Kdo má rozum, se čtiž po čet té šelmy. Nebo jest po čet člov ěka, a jesti ť po čet ten šest set šedesáte a šest.

Zjevení Svatého Jana, Theologa

V jediném záb ěru deska odlétla a Thornova tvá ř se stáhla bolestí. V malé truhli čce ležely zbytky dít ěte, hlavi čka rozdrcená na kusy. „Zavraždili mi syna!“ zakvílel Thorn a víko prudce zapadlo nazp ět. Oba muži na sebe hled ěli o čima rozší řenýma hr ůzou.

Tassone uprchl do Džibuti, pak do Adenu, nakonec až do Džakarty, ale a ť se obrátil v kteroukoli stranu, neustále cítil v patách Boží hn ěv. Smrt jej pronásledovala, srážela všechny kolem n ěj jako kuželky a Tassone trnul hr ůzou, že příšt ě už bude řada na n ěm...

PRÁCE & BONUS PRESS PRAHA 1992

David Seltzer: The Omen All rights reserved.

Veškerá práva vyhrazena Copyright © 1991 by David Seltzer Translation copyright © 1991 by Zden ěk Volný Cover art copyright © 1991 by Pavel Helísek Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným zp ůsobem rozši řována bez výslovného povolení.

ISBN 80-900765-4-8

PRÁCE & BONUS PRESS Praha 1991 Stalo se to v pr ůběhu jediné tisíciny vte řiny. Prom ěna galaxií, která m ěla trvat celé v ěky, se udala rychleji, než sta čil člov ěk mrknout. Mladého astronoma na observato ři v Cape Hattie ochromilo překvapení, takže natáhl ruku o zlomek chvíle pozd ěji a už nesta čil spustit kameru, která mohla událost zaznamenat: ze t ří souhv ězdí se náhle odšt ěpil kus jakési hmoty a utvo řil temnou, a p řesto zá řící hv ězdu. Úlomky pat řily k souhv ězdí Kozoroha, Raka a Lva a spojily se s nevyhnutelností, jako by je navzájem přitahovaly magnetické síly. Slily se dohromady v pulsující, žhavý zárodek nové galaxie. Rozho říval se stále jasn ěji a všechna souhv ězdí kolem se zachv ěla - anebo to zp ůsobily rozt řesené ruce, jimiž astronom svíral p řístroj a snažil se potla čit výk řik úžasu, který se mu dral z hrdla. Dostal strach, že událost pozoroval jen on sám, ale v tom se krut ě mýlil. Nebo ť p římo z útrob zem ě se rozlehl vzdálený zvuk. Byla to ozv ěna hlas ů, lidských, a p řece ne, sílící do zbožné naléhavosti, jak moc hv ězdy nar ůstala. Hlasy se nesly z jesky ň, ze sklepem’ i z otev řené krajiny - hlasy ozývající se silou n ějakých dvaceti tisíc porodních asistentek jásajících nad zrozením. Ženy se držely za ruce a sklán ěly hlavy, jejich zp ěv sílil, až se chv ění dalo cítit a zaslechnout kdekoli na Zemi. Ozvala se slabika OHM, vyrazila a zadun ěla sm ěrem k obloze stejn ě jako dovnit ř do p ředbiblického jádra Zem ě. Nastal šestý m ěsíc, šestý den, šestá hodina. Tenhle okamžik přesn ě p ředpov ěděl Starý zákon - a všechny dramatické zm ěny, jež nastanou. Války a krvavé nepokoje p ředchozích staletí, to byly pouhopouhé zkoušky. Testování klimatu, aby se dal ur čit vhodný okamžik, kdy lidstvo dozraje k tomu, aby p řijalo vůdce. Za čas ů Césara je obveselovalo, když byli k řes ťané předhazováni lv ům, a za Hitlera, když ze Žid ů zbývaly jen spe čené škvarky. V t ěchto dnech se demokracie vytrácela, lidské životy ovliv ňovaly drogy decimující lidského ducha a zbývalo jen n ěkolik málo zemí, kde ješt ě p řetrvávala skute čná náboženská svoboda, zatímco všude jinde se proklamovalo, že Bůh je mrtev. Od Laosu po Libanon povstával bratr proti bratru, otec proti synovi. Chtí č bujel stále siln ěji všude a každodenn ě: od lavi ček v parku až po školní autobusy. Ti, co prostudovali Bibli,’ rovn ěž vid ěli, jak všechno souhlasí s biblickými symboly ohlašujícími událost, která se nyní p řiblížila na dosah. V podob ě Evropského hospodá řského spole čenství znovuožívala Svatá Mé římská, vytvo řením státu Izrael se Židé navrátili do Zaslíbené zem ě. Tohle všechno, znásobeno celosv ětovým hladomorem a rozvratem mezinárodních ekonomických struktur, znamenalo více než pouhou náhodnou shodu událostí. Zcela zjevn ě to bylo spiknutí událostí. Kniha zjevení to také všechno p ředvídala. Jak se vysoko na nebi černá hv ězda rozjas ňovala, nábožný zp ěv sílil a bazaltové jádro planety se rozechvívalo jeho silou. Ozv ěna se donesla i ke starci Bugenhagenovi uprost řed znesv ěcených ruin pradávného m ěsta Meggida, který zaplakal, pon ěvadž jeho svitky a desky náhle ztratily svou moc. A naho ře nad ním, na pouštní planin ě mimo území Izraele no ční sm ěna student ů archeologie ustala v práci. Ti, co prosívali vyt ěženou zeminu, p řekvapen ě zmlkli, protože zem ě pod nohama se jim rozechv ěla. Robert Thorn, usazený v první t říd ě na palub ě boeingu 747 na lince z Washingtonu do Říma, chv ění pocítil rovn ěž a jako rutinovaný cestovatel si mechanickým pohybem zapjal bezpe čnostní pás v myšlenkách zcela zaujat tím, co jej o čekává na zemi. Avšak dokonce i kdyby znal d ůvod náhlé turbulence, bylo by už p říliš pozd ě. Nebo ť ve stejném okamžiku ve sklepení římské nemocnice Ospidal de Santo hlavu jeho dít ěte rozdrtil kámen. Kapitola první

Ve dne v noci, ve všední den či ve svátek, v kterémkoli okamžiku sedí v letadlech vznášejících se na obloze více než sto tisíc lidí. Thorn se bavil čtením magazínu letecké spole čnosti, který našel p řed sebou a který obsahoval tyhle svérázné statistiky. Náhle d ělil všechny lidi na sv ětě podle toho, jestli se momentáln ě nacházeli na zemi, či ve vzduchu. Obvykle dával p řednost inteligentn ější zábav ě, avšak p ři tomhle letu se chytal všeho, co mu odvád ělo mysl od nejistoty, jíž se blížil vst říc. Statistika vyjad řovala totiž potažmo i fakt, že kdyby byli náhle sežehnuti všichni lidé dole na zemi, z ůstalo by tady naho ře p řes sto tisíc jiných srkajících martini a zaujatých promítanými filmy, kte ří by si zprvu v ůbec neuv ědomovali, co všechno ztratili. Když se letadlo s rachotem probíjelo zamra čenou oblohou nad Římem, rozvažoval a po čítal, kolik z jeho dnešních spolucestujících je muž ů, kolik žen a jestli, kdyby nalezli dole po p řistání bezpe čné úto čišt ě, by byli všichni ochotni pustit se do výstavby nové spole čnosti. V ětšinu pasažér ů tvo řili zjevn ě muži ze st ředních až horních vrstev, což znamenalo, že budou um ět to, co by v zásad ě nep řinášelo žádný užitek - kdyby se navrátili na zemi, kde mezitím vym řeli všichni manuáln ě pracující. Z ůstali by manaže ři, kte ří by nem ěli co řídit, ú četní, kte ří by nem ěli co s čítat. Možná nebyl zase tak špatný nápad, aby se neustále udržovalo ve vzduchu n ěkolik letadel plných opravá řů a stavebních d ělník ů, takže by bylo k dispozici dostate čné množství sval ů, kdyby se m ělo za čínat znovu. Nebyl to Mao Ce-Tung, kdo s ním p řišel? Jeho zem ě má bezpochyby nejvhodn ější údržbá ře, kte ří by nejlépe p řežili jakoukoli pozemskou katastrofu. Thornovi zask řípala pod nohama hydraulika letadla. Zhasil cigaretu s pohledem na nez řeteln ě viditelná sv ětla dole pod nimi. Po nekone čném cestování v posledních m ěsících znamenala pro n ěj d ůvěrn ě známý obrázek, avšak dnes v n ěm probouzel jakousi úzkost. Telegram, který dostal do Washingtonu, byl starý práv ě dvanáct hodin, a a ť už se mezitím p řihodilo cokoli, bylo už dávno po všem. Nalezne Kathy bu ď se spln ěnou touhou v nemocni ční posteli s novorozen ětem, anebo ve stavu nep říčetného zoufalství, jestli znovu potratila. Na rozdíl od p ředchozích dvou t ěhotenství, která se skon čila už po n ěkolika málo m ěsících, tohle se vyvíjelo dob ře po celých osm. A kdyby to tentokrát zase dopadlo špatn ě, v ěděl, že Kathy je ztracená. Žili spole čně tak řka od d ětství, on s Kathy, a dokonce už tehdy, když jí bylo sedmnáct, její psychická labilita bila do o čí. Její zraky neustále žadonily o ochranu a jemu stejně dob ře vyhovovala role protektora. Práv ě tohle tvo řilo jádro jejich vztahu, avšak v posledních letech, když se pole jeho odpov ědnosti za čalo rozši řovat daleko za jejich soukromý život, z ůstala beznad ějn ě pozadu, opušt ěná a osamocená, neschopná zvládnout povinnosti ženy politika. První signály jejích nesnází se objevily tém ěř nepozorovan ě. V Thornovi vzbudily zlost namísto ú časti. Třeba když po návratu dom ů zjistil, že si n ůžkami p říšern ě okudlala vlasy. Dokud zase nedorostly, p řikryla je paruka, ale o rok pozd ěji ji nalezl v koupeln ě, jak si žiletkou roz řezává kone čky prst ů, sama zd ěšená hr ůzou nad tím, co to provádí. Potom už museli vyhledat pomoc, psychiatra, který jen sed ěl a povzbudiv ě ml čel. Po m ěsíci se s ním rozešla a rozhodla se, že to, co pot řebuje, je dít ě. Ot ěhotn ěla okamžit ě a prvé t ři m ěsíce jejího prvního těhotenství se ukázaly nejkrásn ějším obdobím jejich spole čného života. Kathy vypadala a cítila se báje čně a dokonce odcestovala po boku svého manžela na Dálný východ. Těhotenství skon čilo na záchodku v letadle a její nad ěji odplavily slzy jako modrá voda. Trvalo dva roky, než se jí poda řilo ot ěhotn ět podruhé. Tém ěř to rozvrátilo jejich sexuální život, který býval kdysi pilí řem jejich vztahu. Gynekolog specialista na oplodn ění přesn ě ur čil správný okamžik v jejím hormonálním cyklu, jenže ten nastával v takovou denní dobu, kdy bylo pro Thorna velmi obtížné, aby s Kathy pobýval. P řipadal si jako blázen a jako zneužívaný, když m ěsíc co m ěsíc odcházel v ur čenou hodinu z kancelá ře, aby vykonal svou funkci, ryze mechanický úkol. Dokonce mu navrhovali, aby masturboval, že jí semeno vst říknou um ěle, jenže p řes tohle by se už p řenést nedokázal. Jestli je pro ni dít ě tak strašn ě d ůležité, a ť tedy n ějaké adoptuje. Jenže o tomhle zase necht ěla ani slyšet Kathy. To dít ě musí být jejich vlastní. Nakonec jedna osam ělá bu ňka p řece jen nalezla druhou a p ět a p ůl m ěsíce jim op ět kvetla nad ěje. Tentokrát ji bolesti p řepadly v obchodním dom ě, avšak Kathy tvrdošíjn ě pokra čovala v nákupu a snažila se je potla čovat tak dlouho, až už se vydržet nedaly. Dokto ři se vyjád řili, že potrat byl vlastn ě požehnáním, nebo ť plod byl vadný, jenže tohle jen prohloubilo její zoufalství. Propadla se do takových depresí, že trvalo šest měsíc ů, než ji z toho dostali. Tentokrát to tedy bylo už pot řetí a Thorn v ěděl, že to je také naposledy. Jestli všechno skon čí špatn ě, bude to zárove ň znamenat konec jejího duševního zdraví. Letadlo dosedlo na beton a uvnit ř se p řehnala vlnka slabého potlesku, otev řené doznání, že cestující pot ěšilo, či dokonce jaksi p říjemn ě p řekvapilo, že dokázali p řistát se zdravou k ůží. Pro č vlastn ě létáme? zauvažoval Thorn. Cožpak je život opravdu takhle nezávazný? Z ůstal sed ět na svém míst ě, dokud si všichni ostatní neposbírali sv ůj p řenosný majetek a nevrhnuli se ke dve řím. Použije východu pro diplomaty, bez povinnosti celní kontroly, a nastoupí do p řipraveného auta. Tohle byla nejp říjemn ější sou část jeho návratu do Říma, nebo ť vystupoval v roli jakési celebrity. Jako prezident ův ekonomický poradce se stal p ředsedou Sv ětové ekonomické konference, která se přest ěhovala z Curychu do Říma. P ůvodn ě čty řtýdenní program se jaksi protáhl tém ěř na šest m ěsíc ů. Za tu dobu padl do oka bulvárním noviná řů m, kte ří za čali ší řit šeptandu, že za pár let se Thorn stane velkou nad ějí své strany na obsazení prezidentského k řesla. Po pravd ě řečeno prožíval ve dvaa čty řiceti nejkrásn ější léta svého života a opatrn ě si vyty čoval cestu sm ěrem, který mu připadal nevyhnutelný. Jmenování p ředsedou Sv ětové ekonomické konference k n ěmu obrátilo zájem ve řejnosti a zárove ň mu m ělo posloužit jako p řestupní stanice k ú řadu ambasadora, ke vstupu do vlády a pak pravd ěpodobn ě i do voleného ú řadu. Muž, jenž nyní zastával místo prezidenta Spojených stát ů, býval jeho spolubydlícím na koleji, což jist ě nebylo na škodu, avšak ve skute čnosti Thorn dobyl všeho svým vlastním p řičin ěním. Rodinné textilní fabriky, které se v pr ůběhu války skv ěle rozrostly, mu poskytly peníze na nejlepší dosažitelné vzd ělání a dávaly možnost vést snadný život. Avšak po otcov ě smrti je uzav řel a postavil se na odpor svým rádc ům p řísahou, že už nikdy nebude podporovat nástroje zabíjení. Každá válka je bratrovražda, citoval Thorn slova Adlaie Stevensona. A pro věc míru se Thorn ův majetek zmnohonásobil. Thorn skoupil pozemky, za čal na nich stav ět a vášniv ě se pustil do vylepšování slam ů a poskytování drobných obchodních p ůjček schopným a pot řebným. Práv ě tohle jej d ělalo jedine čným: dar hromadit peníze a p řitom pocit odpov ědnosti za ty, kte ří je nem ěli. Jeho osobní majetek se blížil ke sto milión ům dolar ů, což se však nedalo ov ěřit a po pravd ě řečeno Thorn sám to ani nev ěděl. Hrabat se v ú čtech, to by znamenalo z ůstat stát, a Robert Thorn se nacházel v neustálém pohybu. Když p řed setm ělou nemocnicí De Santo na okamžik zastavilo taxi, otec Spilletto hled ěl up řen ě dol ů z okna své pracovny ve druhém poschodí a okamžit ě v ěděl, že muž, jenž vyskakuje z vozu, je Robert Thorn. Energickou bradu a prošediv ělé skrán ě dob ře znal z novinových fotografií, a stejn ě tak poznával i od ěv a zp ůsob ch ůze. Uspokojovalo ho, že Thorn vypadá každým coulem p řesn ě tak, jak by vypadat m ěl. Jednoduše, volba byla správná. Kn ěz si p řitáhl roucho k t ělu a povstal. Jeho obrovská postava zcela zastínila malý d řev ěný stolek, který m ěl p řed sebou. Aniž se mu ve tvá ři objevil jakýkoli výraz, tiše se vydal ke dve řím. Zespodu se už ozývaly Thornovy kro čeje, bylo slyšet, jak vstoupil dovnit ř a jak energicky krá čí po holých kachlíkách na podlaze. „Pan Thorn?“ Thorn se dole obrátil a o čima zapátral vzh ůru do temnoty. „Ano?“ „Jsem otec Spilletto. Poslal jsem vám...“ „Ano. Dostal jsem váš telegram. Odlet ěl jsem okamžit ě, jak jsem mohl.“ Kn ěz p řešel do pruhu sv ětla a za čal sestupovat po schodišti dol ů. V jeho pohybech, v ml čení, které je obklopovalo, se ozývalo cosi, co signalizovalo, že rozhodn ě není všechno v po řádku. „Dít ě... se už narodilo?“ zeptal se Thorn. „Ano.“ „Moje žena...?“ •• „Odpo čívá.“ Kn ěz už sestoupil na úpatí schodišt ě a jeho o či se st řetly s Thornovými. Snažil se jej p řipravit, zmírnit ránu. „Nedopadlo to dob ře,“ řekl Thorn. „Dít ě je mrtvé.“ •‘ Rozhostilo se zni čující ticho, jež zaplavilo opušt ěné kachlíkované chodby. Thorn z ůstal stát zcela ochromen, jakoby zasažen ránou p ěstí. „Dýchalo, ale jenom pár vte řin,“ zašeptal kn ěz, „pak zem řelo.“ Kn ěz bez hnutí sledoval, jak muž p řed ním prkenn ě p řešel k lavici a dlouhý okamžik jen tak sed ěl. Pak sklonil hlavu a rozplakal se. Pusté kachlíkované chodby zvuk plá če zesílily ozv ěnou. Kn ěz vy čkal, až nastane vhodná chvíle, aby promluvil. „Vaše žena je v bezpe čí,“ řekl, „ale už nebude moct mít žádné další dít ě.“ „To ji zni čí,“ zašeptal Thorn. „Mohli byste n ějaké adoptovat.“ „Cht ěla jen naše vlastní.“ V tichu, jež se rozhostilo, kn ěz vykro čil kup ředu. Jeho. obli čej m ěl hrubé, ale konejšivé rysy a o či plné soucitu. Skrývané nap ětí prozrazovala jen kr ůpěj potu. „Velice ji milujete,“ řekl. Thorn p řikývl, neschopen slova. „Pak musíte p řijmout Boží plán.“ Ze stín ů v setm ělé chodb ě se vyno řila stará jeptiška a její oči vyjad řovaly naléhavou žádost, aby jí otec Spilletto v ěnoval chvilku pozornosti. P řistoupili k sob ě, chvíli si n ěco italsky šeptali a jeptiška zase odešla. Kn ěz se obrátil nazp ět k Thornovi. V o čích se mu objevilo cosi, co Thornovi p řinášelo posilu. „Boží cesty jsou nevyzpytatelné, pane Thorne.“ A vztáhl ruku, aby Thorn povstal a následoval ho. Porodnické odd ělení se nacházelo o t ři poschodí výš. Použili zadní schodišt ě, málo frekventovanou cestu osv ětlenou pouze holými žárovkami. Pocit nesmírné ztráty bušil v Thornových útrobách jako ohromné kladivo. Když se přiblížili ke sklen ěné p řepážce, kn ěz z ůstal stát a vy čkával, až se Thorn váhav ě p řiblíží a pohlédne dol ů na to, co leželo na opa čné stran ě. Bylo to dít ě. Novorozen ě. D ěť átko s and ělskými tvá řičkami. M ělo husté černé vlasy a hluboko vsazené modré oči, jimiž vzhlíželo vzh ůru a instinktivn ě nalezlo Thornovy zraky. „Je to nalezenec,“ řekl kn ěz. „Jeho matka zem řela stejn ě jako vaše vlastní dít ě... ve stejnou hodinu.“ Thorn se k n ěmu zmaten ě obrátil. „Vaše žena pot řebuje dít ě,“ pokra čoval kn ěz. „A dít ě naopak matku.“ Thorn váhav ě pot řásl hlavou. „My jsme cht ěli svoje vlastní,“ řekl. „Jestli smím upozornit... tohle dít ě je velice podobné...“ Thorn si je prohlédl znovu a uv ědomil si, že kn ěz má pravdu. Dít ě m ělo o či a vlasy stejné barvy jako Kathy, rysy v obli čeji zase p řipomínaly Thornovu tvá ř. Bradi čku m ělo pevnou, dokonce se stejným neobvyklým dolí čkem uprost řed jako m ěl Thorn sám. „Signora se to nikdy nemusí dozv ědět,“ úp ěnliv ě naléhal kn ěz. A z Thornova ml čení poznal, že dít ě už ho zasáhlo u srdce. Thornovi se za čaly ruce nezvladateln ě chv ět a kn ěz ho za n ě uchopil, aby do n ěj vlil d ůvěru. „Je... to dít ě zdravé?“ zeptal se Thorn rozechv ěle. „Po všech stránkách perfektní.“ „A... má n ějaké p říbuzné?“ „Žádné.“ Ticho v prázdných chodbách všude kolem nich p římo dun ělo. Byl to tak pronikavý pocit, že Thorna zabolelo v uších. „Veškerá pravomoc je tady v mých rukách,“ řekl kn ěz. „Nedochová se ani sl ůvko záznamu. Nikdo se to nikdy nem ůže dozv ědět.“ Thorn odvrátil o či, neschopnost se rozhodnout jej p řivád ěla k zoufalství. „Mohl bych... vid ět své vlastní dít ě?“ zeptal se. „K čemu by to bylo?“ zap řísahal ho kn ěz. „Svou lásku věnujte živoucím.“ A d ěť átko za sklen ěnou p řepážkou zvedlo ob ě ru čičky k Thornovi, jako by zatoužilo po jeho náru čí. „Zachráníte tím svou ženu, signore. B ůh nám odpustí takový klam. A také ve jménu tohoto dít ěte, které jinak nepozná domov...“ Jeho hlas se rozplynul v tichu, nebo ť dalších slov už nebylo třeba. „Tuto noc, pane Thorne... vás B ůh obda řil synem.“ Černá hv ězda na no čním nebi nad nimi dosp ěla ke svému vrcholu, náhle se rozprskla a prom ěnila v divý zášleh blesku. Kathy Thornova si na nemocni čním l ůžku pomyslela, že procitla sama od sebe, protože injekci, kterou dostala chvíli předtím, v ůbec nepocítila. Prožila deset hodin d řiny a bolesti a cítila ješt ě poslední stahy, avšak propadla se do bezv ědomí dříve, než své dít ě spat řila. Nyní ji sou časn ě s návratem vědomí sev řel strach, a když zaslechla kroky blížící se chodbou, bojovala sama se sebou, aby se uklidnila. Dve ře se otev řely a Kathy spat řila manžela. V náru čí nesl dít ě. „Naše... dít ě,“ řekl Thorn hlasem chvějícím se rozjit ře-ním. „Kone čně máme syna.“ Natáhla paže a p řevzala ho, z o čí jí vytryskly slzy radosti. A jak je oba Thorn zamlženým zrakem pozoroval, d ěkoval Bohu, že mu ukázal tu správnou cestu. Kapitola druhá

Thornovi sice oba pocházeli z katolických rodin, avšak ani jeden z nich nebyl doopravdy v ěnci. Kathy se ob čas modlila, na vánoce a velikonoce zašla i do kostela, ale d ělala to mnohem více z pov ěrčivosti a sentimentality než ze skute čné víry v katolickou v ěrouku. Thorn sám byl vlastn ě odpadlík a vůbec nebral jako podstatné - na rozdíl od Kathy - že jejich synek Damien nikdy nebyl pok řtěn. Nestalo se tak proto, že by se k řtu vyhýbali. Okamžit ě po propušt ění z porodnice poslušn ě zanesli dít ě do kostela, jenže jakmile vstoupili do katedrály, Damien se rozk řičel jakoby zachvácen hr ůzou a nebyl k utišení, takže museli ob řad přerušit. Kn ěz za nimi vyb ěhl na ulici’ s plnou hrstí vody a s varováním, že když dít ě z ůstane nepok řtěné, nikdy nevstoupí do království nebeského. Avšak Thorn se p řesto odmítl vrátit a v ob řadu pokra čovat, nebo ť mu p řipadalo o čividné, že dít ě siln ě traumatizuje. Aby Kathy upokojil, zimprovizoval obřad křtu doma. Rozptýlit její obavy se mu však nepoda řilo. Kathy se • nevzdávala zám ěru, že se s Damienem jednoho dne do kostela vrátí a utvrdí se, že se všechno ud ělalo jaksepat ří. Tenhle den však nikdy nevzešel, nebo ť život je uvrhl do víru událostí a na k řest se pozapomn ělo. Sv ětová hospodá řská konference skon čila a rodina se vrátila nazp ět do Washingtonu. Thorn op ět nastoupil do funkce prezidentova poradce a sám za čal d ělat do politiky. Jejich nep říliš po řádn ě udržované venkovské sídlo v McLean ve Virginii se stalo místem důležitých setkání, o nichž referovali komentáto ři od New Yorku po Kalifornii, a Thornovi se tak stali známými osobnostmi pro čtená ře všech velkých deník ů a časopis ů po celých Spojených státech. Byli fotogeni čtí, byli bohatí a byli na cest ě vzh ůru. A co se zdálo ješt ě d ůležit ější, často se vyskytovali ve spole čnosti pana prezidenta. Bylo jasné, že se Thorn p řipravuje na vlastní politickou kandidaturu, a politické spekulanty pak nijak nevyvedlo z míry, když ho jmenovali velvyslancem u svatojakubského dvora, na klí čové místo, v němž mohl pln ě uplatnit kouzlo své osobnosti. Po p říjezdu do Londýna si vybrali bydlení v panském sídle ze sedmnáctého století v Perefordu a život se prom ěnil v hotový sen. Zejména pro Kathy, tak byl d ům úžasný. Mohla se zdržovat v ústraní a nep řibírat si žádné jiné povinnosti než být matkou svého zbož ňovaného dít ěte, anebo naopak ze soukromí vystoupit, pokud se jí zacht ělo prom ěnit se v hostitelku či organizátorku plesu pro diplomaty. Nyní, když m ěla své dít ě, měla zárove ň s ním i všechno ostatní na sv ětě, dokonce i její manžel ji zbož ňoval. Celá rozkvetla jako jarní orchidej, křehou čká, a p řece pln ě rozvitá, svou sv ěžestí a krásou okouzlovala každého. Zámek v Perefordu byl elegantní a z každé jeho komnaty dýchaly anglické d ějiny. Dole se rozkládal sklep, v n ěmž se kdysi skrýval vypov ězený -vévoda, dokud ho nenalezli a nepopravili. Zámek obklopoval les, v n ěmž král Jind řich V. ulovil divokého kance. Nacházely se v n ěm tajné dve ře a chodby, kde fi čel pr ůvan. Po kteroukoli denní či no ční hodinu zde panovalo veselí, d ům byl neustále plný lidí a smíchu. Domácí práce, údržbu a denní provoz zajiš ťovalo služebnictvo a manželský pár, který žil v dom ě nastálo. Jmenovali se Hortonovi, byli angli čtí až na p ůdu a nesmírn ě důstojní, pracovali jako kucha řka a šofér. Kathy také najala buclatou anglickou dívku jménem Chessa, aby bavila Damiena v dob ě, kdy ji zam ěstnávaly její oficiální povinnosti. Chessa sama nebyla vlastn ě ješt ě víc než dít ě, avšak každý v ní nacházel pot ěšení a stala se brzy neodmyslitelnou a nepostradatelnou sou částí rodiny. Byla úžasn ě nápaditá a hravá a zbož ňovala Damiena, jako by byl její vlastní. Často spolu trávili celé hodiny, Damien se za ní batolil po trávníku, anebo se spolu ml čky procházeli na b řehu rybníka, kde chytali pulce a vážky a nosili si je dom ů ve sklenicích od marmelády. Damien vyr ůstal v tak krásné dít ě, že by mohl okamžit ě posloužit jako model kterémukoli um ělci. V pr ůběhu t ří let do písmene splnil kn ězův slib, že je po všech stránkách dokonalé dít ě, zdraví a sílu m ěl p římo fenomenální. Vypadal tak klidný, vyrovnaný a spokojený, jak se u malého dít ěte vídává málokdy. Návšt ěvníky Perefordu tu a tam znervóz ňoval jeho up řený pohled, jímž si je m ěř il. Kdyby inteligenci vyjad řovala soust řed ěnost a zaujetí, pak byl Damien hotový génius. Nebo ť často sedával po celé hodiny na nízké lavici z tepaného železa, která stála pod jabloní, a o čima byst ře sledoval p řicházející a odjížd ějící návšt ěvníky. Hltal každi čký detail, který se p řed ním vyno řil. Řidi č Horton ho ob čas brával s sebou, když jezdil na poch ůzky, protože m ěl rád jeho tichou p řítomnost a bavilo ho, jak dít ě okouzluje všechno, s čím se venku setkává. „Úpln ě jako malý Mar ťánek,“ poznamenal jednou Horton ke své žen ě. „Jako by ho sem poslali, aby lidstvo zkoumal.“ „Matka ho st řeží jako oko v hlav ě,“ odv ětila. „Moc by sis neposloužil, kdyby t ě zaslechla.“ „P řece ho nijak nehaním. Říkám jenom tolik, že je trochu zvláštní.“ Pak už m ěl Damien pouze jednu jedinou další vlastnost, která lidem v jeho nejbližším okolí zp ůsobovala starosti: jen velice z řídka používal sv ůj hlas. Pot ěšení vyjad řoval širokým úsm ěvem, kdy mu na tvá řích naskakovaly dolí čky. Když byl smutný, tekly mu z o čí podivn ě tiché slzi čky. Kathy se jednou sv ěř ila svému léka ři, ale doktor ji uchlácholil. Vypráv ěl jí historku o dít ěti, které do v ěku osmi let nepromluvilo jedno jediné sl ůvko, a náhle prohlásilo, že bramborovou kaši jíst nebude. Když se ho užaslá matka zeptala, pro č už nemluvilo dříve, když to umí, dít ě odv ětilo, že až dosud mu nikdy bramborovou kaši k jídlu nedala. Kathy p říb ěh rozesmál a p řestala si kv ůli Damienovi d ělat starosti. Byly mu p řece teprve t ři a p ůl a Albert Einstein za čal mluvit až ve čty řech. A zejména když Damien, vyjma toho, že byl nemluvný - a takový ostražitý pozorovatel - byl po všech stránkách dokonalé dít ě. Potomek zcela odpovídající dokonalému manželství Roberta a Kathy Thornových. Kapitola t řetí

Muž jménem Haber Jennings se narodil ve znamení Vodná ře, jako ukázkový produkt Uranu blížícího se ke konjunkci s dor ůstajícím M ěsícem. Schweizer by k n ěmu pocítil odpor, a zrovna tak Lincoln: byl neupravený, nemytý a dokázal takhle pokra čovat tak dlouho, až z toho m ěl zdravotní potíže. Jennings byl bulvární noviná ř, jeden z t ěch ztroskotanc ů žurnalistického sv ěta, kte ří v n ěm nalezli místo jen díky tomu, že byli ochotni ud ělat to, co nebyl nikdo jiný. O Jenningsovi se vědělo, že stejn ě jako ko čka číhající na myš dokáže číhat na svou ob ěť celé dlouhé dny, aby ud ělal jeden jediný snímek. Poda řilo se mu vyfotografovat teleobjektivem z vrcholku eukalyptu Marcella Mastroianiho na toalet ě, královnu Matku, jak jí vy řezávají ku ří oko, nebo Jackie Onassisovou zvracející z jachty. Živil se prodejem tohoto druhu zboží. V ěděl, kam se má postavit a v jakou dobu, a proto se jeho snímky lišily od všech ostatních na trhu. Bydlel v Chelsea, v byt ě sestávajícího z jediné místnosti, a nevlastnil ani jedny ponožky. Avšak své nám ěty pronásledoval se zarputilostí, s níž Salk p řipravil vakcínu k lé čbě obrny. Poslední dobou ho zaujal nový americký velvyslanec v Londýn ě, vd ěč ný objekt díky svému báje čnému vzhledu. Provozuje ten p řekrásný pár taky n ěkdy sex? A jestli, jakým zp ůsobem? Umanul si, že odkryje to, čemu říkal lidská tvá ř, avšak ve skute čnosti toužil dokázat, že kdokoli na sv ětě je stejn ě nechutný jako on sám. Kupuje pan velvyslanec n ěkdy pornografické magazíny a masturbuje? M ěl n ěkdy n ějakou sle čnu bokem? Tyhle a podobné otázky ho pronásledovaly, a ačkoli v ěděl, že na n ě nejspíš nikdy odpov ěď nenalezne, nevzdával se nad ěje p ředem. A práv ě to byla motivace, aby neztrácel Thorna z o čí a vy čkával. Dnes se vydá na Thornovo sídlo do Perefordu. Pravd ěpodobn ě nebude fotografovat, nebo ť se tam sjede p říliš mnoho lidí, ale provede pr ůzkum: najde si ta správná okna, vchody a východy, pokusí se uhodnout, kdo ze služebnictva by se dal za pár liber koupit. Vstal časn ě, zkontroloval fotoaparáty a optiku ot řel kleenexem. Pak si vyma čkal nežit a stejným zp ůsobem set řel hnis. Bylo mu sice už osmat řicet, ale pokožku m ěl stále posetou boláky. Tohle rozhodn ě nebyl zanedbatelný faktor v motivaci, která ho p řim ěla, aby procházel životem s kamerou před obli čejem. Postavu m ěl štíhlou, avšak svalstvo ochablé, takže tvar jí dávalo pouze zválené šatstvo, které vytahoval z hromady u nohou postele. Před odchodem na řídil časový spína č v temné komo ře a pak přehrabal horu papír ů, aby našel pozvánku s ozdobnou rytinou. Jel na oslavu narozenin. Čtvrtých narozenin tohoto dít ěte. Ze všech chudinských čtvrtí v Londýn ě už tam mí řily autobusy plné mrzá čků a sirotk ů. Jízda anglickou venkovskou krajinou p řinášela Jenningsovi uklidn ění. Zapálil si opiovou cigaretu, aby si vy čistil hlavu. Po chvíli se mu za čalo zdát, že auto stojí a ubíhá pouze silnice pod koly. Realitu vnímal jen velice odtažit ě a propátrával odlehlé kouty vlastní mysli. Jeho fantastické p ředstavy p řipomínaly zátiší, snímky, které fotografoval. Hrdinou byl pokaždé on sám, zmrazený spouští v heroické pozici. P řekonával ledové návrší za sán ěmi taženými psy, dovád ěl na Sophií Lorenové. Už celou míli p řed Thornovým zámkem policisté řídili dopravu a kontrolovali pozvánky. Jennings, zatímco mu doklady prohlíželi skrz naskrz a p řesv ědčovali se, že jeho pozvánka není podvržená, jen tup ě hled ěl vp řed. Byl zvyklý na takové zacházení a v ěděl, že tomuhle všemu by se vyhnul, kdyby vypadal jen trochu upraven ě. Jenže tohle byla ve skute čnosti jedna z jeho zbraní. Mohl takhle lépe pozorovat lidi, zatímco p ředstírali, že pro ně neexistuje. Nakonec mu p řece jen ukázali do ohromných vrat z tepaného železa. Jennings siln ě zamžikal a snažil se set řást ze sebe opiové p řeludy. Vzáp ětí si však uv ědomil, že to není fantazie, nýbrž skute čnost. Zámek se prom ěnil v úžasný karneval. Trávníky se jen hemžily lidmi a zá řily barvami, drobné postavi čky pobíhaly mezi cirkusovými stany a koloto či, a uprost řed toho všeho se motali prodava či s cukrovou vatou a bonbóny. Jejich hlasy se ztrácely v dun ění varhan. Hudba jako by popohán ěla d ěti vzh ůru na d řev ěné labut ě a r ůžové koníky. Stála tu také bouda v ěštkyn ě, p řed níž se ve front ě tísnily nejvážen ější osobnosti celého Londýna. Kolem voln ě pobíhali shetlandští poníci a objevilo se dokonce i sl ůně pomalované červenými puntíky, které si bralo burské o říšky od hordy vřískajících d ěcek. Na každém kroku člov ěk zakopl o fotografa dychtiv ě cvakajícího spouští, jenže Jenningsovi tady za snímek nestálo nic. Tohle všechno bylo jen nakašírované pozlátko, které všichni ostatní m ěli za skute čnost. „Co je s tebou, kámo? Došel ti film?“ Oslovil ho Hóbie, noviná ř placený redakcí News Heraldu za p řijatý po čet řádk ů, jenž hore čně nabíjel nový film vedle stolku prohýbajícího se pod párky v rohlíku. Jennings se volným krokem p řiblížil a jeden popadl do hrsti. „Ani ne, ale čekám, až ho prohlásí za svatého,“ odv ětil Jennings s nechutí. „Jak to myslíš?“ „Nevím, jestli si tady užíváme z Thornových milión ů, anebo jestli nesestoupil z nebe sám Ježíš Kristus.“ „Jseš blázen, člov ěč e, jestli to nevyužiješ. Na takovéhle místo se hned tak zase nepodíváš.“ „Co bych se namáhal? Všechno, co pot řebuju, si p řece můžu koupit od tebe.“ „Ty chceš n ěco exkluzivního, že?“ „A nikdy jinak.“ „No, pak teda hodn ě št ěstí. Tohle je nejuzav řen ější rodina od Monaca na západ.“ Něco exkluzivního. To byl Jennings ův sen. Toužil odhalit tajný vstup do říše rarit. Vzrušení nacházel v tom, když se snažil vysledovat skute čnost, ne spole čenský status, ne důstojnost. Kdyby si tak dokázal p řipravit cestu dovnit ř, to by bylo n ěco. „Hej, ch ůvo, ch ůvo!“ k řičel v dálce Hobie. „Podívej se támhle!“ Veškerá spole čnost se obrátila na ohromný v ěžovitý dort, který vyváželi z domu ven na vozí čku. Damienova vychovatelka Chessa m ěla na sob ě kostým klauna. Tvá ř si bíle nalí čila pudrem a namalovala si p řemršt ěný červený úsm ěv. T ěšilo ji, že kolem ní tan čili fotoreporté ři a polibky p řenášela sv ůj mejkap na dít ě. „Že je nedokáže všechny sfouknout!“ k řičeli noviná ři. „Necht ě ho, a ť to zkusí!“ Jennings pozvolna pátral o čima davem, až zahlédl tvá ř „prvé dámy“, Kathy Thornové. Držela se v povzdálí a kolem úst jí pohrával slabý náznak nespokojenosti. Na zlomek chvíle si s ňala masku, Jennings instinktivn ě zvedl aparát a ud ělal snímek. Od dortu se vznesla bou ře potlesku a Kathy pozvolna nakro čila kup ředu. „Dejte mu v ěštit budoucnost!“ zak řičel jakýsi reportér. „Zave ďte ho k v ěštkyni!“ A --celý dav se jako jedno t ělo pohnul a odnášel ch ůvu spole čně s jejím zbož ňovaným dítkem p řes trávník. „Já ho tam zavedu,“ řekla Kathy a natáhla ruku proti nim, když ji míjeli. „P řece to m ůžu ud ělat já, mami,“ odv ětila ch ůva pohotov ě. „P ůjdu sama,“ zasmála se Kathy. V tomhle okamžiku se jejich o či st řetly a ch ůva jí dít ě přenechala. Nikdo z t ěch, kte ří se v davu hlu čně strkali kup ředu, nepost řehl v ůbec nic, avšak Jennings drobný incident pozoroval p řes zám ěrný k říž hledá čku. Když se dav p řelil dál, ch ůva z ůstala stát osamocená na pozadí obrovského zámku čnícího do výše. P řevlek klauna jaksi podtrhoval dojem opušt ěnosti. Jennings stiskl spouš ť. Dvakrát, dokud se mladá dívka neobrátila a neodšourala se pomalou čku nazp ět do domu. Před stanem v ěštkyn ě Kathy vyzvala reportéry, aby po čkali venku. Potom vstoupila a úlevou vydechla, když ji obklopilo náhlé ticho a šero. „Vítám t ě, chlape čku.“ Slova vycházela zpod kapuce. Za malým zeleným stolkem sed ělo jakési zjevení s tvá řemi namalovanými na zeleno a hlasem se snažilo napodobit čarod ějnici. Jakmile na ni Damien pohlédl, ztuhl a pak se rychle vrhl nazp ět do mamin čina náru čí. „Neboj se,^ Damiene,“ smála se Kathy, „tohle je hodná čarod ějnice. Že jsi hodná čarod ějnice?“ „Samoz řejm ě,“ usmívala se v ěštkyn ě. „Já ti neublížím.“ „Bude ti v ěštit tvoji budoucnost,“ vemlouvala se Kathy. „P řistup blíž,“ poru čila mu v ěštkyn ě gestem. „Natáhni ruku.“ Avšak Damien ruku nezvedl, pevn ě se držel matky. Věštkyn ě si nadzvedla gumovou masku a předvedla, že je jen docela nenápadná mladá dívka usmívající se docela přátelsky. „Podívej. Jsem úpln ě člov ěč í. Nebude to bolet ani coby za nehet vlezlo.“ Damien se p řestal bát a natáhl ruku. Kathy s ním usedla za stolek pokrytý rozházenými kartami. „Podívej, jakou máš p ěknou, jem ňounkou ru čičku. To t ě ur čit ě čeká dobrá, moc dobrá budoucnost.“ Zarazila se však a celá zmatená hled ěla na ruku. „Zkusme se podívat na tu druhou,“ řekla. A Damien jí podal svou druhou ruku. Dívka si ob ě dv ě prohlížela a bylo na ní z řeteln ě patrné, že stojí p řed jakousi hádankou. „Tohle je taky sou část rituálu?“ otázala se Kathy. „Jakživ jsem nikdy nic takového nevid ěla,“ řekla dívka. „Navšt ěvuju oslavy narozenin už t ři roky, ale tohle jsem ješt ě nikdy nevid ěla.“ „Nevid ěla jste co?“ „Podívejte. Nemá žádné papilární linie. Na k ůži jsou jenom rýhy a záhyby.“ „Cože?“ Kathy se rovn ěž podívala Damienovi do dlan ě. „Podle m ě vypadá p ěkn ě,“ řekla. „Nespálil se n ěkdy?“ zeptala se dívka. „Samoz řejm ě, že ne.“ „Prohlédn ěte si svou vlastní ruku. Vidíte, všechny ty linie? Každý z nás je má odlišné. V nich se projevuje naše jedine čnost.“ Rozhostilo se nep říjemné ticho. Dít ě si za čalo prohlížet ru čičky a marn ě se snažilo pochopit, co se na nich dosp ělým nelíbí. „Podívejte, jak hla ďounké má kone čky prst ů,“ řekla dívka. „Po čítám, že by po sob ě nezanechal v ůbec žádné otisky.“ Kathy se naklonila blíž. Uv ědomila si, že v ěštkyn ě má pravdu. „Výborn ě,“ zasmála se dívka, „jestli vyloupí banku, nikdy ho nechytnou.“ Zasmála se ješt ě siln ěji. Kathy si mezitím ml čky a ohromen ě prohlížela d ětské ru čičky. „Mohla byste mu p ředpov ědět budoucnost, prosím?“ pronesla Kathy p řiškrcen ě. „Jist ě.“ „Proto jsme sem vlastn ě p řišli.“ Avšak v okamžiku, kdy se dívka natáhla pro Damienovu ru čku, vyrušil je hlas p řicházející zven čí. Byla to Chessa, ch ůva. K řičela z dálky. „Damiene, Damiene!“ volala. „Poj ď ven! Mám pro tebe překvapení!“ Věštkyn ě zaváhala, stejn ě jako Kathy zaslechla v hlase jakýsi p řídech zoufalství. „Damiene! Vyjdi ven a poj ď se podívat, co pro tebe ud ělám!“ Kathy s Damienem v náru čí vyb ěhla ze stanu a strnula s pohledem up řeným vzh ůru k domu. Tam, na st řeše, stála Chessa a v rukou držela silné lano, které natahovala vzh ůru, aby dala najevo, že je má omotané okolo krku. Tvá řila se vesele. Dole pod ní se už za čínal sbíhat dav. Lidé se trochu rozpa čit ě smáli a vy čkávali, co se bude dít, pon ěvadž malý klaun pokro čil až k okraji a p ředpažil, jako by se chystal ke skoku do bazénu. „Koukni na m ě, Damiene,“ zak řičela. „To ud ělám jenom pro tebe!“ A jediným kr ůč kem sestoupila ze st řechy. T ělo se prudce zřítilo dol ů na délku lana, jež jím škublo vzh ůru, a pak už jen zplihle viselo. Ml čky. Mrtv ě. Dav na trávníku zd ěšen ě zmlkl. Drobné t ělí čko se mírn ě houpalo v rytmu val číku, který se nesl od koloto čů . A pak se ozval výk řik. Byla to Kathy. Museli na ni být čty ři, aby ji utišili a odvedli do domu. Když Damien osam ěl ve svém pokoji, hled ěl p řes prázdný trávník, kde z ůstali jen údržbá ři a stánka ři, kte ří ml čky sledovali s o čima obrácenýma vzh ůru, jak si jeden z policistu s profesionální neochv ějností p řistavuje žeb řík a t ělo od řezává. Vysmeklo se mu z rukou a z řítilo se hlavou nap řed na cihlami vyložené nádvo ří. Z ůstalo ležet, celé zk řivené, o či mrtv ě obrácené k obloze a na tvá řích namalovaný rozšklebený úsm ěv. 1 •• --• • Dny p ředcházející Chessinu poh řbu se utáp ěly ve smutku. Obloha nad Perefordem se vybarvila do šedivá a rozléhala se po ní ozv ěna vzdáleného hromobití. Kathy trávila v ětšinu doby tak, že osam ěle vysedávala v potemn ělém obývacím pokoji a hled ěla do prázdna. Koronerova zpráva konstatovala, že se v dív čin ě krevním ob ěhu v okamžiku smrti nacházela zna čná koncentrace benadrylu, léku proti alergii, což jen dále podnítilo sp řádání zmatených úvah a dohad ů, pro č si vlastn ě vzala život. Thorn setrvával doma, aby se vyhnul reportér ům, jimž byl dobrý každý detail, aby vyšperkovali své zprávy. Všechnu pozornost v ěnoval žen ě, nebo ť se obával, že se op ět propadá do stavu, v n ěmž ji vídal už mnoho let p ředtím. „Víš, bereš si to p říliš k srdci,“ řekl jí jednou ve čer, když vstoupil do obývacího pokoje. „Jako kdyby pat řila do rodiny.“ „Pat řila,“ tiše odv ětila Kathy. „ Řekla mi, že by s námi cht ěla z ůstat napo řád.“ Thorn pot řásl hlavou, neschopen docenit smysl jejích slov. „Vypadá to, že se nakonec rozhodla jinak,“ řekl. Nem ěl v úmyslu být hrubý, avšak v ěta vyzn ěla p římo arogantn ě a Thorn na sob ě ucítil Kathin pohled, jímž si ho v místnosti našla. „Promi ň,“ dodal. „Jenom se ve mn ě p ění krev, když t ě vidím v tomhle stavu.“ „Všechno jsem zavinila já, Roberte.“ „Zavinila ty?“ „V pr ůběhu oslavy nastala taková chvilka...“ , Thorn p řešel p řes pokoj a usedl vedle ní, o či široký nap ětím. „Všichni se otá čeli jenom za ní,“ pokra čovala Kathy, „a já za čala žárlit. Sebrala jsem jí Damiena, protože jsem nesnesla, že bych se m ěla d ělit o hlavní roli.“ „Myslím, že jsi na sebe trošku tvrdá. Ta holka byla duševn ě vyšinutá.“ „A já jsem taky,“ zašeptala Kathy, „jestli pro mne znamená tak mnoho, když jsem v ohnisku zájmu.“ Šepot odezn ěl do ticha. Už nebylo co říct. Sklouzla Thornovi do náru čí a on ji objímal, dokud neusnula. Upadla do stejného spánku, který u ní už poznal v dobách, kdy brala librium. Zauvažoval, jestli šok vyvolaný smrtí Chessy zp ůsobí, že se jí deprese vrátí. Sed ěl vedle ní dobrou p ůlhodinku, pak ji zvedl do náru čí a odnesl do jejího pokoje. Následujícího jitra se Kathy zú častnila Chessina poh řbu a Damiena vzala s sebou. Byla to záležitost úzkého rodinného kruhu, která se odehrávala na malém h řbit ůvku na okraji m ěsta. Přítomna byla jen dív čina rodina, Kathy s Damienem a plešatící kn ěz p řed čítající z Písma svatého. Držel si p řitom nad hlavou st říšku z novin, aby se ukryl p řed nepolevujícím mrholením. Thorn se obával, že jeho p řítomnost by op ět přilákala nemístnou publicitu, odmítl se zú častnit a Kathy doporu čil, aby se zachovala stejn ě. Nedala se však odradit. Dívka jí p řirostla k srdci a za každou cenu ji cht ěla doprovodit k v ěč nému odpo činku. U h řbitova se shromáždila horda reportér ů, jimž zabránili ve vstupu pouze dva p říslušníci americké námo řní p ěchoty z personálu velvyslanectví, které Thorn na poslední chvíli uvolnil. Nikým nepozorován se do klubka reportér ů vmísil i Haber Jennings, od ěný do dlouhého černého pršiplášt ě a nazutý do vysokých bot. Když nepronikl na h řbitov, poodešel ke vzdáleným strom ům a našel si pozici, v TUŽ mohl výborn ě sledovat d ění pres teleobjektiv. Nebyl to teleobjektiv b ěžný, ale monstrózní kanón upevn ěný na trojnožce, bezpochyby se jím daly vyfotit dv ě mušky, jak se pá ří na M ěsíci. Pe čliv ě klouzal hledá čkem z jedné tvá ře na druhou: rodina plakala, Kathy se nacházela v šoku, dít ě po jejím boku se zdálo rozt ěkané a nervózní, pohled obracelo ke pochmurnému a deprimujícímu okolí. Bylo to práv ě dít ě, které na sebe p řitahovalo Jennings ův zájem. Trp ěliv ě vy čkával na jediný okamžik, kdy stisknout spouš ť. Po chvíli nadešel. Chlapec zamžikal a výraz tvá ře se mu náhle prom ěnil, jako by se čehosi zd ěsil, a pak se stejn ě okamžit ě uklidnil. Jakmile obrátil pohled k jakémusi bodu daleko p řes celý h řbitov, jeho drobné t ělí čko se uvolnilo, jako by je uprost řed studeného drobného dešt ě cosi zah řálo. Jennings obrátil teleobjektiv a pustil se do prohledávání hřbitova. Neobjevil nic krom ě náhrobk ů. A pak se cosi pohnulo. Tmavý rozmazaný p ředm ět se pomalu dostával do ohniska, jak Jennings zaost řoval čočky. Bylo to zví ře. Pes. Veliký a černý, nad protáhlou tlamou m ěl blízko u sebe posazené o či a pokleslou spodní čelist, takže odhalovala zuby ost ře kontrastující se srstí p ůlno ční barvy. Sed ěl nikým nepozorován bez hnutí jako socha a veškerou pozornost upínal k d ění p řed sebou. Jennings se proklel, že do kamery založil černobílý film. Žlutavé o či totiž dodávaly scén ě přídech tajuplnosti a strašidelnosti. Nastavil co nejmenší clonu, aby byl snímek dostate čně sv ětlý, pak obrátil objektiv nazp ět k chlapci a ješt ě jednou stiskl spouš ť. Tohle ráno se mu vynaložená námaha vyplatila, a když Jennings balil fidlátka, poci ťoval uspokojení. Ale p řesto se jaksi necítil ve své k ůži. Na vrcholku stoupání se ohlédl a vid ěl, jak práv ě spoušt ějí rakev do hrobu. Dít ě a pes se na tu vzdálenost prom ěnili v pouhé drobné te čky, avšak jejich tiché spole čenství bylo i tak z řeteln ě patrné. Následující den p řinesl nový p říval dešt ě a p říjezd paní Baylockové. Byla to Irka a vypadala p ěkn ě od rány, když prorazila hlavní bránu Perefordu a prohlásila se jako nová ch ůva. Strážný se ji pokusil zadržet, ale paní Baylocková se přes n ěj jen p řevalila, um ěla použít zárove ň sílu i prosebné o či. „Chápu, že prožíváte t ěžké chvíle,“ oznámila Thornovým, když si ve vestibulu sundala kabát, „takže nehodlám jit řit vaši ránu. Ale mezi námi, kdo p řijme za ch ůvu takovou vyzáblou mladou os ůbku, p římo si koleduje o trable.“ Její masivní figura se pohybovala s takovým elánem, že se za ní d ělal vítr. Thorn a Kathy ji ml čky pozorovali, on ěmělí z její sebejistoty. „Víte, jak se pozná dobrá ch ůva?“ zasmála se. „Podle velikosti prs ů. Tyhle mladé holky mají cecíky, že to nestojí za řeč. Chvíli jsou tady a za týden už zase pry č. Ale já - chce to po řádné kozy, jako mám já. Takové ch ůvy jsou pak spolehlivé. Běžte se podívat do Hyde Parku a uvidíte, že mám pravdu.“ Přerušila vodopád slov jen proto, aby zvedla kufr. „No tak dob ře. Kde je chlapec?“ „Zavedu vás,“ řekla Kathy a ukázala na schodišt ě. „Bude lepší, když nás zkraje necháte samotné. A ť se seznámíme, jak umíme.“ „On se p řed neznámými lidmi stydí.“ „„P řede mnou nebude, to ne. O tom vás m ůžu ujistit.“ „Jenže já si opravdu myslím...“ „Nesmysl. Necht ě m ě, a ť to vyzkouším.“ A už se hnala po schodech nahoru, její masivní zadek se ztratil z dohledu. V náhlém tichu, jež se za ní rozlehlo, si Thornovi vym ěnili pohled. Thorn nejist ě p řikývl na souhlas. „Mn ě se líbí,“ řekl. „Mn ě taky.“. „Kde jsi na ni narazila?“ „Kde jsem na ni já narazila?“ zeptala se Kathy. „Ano.“ „Já ne. Myslela jsem, že jsi ji objevil ty.“ Thorn na okamžik zaváhal a pak se rozb ěhl po schodech. „Paní Baylocková?“ „Ano.“ Dosp ěla už na odpo čívadlo v prvním poschodí a její tvá ř shlížela sh ůry dol ů. „Promi ňte... zdá se nám, že došlo k malému nedorozum ění.“ „Jakto?“ „Nechápeme, jak jste se sem dostala.“ „Taxíkem. Poslala jsem ho už pry č.“ „Ne, ne. Mám na mysli... kdo vás sem zavolal?“ „Agentura.“ „Agentura?“ „Dostala hlášení, že jste p řišli o ch ůvu, a tak vám opat řili novou.“ Vyzn ělo to trošku, jako by až p říliš rychle uchvátila svou příležitost, jenže Thorn nem ěl d ůvod pochybovat, nebo ť dob ře věděl, jak krutý je v Londýn ě boj o každé volné místo. „Velmi iniciativní,“ ocenil. „M ůžu jim zavolat, abych si to ov ěř ila?“ zeptala se Kathy. „Prosím, t řeba hned,“ odv ětila žena. „Chcete, abych po čkala venku na dešti?“ „Ne, ne,“ rychle se vmísil Thorn. ••• ••: „Zdá se vám, že vypadám na agentku cizí tajné služby?“ zeptala se paní Baylocková. „To ani ne,“ uchechtl se Thorn. „Nebu ďte si zas tak moc jistý,“ pokra čovala mohutná žena. „Co když mám v drdolu magnetofon? Nem ěl byste na m ě poslat mladého námo řního p ěšáka, aby m ě prohledal?“ Všichni se zasmáli, paní Baylocková ze všech nejhlasit ěji. „Tak b ěžte,“ řekl Thorn. „Prohledáme vás pozd ěji.“ Thornovi se stáhli do salónu, odkud Kathy zavolala agenturu a ov ěř ila si údaje o paní ~Baylockové. M ěla vynikající kvalifikaci a skv ělá doporučení. Trochu mátla pouze jediná skute čnost. Záznamy agentury tvrdily, že paní Baylocková v sou časné dob ě pracuje v Řím ě. Bylo pravd ěpodobné, že zm ěnila zam ěstnání, aniž by agentura zm ěnu zaznamenala, a to se vyjasní ihned, jakmile se vrátí ze čty řtýdenní dovolené ředitel agentury, jenž ji bezpochyby k Thornovým vyslal. Kathy zav ěsila, pohlédla na manžela a oba pokr čili rameny, vcelku pot ěšeni tím, co vyšlo najevo. Paní Baylocková byla podivín, nicmén ě plná života a práv ě to te ď pot řebovali víc než cokoli jiného. Paní Baylockové se mezitím úsm ěv z tvá ře vytratil. Zamženýma o čima hled ěla dol ů na dít ě spící v postýlce. Chlapec se zjevn ě opíral bradi čkou o parapet okna a pozoroval déš ť tak dlouho, dokud ho nep řepadla d římota, ru čičkou se stále dotýkal okenní tabule. Žena ho hltala pohledem a brada se jí rozechv ěla, jako by stanula nad objektem takové krásy, jaká nemá ve sv ětě obdoby. Když dít ě zaslechlo její vzrušený a nepravidelný dech, pozvolna otev řelo o či a setkalo se s jejím pohledem. Strnulo, prudce se posadilo a p řitisklo se nazpátek k oknu. „Neboj se m ě, mali čký,“ zašeptala rozechv ělým hlasem. „Jsem tu proto, abych t ě ochra ňovala.“ Venku náhle zah řmělo. Spustil se déš ť, který se lil po dva týdny. Kapitola čtvrtá

Do července byl už anglický venkov v plném kv ětu. Neobvykle dlouhé deštivé období zvedlo hladinu p řítok ů Temže a probudilo k životu i ta nejospalejší semínka. Zareagovala i krajina v okolí Perefordu, luka byla zelená a šťavnatá, zalesn ěné pozemky za zahradami se prom ěnily v houštiny a skrývaly spousty divokého života. Horton se obával, že lesní králíci brzy p řekro čí zakázané pásmo a pustí se do tulipán ů. Kladl na n ě pasti a v mrtvém tichu noci slyšel pak jejich pronikavé sk řeky. Tyhle praktiky musel však brzy opustit, nejen proto, že ho Kathy o to požádala, ale protože se nedokázal vypo řádat s nutností chodit do lesa odstra ňovat jejich mrtvolky. M ěl pokaždé dojem, jako by na sob ě cítil jejich o či - alespo ň to tvrdil - jako by ho kdosi z houštin pozoroval. Když se s pocitem sv ěř il své žen ě, zasmála se a řekla mu, že to nejspíš bude duch krále Jind řicha Pátého. Ale Horton její vtip nijak zvláš ť neocenil a utvrdil se, že do lesa už nikdy víckrát nevkro čí. Tím víc se zamýšlel nad tím, pro č tam nová vychovatelka, paní Baylocková, tak často vodí Damiena a co tam nacházejí tak zábavného, že spolu v lese vydrží celé hodiny. Horton rovn ěž post řehl, když jednou pomáhal s čímsi své manželce v prádeln ě, že na chlapcových šatech ulp ěla spousta černých chlup ů, jako kdyby si hrál s n ějakým zví řetem. Avšak nenalezl žádnou souvislost mezi zví řecími chlupy a výlety do Perefordského lesa, p řipsal je prost ě na konto záhad a podivných stránek života na Perefordském zámku, jichž se neustále vyno řovalo dost a dost. Z jistého d ůvodu Kathy trávila se svým dít ětem stále mén ě a mén ě času, nahrazovala ji tahle nová, vitalitou p řekypující ch ůva. Byla pravda, že se paní Baylocková stala oddanou a věrnou vychovatelkou a že dít ě si ji stejn ě tak oblíbilo a zamilovalo. P řesto bylo znepokojivé, či dokonce nep řirozené, že chlapec dával p řednost její spole čnosti p řed svou vlastní matkou. Všimli si toho všichni zam ěstnanci a probírali to. Přišlo jim líto jejich paní, že d ětská láska tak snadno p řelétla na pouhou služebnou. Práh si, aby paní Baylocková zase z domu odešla. Jenže namísto toho ji každý nový den 27 nacházeli v čerstv ě dobytých pozicích a se stále v ětším vlivem na pány domu. Pokud se týká Kathy, samoz řejm ě to všechno dob ře cítila. Jenže stejn ě tak si p řipadala bezmocná a necht ěla se nechat žárlivostí znovu zavléci do st řetu o dít ě. Cítila se zodpov ědná za to, že už jednou okradla Damiena o milovaného spole čníka, a nem ěla chu ť zavinit, aby se to p řihodilo znovu. Když po uplynutí druhého týdne paní Baylocková požádala, jestli si smí přest ěhovat postel ze suterénu do pokoje p římo naproti Damienovu, Kathy souhlasila. Snad se to takhle mezi bohatými pat řilo. Kathy sama vyrostla ve velice skromných pom ěrech, kdy její matka byla naprosto závislá na svém platu, který znamenal jedinou jistotu pro ni i pro její dít ě. Jenže tady vypadal život úpln ě jinak. Byla Paní Velikánského Domu a třeba nadešel čas, aby se podle toho taky chovala. Její nov ě nalezenou svobodu pohlcovalo na tisíc příjemných činností, činností, které jí manžel up římn ě schvaloval. Dopoledne jí zabírala charitativní aktivita, odpoledne v ěnovala politicky orientovaným čaj ům. Thornova manželka te ď už nebyla podivín vyhýbající se spole čnosti, křehká kv ětinka, ale lvice nabitá energií a sebed ůvěrou, jakou u ní nikdo p ředtím nepozoroval. Takhle m ěla vypadat žena jeho představ, a t řebaže byla náhlá prom ěna její osobnosti svým zp ůsobem znepokojivá, nepodnikl nic, aby se jí postavil do cesty. Dokonce se zm ěnil i zp ůsob, jakým se milovala, stal se ješt ě víc vzrušujícím, ješt ě vášniv ějším. Thorna nenapadlo, že by to spíš než touha mohl být projev zoufalství. Thorn m ěl den vytížený od první do poslední minuty. Jeho londýnské postavení mu dalo klí čovou pozici p ři řešení ropné krize. Prezident se stále více a více spoléhal na jeho informace z neformálních setkání se saudskoarabskými naftovými šejky. Na n ěkterý z budoucích týdn ů si naplánoval cestu do Íránu. Pojede sám, nebo ť Arabové by považovali za známku slabosti, kdyby sou částí jeho cestovního doprovodu byla manželka, aby mu dodávala odvahu. „Tomuhle teda nerozumím,“ řeklaKathy, když jí to oznámil. „To je záležitost rozdílu kultur,“ odv ětil Thorn. „Pojedu do jejich zem ě, takže musím respektovat tu jejich.“ „A oni snad nemusí respektovat tvoji, taky?“ „Samoz řejm ě že musí...“ „No tak dob ře, nepat řím snad do tvé kultury?“ „Kathy...“ „Tyhle šejky jsem už dávno prokoukla. Vím, že si ženy prost ě kupují. Nehnou se na krok, aby si s sebou nevezli kurvy. Čekají, že si ji p řivezeš taky?“ „Vážn ě, já nevím.“ Stáli v ložnici a už se p řipozdívalo. Nebyla vhodná doba za čínat hádku. „Co tím myslíš?“ zeptala se tiše Kathy. „Je to d ůležitá cesta, Kathy.“ „Takže jestli po tob ě budou chtít, aby ses vyspal s kurvou...“ „Jestli po mn ě budou chtít, abych se vyspal s jejich eunuchem, vyspím se s jejich eunuchem. Chápeš, co je tady všechno v sázce?“ Blížili se k nerozhodnému výsledku. Kathy byla už zase schopná slova. „A kde je moje místo v tomhle všem?“ tiše se zeptala. „P římo tady,“ odpov ěděl. „To, co d ěláš ty, je úpln ě stejn ě důležité.“ „Odpus ť si takovou blahosklonnost.“ „Snažím se t ě p řesv ědčit, abys to pochopila...“ „Že spasíš sv ět tím, když ud ěláš všechno, co ti řeknou.“ „To je jeden zp ůsob, jak to říct.“ Zm ěř ila si ho zp ůsobem, jakým na n ěj nikdy p ředtím nepohlédla. Tvrd ě. Nenávistn ě. Její planoucí pohled ho zviklal. „Tak se mi zdá, že jsme kurvy oba. Ty jejich a já tvoje. Poj ďme do postele.“ Zdržel se dlouhou dobu v koupeln ě a doufal, že usne d říve, než bude hotov. Jenže ješt ě nespala. Byla vzh ůru a čekala na něj. Ucítil ve vzduchu v ůni parfému. Usedl na postel a dlouze se na ni zadíval. Oplatila mu to úsm ěvem. „Promi ň,“ řekla. „Já t ě chápu, fakticky.“ -Uchopila mu tvá ř do dlaní, p řitáhla si ho k sob ě a sev řela ho v pevném objetí. Dech jí zt ěžkl. Za čal se s ní milovat, ale Kathy pod ním z ůstala ležet zcela nehnut ě. „D ělej mi to...“ žadonila. „D ělej mi to dál. Nep řestávej.“ A tak se milovali zp ůsobem jako ješt ě nikdy předtím. Kathy ležela bez hnutí, ale necht ěla ho od sebe pustit a k vyvrcholení mu pomáhala jen slovy. Když bylo po všem, uvolnila objetí a Thorn se od ní odsunul s dot čeným a zmateným pohledem. „A te ď jdi a p řines sv ětu spásu,“ zašeptala. „B ěž a po čínej si tak, jak to o tob ě tvrdí.“ Thorn té noci nezamhou řil oka, prosed ěl ji celou u francouzského okna v jejich ložnici a hled ěl do kraje ozá řeného měsí čním sv ětlem. Dal se odsud pozorovat i les, který čněl nehnut ě jako pod řimující bytost. Jenže les nespal, Thorn jaksi poci ťoval, že mu pohled op ětuje. Na verand ě m ěli odložený dalekohled, jímž pozorovali ptactvo, a Thorn vyšel ven a zvedl si jej k o čím. Nejprve vid ěl pouze čirou tmu. A potom je spat řil, jak hledí proti n ěmu. Dva temn ě zá řící uhlíky odrážející m ěsí ční sv ětlo. Byly posazené blízko sebe, žluté a upíraly se na d ům. Zp ůsobily, že se celý rozt řásl, sv ěsil ruku s dalekohledem a vrátil se dovnit ř. Tam zůstal na okamžik úpln ě strnulý, jakoby p řimrazený. Potom se přinutil k pohybu, naboso tichounce sestoupil po dlouhém schodišti ke hlavnímu vchodu a nehlu čně vyšel ven. Rozhostilo se ticho, dokonce ani cvr čci se neozývali. Znovu vykro čil vp řed a došel až k okraji lesa, kde se zastavil a snažil se pohledem proniknout dovnit ř. Nikde nic. Ani zašelest ění. Ty dva žhoucí uhlíky zmizely. Když se obrátil, bosým chodidlem šlápl na cosi m ěkkého a vlhkého. Hekl a usko čil stranou. Byl to mrtvý králík. Ješt ě teplý. Jeho krev pot řísnila trávu v místech, kde mu scházela hlava. Následujícího jitra vstal časné a šel se zeptat Hortona, jestli ješt ě po řád klade pasti na králíky. Horton odpov ěděl, že už ne, a Thorn ho poté zavedl na místo, kde ležela zdechlina. Nyní ji už pokrývalo bzu čící hejno much. Horton poklekl, aby si mrtvého králíka prohlédl, a mouchy mávnutím odehnal. „Tak k čemu jste dosp ěl?“ zeptal se Thorn. „Máme tady šelmu?“ - „Nem ůžu říct, pane. Ale pochybuju.“ Prkenn ě se zvedl a s odporem ukázal na mršinu. „Šelma hlavu nechává na míst ě, nikdy ji neodnáší. Ať už tady zabíjelo cokoli, zabíjelo to pro zábavu.“ Thorn poru čil Hortonovi, aby t ělo odklidil a nikomu v dom ě nic ne říkal. Když se obrátili opa čným sm ěrem, Horton se zastavil. ‘ „Tenhle les se mi moc nelíbí, pane. A taky se mi nelíbí, že sem paní Baylocková vodí vašeho chlapce.“ „Řekn ěte jí, aby to už ned ělala,“ odv ětil Thorn. „Na trávníku se toho p řece dá taky spoustu užít.“ Horton provedl, co mu bylo uloženo, již téhož odpoledne a následující události p řinesly Thornovi první náznak, že v dom ě cosi neklape. Ve čer ho vyhledala v salónu paní Baylocková a vyjád řila nespokojenost s tím, že dostává rozkazy prost řednictvím jiného zam ěstnance. „Tím nechci říct, že neuposlechnu vašeho p říkazu,“ prohlásila rozhorlen ě. „Jen tolik, že o čekávám, že je budu dostávat p římo.“ „Nechápu, jaký je v tom rozdíl,“ odv ětil Thorn p řekvapený, jak silný hn ěv planul v ženiných o čích. „P řesn ě takový, jako je rozdíl mezi velikým domem a malým domem, pane Thorne. Mám neodbytný pocit, že se tady nikdo o nic řádn ě nestará.“ Obrátila se na patách a nechala ho o samot ě. Thorn si lámal hlavu, co tím vlastn ě cht ěla říct. Kathy se p řece o domácnost starala, v takové mí ře, v jaké bylo t řeba. Jenže on býval po celý den pry č. Snad se mu pokoušela sd ělit, že v ěci nejsou tak, jak na povrchu vypadají. Že to Kathy ve skute čnosti nezvládá. Haber Jennings byl také vzh ůru, ve svém t ěsném byt ě v Chelsea v šestém poschodí bez výtahu, a prohlížel si svou rozr ůstající se galerii thornovských fotografií, jimiž zdobil st ěny temné komory. M ěl tu vyv ěšené snímky z poh řbu, temné a deprimující, detailní záb ěr psa mezi náhrobky, detail chlapce. A pak tu byly obrázky z oslav narozenin: Kathy, jak up řen ě pozoruje ch ůvu, dívka v p řevleku za klauna, když z ůstala zcela osam ělá. Práv ě tahle poslední fotografie ho zajímala nejvíc, nebo ť nad ch ůvinou hlavou se objevila jakási vada, kaz, jenž jaksi prohluboval zlov ěstnost celé scény. Byla to skvrnka vadné emulze, která vypadala, jako by se dívce nad hlavou a kolem krku utvo řil podivný sv ětelný kruh, aureola. A čkoli normáln ě nepovedené fotografie zahazoval, tahle mu p řipadala, že stojí za to, aby ji uschoval. V ěděl totiž, co se p řihodilo okamžit ě poté, a to dodávalo kazu jakousi symbolickou kvalitu: bylo to beztvaré a podivné, úpln ě jako n ějaké tajuplné znamení, že dívka propadla zkáze. Poslední fotografie zabírala její mrtvé t ělo napínající provaz, ot řesný pohled završující celou sérii. Ostatn ě se čteno dohromady thornovská galerie byla makabrózní fotografická studie. A Jenningse pot ěšila. Vyfotil p řece stejné postavy, které tak okouzlovaly na stránkách magazínu Vzorná hospody ňka, a nalezl v nich cosi navíc, n ěco úpln ě jiného než kdokoli p řed ním. To jej p řim ělo, aby se pustil do pátrání. Využil svého kontaktu ve Státech, aby zjistil o Thornových n ěco víc, co by za tím vším mohlo být.. Dozv ěděl se, že Kathy pochází z rodiny ruských přist ěhovalc ů a že si její vlastní otec sám vzal život. Vrhl se ze st řechy budovy v centru Minneapolisu, kam chodil do kancelá ře. Informace pocházela z antedatovaného úmrtního oznámení otišt ěného v minneapoliských Timesech. Kathy se narodila až o m ěsíc pozd ěji, její matka se do roka znovu provdala a p řest ěhovala s novým manželem, který také dal dít ěti své jméno, do New Hampshiru. V t ěch n ěkolika málo rozhovorech, které Kathy v pr ůběhu let noviná řů m poskytla, se nevyskytla sebemenší zmínka o nevlastním otci a Jénnings se dohadoval, že to t řeba ani sama neví. Celá historie možná nebyla d ůležitá, ale Jenningsovi p řesto dodala elán. Znamenala pro n ěj další chutné sousto a podnítila jeho dohady, že se tady cosi uvnit ř skrývá. Jediná rána, jíž se minul zcela, byl velvyslanec samotný, ale Jénnings se kojil nad ějí, že i tady m ůže n ěkdy nadejít jeho den. V kostele Všech svatých m ěl prob ěhnout státn ě d ůležitý svatební ob řaď, jehož se Thornovi pravd ěpodobn ě zú častní. Na podobných místech Jénnings nefotil rád, ale až dosud mu št ěstí přálo a snad ho nezradí ani tentokrát. Den p řed svatbou Thorn pustil k vod ě všechny rutinní práce na velvyslanectví a namísto nich vzal Kathy na projíž ďku. Hluboce ho znepokojila jejich hádka a podivné milování, které po ní následovalo. Cht ěl s ní z ůstat o samot ě a pokusit se vysondovat, co se d ěje. Zdálo se, že to vzal za správný konec, nebo ť Kathy vypadala poprvé po dlouhých m ěsících uvoln ěně a jízdu vychutnávala, když se proplétali po venkovských silni čkách a mohla ho čist ě jen držet za ruku. V poledne zjistili, že se dostali do Stratfordu nad Avonou, a navštívili odpolední představení Krále Leara. Kathy sed ěla úpln ě unesená, drama ji pohnulo k slzám. Lear ův monolog po smrti jeho dít ěte: Pro č m ůže pes, , k ůň , krysa život mít a ty už ani.-kousí čka dechu ne? Už nep řijdeš.* ude řil na strunu hluboko v jejím srdci napjatou a ona se nepokryt ě rozplakala. Thorn ji ut ěšoval v tichu prázdného hledišt ě ješt ě dlouho poté, co hra skon čila. Vrátili se k autu a odjeli dom ů. Kathy pevn ě svírala * p řeklad E. A. Saudek Thornovu dla ň, stavidlo propušt ěné emocím mezi nimi znovu vytvo řilo d ůvěrný vztah, který v jejich život ě už dlouho scházel. Byla strašn ě rozcitliv ělá, a když zastavil, op ět jí z o čí vytryskly proudy slz. Vyznala se, že ji neustále pronásleduje strach, strach, že ztratí Damiena. Prohlásila, že jestli se mu něco zlého stane, nebude schopna pokra čovat. „Pro č bys o n ěj p řicházela, Kathy,“ jemn ě ji ujiš ťoval •Thorn. „Život nem ůže být takhle krutý.“ Sed ěli v tráv ě pod obrovitým dubem, Kathy upírala zraky na proud říčky a jen šeptala. „Když já se tak bojím...“ „Já už mám strach ze všeho.“ Vedle ní lezl chroust a Kathy jej sledovala, jak si razí cestu nekone čným travnatým mo řem. „A pro č by ses m ěla bát, Kathy?“ „A pro č bych se nemela?“ Zahled ěl se na ni a čekal, jestli ješt ě n ěco nedodá. „Mám strach z dobrých v ěcí, protože brzy pominou... Bojím se zlých, protože jsem p říliš slabá, abych se jim postavila. Mám strach z tvých úsp ěch ů a bojím se, že budeš neúsp ěšný. A obávám se, že budu mít malou zásluhu na tom či onom. Mám strach, že se staneš prezidentem Spojených stát ů, Roberte... a budeš mít na krku ženu, která na to nesta čí.“ „Sta číš báje čně na všechno,“ konejšil ji. „Ale nenávidím to.“ Bylo to tak prosté vyznání, a p řece nikdy nic podobného ani nenazna čila. Ale jako by je o čistilo. „Snad jsem t ě nešokovala?“ zeptala se. „Trošku,“ odv ětil. „Víš, co bych si p řála víc než cokoli jiného?“ zeptala se. Pot řásl hlavou. „P řeju si, abychom se spole čně vrátili dom ů.“ Ležel na zádech v tráv ě a hled ěl vzh ůru do listoví obrovského dubu. „Víc než všechno na sv ětě, Roberte. Odjet tam, kde budeme v bezpe čí. Žít tam, kde se cítím doma.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. Položila se vedle n ěj a ukryla se v jeho náru čí. „Tady jsem v bezpečí,“ zašeptala. „V tvém objetí.“ „Ano.“ Zav řela o či a na rtech se jí objevil toužebný úsm ěv. „Jsem v New Jersey, že?“ zašeptala. „A není to naše farma, tamhle na tom kope čku? Ta, co se tam chystáme na penzi?“ „To je velikánská farma, Kathy.“ „Já vím. Já vím. Jen si to nikdy neuv ědomuji!.“ Lehou čký v ětřík sílil, listí nad nimi se rozševelilo a oni tiše sledovali, jak jim na tvá řích pohrávají sv ětelné paprsky. „T řeba bude farma řit Damien,“ zašeptal Thorn. „Možná on je nad ějný mladý farmá ř.“ „To není pravd ěpodobné. Je tv ůj syn skrz naskrz.“ Thorn neodpov ěděl, o či upíral do listoví. „Víš, je úpln ě po tob ě,“ hloubala Kathy. „Zdá se, jako by ze mě nem ěl v ůbec nic.“ Thorn se pozvedl na lokti a všiml si jejího posmutnělého výrazu. „Pro č to říkáš?“ zeptal se. Pokr čila rameny, nenapadlo jí žádné vysv ětlení. „On je vlastn ě docela sv ůj. N ěkdy mi p řipadá, že nepot řebuje v ůbec nikoho.“ „To se ti jenom zdá.“ „Nelne ke mn ě jako dít ě ke své matce. Tys byl závislý na matce?“ „Ano.“ „A p řilnul jsi ke své manželce?“ Thornovy o či se st řetly s jejími. Pohladil ji po tvá ři a Kathy mu políbila ruku. „Z tohohle místa už nikdy nechci pry č,“ řekla tiše. „Chci tady takhle z ůstat navždycky.“ A zvedla hlavu tak vysoko, aby se její rty setkaly s jeho. „Víš, Kathy,“ zašeptal Thorn po dlouhé odmlce, „když jsem tě uvid ěl poprvé, řekl jsem si, že jsi ta nejkrásn ější žena, jakou jsem v život ě potkal.“ Usmála se p ři vzpomínce a p řikývla. „A myslím si to po řád, Kathy,“ pokra čoval. „Po řád.“ „Miluju t ě,“ zašeptala. „Já tebe miluju taky,“ odpov ěděl. Pevn ě sev řela rty. Zpod p řiv řených ví ček jí prosakovaly slzy. „Skorém si p řeju, abys na m ě už nikdy nepromluvil,“ pokra čovala šeptem. „Cht ěla bych, aby mi v uších zn ěla po řád ta slova, která jsi pronesl te ď.“ A když o či zase otev řela, rozkládala se kolem nich tma. Když se pozd ě ve čer vrátili na Pereford, všichni už spali. Rozd ělali si v krbu veliký ohe ň, nalili si víno a p řitulili se k sob ě na m ěkké kožené pohovce. „Budeme tohle moct d ělat v Bílém dom ě?“ zeptala se Kathy. „Od toho nás d ělí ješt ě p ěkný kus cesty.“ „A m ůžeme to tam d ělat?“ : „Nechápu, pro č bychom nemohli.“ „M ůžeme se chovat nemravn ě v Lincolnov ě ložnici?“ „Nemravn ě?“ „D ělat sex.“ „V Lincolnov ě ložnici?“ „P římo v jeho posteli?“ „Když se Lincoln trochu odsune.“ • „No, m ůže se t řeba p řidat.“ Thorn se uchechtl a p řitáhl si ji blíž. „Jenže budeme muset n ěco provést s návšt ěvníky,“ dodala Kathy. „Do Lincolnovy ložnice sm ějí t řikrát denn ě.“ „Zamkneme dve ře.“ „K čertu, to ne. A ť zaplatí p říplatek.“ Znovu se zasmál, pot ěšen její dobrou náladou. „To teprve bude exkurze!“ zašeptala nadšen ě. „Vid ět prezidenta, jak to šroubuje do svojí manželky.“ „Kathy!“ „Vid ět Kathy s Robertem, jak si to rozdávají. To by se starý Lincoln obracel v hrob ě...“ „Co to do tebe vjelo?“ vydechl. „Ty,“ sykla. Prohlížel si ji, trochu vyvedený z míry. „Jsi to v ůbec tyl“ zeptal se. „To jsem pravá já.“ „Pravá ty?“ „Jsem hnusná, vi ď.“ Zasmála se sama sob ě a Thorn se k ní p řipojil. A ten den a noc bylo všechno p řesn ě tak, jak si to vysnila. Následujícího jitra se rozb řeskl jasný den a s úderem deváté byl Thorn už oble čený na svatbu. Čile a bezstarostn ě seb ěhl se schod ů. „Kathy?“ zavolal. „Ješt ě nejsem.“ odv ětil mu její hlas seshora. „P řijdeme pozd ě.“ „Pravda.“ „Mohli by na nás čekat. Měli bychom sebou hodit.“ „Už sebou hážu.“ „Damien je oble čený?“ „Doufám.“ „Nerad bych p řišel pozd ě.“ „Řekni paní Hortonové, aby nám ud ělala pár toust ů.“ „Nechci žádné tousty.“ „Ale já bych si dala.“ „Posp ěš si.“ Venku Horton už p ředjel s limuzínou. Thorn vyšel p řed dům a dal mu znamení, aby minutku vy čkal. Pak se rychle vrátil do kuchyn ě. Kathy vylétla ze svého pokoje, v b ěhu si zavazovala šerpu na bílých šatech. Zamí řila do Damienovy ložnice a nahlas ohlašovala, že si pro n ěj jde. „Pob ěž, Damiene. Už jsme všichni hotoví!“ Na prahu z ůstala stát, protože ho nikde nespat řila. Zaslechla však zvuky vody natékající do vany, rychle vkro čila do koupelny a ohromen ě vydechla. Damien se ješt ě koupal a paní Baylocková ho sledovala, jak si hraje. „Paní Baylocková,“ zasténala Kathy. „P řece jsem vám řekla, abyste ho oblékla a vypravila...“ „Kdybyste proti tomu nic nem ěla, madam, myslím, že by si rad ěji šel hrát do parku.“ „Řekla jsem vám, že ho bereme s sebou do kostela!“ „Kostel není p říjemné místo pro chlapce, když je venku takový slune čný den.“ Žena se usmála, zjevn ě se domnívala, že Kathy na tom příliš nesejde. „No, lituju,“ odv ětila Kathy, „jenže je d ůležité, aby šel s námi.“ „Na kostel je p říliš malý. Akorát tam ztropí n ějakou scénu.“ Její tón a chování obsahovalo cosi - možná byla p říliš chladná, tvá řila se jako nevi ňátko a p řitom jí otev řen ě odporovala - co zp ůsobilo, že se Kathy zatvrdila. „Zdá se, že jste mi dob ře nerozum ěla,“ prohlásila pevn ě. „Chci, aby nás Damien doprovázel do kostela.“ Paní Baylocková strnula, dot čená tónem Kathina hlasu. I dít ě to ucítilo, nahnulo se blíž ch ůvě, zatímco paní Baylocková vzhlížela ze svého místa na podlaze vzh ůru k chlapcov ě matce. „Už byl n ěkdy v kostele?“ zeptala se. „Nechápu, jak to souvisí s...“

„Kathy?!“ k řičel Thorn dole pod schodišt ěm. „Minutku!“ odv ětila. Tvrd ě si paní Baylockovou zm ěř ila, ale žena jí pohled klidn ě oplatila. „Okamžit ě ho oble čte,“ řekla Kathy. „Promi ňte, že vyjád řím své mín ění, ale vy skute čně očekáváte, že čty řleté dít ě pochopí všechno to žvan ění na katolické svatb ě?“ Kathy zalapala po dechu. „Jsem katoli čka, paní Baylocková, a m ůj manžel rovn ěž.“ „Po čítám, že n ěkdo musí být,“ odsekla žena. Kathy z ůstala jako opa řená. Pobou řená otev řeným odporem. „Mého syna oble čete,“ řekla neoblomn ě, „a do p ěti minut ho p řivedete k autu. Anebo si m ůžete za čít hledat nové místo.“ „To možná ud ělám tak jako tak.“ „Jak si p řejeté.“ „Budu o tom uvažovat.“ „To doufám.“ Nastala chvilka napjatého ticha, pak se Kathy obrátila na podpatku a zamí řila pry č. „A co se týká toho kostela...“ ozvala se paní Baylocková. „Ano?“ „Budete litovat, že jste ho brala s sebou.“ Kathy vyrazila z koupelny a Damien se objevil do p ěti minut u auta, oble čený a upravený. Projeli Sheppertonem, kde se stav ěla nová dálnice, což zp ůsobilo dopravní zácpu. V limuzín ě se rozhostilo tíživé ml čení. „N ějaké problémy?“ zeptal se Thorn poté, co si prohlédl Kathinu tvá ř. „To jsem necht ěla.“ „O č jde?“ „Prakticky o nic.“ „Tak to pov ěz. Ven s tím.“ „Paní Baylocková,“ řekla Kathy s povzdechem. „A co je s ní?“ „Vym ěnily jsme si pár slov.“ > „O čem?“ „Cht ěla vzít Damiena do parku.“ „Na tom je n ěco špatného?“ „Namísto do kostela.“ „Nem ůžu říct, že bych s tím nakonec nesouhlasil.“ „Ud ělala, co mohla, aby mu v cest ě do kostela zabránila.“ „Možná se bez n ěj cítí osam ělá.“ „Nevím, jestli to bylo z takhle hezkého d ůvodu.“ Thorn pokr čil rameny, a jak se plížili v dlouhé kli čkující řad ě aut, zahled ěl se na stavební práce. „Copak nem ůžeme projet n ěkudy jinudy, Hortone?“ zeptal se. „Ne, pane,“ odv ětil řidi č, „ale jestli dovolíte, taky bych se rád zmínil o paní Baylockové.“ Thorn a Kathy, p řekvapeni Hortonovou žádostí, si vym ěnili rychlý pohled. „Jen mluvte,“ vyzval jej Thorn. „Strašn ě se mi do toho nechce, když je tady ten malý.“ Kathy pohlédla na Damiena, jehož zcela zjevn ě konverzace nezajímala, takže si hrál s tkani čkami na svých nových boti čkách. „Myslím, že to je v po řádku,“ řekla Kathy. „Řekl bych, že má špatný vliv,“ prohlásil Horton. „Nerespektuje pravidla, která se v dom ě zavedla.“ „Jaká pravidla?“ zeptal se Thorn. „Nerad bych zabíhal do detail ů, pane.“ „Prosím, jen mluvte.“ „No, odsouhlasili jsme si, že všichni zam ěstnanci jedí spole čně a st řídají se v mytí nádobí.“ Thorn pohlédl na Kathy. Tohle tedy zjevn ě nijak závažné nebylo. „Ona nikdy nejí s námi,“ pokra čoval Horton. „Schází dol ů až tehdy, když všichni dojíme, a pak se nají o samot ě.“ „Chápu,“ řekl Thorn a jeho zájem rychle vyprchával. „A nechává po sob ě nádobí, aby je umyla posluhova čka, která p řichází ráno.“ „Myslím, že ji m ůžeme požádat, aby s tím p řestala.“ „Zrovna tak je zvykem, že když se zhasnou sv ětla, zam ěstnanci už nevycházejí z domu,“ pokra čoval Horton, „a přitom jsem ji vid ěl, a to nejednou, časn ě zrána vycházet z lesa ven. Ješt ě byla prakticky tma. Plížila se p řitom tak tiše, že ji člov ěk v ůbec neslyšel.“ Thornovi se nad jeho slovy zahloubali, oba zmateni. „Divné,“ zamumlal Thorn. „Ješt ě jedna v ěc, trochu delikátní, budete mi muset prominout,“ pokra čoval Horton. „Taky jsme si všimli, že nikdy nepoužívá toaletní papír. Na záchod ě u koupelny, víte. Nemuseli jsme dávat nový od té doby, co sem přijela.“ Thornovi si na zadním sedadle znovu vym ěnili pohledy. Celý p říb ěh se stával pon ěkud bizarním. „Dal jsem si dohromady dv ě a dv ě,“ řekl Horton. „Myslím, že chodí vykonávat pot řebu do lesa. A myslím, že to je trochu necivilizované. To jen tak, protože se m ě na to ptáte.“ Po jeho slovech se rozhostilo ml čení, Thornovy to dost vyvedlo z míry. „A ješt ě jedna v ěc, pane. Ješt ě jedna velice zlá v ěc.“ „A to, Hortone?“ zeptal se Thorn. „Chodí k telefonu a volá mezistátn ě do Říma.“ Když Horton skon čil sv ůj výlev, op ět se za čal v ěnovat řízení. Našel si v hustém provozu mezeru a v ůz prudce vyst řelil vp řed. Kathy s Thornem se pono řili do ml čení, pozorovali ubíhající krajinu a ob čas po sob ě mrkli. „Dnes mi zcela nezast řen ě odmlouvala,“ řekla Kathy. „Chceš ji propustit?“ „Nevím. A co ty?“ Thorn pokr čil rameny. „Zdá se, že Damien si ji zamiloval.“ • „Já vím.“ • „To mluví samo za sebe.“ „Ano,“ povzdechla Kathy. „Hádám, že ano.“ „M ůžeš ji poslat pry č, jestli chceš.“ Kathy se odml čela a zadívala se z okna. „Myslím, že možná p ůjde sama.“ Když se blížili k m ěstu, Damien sedící uprost řed mezi nimi hled ěl stále na podlahu a nezvedal o či. Chrám Všech svatých je mamutí katedrála. Architektura ze sedmnáctého století smíšená s dopl ňky z osmnáctého, devatenáctého i dvacátého v ěku. Budí dojem, že stavba nikdy nebude u konce. Masivní hlavní dve ře jsou neustále otev řené, vnit řek osv ětlený ve dne v noci. Toho odpoledne gotické schodišt ě vedoucí ke dve řím pokrývaly kosatce až po kolena a ceremoniá ři od ění ve vestách utvo řili impozantní uli čku. Událost p řilákala pozornost spousty lidí z ulice, n ěkte ří z nich dokonce nesli transparenty s hesly komunistické strany. Dali přednost podívané p řed shromážd ěním na Piccadilly. Lidé všech stav ů a nejrozmanit ějšího politického p řesv ědčení mají spole čnou zálibu v o čumování celebrit, takže se p řed katedrálou seb ěhl celý dav. Bobtnal víc a víc, až m ěli po řadatelé potíže s tím, aby lidi zatla čili nazp ět. Pr ůběh ceremoniálu se tím zdržoval, p řijížd ějící limuzíny se musely řadit do fronty a popojížd ět, aby hosté mohli vystoupit přímo p řed chrámem. Thornovo auto dorazilo pozd ě a muselo se za řadit do fronty až tém ěř na konci celého bloku. Tady už bylo po řadatel ů málo, takže lidé se shlukli okolo vozu a nestydat ě nakukovali dovnit ř. Jak se v ůz prodíral po metrech vp řed, dav zhoustl a Damien, který až dosud d římal, se za čal budit a byl ze všech t ěch cizích tvá ří zmatený a vyplašený. Kathy si ho p řitáhla k sob ě a stísn ěně hled ěla vp řed. Jenže t ěla kolem se sev řela a nalehla na auto. Ke Kathinu okénku se p řitiskla groteskní hydrocefalická hlava a za čala na n ě bušit ruka, jako by se pokoušela proniknout dovnit ř. Kathy se oto čila proti vodnatelné hlav ě a ucukla, nebo ť hlava se rozesmála a od úst jí zárove ň tekly proudy slin. „Proboha,“ zalapala po dechu, „co se to d ěje?“ „Je to všechno ucpané odsud až dob ře na konec bloku,“ odv ětil Horton. „Copak se odsud nem ůžete n ějak dostat?“ žádala Kathy. „Stojíme auto za autem, nárazník na nárazníku.“ Bušení neustávalo. Zav řela oči a snažila se ten zvuk nevnímat, jenže naopak zesílil. Zalíbilo se to i ostatním lidem v tla čenici a za čali bušit na všechna ostatní okénka. „Podívejte tamhle,“ řekl Horton. „Komunisti.“ „Nem ůžeme odsud pry č?“ žadonila Kathy. Damienovi se dalo poznat na o čích, že už vycítil strach a že se na n ěj p řeneslo mat čino znepokojení. „Ale to je v po řádku... Nic se ned ěje,“ ut ěšoval ho Thorn, když v d ětských o čích zpozoroval obavy. „Ti lidé nám nem ůžou ublížit, cht ějí se jenom podívat, kdo sedí uvnit ř.“ Chlapcovy o či se p řesto za čaly rozši řovat. Neobracely se však proti davu, ale nad n ěj, sm ěrem k vysoko se zvedajícím věžím katedrály. „Nemáš se čeho bát, Damiene,“ řekl Thorn. „Jdeme jenom do kostela.“ Jenže strach v dít ěti nar ůstal, tvá ře se mu svíraly nap ětím tím víc, jak se po metrech neodvratn ě blížili k mase kostela čnějící k obloze. „Damiene...“ Thorn pohlédl na Kathy a ukázal o čima na dít ě. Tvá ře m ělo jako z kamene a také celé t ělo mu úpln ě zmrtv ělo -když se dav náhle rozestoupil a p řed nimi se objevila katedrála v plné nádhe ře. „Už je všechno v po řádku, Damiene,“ zašeptala Kathy, „ti lidé jsou pry č...“ Jenže chlapec upíral o či, které se mu stále rozši řovaly, přímo na kostel. „Co je s ním?“ rychle se zeptal Thorn. „Nevím.“ „Co je ti, Damiene?“ „Je k smrti vyd ěšený.“ Kathy mu podala ruku a chlapec ji sev řel, zoufale hled ěl matce do o čí. „To je jenom kostel, milá čku,“ pronesla Kathy s d ůrazem. Jenže když se chlapec obrátil nazp ět, rty m ěl suché, z tvá ří se mu vytratila barva a za čal p řerývan ě lapat po dechu, jako by ho zachvacovala panika či d ěs. „Proboha,“ uniklo Kathy. „Je mu špatn ě?“ „Je jako led. Je studený jako led!“ Limuzína kone čně zastavila p římo p řed chrámem, dve ře se otev řely a po řadatel natáhl ruce po Damienovi. Tohle gesto přivedlo chlapce v naprosté zd ěšení. Chytil se Kathy za šaty, držel se jí jako klíšt ě a strachy se rozplakal. „Damiene!“ zak řičela Kathy. „Damiene!“ Když se ho pokoušela od sebe odtrhnout, držel se jí jen tím pevn ěji. Čím v ětší sílu vynakládala, tím zoufaleji bojoval. „Roberte!“ k řičela Kathy. „Damiene!“ houkl Thorn. < „Roztrhá mi šaty!“ Thorn se po n ěm natáhl a popadl ho vší silou. Dít ě se křečovit ě drželo matky, chytilo se jí za vlasy a ru čkama jí drápalo tvá ř. „Pomoc! Panebože!“ v řískala Kathy. „Damiene!“ za řval Thorn, když se mu dít ě nepoda řilo odtrhnout. „Damiene! Pus ť p řece!“ Dít ě se hr ůzou rozk řičelo, a když si zv ědavci všimli, co se vevnit ř odehrává, kolem auta se znovu seb ěhl dav. Horton vysko čil z p ředního sedadla a pokusil se p řijít na pomoc. Hrábl po Damienovi a snažil se ho vytáhnout ze dví řek. Jenže dít ě se rázem prom ěnilo ve zví ře, vydávalo šílené sk řeky, vyrvalo Kathy z hlavy plnou hrst vlas ů a zarylo jí prstí čky hluboko do tvá ře. „Vezm ěte ho pry č!“ v řískala. Z hr ůzy a bolesti za čala do dít ěte bušit a pokoušela se vyprostit, protože Damien jí vrazil prst p římo do oka. Thorn jej jediným prudkým pohybem od ženy oderval. Medv ědí silou jej sev řel v náru čí tak, aby mu znemožnil hýbat ru čkama. „Je ďte!“ vyrazil ze sebe. „Rychle pry č!“ Zatímco se dít ě zmítalo v Thornov ě náru čí, Horton sko čil na sedadlo, zabouchl dví řka a vyrazil. Limuzína vyst řelila od chodníku vp řed tak prudce, že to všechny odhodilo dozadu do sedadel. „Proboha,“ vzlykala Kathy a držela se za hlavu, „proboha.“ Jak se limuzína rychle vzdalovala, dít ě se p řestávalo zmítat a hlavi čka se mu svezla dozadu, vypadalo naprosto vy čerpané. Horton prudce odbo čil na dálnici, všichni ml čeli. Damien sed ěl s lesknoucíma se o čima, tvá řičku mokrou potem. Thorn vystrašen ě hled ěl kup ředu a stále ho ješt ě svíral v objetí. Kathy vedle n ěj se nacházela ve stavu t ěžkého šoku. Vlasy m ěla rozcuchané a jeden pramen vyrvaný, oko napuchlé tak, že na ně skorém nevid ěla. Celou cestu dom ů jeli potichu. Nikdo se neodvažoval promluvit. Když dorazili do Perefordu, odvedli Damiena do jeho pokoje a ml čky usedli vedle n ěj. Hled ěl z okna. Čelí čko m ěl chladné, takže ur čit ě nebylo zapot řebí léka ře. Avšak nev ěnoval jim ani jediný pohled, jako by se sám hrozil toho, co provád ěl. „Postarám se o n ěj,“ pronesla tiše paní Baylocková, když vstoupila do místnosti. Jakmile se Damien obrátil a spat řil ji, na celém jeho vzez ření byla patrná úleva. „Prod ělal leknutí,“ řekla Kathy té žen ě. „V kostele se mu nelíbí,“ odv ětila paní Baylocková. „P řál si namísto toho jít hrát do parku.“ „Úpln ě... zdivo čel,“ řekl Thorn. „Zlobilo ho to,“ řekla paní Baylocková. P řistoupila k n ěmu a zvedla ho do náru čí. P řivinul se k ní. Jako dít ě ke své matce. Thornovi to všechno tiše pozorovali. Potom se zvolna vytratili z místnosti. „Tady n ěco nehraje,“ řekl Horton své žen ě. Mezitím už nastala noc. Sed ěli v kuchyni a paní Hortonová naslouchala, jak rekapituluje události rušného dne. „Nehraje tu n ěco s tou paní Baylockovou,“ pokra čoval, „a taky tady n ěco’nehraje s tím klukem a ani s tímhle domem není všechno v po řádku.“ „Všechno to zveli čuješ,“ odv ětila. „Kdybys to vid ěla na vlastní o či, v ěděla bys, o čem mluvím.“ < „Normální d ětský záchvat.“ „Bil se jako zví ře zahnané do kouta.“ „Má temperament a kuráž.“ „Odkdy?“ Pot řásla hlavou, jako by to celé cht ěla pustit z hlavy, vylovila z lednice kopec zeleniny a za čala ji krájet na drobné kosti čky. „Podívala ses mu n ěkdy do o čí?“ zeptal se Horton. „Je to stejný pocit, jako když hledíš do o čí zví řeti. Zví řata jsou stále ve st řehu. Vy čkávají. V ědí n ěco, o čem ty nemáš ani tušení. Znají místa, o kterých se ti ani nesnilo.“ „Jak rád ty maluješ čerta na ze ď,“ zamumlala, zatímco se ohán ěla nožem. „Po čkej a uvidíš, ujistil ji Horton. „Tady se n ěco d ěje.“ „Všude se n ěco d ěje.“ „Jenže mn ě se to nelíbí,“ pronesl temn ě. „Uvažuju o tom, že bychom m ěli odsud pry č.“ Ve stejnou dobu byli Thornovi na nádvo ří. Už se p řipozdilo a Damien šel spát, d ům kolem nich ztichl a potemn ěl. Z magnetofonu se linula m ěkká klasická hudba. Sed ěli beze slova a hled ěli do noci. Kathy m ěla tvá ře podrápané, opuchlé a na oko si metodicky p řikládala obklad, který namá čela p řed sebou v misce s rozpušt ěnou Epsomovou solí. Od odpoledních událostí na sebe vlastn ě nepromluvili ani slovo, avšak zárove ň se jeden od druhého nehnuli na krok. Strach, jenž se mezi n ě vet řel, byl p řesn ě ten druh strachu, který už poznalo mnoho jiných rodi čů , když si poprvé uv ědomili, že s jejich dít ětem není všechno v po řádku. V tichu jen krystalizuje. Dokud se o tom neza čne mluvit, nic se doopravdy nestalo. Kathy vyzkoušela rukou teplotu vody s lé čivou solí v misce a p řipadla jí chladná. Vyždímala had řík a misku od sebe odstr čila. Pohyb vyprovokoval Thorna, aby se na ni zahleděl, a zíral na ni tak dlouho, dokud si to neuv ědomila. „Nem ěl bych p řece jen zavolat doktora?“ tiše se zeptal. Pot řásla hlavou. „Kv ůli n ěkolika škrábanc ům?“ „Myslím... k Damienovi,“ řekl Thorn. Zmohla se jen na bezmocné pokr čení rameny. „Co bychom mu řekli?“ zašeptala. „Nemusíme mu říkat v ůbec nic. Jenom... necháme Damiena prohlédnout.“ „Byl na prohlídce práv ě minulý m ěsíc. Je zdravý jak řípa. V život ě neonemocn ěl ani na jeden jediný den.“ Thorn p řikývl a zvažoval její slova. „Opravdu nikdy, že ne?“ poznamenal s podivem. „Ne.“ „A není to zvláštní?“ „Myslíš?“ „P řipadá mi to tak.“ Pronesl to podivným tónem a Kathy se k n ěmu obrátila. St řetli se o čima. Vy čkávala, jestli bude pokra čovat. „Mám na mysli... nedostal ani spalni čky, ani p říušni-ce... ani plané neštovice. Dokonce nem ěl nikdy ani rýmu nebo kašel. Nikdy nenastydl.“ „Vážn ě?“ zeptala se naježen ě. „Já jenom... myslím, že je to nezvyklé.“ „Já ne.“ „Ale ano,“ „Má zdravý ko řínek.“ Odbyla ho. Jenže Thorn cítil, že problém se tak jen zauzloval. Tajemství však stále p řetrvávalo. P římo fyzicky je poci ťoval, kdesi v žaludku. Za všechna ta léta si je nikdy nep řestal uv ědomovat, avšak v ětšinou se mu zdálo, že své tehdejší po čínání m ůže ospravedlnit. Jindy si p řipadal provinile, že souhlasil s podvrhem, ale ut ěšoval se tím, že Kathy p řipravil š ťastný život. Pokud šlo všechno jako na drátku, bylo snadné nechat tajemství d římat. Jenže nyní jaksi nabývalo na d ůležitosti a Thorn cítil, jak v n ěm bobtná, jako by se mu cht ělo vyhrnout z hrdla ven. „Kdybych já nebo ty,“ pokra čovala Kathy, „m ěla v rodin ě psychózu nebo n ějakou duševní poruchu..., pak bych se tou dnešní událostí up římn ě trápila.“ Pohlédl na ni, pak odvrátil o či. „Jenže o všem jsem p řemýšlela,“ pokra čovala, „a vím, že to je v po řádku. Damien je p ěkný, zdravý kluk. Všechny v ětve obou našich rodin, všichni naši p ředkové byli zdraví.“ Thorn pozvolna p řikývl, neschopen na ni pohlédnout. „Bylo to leknutí, to je všechno,“ dodala Kathy. „Prost ě... měl špatnou chvilku. To se p řihodí každému dít ěti.“ Thorn op ět p řikývl a pomnul si čelo, náhle ho p řepadla strašlivá únava. Uvnit ř toužil všechno jí vypov ědět, aby se tíživého tajemství zbavil. Jenže už bylo pozd ě. Klamal ji p říliš dlouho. Nenávid ěla by ho za to. Dokonce by se její nenávist mohla p řenést i na dít ě. Prost ě bylo p říliš pozd ě. Nikdy se nesmí nic dozv ědět. „P řemýšlím o paní Baylockové,“ řekla Kathy. „Ano?“ „Myslím, že bychom si ji m ěli nechat.“ „Dnes se zachovala velice p ěkn ě,“ potichu řekl Thorn. „Damien propadá úzkostem. Možná proto, že nás v autě slyšel, jak jsme o ní mluvili.“ „Ano,“ odv ětil Thorn. Takhle to dávalo smysl. Jejich rozhovor mohl zp ůsobit úzkostný záchvat v aut ě. Mysleli si, že neposlouchá, avšak Damien mezitím všechno nasál do sebe. Pomyšlení, že ji ztratí, jej naplnilo d ěsem. „Ano,“ opakoval Thorn. A hlas se mu naplnil nad ějí. „Ráda bych jí uložila ješt ě další’povinnosti,“ řekla Kathy. „Takže v pr ůběhu dne bude na chvilku z domu pry č. Možná bych jí m ěla p řikázat, aby chodila odpoledne na nákup, takže bych mohla s Damienem trávit víc času.“ _“Kdo to d ělá te ď? Kdo nakupuje?“ •“Paní Hortonová.“ „Nebude jí vadit, že se toho musí vzdát?“ „Nevím. Ale chci s Damienem trávit víc času.“ »;“Myslím, že je to moudré.“ ‘Op ět se rozhostilo ml čení a Kathy se odvrátila. „Myslím, že máš dobrý nápad,“ znovu zd ůraznil Thorn. „Že je to moudré.“ » Na okamžik se mu zdálo, že se všechno zase dá do pořádku. A pak post řehl, že Kathy plá če. Trhlo to s ním a bezmocn ě se rozhlédl, jak by jí mohl pomoci. „M ěla jsi pravdu, Kathy,“ zašeptal. „Damien nás zaslechl, jak mluvíme o tom, že jí dáme padáka. Nic víc v tom není. Jednoduchá v ěc.“ („Modlím se o to,“ odv ětila rozechv ělým hlasem. „Samoz řejm ě...“ zašeptal. „Tak to všechno bylo.“ Přikývla, a když potla čila slzy, povstala a pohlédla na potemn ělý d ům.“ „No,“ prohlásila, „nejlepší, co m ůžeš podniknout se špatným dnem, je zatrhnout mu tipec. Jdu do postele.“ „Ješt ě chvilku posedím. P řijdu nahoru za minutku.“ Její kroky mu odezn ěly za zády a nechaly jej samotného s vlastními myšlenkami. Hled ěl do lesa, ale namísto strom ů vid ěl římskou nemocnici, vid ěl tam sám sebe, jak postává p řed sklen ěnou přepážkou a souhlasí, že si to dít ě vezme. Pro č se nevyptal ješt ě něco víc o jeho matce? Kdo byla? Odkud pocházela? Kdo byl jeho otec a pro č tam tehdy nep řišel? V pr ůběhu let si vytvo řil souhrn dohad ů, jež mu sloužily k potla čení obav. Damienova pravá matka byla vesnická dívka, věnci, a proto porodila dít ě v katolické nemocnici. Byla to drahá nemocnice a nemohla by se tam dostat bez n ějakých konexí. Možná byla sama sirotek, nemela tudíž rodinu, a dít ě se narodilo z nemanželského lože, a to je ten pravý d ůvod, pro č nebyl otec po ruce. Co víc pot řeboval v ědět? Na čem jiném záleželo? Dít ě bylo p řekrásné a m ělo se k sv ětu, „po všech stránkách perfektní,“ jak je tenkrát zhodnotil ten kn ěz. Thorn nebyl zvyklý na to, aby o sob ě pochyboval nebo sama sebe obvi ňoval. Jeho mysl se ho snažila ujistit, že to, co ud ělal, bylo správné. Byl tehdy zmatený a zoufalý. Byl ovlivnitelný a snadno p řístupný návrhu. Dopustil se snad tenkrát chyby? Skrývalo se tu n ěco, co m ěl v ědět? Odpov ědi na tyhle otázky se Thorn nikdy nedozví. Znala je pouhá hrstka lidí, kte ří byli navíc roztroušeni po celé zem ěkouli. Jen řádová sestra Teresa, páter Spilletto a páter Tassone. Jen ti znali pravdu. Oni m ěli všechno na sv ědomí. V temnot ě p ředlouhé noci pracovali v hore čném tichu, v nap ětí a s v ědomím pocty, že práv ě oni byli vybráni. Po celou pozemskou historii p ředcházely pouhopouhé dva pokusy, a oni věděli, že tentokrát už to nesmí selhat. Všechno bylo v jejich rukou, v rukou jich t řech, a pracovali p řesn ě jako dokonalý hodinový stroj. Nikdo cizí nem ěl o ni čem ani potuchy. Byla to sestra Teresa, kdo >po narození provedl podvrh. Odstranila mu chlupy z paží a z p ředloktí, vyt řela ho dosucha a napudrovala, aby vypadal co nejlépe, až se vyno ří Thorn. Na hlav ě m ěl husté vlasy, jak ostatn ě o čekávali, a sestra Teresa na ně pustila fén, aby vypadaly jako chmý ří. Nejprve se však ujistila, že má pod nimi mate řské znaménko. Thorn sestru Teresu nikdy v život ě nespat ří, stejn ě jako droboučkého pátera Tassona, jenž dole v suterénu piln ě zatloukal do beden dv ě mrtvoly, aby je okamžit ě odvezli. První t ělí čko pat řilo Thornovu dít ěti, které uml čeli ješt ě d říve, než poprvé zak řičelo. Druhé bylo zví řecí, t ělo náhradní matky toho dít ěte, které nechali žít. Venku už čekalo nákladní auto, aby odvezlo mrtvoly na Cerveteri, kde už pod svatyní Grippe de Sant Angelo v tichu vy čkávali hrobníci. Plán se zrodil ze spolku s Ďáblem a za jeho provedení odpovídal Spilletto. Své komplice si vybral s maximální péčí. Sestrou Teresou si byl jist, avšak v posledních okamžicích jej p řepadly pochybnosti o Tassonem. Drobný u čenec byl up římn ě oddaný, avšak jeho víra se zrodila ze strachu a poslední dny na n ěm byla patrná rozháranost, která znamenala pro Spilletta p říčinu k váhání. Tassone byl nadšený, avšak jeho nadšení vyv ěralo ze zcela sobeckého d ůvodu, ze zoufalého odhodlání dokázat, že je hoden takového úkolu. Postrádal vědomí d ůležitosti toho, do čeho se pouští, namísto toho jej osl ňovala d ůležitost jeho vlastní úlohy. Takové pomyšlení v něm však zase probouzelo úzkost a Spilletto už nebyl dalek toho, aby mu jeho úkol zase odebral. Jestliže kdokoli z nich selže, všichni t ři budou pohnáni k odpov ědnosti. A co bylo ješt ě závažn ější, další pokus by se mohl opakovat op ět až za tisíc let. Nakonec Tassone obstál a zvládl svou úlohu ob ětav ě, oddan ě a pohotov ě. Dokonce zvládl kritický moment, který nikdo z nich nep ředvídal. Dít ě nebylo mrtvé docela, a když truhli čku nakládali na nákla ďák, ozval se z ní plá č. Tassone ji okamžitě popadl, vrátil se s ní do nemocni čního suterénu a zajistil, že se dít ě už rozhodn ě víckrát nerozplá če. Ot řáslo to s ním. Hluboce. Ale dokázal to, a na ni čem jiném nezáleželo. V nemocnici kolem nich uplývala noc, všechno se zdálo normální. Léka ři a ošet řovatelky si hled ěli svých b ěžných povinností a nem ěli nejmenší potuchy, co se p římo v srdci nemocnice p řihodilo. Bylo to vykonáno tak promyšlen ě a precizn ě, že nikdo, a už v ůbec ne Thorn, by se nikdy nemohl dopátrat žádné stopy, objevit klí č k záhad ě. Když Thorn sed ěl na nádvo ří a hled ěl do noci, uv ědomil si, že Perefordský les v n ěm nyní neprobouzí neblahé tušení. Už nem ěl dojem jako d říve, že jej zpoza strom ů cosi pozoruje. Nyní byl mírumilovný, cvr čci a žáby p ěli svou lomozivou píse ň. Pohled na les mu p řinášel uvoln ění, dokonce jej jaksi ujiš ťoval, že život kolem n ěj b ěží v normálních kolejích. Přehlétl o čima k domu a zvedl pohled k Damienovu oknu. Osv ětlovala je no ční lampi čka a Thorn se pokusil v duchu vybavit si d ětskou tvá řičku zrcadlící ve spánku klid a mír. Napadlo ho, že by to byl vhodný pohled, jímž by mohl uzav řít tenhle úd ěsný den. Povstal, zhasl lampu a vstoupil do temného domu. Celou cestu ke schodišti tápal, protože vnit řek se prom ěnil v černou past utopenou v tichu. Na úpatí schod ů zašátral po vypína či, ale když žádný nenašel, šplhal tiše nahoru až na odpo čívadlo. P řipadlo mu, že ješt ě nikdy v dom ě taková tma nebyla, ale nejspíš si to p ředtím neuv ědomil. Kolem sebe slyšel dech spá čů . Sunul se potichu vp řed a neustále tápal rukou po st ěně. Kone čně narazil na vypína č, ale když jej stiskl, nefungoval. Pokra čoval dál a zahnul do dlouhé rohové haly. Před sebou spat řil Damienovu ložnici, pod dve řmi se prodíral ven tenký proužek sv ětla. Náhle Thorn strnul, nebo ť zaslechl jakýsi zvuk. Zn ěl jako hluboké zavr čení a vytratil se d říve, než si jej dokázal za řadit. Nahradilo jej ticho p ředpokoje. Už cht ěl znovu vykro čit vp řed, když se zvuk ozval znovu, tentokrát hlasit ěji. Srdce se mu rozbušilo. A pak pohlédl dol ů a uvid ěl ty o či. Zalapal po dechu a p řitiskl se ke st ěně, zatímco vr čení nabývalo na síle a ze tmy se zhmotnil pes st řežící dve ře d ětského pokoje. Thorn z ůstal stát jako zkamen ělý, prudce oddechoval. Hrdelní zvuk sílil a oči proti n ěmu plály. „Lehni, lehni,“ ozval se Thorn t řaslavým hlasem. Zví ře se sice p řitisklo k zemi, ale jako by se p řipravovalo po n ěm sko čit. „Dej pokoj,“ ok řikla ho paní Baylocková, která se vyno řila ze své ložnice. „To je p řece pán domu.“ A pes tiše ulehl, dramatická zápletka se rázem uzavřela. Paní Baylocková stiskla vypína č a halu okamžit ě ozá řilo sv ětlo. Thorn stále lapal po dechu a zíral na psa. „Co... to je?“ vydechl. „Co máte na mysli, pane?“ zeptala se paní Baylocková jakoby nic. „Toho psa.“ „Vl čák, myslím. Že je p řekrásný? Našli jsme ho v lese.“ Pes jí nyní ležel u nohou a o Thorna nejevil ani špetku zájmu. „Kdo vám dovolil...?“ „Myslela jsem si, že bychom ho mohli využít jako hlídacího psa, a pak, chlapec si ho bezmezn ě zamiloval.“ Thorn byl stále ješt ě ot řesený, zády se opíral o tvrdou ze ď a paní Baylocková to p ři nejlepší v ůli nemohla ml čky p řejít. „Trošku vás vystrašil, že?“ „Ano.“ „Ale vidíte, jak je hodný? Úpln ě jako cvi čený hlídací pes, řekla bych. V ěř te mi, ješt ě budete rád, že je v dom ě, až odjedete.“ „Kam mám odjet?“ zeptal se Thorn. „Na svou cestu. Copak nepojedete do Íránu?“ „Jak víte o Íránu?“ vyptával se. Pokr čila rameny. „Nev ěděla jsem, že to je tajemství.“ „Nikomu zdejšímu jsem to neprozradil.“ „Řekla mi to paní Hortonová.“ Thorn pokývl a o čima op ět zabloudil ke psu. „Nebudou s ním žádné problémy,“ ujiš ťovala ho žena. „Psovi sta čí zbytky...“ „Nechci ho tady,“ odsekl Thorn. Pohlédla na n ěj p řekvapen ě. „Copak nemáte rád psy?“ „Až budu chtít psa, umím si ho vybrat sám.“ „Chlapec si ho už doopravdy oblíbil, pane, a já si myslím, že ho pot řebuje.“ „O tom rozhodnu já, jestli pot řebuje n ějakého psa.“ „Dít ěti zví ře neublíží, pane. Žádné zví ře.“ Hled ěla na n ěj, jako by se mu pokoušela sd ělit ješt ě n ěco. jiného. „Máte... n ěco na srdci?“ •_• „Nezdá se mi, pane.“ Jenže zp ůsob, jímž se na n ěj dívala, dával jasn ě najevo opak. „Jestli mi máte co říct, paní Baylocková, rád bych si to poslechl.“ „Ne, pane. Máte p řece i tak dost svých starostí...“ „Řekl jsem, že bych si to rád poslechl.“ „Snad jenom tolik, že mi to dít ě p řipadá opušt ěné.“ „Pro č by m ělo být opušt ěné?“ „P řipadá mi, že jeho matka ho nemá ráda.“ Thorn strnul, výrok jej úpln ě omrá čil. „Vidíte,“ řekla, „nic jsem nem ěla říkat.“ „Že ho nemá ráda?“ „Nezdá se, že by ho milovala. A on to také cítí.“ Thorn on ěměl, v ůbec nev ěděl, co na to říci. „N ěkdy to vypadá, že jsem jediný člov ěk, kterého Damien na sv ětě má,“ dodala žena. „Myslím, že se mýlíte.“ „A te ď má i toho psa. Strašn ě si ho zamiloval. Nedávejte ho pry č, kv ůli n ěmu ne.“ Thorn pohlédl dol ů na veliké zví ře a pot řásl hlavou. „Tenhle pes se mi nelíbí,“ řekl. „Zítra ho odveďte do útulku.“ „Do útulku?“ vydechla. „Ale tam ho utratí!“ „Tak dob ře, prost ě ho jen n ěkam odkli ďte. Chci, aby byl zítra pry č.“ Tvá ř paní Baylockové ztvrdla a Thorn se odvrátil. Sledovali ho, jak odchází dlouhým p ředpokojem, žena se psem, a o či jim žhnuly nenávistí. Kapitola pátá

Thorn strávil bezesnou noc. Prosed ěl ji na terase u ložnice a třásl se odporem nad cigaretami, které kou řil. Z místnosti za zády slyšel sténat Kathy a zatoužil dozv ědět se, s jakým démonem to ve spánku zápasí. Byl to po řád ten samý, démon depresí, který se k ní vrátil nazp ět, aby ji d ěsil? Anebo si prost ě jen rekapitulovala p říšerné události uplynulého dne? Zauvažoval, jak je n ěkdy prosp ěšné uniknout v mysli od skute čnosti. Je to ostatn ě dob ře známá zbra ň, vyklouznout do vysn ěného sv ěta, sloužící k tomu, aby se člov ěk odpoutal od bolavých denních problém ů. Chvíli uvažoval o snech a napadlo jej, jestli by mohl vid ět sny jiného člov ěka. Mozková činnost má p řece základ v elektrických impulsech, které by se t řeba daly vyvést na televizní obrazovku. Tohle by byl skv ělý zp ůsob, jak nahlédnout do druhého. Sny by se pak dokonce daly nahrát na video. Spá č by si je mohl p řehrát a seznámit se podrobn ě s každým detailem. Jeho samotného často pronásledoval jakýsi tísnivý sen, z n ějž si však po probuzení nic nepamatoval. Z ůstal jen nep říjemný pocit. Jaké by to m ělo lé čebné ú činky, a možná by to dokonce bylo zábavné. A taky nebezpe čné. Sny velkých muž ů by se daly založit do archív ů, aby se s nimi seznámily budoucí generace. Jaké sny m ěl vlastn ě Napoleon? Nebo Hitler? Či Lee Harvey Oswald? Možná se dalo p ředejít vražd ě Kennedyho, kdyby n ěkdo vid ěl, co se zdá Oswaldovi. A takové úvahy se Thornovi honily hlavou až do rána. Když Kathy procitla, zran ěné oko m ěla tak opuchlé, že je neotev řela. Než Thorn odešel, navrhl jí, aby si zašla k léka ři. To také byla jediná slova, která si vym ěnili. Kathy byla zamlklá a Thorna už zam ěstnávaly každodenní problémy, které jej o čekávaly. M ěl s kone čnou platností dojednat poslední detaily cesty do Íránu, jenže ho náhle přepadl dojem, že by tam odjížd ět nem ěl. Dostal strach. O Kathy, o Damiena a o sebe, přestože nev ěděl pro č. Ve vzduchu cítil jakousi nejistotu, náhle pal čiv ě vnímal, jak je život k řehou čký. Nikdy p ředtím jej netížila myšlenka na smrt, vždycky mu p řipadala vzdálená. Avšak nyní jej trápila jako nejzávažn ější problém. M ěl pocit, že jeho život cosi ohrožuje. Cestou na vyslanectví si v aut ě ud ělal zb ěžné poznámky týkající se jeho životní pojistky a obchodních záležitostí, které by se v p řípad ě jeho smrti m ěly za řídit. Zapsal si je zcela bez afektu, a aniž by ho napadlo, že to je cosi, co p ředtím ješt ě nikdy ned ělal, či dokonce na co nikdy p ředtím ani nepomyslel. Teprve když skon čil, zhrozil se nad tím, a jak se blížili k velvyslanectví, sed ěl ml čky a napjat ě. P řipadalo mu, že se na něj každou chvíli sesype n ějaké nešt ěstí. Když limuzína zastavila, Thorn celý ztuhlý vystoupil a vy čkal, dokud auto neodjede. A v tom okamžiku je spat řil, jak se k n ěmu blíží. Byli dva a vzali to poklusem, jeden fotografoval, druhý na Thorna chrlil otázky. Thorn zamí řil k budov ě velvyslanectví, ale ti dva mu zastoupili cestu. Pokusil se je obejít a na jejich otázky odpovídal pouze tím, že záporn ě kroutil hlavou. „Už jste četl dnešního Reportéra, pane Thorne?“ „Ne.“ „Je tam článek o vaší vychovatelce, o té, co sko čila...“ „Nevid ěl jsem to.“ „Tvrdí se tam, že nechala dopis na rozlou čenou, než sebevraždu spáchala.“ „Nesmysl.“ „Mohl byste se podívat sem, prosím?“ S kamerou kolem pobíhal Jennings a cvakal spouští. „Dovolíte?“ řekl Thorn, když mu Jennings zastoupil cestu. „Je pravda, že brala drogy?“ zeptal se ten druhý. „Ovšemže ne.“ „Koronerova zpráva konstatuje, že m ěla v krvi n ějakou drogu...“ „Byl to protialergický lék,“ procedil Thorn p řes sev řené rty. Trp ěla alergií.“ „Zpráva dokládá, že se p ředávkovala.“ „M ůžete na okamžik takhle z ůstat?“ požádal Jennings. ‘ „M ůžete se mi klidit z cesty?“ zavr čel Thorn. „Jenom d ěláme svoji práci, pane.“ Thorn se jim pokusil vyhnout do strany, ale rozb ěhli se za ním a op ět mu zastoupili cestu. „Tak brala drogy, pane Thorne?“ „Už jsem vám p řece říkal...“ „V článku se tvrdí... „Kašlu na to, co se tvrdí v článku!“ „Báje čně!“ ozval se Jennings. „Z ůsta ňte na okamžik tak, jak jste!“ Fotoaparát se objevil Thornovi p římo p řed obli čejem. Odstr čil jej tak prudce, že Jenningsovi vyrazil p řístroj z rukou. Tvrd ě k řachl na beton a všichni na okamžik ml čky strnuli překvapení Thornovou hrubostí. „Copak vy od novin nemáte ani trochu ohled ů?“ Jennings k n ěmu z pokleku vzhlédl. „Promi ňte,“ řekl Thorn t řesoucím se hlasem. „Pošlete mi Za tu škodu ú čet.“ Jennings sebral zni čený fo ťák a pomalu vstal. Pohlédl Thornovi do o čí a pokr čil rameny. „To je v po řádku, pane velvyslance,“ řekl. „ Řekn ěme...“ Thorn stísn ěně pokývl, obrátil se na patách a vb ěhl do budovy. Příslušník námo řní p ěchoty dorazil nahoru z ulice p říliš pozd ě. „Rozbil mi fo ťák,“ řekl Jennings strážci. „Velvyslanec mi zni čil fofák.“ Chvilku postáli v rozpacích a pak se rozešli, každý svou cestou.. • V Thornov ě kancelá ři panoval hotový blázinec. Cesta do Iránu byla ohrožená, protože se velvyslanec za čal vzpouzet. Bez jakéhokoli dalšího vysv ětlování prost ě prohlásil, že není schopen odcestovat. P řípravy cesty zam ěstnávaly jeho pod řízené tém ěř po dva týdny. Jeho dva pomocníci lomili rukama a cítili se podvedení, nebo ť všechna jejich práce m ěla přijít nazmar. „Nem ůžete ji zrušit,“ naléhal jeden z nich. „Po tom všem jim p řece nem ůžeme zatelefonovat a jen tak oznámit...“ „Cesta není zrušená,“ opá čil Thorn, „je odložená.“ „Vezmou to jako urážku.“ „Tak a ť.“ „Ale pro č?“ „Nemám chu ť odcestovat v t ěchto dnech,“ odv ětil Thorn. ,>Není na to vhodná doba.“ „Uv ědomujete si, co je všechno v sázce?“ zeptal se druhý pomocník. „Diplomacie,“ odpov ěděl Thorn... „Víc než tohle.“ „Mají ropu a tedy i moc,“ řekl Thorn. „A to ni čím nezm ěníme.“ „A to je p řesn ě ono, pro č...“ „Pošlu za sebe n ěkoho jiného.“ „Prezident o čekává, že tam pojedete vy.“ „Promluvím s ním. Vysv ětlím mu to.“ „Proboha, Roberte! Na té v ěci jsme d řeli celé týdny!“ „Tak budete prost ě d řít znovu!“ za řval Thorn. Po náhlém výbuchu se rozhostilo ticho. Zazvonil bzučák vnit řního hovorového za řízení a Thorn se po n ěm natáhl. „Ano?“ „Je tu jakýsi páter Tassone a chce vás navštívit,“ ozvala se sekretá řka. Kdo? „ “ A* „Páter Tassone z Říma. Říká, že p řišel s naléhavou osobní záležitostí.“ „V život ě jsem o n ěm neslyšel,“ odv ětil Thorn. „Říká, že mu sta čí jedna jediná minuta,“ pokra čoval hlas. „lýka se to prý nemocnice.“ „Asi chce p řísp ěvek,“ zamumlal jeden z Thornových pomocník ů. ; „Nebo vás pozvat na slavnostní otev ření,“ p řidal se druhý. „Tak dob ře,“ povzdechl Thorn. „Pošlete ho sem.“ „Netušil jsem, že jste taková m ěkkota,“ poznamenal jeden z pomocník ů. „S ve řejností se musí vycházet,“ zamumlal Thorn. „Nerozhodujte zatím Irán definitivn ě. Máte dnes špatný den. Necht ě to uležet.“ „Írán je rozhodnutý,“ řekl Thorn znaven ě. „Bu ď tam odjede někdo jiný, anebo ho odložíme.“ „Odložíme na kdy?“ „Na pozd ěji,“ odv ětil Thorn. „Až se mi bude zdát doba příhodn ější.“ Dve ře Thornovy pracovny se prudce otev řely a ve vysokém klenutém vchodu stál jakýsi drobou čký mužík. Byl to kn ěz, roucho m ěl zmuchlané a tvá řil se napjat ě, prýštil z n ěj dojem naléhavosti, který vycítili všichni v místnosti. O či m ěl zapadlé a odráželo se v nich zoufalství, upíraly se na Thorna p řes celou pracovnu. Pomocníci si vym ěnili znepokojený pohled, nejistí, zda mají odejít či z ůstat. I Thorna muž ův up řený pohled znepokojil, takže nehybn ě vy čkával. „Bylo by to... v po řádku...“ zeptal se kn ěz se silným italským p řízvukem, „promluvit si mezi čty řma o čima?“ „O nemocnici?“ otázal se Thorn. ;í “Si.“ Thorn po chvilce p řikývl a jeho pomocníci váhav ě opustili místnost. Když odešli, kn ěz za nimi zav řel dve ře. Pak se oto čil a ve tvá ři m ěl bolestný výraz. „Ano?“ vyzval ho Thorn chápav ě. „Nemáme mnoho času.“ , „Cože?“ „-.“ „Musíte poslouchat, co vám povím.“ Kn ěz se nehnul od dve ří, opíral se o n ě zády. „A to bude co?“ zeptal se Thorn. „Musíte p řijmout Krista jako svého Spasitele. Musíte jej přijmout, a hned te ď.“ Na okamžik bylo ticho, Thorn v rozpacích, co odpov ědět. „Prosím vás, signore...“ „Promi ňte,“ p řerušil ho Thorn. „Rozum ěl jsem vám dob ře, že za mnou jdete v naléhavé osobní záležitosti?“ „Musíte p řijmout svátost oltá řní,“ zasy čel kn ěz. „Napít se Kristovy krve a pojíst jeho t ěla, nebo ť jen tehdy, když bude obsažen ve vás, m ůžete zvít ězit nad potomkem Ďáblovým.“ Atmosféra v místnosti byla nabitá nap ětím. Thorn natáhl ruku k interkomu. „Už jednou zabil,“ zašeptal kn ěz, „a chystá se vraždit znovu. Bude zabíjet tak dlouho, dokud všechno, co je vaše, nebude pat řit Jemu.“ „Kdybyste laskav ě opustil...“ Kn ěz se za čal p řibližovat a hlas mu sílil. „Jedin ě Ježíš Kristus má dost sil se s ním utkat,“ naléhal. „P řijm ěte Krista. Napijte se jeho krve.“ Thornova ruka kone čně nalezla knoflík interkomu a stiskla. „Zamkl jsem dve ře, pane Thorne,“ řekl kn ěz. Thorn ztuhl, zd ěšený tónem jeho hlasu. „P řejete si?“ zeptala se sekretá řka v interkomu. „Pošlete sem stráž,“ odv ětil Thorn. „Co se d ěje, pane?“ zeptal se hlas sekretá řky. „Prosím vás, signore,“ úp ěnliv ě prosil kn ěz, „poslouchejte, co vám říkám.“ „Pane?“ opakovala sekretá řka. „Byl jsem v té nemocnici, pane Thorne,“ řekl kn ěz, „tu noc, kdy se narodil váš syn.“ To už Thorna zasáhlo. P řikovalo ho to na místo. „Byl jsem... porodník,“ pronesl kn ěz vytrácejícím se hlasem. „Byl jsem... sv ědkem... jeho narození.“ Znovu se ozval hlas sekretá řky. Tentokrát z n ěj prosakovala starost. „Pane Thorne?“ řekla. „Promi ňte, neslyšela jsem vás.“ „To nic,“ odpov ěděl velvyslanec. „Jen... z ůsta ňte pohotov ě.“ Pustil knoflík a s obavami pohlédl na kn ěze. „Prosím vás...“ řekl Tassone zadržující slzy. „Co chcete?“ „Zachránit ^ás, pane Thorne. Aby mi Kristus odpustil.“ „Co víte o mém synovi?“ „Všechno.“ „Co tedy víte?“ dožadoval se Thorn. Kn ěz se nyní celý chv ěl, hlas mu p řetékal dojetím. „Vid ěl jsem jeho matku,“ odv ětil. „Vid ěl jste mou ženu?“ „Vid ěl jsem jeho matku!“. „Mluvíte o mé manželce?“ „O jeho matce, pane Thorne!“ Thornovi ztvrdla tvá ř, ost ře si muže zm ěř il. „To je vydírání?“ tiše se zeptal. „Ne, pane.“ „Potom - co ode mne chcete?“ „Chci vám to pov ědět, pane.“ „Pov ědět mi co?“ „Jeho matka, pane...“ „Pokra čujte, co je s ní?“ „Jeho matka, pane... byl šakal!“ Kn ězi unikl z hrdla vzlyk. „Porodil ho šakali Vid ěl jsem to na vlastní o či!“ Dve ře náhle zaprašt ěly a rozlétly se, dovnit ř vrazil příslušník námo řní p ěchoty, Thornovi pomocníci a za nimi sekretá řka. Thorn’byl úpln ě popelavý, neschopen pohybu, kn ězovu tvá ř zalévaly slzy. „Nestalo se vám nic, pane?“ zeptal se námo řník. „M ěl jste takový divný hlas,“ p řidala se sekretá řka. „A dve ře byly zam čené.“ „Chci, abyste tohoto muže odsud vyprovodil,“ řekl Thorn. „A jestli se n ěkdy vrátí... chci, abyste ho zatkli.“ Nikdo se ani nehnul, námo řník váhal vztáhnout ruku na kn ěze. Tassone se zvolna obrátil a zamí řil ke dve řím. Tam se zastavil a pohlédl nazp ět na Thorna. „P řijm ěte Krista,“ zašeptal smutn ě. „Každý den pijte jeho krev.“ Pak odešel s námo řníkem v patách, ostatní z ůstali stát zmaten ě a ml čky. „Co cht ěl?“ zeptal se jeden z pomocník ů. „Já nevím,“ vydechl Thorn a hled ěl za odcházejícím. „Je to blázen.“ Na ulici p řed velvyslanectvím se Haber Jennings opíral o auto a p řipravoval si náhradní aparát, zni čený odložil. Koutkem oka zachytil námo řníka eskortujícího kn ěze dol ů po schodech před hlavním vchodem. Dvakrát je vyfotil. P říslušník námo řní pěchoty Jenningse zpozoroval, s nechutí si ho zm ěř il a přistoupil k n ěmu. „Copak jste si dnes nenadrobil s touhle v ěcí už dost trabl ů?“ zeptal se ho s gestem proti Jennigsov ě fotoaparátu. „Trabl ů?“ zasmál se Jennings. „T ěch já nemám nikdy dost.“ A dvakrát stiskl spouš ť námo řníkovi p římo do obli čeje. Mari ňák odstoupil a vrhal po n ěm zlé pohledy. Jennings pak vym ěnil objektiv, našel v hledá čku drobou čkého kn ěze a ješt ě jednou jej vyfotografoval, d říve než se ztratil v dálce. Pozd ě v noci Jennings sed ěl v temné komo ře a prohlížel si sérii snímk ů, zv ědav ě a zmaten ě. Aby se ujistil, že jeho náhradní kamera fotografuje bezchybn ě, vyst řílel celý kinofilm, šestat řicet obrázk ů, p řičemž použil nejrozmanit ější doby expozic a rychlosti. Na t řech snímcích se zase ukázal jakýsi defekt. Bylo to úpln ě stejné poškození, jaké už m ěl p řed několika m ěsíci na--fotkách vychovatelky, které ud ělal tehdy na Thornov ě zámku. Dnes se ukázaly na snímcích kn ěze. Op ět to vypadalo, že je to jakási vada v emulsi, jenže tentokrát jako by v tom bylo ješt ě n ěco víc. Kazy se objevily na dvou snímcích, pak na dvou nebyly, aby se vrátily na dalším v úpln ě stejné podob ě jako p ředtím. A co bylo ješt ě pozoruhodn ější, zdály se být n ějak spojené s postavou. Byla to podivná rozmazaná šmouha, jako by se tam n ěco skute čně pohybovalo, visící kn ězi nad hlavou. Jennings vylovil t ěch pět fotografií z ustalovací lázn ě a pod sv ětlem je podrobn ě prozkoumal. Dva snímky zabíraly kn ěze s mari ňákem, pak následovaly dva portréty vojáka samotného a ješt ě osam ělý kn ěz mí řící do dálky. Nejenže se šmouha na dvou fotkách mari ňáka ztratila, ale dokonce se na posledním snímku objevila znovu, menší, p řesn ě v relaci k velikosti postavy kn ěze. Stejn ě jako p ředtím defekt vypadal jako podivná aureola, avšak na rozdíl od šmouhy, která zkazila snímek ch ůvy, tahle měla podlouhlý tvar a visela postav ě p římo nad hlavou. Zákal, jenž obklopoval hlavu vychovatelky, vypadal jakoby nete čně, budil mírumilovný dojem, zatímco ten nad kn ězovou hlavou byl dynamický, zdál se v pohybu. P řipomínal p řízra čné kopí chystající se p řibít kn ěze k zemi. Jennings se natáhl pro opiovou cigaretu a op řel se v židli,. aby se nad tím zamyslel. Kdysi se n ěkde do četl, že filmová emulse je stejn ě citlivá na vysoké teploty jako na sv ětlo. Byl to článek v odborném fotografickém časopise a pojednával o přízra čných útvarech, které se objevovaly na filmech vyfotografovaných v proslavených anglických strašidelných domech. Autor stat ě, fotografický odborník, uvažoval o vztahu chloridu a bromidu st říbrného ke zm ěnám teploty a poznamenal, že p ři laboratorních experimentech zjistili, že intenzívní teplo p ůsobí na filmovou emulsi stejn ě jako sv ětlo. Teplo je stejn ě jako sv ětlo energie, a jestli jsou p řízraky, jak kdosi spekuloval, reziduální formou lidské energie, pak by se jejich tvar mohlo poda řit za vhodných okolností zachytit na film. Avšak energie, o níž pojednával článek, nem ěla žádný vztah k lidskému t ělu. Co znamenala energie, jež lp ěla zvn ějšku k lidské postav ě? Sestoupila k n ěmu náhodou, anebo to m ělo n ějaký význam? Souvisela s vn ějšími vlivy, nebo se snad zrodila z úzkosti hlodající vevnit ř? Úzkost je známá tím, že vytvá ří energii. Na ní je p řece založen princip polygrafu užívaného k provád ění test ů na detektoru lži. Tahle energie je však elektrická svým p ůvodem. Teplo je rovn ěž elekt řina. T řeba teplo vyvolané maximální úzkostí prýští p římo z lidského t ěla a dá se tudíž vyfotografovat, jak obklopuje lidi ve stavu vrcholného stressu. Úvahy Jenningse vzrušovaly, prohrabal se svými záznamy o filmových emulsích a objevil objednací zna čku filmu nejcitliv ějšího na sv ětlo ze všech druh ů, jaké kdy byly vyrobeny. Nový výrobek Tri-X-600 byl tak citlivý, že na n ěj mohl člov ěk vyfotografovat rychlý pohyb p ři sv ětle sví čky. Pravd ěpodobn ě to byl i film nejcitliv ější na teplo. Následujícího jitra si Jennings koupil čty řiadvacet krabi ček Tri-X-600 a soupravu p říslušných filtr ů, aby mohl s filmem experimentovat venku. Filtry odstíní sv ětlo, ale pravd ěpodobn ě nikoli teplo, takže bude mít v ětší šance objevit to, po čem pátrá. Pot řeboval nalézt n ěkoho ve stavu maximálního stressu, a proto zašel do nemocnice, kde vyfotografoval n ěkolik pacient ů v odd ělení beznad ějných p řípad ů, kte ří o sob ě v ěděli, že umírají. Výsledek však znamenal zklamání, nebo ť a čkoli ud ělal deset film ů, ani na jediném snímku nenašel žádnou šmouhu. Bylo jasné, že a ť už skvrny znamenaly cokoli, nem ěly nic spole čného s v ědomím smrti. Jenningse to otrávilo, ale neodradilo, nebo ť instinktivn ě tušil, že je čemusi na stop ě. Vrátil se do své temné komory a zkopíroval snímky kn ěze a vychovatelky. Vyhrál si přitom jak s r ůznými druhy papíru, tak se zv ětšením, a vyrobil tak veliké kopie, že bylo z řeteln ě patrné každé zrno. Zv ětšeniny jasn ě potvrzovaly, že tam skute čně cosi bylo. Prosté oko to nespat řilo, avšak bromid se obelstít nedal. Skute čně, ve vzduchu se pohybovaly jakési neviditelné obrazy. Tahle záležitost mu zabírala čas a myšlenky po celý týden. Pak se znovu vyno řil, aby se pustil Thornovi v patách. Velvyslanec se angažoval v sérii diskusních klub ů a Jennigsovi nedalo žádnou námahu, aby se k n ěmu p řiblížil. Thorn vystupoval na provin čních univerzitách, na obchodních banketech, dokonce v jedné či dvou továrnách a všude se dával na odiv. Byl výmluvný, hovo řil s velkým zápalem a v ůbec se zdálo, že si dokáže získat poslucha če, kamkoli p řijde. Tohle byla jeho silná stránka, nejcenn ější, jakou m ůže člov ěk usilující o politickou kariéru mít. Dokázal poslucha če vyburcovat a získat jejich d ůvěru, zejména p říslušník ů d ělnické t řídy, ob ětí sociální nespravedlnosti, nebo ť velvyslanec se tvá řil, že ho jejich osud skute čně zajímá. „Jsme rozd ěleni do tolika r ůzných skupin a skupinek,“ slýchali ho h římat. „Na staré a mladé, na bohaté a chudé... jenže to nejd ůležit ější d ělení je na ty, kte ří mají šanci, a na ty, kdo ji nemají! Demokracie znamená rovnost v p říležitosti. A bez stejné p říležitosti je slovo demokracie lež!“ Na diskusních klubech se nevyhýbal kontaktu s lidmi a především si všímal invalid ů, které si v davu často vybíral. Působil dojmem favorita, a co bylo ješt ě d ůležit ější než jeho ostatní vrozené schopnosti, dokázal, že mu lidé důvěř ovali. Ovšem popravd ě řečeno, ten zápal, který na lidi tolik působil, pramenil z naprostého zoufalství. Thorn prchal a využíval svých služebních povinností k tomu, aby zapomn ěl na osobní trápení, nebo ť kamkoli se obrátil, tam jej následovalo stále se prohlubující neblahé tušení. Dvakrát zahlédl v davu, který se shromáždil, když mluvil, kn ěžský hábit a za čal se dohadovat, že jej ten drobný kn ěz sleduje. Bál se s tím komukoli sv ěř it, protože m ěl zárove ň strach, že všechno je výplodem jeho vlastní obrazotvornosti. Avšak za čal se na n ěj zaměř ovat, a když hovo řil, zkoumal dav pohledem a obával se, že tam drobného kn ěze zahlédne. Odmítal se zabývat Tassonovými slovy, ten člov ěk byl zjevn ě šílený. Byl to náboženský fanatik a p ředm ětem jeho posedlosti se stala ve řejn ě známá postava. Skute čnost, že se blud týkal také Thornova dít ěte, nemohla být nic víc než pouhá shoda náhod. A p řece jej ta slova neustále pronásledovala. A čkoli se zdála naprosto nesmyslná, v Thornov ě mysli zaznívala stále znovu. Bojoval s nimi a odmítal jim p řikládat jakoukoli váhu. Thorna napadlo, že je ten člov ěk potenciální vrah, nebo ť jak v p řípad ě Lee Harveye Oswalda, tak i Arthura Bremmera se vrazi nejprve pokusili navázat osobní kontakt, p řesné takový, o jaký se snažil drobný kn ěz. Jenže i tyhle spekulace zavrhl. Nemohl by dál chodit mezi lidi, jak to povinnosti vyžadovaly, kdyby se zaobíral přízrakem smrti, která na n ěj v davu čeká. A p řece ho drobný kn ěz pronásledoval, a ť v hodinách, kdy bd ěl, či ve spánku. Thorn si za čal uv ědomovat, že je tím mužem posedlý stejn ě, jako byl kn ěz jím. Tassone byl dravec - a Thorn ko řist. Připadal si tak, jak se musí cítit polní myška, které se neustále zdá, že tam kdesi vysoko nad ní krouží jest řáb. Navenek byl na Perefordu klid. Avšak v hlubokém skrytu plály ohn ě úzkosti naplno. Thorn a Kathy se vídali málo, jeho diskusní kluby a jiné povinnosti jej zdržovaly mimo. Když byli spolu, udržovali hovor v takové poloze, aby nesklouzl pod hladinu a vyhýbali se všemu, co by mohlo vyvolat obtíže. Kathy trávila s Damienem více času, jak slíbila, jenže to jen zd ůraz ňovalo jejich odstup. Dít ě se s ní celé hodiny nudilo, ml čky je p řetrp ělo, namísto aby m ělo radost z její p řítomnosti, dokud se nevrátila paní Baylocková. Ve spole čnosti své vychovatelky se Damien dokázal smát a hrát si, avšak s Kathy byl celý zaražený. Zklamaná snažila se den co den najít n ějaký zp ůsob, jak jej vylákat z jeho ulity. Koupila mu obrázkovou knížku a krabice pastelek, stavebnice a autí čka, ale všechno pokaždé p řijal jen s velice malou odezvou. Až jednoho odpoledne projevil zájem o knížku vyst řihovánek se zví řátky, a tehdy se Kathy rozhodla, že ho zaveze do zoo. Když nakládala do svého stejšnu v ěci na celodenní výlet, napadlo ji, jak velice se liší jejich životy od život ů normálních lidí. Jejímu dít ěti bylo už čty ři a p ůl roku a nikdy se ješt ě nepodívalo do zoo. Coby rodin ě velvyslance jim všechno strkali pod nos, málokdy si n ěco museli obstarávat mimo d ům. Možná práv ě tohle zp ůsobilo, že se Damien neum ěl z ni čeho radovat, postrádal oby čejná d ětská dobrodružství. Dnes mu však v o čích plápolaly živé plaménky, a když se vedle ní usadil v aut ě, vycítila, že se jí kone čně n ěco poda řilo. Dokonce se dali do řeči. Nemluvil zase tak moc, ale více než obvykle, zápolil se slovem nosorožec a chichotal se, když je kone čně zvládl. Jak málo sta čilo Kathy ke št ěstí, její děť átko se zachichotalo a duši čka se jí rázem vznášela v oblacích. Když se blížili k m ěstu, mluvila už jen ona a Damien pozorn ě naslouchal. Lí čila mu lvy, že to jsou jenom velké ko čičky, gorily velké opi čky, veverky jsou vlastn ě myšky a kon ě p říbuzní oslík ů. Povídání ho bavilo, všechno do sebe vst řebával a Kathy z toho složila říkánku, kterou p ři jízd ě opakovala: Lvi jsou jako ko čičky, ‘ a gorily opi čky, veverky šikovné myšky, ‘ koní čci ská čou do výšky. Recitovala to rychle a Damien se smál, a když drmolila ješt ě rychleji, chlapec se smíchy úpln ě svíjel. Chechtal se celou cestu až do zoo. Slune čnou ned ěli v zim ě se každý v Londýn ě snaží strávit venku. Lidé jsou pak všude, posedávají či ulehají na každý vhodný kousek trávníku, la čně nasávají čerstvý vzduch a vst řebávají slunce. Tentokrát nastal nezvykle krásný den a zoologická zahrada byla narvaná tak, že praskala ve švech. Zdálo se, že zví řata také vychutnávají slunce, celou cestu od pokladny slyšeli jejich vr čení, řev, vytí a houkání. Kathy si za dv ě libry p ůjčila vozí ček, takže mohla Damiena tla čit p řed sebou a ušet řit mu námahu. Nejprve se zastavili u labutí a pozorovali nádherné ptáky, jak se shlukují kolem skupinky d ětí, které je krmily chlebem. Protla čili se do první řady, aby m ěl Damien výhled, jenže ve stejném okamžiku labut ě náhle ztratily o potravu zájem, majestátn ě se k nim obrátily ocasy a pomalu odtlapkaly pry č. Uprost řed rybní čka se zastavily a ohlédly se zp ět pohrdav ě jako praví monarchové. D ěti na n ě nep řestávaly pok řikovat a chléb jim házely, ale labut ě se vrátit nemínily. Teprve když s Damienem odešli, Kathy si všimla, že hlad p řece jen zvít ězil. Pomalu nastal čas k ob ědu a davy ješt ě zhoustly. Kathy se rozhlížela po jakékoli kleci či výb ěhu, který by nebyl lidmi obsypaný. Vpravo byla cedule s nápisem „Prérijní pes“. Zamí řila k ní a cestou Damienovi vypráv ěla všechno, co o prérijních psech v ěděla. Žijí v doupatech v poušti, říkala, a dají se snadno ocho čit. Lidé v Americe je často chytají a chovají jako domácí zví řata. Když se k výb ěhu p řiblížili, Kathy zjistila, že je také obklopený lidmi, kte ří se všichni dívají dol ů do prohlubn ě. Protla čila se k ohrad ě a zahlédla, že zví řata v jediném okamžiku p řekotn ě zmizela v doupatech. Okolní dav zamru čel a za čal se rozcházet. Damien natahoval krk, aby n ěco vid ěl. Jenže dole byl jen zaprášený násep rozrytý děrami a Damien ohromen ě pohlédl na matku. „Asi mají taky práv ě čas na ob ěd,“ pokr čila rameny. Poodjeli, zastavili se pro párky v rohlíku a jedli je usazení do trávy. „P ůjdeme se podívat na opi čky,“ řekla Kathy. „Chceš vid ět opi čky?“ Cesta do pavilónu opic byla z řeteln ě vyzna čená a p řivedla je nejprve k řad ě šesti klecí. Damienovi se rozzá řily o či vzrušením, jakmile se objevilo první zví ře. Byl to medv ěd, mechanicky p řecházel ve své omezené prosto ře sem a tam a nevnímal lidi, kte ří ho o čumovali na opa čné stran ě m říží. Ale když se p řiblížila Kathy s Damienem, zdálo se, že je zaznamenal. Medv ěd se zastavil a vzhlédl. Když pozvolna přešel kolem, kožešina na zádech se mu naježila. Sousední klec obývala veliká ko čka a také ta se p řestala pohybovat. Její zlatavé o či na nich ulp ěly a sledovaly je, jak míjeli klec. Vedle byl obrovitý pavián, který na n ě vycenil tesáky, zcela jasn ě je odlišoval od stovek jiných návšt ěvník ů. Kathy si za čínala uvědomovat, že mají na zví řata jakýsi vliv, a sledovala je pozorn ě, jak míjeli klec za klecí. Byl to Damien, na koho reagovala. A zdálo se, že to vycítil i chlapec. „Vypadá to, že zví řátka t ě považují za n ěco velice rozkošného,“ smála se Kathy. „Ale já si to myslím taky.“ Nasm ěrovala ho od klecí a pustila se uli čkou. Z haly p řed sebou zaslechli lomoz a sk řeky. Kathy pochopila, že už mají k opicím blízko. Byl to nejobležen ější úsek ze všech vnit řních odd ělení a museli se za řadit do fronty. Kathy odstavila vozíček a vzala Damiena do náru čí. Vzduch vevnit ř byl horký a páchl, hluk d ětského pok řiku se odrážel od st ěn a uzav řená prostora jako by jej zesilovala. Ze svého místa u dve ří nemohli nic vid ět, ale Kathy vycítila z reakce návšt ěvník ů, že nejzábavn ější jsou opice v jedné vzdálené kleci. S Damienem v náru čí se vmá čkla do davu a protla čila se tak daleko, odkud vid ěli, co se d ěje. Klec byla plná opic chápan ů, které p římo řádily, houpaly se na pneumatikách a skákaly všemi sm ěry. Dav byl jejich akrobatickým cvi čením nadšený. Vzrušilo i Damiena, rozesmál se a Kathy se s ním tvrd ě prodrala vp řed, rozhodnuta dostat se do první řady. Opice nev ěnovaly svým divák ům sebemenší pozornost, avšak jakmile se protla čila dop ředu Kathy s Damienem, zdálo se, že se nálada v kleci prom ěnila. Hravost se vytratila, zví řata se jedno po druhém obracela a malými o čky nervózn ě pátrala v davu. Diváci rovn ěž zmlkli, zv ědaví, pro č si zví řata p řestala hrát, avšak s úsm ěvy na tvá řích očekávali, že opice zase n ěco spustí. Spustily, jenže zp ůsobem, který nikdo neo čekával. Z klece se znenadání ozvalo zasku čení, výk řik strachu či varování. A ná řek sílil, p řidala se k němu svými hlasy všechna zví řata. Vzáp ětí klec doslova vybuchla, opice se rozprchly a zoufale se vrhly proti st ěnám klece, jako by se snažily uniknout ven. Pak se shlukly u zadní st ěny a pokoušely se prolézt zadrátovaným okénkem. Propadly panice, jako by se tu najednou objevila šelma. V šílenství se obrátily proti sob ě, za čaly se drápat, a jak se snažily pomocí tlap a zub ů prodrat ven, na podlaze klece se objevila krev. Dav ml čky strnul, užaslý a zd ěšený, ale Damien se rozesmál, ukazoval na hr ůznou scénu a v řískal pot ěšením. Panika uvnit ř klece nar ůstala, jedna velká opice procpala hlavu st řechou z drát ěného pletiva, ale zachytila se za krk. T ělo sebou škubalo, dokud nez ůstalo zplihle viset. Návšt ěvníci d ěsem křičeli, n ěkte ří zamí řili ke dve řím, avšak jejich hlasy přehlušovalo kvílení zví řat. M ěla nyní divoce vyvalené o či, od tlam jim tekly sliny a v d ěsu narážela do st ěn. Jedno z nich mlátilo hlavou do tvrdého betonu, celou tvá ř mu zalila krev. Pak zavrávoralo a zhroutilo se. T ělo se za čalo zmítat v k řečích, zatímco ostatní opice poskakovaly kolem a v řešt ěly hr ůzou. V davu propukl zmatek a tla čenice, lidé také propadli panice a bezohledn ě se tla čili k východu. Kathy p řitom strkali a vráželi do ní, jenže ona úpln ě p řimrzla k zemi. Její dít ě se smálo. Ukazovalo na klec a hýkalo smíchy, jako by se vražednou paniku snažilo ješt ě více rozdmýchat. Byl to Damien, koho se opice tak zd ěsily. Práv ě on všechno zp ůsobil. A jak se katastrofa ší řila, Kathy za čala je čet. Kapitola šestá

Kathy se vrátila dom ů pozd ě ve čer. Damien usnul už v aut ě. Když opustili zoo, vyjeli nazda řbůh a dít ě tiše sed ělo, zmatené a zarmoucené se snažilo p řijít na to, kde se dopustilo chyby. Pokusilo se ješt ě jednou opakovat říkanku s gorilami a opi čkami, avšak Kathy on ěměla a pohled zarputile upírala vp řed. Když se setm ělo, Damien si post ěžoval, že má hlad, jenže matka mu neodpov ěděla. Zalezl na zadní sedadlo, našel si tam pokrývku a usnul. Kathy jela rychle a bezcíln ě, pokoušela se uniknout d ěsu, jenž ji zachvátil. Nem ěla strach o Damiena nebo o paní Baylockovou. Obávala se, že propadne šílenství. Na Perefordu čekal Robert, p ředpokládal, že se oba vrátí v dobré nálad ě, a požádal paní Baylockovou, aby ve čeři pozdržela až po jejich p říjezdu. Nyní sed ěli u malého stolku a Thorn sledoval Kathy, jak jí ml čky a celá napjatá. „Jsi v po řádku, Kathy?“ „Ano.“ „Že ml číš.“ „Asi jen z únavy.“ „Byli jste tam celý den?“ „Ano.“ Chovala se stroze, jako by unikala p řed dot ěraostí. „Pobavili jste se?“ „Ano.“ „Vypadáš n ějak rozrušená.“ „Vypadám?“ „Co se stalo?“ „Co by se m ělo dít?“ „Nevím. Zdáš se úpln ě vyvedená z míry.“ „Jsem jenom unavená. Pot řebuju se vyspat.“ Pokusila se o úsm ěv, ale vyzn ěl zna čně nep řesv ědčiv ě. Když si ji Thorn prohlížel, p řepadly ho obavy. „Damien je v po řádku?“ zeptal se. „Ano.“ „VB to jist ě?“ „Ano.“ strašilo. Kdežto já jsem bezpe čný. Nem ůžu vám toho slíbit mnoho, ale tohle ano.“ „Mám jí říct, a ť vás zavolá?“ „Jen jí dejte moje číslo. Nenud ě ji volat.“ „Nep řišel jsem proto, že ona nechce. Požádala m ě...“ „Dob ře.“ Thorn povstal napln ěn tísnivým pocitem. Mladý léka ř se na \ něj p říjemn ě usmál. „Zavoláte mi, až si s ní promluvíte?“ zeptal se Thorn. „Pochybuju,“ prost ě odv ětil Greer. „Mám na mysli... když mi budete mít co říct.“ „Jestli budu mít co říct, řeknu to jí.“ „Myslím... kdybyste o ni m ěl strach.“. „Je sebevražedný typ?“ „... Ne.“ „Pak o ni žádný strach mít nebudu. Jsem si jistý, že to není tak vážné, jak si myslíte.“ Zn ělo to út ěšn ě a Thorn zamí řil ke dve řím. „Pane Thorne?“ „Ano?“ „Pro č jste sem dnes p řišel?“ „Abych si s vámi promluvil.“ ‘„Z jakého d ůvodu?“ Thorn pokr čil rameny. „Hádám, abych si vás prohlédl.“ „Nem ěl jste n ěco velmi konkrétního, co jste mi cht ěl sd ělit?“ Thorn zrozpa čit ěl. Po chvilce rozmýšlení pot řásl hlavou. „Nazna čujete, že jsem možná sám cht ěl navštívit psychiatra?“ „A chcete?“ „Vypadám snad, jako bych n ějakého pot řeboval?“ „A já?“ zeptal se psychiatr. Ne „ „l^C. „No, jednoho mám,“ zasmál se Greer. „P ři svém zp ůsobu práce bych si p ěkn ě zava řil, kdybych nem ěl.“ „Byl to znepokojivý rozhovor, a když se Thorn vrátil do své kancelá ře, po celý den se mu honil hlavou. V Greerov ě přítomnosti poci ťoval silné nutkání, aby se rozhovo řil a řekl mu v ěci, které ješt ě nikomu neprozradil. Jenže čemu by to posloužilo? Klam se pro n ěj stal čímsi, s čím musel prožít celý život, životní skute čností. A p řece toužil, aby se mohl n ěkomu sv ěř it. Den ubíhal pomalu, Thorn se pokoušel p řipravit d ůležitý Thorn se na ni zahled ěl. Odvrátila o či. „Kdyby se n ěco stalo... řekla bys mi to, že? Myslím... s Damienem.“ „S Damienem? Co by se mohlo Damienovi stát, Roberte? Co by se mohlo stát našemu syná čkovi? Pat říme p řece mezi vyvolené, že?“ Zachytila jeho pohled a zdálo se, že se usmívá, avšak na jejím výrazu nebylo patrné žádné pot ěšení. „Chci říct, že d ům Thorn ů m ůže navšt ěvovat jen št ěst ěna,“ dodala. „ Černé mraky nad n ěj neproniknou.“ „Takže se p řece jen n ěco stalo, že?“ otázal se tiše Thorn. Kathy složila hlavu do dlaní a z ůstala nehnut ě sed ět s o čima up řenýma do talí ře. „Kathy...“ oslovil ji jemn ě Thorn. „Co to bylo?“ „Myslím...“ odv ětila a snažila se udržet si nadvládu nad vlastním hlasem, „... že chci k doktorovi.“ Zvedla o či napln ěné bolestí. „Vstupují do m ě b ěsi,“ řekla. „Trápí m ě obavy, které normální člov ěk nemá.“ „Kathy...“ zašeptal Thorn. „ Čeho se bojíš?“ „Kdybych ti to řekla, dal bys m ě pod zámek.“ • „Ne,“ ujiš ťoval ji. „Ne... Miluju t ě.“ „Pak mi pomoz,“ žadonila. „Najdi mi léka ře.“ Z oka jí vytryskla slza a Thorn ji uchopil za ruce. „Samoz řejm ě,“ řekl. „Samoz řejm ě.“ Rozplakala se. Události onoho dne zamkla v sob ě, na- vždycky.. Psychiat ři nejsou v Anglii tolik rozší ření jako v Americe, takže Thornovi dalo práci, než nalezl jednoho, který vypadal, že by se mu dalo v ěř it. Byl to Ameri čan, mladší než by Thornovi bylo milé, avšak m ěl dobrá doporu čení a zna čné zkušenosti. Jmenoval se Charles Greer. Vystudoval v Prin- cetonu, d ělal ordiná ře v Bellevue, n ějaký čas žil v George- townu, kde k n ěmu chodilo n ěkolik senátorských pani ček. „Obecn ě je problém mezi ženami politik ů alkoholismus,“ řekl Greer, když p řed ním Thorn sed ěl v jeho pracovn ě. „Domnívám se, že vzniká z pocitu osam ělosti. Z pocitu, že jsou zanedbávané. Z obavy, že nemají vlastní identitu.“ „Jist ě chápete, že si musíte získat d ůvěru,“ řekl Thorn. • „D ůvěra je to hlavní, co musím prodat,“ usmál se psychiatr. „Lidé mi d ůvěř ují a up římn ě řečeno, d ůvěra je taky všechno, co jim musím nabídnout. Nep řebírají své problémy s jinými lidmi práv ě z toho d ůvodu, protože si myslí, že by je to pak proslov. M ěl jej p řednést následujícího ve čera skupin ě prominentních obchodník ů a dostal podez ření, že tam budou i lidé zastupující arabské olejá řské zájmy. Toužil, aby pronesl specifickou řeč, obhajobu pacifismu. P řetrvávající konflikt s Izraelem zp ůsobil neustále nar ůstající rozkol mezi Spojenými státy a arabským blokem a Thorn véd ěl, že arabsko-izraelské nep řátelství je historického rázu a že jeho hluboké ko řeny popisuje už Písmo svaté. Proto si bibli otev řel, ne jednu, ale hned t ři, a snažil se rozší řit si své znalosti pradávné moudrosti. Po pravd ě řečeno sm ěř oval k prakti čtějším cíl ům, protože na sv ětě neexistovali poslucha či, které by biblické citáty nezaujaly. Zamkl se na celé odpoledne a poru čil si ob ěd do pracovny. Pak ovšem, protože nedokázal nalézt pasáže, které by byly vhodné a pr ůkazné, vyslal poslí čka, aby mu p řinesl sbírku.citát ů a výkladové texty. Nyní už se mu pracovalo snáze, nebo ť si mohl pohotov ě nalistovat p říslušné vý ňatky a zárove ň ve v ětšin ě p řípad ů nalezl i teologickou interpretaci jejich významu. Bylo to od d ětství poprvé, co Thorn stránky bible rozev řel, a p řipadla mu fascinující zejména ve spojitosti s neutuchajícími boji na St ředním Východ ě. Zjistil, že to byl Abrahám, komu ve slavnostní úmluv ě B ůh slíbil, že jeho lidu má p řipadnout Zaslíbená zem ě. „Au činím,abysesrozplodilnáramn ěvelmi, a rozší řím té v národy; i králové z tebe vyjdou. Utvrdím také smlouvu svou mezi sebou a tebou i mezi semenem tvým po tob ě, po rodech jejich, za smlouvu v ěč nou,totiž abychbyl Bohemtvým i semene tvého po tob ě. Nadto dám tob ě zemi, v nížto obýváš pohostinu, všecku zemi Kananejskou, k vlada řství v ěč nému; a budu jejich Bohem.“ Zem ě, kterou B ůh Žid ům daroval, byla jasn ě ohrani čena v Mojžíšových knihách a v knize Jozue jako území sahající od Egyptské řeky po Libanon a Eufrat. Thorn se podíval do atlasu a vid ěl, že nyn ější stát Izrael zabírá jen tenký proužek mezi Jordánem a St ředozemním mo řem. Jenom malý kousek z toho, co B ůh z řejm ě slíbil. Mohlo snad tohle diktovat Izraeli neustálé sklony ic expanzi? Thorn ův zájem se ješt ě prohloubil, pokra čoval v pátrání. Jestliže B ůh takový slib učinil, pro č jej pak nesplnil? „ Protože nyní, jestliže skute čně poslouchati budete hlasu mého a ost říhati smlouvy mé, budete mi lid zvláštní mimo všecky lidi, a čkoliv má jest všecka zem ě. A vy budete mi království kn ěžské a národ svatý.“ Možnátadyseskrývalo vodítko.Židéneposlouchali Hospodin ův hlas a neost říhali jeho smlouvy. Také se soudí, že Židé zabili Krista. Konflikt potvrzuje t řeba Deuteronomium, Mojžíšova pátá kniha, nebo ť Žid ům oznamuje: „A rozptýlí t ě Hospodin mezi všecky národy, od jednoho konce zem ě až do druhého, a budeš tam sloužiti boh ům cizím, kterýchž ty neznáš, ani otcové tvoji,d řevuakameni.Amezinárodyt ěmi neoddechneš,aniž bude mít odpo činutí spodek nohy tvé; tam také dá Hospodin srdce tob ě lékové a o či blikavé a truchlivost mysli. I bude život tv ůj nejistý p řed tebou, a strašiti se budeš v noci i ve dne i nikdež nebudeš jist svým životem.“ A rozptýlí t ě Hospodin mezi všechny národy... aniž bude mít odpo činutí spodek nohy tvé - tahle slova jasn ě prorokovala, že Židé budou v pr ůběhu d ějin pronásledováni. Pozd ěji prý pronásledování ustane. Jenže kdy ten čas p řijde? Thorn se obrátil k interpreta čním text ům a hledal d ůkazy Božího hn ěvu. Historické doklady pronásledování za čínaly tím, že Židé byli vyhnáni z Izraele králem Šalamounem a pak vražd ěni k řižáky. Dokumenty dokládaly, že v roce tisíc bylo zavražd ěno dvanáct tisíc Žid ů, pak v roce dvanáct set byli všichni Židé, kte ří hledali úto čišt ě v Anglii, bu ď vypov ězeni nebo pov ěšeni. Roku 1298 bylo zmasakrováno sto tisíc Žid ů ve Francii, Bavorsku a Rakousku, v zá ří 1306 dalších sto tisíc vypov ězeno z Francie pod hrozbou smrti. V roce 1348 byli Židé obvin ěni, že zp ůsobili rozsáhlou epidemii černého moru, více než milión jich bylo pochytáno a pobito. V srpnu roku 1492, p řesn ě ve stejné dob ě, kdy Kolumbus proslavil svou [‘zemi objevem Nového sv ěta, špan ělská inkvizice vypov ěděla p ůl miliónu Žid ů a další p ůlmilión vyvraždila. Tragické záznamy takhle pokra čují dál až k Hitlerovi, který jich ^zlikvidoval více než šest milión ů, takže na celém sv ětě z ůstalo pouhých jedenáct milión ů Žid ů, bez domova a v chudob ě. Byl tedy div, že bojovali s takovým zápalem za zemi, kterou sm ěli nazývat svou vlastí, a za všechny uprchlíky? Mohl se n ěkdo divit, že pokaždé vedli útok, jako kdyby m ěl být jejich K poslední? BL “Au činímt ě v národ veliký,“ slíbil B ůh,“a B|; požehnám tob ě a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. Požehnám také dobro řečícím tob ě a zlo řečícím tob ě zlo řečiti budu; ano požehnány budou v tob ě všecky čeledi zem ě.“ Thorn se op ět vrátil k výkladovým text ům a našel si, že Boží slib Abrahámovi obsahoval t ři odd ělené a stejn ě závažné sou části. Daroval mu zemi, Izrael. Ujistil Abraháma, že se on a jeho potomci stanou velikým národem. A kone čně a především, slíbil jim „požehnání“ a p říchod Vykupitele. Návrat Žid ů na Sión m ěl být spojen s druhým p říchodem Krista, a jestli to všechno byla pravda, čas už pokro čil. Jenže neexistovalo žádné vodítko, jak nebo kdy se má Krist ův příchod odehrát, proroctví se halila do hávu legend a náboženské symboliky. Mohl by už Kristus skute čně být na sv ětě? Op ětovn ě se zrodil z ženy a chodí snad už mezi námi? Thorna okamžit ě napadly tisíce nejr ůzn ějších možností. Kdyby se Kristus narodil na Zemi nyní, byl by jist ě od ěn zcela všedn ě. Ur čit ě by na sob ě nem ěl starodávné roucho nebo trnovou korunu, ale manšestráky nebo možná džínsy, či oblek s kravatou. Už se narodil? Jestli, pro č dosud nevystoupil? Na sv ětě je p řece dost svinstva a nepravostí. Thorn si všechny tyhle své úvahy p řinesl z kancelá ře dom ů stejn ě jako knížky, a když se Kathy odebrala k odpo činku, d ům kolem n ěj ztichl a potemn ěl, ve své domácí studovn ě si knihy znovu rozev řel a dál se v ěnoval zajímavému tématu. Možnost Kristova návratu mu zcela opanovala obrazotvornost a pátral po úryvcích textu, které by mohly jeho úvahy rozvinout ješt ě hloub ěji. Jenže všechno bylo nesmírn ě komplikované. Zjevení svatého Jana prorokovalo, že až se Kristus na sv ět navrátí, bude se muset postavit své antitézl Antikristovi. Synu zla. A celá Zem ě bude rozervána vedví záv ěre čným st řetnutím mezi Nebem a Peklem. Rozhodující bitva, Armageddon. Konec sv ěta. V tichu, jež v jeho doup ěti panovalo, Thorn náhle zaslechl podivný zvuk p řicházející seshora. Zn ěl jako zasténání. Ozval se dvakrát a pak se rozhostilo ticho. Thorn opustil svou pracovnu, tiše vyb ěhl po schodech a pohlédl na Kathy. Spala, avšak velice neklidn ě, tvá ř m ěla zalitou potem. Vy čkal u ní tak dlouho, dokud sebou nep řestala házet a dech se jí op ět neuklidnil. Pak se vrátil ke schodišti. Když tápal temnou halou kolem dve ří pokoje paní Baylockové, všiml si, že má trošku pootev řené dve ře. Mohutná žena spala na zádech a masité t ělo zalévalo oknem m ěsí ční sv ětlo. Thorn už cht ěl zase pokra čovat, avšak najednou se zarazil, šokován ženinou tvá ří. Byla p řízra čně bílá. P řitom m ěla na rtech nanesenou silnou vrstvu rt ěnky, tolik, jako by se zmalovala v opilosti. Thorna z toho pohledu p římo zamrazilo, podklesl v kolenou a musel se mu vzep řít. Dohromady to nedávalo smysl. Ta ženská se v naprostém soukromí svého pokoje zmaluje jako děvka. Zav řel dve ře a vrátil se dol ů, ke knihám, jež ležely p řed ním. Cítil se zneklidn ěný, neschopen soust řed ění a o čima klouzal po otev řených stránkách, aniž by si uv ědomoval obsah. Náhle zjistil, že autorizovanou bibli má otev řenou na Proroctví Daniele, proroka, a Thorn ohromen ě četl. „ Na míst ě tohoto postaví se nevzácný, a čkoli nevloií na n ěj ozdoby královské, a však p řijdu pokojn ě, ujme království skrze úlisnost. A rameny jako povodní zachváceni budou p řed obli čejem jeho mnozí a pot říni budou jako i ten v ůdce, kterýž s ním smlouvu u činil. Nebo v tovaryšství s ním vejda, prokáže nad ním lest a p řijedu, zmocní se království s malým po čtem lidu. Bezpe čně také i do nejúrodn ějších míst té krajiny vpadne a činiti bude to, čehož nečinili otcové jeho, ani otcové otc ů jeho; loupež a ko řisti a zboží jim rozd ělí, ano i proti pevnostem chytrosti své vymýšleti bude, a to do času... Král zajisté ten bude činiti podle v ůle své a pozdvihne se a zvelebí nad každého boha, i proti Bohu nade všemi bohy nejsiln ějšímu mluviti bude divné v ěci; a š ťastn ě se mu povede až do vykonání prchlivosti, ažby se to, což uloženo jest, vykonalo.“ Thorn p řehrabal celou stolní desku, aby našel cigaretu, a pak si nalil sklenku vína. P řecházel po místnosti a snažil se p řinutit mysl, aby se obrátila na tenhle problém. Aby z ní vyt ěsnil tísnivý obrázek, který se mu vryl do pam ěti naho ře nad schodišt ěm. Až se Židé vrátí na Sión, má se znovu narodit Ježíš Kristus. Jestli se ovšem na sv ět vrátí Kristus, bude jej doprovázet i Antikrist. Oba mají vyr ůstat odd ělen ě, až do svého kone čného st řetnutí. Thorn se vrátil ke knihám a znovu v nich zalistoval. „A rytí řstvo nebeské jelo za ním na bílých koních, jsouce odíni kmentem bílým a čistým. A z úst jeho vycházel me č ostrý, aby jím bil národy. Nebo on bude je spravovati prutem železným; oni i pres vína hn ěvua prchlivosti Bohavšemohoucíhotla čiti bude.Amá ť narouchuanabedrách svých napsané jméno: Král král ů a Pán pán ů.“ A na jiném míst ě: „... a stalo se krupobití a ohe ň smíšený se krví, a svrženo jest to na zem. A t řetí díl strom ů sho řel, a všecka tráva zelená spálena jest... Protož v t ěch dnech hledati budou lidé smrti, ale nenaleznou jí, a žádati budou zem říti, ale smrt ute če od nich.“ Thorn se zhroutil na židli, omrá čen p ředstavou násilností, které proroctví p ředpovídalo. „ Tato pak bude rána, kterouž raní Hospodin všecky národy, kte říž by bojovali proti Jeruzalému: Usuší t ělo jednoho každého, stojícího na nohách svých, a o či jednoho každého usvadnou v d ěrách svých, a jazyk jednoho každého usvadne v ústech jejich.“ Thorn chápal, že sv ět má nyní tendenci obrátit se proti Izraeli. Arabové se svou ropou byli nyní p říliš silní, než aby se proti nim kdokoli otev řen ě postavil. Jestli se však má Boží hn ěv obrátit proti všem národ ům, kte říž by bojovali proti Jeruzalému, bylo osudem ur čeno, že se namí ří proti nim všem. Proroctví tvrdí, že. Armageddon, poslední bitva, se odehraje v izraelské arén ě s Ježíšem na jedné stran ě, na ho ře Sión, a Antikristem na stran ě opa čné. „ Běda t ěm, kte říž p řebývají na zemi a na mo ři; nebo ďábel sestoupil k vám, maje hn ěv veliký, v ěda, že krátký čas má... Kdo má rozum, se čtiž po čet té šelmy. Nebo jest po čet člov ěka, a jestiž po čet ten šest set šedesáte a šest.“ Armageddon, Konec sv ěta. Bitva o Izrael. „ Tedy pohleděl jsem, a aj, Beránek stál na ho ře Sión a s ním sto čty řidceti a čty ři tisíce majících jméno Otce jeho napsané na čelích svých.“ Thorn zaklapl knížky a zhasl stolní lampu. Dlouhou dobu jen tiše sed ěl. Lámal si hlavu nad tím, jak ty knihy p ůvodn ě vznikly, kdo je sepsal a pro č v ůbec byly napsány. A nechápal, pro č tomu všemu v ěř í, a pro č tomu na druhé stran ě v ěř it odmítá. Uv ěř it znamenalo prohlásit všechno lidské usilování za nicotné. Jsme doopravdy pouhými p ěšáky z hlediska souboje mocn ějších sil Dobra a Zla? Jsme pouhé loutky manipulované jednou či druhou stranou? Skute čně existuje Nebe? A je Peklo? Napadlo ho, že to jsou pubertální otázky, a p řesto si nemohl pomoci, aby jej netrápily. Nedávno je přece pocítil, ty síly, které ho p řesahovaly. Sily p ůsobící nikoli náhodn ě, ale zcela promyšlen ě. A ten pocit v n ěm probudil vědomí slabosti a pomíjivosti. A.ješt ě víc než to: v ědomí bezmocnosti. Ano, tohle poslední slovo vyjad řovalo všechno. Byl bezmocný. Všichni byli bezmocní. Nežádali, aby se narodili, a nežádali ani o smrt. Bylo jim to dáno. Jenže pro č musí člov ěk mezi t ěmito dv ěma okamžiky projít tolika strázn ěmi? Možná si tak lidský rod lépe krátil vym ěř ený čas. Nebo nám to t řeba p řináší pot ěšení. Thorn ulehl na pohovku a usnul. Avšak i z jeho sn ů prýštil strach. Vid ěl sám sebe od ěného jako žena, p řestože dob ře věděl, že je muž. Nacházel se na rušné ulici a zastavil policistu, aby se mu pokusil vysv ětlit, že se ztratil a že se bojí. Strážník mu však nev ěnoval pozornost, řídil dopravu. Když se Thorn přiblížil, ucítil, jak pohyb zvedá vítr. Provoz se zrychloval, větřík sílil, až Thorn ucítil, že se nem ůže nadechnout a zachytil se.policisty, který nebral na v ědomí jeho p řítomnost. K řičel o pomoc, ale nikdo ho neslyšel, protože jeho volání unášel svištící vichr. Najednou se proti n ěmu vy řítilo černé auto a on se mu pokusil usko čit z cesty. Jenže vichr se na n ěj vrhl ze všech stran najednou, takže se nemohl hnout z místa. Jak se auto hroziv ě blížilo, uvid ěl řidi či do tvá ře. Postrádala p řesné rysy, zato ze sebe vyrážela smích. V místech, kde měla být ústa, byla hlava pro říznutá a chrlila krev. V okamžiku, kdy do n ěj auto narazilo, Thorn procitl. Lapal po dechu a celého jej zaléval pot. Pozvolna sen odezn ěl a Thorn z ůstal ležet neschopen pohybu. Bylo časn ě zrána a v dom ě panovalo ticho. Bojoval s nutkáním rozplakat se. Kapitola sedmá

Thorn m ěl promluvit k podnikatel ům v hotelu Mayfair a od sedmi hodin byl spole čenský salónek nabitý k prasknutí. Požádal své pomocníky, že si p řeje ohlášení v tisku, takže dali zprávu do odpoledních novin a lidé se te ď vraceli od dve ří. Nep řišli jen o čekávaní ú častníci, ale i spousta reportér ů a dokonce skupinka t ěch, kte ří sem zabloudili z ulice a po řadatelé je nechali postávat vzadu. O Thorna projevovala zájem i komunistická strana a dvakrát vyslala své lidi, aby vyprovokovali t řenice, když mluvil na volném prostranství. Doufal, že dnes ve čer k tomu nedojde. Když už krá čel k řečnickému pultu, Thorn v malé skupince fotoreportér ů post řehl toho, jemuž rozbil aparát p řed velvyslanectvím. Fotograf se na n ěj usmál a pozvedl nový fo ťák. Thorn úsm ěv op ětoval a ocenil smí řlivé gesto. Pak vy čkal, dokud salónek neztichl, a za čal mluvit. Hovo řil o ekonomické struktu ře sv ěta a o d ůležitosti Evropského hospodá řského spole čenství. V každé spole čnosti, prohlásil, dokonce i v prehistorické, bylo tržišt ě všeobecn ě p řístupným územím, jakýmsi vyrovnáva čem bohatství, místem, kde se mísily r ůznorodé kultury. Když jeden člov ěk pot řebuje nakupovat a druhý prodat, máme tady základní prvky života v míru. Jestli jeden potřebuje koupit, co mu jiný odmítá prodat, ud ělali jsme první krok k válce. Hovo řil o všelidském spole čenství, o nutnosti pochopit, že všichni lidé jsou brat ři a sdílejí spole čnou planetu, jejíž zdroje musí být pro všechny. „Jsme ve spole čném zajetí,“ citoval Henryho Bestona, „v kleci života a času. Jsme spoluv ězni v pozemské nádhe ře a bíd ě.“ Byla to podn ětná řeč a poslucha či hltali každé slovo. Proslov se dál sto čil na politické ot řesy a jejich vliv na ekonomiku. Thorn si z poslucha čstva vy členil obli čeje Arab ů a mluvil p římo k nim. „Dob ře chápeme vztah ot řes ů a chudoby,“ prohlásil, „jenže musíme také mít na mysli, že celé civilizace byly smeteny rozho řč ením pramenícím z nadbytku!“ Thorn se práv ě dostal do ráže. Fotograf Jennings vestoje zachytil jeho tvá ř do hledá čku a za čal ma čkat spouš ť. „Je smutnou a ironickou pravdou,“ pokra čoval Thorn, „která se datuje už n ěkdy od dob krále Šalamouna v Egypt ě... že ti, zrození v bohatství a ve vysokém postavení...“ „O tom jist ě víte svoje!“ zak řičel kdosi zezadu. Thorn se odml čel a p řiv řenýma o čima zašilhal do temného auditoria. Hlas se znovu neozval a Thorn pokra čoval. „... datuje se už n ěkdy od dob egyptských.faraón ů, že shledáváme ty, kte ří se narodili v bohatství a ve vysokém postavení...“ „Pov ězte nám o tom n ěco!“ zak řičel provokatér znovu a tentokrát se to mezi poslucha či podrážd ěně zavlnilo. Thorn napjal zrak. Byl to student. M ěl vousy a džínsy, pravd ěpodobn ě pat řil ke komunistické frakci. „Co vy víte o chudob ě, Thorne?“ popichoval. „Ani jediný den se v život ě nebudete muset živit prací vlastních rukou!“ Proti provokatérovi se zvedlo zlobné sy čení, n ěkte ří poslucha či se na n ěj rozk řikli, avšak Thorn si zvednutím paží vyžádal ticho. „Tenhle mladý muž nám má co sd ělit. Vyslechn ěme ho.“ Mladík vystoupil vp řed a Thorn vyčkal na pokra čování. Nechá ho, aby se p ředvád ěl, dokud se nevymluví. „Jestli se vážn ě staráte, aby se bohatí pod ělili s chudými, pro č se nerozd ělíte o sv ůj vlastní majetek?“ zahlaholil chlapec. „Kolik máte milión ů? Víte, kolik lidí na sv ětě hladoví? Víte, na co by sta čily drobné, které nosíte v kapse? S tím, co platíte týdn ě svému šoférovi, vyjde indická rodina celý m ěsíc. Tráva, která roste na čty řicetiakrovém trávníku u vás p řed domem, by mohla uživit polovinu populace Bangladéše! Za prachy, které jste rozházel na oslavách narozenin svého dít ěte, by se dala postavit nemocnice p římo tady v jižním Londýn ě. Pokud budete navád ět lidi, aby se vzdali svého majetku, m ěl byste jít příkladem. Nestát tady v obleku za čty ři sta dolar ů a vypráv ět nám, jak je chudoba hrozná!“ Byltovášnivýútok.Chlapecjasn ěbodoval.Mezi poslucha či se ozval lehký potlesk a p řišla řada na Thorna. „Už jste skon čil?“ zeptal se. „Kolik máte Thorne?“ zak řičel mladík. „Tolik co Rocke- feller?“ „Zdaleka ne.“ „Když Rockefellera jmenovali viceprezidentem, noviny psaly, že jeho p říjmy mírn ě p řesahují t ři sta milión ů dolar ů. Víte, kolik d ělalo to ,mírn ě’? T řiat řicet milión ů! N ěkomu to nestojí za po čítání. Jsou to pro n ěj drobné, zatímco polovina obyvatel na zem ěkouli umírá hlady! Copak vám to nep řipadá sprosté? Má n ěkdo tolik pen ěz v ůbec zapot řebí?“ „Já nejsem pan Rockefeller...“ „To k čertu nejste!“ „Necháte m ě laskav ě, abych vám odpov ěděl?“ „Ud ělejte n ěco pro jedno strádající d ěcko! Pro jedno jediné děcko! Potom vám uv ěř íme! Zasa ďte se o to nejen ústy, ale skute čně! Skute čně pomozte jednomu dít ěti!“ „Možná jsem to už ud ělal,“ tiše odv ětil Thorn. „Pak nám ho ukažte,“ dožadoval se chlapec. „Kde je to dít ě? Koho jste zachránil, Thorne? Koho se snažíte zachránit?“ „N ěkte ří z nás nesou odpov ědnost, která p řesahuje problémy hladov ějících d ětí.“ „Nem ůžete spasit sv ět, Thorne, pokud nedokážete pomoci jednomu strádajícímu dít ěti.“ Poslucha či te ď už p řešli na stranu výtržníka. Odpov ěděl mu náhlý a silný potlesk. „Stavíte mne do nevýhody,“ řekl Thorn klidn ě. „Stojíte tak, aby na vás nebylo vid ět a chrlíte na m ě invektivy...“ „Pak dejte rozsvítit a budu chrlit ješt ě víc!“ Všichni se rozesmáli a zá řivky za čaly poblikávat. Reporté ři a fotografové vysko čili a obrátili pozornost na zadní část místnosti. Jennings se proklel, že si nevzal teleobjektiv, a zabral n ěkolik hlav s rozhn ěvaným mladým mužem uprost řed. Thorn u řečnického pultu z ůstal klidný, ale když se sv ětla rozzá řila plnou silou, všechno se rázem zm ěnilo. Neupíral ovšem o či k mladíkovi, ale k jiné postav ě ukryté ve stínu kousek za ním. Byla to postava kn ěze, drobného kn ěze, žmoulajícího v rukou klobouk. Byl to Tassone. A čkoli Thorn nedokázal p řesn ě rozeznat rysy jeho tvá ře, v ěděl, že to je on, a poznání jej úpln ě ochromilo. „Co je s vámi, Thorne?“ rýpal mladík. „Nemáte k tomu co říct?“ Z Thorna náhle vyprchala veškerá energie. Zalila ho vlna strachu, ml čky stál a up řen ě zíral do pološera. Jennings stojící za ním bleskurychle obrátil aparát sm ěrem, jímž Thorn t řeštil oči, a pohotov ě ud ělal sérii snímk ů. „No tak co, Thorne!“ výtržník byl neodbytný. „Te ď už m ě vidíte, co mi povíte?“ „Myslím...“ vymá čkl ze sebe Thorn bezkrevn ě, „... že na vašich argumentech ur čit ě n ěco je. M ěli bychom se s chudými pod ělit. Pokusím se, abych pro n ě d ělal víc.“ Chlapce se zmocnili po řadatelé a odvedli jej, poslucha či se rozešli. Kdosi zak řičel, aby zhasli sv ětlo, a Thorn se op ět vrátil k řečnickému pultu. Tápal, aby našel svoje místo, a potom znovu zvedl pohled do tmy. Ve vzdáleném pruhu sv ětla spat řil kn ěžský hábit člov ěka, který jej pronásledoval. Jennings se vrátil dom ů pozd ě v noci a ihned nacpal filmy do tanku s vývojkou. Velvyslanec jej jako obvykle zaujal a znovu upoutal jeho zájem. Jennings dokázal vycítit strach stejn ě dob ře jako krysa kousek sýra - a bezpochyby to byl strach, co vid ěl p řes hledá ček svého fotoaparátu. A nikoli strach z neznámého, nebo ť bylo z řeteln ě patrné, že Thorn zahlédl n ěco či n ěkoho v p řítmí salónku. Osv ětlení tam bylo prachbídné a Jennings m ěl nasazený širokoúhlý objektiv, ale přesto doufal, že až snímky vyvolá, n ěco na nich najde. Zatímco vy čkával, uv ědomil si, jaký má hlad, a roztrhl ‘ nákupní sá ček, který si opat řil v konzumu na zpáte ční cest ě z hotelu. Koupil si malé grilované ku ře a velkou láhev slazeného šumivého bylinkového extraktu. Obojí postavil p řed sebe na st ůl, že si uspo řádá hostinu. Ku řeti scházela jen hlava a nohy. Jennings je narazil na vršek lahve s extraktem, takže na n ěj hled ělo p řes st ůl neexistujícíma o čima v neexistující hlav ě. Ud ělal chybu, nebo ť nyní je nebyl schopen sníst. Namísto toho se natáhl, zamával malými upraženými k řídly a zakdákal. Potom si otev řel plechovku sardinek a ve spole čnosti n ěmého spolustolovníka se nave čeřel. Zazvonil signál a Jennings se rozb ěhl do temné komory. Kontakty vybíral z ustalovací lázn ě pinzetou. Výsledek ho rozjásal, zahalekal radostí. Rozsvítil normální sv ětlo, zastr čil snímek pod zv ětšovací sklo a podrobn ě jej prozkoumal. Pot řásl hlavou pot ěšením. Pak prohlédl sérii fotek, které ud ělal v zadní části salónku. A čkoli ve tm ě nedokázal rozeznat jedinou postavu či tvá ř, zcela z řeteln ě tam viselo kopí v podob ě oblá čku šedivého oparu. „Do hajzlu!“ ulevil si Jennings, když narazil o čima na tlustého chlapa kou řícího cigáro. Kopí skute čně mohlo být oblá ček dýmu. Rozložil všechny negativy, t ři z nich vybral a postupn ě je vložil do zv ětšovacího p řístroje. Pak čekal příšerných patnáct minut, než byly zv ětšeniny notové a mohl se na n ě podívat. Ne. Nebyl to kou ř. Kopí se lišilo barvou i charakterem a také musel vzít v úvahu vzdálenost od aparátu. Kdyby to byl kou ř, tlustý chlap by ho musel vyfukovat celé mraky. To by jist ě obt ěžovalo lidi okolo n ěj, ale nezdálo se, že by mu v ěnovali špetku pozornosti. Nerušené hled ěli kup ředu. Přízra čné kopí viselo jakoby až úpln ě v zadní části salónku, snad p římo u st ěny. Jennings zasunul zv ětšeninu pod zv ětšovací sklo a prostudoval ji do nejmenších detail ů. Pod kopím spat řil kousek kn ěžského hábitu. Zvedl ruce nad hlavu a vyrazil vít ězný pok řik. Znovu ten drobný kn ěz! Rozhodn ě m ěl s Thornem n ějaké ú čty. „Do prdele, pánové!“ řekl Jennings nahlas. „Je to doprdele tutovka!“ Na oslavu se vrátil k jídelnímu stolu, odtrhl svému tichému spolustolovníku ob ě k řídla a pustil se do n ěj s takovou vervou, že brzy z ůstaly jen holé kosti. „Já si toho ko řena podám!“ zachechtal se. „Já ho uštvu k smrti!“ Následujícího jitra o řízl fotografii kn ěze, jednu z t ěch dvou, na nichž scházel se schod ů velvyslanectví v doprovodu mari ňáka. Navštívil s ní n ěkolik kostel ů a nakonec zašel do kancelá ří londýnské diecéze. Nikdo však muže na snímku nepoznal a Jenningse ujistili, že kdyby to byl kdokoli ze zam ěstnanc ů diecéze, jist ě by ho znali. Byl odn ěkud odjinud. Tímhle se Jennings ův úkol zkomplikoval. Se zlou p ředtuchou se odebral do Scotland Yardu a získal p řístup k albu trestaných, jenže i tady to byla rána naprázdno. Chápal, že mu zbývá jediná možnost. Poprvé toho kn ěze zahlédl, jak vychází z velvyslanectví, a tudíž bylo pravd ěpodobné, že tam jej bude někdo znát. Proniknout na velvyslanectví nebylo bez obtíží. Strážný kontroloval doklady a ov ěř oval, že se dovnit ř nedostane nikdo, kdo se neobjednal p ředem. Necht ěl Jenningse pustit za vrátnici. „Rád bych mluvil s panem velvyslancem,“ vysv ětloval Jennings. „Slíbil, že mi zaplatí nový fotoaparát.“ Strážní telefonovali nahoru a k Jenningsovu milému překvapení mu řekli, a ť zajde do haly k telefonu, odkud se dá zavolat do pracovny velvyslance. Jennings poslechl a v okamžení již hovo řil s Thornovou sekretá řkou, která cht ěla znát velikost sumy a kam má zaslat šek. „Rád bych si s ním o tom promluvil osobn ě,“ řekl Jennings. „Cht ěl bych mu ukázat, co za svoje peníze dostane.“ Odv ětila, že to je nemožné, pon ěvadž pan velvyslanec má jednání, a Jennings se rozhodl, že vsadí všechno na jednu kartu. „Abych řekl pravdu, myslel jsem si, že by mi t řeba pomohl vy řešit jeden osobní problém. Možná byste ho zastoupila. Pátrám totiž po jednom kn ězi. Je to m ůj p říbuzný. Jednal tady na velvyslanectví a m ě napadlo, že s ním n ěkdo z vás mluvil a mohl by mi pomoci.“ Byla to podivná žádost a sekretá řka s odpov ědí zaváhala. „Takový drobný chlapík,“ doplnil Jennings. „Ital?“ zeptala se. „Myslím, že n ějaký čas v Itálii žil,“ improvizoval Jennings a čekal, co to ud ělá. „Nemohl by se jmenovat Tassone?“ zeptala se sekretářka. „No, po pravd ě si nejsem jistý. Podívejte, snažím se jen vystopovat ztraceného p říbuzného. Bratra mé matky už v dětství odd ělili od rodiny a zárove ň mu zm ěnili jméno. Te ď je matka na smrtelné posteli a chce, abych ho našel. Neznáme jeho p říjmení, máme jen hrubý popis. Víme, že je drobný stejn ě jako moje matka a že se stal kn ězem. A jeden m ůj p řítel vid ěl asi p řed týdnem vycházet tady z velvyslanectví n ějakého kn ěze a říkal, že vypadal úpln ějako moje majtka.“ „Byl tu kn ěz,“ p řipustila sekretá řka. „ Říkal, že je z Říma, a myslím, že se jmenoval Tassone.“ „Nevíte, kde bydlí?“ „Ne.“ „O n ěč em jednal s velvyslancem?“ „Asi.“ „Možná pan velvyslanec ví, kde žije.“ „To nevím. Ale pochybuju.“ „Nebylo by možné se ho zeptat?“ „Myslím, že bych mohla.“ „A kdy byste mohla?“ „No, n ěkdy pozd ěji.“ „Moje matka je opravdu velice nemocná. Leží v nemocnici a obávám se, že dny se jí už krátí.“ V Thornov ě pracovn ě zazvonil interkom a hlas sekterá řky se ho zeptal, jestli neví, jak by se dal kontaktovat kn ěz, který jej tady p řed dv ěma týdny navštívil. Thorn ustal v práci a pocítil, jak ho náhle zamrazilo za krkem. „Kdo se vyptává?“ „N ějaký člov ěk, který tvrdí, že jste mu rozbil fotoaparát. Ten kn ěz je jeho p říbuzný. Alespo ň se tak domnívá.“ Po krátké odmlce Thorn odv ětil: „ Řekn ěte mu, prosím, a ť jde nahoru.“ Jennings našel cestu do Thornovy pracovny bez potíží. Byla to zjevn ě kancelá ř šéfovská. Upravená byla modernisticky, na konci dlouhé haly visely portréty všech londýnských velvyslanc ů za celou historii. Když se k nim Jennings přibližoval, zajímalo ho, jestli tu najde i Jamese Munroea a Johna Quincyho Adamse, kte ří zastávali tenhle post t ěsn ě p řed tím, než se stali prezidenty. Tohle možná opravdu byla dobrá přestupní stanice. T řeba byl starý dobrý Thorn skute čně předur čen k tomu, aby se stal velkým mužem. „Poj ďte dál,“ usmál se Thorn. „Posa ďte se.“ „Promi ňte, že jsem vám sem tak vrazil...“ „To je v po řádku.“ Velvyslanec pozval Jenningse gestem dovnit ř a fotograf si našel židli. Tohle bylo poprvé za všechna ta léta, kdy se sešel se svou ob ětí. Nebylo obtížné dostat se dovnit ř, ale nyní se celý rozechv ěl, srdce mu bušilo a nohy m ěl jak z hadr ů. P řipomn ěl se mu pocit, který jej p řepadl, když vyvolal svou první fotografii. Prožíval tak silné vzrušení, že se blížilo sexuálnímu. „Rád bych se vám omluvil za ten fotoaparát,“ řekl Thorn. „Stejn ě to byl starý p řístroj...“ „Chci vás odškodnit.“ „Ne, ne.“ •‘* ‘ „Rád bych. Výši nechám na vás.“ Jennings pokr čil rameny, pak kývl na souhlas. „Sta čí, když mi řeknete, jaký je tu k dostání nejlepší aparát, a já n ěkoho pošlu, aby vám ho opat řil.“ „No, to je od vás velice št ědré...“ „Tak který je nejlepší?“ „Pentaflex. N ěmecký výrobek. T ři stovky.“ „Domluveno. Jen řekn ěte mé sekretá řce, kde vás najdeme.“ Jennings znovu p řikývl a oba muži se ml čky pozorovali. Thorn si ho podrobn ě prostudoval od ponožek, která byla každá jiná, až po od řený límec saka, z n ějž lezly t řásn ě. Jennings si liboval, když si ho lidé takhle podrobně prohlíželi. Věděl, že je jeho zevn ějšek odpuzuje. Jakýmsi perverzním zp ůsobem mu to nad nimi dávalo p řevahu. „Ve čer jsem si vás všiml, když jsem mluvil,“ řekl Thorn. „Snažím se, aby mi nic neuniklo.“ „Jste velice pilný.“ F „D ěkuju.“ Thorn vstal od stolu, p řešel k sekretá ři a odzátkoval láhev brandy. Jennings pozoroval, jak nalévá, a p řijal skleni čku. „Myslím, že jste v čera toho chlapce zvládl výborn ě,“ řekl Jennings. „Vážn ě?“ „Myslím, že ano.“ „Nejsem si tím tak jistý.“ Oba se snažili získat čas. Cítili, že každý z nich čeká, až ten druhý p řistoupí k jádru v ěci. „Nakonec jsem se p řece postavil na jeho stranu,“ dodal ř Thorn. „Takhle si m ě noviny brzy podají jako komunistu.“ „Ach, znám noviná ře.“ „Ano.“ „Musí si vyd ělat na chleba.“ „Jist ě.“ Usrkovali brandy. Thorn p řešel k oknu a vyhlédl ven. „Pátráte po svém p říbuzném?“ „Ano, pane.“ „Po kn ězi jménem Tassone?“ „Je kn ězem, ale jménem si nejsem jistý. Je to bratr mé »matky. Od útlého d ětství oba žili odd ělen ě.“ ThornpohlédlnaJenningseafotografvycítiljeho l zklamání. „Takže vy ho vlastn ě neznáte,“ řekl velvyslanec. „Ne, pane. Snažím se ho najít.“ Thorn svraštil čelo a t ěžce se složil do židle. „Jestli smím vyzvídat...“ zeptal se Jennings, „možná [ kdybych v ěděl, o čem jste spolu jednali...“ „Mluvili jsme o nemocnici. Cht ěl... p řísp ěvek.“ „O které nemocnici?“ „No, v Řím ě. Nevím p řesn ě.“ „Nenechal vám tady svou adresu?“ „Ne. Skute čně m ě to trochu p řekvapilo. Slíbil jsem, že mu [ pošlu šek, jenže te ď nevím kam.“ Jennings p řikývl. „Pak si myslím, že jsme na stejné lodi.“ „Po čítám, že ano,“ odv ětil Thorn. „Prost ě se najednou objevil a zase odešel, je to tak?“ „Ano.“ „A už jste ho nikdy víckrát nevid ěl?“ Thorn stiskl rty a Jennings to post řehl. Z řeteln ě poznal, že velvyslanec cosi skrývá. „Už nikdy.“ „Napadá m ě, že možná... že t řeba navštívil n ěkterou z vašich p řednášek.“ Jejich o či na sebe narazily a pohledy se do sebe zaklesly. Thorn si uv ědomil, že si s ním pohrává. „Jak se jmenujete?“ zeptal se. „Jennings. Haber Jennings.“ „Pane Jenningsi...“ „Habere.“ „Habere.“ Thorn si prohlédl fotografovu tvá ř, pak odvrátil o či a znovu se podíval z okna. „Prosím, pane?“ „Mám zna čný zájem na tom, abych toho muže našel. Toho kn ěze, co tu byl. Zachoval jsem se k n ěmu bohužel p říliš p řík ře a rád bych se mu omluvil.“ „V jakém ohledu p řík ře?“ „Dost hrub ě jsem ho odmítl. Vlastn ě jsem si ani neposlechl, co mi cht ěl říct.“ „Jsem si jist, že je na tohle zvyklý. Ten, kdo žebroní o milodary...“ „Rád bych ho našel. Je to pro m ě d ůležité.“ Jennings pohlédl Thornovi do tvá ře a poznal, že bezpochyby je. Pochopil, že se do čehosi zapletl, jenže nev ěděl do čeho. Nemohl ud ělat nic jiného, než pokra čovat ve h ře. „Jestli na n ěj narazím, dám vám v ědět.“ „Budete tak laskav?“ „Samoz řejm ě.“ Thorn pokývl na znamení, že rozhovor skon čil. Jennings vstal, p řistoupil k n ěmu a pot řásl mu rukou. „Vypadáte velice ustaran ě, pane velvyslance. Doufám, že se sv ět nechystá rozlet ět na kusy.“ „Ach, to ne,“ odv ětil Thorn s úsm ěvem. „Jsem jedním z vašich obdivovatel ů. Proto jsem vám v patách, když vystupujete na ve řejnosti.“ „D ěkuji.“ Jennings zamí řil ke dve řím, avšak Thorn jej p řibrzdil. „Pane Jenningsi?“ „Ano, pane?“ „Pochopil jsem správn ě... vy jste toho kn ěze nikdy na vlastní o či nespat řil?“ , „Ne.“ „Poznamenal jste n ěco o tom, že byl p řítomen na jednom z mých vystoupení. Napadlo m ě, že možná...“ l „Ne.“ „No. Na tom stejn ě nezáleží.“ Nastala nep říjemná odmlka a Jennings se op ět pohnul sm ěrem ke dve řím. Zastavil se. „Dal byste mi p říležitost, abych vás vyfotografoval? Myslím doma. S rodinou.“ „Te ď práv ě není moc vhodná doba.“ „Zavolám t řeba za pár týdn ů.“ „Zavolejte.“ „Dám o sob ě v ědět.“ Odešel a Thorn hled ěl za ním. Ten člov ěk zjevn ě v ěděl cosi, co neprozradil. Jenže co o tom kn ězi mohl v ědět? Byla to pouhá shoda okolností, že člov ěk, s nímž p řišel letmo do styku, pátral po kn ězi, který jej pronásledoval? A ť si Thorn lámal hlavu jakkoli, nedávalo mu to žádný smysl. Stejn ě jako mnoho událostí v jeho p ředchozím život ě i tohle vypadalo jako pouhá náhoda, jenže ve skute čnosti toho v pozadí bylo trochu více. Kapitola osmá

Pro Edgarda Emilia Tassona nemohl být pozemský život horší než o čistec. Z jednoduchého d ůvodu. Stal se totiž v Řím ě členem sekty satanist ů. Narodil se v Portugalsku jako syn rybá ře, který zahynul na lovu tresek na m ělčinách Grand Banks u Newfoundlandu. Ze svého d ětství si pamatoval jen pach ryb. Na jeho matce lp ěl jako nemoc, a ve skute čnosti také zem řela na parazita, kterého dostala proto, že jedla syrové ryby, když příliš zeslábla a nedokázala nasbírat d říví na ohe ň. Když se ve věku osmi let stal sirotkem, vzali ho do kláštera, kde jej mniši řezali tak dlouho, dokud se p ři zpov ědi nevyznal z h řích ů a nedosáhl Spásy. Kristus jej p řijal mezi své vyvolené, když mu bylo deset, jenže do té doby m ěl už záda jednu jizvu, jak neustále činil pokání, aby se mu Syn Svatý kone čně zjevil. Když od n ěj báze ň Boží takhle doslova vtloukli, zasv ětil sv ůj život církvL Osm let strávil v seminá ři, dnem i nocí studoval Bibli. Četl o lásce a o Božím hn ěvu a ve v ěku dvaadvaceti rok ů vyrazil do sv ěta, aby zachránil i ostatní p řed plameny pekelnými. Stal se misioná řem, nejprve zamí řil do Špan ělska, pak do Maroka a všude kázal slovo Boží. Z Maroka odcestoval do jihovýchodní Afriky, do vnitrozemí. Tady našel spousty pohan ů, jež mohl obracet na víru a také je obrátil, k témuž Bohu, v jakého v ěř il on sám. Zacházel s nimi stejn ě jako předtím zacházeli s ním, a uv ědomil si, že když jim p ůsobí bolest, v žáru náboženské extáze jej to sexuáln ě vzrušuje. Mezi mladými africkými konvertity se vyskytl jeden, který za čal zbož ňovat jeho. Sdíleli spolu t ělesné pot ěšení a poskvrnili tak primitivní lidské i Boží zákony. Chlapec se jmenoval Tobu a pocházel z kmene Kikuju. Když je s Tassonem p řistihli spolu, chlapec byl rituáln ě zmrza čen. Roz řízli mu šourek, vy ňali varlata a chlapce p řinutili, aby je sn ědl, zatímco jeho brat ři ve zbrani ob řadu p řihlíželi. Tassonovi se poda řilo uniknout jen o vlásek. V Somálsku jej dostihla zpráva, že Kikujové namísto něj dopadli františkánského mnicha a zaživa ho stáhli z k ůže. Poté jej p řinutili, aby se potácel v poušti tak dlouho, než kone čně padl k zemi mrtev. Tassone uprchl do Džibuti, pak do Adenu, nakonec až do Džakarty, ale a ť se obrátil v kteroukoli stranu, neustále cítil v patách Boží hn ěv. Smrt jej pronásledovala, srážela všechny kolem n ěj jako kuželky a Tassone trnul hr ůzou, že p říšt ě bude řada na n ěm. Dob ře v ěděl, z biblických text ů, jak B ůh hn ěviv ě pronásleduje ty, které chová v opovržení, a proto rychle m ěnil působišt ě a snažil se zoufale uchránit p řed tím, o čem v ěděl, že nevyhnuteln ě musí p řijít. V Nairobi se setkal s otcem Spillettem, z n ějž šarm p římo vyza řoval, a vyznal se mu ze svých h řích ů. Spilletto mu slíbil, že jej vezme pod svou ochranu a odvezl ho do Říma. Tam se na čarod ějnickém sabatu seznámil s dogmatem Pekla. Satanisté si vybudovali svatyni, kam Boží vliv nepronikal. Hlavní náplní jejich života byla tělesná rozkoš a Tassone ji sdílel s mnohými, kte ří-ji naopak nalezli v jeho t ěle. Byli spolkem vyvrženc ů, kte ří se od zbytku sv ěta rádi vyd ělili. Uctívali Ďábla tím, že znesv ěcovali Boha. Čarod ěj nických sabat ů se ú častnili p ředevším lidé z vrstev pracujících, ale byli tam i n ěkte ří vysoce postavení- Navenek vedli všichni zcela bezúhonné životy - a to byla jejich nejcenn ější zbraň proti t ěm, kdož uctívali Boha. Jejich posláním bylo ší řit strach a paniku, znesvá řet lidi mezi sebou až do chvíle, kdy se objeví sám Ne čistý. Malé skupinky zvané komanda p ůsobily chaos všude, kde se dalo. Římští satanisté nesli odpov ědnost za v ětšinu násilností, jež se daly v Irsku. Tu a tam zinscenovali atentát, aby proti sob ě postavili katolíky s protestanty a rozdmýchali ohe ň náboženské války. Kladení bomb v Irsku organizovaly dv ě irské jeptišky, známé v satanistické svatyni pod jmény B’aalock a B’aalam, dívka s krycím jménem B’aalam pak zahynula vlastní rukou. Její t ělo nalezli v hromad ě trosek, v n ěž se po výbuchu prom ěnilo tržišt ě. Její poz ůstatky se vrátily do Itálie a byly poh řbeny v posv ěcené p ůdě Cerveteri, pradávného etruského poh řebišt ě, dnes známého jako Grippe de Sant Angelo, ležícího na okraji Říma. B’aalam se dostalo odm ěny v podob ě zasv ěcení Ne čistému a byla slavnostn ě uložena do hrobu pod svatyni Techulca zasv ěcenou etruskému bohu zla. Ob řadu se zú častnili všichni členové satanistické sekty a sešlo se jich na p ět tisíc. Tassona ceremoniál uchvátil a p řivedl jej k tomu, aby za čal v sekt ě aktivn ě pracovat. Zatoužil se prosadit a dokázal otci Spillettovi, že si jeho d ůvěru zaslouží. První doklad mohl Tassone poskytnout v roce 1968, kdy byl vyslán spole čně ješt ě s jedním kn ězem do jihovýchodní Asie, aby zorganizovali malou bandu žoldák ů v komunisty ovládané Kambodži, p řešli s ní do Jižního Vietnamu a porušili přím ěř í. Sever obvinil z v ěrolomnosti Jih, Jih naopak Sever a za n ěkolik dní po p říchodu Tassona ležel pracn ě dosažený mír v troskách. Satanisté doufali, že by to mohl být první krok k tomu, aby komunisté p řevzali vládu nad celou jihovýchodní Asií, nad Kambodžou, Laosem, Vietnamem, pak možná v Thajsku a také na Filipínách. Doufali, že v pr ůběhu n ěkolika málo let by se mohla v celé téhle oblasti jen pouhá zmínka o Bohu považovat za zlo čin. Vzhledem k op ětovnému rozdmýchání ozbrojeného konfliktu ve Vietnamu severovietnamský vyjednáva č Le Doc Tho odmítl p řijmout Nobelovu cenu míru za sv ůj podíl na sjednání mírové smlouvy a prohlásil, že míru ve skute čnosti nikdy dosaženo nebylo. Avšak zástupce Spojených stát ů Henry Kissinger ji přijal, klidn ě p řehlédl, že veškeré jeho úsilí p řišlo vnive č, což vedlo k dalšímu omezení svobody a demokracie. Sekta tyto události nadšen ě oslavila a Tassone po návratu shledal, že se stal jedním z v ůdc ů. Ohn ě nepokoj ů se pak rozho řely i v Africe a Spilletto, jenž v ěděl o Tassonových zkušenostech z tohoto kontinentu, jej vyslal, aby vypomohl revoluci, která by mohla vynést k moci Idi Amina, jednoho z šílených afrických despot ů. A čkoli Idi Amin nikdy nep řestal Tassonovi ned ůvěř ovat, nebo ť byl b ěloch, kn ěz tam z ůstal déle než rok a úsp ěšn ě pracoval pro diktátora u Organizace solidarity afrických a asijských národ ů. Zejména díky Tassonovým úsp ěch ům se římská svatyn ě satanistické sekty stala celosv ětov ě uznávanou v ůdčí duchovní silou, ur čovala politický kurs. Za čaly do ní proudit peníze, což její vliv jen dále rozši řovalo. Řím se tak stal velice horkým místem nabitým energií: byl úst ředním sídlem katolík ů, západního komunismu a nyní se tam soust ředilo i jádro celosv ětov ě p ůsobící sekty satanist ů. Atmosféra jiskrami jen sršela. Práv ě v téhle dob ě, kdy kulminovala síla satanist ů a celý sv ět zachvátily nepokoje, se op ět up řela pozornost na biblická věštectví p ředpovídající okamžik, kdy se celá pozemská historie náhle a nevyhnuteln ě zm ění. Nebo ť pot řetí od vzniku planety Ďábel vyvrhne na sv ět svého potomka. Jeho výchovu sv ěř í až do dosp ělosti svým pozemským p řívrženc ům. Zatím se o totéž pokusil dvakrát a pokaždé prohrál. Strážci Ježíšovi vždy Antikrista v čas objevili a zahubili ho dříve, než sta čil nabýt dostatek sil. Tentokrát však plán neselže. Osnova byla dokonalá a celý plán do detailu na časovaný. Nep řekvapilo, že si Spilletto vybral Tassona jako jednoho ze t ří, kte ří m ěli vykonat nejd ůležit ější poslání. Drobný bohoslovecky vzd ělaný kn ěz byl oddaný, v ěrný a rozkazy provád ěl bez sebemenšího zaváhání či odmluvy. Z tohoto důvodu dostal také nejbrutáln ější úkol, zavraždit nevinné, kte ří se do celé záležitosti neš ťastn ě zapletli. Byl to Spilletto, kdo vybral vhodnou rodinu a provedl zám ěnu d ětí. Sestra Maria Teresa, (jak si nyní dávala říkat B’aalock), st řežila t ěhotenství a asistovala p ři porodu. Tassone provedl p říšernou řezni činu, zajistil, že zmizely jakékoli d ůkazy a byly poh řbeny v posv ěcené zemi. Tassone nadšen ě souhlasil s ú častí na kompletu, nebo ť si jasn ě uv ědomil, že bude žít nav ěky. Bude oslavován a uctíván, on, kdysi ubohý sirotek, nyní jeden z Vyvolených, jemuž bylo dovoleno vstoupit do spolku se samotným Ďáblem. Avšak ve dnech t ěsn ě p řed uskute čněním plánu se s Tassonem stala jakási prom ěna a opoušt ěly ho síly. Jizvy na zádech ho pálily, noc co noc se bezesn ě p řevaloval na posteli a zoufale o čekával spánek, až se čekání prom ěnilo v agónii. Po p ět nocí sebou křečovit ě házel ze strany na stranu a marn ě se snažil zaplašit hr ůzné p ředstavy, které mu táhly myslí. Pak si p řipravil bylinný extrakt, který mu sice p řinesl spánek, nezaplašil však no ční b ěsy, které jej pronásledovaly. Vid ěl Tobua, afrického chlapce, spole čně s ním stojícího před tribunálem kmene, jak jej prosí o pomoc. Vid ěl lidské t ělo se servanou k ůží, o ční jamky šklebící se nad obnaženými vazy a svaly, ústa bez rt ů žadonící o milost a lidskou trosku potácející se pouštním pískem. Tassone vid ěl sám sebe jako chlapce, postával na pláži a čekal na otc ův návrat, a vid ěl svou matku na smrtelné posteli prosící ho za odpušt ění, že umírá a zanechává jej tak mladého jeho osudu. Té noci se probudil a věděl, že k řičel ze spánku nahlas, jako by se prom ěnil ve svou vlastní matku žadonící za rozh řešení. Ale když se znovu propadl do mrákot, objevila se p řed ním postava Krista a ubezpe čila ho, že nalezne odpušt ění. Kristus byl krásný mladík s t ělem posetým jizvami, poklekl u Tassona a ujistil jej, že v království nebeském je stále vítán. Sta čí, když bude litovat svých čin ů. No ční m ůry Tassonem ot řásly a Spilletto jeho vnit řní nap ětí vycítil. Zavolal si ho k sob ě, aby zjistil p říčinu. Jenže Tassone chápal, že už je.v tom všem až po krk a že kdyby dal najevo n ějaké pochyby, ohrozil by sv ůj život. Proto Spilletta ujistil, že je stále stejn ě dychtivý splnit sv ůj úkol. Pronásledují jej bolesti v zádech, prohlásil, a Spilletto mu nabídl fiólu s prášky, které mu p řinesou úlevu. Od tohoto okamžiku se Tassone propadl do stavu zdrogované letargie, vize Krista jej přestala zneklid ňovat, a setrval v n ěm až do rozhodující fáze. Do noci na šestého června. Nastal šestý m ěsíc, šestý den, šestá hodina. Rozb ěhly se události, které Tassona posléze přivedly ke konci jeho dní. Uprost řed práce náhle zví ře za čalo výt, když mu ohromné novorozen ě protrhlo l ůno. Sestra Marie Teresa je uml čela éterem a Tassone dílo dokon čil pomocí kamene, kterým ho vybavil Spilletto. Rozmlátil zví řeti hlavu na kaši a vyzkoušel si tak to, co m ěl provést i s lidským dít ětem. Avšak když mu p řinesli dol ů lidské novorozen ě, zaváhal, nebo ť dít ě bylo nevšedn ě krásné. Prohlížel si je oba, jak leželi bok po boku: jeden ješt ě pokrytý krví, celý chlupatý, druhý hla ďou čký, b ělostný, p řekrásný, vzhlížející k n ěmu s absolutní důvěrou. V ěděl, co musí u činit, a ud ělal to, jenže nep říliš dob ře. Musel se rozmáchnout ješt ě jednou a rozvzlykal se, když oderval víko truhly, aby Thornovo dít ě ude řil znovu. Na okamžik jej sev řela touha popadnout dít ě do náručí, uprchnout s ním a b ěžet tak dlouho, než pro n ě nalezne bezpe čné místo. Avšak chápal, že novorozen ě je už nenapraviteln ě poškozené, a tvrd ě ude řil kamenem. A znovu a znovu. Dokud k řik neustal a tělí čko nez ůstalo mrtv ě ležet. V temnot ě oné noci nikdo nespat řil slzy, jež prýštily po Tassonov ě tvá ři. Ostatn ě od této noci už jej víckrát nikdo ze satanistické sekty nespat řil. Uprchl z Říma hned p říštího jitra a po následující čty ři roky pobýval neznámo kde. Odjel do Belgie a pracoval tam mezi chudými. Našel si zp ůsob, jak se dostat na kliniku, kde m ěl p řístup k drogám, které pot řeboval nejen proto, aby mu zažehnaly bolesti v zádech, ale aby zahnaly vzpomínku na to, čeho se dopustil. Žil zcela osam ěle a s nikým se nestýkal, postupn ě se rozstonal a byl velice neduživý. Když se kone čně odhodlal do nemocnice, rychle se potvrdila diagnóza, které se obával. Bolest v zádech vyvolával tumor, maligní a neoperovatelný, nebo ť zachvátil páte ř. Tassone tedy umíral, a to jej p řim ělo k tomu, aby hledal u Boha odpušt ění, aby se kál. Kristus je milosrdný. U Krista najde prominutí h řích ů. Aby dokázal, že si milost zaslouží, pokusí se od činit, co napáchal. Sebral všechny síly, které mu ješt ě zbývaly, a odcestoval do Izraele. Vezl si s sebou osm sad ampulí s morfiem, aby zahnal bolest, jež mu v p řívalech probodávala záda. Pátral po muži jménem Bugenhagen - jménem uvád ěným ve spojitosti se Satanem snad od samotného po čátku v ěků. Byl to práv ě Bugenhagen, který roku 1092 odhalil prvního potomka Satanova a vymyslel zp ůsob, jakým ho zahubit. A byl to znovu Bugenhagen, kdo v roce 1710 objevil druhého a zlikvidoval ho, takže ani tenhle nezískal žádnou moc nad Zemí. Pat řil k náboženským fanatik ům, kte ří st řežili Krista. Jejich poslání bylo znemožnit Ďáblovi, aby stanul na tvá ři Zem ě. Tassonovi trvalo sedm m ěsíc ů, než nalezl posledního potomka rodiny Bugenhagen ů, nebo ť žil zcela osam ěle, ukrytý v pevnosti pod zemským povrchem. Zde stejn ě jako Tassone očekával p říchod smrti mu čen sta řeckými chorobami a vědomím, že selhal. Tušil stejn ě jako mnoho jiných, že se kritická doba blíží, ale nem ěl moc zabránit Satanovi, aby se jeho syn na Zemi narodil. Tassone strávil se starcem pouhých šest hodin. Podrobn ě mu vylí čil všechny události v četn ě svého podílu na nich. Když jej kn ěz prosil, aby n ějak zasáhl, Bugenhagen naslouchal pln zoufalství. Nebo ť nemohl. Byl v pevnosti uv ězn ěn a neodvažoval se riskovat opustit ji. Budou k n ěmu muset p řivést někoho, kdo má k dít ěti p řístup. Tassone se obával, že jeho dny jsou už se čteny, a proto ihned odlet ěl do Londýna, tam nalezl Thorna a pokusil se mu vysv ětlit, k čemu se musí odhodlat. Modlil se, aby nad ním Bůh držel ochrannou ruku, a obával se, že se o n ěho stejn ě zajímá i Satan. Dob ře si uv ědomoval možnost Ďáblova zásahu a podnikl všechna možná opat ření, aby se udržel p ři život ě, dokud nenalezne Thorna a dokud mu celý p říb ěh nevypoví. Věděl, že jestli se mu to poda ří, o čistí se tak od svých h řích ů a bude mu umožn ěn vstup do Království nebeského. Pronajal si jednopokojový byt v Soho a p řem ěnil jej v pevnost pro Ďábla stejn ě nedobytnou jako kostel. Jeho zbraní bylo Písmo svaté a stránkami vytrhanými z Bible vylepil na st ěnách každou pí ď a polepil dokonce i okna. Na to všechno spot řeboval sedmdesát Biblí. Do všech roh ů zav ěsil k říže a nikdy nep řekro čil práh sm ěrem ven, aniž by se ujistil, že krucifix, který má zav ěšený na krku, je chrán ěn st řípky rozbitého zrcadla odrážejícími paprsky. Zjistil ovšem, že svou ko řist jen tak snadno nepolapí, a bolesti v zádech už ho nyní úpln ě stravovaly. První setkání s Thornem, v jeho pracovn ě, skon čilo fiaskem. Velvyslance vyd ěsil a Thorn ho dal okamžit ě vyhodit. Nyní jej s nar ůstajícím zoufalstvím sledoval na každém kroku. Dnes pozoroval za napnutou š ňů rou, jak velvyslanec se skupinkou dalších hodnostá řů zahajuje stavbu domk ů pro chudé v Chelsea. „Jsem hrdý, že smím položit základní kámen práv ě k tomuto projektu...“ k řičel Thorn do v ětru p řed zhruba stovkou přihlížejících náhodných chodc ů, „... pon ěvadž je výrazem přání široké ve řejnosti a sleduje zvýšení životní úrovn ě!“ Po t ěchto slovech kopl krumpá čem do zem ě. Pak jej spole čně se skupinou prominent ů zavedli k natažené š ňůř e a kapela s tahací harmonikou spustila polku. Pot řásal si rukama s těmi, kte ří se k n ěmu natáhli. Thorn se choval suverénn ě, byl to politik, jemuž lichotila p říze ň davu a obdiv. Dal si práci, aby zašel až k p řepážce a žádnou ruku neodmítl. Dokonce byl ochoten se sklonit a nechat se políbit. Avšak náhle utrp ěl ot řes. Proti n ěmu se natáhla cizí paže, hrub ě jej uchopila za náprsenku a p řitáhla si ho t ěsn ě ke š ňůř e. „Zítra,“ vyhrkl Tassone p římo do zd ěšených velvyslancových o čí. „V jednu hodinu v Kew Gardens...“ „Pus ťte m ě...“ zalapal po dechu Thorn. „P ět minut, a víckrát m ě už nikdy nespat říte.“ „Dejte ty ruce...“ „Vaší žen ě hrozí nebezpe čí. Zem ře, jestli nep řijdete.“ • Thornovi se poda řilo ruku odstr čit a kn ěz rázem zmizel. Velvyslanec z ůstal omrá čen ě stát a zíral p římo do cizích tvá ří, do bleskových sv ětel, která mu vybuchovala rovnou do o čí. Thorn si lámal hlavu, co s tím kn ězem podniknout. Mohl na místo setkání vyslat namísto sebe policii, která by Tassona prost ě sebrala. Jenže takový zákrok by vedl k dalším potížím, protože Thorn by musel vystoupit jako st ěžovatel. Kn ěze by vyslýchali. Celá záležitost by pronikla na ve řejnost. Noviny by měly hody a vytloukly by ze šílencových blábolu kapitál. Takhle to ud ělat nemohl. Te ď ne, nikdy ne. Neexistoval žádný zp ůsob, jak se dozv ědět, co mu kn ěz chce sd ělit. Jeho blud se to čil kolem narození Thornova dít ěte, p říšerná shoda náhod, že práv ě na tomhle poli musel n ěco tajit. Nabízela se také alternativa vyslat do Kew Gardens namísto policie svého člov ěka, aby se tomu člov ěku vyplatil pen ězi, nebo aby ho zastrašil natolik, že uprchne. Jenže i tohle řešení znamenalo zasv ětit do záležitosti n ěkoho cizího. Pomyslel na Jenningse, toho fotografa, a témé ř podlehl impulsu a zavolal mu, že objevil jeho p říbuzného, po n ěmž Jennings pátral. Ovšem neexistuje na sv ětě nic nebezpe čnějšího, než se spol čit s člov ěkem od tisku. A p řece toužil, aby někoho měl. N ěkoho, s kým by se mohl pod ělit. Nebo ť po pravd ě řečeno byl zd ěšený. M ěl strach z toho, co mu kn ěz vyjeví. To ráno si Thorn vzal své vlastní auto a vysv ětlil Hortonovi, že si p řeje pobýt chvilku sám se sebou. Celé dopoledne se projížd ěl a nevkro čil do kancelá ře ze strachu, že se ho budou vyptávat, kam p ůjde na ob ěd. Napadlo ho, že kn ězovo vyzvání by mohl jednoduše ignorovat, že kdyby ho takhle odmrštil, mohl by s kone čnou platností o Thorna ztratit zájem a zmizet. Jenže ani tohle řešení jej neuspokojovalo, nebo ť Thorn sám zatoužil po konfrontaci. Pot řeboval toho člov ěka zastrašit a vyslechnout všechno, co má na duši. Řekl přece, že Kathy je v nebezpe čí, že zem ře, pokud Thorn nep řijde. Bylo sice nemožné, že by Kathy n ěco ohrožovalo, avšak Thorna trápilo, že se i na ni zam ěř ila chorá mysl dementního kn ěze. Thorn dorazil ve dvanáct t řicet, zaparkoval u chodníku a napjat ě vy čkával ve voze. Čas plynul pomalu a Thorn si pustil zprávy. Jen na p ůl ucha naslouchal, jak hlasatel vypo čítával seznam zemí, kde to v řelo. Špan ělsko, Libanon, Belfast, Angola, Zair, Izrael, Thajsko. Už by dokázal doslova se zavázanýma o čima ukázat ta místa na map ě a spletl by se nanejvýš o centimetr. P řipadlo mu, že čím déle člov ěk Zemi obývá, tím horší má výhledy do budoucna. Časovaná bomba už tikala a brzy vybuchne. Plutonium, vedlejší produkt p ři výrob ě atomové energie, bylo dnes dosažitelné pro každého, a dokonce i ta nejmenší zemi čka se mohla vyzbrojit jadernou bombou. Některé státy m ěly sklony k autodestrukci, zcela sebevražedn ě. Nic by neztratily, kdyby jejich násilný čin smetl zárove ň i zbytek sv ěta. Thornovi se p řipomn ěla Sinajská pouš ť, Zaslíbená zem ě. Zauvažoval, zda B ůh v ěděl, když ji Abrahámovi sliboval, že práv ě tady vybuchne časovaná bomba. Pohlédl na hodinky na palubní desce a vid ěl, že jedna hodina už je. Vzchopil se a pomalu vstoupil do parku. M ěl na sob ě pláš ť do dešt ě a tmavé brýle, aby ho nikdo nepoznal, ale p řevlek v n ěm prohluboval úzkost. Rozhlédl se po drobné postav ě kn ěze. Zahlédl ho a strnul. Musel p řekonat impuls, aby se obrátil a utekl. Tassone sed ěl na lavi čce zády k n ěmu a Thorn se snadno mohl oto čit, aniž by ho spat řil. Avšak namísto toho vykro čil, obešel kn ěze a stanul p římo proti n ěmu. Tassona Thorn ův náhlý p říchod vyvedl z míry. Ve tvá ři se mu zra čilo nap ětí a koupala se mu v potu, jako by jej stravovala nesnesitelná bolest. Dlouhou chvíli proti sob ě stáli ml čky. „M ěl jsem zavolat policii,“ úse čně pronesl Thorn. „Ta vám nepom ůže.“ „Tak ven s tím. Pov ězte, co mi chcete říct.“ Tassone zatékal o čima a ruce se mu za čaly chv ět. Zjevn ě vynakládal ohromné duševní úsilí, jako by zápasil s bolestí. „Až se Židé vrátí na Sión...“ zašeptal. „Cože?“ „... Až se Židé vrátí na Sión. A kometa ozá ří celou oblohu. A povstane Svatá říše římská. Pak vy a já... musíme zem řít.“ Thornovi posko čilo srdce. Ten člov ěk byl šílený. Začal citovat jakýsi text, tvá ř staženou, jakoby v transu, a hlas mu sílil, takže tém ěř k řičel. „I vid ěl jsem šelmu vystupující z mo ře, kteráž m ěla sedm hlav a deset roh ů. A na rozích jejích deset korun, a na hlavách jejích jméno rouhání... I spustil and ěl srp sv ůj na zem a sebral vinici zem ě a vmetal do jezera velikého hn ěvu Božího.“ Kn ěz se celý rozt řásl. Thorn ho pozoroval a nutil se, aby naslouchal jeho slov ům. „Tohle všechno p ředvídá Zjevení svatého Jana!“ vyhrkl kn ěz. „Nep řišel jsem proto, abych vyslechl kázání. 11 „Lidská posedlost a lidská povaha zaviní, že Satan rozpoutá poslední a nejstrašliv ější boj. Proroctví Daniele, proroka, Evangelium svatého Lukáše...“ „Tvrdil jste, že mé žen ě hrozí nebezpe čí.“ „Vydejte se do m ěsta zvaného Meggido,“ naléhal Tassone. „Leží na míst ě starobylého Jezreelu. Tam navštivte starce Bugenhagena. Jedin ě ten vám prozradí, jak se to dít ě dá zahubit.“ „Podívejte...“ - „Ten, koho nespasí Beránek, bude na kusy roztrhán šelmou strašlivou, Satanem!“ „Tak už dost!“ Tassone rázem ztichl, celý sklesl a pozvedl chv ějící se ruku, i aby si set řel pot, který se mu nahromadil nad obo čím. „P řišel jsem,“ řekl tiše Thorn, „protože jste mi řekl, že mé žen ě hrozí nebezpe čí.“ „M ěl jsem vid ění, pane Thorne...“ „Povídal jste, že mé žen ě...“ „Je t ěhotná!“ Thorn se zarazil a poodstoupil o krok. „To se mýlíte.“ „Myslím, že je t ěhotná.“ i“Není.“ „Nedovolí, aby se to dít ě narodilo. Zni čí je, dokud je ješt ě v lůně.“ Kn ěz zasténal, op ět jej zasáhl prudký záchvat bolesti. „O čem to mluvíte?“zeptal se Thorn se zatajeným dechem.“ „O vašem synovi, pane Thorne! O synu Satanov ěl Zabije to ješt ě nenarozené dít ě a pak zabije i vaši ženu! A až si bude jistý, že už opanoval všechno, co pat řilo vám, pak vás, pane Thorne, zabije také\“ •< „Tak tohle už je p říliš!“ „... a pomocí vašeho bohatství a vlivu založí tady na Zemi svou říši zla a bude poslouchat p říkazy p římo od samotného Satana...“ „Jste šílený,“ zasy čel Thorn. :“Musí zem řít, pane Thorne!“ 1Kn ěz zalapal po dechu a z očí mu vytryskly slzy. Thorn na něj shlížel neschopen pohybu. „Prosím vás, pane Thorne,“ rozplakal se kn ěz. „Žádal jste o pět minut...“ „Je ďte do m ěsta Meggida,“ žadonil Tassone. „Navštivte Bugenhagena, dokud není pozd ě!“ Thorn pot řásl hlavou a obrátil chv ějící se prst proti kn ězi. ^“Už jsem vás tedy vyslechl,“ pronesl varovn ě. „A chci, | abyste si te ď naopak poslechl vy mne. Jestli vás ješt ě n ěkdy uvidím... dám vás sebrat.“ Obrátil se na patách a odcházel. Tassone za ním p řes slzy zak řičel: „Uvidíte m ě v pekle, pane Thorne. Budeme si tam odpykávat trest spole čně!“ V následujícím okamžiku se Thorn ztratil T. dohledu a Tassone osam ěl, hlavu složenou v dlaních. Setrval tak n ěkolik minut a snažil se potla čit slzy. Bezvýsledn ě. Neusp ěl a ztratil veškerou nad ěji. Pomalu vstal a rozhlédl se po parku. Pojednou byl prázdný a tichý, klid p ůsobil až jaksi hroziv ě. P řipadalo mu, jako by stál ve vzduchoprázdnu, jako by vzduch zadržoval dech. Pak ten zvuk zaslechl, docela slabou čce. Nejprve se nesl jakoby z dálky, na samé hranici slyšitelnosti, postupn ě nabýval na síle, až dun ěl všude kolem n ěj. Byla to slabika OHM, a jak zn ěla stále siln ěji, Tassone popadl krucifix, dech se mu zrychlil a vystrašen ě se rozhlédl po parku kolem sebe. Obloha se setm ěla a zvedl se čerstvý v ětřík, rychle sílil, až rozechv ěl v ětve strom ů jakoby hn ěvem. Tassone sev řel k říž ob ěma rukama a vyb ěhl na ulici, kde cht ěl nalézt bezpe čnější místo. Jakmile však vyrazil z parku, vítr prudce zadul, až kolem n ěj zaví řily papíry a smetí. Sotva lapal po dechu a prudký závan v ětru ho znovu ude řil tvrd ě do tvá ře. P řes ulici zahlédl kostel, avšak jakmile sestoupil z chodníku, vítr se náhle prom ěnil v uragán. Tassone se proti němu vzep řel a pokusil si prorazit cestu do bezpe čí. Zvuk slabiky OHM mu nyní dun ěl v uších smíšený s vytím v ětru. Kn ěz se prodíral vp řed a sténal námahou, výhled mu zastíral oblak ví řícího prachu. Nákladní auto valící se ulicí dol ů ani nespat řil, ani nezaslechl, až pak sk říp ění ohromných pneumatik, když se p řehnalo kolem n ěj na pár centimetr ů. Nákla ďák narazil do řady zaparkovaných aut, a jak jej setrva čnost hnala vp řed, drtil plechy jejich karosérií, dokud se nezastavil. I vítr znenadání ustal a Tassone zaslechl, jak lidé k řičí hr ůzou. Kdosi prob ěhl kolem n ěj k p řevrácenému nákla ďáku. Řidi čova hlava se ochable opírala o okénko a odkapávala z ní krev. Oblohou se p řehnalo zadun ění hromu, Tassone z ůstal stát přímo uprost řed ulice a k ňučel strachy. Nad vzdáleným kostelem se zablýsklo. Kn ěz se oto čil a rozb ěhl se nazp ět do parku. S náhlým zah řměním se snesl liják. Tassone zoufale prchal a p řipadalo mu, že blesky bijí všude kolem n ěj. Když probíhal okolo vysokého stromu, kmen p římo explodoval. Vyk řikl d ěsem a uklouzl v blát ě. Zatímco se sbíral na nohy, z oblohy sjel elektrický prst a rozštípal lavi čku p římo p řed ním na hrst ho řících d řívek. Kn ěz se bezradn ě obrátil a prob ěhl pruhem ke řů . Vyno řil se v úzké postranní uli čce a blesk ude řil znovu. Tentokrát zasáhl schránku na dopisy a vyhodil ji do vzduchu. Z ůstala ležet na zemi jako otev řená a zma čkaná plechovka od sardinek. Drobný kn ěz se rozvzlykal a dál se hnal vp řed s o čima up řenýma k zu řícímu nebi. Déš ť se jen lil a bušil mu do tvá ře, město p řed ním zamlžoval pr ůhledný závoj vody. Londý ňané prchali do úkryt ů a okna se prudce zavírala. Jakási u čitelka šest domovních blok ů od jeho místa se marn ě natahovala, aby zav řela okno pomocí obstarožní ty čky s há čkem. Seshora st říkaly proudy dešt ě a její malí žá čkové tomu všemu p řihlíželi. Nikdy v život ě neslyšela o kn ězi jménem Tassone a stejn ě tak netušila, že se její osud spojí s jeho. Jenže to už se Tassone vydal kluzkou ulicí hu čící dešt ěm nevyhnuteln ě jejím sm ěrem. Zápasil o dech a bezcíln ě prchal úzkými uli čkami p řed hn ěvem, který jej pronásledoval. Blesky sice nechal kus za sebou, avšak už mu také docházely síly a srdce mu divoce bušilo. Zahnul za roh a op řel se o st ěnu jakési budovy, t ěžce lapal po dechu. O či upíral ke vzdálenému parku, kam stále ješt ě bily blesky pokaždé doprovázené silným zah řměním. Pomyslel si, že se k nebi rad ěji dívat nebude, když se tam naho ře cosi objevilo. Ze t řetího poschodí vylétla ty čka na otevírání oken, marn ě se po ní natahovala ženská ruka. Ty čka se řítila rovnou dol ů a kovový há ček na konci pro řezával vzduch jako špi čka kopí. Zasáhla kn ěze p římo do hlavy, ‘prolétla mu t ělem a p řibila ho do trávy. Stál na hadrových nohách s povislýma rukama jako loutka zav ěšená na noc do krabice. Letní bou řka v okolí Londýna náhle ustala. Z okna ve t řetím poschodí školní budovy vystr čila hlavu učitelka a dala se do k řiku. Na ulici p ři opa čné stran ě parku vytahovala skupinka lidí z p řevráceného nákla ďáku mrtvé řidi čovo t ělo. Na čele m ěl krvavý otisk volantu, proti n ěmuž ho náraz ze vší síly vrhl. Mraky se rozptýlily a op ět mírumilovn ě zá řilo sluní čko. Kolem kn ěze se seb ěhl hlou ček malých d ětí a zv ědav ě si prohlížely postavu podivn ě visící na tyčce. Z klobouku mu ješt ě odkapávaly deš ťové kapky; řinuly se mu po tvá ři s ústy otev řenými p řekvapením. Zabzu čel ovád a usedl mu na rty. Následujícího jitra Horton vybral noviny ze schránky p ři hlavním perefordském vchodu a p řinesl je do solária, kde Thorn s Kathy spole čně snídali. Když odcházel, post řehl, že tvá ř paní Thornové stále nese výrazné stopy nap ětí. Vypadala tak už po n ěkolik týdn ů a Horton m ěl podez ření, že to n ějak souvisí s pravidelnými cestami do Londýna, kde navšt ěvovala léka ře. Nejprve se domníval, že ji vozí k doktorovi, aby si lé čila n ějaké drobné t ělesné ocho ření, ale pak si na vizitce ve vstupní hale domu všiml, že doktor Greer je psychiatr. Horton sám nikdy nepocítil pot řebu navštívit psychiatra ani neznal n ěkoho, kdo by ji poci ťoval, a utvrdil se v dojmu, že psychiat ři jsou dob ří jen k tomu, aby se z nich lidé zbláznili. Když četl v novinách o p říšerných činech, které někte ří lidé spáchali, zprávu obvykle provázelo sd ělení, že předtím navšt ěvovali psychiatra. Bylo p řece jasné, co je p říčina a co následek. Nyní, jak tak obhlížel paní Thornovou, se jeho teorie o psychiatrech jen potvrzovala. Když ji vezl do m ěsta, pokaždé byla veselá, zatímco na zpáte ční cest ě zamlklá a utrápená. Od té doby, co s návšt ěvami za čala, m ěla podstatn ě horší náladu a nyní už ji z řeteln ě stravovalo nervové vyp ětí. Její pom ěr ke služebnictvu se omezil na strohé p říkazy a stejn ě příkrý vztah m ěla i k dít ěti. Neš ťastná stránka v ěci tkv ěla především v tom, že Damien jí už p řivykl. N ěkolikatýdenní období, které s ním strávila, aby si získala jeho náklonnost, nyní p řinášelo své ovoce. Jenže te ď, když po ní Damien toužil, nikde ji nemohl najít. Avšak i Kathy samotné lé čba p řinášela problémy, nebo ť se pono řila pod hladinu své úzkosti a nalezla tam jen bezednou studnu zoufalství. Propadla naprostému zmatení a p řipadalo jí, že už vlastn ě ani neví, kdo ve skute čnosti je. Vzpomínala, že to kdysi věděla, a že stejn ě tak v ěděla, co chce, jenže tohle bylo už všechno pry č a nevid ěla p řed sebou žádnou budoucnost. Nejprostší v ěci v ní probouzely d ěs: když zazvonil telefon, když z kuchyn ě zadrn čela časomíra, když zachrastila čajová konvice. Dosp ěla k bodu, kdy už nebyla schopna nic zvládnout, a musela neustále sbírat odvahu dokonce i k tomu, aby prost ě přežila. Tento den vyžadoval více odvahy než v ětšina ostatních, nebo ť objevila n ěco, co vyžadovalo její zásah. P ředpokládala, že by se mohla s manželem st řetnout, m ěla z toho obavy a ke všemu tady ješt ě bylo to dít ě. Damien si te ď navykl každé ráno se na ni p řilepit, aby p řilákal její pozornost. Práv ě te ď jezdil po parketách solária s mašinkou, neustále jí narážel do židle a vydával zvuky jako parní stroj. „Paní Baylocková?“ zavolala Kathy. Thorna sedícího naproti s rozloženými novinami zarazila hn ěvivost, která jí prosákla do hlasu. „N ějaký problém?“ zeptal se. „Damien. Už se ten kravál nedá snést.“ „Tak zlé to snad zase není...“ „Paní Baylocková!“ zak řičela. Mohutná žena tém ěř vlet ěla dovnit ř. „Madam?“ „Odve ďte ho pry č!“ poru čila Kathy. „Vždy ť si jenom hraje,“ namítl Thorn. „Řekla jsem, abyste ho odvedla!“ „Ano, madam,“ odv ětila paní Baylocková. Vzala Damiena za ruku a vyvedla ho z místnosti. Dítě se ve dve řích oto čilo po matce a v o čích se mu objevila bolest. Thorn to post řehl a s pocitem beznad ěje se obrátil na Kathy. Pokra čovala v jídle a tvá řila se, že jeho pohled nevnímá. „Pro č jsme si tedy vlastn ě po řídili dít ě, Kathy?“ „K obrazu svému.“. „Cože?“ „Jak jsme mohli nemít dít ě, Roberte? Copak už n ěkdo někdy slyšel o úsp ěšné rodince, která nemá stejn ě p řenád-herné dítko?“ Thorn tiše spolkl její slova, zcela vyveden z míry tónem. „Kathy...“ „A není to snad pravda? Nikdy jsme ani nepomyslili na to, jak se takové dít ě vychovává. Mysleli jsme jenom na to, jak se budeme spole čně vyjímat v časopisech.“ Thorn na ni on ěměle hled ěl. Neuhnula o čima. „Není to snad pravda?“ zeptala se. „Takhle ti to ordinuje ten tv ůj doktor?“ „Ano.“ „Pak si myslím, že bych si s ním m ěl promluvit.“ „Ano. Taky ti chce n ěco říct.“ Chovala se stroze a chladn ě. Thorn jako by instinktivn ě vycítil, co mu poví, a p řepadl ho strach. „Co to bude?“ zeptal se. „Máme takový problém, Roberte,“ řekla. „Ano?“ „Nechci už žádné d ěti. Nikdy.“ Thorn vyhledal pohledem její tvá ř a čekal na pokra čování. „Je to v po řádku?“ otázala se. „Jestli si to tak p řeješ?“ odv ětil. „Pak jist ě budeš souhlasit s potratem.“ Thorn strnul. Z ůstal omrá čený, s otev řenými ústy. „Jsem t ěhotná, Roberte. Zjistila jsem to v čera ráno.“ Přešla chvfle ticha. Thornovi se zato čila hlava. „Slyšels m ě?“ zeptala se Kathy. „Jak to mohl v ědět?“ zašeptal Thorn. „To je tím t ělískem. N ěkdy selže.“ „Ty jsi t ěhotná...?“ vydechl. „Ne dlouho.“ Thorn byl popelavý, hled ěl do stolní desky a ruce se mu chv ěly. „Řeklas to n ěkomu?“ zeptal se. „Jenom doktoru Greerovi.“ „Jsi si tím jistá?“ k. „Že si to nechci nechat?“ „Že jsi t ěhotná.“ „Ano.“ Thorn z ůstal neschopen pohybu, pohled upíral do prázdna. Vedle n ěj zazvonil telefon a velvyslanec mechanicky zvedl sluchátko. „Ano?“ Zarazil se, protože hlas mu nejprve pov ědomý nebyl. „Ano, jsem to já.“ Vzhlédl ke Kathy a v o čích se mu objevil zmatený výraz. „Cože? Kdo je tam? Haló? Haló?“ Volající zav ěsil. Thorn sed ěl nehnut ě a tvá řil se znepokojen ě. „Co cht ěl?“ zeptala se Kathy. : „N ěco o novinách...“ „Co o novinách?“ „Volal n ějaký anonym... a říkal, a ť si je dnes p řečtu.“ Sklonil pohled na noviny, které m ěl složené p řed sebou, a rozev řel je. Když padl o čima na snímek na titulní stran ě, celý se schoulil. „Co je to?“ zeptala se Kathy. „Co se stalo?“ Jenže Thorn nebyl v ůbec schopen odpov ědi. Vzala mu noviny a našla místo, na které zíral. Fotografie zabírala kn ěze napíchnutého na ty čce k otevírání oken a titulek pod ním oznamoval: KN ĚZ UK ŘIŽOVÁN P ŘI BIZARNÍ TRAGÉDII. Kathy pohlédla na manžela a zjistila, že se celý chv ěje. Zmaten ě ho vzala za ruku. M ěl ji studenou. „Roberte...“ Thorn se prkenn ě zvedl a zamí řil ke dve řím. „Znal jsi ho?“ zeptala se Kathy. Vůbec jí však neodpov ěděl. Kathy si znovu prohlédla fotku, a zatímco četla článek, slyšela, jak Thorn startuje svoje auto a odjíždí. „Pro paní James Akrewianovou, u čitelku ve t řetí t říd ě na Biskupské pomocné škole, ten den za čínal stejn ě jako kterýkoli jiný. Bylo to v pátek, a zrovna když se spustil déšť, připravovala se s t řídou, že za čnou číst nahlas. A čkoli dovnit ř nepršelo, cht ěla zav řít okno, protože jí vadil hluk. Mnohokrát si st ěžovala na zastaralé ovládání. Protože na nejvyšší okna vůbec nedosáhla, musela se postavit na židli a ješt ě použít ty čku. Nepoda řilo se jí zaháknout há ček na ty čce do kroužku okna,a proto se pokusila zachytit okno há čkem zezadu a přitáhnout si je k sob ě. Ty čka jí však vyklouzla z ruky, vylétla ven a zasáhla kolemjdoucího, který v tom míst ě pravd ěpodobn ě hledal p říst řešek p řed dešt ěm. Totožnostzem řeléhopolicieodmítlaoznámit, dokud nebudou vyrozum ěni p říbuzní.“ Kathy článeknedávalžádnýhlubšísmysl.Zavolala Thornovi do kancelá ře a nechala mu vzkaz, aby jí zatelefonoval okamžit ě, jakmile dorazí. Zjevn ě však mí řil jinam, nebo ť telefon se neozval ani do p ůlnoci. Pak ješt ě zavolala Greerovi, svému psychiatrovi, jenže ten byl p říliš zam ěstnaný a sekretá řka ho omluvila. Poslední telefonický hovor m ěla s nemocnicí, aby si sjednala potrat. Kapitola devátá

Okamžit ě, jakmile Thorn spat řil na snímku kn ěze, sko čil do auta a hnal se do Londýna. Hlavou se mu zb ěsile honily nejr ůzn ější úvahy, marn ě se ve všem pokoušel vyznat. Takže Kathy p řece jen byla těhotná, ten kn ěz m ěl pravdu. Te ď už dál nemohl ignorovat ani zbytek Tassonova sd ělení. Snažil si znovu vybavit setkání v parku, jména a místo, kam ho Tassone posílal. Jenže už je nedokázal z pam ěti vyhrabat. Ze všech sil se pokoušel uklidnit a vybavit si všechny nedávné události. Rozhovor s Kathy, anonymní telefonát, který p řed chvílí vzal. „P řečtěte si noviny,“ řekl ten hlas. Te ď už mu byl pov ědomý, avšak Thorn si jej nedokázal p řesn ě za řadit. Pro Kristovy živé rány, kdo mohl v ědět, že s tím kn ězem m ěl co dělat? Fotograf! Byl to jeho hlas. Hlas Habera Jenningse. Když Thorn dorazil do kancelá ře, hned se zav řel a zazvonil interkomem na sekretá řku. Požádal ji, aby sehnala telefonem Jenningse. Pokusila se, ale odpov ěděl jí jen magnetofonový záznam. Ohlásila to Thornovi, zmínila se i o záznamu, velvyslanec ji požádal o číslo, že je pozd ěji vyzkouší sám. Záznam namluvil Jennings sám. Byl to tentýž hlas, který mu volal. Ale pro č se nep ředstavil? Co to s ním zase hrál za haba ďů ru? Vzáp ětí dostal Thorn vzkaz, že volala Kathy, avšak rozmluvu s ní zatím odložil. Cht ěla by hovp řit o potratu a on na to ješt ě nebyl p řipravený. „Zabije to ješt ě nenarozené dít ě,“ p řipomn ěla se Thornovi kn ězova slova. „Zni čí je, dokud je ješt ě v l ůně.“ Thorn si rychle našel telefonní číslo doktora Charlese Greera a vysv ětlil mu, že už je na cest ě k n ěmu v naprosto neodkladné záležitosti. Greera Thornova náhlá návšt ěva nijak nep řekvapila, nebo ť věděl, že se Kathin stav zhoršil. Mezi úzkostí a zoufalstvím leží velice úzká hranice a doktor Greer sledoval, jak ji n ěkolikrát překro čila z jedné strany na druhou. Obával se, že kdyby její úzkostné stavy vyvrcholily, mohla by se pokusit vzít si život. „Člov ěk nikdy neví, jak hluboko ten d ěs zasahuje,“ řekl Thornovi ve své ordinaci. „Ale up římn ě řečeno, bylo by ode mne nesolidní, kdybych nep řiznal, že si myslím, že ji o čekávají vážné emo ční problémy.“ Thorn sed ěl celý napjatý na židli s tvrdým op ěradlem. Mladý psychiatr zu řiv ě bafal z dýmky, jak se snažil, aby mu nevyhasla, a p řecházel po místnosti. „Hovořil jsem s ní,“ pokra čoval. „P řipomíná mi nákladní vlak. M ůžete akorát sledovat, jak roztápí pod kotlem.“ „Její stav se tedy zhoršuje?“ zeptal se Thorn rozechv ělým hlasem. „Řekn ěme, že se vyvíjí.“ „Nem ůžete proti tomu n ěco d ělat?“ „Navšt ěvuje m ě dvakrát týdn ě. Myslím, že pot řebuje pravideln ější pé či.“ „Říkáte mi, že je duševn ě chorá?“ „Řekn ěme spíš, že žije ve svém vysn ěném sv ětě. Její přeludy jsou d ěsivé. Její chování odpovídá onomu hr ůzostrašnému sv ětu.“ „Jaké p řeludy?“ zeptal se Thorn. Greer se zarazil a odhadoval, zda se má ší řit či nikoli. Zt ěžka dosedl na židli a našel Thornovy zoufalé o či. „Zaprvé žije v bludu, že její dít ě není ve skute čnosti její.“ Slova zasáhla Thorna jako úder blesku. Z ůstal zcela ochromený, neschopen odpov ědět. „Interpretuji to, up římn ě řečeno, ani ne tolik coby strach, jako p řání. Podv ědom ě si p řeje, aby byla bezd ětná. Tohle je zp ůsob, jímž m ůže dosáhnout svého. Alespo ň na emocionální úrovni.“ Thorn stále nebyl schopen slova. „Tím nechci tvrdit, že dít ě pro ni není d ůležité,“ pokra čoval Greer. „Na druhé stran ě je nejd ůležit ější v ěcí v jejím život ě. Jenže z toho samého d ůvodu ji strašn ě d ěsí. Ve skute čnosti nevím, jestli se její strach to čí kolem mate řství, anebo jestli se bojí, že by se p řesp říliš citov ě angažovala, či se jednoduše obává, že nebude sta čit. Že svou roli nezvládne.“ „...ale p řece dít ě cht ěla,“ poda řilo se vyhrknout Thornovi. „Kv ůli vám.“ „Ne...“ „Podv ědom ě. Cítila, že musí dokázat, že si vás zaslouží. Jak to ud ělat lépe, než vám porodit dít ě?“ Thorn hled ěl p římo p řed sebe a v o čích m ěl zoufalství. „Te ď zjistila, že to p řece jen nezvládne,“ pokra čoval Greer, „takže hledá n ějaké zd ůvodn ění, aby sebou nemusela opovrhovat, že selhala. Proto si vytvo řila blud, že dít ě není její, že je zlé...“ „Cože?“ „Není schopna je milovat,“ vysv ětloval psychiatr, „a tak si vymyslela d ůvod, pro č není hodno její lásky.“ „Vážn ě si myslí, že to dít ě je zlé?“ Thorn byl ot řesený, tvá ř m ěl staženou strachem. „Není nutné, aby si to myslela p řesn ě takhle,“ pokra čoval Greer ve vysv ětlování. „V tomhle okamžiku je klí čový d ůvod, že další dít ě by pro ni znamenalo katastrofu.“ „V jakém sm ěru...^ ,zlé’?“ „To je jenom blud. Žije v bludu, že to dít ě není její.“ Thorn se zhluboka nadechl, aby potla čil nutkání zvracet. „Není žádný d ůvod k zoufalství,“ ujiš ťoval ho Greer. „Doktore...“ „Ano?“ Jenže Thorn nebyl schopen pokra čovat. Oba dva z ůstali ml čky sed ět a hled ěli na sebe p řes rozlehlou ordinaci. „Chystal jste se n ěco říct?“ zeptal se psychiatr. Léka ř se snažil tvá řit ú častn ě, nebo ť muž p řed ním mu zjevn ě cht ěl n ěco sd ělit, ale nemohl se odhodlat promluvit. „Pane Thorne? Jste v po řádku?“ „Jsem zd ěšený,“ zašeptal Thorn. „Samoz řejm ě, že jste zd ěšený.“ „Chci říct... mám strach.“ „To je p řirozené.“ „Že se... d ěje... n ěco p říšerného.“ „Ano. Ale vy oba to p řežijete a zvládnete.“ „Nerozumíte mi.“ „Ale rozumím.“ „Ne.“ „V ěř te mi. Chápu vás dob ře.“ Thorn nem ěl daleko k slzám a hlava mu klesla do dlaní. „Žijete ve strašném nap ětí, pane Thorne. Mnohem v ětším, než si uv ědomujete.“ „Nevím, co si mám po čít,“ zasténal Thorn. „Zaprvé, m ěl byste souhlasit s potratem.“ Thorn zvedl o či a pevn ě se na Greera zadíval. „Ne,“ prohlásil. Psychiatr reagoval p řekvapen ě. „Jestli to ovšem odporuje vašim náboženským zásadám...“ „Ne.“ „Pak tedy jist ě chápete, že...“ , „To neud ělám,“ řekl Thorn rezolutn ě. „Musíte.“. „Ne.“ Greer se op řel o op ěradlo židle a ohromen ě zíral na velvyslance. „Rád bych v ěděl, jaké vás k tomu vedou d ůvody,“ pronesl tiše. Thorn se na n ěj dlouze zahled ěl. „Slyšel jsem p ředpov ěď , že t ěhotenství skon čí p řed časn ě,“ řekl, „a rozhodl jsem se zasadit, aby se to nestalo.“ Léka ř na n ěj hled ěl zmaten ě a ú častn ě. „Vím, jak vám to musí znít,“ řekl Thorn. „A možná, že jsem... duševn ě chorý.“ „Pro č to říkáte?“ Thorn na n ěj tvrdé pohlédl a pak procedil: „Tohle t ěhotenství musí pokra čovat, abych tomu jednou provždy p řestal v ěř it...“ „V ěř it?“ -- „A moje žena taky. Že to dít ě je...“ Slovo mu uvázlo v hrdle, vstal a v o čích se mu objevilo cosi naléhavého. P řepadla ho zlá p ředtucha. Strach, že se chystá něco strašlivého. „Pane Thorne?“ „Promi ňte...“ „Prosím, posa ďte se.“ Thorn však prudce pot řásl hlavou, vyrazil sm ěrem ke schodišti a pak z domu. Na ulici se rozb ěhl, zachvátila jej vlna paniky. Dob ěhl k autu a nervózn ě šátral po klí čkách. Ano, k něč emu se schylovalo. Pot řeboval se rychle vrátit dom ů. Přišlápl plyn až na podlahu, s kvílejícími pneumatikami auto na míst ě oto čil a zamí řil p římo na dálnici. Pereford byl vzdálený půl hodiny cesty a zdálo se mu, a čkoli nev ěděl pro č, že se tam už v čas nedostane. Londýnské ulice ucpával b ěžný každodenní provoz a Thorna drtilo zoufalství. Tiskl klakson a k řižovatky projížd ěl na červenou. Kathy v dom ě v Perefordu rovn ěž sužovala úzkost, a aby hryzající strach zahnala, zam ěstnávala se domácími pracemi. Postávala nyní na odpo čívadle schod ů ve druhém poschodí s konvi čkou v ruce a p řemítala, jak dosáhnout na kv ětiny, které visely z terasy dol ů. Cht ěla je zalít, ale bála se, že vylije vodu na kachlíkové podlahy obou spodních pater. Za ní si ve svém pokoji hrál Damien s vlá čkem a čím rychleji jezdil, tím hlasitější zvuky vyluzoval. Paní Baylocková, kterou Kathy nevid ěla, stála ve vzdálen ějším rohu d ětského pokoje se zav řenýma o čima, jakoby pono řena v modlitbu. Pneumatiky Thornova auta sk říp ěly, jak se hnal v široké zatá čce nájezdu na dálnici. Vylétl na M-40, která vedla p římo dom ů. Tvá ř m ěl ztuhlou nap ětím, rukama pevn ě svíral volant, a když kone čně kolem zmizely chodníky, každým kouskem křečovit ě napjatého t ěla pohán ěl v ůz kup ředu. Řítil se po dálnici jako sv ětlý blesk a p ředjížd ěl ostatní auta, jako by stála na míst ě. Potil se a p ředjížd ěl auto za autem. Tiskl klakson pokaždé, když se jako d ělová koule p řehnal kolem předjížd ěného vozu. Pak si uv ědomil, že existuje také policie a pohlédl do zp ětného zrcátka. Uvid ěl v n ěm hrozivý stín, který mu byl v patách. Černé a veliké auto, které p řesn ě opakovalo každý jeho manévr. Byl to poh řební v ůz. A blížil se k n ěmu. Thorn to z řeteln ě vid ěl v zrcátku a tvá ř mu stahoval d ěs. Damien v Perefordu se posadil na vlá ček, rozjel se a poskakoval na n ěm, jako by to byl závodní k ůň . Kathy si přinesla na balkón ve druhém poschodí stoli čku a postavila se na ni. Paní Baylocková v Damienov ě pokoji se na dít ě ost ře zadívala, jako by je cht ěla popohnat vp řed pouhou silou v ůle. Chlapec se skute čně rozjel ješt ě rychleji, o či se mu rozho řely a ve tvá ři se mu zra čila jakoby posedlost. Thorn v aut ě sténal námahou a držel plyn p řišlápnutý až k podlaze. Poh řební v ůz jej však p řesto stále dojížd ěl a už spat řil tvá ř jeho řidi če hledící nete čně p římo kup ředu. Ru čička tachometru posko čila ze sto padesátky na sto osmdesát, ale poh řební v ůz se nep řestal p řibližovat. Thorn t ěžce lapal po dechu a v ěděl, že ho opouští jakákoli schopnost st řízlivé úvahy. Jenže nem ěl sil, aby se proti tomu vzep řel. Nesm ěl se nechat předjet. Motor auta vyl a podvozek strašliv ě sk říp ěl, ale poh řební v ůz už ho dojížd ěl a pomalu se dotahoval na jeho úrove ň. „Ne,“ zasténal Thorn, „ne!“ Na okamžik se oba vozy řítily bok po boku, pak ho poh řebák za čal p ředjížd ět. Thorn zu řiv ě bušil do volantu, aby vyždímal z auta poslední špetku rychlosti, jenže poh řební v ůz ho p ředjel a rakev, kterou vezl vzadu, jej pozvolna minula. V Thornov ě dom ě se Damien rozjel ješt ě rychleji, hnal se na vlá čku po pokoji, zatímco Kathy se venku pod terasou nejist ě natahovala ke kv ětiná čů m. Poh řební auto náhle zmizelo kdesi vp ředu na dálnici a Thornovi se z hrdla vydral výk řik, p ři n ěmž stydla krev v žilách. Ve stejném okamžiku Damien vylétl ze svého pokoje, vlá čkem narazil do stoli čky a Kathy z ní srazil. Máchla rukama kolem sebe, ale sev řela jen vzduch. Zvrátila se nazad a vyk řikla. Zoufale se pokusila zachytit zábradlí, ale smetla jen kulaté akvárium se zlatými rybi čkami, které padalo nehlu čně spolu s ní. Její výk řik zakon čil zvuk nárazu. Akvárium dopadlo o zlomek chvíle pozd ěji a rozprsklo se na blyštivé st řepiny. Kathy z ůstala ležet tiše a klidn ě, krásná zlatá rybka sebou mrskala vedle ní na chladných dlaždicích. Když se Thorn dostal do nemocnice, byla už plná noviná řů , kte ří jej zasypali hlasitými otázkami a st říleli mu blesky p římo do o čí. Zoufale si mezi nimi proklestil cestu a hledal dve ře ozna čené INTENZÍVNÍ PÉ ČE. Když dorazil dom ů, našel paní Baylockovou, která mu hystericky vylí čila, že se Kathy z řítila a že ji záchranka odvezla do M ěstské nemocnice. „Máte n ějakou zprávu o jejím stavu, pane Thorne?“ zak řičel jeden z reportér ů. - „Uhn ěte mi z cesty.“ „Dozv ěděli jsme se, že odn ěkud spadla.“ „Necht ě m ě projít.“ „Je v po řádku?“ Proklestil si cestu dvojitými dve řmi, a jak se hnal dlouhou chodbou, hlasy noviná řů za ním postupn ě utichaly. „Pan velvyslanec Thorn?“ „Ano.“ Odkudsi se objevil léka ř a rychle krá čel Thornovi vst říc. „Jmenuji se Becker,“ p ředstavil se. „Je v po řádku?“ zeptal se Thorn naléhav ě. „Uzdraví se. Byl to p ěkn ě tvrdý náraz. Má ot řes mozku, zlomenou klí ční kost a vnit řní krvácení na n ěkolika místech.“ „Je t ěhotná.“ „Bohužel už není.“ „Potratila?“ vydechl Thorn. „Hned na míst ě po nárazu. Odebral jsem n ějaké vzorky k test ům, ale vaše služebná to ur čit ě smyla d řív, než jsme tam přijeli.“ Thorn se zachv ěl a nebýt st ěny, zhroutil by se. „P řirozen ě,“ pokra čoval doktor, „že všechny detaily jsou léka řské tajemství. Čím mén ě lidí to bude v ědět, tím lépe.“ Zachytil Thorn ův zmatený pohled. „Víte, že sko čila sama?“ „Sko čila?“ „Z balkónu ve druhém poschodí. Zcela prokazateln ě p řed očima vašeho dít ěte a jeho vychovatelky.“ Thorn na n ěj slep ě hled ěl. Pak sv ěsil hlavu proti st ěně. Podle pohyb ů ramen doktor pochopil, že se rozplakal. „V podobných p řípadech,“ dodal, „se obvykle padá po hlav ě. Takže m ůžete v jistém smyslu mluvit o št ěstí.“ Velvyslanec p řikývl a snažil se potla čit slzy. „Není t řeba brát to zase tak tragicky,“ řekl léka ř. „Je spousta okolností, pro které byste m ěl být vd ěč ný. Z ůstala naživu, a když bude mít řádnou pé či, pravd ěpodobn ě se o to už víckrát nepokusí. Moje švagrová m ěla taky sebevražedný pokus. Napustila si vanu a vzala si do ní opéka č topinek. Když stiskla vypína č, fungovalo to stejn ě, jako by si sama spustila elektrické k řeslo.“ Thorn se obrátil a pohlédl na n ěj. „Pointa je ovšem v tom, že to p řežila a že se už nikdy víckrát o sebevraždu nepokusila. Dnes jsou tomu čty ři roky a nemá v ůbec žádné potíže.“ „Kde je?“ zeptal se Thorn. „Žije ve Švýcarsku.“ i „Moje žena.“ „Pokoj 4A. Brzy by m ěla p řijít k sob ě.“ Kathin pokoj byl tichý a temný. Když Thorn vstoupil, v rohu sed ěla sestra a listovala v časopisu. Z ůstal šokované stát. Pohled na Kathy byl p říšerný. Tvá ře mela opuchlé a zcela bezkrevné, z paže jí vedla trubi čka nahoru do láhve s plasmou. Druhou paži m ěla v sád ře, groteskn ě zkroucenou. Byla v bezv ědomí, ve tvá ři ani stopu života. „Spí,“ řekla sestra á Thorn prkenn ě pokro čil, až stanul nad postelí. Kathy zasténala a pozvolna nato čila hlavu, jako by jeho přítomnost vycítila. „Má bolesti?“ zeptal se Thorn t řesoucím se hlasem. „Je v sedmém nebi,“ odv ětila sestra. „Pentathiol sodný.“ Thorn se posadil vedle Kathy, pak složil hlavu na postel a rozplakal se. Po chvíli si uv ědomil, že se mu její ruka dotkla hlavy. „Roberte...“ zašeptala. Vzhlédl a vid ěl, že se snaží otev řít o či..“Kathy,“ zamumlal přes slzy. „Nedovol, aby m ě zabil.“ Potom zav řela o či a usnula. Thorn dorazil dom ů po p ůlnoci a dlouhou dobu stál potm ě v hale pod schodišt ěm. Hled ěl z okna na beztvarou skvrnu zaschlé krve na kachlících v místech, kam Kathy dopadla. Byl zcela otup ělý, po celém t ěle zmu čený vy čerpáním a toužil po spánku, aby se tak odpoutal od tragické události. Jeho život byl náhle celý naruby a na tom už nemohl nic zm ěnit. Jako by na ně dopadlo prokletí. Pokusil si p ředstavit Kathy, jak se rozhoduje sko čit. Pro č si nevybrala st řechu, jestli skute čně zamýšlela skoncovat se životem? V dom ě by našla prášky, našla by tu žiletky, pravd ěpodobn ě na tucet prost ředk ů nebo zp ůsob ů, jimiž by si mohla konec pojistit. Pro č takhle? A pro č p řed Damienem a paní Baylockovou? Znovu ho p řepadla myšlenka na kn ěze a jeho varování. „Nedovolí, aby se to dít ě narodilo. Zni čí je, dokud je ješt ě v lůně. Pak zabije i vaši ženu. A až si bude jistý, že už opanoval všechno, co pat řilo vám...“ Zav řel o či a pokusil se to vypudit z hlavy. Jenže se mu připomn ěl Tassone p řibitý ty čkou k zemi, Jenningsovo zavolání, neovladatelná panika, která se ho zmocnila, když ho na dálnici p ředjížd ělo poh řební auto. Ten psychiatr m ěl pravdu. Žije ve strašném nap ětí a jeho chování to dokazuje. Kathiny obavy se už p řenesly i na n ěj, její p řeludy byly n ějak nakažlivé. Nem ůže si dovolit, aby to pokra čovalo. Te ď více než kdy d říve se jich musí zbavit a chovat se racionáln ě. Ačkoli se mu podlamovaly nohy, tiše potm ě vyšplhal do schod ů. Všechno zaspí, ráno se probudí jako rybi čka, do žil se mu vlije nová energie a s ní situaci zvládne. Natáhl ruku ke klice od dve ří svého pokoje, ale zarazil se a obrátil pohled p řes temnou halu k Damienov ě ložnici. Pod dve řmi prosakovala m ěkká zá ře no ční lampi čky a Thorn si představil nevinnou d ětskou tvá řičku ve spánku. Zatoužil po ní a pomalu p řešel k d ětskému pokoji, jako by se cht ěl ujistit, že neexistuje nic, z čeho by m ěl mít strach. Jenže žádného takového ujišt ění se nedo čkal. Nebo ť když s klapnutím otev řel Damienovy dve ře, rozest řela se p řed jeho očima podívaná, z níž mu šel mráz po zádech. Dít ě sice spalo, ale ne samo. Po jedné stran ě sed ěla paní Baylocková, ruce m ěla založené a odhodlan ě pohlížela do prázdna, a na druhé mohutný pes. Bylo to stejné zví ře, které vid ěl p řed n ěkolika týdny. Které našli v lese. Pes byl zase zpátky a sed ěl pozorn ě, jako by jeho spícího syna hlídal. Thorn zadržel dech a potichu za sebou dve ře zase zav řel. Vrátil se p řes halu do svého pokoje. Tady z ůstal stát, lapal po dechu a cítil, jak se t řese od hlavy až k pat ě. Náhle se ticho rozt říštilo. Zazvonil telefon a Thorn se rozb ěhl k no čnímu stolku, aby jej zvedl. „Haló.“ „Tady Jennings,“ řekl hlas. „Ten, co jste mu rozbil fo ťák.“ „Ano.“ „Jsem te ď v Chelsea a myslím, že byste se m ěl sebrat, nejradši hned te ď, a zajet ke mn ě.“ „Co chcete?“ „N ěco se d ěje, pane Thorne. D ěje se n ěco, co byste m ěl vědět.“ Jennings bydlel v okrsku slam ů a Thorn m ěl dost potíží, než ho našel. Pršelo, viditelnost byla mizerná a už se chystal hledání vzdát, když zahlédl infra červenou zá ři vysoko ve věži čce nad st řechou. V okn ě stál Jennings a mával na n ěj. Pak se oto čil, protože ho napadlo, že by m ěl trochu uklidit, když jej navštíví takový význa čný host. N ějaké šatstvo nakopal do sk říňky ve zdi a na posteli uhladil p řikrývku, pak otev řel dve ře a po čkal na Thorna. Velvyslanec se objevil celý popelavý, zni čený šplháním do šestého poschodí. „Mám kapku brandy, jestli byste si dal.“ „Ano, prosím.“• „Ale jsem si jistý, že to není zna čka, na kterou jste zvyklý.“ Jennings zav řel dve ře a zmizel v p říst ěnku. Thorn p řelétl očima potemn ělou místnost. Zalévala ji na červenalá zá ře vycházející z otev řených dve ří temné komory velké asi jako záchod, jejíž st ěny zdobily zv ětšené fotografie. „Tak tady se to nese,“ řekl Jennings vracející se s lahví a se dv ěma skleni čkami. „Sta čí kapka a zase budete jako orel.“ Thorn p řijal skleni čku a Jennings mu nalil. Pak se usadil na postel a ukázal na hromadu polštá řů na zemi. Thorn z ůstal stát. „Na zdraví,“ řekl Jennings. „Chcete si dát sluka?“ Thorn pot řásl hlavou, fotografovo familiární chování ho dráždilo. „Povídal jste, že se n ěco d ěje.“ „P řesn ě tak.“ „Rád bych v ěděl, co jste tím myslel.“ Jennings se na n ěj opatrn ě zahled ěl. „Copak to už nevíte sám?“ „Ne, nevím.“ „Pro č jste potom tady?“ „Nevysv ětlil jste mi to po telefonu.“ Jennings p řikývl a odložil skleni čku. „Nemohl jsem vám to vysv ětlit, protože to je n ěco, co musíte vid ět na vlastní o či.“ „A co to je?“ „Fotografie. Vstal a vešel do temné komory. Vyzval gestem Thorna, aby jej následoval. „Myslel jsem, že byste m ěl být nejd řív trošku p řátelšt ější.“ „Jsem strašn ě utahaný.“ „No dob ře, tohle vám povzbudí krevní ob ěh.“ Rozsvítil malou lampi čku a zamí řil sv ětlo na hromádku fotografií. Thorn vstoupil a usedl na stoli čku vedle Jenningse. „Poznáváte tohle?“ Byly to snímky z oslavy narozenin. Damienových čtvrtých narozenin: fotky d ětí vozících se na koloto či, fotky Kathy hledící do davu lidí. „Ano,“ odv ětil Thorn. „Podívejte se na tuhle.“ Jennings odložil svrchní fotografie a našel snímek Chessy, Damienovyprvní ch ůvy.Stála osam ělev klaunovském p řevleku a za ní se ty čila silueta domu. t“Vidíte n ěco neobvyklého?“ zeptal se Jennings. E’“Ne.“ Fotograf ukázal prstem na nez řetelný oblá ček, který jí obklopoval hlavu a krk. „Nejd řív jsem si myslel, že to je defekt,“ řekl Jennings. „Ale podívejte, jak to vypadá tady.“ Vytáhl snímek Chessy visící ze st řechy. „Ni čemu nerozumím,“ řekl Thorn. „M ějte se mnou trp ělivost.“ Jennings odstr čil hromádku* fotografií a namísto ní podal jinou. Naho ře ležel snímek drobného kn ěze, Tassona, jak odchází od velvyslanectví. „A co tahle?“ Thorn se k n ěmu užasle obrátil. „Jak jste se k tomu dostal?“ „Vezm ěte si to.“ „Myslel jsem, že po tom člov ěku pátráte. Říkal jste, že je váš p říbuzný.“ ‘ • • „Lhal jsem. Ale prohlédn ěte si ten obrázek.“ Jennings ukázal na fotografii mlžný útvar, který jako by visel kn ězi nad hlavou. „Ten stín nad ním?“ zeptal se Thorn. „Ano. A pak se podívejte na tenhle snímek. Ud ělaný o deset dní pozd ěji.“ Vyštrachal jinou fotografii a položil ji na sv ětlo. Byla to zv ětšenina skupinky lidí vzadu v hotelovém salónku, kde tehdy přednášel. Tassonova tvá ř nebyla vid ět, jen kn ěžské od ění, ale přesn ě v místech, kde m ěl mít hlavu, se nacházel stejný podlouhlý útvar visící ve vzduchu. „Po čítám, že to je stejný člov ěk. Sice mu není vid ět do tvá ře, ale zase to nad ním visí.“ Thorn studoval obrázek a tvá řil se zmaten ě. „Tentokrát to je trošku výrazn ější,“ pokra čoval Jennings. „Kdybyste si p ředstavil, jak je asi vysoký, mohl byste se dohadovat, že se mu to práv ě dotýká hlavy. Za t ěch deset dní, které d ělí tyhle dva snímky, to kleslo dol ů. A ť už je to cokoli, přiblížilo se to.“ Thorn si on ěměle prohlížel fotografie. Jennings mu je vzal a podal mu snímek, který p řinesly na první stránce noviny - kn ěze p řibitého k zemi ty čkou jako kopím. „Už vidíte spojitost?“ zeptal se Jennings. Thorn sed ěl zcela ohromený. Za nimi zazvonil časový signál a Jennings rozsvítil další sv ětlo. Obrátil se a setkal se s Thornovýma ustaranýma o čima. „Neumím to nijak vysv ětlit, ani já,“ řekl. „Proto jsem do celé v ěci za čal strkat nos.“ Uchopil pinzetu, oto čil se k lázni s ustalova čem, vylovil z něj zv ětšeninu a lehce s ní zamával ve vzduchu, aby rychleji oschla. Pak ji položil na sv ětlo. „Mám pár kámoš ů u policie. V ěnovali mi n ěkolik negativ ů a po řídil jsem z nich zv ětšeniny. Koronerova zpráva tvrdí, že byl celý prolezlý rakovinou. Po v ětšinu doby pod morfiem, píchal si dvakrát, t řikrát derin ě.“ Když Thorn up řel o či na zv ětšeninu, trhl sebou. D ělila se na tři části, na každé byla mrtvola kn ěze v jiné pozici. „Navenek jeho t ělo vypadalo úpln ě normáln ě,“ pokra čoval Jennings. „Vyjma malého míste čka na vnit řní stran ě stehna.“ Podal Thornovi zv ětšovací sklo a zavedl mu ruku ke t řetí části snímku. Kn ěz tam ležel s groteskn ě roztaženýma rukama a nohama, stehna a genitálie byly dob ře patrné. Thorn se pozorn ě zadíval a spat řil jakousi zna čku. Vypadala jako vytetovaná. 108 „Co to je?“ zeptal se. „T ři šestky. Šest set šedesát šest.“ „Koncentra ční tábor?“ „Taky m ě to napadlo, ale biopsie ukázala, že to m ěl do k ůže doslova vy řezané. Takhle to v koncentra čních táborech ned ělali. Zdá se mi, že si to ud ělal sám.“ Thorn si s Jenningsem vym ěnili pohled, velvyslanec v ůbec nev ěděl, co si má myslet. „Ješt ě se mnou m ějte chvilku trp ělivost,“ řekl Jennings a zvedl do sv ětla jinou fotografii. „Tohle je místnost, ve které bydlel. Byt v Soho bez teplé vody. Když jsme vešli, rozprchly se p řed námi krysy. Na stole nechal nedojezené nasolené hov ězí.“ Thorn snímek prozkoumal. Ukazoval malou místn ůstku, stál v ní pouze stolek, sekretá ř a postel. St ěny pokrývalo cosi podivného, co p řipomínalo zkrabacené listy papíru, a kam člov ěk pohlédl, tam visely veliké k říže. „Celá místnost vypadala práv ě takhle. Ty papíry na zdech jsou stránky z Bible. Musely jich být tisíce. Pokrývaly každý čtvere čný centimetr, dokonce i okna. Jako by se tam snažil před čímsi zven čí uchránit. Thorn si s p řekvapením prohlížel bizarní fotografii. „A t ěch k říž ů! Jenom na dve řích jich m ěl p řibitých sedma čty řicet.“ „Byl to... blázen?“ zašeptal Thorn. Jennings se mu podíval zp říma do o čí. „Už byste do toho m ěl vid ět víc.“ Jennings se oto čil na židli, otev řel šuplík a vytáhl z n ěj ohmataný šanon. „Policie ho prohlásila za blázna,“ řekl. „Tím pro ni celá záležitost skon čila. Nechali m ě proto všechno proš ťourat a mohl jsem si odnést, co jsem cht ěl. Tak jsem se dostal k tomuhle.“ Jennings vstal a namí řil si to do obýváku. Thorn jej následoval. Fotograf zvedl šanon za h řbet a vyklopil jeho obsah na st ůl. „Nejd ůležit ější v ěc je deník,“ řekl a zvedl z hromádky malou odrbanou kníže čku. „Nemluví ovšem o něm, nýbrž o vás. O každém vašem kroku. Kdy jste opustil kancelá ř na velvyslanectví, kam jste šel, ve které restauraci jste ob ědval, kde jste se zú čast ňoval diskusních klub ů...“ „Smím se do n ěj podívat?“ „Jste mým hostem.“ Thorn p řevzal sešit do chv ějících se rukou a zalistoval stránkami. „Poslední záznam říká, že jste se m ěl sejít s ním,“ pokra čoval Jennings. „V Kew Gardens. Datum p řesn ě souhlasí se dnem, kdy zahynul. Zdá se mi, že policie by projevila o trošku hlubší zájem, kdyby to bývala v ěděla.“ Thorn zvedl o či a dlouze se st řetl s Jenningsovým pohledem. „Byl duševn ě chorý,“ řekl. „Opravdu?“ Fotograf to pronesl výhružným tónem a Thorn pod jeho pohledem celý zmrtv ěl. „Co chcete?“ „Setkal jste se s ním?“ Ne „ „l^G. „M ěl bych pro vás ješt ě další informace, pane velvyslance, ale nepovím vám nic, dokud mi ne řeknete pravdu.“ „Jaký na tom všem máte zájem?“ sykl Thorn. „Chci vám být nápomocen,“ odv ětil Jennings. „Jsem váš přítel.“ Thorn z ůstal bez hnutí, o či upíral na fotografa. „Skute čně d ůležité v ěci jsou tady,“ Jennings ukázal na st ůl. „Chcete mluvit, anebo odejít?“ Thorn zask říp ěl zuby. „Co chcete v ědět?“ „Sešel jste se s ním v parku?“ • „Ano.“ „Co říkal?“ ‘ ‘. „Varoval m ě.“ ^- „P řed čím?“ „Říkal, že m ůj život je v nebezpe čí.“ „V jakém nebezpe čí?“ „Mluvil nejasn ě.“. „Tohle mi nenakecáte.“ „Nelžu. Co říkal, nedávalo rozumný smysl.“ Jennings odstoupil a podezírav ě si Thorna m ěř il..“Chrlil na mě citáty z Bible,“ doplnil Thorn. „Z Apokalypsy. P řesn ě si je nepamatuju. Myslel jsem, že je blázen. V ůbec jsem mu nerozum ěl, říkám vám pravdu. Nepamatuju si to, nechápal jsem, co mi povídá!“ Jennings se stále tvá řil siln ě skepticky a Thorna jeho pohled znervóz ňoval. „P řece jen byste mi to m ěl prozradit,“ řekl fotograf. „Říkal jste, že máte další informace.“ „Ani slovo, dokud toho neuslyším víc.“ „Nemám nic víc, co bych vám řekl.“ Jennings p řikývl na znamení, že se vzdává, a prohrábl v ěci na stole. Rozsvítil žárovku bez stínítka, která visela u stropu, nalezl novinový výst řižek a podal jej Thornovi. „Je to z časopisu Astrologe ťs Monthly. Zpráva jakéhosi astrologa o tom, čemu říká ,neobvyklý jev’. O komet ě, která má podobu normální zá řící hv ězdy. Stejn ě jako hv ězda nad Betlémem, p řed dv ěma tisíci lety.“ Thorn si článek d ůkladn ě p řečetl a ot řel si pot, který mu i vyrazil na horním rtu. ?’ “Tohle se ovšem stalo na jiném konci sv ěta,“ pokra čoval Jennings. „Nad evropským kontinentem. Práv ě p řed čty řmi roky. Šestého června, abych byl p řesný. Ne říká vám nic tohle datum?“ »„ Říká,“ odpov ěděl Thorn chraplav ě. „Potom pro vás druhý výst řižek nebude neznámý,“ navázal Jennings a zvedl z hromádky jiný list papíru. „Je z poslední , stránky jedn ěch římských novin.“ ; Thorn papír p řevzal a poznal jej okamžit ě. Kathy i přechovávala úpln ě stejný ve svém sešit ě, kam lepila [ výst řižky. i“Je to oznámení o narození vašeho syna. Také se to stalo | šestého června p řed čty řmi lety. Tomu říkám náhodi čka!“ lThornovi se te ď ruce chv ěly tak, že st ěží dokázal číst. „Narodil se v šest hodin ráno?“ /Thorn se k n ěmu obrátil, v o čích mu čivou úzkost. l“Snažím se uhodnout, co znamená zna čka na kn ězov ě i stehn ě. Ty t ři šestky. Myslím, že se vztahuje k vašemu synovi, l Šestý měsíc, šestý den...“ I“M ůj syn je mrtvý,“ vyhrkl Thorn. „M ůj syn je mrtvý. I Nevím, komu pat řilo dít ě, které vychovávám!“ •Chytil se rukama za hlavu a uprchl do temné komory. Stál a m zt ěžka oddechoval. fJennings jej sledoval pohledem. „Kdyby vám to nevadilo, pane Thorne...“ řekl tiše, „rád bych vám pomohl v pátrání.“ ;“Ne,“ zachropt ěl Thorn. „Tohle je můj problém.“ „V tom se mýlíte, pane,“ odv ětil fotograf smutn ě. „Je to i můj problém.“ k Thorn se obrátil proti n ěmu, pohlédli si do o čí. Jennings i pomalu zašel do temné komory a vyno řil se s fotografií v ruce. Ješt ě z ní odkapávala voda, a než ji fotograf Thornovi podal, lehce ji oklepal. „V rohu kn ězova pokoje viselo malé zrcadlo,“ pronesl Jennings p řerývan ě. „A tak se stalo, že se na jednom snímku objevil i m ůj vlastní obraz.“ Thorn obrátil o či k fotografovi a na tvá ři se mu objevil šokovaný výraz. „Dost neobvyklý úkaz,“ řekl Jennings. „Nemyslíte?“ Přitáhl žárovku bez stínítka blíž, aby Thorn lépe viděl. Skute čně, snímek Tassonovy místnosti ukazoval ve vzdálen ějším rohu malé zrcadlo, v n ěmž se odrážel Jennings hledící do fotoaparátu. Na fotografovi, který zachytil svou vlastní podobu v zrcadle, by nebylo nic zas tak zvláštního, kdyby z n ěj n ěco nechyb ělo. Byl to Jennings ův krk, hlavu od těla mu totiž odd ělovala jakási skvrnka nebo aureola. Kapitola desátá

Zpráva, kterou dostal následujícího jitra po Kathině zran ění, Thornovi usnadnila, aby se na n ěkolik následujících dní v úřad ě omluvil. Svým pod řízeným oznámil, že letí do Říma, aby našel pro Kathy specialistu ortopeda, avšak ve skute čnosti cht ěl vykonat úpln ě jinou misi. Když fotografovi odvypráv ěl celý sv ůj p říb ěh, Jennings jej p řesv ědčil, aby za čali na po čátku. Aby se vrátili do nemocnice, kde se Damien narodil. Tam by mohli za čít skládat dohromady jednotlivé úlomky mozaiky. Thorn zorganizoval cestu potichu, bez jakýchkoli fanfár. Najal si soukromé tryskové letadlo, takže mohli odstartovat z Londýna a p řistát v Řím ě na takových zákoutích letišt ě, kam nem ěla p řístup ve řejnost. V hodinách p řed odletem se Jennings zam ěstnával sbíráním materiálu, opat řil n ěkolik r ůzných verzí Bible a t ři okultistické knížky. Thorn se vrátil do Perefordu, aby si sbalil v ěci, zárove ň se ujistil, že má s sebou klobouk a tmavé brýle, aby ho náhodou n ěkdo nepoznal. Pereford byl nezvykle tichý, a když Thorn bloudil prázdným domem, došlo mu, že paní Hortonová je pry č. A její manžel také, auta stála v garáži zaparkovaná jedno vedle druhého a už pohled na n ě napovídal, že v tom je jistá definitivnost. „Odjeli,“ oznámila paní Baylocková, když Thorn vešel do kuchyn ě. Pracovala u d řezu, krájela zeleninu stejným zp ůsobem, jak to vždycky d ělala paní Hortonová. „Odjeli?“ podivil se Thorn. „Ano. Náhle se sbalili a zmizeli. Nechali vám adresu, abyste jim poslal výplatu za poslední m ěsíc.“ Thornem to ot řáslo. „A ne řekli ani pro č?“ vyptával se. „Na tom nezáleží, pane. Já to zvládnu.“ „Museli p řece udat n ějaký d ůvod.“ „Mn ě ne. Jenže se mnou se nikdy moc nebavili. Ten chlap trval na tom, že p ůjdou. Myslí řh, že paní Hortonová cht ěla zůstat.“ Thorn si ji znepokojen ě zm ěř il. M ěl strach nechat ji v celém dom ě samotnou s Damienem. Ale nebylo pomoci. Odjet musel. „Zvládnete to tady sama, jestli na pár dní odjedu?“ „Myslím, že ano, pane. Jídla máme dost na dva týdny a řekla bych, že chlapci nebude nep říjemné, když v dom ě nastane klid a mír.“ Thorn p řikývl a obrátil se k odchodu. „Paní Baylocková?“ •“Ano, pane?“ „Ten pes.“ „Ach, já vím. Do ve čera p ůjde z domu.“ „Pro č je ješt ě tady?“ „Odvedli jsme ho pry č a nechali v lese, jenže našel zpáte ční cestu. Minulou noc k ňučel u dve ří... no a bylo to práv ě po té nehod ě. Chlapce ta událost úpln ě sebrala a cht ěl po mn ě, aby si ho sm ěl nechat v ložnici. Vysv ětlovala jsem mu, že ho nemáte rád, jenže za t ěchhle okolností, říkala jsem si...“ „Chci, aby šel z domu.“ „Ano, pane. Zavolám Spolek na ochranu zví řat ješt ě dnes.“ Thorn se vydal ke dve řím. „Pane Thorne?“ „Ano?“. „Jak se da ň vaší paní?“ „Snad to bude dobré.“ „Mohla bych k ní zavést chlapce na návšt ěvu, zatímco budete pry č?“ Thorn se zastavil a zm ěř il si ženu, která zvedla ut ěrku a osušovala si ruce. Vypadala jako rozená hospodyn ě a náhle vůbec nechápal, pro č ji tolik nemá rád. „Byl bych rad ěji, kdyby tam nechodil. Vezmu ho s sebou, až se vrátím.“ „Dob ře, pane.“ Pokývli si na rozlou čenou a Thorn odjel svým autem do nemocnice. Tam vyhledal doktora Beckera, který mu oznámil, že Kathy je už p ři v ědomí a cítí se vcelku dob ře. Požádal, jestli by ji mohl dát vyšet řit psychiatrem, a Thorn mu dal číslo na Charlese Greera. Pak zašel Kathy navštívit. Když jej spatřila, slab ě se usmála. „Ahoj,“ řekl. „Ahoj,“ zašeptala. „Cítíš se lip?“. -*“ „Trošku.“ „Říkají, že budeš brzy v po řádku.“ „Ur čit ě.“ Thorn si p řitáhl židli a posadil se vedle ní. Omrá čila ho její krása, dokonce i za t ěchto okolností. Slune ční paprsky prosakující oknem si jí jemn ě pohrávaly ve vlasech. „Vypadáš dob ře,“ řekla. „Zrovna jsem si myslel o tob ě, jaká jsi hezká,“ opá čil. „Pak jsem ur čit ě jenom p řelud,“ usmála se. Uchopil ji za ruku a podržel ve svých. Hled ěli jeden druhému do o čí. „Divná doba,“ pronesla m ěkce. „Ano.“ „Srovná se to všechno zase n ěkdy?“ „Myslím, že srovná.“ Smutn ě se pousmála, Thorn zvedl ruku a odhrnul jí pramének vlas ů z o čí. „Jsme p řece slušní lidé, nebo ne, Roberte?“ zeptala se. „Myslím, že jsme.“ „Pro č se nám potom nic neda ří?“ / Pot řásl hlavou neschopen odpov ědi. „Kdybychom byli špatní...“ pronesla tiše, „pak bych řekla v po řádku, t řeba máme, co si zasluhujeme. Jenže co jsme ud ělali špatného? Co jsme kdy provedli špatného?“ „Nevím,“ zašeptal chraplav ě. Vypadala tak zraniteln ě a nevinn ě, že jej zalila vlna dojetí. „Tady budeš v bezpe čí,“ šeptal. „Odjedu na pár dní pry č.“ Vůbec nezareagovala. Dokonce se ho ani nezeptala, kam cestuje. „Služebn ě,“ dodal. „Je to nevyhnutelné.“ „Na jak dlouho?“ „Na t ři dny. Každý den ti budu volat.“ Přikývla a Thorn zvolna vstal, sklonil se nad ní a políbil ji jemn ě na potlu čenou, zmodralou tvá ř. „Roberte?“ „Hm?“ „Říkali mi, že jsem sko čila dol ů sama.“ Vzhlédla k n ěmu d ětskýma, zmatenýma o čima. „Povídali tohle taky tob ě!“ zeptala se. „Ano.“ „Ale pro č to říkají?“ „Nevím,“ tiše odv ětil Thorn. „To musím teprve zjistit.“ „Zbláznila jsem se?“ zeptala se p římo. Thorn se na ni dlouze zadíval a potom pot řásl hlavou. „Možná jsme se zbláznili všichni,“ odv ětil. Vztáhla k n ěmu paži, Thorn se nad ni znovu sklonil, až se navzájem tvá řemi tém ěř dotýkali. „Nesko čila jsem,“ zašeptala. „Str čil m ě Damien.“ Strnuli tak na dlouhou chvíli, pak Thorn pomalu opustil místnost. Krom ě Thorna a Jenningse bylo šestisedadlové tryskové letadlo Lear prázdné. Když se blížilo potemn ělou oblohou k Římu, atmosféra v kabin ě byla tichá a napjatá. Jennings m ěl své knížky rozložené všude kolem sebe a neustále pobízel Thorna, aby se upamatoval, co všechno mu Tassone říkal. „Už to nedokážu,“ řekl Thorn sklí čen ě, „už mám všechno zast řené.“ „Za čněte od po čátku. Pov ězte mi všechno, na č se rozpomenete.“ Thorn zrekapituloval své první setkání s kn ězem, pak lí čil, jak mu byl neustále v patách, jak ho nakonec p řitiskl ke zdi a vyžebral si st řetnutí v parku. A práv ě p ři tomhle druhém setkání citoval podivný text. „N ěco o tom, že... šelma vystupuje z mo ře,“ snažil se Thorn rozpomenout, „o rouhání... o and ělovi, který vyhladí všechny lidi... o Božím hn ěvu...“ „Musíte si vzpomenout!“ „Byl jsem úpln ě vyvedený z míry. Myslel jsem si, že je blázen. Poslouchal jsem ho sotva jedním uchem.“ „Jenže jste ho poslouchal. Slyšel jste ho. Tady se skrývá ke všemu klí č, vymá čkn ěte to ze sebe!“ „Nedokážu to.“ „Musíte se víc snažit!“ Thorn s neš ťastným výrazem ve tvá ři zav řel o či a pokusil se svou mysl p řim ět, aby vydala zapadlou vzpomínku. „Poprvé žadonil, abych p řijal svátost oltá řní. Napijte se Kristovy krve. Takhle n ějak to říkal. Napijte se Kristovy krve.“ „A pro č?“ „Abych zahubil syna Ďáblova. Řekl napijte se Kristovy krve, abyste zahubil Ďáblova syna.“ „A co dál?“ naléhal Jennings. „N ěco o jakémsi starci.“ „O jakém starci?“ „Povídal, že bych m ěl navštívit n ějakého starce.“ „Dál, vzpomínejte.“ „Už nic nevím...“ „Jmenoval ho?“ „M... Magdo... Meggido. Ne, to vlastn ě bylo m ěsto.“ „Jaké m ěsto?“ ždímal z n ěj Jennings. „M ěsto, kam bych se prý m ěl vypravit. Do Meggida. Ur čit ě se jmenovalo takhle.“ Jennings vzrušen ě pono řil ruku do aktovky a vylovil mapu. „Meggido,“ mumlal, „Meggido.“ „Slyšel jste o n ěm?“ vyptával se Thorn. „Jen bych se vsadil, že leží v Itálii.“ Jenže neleželo. Ani v žádné jiné zemi na evropském kontinent ě. Jennings studoval mapu celou p ůlhodinu, pak ji složil a ohromen ě pot řásl hlavou. Pohlédl sm ěrem k Thornovi a spat řil, že velvyslanec upadl do hlubokého spánku. Nebudil ho, namísto toho se pono řil do svých okultistických knížek. Malé letadlo se hnalo p ůlno ční oblohou a Jenningse uchvátila proroctví týkající se druhého p říchodu Krista na sv ět. Pojil se totiž se sou časným p říchodem Antikrista, Ďáblova dítka, Šelmy. Všeni čícího Mesiáše: „... a tehdy se objeví na zemi Všeni čící Mesiáš, potomek Satan ův v lidské podob ě, jehož zplodil znásiln ěním čty řnohého zví řete. Jako mladý Kristus ší řit bude lásku a milosrdenství, stejn ě tak bude Antikrist p ůsobit nenávist a strach... nebo ť poslušen jest p říkaz ů p římo z Pekel.“ Letadlo dosedlo se zadrncáním a Jenningsovi se knížky za čaly sypat na podlahu, musel je pochytat. V Řím ě pršelo, výhružn ě nad nimi dun ěl hrom. Rychle prob ěhli prázdným letišt ěm a nasko čili do čekajícího taxíku. Zatímco se pomalu šinuli lijákem na opa čnou stranu města, Jennings si dal dvacet. Thorn’v tichu otup ěle sledoval, jak míjejí sochy na Via di Veneto, a vzpomínal, jak se kdysi spole čně s Kathy, mladí a plni nad ěje, procházeli ruku v ruce práv ě t ěmito ulicemi. Byli nevinní a zamilovaní, p řipomn ěla se mu v ůně jejího parfému a p řídech jejího smíchu. Objev Říma pro n ě znamenal tolik, co pro Kolumba objevení Ameriky. Prohlásili je za své m ěsto. Tady se milovali odpoledne, což už nikdy v život ě nedokázali. Thorn zíral do noci a p řemítal, jestli se v ůbec ješt ě n ěkdy budou milovat. „Ospidal de Santo,“ oznámil řidi č a prudce zabrzdil. Jennings se probudil a Thorn p řekvapen ě vystoupil do noci. „To není ono,“ řekl. „Si. Ospidal de Santo.“ ‘ „Ne, byla to taková stará budova. Cihlová. Jasn ě si na ni vzpomínám.“ „Adresa je správná?“ zeptal se Jennings. „Ospidal de Santo,“ opakoval taxiká ř. „Ě differente,“ trval na svém Thorn. „Ach,“ odpov ěděl řidi č. „Fuoco. Tré annipiú o m ěno.“ „Co říká?“ vyptával se Jennings. „Ohe ň,“ vysv ětlil Thorn. „Fuoco znamená ohe ň.“ „Si,“ připojil se taxiká ř. „Tré anni.“ „A co má s ohn ěm?“ ptal se Jennings. „Stará nemocnice zjevn ě vyho řela. Přestav ěli ji.“ „ Tré anni piú o m ěno. Multo mo řte.“ Thorn pohlédl na Jenningse. „P řed t řemi lety. Multo mo řte. Mnoho mrtvých.“ Zaplatili taxiká ři a požádali ho, aby po čkal. Nejprve odmítal, ale potom, když si všiml, jaké vytahují peníze, ochotn ě souhlasil. Thorn mu lámanou italštinou vysv ětlil, že by si ho rádi najali na celý sv ůj římský pobyt. Řidi č se zeptal, jestli smí jít zavolat své manželce, a slíbil, že se okamžit ě vrátí. V nemocnici je o čekávalo zklamání hned zkraje. Bylo pozd ě v noci a lidé z vedení m ěli dorazit až ráno. Jennings pokra čoval dál sám, doufal, že p řece jen na n ěkoho narazí, zatímco Thorn objevil anglicky mluvící jeptišku, která mu potvrdila, že p řed t řemi lety zde vypukl požár, který budovu prom ěnil v ruiny. „Ale ur čit ě nesho řelo všechno,“ přerušil ji Thorn. „N ějaké písemnosti se jist ě poda řilo zachránit.“ „Nebyla jsem tady,“ odv ětila lámanou angli čtinou. „Ale říkají, že všechno.“ „Je možné, že se n ěkteré záznamy uchovávaly i na jiných místech?“ „Nevím.“ Thorn se zatvá řil zklaman ě, avšak jeptiška, která mu nemohla poskytnout více, jen pokr čila rameny. „Podívejte,“ nedal se jen tak odradit, „pro mne je to velmi důležité. Adoptoval jsem dít ě a pátrám po záznamu o jeho narození.“ „Tady žádné adopce nebyly.“ „Ur čit ě alespo ň jedna. Ostatn ě ona to vlastn ě ani skute čná adopce nebyla.“ „Mýlíte se. Adopce se provád ějí prost řednictvím Záchranné agentury.“ „Vedete tady záznamy o porodech? Archivujete n ěkde záznamy o zdejších porodech?“ „Ano, samoz řejm ě.“ „Možná, kdybych vám uvedl datum...“ - „Nemá to cenu,“ vmísil se Jennings. Thorn se oto čil a sledoval jej, jak se k nim blíží. Ve tvá ři se mu zra čila beznad ěj. „Ohe ň vznikl p římo v archívu. V suterénu. Všechny papíry měli práv ě tam a chytly jako pochode ň. Výtahovýma šachtama se to hnalo nahoru... t řetí poschodí se prom ěnilo v peklo.“ „T řetí poschodí?“ „Porodnice,“ pokývl Jennings. „Zbyl z ní akorát popel.“ Thornovi se podlomily nohy a zhroutil se na st ěnu. „Omluvíte m ě?“ lou čila se řádová sestra. „Okamžik,“ prosil velvyslanec. „A co personál? Někdo to přece ur čit ě p řežil.“ „Ano. Pár ano.“ „Býval tu takový vysoký muž. Kn ěz. Opravdu veliký.“ „Jmenoval se Spilletto?“ „Ano,“ souhlasil Thorn vzrušen ě. „Spilletto.“ „To byl personální ředitel,“ odv ětila jeptiška. „Ano, ředitel. Je...“..-, „Je naživu.“ Thornovi ožilo srdce nad ějí. „Je tady?“ „Ne.“ „A kde?“ „V klášte ře v Subiacu. Mnoho z t ěch, kterým se poda řilo přežít, umístili práv ě tam. Řada z nich pak ješt ě zem řela. Vzpomínám si, jak říkali, že to je hotový zázrak, že nezahynul. V okamžiku, kdy požár vypukl, byl ve t řetím poschodí.“ „V Subiacu?“ zeptal se Jennings. Řádová sestra p řikývla. „Klášter svatého Benedikta.“ Rozb ěhli se k taxíku a uvnit ř si rozložili Jenningsovy mapy. Subiaco se nacházelo na jižním konci Itálie, cesta by trvala celou noc. Taxiká ř se zdráhal, ale uplatili jej dalšími pen ězi a trasu mu vyzna čili červen ě, aby nezabloudil, zatímco budou spát. Jenže byli p říliš rozrušeni, než aby usnuli. Namísto toho se Jennings v ěnoval svým knihám a četl si v nich bez ohledu na mdlé osv ětlení v aut ě. Taxík se mezitím hnal nap říč Itálií. „A ť se propadnu...“ zašeptal Jennings hledící do rozevřené Bible. „Tady to je.“ „A co?“ „Tady to stojí v Bibli černé na bílém. V tom zatraceném Zjevení svatého Jana. Když se Židé vrátili na Sión...“ „Tak to tehdy říkal,“ Thorn mu vzrušen ě sko čil do řeči. „Až se Židé vrátí na Sión. A pak n ěco o komet ě...“ „To tu stojí taky,“ souhlasil Jennings a ukázal do jiné knížky. „Hv ězdný déš ť a vznik Svaté říše římské. To jsou události, o kterých se p ředpokládá, že budou signalizovat zrod Antikrista. P římého potomka Ďáblova.“ Auto se řítilo vp řed a oba pokra čovali ve čtení. Thorn si vytáhl z aktovky knihu výkladových text ů, kterou použil nedávno, když si p řipravoval řeč a hledal si do ní biblické citáty. Pot řeboval ji, aby si zjednal jasno v symbolické řeči Písma svatého. „Takže,“ uzav řel Jennings, když se blížilo jitro, „Židé se na Sión vrátili a kometa se objevila. A co se týká Svaté říše římské, vyklada či se domnívají, že se tak dá interpretovat Evropské hospodá řské spole čenství.“ „Trošku volný výklad,“ namítl Thorn. „A co potom tohle?“ zeptal se Jennings a otev řel jednu ze svých knížek. „Zjevení svatého Jana říká: ,1 vid ěl jsem šelmu vystupující z mo ře’.“ „To je zase ten citát. Tasson ův citát.“ Thorn p řimhou řil o či, jak si namáhal pam ěť . „... šelmu vystupující z mo ře, kteráž měla sedm hlav a deset roh ů. Takhle n ějak to za čínalo.“ „Kompletní citát. Vybraný ze Zjevení svatého Jana.“ „Šelmu vystupující z mo ře,“ lámal si hlavu Thorn ve snaze se rozpomenout, jak text pokra čoval. „Jenže je tu jiná v ěc, Thorne,“ řekl Jennings a ukázal na jednu ze svých knih. „Tady se říká, že p ředstavenstvo Mezinárodního sdružení theologických v ěd interpretovalo „mó ře“ jako oblast politického života. Stejn ě jako mo ře je i politika neustále brázd ěna bou řemi a vlnobitím ze všech stran.“ Jennings ost ře pohlédl Thornovi p římo do o čí. „Ďáblovo dítko vzejde ze sv ěta politiky,“ zd ůraznil ješt ě jednou. Avšak velvyslanec neodpov ěděl, unikl pohledem do krajiny, do níž se pozvolna vkrádal rozb řesk. Monastýr svatého Benedikta byl polorozpadlá masivní pevnost vybudovaná z kamene a dokonce i v tomhle stavu si, zachoval d ůstojný a mocný vzhled. Stál na vysokém kopci, ty čil se v jižní Itálii od Herodesových čas ů a p řetrval všechny vlny násilí, která se p řes n ěj v pr ůběhu v ěků p řelily. Na po čátku druhé sv ětové války n ěmecké jednotky všechny mnichy post řílely a používaly pevnost jako velitelství a místo, kde probíhala tajná jednání. V roce 1946 ji pobo řili sami Italové snad jako odvetu za zlo, které zde sídlilo v p ředchozích letech. Přes všechnu krev, která zde byla prolita, z ůstal klášter svatým místem. Ze st ěn mohutné gotické stavby ty čící se nad kopcem se po celá staletí nesly modlitby vyvěrající ze samého úsvitu v ěků. Oba cestující spali, když zablácený taxík projel podél osm set metr ů dlouhé pr ůč elní st ěny kláštera a zastavil. Řidi č se natáhl dozadu a ost ře s nimi zat řásl, až se probrali. „Signores?“ Thorn s Jenningsem sebou zavrt ěli, fotograf stáhl okénko a nadýchl se ranního vzduchu. Rozhlédl se po sv ěží, orosené krajin ě. „Svatý Benedikt,“ zamumlal vy čerpaný řidi č. Thorn si promnul o či a obrátil pohled na siluetu kláštera ost ře se ty čící proti hn ěviv ě zarudlé jit řní obloze. „Podívejte...“ zašeptal Jennings ohromen scenérií. „Nem ůžeme zajet ješt ě trochu blíž?“ zeptal se Thorn. Taxiká ř pot řásl hlavou. „Patrn ě ne,“ uzav řel Jennings. Řekli řidi či, aby odstavil v ůz a trochu se prospal. Pak se vysoukali ven a brzy se pono řili až po pás do vysoké trávy, která jim promá čela kalhoty tak, že se jim p řilepily ke stehn ům. Krá čelo se obtížn ě, protože nebyli na takový výkon aniobutí,anioble čení.Kdyžzastavilikodpo činku, v hlubokém tichu oba t ěžce oddechovali. Jennings rozepjal pouzdro, vytáhl aparát a vyfotil asi p ůl kinofilmu. „Úplný p řelud,“ zašeptal, „krucifix.“ Thorn se po n ěm netrp ěliv ě ohlédl a Jennings se rozb ěhl, aby ho dohnal. Dál krá čeli bok po boku, „a náhle zaslechli monotónní náp ěv, který k nim nez řeteln ě doléhal z pevnosti. „P ěkn ě ponuré místo,“ podotkl Jennings, když došli ke vchodu. „Slyšíte to? Slyšíte, kolik bolesti z toho prýští?“ Když krá čeli chodbou, p řipadalo jim, jako by monotónní náp ěv vyv ěral z každého kamene. Byl to omra čující pocit, nebo ť se marn ě snažili ur čit, odkud skute čně vychází. „Odsud, myslím,“ řekl Jennings a ukázal do dlouhé chodby. „Podívejte na ty ťápoty.“ P řed nimi na kamenné podlaze se táhla hn ědavá stopa, kterou vyšlapaly celé generace krok ů. V pr ůběhu staletí vytvo řily jakýsi žlábek, jímž po prudkých deštích odtékala voda. Zavedl je do ohromné kamenné rotundy uzav řené těžkými d řev ěnými dve řmi. Zvolna se k nim p řiblížili a slyšeli, jak jim zp ěv sílí v uších. Otev řeli dve ře a užasle nahlédli dovnit ř. Připadlo jim, že se rázem propadli do st ředov ěku. Pocítili přítomnost Boha, jako by to byla jakási skute čná, živá v ěc. Rozkládal se p řed nimi rozlehlý, starobylý sál s kamenným schodišt ěm vedoucím k velkému oltá ři, p řed nímž stál masivní dřev ěný k říž s postavou Krista vytesanou z kamene. Samotná rotunda byla vybudovaná z kamenných kvádr ů porostlých vinnou révou, které p řecházely v kupoli úpln ě naho ře otev řenou, takže jí prosvítala obloha. Práv ě v tomto okamžiku procházel silný paprsek sv ětla otvorem a oza řoval postavu Krista na k říži. „Po řád totéž, člov ěč e,“ zašeptal Jennings. „Tohle je pravé místo pro bohoslužby.“ Thorn p řikývl a p řelétl pohledem sál. Zastavil se o čima na skupince mnich ů v kapucích, kte ří kle čeli v d řev ěných lavicích a modlili se. Zp ěv p řekypoval emocemi, enervoval či dokonce ochromoval, melodie stoupala a klesala, už se zdálo, že odum ře, když se op ět rozezn ěla plnou silou. Jennings vy ňal expozimetr a snažil se rozluštit, jakou hodnotu ukazuje, nebo ť v této části sálu panovala prakticky tma.. • „Schovejte to,“ zasy čel Thorn. „M ěl jsem si vzít blesk.“ „Řekl jsem, abyste to schoval.“ Jennings si Thorna zm ěř il, ale poslechl. Velvyslanec se zdál hluboce rozrušený, kolena se mu chv ěla, jen na n ě padnout a za čít se modlit. „Jste v po řádku?“ zašeptal Jennings. „... já jsem katolík,“ odv ětil Thorn chv ějícím se hlasem. Náhle mu ztuhl výraz ve tvá ři a o či up řel kamsi do temnoty. Jennings se zadíval týmž sm ěrem a spat řil to také. Invalidní vozík a na n ěm rozložitou mužskou postavu. Na rozdíl od ostatních, kte ří kle čeli se sklon ěnými hlavami, člov ěk na vozí čku sed ěl strnule vzp římen ě, hlavu nachýlenou a ohnutá ramena, jako by byl ochrnutý. „To je on?“ zašeptal Jennings. Thorn p řikývl, zachvátila jej zlá p ředtucha. P řiblížili se, aby vid ěli lépe, a když Jennings pohlédl kn ězi do tvá ře, o či se mu rozzá řily d ěsem. Muž m ěl polovinu obli čeje doslova roztavenou, nevidoucí zraky obracel kamsi vzh ůru. Prava čku měl groteskn ě zdeformovanou, takže mu čněla z rukávu z pytloviny jako hladký lesklý pahýl. „Nevíme, jestli vidí nebo slyší,“ řekl mnich stojící nad Spillettem na dvo ře kláštera. „Ód okamžiku požáru nevydal ani hlásku.“ Zastavili se v místech, kde kdysi bývala zahrada, nyní však už všechno zchátralo a na zemi se povalovaly trosky soch. Mnich vytla čil Spillett ův vozík z rotundy, jakmile bohoslužby skon čily. Oba muži jej následovali až sem, kde stáli z doslechu ostatních. „Brat ři ho krmí a starají se o n ěj,“ pokra čoval mnich, „a modlíme se za n ěho, aby se pozdravil, až jeho pokání skon čí.“ „Pokání?“ zeptal se Thorn. Mnich p řikývl. „B ěda pastý ři, jenž opustí své ove čky. A ť mu pravá paže uvadne a pravé oko je oslepeno.“ „Postihl ho Boží trest?“ zeptal se Thorn. „Ano.“. „Smím se zeptat za co?“ , „Za to, že opustil Krista.“ Thorn a Jennings si vym ěnili zmatené pohledy. „Jak to víte, že opustil Krista?“ zeptal se Thorn mnicha. „Zpov ěď .“ „Vždy ť nemluví.“ „Vyznal se písemn ě. Levou rukou m ůže trochu pohybovat.“ „A z čeho se vyznal?“ naléhal Thorn. Mnich se zarazil. „Smím se otázat, jaké d ůvody vás vedou k tomuto vyptávání?“ „Je to pro mne životn ě d ůležité,“ odv ětil Thorn vážn ě. „Prosím vás, abyste nám pomohl. V sázce je lidský život.“ Mnich si prohlédl Thornovu tvá ř a pokývl. „Poj ďte se mnou.“ Spillett ův pokojík byl prázdný a p řipomínal celu, skrýval pouze slam ěnou matraci a z kamene vytesaný stolek. Stejn ě jako rotunda m ěl otev řenou st řechu, takže dovnit ř pronikalo slunce i déš ť. Uprost řed stála louže vody, která napršela p ři no čním lijáku. Thorn post řehl, že matrace je mokrá, a zauvažoval, zda i všichni ostatní žijí v takovém nepohodlí, anebo jestli to je sou částí Spillettova osobního pokání. „Na stole je kresba,“ řekl mnich, když vešli. „Napsal to kouskem uhlu.“ Spillett ův vozík drkotal, když p řejížd ěl nerovnosti kamenné podlahy. Všichni obstoupili stolek a prohlíželi si podivný symbol, který kn ěz namaloval uhlem. „Ud ělal to ihned, jak sem poprvé p řišel,“ řekl kn ěz. „Nechali jsme mu pak uhel na stole, ale víc už nikdy nic nenapsal.“ Byl to jednoduchý protáhlý paná ček rozt řesen ě na čmáraný jakoby d ětskou rukou. Byl celý pokroucený a nepoda řený a kolem hlavy m ěl p ůlkruh. Jennings ův pohled okamžit ě upoutaly t ři číslice uvnit ř p ůlkruhu kolem paná čkovy hlavy. Byly to šestky. I ři šestky. Stejné jako zna čka na Tassonov ě stehn ě. „Všimn ěte si zak řivené čáry nad hlavou,“ řekl mnich. „Má znázor ňovat mnišskou kápi. P řesn ě tu, co má na sob ě.“ „Autoportrét?“ zeptal se Jennings. „Domnívám se.“ „A co ty šestky?“ „Šestka je číslo Ďáblovo,“ odpov ěděl mnich. „Sedmi čka je dokonalé číslo, číslo Ježíše Krista. Šest je po čet Satan ův.“ „Jenže pro č jsou t ři?“ zeptal se Jennings. „Dohadujeme se, že tady symbolizují Ďábelskou trojici. Satana, Antikrista a Falešného proroka.“ „Otec, Syn a Duch svatý,“ uv ědomil si Thorn. Mnich p řikývl. „Všechno svaté má sv ůj ďábelský opak. To je sama podstata pokušení.“ „Pro č se domníváte, že to je zpov ěď ?“ zeptal se Jennings. „Je to, jak jste sám řekl, autoportrét. Nebo se tak alespo ň dohadujeme. A je symbolicky obklopen Pekelným triumvirátem.“ „Takže nevíte p řesn ě, z jakého činu se vyznává?“ „Detaily nejsou d ůležité,“ odv ětil mnich. „Záleží jen a jen na tom, že projevil ú činnou lítost a ochotu kát se.“ Jennings si s Thornem vym ěnili dlouhý pohled. Velvyslanci se dalo vy číst z tvá ře zklamání. „M ůžu na n ěj promluvit?“ zeptal se Thorn mnicha. „Ni čeho tím nedosáhnete.“ Thorn se obrátil na Spilletta a zachv ěl se p ři pohledu na sežehlou, nehybnou tvá ř. „Ot če Spilletto,“ pronesl odhodlan ě, „jmenuji se Thorn.“ Kn ěz dál hled ěl kamsi vzh ůru, sed ěl hluše a nehnut ě. „Nemá to cenu,“ mínil mnich. Jenže Thorn se nedal odradit. „Ot če Spilletto,“ opakoval, „vzpomínáte si na to dít ě? Chci vědět, odkud pocházelo.“ „Prosím vás, signore,“ vmísil se mnich. „Vyzpovídal jste se jim,“ zak řičel Thorn. „Tak se te ď vyzpovídejte i mn ě! Chci v ědět, odkud bylo to dít ě!“ „Budu vás muset požádat, abyste...“ „Ot če Spilletto! Slyšíte m ě? Řekn ěte mi to!“ Mnich se pokusil uchopit Spillett ův invalidní vozík, avšak Jennings mu zastoupil cestu. „Ot če Spilletto!“ za řval Thorn do n ěmé, nehybné tvá ře. „Prosím vás! Kde je ona? Kdo to byl? Prosím vás! Odpov ězte mi!“ Náhle sv ět kolem nich zadun ěl, jako by klášter zasáhl hrom. Zvony na kostelní v ěži za čaly bít. Zvuk byl ohlušující, odrážel se od kamenných zdí kláštera a Thornovi s Jenning-sem se zdálo, že jim každým okamžikem musí prasknout bubínky. Pak Thorn pohlédl nazp ět a spat řil to. Kn ězova paže se rozechv ěla a pomalou čku se zvedla. „Uhel!“ zak řičel Thorn. „Podejte mu uhel!“ Jennings pohotov ě zareagoval, popadl ze stolku kousek uhlu a vrazil jej do chv ějící se ruky. Zvony nep řestávaly vyzván ět, kn ězova ruka se trhan ě p řiblížila ke kameni a za čala psát zdeformovaná písmena, prohýbající se pod každým ohlušujícím úderem zvonu. „Slovo!“ vyk řikl Jennings vzrušen ě. „C...E...R...“ Kn ěz se chv ěl námahou až po kone čky prst ů, ústa se mu úsilím rozev řela a vydral se z nich bolestný zví řecí sten. „Dál!“ naléhal Thorn. „V...“ četl Jennings, „E...T...“ Náhle zvony zmlkly, kn ězi vypadl uhel z k řečovit ě sev řených prst ů a hlava se mu zhroutila dozadu do vozíku. O či mu vy čerpan ě hled ěly vzh ůru a tvá ř se mu koupala v potu. Dozn ěla i ozv ěna. Stáli ml čky a hled ěli na slovo na čmárané na stole.“ „Cervet?“ zeptal se Thorn. „Cervet,“ potvrdil Jennings. „To je italsky?“ Obrátili se k mnichovi, jenž nejprve hled ěl stejn ě jako oni na nápis a pak se zmatkem v o čích na Spilletta. „Rozumíte tomu?“ zeptal se Thorn. „Cerveteri,“ odv ětil mnich. „Myslím, že cht ěl napsat Cerveteri.“ „Co to je?“ vyptával se Jennings. „Jeden prastarý h řbitov. Ješt ě z dob Etrusk ů. Grippe de Sant Angelo.“ Nep řirozen ě vzp římené kn ězovo ‘t ělo se znovu zachv ělo. Zasténal, jako by se snažil promluvit. Nepoda řilo se mu to však a ztichl. Poddal se své nemohoucnosti a ve tvá ři se mu rozest řela úleva. Thorn s Jenningsem se obrátili k mnichovi, jenž ohromen ě pot řásl hlavou. „Z Cerveteri nezbylo nic než ruiny. Zbytky svatyn ě Techulca.“ „Svatyn ě Techulka?“ podivil se Jennings. „Etruského boha zla. Etruskové uctívali zlá božstva. Jejich poh řebišt ě bylo zárove ň ob ětní místo.“ „Pro č to napsal?“ zeptal se Thorn. „Nevím.“ „Kde to místo leží?“ vyzvídal Jennings. „Tam už nic není, signore, krom ě n ěkolika hrob ů... a pár zdivo čelých ps ů.“ „Kde to je?“ trval Jennings na své otázce. „Váš řidi č to bude v ědět. Asi padesát kilometr ů severn ě od Říma.“. /.. Thorn s Jenningsem taxiká ře dlouho budili a pak ješt ě museli po čkat, dokud se na poli u silnice nevyprázdnil. Byl rozlad ěný a litoval, že takové rito v ůbec kdy bral, a dvojnásob, když se dozv ěděl, kam cht ějí zavézt nyní. Cerveteri bylo místem, jemuž se bohabojný člov ěk zdaleka vyhýbal, a oni tam navíc dorazí až po^ setm ění. Bou ře, která po celou dobu nad Římem visela, kone čně propukla. V prudkém lijáku a potm ě se nedalo jet rychle, a když odbo čili z hlavní silnice na starou cestu, p řibylo navíc bahno a výmoly. Nakonec z ůstalo auto úpln ě viset, levé zadní kolo sklouzlo do hluboké vyježd ěné koleje, oba museli vystoupit a tla čit. Když zase nasko čili dovnit ř, byli celí promo čení a t řásli se zimou. Jennings pohlédl na hodinky a zaregistroval, že se blíží p ůlnoc. Byla to zárove ň poslední myšlenka, kterou si uv ědomil, než usnul. Probudil se o n ěkolik hodin pozd ěji a cítil, že taxík stojí na míst ě. V kabin ě bylo ticho, Thorn spal vedle n ěj zabalený do p řikrývky a řidi č na břiše na p ředních sedadlech, m ěl zablácené boty a mírn ě pochrupoval. Jennings zašmátral po klice, otev řel dve ře a celý rozlámaný se vysoukal do noci. Dopotácel se k nedalekým ke řů m a tam se vymo čil. Blížil se rozb řesk, na obloze prosakovala první předzv ěst svítání. Jennings napínal o či a pokoušel se rozeznat okolí. Pozvolna si uv ědomil, kde se asi nachází. P řed ním se zvedal železný plot zakon čený ostrými špicemi a za ním se proti jasn ějšímu obzoru červenaly siluety náhrobních kamen ů. Vrátil se k taxíku, pohlédl na Thorna a pak na hodinky, které ukazovaly za deset minut p ět. Tiše otev řel řidi čovy dve ře a vytáhl klí čky ze zapalování. Pak p řešel ke kufru, opatrn ě jej odemkl a zvedl víko. Otev řelo se s pronikavým zask říp ěním, ale ani jednoho ze spá čů uvnit ř hluk neprobudil. Jennings potm ě nahmátl pouzdro s fotoaparátem a nabil jej novou kazetou. Pak otestoval elektrický blesk. Pustil si jej p římo do očí, záblesk ho oslepil, až zavrávoral. Po čkal, dokud se mu zrak zase nevyjasnil, p řehodil si pouzdro s aparátem p řes rameno a pohled mu padl na montážní páku pohozenou na zaolejovaných hadrech v kout ě kufru. Natáhl se pro ni a zastr čil si ji za opasek, pak opatrn ě zav řel víko a tiše se odebral k rezavému plotu z tepaných železných ty čí. Bylo mokro a Jennings se t řásl zimou. Zamí řil podél plotu a hledal vhodné místo, kudy by pronikl dovnit ř. Žádné však nenacházel. Pov ěsil aparát na plot a s pomocí blízkého stromu se vyšplhal za ním. Dalo mu to práci a málem spadl. Když seskakoval dolů, roztrhl si pláš ť. Pak vytáhl fotoaparát z pouzdra a zamí řil dovnit ř hřbitova. Obloha se nyní už rozjasnila, všude kolem sebe rozeznával detaily náhrobk ů a polorozpadlé sošky. P řestože už na nich zanechal t ěžké stopy zub času, z ůstávalo patrné, jakou práci si s nimi um ělec dal. Řada hrob ů byla otev řená a z temných d ěr zíraly na Jenningse obludné tvá ře s divokým vzez řením. Z polorozbo-řených krypt vylézaly krysy, které mu nev ěnovaly pozornost. Ačkoli mu bylo chladno, Jennings zárove ň cítil, jak se potí. Když procházel hustým stromovím, rozhlížel se velice nejist ě. Připadalo mu, jako by ho kdosi sledoval, že jej pozorují prázdné o či obludných hlav. Zastavil se a pokusil se ten pocit překonat. Zvedl pohled a o či mu na čemsi ulp ěly. Byla to obrovitá kamenná modla shlížející dol ů. Tvá ř m ěla sev řenou hn ěvem, jako by se Jennings t ěžce provinil tím, že vstoupil na posvátnou p ůdu h řbitova. P řipadalo mu, že v jejích vyvalených očích čte p říkaz, aby ji okamžit ě opustil. Modla m ěla lidskou tvá ř, avšak výraz zví řecký, hluboce zbrázd ěné čelo, odulý nos a v hn ěvu se otevírající masitá ústa. Jennings potla čil vlnu d ěsu a p řinutil se pozvednout fotoaparát. Pak ud ělal s pomocí blesku t ři snímky, sv ětlo ude řilo do sochy jako tři údery hromu. Thorn v taxíku pomalu otev řel oči a všiml si, že Jennings schází. Vystoupil z auta a spat řil p řed sebou h řbitov. Rozvrácené náhrobky a sochy oza řovaly první paprsky svítání. „Jenningsi?“ Žádná odpov ěď . Došel až k plotu a znovu zavolal. Jedinou odpov ědí mu byl jakýsi vzdálený šramot nesoucí se ze hřbitova, jako by se n ěkdo blížil. Thorn se p řitáhl za kluzké ty če, vyšplhal nahoru a t ěžce dopadl na druhé stran ě. „Jenningsi?“ Zvuky kro čej ů umlkly. Thorn p řehlížel bludišt ě náhrobk ů a soch. P řinutil se vykro čit vp řed, šel pomalu a boty mu čvachtaly v blát ě. P říšerné škleby soch v n ěm probouzely nep říjemný pocit. Všude kolem panovalo podivné husté ticho, které už jedenkrát v život ě zažil, jako by vzduch sám zadržoval dech. Poprvé to pocítil v Perefordu, onu noc, kdy na n ěj z lesa hled ěly ty o či. Zastavil se, i tentokrát m ěl dojem, že jej cosi nebo kdosi pozoruje. P řelétl pohledem pokácené sochy a ulp ěl na masivním k říži zaraženém do zem ě vzh ůru nohama. Náhle jej ochromil strach. Odkudsi za jeho zády se ozvalo zaharašení. Zvuk kročej ů, jenže tentokrát se blížily a mí řily rovnou proti n ěmu. Thorn se cht ěl dát na út ěk, ale nebyl schopen pohybu, jen o či se mu rozší řily hr ůzou. „Thorne!“ Z k řoví vyrazil Jennings, bez dechu a o či navrch hlavy. Velvyslanec také lapal po dechu, navíc se chv ěl od hlavy až k pat ě. Jennings rychle dorazil až k n ěmu, v ruce svíral montážní páku. „Našel jsem to!“ vychrlil ze sebe. „Mám to!“ „Našel jste co?“ „Poj ďte! Poj ďte za mnou!“ Rozb ěhli se a prodírali k řovím, Jennings se hnal p řes náhrobky jako na p řekážkové dráze. Thorn se ze všech sil držel za ním. „Tady!“ vyk řikl fotograf a zastavil se na mýtince. „Podívejte! Tady jsou!“ Stál nad dv ěma hroby vykopanými spole čně jeden vedle druhého. Na rozdíl od všech ostatních na h řbitov ě, které zatím spat řili, tyhle vypadaly celkem nov ě. Jeden m ěl b ěžnou velikost, druhý byl menší. Náhrobky m ěly prosté, bez ozdob, nesly pouze jména a data. „Vidíte ty data?“ zeptal se Jennings vzrušen ě. „Šestého června. Šestého června! Před čty řmi lety. Matka a dít ě.“ Thorn se pozvolna p řiblížil, zastavil se vedle n ěj a hled ěl dol ů na slehlé hromádky hlíny. „Jsou to jediné čerstvé hroby na celém h řbitov ě,“ pronesl Jennings pyšn ě. „Ostatní jsou už tak staré, že nep řečtete ani jména.“ Thorn bez odpov ědi poklekl a ot řel z náhrobk ů špínu, aby mohl snáze p řečíst nápis. „Maria Avedici Santoya,“ četl. „Bambino Santoya... In Mo řte et in Nat ě Amplexarantur Generationes.“ „Co to znamená?“ „To je latinsky.“ „Dob ře, ale co to znamená?“ „Ve smrti a p ři zrození... generace pospolu p řijímají víru.“ „To je objev, pane čku!“ Jennings poklekl vedle Thorna a s p řekvapením zjistil, že velvyslancovu tvá ř skráp ějí slzy. Thorn sklonil hlavu na prsa a rozplakal se naplno. Jennings vy čkával, až se vzpamatuje. „Na tomhle míst ě,“ zasténal Thorn. „Já vím. Tady je pochované moje dít ě.“ „A pravd ěpodobn ě žena, jejíž dít ě te ď vychováváte.“ Thorn pohlédl Jenningsovi do o čí. „Maria Santoya,“ řekl Jennings a ukázal na náhrobek. „Leží tu matka s dít ětem.“ Thorn pot řásl hlavou a snažil si to všechno srovnat v hlav ě. „Podívejte,“ řekl Jennings. „Žádal jste Spilletta, aby vám řekl, kde je jeho matka. Tady leží. A pravd ěpodobn ě s vaším dít ětem.“ „Jenže pro č práv ě tady? Na tomhle míst ě?“ „To já nevím.“ „Pro č na tomhle p říšerném míst ě?“ Jennings pohlédl na Thorna, také ni čemu nerozum ěl. „Vidím jen jediný zp ůsob, jak tomu p řijít na kloub, Thorne. Když už jsme toho podnikli tolik, m ěli bychom se odvážit i tohohle.“ Pozvedl montážní páku a silou ji zarazil hluboko do zem ě. Hrob vydal temný zvuk. „Jde to docela snadno. Myslím, že hlíny je jenom tak na stopu hluboko.“ Pustil se pomocí páky do kopání, drolil hlínu a rukama ji odhrabával. „Pomohl byste mi?“ požádal Thorna. Velvyslanec se váhav ě p řidal. Jakmile nabral hlínu do prst ů, ucítil, jak je studená. Během p ůlhodinky byli celí zabahn ění a zalití potem. Odstranili poslední hrsti hlíny a obnažili dva betonové poklopy. Poklekli, prohlíželi si je a rozvažovali, co podniknout dále. „Smrdí?“ zeptal se Jennings. „Ano.“ „Museli to ud ělat p ěkn ě narychlo. Hygienické sm ěrnice šly asi tentokrát stranou.“ Thorn neodpov ěděl, ve tvá ři se mu zra čila mu čivá bolest. „Kterým za čneme?“ zeptal se Jennings. t „Musíme to d ělat?“. „Ano.“ „Mn ě se to nezdá.“ : t „Jestli chcete, vra ťte se k autu.“ Thorn za ťal zuby a pak pot řásl hlavou. „Tak tedy do toho,“ vyzval Jennings. „Za čneme tím velkým.“ Jennings se rozmáchl a vrazil montážní páku pod cementovou desku. Pak ze vší síly zapá čil a nadzvedl ji natolik, aby se pod ni dala str čit dla ň. „Pomozte mi, ksakru!“ zasy čel na Thorna. Velvyslanec se rychle sebral, p řisko čil a zabral spole čně s Jenningsem, až se mu svaly chv ěly námahou. „To snad váží tunu!“ hekl Jennings a vzep řel desku plnou svou vahou. Víko se pomalu nadzvedlo. Rvali za n ě ze všech sil, aby nahlédli dovnit ř do temné kom ůrky. „Proboha!“ zasténal Jennings. Ležela tam zdechlina šakala. Zahnívala, hemžila se mouchami a červy. Rozežrali olezlou kožešinu se zbytky hnijící tkán ě, které ješt ě stále lp ěly na kost ře. Thorn otev řel ústa a prudce se odvrátil. Betonová deska mu vyklouzla z rukou, z řítila se, rozlomila na n ěkolik kus ů a propadla dol ů do krypty. Proti nim vzlétlo celé hejno much. Jennings zachvácený hr ůzou vysko čil, uklouzl v bahn ě, sev řel Thorna za paži a pokusil se ho odvléci. „Ne!“ k řičel Thorn. „Pry č!“ „Ne!“ Thorn prudce oddechoval. „Ješt ě ten druhýl“ „Pro č? Vid ěli jsme všechno, co jsme pot řebovali!“ „Ne, ješt ě ten druhý, 1’ zasténal Thorn zoufale. „Možná v něm taky leží jenom zví ře!“ „No a co?“ ••’ „Pak moje dít ě n ěkde žijel“ Jennings se zastavil, zadržel jej tém ěř nep říčetný svit v Thornových o čích. Rychle zvedl ze zem ě montážní páku a vrazil ji pod menší poklop. Thorn okamžit ě poklekl vedle, a když Jenningsovi se poda řilo víko trochu nadzvednout, uchopil je a táhl. V jediném záb ěru deska odlétla a Thornova tvá ř se stáhla bolestí. V malé truhli čce ležely zbytky dít ěte, hlavi čka rozdrcená na kusy. „Hlavu mu...“ vzlykl Thorn. „Panebože!“ „Zabili ho!“ „Rychle pry č!“ „Zavraždili mi syna!“ zakvílel Thorn a víko prudce zapadlo nazp ět. Oba muži na sebe hled ěli o čima rozší řenýma hr ůzou. „Zavraždili ho!“ na říkal. „Zabili mi syna!“ Jennings zvedl Thorna na nohy a vlekl jej pry č. Náhle se však zarazil a zachv ěl se strachy. „Thorne.“ Velvyslanec se oto čil jeho sm ěrem a p římo p řed sebou spat řil tlamu černého vl čáka. O či m ěl posazené blízko u sebe, leskly se mu a z pootev řené tlamy mu odkapávala slina. Z hrdla se mu dralo divoké vr čení. Thorn s Jenningsem stáli nehnut ě, zatímco zví ře se pomalu vyno řilo z k řoví, až je vid ěli celé. Mělo hubené a zjizvené t ělo a na boku mu mezi chumá či spe čené srsti hnisala otev řená rána. K řoví za ním zašelestilo a objevil se další pes, tentokrát šedivý, se zmrza čeným čenichem, od kterého mu neustále ukapávalo. Pak se objevil další a ješt ě jeden, celý h řbitov ožil pohybem, jak se na všech stranách objevovala temná t ěla. Sme čku tvo řilo asi deset ps ů, šílených hlady a neustále slinících. Jennings s Thornem doslova p řimrzli k zemi, báli se pohnout nebo jen pohlédnout jeden na druhého. Vr čící sme čka je dokonale držela v šachu. Oba muži za čali ustupovat, ani nedýchali. Psi okamžit ě vyrazili vp řed, čenichy p ři zemi, jako by stopovali ko řist. Thorn se zapotácel a ozvala se mu stažená st řeva. Jennings mu sev řel paži, aby ho uklidnil. „Neutíkejte... tihle psi cht ějí... jenom mrtvoly.“ Jenže a čkoli minuli dva otev řené hroby, zdivo čelí psi neustále postupovali za nimi a nespoušt ěli z nich o či. Mezera mezi n ťmi se naopak krok za krokem zmenšovala, sme čka se p řelévala ze strany na stranu, ale zárove ň se stále přibližovala. Jennings se zoufale ohlédl, jak daleko mají ješt ě k plotu, a odhadl vzdálenost tém ěř na sto metr ů. Thorn se znovu za čal sesypávat a pevn ě se chytil Jenningse, oba muži se chv ěli strachy a stále pozvolna ustupovali. Náhle narazili zády na cosi tvrdého a Thorna p řepadla hotová t řesavka. Stáli p ři úpatí obrovité kamenné modly a ocitli se dokonale v pasti, nebo ť psi kolem nich vytvo řili p ůlkruh, z n ěhož nebylo úniku. Celá scenérie jako by na okamžik zmrtv ěla, dravci spole čně s ko řistí obklí čenou vycen ěnými tesáky, z nichž odkapávaly sliny. Slunce už vyšlo a vrhalo na náhrobky červenavou zá ři. Sme čka přešlapovala na míst ě, jako by vy čkávala na signál, který by zavelel k útoku. Potom se smy čka ješt ě o krok utáhla. Psi se přikr čili k zemi ,a chystali se na n ě vrhnout. Jennings vydal pronikavý bojový pok řik a mrštil po v ůdci sme čky montážní páku. Sv ět jako by vybuchl, muži se obrátili na út ěk a psi se na n ě vrhli. Po Jenningsovi se hnalo n ěkolik zví řat a náraz jej smetl k zemi. Kousek se kutálel po zemi a řemínek od fotoaparátu se mu pevn ě omotal kolem krku. Zví řata tan čila kolem n ěj a snažila se odervat aparát, který m ěl přímo pod bradou. Slyšel, jak se pod jejich zuby t říští čočky. Thorna nechali zdivo čelí psi uniknout dál, ale když se blížil k plotu, vyrazilo za ním velikánské zví ře a ost ře ho raflo do zadku. Cht ěl p řesto pokra čovat v út ěku, ale pes se na n ěj pov ěsil, p řední tlapy voln ě ve vzduchu, a srazil jej na kolena. Okamžit ě se kolem nich shromáždili další a zakryli mu výhled. Všude kolem n ěj se blýskaly tesáky a vzduchem pršely kapénky slin. Thorn k řičel a rval se jako šílený, aby se p řece jen probojoval k plotu. Pak pochopil, že se mu to nikdy nepodán, sto čil se do klubí čka a cítil, jak se do n ěj zakusují ostré tesáky. Na okamžik zahlédl Jenningse, p řevaloval se ze strany na stranu a psi mu doráželi na krk. Thorn náhle p řestal poci ťovat bolest, ovládlo jej odhodlání. Vydrápal se na všechny čty ři a za čal se plížit sm ěrem k plotu i se psy, kte ří mu viseli na zadku a na zádech. Rukou narazil na cosi chladného. Na montážní páku, kterou mrštil po v ůdci sme čky Jennings. Pevn ě ji uchopil a ohnal se po zví řeti, které mu rvalo záda. Pes zak ňučel jako v agónii, z hlavy mu vytryskla krev a zorničky se mu vyvrátily vzh ůru. To Thornovi dodalo kuráž a znovu tvrd ě ude řil. Jennings se mezitím dokutálel ‘až pod strom, a p řestože na něj psi stále ost ře dotírali, pokusil se po n ěm vydrápat vzh ůru. Jeden z nich stále rval za aparát a náhodou stiskl spouš ť. Z blesku vyšlehlo oslepující sv ětlo. Thorn se mezitím vydrápal na nohy, divoce kolem sebe to čil železnou pákou a mí řil k plotu. Jennings sesko čil se stromu a pokaždé, když se na n ěj sme čka zase chystala vrhnout, zmrazil zví řata bleskem. Š ťastn ě dob ěhl k plotu a připojil se k Thornovi. Držel psy bleskem v šachu, aby se velvyslanec mohl drápat nahoru. Thorn šplhal bez ohledu na to, že si trhá šaty a odírá tvá ř. Když se však cht ěl p řitáhnout, vrazil si zreziv ělou špi čku železného sloupku hluboko do podpažní jamky a vyk řikl bolestí. Vyšvihl se a tvrd ě dopadl na zem na opa čné stran ě. Jennings jej následoval, šplhal vzh ůru a zárove ň ma čkal spouš ť, protože psi divoce vyli a sápali se po n ěm. Nakonec také sesko čil na druhé stran ě. Thorn bre čel, Jennings ho sebral a k taxíku nap ůl donesl. Řidi č na n ě zíral jako na p řízraky a vyk řikl zd ěšením. Natáhl se k zapalování, ale zjistil, že v n ěm schází klí čky. Vyrazil ven a pomohl Jenningsovi uložit Thorna na zadní sedadlo. Když se fotograf rozb ěhl ke kufru, aby vytáhl klí čky ze zámku, ohlédl se po psech. P římo šíleli, skákali proti oplocení, vyli vzteky a jeden z nich se dokonce pokusil plot přesko čit. Málem se mu to poda řilo, ale naho ře uvázl za krk na rezavé špici a krev vytryskla jako z fontány. Ostatní psi jako smysl ů zbavení se po n ěm sápali a trhali jej zaživa, zatímco on jen divoce kopal kolem sebe a d ěsiv ě vyl. Taxi vyst řelilo kup ředu tak prudce, až se zadní dví řka otev řela a zakomíhala ve vzduchu. Řidi č se zd ěsil pokaždé, když pohlédl do zp ětného zrcátka. Dva muži sedící vzadu nevypadali jako lidé, ale jen jako zm ěť zakrvácených a rozedraných hader. Objímali se navzájem a plakali jako d ěti. Kapitola jedenáctá

Taxiká ř je odvezl na nemocni ční pohotovost, vyházel jejich zavazadla z auta a okamžit ě uprchl. Thorn byl stále jako ve snách. Na všechny otázky odpovídal Jennings. Vymyslel si také historku, která léka ře uspokojila. Vypráv ěl, že se opili a dostali se na soukromý pozemek ozna čený varovným nápisem, že je st řežen psy. Bylo to kdesi na římské periférii, jenže on si nedokáže vzpomenout, kam to vlastn ě zabloudili. Ví už jen tolik, že pozemek ohrazoval vysoký plot se sloupky s ostrými rezavými špicemi, na které se jeho p řítel nabodl. Ošet řili jim zranění a píchli protitetanové injekce. Řekli jim, aby za týden přišli na krevní testy, aby se potvrdilo, že injekce zabraly. Převlékli se a odebrali do malého hotýlku, kde se zapsali pod falešnými jmény. Správce trval na tom, aby zaplatili nap řed, a teprve pak jim p ředal klí če od jednol ůžkového pokoje. Thorn se okamžit ě rozb ěhl k telefonu a zoufale se snažil dovolat Kathy. Jennings nem ěl stání a chodil po pokoji. „Mohli t ě klidn ě zadávit a p řitom t ě nezabili,“ uvažoval ješt ě s d ěsem v hlase. „Ty bestie šly totiž po mn ě, šly mi rovnou po krku.“ Thorn zvedl ruku, aby Jenningse uml čel. Na košili se mu rozpíjela temná krvavá skvrna. „Slyšíš, Thorne, co ti říkám? Šly mi rovnou po krku!“ „Nemocnice?“ zeptal se velvyslanec do sluchátka. „Ano, leží v pokoji číslo 614.“ „Bože m ůj, kdybych nem ěl p řes rameno ten fo ťák...“ vzlykl Jennings. „Byl bys na okamžik zticha? Mám nutný hovor!“ „Musíme n ěco podniknout, Thorne. Slyšíš m ě?“ Thorn se obrátil na Jenningse a všiml si drápanc ů na jeho krku. „Najdi Meggido,“ řekl m ěkce. „Jak mám k čertu najít...“ „To nevím. Zajdi do knihovny...“ „Do knihovny! Ježíši Kriste!“. „Haló?“ řekl Thorn do telefonu. „Kathy?“ Kathy se na nemocni ční posteli posadila, rázem ji zaujala naléhavost, která se ozvala v manželov ě hlasu. Sluchátko svírala ve zdravé ruce, druhou jí stále znehyb ňovala neohrabaná sádra. „Jsi v po řádku?“ vyptával se Thorn vážn ě. „Ano. A ty?“ „Taky. Jenom jsem se cht ěl ujistit...“ •• „Kde jsi?“ ‘ • „V Řím ě. V hotelu jménem Wrigley.“ „Co se d ěje?“ „Nic.“ „Nejsi nemocný?“ ‘•. „Ne, jen jsem si d ělal starosti...“ „Vra ť se, Roberte.“ „Nem ůžu se p řece sebrat a jen tak odjet.“ „Mám strach.“ „Nemáš mít z čeho strach.“ „Volala jsem dom ů a nikdo to nebral.“ s Thorn se ohlédl po Jenningsovi, který si p řevlékal košili a chvatn ě se chystal opustit hotelový pokoj. „Roberte?“ řekla Kathy. „Myslím, že bych se m ěla rad ěji vrátit z nemocnice dom ů.“ „Z ůsta ň, kde jsi,“ naléhal Thorn. „Bojím se o Damiena.“ „K tomu domu se v ůbec nep řibližuj, Kathy.“• Kathy jeho vzrušený tón zarazil. „Jestli si d ěláš starosti, že n ěco provedu,“ řekla, „tak si je dělat nemusíš. Mluvila jsem s psychiatrem a už je mi moc v ěcí jasn ějších. Damien nic nezavinil, to já sama.“ „Kathy...“ „Poslouchej m ě. Beru prášky, kterým říkají Lithium. Lék proti depresím. Zabírá na m ě. Chci dom ů. A chci, aby ses vrátil i ty.“ Odml čela se na okamžik a hlas jí zesílil. „A chci, aby bylo‘ zase všechno jako d řív.“ „Kdo ti ty prášky p ředepsal?“ zeptal se Thorn. „Doktor Greer.“ „Z ůsta ň v nemocnici, Kathy. Neodcházej, dokud si pro tebe nep řijdu.“ „Chci jít dom ů, Roberte.“ „Proboha!“ „Už jsem zdravá!“ „V ůbec nejsi zdravá!“ „Nem ěj pé či.“ -, „Kathy!“ „Jdu dom ů, Roberte.“ „Necho ď! Okamžit ě se vrátím.“• „Kdy?“ : „Zítra ráno.“ „Ale co když se n ěco stalo? Volala jsem tam...“ „V tom dom ě se skute čně n ěco stalo, Kathy.“ Kathy se zarazila, z těch slov jí p řejel mráz po zádech. „Roberte?“ zeptala se tiše. „A co se tam stalo?“ „Po telefonu ne,“ zoufale bojoval Thorn. „Co se stalo? Stalo se doma n ějaké nešt ěstí?“ „Nic nepodnikej, jen na m ě po čkej. Jenom z ůsta ň, kde jsi. Ráno budu u tebe a všechno ti vysv ětlím.“ „Nenapínej m ě, prosím t ě...“ „To v ůbec nesouvisí s tebou, Kathy. Ty jsi naprosto v po řádku.“ „Co říkáš?“ Jennings st řelil v hotelovém pokoji po Thornovi pohledem a zasmušile pot řásl hlavou. „Roberte?“ „... On není naše dít ě. Damien pat ří n ěkomu jinému.“ „Cože?“ „Nejezdi dom ů,“ varoval ji Thorn. „Po čkej na m ě v nemocnici.“ Zav ěsil a Kathy z ůstala ohromen ě sed ět. Nezmohla se na pohyb, dokud jí neza čalo sluchátko bzu čet do ucha. Pomalu jej -vrátila do vidlice a pozorovala p řitom, jak se po st ěnách jejího pokoje v šestém poschodí honí stíny, venku profukoval koruny strom ů čerstvý letní v ětřík. M ěla strach, ale uv ědomovala si, že nepropadá panice, která doposud vždycky provázela její b ěsy. Lithium odvád ělo dobrou práci, dokázala si udržet čistou hlavu. Op ět zvedla sluchátko a vyto čila perefordské číslo. Ani tentokrát telefon nikdo nebral. Obrátila pozornost k interkomu nad postelí a natáhla se, aby stiskla knoflík. „Ano, madam?“ ozval se hlas. „Musím z nemocnice odejít. Je tam n ěkdo, s kým bych se dohodla?“ „Bude vám to muset povolit váš léka ř.“ „M ůžete ho najít, prosím vás?“ „Pokusím se.“ Hlas se s cvaknutím odml čel a Kathy z ůstala tiše sed ět. Jiná sestra jí p řinesla ob ěd, ale v ůbec na n ěj nem ěla chu ť. Na tácu byla také malá miska želé a Kathy se p řistihla, že do n ěj šťouchá prstem. Chladilo a jaksi ji uklid ňovalo. Několik set mil daleko nad h řbitovem Cerveteri visely nízké mraky a ticho narušovaly jen sotva slyšitelné škrábavé zvuky. Dva psi hrabali do dvou znesv ěcených hrob ů zcela mechanickými pohyby hlínu. Spršky prachu se snášely do krypt na zbytky koster šakala a dít ěte a p řikrývaly je. Opodál visely na železném plot ě rozervané zbytky jiného psa. Jeden z jeho bývalých spole čník ů zvedl hlavu a z hrdla se mu vydralo hluboké, smutné zavytí. Neslo se p řes celé poh řebišt ě, a jak se k n ěmu p řidávala další zví řata, vytí pozvolna sílilo, až vyplnilo vzduch zvukem p řipomínajícím trouby Posledního soudu. Kathy v nemocni čním pokoji sáhla po interkomu. „Je tam n ěkdo?“ zeptala se netrp ěliv ě. „Ano?“ odv ětil ženský hlas. „Žádala jsem vás, abyste mi poslala mého léka ře.“ „Bohužel nem ůžu. Asi operuje.“ Kathinu tvá ř pok řivilo podrážd ění. „Mohla byste sem zajít a pomoct mi, prosím?“ „Pokusím se vám n ěkoho poslat.“ „Posp ěšte si, prosím vás.“ „Ud ělám, co je v mých silách.“ Kathy se pracn ě vyhrabala z postele, došla k šatníku a chvatn ě shodila šaty z ramínek. Visely tu volné nabírané letní šaty, do nichž by se dostala snadno, jenže no ční košile, kterou měla na sob ě, byla pozapínaná až ke krku. Kathy se zahled ěla do zrcadla a p řemítala, jak se z ní vysoukat i se sádrou. Byl to legra ční pohled na ženu s masivním sádrovým obvazem a přitom v lehou čké purpurové no ční košilce. Kathy zatahala za knoflíky, ale ty se odmítly rozepnout. Kathy popadl vztek. Jedním pohybem knoflí čky odervala a pokusila si stáhnout košilku p řes hlavu, jenže namísto toho si ji zamotala do purpurové pasti. Atmosféra na h řbitov ě bou řila v o čekávání stále divo čeji a Kathy v nemocni čním pokoji bojovala s jem ňou čkou purpurovou sítí, do níž se chytila, jen si ji však kolem hlavy a krku utahovala stále pevn ěji. P řepadl ji záchvat paniky a za čala ztrácet dech, ale pak se otev řely dve ře. Kathy se rázem uklidnila, v ěděla, že p řišla pomoc. Hřbitov Grippe de Sant Angelo dun ěl v extázi žádostivostí a zu řivé vytí stoupalo k obloze. „Kdo je?“ zeptala se Kathy a snažila se rozeznat, kdo vstoupil. Nedostala však žádnou odpov ěď . Rozhlédla se kolem dokola p řes sv ůj jemný, polopr ůhledný závoj. „Je tu n ěkdo?“ Pak se zarazila. Byla to paní Baylocková, tvá ře m ěla napudrované a ústa zmalovaná rt ěnkou. Neschopna slova Kathy sledovala, jak ji žena zvolna míjí, doko řán otevírá okno a shlíží do ulice pod sebou. „Mohla byste mi pomoct?“ zašeptala Kathy. „N ějak... jsem se do toho zapletla.“ Paní Baylocková se jen usmála, ale Kathy cítila, že jí p ři pohledu do její tvá ře podklesávají kolena. „Dnes je p řekrásný den, Kathy,“ řekla žena. „Den jako stvo řený, aby člov ěk vzlétl.“ Přikro čila k ní a pevn ě uchopila no ční košili. „Prosím vás...“ zak ňourala Kathy. Dlouhou vte řinu hled ěly jedna druhé do o čí. „Jste tak krásná,“ zasy čela paní Baylocková. „Polibte nás.“ Natáhla se vp řed a Kathy odsko čila. Žena ji tvrd ě odhodila k oknu. Když se naho ře v okn ě v šestém poschodí objevila ženská postava s purpurovou no ční košilí omotanou kolem hlavy a ladn ě se vznesla do vzduchu, práv ě se do nemocni čního vjezdu vyhrazeného pro první pomoc řítila sanitka s v řískající sirénou a blikající rudými sv ětly. T ělo v dlouhém pádu pozvolna rotovalo a pohyb sádrového obvazu utvo řil ladnou k řivku. Nikdo si však t ěla nevšiml, dokud nezasáhlo st řechu ambulance, neodrazilo se od ní a nevzneslo se naposledy. Pak už jen mrtv ě spo činulo na vozovce. Na poh řebišti Cerveteri se rozhostilo ticho. Hroby byly zahrabané a psi zmizeli v houštinách. Vy čerpaný Thorn upadl do t ěžkého spánku, z n ěhož jej probudil telefon. Pokoj halila tma, Jennings zmizel. „Ano?“ rozespale se ohlásil. Ozval se hlas doktora Beckera a už tón prozrazoval, co asi přijde. „Jsem rád, že jsem vás našel,“ řekl. „Kathy m ěla sice jméno hotelu napsané na no čním stolku, ale dalo mi zabrat, než jsem si zjistil...“ „Co se stalo?“ zeptal se Thorn. „Mrzí m ě, že vám to musím říkat takhle po telefonu...“ „Co se stalo?“ „Kathy vysko čila z okna nemocni čního pokoje.“ „Cože?“ zalapal Thorn po dechu. „Je mrtvá, pane Thorne. Ud ělali jsme všechno, co jsme um ěli.“ Thornovi se v hrdle usadil jakýsi chuchvalec, který mu nedovoloval promluvit. „Nevím, jak se to p řesn ě stalo. Žádala, aby sm ěla z nemocnice odejít, a pak ji našli venku.“ „Je mrtvá...?“ zamumlal Thorn. „Zem řela na míst ě. P ři dopadu si rozrazila lebku.“ Thorn se rozvzlykal a sluchátko si op řel o hrudník. „Pane Thorne?“ ozval se léka ř. Donesl se však k n ěmu jen zvuk p řerušeného spojení. Thorn se v temném hotelovém pokoji rozplakal tak siln ě, že vzlyky pronikly až hluboko do chodby. No ční hlída č se k n ěmu rozb ěhl a zaklepal, ale odpov ědělo mu jen ticho a plá č se už neozval. O p ůlnoci se vrátil Jennings a jeho vy čouhlá postava se vy čerpáním celá hrbila. Když vstoupil do místnosti, spat řil Thorna ležícího na posteli a sto čeného do klubí čka. „Thorne?“ „Ano,“ zašeptal velvyslanec. „Zašel jsem do knihovny, pak do autoklubu a zavolal jsem do Královské zem ěpisné spole čnosti.“ Thorn neodpov ěděl a Jennings zt ěžka usedl na opa čnou stranu Thornovy postele. Všiml si, ze se krvavá skvrna na Thornov ě košili dál rozpila, látka byla v celém podpaží temná a mokvavá. „Zjistil jsem, kde leží to Meggido. Název je odvozený od slova Armageddon. Konec sv ěta.“ „Kde to je?“ zeptal se Thorn bezvýrazn ě. „Bohužel asi padesát stop pod zemí. Nedaleko centra Jeruzaléma. Zrovna tam probíhají n ějaké vykopávky. Provádí je jakási americká univerzita.“ Když nedostal odpov ěď , p řešel k vlastní posteli. Svalil se na ni polomrtvý vy čerpáním. „Chci tam jet,“ zašeptal Thorn. Jennings s dlouhým povzdechem p řikývl. „Kdyby sis tak vzpomn ěl, jak se jmenoval ten sta řec...“ „Bugenhagen.“ Jennings se po n ěm podíval, ale nevid ěl mu do tvá ře. „Bugenhagen?“ „Ano. A taky jsem si vzpomn ěl na ten citát.“ Jennings se zatvá řil zmaten ě. „Muž, za kterým jsi m ěl zajít, se jmenuje BugenhagenT“ „Ano.“ „Bugenhagen byl známý exorcista v sedmnáctém století. Zmi ňuje ho i jedna z t ěch knih, které jsem si opat řil.“ „P řesn ě tak se jmenuje,“ odv ětil Thorn bezvýrazn ě. „Rozpomn ěl jsem se na všechno. Na všechno, co tehdy říkal.“ „Aleluja,“ zap ěl Jennings. „I spustil and ěl srp sv ůj na zem a sebral vinici zem ě a vmetal do jezera velikého hn ěvu Božího.“ Jennings v temnot ě pozorn ě naslouchal. Bezkrevný Thorn ův tón jej utvrzoval, že se cosi p řihodilo. „I vid ěl jsem šelmu vystupující z mo ře, která m ěla sedm hlav a deset roh ů. A na rozích jejích deset korun, a na hlavách jejích jméno rouhání.“ Zmlkl a Jennings vy čkal, dokud se „pod jejich oknem nep řehnal jekot policejního auta. „N ěco se stalo?“ „Kathy je mrtvá,“ odv ětil Thorn, aniž by dal najevo pohnutí. „Chci, aby zem řelo i to dít ě.“ Naslouchali hluku, který se k nim nesl z ulice, a zůstali vzh ůru až do svítání, kdy zvuky utichly. V osm hodin zavolal Jennings do E1-A1 a zamluvil si letenky na poslední linku do Izraele. , -. Ačkoli Thorn procestoval p ůlku sv ěta, nikdy nebyl v Izraeli. V ěděl o té zemi jen tolik, co se do četl v novinách, především o neustálých bojích, a co se nedávno do četl v Bibli. Oslnilo jej, jak vypadá modern ě. Zem ě sice vznikla už za čas ů egyptských faraón ů, ale nyní se zrodila z asfaltu a z betonu, vypadala jako proužek hojivé náplasti vlepené doprost řed vyprahlé poušt ě. Oblohu, která kdysi shlížela na velbloudí hřbety a na putování Žid ů z egyptského zajetí, dnes drásaly vrcholky výškových budov a špi čky hotel ů, odevšad se nesl ruch staveniš ť. Obrovité je řáby se ty čily jako mechani čtí sloni a pohazovaly si s porcemi stavebního materiálu. Thornovi připadalo, že m ěsto si vzalo do hlavy ší řit se všude, kam až to bude možné. Sbíje čky rvaly na kusy chodníky a vozovky, které zastaraly už po n ěkolika málo letech. Všude visely pouta če nabízející zájezdy do Svaté zem ě. Ani policie nezahálela, kontrolovala kufry i -příru ční zavazadla a neu- stále m ěla o či na stopkách, aby v čas zachytila p řípadného teroristu. Thorna s Jenningsem zadrželi na letišti, vzbudili podez ření, protože byli zarostlí. Thorn cestoval na sv ůj civilní pas, aby nikde neupozor ňoval, že je americký diplomat. P ři jejich předchozím letu do Říma, kde nebyla taková bezpe čnostní opat ření, dob ře posloužilo soukromé letadlo, jenže, tady pokud necht ěli vzbudit pozornost, museli cestovat jako každý jiný- Nakonec se p řece jen dostali do taxíku, který je odvezl do hotelu Hilton. Pak si v p řízemí koupili leh čí od ěv. M ěsto bylo rozpálené, beton ješt ě násobil žhavé slune ční paprsky. Thornovi prosákl pot obvazem a rána v podpaží ho znovu ost ře rozbolela. M ěla ošklivou barvu a stále krvácela. Jennings si toho všiml, když se p řevlékali, a navrhl mu, aby si zasko čil k léka ři. Thorn však odmítl. Nem ěl pomyšlení na nic jiného, než co nejd říve nalézt Bugenhagena. Než se vypravili, už se setm ělo. Procházeli se ulicemi a vy čkávali, až budou moci za čít s pátráním. Thornovi se ud ělalo slabo a siln ě se potil, zastavili se proto v kavárn ě na terase a poru čili si čaj v nad ěji, že Thorna povzbudí. Nem ěli si toho navzájem už mnoho co říct a Jennings neklidn ě poposedával, nep řítomné ml čení jeho spole čníka jej znervóz ňovalo. Jak bezmyšlenkovit ě sledoval pouli ční ruch, post řehl dv ě ženy, které si je zblízka prohlížely. „Víš, co pot řebujeme?“ řekl Thornovi. „Vy čistit si od toho všeho na chvilku hlavu.“ Thorn si ho p řem ěř il pohledem. „Už jsi n ěkdy byl s kurvou?“ zeptal se ho Jennings. Thorn se podíval stejným sm ěrem a spat řil je. Dívky to povzbudilo a zamí řily k jejich stolku. „Chci tu s mate řským znaménkem,“ řekl Jennings. Thorn se od n ěj odtáhl. Jennings povstal a zdvo řile nabídl ženám místo u stolku. „Mluvíte anglicky?“ zeptal se jich, když usedly. Jen se usmály, neum ěly. „Tak je to dokonce p říjemn ější,“ řekl Jennings Thornovi. „M ůžeš rovnou na v ěc.“ Thorn se zatvá řil znechucen ě. „Vrátím se do hotelu,“ oznámil. „Pro č aspo ň nepo čkáš a nepodíváš se, co je na jídelním lístku?“ „Nemám hlad.“ „Mohlo by to být velmi chutné,“ smál se Jennings. Thornovi došlo, jak to myslí. Vstal a odešel. „Pus ťte ho z hlavy,“ řekl Jennings dívkám. „Antisemita.“ Thorn se ješt ě z ulice po Jenningsovi ohlédl a vid ěl, že už je ob ě objímá. Odvrátil se a zamí řil do noci. Krá čel bezcíln ě a náhle jej zachvátila vlna smutku. V podpaží mu tepala bolest a noc k n ěmu donášela cizí zvuky. Připadlo mu, že kdyby k n ěmu te ď náhle p řikva čila smrt, nebylo by mu to proti mysli. Když míjel no ční klub, vrátný ho uchopil za ruku a pokusil se ho p řesv ědčit, aby zašel dovnit ř. Avšak Thorn pokra čoval dál, nevnímal nic kolem sebe krom ě pouli čních sv ětel, jejich zá ři vid ěl zast řenými zraky. Ze synagogy p řed ním vycházeli lidé, a když se p řiblížil, všiml si otev řených dve ří. Vstoupil tiše dovnit ř. Na oltá ři se t řpytila Davidova hv ězda, pod ní ležely biblické svitky uzav řené pod sklen ěným poklopem. Thorn se přiblížil až k nim, ticho rušila jen ozv ěna jeho kro čej ů. „P řejete si?“ ozval se hlas z p řítmí. Thorn se oto čil a spatní, jak se vyno řuje starý rabín. Byl od ěný celý v černém a krá čel zt ěžka, zjevn ě postižen artrózou. Na hlav ě mu pevn ě držel malý klobouk p řipomínající krabici. „Tohle je nejstarší tóra v celém Izraeli,“ řekl a ukázal na jeden ze svitk ů. „Vykopali ji na pob řeží Rudého mo ře.“ Thorn si muže prohlédl na sv ětle. O či m ěl pokryté šedým zákalem, avšak zárove ň se mu v nich zra čila pýcha. „Všechna p ůda pod povrchem Izraele je plná historie,“ zašeptal sta řec. „Škoda, že po ní musíme chodit.“ Obrátil se p římo proti Thornovi a usmál se. „Turista?“ „Ano.“ „Co vás sem p řivedlo?“ • „Kohosi hledám,“ odv ětil Thorn. „Kdysi jsem p řijel ze stejného d ůvodu. Hledal jsem svou sestru. Nenašel jsem ji.“ Sta řec se znovu usmál. „Možná i po ní chodíme.“ Ml čení se prodlužovalo, rabín pozvedl ruku a zhasl sv ětlo nad oltá řem. „Nezaslechl jste n ě“kdy jméno Bugenhagen?“ zeptal se Thorn. „Je to Polák?“ „Nevím.“ * • -. „Žije v Izraeli?“ „Doufám, že ano.“ „Co d ělá?“.- Thorn si p řipadal jako blázen a pot řásl hlavou. „Taky nevím.“ „To jméno mi je pov ědomé.“ Chvíli stáli potm ě, rabín stále rozvažoval, jako by to už m ěl na jazyku. „Víte, co znamená slovo exorcista?“ zeptal se Thorn. „Exorcista?“ usmál se sta řec. „Myslíte vymíta če ďábla?“ „Ano.“ Rabín se zasmál a rozhodil rukama sm ěrem k Thornovi. „Pro č se sm ějete?“ „Nic takového neexistuje.“ „Ne?“ „Ďábel. Nic takového není.“ Odkrá čel do temnoty, pobaven ě, jako by slyšel dobrý vtip. Thorn se ješt ě jednou ohlédl po svitcích a vyšel do noci. Jennings se vrátil časn ě zrána a ušet řil Thorna všech výlev ů o svých no čních výzkumech. P řipomn ěl je jen tím, že mo čil v koupeln ě za otev řenými dve řmi do dlan ě a pak si v mo či omyl genitálie. P řipomínalo to podivný a nechutný rituál. Jennings zachytil Thorn ův pohled. „Tohle m ě nau čili v britském královském letectvu,“ řekl. „Je to prý stejn ě ú činné jako penicilín.“ Thorn zav řel dve ře a netrp ěliv ě čekal, že se Jennings oblékne. Jeho spole čnost se mu zhnusila, jenže ješt ě víc se bál zůstat sám. „Jdeme,“ řekl Jennings a sáhl pro pouzdro s fotoaparátem. „Dnes ráno jsem nám zamluvil místa na okružní jízdu po vykopá vkách.“ Nastoupili do mikrobusu spole čně ješt ě s deseti dalšími. Projeli centrem Jeruzaléma a zastavili u Zdi ná řků, turisté vysedli a dychtiv ě všechno fotografovali. Dokonce i tady se projevovaly sklony k obchodování, až to vypadalo groteskn ě. Pouli ční prodava či se prodírali zástupy na říkajících Žid ů a s hlasitým k řikem prodávali všechno možné od párk ů v rohlíku až po plastikové kopie Krista visícího na k říži. Jennings dv ě zakoupil, jednu si zav ěsil na krk a druhou dal Thornovi. „Jen si to p ěkn ě vezmi, starouši. Mohlo by se to hodit.“ Avšak Thorn odmítl, zlobilo ho, že se Jennings chová, jako by si skute čně vyrazili na vyhlídkovou jízdu. Výlet do poušt ě byl už mén ě zábavný. Pr ůvodce zrekapituloval moderní kapitolu d ějin války mezi Araby a Židy a p řipomn ěl, že na Golandských výšinách zu řily nejprudší boje. Projeli vesnicí Maa-Lot, kde arabští teroristé zmasakrovali skupinu židovských školák ů, a pr ůvodce vypráv ěl, že jinou skupinu terorist ů školáci zajali a na oplátku je rozsekali na kaši. „Te ď už chápeme, nad čím na říkáte,“ zamumlal Jennings. Thorn se odmítl vyjád řit a celý zbytek cesty absolvoval ml čky. Když kone čně dorazili na místo archeologických vykopá- vek, turisté už poci ťovali únavu, bylo jim horko a neustále si na něco st ěžovali. Pr ůvodce je p řivedl k území ohrani čenému lany a vysv ětloval, jaké práce tu práv ě probíhají. Pod jejich nohama se nacházely doly „krále Šalamouna a táhl se tu složitý systém stok a kanál ů, který pravd ěpodobn ě dosahoval až do Jeruzaléma vzdáleného n ějakých šedesát mil. Kdesi na vodní soustav ě ležely ruiny starov ěkého m ěsta, o n ěmž se mnozí domnívali, že tam byla sepsána Bible. Texty se už našly, byly pe čliv ě zaznamenány na hlin ěných tabulkách a-na plátn ě. Obsahovaly p říb ěhy velice p říbuzné kapitolám ze Starého zákona. Vykopávky byly nesmírn ě ambiciózní projekt, nebo ť nikdo nev ěděl p řesn ě, kde m ěsto leželo. Odkryli je nikoli exkavátory, ale centimetr po centimetru pomocí lopatek a kartá čků. Pr ůvodce pobíhal z místa na místo, čehož Jennings s Thornem využili a oslovili n ěkolik student ů, kte ří se také účastnili vykopáyek, ale informací z nich vydolovali pramálo. Jméno Bugenhagen jim ne říkalo nic a o m ěst ě Meggido v ěděli jenom tolik, že je p řed mnoha staletími p řírodní katastrofa gigantických rozm ěrů smetla z povrchu zemského. Možná to bylo zem ětřesení, ale t řeba i povode ň, nebo ť se tu v poušti nacházely hlemýždí ulity, daleko od jakéhokoli známého vodního zdroje. Thorn s Jenningsem se vrátili do Tel Avivu a prolezli celé tržišt ě, p řičemž se vyptávali každého, na koho narazili, jestli už někdy slyšel jméno Bugenhagen. Bezúsp ěšn ě, ale p řesto tvrdošíjn ě pokra čovali. Na Thorna dolehlo zoufalství a sil mu valem ubývalo. V ětšinu práce odvedl Jennings, prohledal telefonní seznam, chodil do obchod ů a do továren a dokonce navštívil policejní stanici. „Možná si dal zm ěnit jméno,“ povzdechl si, když spolu sed ěli na lavi čce v parku, ráno následujícího dne. „T řeba si te ď nechá říkat George Bugen. Nebo Jim Hagen. Nebo Izák Hagenberg.“ Následujícího dne se p řest ěhovali z Tel Avivu do Jeruzaléma, kde si zaplatili pokoj v malém hotýlku. Op ět pro česali celé m ěsto a pátrali po komkoli, kdo by v život ě zaslechl jmého Bugenhagen. Op ět bezvýsledn ě. Takhle mohli pokra čovat až do nekone čna. „Navrhuju, abychom to vzdali,“ řekl Jennings. Hled ěl na město z lodžie u jejich pokoje. Venku bylo horko, Thorn ležel na posteli a koupal se ve vlastním potu. „I kdyby tu n ěkde n ějaký Bugenhagen byl, nemáme nejmenší šanci, že bychom ho našli. A nakonec k čertu ani nevíme, jestli doopravdy existuje.“ Vrátil se dovnit ř a vyš ťoural si z krabi čky cigaretu. „Sakra, ten mr ňavý kn ěz byl nafetovaný morfinem a my tady bereme jeho výplody jako slovo Boží. Ješt ě že ti k čertu ne řekl, abys let ěl na M ěsíc, protože jinak by nám te ď už umrzla prdel.“ Těžce se svalil na postel a hled ěl p řes pokoj na Thorna. „Já ti nevím, Thorne. D řív mi všechno celkem dávalo smysl, jenže te ď to zní jako blábol.“ Thorn p řikývl a p řes bolest se posadil. Odmotal si obvaz a Jennings p ři pohledu na ránu zamrkal. „Tohle se mi v ůbec nelíbí,“ řekl. „To je v po řádku.“ „Zdá se, že se tam dostala infekce.“ „To je v po řádku,“ opakoval Thorn. „Co kdybych našel n ějakého doktora?“ „Najdi hlavn ě toho d ědka,“ odsekl Thorn. „To je jediný člov ěk na sv ětě, kterého bych cht ěl vid ět.“ Jennings se chystal odpov ědět, když jej p řerušilo tiché zaklepání na dve ře. P řikro čil k nim, prudce je otev řel a upíral oči na jakéhosi žebráka. Byl to malý mužík, Arab, starý a od pasu nahoru nahý. S p řehnanou zdvo řilostí se uklonil, jeho dychtivý úsm ěv ješt ě podtrhoval zlatý zub. „Co chcete?“ zeptal se Jennings. „Hledat toho starce?“ Jennings s Thornem si vym ěnili rychlý pohled. „Jakého starce?“ otázal se fotograf opatrn ě. „Na trhu mi řeknout, že toho starce hledat.“ „Pátráme po jednom člov ěku,“ p řipustil Jennings. „Zavést vás.“ Thorn s námahou povstal a zadíval se na Jenningse. „Sp ěchat, sp ěchat,“ naléhal Arab. „On říkal, aby vy p řijít hned.“ Následovali p ěšky mali čkého Araba, který je vedl, ml čky a sp ěšn ě se proplétali zapadlými jeruzalémskými uli čkami. Arab se pohyboval na sv ůj zjevn ě kmetský v ěk p řekvapiv ě rychle. Thorn s Jenningsem museli po řádn ě natahovat nohy, aby mu sta čili, a p řesto jej v davu na tržišti ztratili z dohledu. Vynořil se na vrcholku zdi až na opa čné stran ě. Pobavilo ho, že neustále odpadávají, a udržoval si p řed nimi asi dvacetimetrový náskok. Rychle se proplétal uzou čkými pr ůchody a podloubími, a když jej kone čně bez dechu dostihli, zubil se na celé kolo. Zjevn ě dosp ěli ke konci své pouti, protože se p řed nimi ty čila cihlová ze ď. Jenningse s Thornem náhle p řepadly obavy, že se nechali podvést. „Dol ů,“ ukázal Arab. Zvedl m říž a gestikuloval, aby se spustili dovnit ř. „Co to k čertu znamená?“ ptal se ho Jennings. „Sp ěchat, sp ěchat,“ opakoval Arab a nep řestával se šklebit. Thorn s Jenningsem si vym ěnili pohled plný obav, ale poslechli. Arab sešplhal za nimi a vrátil m říž na místo. Uvnit ř panovala tma a Arab rozsvítil baterku. Rychle p řed nimi sestupoval dol ů. V matných odlescích sv ětla rozeznávali pouze kluzké schody nahrubo vytesané do kamene. Pro-sakující městská kanalizace na nich utvo řila hn ědavý páchnoucí povlak, který d ělal každý krok dost riskantní. Celou cestu dol ů všichni klouzali a klopýtali, ale jakmile dosp ěli na pevnou p ůdu, Arab je zasko čil tím, že prudce vyrazil kup ředu. Pokusili se b ěžet za ním, jenže na kluzkých kamenech se sotva drželi na nohách. Malý mužík uprchl a jeho baterka se prom ěnila ve sv ětelnou te čku velkou jako špendlíková hlavi čka. Z ůstali prakticky potm ě ve stísn ěném tunelu, tak úzkém, že se ob ěma rameny tém ěř dotýkali st ěn. Bu ď to byla velká stoka, anebo zavlažovací kanál. Jenningse napadlo, že se možná docela dob ře pohybují ve starodávném systému, který jim popisovali archeologové v míst ě vy-kopávek v poušti. Všechno bylo vybudované z pevných kamenných blok ů. Pohltila je tma, sv ětlo baterky se ztratilo nadobro. Tápali vp řed a ozv ěny jejich krok ů dun ěly vp ředu i vzadu za nimi. Pohybovali se co noha nohu mine a p řepadlo je pomyšlení, že zůstali do čista sami. Nevid ěli na sebe, ale vnímali svou blízkost podle namáhavého dechu. „Jenningsi...“ supěl Thorn. „Tady jsem.“ „Nic nevidím.“ „Ten bastard!“ „Po čkej na m ě.“ „Musím, i kdybych necht ěl,“ odv ětil fotograf. „Narazil jsem na n ějakou ze ď.“ Thorn zalapal a nahmátl Jenningse, pak ucítil i st ěnu p římo před nimi. Stáli ve slepém rameni. Arab zmizel, jako by se do zem ě propadl. „Tudy nám utéct nemohl,“ řekl Jennigs. „Na to m ůžeš vzít jed.“ Rozškrtl zápalku a malý plamének osvítil stísn ěný prostor kolem nich. P řipomínal hrobku, zdálo se, že kamenný strop se na n ě co nevid ět z řítí. Praskliny byly vlhké a lezli v nich švábi. „Stoka?“ zeptal se Thorn. „Je tu mokro,“ obhlížel Jennings. „Pro č tu je k sakru mokro?“ Zápalka zhasla a zase stáli potm ě. „Nad námi je p řece vyprahlá pouš ť. Odkud se v ní k čertu bere voda?“ „Musí být z n ějakého zdroje pod zemí,“ mudroval Thorn. „Nebo z nádrže. Nijak by m ě nep řekvapilo, kdybychom se dostali do toho podzemního systému. Našli prý v poušti hlemýždí ulity, pak je ovšem možné, že tu existuje n ějaký vodní zdroj, který soustavu kanál ů napl ňuje. Thorn jen t ěžce oddechoval. „Jdeme,“ zafun ěl. „Skrz ze ď?“ „Zpátky. Pry č odsud.“ Obrátili se a zase tápali rukama p řed sebou, prsty jim klouzaly po vlhkých kamenných st ěnách. Postupovali pomalu, potm ě jim každá pí ď p řipadala jako celá míle. Pak Jennings sáhl rukou do prázdna. „Thorne?“ Uchopil Thorna za paži a p řitáhl si ho k sob ě. Stáli v ústí jiné chodby, která navazovala na tu jejich pod úhlem devadesáti stup ňů . Cestou tam ji ve tm ě p řešli. „Dole svítí n ějaké sv ětlo,“ zašeptal Thorn. „Pravd ěpodobn ě náš malý Ghándí.“ Zabo čili do nové chodby a op ět šátrali rukama p řed sebou. Tentokrát to však nebyla stoka ani zavlažovací kanál, ale jeskyn ě. V cest ě jim leželo n ěkolik balvan ů. M ěla rozeklané st ěny a vy čnívaly z nich ostré kameny na nejmén ě očekávaných místech. Pomalou čku se plížili vp řed a už za čínali rozeznávat, co to p řesn ě mají p řed sebou. Sv ětlo nebyla pouze baterka, ale celá osv ětlená sí ň. Na p řízra čném míst ě je očekávali dva muži a sledovali, jak se k nim prodírají. Prvým byl arabský žebrák, jemuž visela vypnutá baterka po boku, druhým postarší muž oble čený v šortkách barvy khaki a v košili s krátkým rukávem. P řipomínal archeology, které vid ěli v poušti. Tvá řil se vážn ě a napjat ě, košile se mu potem lepila k tělu a za ním bylo vid ět d řev ěný stolek zavalený horou papír ů a svitk ů. Jennings s Thornem p řelezli práh tvo řený rozeklaným kusem skaliska a vstoupili do rozlehlé prostory. Z ůstali n ěmě stát omrá čení náhlou záplavou sv ětla. Jeskyni osv ětlovaly celé tucty zav ěšených svítilen, st ěny však ustupovaly ve stínu a prozrazovaly nez řetelné kontury budov a kamenných schodiš ť vytesaných p římo do skály. Podlahu pod jejich nohama tvo řila ušlapaná hlína, avšak místy se z ní zvedaly vlhké stalagmity a mohli také rozeznat ko čičí hlavy, dlážd ění prav ěké ulice. „Dv ě st ě drachma,“ řekl Arab s nataženou rukou. „M ůžete mu zaplatit,“ požádal muž v khaki šortkách. Thorn s Jenningsem se po n ěm podívali a sta řec jakoby omluvn ě pokr čil rameny. „Vy jste...?“ zeptal se Jennings a muž rychle p řikývl. „Vy jste Bugenhagen?“ „Ano.“ Jennings si jej podezírav ě prohlížel. „Bugenhagen p řece byl exorcista v sedmnáctém století.“ „Dev ět generací p řede mnou.“ „Ale vy...“ „Já jsem poslední Bugenhagen,“ odpov ěděl stroze. „A nejmén ě významný.“ Přešel ke stolu a s námahou usedl. Sv ětlo lampy na stolní desce odhalilo v jeho tvá ři takovou bledost, že se zdála až pr ůsvitná, na spáncích a na olysalé lebce mu z řeteln ě prosvítaly žíly. Tvá řil se p řísně a tak zaho řkle, jako by nem ěl v ůbec žádnou chu ť poušt ět se do toho, co museli podniknout.. „Kde to jsme?“ zeptal se Thorn. „M ěsto Meggido, část kdysi zvaná Jerzeel,“ odv ětil bezvý- razn ě. „Moje pevnost a mé v ězení. Místo, odkud vzešlo křes ťanství.“ „Vaše v ězení?“ podivil se Thorn. „Geograficky vzato, práv ě tady se nachází srdce křes ťanství. Pokud se zdržuju zde, nic mi nem ůže ublížit.“ Zarazil se, aby obhlédl jejich reakci. V tvá řích se jim zra čily obavy či dokonce pochybnosti. „M ůžete zaplatit poslí čkovi, prosím?“ požádal. Thorn hrábl do kapsy a vylovil n ěkolik bankovek. Arab je popadl a okamžit ě se ztratil stejným sm ěrem, odkud p řišli. Zbylé t ři muže zanechal o samot ě, aby si ml čky m ěř ili jeden druhého. Jeskynní prostory byly chladné a vlhké, Thorn s Jenningsem se rozhlíželi kolem sebe a t řásli se zimou. „P řes tato místa kdysi pochodovaly římské legie,“ prolomil ticho Bugenhagen, „a starci tu posedávali na kamenných lavicích a šeptali si zv ěsti o Kristov ě zrození. P říb ěhy, které si vypráv ěli, jsou zaznamenány zde,“ ukázal, „sepsané s v řelou horlivostí a roz člen ěné do knih, které známe všechny dohromady jako Bibli.“ Jennings obrátil pohled do temného výklenku v jeskyni a Bugenhagen jej následoval. „Tady se rozkládá celé m ěsto,“ řekl. „Od severu k jihu třicet p ět kilometr ů. V ětšina systému je pr ůchodná s výjimkou nedávných zával ů. Neustále tu te ď kopou a zp ůsobují závaly. V dob ě, kdy se dostanou až sem, všechno se už prom ění v hromadu trosek.“ Posmutn ěle se zarazil. „Ovšem takový už je lidský p řístup, že? Požaduje, aby všechno, co má být spat řeno, bylo vid ět hned na povrchu.“ Thorn a Jennings stáli ml čky, snažili se strávit všechno, co tady vid ěli a slyšeli. „Ten mali čký kn ěz,“ zeptal se Bugenhagen, „už je mrtvý?“ Thorn se k n ěmu obrátil, vzpomínka na Tassona ho bodla. „Ano,“ odv ětil. „Pak se posa ďte, pane Thorne. Rad ěji bychom se m ěli hned pustit do práce.“ Thorn zaváhal a z ůstal na míst ě. Starcovy o či se p řenesly na Jenningse. „Jist ě nás omluvíte. Tahle záležitost se týká jen pana Thorna samotného.“ „Jsem tady s ním,“ odpov ěděl Jennings. „Bohužel nejste.“ : „Dovedl jsem ho až sem.“ „Nepochybuju, že je vám za to vd ěč ný.“ „Thorne?“ -. „Ud ělej, jak říká,“ odv ětil Thorn. Jennings urážkou zbledl. „A kam si k čertu p ředstavujete, že se v té tm ě vrtnu?“ „Vezm ěte si jednu z t ěch lamp,“ řekl Bugenhagen. Jennings neochotn ě provedl, co mu řekl. Zlostn ě si zm ěř il Thorna, sebral lampu z vý čnělku na st ěně a rozplynul se ve tm ě. Rozhostilo se nep říjemné ticho. Sta řec za stolem povstal a vy čkal, dokud neodezn ěly Jenningsovy šouravé kroky. „D ůvěř ujete mu?“ zeptal se Bugenhagen. „Ano.“ „Nev ěř te nikomu.“ Obrátil se, zalovil ve sk říňce zasekané p římo do skály a vrátil se s balí čkem uloženým v plátn ě. „A mám v ěř it vám?“ zeptal se Thorn. Sta řec se namísto odpov ědi vrátil ke stolu a plátno rozbalil. Ve sv ětle se zablýsklo sedm dýk. Byly tenké, st řenky v podob ě Krista na k říži m ěly vy řezané ze slonoviny. „V ěř te t ěmto dýkám,“ řekl. „Jedin ě ony vám mohou zachránit život.“ Podzemní chodba byla pustá. Jennings se p řihrben ě prodíral vp řed pod nízkým, hrbolatým kamenným stropem a ohromeně zíral, co všechno se objevuje v kuželu sv ětla vrhaného svítilnou, kterou svíral v ruce. V zorném poli se mu objevovaly předm ěty poh řbené pod t ěžkými st ěnami, kostry, které proti němu jako by vztahovaly pa řáty z míst, kde je zastihla smrt - z nez řetelných obrys ů schodiš ť a p říkop ů, kdysi lemujících ulice prav ěkého m ěsta. Krá čel však dál a pono řoval se hloub ěji do stále se zužujícího tunelu. V jeskyni daleko za jeho zády jako by potemn ěla sv ětla. P ři pohledu na st ůl Thorn strnul d ěsem. Sta řec zabodl všech sedm dýk do d řeva tak, že se zvedaly kolmo vzh ůru a tvo řily znamení k říže. „Musí to být provedeno na posv ěcené p ůdě,“ zašeptal. „Na půdě kostela. Jeho krev musí být prolita na oltá ř Boží.“ Slova odezn ěla do ticha, které je podtrhlo. Obrátil se na Thorna, aby se ujistil, že mu porozum ěl. „Každá čepel musí projít skrz, až po jilec. Musí být p řibit k postav ě Krista tak, aby povstalo znamení k říže.“ Sta řec natáhl znetvo řenou ruku a s námahou vytrhl prost řední zbra ň ze d řeva. „Prvá dýka je nejd ůležit ější. Zahubí fyzický život a založí st řed k říže. Následující rány zni čí život duševní, který by z něj m ěl vyprchat...“ Zarazil se, post řehl Thorn ův výraz. „Musíte se oprostit od soustrasti,“ radil mu. „To dít ě p řece není člov ěk.“ Thorn ze sebe nemohl vymá čknout ani hlásku. Když se mu to kone čně poda řilo, jeho hlas zn ěl cize, hrub ě a p řeskakoval mu, odrážel jeho rozrušení. „Jenže co když nemáte pravdu?“ zeptal se. „Co když není...“ „Nemýlím se.“ „Musí p řece existovat n ějaký důkaz...“ „Má mate řské znaménko. Sérii šestek.“ Thornovi se zrychlil dech. „Ne,“ řekl. „Tak jsou ozna čeni, praví Bible, všichni apoštolov ě Satanovi.“ „Nemá to.“ „Zjevení svatého Jana, kapitola t řináctá, verš osmnáctý. Tu ť jest moudrost. Kdo má rozum, se čtiž po čet té šelmy. Nebo jest po čet člov ěka, a jestli ť po čet ten šest set šedesát a šest.“ „Nic na sob ě nemá, vždy ť vám to povídám!“ „Musí to mít.“ „Koupal jsem ho. Znám každý kousek jeho t ěla.“ „Pokud jste znaménko nespat řil na t ěle, najdete ho pod vlasy. Copak se nenarodil se spoustou vlásk ů?“ Thorn si p řipomn ěl okamžik, kdy dít ě poprvé spat řil. Uv ědomil si, že jej záraz ů pohled na jeho husté, p řekrásné vlásky. „Ost říhejte mu je,“ radil Bugenhagen. „Najdete znaménko skryté pod nimi.“ Thorn zav řel o či a hlava mu spadla na prsa. „Jakmile se do toho pustíte, už neváhejte a nedejte se ni čím odradit.“ Thorn pot řásl hlavou neschopen jeho slova vst řebat. „Pochybujete o tom, co říkám?“ „Nevím,“ zasténal Thorn. Sta řec usedl a m ěř il si ho. „Vaše nenarozené dít ě bylo zabito p řesn ě podle p ředpov ědi. Vaše žena je mrtvá...“ „Je to p řece dít ě\“ „Pot řebujete ješt ě další d ůkazy?“ „Ano.“ „Tak si je opat řete,“ řekl Bugenhagen. „A ť vás upokojuje, že to, co ud ěláte, ud ěláno prost ě musí být. Protože jinak neusp ějete. Jestli si svou v ěcí nebudete jistý, oni vás porazí.“ „Oni?“ „Říkal jste, že tam je ješt ě n ějaká žena. Žena, která se o to dít ě stará.“ „Paní Baylocková...“ Sta řec souhlasn ě p řikývl. „Jmenuje se B’aalocÍc. Je Ďáblovým apoštolem a rad ěji zem ře, než aby vám dovolila na dítě sáhnout.“ Rozhostilo se ticho, od ústí jeskyn ě se ozvaly kro čeje. Jennings se postupn ě zmaterializoval z temnoty, z tvá ře se mu dalo vy číst ohromení a úžas. „Tisíce koster...“ zašeptal. „Sedm tisíc,“ odv ětil Bugenhagen. „Co se tu stalo?“ „Meggido bylo Armageddon. Konec sv ěta.“ Jennings pokro čil kup ředu, stále ješt ě ohromen tím, co spat řil. „Chcete říct, že... Armageddon se už odehrál?“ „Ach, ovšem,“ odv ětil Bugenhagen. „A odehraje se ješt ě mnohokrát znovu.“ Vytahal nože, s úzkostlivou pé čí je zabalil a balí ček podal Thornovi. Velvyslanec cht ěl odmítnout, avšak Bugenhagen mu jej vtiskl do náru če. Up řen ě se na n ěj zahled ěl. „Žil jsem dlouho,“ pronesl Bugenhagen chv ějícím se hlasem. „Modlím se, abych nežil nadarmo.“ Thorn se odvrátil a následoval Jenningse do tmy. Klopýtal kup ředu ml čky a jen jedenkrát se oto čil, aby se ohlédl po vzdalující se jeskyni. Ztratila se. Sv ětla vyhasla a všechno zmizelo v temnotách. Po jeruzalémských ulicích krá čeli ml čky, Thorn pevn ě svíral v ruce plát ěný balí ček. Byl v hrozném rozpoložení, šel jako automat, hled ěl rovnou vp řed a v ůbec nevnímal své okolí. Jennings se ho pokusil vyptávat, avšak Thorn odmítl hovo řit. Vstoupili na zúžený chodník podél staveništ ě a fotograf popob ěhl, aby jej dohonil. Musel k řičet, aby p řehlušil sbíje čky. Jeho zklamání nar ůstalo. „Podívej! Nechci v ědět nic víc, než co ti řekl! A na to mám snad právo, nebo ne?“ Jenže Thorn se tvrdojšín ě hnal vp řed a jen zrychlil krok, jako by ho cht ěl set řást. „Thorne! Chci v ědět, co ti pov ěděl!“ Jennings sestoupil do ulice a sev řel Thornovu paži. „Hej! Nejsem p řece cizí! Jsem ten, kdo ho naseli“ Thorn se zastavil a pohlédl Jenningsovi do o čí. „Ano. To jsi, že? Jsi ten, kdo na tohle všechno přišel!“ „Co tím chceš říct?“ „Jsi p řece ten, kdo m ě o tomhle všem přesv ědčil! Jsi ten, kdo mi tím vším otrávil mozek!“ „No tak to po čkej!“ „Jsi ten, kdo ud ělal všechny ty fotografie...“ „Okamžik!“ „Jsi ten, kdo m ě zavedl...“ ;,Co se ti stalo?“ „A já dokonce ani nevím, co jsi za č!“ Vytrhl paži z Jenningsova sev ření a oto čil se, jenže fotograf jej chytil znovu. „Tak te ď okamžik po čkáš a p ěkn ě si poslechneš, co ti musím říct.“ „Už jsem toho od tebe slyšel dost.“ „Snažím se ti pomoc...“ „Už mám tvojí pomoci dost!“ Zahled ěli se jeden druhému do o čí a Thorn se rozechv ěl zlostí. „Když si pomyslím, že jsem tomu naslouchali Že jsem tomu věř ili“ „Thorne...“ • „Podle všeho je ten sta řec jenom n ěco jako fakír, který rozprodává nože!“ „O čem to mluvíš?!“ Thorn pozvedl chv ějící se rukou balí ček. „V tom jsou nože! Vražedné zbran ě! Chce po mn ě, abych ho probodl! Navádí m ě, abych zavraždil dít ě!“ „To dít ě není člov ěk!“ Je to dít ě!“ „Proboha, kolik chceš ješt ě dalších d ůkaz ů...“ „Za č m ě máš?“ „Uklidni se, prosím t ě...“ „Ne!“ za řval Thorn. „To neud ělám! Na žádný n ůž ani nesáhnu! Zavraždit dít ě! Za koho mě to považuješ?“ V návalu vzteku se oto čil a odhodil balí ček s dýkami daleko za sebe. Narazil do st ěny, od níž se odrazil do zúžené vozovky. Jennings se na zlomek chvíle zarazil a tvrd ě pohlédl Thornovi do o čí plných zlosti. „Možná že ty ne,“ procedil, „ale já to ud ělám.“ Obrátil se, ale Thora ho zastavil. „Jenningsi?“ „P řejete si, pane?“. „Už vás nechci v život ě ani vid ět. A od všeho se rozhodn ě distancuji.“ Jennings pohrdav ě pokr čil rty, rychle zamí řil do zúženého pr ůjezdu a rozhlížel se po dýkách. Všude se válelo plno odpadk ů, vzduch vibroval rachotem sbíje ček a t ěžkých stavebních stroj ů. Fotograf odkopl n ěkolik valounk ů št ěrku a uvid ěl, že malý balí ček leží p římo p řed ním pod odpadkovým košem. Rozb ěhl se k n ěmu, rychle se sehnul a nepost řehl přitom rameno obrovského je řábu, které se otá čelo vysoko nad jeho hlavou. Na okamžik se zastavilo, práv ě jen na takový zlomek chvíle, aby se sta čila uvolnit veliká sklen ěná tabule pe čliv ě zachycená v hácích. Z řítila se dol ů neodvratn ě jako gilotina, zasáhla Jenningse p řesně nad líme čkem, čist ě mu odd ělila hlavu od t ěla a pak se s výbuchem rozt říštila na milión st řípk ů, jež se rozlétly všemi sm ěry. Thorn zaslechl náraz a pak výk řiky. Do pr ůjezdu, kam se před chvílí vrhl Jennings, se ze všech stran sbíhali lidé. Vydal se tam také a protla čil se davem k ležícímu t ělu. Bylo s ťaté a krev z n ěj proudila v jednotlivých pulsech, jako by srdce stále ješt ě bilo. Jakási žena vyb ěhla na verandu nad ulicí, zagestikulovala sm ěrem dol ů a vyk řikla hr ůzou. V nádob ě na odpadky ležela useknutá hlava a vzhlížela vzh ůru k nebi. Thorn se p řinutil k pohybu, ud ělal pár prkenných krok ů a zvedl balí ček dýk ležící na št ěrku hned vedle Jenningsovy mrtv ě spo čívající ruky. Se strnulým pohledem opustil pr ůjezd a nalezl cestu do hotelu. Kapitola dvanáctá

Zpáte ční let do Londýna trval osm hodin. Thorn prosed ěl celou cestu omámen ě a ml čky, hlava mu úpln ě vypov ěděla poslušnost. Žhavé zdroje, jež v n ěm kdysi vzn ěcovaly myšlenky - hloubání, p ředstavy, pochyby - nyní vyhasly. Už nepoci ťoval ani strach, ani zármutek, ani nerozhodnost, prostupovalo jím pouze neuv ědom ělé odhodlání k činu, který musí provést. Na londýnském letišti mu balí ček s dýkami vrátila letuška, která jej v souladu s bezpe čnostními opat řeními p řechovávala po dobu letu. Poznamenala, že jsou p řekrásné a vyptávala se, kde je koupil. Odpovídal jednoslabi čně, rychle si nacpal balí ček do saka a vyšel do tém ěř opušt ěné haly. P řevalila se půlnoc a letišt ě zastavilo provoz, jejich let byl poslední, kterému ješt ě dovolili p řistát. M ěsto se celé pono řilo do mlhy, dokonce i taxiká ři ho odmítali, když jim řekl, že chce zavézt až do Perefordu. Mátlo jej, že se vrátil do Londýna za takových okolností. Nikdo jej ne čekal, nem ěl p řistavené auto. Bodlo ho u srdce p ři vzpomínce, jak tomu bývalo d říve. O čekával jej Horton s podrobnou zprávou o po časí a doma ho Kathy přivítala úsm ěvem. Nyní, jak tu stál v chladném no čním vzduchu a čekal, až mu p řistaví auto z p ůjčovny se řidi čem, jej přepadla vlna osam ělosti, která ho zasáhla až do morku kostí. Když ho auto naložilo, vydali se vp řed hlemýždím tempem, a protože p řes mlhu v ůbec nev ěděli, kudy projížd ějí, v Thornovi se probudil pocit, že se nepohybují v ůbec. P řipadalo mu, jako by auto z ůstalo viset v prostoru, avšak tenhle pocit zárove ň pomohl Thornovi odolat pokušení, aby uvažoval o tom, co jej čeká. Minulost vyprchala a budoucnost byla nep ředvídatelná. Existovala jen vte řina p řítomnosti a ta trvala tak dlouho, dokud nedorazili do Perefordu. Dům rovn ěž halila mlha, která ví řila kolem auta. Zastavilo a vyložilo Thorna i s jeho zavazadly na p říjezdové cest ě. Všude panovalo ticho a tma. Když auto odjelo, Thorn dlouho nehnut ě stál a hled ěl na d ům, jenž kdysi skýtal úto čišt ě lidem, které miloval. Vevnit ř se neobjevila ani jiskérka sv ětla, neozval se ani hlásek a Thornovu mysl mu čily p ředstavy, co se tu všechno kdysi odehrávalo. Vid ěl Kathy na zahrad ě, jak si hraje s Damienem, a Chessu, jak oba s úsm ěvem pozoruje. Vid ěl všude kolem domu plno lidí, p říjezdovou cestu přecpanou limuzínami s řidi či, které pat řily nejvlivn ějším lidem celého Britského spole čenství národ ů, slyšel, jak se všude rozléhá smích. Jeho p ředstavy se však milosrdn ě rozplynuly a vnímal pouze bušení vlastního srdce a proud krve v žilách. Sebral veškeré odhodlání, p řiblížil se k hlavnímu vchodu a rukou ztuhlou chladem zastr čil do zámku klí č. Za sebou zaslechl jakýsi šramot. Jako by se cosi divoce hnalo Perefordským lesem sm ěrem k n ěmu a Thornovi se rázem zrychlil dech. Otev řel, vstoupil a zase za sebou dve ře zav řel. Stále m ěl pocit, že jej cosi pronásleduje, ale když vyhlédl p řes olovnaté sklo ve dve řích, spat řil jen p řevalující se mlhu. Záchvat strachu pominul. V ěděl, že jej probudila jeho fantazie a že se musí vyvarovat, aby se znovu opakoval. Zasunul zástr čku na dve řích, chvíli postál v temnot ě a napínal uši, aby p řečetl zvuky, jež d ům vydával. Bylo zapnuté topení, nebo ť jemn ě chrastily hliníkové teplovody, a tikal budík po d ěde čkovi odm ěř ující prchavé vte řiny. Thorn pozvolna p řešel p řes obývací pokoj do kuchyn ě a otev řel dve ře do garáže. Jejich dv ě auta, Kathin stejšn a jeho mercedes, parkovala bok po boku. P řistoupil k mercedesu, otev řel dví řka u řidi če a zastr čil klí čky do zapalování. Nádrž byla plná z jedné čtvrtiny, dost na to, aby se dopravil nazp ět do Londýna. Nechal klí če zasunuté, dví řka otev řená a vrátil se do kuchyn ě. Stiskl vypína č, který automaticky otevíral dve ře vedoucí na příjezdovou cestu. Dovnit ř vtrhly kotou če mlhy a Thornovi na okamžik p řipadlo, že op ět zaslechl ten zvuk. Rychle vb ěhl do domu, zav řel dve ře a naslouchal. Venku bylo mrtvo. Jeho fantazie si s ním už zase zahrávala. Rozsvítil a rozhlédl se kolem sebe. Všechno vypadalo v naprostém po řádku, uklizené, jako by se dobrá hospodyn ě odebrala k no čnímu odpo činku. Na kamnech se dokonce p ředeh řívaly vlo čky, aby ráno byla kaše hned hotová. Všechno bylo p říšern ě normální, naprosto v rozporu s tím, co m ěl za skute čnost. Přikro čil ke kuchy ňské lince, vy ňal z plášt ě balí ček a obsah před sebou rozložil. Žádný ze sedmi nož ů neztratil. Zdály se čerstv ě nabroušené, a když si je prohlížel, na čepelích se odrážela jeho tvá ř. Vid ěl své vlastní o či, zmrtv ělé a odhodlané, avšak uv ědomoval si také pot, který se z n ěj za čal p ři pohledu na dýky řinout. Od nohou vzh ůru v n ěm za čala vzlínat slabost. Pokusil se ji zaplašit, chv ějícíma se rukama nože op ět zabalil a plát ěný balí ček zasunul do plášt ě. Prošel komorou a za čal šplhat po úzkém d řev ěném schodišti, sehnutý, aby hlavou nenarazil do žárovky bez stínítka, která je osv ětlovala. Visela na drát ě s rozed řenou izolací. Bylo to schodišt ě pro služebnictvo a Thorn se sem dostal jen jedenkrát v život ě, když si hrál na schovávanou s Damienem, kterému tehdy byly pouze t ři roky. Rozpomn ěl se, že si v duchu poznamenal, aby s tím drátem n ěco ud ělal. Bál se, že na n ěj jednoho dne dít ě dosáhne a dotkne se ho. Ale to bylo jen jedno z nebezpe čí, která skrýval starý d ům. Ve vyšších poschodích se p říliš snadno otevírala okna, dalo se z nich krásn ě vypadnout, a zábradlí na balkónech byla už vyviklaná. Když Thorn šplhal vzh ůru po úzkém schodišti, m ěl dojem, že se mu všechno jen zdá a že za okamžik procitne vedle Kathy, aby se t ěmhle strašlivým fantasmagoriím vysmál. Kathy ho pohladí na uklidn ěnou a p řibatolí se k nim jejich dít ě s čerstvou tvá řičkou, dor ůžova vyspané. Thorn dosp ěl na odpo čívadlo v prvním poschodí a vešel do temné haly. Nerozhodnost, jež jej rvala p řed Jenningsovou smrtí, ho znovu p řepadla plnou silou. Modlil se, aby vstoupil do d ětského pokoje a našel jej prázdný, aby byl d ům proto tak tichý a temný, že vychovatelka odvedla Damiena pry č. Jenže mezitím už zaslechl, jak oddechují ze spánku, a srdce se mu zmu čen ě a zoufale rozbušilo. Spali tu oba, ženino pochrupo- vání doprovázel Damien ův lehou čký dech. Thornovi pokaždé připadalo, že se životy t ěchhle dvou ve spánku jaksi prolínají a vytvá řejí jednotu, tady v temných ložnicích, kterou si v bd ělém stavu neuv ědomují. Op řel se o st ěnu a chvíli naslouchal, pak tiše p řešel do svého pokoje a rozsvítil. Postel m ěl odestlanou, jako by jej o čekávali. Došoural se k ní a zt ěžka dosedl. O či mu padly na fotografii v ráme čku, jež jej zachycovala spole čně s Kathy u ve černí tabule. Jak vypadali mladí a plni p říslib ů do budoucna! Thorn se složil na postel a cítil, že mu z koutk ů vytryskly slzy. Spustily se bez varování, Thorn se jim poddal a nechal je tiše kanout. Když dole pod schody dvakrát odbily hodiny, sebral se, vstal a p řešel do koupelny. Rozsvítil a strnul zd ěšením. Kathiny v ěci byly vandalsky zni čené, všude se válely rozt říšt ěné fióly s m ěj kápem a rozlitým lakem na nehty, jako by se tu odehrála jakási makabrózní oslava. Podlaha byla plná zbytk ů lahvi ček s pudrem a ple ťovým krémem, kachlíky byly po čmárané rt ěnkou, kartá če a natá čky naházené do záchodové mísy, jako by je n ěkdo cht ěl spláchnout. Scéna dýchala nenávistí, a a čkoli Thorn nic nechápal, bylo mu jasné, že to bylo jaksi namí řené proti Kathy. Provedl to dosp ělý, protože lahvi čky byly rozt říšt ěné zna čnou silou, šmouhy rt ěnkou tlusté a dlouhé. Bylo to dflo šílence. Šílence prosáklého nenávistí. Chvíli si spouš ť ochromen ě prohlížel a pak vzhlédl do rozt říšt ěného zrcadla. Spat řil, že mu ztvrdla tvá ř. Natáhl se a vysunul šuplík, jenže to, co hledal, scházelo. Otev řel sk říňku a šátral v ní tak dlouho, dokud na elektrický holicí strojek nenarazil. Thorn jej p řepnul na baterii a spustil, drobný p ředm ět se mu v dlani rozbzu čel. Když strojek zase vypjal, p řipadlo mu, že zaslechl jakýsi zvuk. Zn ěl jako zavrzání podlahy nad hlavou. Tiše strnul, ani nedýchal a zvuk umlkl. Znovu se už neozval. Nad horním rtem mu vytryskl pot a Thorn si kr ůpěj chv ějící se rukou set řel. Pak vyšel z koupelny a zastavil se v temné hale. Spá či stále pokojn ě oddechovali. Vyrazil kup ředu a podlaha pod jeho nohama zasténala. D ětský pokoj ležel až za ložnicí paní Baylockové a Thorn se u jejích dve ří zastavil. Byly pootev řené, takže mohl nahlédnout dovnit ř. Ležela na zádech a jedna paže jí visela z postele dol ů. Nehty m ěla namalované jasn ě červenou barvou. Také tvá ř m ěla stejn ě zmalovanou a přepudrovanou, jak už vid ěl jedenkrát p ředtím. Tentokrát m ěla nanesené i o ční stíny a na tvá řích r ůž, takže vypadala doopravdy jako kurva. Ležela na zádech, chrápala a její mohutné b řicho se zvedalo a klesalo, takže vrhalo na podlahu pohybující se stín. Thorn rozechv ělými prsty zav řel dve ře, ale pak se p řinutil pokra čovat. Tiše p řešel ke dve řím na konci haly. I ty z ůstaly mírn ě pootev řené. Thorn do nich str čil, vstoupil dovnit ř a zav řel za sebou. Stál nehnut ě a hled ěl p řes pokoj na svého syna. Dít ě spalo, tvá řičku m ělo klidnou a nevinnou. Thorn odvrátil zraky a neodvážil se pohlédnout ješt ě jednou. Napjal svaly, zadržel dech a strojek pevn ě sev řel v ruce. Stanul nad chlapcem a spustil jej. Motorek se hlasit ě rozbzu čel, avšak dít ě zvuk nevnímalo, spalo dál. Thorn se nad ním sehnul a bzu čící strojek lehce p řiložil chlapci na k ůži. Okamžit ě odpadl proužek vlas ů a ohyzdný zub p řim ěl Thorna k povzdechu. Uprost řed tmavých, p řekrásných vlásk ů se vyst řižený proužek b ělal jako ošklivá jizva. Znovu p řiložil strojek a vytvo řil další pruh. Damien zasténal, zavrt ěl se a chomá č vlas ů se sesunul na polštá ř. Thorn zrychlil, t ěžce sup ěl, ale strojek odkrajoval další kade ře. Dít ěti se zachv ěla ví čka a pokusilo se uhnout. Vzáp ětí už procitlo a za čalo zvedat hlavu. Thorn propadl panice a tvrd ě zatla čil d ětskou hlavi čku do polštá ře. Zd ěšený Damien s ním za čal zápasit, jenže Thorn tla čil o to siln ěji, sténal nap ětím a námahou, ale tiskl mu strojek k hlav ě a odst řihával další a další pruhy vlas ů, Jak se Damien svíjel a zmítal, ocelové zuby ho na n ěkolika místech poranily, a v Thornov ě sev ření se rozk řičel bolestí a strachem. Postupn ě prosvítala lebka, Thorn vzdychal námahou a chlapec zápasil o každý doušek vzduchu. Náhle se Thornovi rozší řily oči a tvrd ě p řitiskl strojek na temeno d ětské hlavi čky. Bylo to tady. Mate řské znaménko. Podobalo se stroupku a nyní krvácelo, pon ěvadž je strojek rozsekl. Nicmén ě bylo na zadní části hlavy na bílé k ůži jasn ě patrné. Byly to šestky. T ři šestky uspo řádané do tvaru jetelového lístku, zato čené ocásky sm ěř ující do st ředu. Thorn odstoupil a dít ě se vymrštilo na nohy, vzlykalo, lapalo po dechu a s hr ůzou se dívalo na vlastního otce. Malýma ručkama se chytilo za vyholenou hlavu, a když je odtrhlo, m ělo je celé zkrvavené. Damien spat řil krev a rozplakal se. Pla čky natahoval ru čky po otci a Thorn nebyl schopen jediného pohybu, a čkoli v jeho o čích vid ěl bezmocnou hr ůzu. Nedokázal mu poskytnout ani sl ůvko út ěchy, namísto toho se p ři pohledu na zakrvácené ru čičky vztahující se k n ěmu pro pomoc sám rozvzlykal. „Damiene...“ Avšak v témže okamžiku se za ním rozlétly dve ře a Thorn zahlédl gargantuovskou postavu paní Baylockové prudce ví řící vzduch. Z jejích namalovaných rt ů se vydral nelidský zlostný sk řek. Thorn se natáhl pro dít ě, jenže žena nalétla rovnou do něj a srazila ho na podlahu. Damien vyk řikl a vysko čil z postele. Thorn se svíjel pod ženou a snažil se odtrhnout ruce, kterými mu vjela do o čí. Ude řil ji, avšak rána s ní v ůbec nepohnula. Masité ruce si našly jeho krk a sev řely tak, že mu za čaly vylézat o či z d ůlk ů. V zoufalství jí vrazil ruku do obli čeje a pokusil se ji odtla čit. Zakousla se mu do dlan ě. Ve rva čce shodili lampu, která dopadla hned vedle. Natáhl se po ní a tvrd ě ude řil ženu do hlavy. Rána jí ot řásla, zmrtv ěla a svezla se na stranu. Thorn p řeraženým podstavcem ude řil znovu a cítil, jak pod ním praskla lebka. Krev jí vyst říkla na napudrovanou tvá ř a na bradu. Její sev ření p řesto nepolevilo a Thorn ji ude řil pot řetí. Zůstala vedle n ěj mrtv ě ležet a Thorn se vydrápal na nohy. Odvrávoral k zadní st ěně, kde se choulilo dít ě a o či se mu leskly d ěsem. Thorn je popadl a vypotácel se ze dve ří, odrážel se p řitom od jedné st ěny k druhé. Zabouchl za sebou dve ře, ale Damien se chytil za kliku a Thorn ho nemohl odervat. Když se mu to poda řilo, d ětské ruce se mu za ťaly do tvá ře a v objetí se zřítili ze schod ů. Uprost řed schodišt ě se chlapec zachytil za lampu, a když se ho Thorn pokusil odtrhnout, ob ěma projela elekt řina a rána je srazila dol ů. Thorn p řistál na podlaze v komo ře, omrá čen ě se vydrápal na všechny čty ři, a když se trochu zorientoval, nalezl dít ě v bezv ědomí hned vedle sebe. Pokusil se je zvednout, ale už na to nem ěl dost sil. Klesl nazp ět. Zaslechl, jak se otevírají kuchy ňské dve ře, a omrá čen ě se obrátil. Paní Baylocková vrávorala vp řed a z hlavy jí st říkala krev. Pokusil se vydrápat na nohy, ale uchopila jej za pláš ť a sev řela. Zoufale se zachytil sk říňky, jenže ta se p řevrátila, zásuvky vypadly a jejich obsah se vysypal na zem. Ani Thorn se neudržel na nohách, žena se zhroutila na n ěj a zakrvácenýma rukama jej uchopila za hrdlo. Tvá ře m ěla r ůžové sm ěsí pudru a krve, z úst doširoka otev řených námahou jí rovn ěž prýštila krev a ulpívala na zubech. Thorn byl bezmocný, dusil se a zíral p římo do jejích šílených o čí. Tvá ř se stále p řibližovala, až se její rty tvrd ě přitiskly na jeho ústa. Podlaha kolem nich byla posetá nástroji a p říbory, které se vysypaly ze zásuvek. Thorn zoufale zašátral rukama kolem sebe, našel pár vidli ček a do každ-4, p ěsti pevn ě uchopil po jedné. Prudkým pohybem je zvedl a zarazil jí je do hlavy, hluboko do obou spánk ů. Vyk řikla a svezla se z n ěj dol ů. Jenže když se Thorn dostal na nohy, žena už zase stála vedle, potácela se po místnosti a snažila se vyrvat si nár ůstky, které jí vy čuhovaly z hlavy. Thorn doklopýtal do komory, sebral Damiena, který o sob ě stále nev ěděl, a dovrávoral ke dve řím do garáže. Protáhl se jimi a p řipotácel se k otev řeným dví řkům auta. Už se do nich chystal vyšplhat, když se za ním náhle ozvalo zavr čení, klubko srsti prolétlo vzduchem a v okamžiku, kdy se zhroutil dovnit ř do vozu, dopadlo mu na ramena. Pes se mu zakousl do paže a pokoušel se ho vytáhnout ven. Dít ě se zhroutilo na sedadlo spolujezdce. Thorn volnou rukou tvrd ě ude řil psa do čenichu, až mu z n ěj vytryskla krev. Zví ře zavylo bolestí, uvolnilo sev ření a Thorn p řed ním zdravou rukou zabouchl dví řka. - Zatápal po klí čkách, zatímco pes si venku po čínal, jako by dostal vzteklinu. Vrhal se proti karosérii a vší silou úto čil na přední okno, až se sklo pod údery jeho t ěla divoce chv ělo. Thorn kone čně rozt řesenou rukou našel klí čky, jenže zase mu vyklouzly z prst ů. Dít ě vedle n ěj za čínalo p řicházet k sob ě a zasténalo, pes skákal proti p řednímu sklu, které užuž praskalo. Thornovi se poda řilo znovu uchopit klí ček od zapalování, avšak když vyhlédl oknem, strnul hr ůzou. Žena, stále ješt ě živá, se potácela sm ěrem od kuchyn ě, a když se přiblížila k autu, s poslední špetkou sil v t ěle zvedla nad hlavu perlík. Thorn oto čil klí čkem v zapalování, avšak v témže okamžiku, když motor chytil, perlík se snesl dol ů a prorazil v okénku široký otvor. Okamžit ě se dovnit ř procpala psí hlava, cvakala zuby a odkapávaly z ní sliny. Sápala se po Thornovi, který se vtiskl do sedadla. Tlama se ho už pomalu dotýkala. Zajel rukou do plášt ě a uchopil jednu z dýk. Zvedl ji vysoko nad hlavu a prudce bodl p římo mezi blízko u sebe posazené zví řecí o či. Čepel zajela dovnit ř až po st řenku, pes otev řel tlamu doko řán a vydal bolestný sk řek, který spíš než psí zavytí připomínal řev levharta. Sklouzl z kapoty dol ů, tan čil na zadních a p ředníma si pokoušel vytáhnout dýku z hlavy. V agónii zavyl tak, až se celá garáž ot řásla. Thorn zasunul zpáte čku a prudce s autem couvl. Podél vozu vrávorala paní Baylocková, bušila do okének a tvá ře m ěla jedinou krvácející ránu. „Moje d ěť átko,“ vzlykala, „moje d ěť átko!“ Auto se rozjelo vp řed a žena se s rukama nad hlavou vrhla Thornovi do cesty v posledním pokusu zamezit mu v úniku. V ůz zastavil a pak se pomalu rozjel vp řed, od kol mu odletoval št ěrk. Thorn m ěl dost času oto čit volantem, aby se jí vyhnul, ale neud ělal to. Za ťal zuby, sešlápl pedál plynu k podlaze a zá ře reflektor ů zachytila její zoufalý výraz. V ůz do ní narazil, chruplo to a žena vylétla vysoko do vzduchu. Thorn dojel na konec p říjezdové cesty a na okamžik zastavil, aby pohlédl do zp ětného zrcátka. Spat řil ženské t ělo, bezduchou horu masa groteskn ě zkroucenou na cest ě, a na trávníku tiše se svíjející psí t ělo zalévané m ěsí čním sv ětlem. Sešlápl plyn a prudce se vyhoupl na silnici, zavadil přitom o kamennou zídku, která auto se zask říp ěním odhodila. Chlapec vedle n ěj stále ležel v bezv ědomí. Thorn prokli čkoval na dálnici na Londýn a tam op ět držel plynový pedál až u podlahy. Svítalo, mlha se za čínala zvedat a auto se hnalo po prázdné silnici jako tryská č na rozjezdové dráze. Skute čně jako by se vznášelo a bílá p řerušovaná čára v takové rychlosti tém ěř splývala v rozmazanou stužku. Chlapci vedle Thorna se za čalo vracet v ědomí, zavrt ěl se a zasténal bolestí. Thorn odvrátil pozornost od n ěj k silnici a pokusil se jeho p řítomnost nevnímat. „To dít ě p řece není člov ěk!“ procedil p řes za ťaté zuby. „Není to člov ěk!“ Hnal se vp řed, chlapec vedle n ěj sténal, ale smysly se mu stále ješt ě nevrátily. Na sjezd z dálnice West-10 najel p říliš rychle, dostal smyk, který ho odhodil až ke svodidl ům, a Damiena trhnutí smetlo na podlahu. Te ď už mí řili p římo k chrámu Všech svatých a Thorn rozeznával jeho v ěže ty čící se vp ředu. Avšak chlapce náraz přivedl k plhému v ědomí a obrátil na n ěj nevinný pohled. „Nedívej se na m ě,“ zasténal Thorn. „M ě to bolí...“ f ňukalo dít ě. „Nedívej se na m ě!“ Damien poslechl a obrátil pohled k podlaze. Když zatá čeli za roh ke kostelu, pneumatiky zakvílely. Thorn vzhlédl k obloze a post řehl, že se nad nimi náhle zatáhlo. Vypadalo to, jako by se znovu vracela noc, a temnota je p řekryla jako baldachýn. Rozrazily ji blesky, které za čaly divoce bušit do zem ě. „Táto,“ zak ňoural Damien. „Ml č!“ „Mn ě je špatn ě.“ A za čal zvracet. Thorn se rozk řičel, aby p řehlušil chlapc ův bolestný ná řek. Snesla se pr ůtrž mra čen, vítr šlehal v divokých poryvech a hnal proti p řednímu sklu záv ěje prachu a odpadk ů. Auto zabrzdilo p řed kostelem a Thorn prudce otev řel dve ře. Popadl Damiena za líme ček pyžama a p řitáhl si ho p řes své sedadlo, jenže chlapec za čal k řičet a kopat, zasáhl Thorna do žaludku a odkopl ho na chodník. Thorn po n ěm sko čil, uchopil ho za nohy a vytáhl ven, avšak Damien mu vyklouzl ze sev ření a dal se na út ěk. Thorn se pustil za ním, chytil ho za kabátek od pyžama a surov ě srazil na chodník. Nad hlavami jim zadun ěl hrom, klikatá čára blesku ude řila nedaleko od auta. Damien sebou na kluzkém chodníku mrskl a op ět unikl Thornovi z rukou. Ten se po n ěm vrhl, zachytil jej a pevn ě objal okolo hrudníku. Vrávoral s ním sm ěrem ke kostelu, zatímco Damien křičel a kopal kolem sebe. Naproti p řes ulici se otev řelo okno a n ějaký člov ěk na n ěj cosi zak řičel, avšak Thorn ho ignoroval a probíjel se dál hustým lijákem. Když se blížil k masivním schod ům vedoucím do kostela, tvá ř se mu prom ěnila v p říšernou masku. Zvedl se vyjící poryv v ětru, který jej ude řil p římo do tvá ře a zastavil na míst ě. Musel se hluboko p ředklonit a prodírat se proti smršti pí ď po pídi. Dít ě se mu svíjelo v náru čí a zahryzlo se mu do krku. Thorn vyk řikl bolestí, ale zarputile pokra čoval. Rachocení hromu p řehlušila siréna policejního vozu a mužský hlas z okna p řes ulici zu řiv ě na Thorna řval, aby dít ě okamžit ě pustil. Jenže Thorn neslyšel, nevnímal, že kolem n ěj vyje vich řice a dít ě mu rve k ůži, vid ěl jen p řibližující se schodišt ě. Damienovi se poda řilo vrazit mu prst do oka, Thorn sice klesl na kolena, ale dál vlekl vzpínající se dít ě za sebou. Z oblohy sjel blesk a hnal se p římo na n ě, jenže nedolet ěl, protože Thorn se už mezitím vydrápal na schody. Po úderu blesku zbyl jen rozervaný pruh asfaltu. Thorn napjal poslední zbytky sil a rval dít ě nahoru. Ale už nemohl. Sil mu valem ubývalo, zatímco Damienovi narůstaly. Za ťal Thornovi nehty do o čí a koleno mu zaryl do žaludku. Thorn s vynaložením nadlidského úsilí od sebe dít ě oderval, přitiskl je k zemi, sáhl do plášt ě a vylovil balí ček s noži. S výk řikem, p ři n ěmž stydla krev v žilách, mu jej Damien vykopl z ruky a dýky se rozlétly na schodech kolem nich. Thorn se pokusil udržet dít ě na míst ě a zárove ň se jedné zmocnit. Kvílení policejní sirény dosáhlo vrcholu a zmlklo. Dít ě znovu vyk řiklo, když Thorn zvedl dýku nad hlavu. „Zadržte!“ ozvalo se z ulice a z dešt ě se vyno řili dva policisté, kte ří p řijeli autem. Jeden z nich svíral v ruce pistoli. Thorn se po nich ohlédl, pak obrátil pohled dol ů na dít ě a se zu řivým sk řekem bodl dýkou. D ětský výk řik se slil s prásknutím výst řelu. Scéna na okamžik zmrtv ěla. Policisté rozkro čení, Thorn prkenn ě sedící na schodech kostela s d ětským t ělí čkem, které držel p řed sebou. Kostelní dve ře se otev řely a vyšel kn ěz. Pak všechno zahalil závoj prudkého lijáku. Kapitola t řináctá

Zpráva o tragédii se rychle rozší řila po Londýn ě a pak ji telegraf roznesl po celém sv ětě. P říb ěh pronikl na ve řejnost zmatený, jednotlivé detaily si proti řečily a po celých osma čty řicet hodin byla čekárna M ěstské nemocnice nabitá reportéry k prasknutí. Neustále se snažili vyzv ědět na léka řích, co vlastn ě a jak se stalo. Druhého dne dopoledne vstoupil do místnosti tým mluv čího nemocnice, vy čkal, dokud se na n ě neobrátí televizní kamery a pak vydal oficiální prohlášení. Poslední vystoupil jihoafrický léka ř, který p řilet ěl z nemocnice Grut Schur v Capetownu, aby provedl speciální operaci. „Cht ěl bych oznámit... že smrt nastala dnes ráno v osm třicet. Pro záchranu jeho života jsme podnikli všemožné kroky, avšak zran ění bylo takového charakteru, že došlo k nenapravitelnému poškození tkání.“ Shromážd ění reporté ři soustrasn ě zamru čeli a mluv čí vy čkal, dokud op ět nenastalo ticho. „Žádné další zprávy už pro vás mít nebudeme. Bohoslužby k uct ění památky zesnulých se budou konat v chrámu Všech svatých, kde se tragická událost odehrála... t ělo pak bude vráceno do Spojených stát ů k poh řbení.“ Na Kennedyho letišti v New Yorku čekala celá řada limuzín. Ob ě dv ě rakve naložili spole čně do jednoho poh řebního vozu, který je v doprovodu policist ů na motocyklech p řevezl po ucpané dálnici na h řbitov. Ješt ě než poh řební v ůz dorazil, na h řbitov ě se už shromáždily husté davy. Když skupina prominent ů doprovázející rakve zamí řila k vykopaným hrob ům, zv ědavce a truchlící musela zadržovat po řádková služba. Pod sloupem, na n ěmž se t řepotala americká vlajka, sloužil mši kn ěz ve volné bílé říze. Pak spustila smute ční hudba, pod rakve podvlékli lana, člov ěk z údržbá řské čety vyzkoušel spoušt ěcí za řízení a nepatrn ě je snížil. Hned nato kn ěz pronesl smute ční projev. „Dnes spole čně truchlíme,“ obrátil se k davu procít ěně, „pro p řed časnou smrt našich brat ří, dvou z nás, kte ří si na svou cestu na v ěč nost odnášejí i kousek z nás všech. Nermu ťme se však pro ty, kte ří odcházejí k v ěč nému odpo činku, nýbrž pro nás, jimž budou scházet. Bez ohledu na to, jak krátký prožili život, prožili jej tak, jak tomu Pánb ůh cht ěl, a my musíme být vd ěč ní i za ten krátký čas, který strávili mezi námi.“ Dav tiše naslouchal, tu a tam n ěkdo stkal, ostatní si zasti ňovali o či p řed sluncem. „Lou číme se se synem velkého muže... narozeným v bohatství a p řepychu... jenž m ěl na dosah veškeré pozemské statky, jaké si jen člov ěk m ůže p řát. A práv ě na tomto p říkladu vidíme, že pozemské statky neznamenají ješt ě všechno.“ Za branou h řbitova sledovali smute ční ob řad reporté ři a fotografovali jej pomocí teleobjektiv ů. Pár se jich ve skupince drželo stranou a probírali nejasnosti, které tragickou událost provázely. „Hm, prapodivná záležitost.“ „Co je na ní divného? Je to snad poprvé, co n ěkoho zamordovali na ulici?“ » „Jenže co ten chlapík, který vid ěl, jak na t ěch schodech spolu zápasí? Ten, co zavolal policii?“ „Normální ožrala. Ud ělali mu krevní zkoušku na alkohol a měl po řádn ě nakoupeno.“ „Nevím,“ přidal se t řetí. „Ale stejn ě mi to zní divn ě. Co dělali v kostele v takovou dobu?“ „Zem řela mu manželka, možná se za ni byl pomodlit.“ „Co to musí být za pošuka, když vraždí na schodech do kostela?“ „Takových po sv ětě b ěhá, na to vem jed.“ „Ale stejn ě,“ znovu se ozval první z nich. „Stejn ě se mi zdá, že p řed námi n ěco zatloukají.“ „Nebylo by to poprvé.“ „Ani naposledy.“ Na h řbitov ě ob ě. rakve pozvolna klesaly do hrobu a kn ěz zvedl ruce k nebes ům. Mezi truchlícími, kte ří se shromáždili kolem, byl rovn ěž pár, který se odd ělil od ostatních a držel se kousek stranou obklopen muži v civilních pláštích, jejichž o či však neustále pozorn ě bloudily po davu. Tvo řil jej impozantní muž d ůstojného vzez ření a po jeho boku žena pod černým závojem, držící za ruku asi čty řleté dít ě s paží zav ěšenou na pásce. „A když jsme doprovodili Roberta a Kate řinu Thornovy k jejich poslednímu odpo činku,“ pronesl kn ěz zp ěvav ě, „obracíme své zraky k jejich dítku Damienovi, jedinému zbývajícímu členu nedávno ješt ě vzkvétající rodiny, jenž tragédii p řežil a který je nyní sv ěř ován do opatrovnictví novým rodi čů m. Nech ť vyr ůstá v lásce, jíž jsou povinni jej zahrnout, ať p řevezme d ědictví svého otce a stane se v ůdcem lidstva.“ Ze svého místa poblíž hrob ů Damien sledoval, jak ob ě rakve klesají, a pevn ě svíral za ruku ženu po svém boku. „A na záv ěr,“ pronesl kn ěz s pažemi vztaženými k obloze, „a ť ti, Damiene Thorne, B ůh poskytne své požehnání a milosrdenství... a ť t ě Kristus zahrne svou v ěč nou láskou.“ Z bezmra čného nebe se náhle sneslo vzdálené zaburácení hromu a dav se za čal pomalu rozcházet. Pár s dít ětem obklopený tajnými vy čkal, dokud ostatní neodešli, a pak všichni p řistoupili k hrob ům. Dít ě pokleklo a za čalo se modlit. Lidé se otá čeli a pozorovali je, mnozí nezakrývali slzy, jež jim tryskaly z očí. Dít ě kone čně povstalo a spole čně s novými rodi či pomalounku odcházelo. Tajní kolem nich utvo řili kordon a odvád ěli je ze h řbitova k limuzín ě s prezidentským znakem. Limuzínu vyprovázeli od h řbitova čty ři policisté na motocyklech. Když projížd ěli kolem řady noviná řů , reporté ři zv ěč nili na fotografiích d ětskou tvá řičku, vyhlížející k nim zadním okénkem odjížd ějícího auta. Na všech fotografiích však byla jakási šmouha, z řejm ě defekt v emulzi na filmu, která vypadala jako n ějaký podivný opar vznášející se nad autem.