1. Principy a Základní Periodizace Antického Umění, Člověk a Svět V
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
1. místnost s ohništìm, podpíraná 4 sloupy a otvorem ve støeše (megaron), správní Principy a základní periodizace antického umìní, èlovìk a svìt centra jednotlivých krajù a velmoská sídla. Megaron je typickým mykénským v antickém myšlení prvkem, pøevzal jej potom architektura øecká. – periodizace a základní vývojové tendence antického umìní Monumentální kamenné hrobky kruhového pùdorysu zaklenuté nepravou klenbou – egejské umìní jako pøedstupeò øecké antiky (tzv. Átreova pokladnice v Mykénách) nebo také šachtové. – první a druhé klasické období Sochaøství – etruské, øecké, øímské a helénistické umìní ve srovnání Lví brána – trojúhelníkovitý tympanon se dvìma heraldicky øazenými lvy, mezi nimi osu tvoøí sloup krétského typu. Principy a základní periodizace antického umìní, èlovìk a svìt v antickém myšlení První a druhé klasické období Periodizace a základní vývojové tendence antického umìní Etruské, øecké, øímské a helénistické umìní ve srovnání Øecké umìní Etruské umìní se vyvíjelo na Apeninském poloostrovì, pøedevším v Kampánii. Pøedhistorické (10.—9.stol. pø. n. l.) Aèkoli bylo závislé na øeckých podnìtech, bylo pøitom zcela svébytné. Formální Ustalování základních principù, pøejímání orientálních vlivù, geometrický sloh prostøedky jsou pro Etrusky a druhotné a slouí pøedevším obsahu. Pøíroda je v Archaické ( 8.—6. stol. pø. n. l.) zájmu výrazu stupòována i deformována. Organická stavba tìla je zanedbáváno V architektuøe ustálení základních principù (proporce chrámu, architektonické øády, nebo i opomenuta. I pøes tuto expresivní abstrakci Etruskové usilovali o dynamickou ...) V sochaøství a malíøství osvobozování postavy z blokovitosti a strnulosti, postup ivotnost. k realistickému zobrazení postavy v pøirozeném postoji. Stále dokonalejší zvládnutí Etruské umìní je v podstatì abstrahující, usiluje o silný výraz a podrobuje mu anatomie, zdùraznìní tektoniky. skuteènost, a souèasnì tíhne k dynamické ivotnosti. Klasická harmonie je Klasické ( 5.—4. stol. pø. n. l.) Etruskùm zcela cizí. Ve vrcholné fázi dokonalá harmonie a vyváenost, zvládnutí anatomie a osvobození Etruské umìní èerpalo z øecké formy, ale mnohdy ho zcela nepochopilo (evidentní postavy. Na pøelomu 5. a 4.stol. posun k dynamiènosti a rafinované dekorativnosti, nepochopení mytologie...) anebo zámìrnì pøekroutilo do osobitého výrazu (vlastní tzv. bohatý sloh. estetické pøedstavy o kráse...) Je zároveò základnou pro øímské umìní, a to nejvíce Helénistické (3.—1. stol. Pø. n. l.) v architektuøe (zde mùeme hovoøit i o kontinuitì). Vystupòování dynamismu, snaha o expresivitu a vymanìní se z klasické harmonie Øecké umìní se vyvíjelo v pevninském Øecku na øeckých ostrovech, v Malé Asii a 2 hlavní proudy: také v øeckých koloniích v celém Støedomoøí. Jádro øecké kultury je nespornì v dobì 1. radikálnì pokrokový (stupòování dynamiky, expresivity) klasické. Typicky øecké je omezení menších èástí ve prospìch celku, a také 2. klasizující, snaící se o návrat k harmonii a retrospektivu, eklekticismus propojení øádu a volnosti. Umìní dokázalo spojit senzualistický a racionální pøístup v jeden dokonale vyváený celek. Vytvoøilo novou skuteènost, nadèasovì obecnou a Øímské umìní dokonalou, ale v podstatì z tohoto svìta. Doba královská (753–510 pø. n. l.) Podstatou klasiky je zachování støedu mezi krajními póly vývoje, tedy v harmonii pøejímání etruských vzorù (vládne etruská dynastie), v podstatì ještì není øímské (vyrovnání mezi abstraktním a konkrétním, rozumovým a smyslovým, statickýma umìní jako takové, utváøení základní orientace na etruské a øecké umìní spolu s dynamickým) domácími tendencemi Lidské postavy jsou v klasice vznešení, vìèní a krásní, na vrcholu ivotních sil. Republika (510—31 pø. n. l.) Klasika nezná tìlo nezralé nebo naopak pøestárlé – i v tomto zachovává støed. vytváøení vlastního výtvarného názoru (øecké umìní kolonií, etruské umìní...) Postavy pøedstavují jeden dokonalý typ idealizované skuteènosti. vytváøení základní orientace øímského umìní (realismus, vìcnost, popisnost, Umìní slouí malým obèanským kolektivùm mìstských státeèkù, umìní je veøejné reprezentace státních idejí, podøízenost formy obsahu...) (tj. pøístupné lidem, napø. pøed chrámy, na námìstích, v náboenských okrscích...) Císaøství (31 pøn.l.—476 n. l.) Helénistické umìní je logickým pokraèováním a poslední fází umìní øeckého. Hlavní dovršení humanistické antiky a zaèátek cesty k pozdní antice a støedovìku. centra se posunula mimo øeckou pevninu do sídel helénistických monarchù. V Racionalismus ustupoval spiritualismu a iracionalismu, senzualismus a realismus helénismu se mísí øecké vlivy s východními. Je to doba velkých kontrastù. Umìní dospìl do krajních mezí a poté byl vystøídán abstrahující výrazovostí pozdní antiky. nyní je záleitostí jedincù, slouí pøedevším k výzdobì soukromých prostor – Sochaøství i malíøství jdou od konkrétního k abstraktnímu, pøed dynamizaci k nové zesvìtštìní umìní, primární je estetická a dekorativní funkce. Klíèový význam má statice. V architektuøe stále vìtší dynamizace vnitøního prostoru, symetrie a architektura. sjednocování ve vyšší celky, odhmotnìní zdiva. Jestlie byla klasika dobou harmonie, helénismus je naopak plný disharmonie a konfliktù. Vystupòování individualismu, rùst subjektivismu a odvrat od tohoto svìta. Egejské umìní jako pøedstupeò øecké antiky Proti klasice, která stojí nad pøírodní skuteèností si helénismus libuje ve všednosti Minojská kultura (2500—1200 pø. n. l.) dne (ánrové námìty). Helénismus se vymanil z klasické vyváenosti a zobrazuje lidi Vyspìlá kultura na ostrovech Egejského moøe (tj. Théra, Kypr, Kyklady...) s centrem staré, nebo naopak malé dìti, v naprostém klidu nebo naopak v pøepjatém na Krétì. Minojská kultura je kulturou mìstskou a palácovou – velké bohatství. dynamickém pohybu... lidská postava smìøuje k dekorativnosti a plošnosti Architektura (jednopohledové sochy ve výklencích...) Paláce (napø. Knóssos, Faistos...) nesymetrické, nepravidelného pùdorysu s Øímské umìní se vyvíjelo na Apeninském poloostrovì a s rùstem øíše se šíøilo i do centrálním dvorem (labyrint) a reprezentativní trùnním sálem. Luxusní zaøízení, velký novì získaných provincií. Umìní Øímanùm slouí k prezentaci státních idejí a bylo poèet místvností, zdobeno malbami, reliéfy... Mìsta byla poblí pøístavù a nebyla podøízeno ivotu. Øímané navázali na pokroèilou helénistickou formu (dynamický opevnìna. realismus, typizující klasicismus) a zároveò pokraèovali v domácí etrusko-italické Typický je sloup zuující se smìrem dolù s bochníkovitou hlavicí. tradici popisného naturalismu, expresivitì a sklonu k abstrakci. Sochaøství Pøevaha spoleèenské funkce nad estetickou. Øíman chce na okolí pùsobit, øíci nìco Malé sošky bohyò s hady v rukou ze slonoviny, charakteristické obleèení (volánová svìtu a krása mu k tomu jen slouí – tj. forma je výrazem výmluvného obsahu a je a suknì, vestièka odhalující òadra) sekundární. Malíøství V obrazových umìních tíhne Øíman k okamitému, krajnì konkrétnímu a Nástìnné malby s figurálními námìty (tzv. Paøíanka, Princ s liliemi...), zoomorfní jedineènému – obliba historických reliéfù, portrétù atd. tématika (delfíni, moøská fauna, koroptve...), ornamenty (rostlinné, tzv. nekoneèná vlna...). Malíøi vyšli z orientálního a egyptského vzoru, ale jejich malby je uvolnìnìjší, malíøské podání (místo linie pøevládá barevná skvrna). Mykénská kultura Nejstarší kultura evropského Øecka, syntéza egejských vlivù (výzdoaba zaøízení hradù a sídliš) a kulturou bojovných Achájù (megaron, mohutné opevnìní, hrobky kruhového pùdorysu s nepravou klenbou...). Aèkoli si vtvoøili vlastní kulturu, opírali se o znaènì vyspìlou kulturu krétskou (pracovali pro nì krétští umìlci, potom sami tvoøili v podobnému duchu, ale ve znaènì zhrublé podobì) Architektura Mykéòané byli oproti Kréanùm bojovníci a proto stavìli mohutné hrady – centrální 2. Samozøejmì se vìnuje také stavbám k veøejným úèelùm (mosty a tak – most pøes Antická tradice jako tisíciletá inspirace Rýn a tak) – karolínská a otonská renesance Nedochovaly se ádný sochy, ale je nìkolik øezbáøských prací – slonovina, keré styl – protorenesance a renesance, humanismus napovídají a jedná se o – jak jinak – skvìlý práce. – klasicismus, empír Velmi významnou oblastí té doby je kniní miniatura – Karolínská miniatura, – klasicizující tendence XX. století Karel Veliký mìl slabost pro knihy (a vypadá to, e snad ani neumìl èíst) a tøeba ---WEB--- škola miniatury v Cáchách byla velmi významná (další byly Meta, Remeš, Tours). Etapy vývoje støedovìkého umìní Nejzajímavìjším arch. poèinem je kaple císaøského paláce v Cáchách. Ta je 1) konec 8. století – karolinská renesance ovlivnìna ravennským chrámem øímsko-byzantského typu. 2) 10. století – ottonská renesance ( = pøedrománský sloh ) Kostel ve Fuldì – 802—819 (to je to jak to stavìl opat Rugier a mniši K. Velkého 3) v 11. – 13. století – vrcholná a pozdní fáze románského slohu. ádali (812), a práce nechá zastavit, páè je to kurva kurva drahý) Typickým prvkem k. arch. jsou tzv. Westwerky – arch. hmoty na západní stranì Karolinská renesance kostelù, vìtšinou se jedná o vìe u vstupu. Karel Veliký Rozvoj kutury (hlavnì v Germánii) byl svìøen pøevánì irským misionáøùm – ti u Jeden z nejsilnějších a největších germánských kmenů, který se objevil v západní Evropě mìli pomìrnì vytøíbený vkus, kdy v Irsku benediktíni mìli hodnì zkušeností. Èili to v souvislosti s pádem římské říše, byli Frankové. Roku 485 spojil všechny Franky pod je ten vliv keltské kultury. Keltské umìní ovlivnilo postupnì celé benediktínský øád. svou vládu franský král Chlodvík. Byl to první germánský král,