Černá Vlna V Jugoslávské Kinematografii V Kontextu Pulského Festivalu
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Balkanistika Bakalářská diplomová práce Martina Lapišová Černá vlna v jugoslávské kinematografii v kontextu pulského festivalu Vedoucí práce: PhDr. Jaromír Blažejovský, Ph.D. Brno 2012 Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně za pomoci uvedených pramenů. Děkuji vedoucímu práce PhDr. Jaromíru Blažejovskému, Ph.D. za trpělivost, cenné rady a připomínky. Obsah Úvod 5 1. 1969 7 1. 1. Proč černý? 8 1. 2. Původ vzniku nové vlny 9 1. 3. Reakce 10 1. 4. Konec černé vlny 12 2. Hlavní historické mezníky v dějinách Jugoslávie (1945–1991) 14 2. 1. Ochlazení jugoslávských vztahů se Sovětským svazem a se sousedy, konec federativních plánů 14 2. 2. Růst nacionalismu a počínající krize 16 2. 3. Nová ústava 1974 a její dopady 17 2. 4. Hospodářská a společenská krize v Jugoslávii, počínající nacionální konflikty, vedoucí k rozpadu 18 3. Hlavní historické mezníky v dějinách jugoslávské kinematografie 20 4. Jugoslávský film na jednotlivých ročnících Festivalu hraných filmů v Pule 26 Závěr 50 Resumé 52 Zdroje 53 Příloha – Přehled hlavních cen na festivalu v Pule (1954–1990) 54 Úvod V roce 1954 byla v Pule založena zprvu skromná přehlídka domácích filmů, která se postupem času vypracovala na festival s mezinárodním významem. Pulský filmový festival, později Festival jugoslávských filmů a od roku 1961 do svého přerušení Festival jugoslávských hraných filmů v Pule bilancoval roční filmovou produkci jugoslávské federace (s výjimkou několika ročníků, kdy se zpřísnilo síto komise a mnoho přihlášených filmů se tak v katalogu vůbec neobjevilo), odrážel každoroční změny v jugoslávské kinematografii a v jejích jednotlivých centrech. Pula se stala místem, které změny nejen ukazovalo, ale spolu s rostoucím vlivem je i vytvářelo. Zvláštní kapitolu ve vývoji festivalu tvoří i nejbouřlivější doba v dějinách jugoslávské kinematografie – tu představoval vznik sociálně angažovaného filmu (nazývaného crni film, crni talas nebo též crni val) a rok 1969, kdy Pulu a domácí kinematografii tato tendence zcela ovládla. Po paradoxně nadšených ohlasech z nových autorských mezinárodně úspěšných filmů rozvířila politickou vzpouru končící v zákazech a účtováním s nepohodlnými. Nejprve se ve své práci zaměřím na rok 1969, pokusím se podat svědectví z dobového tisku a zaznamenat nejdůležitější události spojené s vnímáním černé vlny. Téma doplním nástinem vývoje Jugoslávie a kapitolou o vývoji její kinematografie. Nakonec se zaměřím na analýzu jednotlivých festivalových ročníků z doby, kdy festival existoval ve své celojugoslávské podobě od svého založení v roce 1954 až do svého posledního ročníku v roce 1990 – tzn. před svým zrušením v roce 1991 a rokem 1992, kdy byl znovuobnoven pod názvem Filmový festival v Pule (od roku 1995 jako Chorvatský filmový festival) a získal zcela jiný charakter s roční bilancí pouze chorvatské produkce.1 Neboť černá vlna je do rámce festivalu pevně zasazena (počátek bouřlivých diskuzí rozvířil právě 16. ročník) a festival lze rovněž považovat za přímého ukazatele změn v domácí kinematografii, do kterého se promítaly i změny politického a 1Brzy se však zjistilo, že samotná chorvatská kinematografie je pro velkou římskou arénu a takovou událost s léty vypěstovanou tradicí příliš nedostatečná a zájem veřejnosti výrazně ochabl. Ve snaze vrátit Pule popularitu se nabídka rozšířila o perly evropské kinematografie a mnoho jiných oživujících sekcí jako např. retrospektiva nebo přehlídka světových komerčních filmů apod. Od roku 2001 tak festival existuje jako Festival chorvatského a evropského filmu se zcela odlišnou podobou. ekonomického rázu. Tato analýza by měla odhalit situaci v roce 1969 a nejdůležitější změny v kinematografii a jejím očitém svědkovi – pulském festivalu. K chronologickému rozboru bylo využito dobového tisku, pravidelně přinášejícího z místa slavnostní události i z místa ostrých střetů a politických debat podrobné informace – ať už jde o referáty z českého filmového magazínu Film a doba nebo články předních jugoslávských novin Borba a Politika. 1. 1969 Přibližně s rokem 1965 přichází do jugoslávské kinematografie zcela nová tendence autorského sociálně angažovaného filmu vnímajícího svět současné Jugoslávie. Tyto tendence, úzce spjaté s příchodem velkých děl Živojina Pavloviće (Neprijatelj, Probuzení krys), Aleksandra Petroviće (Tři, Nákupčí peří), Dušana Makavejeva (Člověk není pták) a krátce na to i Puriši Đorđeviće (Sen, Jitro, Poledne), zcela rozdmýchaly vody zaběhnutých kolejí v domácí kinematografii. Nutno zdůraznit, že v této rané fázi v období 1963–1966 šlo zatím jen o ojedinělá díla a ojedinělé projevy a nelze tedy zatím mluvit o vlně – tyto jednotlivé projevy nové vlně pouze předcházely. Díky docela novému vnímání současnosti a četným zahraničním oceněním se z počátku nešetřilo nadšením ani optimistickými vyhlídkami do filmové budoucnosti (Raná díla Želimira Žilnika dosáhla v roce 1969 na Zlatého medvěda na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně,2 Saša Petrović se mezinárodního úspěchu dočkal hned několikrát). Optimismus však zamrzl stejně tak rychle jako vzplál. Návštěvnost začala velmi brzy opadat – důvody klesajícího zájmu o intelektuálně náročnější a obtížně schůdné filmy pak souvisely s přílivem jednoduchých hollywoodských komerčních trháků, stejně jako jej mohlo zapříčinit nepochopení psychologie diváka ze strany režiséra, čímž se kontakt mezi ním a publikem začal vytrácet.3 Rokem 1969, zcela zlomovým obdobím této vlny, otřásaly ve filmových kruzích dvě zásadní události, z tohoto hlediska se jednalo o dobu velmi bouřlivou a diskutovanou. První zásadní událostí byla připravovaná premiéra a komerční úspěch velkofilmu Veljka Bulajiće Bitva na Neretvě (Bitka na Neretvi), jehož ozvěna byla slyšet ještě dlouho poté, co se tato nejvelkolepější filmová premiéra s leskem největších zahraničních hvězd odehrála. (Do humbuku kolem Bitvy na Neretvě byl například zasvěcen i Pablo Piccaso, který pro film namaloval plakát.) Zcela na opačné straně se do 2Výběr filmů na největší zahraniční festivaly a výběr kandidáta na Oscara prováděla porota Savezne komisije za kulturne veze sa inostranstvom, filmy na komerčně laděné festivaly pak měl na starosti Odbor za propagandu, na ostatních několik desítek menších festivalů mohly své filmy přihlašovat filmové společnosti přímo. Porota se skládala z filmových režisérů a kritiků ze všech jugoslávských republik (např. Dimitrie Osmanli, Milutin Kosovac, Ivo Škrabalo či Zdravko Velimirović). Film Raná díla pozval organizátor berlínského festivalu a jeho schválení porotou navzdory jiným stranickým orgánům provázely zmatky. Viz více: Slučaj „Neoplante“ i „Ranih radova“. Borba. 3. 7. 1969, ročník 34, číslo 180, s. 10. 3BELAN, Branko. Elektra u crnini. Borba. 21. 11. 1969, ročník 34, číslo 321, s. 4. popředí draly problémy se sociálně angažovaným filmem. Nešlo ani tak o kvalitu nově vyprodukovaných filmů – ty se vyznačovaly četnými úspěchy i uznáním a oceňováním na domácím festivalu, ovšem nespokojenost vládla v oblasti ideologického postoje těchto snímků.4 1. 1. Proč černý? Sociální angažovanost, současná témata (nelze však opomenout, že tato nová vlna nezřídka zasáhla i do témat jiných období – např. 2. světové války) šly ruku v ruce se stylem vyprávění přinášejícím příliš negativních postojů, blížících se až k nihilismu, absenci nadějných perspektiv, bídu a jiné vize politicky nevyhovující. Časté byly motivy vyjadřující zoufalost, špínu, chudobu, pesimismus, syrovost, násilí, ošklivost, perverzi, bezcílnost, apatii... – vše to, díky čemu se mohlo mluvit o skutečnosti, že tyto filmy jsou prorostlé neprostupnou černí. V podstatě se však situace protkaná zmíněnými motivy nesetkávala se vzpurností, ale spíše s apatií. Vladimir Jovičić tento fakt popsal slovy: „Od společensko-sociálních do historicko-národních tematických okruhů, všechny jsou protkané černými nitěmi pesimismu, ve kterých je, bohužel, méně obžaloby a více smíření.“5 Obvyklé bylo i vyvrcholení příběhu v podobě smrti hlavní postavy. Není možné se ani divit, že takové filmy, chladné a odtažité vůči divákovi, byly označené za umění pro umění, divák o ně ztrácel zájem a veřejnost byla rozčarovaná. Film, jako nejvíce myšlenkově esteticky angažovaný druh umění, dle článku Vladimira Jovičiće a jiných pramenů, prokázal v Jugoslávii zneužití svobody uměleckého projevu.6 Ovšem každý problém s sebou přináší více úhlů pohledu a více vrstev chápání. I crni talas měl své zastánce a zejména v srbském prostředí se z řad bělehradských odborníků a kritiků dočkal mnohem většího pochopení, uznání a zastání (nadšeně přijat byl např. Petrovićův film Brzy bude konec světa, jenž soutěžil i v Cannes) a byl považován za projev mladé tvůrčí smělosti, odvahy a odporu ke konvencím.7 Zmíněný fakt je podmíněný logicky, jelikož tato nová vlna je nejvíce spjata právě se srbskou částí Jugoslávie, zatímco v 4F. P. Početak dijaloga o filmu. Borba. 15. 11. 1969, ročník 34, číslo 315, s. 12. 5JOVIČIĆ, Vladimir. „Crni val“ u našem filmu. Borba. 3. 8. 1969, ročník 34, číslo 212, s. 18. 6JOVIČIĆ, Vladimir. „Crni val“ u našem filmu. Borba. 3. 8. 1969, ročník 34, číslo 212, s. 20. 7JOVIČIĆ, Vladimir. „Crni val“ u našem filmu. Borba. 3. 8. 1969, ročník 34, číslo 212, s. 20. ostatních republikách nikdy naplno nevybujela – crni film nebyl v ostatních centrech tedy příliš vážnou událostí, protože byl považován téměř výhradně za srbský problém. Své k tématu můžou říct ale i autoři z mimosrbského prostředí – např.: chorvatský režisér Fadil Hadžić,8 jehož Protest (1967) byl rovněž spojován s