečná a těsně předválečná generace zůstala většinou v obci a založila zde rodiny. Tím vznikla možnost znovuobnovení mladých požárníků a byla využita. Prvním vedoucím se stal Stanislav Kubát z čp. 15. Silné ročníky, elán a obětavost přinesly své ovoce. Začala se psát zlatá éra mládežnického požárního sportu. Místa na medailových pozicích, četná vítězství, úspěchy. Za to patří dík všem vedoucím, kteří se u mládeže postupně vystřídali. Stanislav Kubát, Jan Hamerník, Marie Čermáková, Dana Bláhová, Ivana Poslušná, Pavla Halamová podporovaní zejména Václavem Mrtkou, Josefem Konfrštem, Zdeňkem Bencem a dalšími. Poz.Výše uvádím dívčí jména. Všichni, kteří se v tomto období zúčastňovali hasičských soutěží, na to velmi rádi vzpomínají. „Už je nám všem již kolem čtyřicítky, někomu více, někdo ještě na ni ani nedosáhl. Děvčatům je samozřejmě sotva dvacet pryč, to pro pořádek. Krásné časy.“ V kronikách jsou bohužel velké mezery, protože dvě kroniky se někam zatoulaly a doposud se nenašly. Proto mnoho dalších výsledků chybí. Je to škoda, protože se to prvními a druhými místy jen hemžilo. Proto uvádím jen některé výsledky. I mnohé diplomy jsou totiž nenávratně ztraceny.
1972 – 2. místo 1976 Branný závod Petrkov - 3. místo 1973 – 2. místo 1977 – 1. Místo 1975 Střížov – 2. místo 1979 Libice nad Doubravou – 3. místo 1974 Herálec – 1. místo 1980 Nové Ransko – 1. místo 1975 Světlá nad Sázavou – 3. místo 1981 Sobiňov – 1. místo 1975 Dlouhá Ves Hra „Plamen“ - 2. místo 1982 Uhelná Příbram – 3. místo 1975 Branný závod Oudoleň - 1. místo mladší žáci 1982 Branný závod Nové Ransko - 1. místo
Toto poslední vítězství by se dalo nazvat „labutí písní“ mladých požárníků. Poslední silný ročník opustil základní školu a na uvolněná místa nebyla náhrada. Úbytek obyvatel v sedmdesátých a osmdesátých letech se projevil samozřejmě i v úbytku počtu dětí. Po dva další roky se sestavovala družstva s velkou věkovou nevyrovnaností. Za starší kategorii soutěžili i ti, kteří věkem patřili hluboko do mladší. To se samozřejmě projevilo ve výsledcích. Takto kombinovaná a nevyrovnaná družstva nemohla na závodech uspět. A proto v roce 1984 Libice nad Doubravou 22 místo a o rok později v Sobíňově až 30.místo. Potom se již nepodařilo obsadit ani jedno družstvo a soutěžní činnost mladých požárníků ustala. Bohužel se ztratilo i mnoho písemností z té doby. Proto ty mezery ve výsledkových listinách a nejen v nich. Po létech „zimního spánku“ se zase začalo blýskat na lepší časy. V roce 1997 se činnost mladých hasičů opět obnovila. Již potřetí! To je však již jiná kapitola, to není historie, ale současnost. Přesto je to dobrá zpráva.
110 Razítko sboru v roce 1942, kdy sbor byl donucen, podle nařízení převést veškerý majetek na obec a ta za něj musela okamžitě zaplatit do státní pokladny 11 tisíc 9 korun. Čili zaplatit Němcům. Snadný příjem do státní pokladny na vedení války, nemyslite ?
II. SVĚTOVÁ VÁLKA V DĚJINÁCH OBCE
ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA V DOBĚ PRVNÍ REPUBLIKY
Na úvod trochu statistiky. Od roku 1920 měla Československá armáda tyto velké jednotky: 12 pěších divizí, každá po dvou pěších brigádách a jedné dělostřelecké brigádě, 2 horské pěší brigády, 3 jezdecké brigády, 3 letecké pluky, 5 ženijních pluků, železniční pluk, dělostřelectvo hlavního štábu atd. V těchto jednotkách bylo: 48 pěších pluků (číslování 1 - 48) 4 horské pluky (č. 1 - 4) 10 hraničních praporů (podřízeny divizím č. 1 - 10) 10 dragounských pluků (č. 1 - 10) 3 cyklistické prapory (podřízené jezdectvu, č. 1 - 3) 16 lehkých dělostřeleckých pluků (č.1 - 12, podřízeno divizím, 51 - 54 motorizované a podřízené hlavnímu štábu) 14 hrubých dělostřeleckých pluků (č.101 - 112, podřízené divizím, 125 - 126 motorizované podřízené hlavnímu štábu) 12 horských dělostřeleckých oddílů (podřízeno divizím, č. 251 - 262) 3 horské dělostřelecké pluky (č. 201 a 202, podřízen horským brigádám, 205 hlavnímu štábu) 5 těžkých dělostřeleckých pluků (č. 301 - 305, podřízeny hlavnímu štábu) 1 těžký minometný pluk (č. 35, podřízen hlavnímu štábu) 1 a později 3 pluky protiletadlového dělostřelectva (č. 151 - 153) 3 jezdecké dělostřelecké oddíly (č. 81 - 83, podřízené jezdeckým brigádám) 111 Počítalo se, že v mobilizaci postaví každá aktivní pěší divize záložní pěší divizi, horské a jezdecké brigády budou rozšířeny na divize. Záložníci, velitelé i výzbroj pro tyto jednotky byla připravena. Od roku 1933 a zejména v roce 1935 prošla armáda rozsáhlou modernizací. Počet pěších pluků byl v divizi snížen na tři, pěší brigády byly zrušeny, horské také a z těchto pluků bylo zřízeno 5 nových divizí č. 13 - 17. Z toho 13. a 14. motorizovaná. V roce 1935 byly zřízeny 3 pluky útočné vozby, roku 1938 čtvrtý. Zřízen byl i další pluk protiletadlového dělostřelectva č. 154 a v mobilizaci dále dvě protiletadlové skupiny. V roce 1937 byly vytvořeny čtyři rychlé divize, v každé byla jezdecká brigáda s 2 - 3 pluky dragounů, cyklistický oddíl, dále motobrigáda se dvěma prapory tanků, 3 prapory motorizované pěchoty, oddíl motorizovaných houfnic, jednotky protitankových a protiletadlových kanonů, ženijní a spojovací prapor. Byly vytvořeny 4 pevnostní pluky. Tak to je stručný výčet naší armády připravené k obraně. K tomu pevnosti a bunkry.
VÝPISY Z OBECNÍ KRONIKY z roku 1945
15. března, když ráno jsme otevřeli radiopřijímače, uslyšeli jsme hlas, který oznamoval smutnou zprávu, že od ranních hodin jsou naše země okupovány německou armádou. Rozhlas vybízel Čechy ke klidu a pořádku. Nálada byla zoufalá, nikdo nevěděl, co bude. Již druhý den padal sníh a napadlo ho téměř jeden metr. 15. března přišel prudký vítr, takže večer byly silnice zaváty. A k večeru dorazila německá vojska až k Jitkovu, kde v závějích uvázla. Byla vyhlášena pracovní povinnost a všichni občané museli odhazovat sníh. To byl první zážitek občanů Jitkova z okupace. Německá vojska byla nucena v obci přenocovat. Němci, pokud jim kdo rozuměl, se ptali, kde jsou ony vypálené vesnice, kde se vraždilo a podobně, jak jim bylo řečeno doma. Německá marka byla přepočítána na deset korun, a tak němečtí vojáci za jednu marku dostali spoustu věcí v našich obchodech. Nakupovali hlavně potraviny, pak šperky a nakonec zkoupili, co se dalo. Docházelo u nich i k případům přejídání.
„Nálada mezi lidmi byla zoufalá, nejistota, bázeň z toho co přijde. Ještě že se naši muži brzy po částečné mobilizaci vrátili domů. Svého otce jsem totiž nikdy nepoznala, protože padl v první světové válce a nechtěla jsem ani na minutu vůbec pomyslet, připustit, že by stejný osud potkal i moje děti. Tak jsme to tehdy prožívaly a cítily my ženský, snad v tomto případě mohu mluvit i za ostatní. Můj děda, tedy manžel a ostatní mužští to však cítili jinak. V nich se mísila hořkost, vztek, ponížení, bezmocnost, otupělost a rezignovanost. Vše se navzájem prolínalo. Každý se vyrovnával s kapitulací po svém. Chlapi nadávali. Někdy jsem si musela i zakrýt uši, jak kleli. Přesto si myslím, že i jim se trochu ulevilo, přestože to nikdo z nich nedal najevo. Do války se nikdo netěší. Vzpomínám si na chotěbořské nádraží, když jsme se loučily se svými nejbližšími, na ty jejich oči. Dlouho se mi o nich zdálo. Oči, byla v nich viděl ta příšerná odhodlanost, připravenost, hrdost, ta chlapská tvrdost a přitom něžnost a úzkost o nás a naše děti. Nikdy jsem v očích již nic podobného neviděla, na to se nedá zapomenout. Když odjížděl vlak s našimi drahými, to bylo pláče a nářků. Byla jsem v hloučku spolu s několika dalšími jitkovskými ženami a v tom k nám přišel neznámý muž. Nikdo z nás ho neznal. Byl zvláštní. Nedal se nikam zařadit. Dodnes si pamatuji jeho obyčejný černý kloubouk, lehce prošedivělé vlasy, ale hlavně ten hlas – takový hluboký příjemný baryton. Chvíli u nás stál, nic neříkal, jakoby se rozhodoval, co má dělat a najednou spustil: „Ženský neblázněte, vždyť se vám chlapi za pár dní vrátí. Nikomu se nic nestane, nebojte se.“ Jen jsme na něho
112 zíraly neschopné slova a on jak přišel, tak odešel. Dodnes nevím, zda nás uklidňoval nebo snad dokonce něco věděl. Spíše však uklidňoval. Když jsem se později o této příhodě zmínila před dědou, hned jsem věděla, že jsem udělala chybu. Děda byl sice prudký, ale takový záchvat vzteku jsem ještě neviděla. Po třískání dveří, kopání do všeho možného a nadávání se uklidnil a tiše řekl: „Prodali nás, to víš, že nás prodali“, a já jsem se o této příhodě před ním již nikdy nezmínila. Ze vzpomínek na vyprávění Marie Kubátové.
16. březen 1939 a první branná povinost – odklízení sněhu - zatáčka v „Probírce“
KULTURNÍ POMĚRY
Téměř úplně byla omezena činnost divadelní. Taneční zábavy byly zakázány úplně. V obci, kde se hrálo divadlo dvakrát až čtyřikrát ročně se přestalo hrát. Později se hrálo načerno. Zákaz tanečních zábav se obcházel, tančilo se někde venku, nebo v sále také „načerno“. Mládež z Jitkova často navštěvovala takové taneční zábavy v Železných Horkách, kde se tančilo na sýpce starého špýcharu.
ROZHLAS
Ohromnou službu pro náladu obyvatelstva sehrálo zahraniční vysílání, přísně zakázané, ale bylo občany denně posloucháno. Ze všech přijímačů byly vyňaty krátké vlny, ale našli se odborníci, kteří poradili, jak zapojit spirálku v přijímači, která krátké vlny nahradila.
ŽIDÉ - V obci nebylo občanů židovské národnosti.
SPRÁVA OBCE
Po celou dobu války byl starostou Bohuslav Kubát čp. 8 a k vedení agendy, zvláště zásobovací byl přidělen do Jitkova tajemník Karel Vaněk z Heřmanova Městce, bývalý člen pohraniční stráže.
113 ZÁSOBOVÁNÍ
Ihned po příchodu Němců byl zaveden přídělový systém. Byly vydávány lístky na cukr, maso, chléb, mouku, mléko, máslo, tabák. Potravinové lístky byly vydávány každý měsíc. Dospělý člověk měl příděl např. cukr 1 kg, maso 1,2 kg, sádlo 8 dkg, tuk 20 dkg, mléko 1/16, máslo 4 dkg. Výše přídělů se měnila, čím déle válka trvala, tím byly nižší. Toho využívali tzv. „šmelináři“, kteří obchodovali na černém trhu. Např. cena masa 400 - 500 korun, máslo až 1 000,-. Průměrná mzda dělníka se pohybovala kolem 2 000 korun. Na vesnici tato bída znát nebyla, protože hospodáři dokázali poschovávat kde co, i když to bylo velmi nebezpečné. V jitkovském mlýně se v noci mlelo načerno, hospodáři načerno poráželi i vepře, tresty byly velké, někdy i smrt. V létě 1944 byl zatčen např. mlynář Augustin Janáček, rodák z Jitkova čp. 58, mlel na černo obilí v „Zádušním mlýně“ u Žižkova Pole. Bohužel si vedl záznamy, komu ho mlel. Němci to odhalili a tresty byly tvrdé. Mnozí z těch, co tam mleli, byli odsouzeni do žalářů a na práce v Německu, mezi nimi i jeho bratr František Janáček z Jitkova čp. 58 na 18 měsíců. Sám mlynář Augustin Janáček byl pak na Pankráci 15. února 1945 Němci popraven.
Lístky na mléko Lístek na oděv
NASAZENÍ V ŘÍŠI
Z obce byli tzv. totálně nasazeni: Jaroslav Kubát čp. 53, František Kubát čp. 18 Jiří Souček čp. 37 Josef Svoboda čp. 48 Karel Musil čp. 77 Antoním Mach čp. 72
VZPOMÍNKY JIŘÍHO SOUČKA
Byl jsem nasazen na nucené práce ve Vídni v letech 1942 - 1945. Stavěli jsme továrnu na letecké motory - Flugmotorwerke Ostmark Wiener Neudorf (Výrobna leteckých motorů Vídeňská Nová Ves). Tato továrna měla vyrábět každé čtyři minuty jeden letecký motor. Později, v roce 1944 jsem byl přidělen k malé stavební firmě a opravovali jsme budovy po bombardování, zejména továrnu na výrobu bomb se stlačeným plynem. Tyto plynové bomby sloužily jako palivo pro automobily. Za tímto účelem Němci postavili, lépe řečeno nechali si postavit, plynovod až z Hodonína. 114 Bydleli jsme v lágru, který se nacházel na druhém konci Vídně. Od roku 1944, kdy začalo bombardování, jsme chodili na práce přes celou Vídeň pěšky. Šest až sedm kilometrů nejméně. Lágr se skládal z asi třiceti dřevěných baráků. Těch, které měl každý možnost vidět v různých dokumentárních pořadech o koncentračních táborech. Každý takový barák měl většinou deset cimer, někdy i více. V každé zpravidla pět patrových postelí, kamna a jedno až dvě okna. Tedy na jednom baráku nás bylo asi jedno sto. To vše třicetkrát. To máme tři tisíce. Záchody společné venku, umývárna také. V ní samozřejmě jen studená voda. Jediný rozdíl od koncentračního tábora, pro nás však velmi podstatný, byl, že nás nehlídali žádní vojáci ani žádné ostnaté dráty. Na vchodě byla pouze taková vrátnice. Nedaleko od nás byl totiž jeden vězeňský lágr. Ostnaté dráty, štěkot psů, vojenské patroly, strážní věže, pruhované mundury vězňů a v očích vězňů beznaděj. Raději jsme se tím směrem ani nedívali. Každá skupina nás tzv. „Auslendrů“ měla svého tzv. „Dolmeče“, to byl takový vedoucí nebo tlumočník, zkrátka měl nás na starosti. Přiděloval nám práci a podobně. Bývali to zpravidla starší Němci, kteří uměli alespoň trochu česky. Neměli jsme žádné jednotné oblečení, každý nosil to, co si přivezl z domova. Pokud se oblečení roztrhalo, zašívalo se. Museli jsme však nosit na klopě označení „Auslendrů“. Byl to takový černý knoflík asi čtyři až pět centimetrů v průměru a uprostřed byla bílá tečka. Jiné označení jsme neměli. Jídlo bylo hrozné. Kuchyně byla stejná, jak pro nás, tak i pro vězeňský lágr. Většinou šlichta z buráku (krmná řepa). Strašné jídlo. Když někdy náhodou byla nemastná, neslaná bramborová kaše naředěná vodou, to byla událost. K dennímu přídělu ještě náleželo čvrt kila chleba. To bylo z celého jídla to nejlepší. Na vánoce a někdy i ve svátek bylo vařené hovězí s bramborovou kaší. Ovšem to by se dalo spočítat na prstech. Každý sháněl jídlo, jak se dalo. Z domova nám posílali balíky s jídlem. Smutné bylo, že moje maminka, když mně chtěla něco poslat, musela to ušetřit na ostatních v rodině, ale hlavně na sobě. Ona chudák si musela odtrhnout od úst, aby mně mohla něco poslat. Balíky se posílaly vlakem ze Ždírce. Někdo je však po cestě otvíral a vybíral z nich to, co se mu hodilo a k nám přicházely vykradené. Kdybych ty vykradače chytil, já bych s nimi zatočil. Od hladu mě zachránil pan Čepl z Keřkova. Nevím, jak to dělal, ale jezdil domů pravidelně. Vždy, když dojel domů, došel pěšky k nám do Jitkova za mou maminkou. Ta vždycky pro mě nachystala nějaké živobytí a on zase pěšky šel zpět. Nikdy mu to nezapomenu. Během roku 1943 přišel do našeho lágru další Jitkovák Antoním Mach z čp. 72. Byl však přidělen k jiné skupině, a proto jsme se téměř nesetkávali. Na začátku nucených prací v roce 1942 byla větší volnost, a tak jsme zašli i do hospůdky. Jeden kamarád měl harmoniku a uměl překrásně hrát. Vždy, když začal hrát píseň Chaloupky pod horama, co se to stalo s váma… nebo zanotoval Škoda lásky…, to byl takový řev. My jsme nezpívali, my jsme řvali. V tu chvíli jsme přeřvali úplně všechno, válku, stesk po domově, zlobu, osamění. V roce 1943 jsem společně s kamarádem z Poličky navštívil poutní místo Mariazell u Štýrského Hradce. Je to velké poutní místo. Kolem kostela svaté Marie Celenské je dvanáct velkých kaplí. Seděli jsme v kostele a všimli si útržku papíru na zábradlí. Zvědavost nám nedala a tak jsme si pro něj došli. Na útržku papíru bylo česky napsáno : „Panno Marie Celenská, oroduj za nás všechny Čechy i v nynějším protektorátě.“ Byli jsme překvapeni a dojati zároveň. Podívali jsme se na sebe a brečeli jsme dojetím oba dva.Tento jeden z mála pěkných okamžiků měl pokračování. Šli jsme do blízké hospůdky na pivo. Sedli jsme si do rohu a povídali si. Hlavně jsme přemýšleli, kde přespíme, protože vlak zpět do Vídně jel až ráno. Přijeli jsme ve vagonu jen dva Češi mezi samými Němci, také návštěvníky poutního místa. Ti se rozhodli, že budou spát ve vagonu. A jak si tak povídáme,
115 přišla číšnice a povídá. Já vám rozumím, na mě nemusíte mluvit německy, já jsem z Bratislavy. Hned jsme se dali do řeči. Svěřili jsme se jí, že nemáme kde přenocovat a ona slíbila, že se pokusí u pana domácího, který zrovna slavil narozeniny, něco vyjednat. A opravdu. Spali jsme v hotelu, zadarmo v krásných měkých peřinách a Němci se mačkali na prkenných lavicích ve vagonu. Takové krásné zadostiučinění. Dodnes na to rád vzpomínám. Chodili jsme ve Vídni také do kostela. Objevili jsme kostel, kde kázal český kněz a dokonce česky! Již se psal rok 1944 a bombardování bylo téměř na denním pořádku. Posloucháme takhle jednou kázání a najednou sirény. Nálet. Všichni jsme vyběhli ven a utíkali do nejbližšího krytu. Kryty byly v domech, které měli patrové sklepy. Vběhli jsme do krytu a už to začalo. Rána za ránou. Nejprve v dálce, ale později se stále dunění výbuchů přibližovalo. Najednou se ozvala ohlušující rána. Stěny sklepa se chvěly a otřásaly, sotva jsme se drželi na nohou. Byli jsme tam čtyři z lágru a v této chvíli jsem si uvědomil, jaká propast nás dělí od Němců, přesto, že jsme byli všichni ohroženi na životě. Němky se hlasitě modlily růženec, stále dokola a my čtyři podvědomě, ne cíleně jsme se drželi zvlášť a co nejdále od nich, držíce se kolem ramen a utěšujíc se navzájem. Nálet skončil. Přežili jsme. Teprve když jsme vyšli ven a uviděli tu spoušť kolem nás, uvědomili jsme si jaké nás potkalo štěstí. Dům dostal totiž přímý zásah. Naštěstí bomby nepadají dolů na zem kolmo ale šikmo. A tak bomba prolétla střechou, dvěma stropy a skončila na ulici těsně vedle domu. Jak již jsem se zmínil, byli jsme tam čtyři z lágru, kromě mě ještě dva kamrádi a čtvrtá do party byla mladá Ukrajinka Marie. Všechny Ukrajinky, které v lágru byly, pocházely z vypálených vesnic. Marie pocházela z vesnice Kamenec Podolsk. Byla hodně pracovitá a hodná. Mně dala přezdívku „Bílej“ ,(podle mých světlých vlasů). A když jsem měl košili již hodně špinavou, tak vždycky říkala „Bílej, priněs rubášku a já ji poperu“. Národností v lágru bylo hodně. Poláci, Bulhaři, Srbové, Chorvati, Ukrajinky a my Češi. Srbům jsme bezvýhradně důvěřovali, byli upřímní a dobrosrdeční, Bulhaři také nebyli špatní. Poláci byli velmi zbožní a starali se hlavně o sebe, kšeftovali a vyráběli všelijaké dřevěné modely do lahví. Jeden Polák postavil do láhve dokonce celou křížovou cestu. Bylo to velmi pěkné, ale chtěl za to moc peněz. Nejhorší zkušenosti jsem měl s Chorvaty. Také Vídeňáci nebyli na nás dobří. Jednou jsme museli dokonce vystoupit z tramvaje, protože ta byla určena pouze pro Němce. Nejhorší však byli bývalí Češi, kteří po roce 1918 zůstali ve Vídni a stali se Rakušany. Ti se k nám naoko hlásili, a pak nás udávali. Mnoho kamarádů skončilo kvůli tomu ve vězení. Byli mezi nimi také dobří lidé, ale nebylo jich mnoho. Alespoň já jsem těch dobrých moc nepoznal. O to raději vzpomínám na řezníka, jehož vývěsní štít hrdě hlásal Bohumír Vařečka, žádné poněmčené jméno, jak většina ostatních. Pěkně hezky česky. I k nám se choval velmi pěkně, byl to takový starší pán a když mluvil s námi, za češtinu se vůbec nestyděl. Rádi jsme u něho nakupovali salámy, pokud ovšem bylo za co, lístků moc nebylo a peníze už vůbec ne. Ještě si vzpomínám na jednu takovou příhodu. Lístky na ošacení z protektorátu platily i ve Vídni. Já jsem chtěl udělat mamince radost a taky jí něco koupit za všechnu tu její starost a obětavost. Přišel jsem do obchodu, jehož firma měla jméno Zelený, to si přesně pamatuji. A spustil jsem: „bitešén, habenzí,“ pak mě došla němčina a já pokračoval česky slovy i rukama, „jak si to dává maminka před sebe.“ Přesto prodavač poznal, ač Němec jak poleno, že je to zástěra. Tak jsem koupil mamince dárek. Při stavění továrny na letecké motory jsem potkal Göringa i s celou svojí suitou. Nebyl ode mne dál jak deset kroků. V březnu roku 1945 jsem spolu s několika dalšími kamarády z lágru utekl a vlakem se dostal do Čech a konečně domů.
116 Tak to bylo vyprávění pana Jiřího Součka. Na svůj věk 81 let, velice bystrý pán s velkým přehledem a zájmem o veškeré dění. Velmi srdečně mě přivítal a snažil se mi všemožně pomoci. Za to jsem mu velmi vděčen. Při celém rozhovoru, který se uskutečnil vlastně nadvakrát s odstupem několika měsíců, se mi drala na ústa stále jedna a tatáž otázka. Chtěl jsem se zeptat na jeho nejhorší zážitek z té doby. Nakonec jsem k tomu nedostal odvahu. Jako odpověď mě stačila na mou nevyřčenou otázku jedna jediná prostá věta. „Kdo tam nebyl a nezažil, ten neuvěří.“ Jedna jediná věta a výraz jeho očí, když těch pár slov pronášel, mně bohatě stačilo. V tu chvíli jsem se dokonce zastyděl, že jsem se chtěl vůbec na něco takového zeptat.
Na budování zákopů na Moravě v prvních měsících rroku 1945 měli být odvedeni: bratři Jan a Augustin Košinovi, bratři Václav a Jaroslav Novotných, dále pak ještě Antonín Radil. Bratři Košinovi a Novotných byli vyreklamováni na zemědělství, ale Antonín Radil musel odejít. Strávil tam tři měsíce a potom uprchl.
KONCENTRAČNÍ TÁBORY
Z naší obce nebyl nikdo přímo odvlečen do koncentračního tábora. František Janáček za mletí mouky na černo skončil „jen“ v pracovním táboře. Přesto si dovolím uvést vzpomínky Josefa Nikla, rodáka ze Střížova, a to hned ze dvou důvodů. Jednak pro to, že na mě jeho vzpomínky silně, ale opravdu velmi silně zapůsobily a také proto, abychom nikdy nezapomněli. Vše se zdá již tak dávno, ale… Je to úplně jiné vyprávění než od pana Součka. Ten vzpomínal hlavně na několik těch málo hezkých chvil, co zažil a to zlé si raději nepřipomínal, i když si to stále nosí v srdci. Protože tyto vzponímky se možná dají potlačit, ale nedají se vymýtit, nelze zapomenout. Nikdy! V tomto případě bohužel.
VZPOMÍNKY JOSEFA NIKLA - TO JE TĚLO KARLA KOUŘILA
Doktora Karla Kouřila jsem poznal v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. Byl to člověk vysoký, štíhlý, s výrazným čelem a dlouhou ostrou bradou. Zpočátku na mne působil trochu kantorským dojmem. Snad to souviselo s tím, že před zatčením působil jako středoškolský profesor přírodních věd. Se studenty byl zatčen proto, že ještě bydlel na koleji. V některých momentech z jeho pohybů i řeči i gestech svých dlouhých rukou, když se pantátovsky rozkročil, nebo se ze široka a bodře usmál. Vzápětí však zase u něho převládaly drobné intelektuálské pohyby rukou, soustředěná gesta prstů, jemný a mírný úsměv. Po určitou dobu jsem jej považoval za pragmatického člověka. Jeho způsob myšlení byl převážně exaktní, matematicky přesný a logický. Ve volných chvílích, kterých bylo málo, mluvil rád o svém oboru, o biologii a chemii. Když přišla řeč na životní podmínky v táboře, např. na biologickou hodnotu potravy, nezakrýval před námi, že její hodnota je nižší, než je dlouhodobě zapotřebí k uchování života, obzvláště při práci. Současně nás povzbuzoval, že mladý organismus má obdivuhodnou přizpůsobivost, že mu je vštípen pud sebezáchovy, nezávislý na vědomí. Že lidské vědomí může tento pud sebezáchovy posilovat, umocňovat nebo naopak oslabovat. Duševní rovnováha, že je podmínkou normálních biologických funkcí těla. Rád citoval Horatiův verš : AEQUAM MEMENTO REBUS IN ARDUS SERVARE MENTEM,NON SECUS IN BONIS … PAMATUJ, ŽE MÁŠ ZACHOVAT KLIDNOU MYSL V TĚŽKÝCH DOBÁCH, NEJEN V DOBRÝCH 117 Vysvětloval nám, jakým způsobem je nutno v táboře maximálně šetřit tělesnou energií a kaloriemi, vystříhat se každého zbytečného pohybu i stání, i zbytečného mluvení. To vše považoval za zbytečnou a přitom značně velikou ztrátu energie. Inklinoval k filozofii přírodních věd, těžce nesl, že nemůže studovat nebo alespoň číst, že musí duševně zahálet. Cílevědomě se seznámil s polskými přírodovědci z Krakovské university, jejíž celý profesorský sbor byl odvlěčen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Pravidelně je navštěvoval. Poprvé jsem viděl Karla Kouřila shrbeného v jeho jednoduchých, vetchých, pruhovaných vězeňských šatech, jež mu byly malé, dne 18. ledna 1940. Byl to zlý den. Byli jsme brzy ráno vyhnáni na „apelplac“ a nuceni tam stát až do odpoledne - v téměř třicetistupňovém mrazu. Podruhé jsem viděl Karla Kouřila shrbeného dne 8. února 1940 ráno, když jsme pochodovali na „apelplac“. Byl to další osudný den pro české studenty v Sachsenhausenu, obzvláště pro náš blok 52 B. Vtrhl sem po ranním buzení esesák a za to, že někteří nevstali dost rychle, museli jsme nastoupit před blok a lehnout si na sníh. Byl opět krutý mráz. Esesák se domníval, že bude pro nás horší, budeme-li celí pod sněhem. Zavolal cikány z bloku 54 a nařídil jim, aby nás zaházeli. Ti byli naštěstí inteligentnější než esesák a pochopili, že nás mohou zachránit jen tím, že na nás naházejí vysokou vrstvu sněhu. Bez této jejich pomoci bychom zmrzli. Takto jsme přežili jednu hodinu a deset minut. Toto další silné prochlazení organismu trvale strádajícího hladem mělo pochopitelně i tak těžké následky. Mrazy a hlad nepřestaly, „apely“ (výzvy, přepočítávání vězňů) a práce pod širým nebem vyčerpávaly poslední tělesnou energii. Kritické období však přišlo na jaře, kdy jsme se brodili v chatrných botách tajícím sněhem a vodou. Karel Kouřil začal počátkem jara pociťovat zvýšené teploty, vzápětí horečky a bolesti hrudníku. Diagnosu mu kamarádi medici neprozradili, avšak on sám věděl, že je to zánět plic a pohrudnice. Jeho víra v návrat se počala hroutit. Místo laskavých, přátelských očí se již na mne dívaly oči naplněné úzkostí a hrůzou před smrtí. Těžko jsem hledal přesvědčivá, povzbudivá slova. Byl příliš inteligentní a vzdělaný, než aby přijal laciné utěšování. Jediné, čemu byl ochoten věřit, byl argument, že tělo se brání samo a že si pomůže. Nová naděje mu zasvitla v očích, když mu medici pomohli na „revír“ (tj. na marodku). Utvrzoval jsem jej při loučení v naději, že mu tam také opatřím nějaké léky, neboť někteří čeští medici tam občas pomáhali. Z našeho „korupčního fondu,“ byly ihned uvolněny cigarety pro tento účel. I my jsme začínali věřit, že bude zachráněn. „Korupční fond“ - jednou za měsíc nebo za dva měsíce byl povolen nákup nepatrného množství cigaret a jídla (např.dvě žemle, trochu kyselého zelí), většinu těchto cigaret jsme odevzdávali svému důvěrníkovi, který jich používal pro podobné účely. Asi za dva dny přišel od Karla Kouřila moták (miniaturní dopis), že se tam navíc ještě infikoval úplavicí, že tam dostává jen řepnou polévku, kterou nemůže jíst. Prosil o několik kůrek suchého chleba. Žádal, abychom moták ihned spálili a abychom si důkladně umyli ruce. Ihned jsme uspořádali sbírku chleba. Každý dal ze své porce po kůrce. Balíček chleba jsme mu ihned poslali. Čekali jsme další zprávy. Asi za dva nebo tři dny přišel na blok 52 B sluha z marodky a ptal se, kdo zná Karla Kouřila. Ihned jsem zvedl ruku v naději, že snad s ním budu moci mluvit, nebo že sluha od něho přináší nějaké zprávy. Sluha mne německy požádal, abych šel s ním. Klusali jsme k revíru. Ptal jsem se sluhy cestou, jak se Kouřilovi daří. Neodpověděl, a to mne znepokojilo. Ještě více jsem se podivil, že mne nevede do baráku, nýbrž do jakéhosi sklepa pod barákem revíru. Těla byla polita kyselinou karbolovou, jejíž ostrý zápach se mísil se zápachem rozpadajících se lidských těl. Krematorium tábora prostě nestačilo spálit denně stovky mrtvých těl, při tak
118 bohatém přísunu. Sevřel se mi hrudník, nemohl jsem se nadechnout, ztrácel jsem rovnováhu. Opřel jsem se o dveře, které za mnou sluha zavřel. Byla to apokalyptická vidina vyzáblých hlav, rukou, nohou, kloubů a žeber, potažených tenkou bílou kůží. Takovýto obraz Dante jistě neviděl. Teprve po chvíli jsem si plně uvědomil, že tedy Karel Kouřil již zemřel. Tato myšlenka dovršila můj úžas a ohromení. Už tedy neuvidí město, ve kterém zanechal tolik drahého. Neuvidí rodiče ani rodnou Hanou. Už mi nebude recitovat Ovidiovy verše a přednášet biologii. Nebude pohřben doma, v rodné zemi, nýbrž tady v krematoriu, kolem něhož vítr roznáší hromadu popela. Sluha mne loktem pobízel, abych spěchal. Nereagoval jsem. Rozhorlil se na mne: „Copak jsi hlupáku ještě nepochopil, že celý tento tábor je jenom ohromná továrna na smrt. Všechno ostatní je jenom kamufláž i tahle marodka. Jestliže se někdo odtud vrátí živý domů, bude to skutečné zázračné zmrtvýchvstání. Takových lidí bude ale moc málo“, a ukázal mi svých pět prstů. Opět mne postrkoval loktem kupředu. Beznadějně jsem obcházel kolem valů mrtvých těl, jsa někdy nucen i po nich šlapat, poněvadž na podlaze nebylo téměř místo. Hledání bylo víc než obtížné. Všechny hlavy bez vlasů a vousů, všechny tváře vyhublé. Vyzáblé lebky, potažené tenkou kůží, si byly strašně podobné. Snad ještě více než tváře nemluvňat a k tomu všemu můj úkol ztěžovalo mdlé sklepní osvětlení. Jedině vysedlé čelní kosti nebo dlouhé či hranaté brady odlišovaly některé mrtvé hlavy od druhých. A podle těchto dvou znaků, podle vysokého výrazného čela a protáhlé ostré brady, jsem poznal po dlouhém hledání svého přítele Karla Kouřila. Bylo to divné setkání mrtvého s živým. Uvědomil jsem si, jaký je mezi námi nepatrný rozdíl, maličká vzdálenost několika dnů, rozdíl několika podřadných náhod, které mne prozatím asi uchránily od stejného osudu. Svůj vzkaz rodičům a kamarádům mi už nepředal. Ani já jsem mu už nemohl říci vše, co mezi námi zůstalo nevysloveno. A bylo toho mnoho. Slíbil jsem mu však tehdy, že vrátím-li se domů, do onoho „Města“, v němž jsme oba zanechali tolik drahého, že podám svědectví o jeho ušlechtilé, široké, vědecké a básnické duši. Jeho tvář byla klidná, klidnější než byla před několika dny při našem krátkém rozloučení. Jeho tělo bylo již zavaleno vysokou vrstvou dalších těl, která sem za jediný den nanosili „lajchentrégři“ (nosiči mrtvol) a sluhové z marodky. Ukázal jsem sluhovi beze slova na hlavu Karla Kouřila. Měl jsem v tom okamžiku takový hořký pocit, jako bych tímto pohybem zrazoval a vydával svého přítele do rukou nepřátel. Sluha vyprostil jakýmsi předmětem jeho ruku ze směsice jiných rukou a nohou a přečetl na ní číslo. Souhlasilo s jeho seznamem. „Ano je to tělo Karla Kouřila“, řekl spokojeně, odškrtl v seznamu číslo a pokynul mi rukou, že mohu odejít. Tímto škrtem v seznamu končila všechna lidská a občanská práva Karla Kouřila. Zmizel člověk i vězeň. Přes lidská těla jsem vyvrávoral ke dveřím. Omylem jsem však vstoupil do protějších dveří místo k východu. Tato místnost byla o něco menší, čtvercová. Ustrnutí, jež se mne zmocnilo v první sklepní místnosti, přešlo zde v duševní i tělesné ochromení. Na betonové podlaze zde ležela ve třech řadách opět mrtvá těla. Avšak ani jedno z těchto mrtvých těl nebylo celé. U některých byl rozpárán život, obnažena střeva, játra, roztříštěné lebky, u jiných přeražené nohy nebo ruce, rozšlapané hrudníky, v nichž bylo vidět plíce. Z jedné hlavy byly vyloupány oči. Dívaly se na mne krvavé oční důlky bez očí. Když mne sluha objevil v této místnosti, zaklel a zakřičel na mne, abych se tam nedíval. „To, holoubku, není pro tvoje oči, na to jsi ještě moc mladý, mohl bys se mi tady složit a co bych si s tebou počal. Zítra bys tady ležel jako oni. Jdi na svůj blok a nedívej se na to svinstvo (Schweinerei). Tady si namoč boty do kyseliny karbolové a na bloku si pořádně umyj ruce mýdlem!.
119 „Co ta těla?“, vypravil jsem ze sebe v úžasu a opřel jsem se bezmocně o stěnu podzemní chodbičky. „To je dnešní přírůstek z trestní kompanie“, odpověděl rezignovaně. „Dej si chlapče pozor, abys tam také někdy nespadl. Stačí k tomu nezašitá kapsa nebo novinový papír pod košilí. To je zatraceně drahé zahřátí. Toho se raději vyvaruj!“ Došel jsem na blok bez vlastní vůle a bez jasného vědomí. Neurčitě ve mně ještě fungovala setrvačnost některých součástek životního mechanismu. Jiné součástky tohoto životního mechanismu, jako vůle a jasné vědomí, zármutek nebo radost, hlad či žízeň, se ve mně zastavily. Doprovázel mne neustále těžký sklepní zápach tlejících lidských těl a kyseliny karbolové. Před očima mi neustále tanul obraz zohavených mrtvých vězňů. Rozbité lebky, rozšlapané hrudníky, obnažená střeva a krvavé oční důlky bez očí. V bloku se nemohli od mne dozvědět nic souvislého. Pochopili, že Karel Kouřil zemřel. Umyli mi ruce a posadili mne na stoličku ke stěně, abych se na ní udržel. Kdosi mně třel záda a hlavu a ptal se mne, zda ho už poznávám. Obraz obou sklepů mne umrtvoval mnoho dní a nocí. I tvář Karla Kouřila, matně ozářenou sklepním světlem, jsem viděl ještě dlouho pře očima. Prof. JUDr. Josef Nikl, DrSc. Narodil se 15. července 1916 ve Střížově čp. 33 u Chotěboře, v rodině se sedmi dětmi Františka Nikla, drobného rolníka a domácího tkalce a jeho manželky Anny - „u Kubíků“. Studoval, vzhledem k nemajetnosti rodiny na arcibiskupském gymnaziu v Praze-Dejvicích, kde bylo studium i se zaopatřením bezplatné a maturoval v roce 1937. Vstoupil na právnickou fakultu Karlovy univerzity. Účastnil se 28. října 1939 demonstrací v Praze i pohřbu Jana Opletala. 17. listopadu byl spolu s dalšími studenty v Hlávkově koleji zatčen a přes ruzyňskou jízdárnu odvezen do koncentračního tábora Sachsenhausenu. 20. prosince 1940 byl propuštěn a domů dojel 24. prosince. Zemřel 23. května 1985. Jen malý dovětek k obávanému koncentračnímu táboru Sachsenhausen, někdy také nazývanému Oranienburg, případně Sachsenhausen–Oranienburg. Leží třicet kilometrů severně od Berlína. Byl založen v roce 1936, jaká ironie, jako olympijská vesnička pro ubytování účastníků XI. světové olympiády, která se konala ve dnech 1. - 16. srpna 1936. Patřilo k němu asi 50 pobočných menších koncentračních táborů a za dobu existence jím prošlo na 200 000 vězňů 47 národů, z nichž asi polovina zahynula. Byl zde vězněn i malíř Josef Čapek.
ODBOJ PROTI NĚMECKÉ OKUPACI
Odboj proti Němcům byl organizován již po obsazení našeho území a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. V našem kraji to byla zejména OBRANA NÁRODA - celostátní ilegální vojenská organizace národního odboje. Na celostátní úrovni vedená divizními generály Eliášem, Lužou, Bílým, Ingrem a Vojcechovským. Vedoucími odboje v Havlíčkově Brodě byli Čeněk Havel, účetní tajemník okresního úřadu, Miroslav Sachl, úředník Okresní hospodářské záložny a Vladimír Soukup, účetní okresního úřadu. Gestapo však vypátralo jednotlivé složky pražského ústředí a tím i vedoucí krajských ústředen. Již 13. března 1940 je prozrazen Havel a zatčen. Sice se mu podařilo 25. července po výslechu uprchnout ze Sokolského domu v Havlíčkově Brodě, ale byl opět po udání dopaden. V noci z 27. na 28. července po připraveném úderu gestapa byla většina členů této skupiny na Havlíčkobrodsku zatčena. Teprve po dvou letech nekonečných výslechů se konal v Dráždanech soud s první skupinou zatčených. Tresty od 4 do 9 let. Zajímavé bylo
120 odůvodnění vysokého trestu u podplukovníka Škvora (9 let), jemuž předseda senátu pravil: „Vám nebylo sice dokázáno, že jste odboj organizoval, ale my jsme pevně přesvědčeni, že byste to byl jako čs. důstojník udělal, kdyby toho bylo třeba“. Hitler o těchto procesech s Obranou národa, které se vlekly i několik let, řekl K. H. Frankovi: „Je nutno litovat, že tyto případy českých velezrádců byly vůbec předány německým soudcům. Lépe by bylo, kdyby byly vyřízeny komandem SS. Váleční zločinci by byli zastřeleni a ani kohout by po nich nezakokrhal. Neseme své právo na hrotech bajonetů. Kam bychom přišli, kdybychom v Polsku měli každého velezrádce odevzdávat soudu“. Na této poradě pak bylo rozhodnuto další zatčené velezrádce této skupiny zastřelit a uveřejnit v novinách, že byli popraveni pro odpor proti Říši. Tak se také stalo a Čeněk Havel a Miloslav Sachl byli lidovým soudem v Berlíně dne 3. února 1943 odsouzeni k smrti a 24. května 1943 v Plötzensee popraveni. Před svou smrtí se oba loučili se svými ženami, dětmi a se svým domovem. Poslední dopis Čenka Havla:
Má drahá Jaruško! Loučím se s Tebou, loučím se s dětmi. Měl jsem Vás tolik rád a už Vás naspatřím. Dnes večer budu již o 19. hodině putovati po hvězdách. Rozluč se za mne se všemi přáteli, sourozenci. Odcházím smířen s osudem, a smrti se nebojím. Zachovejte památku na tatínka jen v nejlepším a mějte rádi vždy svůj domov jako já. Objímám a líbám naposled Čenda
Z posledního dopisu Miloslava Sachla
Můj drahý synáčku! Drahý Mílo! Neznáš mně, byl jsi příliš malý, když jsem odešel. Znám tě jen z foto a z dopisu. Přeji si, abys na mne vzpomínal v dobrém. Přeji si, aby z Tebe byl vážený, poctivý muž. Když Ti bude zle, když budeš ochabovat, vzpomeň si na mne, čerpej z těch vzpomínek sílu. Synáčku můj drahý, buď hodný, miluj svou matku, její i moji rodiče jsou všichni dobří. Miluj svou vlast, svůj národ, věř v Boha a jeho spravedlnost. Dnes, několik hodin před smrtí, tolik po Tobě a Tvé matce toužím. Prosím Boha, aby Ti dopřál lepší život a aby Tě ochraňoval a žehnal Ti. Poslední pozdrav, poslední ruky stisk a poslední s Bohem Ti posílá Tvůj Otec. Synáčku můj drahý, Miloušku poslední s Bohem Míla
Z Obrany národa bylo popraveno 454 aktivních důstojníků a 67 rotmistrů. Vězněno pak bylo 1264 důstojníků a 183 rotmistrů, další záložní důstojníci byli zavražděni. Nesmíme však samozřejmě zapomímat ani na partyzánské skupiny, které operovaly v našem okolí. Mnoho jejich příslušníků položilo v boji proti okupantům své životy. Z těch nejznámějších „Brigáda Mistra Jana Husa“, „Zarevo“ a mnohé další. O partyzánských oddílech toho bylo již napsáno mnoho, proto jen takové připomenutí. Naproti tomu o Obraně národa se obecně moc neví. Proto takový nepoměr. V žádném případě to nebyl záměr. Položené životy za svobodu druhých mají stejně vysokou cenu. Je lhostejné, koho určitá politická uskupení
121 nakonec upřednostňují, koho oslavují, protože to dělají ze zištních důvodů, protože se jim to hodí. Vždyť všichni bojovali za správnou věc a každý jak nejlépe uměl. A na to bychom neměli zapomínat. V Jitkově se partyzáni zdržovali často na půdě u Františka Janáčka pč. 58 a ve mlýně čp. 32. V okolí bylo provedeno několik menších akcí. Akce 2. května 1945 bohužel skončila smrtí tří chlapců z Babákova u Hlinska, čtvrtý byl raněn a ošetřen ve zdejší škole. Omylem byl přepaden německý vůz, na kterém mladíci převáželi osobní automobil, který byl zaplachtován. Přepad byl uskutečněn v „Probírce“. Druhý přepad byl uskutečněn u Kopeckého lesa, kde byl přepaden německý vojenský automobil. Nákladní automobil byl vyhozen do povětří. Kolik bylo mrtvých se nikdo nedozvěděl, protože Němci vše obstoupili a později odvezli. Z dalších jmenujme např. události u Sobíňova, Bílku a vypuštění lihovaru v Cibotíně. Ještě jedna významná událost se odehrála v našem okolí, o níž se také mnoho neví a nemluví. Je to tragedie v Hřišti u Přibyslavi a na ní navazující přibyslavská tragédie. Pokud nevíte, o co se jedná, ani se Vám nedivím. O této události jsem neměl ani tušení. Nebudu zde podrobně rozebírat a popisovat ony nešťastné události (viz. Karel Janáček Soběnovský – Drama v Hřišti a Přibyslavi). Jen několik slov. Malá bronzová deska na průčelí bývalého hostince ve Hřišti připomíná smutnou událost ze dne 2. října 1944. V tento den byl zde zabit generál Vojtěch Luža přibyslavskými četníky a jeho druh, poručík v záloze Josef Koreš, těžce raněný při přestřelce, si vzal sám život několik set metrů od místa střetu, aby nemohl býti zatčen. Z pamětní knihy Jana Votavy, očitého svědka této události: … Asi před pátou vrazili do hostince tři četníci z Přibyslavi. Já jsem je uvítal. Ale oni neodpověděli a poskoky se postavili proti Lužovi a Korešovi. Vrchní strážmistr vykřikl: „Ruce vzhůru!“ Proti Lužovi stál četník Mečiř a proti Korešovi četník Kunderka. Strážmistr Navrátil zůstal u dveří do kuchyně. Já jsem odskočil asi dva kroky od židle, na které jsem seděl, za vedlejší stůl. Pan Koreš nemohl dát ruce vzhůru, neboť na nich držel mokrou košili a tak ji sušil. A pan generál seděl na lavici, bosýma nohama ke kamnům a rozkazu neuposlechl. Až když vrchní zesíleným hlasem zařval: „Ruce vzhůru!“, Luža se rychle zvedl z lavice, pravou rukou vytáhnul revolver a vystřelil. Po ráně, vystřelené Lužou, následovala palba od všech četníků do těl ubohých pánů. Generál se zhroutil a zůstal ležet na podlaze, kde vykrvácel. Střelba přestala. Četníci i já s rozrušením jsme se dívali na zabitého. Žádný z nás nezpozoroval, že poručík Koreš proběhl dveřmi ven a pozpátku se zbraní v ruce ustupoval stromořadím, přešel napříč silnici a kousek políčka, pak přelezl drátěný plot a za ním se střelil do hlavy… Odplata partyzánů na sebe nedala dlouho čekat. 26. října 1944 ve 20 hodin zabouchala na dveře četnické stanice v Přibyslavi skupina dvanácti mužů, partyzánů, z nichž bylo devět Rusů a tři Češi. Ačkoliiv podle hodnosti příslušelo velení sovětskému důstojníkovi Nikolaji Bachmutskému, který byl později zabit gestapem, velel skupině mladý poručík Radomír Luža (syn generála Luži). Po výslechu vedeným poručíkem Lužou byl vyhlášen rozsudek „Ve jménu republiky“ a pětice četníků byla za zradu odsouzena k trestu smrti, který byl vykonán ve sklepě domu čp. 9, kde měli četníci ubikace. Čtyři četníci byli zabiti a pátý byl těžce raněn a přežil. Tolik ve stručnosti vše. Podrobnosti a další souvislosti možno nalézt ve výše již zmíněné publikaci od Karla Janáčka Soběnovského. V roce 2003 natáčela Česká televize o této tragédii dokumentární pořad.
122 HOSPODÁŘSKÉ KONTROLY
Němci věděli, že zemědělci neodevzdávají vše, co by měli, proto prováděli tzv. hospodářské kontroly. Byli to většinou bývalí příslušníci naší armády vedené německým policistou. Obce již často dopředu věděly kdy kontrola přijde a to už se obilí, slepice, mléko schovávalo, kde se dalo. Kontroly většinou dopadly dobře, starostovy děti měly velmi rychlé nohy při těchto nevítaných návštěvách. Byly však i případy, kdy byli zemědělci trestáni, např. Antonín Králíček čp. 6 za to, že měl na sýpce více ovsa, než měl mít a dostal za to dva měsíce vězení.
NÁLETY
Ke konci války v roce 1944 zažily i naše země bombardování (Pardubice, Kolín, Praha, Plzeň). I Havlíčkův Brod byl bombardován. V Jitkově byly tyto nálety a průlety anglických a amerických letedel viditelné a slyšitelné téměř denně. V roce 1944 byly shozeny také tři bomby těsně u Oudoleně, bylo to pravděpodobně letadlo, které mělo nějaké problémy a shozením bomb si chtělo ulehčit, tedy ne bombardování na cíl. 9. května 1945 zažila těžká bombardování sovětskými letadly Křížová a Ždírec, neboť zde se prchající německé armády shlukly a ucpaly silnice. Rusové, aby zvýšili zmatek prchajících armád, poslali 24 letadel s bombami. Bohužel, bombardování si vyžádalo i desítky civilních obětí. Letadla přeletěla i Jitkov a i zde se našly nábojnice z kulometů, z nichž Rusové ostřelovali Němce na silnicích u Jitkova.
POBYT NĚMCŮ
Když fronta ustupovala na západ, nařizovali Němci svému civilnímu obyvatelstvu, aby se stěhovaly na západ. Tak do našeho okresu v měsíci březnu roku 1945 přitáhly kolony Němců z Hlubčicka, Kozelska, Nisska, Opolska v nynějším Polsku. Byli rozděleni do vesnic a obce musely pro tyto tzv. „národní hosty“ opatřit ubytování, byly jim vydány potravinové lístky a i peněžitá podpora. V Jitkově bylo ubytováno na 20 těchto vystěhovalců. Ubytováni byli ve škole a čp. 42 a 14. Byly to většinou ženy a děti. Pohled na tyto přesuny lidí byl žalostný, koně, obyčejné vozy s plachtami navrchu, na vozech nejnutnější potřeby a tito lidé putovali celé měsíce v nepříznivém počasí po našich silnicích. Byl to obraz toho konce, ke kterému dovedl Hitler svůj národ.
KONEC VÁLKY
Již v dubnu 1945 bylo všem jasné, že válka musí skončit každým dnem. Bylo slyšet dunění děl z fronty, která byla již na Moravě a do toho přišla zpráva o pražském povstání s výzvou o odzbrojování Němců. Byla to výzva k revoluci v Čechách. Výzva se rozšířila v několika hodinách po všech obcích, strhány byly německé nápisy, zavlály československé vlajky na domech. Nadšení bylo ohromné. Lidé si ani neuvědomovali, že Němci jsou plně vyzbrojeni, že jejich jedinou snahou bylo nepadnout do zajetí Rudé armády. Tak se také stalo, že skupina mužů z Jitkova, vyzbrojena několika loveckými puškami se vypravila do „Probírky“ odzbrojovat Němce. Velkým štěstím bylo, že koloně velel starý německý generál, který pochopil situaci a nedovolil svým vojákům střílet. Jinak se z těchto jitkovských mužů sotva kdo vrátil. Němci ustupovali po silnicích Žďár-Chotěboř, Přibyslav-Jitkov-Chotěboř, Přibyslav-Česká Bělá, Ždírec-Brod. Ohromné kolony. Ustupovala tudy např. 1. pancéřová armáda, 97 myslivecká divize, branný kraj 7 Bavorsko a to myslivecké
123 pluky 204, 207 a mnohé další. Ustupující Němci často stříleli na všechny strany, lidé si proto kopali na humnech kryty, kam ukládali potraviny a cenné věci, schovávali se ve sklepích. Silnice nestačily, ucpávaly se. Němci se proto pouštěli na tancích a autech přes pole. Když jim došly pohonné hmoty, nebo došlo k poruše, zanechávali vozidla na místě a prchali dál třeba pěšky, nebo zabavovali vozidla, koně a vozy. Tak zabavili Josefu Halamovi z čp.7 pár koní i s vozem. Na katastru obce zůstalo mnoho vozidel z velké části vypálených. Některá vozidla byla plná různých věcí, které Němci nakradli na východě a odváželi si je domů. Tyto věci naši lidé odnášeli a ještě dlouho po válce se objevovaly mezi lidem věci z tzv. „veletrhu“. K tomuto „veletrhu“ se váže několik historek. Téměř nikdo ze zdejších občanů v té době neznal konzervy, dosud se s nimi málokdo setkal a tak, když v autě u křížku bylo objeveno mnoho podivných plechových věcí, lidé si mysleli, že jsou to granáty a nikdo s tím nechtěl nic mít. Františkovi Kubátovi to ale bylo divné, protože takový granát nikdy neviděl a tak vzal opatrně jednu plechovku, postavil ji u zvoničky na kámen, vytáhl zbraň – revorver ráže 7,62 a částečně kryt rohem do ní vystřelil. A z prostřelené plechovky začala vytékat žlutá hustá šťáva, po ochutnání meruňkový džus. Najednou do lidí jak když střelí, v autě rázem nezbyla ani plechovka. Němci sháněli civilní šaty a byli ochotní za ně dát téměř cokoli a tak nabízel jeden Němec lámavou češtinou několika sousedům pravé švýcarské hodinky, měl jich na ruce několik a říkal, že jich je plné auto v „Probírce“. To auto však bylo podminované a mělo za několik minut vyletět do povětří. Sousedé zvažovali, ale riskovat se jim nechtělo, a tak se ozvala rána a bylo po hodinkách. U „Misarových“ stál náklaďák a v něm plno tzv. „Hauf“ granátů – (granáty s dřevěnou rukovětí). Za nimi bylo několik zvláštních beden. Granáty naháněly hrůzu, ale František Kubát st. z čp. 15 nic nedbal, milé granáty vyhrnul z auta, jen cinkaly a vyrazil zkontrolovat ty bedny. V nich byly plné láhve. Po uražení hrdla bajonetem a znaleckému posouzení bylo zjištěno, že obsahují koňak a tak opět začalo stěhování. Další příhoda se váže již k Rusům. Ke Krčálům v čp. 17 přišli tři Rusové; když byli v kuchyni, najednou za jejich zády začal zvonit budík. Následovala blesková otočka a samopalem rozstřílený budík, ovšem i s „kredencem“. Chaos ustupujících Němců trval asi tři dny a 8. května se objevil první sovětský voják v naší obci. Němci již potom sami začali zahazovat zbraně, ty se povalovaly všude. Pušky, samopaly, granáty, pancéřové pěsti, pistole všeho druhu, miny. Celé hromady těchto zbraní byly nasbírány v okolí, převezeny do Jitkova a odtud byly dále převezeny do muničního skladu na Bílku. Také se ničily v „lomu“. Jen zázrakem se při tom nikomu nic nestalo, protože smrtelných zranění v okolí bylo mnoho. V posledních dnech války byla stodola u Fikarů čp. 16 využívána Němci jako ošetřovna. Na blízkém kaštanu vlál prapor s červeným křížem. Po jejich odchodu bylo místo využíváno i Rusy. „12. května sem byl přivezen voják s vážným poraněním břicha. Za to, že porušil rozkaz, ho vojenská doktorka ani neošetřila a voják do druhého dne zemřel. Okamžitě bylo jeho tělo odvezeno. Voják porušil rozkaz tím, že pomocí granátů chytal ryby na rybníku u Vlachova (u České Bělé), bohužel si po odjištění granátu špatně odhadl čas a granát explodoval v jeho těsné blízkosti a těžce ho zranil. Musel chudák moc trpět, jen stále potichu sténal, nemohl jsem jednání doktorky pochopit.“ Z vyprávění Jaroslava Fikara z čp. 16. Revoluce v Jitkově si nevyžádala žádné oběti. V okolních obcích to bylo jiné, zejména v Sobíňově a ve Slavětíně. Odklízení zbraní a munice trvalo 14 dní. Přestrojení němečtí vojáci se ukrývali v lesích a v noci utíkali směrem na západ, proto v každé obci byly vytvořeny hlídky, které hlídaly na všech stranách obce ve dne i v noci. „Dělali jsme domobranu. Ve škole jsme si vybírali zbraně. Mnoho jich totiž nefungovalo.
124 Tak se stalo, že při kontrole, zda zbraň je funkční, vyšel nešťastnou náhodou výstřel a mě kulka z pistole, kterou držel Jarda Kubát od Bajsáků, prostřelila lýtko. Hned bylo nadšení to tam! Bolelo to příšerně. Starosta Bohuslav Kubát se snažil zastavit projíždějící rumunské vojáky, aby mě odvezli do Bělé k doktorovi. Ti, když viděli, co je to za zranění, se jen smáli, mávali rukou, že to nic není a jeli dál. Já jsem se svíjel bolestí, protože to bolelo jako čert a oni se smáli, neuvěřitelný. Nakonec mě k doktorovi do Bělé odvezl hostinský Hejkal s koňským potahem“ - z vyprávění Jiřího Součka. Po okolí volně pobíhalo značné množství rozprchlých koní. Ti byli pochytáni a odváděni na shromaždiště na Bílek. Mnozí zemědělci si ponechali koně doma a pak proplatili státu. Zbraní bylo všude dost a střílelo se na všech stranách, téměř každý měl minimálně jednu zbraň. Večer byly vystřelovány rakety, trhaviny se používaly na dobývání pařezů. Při těchto akcích vyhořela také kolna Jana Košiny, bývalá pazderna. Z nezjištěné příčiny, ale jistě také ve vztahu k revoluci, vyhořela také dvě stavení na Bídě, Kučerovi a Melounovi. Pan Meloun již chalupu nestavěl a odstěhoval se. Válka skončila. Nejbližší jednotky Rudé armády a Rumunské armády se utábořily v lesích na Račíně. O několik týdnů později, v červnu 1945, prošla Jitkovem obrovská stáda koní a dobytka, hnaná ruskými lidmi do Sovětského svazu. Tam, kde stáda nocovala, vznikly velké škody na lukách i polích. Louky mezi Jitkovem a Střížovem byly úplně spasené.
SPRÁVA OBCE PO VÁLCE
Na veřejném shromáždění byl zvolen nový národní výbor ve složení: Novotný Josef čp. 60, Jan Kubát čp. 69, František Sláma, František Kubát čp. 18, Alois Kubát, Karel Laštovička, Václav Vašíček čp. 38, František Kubát čp. 15 a Bohuslav Kubát čp. 8, který byl zvolen opět starostou obce. Ten 8. 7. 1945 na tuto funkci rezignoval a na jeho místo byl zvolen Václav Vašíček. Nový národní výbor měl za přední úkol odstranit následky války a uvést do normálních kolejí život obce. Organizoval soustředění a odvoz poházené munice, vraků, organizoval hlídky pořádkové, bezpečnostní, protipožární a další podobné úkoly.
VÝPISY ZAJÍMAVOSTÍ ZE ZÁPISŮ OBECNÍHO ZASTUPITELSTVA 1939 - 1954
19. březen 1940 Rozkaz okresního úřadu o bezodkladném odstranění sněhu z okresní silnice. 30. březen 1941 Obecní zastupitelstvo usnáší se 10 hlasy, že souhlasí se zavedením nedělního klidu v živnostech řeznických a uzenářských. 22. prosinec 1943 Usneseno všemi hlasy, býka zakoupiti do vlastnictví obce za cenu 10 745,- kterýž to obnos bude vybrán od držitelů krav a jalovic. 24. květen 1945 Volba přesedy a dvou místopředsedů Místního národního výboru (MNV). Předsedou zvolen - Buhuslav Kubát čp. 8 Místopředsedové - Václav Vašíček čp. 38 Josef Novotný čp. 60 125 12. únor 1946 Zakoupení části zemědělské usedlosti čp. 24 pro zřízení obecní drubežárny. Žádost podána pozemkovému fondu při ministerstvu zemědělství. 9. září 1946 Členové MNV souhlasí s návrhem a příležitostně budou budovy po osídlencích pohraničí prohlídnuty a bude-li některá vyhovovati, bude o ni podána žádost o přidělení. 25. duben 1947 Žádosti pana Holendy o pronájem potoka a rybníka u Čermákových plémun vyhovuje všemi hlasy. 30. duben 1947 Ze zdravotních důvodů odstupuje z funkce předsedy MNV Leopold Havlíček. 2. červenec 1947 Žádost o revizi lesa u obce Jitkova parcel čp. 350, 352 a 353. 31. srpen 1947 Výpůjčka 200 000 Kč u Městské spořitelny v Chotěboři v rámci dvouletého plánu (dvouletky) 25. červenec 1948 MNV se jednomyslně usnesl na koupi domku čp. 60 v Jitkově po osídlenci Josefu Novotném a podalo žádost o příděl jmenovaného domku. 13. březen 1949 Žádost předsedy svazu české mládeže (ČSM) Jiřího Součka, aby obec dala pět dílků pozemku osázeti ovocnými stromky byla jednohlasně přijata. 12. Listopad 1949 Prodej obecního domku čp. 51 (bývalý chudobinec) panu Jaroslavovi Havlíčkovi za 60 000 Kč. 13. duben 1951 Za veterináře laika-zootechnika navržen František Janáček čp. 58. Navržený funkci přijímá. 8. červen 1951 Rada MNV souhlasí s adaptací domu MNV na hasičskou zbrojnici. 5. leden 1952 Ustanovení místního tajemníka soudruha Hanče. 14. únor 1952 Rada MNV bude sledovat jarní práce u velkých zemědělců a bude je důsledně nutit k plnění úkolů. 12. listopad 1953 Výsadba sadu ČSM. Objednání 100 stromků v Hesově
„PODZIMNÍ ŽNĚ“ vybírání brambor čertem 1949
126 SLAVNOST PŘED ROZORÁNÍM MEZÍ - 50. LÉTA
ROZORÁVÁNÍ MEZÍ - 50. LÉTA
1945 – 1950
Rok 1945, konec druhé světové války, doba převratných změn, očekávání, nadšení, rozčarování, osidlování pohraničí, velký úbytek obyvatelstva v obcích ve vnitrozemí a další a další přívlastky bychom mohli dát této době. Naše vláda se vrátila v květnu do Prahy s „Košickým vládním programem“. Byly povoleny pouze čtyři politické strany: 1. Komunistická strana, 2. Strana národně socialistická, 3. Strana sociálně demokratická, 4. Strana Lidová. V naší obci se ustavily tři politické strany: KSČ, národní socialisté a lidová strana. Celou tuto dobu přesně vystihuje tato citace z obecní kroniky. „Již v roce 1945 začal politický zápas 127 o to, která strana bude silnější. Hned zpočátku i v naší obci bylo jasné, že nabývá rozhodujícího vlivu KSČ. Už v prvním národním výboru vidíme, že nejsou voleni velcí sedláci do NV, třebaže dosud v obci vládli. Řízení obce se ujímá definitivně dělnická třída a drobní zemědělci. Jasně to pak ukázaly volby v roce 1946, kdy KSČ dostala sedm mandátů, lidová strana pět mandátů a národní socialisté jeden mandát“. Za komunistickou stranu – Leopold Havlíček, Jan Kubát čp. 69, Josef Pátek čp. 59, Ladislav Dejmal, Jiří Souček, František Pátek čp. 61, Josef Halama čp. 26 Za lidovou stranu – Alois Kubát čp. 22, Jaroslav Poul čp. 12, Josef Kavka čp. 22, Jaroslav Havlíček čp. 47, Josef Čermák čp. 50 Za stranu národně socialistickou – František Kubát čp. 15. Politické strany se zavázaly plnit Košický vládní program, ale z praxe v letech 1946 – 1948 bylo jasné, že všechny strany podporují, prosazují a plní pouze to, co se jim hodí. Docházelo k vážným rozepřím v parlamentu ve věci pozemkové reformy, znárodnění a podobně. Tyto neshody se samozřejmě projevovaly i u ostatních členů politických stran a promítly se do celé poválečné společnosti, tedy i do Jitkova. Vyvrcholením všech rozporů byl únor 1948. V tomto roce v únoru vystoupili z MNV za lidovou stranu Jaroslav Poul čp. 12, Jaroslav Havlíček čp. 47, Alois Kubát čp. 22 a za stranu národně socialistickou František Kubát čp. 15. Tímto počinem v obci vyvrcholil rozkol mezi občany, který různou intenzitou pokračoval zejména v padesátých letech. 24. 5. 1945 byl ustanoven nový národní výbor, jehož předsedou se stal dosavadní starosta Bohuslav Kubát čp. 8, který 8. 7. 1945 na tuto funkci rezignoval a předsedou MNV se stal Václav Vašíček čp. 38. Ten byl předsedou do 14. 1. 1946, kdy byl zvolen novým předsedou MNV Leopold Havlíček. V roce 1947 se z obce odstěhoval a předsedou se stal Josef Halama čp. 26, který zastával funkci až do roku 1948, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval. Po Josefu Halamovi byl předsedou František Pátek čp. 61, který v roce 1949 těžce onemocněl a funkci převzal Václav Vašíček čp. 38. V roce 1950 se konala na veřejném shromáždění v sále u Hejkalů reorganizace MNV. Do rady MNV byli navrženi a zvoleni: Václav Vašíček – předseda Josef Halama čp. 26 – místopředseda a zemědělský referent Jan Ondráček – finanční referent Karel Hladík – technický a zásobovací referent Josef Hamerník – osvětový, školský a zdravotní referent Za členy zvoleni: Jan Kubát čp. 69, Karel Laštovička, Josef Pátek, Karel Kubát čp. 10, Jindřich Halama, Jaroslava Součková, Marie Slámová, Božena Konfrštová čp. 66, Jiří Souček a Jaroslav Kubát čp. 53. Bývalí členové lidové strany a strany národně socialistické, ačkoliv byli navrhováni a přesvědčováni, funkci v NV nepřijali.
OSIDLOVÁNÍ POHRANIČÍ
Po vystěhování a odsunu Němců z naší republiky v letech 1945 – 1946 zůstaly celé kraje pohraničí liduprázdné a naše vláda vydala provolání, aby se tam české rodiny přestěhovaly a převzaly usedlosti po Němcích, nebo nastoupily v závodech na místa, která dosud zastávali Němci. Ze všech vesnic a měst vnitrozemí rozjeli se zájemci, aby se usídlili v nových domovech. Tak také z Jitkova se odstěhovaly celé rodiny. Josef Němec čp. 45, Josef Novotný čp. 60, František Laštovička čp. 64, František Kubát čp. 18, Antonín Bříza čp. 10, Jan Vavroušek čp. 24, Karel Vašíček čp. 38, Josef Dobrovolný čp. 31, František Skřivan čp. 70, Jan Poul čp. 77, Josef Ondráček čp. 60, František Hypš, řídící učitel. Tito všichni se svými rodinami a mnoho dalších mladých lidí našlo zaměstnání a založilo si rodiny v pohraničí. Mnohé domky v obci
128 změnily majitele. Od Josefa Novotného čp. 60 koupil domek MNV a zařídil zde úřadovnu, domek Františka Laštovičky byl prodán Václavu Mrtkovi, domek Františka Kubáta čp. 18 prodán Antonínu Halamovi, který zde zřídil obchod se smíšeným zbožím, jenž v roce 1949 byl přebudován v prodejnu „Pokrok“ (konsum), domek čp. 31 od Josefa Dobrovolného koupil truhlář Josef Paul a „půldomek“ Josefa Ondráčka koupil Josef Mach. Dům čp. 45 předal Josef Němec své dceři Boženě, provdané Konfrštové, která jej pronajala. Od roku 1948 zde bydlel Stanislav Benc. Usedlost čp. 24 převzalo do užívání místní JZD a zřídilo zde prádelnu, později i mandl. Na části pozemku byla postavena drůbežárna. Ve stodolách a kolnách byly uschovány stroje. Osídlenci pozemky většinou pronajali ostatním zemědělcům v obci. O pozemky byl až do roku 1948 veliký zájem, takže třeba při dělení usedlosti čp. 24 bylo hodně křiku, přesvědčování a zlosti, než byly pozemky dány novým majitelům do vlastnictví. Toto dělení prováděla zemědělská komise při MNV, která musela být několikrát měněna, než se dosáhlo konečného řešení. Již v roce 1945 občané Jitkova odstraňovali následky války. Odklízeli vraky aut a opravovali poškozené cesty. V roce 1947 místní skupina ČSM (Československý svaz mládeže) přestěhovala pomník padlých z I. světové války z dosavadního místa před statkem čp. 5 na nové místo pod silnicí před čp. 4. Celé okolí bylo upraveno a byla oplocena zahrádka kolem pomníku. Ve stejném roce bylo vybudováno telefonní spojení obce na poštovní úřad v České Bělé. Úhrada této stavby byla kryta ze sbírky, kdy občané na tuto akci obětavě přispívali. V roce 1949 pořídil MNV rozhlasové zařízení v ceně 40 000 Kč. Zpočátku bylo umístěno ve škole v prázdné třídě, až v roce 1953 byla rozhlasová ústředna přestěhována do kanceláře MNV v čp. 60. Hned v roce 1945 bylo zahájeno autobusové spojení Přibyslav-Chotěboř. Linka vedla přes Jitkov a tím občané obce získali možnost dojíždět za prací do měst. Zpočátku jezdil autobus třikrát denně, později se toto spojení rozšířilo na pětkrát denně, podle odpoledních směn dělníků. Hospodářství se začalo pomalu konsolidovat. Drobní zemědělci získali další pole od usedlostí, jejichž majitelé odešli do pohraničí. Půda byla rozdělena mezi zájemce, takže chalupníci, kteří obhospodařovali 2 - 3 ha, nyní měli 5-6 ha. Od roku 1946 se prováděly rozpisy dodávek podle velikosti hospodářství. Malá hospodářství odváděla z jednoho ha méně než hospodářství velká. V roce 1947 byly zavedeny dokonce dvojí ceny. Menší hospodáři dostávali za svojí produkci vyšší ceny než vlastníci statků. Válka znehodnotila naši měnu. Mezi lidmi byla spousta marek. Šmelináři z války měli miliony na hotovosti. Vláda přistoupila 1. listopadu 1945 k zavedení měnové reformy. K tomuto datu dostal každý, ať měnil jakoukoli hotovost, 500 korun v nových bankovkách. Ostatní peníze zůstaly na tzv. vázaných vkladech. Z těchto vázaných vkladů se peníze uvolňovaly podle vládních nařízení ze sociálních důvodů - důchody, výchova malých dětí, nemoci, studia apod. Již od roku 1929 existovalo v obci družstvo pro rozvod elektrické energie. V družstvu byli téměř všichni občané, neboť kdo měl zavedený elektrický proud, musel být členem družstva. Družstvo však existovalo pouze formálně. Rozvod elektrické energie byl dokončen a družstvo již nejméně deset let nevyvíjelo žádnou činnost. V roce 1948 vydala ústřední rada družstva výnos, podle kterého mají tato družstva oživit činnost ve směru pomoci zemědělství a založit odbor strojní. Družstvo v Jitkově na své valné hromadě dne 20. 6. 1948 se usneslo a přijalo nové stanovy. Název byl změněn na Družstvo pro rozvod elektrické energie a mechanizaci zemědělství, pro všechny občany to však bylo tzv. „Votrubové družstvo“. Novým předsedou byl zvolen Josef Pátek čp. 59. Družstvo zakoupilo dva secí a dva žací stroje a požádalo fond národní obnovy o příděl budov čp. 24 po Janu a Marii Vavrouškových (odešli do pohraničí). Fond
129 žádosti vyhověl. V roce 1949 vláda vydala usneseni o socializaci vesnice s výzvou, aby se vesnická družstva slučovala v zemědělská výrobní družstva. V obci vznikl přípravný výbor a v březnu 1950 převzal řízení nad dosavadním družstvem a přijal stanovy JZD I. typu (Jednotné zemědělské družstvo). To znamenalo, že členové družstva hospodaří každý na svém majetku a práce se vykonávají společně po skupinách za pomoci strojů. Cílem mělo být ulehčení a větší produktivita práce. Nepřineslo to očekávané výsledky, dalo by se říci, že žádné.
Sklizeň obilí za Jednotného zemědělského družstva v Jitkově Řidič tohoto vozidla, Jaroslav Nepovím z Libické Lhotky, odezl téměř veškerou úrodu
Úlovek – myslivecké sdružení z 60. let 130 Začínalo se několikrát, ale každý viděl jen své pole. Vedoucí skupin nedodržovali plán, výsledky byly nevalné a téměř vždy záměr ztroskotal. Mnozí zemědělci, zvláště ti větší, z družstva vystoupili. V družstvu zůstalo pouze 15 drobných zemědělců, 25 kovozemědělců a 36 bezzemků. Prvním předsedou byl zvolen Josef Hejkal. Družstvo koupilo v roce 1950 traktor Zetor 25 s vlečným vozem. Po odchodu mnohých rodin i jednotlivců do pohraničí klesl počet obyvatel na 310 až 315. Počet dětí také poklesl. Do jednotřídní školy chodilo 20 - 30 dětí a měšťanskou školu v Havl. Borové navštěvovalo 10 - 20 dětí. Do roku 1946 vyučoval řídící učitel František Hybš a od roku 1946 řídící Josef Hamerník, dosavadní učitel ve Střížově. Začínal se také projevovat úbytek zemědělců. Rozvojem průmyslu vznikala ve městech nová pracovní místa a zejména mladí volili místo zemědělství práci v průmyslu a stavebnictví. Tak i u nás se projevil tento trend. Za války dojížděli za prací do Chotěboře 4 občané, v roce 1945 stoupl jejich počet na 30 a v roce 1950 již dojíždělo za prací přes 80 zdejších občanů.
OD PADESÁTÝCH LET AŽ KE ZTRÁTĚ SAMOSTATNOSTI
Tyto léta mají mnozí samozřejmě stále v živé paměti. Proto jen několik poznámek a postřehů zejména pro mladší generace čtenářů. Ani já jsem tyto léta neprožil. Narodil jsem se až v roce 1965. Proto mě osobní zkušenost z padesátými léty i rokem 1968 schází. Je to období stále živé v myslích našich rodičů a prarodičů. Probouzí stále nové a nové vášně, vzpomínky, lítost, zlobu. Doba politických procesů, rozsudků smrti, nucených vystěhování, zakládání JZD, budování těžkého průmyslu a strojírenství, překonávání poválečných těžkostí. Nechci a ani bych si nedovolil nic soudit. Život není černý ani bílý. Jisté je pouze to, že tato doba nebyla jednoduchá a i přes některé dobré věci co se dokázaly se rozhodně těmito léty nebudeme chtít chlubit.
Nesuďme. Nesuďme předky, nesuďme ani dnes, že dříve, nebo dneska ten i ten člověk kles. Nesuďme jejich činy, nemáme na to právo, vždyť my klesáme taky, až někdy není zdrávo.
Lehké odsoudit činy, poklesky našich bratří, neboť na chyby druhých, lehčeji se nám patří. Však správně sebe vidět s omyly chybných kroků. na to přijdeme mnohdy, až za několik roků.
Těžké je sobě přiznat, že zle jsme konali dílo, že marná naše činnost, že marné všechno bylo Buďte nám tedy vzorem, jen spravedlivé činy, předků i našich přátel, by neměli jsme viny! Karel Janáček 131 MATEŘSKÁ ŠKOLKA
1. září 1950 byla zřízena mateřská škola. V roce 1952 byla zprovozněna kuchyň nejdříve pro mateřskou školu a později i pro ostatní školáky. Vařilo se ve výměnku čp. 45. Majitelé domu, Němcovi se vystěhovali do pohraničí a dům byl prázdný. Do školky chodilo kolem dvaceti dětí. V kuchyni se vařilo asi dva roky. Přes počátečný úspěch, strávníků postupně ubývalo a kuchyň byla nucena ukončit činnost v prosinci 1953. Učitelkami školky postupně byly Eva Novotná, Marie Hiblbauerová (Kubátová z čp. 8), Marie Hamerníková, rozená Břicháčková, Alena Němcová, Jana Mlynářová. Od 1. září 1963 byl místo mateřské školky zřízen dětský útulek z důvodu nedostatku dětí. Změna spočívala v tom, že školku s méně než 15. dětmi nemusela vést učitelka, ale stačila vychovatelka. V této době se střídaly vychovatelky (Ludmila Kavková, Alena Slámová z místních a Hana Česalová, Lída Musilová, Doležalová z Krátké Vsi, Niklová ze Střížova, Ševcechová z Oudoleně a další). Dětí stále ubývalo a dětský útulek nebo-li miniškolka byla zrušena ve školním roce 1968 - 69. Školka měla i svoje hřiště na pozemku mezi čp. 22 (Kubátovi – „Živnůstkovi“) a bývalou Málkovou stodolou, na místě dnešního rodinného domku Václava Novotného čp. 84, později také na bývalé Kavkově zahradě. Ta se nacházela nad čp. 96 (Venzhöferovými). Byla tam velká dřevěná houpačka a poměrně velký zelený domek. Houpačka i domek byly přeneseny k nově vybudovanému koupališti v roce 1973.
ŠKOLA
Jednotřídní škola 1. - 4. postupný ročník. V padesátých letech ji navštěvovalo průměrně třicet žáků. Snižováním počtu obyvatel (odchod do pohraničí a do měst) se koncem 50-tých let snížil i počet žáků. V roce 1961 vznikly tzv. základní devítileté školy (ZDŠ, povinná devítiletá docházka). Ve škole se vyučoval 1. - 5. ročník. I přes posílení o jeden ročník dětí stále ubývá. Celé toto období na naší škole vyučoval Josef Hamerník. Od 1. září 1962 došlo k další změně. Byla nařízena kooperace škol v Jitkově a ve Střížově. V praxi to znamenalo, že 1. a 3. ročník se vyučoval pro obě obce ve Střížově a 2. a 4. v Jitkově. Pátá třída byla přesunuta do Havlíčkovy Borové. Josef Hamerník odešel vyučovat do Střížova a v Jitkově vyučovala jeho žena Marie Hamerníková. Později byl v Jitkově druhý, třetí a čtvrtý ročník, ve Střížově pak první a pátý. V roce 1974 došlo k uzavření školy v Jitkově a všechny ročníky byly soustředěny do Střížova. V roce 1979 byla i tato škola uzavřena a výuka přenesena do Havlíčkovy Borové.
ZRUŠENÍ HOSTINSKÝCH ŽIVNOSTÍ
Výnosem ONV v Chotěboři byl zrušen hostinec Václava Novotného čp. 40 s odůvodněním, že pro obec jako Jitkov je postačující hostinec jeden. Ten zůstal u Josefa Hejkala, ale přestal být v jeho vlastnictví soukromou živností. Stal se družstevním hostincem „Pokrok“ jako ostatní hostince a obchody.
SAD MLÁDEŽE
V roce 1950 mládež vysadila dvě stě jabloní a švestek na pastvinu pod zatáčkou státní silnice. Tím byl založen sad a nazván „Sad mládeže“. Jamky pro stromky vystřeloval trhavinou Jaroslav Kubát z čp. 53. O rok později bylo vysázeno dalších dvě stě ovocných stromků. Žáci místní školy pak v roce 1954 vysadili sto stromků. Tím byl sad zasázen až ke státní silnici. Byly zasázeny i tři řady stromků na druhé straně cesty k „Probírce“. Tato část sadu však brzy značně vymrzla a uschla. Zbylé torzo bylo vytrháno. Zůstal pouze sad nad „ubcí“. 132 PRÁDELNA
Prádelna byla vybudována v roce 1951 v čp 24. Majitel Jan Vavroušek se s rodinou v roce 1945 vystěhoval do pohraničí a statek s celou výměrou daroval státu. Ten ho převedl na obec. Dům získalo tehdejší zemědělské družstvo I. typu. Po přestavbě a úpravě části bývalých chlévů byla zřízena prádelna s velkou pračkou a mandlem. Dostatek vody byl zajištěn se souhlasem pana Málka napojením na jeho soukromý vodovod.
VÝPISY Z KRONIKY – rok 1953, 1957 a 1960
- Na základě vládního usnesení o zajištění zemědělské výroby v obci a za účelem přesvědčování zemědělců o výhodách družstevní velkovýroby byl v Jitkově od 5. ledna 1952 ustanoven tajemníkem MNV Stanislav Hanč z Havlíčkovy Borové. - V politické činnosti i v naší obci se projevila činnost Rudolfa Slánského a spol., kteří usilovali o zvrat v našem státě, a proto dávali politické linii takový ráz, že vyvolával nespokojenost. To se projevilo i v zemědělské politice, v činnosti JZD, v rozpisech a v trestech za nesplnění dodávek. Těmito všemi problémy žila obec v roce 1952 a organizace Národní fronty musely tyto problémy řešit. - V letech 1952 a 1953 způsobila velké škody na porostech brambor mandelinka bramborová. Byl organizován jak ruční sběr, tak i poprachy dynocitem (DDT). V roce 1953 poprachy prováděny i letadly. Rozšíření mandelinky bylo zamezeno, ale v důsledku toho pernatá zvěř, zejména koroptve, ale i bažanti se otrávili a jejich stav se snížil na minimum. I zajíci, kteří se napásli na poprášené kultuře, zašli. Takže vidět zajíce bylo vzácností. V tom roce se žádný hon nekonal. Trvalo mnoho let, než se drobná zvěř alespoň částečně vzpamatovala z této rány. - V akci na zatlačování zbytků kapitalistického zřízení navrhl ONV (okresní národní výbor), aby v obci byl označen jako vesnický boháč Rudolf Hladík, Jitkov čp. 32. Rada MNV (místního národního výboru) projednala několikrát tuto otázku a vždy návrh zamítla. A odůvodnila to chováním pana Hladíka za okupace, kdy jako mlynář nezištně pomáhal místním občanům (mletí mouky načerno - za to byl trest smrti) a partyzáni za okupace u něho mnohokrát našli útulek. - 1. června 1953 vyšlo vládní usnesení o měnové reformě. Byla provedena výměna peněz, a to za 300 Kč starých 60 Kč nových. Ostatní peníze se měnily 50 : 1. Vklady do 5 000 korun 5 : 1, nad 5 000 korun 10 : 1. Peníze se měnily ve středisku v Havličkově Borové. Toto středisko vyměnilo na 13 milionů Kč. Po této měnové reformě byl zrušen prodej na lístky a všechno zboží přišlo volně na trh. K tomu se váže výrok tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého – „Naše měna je pevná“, hlásal večer a již na druhý den padla. - Při sčítání k 31. prosinci 1957 bylo v obci 242 kusů hovězího dobytka, z toho 135 krav, 222 prasat, z toho 16 prasnic a 20 koní. - V roce 1960 byla v obci dvě osobní auta a 50 motocyklů
KONFISKACE MAJETKU – NUCENÉ VYSTĚHOVÁNÍ
Zemědělec Jan Málek vlastnil hospodářství s výměrou 24 ha zemědělské půdy, celkové výměry měl 36 ha (největší hospodář v obci). V roce 1951 nesplnil dodávkový úkol mléka a masa a byl ONV pokutován částkou 40 000 Kč. Hospodář se proti rozhodnutí odvolal ke KNV (Krajskému národnímu výboru); ten sice zrušil udělenou pokutu, ale 5. června 1952 rozhodl o konfiskaci veškerého majetku Jana Málka. Místnímu národnímu výboru připadl úkol zajistit výrobu na tomto hospodářství. Jan 133 Málek do žní ještě pracoval doma a pak přešel jako dělník do Osevy Chotěboř a jeho žena jako dělnice do KOVO-Chotěboř. Místní národní výbor musel po dva měsíce zajišťovat krmení dobytka, prasat a koní, brigádnicky provést žně, výmlat, sklizeň brambor a zajistit další obdělání pozemků. Téměř půl roku trvalo, než došlo ke konečnému řešení. Konalo se 33 schůzí k tomuto problému. Pozemky byly nejprve rozděleny středním zemědělcům, ti však nucené pachty nepřijali s odůvodněním, že nejsou zařízeni na rozšíření závodu (stroje, potahy), proto byly pozemky dány do pachtu velkým zemědělcům, kteří dostali 2, 3 až 4 ha půdy k obdělávání. Dobytek byl rozprodán buď v obci nebo odebrán družstvem, koně a prasata rovněž. Budovy hospodářské zůstaly prázdné. Málkovi zůstali zatím bydlet v konfiskátu, ale v roce 1953 byli úředně vystěhováni. Tak praví kronika.
134 ZALOŽENÍ JEDNOTNÉHO ZEMĚDĚLSKÉHO DRUŽSTVA - JZD
Rok 1958 znamená zvrat v hospodářském dění obce. Od začátku roku probíhají v Jitkově akce k založení JZD III. typu. Došlo k souběhu mnoha událostí. Družstvo I. typu založeného v září 1950 nepracovalo, drůbežárna zela prázdnotou, traktor byl rozbitý, nikdo ho neopravoval, v provozu byla pouze prádelna. Pole z Málkova konfiskátu přidělená velkým zemědělcům nebyla dostatečně obdělávána. Jednak o to neměli velcí hospodáři zájem a ani to sami nemohli zvládnout, protože měl každý své práce až nad hlavu. Proto tyto pozemky převzal státní statek. Státnímu statku předali pozemky v roce 1956 i manželé Halamovi z čp. 7. a stali se jeho zaměstnanci. Všechny tyto pozemky se však téměř nehnojily, protože nebylo čím. Dobytek od Málků byl rozebrán. Výnosy klesaly téměř k nule. A tak státní statky předaly veškerou půdu na podzim roku 1957 obci. Ta byla nucena se o ni postarat, a proto ji rozdělila bez rozdílu jednotlivým zemědělcům. Tím byli zemědělci zatíženi vyššími dodávkovými úkoly. Ty se daly splnit jen s velkými obtížemi, protože pole po hospodaření státního statku byla téměř jalová a zaplevelená a předpoklady ke zvýšení živočišné produkce téměř žádné. Nebyla možnost většiny hospodářů zvětšit chlévy. Dodávky se totiž počítaly z ha obdělávané plochy. S produkcí obilí, lnu a brambor by si hospodáři poradili, ale s dodávkami z živočišné výroby ne. Chyběla jim nejen místa pro ustájení, ale hlavně dobytek. Každý hospodář měl dobytek úměrně výměře a když jim výměra byla nuceně zvýšena a zvýšeny dodávky, hlavně mléka a masa, měli jen pramalou šanci. Tímto byli hospodáři tlačeni a nuceni o družstvu alespoň přemýšlet. Nad všemi také ležel stín osudu rodiny pana Málka, nuceně vystěhovaného a konfiskovaného. Do toho všeho ještě přišla v březnu do obce tzv. přesvědčovací brigáda z ONV. Ta chodila od jednoho hospodáře k druhému a slibovala, přesvědčovala, varovala, hrozila i vyhrožovala. Vzduchem létala nejen silná a hrubá slova, ale místy prosvištěly i vidle. Hospodáři se schovávali, aby se vyhnuli jednání. Vše bylo marné. V okolních obcích již totiž byla družstva založena, a proto ten soustředěný tlak. Postupně se podařilo zlomit odpor jednotlivých hospodářů. 3. dubna 1958 došlo k ustavující schůzi nového jednotného zemědělského družstva. Ustanovující schůze se konala v sále u Hejkalů. Přítomna byla téměř celá obec, dále předseda ONV Pešek, náměstek Janáček a vedoucí tajemník OV KSČ Veselý. Schůze byla velmi rušná a protáhla se až přes půlnoc. Za členy bylo přijato 28 mužů a 45 žen. Do představenstva byli navrženi a zvoleni František Fikar, František Janáček, A. Pátková, Václav Kubát, Karel Halama, Václav Novotný čp. 40, Karel Novotný, Karel Hladík a František Kubát čp. 15. Předseda zvolen nebyl. Otevřený problém, odkdy začne družstvo hospodařit, zda od jara nebo až od podzimu 1958, zůstal také nerozřešen. Nedošlo totiž k hlasování. Bylo již pozdě a schůze se rozešla. K novému jednání došlo až 8. dubna. Zde byl předsedou JZD zvolen Jan Košina a představenstvo doplněno o Aloise Kubáta, který se stal pokladníkem. Zootechnikem zvolen Karel Halama čp. 3, rostlinářem František Janáček čp. 58, účetním Karel Hladík, skladníkem Karel Novotný čp. 25. Na této schůzi došlo k hlasování, odkdy se začne společně hospodařit. 21 hlasů bylo pro hospodaření od jara a 20 hlasů od podzimu, ostatní se zdrželi. Odhlasováno bylo tedy datum od jara, ale protože tato malá většina nepředstavovala většinu v družstvu, bylo rozhodnuto i vzhledem k tomu, že už jarní práce na poli pokročily a každý seje soukromně, aby se tedy začalo společně hospodařit až od 1. října 1958. V říjnu přistoupili Václav Mrtka čp. 6 s manželkou, Antonín Králíček s manželkou a Jaroslav Novotný čp. 5 s manželkou. Počet členů stoupl na 79. Soukromě zůstalo hospodařit
135 ještě 15 drobných zemědělců s výměrou do 1 ha a střední zemědělec Václav Novotný čp. 29 (10 ha), který byl vydělen na okraj katastru. Došlo i ke změně ve vedení družstva. Předseda Jan Košina na funkci rezignoval. Novým předsedou se stal Václav Mrtka čp. 6, agronomem František Kubát čp. 15. Na podzim již došlo k částečnému rozorání mezí. Hospodaření nebylo jednoduché. Mladí se do práce v zemědělství nehrnuli. Všichni se snažili vyučit jinému řemeslu a odejít za prací do měst. V továrnách byl podstatně vyšší výdělek 1 200 až 1 300 Kč měsíčně a v družstvu v roce 1961 např. na jednotku bylo 9 Kč. To bylo nesrovna- telné. Proto mladí odcházeli do měst, vesnice se začaly nejen vylidňovat, ale hlavně začaly stárnout. Naši obec, jako mnoho jiných, však stihla další rána. Byla to ztráta samostatnosti. Z obce se stala osada se vším, co s tím souviselo. Začalo to 1. dubna 1962 sloučením místního JZD společně s JZD Slavětín pod JZD Oudoleň. Druhé a závěrečné dějství se odehrálo při volbách v červnu 1964, kdy se konaly volby do již společného národního výboru v Oudoleni. Je zajímavé, že z 30 poslaneckých míst bylo 16 určeno pro zástupce z Oudoleně, 9 pro Jitkov a 5 pro Slavětín, když podle sčítání lidu ke konci roku 1961 bylo v Oudoleni tolik lidí jako v Jitkově a Slavětíně dohromady. Přesto měla Oudoleň vyhrazeno o dva mandáty více. 1. července 1964 přestal Jitkov jako samostatná obec existovat. Za léta od roku 1961 do roku 1991, kdy byla naše obec opět samostatná, počet obyvatel klesl o 150. Z 338 na 186 obyvatel, téměř na polovinu. Ještě se vrátíme ke slučování JZD. Podařilo se získat zápis z mimořádného společného zasedání rady MNV a představenstva JZD Jitkov a zástupců MNV a JZD obce Oudoleň. Jednání se uskutečnilo na MNV v Jitkově a byly pořizovány dva zápisy – jeden zapisovatel z Oudoleně a druhý z Jitkova, bohužel ani jeden z nich není jmenován a chybí i datum jednání. To však není podstatné. Důležitější je to, že oba zapisovatelé byli asi úplně někde jinde, protože průběh jednání popisuje každý po svém a úplně jinak. …„schůzi zahájil předseda s.Pátek uvítáním přítomných, při čemž se zmínil, že schůze byla svolána mimořádně na popud zástupců z Oudoleně za účelem sloučení JZD a tím žádá někoho ze zástupců Oudoleně, aby osvětlil účel jednání. Slova se ujímá předseda MNV s. Štefáček, který uvádí, že podle sdělení zástupce ONV (okresního národního výboru) se má JZD Jitkov a JZD Oudoleň sloučit v jeden ekonomický celek, podle ujednání z loňského roku, kdy bylo sloučení schváleno členskou schůzí (v Oudoleni). Po tomto vysvětlení žádá přítomné, aby bylo v této věci jednáno. Slova se ujímá taj. s. Halama (z Oudoleně), který objasňuje, proč a z jakých důvodů do tohoto celku by nevstupovalo JZD Slavětín“. Předseda JZD Jitkov s.Kubát říká, že nálada mezi družstevníky na sloučení není. Na to reaguje předseda revizní komise s. Václav Halama (z Oudoleně) a navrhuje aby předseda MNV, taj. MNV a předseda JZD si dojeli na ONV (Okresní národní výbor) ověřit stav věci. – konec zápisu. Zápis je uveden ve zkrácené formě. Podle něj se jednalo vlastně o nepřetržité vystoupení představitelů z Oudoleně s občasnými námitkami některých zástupců z Jitkova. Druhý zápis zde neuvádím proto, že zmíněný zápis, vlastně jeho části, jsou citovány jen v kronice obce Oudoleně s komentáři kronikáře a někde není úplně jasné, co je komentář kronikáře a co opis či výpis skutečného zápisu. Jednotlivé části jsou však natolik odlišné od výše uvedeného zápisu, že to snad ani není možné. Je popisována úplná shoda v jednání, jednotný souhlas, přání brzkého sloučení, vše bez výhrad atd. Originál tohoto druhého zápisu nebyl bohužel dosud nalezen.
ZEMĚDĚLSKÉ A DALŠÍ STAVBY
První drůbežárna postavena v roce 1951 na bývalých Vavrouškových pozemcích. Výsledky chovu slepic nebyly valné. V roce 1953 v obci propukl mor slepic a nejméně polovina slepic,
136 jak v drůbežárně, tak u jednotlivých hospodářů, uhynula. Zbytek družstvo rozprodalo a budova zůstala několik let prázdná. Až v roce 1959 byla opět využita pro chov slepic až do roku 1962. Potom v ní byla umístěna provizorně telata a nakonec část předělána na garáže. Po založení jednotného zemědělského družstva (JZD), bylo přistoupeno v roce 1959 ke stavbě kravína. Stavba byla dokončena v roce 1960 a 1. prosince 1960 byly sváděny krávy z jednotlivých chlévů. V letech 1961 a 1962 proběhla stavba salaše pro mladý dobytek. Po sloučení družstva s Oudolení v roce 1962 byla postavena nová drůbežárna na Košinových pozemcích (nynější tábor). Před jejím dokončením byla k odchovu kuřat využívána částečně upravená Košinova pazderna. Později byla postavena kolna nad kravínem. V roce 1953 za pomoci buldozeru z Bílku se začal hloubit rybník u potoka pod bývalým Dvorem. V roce 1954 byla vyasfaltována silnice mezi Jitkovem a Havlíčkovou Borovou. V roce 1955 dokončena přestavba stodoly při čp. 60 na novou hasičskou zbrojnici. V dalším roce zřízena nová kancelář MNV. V témže roce začala mládež se stavbou fotbalového hřiště na místě bývalých Kubátových luk, kde ještě dříve býval rybník. Stavba trvala dva roky. Nebyla však dokončena. Jaroslav Pátek, který vše vedl, se oženil a odstěhoval. Nenašel se nikdo, kdo by po něm převzal štafetu, a proto akce vyzněla do ztracena. Na místě, kde mělo stát hřiště, stojí rodinné domky čp. 86 a 87. V roce 1957 postavena z části domu čp. 60 nová prodejna Jednoty „Konzum“, dále byla provedena generální oprava školní budovy Stavebním podnikem v Chotěboři nákladem 206 000 korun. O rok později začala přestavba mostu přes potok naproti čp. 30. Dosavadní most byl zchátralý a hrozil sesutím. Byl přebudován na železobetonový. V roce 1961 se odvodnil a začal zavážet rybníček u školy pro výstavbu dětského hřiště.
STAROSTOVÉ OBCE JITKOVA
1850 - 1861 - Josef KUBÁT čp. 40 1936 - 1945 - Bohuslav KUBÁT čp. 8 1861 - 1864 - Josef VAVROUŠEK čp. 24 1945 - 1946 - Václav Vašíček č.38 1864 - 1873 - Ondřej FRANZ čp. 11 1946 - 1947 - Leopold Havlíček čp. 56 zastupoval místostarosta 1873 - 1892 - František KUBÁT čp. 8 1947 - - Alois KUBÁT čp. 22 1892 - 1901 - František JANÁČEK čp. 5 1947 - 1948 - Josef HALAMA čp. 26 1901 - 1904 - Josef HALAMA čp. 7 1948 - 1949 - František PÁTEK čp. 61 1904 - 1910 - František KUBÁT čp. 8 1949 - 1957 - Václav VAŠÍČEK čp. 38 1910 - 1918 - Leopold MÁLEK čp. 21 1957 - 1960 - František KUBÁT čp. 15 1918 - 1923 - Josef DUNDÁČEK čp. 52 1960 - 1964 - Josef PÁTEK čp. 59 1923 - 1936 - Antonín HALAMA čp. 30
1964 - 1990 Obec nebyla samostatná, společně se Slavětínem patřila pod MNV Oudoleň.
STAROSTOVÉ OBCE po opětovném získání samostatnosti v r. 1990
1990 - 1994 - Václav HAMERNÍK čp. 84 od 1994 - Petr KUBÁT čp. 89
137 PRO SROVNÁNÍ : Slib konšelů za rakouské monarchie a slib současných členů obecních zastupitelstev, neboli jak lze téměř to samé říci dlouze a jak krátce.
Přísaha obecních konšelů „Přísahám Bohu Všemohoucímu, Jeho Veličenstvu císaři a milostivé vrchnosti i celé obci, že se v úřadě, vysokou vrchností mně svěřeném, jakožto věrný a řádný muž chovati chci, práva chudých a bohatých, domácích i cizích chrániti, vdovy a sirotky zastupovati, pravdu mluviti, bezprávím opovrhovati, všeobecné dobro fedrovati, také jiné k tomu míti a v případu, že bych co nesprávného zpozoroval, to nezamlčeti, nýbrž ihned oznámiti a takové netrpěti. Nedbati na příbuzenské neb přátelské svazky aneb na dary, nebýti na žádný způsob shovívavým, nýbrž jen to v platnosti chovati, co spravedlivé jest. K tomu mi dopomáhej Bůh!“
Slib členů obecních zastupitelstev „Slibuji věrnost České republice. Slibuji na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat svědomitě, v zájmu obce a jejich občanů a řídit se Ústavou a zákony České republiky“.
VÝVOJ POČTU OBYVATEL V LETECH 1850 - 2004
1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991
485 548 524 551 504 511 501 425 322 338 286 214 186
1992 1995 2001 2002 2004
173 175 176 186 189 Z tabulky jsou viditelné jasné trendy.
Krize ve 30. tých letech 20. století = úbytek 80 obyvatel. II. světová válka a po ní osidlování pohraničí = úbytek 100 obyvatel 50. a 60. léta velký rozvoj průmyslu, přesto počet obyvatel neklesal, pozitivní vliv zde sehrála rozvíjející se autobusová doprava. Ztráta samostatnosti v roce 1964, vznik střediskových obcí a osad. Podpora střediskových obcí vedla k velkému útlumu osad, téměř veškeré služby byly směrovány do větších středisek. To vedlo k tomu, že zejména mladí odcházeli do střediskových obcí a měst a zakládali tam rodiny. Ze strany střediskových obcí nebyl ani zájem o bytovou výstavbu v těchto „neperspektivních osadách“. Tím osady ztrácely obyvatele a stárly. Výsledek ? Úbytek 120 obyvatel. V druhé polovině 80. let minulého století se poměry začaly postupně měnit. Alespoň v naší obci. Nevím, zda měla větší vliv částečná změna politického klimatu ve společnosti nebo změna ve vedení MNV v Oudoleni - nový tajemník i předseda. Ale najednou mnohé šlo. Začaly se stavět nové rodinné domky. Vždyť v obci se nepostavil od roku 1964 do roku 1978 jediný nový byt. Ani nemohl. Strašné! Přesto, že se mnohé zlepšilo, pokles obyvatel dále pokračoval. Nyní
138 již nebylo hlavním důvodem stěhování, ale projevil se další důsledek předchozí politiky státu vůči malým obcím, osadám. Obce začaly vymírat. Jedna odstěhovaná generace prostě chyběla. Takže další minus = úbytek 30 obyvatel. Celý tento problém vystihuje přesně a výstižně jedna věta z kroniky obce Oudoleně. Cituji „Rok 1983 byl smutný pro obec Jitkov, kde zemřelo 14 občanů“. Bohužel sestupný trend se nedá hned zastavit, naštěstí pro naši obec se již věkové složení začalo zvolna měnit k lepšímu. Po chvíli stagnace se vývoj počtu obyvatel v posledním období obrátil k růstu. K dnešnímu dni, tj. k 31. 12. 2004, žije v obci trvale 189 obyvatel. Zatím je to návrat na pozice z roku 1990 - 1991, ovšem s tím, že průměrný věk všech obyvatel klesl o více jak 10 let a to je pro další rozvoj velmi pozitivní. Nikdy se již asi nevrátí doba, kdy venkov měl celkově trojnásobný počet obyvatel. To je téměř jisté, ale důležité je, aby se pokles zastavil a trend otočil, aby se venkov dále nevylidňoval.
NAŠE OBEC OSADOU ANEB K „SAMETOVÉ REVOLUCI“
Tak to je již opravdu téměř současnost, a proto jen „letecky“. Mezi níže uvedené akce se nám vloudila „přátelská návštěva spojeneckých vojsk“ Varšavské smlouvy, která začala v noci z 20. na 21. srpna 1968 a protáhla se na více než 20 let. Nebudu popisovat tyto události díky, kterým jsme se dle mého názoru vrátili o pěkných pár let nazpět. Jednak v médiích je těmto událostem dáván značný prostor a každý má možnost získat nepřeberné množství informací z té doby jak z filmových, či z psaných dokumentů. Lze nahlédnou do dobového tisku atd. V našem okolí se v té době totiž nic významného neudálo - pokud pomineme tanky, vojáky, značné přesuny vojsk po silnici I. třídy, špatnou až mizernou náladu přecházející až do zloby a bezmocného vzteku a obavy z toho, co se bude dále dít. Pocity jednotlivých občanů lze totiž jen těžko přenést na papír. Naši obec a nejbližší okolí obsadili polští vojáci. V obci se zdrželi jeden až dva dny. Ve dvě hodiny ráno překvapil paní Růženu Hamerníkovou z čp. 44 na cestě do kravína tank stojící u Slámových čp. 19. Ten se později přesunul k dolnímu mostu k čp. 36. Reakce lidí byla různá, pan Novotný z čp. 36 na to reagoval tím, že si postavil pod hlaveň tanku špalek a až dlouho do noci pod hlavní děla štípal dřevo. Bohužel spousta dalších postřehů a vzpomínek pamětníků se nedala použít. To platí jak pro rok 1968, tak i pro padesátá léta. Jednak se kniha nedá „vysílat“ po 22.00 hodině a využívání tří teček místo peprných slov není to pravé ořechové. Hlavně však záleží na úhlu pohledu pamětníka. Jeho osobní názory na onu událost, ale zejména na účastníky, fakta natolik degradovaly, že jsem od těchto vzpomínek raději upustil. Tři – čtyři pamětníci, každý jiný názor, jiný děj a pohled na onu místní událost. Kdo z nich má pravdu? Jeden, dva, všichni, nebo nikdo? Při pročítání sebraných vzpomínek a názorů mě napadl jeden příměr. Jako „správného“ Čecha až zdalekého Mexika. Mexičani odpovídají na otázku, na kterou neznají, nechtějí nebo podle nich nemá odpověď, slovy. Quen sabe? Volným překladem do češtiny vznikne kouzelné „Kdož ví“.
139 ÚPRAVA VAVROUŠKOVA RYBNÍKA NA POŽÁRNÍ NÁDRŽ.
Kolem rybníka byly vykáceny všechny olše. Břehy zpevněny panely z bývalé silážní jámy u kravína. Náhonová strouha z potoka byla zavezena. Nádrž dostala pravidelný tvar. Napouštěna pouze Kavkovou studánkou, která se nachází v horním rohu nádrže. Později dovedeno potrubí od „Štůly“. Využita přepadová voda. Potrubí se často zavzdušňuje. Mnoho pokácených stromů bylo nevyužito a shnilo na bývalé Vavrouškově zahradě.
REKONSTRUKCE VODOVODŮ
Původní potrubí skupinových vodovodů již bylo značně poruchové, a proto bylo přistoupeno k výměně betonového a železného potrubí za umělohmotné. V roce 1965 na horním konci a v roce 1978 na dolním.
AUTOBUSOVÁ ČEKÁRNA
Postavena na místě bývalé mlékárny (výdejny mléka) v roce 1974
KOUPALIŠTĚ
První práce provedl s buldozerem František Kubát z čísla 15 již v roce 1958. Byla vyhrnuta vlastně pouze velká jáma a potok, který v přední části tvořil velký oblouk, byl zarovnán a veden mimo vyhloubenou část budoucího koupaliště. Mnoho let zde byl jen bahnitý rybník obrostlý břízkami, olší a dalšími křovinami. V roce 1972 začala vlastní stavba. Částečná regulace potoka a odstranění všech křovin a stromů z náletů, také další zemní práce. V roce 1973 bylo budování zakončeno velkým betonováním. Téměř celá obec se zúčastnila oněch prací. Sobota a neděle – 22. a 23. červen 1973. Pouhé dva dny stačily. Nutno ještě podotknout, že počasí nepřálo. Pršelo, byla sychravá zima. Přesto se akce zdařila. Beton se míchal u bývalé drubežárny (nynější tábor). Odtud se traktory dopravoval na místo určení. V pátek ještě nepršelo. Navážela se mechanizace. Sobota a neděle, to však již bylo o zdraví - zima, neustálý déšť. Přesto se práce podařilo dokončit. Na oblouk blíže k potoku byl použit železobeton. Celá akce byla zaslouženě zakončena při muzice v sále „u Hejkalů“. Promočení a promrzlí „betonáři“ si zahřáli a protáhli ztuhlé údy jak při zpěvu oblíbených písní, tak při ochutnávce kapky něčeho ostřejšího. Po napuštění nádrže vodou se zjistilo, že je brouzdaliště bez vody a tak se musela přední část ještě nabetonovat. Betonová výpust byla uvnitř nádrže a prkna, která zadržovala vodu, se nedala dobře utěsnit a proto byla za několik let zrušena a výpusť předělána na „dekl“ (hezké české slovo, že? Jiné mě však nenapadlo). Tento uzávěr však byl zevnitř výpustě a jeho uvolnění při vypouštění bylo velmi nebezpečné. Nejdříve se musel pěkně zapřít, potom uvolnit matky a nakonec zapřený trámek vyrazit. Spáry mezi betonovými poli byly vyplněny Barolem (černá plastická hmota, podobná dnešním tmelům). Ten tam však dlouho nevydržel. Jako kluci jsme totiž zjistili, že se z něho dají dělat krásné kuličky - mnohé spáry se však také vydrolily, aby to vše nebylo jen na nás. Celou tuto akci vedl SSM (Socialistický svaz mládeže) s podporou hasičů (tehdejších požárníků) a dalších občanů. Ještě malá poznámka k účasti. V sobotu 22. 6. 1973 se betonování zúčastnilo 34 občanů a následující den, tj. v neděli, 30 občanů. Vše je přesně zdokumentováno v knize „Seznam práce SSM Jitkov“ vedené od 12. 5. 1973 do roku 1981.
140 Jediná dosud objevená fotografie z „ velkého betonování“ – 23.červen 1973
MOSTKY NA HORNÍ NÁVSI
Vybudovány po povodni v roce 1979. Tehdejší povodeň od Hájku původní dvě lávky úplně zničila. Zbyly po nich jen nosníky. Pod vedením Stanislava Kubáta z čp. 15 za pomoci ostatních sousedů se lávky vybudovaly železobetonové, po nichž mohou jezdit nejen auta osobní, ale i dodávky a menší nákladní automobily.
VYHLOUBENÍ KORYTA POTOKA
Po již výše zmíněné povodni, která napáchala mnoho škod stavením podél potoka, bylo přistoupeno k jeho vyhloubení od dolního mostu až k vodovodnímu hlavníku u Hamerníkových čp. 44, který vede potokem. Práce provedl Miloslav Novotný, rodák z pč. 29.
MÍSTNÍ KOMUNIKACE
Cesta ke kravínu byla vybudována JZD (Jednotným zemědělským družstvem) Oudoleň v roce 1978. K čp. 82 a čp. 69 v roce 1980. K čp. 18 - Slámovi - Křesťanovi vybudována v roce 1982.
POŽÁRNÍ ZBROJNICE
Slovo dalo slovo a v pátek ve 20 hodin padá první zeď. Deset silných paží a padá druhá. Jak jednoduché. Bourání bylo opravdu provedeno bleskově, protože jednotlivé stěny mezi pilíři vůbec nedržely. Druhý den byl sundán zvon a jeřábem věžička, po bývalé hasičské kolně zbyly jen hromádky osekaných cihel. Vlastní stavba byla zahájena v roce 1988, dokončena v roce 1989 a venkovní omítky provedeny v roce 1990.
REKONSTRUKCE OBECNÍHO DOMU
Po přestěhování hasičské stříkačky a dalšího vybavení do nově postavené hasičské zbrojnice se začalo s bouráním. První přišla na řadu klubovna. Byly shozeny stropy a zbourána příčka oddělující bývalou klubovnu od zbrojnice. Potom již jen mnoho a mnoho hodin poctivé práce a 14. října 1989 proběhlo slavnostní otevření oslavou 50. narozenin Stanislava Kubáta z čp. 89 (dříve 15). 141 Jak příznačné! Parta zedníků - ať profesionál nebo amatér v místech budoucího sálu. Zleva: Oldřich Kubát, Stanislav Čejka, Zdeněk Benc, Pavel Kubát, Stanislav Kubát a Josef Ondráček . A v popředí – je to k nevíře, ale v budoucí hospodě sud piva. Pro mladé, kteří znají již jen KEG sudy, vězte, že to je pravá a nefalšovaná půlka.
KANALIZACE
V letech 1979 a 1980 byla na dolním konci vybudována dešťová kanalizace.
DĚTSKÉ HŘIŠTĚ
Vzniklo na místě bývalého rybníčka, který již byl zavezen. Oplocení a vybudování pískového povrchu financoval SSM. Vlastní výstavba prováděna za pomoci požárního sboru v roce 1983.
PŘÍSTAVBA PRODEJNY
První přestavba prodejny se uskutečnila v roce 1967. Po demolici domu čp. 60 byla postavena nová prodejna. Další přístavba a celková rekonstrukce stávající prodejny byla zahájena v roce 1986 142 a dokončena v roce 1988. Stavbu provádělo Lidové obchodní družstvo Jednota Havlíčkův Brod s tím, že se stavělo brigádnicky a stavbu zajišťoval Okresní stavební podnik Havlíčkův Brod. Celou stavbu provázely obtíže ze strany stavebního podniku. Před vlastní přístavbou bylo nutno přeložit mezinárodní kabel. Vše se kopalo ručně.
SPOLKOVÁ ČINNOST - ZVYKY A TRADICE
BESEDA
Beseda byl salonní tanec, který se pod názvem „Česká beseda“ tančí v naší republice již od roku 1862. Tančil se v krojích na úvod různých slavnostních příležitostí. S naší Besedou má splečný však pouze název, název Beseda byl tehdy velice rozšířený stejně jako Sokol, Orel a podobně. V roce 1920 se dobrovolně rozešel hospodářsko vzdělávací sbor zvaný „Beseda“, jehož majetek jeviště a knihovna přešel na hasičský sbor. Ten knihy předal do obecní knihovny. Místo něho vznikl při hasičském sboru divadelní odbor, který navazoval na dřívější činnost „Besedy“, tj. hraní divadel. Z jejich výtěžku byly doplňovány potřebné věci pro sbor. První divadlo po pauze zaviněné válkou se hrálo v roce 1924. Opětovný začátek nebyl zrovna lehký a úspěšný, o čemž svědčí i zápis z členské schůze sboru: „Ta hra byla zmatek nad zmatek a jeden velký kabaret“. Ovšem již následující rok byla obě představení opakována s velkým ohlasem. Práce to byla velmi náročná, protože nastudování a nacvičení každé hry představovalo mnoho hodin a hlavně večerů strávených při nácviku každého „kusu“, jak říkají divadelníci. Každý rok se hrálo několik představení, která měla někdy i několik opakování, jak doma, tak zejména v okolních obcích. Velký dík za tuto práci patří Františku Skřivanovi, Karlu a Janu Novotných, zdejšímu učiteli panu Hypšovi a ostatním, kteří věnovali této činnosti mnoho hodin svého volného času. Postupem času, hlavně v letech 1930 – 1939, byl v okolí i v obci divadelní soubor velmi ceněn a uznáván. V roce 1930 bylo zakoupeno nové jeviště od firmy Arnošta Poláčka z Kyjova na Moravě za 5 000 korun. Sbor měl pouze 2 000 a 3 000 si vypůjčil od Leopolda Málka na 5% úrok. A tak se zase muselo šetřit a splácet. Dle záznamů se odehrálo asi 27 premiérových představení. Bohužel vystoupení v okolních obcích nebylo zaznamenáváno, stejně tak upadlo v zapomnění mnoho odehraných her. Často se jednalo o náročná představení, jako např. Pasekáři, Vojnarka, Fidlovačka, Maryša, Lucerna, Palackého třída 27, S čerty nejsou žerty, Zelená krev na záletech, Moje teta, tvoje teta, Boží soud, Ženský zákon, Její pastorkyně, Císař pán o ničem neví, Naši furianti, Dalskabáty aneb hříšná ves, Muzikantská Liduška, Lešetínský kovář a další. Před válkou bývala zpravidla dvě představení. Jedno o Velikonocích, druhé na Vánoce. Na Silvestra se hrály tzv. jednoaktovky – jedna až tři podle délky. Potom hrála muzika a tancovalo se. Premiéry se konaly v neděli, ale již v sobotu o generálce bylo v hostinci u Hejkalů plno diváků. Divadla se hrála dokonce i na počátku války. I po válce byla snaha obnovit tuto tradici. Ovšem hlavní „režisér“ František Skřivan a spousta herců již chyběla – odešla do pohraničí. Poslední představení s názvem Hrátky s čertem se hrálo v roce 1960. Rozvojem biografu a zejména vznikem televize divadlo skončilo úplně a to nejen v naší obci, ale i v okolí. Spolek Beseda, po válce nazývaný Osvětová beseda byl zrušen 30. června 1963. Veškeré zařízení přešlo pod Družstevní klub v Oudoleni. 143 BIOGRAF
V naší obci se začalo promítat v roce 1953 v sále „u Hejkalů“. Promítání se ujal Ota Stránský čp. 67 a Jaroslav Kubát čp. 53. Zpočátku si přístroj půjčovali z borovské školy. Později již hasičský sbor pořídil vlastní. Promítalo se totiž pod hlavičkou hasičů. Biograf měl veliký úspěch. Z výtěžku z promítání se zakoupila dokonce televize, která byla umístěna v budově národního výboru a zejména při sportovních přenosech byla tzv. hlava na hlavě. Pamětníci s úsměvem vzpomínají na komentování hokejových mistrovství světa v podání pana Radila z čp. 75. Rozvojem televize byl vytlačen i biograf. Pravidelné promítání bylo ukončeno v roce 1962. Původní promítačka se zachovala do dnešních dnů i s kufříkem.
DUBNOVA KAPELA
Po smrti kapelníka Nikla se rozpadla hájecká kapela. Duben, který byl také jejím členem, proto založil v roce 1966 svoji vlastní dechovou kapelu. Do ní přešlo několik muzikantů z původní Niklovy sestavy a další členové byli doplněni. Kapela hrála ve složení - kapelník Duben - trubka, dále Nikl - buben, Dlouhý, Ficek, Novotný, Ondráček, kpt.Vesfál, Zvolánek a Pleskač. Kapela se rozpadla v roce 1980, kdy kapelník Duben vážně onemocněl. Tato kapela hrála po celém okolí a rozdávala radost na mnohých akcích. Od masopustu, kácení máje, muzik, svatebních obřadů až po různé průvody, pochody, nebo menší či větší posezení s muzikou. Zkrátka všude tam, kde bylo zapotřebí dobré nálady. Dlouho po smrti kapelníka Dubna před jeho rodným domem při maškarním průvodu se vždy muzikanti zastavili a ač již v něm nikdo nebydlel, zahráli tu jeho oblíbenou píseň „Šumař Bárta“. Po zahrání skladby na něho krátce zavzpomínali. Vždyť nejen pro ně to byl „Pan“ kapelník.
MASOPUST
Masopust, neboli ostatky. Tradiční svátek. V dřívějších dobách se pořádaly dvě muziky. V neděli a v úterý. V úterý bývala muzika pro mladé. Veškeré veselí končilo o půlnoci, to již začal půst. Zvykem bylo při tanci skákání do výše, čím výše, tím lépe. Skákalo se proto, aby vyrostlo vysoké obilí a len. Podle nejstarších pamětníků se žádný masopustní rej masek v průvodu, tak jako ho známe dnes, nepořádal, nebylo to zvykem. Masopustní průvody masek, tzv. maškary, poslední sobotu před masopustem, začaly až po válce. Průvod masek začal organizovat ČSM (Československý svaz mládeže). Pamětníci se nemohli shodnout, od kterého roku se ujal tento zvyk v naší obci, takže zvolíme termín pro všechny pamětníky přijatelný, a to padesátá léta. Od těchto let „maškary“ chodí téměř pravidelně až do dnešních dnů. A tak každý rok, medvěd s medvědářem, žid samozřejmě s kasičkou na vybrání „dodatečné domovní daně“, laufr s bičem a velkou čepicí, kapela, hrající před každým domem na přání a pokyn pana nebo paní domácí, tu jejich. Další a další masky, dle fantazie účastníků, od pohádkových bytostí přes různé „dědky a babky“, kominíky, až třeba po pistolníky z Divokého západu. Vše začíná a končí v hospodě u guláše. Tyto průvody chodily téměř ve všech okolních obcích. Postupem času průvody, ať z těch, či oněch důvodů, se přestaly organizovat a dnes v novém tisíciletí by se již v našem okolí daly spočítat na prstech jedné ruky. Dříve také „maškary“ podnikaly výpravy i do jiných obcí - do Příjemek, Střížova, Oudoleně i Slavětína - od roku 1956. Podle pamětníků to bylo velice náročné, a proto se od těchto návštěv sousedních vsí postupně upustilo. Dle některých jízlivých poznámek byli obyvatelé těchto obcí skoupí nejen na tzv. „dodatečné“ daně. Dopravu na tyto „spanilé jízdy“ zajišťoval Václav Kubát z čp. 8. A dopravní prostředek? Traktor značky Major a traktorový vlek. 144 VELIKONOCE
Největší křesťanský svátek. Ovšem s velikonočním pondělím si každý představí spíše pomlázku a zdobená vajíčka. Od nepaměti mužské pokolení, od nejmladších po nejstarší s pomlázkou, žílou, nebo také hodovačkou chodí vyšlehávat vše, co má sukně (někdy i kalhoty). Za tu „námahu“ pak ještě všichni dostanou ozdobená vajíčka a ti starší štamprli něčeho ostřejšího. Pomlázka je pohanský zvyk. Vyšlehání mělo za účel zbavit ženy všech nemocí a strádání a zajistit jim po celý rok pevné zdraví. Krásné zdůvodnění výprasku, že ano? A přitom pravdivé.
PÁLENÍ ČARODĚJNIC
Hranice 30. dubna se staví odnepaměti. Za našich mladých let (ta opovážlivost) jsme dávali všem holkám tzv. hobla. To bylo křiku. Hořící plechovky a košťata tvoří nedílnou součást tohoto večera. Po válce se ujalo i vystřelování světlic. V dřívějších dobách se také skákalo přes hořící hranici. Dnes tento zvyk však u nás i v okolí již vymizel.
MÁJOVÉ POBOŽNOSTI (LITANIE)
Májové pobožnosti, neboli zkráceně „májová“ u Vavrouškovi kapličky, věnované svatému Janu z Nepomuku, byly vedeny Marií Syberovou až do roku 1952. V tomto roce se vdala a odstěhovala do Přibyslavi. Po ní organizovala „májové“ nějaký čas ještě paní Čermáková. Koncem padesátých let však tato dlouholetá tradice ustala. Byla na mnoho let přerušena. Opět obnovena až v roce 1988, kdy se paní Marie Syberová vrátila do obce zpět. Vedla je až do roku 2001. V tomto roce vážně onemocněla a následující máj již byl bez „májové“. „Májová“, již podle názvu, se konala v měsíci květnu. Ve středu, v pátek a v neděli.
KÁCENÍ MÁJE
Kácení máje se pořádalo pravidelně až do 70-tých let. Poslední kácení máje proběhlo v roce 1971. Byla to slavnostní událost s průvodem, muzikou, spojená s kladením věnců. Začátkem května, nejlépe 30. dubna nebo 1. Května, se postavila vyzdobená májka. Skládala se z jednoho, dvou, někdy dokonce i tří oloupaných smrkových kmenů. Na konci. vršek z břízy nebo smrku okrášlený fábory a mašlemi. Pod ním byly zavěšeny věnce, jeden až tři, také ozdobené. V dřívějších dobách se na máj věšely dva věnce připevněné vedle sebe naplocho ke kmeni. Pod nimi byl někdy zatočen i had z chvojí, v dřívějších dobách podle kroniky ovšem jen ojediněle. Dle tradice to je znázornění hada, proto je zarážející, že se v kronice hovoří o tom, že byl na máji ojediněle. Avšak, co je psáno, to je dáno, jak se říká. Historie je jako žena, zkrátka nemá někdy logiku. Samozřejmě jen podle nás mužů, protože to platí i opačně. Celá máj měřila od dvaceti až do třiceti pěti metrů. Stavěla se na „obci, neboli ubci (prostranství pod sadem), pomocí rahen, žebříků a samozřejmě mnoho mužského osazenstva. O vršek se sváděly urputné boje, nezřídka „na pěsti“, zejména mezi místními a přespolními. S vrškem se potom průvod odebral do hospody, kde se konala muzika. Průvodu ve starších dobách dominovaly družičky celé v bílém a mládenci. Později byla děvčata oblečená k této příležitosti do krojů. Kroj se skládal z bílé košile s nabíranými rukávy, červené nebo červenobílé sukně a černé, většinou sametové vyšívané vestičky. Ta byla buď vyšívaná nebo přizdobená korálky. Také sukně byly přizdobeny mašlemi. Průvod začínal tím, že mládenci doprovázeni muzikou vyšli z hospody a chodili pro své družičky. První družičkou bývala nastávající nevěsta, která dávala věneček na křížek, druhá družička pověsila věneček 145 na hospodu. V domě, kde byla družička, bylo vždy připraveno malé pohoštění. Když již byly vyzvednuty všechny družičky, zpravidla tři, někdy i čtyři, sešel se průvod u křížku vedle hasičské kolny. Na křížek byl zavěšen věneček a průvod pokračoval dále k hospodě, na kterou byl zavěšen druhý věneček a šlo se tancovat. Kolem páté hodiny průvod opět vyrazil k máji. Po jejím skácení průvod s vrškem opět vykročil za tancem do hospody. Později se od přestávky v hospodě upustilo. Po zřízení pomníku padlých se druhý věneček pokládal k pomníku a děvčata v krojích nesla další, zpravidla dva věnečky. Jeden na hospodu a druhý do tanečního sálu. Od konce padesátých let se první věnec začal pokládat u pomníku padlých, věneček na křížku asi nebyl žádoucí. Postupem času družičky v čele průvodu nahradily slavnostní uniformy ČSM (Československého svazu mládeže) a hasičského sboru. Přitom všem asistovala zejména místní kapela vedená kapelníkem Němcem, později hájecká kapela vedená kapelníkem Niklem a od roku 1966 opět místní kapela vedená Dubnem. Po roce 1971 kácení skončilo. Bylo obnoveno opět až v roce 1990. Od té doby je pořádáno pravidelně s několika změnami. Máj se staví na návsi u mostu, bývá vysoká kolem dvaceti pěti metrů. Zkrátka, tak dlouhá, aby spadla do potoka. Smrkovému vršku ozdobeného fábory a růžemi z papíru, vévodí česká vlajka, od roku 1997 i vlajka obce. Pod vrškem se připevní ozdobený věnec a pod ním také vyzdobený had z chvojí. Postavit takovou máj není jednoduché, zejména když není dostatečně suchá a nebo vane silný vítr. Stavění máje je rituál, který se těší velkému zájmu publika, zejména dětí. Je to však také dost nebezpečné a po konečném ukotvení máje si všichni oddychnou. Dříve se musela postavená máj hlídat, aby ji přespolní neskátili, to byla velká potupa. V čele slavnostního průvodu jde „ženich s nevěstou“ následováni družičkami. Od roku 1990 nevěstu, ženicha a družičky představovala dospívající mládež. Nyní již po několik let převzali štafetu ti menší, školou povinní. Za nimi jde kapela a za ní pochodují ve slavnostních uniformách příslušníci sboru dobrovolných hasičů a ostatní účastníci. Průvod má dvě zastávky, položení věnce u pomníku padlých a druhý věnec je zavěšen na hospodu. Vlastnímu kácení máje předchází vystoupení babky s dědkem a nezbytným myslivcem. Vystoupení je velmi úsměvné a všichni se na něj těší. Po boji o vlajku, či vlajky se někdy provádí dražba máje. Vše většinou končí taneční zábavou.
DALŠÍ OHNĚ
Podle pamětníků se před druhou světovou válkou, dokonce i ve válce, pálily ohně 6. července, jako připomínka upálení Mistra Jana Husa v Kostnici 6. července 1415. Po válce tento zvyk rychle skončil a nyní už upadl v zapomnění. Ohně se zapalovaly na různých místech. Nejen pod zatáčkou státní silnice, ale i za křižovatkou hlavní silnice na Novotnových polích. Nezřídka bylo zapálených ohňů i více. Za první republiky se také pálily tzv. Masarykovy vatry. Nejdříve se pálily 7. března, na počest narozenin T. G. Masaryka, našeho prvního prezidenta. Tyto slavnosti se konaly pod zatáčkou hlavní silnice na Českou Bělou, nad sadem. I když v té době tam žádný sad ještě nebyl. Starosta hasičského sboru měl hlavní proslov a hasiči v uniformách stáli čestnou stráž. Při této příležitosti žáci místní školy předvedli kulturní vystoupení. Nakonec se zpívala státní hymna. Tento zvyk skončil samozřejmě již po obsazení naší země Němci v březnu 1939 a po válce se již neobnovil.
146 PROCESÍ
Procesí chodila do roku 1938, během války byla zakázána a po válce již nebyla obnovena. První neděli v červenci bylo procesí do kostela v Sopotech a 26. července na svatou Annu k Pohledu. Procesí chodívala cestami, které lemovala „Boží muka“. Tak i přes Jitkov před postavením císařské silnice byly využívány cesty od Březiny po hrázi mlýnského rybníka ke kříži u borovské cesty, pak procesí zamířilo ke kříži u sopotské cesty a po ní dále k Sopotům. Nebo obráceně. Ještě dříve chodívala procesí na sv. Annu cestou zvanou „dlážky“ mezi čísly 20 a 21 (Málkovo a Košinovo, tehdy vlastně mezi Hejkalovými, protože Málkovo a Košinovo byl jeden velký statek).
POUŤ Pouť v Jitkově se „drží“ na sv. Víta (15. června) společně s Havlíčkovou Borovou.
DOŽÍNKY
Slavily se pouze několik let po válce, zejména v letech 1946 - 1950. Později oslavy postupně upadaly, až zanikly docela. Bývala to velká sláva s muzikou a průvodem v krojích. Nahoře u bývalé hospody na plácku, před bývalým statkem čp. 40 a vilou čp. 71, byl zřízen taneční parket, tzv. dupárna. Vše bylo slavnostně vyzdobeno a upraveno, fábory, ozdobené břízy, věnce. Zahajujícím tancem byla beseda. Nejdříve však šel slavnostní průvod s muzikou. V čele průvodu šla děvčata v krojích a mládenci. Průvod vyšel od bývalého statku čp. 40 a po hlavní silnici kolem čp. 80 (cestáře Zmrzlého), dále cestou k bývalé Kavkově zahradě (nad čp. 96, Venzhöferovi), odtud dolů na silnici a po ní zpět k parketu. Tam byl předán dožínkový věnec a pak již jen tanec a zpěv.
POSVÍCENÍ
Slaví se v září na sv. Václava, tzv. Svatováclavské. V dřívějších dobách se slavilo tři dny a tři noci. Sobota, neděle, pondělí, tři dny muziky, tance, jídla, pití. V hospodářství se udělalo pouze to nejnutnější, to znamená zaopatřil se dobytek, podojilo se a zpět do víru tance. „Bylo to hodně náročné, ale veselé a zapomnělo se na okamžik na všechny trable a těžkosti „, svorně notují pamětníci. Dnes se posvícení „drží“ pouze v neděli. V sobotu se pořádá pravidelně muzika a to od roku 1990 po dostavbě kulturního sálu. Po převzetí hostince „u Hejkalů“ Jednotou se totiž žádné muziky v obci nepořádaly, protože nebylo kde a sál v Oudoleni, pod kterou jsme patřili, byl moc velký a jak se říká „z ruky“. V osmdesátých letech se v sobotu hrála fotbalová utkání svobodných proti ženatým, později mladí proti starším bez věkové specifikace. Cožpak o to, legrace byla, ale každý chtěl vyhrát. Nasazení hráčů obrovské. Souboje jako břitva. Fotbalově to již bylo horší, ale zápal vše vynahradil. Šrámů bylo nepočítaně, mnozí dokonce končili na lékařské pohotovosti, nějaké to šití, zlámaný nos, prasklý meniskus atd. Úrazů nebylo zrovna málo. Hrálo se na hřišti pod bývalou hospodou čp. 40. Později se fotbal přesunul na hřiště u bývalé školy. Poslední dobou se hraje nepravidelně. My, „starší tělem a mladí duchem“ jsme pěkně zpohodlněli, přibrali na váze a za tím kulatým nesmyslem se nám již běhat moc nechce. Je to škoda, přes všechny ty úrazy to bylo velmi pěkné a zažilo se spousta veselí, hlavně s rozhodčími.
BARBORKA Svátek 4. prosince. Dříve nijak zvlášť slavený. Tajuplné postavy celé v bílém se pohybovaly pouze v jednotlivých domácnostech, ale ne ve všech. Od roku 1992 organizují místní hasičky 147 nadílku Barborky ve všech domech v obci, kde jsou předškolní děti. Nadílku sponzoruje místní sbor dobrovolných hasičů. Barborky chodí dvě až tři a drobotina, trochu vyjukaná, je hned hodnější, bohužel jí to moc dlouho nevydrží. Chodí se den předem. To je 3. prosince.
MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA
Čerti, to je již jinčí kafe. I mnozí malí hrdinové při řinčení řetězů, zvonění a každoročně opakujícího se „mulisy, mulisy“ zjihnou a jsou jak beránci. Ani se jim není co divit při pohledu na odporné rohaté, chlupaté, někdy i svítící obludy. Někdy ani anděl s Mikulášem nedokáží utišit vřískajícího malého, někdy i většího cvrčka. Dříve Mikuláš s čerty chodil pouze na objednávku do některých chalup. Za Mikuláše a čerty se přistrojovali dospělí. Teprve později začaly chodit starší děti. Čerti byli opravdu čertovští. Mnoho dětí zaplatilo za svou zvědavost nebo prostořekost koupelí v potoce. Bylo to běžné. Dnes by z této ledové koupele koukala kromě rýmy spíše nějaká stížnost. Koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech mikulášskou sestavu střídavě zajišťoval SSM (Socialistický svaz mládeže) a SPO (Svaz požární ochrany). Zkrátka, jednou chodili „mladí“ a jednou „staří“. Sponzorsky nadílku táhl občanský výbor. Po osamostatnění obce v roce 1990 a ukončením činnosti Svazu mladých (SM), čerty dodává hasičský sbor (a má jich dost), financování nadílky vzal pod křídla obecní úřad. Čerti s andělem a Mikulášem navštíví každý dům v obci s dětmi do 15 let. Po ujištění o poslušnosti a básničce nebo písničce následuje sladká odměna.
VČELAŘSKÝ SPOLEK
24. října roku 1901 byl založen Včelařský spolek pro politický okres Chotěboř, jako první v tomto regionu. Stalo se tak na popud Václava Vlka, učitele z Jitkova a dalších spoluzakladatelů spolku, Josefa Halady, učitele z Oudoleně, Václava Havlíka, faráře ze Sopot a Rudolfa Budínského, učitele ze Sedletína. Na ustavující schůzi v hostinci v Sopotech byl zvolen předsedou Václav Havlík, místopředsedou Rudolf Budinský, jednatelem Václav Vlk a pokladníkem Josef Halada. Spolek měl tehdy 42 členů. Z toho 14 učitelů, 10 kněží, 7 rolníků, 2 řemeslníci, 3 hostinští,1 stavitel a 1 právník, 2 ženy v domácnosti a jeden soudní sluha. Náplní činnosti spolku bylo nejen rozšiřovat a zvelebovat chov včel, ale v oblasti jeho zájmu bylo i zahradnictví, polní a lesní hospodářství. Včelařství tedy nebylo bráno jako specifická činnost, ale jako součást zájmu člověka o přírodu jako celek. Již v roce 1905 měl spolek svého prvního učitele kočovného včelaření s vykonanou předepsanou zkouškou. Byl jím jednatel spolku Václav Vlk, učitel z Jitkova. Prvním praktickým včelařským kočovníkem byl přítel Dymáček ze Sobiňova, který v té době přemisťoval na různá místa v okolí Sobiňova v různých skupinách asi 100 úlů - tzv. klátů. V roce 1907, kdy měl spolek již 51 členů, kteří obhospodařovali 326 včelstev, bylo vytěženo 1 295 kg medu a 81 kg vosku. V roce 1929 měl spolek již 100 členů. Byly pořádány kurzy medového pečiva - první v roce 1934 a později v letech 1947, 1971, 1976 a 1981, které se těšily velkému zájmu. V roce 1935 prof. ing. dr. Jaroslav Svoboda vedl kurz výroby medových likérů. V témže roce proběhl také první kurz chovu matek. Za II. světové války Výnos říšského protektora z roku 1942 nařizoval nabídnout výkupně veškerý přebytečný med, který se nespotřeboval v domácnosti. Jiný prodej, výměna nebo darování nebylo povoleno. Včelaři proto takticky vykazovali výnos ze včelstva 1-2 kg medu. V roce 1940 si členové z okolí Borové, z Peršíkova, Slavětína, Železných Horek, Oudoleně a Jitkova založili vlastní včelařský spolek. 148 SOCIALISTICKÝ SVAZ MLÁDEŽE (SSM)
V roce 1945 vznikl Svaz české mládeže (SČM), jako organizace bezprostředně spjatá s komunistickou stranou. Po slučovacím sjezdu v roce 1949 se svaz stal součástí Československého svazu mládeže (ČSM). Jeho následovníkem byl od roku 1970 Socialistický svaz mládeže. Po roce 1989 přejmenován na Svaz mladých (SM). V naší obci byl založen v roce 1946 Československý svaz mládeže. Za vedení Jiřího Součka byl založen nad obcí tzv. sad mládeže. V padesátých letech bylo budováno fotbalové hřiště, které se bohužel nedokončilo. V sedmdesátých letech byl již pod názvem SSM hlavním organizátorem stavby místního koupaliště, které bylo tehdy v širokém a dalekém okolí jediné a hojně navštěvované. Původní ještě nezmeliorovaná vodoteč od Hájku přiváděla průzračnou vodu, která rozhodně žádným kvetením řas netrpěla jako dnes. Dna bylo vidět po mnoho týdnů. V osmdesátých letech SSM finančně zajistil a ve spolupráci s Požárním sborem vybudoval dětské hřiště. Podílel se na výstavbě nové hasičské zbrojnice i obecního domu. Na všech akcích se podílel spolu s hasiči i finančně. Finance získávala mládežnická organizace ze dvou zdrojů. Prvním zdrojem byly placené brigády pro JZD a druhým zdrojem bylo pořádání tanečních zábav v KD v Oudoleni. Na nich se vystřídalo mnoho kapel od skupin jako Meloryt, Fortuna, Kyvadlo, Mikrobi až po Markýz John Praha, Baracuda či Direkt a mnohé další. Po některých vystoupeních se jméno organizace objevilo i v denním tisku, naštěstí jen okresním (Baracuda). Za takto získané finanční prostředky se pořádaly zájezdy, sportovní a kulturní akce, pořizovalo sportovní náčiní a stavělo se. Pořádaly se turnaje ve stolním tenise, šachách. Organizovaly se společenské večery pod názvem „Šestkrát hádej“, podle tehdejšího populárního pořadu „Šest ran do klobouku“ a další. V roce 1983 se uskutečnil první mariášový turnaj. V roce 1988, po nástupu nového vedení OV SSM, byla místní organizace po letech neustálého kritizování a přidělování samých černých puntíků najednou vyhodnocena jako nejlepší v krajské soutěži „ META 89“ v brigádnické, kultruní a sportovní činnosti. To přineslo dokonce 15 000,- a dvě čestné uznání od KV a ÚV SSM v Praze. V příštím roce přišlo do pokladny dalších 5 000,- tentokrát z OV SSM. Za první odměnu (15 000) bylo oploceno dětské hřiště a všechny ostatní zdroje se vyčerpaly při stavbě hasičské zbrojnice a nynějšího obecního domu. V roce 1992 organizace, tehdy již Svaz mladých, byla rozpuštěna a veškerý zbylý majetek byl převeden na Sbor dobrovolných hasičů.
ČESKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ (ČČK)
Mezinárodní výbor pro pomoc raněným, pozdější Mezinárodní výbor červeného kříže, byl založen ve Švýcarsku v roce 1863. V samostatném Československu byla vybudována organizace ČSČK v roce 1919. ČČK po druhé světové válce se zaměřil zejména na prevenci, dárcovství krve a prohlubování znalostí svých členů k poskytování první pomoci při úrazech všeho druhu. Několik členek proto absolvovalo čtyřdenní školení, jehož součástí byla i stáž v okresní nemocnici v Havlíčkově Brodě. Převážná většina členek byla čestnými dárci krve. Jejich příkladu následovali další občané obce. Bronzových a stříbrných Jánského plaket bylo uděleno nepočítaně. Zlatou plaketu za 50 bezplatných odběrů krve získal např. Jan Ondráček st. z čp. 82. Členky místního sdružení zajišťovaly také hladký průjezd závodu míru v 60. letech, který jel po hlavní silnici od Ždírce nad Doubravou na Havlíčkův Brod. ČČK také organizoval lékařské přednášky.
149 OSOBNOSTI OBCE
Člověk se nestává velkým tím, že se o něm píše, stává se velkým tehdy, pokud „něco“ po sobě zanechá. A to „něco“ nemohou být jen pouhá slova, ale činy a hlavně myšlenky, protože ty přetrvají věky. Lhostejno, zda je autor znám, či nikoli. Myšlenka je zbraň, je to meč, který udeří i tam, kam by si to autor určitě nepřál. Proto opatrně volme slova s rozmyslem, aby myšlenka byla vždy čistá, volná, svobodná a neposkvrněná. Následující řádky jsou holdem všem, kteří se v naší obci narodili, dlouhodobě žili, pracovali, hlásili se k ní a nikdy na ni nezapomněli.
JAN FRANZ, literární kritik
Narodil se roku 1910 Po absolvování chotěbořského gymnázia byl přijat na pražskou filozofickou fakultu.V Praze potkává začátkem 30. let své budoucí přátele - Jana Zahradníčka, Timothea Vodičku, Václava Renče, seznamuje se s Kostohryzem, Čepem, Hostovským. Kromě těchto kolegů a dobrých přátel však také začalo přátelství, které ho provázelo celý jeho krátký život, přátelství s Bohuslavem Reynkem. Proč právě s ním? O osmnáct let starším Reynkem? Jistě ne jen proto, že oba pocházeli z venkova. Jak říká jeden můj kamarád. K přátelství se nedá žádným způsobem dopomoci. To zkrátka buď je a nebo není. Mezitím již není nic, snad sympatie, ale nic víc. Franz, člověk tichý, plachý, jemný, hluboké mravní síly spíše mlčící, až zádumčivý. Takto jeho osobnost charakterizovali všichni ti, kterým zůstal vryt hluboko v srdci. Počátkem roku 1932 založil s přáteli a redigoval spolu se Stanislavem Berounským literární revui katolického zaměření Řád s podtitulem Revue pro kulturu a život. Do prvních čísel přeložil z francouštiny eseje Bernanose, Leona Bloye a také Kafku. Byl jedním z prvních překladatelů díla Franze Kafky do češtiny. Připomeňme např. povídku „Před zákonem Franze Kavky“ z roku 1934. Nebo studii B. Ranga „Franz Kafka“. Také přispíval do „Akordu“, „Tvaru“ a „Listů pro umění a kritiku“ a uveřejňoval v nich své studie, články, recenze. Především však překlady P. Claudela, J. Giona a dalších. Kromě katolických básníků Jana Zahradníčka a Václava Renče věnoval pozornost např. Jaroslavu Durychovi a dalším. Všímal si i naší avantgardy dvacátých a třicátých let, např. Konstantina Biebla a Vítězslava Nezvala. Byla mu blízká i poezie „prokletých básníků“, zejména Charlese Baudelaira. Působil i jako překladatel z německé literatury. Přeložil krásný román K. H. Waggerla Rok Páně. V roce 1933 došlo k vážné roztržce mezi členy Řádu, zejména mezi Franzem a Berounským. Následuje odchod Franze z filozofické fakulty. V letech 1936 - 1938 absolvoval vojenskou základní službu v Hradci Králové a Čáslavi. Ještě se pokusil dokončit filozofickou fakultu, ale to se mu již nepodařilo. Zanevřel na svoji bývalou překladatelskou a i kritickou činnost. Stává se zádumčivým, melancholickým, jakoby bez zájmu. Všechny pokusy přátel přimět ho k bývalé činnosti vyznívají naprázdno. Ani František Halas, Josef Palivec, ba ani Karel Čapek, vše marné. Nastoupil jako archivář do Zemského archivu a uspořádal archiv Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta. Za okupace byl totálně nasazen na práce v Německu od roku 1942. Pracoval v jedné koželužně v Lipsku. Fyzicky náročná a vyčerpávající práce v nezdravém prostředí koželužny se těžce podepsala na jeho zdravotním stavu. Po válce, v červu roku 1945 se vrátil domů s těžkou
150 plicní chorobou - tuberkulozou. Dřevěný barák tuberkulozního oddělení havlíčkobrodské nemocnice je svědkem pozvolného umírání mladého, tělesně již zcela zničeného mladého těla, v kterém již svíce pomalu dohořívá a hasne. Jan Franz zemřel po dlouhé těžké nemoci dne 6. dubna 1946 ve věku pouhých 36 let a je pochován v rodinném hrobě v Havlíčkově Borové. Dovolím si uvést vzpomínku Vojtěcha Vorla na setkání s Jiřím Franzem uveřejněnou na stránkách Svobodného Havlíčkova kraje v plném znění.
Vzpomínka za zakladatelem a redaktorem „Řádu“, Janem Franzem. V plískanici pozdního podzimu roku 1945 šel jsem navštívit do havlíčkobrodské nemocnice archiváře a kritika katolického směru Jana Franze. Vrátný mi ukázal na dřevěný barák, jeden z nejhorších v celé nemocnici. Netušil jsem tenkrát, že nemocný tonul již v klíně Morany, neboť nasazení v Německu ho podlomilo natolik, že jakákoli naděje na uzdravení stávala se marnou. Jak muselo být asi třicetiletému archivnímu úředníku, jenž z ticha archivu svatovítského byl vytržen a vržen do koželužny a jirchárny v Lipsku? Když jsem klepal na dveře v oné budově, zmítaly mnou pocity: bázlivost, snad strach, ostych a úcta. Po chvilce čekání ozvalo se slabě „dále“ a vstoupil jsem. Zprvu představování a nesmělá slova. Pak ale přešla řeč na jiná pole, politiku, literaturu a podobně. Nikdy bych nevěřil, že člověk stojící zlomen a sláb před propastí, člověk, jehož slunce až nesvítí vysoko nad životem a nejásá, umí tolik milovati život. Jak pěkně a trefně mluvil o dnešních poměrech, pak o některých autorech např. o Ortenovi, Listopadovi, Fikarovi, Lazeckém, Hrubínovi i Zahradníčkovi! Když jsem se zmínil o názvu Fikarovy sbírky „Samotín“, jež byla tenkráte teprve v tisku, vzpomínal s úsměvem na vesnici téhož jména kdesi na Vysočině, kterou znal patrně dobře i s celým okolím. Těšil se, že se opět shledá se zpěvorytem potůčků a s lány prosluněných luk. Jana Franze, jenž mne při mé poslední návštěvě pozval, abych se zase přišel podívat, až budu mít čas - jsem už, bohužel neuviděl. Zemřel zhoubnou plicní chorobou v Jitkově šestého dubna L. P. 1946 ve věku nedožitých 36 let. Neúprosná i dobrotivá smrt odvedla jeho duši ze zubožené schránky tělesné v jas. Myslím si, vzpomínaje jeho vroucího zanícení pro některé zjevy v naší i cizí literatuře, kterými se ve velmi důkladných studiích obíral (Nezval, Biebl, Zahradníček, Durych, Bernanos a mnoho jiných viz též četné překlady), že on sám, ač netiskl veršů, byl tak trochu básníkem. Odpověď dá nám jeho pozůstalost i soubor všech jeho prací, kterého se doufejme, brzy dočkáme.
Nekrolog Rudolfa Voříška
Jan Franz nežil život většiny z nás: byl příliš fascinován jiným světem, než je ten náš svět trojrozměrný, a proto se nedovedl vtěsnat do pravidelných kolejí výnosného občanského povolání. Víme, že hmotně strádal, a že se stále víc uzavíral do své samoty s knihami a meditacemi. I mlčení je řeč. Co když tento vyloženě kontemplativní člověk tušil něco, co nedovedl říci, k čemu mu chyběl jazyk a výraz? Zůstal němý, neměl tolik sil, aby vykřičel svou bolest a hrůzu z přicházejícího chámství, z přicházejícího rozbití všech výsostných hodnot naší křesťanské kultury. Výsledek svých bolestných a úzkostných meditací vyjadřoval slovy o „latentním šílenství“, kterým je zachvácena velká část evropského lidstva, šílenství, které jednoho dne propukne v celé své síle a uvrhne Evropu do hrozné katastrofy. Ještě několik slov od jeho přátel.
151 František Lazecký – „Byl to zasvěcený znalec poezie, především Baudelaira, jehož Květy zla nosil v originále za studenských let stále sebou…“ „Co do Řádu přinesl Franz, bylo opravdu objevné…“ Cyril Merhout - „Nedovedl se při své skromnosti nikam tlačit, stál vždy opodál, doktorem mohl být dávno, kdyby neměl úskostlivosti, které jiní nemají.“
Na úplný závěr jsem zvolil slova básníka a redaktora Českého rozhlasu Miloše Doležala, které pronesl na literární konferenci v Havlíčkově Brodě v říjnu roku 2002. Domnívám se, že vystihují ve stručnosti celý krátký život a dílo Jana Franze úplně přesně a výstižně: „Zapomenutý samotář Jan Franz, literární kritik krátkého života“.
Docent dr. FRANTIŠEK JANÁČEK, historik Narodil se 31. května 1930. Zemřel 12. prosince 1995. Studoval na chotěbořském gymnáziu a na fakultě historie Leningradské státní university v letech 1949 - 1954. Přednášel na Vysoké škole politické v letech 1954 - 1970, odkud byl pro své proreformní postoje propuštěn. Po roce 1970 se stal archivářem Národního muzea 1971 – 1972 a potom až do roku 1989 pracoval v archivu Škodových závodů v Plzni, jehož depozitář byl v Praze. Od roku 1990 se stal zástupcem ředitele a později ředitelem Památníku odboje v rámci Historického ústavu Československé (později České) armády. Zabýval se hlavně studiem a výkladem novodobých dějin, zvláště historií domácího odboje za okupace. Psal o tom studie do odborných i literárních časopisů, jako byl např. „Tvar“. Za normalizace pracoval v archivu Škodových závodů v Plzni a napsal monografii „Největší zbrojovka monarchie“. Spolu s dalšími spolupracovníky, mezi kterými byla i jeho manželka Jaroslava Janáčková, se zasloužil o kritické vydání Fučíkovy Reportáže psané na oprátce a doprovodil ji dvěma studiemi „Na okraji motáků a Pochybnosti a jistoty“. Byl členem vládní komise pro analýzu let 1967 - 1970 i předsedou české části česko-ruské komise, která měla pro naše historiky opatřovat ruské a sovětské archivní dokumenty. Účinkoval i v dokumentárním pořadu České televize o přežití za okupace a fenoménu kolaborace. Napsal dále např. „V revoluci a po revoluci“ a další. Všechny studie Františka Janáčka se vyznačovaly vzácnou objektivitou, snahou o poznání historické pravdy. A opět vzpomínka nebo nekrolog od Jaroslava Hrbka uveřejněná v časopise „Dějiny a současnost.“
Za Františkem Janáčkem Následující řádky nejsou nekrologem, spíše jen malým ohlédnutím. Seznámili jsme se počátkem roku 1990 v Památníku odboje Historického ústavu Československé armády, kam přišel s vizí obnovení práce na projektu historické syntézy českých dějin v období druhé světové války, započaté v šedesátých letech okruhem historiků kolem komise pro studium okupace a odboje a přerušené normalizací. Přestože se projekt „pentalogie“ nakonec nerealizoval, vzniklo v Památníku odboje historické pracoviště, které si postupně získalo renomé nejvýznamnějšího pracoviště pro české dějiny 20. století. František Janáček byl zástupcem ředitele a posléze ředitelem Památníku odboje, jeho činorodá aktivita však zahrnovala celou řadu dalších oblastí, zejména práci v komisi historiků pro studium let 1967 - 1970, která shromažďovala dokumenty k „Pražskému jaru“. Zrušení Památníku odboje k 1. lednu 1995 znamenalo pro něho odchod z Historického ústavu Armády České republiky. Záhy se upnul k dalším projektům jako kritickému vydání Fučíkovi Reportáže, v posledku pak ke konstituování Česko-ruské komise historiků (byl předsedou její české části), zřízené počátkem prosince 1995. A právě uprostřed etapy práce této komise František Janáček 12. prosince ve věku 65 let náhle zemřel.
152 Odešel tak nejen historik a organizátor, nýbrž člověk navýsost slušný, jehož slušnosti v řadě případů v nedávné minulosti jiní zneužili.
Při této příležitosti v kapitole osobnosti obce je třeba se zmínit i o dalších osobnostech, které sice nejsou mediálně známé, ale pro naši obec mnohé vykonaly.
FRANTIŠEK KUBÁT Dlouholetý starosta obce, stál v čele obce úctyhodných 24 let. Podotýkám, doložených let od roku 1874. Čtvrt století je čtvrt století. Funkce starosty byla zřízena v roce 1849. Před tímto datem měli vedoucí postavení v obcích rychtáři.
VÁCLAV VLK Učitel místní školy, zakladatel a první velitel hasičského sboru v roce 1899. Jeho zásluhou hasičský sbor vznikl. Zvolen velitelem a jednatelem sboru. Byl jmenován za své zásluhy prvním čestným členem hasičského sboru. Na jeho popud byl také založen 24. října 1901 Včelařský spolek pro politický okres Chotěboř, v kterém vykonával funkci jednatele.
FRANTIŠEK SKŘIVAN Dlouholetý „režisér“ místního ochotnického divadelního souboru. Dříve čtenářský klub „Beseda“, po jeho rozpuštění v roce 1920 se klub přetransformoval do divadelního odboru při místním hasičském sboru. Zlatý věk tohoto souboru, na kterém se významně podílel, byl zejména mezi lety 1930 - 1939.
MILOSLAV DUBEN Muzikant a kapelník. Již jako dvanáctiletý hrál v hájecké kapele kapelníka Nikla. V roce 1966 založil vlastní kapelu. Jeho jediný syn, také muzikant, absolvent konzervatoře, zemřel velmi mlád. Z této životní rány se dlouho nemohl vzpamatovat. Radost mu udělal jeho vnuk, který se vydal také na dráhu muzikanta. Muzikantský rod Dubnů žije dál.
FRANTIŠEK KRČÁL Neuvěřitelných 33 let stál v čele sboru dobrovolných hasičů. V letech 1965 - 1998. Nejdříve jako předseda, později starosta sboru.
Mohl bych jmenovat další a další rodáky, kteří se zasloužili o rozvoj a dobré jméno naší obce, kteří neváhali obětovat svůj um a čas ve prospěch ostatních. Ovšem téměř jistě bych na někoho zapomněl. A to bych velmi nerad, protože těchto lidí si velice vážím. Vážím si jich proto, protože nezvolili to pohodlné, nechat se nést po vlnách, ale sami se snažili točit kormidlem a veslovat proti všem zvyklostem, zkrátka proti proudu. Ne vždy se jim to plně podařilo, ale tak to již v životě chodí. Za jejich chuť a ochotu usednout k veslům, tvrdě a dlouho veslovat i při nejistotě, zda doplují do vytčeného cíle, si zaslouží všichni Ti, nejen výše jmenovaní, ale i Ti tzv. bezejmenní či nejmenovaní, naši vzpomínku. A myslím, že zasluhují daleko víc než jen tu vzpomínku, zaslouží si úctu, čest a uznání. Bohužel to jsou atributy, které se dnes moc nenosí a já pevně doufám, že to je jen dočasné.
153 ZNOVU ZÍSKANÁ SAMOSTATNOST OBCE
Po „sametové revoluci“ v období velké euforie z dosažené změny poměrů a snahy zbavit se všeho, co připomínalo „starý režim“, i v naší obci, jako v mnohých dalších, narůstaly hlasy o odtržení od stávajícího národního výboru. V našem případě od Oudoleně a získání opětovné samostatnosti. Mnozí z pochopitelných důvodů nikdy, jak se říká, „nestrávili“ slučovací procesy z šedesátých let. Jak slučování družstev, tak hlavně slučování obcí a tím vznik osad na straně jedné a střediskových obcí na straně druhé a vše, co s tím souviselo. K tomu musíme objektivně přidat i různé antagonistické prvky a nálady, které se táhnou jak červená nit značnou částí historie, která byla více méně pro Jitkov, Oudoleň i Slavětín společná, pouze s malými odlišnostmi. To vše vedlo k tomu, že na jaře roku 1990 byla organizována petice za účelem odtržení naší obce od Oudoleně a získání opětovné samostatnosti. Celá akce proběhla, jako vše v té době, velmi spontálně a není znám případ, kdy by někdo tuto snahu nepodpořil a postavil se proti ní. Podobný proces proběhl i ve Slavětíně.
OBECNÍ ÚŘAD
Prvé dva roky nebyly jednoduché. Zastupitelstvo se potýkalo zejména s nedostatkem finančních prostředků. První dva rozpočty byly výší příjmů doslova hanebné. Po schválení nové rozpočtové skladby se finanční situace obce zvolna měnila k lepšímu. Rozpočet na rok 1992 a zejména na rok 1993 již byl úplně o něčem jiném. To vše se projevilo i v činnosti zastupitelstva a jeho aktivitách, které vedly zejména ke zlepšení vzhledu obce. Rozpočtové příjmy postupně stoupaly a souběžně s nimi i výdaje. Obrovským problémem se stal zápis historického majetku obce na list vlastnctví. Jednalo se vlastně o převod majetku z listu vlastnictví obce Oudoleň, s kterou jsme společně se Slavětínem měli stejný národní výbor. Celá operace trvala neuvěřitelných šest let! Po tuto dobu se vlastně s pozemky nedalo nic dělat. Nový most - na horní návsi přes Hájecký potok. Na něj navázala výstavba nové místní komunikace, která umožnila propojení horního konce s dolním a umožnila jak volný průjezd,tak zejména možnost pravidelného odvozu domovního odpadu z této části obce. Úprava veřejných prostranství - byla zavezena bývalá Kavkova zahrada u Vavrouškova rybníka - zavezeno a upraveno prostranství vedle čekárny a pomníku padlých - zavezena a rekultivována bývalá skládka „Pode Dvorem“ - upraveno prostranství před koupalištěm - upraveno prostranství dolní návsi Místní komunikace - vybudována již výše uvedená komunikace Nový most - Novotnovi čp. 84 - komunikace Slámovi čp. 41 - Krčálovi čp. 63, včetně otočky za zahradou čp. 63 - propojení komunikací - Ježkovi čp. 77 - Mrtkovi čp. 82 - komunikace od čp. 26 - Halamovi k čp. 83 a 96 - Venshöferovi a napojení na již vybudovanou komunikaci k čp. 77 - část komunikace ke mlýnu čp. 32 - komunikace k čp. 93 - Sedlákovi, k čp. 58 - k „Cihlářům” (Ehlerovi doufám prominou)
154 - komunikace k čp. 5 - Janáčkům, k čp. 40 a 71 - Novotnovi a Čejkovi. Rekonstrukce koupaliště - v první etapě v roce 1999 bylo vybudováno a odděleno brouzdaliště pro nejmenší - při druhé etapě odstraněna železobetonová výpusť a rekonstruována část pro plavce Veřejná zeleň - sad - Sad přetrval do dnešních dnů. Byl již značně přestárlý. Padesát let je padesát let. Proto obecní zastupitelstvo rozhodlo v roce 1996 o obnově sadu. První obnova se uskutečnila na jaře roku 1997, bylo vysázeno sto dvacet jabloní několika odrůd a kříženců z Výzkumného ústavu ovocnářství Holovousy. Sto jabloní bylo vysázeno v sadě, dvacet na břehu u koupaliště. Na podzim roku 1998 vysázeno dalších 50 stromků. Švestky, třešně, hrušně také ze stanice z Holovousů. Obnova sadu se provádí do nového sponu 10 x 5,5 místo dosavadního 5 x 5,5. Prodejna v roce 1998 odkoupena od Jednoty Havlíčkův Brod Chodník - první etapa v roce 2001 od čp. 8 k čp. 45 - druhá etapa následovala v roce 2002 od čp. 45 k autobusové čekárně
ZNAK A PRAPOR
Přiznám se, když za mnou poprvé přišli pan Jaroslav Novotný a Milan Týma s návrhem, abychom měli obecní vlajku a znak, díval jsem se na ně dost překvapeně a říkal si, na co by naše malá obec měla mít znak a vlajku? Nyní jsem rád, že přesvědčili nejen mě, ale i celé zastupitelstvo. Motiv znaku a vlajky vzešel z historických událostí provázející dějiny naší obce. Naše obec byla založena před rokem 1269 (první písemná zmínka) Smilem z Lichtemburka. Jeho znak byl dvě zkřížené ostrve (nahrubo osekané větve stromu napokos) ve zlatém poli. Po třicetileté válce se v téměř zničené obci usadilo sedm svobodných sedláků, neboli rodů či láníků a obec byla opět osídlena. Z této historické události byl do symbolů obce přijat lipový list, jako symbol české státnosti a slovanské sounáležitosti. Sedm lipových listů a sedm pruhů na vlajce je vzpomínkou na oněch sedm sedláků a znovuosídlení obce. A konečně zelená barva vyjadřuje jak lásku k přírodě kolem nás, tak též selský stav. Návrhy na symboly obce zpracoval Milan Týma. Byly konzultovány s PhDr. Zbyškem Svobodou, členem podvýboru pro heraldiku Poslanecké sněmovny České republiky.
PRAPOR ZNAK
sedm vodorovných pruhů, čtyři zelené a tři bílé, ve zlatém poli, uprostřed dvě v horním rohu ve zlatém kantonu dvě zkřížené zkřížené ostrve, okolo sedm černé ostrve, poměr 2:3 zelených lipových lístků 155 MALÁ CHRONOLOGIE
10. 1. 1997 - na zasedání obecníha zastupitelstva byly vybrány čtyři návrhy praporů a dva návrhy znaků 30. 1. 1997- Milan Týma zaslal vybrané návrhy na posouzení Ph. Dr. Zbyšku Svobodovi 7. 2. 1997 - Ph. Dr. Svoboda v dopise doporučil návrh praporu č.2. 10. 3. 1997- starosta Petr Kubát zaslal žádost o schválení obecní vlajky a znaku do Poslanecké sněmovny České republiky 13. 5. 1997- Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PS Parlamentu ČR, přijal usnesení č. 137 k činnosti heraldické komise, ve které vyslovuje souhlas s návrhy znaku a praporu obce Jitkov 11. 7. 1997- Podvýbor pro heraldiku PS Parlamentu ČR doporučil schválení znaku a praporu 17. 10. 1997- Předseda PS Parlamentu ČR Miloš Zeman vydal „Rozhodnutí č. 41“ opoužívání znaku a praporu 1. 12. 1997 -Předseda PS Parlamentu ČR Miloš Zeman předal v Praze do rukou starosty obce „Dekret o udělení znaku a praporu“.
Rozhodnutím č .41 předsedy Poslanecké sněmovny ze dne 17. října 1997 podle § 5 Zákona ČNR č. 367/1990 Sb. o obcích, v platném znění, a v souladu s § 29 odst. 3) zákona č. 90/ 1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny byl obci u d ě l e n znak a prapor. Slavnostního předávacího aktu 1. prosince 1997 v poslanecké sněmovně se zúčastnil starosta obce Petr Kubát a místostarosta Pavel Kubát.
Úvodní projev předsedy PS Miloše Zemana
Předání příslušných listin starostovi obce
156 157 NAVŽDY ZTRACENO V ČASE
Bylo, nebylo. Tak začíná mnohá pohádka. Toto však není pohádka. I když, kdo ví, pro někoho možná ano, protože si mnohé již ani nedokážeme představit. Jen malé shrnutí malé části toho, co se nacházelo kolem nás nebo našich rodičů a prarodičů a praprarodičů a … , zkrátka, jak se zpívá v jedné písni – všechno, co už odvál čas.
Pivovar - ukončil činnost v roce 1693, taktéž sladovna Tvrz - zbořena v roce 1830 Východní křídlo jitkovského dvora, tzv. velká stodola včetně bran do hospodářského dvora shořela nebo byla zbořena v roce 1934 Čp. 14 - Davidovo - po přestěhování majitele dům opuštěn, demolice v roce 1980 Čp. 34 - Sobotkovo - požár 12. ledna 1960 - dům neobnoven a zanikl Čp. 37 - Součkovo - demolice v roce 1967 Čp. 57 - Machovo - dům vyhořel, provedena demolice Čp. 60 - Novotnovo - provedena demolice Čp. 62 - U Ondráčků - shořelo v roce 1900, číslo nově přiděleno, na místě čp. 62 postaveny stáje Čp. 63 - Vavrouškova pazderna - vyhořela do základů, číslo nově přiděleno Čp. 66 - tzv. Pindulka - strženo v roce 1926, číslo nově přiděleno Vavrouškova pazderna – po požáru zbořena v roce 1928 Košinova pazderna - shořela v roce 1945 Kubátovský rybník - vypuštěn před rokem 1890, využíván jako louka, nyní zastavěn - čp. 86, 87 a budovy fi. Dřevovýroba Hamerník. Hasičská kolna z roku 1899 zbořena v roce 1988 Rybníky ve „Žlábku“ - Velký, Sojkovský, Šibeniční vypuštěny a přeměněny na louky před rokem 1800. Rybník „Pode Dvorem“ - vybudován v roce 1953, nikdy nebyl úplně dokončen, postupně zanešen a zavezen. Přírodní koryta potoků hájeckého, střížovského a potoku ve „Žlábku“ zmeliorována do dnešní podoby v roce 1980. Zavezen úvoz tzv. Bohdalovské cesty - až od kříže na tzv. staré silnici mezi Příjemky a Chotěboří až po Jitkov. Veškeré polní úvozové cesty - ke mlýnu, do Hájku, na Kubátův - Pírkův kopec, do Cibotína byly zavezeny a rozorány. S nimi zničeny i veškeré remízky a osamělé stromy. Některé význačné stromy skáceny - lípa a kaštan u čp. 8, kaštan u čp. 37, lípy kolem čp. 40, lípa na křižovatce u hlavní silnice, lípa a javor u hasičské zbrojnice, jasany pod hřištěm. Tak to jsou opravdu jen malé střípky změn. Pokud každý zapátrá ve své paměti, jistě si vzpomene na další a daší změny kolem nás. Ať ku prospěchu, nebo ke zlosti. Svět kolem nás je stále v pohybu a my s ním. Zdá se mi, že se rychlost stále zvyšuje a my neustále za něčím spěcháme, za něčím se honíme. Máme pocit, že nám vše utíká, že nestíháme, a tak zrychlíme. To se stále opakuje, protože čas se předhonit nedá. A tak se štveme za něčím, co se nedá nijak popsat. Pokaždé je to něco jiného. Jen jeden společný jmenovatel to má. Stres, nervozita, podrážděnost. Chybí nám ta stará, přestará moudrost. Klid a rozvaha k přemýšlení. Snažíme se vyřešit vše rychle, jak se říká za pochodu, čím rychleji, tím lépe a dávno jsme zapomněli na to, že mnoho problémů se vyřeší samo. Jak říkali naši dědové, problém uzraje jako ta hruška a pak již není co řešit. Jistě, žádná doba není ideální, každá má své světlé i stinné stránky. Myslím si však, že minimálně ten klid a rozvahu, umění se na chvíli zastavit a vyprostit se
158 z každodenních problémů, vážných či malicherných, ohlédnutí se nejen za sebe, ale hlavně kolem sebe, bychom mohli od našich předků opět převzít a znovu se jimi řídit.
NA PRAHU NOVÉHO TISÍCILETÍ
- V současné době (31. prosince 2003) má obec 188 obyvatel, z toho 36 dětí do 15 let. - Je zde 98 popisných čísel, z toho 27 slouží k rekreaci nebo jiným účelům - Katastr obce má 456 ha, z toho zemědělská půda 371 ha, lesní 57 a zastavěná 7 ha - Počet letních dnů 20 – 30, roční průměrná teplota je okolo + 6 stupňů - Roční úhrn srážek kolem 650 mm
FIRMY
Dřevovýroba Václav Hamerník Autoklempírna Zdeněk Benc Autobazar Jan Jelínek
SLUŽBY
JITKA - prodejna smíšeného zboží ve vlastnictví obce Hostinec „ U Hospodků – Hejkalů „ - provozuje Petra Hospodková Hospoda v obecním domě - provozuje místní sbor dobrovolných hasičů Dobré autobusové spojení do všech směrů včetně dálkových spojů.
ZEMĚDĚLSTVÍ
Havlíčkova Borová, zemědělská akciová společnost Klasické zemědělské hospodaření na většině katastru obce Manželé Dvořáčkovi - soukromě hospodařící zemědělci Hospodaření zaměřeno na chov prasat Manželé Hladíkovi - soukromě hospodařící zemědělci. Hospodaření zaměřeno na technické plodiny, krávy bez tržní produkce - pastva a velký důraz kladen na agroturistiku. Václav Novotný č.84 - soukromě hospodařící rolník Klasické zemědělské hospodaření.
UBYTOVÁNÍ
Penzion „U mlýna„ manželů Hladíkových Čtyři dvoulůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením a společnou kuchyňkou, dále jeden pokoj třílůžkový s vlastní kuchyňkou a sociálním zařízením. U všech pokojů možnost přistýlky.
159 REKREACE
Koupaliště Vybetonovaná požární nádrž sloužící ke koupání s přírodní vodou, přepad ze studní (pitná voda), oddělené brouzdaliště pro nejmenší děti, skákací prkno, skluzavka, hřiště pro nohejbal a volejbal, velká travnatá plocha, možnost parkování.
Hřiště Jedno hřiště u koupaliště (výše jmenované), druhé hřiště pod hasičskou zbrojnicí. Celé oplocené s pískovým povrchem, malá kopaná, hokejbal a další.
Tábor pro děti - vlastník pionýrská skupina z Chotěboře V současné době v rekonstrukci.
Turistika Krásná zákoutí v okolí zdejších rybníků, „Mlýnský“ rybník, „Kašparův“ rybník, rybník „Nový“, rybník „Studenový“. Návštěva těchto míst pro milovníky přírody je velmi zajímavá a podmětná - je zde k vidění mnoho druhů vodního ptactva. Zdejší lesní komplex skládající se z mnoha ucelených i jednotlivých lesů přímo vybízí k houbaření. Lesy se nacházejí do jednoho kilometru od obce. Sad pod „Probírkou“, zatáčkou hlavní silnice, láká k procházkám hlavně na jaře. Vůně květů jabloní, ale i třešní, švestek, hrušní je balzámem na pocuchané nervy a dobrá relaxace z každodenního shonu. V blízkosti obce se nacházejí i známé rekreační oblasti a přírodní scenérie. Například údolí řeky „Doubravky“, „Borovská jezírka“, „Ranské bučiny“, vrch „Ranský Babylon“ (673 m.n.m.), rekreační oblasti rybníků „Řeka“, „Malé“ a „Velké Dářko“ a další. Zima přeje hlavně vyznavačům běžeckých stop. Je zde samozřejmě i možnost bruslení, sáňkování a dalších zimních radovánek. Vše je boužel závislé na sněhové nadílce, která je v posledních letech dosti skoupá.
SPOLEČENSKÉ AKCE
Masopustní průvod - Únor Velikonoční trhy - Březen Pálení čarodějnic - 30. dubna Kácení máje - Květen Dětský den - Červen Vánoční trhy - Prosinec Barborka - 3. prosince Mikulášská nadílka - 5. prosince Muziky, nebo chcete-li taneční zábavy několikrát do roka, např. při kácení máje posvícenská (na Václava), mikulášská, silvestrovská atd. To samozřejmě není vše, ostatní akce menšího rozsahu nelze všechny vyjmenovat, Ať již jsou to různé sportovní turnaje, které se pořádají nebo pořádaly několik let pravidelně, poté nepravidelně a zase naopak (šipky, mariáš, stolní tenis, nohejbal a další). Nebo různé kulturní či společenské akce: dětská vystoupení, výstavy, střelecká soutěž v brokové střelbě - memoriál „Karla Halamy“, chytání ryb atd. Nesmíme také zapomenout na již tradiční PŽH „Přechod Železných hor“ a další turistické pochody spoluorganizované Milanem Týmou z čp. 7. Přechod Železných hor se od roku 1985
160 koná pravidelně. V letech 1996 a 2000 vedl i přes naši obec. „Místa, ve kterých člověk prožívá dětství, se nesmazatelně prolínají celým jeho životem. Jsou to místa mající pro každého svoji důležitost. Zde zkouší první krůčky, podniká první výlety za dobrodružstvím, učí se rozeznávat dobro od zla. Možná, že po letech zde hledá právě to, co ve vzpomínkách pozvolna bledne zásluhou neúprosně běžícího času. Měl jsem to štěstí, že mi bylo dopřáno prožít ony chvíle v krásném, ale i drsném koutě naší země - v lůně Železných hor. Není divu, že jsem se postupně snažil poznat odtud co nejvíc, i když mě život odvál jinam. K tomuto poznávání směřoval i nápad, který mi dlouho vězel v hlavě, totiž projít celé hory pěšky. Tento sen se mi podařilo poprvé uskutečnit v květnu roku 1985“. To je krásné vyznání jednoho ze zakladatelů tohoto pochodu Jaroslava Drtiny.
SPOLKY A REGIONÁLNÍ STŘEDISKA
Sbor dobrovolných hasičů - od roku 1899 Jeho součástí jsou i mladí hasiči, družstva mladších a starších žáků Myslivecké sdružení Regionální středisko vexilologie a heraldiky - Milan Týma (vlajky a znaky)
NA ÚSVITU NOVÉHO DNE
„Zatím je stále ještě tma, tichá noc rušená jen občasným zahoukáním sýčka, stále vládne. Její moc již začíná slábnout. Obrysy vzdálených křovin ukrytých v tmách malého lesíka jsou stále zřetelnější. Hvězdy, rozseté po obloze jak sedmikrásky na palouku, pomalu blednou a jedna po druhé zhasínají, jdou spát. Již jen srpek měsíce odolává v marném a předem prohraném boji. Obloha na východě, za blízkým kopcem se pomalu zjasňuje, dostává slabý žlutooranžový nádech, který stále sílí. Vše se najednou zrychluje a již je tu první nesmělý paprsek, prokousávající si cestu lehkým ranním oparem, vznášejícím se nad zemí. Chvilku si pohrává s pavučinou, která se rázem zatřpytí jak nejvzácnější drahokam. Nyní kontroluje potůček, skáče z jedné vlnky na druhou, jako by nevěděl, kam dřív skočit. Je to šibal a neposeda a nedá pokoje, dokud se hladina nezmění v nepřeberné množství malých zrcadélek. A už je zase na cestách, pomalu se dotýká všeho, co musel včerejšího večera zde zanechat. Neví, že vše je na svém místě. Nebo se mýlím? Krátkým křiknutím se připomnělo káně. Ozvalo se zaplácání křídel, v ranním šeru a tichu znějícím jak výstřely. Pomalu se vznáší a krouží nad lesem. Jistě má hlad. Musím si na něj dát pozor. Ale stejně mu závidím. Letí si, kam chce a vidí všechny ty vysoké kopce, příkré stráně, klikaté stužky potoků, razící si cestu zelenými údolími, pomalu sílící v říčky a řeky mizící v dáli. Oka rybníků zářící jak malé perly. Pestrobarevné lány polí a políček. Louky lesknoucí se v ranní rose stříbrným svitem. Majestátnou tmavozelenou barvou lesů probleskují malé korálky mýtin. Drobné lesíky a křoviny dolaďují tuto nádheru. Pavučina silnic a silniček, cest i cestiček protíná tuto přírodní scenérii, doplněná osadami a městečky, menšími či většími. To musí být krása, škoda, že my zajíci nemáme křídla a neumíme létat. Ale co, mám teplý pelíšek. A už bych si dal taky něco k snědku. Támhle u doubku je křehoučký a šťavnatý jetelíček. To si dám. Chvilku ještě počkám, než sluneční paprsky nabudou na síle, naposledy 161 se protáhnu. Ách, jak je na té naší Vysočině hezky, jak je krásná, viď, človíčku? Hlavně ji opatruj a chraň, abys jednou nelitoval, jako já. Dříve na mě kamarádi zajíci vykukovali za každou hroudou a dnes? Darmo mluvit. Však ty to dobře víš. Á, soused zajíc. Už vyrazil, musím taky běžet, aby na mě něco zbylo. Tak se měj a pamatuj, člověče, pokazit se dá vše rychle, ale napravit ?“… Na naší rodné Vysočině začal nový den.
ZÁVĚR
Každá doba má své hrdiny, své nepřátele a mučedníky, své krásno i zlo. Život však není o hrdinech, ale o každodenní práci. O malých a větších radostech a strastech obyčejných lidí, nás všech. Jen historie opěvuje hrdiny a zatracuje nepřátele, ale život je o něčem jiném. Je toho mnoho, co by se dalo dále vyzdvihnout a co zatratit. Podle čeho se řídit a čemu se vysmát. Ale to nebylo smyslem, ani cílem předcházejících řádků. Šlo o to přiblížit, Vám čtenářům, ony některé události v širších souvislostech. Abyste si sami utvořili úsudek a poznali, nebo se alespoň snažili pochopit jednání našich předků. Snad jsem Vám k tomu alespoň malou měrou pomohl. Jsem přesvědčen, že bychom měli znát svoji historii. Měli bychom se ji pokusit alespoň pochopit, abychom se vyhnuli v budoucnu chybám, kterých se již před námi dopustili jiní. Přesto, že platí stále okřídlená věta, že „Dějiny nás stále učí, že se z nich nikdo nepoučí“. Tak, vážený čtenáři, pokud ses prokousal až sem, tak je to perfektní. Nevím jak Ty, ale já jsem spokojen. Protože to je konec. Následuje už jen seznam pramenů a použité literatury. Á, tak ještě malá změna. Málem bych zapomněl, také obrazová příloha ze získaných nebo zapůjčených fotografií a dokumentů, které nebyly zařazeny do textu a ukazují chronologicky některé změny a události kolem nás.
Děkuji za trpělivost
Přeji příjemný a krásný den, případně i noc.
162 163 164 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
DÁVNÁ MINULOST
RAZÍTKO OBCE Z ROKU 1854 A MÍSTO ZNAKU ŽEBŘIŇÁK
NEJSTARŠÍ DOSUD OBJEVENÝ ZÁPIS OBECNÍHO ZASTUPITELSTVA ZE DNE 28. DUBNA 1901 165 JAK JE PATRNÉ Z TOHOTO DOPISU, ÚŘEDNÍ ŠIML BYL, JE A BUDE - NEBO-LI, POŘÁDEK MUSÍ BÝT! 166 ČELEDÍNSKÁ KNÍŽKA Z 2. LISTOPADU 1875
MINCE Z DOB RAKOUSKA-UHERSKA 167 STARÉ POHLEDNICE OBCE
1915
1910
1925 168 JITKOVSKÝ DVŮR PŘED POŽÁREM V ROCE 1934 A PO NĚM
1922
TORZO STODOLY PO POŽÁRU V ROCE 1934 169 SLAVNOSTI - KÁCENÍ MÁJE
1927 Mládenci zleva: František KUBÁT čp. 15, Josef HALAMA čp. 7, Jan ONDRÁČEK čp. 82, Václav NOVOTNÝ čp. 29 Družičky zleva: Božena SKŘIVANOVÁ čp. 70, NEZNÁMÁ, Marie KUBÁTOVÁ čp. 69, Tonička MACHOVÁ čp. 72
1937 Slavnostní fotografie a v pozadí již neexistující MACHOVA chalupa čp. 57 - uprostřed. 170 1947 Družičky v bílém.
Družičky v bílém
Slavnostní průvod v 50. letech - věneček nese František Krčál, dlouholetý starosta hasičského sboru a Helena Fikarová, později manželé, dále František Kubát čp. 15 a Josef Paul z čp. 31. 171 90. léta BABKA S DĚDKEM NA LUPU V LESE A BDĚLÝ A NEÚPLATNÝ MYSLIVEC dědek - Zdeněk Benc, babka - Jan Mišovič a myslivec - Oldřich Kubát
Průvod mládenců a družiček v roce 2003. 172 DIVADELNÍ SPOLEK BESEDA
1927 Stojící zprava: Václav Mrtka, Božena Halamová, neznámý, Novotný z čp. 60 Sedící zprava: František Sláma, Jitka Dejmalová, Jaroslav Havlíček, neznámá, Růžena dejmalová (Kubátová) Ležící uprostřed: Marie Slámová - ostatní učinkující se prozatím nepodařilo identifikovat.
1938 173 1939 Stojící zleva: Václav Vašíček, neznámý, Marie Janáčková, neznámý, neznámá, Jaroslav Havlíček, Josefa Konfrštová, František Skřivan. Sedící zleva: Božena Skřivanová, neznámý, nez., nez., František Fikar, Milada Fikarová.
1940 Ze hry „Lešetinský kovář“ První zleva: Jan Ondráček, klečící: Marie Škarydlová a prvné zprava: Jan Novotný 174 HASIČSKÝ SBOR
1925 Cvičení s žebříky
1935 Předvedení první motorové stříkačky v obci 175 VÍTĚZNÁ DRUŽSTVA Z ROKU 1958 - STARŠÍ A MLADŠÍ
Druhá řada zleva: Jar. Pátek, Boh. Kubát, Václav Krčál, Karel Klusáček, Václav Mrtka První řada: Josef Halama, Alois Špalek, Jan Ondráček a Václav Novotný
Stojící zleva: Stanislav Benc, Miroslav Pátek, Jiří Špalek a Jiří Poul Klečící zleva: Václav Novotný, Jiří Klusáček, Josef Škarýd, Jiří Paul a Jaroslav Mrtka 176 ZLATÁ ÉRA MLÁDEŽNICKÉHO SPORTU V 70. LETECH
PRVNÍ DRUŽSTVA
DRUŽSTVO CHLAPCŮ NA HORNÍ NÁVSI - ZA VOZIDLEM „PHENOMÉN“ Zadní zleva: Luboš Janáček, Jan Hamerník, Pavel Kubát, Josef Konfršt Přední řada: Karel Novotný, Zdeněk Sláma, Jaroslav Pavlíček, Jiří Čermák, Jiří Kawik A PŘED NIMI PROZATÍM MALÍ CIVILISTÉ - BUDOUCÍ HASIČI Petr Kubát, Vladimír Novotný, Zdeněk Pavlíček a Bohumír Nikl 177 RADOST Z VÍTĚZSTVÍ JE JSTEJNÁ NA POČÁTKU 70 LET I NA JEJICH KONCI
178 100. výročí založení hasičského sboru v Přibyslavi a skvělý zásah naší staré stříkačky z roku 1909 s mužstvem v dobových uniformách
Hasičský sbor kolem roku 1900, ležící zprava: Karel Fikar z čp. 14 179 100. VÝROČÍ ZALOŽENÍ HASIČSKÉHO SBORU
Slavnostní průvod
Stará, dobrá stříkačka opět v akci 180 OSOBNOSTI A KROJE
Dlouholetý starosta obce František Kubát z čp. 8 sedící vpředu se svou rodinou
První oficiální kronikář obce - řídící učitel Jindra v kruhu své rodiny. Začal psát kromniku v roce 1927 181 1909 Děvčata v kroji užívaném v obci a okolí před první světovou válkou sdící: Slámová Marie z čp. 41 a první zprava: Dunáčková z čp. 52
1945 Procesí k primici (vysvěcení) Václava Konfršta na kněze z čp. 76 182 1935 Kuchařský kurz v hostinci „U ZELENÉHO STROMU“ při čp. 40
a toto je výsledek - tabule plná sladkostí. 183 Němcova kapela
Dubnova kapela v roce 1966 Zleva: Leopold Havlíček, Alois Kubát, Josef Průša, Josef Ficek, František Novotný, Jan Pleskač, neznámý, Vlastimil Dlouhý a kapelník Miloslav Duben 184 Na snímku Antonín Štěpánek zakladatel firmy, kterou proslavil likér míchaný za studena s názvem J I T K A
Etiketa na snímku již není původní „Jitkovská“
Je pozdějšího data, po odstěhování hostinského Štěpánka do Chotěboře a viněta již nese jméno syna původního majitele.
V dolní části připomínka naší pověsti o Jitce „rytíř Jiří zachraňující Jitku“ 185 BYLO - NEBYLO
1951 KAPLIČKA SV. JANA Z NEPOMUKU VYZDOBENÁ NA „MÁJOVOU“
MÁJOVÁ PŘED KAPLIČKOU V ROCE 1999 186 1958 i neštěstí bohužel patří k životu pohřeb tragicky zesnulého Karla Kubáta z čp. 22
V PRAVÉ ČÁSTI ČP. 37 „SOUČKOVO“ V ZIMĚ 1962 187 1925 VAVROUŠKOVA PAZDERNA - NA POZADÍ SILNICE DO ČESKÉ BĚLÉ
PO LEVÉ STRANĚ JIŽ NEEXISTUJÍCÍ „SOBOTKOVO“ A PO PRAVÉ STRANĚ „STRUŽINOVO“ ČP. 28 188 1953 RYBNÍK „PODE DVOREM“
KAŠTAN A LÍPA PŘED STATKEM ČP. 8 V POPŘEDÍ STARÉ LÁVKY A ZA MOSTEM OLŠE PODÉL PŮVODNÍHO KORYTA POTOKA 189 MAŠKARNÍ PRŮVOD V 60. LETECH KOLEM DOMŮ ČP. 13 A ČP. 67 „KAWIKOVO“ A „SEKYROVO“
BÝVALÝ RYBNÍČEK U ŠKOLY 190 Řídící učitel Neckář s manželkou a žáky v roce 1908. 191 Rok 1931 První řada – sedící zleva: Beránek Stanislav, Kubát, xx, Konfršt Karel, Mach Josef, xx, Fikar Jiří, Mach Antonín, Kubát Jaroslav, Kubát Jaroslav, Svoboda František Druhá řada: Fikar Miroslav, xx, Hejkalová Marie, xx, Halamová Marie, Kubátová Jarmila, Škarydová Marie, Kubátová Marie, Kubát Jan, Kubát František, Franc Josef Třetí řada: Souček Jiří, Kubátová Drahuše, Machová Marie, xx, Němcová, xx, xx, Machová, dcera řídícího, Kubátová Zdeňka, xx Čtvrtá řada: Kafková Marie, Halamová Marie, Dejmalová Růžena, Kubátová Anna, Halamová Marie, Janáčková Marie, Kubátová Růžena, Mrtka Václav Pátá řada: Jindrová, Kubát Jaroslav, xx, Novotný, Lébl, Konfršt Václav, Sekera, xx, řídící učitel Jindra
192 VENKOV OD ZEMĚDĚLSTVÍ NELZE ODDĚLIT
RODINA KUBÁTOVA z čp. 8 O ŽNÍCH - TĚSNĚ PŘED II. SV. VÁLKOU Zleva: děti Marie a Václav, služebná Marie Machová, panimáma Božena, syn František, hospodář Bohuslav, neteř Marie Netrefová a dcera Růžena.
NA POLI „U BŘEZINY“ 193 1960 STROJOVÝ PARK ZEMĚDĚLSKÉHO DRUŽSTVA V JITKOVĚ ZLEVA: VÁCLAV MRTKA čp. 6, FRANTIŠEK SLÁMA čp. 41 A JINDŘICH HALAMA čp. 49
ŽENY VRACEJÍCÍ SE Z POLE - 60. LÉTA ZLEVA: MARIE ŠKARÝDOVÁ, MARIE SLÁMOVÁ, MARIE KUBÁTOVÁ (ZE DVORA) A JULIE NOVOTNÁ VLEVO čp. 23 „KAVKOVO“ a čp. 22 „ŽIVNŮSTKOVO“ 194 TAKÉ ZÁVOD MÍRU PROJEL V 60. LETECH STOUPÁNÍM DO „PROBÍRKY“
POHLED NA OBEC ZE SADU V ROCE 1959 195 1956 SNĚHOVÁ NADÍLKA NA DVOŘE „U KŘESŤANŮ“ čp. 18
A JEŠTĚ JEDNOU ZIMA, TENTOKRÁT ZA HUMNY NA POŘÁDNÝCH SANÍCH 196 VÝSTAVA K 730. VÝROČÍ ZALOŽENÍ OBCE
197
POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA
PRAMENY
Kronika obce Jitkova, uložena na obecním úřadě Jitkov, datována od roku 1927 Kronika obce Oudoleň, uložena na obecním úřadě Oudoleň, datována od roku 1932 Kronika obce Pohled, uložena na obecním úřadě Pohled Pamětní kniha Sboru dobrovolných hasičů v Jitkově, datována od roku 1899 Zápisník o požárech - Sboru dobrovolných hasičů v Jitkově, datován od roku 1902 Paměti Jaroslava Novotného z Jitkova Paměti rodáka Stanislava Kubáta z Liberce Farní kronika z kostela v Havlíčkově Borové, datována od konce 17. století Okresní státní archiv Havlíčkův Brod Moravský zemský archiv Brno Pamětní kniha městečka Česká Bělá, uložena na obec. úřadě Česká Bělá, datována od roku 1927 Kronika turistických pochodů Železných hor Zpráva včelařského spolku Chotěboř Pamětní kniha dvoutřídní základní školy v Jítkově
LITERATURA
August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého, Praha 1900 Jan Halada: Lexikon České Šlechty I, II, III, Praha 1994 Milan Mysliveček Erbovník I a II, Praha 1993 a 1997 Tomáš Šimek a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1989 Miloslav Martínek: Zikmundova zimní porážka, magazín RP Josef Janáček, Jiří Louda: České erby Miloš Zika: 700 let Horního městečka České Bělé Kolektiv autorů: Havlíčkobrodsko August Sedláček: Českomoravská heraldika, Praha 1902 August Sedláček: Místopisný slovník historický království českého František Beneš: Berní rula 10 a 11, kraj Čáslavský I a II. J. G. Sommer: Das Königreich Böhmen, 1823-1849 (Popis panství, rozloha půdy, řemesla …) A. Profous: Místní jména v Čechách, jejich vznik, prameny, původní význam a změny, 1947 Ottův slovník naučný: díl XIII, 1888 - 1909 Zdeněk Wirth: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu chotěbořském František Půža: Kronika Přibyslavská, Přibyslav 1914 František Půža: Poddanství lidu vesnického na bývalém panství Polensko-Přibyslavském František Půža: Náboženské poměry na panství Polensko - Přibyslavském Deník Cesta vysočiny: 1995 č. 15,1996 č. 1 Antonín Hajn: Národ o Havlíčkovi, v Praze 1936 Adolf Kunta: Rodný dům Karla Havlíčka a Havlíčkovo museum v Borové, v Praze 1935 Na památku Karla Havlíčka - Slavnosti Borovské, v Praze 1862 Jaroslav Krejčíř, Stanislav Soják: Dějiny české Deník Zemědělské noviny: z 28.4.1995 Karel Malý,Pavel Rous: K Dějinám hornictví a důlních prací na Vysočině Jaroslav Tichý: 17. listopad 1939 a Havlíčkobrodsko, 1991 Karel Janáček Soběnovský: V proměnách času I. 201 Karel Janáček Soběnovský: Za svobodu Karel Janáček Soběnovský: Obrana národa, Drama v Hřišti a Přibyslavi Petr Čornej: Dějiny českých zemí J. Schaller: Topografie des Königreichs Böhmen (údaje o obcích z konce 18. století), 1833 - 1849 Pavel Rous: Havlíčkova Borová – Sedm století Havlíčkovy Borové Čáslavsko 2 – Soupis poddaných podle víry 1651, Praha 1999 Květoslav Říčař: Občanská genealogie, Praha 2000
Identifikace jednotlivých osob na fotografiích byla provedena za pomoci pamětníků. Fotografie obsažené v této publikaci byly zapůjčeny občany a rodáky Jitkova.
202 Několik slov Malá zrnka poznání Majitelé Jitkova a jejich rody Tvrz Jitkov a náboženské poměry Výpisy z obecní kroniky – 1927 Historie zvonů Báje a pověsti Napsáno o Jitkově Rybníky Historie jednotlivých čísel popisných Památné události I.světová válka v dějinách obce Výpisy zajímavostí ze zápisů obecního zastupitelstva z let 1901-1938 Kruté hříčky paní přírody a člověka Hasičský sbor II.světová válka v dějinách obce Výpisy zajímavostí ze zápisů obecního zastupitelstva z let 1939-1954 1945-1950 Od padesátých let až ke ztrátě samostatnosti Starostové obce Vývoj počtu obyvatel v letech 1850-2003 Naše obec osadou aneb k „Sametové revoluci“ Spolková činnost – Zvyky a tradice Osobnosti obce Znovu získaná samostatnost Navždy ztraceno v čase Na prahu nového tisíciletí Na úsvitu nového dne Závěr Obrazová příloha Použité prameny a literatura
203