Masarykova Univerzita Filozofická Fakulta Ústav Jazykovědy a Baltistiky

Masarykova Univerzita

Filozofická fakulta

Ústav jazykov ědy a baltistiky

Dizerta ční práce

2013 Mgr. Michal Schwarz

Masarykova Univerzita

Filozofická fakulta

Ústav jazykov ědy a baltistiky

Srovnávací indoevropská jazykov ěda

Michal Schwarz

Studie k minoritním jazyk ům v čínských historických oblastech

Dizerta ční práce

Školitel: Prof. RNDr. Václav Blažek, CSc.

2013

Vyjád ření školitele a up řesn ění autorského podílu u spole čně sepsaných studií

V článku Tocharové, kdo byli, odkud p řišli, kde žili činí m ůj autorský podíl 70%, autorský podíl mého doktoranda 30%. Studii inicioval Michal Schwarz, který zpracoval p ředevším podklady k reáliím Tarimské pánve a k historii terénních výzkum ů.

V článku Nástin tocharské historické gramatiky činí naopak m ůj autorský podíl 30%, autorský podíl mého doktoranda 70%. Michal Schwarz p řipravil základní podobu článku ve form ě popisné gramatiky, která sou časn ě srovnává paradigmata obou tocharských jazyk ů, já jsem autorem rekonstrukcí hláskového vývoje v případ ě paradigmat i u jednotlivých lexém ů.

V článku Klasifikace a rozší ření mongolských jazyk ů činí m ůj autorský podíl 40%, autorský podíl mého doktoranda 60%. Michal Schwarz sesbíral a zpracoval lexikální materiál mongolských jazyk ů ze západní i čínské literatury, já jsem provedl glottochronologickou analýzu, sepsal záv ěry, zkonstruoval grafy model ů klasifikací mongolských jazyk ů. Michal Schwarz je autorem nejrozsáhlejší části text ů tohoto článku, které popisují jednotlivé mongolské jazyky.

V článcích Klasifikace a p řehled turkických jazyk ů a Tunguzské jazyky – přehled, klasifikace, sou časný stav je m ůj autorský podíl shodn ě 30%, autorský podíl mého doktoranda 70%. U obou studií jsem já autorem graf ů klasifikace a tabulek hláskových korespondencí mezi jednotlivými jazyky (zde i s poznámkami). Michal Schwarz je autorem ostatních přehledových a výkladových text ů, které dokládá i poznatky z terénu.

Skute čné souhrnné autorské podíly spole čně sepsaných studií lze vyjád řit pom ěrem: Václav Blažek 40% vs. Michal Schwarz 60%. Vznik autorských podíl ů lze nezávisle ov ěř it z emailové komunikace z doby p řípravy článk ů. Pro jednoduchost a v případ ě pot řeby by šlo autorské podíly vyjád řit i shodným pom ěrem 50% : 50%.

V Brn ě, 25. dubna 2013 prof. RNDr. Václav Blažek, CSc.

Prohlášení o p ůvodnosti práce

Prohlašuji, že jsem dizerta ční práci (s výjimkou částí zpracovaných se spoluautorem a školitelem prof. RNDr. Václavem Blažkem, CSc. – viz předcházející prohlášení prof. Blažka) vypracoval samostatn ě s využitím uvedených pramen ů a literatury.

V Brn ě, 26. kv ětna 2013 Mgr. Michal Schwarz

Obsah

Pod ěkování (8) Manuál k dizerta ční práci (8) Informace ke knižnímu zve řejn ění obsahu dizertační práce (9) Poznámka k vývoji tématu dizerta ční práce (9) Seznam zkratek k úvodnímu a t řetímu oddílu (10)

Úvodní oddíl se systemizací výsledk ů a záv ěry (11)

Úvod (11) Komentá ř k obsahu dizerta ční práce (12) Vývoj problematiky a seznam odlišností od obsahu již publikovaných studií (16) Výsledky doktorského studia a dizerta ční práce (19) Studia, zahrani ční stáže a zvláštní stipendia (19) Grantové projekty na FF MU (19) Soupis výsledk ů dizerta ční práce (20) Záv ěry a výhledy pro navazující výzkum (26) Osobní zhodnocení (27) Seznam literatury úvodního oddílu (28) English Summary (29)

Oddíl 1.

I.) Klasifikace a rozší ření mongolských jazyk ů (30) Úvod (30) Přehled klasifikací (30) Záv ěr ke klasifikacím (36) Apendix 1: lexikální data mongolských jazyk ů (37) Etymologické poznámky (47) Hlavní užité lexikální prameny (49) Apendix 2: rozší ření jednotlivých jazyk ů a demografické poznámky (50) Záv ěr (58) Zkratky (59) Bibliografie (59)

II.) Klasifikace a p řehled turkických jazyk ů (63) Úvod (63) Klasifikace turkických jazyk ů (63) Přehled turkické historicko-srovnávací fonetiky (70) Rozší ření, demografie a nejstarší literární památky turkických jazyk ů (72) Záv ěr: synopse vývojových fází (87) Zkratky jazyk ů a oblastí (88) Bibliografie (88)

III.) Tunguzské jazyky – přehled, klasifikace, sou časný stav (91) Úvod (91) Klasifikace tunguzských jazyk ů (92) 5

Historicko-srovnávací fonetika tunguzských jazyk ů (96) Rozší ření a demografie tunguzských etnik a jejich jazyk ů (98) Záv ěre čné poznámky (105) Zkratky (106) Základní literatura (106)

Oddíl 2

IV.) Tocharové. Kdo byli, odkud p řišli, kde žili (110) Úvod (110) 1. Raná historie bádání (110) 2. Tocharština A, B, C? (111) 3. Tocharské texty - lokalizace a datování nález ů (112) 4. Antická sv ědectví o nositelích etnonyma Tochar (113) 5. Čínská sv ědectví o etnickém složení oblastí obývaných mj. Tochary (114) 6. P ůvod etnonyma ve sv ětle starov ěkých a ran ě st ředov ěkých pramen ů i z pohledu moderní etymologie (115) 7. Diskuse hypotetických trajektorií migrace p ředk ů Tochar ů do Centrální Asie (118) 8. Appendix I. K aplikaci lexikostatistiky pro tocharštinu (122) 9. Appendix II. Pozice tocharské v ětve mezi indoevropskými jazyky (125) 10. Záv ěr (128) Zkratky (129) Literatura (129)

V.) Nástin tocharské historické gramatiky (133) Úvod (133) Fonologie (133) Slovní p řízvuk (134) Sandhi (134) Vývoj indoevropského konsonantického a vokalického systému v historické tocharštin ě (134) Struktura tocharského ko řene (135) Morfologie jména (136) Substantiva (136) Adjektiva (138) Pronomina (141) Číslovky (143) Morfologie slovesa (144) Nesklonné druhy slov (149) Adverbia (149) Prepozice a postpozice (150) Konjunkce (150) Partikule (150) Negace (150) Citoslovce (150) Zásady syntaxe (150) Zkratky (151) Literatura (151)

Oddíl 3.

VI.) Jméno Buddha ve st ředoasijských jazycích (153) Úvod (153) Jméno v indoevropských jazycích (153) Jméno v sinotibetských jazycích (156) Jméno v altajských jazycích (157) Záv ěry (158) Literatura (159)

VII.) P řísp ěvky ke st ředoasijské filologii (163) Úvodní poznámka (163) Poznámky ke statutu a p ůvodu tocharštiny A (163) Analýza tocharských výp ůjček v textech v khar ōṣṭ hī pr ākrtu (167) Další výklady k tvar ům jména Buddha v tocharštin ě (190) Další výklady ke staroturkickému jménu bur χan (193) Poznámky k etymologii staroturkického titulu χaγan (194) Rekonstrukce výslovnosti čínských transliterací tvar ů jména Buddha (196) Pracovní záv ěry

VIII.) ‘M ěsto’ a ‘ústa’ – možné čínské výp ůjčky v tocharštin ě (200) Úvod (200) Město (200) Indoevropská etymologie (200) Dosavadní neindoevropské etymologie (200) Nová etymologie (201) Poznámky k retroflexi (202) Ústa (204) Pracovní záv ěr (206)

IX.) Lexikáln ě-etymologické studie (207)

Seznam literatury ke studiím VII., VIII. a IX. (250)

Pod ěkování

Předkládaná dizerta ční práce by nevznikla bez dlouholeté podpory mého školitele prof. Václava Blažka, od kterého jsem si postupn ě kopíroval rozsáhlý fond odborné literatury. Ve spolupráci s prof. Blažkem jsem postupn ě žádal o n ěkolik grant ů, které se poda řilo získat, a díky stávajícímu standardnímu projektu od GA ČR (GAP406/12/0655) jsem nyní na fakult ě i zam ěstnán. Ovšem díky prof. Blažkovi jsem byl na FF zaměstnán už i v letech 2009-2011 jako jeho asistent v rámci St řediska pro interdisciplinární výzkum starých jazyk ů a starších fází jazyk ů moderních . Další velký dík pat ří panu prof. Geng Shiminovi z pekingské Centrální univerzity pro národnostní menšiny, bohužel již in memoriam (*29. 11. 1929 – †prosinec 2012; Zhang & Yakup 2009: 471; Adalet Abla, o.s.), dále univerzit ě v Lanzhou a řad ě lidí, které jsem v Čín ě potkal na nesnadných cestách. Tolerance čínských ú řad ů, díky níž jsem mohl navštívit citlivé oblasti na severozápad ě zem ě, nakonec vyústila i v pozvání na mezinárodní konferenci International Symposium on Central Asian Philology v listopadu 2012 v Pekingu. Pan prof. Geng Shimin mne na konferenci pozval i proto, že vedle mého školitele (a člen ů mé rodiny) měl asi jako jediný další člov ěk p řehled o mém postupném vývoji a nasazení, které jsem věnoval získávání poznatk ů a snaze o zdomácn ění v čínském prost ředí. Za výslovnost čínštiny vd ěč ím dr. Uhrovi a panu prof. Švarnému z Univerzity Palackého v Olomouci. V neposlední řad ě musím pod ěkovat AIA p ři MŠMT ČR a Mongolské státní univerzit ě, které mne podporují v pravidelných studijních pobytech v Asii (p ředevším v Mongolsku) a umožnily mi alespo ň částe čně vniknout do t řetí velké sv ětové kultury: tj. altajské vedle kultury indoevropské a čínské. Obrovský dík pat ří i dv ěma šéfredaktor ům: panu PhDr. Františku Honzákovi z Nakladatelství Libri a paní PhDr. Galin ě Tomíškové, která vede edici Dějiny stát ů v Nakladatelství Lidové noviny. Oba mne jako nemongolistu moráln ě podporovali v psaní monografií o d ějinách Mongolska a díky tomu se mi v hlav ě propojila řada nových orientujících souvislostí. Závázán jsem zejména koleg ům, kte ří mne a ť již prakticky (prof. Blažek, dr. Šef čík, prof. Zouhar, paní Hude čková) nebo konzultací a posouzením podpo řili v případech, kdy se snažím p řijít s novými tezemi, myšlenkami nebo etymologiemi. V tomto druhém p řípad ě musím za nezištné rady pod ěkovat lidem jako: Václav Blažek, Xavier Tremblay (†2012), Geng Shimin (†2012), Victor H. Mair, Georges-Jean Pinault, Michäel Peyrot, Melanie Malzahn, Dieter Maue, Weldon South Coblin, Nicholas Sims-Williams. Nejvíce bych cht ěl pod ěkovat matce a pak i dalším p říbuzným bu ď za pomoc, nebo za to, že posledních sedm let trp ěliv ě snášeli mou nep řítomnost v ČR.

Manuál k dizerta ční práci

Dizertační práci pojímám netradi čně, protože hned do úvodní systémové části za řazuji text, který obvykle odborné práce uzavírá, tj. shrnutí výsledk ů, záv ěrů a výhled ů pro budoucí výzkum a celkové resumé v angli čtin ě. Teprve potom následují jednotlivé vlastní studie s přehledovým nebo analytickým obsahem. Toto opat ření si vyžádaly rozmanité nám ěty jednotlivých statí. Pro čtená ře je takové uspo řádání p říjemné v tom ohledu, že si hned v rámci úvodu p řečte, k čemu se v dizertaci a b ěhem doktorského studia došlo, a podle obsahu se dále může soust ředit už jen na to, co ho nejvíce zajímá. Pro pot řebu úsporného čtení je tedy nejvhodn ější nejprve p řehlédnout shrnutí výsledk ů v úvodním oddílu, a pak se již libovoln ě zam ěř it na preferované téma.

Informace ke knižnímu zve řejn ění obsahu dizerta ční práce

Z text ů, které jsem zpracoval zcela sám, budou první dv ě studie t řetího oddílu zve řejn ěny ješt ě letos cca v dob ě obhajoby doktorské práce. O jejich upravenou anglickou verzi projevil zájem sinolog prof. V. H. Mair (Philadeplhia: University of Pennsylvania), který ji vydá v USA v sérii stru čných monografií Sino-Platonic Papers (o.s. 10.5. 2013). Tocharologické články druhého oddílu jsou již publikovány nejen v periodiku Linguistica Brunensia , ale i v monografii Tocharian Studies (Blažek 2011; = ed. Michal Schwarz. Brno: Masarykova univerzita, 2011). Altaistické články ze stejného periodika a prvního oddílu doktorské práce budou publikovány bu ď v podobném svazku Altaic Studies nebo jako sou část samostatné monografie Úvod do altajských jazyk ů, a to v brzké dob ě podle dostupnosti finan čních prost ředk ů na vydání. Knižn ě a také podle dostupnosti finan čních prost ředk ů bude vydána i poslední část doktorské práce („Lexikáln ě-etymologické studie“), i když v několika článcích bude v odborných časopisech publikována postupn ě ješt ě p řed knižním vydáním.

Poznámka k vývoji tématu dizerta ční práce

Do p řijímacího řízení jsem se po dohod ě a s plánem aktivní spolupráce se školitelem hlásil s projektem Tocharové a jejich sousedé . Již b ěhem p ředb ěžných konzultací jsme za čali po čítat se studijní stáží v Severozápadní Čín ě a na tuto stáž jsem se za čal p řipravovat náro čným řádným a paralelním denním studiem čínské filologie na Filozofické fakult ě Univerzity Palackého v Olomouci. P řijímací komisi oboru srovnávací indoevropsklá jazykov ěda se zdálo zvolené téma p říliš široké a doporu čila omezit se rad ěji na analýzu samotných tocharských text ů. To se nakonec ukázalo jako ne zcela praktické. P ři takovém zam ěř ení by nebylo možné p řijít s poznatky, které by byly užite čné i pro zahrani ční kolegy. Zúro čit se naopak daly zahrani ční stáže v Čín ě a v Mongolsku, které jsem absolvoval (nejen po vzoru Pavla Pouchy). Rozhodujícím se stal i fakt, že drtivá v ětšina fragment ů tocharských rukopis ů dosud nebyla editována, přečtena nebo dokonce v ůbec zp řístupn ěna. Této práce se aktuáln ě ujali M. Malzahn, M. Peyrot a H. A. Fellner na Víde ňské univerzit ě ve spolupráci s G.-J. Pinaultem v Pa říži. Dokon čení projektu ve Vídni se plánuje na léta 2016 nebo 2017. Pro dizerta ční práci zam ěř enou na tocharské rukopisy by to nutn ě znamenalo, že by vycházela z neúplného korpusu, který by byl hned o n ěkolik let pozd ěji zp řístupn ěn, a dizerta ční práce by tím byla záhy neaktuální. I díky studiu čínské filologie jsem se proto postupn ě vracel k původn ě zvolenému zam ěř ení. Název dizerta ční práce Studie k minoritním jazyk ům v čínských historických oblastech reflektuje ší ři záb ěru i aktivity (studijní stáže a nap ř. příprava univerzitních kurz ů o jazycích Asie díky projekt ům FRVŠ), kterým jsem se v pr ůběhu doktorského studia v ěnoval. V pr ůběhu studia jsem si pr ůběžn ě po řizoval písemné podklady. Z nich zde mimo články publikované spole čně s prof. Blažkem uvádím pouze texty, kde jsem byl schopen p řipojit n ěco nového (i kdyby jen p říbuzné tvary slov jiných jazyk ů) nebo alespo ň uvést vlastní praktický komentá ř. V řad ě p řípad ů se nakonec jedná o poznámky nebo miniexkurzy k etymologii vybraných tocharských slov. Ostatní texty a konkrétn ě několik set stran výpis ů pasáží z tocharských rukopis ů čekají „v šuplíku“ na pozd ější uplatn ění, pokud by jejich publikace mohla být n ějak užite čná. Důsledn ě vzato je odborná práce neuzav řený proces, stálé hledání a p řezkoumávání nových i starších dat. Prezentovat práci jako „ucelené“ zpracování n ějakého tématu m ůže vyznít až nepat řičně. P ředkládaná práce je proto i spíše pr ůběžnou zprávou o postupu prací.

Seznam zkratek ke studiím VII), VIII) a IX) t řetího oddílu: adj. adjektivum, ak. akuzativ, alb. albánský, angl. anglický, arm. arménský, avest. avestský, BHS buddhistický hybridní sanskrt, čín. čínský, dat. dativ, du. duál, fem. femininum, fr. francouzský, gen. genitiv, gót. gótský, het. hetitský, chot. chotanská sa čtina, ibid. ibidem, id. idem, IE indoevropský, išk. iškašimský, lat. latinský, lit. litevský, lot. lotyšský, mask. maskulinum, mj. mimo jiné, méd. médium, mod. moderní, mong. mongolský, nap ř. nap říklad, nom. nominativ, n ěm. n ěmecký, obl. obliquus, oset. osetínský, parth. parthský, pál. páli, part. participium, pers. perský, pl. plurál, pop ř. pop řípad ě, préz. prézens, PIE praindoevropský, pl. plurál, pragerm. pragermánský, protogerm. protogermánský, PT pratocharský, rkp. rukopis, rus. ruský, řec. řecký, sangl. sangle či, sas. saský, sg. singulár, skt. sanskrt, sogd. sogdijština, stang. staroanglický, stcsl. stará církevní slovanština, stir. staroirský, stisl. staroislandský, sthn. starohornon ěmecký, stlat. starolatinský, stnor. staronorský, strus. staroruský, st řhn. st ředohornon ěmecký, st řir. st ředoíránský, st řpers. st ředoperský, stsl. staroslovanský, subst. substantivum, šughn. šughnijský, TA tocharština A, tamt. tamtéž, TB tocharština B, turk. turkický, vách. váchánský, véd. védský., velš. velšský, vs. versus.

Úvodní oddíl se systemizací výsledk ů a záv ěry

Úvod

Předkládaná dizerta ční práce je koncipována jako soubor n ěkolika studií z posledních let, systematické propojení témat, kterým jsem se b ěhem doktorského studia v ěnoval, a výsledek mých stáží v zahrani čí. Práce sestává ze t ří tematických oddíl ů. První a druhý oddíl tvo ří v některých pasážích poupravené články, které již byly publikovány ve spoluautorství s prof. Blažkem. Třetí oddíl a systémový úvod do dizerta ční práce mají z více d ůvod ů samostatné postavení. Lze je považovat za jádro dizerta ční práce a tyto texty jsem zpracoval zcela sám. Úvodní a t řetí oddíl spl ňují i požadavky na rozsah doktorské práce. Minimální rozsah dizerta ční práce je stanoven na 100 normostran, zatímco skute čný rozsah nových text ů v úvodním a ve t řetím oddílu činí 180 normostran + dalších asi 250 normostran napsaných ve spoluautorství s prof. Václavem Blažkem (= první a druhý oddíl). V práci jsem zvolil úsporné řádkování č. 1, takže text není opticky rozsáhlý. P ři řádkování 1,5 obvyklejším pro diplomové práce, by se rozsah zv ětšil cca o 100 tiskových stran. Texty systémového úvodu a třetího oddílu jsem bu ď nov ě psal nebo postupn ě dopl ňoval a rozpracovával. Jako editor vím, že po dalších dopl ňcích a úpravách je p řed knižním vydáním bude muset pro číst další osoba, aby se eliminovala nejen v ětšina p řeklep ů, ale i p říliš často se opakující v ětné obraty a někdy ne zcela vhodná slovní spojení, která si autor často neuv ědomuje. Tato druhá fáze zpracování by m ěla eliminovat i p řípadné omyly nebo nesprávné interpretace, které mi mohly uniknout nebo na které p řijdu b ěhem konzultací v zahrani čí v následujících týdnech. Zvláštností systémového úvodu je, že obsahuje souborné záv ěry ke studiím VII., VIII. a IX., které proto nejsou jednotliv ě uzav řeny samostatným shrnutím v jejich t řetím oddílu. Naopak literatura dosud nepublikovaných studií t řetího oddílu je uvedena na konci práce. Zahrnuje i zdroje, které se vztahují k pojednávaným témat ům, ale které nebylo nutné využít v argumentaci a více se jim budu v ěnovat v knižním vydání (nap ř. Stein 1904, 1912, 1998). V textu t řetího oddílu jsem také přikro čil k užití tohoto zna čení: dodate čně vkládaný text je zna čen zvláštními závorkami: {}. Významy slov uvádím často nestandardn ě jednoduchými uvozovkami naho ře, tj. ‘’. Toto opat ření souvisí s obvyklou praxí citovat významy ze zahrani ční literatury v původních jazycích, aby nedošlo ke zkreslení. Tuto praxi také p řebírám a anglicky v ětšinou cituji i p řeklady pasáží text ů, pokud je p řebírám od jiných autor ů. Významy slov uvád ěné podle zahrani čních autor ů jsou v ětšinou v angli čtin ě, čemuž nejlépe odpovídá zvolený typ uvozovek, který zároveň bude možné ponechat p ři p říprav ě anglických verzí studií t řetího oddílu pro jejich publikaci v zahrani čí. Znaky < a > znamenají sm ěr výp ůjčky. Hv ězdi čka * zna čí rekonstruovaný tvar slova. Pro úplnost musím také doplnit, že studie nevy čerpávají veškerou dostupnou literaturu k tématu nebo lexikálním jednotkám. Nap říklad soupis bibliografie zahrnuje veškerou použitou četbu a prameny, mechanické odkazy na všechny výskyty tématu nebo lexika v odborné literatu ře by však byly kontraproduktivní. Podrobn ější zpracování bude v případ ě některých témat možné v knižním vydání.

Do prvního oddílu dizerta ční práce za řazuji t ři publikované články o altajských jazycích. Jedná se o samostatný soubor text ů, které shrnují p řehled všech altajských jazyk ů a poslouží jako podklad pro samostatnou monografii a zárove ň první základní p říru čku o altajských jazycích v češtin ě.

V druhém oddílu za řazuji místo systémového historicko-etnolingvistického úvodu a popisu tocharštiny dva již publikované tocharologické články. Tyto již publikované studie jsem se rozhodl za řadit i proto, že „nov ě“ napsaný samostatný text by byl jen obm ěnou t ěchto statí, které už navíc vyšly i v monografii Tocharian Studies , kterou jsem editoval. Chronologicky ale vznikly nejprve ob ě tocharologické práce, a až poté t ři články o altajských jazycích. Tocharština tedy byla v souladu se zadáním dizerta ční práce již od za čátku hlavní náplní doktorského studia. Jen zde v dizerta ční p řáci za řazuji altaistické články na první místo, aby byla následující série tocharologických text ů kompaktní. Ve t řetím oddílu se pokouším o vlastní nové analýzy a etymologie slov v tocharštin ě, prákrtových textech z jihu Tarimské pánve, dále nabízím novou čist ě altajskou etymologii staroturkického dvojslabi čného termínu χaγan „kaghan/vládce“, p řináším nový pohled na ší ření jména Buddha ve st ředoasijských jazycích, a nabízím inovativní hypotézu vývoje tocharštiny A. Nové analýzy lze systematicky propojit a hypotetické poznatky bude t řeba ov ěř it v budoucích výzkumech. V dizertaci prezentované souvislosti ale p ředznamenávají nový pohled na etnické migrace. Tocharská jména velbloud ů z 3. stol. n. l. dokazují, že Tocharové nebyli pasivní obyvatelé oáz, ale že se aktivn ě podíleli na dálkovém karavanním obchodu. Tento poznatek má praktický dosah i pro obhajobu hledání zdroj ů výp ůjček i u jazyk ů mimo Tarimskou pánev. P řesto je t řeba p řistupovat k novým poznatk ům předkládané doktorské práce skrom ě, protože se zatím nem ění data o pozd ějším vývoji tocharských jazyk ů. Inovativní texty budou ješt ě tento kalendá řní rok p řeloženy a publikovány jako stru čná monografie v Sino-Platonic Papers (ed. V. H. Mair) na University of Pennsylvania. Za tím účelem bude t řeba n ěkterá témata ješt ě lépe prokonzultovat s kolegy v zahrani čí. K díl čím záv ěrům dizerta ční práce pat ří i metodologické návrhy: neindoevropských výp ůjček v tocharštin ě by m ělo být více a k analýze slov, která nemají jasnou indoevropskou etymologii, je t řeba p řistupovat s krajní obez řetností, protože indoevropská etymologizace neindoevropských slov nebo jejich částí m ůže být zavád ějící.

Komentá ř k obsahu dizerta ční práce

První oddíl dizerta ční práce tvo ří soubor t ří studií k altajským jazyk ům, které vznikaly původn ě jako vedlejší dopln ěk doktorského studia, a šlo o výstupy navazující na mé stáže v Mongolsku na Mongolské státní univerzit ě, na pracovní cesty v Čín ě a taktéž na ro ční studium v Čín ě na univerzit ě v Lanzhou. Jedná se o studie I. „Klasifikace a rozší ření mongolských jazyk ů“ (Linguistica Brunensia 58, 2010, 11-50), II. „Klasifikace a p řehled turkických jazyk ů“ (Linguistica Brunensia 59, 2011, 25-60) a III. „Tunguzské jazyky – přehled, klasifikace, sou časný stav“ (Linguistica Brunensia 60, 2012, 147-170). Sesbíraná data k historii tunguzských jazyk ů a nejstarším fázím turkických jazyk ů nakonec tvo ří i argumenta ční oporu hypotézy o vývoji a statutu tocharštiny A nebo n ěkterých etymologií a výsledek glottochronologické analýzy v článku o mongolských jazycích byl prezentován na konferenci Ruské akademie v ěd v Moskv ě, proto jsem tyto tři články nakonec za řadil do dizertace. Všechny tři články jsou sepsány ve spoluautorství s prof. Blažkem s mým autorským podílem 60-70% a podílem 30-40% prof. Blažka podle jednotlivých studií. K článku s glottochronologickou analýzou mongolských jazyk ů mne motivovala stáž na Mongolské státní univerzit ě, kde jsem se cht ěl p ůvodn ě v ěnovat studiu vnitroasijských toponym se snahou identifikovat p řípadné tocharismy. Lexikostatistický test mongolských jazyk ů jsem navrhnul jako možnou náhradní nápl ň a „plán B“ pro p řípad obtížné dostupnosti materiál ů. To se po p říjezdu do Ulánbátaru bohužel potvrdilo, ale našt ěstí jsem mohl

podniknout výjezd do Číny do Pekingu a Vnit řního Mongolska, kde jsem nakoupil nejpot řebn ější slovníky, ze kterých šlo extrahovat podklady pro lexikostatistický test, který proto zahrnuje i mongolské jazyky na území Číny. Já jsem díky schopnosti číst ve znacích vybral lexikální materiál a zpracoval do tabulek, prof. Blažek po dopl ňcích z vlastních zdroj ů propo čítal a interpretoval výsledky, které jsme prezentovali v červnu 2009 na konferenci Сравнительно -историческое языкознание : Алтаистика – Тюркология Ruské akademie věd v Moskv ě. Do české verze článku jsem pak p řipojil studii s přehledem základních etnolingvistických dat o každém mongolském idiomu. Podobným zp ůsobem jsme v následujících dvou letech zpracovali jazyky turkické i tunguzské; v jejich p řípad ě jsme ale upustili od lexikostatistického testu, který již sta čili provést ruští lingvisté. Místo testu jsme do t ěchto dvou článk ů p řipojili tabulky hláskových korespondencí mezi jednotlivými turkickými resp. tunguzskými jazyky. Články o turkických a tunguzských jazycích sice nejsou charakterem zásadní výzkumné texty, p řesto ale všechny t ři altajské články tvo ří první ucelené zp řístupn ění dosavadních klasifikací s vý čtem všech altajských jazyk ů v češtin ě. Tyto přehledové stati chceme v dohledné dob ě rozší řit, doplnit o analytický materiál a p řevést do monografické p říru čky. Starší historii altajských etnik jsem se díl čím zp ůsobem v ěnoval v publikaci v útlém svazku historie Mongolska pro edici Stru čná historie stát ů Nakladatelství Libri (Schwarz, Michal. Mongolsko . Praha: Libri, 2010), a dále se altajským národ ům věnuji/budu v ěnovat v monografiích, které by m ěly vyjít ješt ě letos (konkrétn ě: Schwarz, Michal & Srba, Ond řej. 2013. Dějiny Mongolska . Praha: Nakladatelství Lidové noviny; koncem roku 2013 Schwarz, Michal. Kazachstán . Praha: Libri.). Vliv altajských populací na obyvatelstvo Tarimské pánve v četn ě tocharských mluv čích zůstává nedocen ěn i kv ůli kusým historickým pop řípad ě sinocentrickým pramen ům nebo kv ůli p řekvapující neadekvátní znalosti n ěkterých historických období Vnit řní Asie u specialist ů na tocharštinu. Ti si n ěkdy neuv ědomují, že Altajci nebo Číňané byli v Tarimské pánvi p řítomni už p řed p řelomem letopo čtu. Práv ě jazykov ěda nabízí další možnosti jak doplnit nebo podpo řit kusé historické informace a nabízí v tomto sm ěru slušný potenciál budoucích objev ů. Znalost historie Vnit řní Asie by proto měla být nezbytnou prerekvizitou. Druhý oddíl dizerta ční práce tvo ří dv ě studie o tocharštin ě. Jako první je za řazen IV. článek o p ůvodu, klasifikaci a reáliích tocharských jazyk ů „Tocharové, kdo byli, odkud p řišli, kde žili“ z roku 2007 (Linguistica Brunensia A55, 83-111), který vyšel také v anglickém překladu (Tocharians. Who they were, where they came from and where they lived. Lingua Posnaniensis 50, 2008, 47-74), a v posledních m ěsících se navíc do čkal i p řekladu do čínštiny od turkologa a starého pana profesora Geng Shimina na Centrální univerzit ě pro národnostní menšiny v Pekingu (pan prof. Geng bohužel v prosinci roku 2012 krátce po dokon čení překladu zem řel). Další studie V. o historické gramatice tocharských jazyk ů vzešla z materiál ů, které jsem p řipravoval pro pot řeby české indoevropeistiky a vyšla jako „Nástin tocharské historické gramatiky“ (Linguistica Brunensia A56, 2008, 33-58). Text článku o gramatice tvo ří zárove ň systémový podklad celého t řetího oddílu. Stati č. IV. a V. vznikly ve spoluautorství s prof. Blažkem a autorské podíly lze pro jednoduchost stanovit na 50% pro každého spoluautora (ve skute čnosti 70% prof. Blažek a 30% já v případ ě studie č. IV., a naopak 70% já a 30% prof. Blažek v případ ě studie V.). V souhrnu: autorský podíl prof. Blažka na spole čných statích prvních dvou oddíl ů (= stati I.-V.) činí cca 40% a m ůj podíl je 60%.

Třetí hlavní pododdíl tvo ří soubor mých vlastních text ů. V prvním p řípad ě studie VI. se jedná o článek „Jméno „Buddha“ ve st ředoasijských jazycích“ z roku 2009. Poté následují mé nejaktuáln ější texty. První z nich VII. „Přísp ěvky ke st ředoasijské filologii“ tvo ří soubor tematicky rozmanitých drobných článk ů (p řehled viz níže). V dalším VIII. navrhuji revizi

etymologie tocharských termín ů pro ʻměsto ʼ a ʻústa ʼ, u kterých lze zvažovat možnost čínských výp ůjček. T řetí IX. tvo ří op ět soubor lexikáln ě-etymologických sond do tocharského slovníku, kdy u termín ů shromážd ěných pro vybrané významy reviduji etymologii. P řehled slov s výp ůjčkami z různých jazyk ů dokumentuje i jazykové kontakty v duchu p ůvodního zadání dizerta ční práce (téma: Tocharové a jejich sousedé ). Celý t řetí oddíl komentuji ješt ě podrobn ěji v následujícím odstavci.

V článku VI. „Jméno „Buddha“ ve st ředoasijských jazycích“ (Linguistica Brunensia 57, 2009, 61-72) uvádím p řehled tvar ů jména Buddha v indoevropských, altajských a sinotibetských jazycích, které se užívaly na území Tarimské pánve. Text sám o sob ě není inovativní, shrnuje ale jazykový materiál nap říč t řemi jazykovými rodinami. V článku jsem pracoval s aktuálními výklady a poukázal jsem na souvislost propojení náboženské a politické terminologie; studie mi zárove ň posloužila jako odrazový můstek pro vlastní samostatnou práci. Do té doby jsem byl enormn ě zatížen studiem čínštiny, které prakticky neumož ňovalo uvolnit mozkové kapacity na výzkumnou práci. Našt ěstí se ale za čal projevovat pozitivní vliv studijních pobyt ů v Čín ě a Mongolsku. K tomu se p řidala nutnost žádat o granty. Bez t ěchto praktických vliv ů by mne patrn ě nenapadly souvislosti t řech následujících hlavních sekcí. Text studie VII. „Přísp ěvky ke st ředoasijské filologii“ tvo řil p ůvodn ě stru čný článek, který již je v tisku („P řísp ěvky ke st ředoasijské filologii (I.)“, Linguistica Brunensia 61, 2013, 35-47). Za jeho vznik vd ěč ím panu prof. Geng Shiminovi, který mne po návštěvách v Pekingu a neoficiálním dozorování mých cest po Čín ě pozval na mezinárodní konferenci International Symposium on Central Asian Philology . Konferenci po řádala Centrální univerzita pro národnostní menšiny v Pekingu, hlavn ě Ústav ujgurského jazyka a Ústav kazašského jazyka. Původn ě jsem podle plánu rozpracoval a také p řednesl téma mého článku o výp ůjčkách jména Buddha z roku 2009, ale p ři p říprav ě písemného výstupu, který jsem koncipoval už i jako výchozí podklady pro dizertaci, se mi poda řilo propojit řadu nových témat a článek získal přim ěř ený objevný ráz. Krátká verze článku je již v Čín ě v tisku. Českou verzi článku jsem připravil tak, aby se popisované jevy nep řekrývaly s obsahem článku z roku 2009. Naopak některé pasáže na článek z roku 2009 navazují. Verze v nejnov ějším čísle Linguistica Brunensia je ale velmi úsporná, a jednotlivé části jsem v dizerta ční práci podrobn ěji rozpracoval do nového souboru samostatných ministudií. V první části se v ěnuji inovativní hypotéze vývoje tocharštiny A v návaznosti na stopy tocharských výp ůjček z jihu Tarimské pánve. P řestože se o zániku tamních sídel kv ůli zm ěně lokálního klimatu ví již od dob Svena Hedina a Marca Aurela Steina, a o tocharských elementech v prákrtových textech hlavn ě z Niyi a Loulanu psal Burrow již roku 1935, tedy krátce po prvních gramatikách tocharštiny od Pouchy (1929) a Siega & Sieglinga & Schulzeho (1931), jsem patrn ě první, kdo po tém ěř osmdesáti letech tyto r ůzné výskyty tocharštiny systematicky propojil ve vztahu k historickým migracím. Výrazn ě mi pomohlo, že jsem daná místa projel, a vid ěl podobu trasy, o které se ve vlastním textu nerozepisuji. Nová souvislost byla natolik vzrušující, že ji bylo t řeba důkladn ěji prov ěř it. Z lingvistického hlediska se nabízela pouze jediná možnost, a to analýza tocharských výp ůjček z prákrtových text ů. V druhé ministudii „Přísp ěvk ů ke st ředoasijské filologii“ v dizerta ční práci (jde o text publikovaný zde úpln ě poprvé, tj. není sou částí článku v Linguistica Brunensia ) jsem vybral tém ěř sto lexikálních jednotek, na kterých se Burrow snažil dokládat tocharské fonetické a lexikální elementy, a podrobil je analýze. V práci ukazuji, že n ěkterá slova Burrow analyzoval chybn ě. Ze sta slov nebo vlastních jmen jsem se u každého systematicky snažil najít odpovídající prot ějšek v tocharštin ě A nebo B a pak navíc i ve východoíránských a indických jazycích, tj. p ředevším v sanskrtu. Tocharský p ůvod nebo fonetickou adaptaci se poda řilo d ůvěryhodn ě prokázat jen u menšího po čtu slov. Tato slova nebo osobní jména se často shodují nebo mají blíže spíš k tocharštin ě A. Za jednoznačný

důkaz vazby na tocharštinu A je nicmén ě považovat nelze, protože jazyk z 3. století n. l. byl nutn ě bližší pratocharštin ě než pozd ějším fázím jazyk ů A a B. V zásad ě je pro doklady z 3. stol. n. l. nutno p ředpokládat vyšší míru korespondence i s lexikem tocharštiny B. Samostatn ě zmi ňuji ta slova, která Burrow analyzoval nesprávn ě nebo slova, která nelze považovat za tocharská. V soupisu výsledk ů uvádím seznam identifikovaných slov už podle jazykového za řazení, ale ve vlastním textu slova vesm ěs ponechávám v po řadí, jak je v článku postupn ě uvádí Burrow; p řeřazuji jim ale slova či jména, u kterých jsem m ěl k dispozici analýzy jiných autor ů. V další ministudii Přísp ěvk ů ke st ředoasijské filologii rozvíjím výklad k p řejímkám jména Buddha publikovaný v Lingustica Brunensia (2009), ve kterém inovativn ě upouštím od tradi čního vysv ětlení tocharských tvar ů jako p římých výp ůjček ze sanskrtu. P řílišná rozdílnost tvar ů v jazycích A a B a poznámky Michaëla Peyrota (o.s.), který si zdrojové jazyky netroufal rozhodnout, mne spolu s historickými daty a nov ě navrženou hypotézou vedly k návrhu zdroj ů tvar ů tocharštiny B v sogdijštin ě nebo parthštin ě a tocharštiny A v prákrtu či sanskrtu s předpokladem, že tocharština A vyp ůjčila jméno na jihu Tarimské pánve. V souvislosti s variantou jména v poetických textech tocharštiny B zmi ňuji možný sekundární vliv výslovnosti v parthštin ě, staroturkickém jazyce a čínštin ě – u čínských znak ů, které se v nejstarších textech užívaly k fonetické transliteraci jména, uvádím také p řehled rekonstrukcí staré výslovnosti. V Mongolsku mne p ři pozorování rituálního uctívání nebes obyvateli Ulánbátaru (jedna z možností je i rozst řikování vodky) napadlo, že mezi druhou částí kompozita v tocharštin ě „-bůh“ (B ñäkte , A ñkät ) vs. „-vládce“ ve staré ujgurštin ě (-qan /-χan ), který m ěl v textech vztah k nebes ům, nemusel být zásadní rozdíl z formálního ani pragmatického hlediska, a v příslušné části dizerta ční práce a „Přísp ěvk ů ke st ředoasijské filologii“ se pokouším vysv ětlit funk ční paralelismus obou termín ů a propojení prestižní politické a na druhé stran ě náboženské terminologie. Poslední studie této sekce vznikla i díky laskavému upozorn ění Jense Wilkense (v dob ě konferen čního pobytu v Pekingu) na výskyt zvláštního staroturkického tvaru jména „Buddha“ bur χaγan . Sou časn ě vd ěč ím i ochot ě Deitera Maue, který mi poslal článek, kde toto jméno analyzoval p ři edici trilingvního tocharsko-sanskrtsko-staroturkického rukopisu. Já se omezuji pouze na analýzu dvojslabi čného temínu χaγan , a vedle stávajícího výkladu (chán chán ů) p řicházím i v rámci altaistiky se zbrusu novou interpretací kompozita jako kombinace hlavní sémantické složky + honorifika. Další studie VIII. t řetího oddílu o možných čínských výp ůjčkách v tocharštin ě pro termíny „m ěsto“ a „ústa“ dosud nebyla publikována. Indoevropská etymologie t ěchto slov není p řesv ědčivá a vhodný zdroj bylo možné identifikovat práv ě v čínštin ě. Etymologie opírám o data z reálií a k publikaci jsem se odhodlal teprve po vst řícné konzultaci u koleg ů v zahrani čí. Poslední pododdíl t řetí části (studie IX.) v ěnuji lexikáln ě-etymologickým poznámkám k vybraným tocharským termín ům. Pro dizertaci jsem ze shromážd ěných výpisk ů vybral pouze ty termíny, kterým se budu v ěnovat i v navazující publika ční činnosti a v ětšinou vybraný význam reprezentuje více lexikálních jednotek. Já se zam ěř uji na jejich shromážd ění a revize etymologie, které dokumentují jazykové kontakty. Do dizerta ční práce jsem také vybral jen ty termíny, u kterých jsem byl schopen přisp ět, tj. bu ď doplnit etymologický materiál nebo p řipojit komentá ř, který by mohl být užitečný pro další práci v těch p řípadech, kdy etymologie z ůstává nejistá. Ve studii se snažím shromáždit slova s významy „hora“, „les“, „ostrov“, „semeno“, „plod/ovoce“, „hra/drama“, „v ůz“, „nádoba“, „voda“, „strom“, „vítr“, „ohe ň“, „zákal/ne čistota“, „liána“, „perla/klenot“, „lampa“, „kolo“, „bi č“, „šíp“, „me č“, „brána/dve ře“, „buben“, „cesta/stezka“, „m ěsto“, „jezero/rybník“, „mo ře/oceán“, „jed“,

„v ůně“, „zápach“, „had“, „ko řen“, „p řekážka“, „pouta“, „kost“, „morek“, „lék“, „nápoj“, „nep řítel“, „v ězení“, „tma“, „n ůž“, „otrok“, „ řeka“, „bažina“, „sí ť“, „slunce“, „déš ť“, „sv ětlo“, „žár“, „žíze ň“, „pálit/spalovat“. Tato sekce zatím nebyla publikována ani recenzována, nicmén ě mé vlastní komentá ře jsem předb ěžn ě konzultoval. V některých p řípadech dokládám příklady z text ů, kde je slovo užito v metaforickém obvykle buddhistickém kontextu. To může mít i v budoucnu praktický význam pro identifikaci fragment ů tocharských rukopis ů v těch případech, kde doslovný význam nebude odpovídat slovnímu spojení z rukopisu. Souvislosti některých výklad ů jiných oddíl ů v „Přísp ěvcích ke st ředoasijské filologii“ mne na n ěkolika místech vyprovokovaly k etymologickým miniexkurz ům či sondám, které ponechávám na příslušném míst ě a uvádím odsazen ě. Člen ění poslední studie IX. není zohledn ěno v obsahu, který by byl p říliš rozsáhlý. Alespo ň v některých p řípadech odkazuji na stránky níže v soupisu výsledk ů. Na záv ěr komentá ře k obsahu ješt ě jednou opakuji, že t ěžišt ě p ředkládané dizerta ční práce spo čívá v této systémové úvodní části a v mých vlastních studiích ve třetím oddílu. Tyto texty také dokumentují m ůj pozvolný odborný vývoj a zm ěny p řístupu, ke kterým mne motivovaly i návšt ěvy oblastí, kde se nalezly tocharské rukopisy.

Vývoj problematiky a odlišnosti od obsahu již publikovaných studií

Přehledové stati o altajských jazycích nebyly primární oblastí výzkumu b ěhem doktorského studia. S výjimkou lexikostatistického testu mongolských jazyk ů bylo cílem článk ů o altajských jazycích p ředevším zp řístupnit jejich první úplný p řehled v češtin ě. Úpravy v těchto článcích ve verzi pro dizerta ční práci se týkají jen nápravy nep řesností, ne t řeba již aktualizace demografických údaj ů. Po čty mluv čích jsem v dob ě p řípravy statí p řebíral z nejdostupn ějších zdroj ů a v některých p řípadech jsem nevycházel jen z webových databází, ale rad ěji i ze starších knižních publikací. Zd ůraznil bych jen fakt, že oficiální demografické údaje nemusí být spolehlivé a n ěkdy se rozchází i data od samotných informant ů: ov ěř en ě viz studie o tunguzských jazycích nap ř. u oro čunštiny (Schwarz & Blažek 2012: 160-161) nebo ve stejném článku (s. 164) informantovy údaje o stovkách mluv čích mandžuštiny, které nejsou v souladu s daty článku o mandžuštin ě v čínském sborníku 1, který jsem recenzoval v letošním čísle Linguistica Brunensia ; z této recenze cituji i m ůj text (Schwarz 2013: 270).

„Tematickou zm ěnu p řináší velmi aktuální článek „The Endangered Manchu Language in Sanjiazi Village“ (655-663), který napsal znalec mandžuštiny Ji Yonghai roku 2003. Z jeho výzkumu v terénu vyplývá, že v roce 2003 jazyk poslední čínské císa řské dynastie ovládalo v jedné z posledních vesnic přim ěř en ě dob ře už jen 8 obyvatel ve v ěku nad 70 (v jednom p řípad ě 60) let, 48 osob ve v ěku nad 40 let um ělo mandžusky už jen málo a v p řípad ě 92 osob nad 30 let v ěku se znalost jazyka omezovala maximáln ě na n ěkolik slov nebo v ět. Lidé do 30 let v ěku mandžuštinu neovládali a snad práv ě tato data p řim ěla čínskou vládu k financování ochranného programu a zavedení výuky mandžuštiny v místní škole. Na p říkladu n ěkolika slov autor sleduje i vývoj výslovnosti podle dat z let 1961, 1986 a 2003.“

1 Dai. Qingxia et al. 中国少数民族语言文字研究 (一). 当代中国民族学人类学研究精选丛书/Zhongguo shaoshu minzu yuyan wenzi yanjiu (yi). Dangdai zhongguo minzuxue renleixue yanjiu jingxuan congshu /Studies on Ethnic Languages in China (1). A Series of Study on Contemporary Chinese Ethnology and Anhtropology . Beijing: Minzu chubanshe, 2011(2012). 16

Hlavní pozornost dizerta ční práce je v ěnována r ůzným aspekt ům tocharštiny a v jejím p řípad ě musím upozornit na tyto hlavní odlišnosti:

● V p řípad ě článku „Tocharové. Kdo byli, odkud p řišli, kde žili“ již dále nelze trvat na předpokladu, že tocharské lexikální výp ůjčky z prákrtových text ů na jihu Tarimské pánve jsou reliktem hypotetického samostatného dialektu tocharštiny C (Blažek & Schwarz 2007: 85). Přestože od publikování studie Burrowa (1935) uplyne brzy již osmdesát let, nikdo dosud nezohlednil migrace, které si vynutily zm ěny klimatických podmínek na jihu Tarimské pánve. Za nový výsledek dizerta ční práce lze považovat hypotézu, že tocharské výp ůjčky v prákrtových textech mohli zanechat p ředkové muv čích tocharštiny A, kte ří se nejen kv ůli zm ěně lokálního klimatu p řesunuli na sever Tarimské pánve do oblastí Karašahru a Turfanu (Turfanské pánve), kde teprve zanechali hlavní písemné památky – viz níže Výsledky doktorského studia a dizerta ční práce .

● Ve stejné studii (Blažek & Schwarz 2007: 85) jsme v souvislosti s interpretací lexém ů hypotetické tocharštiny C p řevzali výklad Burrowa (1935: 673), o souvislosti osobního jména Ca ṃpe s tocharským slovesným ko řenem AB cämp - „být schopen“ a TA tampe „síla, schopnost“. V dizerta ční práci upozor ňuji na možnost, že se jedná spíše o p ůvodní indické jméno. Podobnost s tocharštinou je jen vn ější a Burrow jméno v sanskrtu patrn ě nedohledal. K analýze dalších lexém ů viz níže Výsledky doktorského studia a dizerta ční práce .

● Ve stejném článku (Blažek & Schwarz 2007: 87) jsme p řevzali i dlouho respektovaný názor Wernera Wintera o d ělení dialekt ů tocharštiny B na západní, centrální a východní. Ovšem podle studií Stumpfa a nových analýz Peyrota je toto d ělení nesprávné a souvisí s diachronním vývojem tocharštiny B bez souvislosti s lokalitami, odkud rukopisy pochází – viz zde v dizertaci rozší řená studie „Přísp ěvky ke st ředoasijské filologii“. Tento Stumpf ův poznatek, který analyticky prov ěř il Peyrot (2008), by v budoucnu mohl být ješt ě jednou výrazn ě modifikován, pokud se v navazujícím výzkumu poda ří potvrdit a na základ ě čínských záznam ů lépe prozkoumat hypotézu tocharských migrací – tj. zm ěny ve vývoji tocharštiny B mohly být vyvolány p říchodem migrant ů z jihu Tarimské pánve.

● Poslední drobná zm ěna, která se týká článku „Tocharové, kdo byli, odkud p řišli, kde žili“, se týká p ředpokladu asynchronní literární tradice obou tocharských jazyk ů A a B (Blažek & Schwarz 2007: 102), pro který byl v dob ě sepsání studie dobrý d ůvod = zejména fakt odlišnosti dostupných rukopis ů. Tento poznatek není p římo zpochybn ěn, protože textové žánry obou jazyk ů a doba jejich vzniku se opravdu liší. Pokud by se ale v dalším výzkumu poda řilo prokázat návaznost tocharštiny A na jazyk tocharských výp ůjček z jihu Tarimské pánve, šlo by naráz hovo řit o dokladech synchronního vývoje obou jazyk ů už v nejstarším období, protože první rukopisy v tocharštin ě B ze 4. stol. n. l. vznikají jen o n ěco málo pozd ěji po datování výp ůjček na jihu Tarimské pánve z 3. stol. n. l. Pozn.: hlavní literární památky tocharštiny A jsou až ze 7. stol. n. l.

Další dv ě poznámky se týkají článku „Nástin tocharské historické gramatiky“ (Schwarz & Blažek 2008). K tomuto článku nep řipojuji opravy, jen autorské aktuality, ve kterých jsem v češtin ě ve dvou recenzích zp řístupnil nové poznatky Melanie Malzahn (ze soudobé tocharologie pomíjím abstrakty ohlášené na tocharologickou konferenci ve Vídni na konci června 2013):

● V článku „A Tocharian Brahmi Chart“ (Malzahn 2007) v knize Instrumenta Tocharica Malzahn analyzuje tocharskou varietu indického písma br āhm ī. V rámci recenze knihy (Schwarz 2008: 281) jsem podrobn ě prošel všechny tabulky a vypsal dvojice a trojice tém ěř zám ěnných písmen, jejichž znalost m ůže napomoci p ři čtení rukopis ů nebo p ři interpretaci potenciáln ě nesprávn ě p řepsaných slov, u kterých není ur čen význam. V ěcn ě by tento dodatek měl být p řipojen k článku o gramatice, ale dovolím si v členit vý ňatek z mé recenze do tohoto místa doktorské práce:

„I zb ěžný pohled odhalí, že mnoho grafických znak ů má zcela stejnou strukturu a liší se jen nepatrným pooto čením. Jedná se o znaky pro su / tsu , te / ne , ta / na , to / no , tī / nī, tai / nai , tau / nau , ṭha / dha . Totéž platí pro obsáhlé p řehledy ligatur, kde lze podrobným studiem najít následující podobné dvojice a trojice: kta / kpa , cta / cpa , pta / ppa , mta / mpa , rta / rpa , lta / lpa , wca / wta , wta / wna , ñta / ñna , ñta / ñpa , nta / nna , pta / pna , mca / mta / mpa , lca / lta / lpa , ṣta / ṣpa , sta / spa , tsta / tspa .“

● V druhé recenzi jsem se v ěnoval fenomenální monografii Melanie Malzahn (2010) The Tocharian Verbal System . K zásadnímu p řínosu a inovaci tocharské gramatiky zde cituji komentá ř z mé recenze knihy Malzahn (Schwarz 2011: 363-364), kdy TEB = Krause & Thomas (1960) a WTG = Krause (1952):

„Ve čtvrté kapitole o valenci (50-99) jde Malzahnová s novým trendem (Winter 2005), který nepovažuje d ělení na tzv. základní sloveso versus kauzativum (jak je známe nap ř. z TEB1: 174-177) za p řesné, protože sady tvar ů slovesných kmenových alternací jsou v tocharštin ě ve skute čnosti 3. Respektive WTG i TEB uvádí pro kauzativum dv ě paradigmata, ale n ěkteré formáln ě „kauzativní“ tvary postrádají kauzativní funkci. Krom ě základního grundverb proto Malzahnová omezuje již zavedený termín kauzativum jen na „skute čné“ p řípady prézentní IX. t řídy pro toch. B + préteritní II. a IV. t řídy pro toch. A i B. Navíc zavádí nový morfologický termín antigrundverb . Pro toto nové ve srovnání s kauzativem mén ě produktivní paradigma opozitn ě tranzitivního typu jsou nejcharakteristi čtější prézentní VIII. t řídy a préteritní III. t řídy v obou toch. jazycích. Nov ě „omezené“ kauzativum Malzahnová definuje jako „druhé (nebo t řetí) slovesné paradigma s ne-antigrundverbními tvary ko řen ů“, tj. musí jim scházet s-prézens VIII. t řídy, I. a II. (nebo ješt ě VII. v toch. A) t řída subjunktivu nebo III. t řída préterita (s. 51). Na str. 58 up řes ňuje omezení termínu kauzativní jen na ty slovesné tvary „that denote marked agentive external causation, i.e., which render concepts such as ‘make kill’, ‘make go’, ‘make breathe’, and, of course, also ‘make breath (tr.)’, but not to forms denoting unmarked external causation, i.e., which render concepts such as ‘break (tr.)’ = ‘make break (itr.)’“, protože kauzativa jsou podle definice bu ď „tranzitivní slovesné tvary nebo neergativní intranzitivní slovesa, ale ne intranzitivní tvary ne-akuzativních sloves“. K rozlišení 4 typ ů kauzativ Malzahnová užívá již zmín ěný termín valence (p řípady kombinací tranzitivity / intranzitivity, aktiva / pasiva). Nap říklad v tocharštin ě i mnoha jiných jazycích odpovídá aktivum tranzitivní valenci a médium intranzitivní, tzn. tocharské médium m ůže mít „anti- kauzativní“ funkci (s. 87). Na stranách 66-71 Malzahnová uvádí p říklady význam ů sloves pro doložené základní, antigrundverbní a kauzativní kmenové alternace. U slovesa toch. B wätk (ä) - má základní kmen významy „decide / be decided / differ (itr.)“, antigrundverbní kmen významy „separate / decide“ a kauzativní kmen význam „command“; podobn ě sloveso toch. A+B wik (ä) - má základní kmen s významem „disappear“, antigrundverbní „avoid (itr.)“ a kauzativní „drive avay / remove“ (s. 69).

Poslední pátou kapitolu úvodního oddílu uzavírá téma slovesného rodu (100-110), které není zcela projasn ěné ješt ě ani v indoevropštin ě.“

● Poslední zm ěny se týkají mého vlastního článku o jménu Buddha ve st ředoasijských jazycích (Schwarz 2009). Podrobn ěji téma článku rozvíjím dále v dizerta ční práci v „P řísp ěvcích ke st ředoasijské filologii“, v rámci souhrnu se nyní omezím jen na konstatování, že oproti článku z roku 2009 dopl ňuji tvary v parthštin ě, rekonstrukce výslovnosti výp ůjčky jména Buddha v čínštin ě, a hlavní rozdíl spo čívá v tom, že nap ř. i v rozporu s názorem Melanie Malzahn opouštím tradici, která vykládala vývoj tvar ů v tocharštin ě B p římo ze sanskrtu. Naopak p ředpokládám, že jméno bylo p řejato ne ze sanskrtu z rukopis ů, ale ve věrné mluvené podob ě od misioná řů íránského p ůvodu – patrn ě Parth ů a Sogd ů. Nejsou k tomu – alespo ň zatím – přímé doklady, ale výsledný model je realisti čtější, jak vyplývá z diskuse s tocharology jako jsou Malzahn, Peyrot a Pinault.

Výsledky doktorského studia a dizerta ční práce

Spektrum témat a délku trvání doktorského studia ovlivnily doprovodné studijní aktivity a granty. Nejv ětší časovou zát ěž p ředstavovalo denní studium čínské filologie na Univerzit ě Palackého v Olomouci. Bez n ěj bych výsledky podobného rozsahu (ale už ne obsahu) předložil s nižším po čtem grant ů a absolvovaných zahrani čních stáží o 3-4 roky d říve. Bližší komentá ř ke studiím a grant ům do dizertace nepat ří, omezím se proto pouze na jejich seznam:

Studia, zahrani ční stáže a zvláštní stipendia:

• Studium čínské filologie + filozofie na FF UP v Olomouci (uzav řené bakalá řské studium bez státní zkoušky z čínské filologie): 2004-2009. • Stipendium Husovy nadace na akademický rok 2006/2007 • Čína: Lanzhou University (Lanzhou, Gansu) – ro ční sinologická stáž v ak. roce 2006/2007 • Mongolsko: Mongolská státní univerzita – School of Mongolian Language and Culture, 9- 11/2008 • Mongolsko: Mongolská státní univerzita – School of Social Sciences, 9-10/2009 • Rusko: Moskevská státní univerzita – Institute of Asian and African Countries, 11-12/2009 • Rakousko (Aktion): Víde ňská univerzita – různé ústavy, 1-4/2010 • Mongolsko: Mongolská státní univerzita – School of Social Sciences, 9-10/2010 • Mongolsko: Mongolská státní univerzita – School of Social Sciences, 9-10/2011 • Mongolsko: Mongolská státní univerzita – School of Social Sciences, 1-2 + 9-10/2012 • Vietnam: Vietnamská státní univerzita v Ho Či Minov ě m ěst ě – University of Social Sciences and Humanities /zde je termín univerzita spíše ve významu „fakulta“/, 1-2/2013

Grantové projekty na FF MU (v p řípadech 1-5 autor projektu a spolu řešitel, v případ ě č. 6 hlavní = jeden řešitel): 1) Mongolské jazyky a d ějiny mongolských národ ů, d ěkanský grant, 2009. 2) Čínština a jazyky okolních národ ů od minulosti do sou časnosti. Zavedení a aktualizace sinologických kurz ů na Masarykov ě univerzit ě, FRVŠ, 2010. 3) Jazyky Číny: popis, distribuce, klasifikace , d ěkanský grant, 2011. 4) Sepsání D ějin Mongolska pro Nakladatelství Lidové noviny a p říklady vzácných mongolských rukopis ů, d ěkanský grant, 2012. 19

5) Jazykové interference Indoevropan ů v Centrální Asii a v Čín ě, GA ČR, 2012-2015. 6) Jazyky Jihovýchodní Asie a Jazyky Sibi ře – Zavedení samostatných kurz ů na Masarykov ě univerzit ě, FRVŠ, 2013.

Soupis výsledk ů dizerta ční práce:

V dizerta ční práci jsem se nev ěnoval ucelenému zpracování jednoho vybraného tématu. V souladu s doporu čením p řijímací komise jsem se v po čáte ční fázi doktorského studia za čal připravovat na popis metafor v tocharských buddhistických textech a shromaž ďovat (= vypisovat) příslušné textové doklady a pasáže z rukopis ů. P ři návšt ěvě zahrani čních koleg ů jsem ale zjistil, že by o výsledky takové práce nebyl zájem, a že zatím toto téma není ani adekvátní vzhledem ke stavu zpracování tocharského korpusu. Postupn ě jsem se proto vracel k tématu Tocharové a jejich sousedé , které jsme dohodli spole čně se školitelem. Na rok studia v Čín ě jsem posléze navázal i studijními návšt ěvami Mongolska a drobnými granty, ze kterých postupn ě vznikla i série článk ů o altajských jazycích a dv ě monografie o d ějinách Mongolska (text obou knih pochopiteln ě není zahrnut do dizertace), proto výsledky dizertační práce i její název Studie k minoritním jazyk ům v čínských historických oblastech reflektují ší ři těchto záb ěrů. Seznam výsledk ů dizerta ční práce řadím ne chronologicky, ale postupn ě od nejzajímav ějších:

A) V „Přísp ěvcích ke st ředoasijské filologii“ jsem zformuloval inovativní hypotézu vývoje tocharštiny A, která m ůže být pozd ějším vývojovým stadiem tocharštiny z jihu a jihovýchodu Tarimské pánve, kterou dokládají výp ůjčky v prákrtových textech z 3. stol. n. l. Tento jen ve stopách doložený jazyk mohl pokra čovat v rukopisech tocharštiny A po migraci populace do oblastí Turfanu a Karašahru. Hypotézu bude nutné prov ěř it teprve širším interdisciplinárním výzkumem, který ovšem není cele v mých silách, zvlášt ě poklud jde o historii a archeologii. Během plánovaných návšt ěv daných lokalit, na které mám vyhrazeny prost ředky, se pokusím získat co nejvíce relevantních informací, ty ale budou nutn ě nep římé. B ěhem návšt ěv se proto budu snažit p řesv ědčovat badatele z výzkumných odd ělení lokálních muzeí v Ujgurské autonomní oblasti, aby hypotézu prov ěř ili a provedli i srovnání archeologických nález ů jednak z lokalit rukopis ů jazyka A a z oáz na jihu Tarimské pánve, a to v příslušných časových obdobích. S aktivním zapojením do výzkumu nebo s aktivní spoluprací p říliš nelze po čítat – muselo by být pro čínskou stranu p řínosné.

B) První v ěc, kterou jsem ješt ě mohl provést sám, bylo prov ěř ení hypotézy analýzou předpokládaných tocharských lexém ů v prákrtových textech z jihu Tarimské pánve, které publikoval Burrow (1935). Tento text za řazuji v druhé části „Přísp ěvk ů ke st ředoasijské filologii“, kde se v ěnuji jen lexikální analýze. Záv ěre čný p řehled t ěchto analýz shrnuji v následujícím textu na t řech tiskových stranách. Ur čit význam, resp. provést p řim ěř enou analýzu se poda řilo jen asi v polovin ě p řípad ů. Původní tocharské termíny bylo možné indikovat bezpe čně ve třetin ě ur čených slov, v další třetin ě se jedná o tocharizaci (morfologické či fonologické úpravy) slov ze sanskrtu či prákrtu. Případy osobních jmen a toponym jsou zvlášt ě nejisté. N ěkterá jména považují Burrow či sou časní tocharologové za tocharská nebo turkická nesprávn ě na základ ě vn ější podobnosti, i když se pravd ěpodobn ěji jedná o p ůvodní indická jména. Burrow navrhl nesprávnou analýzu i u jména velblouda aṃklatsa ve smyslu ‘nev ědomý, hloupý’, kdy tento tvar považoval za

variantu tocharského akn ātsa ‘nev ědomý’ a dokonce práv ě na základ ě této domn ělé varianty vyslovil tezi o t řetím dialektu tocharštiny C. Ve skute čnosti má jméno obvyklou tocharskou morfologii a význam ‘nev ůdčí’. Burrow ův argument pro t řetí dialekt tocharštiny proto nelze uplatnit. Všechna t ři tocharská jména velbloud ů, které Burrow publikoval, a která jsem s jistotou analyzoval jako tocharská (viz níže), dokazují, že Tocharové provozovali aktivní karavanní obchod. Potvrzuje to mezietnické kontakty a dokládá, pro č je t řeba v případ ě nejistých etymologií hledat zdroje v okolních i neindoevropských jazycích. To, že se pohyb Tochar ů neomezoval jen na Tarimskou pánev, dokazují i tocharismy na nápisu v Ladakhu (avizovaný p řísp ěvek Adamse na konferenci v červnu 2013 – http://www.univie.ac.at/tocharian/abstracts/Adams.pdf). Odkazy na nápisy v Uzbekistánu a zmínky o hypotetických tocharských toponymech na Sibi ři v Minusinské kotlin ě teprve bude pot řeba prov ěř it. Dále lze konstatovat, že tocharská jména zem ědělských komodit nebo osob- funkcioná řů zodpov ědných za dohled nad zví řaty či sklizní nazna čují, že tocharská populace se na jihu Tarimské pánve v ěnovala aktivní zem ědělské produkci tak, jak ji umož ňovaly přírodní podmínky malých oáz. Z analýzy lexém ů v prákrtových text ů vyplývá (ostatn ě ne p řekvapiv ě) vysoké zastoupení indické náboženské terminologie. Na základ ě toho lze p ředpokládat, že Tocharové doputovali na území dnešní Číny ješt ě p řed rozší řením sv ětových náboženských systém ů. Předbuddhistická božstva p řírodních jev ů v tocharštin ě A a B pak odpovídají styk ům s altajskými skupinami na Sibi ři. Znamenalo by to, že buddhismus byl prvním velkým sv ětovým náboženstvím, které se k tocharské populaci dostalo. Několik jmen řeckého či blízkovýchodního typu snad dokazuje obchodní styky s nedalekou řeckobaktrijskou oblastí. Tocharsky analyzovatelné lexémy mají v některých p řípadech blíže k tocharštin ě A. Velký problém p ředstavuje nepom ěr v dochovaném lexiku jazyk ů A a B a z toho vyplývající limity doklad ů. P řípady, ke kterým bylo možné se s jistou mírou ur čitosti vyjád řit, lze shrnout následovn ě (TA = tocharština A, TB = tocharština B, u slov, která zatím nebyla publikována česky ponechávám významy v angli čtin ě):

a) Jisté tocharismy dopln ěné zde jen v jednoduchých p řípadech o nejbližší tvary v tocharštin ě kilma ‘správní oblast, okres’, TA kälyme ‘sm ěr, strana’, TA = TB käly - ‘nacházet se’ kitsaitsa ‘starý’, TA ktsets ‘dokonalý’, TB ktsaitstse ‘starý (v ěkem)’ oǵana ‘some agricultural product’, TA = TB oko ‘plod, ovoce’ tipara ‘vysoký’, TA tpar , TB tapre id. tsa ṃgina / tsa ṃghina ‘an official’, ‘official connected with crops’; TA=TB tsäm - ‘r ůst, plodit’ aṃklatsa – přízvisko necvičeného, tj. divokého velblouda = adj. aṃklatsa ‘nev ůdčí’ agiltsa – přízvisko velblouda = adj. agiltsa cca ‘nespavý’ jako ozna čení neklidného zví řete put ǵetsa – přízvisko velblouda = adj. ‘hádavý’, tj. zlostný lote ‘ransom, bride price’, TA lot - = TB laute /lyauto ‘Loch’, TA lut - ‘removere, amovere’, TB lut - ‘drive out, expell, banish; go beyond’ Mo ǵaca (Burrow) TA mokats ‘silný’ nebo TA mok , TB moko ‘starý’ Lṕipe(ya) , Lpimsu , vzácn ěji Lipe , srov. jméno TA Lpik Laroae , TA Lārat , TB Lari śka ve tvaru Lari śkantse , sémanticky TB lāre ‘lieb’/‘dear, belowed’.

Pǵo, Pu ǵo , TA pkolye , pukolye adj. ‘laskavý’ Po śarsa /Bo śarsa (ve tvaru s b jde o nezn ělou hlásku, která byla jen zapsána jako zn ělá); TB po ‘all’ + TA/TB kärs -/śärs - ‘to know’ = tocharský kalk sanskrtského sarvajña ‘all-knower’ jako ozna čení Buddhy nebo z náboženského hlediska významné osoby klase ṃci – jméno ú ředníka/p ředstavitele zodpov ědného za velbloudy a snad i jiná zví řata u armády’ (Burrow 1935: 672); od slovesa TA käl -/kl ā- ‘ducere, ferre’, srov. konjunktiv aktiva kl āṣäm b) Mén ě jisté tocharismy nebo tocharizované výp ůjčky meta ‘med’ > srov. TB mit /mīt ‘med’; termín v TA nedoložen pa ḱe, pl. pa ḱeyu ‘balík’, srov. TA pāk, TB pāke ‘část, díl’ < skt. bh āgá- ‘portion, part, lot’ cro na / curo na / ciro na ‘an agricultural commodity’; TB cūrṇ/cūrm ‘(medicinal) powder’ < BHS cūrṇa-, véd. cūrṇa- ‘feiner Staub, Mehl’ ma ḱa ‘zem ědělská komodita’ < skt. maghá ‘species of grain’ Tsu ǵeta (jméno), TA part. prét. tsuko od slovesa TA yok - + tsuk ā- ‘pít’ nebo TB tsuk - ‘pít, vypít’, v kauzativu ‘cause to suck, suckle, make drink’, tj. ‘piják’? Oǵaca (Burrow 1935: 668) Tse ǵeci / Tse ǵeyami (Burrow 1935: 668) Pāǵan ātsa (Burrow 1935: 672) Navote ṃciye (Burrow 1935: 672) c) Tvary nep říliš jisté, které ale nelze vylou čit ze skupiny tocharism ů koyma ṃḍ hina ‘official connected with crops’, TB kaume* / TA kom ‘(fresh) shoot’, TA adj. kaumar ‘iuvenilis, iuvenis’ < skt. kaum āra id. Oṃǵilca (Burrow 1935: 668), TA oṅkaläm , p řípustná zm ěna z hypotetického TA oṅkältsa pokud mohlo ozna čovat člov ěka, který se stará o slona jako hospodá řské či jízdní zví ře simici ‘connected with boundaries’, tj. titul ú ředníka (Burrow 1935: 672)

d) indická nebo indoíránská jména, tj. ne tocharismy cuvalayina – titul < BHS jval -/jvalana - od skt. jval - ‘to burn brightly, blaze, glow, shine’, pop ř. ‘make radiant, illuminate’, jv ālyate ‘be brilliant’ Bu ṃni (Burrow 1935: 667) toponymum + adj. Pu ṃniyade (Burrow 1935: 667) Cǵito / Ci ǵita (Burrow 1935: 668). M ůže jít o výp ůjčku ze skt. cikít ‘knowing, experienced’ nebo ‘shining’, pop řípad ě o sémanticky podobn ě motivované osobní jméno skt. Cikita Vu ǵaca (Burrow 1935: 670) Vasu = titul (Burrow 1935: 670) Takra /Ta ǵira (Burrow 1935: 671) ni Ae/ni Aeya /ni ścaya (Burrow 1935: 671) piro - titul (Burrow 1935: 671) Yave v Yave avane ṃci nebo yave-avana ṃmi kilmeci (Burrow 1935: 672, 674) e) p řípady nesprávn ě identifikovaných jmen

Tu ṃgayina – jméno; srov. TA tu ṅk- / TB ta ṅkw ‘láska’ TA=TB tu ṅk- ‘milovat’, jména TB Tunk ā, TA To ṅkits ā, TB Tonke / To ykā. Podle soudobého v ětšinového názoru altajský termín, viz i v baktrijštin ě Tonga < staroturkické to ŋa ‘hero’. Jenže srov. skt. tu yga ve jménech lidí, rostlin, řek, text ů a má řad ů význam ů: ‘prominent, erect, lofty, high; chief; strong; an elevation, height, mountain; top, peak; throne’ Ca ṃpe , TA tampe ‘power, ability’, TA/TB tämp -/cämp - ‘be able (to)’ (Burrow 1935: 675; Blažek & Schwarz 2008: 49). Z indické mytologie srov. jméno krále nág ů Campaka (Edgerton 1953: 225). Regulérní varianty a mnoha četná užití jména skt. Campa /Camp ā/Campaka nebo také skt. Cāmpeya (ozna čení rostliny campaka , jméno prince z království Camp ā, jméno syna Vi ṡvā-mitry, i pro význam ‘zlato’ - Monier-Williams 2002: 388-389, 393) umož ňují považovat i prákrtové Ca ṃpe za jméno indického p ůvodu, nikoli za tocharskou výp ůjčku, za kterou ji považoval Burrow; srov. stejná indická výp ůjčka v chot. ca ṃbaa- (Bailey 1979: 99). f) Tvary osobních jmen, která mají více možných ekvivalent ů ve více jazycích Centrální Asie, příbuznost proto nelze jednozna čně rozhodnout; pop ř. je p řípustno více zdroj ů z více jazyk ů:

Tsina (Burrow 1935: 671) Kiraka /Giraka (Burrow 1935: 667) Ca ǵu (Burrow 1935: 668) Tati ǵa (Burrow 1935: 668) Tǵaca / Ta ǵaca (Burrow 1935: 668) Aṃgoka / Aṃkvaga (Burrow 1935: 668) Mañi ǵeya /Mañ ǵeya (Burrow 1935: 671) g) jména snad řeckobaktrijského či blízkovýchodního p ůvodu:

Sma ǵasae (Burrow 1935: 672), srov. řecké jméno Smaxos . Apisae / Apika /Apita (Burrow 1935: 672) v TB jen st ěží vztah k Api ś* ‘(peklo) Av īcī’ < BHS av īcī (Adams 1999: 16), protože v TB je Avi ś, Awi ś a Api ś variantní (TEB-II: 163-164). Srov. frýžské ženské jméno Απης i ve form ě Απις . Arsisae / Arsina (Burrow 1935: 672), v rámci tocharských jazyk ů vztah jedin ě k TA ārśi- < BHS ārya - s více významy (TEB-II: 82; Adams 1999: 53). Srov. ale lýkské ženské jméno Αρσις (Zgusta 1964: 98).

C) V „P řísp ěvcích ke st ředoasisjké filologii“ jsem v analýze výp ůjček jména Buddha oproti článku z roku 2009 a na rozdíl od v ětšinového názoru tocharolog ů dosp ěl k novým záv ěrům. Tvary jména v tocharštin ě B neodpovídají zdroji jména v sanskrtu, ale v sogdijštin ě nebo parthštin ě, v souladu s historií etnických vliv ů na severu Tarimské pánve, kde v dob ě prvních buddhistických misií dominoval íránský a ne indický vliv (p řes spole čný p ůvod se ob ě kultury odlišily (Budil 2002: 69) a také perské mince Sasánovské dynastie se nalezly jen v severních oázách Tarimské pánve, nikoli na jihu – Liu 1999: 26). Jist ě za to mohlo i hedvábí, které m ělo pro parthské obchodníky zásadní význam (Axworthy 2009: 34-35), takže se vyrovnávali obchodní zdatnosti Sogd ů. Parthština i sogdijština mohly mít zpo čátku formu výp ůjčky se zn ělým -d (tj. bud podobn ě jako baktrijština nejprve boddo , pozd ěji but ), které se postupn ě měnilo na -δ a nakonec až na nezn ělé -t, i když i v případ ě -t se ve skute čnosti jedná o postvokalické [d] (prof. Sims-Williams, o.s., 20. 5. 2013). Mohlo se tedy snadno stát, že do tocharštiny B p řešla zn ělá i nezn ělá dentála, jen nezn ělé -t se asimilovalo s nazálou na TB 23

pañäkte , zatímco zn ělá hláska z ůstala v část ěč ně tocharizovaném tvaru TB pūdñäkte , protože toto jméno se užívalo v rituálním čtení v poetických textech. Zn ělý typ hlásky je doložen nejen v tocharštin ě B a čínštin ě, ale i ve staroturkickém -r (bur χan ). Naopak tvar v tocharštině A odpovídá sanskrtu nebo prákrtu. Ovšem ne tvaru vokativu, jak si myslí Pinault. Hlavní d ůvod uchování koncového vokálu -a vidím v zavedení praktického p ředpokladu, že jméno bylo p řevzato v ěrn ě ve vyslovované podob ě p římo od indických misioná řů na jihu Tarimské pánve, což dob ře odpovídá hypotéze v bodu A. Konzistentní propojení t ěchto hypotéz také vedlo k zájmu V. H. Maira na přijetí t ěchto text ů do Sino-Platonic Papers . Kv ůli konzistentnímu výkladu pracuji i s dalšími p ředpoklady: v nomádských a polonomádských kulturách se buddhismus ší řil formou buddhizace shora, kdy misioná ři p ůsobili u aristokracie, kde došlo k přejímce, a teprve po delší dob ě, upevn ění vlivu a za p říznivých politicko-ekonomických podmínek mohlo dojít k založení literárních tradic v místních jazycích.

D) St ředoasijské synkrezi odpovídají analýzy, podle kterých se termíny skt. deva = TB ñäkte / TA ñkät ‘b ůh’ a staroturkické χan /qan ‘vládce’ užívala jako honorifika na úrovni funk ční významové ekvivalence, tj. staroturkické χan může dokonce odpovídat sanskrtskémku deva nebo tocharskému B ñäkte / A ñkät ; platí to ovšem jen do zesílení vlivu manicheismu.

E) Analýza st ředoasijských theonym-kompozit umožnila p ředložit i novou analýzu staroturkického dvojslabi čného termínu χaγan . Pro analogický model kompozita typu jméno+honorifikum – bylo možné užít v češtin ě známou paralelu zlidov ělého titulu císa řpán .

F) shromážd ěné rekonstrukce výslovnosti znak ů užívaných foneticky pro zápis jména Buddha v čínštin ě dokazují, že v severní čínštin ě se jméno vyslovovalo v obou formách: s -d i -t podle okolních jazyk ů, protože zn ělá a nezn ělá hláska p řestaly být distinktivní.

G) P řísp ěvky jsem uzav řel vyjád řením nové souvislosti ohledn ě vlivu čínské říše a politické správy na tocharskou kulturu, užívání jazyka a vývoj osídlení. Uvažuji o sekundárním ochranném a pozitivním vlivu čínské legislativy na vývoj a uchování tocharských jazyk ů. Číňané se národnostními menšinami obvykle ve velkém nemísili a ani dodnes nemísí. To a pot řeba produkce a daní a odvod ů pro dynastie Han a Tang Tochar ům poskytlo zvláštní hospodá řské a ochranné podmínky, které vedly k uchování a prodloužily dobu užívání jazyka. Jakmile pominul čínský p římý vliv, pokra čoval proces míšení s Altajci, který umocnily migrace turkických populací do Tarimské pánve a severní Číny (Ujgu ři vyhnáni z území dnešního Mongolska Kirgizy).

H) V další samostatné studii VIII. navrhuji nové etymologie dvou frekventovaných tocharských termín ů, které zvažuji jako pravd ěpodobné výp ůjčky z čínštiny. Tocharský termín pro „m ěsto“ v tocharštin ě A ri , tocharštin ě B riye mohl být vypůjčen ze staršího čínského slova 市 shi pro „tržišt ě“, které dnes ozna čuje „m ěsto“; p ředchozí návrh z čínského termínu pro „vesnici“ (Pulleyblank, Lubotsky) nebyl p říliš vhodný mimo jiné i proto, že tocharské jazyky mají p ůvodní výrazy pro vesnici. Nedá se totiž předpokládat, že by Tocharové chodili jen tak procházet do čínských osad. Když, tak vyhledávali čínské obchodní osady-tržišt ě kv ůli nákup ům a administrativ ě, výp ůjčka z termínu pro trh je tedy realisti čtější a slovy prof. Pinaulta „perfectly possible“ (o.s. 10.9.2012), když jsem s ním téma písemn ě konzultoval. Řešení také vyhovuje p ředpokládané dobové výslovnosti v severozápadních oblastech čínského osídlení; potvrzovala by je i turkickými jazyky ovlivn ěná výslovnost

čínštiny jak ji analyzuje Lim An-king, která p řipouští zm ěnu dentály na frikativu-aproximantu (zm ěna zn ělé dentály v likvidu je potvrzena v íránských jazycích). V druhé části studie navrhuji také novou alternativní etymologii tocharských termín ů pro „ústa“ nebo „hrdlo“. Tocharská jména pro tyto termíny mají nejistou vnit řní indoevropskou etymologii a nejlépe jim odpovídá čínský ekvivalent 口 kou „ústa“, který m ěl v dobové výslovnosti identické zn ění a Tocharové toto slovo museli znát i kv ůli styku s administrativní správou. Ob ě navržené etymologie mají pom ěrn ě velký význam, protože „m ěsto“ je významný kulturní termín. U termín ů částí t ěla by sice člov ěk o čekával „domácí“ indoevropský p ůvod; přejímky i na této úrovni slovníku ale nejsou tak neobvyklé, nap říklad n ěkteré mongolské jazyky vyp ůjčily jména částí t ěla z perštiny – viz studie I. Ob ě hypotetické výp ůjčky z čínštiny by vypovídaly o typu prehistorických kontakt ů v sinotocharských oblastech a potvrzovaly předpokládanou dataci odd ělení obou tocharských jazyk ů. (Termín prehistorie ovšem není zcela na míst ě, protože období dynastie Han je již historické, nicmén ě konkrétních informací o domácím obyvatelstvu Tarimské pánve p řed naším letopo čtem a do 3. století n. l. je p říliš málo.)

I) V poslední nejpest řejší lexikáln ě-etymologické studii jsem se pokusil demonstrovat ší ři jazykových kontakt ů na soupisech slov pro vybrané významy. U všech shromážd ěných slov sumarizuji etymologii. Záměrn ě jsem vybral široce a n ěkdy i v metaforických kontextech užívané termíny, které obvykle reprezentuje více lexikálních jednotek. Mnoho z nich má nejistou etymologii, takže vedle zjevných výp ůjček ze sanskrtu a slov obecn ě indoevropského původu lze zvažovat výp ůjčky z kontaktních íránských, altajských a sinotibetských jazyk ů. Tocharsko-turkické a tocharsko-čínské kontakty bude t řeba p řehodnotit z historického hlediska a vzít je v potaz v jazykov ědě, protože i řada renomovaných specialist ů tak ne činí, jak vyplývá bu ď z korespondence (Malzahn) nebo publikovaných výklad ů (Adams). V sekci vždy u alespo ň jednoho z lexém ů pro daný význam uvádím inovativní etymologické poznámky nebo stávající navržené etymologie dopl ňuji o nové p říbuzné tvary z indoevropských jazyk ů, které se objevily v nové literatu ře nebo již byly publikovány d říve, ale dosud nebyly zohledn ěny. U žádného z významových hesel se tedy neomezuji na pouhou reprodukci dosavadních materiál ů. K výrazn ějším dopl ňkům této studie a studie VII. pat ří: návrhy nových etymologií nebo v ěcné komentá ře ke jménům. Zde v přehledu pomíjím dopl ňky doklad ů etymologií, uvádím jen případy, kdy by dopln ěné materiály mohly vést k úprav ě etymologie. V závorce p řipojuji odkaz na relevantní stranu dizerta ční práce.

● vedle výp ůjčky termínu pro „nádobu“ v TB sapule z baktrijštiny m ůže být tvar TB lw āke vyp ůjčen z čínštiny nebo se jedná o neadekvátn ě analyzované slovo indoevropského p ůvodu (s. 230) ● slovo pro „mrak“ TB tarkär , TA tärkär dopl ňuji o doklady z pamírských jazyk ů (s. 210-211) ● slovo pro „klenot“ TB wamer , TA wm ār dopl ňuji o p říbuzné tvary v pamírských jazycích a v řečtin ě (s. 220) ● etymologii výrazu pro „lampu“ TA = TB cok doplnuji o poznateky z reálií (s. 223) ● u termínu pro „slunce/den“ vedle obhajoby turkické výp ůjčky navrhuji, že složenina TB kompaino může být kalk z čínského baitian navíc s vyp ůjčeným čínským bai „bílý“ (s. 242) ● u termínu TB kari śke návrh nové etymologie/významu „hrozen“ (s. 215 + 217) ● tvary osobních jmen AB Kok /Kuke a slova B kukene jako ozna čení části t ěla mohou být odvozeny bu ď od altajského termínu pro „hru ď, prsa“ nebo rovn ěž altajského ozna čení barvy „modrý“, které má i význam „nebe“ (s. 176) 25

● u tocharského B ku ňi-mot navrhuji etymologii a nový význam „psí víno“ (s. 174)

J) Výše uvedené záv ěry umož ňují novou syntézu i s ohledem na témata d říve publikovaných článk ů. Nap ř. ve studii „Tocharové, kdo byli, odkud p řišli, kde žili“ jsem publikoval sou časná jména vesnic v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang, která mohla být odvozena od etnonyma Tochar . P řitom pouze jedna z nich leží v oblasti blízké nálezům rukopis ů. Dv ě další vesnice leží mimo takovou oblast, v jednom p řípad ě u Chotanu, v druhém p řípad ě nedaleko Yiwu u Hami. V ortodoxním pojetí se tocharské osídlení v Hami a Chotanu nep ředpokládá a zahrani ční kolegové se stav ěli k mému návrhu skepticky. Nap ř. pan prof. Geng (o.s. červen 2010) považoval ob ě jména za zkomolení ujgurjského slova toghrak „topol“. Hypotéza tocharské migrace z jihu Tarimské pánve staví problém do nového sv ětla a lze jej lépe podložit. Za prvé americký sinolog Owen Lattimore (1994: 196) publikoval sv ědectví místních obyvatel, že jméno vesnice Tuhulu 吐葫芦 u Hami je odvozeno od etnonyma a ne od ozna čení topolu. Za druhé Xuanzang indikuje staré tocharské území v oblasti Loulanu a Niyi, za t řetí je doložena migrace z Shanshanu do Hami v 7 stol. n. l. Toponymum u Hami je tedy s nějv ětší pravd ěpodobností opravdu odvozeno od etnonyma Tochar bez ohledu na to zda ozna čovalo jen mluv čí tocharštiny nebo multietnický svaz. Toponymum u Chotanu mohlo ozna čovat osadu s tocharskými obchodníky, kterou lze u tak významného centra jako byl Chotan sm ěle p ředpokládat. Naopak by dokonce bylo nepravd ěpodobné, kdyby se Tocharové z jihu Tarimské pánve v Chotanu nevyskytovali nebo pravideln ě neobjevovali. Mobilitu tocharských obchodník ů prozrazují tocharská jména velbloud ů z rukopis ů v prákrtu. Znamená to, že íránští obyvatelé Chotanu museli Tochary znát a pojmenování vesnice podle etnonyma je p řípustné. Navíc jsou dobré d ůvody p ředpokládat p římé obchodní spojení i mezi Chotanem a Ku čou, dané rozdílnými podmínkami v pěstování plodin. Nap ř. na za čátku 20. století se do mén ě úrodného Chotanu s nízkým podílem spraše v půdě (P ěvcov 1951: 98) dováželo obilí z Ku či a naopak z Chotanu se do Ku či vyvážela bavlna, která úrodnou p ůdu nepot řebuje. Podobnou obchodní vým ěnu v případ ě jiných zem ědělských produkt ů lze o čekávat i v prvním tisíciletí n. l., kdy z ůstaly v zásad ě stejné i p řepravní podmínky ve výlu čném užívání nákladních zví řat. Na záv ěr tedy mohu podpo řit studii Adamse, podle kterého je etnonymum Tochar pro mluv čí tocharských jazyk ů nadále nejvhodn ější a nejmén ě problematické.

Za výsledky lze do ur čité míry považovat i záv ěry/výhledy pro navazující výzkum, kde proto pokra čuji v abecedním řazení:

Záv ěry a výhledy pro navazující výzkum

K) Tři studie prvního oddílu bude t řeba jako sou část úvodu do altajských jazyk ů v češtin ě doplnit o tyto části: k p řehledu mongolských jazyk ů bude t řeba p řipojit tabulku hláskových korespondencí a informace o základních literárních památkách mongolských jazyků. Dále bude t řeba p řipravit sta ť o d ějinách altaistiky a pro gramatické minimum oddíly o jmenné deklinaci a sufixech sloves. V demografické sekci bude nutné revidovat aktuální údaje o populaci zejména v Ruské Federaci a zanést demografická data censu v ČLR z roku 2010. V ideálním p řípad ě by bylo vhodné p řipojit paleografickou studii o užitých písmech.

Výhledy z tematicky souvisejících oddíl ů 2 a 3 lze shrnout následovn ě:

L) hypotézu tocharské migrace a návaznost tocharštiny A na jazyk výp ůjček z jihu Tarimské pánve bude t řeba interdisciplinárn ě prov ěř it. Historický a archeologický výzkum z ůstane 26

doménou čínských badatel ů. Lingvisticky bude relevantní hledání dalších tocharism ů v prákrtových materiálech a revize slovníku tocharštiny A z hlediska etnolingvistických kontakt ů – stopy prákrtism ů.

M) Hypotéza tocharské migrace na sever Tarimské pánve nabízí možnost d ůkladné revize vývojových stadií tocharštiny B (= Stumpf ův a Peyrotem (2008) prov ěř ený poznatek), protože vývojové inovace tocharštiny B mohly vzniknout po příchodu části migrant ů z jihu Tarimské pánve i do Ku či.

N) Dále bude t řeba zkoumat tocharské migrace v širším smyslu, tj. zam ěř it se na stopy tocharštiny mimo Tarimskou pánev – vedle nápis ů v Ladaku a údajn ě v Uzbekistánu a na jižní Sibi ři by se toponyma mohla dochovat i na východ ě a severovýchod ě Kazachstánu a v Čín ě v provincii Gansu. V samotném Xinjiangu lze hledat tocharská toponyma v zásad ě kdekoli, ur čit ě ne jen na severu Tarimské pánve. Tak podrobný výzkum znamená mnohaletou práci i v terénu nejmén ě pro jednu generaci badatel ů.

O) Na p ůvodní lokalitu tocharštiny A by bylo možné usuzovat z výsledk ů budoucí pe člivé srovnávací studie dalších theonym či kulturních termín ů co do fonetických odlišností, stejn ě tak v případ ě lexika p řírodních objekt ů a jev ů, které by mohlo nést specifika místních jazykových kontakt ů. Konkrétn ě buddhistické termíny tocharštiny A by m ěly mít blíže k sanskrtu než jejich ekvivalenty v tocharštin ě B.

P) Je nutno pokra čovat v prov ěř ování etymologicky nejistých tocharských slov se zvýšenou obez řetností k sufix ům a sousedním element ům, které nemusí být v tocharštin ě p ůvodní. Vzhledem k vysokému po čtu nejistých etymologií je t řeba v ěnovat vyšší pozornost potenciálním sinicism ům a altaism ům, které soudobí indoevropeisté upoza ďují.

Q) Na téma datace a okolností divergence tocharských jazyk ů (viz jednak výsledky lexikostatistického testu z článku IV) a srov. také novou studii Carlingové (2012) o rozpadu systému deklina čních koncovek a jeho re-formování) je t řeba navázat co nejpe čliv ějším výzkumem tocharských sekundárních pádových koncovek, o kterých se má za to, že jsou důsledkem mezijazykových kontakt ů. Za tím ú čelem je t řeba identifikovat a rekonstruovat tvary funk čně ekvivalentních sufix ů v íránských, altajských, sinotibetských nebo dokonce v sibi řských jazycích a po srovnání s tocharskými tvary (studie V.) se pokusit stanovit zdroj výp ůjčky.

R) V případ ě Lexikáln ě-etymologických studií (IX.) bude třeba pokra čovat konzultacemi se zahrani čními kolegy s návazným dopracováním etymologií některých slov. Pro lepší poznání tocharských jazykových interferencí bude vhodné navázat dalšími podobnými studiemi.

Osobní zhodnocení

V dizerta ční práci se mi jako p ůvodn ě nelingvistovi poda řilo p řijít s novými poznatky, v pr ůběhu studia se poda řilo absolvovat n ěkolik zahrani čních stáží, navázat osobní kontakt se zahrani čními odborníky, publikovat a nakonec i získat standardní grantový projekt od GA ČR. V práci zapo čaté v doktorském studiu a ve spolupráci s prof. Blažkem tedy bude možné pokra čovat i v následujících letech.

Literatura k úvodní části dizerta ční práce

Blažek, Václav & Schwarz, Michal. 2007. Tocharové. Kdo byli, odkud p řišli, kde žili. Linguistica Brunensia – Sborní prací Filozofické fakulty brn ěnské univerzity A55, 2007, 83-111. Blažek, Václav. 2011. Tocharian Studies. Works 1 . ed. Michal Schwarz. Brno: Masaryk University. Burrow. 1935. Tokharian Elements in the Kharo ṣṭ hī Documents from Chinese Turkestan. Journal of Royal Asiatic Society , 1935, 667-675. Carling, Gerd. 2012. Development of form and function in a case system with layers: Tocharian and Romani Compared. Tocharian and Indo-European Studies 13, 2012, 57-76. Krause, Wolfgang. 1952. Westtocharische Grammatik. Band I. Das Verbum . Heidelberg: Carl Winter. Krause, Wolfgang & Thomas, Werner. 1960. Tocharisches Elementarbuch. Band I. Grammatik . Heidelberg: Carl Winter. Lattimore, Owen. 1994. High Tartary. With Previously Unpublished Photographs and a New Introduction by Orville Schell. New York – Tokyo – London: Kodansha International. Liu, Mau-Tsai. 1969. Kutscha und seine Beziehungen zu China vom 2. Jh. v. bis zum 6. Jh. n. Chr. I. Band: Texte . Wiesbaden: Otto Harrassowitz. Malzahn, Melanie. 2007. A Tocharian Brahmi Chart. In. Instrumenta Tocharica . M. Mazahn (ed.). Heidelberg: Winter. 223-254. Malzahn, Melanie. 2010. The Tocharian Verbal System . Leiden & Boston: Brill Academic Publishers. Peyrot, Michaël. 2008. Variation and Change in Tocharian B . Leiden – New York: Rodopi. Pěvcov, M. V. 1951. Cesta do Kašgarska a Kuen-lunu. Přel. H. Štusáková. Praha: P řírodov ědecké nakladatelství. Schwarz, Michal & Blažek, Václav. 2008. Nástin tocharské historické gramatiky. Linguistica Brunensia A56, 2008, 33-57. Schwarz, Michal. 2009 (recenze). Melanie Malzahn (ed.). Instrumenta Tocharica. Heidelberg: Universitätsverlag Winter, 2007. Linguistica Brunensia 57, 2009, 280-283. Schwarz, Michal. 2010. Mongolsko . Praha: Libri. Schwarz, Michal. 2011 (recenze). Melanie Malzahn. The Tocharian Verbal System. Leiden & Boston: Brill Academic Publishers, 2010. Linguistica Brunensia 59, 2011, 363-365. Schwarz, Michal & Blažek, Václav. 2012. Tunguzské jazyky – přehled, klasifikace, sou časný stav. Linguistica Brunensia 60, 2012, 147-170. Schwarz, Michal. 2013 (recenze): Dai Qingxia et al. 中国少数民族语言文字研究 (一). 当代中国民族学人类学研究精选丛书 /Zhongguo shaoshu minzu yuyan wenzi yanjiu (yi). Dangdai zhongguo minzuxue renleixue yanjiu jingxuan congshu/Studies on Ethnic Languages in China (1). A Series of Study on Contemporary Chinese Ethnology and Anhtropology. Beijing: Minzu chubanshe 2011(2012). Linguistica Brunensia 61, 2013, 267-271. Zhang, Dingjing & Yakufu, Abudurexiti (Yakup, Abdurishid). 2009. Geng Shimin jiaoshou xiaozhuan. In: Zhang, Dingjing & Yakufu, Abudurexiti (eds.). Tujueyu wenxue yanjiu – Geng Shimin jiaoshou bashihuadan jinina wenji. Studies in Turkic Philology . Festschrift in honour of the 80th birthday of Professor Geng Shimin . Beijing: Zhongyang minzu daxue chubanshe. 471-491.

English Summary

The present Ph.D. thesis comprises a special introductory part with comments on the content and description of its results and findings, followed by a set of nine studies arranged into three sections. In the three studies of the first section (I. Klasifikace a rozší ření mongolských jazyk ů [Classification and spreading of Mongolic languages ], II. Klasifikace a p řehled turkických jazyk ů [Classification and a survey of Turkic languages ], and III. Tunguzské jazyky – přehled, klasifikace, sou časný stav [Tungusic languages – a survey, classification and the present state ]), all models of classification and a demographic overview of Altaic languages are presented. In the two studies of the second section (IV. Tocharové, kdo byli, odkud p řišli, kde žili [Tocharians, Who they were, where they came from and where they lived ] and V. Nástin tocharské historické gramatiky [A sketch of a Tocharian historical grammar ] an updated ethnohistory of Tocharian speakers and a brief grammar of Tocharian languages are offered. An overview of the loanword for Buddha in Central Asian languages is offered in the study VI. ( Jméno Buddha ve st ředoasijských jazycích [The name Buddha in Central Asian languages ]). Then follow interdisciplinary and innovative analyses of a selected lexicon of Tocharian and other contact languages in the studies VII.-IX. (VII. Přísp ěvky ke st ředoasijské filologii [Contributions to Central Asian philology ], VIII. ‘M ěsto’ a ‘ústa’ – dv ě možné výp ůjčky v tocharštin ě [‘City’ and ‘mouth’ – two possible Chinese loanwords in Tocharian ], IX. Lexikáln ě-etymologické studie [Lexical and etymological studies ]). Aside from proposals of new etymologies and loanwords in Tocharian, the most important finding could be seen in the formulation of a new hypothesis about the development and older history of Tocharian A. The new hypothesis is followed by an analysis of the Tocharian lexicon and Tocharisms from Prakrit manuscripts (with identification of new Tocharian words and corrections of older analyses), by a systematic reinterpretation of the loanwords for Buddha in Tocharian, by a description of parallelism between compounds for the name Buddha in Tocharian and Old Turkic, and an innovative analysis of the Old Turkic disyllabic title khagan as a compound ‘ruler’ + honorific ‘Lord’. Other studies of the Tocharian terminology and loanwords in Tocharian confirm and offer a better picture of ethnic contacts in Sino-Tocharian areas. A systematic overview with a description, a list of results and instructions for further research are provided in a special introductory part of the thesis. The most important findings will be published as a brief English monograph in Sino-Platonic Papers . Other parts will be published in thematic monographs in Czech.

Oddíl 1, studie I.

KLASIFIKACE A ROZŠÍ ŘENÍ MONGOLSKÝCH JAZYK Ů Michal Schwarz & Václav Blažek

Úvod

0. Cílem p ředkládaného p řísp ěvku, kterým voln ě navazujeme na sérii článk ů v ěnovaných jazyk ům Centrální Asie, je shromáždit nejd ůležit ější modely klasifikace mongolských jazyk ů, znázornit je ve stromových diagramech; uvést metodologické p řístupy jednotlivých model ů a nakonec nabídnout naši vlastní analýzu s výsledkem podle metody tzv. ‘rekalibrované’ glottochronologie Sergeje Starostina. Lze p ředeslat, že dosud nejúpln ější p řehled klasifikací mongolských jazyk ů nabídnul teprve Rybatzki (2003). V appendixech připojujeme lexikální materiál a demografické a geografické poznámky k jednotlivým jazyk ům. Čínská jména jsou zapisována abecedou pinyin a ohýbána českými koncovkami.

Přehled klasifikací

1. První odbornou klasifikaci mongolských jazyk ů a jejich dialekt ů vypracoval Rudnev (1908), který začal se čty řmi hlavními v ětvemi:

severovýchod. chor činský, chara činský, chalcha východní jižní ordoský, čacharský

burjatština západní, východní, bargútský severní dagurština obecná mongolština ojratština západní kalmy čtina

skupina jazyk ů provincií Gansu-Qinghai reziduální mogholština

2. Rudnev ale pozd ěji (1911, 231) model upravil na t ři v ětve: dagurština burjatština severní chor činština etc.

obecná mongolština centrální chalcha

ordos, char čin, čachar jižní ojratština skupina Gansu-Qinghai mogholština

3. Vladimircov (1929, 2-18) členil mongolské jazyky jen na dv ě hlavní větve: ojratština + kalmy čtina západní mogholština

obecná mongolština burjatština + dial. bargút dagurština východní chalcha ordos + šira jugurský skupina Gansu-Qinghai

4. Až Sanžeev (1952, 40) se op ět vrátil ke čty řem v ětvím: severní burjatština

východní / centrální chalcha + ordos obecná mongolština západní ojratština + kalmy čtina

izolované dagurština + monguorština mogholština

5. Sinor (1952) tuto tetrachotomii více specifikoval:

severní burjatština

centrální chalcha východní jižní ordos obecný mongolský volžská kalmy čtina západní = ojrat. mongol. ojrat. (Kobdo/ Chovd) džungarská ojrat. (Ili) qinghaiská ojratština

dagurský periferní skupina Gansu-Qinghai mogholština

6. Poppe (1954, 6-7) navrhnul dv ě ‘hlavní’ a jednu ‘periferní’ v ětev:

západní kalmy čtina + ojratština

severní burjat. + congol & sartúl

východní centrální chalcha + chotgoit obecná mongolština ordoské ordos. etc.

dagurština ‘ostrovní’ monguorština mogholština

7. Pozd ěji Poppe (1955, 14-23) klasifikaci zredukoval na dichotomický model:

kalmy čtina + ojratština západní mogholština

obecná mongolština severní burjatština centrální chalcha východní ordos dagurština monguorština

8. Luvsanvandan (1959) se zam ěř il jen na tzv. hlavní nebo „jádrové“ mongolské jazyky:

severní burjatština

centrální chalcha, čachar, ordos obecná mongolština východní chor čin, chara čin, etc.

západní ojratština + kalmy čtina

9. Nejdetailn ější klasifikaci mongolských dialekt ů předložil Doerfer (1964, 41-43). Jeho klasifikace zahrnuje mnoho dialekt ů a je založena hlavn ě na geografických kritériích.

jihozápadní mogholština (Afghánistán)

dörbetská kalmy čtina (Kalmycko RF) busawa kalmycké (na Z od řeky Don) torgútská kalmy čtina západní (jižní Ural; Orenburg) sartská kalmy čtina (u jezera Issyk-Kul)

dörbetská ojratština bajitský torgút. (Z Mongolsko ) urianchajský ojratské sachačin/ zach čin dambi-öletský minggatský torgút. (Džungarsko)

uláncabský = urat urdus = ordoský čacharský char činský jižní mongolské tümetský džu-uda džirimský chučin-bargu = čib čin chor činský

ulánbátarský severní chalchský záp. chalchský centrální mong. jižní chalchský 32

= Dariganga chotogoitský proto-mongolský východní mong. darchatský

congolský sartulský alarský tunkský okský nižneudinský ungský bochanský echiritský bul(a)gatský severní mong. chori aga barguzinský kabanský bargu-burjatský chamniganský

monguorský aragwa monguorské sanchuan santa = dongxiang šira jugurský severozápadní mong. širongolský

dagurské hailarský qiqiharský

10. Bertagaev (1968, 9-12) rozlišoval mongolské jazyky podle typologických fonetických kritérií:

kalmy čtina ojratština severní burjatština (synharmonické; bez f-, x-, h-) chalcha klasická literární mongolština

staro-mong. (Tajná kronika) obecný mongolský přechodné jazyk kvadratického písma mogholský?

monguorština západní dongxiang jihovýchodní baoan (nesynharmonické; výskyt f-, x-, h-) východní dagurština

11. Beffa & Hamayon (1983) přišli s ambiciózní klasifikací, která z ůstává více areální než genetická:

(vlastní) burjatský burj. oblasti řeky Selenge: severní congol. + sartúl. novo-bargutský staro-bargutský

chalchský čacharský centrální ordoský přechodné dialekty

východní (vlastní) mongolský

(vlastní) ojratský kalmycký v Turkestánu obecný západní ojratský v Mongolsku mongolský ojratský: Qinghai + Vnit řní Mongolsko

dagurský mogholský periferní izolované šira jugurský monguorský bonan = bao’anský santa / dongxiangský

12. Svantesson (2000) se vrátil k trichotomickému modelu:

východní (vlastní) mong., burjat., chamnigan. mong., šira jugurský, dagurský

obecný mongolský ojratský ojratský

západní monguor., santa, bonan, moghol.

13. Výše uvedené klasifikace byly založeny na kombinaci geografických a gramatických (tj. fonetických + morfologických) kriterií. Omezovaly se jen na intuitivní nebo kvalitativní hodnocení. Až Rybatzki (2003, 387-89) aplikoval jako první kvantitativní p řístup a shrnul vzájemné korespondence nejd ůležit ějších fonetických a morfologických izoglos mezi 12 moderními jazyky do následující tabulky:

chamn. V burjat. chalcha ordos. ojrat. moghol šira jug. monggh. manggh. bonan santa dagurština 12 14 17 11 12 4 6 10 9 9 6 chamnigan. 33 27 24 23 10 12 12 12 11 10 V burjat. 42 32 35 11 17 15 14 13 12 chalcha 43 45 11 20 18 17 16 13 ordos. 40 10 18 18 15 15 11 ojrat. 14 19 17 15 13 12 moghol 14 15 17 17 18 šira jugur. 25 23 20 16 mongghul 37 34 30 mangghuer 36 33 bonan 36

Na základ ě korespondencí v tabulce lze vytvo řit stromový diagram: po čet sdílených izoglos 10 20 30 40 50 dagurský

kalmycký + ojrat. 45 41.5 chalcha

36.3 ordoský obecná mongolština 10 26.8 vých. burjatský

chamniganský

šira-jugurský

14.6 mongghulský 21 37 mangghuerský 33 bonanský 16.2 36 santa

mogholský

14. Hattori (1959) se jako první pokusil klasifikovat mongolské jazyky pomocí glottochronologické metody. V jeho dob ě to ješt ě byla klasická metoda Morrise Swadeshe.

15. První aplikaci ‘rekalibrované’ glottochronologie na klasifikaci mongolských jazyk ů připravil sám Sergej Starostin (1991, 227-244 s lexikálními daty) a dokon čili ji jeho spolupracovníci. Týká se osmi nejlépe doložených jazyk ů včetn ě st řední mongolštiny:

900 1100 1300 1500 1700 1900

dagurština

chalcha 1630 kalmy čtina obecná dongxiang mongolština 960 1220 1500 monguorština bao’anština

1080 šira-jugurština st řední mongolština

16. Naše klasifikace operuje s týmiž sedmi moderními jazyky (s úplnými stoslovnými spisky, tj. chalcha, kalmy čtina, santa (= dongxiang), bao’an (= bonan), dagurština, šira-jugurština, monguorština (k dispozici máme i data dvou neúpln ě doložených monguorských dialekt ů: mongghul [99 slov] a mangghuer [77 slov]). Dále p řidáváme burjatštinu s kompletní dokumentací a neúplné spisky mogholštiny [93 sémantických jednotek], ordoštiny [88], ojratštiny [81] a chamniganské mongolštiny [78]. Pro srovnání jsou ve spiscích uvedena lexikální data literární a st řední mongolštiny.

% ojrat. chalcha burjat. ordos chamn. santa bao’an dagur. jugur. monguor. moghol. kalm. 98.76 99.00 99.00 97.72 96.15 94.79 96.35 94.50 95.95 97.44 90.78 ojrat. 100.00! 98.76 97.36 89.85! 93.75 94.30 94.44 95.00 96.87 88.97 chalcha 99.00 98.86 96.15 94.79 96.87 95.00 95.95 95.91 90.00 burjat. 98.86 97.43 95.31 94.27 93.00 94.94 95.91 90.78 ordos 97.29 93.10 95.93 95.45 95.45 95.97 91.66 chamn. 92.30 94.73 89.74 94.87 93.50 90.62 santa 96.84 91.14 90.00 94.79 90.14 baoan 94.27 93.68 97.91 92.56 dagur. 89.39 94.38 88.66 jugur. 95.36 88.81 monguor. 94.00! Pozn: symbol "!" ozna čuje problematické výsledky ovlivn ěné neúplnými daty spisk ů nebo vysokou mírou výp ůjček. Tyto výsledky nebyly zohledn ěny p ři finálním výpo čtu.

900 1100 1300 1500 1700

mogholština jihozápadní kalmy čtina

ojratština 1620 / 98.9% chalcha

1530 / 98.2% burjatština obecný mongolský 1370 / 96.7% ordos 910 / 90.3% ‘jádrové’ 1240 / 95.4% chamniganská m.

šira-jugurština

1150 / 94.1% monguorština 1490 / 97.9% bao’anština 1090 / 93.1% jižní 1280 / 95.8% santa = dongxiang

východní dagurština

17. Záv ěr ke klasifikacím Naše výsledky potvrzují úzkou p říbuznost chalchské mongolštiny, burjatštiny, ojratštiny, kalmy čtiny a jazyka nebo dialektu ordos, jejichž spisovné formy p římo korespondují se slovníkem klasické literární mongolštiny. Chamniganská mongolština nejspíš také pat ří do stejné skupiny ‘jádrových’ mongolských jazyk ů; není však uchována v literární variant ě a její odlišnost od ostatních ‘jádrových’ jazyk ů kolísá v rozmezí 3%, na rozdíl od 2% ostatních p ěti idiom ů. Klasifikace založené na kvantitativním p řístupu (13-Rybatzki, 15-Starostin) se celkem shodují s naším výsledkem: do druhé skupiny jižních jazyk ů řadí monguorštinu a idiomy bao’an and santa (dongxiang). Tyto t ři modely se shodují v záv ěru, že se dagurština odd ělila ješt ě p řed divergencí ‘jádrové’ a jižní skupiny. Naše klasifikace se odlišuje ve stanovení pozice šira-jugurštiny a mogholštiny. Zatímco my situujeme šira-jugurštinu do blízkosti ‘jádrové’ skupiny, Rybatzki (2003) ji spojuje s jižní skupinou a Starostin (1991) jí vyhrazuje zcela samostatnou pozici. Roli nejodlišn ějšího jazyka v našem modelu zaujímá mogholština. Rybatzki klasifikoval mogholštinu dohromady s jižní skupinou a šira- jugurštinou, proto je podle jeho modelu a metodiky nejodlišn ější dagurština. Starostin mogholštinu netestoval vůbec. V souhrnu se náš, Starostin ův a Rybatzkiho model liší jen v pozici šira-jugurštiny a mogholštiny. Klasifikace mogholštiny je pochopiteln ě nejistá kv ůli nejvyššímu po čtu výp ůjček (18) a absenci 7 položek ve spisku. Každopádn ě lze

konstatovat relativn ě vysokou korelaci výsledk ů všech t ří model ů a to i p řes odlišnost v přístupech kvantitativní analýzy fonetických a morfologických izoglos (Rybatzki) a hodnocení lexikálních izoglos (Starostin a naše klasifikace).

Apendix 1: lexikální data mongolských jazyk ů (glosy ponechány v angli čtin ě)

1. sekce MMong. WMong. Khalkha Buryat Kalmyk Oirat Ordos Khamnigan 1a. all bui- bügüde / büküli bügd / büx büx / bügd bügde bügüde bügüde 1b. qou xū х« хō / xu S 1c. qamaγ, -uγ xamag xamag xam š xamuq xamug 1e. niyt + nīte / nīt + general, general, public public 1f. alib ā + any alib ā + any 2a. ashes hünesü ünesü üns ünehen ümsn ünes 3a. bark qaudasun xūd+sn 3ba. qolisun qalisun xal’s xalihan / xä ľsn xalisu xal’ha(n) 3bb. xoltos xoltohon 3c. körüsün (xörs / xörsön körsn + skin + soil) 3.e. dursn B 4a. belly ke "eli kegeli xewel kēlĭ xēl B 4b. gedesün + gedes gedehe gesn gesen gedesü ™wdws stomach 5. big yeke yeke ix yexe ik / ik e yeke / ik iχχ e yeke 6a. bird šiba "un šiba γun šuw ū šub «n šow ūn šiboun šiw ūn sib ō/ šiw ō 7a. bite qa ¸a- xa µ- xa µax - χaz ă- xa ¸a-/ xa ¸u- 7b. ¸agu- ¸aγu- µ«- µ°- µū- µou- ¸«- ¸ō- 7c. kemeli- xemlex -/ ximelxe - kem ĭ- kemele - ximle - 8. black qara qara xar xara / xar χar + xar / xara xara kara / χara 9. blood čisu / čisun čisun cus šuha ŋ cusn / čusn cu sun /čusn ¸usu 10. bone yasun yasun yas yah ā/ yasn yasu yasun yas yahan 11a. breast kökün köke / kökün + xöx xüxen kökn gö χχ ö kükö nipples 11c. mēm + udder 11d. ebcig ūn ëp čü übs °n öp č°n eb čiu 11e. öwör über + öwr bossom 11f. delen + delen + dele ŋ / udder udder dele ŋ küköl + udder 11g. cige µi / čege ¸i cē¸ s½µ / sē¸e cē¸i cēµ / cē¸ 12a. burn tüle- tüle - dürexe -/ tül- tülex- 12b. šatax - šatax- 12c. nocox - + nosox - + catch fire, catch fire, grab grab 12d. galdax - < (galdax - < gal fire gal fire) 13a. claw kimusun xums xyumhan xumsn kimuxu k‘imus 13b. sawar / habar sawr / saw ūr sawar sawr ū + paw 14a. cloud e"ülen egülen ǖl °len ǖln öülen 15a. cold köyiten küiten / küyiten xüiten xüiten kītn küiten / kīten 15b. ¸ix °n + (µig °ŋ + ¸eχə frosty, chilly frosty, chilly) 37

15c. (χawsara š/ hery ūn (sewr about xavsraga the wind) about the wind) 16. come ire - ire-/ irekü- ir - ere -/ yere - ir- ir- ir -/ ire - ire- 17. die ügü - ükü - üx - üxe- ük -/ ük ü- ükü - ükxü - 18. dog noqai noqai / noxai noxoi noxoi nox ā noxa nokoi nokoi / no χoi 19. drink ugu- uγu- ū- «- ū- «- «- «- 20aa. dry x«rai / xūraj x«rai xǖr\ x«rā + thin + thin 20ab. qusun / qo γosun dry, xōho ŋ xagsu B χōson qo’osun / empty qu’asun + empty (qoson dryness) 20b. gan gan 21. ear čikin cikin / čikin čix šexe čikn cik / cikn ¸ike / ¸ixe ciki / čikin 22a. earth qa ¸ar ga µar ga µar gаµаr gazr γazar ga ¸ar šadzar 22b. šira "u/ siru γa/ siroi šor ō/ šoroj šor i/ šoroi šor \ široi šor ō siroi širo’ai 22c. xörs / xörsön xürihen kösr + base, + soil steppe 23. eat ide - ide - id -/ ide - ede-/ edi - id-/ ide - ide - ide- ide - 24a. egg ömdegen öndegen öndög ündegen önd ögn öndögö undugu 25a. eye nidün nidü / nidün nüd nüden nüdn nüdü/ nid nüdü nidu/ nidun 26a. fat n. tosu / tosun + oil (tos + oil = toho / tohon tosn + oil dusu + oil t‛os(u) масло ) + oil (B: of fish) 26b. e"ükün ix + oil °xen / ix- + ikn lard 27a. feather ödün ödün öd / ödön üden öd ö/ ödn üdü üdü 28. fire qal γal gal gal γal gal gal gal 29a. fish ¸iγasun ¸iγasun µagas µagaha / µaγasn za γasun ¸agus / jagaxu zagha ŋ ¸agasu 30a. fly v. nis- nis - nis - nindexe -/ nes-/ nis- nis - nis - neid- nīdəx- 31. foot köl köl xöl xül köl köl köl / xöl köl/ xöl 32a. full dü "üren dǖren d°ren dǖrn (döüre - v.) 32b. büren bürin bür Æ 33. give ök - ög - öx - üge- ök - ök - / ög- ög- ug- 34a. good sayin / sain sayin sain hain s\n + healthy sayin s\n hain 35a. green noqo "an no γuγan nog ōn nog ō/ no γān nog ōn no γō nog ōn 35b. köke + blue xöx kök 36a. hair üsün / üsü / üsün üs ühe / ühen üsn üsün üsü üs / uhun hüsün / 36b. qïl γasun xyalgas / kil ‹asu + xyalgasan / + horsehair horsehair 37. hand qar γar gar gar γar γar gar gar 38a. head teri’un / terigün + tərg °n + tarxi / tür °n tür °n + terigöü terig °n/ tariki/n ter °n + beginning, first beginning, + first beginning, tür °(n) + beginning, first first beginninng, first first o 38b. tolu γaj tolu γai tolgoi tolgoi tol γā tologhoi t‛ol ‹oÔ 38c. heki eki / ekin (ex + eχe + beginning, beginning, source) origin, source 39a. hear sonos - sonos - sonso- sonos- son 8s-/ sons- sonos- sonos - 39b. čingla - čagnax - čiŋna ci ŋnaku 40. heart ¸ürüken ¸irüken µürx µürxe µürkn züreken ¸ürükxe µürük 41a. horn eber eber / ebür ewer eber ewr öbör ever eber 42. I bi bi bi bi bi bi bi bi 38

43. kill ala- ala-/ alaqu- al -/ ala - ala- al- al-/ ala- ala- ala -

44a. knee ebüdüg ebüdüg övdög übdeg öwd ög öbdg öwödök öwödüg 45a. know mede - mede - med -/ mede - mede-/ med-/ mede - mede- mede- 45b. tani - tanix - tanix- tan ÆχS 46a. leaf nab čin nab či/ nam či nav č/ nap či nam ā/ nap či/ nam č nam č nab či nabci nabša 46c. xamtsn B 47a. lie kebte- kebte - xewte - xebtexe - kept e- kebte - 48a. liver heligen eligen eleg elige elkn elege elig e 49a. long urtu urtu urt uta utu / üt B urtu urtu 49b. tomu + big 50a. louse bö "esün bis bihö ŋ bisn 50b. sirke (širx louse of širk ě the cattle) 51a. man ere ere / eregtei er ere(gtej) + ere ere wrw™t‛ē/ husband wrw™t‛ē k‛®n 51b. gü’ün kümün xün xün kün / k°mn k°n/ kümn kun / kümün k«n 52a. many olon olan olon olon ol/ oln olon olon 52b. yekede 53. meat miqan miqa max myax / max / maxn max / maxan maxa / mikan / ma χa myaxan maxan 54a. moon sara saran sar + month hara / har sar + month sara sara xara S 55a. mountain a"ula aγula ūl «l/ «la ūl oula / «l ūla / «l ōla / «la 56. mouth aman ama / aman am aman amn aman ama ama 57a. name nere nere ner ner ner / nern ner/ nere nere nere 57b. aldar aldar 58. neck kü ¸ü’ün / kü ¸ügün xü µ° xü µ°/ kü µǖn küzöün kü ¸° ku µ«/ ku µugu gü ¸ü’ün xü µ°n 59a. new šini sine šine šene / lin šine šine šine sine / šin 60a. night söni / süni söni šönö hüni si/ sin söni / s° sönö / söni xuni 61. nose qabar qabar xamar xamar xamr xamr xamar xamar 62a. not ese ese es əs es es/ ese 62b. bū/ bütügei ; bisi + biš don’t beše / biš / biš / b° bü / b« biši / bi čige / bisi / b« other b° + don’t b« 62c. ülü ülü ül ül ül / ülü 62d. ugai / ügei / ügegüi ügüi / ügüj / ügüi / ügi / uga / ugä / ug ¾ uga / ugä üga ī/ üg wī/ ugui uge’u ügij dial. übej (B: not) üg wē/ ug wē 63a. one niken nigen neg nege / neg / negn nig / negn nige / negen nige / negen negen 64a. person gü’ün / kümün xün xün / x°n kün kümün / kün xün / küm °n k«n/ x°n kü’ün 65a. rain n. qura qura xur xur xur xura kura 65b. bor ō bor ō bor ōn bor ō 66a. red xul ān/ ula γan ul ān ulan / ul ān ul ān ulan ul ān ul ān xula’an / hula’an 67a. road mör mör mör + pug, mür mör mür row 67b. ¸am µam µаm zam zam ¸am 67c. terge-γür terg °r 67d. qar γui xargui xargi / kargui / xargui χar ‹ui 67f. xaal γ 68a. root hu ¸a”ur / i¸aγur / u¸uγur yo µ«r/ yo µōr uµ«r + yoz ūr izour i¸ūr + xu ¸a’ur / (uµūr back) origin/ root origin u¸awur / of tooth/ hair hi ¸auri 68b. ündüsün / ündüsü(n) ündes / undehen / ünd ǔsn / öndös / h‹ndusun / ündüsü ündehe(n) ünd ‹s‚ + ündüsü (undus beginning original) 39

68f. uŋgB 68g. tü ŋgB ö 69a. round tögörik dugarig/ tüxer ēn tög rə™ tögrök 69b. molir mölr 69f. moquli γ/ mügülig 70a. sand elesün elesü / elesün els elhe elsn elesu wlwsr 70d. χum + dust B 70f. šora 71a. say ge’e -/ gi- ™e-/ ge -/ geme - ge- ge- ge -/ gi -/ gē-/ ge- ge- gī- 71b. ke’e-/ kē-/ kele - xel- + xelexe - kel- kel- kīlē- kele - + language language 72a. see ü¸e- ü¸e-/ üµekü- üµ-/ üµe- uµex -/ üµ- üµ-- ü¸i- u¸e- üµəx- 72b. xarax - < xarax- xä ľ\χS xara - xar ā sight, eyesight 72c. siqa γa- 73a. seed hüre üre ür ür ürn 73b. to χi + sunflower 74. sit sa ”u- sa γu- sū- s«-/ hū- sū- sou-/ s«- sū- xō- 75a. skin arasun arasun ars arha arsn ars arusu aras 75b. xalis + bark, xalixan körsn membrane 76a. sleep unta - unta - unta - unta- unt ǎ- unta - 76b. noirsox - < noirsoxo - nirs əχə noyirso - : noir sleep < noir noyir sleep (n.) sleep (n.) 77a. small üčügen / öčüken / üčüken / öčǖxen (üsö(n) üčǖkň/ üčüken eč°ken / uču(e)gan / odqan few) üc °(k ‚)/ öčöxön učuge(n) / ücökn učukan 77b. µā ¸āxan 77e. ba γa baga + baga bah / ba γa + baga baga young young 77f. ¸i¸ig ¸i¸ig ¸e¸eg / ¸i¸Æ™ ¸i¸ig µiµig 77i. bi čkn B 78a. smoke n. hunin (uniar fog) uny ār un ār 78b. uta γan ut ā ut ān/ ut ā ut ān ut ān ut ‘ā tōna 79a. stand bayi - bai- baixa - bā- 80a. star hodun odun od odon odn Qd=n udu 81a. stone čila ”un čila γun čul ū šul ū/ čol « čol ūn culu / čiloun čil « čil ō 82. sun naran naran nar / naran naran narn naran nara 83a. swim oyimu- / omba - oymo-/ umbax- im- umbaku omba- umbax - 84a. tail se ”ül / segül sǖl h°l sǖl söül s°l s«l se’ul / s¤bül / siul 85a. that tere tegun (< nom. ter tere ter ter/ tere ter/ tere tere tere ) 86a. this ene ene ene ene en / ene en / ene ene ene 86b. el + this same, every 87. thou či či či ši či cī/ či či ci 88. tongue kelen kelen xel + xele / xelen keln kele kele k‛wl + language + language language 89. tooth šidü / šidün sidün šüd / šüden / šuden šüdn šüdün šudu šidu sido 90a. tree modun modun mod modo modn modo mudu mod 40

91a. two ¸irin 91b. qoyar qoyar xoyor xoyor xoyr xoyr / xoyor xoyor/ koyor koyor / xoyor 92a. walk yabu - yabu- / yabuqu - yaw - yab - yow - yabu - yabu- yabu - 92b. eči-/ iči- + step očix - ošo - išk - iči- 92c. od - odox - od - 92d. alxax - alxax - al χ\χS alxu - + step 93a. warm dula ”an dula γan dul ān dul ān dul ān dul ān 93b. qala γun xal «n xal ūn/ χal ūn xal ¥n xal ūn qala γun 93c. büligen bül ēn bül ēn 94. water usun usun us uha / uhan usn us/ usn usu / usun us / usun 95a. we bida/ ba bida / bide bid bide bid –/ bidn bid / bidan bida bide (incl.) 95b. we man man man madn maanr / mani = man ī (excl.) gen. 96a. what ya ”u / yan / ya γun yū y« yūn you / yū y« yē ya ”un 97a. white čaq ān čaγan/ ča¦a¦an cag ān sag ān ca γān ca γān čag ān cag ān 98a. who ken ken xen xəŋ ken ken ken / xen ken 99a. woman eme / eme eme / emegtei (eme (em eB eme eme (wmw female emege wife) female) foal) 99d. qatun + wife (χatn wife) gatun + wife 99f. exener C,Cy 99g. küükd kün B 99h. gergen C (gergn wife) (gerg ē wife) GwrGwn 100. yellow šira sira šar šar šar ǎ šar šara sira/šira B Basangov, C Castrén, Cy Cydendambaev; tu čné písmo ozna čuje formy literární ojratštiny ze 17. století.

2. sekce Monguor Mongghul Mangghuer Baoan Shira Yughur Dongxiang = Daghur Moghol Santa 1a. all pugil ī/ pug əlī putu ŋ bögd buguli T but ūn 1b. xōT 1c. qamu kam γī / kamg ī 1d. xana han ə g’idk Ãnε (?) 1e. ni ə 1f. al əda all, any ili ili / yili alib ā all, any ələ + any 1g. man + any 1h. tlyen tMuanbu 1i. yigua / yigua igua yigua yiguag əd³i + general, public 1j. tam ōn 1k. h’ Ãr + every 2a. ashes funi ēµe homsu ŋ henesen funiesun xunseT un Ãs’un 2b. χōkist ār 2c. tāś a

3a. bark hu ¸a 3ba. xali µə/ xals ə xal əsən xalis (/ mūdənə (/ mōdəi xals ən) kolmos ) 3bb. koltus (/ mōdī koltus ) 3d. Md³o:s æ ras æ/ arso ŋ + arasun (/ membrane, mutun- Md³o:si xald ³æ shell (/ Mu- arasun ) arso ŋ < Chin. shu

tree + Mong. ) 4a. belly kēlie kīla / kēla kele kieli kēli T 4b. gedese + gud ³ie + gγdesl gad ³iso ŋ gedesun + ki ¸iesun gü ¸ēT + gesal stomach stomach stomach stomach 5. big šge šge šuguo / šgo fguo šge / ške / ike fugie xig(e) T ik $/ ek $ 6a. bird šū šū šibu Maji šowun / šoγō šiba γun 6b. ben ¸er bund ´u 6c. dəγī 6d. mur γ + fowl 7a. bite ga ¸a- gha ¸a- ga ¸a- ™ad ´a xa ¸-

7b. ¸i«-/ ¸«- ¸ao - d³u- ¸ū- ¸ao- ¸au-T džöü ün$ he bites 7c. kamel- kеml е- (keme-T chew) 7d. ugu - 8. black xara xara kara / qar xera xara / kara kara / qara xar kara 9. blood čus / čise čis ə chuzi čisu ŋ čusun / čisun čusun čos čusun/ čís’u 10. bone yäse yes ə/ yas æ yi™sl yasu ŋ yas ən yasun yas yōsun 11a. breast kuguo kugua kugo kugo / kuko hgön + gogo + kök $ + nipples nipples nipples 11b. mək/ mek ē + nipples 11c. mεlt ə Maŋ məili ə T 11d. ¤bt Moŋ pčun / eb čigün ətjən ərčū eb č°n 11e. wer / ur vεr wər əur

11f. dəla ŋ dele ŋ + dele ŋ udder 11g. Mid ³an d³iMiŋ tlīq čei ¸i 12a. burn t‛uli ē-/ tul ē- tulie-; tel ē- tulie- tulu- dur - dar ə- 12b. jdā- šir ā-/ jdā- ləda- M¼dəra- + catch fire, grab 12c. ngur ē- catch ni čōgu + fire, grab catch fire, grab 12d. ™alda < ™al χal ti - < χal ™al nal ™a < qan tai / qanda fire < qan fire fire ™al fire 13a. claw č‛imu µə tMimp ədzl gomusu ŋ xəməsən gæmusun kim č 13c. čÃŋ´ul 14a. cloud ulin / ulon ulon ulin ōlo ŋ/ ōlu ŋ olien əulen 14b. moke 14c. buled 14d. abr 15a. cold kuiten / ku īten / kuiten kita ŋ k°ten kui čien kuitu ŋ/ ku īdiän kuidan kuitun 15c. sar ən + sörö:n / sör °n frosty, chilly + frosty, chilly 15d. jāχ 15e. xun’ug 16. come re-/ ire - re -/ ire -/ ra - ri-/ re - rə- ere-/ ire- ire- ir - ira - 17. die fugu - fugu -/ xugu- gu-/ fgu - hgu - fugu - ugu - uku - 18. dog noxu ¾/ noxui nohui nughuai / no γoi / noqoi / noxoi no γei nogw nokai/ noqai nokoi no γui 19. drink ū- uči- u- u-/ «- «- oči- ō- Qtli- 20aa. dry (xō- devenir x«rā xw ārī/ sec, tarir) xu ārī/ xuare 20ab. xōsen / x«s°n xusin / xōsin xosu ŋ/ xo xū- qosun / qosu -/ xua- qQs’un ™o- 21. ear čigi čigi čigi čixa ŋ čikan / čkən čighin čikj ceqin / čikin 42

22a. earth ga ¸är / ga ¸ir ™ad ´ar ‚a¸ir ga ¸ar + soil ‚a¸a + soil ga ¸ir γа¸аr 22b. šir ū šir ū širou šer « šeura / šir ō 22c. köre 22d. χoq + sand, dust 23. eat ide -/ idie - ide - ide - nda -/ ndi - ede - i¸ie- id - ida - + drink 24a. egg ndige dige / nd əge Kndig ə endegi ende γi endugw ünd $γen 24b. bala / palá 25a. eye nudu nudu / nudi nudu nedu ŋ/ nudun nudun nid nudu nodo ŋ 25b. čÃšm 26a. fat n. tōµe/ tōsə tōse tose toso ŋ/ tusen / tūsən tosun / dosun tos / tosu tusun + oil tösö ŋ + oil + oil + oil 26b. ōku ōku / fōgi ōko gum °kön / ükün fugun eug 26c. targhun taghun + oil 27a. feather fōde / fōdi fōdə/ fōdi uŋ™¥asl hotu ŋ/ hoden xodun xudusu / hoto ŋ üdüs 27b. osor 27c. par 28. fire ‹ar ghal / γal ghar xal ™al qan gali / galj ghal / γal 29a. fish ¸agase ¸ighasi ¸il γasu ŋ ¸aγasen ¸aγasun ¸aus 29b. mōī 30a. fly v. niese - nasi- mese - musi - xunes- mus æ- 30b. derd- 31. foot kuor kua / kol khuer / kor kual köl kon kul / kulj kol / köl 32a. full di ūri - diur ə deger-/ d°r- duru - dūru - derge- 33. give u‚«- ughu-/ u™u- hu -/ u‚u- oke- og - ogi - üg -/ ük - Qg- 34a. good sain sain / sīn (MKn sa ŋ sain sain sain seīn + correct bainu ) 34b. ge µai 34c. xub / χōb + right 34d. ’adil + right 35a. green no ‚ōn nugh ūn no ‚oŋ no ‚oŋ no γan no γon nug ā 35b. kuguo + blue kugo / kuko hkö + blue kugie + blue kukw / kuke koka + blue + blue + blue 36a. hair fu µə/ sµe sµe- su ŋ həsun usun xus / üsü üsün 36b. ™¼γasun qïl γasun + horsehair 36c. xeke = 38c. 36d. rawa 37. hand ‚ar ghar / gar ‚ar xar / ka gar qa / khar ‚ar kar / ghar 38a. head teru ŋ čiaorun 38b. tol ‚uē/ tor ‚uē tolghuai tor ‚ui + tolo γui / + peak, summit, tologoi summit peak 38c. eki / xeki = eki 36c. 38d. ŋgo < tib. 39a. hear sunos- sunišida sonosu - sons - / sQnQs-/ sonu - sonos - 39b. čiŋla sænerde tjəŋle- čia ŋle- tli™əntal- čenlie- (ceqi.l-/ číq’in bÃri- < číq’in ear) 40. heart ¸ierge ¸irgha ¸irge ¸irge ¸ürgen ¸uγe ¸urug ¸ürk $ 41a. horn uyer wer uer wer ewe xeur 41b. šōχ 42. I bu bu / bæ bi bə be / bi / bu bi be / bi bi / bida 43. kill ala- ala- ala - ala- ala - ala- al -/ ala - ola- 44a. knee udi ‚/ wede ‚ yede ‚/ idag ebdeg wədəg/ odeu unduk üw ³dük 44b. twal čig 43

44c. µōno 44d. šighai 45a. know mude -/ mudie - mude -/ mæde - mede -/ made-/ mede - mei ¸ie- med -/ mida- mide - mede - mede - 45b. tani -/ tan ə- tani - tani - tani- tani - tani- tQni - 46a. leaf labš ¸i/ lab či/ lab¸i/ labši lab čæŋ Sab ¸əg/ łap čik la čæn lab č/ lar č nem 46b. loma 47a. lie k‛idi ē-/ kid ē- kī-/ kædē- +„lie ki ¸ie- kərt-/ kebt - down“ 47b. nā- 47c. zhow (?) 48a. liver xelge / xaliege Milge xelge xelegen xeleg elk $n 48b. gan µæ 48c. ¸iγār 49a. long fudur shudu / jdur fude / fute rde fudu orto urtu + distant, big 49c. bεl´Ãnd 50a. louse bōsə bōsə/ bōsi bosu ŋ/ b°sən bosun būs/ bu ōs bus´u boso ŋ 51a. man rē ere + ere ere + husband er + husband husband 51b. kun kun ku ŋ ku ŋ kün kun x«- 51c. adam( ī) 52a. many ulon / oluon ulan olo ŋ/ ula ŋ olo ŋ olon olon walan 52b. ekada / jhkada 52c. xīl(i) 53. meat maxa maha / maxa maka me ‚a maxan / mi γa miag miq ōn magqan 54a. moon sara / ( sar osara / sara sara sare + sara sara + month sar «l/ month) month sar ōl/ ( sar month) 54b. caqel 54c. mō 55a. mountain ula ula / la ula ūla ūla ula aul aula 55b. hi 55c. san 56. mouth ama ama / āma aman aman aman am aman 57a. name niere / nere nara / nera nere nare nere niere ner nera 57b. ald ər 57c. nam / nōm 58. neck gu ¸i ku ¸i ku ¸i gu ¸uŋ gu ¸°n ‚u¸un ku ¸«/ xu ¸« ku ¸«n/ kü ¸ün 59a. new šeni šini šeni šine šene šæni šinken 59b. nau 60a. night soni suan / suani soni sone sinə šieni suni suni / söni 60b. sul ōŋ / šulo ŋ šilon / Mila ŋ (šulo ŋ evening) 60c. bεg’ Q 61. nose xawar xawar kabar xor / xawar xawar / qawar qawa xamer / kabr / kabar χamar 62a. not se / sī sai / sе se ese əs sa / se 62b. buši + other/ piš ¸a/ bī bu puši / put ə bu/ puši + bišin / bū bi / biši bī don’t don’t other don’t 62c. li / ülü lī/ ī lai / li le le / li ulie ul / ulu ul/ ulah 62d. ugu ī/ ugw ī/ gui / gua uguo gi / ™i uγui ui uw əi/ uwei / gai / ugei / üg ¤i/ gw ī uej gei 62e. la- 63a. one nige nige nige nəgə ni γe/ nege nie nek nika 63b. yak 63c. yī/ yi yige

64a. person kun kun ko ŋ/ ku ŋ ku ŋ kun / k«n kun x«/ xun 64b. adam( ī)

64c. nÃf’ Ãr 65a. rain n. xur ā xura kura ‚ura xura ‚ura xwar 65b. bur ōn boro / boron bQrQn 65c. bariš 66a. red ful ān ful ān xulan fula ŋ/ fela ŋ lān xulan ul ān/ uln/ ulan / ul ōn xul ān/ hul ān

66b. hÃmr’ Q 67a. road mōr mōr mor mor mór / mör mo mor / mür 67c. d³al ™ī path tergul 67e. sÃfÃr 68a. root s¸aur / s¸«r/ ši ¸ū/ Md³ūr o¸or / µapo hor ūr/ dµ°r xoµōr / sµūr/ ś¸ūr/ xo ¸ōr + śi¸ūr origin / ho ¸ore 68b. undusun undus 68c. yeldes 68d. gənµæ 68e. bi χ + beginning 69a. round tögörög tukurin 69c. lolo 69d. janni 69e. gosgor 69f. mon ‚ulo ‚ mongulo / mogol ū 70a. sand eler 70b. šāše šaši / MāMæ ca Mi šazi 70c. širtal 70d. xumo ™ kumak 70e. x’ Qg + dust, earth 71a. say gi- ge - ge- gi-/ largi - gwl- (ge ¸i ga -/ ge- quotation particle) 71b. kilie- + kile - kele - kele -/ kil- kele- kielie- el- kεlÃ-/ kεlε- language 72a. see u¸e- u¸e- u¸e- n¸e-/ n¸ie- e¸e- u¸e- u¸- uµε- 72b. xar ə- xar - karana he sees 72c. sge- sige -/ sge- 72d. xalda- 73a. seed fur ē/ furi ē fur ī/ fur ē хur іе / hura fure hure fur ə xur 73b. tu χōm + sunflower seed 73c. dōna 74. sit s«-/ sau- sau-/ s ū- sao -/ sau - seu-/ s«- s«- sao - sau - so ¦- 75a. skin arase arasi / ars arase arsu ŋ arsen arasun ars ar esun 75b. xals ə + bark, χal əsən ™adar xalis + membrane + bark, bark, membrane membrane 75c. č$nčin $ 76a. sleep nt ā-/ nter ā- ntera -/ nča- nta -/ nt ā- tera- nda- huntura - want - nuntana 76b. nōr kur ə < nōr nōræ- (nōr nūrsa - < nūr noir olgu - sleep (n.) nčā -) sleep (n.) < noir sleep (n.) 77a. small čō gön tjua ŋ + few učē keŋ 77b. ¸iga ŋ (gəud ³iγan ) 77c. kit lik Ã/ utq ōn + short 77d. mul ā/ mlā mul ā/ mælā mul ā meila 77e. baga + young 77g. nar ™ai narid ī nar ēkan 77h. hd ī/ ate Ô

78a. smoke n. funi fun ə/ funi xuni fune funi xoni 78b. xdā/ ht ā 78c. smuko semagua + fog 78d. d«t 79a. stand bai - wi -/ bi- bai - wai -/ bai - bai - 79b. bos ə-/ pos °- pəs-/ bosi - bosl- poso- bəs¼- bos - 80a. star fōdi fōdi xotu hotu ŋ/ hoden / xodun xodun od / xod xodo ŋ 80b. ist ōra 80c. šinši ū 81a. stone čel ū čol ō

81b. taš taš / ta Mi < taš taše / taši taši Salar 81c. kuri 82. sun nara nara nara nara / nara/ naran naran nar naran naran 83a. swim umbu -/ xumba -/ mb ā- umba - mba - mba -/ umba - unba - ump ā-/ (umb’ Qm sich xumb ā- xomp ā- waschend) 83b. d³of ī-/ d³ō- 84a. tail sūr sū/ sūl šien čix s°l šien / šian seulj sö ¼l/ söül / sul 84b. d’umbi 85a. that te / t’ie te ti / te ter tere tere ter te 85b. ki 86a. this ne / nie ne / na ne / ni ene ene ene en / ene en $ 86b. al ə + this al ə + this same, every same, every 86c. ’in 87. thou či/ če či či čĭ/ če či/ če čæ šī ci / či 88. tongue kilie / kələ kile / kæla kala ŋ kelen kielien xəlj / keli + kel $n language 89. tooth šdi šdi šudu du ŋ/ šduŋ šden šidun sidü sudu 90a. tree mōdi mōdi motu muto ŋ mūdən mutun mōd mudun 90b. š¸iōµe Mdz ōsæ Miu 90c. daraxt / darašt 91a. two ¸«r/ ¸ūrū 91b. ‚ōr gōr/ gh ōr gor ‚uar xoyor / ġūr ‚ua xoir / xoyir koy ōr/ koyar 91c. d’u 91d. lia ŋ lia ŋge 92a. walk/ y«- yau - yao-/ yau - yu -/ yau - yawe - yawu - yau -/ yQbu - go yawu - 92b. š¸i-/ gišgi - + či- š¸i- š¸e-/ giš - + eči- či- Qči- step step 92c. ode - (o)d - 92d. xal ™ula - + xi - hal ™ol ə- + hani -/ al ™ə- + hanku - + step alkugu - + step step step step 93a. warm dul ān dul ān 93b. xalu ŋ xala ŋ kalo ŋ/ χolo ŋ xal «n kalun xalun qÃl’ Qn qal Qŋ 93c. bulen bəlga ŋ bələmb ər bulun 93d. luanxo 93e. dard ōr 94. water fu µu/ sµu sµu/ sµun sµu sǔ/ se qusun / xsun usu os usu / usun 95a. we buda buda / bida buda(se) bede buda bi ¸ien bed bida (incl.) 95b. we nd ā man mena matan mān mani / moni = (excl.) (nom. bā) gen. 96a. what yān yā ya ya ŋ ima yan yō yān 96b. əlk ½ 97a. white ča‚ān/ či‚ān čigh ān či‚an čixa ŋ čaγān či‚an čig ān čaγâ(n)

97b. sÃf’id 98a. who ken ken kan ka ŋ ken kien xən ken 98b. an īn/ anin 98c. kj ε 99a. woman imu eme eme / female eme emgu ŋ + wife 99b. nəne / nəne nieniekun (nεnə old (nieniegie old kun woman) woman) 99c. pus əγui female/ ( pes ē belt/ eme pus əγui ) 99d. xutu ŋ ku ŋ (ġaton wife) (katun xatun wife) 99e. za íf’a + wife 100. yellow šira šira šira šira šera šæra šar šira

Etymologické poznámky

1a. all - *bü- / *bui- . 1b. - *kou / *ko β. 1c. - *kana? 1d. - . 1e. - . 1f. - . 1g. - . 1h. < čín. 全 quan / 全不 quanbu . 1i. < čín./ tib.? 1j. < pers. tam ān. 1k. < pers. har. 2a. ashes - *φünesün . 2b. < pers. χākistar. 2c. - . 3a. bark - *ka γu-da-sun. 3ba. - *koli-sun, *kolta-sun + „šupiny“. 3bb. - . 3c. - *körüsün. 3d. < čín. 树子 shuzi „strom“ + mong. arase / xalis. 3e. - srov. lit.mong. durusun "k ůra, sko řápka". 4a. belly - *keweli . 4b. - . 5. big - *yike / *yeke / *šike. 6a. bird - *siba γun . 6b. - . 6c. < evenk. degi , solon. degii , negidal. degii. 6d. < pers. mur γ. 7a. bite - * ka ¸a-/ * ka ¸u/. 7b. - * ¸aγu- . 7c. - *kemeli- „kousat, hryzat“. 7d. - . 8. black - *kara. 9. blood - *či-sun. 10. bone - *ya-sun. 11a. breast - *kökün / *köken „(ženská) prsa“. 11b. - *meke „ženská prsa; sát“. 11c. - . 11d. - . 11e. - . 11f. - . 11g. - . 12a. burn - *tüle - „pálit, bolet“. 12b. - . 12c. - . 12d. - . 13a. claw - *kimusun. 13b. - . 13c. < pers. čang āl. 14a. cloud - *e γülen. 14b. < tib. 14c. < turk.: šira-ujg. 14d. < pers. abr. 15a. cold - *küyi-ten. 15b. - . 15c. - . 15d. < pers. ja χ. 15e. < pers. χunuk. 16. come - *ire -. 17. die - *ükü- . 18. dog - *nokaj. 19. drink - *u γu- . 20aa. dry - *kawur / *kuwar. 20ab. - *qu γa(r)-sun / *kuwa(r)-sun „suchý, prázdný“. 20b. < čín. 干 gan. 21. ear - *čikin / *čiqïn . 22a. earth - *ga ¸ar. 22b. *sira γu / *siru γaÔ. 22c. - . 22d. < pers. χāk „zem ě, prach“. 23. eat - *ide -. 24a. egg - *ömdegen. 24b. - *bala? 25a. eye - *nidün. 25b. < pers. čašm. 26a. fat n. - . 26b. - *e γü-kün , *ü γe-kün. 26c. - . 27a. feather - *φödün. 27b. - . 27c. < pers. par. 28. fire - *gal. 29a. fish - *¸iga-sun. 29b. < pers. mōhī. 30a. fly v. *nis -/ *funis -. 30b. * de γe(re) „let ět“ + „zvýšit“. 47

31. foot - *köl . 32a. full - *dü γüren . 32b. - . 33. give - *ök - / *ög -. 34a. good - *sayin / *sa γïn „dobrý, správný, zdravý“ . 34b. - . 34c. < pers. χūb „dobrý, správný“. 34d. - arab. ’ādil. 35a. green - *nogo-γan. 35b. - . 36a. hair - *φüsün. 36b. - *qïl γasun + „ko ňská h říva“. 36c. - . 36d. < lit.tib. ral-pa. 37. hand - *gar. 38a. head - *teri γün (preklas.mong.: terigün „hlava, za čátek“). 38b. - *tolugai + „za čátek“. 38c. - *feki. 38d. - . 39a. hear - *sonos -/ *sonas-. 39b. - . 40. heart - *¸ürüken. 41a. horn - *eber. 41b. < pers šāχ. 42. I - *bi. 43. kill - *ala -. 44a. knee - *ebüdüg. 44b. - *tu γa-lčik. 44c. < pers. zānu. 44d. < čín. 膝盖 xigai. 45a. know - *mede-. 45b. - . 46a. leaf - *lab čin / *naba γa / *nabtï. 46b. < tib. 46c. - srov. Ramstedt 1935, 165: *qamta γasun : lit.mong. qamsii γsan "plochý". 47a. lie - *kebte - . 47b. - *una - (jen v šira-jugur. = „ležet“, jinak „padat“). 47c. - . 48a. liver - *φeligen / *χeleke. 48b.< čín. 肝子 ganzi. 48c. < pers. ¸igar. 49a. long - *ur-tu. 49b. - srov. lit.mong. to γuma γ „rozsáhlý, tlustý/ tu čný; pyšný, nadutý“. 49c. < pers. buland „vysoký“. 50a. louse - *bö γesün. 50b. - *sirke. 51a. man - *ere. 51b. - *kü βün / * kümün. 51c. < pers. < arab. ’ādam. 52a. many - *olon / *olan. 52b. - yekede. 52c. < pers. χeil ī. 53. meat - *mikan / * makan. 54a. moon - *sara(n) . 54b. - . 54c. < pers. māh. 55a. mountain - *a γula. 55b. - *φoi „les, hora“. 55c. < čín. 山 shan. 56. mouth - *aman. 57a. name - *nere. 57b. - . 57c. < pers. nām, tádž. nōm. 58. neck - *kü ¸üγün. 59a. new - *sini . 59b. < pers. nav. 60a. night - *söni / *sönin. 60b. - . 60c. < pers. bīgāh „ve čer“. 61. nose - *kan-bar / * ка bar. 62a. not *e-se. 62b. - . 62c. - *ülü. 62d. - . 62e. < pers. < arab. la. 63a. one - *niken. 63b. < pers. yak. 63c. < čín. 一 yi / 一个 yi ge. 64a. person *kü γün / *kü βün. 64b. < pers. < arab. ādam. 64c. < pers. nafar „osoba, lidé“. 65a. rain n. - *kura. 65b. - srov. lit.mong. boro γan. 65c. < pers. bārīš. 66a. red - *φula-γan. 66b. < arab. f. amr ā / m. ’amar. 67a. road - *mör. 67b. - *¸am. 67c. - *terge. 67d. - . 67e. < arab. safar. 67f. - (Ramstedt 1935, 175 tento tvar odvozuje z *qa γal γa < *qa ŋa-lγa; srov. lit.mong. qa γal γan "brána, dve ře"). 68a. root - *φi¸aγur. 68b. - *ündü-sü(n). 68c. - ujg. jiltiz , sibe jild əs. 68d. < čín. 根子 genzi. 68e. < pers. bi χ. 68f. - srov. lit.mong. uŋgi (Ramstedt 1935, 450). 68g. - srov. lit.mong. tü ŋge "stromy, les". 69a. round - *tögörik. 69b. - *molir. 69c. - . 69d. - . 69e. - . 69f. - . 70a. sand - *elesün. 70b. < čín. 沙子 shazi . 70c. - . 70d. - . 70e. < pers. χāk + „prach“. 70f. -

srov. lit.mong. siru γa "zem ě, základ/ podklad, p ůda" (viz 22b). 71a. say - *™eγe-/ *ge-/ *geme -/ *keme -. 71b. *kele - / *kelen. 72a. see - *ü ¸e-. 72b. - . 72c. - . 72d. < tib. lta. 73a. seed - *φüre. 73b. < pers. tu χm / to χm +„semeno slune čnice“. 73c. < pers. dāna „zrno / obilí“. 74. sit - *sa γu-. 75a. skin - *arasun. 75b. - . 75c. < turk.* čan č. 76a. sleep - *umta -/ *unta -/ *untara - . 76b. - . 77a. small - *ö čü-/ *ü čü-ken. 77b. - . 77c. - . 77d. - *mel-?. 77e. - *baga + „mladý“. 77f. - . 77g. - . 77h. - . 77i. - srov. lit.mong. bi čiqan "malý, malé dít ě". 78a. smoke n. - *φuni-n. 78b. - *uta-γan. 78c. < lit.tib. smug-po. 78d. < pers. dud / turk. *tütün. 79a. stand - *bayi-. 79b. -. 80a. star - *φodun. 80b. < pers. st āra / sit āra. 80c. - čín. 星辰 xingchen. 81a. stone - *čila γun < pre-mong. *tïla γun. 81b. - pozdní turk. *taš. 81c. - mong. guru id. (zkráceno z arγun kürüs „kameny“?). 82. sun - *naran. 83a. swim - *oyi-mu - / *oyi -mba - . 83b. < qinghaihua d³ofi. 84a. tail - *se γül. 84b. < pers. dumb āl. 85a. that - *tere. 85b. < pers. ki. 86a. this - *e-ne. 86b. - . 86c. < pers. īn. 87. thou - *či. 88. tongue - *kelen. 89. tooth - *sidün. 90a. tree - *modun. 90b. < čín. 树子 shuzi. 90c. < pers. dara χt. 91a. two - *¸i(w)rin „dva; pár“. 91b. - *koyar / *qoyar. 91c. < pers. dū. 91d. < čín. 两个 liangge. 92a. walk / go - *yabu -. 92b. - . 92c. - . 92d. - . 93a. warm - *dula-γan. 93b. - 93c. - 93d. < čín. 暖和 nuanhuo. 93e. < pers. dard ār. 94. water - *(h)u-sun . 95a. we (incl.) - *bida , gen. *bidanu , ak. *bidani. 95b. (exkl.) - *ba , gen. *manu , ak. *mani (Poppe 1955, 215). 96a. what - *ya γu / *ya γun. 96b. - . 97a. white - *čaγan / *čaγaγan. 97b. < pers. saf īd. 98a. who - *ken. 98b. - . 98c. < pers. kīh. 99a. woman - *eme. 99b. < čín. 奶奶 nainai + mong. kün. 99c. - *büse „pás“; žena = „bez pásu“. 99d. < turk. 99e. < arab. [āiba „žena, manželka“. 99f. - . 99g - . 99h. - z Gwr "d ům, jurta". 99f. - srov. lit.mong. ekener "žena", ve skute čnosti pl. od eke "matka". 99g. - srov. lit.mong. keüked "d ěti" & kümün "muž, člov ěk". 100. yellow *sira.

Hlavní užité lexikální prameny : Středomongolský : Poppe 1955. Klasický literární mongolský : Kara 1990, Köhalmi 1959, Lessing 1960, Poppe 1955, Todajeva 1973. Chalcha mongolský : Sanžejev 1960, Svantenson 2003, Todajeva 1981, Bawden 1997, Sun Zhu 1990.

Burjatský : Cydendambajev 1962, Skribnik 2003, Poppe 1955, Bertagajev in: Jazyky narodov SSSR 1968, Janhunen 1992, Ramstedt 1906, Sun Zhu 1990. Kalmycký : Ramstedt 1935, Poppe 1955, Basangov 1963, Blässing 2003, Todajeva in Jazyky narodov SSSR 1968. Ojratský : Weiers 1972, Jaxontova 1996, Birtalan 2003, Poppe 1955, Todajeva 1973, Sun Zhu 1985. Ordoský : Poppe 1955, Todajeva 1981, Nagy 1960, Jazyky Mira 1991, Stefan 2003. Chamniganský mongolský : Köhalmi 1959, Janhunen 1990, Janhunen 1992, Janhunen 2003a. Monguorský : Poppe 1955, Todajeva 1973, Sun Zhu 1990, Qingge’ertai & Li Keyu 1988, Smedt & Mostaert in Todajeva 1973. Mongghulský : Faehndrich 2007 + rodilý mluv čí Ha Mingzong z vesnice Hawan - data byla sesbírána v Ulánbátaru v listopadu v roce 2008. Mangghuerský : Todajeva 1973, Qingge’ertai & Li Keyu 1988, Faehndrich 2007. Bonanský : Sun Zhu 1990, Todajeva 1973, Enhebatu & Xinteke 1988, Wu Hugjiltu 2003. Šira-jugurský : Kotwicz 1950, Nutgeren 2003, Sun Zhu 1990, Bao Chaolu & Gu Lasen 1988, Bao Chaolu & Gu Lasen & Chen Naixiong 1990. Dongxiang = santa : Todajeva 1973, Sun Zhu 1985, Sun Zhu 1990, Kim 2003. Dagurský : Poppe 1955, Sun Zhu 1985, Sun Zhu 1990, Chaolu Wu 1996, Enhebatu & Xinteke 1988, Enhebatu 2003. Mogholský : Ramstedt 1906, Ligeti 1955, Weiers 1972, Todajeva 1973.

Apendix 2: Rozší ření jednotlivých jazyk ů a demografické poznámky

Mongolština je národním jazykem Mongolska (d říve Vn ějšího Mongolska nebo Mongolské lidové republiky) a v Čínské lidové republice vedle čínštiny druhým oficiálním jazykem Autonomní oblasti Vnit řní Mongolsko ( čín. Nei menggu zizhiqu – 内蒙古自治区) plus též lokáln ě v několika okresech jiných provincií. V Mongolsku je mongolština užívána ve všech sférách komunikace. Taktéž ve Vnit řním Mongolsku, akorát výuka v mongolštin ě probíhá jen na n ěkterých univerzitách a kursech ( čínština bývá povinná). Přídomek „chalchská“ mongolština je odvozen od jména dominantního kmene Chalcha ( čín. Ha’erha 哈尔哈 ), dnes se spisovnou normou dle výslovnosti v Ulánbátaru. Díky velkému množství historických kmen ů (Dariganga, Chotogojt, Sartúl, Congol, Urat, Üdzemčin = Šilingol, Čachar, Ordos, Tümet, Uláncab, Džu-uda (staré klany Bairim, Najman a Kešigten), Džosotu (kmeny Char čin a část Tümet ů), Džirim (kmeny Char čin, Chor čin, Džalajt, Gorlos) je mongolština bohatá na vzájemn ě srozumitelné dialekty, kterými mluví celkem přes 7 milión ů lidí. Dv ě t řetiny mluv čích, tj. 4,8 milion ů žijí v Čínské lidové republice (Hurelbaatar 1999: 200), p řes 2.7 milion ů v Mongolsku a 11.498 v Ruské federaci. Nov ější statistiky uvádí populaci v ČLR 5 nebo dokonce 5,8 milion ů (Tserenpil & Kullmann 2008: 2; www.china.org.cn/english/features/EthnicGroups/136937.htm ), nicmén ě čínská etnonymie shrnuje pod etnonymum Mongol více národ ů (viz níže). Mongolština je druhým jazykem hlavn ě Burjat ů, Ojrat ů a Kazach ů v Mongolsku a většího množství kontaktních etnik v ČLR. Mongolové v ČLR jsou prakticky všichni bilingvní, místy trilingvní nebo tetralingvní; po čínštin ě je jejich dalším nej častějším jazykem ujgurština a kazaština, kterými je schopno mluvit asi 70.000 osob. V Čín ě se chalchsky mluvící Mongolové těší statutu oficiální národnosti Mengguzu 蒙古族 , tj. „Mongol“, nicmén ě čínská etnonymie pod toto ozna čení zahrnuje i Burjaty, Ojraty a dokonce turkické Tuvince. Podle censu z roku 1990 žili Mongolové v ČLR ve všech administrativních celcích, z toho nad deset tisíc v AO Vnit řní Mongolsko: 3.379.738; v provinciích Liaoning 辽宁 587.311, Jilin 吉林 156.488, Heilongjiang 黑龙江 139.077, Hebei 河北 141.833, Ujgurské AO Xinjiang 新疆 138.021,

provincii Qinghai 青海 71.510, Henan 河南 66.015, Sichuan 四川 27.303, Guizhou 贵州 24.107, Yunnan 云南 13.148 a v hlavním m ěst ě Beijing 北京 16.833 (Hurelbaatar 1999: 200). Populace Mongolska i ČLR si udržuje pov ědomí jednoty, p řestože ob ě zem ě prošly ve 20. stol. odlišnými historickými vlivy. Mongolsko zažilo v letech 1921-1990 ruskou jazykovou a kulturn ě-politickou dominanci, Vnit řní Mongolsko nebývale intenzivní sinizaci, léta japonské okupace (1931-1945) a krutá období politiky Velkého skoku (1958-1960) a čínské Kulturní revoluce (1966-1976). Mongolština ve Vn ějším a Vnit řním Mongolsku se odlišuje v detailech fonetiky a v užívání písma. Tradi ční písmo sogdijsko-ujgurského p ůvodu bylo ve dvacátém století nejprve nahrazováno latinkou: ve Vn ějším i Vnit řním Mongolsku v ní bylo od roku 1931 vydáno n ěkolik oficiálních dokument ů. Písmo se ale neujalo. Vnit řní Mongolové se vrátili k tradi čnímu písmu a Vn ější Mongolové byli od roku 1941 p řevád ěni na upravenou azbuku. Ta se více ší řila po stabilizaci po II. sv ětové válce a v padesátých letech 20. století. Vn ější Mongolové za čali obnovovat plošnou znalost klasického písma až po demokratizaci na za čátku devadesátých let. Azbuka nicmén ě zůstane hlavním písmem kv ůli zvyku i tomu, že zm ěna nápis ů a státní agendy by byla p říliš nákladná. Tradi ční písmo je na druhé stran ě abecední, takže studenti je obvykle alespo ň „slabikují“. Někte ří Mongolové z Vnit řního Mongolska se nau čili azbuku kv ůli obchodu a kontakty severních a jižních skupin se v posledních letech zintezív ňují. Politická dominance ulánbátarského dialektu tzv. chalchské mongolštiny vytla čila v Mongolsku (tj. tzv. Vn ějším Mongolsku) jiné dialekty a idiomy do pohrani čí. Ve Vnit řním Mongolsku podléhají jednotlivé kraje samostatn ě centrální administrativ ě v Pekingu a nikoli provin čnímu centru (Hohhot, resp. Huhehaote 呼和浩特 , zkrácen ě Hushi 呼市 ). Kv ůli nižší centralizaci jsou mongolské dialekty v ČLR bohatší. Vnit řní Mongolsko zažilo za posledních sto let obrovské zm ěny v demografii. Ješt ě v roce 1949 žili Hanové ve Vnit řním Mongolsku v menšin ě v izolovaných čtvrtích m ěst; politika osídlování navýšila jejich podíl koncem minulého století na 90%. Dnes tvo ří Mogolové v ČLR popula ční ostr ůvky a bez znalosti čínštiny se neobejdou. V některých oblastech za čala jejich sinizace již v 18. století a na za čátku 20. století mluvili Mongolové mnohde už jen čínsky. Proces vymírání dialekt ů chalchštiny i jiných mongolských idiom ů pokra čuje.

Burjatština : je severomongolský jazyk Burjat ů na jihu Sibi ře v asijské části Ruské federace (369.000 mluv čích ze 445.175 etnické populace [2002]), v ČLR (65.000 [1982] – AO Vnit řní Mongolsko) a v Mongolsku (64.900 [1995] – východní části území). Ruští Burjati obývají Burjatskou republiku a provincie Čita (okres Aga) a Irkutsk (okres Us ť-Orda); geograficky se dělí na p ředbajkalské a zabajkalské. Rozdíl mezi nimi eskaloval b ěhem 18. století, kdy východní skupina p řijala tibetskou formu buddhismu a z ůstala v p ůvodním kulturním a geografickém prost ředí. Západní Burjati podlehli christianizaci a rusifikaci. Statisticky znalost burjatštiny u Burjat ů v RF klesá z 95,5% od východu k 78,7% na západ. Burjaté v Ruské federaci dnes ovládají lépe než mate řský jazyk ruštinu: znalost mezi 97,3% a 99,5%. Na základním stupni je v mate řštině vzd ěláváno jen 48,9% Burjat ů na venkov ě a pouhých 18,1% ve m ěstech (Skribnik 2003: 102); znalost jazyka tedy asi bude nadále upadat. Burjatština se v ČLR vyvíjí podobn ě ve vztahu k čínštin ě. Zatímco v Ruské federaci je jazyk užíván ve všech médiích a sférách komunikace; vývoj v Mongolsku a v ČLR ješt ě není v detailech zpracován. Čínská oficiální etnonymie nepovažuje Burjaty (čín. Buliyate 布利亚特 ) za samostatné etnikum; řadí je k Mongol ům ( čín. mengguzu 蒙古族 ), takže nemají možnost užívat mate řštinu při výuce na základní škole. Děti čínských Burjat ů jsou vzd ělávány ve vnitromongolské chalchštin ě nebo v čínštin ě; tu ostatn ě drobná etnika v ČLR mnohdy up řednost ňují kv ůli možnostem dalšího studia d ětí a uplatn ění na trhu práce. V Mongolsku byli Burjati kv ůli etnické nevraživosti reglementováni, protože Stalin jim nezapomněl út ěk

před říjnovou revolucí. Stejn ě jako v Rusku užívali Burjati ve Vn ějším Mongolsku nejprve mongolské klasické písmo. V roce 1905 ale lama Agvan Doržijev upravil na formu se 36 základními znaky stejnými pro všechny polohy ve slov ě. Písmo se ale neujalo stejn ě jako latinka zavád ěná od roku 1931. Na upravenou azbuku byli Burjati převád ěni od roku 1939. Burjatština je dialekticky bohatá kv ůli asimilaci částí tunguzských a turkických etnik v Ruské federaci (nap ř. Kurykani či Jakuti) a díky interakcím s chalchštinou, čínštinou a chamniganskou mongolštinou v ČLR i Mongolsku. K burjatštin ě byly dříve kv ůli výskytu na ruském území řazeny i chalchské dialekty kmen ů Congol a Sartúl. Sou časná burjatština má v RF p ět hlavních dialektických skupin: k západoburjatským pat ří nižn ěudinská, alar-tunkská, echirit-bulagatská; k východoburjatským chorijská a bargutská. Nížn ěudinský dialekt je izolován a ovlivn ěn substráty hl. turkických jazyk ů. Alar-tunkská skupina na JZ od Bajkalu zahrnuje alarský, tunko-okaský, zakamnaský a ungaský dialekt. Echirit-bulagatská skupina na Z od Bajkalu čítá z dialekt ů vlastní echirit-bulagatský a dále bochanský, o ľchonský, barguzinský a bajkal-kudaraský. Chorijskou skupinu (na V od Bajkalu) tvo ří dialekty vlastní chorijský, agaský, tugnujský a severoselengský. Část chorijské populace žije v Mongolsku a v oblasti Hulunbeir 呼伦贝尔 v Čín ě v AO Vnit řní Mongolsko. Stejnou oblast obývají i Barguté s dialekty starobargutským ( čib činským) a novobargutským. Kv ůli p řístupnosti ruským lingvist ům je burjatština výborn ě zdokumentovaná. Krom ě sdílení b ěžného lexika s chalchštinou pronikly do západních burjatských dialekt ů výp ůjčky z turkických jazyk ů (chakasština, tofalarština a jakutština), zatímco na východ ě hlavn ě tunguzské výp ůjčky v oblasti toponym. Na burjatštinu má v RF hlavní vliv ruština, z literárních jazyk ů to je stejn ě jako u chalchské mongolštiny množství výp ůjček z tibetštiny a čínštiny.

Santa nebo čast ěji Dongxiang 东乡 jsou varianty etnonyma (čín. Dongxiangzu 东乡族) a odvozen ě jména jazyka (čín. dongxiangyu 东乡语 ) třetího nejpo četn ějšího mongolského etnika. Asi 400.000 mluv čích žije v ČLR v provincii Gansu 甘肃 v prefektu ře Linxia 临夏 a distriktu Dongxiang 东乡 (Tserenpil & Kullmann 2008: 2). Etnonymum Santa je odvozeno od persko-turkického slova sart „muslim“ a má primárn ě náboženskou identifika ční funkci. Santa se sami ozna čují podle svého distriktu jako Dongxiang (tj. čínsky „(lidé z) Východní vesnice“). Mén ě často užívají ozna čení Hui 回 , což je op ět čínské historické ozna čení muslimských národ ů. Vlastní Huiové ( čín. Huizu 回族 ) jsou sice také muslimy, ale p řejali čínštinu a čínské zvyklosti. Po čátek etnogeneze Dongxiang ů se klade do 13. a 14. stol.; předpokládá se, že k jejich p ředk ům pat řili středoasijští obchodníci r ůzného původu, čínští řemeslníci a mongolští vojáci (Kim 2003: 346). Nemongolskému etnickému pozadí odpovídá i nižší srozumitelnost dongxianštiny s ostatními mongolskými jazyky, která je daná vysokou mírou fonologické i lexikální idiosynkrazie. Ke geograficky nejbližším mongolským idiom ům pat ří bonanština a mangghuerština, která je Dongxiang ům lépe srozumitelná. Detailní diachronní výzkumy ješt ě neprob ěhly. Nedávno objevený jazyk Kangjia ve vsi Jianzha 尖扎 na sever od m ěste čka Tongren 铜仁 v provincii Qinghai 青海 , se jeví jako mezi člen mezi dongxiangštinou a bonanštinou. Dialektické člen ění dongxiangštiny je minimální: z oblastí Suonan, Wangji a Sijiaji uchovává archaický stav nejlépe Sijiaji. D říve se Dongxiangové snažili zapisovat vlastní jazyk arabským písmem. Teprve v posledních letech je systematicky sbírán slovník a zapisován latinkou v abeced ě pinyin. Zna čná část shromážd ěné slovní zásoby (10.145 slov) je přejatá z čínštiny – Ramsey (1989: 200) uvádí 30%, Kim 34%. Více čínských výp ůjček je zastoupeno ve jménech (až 55%), daleko mén ě ve slovesech (29%). Ve slovníku je celkem 5% slov p řejatých z arabštiny, perštiny, tibetšiny a turkických jazyk ů. 61% tvo ří slova mongolského p ůvodu. Dongxiangové byli mén ě zkoumáni kv ůli p říslušnosti k islámu (= konzervativní uzav řenost), a proto, že pat ří k nejchudším národnostem v ČLR. Podle statistik 52

(1992) se jejich gramotnost v čínštin ě pohybuje mezi 12% a 17%. Dongxiangština je nejvíce užívána v osobním a lokálním obchodním styku a výklad ů b ěhem náboženských ob řad ů (Korán je čten v arabštin ě). Vysoká koncentrace, izolovanost a konzervativní tendence mají vliv na dobrou úrove ň znalosti jazyka. Nov ě je vzhledem k po čtu populace v dongxiangštin ě zavád ěno lokální vysílání rozhlasových program ů. Kv ůli nedostatku vody a úporným such ům bylo v letech 1960-1980 cca 50.000 lidí p řest ěhováno o více než 2.000 km na severozápad do Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang 新疆 do pohrani čí s Kazachstánem k m ěstu Ili (také Guldža nebo Yining 伊宁 ); v devadesátých letech se však cca 30.000 Dongxiang ů p řesídlilo zp ět do Gansu do okres ů Anxi 安西 na SZ a Yongdeng 永登 u hlavního m ěsta Lanzhou 兰州 .

Dagurština je jazyk ze severovýchodu mongolského areálu s populací 120.000 etnických mluv čích v ČLR a drobnou skupinou v Mongolsku. Daur , Dagur nebo čínsky Dawo’er 达斡尔 je etnonymum a ozna čení kmene ze st ředního toku řeky Amur, který okolo 17. stol. přesídlil k čínskému pohrani čí. Jazyk má 4 hlavní dialekty: amurský, nonnijský, haila’erský a xinjiangský (druhý a t řetí jsou nejpo četn ější). Amurskou skupinu zastupuje asi 400 mluv čích při čínské hranici ( řeka Heihe 黑河 ) na p ůvodním sídlišti v Amurské pánvi. Nonnijští Dagurové žijí v r ůzných sídlech v Nonnijské pánvi ( čín. Nenjiang pendi 嫩江盆地 ) se subdialekty Morin Daba u pastvin Hulunbeir 呼伦贝尔 v AO Vnit řní Mongolsko, Butha (na jih od Morin Daba), Qigiha’er 齐齐哈尔 a Nenjiang 嫩江 (dříve Mergen) podle jmen m ěsta a okresu v provincii Heilongjiang 黑龙江 . Haila’erští Dagurové žijí v Evenkijském autonomním okrese (čín. Ewenkezu zizhiqi 鄂温克族自治旗 ) na jih od m ěsta Haila’er 海拉尔 v AO Vnit řní Mongolsko. Xinjiangští Dagurové žijí okolo m ěsta Ili v Ujgurské AO Xinjiang, kam byli vysídleni za vlády mandžuské dynastie Qing. Podle censu z r. 1982 bylo pom ěrné zastoupení hlavních skupin: Butha 48%, Qiqihaer 43%, Hailar 5% a Xinjiang 4% (Tsumagari 2003: 129). Všechny dialekty jsou vzájemn ě srozumitelné. Dagurština byla zapisována t řemi písmy: mandžuským za dynastie Qing, latinkou (foneticky) krátce ve třicátých letech a azbukou v padesátých letech 20. století; od 80. let byla znovu romanizována abecedou pinyin. Dagurové jsou b ěžn ě bilingvní až trilingvní. Hlavními kontaktními jazyky jsou čínština a chalchská mongolština; lokáln ě evenkština, kazaština, oro čunština a v Xinjiangu jazyk sibe. Naopak dagurština bývala nej čast ěji druhým jazykem Evenk ů. Protože se dagurština podobá ostatním mongolským jazyk ům nejmén ě a má vysoký podíl mandžuských výp ůjček, řadívali ji lingvisté k tunguzsko-mandžuské v ětvi. Dagury rozpoznává čínská etnonymie jako jednu z 55 oficiálních národnostních menšin, což jim umož ňuje užívat jazyk ve všech oblastech komunikace a v médiích (rozhlasové programy, dabované filmy). Dagurové se d říve živili lovem a pastevectvím, dnes v ětšinou p ěstují zem ědělské plodiny. Nábožensky jsou buddhisté s přím ěsí p ůvodního šamanismu. Menší skupina Dagur ů konvertovala ke k řes ťanství. Ethnologue udává gramotnost (asi v čínštin ě) 97%.

Bonan / Bao’an / Baonan 保安 . Jazykem hovo ří dv ě skupiny obyvatel n ěkolika vesnic v provinciích Gansu (16.500 v r. 1999) a Qinghai (8.000 v r. 1999) (Wu Hugejiltu 2003: 325- 345; Ethnologue 2009). Ob ě skupiny žily p ůvodn ě spole čně v okolí m ěsta Bao’an v centrálním Amdu sm ěrem na SZ od kláštera Rebkong (postaven cca 1585) – dnes okolí města Tongren 铜仁 v provincii Qinghai v Huangnanském tibetském autonomním distriktu (čín. Huangnan zang zizhizhou 黄南藏自治州 ). Potanin je řadil k Širongolským Mongol ům. Jejich spole čným náboženstvím byl tibetský buddhismus, nicmén ě část populace p řejala díky kontakt ům s etniky Hui a Salar islám a v letech 1858-1863 přesídlila do okolí m ěsta Linxia 临

夏 v provincii Gansu (nyní vesnice Ganhetan, Dadun, Lijiacun). V čínské etnonymii nesou muslimští Bonanové v Gansu p ůvodní jméno čín. Baoanzu 保安族 , zatímco skupina qinghaiských Bonan ů na p ůvodním sídlišti (vesnice Baoan Xiazhuang, gNyan.thog, sGo.dmar, sKa.gsar) je řazena s Monguory (skupiny Mongghul, Mangghuer) a mluv čími jazyka wutunhua k um ělé zast řešující „národnosti“ Tu (čín. Tuzu 土族 ). Vývoj jazyka obou skupin se liší z lokálních a socioekonomických d ůvod ů. Gansuští Bonanové jsou na nové lokalit ě vystaveni silné sinizaci (každodenní nákupy), jejich d ěti získávají základní vzd ělání v čínštin ě a v mešitách probíhá i výuka arabštiny. Více izolované qinghaiské Bonany ovliv ňuje čínština v menší mí ře a lépe uchovávají p ůvodní formu jazyka. Na druhé stran ě je siln ě ovliv ňuje tibetština, v níž je realizována výuka na základním stupni, ústní obchodn ě-úřední styk a buddhistický ritus. Gansuští Bonanové jsou bilingvní a qinghaiští b ěžn ě trilingvní (bonanština, tibetština, čínština). I když se Bonanové postupn ě sinizují, resp. tibetizují, udržují si kulturní specifika a styl odívání. Za zmínku stojí, že ob ě varianty bonanštiny vytvá ří zvláštní kreolizující jazyky ve vesnicích Hezhou v provincii Gansu (jazyk hezhouhua) a Wutun 五屯 v provincii Qinghai (jazyk wutunhua 五屯话 ). Jejich výzkum teprve zapo čal. Ob ě varianty bonanštiny nejsou p říliš srozumitelné ani areálov ě nejbližším mongolským idiom ům: mongghulštin ě, manghuerštin ě a dongxiangštin ě. Hlavní dialekty jsou dva: gansuský (= oblast Jishishan 积石山 ) a qinghaiský (oblast Tongren 铜仁 ). Subdialektické odlišnosti odpovídají jednotlivým vískám. Diachronické výzkumy p ředpokládají odlišné zdroje obou skuopin: gansuský v qinghaiském subdialektu Xiazhuang, zatímco qinghaiské subdialekty z tibetských vesnic mají nejspíš zdroj v nejarchai čtějších tvarech vesnice gNyan.thog (Wu Hugejiltu 2003: 327). Bonanština není literárním jazykem, proto je v písemném styku a administrativ ě užívána většinou čínština, v níž je gramotných asi 44% populace (Ethnologue 2009). Bonanština má jasn ě mongolskou syntax, nicmén ě teprve nyní shromaž ďované lexikum vykazuje jen 22-29% slov bonansko-mongolského p ůvodu. V gansuské bonanštin ě je cca 40% výp ůjček z čínštiny a 17% z tibetštiny, kdežto v qinghaiské variant ě okolo 43-54% tibetských a 9-14% čínských výp ůjček (Wu Hugejiltu 2003: 343n.). Bonanština pat ří s mogholštinou a chamniganskou mongolštinou mezi nejohrožen ější mongolské jazyky.

Mongghulština : bývá (Starostin 1991; Ethnologue 2009) považována spole čně se sousedním mangghuerským jazykem (viz níže) za jediný moguorský idiom a jazyk „etnika“ Tu (čín. Tuzu 土族 ), kam jsou vedle Mangghuer ů řazeni i qinghaiští Bonanové a mluv čí jazyka wutunhua. Sou časná tendence odd ělovat mongghulštinu a mangghuerštinu vychází z nespojité geografické distribuce a ze zpráv rodilých mluv čích o vzájemné nesrozumitelnosti (Ha Mingzhong, říjen 2008, osobní sd ělení). Mongghulové žijí hlavn ě v Tuském autonomním okresu Huzhu (Huzhu Tuzu zizhixian 互助土族自治县 ) na severovýchod ě provincie Qinghai, odkud zasahují i na východ do tibetského autonomního okresu Tianzhu (Tianzhu zang zizhiqu 天祝藏自治区 ) v provincii Gansu. P říchod kmen ů do oblasti odpovídá mongolskému vpádu roku 1227. P ředkové Mongghul ů a Mangghuer ů z ůstali po pádu mongolské dynastie Yuan loajální císa řů m dynastií Ming a Qing; ostatn ě v důsledku císa řského výnosu se ani odst ěhovat nemohli. P řijali usedlý zp ůsob života a podíleli se na obran ě čínských hranic okolo m ěsta Lanzhou. P řesný po čet Mongghul ů dnes není znám. Census z roku 1990 uvádí po čet Tu 191.624 osob. Podle této statistiky by po čet Mongghul ů vycházel na cca 150.000. Realisti čtější odhady uvád ějí mén ě než 50.000 (Georg 2003: 286n.). Sami Mongghulové si říkají Qighaan Mongghul „Bílí Mongolové“; kontrastním Hara Mongghul „Černí Mongolové“ ozna čují ostatní Mongoly. Tibe ťané ozna čují populaci obou idiom ů (tj. Monguory) jako hJahur (rGya.Hor ), tj. „ Čínští Mongolové“, nebo Karlung . V ruských pramenech byli zprvu všichni Mongolové provincií Gansu a Qinghai (bez Ojrat ů a 54

Šira-Jugur ů) ozna čování variantami etnonym Širongol a Dolot . Hlavní mongghulské dialekty tvo ří jazyky údolí řek Chal čingol, Naringol a Fulan Nuragol (všechny ústí do Huangshui 黄水 – levého p řítoku Žluté řeky – Huanghe 黄河 ). V ětšinový chal čigholský dialekt je výchozí i pro písemnou kodifikaci v pinyinu. Výp ůjčky v mongghulštin ě jsou dány tibetským a sinojazy čným okolím (Hanové + Huiové = qinghaiský dialekt mandarínské čínštiny; hwari + panaka = lokální dialekty amdoské tibetštiny). Mongghulové jsou tibetští buddhisté. Jejich hlavní klášter Ergulong v Huzhu pat ří ke škole gelugpa a zdejší p řevt ělenci m ěli velký význam v náboženském život ě v severní části qinghaisko-gansuského pomezí. Znalost jazyka dnes klesá s věkem populace. Mladí Mongghulové mluví stále čast ěji jen čínsky.

Mangghuerský jazyk je druhý idiom monguorštiny (viz výše). Mluví jím asi 25.000 lidí (Slater 2003: 307) v ČLR na V provincie Qinghai na S od Žluté řeky v Huiském a Tuském autonomním okrese Minhe (Minhe huizu tuzu zizhixian 民和回族土族自治县 ). V ětšina populace je kv ůli obchodnímu a ú řednímu styku v čínštin ě biligvní. V čínštin ě probíhá výuka na základních školách. Mangghuerové jsou tibetskými buddhisty (škola gelugpa) a v ritu užívají amdoský dialekt tibetštiny. Mangghuerštinu z části ovládají okolní Hanové, Tibe ťané, Sala ři a Huiové. Sinizace se siln ě projevila na mangghuerské fonologii a slovní zásobě (u lidových p říb ěhů tvo ří čínské výp ůjčky 15-35% lexika). Mangghuerština se foneticky blíží dongxiangštin ě, zatímco druhy slov a v ětnou perspektivou qinghaiské bonanštin ě a mongghulštin ě. Vzhledem ke složité etnohistorii nelze říci, zda jsou tyto vlivy d ůsledkem starší spole čné báze nebo vznikly teprve moderními kontakty. P řesn ější genetické vazby by mohl osv ětlit výzkum sousedního kreoliza čního idiomu oblasti Gangou, se kterým sdílí mnohé typologické rysy. Mangghuerština, mongghulština ani bonanština nejsou literárními jazyky; lingvisté je proto zapisují v pinyinu. Výzkumy dialektického člen ění mangghuerštiny zatím neprob ěhly.

Šira-jugurština Etnonymum Jugur nebo Jughur ( čín. Yugu 裕古 ) zahrnuje (místy i smíšené) skupiny mogolských, turkických, čínských pop ř. tibetských populací. Šira-jugurským jazykem mluví mongolští Jugurové v centrální části provincie Gansu v ČLR. P řesné popula ční statistiky nejsou k dispozici. Odhad cca 9.000 (resp. 6.000 – Ethnologue 2009) mluv čích by z šira-jugurštiny činil po mogholštin ě a chamniganštin ě t řetí z nejdrobn ějších mongolských idiom ů. Jazyk nemá písmo, není jím vyu čováno na základních školách a není užíván ani v médiích. Podle dostupných dat žije v ětšina mluv čích v okresech Kangle 康乐 (vsi Kangle, Hongshiwo, Qinglong), Huangcheng (vsi Beitan, Dongtan) a Dahe 大河 ; menší skupina žije i více na severozápad ě Gansu v okrese Jiuquan 酒泉 . Etnonymum Šira-jugur se často zam ěň uje s variantou Sarygh-jugur , která ozna čuje turkicky mluvící populaci. Samo slovo yughur je odvozeno ze staroturkického uighur “jednota“, proto se v západní literatu ře ujalo i ozna čení „Žlutí Ujgu ři“. V čínštin ě jsou mongolští a turki čtí Jugu ři rozlišeni geograficky: mongolští jako „Východní Jugurové“ ( čín. Dongbu Yugu 东部裕古 ) turki čtí jako „Západní Jugurové“ ( čín. Xibu Yugu 西部裕古 ). V tibetštin ě šira-jugurština ozna čována jako nggar / anggar / inggar , pop ř. nggar lar , tj. „jazyk nggar“ (Nutgeren 2003: 265). Podle sou časných výzkum ů by šira-jugurština mohla být spojovacím členem mezi centrálními mongolskými jazyky a jižními jazyky gansusko-qinghaiské skupiny (mongghulský, mangghuerský, bonanský, santa). Drobné dialektické odchylky šira-jugurštiny byly pozorovány mezi vesnicemi Qinglong a Hongshiwo.

Mogholština Mogholii , pers./arab. moghol je etnonymum i název jazyka drobné skupiny mongolských kmen ů v Afghánistánu, které se na extrémním jihozápad ě usídlily v pr ůběhu 13. a 14. stol. poté, co Čingischán 1220 dobyl území bývalého Chórezmu. V důsledku výboj ů 55

vzniknul Ílchánský chanát, který zasahoval až do Afghánistánu. Mogholové, kte ří p řešli vysoká horstva Pamíru, byli nazýváni Nigudarové podle historického vojev ůdce Nigúdara Oghlana (snad Tegüder). Mogholština postupn ě vst řebávala stále více prvk ů íránských jazyk ů. Kontakty s Paštuny a Tádžiky zanechaly stopy i na fyziologii Moghol ů. Bez p římého d ůkazu bývají k potomk ům Mongol ů řazeni i íránsky hovo řící Hazarové. Mogholové zprvu roztroušen ě ko čovali na rozsáhlém území. Ješt ě v dob ě intenzivních výzkum ů ve t řicátých letech 20. století se v ětšina populace hlásila k mogholskému etniku. Kolem poloviny dvacátého století se všechny skupiny soust ředily do provincie Herát. V šedesátých letech 20. století žilo v oblasti asi 3.000 etnických Moghol ů, ale už jen zlomek ovládal p ůvodní jazyk. Ethnologue uvádí bez udání zdroje 200 mluv čích ve vesnicích Kundur a Karez-i-mulla; ostatní mogholská populace dnes mluví jazykem paštó; částe čně ovládají i fársí. Mogholština druhé poloviny 20 století byla ve fonologii, intonaci i výp ůjčkách ovlivn ěna tádži čtinou tak siln ě, že nemongolista obvykle nepoznal odlišný jazyk (Weiers 2003: 251). Dialektické člen ění a vývoj v posledních letech nejsou známy. Nejspíš pokra čovala dobrovolná íránizace z nábožensko-politických důvod ů. Poslední lingvistické materiály byly sbírány v letech 1969- 1972. W. Heissig publikoval v roce 1974 starší mogholský rukopis s genealogií třiceti mogholských kmen ů; ty jsou jen vyjmenovány bez bližších dat – asi jde o bývalé širší ko čující rodiny. Starší data dokládají bohatou lexikální variabilitu.

Chamniganská mongolština byla známa jako jazyk Chamnigan ů v Zabajkalsku 19. stol. Podle prvních ruských badatel ů šlo o Ko ňské nebo Stepní Tunguzy. Do poloviny 17. stol. obývali severní pohrani čí čínsko-mongolské říše (údolí řek Onon a Argun) na V Mongolska a v Mandžusku. Chamniganové obývali epicentrum mongolských etnických d ějin. Rusové zbudovali zbudovali roku 1654 pevnostní m ěsto N ěrčinsk, odkud Daurii, tj. „území Dagur ů“, ovládali. Chamniganové se pod vedením Gantumura a jeho potomok ů pod řídili Rus ům a ti o nich psali jako o N ěrčinských Tunguzech. Pod ruskou správou žila v ětšina Chamnigan ů do za čátku 19. století a byli v kontakty s Burjaty a Kozáky. Malá část etnika z ůstala na severu Mongolska v ajmaku Chentej. V 19. stol. hlavní část Chamnigan ů spole čně se skupinami Burjat ů a tunguzských Kozáků překro čili řeku Argun a usídlili se v Hailarské pánvi a okolo stepí Hulunbeir (Barga) v ČLR v AO Vnit řní Mongolsko. Čínská etnonymie řadí Chamnigany podobn ě jako Rusové k Tunguz ům (díky jejich spoluvýskytu) a nazývá je Evenky ( čín. Ewenkezu 鄂温克族 ). Mnozí Chamniganové jsou bilingvní a podle lokality ovládají bu ď chalchštinu nebo evenkštinu. Pozoruhodné je, že Chamniganové ozna čují vlastním etnonymem ( Kamnigan ) Evenky; máme tedy dv ě chamniganská etnika a dva jazyky: mongolský a evenkský. Podle Janhunena je chamniganská evenkština spíše dialekt, zatímco mongolská varianta samostatný jazyk (Janhunen 2003: 84). Odpovídá tomu i po čet mluv čích: u Evenk ů jen v řádu n ěkolika rodin. Mongolští Chamniganové spousedící s Evenky v ětšinou ovládají jejich jazyk. Sou časný po čet Chamniganské populace se pouze dohaduje asi na 2.000 osob. Ješt ě mén ě dat je o Chamniganech v Mongolsku a Ruské federaci, kde žijí poslední rodiny. Úpadek znalosti jazyka není znám jen na konstantní populaci v ČLR.

Kalmy čtina (kalmycky xalymg keln , chalchsky xalimag xel ) pat ří k západomongolským jazyk ům Ruské federace v Kalmycké republice v astrachanské, rostovské, volgogradské, orenburské oblasti a ve Stavropolském kraji. Mimo Rusko žijí Kalmykové v Kyrgyzstánu u jezera Issyk-kul a drobné komunity i v Mongolsku, Německu, v USA a na Taiwanu. Kalmy čtina je částí nad řazené skupiny oiratsko-kalmyckých dialekt ů, kam pat ří dialekty kmen ů Torgút, Dörbet, Öelet a Chošút. Podle censu z r. 1989 žilo v Kalmycké republice 146.300 z celkového po čtu 165.800 Kalmyk ů (Bläsing 2003) a dle censu z roku 2002 154.000 mluv čích ze 172.996 etnických Kalmyk ů. Ethnologue pojednává o Kalmycích a Ojratech 56

spole čně kv ůli jejich historické klanové konfederaci; populaci obou etnik odhaduje na 499.000 lidí. Kalmykové se odd ělili od vlastní ojratské v ětve asi v důsledku politických tlak ů. Po odchodu z Džungarska se dobrovoln ě pod řídili ruskému vlivu a ruštinu používá jako druhý jazyk více než 91% populace. Nejprve se usadili okolo Kaspického mo ře a na nižším toku řeky Volhy. Podle nejpravd ěpodobn ější hypotézy je etnonymum Kalmyk (kalm. Xalymg , čín. Ka’ermeike 卡尔梅克 ) odvozeno z mong. *kali - „odlétnout/ p řelít se“; zna čí tedy emigrantskou populaci (Bläsing 2003: 229). Část Kalmyk ů se r. 1771 vrátila do Džungarska (SZ Ujgurské AO Xinjiang), kde splynula s místními Ojraty; proto ob čas panuje nejednota v jejich vymezení. Kalmy čtina má dva hlavní dialekty: dörbetský na západ ě v Kalmycké republice v RF a torgútský ve východních oblastech; východní skupin ě jsou blízké subdialekty Dörbet ů v RF orenburské a uralsko-kalmycké oblasti. Smíšenými dörbetsko- torgútskými dialekty se mluví v oblastech Busawa a Don. Kalmykové používali od roku 1648 ojratské tzv. jasné písmo (ojr. todo bicig / todorxoi üzüg ), které bylo standardizací mluveného jazyka 17. století. Jde o modifikaci klasického mongolského písma obohaceného o nové diakritické znaky. Tuto inovaci, která byla úsp ěšná, provedl buddhistický mnich Zaja Pandita (1599-1662). Před tím Kalmykové užívali klasické mongolské písmo. Od roku 1924 p řejímali jako ostatní mongolské a turkické národy v SSSR upravenou azbuku. Totéž se týkalo menšího po čtu Kalmyk ů v Mongolské lidové republice. Kalmy čtina vst řebala mnoho výp ůjček z ruštiny (s konsonanty f, dž , šč) a díky rozší ření tibetského buddhismu i ze sanskrtu a tibetštiny. Mén ě jsou zastoupeny nep římé výp ůjčky čínské, perské, arabské a z turkických jazyk ů. Kalmy čtina je dob ře zkoumána díky dostupnosti ruským lingvist ům.

Ojratština je jazyk západomongolských kmen ů, které se p ůvodn ě ozna čovaly ojratsky Öörd . Jejich konfederace žila do 13. stol. v lesích na J a JZ od jezera Bajkal. Po útoku Čingischánova syna Džo čiho se p řesunuli do stepí Altaje a p řizp ůsobili se nomádskému zp ůsobu života. Čínští kroniká ři mongolské dynastie Yuan je nazývali variantami slov Woyilati 斡亦剌惕 , Woyila 斡亦剌 , Waila 外剌 , Wailadai 外剌歹 , kroniká ři dynastie Ming Wala 瓦剌 . Od dynastie Qing se ustálilo Weilate 卫拉特 (Ma & Cheng 2006: 4). Jejich moc vzrostla významn ě v 15. století, kdy se pod vedením Togóna (1416-1440) a jeho syna Esena (1440-1455) pod alian čním ozna čením Ojrati legitimovali jako Čingischánovi d ědicové a rozší řili sv ůj vliv z Altaje do údolí řeky Ili. Jejich mocenským vrcholem bylo ustavení Džungarského chanátu a posléze Džungarska (etym. jaguv qhar „levá ruka“) za vládc ů Galdan Bošogtu (1670-1697), Cewangrabdan (1697-1727) a Galdanceren (1727-1745). V polovin ě 18. století se Ojrati stejn ě jako chalchští Mongolové podrobili mandžuské expanzi a z ůstali usídlení v Xinjiangu. Část Ojrat ů se dostala s Kalmyky až do Povolží. N ěkdy bývají Ojrati vágn ě ozna čováni jako Dörben Oirat , tj. „ Čtve ří Ojrati“. Jde o ozna čení širší skupiny jazykov ě p říbuzných kmen ů, z nichž byly nejpo četn ější práv ě čty ři: Torgúti, Dörbeti, Öeleti a Chošúti. Od 17. století užívali vlastní ojratské písmo (viz výše), do kterého byly hned v prvním desetiletí p řeloženy (resp. p řepsány) buddhistické texty, práce z tibetské medicíny, národní epos o Geserchánovi. Nov ě byly sepsány drobné biografické a historiografické práce. Písmo bylo používáno ješt ě na za čátku 20. století. V ČLR ho dnes nahradilo klasické mongolské písmo a v Mongolsku azbuka. V tradi čním písmu (ojratském, ale i klasickém mongolském) z ůstává oproti hovorové variant ě (výchozí pro zápis v azbuce) uchován starší stav vokál ů, tj. krátké vokály neiniciálních slabik, které byly v řeči z prozodických d ůvod ů oslabeny nebo zcela vypuštěny. Písmo uchovává i dlouhé vokály, které se v řeči zkracují. K hlavním výp ůjčkám pat ří buddhistické termíny p řejaté ze sanskrtu, ujgurštiny a tibetštiny; nov ější výp ůjčky jsou z turkických jazyk ů. Hovorová ojratština se d ělí na řadu kmenových dialekt ů (podle Birtalan 2003: 211): hlavní jsou Bajad, Dörbet, Zach čin, Choton, Chošút, Mjangat, Öelet, Torgút a Urianchaj. V ětšina populace t ěchto kmen ů (cca 150.000 osob) žije v 57

západním Mongolsku v ajmacích Uvs a Chovd. Ojrati, kte ří se usídlili více na východ, p řejali z většiny chalchštinu. V ČLR žije z celkové populace 139.000 v ětšina Ojrat ů na severozápad ě zem ě v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang v okresech Bortala, Hoboksar, Tarbagatai a Bayangol, dále i v oblasti Alashan na západ ě AO Vnit řní Mongolsko. Malý po čet Ojrat ů žije v provincii Qinghai okolo stejnojmenného jezera a jde o Chošúty a Öelety. S nimi se spojila část p řesídlených Kalmyk ů a dohromady jsou ozna čováni jako Shin Torghud , tj. „Noví Torgúti“. Ojratštinou mluví i část p ůvodních Öelet ů a Torgút ů, kte ří se ze SV Číny okolo 1880 p řesunuli do Kyrgyzstánu k jezeru Issyk-Kul do oblastí Chelpek a Börü Baši a jsou známi jako Sartští Kalmyci. Ojrati si jako histori čtí soupe ři chalchských kmen ů v Mongolsku uchovávají pov ědomí o svém p ůvodu. Jejich jazyk je postupn ě vytla čován chalchštinou a v Mongolsku jej siln ě ovlivnilo direktivní p řijetí azbuky. V Čín ě jsou komunity Ojrat ů po četn ější; v čínském konzervativním prost ředí je jazyk uchováván na velmi dobré úrovni – regionáln ě je v některých okresech používán z praktických d ůvod ů jako druhý oficiální jazyk. Čínští etnologové a lingvisté Ojraty jasn ě rozlišují a označují etnonymem Weilate (tj. Weilatezu 韦拉特族 ), nicmén ě v oficiální politické etnonymii nemají Weilate status samostatného etnika a spolu s Chalchy, Burjaty a Tuvinci jsou klasifikováni jako Mongolové (Mengguzu 蒙古族 ). To má nep říznivé d ůsledky na jazykový vývoj; d ěti Ojrat ů se na základním stupni u čí bu ď v čacharském dialektu chalchské mongolštiny anebo p římo v čínštin ě.

Ordoština . Jazykem mluví mongolské kmeny vrchoviny Ordos ( čín. E’erduosi 鄂尔多斯 ) v ČLR v jižní části AO Vnit řní Mongolsko v prostoru vymezeném ze severu ramenem Žluté řeky, z jihu Dlouhou zdí a severní hranicí Huiské AO Ningxia (Ningxia Hui zizhiqu 宁夏回自治区 ). V oficiální etnonymii nejsou Ordosští Mongolové považováni za samostatné etnikum a protože jsou řazeni k Mongol ům (Mengguzu 蒙古族 ), nejsou k dispozici konkrétní data o jejich po čtu. Todajevová odhadovala populaci v padesátých letech minulého století na 64.000 osob; sou časné p ředpoklady po čítají s cca 100.000 obyvatel, protože jako ostatní národnostní menšiny nepodléhají politice jednoho dítěte. Po čet aktivních mluv čích bude kv ůli sinizaci i chalchizaci výrazn ě nižší. Krom ě čínštiny jsou kontaktními jazyky ordoských Mongol ů chalchské dialekty urat a tümet a ojratský dialekt öelet v Alashanu (阿拉善 ). Ordoští Mongolové dodnes uchovávají kmenové člen ění na sedm korouhví z roku 1649 za mandžuské dynastie Qing. Pravé k řídlo zahrnuje na severovýchod ě území korouhve Dalad, Wang a Džunggar; po celém území jsou roztroušeny korouhve levého k řídla: Kanggin, Otog, Üüsin, Jasag (poslední korouhev vznikla 1736 formálním odd ělením od Üüsinského klanu a byla p řičlen ěna k vnitromongolskému svazu). Ordoská mongolština nemá literární tradici. Spisovatelé ordoského p ůvodu psali klasickou mongolštinou, kterou jsou i dnes zaznamenány místní ve řejné nápisy. Ordoština není tak stará jako nap ř. dagurština nebo chamniganská mongolština. N ěkte ří auto ři uvažují, zda ji nepovažovat spíše za dialekt chalchské mongolštiny (nap ř. Sun Zhu v čínském Slovníku mongolských jazyk ů). Je to i proto, že se vyvinula p římo z klasické a st řední mongolštiny (Georg 2003:193). S chalchskou mongolštinou má ordoština velmi podobné lexikum, gramatiku, slovotvorbu i v ětnou syntax. Blíže východním mongolským jazyk ům řadí ordosštinu také nižší míra výp ůjček z tibetštiny.

Záv ěr Na záv ěr je t řeba p řipojit zmínku o jazycích, které pravd ěpodobn ě také pat ří do mongolské jazykové rodiny, ale jejich výzkum je teprve na za čátku. Krom ě kreolizovaných dialekt ů huazhouha a wutunhua jde o jazyk kangjia, kterému se věnuje vnitromongolský badatel Sechenchogt (Ethnologue). Jazykem by m ělo hovo řit cca 430 osob ve t řech vesnicích

(Shalimu, Zongzila, Hangdao) v ČLR v Huangnanské tibetské autonomní prefektu ře v provinci Qinghai. Tak malé skupiny oficiální čínská etnonymie nerozlišuje. Kangjia jsou kv ůli islámskému vyznání řazeni k Hui ům (Huizu 回族 ) a blíže ozna čováni Kangyang Hui respektive Kangjia Hui. Jejich jazyk má mít vlastní gramatické formy, má být užíván v osobní a obchodní komunikaci a zachován v několika orálních pov ěstech; lexikum je sbíráno. Výp ůjčky zahrnují čínštinu a tibetštinu. Ethnologue zmi ňuje také idiom darchat s cca 20.000 osob v Mongolsku u jezera Chovsgol v témž ajmaku. Mluv čí jsou pokládáni za subklan Ojrat ů nebo potomky turkických kmen ů (Batbayar 2008: 153). V ětšina Darchat ů užívá ojratštinu, chalchskou mongolštinu a burjatské výp ůjčky.

Zkratky: ak. akuzativ, AO autonomní oblast, arab. arabština, burjat. burjatština, čín. čínština, exc./exkl. exkluzívní, f. femininum, gen. genitiv, chamn(igan). chamniganská mongolština, incl./inkl. inkluzívní, J jižní, lit.mong. literární mongolština, lit.tib. literární tibetština, m. maskulinum, mong. mongolština, nom. nominativ, ojrat. ojratština, ordos. ordoština, pers. perština, pl. plurál, pre-mong. pre-mongolský, preklas.mong. preklasická mongolština, S severní, st ř.mong. st řední mongolština, šira-jug. šira-jugurština, tádž. tádži čtina, tib. tibetština, tk./turk. turkický, ujg. ujgurština. V východní, Z západní.

Pod ěkování Tato studie vznikla jako výstup z d ěkanského grantu "Mongolské jazyky a d ějiny mongolských národ ů" (MUNI/21/BLA/2009) na FF MU. První mezinárodní prezentace našich p ředb ěžných výsledk ů pod titulem "On classification of Mongolian" se odehrála na konferenci "Sravnite ľno-istori českoe jazykoznanie - altaistika - tjurkologija", která se konala ve dnech 4.-7. VI. 2009 v Ústavu jazykov ědy Ruské Akademie v ěd v Moskv ě. Ú čast na tomto fóru umožnil jednomu z nás práv ě d ěkanský grant, druhému autorovi pak grant GAAV, č. IAA901640805. Ke zrodu studie nemalou m ěrou p řisp ěla též spolupráce s Centrem pro interdisciplinární výzkum starých jazyk ů a starších fází moderních jazyk ů (MSM 0021622435) na Masarykov ě univerzit ě v Brn ě.

BIBLIOGRAFIE

ALTANGEREL , D. 2001. Altangerel’s New Pocket English-Mongolian Dicitonary . Ulaanbaatar: Interpress. AOH Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hungaricae . BAO CHAOLU & G U LASEN . 1988. Dongbuyuguyu huayu cailiao . (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 018.) Huhehaote: Neimenggu renmin chubanshe. BAO CHAOLU & G U LASEN & C HEN NAIXIONG . 1990. Dongbuyuguyu he mengguyu . (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 016.) Huhehaote: Neimenggu renmin chubanshe. BASANGOV , B. B. 1963. Russko-kalmyckij slova ŕ. Ėlista: Kalmyckoe gosudarstvennoe izdate ľstvo. BATBAYAR , S ANKHUU (ed.). 2008. Mongolia. The official yearbook of Mongolia . Ulaanbaatar: Montsame. BAWDEN , C HARLES . 1997. Mongolian-English Dictionary . London – New York: Kegan Paul. BEFFA , M ARIE -LISE & M AMAYON , R OBERTE . 1983. Les langues mongoles. Études mongoles 14, 121-169. BERTAGAEV , T. A. 1968. Mongo ľskie jazyki: Vvedenie. In: Jazyki narodov SSSR. Mongolskie, tunguzo- ma ňč žurskie i paleoasiatskie jazyki , eds. Vinogradov, V. V. i kol. Leningrad: Nauka 1968, 7-12. BIRTALAN , Á GNES . 2003. Oirat. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 210- 228. BLÄSING , U WE . 2003. Kalmuck. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 229- 247. CASTRÉN , MATTHIAS A. 1857. Versuch einer burjätischen Sprachlehre nebst kurzem Wörterverzeichniss , herausgegeben von Anton Schiefner. St. Petersburg: Kaiserliche Akademie der Wissenschaften. CHAOLU WU. 1996. Daur . München-Newcastle: Lincom Europa. 59

CHINBAT , E. 2007. Mongolian-English Dictionary . Ulaanbaatar. CYDENDAMBAJEV , C. B. & I MEXENOV , M. N. 1962. Kratkij russko-burjatskij slovar . Moskva: Gosudarstvennoe izdate ľstvo inostrannyx i naciona ľnyx slovarej. DOERFER , G ERHARD . 1964. Klassifikation und Verbreitung der mongolischen Sprachen. In: Handbuch der Orientalistik , 5. Bd. Altaistik , 2. Abschnitt: Mongolistik . Leiden - Köln: Brill, 35-50. DOERFER , G ERHARD . 1992. Mongolica im Alttürkischen. In: Bochumer Jahrbuch zur Ostasienforschung 14, 39- 56. ENHEBATU & X INTEKE . 1988. Dawoeryu he menguyu . (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 004.) Huhehaote: Neimenggu renmin chubanshe. ENHEBATU et al. 2003. Dawoeryu cihui. Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 605. In: Dawoer ziliaoji 4. Beijing: Minzu chubanshe. 47-276. FAEHNDRICH , B URGEL R. M. 2007. Sketch grammar of the Karlong variety of Mongghul, and dialectical survey of Mongghul. Unpubl. dissertation. University of Hawai. GEORG , S TEFAN . 2003. Mongghul. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 286- 306. GEORG , S TEFAN . 2003. Ordos. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 193-209. HATTORI , S HIRÔ . 1959[1993]. A Glottochronological Study of the Mongol Languages, reprinted in Selected Papers of Shirô Hattori , vol.4: Studies in Altaic Languages. Tokyo: Sanseido, 87-88. HURELBAATAR . 1999. Mongols in present day China. In: Kotkin, Stephen& Elleman, Bruce L (eds.). 1999. Mongolia in the twentieth century. Landlocked cosmopolitan. New York – London: M.E.Sharpe. JAXONTOVA , N ATAL’JA N. 1996. Ojratskij literaturnyj jazyk XVII veka . Moskva: Vosto čnaja literatura. JANHUNEN , J UHA . 1990. Material on Manchurian Khamnigal Mongol . Helsinki. JANHUNEN , J UHA . 1992. On the Position of Khamnigal Mongol. In: JSFOu 84, 115-143. JANHUNEN , J UHA . 2003a. Khamnigal Mongol. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 83-101. JANHUNEN , J UHA . 2003b. Mongol Dialects. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 177-192. JANHUNEN , J UHA (ed.). 2003c. The Mongolic Languages . London: Routledge. Jazyki Azii i Afriki. V. Altajskije jazyki , eds. Solncev, V. M. i kol. Moskva: Nauka 1993. Jazyki narodov SSSR. Mongolskie, tunguzo-ma ňčžurskie i paleoasiatskie jazyki , eds. Vinogradov, V. V. i kol. Leningrad: Nauka 1968. JSFOu Journal de la Société Finno-Ougrienne . KARA , G. 1990. Zhiyuan yiyu. Index alphabétique des mots mongols. AOH 44, 279-344. KIM , S TEPHEN S. 2003. Santa. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 346-363. KÖHALMI , K ÄTHE U. 1959. Der mongolisch-kamniganische Dialekt von Dadal Sum. AOH 9, 163-204. KOTWICZ , W ŁADYSŁAV . 1950. La langue mongole parlée par les ouigours jaunes près de kan-tcheou. RO XVI, 435-465. LESSING , F ERDINAND (ed.). 1960. Mongolian-English Dictionary . Berkeley - Los Angeles: University of California Press. LIGETI , L OUIS . 1955. Le lexique moghol de R. Leech. AOH 4, 119-157. LIGETI , L OUIS . 1964. Les voyeles longues en Moghol. AOH 17, 1-48. LUWSANWANDAN , Sh. 1959. Mongol xel ayalguunï ucir. Studia Mongolica 1, 1-16. MA DAZHENG & C HENG CHONGDE . 2006. Weilate menggu shigang . Wulumuqi: Xinjiang renmin chubanshe. NAGY , L OUIS J. 1960. A Contribution to the Phonology of an unknown East-Mongolian Dialect. AOH 10, 269- 294. NUTGEREN , H ANS . 2003. Shira Yughur. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 265-285. PELLIOT , P AUL . 1925. Les mots à h initiale, aujourd’hui amuie dans le Mongol des XIII. et XIV. siècles. Journal Asiatique , Vol. 206, 193-263. POPPE , N. N. 1938. Mongolskii slovar Mukaddimat al-adab . Moskva-Leningrad. (Repr. 1971 Farnborough: Gregg International Publishers LTD) POPPE , N ICHOLAS . 1954. Grammar of Written Mongolian . Wiesbaden: Harrassowitz. POPPE , N ICHOLAS . 1955. Introduction to Mongolian Comparative Studies . Helsinki: Mémoires de la Société Finno-Ougrienne 110. POUCHA , P AVEL . 1961. Die Sprache der Mogholen in Afghanistan und die Teorie der Mischsprachen. In: Studia Mongolica 2, 251-270. POUCHA , P AVEL . 1967. Von Jaya-Pandita zum Neukalmückischen. Archív orientální 35, 383-406. QINGE’ERTAI & L I KEYU . 1988. Tuzuyu he mengguyu . (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu, 013). Huhehaote: Neimenngu renmin chubanshe. 60

RAMSTEDT , G USTAV J. 1906. Mogholica. JSFOu 23, 1-60. RAMSTEDT , G USTAV J. 1935. Kalmückisches Wörterbuch . Helsinki. RAMSEY , R OBERT S. 1989. The Languages of China . Princeton: Princeton University Press. RO Rocznik orientalistyczny. RÓNA -TAS , A. 1961. A Dariganga Vocabulary. AOH 13, 147-174. RUDNEV , A. D. 1908. Opyt klassifikacii mongolov po nare čijam. In: Sravnite ľnaja fonetika mongo ľskogo pi śmennogo jazyka i xalxasko-urginskogo govora , ed. by G.J. Ramstedt. St.-Petersburg: Imperatorskaja Akademija Nauk, iv-vi. RUDNEV , A. D. 1911. Materialy po govoram Vosto čnoj Mongolii . St.-Petersburg: Faku ľtet Vosto čnyx jazykov Imperatorskogo St.-Petersburskogo universiteta. RYBATZKI , V OLKER . 2003. Intra-Mongolic Taxonomy. In: The Mongolic Languages , ed. by Juha Janhunen. London - New York: Routledge, 364-390. SANŽEJEV , G. D. (ed.). 1960. Russko-mongo ľskij slovar . Moskva: Gosudarstvennoje izdateľstvo inostrannyx i naciona ľnyx slovarej. SANŽEJEV , G.D. 1952. Mongo ľskie jazyki i dialekty. Učenye zapiski instituta vostokovedenija 4, 30-125. SINOR , D ENIS . 1952. Langues mongoles. In: Les Langues du monde , ed. by Antoine Meillet & Marcel Cohen. Paris: Centre national de la recherche scientifique, 369-384. SKRIBNIK , E LENA . 2003. Buryat. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 102 -128. SLATER , K EITH , W. 2003. Mangghuer. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 307-324. STAROSTIN , S ERGEI A. 1991. Altajskaja problema i proischožd ěnije japonskogo jazyka . Moskva: Nauka. SUN ZHU . 1985. Mengguyu wenji . Xining: Qinghai renmin chubansche. SUN ZHU et al. 1990. Menggu yuzu yuyan cidian . Xining: Qinghai renmin chubanshe. SVANTESSON , J AN -OLOF . 2000. Mongolic vowel shifts and the classification of the Mongolic languages. Altai Hakpo 10, 193-207. SVANTESSON , J AN -OLOF . 2003. Khalkha. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 154-176. TODAJEVA , B ULJAŠ K. 1973. Mongorskij jazyk . Moskva: Nauka. TODAJEVA , B ULJAŠ K. 1981. Jazyk Mongolov Vnutrennej Mongolii . Moskva: Nauka. TODAJEVA , B ULJAŠ K. 1986. Dagurskij jazyk . Moskva: Nauka. TSERENPIL , D. & K ULLMANN , R. 2008. Mongolian Grammar . Ulaanbaatar: Admon. TSUMAGARI , T OSHIRO . 2003. Dagur. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 129-153. UNKRIG , W. A. & BLEICHSTEINER , R. & HEISSIG , W. 1941. Wörterbuch der heutigen mongolischen Sprache . Wien – Peking: Siebenberg. VLADIMIRCOV , B. JA. 1929. Sravnite ľnaja grammatika mongoľskogo pi śmennogo jazyka i xalxskogo nare čija. Vvedenie i fonetika . Leningrad: Vosto čnyj institut. WEIERS , M ICHAEL . 1972. Die Sprache der Moghol der Provinz Herat in Afghanistan (Sprachmaterial, Grammatik,Wortliste) . Opladen: Westdeutsche Verlag. WEIERS , M ICHAEL . 2003. Moghol. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 248- 264. WHYMANT , A. N. J. 1926. A Mongolian Grammar. Outlining the Khalkha Mongolian with Notes on the Buriat, Kalmuck, and Ordos Mongolian . London: Kegan Paul. WU HUGJILTU . 2003. Bonan. In: Janhunen, Juha (ed.). The Mongolic Languages . London: Routledge, 325-345.

Internetové zdroje: www.china.org.cn/english/features/EthnicGroups/136937.htm http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=dta http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=peh http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=sce http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kxs http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=mjg http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=yuy http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bxu http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bxm http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bxr http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=khk http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=mvf 61

http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=drh http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=xal http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=mhj

Oddíl 1, studie II.

Klasifikace a p řehled turkických jazyků

Michal Schwarz – Václav Blažek

Úvod

Turkické jazyky jsou se 180 miliony rodilých mluv čích geografickou spojnicí mezi tak vzdálenými oblastmi jako je západní Evropa (nap ř. N ěmecko se 3,5 miliony Turk ů a turecky mluvících Kurd ů), Čína (Ujgu ři, Sala ři a Saryk-jugu ři až v Gansu) a v Rusku východní pob řeží Severního ledového oceánu (Jakuti). V Evrop ě reprezentuje 26 milion ů mluv čích turkických jazyk ů druhou nejpo četn ější rodinu po indoevropských jazycích. V následujícím přísp ěvku turkické jazyky p řibližujeme klasifika čními modely, tabulkami hláskových korespondencí, geo- a demografickým popisem všech turkických jazyk ů podle jejich vývojových vazeb s nejstaršími literárními památkami a synopsí historických fází. Článkem voln ě navazujeme na p řísp ěvek o mongolských jazycích z minulého roku (Schwarz & Blažek 2010). Jména jazyk ů po češ ťujeme (jednotn ě ch namísto kh / x apod.) a čínská jména uvádíme v pinyinu s českými koncovkami. Aktuální po čty mluv čích uvádíme dle Wikipedie. Poznámka k turkickému etnonymu: p řestože jsou turkické národy spojovány s první historickou říší čín. 匈奴 Xiongnu (209 p ř. n. l. – 1. stol. n. l.) na území západního Mongolska a Altaje, první staroturkické nápisy pochází až z doby Turkického kaganátu (552-745 n. l.). Etnonymum Türk - proto známe od národ ů se starší literární tradicí. V čínských pramenech se jedná o 突厥 Tujüe , ve st řední čínštin ě podle Karlgrena d’u ‹tk ÔwSt / t’u ‹tk ÔwSt (Ulving 1997: 178, 241, 363) což Róna-Tas (1991: 10n.) p řevádí na p říbuzný sogdijský tvar twrkwt = *türküt ; dále srov. starší tibetské dru-gu a v chotanské sakštin ě ttrukä + pozd ěji tturka . Turkité zapsali autonymum pozd ěji runovým písmem ( čte se zprava doleva) variantn ě QRUT / KRUT türük nebo QRUTKUQ kök-türük „Mod ří Turkité“. Od neliterárních Xiongnu se v čínských pramenech dochovalo také několik toponym, aristokratických titul ů a nap ř. ozna čení Altajci uctívaného „nebe“ chengli , které dob ře odpovídá sttur. iRMT foneticky tä ŋri (A: 196).

Klasifikace turkických jazyk ů

(0) Genetickou pozici turkických jazyk ů ilustrujme jedinou glottochronologickou analýzou všech altajských jazyk ů (EDAL 2003: 234). S. Starostin, A. V. Dybo a O. Mudrak nezve řejnili stromový diagram jazykové rodiny, ale jen tabulku s procenty korespondencí mezi rekonstruovanými prajazyky. Tyto výsledky však mohou být znázorn ěny v odpovídajícím grafu (pro rekonstruované prajazyky je užita projekce do sou časnosti v závislosti na datování dce řiných prajazyk ů - viz sloupec zcela vpravo):

% mong. tung. kor. jap. % 16 19 22 26 29 (datování ve stol.) turk. 25/20.0 25/16.9 17/13.8 19/14.4 turk. (-1) mong. 29/22.3 18/16.6 22/18.9 -4.35 mong. (+10) tung. 23/17.9 22/16.0 altajský -3.7 tung. (-4) kor. 33/28.6 -4.75 kor. (+11) (v tis. let) -2.9 jap. (+5)

(1) Klasifikace turkických jazyk ů podle Ethnologue 16 (2009) http://www.ethnologue.com/show_family.asp?subid=7-16

Ačkoliv je prestižní monografie Ethnologue aktualizována každé čty ři roky, klasifikace (nejen) turkických jazyk ů vychází spíše z geografických než genetických kritérií a neodráží jejich vnit řní hierarchii:

dolganský (Rusko - A.) jakutský (Rusko - A.) tuvinský (Rusko - A.) severní karagaský (Rusko - A.) šorský (Rusko - A.) altajský sev. (Rusko - A.) altajský již. (Rusko - A.)

kirgizský (Kirgizstán) kazašský (Kazachstán) karakalpacký (Uzbekistán) nogajský (Rusko - E.)

balkarský (Rusko - E.) kumycký (Rusko - E.) západní krim čacký (Ukrajina) karaimský (Ukrajina)

baškirský (Rusko - E.) čulymský (Rusko - A.) tatarský (Rusko - E., A.)

uzbecký sev. (Uzbekistán) uzbecký již. (Afghánistán) turkické ujgurský záp. (Čína) ujgurský (Čína) východní ili turki (Čína) ainu (Čína) čagatajský (Turkmenistán)

salarský (Čína) turkmenský (Turkmenistán) krym-tatarský (Ukrajina)

ázerbajdžánský (Írán, Ázerb.) jižní kaškajský (Írán) chaladžský (Írán) sal čuq (Írán)

chor. turecký (Írán) turecký (Turecko) gagauzský (Moldavsko)

urum (Gruzie)

bulgarské čuvašský (Rusko - E.)

Zkratky: A. Asie, Ázerb. Ázerbajdžán, E. Evropa, chor. chorásánský, již. jižní, sev. severní, záp. západní.

(2) Baskakov (1960: příloha 2 mezi s. 228-29; 1981: 18-20) vypracoval dnes již klasickou genetickou klasifikaci:

do 5. st. n. l. 5.-10. st. n. l. 10.-15. st. n. l. 15.-19. st. n. l.

jihoaltajské dialekty starokirgizský kirgizský

kirgiz.- chakaský kyp čak. kamasinský šorský chakaské čulymskotatarský vých.- severoaltajský hunské sary-ujgurský

jakutský ujgur.- oguz. tuvinský tuva tofalarský (karagaský) ujgur.- -tukü

staroujgurský starooguzský

karlucko- -ujgurské karlucké proto- karlucko- uzbecký turkický -chórezm. novoujgurský

oguzsko- turkmenský -turkmenské truchmenský oguz.- karluk.- oguzské ázerbajdžánský kyp čak. oguzsko- turecký -seldžucké s. krymskotatarský

oguzsko- gagauzský -bulgarské balkarské dialekty

kyp čacko- nogajský -oguzské karakalpacký kazašský uzbecké dialekty kyp čacko- -polovecké karaimský záp.- kumycký hunské kara čajevsko- kyp čacké -balkarský s. krymskotatarský

polovecký tatarský kypčacko- baškirský -bulharské

staro- čuvašský bulharský

bulharské chazarský Zkratky: chórezm. chórezmijské, j. jižní, karluk. karlucké, kirgiz. kirgizské, kyp čak. kyp čacké, oguz. oguzské, s. severní, ujgur. ujgurský, vých. východní, záp. západní.

(3) Menges (1995: 60-61, + dodatky v 2. vydání na s. xiv-xv) také shrnuje tradi ční klasifikaci, přihlíží ale p římo k literárním pramen ům a menším skupinám na pomezí dialekt ů:

st.turkický j. runových nápis ů (Orchon, Jenisej) staroujgurský slovník Ma ħmūda al-Kāšghar ī st ř.turk. karachanidský st ředo- chórezmijský turkický (11.-12. st.) -asijské = čagatajský východo- íranizovaný uzbecký -türkütské novoujgurský + taran či aj. dialekty saryg-ujgurský salarský türkütské kirgizský [qyrghyz]

staré staroanatolský = seldžucký staroosmanský jihozápadní turecký osmanský = oguzské (d.: Rumeli,Anatolie, j. Krym) = západo- západní gagauzský -türkütské ázerbajdžánský & qašqaj ī východní turkmenský

chaladž. (Írán)

jižní altaj-kiži, tälängüt, tölös, tälängät ojrotské severní lebe ď, kumand ū, jyš-kiži = tuba

sev.-záp. kumánský (Codex Cumanicus) st ř.turk. kyp čacký karaimský [qaraj īm] kara čajevský [qara č‘aj] & balkarský ponto- krymsko-tatarský severo- kaspické kumycký [qumyq] -západní = kaza ň-tatarský: Teptär, Mišär, Qāsimov qyp čacké Volha- z. Sibi ř: Tural, Tobol, Yšym, Irtyš -Kama- baraba -záp. küärik Sibi ř bašqurt = baškirský kazašský [qazaq] & karakalpacký uzbecký (neíranizovaný) aralo- nogajský kaspické kirgizský moderní literární [qyrghyz] proto- již.-c. Sibi ř šorský -turkický = chakaské abakan: sagaj, kojbal, ka ča, kyzyl, bältir karagaský sojon = tuba/tuva/tyba/urianchaj

sev.-vých. Sibi ř = jakutské jakutský & dolganský

?hunský hunsko-bulharské volžsko-bulharský čuvašský

(4) Lars Johanson (1998b: 81-83) zám ěrn ě kombinuje geografickou, genetickou a typologickou klasifikaci:

severní jakutský & dolganský

Sajan sojot, urianchaj, sibi řské tofa (karagas)

Jenisej chakas, šor, sagaj, kača, jižní qyzyl

Čulym küerik

Altaj tuba, kumandi, k ū, teleut, telengit

salar (vliv oguzských jaz.) obecn ě- sary-ujgur. (vliv jihosibi ř.) turkické ujgur., taran či, v. turkit.: Kašgar, Jarkend, ujgurské Chotan, Kerija, Čer čen, = jihovýchodní Aksu, Ku ča,Turfan

uzbecký, oguz-uzbecký

fu-yü (vliv sibi ř. jenisej.) kirgiz (vliv sibi ř. altaj.) jižní = kyp čak-uzbecký, nogaj Aral-Kaspik kazašský, karakalpacký

baškirský kyp čacké severní = tatarský: Kaza ň, Mišar, = severo- Volha-Ural Z. Sibi ř (Tura, Baraba, Tara, západní Tomsk, Tjume ň, Irtyš, Išim, Tobol

západní kumyk, kara čaj, balkar, krymsko-tatarský, karaim

ázerbajdžánský západní gagauzský turecký

turkmenský proto- oguzské východní chorasánský turkický turkický = jiho- západní afšar (Afghánistán) aynallu jižní sonqor ī qašqai

arghu-turkický chaladž

čuvašský

(5) Anna V. Dybo (2006: 766-817): její glottochronologická klasifikace respektuje i geografická hlediska:

0 250 500 750 1000 1250 1500 1750 2000

turkicko-bulharský čuvašský

tuvinský sajanské 1390 tofalarský jihosibi řské 420 saryg ujgurský 620 chakaský proto- 1150 šorský -turkický 870 tuba kiži -100 hornoaltajské oirotský 1150 lebedinský 1300 kumandy kiži

severosibi řské jakutský & dolganský 130 staroturkický runový (750) obecn ě turkický balkarský staroujgurský - 520 - karachanidský (1050) nogajský 1630 kumycký 620 kyp čacké 1300 tatarský karlucko- 1080 povolžské 1500 baškirský -kyp čacké novoujgurský karlucké 1220 kirgizský 270 840 1500 uzbecký oguzsko- 1630 karakalpacký -karlucko- kazašský -kyp čacké karaimský Li. 1220 karaimský Kr. salarský 1220 turkmenský východo-oguzské chaladžský 420 ázerbajdžánský západo-oguzské 960 turecký 1500 gagauzský

(6) Klasifikace turkických jazyk ů Olega Mudraka (2009, 172-79) je zatím nejaktuáln ější a zahrnuje i n ěkteré baškirské, tatarské, turkmenské a ázerbajdžánské dialekty:

-200 200 600 1000 1400 1800

jakutský 680 tuvinský 1650 tofalarský

sibi řské saryg-ujgur. 420 1080 čulymský 1230 chakaský 1450 šorský 790 oirotský 1380 tubalarský 1200 kumandinský 1050 1650 kuu-kiži = leb. kirgizský

baškirský v. 1780 baškirský j. 1560 baškirský z.

1220 tatarský volž. 1560 tatarský sib. 1430 tatarský miš.

100 kazašský kyp čacké 1560 karakalpacký 940 1380 nogajský

kara čajevsko- -balkarský 1010 1380 kumycký

karaimský 1290 krym-tatarský

uzbecký 1490 šahrisiab. dial. 1380 novoujgurský 1120 čagataj. 1050 chaladžský turkický karlucké 870 karachan. -120 370 560 orchonský run.

salarský

sarycký dial. oguzské 1550 ersary dial. 750 1650 turkmenský lit.

nuhinský dial. 1030 1380 bakinský dial. 1610 ázerbajdžánský 1180 turecký 1610 gagauzský

čuvašský

Zkratky: čagataj. čagatajský (Babur Name), dial. dialekt, j. jižní, karachan. karachanidský (Ma ħmūda al-Kāšghar ī, Kutadgu Bilig), leb. lebedinský, lit. literární, miš. mišerský, run. runový, sib. sibi řský, v. východní, volž. povolžský, z. západní.

Přehled turkické historicko-srovnávací fonetiky Následující tabulky uvádí podle EDAL I. (2003, 136-49) korespondence mezi 22 sou časnými idiomy, starou ujgurštinou a ranou st řední turki čtinou za Karachanid ů (999-1211 n. l.). Z charakteristických gramatických rys ů turkických jazyk ů zmi ňme alespo ň vokalickou harmonii, výhradn ě aglutina ční sufixy a v ětnou syntax typu SOV.

*b- *p/ ÷- *p/ ù- *-b- *-m( -) *t- *t/ ÷- *t/ ù- *d- *d staroujgurský b- p -p- b m/-n t t t t d karachanidský b- -p-/-b-/-p -p-/-b-/-p v M/-n t t t t δ jakutský b- -b-/-p -b-/-p b/ø m/-n t t t t t tuvinský b-/p- V''vV/ VvV/-p -v-/-ø- m/-n t/d V"dV VdV/-t t/d VdV/-t hV-/-''p /-g /-''t tofalarský b-/p- V''pV/-p VbV/-p -b-/-ø-/-g m/-n t/d V''tV/-"t VdV/-t t/d VdV/-t chakaský p- -b-/-p -b-/-p -b-/-ø-/ m/-n t t t t z/-s -g/-b šorský p- -b-/-p -b-/-p -b-/-ø-/ m/-n t t t t z/-s -g/-p ojrotský (altajský) b- -b-/-p b-/-p b/ø m/-n t t t t d'/j kirgizský b- -p-/-b-/-p b-/-p -b-/-j-/-ø- m/-n t t t t j ujgurský b-/p- p b/v/g/j/ø m/-n t t t t j uzbecký b- -v-/-p/b v/g/j/ø m/-n t t t t j kazašský, karakalp. b- -b-/-p -b-/-p b/w/j/ø m/-n t t t t(/d-) j nogajský b- -b-/-p -b-/-p b/w/j/ø m/-n t t t t(/d-) j baškirský b- -b-/-p -b-/-p w/j/ø m/-n t t t t j tatarský (sibi řský) b- (p-) -b-/-p -b-/-p w/j/ø m/-n t t t t j kumycký b- -b-/-p -b-/-p w/j/ø m/-n t/d t t t/d j balkarský b- -b-/-p -b-/-p w/j/ø m/-n t t t t j karaimský b- -b-/-p -b-/-p w/j/ø m/-n t t t t j turkmenský b-/p- -b-/-p -b-/-p w/j/ø m/-n t/d t d/-t d j ázerbajdžánský b-/p- -b-/-p -b-/-p v/j/ø m/-n t/d t d d/t j gagauzský b-/p- -b-/-p -b-/-p v/ø m/-n t/d t d/-t d/t j turecký b-/p- -b-/-p -b-/-p v/j/ø m/-n t/d t d/-t d/t j chaladžský b- -b-/-p -b-/-p v/ø m/-n t t t t d čuvašský p- -b-/-p -b-/-p v/ø m/-n t -d-/-t -d-/t t -r-

s- s/ ÷- s/ ù- n r l č- č/÷- č/ù- j- j j1 staroujgurský s s s n r l č č č j j d karachanidský s s s n r l č č č j j δ jakutský ø -h-/-s/-t -h-/-s/-t n r l s -h-/-s -h-/-s s j t tuvinský s -''z-/-''s -z-/-s n r l š -''ž-/-''š -ž-/-š č j VdV tofalarský s ''s -z-/-s n r l š -'' ¸-/-''š -¸-/-š č j VdV chakaský s z z n r l s -¸-/-š -¸-/-š č j z šorský s z z n r l š č č č j z ojrotský (altajský) s z z n r l č č č d'/j d'/j -j- kirgizský s s s n r l č č č ¸ j j ujgurský s s s n r/-j/-ø- l č č č j j j uzbecký s s s n r l č č č j j j kazašský, karakalp. s s s n r l š š š ž j j nogajský s s s n r l š š š j j j baškirský s θ θ n r l s s s j j j tatarský (sibi řský) s s s n r l č č č j/ ¸ j j kumycký s s s n r l č č č j/ ¸ j j balkarský s s s n r l č č č ¸ j j karaimský s s s n r l č č č j j j turkmenský θ/s θ/s θ/s n r l č č -¸-/-č j j j ázerbajdžánský s s s n r l č č ¸ j j j gagauzský s s s n r l č č -¸-/-č j j j turecký s s s n r l č č -¸-/-č j j j chaladžský s s s n r l č č č j j d čuvašský s -s- (= z) -s- (= z) n/m r ś ź ź ś j j/v/ø

*ń *ŕ *l’/÷- * l’/ù- *k- *k/÷- *k/ù- *g- *g *ŋ staroujgurský j/ñ z š š k/q k/q k/q k g/ γ ŋ karachanidský j z š š k/q k/q k/q k g/ γ ŋ jakutský j/ Ë -h-/-s/-t -h-/-s/-t -h-/-s/-t k/x g/ γ g/ γ k ø ŋ tuvinský j/ Ë -z-/-s -"ž-/-"š -ž-/-š k/x -"g-/-"k -g-/-k k/x -ø-/-g/-γ ŋ/ø tofalarský j -z-/-s -"¸-/-"š -¸-/-š k/x -"h-/-"k/-"q -g-/-k/-q k/x -ø-/-g/-γ ŋ/ø chakaský Ë > j -z-/-s -z-/-s -z-/-s k/x g/ γ g/ γ k -ø-/-g/-γ -g-/-ø- /-ŋ šorský Ë > j -z-/-s -ž-/-š -ž-/-š k/q g/ γ g/ γ k -ø-/-g/-γ -g-/-ø- /-ŋ ojrotský (altajský) j -z-/-s -ž-/-š -ž-/-š k g g k ø/j/g ŋ kirgizský j z š š k -g-/-k-/-q -g-/-k-/-q k ø/j/g ŋ ujgurský j z š š k/q k/q k/q k g/ γ ŋ/n -k/-q uzbecký j z š š k/q k/q k/q k g/ γ ŋ/-j-/n -k/-q kazašský, karakalp. j z s s k/q -g-/-γ-/-k-/ -g-/-γ-/ k -w-/-j-/ ŋ/-j-/n -q-/-k/-q -k-/-q -ø/-w/-j nogajský j z s s k -g-/-k-/-k -g-/-k-/-k k -w-/-j-/ ŋ/-j-/n -ø/-w/-j baškirský j z š š k/q -g-/-γ-/-k-/ -g-/-γ-/ k -w-/-j-/ ŋ/-j-/ -q-/-k/-q -k-/-q -ø/-w/-j -g-/n tatarský (sibi řský) j z š š k -g-/-k-/-k -g-/-k-/-k k -w-/-j-/ ŋ/-j-/ -ø/-w/-j -g-/n kumycký j z š š k/g/q -g-/-γ-/-k-/ -g-/-γ-/ k/g -w-/-j-/ ŋ/-j-/n -q-/-k/-q -k-/-q -ø/-w/-j balkarský j z š š k/g/q -g-/-γ-/-k- -g-/-γ-/ k/g -w-/-j-/ ŋ/-j-/ /-q-/-k/-q -k-/-q -ø/-w/-j -g-/n karaimský j z š š k -g-/-k-/-k -g-/-k-/-k k g/w/j/ø ŋ/-j-/ -g-/n turkmenský j z š š k/G k/q -g-/-γ-/ g γ/w/j ŋ -k-/-q ázerbajdžánský j z š š k/G k/x -g-/-γ-/-k g γ/w/j/-ø n/j /-x/-G gagauzský j z š š k k -g-/-ø-/-k g- γ/w/j/-ø n/m/j turecký j z š š k k -γ-/-k g- γ/w/j/-ø n/m/j chaladžský j z š š k/q k/q k/q k γ/w/j/-ø ŋ/j/g/n čuvašský j/v/ø r/s l/š l/š k/x -g-/-k/-x -g-/-k/-x k v/ø n/m

*i *ī *k *¶ *e *ē *a *ā *% * ạ̄ *æ *ù *u *ū *o staroujgurský i i (i) (i) (e) (e) a a a a æ æ u u o karachanidský i i (i) (i) (e) (e) a a a a æ æ u u o jakutský i ī i ī e ie a ā æ ù æ ù u ū o tuvinský i i e e e e a a a a æ æ u u o tofalarský i i e e e e a a a a æ æ u u o chakaský ‹ ‹ i i i i a a a a æ æ u u o šorský i i e e e e a a a a æ æ u u o ojrotský (altajský) i i e e e e a a a a æ æ u u o kirgizský i i e e e e a a a a æ æ u u o ujgurský i i e/ä e/ä e/ä e/ä a/e a/e a/e a/e i i u u o uzbecký i i e e e/a e a/ Q a/ Q a/ Q a/ Q i i u u ŭ kazašský, karakalp. i i e e e e a a a a æ ù u u o nogajský i i e e e e a a a a æ æ u u o baškirský e e i i i i a a a a æ æ o o u tatarský (sibi řský) e e i i i i a a a a æ æ o o u kumycký i i e e e e a a a a æ æ u u o balkarský i i e e e e a a a a æ æ u u o karaimský i i e e e e a a a a æ æ u u o turkmenský i i e i e \ a ā a ā æ ù u ū o ázerbajdžánský i i ä/e e ä/e ä/e a a a a æ æ u u o gagauzský i i e e e e a a a a æ æ u u O turecký i i e e e e a a a a æ æ u u o chaladžský i ii ä īe ä ä a āa a āa i īi u ūu o čuvašský ‹/ъ ‹/ъ i i a a o o æ æ ‹/ъ ‹/ъ ъw ъw vi-/-u- 71

Rozší ření, demografie a nejstarší literární památky turkických jazyk ů

1. západní / západo-hunské: 1.1. proto-bulharský / ogurský : jazyk staroturkického období od 7. stol. n. l. v oblasti Volhy a pozd ěji u Dunaje. P ředcházel bulharštin ě v Podunají, volžské bulharštin ě a chazarštin ě. Jazykem mohly hovo řit části kmenových skupin jako Bulhaři, Sabirové, Suvarové, Ava ři, Ogu ři, Onogu ři, Saragu ři, Uturgu ři, Kuturgu ři. Až u pozd ějších variet se dochovaly nápisy na náhrobních kamenech a jména bulharských kn ěží ve staroslov ěnských textech. Krom ě pokra čujících jazyk ů (viz níže) probíhalo silné etnické míšení. Kv ůli nedostatku pramen ů a nep řesv ědčivým pokus ům o rozlušt ění n ěkte ří auto ři neuvažují o turkickém substrátu, ale jen o díl čích turkických prvcích a zd ůraz ňují íránské (u čuvašštiny ugrofinské) vazby. Postupnou asimilací místního obyvatelstva vznikli nap ř. Balkarové, Čuvaši nebo Volžští Tata ři. 1.1.1. bulharský = jazyk Dunajských Bulhar ů (i na Balkánu) s nápisy v runovém a řeckém písmu z 8. - 9. stol. v říšském hlavním m ěst ě Pliska a ve skalní kapli v Murfatlaru v dnešním Rumunsku. Siln ější roli z řejm ě m ěla ú řední řečtina. Bulharská aristokracie se koncem 9. stol. poslovanštila (slovanská stará bulharština byla úředním jazykem od r. 893). Bulharština proto zaniká již v 9. století a zanechává n ěkolik jmen v byzantských a staroslov ěnských textech. 1.1.2. chazarský = jazyk Chazarské říše mezi řekami Volhou a Donem od 4. do 10. stol.; jména kmen ů, vládc ů a toponyma známa jen ze sekundárních pramen ů – poznámky arabských a byzantských cestovatel ů, u Mahmúda Kašgarského. Chazar ům asi vládly p ůvodní rody Köktürk ů (Tujüe) z Turkického kaganátu; p řinejmenším část chanátu konvertovala k judaismu. Vzhledem k rozsahu a trvání říše se jazyk musel zapisovat n ěkolika písmy, nicmén ě jediným p římým pramenem je tzv. Kyjevský dopis asi z roku 930 z chazarské diaspory v Kyjev ě; pod vlastním textem dopisu v hebrejštin ě je p řipsáno runovým písmem jediné chazarské slovo okhqurüm „čtu (to)“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Khazar_language). 1.1.3. volžsko-bulharský čuvašský : 1.1.3.1. volžsko-bulharský = jazyk Volžských Bulhar ů ze st ředního období, který p řetrvává až do 14. století a p ředchází čuvašštin ě. Zanechal nápisy v runovém a arabském písmu. 1.1.3.2. čuvašský = hlavní substrát se formoval vlivem skytho-sarmatských, slovanských, ugrofinských výp ůjček, tatarštiny a baškirštiny. Za vlády Petra Velikého (1682-1725) byly elity všech národnostních menšin potla čeny a národy nesm ěly vykonávat strategická řemesla jako nap ř. ková řství. Kulturní rovoj a první písemné prameny tedy za čínají až ve druhé polovin ě 18. století. První čuvašské školy zakládal v 19. století I. J. Jakovlev (1848-1930) který do čuvašštiny p řekládal i ruské autory; nová literatura vznikala až za SSSR. K významným čuvašským lingvist ům pat ří jeden z prvních sinolog ů Nikita Bi čurin (1777- 1853); z moderních básník ů se v zahrani čí proslavil Gennadij N. Ajgi (1934-2006). Dnes je čuvašština jediný živý jazyk ogurské / bulharské skupiny (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=chv ) o 1.640.000 (2002) mluv čích na Volze v Čuvašsku v RF s centrem ve m ěst ě Čeboksary; dále v Kazachstánu (22.300), Ukrajin ě (10.600) a v Uzbekistánu (10.000). 2 skupiny dialekt ů, virjal a anatri , jsou základem spisovného jazyka. Smíšená varianta na pomezí obou grup se n ěkdy považuje za centrální dialekt (Clark 1998: 451). Polovina populace žije ve m ěstech a v ětšina ovládá ruštinu nebo další kontaktní jazyk: tatarštinu. P řestože je čuvašština užívána ve všech médiích a zapisuje se azbukou, je v důsledku politické a kulturní (christianizace) dominance ohrožená a ustupuje jako v ětšina minoritních jazyk ů v RF ruštin ě. Čuvaština uchovala r místo z jako u ostatních turkických jazyk ů, a dále l místo š jako u ostatních turkických jazyk ů (viz tabulky hláskových korespondencí).

1.2. oguzsko-karlucko-kyp čacké: 1.2.1. oguzsko-kyp čacké: 1.2.1.1. oguzské = jazyky populace migrující v několika vlnách v 8. - 12. století z centrální Asie na Blízký Východ a do východní Evropy (kmeny Oguz ů, On-Oguz ů, Tokkuz-Oguz ů). Na p ůvodním stanovišti na Orchonu a Jeniseji zanechali runové nápisy. Geograficky se kryli hlavn ě s východní částí Turkického chanátu (5.-8. stol.) v Mongolsku. K živým oguzským jazyk ům pat ří ture čtina, turkmenština a ázerbajdžánština. 1.2.1.1.1. oguzsko-pe čen ěžské: 1.2.1.1.1.1. pe čen ěžský = Pe čen ěgové žili na Krymu mezi Chazary a Dunajskými a Volžskými Bulhary (= jazykové vlivy obou skupin); od 9. století se ší řili dále na sever od Černého mo ře; pe čen ěžština se záhy smísila s bulharskými a jinými turkickými jazyky; dochovalo se jen n ěkolik slov: runové nápisy na zlatých nádobách nebo tituly a toponyma v sekundárních pramenech jako jsou nap ř. Vengerské kroniky. Kv ůli sporadickým památkám a bohatým etnickým vazbám Pe čen ěgů nelze jejich jazyk s jistotou klasifikovat. 1.2.1.1.1.2. uzský = jazyk se vyvíjel za stejných geografických souvislostí jako pe čen ěžština, jen v pozd ější fázi, kdy p řebírá prvky i z polove čtiny, slovanských a osmanských jazyk ů. Vyvinuly se z něj gagauzština a idiomy blízké balkánské ture čtin ě. 1.2.1.1.1.3. gagauzský = ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=gag ) = jazyk populace s komplikovanou etnohistorií. Vznik nejspíš slitím n ěkolika migra čních vln (starší stepní migrace Bulhar ů, Kumán ů + pozd ěji Seldžukové); analýzy DNA ale ukazují i segment dříve usedlé neturkické populace. Proto se po čítá i s dodate čnou turkizací. Gagauzové nem ěli v premoderní dob ě národní stát. Vzr ůst národního pov ědomí se váže až k rozpadu SSSR. V Moldávii, kde žije 147.500 mluv čích (2000), se stala gagauzština oficiálním ú ředním jazykem až v roce 1989; silné tření mezi prosov ětskými / proruskými Gagauzy a proevropskými Moldavany uklidnilo až vyhlášení zvláštního právního statusu Gagauzské oblasti v Moldávii 23. 12. 1994; den je nyní gagauzským národním svátkem. Mluv čí žijí dále v Ukrajin ě 31.900, v Řecku 30.000, v Turecku 15.000, v RF 12.200, v Kazachstánu 700, v Bulharsku 540 a n ěkolik desítek v Rumunsku; mimo kontinent žije ješt ě 2.000 v Kanad ě, USA a Brazílii ( http://en.wikipedia.org/wiki/Gagauz_people ). Jazyk byl do poloviny 20. stol. zapisován řeckou abecedou, od roku 1957 upravenou azbukou a nyní se p řechází na latinku. Pro 89% mluv čích je gagauzština primárním jazykem. Každodenní slovník nese stopy pravoslavného k řes ťanství. Kv ůli výp ůjčkám z osmanské ture čtiny je gagauzština ob čas považována za její dialekt. Dialekty mají podle člen ění Gagauz ů 2 hlavní skupiny: přímo řskou a bulharskou , ke druhé skupin ě pat ří subdialekty: řecký, makedonský a besarabský (A: 189). 1.2.1.1.1.4. balkánská ture čtina / n ěkdy gagauzská ture čtina = dv ěma skupinami dialekt ů hovo ří A) Gadžalové u Deliormanu v Bulharsku + v Turecku, dále tzv. makedonští Gagauzové na JV Makedonie a Surgu či u Adrianopole; B) druhou skupinu bližší osmanské ture čtin ě p ředstavují: Gerlovci, Jurukové, Karamani, Kyzylbaši a Tozlukové. Literaturu m ěli jen Karamani. Co do po čtu mluv čích jde o 327.000 lidí v Turecku a 4.000 v Makedonii a v Řecku. V Turecku dominuje dialekt Juruk nad dialektem Surgu č (7.000 mluv čích). Balkánští Turci vyznávají k řes ťanství, v Makedonii část populace pastevecky ko čuje a vyznává islám (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bgx ). 1.2.1.1.2. oguzsko-seldžucké = vzešly z migra ční vlny Oghuz ů z Centrální Asie p řes Chórezm a Írán v 10.-11. století. 1.2.1.1.2.1. seldžucký = jazyk migrant ů a zpo čátku usedlé vládnoucí vrstvy od 11. do 14. století, kdy se fixoval r. 1233 dílem Qissa-i-Jûsuf „Jusúf a Zulejchá“ od Sajjida Hamzy nebo v poezii verši islámského mystika Džaláleddína Rúmího či díla Rebâb-Nâme od Sultána Vēleda r. 1312. K pozd ějším autor ům pat ří Burhánuddím Sivasský a jeho Díván nebo Ahmed

Fakih s Čarh-náme ; dále i epos Kitáb-i dedem Korkud . Seldžu čtina se velmi rychle íránizovala a perština vyst řídala seldžu čtinu na dvo ře i v literatu ře. Turkickými jazyky dál mluvili oby čejní lidé. Hned v první polovin ě 11. stol. Seldžukové vytvo řili říši od jihu St řední Asie (okolo jižní poloviny Kaspického mo ře) p řes Írán až po Anatolii v dnešním Turecku; na jihu po Sýrii a severní Egypt. Seldžukové byli p ůvodn ě sou částí Oguz ů a v 9. století žili v severních oblastech dnešního Kazachstánu. Turkická elita se sama íránizovala už b ěhem expanze, kdy se v 10. stol na čas zastavila v íránském Chorásánu. Mocenská expanze prob ěhla za prvních t ří sultán ů: Tugrula I. (1037-1063), Alp Arslana (1063-1072) a Malik Šáha I. (1072-1092). 1.2.1.1.2.2. staroosmanský / ottomanský – další vývojová fáze seldžu čtiny a jazyk p řes šest století trvající Osmanské resp. Ottomanské říše (1299-1923). Staroosmanským jazykem hovo řila populace v Anatolii a na Balkánském poloostrov ě. Nejstarší díla: Kalila ve Dimna (1330), Iskander-náme (1390), Kronika Ibn-Bibiho (1415-1421) a pozd ější náboženská literatura v četn ě komentá řů ke Koránu. V literárním jazyce kulturních center byl extrémn ě vysoký podíl perských a arabských výp ůjček. Staroosmanský jazyk byl tak smíšený, že i když měl turkickou gramatiku, bez znalosti perštiny a arabštiny mu nebylo možné rozum ět. V pozdním období se na venkov ě dochovaly konzervativní turkické hovorové dialekty s menším podílem výp ůjček, které sloužily jednak jako druhé jazyky sousedních etnických menšin a jednak pozd ěji jako zdroj státem řízené o čisty sou časné ture čtiny – viz níže. 1.2.1.1.2.3. turecký = původem oguzský, dále se vyvinul ze staroosmanského. Pod silným vlivem perštiny, arabštiny a v nov ější dob ě evropských jazyk ů (výp ůjčky z vyjmenovaných jazyk ů tvo řily 30-40% lexika!) se z něj stal smíšený jazyk. Um ělou o čistou prochází po nacionální revoluci Mustafa Kemala Atatürka a od konce 20. let 20. stol. se zapisuje místo arabského písma latinkou. Do reforem existoval velký rozdíl mezi literárním jazykem a hovorovou mluvou oby čejných lidí. Ture čtina (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tur ) je turkický jazyk s nejv ětším po čtem rodilých mluv čích = p řes 74 milion ů + pro dalších 9 milion ů je druhým jazykem (http://en.wikipedia.org/wiki/Turkish_language ). Turecké komunity najdeme po celém sv ětě, zvlášt ě v Evrop ě a v USA. Nejvíce obyvatel žije v Turecku (55 – 58 milion ů = národní / státní jazyk) a okolních státech St ředomo ří: Bulharsko 747.000, Makedonie 200.000, severní Kypr 177.000 (= národní jazyk), Řecko p řes 128.000, Rumunsko 28.700. Kv ůli jazykové sp řízn ěnosti a ekonomickým vazbám sílí turecké komunity v bývalých sov ětských st ředoasijských republikách: p řes 197.000. V ětšina Turk ů vyznává islám, jazyk se díky rozsáhlému území Turecka d ělí na řadu dialekt ů: abecedn ě dinlerský, dunajský (Danubian), edirnský, eskišehirský, gaziantepský, karamanliský, razgradský, rumelský, urfský; geografické skupiny: jihozápadní, černomo řská, jihovýchodní, severovýchodní + samostatn ě velká m ěsta: Istanbul, Ankara, Karamanli, Kastamonu (jiná člen ění A: 227, 231). Druhým hlavním jazykem Turecka je íránská kurdština s tém ěř 4 miliony mluv čích; ture čtinu ovšem ovládají všichni Kurdové dokonale k nerozeznání od Turk ů. Moderní ture čtina propojuje multilingvní výp ůjčky, které vst řebávala na geografické i historické cest ě z Centrální Asie na Západ (altajský substrát, stará čínština, st ředo- a novo-íránské idiomy, arabština) s nacionální tendencí se jich řízen ě zbavovat pod vedením státní Asociace pro turecký jazyk (Türk dil kürumu - http://www.tdk.gov.tr) založené roku 1932. Za Ottomanské říše vznikla dichotomie mezi jazykem elity prosyceným perskými a arabskými výp ůjčkami (diplomacie, vyšší obchodníci, vlivy islámu) a „ čistším“ jazykem prostšího obyvatelstva. Ten se stal východiskem reformátor ů, kte ří nahrazují cizí lexikální pop ř. gramatické vyp ůjčky „p ůvodními“ turkickými novotvary. Díky sekularizaci a Atatürkovým reformám se ture čtina v Turecku zapisuje latinkou na základ ě zákona z 3. listopadu 1928. Postupující „re- turkizace“ mladších ro čník ů je velmi úsp ěšná. Rozdíly mezi mladými Turky a jejich prarodi či

jsou velmi výrazné. Po pestré etnogenezi Turecka je řada toponym řeckého a hetitského původu. Demografické tendence: p řist ěhovalectví Turk ů ze st ředomo řských stát ů zp ět do ekonomicky posilujícího Turecka a posilování komunit ve vzdálen ějším zahrani čí. V kontinentální Evrop ě jsou Turci mimo Turecko a černomo řské státy nejpo četn ější v Německu (3,5 milionu), Rakousku, Švýcarsku, ve Francii, Belgii a Nizozemí. 1.2.1.1.2.4. ázerbajdžánský = moderní jazyk v 16. - 19. stol. se stal tém ěř koiné na V Turecka, na Kavkazu a v Dagestánu. Jazyk se vyvinul ze seldžu čtiny ve východní oblasti; ve starší fázi do 18. stol. obsahoval stopy kyp čackých prvk ů ( částice a zájmena). Arabština měla na ázerbajdžánštinu jen menší vliv ve výp ůjčkách zprost ředkovaných p řes perštinu. Perštinu naopak Ázerbajdžánci zprvu p řejali pro písemné projevy a ú řední styk. Na druhou stranu ázerbajdžánština nahrazovala íránské dialekty v SZ Íránu. Hnutí za o čišt ění od íránism ů, arabism ů, turkism ů a výp ůjček z evropských jazyk ů na za č. 20. stol. odpovídá stejnému hnutí v Turecku. Staro-ázerbajdžánská literatura vznikala v kontextu jiných jazyk ů už ve 14. stol. Básníci tvo řili často ve t řech jazycích: ázerbajdžánštin ě, arabštin ě a perštin ě nap ř. poezie (dívány) od Säjjida Imaduddina (též Näsimi – 1370-1417); zakladatelským klasikem ázerbajdžánštiny je v 16. stol. Mehmed b. Sülejman / Füzulí (1498/1552-1556): „Kniha stížností“ Šikájetnáme + ázerská verze díla Lajlá a Madžnún . Pozd ější auto ři: Molla Vel-vidadi, Mulla Pänah / Vagif, Mulla-kásim Nabati; Od 16. a 17. století lidové písn ě ašug + romantické básn ě; klasické období v 19. století nap ř. Achundov (1812-1878) (PL: 39-44). Dv ě nejnov ější fáze odpovídají trvání SSSR a národnímu oživení po jeho rozpadu. Ázerbajdžánština nebo ázerská ture čtina se d ělí na severní v Ázerbajdžánu (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=azj ) a jižní v SZ Íránu (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=azb ). Severní ázerbajdžánštinou bohatou na dialekty hovo ří jako národním jazykem nejvíce lidí (8.100.000) v Ázerbajdžánu (2009), z toho je více než polovina monolingvní. Dále jsou jazyk a populace rozší řeny v asijské části Ruské federace (622.000 hl. Kavkaz) a v bývalých sov ětských satelitních státech. Dialekty se d ělí do geografických skupin na východní (kubinský, bakinský, šemachinský, muganský, lenkoranský), západní (kazachský, gjandžinský, karabachský), severní (nuchinský), jižní (nachi čevanský, ordubadský, tabrízský, jerevanský) a přechodné (geok čajský, agdašský, džebrailský). Jazyk byl p ůvodn ě zapisován persko-arabským písmem, po vzniku SSSR p řevážila azbuka nad krátkodobým užíváním latinky. K ní se Ázerové vracejí po rozpadu SSSR. Azbuka z ůstává v Arménii (161.000) a v Iráku Ázerové píší arabským písmem. Díky politickým tlak ům se ázerbajdžánština stala národním jazykem Ázerbajdžánu až roku 1956. Popula čně dominuje jižní (též íránská) ázerbajdžánština v Íránu = 11.200.000 mluv čích zasahuje i do Iráku (p řes 600.000 hl. v okolí m ěsta Kirkúk), Turecka (530.000, oblast Kars) a Sýrie (p řes 30.000). Díky Íránu Ázerbajdžánci vyznávájí islám obou hlavních sm ěrů (sunna, ší’a). 1.2.1.1.2.5. turkické idiomy v Íránu = mluv čí jsou potomky nadvlády Oguz ů; idiomy vznikly míšením s íránskými jazyky nebo ázerbajdžánštinou. Z menších se jedná o dialekty / idiomy: afšarský (600.000 mluv čích a p řevážn ě nomád ů s dialekty na S a J Íránu + v Turecku, Sýrii a Afghánistánu; po četn ější severoíránský dialekt je podobn ější ázerbajdžánštin ě, jižní qašqaištin ě; Afšarové jsou stoupenci ší’itského islámu; perské výp ůjčky; vokál a vyslovován okrouhle S), bajatský (dialekt oguzského superklanu Bajat ů, kte ří byli v bojích s Mongoly vytla čeni do okolí Nišáp ůru, odkud se v n ěkolika skupinách rozptýlili na Ázerbajdžánské hranice, do Turecka, Sýrie, Iráku, Libanonu a Afghánistánu; n ěkte ří byli politicky činní v Íránu v Makuském sultanátu v 19. a 20. stol. - www.bayat.co.uk/Main.html ; nyní je slovo Bajat časté p říjmení mezi íránskými a turkickými národy) inalu (dialekt označen podle stejnojmenné vesnice na SZ Íránu v provincii Ardabíl), ka ğarský (na V od poho ří Elbrus), karapapakský (spíše dialekt ázerbajdžánštiny, údajn ě snad až se statisíci mluv čích v 75

Ázerbajdžánu, Íránu, Gruzii, v Arménii a na SV Turecka; populace m ůže být subetnikem Ázer ů, kte ří ze severu teritoria ustupovali p řed ruskou expanzí do Persie a Osmanské říše; v SSSR byli od 30. let ú ředn ě za řazeni k Mešchetským Turk ům a část jich nechal Stalin deportovat do Centrální Asie - http://en.wikipedia.org/wiki/Karapapak ), šachsevenský (podle některých zdroj ů spíše dialekt kmene Oguz ů, dnes s cca 300.000 mluv čími v Íránu na Z a J od Teheránu + v Ázerbajdžánu; http://en.wikipedia.org/wiki/Shahsevens), tejmurtašský (bez bližších dat). Co do po čtu mluv čích jsou významné jazyky qašqaiský, chórasánská turki čtina a chaladžtina. Qašqaiština (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=qxq ) je jazyk 1.500.000 obyvatel JZ Íránu (hlavn ě v provinciích Fárs, Ch ůzestán a Isfahán) v četn ě známého m ěsta Šíráz. Populaci (muslimové – ší’a) tvo ří ješt ě do nedávna ko čující pastevci, proto se ázerbajdžánštin ě blízký jazyk, zapisovaný persko-arabským písmem, příliš neuplat ňuje v médiích, ale v soukromí a drobném obchodním styku. Druhým jazykem Qašqaic ů je íránské fársí. Na etnogenezi sou časných mluv čích se z části podíleli Íránci a Arabové. Další z idiom ů: chorásánská / kizilbašská turki čtina (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kmz ) je typologicky na pomezí mezi ázerbajdžánštinou a turkmenštinou. Chorásánskou ture čtinou hovo ří 400.000 (1977) osob v Íránu p řevážn ě v SZ provincii Chorásán; idiom má ješt ě další název podle oblasti Ku čan. Krom ě hlavního severního dialektu je jižní varieta okolo Soltanabádu a západní u Bojnourdu. Mluv čí mají rozhlasové programy ve vlastním jazyce a obvykle ovládají i fársí. Také chaladžština (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=klj ) je samostatný turkický jazyk ve st ředním Íránu v provincii Markazi s dialekty vesnic na severu a jihu oblasti. Fársí je druhým jazykem a mladší mluv čí na n ěj stále čast ěji p řechází. Jazyk je odlišný od stejnojmenného indoíránského idiomu a d říve byl chybn ě považován za dialekt ázerbajdžánštiny; sdílí také spole čné rysy s turkmenštinou. Jazyk uchoval staroturkickou iniciálu *h , což by ho vy čle ňovalo z oguzské v ětve a p ředkové známí z manichejských pramen ů v 8. stol. n. l. jako Arghu (Doerfer 1998: 277) by museli pocházet z ješt ě starší migra ční vlny. Po čet muslimských mluv čích p řesahuje 42.000 (2000). 1.2.1.1.2.6. urumština = ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uum ) jazykem hovo ří vedle p ůvodních Turkitů i turkizovaní Řekové. Roku 2000 žila v ětší polovina populace (97.700) v Gruzii a menší v (95.000) v Doněcké oblasti na Ukrajin ě; proto je jazyk někdy považován za dialekt krymské tatarštiny. Etnonymum je p ůvodn ě turkickým nep římým ozna čením Řek ů (pomocné iniciální u- + arab. rūm „Řím(an)“), kte ří hovo řili turkickými jazyky. Urumštinou se psalo jen za čátkem dvacátého století: výjime čně řecky, do roku 1937 na n ěkolika základních školách podle Turk ů latinkou (ruští a ukrajinští lingvisté zapisují jazyk upravenou azbukou). V sou časné dob ě roste po čet emigrant ů z Gruzie do Řecka. 1.2.1.1.3. oguzsko-turkmenské = pochází z migra ční vlny z Mongolska po rozpadu Turkického kaganátu v polovin ě 8. století. 1.2.1.1.3.1. st ředoturkický (oguzský) = jazyk ustálený v 10.-11. století proslavil srovnávacím slovníkem turkických idiom ů Diwân lughât et-türk Mahmúda Kašgarský. 1.2.1.1.3.2. turkmenský = východní oguzský jazyk cca z 12.-15. stol. s íránskými vlivy (partština, sogdijština, perština). Nová literatura za číná v 16.-18. století. Prvním dílem byl díván od Bajram-chána (1505-1651); produktivn ějšími spisovateli se stali básníci Dovlet Mahmed Ázádí (1700-1760) a jeho syn Mahtum-kuli Fragí (PL: 48). K dalším pat řil nap ř. Abdur Satar-kaza a jeho Kniha vypráv ění o bojích Tekinc ů. Hlavní rozvoj literatury nastává v 18. a pak ve 20. století (Kerbabajev). Sou časná turkmenština (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tuk ; http://en.wikipedia.org/wiki/Turkmen_people ) je národním jazykem 5.500.000 osob v Turkmenistánu a dalších tém ěř 3 milion ů lidí žije nejvíce v pohrani čních oblastech, tj. v Íránu (1.300.000 – 2.000.000), Afghánistánu (500.000 – 932.000), Pákistánu (60.000),

asijské části RF (33.000), v Ukrajin ě (3.709), Turecku, Iráku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Sýrii. P ůvodn ě byli jako Turkmeni ozna čováni všichni Oguzové; vlastní etnonymum se z něj stalo až pozd ěji. Turkmenština je p říbuzná ture čtin ě a ázerbajdžánštin ě; všechny t ři jazyky jsou vzájemn ě z části srozumitelné. Nejznámn ější turkmenské dialekty p ůvodních kmen ů/klan ů: çowdurský, ärsarinský, goklenský, iomudský, salyrský, sarykský, tekkeský (tento je základem spisovné turkmenštiny); v Íránu pak änaulský, nohurlský, hasarlský (A: 194, 226). Turkmenština byla zapisována t řemi typy písma: nejstarší arabské vyst řídala v letech 1938-1991 azbuka, kterou stále užívají zvlášt ě starší lidé ve všech oblastech ruského vlivu. Po roce 1991 se za čalo p řecházet na latinku, kterou píší i starousedlíci v Západní Evrop ě. Arabským písmem píší sou časní Turkmeni v Afghánistánu a Íránu (gramotnost zde činí pouze 15-25%). Turkmeni vyznávají islám a v lokalitách s majoritou íránských etnik obvykle ovládají jejich jazyky. 1.2.1.1.3.3. truchmenský = vymírající / mrtvý idiom v Kalmycku na jih od Elisty a ve Stavropolském kraji. Jazyk je substrátem úzce p říbuzný turkmenštin ě s vlivem nogajštiny. 1.2.1.2. kyp čacké = jazyky migrant ů t řetí vlny (po Bulharech a Oguzech), tj. Kyp čak ů, kte ří se dostali až na V a JV Evropy. Smíšením s Bulhary a Oguzy a pod vlivem okolních idiom ů vznikly jazyky kyp čacko-bulharské, kyp čacko-polovecké a kyp čacko-nogajské. V první fázi vývoje na území Džo čiho chanátu (= Zlaté hordy) jazyky vykazují sou časn ě elementy ® a j; postupn ě se v západní části vyskytuje pouze j a ve východní pouze ®. Dále na východ ě je st ředoturkická čagatajština také j-jazyk. 1.2.1.2.1. kyp čacko-bulharské = jazyky Kyp čak ů smíšené s turkickou bulharštinou a oguzskou ture čtinou. 1.2.1.2.1.1. literární kyp čacko-bulharský = jazyk západní oblasti Zlaté hordy s písemnými památkami ze 13.-15. století. Jazyk se vyvíjel v Kaza ňském a Astracha ňském chanátu až do dnešní tatarštiny a baškirštiny. 1.2.1.2.1.2. tatarský ; nejprve tzv. starotatarský literární jazyk ve Zlaté hord ě, Kaza ňském a Astracha ňském chanátu ve 14.-15. století. První auto ři Ibadully Imám nebo Hadži Abul- Manih s dílem Risala-i azíz . Tatarská poezie se datuje do 16. a 17. století (básníci Maula Kuli nebo Muhamedjara); sou časná mluvená tatarština se formovala v 19. stol. díky univerzit ě v Kazani, kde p ůsobil Kajum Nasyri (1825-1902). Prvním moderním tatarským básníkem i publicistou byl Gabdulla Tukaj (1886-1913); další nové fáze za čínají se vznikem a rozpadem SSSR (PL: 57). Tatarštinou ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tat ) hovo ří 5.350.000 (2002) obyvatel RF zejména v republikách Tatarstán a Baškortostán + ve velkých m ěstech ostatních částí RF, podobn ě ve všech státech bývalého Sov ětského svazu + ve Finsku, v Turecku, v Čín ě (800 mluv čích), v Ázerbajdžánu, v Ukrajin ě a v USA. Dialekty běloruských a litevských Tatar ů už vym řely (A: 188). Tatarštinu užívají jako druhý jazyk i Rusové a Mordvinci v menších m ěstech s převahou Tatar ů. K tatarštin ě p řešla část etnika Mari. Tata ři hovo ří v RF t řemi hlavními dialekty: centrálním v Kazani (výchozí pro spisovný jazyk), západním v Mišeru (má nejkonzervativn ější morfologii) a východním = tzv. sibi řskou tatarštinou. Klasifikace subdialekt ů: sibi řská tatarština s dialekty barabským, tomským a tobol-irtyšským, který se dále d ělí na: tjume ňský, tobolský, tara, tevriz a zabolotny. Poppe uvádí smíšené dialekty: astracha ňský, uralský, kasimovský a tepterský; dle dalších zdroj ů ješt ě krjašský, nogajbakský, išimský, jalutorovský, tarlycký, turinský, arinský, barabinský a další (A: 194). Tatarština je od roku 1917 oficiálním jazykem Republiky Tatarstán (spole čně s ruštinou). Za SSSR užívání tatarštiny rychle sláblo; regres se zastavil s národním oživením na konci 20. století. N ěkterým Tatar ům se poda řilo dostat mezi ruskou i sv ětovou elitu, jako nap ř. sou časná tenistka Dinara Safinová. Jazyk je v Tatarstánu užíván ve všech médiích a ve všech institucích v četn ě základních a n ěkterých st ředních škol. Zapisoval se p ůvodn ě arabským písmem, od roku 1928 azbukou. P řechod na latinku od roku 2000 je jen částe čný 77

kv ůli platnosti zákona, podle kterého musí být všechny oficiální jazyky RF psány jen azbukou. Na univerzit ě v Kazani se jazyk užívá jen na oborech o tatarské kultu ře, jinak p řevládá univerzální ruština. Lepší vývoj je v chudších oblastech. Tata ři jsou nej čast ěji konzervativní muslimové (sunna); bilingvismus s ruštinou je výrazn ější u k řes ťan ů. V Čín ě hovo řilo jazykem už jen cca 800 lidí z 4.890 místní etnické populace čín. Tata’erzu 塔塔尔族 v Ujgurské autonomní oblasti v roce 2000 (podle Mu & Zhu 2003 viz Liu 2009: 318). Jazyk zde žije už jen v rodových pov ěstech a písních. Mluveným jazykem se stala kazaština nebo řid čeji ujgurština - oba jazyky se zapisují upraveným persko-arabským písmem. 1.2.1.2.1.3. baškirský = tatarštin ě p říbuzný jazyk p ůvodem z Povolží, proto se Baškir ům říkalo Volžští Tata ři (Berta 1998a: 283). Baškirská literatura za číná až ve 20. století, k čemuž přisp ěl tatarsko-baškirský vzd ělanec M. Gharufi (1880-1934). D říve etnikum psalo arabským písmem a jako literární jazyk se užívala čagatajština a v ústním styku místní turkické idiomy. Ze spisovatel ů 20. století je nejvýznamn ější Mostaj Kärim, narozený 1919, s částí díla i v českém p řekladu (1982 – Ok řídlený k ůň , PL: 58). Dnes (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bak ) hovo ří baškirsky 1.380.000 mluv čích (2002) v evropské části Ruské federace p ři poho ří Ural v republice Baškortostán (zde s ruštinou oficiální jazyk RF). Etnická populace (p řes 2 miliony, z toho mluv čích cca 1.500.000) je rozeseta i v okolních velkých m ěstech v RF, v Ukrajin ě a ve st ředoasijských státech. 2 nejv ětší klany: vlastní Baškirové a T ěptjarejci. Jazyk má 3 dialekty: západní / severozápadní = turžanský, horský = kuvakan (výchozí pro spisovný jazyk) a stepní = jurmaty (A: 227). Baškirové užívají i druhé jazyky soused ů: tatarštinu, ruštinu a vyznávají islám. Idiom ne čeká slibný vývoj – mladí Baškirové jej považují za nemoderní. Písemné systémy byly p řijímány podle aktuálních politických tlak ů: 1923-1930 arabské písmo upravené pro pot řebu baškirštiny, 1930-1938 latinka, poté azbuka. K významným baškirským básník ům pat ří Jakup Kulmiy / J. Chajrulovi č Kilmuchametov (1918-1994). 1.2.1.2.2. kyp čacko-polovecké = jazyky, které se vyvíjely od 11. století v rozsáhlé oblasti kyp čackých a nogajských stepí + severní černomo řské oblasti. Hlavní starší zástuce: kyp čacký / polovecký (viz níže). Rozlišují se fáze do mongolského vpádu bez literárních pramen ů (zachována jen malá část lexika v sekundární literatu ře typu slovníku M. Kašgarského, ve Vengerských kronikách, Slovu o pluku Igorov ě) a po stažení Mongol ů s bohatší literaturou mezi 13. a 16. stoletím, kam pat ří už z konce 13. stol. Codex cumanicus nebo v arabštin ě napsané gramatiky, turkicko-arabský slovník a poéma Gulistán bit tjurki od autora Sejf Sarai. 1.2.1.2.2.1. kyp čacký / kumánský / polovecký ze 14.-15. století v oblasti jihozápadního Kazachstánu, na Volze, Donu a na Krymu. Krom ě pramen ů z předchozího oddílu lze nalézt lexikum v karaimských p řekladech židovských text ů. Jazyk pokra čuje v dnešní karaimštin ě, kumy čtin ě, kara čajské balkarštin ě a krymské tatarštin ě. 1.2.1.2.2.2. karaimský = jazyk se formoval ve 14.-16. století na JV Ukrajiny s diasporami v Litv ě, Polsku, Turecku, Rumunsku a USA. Mluv čí p řejali od Chazar ů judaismus (n ěkteré karaimské texty byly ve 14. století zapsány také hebrejskou abecedou); díky uzav řeným komunitám si jazyk udržel plný potenciál až do poloviny 20. století. Meier & Meirová (1979: 116) odhadovali 8.000 mluv čích na sklonku 70. let. Zlom zp ůsobila sov ětská sekularizace. Ruská reprezentativní p říru čka z r. 1993 uvádí 6.000 mluv čích, sou časné odhady (2006) (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kdr ) činí pouze 1.010 mluv čích pro Krymskou autonomní republiku v Ukrajin ě a 50 v Litv ě (http://www.unesco.org/culture/ich/index.php?pg=00140 ). Až na n ěkolik nejstarších lidí jsou všichni Karaimové bilingvní. V Ukrajině se karaimština zapisuje azbukou, v Polsku a Litv ě latinkou. Jazyk je svými dialekty halych / lutsk a trakai blízce p říbuzný kara čajštin ě a kumy čtin ě. 78

1.2.1.2.2.3. kumycký = jazyk populace s ne zcela jasnou etnogenezí, ale vyšší kulturní úrovní; někte ří auto ři zvažují souvislost s Chazary; od 16. první kumycký autor: Yirçi Qazaq (*1839); běžné psané texty pochází až z doby SSSR. Jazykem dnes hovo ří 422.000 obyvatel (2002) (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kum ) v jihozápadním cípu RF v Dagestánské republice + menší po čet rodin v Kazachstánu a v asijské části Turecka. Jazyk vykazuje zna čné odlišnosti v dialektech bujnak (= základ dnešního spisovného jazyka), chasavjurt, kajtak, podgorniy a terek (další varianty A: 227). Populace vyznává sunnitský islám, od r. 1938 píše azbukou (v kumy čtin ě vychází novinové články + p řísp ěvky do rádia) a obvykle používá ruštinu jako druhý jazyk. 1.2.1.2.2.4. kara čajsko-balkarský = jazyk se formoval pod vlivem poloveckých Kumyk ů p ři severní oblasti Kavkazu. Jazykem s hlavními dialekty kara čajským a balkarským hovo ří 108.000 lidí (resp. etnicky 156.000 Kara čaj ů a 85.000 Balkar ů) v Kara čajsko-čerkesské a v Kabardino-balkarské oblasti RF (+ drobné skupiny v Ázerbajdžánu, st ředoasijských republikách a USA) ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=krc ). Balkarský má subdialekty bachsanský, čegemský, malkarský a chulam-bezinský (Berta 1998b: 316). Muslimští mluv čí píší azbukou. Vlastní texty pochází z doby SSSR, kdy ale ve 40. a 50. letech ¼ až ½ Kara čaj ů a Balkar ů zahynula nebo zmizela p ři deportacích na Sibi ř. 1.2.1.2.2.5. krymsko-tatarský ; jazyk p řijala část kyp čackých a část oguzkých migrant ů, odtud 2 hlavní dialektické vrstvy. Jazykem s nejstaršími písemnými památkami ze 17. a 18. stol. hovo ří 260.000 lidí v Ukrajin ě, 150.000 v Uzbekistánu, 22.000 na východ ě Rumunska, 6.000 na severovýchod ě Bulharska, 2.000 v Turecku (2006) a také v RF, USA, Kirgizstánu a v Moldávii ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=crh ). V zemích se sov ětským vlivem se jazyk psal azbukou, v Ukrajin ě od roku 1997 také latinkou. Jazyk je p řes pom ěrn ě vysoký po čet mluv čích ohrožen kv ůli nízké úrovni znalosti. Krymští Tata ři vyznávají islám a n ěkdy bývají nesprávn ě ztotož ňováni s vlastními Tatary. Dialekty: nogajský, tatský, jaliboljuský. P říbuznou turkojazy čnou skupinou na Krymu jsou nepo četní Krym čakové (1.500 roku 1993; A: 188). 1.2.1.2.3. kyp čacko-nogajský = jazyk Nogajské a Uzbecké hordy + n ěkolika chanát ů ve 14. až 16. století. Dal vznik nogajštin ě, karakalpa čtin ě, kazašštin ě a kyp čackým dialekt ům uzbe čtiny (Meier & Meier 1979: 116). 1.2.1.2.3.1. nogajský = jazyk vzniknul ve Velké nogajské hord ě. Části bible byly do nogajštiny p řekládány již od roku 1659, ale nejstarší text zapsaný v arabském písmu pochází z roku 1883 (Csató & Karakoç 1998: 333). Domácí literární fixace prob ěhla až za SSSR. Nogajštinou ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=nog ) hovo ří cca 90.000 lidí hlavn ě v oblasti severního Kavkazu v Čerkesské oblasti RF plus menší skupiny v Kazachstánu a v Uzbekistánu. Nep říliš odlišné dialekty se d ělí na tzv. bílý (kuba), černý (kara) a centrální (vlastní nogajský). Díky lokální koncentraci etnika se jazyk vyu čuje na základních a st ředních školách. Nogajci b ěžn ě hovo ří rusky a vzácn ěji kara čajsky. 1.2.1.2.3.2. karakalpacký = jazyk kyp čackého typu s vlivy turkmenštiny, chórezmijské uzbe čtiny a více íránských idiom ů (sogdijština, partština). Rozší řen v Uzbekistánu (407.000 mluv čích v roce 1993) a v Afghánistánu (2.000) (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kaa ); porušt ění potomci Karakalpak ů žijí ješt ě na území bývalého Sov ětského svazu. Hlavní oblast Karakalpak ů leží na SZ Uzbekistánu v povodí Amudarji a na jih od Aralského mo ře; dv ě dialektické oblasti: severovýchodní a jihovýchodní; na severu p řevládá vliv kazašštiny, na jihu uzbe čtiny (A: 226). Muslimská populace užívá jako druhý jazyk ruštinu. Karakalpa čtina je zase druhým jazykem pro Nogajce a Baškiry. Po literární fixaci v azbuce za SSSR Karakalpaci p řechází na latinku. Menší skupina v Afghánistánu užívá čast ěji fársí nebo uzbe čtinu a žije severn ě od

Džalalabádu a na jih od Mazáre-Šarif. Kv ůli problematickému civiliza čnímu rozvoji se populace v Afghánistánu vyzna čuje jen nízkou gramotností. 1.2.1.2.3.3. kazašský = formování v 15.-16. století, kdy se ješt ě v Turkestánu psalo čagatajskou turki čtinou. Jazyk i populace se odšt ěpily z nogajské hordy; kyp čacký substrát pak modifikovaly indo-íránské a na východ ě čínské prvky. Krom ě lidových epos ů nap ř. o Koblandy-bátyrovi tvo řili kazašskou literaturu národní buditelé až na p řelomu 19. a 20. století jako nap ř. Šokan Välichanov (1837-1865), Ibraj Altynsaryn (1841-1889) a Abaj Kunanbajuli (1845-1889), jehož Čty řicet rozjímání o život ě a lidech vyšlo i česky roku 1959 (PL: 51). V předchozích stoletích nechali Kazaši ú řední dokumenty v jiných jazycích, nej čast ěji v čagatajštin ě a pozd ěji v tatarštin ě (Kirchner 1998: 318). Dnes je kazašština (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kaz ) národním jazykem v Kazachstánu, kde jí hovo ří p řes 10 milion ů Kazach ů. Kazaši tvo ří majoritu více než 63% z 16.400.000 (2010) obyvatel, Rusové pro srovnání přes 23% (http://en.wikipedia.org/wiki/Kazakhstan ); ruština je i tak druhý oficiální jazyk. Kazašština je dále rozší řena v Čín ě (1.250.0000 roku 2000), v Uzbekistánu (808.000), v řad ě zemí Evropy (p řes p ůl milionu), v Mongolsku (182.000), v Íránu (3.000), v Afghánistánu (2.000). Kazaši žijí i v asijské části RF (560.000 roku 2002), ostatních st ředoasijských státech, v Ukrajin ě a USA. Kazaši m ěli až do p řelomu 19. a 20. stol. spole čné etnonymum s Kirgizy. Díky postsov ětské národnostní obrod ě již kazašština není sekundární jazyk po ruštin ě, ale hovo ří jí nyní 98% všech Kazach ů. Jazyk je ve všech médiích a ve všech sférách života; zapisuje se azbukou; v Turecku ale latinkou + arabským písmem v Íránu a v Čín ě. V Kazachstánu je druhým nejpoužívaným jazykem ruština na severu a uzbe čtina na jihu zem ě. R. 2007 politické špi čky rozhodly, že se kv ůli vysokým náklad ům a pot řeb ě „stability“ nep řipojí k přechodu na latinku jako v Uzbekistánu (neoficiáln ě p ůjde spíš o důsledek nebo podmín ění nadstandardních vztah ů s RF). Kv ůli panturkismu roste význam islámu. Kazašština má v Kazachstánu t ři hlavní dialekty: západní, jižní a severovýchodní; které odpovídají staršímu politickému člen ění na Malou hordu, Velkou hordu a St řední hordu. V Čín ě žijí Kazaši hlavn ě v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang (plus okraje provincií Gansu /Xiamusi & Sailike 2009: 18n./ a Qinghai) a hovo ří b ěžn ě ujgursky a čínsky. V Afghánistánu žijí Kazaši na severu zem ě; v Mongolsku v nejzápadn ějším ajmaku Bajan Ölgí. 1.2.2. karlucké = v 10.-11. století se formovaly díky Karachanid ům na pomezí západo- a východoturkických dialekt ů s vlivem íránských výp ůjček. 1.2.2.1. karlucko-ujgurské = st ředoturkické dialekty se silným vlivem sogdijských, perských a arabských výp ůjček. Hlavní dialekty odpovídají sídl ům jako Kašgar, Samarkand, Buchára, Uzgen č, Chórezm. K autor ům p ředmongolského období se řadí Mahmúd Kašgarský (Slovník turkických dialekt ů) a Júsuf haz hadží Balasaghúní: báse ň Kutadgu-bilig z let 1069-1070 (opisy se dochovaly v několika redakcích v sogdijském a arabském písmu); druhá post- karachanidská fáze ve 12.-14. stol. s dialektickými centry v Kašgaru a Samarkandu; známí auto ři: Adib Ahmed Juknakli ( Atabat al-Hak ā’ik „Dar pravdy“ = 12. stol.; pop ř. z 15. stol. komentá ř ke Koránu Ashab al-kahr či poéma „Vypráv ění o prorocích“ Kysas al-anbija od Nasreddina Rabguzy). Díky východním dialektickým oblastem (v četn ě díla Mahmúda Kašgarského) m ůže být karlucko-ujgurský jazyk řazen k východním turkickým jazyk ům – viz 2.1.1.3. (A: 201). 1.2.2.2. karlucko-chórezmijský = vznikal na území bývalého Chórezmu už od 11. století, přičemž vst řebal ješt ě oguzské a kyp čacké prvky; šlo tedy jako ve v ětšin ě ostatních případ ů o jazyk smíšený. Postupn ě se rozd ělil na n ěkolik starších fází vedoucích k sou časné uzbe čtin ě a ujgurštin ě.

1.2.2.2.1. st ředoturkický na východ ě areálu Zlaté hordy = ze 13. stol. slovník od Ibn- Muhanny. Texty se zprvu zapisovaly sogdijským a arabským, od 16. stol. pouze arabským písmem. 1.2.2.2.2. čagatajský = vznikal na Mongoly ovládaném území: literární jazyk Čagatajského chanátu (St řední Asie), východních oblastí Zlaté hordy a prvních vládc ů Mughal ů v Indii. Slily se v něm prvky jazyka oblastí pod nadvládou Karachanid ů, západního Chórezmu a karlucko-ujgurského jazyka; navíc přejal íránské a mongolské výp ůjčky. Zapisoval se persko- arabským písmem. První památky ze 13. a 15. století zahrnují v nejstarší fázi Díván-i-hikmet od Hodži Ahmeda Jasawího (1103-1166/1167 – Abusentovoj 2004: 3n.). Oghuz-name a turkicko-mongolsko-persko-arabský slovník Mukaddimat al-adab z r. 1257; pozd ěji nap ř. Alího Kyssa-i Jusúf . Z čagatajštiny vznikla stará uzbe čtina, která je n ěkdy klasifikována jako klasická čagatajština oproti p ředchozí pre-klasické fázi. 1.2.2.2.3. starouzbecký = p ůvodem čagatajský jazyk 15. století, který se rozvíjel hlavn ě za dynastie Timurid ů v Herátu, Samarkandu, Buchá ře, Chiv ě a Kókandu. Pozd ěji hlavní jazyk Západního Turkestánu za expanze carského Ruska. Siln ě ovlivn ěn arabskými výp ůjčkami. Nejstarší auto ři: básník Chorezmi a jeho dílo „Kniha lásky“ Muhabbat-name z r. 1353. Pozd ěji básník M īr Al ī Š īr Nav ā’i (uzb. Ališer Navoí 1441-1501) se sbírkami díván ů o čty řech cyklech lidského života: nap ř. první "Zázraky d ětství" Ghara’ib al-Sighar . Z dalších autor ů nap ř. zakladatel dynastie Mughal ů v Indii Záhireddím Muhammad Bábur (1483-1530) a jeho zápisky Bábur-náme ; Šejbáni-náme od Muhammeda Salicha (†1535). V 17. stol. Abul Gazi-chán (1603-1664). 1.2.2.2.4. uzbecký = moderní dialekty lze datovat do 18.-19. století, nicmén ě až do 20. století se psalo literární uzbe čtinou; nap ř. satirikové Mukimí (1850-1903) a Furkat (1858-1909). Moderní psaná uzbe čtina se datuje až od 20. století – základem spisovného jazyka je dialekt z Taškentu, kde tvo řil Muso Tašmuhammadov známý jako Ojbek (1905-1968): vedle dramat napsal romány Posvátná krev nebo Navoí (česky jako „Me č a píse ň“, Praha 1954 – PL: 44n.). Uzbe čtina se d ělí na dv ě hlavní variety: severní, která p řevažuje v Uzbekistánu (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uzn ), a jižní s p řevahou v Afghánistánu a Tádžikistánu ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uzs ). Severní uzbe čtinou hovo ří tém ěř 24 milión ů lidí, z toho 21 milion ů v Uzbekistánu (http://en.wikipedia.org/wiki/Uzbek_language), což z ní činí národní a po ture čtin ě druhý turkický jazyk s nejv ětším po čtem mluv čích. Nejvíce Uzbeků žije na V povodí řeky Amudarja a na J od Aralského moře. V Uzbekistánu dialekty: taškentský, ferghanský, kókandský, buchárský, chivský nebo u kmen ů Kuramin a Lokaj. Krom ě RF a st ředoasijských stát ů, kde tvo ří samostatné dialekty (hl. Kyrgyzstán 550.000, Kazachstán 332.000, Turkmenistán 317.000) nalezneme mluv čí i v Čín ě v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang (5.000 z etnické populace 12.370 r. 2000 – podle Mu & Zhu 2003 viz Liu 2009: 294), kde jsou Uzbeci uznáváni jako samostatná národnostní menšina (čín. Wuzibiekezu 乌孜别克族 ) a píší jako Ujgu ři arabským písmem, pop ř. výjime čně azbukou. Uzbeci žijí dále v USA, Ukrajin ě, Turecku a N ěmecku. Severní uzbe čtina má 3 hlavní subidiomy (/dialekty): karlucký, kip čacký a oguzký (nezam ěň ovat s nad řazenou skupinou oguzkých j.). Poslední má blízko k chorásánské turki čtin ě. Starší fáze karlu čtiny, kyp čačtiny a oguzštiny jsou zárove ň substrátové vrstvy sou časné uzbe čtiny. Persko-arabské písmo si Uzbeci udrželi až do roku 1940, kdy museli p řejít na azbuku. Od r. 1992 zavádí postupn ě latinku, ale azbuka z ůstává paralelní v četn ě ruštiny jako druhého jazyka. Uzbe čtina podobn ě jako ostatní národní jazyky st ředoasijských stát ů prošla národním oživením. Severní Uzbeci p řejali množství perských slov a nejprve psali persko-arabským písmem. Po ovládnutí Sov ěty se m ělo v letech 1927- 1940 psát latinkou (tehdy i v Čín ě), kterou ve čty řicátých letech st řídala azbuka. Návrat k latince v Uzbekistánu (vliv Turecka) spadá do konce devadesátých let. Uzbeci vyznávají 81

sunnitský islám (mazhab hanáfí’a). Jižní uzbe čtina zahrnuje asi 1.200.000 mluv čích v Tádžikistánu, 1 milion na severu Afghánistánu (1991) a asi 2.000 v Turecku (tento údaj z 80. let bude zna čně vyšší kv ůli vln ě uprchlík ů z Afghánistánu do Turecka). Dialekt se odlišil přejímáním výp ůjček z fársí i s vlivem na gramatiku. Jinými kontaktními jazyky jsou darí (ve městech) a jižní paštó. Jižní Uzbeci píší v íránském prost ředí arabským písmem. 1.2.2.2.5. ujgurský / novoujgurský = turkický jazyk karluckého typu. Ve starší fázi výrazn ě ovliv ňován íránskými jazyky, hl. sogdijštinou, v moderní dob ě čínštinou. Jako literární jazyk zapisovaný arabským písmem je znám od 17.-19. století; auto ři Zalili, Molla Bilal, Molla Šakir, Muhammed imin Hirkiti: Muhabbet-náme ad. (A: 208). Meier a Meierová jej řadí k západo-hunským jazyk ům, zatímco starou ujgurštinu k východo-hunským. I novoujgurský jazyk však má blíž k ostatním východoturkickým jazyk ům v Čín ě. Ujgurštinou a jejími variantami (Taran či) http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uig dnes hovo ří více než 8.800.000 milionu lidí v Čín ě hlavn ě v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang (Tsung 2009: 130) a již mén ě po četné komunity v Kazachstánu (300.000; 1993 = taran či, díky lokální koncentraci na JV si populace udržuje velmi dobrou znalost jazyka), Kirgizstánu (90.000), Afghánistánu (3.000 hlavn ě v Badachšánu a v Abi-i-Barik s velmi nízkou gramotností), Mongolsku (1.000 na severu v ajmaku Chövsgöl; 1982), Turecku (500 hl. v Istanbulu a v Kayseri; 1981), Indii, Pákistánu, ve st ředoasijských státech, Evrop ě, USA a v Austrálii. Více než polovina populace v Čín ě je výhradn ě monolingvní – nejvíce na jihu Tarimské pánve; ostatní hovo ří i kontaktními jazyky, kterými jsou čínština a lokáln ě kazašština, mongolština, kirgizština, uzbe čtina, sibe. Pro drobné minority v AO je ujgurština s čínštinou naopak obvyklým druhým jazykem nebo na ni dokonce zcela p řecházejí (Uzbeci, Tata ři, Kirgizové). V Čín ě jsou 3 hlavní ujgurské supradialekty: v ětšinový centrální na severu Tarimské pánve a v rozsáhlém okolí Kašgaru, jihozápadní v Hotanu a jihovýchodní v oblasti vyschlého jezera Lobnur (hlavn ě v oblastech na jihu Tarimské pánve si Ujgu ři udrželi popula ční v ětšinu; na severu ve v ětších m ěstech na železnici p řevládají Číňané). Lobnurský supradialekt také jeví rysy staré kirgizštiny (A: 190). Každé v ětší m ěsto má díky oáznímu typu krajiny vlastní dialektismy (Kašgar + Jarkend, Jengihissar, Chotan + Kerija, Čer čen, Aksu, Karašar, Ku ča, Turfan, Qomul, Ili, Urum či, Lobnor; k tomu více odlišné dialekty dolanský a akto- turkmenský). V AO je ujgurština po čínštin ě druhým oficiálním jazykem a užívá se plnohodnotn ě ve všech sférách komunikace, protože Ujgu ři, čín Weiwu’erzu 维吾尔族, mají oficiální statut národnostní menšiny. N ěkte ří ujgurští spisovatelé ovšem píší rovnou i čínsky kv ůli bezkonkuren ční velikosti čtená řské obce. Populace v Čín ě píše arabským písmem, v Kazachstánu azbukou, v Turecku latinkou. Ujgu ři v Čín ě jsou sunnitskými muslimy. Krom ě zem ědělství a řemesel se v ěnují i drobnému obchodu. Národnostní politika jim zajiš ťuje kvóty na zam ěstnání ve ve řejných funkcích a v administrativ ě. V Ujgurské AO je ujgurština s čínštinou oficiálním jazykem. Čínské výp ůjčky v ujgurštin ě systematicky popsal Rachimov (1970). 1.2.2.2.6. ilijský turkický = jazyk pouze malé skupiny muslim ů (120 v r. 1980), kte ří se cca před 200 lety p řest ěhovali z Ferghany na severovýchod do údolí řeky Ili v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang v ČLR. N ěkteré rodiny by mohly zasahovat spole čně s Ujgury (dialekt taran či) do Kazachstánu. Mluv čí jsou už starší v ěkové kategorie, díky soused ům hovo ří často kazašsky nebo ujgursky a ú řední čínská etnonymie je řadí k Uzbek ům (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ili ). 1.2.2.2.7. aini / ainu / äynu (odlišný od stejnojmenného idiomu v Japonsku a RF!) představuje p řechodovou fázi mezi zbytky íránských jazyk ů a majoritní ujgurštinou v Hotanu a okolních oázách na jihozápad ě Tarimské pánve v Ujgurské AO Xinjiang v ČLR. Idiomem hovo řilo roku 2000 jen 6.570 muslim ů, které čínská etnonymie řadí oficiáln ě k Ujgur ům. Smíšený jazyk má z řeteln ě ujgurskou gramatiku, ale ve slovníku p řevažují slova íránského 82

původu. Zatím nepanuje shoda v názorech, zda je substrát turkický nebo naopak íránský. Jazyk je omezen pouze na domácí užití a v budoucnu bude z řejm ě ustupovat ujgurštin ě, kterou hovo ří výhradn ě mladí, a pak všichni lidé ve ve řejném styku (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=aib ).

2. východní – prajazyk starých Ujgur ů, starých Kirgiz ů; asi se jím hovo řilo v etnickém konglomerátu říše známé z čínských pramen ů jako Xiongnu 匈奴 . 2.1. ujgursko-oguzské = podskupina formovaná cca po p řelomu letopo čtu, z níž vznikla ujgurská podskupina, jakutština a chakasština. 2.1.1. ujgurské (tujüe) – krom ě historických fází staré ujgurštiny sem Meier (1979: 119) řadí i tuvinštinu a karagasštinu / tofalarštinu. 2.1.1.1. staroturkický jazyk jenisejsko-orchonských runových nápis ů = 6.-8. století – stély popisují činy v ůdc ů Turkického kaganátu (nap ř. Bilgeho, Kül-tegina) v dnešním severním Mongolsku a na jižní Sibi ři. 2.1.1.2. staroujgurský = jazyk Ujgurského chanátu v Mongolsku, Tarimské pánvi a přilehlých částí Číny v 8.-9. století. Oslavné a poh řební nadpisy + obchodní záznamy a náboženské texty byly zapisovány písmy runovým (Selenginská stéla, m ěsto Karabalasagun), sogdijským, starým ujgurským, manichejským a tocharským písmem bráhmí. 2.1.1.3. karlucko-ujgurský = zbývající Karlukové a Ujgu ři za nadvlády Karachanid ů v Centrální Asii v 10.-12. století. Informace obvykle pochází z Kompendia Turkických dialekt ů Mahmúda Kašgarského. 2.1.1.4. tuvinský (sojonský / urianchajský) = jazyk s množstvím lexikálních i gramatických výp ůjček z mongolských a samojedských jazyk ů. Formoval se cca od p řelomu 1. a 2. tisíciletí n. l., odtud ješt ě podobnosti se starou oguzštinou. Až do 20. století p řevládala v buddhistickém ritu Tuvinc ů tibetština a mongolština; tuvinština se psala nejprve mongolským písmem. Ve 30. a na za čátku 40. let vyst řídala mongolské písmo latinka a od r. 1943 byla v RF uzákon ěna azbuka. Dnes (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tyv ) se tuvinsky mluví v Tuvinské autonomní republice v RF (235.000), na SZ Mongolska (27.000) a v Čín ě (2.400 v r. 1999). Tuvinština byla v dobrém stavu nejvíce mimo hlavní m ěsto AR Kyzyl, kde do rozpadu SSSR převažovala ruština – donedávna probíhala výuka v tuvinštin ě jen na vybraných školách mimo Kyzyl. Po rozpadu SSSR se rozší ření a úrove ň znalosti jazyka zna čně lepší: jednak odpadnul politický útlak a jist ě p řispívá izolace Tuvinc ů ve špatn ě p řístupné oblasti (donedávna do Kyzylu nelétaly pravidelné letecké spoje). Dialekty západní (interference s altajským jazykem – 2.2.2.), centrální v Kyzylu a p řilehlých oblastech (výchozí pro spisovný jazyk), SV , JV (interference s mongolštinou) a tuva-kiži se zna čně odlišují. Dalšími jazyky Tuvinc ů jsou ruština a mongolština. Jazyky kmen ů Sojon, Sojot a Urianchaj se zkoumají a vyhodnocují. Nelze je zjednodušen ě považovat za tuvinské dialekty (A: 195); nap ř. sojotština bude spíš samostatný jazyk (viz recenze Mongolo-Tibetica Pragensia 2010 /publ. 2011/ v tomto sborníku). Tuvinci v minulosti tém ěř p řejali mongolskou kulturu a s ní mongolský buddhismus. Tradi ční hospodá řství se orientuje na chov dobytka. Kv ůli blízkosti mongolské kultu ře jsou Tuvinci v Čín ě oficiáln ě klasifikováni jako Mongolové ( čín. Mengguzu 蒙古族 ), ale i Číňané v Urum či o nich hovo ří jako o samostatném národu čín. Tuwazu (osobní sd ělení taxiká ře, červen 2009). Sídlí v nejsevern ějším cípu Ujgurské AO Xinjiang, kde skoro všichni hovo ří i místní v ětšinovou kazašštinou, p řípadn ě ojratšinou. Obvyklá je i základní znalost čínštiny. 2.1.1.5. karagaský / tofalarský = jazyk turkizovaných Samojed ů (nikoli N ěnc ů jak uvádí Meier 1979: 119). Tofalarština / karagaština (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kim ) nebo také sajanská samojedština 83

je blízká tuvinštin ě a hovo ří jí usedlí nomádi z okolí Irkutska na Sibi ři v RF. Census na sklonku socialismu (1989) uvád ěl 730 etnických obyvatel, nicmén ě roku 2001 hovo řilo jazykem už jen 28 starších lidí. Z 20. století se dochovaly zprávy o dvou dialektech: gutarském a alygdzherském. Lingvistické studie zjistily elementy ze staré turki čtiny, st řední mongolštiny, burjatštiny, ketštiny a ruštiny (http://www.eki.ee/books/redbook/tofalars.shtml). Zbývající populace se rusifikuje a christianizuje. 2.1.2. jakutský = snad nejodlišn ější turkický jazyk s mongolskými a tunguzskými prvky ve fonetice i gramatice. Substrátem mohl být jazyk turkických skupin Tujüe, které byly postupn ě vytla čeny na sever. Čast ější písemné prameny z po č. 19. století – náboženské a v ědecké texty. Poprvé jazyk zapsal holandský mo řeplavec a kartograf Nicolaas Witsen roku 1692. Jakutská literatura typu beletrie se psala až ve 20. století. K prvním autor ům pat ří A. Kulakovski s dílem Bajanaj algyna = "Zaklínání Bajanaje", které vyšlo roku 1900. Do češtiny bylo nejspíš přes ruštinu p řeloženo více autor ů, nap ř. Amma A čč ygyja, narozený 1906 (PL: 58). Jakutština je idiom více než 456.000 (2002) mluv čích, pojmenovaný sacha podle Sachaské (Jakutské) republiky v povodí řek Aldan, Kolyma a Lena v SV Sibi ři p ři Severním ledovém oceánu + v Krasnojarském kraji ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=sah ). Za Stalina se část populace nast ěhovala do m ěst, ostatní žijí dosud ve venkovských osadách a živí se (rybo)lovem a drobným zem ědělstvím. Kv ůli velkému geografickému rozptylu se jakutské dialekty dělí nap ř. na centrální (okajušimský, akajušimský) a vilojské (olekminský nebo verchojanský) (A: 228). Jakuti ovládají ruštinu nebo hovo ří podle soused ů evensky, evenksky nebo jukagirsky; lidé z uvedených národ ů naopak ovládají velmi dob ře jakutštinu. Úrove ň znalosti jakutštiny zapisované azbukou zatím neupadá. 2.1.3 dolganský (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=dlg ) je jako jakutština rozší řen hlavn ě v Krasnojarském kraji v RF na poloostrov ě Tajmyr a zasahuje i do Jakutska. Jazykem hovo ří pouze 4.870 obyvatel z etnické populace 7.261 (r. 2002). Dolganština zatím neuvol ňuje místo ruštin ě i když je zapisována azbukou. Ruština pat ří ke kontaktním jazyk ům spole čně s nganasanštinou a evenkštinou, které n ěkte ří Dolgani také částe čně ovládají. Meier (1979:119) p řipouští, že se dolganština mohla vyvinout jako dialekt z jakutštiny. 2.1.4. chakasské = skupina drobných jazyk ů v oblasti dnešního Altaje 2.1.3.1. chakasský = d říve jenisejská nebo abakanská tatarština: p ůvodn ě neliterární jazyk, kterým hovo ří 60.000 lidí (z etnické populace 78.500 – http://en.wikipedia.org/wiki/Khakas_language) v Chakasské + Tuvinské republice a v Krasnojarském kraji v RF a drobná skupina p řesídlenc ů (r. 1761) na SV ČLR v provincii Heilongjiang – v r. 1982 šlo o tém ěř 900 lidí řazených oficiáln ě ke Kirgiz ům a jazyk ovládalo jen 10 nejstarších osob; dnes již z řejm ě žádní aktivní mluv čí v Čín ě nez ůstali: hovo ří čínsky nebo omezen ě mongolsky ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kjh ). První výzkumy provád ěli v 19. stol. M. Castrén a W. Radloff. Hlavní živé dialekty v RF (A: 225): sagajský s beltirským subdialektem, ka činský s baražujským, kojbalským a starojuským subdialektem; kyzylský a šorský (neztotož ňovat s šorštinou jako samostatným jazykem). Prakticky všichni mluv čí ovládají ruštinu (ú řední jazyk) a o záchranu vlastního jazyka v domácím užití (po uvoln ění antinacionalistické politiky) usilují aktivní svépomocí. Jazyk zapisovaný azbukou se užívá ve všech médiích a vyu čuje se mu v místních základních a některých st ředních školách. Populace konvertovala ke k řes ťanství. Písemná fixace prob ěhla až ve 20. století. S výjimkou desetiletého (1929-1939) pokusu s latinkou se už od roku 1924 užívala azbuka. 2.1.3.2. čulymský tatarský = ohrožený neliterární jazyk pouze 35-40 mluv čích z etnické populace 426 (2008 - http://en.wikipedia.org/wiki/Chulym_language) osob v severní oblasti Altaje v údolí řeky Čulym; podle toku řeky se rozlišují dva dialekty: st řední a horní, resp.

ke čikský a kjuerikský; dialekt z dolního toku již vym řel. Jazyk je relativn ě p říbuzný šorštin ě, takže jej n ěkte ří považují za její dialekt. Čulymštinu z části ovládají i vesni čtí sousedé z etnika Kacik a naopak bilingvní Čulymové mluví rusky (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=clw ). Kv ůli nízkému po čtu mluv čích byl jazyk za SSSR p řehlížen a Čulymové museli ve škole mluvit jen rusky. Lexikum sesbírali lingvisté. 2.1.3.3. šorský = dříve pro Rusy jazyk Kuzn ětských Tatar ů s literaturou až z 20. století. Drobný jazyk za SSSR postupn ě vymíral; od 90. let se po čet mluv čích zvýšil na 10.000 (http://en.wikipedia.org/wiki/Shor_language) hlavn ě v oblasti Kemerovo v RF, okrajov ě též v Altajském kraji a Gornoaltajské a Chakasské autonomní republice s kondomským a maturským / mrasuským dialektem. Asi všichni mluv čí ovládají ruštinu; vlastní jazyk užívají spíš doma a v p řípad ě pot řeby jej zapisují azbukou p řevzatou od misioná řů už v 19. stol. (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=cjs ). Výzkumy se provádí na univerzit ě v Novokuzn ětsku. Studie vydávají I. Nevskaya; terénní výzkum u nomádských Šor ů podnikla nap ř. M. Rind-Pawlovská z Berlína. 2.1.3.4. kamasinský = nebo kangalasský: jazyk asi několika set turkizovaných Samojed ů (Meier 1979: 120) v Krasnojarském kraji. Autonymum Kangmadžy . Bez písemných památek; aktuální po čet mluv čích není znám; podle Baskakova jich roku 1969 zbývalo 200 (http://www.eki.ee/books/redbook/kamas.shtml). Jazyk je p říbuzný chakasštin ě (A: 192). (Neztotož ňovat ale s vym řelou samojedskou kamasinštinou na V od Uralu.) 2.1.3.5. severoaltajské = dle Meiera (1979: 120) drobné idiomy čalkanský, kumandinský a tuba, které jsou s výjimkou gramatických jev ů bližší spíše chakaštin ě. Zmín ěny jsou též v hlavní skupin ě 2.2.2. 2.1.3.6. žlutý ujgurský / saryg-ujgurský = žlutou ujgurštinou (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ybe ) hovo ří už jen asi 4.600 lidí (z populace 6.000 v r. 2000) u m ěsta Zhangye 张掖 (p řesn ě Sunan-jugurský autonomní okres) na SZ provincie Gansu na SZ ČLR. Čínská etnonymie jim vyhrazuje ozna čení Jugur čín. Yuguzu 裕固族 , které ale zahrnuje i o n ěco po četn ější populaci mongolsky mluvících Šira- jugur ů. Ob ě skupiny jsou blíže odlišeny geograficky: turki čtí Šaryg-ujgu ři jsou Západními Jugury ( čín. Xibu yuguzu 西部裕固族 ) zatímco mongolojazy ční Východními Jugury ( čín. Dongbuyuguzu 东部裕固族 ; viz Schwarz & Blažek 2010: 42). Turki čtí mluv čí ozna čují mongolskou skupinu exonymem " Černí Ujgu ři" (Hahn 1998: 397). Turkická skupina je starobylá a jazykovými archaismy (nap ř. v syntaxi číslovky p ředchází determinovaný člen) představuje p římý zbytek populace Ujgurského kaganátu, který se udržel u Turfanu (lokalita Gaochang 高昌 ) až do mongolské expanze na za čátku 13. století. Tito Žlutí Ujgu ři se přest ěhovali na jihovýchod do Gansu, kde nep řijali islám, ale z ůstali buddhisty s přím ěsí šamanismu – v regionu žijí i Tibe ťané. Žlutá ujgurština postupn ě ustupuje hovorové čínštin ě a omezuje se jako v případ ě okolních etnik hlavn ě na genealogii, rodovou mytologii nebo vzájemný drobný obchod. Tibetština a mongolský idiom jsou další užívané jazyky a naopak. K výp ůjčkám nap ř. Zhong 2007. 2.2. kirgizsko-kyp čacký = p ůvodem jazyk starých Kirgiz ů smíšený s kyp čackými a pozd ěji mongolskými prvky. Vyvinula se z něj moderní kirgizština a altajština. Sta ří Kirgizové na Jeniseji zanechali runové nápisy ze 7.-12. století. Odlišnosti od staro-oguzského a staro- ujgurského jazyka ale nejsou p říliš velké. 2.2.1. kirgizský = nebo dříve kara-kirgizský: kyp čacký jazyk potomk ů jenisejských Kirgiz ů s vlivy jazyk ů Oguz ů, Ujgur ů a p ředk ů drobných turkických altajských skupin. Populace žila původn ě v povodí řeky Jenisej, odkud byla vytla čena do západních oblastí poho ří Tianshan / Ťan-šan. V 9. století ovládli Kirgizové staré Ujgury v Tarimské pánvi a na čas i Mongolsko.

Pozd ěji sdíleli osud po četn ějších Kazach ů, s nimiž byli ješt ě za carského Ruska (do r. 1917) nazýváni spole čným etnonymem Kirgiz . Literatura zprvu jen ústn ě tradovaná; k nejvýznamn ějším pat ří národní kirgizský epos Manas (i v českém p řekladu). V 19. století vystupovali lidoví p ěvci jako Togolok Moldo (1860-1942) a Toktogul Satylganov (1864- 1933). Jazyk se za čal psát azbukou od r. 1923, pozd ěji krátce latinkou a od r. 1940 dosud azbukou. Z moderních autor ů je i v českých knihovnách znám zejména Čingiz Ajtmatov (1928-2008). Kirgizština ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kir ) je dnes národním jazykem v Kirgizstánu (3.800.000 r. 2009); dále asi 440.000 lidí žije v Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang v Čín ě (160.000 r. 2000), v Uzbekistánu (250.000), RF (32.000) Afghánistánu (30.000) Kazachstánu (11.000), Tádžikistánu (81.000), RF, v Turecku (po čet přes 1.000 bude nyní vyšší kv ůli uprchlictví z Afghánistánu) (http://en.wikipedia.org/wiki/Kyrgyz). Populace v Kirgizstánu hovo ří dialekty severním a jižním, který je ovlivn ěn uzbe čtinou (A: 226). Ruština je obvyklý druhý a oficiální jazyk. Kirgizština se zapisuje v postsov ětských státech azbukou, latinkou v Turecku a upraveným arabským písmem v Čín ě. V Kirgizstánu se zlepšuje úrove ň znalosti jazyka po rozpadu SSSR. Kirgizové jsou v ětšinou muslimy, menší skupina vyznává buddhismus nebo vykonává šamanistické praktiky. Po četná populace v Čín ě je uznávána jako oficiální národnostní menšina (jazyk se proto vyu čuje na základních a st ředních školách) a kv ůli etnickým soused ům hovo ří často čínsky a ujgursky. 2.2.2. altajský = zahrnuje skupinu drobných dialekt ů / idiom ů v horských oblastech Altaje; zformovaly se ze styku starých ujgurských, oguzských a kirgizských skupin. Hlavní idiomy / dialekty: vlastní altajský, oirotský, telengitský a telengutský; poslední se stal základem spisovného psaného jazyka. Po čet mluv čích cca 67.900 (2002 - http://en.wikipedia.org/wiki/Altay_language). Idiomy se d ělí také na severní a jižní skupinu. Severní ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=atv ) skupina zahrnuje řadu menších kmen ů / etnik s dialekty: čelkanským – asi 340 etnických Čelkanc ů roku 2002 (Funk 2006: 463n.), kumandinským a tubalarským s 1656 etnickými mluv čími v Koš-aga čské a Ulaganské oblasti (Funk 2006: 491). Idiomy jsou rozší řeny v Altajské republice a Hornoaltajském kraji v RF p ři hranicích s Čínou a Mongolskem a hovo ří jím už jen dosp ělá populace (= zapisován azbukou), jinak jej nahrazuje paralelní ruština nebo jsou lokáln ě ovlivn ěny i kazašštinou. P řed sekularizací bylo obyvatelstvo christianizováno. Jižním dialektem (také oirotštinou) ( http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=alt ) rozší řeným ve stejné oblasti hovo ří vedle ruštiny kolem 20.000 mluv čích (1993) s dialekty: vlastním altajským, majmalarským, telengitským / čujským, telesským a teleutským. Díky lokáln ě po četné populaci se jazyku vyu čuje na n ěkolika školách. Je zapisován azbukou a ojedin ěle klasickým mongolským písmem. 2.3. salarský = snad reliktní jazyk oguzkého typu (A: 190) s nejstaršími památkami z 15.-18. století (orální genealogie, dílo Ibadet ), pak až z moderního období. Salarštinou (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=slr ) hovo ří 70.000 mluv čích z 104.503 etnické populace (r. 2000) v Čín ě v SZ provinciích Gansu, Qinghai a Ujgurské AO Xinjiang. Čínská etnonymie je uznává jako samostatnou národnostní menšinu Sala’erzu 萨拉尔族. Sala ři jsou muslimští potomci oguzkých kmen ů a podkladem jejich jazyka se stala čagatajská turki čtina stejnojmenného chanátu obohacená pozd ěji o prvky lokálních dialekt ů mongolštiny, tibetštiny a čínštiny. Sou časné dialekty jsou jiezi + mengda. Sala ři mohou mluvit podle etnických soused ů i tibetsky, čínsky nebo ujgursky a naopak n ěkte ří z těchto soused ů ovládají salarštinu. Jazyk se zapisuje arabským písmem, výjime čně latinkou, nicmén ě žádná abeceda nebyla pro jazyk ú ředn ě standardizována. Mnozí auto ři proto píší čínsky.

Záv ěr: synopse vývojových fází

● V prvním altajském období prob ěhlo št ěpení altajštiny a vyd ělení v ětve turkických jazyk ů. Kv ůli absenci p římých pramen ů je po čátek období datován r ůzn ě: 4.500 pop ř. 4.000 (Ramstedt, Ligeti 1953) / 4.350 (EDAL) / 3.000 (Ligeti 1963). Shoda panuje v záv ěru období v 5. stol. p ř. n. l. Jako argument datace první turkické divergence slouží odlišnost bulharsko- čuvašské skupiny, která uchovává prototurkické *ŕ, které se u ostatních jazyk ů m ění na z/s. Zajímavá je korespondence mezi tocharským B yasa „zlato“ (AD: 487) a stturk. yaz id., od kterých se liší čuvašské *Æer id. Gamkrelidze & Ivanov p ředpokládají p říchod Proto-Tochar ů do SZ Číny a první p ředpokládaný kontakt s Altajci na cca. polovinu prvního tisíciletí p ř. n. l.; kterému tedy mohlo mohlo p ředcházet odd ělení proto-Bulhar ů. Ke konci altajského období si lze turkickou v ětev p ředstavit jako kontinuum dialekt ů reprezentovaných jednotlivými kmeny nebo rodovými klany. Krom ě bulharsko-čuvašské skupiny museli být relativn ě zformováni už i p ředkové Jakut ů (ibid.). U každé z následujících fází je nutno po čítat s dělením na přinejmenším rané a pozdní období. ● 5. stol. p ř. n. l. – 5. stol . n. l.: období p řed a po říši Xiongnu : podrobn ější diferenciace kmenové struktury; od 3. stol. p ř. n. l. první zmínky v čínských kronikách s etnonymy a toponymy. P ředpokladu, že do této doby spadá št ěpení na západní a východní skupinu turkických jazyk ů (A: 194), by m ělo odpovídat zahájení migra čních vln turkických kmen ů: na západ ě se postupn ě objevují Ava ři, Bulhaři, Vengrové, Pe čen ěgové. V prvních p ěti stoletích n. l. se odd ělily proto-bulharské jazyky a oguzsko-karlucko-kyp čacká v ětev. Na rozdíl od Baskakova operují nov ější klasifikace (Johanson, Dybo, Mudrak) už v tomto období s geografickou větví sibi řských jazyk ů. ● 5. – 10. stol. n. l. staroturkické období : staroturkický jazyk postupn ě divergoval na staro- oguzský (migrující na západ), staro-ujgurský a staro-kirgizský. V 5. a 6. století došlo k rozd ělení Turkického kaganátu na západní část v Tarimské pánvi (+ dále na Z) a východní v mongolských stepích. Jazyk v Tarimské pánvi p ředchází nové ujgurštin ě a turkickým dialekt ům v Čín ě, kdežto jazyky v Mongolsku p ředcházely tuvinštin ě, chakasštin ě a drobným altajským dialekt ům na Sibi ři, kam je pozd ěji vytla čily mongolské národy. Od 8. stol. se dochovaly první turkické runové nápisy od mongolských stepí po dnešní Kazachstán a od Tarimské pánve po Irtyš a Jenisej. Do stejné doby se datuje úprava sogdijského písma na staré ujgurské (+ se užívalo manichejské písmo a tocharská varianta indického písma bráhmí – von Gabain 1950: 9-41; Geng 2006, 2007). Na západ ě turkického areálu p řekrývají proto- bulharskou skupinu vlny prvních oguzských migrací a dochází k míšení. ● 10.-15. stol.: st ředoturkické období (n ěkdy až od 13. stol.) formování hlavních jazykových skupin od Turecka po Sibi ř. Na rozmís ťování národ ů m ěla vliv hlavn ě mongolská expanze. Vedle staroturkického (= staroujgurského) se ustavují literární jazyky: chórezmijský, čagatajský, kumánský (u Kyp čak ů) a staroosmanský. Na západ ě turkického areálu je kv ůli migra čním proces ům výrazn ější míšení turkických idiom ů mezi sebou navzájem stejn ě jako vlivy okolních íránských idiom ů a arabštiny (ší ření islámu). ● 16.-19. století: novoturkické období. Již nedochází k výrazným migracím a vyvíjí se sou časné turkické jazyky. ● 19.-20. století: rozvoj národních turkických literatur. V Sov ětském svazu probíhá lingvistický výzkum a s ním spojená písemná fixace málopo četných turkojazy čných skupin, které postupn ě vymírají. Z turkických jsou nyní v tzv. červené knize nejohrožen ějších národ ů Ruské federace: (turki čtí) Altajci, Barabanští Tata ři, Čulymští Tata ři, Krymští Židé a Tata ři, Litevští Tata ři, Dolganové, Chakasové, Kamasinci, Karaimové, Nogajci, Šorci, Tofalarové a Truchmeni ( http://www.eki.ee/books/redbook/languages.html ). Nuceným migracím a sedentarizaci byly podrobeny ko čovné národy za stalinského teroru. 87

● za čátek 21. století: po rozpadu SSSR dochází k oživení národního pov ědomí etnických menšin. N ěkteré drobné jazyky v RF vykazují progresivní vývoj. Dramaticky rychle se zlepšují národní jazyky Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu. Procesu oživení turkických jazyk ů asistuje v duchu panturkická Asociace pro turecký jazyk se sídlem v Anka ře.

Zkratky jazyk ů a oblastí A. Asie, Ázerb. Ázerbajdžán, čagataj. čagatajský, čín. čínský, čuv. čuvašský, d./dial. dialekt, E. Evropa, chaladž. chaladžský, chor. chorásánský, chórezm. chórezmijský, jap. japonský, J/j./již. jižní, karachan. karachanidský, karakalp. karakalpacký, karluk. karlucký, kirgiz. kirgizský, kor. korejský, kyp čak. kyp čacký, leb. lebedinský, lit. literární, miš. mišerský, mong. mongolský, oguz. oguzský, protobulh. protobulharský, prototurk. prototurkický, RF Ruská federace, run. runový, S/s./sev. severní, sib./sibi ř. sibi řský, st ř. st ředo-/st řední, st ř.turk. st ředoturkický, stturk. staroturkický, SZ severozápadní, toch. tocharský, tung. tunguzský, turk. turkický, ujgur. ujgurský, V/v./vých. východní, volž. povolžský, Z/záp. západní.

Bibliografie

A = Altajskije jazyki. Jazyky Azii i Afriky V. Kononov, A. N. et al. (eds.). Moskva: Nauka, 1993. ABUSENTOVOJ , M. X. 2004. Predislovie. In: Jasawi, Xodža Axmet. Xikmety . Almaty: Dajk-press. 3-6. AD = A DAMS , D OUGLAS Q. 1999. A Dictionary of Tocharian B . Amsterdam & Atlanta: Rodopi. AMANŽOLOV , A. S. 2003. Istorija i teorija drevn ětjurkskogo pisma . Almaty: Mektel. BASKAKOV , N. A. 1960. Tjurkskije jazyky . Moskva: Izdat ělstvo vosto čnoj literatury. BASKAKOV , N. A. 1981. Altajskaja semja jazykov i jeje izu čenie . Moskva: Nauka. BERTA , Á RPÁD . 1998a. Tatar and Bashkir. In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES . The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 283-300. BERTA , Á RPÁD . 1998b. West Kipchak Languages. In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES . The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 301-317. CLARK , L ARRY . 1998. Chuvash. In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES. (eds.). The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 434-452 CSATÓ , É. Á. & K ARAKOÇ , B. 1998. Noghay. In: In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES (eds.). The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 333-343. DOERFER , G ERHARD . 1998. Turkic Languages of Iran. In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES (eds.). The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 273-282. DYBO , A NNA V. 2006. Xronologija tjurkskix jazykov i lingvisti českie kontakty rannyx tjurkov. In: Sravnite ľno -istori českaja grammatika tjurkskix jazykov: Pratjurkskij jazyk-osnova - kartina mira pratjurkskogo ėtnosa po dannym jazyka , ed. A. V. Dybo. Moskva: Nauka, 766-817. DYBO , A NNA V. 2007. Lingvisti českije kontakty rannych Tjurkov . Moskva. DYBO , A NNA V. (ed.). 2008. Prirodnoje okruženie i materialnaja kultura pratjurkskich narodov. Moskva: Vosto čnaja literatura RAN. EDAL = Etymological Dictionary of the Altaic Languages , Part One [A-K], Part Two [ L-Z], Part Three [Indices ], by Sergei Starostin, Anna Dybo, Oleg Mudrak, with assistance of Ilya Gruntov and Vladimir Glumov. Leiden-Boston: Brill 2003 FUNK , D. A. & T OMILOV , N. A. 2006. Tjurkskije narody Sibiri . Moskva: Nauka. VON GABAIN , A. 1950. Alttürkische Grammatik . Leipzig: Otto Harrassowitz. GAMKRELIDZE , T. & I VANOV , V. V. 1984. Indoevropejskij jazyk i indoevropejcy. Rekonstrukcija i istorikotipologi českij analiz prajazyka i protokultury. Tbilisi. GENG , S HIMIN . 2006. Gudai weiwu’er wenxian jiaocheng . Beijing: Minzu chubanshe. GENG , S HIMIN . 2007. Weiwu’er yu hasakeyu wenxue lunji (Collection of the Papers on Uighur and Kazakh Philology). Beijing: Zhongyang minzu daxue chubanshe. HAHN , R EINHARD F. 1998. Yellow Uyghur and Salar. In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES . (eds.). The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 397-402. JOHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES . 1998. The Turkic Languages . London & New York: Routledge. JOHANSON , L ARS. 1998b. The History of Turkic. In: The Turkic Languages , ed. by Lars Johanson & Éva Á. Csató. London & New York: Routledge, 81-83. 88

KIRCHNER , M ARK . 1998. Kazakh and Karakalpak. In: J OHANSON , L ARS & C SATÓ , É VA & C SATO , E VA AGNES (eds.). The Turkic Languages . London & New York: Routledge. 318-332. KONONOV , A. N. 1980. Grammatika jazyka tjurkskix runi českix pamjatnikov [VII-IX vv.] . Leningrad. LIGETI , L. 1953. Az uráli és altaji nyelvek viszonyának kérdése. Az MTA I. Osztályának Közleményei 4, 333 -364. LIGETI , L. 1963. Uráli török jövevényszavaink kérdéséhez. MNy 59, 381-393. LIN, GAN . 2007. Tujue yu huihu shi (A History of Turks and Uygurs). Huhehaote: Neimenggu minzu chubanshe. LIN, GAN . 2007. Xiongnu shi (A History of Huns). Huhehaote: Neimenggu minzu chubanshe. LIU , B AOMING (gen. ed.). 2009. Zhongguo shaoshu minzu . Beijing: Minzu chubanshe. MALOV , S. E. 1959. Pamjatniki drevn ětjurkskoj pismennosti Mongolii i Kirgizii . Moskva & Leningrad: Akademia nauk SSSR. MEIER , G EORG F. & MEIER , B ARBARA . 1979. Handbuch der Linguistik und Kommunikationswissenschaft. Band I. Sprache, Sprachentstehung, Sprachen . Berlin: Akademie-Verlag. 111-121. MENGES , K ARL . H. 1995. The Turkic Languages and Peoples. An Introduction to Turkic Studies . Wiesbaden: Harrassowitz. MU, B ENLI & Z HU , X IANGDONG (chairmen of editorial board). 2003. 2000nian renkou pucha zhongguo minzu renkou ziliao (Tabulation on nationalities of 2000 population census of China), Vol. 1+2 . Beijing: Minzu chubanshe. MUDRAK , O. A. 2009. Klassifikacija tjurkskich jazykov i dialektov s pomos čju metodov glottochronologii na osnove voprosov po morfologii i istori českoj fonetike. Moskva: Rossijskij gosudarstvennyj gumanitarnyj universitet. MUSAJEV , K. M. 1984. Leksikologija tjurkskich jazykov . Moskva: Nauka. NASILOV , V. M. 1960. Jazyk orxono-enisejskix pamjatnikov . Moskva. PL = P AROLEK , R ADEGAST & L AN Ě, T OMÁŠ . 1995. Nástin literatury St řední Asie a Sibi ře. Praha: Melantrich. RACHIMOV , T. R. 1970. Kitajskie elementy v sovremennom ujgurskom jazyke . Moskva: Nauka. RÓNA -TAS , A. 1991. An Introduction to Turkology. Studia Uralo-Altaica 33. Szeged: Universitas szegediensis & JATEPress. SCHWARZ , M ICHAL & B LAŽEK , V ÁCLAV . 2010. Klasifikace a rozší ření mongolských jazyk ů. Linguistica brunensia 58. 11-50. TSUNG , L INDA . 2009. Minority Languages, Education and Communities in China (Palgrave Studies in Minority Languages and Communities). Houndmills – New York: Palgrave Maxmillian. TUMAŠEVA , D. G. 1977. Dialekty sibirskix Tatar . Izdat ělstvo kaza ňskogo univerziteta. ULVING , T OR . 1997. Dictionary of Old and Middle Chinese. Bernhard Karlgren’s Grammata Serica Recensa Alphabetically Arranged. Göteborg: Acta universitatis gothoburgensis. XIAMUSI , H UMA’ER & S AILIKE , J IAHEMAN . 2009. Zhongguo Hasake . Wulumuqi: Xinjiang renmin chubanshe. ZHONG , J INWEN . 2007. Xibu yuguyu miaoxie yanjiu . Beijing: Minzu chubanshe.

Internetové zdroje: http://www.ethnologue.com/show_family.asp?subid=7-16 http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=chv http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=aib http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ili http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uig http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uzn http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uzs http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ybe http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=atv http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=alt http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=dlg http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kim http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kjh http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=cjs http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tyv http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=sah http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=azj http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=azb http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=qxq http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=klj 89

http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bgx http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=gag http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kmz http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tur http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tuk http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=crh http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=slr http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kaa http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kaz http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kir http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=nog http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=krc http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kdr http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=kum http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=bak http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=clw http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=tat http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=uum http://en.wikipedia.org/wiki/Khazar_language http://en.wikipedia.org/wiki/Gagauz_people http://en.wikipedia.org/wiki/Turkish_language www.bayat.co.uk/Main.html http://en.wikipedia.org/wiki/Shahsevens http://en.wikipedia.org/wiki/Karapapak http://en.wikipedia.org/wiki/Turkmen_people http://www.unesco.org/culture/ich/index.php?pg=00140 http://en.wikipedia.org/wiki/Kazakhstan http://en.wikipedia.org/wiki/Chulym_language http://en.wikipedia.org/wiki/Khakas_language http://www.eki.ee/books/redbook/tofalars.shtml http://en.wikipedia.org/wiki/Shor_language http://www.eki.ee/books/redbook/kamas.shtml http://en.wikipedia.org/wiki/Kyrgyz http://en.wikipedia.org/wiki/Altay_language http://www.eki.ee/books/redbook/languages.html http://www.tdk.gov.tr

Oddíl 1, studie III.

TUNGUZSKÉ JAZYKY – PŘEHLED, KLASIFIKACE, SOU ČASNÝ STAV

Michal Schwarz & Václav Blažek

Úvod

Nejmenší skupina altajských jazyk ů je rozší řena na Dálném Východ ě v Rusku a v Čín ě. Celkový po čet mluv čích nep řevyšuje 50.000 až 75.000 osob. Rozmezí uvádíme kvůli nerovnom ěrné a v ětšinou jen částe čné znalosti jazyka u mluv čích. Po čet lidí, kte ří tunguzské jazyky ovládají velmi dob ře, je ješt ě násobn ě nižší. U osob st ředního a mladého v ěku mate řštinu nahrazuje čínština nebo ruština a všechny tunguzské jazyky jsou snad s výjimkou sibe ohrožené. Tunguzové ale zanechali výraznou stopu ve sv ětové historii. Džur čeni v 11. až 12. století ovládli severní Čínu a jejich texty a nápisy se do čkaly uspokojivé fonetické interpretace teprve v posledních dekádách (hlavn ě Kane 1989). Mandžuové v Čín ě vytvo řili poslední císa řskou dynastii Qing (1644-1911) a zanechali tak bohatou literaturu, že dosud není pln ě katalogizována (Li 2000); po ovládnutí Číny se rychle sinizovali a v druhé polovin ě 20. století se o čekávalo, že jejich jazyk vym ře. Nicmén ě dnes ho stále ovládají nejstarší obyvatelé n ěkolika vesnic v čínské provincii Heilongjiang a díky zvláštnímu státnímu ochrannému programu jej pro zachování vyu čují d ěti v místních školách. P ředkládanou studií navazujeme na analogické články o mongolských a turkických jazycích (Schwarz & Blažek 2010, 2011). Po modelech klasifikace uvádíme historicko-srovnávací fonetiku tunguzských jazyk ů a demografický p řehled. D ůraz na stav v Čín ě vychází z nové literatury a poznatk ů přímo z tunguzských oblastí severovýchodu ČLR. Jména jazyk ů v souvislém textu po češ ťujeme a čínská jména uvádíme ve standardním p řepisu pinyin s českými koncovkami. Tunguzské jazyky jsou ohrožené a vyžadují akutní pozornost badatel ů. Místo záv ěru proto uvádíme podrobn ější seznam literatury; p ředem lze upozornit na srovnávací tunguzský slovník: Doerfer & Knüppel (2004). Poznámka k písm ům: z Tunguz ů psali nejd říve Džur čeni, kte ří sestavili vlastní fonetické písmo podle kitanského (grafika založena na čínských znacích) roku 1120. Známé nápisy pochází pozd ěji z let 1185-1413 (Kane 1989: x), Tunguzové tedy zanechali písemné památky dříve než v ujgurském písmu Mongolové. Druhý typ písma procházející všemi altajskými jazykovými skupinami převzali Mandžuové v linii: sogdijské → staroujgurské → mongolské → mandžuské. Minimáln ě 2 sousední písma se užívala vždy paraleln ě. U všech čty ř typ ů je znám zp ůsob zápisu hlavn ě svisle shora dol ů. Mandžuským písmem se tak píše dodnes, u starších typ ů nebyl / není vylou čen vodorovný zápis. V první fázi přejímky se jen použil starší typ písma k fonetickému záznamu druhého jazyka a až v další fázi se ustaloval vlastní nový rukopisný či tiskový styl. Slova neliterárních jazyk ů se ob čas zapisovala písmem místního majoritního etnika (v Čín ě evenkština písmem mongolským, goldština písmem mandžuským atp.). Historicky poslední písma tunguzských jazyk ů se zavád ěla ve 20. století: v SSSR 1931 jen na krátko latinka a od r. 1937 ji nahrazovala azbuka. V Čín ě se pro lingvistické ú čely tunguzské texty zapisují i latinkou (pinyin) nebo profesionáln ěji fonetickou abecedou IPA.

Klasifikace tunguzských jazyk ů

Genetickou pozici tunguzských jazyk ů lze nejprve znázornit dosud jedinou glottochronologickou analýzou všech altajských jazyk ů (EDAL 2003: 234). Auto ři vstupních dat S. Starostin, A. V. Dybo(vá) a O. Mudrak publikovali jen tabulku s procenty korespondencí mezi rekonstruovanými prajazyky. Tyto výsledky však mohou být znázorn ěny v odpovídajícím stromovém diagramu (pro rekonstruované prajazyky je užita projekce do sou časnosti v závislosti na datování dce řiných prajazyk ů - viz sloupec zcela vpravo):

Nejpodrobn ější geografickou klasifikaci tunguzských jazyk ů shrnula Cincius[ová] (1949, 12- 13), z ní vycházejí i Benzing (1955, 9-10) a Menges (1968a, 27). Velká písmena indikují geografická jména, podle nichž jsou zpravidla jednotlivé dialekty pojmenovávány.

Ilimpija severní Jerbogo čon = = Ňorbok ō

Sym Kamennaja Tunguzka Tokma-Tutura jižní horní Ňepa severní Bajkal Tālo čā Barguzin ewenki horní Oljokma dolní Oljokma Učura východní Zeja & Bureja = oro čon Tugur & Čumykan Ajan & Maja

negidalský horní Angun dolní Angun severotunguzské solonský

Kolyma & Omolon Ola Kam čatka východní Oxotsk Horní Kolyma Indigirka Tompon

ewen = lamut Armani

Sarkyryr (kmen Tugehel) tunguzské západní Lamunxa (kmen Nama ŋqa) Jukagir (kmen Dudke)

mandžu sibo džur čenský

Torgon 92

nanaj Kur & Urm ī vlastní Gorin (kmen Samagir)

nanaj = goldi Sungari

jihotunguzské ol ča = ul ča

oroki

Xungari = Sungari Aňuj Samarga udihe Xor vlastní Bikin udihe Iman

oro či

Pozn.: Velká písmena ozna čují geografická jména, podle nichž jsou nazvány dialekty a díl čí ná řečí. Malá písmena signalizují konkrétní jazyky.

S. Georg (2004) navrhuje klasifikaci, která se p říliš neliší od p ředchozího modelu. Novinkou je pozice jazyk ů udihe a oroč, které pokládá za p řechodové mezi severní a jižní v ětví. Podobnou pozici má mít i jazyk kili (tj. drobné skupiny Gold ů v Čín ě, v čínské etnonymii Hezhe), který byl d říve klasifikován jako nanajský dialekt.

evenki even solon neghidal

severní udihe oro č

kili proto-tunguzský nanai ul ča uilta jižní mandžu sibe džur čen

Tradi čně geograficky pojatou klasifikaci p ředkládá i M.P. Lewis v posledním 16. vydání kompendia Ethnologue (2009)

even

evenki severní oroqen

negidal

nanai proto- orok tunguzský ul ča

udihe oro č jižní džur čen

mandžu xibe (sibo)

Především z gramatických kritérií vychází O. N. Sunik (1968, 54), který rozd ěluje tunguzské (v jeho terminologii mandžu-tunguzské) jazyky na severní v ětev tunguzskou a jižní mandžuskou:

evenki even sibi řské negidal = evonkijské solon

tunguzské nanai = severní ul ča amurské orok = nanijské oro č mandžu- udihe tunguzské mandžu mandžuské sibo = jižní džur čenský

Sunikovu klasifikaci potvrzují i klasifika ční modely založené na kvantitativních metodách:

Nejpodrobn ější lexikostatistickou analýzu tunguzských jazyk ů publikoval Vovin (1993)

even solon neghidal evenki udihe oro č orok ul či nanai mandžu 45 53 54 55 57 60 60 62 63 ewen 70 75 68 64 63 62 61 62 solon 82 83 71 72 70 72 70 neghidal 89 75 80 75 78 76 ewenki 73 75 68 72 71 udihe 87 75 77 75 oro č 85 89 86 orok 92 88 ul či 98

Vovinovy výsledky lze proložit následujícím grafem:

% 55 60 65 70 75 80 85 90 95

mandžu

nanai 1500 / 98.0 ul či 900 / 90.0 orok proto-tunguzský východní 710/ 86.7 oro č -800 / 56.6 300/78.5 udihe

40 / 73.2 evenki západní 840 / 89.0 neghidal -330 / 65.6 500 / 82.5 solon

severní even

Pon ěkud mladší výsledky obdržel Starostin ův tým, uplat ňující ‘rekalibrovanou’ glottochronologii, i když jen na 7 tunguzských jazyk ů; cenné je, že byl zahrnut i první tunguzský literární jazyk - džur čenský:

-500 0 500 1000 1500 2000

džur čenský 620 liter. mandžu

negidal proto-tunguzský 1150 evenki -320 220 nanai 1020 ul či 1390 orok

HISTORICKO-SROVNÁVACÍ FONETIKA TUNGUZSKÝCH JAZYK Ů (viz Dybo & Starostin 2003, 156-163)

Tabulka 1: Korespondence mezi konsonanty v tunguzských jazycích tung. evenki even solon negidal oro č udihe ul ča orok nanai mandžu džur čen *p- h-1 h-2 ø- x- x-3 x-4 p- p- p-/f-5 f- f- *p 6 p/w/ø b/w/ø b/w/g p/w/ø p/w/ø f/w p/b p/f/b p/f/b f/b f *b- b- b- b- b- b- b- b- b- b- b- b- *b 7 w/ø w/ø w/ø w/ø b/w/ø b/w/ø b/w/ø b/w/ø b/w/ø b/f/w/ø b/w *m- m m m m m m m m m m m *m m m m m m m m m m m8 m *t- t t t t t9 t9 t9 t9 t10 t10 t10 *t t t t t t9 t9 t9 t9 t10 t10 t10 *d- d d d d d11 d11 d11 d11 d12 d12 d12 *d d d d d d11 d11 d11 d11 d12 d12 d12 *s- s-13 h-14 s-15 s- s- s- s- s- s- s-/š- s- *s s13 s16 s15 s s s, h s s s s s *n- n n n n n n n n n n n *n n n n n n n n n n n n *l-17 l/n l/n l/n l/n l/n l/n l/n l/n l/n l/n l/n *l l l l l l l l l l l l *r r r r j, ø j, ø j, ø r r r r r *č- č- č- š- č- č- c- č- č- > t- č-18 č- č- *č č č š č č s č č > t č č č *¸- ¸- ¸- ¸- ¸- ¸- µ- ¸- ¸- > d- ¸-19 ¸- ¸- *¸ ¸ ¸ ¸ ¸ ¸ µ ¸ ¸ > d ¸19 ¸ ¸ *š-20 č č š č č c č č > t č š/s s, c *š 20 č č š č č s č č > t č š/s s, c *ń-21 ń ń ń ń ń ń ń ń ń ń ń *ń ń ń ń ń ń ń ń ń ń ń ń *j j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 j, ø 22 *k- k- k- k-/x- k- k- k- k- k- k- k-/x- k- *k 23 k k k/x/ γ/ø k/x k/x/ø k/x/ γ/ø k/ø k/ø k/ø k/x k/x *g- g g g g g g g g g g g *g 24 γ γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w/j/ø γ/w *x- ø ø ø ø ø ø x/s 4 x/s 4 x/s 4 ø/x 25 h *x 26 k k k/x/ γ/ø k/x k/x/ø k/x/ γ/ø x/ø x/ø x/ø k/x k/x *ŋ- ŋ ŋ ŋ ŋ, ni- ŋ/ń/m 22 ŋ/ń/m/w 22 ŋ/ń/m/w 27 ŋ/m/w 27 ŋ/m/w/ø 28 g/w 29 g/w/ ŋ29 *ŋ ŋ ŋ ŋ ŋ ŋ, ø ŋ, ø ŋg, ø ŋg, ø ŋg, ø ŋg, m ŋ, m

Poznámky: 1. ø v severobajkalském dialektu. 2. ø- v armanském a kam čatském dialektu. 3. Sporadicky s- před -i-. 4. s- před *-i- a *-ia-. 5. p- v literární nanajštin ě a dialektu naixi; f- v dialektu bikin; v kur-urmi obvykle x-, ale objevuje se též f-, nejspíše v d ůsledku mezidialektové interference (kur-urmijský dialekt historicky pat ří spíše do severní v ětve tunguzských jazyk ů než do nanajského dialektového kontinua). 6. Intervokalické *-p- je zpravidla stabilní v jazycích ul ča, orok a nanajském (ale výjime čně se m ůže zm ěnit na -b-; v nanajském dialektu bikin je standardní st řídnicí -f-). V jazycích evenki a even je reflexem bu ď okluzíva (evenki -p-, even -b-), nebo rezonant (evenki & even -w-/-ø-; reflex -w- se objevuje v sekvenci dvou identických vokál ů, konkrétn ě *apa, *epe, *upu, *ipi, *iapa, též *opa >*opo ). 7. Ve všech jazycích je kontinuantem -w-/-ø- s výjimkou mandžu, kde se objevují varianty -b-/-w-(výjime čně -f-). Jazyky jihotunguzské v ětve znají též reflex -b- v této pozici, ale v ětšinou jde o mandžuské výp ůjčky. V severní v ětvi se také n ěkdy vyskytuje reflex -γ-, zpravidla p řed následujícím -u-. Ve starších rekonstrukcích tunguzského konsonantismu (Cincius 1949; Starostin 1991) byla preferována prajazyková projekce tohoto reflexu v podob ě *-w-, Benzing (1955) i auto ři EDAL rekonstruují *-b-, zatímco *-w- (i *w-) zcela eliminují z prototunguzského fonetického inventá ře. Tunguzské *-b- je obvykle dob ře zachováno ve všech jazycích v souhláskových skupinách s konsonanty ( *-rb-, *-lb-, aj.). 8. ń v palatalizujícím okolí. 9. Sporadicky č před -i-. 10. č před -i- a -ia-. 11. ¸ před -i-. 12. ¸ před -i- a -ia-. 13. Evenkijské dialekty jsou klasifikovány podle reflex ů tunguzského *s : (a) s; (b) š; (c) h; (d) s-/-h-. 14. V dialektu armanském ø, kam čatském s. 15. š před -i- a -ia-; c nebo č v n ěkterých starých zápisech. 16. V kolymsko-omolonském dialektu *-s-, *-s > š; v indigirském dialektu *-s- > -h-; v armanském dialektu *s > č v souhláskových skupinách. 17. V r ůzném stupni se ve všech jazycích objevuje tendence *l- > n-. 18. V bikinském dialektu č před i, jinak c. 19. V bikinském dialektu ¸ před i, jinak µ. 20. Rekonstrukci tunguzského *š navrhl poprvé Mudrak a p řijal ji Starostin 1991. Auto ři EDAL dodávají, že frikativní reflex se krom ě mandžuštiny objevuje též v bikinském dialektu nanajštiny; ve všech ostatních jazycích splynuly reflexy tunguzských *š a *č. 21. Po čáte ční *ń- se m ůže zm ěnit na j- před *-ia- a p ředními vokály. Ve stejné pozici dávají obdobné reflexy též *n- a výjime čně *ŋ-, a proto nelze stanovit p řesná pravidla. 22. V závislosti na vokalickém okolí. 23. Intervokalické *-k- se obvykle zachovává. M ůže však dávat i nulový reflex ø v trojslabi čných slovech v jazycích ul ča, orok a nanai, výjime čně též oroč a udihe (řídce též even). Frikativní reflex s nejasnou distribucí se objevuje též v jazycích negidalském, solonském, udihe, mandžu a džur čenském. V několika p řípadech ve dvoj- a trojslabi čných formách jsou doloženy varianty s -G- v jihotunguzských jazycích; jde patrn ě o nep řesný záznam uvulárního -q-. 24 . Intervokální *-g- je vysoce nestabilní. Obvykle se artikuluje jako frikativa -γ- (p řed zadními vokály zapisována jako -G-, - γ-, -G-) a je nejlépe zachována v evenki. Obvyklé reflexy -w-/-j-/-ø- závisí na vokalickém okolí. 25. Základním mandžuským reflexem je ø-, výjime čně j-, které se n ěkdy m ění v n- před následujícími nazálami. Reflex x- také není úpln ě výjime čný (v severotunguzských jazycích je zde pouze ø-). Džur čenský jazyk, fakticky archaická varianta mandžuštiny, zachovává v této pozici h-, tj. fakticky x-. 26. Intervokální *-x- rekonstruovala poprvé Dybo 1990. Jeho reflexy se liší od reflex ů *-k- ve stejných jazycích, které zachovávají *x-. 27. V závislosti na

vokalickém okolí; w- před diftongy. 28. ŋ- či m- v závislosti na vokalickém okolí; w- před diftongy; ø- před následující nazálou. 29. w- před diftongy. 30. ŋ v sekvenci *Ci ŋi; ø v trojslabi čných sufigovaných formách a v dvojslabi čných koncovkách s nazálou.

Tabulka 2: Korespondence mezi konsonantickými skupinami v tunguzských jazycích tung. evenki even solon negidal oro č udihe ul ča orok nanai mandžu *pk pk pk kk pk pp kp pp kp kp x *pt pt pt kt, tt pt tt pt, tt *rp rp rp rp, pp tp pp kp lp rp rp p, rf *lp lp lp lp lp lf, p *lb lb lb lb lb bb gb lb lb lb lb, b *rb rb rb rb lb, db bb gb rb, lb lb rb, b b *rk rk rk rk, kk jk, tk, sk kk k č tt jk č *rg rg rg rg, gg jg, dg, ¸g gg g ¸ d jg, g ¸, n č, n ¸ *gd gd d dd gd gd gd gd gd gd d *kt kt t kt, tt kt kt kt kt kt kt x *ks ks s kč, čč , r č ks, xs ks k-h ks sk ks x *ls ll, lr, ld lr, ld ld l kt l-h lt lt, l-s- lt x *ns nn, nr, nd nr, nd nr, nd n s -h- (n)t t (n)t ng/x *ms mn, mr, md mr, md nd mn ms m-h ms ps ms ng/x *lg lg lg lg lg gg g ld l¸ lg lg *lk lk lk lx lk kk k lč lt lk *ld ld ld ld ld gd gd ld ld ld, l ¸ nd, n ¸ *lt lt lt lt lt kt kt lt lt lt lč *ng ŋg, ŋn ŋg ŋg ŋg ŋg ŋg ŋg ŋg ŋg ŋg *ńg nŋ, ńŋ nŋ nŋ, ńŋ ŋ ŋ ŋg, ńd, ń¸ nd ng, n ¸ ng, n ¸ *ńŋ nŋ, ńŋ nŋ ŋ, ń nŋ, ńŋ ŋ ŋ ń n jŋ, ŋ ń *n ŋ nŋ nŋ nŋ ŋ ŋ ŋg, n ¸ ŋg, n ¸ ŋg, ŋ¸ n¸ *ŋt ŋt ŋt ŋt ŋt ŋt ŋt ŋt nt *ŋd ŋd, ŋn n ŋn ŋn ŋd ŋd ŋd ŋd ŋd, ŋn *ŋn ŋn ŋn ŋ ŋn ŋn ŋn ŋn ŋn ŋn *ŋń ŋń ń ŋ ŋń ŋń ŋń ŋń ŋn ŋń ŋ‘ *ŋm ŋm ŋm mm ŋm mm ŋm ŋm mŋ ŋm, m ŋ ŋg *ŋs ŋn ŋr, ŋs ŋs ŋn ŋn, ŋs ŋd ŋd nd ŋs ŋs, nn *ŋk ŋk ŋk ŋk ŋk ŋk ŋk kk ŋk ŋk *ńk ŋk ŋk ŋk ŋk ŋk nd nd n¸ nč *nt nt nt nt nt nt nt nt tt nt nt, nd *nd n n n n n n nd nd nd nd *nb m m m m m m mb mb mb *mg mg, m ŋ mŋ mm mm ŋm ŋb mg mb ŋgg *lm nm nm nm nm nm nm lm nm nm lm *rm nm nm mm nm rm m lm lm rm lm *l ŋ nŋ, ńŋ nŋ ŋ, ń nŋ, ńŋ ŋ ŋ ń n jŋ, ŋ lŋ

Tabulka 3: Korespondence mezi vokály v tunguzských jazycích tung. evenki even solon negidal oro č udihe ul ča orok nanai mandžu džur čen *i i i/ï 1 i i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i i *ü 2 i i/ï 1 i i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 i/ï 1 u u *u 3 u u/ r1 u u/o 1 u/o 1 u/o 1 u/o 1 u/o 1 u/o 1 u u *e e e e e e e e e e e e *o o o o o o o o o o o o *a a a a a a a a a a a a *ia 4 ē \ á, \ \ \ \ (eä) ia ia ia, \ á á

Poznámky: 1. V závislosti na vokalické sérii, do níž dané slovo pat ří. 2. Protože *ü je velmi řídké ve slovech se zadním vokalismem, reflexy jako evenki ï nebo nanai o jsou jen řídké. 3. V jiných než prvních slabikách zadní řady v jihotunguzských jazycích se obvykle setkáváme se zápisem -r-, nikoliv -o-; p říležitostn ě se vyskytuje též v po čáte čních slabikách. V evenštin ě zápis r alternuje s ö (v azbuce ө). 4. Zápis reflex ů diftongu *-ia- kolísá v jihotunguzských jazycích mezi ia a \, v udihe také často eä . V polysylabických formách reflexy tohoto diftongu n ěkdy splývají s reflexy *i . 5. Většina jazyk ů má tendenci redukovat vokály v neiniciální, zvláště finální, pozici. Evenki a nanai jsou v tomto ohledu nejvíce konzervativní, naopak mandžu a even nejmén ě. V evenštin ě m ůže speciální neutrální vokál nahradit všechny vokály v neiniciální pozici. Ve slovech s p ředním vokalismem se zna čí jako ъ, se zadním vokalismem jako ъ. 6. Všechny jazyky s výjimkou mandžuského a džur čenského zachovávají rozdíl mezi krátkými a dlouhými vokály (a čkoliv v p řípad ě diftongu *ia je situace pon ěkud zatemn ěna jeho monoftongizací *ia > \). Dlouhé vokály v mandžu jsou sekundární, mají p ůvod v kontrakcích zp ůsobených ztrátou konsonant ů uvnit ř slova. 7. Vokály v neiniciálních slabikách jsou často redukovány nebo podrobovány morfologickým zm ěnám. V mandžuském a džur čenském jazyce se modifikují za časté též iniciální vokály pod vlivem vokál ů neiniciálních. 97

Slova s vokály -a- nebo -o- v první či druhé slabice jsou vždy ‘zadní’, slova s -e- v první či druhé slabice jsou vždy ‘p řední’. Vokály -i- & -u- jsou neutrální, tj. mohou se vyskytovat ve slovech obou sérií (liší se však jejich alofony). Vokál *ü se obvykle vyskytuje ve slovech s předním vokalismem, ale kombinace *aCü & *oCü jsou též p řípustné.

Rozší ření a demografie tunguzských etnik a jejich jazyk ů

1. tunguzská podskupina 1.1. severní / evenkijské 1.1.1. evenkijský – 7.580 mluv čích v RF (etn. 35.527 r. 2002), dále 19.000 v ČLR (etn. 30.500 na SV a SZ: AO Vnit řní Mongolsko, Xinjiang a Heilongjiang), 1.000 v Mongolsku (Selengijský ajmak) (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=evn ). V ČLR je asi 3.000 osob monolingvních. Evenkové obývají ze všech tunguzských národ ů v RF nejrozsáhlejší území: severní Sibi ř, povodí řeky Jenisej v Evenkijské národní oblasti + poloostrov Tajmyr; dále Burjatsko a Jakutskou republiku Sacha; ostrov Sachalin a velká města na Sibi ři: Čita, Irkutsk, Chabarovsk, Omsk, Tomsk (Meier 1979: 123). Díky řad ě lokalit se rámci RF rozlišuje více než 20 lokálních dialekt ů ve skupinách: severní (ilimpijský, jerbogo čonský), jižní (symský, katangský u řeky Kamenná Tunguska, tokma-tuturský, Dolní Něpa, severobajkalský, t ālo čā , barguzinský), východní (na horním a dolním toku řeky Oljokma, u čurský, zejský + burejský, tugurský + čumykanský, u Ochotského mo ře ajanský a maja); Menges (1968: 27) k nim ješt ě řadí dialekty negidalský (na horním a dolním Amuru) a solonský, které řadíme níže jako samostatné jazyky. Jako literární jazyk se evenkština v Rusku rozvíjela až ve 20. století a zapisuje se od r. 1937 azbukou (materiál ů z doby užívání latinky 1931-1937 mnoho není). Východiskem spisovného jazyka jsou jižní dialekty. V ČLR bylo p ůvodní autonymum Solon, nyní se užívá i Evenk (čín. 鄂温克 Ewenke) podle ú řední klasifikace. Podle orální tradice čínští Evenkové pochází od řeky Amur. V moderní historii byli Evenkové v Čín ě za člen ěni do jednotek mandžuské armády a pozd ěji sehráli aktivní roli v obran ě proti Japonc ům. Druhé kontaktní jazyky populace v Čín ě: čínština, dagurština, oro čunština – pro všechny je evenkština naopak druhým jazykem. Jazyk rozší řen do všech médií. Vysoká gramotnost v čínštin ě (96%) je dána tím, že v Čín ě není evenkština b ěžn ě psaným jazykem a hovo ří se jí jen v osobním styku. Kv ůli etnickému soužití je slovník siln ě ovlivn ěn mongolštinou, kterou Evenkové užívali vedle čínštiny jako pomocný jazyk v nižším školství (Poucha 1962: 220n) a mongolským písmem se ob čas evenkština v ČLR zapisuje dodnes. V RF sice evenkština je literárním jazykem, ale i tak vykazuje silné známky regresivního vývoje: mladí lidé jazyk neužívají a starší lidé se i kv ůli špatné ekonomické situaci v odlehlých lokalitách Sibi ře nedožívají vysokého v ěku. Ke kontaktním jazyk ům v RF pat ří ruština, burjatština, jakutština. V Čín ě se také vyskytuje tzv. chamniganská evenkština, tj. jazyk evenkské části Chamnigan ů i když jejich v ětšinová populace Chamnigan ů je mongolská. Evenkští Chamniganové žijí v horním povodí řeky Argun. Jejich p ředkové byli zaznamenáni ruskými autory v kontextu zabajkalských tzv. Ko ňských či Stepních Tunguz ů. Posléze se musela vyd ělit organiza čně specifická skupina sestávající z mluv čích mongolštiny i evenkštiny a jazyk si nakonec uchovala populace jen na dnešním čínském území. V dob ě p řed vznikem ČLR mnozí Chamniganští Evenkové sloužili v ruské carské armád ě, n ěkte ří proto převzali i ruská p říjmení jako Morozov , Suchánov aj. (Janhunen 1991: 4-10). Chamniganská evenkština má dva dialekty podle p řítok ů řeky Argun: Borzya a Urulyungui s drobnými odlišnotmi; oba dialekty jsou kv ůli okolní populaci bohaté na výp ůjčky z mongolštiny, nap ř. „topol“ mong. uliyasu (n) je u mongolských i evenkských Chamnigan ů uliesun , „psát“ jako v mong. bi či-; ze solonštiny dialekt Burzya p řevzal jméno Luuta „Rus, p říšera“, které dialekt Urulyungui upravuje na Luuca apod. (Janhunen 1991: 101-104). Evenkští Chamniganové mohou být bilingvní až tetralingvní (+ mongolština, čínština, ruština). Evenkijský slovník a 98

přehled gramatiky viz Vasilevi č (1948) + (1958), obecná p říru čka Konstantinova (1964), dialektický slovník: Romanova & Myreeva (1968). Materiály o chamniganské evenkštin ě předložil Janhunen (1991). Jazyk a jeho vývoj v Čín ě popisuje nejnov ěji Chaoke (2009a), podle kterého zatím tak rychle nemizí. P ři pozorování socioekonomického vývoje, který lze sledovat b ěhem návšt ěv ČLR, lze jmenovat tyto faktory, které se mohou podílet na lepším vývoji tunguzských jazyk ů v ČLR oproti RF: p říznivý ekonomický vývoj, v moderní historii jen krátkodobý a nižší formativní vliv státu na obyvatelstvo, d ůraz na soukromí, mimo m ěsta minimální využívání mateřských školek = d ěti hlídány prarodi či. 1.1.2. evenský / lamutský – 7.170 mluv čích z 19.071 etnické populace r. 2002 (; 15.000 r. 1979; 12.000 r. 1955 – Benzing: 16): na SV Jakutské republiky Sacha, dále na Čukotce, u Magadanu, Ochotska a na Kam čatce. Písmo zavedeno kv ůli náboženské literatu ře už v 19. stol.; drobná nenáboženská literatura až za SSSR. Jazykem hovo ří oproti statistikám už jen starší lidé; v ětšina hovo ří hlavn ě rusky (též vliv k řes ťanství) nebo jakutsky. Část Lamut ů užívá autonymum Oro č; nejde však o Oro čuny – viz níže. Mnoho dialekt ů: armanský (dnes již vym řelý) a pak dv ě hlavní skupiny východních dialekt ů (kolymský + omolonský, olský, kam čatský, ochotský, tomponský a u řek Indigirka a Horní Kolyma) a západních dialekt ů (sarkyrský, lamunský a jukagirský, který není totožný s jukagirštinou z paleoasijské jazykové rodiny – Menges 1968: 27). Pro spisovný jazyk je výchozí východní olský dialekt. Slovník se stru čnou gramatikou publikovali Cinciusová & Rišes (1952), pozd ěji Benzing (1955). Západní lamutštinu popsali Sotavalta & Halén (1978). Velmi podrobný slovník: Doerfer & Hesche & Scheinhardt (1980); nová gramatika: Kazama (2003). 1.1.3. negidalský – podle nejnov ějších výzkum ů Kalininy (2008) z let 2005-2007 tém ěř vym řelý jazyk, který dob ře ovládají už jen 3 lidé a n ěkolik desítek osob jej zná jen částe čně. Přitom reprezentativní p říru čka Ethnologue uvádí k roku 2002 dle ruského censu 150 mluv čích / etn. 567 (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=neg; 350 osob – Meier 1979; census z r. 1926 uvád ěl 683 osob – Benzing 1955: 15). Lidé žijí okolo dolního toku řeky Amur a v Chabarovském kraji. Nejstarší mluv čí hovo ří i rusky. Etnické kontakty s Ul či, Nanajci a Nivchy. Jazyk popsali Schmidt (1923a), Cinciusová (1982) a nejnov ěji sebral texty a slovník Kazama (2002). 1.1.4. solonský – po čet mluv čích není znám (2.000 obyvatel roku 1979): údajn ě drobný neliterární jazyk blízký evenkštin ě na východ ě Mongolska a na SV ČLR. V důsledku komplikované etnogeneze ale i část Evenk ů užívala etnonymum Solon. Materiály o jazyce jsou sebrány ve více menších studiích: nap ř. Poppe (1931), Lie Hiu (1978), k lexiku publikovali Ligeti (1959), Kału żyński (1972), Aalto (1976) + (1977).

1.2. jižní / nanajské 1.2.1. nanajský / goldský & hezhen / kili – rozší řen v RF a v Čín ě: v RF v severní oblasti Amuru v Nanajské a Küstské oblasti + v rusko-čínském pohrani čí v údolí řeky Ussuri (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=gld) s centrem okolo města Birobidžan s n ěkolika dialekty (torgonský, kurský + urm ījský, gorinský / samagirský). Od roku 1931 se prosazoval standardizovaný literární jazyk se spisovnou variantou vycházející z torgonského dialektu. V Ruské federaci žije údajn ě 3.890 mluv čích (etnikum 12.160), jenže tato statistika může být hrub ě zavád ějící a nejspíš zahrnuje všechny, kte ří znají by ť jen několik slov a v ět. Stolyarov (1994) odhadoval skute čný po čet mluv čích vysokého stá ří na pouhých 100-150 osob. Tito lidé aktivn ě publikovali a žijí okolo Chabarovska. D říve se Nanajci živili výhradn ě rybolovem a ze siln ějších rybích k ůží si tradi čně šili i od ěv. Nanajština je z tunguzských jazyk ů nejp říbuzn ější mandžuštin ě a podle Medvedeva (1977: 159) se na etnogenetickém substrátu Nanajc ů a Ul čů nejvíce podíleli Džur čeni, kte ří z ůstali v 10.-11. století v povodí řeky Amur. Na džur čenský p ůvod pokazují i varianty etnonynma

Juchen a Sushen u menšiny v Čín ě (viz níže). Po čet aktivních mluv čích v rámci etnika RF klesá navzdory tomu, že se populace ve 20. stol. rozr ůstá (census z r. 1926 zaznamenal 5.860 osob – Benzing 1955: 13). V ČLR v provincii Heilongjiang zbývá údajn ě už jen 12 aktivních mluv čích a 47 dalších rozumí jen pasivn ě. Ve všech p řípadech jde o nejstarší žijící z etnické populace 4.640 osob (stav roku 2000). P řes vymírání jazyka mají oficiální status národnostní menšiny čínsky Hezhe 赫哲 podle vlastního autonyma Hezhen (užívají se i jiná jména Kilen a Nanai). Nanajština v ČLR z řejm ě vym ře, lidé nemají zájem na jejím udržení a užívají čínštinu. Čínským Gold ům se v první polovin ě 20. století v ěnoval Lattimore (1933) s etnologickým přehledem a stru čným slovníkem; populace již tehdy žila ve vesnicích s většinovým čínským obyvatelstvem a jazykovými kontaky s Mandžuy, ale protože nedocházelo ke smíšeným sňatk ům, jazykem mluvily i malé d ěti. K udržení jazyka p řisp ěl i fakt, že ženy z ůstávaly v domácnosti a čínštinu ovládaly zpravidla mnohem mén ě než muži – ti ovládali krom ě čínštiny často i ruštinu slovem i písmem. Typologicky Lattimore (1933: 69n) zaznamenal příbuznost goldštiny v Čín ě s mongolštinou a p řízvuk na poslední slabice slov; v případ ě výjime čné pot řeby se goldská jména či prohlášení zapisovala mandžuským písmem. Alespo ň několik lexikálních jednotek, které zaznamenal Lattimore (L + číslo strany) srováváme s jednotkami tunguzského slovníku Doerfera (D + číslo hesla): amnga „ústa“ (L 71) ~ am γa / amga / am ŋa / am γi / amma „ústa, otvor“ (D 509), doka „brána“ (L 72) ~ du γo „vrata, dve ře“ (D 2835), isala „o či“ (L 73) ~ ėsa „oko“ (D 3716), lamu „mo ře“ (L 74) ~ lam id. (D 6750), muk „voda“ ~ mū id. (D 7296), shing ėri „krysa“ (L 75) ~ s’ing ōye „myš, krysa“ (D 9778), tashka „tygr“ (L 75) ~ tasi γa id. (D 10440), urk q „dve ře“ ~ urka / urkö id. (D 12148 / 12166). Základní číslovky (L 77): 1 qmké , 2 juru , 3 ilan , 4 düyin , 5 sunja , 6 ninggu , 7 nadan , 8 jakung , 9 uyun / wuyun , 10 juan . Následující tabulka srovnává výb ěr 17 lexém ů všech živých tunguzských jazyk ů v Čín ě a literární mandžuštiny (data podle Wang Qingfeng 2005: 31-32), ke kterým p řipojujeme rekonstruované džur čenské lexémy (Kane 1989: 21-362). Nanajština / hezhen je ve 3. sloupci zprava. Prezentovaná data potvrzují zejména p říbuznost evenkštiny a oro čunštiny, která m ůže být dána vývojem i vzájemnými kontakty. Zcela zřetelná je vývojová návaznost psané i hovorové mandžuštiny, jazyka sibe a jejich vývojového p ředch ůdce: džur čenštiny. Jazyk hezhen (kili / goldština / nanajština) je bližší mandžuštin ě i kv ůli historickým kontakt ům, ale u n ěkterých lexém ů je na p řechodu mezi mandžuskou podskupinou a doklady v evenkštin ě a oro čunštin ě:

džur čenský mandž. lit. mandž. hov. sibe hezhen evenkský oro čunský „otec“ *ama ama ama ama am ə am ân am ân „matka“ *eme eme ənie əni əni ə ənin ənin „tělo“ *beye beye bəje bəi bəi bəjə bəjə „oko“ *yasa yasa jadza jas isala âsal jEE la „ucho“ *šan šan jan san Man lEEn lEEn „kůň “ *morin /* muri morin morin mørin morin m¥rân m¥rân „straka“ *satseha saksaha saqsa χa sasq saski laad µâ—â laad µi—a „tráva“ *orho orho or χo or χw oro χtə QrQtt Q Qr—kt Q „kv ětina“ *il (h)a ilha il χa il χa il —a âl—a âl—a „železo“ *sele sele sələ səl sələ lələ lələ „den“ *inenngi /* inenggi inen —— i in əŋŋ i in əŋ ini ini —i iniji „daleký“ *goro —oro ™oro ™or —oro —QrQ —QrQ „tři“ *ilan ilan ilan ilan ilan âlan âlan „vítr“ *edun /* edu edun odon udun ədin ədin ədin „voda“ *muke muke muk ə muku muk ə muu muu „já“ *bi bi bi bi bi bii bii „sed ět / jet *te (doloženy i tembi time təm təm tə—ə- tə—ə- (n ěč ím)“, čín. fonetické varianty zuo tebi / teme )

100

Materiály: Lopatin (1957). Gramatika: Avrorin (1959/1961). Nejlepší slovníky: Onenko (1980/1986) a Kile (1999). Slovník dialekt ů publikoval Sem (1976), o názvech částí t ěla u čínských Gold ů psal Doerfer (1984), jazyk v ČLR popsali An Jun (1986) a Zhang & Bing & Xi (1989). Sbírání orálních materiál ů se nyní v ěnuje Li Fangchao – věcn ě je ztíženo roztroušením populace podél řeky Amur a zna čnými dialektickými variacemi, a č dnes už může zbývat pouze desítka mluv čích a dalších 3-4 desítky, co jazyku rozumí jen z části a pasivn ě. 1.2.2. ul čský / ol čajský – (730 mluv čích z etn. 913 - http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ulc, p řitom r. 1979 ješt ě 2.500 - Meier): dolní oblasti Amuru na sever od goldských Nanajc ů, s nimiž mohou mít podle Medvedeva (1977: 159) spole čnou etnogenezi jdoucí až k amurským Džur čen ům 10. a 11. století; více osad s centrem v m ěste čku Bogorodskove, kde žilo 1949 cca 1.400 obyvatel. Jako neliterární jazyk je mén ě prozkoumán, ale do nedávna se mu ješt ě u čilo na základních školách. Kontakty s Rusy, Ukrajinci, Nanajci, Nivchy a Negidaly. Popis jazyka viz Schmidt (1923b), Lopatin (1957); slovníky Ikegami (1980), v menším rozsahu Majewicz & El żbieta (1984). Oráln ě tradované texty sebral Kazama (2002), další informace Bitkeeva (2005). 1.2.3. orokský / ultský – ohrožený jazyk, považovaný d říve za dialekt nanajštiny. Jazyk zaniká ve smíšených manželstvích s Rusy, Nanajci, Nivchy, Evenky, Korejci a Negidaly. Ješt ě r. 1979 asi 400 mluv čích na Sachalinu (Meier 1979: 124), roku 2002 zbývalo jen 64 mluv čích a n ěkolik údajn ě i v Japonsku (etnikum celkem 346 osob: http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=oaa ). Jazyk nejbližší ul čštin ě má severní a jižní dialekt a jako u ostatních jazyk ů jím hovo ří jen nejstarší lidé, kte ří ješt ě znají ústn ě tradované pov ěsti. Pro zápis v azbuce užíván systém udichštiny a ne více odlišné nanajštiny. Od roku 2007 se užívá nový styl zápisu, kdy je délka vokál ů v azbuce nazna čena diakritikou. Část populace hovo ří evenskou lamutštinou. Orokštinu popsala d říve v samostatné publikaci Petrova (1967), nov ěji Novikova & Sem (1997). 1.2.4. oro čský – (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=oac ): 260 mluv čích z etn. 686 populace v Rusku v Chabarovském kraji a na Amuru. Ješt ě na konci 20. století neliterární jazyk. Materiály zachyceny v azbuce až po roce 2000 (Abramova 2002). P ůvodn ě považován za sou část udichštiny. Literatura: Schmidt (1928), Lopatin (1957), slovník: Avrorin & Lebed ěvová (1978), gramatika: Avrorin & Boldyrev (2001). 1.2.5. oro čunský – (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=orh): jazykem z části hovo ří 1.200 mluv čích (etn. 8.196 r. 2000) v Čín ě v provincii Heilongjiang a v AO Vnit řní Mongolsko. Menší skupiny žily dříve v RF, odkud emigrovaly do ekonomicky stabilní ČLR. V Čín ě se populace více rozrostla ve 2. polovin ě 20. století, protože Poucha (1962: 221) uvádí z návšt ěvy roku 1956 jen 2.000 Oro čun ů. K popula čnímu r ůstu mohlo přisp ět i postupné p řecházení od lovu k pěstitelství a chovu zví řat. V ČLR mají Oro čuni status oficiální národnostní menšiny čín. Elunchun 鄂伦春. Prakticky všichni Oro čuni mluví čínsky: další kontaktní jazyky: podle oblastí dagurština, mongolština, evenkština. Další kontaktní etnika (Chuejové, Mandžuové) hovo ří v daných oblastech také čínsky. Vlivy ruštiny lze zaznamenat u starších lidí: jejich p ředkové žili blíž k ruské hranici a i v Čín ě byli v kontaktu s Rusy stav ějícími odbo čku transsibi řské železnice do Pekingu. Jako p říklad lze zvolit oro čunskou vesnici s čínským jménem Nanmu 楠木 , i když v ětšinové obyvatelstvo je zde čínské. Chao Ke (2009) uvádí 87 místních etnických Oro čun ů + 20 dalších se má v širším okolí zabývat zem ědělstvím. Z 87 Oro čun ů v Nanmu bylo 6 ve v ěku nad 60 let, 8 ve v ěku 50- 60 let, 16 ve v ěku 40-50 let a ostatní byli mladší. B ěžným komunika čním jazykem ve vesnici je čínština. Znalost oro čunštiny nezadržiteln ě upadá – oro čunsky mluví jen nejstarší skupina. Mate řštin ě údajn ě mohou z části rozum ět ješt ě etni čtí mluv čí st ředního v ěku – při komunikaci 101

s rodi či mají být schopni vyjád řit n ěkolik slov i jednoduchých v ět, ale lidé ve v ěku 30-40 let to na p římou prosbu autora v několika p řípadech odmítli – jedna z možností je, že už slova neumí realizovat čist ě. Krom ě nejb ěžn ější čínštiny jsou někte ří Oro čuni schopni komunikovat v kontaktních jazycích: dagurštin ě a mongolštin ě. V Nanmu žily v padesátých letech podle Pouchy (1962: 224) t ři klany / rody Oro čun ů: Eltejir, Bajir, Mo ňajir; v okolí na severovýchod další 3: Ke, Kurajir, Wu čarká. P ři návšt ěvě v červnu 2011 potvrdila správkyn ě oro čunského muzea po čet Oro čun ů v souladu s censem z r. 2000, tj. 107 osob. Oro čunská prodava čka ve měst ě ve v ěku 40-50 let nicmén ě udávala vyšší po čet Oro čun ů: asi 200. Mohlo jít o nep řesný odhad, ale část Oro čun ů se mohla do Nanmun od censu z r. 2000 p řest ěhovat, mohlo se narodit více d ětí a ani nelze vylou čit, že se k Oro čunskému etniku oficiáln ě p řehlašují osoby, které se stávají sou částí oro čunských rodin nebo byli p ůvodn ě jen vzdálení p říbuzní. Paní rovn ěž uvedla, že její matka čínštin ě skoro nerozumí. Pravd ěpodobn ě z ůstávala hlavn ě v domácnosti a nevedla dlouhé hovory s čínskými usedlíky. Čínští lingvisté mizející jazyk zmapovali a zachytili v p říru čkách. Déle než jazyk vydrží folklor oro čunské materiální kultury: od ěvy z kůže a p ředm ěty ze d řeva a k ůry. Z proplétaných pás ů k ůry Oro čuni nap říklad vyráb ěli ošatky, kolébky pro miminka, boty a dokonce i malé čluny k rybolovu. Slovník Leontovi č (1896), dialektu v Gankui se v ěnovali Su Xirong (1981) a Hu Zengyi (1986, nov ě 2001), variet ě v Xinshengu Janhunen & Hou & Xu (1989) dialektu v Nanmu Chaoke (2009) – odtud (s. 207-287) p řebíráme n ěkteré p říklady odlišností lexika nebo výslovnosti v Nanmu (n.) / a u jiných blíže nespecifikovaných dialekt ů: „veš“ n. kumk ən / kumk ə, „otec“ n. amin / aba , „matka“ ənin / əmə ~ əmin , „starší bratr“ n. ahin / aha , „starší sestra“ əhin / əhə, „chlapec“ n. ut / ut ən, „oko“ n. jeesa / jeesal , „ řeka“ n. doo / bira , „m ěsto“ n. koton / kot , „prach“ n. tooran / toosun , „s ůl“ n. dabsun / dooson , „ Číňan“ n. nihan / kitasan , „okno“ n. tlonkon / tlonko , „studovat“ n. tat liran / tattan , „ černý“ n. honnorin / kara , „rok“ n. aŋane / ane . 1.2.6. udichský – 230 mluv čích z etn. 1.657 (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ude) u Chabarovska a u pravých přítok ů řek Amur a Ussuri; písemná fixace za SSSR: 1931-1937 latinka, pozd ěji azbuka. Za podklad spisovné formy vybrán chorský dialekt, ale díky jazykovým kontakt ům velmi četné výp ůjčky z bikinského dialektu nanajštiny. Další udichské dialekty oblastí Anjuski, Bikin, Chungari, Iman, Samargin, Sichote-alin. Jazykem hovo ří jen nejstarší lidé, obvyklá je ruština. Souhrnná p říru čka: Girfanova (2002), slovník Kormušin (1998). Gramatika: Nikolaeva & Tolskaya (2001) a Schulze (2006).

2. mandžuská podskupina 2.1. džur čenský / nu-čenský – Jako Džur čeni, mandž. nioi ji (Li: 402) čín. Nü-zhen 女真 (nezjednodušen ě 女眞) se ozna čovaly ko čovné kmeny na severovýchod ě Číny, na Korejském poloostrov ě a na ruském Dálném Východ ě. V důskedku expanze koncem 11. století Džur čeni ovládli severovýchod Číny, kde v letech 1115-1234 vytvo řili dynastii Jin 金. Dochované písemné památky z 12.-13. století dlouho vzdorovaly rozlušt ění a navozovaly p ředpoklad samostatného vym řelého jazyka. Interpretace materiál ů a archeologických nález ů navíc poznamenala čínská a sov ětská politická propaganda (Kim 2009). Podle posledních morfologických výzkum ů džur čenštinu nelze odd ělovat od pozd ější mandžuštiny; Burykin (1999: 38n.) dokonce volí formulaci, že džur čenština a mandžuština jsou ve skute čnosti jedním jazykem zapsaným dv ěma systémy písma. A nap říklad jedno z autonym v klasické mandžuštin ě je jušen (Li: 399), tj. v přímé návaznosti na Džur čeny. Ozna čení džur čenština se nicmén ě vžilo a váže se k vymezenému souboru písemných památek. Už několikasetletý interval mezi hlavními korpusy mandžuštiny a džur čenštiny zaru čuje, že oba jazyky nejsou zcela totožné. Džur čenské dokumenty a nápisy na buddhistických stúpách se zprvu ale i 102

pr ůběžn ě pozd ěji zapisovaly foneticky čínskými znaky. Na základ ě kitanského písma a čínských znak ů Džur čeni r. 1119/1120 vyvinuli i ne zcela pravidelný systém písma. Texty byly s jistotou analyzovány obvykle jen v p řípadech, kdy se dochovaly i paralelní čínské překlady. Bohužel se nedochovaly údajn ě po četné p řeklady čínských knih do džur čenštiny a tak jedinou analyzovatelnou džur čenskou literaturu p ředstavují nápisy na stélách, císa řské edikty a slovníkový materiál od čínských vzd ělanc ů na císa řském dvo ře. První dochoavný nápis v džur čenštin ě je stéla císa ře Shizonga z r. 1185. Analýzy a porozumn ění text ům zásadn ě usnad ňuje lexikální práce čínských vládních p řekladatel ů za dynastie Ming (1368- 1644) z cca poloviny 16. století. Dva slovníky p řeklad ů čínských slov do džur čenštiny a dalších jazyk ů (nikoli naopak!) proto dokazují, že džur čenština p řetrvala jako živý hovorový jazyk i cca století mongolské dynastie Yuan (1271-1368) a slovníky zachycují až pozdní vývojovou fázi džur čenštiny. Nejvýznam ější monografie o t ěchto slovnících a džur čenské literatu ře napsali s velkým odstupem Grube (1896) a v podob ě komentovaného džur čensko- čínsko-anglického slovníku n ěkolika set lexém ů Kane (1989), který mohl navázat na st ěžejní dílo japonského badatele Kiyose (1977) – příklady rekonstruovaných lexém ů viz v tabulce u nanajštiny. Vydání čínské p říru čky zaštítil Jin Qizong (1984), gramatiku text ů malého písma analyzoval Burykin (1999). 2.2. mandžuský – Ethnologue uvádí už jen 60 mluv čích v provincii Heilongjiang ve st řediskových obcích Fuyu a Aihui. Z toho m ělo být r. 2000 jen 50 osob gramotných. Všichni tito mluv čí jsou sou částí národnostní menšiny Mandžu ů ( čín. Manzu 满族) s po čtem p řes 10.682.263 lidí (2000), p řičemž krom ě malé skupinky skute čných mandžuských mluv čích všichni Mandžuové hovo ří čínsky. Rychlý nár ůst populace Mandžu ů v posledních letech nelze p řičítat jen porodnosti, ale i výhodám, které Hanové se vzdálenými mandžuskými předky nebo v mandžuském kulturním prostoru získají, když se p řehlásí k národnostní menšin ě – neplacení pokut za druhé dít ě, atp.; (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=mnc). Mandžuština se vyvíjela v návaznosti na džur čenštinu okolo 14. století v povodí řeky Amur. Jméno této řeky ozna čuje většina tunguzských jazyk ů variantami slova ma ŋ¸gu . Benzing (1955: 12-13) proto mandžuské etnonymum voln ě p řekládá jako "lidé od řeky Amur". Od 13. století se Mandžuové po za člen ění do Mongolského impéria stranou hlavních mocenských boj ů mocensky rozvíjeli. Od 16. století expandovali do čínských i mongolských oblastí, až tém ěř tři století (1644-1911) ovládali jako dynastie Qing celou Čínu v četn ě Mongolska, Tibetu a Xinjiangu. Díky p řeklad ům čínských d ěl do mandžuštiny se dochovala obsáhlá literatura všech dobových žánr ů a první texty se datují do za čátku 17. století. K prvním tišt ěným knihám v mandžuském písmu pat ří překlad čínského díla Mengzi z let 1635-1645 (Fuchs 1968: 1), ale ú řední záznamy se zapisovaly od roku 1607 (Li 2000: 7). Nejd ůležit ější císa řské dokumenty se za vlády mandžuských císa řů (z významných nap ř. Elhe taifin , čín. Kangxi 1661-1722, Abkai wehiyehe / čín. Qianlong 1735-1796) vydávaly i s překlady do čínštiny nebo mongolštiny a tyto multilingvní materiály jsou již obvykle katalogizované. K obrovskému množství dokument ů císa řských sbírek pat ří nap ř. krom ě vlastních „Základních anál ů“ lm. Da hergen i bithe / čín. 本纪 Benji, historicky zajímavé „edikty“ lm. Dergi hese , čín. 上谕 Shangyu, nebo „Obecná historie systému prapor ů“ lm. Jak ūn g ūsai tung jy bithe , čín. 八旗通志 Baqi tongzhi ( čínské znaky zde uvádíme ve zjednosušené podob ě). Katalogy často zpracovávali badatelé z Japonska nebo Taiwanu, kam kuomintangský režim odvezl část císa řských sbírek p ři út ěku z pevniny. Další archivy z ůstaly v Čín ě zejména v Pekingu a v Mukdenu / Shenyangu (Li 2000: 7-13). Menší sbírky jsou i v Evrop ě (Berlín) a USA. Nekatalogizováno z ůstává zna čné množství drobn ějších nápis ů a rukopisných text ů různých žánr ů. V kontrastu k chvályhodné literární produkci se mandžuští aristokraté

103

mate řštin ě rychle odcizovali a na císa řském dvo ře brzy p řevládala čínština i p řes ochrannou politiku ( čínská populace se musela odlišit copy a Číňané se nesm ěli st ěhovat do Mandžuska). Mandžuové p řijali kulturu a jazyk čínských ú ředník ů a na konci 19. století se císa řské dokumenty tiskly i v mandžuštin ě jen kv ůli tradici – tém ěř nikdo je už nebyl schopen číst. Mandžuské písmo vzniklo z mongolského úpravou pomocí diakritických zna ček a užívalo se na nápisech už od roku 1599. Kv ůli masivní sinizaci mandžuština ustupovala čínštin ě v pr ůběhu vlády dynastie Qing a pak zvláš ť po jejím zániku. Mandžuové si velmi často brali čínské manželky a d ěti z takových smíšených s ňatk ů mluvily díky obvyklé výchov ě pouze matkou už jen čínsky (Lattimore 1933: 69). Koncem 20. století se pon ěkud myln ě předpokládalo, že je mandžština tém ěř vym řelá (Li 2000: 15), i když p řežila v několika vesnicích. Nemnoho lidí hovo řilo jazykem ješt ě ve 40. letech 20. stol, kdy stále vycházely i noviny v mandžuštin ě (Meier 1979: 124). Detailní výzkum za ČLR zjistil koncentraci mluv čích ve dvou hlavních oblastech: ve vesnici Dawujiazi 大五家子 u m ěsta Aihui 爱辉 a ve vesnici Sanjiazi 三家子 u m ěsta Fuyu 富裕 . Místo po čtu mluv čích byly publikovány jen informace o mí ře znalosti jazyka v závislosti na v ěku. První dotazování probíhalo v Dawujiazi roku 1958, v Sanjiazi 1961. Tehdy Mandžuové nad padesát let v obou vesnicích dob ře rozum ěli a byli schopni mluvit mandžusky. V Sanjiazi byla situace o n ěco lepší: v omezené mí ře používali mandžuštinu v aktivní komunikaci mluv čí ve v ěku 20-50 let. V Dawujiazi užívali omezen ě jazyk už jen lidé ve v ěku 40-50 let a lidé ve v ěku 30-40 let ješt ě rozumn ěli, ale jen nemnozí byli sto hovo řit; lidé ve v ěku 20-30 let už jen rozum ěli a mladší pod 20 nebo 10 let rozum ěli málo nebo v ůbec. U mladších lidí p řevažovala v obou vesnicích v komunikaci čínština, kterou ovládali plynn ě nebo z řeteln ě lépe než mandžuštinu. Druhý pr ůzkum v Dawujiazi jen o šest let pozd ěji (1964) potvrdil starší data a zjistil, že lidé ve v ěku nad 50 let hovo ří mandžusky hlavn ě doma, ale čínštinu ovládají velmi špatn ě. Pozd ější pr ůzkum v Sanjiazi z roku 1986 zaznamenal dobrou znalost mandžuštiny u mluv čích nad 50 let, v omezené mí ře u lidí ve v ěku 40-50 let. Mluv čí ve v ěku 30-40 let rozumn ěli mandžuštin ě už hůř e než čínštin ě. Mluv čí mladší 30 let už mandžuštin ě nerozumn ěli a užívali v komunikaci čínštinu. Koncem 20. století žili mluv čí mandžuštiny roztroušeni ješt ě asi v 10 vesnicích a za relevantní informanty bylo lze považovat mluv čí ve v ěku 60-90 let (Wang Qingfeng 2005: 2- 3). Zásadní význam vesnice Sanjiazi pro uchování mandžuštiny potvrzuje fakt, že čínští badatelé na univeritách v Pekingu a v Harbinu pocházejí v ětšinou práv ě odtud. O situaci jazyka ve vesnici Sanjiazi mohl jeden z autor ů hovo řit s rodilým mluv čím ve v ěku 79 let během krátké návšt ěvy v červnu 2011 (jméno informanta neuvádíme, protože nebylo možné se s ním dodate čně spojit ohledn ě souhlasu). Státní ú řady zahrnuly vesnici Sanjiazi do zvláštního programu ochrany kulturního d ědictví a žáci v místní základní škole se u čí hovorové mandžuštin ě podle možností rozvrhu 3-4 hodiny týdn ě. Ve vesnici mluví mandžusky údajn ě ješt ě asi 100 starších lidí a dalších 700-800 ješt ě pasivn ě rozumí. Mladí lidé ve vesnici (i do 20 let) díky aktivnímu vzd ělávání zvládají jednouduchou mandžuskou konverzaci. Všichni starší lidé jsou schopni číst klasické mandžuské písmo, ale už jím nepíší. Ve vesnici má žít asi 1.200 obyvatel, ale rodiny jsou málopo četné, protože mladí lidé se snaží st ěhovat do okolních v ětších m ěst za prací nebo se tam žení či vdávají. Mandžuové si dnes dávají už jen čínská osobní jména. Odlišnost lexika literární / mluvené mandžuštiny lze doložit vý ňatkem následujících lexém ů: alambi / alame „říct“, dah ūr / da Ÿure ~da Gore „Dagur, Daur (etnonymum)“, dehi / dui Ÿe „40“, jimbi / d³ime „p řijít“, huwesi / kuje ~kuji „n ůž“, cecike / tMit Mig ə~tMit MiŸ „pták“, uthai / ut əkə „hned“, etuku / ut —o~utku „od ěv“, aisin / ¤jin ~¤´in ~¤´ən „zlato, zlatý“ (Wang 2005: 108, 117, 122, 148, 151, 168, 183, 203). Z výp ůjček jsou v nejv ětším po čtu zastoupena slova mongolská a čínská. Nejrozsáhlejší slovníky klasické mandžuštiny napsali Zaxarov (1875),

104

Gabelentz (1864b; 1932 i gramatika), pozd ěji Hauer (1952-1955) nebo viz také Deutsch- manjurisches Worterverzeichnis (1978) sestavený asi reverzn ě podle Gabelentze. Gramatiky napsali v angli čtin ě Gorelova (2002) a v čínštin ě Li Yonghai (2010). Reprezentativní p říru čku s úvodem do mandžuštiny, antologií text ů a slovníkem vydala i Gertraude Roth Li roku 2000. Vynikající všestrannou p říru čku sepsal čínsky Wang Qingfeng (2005) a taktéž čínsky vyšel přehled konverza čních v ět s audionahrávkami na CD a analýzou písma (He Rongwei 2009). Prolnutí s mongolským kulturním sv ětem vedly k přejetí četných mongolism ů do mandžuštiny, které popsal Rozycki (1994). 2.3. sibe / xibe / šive – (http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=sjo ): díky 30.000 dnes už bilingvních mluv čích (s čínštinou) z úřední etnické populace 188.824 osob (2000) je sibe jazyk, kterým mluví nejvíce lidí z celé skupiny tunguzských jazyk ů. Dnešní Sibe tvo řili p ůvodn ě podskupinu Mandžu ů, kterou z vojenských d ůvod ů v po čtu asi 3.000 osob p řesídlil císa ř Qianlong roku 1764 daleko na západ do ruského pohrani čí řeky Ili v Ujgurské AO Xinjiang. Jazyk je možná ne zcela p řesn ě považován za variantu nebo dokonce jen „moderní verzi“ mandžuštiny (Li 2010: 15). Dv ě a p ůl staletí po p řemíst ění a samostatném vývoji se jazyk sibe od mandžuštiny odlišil. Ale v základních obratech si jazyky zůstaly velmi podobné a sám mandžuský informant a mluv čí ze Sanjiazi z provincie Heilongjiang potvrdil, že p ři návšt ěvách výpov ědím Sibe sice nerozumí do všech podrobností, ale celkovému významu řeči obvykle porozumí ( červen 2011, o.s.). Srovnejme podobnost obrat ů i p řes odlišné zp ůsoby p řepisu: nap ř. „Musím odejít“ mandžusky: bi yabume oho (He Rongwei 2009: 3), v sibe bi yavm ůGůo (Zikmundová 2010: 108); „ke m ě/k nám dom ů“ mandž. moni bod ə (Wang 2005: 233), sibe mom bot (Zikmundová 2010: 103). Nebo v ěty s alespo ň podobným významem: „P řijdeš zítra?“ mandžusky cimari jimbio? (He Rongwei 2009: 4) a „M ůžeš p řijít zítra?“ v sibe čimar jim mut əm na? (Zikmundová 2010: 112). Dále m ůžeme srovnat korespondenci v n ěkterých gramatických afixech: literární mandžuštiny (lm) ~ hovorové mandžuštiny (hm) ~ sibe (sb): nap ř. plurál jmen lm. -sa /-sə/-si /-so ~ hm. -dza ~ sb. - s/-sə; slovesný sufix imperativu: lm. -ki ~ hm. -ke ~ sb. -ki ə; zdvo řilostní imperativ = p řání adresované t řetí osob ě (v případ ě hm. ale rozkaz): lm. -kini /-kini s əmbi ~ hm. -kine ~ sb. - kini /-okini (podrobn ější p řehledy Wang Qingfeng 2005: 63-72). Kontaktní jazyky: čínština, ujgurština, kazašština, vzácn ěji angli čtina a ruština. Údajn ě polovina aktivních mluv čích je ješt ě stále gramotná v mate řštin ě a nadále užívá i upravené mandžuské písmo. Jazyku se vyu čuje na základních školách v místech s nejv ětší koncentrací populace a na univerzit ě v Ili / Yining / Guldža. Nejvýznamn ější m ěsto s populací Sibe je Qapqal „obilnice, sýpka, stodola“, čín. Chabucha’er 察布查尔 u m ěsta Ili. Další toponymum nap ř. Aixinsheri „zlatý pramen / studna“, čín. Aixinsheli 爱新舍里 (Jie Yuzhong 2003: 88n.). Drobná skupina Sibe ještě žije i na p ůvodním sídlišti v SV Čín ě na st ředním toku řeky Nonni ( čín. Nenjiang cca u m ěsta Qiqihar 齐齐哈尔). Monografii s texty a slovníkem publikoval Kału żyński (1977), studii hovorového jazyka vydávali postupn ě Li & Zhong & Wang (1984), Li Shulan (1986), nov ěji v angli čtin ě Jin & Stary (1993), nejnov ěji v čínštin ě Chaoke (2006) a Jang (2008). V Česku se jazyku sibe v ěnuje aktivn ě dr. Veronika Zikmundová (2010).

Záv ěre čné poznámky: v dob ě odevzdání článku do tisku ješt ě nebyly známy výsledky s čítání lidu ČLR z roku 2010, p řesn ěji nebyly zve řejn ěny aktuální údaje o národnostních menšinách. I tak s výjimkou jazyka sibe se po čty mluv čích tunguzských jazyk ů, kte ří mate řštinu ovládají skute čně dob ře, pohybují od n ěkolika desítek po n ěkolik set osob. To zakládá akutní pot řebu věnovat se t ěmto ohroženým jazyk ům v dalším výzkumu. Po tomto záv ěre čném p řehledovém článku o altajských jazycích by v příštích letech m ěly následovat alespo ň díl čí p řípadové

105

studie nejen na základ ě nejnov ější literatury ale i díky spolupráci s čínskými a ruskými kolegy a pokud možno i díky sb ěru jazykového materiálu a dalších dat.

Zkratky : čín. čínský, hm. hovorová mandžuština, jap. japonský, kor. korejský, lit./literární, lm. literární mandžuština, mong. mongolský, n. dialekt oro čunštiny v Nanmu, sb. sibe, tung. tunguzský, turk. turkický.

Základní literatura

AALTO , P ENTTI . 1976 + 1977. G. J. Ramstedts ongkor-solonisches Wörterbuch. Rocznik Orientalistyczny 38, 31 -41 & 39, 55-84. ABRAMOVA , G. S. 2002. Illjustrirovannyj slovar oro čskogo jazyka . Sankt Peterburg: Drofa. AN, J UN . 1986. Hezheyu jianzhi . Beijing: Minzu chubanshe. AVRORIN , V. A. 1959/1961. Grammatika nanajskogo jazyka ,t. 1./2. Moskva - Leningrad: Sovetskaja akademia nauk. AVRORIN , V. A. & L EBEDEV , E LENA P. 1978. Oro čskie teksty i slovar´. Leningrad: Akademija Nauk SSSR. AVRORIN , V. A. & B OLDYREV , B. V. 2001. Grammatika oro čskogo jazyka . Novosibirsk: RAN – Sibirskoe otdelenie. BAASANBAT , D. 2008. Mongol-mandž bi čgijn xelnij dundyn üg . Ulaanbaatar: MUIS & Mon-Education Press Publishing. BASKAKOV , N. A. 1981. Altajskaja semja jazykov i jeje izu čenie . Moskva: Nauka. BENZING , J OHANN . 1955. Die tungusischen Sprachen. Versuch einer vergleichenden Grammatik . Wiesbaden: Steiner. BENZING , J OHANNES . 1955. Lamutische Grammatik . Mit Bibliographie, Sprachproben und Glossar. Wiesbaden. BITKEEVA , A. N. et al. 2005. Endangered Languages of Indigenous Peoples of Siberia . Moscow: UNESCO Moscow Office. BURYKIN , A. A. 1984. Drevnejšie substratnye i adstratnye komponenty v leksike tunguso-ma ńč žurskix jazykov. In: Lingvisti českaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Vostoka , I. Moskva: Nauka, 20-23. BURYKIN , A. A. 1999. Morphological aspects of the language of the Jurchen script. In: Janhunen, Juha & Rybatzki, Volker (eds.). Writing in the Altaic World . (Studia Orientalia, Vol. 87. Finnish Oriental Society. Proceedings of the 41st Annual Meeting of the Permanent International Altaistic Conference). Helsinki, 1999. 29-39. CHAOKE. 2006. Xiandai xiboyu kouyu yanjiu . Beijing: Minzu chubanshe. CHAOKE. 2009a. Ewenkeyu canshu yufa . Beijing: Zhongguo shehui kexue chubanshe. CHAOKE. 2009b. Nanmu elunchunyu yanjiu . Beijing: Minzu chubanshe. CINCIUS , V ERA I. 1948. Problemy sravnite ľnoj grammatiki tunguso-ma ńč žurskix jazykov. Izvestija Akademii Nauk 7, 518-526. CINCIUS , V ERA I. 1949. Sravnitel’naja fonetika tunguso-ma ńč žurskix jazykov . Leningrad: U čpedgiz. CINCIUS , V ERA I. & R IŠES , L. D. 1952. Russko-ėvenskij slovar´ . S priloženiem grammati českogo o čerka ėvenskogo jazyka . Moskva. CINCIUS , V ERA I. 1975/1977. Sravnitel´nyj slovar´ tungusoman´ čžurskich jazykov. Materialy k ėtimologi českomu slovarju. 2 Bde . Leningrad. = TMS CINCIUS , V ERA I. 1982. Negidalskij jazyk: issledovanija i materialy . Moskva-Leningrad: Nauka. Deutsch-mandjurisches Worterverzeichnis , nach H. C. von d. G ABELENTZ ’ Mandschu-deutschem Worterbuch) / durchges. von Hartmut Walravens und Martin Gimm. Wiesbaden: Steiner 1978. DOERFER , G ERHARD . 1968. Die Entsprechung der türkischen Langvokale im Tungusischen. In: UAJb , 40 (1-2), 1968, 39-49. DOERFER , G ERHARD . 1978. Urtungusisch *ö. In: Tungusica , I. Wiesbaden. 66-116. DOERFER , G ERHARD . 1984. Die Körperteilbezeichnungen des Kili. Nyelvtudományi Közlemények 86, 238-246. DOERFER , G ERHARD & HESCHE, WOLFRAM & SCHEINHARDT, HARTWIG . 1980. Lamutisches Wörterbuch . Wiesbaden. DOERFER , G ERHARD . 1985. Mongolo-Tungusica (Tungusica, 3). Wiesbaden. DOERFER , G ERHARD & K NÜPPEL , M ICHAEL . 2004. Etymologisch-Ethnologisches Wörterbuch tungusischer Dialekte (vornehmlich der Mandschurei) . Hildesheim-Zürich-New York: Olms Verlag. DYBO , A NNA V. 1990. Inlautnye guttura ľnye v tunguso-ma ňč žurskom i praaltajskom. In: Sravnite ľno- istori českoe jazykoznanie na sovremennom ėtape . Moskva: Institut slavjanovedenija i balkanistiki, 51- 53. DYBO , A NNA & S TAROSTIN , S ERGEI . 2003. Tungus-Manchu [comparative and historical phonology]. In: EDAL I, 156-163.

106

EDAL = Etymological Dictionary of the Altaic Languages , I-III, by S ERGEI STAROSTIN , A NNA DYBO , O LEG MUDRAK . Leiden-Boston: Brill 2003. FUCHS , W. 1968. Die Manjurische Literatur. In: Handbuch der Orientalistik . 1. Abteilung: Nahe und Mittlere Osten . ed. B. Spuler. 5. Band. Altaistik . 3. Abschnitt: Tungusologie . Leiden + Köln: E. J. Brill. 1-7. GABELENZ , H EINRICH C. von der. 1832. Eléments de la grammaire mandchoue. Altenbourg. GABELENZ , H EINRICH C. von der. 1864a. Beiträge zur Mandschurischen Konjugationslehre. Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft 18, 202-229. GABELENZ , H EINRICH C. von der. 1864b. Mandschu-deutsches Wörterbuch . Alterburg. GEORG , S TEFAN . 2004. Unreclassifying Tungusic. In: C ARSTEN NAEHER (ed.): Proceedings of the First International Conference on Manchu-Tungus Studies (Bonn, August 28 – September 1, 2000), Volume 2: Trends in Tungusic and Siberian Linguistics , Wiesbaden: Harrassowitz, 45-57. GIRFANOVA , A. H. 2002. Udeghe . München: LINCOM EUROPA. GORELOVA , L ILIYA M. 2002. Manchu Grammar . Leiden: Brill. GRUBE , W ILHELM . 1896. Die Sprache und Schrift der Jucen . Leipzig. GRUZDEVA , E KATERINA . 1998. Nivkh. München: Lincom Europa (Languages of the world/Materials 111). HAN , Y OUFENG & M ENG , S HUCHIAN . 1993. Elunchunyu hanyu duizhao duben . Beijing. HAENISCH , E RICH . 1961. Mandschu-Grammatik . Leipzig: Verlag Enzyklopädie. HAUER , E RICH . 1952-1955. Handwörterbuch der Mandschusprache / Mande cidian . Wiesbaden – Tokio. HE, R ONGWEI . 2009. Manyu 365ju. Yitian yiju xue manyu . Shenyang: Liaoning minzu chubanshe. HU, Z ENGYI . 1986. Elunchunyu jianzhi . Beijing. HU, Z ENGYI . 2001. Elunchunyu yanjiu . Beijing: Minzu chubanshe. IKEGAMI , J IRO . 1980. An Ulta Basic Vocabulary . Sapporo. IVANOVSKIJ , A.O. 1894. Mandjurica. Obrazcy solonskogo i daxurskogo jazykov. Sankt-Petersburg. JANG , T AEHO . 2008. Xiboyu yufa yanjiu . Kunming: Yunnan minzu chubanshe. JANHUNEN , J UHA & H OU, YUCHENG & X U, JINGXUE . 1989. The Orochen of Xinsheng. Journal de la Société Finno-ougrienne 82, 145-169. JANHUNEN , J UHA . 1991. Material on Manchurian Khamnigan Evenki . Helsinki: Castrenianumin toimitteita 40. JANHUNEN , J UHA . 1993. The teens in Jurchen and Manchu revisited. Memoires de la Société Finno-Ougrienne 215, 169-183. JANHUNEN , J UHA . 1996. Manchuria. An Ethnic History . Helsinki: The Finno-Ugrian Society. JIE , Y UZHONG . 2003. Diming zhong de Xinjiang . Wulumuqi: Xinjiang renmin chubanshe. JIN , N ING & S TARY , G IOVANNI . 1993. Sibe-English conversations . Wiesbaden: Harrassowitz. JIN , Q IZONG . 1984. Nüzhen wen cidian . Beijing. KALININA , E. 2008. Etjud o garmonii glasnyx v negidalskom jazyke, ili neglasnye prezumpcii o glasnych zvukax. in: Arxipov, A. V. et col. Fonetika i nefonetika. K 70-letiju Sandro V. Kodzasova . Moskva. 272-282. KAŁU ŻYŃSKI , S TANISŁAW . 1972. Solonisches Wörterverzeichnis. Nach F. V. Muromskis handschriftlichen Sprachaufzeichnungen bearbeitet und herausgegeben. RO 34 (1), 39-77 + 34 (2), 15-56. KAŁU ŻYŃSKI , S TANISŁAW . 1977. Die Sprache des mandschurischen Stammes Sibe aus Gegend von Kuldscha. I. F. Muromskis sibenische Texte, II. Wörterverzeichnis . Warszawa. KANE , D ANIEL . 1989. The Sino-Jurchen Vocabulary of the Bureau of Interpreters . Bloomington: Indiana University – Research Institute for Inner Asian Studies. KANE , D ANIEL . 2009. The Kitan Language and Script . Leiden – Boston: Brill. KAZAMA , S HINJIRO . 2002. Negidal texts and grammar. Osaka: ELPR. KAZAMA , S HINJIRO . 2002. Ulcha oral literature 2: a collection of texts. Osaka: ELPR. KAZAMA , S HINJIRO . 2003. Ewen texts and grammar . Osaka: ELPR. KILE , A. S. 1999. Nanajsko-russkij temati českij slovar´ (duchovaja kul´tura) . Chabarovsk. KIM , A LEXANDER . 2009. Archaeological Studies of the Jurchen in the USSR and Russia. Ural-Altaische Jahrbücher. Neue Folge . Band 23, 247-262. KIYOSE , G ISABURO N. 1977. A Study of the Jurchen Language and Script. Reconstruction and Decipherment . Kyoto. KONSTANTINOVA , O. A. 1964. Ėvenkijskij jazyk . Moskva & Leningrad. KORMUŠIN , I.V. 1998. Udyxejskij slovar’ . Moskva: Nauka. LATTIMORE , O WEN . 1933. The Gold tribe, „Fishkin Tatars“ on the lower Sungari . (Memoirs of the American Anthropological Association, No. 40). LEONTOVI Č, S ERGEJ G. 1896. Russko-oro čenskij slovar´. Vladivostok. LEWIS , M. P AUL . 2009. Altaic. In: Ethnologue 16 Li = L I, G ERTRAUDE ROTH . 2000. Manchu. A Textbook for Reading Documents . Honolulu/Hawaii: University of Hawai’i Press. LI, S HULAN & Z HONG , Q IAN & W ANG , Q INGFENG . 1984. Xiboyu kouyu yanjiu . Wulumuqi. 107

LI, S HULAN. 1986. Xibo jianzhi . Beijing: Minzu chubanshe. LI, Y ONGHAI . 2010. Manyu yufa . Beijing: Zhongyang minzu daxue chubanshe. LIE , H IU . 1978. Solonisches Material aus dem Huin-gol. Nach R. Kamimakis Sprachmaterial umbearbeitet, annotiert un herausgegeben. Tungusica I. Wiesbaden. 126-178. LIGETI , LOUIS . 1959. Les mots solons dans un ouvrage chinois des Ts’ing. Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hungaricae 9, 231-272. LIU , B AOMING (gen. ed.). 2009. Zhongguo shaoshu minzu . Beijing: Minzu chubanshe. LOPATIN , I VAN A. 1957. Material on the Orochee language, the Goldi (Nanai) language, and the Olchi (Nani) language. Posieux-Fribourg. MAJEWICZ , A LFRED F. & E LŻBIETA . 1984. Bronisław Piłsudski’s Olczan-Polish glossary - with English equivalents. Lingua Posnaniensis 27, 71-96. MEDVEDEV , V. E. 1977. Kultura amurskix čžur čžen ěj. Konec X-XI vek. (Po materialam gruntovyx mogilnikov). Novosibirsk: Nauka. MEIER , G EORG F. & MEIER , B ARBARA . 1979. Handbuch der Linguistik und Kommunikationswissenschaft. Band I. Sprache, Sprachentstehung, Sprachen . Berlin: Akademie-Verlag. 111-121. MENGES , K ARL H. 1943. The Tungus tense in -ra. Language 19, 237-251. MENGES , K ARL H. 1968a. Die tungusischen Sprachen . In: Handbuch der Orientalistik , 5. Bd. Altaistik , 3. Abschnitt. Leiden - Köln: Brill, 21-256. MENGES , K ARL H. 1968b. Tungusen und Ljao . Wiesbaden: Deutsche morgenländische Gesselschaft. MILLER , R OY ANDREW . 1975. Notes on the ¸ür čen Numerals for the Teens. Ural-Altaisches Jahrbuch 47, 145- 153. MU, B ENLI & Z HU , X IANGDONG (chairmen of editorial board). 2003. 2000nian renkou pucha zhongguo minzu renkou ziliao (Tabulation on nationalities of 2000 population census of China), Vol. 1+2 . Beijing: Minzu chubanshe. MUDRAK , O LEG A. 1985. K voprosu o čžur čže ńskoj fonetike. In: Jazyki Azii i Afriki (Fonetika. Leksikologija. Grammatika ). Moskva: Nauka, 131-140. MUDRAK , O LEG A. 1988. Znaki čžur čže ńskogo pi śma. In: Sinxronija i diaxronija v lingvisti českix issledovanijax . Moskva: Institut vostokovedenija, 185-210. NIKOLAEVA , I RINA A. & T OLSKAYA , M. 2001. A grammar of Udihe . Berlin: Mouton de Gruyter. NORMAN , J ERRY . 1978. A Concise Manchu–English Lexicon . Seattle-London: University of Washington Press. NOVIKOVA , K LAVDIJA A. 1960. Očerki dialektov ėvenskogo jazyka, Ol´skij govor , I. Moskva – Leningrad. NOVIKOVA , K . A. & S EM , L. I. 1997. Oroksky jazyk. In: Jazyky mira: Tunguso-manchzurskie jazyky . Moskva. ONENKO , S. N. 1980/1986. Nanajsko-russkij slovar . / Russko-nanajskij slovar . Moskva. PAŠKOV , B. K. 1963. Man čžurskij jazyk . Moskva: Izdat ělstvo vosto čnoj literatury. PETROVA , T AISIJA IVANOVNA . 1967. Jazyk orokov: (ul´ta) . Leningrad. POPPE , N IKOLAJ N. 1931. Materialy po solonskomu jazyku . Leningrad: AN SSSR. POUCHA , P AVEL . 1962. Do nitra Asie . Praha: Orbis. ROMANOVA , A. V. & M YREEVA , A. N. 1968. Dialekti českij slovar´ ėvenkijskogo jazyka . Leningrad. ROZYCKI , W ILLIAM . 1994. Mongol Elements in Manchu (Indiana University Uralic and Altaic Series, 157). Bloomington. SA, X IRONG . 1981. Jianming hanyu elunchunyu duizhao duben . Beijing. SHIROKOGOROFF , S. M. 1944. A Tungus Dictionary: Tungus-Russian and Russian-Tungus . (Ed. Shinobu Iwamura). Tokyo. SCHMIDT , P. P. 1923a. The Language of the Negidals. Acta Universitatis Latviensis , V. 3-38. SCHMIDT , P. P. 1923b. The Language of the Olchas. Acta Universitatis Latviensis , VIII. 229-288. SCHMIDT , P. 1928. The language of the Oroches . Riga. SCHWARZ , M ICHAL & B LAŽEK , V ÁCLAV . 2010. Klasifikace a rozší ření mongolských jazyk ů. Linguistica brunensia 58. 11-50. SCHWARZ , M ICHAL & B LAŽEK , V ÁCLAV . 2011. Klasifikace a p řehled turkických jazyk ů. Linguistica brunensia 59. 25-59. SCHULZE , W OLFGANG M. 2006. A Grammar of Udihe. Studies in Language 30(3), 599-616. SEM , L. I. 1976. Očerki dialektov nanajskogo jazyka. Bikinskij (ussurisjkij) dialekt . Leningrad. SOTAVALTA , A RVO A. & H ALÉN , H ARRY . 1978. Westlamutische Materialien . Helsinki. STACHOWSKI , M AREK . 1993. Dolganischer Wortschatz. Lexica dolganica . Krakow. STAROSTIN , S ERGE J. 1991. Altajskaja problema i proisxoždenie japonskogo jazyka . Moskva: Nauka. STOLYAROV , A. V. 1994. Nanajskij jazyk. In: Krasnaja kniga jazykov narodov Rossii: Encyklopedi českij slovar´-spravo čnik . Moskva. SUNIK , O. P. 1985. Uľč skij jazyk. Issledovanija i materialy . Leningrad.

108

SUNIK , O. P. 1968. Tunguso-ma ńč žurskie jazyki. In: Jazyki narodov SSSR: Mongo ľskie, tunguso-ma ńč žurskie i paleoaziatskie jazyki , ed. P.Ja. S KORIK et alii. Leningrad: Nauka, 53-67. ŠTERNBERG , L.Ja. 1933. Giljaki, oro či, go ľdy, negidalcy, ajny . Xabarovsk: Da ľgiz. TMS = Sravnite ľnyj slova ŕ tunguso-ma ńč žurskix jazykov , I-II, ed. by V ERA I. C INCIUS . Leningrad: Nauka 1975- 77. TSUNG , L INDA . 2009. Minority Languages, Education and Communities in China (Palgrave Studies in Minority Languages and Communities). Houndmills – New York: Palgrave Maxmillian. TULISOW , J ERZY . 2000. Język mand żurski . Warszawa: Dialog (Języki Azjii i Afryki). ULVING , T OR . 1997. Dictionary of Old and Middle Chinese. Bernhard Karlgren’s Grammata Serica Recensa Alphabetically Arranged. Göteborg: Acta universitatis gothoburgensis. VASILEVI Č, G. F. 1948. Russko-ėvenkijskij (russko-tungusskij) slovar´ . Moskva. VASILEVI Č, G. F. 1958. Ėvenkijsko-russkij slovar´ . Moskva. VOVIN , A LEXANDER . 1993. Towards a new classification of Tungusic languages. Ural-Altaische Jahrbücher 65, 99-113. WANG , Q INGFENG . 2005. Manyu yanjiu . (ed. Sun Hongkai). Beijing: Minzuchubanshe. WURM , S. A. et. al. 1988. Language Atlas of China / Zhongguo yuyan dituji . (Pacific Linguistics, 102). Hong Kong. ZAXAROV , I VAN I. 1875. Polnyj ma ńčžursko-russkij slovar´ . Sankt Petersburg. ZHANG , Y ANCHANG & B ING, LI & X I, Z HANG . 1989. Elunchunyu . Jilin. ZHANG , Y ANCHANG & B ING, LI & X I ZHANG. 1989. Hezheyu . Changchun: Jilin daxue chubanshe. ZIKMUNDOVÁ , V ERONIKA . 2010. The function of descriptive verbs in colloquial Sibe. 1. The basic pair of verbs of motion ji - ‘to come’ vs. gen - ‘to visit’. Mongolo-Tibetica Pragensia ’10. Ethnolinguistics, Sociolinguistics, Religion and Culture 3/2. 95-123.

Internetové zdroje: http://altaica.narod.ru/bibliograf/e_turkmeng.htm http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=evn http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=eve http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=neg http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=gld http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=oaa http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=oac http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ulc http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=orh http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=ude http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=mnc http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=sjo

109

Oddíl 2, studie IV.

TOCHAROVÉ Kdo byli, odkud p řišli, kde žili

Václav Blažek & Michal Schwarz

Úvod

V roce 2008 uplyne století od d ůkazu, že v čínském Turkestánu se ješt ě v dob ě dynastie Tchang hovo řilo indoevropskými jazyky, které p ředstavovaly svébytnou, do té doby zcela neznámou v ětev. Východní hranice indoevropské prekoloniální oikumeny se tak posunula za 90. poledník východn ě od Greenwiche (pro p řesnost dodejme, že tuto hranici p řekro čili též nositelé indoárijských jazyk ů, žijící ve stejné dob ě na území dnešního Bangladéše a indického svazového státu Assam). Tímto úvodním článkem bychom rádi zahájili sérii studií, která by české (a nejen české) čtená ře seznámila s tímto unikátním etnikem, které si dokázalo udržet svou indoevropskou identitu nejen b ěhem transkontinentálního p řesunu nap říč Euroasií, ale ješt ě n ěkolik tisíciletí poté, kdy žili na hranicích s Čínou, aniž by podlehli její kulturní a jazykové asimilaci. Naopak, byli to p ředkové Tochar ů, kte ří rané čínské civilizaci zprost ředkovali n ěkteré technické vynálezy (bojové vozy), kulturní plodiny (pšenici) a pokrmy (med), znalost n ěkterých exotických zví řat (lev), a v neposlední řad ě i takové fenomény jako buddhismus. Okolnosti, za kterých b ěhem 9. (nebo 10.?) st. mizí Tocharové z dějinné scény, z ůstávají zahaleny v temnot ě informa čního vakua. S jistotou víme jen to, že nepodlehli sinitizaci, ale rozplynuli se v expanzívním p řílivu turkických populací, v daném regionu reprezentovaných starými Ujgury.

1. Raná historie bádání.

První tocharský text se do Evropy dostává na konci 19. st. Šlo o fotografii jedné stránky rukopisu v neznámém jazyce, zapsaném severozápadní variantou severoindického písma bráhmí. R. 1892 ji publikoval Sergej Oldenburg. Originál na dvou listech získal od ruského konzula Petrovského z Kašgaru (severozápadní Čína, dnešní provincie 新疆 Xinjiang s převažujícím ujgurským obyvatelstvem). Tentýž text vydal o rok pozd ěji Brit Hoernle, navíc s transkripcí a identifikací jednoho sanskrtského jména. Teprve N ěmec Leumann publikoval ob ě stránky rukopisu z Petrovského sbírky, pe čliv ě je transkriboval a ur čil další sanskrtská vlastní jména. Díky Leumannovi byly pozd ěji ob ě stránky identifikovány jako p řeklady sanskrtského textu Buddhaštótra. První tocharské rukopisy byly však objeveny z řejm ě ješt ě dříve. Už r. 1890 dva Ujgu ři prodali britskému poru číku Bowerovi dva rukopisy na b řezové kůř e, p ůvodem ze stúpy z okolí Qumtury. Bower p ředal texty Asijské spole čnosti v Kalkat ě, odkud se dostaly nakonec do rukou Hoernlemu. I tyto chudé nálezy stimulovaly zvýšený zájem jak evropských orientalist ů, tak domácích obyvatel (vpravd ě senza ční objev tzv. Dunhuangské knihovny u činil r. 1900 místní taoistický mnich Wang Daoshi p ři amatérské rekonstrukci nást ěnných maleb v opušt ěném buddhistickém klášterním komplexu). Pokud vymezíme nejran ější období tocharologie za čátkem 1. sv ětové války, je až nápadné, kolik expedicí vedli do čínského Turkestánu Rusové či evropští orientalisté v ruských službách: V.I. Roborovskij (1893-95), D.A. Klementz (1897-98), A.I. Kochanovskij (1906-07), M.M. Berezovskij (1905-07), S.E. Malov (1909-11, 1913-15), S. Oldenburg (1909-10: Xinjiang; 1914-15: Dunhuang). Oblast mapuje též Švéd Sven Hedin (1894-96), cestují zde Britové Bower (1890) a M.A. Stein (1906-08), francouzské výpravy vedou Dutreil de Rhins (1892) a 110

Paul Pelliot (1906-09: oáza Kuqa), v čele velmi úsp ěšných n ěmeckých expedic stáli Albert Grünwedel a A. von Le Coq (1902-03: Turfán; 1904-05: Turfán a Qomul; 1905-07: Kuqa, Qarašahr, Turfán, Qomul; 1913-14: Ku ča, Maralbaši). Je z řejmé, že primárním motivem k financování podobných nákladných podnik ů nebyl nezištný zájem o dosud neznámý jazyk, ale mocenské ambice evropských velmocí o kontrolu nad Centrální Asií. Už od doby Napoleonova tažení do Egypta (1798-99) si evropští stratégové uv ědomovali, jak d ůležití jsou na míst ě odborníci pro danou oblast. A tak by nem ělo p řekvapit, že v ětšina výše uvedených jmen pat ří orientalist ům, kte ří ve své dob ě pat řili ke sv ětové špi čce. V první dekád ě 20. století bylo realizováno nejen nejvíce expedic, které zna čně obohatily inventá ř tocharských rukopis ů v muzeích v Petrohradu, Berlín ě, Londýn ě a Pa říži, ale poda řil se i zásadní pr ůlom na poli porozum ění text ům a gramatického i genetického zmapování jejich jazyka. Berlínští indologové E. Sieg a W. Siegling publikovali r. 1908 nevelký článek, v n ěmž neznámému jazyku, dosud pracovn ě nazývanému "indoskythský", p řisoudili jméno "tocharský", a ur čili, že se jedná vlastn ě o jazyky dva, i když blízké. Tradi čně se pro n ě používá ozna čení dialekty A a B nebo též východní a západní tocharština. Zásadní význam měl jasný d ůkaz jejich indoevropského charakteru, který z nich vytvo řil další svébytnou indoevropskou v ětev. Nejv ětší p řekvapení vyvolalo zjišt ění, že tato nejvýchodn ější odnož indoevropských jazyk ů v mnoha ohledech p řipomíná západoindoevropské jazyky italické či keltské, nap ř. zachováním velárního charakteru hypotetických indoevropských palatálních velár *$ *ĝ, *ĝh, které se v jazycích baltských, slovanských a indoíránských m ění na sibilanty a afrikáty (tocharské A känt , B kante vedle řeckého he katon , latinského centum (ješt ě za Caesarova života se, stejn ě jako i jeho jméno, vyslovovalo s / k/), keltiberské kantom , staroirské cét , velšské kant , gótské pl. hunda . Dalším nápadným spole čným rysem je tzv. mediopasivum na -r. Jen o pár let pozd ěji rozlušt ěná hetitština se vyzna čovala obdobnými vlastnostmi. Dnes se na n ě pohlíží spíše jako na periférní archaismy než jako na izoglossy potvrzující užší genetickou p říbuznost.

2. Tocharština A, B, C?

Pod tocharštinou dnes rozumíme dva blízké jazyky z čínského Turkestánu reprezentující samostatnou indoevropskou v ětev, v nichž byla sepsána bohatá, p řevážn ě p řekladová buddhistická literatura. Blízkost i vzájemné odlišnosti východní a západní tocharštiny dokumentuje Appendix 1. Stopy dalšího člena tocharské v ětve indoevropské jazykové rodiny, hypotetického jižního jazyka "C", jsou n ěkterými badateli (T. Burrow, D.Q. Adams) spat řovány ve výp ůjčkách, které je možno identifikovat ve st ředoindickém jazyce m ěstského státu Kroraina ( čín. 楼兰 Loulan) na jihovýchod ě Tarimské pánve. Jazyk zvaný prákrt niya nebo podle použitého písma kharo [s hī-prákrt sloužil ve 3. st. n. l. k administrativním účel ům státu-oázy, jejíž prosperita závisela na tranzitním obchodu. Výp ůjčky p řipomínající tocharštinu (viz Burrow 1935) nemohou být za řazeny ani k jazyku B, ani A, hypotéza o t řetím členu tocharské v ětve se tak jeví jako docela slibná. Uve ďme proto n ěkolik p říklad ů: "C" kilma "okres" = A kälyme sm ěr (Burrow 1935, 674-75; Mallory & Mair 2000, 278) "C" meta = B mit ~ mīt "med" < *med hu-. Všeobecn ě se soudí, že tocharského p ůvodu je i čínské mi "med", kterému p ředcházelo staro čínské *mjit (poprvé už Polivanov 1916; srov. Lubotsky 1998, 379). V této souvislosti je zajímavé staroturkické mïr , jehož koncové -r může prozrazovat čínské prost řednictví (Clauson; viz Lin 1998, 478). "C" o‘ana "druh zem ědělské komodity" = B oko plod" (Burrow 1935, 673; Mallory & Mair 2000, 278). "C" pa #e, pl. pa #eyu "balík" = B pāke , A pāk "díl, podíl" (Burrow 1935, 671-72).

111

"C" kitsaits "starý" = B ktsaitstse "starý (v ěkem)", A ktsets "ukon čený, dokonalý" (Burrow 1935, 673). "C" tipara "vysoký" = A tpar "vysoký", B tapre "vysoký; tu čný" < * dhub hro- "hluboký"; na původní význam ješt ě odkazuje zdrobn ělina B tpar ṣke "m ělký" (Lin 1998, 480-81; Adams 1999, 280). Existuje také řada osobních jmen, která mohou být interpretována jako tocharská (Burrow 1935, 675): Ca fpe - sr. AB cämp- "být schopen", A tampe "síla, schopnost". Laroae - sr. B lāre "drahý, milovaný". Mo ‘aca - sr. A mokats "silný". Po śarsa - sr. B po "všechno" & AB kärs-/śärs- "znát", tedy cosi jako "všev ědoucí". Obdobná složenina se objevuje jak v A puk kn ānm āf, tak v B poy śi (po & aik- "v ědět"), a to jako kalk sanskrtské složeniny Sarvajña v ozna čení Buddhy (Adams 1999, 403).

3. Tocharské texty - lokalizace a datování nález ů.

Tocharské rukopisy se datují od 6. st. do konce 8. st. Dosud byly nalezeny pouze na území jediné čínské provincie Xinjiang, a to zejména v m ěstech-oázách lemujících severní okraj Tarimské pánve ( čín. 塔里木盆地 Talimu Pendi ) vypln ěné pouští Taklamakan ( čín. 塔克拉玛干 Takelamagan ). Celkem je dodnes známo asi 500 text ů, fragment ů či graffiti v jazyce A a kolem 3200 v jazyce B (Carling 2005, 47). Památky v jazyce A se vyskytují pouze na východ ě, zatímco texty v jazyce B byly nalezeny jak na západ ě, tak všude, odkud známe texty A. Následuje p řehled lokalit, odkud pocházejí nálezy tocharských rukopis ů. Jsou řazeny abecedn ě podle nejobvyklejší podoby jejich jmen, poté jsou citovány varianty, p řípadn ě alternativní jména, plus aktuální čínská pojmenování dané lokality. Speciáln ě jsou uvedena pouze místa nález ů text ů v jazyce A.

Bäzäqliq = Bezeklik = Bezäklik, čín. 伯孜克里克 Bozikelike (A). Duldur Aqur – v blízkosti m ěsta Ku ča. Chami, čín. 哈密 Hami, též Qumul, Kumul, Komul – oáza, kde mj. bylo r. 1959 nalezeno 293 list ů rukopis ů a fragment ů staroujgurské verze textu Maitr ēiasam ītin ātaka , podle níž pak byla rekonstruována tocharská verze téhož textu objevená r. 1974 v Yanqi. Ku ča = čín. 库车 Kuche, d říve též 龟兹 Qiuci. Maralbaši = Maralwexi, čín. 巴楚 Bachu. Ming-öi Qizil = Qizilchoqa, čín. 克孜尔确恰 Kezi´erqueqia. Murtuq (A). Qara-cho čo, čín. 哈拉和卓 Halahezhuo. Qarašahr = Qarašähär = Karašahr, d říve Agni, jehož jméno z řejm ě pokra čuje v sou časné čínské podob ě 焉耆 Yanqi; zde bylo r. 1974 nalezeno 44 list ů fragment ů textu Maitr ēiasam ītin ātaka v jazyce A (A). Qo čo = Kocho; též Ïdiqut (Šähär), čín. 高昌 Gaochang (A). Qumtura = Kumtura, čín. 库木吐拉 Kumutula. Qumul – viz Chami. Sängim = Singim, čín. 胜金口 Shengjinkou (A). Subaši = Subeši, čín. 苏巴什 Subashi. Šor čuq – svatyn ě v blízkosti lokality Qarašahr (A).

112

Turfán = Turpan, čín. 吐鲁番 Tulufan (A). Tuyuq = Toyuk = Toyok = Toek Mazar, čín. 土峪沟 Tuyugou (A). Yanqi – viz Qarašahr (A). Jmenována by m ěla být též m ěsta Kašghar (= Qäšqär, čín. 喀什 Kashi), kde byla řada tocharských text ů získána od p řekupník ů, a Chotan = Khotan, čín. 和田 Hetian, místo bohatých nález ů buddhistických text ů v jednom z dialekt ů sa čtiny.

Texty v jazyce A se nacházejí v Turfánu a Qarašahru a jejich okolí. Obsahov ě je možno je charakterizovat jako náboženské - prakticky všechny se týkají r ůzných sfér buddhismu, včetn ě dramat vycházejících z indické tradice jātaka a avad āna . V řad ě p řípad ů se objevují turkická jména v roli donator ů rukopis ů. Rukopisy v jazyce B jsou obsahov ě mnohem pest řejší. Buddhistické nám ěty tvo ří sice v ětšinu, k nim lze snad p řiřadit i léka řské spisy. Magické a astrologické texty už p ředstavují jinou kategorii. A objevují se i texty zcela sekulárního charakteru: obchodní korespondence, pr ůvodky či pasy karavan, hospodá řské záznamy klášter ů. N ěmecký badatel Werner Winter (1984, 16) rozlišuje t ři lokální ná řečí v tocharštin ě B: západní s nálezy rukopis ů z lokality Ku ča a okolí, zejména kolem Qizilu; centrální z lokality Šor čuq v blízkosti Qarašahru; východní z Turfánu, ale také z okolí Qizilu daleko na západ ě. Orientalisté Lévi a Lüders vynaložili zna čné úsilí na to, aby texty datovali. Alespo ň n ěkteré z nich by m ěly pocházet z po čátku 7. st. n. l. Winter (1984, 17) se pokusil získat další chronologické informace. Čínský poutník Xuanzang navštívil r. 630 Ku ču a zaznamenal p řítomnost mnich ů z království Agni, kte ří sídlili v klášte ře jihovýchodn ě od města. R. 648 byla Ku ča zni čena čínskými vojsky a jejich spojenci, turkitským kmenem Tölös. V d ůsledku toho se duchovní centrum Tochar ů B p řesouvá sm ěrem ke Qarašahru, kde pravd ěpodobn ě v blízkosti Šor čuqu stál klášter zvaný Yurp āška , který je zmi ňován v mnoha textech. Tato skute čnost se záhy odrazila v jazyce text ů, které získávají více a více charakter centrálního ná řečí Šor čuqu, i když odtud nepocházejí.

4. Antická sv ědectví o nositelích etnonyma Tochar.

Ač je území Centrální Asie zna čně vzdáleno od St ředomo ří, anti čtí auto ři zaznamenali až překvapiv ě bohaté informace o místním obyvatelstvu. Srovnejme sv ědectví Pompeia Troga z přelomu letopo čtů, jak je známe z výtahu Epitome historiarum Philipicarum Marka I. Iustina ze 3. st., Strabóna jako Trogova sou časníka a Ptolemaia píšícího v polovin ě 2. st. n. l. (kurzíva zachycuje co nejv ěrn ěji jednotlivá etnonyma v četn ě řeckých plurál ů): Pompeius Trogus > Marcus Iustinus [XLII, 2]

"Na onom míst ě byl Artabanus, strýc jeho (tj. Phraata), u čin ěn králem. Skythové, spokojeni se svým vít ězstvím a zpustošením Parthie, se vrátili do vlasti. Artabanus však, vedoucí válku s Tochary [ Tochariis ], byl zran ěn do paže a bezprost ředn ě poté zemřel. Byl nahrazen jeho synem Mithridatem, jehož skutky si vysloužily p řívlastek Veliký."

Znamená to, že patrn ě r. 124 nebo 123 p ř. Kr. etnikum známé jako Tocharii proniklo západn ě od Pamiru, kde se s nimi utkal parthský král Artabanus. Strabón [XI, 8.2]

"Po čínaje Kaspickým mo řem v ětšina Skyth ů se nazývá Daai [∆ᾱαι ]. Plemena žijící východn ě od nich se jmenují Massagetai a Sakai , ostatní jsou nazýváni spole čným

113

jménem Skythai , ale každé plemeno užívá vlastní jméno. Všichni jsou p ředevším ko čovníky. Z t ěchto ko čovník ů zvlášt ě prosluli ti, kte ří Řek ům od ňali Baktrii, totiž Asioi , Pasianoi , Tokharoi [Τόχαροι ] a Sakarauloi , kte ří p řesídlili z oblasti na druhém břehu Iaxartu podél území Sak ů a Sogdijc ů, držené Saky. Z Daa ů se jedni nazývají Aparnoi , druzí Xanthianoi a t řetí Pissouroi . Aparni se nacházejí nejblíže k Hyrkánii a mo ři s ní hrani čícímu; ostatní se prostírají až na území ležící naproti Arii."

Ptolemaios [VI, 11.6]

"Severní oblasti Baktrie p řiléhající k řece Óxos obývají Salatarai a Zariaspai , na jih od nich, níže od Salatarai ů žijí Khomaroi , níže od nich Kómoi , potom Akinakai a Tambyzoi , ale pod Zariaspy mocný lid Tokharoi , pod nimi Marukaioi/Marikaioi , potom Skordai a Varnoi , a ješt ě níže t ěchto Auadioi/Sabadioi , potom Orsitoi/Orsipoi a Amarispoi ."

Ptolemaios [VI, 12.4]

"Oblasti zem ě p řiléhající k poho ří Óxeia obývají Pasikai , oblasti p řiléhající k severní části řeky Iaxartés obývají Iateioi a Takhoroi . Níže od nich žijí Autaloi/Augaloi , potom podél Sogdijských hor Oxydrangkai a Drybaktai a Kandaroi . Pod horami žijí Mardyénoi a podél Óxu Óxeianoi a Khórasmioi ."

Ptolemaios [VI, 16.6-8]

"M ěsta zaznamenaná, že leží v Sériké (= Čín ě), jsou tato: Damna, Piada, Asmiraia, Throana . Issédón Sériké : Aspakara, Drósakhé, Paliana, Thogara, Abragana, Daxata, Orosana, Ottotokara, Solana, Séra Métropolis ."

5. Čínská sv ědectví o etnickém složení oblastí obývaných mj. Tochary.

V soudobých čínských pramenech jsou obyvatelé regionu, kde v 6.-8. st. sídlili Tocharové, lí čeni jako chovatelé dobytka a koní a obd ělávatelé p ůdy, kte ří ale p řevážn ě žijí ve m ěstech. Ženy i muži nosí vlasy dlouhé až na ramena, ale také kratší. Podle fresek ze zaniklých buddhistických klášter ů regionu lze rozeznat vedle typických mongoloid ů a "Íránc ů" i nositele europoidní fyziognomie, charakterizované rovnými úzkými nosy a modrýma o čima (Winter 1984, 13). K nejpodrobn ějším zprávám o Tocharech z čínské strany pat ří informace, které r. 630 zaznamenal buddhistický u čenec Xuanzang [Süan-cang] (600/602-664) za své cesty do Centrální Asie a Indie. Citujeme zde, jak popsal zem ě východních i západních Tochar ů Agni a Ku ču [2002, 21-25; p řeklad Josef Kolmaš]:

"Krajina Agni se táhne p řes 600 li [1 li = 576 m] od východu k západu a více jak 400 li od jihu k severu. Její hlavní m ěsto m ěř í po obvodu 6 či 7 li a je ze všech čty ř stran obklopeno horami. Cesty jsou tam nebezpe čné, ale snadno se hájí. Četné vodní toky se spojují v jeden proud, kterým se zavlažují pole. P ůda je vhodná k p ěstování prosa, ozimné pšenice, datlí, hrozn ů, hrušek, švestek a jiného ovoce. Podnebí je mírné a příjemné. Zvyky a oby čeje tamních obyvatel jsou jednoduché a prosté. Jejich písmo je převzato z Indie, pouze s n ěkterými drobnými zm ěnami a dopl ňky. Od ěv je zhotoven z bavlny nebo vlny. Vlasy se st říhají a na hlavách nenosí žádnou pokrývku. Obchodují v 114

zlatých, st říbrných a drobných m ěděných mincích. Panovník pochází p římo z té zem ě. Je to člov ěk state čný. I když si málo hledí v ěcí vojenských, p řesto se rád chlubí svými vále čnými výpravami. Zem ě nemá pevný právní řád, zákony jsou neuspo řádané a kruté. ... Když se jde odtud dál na jihozápad p řes 200 li a p řekro čí se jedno malé poho ří a p řebrodí dv ě velké řeky, dosp ěje se na západ ě k plochému údolí. Pokra čuje-li se v cest ě dalších 700 a n ěco li, dorazí se do Ku či. Krajina Ku ča se táhne od východu na západ v délce více než 1000 li a od jihu k severu více než 600 li. Její hlavní m ěsto měř í po obvodu 17 či 18 li. P ůda je vhodná pro p ěstování prosa a pšenice, rovn ěž tam pěstují rýži keng-tao. Rodí se tu také hrozny, granátová jablka a mnoho druh ů hrušek, švestek, broskví a merun ěk. Zem ě produkuje zlato, m ěď , železo, olovo a cín. Podnebí je mírné a zvyky tamních obyvatel jsou prosté. Písmo je s četnými úpravami p řevzato z Indie. Ve h ře na foukací a strunné nástroje p řed čí zdejší lidé všechny ostatní krajany. Jejich od ěv bývá ušit z jemného brokátu anebo hrubé vlny. Vlasy si st říhají a na hlavách nosí turbany. V obchodu používají zlatých a st říbrných pen ěz a drobných měděných mincí. Panovník pochází z místního rodu Paj. Přirozených vloh a schopností má poskrovnu, takže je ovládán mocnými ministry. Když se u nich narodí dít ě, mají ve zvyku sev řít mu hlavi čku do desek, aby zplošt ěla."

6. P ůvod etnonyma ve sv ětle starov ěkých a ran ě st ředov ěkých pramen ů i z pohledu moderní etymologie.

Velmi složitou z ůstává otázka pojmenování Tochar ů, jak jejich vlastního, tak ze strany soused ů. Do pon ěkud nep řehledné zm ěti názor ů se pokusil vnést řád Adams (2000), který je nám zde nejvýznamn ějším pr ůvodcem. Za čněme nejprve termínem Agni , který se vztahuje k Tochar ům užívajícím jazyk A. Sanskrtské texty, které vznikly v Centrální Asii, užívají termín Agni a odpovídající deriváty Agnide śa a Agnivi ṣaya "zem ě Agni" pro m ěsto a jeho okolí, které Ujgurové nazývají Qarašahr a Číňané Yanqi. Sousední m ěstský stát kolem m ěsta Tumšuq užíval íránský jazyk, jeden z dialekt ů sa čtiny. V n ěm se sousední zem ě nazývala Agñ(y)e xšera "zem ě Agni". Další sv ědectví p řináší čínský buddhistický poutník Xuanzang, který celou oblastí v 7. st. prošel. V jeho zápisech čteme jméno ˙Â-g‘ji-nji (ve st ředo čínské rekonstrukci Karlgrenov ě, která odpovídá asi r. 800 n. l.), respektiv ě ʔa-gji-nri (ve st ředo čínské rekonstrukci podle Pulleyblanka, která má odrážet zhruba r. 600 n. l.). Totéž místní jméno se z řejm ě objevuje i v jednom z nejstarších rukopis ů v jazyce B. Objeven byl v oblasti Ku či r. 1907, publikován r. 1913. Pojednává o 5. roce vlády krále jménem Suvar ṇapu ṣpa, o n ěmž víme, že zem řel r. 624, kdy také na jeho tr ůn nastoupil jeho syn Suvar ṇadeva. Ten vládl do r. 646, kdy jej vyst řídal jeho mladší bratr Haripu ṣpa. Nevíme, jak dlouho Suvar ṇapu ṣpa vládl. Byl ale panovníkem úsp ěšným, m ůžeme tedy odhadovat, že aspo ň tak dlouho, jako jeho syn. Pak se rukopis vztahuje k událostem nejpozd ěji z po čátku 7. st., tj. k dob ě nejmén ě o jednu generaci starší než je vznik prvních datovatelných graffiti a karavanních pas ů (641-656). Ve zmi ňovaném rukopisu na 4. řádku čteme Akeñe ypoy ä-moko Nāñi [te "N āñi [ta, staršina zem ě Akeñe". Forma akeñe představuje pravd ěpodobn ě adjektivum (o čekávali bychom *akeññe ), které lze odvodit od základu āke "konec" = A āk. M ělo by tudíž jít o zemi "na konci, na okraji". Taková sémantická motivace není nikterak výjime čná, o čemž sv ědčí rozší ření podobn ě motivovaných územních názv ů: na slovanské p ůdě nap ř. Ukrajina , Krajina , staroanglické království Mierce , italská Le Marche , n ěmecká Mark kolem Brandenburgu, aj.

115

Dnešní čínské m ěsto 焉耆 Yanqi (= ujgurský Qarašahr) nese jméno, které se za dynatie Tang vyslovovalo Ôäng‘ji (Karlgren), respektive #iangji či #æangji (Pulleyblank). Dodejme, že -n na konci slabiky mohlo odrážet starší -r při adaptaci ne čínských slov. Staré -r- potvrzují soudobé íránské prameny. Khotanské místní jméno Arg īna- se objevuje ve vý čtu lokalit na Hedvábné stezce. Sogdijské ’ rk čyk (z textu Nāfn āmak ) následuje po místních jménech Kašghar, Chotan a Ku ča. Logické pokra čování p ředstavuje práv ě dnešní Yanqi/Qarašahr. Tomu odpovídá st ředoperské ’rk čyk xwt’ = * ark čī k χwataw "pán [m ěsta] Ark" podle textu Mahrn āmag . Adams (2000, 9) spojuje íránská toponyma s moderním perským arg/ark "malá pevnost", pahlavi ‘rkpaty "pán citadely". Nejblíže stojí lat. arx "pevnost, citadela, hrad". Jazyk A bývá n ěkdy nazýván slovem ārśi. Skute čně, spojení ārśi-käntu "jazyk ārśi" a ārśi-ype "zem ě ārśi" nazna čují, že jde o etnonymum. Odnikud však nevyplývá, že by se m ělo vztahovat k Tochar ům A. Slovo se vyskytuje pouze v textech, které p ředstavují p řeklady z buddhistického hybridního sanskrtu, a tak je mnohem pravd ěpodobn ější, že jde o mechanické ekvivalenty standardních sanskrtských složenin āryabh āṣa "jazyk Áry ů", tj. "sanskrt" a āryade śa "zem ě Áry ů" (též t ěch, kdo dodržují zákony Áry ů). Další význam slova ārśi up řes ňuje jiný text v tocharštin ě A, totiž " řádový mnich" (tj. ten, kdy dodržuje zákon Áry ů, tedy t ěch, kdo na území Tochar ů p řinesli Buddhovo u čení). Významový rozptyl slova ārśi má analogii v khotanském āśī , kterým se ozna čovali jak Áryové, tak mniši. K t ěmto záv ěrům dosp ěli už ve 30. letech 20. st. britští íranisté Henning a Bailey, ale identifikace ārśi = tocharština A se stále opakuje. Z uvedeného je z řejmé, že nem ůže jít ani o palatalizovanou formu, odvozenou od základu *ark-, který z řejm ě ozna čoval metropoli Tochar ů A. Západotocharská metropole se v dnešní ujgurštin ě nazývá Ku ča, v 9. st. její staroujgurské jméno zn ělo Küsän . To z řejm ě odráží toch. B adjektivum ku śiññe , které známe z titul ů zapsaných v pr ůvodkách karavan: ku śiññe orotstse walo "velký ku čánský král". Odpovídající substantivum by zn ělo *ku śi, jak potvrzují paralely v dalších jazycích: khotanské Aku śi, sogdijské ’kwcyk ~ ’kwcyq , sanskrtské Kuci , čínské 龟兹 Qiuci < st řč ín. kuw-dzá (Pulleyblank). Sanskrtská a sogdijská pojmenování se mohou vztahovat už k 1. st. n. l. Spolu s čínskou formou ukazují na p ůvodnost afrikáty. Lze odtud odvodit, že zm ěna *-ć- > -ś- prob ěhla v prvních stoletích nové éry. Adams (2000, 20) p řidává ješt ě lákavou hypotézu, která vychází z pravd ěpodobné identifikace Tochar ů a severozápadních barbar ů, nazývaných v čínských pramenech 月支 Yuezhi . R. 126 p ř. Kr. se vrátil velvyslanec dynastie Han Zhang Qian ze své cesty do zem ě Daxia , tj. Baktrie, aby informoval císa ře Wu. Ve 123. kapitole kroniky Shiji čteme jeho zprávu: "Lid Yuezhi původn ě žil na území mezi poho řím Qilian (= Tian Shan) a m ěstem 敦煌 Dunhuang , ale poté, co byli drtiv ě poraženi kmenem Xiongnu (= Huny), odst ěhovali se daleko na západ, za 大宛 Dawan/Dayuan (= Ferghanu), kde napadli a ovládli lid zem ě 大夏 Daxia (= Baktrie) a založili sídlo svého krále na severním b řehu řeky Kui " (Lin 1998, 476). Čínské prameny se zmi ňují i o tom, že část poražených, tzv. 小月支 Xiao Yuezhi , "Malí Yuezhi ", neodešla na západ, ale usadila se v horách severozápadn ě od Gansu (Adams 2000, 10). R. 108 p ř. Kr. se Čín ě poddal král "Malých Yuezhi ", nazývaný Ruoju [v pin yin; tj. Jo-chü podle Gilese] Král v takových pramenech jako Shiji nebo Han shu . Pulleyblank (1966, 19) soudí, že jeho jméno p ředstavuje ve skute čnosti titul, který by ve st řední čínštin ě m ěl podobu nyâk-ts Ôo a v dob ě dynastie Han *nyak-tsïa . Identifikuje v n ěm toch. A ñäkci , B ñäkc(i)ye "božský, nebeský", adjektivum utvo řené od A ñkät , B ñakte "b ůh". Vládce "Malých Yuezhi " nesl tedy titul "Božský Král" či "Nebeský Král". Obdobný titul βαγο ϸαο "b ůh-král" se objevuje v nápise nejvýznamn ějšího baktrijského krále Kanišky. Pozoruhodné je, že tocharskou titulaturu z řejm ě p řevzali i vládci 匈奴 Xiongnu , jejichž jména v dob ě dynastie Han byla doprovázena epitetem ruodi [= jo-ti podle Gilese] < *nyak-tei (Pulleyblank 1966, 19-20). Ve st řední čínštin ě v rekonstrukci Pulleyblanka dostává 116

etnonymum Yuezhi podobu *ŋuat-tMiă, srov. další varianty: yuzhi < * ŋuătMiă, niuzhi < *ŋuwt Miă. Kmeny Yuezhi jsou čínským analist ům známy už od konce 2. tis. p ř. Kr. Poprvé se objevují v pololegendárním seznamu kmen ů, které m ěly p řinášet tribut na dv ůr dynastie Zhou podle kroniky I Zhou shu . Zcela reálný základ má už informace z knihy Guanzi , jež soust řeďuje dokumenty z doby mezi 5. a 1. st. p ř. Kr., podle níž západní lid Yuzhi disponoval jadeitem, který mohl pocházet pouze z naleziš ť z okolí Chotanu (Pulleyblank 1966, 19). Je proto nutné vycházet ze staro čínské podoby etnonyma. Adams zde p ředpokládá východisko *gutyiyI. Tato rekonstrukce znamenit ě souhlasí s vn ější indoevropskou etymologií etnonyma, kterou vyslovil polský lingvista Witczak (1993). Vychází z etymologické analýzy jména východogermánských Gót ů (gót. Gutþiuda < *Guti-þeu đō "národ Gót ů"; ř. Γύθωνες , lat. Gutones , stang. Gotan < *gut-an-, srov. stsev. gotnar "muži", vedle stang. Géatas , stsev. Gautar < pl. *gaut ōz, sr. stsev. gautar "muži", odtud sg. *gautaz ), jak ji poprvé p ředložil Otr ębski (1950, 79-98) a poté rozvinul Hamp (1991, 85-86). Otr ębski p řidal srovnání s norským gutt & gut "chlapec", které se objevuje v podob ě gud též v dialektech dánštiny a jako gutt v dialektech švédštiny. Hamp promítl dochované tvary do pozdních ie. východisek: kolektivum *g hud-i- : singulativ *g hud-on- : *g houd-o-. Etnonymum motivované primárním významem "mladý muž, chlapec" není v indoevropské etnonymii ni čím ojedin ělým, srov. i jméno Čech , které vlastn ě p ředstavuje apelativum "chlapec", jež se zachovalo ve dvou archaických periférních dialektech, kašubštin ě a slovinštin ě (Blažek & Klain 2002). Existuje však ješt ě alternativní etymologie, která odvozuje jméno metropole západních Tochar ů Kuci z plurálu *$witeyes "bílí, zá řící". Hlavní oporu tato etymologie nachází v čínském ozna čení Bo vládnoucí dynastie v Ku či, které znamená "bílá". Proti této úvaze hovo ří naopak n ěkolik skute čností: (i) gen. Kuciñ sv ědčí, že Kuci představuje singulár; (ii) královská dynastie Ku či se v sanskrtských pramenech opakovan ě nazývá suvar za- "zlatá", tomu by odpovídalo tocharské B Ysa [[ e. Nejsložit ější situace panuje kolem etnonyma Tochar . Čínské ozna čení Ferghany Dayuan mohlo být v posledních stoletích p ř. Kr. vyslovováno jako *Taxw ār (Henning 1938; Pulleyblank 1962, 90, 224; 1966, 22). V 1. st. n. l. Strabón s odvoláním na Apollodóra a ve 2. st. n. l. Ptolemaios [VI, 11.6] lokalizují kmen Τόχαροι do Baktrie, tj. do dnešního Afghánistánu. Ptolemaios zná však ješt ě Τάχοροι ze severní Sogdiany [VI, 12.4] a m ěsto Θογάρα v dnešní čínské provincii Gansu [VI, 16.8] = Tagorae , o kterých se zmi ňuje Plinius. Řecké -o- odráží *-u- ve výp ůjčkách z P ředního východu. To potvrzuje sanskrtské etnonymum Tukhara-, Tukh āra-, Tu [śara-, Tu [āra- aj. Jednozna čné rovnítko mezi Tukh āra- a Yuezhi podává Kum āraj īva , člen ku čánské královské rodiny a známý p řekladatel buddhistických text ů do čínštiny, když na po čátku 5. st. n. l. tlumo čí sanskrtské etnonymum čínským Xiao Yuezhi , tj. "malí Yuezhi " (Adams 2000, 10, pozn. 19). Sanskrtské -kh- mohlo sloužit i k p řepisu st ředoíránského -g- /γ/, jak nasv ědčuje transkripce vakhu baktrijského bago "b ůh". V sogdijských materiálech se objevuje ve dvou variantách, v ekonomických dokumentech tγw’r’k , v knize N āfn āmak (asi 800 n. l.) ’t γw’r’k . Tyto formy mohou být vokalizovány jako *ta γwārak (nebo *taxw ārak ; odtud by pak pocházelo khotanské ttahv āra ) a *ətγwārak (nebo *ətxw ārak ). Ob ě varianty je možno odvodit z výchozí prafomy *tu γārak nebo *tux ārak . Kuriózní sv ědectví o reálnosti druhé rekonstrukce m ůže p ředstavovat osetinské toxar "vále čník" (pokud je tox "válka" zp ětn ě utvo řenou formou). Analogický funk ční posun od etnonyma k apelativu má analogii nap ř. ve slovanském *vit ędz ь "vít ěz, hrdina, bojovník", které nejspíše p ředstavuje adaptaci staroseverského víkingr "námo řní lupi č, pirát, viking", pozd ěji obecn ě "Norman" (podrobnou diskusi problému podává Vykyp ěl 2004, 120-29). Jsou k dispozici také dv ě transkripce čínské: dou-qia-luo < *t əu-k‘ia-lâ (Karlgren) = *t əw-kháa-la (Pulleyblank) a tu-huo-lo <*t‘uo-xuâ-lâ (Karlgren) = *t hɔ’-xwa’-la 117

(Pulleyblank). Pozoruhodné stopy po dávné p řítomnosti Tochar ů v Tarimské pánvi představuje n ěkolik moderních toponym: st ředisková obec 托胡拉 Tuohula západn ě od Chotanu (Li Yinbing 2006, 15), vesnice Tuohula severn ě od Aqsu = čín. . 阿克苏 Akesu. Stejný p ůvod má z řejm ě i jméno vsi 吐葫芦 Tuhulu v míst ě n ěkdejšího tocharského sídla u 伊吾 Yiwu. Zmínit je t řeba též tibetský termín Thogar , který se používal pro severovýchodní Tibet (Adams 2000, 10, pozn. 19). Ob ě čínské varianty i tibetské slovo mají z řejm ě zdroj v sogdijské variant ě bez protetického vokálu. Adams (2000, 16-17) rekonstruuje primární východisko v podob ě *tugra-, které by v obecn ě tocharském jazyce dalo *tukäre-, a ť už by šlo o slovo zd ěděné nebo o výp ůjčku, nejspíše íránskou. Práv ě existence vkladného ("epentetického") vokálu p řed -r-, typická práv ě pro tocharské jazyky, p ředstavuje alespo ň nep římé sv ědectví pro to, že etnonymum (také?) používali histori čtí Tocharové. R. 1907 berlínský orientalista F.W.K. Müller ve staroujgurském kolofonu k textu dramatu Maitr ēiasam ītin ātaka v tocharštin ě A identifikoval etnické jméno TW ΓR, které vokalizoval do podoby To χrï. Sieg a Siegling (1908) je ztotožnili s etnonymem Τόχαροι , které Strabón a Ptolemaios situovali do Baktrie, tj. dnešního Afghánistánu. Ve staroujgurské vezi dramatu Maitrisimit je uvád ěn jistý Āryacandra (staroujgursky Arya čintri ) jako ten, kdo dílo p řevedl ze sanskrtu do to χrï tili . Pocházet m ěl ze zem ě Nakarde śa ( Nkrydyš ), jak toto místní jméno četl Müller. To by jeho p ůvod kladlo kamsi k modernímu Jal ālābādu, jižn ě od Kábulu. Ale r. 1949 britský íranista Henning p řesv ědčiv ě ukázal, že je t řeba ono toponymum číst '' knydyš , což m ůže být vokalizováno jen jako Agnide śa, tedy území Tochar ů A. Tím dostává celá informace logiku, Āryacandra p řetlumo čil drama ze sanskrtského originálu do tocharštiny A, tedy své mate řštiny, a odtud byl text p řeložen do staroujgurštiny. Pro identifikaci Tochar ů a etnonyma TW ΓR hovo ří ješt ě další argumenty, které Müller neznal. V m ěst ě Qara Balgasun, metropoli ujgurské říše, byl nalezen trojjazy čný sogdijsko-ujgursko-čínský nápis, oslavující skutky ujgurského krále. Mezi nimi najdeme zmínku o drtivé porážce tibetské armády a národa čty ř TW ΓRY (sogdijsky ct β'r tw γr'k), která se vztahuje k válce z let 791-792. Obdobný obrat se objevuje i v dokumentech o manichejské církvi, a to hned ve dvou verzích, st ředoperské ( ch 'r tw γtyst '[n] ) a staroujgurské ( twyrt tw γr). Sogdijská kniha Mahrn āmag , zapsaná kolem r. 800, nás mezi jiným informuje o p říznivcích manichejské církve. Najdeme mezi nimi 5 m ěstských státe čků ze severu Tarimské pánve, z nichž práv ě 4 se nacházely na území, kde se pravd ěpodobn ě hovo řilo tocharsky. Jde o sou časné lokality Qo čo, Ku ča, plus Kašghar a Aqsu, Qarašahr, U č.

7. Diskuse hypotetických trajektorií migrace p ředků Tochar ů do Centrální Asie.

Historické zprávy antických a čínských autor ů dokumentují p řítomnost Tochar ů v Centrální Asii v posledních stoletích p ř. Kr. Analýza raných tocharských výp ůjček ("v ůz" a jeho části) v čínštin ě posouvá datování prvního kontaktu k r. 1200 p ř. Kr. Proslulé mumie s typickými europoidními rysy z Tarimské pánve jsou dokonce až 4000 let staré (Mallory & Adams 2000). Akceptujeme-li nejpravd ěpodobn ější hypotézu, že jde o p ředky Tochar ů (potvrzuje to i analýza DNA - srov. Francalacci 1998, 537-47), musela se jejich migrace ze západu odehrát před horizontem 2000 p ř. Kr. Byly formulovány dv ě alternativní hypotézy rekonstruující trajektorii jejich migrace z p ředpokládané indoevropské pravlasti do Centrální Asie: severní a jižní. Porovnejme argumenty zastánc ů obou hypotéz. Nejsiln ější argumenty pro severní hypotézu nacházejí její zastánci v p řítomnosti n ěkolika kulturních slov zjevn ě indoevropského p ůvodu v jazycích ugrofinských a samojedských, která

118

nemohou být objasn ěna jako indo-íránské výpůjčky. Vycházíme zde ze studií A. Jokiho (1973), který jako první navrhl interpretovat n ěkteré zjevné indoevropeismy v ugrofinských jazycích jako výp ůjčky z tocharštiny, J. Janhunena (1983), který u činil obdobný záv ěr pro několik samojedských etymon ů, a V. Napo ľskikh (2001), jenž rozší řil po čet potenciálních tocharských výp ůjček v uralských jazycích na 18. Následující minispisek sestává z p ěti etymon ů a p ředstavuje výb ěr jen t ěch nejp řesv ědčiv ějších etymologií. (1) FU *mete "med" < ptoch. *m y‘tə < ie. *med hu (Ringe 1996, 108): B mit "med", "C" meta (Joki 1973, 283-84; Napo ľskikh 2001, 372). Jak írán. *madu "víno", tak iá. *mad hu "sladký nápoj, sladkost, mléko, sóma, med" se liší významem, ten p ůvodní byl z řejm ě "medovina". Ie. *e se na indoíránské p ůdě m ění regulérn ě na *a , a to se ve starých výp ůjčkách v ugrofinských jazycích zachovává, srov. fin. vasa "tele", lp. (Inari) vyesi "tele soba", mord. mokša vaza "tele" < FM *vasa < ií. *vatsa-: sti. vatsá- "tele", oset. wäs , yaghnobi wása id., vše z ie. *wetso- "ro ční" : *wet-es- "rok" (Joki 1973, 338). (2) FP *s ōle (fin. suola ) /*sale (mord. sal , mari šancal , udm. s—lal , komi sol/sul ) "s ůl" < *s āle (korespondence bfin. *ō : mord. a odráží staré *ā u slovních kmen ů zakon čených na *-e; viz Illi č-Svity č 1971, XXV) < ptoch. *s āliy ē(n) (sr. Hilmarsson 1986, 231) : A sāle , pl. sāleyäntu , B salyiye , ak. sālyi "s ůl" (Joki 1973, 316; Napo ľskikh 2002, 373-74). Na indoíránské p ůdě je znám jediný kontinuant v sémanticky i slovotvorn ě vzdáleném sti. salilám "mo ře, povode ň". Adj. salilá-/sarirá- mohlo ješt ě znamenat "slaný". (3) SSm. *menüj — "úpln ěk" < ptoch. *m yeñ ə- "m ěsíc" < *m ēnes- (Ringe 1996, 108-09): A mañ , B meñe (Napo ľskikh 2001, 371). Iá. *m ās-, írán. *m āh- "m ěsíc" pramenem být nemohou. (4) Sm. *sejpt — "sedm" < ptoch. *[əpt ‘ id. (Ringe 1996, 67) < *sept i (Janhunen 1983, 119; Napolskikh 2001, 373). Ií. & iá. *sapta a zvlášt ě írán. *hapta "sedm" stojí dále. (5) Sm. *wesä "železo; peníze" < ptoch. *w yäs ā "zlato" (Adams 1999, 487): A wäs , B yasa < *H awes- (Joki 1973, 339-40; Napo ľskikh 2001, 374). Obdobný etymon je možno rekonstruovat i v jazycích ugrofinských: bfin. *vaski "m ěď , bronz, mosaz" | lp. *v ¾šk ē "m ěď " | mord. erzja vi śkä "kovový drát" | mari važ "ruda" | perm. *we ś "kovový šperk"; sr. také udm. azve ś, komi ez Óś "st říbro", udm. uzve ś "cín, olovo", komi oz Óś "cín" | mansi ātw ės aj. "olovo" | chanty wăχ "kov, železo; peníze" | ma ď. vas "železo" < fu. *wa śke ~ *wä śke (Joki 1973, 339- 40). Ugrofinské formy s velárním rozší řením mohou odrážet pratocharskou složeninu *w yes ā- yāku- "zlaté barvy" > A ws ā-yok , B ys ā-yok , která dob ře vysv ětluje významový rozptyl, odrážející sémantický vývoj v n ěkolika liniích: "kov zlaté barvy" → "m ěď /bronz/mosaz" → "železo"; → "šperk"; → "peníze". Současn ě je z řejmé, že p řevzetí tocharského lexému do ugrofinských a samojedských jazyk ů prob ěhlo nezávisle, a tudíž pravd ěpodobn ě v r ůzných dobách. V indoíránských jazycích se ie. ko řen *H awes- ve významu kovu neobjevuje. Hypotetický tocharsko-ugrofinský kontakt musel proběhnout ješt ě p řed rozpadem ugrofinského prajazyka, který je tradi čně kladen na konec 3. tis. p ř. Kr. (Hajdú 1985, 173). Toto datování potvrzuje i glottochronologický test, který byl na uralské jazyky aplikován týmem Sergeje Starostina, autora rekalibrované metodiky (Santa Fé 2003). Podle jeho výsledk ů trvalo období od rozpadu uralského prajazyka do rozpadu ugrofinského prajazyka zhruba od 35. do 22. st. p ř. Kr. (viz následující vývojové schéma):

119

-3500 -3000 -2500 -2000 -1500 -1000 -500 0 +500 +1000 +1500 +2000 selkupský matorský samojedský -720 -210 kamasinský -550 nganasanský -340 enetský +130 nenetský

uralský chanty -3430 ugrijský obsko-ugrijský +130 mansi -1340 ma ďarský

permský komi ugrofinský +570 udmurtský -2180 volžský -1370 mari

-1880 mordvinský

-1730 baltsko-finský vepský +220 estonský +670 finský -1300 laponský

Při aplikaci téhož rekalibrovaného testu na jazyky indoevropské vychází odd ělení tocharské větve k r. 3800 p ř. Kr. Protože nep ředpokládáme kontakt tocharsko-uralský, p ředkové Tochar ů pot řebovali tedy nejmén ě 4 a nejvíce 16 století, aby se dostali do sousedství již samostatného a ješt ě nediferencovaného ugrofinského prajazyka. Ugrofinská pravlast se pravd ěpodobn ě nacházela v prostoru mezi st řední Volhou a centrální částí Uralu. Tocharsko- ugrofinský kontakt se nejspíše mohl odehrát na jižním okraji, v lesostepní zón ě, která jediná dovolovala p římé setkání populací lesních lovc ů a rybá řů na stran ě Ugrofin ů a chovatel ů koní a skotu na stran ě p ředk ů Tochar ů. Hypotetický tocharský vklad do samojedského lexika se nepochybn ě realizoval pozd ěji, p ři dalším posunu p ředk ů Tochar ů na východ, jist ě ale d říve, než v 8. st. p ř. Kr., kdy se samojedský prajazyk m ěl rozpadnout. Je-li správná tocharská identita tzv. tarimských mumií, z nichž nejstarší se datují k r. 2000 p ř. Kr., lze p ředpokládat tocharsko-samojedský kontakt b ěhem 3. tis. p ř. Kr. kdesi na jižní Sibi ři, op ět nejspíše v lesostepním pásu. A čkoliv p římé ztotožn ění archeologické kultury a konkrétního etnika je vždy problematické, panuje vysoká shoda názor ů v tom, že p ředkové Tochar ů hráli významnou roli v archeologickém komplexu zvaném kultura Afanasjevo z doby mezi r. 3500 a 2500 p ř. Kr., lokalizovaném mezi horním tokem Obu a Angary, severn ě od Altaje, s centrem kolem Minussinské kotliny p ři horním Jeniseji. Pro tuto kulturu je již charakteristická znalost m ědi a bronzu, pozoruhodné jsou z řejmé kulturní paralely k takovým severopontským kulturám jako Srednij Stog (4500-3500 p ř. Kr.), viz Mallory, EIEC 4-5, Mallory & Mair 2000, 294-97. Dodejme, že nástupnickou kulturou po Afanasjevu se v prvních stoletích 2. tis. p ř. Kr. stává kultura Okunjevo, na níž se pravd ěpodobn ě podílel prasamojedský etnos (Vadeckaja 1990, 73). S rozší řením obou kultur se geograficky významn ě p řekrývá i pravlast Samojed ů, lokalizovaná metodou lingvistické archeologie E. Xelimským (1988, 13-14) do čty řúhelníku Narym-Tomsk-Jenisejsk-Krasnojarsk. Hypotézu o jižní trajektorii p ředk ů Tochar ů poprvé zformuloval už r. 1962 britský íranista P. Henning, publikována však byla až r. 1978. Jeho myšlenku dále rozvíjí gruzínsko-ruská dvojice autor ů T. Gamkrelidze s V. Ivanovem (1989) a Polák K. Witczak (1993). Zastánci jižní cesty vycházejí z podobnosti etnonym Guti a Tukriš , která jsou doložena už z 3. a zejména 2. tis. p ř. Kr. ze západního Íránu, a jména metropole západních Tochar ů Ku ča,

120

respektive s etnonymem Tochar (viz výše). Myšlenka je to jist ě sv ůdná, ale chybí jí lingvistický d ůkaz v podob ě vzájemných výp ůjček mezi tocharštinou a n ěkterým ze starov ěkých předovýchodních jazyk ů, s jehož nositeli by hypoteti čtí p ředoasijští Prototocharové museli p řijít do styku, mj. jde o sumerštinu, akkadštinu a elamštinu. Jistou výjimku p ředstavuje p řísp ěvek K. Witczaka, který shromáždil 10 lexikálních paralel, které mají dokumentovat vzájemný kontak p ředk ů Tochar ů na jedné stran ě a Hurrit ů a Uraretejc ů na stran ě druhé. Jde o klí čový argument p ředoasijské migrace, proto srovnání s krátkými komentá ři ocitujeme: (1) Hurr. ag-, ur. agu- "vést, p řinést" || toch. AB āk- "vést". Hurr.-ur. *ag- má nejbližší příbuzné v nachských jazycích, konkrétn ě v čeč. -ig-a, bats -i"- "vést, řídit"; další paralely v dagestánských jazycích jako ar či a"a-s "řídit", dargi -ir "-/-ur "- vedou k pdag. *’Vr "V (Diakonoff & Starostin 1986, 57). (2) Hurr. mann-, ur. man- "být, existovat" || toch. AB mäsk- "být, stát se, nacházet se" < *m ‚- sk- (Adams 1999, 458). Hurr.-ur. sloveso lze bez problému odvodit z dagest. *’ i-ma(n) "z ůstávat" (Diakonoff & Starostin 1986, 21). (3) Hurr. & ur. pal- "znát, vyslovit, říci" || toch. AB pälsk- "myslet, uvažovat" (nikoliv "znát"). Toch. slovo je z řejm ě sk-derivátem od slovesa pälk- "vid ět, dívat se" (Adams 1999, 377, 380- 81). (4) Hurr. wali "červ" || toch. A wal , B yel id. Hurr. slovo, v modern ějším p řepisu φali , má nejbližší p říbuzné v nachských jazycích: čeč. bi¯alla , inguš b¬e¯al "had"; dále cez bekol , bežit bekela , avar borox "had", tindal bek´a "had, červ" (Diakonoff & Starostin 1986, 50). (5) Ur. gunuše "bitva" || toch. A kuña ś "boj, konflikt" (nikoliv kuna ś "bitva"). Toch. slovo představuje formaci *g wh ‚-yont-ēn utvo řenou od ko řene *g wh en- "bít, bojovat" (Hilmarsson 1996, 192). Ur. -še představuje produktivní sufix abstrakt (Wilhelm 2004b, 125). (6) Ur. šuše "ovce" || toch. A śoś id. Toch. slovo nelze odd ělit od A śā yu, B śaiyye < *śā w-ye- (Adams 1999, 634), pro která W. Winter (1999, 251-54) ustanovil význam "drobné domácí zví řectvo". Pro A *śoś Winter p ředpokládá asimilaci z *śos , což má být ak. pl. s vývojem analogickým ak. pl. kos "krávy" < *g wow ‚s. Toch. A śoś a śā yu , B śaiyye lze bez problému odvodit od slovesa doloženého v B śā w-/śā y-, A śo- "žít"; k sémantice sr. velš. biw "Hornvieh" : lat. vīvus . Pat ří sem i B śā nta "ovce" < *śā went ā (Adams 1999, 634). (7) Hurr. šap ¯al(d)i "levý", ur. salmat ¯i id. || toch. A śā lyi , B śwālyai id. Ale toch. slova neznamenají "levý", ale naopak "pravý". Jde o fosilizovaný ak. f. gerundia śwālle "vhodný k jídlu" od slovesa śu- "jíst", sr. khot. hvarandaa- "pravá ruka" : hvar- "pravý" (Winter 1985, 590; Adams 1999, 645). Naproti tomu hurr. slovo má p řesv ědčivou etymologii v dagest. *čaH(V) ³Vl- "levý" > agul čaI ³l-an-, lezgin čapla , dargwa čipil (Diakonoff & Starostin 1986, 54; auto ři odmítají urartskou paralelu, skute čně m ůže jít o výp ůjčku, nap ř. z n ěkterého ze semitských jazyk ů, sr. akkad. šum ēlu , ugar. šm 9l, hebr. fəmō(’)l, syr. səmālā "levá strana"). (8) Hurr. p/wandi "pravý" || toch. A pāci id., ap āt "vpravo". Význam toch. slova není ustanoven jednozna čně, sr. analýzu W. Wintera (1985). (9) Hurr. ubi "proso", ur. *ebi id. || toch. AB yap id. Hurr. ubi se p řekládá jako "Gerste", tj. "je čmen" (Wilhelm 1992, 135). Toch. slovo bývá spojováno s ie. *yewH 1o- "obilí; je čmen" (Adams 1999, 482). Tuto etymologii p řijímá pozd ěji i sám Witczak (2004, 43). (10) Hurr. umini , ur. ebani "zem ě, oblast" || toch. A ype , B yapoy "zem ě". Ur. -ni tvo ří více substantiv (Wilhelm 2004b, 125), hurr. slovo se nyní p řepisuje v podob ě ōmini (Wilhelm 200oa, 107). Pro toch. slova existuje více etymologických pokus ů: *H 1epowen , pl. *H 1epoun ā, h dosl. "država" : *H 1ep- "vzít, držet", *H 1en-b uH-i nebo *H 1ep(i)-ouden (Adams 1999, 483).

121

Z porovnání severní a jižní koncepce vychází p řesv ědčiv ěji první verze, která p ředpokládá východisko transkontinentálního p řesunu p ředk ů Tochar ů na západ ě eurasijského lesostepního pásu, pravd ěpodobn ě v prostoru mezi Dunajem a Dn ěprem. Práv ě tato ekologická nika dovolila migrujícím Indoevropan ům zachovat si na jedné stran ě znalosti zem ědělc ů a chovatel ů koní a skotu, na druhé stran ě neoby čejnou mobilitu. Severní trajektorii potvrzuje i nevelký, ale výrazný vklad do kulturního slovníku ugrofinských i samojedských jazyk ů a pozoruhodná afinita první jihosibi řské chalkolitické kultury zvané Afanasjevo s takovými severopontskými archeologickými komplexy jako kultura Srednij Stog.

8. APPENDIX 1: K APLIKACI LEXIKOSTATISTIKY PRO TOCHARŠTINU

A B etymologie 1. all pont- & pu-k po , pont- *p ōnts ; sr. ř. πᾱς, παντο id. 2a. ashes tor taur < turk. *t ōŕ prach; sr. také jakut. tor saze (LS, 259; EDAL 1465) ; srovnání s r. dur pošetilost, br. dura závra ť ( *d houro-) je sémanticky nep řesv ědčivé 2b. ashes twe tweye *d hwoyo- z ie. dheu(H)- dout, cf. lit. dujà jemný prach, khot. duya- prašný 3. bark enmetre 4. belly kāts kātso *g wōt-yōn-; sr. gót. qiþus břicho, l ůno 5a. big śā w- sr. A śā w-, B śā y- žít (#64b; problematické je srovnání se sti. śávas- síla) 5b. big tsopats *d hēubo-tyo- hluboký; sr. gót. diups id.; nulový stupe ň je v A tpär vysoký < *d hubro- 5c. big orotstse/wr o *uru-(e)H-tyo-, sr. luv. ura- velký 5d. big trekte *d hrog h-to- (p ůvodn ě z řejm ě "pevný"); sr. sti. d4hyati činí pevným 6. bird lw āsa sr. luwo zví ře (Ad 731) [lyamñana 7. bite ts āk- *d ēn$-(n ā-), sr. ř. δάκνο koušu, sti. dá śati kouše 8. black arkant- erkant- *H 3gw-ont-, sr. sti. rájan ī- noc, arm. erek ve čer, gót. riqis temnota

9. blood ys ār yasar *H 1ésH 2ōr, sr. het. ēshar id. 10a. bone āy āy *H 2/3 ést-yo- 10aa. bone pl. āsta *H 2/3 ést-ā; sr. het. hast āi- kost 11. breast pä śś äf pä ścane *psteno-, sr. sti. stán ā prsa, avest. fšt āna-, arm. stin , ř. στηνίον·στήθος 12a. burn tsäk-/tsak- tsäk-/tsek- *d heg wh -; sr. sti. dáhati pálí, alb. djek , lit. degù pálím 12b. burn pälk- pälk- *b hCg-; sr. lat. fulge ō zá řím, ř. φλέγω pálím h 13. claw maku pl. mekwa *s i-H3nog wā; sr. het. sankuwai- < *sananku-, arm. ełowngn id. < h h *enong- < *sem-H3ong -, ř. µῶνοξ jednokopytník < *s i-H3nog -u- 14. cloud tärkär tarkär *d h3gru-, sr. lit. dárga deštivé po časí, str. padoroga bou řlivé po časí

15. cold kura ś/kro śś - kro śce *krust ōn, ak. *krustén-i, sr. ř. κρυστάλλος led, sthn. hroso id. 16. come kum- käm- *g wem-; sr. sti. gámati jde, gót. qiman přijít, lit. gemù : gi nti narodit se

17a. die wäl-/wal- *welH 3-; sr. het. walahzi bije, hier. luvij. wa/i-la- zem řít 17b. die sruk-/srauk- *streug-, sr. stsev. strjúka jít pry č, ř. στρεύγοµαι jsem vy čerpán 18. dog ku ku *$úw ōn; sr. het. kuwan-/kun- id., ř. κύων , gen. κυνός id. w(h) 19a. drink yok- yok- *H 1ēg -, sr. het. eku-/aku- id. 20. dry āsar as āre AB ās- stát se suchým, sr. lat. āre ō jsem suchý, āridus suchý < *H 2ēs- 21. ear klots klautso *$louti-H1ōn-; sr. sti. śrúti- slyšení, stir. cluas ucho h h 22a. earth tka f ke f *d ĝ om-; sr. het. tēkan , dat.-lok. takn ī id., ř. χθών 22b. earth päts ptsa *ped ā; sr. het. pēdan místo, ř. πεδίον pole, rovina 23a. eat śwā- śwā- *ĝyeuH-eH a-, sr. pers. jāvīdan , sthn. kiuwan , stsl. žьvati id. 23b. eat tāp- tāpp- *dap-w-ā-; sr. lot. daps hostina 24. egg w 25. eye ak , du. aśäf ek *H 3ok , du. *-iH 1; sr. lit. akìs , pl. akì , stsl. oko , du. oči 26. fat n. [älyp [alype/ [alywe *sélpo-, sr. ř. ἔλπος (Hes.), alb. gjalpë máslo, sthn. salba 27. feather pl. paruwa *p(e)rw ā, sr. stsl. pero : per D letím

28. fire por pūwar *peH 2w3 ntr. : *peH 2wōr coll.; sr. het. pahhu(wa)r , ř. πύρ id. 29. fish laks lo $si-; sr. stsev. lax , lit. lãšis , r. losós , oset. läsäg 30a. fly v. plu- plu- *pleu- plout, plynout; sr. ř. πλέ (ϝ)ω plavím se, plavu, stsl. pluj D plavu 30b. fly v. säl- säl- *sel- rychle se pohybovat; sr. lat. sali ō ská ču 122

31. foot pe paiyye *p ēds či *podyo-; sr. lat. pēs či avest. pai dā, ř. πέζα id. 32. full ypic/ywic īte A *y(n)-wic < ak. *en-wītem ; B *w īto- ; sr. sthn. wīt stsev. wíðr široký 33a. give e- ai- *H aei-, sr. het. pāi- dát, lyk. ije- koupit, hluv. iyasa- id., ř. ἀίνυµαι beru 33b. give imp. pete *po-doH 3-; sr. het. pēda- nést 33c. give wäs : PP wawu wasa dal *us-(ā-) < *wes-(koupit; sr. het. wāsi prodává (LIV 693) w 34a. good krant- krent- *g 3Ha-ont-; sr. lit. gẽras dobrý w w 34aa. good kartse *g 3Ha-to-; sr. sti. gūrtá-, lit. gĩrtas , lat. gr ātus , vše od *g erH a- op ěvovat 34b. good kā[u 35. green motarci motartstse *modh3tyo-; sr. sl. *modr ъ modrý, het. āntara- id. 36a. hair śā ku *d ē$wā; sr. khot. dasa- vlákno, sti. da śā - třáse ň, gót. tagl vlas 36b. hair yok (vlas; barva) yok , pl. yākwa (B: vlas, vlna; barva) < *y ā/ē$u; sr. sti. yZśu- pubické ochlupení 36c. hair matsi *metyo-, sr. lot. mats , pl. mati vlas(y) 37. hand tsar [ar A: *ĝhes ēr; B: *ĝhesér-i; sr. het. kissar- id. h h h h 38a. head śpāl (śpālu vynikající ) *g eb ōl či *g eb ˜alom ; sr. sthn. gebal , ř. κεφαλή id. 38b. head lap *lob ho-; sr. ř. λόφος zátylek zví řete

38c. head āś ce *H ae$st-en-: *H ae$- ostrý, špi čatý; sr. ř. ἀκτή předho ří, strmý b řeh 39. hear klyos klyaus- *$lēus-; sr. sti. śró [ati slyší, stsl. slušati & slyšati , lit. klausýti slyšet

40a. heart āriñc arañce *H 2eH 2(e)ri-, sr. het. hah(a)ri- plíce / sleziny, kelt. *āren- slezina > velš. arenn , pl. eirinn , stir. áru , gen. árann srdce 40b. (kri vůle) pl. käry āñ *$3dy ā, sr. ř. καρδία , stir. cride srdce

41. horn (kror kror īyai *$reH 2w3 nebo *$3H2sru-, sr. het. kar āwar id. nebo myk. ono-karaor = srpek m ěsíce) /oino-kr āhōr/ jednorohý 42. I nä [ m./ ñuk f. < *ñäku ñä ś/ñi ś ak. *H 1me ĝe zk řížený s nom. *H 1eĝō < *yäku ; ñ- < *m(ä)ñä < gen. *mene ; sr. het. ūg : ammug , gót. ik : mik 43a. kill ko- kau- *k āu-; sr. stsas. hauwan , lit. káuti bít, tlouci 43b. kill sruk- sr. B sruk-/srauk- zem řít (#17b) 44. knee du. kanwe f du. keni *ĝonu-; sr. het. gēnu-, ř. γόνυ id.

45a. know kn ā- (nān- objevit se) *ĝneH 3-; sr. sti. jānZti zná < *ĝ‚H3-neH 2- 45b. know kärs- kärs- *k 3s- : *kers- řezat, sr. het. kars- uříznout; préz. śärsäsk- sémantika snad jako lat. sc īre vědět : sec āre sekat

45c. know (eś pé če) aik- *H aei $- vlastnit, sr. gót. aih , aigum id., mít, sti. īś e je pánem ( čeho) h 46. leaf pält pilta coll. *b CH1tōs, sr. sthn. blat id.

47a. lie klis-/kles- (klänts- spát) *kl iHa-s-; sr. sti. kl ām(y)ati je unaven, kl ānta- unavený 47b. lie (lake = B leki lože) lyäk- *leg h-; sr. gót. ligan id., stir. laigid leží, pokládá se 48. liver wästarye *udt 3yo-; sr. ř. ὕστρος žaludek, ὑστέρα lůno; sti. udára- břicho, lat. uterus lůno 49. long pärkär pärkare *b h3ĝh-ró-; sr. het. parku-, arm. barjr vysoký 50. louse pär śeri/pär [ere < turk. *bür če blecha, sr. čuv. păwrźa (Lubotsky & Starostin 2003, 261) 51a. man oyk eykwe *‚$ wo- *smrtelný, sr. stir. éc mrtvý < *‚$ u- : *ne $- zabít, zem řít > AB näk- zni čit; být ztracený, zmizet; sr. lat. nec ō : nec āre zabít 51b. man ātäl *at(i)-al-; sr. sthn. adal urozený 52a. many māk māka *iĝHa- (> *m Âaĝ-?) : *me ĝōHa; sr. sti. mah ā- : máhi n. velký = ř. µέγα id., arm. mec id., het. mekki- po četný, alb. madh veliký 52b. many kä [tär *$s-tro-/-ā; sr. A ka ś, B ke ś řada, po čítání, číslo < *kæscæ < * $os-tē(i) 53a. meat śwāl sr. śwā- jíst (#23a) 53b. meat pl. mīsa *mems ā (pl. k ntr. *memsom ); srov. gót. mimz id. 54. moon mañ meñe *meH 1nē(n/s/t?); srov. gót. n-kmen mena id. 55. mountain [ul [ale *selwo-; sr. lat. silva les h h 56. mouth ko , lok. koya f koy f A śew- / B kāy- zívat, otvírat ústa < *ĝ eH 1i(w)- / * ĝ oH 1(y)-; sr. lat. hīsc ō otvírám ústa, stsl. zějD : zijati id.

57. name ñom ñem *H 1nēm‚; sr. arm. anown , ř. ὄνοµα , alb. emër/emën 58a. neck kñuk *gneugo-; sr. st řhn. knock krk nebo *kneig wh o-; sr. gót. hneiwan ohnout 58b. neck kor *$uH 3; sr. ř. κύαρ ouško jehly, ušní otvor; av. sūra- otvor, arm. sor id.

58c. neck kr āñi *$3H2sniyom ; sr. sti. śī r[án- hlava, ř. κρāνίον tém ě 59. new ñu ñ(u)we *newo-; sr. het. newa-, ř. νέος id. 123

60a. night w[e y[īye *wesy ā-H1en- dosl. "zahalená", sr. lat. vesper , ř. ἕσπερος ve čer < *"to, co je v rubáši" : het. waspa- šat; rubáš (Katz 2000, 69-93) 60b. night kästwer v noci *g wsp-wor ; sr. sti. k[áp-, avest. xšap(ar)-, xšafn-: xšapan-, het. ispant- noc 61. nose pl. malañ pl. meli *(s)melo-; sr. st řang. smell cítit 62. not mā mā *m ē; sr. arm. mi , ř. µη , alb. mos id. 63. one sas m. / [e m. / *s »ms / sä f f. sana & somo *s iyā ; sr. ř. εἵς / µία 64a. person nape f < írán.: avest. nāfah- příbuznost, rodina, sogd. bud. n’β lid, plemeno, rod w 64b. person (śof mladík) śaumo od śā w-/śā y- žít < *g yeH 3-w-e/o-; sr. sti. jīvati , lat. vīvere žít 64c. person oñi < *o ykñi eykwaññe viz #51a

64d. person onolme *ān(H)-olmo- : *ān(H)- < *H aenH 1- dýchat, sr. B an āsk- vdechnout 65. rain n. swase swese *suH 3-oso-; sr. AB su- pršet, ř. ὕει prší, prus. soye déš ť h 66. red rtär ratre *H 1rud ó-; sti. rudhirá-, ř. ἐρυθρός id. 67a. road yme ym īye *H 1eim ‚-ā-H1en-

67b. road yt ār yt ārye *H 1it ōr; sr. het. itar , lat. iter id. 68a. root tsm ār AB tsäm- růst < *dem(H a)- budovat; sr. lýd. tam- budovat, ř. δέµω buduji 68b. root witsake < írán. *wait āka-, sr. oset. iron. wīdag , digor. wedagä id. 69. round akritär *(s)kritro-; sr. lit. ãpskritas , lot. skritul ỹs id. 70. sand wāry āñc warañce ptoch. *w ārw-āñce < *(H)w ōru- : B yare št ěrk < *(H)wero-; sr. stsev. aurr písek smíchaný s hlínou, stir. úr zem ě, hlína 71. say weñ- weñ- *wond-ye/o- : sti. vándate velebí || *wokn-ye/o- : sthn. giwahanan zmínit 72. see läk-/ly āk- läk-/ly āk- *luk- zá řit (spíše než *le ĝ- sbírat či srovnání se zgerm. *l ōkōjan hled ět)

73a. seed säry ām Saat *s 3yā- : AB sāry- sázet < *soH 1-r-, sr. lat. serere : ser ō : seru ī & sev ī sázet sārm Same sārm , pl. sārmntu pl. sarmana *s ōrm ‚o 73b. seed śäkt ālyi śäkt ālye AB kät-(n ā-) sypat; sr. lit. kisti : ke čiù rozší řit, rozptýlit

73c. seed [aiweñña *seH 1i-won-yā : *seH 1- sít, sr. gót. saian id., stsl. sějD siju 74a. sit l(y)äm- / lam l(y)äm-/l (y)ām- *lemb-; sr. sti. lámbate visí (na), ang. limp 74b. sit [äm- [äm- *sed-m- či *H 1s-em-

75a. skin yats yetse *H 1ēd-so- : *H 1ed- jíst 75b. skin kāc *k ūt-ē(i) : obl. -i-m; sr. stsev. húð , lat. cutis id. 75c. skin ewe *H 1ow-es- : *H 1eu- oblékat, obouvat; sr. het. unu(wa)- ozdobit; stsl. ob- uj D obuji 76. sleep klis- / kles- klänts- cf. #47 77a. small lykäly / lyäkly- lyka śke *H 3lig-: ř. ὀλίγος malý, málo, alb. lig špatný, zlý, hubený 77b. small mkälto *m ™klo-; sr. het. maklant- tenký, lat. macer : macilentus tenký, hubený 78. smoke n.

79a. stand käly- käly- *k CH1-ye/o-; sr. lit. kélti zvedat : kìlti zvedat se w w h 79b. stand stäm- [täm- *st i- : *steH 2- stát jako *g i- : *g eH 2- jít // *st ib - ustanovit

80. star śre ścirye *H 2(H)ster-; sr. het. hasterza , ř. ἀστήρ id. 81a. stone kña- *Kuny ā; sr. het. kunkunuzzi- druh kamene (diorit?) o 81b. stone pāre f, perl. en ā *p ōr-en-; sr. het. ntr. pēru , com. perunas skála, sti. párvata- hora, avest. pauruuat ā- poho ří < *perw ‚t-, stir. airne kámen 81c. stone kärweñe *g w3Hwon-en- : *g wreHwen- > sti. gr āvan- kámen pro lisování sómy 82. sun ko f kau f < turk. *gün slunce, den, sr. čuv. kon den (LS 2003, 257; EDAL, 553), spíše než z virtuálního ie. *kauni-; sr. ř. καύµα pálící žár (slunce) : καίω pálím < *kawy ō 83. swim nāsk- *(s)neH a-; sr. sti. sn āti koupe se; lat. nāre plavat 84. tail päk ā- *pu $ā; sr. sti. púccha- id. < *puk-s$o-, gót. fauho liška (EIEC 563) o 85a. that . sa f m. : sām f. su m. : sāu f. A *sono- m. : *s ā-m f. / B *so+u m. : *s ā+u 85b. that täm ntr. tu ntr. A *tu-m < *to(d)+u-mo / B *to(d)+u 86a. this säs m.: sās f. se m. / sā f. A *su-so < *so+u-so : *s ā-so / B *so m. : *s ā f. o 86b. this se f B *so-n 86b. this tä [ ntr. te ntr. A *tu-se < *to(d)+u-se / B *tod 87. thou tu t(u)we *tuHóm ; sr. sti. t(u)vám 88. tongue käntu kantwo *d ‚ghwā; sr.stlat. dingua , gót. tuggo id. 89. tooth kam keme *ĝomb ho-; sr. sti. jámbha-, ř. γόµφος id.

90. tree [tām st ām, pl. st āna *steH 2-sm ‚, pl. *steH 2-smn-ā; sr. germ. *stamma- kmen stromu 124

91. two wu m. / we f. wi A *dw ō(u) m. / *dwoi ntr. : B *dwoi ntr. 92a. walk i- i- *H 1éi-mi jdu : *H 1i-mé jdeme; sr. sti. emi : ima 92aa. walk ya- ya- *H 1ei-ye/o-; sr. #92a 92b. walk kälk- / kalk- (kal āk- A: *k wC-K- následovat ) B: *k wolH-K-; sr. sti. cárati pohybuje se : cáritum : cūrtí- 92c. walk mäs- *mus-(ā-) : AB mus- pohybovat se < *meus-; sr. het. maus- : mu- padat

93a. warm omäl emalle *H 1‚-mC-(y)o-; sr. isl. molla být horký 93b. warm sāt (sat āsk- vydechnout ) 94. water wär war *udrom (Adams) či lok. *udr ‚ (Normier); sr. alb. ujë id. < *udry ā; ř. ὑδρία vědro 95. we was wes *wos (zk řížením ie. nom. *wei- a obl. *nos ); sr. het. wēs, gót. weis w 96. what kuc kuce *k u-tóm = ak. od kus / k use kdo (#98) o 97. white ārki , pl. ārkyañc ārkwi *H 2er ĝ-u-i-n , pl. *H 2er ĝ-u-yon-t-; sr. het. harki- id. m./ ārkyant w w 98. who kus , ak. kuc kuse , ak. kuce *k u-só ; sr. alb. kush id.; ak. *k u-tóm 99. woman kuli kl(y) ÷ye *ĝleH 2wi-H1en- *snacha/nev ěsta; sr. csl. zъlъva , ř. γάλως sestra manžela 100. yellow tute *d hūto-; sr. sti. dh ūta- zví řený, pers. dūd dým, stang. dýþ palivo, troud (M h 226), č. doutnat : ie. *d euH 2- kou řit; k sémantice sr. sti. dh ūmrá- & dh ūmala- barvy kou ře, hn ědo červený : dh ūmá- dým (P 261-62)

Lexikostatistická analýza Chyb ějící doklady: A: 3, 6, 7, 24, 27, 29, 41, 48, 50, 78, 83, 84, 100. B: 24, 69. Výp ůjčky : 2a, 50, 64b, 68b, 82. K = Neúplné nebo zcela chyb ějící páry a sémantické jednotky známé jen jako p řejaté: 3, 6, 7, 24, 27, 29, 41, 48, 50, 69, 78, 82, 83, 84, 100; celkem 15. L = Po čet kompletních pár ů: L = 100 - K = 85. M = Sémantické jednotky, kdy si doklady v A a B etymologicky neodpovídají (‘non-cognates’): 5, 17, 38, 47, 53, 58, 75, 81; celkem 8. N = Po čet lexikálních korespondencí: N = L - M = 77 R = Podíl zachovaných lexikálních korespondencí vzhledem ke všem kompletním pár ům: R = N / L = 77 / 85 = 0.906. Kdyby tocharština A a B byly sou časné živé jazyky, mohli bychom konstatovat, že mají za sebou přibližn ě 1050 století divergence, tj. že se odd ělily b ěhem 10. st. n. l. Jde však o jazyky mrtvé, známé pouze z literární tradice, a to dokonce asynchronní. Tocharštinu A budeme pracovn ě datovat k r. 600 n. l., tocharštinu B k r. 700 n. l. Pak existují dv ě strategie výpo čtu doby divergence. Podle Swadeshovy metodiky dobu divergence, tj. 1050 let, ode čteme od aritmetického pr ůměru dat zaznamenání obou jazyk ů, tj. od fiktivního pr ůměru 650 n. l. Vychází 400 p ř. Kr. Starostin ův p řístup je složit ější. Jednoduše řečeno, spo čívá v projekci historicky dochovaných jazyk ů do sou časnosti. Jazyku A, který pracovn ě datujeme rokem 600 n. l., zbývá do sou časnosti 1400 let, jazyk B z r. 700 n. l. d ělí od sou časnosti 1300 let. Tomu odpovídají následující koeficienty zachování p: p A = 0.913; p B = 0.925. Prajazyk spole čný tocharštin ě A i B by m ěl vzhledem k sou časnosti zachovat následující podíl základní slovní zásoby c = R . p A . p B = 0.906 . 0.913 . 0.925 = 0.765 (o postupu viz Burlak & Starostin 2005, 163). Tomuto podílu odpovídá datování ca . 200 n. l. (tedy t ěsn ě p řed koncem dynastie Han , konkrétn ě 220 n. l., b ěhem které se čínský vliv rozší řil až na území Tochar ů). Dodejme, že podle Starostina se tocharština A a B odd ělily kolem r. 20 p ř. Kr. (Dybo 2006, 782-83). Bližší podrobnosti výpo čtu však nebyly publikovány.

9. APPENDIX 2: POZICE TOCHARSKÉ V ĚTVE MEZI INDOEVROPSKÝMI JAZYKY Následující diagramy se řazené chronologicky podle roku publikování dokumentují názory významných indoevropeist ů na vývoj a vzájemné vztahy indoevropských jazyk ů:

125

Vladimir Georgiev (1981, 363) tocharské severní balto-slovanské germánské

keltské ligurský italické & venetský západní illyrský messapský sikulský

řecký & makedonský indoevropské centrální fryžský arménský

dáko-mýsijský & albánský východní indo-íránský

thrácký jižní = egejské pelasgický

palajský jihovýchodní = hetitský; lýdský; etrusko-rétský; elymský = anatolské luvijský; lykijský; karský; eteokrétský

Gamkrelidze & Ivanov (1984, 415) řecký

arménský

indo- íránské

balto- -slovanské

germánské

italické

keltské

tocharské

anatolské

126

Eric Hamp (1990) luvijský

anatolské hetitský

indo-árijské

nuristánské indo- asijské indoevropské -hetitské íránské

arménský

pontské jihoindoevropské řecký indo- makedonský -evropské slovanské

baltské

residuální thrácký indoevropské dácký albánský

prehellénský = pelasgický

germánský severozápadní- indoevropské tocharský

illyrský messapský

fryžský

venetský italický

keltský

D. Ringe, T. Warnow & A. Taylor (2002, 87) anatolské

tocharské

keltské

italické

germánské

albánský

arménský

řecký

indo-árijské

íránské

slovanské

baltské

127

Starostin (2004)

-5000 -4000 -3000 -2000 -1000 0

hetitský

tocharský A -20 tocharský B

-4670 brythonské -1000 goidelské

-3810 italické -2500 germánské

-3350 -2860 baltské -1210 slovanské -2710 íránské -2000 -3020 indo-árijské

arménské

-2590 řecký

albánský

Ve t řech p řípadech z p ěti se indoevropeisté kloní k záv ěru, že tocharština p ředstavuje v ětev, která se odd ěluje od indoevropského dialektového kontinua jako druhá v po řadí po odd ělení větve anatolské. Georgiev za řadil tocharštinu do tzv. severního bloku, reprezentovaného jazyky germánskými a balto-slovanskými, Hamp akcentuje germánsko-tocharskou blízkost.

10. ZÁV ĚR Materiál, který jsme v p ředkládané studii shromáždili a pokusili se vyhodnotit, dovoluje zformulovat následující scéná ř. Indoevropské dialektové kontinuum se poprvé št ěpí v první polovin ě 5. tis. p ř. Kr., kdy se odd ěluje anatolská v ětev. Zhruba 8-9 století poté, kolem r. 3800 př. Kr., se konstituuje další dialekt, který vede ke vzniku tocharské v ětve. P ředkové historických Tochar ů se pravd ěpodobn ě vyd ělují na východ ě tehdejší indoevropské oikumeny, což mohlo být v prostoru mezi Dunajem a Dn ěprem. Toto území je logickým nástupišt ěm k dalšímu pronikání na východ, kde se z řejm ě po polovin ě 4. tis. p ř. Kr. odehrál kontakt s populacemi hovo řícími ješt ě nediferencovaným ugrofinským prajazykem. Jako vhodnou kontaktní zónu si lze p ředstavit území mezi st ředním tokem Volhy a Uralem, pop ř. jižní část Uralu. Trasa Pratochar ů vede dále na východ, až se zastaví na severních svazích Sajan a Altaje mezi horními toky Irtyše a Angary, kde se mezi roky 3500 až 2500 konstituoval archeologický komplex Afanasjevo se zjevnou genetickou vazbou na kulturu Srednij Stog, dominující oblastem severn ě od Černého mo ře o tisíciletí d říve. Po r. 2000 p ř. Kr. se p ři severní periférii území kultury Afanasjevo objevuje kultura Okunjevo, na níž se patrn ě podíleli p ředkové samojedských populací, které se od svých ugrofinských p říbuzných odd ělily zhruba v polovin ě 4. tis. p ř. Kr. Sousedství, respektive následnictví p ředk ů Tochar ů a Samojed ů zanechalo rovn ěž svou stopu v samojedské slovní zásob ě. Hlavní proud pratocharských populací zamí řil z řejm ě ješt ě v posledních stoletích 3. tis. p ř. Kr. na jih. 128

Nejsch ůdn ější trasa jejich migrace by vedla podél horního toku Irtyše p řes Džungarskou pánev ( Zhunga ’er Pendi ) do Tarimské pánve ( Tarim Pendi ), kam pravd ěpodobn ě pronikly od východu (Mallory & Mair 2000, 315). Zde postupn ě osidlují jak severní okraj mezi řekou Tarim a jižními svahy poho ří 天山 Tian Shan , kde se pozd ěji krystalizují východní jazyk A a západní B, tak jižní okraj kolem řeky Qargan a p ři severních svazích poho ří Kunlun, kde zanechal své stopy hypotetický jazyk C. Nejpozd ěji kolem r. 1200 p ř. Kr. se odehrál kontakt s čínskou civilizací, jehož výsledkem se stalo rozší ření bojových voz ů v čínské armád ě (Shaughnessy 1988), dokumentované též výp ůjčkou ptoch. *klæ ykæ > A kla yk, B kle yke "v ůz", AB kl āyk- "jet na voze", do st čín. *l əŋs "v ůz", *l əŋ "jezdit" (Lubotsky 1998, 379-390; Blažek 1999, 82). Následují další kulturní p řejímky tocharského p ůvodu do čínštiny, ale též v opa čném sm ěru (nap ř. toch. AB klu "rýže" < st čín. *lhu ’~ *Łhu "klí čící rýže" - viz Blažek 1999, 81-82). V první polovině 2. st. p ř. Kr. jsou Tocharové napadeni nomádskými plemeny Xiongnu , která se o n ěkolik století pozd ěji vyno řují na hranicích Evropy jako Hunové. Vojenská elita Tochar ů prchá na západ a usazuje se v Baktrii, kterou na čas ovládne. Skute čnost, že do tocharštiny proniklo n ěkolik exkluzívních baktrijských výp ůjček (a naopak), ač se baktrijsky s nejv ětší pravd ěpodobností v Tarimské pánvi nemluvilo, sv ědčí o tom, že se alespo ň část Tochar ů vrátila z Baktrie do Xinjiangu (baktr. καµιρδο ‘titul boha’ : khot. kamala "hlava", av. kam ərəda- id. ~ toch. B kamart īke "vládce" : īke "místo", kamart āññe "suverenita"; αγαλγο "p řání" : sogd. āγēδē ~ toch. A ākāl, B ak ālk "p řání"; µολο "víno" : sogd. mδw ~ toch. B māla "silný nápoj"; existoval z řejm ě i opa čný sm ěr p řejímáni: φρογαοο "zisk" ~ toch. A pärko , B pärk āu id.; σπαχνιιο "povinován službou" ~ toch. B spakt ānīke "ministr" < spakt āf "služba" & īke "místo"; baktrijská slova viz Sims-Williams 2001). V období kolem zm ěny letopo čtu se odd ělují západní a východní tocharština (B : A), hypotetický jižní jazyk "C" se pravd ěpodobn ě osamostatnil už d říve. B ěhem prvních osmi století nového letopo čtu, kdy zde dominuje buddhismus, se obyvatelstvo Tarimské pánve stalo multinacionální, vedle dvou, respektive t ří tocharských idiom ů se zde užívá v psané podob ě n ěkolik íránských jazyk ů, konkrétn ě jde o st ředoperský, parthský, sogdijský, dv ě variety sa čtiny (z Tumšuqu a Chotanu), z indoárijských jazyk ů je užíván buddhistický hybridní sanskrt a prákrt z Niyi, plus dva literární jazyky sino-tibetské, čínština a tibetština. Na sklonku této éry se literárním jazykem stává i stará ujgurština, která s nástupem islámu v oblasti od 9. st. definitivn ě vytla čuje nejen všechny tocharské idiomy, ale též zmi ňované íránské jazyky.

Zkratky : A východotocharský (= A), adj. adjektivum, ak. akuzativ, akkad. akkadský, alb. albánský, ang. anglický, arm. arménský, av(est). avestský, b- baltsko-, B západotocharský (= B), baktr. baktrijský, br. b ěloruský, bud. buddhistický, csl. církevn ěslovanský, coll. collectivum, com. genus communis, č. český, čeč. čečenský, čín. čínský, čuv. čuvašský, dagest. dagestánský, dat. dativ, digor. digorský, fin. finský, fu. ugrofinský, gen. genitiv, germ. germánský, gót. gótský, hebr. hebrejský, het. hetitský, hluv. hieroglyfický luvijský, hurr. hurritský, iá. indo-árijský, ie. indoevropský, ií. indo-íránský, írán. íránský, iron. ironský, isl. islandský, jakut. jakutský, kelt. keltský, khot. khotano-sacký, lat. latinský, lit. litevský, lok. lokativ, lot. lotyšský, lp. laponský, luv. luvijský, lýd. lýdský, lyk. lykijský, ma ď. ma ďarský, mord. mordvinský, nom. nominativ, ntr. neutrum, obl. casus obliquus = nep římý pád, oset. osetinský, p- pra-, perl. perlativ, perm. permský, pers. perský, préz. prézens, prus. pruský, r. ruský, ř. řecký, s- severo-, sm. samojedský, sogd. sogdijský, sr. srovnej, st- staro-, sthn. starohornon ěmecký, sti. staroindický, stir. staroirský, st ř- st ředo-, st řhn. st ředohornon ěmecký, stsev. staroseverský, stsl. staroslov ěnský, syr. syrský, toch. tocharský, turk. turkický, udm. udmurtský, ugar. ugaritský, ur. urartský, velš. velšský.

Literatura ADAMS , D OUGLAS Q. 1988. Tocharian historical phonology and morphology . New Haven: American Oriental Society (American Oriental Series, Vol. 71).

129

ADAMS , D OUGLAS Q. 1999. A Dictionary of Tocharian B . Amsterdam - Atlanta: Rodopi (Leiden Studies in Indo-European, Vol. 10). ADAMS , D OUGLAS Q. 2000. Some observations of peoples, places, and languages in the Tarim Basin in the first millennium AD. Tocharian and Indo-European Studies 9, 1-28. ADAMS , D OUGLAS Q. & MALLORY , J AMES P. 1997. Tocharian Languages. In: Encyclopedia of Indo-European Culture , ed. by James P. Mallory & Douglas Q. Adams. Chicago: Fitzroy Dearborn Publishers, 590-594. BLAŽEK , V ÁCLAV . 1997. Tocharian-Anatolian isoglosses (I). Tocharian and Indo-European Studies 7, 229-233. BLAŽEK , V ÁCLAV . 1999. Alimenta Tocharica (1-3). Tocharian and Indo-European Studies 8, 79-84. BLAŽEK , V ÁCLAV . 2001a. Tocharian A muk ‘yoke’ and A maku , B mekwa pl. ‘(finger)nails’ - why m-? Historische Sprachforschung 114, 191-195. BLAŽEK , V ÁCLAV . 2001b. Celtic-Anatolian Isoglosses. Zeitschrift für celtische Philologie 52, 125-128. BLAŽEK , V ÁCLAV . 2001c. Tocharian AB kät- "to scatter". Indogermanische Forschungen 106, 81-83. BLAŽEK , V ÁCLAV . 2005. Tocharian A kuli , B klyiye "woman" < *ĝ/gleH 2„-H1en-? Historische Sprachforschung 118, 92-100. BLAŽEK , V ÁCLAV . & V ÁCLAV KLAIN . 2002. Etnonymum Čech v kontextu slovanských a indoevropských etnonym. In: Čeština: univerzália a specifika 4, 2002, eds. Zdenka Hladká & Petr Karlík. Praha: Lidové noviny 2002, 37-50. BURLAK , S VETLANA A. & S TAROSTIN , S ERGEJ A. 2005. Sravnite ľno-istori českoe jazykoznanie . Moskva: Academia. BURROW , T HOMAS . 1935. Tokharian Elements in the Kharo Zr hī Documents from Chinese Turkestan. Journal of Royal Asiatic Society 1935, 667-675. CARLING , G ERD . 2005. Proto-Tocharian, Common Tocharian, and Tocharian – on the value of linguistic connections in a reconstructed language. In: Proceedings of the Sixteenth Annual UCLA Indo-European Conference (Los Angeles, Nov 2004), ed. by Karlene Jones-Bley, Martin E. Huld, Angela Della Volpe, Miriam Robbins Dexter. Washington: Institute for the Study of Man (Journal of Indo-European Monograph Series, No. 50), 47-71. DIAKONOFF , I GOR M. & S TAROSTIN , S ERGEI . 1986. Hurro-Urartian as an Eastern Caucasian Language . München: Kitzinger. DYBO , A NNA V. 2006. Xronologija tjurkskix jazykov i lingvističeskie kontakty rannyx tjurkov. In: Sravnite ľno- istori českaja grammatika tjurkskix jazykov: tjurkskij jazyk-osnova; kartina mira pratjurkskogo ėtnosa po danym jazyka , ed. Ė.R. Tenišev & A.V. Dybo. Moskva: Nauka, 766-817. EDAL Etymological Dictionary of the Altaic Languages , I-III, eds. S TAROSTIN , S ERGEI , D YBO , A NNA & MUDRAK , Oleg. Leiden - New York: Brill. EIEC Encyclopedia of Indo-European Culture , eds. J.P. M ALLORY & D.Q. A DAMS . London - Chicago: Fitzroy Dearbon. EWAI M AYRHOFER , M ANFRED . 1986n. Etymologisches Wörterbuch des Altindoarisch , I-II. Heidelberg: Winter. FRANCALACCI , P AOLO . 1998. DNA Analysis on Ancient Desiccated Corpses from Xinjiang (China): Further Results . In: The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia , Vol. II, ed. Victor Mair. Washington-Philadelphia: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications, 537-547. GAMKRELIDZE , T AMAS V. & I VANOV , V JA ČESLAV V. 1989. Pervye indoevropejcy v istorii: predki toxar v drevnej Perednej Azii. Vestnik drevnej istorii 1989/1, 14-39. HAJDÚ , P ÉTER [X AJDU , P ETER ]. 1985. Ura ľskie jazyki i narody , ruský p řeklad E. Xelimskij. Moskva: Progress. HAMP , E RIC P. 1991. Otr ębski on the name of the Goths. Lingua Posnaniensis 32-33, 1989-90[91], 85-86. HENNING , W.P. 1938. Argi and Tocharians. Bulletin of the School of Oriental Studies 9, 545-571. HENNING , W.P. 1978. The first Indo-Europeans in history. In: Society and History: Essays in Honor of Karl A. Wittfogel , ed. G.L. Ulmen. The Hague - Paris - New York: Mouton, 215-230. HILMARSSON , JÖRUNDUR . 1986. Studies in Tocharian phonology, morpholoy and etymology . Reykjavík: Author. HILMARSSON , J ÖRUNDUR .1991. The Nasal Prefixes in Tocharian. A Study in Word Formation . Reykjavík: Tocharian and Indo-European Studies, Supplementary series, Vol. 3. HILMARSSON , J ÖRUNDUR . 1996. Materials for a Tocharian Historical and Etymological Dictionary . Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands (Tocharian and Indo-European Studies, Supplementary series, Vol. 5). HUMBACH , H ELMUT & ZIEGLER , S USANNE . 1998. Ptolemy: Geography, Book 6 (Middle East, Central and North Asia, China) . Wiesbaden: Reichert. ILLI Č-SVITY Č, V LADISLAV M. 1971. Opyt sravnenija nostrati českix jazykov , I. Moskva: Nauka. JANHUNEN , J UHA . 1983. On early Indo-European-Samoyed contacts. In: Symposium Saeculare Societatis Fenno- Ugricae . Helsinki: MSFOu 185, 115-127.

130

JOKI , A ULIS . 1973. Uralier und Indogermanen. Die älteren Berührungen zwischen den uralischen und indogermanischen Sprachen . Helsinki: MSFOu 151. KATZ , J OSHUA . 2000. Evening dress: The Metaphorical Background of Latin uesper and Greek ›speroj . In: Proccedings of the Eleventh Annual UCLA Indo-European Conference (Los Angeles, June 1999), ed. by K. Jones-Bley, M.E. Huld & A. Della Volpe. Washington, D.C.: Journal of Indo-European Studies Monograph Series No. 35, 69-93. LI YINBING . 2006. Hetian chunqiu (Kronika Chotanu). Wulumuqi: Xinjiang renmin chubanshe. LIN , M EICUN . 1998. Qilian and Kunlun – The Earliest Tokharian Loan-words in Ancient Chinese. In: The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia , Vol. I, ed. Victor Mair. Washington- Philadelphia: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications, 476-482. LIV Lexikon der indogermanischen Verben 2, ed. H ELMUT RIX et al. 2001. Wiesbaden: Reichert. LS LUBOTSKY , A LEXANDER & S TAROSTIN , S ERGEI . 2003. Turkic and Chinese loanwords in Tocharian. In: Languages in Time and Space: A Festschrift for Werner Winter on Occasion of his 80th Birthday , ed. B. Bauer & G.-J. Pinault. Berlin - New York: Mouton de Gruyter, 257-269. LUBOTSKY , A LEXANDER . 1998. Tocharian Loan Words in Old Chinese: Chariot Gear, and Town Building. In: The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia , Vol. I, ed. Victor Mair. Washington-Philadelphia: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications, 379-390. MAIR , V ICTOR & KAMBERI , D OLKUN . 1998. Place, People, and Site Names of the Uyghur Region Pertinent to the Archeology of the Bronze Age and Iron Age. In: The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia , Vol. II, ed. Victor Mair. Washington-Philadelphia: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications, 857-864. MALLORY , J AMES P. & MAIR , V ICTOR H. 2000. The Tarim Mummies. Ancient China and the Mystery of the Earliest Peoples from the West . London: Thames & Hudson. MSFOu Mémoires de la Société Finno-Ougrienne (Helsinki). MÜLLER , F.W.K. 1907. Beitrag zur genaueren Bestimmung der unbekannten Sprachen Mittelasiens, Sitzungsberichte der Bayerische Akademie der Wissenschaften 1907, 958-960. NAPO ĽSKIKH , V LADIMIR . 2001. Tocharisch-uralisch Berührungen: Sprache und Archäeologie. In: , 367-383. OTR ĘBSKI , J AN . 1950. Miscellanées onomastiques [Chapter 5: L’interprétation du nom des Goths]. Lingua Posnaniensis 2, 79-98. P P OKORNY , J ULIUS . 1959. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch . Bern-München: Francke. PINAULT , G EORGES -JEAN . 1989. Introduction au tokharien . Paris: LALIES (Actes des sessions de linguistique et de littérature 7). PINAULT , G EORGES -JEAN . 1998. Tocharian Languages and Pre-Buddhistic Culture. In: The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia , Vol. II, ed. Victor Mair. Washington-Philadelphia: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications, 358-371. POUCHA , P AVEL . 1930. O nových jazycích indoevropských nalezených ve st řední Asii, zvlášt ě o jazyce tocharském (S ná črtem tocharské mluvnice) . Praha: Dvacátá výro ční zpráva českého státního gymnasia v Praze XI za školní rok 1929-30. POUCHA , P AVEL . 1931. O st řední Asii podle nových objev ů (Obraz zem ěpisný, d ějepisný, národopisný a kulturní). In: Sborník Československé spole čnosti zem ěpisné . Praha, 75-85. POUCHA , P AVEL . 1940. O "tocharštin ě" čili jazyku Ár śiů. Listy filologické 67, 197-217. POUCHA , P AVEL . 1955. Thesaurus linguae Tocharicae dialecti A . Praha: SPN (Monografie Archivu orientálního, Vol. XV). PULLEYBLANK , E DGAR G. 1962. The consonantal system of Old Chinese. Asia Major , N.S. 9, 58-144, 206-265. PULLEYBLANK , E DGAR G. 1966. Chinese and Indo-Europeans. Journal of the Royal Asiatic Society 1966 (April), 9-39. RINGE , D ON . 1996. On the chronology of sound changes in Tocharian , Vol. 1: From Proto-Indo-European to Proto-Tocharian . New Haven: American Oriental Society (American Oriental Series, Vol. 80). SCHMIDT , K LAUS T. 1994a. Zu Stand und Aufgaben der sprachwissenschaftlichen Erschliessung des Tocharischen. In: Tocharisch. Akten der Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft (Berlin, Sept. 1990), ed. Bernfried Schlerath. Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands ( Tocharian and Indo- European , Supplementary Series, Vol. 4), 207- 237. SCHMIDT , K LAUS T. 1994b. Zur Erforschung der tocharischen Literatur. Stand und Aufgaben. In: Tocharisch. Akten der Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft (Berlin, Sept. 1990), ed. Bernfried Schlerath. Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands ( Tocharian and Indo-European , Supplementary Series, Vol. 4), 239-283.

131

SCHMIDT , K LAUS T. 1997. Interdisciplinäre Zentralasienforschung. Kontakte von Sprachen, Kulturen und Religionen an der Seidenstrasse. Tocharian and Indo-European Studies 7, 177-197. SHAUGHNESSY , E DWARD L. 1988. Historical Perspectives on the Introduction of the Chariot into China. Harvard Journal of Asiatic Studies 48, 189-237. SIEG , E MIL & SIEGLING , W ILHELM . 1908. Tocharisch, die Sprache der Indoskythen, vorläufige Bemerkungen über eine bisher unbekannte indogermanische Literatursprache. Sitzungsberichte der Königlichen Preussischen Akademie der Wissenschaften , Berlin, 1908, 915-932. SIMS -WILLIAMS , N ICHOLAS . 2001. Bactrian Documents from Northern Afghanistan I: Legal and Economic Documents . Oxford: University Press / Nour Foundation. STRABON . Geografija v semnadcati knigax , ruský p řeklad G.A. Stratanovskij. Moskva: Olma-Press 2004. STRABONIS Geographica recognivit Augustus Meinecke. Leipzig: Teubner 1909-13. SÜAN -CANG . 2002. Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchang ů, p řeklad Josef Kolmaš. Praha: Academia. TYOMKIN , E.N. 1997. S.Th. Oldenburg as Founder and Investigator of the St. Petersburg Collection of Ancient Manuscripts from Eastern Turkestan. Tocharian and Indo-European Studies 7, 177-197. VADECKAJA , Ė.B. 1990. Južno-samodijskie komponenty ku ľtury drevnego naselenija Prisajan’ja. In: Uralo- Indogermanica II, ed. V.V. Ivanov et al.. Moskva: Institut slavjanovedenija i balkanistiki, 71-80 VAN WINDEKENS , A LBERT J. 1976. Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes , vol. I: La phonétique et la vocabulaire . Louvain: Centre International de Dialectologie Générale. VAN WINDEKENS , A LBERT J. 1979. Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes , vol. II.1: La morphologie nominale . Louvain: Centre International de Dialectologie Générale. VOROBYOVA -DESYATOVSKAYA , M ARGARITA I. 1997. The Ancient Manuscripts from Eastern Turkestan in the St. Petersburg Collection: Some Results of Recent Research. Tocharian and Indo-European Studies 7, 205- 212. VYKYP ĚL, B OHUMIL . 2004. Studie k šlechtickým titul ům v germánských, slovanských a baltských jazycích . Brno: Masarykova univerzita. WILHELM , G ERNOT . 1992. Hurritische Lexikographie und Grammatik: Die hurritisch-hethitische Bilingue aus Bo ğazköy. Orientalia 62/2, 122-141. WILHELM , G ERNOT . 2004a. Hurrian. In: The Cambridge Encyclopedia of the Worl ďs Ancient Languages , ed. by Roger D. Woodard. Cambridge: University Press, 95-118. WILHELM , G ERNOT . 2004b. Urartian. In: The Cambridge Encyclopedia of the Worl ďs Ancient Languages , ed. by Roger D. Woodard. Cambridge: University Press, 96-137. WINTER , W ERNER . 1984. Studia Tocharica – Selected writings . Pozna ń: Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu. WINTER , W ERNER . 1985. ‘Left’ or ‘right’? In: Historial Semantics & Historical Word-Formation , ed. by Jacek Fisiak. Berlin-New York-Amsterdam: Mouton, 583-595. WITCZAK , K RZYSZTOF T. 1993. Goths and Kucheans: An Indo-European Tribe? Lingua Posnaniensis 35, 163- 169. WITCZAK , K RZYSZTOF T. 2004. Indoeuropejskie nazwy zbo ż. Łód ź: Wydawnictwo uniwersytetu łódzkiego. XELIMSKIJ , E VGENIJ . 1988. Istori českaja i opisate ľnaja dialektologija samodijskix jazykov . Tartu: Dokt. Diss.

132

Oddíl 2, studie V.

NÁSTIN TOCHARSKÉ HISTORICKÉ GRAMATIKY Michal Schwarz a Václav Blažek

Úvod V r. 2008 uplyne práv ě 100 let od publikování d ůkazu, že tocharština p ředstavuje novou svébytnou v ětev indoevropských jazyk ů (viz Blažek & Schwarz 2007). Jediný český ‘ná črt tocharské mluvnice’ vychází v roce 1930 jako sou část článku O nových jazycích indoevropských nalezených ve st řední Asii, zvlášt ě o jazyce tocharském . Unikátní text Pavla Pouchy p ředchází všechny významné práce oboru. Až o rok později vydávají n ěme čtí sanskrtisté Schulze, Sieg a Siegling obsáhlé dílo Tocharische Grammatik . První srovnávací gramatiku publikoval Pedersen (1941). Krauseho popis slovesa jazyka B vychází r. 1952. Základní gramatiku Tocharisches Elementarbuch vydávají Krause s Thomasem r. 1960. Sv ůj originální vklad p řidal Van Windekens (1976/79/82). Další pokrok p řineslo zpracování neanalyzovaných rukopis ů. Velmi cen ěna je disertace J. Hilmarssona (1986) a jeho etymologický slovník (1996), pro p řed časnou smrt žel nedokon čený. D. Q. Adams vydal r. 1988 Tocharian Historical Phonology and Morphology , o rok pozd ěji následuje Introduction au tokharien od G.-J. Pinaulta. Jen na historickou fonetiku se soust ředili D. Ringe (1996) a S. Burlak (2000). Pavel Poucha má prvenství v sestavení jediného výkladového slovníku tocharštiny A (1955), slovník jazyka B vydává Adams v roce 1999. Senzací je nové datování rukopis ů. Radiokarbonová metoda posunula dobu vzniku pozdních text ů až na p řelom 12. a 13. století (Adams 2006); víde ňská badatelka Melanie Malzahnová zase odhalila rukopisné podobnosti nejstarších text ů s guptovským písmem ze 4. a 5. století n. l. (Malzahn 2007: 277). Oproti původním p ředpoklad ům (6.-8. stol. n. l.) se časový interval vzniku text ů rozší řil třikrát a je p říslibem pro další výzkum.

Fonologie Tocharské rukopisy jsou krom ě n ěkolika manichejských zlomk ů zapsány severo- turkestánskou variantou indického slabi čného písma br āhm ī. Tocharskou fonologii nejvíce ovlivnily buddhistické lexikální výp ůjčky a s nimi fonologický systém buddhistického hybridního sanskrtu. P ůvodní fonologický systém tocharských jazyk ů nezná nap ř. zn ělé a zn ělé p řídechové okluzívy. Výp ůjčky z BHS nebývají vždy tocharizovány – v rekonstrukci tocharského fonologického systému je proto pot řeba od nich odhlédnout. Kup ř. vl. jm. v BHS Buddhamitra = B Puttamitre ; ale BHS adj. buddhavacana - „s buddhovským hlasem“ = B buddhavaca f idem. (Adams 1999: 391, 431); podobn ě skt. gotra = A kotär „rodina“, ale vl. jm. skt. Gautama = A Gautam (Poucha 1955: 86, 100).

Původní systém vokály : a, ā, ä, i, ī, e, u, ū, o; ä je v tocharštin ě p ůvodní, avšak pro zápis v br āhm ī „cizí“ ultrakrátký vokál analogický slovanskému jeru ъ. Realizuje se podle okolního přízvuku jako a, e nebo i. diftongy : ai , au , eu ; p řevažují v jazyce B, kde je i oy okluzívy : k, t, p; v B dochází k sekundární palatalizaci ky , py palatály : c afrikáty : ts ; v B sekundární palatalizace tsy spiranty : s, [, ś polovokály : y, w 133

likvidy : r, l; v B sekundárn ě palatalizované ly nasály : n, ñ (palatalizované), f, y (velární), m; v B sekundární palatalizace my

Slovní p řízvuk je v obou jazycích zpravidla na první slabice (B lákle „utrpení“), v trojslabi čných slovech v jazyce B na druhé slabice (B wärttónta „lesy“).

Sandhi (vzácné varianty jsou uvedeny vždy za lomítkem): vokalické: p řed iniciálním vokálem se -i a -e mění v -y; -u a -o ve -w; -är , -äl , -än v -r, -l, -n. Dva stejné vokály se spojují v jeden s uchováním v ětší délky ( a + a = a/ā; e + e = e; o + o = o; i + i = i; a + ā = ā; ā + ā = ā). Různé vokály: ve v ětšin ě p řípad ů dochází k redukci koncového a uchování iniciálního vokálu (a + e = e/a; a + o = o; a + i = i; a + ai = ai ; a + au = au ; e + a = a/ā; e + o = o/e; e + i = i); výjimkami jsou koncová -ā a -o, kdy se redukuje naopak iniciální vokál ( ā + e = ā; o + e = o; o + a = o) nebo modifikuje diftong ( ā + ai = āy; o + ai = oy ). Je-li ale iniciální vokál dlouhý či diftong, má vždy p řednost jak pro -o (o + ā = ā) tak v jiných kombinacích, kdy se redukuje koncový vokál: (viz výše a dále a + au = au ; a + ai = ai ; e + ā = ā; e + ai = ai ; e + au = au ). V konsonantickém sandhi se objevuje částe čná nebo úplná asimilace (nap ř. v A ālakäñ ca f → ālakä fca f „jiný“ (obl. sg. m.); v B täñ no → tän no „jen [bez] vás [dvou]“) a zdvojení konsonantu na konci slova p řed iniciálním vokálem (nap ř. A maññ oki „jako m ěsíc“) nebo na za čátku slova po koncovém vokálu (nap ř. B po lläklenta „všechna utrpení“).

Typické gramatické zm ěny hlásek se týkají vokál ů: a/ä, ā/a, ä/i; dochází k nim v ablautu: i/ai , u/au , ä/e, e/ā, o/ā, a u konsonant ů: k/ś, yk/fś/ñś/ñc , tk /ck , t/c, tt /cc , nt /ñś/fś/ś, st /śc/śś /ś, n/ñ, l/ly , s/[; jen v A ts /ś, [t/śc/śś /ś; jen v B tk /cc , sk /[[ , w/y, k/ky , p/py , m/my , ts /tsy .

Vývoj indoevropského konsonantického a vokalického systému v historické tocharštin ě A a B shrnuje následující tabulka (* ... pozdní ie. prajazyk; ** raný ie. prajazyk s laryngálami):

ie . * tocharské p říklady

p A por , B pūwar „ohe ň“ < ** peH 2-„3 b AB prä yk- „zdržovat; nedostavit se“, kauz. „vyhýbat se, odmítat“ < *brenk/g h- bh A pracar , B procer „bratr“ < *bhrātēr -mb h- A kam , B keme „zub“ < *ĝomb ho- t A tu , B tuwe „ty“ < ** tuHom t / E AB cämp- „být schopen“ < *temp-; A pats , B petso „pán“ < *poti- d A tāp(p) -, B tāpp - „jíst“ < *dšp-~-ā- d / E AB tsär - „odd ělit“ < *der - d / Ô A kri „v ůle“, B käry āñ pl. „srdce“ < *$3dÔā- dh AB tā- „umístit“ < *dh™- dh / E AB tsäk- „spálit“ < *dheg „h- k AB pres. käll ā- „vést, p řinést“ < *kC-n-ā- k / E A śala-, B śäl ā- (pret. Ia) < *kel š- g AB kātk- „být rád, radovat se“ < *gādh-s$e/o- g / E, Ô A pl. tāśś i, B tāś „ná čelník“ < *tāgÔu- gh AB kr ās- „trápit“ < *ghrōs- gh/ E A śpāl „hlava“, B śpālu „vyšší, vynikající, nad řazený“ < *gheb hšl-

$ A kror „srpek m ěsíce“, B kror īya „roh“ < ** $reH 1-„3 $ / E AB opt. méd. 3sg. nśitär (od ko řene näk- „zni čit“) < ** n$-ÔeH 1-t3

ĝ AB āk- „vést, řídit“ < *aĝ- < **H 2eĝ- ĝ / E A méd.-pas. 3sg. āś trä < *aĝetor , B akt. part. aśeñca < *aĝentes ĝh AB ku- „lít“ < *ĝhu- h h ĝ / E A śärme , B śimpriye ~ śimpro „zima“ < *ĝ imr ā-(H 1)en- k„ A kukäl , B kokale „v ůz“ < *k„uk „lo- k„ / E A śtwar , B śtwer „4“ < *k„et„ores 134

„ „ g A ak. sg. ko , nom. pl. kowi , B ke u „kráva“ < *g o„- g„ / E A śäf, B śana „žena“ < *g„en-ā g„h AB kärk- „vázat“ < *kerg „h-; A lykäly , B lyka śke „malý“ < * leg „h-lÔo-/-sko- „h h „h h „h g / E A opt. méd. 3pl. ts āś intär (ts āk- „svítit“) < ** d dg -ÔeH 1-nt 3, B opt. méd. 2pl. tsi śitär (tsäk- „spálit“) < ** d eg - ÔeH 1-tHe + -r s A sa-, B se „tento“ < *so-

s / E A [me „léto“, B [māye „pat řící k létu“ < **semH 2-(H 1)en- r A rake , B reki „slovo“ < *rēk- l A lak „dno ( řeky)“, B leke „postel“ < *log ho- l / E A lyak-, B lyäk- „ležet“ < *leg h- m A mañ , B meñe „m ěsíc“ < *mēnē(n) n A nakcu , B nekc īye „v noci“ < *nok „te „Ôo- n / E A ñu , B ñuwe „nový“ < *ne „o- 3 A pärk är, B pärkare „dlouhý“ < *bh3ĝhro-; A tärkär , B tarkär „mrak“ < *dh3gru- C AB pälk- „pálit“ < *bhCg- i A [äpt änt , B [uktante „sedmý“ < *sept ito- ‚ A käntu , B kantwo „jazyk“ < *tänkwo < *d‚ĝh„ā-(n-) Ô A yäs- „kyp ět“, B yäs- „být sexuáln ě vzrušen“ < *Ôes- „ A wak , B wek „hlas“ < *„ok „- „- / e A wkä f, pl. wäknant , B yakne „cesta, zp ůsob“ < *„eĝhno- i A wäs , B wase „jed“ < *„iso- h u A rtär , B ratre „rudý“ < ** H1rud ro-

ī A wiki & w īki , B ikä f & īkä f „20“ < *(H 1)„ī$‚tī

ū AB su- „pršet“ < *sū- < ** suH 3-

e- A yakwe , B yuk „k ůň “ < *e$„o- < *H1e$„o-, A yärk-, B yarke „čest“ < *erko- -e- A päñ , B pi ś „5“ < ptoch. *päñś < *pénk „e, vedle A śäk , B śak „10“ < * de $i a A ākär , pl. ākrunt , B pl. akr ūna „slzy“ < *a$ru- o A ak , B ek „oko“ < *ok „-, A talke ; B telki „ob ěť “ < *tolk-

ē A want , B yente „vítr“ < *„ēnto- < ** „eH 1nto -; A mañ , B meñe „m ěsíc“ < *m ēnē(n)

ā A sw ār, B sw āre „sladký“ < *s„ādro- < **s„eH 2dro- ō A kāts , B kātso „b řicho, žaludek; l ůno“ < *g„ōt-Ôōn- C˜C A pācar , B pācer „otec“ < *pštēr eÔ A tsek , B tsik- „budovat, vyráb ět“ < *dheÔĝh- aÔ A e-, B ai- „dát“ < *aÔ-; A ekär-, B aikare- „prázdný“ < *aÔgro- oÔ A ke , B kaiyye „čí“ < *k „oÔ(H)o- e„ A klyom , B klyomo „urozený“ < *$le „mōnt(s)

a„ A ok-, B auk- „r ůst“ < *a„g- < **H2e„g- o„ A top , B taupe „d ůl“ < *dho„bo- Pozn.: E znamená p řední vokál.

Struktura tocharského ko řene Transformace indoevropského ko řene do pratocharské podoby prob ěhla podle pravidel, která lze rekonstruovat jen do té míry, jakou nám dovoluje neznalost skute čné pozice p řízvuku (Adams 1988, 23-24): ie. TÇT TeRT ToRT TēRT TōRT ptoch. TärT TÔäRT TeRT TÔēRT TāRT ie. TeT / TT / TeT TeT ToT TēT TōT ptoch. TäT / TT / T ÔäT TÔäT TeT TÔēT TāT ie. TuT Te „T To „T Tē„T Tō„T ptoch. TäT TÔä„T Te „T TÔē„T Tā„T ie. TiT Te ÔT To ÔT TēÔT TōÔT ptoch. TÔäT TÔäÔt Te ÔT TÔēÔT TāÔT

135

Morfologie jména Oba tocharské jazyky rozlišují stejné druhy slov jako ostatní indoevropské jazyky. U jmen se uplat ňuje deklinace podle rodu (m., f., n.), čísla (sg., du., pl.) a podvojného systému pád ů: indoevropský typ flexe uchovávají koncovky primárních pád ů: nominativu, genitivu a pádu předm ětu zvaného obliquus (tj. akuzativ); v jazyce B se ješt ě dochoval vokativ, který je v jazyce A shodný s nominativem. Ostatních sedm sekundárních pád ů se tvo ří aglutina čně: nem ěnné koncovky se p řipojují ke tvaru obliquu. Aglutina ční koncovky patrn ě vznikly dlouhodobým vlivem neindoevropských jazyk ů. Slova se tvo ří derivací i skládáním, nap ř. B malkwer „mléko“ = malk „mléko“ + wer „voda“; A akmal „obli čej“ = ak „zrak“ + mal „tvá ř“.

Substantiva Rod: Všechny rody jsou zastoupeny u substantiv a zájmen; adjektiva tvo ří pouze tvary maskulin a feminin. Nap ř. subst. m. B yakwe , A yuk „k ůň “; subst. f. B riye , A ri „m ěsto“; subst. n. A kāsu „dobro“ (= substantivované neutrum z adj. m. kāsu „dobrý“). Adj. m. B orotstse , A tsopats „velký“; adj. f. B klyomña , A klyomi f „urozená, vznešená“. Zájm. m. A säs , B se „tento“; f. A sās, B sā „tato“; n. A te , B tä [ „toto“. Krom ě vyhran ěných maskulin, feminin a neuter mají n ěkterá substantiva tzv. a. = genus alternans, tj. v sg. se skloňují jako m. a v pl. jako f. (Krause 1955: 14n.), nap ř. „velký král“ v B nom. sg. orotstse walo , pl. orocci l āñc ; totéž v A nom. sg. tsopats wäl , pl. śā we l āfś.

Pád: Deklinace probíhá podle tzv. primárních a sekundárních pád ů. Nominativ se užívá pro vyjád ření podm ětu nebo p ředm ětu ve vazb ě s infinitivem. Nej čast ější koncovka nominativu substantiv: -e (B yakwe „k ůň “ < *e $„os ; A rake „slovo“ < *r ēko Ô), v četn ě koncovek abstrakt A -une / -one , B -ñe (A klä [mune „trp ělivost, vytrvalost“, täprone „výška“, B [añäññe „p řirozenost, povaha“). Mén ě časté jsou koncovky -o (B okso „býk“ < *uk „sō(n)), -i (B kr āñi „ „šíje“ < *$3H1sni Ôom ), -a (B śana „žena“ < *g en ā), -u, -r, -l, -n, -t, -nt , a další. Obliquus, odrážející ie. akuzativ, vyjad řuje p ředm ět, zp ůsob, cíl, sm ěr, rozlohu v čase a prostoru, ozna čuje oslovené osoby a užívá se v perifrastických obratech. Tvary primární p ředstavují dědictví ie. *-m u kmen ů vokalických a *-i u konsonantických: B yakwe < *e $„om vs. A ko f, B kwe f „pes“ < *$„on-i, B mātär „matka“ < *m āt3-i. Sekundární formy se tvo ří 1) nazální extenzí: eykwe f „člov ěka“ < *‚$ „on-i; 2) redukcí koncovky nominativu: nom. o arañce : obl. arañc „srdce“ ( **H 2eH 2rent ēn : nten-i), 3) palatalizací suffixu: nom. -te : obl. -ce ; -tte / -tstse : obl. -cce ; 4) koncovkami: B -ai od nom. -a/ -o: orotstsa f. „velká“ : obl. orotstsai (*uru-ā-tÔāÔi), yoko : obl. yokai „žíze ň“; u feminin v B nom. -a : obl. -o a nom. -o : obl. -a: nom. śana „manželka“ *g „en ā : obl. śano < *g „en ām. Genitiv je užíván podobn ě jako v ostatních ie. jazycích a také ve smyslu dativu po slovese dávání nebo zna čí činitele v pasivních konstrukcích. Tvo ří se koncovkami B -e, A -Ø (B lānte , A lānt „krále“ < *„CHōnt-os ); AB -i (B pātri , A pācri „otce“ < *p štr-ī či *-eÔs nebo dat. *-eÔ); B -oy : A -e (B lāntsoy , A lāntse „královny“ < *„CHōnt ÔāÔ); B -ñ < *-n-es ; B -ntse , A -s (B yäkwentse , A yukes „kon ě“ < *e $„on-s-os ); pop ř. B -epi , A -āp/ -yāp < *V-bhom (Adams 1988, 140). Vokativ je v jazyce A nahrazen nominativem, v B má koncovky -a nebo -u od nom. na -e: nom. Ānande vl. jm., so gśke „syná ček“, kaur [e „býk“ : vok. so gśka „syná čku“, Ānanda „Ánando“, kaur [u „býku“ (p řenesen ě o člov ěku) atp. T řetí koncovka vok. -ai se tvo ří od nom. na -a nebo -o zpravidla u slovesných jmen a adjektiv: nom. ai [[ eñca „dárce“, klyomo „vznešený“, vok. ai [[ eñcai , klyomai .

Sekundární pádové affixy: Instrumentál jen v A -yo (mā poryo… m ā wäryo „ani ohn ěm ani vodou“). Má funkce podobn ě jako v češtin ě. V jazyce B plní jeho funkci perlativ. Perlativ B -sa / -sā, A -ā ve funkcích činitele, srovnání, vyjád ření zp ůsobu (A [pät ko gsā B [uk kauntsa „po sedm dní“). Lokativn ě zna čí sm ěr či polohu po p ředložkách „na“ a „v“; v B i ve funkci instrumentálu. Komitativ B -mpa / -mp ā, A -aśś äl . Vyjad řuje slu čovací funkci a doprovod; dále se používá po slovese B tās- A tāsk - jako „podobat se“ (A [älypa śś äl triwo „smíšený s olejem“, B pātär m ātärmpa tasemane „podobající se otci a matce“). Allativ B -ś/ -śc/ -śco , A -ac zna čí cíl t ělesného a duševního hnutí (A Metraknac kumnä [ „p řichází k Majtréjovi“). Ablativ B -me f (ma ftstsa ś „pod“?), A -ä[ jako lokál ve funkci „z“ a „od“ (zde i ve smyslu času), vyjad řuje duševní hnutí, 136

užívá se po slovese AB pärsk - „bát se“, dále jako ablativus comparationis (B as ānme f tsa yka „zvedl se z tr ůnu“). Lokativ B -ne , A -af se užívá místn ě ve smyslu otázek „kam“, „kde“ (B nraine tänmastär „zrodí se v pekle“), jako cíl duševních pohnutek i vyjád ření času („kdy“) a superlativu. Kausalis jen v B -ñ v citových hnutích: kaw āñ „z žádostivosti“.

Číslo: Duál bývá v obou jazycích nahrazován plurálem. Vzhledem k po četnosti rukopis ů je lépe doložen v jazyce B. Krause (1955: 15n.) navíc rozlišoval zvláštní číslo parálu s koncovkami B -ne a A -f, které m ěly ozna čovat p řirozenou podvojnost t ělesných částí. V jazyce B se ješt ě rozlišoval tzv. plurativ neboli distributivní plurál nap ř. ostuwaiwenta „jednotlivé domy“ vedle sg. ost „d ům“ a pl. ostwa . Obojí nap ř. Krause & Thomas 1960: 76- 78 a Pinault 1989: 70-71). Všechny tvary však lze odvodit z indoevropského duálu (Hilmarsson 1989; Adams 1991). Dochované formy duálu jazyka B mohou být neutra kon čící v nom. na palatalizované hlásky -ñc , -[ nebo vokál -i (sg. mlyuwe „stehno“, du. mlyuweñc ; sg. pilta „list“, du. pilt ā[, pl. pilt āsa ; sg. kle ś „zákal“, du. kle śanmi , pl. kle śanma ). Druhou skupinu tvo ří maskulina či feminina kon čící na -e/ -ne ; -e samo tvo ří duál, i když je doloženo jediným výskytem pacere (od. sg. pācer „otec“, pl. pacera ); -ne tvo ří duál bu ď u atématických nebo tématických tvar ů (atématické: sg. pokai „paže“, du. pokaine , pl. pokaiñ ; tématické vždy po vokálu -e: sg. ñakte „b ůh“, du. ñaktene , pl. ñakti ); koncovky duálu a plurálu se tedy p řidávají ke stejnému kmeni (Adams 1991: 26). Ne četné tvary jazyka A kon čí na -ef & -āf, výjime čně na -äf (lyme f „rty“, pärw āf „obo čí“, pä śś äf „ňadra“). Genitiv duálu má v jazyce A koncovky -nis a -ne (klo śnis „dvou uší“, aśnis „dvou o čí“, tine „t ěchto dvou“, āmpine „obou“); v jazyce B jsou koncovky -naisäñ a -naisi (eśnaisäñ „dvou o čí“; komñäktenaisäñ „dvou boh ů-sluncí“; tainaisi „t ěchto dvou“). Plurál jmen často tvo ří marker -nt-, sr. het. kol. a luv. pl. -ant- (B sg. palskañe „myšlenka“, pl. palskañenta ) a rozmanité koncovky. Pro nom. a obl. se shodují koncovky 1) B -a, A -ā < *- H2 (B sg. camel , pl. cmela „zrození“); 2) B -wa , A -u/ -wā (B sg. ost , pl. ostwa , A wa [t, pl. -u „domy“ < *„šstu-H2; A sg. pält , pl. pältw ā „listy“); 3) B -na / -nma , A -mn ā (B sg. [arm , pl. [armana / [armanma „p říčiny“ < *s „er-m‚-H2); 4) A -nt , B -nta < *-nt-H2 (A pont , B ponta „všichni“ od sg. B po , A puk ). Od tvar ů v obl. B -f : A -s (*-ns ) se liší jednotlivé p říslušné tvary nominativu: AB -i, kdy je koncová slabika palatalizovaná (nom. sg. B meñe , A mañ „m ěsíc“ < *m ēnēn, nom. pl. B meñi , A mañi < oeÔes , obl. pl. B meñä f, A mañäs < oens ) nebo nepalatalizovaná (nom. sg. B r[āke , A ri [ak „sv ětec“, nom. pl. B r[āki , A ri [aki < *-oÔ); další koncovky AB -ñ s variantami B -eñ , A -añ (A yukañ „kon ě“ < *-ones ), AB -iñ (riñ „m ěsta“ od sg. nom. B riye , A ri ), B -añ , A -añ / -āñ (nap ř. B varianta tématického nom. pl. klyomoñ „slavní“ < *$le „-mōn-es od nom. sg. klyomo ; A nom. pl. sw āñcen āñ „paprsky“ od nom. sg. sw āñce f), B -aiñ (B sw āñcaiñ „paprsky“ od nom. sg. sw āñco ) a pl. B -ñc < *-ntes . Genitiv plurálu se tvo ří koncovkami A -is , B -fts (yäkwe fts „koní“, läklenta fts „utrpení“ < *-ns ōm), & A -śś i (gen. pl. wramnis & wramn āśś i „v ěcí“ : nom. sg. wram ). Substantiva se d ělí do 7 deklina čních t říd. P říklad úplné (dvojsystémové) deklinace V. t řídy: B yakwe , A yuk „k ůň “; B eykwe , A oyk „člov ěk“ (viz Pinault 1989: 73; Gippert 1987: 22-39; Carling 1999: 95-110): B Sg. Pl. A Sg. Pl. nom. yakwe , eykwe < yakwi , eykwi < nom. yuk , oyk < yukañ , oykañ < *e $„os, * ‚$ „os *e $„oi,* ‚$ „oi *e $„os, * ‚$ „os *e $„ones, * ‚$ „ones obl. yakwe , eykwe f < yakwe f, eykwe f < obl. yuk , oyka f < yukas , oykas < *e $„om, * ‚$ „on i *e $„ons,* ‚$ „ons *e $„om, * ‚$ „on i *e $„ons,* ‚$ „ons gen. yäkwentse , eykwentse < yäkwe fts , eykwe fts < gen. yukes , oykis < yuka śś i, oyka śś i < *e $„ons-os, * ‚$ „ons-os *e $„ons-ōm, * ‚$ „ons-ōm *e $„ons-os, * ‚$ „ons-os *e $„ons-, * ‚$ ons- + *Tei? instr. yukyo < *e $„o- + A yo a yukasyo < *e $„ons- + yo perl. yakwesa , eykwentsa < yakwentsa , eykwentsa < perl. yuk ā, oykn ā < yukas ā, oyks ā < *e $„o-sā, * ‚$ „on-sā < *e $„ons-ā/-ad, * ‚$ „ons-ā *e $„o-ā/-ad, * ‚$ „on-ā/-ad *e $„ons-, * ‚$ „ons- ā/-ad *-s-ā /*-ad ; -s- podle pl. /-ad kom. yakwempa , eykwe fmpa < yakwe fmpa , eykwe fmpa kom. yuka śś äl , oykna śś äl < yukasa śś äl , oyksa śś äl < *e $„o-, * ‚$ „on- + < *e $„on(s)-, * ‚$ „on(s)- *e $„o-, * ‚$ „on- + *e $„ons-, * ‚$ „ons- + B mapi přeci ? + B mapi přeci ? A śla , B ś(a)le dohromady A śla , B ś(a)le dohromady all. yakwe ś(c) , eykwe fś(c) < yakwe fś(c) , eykwe fś(c) < all. yukac , oyknac < yukasac , oyksac < *e $„o-de, * ‚$ „on-de? *e $„ons-de, * ‚$ „ons-de? *e $„o-de, * ‚$ „on-de *e $„ons-de, * ‚$ „ons-de 137

abl. yakweme f, eykwe fme f < yakweme f, eykwe fme f < abl. yukä [, oyknä [ < yukasä [, oyksä [ < *e $„o-, * ‚$ „on- + mon-? *e $„ons-, * ‚$ „ons-+mon-? *e $„o-Vti, * ‚$ „on-Vti? *e $„ons-Vti, * ‚$ „ons-Vti? lok. yakwene , eykwe fne < yakwene , eykwe fne lok. yuka f, oykna f < yukasa f, oyksa f < *e $„o-no, * ‚$ „on-no = sg. ? *e $„o-no, * ‚$ „on-no *e $„ons-no, * ‚$ „ons-no

Následují p říklady vzor ů primárních pád ů a perlativu z jednotlivých deklina čních t říd; u šesté třídy jsou vedle singuláru uvedeny i tvary duálu (Krause & Thomas 1960: 138-144): I,1: B pikul f., A pukäl f., „rok“; II,1: B ñem a. „jméno“, A wram a., „v ěc“; III,1 B yarke a., A yärk a., „soust řed ění“; IV pācer m., pācar m. „otec“; V,1: B yakwe m., A yuk m. „k ůň “; VI,2: B ek a., A ak a., „oko“; VII: B walo a., A wäl a., „král“.

B I,1 II,1 III, 1 IV V, 1 VI, 2 VII Sg. nom. pikul ñem yarke pācer yakwe ek , du. eś(a)ne walo obl. pikul ñem yarke pātär yakwe ek , du. eś(a)ne lānt gen. pikulntse ñemantse yärkentse pātri yäkwentse ekantse , du. eśnaisäñ lānte perl. pikultsa ñemtsa yarkesa pātärsa yakwesa eksa , du. eś(a)nesa lāntsa Pl. nom. pikwala ñemna yärkenta pācera yakwi eśaiñ lāñc obl. pikwala ñemna yärkenta pācera yakwe f eśai f lāntä f gen. pikwala fts ñemna fts yärkenta fts pacera fts yäkwe fts eśai fts lāntä fts perl. pikwalasa ñemnasa yärkentasa pacerasa yakwentsa eśaintsa lāntäntsa

A. I,1 II,1 III,1 IV V,1 VI,2 VII

Sg. nom. pukäl wram yärk pācar yuk ak, du. aśäf wäl

obl. pukäl wram yärk pācar yuk ak, du. aśäf lānt

gen. puklis wramis yärkes pācri yukes akis, du. aśnis lānt perl. pukl ā wram ā yärk ā pācr ā yuk ā ak ā, du. aśnā lānt ā Pl. nom. pukl ā wramä f yärkant pācri yukañ Ø lāfś obl. pukl ā wramä f yärkant pācräs yukas Ø lāñcäs gen. pukl ākis/-āśś i wramnis/-āśś i yärkäntwis pācrä śś i yuka śś i Ø lāñcä śś i perl. pukl ākā wramn ā yärkäntw ā *p ācrs ā yukas ā Ø lāñcs ā

Skupinová flexe: u vícenásobných sou řadných v ětných člen ů mají pádovou koncovku bu ď všechny nebo jen poslední – viz. B perl. kektseñ reki palskosa „t ělem, řečí a myslí“, A instr. kuklas yukas oykälm āsyo „s vozy, s koni a se slony“. Ve vazbách substantiv s adjektivy a ukazovacími zájmeny mívá substantivum příslušnou sekundární koncovku, zatímco zájmenný či adjektivní atribut je v základním tvaru obliquu bez koncovky B lok. pakw ārona ymainne „na nesprávných stezkách“. Pokud je substantivum v genitivu, ur čující zájmeno nebo adjektivum bývá krom ě obliquu (A pl. śā wes kä [[ iśś i „velkých u čitel ů“) také v genitivu (B sg. cwi y āmorntse „tohoto činu“; A sg. eykäl [in āp poris „ohn ě utrpení“).

Adjektiva Adjektiva se typologicky d ělí na čty ři t řídy dle tvar ů mask. pl. v jazyce B (t řídy i vzory podle Krause & Thomas 1960: 144-158): třída nom. pl. obl. pl. I. -i -ef II. -ñ -(nä) f III. -ñc -ntä f IV. -[ -[äf I. t řída zahrnuje adjektiva odvozená nej čast ěji od obliquu subst. koncovkami: B -[[ e, A -[i; B -(i)ye , A -i; B -ññe , A -ñi ; B -tstse , A -ts ; adjektivní sufixy B -ke , A -k jsou íránského p ůvodu (B spaktan īke , A spaktan īk „ministr, sloužící“). Podle tvar ů této t řídy se sklo ňují i gerundiva I. a II. B -lye / -lle , A -l; dále řadové číslovky (nap ř. B trite , A trit „t řetí“), adjektiva kon čící na B 138

-re , A -r (B astare , A ā[tär „čistý“) nebo v A na -ñci (kuleñci „ženský“) a -e( f) (jen pl.: oykalme f wäl „sloní král“). Koncovky B -[[ e, A -[i jsou ke konsonantním substantiv ům připojeny vokálem B a/ ä , A a/ ā (B st ām „strom“: stama [[ e „stromový“, A [tām: [tāma [i idem.), u obl. sg. & nom. + obl. pl. feminin m ůže být -[- nahrazeno -[[ -. Další p říklady B - (i)ye , A -i (B ñäkciye , A ñäkci „božský“); B -ññe , A -ñi (B Dharmasomäññe „Dharmasóm ův“); koncovky B -tstse , A -ts (B orotstse „velký“, A tsopats idem.) mají i posesivní význam (B kokaletstse „mající v ůz“), u mask. je -tsts - jen v nom. sg., jinak se m ění v -cc -; stejn ě se m ění -t- v -c- v B trite : obl. trice „t řetí“ aj. Různá adjektiva II. t řídy (v četn ě participií i činitelských jmen) spojuje tvar nom. m. pl. -ñ s variantami -iñ (v nom. sg. m. -i nap ř. B ārkwi , A ārki „bílý“), -aiñ (jediné slovo B nom. sg. m. yolo „zlý“), -añ (v B nom. sg. m. -e/-a/-f/-k/-s/ v pl. -ñ, nap ř. B lyka śke „malý“, B yn ūca „jdoucí“, AB tse f „modrý“, AB -ly āk „vidoucí“, B an ās „chudý“, B m. pl. ys ā-yokañ „zlataví“), -eñ (nom. sg. m. -e, nap ř. B tapre , A tpär „vysoký“), -oñ (nom. sg. m. -mo , nom. sg. m. B klyomo , A klyom „vznešený“). III. t řída je odvozena od p ůvodních -nt - kmen ů. V nom. sg. m. bývá B -eu, -āu (v obou případech v A -o) nebo AB -u. Podle sg. v B byly zvoleny vzory: B perne u, A parno „zá řící“; B tall āu, A tālo „chudý“; AB ymassu „pam ětlivý“. Spadají sem sklonné tvary B po , A puk „všechen, každý“ a adj. B kartse „dobrý“, kterému v A odpovídá nep říbuzné kāsu idem. IV. t řídu tvo ří participia préterita a v jazyce A n ěkterá prézentní participia média v m., nej čast ěji kn ānm āf v titulu Buddhy puk -kn ānm āf „Všev ědoucí“. Participia préterita kon čí nej čast ěji v sg. na AB -u (AB yāmu „ud ělaný“) s podskupinou zvláštních tvar ů v B ltu , A lantu „vyšlý“. Druhou skupinu tvar ů na B -au , A -o (B kälpau , A kälpo „dosažený“) dopl ňují tvary s reduplikací iniciální slabiky a koncovkami B -au , A -u (vzor B papaikau , A pāpeku „malovaný“). Srovnání pádových koncovek adjektiv všech t říd obou jazyk ů je excerpováno z výb ěru vzor ů pro jednotlivé t řídy: I. adjektivní koncovky B -[[ e, A -[i; II. B lāre „milý“, A klyom

„vznešený“; III. B perne u, A parno „zá řící“; IV. AB yāmu „ud ělaný“.

B mask. I. II. III. IV. sg. nom. -e -e -eu -u obl. -e (-ef) -ef -ent -o[ gen. -epi -epi *-ente -o[epi pl. nom. -i -eñ -eñc -o[ obl. -ef -e(nä) f -entä f -o[äf gen. -efts -enä fts -entä fts -o[äfts

B fem. I. II. III. IV. sg. nom. -a -iya -auntsa -usa obl. -ai -iyai -auntsai -usai gen. *-antse Ø Ø Ø pl. nom. -ana (-ona ) -ona -enta -(u)wa obl. -ana (-ona ) -ona -enta -(u)wa gen. -ana fts Ø -enta fts -(u)wa fts

A mask. I. II. III. IV. sg. nom. -i -Ø -o -u obl. -i/-if/-inä f -änt -ont -unt gen. -in āp -änt āp -ont āp -unt āp

139

pl. nom. -iñi -ä[ -o[ -u[ obl. -inäs -äñcäs -oñcäs -uñcäs gen. -inä śś i -äñcä śś i -oñcä śś i -uñcä śś i

A fem. I. II. III. IV. sg. nom. -i/-if -if -ofts -us obl. -i/-if/-in āf/-([[)āf -in āf -onts āf -us āf /-yāf gen. -ine -ine *-ontse Ø pl. nom. -in āñ/ -([[ )āñ (-af) -in āñ -ont -unt obl. -in ās/-([[ )ās (-af) -in ās -ont -unt gen. -in āśś i Ø *-ont āśś i -unt āśś i

Tvary vokativu adjektiv v sg. m. kon čí u všech t říd v B -u: nap ř. I. -[[ u. Adjektiva I. t řídy B - re mají obl. sg. m. -ef. U gerundiv, řadových číslovek a adjektiv na B -re & A -r a B -tte & A -t jsou tvary feminin nom. + obl. pl. B -ona & A -af. V rámci II. t řídy se nejvíce liší koncovky u B ārkwi , A ārki „bílý“: nom. pl. m. B -if, A -ya fś; nom. sg. f. B -añña , A -yant . V B je sg. f. -ñña čast ější ( tseñña „modré“). III. t řída je zcela pravidelná, pouze nom. pl. m. B -ñc odpovídají varianty v A -ñś, -fś, nebo po vokálu -[. V obl. sg. m. v B místo -nt bývá - ñcä f (poñcä f „každého“). IV. t řída je také pravidelná, s výjimkou podskupiny v B ltu „vyšlý“, kde se v nenominativních tvarech m. sg. vokál p řed -[ mění na obl. ltuwe [ „vyšlého“); u A kn ānm āf „v ědoucí“ se místo nom. -f klade v gen. -nt apod. Tvary duálu: I. třída du. B kenine „kolena“: kenine [[ e, A kanwe f id.: kanwe f[i. U tvar ů na -(ts)ts- jsou dochovány tvary duálu -tsane (wartsane „širocí“ od sg. wartse , cakkartsane „mající dv ě kola“ od sg. cakkartse ) a -tsi (aurtsi „širocí“ od sg. aurtse , läktsi „zá řící“ od lak utse ). Jediné dva tvary adjektiv duálu v jazyce A jsou yetuntin „ozdobení“ a lalä ykunti f „ov ěšení“ (Adams 1991: 31). Adjektivní tvary substantiv se tvo ří p říponami, typicky nap ř. A m. et f. -[i/ -[if, B m. -[[ e, f. - [[ a s flexí: B mask. sg nom. et obl. -[[ e, gen. -[[ epi , vok. -[[ u; pl. nom. -[[ i, obl. -[[ ef, gen. - [[ efts . B fem. sg. nom. -[[ a, obl. -[[ ai , gen. *-[[ antse , pl. nom.-obl. -[[ ana , gen. *-[[ ana fts . A mask. sg. nom. -[i, obl. -[i/ -[if/ -[inä f, gen. -[in āp, pl. nom. -[iñi , obl. -[inäs , gen. - [inä śś i. A fem. sg. nom. -[i/ -[if, obl. -[i/ -[if/ -[in āf/ -[yāf/ -[[ āf, pl. nom. -[in āñ/ -[[ āñ, obl. -[in ās/ -[[ ās, gen. *-[ina śś i. Jako p říklad adjektivního sklo ňování mohou posloužit nap ř. B kartse , A kāsu „dobrý“.

m. f. B A B A sg. nom. kartse kāsu kartsa *krä( f)ts? obl. krent krant , krañcä f kartsai kränts āf gen. kreñcepi krant āp Ø Ø pl. nom. kreñc kra fś krenta krant obl. krentä f krañcäs krenta krant gen. krenta f krañcä śś i krenta fts *krant āśś i

140

Pronomina Plné tvary osobních zájmen jsou doloženy jen pro 1. a 2. osobu; zvláštní tvary pro m. a f. jsou jen v A u 1. os. sg.; duál je jen v B nom. + obl. Mimo vzory (Krause & Thomas 1960: 162) je doložen duál 3. os. nom. + obl. B taine „ti/ ty dva“ (Adams 1991: 30). Podkladem pro následující rekonstrukce je Jasanoff (1989), Pinault (1989: 111n) a Adams (1988: 149-156)

B 1.os. A 1. os. B 2. os. A 2. os. sg. nom. ñä ś (ñi ś) < *(m)ege nom.-obl. f. ñuk < *(m)e ĝō twe, tuwe < *tuHom tu < *tuHom obl. ñä ś (ñi ś) < *mege nom.-obl. m. nä [ < *ñä ś- ci < *cäyä < *t Ôäw Ôä cu < *cäwä < *t Ôäw Ôä ä[ < abl. *meg-eti < *t(e) „e < *t(e) „e gen. ñi < *m'ñäi < *meneis m. ñi < *meneis tañ < *tune tñi < *tuneis f. nāñi < *m `neis

du. nom. + obl. wene < * „o-n-oH 1 Ø yene < * Ôo-n-oH 1 Ø du. gen. wenaisäñ < * „o-n-oÔs-ne yenaisäñ < * Ôo-n-ois-ne pl. nom. + obl. wes < * „os was < * „os yes < * Ôos yas < * Ôos gen. wesi < *„osoi(s) yesi < * Ôoso(i) wesäñ , wesä f < lok. *„os-ne,-o wasä f < * „os-ne,-o yesäñ, yesä f < * Ôos-ne,-o yasä f < * Ôos-ne,-o

Tvary genitivu se používají i jako posesiva; stejnou funkci má vztažné B [añ & A [ñi (*sene & *seneis ). Všechny t ři osoby se dochovaly u slovesných enklitik: sg. 1. B -ñ, A -ñi < *mene ; 2. B -c, A -ci (nap ř. B win āskau-c, A win āsam-ci „obdivuji t ě“) < *te ; 3. B -ne , A -f < *eno- /*ono-; pl. 1.-3. shodn ě B -me , A -m < 1. *‚smo , 2. *usmo , 3. *smo- (Adams 1988: 155). Ukazovací zájmena mají t ři stupn ě deixe, v m. I. B su , A säm „ten“; II. B se , A säs „tento“; ješt ě siln ější deiktickou variantu p ředstavuje III. B se f, A sa f; iniciální s- je v m. vždy jen v nom. sg., jinak se m ění v c- < *tE-. Stejn ě se m ění u f. iniciální s- na t-. Všechny tvary neutra za čínají na t-. Duál je doložen v nejslabší deixi u nom. + obl. m. B tai , A tim (od sg. B su , A säm ), gen. B tainaisi / tainaisäñ , A *time ; v nejsiln ější deixi jsou jen A tvary nom. + obl. ti f, gen. tine . Detailní analýza ukazuje, že se zde kombinují demonstrativní kmeny *so-/ *s ā- & *to-/ *t ā- s deiktickými elementy *u , *nu , v A také *mu , *se .

B sg. pl. deixe I. II. III. I. II. III. 1 1 2 2 2 m. nom. su < *so +u se < *so se f < *so + nu cey , cai < *to Ô cey , cai < *to Ô cey , cai < *to Ô či *t ēÔ-es 3 či *t ēÔ-es 3 či *t ēÔ-es 3 2 2 2 2 2 5 obl. ce u < *tom+u ce < *tom ce f < *tom+nu ce f < *tons ce f < *tons cenä f < *t ēns+nu c- dle g. *teso c- dle g. *teso c- dle g. *teso či *t ēns 4 či *t ēns 4 ceyna gen. cwi , cpi < *csäw-i cwi , cpi < cwi , cpi < ce fts < ce fts < ceyna fts , cayna fts 5 5 5 < *teso+u-oÔ *teso+u-oÔ *teso+u-oÔ *t ēns-ōm *t ēns-ōm či *teb heÔ6 či *teb heÔ6 či *teb heÔ6

f. nom. sāu < *s ā+u sā < *s ā sāf < *s ā+nu to f = obl.? toy < *t āÔ toyna < *t āÔ +u-es ? +u-es+n ā?

obl. tāu < *t ām+u tā < *t ām tāf < *t ām+nu to f < toy = nom. toyna = nom. *t ā+u-ns 7 gen. tāy < dat. *t āÔ tāy < dat. *t āÔ Ø to fts < *t āns-ōm Ø toyna fts n. nom. tu < *to(d) +u te < *tod te f < *tod+nu Ø Ø Ø obl. tu < *to(d) +u te < *tod te f < *tod+nu Ø Ø Ø gen. tuntse < tentse < tentse < Ø Ø Ø *to+u-nsos *to-nsos *to-nsos

141

A sg. pl. deixe I. II. III. I. II. III. m. nom. säm < *so+mu säs < sa f < *so+nu cem < *to Ô+mu ce [ < *to Ô+se ce f < *to Ô+nu 8 *sos+se či *t ēÔ-es+mu či *t ēÔ-es+se či *t ēÔ-es+nu obl. cam < *tom ca [ < *tom ca f < *tom cesäm < *t ēns cesäs < *t ēns cesä f < *t ēns +mu +se + nu + mu +se + nu gen. cami < *tom ca [i < *tom cani < *tom cesmi < cessi < cesni < +mu-eÔs +se-eÔs + nu-eÔs *t ēns+mu-eis *t ēns+se-eis *t ēns+nu-eis f. nom. sām < sās < sāf < tom < to [ < to f < *s ā+mu *s ā+s ā *s ā+nu *t ā+u?-es+mu *t ā+u?-es+se *t ā+u?-es+nu obl. tām < *t ām+mu tā[ < *t ām tāf < *t ām+nu tosäm < tosäs < tosä f < +se *t ā+u-ns +mu *t ā+u-ns+se *t ā+u-ns+nu gen. temi < *t āÔ Ø Ø tosm āśś i < *t āns Ø Ø +mu-eÔs +mu-ās$Ôā n. nom. täm < *tod+mu tä [ < *tod+se ta f < *tod+nu Ø Ø Ø obl. täm < *tod+mu tä [ < *tod+se ta f < *tod+nu Ø Ø Ø gen. tmis < *t [is < tanis < Ø Ø Ø *to+mu-ensos to+se-ensos *to+nu-ensos Pozn.: 1) Adams 1988: 164, 163; Pinault 1989: 115; 2) Pinault 1989: 114; 3) Van Windekens 1979: 266; 4) Van Windekens 1979: 267; 5) Adams 1988: 165-66; 6) Pinault 1989: 114; 7) Van Windekens 1979: 267; 8) Adams 1988: 166 s odvoláním na Wintera, který vysv ětlil formy se s namísto [ jako d ůsledek spojení os+se .

Flexe hlavních tázacích a neur čitých zájmen je stejná pro všechna čísla: tázací „kdo, co“: nom. B kuse , A kus ; neur čité „n ěkdo, n ěco“: nom. B ksa , A sa f: B tázací/vztažné B neur čité A tázací/vztažné A neur čité „ „ „ nom. kuse < *k u-so ksa < *k u-sā kus < *k u-so sa f < *so + nu „ „ „ obl. kuce < *k u-tom kca < *k u-tā(m) kuc < *k u-tom ca f < *tom + nu gen. ket(e) < *k „o-tos ket(a)ra = ket(e)+ra ke < *k „o-iHos ~ B kaiyye „čí“

Ke vztažným a tázacím zájmen ům se v A p řipojuje částice -ne (kusne ). Tázací, resp. vztažné zájmeno B intsu , A äntsa f/ äntsanne „který“ ( *eni- + B su & A sa f) rozlišuje zvláštní tvary m. a f. v sg. a pl: v sg. obl. m. B iñcau / iñcew , A äñca f; gen. m. äñcani-k; obl. f. A änt āf; v pl. gen. m. äñcesni . U tázacího, resp. vztažného zájmena B mäksu „který“ ( *mé(n)+k „u-so+u ) je krom ě m. a f. i n.; koncovky se shodují s ukazovacím B su (jen gen. pl. m. mäkcenas , f. maktoynas ). Tvary m. a f. se dochovaly i u zájmenných adjektiv B m. makte , f. mäkciya , A m. mättak , f. mäcc āk „sám“ a B m. alyek , f. aly āk, A m. ālak , f. āly āk „jiný“ (podle tohoto vzoru se sklo ňují i nap ř B aletstse „cizí“, A ālä f „jiný“):

B m. B f. A m. A f. sg. nom. makte < *me(n)+ku-to- mäkciya < oku-t-iÔā mättak < oku-t-āko- mäcc āk < oku-t-ākā obl. makce mäkciyai mäccakä f mäcc āky āf gen. mäkcepi Ø Ø mäcc ākye pl. nom. makci maktona mäccek mätkont obl. mäkce f maktona mäckes mätkont gen. mäkce fts Ø Ø Ø

142

B m. B f. A m. A f. sg. nom. alyek / allek < *al Ôo-ko- aly āk < *al Ôā-kā ālak < *al Ôo-ko- āly āk < *al Ôā-kā obl. alyek / allek alyok / allok āl(y)akä f ālyäky āf gen. alyekepi Ø Ø Ø pl. nom. alyaik allo yk(na) ālyek ālkont obl. alye ykä f allo ykna ālykes, ālyekäs ālkont gen. alye ykä fts Ø ālu Ø

Od tvar ů tázacích zájmen se odvozují n ěkteré spojky, nap ř: A tā, B ente „kde“ < abl. *on(i)- tōd (Adams 1999: 85) = B ente „když“ ~ A änt āne ; dále A kupre „zda“; B kuce , A kucne „ „protože“; A kuyal „pro č“; A kuyalte „nebo ť“; B kā „pro č“ < abl. f. *k ā(d) , srov. lat. qu ā „jak, jakým zp ůsobem“; AB kos / A kospre f „kolik?, jak daleko?“; B kos , A kosne / kospre fne „tolik“; B mäkte , A mänt „jak“; B mäkte , A mä ftne „tím“. Díl čí tvary zájmen se užívají adverbiáln ě: obl. B tu (srov. slovanské tu ), A täm = „zde, práv ě“, podobn ě lok. A t[af = „zde“; instr. + perl. B tusa , A tamyo = „odtud, kolem“; abl. B tume f, A tmä [ = „potom“; B taisa „tedy, tak“ < gen. pl. *to Ôsom či lok. pl. *to Ôsu/i (Adams 1999: 308).

Číslovky 1-1000 p ředstavují indoevropské d ědictví, vyšší byly p řejaty:

B A * 1 [e m., sana (somo ) f. sas m. , säm f. *s ēms m. , *sm Ôš f. , *s »m n. (B 152)

1. pärwe [[ e *p 3H2„o- + adj. suf. *-(o)sk Ôo- (B 153) maltowinu 2 wi m. et f. wu m., we f. *d „ō„ m., *d „āÔ f., mén ě pravd ěpodobn ě *d „oÔ (B 172) 2. wate wät *d „ito- (B 172)

3 trai m., tarya f. tre m. , tri (täry ā-) f. *tr Ôes m. < coll., *triH 2 f. (B 192) 3. trite & tr īte trit *tri-to-, zřejm ě kontaminací *tri Ôo- a *d „ito- (B 193) 4 śtwer m. , śtw āra f. śtwar m. et f. *k „et „ores m.-f., *k „et „or š n. > B f. (B 208-09) 4. śtart(t)e śtärt *k „et( „)3-to- (B 209) 5 pi ś päñ *penk „e (B 224) 5. pi ykte pänt *penk „to- (B 224) 6 [kas [äk *s( „)e $s (B 238) 6. [kaste [kä [t *s( „)e $s-to- (B 238) 7 [ukt [pät *sept i, -k- v B [ukt se vysv ětluje analogií okt 8 (B 250) 7. [uktante [äptänt *sept i-to- (B 250) 8 okt okät *o $tō(„) (B 268) 8. oktante & oktunte oktänt *o $tō(„)-N-to-; -N- podle A [äptänt „7.“ a B ñunte „9.“ (B 268) 9 ñu & ñ ū ñu *ne „i; *-i rekonstruováno podle „90“ (B 283) 9. ñunte *ñunt *ne „i-to- (B 283) 10 śak, śś ak & śäk śäkk *de $i (B 295) 10. śkante śkänt *de $‚ -to- (B 295)

20 ikä f & īkä f wiki & w īki *(H 1)„ī$‚ t-iH 1 (B 172)

30 täry āka tary āk *triH 2-(d) $‚ t-š (Winter) či *-(d) $onts (Klingenschmitt; B 192) 40 śtw ārka śtwar āk *k „et „3H-(d) $‚ t-š či *-(d) $onts (B 209) 50 p(i) śā ka pñ āk *penk „ē-(d) $‚ t-š či *-(d) $onts (B 224) 60 [kaska säksäk *s( „)e $s-(d) $‚ t-š či *-(d) $onts (B 238) 70 [ukta yka [äptuk *sept i-(d) $‚ t-š či *-(d) $onts ; -uk v A [äptuk podle oktuk (B 250) 80 okta yka & okta fka oktuk *o $tō(„)-(d) $‚ t-š či *-(d) $onts ; B -N- podle 70, 90 (B 268) 90 ñumka & ñu yka nmuk *ne „i-(d) $‚ t-š či *-(d) $onts (B 283) 100 kante & känte känt *$‚ tom (B 306) 143

1000 yaltse wälts *„elsos , -es-os n., spíše než *„elt Ôo- (B 316) 4 10 tm āne (tumane ) tm āg < st ř.írán. *tu-māna- „velká míra“ (Adams 1999: 301) 10 5 lak [ 10 6 kor

Další číslovky: B m. [eske , A m. sasak , f. sn āki „jediný“; distributivní číslovky se tvo ří bu ď prostým zdvojením čísla (B okt okt „po osmi“) nebo koncovkou -ār (B w(i) ār „po dvou“). Dále nap ř. B wasto , A wä [t „dvojnásobný“; B watesa , A wta [ „podruhé“ nebo wt ā(k) „zase“. h h Starý duál zachovává B antapi/ āntpi , A m. āmpi , f. āmpuk „oba“ < **Hent-b oÔH1/-b oH 1u.

Morfologie slovesa

Tocharská slovesa mají jednoduché ko řeny. V konjugaci se uplat ňuje osoba (1., 2., 3.), číslo (sg., pl., z řídka du.) rod (aktivum a médium), čas (prézens, imperfektum, préteritum, v B navíc v iterativní funkci tzv. durativum zvané i intenzivní préteritum) a zp ůsob (konjunktiv, optativ, imperativ). Rod je navíc rozlišen paralelní konjugací v ětšiny sloves v základním tvaru (pasivum) a kauzativu (aktivum). Systém koncovek se d ělí do dvou hlavních t říd I a II. Viz nejobvyklejší koncovky prézentu a konjunktivu v A i B (v A též u optativu a imperfektních tvar ů sloves yem „šel jsem“, [em „byl jsem“) u tématických sloves v rekonstrukci dle Pinaulta (1989: 153, 155):

I. Prézens & subjunktiv : AB āk- „vést“; B klyaus-, A klyos- „slyšet“; B we- „mluvit, říci“ B akt. A akt. B méd. A méd. *

1 sg. ākau < *a ĝ-ō ākam < *a ĝ-o-mi klyausemar klyosm ār *$le „s-o-mH 2+ri

2 āś t(o) < *a ĝ-e-tH 2e āś t < *a ĝ-e-tH 2e klyau [tar klyo [tär *$le „s-e-tH 2e+ri 3 āś äf < *a ĝ-e+nu āś ä[ < *a ĝ-e+se klyau [tär klyo [tär *$le „s-e-tri 3 du. weste f < *-tom nu 1 h 1 pl. ākem(o) < *a ĝ-o-mō? ākamäs < *a ĝ-o-mes- klyausemt(t)är klyosamtär *$le „s-o-med H2+ri 2 āś cer < *a ĝ-e-tē+r? āś äc < *a ĝ-e-te klyau [tär klyo śś är *$le „s-e-dhe+ri 3 āke f < *a ĝ-o-nt ākeñc < *a ĝ-o-nti klyausentär klyosantär *$le „s-o-ntri Pozn.: 1) Adams 1988: 62.

V 1. os. sg. m ůže být mén ě časté -m. Obvyklé je -u, které se u tematických sloves m ění na -eu, pozd ěji -au . Obdobné koncovky platí pro optativ s výjimkou 1. sg. -m a 3. sg. -Ø v jazyce B (omezují se pouze na aktivní flexi; viz Pinault 1989: 156; Adams 1988: 79-80):

AB kärs- „znát“ B A ptoch. *

1 sg. kärsoym kärsim *kärs ā-y-m(ä) * k 3s-ā-iH 1-mi

2 kärsoyt kärsit *kärs ā-y-t( ā) * k 3s-ā-iH 1-tā

3 karsoy kärsi [ *kärs ā-y-Ø * k 3s-ā-iH 1-t 1 pl. kärsoyem kärsimäs *kärs ā-y-o-mV = préz. 2 kärsoycer kärsic *kärs ā-y-e-tē+r = préz. 3 kärsoye f kärsiñc *kärs ā-y-o-nt = préz.

Jiné jsou v AB koncovky préterita a v A imperfekta (Pinault 1989: 157, 159):

II. Préteritum : B kaut-, A kot- „zlomit, rozbít“; B lät- „odejít“, tāk- „být“ (prét. kmen) B akt. A akt. ptoch. * B méd. A méd. ptoch. *

1 sg. kaut āwa kot ā *kaut ā-wā -uH 2 < -H2 u kaut āmai kote *kaut ā-(m)ai -H2e+i 2 kaut āsta kota [t *kaut ā-st ā -stH 2e kaut ātai kotte *kaut ā-tai -tH 2e+i 3 kauta kota *kaut ā-Ø -t? kaut āte kotat *kaut ā-tă -to 1 o 2 3 du. ltais ā-ÔH1+s.. 1 o 2 tākenas ā-ÔH1-nā+s.. 144

h 1 pl. kaut ām(o) kotmäs *kaut ā-mV(sV) -mesi = préz. kaut āmt(t)e kotamät *kaut ā-mät ă(-) -med H2 2 kaut ās(o) kotas *kaut ā-stäs? -stesi 3 kaut āt kotac *kaut ā-tä -dhuwe 3 kaut āre kotar *kaut ā-ră -ro / -r kaut ānte kotant *kautā-nt ă -nto Pozn.: 1) Adams 1988: 62; 2) Adams 1988: 62-63, 101; 3) Adams 1988: 100: * -s(ä) < *-ssä < *-sťsä < *-st Ôäsä < *-stesi .

Koncovky imperativu se dochovaly jen pro 2. os.: AB käl- „p řinést, p řivést“; B klyaus-, A klyos- „slyšet“; AB yām- „d ělat“; B ai- : imp. pete- „dát“; AB i- „jít“ (Pinault 1989, 161; Adams 1988, 82; Van Windekens 1982, 294-97):

B akt. A akt. ptoch.* < ie.** B méd. A méd. ptoch.* < ie.** 3 sg. pk āla pkal *pä-kālā-Ø < **pe-kCH3-ā pkalar päkl ār *pä-käl ā+r 3 py ām py ām *pä-yām-Ø py āmtsar py āmts ār *pä-yām-sā+r 4 päklyau [ päklyo [ **pe-$lē„s-e päklyoss ū **pe-$lē„se-s„e pete pa [1 **po-dH 3-o pa [ h 2 1 pi [ **pe-H1i+d i či **pe-H1i+si du. pyamtt sait *pä-yām-sā-ī-t 5 6 pl. pkalas(o) päkläs **pe-kCH3-ā-stesi pkalat päkl āc *pä-käl ā-tä 6 py āmtso py āmäs *pä-yām-stäs 5 py āmtsat py āmts āc *pä-yām-sā-tä päklyau [so päklyo [äs **pe-$lē„se-stesi 5 petes/petso pac **po-dH o-stesi 5 pc īso/cisso pic/picäs 3 **pe-H1ite(+stesi) Pozn.: 1) Van Windekens 1982: 246, 296 srovnává s lat. infinitivy na -se/-re (*-si ): esse , īre aj. a skt. na *-si : né [i, dár [i, vák [i. 2) Adams 1999: 61. 3) Finální *-r je z řejm ě totéž jako -r v prohibitivní částici A mar ; srov. dále B mā ra „ani ... ani“ : ra „také; jako“. Ve slovesném systému se -r objevuje v arm. 2. sg. imperativu na -(i)r a het. imperativu mediopassiva na -ru (p řehled viz Van Windekens 1982: 295). Pinault (1989: 162) dává p řednost vysv ětlení, které p ředpokládá primárn ě nulový ukazatel imperativu jako v aktivu, plus -r signalizující médium. 4) Finální -sū < *-s„e představuje pravd ěpodobn ě reflexívum kterému p řesn ě odpovídá -sva v skt. bhára-sva „p řines!“ (Pinault 1989: 162; Van Windekens 1982: 296). 5) = 2pl. prét. akt. 6) = 2pl. prét. méd.

Významy základních tvar ů sloves bývají intranzitivní pasivní, zatímco kauzativních tvar ů tranzitivní aktivní (zákl. B tsälpetär , A śalpatär „je vysvobozen“; kauz. B tsalpästär , A tsälpä [tär „vysvobozuje, zachra ňuje“). Nej čast ější kauzativní sufix je v B -sk-/ -[[-; u sloves s ko řenem na -k sufix –s-/ -[- (zákl. sg. rittetär „spojuje se“, kauz. sg. rittä [[ ä „spojuje“, pl. rittäske f „spojují“). Jazyk A má kauzativní sufix -s- (3. os. pl. préz. zákl. lä ykiñc „visí“, kauz. lä ykseñc „v ěší se na“). Až na výjimky se v jazyce B kauzativní tvary používají i jako konjunktivní. Tvary média se užívají jako aktivum (B twe ñi yaitkorsa mant py ām „činíš tak na m ůj rozkaz“), médium (B te śi cime f ñäskemar „vyprošuji si od tebe prominutí“) nebo pasivum (B tane orottsa kwasalñe [[ a we śeñña klyau [āte „byl tu slyšet silný [dosl. velký] na říkavý hlas“).

Většina sloves má základní kmeny v prézentu (12 t říd), konjunktivu (11 t říd) a préteritu (6 tříd). Od prézentních kmen ů se koncovkami odvozují indikativ prézentu a n ěkterá imperfekta v A a v ětšina v B. Od konjunktivních kmen ů se koncovkami tvo ří konjunktiv a optativ. Od obou kmen ů se jednotlivými sufixy tvo ří:

tvary od kmene sufixy * part. préz. akt. préz. B -ñca , A -nt *-ont- m. : *-ānt- f. part. préz. méd. préz. B -mane , A -māf *-m™no- I. gerundivum préz. B -lye (-lle ), A -l *-lÔo- II. gerundivum konj. B -lye (-lle ), A -l *-lÔo - I. abstrakta préz. B -l(äñ)ñe / A -lune *-l-un Ôo-/*-l-uno Ô- II. abstrakta konj. B -l(äñ)ñe / A -lune *-l-un Ôo-/*-l-uno Ô- inf. A préz., B konj. AB -tsi *-tÔōi (dat. *-tÔo-) 145

jmenné tvary préz. et konj. B -nta , A -nt *-nt-ā privativa konj. B –tte , A -t *-to-

Kmeny préterita se v ětšinou shodují s konjunktivem, mají ale odlišné koncovky. Imperativ se tvo ří prefixem p(ä) -, který m ůže chyb ět v B p řed slovesy na p- (B parskat „ptejte se!“). P řed labiovelárami se pä - mění na A pu , B po (A pl. pukmäs „b ěžte!“, B sg. pokk āka „volej!“). Tento prefix má nejbližší obdobu ve slovanském prefixu *po-, který vyjad řuje perfektivnost (Adams 1988, 62). Co do sufix ů se imperativ tvo ří šesti zp ůsoby (= t řídami): I. bez sufix ů od základních tvarů sloves (A kām- „nést“, pl. pk āmāc) II. bez sufix ů od kauzativu (A yär - „koupat se“, sg. päyr ār) III. sufixem -s- (B er -, A ar - „vyvolat“; B pl. persat , A sg. pars ār) IV. sufixem -[[ - (B kätk - „p řekro čit“, sg. kätkä [[ ar ) V. sufixem -ññ - (B ārk -/ ārc - „mít [povinnost]“, sg. porcaññar ) VI. nepravideln ě (nap ř. AB i- „jít“, B akt. pl. pa [, A akt. pl. pi [, méd. pl. pic ; AB we - „mluvit“, B sg. poñ , pl. poñes ).

12 prézentních t říd se d ělí na tématické a atématické. Podle zavedeného d ělení (Krause & Thomas 1960: 196-217, Pinault 1989: 136-143) je 8 (II.-IV., VIII.-XII.) tématických: u t říd II. – IV. se ke slovesným kmen ům p řipojuje vokál: II. AB ä, B e, A a < ie. * e/* o (AB āk- „vid ět“, préz. akt. sg. B āś äf, ale B aśeñca , A āś ant ) III. B e, A a < ie. * o (AB mäsk - „být, nacházet se“, 3. os. sg. méd. B mäsketär , A mäskatär ) IV. B o, A a (AB ār- „p řestat“, 3. os. sg. méd. B orotär , A aratär ).

U t říd VIII. – XII. se ke slovesným kmen ům p řipojují jako sufixy jednotlivé konsonanty nebo slabiky; mezi sty čné konsonanty se vkládá vokál -a-/ -ā- (nap ř. VIII. yām- „d ělat“, 1. os. sg. préz. yam-a-sk-au ): VIII. AB -s- (B er -, A ar - „vzbudit“, 3. os. sg. préz. B ersau , A arsam ) IX. jen B -sk - (B ai -, A e- „dávat“, 3. os. sg. préz. B aiskau , A esam ) X. B -nāsk -/-näsk , A -nās-/-näs -; u -n- ale dochází k metatezi z -mn - na -nm - (AB täm - „zrodit se“, 3. os. sg. préz. B tänmastär , A tämnä [tär ; jinak AB päk - „mít v úmyslu“, 3. os. B sg. méd. päkn āstär ) XI. B -sask -/-säsk -, A -sis - (AB āks - „oznámit, u čit“, B 3. os. sg. préz. aksaskau ; A ok - „p řibývat“, 1. os. sg. préz. oksisam ) XII. AB -ññ - se často asimiluje (A kā[- „plísnit“, inf. kā[iñtsi ; B klänts - „spát“, 3. os. sg. préz. kläntsa f).

Ostatní t řídy jsou atématické: I. Koncovky se ke kmeni slovesa p řipojují pomocným vokálem ä, na rozdíl od II. t řídy, ale bez palatalizace finálního konsonantu: ( pälk - „ho řet“, 3. os. sg. préz. B palkä f, A palkä [). V. klade p řed koncovky vokál ā (AB läk - „vid ět“, 3. os. préz. akt. A lk ā[) VII. jen v B nasální infix (B pik „malovat“, 3. os. sg. préz. pi ykä f) VI. v AB infix -nā- do kmene s krátkým vokálem, -na - do kmene s dlouhým vokálem (A kärs- „v ědět“ : 3. os. sg. préz. kärsn ā[; B ts āk- „kousat“ : 3. os. sg. préz. ts ākna f)

Podle tvar ů 1. t řídy prézentních kmen ů probíhá i konjugace slovesa „jít“ AB i-; zatímco tvary v A jsou pravidelné, v B je infix -n- (A préz. yäm , yät , yä [, ymäs , yäc , yiñc , part. préz. ym āf; B yam , yat , ya f, ynem , yacer , yane f, part. préz. ynemane ). Do první t řídy prézentních kmen ů pat ří i supletivní sloveso existence, jehož paradigma tvo ří t ři r ůzné ie. ko řeny: 1) *H 1es- „být“, 146

h 2) *d eH 1-(-k-/-s-) „dít se, d ělat“, 3) *steH 2- „stát (se)“: 1a) préz. B nes-, A nas- „být“ < *H 1no- + *H 1s-, srov. lokativní postpozice B -ne < *H 1no , 1b) impf. B sg. [ai-, pl. [ey-, A [e-

< *H1s-ÔeH 1-, 1c) skente < *H 1s-s$o-nto ; 2) prét. a jeho deriváty *t āk-ā-; 3) kopula ste <

*stH 2-ó, stare < *st š-ró ; čtvrtý ko řen *men- „z ůstat“ m ůže být p řidán, pokud do paradigmatu slovesa existence za řadíme AB mäsk- „stát se“ < *m ‚-s$- (viz Pobo żniak 1986: 267; Batke 1999: 63-74; Adams 344-46: 458-59)

B A os. sg. pl. sg. pl. prézens 1. nesau nesem nasam nasamäs 2. nest nescer /ne ścer na [t Ø 3. nesä f nesä f na [ neñc imperfektum 1. [aim/ [eym [eyem [em [emäs 2. [ait [eycer [et *[ec 3. [ai [eye f [e[ [eñc préteritum 1. tak āwa Ø tākā tākmäs 2. tak āsta Ø tāka [t Ø 3. tāka tak āre tāk tākar konjunktiv 1. tākau tākam tām tamäs 2. tākat tākacer tāt tāc 3. tāka f tāka f tā[ tākeñc optativ 1. tākoym tākoyem tākim takimäs 2. tākoyt tākoycer tākit Ø 3. tākoy tākoye f tāki [ tākiñc imperativ 2. pt āka pt ākas pä [täk pä [takäs kopula 2. star 3. ste , star- stare(-) skente, skentar-

Většina z 11 konjunktivních t říd (II., III., VI., IX.-XII.; Krause & Thomas 1960: 221-233; Pinault 1989: 144-146) se zcela shoduje s prézentními (jen IX. t řída je rozší řena nejen v B o -sk -, ale i v A o -s-: A kän - „vznikat“, 1. os. sg. kn āsam ). Liší se t řídy: IV. jen vzácn ě v B sufix -i- (kälyp - „ukrást“, 1. os. akt. kalypi , inf. kälypitsi ). VII. sufix AB -ñ-; čast ěji v A (AB we - „mluvit“, 3. os. akt. sg. A weñä [) I. atématicky jako v prézentu, koncovky se p řipojují k nepalatalizovanému ko řenu kon čícímu vokálem (B ai -, A e- „dávat“, 1. os. akt. sg. B āyu , A em ) V. sufixem AB -ā- (AB wik - „zmizet“, B inf. wik ātsi , 3. os. sg. méd. A wik ātär )

Jazyk B vytvá ří od konjunktivu privativní tvary pomocí negativních prefix ů a sufixu -tte , nap ř. kaut- „rozd ělit, rozšt ěpit“, akautatte „nerozšt ěpitelný“; klyaus- „slyšet“, enklyau [ätte „neslýchaný“.

Préterita se d ělí do tříd podle zp ůsobu tvo ření (Krause & Thomas 1960: 237-254; Pinault 1989: 147-152): I. atématická odvozená bez sufixu od základního tvaru slovesa (AB kälk - ko řen minulého tvaru od i- „jít“, 3. os. sg. akt. A kälk ) II. od kauzativu odvozený tvar s palatalizovaným iniciálním konsonantem, který je v A reduplikován, v B následován prodlouženým vokálem (AB täl - „zdvihnout“, A cacäl , B cāla ; AB kärs - „znát“, A śaśärs , B śā rsa ).

147

VI. tématická: slovesa AB käm- „p řijít“, AB länt - „vyjít“ – u obou je 3. os. sg. akt. bez koncovky. B käm -: sg. 1. os. kamau , 3. os. śem(o) , pl. 1. os. kmem , 3. os. kame f/ śemare ; B lä-n-t-: sg. 1. os. latau , 3. os. lac , pl. 1. os. latso , 3. os. late f, du. 3. os. ltais . IV. sufixem -[[ - (AB yām- „d ělat“, 1. os. akt. prét. yama [[ a, srv. IX. prézentní t řída 1. os. préz. sg. yama [[ äf) V. sufixem -ñ(ñ) - (AB we - „říkat“, 1. os. sg. akt. B w(e)ñ āwa , A weñ ā) III. částe čně sigmatická - v obou jazycích v aktivu schází -s-; nap ř. u slovesa B prek -, A prak - „ptát se“: koncovky osob aktiva B sg. -wa , -asta , -sa , pl. -am , *-as , -ar ; A sg. -wā, -ä[t, -äs , pl. -mäs , *-äs , -är ; v médiu se ke ko řen ům B park- A präk- připojují koncovky: B sg. -samai , -satai , -sate , pl. -samt(t)e , -sat , -sante ; A sg. -se , -sāte , -sāt, pl. -sāmät , -sāc, -sānt .

Prézens ozna čuje p řítomný d ěj i p ři vypráv ění minulých d ějů (prézens historický); užívá se i pro bezprost ředn ě o čekávaný budoucí d ěj: A wältk ālts ym ār kumsam „ur čit ě rychle p řijdu“; se záporkou A mar , B mā vyjad řuje zákaz: B mā tra yko yamas-ne „neobviňuj ho!“. Imperfektum vyjad řuje d ěj v minulosti nebo minulé jednání durativní (B pañäkte Kapilav āstune mäsk ītär „Buddha prodléval v Kapilavastu“) a iterativní (B yetse tsäk [yeñ-c kektseñme f latkanoyeñ-c misa po „odpalovali ti z těla pokožku a od řezávali ti veškeré maso“). Préteritum ozna čuje nedurativní minulý d ěj. Užívá se narativn ě. Perfektem je vyjád řen dokonavý d ěj či jednání v minulosti (nap ř. B poy śifñe [[ e kauñkte parka „vyšlo všev ědoucí slunce [= Buddha]“). Tzv. intenzivní préteritum je zvláštní tvar jazyka B. Je jakoby složen z tvar ů imperfekta a préterita a má nejednozna čné durativní nebo iterativní užití; nap ř. ñi ś treme fñ pru śiya „ze zlosti mne p řehlížel“. Konjunktiv je v hlavních v ětách užit modáln ě a vyjad řuje o čekávání (B mäkte [ te f kelu „Ale jak to mám snést?“), p řání (A tä [ nātkis kärsor t ā[ „a ť se to pán dozví!“) nebo ve vazb ě se záporkou preventivní zákaz (B mā nai ñakta pra ykäs-me „P řece nás, ó bože, neodmínteš!“). Konjunktivními tvary se tvo ří vedlejší v ěty vztažné, podmi ňovací a p říslove čné časové, místní a zp ůsobové. Výjime čně se konjunktivem vyjad řuje budoucí d ěj: A ārki śo[[ is sem waste pākär t āt „Staneš se ochranou a úto čišt ěm sv ěta [= lidí]“. Optativ se tvo ří pomocí -i-, jen v V. a VI. konjunktivní t říd ě v B sufixem -oy -; v hlavních větách vyjad řuje p řání (B po cmelane källoymä krentä f wā[mo f „a ť ve všech zrozeních získám dobré p řátele“), p ředpis (A mā yalä f wram mar yāmi [ „v ěc, která se nemá činit, a ť se ne činí“) nebo možnost. Dále se užívá k tvorb ě vedlejších v ět vztažných, podmiňovacích a příslove čných místních, časových, zp ůsobových a finálních. Imperativ – výjime čně se užívá adhortativn ě (B carit päs py āmtso „ukon čeme hostinu!“), pop ř. m ůže být imperativ základního tvaru slovesa užit kauzativn ě: A pkan ā-ñy ākāl „spl ň mi přání!“. Imperativ duálu se dochoval vzácn ě jen v jazyce B, nap ř. pyamttsait „vy dva d ělejte!“. Infinitiv AB -tsi se v jazyce B tvo ří od konjunktivu, v A od prézentu. Tvar infinitivu m ůže přibírat koncovky sekundárních pád ů, v jazyce A jen allativu, v B navíc perlativu, lokativu a genitivu. Nap ř. allativ (tu čně) B to f ñyatstsenta wikässi ś poy śinta tne tse yke ftär „všev ědoucí zde [= ve sv ětě] povstávají, aby zahnali takové nesnáze“. Infinitiv m ůže být užit i pasivn ě nebo predikativn ě a infinitiv základního tvaru slovesa vyjad řuje i kauzativní význam: A war wip āsi lyw ā-f „poslala mu vodu k omytí“. Od prézentních forem se tvo ří prézentní participium akt. a méd. s koncovkou -e: B nesamane „jsoucí“; od préterita se tvo ří participium préterita s koncovkou -u a často iniciální reduplikací; 148

nap ř. pälk- „ho řet“, B part. prét. pepalyku „trp ěv [ve významu „pálen, spalován“]“, kārp- „sestoupit“, A kākärp [u, B kakk ārpä [[ u „sestoupiv“, apod. Všechny tvary mohou mít aktivní i pasivní užití; nap ř. part. préz. B mäkte kautsy akemane wnolme „jako je bytost vedena k smrti“; part. prét. slovesa základního tvaru A wrasa śś i āñma [i īme y āmu „bytostmi byla vytvo řena p ředstava já“; part. prét. kauzativa B emalyesa tsetsarko [ memyo [ yokaisa „spalováni horkem, sužováni žízní“. Od participia préterita se koncovkou -r tvo ří slovesná jména, nap ř. yāmu „u činiv“, yāmor „čin“, atp. Gerundivní koncovky jsou B -lye / -lle , v A -l. Gerundivum I. se odvozuje od prézentu a ozna čuje to, co je pot řeba u činit, tedy nutnost, pop ř. se záporkou zákaz (B kärsanalle „to co je třeba v ědět“, A yal „to co je t řeba u činit“). Užívá se ve v ětách jako atribut (B kärsanälye f wäntarwane „ve v ěcech, které se musí znát“); užívá se také predikativn ě (B [āma f mā ñom ā kenäl „není ozna čován jménem mnich“) nebo tvo ří jména, nap ř. A ākäl [äl , B akal [älle „žák“, dosl. „ten, kdo má studovat“. Gerundivum II. se odvozuje od konjunktivu a ozna čuje možnost. Ve v ětách se užívá stejn ě jako první tvar, nap ř. predikativn ě A wrasa śś i m ā kälp āl na [ „není pro bytosti dosažitelné“. Od gerundiv se tvo ří častá gerundivní abstrakta koncovkami A -une , B -(äñ)ñe (A wäl- „zem řít“, wlalune „smrt“; B yuk- „p řemoci“, yukalñe „p řekonání“). Činitelská jména vznikají příponami A -ts , B -tsa (A akn āts , B akn ātsa „nev ědoucí“). Jiná slovesná jména se tvo ří sufixy: A -nt , B -nta (B kau [enta „vrah“) B -uca / -auca (yn ūca „jdoucí“, kärsauca „v ědoucí“) B -uki (tanma [[ uki „vyvolava č“) Od sloves se tvo ří i adjektiva koncovkami AB -m(o) (B ynamo „jdoucí“); jen v B koncovkami -a, -i (rita „hledající“, poy śi „všev ědoucí“); jen v A kompozitn ě s koncovkou -e (ākāl-kä f[e „spl ňující p řání“).

Nesklonné druhy slov : adverbia, prepozice & postpozice, konjunkce, partikule a citoslovce (Krause & Thomas 1960: 169-172).

Adverbia mohou být místní, časová a zp ůsobová. Výb ěr místních: B om(p) / om(p)te / omte f = skt. tatra „tam, tady“; B etsuwai = skt. upa „u, k“; B mante = skt. ūrdhvam „naho ře, nahoru“; B yw ārcka , A yw ārck ā (altern. c/ś) „uprost řed, mezi“; B ate , A atas „ven“; B parne , A parna „ven(ku)“; B ene f / ene yka , A an(n)e „uvnit ř“; B enepre , A anapar „vp ředu“; B lauke , A lok „daleko“; B lau , A lo / lek „pry č“; B päst , A pest idem.; B kauc , A koc „vysoko“; B ette , A āñc „dole, dol ů“; B ñor , A posa f/ posac „pod, vedle“; B śwālyai , A śā ly ās „vlevo“; B saiwai , A pācy ās/ pācc ās „vpravo“. Se slovesy pohybu se pojí sm ěrové prefixy: B ecce -, A aci - + B e- < skt. ā- „sem, p ři-“; B cowai -, A pre - „pry č, od-“; A [u- „sem“; A āsuk - = skt. ati „dál, p ře-“, A śu- idem. Adverbia času B ñ(a)ke (*neg ho, sr. sch. nego "než"), A tāpärk „nyní“ (sr. r. teper ’); B [ek , A skam „vždy“; B nau [, A ne [ „d říve“; B yparwe „nejd říve“; B postä f / ompostä f, A särki „pozd ěji“; B entwe , A antus „potom“; B akek , A tori f „nakonec“; B tso ykaik , A ksär „ráno“; B o[le & nekc īye , A nokti f „ve čer“; B artsa kau f, A ārts ko f = skt. anvaham „den po dni“; B yykau f kästwer , A yko f o[eñi „ve dne v noci“. Adverbia zp ůsobu B taisa / taisu / taise( f) „tak“; B totka , A tsru = skt. alpa „málo“; B ola yk = skt. alam „dost“; B (e) śatkai / śitkai „velmi“; B oly(a)po / olyapots(ts)e / ololyesa , A [okyo 149

„více“; B au [ap / of[ap , A lyut ār idem.; B solme , A salu „zcela“ ( *solmo-/*sol „o-); A ypic / [itsr āk id.; AB ysomo „celkem“ ( *en-somH ām); B r(a)mer , A ym ār „rychle“ ( *dru-mor ).

Prepozice a postpozice : p řed slovo se kladou typicky jen B śle , A śla „s“ a B snai , A sna „bez“ (sr. lat. sine ); lokativn ě se ješt ě užívá prefix y(n)- nap ř. B yñakte „mezi bohy“ nebo B yykau f/ iykau f, A yko f/ ykon ā „ve dne“. Za slova se kladou nap ř. B pkante , A pkänt „bez“; B tä ytsi , A ok āk „až do“; B ene śle „jako“; B (e) [e, A [yak „s, dohromady“; B warñai /wärñai , A aci = skt. ādi „po čínaje [n ěč ím]“; A ne [ont ā „s [n ěč ím] na vrcholu“. Jako postpozice se užívají i r ůzné gramatické tvary slov (Carling 1999): B [ärmtsa , A [urma [ „kv ůli“ jsou B perl. od [urm a A abl. od [arm „p říčina“; A posac / posa f „vedle“ je all./ lok. od *pos -; A korp ā „proti“ je perl. od *korp- „obrat“ se vztahem k AB kārp - „sklán ět se“ < ptoch. *k wärp -; B warñai / wärñai „po čínaje“ je obl. od *wärñ-o.

Konjunkce : B wai , A yo „a“ ve stejné funkci u v ět B [/ [p/ [äp / [pä , A śkam . Dále AB epe … epe „a ť … či …“; B wat , A pat „nebo“; B no , A nu „jen, ale, také“; B wat no , A pat nu „nebo i“; B ra / rano , A pe / penu = „také“; B no yk „p řesto“; B yke „ale“; B katu „nebo ť, totiž“; B „ h nano , A nu f „zase“; B kwri , A kupre ne „když, jestliže“ ( *k u-b roi ). Sou řadné v ětné členy bývají spojeny asyndeticky: B [arm oko „p říčina a ú činek [dosl. plod]“, A ātli k ulew āñ „muži a ženy“. I souv ětí m ůže být beze spojky (viz níže).

Partikule : B ram(t) , A oki „jako“; B nai (sr. ř. ναί „vskutku“), A aśś i „snad“; B nemcek , A [akkats „zajisté“ – v témž významu B auspa , A wä [pā i B attsaik , A āttsek . V B jsou i yaka / yk āk „ješt ě“ (sr. sl. * ju že „již“); taka / tk ā „potom“. Univerzální tázací částicí je v jazyce A jen te (Lühr 1997), ostatní jsou specifické: A pe(nu) , B pi „p řece, snad, také“; aśś i „asi, snad“; B mäpi / mapi / māpi „jen, p řece, také ne“. Částice mohou stát vedle osobních pop ř. tázacích zájmen; částice B -nai , A -ne se p řipojuje k tázacím zájmen ům a adverbiím a m ění je na vztažné A kus „kdo“, kusne „který“. V častých spojeních mä ftne a tämne znamená „práv ě“.

Negace se provádí záporkou AB mā, A mar nebo složeninami B mā … nta , A mā ontam „v ůbec ne“; B mantanta „nikdy“; B māwk , A mā ok „ješt ě ne“.

Citoslovce : nap ř. AB hai „ó b ěda“, AB hā „ach“, AB hi śt = skt. dhik „fuj“, hā „ach“; jen v B nap ř. arai „ó“.

Zásady syntaxe

Tocharské texty se zpravidla řídí syntaxí sanskrtu, nejb ěžn ější je model SOV (MacDonell 2000: 178). Podm ět stojí na za čátku v ěty: B 569a1 [akn] ātsa fñ[e] prutk ātär „nev ědomost bude zastavena“. Po podm ětu následuje p ředm ět B 45b4/5 mā=ps āl m ā m āskwo sr ūkalñe [ce] ce fsträ „ani me č ani p řekážka smrt nezastaví“. Na konci v ětného segmentu stojí sloveso: A 1b2f. tma [ rāk[ts āśś i dvipa f ye [ tma [ yak[āśś i (tma [) baladvipa f ye [ „Poté se odebral [dosl. šel] na ostrov rákšas ů, potom jakš ů [a] potom šel i na Baladvípu.“ Přívlastky stojí p řed ur čovaným jménem B 17b1 nāki welñe preresa „šípem vy čítavé řeči“ – jednotliv ě: obl. nāki „kritika“; obl. welñe „řeč“ (= deverbální abstraktní jméno od we- „říkat“); perl. preresa „šípem“. V pod řadných souv ětích vyjad řuje konjunktiv potenciálnost, optativ ireálnost. Konjunktiv v A66a3 [om āp l ānt em kupre ne cu ālyek yäslu [ tāke-ñi „Kdybych t ě dal jednomu králi, druzí by se stali mými nep řáteli.“ Optativ v souv ětí beze spojky B5a6 to f mā tāko f

150

śai [[ ene m ā yke tsa ykoy pudñäkte „Kdyby nebyly na sv ětě [tj. stá ří, nemoc a smrt], buddha by nemusel vzniknout [tj. aby osvobodil bytosti].“

Zkratky A východotocharský, a. genus alternans, abl. ablativ, adj. adjektivum, aj. a jiný, ak. akuzativ, akt. aktivum, all. allativ, arm. arménský, av(est). avestský, b- baltsko-, B západotocharský, BHS buddhistický hybridní sanskrt, com. genus communis, dat. dativ, dosl. doslova, du. duál, f./fem. femininum, gen. genitiv, germ. germánský, het. hetitský, ie. indoevropský, imp. imperativ, impf. imperfektum, instr. instrumentál, írán. íránský, jm. jmenný, kaus. kausalis, kauz. kauzativ, kol. kolektivum, kom. komitativ, konj. konjunktiv, lat. latinský, lit. litevský, lok. lokativ, luv. luvijský, m./mask. maskulinum, méd. médium, n. neutrum, nom. nominativ, obl. casus obliquus = nep římý pád, opt. optativ, part. participium, pas. pasivum, p- pra-, perl. perlativ, pl. plurál, préz. prézens, ptoch. pratocharský, ř. řecký, sg. singulár, skt. sanskrt, sl. slovanský, sr. srovnej, st- staro-, st ř- st ředo-, subst. substantivum, suf. sufix, toch. tocharský, vok. vokativ, vs. versus, zákl. základní tvar slovesa.

Literatura : ADAMS , D OUGLAS Q. 1978. On the Development of the Tocharian Verbal System. Journal of the American Oriental Society 98, 277-288. ADAMS , D OUGLAS Q. 1988. Tocharian Historical Phonology and Morphology . New Haven: American Oriental Society. ADAMS , D OUGLAS Q. 1991. The Dual in Proto-Indo-European and Tocharian. Tocharian and Indo-European Studies 5, 11-43. ADAMS , D OUGLAS Q. 1993. Revisiting the Person-Number Endings of Tocharian B. Tocharian and Indo- European Studies. Supplementary Series , Vol. 6. Reykjavík. Málvísindastofnun Háskóla Íslands, 15-27. ADAMS , D OUGLAS Q. 1994. PIE Locative Prefixes in Tocharian. In: Schlerath, Bernfried (ed.). Tocharisch. Akten der Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft Berlin, September 1990. Tocharian and Indo-European Studies. Supplementary Series, Vol. 4. Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands, 9-36. ADAMS , D OUGLAS Q. 1999. A Dictionary of Tocharian B. Atlanta: Rodopi. ADAMS , D OUGLAS Q. 2006. Some Implications of the Carbon-14 Dating of Tocharian Manuscripts. The Journal of Indo-European Studies 34, Num. 3-4, 381-389. BATKE , C HRISTIANNE . 1999. Das Präsens und Imperfekt der Verben für ‘Sein’ im Tocharischen. Tocharian and Indo-European Studies 8, 1-74. BLAŽEK , V ÁCLAV & S CHWARZ , M ICHAL . Tocharové. Kdo byli, odkud p řišli, kde žili. Linguistica Brunensia. Sborník prací filozofické fakulty brn ěnské univerzity A 55, 2007, 85-113. BURLAK , SVETLANA . 2000. Istori českaja fonetika toxarskix jazykov . Moskva: Institut vostokovedenija RAN. CARLING , G ERD . 1999. The Tocharian inflected adverbials and adpositions in relation to the case system. Tocharian and Indo-European Studies 8, 95 -110. GIPPERT , J OST . 1987. Zu der sekundären Kasusaffixen des Tocharischen. Tocharian and Indo-European Studies 1, 22-39. HILMARSSON , J ÖRUNDUR . 1986. Studies in Tocharian Phonology, Morphology and Etymology . Reykjavík: Dissertation. HILMARSSON , J ÖRUNDUR . 1989. The Dual Forms of Nouns and Pronouns in Tocharian . Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands (Tocharian and Indo-European Studies. Supplementary Series, Vol. 1). HILMARSSON , J ÖRUNDUR . 1996. Materials for a Tocharian Historical and Etymological Dictionary . Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands (Tocharian and Indo-European Studies, Supplementary Series, Vol. 5). JASANOFF , J. H. 1988. The sigmatic aorist in Tocharian and Indo-European. Tocharian and Indo-European Studies 2, 52-76. JASANOFF , J. H. 1989. Language and gender in the Tarim Basin: the Tocharian 1. sg. pronoun. Tocharian and Indo-European Studies 3, 125-147. KRAUSE , W OLFGANG . 1955. Tocharisch. In: Handbuch der Orientalistik , IV. Band – Iranistik , 3. Abschnitt. Leiden: Brill. KRAUSE , W OLFGANG & T HOMAS , W ERNER . 1960. Tocharisches Elementarbuch , Bd. I: Grammatik . Heidelberg: Winter. LANE , G EORGE S. 1967. On the Significance of Tocharian for Indo-European Lingustics. In: Studies in Historical Linguistics in Honor of George S. Lane , ed. by W ALTER W. A RNDT et al. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 76-87. 151

LÜHR , R OSEMARIE . 1997. Zur osttocharischen Fragepartikel te . Tocharian and Indo-European Studies 7, 89-119. MAC DONNEL , A RTHUR A. 2000 (reprint of the 3rd edition: Oxford, 1926.). A Sanskrit Grammar for Students. Delhi: S.G.V. Press. MALZAHN , M ELANIE (ed.). 2007. Instrumenta Tocharica . Heidelberg: Winter. MELCHERT , H. CRAIG. 2000. Tocharian Plurals in -nt- and Related Phenomena. Tocharian and Indo-European Studies 9, 53-75. MEL ČUK , I. A. 1959. Kratkij o čerk morfologii tocharskich jazykov. In: Ivanov, V. V. (ed.). Tocharskije jazyky . Moskva: Izdate ľstvo inostrannoj literatury, 158-202. PEDERSEN , H OLGER . 1941. Tocharisch vom Gesichtspunkt der indoeuropäischen Sprachvergleichung . København: Muksgaard. PINAULT , G EORGES J. 1989. Introduction au Tokharien . Paris: Lalies. POBO ŻNIAK , T ADEUSZ . 1986. J ęzyk tocharski. In: B EDNARCZUK , L ESZEK (ed.). Języky indoeuropejskie . Warszawa: Pa ństwowe Wydawnictwo Naukove, 245-273. POUCHA , P AVEL . 1930. O nových jazycích indoevropských nalezených ve St řední Asii, zvlášt ě o jazyce tocharském. (S ná črtem tocharské mluvnice.) In: Dvacátá výro ční zpráva Českého státního gymnasia v Praze XI. za školní rok 1929-1930 . Praha. POUCHA , P AVEL . 1955. Thesaurus Linguae Tocharicae Dialecti A. Institutiones Linguae Tocharicae . Pars I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. RINGE , D ONALD A. 1989. The imperative prefix / pə-/ in the Tocharian B dialects. Tocharian and Indo-European Studies 3, 51-63. RINGE , D ONALD A. 1996. On the Chronology of Sound Changes in Tocharian , Vol. 1: From Proto-Indo- European to Proto-Tocharian . New Haven: American Oriental Society. SCHULZE , W ILHELM , S IEG , E MIL , S IEGLING , W ILHELM . 1931. Tocharische Grammatik . Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. SIEG , E MIL , S IEGLING , W ILHELM . 1949. Tocharische Sprachreste. Sprache B. Die Ud ānāla ykāra-Fragmente. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. THOMAS , W ERNER . 1957. Der Gebrauch der Vergangenheitstempora im Tocharischen. Wiesbaden: Harrassowitz. THOMAS , W ERNER . 1964. Tocharisches Elementarbuch , Bd. II: Texte und Glossar . Heidelberg: Winter. VAN WINDEKENS , A LBERT J. 1976. Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes . Vol. I: La phonétique et le vocabulaire . Louvain: Centre International de Dialectologie Générale. VAN WINDEKENS , A LBERT J. 1979. Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes . Vol. II.1: La morphologie nominale . Louvain: Centre International de Dialectologie Générale. VAN WINDEKENS , A LBERT J. 1982. Le tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes . Vol. II.2: La morphologie verbale . Louvain: Centre International de Dialectologie Générale.

152

Oddíl 3, studie VI.

JMÉNO „BUDDHA“ VE ST ŘEDOASIJSKÝCH JAZYCÍCH

Úvod

Předkládaná studie shromaž ďuje díl čí p řehled variant jména „Buddha“ v jazycích St řední Asie. Vzhledem k významu a diskusi u tocharských tvar ů je p řísp ěvkem ke studiím z posledních dvou let (Blažek & Schwarz 2007; Schwarz & Blažek 2008). Článek je dedikován p řipomínce životního jubilea prof. Václava Blažka. 0. „Buddha“ je jméno nebo titul úst řední postavy buddhistického panteonu. V sanskrtu je part. prét. buddha odvozeno ze slovesného ko řene budh- „vzbudit se, probudit se, rozum ět“ + part. prét. ta s celkovým významem „probuzený“, „ten, kdo porozuměl“, lidov ě „osvícený“ (Edg-II: 400). Ozna čuje p ůvodce náboženského sm ěru (vl. jm. Siddh ārtha Gautama z indického klanu Śā kya – cca 500 p ř. n. l.) a osobu nebo mytickou postavu, které je p řisuzováno stejné poznání (vs. b ůh Budha nebo širší kontext mytologie v Monier-Williams 2002: 733n.). St ředoasijské jazyky slovo p řejímají výp ůjčkou a uplat ňují vlastní slovotvorbu. Následuje p řehled doložených variant a jejich sémantických posun ů v jazycích 1. indoevropských: (indických, íránských, tocharských), 2 sinotibetských ( čínštin ě a tibetštin ě), 3. altajských (turkických, mongolských) a 4. záv ěre čný souhrn.

Jméno v indoevropských jazycích

1.1. Páli Buddho (Thich Minh Chau 1991: 165), na Ašókových nápisech Bodhe (na sloupu v Lumbiní ale Budhe – zjišt ěno osobní návšt ěvou v r. 2007), sinhálsky Bud(u) -/ But- (Ivanov 2001), v prákrtu Budhu (Barna & Mitra 1988: 24-26, 55), BHS buddha (Edg-II: 400), h pandžábí transcr. bu TT ā/ translit. bu T’ā, hindí bu TT a (Šrámek 1932: 57). Kompletní paradigma konjugace slovesa budh- viz Ivanov & Toporov (1960: 109-113).

1.2. Na baktrijských nápisech a kušánských mincích se dochovaly tvary bodo , boddo , boudo (R. Djelani Davary 1982, cituje Ji 2006b: 51; viz též foto mince s nápisem Boddo z 2. stol. n. l. ze stúpy Ahin-Posh v Džalalabádu na SZ Afghánistánu – Xinru 1999, titulní s.). V sogdijštin ě je jméno vyp ůjčeno ve více variantách v manichejských i buddhistických textech: Nej čast ěji jako pwt [put] (Mackenzie 1970: 68), dále bwt [but]/ bwt’ny [but ānē]/ pwtty [pwttyšt]/ pwty(y) [puti]/ pl. bwtyšt’ [butišt]; jen v buddhistických textech pwt’ [puta] (GhD: 114, 115, 116, 332, 333). Dochoval se i tvar [bur] v kompozitu pwrsnk - [bursang], specifický p řeklad skt. sangha „spole čenství (mnich ů)“. Sogdijský doslovný význam „Buddhova sangha“ není doložený ve skt. *buddha-sangha , ale nahrazuje výraz bhik [u-sangha „mnišské spole čenství“. Sogd. bursang převzaly stará ujgurština i mongolština (Bailey 1982: 17, pozn. 8). V sakštin ě je skt./ BHS buddha přeloženo v chot. balysa -, tum. bārsa -, v pozd ějších výskytech bārza - (Bailey, 1982: 49) s významem „(mající) vyšší poznání“/ „držitel poznání bódhi“ (Bailey 1958, 134; 1986: 1242). Pro tum. bārza - (gen. pl. barzyenu -) by bylo ekvivalentní stpers. brazmaniya - (Bailey 1986: 1242). Chot. balysa - (cca „znalec rituálních promluv“) se užívalo i k překladu více výraz ů z BHS jako brahman -, bhagavant -, tath āgata - nebo sarvajña - (BD: 272). Pozdní chotanské tvary: baysa , beysa (podle Konowa a Hoernleho Ji 2006a: 39). Podobn ě jako

153

v ostatních jazycích se i v chotanštin ě vyskytují p řesné fonetické výp ůjčky ze sanskrtu – nap ř. kompozitum buddha-k[etra „buddhovské pole“ (Emmerick 1970: 127).

1.3.1. V tocharských jazycích se krom ě vzácných p řesných fonetických výp ůjček (Th: 207, AD: 431n.) dochovaly hlavní varianty A pt āñkät , B v próze pañäkte , metricky pūdñäkte ; z metrických d ůvod ů se vyskytují i v A časté varianty ptt āfñkät , pätt āñkät , pätt āfñkät , pätt āññäkät (Th: 193; AD: 353, 391; Schulze & Sieg & Siegling 1933: 116, 112a, 123, 152b, 192, 206, 207, 363c). Dochoval se i neobvyklý tvar putti v kompozitu A putti śparä f „d ůstojnost buddhy“ (Th: 184n.), kde A parä f/ B perne „sláva“ pochází z ír. *(s)farnah id. (Tremblay 2005: 425) a putti připomíná bu ď sogdijské jméno nebo d ůslednou tocharizaci skt. buddha ( b > p; d/dh > t; nap ř. PIE *d hubr ōs „hluboký“ > PT *t əpr n („vysoký“) > B tapre / A tpär ; apod. Ringe 1996:126; srov. též vl. jm. B Puttatr āte , Puttasene < BHS Buddhatr āta , Buddhasena apod. AD: 391). Formáln ě modifikované tvary A pt āñkät / B pañäkte / pūdñäkte jsou kompozita z výp ůjčky ze skt. buddha a z pravidelného tocharského slova „b ůh“: A ñkät , B ñäkte . Sožka A pt ā byla p ůvodn ě pät podle doloženého pättañkät ; u ze skt. budh - tedy muselo nahradit ä, zatímco korespondence skt. b = toch. p a skt. dh = toch. d/t jsou pravidelné. V B máme též pud / pūd jako pozdní výp ůjčku z BHS buddha (AD: 353). Podle p ůvodních názor ů byly texty v jazyce A starší než v B, nicmén ě sou časné výzkumy sv ědčí o opaku (nap ř. Malzahn 2007: 255-290). Pozd ější A pät proto mohlo vzniknout v tocharštin ě p řípustným vývojem B u > A ä (Ji 2006a: 39n.). Tocharské tvary nelze identifikovat jako kalky. V skt. ani BHS textech se „Buddhad ēva“ nevyskytuje. Spíše jde o formální specifikum jmen mytických postav. Částe čně to lze doložit již identickou strukturou tocharských jmen indických boh ů: Indra = A Wl ā-ñkät / Wl āf-ñkät , B ñä Ylai-ñäkte „král-bůh“ (Th: 312; AD: 519); Brahma = A bram-ñkät / B Bra(h)m-ñäkte (Th, 208; AD: 432); Karma = B yāmor-ñäkte „čin-bůh“(AD: 493), (bohyn ě) Zem ě = A tka f-ñkät (Th: 128) atd. Zmín ěna musí být i kompozitní osobní jména celé řady buddh ů v BHS, kde je první složkou skt. deva- „b ůh“, p řípadn ě devar āja- „b ůh-král“ (Edg II: 270-271: Devagarha , Devagupta , Devaguru , Devac ūTa, Devadatta , Devapur ā, Devamaku sa, Devamati , Devar āja , Devar ājagupta , Devar ājaprabha , Devalok ābhila [ita , Devasattva , Devasiddhay ātra , Dev ābhara za, Dev ābhika , Dev āla fk0ta ). Tocharským variantám A ptāñkät / B pañäkte / pūdñäkte by proto odpovídala v BHS spíše volná vazba deva buddha „b ůh buddha“, voln ěji „božský buddha“, která se často vyskytuje v chot. gyasta balysa (Emmerick 1970: 126; nap ř. s. 26-27: gyast ā balys ā āś ir ī ānandi buljäte se śäru śäru ānanda „Déva-buddha pochválil á čárju Ánandu: Výborn ě, výborn ě Ánando!“). Slovo „b ůh“ jako druhá složka tocharských kompozit ale m ůže být i p řídomkem zvláštní úcty. V procesu mytizace dostala i zbožšt ělá postava Buddhy konotace analogické vládc ům – tj. Buddha jako B cakrav ārt / A cakravarti < BHS = skt. cakravartin – „sv ětovládce“ (AD: 249; Th: 100n.) nebo „univerzální vlada ř“: v dosl. významu „kruhovládce“ bu ď podle mytických představ o geografii nebo podle buddhistické p ředstavy „kola zákona“ (= nauky) skt. dharmacakra , které Buddha metaforicky „rozto čil“ p řednesením doktríny symbolizované kolem. Významovým ekvivalentem skt. cakravartin je sogd. ’βc’np δy γwyštr [əfcamba δe- xw ēštar] „pán sv ěta“ (GhD: 18); čínština užívá 轉輪王 nebo 轉輪聖王 s významem „vlada ř to čící koly“, což je v ěrn ější skt. originálu (GD: 332n); srov. též p řídomek tibetských král ů čhö gjal „král dharmy“ (Slobodník 1996).

1.3.2. Na zvláštní st ředoasijskou formu ukazuje užití tvaru genitivus partitivus v toch. A ñäkta śś i pätt āñkät „b ůh boh ů Buddha“ / B ñäkte fts ñakte p ūdñäkte „b ůh boh ů Buddha-

154

bůh“ (TEB-I: 82; nap ř. B 5b3 ñäkte fts ñakte p ūdñäkte lac lename[ f tso]nkaiko „(ó) bože boh ů (bože-)Buddho, za úsvitu jsi vyšel z cely“). Stejný tvar máme v chot. gyast ānu gyastä balysä (Bailey 1982: 53; nap ř. Sa fgh ātas ūtra 79b1 Gyast ānu gyastä balysi tta hve se „Tak pravil b ůh boh ů Buddha“ - Gercenberg 1965: 144n.), ve staré ujgurštin ě tngri tngrisi bur χan (Pinault 1997: 123) a sogdijštin ě bγ’nb γtm pwty „nejbožšt ější z boh ů Buddha“ (Vessantara Jātaka - Benveniste 1946: 84n.). Tvary lze dát do úzké souvislosti s analogickými vazbami „b ůh boh ů“ a „král král ů“. První reprezentuje baktrijský titul Kanišky Ýαουαυ Ýαο dochovaný na kušánských mincích; idenická forma je i v chot. Kani [kas: [aonao [ao – dom ěnku o vztahu ke genitivus partitivus v titulu „buddha“ vyslovil Gauthiot již v r. 1910 (Devahuti 2006: 41). Vazbu „král král ů“ nalezneme v prákrtu rajati rajaja na nápisu v Afghánistánu (Ivanov 2001) a v chotanštin ě khotana maharaya rayatiraya hinajha dheva vij’ida si fhasya „Velký král Chotanu, král král ů, velitel armád, b ůh, lev (z) rodiny Vijita “ (Bailey 1982: xi). V užití slova „b ůh“ v titulech chotanských král ů (Bailey 1982: 42) zase lze vid ět praxi zvyšování imperiální prestiže náboženstvím. To bylo b ěžné v Indii. Výraz „syn boh ů/ božský syn“ nalezneme odvozen ě v titulech král ů u Baktrijc ů a Kušán ů: na nápisu v Surh Kotal bagopuro , u Kušán ů titul maharaya rayatiraya kuyula kataph śa-putra sada [ka-zo deva-putra „syn velkých král ů, král král ů, Kujula Kataph śa, božský syn Sada [ka zo“ (Bailey 1982: 50). Rozší ření prestižní terminologie do tocharštiny m ůže být i výsledkem kontakt ů vládnoucích rod ů. Tremblay (2005: 444) odhaduje po čátky íránsko-tocharského sousedství už do 5. stol. p ř. n. l. P řipome ňme, že tocharští mluv čí mohli být sou částí skupin Yuezhi, které po migraci k čínskému pohrani čí obývaly severozápadní část dnešní provincie Gansu. Odtud byli ve 2. stol. p ř. n. l. vyhnáni do Baktrie a pozd ěji se mohli podílet i na vlád ě Kušán ů. V osob ě kušánského krále Kanišky (78-101/102 n. l.) se propojila výrazná podpora buddhismu a silná proíránská orientace (Strnad 2003: 90-97). Obrat „b ůh boh ů“ proto do tocharských text ů pronikl nejspíš z Chotanu, který byl prvním buddhistickým st řediskem v Tarimské pánvi a do 3. stol. pod nadvládou Kušán ů. Exkluzívní íránské výp ůjčky do tocharštiny pronikají snad i díky návratu části Yuezhi p římo z Baktrie (Blažek & Schwarz 2007: 106n.). V tocharských a íránských variantách jména „Buddha“ tedy lze vid ět výsledek soub ěhu mytizace buddhismu v severozápadní Indii a rozvoj metaforických konotací Buddhy jako vládce. Adaptaci původem íránské vazby „b ůh boh ů“ mohla usnadnit struktura královských titul ů s prvky náboženské terminologie. Zvyšování prestiže král ů náboženskými tituly a naopak se zajímav ě projevilo ve staroturecké variant ě (více níže), kde místo skt. buddha stojí bur χan = bur „buddha“ + χan „král“. Již z Tajné kroniky Mongol ů víme, že sttur. burqan proniklo k předk ům Mongol ů ješt ě p řed vystoupením Čingischána (srov. oronymum Burqan Qaldun ) a přejali jej jako titul Iluqu-Burqan „Vznešený Buddha“ i králové Tangut ů (nap ř. Van Driem 2001: 455).

1.3.3. Tocharské jazyky mají i další kompozitum, které zastupuje ozna čení „buddha“ zhruba ve t řiceti procentech výskyt ů. Je jím B poy śi / po-aiy śi, A puk kn ānm ām (TEB II: 213), kalk skt. epiteta sarvajñ ā / sarvabhijñ ā „všev ědoucí, všeznalec“, čín. yiqiezhi 一切智 (GD: 282). V této souvislosti je pozoruhodné jméno Po śarsa , které Burrow (1935: 675) identifikoval ve st ředoindickém kharo [s hī prákrtu jako jednu z výp ůjček z hypotetického jazyka C; ta byla v článku Tocharové (Blažek & Schwarz 2007: 85) ur čena jako obdoba kalk ů v A i B. Hypoteticky mohl být buddhismus tocharským skupinám znám už ve 3. stol. n. l., což zcela odpovídá jeho rozvoji v Chotanu (Bailey 1982: 43). Pro úplnost dodejme, že všev ědoucnost je

155

i mytologickou vlastností védských boh ů, proto i nap ř. B poy śifńe[[ epi Ylai ńäkte ftse gen. „všev ědoucího boha Indry“ (AD: 519).

Jméno v sinotibetských jazycích

2.1. V čínštin ě byl „buddha“ transkribován foneticky jedno nebo dvojslabi čně. U dvojslabi čných variant šlo o více než dvacet kombinací znak ů, zde zjednodušených se sou časným čtením v pinyinu: 佛陀 fotuo , 浮陀 futuo , 浮图 futu , 浮头 futou , 勃陀 botuo , 勃驮 botuo , 部多 buduo , 部驮 butuo , 毋陀 wutuo , 没驮 motuo , 佛陀 fotuo , 步他 buta , 浮屠 futu , 复豆 fudou , 毋驮 wutuo , 浮图 futu , 佛 fo , 步陀 butuo , 物他 wuta , 馞陀 botuo , 没陀 motuo . Nejstarší byly varianty 浮屠 futu , 浮图 futu , 复豆 fudou a jednoslabi čné 佛 fo (Ji 2006a: 35; nezjednodušené varianty znak ů: 复 = 復; 驮 = 馱; 图 = 圖; 头 = 頭). Podle Karlgrenovy rekonstrukce (Karlgren 1940) se znaky dvojslabi čných variant četly: 浮 *b’ Ôôg / b’ Ôy u/ fou (449,1233 l), 屠 *d’o / d’uo / t’u (136-137, 45 ⅰ’), 圖 *d’o / d’uo / t’u (143-144, 64a), 復 *b’ Ôôk / b’ Ôuk / fu (398, 1034d) a 豆 *d’u / d’ ˜u/ tou (158, 118a). První dva nejstarší tvary mohly kon čit zprvu na -o, v pozd ějším období na -u. Protože -o neodpovídá skt. -a v buddha (-o je jen díky sandhi v nom. p řed sousedním iniciálním sonantem či vokálem a-), jako prost ředníci jsou pravd ěpodobné n ěkteré z variant baktrijštiny, prákrtu nebo páli, kde je nominativ vždy -o; v úvahu ale p řichází i m āgadh ī a ardha-māgadh ī, kde je mask. nom. -e, u druhého výjime čně -o (Ji 2006a: 34n.). T řetí tvar je problematický: rekonstruovanému 复豆 b’ Ôukd’ ˜u by muselo odpovídat nedoložené ind. * bukdu / *vukdu (podle Pelliota Ji ibid.), kdy by koncovému -u odpovídalo prost řednictví p řes tvary severozápadních prákrt ů (srov. Budhu ), kde je –u čast ější (mnohdy nahrazuje i v prákrtu a skt. akuzativ –af) než v dialektu apabhra fśa.

Podle prvních analýz se v první fázi historických kronik a prvních p řeklad ů od dynastie Pozdní = Východní Han (25-220 n. l.) po dynastii Wei (220-265) používala k ozna čení Buddhy dvojslabi čná jména, ve druhé fázi od období T ří říší (220-280) do po čátku dynastie Jin (265-420) m ěly být užívány paraleln ě dvojslabi čné varianty i jednoslabi čné 佛 fo , které od dynastie Jin jednozna čně p řevládá (Ji 2006b: 36). Ji ovšem tuto interpretaci odmítá, protože jednoslabi čná varianta se podle nov ějších zkoumání používala už od prvního období. Datace je zajímavá vzhledem rekonstrukci staré výslovnosti jednoslabi čné varianty – podle Karlgrena *b’ Ôw®t/ b’ Ôu®t/ fu (1940: 252, 500 l), podle Starostina *büt (1989: 68, 139), podle Baxtera *bjut (1992: 287), podle Ivanova *bvur (< *bud -) (Ivanov 2001). Jednoslabi čné jméno bylo zprvu pokládáno za zkrácení jedné z dvojslabi čných variant. Ani s touto interpretací Ji nesouhlasí (2006a: 37). V prvních dvou fázích p řeklad ů nebylo zkracování obvyklé a jména byla zapisována výhradn ě foneticky znaky s nejpodobn ější výslovností. Ji dokonce vyvozuje, že dvojslabi čné varianty mohly vzniknout i dodate čným dloužením jednoslabi čného *b’ Ôw®t převzatého jen z tocharštiny A nebo B. Paralelní výskyt jedno- a dvojslabi čných variant už v nejstarších textech lze vysv ětlit i z reálií. Ze seznam ů významných mnich ů je patrné, že krom ě Íránc ů a Tochar ů (etnická p říslušnost ale není jasná – jména odkazují konfúzn ě i na rodišt ě oázních stát ů: Anxiren 安息人 , Yuezhiren 月支人 , Qiuciren 龟兹人, Gaochangren 高昌人 atd.) obývali buddhistické kláštery i misioná ři p římo z Indie čín. Tianzhuren 天竺人 (Wei 1998: 42-67). Zatímco dvojslabi čné varianty mohly být p řevzaty od indických mluv čích, jednoslabi čné *b’ Ôw®t > fo ukazuje bu ď na tocharský nebo na íránský (sogdijský) zdroj. 156

Sogdové m ěli na území Číny významnou obchodní sí ť a aktivn ě p řekládali buddhistické texty jak do čínštiny tak pozd ěji zp ět z čínštiny do vlastního jazyka (Róna-Tas 1991: 48; Hansen 1998: 40). Ani hypotézu s tocharským zdrojem nelze zavrhnout. Významní byli p řekladatelé z Ku či, mezi které pat ří proslulý Kumáradžíva. Buddhismus musel být Tocharům B znám dlouho p řed intenzivní p řekladatelskou činností, která po číná nejpozd ěji ve 4. stol. n. l. (Malzahn 2007: 277). Ji Xianlin navíc upozor ňuje na druhou výslovnost (= slovo) stejného znaku 佛, která je čínskými badateli rekonstruována jako *p’ Ôw°d a dob ře odpovídá toch. B pud / pūd (Ji 2006a: 41n.).

2.2. V literární tibetštin ě jsou vzácné fonetické výp ůjčky bud-dha (Das 2000: 872); búd-dha , Gó-ta-ma (Jäschke 1934: 71, 369), ale i kompozitní jména Buddhadutta , Buddhananda (Emmerick 1967: 101). V rané literární tib. se objevuje varianta ®bur (Ji 2006b: 50); obvyklým ekvivalentem skt. buddha je však tib. sa ys-rgyas , kde je sa ys perfektum od slovesa tsá y-ba a vyskytuje se jen ve frázích tsa y-rgyá-bar gyúr-ba „stát se buddhou“ a tsa y-rgyá-bar dód-pa „sm ěř ovat k buddhovstsví“ nebo hćay-rgya-ba „dosáhnout osvícení“; Jäschke odvozuje etymologii od ko řene sa y užívaného v konotacích „odejmout ne čistoty, emoce, očistit“, čímž má odpovídat kontextu skt. budh- (Jäschke 1934: 571, 457n.; Emmerick 1967: 157). Das (2000: 1265) odkazuje i na významy „o čišt ěný ode všech p řečin ů vzniklých nev ědomosti“ a „oplývající poznáním“. Mén ě časté rgyál-ba dosl. „nejvyšší, majestát, b ůh“ je třeba řadit k epitet ům se sémantickou konotací „vít ězství“ nebo jako ozna čení vládce: srov. rgyál-ba „(být) vít ězící“/ rgyal „vít ězství“, rgyal chen "velký král", rgyal-po "král", rgyal-bu "princ", rgyal-mo "královna", rgyal-ćhab "regent", rgyal-sa "tr ůn" (Emmerick 1967: 117n.; Jäschke 1934: 108n.). V dialektu zhang-zhung je vedle vzácného bho-dha obvyklé mu-sangs , kde mu = „nebe, oblast, prostor, univerzum“ + sangs = lit. tib. sa ys, ale i „prázdný, jasný, zá řivý, čistý, proslulý“ (Haarh 1968: 36, 37, 42). V jazyce lepcha * s5y-gye / * sa y-gye , * só y- gyó (Mainwaring & Grünwedel 1979: 404, 408, 421, 468).

Jméno v altajských jazycích

3.1. V altajských jazycích se titul buddha objevuje nejprve ve starotureckých textech v kompozitu bur χan / burh āf/ furxan (b/fur < *bvur ) (Gabain, 1950: 305; Ivanov 2001). Podle Gabainové (1950: 60) tvar vznikl ze staro čínské dialektické varianty *bur „buddha“ + st.tur. χan / qan „král“, kdy koncové -r vysv ětluje zm ěnou -r > -t v severo čínských dialektech. Turkickou finálu -r lze nalézt analogicky ve stujg. mir "med" < st čín. *mi ět (Räsänen 1969, 339) < toch. B mit (AD: 461). Podle Baileyho lze uvažovat o vlivu tibetštiny s doloženou fonetickou výp ůjčkou ®bur (Ji 2006b: 50). Teoreticky mohlo být výchozí analogické sogd. kompozitum pwrsnk [bursang] dosl. „Buddhova sangha“, odkud se izolované [bur] mohlo dostat už do tibetštiny; sogdijský zdroj nazna čuje i Rybatzki (2003: 80). Otázkou m ůže být p řesný význam starotureckého slova. Víme, že v mongolštin ě má p řejaté burqan i význam jakéhokoli kultického zpodobn ění boha, sv ětce či idolu, a že týž význam patrn ě mongolským prost řednictvím získalo sekundárn ě i tibetské jméno sa ys-rgyas (Unkrig 1941: 80; Emmerick 1967: 157). V jednom bilingvním manichejském zlomku, zapsaném vzácn ě manichejským písmem, najdeme vedle toch. B pydrm [pidär-mani] „otec Mání“ také stujg. q"ngym m "ny bυrx’n [qangïm mani burxan]. Gabainoná a Winter (1958: 11-12) tvar p řekládají jako „mein Mani-Buddha Vater“, ale pokud by m ělo burxan stejný význam jako pozd ěji v mongolštin ě, 157

mohli bychom spojení voln ě a snad správn ěji p řeložit jako „m ůj svatý otec Mání“, což by přesn ěji odpovídalo tocharskému výrazu. Podporu této dom ěnky lze nalézt v témž textu v ojedin ělém spojení stujg. k"sy b’ TT y tngryy [käsi bäddi tngri] „u čitel Buddha-bůh“, které je doslovným p řekladem tocharských tvar ů - A kä [[ i pätt āñkat , B kä [[ i pañäkte / kä [[ i p ūdñäkte (Gabain & Winter 1958: 15, 29). V některých staroujgurských textech je „buddha“ jen bud , což by ukazovalo na zdroj v B pud / pūd (Ji 2006a: 40) < BHS nebo na typické sogd. pwt [put]. V sou časných turkických jazycích máme bu ď moderní výp ůjčku: nap ř. tur. Buda (Magazanik & Michajlov 1943: 26), srov. též tuv. buddizm „buddhismus“ (Palmbax 1955: 109) nebo tradi ční tvar: šira ujgursky pur қan , tuvinsky pur ғan / burgan „zpodobn ění buddhy, božstvo, idol, ikona“ (Malov 1957: 95; Palmbax 1955: 111).

3.2. Pro mongolské jazyky je výchozí staroturecká varianta > lit. mong. burqan / burqav (Qingge’ertai & Li Keyu 1988: 103; Janhunen 2003: 54), st řední mong. purghan (Rybatzki 2003: 66), literární oiratština burxan (Birtalan 2003: 216). Dle čínského slovníku je ozna čení „Buddha/ b ůh“ doloženo v následujících jazycích: chalchské dialekty a burjatština burxan , burxa ŋ, borxan , borx ən, bur ūxun ; dagursky barkan ; šira jugur pur ™an ; monguorsky pur ™ān; santa = dongxiang foj ə < čín.; baoan fəjε < čín. a také mbo ™ < tib.? (Sun Zhu: 1990: 171). V jiných pramenech nalezneme varianty: chal. b¥rx 5n (Qingge’ertai & Li Keyu 1988: 103), burj. burchan /= burxan/ (B ělka 2001: 174), kalmycky burxn (Muniev 1977: 121), v dialektu ordos bur χan (De Smedt & Mostaert 1933: 307), v monguorských jazycích také p‚r™ān, par ™ān, p°r™ān, p°ur ™ān (Qingge’ertai & Li Keyu 1988: 376); v monguorském dialektu mongghul - subdialektu Karlong pær™ān (Faehndrich 2007: 42); v monguorském dialektu mangghuer pur ™aŋ (Qingge’ertai & Li Keyu 1988: 376); dagursky bark ən (Enhebatu 2003: 103; Enhebatu & Xinteke 1988: 27); šira jugursky pərqan (Bao Chaolu & Gu Lasen & Chen Naixiong 1990: 18), .

3.3. Mén ě po četné tunguzské národy podléhaly vliv ům mongolského, turkického a čínského okolí. Nap ř. mandž. oronymum Burgan galduna < literární mong. Burqan Qaldun / Burxan xaldun (Poucha 1956: 27, 34, 39). V mandžuštin ě srov. i mongolská výp ůjčka bursa ŋ xuvarak cca „buddhistický klérus“ (Zacharov 1875: 541) nebo čín. > Ìucihi "buddha" (pl. Ìucihi -sa a analogicky Ìusa -sa "bódhisattvové" – Doerfer 1963: 189).

Záv ěry

4. Díl čí p řehled variant ozna čení „buddha“ umož ňuje následující souhrn: buddhismus se po ustavení a za státní podpory krále A śóky (273-232 p ř. n. l.) ší ří na severozápad Indie. Dialekticky i kv ůli mimovédské tradici byly relevantní varianty jména v prákrtech a v batrijštin ě s koncovkou -u/ -o. S postupující mytizací dostává titul buddha formální konotaci „b ůh“, která se stává integrální sou částí tocharských variant. Metaforickou konotaci „vládce“ indického p ůvodu nalezneme b ěžn ě v textech, d ůležit ější je imperiální terminologie (genitivus partitivus) z íránských jazyk ů, která se do Tarimské pánve dostává prost řednictvím kušánského vlivu v Chotanu. Chotan se ve 3. stol. n. l. stává významným st řediskem buddhismu. Do této doby spadá intenzivní misijní činnost, kterou dokládají stopy terminologie v kharóšthí-prákrtu na jihu Tarimské pánve. Nejpozd ěji ve 4. stol. navazuje období intenzivních p řeklad ů text ů na severu Tarimské pánve (Malzahn 2007: 227). První složky tocharských tvar ů nebo sogdijština pat ří k nejpravd ěpodobn ějším zdroj ům

158

jednoslabi čného čínského *b’ Åuət 佛 resp. *p’iw °d, zatímco dvojslabi čné varianty byly převzaty p řes baktrijštinu a z indických jazyk ů (prákrty, BHS) p římo od misioná řů . První jednoslabi čná složka starotureckého slova bur-χan připouští tocharský, ale pravd ěpodobn ěji sogdijský p ůvod z pwrsnk [bur-sang], kdy je místo sogd. snk (= skt. sangha ) staroturecké qan „král“. Ve starotureckém tvaru dochází k plnému propojení náboženské a královské terminologie, která vyhovovala politické praxi. Prost řednictvím starých Ujgur ů se buddhismus stává státním náboženstvím říše Xixia a burqan prokazateln ě sou částí titul ů král ů. Buddhisti čtí poutníci pronikají na území Mongolska a Bajkalu už v 5.-9. století (B ělka 2001: 39n.). Turkický tvar je protomongolským kmen ům znám ješt ě p řed vystoupením Čingischána, zdomác ňuje ve v ětšin ě dialekt ů a ší ří se dále k Tuvinc ům a Mandžu ům. Jen drobné mongolské dialekty na severozápad ě Číny dnes vyp ůjčují varianty z čínštiny a tibetštiny. Další podrobnosti ší ření jména „Buddha“ je t řeba získat detailním pr ůzkumem rozsáhlých korpus ů st ředoasijských text ů. Hovorové varianty (tibetština) je nutno shromáždit v terénu včetn ě dat z tzv. směsných jazyk ů (nap ř. wutunhua).

Zkratky jazyk ů

A východní tocharština, B západní tocharština, BHS buddhistický hybridní sanskrt, burj. burjatština, chal. chalchská mongolština, chot. chotanská sakština, ír. íránština, mandž. mandžuština, mong. mongolština, PIE indoevropská rekonstrukce, PT tocharská rekonstrukce, sogd. sogdijština, skt. sanskrt, stpers. staropersky, sttur. stará ture čtina = stujg. stará ujgurština, tib. tibetština, toch. tocharština, tum. sakština z Tumšuku, tur. ture čtina.

Zkratky publikací

AD Adams, Douglas Q., 1999. BD Bailey, Harold W., 1979. Edg I./II. Edgerton, Franklin, 1953. GD Goméz, Louis O. (transl.), 1996. GhD Gharib, B., 1995 HD Hilmarsson, Jörundur, 1996. TEB I./II. Krause, Wolfgang, Thomas, Werner, 1960. Th Poucha, Pavel, 1955.

Poznámka

Článek vznikl díky spolupráci se St řediskem pro interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyk ů moderních (MSM 0021622435) a díky grantu MUNI/21/BLA/2009 . Ve sb ěru materiál ů mi zpo čátku významn ě pomohlo Stipendium Husovy nadace ud ělené v roce 2006.

Literatura

ADAMS, DOUGLAS Q. 1999. A Dictionary of Tocharian B. Amsterdam – Atlanta. Rodopi. BAABAR. 2004. History of Mongolia . (transl. by Suhjargalmaa et al.). Cambridge: White Horse Press – Monsudar.

159

BAILEY, HAROLD W. 1958. Languages of the Saka . (Iranistik. Handbuch der Orientalistik. I Abt., IV. Band, I. Abschn.). Leiden – Köln. E. J. Brill. 131-154. BAILEY, HAROLD W. 1979. Dictionary of Khotan Saka. Cambridge. Cambridge University Press. BAILEY, HAROLD W. 1982. The Culture of Sakas in Ancient Iranian Khotan . Delmar - New York: Karavan Books. BAILEY, HAROLD W. 1986. Khotanese Saka Literature. In: Yarshater, Ehsan. 1986. The Cambridge History of Iran. Vol. 3(2) Vol. 3(2) The Seleucid, Parthian and Sasanian Periods . Cambridge – London – New York. Cambridge University Press. 1230-1243. BAO CHAOLU & GU LASEN & CHEN NAIXIONG. 1990. Dongbuyuguyu he mengguyu [Šira jugurština a mongolština]. (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 016) Huhehaote: Neimenggu renmin chubanshe. BARNA, BENIMADHAB & MITRA, SAILENDRANATH. 1988 (repr. of 1921). Prakrit Dhammapada . (Bibliotheca Indo-Buddhica, No. 43). Delhi: Sri Satguru Publications. BAXTER, WILLIAM H. 1992. A Handbook of Chinese Phonology . Berlin – New York: Mouton de Gruyter. BĚLKA, LUBOŠ. 2001. Tibetský buddhismus v Burjatsku . Brno: Masarykova univerzita. BENVENISTE, E. (ed.). 1946. Vessantara J ātaka. Texte sogdien . Paris. BIRTALAN, ÁGNES. 2003. Oirat. The Mongolic Languages (ed. J. Janhunen). London – New York: Routledge. 210-228. BLAŽEK, VÁCLAV & SCHWARZ, MICHAL. 2007. Tocharové. Kdo byli, odkud p řišli, kde žili. Linguistica Brunensia . Sborník prací Filozofické fakulty brn ěnské univerzity , A55. 83-111. BURROW, THOMAS. 1935. Tokharian Elements in the Kharo [s hī Documents from Chinese Turkestan. Journal of Royal Asiatic Society 1935, 667-675. DAS, CHARAT SANDRA. 2000 (repr.). Tibetan – English Dictionary . Delhi: Adarsh Enterprises. DE SMEDT, A. & MOSTAERT, A. 1933. Le dialecte monguor parlé par les Mongols du Kansou occidental. IIIe partie: distionnaire monguor – francais . Pei-ping: Université Catholique. DEVAHUTI, D. 2006 (repr. of 2001). The Unknown Hsüan-tsang . New Delhi: Oxford University Press – Oxford India Paperbacks. DOERFER, GERHARD. 1962. Der Numerus im Mandschu . (Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftlichen Klasse, Jahrgang 1962, Nr. 4. Wiesbaden – Mainz: Akademie der Wissenschaften und Literatur. DRESDEN, MARK. 1986. Sogdian Language and Literature . In: Yarshater, Ehsan (ed.). 1986. The Cambridge History of Iran , Vol . 3(2) The Seleucid, Parthian and Sasanian Periods . Cambridge - London – New York: Cambridge University Press. 1216-1229. EDGERTON, FRANKLIN. 1953. Buddhist Hybrid Sanskrit Grammar and Dictionary. Volume I. Grammar ./ Volume II. Dictionary . New Haven: Yale University Press. EMMERICK, RONALD. E. 1967. Tibetan Texts Concerning Khotan . (London Oriental Series. Vol. 19). London – New York – Toronto: Oxford University Press. EMMERICK, RONALD E. 1970. The Khotanese Śū ra ygamasam ādhis ūtra . (London Oriental Series, Vol. 23). London – New York – Toronto: Oxford University Press. EMMERICK, RONALD E. 1986. Buddhism among Iranian Peoples. In: Yarshater, Ehsan (ed.). 1986. The Cambridge History of Iran . Vol . 3(2) The Seleucid, Parthian and Sasanian Periods . Cambridge - London – New York: Cambridge University Press. 949-964. ENHEBATU & XINTEKE. 1988. Dawoeryu he menguyu [Dagurština a mongolština]. (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 004). Huhehaote: Neimenggu renmin chubanshe. ENHEBATU et al. 2003. Dawoeryu cihui [Dagurská slovní zásoba]. (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 605). In: Dawoer ziliaoji 4. Beijing: Minzu chubanshe. 47-276. FAEHNDRICH, BURGEL R. M. 2007. Sketch grammar of the Karlong variety of Mongghul, and dialectical survey of Mongghul. Unpubl. dissertation. University of Hawai. GABAIN, ANNEMARIE VON. 1950. Alttürkische Grammatik . Leipzig. Otto Harrassowitz. GABAIN, ANNEMARIE VON & WINTER, WERNER. 1958. Türkische Turfantexte IX. Ein Hymnus an der Vater Mani auf „Tocharisch“ B mit alttürkischer Übersetzung . Berlin: Akademie-Verlag. GABAIN, ANNEMARIE VON. 1961. Das Uigurische Königreich von Chotscho 850-1250. Berlin: Akademie -Verlag. GABAIN ANNEMARIE VON. 1986. Irano-Turkish Relations in the Late Sasanian Period. In: Yarshater, Ehsan (ed.). 1986. The Cambridge History of Iran , Vol . 3(1) The Seleucid, Parthian and Sasanian Periods . Cambridge - London - New York: Cambridge University Press. 613-624. GAUTHIOT, ROBERT. 1914-1923. Essai de Grammaire Sogdienne. Premi čre parte. Phonétique . Paris: Paul Geuthner. GERCENBERG, L. G. 1965. Xotano-sakskij jazyk . Мо skva: Nauka. 160

GHARIB, B. 1995. Sogdian Dictionary (Sogdian-Persian-English) . Tehran: Farhangan Publications. GOMÉZ, LOUIS O. (transl.). 1996. The Land of Bliss: the Paradise of the Buddha of Measureles Light: Sanskrit and Chinese Versions of the Sukhavativyuha Sutras. Honolulu – Kyoto: University of Hawai Press & Higashi Honganji Shins ū Ōtani-ha. HAARH, ERIK. 1968. The Zhang-zhung Langugae. A Grammar and Dictionary of the Unexplored Language of the Tibetan Bonpos . K řbenhavn. HANSEN, VALERIE. 1998. The Path of Buddhism into China: The View from Turfan. Asia Major . (Third series, Vol. XI, part 2). 37-66 HILMARSSON, JÖRUNDUR. 1996. Materials for a Tocharian Historical and Etymological Dictionary . (Tocharian and Indo-European Studies. Supplementary Series. Volume 5.). Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands. IVANOV, V. V. & TOPOROV, B. N. 1960. Sanskrit . Moskva: Izdat ělstvo vosto čnoj literatury. IVANOV, V. V. 2001. = http://www.humnet.ucla.edu/pies/pdfs/Courses/IES280AWQ01/Handout1.pdf. JANHUNEN, JUHA. 2003. Written Mongol. The Mongolic Languages (ed. J. Janhunen). London – New York: Routledge. 30-56. JÄSCHKE, H. A. 1934. A Tibetan – English Dictionary . London: Kegan Paul. JI XIANLIN. 2006a (repr. of 1947). Futu yu fo (On the Oldest Chinese Transliterations of the Name of Buddha). In: Wang Shuying (ed.). 2006. Ji Xianlin lun fojiao . Beijing: Huayi chubanshe. 33-45. JI XIANLIN. 2006b (repr. of 1989). Zai tan „futu“ yu „fo“ (More Exposition on the Oldest Chinese Transliterations of the Name of Buddha). In: Wang Shuying (ed.). 2006. Ji Xianlin lun fojiao . Beijing: Huayi chubanshe. 47-61. KARLGREN, BERNHARD. 1940 (repr.). Grammata Serica . Stockholm. KIM, RONALD. 1999. Observations on the Absolute and Relative Chronology of Tocharian Loanwords and Sound Changes. Tocharian and Indo-European Studies , Vol. 8. Kopenhagen: C. A. Reitzel. 111-138. KRAUSE, WOLFGANG & THOMAS, WERNER. 1960/1964. Tocharisches Elementarbuch. Band I. Grammatik / Band II. Texte und Glossar . Heidelberg: Carl Winter. MACKENZIE, D. N. 1970. The „S ūtra of the Causes and Effects of Actions“ in Sogdian . (London Oriental Series, Vol. 22). London – New York – Toronto: Oxford University Press. MAGAZANIK, D. A. & MICHAJLOV, M. S. 1943. Russko-tureckij slovar . Moskva. MAINWARING, G. B. & GRÜNWEDEL, A. (ed.). 1979. Dictionary of the Lepcha Language . Kathmandu: Ratna Pustak Bhandar. MALOV, S. E. 1957. Jazyk želtych ujgurov . Alma-Ata: Izdat ělstvo Akademii nauk Kazachskoj SSR. MALZAHN, MELANIE. 2007. The Most Archaic Manuscripts of Tocharian B and the Varieties of the Tocharian B Language. Malzahn, Melanie (ed.). Instrumenta Tocharica . Heidelberg: Universitätsverlag Winter. MONIER-WILLIAMS, MONIER. 2002 (repr.). A Sanskrit – English Dictionary . Delhi: Motilal Banarsidass. MUNIEV, B. D. 1977. Kalmycko-russkij slovar . Moskva: Izdat ělstvo russkij jazyk. PALMBAX, A. A. (ed.). 1955. Tuvinsko-russkij slovar . Moskva. PINAULT, GEORGES-JEAN. 1997. Nouvelle lecture du fragment A 270 du Maitreyasamiti-Nātaka. Tocharian and Indo-European Studies 7 . Copenhagen: C. A. Reitzel. 121-141. PINAULT, GEORGES-JEAN. 1998. Tocharian Languages and Pre-Buddhist Culture. In: Mair, Victor H. (ed.). 1998. The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia . Volume I. Washington – Philadelphia: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications. POUCHA, PAVEL. 1955. Institutiones Linguae Tocharicae. Pars I. Thesaurus Linguae Tocharicae Dialecti A. (Monografie Archivu Orientálního. Vol. XV.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství. POUCHA, PAVEL. 1956. Die geheime Geschichte der Mongolen als Geschichtsquelle und Literaturdenkmal. Ein Beitrag und zu ihrer Erklärung. Supplementa Archivu Orientálního, sv. IV (1956). Praha. Nakladatelství Československé akademie v ěd. POUCHA, PAVEL. 1957. Třináct tisíc kilometr ů Mongolskem . Praha: Svobodné slovo – Melantrich. QINGGE’ERTAI & LI KEYU. 1988. Tuzuyu he mengguyu [Monguorština a mongolština]. (Menggu yuzu yuyan fangyan yanjiu congshu 013). Huhehaote: Neimenngu renmin chubanshe. RINGE, DON, JR. 1996. On The Chronology of Sound Changes in Tocharian. Volume 1. From Proto-Indo -European to Proto-Tocharian . New Hawen (Connecticut): Americal Oriental Society. RÓNA-TAS, A. 1991. An Introduction to Turkology . (Studia uralo-altaica 33). Szeged. RYBATZKI, VOLKER. 2003. Middle Mongol. The Mongolic Languages (ed. J. Janhunen). London – New York: Routledge. 57-82. SCHULZE, WILHELM & SIEG, EMIL & SIEGLING, WILHELM. 1933. Tocharische Grammatik . Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. 161

SIEG, EMIL & SIEGLING, WILHELM (eds.). 1921. Tocharische Sprachreste . I. Band Die Texte A. Transcription . Berlin – Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger – Walter de Gruyter & Co. SLOBODNÍK, MARTIN. 1996. Tibet. Krajina, dejiny, ľudia, kultúra . Bratislava: Fidat (nestránkováno). STAROSTIN, S. A. 1989. Rekonstrukcija drevn ěkitajskoj fonologi českoj sistemy . Moskva: Nauka. STRNAD, JAROSLAV. 2003. Kušáni. In: Strnad, J. & Filipský, J. & Holman, J. & Vavroušková, S. Dějiny Indie . Praha: Nakladatelství Lidové Noviny. SUN ZHU. 1985. Mengguyu wenji [Soubor studií o mongolských jazycích]. Xining: Qinghai renmin chubansche. SUN ZHU et al. 1990. Menggu yuzu yuyan cidian [Slovník mongolských jazyk ů]. Xining: Qinghai renmin chubanshe. ŠRÁMEK, E. 1932. Panjabi Phonetics. Experimental Study of Amritsar Dialect. Journal of Urusvati Himalayan Research Institute of Roerich Museum , Vol. II. 53-84. THICH MINH CHAU. 1991. The Chinese Madhyama Āgama and the P āli Majjhima Nik āya . Delhi: Motilal Banarsidass. TREMBLAY, XAVIER. 2005. Irano-Tocharica et Tocharo-Iranica . Bulletin of SOAS, 68, 3. 421-449. UNKRIG, W. A. & BLEICHSTEINER, R. & HEISSIG, W. 1941. Wörterbuch der heutigen mongolischen Sprache . Wien – Peking: Siebenberg Verlag. VAN DRIEM, GEORGE. 2001. Languages of the Himalayas. An Ethnolingustic Handbook of the Greater Himalayan Region . Vol. I. Leiden – Boston – Köln: Brill. WEI ZHANGHONG. 1998. Xiyu fojiaoshi [D ějiny buddhismu v Západních oblastech]. Wulumuqi: Xinjiang renmin chubanshe. XINRU LIU. 1999 (repr. 1988). Ancient India and Ancient China . Trade and Religious Exchanges AD 1-600. New Delhi: Oxford University Press – Oxford India Paperbacks. ZACHAROV, IVAN. 1875. Polnyj man čžursko-russkij slovar . Sanktpeterburg.

162

Oddíl 3, studie VII.

PŘÍSP ĚVKY KE ST ŘEDOASIJSKÉ FILOLOGII

Úvodní poznámka: Text věnuji prof. Geng Shiminovi in memoriam a velké díky za konzultace pat ří osobám jako G.-J. Pinault, M. Peyrot, D. Maue, M. Malzahn, J. Wilkens a V. Blažek. Sta ť je několikanásobn ě a o n ěkolik oddíl ů rozší řenou verzí p řísp ěvku p ředneseného na konferenci International Symposium on Central Asian Philology v Pekingu v listopadu 2012. Hypotézu o vývoji tocharštiny A a novou etymologii titulu χaγan jsem zformuloval až po konferenci. Tento p řísp ěvek dopl ňuje m ůj starší článek (Schwarz 2009).

Poznámy ke statutu a p ůvodu tocharštiny A

Tocharština hrála významnou roli ve st ředoasijském buddhismu a považuje se za spojovací článek v jeho ší ření do Číny. Systematický p řístup nicmén ě umož ňuje uspo řádat data do kompaktn ějšího a mírn ě odlišného obrazu, než jaký nabízí lingvistická tradice. Mezi památkami dvou doložených tocharských jazyk ů (tocharština A = TA, tocharština B = TB) se nedochovaly tém ěř žádné rukopisy TA s administrativn ě historickými záznamy a už od Wintera (1963: 243n.) považuje v ětšina autor ů TA za fosilizovaný liturgický jazyk buddhismu. To ale neodpovídá zp ůsobu užívání jazyk ů národnostními menšinami, mezi které pat řili ve své dob ě patrn ě i Tocha ři A zvlášt ě proto, že se o nich nedochovaly tém ěř žádné záznamy v okolních jazycích. U po četné populace by k takovému jevu nedošlo a nap ř. první významní mniši a p řekladatelé buddhistických text ů – rodilí Tocharové B – jsou známi díky jejich jmén ům v čínštin ě. Dále si lze jen t ěžko p ředstavit, že by se v tvrdých podmínkách Tarimské pánve n ěkdo v ěnoval zápisu text ů do zcela vym řelého jazyka. Mluvenou formu TA dokládají přinejmenším rukopisy s manuálem k magickým ob řad ům (PK NS1-6; Pinault 2007: 179) a dva rukopisné listy s klášterními záznamy (THT 4022, THT 4023; Malzahn 2007: 290, pozn. 48). I Peyrot (2008: 2010), podle kterého rukopisy TA s glosami v TB a staré ujgurštin ě nedokládají b ěžn ě mluvenou formu TA, musí už jen z logických d ůvod ů argumentovat, že texty diktovali mluv čí TA. Pojetí TA je t řeba také zbavit n ěkterých stereotyp ů. TA p ředevším nelze srovnávat s latinou nebo klasickou řečtinou, protože v Tarimské pánvi nebyla vázána na státní instituce a nebyla ani univerzálním jazykem okolních národ ů. Za posvátný jazyk buddhismu lze i v Tarimské pánvi považovat p ředevším prákrty a buddhistický hybridní sanskrt. Studie o TA nezvažují dv ě vzájemn ě závislá kritéria: počet mluv čích a dodržování jazykové normy. V ěcn ě to je zcela správn ě, protože údaje o množství populace nemáme, po čet mluv čích ale s TA nep římo rozhodn ě souvisí. Otázku dodržování jazykové normy sleduje v případ ě TB Peyrot (2008), který vychází z opomíjené habilitace Petera Stumpfa Die Erscheinungsformen des Westtocharischen z roku 1976. Klasické d ělení dialekt ů TB na západní, centrální a východní opouští, protože jde o vývojová stadia související s migrací Tochar ů B z Ku či na východ. TB texty s nejnov ějšími variacemi ale vznikaly pozd ěji i na původní západní lokalit ě, proto ztrácí smysl mluvit nejen o západním dialektu TB (Peyrot 2008: 192), ale i o TB jako o „západní tocharštin ě“ jak ji ozna čovala n ěmecká filologie ve 20. stol. U TA Peyrot (2010) konstatuje minimální variaci a pozdní typ písma p řevzatý od Tochar ů B. To souvisí se statutem obou tocharských jazyk ů, i když v této v ěci nepanuje

163

obecný koncensus (Pinault, o.s. říjen 2012). Z heuristických d ůvod ů je dle mého názoru vhodné srovnání TA s dnešními minoritními jazyky v Čín ě, protože tím se lze vyvarovat kontaminace hypotézy nevhodnou terminologií či kontextem. Nemám na mysli politický kontext pojmu národnostní menšina ( čínsky shaoshu minzu ), ale čist ě typy etnolingvistických kontakt ů v prom ěnlivých lokálních podmínkách multietnických oblastí. Některé minoritní jazyky v Čín ě totiž dodnes mají jen n ěkolik nebo n ěkolik desítek mluv čích v nejstarší generaci (z tunguzských hezhen, mandžuština, oro čunština – viz Schwarz & Blažek 2012) a v mladších generacích je po čet osob s částe čnou znalostí mate řštiny vyšší. Dnešní jazyky národnostních menšin se bez výjimky užívají v domácnosti a teprve p ři vyšším po čtu mluv čích i v lokálním obchodu apod. Užívání v soukromí je i posledním stadiem p řed vym řením jazyka. Pokud se tyto parametry pracovn ě aplikují i na TA, tak ji lze v moderní terminologii klasifikovat jako jazyk, který byl ve své dob ě kriticky ohrožený, ale ne vym řelý. Tato klasifikace také ruší jemné rozpory mezi faktem n ěkolika rukopis ů s indikací mluvené formy TA (viz výše), a pe člivými analýzami Peyrota (2010: 144), podle kterého ostatní rukopisy b ěžné užívání mluvené TA nepotvrzují. Druhý problém p ředstavují nejasnosti, pro č byly rukopisy TA psány až od 7. stol., zatímco rukopisy v TB už od 4. stol., a pro č se v hust ě osídlené oblasti Turfanu nedochovaly žádné tocharské výp ůjčky? V Qarašahru se rukopisy TA našly jen na jediném míst ě v Šor čuqu, proto lze souhlasit s Peyrotem, že nešlo o významné sídlo Tochar ů A. Přirozené vysv ětlení lze hledat ve faktu, že Turfan byl vysoce sinizován, a n ěkteré národnostní menšiny žily už dávno p řed dynastií Tang (618-907) ve vzdálených vesnicích mimo hlavní sídla (Hansen 2005: 285). V takovém p řípad ě by Tocharové A p řejali buddhismus sice už v dob ě jeho rozší ření do oblasti, ale kv ůli nepo četné populaci nevytvo řili písemnou tradici. K tomu došlo až díky nové čínské legislativ ě dynastie Tang, rozvoji lokální ekonomiky, a poté, co Tocha ři B rozší řili k Tochar ům A písmo. Tento model nicmén ě nevysv ětluje absenci výp ůjček. Navrhuji proto hypotézu vývoje t řetího idiomu tocharštiny C (= TC), který je doložen jen ve form ě tocharských výp ůjček v prákrtových textech z jihu Tarimské pánve z 3. stol. n. l. (Blažek & Schwarz 2007). Dosavadní tradice fascinovaná objevy nových jazyk ů po čítala jen s divergencí a p ředpokládala, že šlo o hypotetický samostatný dialekt nebo jazyk, který postupn ě zanikl. Zánik by však byl jistý jen v případ ě vym ření populace. Víme ale, že lokality jako Ruoqiang, Miran a Loulan byly postupn ě vysídleny kv ůli nedostatku vody po zm ěně toku řeky Tarim. Jako únikové oblasti lze vylou čit nehostinnou oblast provincie Qinghai, která sousedí s jihovýchodní oblastí Tarimské pánve (to, že je oblast prakticky neobyvatelná mohu dosv ědčit na základ ě osobní návšt ěvy z roku 2007; trvale obyvatelné jsou až lokality dále na východ ě) nebo Dunhuang, kde by se dochovaly záznamy. V principu proto z ůstaly jen dva únikové sm ěry: na jihozápad a na sever. Na základ ě kusých pramen ů lze uvést tuto chronologii: ve 3. stol. n. l. jsou na jihu Tarimské pánve doloženy tocharské výp ůjčky (Burrow 1935), od 4. stol. vysychají zdroje vody. Na za čátku 5. století se polovina obyvatelstva p řesouvá na jihozápad do Qiemo a okolních oáz. Otázka, pro č se v tamní lokalit ě Endere nalezly rukopisy v TB, m ůže být v této souvislosti velmi zajímavá. Jedná se sice o rukopisy (Or. 8212/163, IOL 285, IOL 301, IOL 302, IOL 303, IOL 304; Malzahn 2007: 268) s jazykem typickým pro dialekt v Ku či, malý po čet tocharských usedlík ů v Endere nebo i jen obchodník ů či mnich ů ale nelze vylou čit. Zbývající populace se kv ůli nájezd ům nomád ů v 5. a 6. stol. p řesouvala na sever, kam vedou z Ruoqiangu a Loulanu dv ě hlavní trasy: severozápadní do oblasti Korly a Qarašahru se Šor čuqem (= nalezišt ě díla Maitreyasamitin āṭaka v TA) a severovýchodní do Turfanu, tedy do oblastí nález ů rukopis ů TA. Historické záznamy (Onishi & Kitamoto) bohužel zaznamenaly jen p řesun první velké skupiny na jihozápad do Qiemo a pak až čínskou

164

administrativou schválený odchod poslední skupiny roku 630 do Hami, kde se nalezla staroujgurská verze textu Maitrisimit paralelní k textu ze Šor čuqu. Následn ě se v 7. stol. objevují první rukopisy TA. Časová konvergence tedy vychází a dokonce by se nemuselo jednat o splynutí populace TA a TC, ale o pokra čování jen ve stopách doloženého jazyka C v tocharštin ě A. Znamená to, že takzvaná tocharština C není samostatný dialekt, ale vývojov ě starší fáze tocharštiny, která pokra čovala nejspíš v tocharštin ě A. Hypotéza p ůvodu TA z TC dokonce poskytuje p řekvapiv ě dobrou korespondenci s daty a vysv ětluje, pro č se dochovaly tocharské výp ůjčky jen na jihovýchod ě Tarimské pánve, a ne v Turfanu, navíc zhruba ze stejné doby jako první rukopisy TB. Interval čty ř staletí mezi tocharskými výp ůjčkami z jihu a jihovýchodu Tarimské pánve (3. stol. n. l.) a prvními rukopisy v TA (7. stol.) by byl stejný jako mezi psanou džur čenštinou (12.-13. stol.) a její pozd ější vývojovou fází mandžuštinou (od 17. stol.; Schwarz & Blažek 2012: 162-163). Tato hypotéza by vysv ětlovala i úctu Tochar ů B k mnich ům TA, protože Loulan a Miran pat řily k významným centr ům buddhismu s vlivem misií v prákrtu. Pokud tamní mniši museli odejít, nejlogi čtějšími úto čišti byly kláštery v oblastech Turfanu, Dunhuangu a Qarašahru. Po čet uprchlík ů nemohl být velký (spíše desítky než stovky na jednotlivé skupiny, ne více než n ěkolik set či n ěkolik tisíc osob celkem a to ješt ě pro všechny etnické skupiny). Nanešt ěstí nevíme, zda byli Tocha ři C buddhisty. Nep římé sv ědectví nabízí jméno Po śarsa (doslova ‘Všev ědoucí’), které se jako kalk sanskrtského Sarvajña užívalo k ozna čení Buddhy (Blažek & Schwarz 2008 [2011]: 116; Burrow 1935: 675). Jist ě ješt ě známe čínské jméno 鄯伏陁 Shan Fotuo vůdce poslední skupiny, která oblast opoušt ěla v roce 630, kde fotuo , z řejm ě ‘Buddha’, je osobní jméno nebo titul. V zájmu d ůslednosti je t řeba p řipustit, že se část tocharské populace z jižních lokalit Tarimské pánve p řesunula i do oblastí Tochar ů B, kde mohla smíšením s původními usedlíky přisp ět ke vzniku nových variet, kterým se v ěnuje Peyrot. Pro tento p ředpoklad, který bude nutné d ůkladn ě prov ěř it v příštím výzkumu, jsou dva dobré d ůvody. A) První vývojové zm ěny v tocharštin ě B Peyrot detekuje do 5.-6. století n. l., tj. do doby, kdy oblasti jihovýchodu Tarimské pánve sužují nájezdy nomádských etnik a jihovýchod Tarimské pánve přestal být obyvatelný. B) Nehostinnou pouš ť mezi severním a jižním pásem oáz Tarimské pánve protínaly t ři stezky, které mohly být využívány patrn ě jen v letech bohatých na zimní spad sn ěhu v poho ří Kunlun, odkud na ja ře v dob ě tání stékala voda do poušt ě sm ěrem z jihu na sever. Od západu tvo ří první stezku řeka Hotan, jejíž tok tém ěř spojoval Hotan a řeku Tarim na severu u Aksu. Druhou stezku dále na východ tvo řila řeka Keriya z dnešní stejnojmenné oázy ( čín. Yutian). Její poslední stopy kon čí v poušti p řed rozsáhlou oblastí barchan ů, nicmén ě vzdušnou čarou zbývalo k prvním ramen ům řeky Tarim 120 kilometr ů. Takovou vzdálenost šlo p řekonat b ěhem t ří denních pochod ů s přim ěř enou zásobou vody na cestu (v devatenáctém století se obvykle bral na takovou cestu led zašitý do koženého m ěchu. Tocharština B má i slovo pro ‘m ěch na vodu’ wats ālo ). Poslední trasu z oázy Niya do m ěsta Luntai na dnešní map ě nedokládá žádný výrazný vodní tok. Čtvrtou stezku už mimo hlavní pouš ť na východ ě p ředstavuje řeka Tarim, podél které vede silnice z Ruoqiangu do Korly. Je tedy možné, že sí ť stezek umož ňovala ve výjime čných letech bohatých na zimní srážky i migraci p řes pouš ť do oblasti Tochar ů B. Připojuji texty čínských mnich ů Faxiena a Xuanzanga o relevantních oblastech. Vybírám jen ty pasáže, ze kterých lze na n ěco usuzovat. Záznamy známých čínských poutník ů nemusí být zcela v ěrohodné, stojí ale za komentá ř, navíc s minimálním úsilím lze citovat Kolmašovy p řeklady do češtiny. Nejprve Faxian (s. 22-23) o tzv. zemi Shanshan p ři cest ě z Číny na západ:

165

„Je to kopcovitá zem ě s půdou chudou, která nerodí. Lidé nosí stejn ě hrubý od ěv jako u nás v Čín ě, jen s tím rozdílem, že je zhotoven z plsti a hrubé vlny. Král té zem ě se hlásí k buddhismu. M ůže tam být n ěco p řes čty ři tisíce mnich ů, p řevážn ě stoupenc ů učení Malého vozu (Hínajána). Sv ětské obyvatelstvo jakož i mniši v těch zemích se vesm ěs řídí zásadami indického náboženství, nicmén ě jedni si je vykládají p řísn ěji, druzí zase voln ěji. Obdobn ě tomu bylo i v ostatních zemích, jimiž se poutnící ubírali dále na západ. Jediné, v čem se tyto zem ě navzájem lišily, byly jejich domorodé jazyky. Pokud pak jde o mnichy, všichni studují indické knihy a u čí se indickému jazyku.“

Dále jsou velice zajímavé souvislosti všech zmínek o tzv. Tocharsku u Xuanzanga b ěhem jeho návratu z Indie do Číny (s odkazy na strany Kolmašova p řekladu), i když informace jsou zcela uniformní a p řevzaté v ětšinou z doslechu, protože Xuanzang daná místa osobn ě nenavštívil (viz Kolmašovy poznámky ke knize XII: in Süan-cang, s. 344-346). K toponym ům p řipojuji rovnou do závorek do citace čínský ekvivalent jména v české transkripci:

„Krajina Andaráb ( An-ta-luo-fu ) je starým územím Tocharska.“ (s. 283) „Krajina Chóst ( Kchuo-si-tuo ) je starou tocharskou zemí, m ěř ící po obvodu n ěco mén ě než tisíc li.“ (s. 283) „Krajina Kunduz ( Chuo ) je starým tocharským územím.“ (s. 284) „Krajinja Mundžán ( Meng-ťien ) je staré tocharské území.“ (s. 284) „Krajina Árhan ( A-li-ni ) je starým tocharským územím.“ (s. 284) „Krajina Rágh ( Che-luo-chu ) je starým tocharským územím.“ (s. 285) „Krajina Kišm ( Čchi-li-se-mo ) je starým tocharským územím.“ (s. 285) „Krajina Párghar ( Po-li-che ) je starým tocharským územím.“ (s. 285) „Krajina Himatala ( Chi-mo-ta-luo ) je starým tocharským územím.“ (s. 285) „Krajina Badachšán ( Po-tuo-čchuang-na ) je starým tocharským územím.“ (s. 286) „Krajina Jumghán ( Jin-po-ťien ) je starým tocharským územím.“ (s. 286) „Krajina Kurrán ( Ťu-lang-na ) je starým tocharským územím.“ (s. 286) „Krajina Dharmasthiti ( Ta-mo-si-tchie-ti ) se rozkládá mezi dv ěma horskými h řebeny. Je to staré tocharské území.“ (s. 287) „Krajina Šughnán ( Šʼ-čchi-ni ) m ěř í po obvodu p řes dva tisíce li a její hlavní m ěsto p ět set či šest set li. (…) Podnebí je studené a chování lidí prudké a neohrožené. (…) Jejich písmo je stejné jako v Tocharsku, hovorový jazyk je však odlišný.“ (s. 288-289) „Krajina Šámbí ( Šang-mi ) má dva tisíce p ět set či šest set li v obvodu. (…) Podnebí je studené; zvyky obyvatel se vyzna čují zbrklostí. Lidé jsou však od p řírody čestní a přímo čaří. (…) Jejich písmo je stejné jako v Tocharsku, hovorový jazyk se však liší.“ (s. 289)

Výše uvedené citace jsou zna čně diskutabilní. Jiná je následující dlouhá pasáž (s. 304-305), kterou Xuanzang uzavírá autorskou část svého cestopisu (pomíjím ovšem dodatek čínského editora):

„Východn ě od údolí, v němž se nachází m ěsto Bhíma, se vstoupí do píse čné poušt ě a po více než dvou stech li cesty se p řijde do m ěsta Nija, které m ěř í po obvodu t ři čty ři li

166

a leží uprost řed rozsáhlých mo čál ů. Povrch t ěchto mo čál ů je teplý a vlhký, že se po něm dá jen st ěží kráčet. Je porostlý rákosem a divokou trávou. Nejsou zde v ůbec žádné cesty a p ěšiny. Existuje pouze jedna cesta vedoucí do m ěsta, která je sice t ěžko sch ůdná, avšak lidé p řicházející sem či odcházející odtamtud musí tímto m ěstem tak či onak projít. Góstanský král si z města u činil pevnost na východní hranici své zem ě. Vykro čí-li se odtud sm ěrem východním, octne se člov ěk ve velké poušti pohyblivých písk ů. Písek se tu rozlévá do velkých vzdáleností a hromadí se či rozptyluje podle v ětru. Pocestní tu nezanechávají žádné stopy a mnozí z nich zde zabloudí. Lidé putují ze strany na stranu, nemajíce se čeho chytit, podle čeho se řídit. A tak cestující zde navršují kosti uhynulých zví řat, aby si tak vyzna čovali cestu. Chybí zde jakákoli voda i rostlinstvo a často vanou horké v ětry. Když se tyto v ětry zvednou, jsou z toho lidé a zví řata znervózn ěni a postihují je nemoci. Ob čas tu lze zaslechnout zp ěv či pískot, jindy zase žalostné sténání a plá č. Z těchto zvuk ů a výjev ů jsou pocestní zcela zmateni a nev ědí kam a kudy jít. Proto také zde tolik lidí a zví řat nachází svou smrt. To všechno je ovšem dílem démon ů a zlých duch ů. Po dalších více než čty řech stech li cesty se p řijde do staré tocharské říše. Ta zem ě je již dlouhou dobu pustá a vylidn ěná. Všechna tamní m ěsta zar ůstají býlím. Po dalších více než šesti stech li cesty východním sm ěrem odtud se p řijde do n ěkdejší zem ě Čer čen, což je území dnešního Ťü-mo. M ěstské hradby se zde dosud ty čí do výše, ale po obyvatelích už není ani stopy. Více než tisíc li cesty na severovýchod odtud se p řijde do m ěsta Na-fu-po, což je dnešní Loulan.“

Zmínku „staré tocharské říše“ v této záv ěre čné pasáži Xuanzangova cestopisu lze interpretovat i jako lokality populace, která zanechala tocharské výp ůjčky v prákrtových textech na jihu Tarimské pánve. Díky této souvislosti lze etnonymum Tochar považovat za op ět o n ěco mén ě kontroverzní.

Analýza tocharských výp ůjček v textech v khar ōṣṭ hī pr ākrtu

Následuje studie asi stovky slov, která Burrow (1935) uvedl v článku Tokharian Elements in the Kharo ṣṭ hī Documents from Chinese Turkestan (in: Journal of Royal Asiatic Society , 1935, 667-675). Vědom ě jsem vynechal n ěkolik desítek slov, které Burrow sám ozna čil jao slova indického p ůvodu. V záhlaví každého hesla je vždy tu čně hypotetická tocharská výp ůjčka a následn ě se pokouším o její identifikaci srovnáním s lexémy v TA nebo v TB a s lexikem jiných st ředoasijských jazyk ů. Oproti starší studii (Blažek & Schwarz 2007: 85) zde už dále nelze považovat jazyk tocharských výp ůjček za samostatný tocharský dialekt (= tocharštinu C), ale nejsnáze za p římého p ředch ůdce tocharštiny A, respektive lexémy z 3. stol. n. musí být morfologicky blízké i tocharštin ě B, protože výp ůjčky jsou z časového hlediska mnohem blíže pratocharštin ě, která se d ělila na TA a TB okolo přelomu letopo čtu nebo krátce p řed ním. Vyjád ření, že „výp ůjčky p řipomínající tocharštinu (viz Burrow 1935) nemohou být za řazeny ani k jazyku B, ani A“ (Blažek & Schwarz 2007: 85, Blažek & Schwarz 2008: 49) proto již není zcela správné. Ve v ětšin ě p řípad ů se pokouším jen o základní identifikaci, rozhodn ě ne o etymologii, protože obvykle není znám p řesný význam zkoumaných slov ani užití v textech. V ětšinu lexikálních položek analyzuji snad v ůbec poprvé díky navržené souvislosti s hypotetickou migrací Tochar ů A, která nabízí adekvátní kontext.

167

Prosté p řípady tocharizace jmen indického p ůvodu nebo ze sanskrtu zahrnují (Burrow 1935: 668): gilana > kilane ‘nemocný’, jméno Jīvara čhí > Civara čhí , divya > tivya ‘božský’(?), divasa > tivasa, bhoga > po ǵa. Pozn. tvary plurálu na -aṃca podobné tocharskému -āñ: Burrow (1935: 672) dokládá na slovech, která nevypadají tocharsky (aśpa ṃca , śaḍá ṃca , dajha ṃca , pa ṭaṃca , bhuma ṃa, uṭaṃca , mahatva ṃca ). Nejprve uvádím slova, která již byla identifikována jako tocharská a p řipojuji k nim nový nebo zp řes ňující komentá ř.

kilma ‘správní oblast, okres’ > TA kälyme ‘sm ěr, strana(?)’/‘Himmelsgegend, Richtung’, srov. TB kälymiye ‘sm ěr’ a sloveso TA = TB käly - ‘stehen, sich befinden’ (Burrow 1935: 674-675; Mallory & Mair 2000: 278; TEB-II: 94; Blažek & Schwarz 2007: 85; deklinace základních gramatických pád ů jmen v TA/TB – viz Pinault 2008: 506). Z jiných indoevropských jazyk ů viz p říbuzné řecké κλίµα fr. ‘pente, inclinaison, région’, kdy tocharský tvar dle Pinaulta (2008: 195) vznikl z *$li-mḗn palatalizací na *kl ʼäm ʼæ, po metatezi na *kälym ʼæ a kone čně na pratocharské *kälymäyæ . Posunutý význam je doložen v TA akälyme ‘in der Gewalt von’ (TEB-II: 77). Srov. pro zajímavost též osobní jméno v baktrijských textech κιλµανο (Sims- Williams 2007: 223; 2010: 79). kitsaitsa ‘starý’ > TA ktsets ‘dokonalý, ukon čený’, TB ktsaitstse ‘starý (v ěkem)’ (Burrow 1935: 673, Lin 1998: 480; Blažek & Schwarz 2007: 85). meta ‘med’ > srov. TB mit /mīt ‘med’. Podle Pinaulta (1995: 197) tocharština p ři vyp ůjčování obvykle redukuje koncový vokál indoevropského slova nebo výp ůjčky. V případ ě termínu pro ‘med’ rekonstruuje TB mit < * ḿätä < * médhu , (v pozd ějším pojetí mit < *m ʼätä < *méd hu Pinault 2008: 440), kterému odpovídají véd. mádhu - a řec. µέθυ . Podle více autor ů mohlo být tocharské slovo zdrojem i pro staro čínské *mjit > moderní čínské mi ‘med’, a stejn ě tak z čínštiny mohlo být pozd ěji p řejaté staroturkické mïr ‘med’ (Polivanov 1916; Lubotsky 1998: 379; Lin 1998: 478; vše v Blažek & Schwarz 2007: 85). Lze dodat, že rekonstrukce výslovnosti staro čínského tvaru je tém ěř identická s výslovností staroturkického slova a interference je v tomto p řípad ě bezproblémová i proto, že odpovídá zám ěnnosti r/t i u jiných slov dialektu čínštiny v koridoru Hexi (Barat 2001). Původní význam zdrojového indoevropského termínu byl širší. Mayrhofer (II: 302-303) vychází z IE *méd hu- ‘Süßtrank, Honigmischung, Rauschtrank, Honig’ > véd. mádhu - ‘süßer Trank, Süßigkeit, Honig, Soma, Milch’; ve st ředoindických jazycích se význam madhu - zužuje p ředevším na ‘Honig, Wein’ a postupně dochází k vokalickým nebo sémantickým variacím, srov. madhura -/ waigali mūra , singhálské mīri ‘süß’; indoíránské a mladoavestské ma δu- ‘Beerenwein’, ma δuma ṇt- ‘Wein enthaltend’, chot. mau ‘berauschendes Getränk’, sogd. mδw ‘Wein’, osetínské myd /mud ‘Honig’, a z dalších IE v ětví a mimo tocharštinu nap ř. řec. µέϑυ ‘Rauschtrank, Wein’, sthn. mito ‘Met’, stcsl. med ъ ‘Honig’. Ze stejného indoevropského ko řene se postupn ě vyvinulo i tocharské B mot ‘víno’. oǵana ‘druh zem ědělské komodity’, srov. TA = TB oko ‘plod, ovoce’ (Burrow 1935: 673; Mallory & Mair 2000: 278; Blažek & Schwarz 2007: 85). Uvedená analýza není úplná, srov. TA okar ‘Gewächs’ (TEB-II: 86) a TB okaro ‘jméno rostliny’, v skt. ugragandh ā, vac ā (TEB-II: 175), srov. baktrijské οκοσακο ‘vinohrad’ (Sims-Williams 2007: 248). Výchozí ko řen tocharského slovesa je TA oks -/TB auks - ‘r ůst’ (Pinault 2008: 274, 454; rekonstrukci spole čného tocharského tvaru Pinault v p říru čce nenabízí). Srov. véd. uk ṣ- ‘wachsen’/‘spritzen, besprengen’ (Mayrhofer I: 209) a související vak ṣ- ‘wachsen, groß 168

werden’, chot. hu ṣṣ -/sogd. buddh. ʼγwšʼy-/st řpers. waxš īdan ‘wachsen’ z IE *H 2„egs , *H 2„egs-é- ‘mehre, fördere, wachse’, gót. wahsjan ‘wachsen’, IE *H 2„eg-s-/*H 2e„g ‘mehren’ (Mayrhofer II: 485-486). pa ḱe, pl. pa ḱeyu ‘balík’, srov. TA pāk, TB pāke ‘část, díl’ (Burrow 1935: 671-672; Blažek & Schwarz 2007: 85). Adams (1999: 363-364) nejspíš správn ě tušil, že pratocharské * pāke pochází ze staroindického/sanskrtského bh āgá- ‘portion, part, lot’ prost řednictvím p řes st ředoíránský jazyk (srov. avest. bāga -), i když nebyl sto p řesn ě ur čit jaký, protože nebyly publikovány adekvátní slovníky. Odpovídající tvar jsem nalezl v baktrijském βαγο ‘share, part, portion, lot, fate’ (Sims-Williams 2007: 200), které lze nov ě považovat za alternativní zdroj výp ůjčky. Tvaru v baktrijštin ě odpovídá i rekonstrukce pratocharského *b hago-s, kterou uvádí Rasmussen (1988: 171). Srov. ale ješt ě IE *pak- něm. ‘befestigen’ (Szemerényi 1970: 89). Íránské výp ůjčce by mohlo nasv ědčovat to, že se sanskrtské bh āga ‘portion’ mohlo m ěnit na prákrtové bh āa (Masica 1991: 181). Z moderních íránských jazyk ů dále srov. jaghnóbí pakk - ‘řezat, zabít’ páka kun - ‘řezat, od řezat’, pakkakárna ‘řeza č, člov ěk, který řeže’/‘zlod ěj’/‘zabiják’ (Novák 2010: 126). P ůvodní širší význam viz véd. bhága - ‘Wohlstand, Glück, Besitz, Vermögen’, dále i ‘ ʻZuteilung ʼ als Personifikation, Bezeichnung von Göttern, Name eines Āditya’ z IE *b hág-o- ‘Zuteilung’ > (‘Gott Zuteilung’, ‘Gott’) (Mayrhofer II: 239-240). tipara ‘vysoký’, TA tpar , TB tapre id. (Lin 1998: 480-481; Adams 1999: 280; Blažek & Schwarz 2007: 85), se vyvinulo ze spole čného tocharského * täpræ < IE * dhubros (Pinault 2008: 478, 512-513). tsa ṃgina / tsa ṃghina ‘an official’, ‘official connected with crops’ (Burrow 1935: 668, 671- 672), srov. TA sloveso tsäm - ‘r ůst, plodit’ (Poucha 1955: 392), TB jméno tsamo * ‘r ůst’ < TB sloveso tsäm - ‘r ůst’, v kauzativu ‘cause to grow, promote’ (Adams 1999: 730, 735). Srov. též TB jméno tsänkana , které Adams (1999: 734) p řekládá jako ‘shoots [of plants]’, ale podle Ching (2008, 17, §7) je B tsä ṅkana ‘je čmen’ výp ůjčkou z čínského 青稞 qīngk ē, doslova ‘zelené obilí’ (podrobná etymologická diskuse a nová řešení Blažek 2013, v tisku). Z netocharských materiál ů srov. ješt ě baktrijské ζαµιγο /ζαµιιο ‘(piece of) land, ground’ nebo ‘earth, world’ ze staršího * zam īkā- a v manichejské st řední perštin ě a parthštin ě zmyg ‘land, earth, world’ (Sims-Williams 2007: 211). Tocharský ko řen se jeví jako sémanticky vhodn ější; jen pokud by se v budoucnu ukázalo jako správné ješt ě i jiné íránské zdrojové slovo, význam íránskými významy motivovaného termínu by pak byl cca ‘pozemká ř’. aṃklatsa ‘p řízvisko necvi čeného, tj. divokého velblouda’ bylo nesprávn ě vztaženo k TA āknats /TB akn ātsa ‘hloupý, nev ědomý’ (Burrow 1935: 673). Morfologicky i sémanticky jsou ale adekvátní jiné možnosti: bu ď jde o formu odvozenou od TA an - ‘ne-’ + ākl - ‘u čit, u čit se’, tj. ‘necvi čený, divoký’. Zm ěna n > ṃ je podobná jako v p řípad ě -ṅk- > -ṃg- (Burrow 1935: 668), a srov. p říslušné slovesné tvary infinitivu TA āklässi nebo femininum deverbálního adjektiva āklä ṣlyi (Poucha 1955: 16, 17; Carling et al. 2009: 28b). Kv ůli problematické redukci iniciálního vokálu slovesného ko řene je ale pravd ěpodobn ější odvození od slovesa TA käl -/kl ā- ‘ducere, ferre’, srov. konjunktiv aktiva kl āṣäm ; ve tvarech préterita média TA kl āte , kl ānt (Poucha 1955: 71) pak snad i vzor pro adj. aṃklatsa ‘nev ůdčí’, tj. ve významu zví řete, které není schopno (spolu)vést karavanu a nemá p řirozené instinkty adekvátní pro orientaci v pouštní krajin ě. V TB srov. ekvivalentní sloveso käl(t)s- ‘goad, drive’ (Adams 1999: 174). Zkušené zví ře m ělo pro obchodníky zna čnou hodnotu, nap ř. moderní pamírské jazyky m ěly ješt ě i ve dvacátém století v aktivní slovní zásob ě termín ‘camel driver of 169

caravan’ v manji šokk ūrw ān, išk./sangl. šotorb ān, wx. oštorb ān, šugh. ṣterb ūn, fársí sārb ān, paštó sārw ān (Badakhshi 1960: 149) na rozdíl od lidského ‘the leader of caravan’ v pamírských jazycích obvykle qāfelahb āši , jen v šughni qāfelahb āše , fársí qāfelah-sālār a paštó dac āraw ān-mišr (Badakhshi 1960: 124). agiltsa ‘p řízvisko velblouda’ (Burrow 1935: 668) vzhledem k možnostem tocharské morfologie a p řípustné variant ě slova akiltsa (nezn ělé konsonanty se v prákrtových textech nez řídka zapisují jako zn ělé v pozici mezi dv ěma vokály; i zm ěna ä ˃ i je v tocharštin ě obvyklá) není nutno souhlasit s domn ěnkou Burrowa, že i v případ ě tohoto jména “The anusv āra is omitted as quite often. It is a variant of the more common aṃklatsa ” (Burrow 1935: 668). Za výchozí lze vzít sloveso TA kälts - {podle Adamse (1999: 223) ale základní sloveso v TA klis -, v TB klänts -} ‘spát’, part. prét. kältso (Poucha 1955: 74); adjektivní tvar bez a- by byl ‘spavý, spá č’; od toho pak s negací akältso ˃ akiltsa v zápisu agiltsa cca ‘nespavý’ jako ozna čení neklidného zví řete, které v noci vyrušuje nap ř. kv ůli obavám z divokých zví řat, v Tarimské pánvi tygr ů, vlk ů, medv ědů. Ve starších dobách nem ěli pr ůvodci karavan pat řičné zbran ě na ochranu zví řat proti divokým šelmám; velbloudi se ostatn ě v noci tygr ů d ěsili i ve dvacátém století, když už pr ůvodci karavan m ěli pušky. I evropští cestovatelé potvrzovali, že v ěkem sešlí divocí velbloudi často v předtuše blížící se smrti prchali hluboko do poušt ě zem řít horkem a žízní, aby je po ztrát ě zbývajících sil neroztrhala divoká zví řata, která žila v horách a v blízkosti oáz. Neklidný velbloud byl pro karavanu rizikem, protože v ětšinou p řenášel nervozitu i na ostatní zví řata, která se mohla splašit, utrhnout a utéci i s nákladem. put ǵetsa ‘p řízvisko velblouda’ (Burrow 1935: 668) – správn ěji putketsa ; srov. TA putäk ‘hádka, p ře, spor’/‘Teilung, Zwietracht’ (TEB-II: 118); tvar je odvozený od slovesa TA putk - ‘dividere, seiungere, discernere’/‘teilen’, srov. part. prét. putko nebo abstraktum putk ālune (Poucha 1955: 184). Týž ko řen TB putk - ‘divide, share, separate’ + od téhož tvaru part. prét. putko (Adams 1999: 390). Jméno velblouda v podob ě adjektiva tedy znamená ‘hádavý’, tj. zlostný – z toho vyplývá i zvýšená pozornost, kterou musel v ůdce karavany (pozd ěji v ujgurštin ě karavanbaši ) takovému zví řeti v ěnovat. V TB ješt ě srov. nomen actionis patko ‘± separation’ < pätk - ‘± be disassociated, separated [from external influences]’ nebo patk ārñe * ‘± disassociation’ (Adams 1999: 355, 369-370). cro na / curo na / ciro na ‘an agricultural commodity’ (Burrow 1935: 671); teroreticky m ůže jít o tvar blízký s TB cūrṇ/cūrm ‘(medicinal) powder’ < BHS cūrṇa- (Adams 1999: 255). Srov. ale také TB [arm / TA ṣurm ‘motive, cause; origin, basis, ground’ jako p řeklad skt. hetu-; Ve véd. cūrṇa- ‘feiner Staub, Mehl’, cūrṇayº ‘zu Staub machen, zerreiben’, cūrṇī-kar ‘zu Staub zerreiben’, pál. cu ṇṇ a- ‘Pulver’, p ā. cu ṇṇ eti ‘zermalmt, zerreibt’ (Mayrhofer I: 547), tedy ‘mouka’ nebo sémanticky také n ěco jako české ‘mláto’, tj. slad ve form ě zpracování mletého obilí. Dále srov. baktrijské ζαρανο , které Sims-Williams (2007: 211) komentuje “noun of unclear form and meaning, probably designating some kind of agricultural land. If the reading is correct, perhaps ‘cornfield’, cf. Khot. js āra -, pl. js ārañä ‘grain, corn’ (Bailey 1979: 115) < *j āra(n)-”, tak se jeví celkem pravd ěpodobn ě, že baktrijské ζαρανο , tocharské cūrṇ/cūrm a v prákrtu zapsané curo na / cro na / ciro na mohly mít stejný výchozí tvar, který se v tocharštin ě postupn ě z významu ‘mouka’ ( či ‘obilnina k mletí’?) specializoval na význam ‘proso’, srov. ‘ čirok’, lat. sorghum , které se na Dálném Východ ě p ěstovalo už v neolitu a nap ř. v Tarimské pánvi dává i dobré výnosy a v kontinentální Čín ě se z něj tradi čně vyrábí alkohol.

170

Srov. i staroturkické jür nebo jügürgün ‘millet’, které p řetrvalo až do sou časné ujgurštiny üjür , by ť pro r ůzné druhy prosa jsou obvyklejší tvary čüžgün , kona γ, konak , konok , qonaq , sök , tariq , tary γ, teri , teri γ terik , teriq , tügi , ʔ tyryq (Stachowski 2008: 35, 45-46). Fonetickou korespondenci objas ňuje nejlépe Bailey (ibid.), který vysv ětluje vývoj *j āra(n)- < IE * goro - kdy se prákrto-tocharským tvar ům blíží nejvíce stsl. zr ĭno ‘corn’, litevské žìrnis ‘pea’ a stang. cyrnel – ve srovnání s curo na / cro na / ciro na je i stturk. jür patrn ě indoevropská výp ůjčka. V sanskrtu je z ozna čení r ůzných druh ů prosa nejblíže kuruvinda (Monier-Williams 2002: 294), dále srov. čín. gaoliang ‘sorghum’. Sadu p říbuzných tvar ů v IE jazycích uvádí i Szemerényi (1970: 44): PIE *g 5nom ‘Zerriebenes, Korn’ lat. gr ānum , stir. gr ān/gót. kaurn ‘Getreide, Weizen’, kaurn ō ‘Korn’, stcsl. zr ĭno ‘Korn’, lit. žirnis ‘Erbse’, skt. ǰīrṇa- ‘zerrieben’. lote ‘ransom, bride price’ (Burrow 1935: 672), srov. TA lot - = TB laute /lyauto ‘Loch’ (TEB- II: 137), TA lut - ‘removere, amovere’, TB lut - ‘drive out, expell, banish; go beyond’; význam v němčin ě ‘entfernen, vertreiben’ (TEB-II: 136) zm ěna -u- na -o- by odpovídala zm ěně slovesného kmene jako mezi kauzativem lutk - ‘facere’ od tvaru lotk - ‘se vertere, verti, fieri’ (Poucha 1955: 270, 273). Variaci mezi u a o připouští i rekonstrukce pratocharského * lut - < h *läut - z PIE * H1l(e)ud - (Adams 1999: 557), kde by * läut - připoušt ělo i hláskový vývoj v *lot -. Srov. ješt ě tvary ze stejného nebo p říbuzného sémantického hnízda TA let - ‘abire’, adverbium letäk ‘separate’ (Poucha 1955: 271), nebo praeverbium lo ‘porro, a(b)-’ (Poucha 1955: 272), pravd ěpodobn ě již ne vztah k lot * ‘foramen’ nebo lotäk ‘modus’ (Poucha 1955: 273); je ale možné, že ne četné výskyty slova v rukopisech neumož ňují ur čit význam s dostate čnou p řesností. Z netocharských zdroj ů nejlépe srov. baktrijské λαδο ‘law, lawsuit, trial, court, judgement’ nebo ‘legal statement, deposition’ (Sims-Williams 2007: 225). ma ḱa ‘zem ědělská komodita’, podle Burrowa (1935: 673) podobná tocharskému malke ‘mléko’. Pokud by byl tvar spojený s nějakou fází sklizn ě, mohlo by vzdálen ě souviset adj. mkälto ‘juvenis, parvus’ nebo subst. * mkältorñe ‘parvitas, iuventus’ (Poucha 1955: 233); srov. TB maiki * ‘± broth’. Tyto interpretace ale nejsou správné. Přijateln ější ekvivalent jsem nalezl v skt. maghá ‘species of grain’ (Monier-Williams 2002: 772), které lze nov ě považovat za adekvátní zdroj výp ůjčky do tocharštiny. Ve védském sanskrtu m ěl termín maghá - i význam ‘payment for service’ (Bailey 1979: 327, heslo mājim w) související snad s naturálními dávkami. Podrobn ěji véd. maghá - ‘Gabe, Geschenk, Lohn, Reichtum, Wohlstand’ (Mayrhofer II: 289). Obilím se i v Tarimské pánvi platilo zcela b ěžn ě a bezpe čně to dokládají p římo tocharské administrativní záznamy (nap ř. Ching & Hitoroshi 2012: 107).

Slova s koncovkou -ina : = tocharské -iṃ: cuvalayina – titul: (správn ě spíše cuwalayina ; Burrow 1935: 672); slova v TA a TB se zdají být nep říbuzná nebo nemají jasný význam: nap ř. TA cwal jen ve spojení cwal ārl ā, které Thomas a Krause p řekládají ‘beim Anfang (?) und beim Aufhören’ (TEB-II: 101). Také jen z formálních d ůvod ů srov. jméno v TB Cowa śke nebo částice cowai s neznámým významem (Krause a Thomas slovo vedou jako p ředložku s významem ‘weg’ – TEB-II: 193) ve slovesné frázi cowai tärk - ‘krást’ (Adams 1999: 257). Titul bude pravd ěpodobn ě odvozen z BHS jval - /jvalana - (od skt. jval - ‘to burn brightly, blaze, glow, shine’, pop ř. ‘make radiant, illuminate’, jv ālyate ‘be brilliant’ – Monier-Williams 2002: 428; véd. jval - ‘brennen’ Mayrhofer I: 607). Tento sanskrtský termín se užíval jako sou část řady theonym. Nap ř. jména buddh ů:

171

Jvalana śir īś a, Jvalan ādhipati , Jvalan āntarci ḥparvata śrīvy ūha , Jvalitaya śas ; jméno boha Jvalan āntaratejor āja , jméno r ākṣas ī Jvalan ī, ozna čení typu duševního stavu sam ādhi jvalanolka /jvalanolk ā, jméno služebnice z třídy bytostí gandharv ů Jvalanta śikhar ā, jméno bódhisattvy Jvalitatejas (Edgerton 1953: 246). Význam titulu je cca ‘jasný, zá řící’. cila ṃḍ hina ‘shared’ (Burrow 1935: 672), v TA/TB etymologie nejistá. Monier-Williams ani BHS nenabízí vhodný zdroj. pa ṃcaraina ‘epithet of aṃna ‘corn’’ (Burrow 1935: 672); TA nenabízí blízký tvar; výchozí je patrn ě skt. pañca ‘p ět’ podobn ě jako v jiném označení obilí v skt. pañca śī rṣa ‘5-eared (as corn, sc. on one stalk)’ (Monier-Williams 2002: 577). Jediný termín v TA s neidentifikovaným významem a posesivním sufixem, který slovo vzdálen ě p řipomíná, je pañcy āla-ṣi v rukopisném fragmentu 98a2 pot śukär presyo tsopiñcä ṃ pañcy āla ṣy āṣu//// (Poucha 1955: 159). V TB by s rostliná řstvím mohlo souviset jméno lé čivé masti pañcakavvi vyp ůjčené ze skt. pañcagavya - (Adams 1999: 353) nebo pañcwarike ‘vrchní zahradník kláštera’ z BHS * pañcava ṭika - (TEB-II: 206, Adams 1999: 354). V baktrijštin ě se ze zem ědělských komodit nabízí odlišné jméno: adj. παµανο , u kterého není stanoven p řesný význam – podle Sims-Williamse (2007: 251) se možná jedná o kompozitum nebo tvar odvozený od termínu ‘vlna’ < *pašman -, srov. st ředoperské pašm id. a stind. pák ṣman ‘eyelash’. K prákrtovému termínu íránské jméno nelze vztahovat, ale je celkem dob ře možné, že v Tarimské pánvi nebyly buddhistické kláštery zásobovány pouze rostlinnými plodinami. TB pañcwarike by pak m ěl v kompetenci i pastevectví, resp. odb ěr komodit jako byla vlna, sýr a snad i maso, jehož konzumaci lze o čekávat minimáln ě u tradi čních pasteveckých etnik, jako byli Íránci i Altajci. Terminologii tocharštiny B spojenou s částmi t ěla ovcí a ov čími produkty, lze nalézt v klášterních záznamech a v ěnuje se jí nap ř. Adams (2009a). V moderních pamírských jazycích lze nalézt termín ‘vlna’ v příbuzných tvarech v manji/išk./sangl. pām, jen ve fársí pašm ; adj. ‘vln ěný’ je v manji pāmin , išk./sangl. pāminah , fársí pašmi , nejblíže je je pak ‘wool gathering’ v manji pāmĵohwitah , išk./sangl. pāmčin ūk, fársí pašm čini . Nejjednotn ější je termín ‘one wearing wool clothes’ pašminahp ūš shodný pro manji/išk./vách./sangl./šugh./fársí. Jiný ko řen základního termínu ‘vlna’ je vách. gor , šugh. wūon , paštó wři, odvozen ě ‘vln ěný’ vách. gorin , šugh. wūnin , paštó wřin , ‘wool gathering’ vách. gor čopok , šugh. wūonwri ṣtah , paštó wřiangal a jen v paštó wřinp ūṣ ‘one wearing wool clothes’ (Badakhshi 1960: 245). koyma ṃḍ hina ‘official connected with crops’ (Burrow 1935: 672). Nejbližší je TB kaume* / TA kom ‘(fresh) shoot’ (Adams 1999: 212); ze slov v TA je ješt ě vzdálen ě p říbuzné adj. kaumar ‘iuvenilis, iuvenis’ odvozené ze skt. kaum āra se stejným významem (Poucha 1955: 89). Odvozenina od TA ko ṃ, TB ko ṃ/kau ṃ ‘slunce, den’ (Poucha 1955: 86-87) není pravd ěpodobná (viz také p říslušné heslo v etymologickém oddílu této dizerta ční práce). Pěstování slune čnice se z Ameriky za čalo ší řit až v druhé polovin ě druhého tisíciletí n. l. a souvislost se slun ěč ním svitem asi také nep řichází v úvahu. Hypoteticky by slovo šlo vztáhnout k tocharskému termínu pro ‘ústa’, který by i v tocharštin ě mohl být čínského původu (viz studie VIII.). V čínštin ě je termín ‘ústa’ numerativem pro ur čení po čtu osob, a úředník zodpov ědný za p řid ělování dávek potravin vojsku se musel řídit po čtem osob, tedy v čínštin ě doslova ‘úst’ v jednotlivých oddílech. Ale ani tato motivace není p říliš pravd ěpodobná.

Tu ṃgayina – jméno (Burrow 1935: 672); jméno m ůže mít ekvivalentní ko řen v TA tu ṅk- (TB ta ṅkw Pinault 2008: 249) ‘láska’ nebo v odpovídajícím slovese tu ṅk- ‘milovat’ (Poucha 1955:

172

126-127), srov. jméno TB Tunk ā (Adams 1999: 300), pop ř. vzhledem k variantnímu u a o, také jména TA To ṅkits ā (TEB-II: 106), TB Tonke / To ykā (Adams 1999: 309, Ching & Hirotoshi 2012: 92, pozn. 28), i když Ching (ibid.) p ůvodn ě uvažovala o výp ůjčce z čínského příjmení 董 Dŏng . Podle soudobého v ětšinového názoru se jedná o altajský termín vyp ůjčený do jiných jazyk ů, viz i v baktrijštin ě doložené Tonga (jméno + tituly: κηραυο τογγαυο σπαραυο = Kera Tonga Spara ), které mohlo být rovn ěž p řevzato ze staroturkického to ŋa ‘hero’ (Sims-Williams 2010: 78) a podle Pinaulta a Ching (ibid.) se i v případ ě prákrtového jména, které se p řepisuje i jako to ṃga /To ṃga , jedná o titul nebo funkci. Přes tuto uznávanou teroii je k dispozici ješt ě jeden indoevropský zdroj, který jsem nalezl v skt. tu yga , které se užívalo ve jménech lidí, rostlin, řek, text ů a má řad ů význam ů: ‘prominent, erect, lofty, high; chief; strong; an elevation, height, mountain; top, peak; throne’ (Monier-Williams 2002: 449), ‘aufragent, hoch’/‘Anhöhe, Berg’ (Mayrhofer III: 248). Je dokonce možné, že staroturkické to ŋa a skt. tu yga , byly utvo řeny a užívány nezávisle. Nicmén ě skt. tu yga je jako zdrojový výraz mnohem pravd ěpodobn ější. Na tento další z drobných p řísp ěvk ů je t řeba upozornit v souhrnném článku v zahrani čí.

Kroraina – jméno hlavního m ěsta (Burrow 1935: 672); nejisté. Jméno by teoreticky mohlo být odvozeno od TA kror ‘srpek m ěsíce’ (TEB-II: 99), bu ď podle celkového tvaru oblasti, nebo srov. významový kontext etnonyma Yuezhi , kde znak pro yue znamená zárove ň ‘m ěsíc’; v TB by bylo sémanticky p říbuzné i kror īya * ‘(pa)roh’ (Adams 1999: 218). Viz též od tohoto místního jména odvozené adj. Krorai ṃci (Burrow 1935: 672).

Osobní jména:

Lṕipe(ya) , Lpimsu , vzácn ěji Lipe (Burrow 1935: 670), TA Lpik (382a3; Poucha 1955: 274); v TA = TB snad vzdálený vztah k lip - ‘remain, be left over’ (Adams 1999: 555), s indoevropským sémantickým vztahem k řec. lípos ‘fat, lard’ (Adams 1999: 555). Čili ‘tlustý’? Jako mnohem zajímav ější se ale jeví BHS lipi - ‘writing’ s odvozeným tvarem BHS lipika - ‘writer, clerk, scribe’ (Edgerton 1953: 462). Podle toho by tocharské výp ůjčky v prákrtu stejn ě jako jméno v TA mohly být p řejatým jménem s významem ‘písa ř’ nebo ‘mnich’. Ob ě funkce spolu souvisí, protože v zemích s buddhistickou kulturou bývali gramotní často jen mniši. Mén ě z řetelná by už byla souvislost se skt. lip - ‘to smear, besmear, anoint with, stain, soil, taint, pollute, defile; inflame, kindle, burn; be attached to, stick, adhere; cover’ (Monier-Williams 2002: 902).

Ca ṃpe , TA tampe ‘power, ability’, TA/TB tämp -/cämp - ‘be able (to)’ (Burrow 1935: 675; Blažek & Schwarz 2008: 49). Z indické mytologie srov. jméno krále nág ů Campaka (Edgerton 1953: 225). Regulérní varianty a mnoha četná užití jména skt. Campa /Camp ā/Campaka nebo také skt. Cāmpeya (ozna čení rostliny campaka , jméno prince z království Camp ā, jméno syna Vi ṡvā-mitry, i pro význam ‘zlato’ - Monier-Williams 2002: 388-389, 393) umož ňují považovat i prákrtové Ca ṃpe za jméno indického p ůvodu, nikoli za tocharskou výp ůjčku, za kterou ji považoval Burrow; srov. stejná indická výp ůjčka v chot. ca ṃbaa- (Bailey 1979: 99).

Mo ǵaca (Burrow) TA mokats ‘silný’ nebo TA mok , TB moko ‘starý’ (Burrow 1935; TEB-II: 127, 223; Blažek & Schwarz 2008: 49);

173

Laroae (Burrow 1935: 675), TB lāre ‘lieb’/‘dear, belowed’ (TEB-II: 234; Adams 1999: 545, 548; Blažek & Schwarz 2008: 49); dále srov. TA Lārat (302b8, 303a6; Poucha 1955: 266), TB Lari śka ve tvaru Lari śkantse (465a2).

Pǵo, Pu ǵo (Burrow 1935: 671), snad též jméno-maskulinum Pǵisá (Burrow 1935: 672), kde by -sa byl genitiv. Srov. TA pkolye , pukolye adjektivum ‘laskavý’ (Poucha 1955: 184). Jen těžko vztah k chotanosackému puka ‘cubit’ (Bailey 1979: 242).

Kuñita (mask.), Kuñisae (fem.) – nejisté. Srov. TA kuña ś ‘boj, st řet’ nebo TA/TB ku- ‘lít, nalévat, vylít ob ětinu’, TA kuñlune ‘ob ětina, posvátná úlitba’ (Burrow 1935: 672; Carling et al. 2009: 146, 148). Srov také často se vyskytující sogdijské jméno nebo titul (?) kwnt (Lurje 2010: 218-219). Krom ě r ůzných souvislostí jako s avestským démonem Ku ṇda - (nebo Kunda v elamštin ě) lze nalézt p říbuzné tvary, které vyjad řují rozm ěr (avest. kutaka ‘malý’, baló čí kūñd ‘krátký’, ossetské kʼayndæg ‘narrow, tight’), toponyma dvou vesnic u Samarkandu Kund ī a Kund īka θ, ale nejlákav ější z ůstává st ředoperské kund āg ‘mág, v ěštec’/‘magician, soothsayer’ (Lurje 2010: 219), kde z ůstává i sémantická korespondence i s tocharským ku - ‘lít ob ětinu’, i když vše je stále velmi nejisté.

Pravd ěpodobn ě nemá vztah k TA = TB ku - ‘pes’ ˃ adj. TB kuñiye ‘psí’; na druhé stran ě TB kuñi-mot ‘wine’ (vše Adams 1999: 182) m ůže dost dob ře znamenat český ekvivalent rostliny zvané lidov ě ‘psí víno’, která je n ěkolika druhy p ůvodem mimo jiné i v Asii. Jedná se o rod p řísavník ů, česky také loubinec, lat. Parthenocissus. V tom případ ě by byla Adamsova etymologie výp ůjčky z chot. gūra - ‘grape’ ˃ gūrä ṇa ‘prtng to grapes’ a pak po ztrát ě -r- kuñi s výsledným významem kuñi-mot ‘grape-alcohol’ nesprávná. Významu ‘psí víno’ by odpovídal i obsah tocharských text ů, kdy není doporu čeno ho jíst za všech okolností (není p římo jedovaté, ale ani bez problém ů jedlé) a že se z něj p řipravuje pasta na lé čení – lé čivé ú činky psího vína jsou v Asii známy. Textové doklady: ST-b1 pipp āl kuñi-mot e ṣe m ā śwālle auk ṣu kuñi-mot m ā śwālle ‘pepper together with wine [is] not to be eaten; aged wine [is] not to be eaten’ nebo W- 22a3 kuñ ī-motsa k ālko yama ṣalle ‘a paste with wine [is] to be made’ (Adams 1999: 182). Takové manipulace by se asi nevztahovaly k oby čejné vinné rév ě, která nemá lé čivé ú činky a p ěstovala se jako ovoce k jídlu nebo jako surovina pro výrobu alkoholu. Druhá složka –mot ‘alkohol’ vychází z PIE *medhu- ‘Honig, Met’, řec. µέϑυ, skt. madhu- ‘süßer Tränk, Honig’, stcsl. med ŭ- ‘Hönig’, stang. medu ‘mead’, sthn. metu ‘Met’ (Szemerényi 1970: 33), ale slovo v sanskrtu ozna čuje i n ěkolik druh ů rostlin (Monier-Williams 2002: 779).

Tsu ǵeta , srov. TA participium préterita tsuko od slovesa TA yok - + tsuk ā- ‘pít’ nebo TB tsuk - ‘pít, vypít’, v kauzativu ‘cause to suck, suckle, make drink’ (Burrow 1935: 671; Poucha 1955: 246; Adams 1999: 740); tj. ‘pijan/piják’? Tvary v tocharštin ě objas ňuje Adams (1987: 5): “In Tocharian B this root forms the causative (‘give to drink’) to the non-causative yok- ‘drink’. In Tocharian A tsuk- is non-causative, forming the non-present forms (subjunctive, imperative, preterite, preterite participle are all attested) to the present yok-. In Tocharian A we also find the derivative tspok- ‘taste’ with a -p- (phonetically -ϕ- in this position?). The latter form suggests that Tocharian A tsuk- is historically *tspuk - with the *p lost before -u-. The loss was analogically extended throughout the verbal paradigm but did not affect the derived verbal noun *tspauke (> tspok ).”

174

Případn ě srov. sogdijské cw γt / Čuγd/ ‘owl’ (Lurje 2010: 166) nebo ješt ě vzdálen ě p řichází v úvahu chot. tsv -(/ tsu -) ‘to go, come’ a od n ěj utvo řené adj. ts ūka -/tsvaka - ve významu cca ‘cestující’ nap ř. v pasážích pya ḍa tsuk ą ‘going back, reversing’, erma-ts ūkāṃ ‘of travellers to Erma’ nebo tsvaka p ā gu āna ne b īde /ts ūkä här ṣṭāyä ni byaude ‘a migrator is not found at all’ (Bailey 1979: 147).

Tsina (Burrow 1935: 671), v TA srov. jedin ě slovesný ko řen tsit - ‘tangere’ (Poucha 1955: 393). Spíše se jedná o ekvivalent pozd ějšího TB Cina , srov. TB Cinatyuti , TB Citre (Adams 1999: 254-255), resp. i jméno v TB v klášterních záznamech 459a4 cau kaumtak Cina [ya]p wāltsa tarya taum ‘today C. ground thirty pounds of grain’ (Adams 1999: 202). Tato jména jsou pravd ěpodobn ě p řevzata ze sanskrtského apelativa Jina - ‘conqueror, victorious’ (Monier- Williams 2002: 421), které je nejen p řízviskem Buddhy, ale běžnou sou částí jmen v BHS (Jinak ānt āra , Jinacakra , jinaputra , Jinabh āskara , Jinar ṣabha , atd. viz Edgerton 1953: 242- 243); podobn ě nap ř. i baktrijská jména * ζιναδασο < Jinad āsa a ζιναλακο < Jinalaka (srov. Sims-Williams 2010: 64). Hypoteticky by ješt ě jméno mohlo mít význam ‘ Číňan’ jako v sogdijském femininu cyn ʼncH / Čī nānǰ/ (Lurje 2010: 170), srov. jaghnóbí č÷nô- ‘Číňan, čínský’ (Novák 2010: 26). I toto etnonymum je ale již v sanskrtu cīna - v překladu Mayrhofera (III: 191) “Volksname, ‘Chinesen’”, tj. nelze je považovat za tocharismus.

Tratsoku (Burrow 1935: 671) – zcela nejisté. Jen těžko by mohlo mít vztah ke stejnému tvaru jako TA part. prét. tsuko od slovesa TA yok - + tsuk ā- ‘pít’ (Poucha 1955: 246); st ěží by m ělo vztah i k TA tsra ṣi ‘firmus, validus’ nebo tsra ṣṣ une ‘vis, robus’, které je odvozeno od slovesa TA tsär -/śar - ‘seiungere, separare’ (Poucha 1955: 392, 396). Asi sem nepat ří ani vztah k skt. jh āṭâstraka ‘water melon’ (Monier-Williams 2002: 429). Dost t ěžko srovnávat i s indickým slovem tratarasa , které se užívalo na řecko-baktrijských mincích jako ekvivalent řeckého genitivu ΣΩΤΗΡΟΣ sótéros ‘spasitele’ (Mašek 2010: 349).

Po śarsa /Bo śarsa (tvar s b je dodate čně zn ělý; p ůvodní je p) jméno je nejsnáze analyzovatelné jako TB po ‘all’ + TA/TB kärs -/śärs - ‘to know’ jako evidentn ě tocharský kalk sanskrtského sarvajña ‘all-knower’, které se užívalo k ozna čení Buddhy (Burrow 1935: 675; Adams 1999: 403; Blažek & Schwarz 2008: 49). Je však možné, že náboženský termín nemá v prákrtových textech p římou souvislost s buddhismem a ozna čovali se jím jiní bohové nebo náboženští představitelé.

Kiraka /Giraka (Burrow 1935: 667) – ve st ředoasijských jazycích je více podobných jmen, přesnou p říbuznost proto nelze specifikovat. Srov. vzdálen ě podobný tvar jména TA Kräki = K3ki (Poucha 1955: 91); asi však nelze srovnávat s TA grak /TB * gr āk < skt. graha - ‘planet’/‘Krankheitsdämon’ (TEB-II: 100). Srov. např. sogdijské γrʼyk / Γrīk/, které mohlo mít sémanticky blízko k s magií spojenému sogd. γrʼyk ‘dust, mud, clay’ (Lurje 2010. 194). Z mytologické oblasti by byl velmi vhodný zdroj v BHS Giri ‘name of a n āga-king’; jeho druhá varianta v BHS Girika se navíc užívalo i jako ‘name of a jackal’ a ‘name of a weaver ʼs son’ – pro lokaci v textech viz Edgerton (1953: 211). TA Kräki = K3ki by mohlo být i jméno krále Váranasí/Benáresu, který žil za Buddhy, proto se jeho jméno BHS Kṛkin , v páli Kiki(n) mohlo dostat do legend a kanonické buddhistické literatury, a s ní do Vnit řní Asie. Další možnou souvislost nabízí význam termínu skt. kiraka ‘písa ř’ (Monier-Williams 2002: 283).

Cimoya /Jimoya (Burrow 1935: 667) – v TA ani v TB nejsou adekvátní blízké tvary; mohlo by jít o výp ůjčku; snad také ze skt. Jina -? Zajímavé jsou tvary plurálu chot. cÓmäśkyi /ci ṃmwñi

175

‘o či’ odvozené od tc w / tcai / tc wiman ‘oko’, kdy jsou blízké íránské ekvivalenty v ormuri cim ī nebo v pamírském jazyce šughni cīm / ts īm / cēm jako odchylky od obvyklého a/ā: nap ř. avest. čašman -, novopers. čašm -, baló čí čam , sangle či cāṃ, jazgul. čam / čám (Bailey 1979: 102, 141).

Tameca /Dhameca (Burrow 1935: 667), blízké snad jméno TA Tamonute (Poucha 1955: 115); pro zajímavost i nep říbuzné jméno mnicha v TB Dhanika (Adams 1999: 328), vše patrn ě indické výp ůjčky. Srov. BHS = pálijské th āma ‘fortitude’ (Edgerton 1953: 260), ale mnohem pravd ěpodobn ěji skt. dhama jednak ‘blowing, melting’, dále ‘moon’ a vyp ůjčeno nejsnáze jako Dhama: osobní jméno n ěkolika mytologických postav ‘name of brahman / of yama / of kṛṣṇ a’ (Monier-Williams 2002: 509).

Pu ṃniyade (Burrow 1935: 667) – pravd ěpodobn ě odvozeno od sanskrtského či prákrtového místního jména Bu ṃni , viz níže. Sémantická motivace snad od BHS bh ūmi , které je v pvodním významu vyp ůjčeno i v TB bh ūmi * ‘± state, element, earth’ (Adams 1999: 435). V BHS se od bh ūmi tvo ří adj. bh ūmya , ale v páli i bhumma - (Edgerton 1953: 411); v skt. je bh ūmni tvar plurálu od bh man , které má s výjimkou osobního jména boha K ṛish ṇy řadu jiných význam ů: ‘earth, world; territory, country, district; being, the aggregate of all existing things; abundance, plenty, wealth, opulence, multitude, majority; collection, assembly’ (Monier-Williams 2002: 763). N ěkterý z uvedených význam ů se mohl stát sémantickou motivací pro uvedené jméno.

Případy jmen, kdy se k mezi vokály nebo i v konsonantním trsu m ění v ǵ:

Ca ǵu (Burrow 1935: 668) - nejisté, srov. jméno TB Cakule (Adams 1999: 249); jist ě už ne TB cagala < BHS jagala - ‘wine’. V TA není k dispozici ekvivalentní tvar. Srov. ale ješt ě baktrijské jméno ζαγο , sogd. zʼγ ‘Zag’ (Sims-Williams 2010: 61) nebo sogdijské ck ʼwš ʼk /Čakušak / od významu ‘hammer’ avest. čakuša -, novopersky čakuš id. (Lurje 2010: 161). Ješt ě by mohlo jít o element v BHS jaga - (nebo jagad /jagat /jagan ), který z řejm ě ozna čuje nějaký druh klenotu a je užit v kompozitech r ůzných jmen buddh ů ( Jaga(t)prad īpa ś(i)ri , Jaga(n)mantras āgaranirgho ṣamati ), bódhisattv ů ( Jagat īṃdhara , Jagadindrar āja , Jaganmitra ) nebo práv ě klenot ů ( jagadrocana-ma ṇiratna , jagadvy ūhagarbha ), vše Edgerton (1953: 237). V skt. je Caka /Cakka také ‘name of a N āga priest’ (Monier-Williams 2002: 380). V chotanštin ě srov. čak - ‘be pointed, horned’ > čaku - ve složeninách jmen cakur īka - ‘oxalis corniculata, wood sorrel’, * čakundar ‘beet-root’ nap ř. v novopers. čagundar / čuγundur (Bailey 1979: 97).

Ku ǵe (Burrow 1935: 668) – nejisté. Srov. vlastní jméno TA Kokunt * doložené ve tvaru kokunt āṃ (Poucha 1955: 86). Je vylou čeno, aby p řípadné Kuke bylo odvozeno od slova pro ‘kolo, v ůz’ TA kukäl . V takovém p řípad ě by bylo nutné vysv ětlit ztrátu -l redukcí nebo asimilací s druhým konsonantem (tvary s -kl- dokládají v tocharském slov ě nap ř. formy plurálu od kukäl , v ablativu kuklas , v lokativu kuklasa ṃ - Poucha 1955: 76). Zajímavou možností by byly hypotetické altajské výp ůjčky odvozené od slova pro „ ňadra, hru ď“ nebo od slova pro „zelený/modrý“. V tocharských rukopisech se vyskytují temíny, které nemají p řesn ě ur čený význam, ale m ělo by se jednat o párovou část t ěla, protože se jedná o tvary duálu TA kukä ṃ a TB kukene (Krause a Thomas ješt ě považují tento tvar za parál – TEB-II: 94 –, ale hypotéza více kategorií pro podvojné číslo se ukázala jako nesprávná – viz článek: Nástin tocharské historické gramatiky zde v dizertaci). Základní tvar kuke * Adams zkouší 176

s otazníkem p řekládat jako ‘heel’, ale velmi dob ře by mohlo jít o ‘prs(a), ňadro(/a)’. Tradované p řeklady termínu jsou ‘Fersen’ (Krause & Thomas 1964: 184), ‘heels’ (Winter 1962: 113) a ‘talon’ (Van Windekens 1976: 628). Adams v jednom ze svých prvních článk ů k termínu (1983: 612-613) píše: “No one expresses any doubt as to the meaning of the word but this assurance is hardly unassailable. The Tocharian B word occurs in a single, heavily restored context (rkp. 92b2) in a poem concerning King Ara ṇemi who has been ‘unmasked’ as a gardener at the court of King Candramukha:

1d ------taññe ñem m ā=ṣāṃ ste k ākatsi 2a (karsto) ṣ wa ṣtsi ausu samp waw ākauwa kuke(ne)

‘…he is not worthy to call upon the name of… this one [is] dressed in torn clothes, [his] heels are set apart’

There is nothing against the translation ‘heels’ here but nothing in the context that necesitates it.” Pro hypotetický význam ‘prs, ňadro’ je sémanticky adekvátní práv ě jediná pasáž 92b2 [kärsto] ṣ w[a ṣ]tsi [sic ] ausu samp waw ākauwa kuke[ne] , kterou Adams pozd ěji (Adams 1999: 180) p řekládá ‘dressed in torch clothing, [his] heels (?) spread apart’. Tvar v TA je doložen v tak fragmentálním kontextu, že si jej nikdo netroufne ur čit: 212Šb7 //// ṣuk kukä ṃ 4 ko śeññ oki wly(y)e//// ; okolní ak ṣary navíc nejsou dob ře čitelné, takže ani nelze vycházet z žádného kontextu (Hilmarsson 1989: 15). Názor, že jde o ozna čení paty tocharologové opírají o výklad, ve kterém považují TA (a)suk za ekvivalent skt āyata a TA kukä ṃ za ekvivalent skt. pādap ārṛṣ ni ḥ (Ji Xianlin 2011: 704-705). Je nutné zd ůraznit, že v případ ě TA i TB jde o jediný výskty t ěchto termín ů v ůbec (tzv. hapax legomenon). A p řed Hilmarssonem o termínu psali Krause (1954: 3), Winter (1962: 113), Thomas 1964: 94, 184), Van Windekens (1976: 628). O ur čení významu se nepokoušeli Sieg, Siegling a Schulze (SSS: 48, 128) a ani Poucha (1955: 76), kte ří pouze poukázali na to, že se termín objevuje ve vý čtu výsostných znak ů Buddhy (skt. lak ṣaṇa). Pokud by ale bylo možné považovat -u- a -o- za variantní, termín by byl doložen nejen v osobních jménech, ale srov. ješt ě u Adamse (1999: 200) neur čené slovo ozna čující část t ěla: kok* v rukopisné pasáži P-2a1: tomme ṃ no pokk āka ṣotarnma t ā kokne se sa ṃip ātik kärsanalle v Adamsov ě p řekladu: ‘announce therefrom the signs on the kok ; this [is] known [as] the sa ṃnip ātika’. Spíše než o vnitrotocharskou etymologii od slovesa TB kuk - ‘± bow down’ (Adams 1999: 180; pozn. Adams tuto etymologii nenabízí – odkazuji jen na umístění termínu ve slovníku) by se tedy u obou ozna čení částí t ěla mohlo jednat o altajskou výp ůjčku kuk -/kok - pro ‘prsa’, viz staroturkické köguz, kökuz ‘Brust’ (Gabain 1950: 315), mongolské köky(n) /köke(n) , moderní chalchské xöx ‘female breast, nipples; udder’ (Lessing 1960: 483), přenesen ě pak i o povahové vlastnosti mong. xöxiün ‘merry, cheerful’ / xöxüün ‘jolly, merry’ / xöxüül ‘encouragement, praise’ (Bawden 1997: 464, 465). Altajským termín ům by pak mohly odpovídat oba tvary: jak prákrtové nebo tocharské Ku ǵe, tj. vlastn ě Kuke , tak vlastní jméno v TA Kokunt * (Poucha 1955: 86), snad tvar odvozený od altajského slovesa srov. lit.mong. köky -/köke -/xöxöx - ‘to suck the breast’ (Lessing 1960: 483). Samotná osobní jména by pak byla turkického p ůvodu, a ozna čovala by spíše p řenesen ě povahové vlastnosti nositele než fyzické p řednosti. Ovšem u aristokratických rodin by mohlo jít i o n ějaký blízký termín ozna čující ‘kojnou’. Druhou možností by byla výp ůjčka ze staroturkického kök nebo gök ‘blau, Himmel’ (Gabain 1950: 315), protože modrá barva a nebe se u nomád ů t ěšily zna čné úct ě.

177

Hypotéze výp ůjčky z altajského termínu m ůže nasv ědčovat i fakt, že v tocharštin ě je standardním termínem pro ‘prsa, ňadra’ duál TA pä śś äṃ, TB pä ścane (TEB-II: 117, 210); krom ě toho pak v širším významu ‘bossom, breast’ TB sg. ca ṅke , du. ca ṅkene , pl. ca ṅki (Adams 1991: 26); TA kukä ṃ, TB kukene by pak mohl být staroturkickým ekvivalentem, který i jako termín z intimní sféry pronikl ve výjime čném výskytu do tocharštiny. V ěcn ě by to dob ře odpovídalo postupnému míšení tocharské a turkické populace, ke kterému mohlo dojít ješt ě i v prehistorii mimo Tarimskou pánev. Termín ‘prsa, ňadra’ je doložen i v poetickém pojmenování oblasti m ěsta Chotan ‘ Ňadra zem ě’, viz poznámka Kolmaše (in Süan-cang, s, 295, pozn. a.). „V čínštin ě jméno Góstana ( čínsky Čchü-sa-tan-na) znamená Ti-žu („Vemeno či prs zem ě“), cože je nejspíš ozdobné pojmenování“. Ale dokládá je i místní mytický p říb ěh, který Xuanzang zaznamenal (s. 297; zde necituji). Z dalších jazyk ů je formáln ě blízké, ale nesouvisející sodgijské jméno syna Ahrimana kw γwn ʼk/qw γwnyy / Ku γōne /, které je i v rámci íránských jazyk ů etymologicky ne zcela jasné. Podle Édel ʼmanové ho tvo ří negativní prefix ku - + γwn ʼk < * gauna - cca ‘one of bad colour’ (Lurje 2010: 216).

Oǵaca (Burrow 1935: 668); k původnímu tvaru Okaca snad srov. nep říbuzné tvary slov TA okar ‘rostlina’, TA = TB oko ‘plod’ (pozd ěji v buddhistickém kontextu tocharský termín užívaný k překladu ekvivalentu skt. phala Pinault 2008: 320), TB okaro ‘lé čivá rostlina Acorus calamnus nebo aloe Aquilaia agallocha ’ (Adams 1999: 109). Zvláš ť neopravd ěpodobný by byl vztah ke jmenné form ě s r, která, je z řejm ě výp ůjčkou z BHS agaru ‘aloe’ (Adams 1999: 109). Čist ě v tocharštin ě by bylo možné hledat souvislost se slovesem TA oks - ‘r ůst’ (Poucha 1955: 42-44). Pak by jméno v hypotetické p ůvodní form ě před zm ěkčením Okata - mohlo znamenat ‘Urostlý’ nebo pokud by se týkalo vztahu k rostlinám, tak cca ‘zem ědělec, p ěstitel’. Vylo čit snad lze vztah k TB okso - ‘Ochse’/‘v ůl’ (TEB-II: 175). Při vylou čení tocharských zdroj ů se jeví pravd ěpodobn ěji výp ůjčka zatím blíže neur čeného indického osobního jména, srov. jména typu BHS Oka ‘name of a rich merchant, father of Ya śoda’ nebo pravd ěpodobn ěji také v BHS mytologická jména dvou buddh ů Oghaja (Edgerton 1953: 158). Obecn ěji má skt. oka významy ‘house, refuge, asylum’ / ‘bird’ nebo ‘conjunction of heavenly bodies’ (Monier-Williams 2002: 235).

Tati ǵa (Burrow 1935: 668), p řípustná varianta Tatika ; srov. TB jméno Tati (Adams 1999: 277); snad u Pouchy (1955: 120) významov ě neur čené sloveso TA tätk -?; v TB täk - ‘touch, feel with the hand; fetch, procure’ a dále odvozený tvar TB tetekor ‘± touch’ (Adams 1999: 289). Dále srov. TB tätik ‘jméno hojivé masti’ (Adams 1999: 291); part. prét. TB tātākā- nebo tvar TB tat ākar ‘existence’ od stejného slovesa nes - ‘být’ (Adams 1999: 344-346). Teoreticky by Tatika mohlo mít sémantický vztah ‘lé čení’ nebo n ějaké form ě ‘posluhování’. Navržená vnitrotocharská etymologie je spekulativní. Formáln ě podobná jména se vyskytují v jiných st ředoasijských jazycích: viz baktrijské τατο ‘Tat’, které Sims-Williams (2010: 135) vykládá jako neformální oslovení otce ‘father, dad’. Lurje uvádí TB Tati , se kterým srovnává sogdijské tʼtc a chórezmijské tʼtk ; na jejich etymologii si netroufnul, i když Tremblay navrhoval nepravd ěpodobný p ůvod v *tašta (vše v Sims-Williams 2010: 135). K tomu je t řeba ješt ě p řipojit baktrijské jméno τητο ‘Tet’, které má obdobu na nápisech v písmu kharóšthí v Miranu Tita , v genitivu Titasa ; podobné je totiž i baktrijské τητοκο ‘Tetuk’. Všechny tyto tvary by s Tati ǵa mohlo hypoteticky propojovat aramejské ttk , u kterého není jistá vokalizace. Dále je známé i sogdijské tytyk , které Lurje interpretuje turkickým slovem tetig s významem ‘sharp, quick-witted, smart’ (vše Sims-Williams 2010: 136; Lurje 2010: 403). Staroturkické mluvené dialekty nejsou známy kv ůli absenci text ů.

178

Nelze proto vylou čit, že uvedené tvary se r ůzn ě lokáln ě ovliv ňovaly a m ěly vokálové varianty (nap ř. v altajských jazycích lze doložit variaci a/e na titulu kan =qan /ken ‘chan, vládce, pov ěř ený správce’ – viz výklady zde v dizertaci v oddílu s poznámkami k titulu χaγan /qa γan nebo též viz varianty jména Buddha v altajských jazycích s tímto titulem v mém článku z roku 2009). Srov. ješt ě náboženský titul skt. tādṛś, který je v Ardhamagadh ī tāi a v BHS a páli tāyin / tādi(n) , a má řadu význam ů, nejobvykleji ‘holy, holy person’, ‘religious’ nebo ‘who protects himself and others, i.e. a Jina’ (Edgerton 1953: 251). Sémanticky spojené s náboženskou terminologií mohlo být i skt. dadí - ‘giving, bestowing’

Ap ǵe (Burrow 1935: 668), nelze spojovat s TA Āpruts (Poucha 1955: 21). Srov. ale TB appakke ‘(dear) father’ (Adams 1999: 16).

Cǵito / Ci ǵita (Burrow 1935: 668). M ůže jít o výp ůjčku ze skt. cikít ‘knowing, experienced’ nebo ‘shining’, pop řípad ě o sémanticky podobn ě motivované osobní jméno skt. Cikita (Monier-Williams 2002: 394-395). Srov. ješt ě sogd. cgšyy / Čigši / ‘high title’ z čínského 刺史 cishi ‘military commander’ nebo srov. i sogd. ck ʼn / Čegin / z turkického tegin ‘prince’ (Lurje 2010: 161). Turkické tegin - se zapisovalo v bráhmí i tigin - (Sims-Williams 2010: 134).

Tǵaca / Ta ǵaca (Burrow 1935: 668), TA nenabízí p říliš možností čist ě tocharské etymologie. Vzdálené jsou i tvary TB takarṣke ‘faithful, believing; clear, unsullied; gracious’ {i když spolu morfologicky nesouvisí, srov. pro zajímavost TB takarṣke ‘gläubig, klar, deutlich’ (TEB-II: 196) a jméno jednoho z buddh ů BHS Tagara śikhi(n) – Edgerton 1953: 247}, stejn ě jako názvy lé čiv nebo lé čivých rostlin TB takur , takaru /tagar ‘Ervatamia coronaria’ nebo ‘Valeriana wallichii DC’ (Adams 1999: 276-277), které jsou odvozeny z názvu lé čivých ingrediencí BHS taka - (Edgerton 1953: 247). Osobní jméno by hypoteticky mohlo být derivátem od stejného slovesa jako takar ṣke , tj. TB nes - ˃ tāk- ‘být’ (Adams 1999: 276), od kterého je utvo řeno adjektibum s negativním prefixem TB at ākatte ‘unreal, false’, kdy původní adjektivní derivát od tāk- ‘be’ mohl podle Adamse znamenat ‘true; clear; gracious’ a -ṣke by mohlo mít jen formáln ě diminutivní funkci (tu Adams v daném kontextu nezmi ňuje), která zd ůraz ňuje osobní význam u adjektiv typu TB mällar ṣke , mäntar ṣke a pautar ṣke , která jsou také odvozena p římo od sloves. Čili výchozí mohl být tvar blízký adjektivnímu derivátu *tākatte ‘true; clear; gracious’, srov. tvary konjunktivu a participia na tākā- (Adams 1999: 344-345), od kterého je z řejm ě odvozeno i TB takarṣke . Mohlo se ale jednat i o výp ůjčku íránského sémanticky nejasného jména, viz baktrijské τακο ‘Tak’ < stír. * Taka -, elamské Dakka (viz Sims-Williams 2010: 134-135, který odkazuje na Mayrhofera 1973: 147). V chotanské sa čtin ě by mohlo být blízké ttagata - ‘wealth’, které Bailey (1979: 121) odvozuje od tvar ů *takata - ‘mobile’ a tak - ‘to move, run, flow’.

Aṃgoka / Aṃkvaga (Burrow 1935: 668), TA nemá přímý ekvivalent, ale mohlo by se jednat o p řevzaté jméno jako v případ ě TA Aṅgade < skt. Aṅgada nebo TA Aṅgukte < skt. Aṅgukta (Poucha 1955: 2). Teoreticky by šlo zvažovat i st ředoíránský zdroj v TB = TA amok ‘art, artifice’, které je odvozené snad z parthského ‘mwg nebo st ředoperského hmwg ‘doctrine’; stanovení výp ůjčky ze st ředoperského ḥamog ‘Lehre’ navrhli už Sieg & Siegling & Schulze (1931: 12, pozn. 1, též pozd ěji Van Windekens 1976: 621, a nakonec podle nich Adams 1999: 19). V tomto p řípad ě by jméno v prákrtových textech mohlo p řipomínat st ředoíránský ekvivalent sanskrtských jmen za čínajících na Dharma - jako v TB < BHS: Tarmacandre < Dharmacandra , Tarmawirñe < Dharmav īra , Tārmarak ṣite < Dharmarak ṣita (Adams 1999: 179

282, 287). St ředoíránské termíny odpvídaly p ůvodnímu sanskrtskému slovu śilpa - fr. ‘art, habileté technique, métier’ a i v sanskrtu mu odpovídalo osobní jméno prince Śilpav ān s významem fr. ‘l ʼHabile’ (Pinault 2008: 223). Další možností by mohl být vztah k ozna čení rostliny užívané jako ko ření a významné lé čivo v severní Indii asa foetida , česky také Čertovo lejno, která je p ůvodní v suchém íránském prost ředí: chotanosacké aṃgu ṣḍ a = TB aykwas (Bailey 1979: 1).

Oṃǵilca (Burrow 1935: 668), v tocharštin ě A je nejblíže s tém ěř ekvivalentní iniciální částí gen. sg. oṅkis od oṅk ‘člov ěk’ nebo jméno ‘slon’ TA oṅkaläm se mimo nominativ a oblativ sg. mění na oṅkälm -, kdy by zm ěny -ṅk- > -ṃǵ- a -ä- > -i- nebyly nijak neobvyklé, nebo mohlo dojít i k n ějaké form ě zp ětného p řeformování pod vlivem tvar ů v skt. jako aṅguri , aṅku śa (pro vzory jmen krom ě hláskových zm ěn a hypotetického oṅkältsa viz Poucha 1955: 44; srov. již vzdálen ější tvar TB onkolmo , kde ke zm ěně vokálu p ři deklinaci nedochází – Adams 1999: 112-113). Teoreticky by hypotetické oṅkältsa nebo Oṃǵilca (p řed hypotetickým zm ěkčením také oṅkälta nebo Oṃǵilta ) mohlo ozna čovat člov ěka, který se stará o slona jako hospodá řské či jízdní zví ře, tj. ne ‘kovboj, honák, pasák’, ale n ěco jako ‘ko ňák’, tj. ‘slonivod’. O adjektivum ‘sloní’ se nejedná; to se utvá ří jinak (TA oṅkaläm > adj. oṅkälme ṃ; TB oṅkolmo > adj. oṅkolmaññe – TEB-II: 87; Rasmussen 1988: 172-177 navrhoval pro tocharské tvary h w protoformu *H 2ṃb i-k ḷh-maH 2). Slon by ve Vnit řní Asii nem ěl p řekvapit. A to ne jen jako jméno (tocharské varianty navíc mají jistou míru korespondence s tibetštinou – srov. Sapir 1936: 264-265, také Ivanov 2008 [orig. 1961]: 589-590). Slon je významné jízdní zví ře král ů v indické mytologii, a za Kušán ů se klidn ě mohlo stát, že poslali slona jako výsostný znak mimo jiné i s buddhismem spojené státní moci do Chotanu. P řipome ňme, že roku 1912 se slon ve stejném kontextu dostal do Mongolska do hlavního m ěsta na buddhistický dv ůr Bogdchána, kde jist ě nep řežil dlouho, ale byl fotograficky zdokumentován. Zví ře bylo zakoupeno z Ruska (Batsajchan 2012: 104).

Sa ṃghuti (Burrow 1935: 668), pravd ěpodobn ě osobní jméno p řevzaté ze sanskrtu, podobn ě jako TA Sa ṃtu ṣite < skt. Sa ṃtu ṣita (TEB-II: 152). Srov. ješt ě chot. sa ṃka - ‘coral’, lépe však sa ṃgga - ‘stone’, avest. as ǝnga -, parth. ʼsng , sogd. snk (Bailey 1979: 417).

Argiceya (Burrow 1935: 668) – nejisté. Srov. tvary TA subst. *ark(ant) ‘?’, adj. * arkäts ‘?’, arkämn ā-ṣi ‘sepulcreti/coementeri’ + koncovka genitivu (Poucha 1955: 10). Možné vztahy k TB ark viz pod erk , dále adj. arkiye ‘± necessary, obligatory’ možná odvozeno od slovesa ārk - ‘be obliged to’ (Adams 1999: 23, 49) nebo od TA ārki / TB ārkwi ‘bílý’ (Adams 1999: 49-50), základní TB tvary na erk : erk ‘arka-plant = medical ingredient = Calotropis gigantea’, *erk ‘testicle’ ˃ -erkatstse ‘testiculate’, nesklonné adj. erkatte ‘scornful, hostile, unable to get along’, ur čit ě ne erkent /TA arkant - ‘black’ (Adams 1999: 94-95). Srov. také komentá ř Sims- Williamse (2010: 35) ke jménu * αργανδιγο ve srovnání se sufixem °δδιγανο : ‘be obliged to’: “an ethnic adj. referring to the river and district of the Ar γand-āb or Āb-i Ar γand in southern Afghanistan (as suggested to me by P. Lurje)”. V skt. by jméno mohlo vzdálen ě souviset s Ark īya , a být odvozeno od prestižního kulturního a náboženského termínu skt. arká -, které má ve védském sanskrtu významy ‘a ray, flash of lightning’, ‘sun’, ‘fire’, ‘crystal’, ‘the plant Calotropis Giganeta (the larger leaves are used for sacrifical ceremonies); religious ceremony’, ‘praise, hymn, song’, ‘food’. Toto uctivé jméno se užívalo i k ozna čení osob: ob ětník ů, léka řů , staršího bratra v rodin ě, boha Indry, atp. (Monier-Williams 2002: 89). Termín jde zp ět až k ark - ‘to be bright’, stind. árcati - ‘shine’ / arka - ‘shining’ (Bailey 1979: 8).

180

Cargayodae (Burrow 1935: 668) – nejisté. Možná tvar p říbuzný s TA cārkar od slovesa tärk - ‘sinere, dimittere’/‘entlassen’, od kterého je odvozeno i cärk užívané jen ve vazb ě sne cärk ‘ohne Unterlaß’ (Poucha 1955: 102, 123; TEB-II: 101, 105). V TB srov. carke * ‘garland’, což je jmenný tvar odvozený rovn ěž od slovesa tärk - ‘± twist around; work (e.g. wood)’ (Adams 1999: 252, 294-295). Srov. ješt ě významov ě nejisté osobní sogd. jméno cr ʼk / Čarak / nebo jiné sogd. jméno cr ʼγκ / Čǝrāγak / odvozené snad od cr ʼγ ‘lamp’ (Lurje 2010: 164-165). V BHS se nabízí pouze jméno bohyn ě Carak ā nebo nebo podobn ě zn ějící jméno ve vztahu k buddhismu heretické sekty, které se dochovalo jen v BHS caraka - nebo ješt ě v ardhamagadhí caraga - (Edgerton 1953: 225). V skt. je cáraka původní prestižní náboženský termín s významy ‘wanderer, wandering religious student’, ‘a kind of ascetic’, ‘a kind of medicinal plant’ a užíval se i jako osobní jméno sv ětc ů, dalších mytických bytostí a autora spisu o léka řství (srov. více Monier-Williams 2002: 389). Je proto pravd ěpodobné, že jde o termín tohoto p ůvodního významu.

Kargate (Burrow 1935: 668) – nejisté. Srov. TA karke / TB kar āk ‘ramus’/‘Zweig’ = ‘v ětev’ nebo TA kark ‘wohl ein Teil des Bogens’ (Poucha 1955: 53; TEB-II: 89), v TA = TB je sloveso kärk - s významy ‘stehlen, rauben’ a v druhém p řípad ě ‘binden’ (v konjunktivu kärkñä ṣ, v PP kakärku ), od kterého je odvozeno TA kärk ṣiṃ / TB kerketse ‘Fessel’, ale už ne vztah k TA kärtk āl / TB kärkk ālle ‘Teich’ (TEB-II: 92); TB kärk āte dává jen 3 osoba sg. mediopasíva prvního tvaru – Adams 1999: 162-163). V hypotetickém p řípad ě deverbálního jména by šlo uvažovat o významu ‘zlod ěj, lupi č, bandita’. V BHS jen t ěžko vztah ke karka ṭa- (pod heslem karka ṭaka ) ‘a moulding, a kind of joinery resembling the crab ʼs leg’ (Edgerton 1953: 169). Nejpravd ěpodobn ěji jde o p ůvodní indické jméno odvozené ze skt. karká - ‘white’, ‘good, excellent’, ‘beauty’, ‘fire’, ‘mirror’, ‘particular gem’, ‘name of a plant karka ṭa’ (Monier-Williams 2002: 255). Srov. ještě chot. karga - ‘striking’/ kargaka ‘percussion instrument of music’ (Bailey 1979: 54).

Tsurgeya / Tsurkeya (Burrow 1935: 668) – nejisté. Pouch ův ani Adams ův slovník nenabízí ekvivalentní tvar – nap ř. ‘jméno zví řete’ TA tsuri (Poucha 1955: 394) je p říliš vzdálené. Nepravd ěpodobn ě vypadá i možnost turkického etnonyma, které mohlo být hypoteticky převzaté z chotanosacké podoby ttrukä , pozd ěji tturka , pokud by se mohlo palatalizací zm ěnit na Tsurke ~ Tsurkeya . Srov. k tomu ješt ě Karlgrenovu verzi výslovnosti čínské verze etnonyma Tujue ve st ředo čínském dʼuətk ÔwSt / tʼuətk ÔwSt (Róna-Tas 1991: 10n.; Ulving 1997: 178, 241, 363) a pozd ěji turkické etnonymum v plurálu TB Tuhk ā (Adams 1999: 303). Srov. ješt ě chot. ttura - ‘mouth’ se sufixem -ka ve formulacích viys āṃ māña ṃdä tturrka ‘mouth like lotuses’ / tturkä viysä ‘lotus mouth’ apod. (Bailey 1979: 132); jen st ěží vztah k chot. ‘4’ tcaura / tc ūra / tcahora (Bailey 1979: 132) nebo v moderním pamírském jazyce manji st ūrk ūyek ‘grinding stone (mill)’ (Badakhshi 1960: 195).

Huvisae – nejisté. Jediné jméno mezi prákrtovými výp ůjčkami, které za číná na h (Burrow 1935: 669); teoreticky by mohlo jít o indoíránskou výp ůjčku, která byla zdrobn ěna na Huvi ṣka . Nejblíže je snad chotanosacký prefix hu - ‘dobrý’ s odvozenými tvary, kde je hu - užito adverbiáln ě jako good-/well-, nap ř. huvasva - ‘very pure’ nap ř. ve spojení huvisvaña āś 6 ‘in the very pure sky’ (Bailey 1979: 489).

Patraya (nesprávné zápisy Pa ṭaya / Pa ḍ´aya - Burrow 1935: 669) – nejisté. Zcela nepravd ěpodobn ě srov. TA patrak ‘folium’ < skt. patraka id. (Poucha 1955: 160), pop ř. TA pācar , TB pācer , skt. pitar - ‘otec’, TA gen. sg. pācri , dat. sg. pācrac , abl. sg. pācrä ṣ, nom. pl. pācri , gen. pl. pācrä śś i (Poucha 1955: 165). Rovn ěž nepravd ěpodobn ě v TA pātär / TB 181

pātro - < BHS pātra - ‘miska na almužnu’ (TEB-II: 114; Adams 1999: 365) nebo v TB od pācer ‘otec’ utvo řené adj. patarya ‘paternal’ (Adams 1999: 354, 365); tvaru po metatezi a a r by byly blízké i jiné IE tvary, latinské patrius , řec. πάτριος , véd. pítr(i)ya - (Pinault 2008: 515). Konsonanticky blízké je jméno kláštera v tibetských textech z oblasti Chotanu Po-ta-rya (Emmerick 1967: 98). Jako jméno s hypotetickým p ůvodem ze skt. by mohlo být utvo řeno ješt ě od padra - ‘village’ (Monier-Williams 2002: 585) nebo se mén ě pravd ěpodobn ě m ůže skládat z komponent pa + traya ‘t ři’, kde pa může mít významy ‘a leaf’, ‘drinking/the act of drinking’, ‘wind’ (Monier-Williams 2002: 573). Sémanticky se jeví zajímav ě chot. pad āra - ‘honouring’ utvo řené od pati-dar < *pati-dāraya - ‘to hold up’ (Bailey 1979: 209).

Kutreya (nesprávný zápis Ku ḍ´eya - Burrow 1935: 669) – nejisté. Pokud nejde o toponymum, v tocharštin ě by bylo nejblíže TA kotär (< skt. gotra ) ‘rodina’, gen. sg. kotri(s) , abl. sg. kotra ṣ, instr. sg. kotäryo (Poucha 1955: 86), protože u a o jsou v některých p řípadech zám ěnné. Tj. sanskrtská či prákrtová výp ůjčka s významem ‘rodinné’ / ‘(pat řící) rodin ě’? Srov. TB kottär ‘rodina’, kotruññe ‘prtng to family’ (Adams 1999: 201-202). V skt. má výchozí gótrá - většinou významy ‘rodina, rod, kmen’ ad. (srov. Monier-Williams 2002: 364).

Lustu (nesprávný zápis Lu ṭhu - Burrow 1935: 669-670) – nejisté. Tvar nemá adekvátní TA ekvivalent. V TB pouze formáln ě bez ohledu na vokály blízké lesto angl. ‘nest, den, lair’, těžko uvažovat o TB letse ‘lock (of hair)’ (Adams 1999: 560). T ěžko vztahovat k BHS lo ṣṭ u ‘clod of earth’ = ‘hrouda hlíny’ (Edgerton 1953: 465). V skt. ješt ě srov. lusta ‘the end of a bow’ (Monier-Williams 2002: 905). Dost možná se jedná o p ůvodní indické osobní jméno. Stejné konsonanty jiného jména se v zápisu do tocharštiny nezm ěnily, ovšem jen proto, že slovo bylo tocharizováno jen minimalisticky koncovým vokálem: skt. Lūhasudatta > TA Luhasudatte (TEB-II: 136).

Pisal ṕiya ṃmi / Pisaliya ṃmi (Burrow 1935: 670) – nejisté. V TB spekulativn ě pīsäl ‘chaff, husk’ (Adams 1999: 389) + -yāmi ‘doer’ (Adams 1999: 492-493)? Tocharskému B pisäl odpovídá TA psal , kterými se p řekládalo sanskrtské slovo tu ṣa- ‘the chaff of grain or corn or rice’ (viz Pinault 2008: 217, který odkazuje na Schmidta a Monier-Williamse). Adams (1982: 133-134 + pozn. 2) ješt ě zvažuje, že TB pisäl /TA psäl by mohlo mít vztah k souvisejícím sloves ům TB pi -/TA pis - ‘sing’ nebo TB pin -/TA piw - ‘blow (as of the wind)’, takže by hypoteticky mohlo ozna čovat um ělce-hudebníka? Podobné slovní spojení s -yāmi lze najít v TB lāre y ām- nebo v TA pākär y ām- fr. ‘rendre manifeste, mettre en évidence, révéler’ (Pinault 2008: 55, 584). Kontext a hypotetická etymologie jsou ovšem zcela nejisté, protože slovo není v textech doloženo ve více výskytech. Mimo tocharštinu srov. chot. pīsaly -/pesaly - ‘besmear’ s odvozeným jménem pisaly āme (Bailey 1979: 242) nebo jen první část kompozita (?) pīsaa - ‘painter’, pop ř. pisaa - ‘teacher’ (Bailey 1982: 13).

Lṕivarasma / Livarajhma (Burrow 1935: 670) tvar nemá adekvátní ekvivalent v TA; t ěžko spojovat s TB laiwo ‘± lassitude’, které ani nemá jistou etymologii (Adams 1999: 561).

Případy, kdy ak ṣara pro bh je skoro stejná a má být čtena jako ts :

Tsu ǵeli (Bhu ǵeli ) (Burrow 1935: 668) – nejisté. Snad podobný tvar jako další jméno- výp ůjčka Tsu ǵeta , jen s jinou koncovkou; srov. TA participium préterita tsuko od slovesa TA

182

yok - + tsuk ā- ‘pít’/ TB tsuk - ‘suck (out)’, v kauzativu ‘cause to suck, suckle, make drink’ (Burrow 1935: 671; Poucha 1955: 246; Adams 1999: 740); tedy význam cca ‘pijan’ (?), srov. české p říjmení Piják .

Maltsuta (Malbhuta ) (Burrow 1935: 668), vztahy k lexiku u Pouchy i Adamse nejisté, srov. pouze TA mal * lat. ‘gena’, jist ě už ne TA adv. malto ‘zuerst’/ maltowinu ‘první’/ adj. mälto ‘spitz, scharf (?)’ (TEB-II: 123, 126; Poucha 1955: 214). Srov nep říbuzné, ale první částí podobné baktrijské(?) osobní jméno µαλονοτο ‘Malnut’ (Sims-Williams 2010: 83).

Tse ǵeci / Tse ǵeyami (Bhe ǵeci / Bhe ǵeśami ) (Burrow 1935: 668); zcela nejisté. Srov. v TA podobn ě jména Bhek v rukopise 382,3 (Poucha 1955: 211), jinak též TA tsek - ‘ligare, formare’ nebo jméno tseke * ‘imago, effigies’ (Poucha 1955: 394), ‘Bildwerk’, nebo kuntis- tsek (doplnit z Pinaulta), tj. od toho adj. tseke ṣi TEB-II: 160); tedy ‘obrazový’ nebo hypoteticky i tseke + yam(i) ‘d ělající obrazy’? Nebo ve slov ě TA kuntis-tsek ‘hrn číř’. Dále v TB ts āk- ‘illuminate; pierce, bite (of a snake)’, tsäk - ‘burn up, consume by fire; apply heat to (in cooking), i.e. roast, boil; burn off, evaporate’ ˃ infinitiv od konjunktivního kmene = tsaktsi a gerund. tsäkalle , TB tsak ātstse ‘thorny’ (Adams 1999: 729-731, 733).

Případy, kdy by m ělo být w místo v (v originále s čárkou nad v):

Vapika (Burrow 1935: 670), pokud by jméno vzniklo v tocharštin ě, tak leda od slovesa TA wäp -/TB wāp- ‘weben’ = ‘tkát’ (TEB-II: 140); srov. v TB odvozené wap ātsa , ale ješt ě i TB wepe * ‘± corral, paddock’ od p ůvodního slovesa TB * wäp -, které se zm ěnilo na wāp-. (Adams 1999: 576, 586, 608). Spíše ale p ůjde o p ůvodní indické jméno: srov. jména v BHS Vāpibh ūmi , Vāpila a od skt. slovesa vā- ‘weave’ odvozené kauzativum BHS vāpayati ‘causes to weave’ (Edgerton 1953: 477). Ko řen je indoevropský, ale stejn ě tak m ůže jít o indickou výp ůjčku v tocharštin ě.

Varpa (Burrow 1935: 670) – nejisté. V TA by bylo nejblíže warp (= TB werpe ) ‘Gehege’ odvozené od slovesa TA/TB wārp - ‘umgeben’ (TEB-II: 139-140); srov. substantiva TA warp * ‘saepes, saeptum’, TA warpi ‘hortus’, TA warpi śke /warpä śke /warwi śke ‘hortus’ (Poucha 1955: 287). V TB také srov. wārp -/TA wärp- ‘surround’ {ale ne TB wärp - ‘partake; undergo, suffer, enjoy’}(Adams 1999: 587). Od TB wārp -/TA wärp - ‘surround’ odvozené TB werwiye /* werpiye a v diminutivní form ě werpi śke , vše ve významu ‘zahrada’, nebo odvozený tvar werpi śkatstse doslova ‘zahradový’, tj. ‘ten, kdo má zahradu’ (Adams 1999: 610). TB *werpiye , TA warpi mělo p ůvodn ě význam ‘ohrada’ a blízký význam mohlo mít hypoteticky i warpa = Varpa z prákrtových materiál ů. V BHS srov. jméno mnicha Vāṣpa , které se páli zapisuje Vappa (Edgerton 1953: 478). V skt. viz várpas - které Monier-Williams (2002: 926) vykládá v hypotetickém vztahu k termínu rūpa ‘tvar’ a p řidává výklad ‘pretended or assumed form, phantom; any form of shape, figure, image, aspect; artifice, device, design’; od stejného slova jsou z řejm ě utvo řena jména várpa-ṇīti ‘acting artfully’ a možná i osobní jméno Varpeyu (ibid.).

Vu ǵaca (Burrow 1935: 670) – nejisté; patrn ě ale p ůvodní jméno v sanskrtu, kde je tvar vuka (Monier-Williams 2002: 1007) místo p ůvodního buka , které má krom ě jména rostliny i význam ‘laughter’; nebo viz sloveso bukk - ‘to bark, yelp, sound, talk’, srov též slova bukka - s významy: ‘the hearth {také jako bukkan }’, ‘a goat’, ‘the Ricinus plant’, ‘name of a prince’; dále bukkasa nap ř. ve významu ‘a Ca ṇḍāla’ nebo ‘the indigo plant’ (vše Monier-Williams 2002: 733).

183

Vua (Burrow 1935: 670), zcela nejisté, v sanskrtu leda vya - ‘a coverer’ (Monier-Williams 2002: 1029); šughni wūon ‘vlna’ (Badakhshi 1960: 245).

Vasu = titul (Burrow 1935: 670), nepravd ěpodobn ě srov. part prét. TA wasu a TB ausu od slovesa TA wäs -/was - ‘vestire’ (Poucha 1955: 290, 300). Jde spíš o indické jméno: v sanskrtu prestižní kulturní termín, který má jako iniciální část řady theonym nebo osobních jmen aristokrat ů významy ‘excellent, good, beneficent’, ‘sweet’, ‘a ray of light’, ‘light, radiance’, ‘gold’, ‘jewel’ (Monier-Williams 2002: 930). Srov. jména božských bytostí, u čitel ů a žák ů figurujících v buddhistické mytologii v BHS, která za čínají na Vasu -: Vasutr āta , Vasudatta , Vasudh ārā, … Vasumitra (Edgerton 1953: 475). V TB je známo jen vyp ůjčené jméno Vāsi ṣṭ he < Vāsi ṣṭ ha (Adams 1999: 570). Titul Vasu tedy nelze považovat za tocharský element.

Jména se zm ěnou iniciálního *i - na yi - podle slov yiyo = iyam nebo yima = ime :

Yipiya (Burrow 1935: 670) – nejisté. V TA je nejblíže pouze nesklonné adj. ypic /ywic ‘voll(ständig), ganz’ (TEB-II: 131-132); v TB srov. yap- ‘millet’, yape- ‘spider’, yapoy - ‘land, country’ (Adams 1999: 482-483). S yap- ‘millet’ souvisí ypiye ; s yapoy ‘land, country’ zase souvisí ypoye. Srov. též neur čené yirpo(-)e v 361a4 (Adams 1999: 502); nebo také TA = TB yerpe ‘orb’ = ‘koule’ (Adams 1999: 506-507). TB ypiye ‘prosný’ = ypiya yäk ṣiye ‘prosná mouka’; ypoye ‘prtng to [one ʼs own] country; ordinary citizen ’ (Adams 1999: 518).

Yitaka (Burrow 1935: 670) – nejisté. Nemá ekvivalent v TA, v TB ani v skt.; v TB jen nesklonné adj. īte ‘plný’ (Adams 1999: 63), obdobné TA ypic /ywic ‘voll(ständig), ganz’ (TEB-II: 131-132).

Yimila (Burrow 1935: 670) – nejisté. Nemá ekvivalent v TA/TB; nepravd ěpodobn ě (pozn. vztahuji jen já) srov. TB im āne , které podle Siega a Sieglinga (1953: 322) ozna čuje osobu, která zastupuje domácnost nebo v ní slouží; slovo ale nemá známou etymologii (Adams 1999: 65). Je otázka, zda TB im āne nemohlo být vyp ůjčeno z čínštiny. Příbuzné nebude asi ani TA yme / TB ymiye ‘Gang’ (TEB-II: 131).

Yili (Burrow 1935: 670) – nejisté. Nemá ekvivalent v TA/TB; příbuzné nebude Yla ṃ/yäl ‘Gazelle’ (TEB-II: 129, 132) a těžko spojovat i s TB īlārñe od adj. yl āre ‘± limp, flaccid, weak [unable to stand)’ (Adams 1999: 67, 519). V skt. leda srov. femininum il ī- ‘a cudgel, a stick shaped like a sword or a short sword’ (Monier-Williams 2002: 168). V Anatolii srov. kappadocké osobní jméno Ιλη a k tomu srov z řejm ě nep říbuzné řec. jm. Ιλις (Zgusta 1964: 194 + pozn. 39).

Zm ěkčení = palatalizace l, n, t > ly , ñ, c, nebo vývoj ti > tyi > ci platí podobn ě i pro výsledné ñi ; -eya je často místo -e:

Ñimeya (Burrow 1935: 671) původn ě asi * Nime , které bude stejn ě jako jméno TA Nimi vyp ůjčené ze skt. jména Nimi (Poucha 1955: 150, Monier-Williams 2002: 551), kde stejný tvar jména je i v BHS a v páli pop ř. i jako Nemi , a ozna čuje jednoho z buddh ů a p ředevším v buddhistických textech jde o jméno krále, kterým byl v buddhistické mytologii Buddha

184

v jednom ze svých starších zrození (Edgerton 1953: 297); oproti tomu v klasickém sanskrtu toto jméno ozna čuje řadu osob a mytologických bytostí, které v ětšinou nejsou spojeny s buddhismem. V skt. ješt ě srov. nima ‘a pin, stake (?)’ (Monier-Williams 2002: 550), p řípadn ě ješt ě adj. nimeya ‘to be measured, measurable’ od slovesa ni-√mā ‘to measure, adjust’ (Monier-Williams 2002: 551). Je jen velmi obtížné si p ředstavit, že by slovo pokra čovalo po metatezi vokál ů v TA ñemi (= TB naumiye ) ‘klenot’ (TEB-II: 102; Pinault 2008: 127; pozn. citovaní auto ři tuto tezi nezmi ňují). Tocharizace jména není spolehliv ě prokazatelná.

Acuñiya (Burrow 1935: 671), nemá ekvivalent ani v TA ani v TB.

Apñiya (Burrow 1935: 671), nemá ekvivalent ani v TA ani v TB. Hypotetický tvar p řed palatalizací apniya má jen st ěží vztah k TB abhinai < BHS abhinaya - (Adams 1999: 17). Jméno m ůže být podobné se sogd. ʼʼ pn ʼk / Āpene / ‘related to water, Marinus’? (srov. Lurje 2010: 71). V skt. je možná blíže apna = ápnas ‘possession, property’, ‘work, sacrificial act’, ‘progeny’, ‘shape’ (Monier-Williams 2002: 57).

Kṅñila (Burrow 1935: 671), nejasné, nemá jasný ekvivalent ani v TA ani v TB. V TA by mohly být nejblíže tvary konjunktivu média od v TEB-II:98 neur čeného slovesa kñ āñ- (snad varianta kña - ‘kennen’/ kn ā- ‘wissen’): kñ āñtär a kñ āññ āt, dále participium préterita kākkñäññu . V TB jsou nejblíže tvary knelñe ‘fulfillment’, knelñe ṣṣ e ‘prtng to fulfillment’ odvozené od slovesa kän - v základním tvaru ‘come to pass [of a wish]; be realized’, v kauzativním kmeni ‘fulfill [a wish]’ (Adams 1999: 160). Srov. lýkská jména Kñnaka , pop ř. Kuñnij ẽi (Zgusta 1964: 236, 255 + pozn. 217a).

Mañi ǵeya /Mañ ǵeya (Burrow 1935: 671), nejisté. Hypoteticky vztah k TA ma ṅk ‘culpa, vitium, peccatum’ (Poucha 1955: 211) = TB me ṅki obojí s významem v němčin ě ‘Mangel, Schuld’ (TEB-II: 123) nebo k TB mänk - v základním tvaru ‘be deprived of, suffer the loss of; lack [impersonal]’, v kauzativu ‘overcome’ – od tohoto slovesa je odvozeno TB mäñcu ṣke {TA mä śkit } ‘princ’ / TB mäñcu ṣka ‘princezna’, ale i TB menki (= výše uvedené TA ma ṅk = TB me ṅki ) ‘lack’ (Adams 1999: 452-453, 467), ale t ěžko spojovat s tvary Mañi ǵeya /Mañ ǵeya . Vzdálen ě se m ůže zdát podobné TA ma ṅkal = TB ma ṅkāl < skt. ma ṅgala ‘Segen, Glück, Glüzkszeichen’, ale už ne TA mañ(ñ)kät ‘Mondgott’ (TEB-II: 123). Mañi ǵeya /Mañ ǵeya lze také jen obtížn ě spojovat se sogd. m ʼncw/mncw / Man ǰu/ ze skt. mañju - ‘beautiful’ (Lurje 2010: 229-230)? Zdrojové slovo lze identifikovat v BHS, kde je kromě jména mytologických bytostí Ma ṇi (rovn ěž význam ‘klenot’) nejp říbuzn ější slovo ma ṇika ‘worthless (glass-)gem’. Tvar Ma ṇika - je také první částí asi t řiceti r ůzných kompozit-theonym, nej čast ěji osobních jmen buddh ů, nág ů nebo bódhisattv ů jako Ma ṇiketu , Ma ṇicakra , Ma ṇic ūḍa (srov. Edgerton 1953: 415).

Señima (Burrow 1935: 671) – nejisté. Nejpravd ěpodobn ěji nepůjde o tocharské slovo. Hypoteticky možná vztah k TA snum lat. ‘odor’ (Poucha 1955: 381), ale srov. též jméno TA Senake < skt. Senaka nebo u Pouchy neur čené TA=TB senik (Poucha 1955: 379), v němčin ě ‘Auftrag’ (TEB-II: 156), které Adams p řekládá ‘under one ʼs care’ (Adams 1999: 699) a vykládá jako výp ůjčku ze starochotanosackého * zēnīk, sogd. zynyh , pop ř. srovnává a avest. za ēna ‘watching over’. Jiný hypoteticky související termín by mohl být TB śanmau ‘fetter, bond’ a je odvozen od slovesa ś(c)änm - ‘bind [something] (up/together), tie [something] into a bundle; bind [something] on; establish; proclaim; produce [of fruit]’ (Adams 1999: 621, 638-639). V BHS ani v skt. jsem zatím nenašel p říbuzné jméno.

185

Takra /Ta ǵira (Burrow 1935: 671). Nemá p římý ekvivalent v TA ani v TB; významov ě neur čené TA tukär a jméno TA tukri ‘lutum’ (Poucha 1955: 126) jsou p říliš vzdálené; snad se tedy jedná o výp ůjčku nebo etnonymum (?). V úvahu p řichází vztah k některému z následujících sanskrtých lexém ů: takra ‘buttermilk mixed with (a third part of) water’, nepravd ěpodobn ě takarí -/tagarí - ‘a particular part of a woman ʼs pupenda’, a nejsnáze tagara - jako sou část řady osobních jmen, toponym, jména rostliny a nap ř. mužské jméno Tagara śikhin (Monier-Williams 2002: 431) je v BHS a v buddhistickém kontextu i jménem jednoho buddhy (Edgerton 1953: 247). Mayrhofer (I: 614) také specifikuje rostlinu Tabernaemontana coronaria s tím, že jméno platí i pro “ein daraus hergestelltes wohlriechendes Pulver. (…) wohl Entlehnung”, kde uvádí pro srovnání nap ř. “Vgl. die dravid. Sippe von ta. takaram ‘Tabernaemontana’ u.a. (…)”.

Patirke /Patri ǵe (Burrow 1935: 671) – nejisté. Nemá ekvivalent ani v TB ani v TA; zajímavé je skt. pattrik ā ‘a leaf (for writing upon)’, ‘a letter, document’, ‘a kind of earring’ (Monier- Williams 2002: 582). Dále srov. chot. pat ārgya ‘special’, které je utvo řeno z pati - ‘separate, each’ a ar /kar ‘to work’ (Bailey 1979: 204).

Kuteya (Burrow 1935: 671) – nejisté. Nemá ekvivalent ani v TB ani v TA, snad vyp ůjčené jméno. Sémanticky blízké se jeví skt. ku ḍya ‘wall’ = BHS ku ḍya / ku ḍyā = BHS + páli ku ḍḍ a id. nebo BHS ku ṭi/ku ṭī ‘hut, cell (esp. of a monk)’ (Edgerton 1953: 184-185; též Monier- Williams 2002: 299). ni Ae/ni Aeya /ni ścaya (Burrow 1935: 671). Nemá ekvivalent ani v TB ani v TA, snad vyp ůjčené slovo, nejpravd ěpodobn ěji vztah ke zvláštnímu náboženskému termínu v BHS ni śraya , v páli nisaya , které se užívalo v mnoha významech jako ‘support, basis’ i v abstraktním smyslu pro popis mentálních stavů. Podrobné výklady s příklady v tibetštin ě a sanskrtu viz Edgerton (1953: 306-307). Správnost identifikace m ůže potvrzovat i jeden z mnoha odvozených tvar ů ni śrayitv ā / ni ścayitv ā doložený i jako ni ṣevitv ā, vše ve významu ‘relying on’ (Edgerton 1953: 307), kde iniciální varianta ni ṣe je nejblíže práktovému zápisu ni Ae.

Slova a jména kon čící na –o-: piro - (Burrow 1935: 671), asi vyp ůjčené jméno, v TA snad srov. pare ‘culpa’ (Poucha 1955: 162), srov. TB pir * ‘chair’ podle Adamse (1999: 386) z BHS pītha . Koncovka -o je jinak typická pro baktrijštinu a -r- je p řípadn ě zám ěnné s dentálou -t-. M ělo by tedy jít o výp ůjčku, ale ne nutn ě z BHS. St ředoíránské jazyky nabízejí dv ě možné etymologie: jednak sloveso ‘to believe’, kde je nejbližší tvar v chotanském pīr-, sogdijském pyr - a baktrijském πηρ - < * parya , kde tvar imperativu 2. os. sg. πηρο , tedy ‘v ěř !’ je shodný i pro deverbální jméno πηρο ‘belief, trust, faith’, navíc je patrn ě p řípustná variace stejného baktrijského slovesa πηρ -/πιρ -; baktrijské πιρο proto m ůže znamenat bu ď ‘v ěř !’ nebo jde podle Sims-Williamse o ne zcela jasné slovo s přibližným významem ‘old man’, viz novoperské pīr (Sims-Williams 2007: 253, 256), tedy cca titul váženého staršího resp. d ůvěryhodného muže.

Cato (Burrow 1935: 671) – zatím nejisté. Ani v TA ani v TB nemá přímý ekvivalent. T ěžko spojovat s osobním jnémem TB Tati , vzhledem k němuž by hláska prvního slova byla palatalizovaná (Adams 1999: 277). 186

Camo (Burrow 1935: 671) – nejisté. Podle všeho vyp ůjčené jméno, v TB chybí ekvivalentní doklad; v TA leda srov. Tamonute (Poucha 1955: 115), kde by iniciální t- zůstalo v nezm ěkčené podob ě a blízké dentále jako patrn ě v indickém zdroji. Je otázka, do jaké míry lze spojovat s baktrijským ζαµο ‘vessel’, které je samo výp ůjčkou ze st řpers. ǰām (Sims- Williams 2007: 211). V BHS se zdá být p říbuzný termín camu / cam ū se dv ěma základními významy: jednak ‘host, army’ a jednak podobn ě jako u perského slova význam ‘coffin’ (Edgerton 1953. 225). Zatímco první význam tvaru slova v maskulinu je jako sémantická motivace pojmenování osoby bezproblémový, druhý význam slova ve femininu je kontextov ě více omezen.

Tso ṃgo (Burrow 1935: 671), nejisté, v TA ani v TB nemá ekvivalent.

Yono (Burrow 1935: 671), nejisté, srov. TA substantivum yo ṃ ‘vestigium’, kde jsou nenominativní/neakuzativní pády na yon -, dále adj. yo ṃ ‘iuvenis’ a sloveso TA yom - ‘contingere, attingere’ (Poucha 1955: 247).

Jména s -tsa :

Kara ṃtsa (Burrow 1935: 672), asi vyp ůjčené jméno. V souvislosti tocharského lexika srov. TA kāräm ‘čin, jednání’ < skt. karman (Poucha 1955: 59). Koncovka -sa může být v baktrijštin ě genitiv (Sims-Williams 2010: 136), ale zde jde spíš o koncovku adjektiva -tsa /-ca , pak tedy význam cca ‘ činící, jednající’? Jinou možnost nabízí BHS kāra-, akuzativ kārāṃ ve významech ‘homage’ nebo čast ěji ‘act of worship’ (Edgerton 1953: 178). Činitelské jméno by pak znamenalo ‘uctíva č’ nebo ‘ob ětník’.

Catsotsae (Burrow 1935: 672), patrn ě femininum podobné tvaru místního jména Ca ḍ´ota, Ca ḍode ṃci , viz níže.

Pāǵan ātsa (Burrow 1935: 672), bu ď ze sanskrtu p řevzaté jméno podobn ě jako TB Pakacandre < Bhagacandra (Adams 1999: 352); p řípustný by byl ale i vztah k TA pāk TB pāke ‘část’, ‘balík’, srov. nom. pl. TA pākäntu (Poucha 1955: 164). V tomto ohledu by jméno mohlo znamenat i n ěco jako ‘balící’, jako ‘ten, kdo d ělá balíky’; a stejn ě jako hypotetické Kara ṃtsa ‘agent, jednatel’? Srov. ješt ě v TA od adverbia pākär ‘offenbar’ odvozené pākär nāṃtsu (TEB-II: 113). Délka vokál ů neodpovídá, zajímav ě ale vypadá indoír. pakka ṇa- ‘hut of a Ca ṇḍāla, village inhabited by barbarians’, srov. i O ṛiy ā pak āṇa- ‘woodman ʼs hut, hamlet of woodman ʼs huts’ (Turner 1966: 429).

Ram ṣotsa (Burrow 1935: 672), v TA ani v TB nemá ekvivalent; srov. ale jiná jména p řejatá ze sanskrtu: TA Rām < skt. Rāma nebo TA Rāmbh ā < skt. Rambh ā (TEB-II. 132). Dále srov. sogd. jméno vládce Sogdiany z poloviny 7. stol. r ʼmcytk / Rāmčē te / s významem ‘Spirit (of) tranquility’, ale mnohem blíže se jeví baktrijské theonymum Ραµοσητο (Lurje 2010: 325), pokud v krajním p řípad ě nejde o theonymum spojující pár boh ů Ráma + Síta.

Místní jména:

187

Bu ṃni (Burrow 1935: 667) – morfologicky je nejblíže st řpers. bwm / būm/ ‘land, ground, earth; country’ (Durkin-Meisterernst 2004: 117), dále srov. BHS bh ūmi , které je v původním významu vyp ůjčeno i v TB bh ūmi * ‘± state, element, earth’ (Adams 1999: 435). V BHS se od bh ūmi tvo ří adj. bh ūmya , ale v páli i bhumma - (Edgerton 1953: 411). Jedná se tedy o indoíránské jméno snad s potocharšt ěnou (?) variantou Pu ṃni * - viz osobní jméno Pu ṃniyade ; v TA ani v TB nemá vlastní ekvivalent.

Ca ḍ´ota ‘jméno oázy Niya’; cerebrála, která není p řítomná v tocharštin ě, zna čí, že by nem ělo jít o p ůvodní tocharský termín, viz také patrn ě od Ca ḍ´ota odvozený tvar tvar Ca ḍode ṃci (Burrow 1935: 669, 672)

La ṭhana ṃmi , správn ě ale asi Lastana ṃmi (Burrow 1935: 670), význam a p ůvod nejasný. Zmínit lze morfologicky podobné tvary, u kterých není z kontextu výskytu bezpe čně ur čen význam. T ěžko srovnávat s TB last ānk , TA lāstank ‘Richtblock’/‘executioner ʼs block’ (Adams 1999: 546) nebo v TA také s blíže neur čeným tvarem, pokud je úplný, //// ladh•a ṃsa ṃ-ṣi v rkp. pasáži 381,3 (Poucha 1955: 264). Snad by se mohlo jednat o kompozitum, srov. indoír. la ṭṭ a- (*la ṭṭ ha -) v základních významech ‘bad man’ a ‘hanging, tangled’ (Turner 1966: 632-633).

Tvary s koncovkou -e( ṃ)ci /-i( ṃ)ci asi adj. ‘-ský’ – tocharské -ñci : vedle již výše uvedených Ca ḍode ṃci a Krorai ṃci.

Saci ṃci (Burrow 1935: 672) možná podobn ě jako v TA Śaci < jméno apsarasy skt. Śaci / Śac ī (Poucha 1955: 316, TEB-II: 145) nebo jen obtížn ě srov. osobní jméno v TB Sa ṃcite (Adams 1999: 673). Uvedené tvary spolu ovšem nemusí souviset.

Calmata ṃci (Burrow 1935: 672), v TA ani v TB nemá ekvivalent.

Tsake ṃci (Burrow 1935: 672); nejisté. Odpovídající ko řenový tvar v tocharštin ě by byl nejsnáze od slovesa TA/TB ts āk- ‘leuchten’, mén ě pravd ěpodobn ě od slovesa TA tsäk -/TB sälk - ‘herausziehen’ nebo TA/TB tsäk - ‘brennen’ (TEB-II: 159); významovou variantu TA tsäk - ‘profisci, discedere’ (Poucha 1955: 390-391) ale nelze brát v úvahu, protože nemá odpovídající alomorfy. V TB není ze stejného d ůvodu vhodné zdrojové sloveso tsäk - ‘burn up, consume by fire; apply heat to (in cooking), i.e. roast, boil; burn off, evaporate’ (Adams 1999: 733), i když vzhledem k suchým horkým oblastem by bylo vhodné sémanticky. Naopak slovesa TB ts āk- ‘illuminate’ nebo ‘pierce, bite (of a snake)’ (Adams 1999: 730-731) nejsou příliš vhodná sémanticky, ale všechny tvary za čínají se stejným základem ts āk-.

Yave v Yave avane ṃci nebo yave-avana ṃmi kilmeci (Burrow 1935: 672, 674). Termín avana (s čárkou nad v) ozna čoval podle analýzy Burrowa (1935: 674) malé venkovské osady (‘country towns’) v četn ě p řilehlého území. První jméno by m ělo být vlastním jménem osoby pov ěř ené správou dané osady. Formáln ě je ale nejbližší véd. yáva - ‘barley’ (Turner 1966: 603) doložené i v tocharském B yawak ṣār ‘an alcali prepared from the ashes of green barley’ (Adams 1999: 486), které je rovn ěž p řevzaté ze stejného indoír. yavak ṣāra - (Turner 1966: 603). P řípadn ě jsou tomuto jménu morfologicky vzdálen ě podobné TA yow -/yäw - ‘intrare’ (Poucha 1955: 247). Srov. BHS ko ṭara-yava = znevažující p řízvisko je čmene pro kon ě, který jedl i Buddha; Edgerton (1953: 194) dodává i význam ‘wretched/coarse barley’ nebo doslova ‘barley gathered from tree-hollows?’. Toponymum s příbuznou inicální částí v BHS by bylo

188

nap ř. Yavakacchaka ‘name of a village near Mithil ā’ (Edgerton 1953: 445). Proti tomu by byla tendence st ředoindických dialekt ů v rané fázi vývoje (Early MIA stage) k frikativizaci polovokálu: ‘barley’ skt. yava > v prákrtu java (Masica 1991: 169). K takové zm ěně samoz řejm ě nemuselo dojít ve všech p řípadech.

Navote ṃciye (Burrow 1935: 672) – nep říliš jisté, ale foneticky by mohlo jít o tocharizovanou výp ůjčku ze skt.; v TA nepravd ěpodobn ě vztah k adj. nawo * ‘mugiens’, subst. nawe ṃ ‘mugitus’, slovesa TA/TB nu - ‘mugire, rugire’, srov. skt. navate ‘laudat’ (Poucha 1955: 141, 151); významy v němčin ě TA adj. nawo ‘brüllend’, jm. nawe ṃ ‘Gebrüll’, p řičemž tytéž tvary v TB za čínají na ne- (newe u/newe ) (TEB-II: 109). T ěžko vztah k indoíránskému kompozitu fem. nav ōḍhā- ‘newly married’ (< náva - + ūḍhā- Turner 1966: 403). Srov. významov ě nejisté sogd. jméno n βwδʼk / Nǝvōδak / (Lurje 2010: 267). V BHS jsou iniciálními částmi slov blízké jen tvary navodaka ‘some kind of food’ a navutpattika s nejistým významem cca ‘freshly productive, given to ever-new production (of noble qualities)’ (Edgerton 1953: 291).

Nina ṃci (Burrow 1935: 672) – nejisté. V TA, srov. jedin ě Nimi vyp ůjčené ze skt. Nimi (Poucha 1955: 150), které je ve stejném tvaru v BHS a v páli pop ř. i jako Nemi , a ozna čuje jednoho z buddh ů a p ředevším jde o jméno krále, kterým byl v buddhistické mytologii Buddha v jednom ze svých starších zrození (Edgerton 1953: 297). Ješt ě srov. vývoj skt. nimna ‘low’ > páli + prákrt ninna id. (Masica 1991: 174). klase ṃci ‘jméno úředníka/p ředstavitele zodpov ědného za velbloudy a snad i jiná zví řata u armády’ (Burrow 1935: 672); od slovesa TA käl -/kl ā- ‘ducere, ferre’, srov. konjunktiv aktiva kl āṣäm ; ve tvarech préterita média TA kl āte , kl ānt (Poucha 1955: 71); snad tedy význam cca ‘velitel’/‘v ůdce (karavany)’/‘vodi č (zví řat)’. Podle toho snad i viz výše vzor pro aṃklatsa ‘p řízvisko necvi čeného, tj. divokého velblouda’ ˃ ‘velblouda, který není schopen vést [karavanu; pop ř. vybrat vhodnou cestu v obtížném terénu]’. pa ṃthaci , od pa ṃtha ‘cesta, stezka’ (Burrow 1935: 672), v p řípad ě ozna čení osoby se nabízí řada význam ů ‘cestá ř’ ve smyslu ‘ten, kdo zná cestu mimo jiné od jednoho vodního zdroje ke druhému’, ‘pr ůvodce’ nebo ‘cestující (tj. nap ř. obchodník), pocestný’. Pokud by m ělo jít o vztah k místnímu jménu, srov. TB pāṃce ‘the designation of some country?’ v pasáži 428b7 ///yne śi yene p āṃce ypoyne w īkä ṣṣī[nta] /// (Adams 1999: 363). Je t řeba rozlišovat mezi morfologicky podobnými zdrojovými tvary pro číslovku ‘5’, v baktrijštin ě πανζο < * pañca , srov. avest. pa ṇca a na druhé stran ě termínem ‘cesta, stezka’, v baktrijštin ě πανδαγο < *pant ā- ka, chot. pand āa- (Sims-Williams 2007: 251). simici ‘connected with boundaries’ (Burrow 1935: 672), u Pouchy neur čené sim (Poucha 1955: 374), jinak ur čeno jako ‘Grenzlinie, Grenze’ (TEB-II: 155) v pasáži 355b1 ymassu ṣ wrasañ ä ālu śol m ā sumn āträ m ā -nteñc [s]im sa ṃwar ṣi; výsledný význam snad ‘hrani čář’. Stejné slovo je i v TB sim * ‘boundary, limit’, a ob ě tocharská jména jsou vyp ůjčena z BHS sīmā- (Adams 1999: 692)/ skt. se sīma - ‘a boundary, limit’ (v skt. se tvar údajn ě vyskytuje jen v lokativu sīme – Monier-Williams 2002: 1218).

Sufix feminin -s/ maskulin:

189

Sma ǵasae (Burrow 1935: 672), správn ěji asi Smakasae; v TA ani v TB není adekvátní ekvivalent. Srov. řecké jméno Smaxos (Lexicon of Greek Personal names - http://www.lgpn.ox.ac.uk/database/lgpn.php )

Apisae / Apika /Apita (Burrow 1935: 672), v TA není adekvátní ekvivalent; v TB asi jen st ěží vztah k Api ś* ‘(peklo) Av īcī’ < BHS av īcī (Adams 1999: 16), protože v TB je Avi ś, Awi ś a Api ś variantní (TEB-II: 163-164). Srov. p říbuzn ější frýžské ženské jméno Απης i ve form ě Απις (Zgusta 1964: 71 v četn ě ibid., pozn. 178)

Cimisae (Burrow 1935: 672) – nejisté. V TA vzdálen ě p říbuzné snad jen imperfektum aktiva TA cim ṣā od slovesa TA cämp - ‘posse’ (Poucha 1955: 102, 105); u stejného slovesa v TB cämp - ‘be able to’ není doložen alomorf s ci- a ve všech p řípadech má naopak -mp- (Adams 1999: 253-254). Pokud by Cimisae byl zm ěkčený tvar z původního Timisae , tak srov. ješt ě skt. tamisra - / BHS tim īsaka - / ardhamagadhí timissa - a páli timisa - ‘dark’ (Edgerton 1953: 253), op ět pokud by šlo o ženské theonymum nebo jméno spojené s rituály. V skt. ale srov. cimi - ‘name of a plant (from the fibres of which cloth is made)’ (Monier- Williams 2002: 398).

Arsisae / Arsina (Burrow 1935: 672), v rámci tocharských jazyk ů by jméno m ělo vztah jedin ě k TA ārśi-, které m ůže být p řes íránský jazyk vyp ůč eno z BHS ārya - s více významy (TEB-II: 82; Adams 1999: 53). Viz. nap ř. klášter aryastana /āryastana ve starém Chotanu a ārśi- mohlo mít ekvivalent v tib. ʼa-śi-śan ‘name of place in Khotan country, with a st ūpa’ (Emmerick 1967: 107), dále. V případ ě čist ě osobních jmen je ale nejpodobn ější lýkské ženské jméno Αρσις (Zgusta 1964: 98).

Další výklady k tvar ům jména Buddha v tocharštin ě

TA a TB integrovaly výp ůjčky jména Buddha do modelu kompozit p ůvodních theonym s tocharským termínem ‘b ůh’ TB -ñäkte , TA -ñkät . Jména boh ů v tocharštin ě jsou (Pinault 2008: 32-33): TB yāmor-ñäkte /yāmor-ñīkte ~ TA lyalypu-ñkät ‘b ůh činu/Karman’; TB bram-ñäkte ~ TA bram-ñkät ‘b ůh Brahma’ < skt. brahman ; TB mār-ñäkte ~ TA mār-ñkät ‘b ůh Mára’; TB ylai-ñäkte ~ TA wl āṃ-ñkät ‘b ůh Indra’ jako dosl. apelativum ‘král-bůh’ jako kalk skt. deva-rāja , i když podle Peyrota se jedná o p ůvodního tocharského boha, ne o p řeklad funkce a postavení Indry v indické mytologii, protože jméno má zna čně archaické rysy (o.s.); tvar v TA wl āṃ-ñkät vznikl podle Pinaulta (2008: 32) asimilací * wl āññkät > wl āñkät , protože původní tvar dokládá gen. wl āññäktes ; TB kau ṃ-ñäkte ~ TA ko ṃ-ñkät ‘b ůh Slunce’; TB meñ-ñäkte ~ TA mañ-ñkät ‘b ůh M ěsíc’; TB ke ṃ-ñäkte ~ TA tka ṃ-ñkät ‘b ůh Zem ě’.

Mezi jmény je hlavní odlišnost mezi tvary v TB yāmor-ñäkte , které je tocharským kalkem sanskrtského jména karman , tj. ‘ čin, skutek’, zatímco tvar v TA laylypu je spíše opisný analytický termín s významem ‘zbytek, z ůstatek’.

190

Podobn ě analogické tvary jmen ve staré turki čtin ě pro božstvo slunce kün tängri a božstvo měsíce ay tängri vedly Pinaulta n ěkolikrát ke srovnání s prot ějšky v tocharštin ě a k za řazení Tochar ů p ředbuddhistického období do kulturního kontinua altajských populací (Pinault 1998, 2008: 33).

Nejobvyklejší tvary jména ‘Buddha’ jsou v TB pañäkte (v palatalizovan ější variant ě pañikte ) a v poetických textech pūdñäkte . TA má jeden tvar s variantami pt āñkät /pätt āñkät (Winter 2005: 304-307). Jiný tvar TA putti śparä f ‘d ůstojnost Buddhy’ je vyp ůjčen ze sogdijského plurálu put īšt (pwtyšt, bwtyšt) po zjednodušení na TA putti ś + staroíránského *ƒarnah ‘sláva, čest, d ůstojnost’, které dává TA -parä ṃ (Pinault 2008: 94-95). Většina tocharolog ů podle stávající tradice (tzv. communis opinio) p ředpokládá, že tocharská jména jsou výp ůjčkou ze sanskrtu, která byla postupn ě „tocharizována“, jen tvar v poetických textech TB pūdñäkte je podle autor ů více „transparentní“ (Adams) nebo „autentický“ (Pinault 2008: 34). To zpochyb ňují n ěkte ří mladší auto ři jako Peyrot. Peyrot rekonstruuje tvary výp ůjček *p ət pro TB pañäkte , *pud pro TB pūdñäkte , a *p əta pro TA. Všechny t ři se liší, a podle Peyrota TB *pud nemohlo být vyp ůjčeno z buddhistického hybridního sanskrtu (o.s. 27. 11. 2012). Při zvážení kontaktních jazyk ů na rozdíl od dosavadní tradice navrhuji, že TB *p ət mohlo být vyp ůjčeno od sogdijských obchodník ů, kte ří se od 2.-3. stol. n. l. objevují na všech obchodních trasách v Tarimské pánvi (De La Vaissière 2005: 58-70). Alternativn ě mohlo jít i o parthský tvar, protože Sogdové a Parthové byli první buddhisti čtí misoná ři zejména na severu Tarimské pánve, o kterých se dochovaly záznamy. Srov. parthský tvar but (bwt) v manichejských textech (Boyce 1977: 29, Durkin-Meisterernst 2004: 118). První TB rukopisy ze 4.-5. stol. dávají p řim ěř ený čas na zm ěnu ze sogdijského but /put na TB *p ət- a asimilaci * -t s iniciálou v *-ñäkte . Zm ěnu st ředoíránského -u- na TB -a- popisuje Adams (1999: 354). Auto ři se obvykle snaží vztahovat podobu TB pañäkte ke slovu TB pat ‘stúpa’ (tak činí nap ř. Pinault 2008: 34). To mi nep řijde zcela adekvátní, protože sémantická vazba na magickou enegii poh řbených Buddhových ostatk ů nemusí být v nijak relevantní pro výslovnost základního jména Buddha v TB – mimo jiné ani v ostatních jazycích není tato souvislost nijak z řejmá, respektive fonetická p říbuznost je jen v tocharštin ě. U Pinaulta a dalších tocharolog ů je problematický také p ředpoklad, že by se všechny tocharské varianty měly vyvinout z jednoho p ůvodního tvaru *pät . Takový tvar by p ředpokládal vznik, tj. přejímku jména už v pratocharském období. Takový p ředpoklad je problematický – pro pratocharské ondobí nejsou intenzivní buddhistické misie doloženy. Aktivní p ůsobnost misioná řů lze naopak doložit až pro období po předpokládaném odd ělení tocharských populací. Pro možnost utvo ření vlastního úsudku cituji část Pinaultova výkladu, kde jsou oba výkladové prvky zkombinovány (2008: 34):

„Le lexème indepéndant tokh. com. *pät «Buddha» a fourni au tokh. B sa désignation du st ūpa, le monument bouddhique par excellence: B pát < *p (t, gen. sg. ptántse < *pät-(ntse , pl. nom-obl. ptánma < *pät-(nm ā < *pät-ämn ā, etc., avec addition des morphèmes tokhariens au nom emprunté. En effect, un st ūpa, qui contenait toujours des reliques du Buddha, fasait l’objet d’un culte qui s’adressait à la personne de celui- ci, et non pas à son image: il était imprégné de la présence corporelle et de l’énergie du Buddha. La forme *pät s’explique par un emprunt très ancien de skr. buddha -, avec délabialisation de / u/, comme dans les mots hérités de l’indo-européen, et neutralisation des oppositions de sonorité et d’aspiration des occlusives; …“

191

Jednoduše shrnuto: aby mohlo ješt ě v pratocharském období dojít k výp ůjčce jména Buddha do tocharštiny a její plné tocharizaci ješt ě p řed rozdělením na populaci A a B, musela by se misijní aktivita u Tochar ů odehrát cca ve 2. století p ř. n. l. Ronald Kim (1999a) dokonce předpokládá dobu kontaktu a p řejímky jména do tocharštiny už ve 4. stol. p ř. n. l. Takový předpoklad je ale historicky vyložen ě nesprávný. Vyplývá z toho, že metodologicky nelze po čítat, že tocharština A a B p řejaly jméno Buddha ješt ě ve spole čné fázi a rekonstrukce pratocharského nebo spole čného tocharského tvaru proto není pot řebná nebo dokonce udržitelná. P řejímka mohla u obou jazyk ů prob ěhnout nejpravd ěpodobn ěji nezávisle.

TB * pud a TA * pəta jsou ve srovnání s TB pa - problemati čtější. Názory na TB * pud nejsou jednotné. Podle Malzahn (o.s.) se mohlo jednat jedin ě o výp ůjčku ze sanskrtu, kterou vysv ětluje jako „learned spelling“ nebo dokonce formu výslovnosti sanskrtského jména v tocharštin ě. Peyrot (o.s. 27.11.2012) vliv sanskrtu odmítá. Podle mého názoru mohlo TB *pud pocházet ze sogdijského *put a neobvyklé d je nep římý vliv sanskrtu a nebo čínštiny, protože už Ji Xianlin upozornil na druhé čtení čínského znaku, kterým se transliteroval jednoslabi čný tvar: *p’iw °d. Vliv jiných jazyk ů by musel být více nep římý: jako turkická zn ělá výslovnost (koncový p řízvuk) sogdijského put . Jeden z prvních jazyk ů buddhismu v Tarimské pánvi byla také parthština, která není dostate čně doložena texty. Parthský tvar shodný se sogdijštinou (dokládají ho ale jen manichejské texty, kde lze nalézt bwt / but / ‘Buddha’ a parthské jméno But ān-zādag ‘Syn Buddhy’ – Livšic 2010: 77), nevylu čuje, že se v rané fázi jméno vyslovovalo se zn ělými konsonanty. I když totiž p řevládá shoda, že v íránských jazycích p řevládala výslovnost buti nebo but(t) , v baktrijštin ě, která byla jedním z prvních íránských jazyk ů buddhismu, jsou vedle vzácn ějšího βοτο typické tvary se zn ělým konsonantem druhé slabiky: βοδδο , βουδο , βοδο (Lurje 2010: 313-314), i když v manichejských textech se objevuje jen bwt (Sims-Williams & Durkin-Meisterernst 2012: 239). I v parthštin ě je ale jedno jméno s nejistou etymologií, které p řipouští čtení bwdsy/bwrsy; je otázka zda m ůže či ne ozna čovat jméno ‘Buddha’, ale jméno ‘bódhisattva’ se i v íránských jazycích realizuje se zn ělou dentálou, srov. parth. bwdysdf/bwdsdf ( Bōdisadf ) (Livšic 2010: 77). Pro tvary z dalších jazyk ů – viz studie Jméno „Buddha“ ve st ředoasijských jazycích zde v dizerta ční práci. Adamsova formulace blízká názoru Melanie Malzahn, že TB pūd- je jen mnohem transparentn ější výp ůjčka z BHS buddha (1999: 353), je strohá a v kontrastu s jeho minuciózními etymologiemi jiných slov obecn ě indoevropského p ůvodu. Alespo ň Pinault navrhuje jednotlivé fáze skt. Buddha > *putta > *putt > *pät (1998: 358), ale to není argument, pro č by ke zm ěně m ělo dojít jen mezi BHS a TB, když se v Ku či užívaly bližší tvary mluvených jazyk ů, které jsou proto jako zdroj pravd ěpodobn ější. Zdrojem TA *p əta mohl být jakýkoliv dvojslabi čný tvar v prákrtu, sanskrtu, baktrijštiny nebo čínštiny s koncovým vokálem. V případ ě čínštiny by se ovšem nejednalo o skute čnou čínskou výp ůjčku, ale o sekundární vliv. Specificky koncipuje výklad tohoto jména v TA Pinault, který vychází ze spole čného tocharského tvaru *pät , což ho nutí vykládat koncový vokál jako tocharskou inovaci – v jeho podání tvar vokativu -a < *-ā (Pinault 2008: 35). Takový výklad je ale neekonomický a nepravd ěpodobný, protože p ředpokládá ztrátu vokálu z indického tvaru a jeho op ětné zavedení v tocharštin ě. Výp ůjčka celého indického jména i s vokálem je vhodn ější a odpovídá hypotéze vývoje tocharštiny A na jihu Tarimské pánve, kde se mluvilo indickým dialektem. Sumarizace následuje po p řehledu rekonstrukcí výslovnosti čínských transkripcí (§6). Zm ěna iniciálního indického nebo íránského b na tocharské p zůstala pravidelná u tocharštiny. Krom ě ztráty zn ělosti p řicházela v úvahu postupná frikativizace v čínštin ě (viz níže). Ta je v tocharštin ě B doložena jen u n ěkterých variant jména boha Brahmy TB bram 192

v manichejských textech, kde je v manichejském písmu vedle br’m- doloženo i fr’m-; zdrojovou hláskou totiž byla íránská labiální zn ělá frikativa v (Hitch 1993: 118). V jiném případ ě se nezn ělá hláska p v poy śinta ṃs zapisovala v manichejském písmu jako zn ělá, tj. byšynt’nz resp. i preke poy śinta ṃs se zapisovalo jako brygyy byšynt’nz (Hitch 1993: 121-122). Druhá složka tocharských kompozit TB -ñäkte a TA -ñkät se p řekládá jako ‘b ůh’ nebo anglicky ‘Lord’ (Pinault) a užívá se jako ekvivalent sanskrtského deva ‘b ůh’. Pinault (2008: 32) vykládá TB -ñäkte /-ñīkte z původního samostatného ñákte , u kterého nastala zm ěna Winter (1987) sebral všechny tvary tohoto slova v TA i TB, a Lubotsky (1994: 67) navrhnul úpravu etymologie. Termín podle n ěj nemá význam ‘b ůh’, ale spíše ‘božské (x)’ nebo ‘(n ěco, co je) božské’. Interpretaci Lubotského by šlo ještě modifikovat, protože tocharský termín se užívá v pevných spojeních jen u postav antropomorfního typu (Buddha, Brahma, Indra), zatímco prostá jména p řírodních božstev slunce, m ěsíce a zem ě se objevují i samostatn ě. Tocharský termín proto má asi blíže k indoevropskému panteonu a etymologie m ůže být lépe ‘božská osoba’ nebo ‘(n ěkdo, kdo je) božský’.

Další výklady ke staroturkickému bur χan

Stará turki čtina výp ůjčila but ve formuli namo but namo drm namo sang ze sogdijštiny. Standardní je ale dvojslabi čný tvar bur χan , kde bur- je výp ůjčka z čínského 佛 (Clauson 1972: 360), což potvrzuje i pozd ější ujgurský tvar fur χan (Barat 2000: xxiii). V čínském dialektu v koridoru Hexi ale nebyla výslovnost but /bur distinktivní – finální -r/-t se nerozlišovaly. Dokládají to transkripce čínského jména v čínských glosách v písmech jiných jazyk ů, které sebral Barat (2001: 335), v sogdijském βr, tibetském phur /bur /‘bur , chotanosackém hvari /hva:ri /hvi:rä /hvi:ri , ve staré ujgurštin ě v arabském písmu bur , v ujgurském písmu bur /vir , v písmu br āhm ī bhur /būr/bur /pur . Zajímav ější je druhá složka -χan . Termín χan se užívá jednak ve významu ‘vládce, vůdce, ú řední p ředstavitel’ a potom i ve více symbolickém významu jako honorifika ční morfém nebo sufix: nap říklad Pinault užívá anglické ‘Lord’ i pro TB -ñäkte a TA -ñkät . Jako příklady lze uvést oronyma Qadïrqan a Ötükän , souhv ězdí ‘Velký v ůz’ yitikän (dosl. ‘Seven Lords’, ale jinak též ‘Velká medv ědice’ v čínském 大熊座 ), jména pärikän ‘Feenkönigin’, tä ŋrikän ‘Göttlicher’ (Gabain 1950: 60) nebo tituly arslan χan a bars χan , kde jsou prvními složkami ‘lev’ a ‘levhart’. Nebo jména vládc ů Mu χan a Uyghurkh ān (Li 2010: 188, 259, 266, 361). Symbolické užití ve jménech hor a hv ězd umož ňuje považovat staroturkické -χan i za funk ční ekvivalent sankrtského deva nebo TB -ñäkte a TA -ñkät . Tento paralelismus vynikne, pokud se vezme v úvahu A) posvátná role v ůdc ů altajských kmen ů a jejich mytologický vztah k nebes ům, protože i Buddha má jako postava buddhistické mytologie také zvláštní vztah k nebeským sférám; B) druhým faktorem je vzájemná závislost prestiže náboženství a politické moci. Ad A) Posvátnou roli v ůdc ů altajských kmen ů a jejich mytologický vztah k nebes ům potvrzují čínské zdroje a p římo i orchonské nápisy s formulacemi jako tä ŋri täg, tä ŋridä bolmiš türük bilgä qa γan bu ödkä olurtum ‘I, the Heaven-like and Heaven-born Turkish Bilgä Kagan, succeeded to the throne at this time.’ (Köl Tegin ův nápis, pasáž S1, edice a p řeklad Tekin 1968: 231, 261). Prvek nebes je d ůležitý i v buddhismu jako d ědictví indické mytologie a doména dév ů. Postava Buddhy sice nepat ří p římo mezi bohy (buddhistická mytologie ho pot řebovala vy členit a postavit nad n ě), p řesto díky konceptu všudyp řítomnosti obývá i nebeské sféry a díky synkrezi náboženských systém ů v severní Indii a Kašmíru získává rysy nebeské nadp řirozené bytosti s nadlidskou velikostí (viz ob ří sochy v Bámjánu, Ku či, Simsimu a Dunhuangu). Tato paralela m ůže znít jako um ělá konstrukce, ale uctívání nebe je u 193

dnešních Altajc ů stále živé a ujgurské buddhistické malby prvek nebe siln ě zd ůraz ňují (Satomi Hijama, o.s.). Prvek nebe proto mohl sehrát i roli významného kulturního mostu v adaptaci buddhismu v prost ředí čínské a altajské aristokracie (mandát nebes či sakrální postavení kmenového v ůdce). Ad B) Vzájemná závislost prestiže náboženství a politické moci vyplývá z kumulování majetku náboženskými a politickými institucemi. Histori čtí panovníci užívali náboženské tituly ke zvýšení majestátu a symbolické moci. Náboženství zase inklinovala k užívání politické terminologie a aktivnímu spole čenskému vlivu kv ůli stabilit ě vlastní instituce. Na úrovni jazyka a v případ ě buddhismu to vedlo k pojetí Buddhy jako ‘sv ětovládce’ či ‘univerzálního vlada ře’ (sanskrtský termín cakravartin je vyp ůjčen do všech st ředoasijských jazyk ů), a na druhé stran ě je samotné jméno Buddha užito jako titul historických král ů. Stejný proces lze sledovat u sanskrtského termínu deva , který je užíván v mytologii v osobních jménech mnoha buddh ů (Edgerton: 270-271) a na druhé stran ě je sou časn ě p řipojován ke jmén ům historických král ů a významných osob i v tocharštin ě (-deve/-tepe Schwarz 2009) a objevuje se tak ve stejné roli jako honorifika ční morfém -χan , kterému je funk čně obdobný. Lidské spole čnosti bez náboženských institucí p řipisují nejposvátn ější roli vlada řů m. Staroturkická aristokracie proto integrovala honorifikační titul -χan do tvaru bur χan . V extrémním p řípad ě mohl být staroturkický tvar i p řekladovou paralelou, protože Altajci znali tocharská theonyma z prehistorických kontakt ů z Tarimské pánve (obchodní vým ěna i nájezdy), kde udržovali vazby s nobilitou místních etnik. Je možné, že nejprve Tocha ři B vyp ůjčili jméno od Sogd ů a po integraci do pañäkte vzniklo analogické staroturkické kompozitum bur χan . Od 3.- 4. stol. n. l. v Tarimské pánvi nar ůstá po čet mnich ů čínského původu a sm ěr ší ření buddhismu se dokonce za čal obracet na proud z Číny. To by také vysv ětlovalo, pro č do staroturkického kompozita proniklo po čínšt ěné jméno, které lze považovat i za potenciální zdroj pro TB pūdñäkte . Staroturkické bur χan pochází nejpozd ěji z 6. stol. n. l., protože v této dob ě jsou doloženy i první úsp ěšné buddhistické mise do stepi a v Tarimské pánvi se v této dob ě objevují ve v ětším po čtu i manicheisté.

Poznámky k etymologii staroturkického titulu χaγan

V manicheismu má Buddha jen sekundární roli ‘posla sv ětla’ a turki čtí buddhisté se této nové interpretaci mohli bránit. Dieter Maue editoval trilingvní tocharsko-ujgursko-sanskrtský rukopis IOL Toch 81 (H 149.292; Maue 2008b: 66-67), na kterém objevil zajímavý tvar bur χaγan , kde je ve t řech výskytech termín -χan nahrazen exkluzivním dvojslabi čným tvarem χaγan pro nejvyššího vládce. Existuje sice malá možnost, že písa ř tuto zám ěnu ud ělal sám díky kontaktu s vysokou aristokracií, ale Maueho podání, že jde o odmítavou reakci na manicheismus, má logiku. P ůvod dvojslabi čného χaγan nicmén ě není v dosavadní literatu ře přesv ědčiv ě vysv ětlen (viz Clauson 1972: 611; Maue o.s.) a i v tomto p řípad ě se pokouším o srovnávací systemizaci. Badatelé v ětšinou odvozují jednoslabi čné χan z dvojslabi čného χaγan st ředoturkickou kontrakcí ( qaγan > qa:an > qan ; v jiném podání qa Gan ≥ χaqan ≥ χa: n ≥ χan Li 2010: 266) a někdy vychází z opa čného vývoje dloužením, které je doloženo v pozd ějších obdobích. Jedno a dvojslabi čné tvary by ale m ěly mít odlišnou etymologii, protože se p řísn ě rozlišovaly pozd ěji i u Mongol ů a v kitanském qa ‘chan’ vs. qa.ha ‘kagan’ (Kane 2009: 22). Nebo stejné džur čenské xa γa.an , kde -an je koncovka genitivu (Kane 1989: 17), mohlo p řetrvat se zm ěněným významem v mandžuském hafan ‘p ředák, ú řední p ředstavitel’ (= 卷官 ; Norman 1978: 121). Jasn ě se oba termíny rozlišovaly i v klasické mongolštině, kde qan ozna čuje

194

nižšího vládce se správou díl čího území a qa γan nejvyššího vládce všech Mongol ů (srov. Srba 2012: 174). Pokud srovnáme tvar χaγan se staroturkickými kompozity s -χan (§3) a dále s politickými tituly jako tar χan , quriqän / kurıkan (Luo Xin 2009: 161) a titulem v jazyce silla *makri(p)kan ‘opravdový/skute čný vládce’ (kogurjo *makari ‘správný, pravý, opravdový’ + *kan ‘v ůdce kmene/klanu, vysoký (ú řední) p ředstavitel, pod řízený vládce’ Beckwith 2007: 47, 124, 169), pak lze uvažovat o obdobné nové a snad správn ější etymologii titulu χaγan , kdy druhou slabiku tvo ří týž morfém -kan /-qan , a první část by byla blízká altajskému *qa(n) . Obecn ě altajský termín *qa(n) sice může být p ůvodem totožný s odvozeným morfémem - kan /-qan , ale výchozí lexém *qa(n)- ‘vládce’ je patrn ě p říbuzný s archaickým pujo- kogurjoským slovem *ka s anglickým významem ‘chief’, staro-kogurjoským *kan (čtení kǝn) ‘head’, starojaponským *ka ‘head’ nebo japonsko-kogurjoským *ke /*key ‘king’ (Beckwith 2007: 122-125). Hypotetické kompozitum χaγan /qaγan by pak vzniklo z *ka /ke(y) + *kan s významen ‘hlavní vládce’/‘v ůdčí chán’ nebo ‘vládce’ + honorifikum ‘Lord’ což jsou specifikace role nejvyššího nadkmenového v ůdce, jak ji známe z turkických a mongolských dějin, a která by byla analogická tvaru *makri(p)kan ‘opravdový/skute čný vládce’. Alternativn ě mohl být tvar χaγan /qaγan vytvo řen reduplikací *qa(n) na *qa(n)qan se zesílením významu nebo jde o genitivní tvar ‘Lord of lords’ (p řeklad Dietera Maue, o. s.; spojení je b ěžné i v íránských jazycích), pokud by byl p ůvodní tvar *qaqa:an . V každém případ ě ob ě typologicky blízké možnosti vyhovují pravidelnému fonetickému vývoji k/q > χ v první slabice (jde o konsonanty, které se zapisovaly jediným písmenem) a zm ěně q > γ, která je typická pro p říslušné iniciály sufix ů (Gabain 1950: 55), tj. qaqan > χaγan . Čínské transkripce první slabiky ve tvarech slov 可汗 kehan pro χaγan nebo 可敦 kedun pro qatun ‘manželka aristokrata’ by nasv ědčovaly původu slova v japonsko-kogurjoském *ka /*ke ‘head’, i když staro čínská rekonstrukce první slabiky je spíše *k'â podle Karlgrena (Ulving 1997: 251, položka 3856). Vzdálenost mezi Centrální Asií a pob řežím Žlutého mo ře překlenovaly obchodní stezky už v dob ě vlády Xianbei (1.-3. stol. n. l.; Pürev 2006: 8) a pokrýval ji i rozsah říše Rouran ů, kte ří za čali dvojslabi čný titul oficiáln ě užívat. P ůvod v blízkosti Korejského poloostrova je proto pravd ěpodobný. Tvar χaγan se dostal do Tarimské pánve nejspíš severní cestou p řes step, tj. bez čínského prost řednictví a čínština termín p řejala asi nezávisle p římo na severovýchod ě v oblasti Mandžuska, proto se uchovalo i odlišné a v turkických jazycích a e v čínské transkripci. Názor Ramstedta (1949: 102), který tvar vysvětluje výp ůjčkou p řes čínštinu ze sinokorejského *k ē̮ ‘velký’ a hypotetického *k ē̮ -kwan ‘velký vládce’ nevysv ětluje zm ěnu na tvar s a. Respektive staro čínská výslovnost znaku ke byly bližší výslovnosti ka (viz nap ř. Karlgren, doplnit), ale práv ě toto a pozd ější forma ke dokumentuje jednak altajský p ůvod a jednak oblast severovýchodní Číny jako nejpravd ěpodobn ější místo výp ůjčky. Vzácný tvar bur χaγan ale potvrzuje kontakty mezi buddhisty a staroturkickou nobilitou a roli mluveného jazyka v misijní činnosti, protože p ředstavitelé nobility bývali negramotní. Dvojslabi čný tvar se objevuje jako výp ůjčka ve více jazycích, nap ř. v baktrijském χαγανο (< sttur. qa γan ) nebo se sufixem -αγγο jako χαγαναγγο ‘of the khagan, royal’ (Sims- Williams 2007: 276, 325).

195

Rekonstrukce výslovnost čínských transliterací tvar ů jména Buddha

Čínština užívala k transkripci výp ůjčky nej čast ěji znaky 佛陀 , 浮陀 , 浮图 , 浮头 , 勃陀 , 勃驮 , 部多 , 部陀 , 毋陀 , 没驮 , 佛驮 , 步他 , 浮屠 , 复豆 , 毋驮 , 佛图 , 佛, 步陀 , 物他 , 馞陀 , 没陀 . Mezi nimi byly nejstarší 浮屠 , 浮图, 复豆 ; jednoslabi čné bylo obvykle jen 佛 (Ji 2006a: 35). Podle Barata (2000: xxiii) byla čínská výslovnost znaku 佛 bur v dob ě dynastie Tang (618- 907), vir v dob ě P ěti dynastií (907-960/979) a fur od doby dynastie Song (960-1279). Nicmén ě podle Lim (2010: 140, 194) za čala frikativizace bilabiál ( b → bf , p → pf ) už v 5. stol. n. l. Dunhuangské rukopisy užívaly vzácn ě ješt ě i další znak pro transkripci jednoslabi čného jména: fó 仏, které se zapisovalo i bez determinativu jen jako ㄙ (Yu 2012: 338n.). Je zajímavé, že t ři z uvedených znak ů mají negativní význam ( 毋/ㄙ) nebo byly jako negativní částice ( 弗/ㄙ) spojeny s determinativem ‘ člov ěk’ ( 亻). Znaky pro záporky se sice užívají pro transkripci cizích slov nej čast ěji, ale v tomto p řípad ě mohlo jít i o vazbu na formulace buddhistické nauky, zde nap ř. jen p řeklad sanskrtsko-ujgurského bilingvního textu o mysli Tath āgaty (= Buddhy) z muzea Y ūrinkan v Kjótu (rkp No. 26, p řeklad Maue 2008a: 181): ‘The Tath āgata has no joy, no mental ease, no elation of mind. He has no anger, no non- patience, no non-satisfaction, no non-accomplishment of mind. Thereby the Tath āgata is indifferent, mindful, deliberate.’ To m ůže odkazovat na atraktivní buddhistická témata nep ůvodní čínské kultu ře jako je teorie p řevt ělování nebo radikální fyzická a mentální askeze. Znaky 佛 a 仏 proto mohly být klidn ě zkonstruovány pro ozna čení postavy Buddhy jako ‘člov ěka’, který říká ‘ne’, i když jde o svého druhu lidovou etymologii.

Následující tabulky (na následujících stranách) uvádí rekonstrukce výslovnosti st řední a *staré čínštiny. Zdroje: Karlgren (v edici Ulvinga 1997), Baxter (1992)/ Baxter & Sagart (2011), Schuessler (2007), Starostin (1989), Pulleyblank (1991). Zkratky u Schuesslera: LH = dynastie Pozdní Han, OCM = stará čínština, OCB = rekonstrukce podle Baxtera, ONW = stará severozápadní čínština cca 400 n. l., MTang = st řední čínština za dynastie Tang. Zkratky u Pulleyblanka: E = raná st řední čínština, L = pozdní st řední čínština, Y = raná moderní čínština slovníku Yunjing.

196

Rekonstrukce výslovnosti znak ů pro jednoslabi čné jméno a v první slabice znak + Karlgren Baxter // Schuessler Starostin Pulleyblank pinyin Baxter & MC or *OC Sagart 佛 fó / fú b΄Ôuət < * // bjut < --- büt Y. fQ΄, fu ΄; L. fµjyt /fµut ; E. but b΄Ôwət/*p Ôwət *but 浮 fú / fóu b΄Ô˜ u < bjuw < (bj əu) LH bu , OCM bəw/bh əw Y. fu ΄; L. fµjyw /fµuw ; E. buw *b ΄Ôôg *b(r)ju // *bu , OCB *b(r)ju , bjuw < MTang bvu , ONW bu *m.bu 勃 bó b΄uət < --- (bu ət) LH bət, OCM bot Y. pQ΄; L. pµut ; E. bət *b ΄wət *b •t 1. 部 bù (2. b΄˜u: < *b ΄əg // buwX < also as “hillock” under bó 1. Y. pu ΄; L. pµu–΄; E. bQ’; 2. Y. ¬ 阜 B B pŏu v 部婁 *b o# fù : ( bəu ) LH bo , [pəw`]; L. pµəw`; E. bəw’ pŏulóu OCM *bô # „hillock“) 毋 wú mÔu < *m Ôwo mju < (mju ) LH mu Q ≠ OCM mÅw Y. [ ¦u΄]; L. ¦jy –/¦u–; E. mu – *m(r)jo // *m ə ? mju < *mo 没 mò pÔwSng: < mwot < (mu ət), LH mu ət, OCM mot Y. mu `, L. mut , E. mət *p Ôăng *mut *m •t, ONW mot C h 步 bù b΄uo- < *b ΄o buH < *m ə- (buo ), LH bQ, OCM bò Y. pu `, L. pµu–`, E. bQ b¬a-s *bâh , MTang bu < bo , ONW bo 復 = 复 fù b΄Ô˜ u- < bjuwk < 2. ( bjuk ), LH buk , OCM b(h)ük 1. Y. fu ΄, fuˇ , L. fµjywk /fµuwk , E. *b(r)juk // 1. *buk , OCB *b(r)juk ; 1. *b ΄Ôôg buwk ; 2. Y. [ fu `], L. fµjyw `/fµuw `, bjuwH < (bj əuC), LH bu C, OCM E. buw h *N-pruk-s, *bukh 2. bjuwk < *m-puk 物 wù mÔuət < LMC vut < (mju ət) LH mut , OCM müt /mhüt Y. ¦u`, L. ¦jyt /¦ut , E. mut *m Ôwət mjut < *mjut *m ət, MTang mvur , // mjut < ONW mut *C.mut 馞 bó ------bot ---

197

Znaky druhé slabiky dvojslabi čných tvar ů.

Znak + pinyin Karlgren Baxter // Schuessler Starostin MC Pulleyblank Baxter & Sagart h 陀 tuó “hill” ------da /Ta; *d ā Y. t Q΄, L. tµa, E. da + užíváno ale pro transkripce slabik da /dha h 馱 = 驮 1. ------1. Y. t Q΄, L. tµa, E. da ; 2. Y. tQ`, h tuó / 2. duò L. tµa`, E. da h 圖 = 图 tú d΄uo < *d ΄o du < *d/la // (duo ) LH dQ, OCM do Y. t u΄, L. tµu–, E. dQ du < *d ¬a *dâ 他 1. tā /2. t΄â < * t ΄â tha < *hlaj 2. ( thâ) LH thQi, *th ā < *C\; Y. thQ, L. tha, E. tha h tu ō // tha < *C¬aj OCM *lhâi ; 1. ( t â) tha (abeceda arapacana) h 頭 = 头 tóu d΄˜u < *d ΄u // duw < *m- (dəu) LH do , OCM --- Y. t əw΄, L. tµəw, E. dəw t¬o *dô , ONW dou h 屠 tú d΄uo < *d ΄o du < *da // --- do Y. t u΄, L. tµu–, E. dQ du < *d ¬a C C h 豆 dòu d΄˜u- < *d ΄u duwH < * (dəu ) LH do , *dôh dÄw Y. təw`, L. tµəw`, E. dəw dos // duw < 1. *d ¬ok-s, 2. *N.t h¬o-s 多 du ō tâ < *tâ ta < * taj // (tâ ), LH tQi, OCM tâ (*t āj) Y. tQ, L. ta , E. ta ta < *t-l¬aj *tâi < *tlai , ONW tQ

Uvedené rekonstrukce neznázor ňují v ěrnou výslovnost severozápadní čínštiny. Absence opozice mezi d/t v jednoslabi čném *p’iw °d a *b’ Åuət stejn ě jako v iniciále druhé slabiky ale umož ňuje považovat čínské výp ůjčky za relevantní zdroj zn ělého -d- v TB pūdñäkte stejn ě jako buddhistický hybridní sanskrt nebo n ěkterý z prákrt ů. Starou turki čtinu také nelze zcela vylou čit. Turki čtí mluv čí často realizují nezn ělé konsonanty cizích slov se zn ělým zabarvením. Absence -d- v TA m ůže být kv ůli p řejímce n ěkolik staletí p řed zápisem, kdy již byl tvar tocharizován.

Pracovní záv ěry

Stanovení p řesných sm ěrů výp ůjček z ůstane zatím otázkou diskuse. Jednoslabi čné tvary v TB ale dovolují p řiřadit TB k řet ězci jazyk ů sogdijština – čínština – stará turki čtina. TA vyp ůjčila dvojslabi čné jméno patrn ě v jiné etnické oblasti. Hypotéza p ůvodu TA na jihu Tarimské pánve by tím nebyla vyvrácena, vzhledem k nedostatku pramen ů ale z ůstává slabá, a zatím na ní nelze stav ět. V další fázi musí následovat co nejširší interdisciplinární výzkum. Prezentované výsledky dovolují i další záv ěry: TB sehrála významnou roli v ší ření buddhismu do Číny pouze v prvním období ku čánských p řekladatel ů. Pozd ěji nar ůstá po čet čínských mnich ů v Tarimské pánvi do té míry, že již rozvinuli vlastní tradici buddhismu a vliv TB je už jen lokální. Nízký vliv TA vyplývá už jen z toho, že zatím nem ůžeme její mluv čí p řesv ědčiv ě vystopovat. Na rozvoj tocharské psané kultury m ěla nezanedbatelný vliv čínská administrativa. Mluv čí TA a TB žili řadu století pod čínskou správou, proto by i po čet

198

čínských výp ůjček v TA a TB m ěl být vyšší, a n ěkteré je t řeba lépe identifikovat. Plánované studie z této oblasti se musí opírat o reálie.

Pozn. bibliografie viz na konci t řetího oddílu.

199

Oddíl 3, studie VIII.

‘M ĚSTO’ A ‘ÚSTA’ – MOŽNÉ ČÍNSKÉ VÝP ŮJČKY V TOCHARŠTIN Ě

Úvod

0. Studie objas ňuje p ůvod tocharského termínu pro ‘m ěsto’. Po uvedení nejistých etymologií v rámci indoevropské jazykové rodiny (1.), a mimo ni (2.), navrhuji výp ůjčku z čínského termínu pro 市 ‘tržišt ě’, která je bezproblémová ze sémantických a historických d ůvod ů (3.). Frikativn ě-retroflexní výslovnost alveodentál, zjišt ěná nov ě v severní čínštin ě ovlivn ěné turkickým dialektem, nebyla dosud d ůsledn ě zohledn ěna a poznámky k realizaci (4.) stejn ě jako fakt, že i koncová likvida -r, která je doložena ve staré čínštin ě ve vztahu k obdobným altajským termín ům, pomáhá identifikovat i další čínskou výpůjčku v tocharštin ě: ‘ústa’ (5.). Za povzbuzující konzultaci vd ěč ím G. -J. Pinaultovi.

„Město“

Indoevropská etymologie

1. Tocharské slovo TA ri a TB rīye ‘m ěsto’ se v rukopisech užívá jak pro místní názvy, tak v překladech jako ekvivalent sanskrtského nagara -. V buddhistických textech se objevuje nej čast ěji v souvislosti s indickou toponymií ( Śrāvasti ri[ne] ‘ve m ěst ě Śrāvast ī’ 22b2/3) nebo v metaforickém spojení typu ‘m ěsto smrti’, ‘m ěsto nirvány’, nap ř. 28a2 yt āri ak [āwame nerv āf[[ ai ri ś kartsai oktatsai klyo(mñai) ‘Řekl jsem mu [o] osmeré nebeské cest ě do m ěsta nirvány [dosl: do nirvánového m ěsta]’. Problematická je pouze etymologie. Poucha (1955: 258) odvozoval TA ri aTB rīye stejn ě jako Van Windekens (1976: 405) z hypotetického IE *„er-Ôa; základní ko řen *„er ‘enfermer, protéger’ uvedl již Lidén (1916: 143n.). Jediný doklad v thráckém βρία ‘m ěsto, ze ď’ je ale spíš vn ější shoda, protože tocharský tvar nemá iniciální labiálu. Separátní vztah thráckého jména k avest. var - ‘castellum’ a skt. vara - ovšem platí. Adams (1999: 536) nepat ří mezi p říznivce neindoevropských výp ůjček, pratocharské *riye proto odvozuje od modernizované rekonstrukce PIE *wriH 1-en-, ke které stále p řirovnává thrácké βρία < PIE *wriH 1-eh a. Absence p říbuzných tvar ů nicmén ě indoevropskému p ůvodu tocharského slova nenasv ědčuje. Navíc indoevropské jazyky žádný spole čný termín pro m ěsto nesdílí (Pinault, o.s.). Logicky i proto, že populace starších jazykových v ětví se od praindoevropského svazu odd ělily dávno před urbanizací.

Dosavadní neindoevropské etymologie

2. Nejstarší neindoevropskou etymologii, výp ůjčku z tibetského ris ‘(m ěstská) čtvr ť’, navrhnul roku 1910 Smith (Van Windekens 1976: 405). I kdyby v budoucnu archeologie prokázala pratocharské osídlení jihovýchodní Gansu se sinotibetskými kmeny Qiang, šlo by tibetské jméno považovat za zdroj jen s výhradami, protože p řed naším letopo čtem se v Gansu nestav ěly plánované m ěstské aglomerace nebo to přinejmenším platí pro ne čínská etnika. V samotné Tarimské pánvi nemohly krátkodobé kontakty za tibetské okupace v 7. stol. n. l. vést 200

k přejímce tak d ůležitého termínu. Pratocharské * ri- muselo být vyp ůjčeno p řed rozd ělením obou tocharských jazyk ů, tj. nejpozd ěji okolo p řelomu letopo čtu. Možnost prehistorických kontakt ů mezi Tochary v Tarimské pánvi a jinými skupinami Qiang ů na qinghaisko-tibetské náhorní plošin ě limitoval náro čný p řechod p řes nehostinný masiv Altyn Tagh ( čín. Altunshan nebo 阿尔金山 A’erjinshan); doložena je jen difúze n ěkolika řemeslných výrobk ů. K sinotibetským jazyk ům se za čala pozornost obracet znovu až v souvislosti s fonetickými rekonstrukcemi výslovnosti čínštiny a poté, co Peiros a Starostin publikovali A comparative vocabulary of five Sino-Tibetan languages (viz 1996: 77). Kv ůli blízkosti l a r navrhli Lubotsky a Starostin (2003: 264) zdroj tocharského termínu v čínském 里 li ‘vesnice’, se st ředo čínskou výslovností læ, a staro čínskou rekonstrukcí rə#. Bez staro čínského r- ale rekonstruuje nejen Karlgren (in Ulving 1997: 278) jako li < lji: < *l Ôəg, ale i Pulleyblank (1991: 188) Y. liˇ < L. li < E. læ’/li’ . S rekonstrukcí *r ə# pracuje Schuessler, ale jen v rámci sinotibetské komparace. Severozápadní výslovnost čínštiny za dynastie Tang (618-907 n. l.) byla i podle n ěj li ə (Schuessler 2007: 349) a výslovnost za dynastie Pozdní Han li ǝB > lɨB (Schuessler 2009: 100). Tocharština má likvidu l a čínské l by také p řejala jako l. Lubotsky ješt ě d říve (1998: 368) navrhoval i opa čný sm ěr výp ůjčky z tocharštiny do čínštiny, kde by byla zm ěna *r > *l přípustná, ale tento sm ěr výp ůjčky je vysoce nepravd ěpodobný (viz 3.), zvláš ť když pozd ěji Lubotsky sám názor zm ěnil. Etymologie z čínského termínu ‘vesnice’ tedy vychází z nejistých fonetických p ředpoklad ů. Navíc termíny ‘vesnice’ a ‘m ěsto’ sice pat ří do stejné sémantické oblasti, ale tocharské jazyky mají vlastní termíny pro ‘vesnici’ TB kwa [o-, TA [uk [- (Adams 1999: 234n.; Lubotsky 1988b: 93, pozn. 1 je v souladu s Van Windekensem 1976: 464n. odvozuje z pratocharského *ṣǝkwǝṣ- < PIE *sek w-us-ī) a zdroj ani neodpovídá typ ům kontakt ů v multietnických oblastech, viz níže.

Nová etymologie

3. Tocharské tvary nominativu sg. TA ri a TB rīye sdílejí základ v první slabice ri -/rī-. Variace vokál ů se týká jen konvence v zápisu a není fonologicky relevantní. Ve st řední čínštin ě tak tocharskému lexému výborn ě odpovídá 市 źi: ‘tržišt ě’, p ůvodn ě anglicky ‘market, market place, to deal’, v dnešním zápisu v pinyinu shi a ve významu ‘m ěsto’. Karlgren výslovnost tohoto znaku (K936a in Ulving 1997: 181) rekonstruuje pro staro čínské období *d Ôəg > st ředo čínské źi: > moderní shi (nad rekonstruovaným * d je v původním fontu oblou ček jako nap ř. u “). Baxter & Sagart (2011: 32) mají varianty *C.d ə# > dzyi > shi . Pulleyblank E. d³æ’/d³i’ > L. jµi` > Y. jŗ` (1991: 284), a Schuessler uvádí výslovnost za dynastie Tang dźi > źi a p římo ve staré severozápadní čínštin ě dźə (Schuessler 2007: 466). Z tvaru dźə ale nelze vycházet, protože se p ředpokládá až pro období cca 400 n. l. Výp ůjčka ur čit ě p ředcházela jak tento, tak i doložený st ředo čínský tvar, protože tocharské jazyky slovo sdílejí. Pratocharskému období odpovídá doba dynastie Han (206 p ř. n. l. – 220 n. l), kdy bezpe čně došlo i k čínsko-tocharským kontakt ům. Čínský tvar doložený až po odd ělení tocharských jazyk ů za dynastie Pozdní Han byl dźǝB > dźɨB (Schuessler 2009: 98). Lze předpokládat, že mezi výslovností iniciálního tocharského r- a čínského ź-/dź- byla ve starší fázi korespondence, pokud v čínském slov ě došlo k p ředpokládané frikativizaci dentály ( *d - u Karlgrena), která vedla ke zm ěně v dentální aproximantu, která má ur čité prvky retroflexe (viz 4.). Tj. mezi výslovností iniciálního tocharského r- a st ředo čínského ź-/dz- mohla být i ve starší fázi korespondence, pokud se v čínském slov ě jednalo o retroflexní hlásku (viz 4.). Přítomnost retroflexního zabarvení ve výslovnosti by dokládal pozd ější tvar ve staré

201

severozápadní čínštin ě dźə, protože s retroflexn ě realizovanou výslovností iniciály se pojí výslovnost -ə, která je ostatn ě i ve staro čínské rekonstrukci u Baxtera + Sagarta. Sémantické hledisko výp ůjčky také vyhovuje, protože Hanové se v prost ředí jiných etnik usazovali jen soust řed ěně v osadách, kde se koncentrovala i administrativa a obchodní aktivity. U velmi jednoduché verze čínské obchodní osady záleží významy ‘tržišt ě’ a ‘m ěsto’ na perspektiv ě pozorovatele. Z pohledu lokálních etnik se jednalo spíše o ‘m ěsto’. Trombert (2011) totiž nedávno upozornil na fakt, že civilizace v Tarimské pánvi sice byla vysp ělá už před dynastií Han, ale teprve za Han ů se za čaly starobylé technologie p řivád ění vody z tajících ledovc ů k obd ělávání p ůdy využívat extenzivn ě i pro pot řebu p ěstování potravin pro armády, a až pak došlo k nár ůstu populace místních etnik, které do té doby žily až na výjimky v malých vesnicích. Podobnou zm ěnu významu z perspektivy p říjemce lze nalézt v thajském sīï < *z - ‘kupovat’, které je vyp ůjčeno ze stejného čín. 市 shih < *dj əgx ‘trh, obchodovat’ (Li 1976: 42). Oporu čínské výp ůjčky v tocharštin ě se zdálo poskytovat iškašimské ri ĵ, které bylo ve významech ‘trh’ a ‘obchod’ doloženo ješt ě v polovin ě 20. století, zatímco ostatní pamírské jazyky (váchánština, sangle či, manji, šughni, fársí, paštó) už sdílely b ěžné termíny bāzār ‘trh’ nebo dūkān/dūkūn/dok ān ‘obchod’ (Badakhshi: 46, 124). Iškašimské vesnice leží p římo na obchodní stezce ve Váchánském pr ůsmyku, a je možné, že tam existovala malá čínská obchodní stanice nebo termín dále rozší řili sami obchodníci z Tarimské pánve, kde dodnes řada m ěste ček a v ětších vesnic má element -ri , nap ř. na i jihu v oblasti d řív ějších Tochar ů C vesnice Waxxari . Element -ri je bu ď dochované tocharské jméno nap ř. i jen v -r (Ku čar ), jak se domníval Geng Shimin (o.s.) nebo čínské shi ve staré výslovnosti. Jindy častý tvar šahri může být bilingvní kombinací šah(r) + ri , tj. ‘m ěsto-město’, která je v mongolském prost ředí analogicky v po čínšt ěném spojení haote + shi (nap ř. 呼和浩特市 Huhehaoteshi , podobn ě je bilingvní zdvojení nap ř. i u čínských názv ů jezer). Podle Sims-Williamse (o.s. 20. 5. 2013) je obvyklý tvar v iškašimštin ě nikoli ri ĵ, ale rēž a je íránského p ůvodu s významem ‘platform’. Pokud jde o vnitrotocharskou morfologii, tocharské jméno sdílí deklinaci s nazálními kmeny t řídy VI,1., kdy v TB sufix -(y)e není p řítomen v obl. sg. To je známka toho, že i tvar TB rīye byl p ůvodn ě bez tohoto sufixu, tj. ri- stejn ě jako v nominativu TA, a výp ůjčka z jednoslabi čného čínského morfému je p řípustná. (Koncové -e nebo -ye po -i- je typické pro tvary tocharských jmen a do budoucna by mohlo být zajímavé zkoumat, zda nejde o vliv turkického původu. Alespo ň v moderní ujgurštin ě je na poslech patrný silný p řízvuk na konci slova s vokalickým efektem.). Adams p ředpokládal, že rīye je základní tvar slova nejen v TB, ale i v TA, kde se sufixy nenominativních pád ů p řipojují pomocí -y-. Adamsova rekonstrukce z hypotetického pratocharského *riye < PIE *wriH 1-en- je proto slovy Pinaulta (o.s.) „sice správná, ale ne zaru čená“. Spole čné tocharské *r se obvykle vyvíjelo z dřív ějších IE *wr-, * dr - nebo * r- a práv ě tvar s dentálou dává podle Pinaulta dobrou korespondenci s iniciální dentálou ve všech staro čínských rekonstrukcích, by ť místo likvidy byl jen retroflexní element (viz 4.). Kombinace dentály a plné likvidy r je alespo ň v sou časné čínštin ě v iniciále nep řípustná. Hypotetický vývoj v tocharském * dr - > * r- se ve srovnání s čínským *d- > dź- v severozápadní výslovnosti (pop ř. u Karlgrena *d > ź) sice v sou časném zápisu liší, nicmén ě podle nejnov ějších výzkum ů se alveodentální hlásky mohly realizovat mimo jiné frikativn ě a retroflexn ě v důsledku vlivu staré turki čtiny. A práv ě to umož ňuje vysv ětlit zm ěnu čínského tvaru na tocharský. Sou časn ě je doložena korespondence finálou -r v altajských jazycích a ve staré čínštin ě (viz 4).

202

Poznámky k retroflexi

4. Severo čínské dialekty uplat ňují frikativn ě-retroflexní element bu ď jako zabarvení na konci slabiky nebo i v iniciální pozici (Barat 2001: 336). U iniciál šlo bu ď ve staré čínštin ě o dopl ňující retroflexní zabarvení jiného konsonantu, nebo o samostatný retroflexní konsonant vzniklý tím, že retroflexe, která se u turkických mluv čích pojila s alveodentálami, ve skute čnosti nahradila nazálu. Ostatní alveodentály bylo možné realizovat s retroflexním zabarvením s tím, že si uchovaly část svých distinktivních rys ů. Čistá retroflexní iniciála vzniklá krajn ě laicky řečeno náhradou nazály za retroflexi, se v pinyinu zapisuje r, v IPA ji někte ří auto ři zapisují r ůzn ě: n ěkdy ɹ, n ěkdy ɻ, někdy ʐ, a ve standardní české transkripci se zapisuje ž (viz dnešní čínská slova v pinyinu 人 ren ‘člov ěk’, 日 ri ‘den’). Likvidu r v iniciální pozici dnešní čínština nezná, ale p řipouští se ve staré čínštin ě a v sinotibetských rekonstrukcích. Výslovnost retroflexní hlásky je z pohledu českého mluv čího mezi r a ž, ale zformováním jazyka a jeho polohou naproti přední části patra je bližší b ěžnému r, jak ji zachycuje i pinyin (tj. r). Retroflexní konsonant je zn ělá hláska, p ři které není vyvolán vibra ční ráz jako u likvidy r, protože špi čka jazyka se nedostane do fyzického kontaktu s patrem. S patrem se mohou (ale nemusejí) dostat do kontaktu jen postranní části jazyka jako při realizaci ž, ovšem na rozdíl od ž je jazyk uprost řed prohnutý se špi čkou a okraji přiblíženými k patru. Díky úzké št ěrbin ě mezi prohnutým jazykem a patrem vzniká rezonan ční komora pot řebná pro retroflexní zvuk. Retroflexi lze realizovat r ůzn ě polohováním špi čky jazyka v ůč i patru do přední nebo zadní části, nebo podle hlásek, v jejichž okolí je retroflexe realizována jako dopl ňkový element. Jako iniciální konsonant se retroflexní r realizuje siln ěji, tj. se zd ůrazn ěním. Z hlediska realizace lze uvažovat i o retroflexn ě-alveodentální řad ě d/t – r – z – dz – ž – s –š s retroflexní realizovanými variantami, které se v IPA zna čí noži čkou, tj. ɖ, atp. P ři výslovnosti záleží na zp ůsobu a míst ě artikulace. Dentály d/t obvykle nejsou v severní čínštin ě distinktivní a realizují se plozívn ě po p řítlaku jazyka na patro. Likvida r vzniká krátkodobým lehkým tlakem špi čky jazyka na patro. Pohyb jazyka lze popsat jako p řikmitnutí na patro, p ři kterém vzniká vibra ční ráz (nebo i sekvence ráz ů) vyvolaný odporem vytla čovaného vzduchu. P ři likvid ě r se v rámci jednotlivých ráz ů špi čka jazyka m ůže dostat i do částe čného kontaktu s patrem, jen nedochází k úplnému závěru. U severo čínské retroflexe dochází pouze k přiblížení špi čky jazyka k patru (ne ke kontaktu). T ěsná mezera mezi patrem a jazykem se v přední části neuzavírá a rezonance v kombinaci se zn ělostí vyvolává jemnou vibraci, která není p ři b ěžné autopsii patrná. Pokud se ale retroflexe realizuje s velkým důrazem, pak se siln ější vibrace p řenáší až do labiální oblasti. Pokud má být retroflexe realizována v běžné řeči rychle, musí se jazyk p řiblížit (p řikmitnout) k patru stejn ě rychle jako při realizaci likvidy r. Na rozdíl od likvidy u retroflexního r nedochází k hrubším fyzickým ráz ům jazyka, ale realizuje se podobn ě, jako v anglickém are . Popsané rozdíly nemusely být v některých dialektických oblastech a vývojových fázích d ůsledn ě dodržovány. Nap říklad v severozápadním dialektu v koridoru Hexi došlo bu ď kv ůli sinoturkické výslovnosti nebo i kv ůli postupné ztrát ě finální dentály ve slabice (resp. všech okluziv p, t, k) k variaci, kdy se zam ěň ovalo t a r (Barat 2011). Pokud jde o likvidu r, tak už pro starší období (150-265 n. l., tj. ke konci dynastie Pozdní Han z po čátku období T ří království, čín. San guo ), je doloženo, že se v překladech buddhistických text ů a transkripci sanskrtských termín ů do čínštiny nerozlišovalo mezi -r a -t. Objev se datuje už do 19. století, ale d ůsledn ě jej popsal Coblin (1983). Vývoj zn ělé dentály - 203

d v -r v pozici slabi čné finály popsal už Luo (1933: 62): -d > -δ > -r (Barat 2001: 336). Vývoj zn ělé dentály d- v iniciální pozici slabiky popisuje Lim Anking (2010) jako d ůsledek sinoturkických kontak ů v 5. století v nové zásadní monografii A Sinitic Historical Phonology: Phonological Restructuring of Written Chinese under the 5 th -Century Turkic Sinification . Iniciální zn ělá dentála d- se vyvíjela dv ěma zp ůsoby: bu ď postupnou frikativizací v dentální aproximantu, tj. v abeced ě IPA d- > ð- > ɹ- (Lim 2010: 117-118) a nebo retroflexí d- > ɖ- > z- (Lim 2010: 137). Oba typy zm ěn si jsou v ur čitém ohledu blízké, protože frikativizací vzniklá dentální aproximanta ɹ- je b ěžn ě popisována i jako retroflexní hláska a zapisuje se sou časn ě i jako ɻ (Barat 2001: 336) a jinde v literatu ře i jako ʐ- (v pinyinu r) vzniklé turkickou retroflexí z n- (Lim 2010: 14-15, 116-117, 134-135), i když ne každý bude ochotný p řipustit, že jde o zcela stejné hlásky práv ě proto, že vznikly odlišným zp ůsobem a mohou mít jiné místo artikulace. Výsledky výzkum ů Lim Anking jsou ale zásadní, protože pokud se iniciála čínského termínu pro ‘trh’ vyvinula ze staro čínské dentály *d a ve slovnících Qieyun a Guangyun ji lze řadit mezi zn ělé dentální frikativy, jak to činí Lim (2010: 444), tak je možné, že i v turkické výslovnosti staré čínštiny se zn ělá dentála termínu pro ‘trh’ vyvíjela frikativn ě d- > ð- > ɹ- (Lim 2010: 117-118) i v dřív ějším období. Dentální aproximanta navíc p řipouští kombinaci s p ředním vokálem -i-, takže čínský tvar za dynastie Pozdní Han dźǝB > dźɨB (Schuessler 2009: 98) se mohl přes turkickou výslovnost snadno zm ěnit na tocharské *ri-, protože analogická zm ěna je doložena v případ ě konsonantní finály: -d > -δ > -r (Luo 1933: 62; Barat 2001: 336). Podle Coblina (o.s., 21. 4. 2013) se nedochovala transkripce výslovnosti slova pro ‘trh’ v severozápadní čínštin ě a nap říklad Norman (tj. rovn ěž uvádí Coblin) předpokládal staro čínskou výslovnost *dix (kde x ozna čuje tón), tj. * di . Zm ěna dentály v likvidu není v jazycích Centrální Asii neobvyklá a analogicky ji lze doložit ve vývoji st ředoperského d- v baktrijské l-: st řpers. dib īr > λαβιρο ʻscribe ʼ, st řpers. dādīg > baktr. λαδο + sufix -ιγο ʻlegally, formally ʼ apod (Sims-Williams 2007: 225). Tocharské -i se mohlo vyvinout bu ď z diftongu jak jej rekonstruuje Karlgren *d Ôə-, který se zm ěnil ve st ředo čínské źi: nebo ¶è u Starostina (1989: 107) nebo z tvaru jaký navrhuje Norman. V tom p řípad ě by bylo možné zvažovat, že část čínské populace se do Tarimské pánve p řesunula z centrální Číny, a proto by nebylo nutné vycházet nutn ě jen ze severozápadní výslovnosti. Vliv staroturkického jazyka, který mohl p řisp ět ke zm ěně staro čínského *d- na tocharské *r- však je vysoce pravd ěpodobný. Nevíme s naprostou jistotou, zda byli nomádští dobyvatelé říše Xiongnu mluv čí turkických jazyk ů, nicmén ě velký rozsah stepní říše umož ňuje pom ěrn ě bezpe čný p ředpoklad, že svaz kmen ů Xiongnu zahrnoval i Turkity. Snaha ovládnout Tarimskou pánev a její dobývání jak Hany tak Xiongnu (Schwarz & Srba 2013, v tisku), umož ňuje situovat tocharsko-altajsko-čínský kontakt do období dynastie Han, kdy došlo k předpokládané výp ůjčce.

„Ústa“

5. Finální -r není doloženo jen jako alternativa dentál, ale vyskytuje se jako varianta zakon čení slabik, které jinak nemusí být zakon čeny konsonantní finálou. Na p říklad velmi frekventované čínské slovo 口 kou ‘ústa’. Schuessler (2007: 336) uvádí tvar ve staré severozápadní čínštin ě khou , za dynastie Pozdní Han khoB (Schuessler 2009: 146). Krom ě toho je k dispozici i rekonstrukce staro čínského tvaru *kor (Beckwith 2007: 128, pozn. 31, tamtéž jsou uvedeny rekonstrukce *k ōɁ podle Starostina /1989: 560/ a *kh(r)o Ɂ podle Baxtera /1992: 771/) a tvary výhradn ě s významem ‘ústa’ ve starokogurjoském *ku ǝrtsi (výslovnost

204

χuǝrtsi /kua ɨr/kʊtsi ), japonské kuchi , starojaponské *kuti (výslovnost ku ṭi), prajaponské *kutui , spole čné japonsko-kogurjoské *kurtui (Beckwith 2007: 128) Staro čínskému tvaru *kor přesn ě odpovídá TB kor ‘hrdlo, krk’ ve vnit řním i vn ějším smyslu. Čínská výp ůjčka s původním významem ‘ústa’ je snad nejp řirozen ější etymologií ve srovnání těmi, které nabízí Adams (1999: 203n), a mezi kterými není žádná tak čistá fonetická paralela, a ť již jde o hypotetický ko řen PIE *kuh xr ‘díra, otvor’ (p říbuzné tvary jako řec. kúar ‘oko jehly, ušní otvor’, avest. sūra - ‘díra, mezera’), nebo rekonstruované jméno PIE w w *g or(H 3)u- odvozené od *g er(H 3)- ‘polknout’, kde se již dá uvažovat o p říbuzných tvarech ozna čujících ‘hrdlo/krk’ v perském gul ū-, sanskrtském galá -, arménském kokord , staroslovanském gr ъlo . Výchozí tocharské termíny čist ě jen pro ‘ústa’ TA ko-/koy- (Poucha 1955: 85; Carling et al. 2009: 161), TB koyn -, žádnou p řesv ědčivou indoevropskou paralelu nemají. Podle Adamse je ob ěma jazyk ům spole čné * koy a dále s ním lze ješt ě souhlasit s odmítnutím návrhu Ivanova, tzn. že tocharština nevyp ůjčila tibetské kha ‘ústa’. Ale pokud Adams (1999: 203) h shrnuje dosavadní pokusy i ostatních tocharolog ů o odvození z tvar ů typu PIE *“ oH 1y-u- ‘díra, rána’, kdy p řitom nelze uvést ani jeden p říbuzný indoevropský termín (také Hilmarsson /1996: 171-172/ uvádí pouze rekonstrukce bez jakéhokoli dokladu), tak jde o celkem dobrou oporu pro p ředpoklad výp ůjčky z neindoevropského jazyka. Tocharové p řitom nutn ě museli znát čínský termín 口 kou , protože krom ě ‘úst’ se v čínštin ě užívá i jako numerativ osob, tedy klí čový výraz p ři s čítání obyvatelstva a pro výpo čet daní. I toto slovo tedy pochází pravd ěpodobn ě z doby dynastie Han. Fakt, že TA má jen koy , kdežto v TB jsou i kor a koyn , souvisí možná i s tím, že v dob ě zápisu rukopis ů zůstala široce užívaným mluveným jazykem už jen TB, která z ůstala v intenzivních kontaktech s okolními jazyky i za dynastie Tang. P řitom je i možné, že tvar kor má jednak indoevropský p ůvod a sou časn ě byl p řizp ůsoben lokální výslovnosti čínštiny. TB koyn představuje n ějakou formu extenze, která mohla vzniknout v důsledku jazykových kontakt ů; původ -n v tomto slov ě zatím není dostate čně prozkoumán (Adams 1999: 202-203, Hilmarsson 1996: 171-172). Pro možné odvození výjime čně doloženého tvaru TB koyñi ‘open wound’ z TB termínu pro ‘ústa’ viz nap ř. Pinault (1988: 108-109) a Adams (1999: 202). Teoreticky lze p řipustit, že i vyp ůjčený ko řen tvaru v TA i TB byl p ůvodn ě jen ko- (srov. čínské khoB za dynastie Pozdní Han, Schuessler 2009: 146) a -y-, resp. -yn se v tocharštin ě p řipojilo z důvod ů flexe, jak to ostatn ě nep římo vyplývá z analýzy Van Windekense (1976: 227). Van Windekens v ůbec neuvažuje o výp ůjčce z čínštiny, ale snaží se vid ět p říbuzný tvar v řeckém χάος , ale to je nep řijatelné p ředevším ze sémantických d ůvod ů. Jiné řešení nabízí Hillmarsson (1996: 171-172), který zamítá své d řív ější řešení (v 1986a: 14-15) a koyn je podle n ěj dubletní tvar s kor ‘throat’. Dále je t řeba zmínit alternativní výklady. Podle Hilmarssona (1996: 167) je TB kor tvo řeno stejn ě jako termíny TB ṣñor - ‘sinew = šlacha, síla/odolnost?’, TB kror-* doloženém ve tvaru obl. sg. kror īray ‘srpek měsíce’ a morfologicky je proto řadí do skupiny neuter t řídy I,1, kam krom ě výše uvedených dvou tvar ů pat ří i ñor ‘below’, plor - v ploryai ‘hudební nástroj’, pyor - v pyorye ‘jho, ja řmo’. Koncové -r Hilmarsson vysv ětluje vznikem z IE *-ṷ3 ve tvarech jako *sneH 1ṷ3, *ghreH 1ṷ3,

*neH 1ṷ3, *bhleH 1ṷ3, *pH 1iÔeH 1ṷ3, a uvažuje, že IE *-ṷ3 se mohlo zm ěnit metatezí na *-ru . Hilmarsson se proto snaží rekonstruovat pratocharské *kåwär , které by se vyvinulo z indoevropského ko řene *ǵheH 2- ‘to open wide; opening, open space’, jak už to navrhoval Winter (1982: 182), od kterého se Hilmarsson liší tím, že navíc p řipojuje koncové *-ṷ3, tj.

*ǵheH 2-ṷ3, nebo v alternativní variant ě *ǵheH 2ṷ-3. Podle Hilmarssona TB kor této rekonstrukci dokonale odpovídá, a proto mu p řijde mén ě pravd ěpodobný návrh Krause (1950: 203) a Van Windekense (1951: 110; 1976: 230), kte ří p ředpokládali pratocharský tvar *k wæru 205

s hypotetickým odvozením z IE ko řene *g ṷer- ‘polykat’ a dále z tvaru neutra u-kmene *g ṷor-u. Z jiných tocharských termín ů, které jsou TB kor formáln ě podobné lze zmínit snad jen Hilmarssonem zvažované TB kāre /TA kār ‘pit, hole’. Z praktického hlediska se o Hilmarssonovu rekonstrukci nelze bezpe čně op řít, protože ji nedokládá tvary jiných indoevropských jazyk ů a tvar v čínštin ě z ůstává nejjist ější paralelou.

Pracovní záv ěr

Hypotetické čínské výp ůjčky pro ‘m ěsto’ a ‘ústa’ pomáhají vid ět tocharskou populaci v konkrétních historických souvislostech, p řestože o ní víme stále p říliš málo.

Pozn.: bibliografie viz na konci t řetího oddílu.

206

Oddíl 3, studie IX.

Lexikáln ě-etymologické studie

Tuto poslední část dizerta ční práce tvo ří materiálová lexikáln ě-etymologická studie k vybraným termín ům p ředm ětné kultury a buddhismu v tocharských jazycích. Vybral jsem pouze ty termíny, na které se zam ěř ím v navazující publika ční činnosti a kde jsem vždy alespo ň u jednoho mohl p řisp ět dopln ěním p říbuzných slov z jiných indoevropských jazyk ů, revidovat etymologii nebo dokumentovat jazykové kontakty, protože vybraný význam reprezentuje často více lexikálních jednotek. Místy i jen p řipojuji komentá ř z reálií, který by mohl být užite čný pro další práci v těch p řípadech, kdy etymologie z ůstává nejistá. Ve studii se snažím shromáždit slova s významy „hora“, „les“, „ostrov“, „semeno“, „plod/ovoce“, „hra/drama“, „v ůz“, „nádoba“, „voda“, „strom“, „vítr“, „ohe ň“, „zákal/ne čistota“, „liána“, „perla/klenot“, „lampa“, „kolo“, „bi č“, „šíp“, „me č“, „brána/dve ře“, „buben“, „cesta/stezka“, „m ěsto“, „jezero/rybník“, „mo ře/oceán“, „jed“, „v ůně“, „zápach“, „had“, „ko řen“, „p řekážka“, „pouta“, „kost“, „morek“, „lék“, „nápoj“, „nep řítel“, „v ězení“, „tma“, „n ůž“, „otrok“, „ řeka“, „bažina“, „sí ť“, „slunce“, „déš ť“, „sv ětlo“, „žár“, „žíze ň“, „pálit/spalovat“. V záhlaví každého hesla uvádím symbol ● a význam česky v uvozovkách. Pak následují jednotlivá slova v tocharských jazycích, která dokládají daný význam. Tato sekce zatím nebyla publikována, nicmén ě mé autorské komentá ře jsem p ředb ěžn ě konzultoval. P říklady z text ů s užitím termínu uvádím spíše výjime čně jako ilustraci. U slov s ustáleným významem to etymologii nenapomáhá, nejde o b ěžnou praxi a edici vybraných text ů s překladem do češtiny plánuji připravit a publikovat separátn ě. Slova řadím chronologicky tak jak jsem je postupn ě zpracovával. P ůvodní tocharské termíny pro daný význam jsou obvykle v rámci dané sekce před řazeny výp ůjčkám. Zvolený zp ůsob zpracování má své opodstatn ění. Jde o první zpracování s autorskými dopl ňky. V další fázi a po pe člivých konzultacích se zahrani čními kolegy p řipojím jejich komentá ře a vklad. Umíst ění takových poznámek do doktorské práce by mohlo být diskutabilní. Ve studiích VII a VIII jsem komentá ře zahrani čních koleg ů mohl připojit, protože se týkaly inovací, úprav či post řeh ů, které jsem navrhnul já sám. Místo záv ěru této lexikáln ě zpracované sekce uvádím vý čet nejd ůležit ějších p řísp ěvk ů v systémovém úvodu dizerta ční práce.

● „šíp“

TB prere , TA pär ‘arrow’. Podle Adamse (1999: 420-421) by m ělo být s p řihlédnutím k TA kmeni pärr- výchozí pratocharské *pärere (< PIE *per ‘pierce’), kde se v tvaru TA asimilovala druhá slabika k první, zatímco v tvaru TB druhá slabika se t řetí, jak navrhoval už Van Windekens (1976: 361). Ve starším slovníku Van Windekens (1941: 101) spojoval tocharská slova se stsl. -periti fr. ‘traspercer/probodnout, propíchnout, proniknout’. Nejb ěžn ěji se k PIE tvaru pro srovnání řadí nap ř. řec. πείρω /peír ō angl. ‘pierce’ + fr. ‘transpercer’, pop ř. περόνη /perón ē angl. ‘pin, linchpin, rivet’ + fr. ‘pointe, poinçon’, dále arm. heriwn ‘awl’, stcsl. naperj C ‘pierce’, které uvádí již Pokorny (s. 816-817). V p řípad ě řec. περόνη /perón ē se liší konsonant t řetí slabiky *n od tocharského *r (pratvary *pärere - < *peroro -). Adams navrhuje bu ď rekonstruovat základ ě řeckého tvaru spole čné PIE *perono/eh a-, kdy dále tocharština asimilovala *-n- na *-r- nebo se nabízí druhá varianta

207

rekonstrukce PIE *perero/eh a-, kdy by se zase *-r- disimilovalo na řec. -n-. Doklad v TA nap ř. A246b2 tsäkn āt pärr ās ke f-pläk [inäs “you pull out the arrows of heretic views” (Carling et al. 2009: 159).

TB tsain ‘arrow’; K. T. Schmidt (1985: 763) a podle n ěj Adams (1999: 742) považují tento tvar za výp ůjčku z íránského *dzainu ‘weapon’, avest. za ēna -, arm. zȇn + -u; lze ale p řipojit tvar z geograficky bližší manichejské sogdijštiny zyn ‘weapon, weaponry, armoury’ oproti jinému slovu v sogd. pʼδ ‘arrow’ (Sims-Williams & Durkin-Meisterernst 2012: 132, 235, 244). Couvreur (1964: 246) rozlišoval mezi TB tsain pro Buddhovy zbran ě a výpůjčkou ze sanskrtu v TB āsträ (viz níže) v p řípad ě zbraní M āry. V tomto ohledu je zajímavé, že v pozitivním kontextu je užito slovo íránského p ůvodu, zatímco v negativním výp ůjčka ze sanskrtu. Metaforické užití u Adamse nap ř. v rkp. 46a2=47a6 sw āsṣawa swese tsainwa ṣṣ eṃ “I rained a rain of arows”.

TB āstär ‘bolt, arrow’ < BHS astra- id.; Adams (1999: 59) p řidává poznámku “ āsträ [M āra’s weapon in opposition to tsain , the Buddha’s weapon]. Slovo je doloženo v rkp. PK-NS-30a7 [Couvreur 1964: 246, pozn. 55])”.

● „kost“

TB āy/āyo , TA āy ‘bone’; TB āyo se užívá v poetických textech (Pinault 2008: 333). Hilmarsson (1991: 146) rekonstruuje dva možné pratocharské tvary bu ď *æst ā, které skrze a- umlaut odvozuje od PIE *H 2ost-(e)H 2 nebo pratocharské *āst ā < H2est-(e)H 2. Podle Adamse (1999: 45nn; a na základ ě zdrojů jako Pokorny: 783, Hamp 1984) bylo výchozí PIE akrostatické neutrum *H 2óst -/H2ést -, kterému je blízké avest. gen. sg. ast ō, nom.+ ak. pl. asti , a dále lat. nom.+ ak. sg. oss . Lúvijské hassa ‘kost’ se podle Adamse vyvinulo z has a částice sa . Podle Melcherta se první ko řen vyvinul z PIE *H 2ost- a pozd ěji se po zjednodušení koncového konsonantu na -s připojila částice sa . Stejný PIE tvar s krátkým vokálem považuje Adams za výchozí nap ř. pro arm. oskr ‘kost’ nebo avest. as-ča ‘shin-bone’. Pinault (2008: 333) nejde až na praindoevropskou úrove ň a rekonstruuje jen starší * Zyä pro TB v singuláru a *Zyā pro plurál. Po rozší ření PIE ko řene neutra o *-i pat ří do skupiny p říbuzných tvar ů i het. hast āi ‘kost’ a odvozené hist ā ‘kost’ a ‘márnice, kostnice’, řec. ostéon ‘kost’, avest . asti-aojah ‘bone-strength’ a snad i skt. ásthi ‘kost’ (Adams op ět rekonstruuje praformy). S dalším rozší řením ko řene o *-n- Adams p řidává p říbuzné tvary skt. kmene akuzativu (obl.) asthn -, st ředovelšské eis (< *H 2est ōn podle Nussbauma 1986), stir. asnae ‘rib’, řec. ostakós /astakós ‘lobster’ a podle Adamse by dokonce s termínem pro ‘kost’ mohlo být blízké i TB āś ce ‘hlava’. Ze st ředoíránských jazyk ů mohu p řipojit st řpers. ast (ɔst) ‘bone’, st řpers.+parth. astag (ɔstg) ‘bone; (fruit) stone’ (Durkin-Meisterernst 2004: 55, 56, 393), z moderních pamírských jazyk ů manji yastoii , išk. wast ūg, vách. ya č, sang. āst ūg, šughn. stex ūn, fársí ostoxw ān, paštó hadd ūki (Badakhshi: 253). Adams odmítá návrh Van Windekense (1976: 624), který považoval tocharské tvary za výp ůjčky z chotanštiny, kterým by teoreticky mohla být podobná i jedna z vývojových forem pl. * āst ā po zkrácení koncového vokálu na *āsta . Tvar singuláru se nicmén ě vyvinul v PT *ā- a sekundárn ě zdloužil p řipojením PIE *-yo- obvyklým pro jména částí t ěla, což nejsnáze vysv ětluje tvar TB āyā.

208

Důrazn ě Adams odmítá i návrh Hilmarssona (1991b: 146-149), který rekonstruoval PIE sg. *h aeid-i, pl. *h aeid-i(e)h a ‘swelling, bulging’, kam řadí arm. aytnum ‘I swell’, řec. οἰδέω /oidé ō ‘I swell, bulge’, lat. aemidus ‘swollen’, sthn. ait ‘boil, hard inflamed suppurating tumor’, stnor. eitill ‘lymph, gland; knot in wood’ a arm. ayt ‘cheek’. Odmítnutí se dostalo i návrhu Van Windekense spojovat TA/TB āy se skt. āyu ‘životní síla’, protože *āyu - by podle Adamse muselo vycházet z PIE *h aoyu - a v tocharštin ě by dalo * oy . Takový scéná ř ale předpokládá hypotetický nezávislý vývoj slova v obou v ětvích. Ten by nebyl nutný, pokud by se v tocharštin ě jednalo o výp ůjčku a posun významu.

● „pálit, spalovat“

TB = TA pälk - základní intranzitivní tvar ‘burn’, tranzitivní kauzativum ‘burn, torture’ (Adams 1999: 378), týž ko řen mají slovesa s významem ‘dívat se, vid ět’ a ‘svítit, osv ěcovat’ (Adams 1999: 377). TA a TB ve významu ‘pálit, spalovat’ vychází podle Adamse z PT *pälk - < PIE *b hleg-, kterému v IE jazycích odpovídá řec. intranzitivní φλέγω /phlég ō ‘burn, singe, ignite’, tranzitivní lat. flagr ō ‘blaze, burn, glow’ a intranzitivní lat. fulg ō/fulge ō ‘flash, lighten, shine’, sthn. blecchen ‘become visible, let see’, s nazálním infixem blinken ‘glitter, gleam’, starolitevské blinginti ‘shine’; tyto doklady shromáždili Pokorny (124-125), Meillet (1911: 148), Van Windekens (1976: 357); stejný p řehled opakuje i Pinault (2008: 238). Van Windekens (1941: 89) považoval za blízké i skt. bhárga - fr. ‘éclat/t řpyt, lesk, zá ře’. Adams h zase považuje za obzvlášt ě blízké lat. fulge ō vyvinuté z *b Jg-eH 1-, zatímco tocharské tvary se h vyvinuly z blízkého *b Jg-H1-ó- (Adams 1999: 378). Z východoíránských jazyk ů lze doplnit sloveso z manichejské parth. biry -/briy -/v.itr - (bry-) ‘to burn’, další morfologicky nep říbuzná slovesa ve st řední perštin ě a parthštin ě s blízkým významem zahrnují st řpers.+parth. hāw- (h ɔw-) ‘to scorn, burn’, parth. patt āb- (ptɔb-) ‘to burn’, st řpers. sōz- (swc-) ‘to burn’, parth. taftag- (tftg-) ‘to burn, be burning, hot’ (Durkin-Meisterernst 2004: 111, 176, 285, 310, 323, 393)

TB = TA sälp - ‘be set alight, blaze up; burn’. Podle Adamse (1999: 689-690) bylo výchozí PT *sälp - < PIE *swelp - < PIE *swel -. Rozší řený tvar s labiálou dokládají gótské swibls a lat. sulphur , které se vyvinuly z PIE *swelplo - (Pokorny: 1046), a uvádí je už Van Windekens (1941: 109) s odkazem na TA slam ‘plamen, ohe ň’. Proti pozd ější etymologii Van Windekense (1976: 421), který navrhuje spojení s jiným tocharským slovem [alype ‘tuk, olej’ má Adams (1999: 690) blíže neup řesn ěné výhrady. Příklad v textech: A186b2 eykäl-yo kap śañi sälp āly ī “the body is burning with passion” (Carling et al. 2009: 100).

TB tsärk - znamená ‘heat, burn; torture’ v kauzativu i základním tvaru. Podle Adamse (1999: 736-737) není známa bližší etymologie. M ůže se jednat o kalk z BHS tap - se stejným významem nebo o výsledek nezávislého vývoje. Zatím navržené etymologie nejsou přesv ědčivé: nap ř. Pedersen (1944: 19) srovnával tocharské slovo s lat. torqu ēre , nebo Couvreur (1947: 15) odvozoval tsärk - z PIE *derg h- a srovnával s dánským tergen ‘to iritate’. Dále nebo Evangelisti (1950: 136, cituje Adams) tvar odvozoval z PIE *d hreg h- a srovnával se skt. dhr āghate ‘he torments’. Za nejmén ě pravd ěpodobný Adams považuje Van Windekens ův návrh starého nominálního kompozita *du - (oslabený stupe ň z *dew(h a)- ‘burn, cause distress’) + s0g- ‘sickness’. Je ale otázka, zda se TB tsärk - nemohlo vyvinout extenzí z 209

TA/TB tsäk - (viz níže), kdy by epentetické -r- sloužilo k zesílení významu v sémantickém posunu ‘pálit, spalovat’ > ‘pálením týrat, trápit’.

TB = TA tsäk - ‘burn up, consume by fire; apply heat to (in cooking), roast, boil; burn off, evaporate’. Adams (1999: 733) navrhuje vývoj PT *tsäk - < PIE *d heg wh - ‘burn’ {mezistupn ěm p ři vývoji do tocharštiny mohlo být prototocharské *deg wh -, které vzniklo uplatn ěním Grassmanova zákona – Pinault 2008: 423}, kterému jsou p říbuzné skt. dáhati , avest. dažaiti ‘he burns’, lit. degù {dègti Van Windekens: 1941: 144}, stcsl. žeg C, alb. djek ‘I burn’; Pinault (2008: 423) p řidává ješt ě lat. foue ō/fou ēre . P říbuzné tvary snad ale lze najít v pamírských jazycích Afghánistánu ve slovesech s významem ‘to burn’ išk. siw ūk, vách. cawak nebo ‘to burn, to set on fire’ išk. siy ūk, vách. tohwak (Badakhshi: 158). P říklad v textech TA A65b2 ///(m ā)sky ālñäl p uk(i)s śol tsäk [ant wlalune “death, difficult to keep away and burning the life of everybody” (Carling et al. 2009: 50); A254b5 kāpñeñ k āpñeñ yäkso [ ka śal slam-yo wänto [ tskä fsanträ “lovers [and] lovers, clinging together, are burned surrounded by flames” (Carling et al. 2009: 106-107).

● „v ůz“

TB kokale , TA kukäl ‘chart, vagon, chariot’. Podle Adamse (1999: 200) se pratocharské w w w w *kuk(ä)le vyvinulo z PIE *k uk lo- < *k ek lo -. První PIE tvar Adams spojuje s řec. κύκλος /kúklos ‘circle, wheel’ a stejný vývoj dokládá na *k wolo - > stcsl. kolo ‘kolo’. Již Van Windekens (1941: 47) p řipojoval skt. cakrá - ‘kolo’. Tocharské a řecké tvary jsou podle Adamse fonologicky odlišn ější a vyvinuly se ze staršího *k wek wló -, ze kterého se vyvinulo také skt. cakrá ‘kolo, kruh’, stang. hw ēol ‘kolo’; dále lit. kāklas ‘neck’ má mít sémantický zdroj v *‘turner’. PIE tvary vznikly reduplikací z *k wel - ‘revolve’ (k doklad ům v dalších IE jazycích též viz Pokorny: 639-640, Van Windekens 1976: 239-240, Hilmarsson 1986a: 60-61) a podle Hilmarssona (1996: 163-164) p ředcházel reduplikovanému tvaru IE *k „ek „lo - původn ější tvar s laryngálou *k „ek „lHo -, k jejíž ztrát ě došlo práv ě díky reduplikaci. Přesný vývoj nicmén ě zůstává z části nejasný. Hilmarsson sám se domnívá, že realizace p ůvodního IE *-e- v reduplikovaném tvaru se posouvala do pozice p ředního vokálu díky labiálním hláskám (viz m ůj analogický návrh realizace p ředního vokálu v tocharském termínu pro ‘m ěsto’), tj. předpokládá vývoj v pratocharském *kw ǝkwlo - > *kwäk wlæ , ze kterého se mohl vyvinout starší tvar v TA *kwäkla > *kwäkäl (> *kwkäl ) > kukäl , zatímco v TB došlo k separátnímu vývoji z pratocharského *kwäk wlæ > TB *kwäkle > *kwäk (le > *kwok (le > kokale . Hypotézu takového odlišného vývoje Hilmarsson dokládá korespondencí mezi tvary imperativu ‘volej!’ TA pukāks-, TB pokk āka . Daleko mén ě p řehledný souhrn vývoje nabízí Pinault (2008: 447).

● „mrak“

TB tarkär , TA tärkär ‘mrak, oblak’. Podle Adamse (1999: 281) se pratocharské *tärkär vyvinulo z PIE deverbálního jména *d h0g-r-u- od *d herg -, kterému je blízké nap říklad lit. dérgia ‘there is bad weather’/ dárgana /dárga ‘rainy weather, bad weather of any sort’, strus.

210

padoroga ‘± stormy weather’, stir. derg ‘red’, stang. deorc ‘dark’. P říbuznost tocharsko- baltských tvar ů je podle Adamse zvlášt ě výrazná ze sémantického hlediska (IE tvary viz Pokorny: 251-252). Krom ě stang. deorc ale lze srovnat i slova z íránských jazyk ů s významem ‘temnota’ išk. tāriki , vách./fársí tār, sangl. turki , šughn. tārik (Badakhshi: 123) Více se rozepsal Van Windekens (1941: 138; 1976: 503-504), který odvozoval tocharské tvary z IE ter(e)q- ‘tourner/otá čet’ s odpovídajícím skt. tarkú - nebo řec. ἄτρακτος ‘rouet/kolovrat, kole čko, oblou ček’, lat. torqueo ‘tourner/otá čet, tordre/kroutit se’. T ěmto význam ům má dle Van Windekense odpovídat TA tark - ‘kroužková náušnice’. Sémantický vztah tvar ů pro ‘kruh’ a ‘otá čet’ dokládal analogickými dvojicemi IE * g(e)leu - ‘otá čet’, angl. cloud ‘mrak’, skt. gl āu- ‘mí č, koule’, řec. γλουτός fr. ‘derrière’, TB klautk - ‘to čit, otá čet se, stát se’. Sémantická motivace mraku jako n ěč eho co je kulaté nebo co se otá čí není pravd ěpodobná. P řirozen ější je souvislost se slovy s významem ‘temnotou’ a špatným po časím.

● „temnota“

TB ork(a)mo , TA orkäm . V TB jde o dv ě slova: jednak subst. ‘temnota’ a jednak adj. ‘tmavý, temný’. Podle Adamse (1999: 123) je pro TA a TB výchozí pratocharské *orkmo odvozené w w snad z PIE *H 1(o)rg mon - < PIE *H 1reg - ‘dark’ {Pinault (2008: 432) uvádí stejné p říbuzné w IE tvary – viz níže – rekonstruuje ale podrobn ěji: *ork(ä)mo < *ærk(ä)mõ < *H 1org -mo- h h h H3on- < *dorg -mo-H3on - < *d er(H)g -}, kterému odpovídají p říbuzné IE tvary skt. rájan ī- ‘night’, řec. ἔρεβος /érebos ‘temnota podsv ětí’/ orphnó - ‘dark’, arm. erek /erkoy ‘ve čer’, gót. riqis ‘darkness’, stnor. røkkr ‘darkness, twilight’ (doklady v IE jazycích nap ř. Pokorny: 857, Van Windekens 1976: 340-341). Van Windekens (1941: 83) uváděl pro srovnání jen řec. ὄρφνη ‘temnota, tma’, protože znal jen díl čí tvar TB orkam(ñe) ‘darkness, blindness’ = abstraktum odvozené od TB ork(a)mo . Doklady v textech nap ř. TA instr. sg. 249a1 wāwlu nu säs ārki śo[i ākntsune-yo ptukk orkäm “this world, wrapped in ignorance, is complete darkness” (Carling et al. 2009: 28); celá pasáž 249a1 neñc penu ko f mañ ñäkcy āñ sw āñcen āñ wāwlu nu säs ārki śo[i ākntsune-yo ptukk orkäm . “although there are sun, moon [and] divine rays, this world is now covered with ignorance [and] there is only darkness” (Carling et al. 2009: 45).

TB ñakre ‘± darkness’. Adams (1999: 264) uvádí význam s otazníkem a navrhuje vztah s izolovaným lat. niger ‘černý, temný’ a spole čné by jim bylo PIE *niGro -, kde *-G- má být podle Isebaerta (1977/1979: 382) palatála nebo velára, u které Adams p řipouští aspirovanost.

● „dve ře, brána“

TB twere ‘door’. Adams (1999: 323-324) navrhuje vývoj PT * twere < * dhworo - < PIE *dhwor - ‘door, gate’. Nicmén ě na PIE úrovni m ělo jít o kmen feminina * dhwor -/* dhw0-, tj. plurál nebo duál tantum, protože jméno nejspíše b ěžn ě ozna čovalo dvojdílné dve ře. Z po četných IE tvar ů Adams uvádí skt. nom. fem. pl. dv ārah , ak. fem. pl. durá , se sekundární

211

ztrátou aspirace duál dv ārau ‘dve ře’, avest. ak. sg. mask. dvar əm ‘brána, dve ře’ {k tomu srov. st řpers. dar (dr) ʻdoor, gate, pass; palace, chapter, subjectʼ (Durkin -Meisterernst 2004: 138)}, arm. nom. pl. durk + řec. fem. sg. θύρα /thúr ā ‘dve ře’, alb. fem sg. derë {der ε (Van Windekens 1941: 144)} ‘dve ře’ a dále v témže významu lat. fem. sg. foris , velš. fem. sg. dor , stir. dorus . Ve významu ‘brána’ Adams p řidává gót. n. sg. daur , stang. n. sg. dor (také ‘dve ře’). Z baltoslovanských jazyk ů znovu ve významu ‘dve ře’ lit. fem. pl. dùrys , stcsl. dv ъri (k indoevropským tvar ům nap ř. Pokorny: 278-279). Adams sám (resp. na základ ě stejných lexikálních pramen ů) ješt ě odvozuje od stejného ko řene neutrum * dhworo - ‘enclosure, courtyard’ a srovnává další IE tvary ve významu ‘brána, dve ře’ jako skt. n. dv āram ‘dve ře, brána, pr ůchod’, lat. forum ‘forum/fórum?/’, lit. mask. dv āras ‘estate, court’, stcsl. mask. dvor ъ ‘court’. Rozd ělení p říbuzných tvar ů do dvou skupin Adams u činil zám ěrn ě. Tocharské tvary totiž podle n ěj pat ří k první skupin ě z hlediska sémantiky a ke druhé z hlediska morfologie. Normier ův pokus (1980: 253) vid ět zdroj pratocharského tvaru v duálu PIE h *d woreH 1 nemá dle Adamse opodstatn ění.

● „hra, drama“

TB nāsak ‘play, show, drama’ < BHS na saka -/nāsaka - (Adams 1999: 333; Pinault 2008: 406).

● „pít, nápoj“ – doložit TA

TB = TA yok - ‘drink, give to drink, suckle’ – etymologie viz TB yoktsi a také heslo „žíze ň“.

TB yokasto * ‘drink, nectar’ – odvozeno od TB yok - ‘pít, sát’ a doloženo v metaforickém kontextu v 231b2/3 yśe lareñ nai p ūrpat t ā pelaikne [[ ai yokastai ‘O dear ones, enjoy indeed the nectar of the law!’ (Adams 1999: 510)

TB yoktsi ‘drink’ (v tocharštin ě infinitiv) ve věcném významu nap ř. v rkp. 50b3 śwātsi yoktsi leki s āftke ‘food, drink, bed, medicine’. Adams (1999: 510) předpokládal vývoj TA = TB w(h) w(h) yok - < PIE *H 1ēg - a dále z *H 1eg - ‘drink’, ke kterému má z IE jazyk ů nejblíže het. eku - /aku - ‘drink’ (již Pedersen 1925: 40). Další p říbuzný tvar se Adams snaží vid ět v řeckém wh nēph ō ‘be sober’, které analyzuje jako složeninu z *ne- + H1eg - (Adamsovy zdroje: Puhvel 1984: 267-268, 1985), ale slova v řečtin ě a tocharštin ě jsou morfologicky p říliš vzdálená. Adams naopak zamítá Van Windekensovo (1976: 601-602) spojování tocharských tvar ů s lat. aqua . Dloužení tocharského slovesa považuje bu ď za iterativn ě-intenzitivní stupe ň a nebo podle Oettingera (1979: 87) akrostatický prézens.

● „buben“

TB ker ū, TA karel ‘drum’ (Pinault 1990: 174-179). Podle Adamse (1999: 195) již Van Windekens správn ě odhadl vztah s IE slovy s významem ‘cauldron, kettle’, kam pat ří skt. carú - ‘kettle, pot, pan’, stir. coire ‘kettle’, a ve stejném významu i velš. pair , kornské pêr , 212

stnors. hverr , sthn. (h)wer , a ješt ě stang. hwer ‘pot, bowel, kettle, cauldron’ (IE p říklady uvádí hlavn ě Pokorny: 642). Z moderních pamírských jazyk ů jsou nejblíže tvary v šughni a paštó s angl. významem ‘bell’: manji žangol ā, išk. + sangli či žūl, vách. + fars. zang , shughni gāl, paštó ka řang ānai (Badakhshi: 185). Van Windekens navrhoval výchozí PIE *k woru -, ale vzhledem k fonologickým rozdíl ům (zaokrouhlení a retence -u) navrhuje Adams zdrojový tvar *k worw zt nebo thematické *k wórwom . Další p řiřazení termín ů pro ‘buben’ ke slovesu TB kery -, TA kary - ‘laugh’, které u činil Hilmarsson (1996: 135), už p řijde Adamsovi p říliš vzdálené. Hilmarsson navrhoval vztah TB/TA ke TA kary - ‘laugh’ čist ě z formálních d ůvod ů, aby poskytnul jedno spole čné východisko. TA karel vysv ětloval jako gerundivní a TB keru jako negerundivní tvar. Podle Pinaluta je ale TA odvozeno od sloves onomatopoického typu, která vyjad řují lomoz nebo hluk jako ker-, gher - nebo ĝar -. Hilmarsson (1996: 86) se snažil hypotetický p ůvod ve slovese ‘laugh’ vysv ětlovat tím, že by řehtavý smích mohl p řipomínat bubnování nebo zvuk tamburíny. Takový onomatopoeický výklad je pon ěkud násilný. Soupis příbuzných tvar ů spíše nasvědčuje p ůvodu ve jménech nádob na va ření či skladování potravy, které se sekundárn ě za čaly užívat i jako jednoduchý hudební nástroj – viz níže TA kumpäc . Návrh derivace z onomatopoického slovesa p řichází v úvahu snad jen pro TA kālta yk ‘drum’ také viz níže.

TB pa sak ‘kettle-drum’. Adams (1999: 354) souhlasí s výp ůjčkou z pálijského pa saha - ‘kettle-drum’, kterou navrhli už Sieg & Siegling (1953: 253); slovo je nap ř. v pasáži 383a2 /// [y]s ā[[ ef kerunta pa sa/// ‘the golden kettle-drums’.

TA kālta yk ‘drum’ (?). Podle Pinaulta (2008: 106) se termínem p řekládá skt. deva- dundubhaya ḥ ‘tambour célestes’ a je nap ř. v textech A255b8 kāl(ta) yk klyo [tar ‘the drum is heard’, A335b9 kālta yky oki śla-nawe f me(yeñc)/// ‘they trembled with roaring like drums’, A395a5 śertm āf kālta yk t āsm āf [ñi kotär k āmar kropant ālyeks śka f māk wrasa śś al sāketä [ pre lcrä ‘crying [and] beating the drum, they gathered their family and went, together with many other people, out from the city of S āketa’ (Carling et al. 2009: 118). V tomto případ ě má k první slabice tvaru etymologicky i morfologicky nejblíže skupina pamírských jazyk ů s významem ‘bell’, konkrétn ě ale jen šugnijské gāl; ostatní tvary jsou dost vzdálené: manji žangol ā, išk. + sangli či žūl, vách. + fars. zang , paštó ka řangānai (Badakhshi: 185). O nejpodrobn ější etymologii se pokusil Van Windekens (1941: 29), a je zajímavé, že ko řen IE *kel - fr. ‘crier = volat, k řičet/résonner = znít, zvu čet, odrážet zvuk’ celkem p řesn ě odpovídá etymologii pro TB ker ū, TA karel ‘drum’, kterou nabízí Pinault (1990: 174-179), viz výše. Slovesu IE *kel- v tocharštin ě tomu odpovídají tvary TB kal(n)-, TA käl(n) - ‘znít, zvu čet’ s obdobou v skt. kala - fr. ‘résonnant doucement’, p řičemž výskyt TA -t- se Van Windekens snažil vysv ětlit paralelou s řec. κέλαδος ‘hluk, rámus, šum’ a TA -yk odkazem na vývoj disimilace řec. -γγ - ve slovech σάλπιγξ nebo φόρµιγξ . Takovou etymologii by odmítnul Hilmarsson (1996: 68-69), protože slovo se objevuje n ěkolikrát jen v jediném tvaru, a jeho morfologickou analýzu a ani význam nelze považovat za jisté. Hilmarsson váhav ě p řipouští jen to, že slovo se zdá p řipomínat “a sound like ‘lamentation’ or ‘plaintive cry, wailing’” Na rozdíl od Carlingové Hilmarsson nabízí i jiné p řeklady všech t ří pasáží (v úvodu hesla), kde se toto slovo dochovalo: A335b9 ‘with a roar like plaintive cries’, A395a5 ‘crying, letting out a plaintive cry, they at once collected their family (and left)’, 255b8 ‘the wailing of the demons is heard’.

213

TA kumpäc ‘Trommel’, srov. ale TA kump < skt. kumbha ‘Topf’ (TEB II: 95); Poucha (1955: 78) srovnává řec. ϰύµβη , ϰύµβαλον . Textové doklady: TA oykraci-kumpäc “kettledrum of immortality” = Skt. am 0ta-dundubhi ; obl. sg. A218a3 (b ārānas)y(a)c yäm ko [tam o ykraci- kumpäc “I will go to Benares and beat the drum of immortality” (Carling et al. 2009: 85); A377.5 ///[p]i - s kumc[ä]s kes ār-śiśkä śś i kalavi yk lwe‹s› [a[ärkus āf bramñäkten āf wa śen- yo [vi]\ “with [his] voice of god Brahman having surpassed [that of] the drums, [that of] the Kesarin-lions, [that of] the cuckoo bird” (Carling et al. 2009: 105).

● „nep řítel“

TB sāf ‘enemy’. Podle Adamse (1999: 681) výp ůjčka z chot. sāna - ‘nep řítel’ nebo z příbuzného íránského jazyka, jak ostatn ě navrhovali už Sieg 1938: 4 – pozn. 2, Hansen 1940: 156, VW 1941: 110 {zde ‘nep řítel’ v chotanském sāna -/sāni -, tumšukském sāna -, sogdijském s’n – též v Sims-Williams & Durkin-Meisterernst 2012: 173, 251}, Van Windekens 1976: 639.

● „ohe ň“

TB pūwar , TA por ‘fire’, ‘digestion’. Adams (1999: 393) p ředpokládá pratocharské *puw ār se zm ěnou PTA *pw ā > po -, která ale není doložena žádnými podobnými paralelami. Jen v pamírských jazycích je vedle manji yūr ‘ohe ň’ doložen tvar s o v paštó ow ūr ‘id.’, zatímco tvary ostatních pamírských jazyk ů k tomuto etymonu nepat ří (išk. rašni , vách. raxnik āxši ĵ, sangli či šon āii , šughni yāto ě/yāě, fársí ātaš – Badakhshi: 41; srov. man-st řpers.+parth.: st řpers. āyēb (ɔɔ yb) ʻconflagration, fire ʼ, ādur (ɔdwr/ ɔɔ dwr) ʻfire ʼ, parth. ādurs ōg (ɔdwrswg) ʻburning fire ʼ, ādur ēn (ɔdwryn) ʻof fire, fiery, burning ʼ, slovesa āxwar - (ɔxwr-) ʻto eat, consume, devour (of fire) ʼ, čī n- (cyn-) ʻto collect, gather, heat up; tend (of a fire)ʼ – Durkin-Meisterernst 2004: 6, 25, 79, 132, 401), také ješt ě chórezmijské ʼdr /ʼdyr ‘ohe ň’ (Benzing 1983: 27). Praindoevropský tvar proto musel být mnohem odlišn ější, aby se z n ěj vyvinulo i dvojslabi čné TB puwar , tj. s laryngálou cca PIE *peH 2w0, kterému (má i kolektivní prot ějšek *peH 2wōr, ob ě jsou neutra) v IE odpovídají nap ř. het. pahhur /pahhwar ‘ohe ň’. Kolektivní tvar m ěl podle Adamse slabý kmen *pH 2un-or s generalizací *-r- na *pH 2ur- nebo s laryngální metatezí na *puH 2r-. Práv ě tvar po metatezi mohl být základem pro proto-tocharský nom./ak. *puH 2ōr nebo *p(e)uH 2ōr, které daly pratocharské *puw ār. Zm ěna *p(H 2)ur - > *p(H 2)ūr prob ěhla podle Adamse už na úrovni pozdní indoevropštiny a výsledné paradigma *p ūr-/* pur - je zachováno v řec. π£ρ/pûr , purós a v umbrijském nom. pir (< * pūr) vs. ak. purom-e ‘v ohni’. Dlouhý tvar zachovávají maskulina ve stnor. ƒūrr a praslovanském * pūrya - ‘glowing ashes’. Složit ější restrukturalizací z * puwer se dále podle Adamse vyvíjely stang. ƒÙr a rané sthn. fuir , a z řejm ě z * peuri se vyvinulo i západogermánské fiur . Van Windekens se ve svém prvním etymologickém slovníku (1941: 104) soust ředil hlavn ě na tvar v TA, který vysv ětloval nep říliš instruktivn ě vývojem TA por < pwr < pwär < pwar < IE *p „3. Jinak shrnuje vývoj Þórhallsdóttir (1988: 190, 200) ze spole čného tocharského *puw ār < pratocharského *pu ṷōr < *pH 2uṷōr, jak je rozší řil Lindeman z PIE *pH 2ṷōr. Mírn ě tento vývoj modifikoval Hilmarsson (1986: 207): PIE *pH 2ṷōr > *puH 2ōr > *pu ṷōr > spole čné tocharské *puw ār.

214

Doklady v textech: TA 220a5 säm aneñc ā[ tsäknäsm āf onm ī[in ā poränyo “burning from inside with the fires of remorse” (Carling et al. 2009: 87); A254b5 kāpñeñ k āpñeñ yäkso [ ka śal slam-yo wänto [ tskä fsanträ “lovers [and] lovers, clinging together, are burned surrounded by flames” (Carling et al. 2009: 106-107); A2b3 pāsm āf ni [pal lo näk [äl wär por lāś ly śi mñe kär [neñc “property, even if well kept, will inevitably be fully lost: water, fire, kings and thieves certainly cut off the hope” (Carling et al. 2009: 135)

● „les“

TB kar āś , TA kārāś ‘forest, woods’. Adams (1999: 142) p ředpokládá PT *k ārāś nebo *ker āś , ale už bez dalších jasn ějších souvislostí. Ačkoli se tvar v TB často považuje za výp ůjčku z chot. kar āśś a ‘creeper, vine’, jak navrhoval už Van Windekens (1976: 625; {u Hilmarssona 1996: 84 viz význam chotanského jména ‘growth of creepers, lianas’}), tak už samo chot. kar āśś a je morfologicky nestandardní a izolované, protože staroíránské *kar - se vyvinulo p řes *karitaka - do chot. kīTā- ‘creeper, bush’. Adams navrhuje jako možné výchozí kolektivum *KorH xkyom odvozené od *KorH xks , ze kterého by se vyvinul tvar kar āk ‘v ětev’. Diskusi uzavírá: “As ‘b(r)ushy place’, ‘place full of branches, sprouts’ it would be a good description of the riparian thickets of the Tarim Basin to which kar āś might natively have been applied. If so, perhaps Khotanese kar āśś a- might be a borrowing from TB rather than vice versa” (Adams 1999: 142). Tento výklad souvisí s Adamsovým zamítnutím výp ůjčky z chotanštiny do TB u Hilmarssona (1996: 84), podle kterého se TB kar āk ‘v ětev’ vyp ůjčilo ve stejném tvaru do TA a jako český význam by šlo zvažovat ‘mlází’, u Hilmarssona ‘place of branches; thicket’. Zajímavý výklad by se nabízel p ři srovnání s TB kari śke , které má nejistý význam ‘fruit, harvest’ , Lze totiž navrhnout, že a ť už tocharské TB kar āś , TA kārāś bylo nebo nebylo přejato z chotanštiny či nikoli (srov. ale také chotanosacké gūra - ‘grape’), mohlo být nestandardn ě zdrob ěno na TB kari śke s významem ‘hrozen’ (srov. TB kokale ‘v ůz’ a deminutivum kokalyi śke ), ne tedy p řipojením deminutivního -iśke k hypotetickému deverbálnímu jménu kari-* od slovesa kar - ‘gather’ i když toto vysvětlení vypadá jako nejprostší. Viné rév ě se v severních oblastí Tarimské pánve výborn ě da ří a tamní rozinky jsou v Čín ě i mimo ni vyhlášené. Porost viné révy také výborn ě odpovídá nejen etymologicko- morfologickým analýzám ‘porost v ětví/mlází’, ale i faktu, že na jihovýchod ě Tarimské pánve v oblasti Loulanu, odkud mohli pocházet Tocharové A nebo jejich část, se viná réva kv ůli suchu nep ěstovala. Proto byl výraz z TB byl p řejat do TA teprve po p řesunu populace do severních oblastí Tarimské pánve, pokud nebyl přejat už p římo z chotanštiny do tocharštiny A., ale dob ře mohlo by jít o zdrobn ělý tvar pro v ětvi čku nebo vinou révu, tedy ‘hrozen (vinné révy)’ – viz ješt ě kari śke samostatn ě níže v sekci pro „plod/ovoce“. Srov. už jen sémanticky související ‘ černé rozinky, sultánky’ chórezmijsky kcy (Benzing 1983: 350) nebo v manichejské st řední perštin ě/parthštin ě ‘cluster’ hwšg / hōšag / ve významu ‘earn of corn, cluster’ (Durkin-Meisterernst 2004: 394). Srov. i v manichejské sogd. kysny ʻdense forest, jungle ʼ / mr γ ʻforest, grove ʼ (Sims-Williams & Durkin-Meisterernst 2012: 106, 113n., 253)

TB wartto TA wärt ‘forest’. Tvary plurálu jsou v TB wärttonta a v TA wärtant ; základní tvary v PT jsou tedy podle Adamse (1999: 580) sg. *wärtto a pl. *wärttonta . Adams jméno spojuje se stang. worÞ ‘piece of land, farm’ a skt. v0ti- ‘enclosure’ (viz též Lidén 1916: 139- 140 a Van Windekens 1976: 562; další indoevropské tvary i Pokorny: 1161-1162).

215

Sémantický vývoj proto Adams vidí stejn ě jako Melchert (1984: 111) v sekvenci ‘enclosure/ohrada?’ > ‘sacred enclosure’ > ‘sacred grove’ > ‘forest’. Van Windekens (1941: 153) slovo p ůvodn ě spojoval nejen se skt. v3ti - fr. ‘haie, enclos’ a s anglosaským weor đ, wor đ ‘haie’, ale i se st ředo-dolnon ěmeckými tvary wurt , wort , wurde , worde fr. ‘enclos, jardin’, a výchozí bylo podle n ěj IE *„er - fr. ‘entourer’. Teoreticky by mohly být p říbuzné nebo sekundárn ě odvozené i tvary TA wartsi , TB werts(i)ya fr. ‘assemblée, compagnie’ (VW 1941: 153), protože v pouštním prost řední je skupina strom ů neodd ěliteln ě spojena s p řítomností vody a znamená tedy i podmínku lidského osídlení. K takovému sémantickému posunu by ovšem muselo dojít až p řesunu Tochar ů do suchých oblastí severozápadní Číny.

Následují dva p říklady text ů v tocharštin ě A první s metaforickým, druhý s nemetaforickým užitím slova 372a4 sa fsā(r) [in āf kārā[ś(i)]s ane “into the Sa fsāra forest ...”; 107b2 yä [ klopasu lw oki wärta f “he walks around like a miserable animal in the forest” (Carling et al. 2009: 10, 181);

● „plod, ovoce“

Termíny s obecným významem ‘plod’ jsou jedny z nejbohatších na výp ůjčky. P řehled za čínám termínem, který se užívá nej čast ěji.

TB = TA oko ‘fruit’, ‘result, effect’. Totožnost tocharských tvar ů podle Adamse (1999: 109- 110) nasv ědčuje spíše výp ůjčce z jednoho jazyka do druhého než indoevropskému či pratocharskému p říbuzenství. Do tocharštiny se jimi p řekládá skt. phala se stejným významem (Pinault 2008: 320). Poucha (1930: 323) a Van Windekens (1976: 332) navrhovali vývoj z PIE *h aeug - ‘grow, increase’. Van Windekens p ředpokládal vývoj z PIE *h aeug-o- went- nebo *h aeug-eh a-went - > TA oko , a dále po čítal s výp ůjčkou z TA do TB. S tím Adams nesouhlasí, protože obvyklý sm ěr výp ůjček je z TB do TA. Za nejlákav ější považuje vlastní řešení a odvození od PIE *h aógeh a- ‘fruit, berry’, které opírá o IE doklady lit. úoga ‘berry, cherry’, lot. uôga ‘berry; pustule, pockmark’, stcsl. (j)agoda + rus. jágoda ‘berry’ (baltoslovanské tvary mají díky Winterovu zákonu dlouhý vokál první slabiky), a dále s v ětší odlišností gót. akran ‘fruit’, stnors. akarn ‘fruit of a wild plant’, stang. æcern (v novohornon ěmeckém dialektu Ecker) ‘acorn’, stir. áirne (< *agr īny ā-) ‘wild plum’, velš. eirin ‘plum’/ aeron ‘fruit, berry’. Základní sloveso je dle Adamse doloženo v arm. ačem ‘grow’. Tvar p ředcházející tocharštin ě Adams rekonstruuje jako *h aogeh a-n-. Srov. navíc také slovo ‘vinohrad’ v baktrijském οκοσακο (Sims-Williams 2007: 248). Tento pom ěrn ě blízký tvar, navíc z kontaktního jazyka, by mohl být p říslibem pro podrobn ější prošet ření.

Příklady termínu v textech: Toch. A 21b2 śl=oko a śäf tāke(ñci) “may your eyes be fruitful” (a ť jsou tvé o či plodné) nom. du. (Carling et al. 2009: 1); Toch. A 13b2 (pñintw āśś i) okoy ā lk ātsi k āwältune atroñci tampe “beauty and a hero’s strength are to be regarded as the fruit of virtues” (Carling et al. 2009: 7); TA 367a4 (oko)\yis ākā ve[d]a f nä f “at the end of the fruit there is Vedan ā” (Carling et al. 2009: 24); A54a5 pñi ym ār ciñcär tsopatsä f oko e [ “lovely merit soon gives pleasantly great fruit” (Carling et al. 2009: 41); gen. sg. m. A298b3 + A307b2 ā[täry āp p āpsuneyiss oko “the fruit of the pure observance” (Carling et al. 2009: 56); TA YQI.2a2 ///(e)[li]s oko kälpn āl wälts cmolwa f “fruit of the gift is obtained in 1,000 216

births” (Carling et al. 2009: 76); A65a1 pñintwiss oko ni [palntu t ākeñc “possessions will be the fruit of merits” (Carling et al. 2009: 82); A21b3 (o)ko t āś -śi oñi-cmol “your human fruit will be the fruit” (Carling et al. 2009: 86); A341a1 gen. + nom. ositis oko “the fruit of moral behaviour” (Carling et al. 2009: 93);

TB kari śke ‘fruit, harvest’. Slovo je dle Hilmarssona (1996: 86), ze kterého vychází i Adams (1999: 142-143), diminutivní tvar od hypotetického, tj. nedoloženého deverbálního jména *k āri odvozeného od slovesa kār- ‘gather’ a je doloženo nap ř. v rkp. pasáži 558b1 [ar pattit [t]rukk ālle kari śkenta wärpanamane t āka f ‘the hand that will give the honor will be enjoying the kari śke ’. Tvar kari śke ale navrhuji alternativn ě i když rovn ěž hypoteticky vysv ětlit jako nestandardní zdrobn ělinu od TB kar āk ‘v ětev’ nebo TA = TB kar āś ‘forest, woods’, u kterého není dosud p řesn ě ur čena etymologie a tím ani význam. Pokud by se sémanticky vycházelo z významu chotanosackého kar āśś a ‘creeper, vine’, srov. ale také chot. gūra - ‘grape’, šlo by TB kari śke příhodn ě vysv ětlit jako výhonek vinné révy s plody, tj. ‘hrozen’, i když správn ě jde o latu = typ hroznovitého kv ětenství/plodenství. Tato interpretace by dávala smysl práv ě v kontextu buddhistických ob ětin, navíc v pasáži TB 558b1 je uveden tvar plurálu kari śkenta . Vinná réva byla a je dodnes v Tarimské pánvi b ěžná plodina, a hrozny a ť již v čerstvém nebo sušeném stavu se užívají jako ob ětina v buddhistických chrámech dodnes. Také není zvykem, že by se ob ětované potraviny nechaly shnít nebo zkazit, tzn. obětované ovoce je po n ějakém čase konzumováno. Autor t ěchto řádk ů dostal p ři návšt ěvě jednoho chrámu ve m ěst ě Zhongwei v provincii Ningxia velké ob ětované broskve k jídlu.

TB vip āk ‘maturation, coming to fruition (of action)’ < BHS vip āka - nap ř. v rkp. 174b4 (Adams 1999: 571)

TB taiwe ‘ripe fruit’. Adams (1999: 307) vychází v etymologii z *deh ai-wo - < PIE *deh a(i) - ‘cut off, separate, share out’, které dokládá IE tvary skt. dāti /dyáti (< *deh a-ti a *dh ay-e- ti /*dh ay-e-ti ) ‘cuts off, mows, separates’, řec. dáiomai ‘distribute, feast on’/ dáin ūmi ‘give a banquet or feast’ a dalších jmenných tvar ů (viz též Van Windekens 1976: 491). Slovo je doloženo v rukopisu s bilingvními ekvivalenty TB 2a7 [tai]we men āk = BHS phala f pakvam iva a v metaforickém kontextu v rkp. 281b1 taiwe pälsko [[ e e[ ytsi preke] ‘it is the time to grasp the ripe fruit of the spirit’ (Adams 1999: 307).

TB pa [kārro ‘an oil-bearing fruit?’ (‘linseed’?). Adams (1999: 362) uvádí jen p řeklad s otazníky bez etymologie. Pozoruhodné je, že neuvádí ani zdrojový jazyk, protože podle morfologie se pravd ěpodobn ě jedná o výp ůjču, snad íránského p ůvodu. Uvádí jen p říklady pasáží, kde se slovo vyskytuje: 42b7 [ws āre nek]cy[e]ne cwi miye pa [karro po sw āsa cew ostne ‘they gave him at night miye and pa [kārro ’ nebo odvozený tvar -pa [karro [[ e v rkp. Otani-1.5[Sieg & Siegling 1949: 63] pa [karro [[ e [alywe . TB miye v rkp. 42b7 lze spojit se jménem pro ‘plod/ovoce’ v pamírských jazycích: manji miw ā, išk./vách./sangl./šughni/fársí/paštó miwah (Badakhshi: 227), proto by i TB pa [kārro mohlo být íránského p ůvodu. Srov. morofologicky nep říliš p říbuzné baktrijské πακασο ‘noun designating an unidentified commodity’ (Sims-Williams 2007: 251), dále παλκανο / παλακανο / παλοκανο ‘name of a vineyard’ (Sims-Williams 2007: 251).

217

● „brána“

TB yenme ‘[city-]gate, entry(way), portal’, TA yokäm ‘gate, portal’. Podle Adamse (1999: 505) je tvar v TB odvozen od slovesa yäp - ‘vstoupit’; usuzuje na to z prézentního tvaru yänmäsk -, kde nejprve došlo k asimilaci finály ko řene -p- na -n- a pak došlo k pravidelné metatezi v TB -mn - > -nm -. Hilmarrson ův (1986a: 52-54) pokus o rekonstrukci spole čného tvaru pro TA a TB v PT *yekwme < PIE *ē-gwm-o- Adams odmítá. Van Windekens navrhoval východisko TB yenme ve slovese TA/TB i- ‘jít, chodit’ (1941: 169) a TA yokäm srovnával se skt. yugá -, řec. ζυγόν a lat. jugum fr. ‘joug = vahadlo, jho, ja řmo’ (1941: 170), ale tato druhá etymologie je sémanticky nepravd ěpodobná. Pokd by byla metateze v TB -mn - > -nm - přípustná i ve výp ůjčkách v podob ě -men > - nme , ur čit ě by stál za další zvážení možný vztah k čínským temín ům nap ř. 衙门 yamen ‘government office’, dnes ‘gate’ čín. 大门 damen ; Karlgren ya K58s (Ulving 5539) ya < nga < *nga° v toponymu P‛engya ; yi ‘1’ K394a (Ulving 173) yi < °Ôět < *° Ôět; men K441e (Ulving 5214) men < mu ən < *mwen ; Pulleyblank 1991: 354 ya ‘headqarters of a magistrate or other local or military official’ Y. ja´ < L. nja: E * ŋaæ/*ŋε:; Pulleyblank 1991: 365 yi ‘1’ = Y. ji` /jiˇ

● „horký, horko“

TB emalle , TA omäl adjektivum ‘hot, warm’/ jméno ‘heat’; zváštní odvozené jmenné tvary jsou ješt ě TB emalya / TA omlyi ‘heat’. Adams (1999: 90-91) p ředpokládá pratocharské *emäl(y)e , které by potvrzovalo domn ěnku Hilmarrsona (1986: 57 + 1989b: 123), že p ůvodní tvar mohl být PIE *zmel-(y)o- s intenzivním prefixem + *mel- ‘oppress’. Hilmarrson uvádí pro srovnání isl. mella ‘oppressive heat with no wind blowing’, molla ‘be warm; to cook slowly’, malla ‘cook slowly’. Podle Adamse je ale možné, že *mel- má v germánských jazycích a v tocharštin ě odlišný význam ‘heat’. Odmítá proto etymologii Van Windekense (1962: 604-605, dále 1976: 634), který navrhuje výpůjčku z blíže neur čeného severovýchodního asijského jazyka. Dále odmítá spojovat tocharská slova s het. hamesha ‘spring [season]’ < *H 2/3 e/om - ‘warm’, jak navrhoval Čop (1955: 30-31, cituje Adams). Sémanticky nepravd ěpodobné jsou i dva další návrhy: jednak spojení s lat. amarus ‘bitter, pungent’, které navrhnul Lane (1938: 32), a dále odvození z *omb hul(y)o - < *neb h-lemb h- ‘water, cloud’, které navrhnul Isebaert (1978b: 346), protože z takové praformy by se muselo vyvinout spíš TB *omalle , a ne *emalle . Van Windekens (1941: 80) p ůvodn ě odvozoval tocharské tvary z IE *āmel -, které má paralelní variantu *āmer - s předpokládanými příbuznými tvary v řec. ἦµαρ nebo arm. aυr s významem fr. ‘jour’, ale o sémantické blízkosti nem ůže být řeč, totéž vadí i samotnému Van Windekensovi na srovnání s lat. amarus nebo s IE * omo -/* ōmo - > skt. āmá-, řec. ὠµός s významem fr. ‘cru’.

218

● „klenot“ + „perla“

TB ketwe , TA katu ‘ornament, jewel’. Dle Adamse (1999: 192), který vychází z argument ů Van Windekense (1976: 190), je pro oba jazyky výchozí pratocharské *ketwe jako nominální tvar odvozený od *kät - ‘spread’ (týž názor zastává Pinault 2008: 448). Mírn ě odlišným vysv ětlením p řisp ěl Hilmarrson (1996: 139), podle kterého jen v jednom p řípad ě výskytu slovo ozna čuje ozdobu ze santalového d řeva, zatímco v ostatních podle kontextu šperk ze zlata nebo st říbra. Termín v TB Hilmarsson spojuje se slovesem TB kätt - < *kätw - ‘to place, join’ a rekonstruuje spole čný pratocharský tvar *kætwæ ‘something well joined/fitted’ < IE *ghodh ṷo-s. Deverbální p ůvod se Hilmarsson snaží dokládat analogickými tvary TB raitwe ‘means’ od slovesa ritt - < *ritw - ‘to join’, a TB ṣertwe ‘urging’ od slovesa ṣärtt - < *ṣärtw - ‘to urge’. Uchování p ůvodního *-tw-, které se asimilovalo na -tt- podle Hilmarssona souvisí s přízvukem. Jméno v TA katu Hilmarsson v ůbec nezmi ňuje. Slovo doloženo v 571a1-2 nap ř. v 571a2 [po ke]twi t āka f tsrermenne ‘all the jewels will be in the ditch’ (Adams 1999: 192). Z íránských pamírských jazyk ů lze vid ět p říbuzné tvary v termínu pro ‘ring/jewelery’ v išk. engait ūk, sangl. engait āk, paštó gūtai (Badakhshi: 199). V dalším výzkumu bude t řeba prošte řit, zda se nejedná o íránskou výp ůjčku.

TB hār ‘pearl’ < BHS hāra -. Slovo je doloženo v metaforickém kontextu na rkp.TEB-59-30 emprenma [[ ana haranma śtw āra ak [āsta ‘thou didst announce the four pearls of truth’ (Adams 1999: 727).

TB naumiye , TA ñemi ‘jewel, pearl’ (více souvislostí viz v rámci hesla pro ‘klenot’. Termíny nemají jasnou etymologii ani podle Adamse (1999: 349-350) je etymologie nejasná. Tvar v TB se n ěkdy m ění na neumiye v rkp. 587b1. Základní a odvozené tvary typu naumikke nebo nautstse ‘shining, brilliant’ by podle Adamse šlo odvodit z PIE *noud-m- nebo *noud-tyo -, kterým odpovídají IE tvary lit. na ūdyti ‘to desire’, naudà ‘use, profit, enjoyment’, lot. nàûda , sthn. niot ‘desire’, stang. nīed /nēod ‘necessity, compulsion, duty’ (Adams tvary p řebírá od Pokorného: 768, který shromaž ďuje p ředevším tvary baltských a germánských jazycích). Podle Adamse by sémantický vývoj v tocharštin ě mohl být cca *‘thing desired’ > ‘jewel, precious stone’, kterému by odpovídalo lat. nàûda ‘money’. Vztah TA a TB ale považuje nadále za “mysterious”, odmítá nicmén ě pokusy Van Windekense (1941: 77, 1976: 325) o odvození TB naumiye disimilací z *noimi - a TA z *n ēimi -, protože to nevysv ětluje rozdíl v ablautu a Van Windekens tak ani nenabízí vysv ětlení pro TB nautstse ; tolik Adams (1999: 349-350). Podle Pinaulta (2008: 127) jde nejspíš o výp ůjčku z jiného st ředoasijského jazyka, i když neur čuje z kterého. Tvary v TA a TB by podle n ěj mohly být identické a d ělí je na dv ě kompatibilní části TA ñe -/TB nau - + TA -mi /TB -m(i)ye , u kterých si již dovede p ředstavit zp ětnou projekci na spole čný pratvar; jeho rekonstrukci ale nenavrhuje. Ve starším vydání Van Windekens (1941: 71, 77) vychází z rozdílných IE východisek pro oba tocharské tvary, tj. TB naumye /nomye < IE * neu - ‘donner une petite secousse, chanceler’ s hypoteticky příbuznými tvary skt. návate - ‘se tourner’ nebo lat. nuto ‘se mouvoir çà et là, chanceler’; a TA ñemi < IE nei - ‘briller, luire’ s hypoteticky p říbuzným st ředoirským nīyam (< neim ā) ‘splendeur, ornament brilliant’ nebo lat. niteo ‘briller, luire’. Na etymologiích Adamse i Van Windekense zaráží fakt, že trvají na dvou odlišných indoevropských starších tvarech zvláš ť pro TA a TB. Metodologicky je nepravd ěpodobné, že by malá skupina Tochar ů, migrujících na východ, p řevzala dva ko řeny pro totéž slovo už na indoevropské úrovni. Naopak by v tomto p řípad ě mohlo jít o p ůvodn ě sdílený termín, jak

219

navrhuje Pinault. Jeho analýzu ale lze s efektivními d ůsledky modifikovat, a to obdobn ě jako v případ ě tocharských termín ů pro ‘m ěsto’ TA ri-, TB rīye . Po dekompozici, tj. abstrahování od produktivního sufixu TB -(y)e , který m ůže být v tocharštin ě sekundární, z ůstává dvojice TB naumi-, pop ř. neumi- (z rkp. 587b1)/ TA ñemi-, které již jsou p řim ěř en ě blízké na to, aby je bylo možné považovat za variety jednoho spole čného tvaru a východisko hledání indoevropského p ůvodu nebo zdroje výp ůjčky. Podle mého názoru by šlo produktivní sufix TB -(y)e , považovat za projev vlivu turkických jazyk ů s vokalickým p řízvukem typu e nebo ǝ na konci slova. Pokud p ůvodn ě nealtajské slovo kon čilo na -i, vkládalo by se navíc epentetické -y-, tj. -i > -i(y)e ; pak ri- > riye , *naumi-/*neumi- > naumiye /neumiye a Pinaultova analýza by tím nemusela být jediná správná a zbývalo by „jen“ pátrat po zdroji výp ůjčky v TB naumi-, neumi -/ TA ñemi. Vliv turkických populací v severních oázách Tarimské pánve byl patrn ě siln ější, protože v jižních lokalitách (pokud lze považovat oázy Loulanu a království Shanshan za lokality Tochar ů A po jejich odd ělení od Tochar ů B) nebylo možné trvalé po četn ější osídlení, a hlavn ě šlo o oblast pro nomády zcela nevhodnou kv ůli nedostatku píce pro dobytek. Pokud byli Tocharové A smíšeni s Turkity (ti respektovali buddhistické mnichy Tochar ů A, kterým přinášeli do klášter ů potraviny a finan ční prost ředky), došlo k tomuto smíšení bu ď až v severních oázách Tarimské pánve nebo v dob ě nájezd ů nomád ů (turkických Tabga čů – tato nejnov ější klasifikace je od Lim An-king) v 5.-6. stol. n. l. Starší hypotetické vztahy s Altajci by musely jít ke Xiongnu nebo k předpokládaným prehistorickým kontakt ům na Sibi ři či v Džungarské pánvi.

TB pr āp, TA prop ‘jewel’ (+ TB pr āp-mahur ‘diadem’). Adams (1999: 414) odvozuje TB tvar podle Van Windekense (1976: 638) z BHS prabh ā- ‘light, splendor’ a složenina je doložena nap ř v rkp. 109a5 pr āp-mahur āssa täss āte ‘he set the diadem on [his] head’.

TB wamer , TA wm ār ‘jewel’; p řekladový ekvivalent skt. ma ṇi- (Pinault 2008: 67, 210). Podle Adamse (1999: 576-577) nejsou vazby mimo tocharštinu v ůbec jisté. On sám navrhuje odvození od TB slovesa wäm - ‘disappear into, be covered’ a v p řípad ě TA snad wamp - ‘decorate’. Dále cituje Anreitera (1987b: 100), podle kterého je výchozí PT *wämpmer /*wämpm ār, které by šlo spojit s galským vimpi ‘vimpi’ a velšským gwymp ‘pretty; jewel’. Proti tomu ale namítá, že keltské tvary by m ěly odrážet hypotetické PIE *wVnk w-. Dále cituje návrhy Van Windekense (579-580; odvození z PIE *dewe -) a Normiera (1980: 262; odvození z PIE *h aew - ‘(auf)leuchten’). Van Windekens (1941: 151) se pokoušel i o srovnání se starohornon ěmeckými tvary wimid ōn/wimezzen /wamezzen s významem fr. ‘se mouvoir rapidement çà et là’ a dialektickým nor. vama /vamla /vamra ‘culbuter, chanceller’, které odvozoval z IE *„em- ‘se mouvoir rapidement’, ale s tocharskými tvary to je sémanticky dost vzdálené. Slabiku tvo řenou labilálo m/p + vokálem + r lze ale najít bez výjimky ve všech pamírských jazycích ve slov ě pro ‘druh zrniny užívané jako klenot či ozdoba’: manji xarm ārā, išk. xūrmordak , vách. xūrporak , sangli či xārmordak , shughni xarm ārah , fars. xarmohrah , paštó mar γačičai (Badakhshi: 218). Dále i sangl. mordik ‘jewel, ornament’ (Badakhshi: 195). Příbuzné m ůže být i řecké slovo pro ‘smaragd’ σµάραγδος . Podle t ěchto doklad ů jsou tocharské tvary bu ď íránskou výp ůjčkou a nebo se jedná o nov ě zjišt ěné p říbuzné tvary, podle kterých je t řeba p řepracovat etymologii, p řípadn ě přizp ůsobit rekonstruovaný tvar na praindoevropské úrovni. Doklad v textu: A1b5-6 sāgares l ānt l āñci wa [t p ā[änt ās śā wes empeles (n) ā(k ā)s āsuk kätkorä [ sāgare f lāntä [ cind āma zi wm ār tori f kälp āt “he moved past the great [and] terrible N āgas, who watched the palace of king S āgara, and finally obtained as reward the cint āma zi-jewel from king S āgara” (Carling et al. 2009: 58)

220

TB = TA yetwe ‘jewel, decoration’. Podle Adamse je TB tvar vyp ůjčen do TA (finála -e není v TA p ůvodní, proto je výp ůjčka obecn ě p řijímána – Pinault 2008: 218) a v TB odvozen od slovesa TA = TB yät - ‘decorate, adorn’ {toto již i Van Windekens 1941: 169} a dále z PIE *yet - s řadou p říbuzných tvar ů v IE jazycích, nap ř. skt. yātate + avest. yat - ‘puts oneself in the right or natural place’, srbochorvatského jatiti ‘gather’ (indoevropské tvary uvádí hlavn ě Pokorny: 506-507 a Toporov 1968: 110-111, které cituje Adams). P ůvodní význam tocharského slovesa byl podle Adamse *‘± put into the right place’, a protože v sogdijském py’t- ‘adorn’ dochází ke stejnému sémantickému vývoji prefixací, tak ani Adams v souladu s Van Windekensem (VW 1976: 645) nevylu čuje, že tocharský tvar mohl být vyp ůjčen ze sogdijštiny (Adams 1999: 496, 504-505). Textový doklad: A312b2 (+ dát do hesla déš ť/rain) ñäkcy ās py āppy ās ws ālu yetweyntu ñäkcinäs ws ā[inäs katwas sw āsäsm āf “letting rain divine flowers, clothes, jewels [and] heavenly golden jewelry” (Carling et al. 2009: 98).

TB ni [ke ‘golden ornament, jewel’ < BHS ni [ka - (Adams 1999: 339) v metaforické pasáži S- 5b1 käl [amñe [[ e ni [ke su pr ākre t ākoy-ñ arañce ‘may my heart be strong [as] the jewel of patience’ (ibid.).

TB cint āmazi ‘fabulous jewel yielding its possessor all desires’ je p řevzat z identického tvaru v BHS a doložen nap ř. v manichejském písmu nebo v metaforickém spojení v pasáži rkp. 73b5 kārūnä [[ e cint āmani ‘the jewel of compassion’ (Adams 1999: 255).

TB jyotiraso ‘a kind of jewel’ < BHS jyot īrasa - a pop řípad ě je doložen v rkp. 242b2 (Adams 1999: 262)

TB tsaiññe ‘ornament’. Etymologie není jistá. Adams (1999: 742) nejprve zmi ňuje návrh K. T. Schmidta (1985: 763-764), který považoval za výchozí íránské *dzay - ‘equip, adorn’, ke kterému se mohl p řipojit tocharský morfém -ññe , p řičemž íránský ko řen by byl doložen v avest. zaya - ‘Gerät, Ausrüstungsgegenstand’ nebo chotanském āysän - ‘equip, adorn’, odvozeném z *ā-zai-nā-, a pers. zēvar . Van Windekensovo (1976: 520) řešení p ůvodu v PIE *d hus - ‘dark color’ s p řipojením -aiññe Adams nepovažuje za pravd ěpodobné.

TB kalapak ‘a kind of ornament; a sectarian mark on the forehead’ nap ř. v rkp. 320a4 je dle Adamse (AD: 147) p řejato z BHS kal āpaka -.

● „ne čistota“

TB = TA akappi ‘impurity’. Význam ‘ne čistota’ se odvozuje z rukopisného slovní čku ekvivalentních buddhistických termín ů 529a3 TB akapp ī = BHS aśuci f. Adams (1999: 1) termín považuje za výp ůjčku z prákrtu nebo BHS akalpya - se stejným významem. Metaforické užití termínu zakládá nap ř. formální tvrzení identity 121b5 /// kektseñe akappi ste ‘the body is an impurity’. Carlingová navrhuje, že se TA * akappi a TB akappi vyvinuly ze st ředoíránského akappiya , kterému je p říbuzné i pálijské akappiya ‘not fit, improper,

221

unsuitable’ (Carling et al. 2009: 2, 4), ze kterého se pozd ěji vyvinulo BHS akalpika ‘improper’ (Edgerton 1953: 1). Nesprávnou etymologii p ředložil Van Windekens (1941: 2), který vycházel ze srovnání s morfologicky blízkým nor. heppen ‘š ťastný, p říznivý’ nebo anglosaským gehæp fr. ‘passable, convenable’ < IE * qob - ‘être juste, convenir’ a tocharský tvar s a- vysv ětloval obdobou prefixu negace TA/TB en -. V pozd ějším Van Windekensov ě slovníku z roku 1976 se termín nevyskytuje.

TB = TA ka [āy ‘infusion, decoction, impurity (?)’ < BHS ka [āya - id. Zdroj v BHS ur čil Adams (1999: 148) i když význam ‘ne čistota’ nepovažuje za p říliš z řejmý, protože přejaté jméno se nej čast ěji užívá ve významu ‘lék’, nap ř. v rkp. P-1a5 ka [āy päk [alle warsa ‘the infusion [is] to be cooked in water’ nebo 324a5 sa ftkina fśka[ [ā]ynta pakse f ‘they cook the infusions for the doctors’. Carlingová odvozuje TA kā[ay ‘defect, decay, degeneracy’ také ze skt. ka [āya-: s p říklady typu d0[s i-ka [āya = TA pälkä ftw ā[i k ā[āy ‘impurity of thoughts’ in A322a3 päl[kä] ftw ā[[]i [k] ā[ā[y] e/// ; A222a1 /// [i kle śā [i pälkäntw ā[i pra [ta [i śka f kā[āy- yo “and through the impurity of the ..., the afflictions, the opinions, [and] the time” (vše Carling et al. 2009: 121). Z uvedených rozdílných užití vyplývá, že p ůvodní obvyklý význam termínu v BHS ‘sediment, impurity, degradation’ (Edgerton 1953: 174) uchovává jen tocharština A. Podporovalo by to hypotézu, že se buddhismus Tochar ů A vyvíjel pod p římým vlivem sanskrtu či st ředoindických jazyk ů a u Tochar ů B se význam slova snáze posunul pod vlivem míšení r ůzných tradic. Na význam ‘lék’ sanskrtského termínu by odkazoval jen nep římo význam ‘products of five plants’, který Edgerton zmi ňuje až na záv ěr hesla.

TA aśup , TB aśubh ‘offensive thing (especially the human body in various states of decay)’ a Adams (AD: 31) je odvozuje z BHS aśubha -, totéž Carlingová: ze skt. aśubha - (adj.) ‘hässlich, befleckt, widerwärtig; (n) hässliche Tat, Sünde’ (Carling et al. 2009: 18). V BHS je slovo doloženo ve složeninách aśubha-bh āvan ā nebo aśubha-sa ṃjñ ā ‘contemplation of offensive things, specifically of human corpses in various states of disintegration’ (Edgerton 1953: 80).

● „ostrov“

TB dv īp , TA dvip ‘island’ < BHS dv īpa -, nap ř. u Adamse (1999: 327) s p říkladem v pasáži 51b5 /// [sa]mudtärna fts dvipanma fts ‘of oceans and islands’, v TA Poucha (1955: 138).

TB prenke , TA prank ‘island’. Podle Adamse (1999: 419) se oba tvary vyvinuly z pratocharského *prenke , ale vztahy k dalším indoevropským jazyk ům nejsou jisté. Morfologicky Adams slovo považuje za tématický o-stupe ň odvozený od slovesa pränk - ‘stay away, keep away’. Sémantický vývoj *‘something that keeps away’ > *‘obstruction’ > ‘ostrov’ považuje za přípustný zvlášt ě pro podmínky v Tarimské pánvi, kde ostrovy tvo ří nízké prom ěnlivé nakupeniny písku v řekách. Adams vychází nejen z popisu tohoto jevu u Krause & Thomase (1960: 68), ale popisuje analogický sémantický vývoj také v anglickém (sand -, gravel -)bar , a pro srovnání p řipojuje litevské brankà ‘swelling (of seeds)’. Jiný návrh předložil Van Windekens (1976: 387), který TB prenke spojuje rad ěji se staronorským brekka ‘escarpment’ a angl. brink (odvozeno z možného *b hreng -, ze kterého by vyplýval sémantický vývoj *‘hill, escarpment’ > ‘island’). Podle Van Windekense je paralelní i vývoj z PIE *kel - 222

‘raise high’ > protogerm. *hulma -, kterému dále odpovídají starosaské holm ‘hill’, stang. holm ‘island; wave, sea’, stnor. holmr ‘small island’ apod. Ale Adams sám dodává, že “‘something elevated’ would be seem to be a better designation of a maritime island than one formed by the shifting stream of an inner Asian river.” (AD: 419). TA 359.7 SKT/TA dvi[pa f ku]r ūta tvam ātma(n)o | pra( yk py ā)m(ts) ār tu ālymes “create an island [i.e. refuge] for yourself!” (Carling et al. 2009: 33)

● „nůž“

TA = TB k[ur ‘knife’ < BHS k[ura - id. Zdroj v BHS ur čil Adams (1999: 241), který p řidává i pasáže s p řeklady 21a5 [kärsta] [pä paine k [urs[a] ‘and he cut off [his] feet with a knife’ a

490a-III-5 k[uranma k āfts āre k uśā ne ftsa 250 ‘they filed the knives for 250 k uśā nes’. Poucha (1955: 98) uvádí zdroj v sanskrtu. Tím je blíže Edgertonovi (1953: 200), který uvádí skt. k[ura /kṣurik ā, ale BHS k[uraka , dále v páli khura /churik ā.

TB = TA yepe ‘[cutting] weapon, knife’. Podle Adamse (1999: 506) je tvar v TA výp ůjčkou z TB; odvozuje jej z PIE *w ēb-en , kterému odpovídá PIE *w ēb-no-, ze kterého se vyvinuly také gót. wēpn , stisl. vāpn , stang. wbpn a další tvary s významem ‘zbra ň’ v četn ě angl. weapon. Tyto doklady Adams p řebírá od Van Windekense (1976: 596-597), který uvádí výchozí PIE *ṷēpna - a p řipojuje sas. wāpan a sthn. wāfan . Akuzativ yepe , kde je oproti o čekávání navíc koncové -e, je podle Adamse p řestav ěn jako kdyby šlo o thematické jméno. Koncové -e lze ale považovat za vyp ůjčený staroturkický element vokalizovaného p řízvuku na poslední slabice.

● „lampa“

TA = TB cok ‘lamp’. Adams (1999: 256) p ředpokládá PT *cok , ale jiné tocharské nebo indoevropské p říbuzné tvary jsou nejisté. V návaznosti na Krauseho (1943: 32) a Pedersena (1944: 23) zvažuje hypotetické východisko v PIE *dh ēgwh u- odvozené od *dheg wh - ‘burn’, tomu ale p říliš neodpovídá c v tocharštin ě, které vzniká produktivní palatalizací z t. Adams zmi ňuje i Van Windekensem rekonstruované *t ēgu- a spojení se stang. Þeccan ‘burn’, fæcele ‘torch, lamp’, sthn. dahhazzen ‘flare up’. Namítá však, že stang. Þeccan v této podob ě neexistovalo, a Þæcele může být jen variantou fæcele odvozeného od lat. facula ; tocharské slovo by tak v rámci IE jazyk ů z ůstalo izolováno. Jiný názor zastávají Lubotsky a Starostin (2003: 263) nabízí výp ůjčku ze staro čínského *tok , ze kterého se vyvinulo dnešní čínské zhu (doplnit znak) ‘torch, candle; shine’. Jako velmi zajímavá se m ůže jevit starší etymologie Van Windekense (1941: 52), který p ředpokládal vývoj z IE *%euq - ‘briller, être ardent’, které dokládá ve stejném významu sanskrtským çócati a nejslibn ějším çóka - ‘plamen’ nebo avest. saocant - ‘pálivý, žhavý’. Tyto termíny se p řesn ě hodí k popisu hlin ěných lampi ček ve tvaru nádobky/konvi čky nebo šálku s vyvýšeným prodlouženým okrajem, na kterém leží knot; lampi čku pak představuje samotný plamen, který plápolá z okraje rozžhavené nádoby. Jiné typy lamp sbírky archeologických 223

předm ětů nedokládají. Jako nejpravd ěpodobn ější se proto jeví bu ď výp ůjčka z čínštiny nebo ze skt. çóka - ‘plamen’. Nádoby lampi ček mohly být hlin ěné, ale archeologické nálezy z Ujgurské autonomní oblasti dokládají i kamenné nádobky z doby bronzové (Qi & Wang 2008: 185). Doklady v textech: A22a4 cokäntu-yo w āmpunt ws ā[i [s āmm oki “like a golden tree adorned with lamps” (Carling et al. 2009: 198), A311a4 (m ā) [c]ok men āk-yo nkä fsam āf tñi krant śā sna f kälp āmät was oñi-cmol “through your good teaching, which does (not) fade away like a lamp, we have attained human birth” (Carling et al. 2009: 198).

● „liána“

TB śkwarya ‘(creeping) tendril; crreper, liana’. Na význam se usuzuje ze slovníkové pasáže rukopisu 11a5 śkwaryai = BHS lat āf. Podle Adamse (1999: 638) je etymologie neznámá, odkazuje jen na Van Windekens ův (1976: 482) návrh spojení se skt. sājati ‘adhere’ etc. Slovo ale lze spojit s tvarem TB śerkw - (TA śorkä ṃ*) ‘string’, které dob ře odpovídá ze sémantického hlediska. Tvar s -o- v TA vzniknul podle Hilmarssona (1996: 217) díky labiovelá ře.

TB laitke , TA letke ‘creeper, vine, liana’. Podle Adamse (1999: 561) je výchozí PT *leitke nebo *leitkäi a snad jde o tvar odvozený od slovesa *litk- ‘pass on’ i když to Van Windekens (1976: 262) zamítá kv ůli sémantické odlišnosti. Adams proti tomu uvádí na podporu práv ě význam angl. creeper ‘popínavka’. Starší vysv ětlení Van Windekense (1941: 53) z IE *(e)lei - ‘courber’ s p říbuznými tvary v letijském leja ‘vallon’, lat. limus ‘oblique’ nebo lituus ‘bâton courbé (des augures), cromorne’ nelze p řijmout z morfologických d ůvod ů.

TB wāli ‘creeper, liana’ < BHS vall ī-; podle Adamse (1999: 588) a už Siega & Sieglinga (1949: 169) jde o výp ůjčku z BHS, podle Adamse “at least partially overlapping in meaning with laitke ”.

● „sv ětlo, zá ře“

TB lak( u)tse ‘shining, bright, brilliant’. Adams (1999: 543) vychází z PIE *lukutyo - s vysv ětlením: “from the same *leuk - that underlies luk -, q.v. The root is suffixed with the same concatenation of morphemes seen in akwatstse ‘sharp’ and lank utse ‘light’ (i.e. ‘not heavy’)”. Tímto vysv ětlením Adams navazuje i na Van Windekense (1976: 255). Odvozený tvar TB läk utstse se stejným adjektivním významem ‘shining, bright, brilliant’, ale užívá se v metaforických významech nebo p řirovnáních nap ř. v rkp. 73b4, 207a1 apod. TB lak( u)tse se někdy zjednodušuje na laktse a vyvinulo se z *läkw -tsæ (Pinault 2008: 445). Odvozený je i jmenný tvar TB läkt usauña ‘light, radiance, brilliance’ ekvivaletní BHS prabhay ā v rkp. 311a3 se užívá se bu ď nemetaforicky nap ř. v 154b2 meñantse ściri fts läktsauña ‘the light of moon and stars’ nebo metaforicky nap ř. ve spojení se jménem Buddhy v 135a6 cp ī kaunänts[e pudñä]kte [[ ep ī läk utsewña ste ‘it is his light of the Buddha-sun’ (Adams 1999: 550).

224

TB -lalaukar ‘light, illumination’ je nep říliš častý jmenný tvar odvozený od slovesa luk - ‘light (up)’ v rkp. 568a4 [y [i]ntse lalaukarne ‘in the nighttime light’ (Adams 1999: 556).

TB lyoko ‘light’ TB ly ūke ‘light, splendor’, dále TA lkä ś (TEB-II: 237). Podle Adamse (1999: 567) je TB ly ūke {nap ř. v 242b3 // [[ a śetko ly ūke-wmer [r]a ‘... like a light-jewel’} odvozeno od PIE *leuko -, kterému odpovídají tvary skt. roká - ‘light’, arm. lois ‘id.’, velš. llug ‘id.’, nebo od PIE * leikos -, kterému zase odpovídají skt. rócas + avest. raocah - ‘light’. Van Windekens up řednost ňuje první variantu, protože tvary TB považuje za maskulinum (totéž v TEB). Adams to zpochyb ňuje, protože se dochovaly jen tvary v sg., kde m ůže jít i o neutrum. TB lyoko Adams hypoteticky odvozuje z PIE *leukeh a-H1en-; tvar je doložen v pasáži W-12b2 tume f snai lyokai m āś äkänta śak/// ‘then, without light (?), beans for ten ...’. Příbuzné je ješt ě adjektivum TB lyukemo ‘shining, brilliant’ odvozené ze subjunktivního kmene slovesa luk - a je doloženo v metaforických pasážích 71a6 /// lyu[ke]mo yaipu ramt menne ur za[[ e tañ la[k] [āf ‘brilliant as if thy ūrza-mark [is] entered in the moon’ a dále v pasáži 74a1 [s]w[a]ñcai f ko[yne ta]ñ ścirye ram no lyukemo ‘thy rays in thy mouth like a shining star’ (Adams 1999: 567).

TB = TA luk - sloveso má v základním tvaru má význam ‘light up, be illuminated’, v kauzativu ‘light (up), illuminate, enlighten’. Adams (1999: 556) p ředpokládá PT * luk - (s přestav ěným nulovým stupn ěm * läuk -), které se vyvinulo z PIE * leuk - a odpovídá mu řada tvar ů v IE jazycích jako skt. rocate ‘illuminates, shines’ skt. lokate /locate ‘sees’, avest. raok - ‘shines’, chot. rrutc - ‘id.’, řec. leúss ō ‘see’ {Van Windekens 1941: 57 uvádí řec. λευκός ‘blanc’}, stlat. lūce ō ‘let (a light) shine’, het. lukk - ‘be bright; dawn’, lit. láukiu ‘wait (for someone)’ v četn ě dalších jmenných tvar ů, které uvádí nap ř. i Pokorný (s. 687-690) a Van Windekens (1976: 269). Pinault (2008: 426) neuvádí v Chrestomathii žádné nové souvislosti. Za obzvlášt ě blízké považuje Adams tvary v tocharštin ě a latin ě, jen u ko řene v latin ě předpokládá vývoj z PIE *leuk-eH 1-, v p řípad ě tocharského ale z *leuk-H1-ō-.

TB tu-/twäs - , TA twäs - ‘kindle, ignite, light’ (Adams 1999: 298-299). Adams p ředpokládá vývoj z pratocharského *tu - < PIE *deh aw- ‘burn, ignite’, kterému odpovídá skt. dunóti ‘burns’, řec. daí ō ‘ignite’, stir. dóïm ‘burn’, sthn. zuscen ‘burn’. Pratocharské *tu - považuje za nulový stupe ň *duh a- s laryngální metatezí. Sloveso se nemohlo vyvinout ze staršího *dwa , protože ztrátou PIE *d - před sonorou by muselo vyvinout *w ā-.

A256a8 mätne naytuntu-yo polk āftse f krop [itsr āk tkan ā [tmo t ā[ “as if a crowd of a hundred thousend lightnings would be placed in one row on the earth” (Carling et al. 2009: 173).

● „morek“

TB mrest īwe , TA mä śś unt ‘marrow’. Etymologie je podle Adamse (1999: 478) nejistá, on sám p ředpokládá PT *mostr -, které je p říbuzné se skt. mastí [ka -/pašai mastrák /avest. mast ərəg-an- ‘mozek’, pro které lze p ředpokládat spole čné PIE *most 0 ‘mozek, morek’, s přesunutím -r- k prvnímu vokálu. Pinault (2008: 337) zmi ňuje dva védské tvary: vedle 225

mastí ṣka - v BHS mastulu ṅga - i véd. mast3han -, a zvažuje vliv sousedních jazyk ů na tocharštinu, i když je jen obtížné uvést jakékoli detaily. Pro tvar TA mä śś unt Adams rekonstruuje PIE *mest-yu -, ale tato rekonstrukce z ůstává virtuální, protože ji nelze doložit skute čným slovem. Nebo alespo ň Adams žádné nezmi ňuje; uvádí jen návrh Watkinse (1995: 535), že tvar *most 0(g) mohl vzniknout metatezí z *mosg 0t, ze kterého se vyvinulo skt. majján - ‘mozek’, angl. marrow apod. Nakonec Adams zamítá řešení Van Windekense, který navrhoval spojení se stir. smiur ‘marrow’ zmi ňované již ve starším slovníku (Van Windekens 1941: 70) – IE *mer - ‘frotter’ a k tomu skt. m3ṇZti ‘écraser’, kymerijské merw ‘relâché, mou’, vieux haut allemand maro ‘mou’. Textové doklady v TB 603a1 [i]kañce f-vace f [ukaunne mrest īwe kektsenne tä[nmastär-ne] ‘in the twenty-second week marrow appears in his [= fetus] body’ a v devotním textu: 241b2 yam-c ñakta śaranne astan=e [ke mrestiwe śc ‘I go to thee, O God, for refuge in [thy] bones, even unto the marrow’ (Adams 1999: 478).

● „lék“ (zde zatím jen nej čast ěji zastoupené termíny)

TB sāftke , TA sāṃtäk ‘medicine, remedy’. Podle Adamse (1999: 682), který p řevzal etymologii p řekladové významy z něm. ‘Arznei, Heilmittel’ (TEB-II: 153) je termín ekvivalentní k BHS śā ntaka-, do tocharštiny ale byl vyp ůjčen z n ěkterého z prákrt ů. Vývoj z tvaru v BHS synkopou na prákrtové *s āntka - > TB sāṃtke navrhuje Pinault (2008: 279).

TB mastuk ārm ‘medicine applied via the nose’ < BHS nastakarman - dokládá rukopisná pasáž W-13a5 se mastuk ārm śeśuwer postä f yama [[ älle ‘this medicine by way of the nose [is] to be applied after eating’ (Adams 1999: 444).

● „hora“

TB [ale , TA [ul ‘mountain, hill’. Etymologie není podle Adamse (1999: 651-652) jistá. Pro oba tocharské tvary by m ělo být spole čné PT *[w’äle vyvinuté z hypotetického PIE *swelo -, které snad m ůže mít vztah k jinak izolovanému germ. *swel- ‘swell’; toto Adams p řebírá od Van Windekense (1941: 118). Jako druhou možnost navrhuje PT *s’älwe , které by mohlo být odvozené z PIE *selwo - se vztahem k lat. silva ‘les’, kde by -e- > -i- byla dialektická zm ěna jak navrhoval rovn ěž Van Windekens (1961c: 420-421 + 1976: 465). Tocharské [ale má také vztah k TB o[[ ale ‘sever’. Jejich spole čný p ůvod se Adams snaží vysv ětlit z *H 1z-swelo - i když tento tvar “would account in fairly simple way for the initial o- (the result of rounding by the immediately following *-w-). However, this consideration is not absolutely decisive in favor of *swelo- since it is not impossible to assume that (1) the initial o- results from a more distant assimilation from *-w- in *H 1z-selwo-, (2) it results from an early metathesis of *H 1z- selwo - to *H 1z-swelo -, or (3) the o- (rather than the otherwise expected *e-) is the result of the analogical pressure of the antonym omotruññ ā- ‘south’.” (Adams 1999: 652). Znamená to, že [ale a o[[ ale se mohly vyvinout ze *swelo -.

226

Adams ale nesouhlasí s Lubotskym (1988b: 91-93), který vychází z hypotetického PIE *sk welo - {na citovaném míst ě ale Lubotsky uvádí “I believe that ṣul /ṣale must be derived from the IE root √sk (w) el- ‘to cut’.” Lubotsky 1988: 91; PIE *sk welo - uvádí až na následující stran ě bez bližšího zd ůvodn ění s poznámkou “because it requires an initial cluster containing a labial sound in the word for ‘mountain’.” Lubotsky 1988b: 92}, p říbuzného se stcsl. skala ‘rock, stone’, protože slovanské a p říbuzné germánské tvary vychází jasn ě z PIE *(s)kel- ‘split’ bez labioveláry, která by musela vysv ětlit vokál v TA. Adams odmítá i řešení Hilmarrsona (1991: 153), který tvary odvozuje od PIE *skeu(H x)elo - ‘a place of cover’ nebo ‘a place of darkness’, které se dále odvozuje od *skeu(H x)-. Nakonec Adams odmítá i Pedersenovo (1941: 221) řešení a odvození z PIE *selo(s)-, kterému by byly p říbuzné řec. hélos ‘marsh, low ground by a river’ nebo skt. sáras - ‘lake’; p říbuzenství se skt. tvarem zamítá ostatn ě už sám Pedersen. Textový doklad v tocharštin ě A nap ř. A256b1 jambun ā‹t›-ws ā[i [ul t ā[ ‘if there was a mountain made of Jamb ūnada-gold’ (Carling et al. 2009: 203)

● „sí ť“

TB sopi(ye) , TA sopi ‘net’. Adams (1999: 702) předpokládal vývoj PT *sopiye z PIE *supi- H1en- odvozeného od slovesa *sup- ‘throw’, ke kterému pat ří IE slova lat. sup āre ‘to throw’, lit. supù ‘rock (a child in a cradle)’, stcsl. sъpC ‘throw’ (Pokorny: 1049, MA: 582). Z hlediska sémantiky Adams podle Hilmarssona (1986: 38) slovo srovnává s lit. mèsti ‘to throw’/ metin Ùs ‘net’ a odkazuje i na Van Windekense (1976: 434-435), podle kterého jde o tvar odvozený od *syuH 1-. Starší etymologie Van Windekense (1941: 115) z IE *seu- ‘jus, humidité, couler, pleuvoir’ je nepr ůchozí z morfologických d ůvod ů. Tento indoevropský termín p ředm ětné kultury by člov ěk o čekával v textech s vazbou na lov ryb nebo drobné zv ěř e. V tocharštin ě se takové text nedochovaly. Místo toho se slovo dochovalo v přeneseném významu v buddhistických textech jako A1b3-4 śtwar-wäkn ā spe( [inä)s klu ftsäsyo sopis “the four-fold nets, made by strings (?) of crystal” (Carling et al. 2009: 178); A217b3 [ā]len(a f) c ākkär sopiñ [p ūk] [p]r ārwa f “a wheel in [each of] his palms and webs between all his fingers” (Carling et al. 2009: 194).

● „překážka“

TB pkante , TA pkänt ‘obstacle, hindrance; something put crosswise’. T ěmto tvar ům předcházelo podle Adamse (1999: 407) pratocharské *p(ä)känte < PIE *b heg zto -, které je odvozeno z IE slovesného ko řene *b heg- ‘break’ s p říbuznými tvary arm. bekanem ‘break’, skt. bhanákti ‘break, interrupt, impede’, stir. bongid ‘breaks’ (Pokorny: 114-115, Van Windekens 1976: 376). Adams dále považuje za morfologicky podobné TB yente ‘wind’, které se vyvinulo z *H2weH 1-nto- odvozeného od slovesa *H 2weH 1- ‘blow’ (ibid.). Nej čast ěji se termínem TB pkante , pl. pkäntenma překládá buddhistický termín skt. ap āya - ‘destruction’ (Pinault 2008: 308).

TB māskw (TA māski ‘difficult’ = sou časn ě nesklonné adj. a adv. – Pinault 2008: 212) ‘± obstacle, hindrance, difficulty’. TB tvar má krom ě TA vztah ješt ě i k TB am āskai ‘with difficulty’, ale bližší vztahy nejsou podle Adamse (1999: 450) jisté. TB -māskai a māskw

227

považuje za deverbální jména od slovesa *m āsk - ‘± struggle [against obstacles], be hindered’ s *-ōn- nebo *-wz. Adams srovnává TB māskw i podle Van Windekense (1976: 284-285) s lit. smagùs ‘heavy, hard (of a blow)’ a dále s řec. mógos ‘toil’/ mógis ‘with toil and pain’, mogerós ‘toiling, distressed, wretched’. Adams si dokáže představit i hypotetické tocharské sloveso, které by mohlo vycházet z PIE *(s)m ōg-ske/o-, i když “the Dehnstufe is somewhat unexpected”; vzhledem k morfologické p říbuznosti ješt ě odkazuje na TB am āsko a maskwa [[ alle .

TB antar āy ‘embarrasment, obstacle’. Toto slovo je nejmén ě časté, doložené jen ve vazb ě TB antar āy y ām- ‘embarass, put up an obstacle’. V ěnuje se mu Pinault (1984a: 27) a v návaznosti na n ěj i Adams (1999: 15); oba termín považují za kalk utvo řený podle pálijského činitelského jména antar āya-kara -. TB slovní vazba je doložena v Pinaultov ě (1984a: 24) edici pasáže rukopisu DAM-507a6-7 ac ār sparko [ [sic] yaknesa [eka [eka sankantse antar āy ma [[ äf ‘in that way having lost all decency he is always and for ever putting an obstacle in the way of the monastery’.

TA = TB kle ś- ‘pain, affliction, distress, anguish’, lat. ‘dolor’ (Adams 1999: 228; Poucha 1955: 95). Užívá se metaforicky nap ř. jako v TA instr. sg. YQI.8b2 kle śā [if āwaranyo “by the obstruction of the kle śas” (Carling et al. 2009: 54).

TB lyake* Adams (AD: 565) odhaduje význam ‘± hurdle, fence’, ale sám si není jistý a odmítá navrhnout etymologii, protože slovo je doloženo jen v n ěkolika výskytech v jediném tvaru lyake f jednak v nep řeložitelném fragmentu 516b2 ///lo - - ntse lyake f w·- k·k·ññ · nebo v souvislejším textu 338a1 [se]salyu lyake f yops= ātts āna wa[r] ś[ai fne] ‘leaping the hurdles, he entered the thicketed plains’.

● „jed“

TA anah āl < skt. hal āhala ‘druh smrtelného jedu’. V indické mytologii tento jed vzniká v kosmologickém mýtu při kvedlání oceánu bohy i démonickými bytostmi. V TA je výp ůjčka doložena v rkp. 155b3 wsomi f ār[āll oki anah āl wäss oki präsk āll-anä [ nāftsu/// “to be feared by him/her like a posionous snake [or] the hal āhala posion” (Carling et al. 2009: 9). Vylou čit lze výp ůjčku z altajských jazyk ů, nap ř. mong. * kowr “poison” (Starostin & Peiros 2008: 258), ale i z pamírských jazyk ů: manji/išk./vách./sangl./šughn./fársí/paštó zahr ‘jed’ (Badakhshi: 142)

TB wase , TA wäs ‘poison’. Pro oba tvary je dle Adamse (1999: 584) výchozí PT *wäse < PIE *wiso-, kterému v IE odpovídají se stejným významem skt. vi [á-, avest. viša -, řec. ἰός /īós , lat. vīrus , st řir. ƒí . Adams odmítá hypotetický vztah s wäs - ‘give’, který navrhovali Duchesne- Guillemin (1941: 167), Van Windekens (1976: 563) a Winter (1998: 351-352). Z vlastních jmen bych ješt ě připojil skt. Vāsuki etymologicky p říbuzné jméno jedovatého hada. Více a ne vždy ideáln ě p říbuzných termín ů sebral Van Windekens (1941: 153), který vycházel z IE *„es- ‘humide, mouillé’ a srovnával je se sthn. waso ‘sol humide, boue’, angl. woosy ‘boueux,

228

humide’, nor. ōs ‘jus de plantes’, lot. vasa ‘humidité du sol’, dále se stejným významem jako u tocharských tvar ů viz skt., řec. a lat. u Adamse a lexémy s významem ‘exkrement’ (mimo jiné i TA wes ) skt. vi ṣ/vi ṣṭ hā, avest. va ēša ‘limon, pourriture’, lat. virus ‘flegme, jus (à côté de) poison’, staroseverské veisa ‘palus putrida’. Termín je doložen s BHS ekvivalentem nap ř. v soupisu ekvivalent ů v rkp. 534b3 wsecce sapule = vi [akumbha .

● „rybník“

TB kaumiye ‘pool, pound’. Podle Adamse (1999: 211) z ůstává etymologie jména neznámá. Van Windekens navrhoval spojení s kaut - ‘split’ (1976: 190) a d říve s tvarem PIE *ĝheu - ‘pour’ (1949: 301) {takovým rekonstruovaným ko řen ům by odpovídala slova pro ‘rybník’ v pamírských jazycích jako manji hūd, išk./vách./sangl. qūl, šughni qūhl (Badakhshi: 131)}, ale sémanticky to dle Adamse p říliš neodpovídá. Hilmarrson (1996: 118) pak “diffidently” h navrhuje odvození z PIE *ĝ eh au- ‘open wide’ jako v p řípad ě řec. kháos ‘chaos’ ze staršího tvaru *‘heH 2ṷ-os , který řadí k IE tvaru *‘heH 2u-/*‘heH 2- ‘to open wide; opening, open space’ a výchozí tvar pro TB kaumiye by podle n ěj byl pratocharský n-kmen *k āumän - /* kāum ān- < IE *‘heH 2u-men -. Hilmarsson také nepovažuje Van Windekensovy pokusy za dostate čně osv ětlující. Doklad slova v nemetaforickém, ale z části mytologickím kontextu: 45b7 wrotsana ckenta kaumaiño ... kaunts=osonträ ‘great rivers and pools are dried up by the sun’ (AD: 211)

TB yolme ‘(large, deep) pond, pool’. Adams (1999: 513) jméno odvozuje z *H 1ēlm ōn/*H 1ēlmon f, které odpovídá řad ě litevských hydronym jako Alm ė, Almuon ė, Almenas , Elm ė, lat. Alm ō (tato jména shromáždil již Hilmarrson 1986a: 31). Tvar s -o- je pravidelný nom. sg. a na základ ě tvaru akuzativu -e (po ztrát ě -nä ve jménech ozna čujících rozumné bytosti) se slovo p řesunulo do tematické t řídy. Již mén ě pravd ěpodobn ě má slovo vztah k skt. ūrmí- ‘wave’, avest. var əmi - ‘id.’, sthn. walm ‘Aufwellen, Sieden, Hitze’, stang. wielm ‘boiling, swelling, billow, curent’ (tyto tvary zase shromáždil Pokorny: 1140-1143). V pozd ější hypotéze mohou být podle n ěj germánské a indoíránské tvary výstupy starého ablautu jména *w(o)lH xmi -, zatímco tvary v tocharštin ě odpovídají odvození typu v 0dhi

*w ēlH xmo - (srov. yerpe < *H 1ērbho -, zatímco lat. orbis z *H 1(o)rbhi -. Adams dále odmítá pojetí Van Windekense (1976: 603), podle kterého se y- jako intenzifika ční prefix spojuje s *ūlmo -, a proto je možný vztah k řec. aulós ‘water-conduit’.

TA tarp lat. ‘stagnum, lacus, piscina’ (Poucha 1955: 116)/ n ěm. ‘Teich’ (TEB-II: 103).

TA kärtk āl, TB kärkk ālle něm. ‘Teich’ (TEB-II: 92) – etymologický výklad viz níže heslo „bažina“. Doklady v textech TA 315/6a3 tmäk a [tāykopet ñä(kci f kärtk āla f) ywic ātsäts ñäkcyiss opl ās py āppy ās-yo śtwar-ñemi [i śtwar-kotkumi f kolä(m p ākär t āk) “soon a boat, four-jewelled and provided with the four embodiments became visible on the divine eight- qualities pond, full to the brim with divine lotus flowers ...” (Carling et al. 2009: 19); nemetaforicky TA 314b3 (Carling et al. 2009: 24), dále A257b3 ñemi [i kärtk āl p ākär mäskatär “a pool of jewels become visible” (Carling et al. 2009: 133). 229

● „keramická konvice/nádoba“

TB lw āke ‘pot, vessel’ Etymologie jména, které se objevuje v metaforickém kontextu, zůstává podle Adamse (1999: 563) neznámá. Adams oprávn ěně ned ůvěř uje snaze Van Windekense spojovat TB lw āke s TB luwo ‘živo čich, zví ře’. Od sg. lw āke je odvozena i složenina s pl. lwaks ā TB lwaks ā-tsaika ‘potter’ (v TA je ekvivalentní kuntis-tsek rovn ěž jako p řeklad skt. kumbhak āra ), která je mj. doložena i v metaforickém kontextu (Adams 1999: 563; Pinault 2008: 40, 247). Morfologicky ani sémanticky nejsou kompatibilní tvary, které uvádí Van Windekens (1941: 58) s odvozením od IE *„el - ‘tourner’, skt. válati ‘se tourner’, valaka - ‘poutre ronde’ apod. Vedle Adamse ani Pinault neuvádí p řijatelnou etymologii základního slova. Snaží se jen vysv ětlit vznik složeniny lwaks ā-tsaika , kde lze citovat: „La construction passive du sanskrit a été transposée en construction active, avec l’ajout d’une subordonnée hypothétique ( kos tsaika ṃ), qui comporte la conjonction adverbiale kos «combien, autant que» et le subjonctif (V), 3 e sg. act. Du verbe tsik -, avec fugure étymologique“ (Pinault 2008: 40). Teoreticky by se v případ ě hypotetické synkopy lwa:ke < *läwa:ke mohlo jednat o slovo odvozené p ůvodn ě od IE ko řen ů pro ‘mytí ʼ nebo p řírodní vodní nádrž a odvozen ě ‘nádobu ʼ. Tak to navrhoval Pedersen (1941: 71-72). Srov. v archaické angl. lave - ‘wash, bathe, pour out’, arm. loganam ‘I bathe’, st řhn. lab ōn, lat. lav āre ; pop ř. odvozené angl. laver nebo lavatory ‘vessel for washing’ (Hoad 1986: 260), dále do češtiny p řejaté lavór . Sloveso s významem ‘to bathe, wash (the body)’ je krom ě arm. loganam příbuzné s řec. λούω ~ λο (ϝ)έ-σαι , lat. lav ō ~ lavere , a vše se vztahuje nej čast ěji k IE *louH 3-/*louH 1- (Martirosyan 2010: 310-311), s tímto tvarem souvisí i *pluH -/*pleu- ‘to wash’, srov. skt. plávate ‘to float, swim’, lit. pláuti ‘to rinse, wash off’, řec. πλέω ‘to sail, swim’/ πλύνω ‘to wash, to clean’ (Martirosyan 2010: 316). Málo pravd ěpodobné možnosti zdroje výp ůjčky jsou sanskrtská slova lauh ā- ‘metal or iron cooking-pot, kettle, pan’ nebo lāva ṇika - ‘a vessel holding salt’ (Monier-Williams 2002: 900, 909). Naopak pravd ěpodobn ější by byla výp ůjčka z čínského termínu 陶壶 taohu ‘pottery pot’, jehož výslovnost byla v dob ě dynastie Han *lh ǝw-gā (viz Starostinova databáze http://starling.rinet.ru). Pozn. autorem nápadu výpůjčky z čínštiny je prof. Blažek, já jsem ur čil varianty znak ů které se užívají v textech i v soudobé archeologii nap ř. Qi & Wang (2008: 44-45). Snad pro budoucí analýzy a srovnání je t řeba zmínit hetitské ḫakkunai ‘flask’, kde se ve tvarech plurálu objevuje také -s- v nominativu/akuzativu ḫakkuna ēš/ḫakkunauš (Melchert 2000: 63) jako u tocharského lw āksa -. Podobn ě z vn ějšího hlediska m ůže být zajímavé jméno nádoby v het. wakšur , které Blažek (2012: 21) odvozuje od proto-tvaru *ṷeKs-ṷ3 s významem ‘jedna šestina’. Bylo by však nutné vysv ětlit iniciální l-. Druhé hetitské jméno ozna čuje měrovou jednotku pro tekutiny, nádobu s tekutinou nebo časovou míru. Textové doklady: K-10b2 lw āksa bh ājanta snai menki mäskentär cpi ‘pots and vessels are without lack’, 3a2 kos tsaika f lwaks ātsaika= ścema [[ ef bh ājanta ‘as many earthen vessels the potter makes’. Příklady v metaforickém kontextu jsou mimochodem pro kontrast uvedeny na stejných rukopisech: K-10b1 lw āke tat ākau mäsketär su cmelane kre ft

230

pelaiknentse ‘he has become a vessel of good law in [this] birth’ a 3a2-3 yamor [[ e lwaks ātsaikantse śaul ‘the life of a karma - potter’.

TB tās ‘receptacle’ Adams (1999: 288) slovo odvozuje od slovesa TB tā- ‘to place, set’, ale pravd ěpodobn ější je íránská výp ůjčka, srov. nap ř. parth. t’st ( tāst ) / t’tg ( tāstag ) Durkin- Meisterernst (2004: 322).

TB sapule ‘pot’. Podle Adamse z ůstává etymologie neznámá (1999: 675) a odkazuje jen na Van Windekense (1976: 414), který TB jméno spojuje s řec. hép ō ‘am occupied with’, avest. hap - ‘hold’/ sápati ‘applies oneself to’. Ze sou časných jazyk ů jsou pom ěrn ě p říbuzné tvary pamírských jazyk ů Afghánistánu jako manji/fársí/paštó/šughni pi ālah ‘cup’ (Badakhshi: 73) a zejména fársí saf āl ‘earthernware/potsherd = hlin ěná keramika’ (Badakhshi: 106). Podle Sims-Williamse (2007: 261, 325) by mohlo jí o výp ůjčku z baktrijského Bactrian “ σαβολο ‘jar’ < * sapauda -, NP sab ūy ‘cup, jug’, Arm. sap‘or , Toch. B (< Bactrian?) sapule ‘jar’ (Henning 1962, p. 98 n. 4; Perikhanian 1986-7, pp. 38-9; Isabaert 1991, pp. 146-7).” Příklad na rkp. 534b3 wsecce sapule = BHS vi [akumbha (AD: 675).

TB wats ālo ‘[a type of] pot’, ‘waterskin’ = ‘kožený m ěch na vodu’. Podle Adamse (1999: 585) zůstává etymologie TB jména neznámá. Van Windekens (1988: 100-101) navrhuje v návaznosti na Thomasem (1954: 754) navržený význam ‘waterskin’, že by se mohlo jednat o výp ůjčku ze skt. vatsá - ‘calf’ jako možný sémantický posun z ‘calf-skin’ na ‘waterskin’. Tento p ředm ět je ale specifický pro nomádskou kulturu, proto by i dané slovo mohlo být výp ůjčkou z altajštiny nebo jiného jazyka sibi řské stepi. Slovo je doloženo v rkp. 91a1 [ā]ntsesa wats ālai premane war ā[tsi ś yakne yama [äf ‘he makes [in this] way to fetch water, bearing the pot/waterskin on [his] shoulder’ (Adams 1999: 585).

TA kunti , TB kunti śke fr. ʻpot ʼ < skt. ku ṇḍī fr. ʻpot, cruche ʼ (Van Windekens 1978: 160- 161). Doklad v textu TA 321a4 ku‹n›ti śka f es ā pärm āf “also carrying a pot on the shoulder” (Carling et al. 2009: 77).

TA kump ‘amphora, urceus; pot’ < skt. kumbha- id. (Poucha 1955, 78), v úvahu ale p řichází i íránská výp ůjčka, srov. avest. xumba-/ st řpers. xumb ‘bowl’ (Tremblay 2005, 441).

TA prä ṅkār, TB bh 3ṅgār ‘Gefäss, Topf’ < skt. bh 3ṅgāra id. (Poucha 1955: 201, Schmidt 1999: 18).

TB bh āja f, TA bh ājan ‘vessel, pot’ < BHS bh ājana - ‘id.’ v rkp. K-10b2 lw āksa bh āja[nta] ‘pots and vessels’ , dále 3a2 kos tsaika f lwaks ātsaika= ścema [[ ef bh ājanta ‘as many earthen vessels the potter makes’ (Adams 1999: 435, 563).

TA pātär , TB pātro ‘Almosenschale’ < BHS pātra id. (Schmidt 1999: 18; Adams 1999: 365).

TB lyakace ‘Napf (?), Schüssel (?)’ Schmidt (1999: 18) spojuje s řec. λεκάνη ‘Mulde, Schüssel’ nebo lat. lanx ‘Schüssel, Schale’.

231

● „vězení“

TB pele , TA pal ‘zákon’, ‘v ězení’. Etymologie jména je nejistá. Adams (1999: 398) předpokládá spole čné PT *pele , ale bez možnosti najít a uvést jakýkoli doklad mimo tocharštinu. Van Windekens (1976: 345) navrhuje jiný výchozí tvar *pod-lo-, který odvozuje od *ped- ‘seize, contain’. Takové odvození Adams p řipouští jako fonologicky možný, jenže také bez další obdoby v tocharštin ě. Z vn ějšího sémantického hlediska se Adams voln ě inspiruje Van Windekensovou domn ěnkou, že skt. dharman ‘zákon (atd.)’ by mohlo být odvozeno od dhar- ‘maintain, sustain’, “but the notion of ‘law’ as ‘that which sustans or maintains’ is rather distant from ‘that which contains, seizes’”. Nakonec tedy ani Adams nenabízí p římé řešení, ale spíše jen inspiraci či nám ět k úvaze: “Given the possibility of a word for ‘law’ developing from ‘declaration’ (cf. Greek rh ētr ā), one might wish to connect pele with päl - ‘praise, commend’ or pälw - ‘complain, bewail’, qq.v., both from *‘speak out strongly’.” (Adams 1999: 398). Ale takové etymologické vysv ětlení je zna čně volné a netýká se významu ‘v ězení’. Možnost výp ůjčky z čínštiny nebo staré ujgurštiny Adams kategoricky zamítá. Etymologicky zajímavé by i navzdory Adamsovým analýzám mohly být hypoteticky příbuzné tvary TB pale /pala jako “the designation of some household official or servant (so Sieg and Siegling 1953: 322)?” (Adams 1999: 361) a také TB palauna ‘praise’, a pak už asi ne TB pali ‘± cord’ (ibid.). U pale se Adams o etymologii nepokouší (“etymology unknown”). Slovo je doloženo v rkp. v pasáži 520b8 tume f Purohite p[r]e[k [a]n-ne [p]o[ks]e-[ñ] pala ente nai ñake mäñc[u [ke]/// ‘then P. asks him: tell me, pala , if now the prince ...’ (ibid.). U pali vidí Adams možný výchozí tvar v PIE *piluH 1en které jako odvozené slovo ozna čuje ‘vlasy’. Dodává ale, že “Hilmarrson (1991: 140-143) comes to very different conclusion for this passage and the meanings of the words therein. He takes pali to mean ‘± cover’ and to be related to PIE *pel- ‘fold’” (Adams 1999: 361) Nakonec tvaru TB palauna odpovídá TA palo f, a ob ěma dle Adamse p ředchází spole čné nomen actionis *peleun ā, odvozené od slovesa päl-, které bylo následn ě v TB p řetvo řeno v pāleun ā na základ ě subjunktivního kmene pālā-, které bylo d říve ovšem také *pel ā-. Z tvar ů, které uvádí Van Windekens (1941: 85, 92), není pravd ěpodobné jeho hlavní východisko IE *(s)pel - ‘parler à haute voix, d’une façon solennelle’ s p říbuznými tvary ze sémantické oblasti v ěšteb (gót. spill ‘narration, fable, mythe’, anglosas. spell ‘prédication’ nebo gót. spill ōn ‘annoncer’). Pro význam ‘v ězení’ ale může být inspirativní skt. bála - ‘force’, které navrhnul Schrröpfer v roce 1936 a který cituje Van Windekens. V tom p řípad ě by TB pele , TA pal ‘zákon’/‘v ězení’ a TB pale /pala jako ozna čení ‘sloužícího’ mohly být jednak výp ůjčkou ze sanskrtu se sémantickou motivací ‘nevolník’, tj. člov ěk nucený sloužit, nap ř. kv ůli zadlužení nebo zajetí v boji. Tato forma nuceného otroctví byla v sociálním uspo řádání starších spole čností celkem b ěžná a mohla funk čně suplovat význam ‘v ězení’, které se v moderním pojetí ve starších kulturách p řed urbanizací nevyskytovalo. Otroctví bylo v Tarimské pánvi doloženo ješt ě na konci devatenáctého století.

TB prautke ‘± closure, prison’. Toto deverbální jméno je dle Adamse (1999: 417-418, 422) odvozeno od slovesa TA = TB prutk -, které má v základním tvaru význam ‘be stoped up, confined, shut out; be filled (to overflowing)’ a v kauzativu ‘shut up, confine, cut off; fill up; encircle’. Etymologii sdíleného slovesa Adams odvozuje z pratocharského *p(ä)rutk -, ale s přebudovaným nulovým stupn ěm. Adams tvar analyzuje jako spojení intenzifika čního prefixu *p(ä)- + slovesa -rutk- ‘move away, remove’. Prefigovaný tvar *pä-rutk - má lépe uchovávat “apparently original meaning ‘keep away, hold away’ seen in Sanskrit rudh - and its

232

derivatives.” (Adams 1999: 418) Jako mén ě pravd ěpodobné se Adamsovi jeví řešení Van Windekense (1976: 392-393), který slovo odvozuje z hypotetického PIE *(s)preud h-ske/o -, které se totiž jinak vyskytuje jen v baltských jazycích, konkrétn ě lit. spráusti ‘thrust, foist; push, press [as into a crowd], lot. spraûst ‘stick in’, sprûst ‘squeeze’. Ve starší verzi Van Windekens (1941: 99) odvozoval tocharské sloveso z IE *(s)per - (s významovým posunem ‘planter des poteaux’ > ‘fermer, barricader’), které má p říbuzné tvary ve stisl. sperra nebo sthn. sperren ‘barricader, empêcher’, stsl. (za)pr ěti ‘fermer’.

● „déš ť“/ „pršet“

TB swese , TA swas /swase ‘déš ť’ pro tyto jmenné tvary je podle Adamse (1999: 726) výchozí pratocharské *swese snad odvozené z PIE *suH 3-oso , kterému jsou morfologicky p říbuzné skt. rajasa- ‘unclean, dusty, dark’, skt. tamasa - ‘dark-colored, darkness’, lat. creperum ‘darkness’; v tomto vychází z autor ů jako Lane (1938: 31) a Van Windekens (1976: 443). Pratocharské *swese je dle Adamse také základem pro denominativum *sw āsā- (starší PT *swes ā-, které již dává neprézentní časy slovesa su-.

TB su -, TA su -/sw ās- ‘pršet’ (TEB-II: 155). Sloveso Adams (1999: 693-694) analyzuje v základním tvaru jako “‘[the rain(s)] rain(s)’ (subject always ‘rain’, either singular or plural)” a kauzativum “‘rain (rain)’ (subject an agent, object always ‘rain’ or a metaphorical extension of ‘rain’)”. U tocharských tvar ů su-/sw āsā- Adams p ředpokládá vývoj PT *su -/*sw āsā- < PIE *seuH 3-, a indoevropskému jménu by odpovídaly tvary řec. ὕει /húei ‘it rains’ (< *suH 3-e/o-), hú ō ‘I rain’ (< *suH 3-ye/o-), skt. sunoti ‘presses out [of a liquid]’, het. sunna - ‘fill’ (< *suH 3- ne/o-)/ suu - ‘full’ (< *séuH 3u-); stprus. soye /suge ‘rain’. Puhvel (1991: 303-304) ješt ě připojuje do rámce tohoto etymonu het. hewa - ‘rain’/ hewaniya - ‘to rain’, což obohacuje výchozí tvar na *s-H2euH 3- navíc s s-mobile, které umož ňuje p řipojit i alb. shi ‘rain’ navzdory tomu, že se sh- obvykle nevyvíjí z PIE *s- před hláskou s p řízvukem, kde by bylo běžné gj-. Shi - se podle Adamse vyvinulo spíše pravideln ě ze *sH 2-. Prézentní participium média TA sūmāf a tvar 3. os. pl. préz. TA swiñc jsou spíše athematickým prézentem k PIE nulovému stupni *suH 3-. TB préz. s(u)w ā- je podle n ěj bu ď silný stupe ň stejného prézentu PIE *sweH 3- nebo pravd ěpodobn ěji zdloužený tvar *suH 3eh a-. S východiskem PIE *suH 3- pracují i K. T. Schmidt (1982: 360) a Lindeman (1987: 301).

TB ylaiñe [[ e ‘pertaining to rain’ – má zvláštní postavení. Adams (1999: 519-520) tvar spojuje s tocharským jménem boha Indry TB ylai-ñäkte . Podle Peyrota (o.s., Peking 26.11.2012) je TB ylai-ñäkte / TA wl āṃ-ñkät jméno původního tocharského boha, který se jako jediný v tocharštin ě dochoval z indoevropského panteonu, a až sekundárně je užíváno jako p řekladový ekvivalent boha Indry. Také podle Adamse by mohlo jít o “a doubly derived adjective -ññe + -[[ e (cf. wriye [[ e ‘watery’) from the designation of the god in the pre- Buddhist Tocharian pantheon that was associated with the Indian Indra. The primary Indo- European god’s association with sky, thunder, rain, etc., is well-known.” Adams naopak odmítá Van Windekensovo spojování tohoto tvaru s hypotetickým *laiñe ‘rain’. Několik textových doklad ů v TA: 91a4 (ka)rkeyä [ py āpy āñ swiñc “flowers rain from the branch” (Carling et al. 2009: 104); 147a4 (s)w(a)seyis kär [tāluney ā ypeya f ka [s pākär 233

n(ä)[ f] “due to lack of rain, hunger appears in the country” (Carling et al. 2009: 135); 256b2 sw āsä [ ciñcrone “he let it rain loveliness” (Carling et al. 2009: 197).

● „ řeka“

TB = TA āp ‘water, river, stream’ (Adams 1999: 44; Carling et al. 2009: 36). Podle Adamse je výchozí PT āp < IE *H 2ēp-/*H 2ep- ‘water, river’ a indoevropské rekonstrukci odpovídá i skt. fem. āp- ‘voda’, viz podrobn ěji níže u hesla ‘voda’. Tocharské tvary jsou feminina stejn ě jako jméno v sanskrtu, ale vzhledem k po četným doklad ům v IE jazycích nikdo vážn ěji neuvažoval, že by tocharština termín vyp ůjčila. V ěcn ě jde ovšem jen o metodologický předpoklad. Od Adamse, který slovník publikoval pozd ěji, se Hilmarsson (1996: 33) liší jen v detailu: spole čný tocharský tvar rekonstruuje s extenzí obvyklou pro jednoslabi čná slova: *āpä - < *āp-. Slovo dokládají nap ř. texty: TA āp “water, river, stream” (Carling et al. 2009: 36); A264a2 \sā n āri k āykañ wa śir [[ āñ “rivers consisting of diamonds” (Carling et al. 2009:

109); A257b2 [w]u ñäkciñi wra [iñi mol[k]a(ñ epre)rä [ kl ār sas s āt wät nu k ura ś täm-yo “two divine streams of water fell down from (the sky), the one warm, the other cold” (Carling et al. 2009: 152)

TB cake ‘river’ se dle Adamse (1999: 249) vyvinulo z pratocharského *cäke < PIE *tekos /*tekont ‘that which flows’, odvozeného z *tek- ‘run, flow’ s celou řadou p říbuzných IE slov: skt. tákti ‘hastens, rushes along’, avest. ta čati ‘runs, hastens, flows’, alb. ndjek ‘follow’, stir. techid ‘flees’, lit. tekù ‘rush, flow; rise (of the sun)’ v četn ě jiných jmenných tvar ů. V zásad ě stejný vývoj *cäkæ < jmenný tvar *ték w-os od slovesa < *tek w- ‘téci’ uvádí Pinault (2008: 149, 423) a jmenný tvar PIE ték wos ‘stream’ Ringe (1987: 103). Na rozdíl od nich Adams (ibid.) zd ůraz ňuje poznámku Van Windekense, že TB cake je dobrý d ůkaz toho, že PIE ko řen byl p ůvodn ě spíše *tek - a ne *tek w-, a k rozší ření na *tek-w- došlo teprve pozd ěji. Pozn. diskusi tak řadím zde jen já. Ze sou časných pamírských jazyk ů srov. slovo pro ‘p řítok’ manji/išk./vách. šāxāw, sangl. šāxāweh , fársí šax ābeh (Badakhshi: 206).

TB -makalñe ‘river’, doslova ‘that which runs’ je odvozeno od slovesa TB mäk - ‘run’ a doloženo (podle dosavadních edicí) jen v rkp. PK-NS-107a2, který analyzuje Thomas 1976: 105; tvar je p řekladový ekvivalent BHS sarit ā.

TB tseñe ‘± river, stream, courant’ je podle Adamse (1999: 741) odvozeno z pratocharského *tsän - ‘flow’ < PIE *d hen - id. Plnému tvaru tseñe by odpovídalo PIE *d hēnen -/*d hēni - s ē- stupn ěm v i-abstraktech a p ůvodní nom. sg. se extenzí zm ěnil na ak. sg.

● „cesta, stezka“

TB yt ārye , TA yt ār ‘road, way’. Adams (1999: 516) p ředpokládá pratocharské *yät ār (+ TB - iye ), kterému je blízké het. itar a lat. iter ‘road’ (druhý tvar nabízí pro srovnání i Van Windekens 1941: 172 v četn ě TA/TB i- ‘jít’). Lat. i het. tvary odpovídají nekolektivnímu PIE *H 1i-t0 ‘a going, passage’ (< *H 1ei - ‘go’) zatímco tvary v tocharštin ě p ředpokládají spíše kolektivní *H 1i-tōr (tomu je podle Adamse podobný vývoj v p řípad ě TB yasar ‘krev’ <

234

*H 1esH 2ōr, zatímco jiný vývoj byl v het. eshar < *H 1esH 2r id.). Doklad v textu: A13b3-4 cakravartuneyac ñäkci ārki śo[yac pñintu yt ār n āf(tsu)nt “virtues being the way to world dominion and the heavenly world” (Carling et al. 2009: 192) nebo TA 246b4 ///(u)mpar-yt ār wikä [t (k)l ā‹t› ār wrasas kaksu[nt] (lame) [inä f kälymeya f “you avoid the evil path when you lead the beings in the direction of the seat of extinction” (Carling et al. 2009: 68); A405a3 krant-yt ārä( [ pkänt ta)tr[i]ku [ cem kälko [ [eñc “confused by separation from the good path they went away” (Carling et al. 2009: 170). TA klyomi f yt ār = Skt. ārya-mārga “the noble path” (Carling et al. 2009: 181); A268a3 oktatsi klyomi f yt ā[r] = Skt. ārya f cā[s āygika f mārga f “osmi členná vznešená stezka” (Carling et al. 2009: 182)

TB klautke ‘way, manner, behavior’ (Adams 1999: 230) + TA lotäk ‘appearance, manner, function’ je dle Adamse (1999: 225f., 230) jméno odvozené od slovesa TB klutk - v základním intranzitivním tvaru ‘turn’ a v kauzativu ‘make change, turn [someone/something] into, augment, intensify’, respective se jedná o tvary TB klautk -/TA lotk - ‘to turn, become’ a TB klutk -/TA lutk - ‘to turn oneself’ (též Hilmarsson 1996: 144-145, 154; data opakuje též Pinault 2008: 104).

TB teri /tiri , TA tiri ‘way, manner’; podle Adamse (1999: 298, 305-306) je p řesný vztah tvar ů v tocharských jazycích nejistý – neví se, zda nedošlo k výp ůjčce a ani není znám příbuzný tvar v jiných jazycích. Adams každopádn ě odmítá Van Windekensem navržený vztah se staronorským tīrr ‘honor, glory’, který nelze akceptovat z fonologických ani sémantických důvod ů. Vedle toho lze zamítnout i starší hypotézu Van Windekense (1941: 139) o odvození z IE * di-ā-/di-ǝ1-/dī- ‘tourner, tourbillonner’, kde vyjmenované doklady skt. dôyati ‘voler, planer’ nebo řec. δῖνος ‘tourbillonnement’/ δινέω ‘tourner en cercle’ nejsou p říbuzné ani sémanticky ani morfologicky.

TB yakne , TA wkä f ‘way, manner, custom, habit’. Oba tocharské tvary (a TA pl. wäknant ) jsou dle Adamse (1999: 481-482) odvozené od pratocharského *w’äkne < PIE *we ĝhno - < PIE *we ĝh- ‘move, pull (as of a wagon), travel’, které má p říbuzné tvary v skt. váhati + avest. vazaiti ‘leads, pulls’, řec. wekhét ō ‘he should bring’, alb. vjedh ‘steal’, lat. veh ō ‘travel, lead, bring’, sthn. wegan ‘move’, lith. vežù ‘travel’. Soupis zpravidla stejných p říbuzných tvar ů nabízí už Van Windekens (1941: 163); mírn ě odlišný spole čný tocharský tvar *w’äknæ uvádí Pinault (2008: 208, 444). Podle Adamse je *we ĝhno - také formáln ě ekvivaletní stir. fén , velš. gwain ‘a kind of wagon’, ale má stejný sémantický vývoj, k jakému došlo u germánského *wega - (< PIE *we ĝho-), které se vyvinulo nap ř. v angl. way . Nejpodrobn ěji rozepisuje sled zm ěn vývoje jména v TA Pinault (2008: 454): *w’äknæ > * wäkna > * wäkn > po anaptyxi *wäkän > po synkop ě wkä ṃ. Textový doklad: TA YQII.7b4 wkä f eftsw ā[trä f “having adopted the pure way” (Carling et al. 2009: 56).

TB ym īye , TA yme ‘way, path; station in life’. Podle Adamse jsou oba tvary odvozené z PIE *H 1(e)im z + -eh a-H1en -. Podobné řešení zvolil i Hilmarsson (1986a:240). Podobnou morfologickou extenzi Adams vidí v p řípad ě TB kälmiye < PIE *klim z + *-i-H1en - (Adams 1999: 518). Van Windekens (1941: 170) tvary odvozoval od TA/TB i- ‘jít’ a srovnával je se skt. ema - ‘marche’.

235

TB yoñiya , TA yoñi ‘path, way, course’. TB má bez synkopy tvar v poetických textech yoñiyai (Pinault 2008: 338). Oba tocharské tvary podle Adamse (1999: 511) vychází z PT *yoñiya , které má vztah k TA yo f ‘trace, footprint’, které je dle Isebaerta (1980: 143) snad odvozeno z írán. *yauna - nebo by podle Van Windekense (1976: 604) mohlo souviset s lat. jānus ‘(arched) passage’ (nebo skt. yZna - ‘chemin, route’ ve starším slovníku 1941: 171). Přesným lat. ekvivalentem je ale dle Adamse jānu - < PIE *yeh a- ‘jít’. Výchozí PIE tvar *yeh a- nu - má dle Adamse (ibid.) význam ‘a going’, zatímco v latin ě ‘passage’ a v TA ‘trace [of going]’. Tocharština tedy dle Adamse nevyp ůjčila jméno z BHS yoni - jak si myslel VW, ale vyšla z PIE *yeh anu-yeh a-, které p řetvo řila v PT *yoñiya , které je blízké lat. jānua ‘brána’ (v tocharštin ě došlo dle Adamse ke zm ěně *-uy ā- > *-äy ā-, kdy je pravidelná zm ěna *-u- > *-ä- v otev řených slabikách). Morfologicky podobný proces prob ěhl v řec. fem. nékuia ‘funeral ceremony’ odvozeného z mask. néku - ‘corpse’ nebo neutra plurálu nēduia ‘bowels’, které je zase odvozeno od fem. nēdu - ‘stomach’ a zm ěna -n- na -ñ- vznikla palatalizací. Doklad v textu: A244b2 k(r)ant-rake [inä f tsopatsä f yon-yo “through the great track of the good word” (Carling et al. 2009: 170)

TB mārg ‘way or path (pointed out by the Buddha)’ < BHS mārga - id., dále v TB složenin ě mārg ānk ‘part, subsection of the way’ < BHS mārga - + ānga - (Adams 1999: 449).

● „ko řen“

TB witsako ‘root’. Jediné slovo TB užívané pro termín ‘ko řen’ místo indických ekvivalent ů. Adams (1999: 604-605) p řipouští Van Windekens ův (1976: 644) návrh výp ůjčky z íránského *vityaka-/*vaityaka - ‘ko řen’, které se zdá být podobné, ale ne identické s avest. va ēti -, perským bēd nebo starou variantou *vait āka v osetínském ued āgä , i když jak sám Adams dodává “though the lack of any exact Iranian parallels is disturbing.” Pokud by se podle Adamse připustila nepravidelná ztráta *-r- z hypotetického p ředcházejícího tvaru *wärtsäk ā-, bylo by možné odvodit tocharský tvar z roší řeného IE ko řene *w 0(h a)d- ‘ko řen’ a dále z PIE

*w 0(h a)dikeh a-. Stejné stír. *vait āka > oset. digor widagæ a ironské widag zmi ňuje jako cognates Pinault (2008: 227). P řestože Adams postrádá p řesné íránské paralely, lze je nalézt v některých pamírských jazycích Afghánistánu ve slovech s významem ‘ko řen’: manji wahx ā, šughn. wiyeš (Badakhshi: 248); nebo pro významy ‘ko řen, p ůvod, základ = root/origin/foundation’ manji wax ā, fársí bix , paštó stah (Badakhshi: 153), i když odpovídají vždy jen části tocharského tvaru, který by proto mohl být i kompozitem. V manichejské parthštin ě je odpovídající termín wyx /wēx/ (Durkin-Meisterernst 2004: 360), stejn ě i v manichejské sogdijštin ě wyx (Sims-Williams & Durkin-Meisterernst 2012: 212).

TA tsm ār něm. ‘Wurzel’ (TEB-II: 160); Poucha (1955: 396) jméno odvozuje od slovesa tsäm- ‘r ůst’. Textové doklady: TA 4a2/3-4 kyalte āktsune puk omäs[k]e(n ā)\s wramn āśś i puk kāryapä ftw āśś i sätk āluneya f tsm ār n āftsu “because ignorance is the root of the spread of all beings and all damages” (Carling et al. 2009: 28); TA 4a3 ākntsuneyis (tsm ār) “the root of foolishness” (Carling et al. 2009: 28, 118); A203a1 = THT 1583.1a1 tary āk-wepi kama śś i tsm āru “the roots of the 32 teeths” (Carling et al. 2009: 102); A221a4 kāswa [if tsm( ā)ryo “by the root of virtue” (Carling et al. 2009: 125).

236

TB = TA ku śalam ūl ‘root of merit’ < BHS ku śalam ūla id. (Adams 1999: 186). Textový doklad: TA 299a2-3 puk cem t ām pra [ta f asa fkhes-yo ñäktañ ñäkteññ āñ tsälp ālune [i[ f] ku śalam ū-yo rarätku [ [äk ñäkcy ā[s] ārki śo[iftwa f ñäkc(i) f [śo](l śāś o[ klyomänt bodhisatv āf metrakn) ā särki nape fsac k ārneñc “through uncountable periods (asa fkhyeya), triggered by the good root (ku śalam ūla) of release, all these gods and godesses, having spent their divine lives in the six divine worlds, will descend at that time to the humans following the noble Bodhisattva Maitreya” (Carling et al. 2009: 46); TA YQI.9b2-3 nom. pl. ///(tsä)[lp ā]luneyac k uśalam( ūläntu s ā)ry ānt “the roots of happiness sow themselves to deliverance” (Carling et al. 2009: 155).

TB mak ūl ‘root’ < BHS mak ūla - id. (Adams 1999: 436).

TB lasto ‘root-bark’ (?); podle všeho by m ělo jít o složku lé čiv a etymologie TB slova není dle Adamse (1999: 546) objasn ěna. Pravd ěpodobn ě by m ělo jít o ko řen, resp. k ůru ko řene (‘decoction’) oleandru, který není na rozdíl od nadzemní části této rostliny prudce jedovatý a rozdrcený se s vodou ve form ě pasty užíval na zán ěty a v ředy na penisu, leprózní v ředy a celkovou dezinfekci zanícené k ůže. Adams (tamtéž) dále dodává “Since this medical formula ends up being cooked ( päk [alle ), it would seem unlikely that we have a decoction added to a mixture that is itself subsequently decocted, which would mean that lasto might be ‘root-bark’ (Note that Khotanese also seem to have a mono-morphemic word for root-bark, namely baurkhä - [Emmerick and Skjærvo 1982: 94-95]. See also the discussion of enmetre .”

● „mo ře, oceán“

TB lyam , TA lyäm ‘sea’ tvary jsou dle Adamse (1999: 566) odvozeny z PTO *lyäm < PIE *lim z neutra ekvivalentního životnému tvaru *limén -, který dokládá řec. mask. lim ēn ‘harbor’ nebo je odvozeno z feminina limn ē ‘sea; pool of standing water, mere’, a už vzdálen ější je vztah k leim ōn ‘watery meadow’ (Duchesne-Guillemin 1941: 144), což dává jasnou řecko- tocharskou izoglosu. To dle Adamse nesprávn ě odmítal Van Windekens (1976: 271-272), který vid ěl myln ě vztah tocharských tvar ů s lit. lāma ‘place in a field, marsh, ditch’. Van Windekens (1941: 58) sebral p říbuzné tvary (uvádím v po řadí od nejslibn ějších): kymerijské lliant ‘fleuve, mer’, stsl. lьj=/lěj=, lit. lnju /lnti ‘verser’ a alb. l'um( ε).

TB samudtär , TA sāmuddrä ‘sea, ocean’ < BHS samudra- ‘id.’ (Adams 1999: 676) K významu ‘mo ře’ má z technického pohledu blízko ‘mo řská s ůl’ užívaná v asijské medicín ě jako lé čivo. Termín pro ‘sůl’ TB vi śī r je dle Adamse (1999: 572) odvozen z BHS va śī ra - a v případ ě Tarimské pánve přichází v úvahu všechny možnosti: 1) jméno bylo p řeloženo jen v rámci léka řského textu a s ůl se p římo v Tarimské pánvi k vlastnímu lé čení neužívala, 2)+3) skute čná mo řská s ůl se importovala z Indie nebo Číny, 4) nejpravd ěpodobn ější bude substituce domácími zdroji z vnitrozemských ho řkých a slaných jezer jejichž lé čivé ú činky měli lidé vyzkoušeny (tradi ční p řístup mongolské populace). Tarimská pánev, Gansu a západní oblasti Vnit řního a Vn ějšího Mongolska jsou na slané a ho řké vodní zdroje velmi bohaté a vyhlášená s ůl sbíraná již ve vysušeném stavu na b řezích se i t ěží.

237

Příklady text ů v TA: A1b6 māski kätk ālä f ktä ykeñc tsra [iñ s āmuddrä “the energetic ones cross the ocean that is hard to traverse” (Carling et al. 2009: 128); A57a6, A79b6 kā(s)[w](one) [i s āmu[trä] “ocean of virtue” + A246a2 kāswone [i s āmuddrä (Carling et al. 2009: 126).

● „zrno, semeno“ (jen nej čast ěji užívané termíny s obecným významem)

TB śäkt ālye /śaktalye , TA śäkt ālyi ‘seed’, Adams (1999: 620, 628) p ředpokládá pratocharské *śäkt āly -, které už Lévi (1933: 125) vztahoval k TB kät - ‘strew’; Hilmarsson (1996: 217) uvádí význam tohoto slovesa ‘to scatter’ a jmenný tvar podle n ěj odpovídá p ůvodní reduplikaci. P řesn ější podrobnosti procesu slovotvorby nejsou zatím p říliš jasné, i když by mohlo jít o reduplikovanou formu podobného typu jako PIE *kik ed-eh a-lyo -. Van Windekensem navržený vztah k lat. seget ālis ‘pertaining to standing crops’ Adamsovi nep řijde pravd ěpodobný. Ve starším slovníku Van Windekens (1941: 130) vychází nejprve z druhé části slova, které odvozuje z IE *t āl- ‘croitre, verdir’ a srovnává je p ředevším s řec. τῆλις ‘plante légumineuse’ a první část slova srovnává s TA śäk /TB śak ‘deset’, i když sám ale uznává, že je tato souvislost nepravd ěpodobná. Blažek (2011: 58) navrhuje etymologické odvození od IE číslovky ‘4’ *k ṷetṷkr a významu ‘stretched [fingers]’. Textový doklad: TA 64a4 pāp[une [if śätk ālyi kusne [ñāyma f sāsäryu “the one who has planted the seed of morality in himself” (Carling et al. 2009: 33).

TB = TA sārm ‘seed’ + srov. také TB [arm / TA ṣurm ‘motive, cause; origin, basis, ground’ jako p řeklad skt. hetu-; Pinault ješt ě srovnává tvar v TB s lat. serm ō/serm ōnis < *sér-mō(n) (Adams 1999: 650; Pinault 2008: 81, 307, 493). TB sārm je odvozeno od slovesa TB sāry - ‘p ěstovat’ (toto uvádí již Van Windekens 1941: 110) + -m. Sloveso TB/TA a totožné pratocharské sāry - považuje Adams (1999: 683) kv ůli tvar ům sāry ā- za denominativum od ä *serye , které by bylo odvozeno z pratocharského *sär-y /e-. Pratocharské sloveso by tak bylo podobné s řec. εἴρω /heír ō ‘I attach, interlace’ a dále lat. serere ‘attach, enchain’ apod. Sémantický vývoj pak byl *‘put in a row’ (viz lat. series ) > ‘plant (in a row)’. Alternativn ě by tocharské tvary mohly reflektovat PIE * soH 1r ‘seed’ odvozené z *seH 1- ‘sow’. Dále Adams srovnává lit. sóra ‘millet’ a lot. sāra ‘common millet’. Z pamírských jazyk ů lze p řipojit příklady vách. čoram , šughn. šerom ‘grain threshing floor’ (Badakhshi: 80).

h TB tāno ‘seed, grain’ slovo je dle Adamse (1999: 286) odvozeno z PIE *d oH xneH a- se vztahem k skt. fem. pl. dh ānā ‘grain’, modernímu pers. dāna ‘id.’, lit. dúona ‘bread’. Podle h Pârvulescuho (1988: 51) mohou být všechna tato slova odvozena od *d eH 1-. Pinault (2008: h h 434 + 486) nabízí mírn ě odlišnou rekonstrukci TB tāno < *t ānå < * d ōnā < *d oHnéH 2. h Hypotetické PIE *d oH1neHa- by pak m ělo význam ‘wealth, treasure’, odvozený od původního ‘what is put, deposited’. Jak ale sám Adams uznává, sémantická vzdálenost všech těchto tvar ů z ůstává p říliš velká.

TB [aiweñña ‘seed’; Adams (1999: 662) zvažuje východisko v PIE *seH 1i-won-yeh a- odvozeném od hypotetického deverbálního jména *seH 1i-wr/n - ‘sowing’, které by bylo odvoditelné od dob ře doloženého slovesného ko řene PIE *seH 1(i)-, kterému odpovídají lat. ser ō ‘I sow’ (< *si-sō), gót. saian + lit. sėju + stcsl. sějC ‘sow’ a další nominální tvary v

238

keltských a indo-árijských jazycích. Navrhovaný sémantický vztah k TB [aiyyi śke ‘± young of an animal’, což je deminutivum od śaiyye ‘ovce, koza’, se ale nezdá p říliš opodstatn ěný. Doklad v textu: 331a1 naitwe kärkk āllene släppo [ kuttipaśaf wat parra p ānno f • [aiweññai ta ftsä [[ äf ‘[if a monk digs in the ground with his own hand or orders another to dig (or if)] he [has] slipped a vessel into the mud ... [or] if he scatters seed’ (Adams, ibid.).

w TB śā tre ‘grain’ odvozuje Rasmussen (1988: 171) z vývoje tvar ů *ky ātre < *g iH 3-trom .

● „otrok“

TB mask. mañiye , TA māññe ; od mask. jsou pravidelnými koncovkami odvozené TB tvary fem. mañiya ‘otrokyn ě, služebná’ a abstraktní TB mañiññe ‘otroctví, služba’. Adams (1999: 437-438) navrhuje výp ůjčku ze staro- nebo st ředoíránského *(d)m ān(i)ya , kterému odpovídá staroperské māniya - ‘domestic’ < māna ‘d ům’, kterému odpovídá se stejným významem avest. nm āna -/dəmāna - a v samotné TB -maññe ‘± dwelling place’. Pinault (2008: 297) vychází z ješt ě jednoduššího íránského *m ān fr. ‘maison, demeure’. V TB má jméno (podobn ě jako vlastní jméno Buddha) vedle základní varianty v próze mañiye , variantu v poetických textech, kde je nejspíš z metrických d ůvod ů māñye (v pasážích TB 33a5, 128b6, 281a4). Podrobn ěji o obou variantách pojednává Winter (1990: 374 – dohledat). Výp ůjčka z íránských jazyk ů by dob ře odpovídala zprávám P ěvcova, který koncem devatenáctého století potvrzoval p ůvod některých otrok ů v Tarimské pánvi z Kandžuty, Badachšánu, Gilgitu a Čitrálu (P ěvcov 1951: 148).

● „zápach, zapáchat“

TB were , TA war ‘zápach’, odvozeno od slovesa TA wär -/TB wär-sk- a jako výchozí tvar obou jmenných forem Adams (1999: 609) rekonstruuje hypotetické PIE *wóro -.

TB wär-sk -, TA wär - ‘to smell’. Tvar se podle omezeného po čtu doklad ů jeví Adamsovi (1999: 596) sou časn ě jednak intranzitivní aktivní sloveso s významem ‘vydávat zápach’ a jednak jako tranzitivní médium ve významu ‘receive a smell’. Adams p ředpokládá pratocharské *wär- < PIE *wer- ‘perceive, pay attention to’, které lze lexikáln ě doložit IE tvary řec. hórei ‘guards’, horá ō ‘vid ět’ ( ἐπὶ ὄρυνται ‘ils visent’ u Van Windekense 1941: 151), lat. vereor ‘honor, fear’, angl. beware , lot. véru ‘show, remark about’. Analogický sémantický posun z PIE do tocharštiny Adams dokládá latinským sent īre ‘feel’, ze kterého se vyvinulo franc. sentir ‘smell’. Analogický sémantický posun z IE *bheudh - ‘être attentif’ > parthské bwy nebo arm. boyr ‘odeur’, chotanosacké būd- ‘sentir’ uvádí i Van Windekens (1941: 151).

● „had“

TB auk ‘snake, serpent’. Podle Adamse (1999: 129-130) je etymologie nejistá. Pisani (1941- 42: 24) spojoval TB tvar s arm. awj < *aug wh i- ‘serpent’, i když obvykleji je starší tvar spojován s lat. anguis ‘snake’. Krause (1961) váhav ě potvrzuje vztah se skt. ójas - ‘force’ < 239

*h aeug - ‘grow’. Van Windekens (1976: 153) zase navrhoval souvislost s řec. aug ē ‘bright light’, augáz ō ‘illuminate’, augázomai ‘see distinctly’ s analogiemi mezi TB auk - a řec. aug - a na druhé stran ě řeckými drák ōn a dérkomai ‘see distinctly’. Adams dodává “However, even if drák ōn is correctly connected with dérkomai (as ‘the one with the [baleful] glance’ or the like), it is not clear that auk would have a similar history since it is not obviously an agent noun or a participle as drák ōn might be.” Adams sám preferuje vztah k IE slov ům s významem ‘had’. Ve výkladu etymologie vychází nejprve z Pokorného (s. 43-45 heslo ang u(h)i-), který shromáždil řadu IE slov s významem ‘had’ nebo ‘úho ř’ a snažil se je odvodit od jednoho nebo dvou ko řenů, přičemž četné odlišnosti (výskyt/absence *-n-, mediální vs. aspirovaná hláska, labiovelára/ čistá velára/palatála) jsou podle n ěj zp ůsobené tabuovými zm ěnami. Adams sesbíraná slova rad ěji roz řazuje mezi 4 etymony: wh (i) *h a(e)ng (i)- ‘had’, srov. lat. anguis, lit. angìs obojí ‘had’, stprus. angis ‘nejedovatý had’, arm. awj ‘had’, stcsl. *Cžь- ‘had’, stir. esc-ung ‘úho ř’ odvozené z významu *‘vodní had’, kde je ung dále odvozeno z prakeltského * ang wh ō, viz sthn. unc ‘had’ a u Hésychia ilyrské ábeis ‘ékheis’. wh wh (ii) druhý etymon v podob ě akrostatického *H 1óg i-/H1ég i- ‘had’ m ěl být základem pro řec. wh ‘viper/zmije’ ékhis < *éghi - nebo ékhidna < *ékhidnya , arm. iž ‘had, zmije’ (< *H 1ēg i-), sthn. egala ‘leech’, velšské euod ‘sheepworm’ a euon ‘horseworm’ z prakeltského *egi -, řec. óphis ‘had’, skt. áhi - a avest. aži - ‘had’. Absenci labiovelár v řeckých tvarech Adams považuje za d ůsledek kontaminace se t řetí a čtvrtou skupinou. (iii) Východisko *Vng hel -/*Vng hur - s p řídavnými suffixy s významem ‘úho ř’, které je v jednotlivých jazycích doloženo tvary lat. anguilla (s vlivem tvaru anguis ), řec. énkhel ūs (s vlivem tvaru ékhis ), stprus. angurgis , lit. ungur Ùs < *angur Ùs, z baltského zdroje vyp ůjčené finské ankurias ; prabaltským východiskem m ůže být dle Adamse *anguriya -; další tvary t řetí skupiny jsou stcsl. Cgulja /jęgulja , praslovanské *anguri -, ruské úgor , české úho ř apod.; pop ř. nakonec i albánské ngjalë < *Vng hell ā-, i když podle Adamse nejde o výp ůjčku ze slovanských jazyk ů, jak si myslí Hamp. h (iv) Poslední etymon *H 1eĝ i- ‘hedgehog’ má být výchozí pro řec. ekhînos , arm. ozni < h h *H 1oĝ īnyo -, sthn. igil < *H 1eĝhilo , lit. ež Ùs < *H 1eĝ iyo - a stcsl. jež ь. Ve folklóru je ježek zabiják had ů, proto by byly významy odvozené od slova ‘had’ p řípustné, ale podle Adamse přesto zůstávají obtíže ve fonetické rovin ě. Podle Adamse TB auk odpovídá PIE tvaru wh *H 1óg i- ‘had’, normáln ě by však tento tvar m ěl dávat pratocharské *ekw , protože PIE *-i- nezp ůsobilo v tocharštin ě palatalizaci ani v okolí *-w- ani *-s-; auk /*ewk tedy podle n ěj w vzniklo metatezí stejn ě jako se z PIE *H 3ok - vyvinulo pragermánské *aug-an ‘oko’.

TB sarpe ‘had’ z BHS sarpa - ‘id.’ nap ř. v pasáži 512b3 nakule wai sarppe /// ‘the mongoose and snake’ (Adams 1999: 677).

TB casi ‘± snake venom’ (?) v pasáži 499b2 au śiye casi . Podle Adamse (1999: 252) je etymologie neznámá a “the possible meaning is inferred from casi ’s collocation with au śī ye which probably is an adjective derived from auk , q.v., and from the word’s position in a medical formula”.

TB = TA nāk/nāke ‘snake’ [in the calendrical cycle of years] < BHS nāga - id.; dle Adamse (1999: 332), nap ř. v TB pasáži G-Ga3 nāke pikulne ‘in the snake year’.

TB ar [āklo , TA ār[al ‘poisonous snake’. Podle Adamse (1999: 24) je neznámá nejen etymologie, ale není ani jisté, zda nejde o vzájemnou výp ůjčku. TA -l- a TB -kl - by mohly

240

sv ědčit o spole čném p ůvodn ě netocharském, snad íránském klusteru *-xl-, ale žádný takový íránský zdroj podle Adamse odvolávajícího se na osobní sd ělení Martina Schwartze neexistuje. Van Windekens (1976: 623) byl pro indický nebo íránský zdroj se vztahem k skt. īr[yati ‘envies’, avest. ar əšyant - ‘jealous’, ale ani morfologicky ani sémanticky nejde o tvary, které by šlo ozna čit za blízké. Podle Pedersena (cituje Adams) by mohlo jít o tvar zd ěděný z PIE *ers- ‘move’ (též Van Windekens 1941: 7, jím uvád ěné morfologicky i sémanticky nep říbuzné p říklady ale net řeba opakovat), kde nabízí srovnání s arm. eral ‘bulicare di vermi’ a zerun ‘rettile, serpente’. Podle Adamse by pak mohl být základ první části tocharských slov tvar PIE *H xōrsyeh a-, ale stále to nevysv ětluje rozdíl mezi -l a -klo . Hilmarsson (1996: 42-43) v této souvislosti odkazuje na podobný rozdíl mezi TA l- vs. TB kl- u sloves TA lutk- / TB klutk- a TA lotk- vs. TB klautk- ‘to turn’ a odmítá Van Windekensovu (1976: 623) interpretaci slova jako kompozita, kde hypotetickou druhou část -klo spojoval s TB kl(y) īye ‘žena’ a první část pojímal jako výp ůjčku z íránského *ārš ā s významem ve fr. ‘malveillance’. Isebaert (1980: 195) jak jej cituje Hilmarsson (idem.) navrhoval p ůvod v domácím tocharském slov ě *ārš ā/* ērš ā ‘bite, sting’ < IE *ors-q-Ôā/ǝ s dalším elementem, který se pro TA vyvinul ze sufixu *-lo -/*-lā- a v p řípad ě TB navrhoval, že se p řipojilo *q el-ā/ō(n) s významem ʻcarrying ʼ. Za nejzajímav ější Hilmarsson považuje nápad Pedersena (1943: 17-18), který p řejal i Poucha (1955: 26), tj. odvození z IE *er-s- ʻto move ʼ, které je doloženo i v arm. ze ṙun ʻhad, plaz ʼ nebo eṙal s významem v italském ʻbulicare di vermi ʼ. Hilmarsson sám navrhuje možný vztah k skt. rása - ʻjuice ʼ/ ras Z ʻhumidity, wetness ʼ, lat. rōs ʻdew ʼ, vše z IE *H 13s-iH 2- ʻ(venomous) juice, poison ʼ, které by bylo sou částí složeniny se slovesným ko řenem *kelH 3- (ovšem v podob ě *k CH3-ōn-), který je v TA/TB käl- s významem ʻto bring, lead, carry ʼ. Hypotetická praforma *H 13siH 2-kCH3ōn ʻone who carries poison ʼ se tedy podle Hilmarssona mohla vyvíjet zm ěnami IE *H 13siH 2-kCH3ōn > pratocharské * ær ṣyākälo > * ær ṣṣākälo > *ær ṣākälo > ā- umlautem v * ārṣākälo > TB ar ṣāklo , TA * ārṣāklo > * ārṣāklo > ārṣal . V celé sekvenci je však příliš mnoho zm ěn a původ slova z ůstává stále nejistý. Textové doklady v TA: TA ār[al (fem.) nom. sg. A155b3 + 220a4 wsomi f ār[al “poisonous snake”, abl. sg. A277b5 wsomin āf ār[lä [[ oki „jako jedovatý had“, obl. pl. A1b3 tmä [ śtwar-wäkn ā ār[lās-yo rarkuñcäs i [anäs kcäk “thereupon he crossed the moats covered with four kinds of snakes”, instr. pl. A1b2 päñ kursärw ā ār‹ [›l ās-yo rarkus āf tkan ā kälk “five miles he went over the ground covered with snakes”, lok. pl. A264a4 ār‹ [›l āsa f raur āp ([)ol ār ñareyntwa f täm[nä]ssi [urm n āfts[u] “being a cause to be reborn in the hells down to the Raurava hell among the seprents” (Carling et al. 2009: 49); adj. “containing a snake” obl. sg. A76a2+A83a2 kuyal pa(t) sk āwi [ : wara f kränts āf tsef (-yok āf o)ppal ār[lumin āf śol kulypa(m) “why should someone, who wants to live, yearn for the (smell of) a nice- smelling blue lotus containing a snake” (Carling et al. 2009: 50); Toch. A 155b3 wsomi f ār[āll oki anah āl wäss oki präsk āll-anä [ nāftsu/// “to be feared by him/her like a posionous snake [or] the hal āhala poison” (Carling et al. 2009: 9).

TB cat ‘a kind of snake’; podle Adamse (1999: 250) je etymologie neznámá; termín se objevuje nap ř. v pasáži 503a2 [ar [ā]klo auk catä ts āka f tesa näsait y[ama[le] ‘[if] a snake, viper, or cat bites, in such [a case] the spell [is] to be made’ (ibid.).

241

TB terwe ‘a kind of snake (?)’ Podle Adamse (1999: 306) “etymology unknown”; termín se objevuje nap ř. v pasáži P-2b1=P-2b2 lope terwe ket [t]s āka f sa ftke weñau ‘I will speak now of the salve, a medicine for whom the terwe bites’.

● „slunce, den“

TB kau f / TA ko f ‘sun’, ‘day’; p řehled deklinace v základních gramatických pádech viz Pinault (2008: 507). Adams (1999: 210-211) p ředpokládal spole čné pratocharské *kāun , odvozené od verbálního abstrakta *kauni - nebo *keh auni - ‘± burning heat (as of the sun)’, nebo homofonní adjektivum s významem ‘burning (one)’. Z faktu, že se v tocharštin ě jedná o maskulinum, usuzoval, že tvary vznikly nominalizací adjektiva odvozeného od slovesa *keh au- ‘burn’ (k tomu srovnává řec. kaío ‘burn’ (< *kawy ō) s aoristem ék ēa (< *ék ēwa < *ék āwa ), kaûma ‘burning heat (of the sun)’, litevské kūlės ‘ergot, smut, Brandpilze, Staubbrand des Getreides’, kūlėti ‘become blighted, branding werden’. Adams rekonstruje tvary nom. sg. *kaunis , nom. pl. *kauneyes a ak. pl. *kaunins , ze kterých vzniko kau f, kauñi a kau(nä) f po ztrát ě PIE *-i- před *-s-; proto také nedošlo k palatalizaci (Adams 1988: 15); analogická zm ěna se odehrála i v p řípad ě akuzativu. V r ůzných variantách tuto etymologii navrhli už Smith (1910: 10), Winter (1963), podrobněji Van Windekens (1976: 627; 1941: 43) a Hilmarsson (1996: 118-119). Alternativní etymologie, kterou Adams odmítá, považuje TB kau f / TA ko f za altajskou výp ůjčku. Toto řešení up řednost ňovali/up řednost ňují Pedersen (1944: 11), Van Windekens (VW 1976: 627), Lubotsky, Dybo i Blažek & Schwarz (2007: 101 - viz v dizertaci studie č. IV nebo též Tocharian Studies , = Blažek 2011: 135). Zdroj je spat řován ve staroturkickém gün , kterému je podobné zejména moderní čuvašské kon . K výp ůjčce do tocharštiny ale muselo dojít už v pratocharském období. To Adams odmítá slovy “So early a date might itself rule out the Turks on geographical grounds” (Adams 1999: 211), tento a priori u činěný záv ěr neodpovídá archeologii ani čínským historickým pramen ům. Naopak prameny potvrzují přítomnost Číňan ů nomád ů ze svazu Xiongnu v Tarimské pánvi v dob ě dynastie Han (Liu 1999: 11-18) a dále je pravd ěpodobné, že k tocharsko-altajským kontakt ům došlo ješt ě d říve bu ď v rámci kultury Afanasjevo, nebo v předpokládané migra ční trase Tochar ů do Tarimské pánve p řes Džungarskou pánev nebo v Gansu. {Jestli se čínská nebo nomádská etnika dostala do Tarimské pánve i d říve není zcela jisté, každopádn ě ke st řet ům mezi stepními nomády a usedlou populací v Čín ě docházelo, jak dokládají stopy obranných zdí už ze 7. stol. p ř. n. l. (Malina 1994: 111). Nelze proto vylou čit časov ě omezené rozší ření st řet ů do Tarimské pánve, kde pozd ěji nomádi i Číňané provád ěli násilný zábor potravin pro vojska a rovn ěž násilné odvody usedlé mužské populace z oáz do bojových oddíl ů nebo jako vále čné zajatce (Liu 1999: 17).} Adams ješt ě dodává, že k výp ůjčce není žádný d ůvod, a když, tak by stejn ě turkické slovo dalo pratocharské **kin nebo **kun . Sou časn ě Adams odmítá i výp ůjčku v opa čném sm ěru, tj. z tocharštiny do staroturkického jazyka. Hilmarsson shrnuje v diskusi nejen odkazy na etymologii turkickou, ale i na íránskou (Isebaert 1980: 178) nebo vztah k skt. śóṇa ‘rudý’, který navrhnul Lane (1938: 26). Hilmarsson shrnuje t ři faktory pro další za řazení tocharského jména. Za prvé jde o výhradní výskyt diftongu -au -/-o(m) - a ne -ew -/-eu-/-euw-. To znamená, že výchozí muselo být pratocharské *-āu- < IE *-a-/* -aH 2-. Za druhé retence prefixu TB yṅ-/iṅ- předpoklá p ůvodní tvar bez prefixu. A za t řetí p řízvuk TB yṅkáu ṃ/iṅkáu ṃ indikuje d řív ější trojslabi čný tvar,

242

jehož p ředpoklad je nutný pro vysv ětlení finální nazály. Na základ ě t ěchto hledisek Hilmarsson oprašuje spojení s řec. καίω ‘I set fire to, kindle’, které navrhl už p řed více než stoletím Smith (1911: 10), a jeho teorii lépe rozpracoval Winter (1963: 239). Hilmarsson navrhuje vyjít z tvaru akuzativu IE *keH 2u-„‚-m > *kau „‚-m > pratocharské *k āuw (n-ä( ṃ), a z tohoto základního tvaru se m ěly samostatn ě vyvíjet tvary v TA a v TB, tj. bez prefixu TB kau f / TA ko f. Tuto etymologii z roku 1996 Hilmarsson up řednost ňuje p řed svým starším návrhem z roku 1991a: 187 (zde podle 1996: 119), kde tocharské tvary spojoval se sthn. hei ‘suchý’ < IE *kaiH 2o-. I toto řešení je p říliš um ělé a turkická etymologie z ůstává nejatraktivn ější. Další užití v odvozených tvarech TB adv. komt ‘daily’, TB komtak ‘dnes’ ve frázi 459a4 cau kaumtak Cina [ya]p w āltsa tarya taum ‘today C. ground thirty pounds of grain’ (Adams 1999: 202). Pozoruhodná je Adamsova interpretace tvaru TB kompaino , u kterého není znám přesný význam, a Adams podle kontextu navrhuje, ze by slovo mohlo ozna čovat jméno stromu nebo kv ětiny. Pasáž 588a1 [winam ā]ññi pyapyaicci wawak ā[ po kompaino ayato eśnaisäñ Adams p řekládá “the pleasurable, beflowered, blooming kompai f [with movable-o and final -n for -ñ], fitting for [thine] eyes”. Adamsovo vysv ětlení “The context suggests that kompo (the probable nominative singular) the name of some tree or plant” je třeba doplnit význam slovesa. Kontext v ěty umož ňuje stejn ě dob ře interpretaci významu tocharského tvaru jako specifikace času nebo doby trvání. Sv ědčil by pro to zejména fakt, že v textu je slovo ve spojení s TB po . Složenina TB kompaino by mohla obsahovat čínský element-výp ůjčku pai ‘bílý’, a šlo by ji interpretovat jako kalk čínského 白天 baitian ‘den, denní doba (dosl. bílý den)’. Mnohem pravd ěpodobn ější a vhodn ější by proto byl význam ‘the pleasurable, beflowered, blooming all days [or day-times], fitting for [thine] eyes’.

TA ko f-ñkät / TB kau f-ñäkte ‘sun’, ‘sun-god’ (Adams 1999: 211).

● „bažina“

TB kärkk ālle , TA kärtk āl ‘swamp/marsh’ jsou gerundiva subjunktivních kmen ů odvozené od slovesa kärtk- ‘± defile oneself, defecate’ v indoevropském tvaru *K(e)rT-s$e/o- a jak píše Adams (1999: 163): “It seems etymologically significant that kärkk ālle translates the otherwise isolated Sanskrit kardama - ‘mud, slime, mire; dirt, filth’ (cf. Mayrhofer 1956: 173) with the requisite root structure.” Tvary v tocharštin ě a sanskrtu podle Adamse vychází z PIE *kerd -, které se vyskytuje v lat. mūs-cerda ‘mouse-dung’ a sūcerda ‘sheep-dung’. S latinským tvarem Adams srovnává sémanticky blízké TB kekärtkor [[ e [pel ‘kekärtkor [[ e poultice’, pokud by se jednalo o tvar analogický k melte [[ e [pel ‘dung-poultice’. Pro íránské jazyky (více Bailey 1979: 417) je výchozí tvar *xar δ- v chot. kh ārgga (< *xar δ-ka -) ‘mud’, sa fkhal- (< *tsama-xar δ-) s prefixem expresivního zesílení vedle pravidelného *hama- < *sama -) ‘smear, defile’, moderní pers. xard ‘clay’, chórezmijské xθrk ‘dust’, šughni šar θk ‘clay’, šar δ, šuxt ‘defecate’, jazgulámské xaw δ, xaxt ‘id.’, paštó ax ē0əl ‘to plaster’. Korespondence mezi skt. k- a íránským x- sice není pravidelná, ale podle Adamse je dostatek p řípad ů, kde íránské jazyky užívají inovativní a možná dokonce expresivní x- místo o čekávaného k- (nap ř. skt. kumba - vs. avest. xumba - ‘pot’), takže íránské tvary jsou etymologicky zcela p řípustné. Dále je ale možné i to, že jiný tvar odvozený od tohoto ko řene byl výchozí pro n ěmecké Harz

243

‘resin, rosin, gum’, které reflektuje hypotetické PIE *kordo -, přestože Mayrhofer souvislost Harz a kardama - výslovn ě odmítá. Van Windekens pak bez jakékoli zmínky slovesného ko řene spojuje tocharské jméno se skt. tvary kartá - ‘separation, distinction; hole’ a k0ntáti ‘cut’. Ve starším slovníku Van Windekens (1941: 34) spojoval tocharské tvary nesprávn ě se skt. ghárati ‘arroser, asperger’. Hilmarsson (1996: 88) nabízel jen p řeklad ‘pond, mire’, a místo etymologické diskuse nabídnul odvození od slovesa TB kärtk -, u kterého v jeho dob ě nebylo možné stanovit jistý význam (viz též Hilmarsson 1996: 96).

● „me č“

TB aps āl se považuje za výp ůjčku íránského p ůvodu. Podle Adamse (1999: 17) je ale etymologie nejistá a aps āl může p ředstavovat stejný typ slovesného abstrakta jako TA śwāl ‘jídlo’, které uvádí už Van Windekens (1976: 148); ten slovo srovnával s avest. aƒša-, aƒšman - ‘damage’. Aps āl by pak Adams odvozoval z PIE *h aeps-eh a- a denominativního slovesa *h aeps-o-, které m ůže být výchozí i pro avest. aƒša -. Adams dodává „if so, we would expect the original meaning to have been ‘± damage’ and the shift to *‘damager’, whence ‘sword’ is difficult“. Hilmarsson (1996: 36) dával p řednost jinému íránskému zdroji v pahlaví B ʼpz ʼl (ʼpc ʼl)/ pahlaví T ʼbc ʼr ‘instrument, weapon’, které navrhli už Krause & Thomas (1960: 71), a význam up řesnil Gippert (1979: 276-277). Isebaert (1980: 64) se blížil řešení Van Windekense, protože navrhoval tvar pace , které by se vyvinulo ze st ředoíránského *aßsāl ‘n ůž, me č’ (Hilmarsson 1996: 36). Sémanticky je blízký iniciáln ě rozší řený tvar v manichejské parthštin ě sfsyr / safs ēr/ ‘sword’, ke kterému lze p řipojit st řpers. šfšyr / šafš ēr/ pop ř. / šefš ēr/ ‘sword’ (Durkin-Meisterernst 2004: 306, 315, 332, 386). V pamírských jazycích v šughni şāp, v manji/fárs./šughni šamšir ‘sword’ (Badakhshi: 82). Staro čínské 劍 *kam-s ‘sword’ (Starostin & Peiros 2008: 260) uvádím jen pro pozd ější analýzu; s výše uvedenými tvary je srovnávat nelze.

TB kertte , TA kāre ‘sword’ – i v případ ě t ěchto termín ů se zvažuje možnost íránské výp ůjčky. Podle Adamse (1999: 197) je etymologie slova nejistá, m ůže jít o indoevropský termín odvozený ze *(s)ker - ‘cut’ (seznam p říbuzných tvar ů v dalších jazycích nabízí Pokorny: 938ff.; v manichejské sogdijštin ě srov. xn γr ‘sword, dagger’ Sims-Williams & Durkin- Meisterernst 2012: 216, v pamírských jazycích v išk. kil , vách. xangar , sangli či kitar Badakhshi: 82). Odvození od slovesného ko řene *(s)ker - ‘cut’ navrhnul už Van Windekens (1976: 215), na kterého Adams navazuje se zd ůrazn ěním absence tzv. s-mobile a p řipojením dentálního sufixu v skt. kartana - ‘cutting’, k0tí- ‘a sort of knife or dagger’, avest. kar əta - + moderní pers. kārd - + osset. kard ‘knife’. Adams dále p řipojuje gót. hairus + staronorské hjorr + staroanglické heoru a k tomu TA kāre ‘meč’. TB slovo m ůže být alternativn ě p řejato i z íránského zdroje jak navrhují Van Windekens (1976: 215), K. T. Schmidt (1983: 763) a Hilmarsson: (1996: 134-135). U TA kāre Hilmarsson (1996: 85) rad ěji p ředpokládá, že jde o domácí tocharský tvar. Koncové -e sice nedokáže vysv ětlit a tato okolnost by mohla nasv ědčovat výp ůjčce {autorská pozn. ješt ě by mohlo jít o vliv koncového p řízvuku staré ujgurštiny}, ale kv ůli absenci podobného tvaru v příbuzných jazycích navrhuje odvození z IE *#eH 1(i)- ‘to wheat, sharpen’ s formou n-kmene pro pratocharské thematické *k āræ < IE

*#oH 1ro - ‘sharp’, kterému je ve stejném významu p říbuzné arm. sur . Pokud by podle Hilmarssona platil tento, a ne Van Windekens ův návrh, tak by mezi TB kertte a TA kāre nebyl genetický vztah. U tvar v TB Hilmarsson (1996: 134-135) navrhuje sémantický posun a derivaci od slovesa TB * ker -/* kär - ‘to cut’ > * kerätte ‘the cutting one, i.e. sword’. Protože 244

takové slovo neexistuje v tocharštin ě, Hilmarsson se p řiklání ke tvaru, který se stejným významem navrhovali již Van Windekens a p řed ním Couvreur (1950: 129), tj. IE *(s)ker -. Jako t řetí možnost Hilmarsson navrhuje výp ůjčku z íránského zdroje na základ ě srovnání s avest. kar ǝta - ‘dagger’ (toto už Winter 1971: 218/1984: 40; K. T. Schmidt 1985a: 763) nebo s hypotetickým zdrojem baktrijské výp ůjčky v TB retke ‘army’. Baktrijskou výp ůjčku sice odmítal Schwartz (1974: 409), ale Winter ji p řipoušt ěl, protože má netypický tvar palatalizovaného plurálu recci , protože i TB kert(t)e má podobný tvar kerc(c)i . Íránskou výp ůjčku považuje Hilmarsson za nejp řesv ědčiv ější, jen gemináta -t(t)-, která se objevuje asi v polovin ě výskyt ů v rukopisech, z ůstává nevysv ětlena. Hilmarsson navrhuje, že íránská dentála mohla Tochar ům znít jako gemináta nebo že ji tocharští mluv čí analyzovali jako sufix a proto mohlo docházet k variaci -te /-tte , protože Isebaert poukázal na stejný typ variace u plurálu slov TB kokale ‘vozy’ vs. TB kärkk ālle ‘mo čály’. Slovo je doloženo nap ř. v rkp A342b3 tmä [ (āmāśā )ñ kälyca f kāres-yo t āna śolis yokm-afc [tmorä [ śla-wäktasurñe l āntac trä ykiñc “thereupon the ministers, standing next to the door of the D āna śā la with the swords in the sheath, say with decisiveness to the king” (Carling et al. 2009: 140-141).

● „žíze ň“

Tento frekventovaný buddhistický termín je v textech užíván ve významu ‘žádost, žíze ň’ nebo ‘touha’. Slovo pat ří mezi základní výrazy buddhistického slovníku a snad proto tocharské jazyky up řednost ňují vlastní tocharský termín TB yokiye / yoko , TA yoke , který je sémanticky ekvivalentní k výjime čně doložené výp ůjčce ze sanskrtu TB t0[ z / TA t0[ za ‘thirst, desire’ < BHS t0[ za- id. (Adams 1999: 303), které je nutno se v ěnovat nejd říve. TB t0[ z je izolovan ě doloženo v rkp. 151b2 a dále i v odvozených složeninách 151a4 t0[ zop ādāf ‘clinging to existence by thirst’ < BHS *t 0[ zop ādāma - id. a dále 152b3 t0[ zabhav ānk* ‘state of existence of desire’ < BHS * t0[ za-bhav-ānga- id. (Adams 1999: 303). TA t0[ za je doloženo v pasáži 367a4 apar āntik [ūrmis oñant t 0[ za nä f ‘the beginning of the cause concerning the extreme end (= death) is desire (lit. thirst)’ (Carling et al. 2009: 11; d říve ovšem již Poucha 1955: 127). Termín se objevuje ve stejném významu už ve véd. t0[ zā- a ve st ředoindických jazycích se m ění na ta zhā- ‘Durst, Begehren’. Íránský ekvivalent *t 3šna - je doložen v íránských jazycích Tarimské pánve ve st řpers. tišn , sogd. cšn -, chot. ttarra -, a přinejmenším tvary indických jazyk ů jsou odvozeny od véd. slovesa tar ṣ- ‘dürsten, lechzen’, které se vztahuje k IE *ters - ‘trocken verden, verdorren’ (Mayrhofer I: 635-636, 666-667). Čast ěji tocharské jazyky užívají domácí tvar místo sanskrtské výp ůjčky. Termíny TB yokiye / yoko , TA yoke ale nemají analogickou etymologii a i ta je problematická. Adams (1999: 510) po čítá u všech t ří tvar ů s výchozím pratocharským *yokai -, ale již bez dalších jasných souvislostí. Za nejp řijateln ější považuje Pedersenovo (1941: 42) srovnání se skt. īhā ‘aspiration, desire’, které by bylo foneticky možné (a v tomto je i proti pojetí Van h Windekense), jen kdyby šlo pratocharský i skt. tvar odvodit od ko řene *H xye ’ -. Pak by h h pratocharské *yokai- reflektovalo bu ď *H xyo ’ eh a-en- nebo *H xyē’ eh a-en-, p řičemž by se - o- v první slabice generalizovalo z nom. sg. *yoko , kde je pravidelné. Adams nicmén ě připouští i návrh Van Windekense (1973b: 186-187; 1976: 602-603), který etymologii vztahuje k řec. δίψα /δίψος ‘žíze ň a odvozuje řec. i toch. tvar z PIE *dyeK w-. Hilmarsson 245

(1986a: 11) navrhoval odlišný vztah k skt. yāc- ‘ask, demand’ s výchozí formou tocharských w tvar ů v PIE *yeh ak eh a-. Na to Adams namítá, že skt. yāc- je t řeba místo toho vztahovat k PIE *yek - ‘offer; (solemnly) express, explain’ (Mayrhofer, 1976: 14-15). Nejpravd ěpodobn ěji se ale jeví odvození jmenných tvar ů v tocharštin ě od slovesa TA = TB yok - ‘pít’, což mj. navrhoval už Van Windekens (1941: 170-171). Toto sloveso má v kauzativu význam angl. ‘give to drink, suckle’. Tocharskými jazyky sdílené sloveso je dle w(h) w(h) Adamse (1999: 508-509) odvozeno z PIE *H 1ēg - < *H 1eg - ‘pít’ {podrobn ěji i když wh podobn ě Pinault (2008: 473): TA/TB yok - < *yok - < *yæk - < *H 1ēg -} a odpovídá jim het. eku -/aku - ‘pít’, lat. ēbrius ‘having drunk one’ fill, drunk’ a snad řec. nēph ō ‘be sober’, které wh snad má p ůvod v IE *ne- + H1eg -. Tvary v het. a lat. srovnával nejen Puhvel (1984:267-268; 1985), ale d říve i Pedersen (1925: 40). Adams varuje p řed nesprávným srovnáním s lat. aqua nap ř. u Van Windekense (1941: 170; 1976: 601-602). Prodloužený stupe ň tocharského slovesa by podle Adamse mohl reflektovat “akrostatický” prézens, který zmi ňuje Oettinger (1979: 87), anebo jde o prodloužený stupe ň iterativn ě-intenzitivní. Odvozené tvary: TB yoktsi ‘drink’, TB yokasto* ‘drink, nectar’, TB nomen agentis yokänta ‘drinker’. Dále tvary odvozené od slova pro ‘žíze ň’: TB -yokai [[ e ‘prtng to thirst’, TB yokaitse ‘thirsty’ a také TB motä-yokai f ‘thirsty for alcohol’ v pasáži M-3a4: śtwara tasanmane ite ite motä-yokai f ta [alle ‘one [is] to set those thirsty for alcohol on four very full containers’ (Adams 1999: 475, 510).

● „poutat“/ „pouto“

Základní sloveso termínu vázaného na buddhistické metafory je TB ś(c)änm - ‘poutat’/‘bind [something] (up/together), tie [something] into a bundle; bind [something] on; establish; proclaim; produce [of fruit]’; od slovesa je odvozeno TB śanmau ‘Fessel, Band’ (TEB-II: 245). Podle Adamse (1999: 638-639) tvar minulého participia výchozího slovesa śce śanmo - dokazuje, že základní tvar slovesa je nejspíš ścänm - s iniciálním konsonantním trsem (a ne tedy śänm - jako v TEB), i když jde o hyperkorektní p řístup. Oproti tomu etymologie založené na śänm - rozvíjí Van Windekens (1976: 477) a Hilmarsson (1991b: 161-164). Van Windekens hledal p říbuzné tvary v stisl. hemja ‘brider, freiner’/ hemill ‘Beinfessel’ a st řhn. + mod. n ěm. hemmen ‘freiner’ nebo lit. kãmanos ‘bride’. Adamsovi je blízký K. T. Schmidt (1999: 228-229), který spojuje tocharský tvar se sémanticky bližším skt. stambh - ‘make fast’ < PIE *stemb h-, kterému odpovídají jednotlivé skt. tvary stabhn āti /stabhnóti /stambhate ‘prop, support; hinder, restrain’ a kromě dalších i litevské ste nbti ‘Stengel ansetzen’ (tyto tvary dokládá i Pokorny: 1012-1013).

● „strom“

TB st ām, TA [tām < PToch. *st ām spojoval již Meillet (podle Adamse v článku 1916: 383) s pragerm. *stamma- < *stamna- ‘teetrunk’, kterému odpovídá lat. st āmen a řec. στήµων /st ēmōn ‘warp’, skt. sth āman- ‘místo, stanice’. Všechny tvary se odvozují z PIE *st(e)H 2-mn- ‘(n ěco) stojící(ho)/(something) standing’. Podle Van Windekense (1976: 462- 463) byl tvar plurálu TB st āna nejpodobn ější avestskému st āna - a skt. sth āna - ‘station, place’,

246

pro které m ělo být spole čné PIE *steH 2neh a (jde o interpretaci Adamse). Sám Van Windekens vycházel z IE *st(h) ā- ‘être ou se trouver debout’. Pinault (2008: 457) rekonstruuje spole čný tocharský tvar *st āmä(n) . Pro Hilmarssona (1986: 308-311) byl základní tvar PIE *st(e)H 2dm(e)n-, ze kterého se m ěly odvodit tvary jak v sg. tak v pl.; nominativ st ām se m ěl vyvinout z st(e)H 2dm z a plurál ze *st(e)H 2dmneh a a sou časn ě mohlo dojít ke ztrát ě PIE *-m- ve skupin ě hlásek *-Cmn -. Adams však s touto interpretací nesouhlasí, protože tento typ extenze ko řene pomocí -d- jako v řec. parastádes ‘anything that stands beside’ je mimo řádn ě vzácný. Smí řliv ě však dodává, že by ješt ě šlo zvažovat variantní východisko v domn ělém PIE *steH 2-sm z a plurálu *steH 2-smn-eh a, kde by podle p ředpoklad ů mizelo ve vývoji tocharštiny nejen *-m-, ale i *-s-, druhé konkrétn ě p řed sonorou (Adams 1999: 708-709).

● „voda“

TB = TA āp ‘voda, řeka’ tyto tvary tocharština sdílí s indoevropskými jazyky jako se skt. āp ‘voda’. Spole čný pratocharský tvar je dle Adamse (1999: 44) odvozen z PIE *H2ep-/*H2ēp- {*`p- Van Windekens 1976: 166} ‘voda, řeka’ a p říbuzné tvary jsou v avest. āƒš a stprus. ape ‘voda’/ apus ‘pramen’, dále v řec. Āpía ‘Peloponnesus’. V litevském ùp ė ‘voda’ se nicmén ě vyskytuje problematické iniciální u-. Adams dále p řidává het. hāpa- ‘to the river’ a palajské hāpnas ‘řeka’, kde by více vyhovovalo preanatolské *H 2eb-, což Hamp řeší odvozením z *H 2ep-H3on- ‘having the waters’. Stejný význam, tedy ‘voda, řeka’ má ale i baktrijské αββο /- αβο , kterému p ředcházely st řír. āb < * āp (Sims-Williams 2007: 182). Na základ ě uvedeného přehledu nelze vylou čit možnost, že slovo bylo p řejato ze sanskrtu nebo z íránských jazyk ů. První možnost zvažuje už Van Windekens (1976: 166). Z moderních pamírských jazyk ů je nejblíže nap ř. fársí āb, paštó aobah ‘voda’ (Badakhshi: 39). Dále srov. tádžické ob . Od tohoto indoevropského etymonu je bezpochyby odvozeno i jméno sibi řské řeky Ob a řeku Uba (p řítok Irtyše, který se vlévá do řeky Ob) na severovýchod ě Kazachstánu ve východokazachstánské oblasti severozápadn ě od m ěsta Oskemen/Us ť-kamenogorsk.

TB war / TA wär ‘water’; tvary jsou odvozeny z pratocharského *wär < PIE *udrom , které vzniklo z * wodr -/udn - podobn ě jako albánské ujë < *udryeHa; Podle Adamse (1999: 577-578) už je mén ě pravd ěpodobný p ůvod pratocharského wär z PIE *(H 2)wer - {*ṷer- nebo *ṷēr- u Van Windekense 1976: 557}, které je ovšem blíže indoíránským zdroj ům jako skt. vār/vāri nt./ vāri - f. ‘voda’, avest. vār n. ‘déš ť’/ vairi - m. ‘mo ře’, stisl. vari ‘voda’; pro druhou teorii je hlavn ě Puhvel (citaci 1991: 404 uvádí Adams), který zd ůraz ňuje iniciální laryngálu v řec. hraín ō a het. hurnai -/hurniya - ‘sprinkle’ < *H 2wrn-ye/o -. V tom p řípad ě by však dle Adamse musely být tocharské tvary odvozeny již z tvaru po ztrát ě laryngály (v jeho podání zero- grade), tj. *w 0-/*w 0ri /*w 0rom , které by byly blízké tvaru wriye [[ e (Adams 1999: 577-578). Tocharské jméno srovnává jen se skt. a avest. tvary Van Windekens (1941: 151). P říklad metaforického užití termínu v TA nap ř. rukopisná pasáž 334a5 \śā [(a f)[ [](i) o ykraci wär vine [i ( śka f) kañcanac ā(l)/// “the water of immortality of teaching (and) the Mount Meru of Vinaya” (Carling et al. 2009: 97).

TB seme* cca ‘water-dipper’; slovo je doloženo jen ve tvaru perlativu semensa v metaforickém kontextu rukopisu 241b2/3 indrinta [[ ef semensa yoku-c ersna snai [so]ylñe ‘with the water-dippers of the senses I drink your form without satiety’. Adams (1999: 699) k 247

tomu dodává, že p řeklad “‘feeler, antenna’ some-times found for this word does not make as much sense in the context of the metaphor in which it occurs”, etymologii tocharského tvaru Adams odvozuje z PIE *sem - ‘ladle, pour’ > *somo -, ke kterým uvádí stir. -sem- ‘pour out’ a litevské sémti ‘ladle’. Výklad termínu je problematický, protože termín není doložen ve více výskytech a ani v základním tvaru. Pinault (2008: 341) navrhuje význam fr. ‘canal’ nebo ‘cuiller, louche’ a p ředpokládá p ůvodní tvar *semH - fr. ‘puiser’, který srovnává se slovesem TA sām- ‘amasser, conserver’ a s indoevropskými slovy jako s lit. sémti ‘puiser’, stir. sem - ‘verser’ nebo řec. ἀµάοµαι ‘amasser, conserver’.

TB abraji ‘particle of water’ < BHS abrajas - id. Adams (1999: 17) se domnívá, že se tento termín mohl užívat jako m ěrová jednotka.

TB yāmuttsi / TA yāmutsi ‘waterfowl’ je sémanticky vzdálené. Stojí ale za zmínku, protože se b ěžn ě pokládá za výp ůjčku z čínského ying-wou-tsou nebo rovn ěž z čínského zdroje p řes sogdijské ’ym’wtsy [ēmūtsi ], viz též Bailey 1936: 915 a Poucha (1955: 240; již d říve ale v ArOr 5 1933: 88-89); vše rekapituluje Van Windekens (1976: 645). Adams (1999: 493) ale takovou výp ůjčku zpochyb ňuje, protože první slabiky obou tocharských variant neodpovídají ani čínskému ani sogdijskému zdroji. Naopak Lubotsky & Starostin (2003: 262) na výp ůjčce z čínštiny (nejblíže je st ředo čínské Ɂ%iŋ-mǘ-cj è) dále trvají.

● „kolo“

TA = TB cākkär je výp ůjčka z buddhistických text ů z BHS cakra- ‘kolo’ (Poucha 1955: 102; Adams 1999: 252). V buddhistickém kontextu tvo ří často sou část složeniny TA = TB dharmac ākkär < BHS dharmacakra ‘kolo zákona’ ve smyslu ‘kolo (buddhistické) nauky’; dále se vyskytuje v osobních jménech p řevzatých ze skt/BHS jako Cakrav āTa > TB Cakrav ār nebo čast ěji v nábožensko-politickém titulu skt. cakravartin - > TB cakrav ārt ‘vládce sv ěta’, doslova ale ‘kruhovládce’, protože sv ět je v indických mýtech znázorn ěn jako soustava kruh ů (Poucha 1955: 138; Adams 1999: 249). Tento indoíránský termín je b ěžn ě dochován v pamírských jazycích Afghánistánu, nap ř. v manji čā rx , išk./vách./fársí/pers. čarx , šughn. čahrx , paštó ěarx ‘wheel, circular’ (Badakhshi: 102; Mayrhofer I: 522). Doložen je už ve véd. cakrá - ‘Wagenrad, Rad, auch Rad der Sonne, des Jahres’ a zajímavá je jeho st ředoindická podoba (i v páli) se zdvojeným konsonantem cakka - (Mayrhofer I: 521-522), protože tento prvek je p řítomen i v tocharštin ě. Za zmínku stojí i indoevropský p ůvod slova ve tvaru *k ṷe- kṷl-o-, ze kterého se vyvinulo i tocharské slovo pro ‘v ůz’ TA kukäl , TB kokale – viz podrobn ěji heslo výše v této studii.

Oproti tomu jsou v tocharštin ě původní termíny TB yerkwanto / TA wärkänt ‘wheel’ a dále TB yerter ‘wheelrim, felloe’, které Adams (1999: 506) a p řed ním již Hilmarsson (1986: 257) a Van Windekens (1976: 559, 597; tvar v TB uvádí v dochovaném ak. sg. yerkwantai ) odvozují od spole čného IE ko řene *H 2werg-, kdy se yerter odvozuje z činitelského jména *H2wērg-tor - a yerkwanto z *H2werg-wzt- ‘having a circular form’, které se dále derivovalo připojením *H2werg-wzt-ōn-; TA wärkänt má podle Hilmarssona týž zdroj s -ōn jako TB, jen -a- se oslabilo na –ä-, ovšem podle Adamse je p řijateln ější východisko pro TA už p římo *H 2werg-wzt-. Pinault (2008: 101) tvary obou jazyk ů sbližuje bez laryngály rekonstrukcí

248

spole čného tocharského *w’ærkwänt -; bez laryngály rekonstruoval i Van Windekens (1976: 559) z ko řene *ṷ»rg- se sufixem *-ṷent- nebo *-ṷ‚t-. Z p říbuzných tvar ů indoevropských jazyk ů zmínil Pedersen (1941: 235) lat. vert ō, Poucha (1955: 295) skt. vartate . Van Windekens (1976: 559) up řednost ňuje skt. v3zákti ‘tourner’, lat. vergere ‘s’incliner’. Z pamírských jazyk ů z ůstávají stopy p říbuzenství patrné v išk./sangli či γaltok , šughni/fársí γaltak a v paštó garga řai vše ve významu ‘wheel, sloe, rolling pin’ (Badakhshi: 197). Příklad užití v TB 30b7 pelaikne [[ epi śpālme f cakkarntse [e yerter yeksnar ‘Von dem herrlichen Gesetzsrad [sind] gleichsam der eine Radkranz ringsherum’ (cituje Adams 1999: 506). P říklady v TA 217b1 akmal [i wärkänt-yo “with the wheel of the face”, 256b3 akmal [if yerpeya f “in the disc of the face” (Carling et al. 2009: 3); 217b3 [ā]len(a f) c ākkär sopiñ [p ūk] [p]r ārwa f “a wheel in [each of] his palms and webs between all his fingers” (Carling et al. 2009: 194).

● „bi č“

TB yatwe – ekvivalentní tvar v tocharštin ě A není doložen. V budoucnu by se ale mohl objevit v dosud nep řečtených nebo nep řístupných rukopisech, protože p ředm ět i výraz pro ‘bi č’ lze p ředpokládat u kultury, která byla smíšená s nomády nebo s nimi byla ve styku kv ůli nájezd ům. Podle Adamse (1999: 482) je TB yatwe odvozeno z PIE *wed h- ‘push, strike’, p řes tvar *wed h-wo-. Ko řen je doložen v dalších IE jazycích: skt. vadh - ‘strike, kill’, avest. vādāya - ‘push back’, řec. ὠϑέω /ōthé ō ‘push’, u Hésychia éthei ‘destroys’, stir. fáisc - ‘press’ s východiskem *w ōd-s$e/o -; od varianty *wod h-wo - je odvozeno p říbuzné stir. fodb ‘battle-ax’. Van Windekens (1976: 588) uvádí indoevropské rekonstrukce ješt ě bez laryngály *ṷedh ṷo-s od ko řene *ṷedh- ‘frapper, heurter’.

● „vítr“

TB yente , TA want /wänt . Oba tvary (feminina) se podle Adamse (1999: 505) vyvinuly z PT *w’enta < PIE *H 2weH 1nto -; Pinault (2008: 428, 444) uvádí podrobn ější vývoj TB yente /TA want < *w’æntæ < *w ēnto - < *H 2wéH 1-nt-o-. Ve starší verzi bez laryngál vycházel Van Windekens (1976: 544) z IE ko řene *ṷent -. Tvary obou jazyk ů zmi ňuje bez bližších podrobností TEB-II: 138+227, v popisném slovníku tocharštiny A také Poucha (1955: 285- 286); dále Hilmarsson 1986: 273-274. Z indoevropských jazyk ů srovnává Adams p říbuzné tvary se stejným významem skt.+ avest. vāta -, lat. ventus , gót. winds , het. hwant -. Z nov ější literatury lze p řidat tvar manichejské sogdijštiny w’t (Sims-Williams & Durkin-Meisterernst 2012: 275) a z pamírských jazyk ů Afghánistánu manji wi , fársí + paštó bād (Badakhshi: 44). Jako p říklad metaforického užití v tocharštin ě viz pasáž z rukopisu A341a7 lyalypur [i want worta f kumpa f [ūti-śpāl “the wind of deeds threw him head first into the pot” (Carling et al. 2009: 151).

249

Souhrnná literature ke studiím VII), VIII) a IX)

ADAMS, D. Q. 1982. Studies in Tocharian Vocabulary I: Four Verbs. Journal of the American Oriental Society 102.1, 1982, 133-135. ADAMS, D. Q. 1983. Studies in Tocharian Vocabulary II: Words Pertaining to the Lower Limbs in Tocharian B. Journal of the American Oriental Society 102.1, 1983, 611-613. ADAMS, D. Q. 1987. Marginalia to the Tocharian Lexicon. Tocharian and Indo-European Studies 1, 1987, 1-9. ADAMS, D. Q. 1988. The expansion of the PIE n-stems in Tocharian: The systematic development of a paradigm. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 7-30. ADAMS, D. Q. 1989. Marginalia to the Tocharian Lexicon II. Tocharian and Indo-European Studies 3, 1989, 5 -19. ADAMS, D. Q. 1990a. Some Reflexes of PIE Neuter n-Stems in Tocharian. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 65-78. ADAMS, D. Q. 1990b. Marginalia to the Tocharian Lexicon III. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 79-86. ADAMS, D. Q. 1991. The Dual in Proto-Indo-European and Tocharian. Tocharian and Indo-European Studies 5, 1991, 11-43. ADAMS, D. Q. 1993a. Revisiting the Person-Number Endings of Tocharian B. Tocharian and Indo-European Studies 6, 1993, 15-28. ADAMS, D. Q. 1993b. Marginalia to the Tocharian Lexicon IV: Some Paradigms and Processes of Paradigm Formation in Tocharian B. Tocharian and Indo-European Studies 6, 1993, 35-41. ADAMS, D. Q. 1995. Tocharian A āṣtär , B astare ʻclean, pure ʼ and PIE *h 2eh X(s)- ʻburn ʼ. In: Smoczy ński, W. (ed.). Analecta Indoevropaea Cracoviensia, Vol. II. Kuryłowicz Memorial Volume Part One . Krakow: Universitas. ADAMS, D. Q. 1999. A Dictionary of Tocharian B . Amsterdam – Atlanta: Rodopi. ADAMS, D. Q. 2000. Some Observations of Peoples, Places and Languages in the Tarim Badsin in the First Millennium AD. Tocharian and Indo-European Studies 9, 2000, 1-28. ADAMS, D. Q. 2009a. How to tell a sheepʼs age and some animal husbandry terms in Tocharian B. Tocharian and Indo-European Studies 11, 2009, 1-12. ADAMS, D. Q. 2009b. New and improved words: additions and corrections to A dictionary of Tocharian B, Part I: Words beginning with vowels. Tocharian and Indo-European Studies 11, 2009, 13-37. ADAMS, D. Q. 2011a. Three additions to the Tocharian B aviary. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 33-43. ADAMS, D. Q. 2011b. The Tocharian B word for ‘solstice’? Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 45-51. ADAMS, D. Q. 2011c. A late alternative to the mihi est construction in Tocharian B. Tocharian and Indo -European Studies 12, 2011, 53-56. ADAMS, D. Q. 2011d (rev.). Georges-Jean Pinault, Chrestomathie tokharienne: Textes et grammaire. (Société de Linguistique de Paris, Collection Linguistique, 95.) Leuven & Paris: Peeters, 2008. 692 pp. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 239-242. ADAMS, D. Q. 2012a. Another look at three Kuci-Pr ākrit-Tocharian B bilinguals. Tocharian and Indo -European Studies 13, 2012, 7-20. ADAMS, D. Q. 2012b. Shedding light on *leuk - in Tocharian and Hittite and the wider implications of reconstructing its Indo-European morphology. Tocharian and Indo-European Studies 13, 2012, 21-55. AXWORTHY, M. 2009. Dějiny Íránu . P řel. Z. K říhová & J. Marek. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. BADAKHSHI, Shah Abdullah. 1960. Dictionary of Some Languages and Dialects of Afghanistan . Kabul: Pashto Tolana. Translated, transliterated and edited by Hamid Badghisi. Published as Journal of Indo -European Studies, Monograph Number 48. Washington: Institute for the Study of Man. BAILEY, H. W. 1979. Dictionary of Khotan Saka. Cambridge. Cambridge University Press. BAILEY, H. W. 1982. The Culture of Sakas in Ancient Iranian Khotan . Delmar – New York: Caravan Books. BARAT, K. 2000. The Uygur-Turkic Biography of the Seventh-Century Chinese Buddhist Pilgrim Xuanzang. Ninth and Tenth Chapters. (Edited and Translated with a Commentary by Kahar Barat). Bloomington: Indiana University – Research Institute for Inner Asian Studies. BARAT, K. 2001. Two Identical Features in the Hexi Dialect. In: Duan Wenjie & Maomuyabo (eds.). Dunhuangxue yu Zhongguo shi yanjiu lunji: jinian Sun Xiushen xiansheng shishi yi zhounian wenji . Lanzhou: Gansu renmin chubanshe. 333-342. BATSAJCHAN, O. 2012. Mongol čuud XX zuuny echend zuragt tüüch I. Ulaanbaatar: Monsudar.

250

BAWDEN, Ch. 1997. Mongolian-English Dictionary . London – New York: Kegan Paul International. BAXTER, W. H. 1992. A Handbook of Chinese Phonology . Berlin – New York: Mouton de Gruyter. BAXTER, W. H. - SAGART, L. 2011: http://crlao.ehess.fr/docannexe.php?id=1207 BECKWITH, Ch. I. 2007. Koguryo. The Language of Japan’s Continental Relatives. An Itroduction to The Historical-Comparative Study of the Japanese-Koguryoic Languages. With a Preliminary Description of Archaic Northeastern Middle Chinese . Second Edition. Leiden – Boston: Brill. BLAŽEK, V. - SCHWARZ, M. 2007. Tocharové. Kdo byli, odkud p řišli, kde žili. Lingustica Brunensia A55, 2007, 83-111. BLAŽEK, V. - SCHWARZ, M. 2008. Tocharians. Who they were, where they come from and were they lived. Lingua Posnaniensis 50, 47-74. In: V. Blažek. Tocharian Studies. Works 1 . Ed. M. Schwarz. Brno: Masaryk University, 2011. 113-147. BLAŽEK, V. 2009. Tocharian ʻcamel ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 11, 2009, 39-42. BLAŽEK, V. 2011. Tocharian Studies. Works 1. Ed. M. Schwarz. Brno. Masaryk University. BLAŽEK, V. & SCHWARZ, M. 2011. Tocharian AB kwär - ‘to grow old’. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 57-62. BLAŽEK, V. 2012. Hittite wakšur . In: Proceedings of the 23rd Annual UCLA Indo-European Conference. Los Angeles, October 28th and 29th, 2011 . Ed. S. W. Jamison & H. Craig Melchert & B. Vine & A. Mercado. Bremen: Hempen Verlag. BLAŽEK, V. 2013. O indoevropském slovu „je čmen“. Linguistica Brunensia 61, 2013, v tisku. BOYCE, M. 1977. A Word-list of Manichaean Middle Persian and Parthian . Téhéran-Liège: Bibliothèque Pahlavi (Acta Iranica 9a). BRENDLER, A. & BRENDLER, S. (eds.). 2007. Europäische Personennamensysteme. Ein Handbuch von Abasisch bis Zentralladinisch . Hamburg: Baar-Verlag. BURLAK, S. 1999. A peculiar feature of the Tocharian script I. Tocharian and Indo-European Studies 8, 1999, 87-94. BURLAK, S. A. & ITKIN, I. B. 2009. The Tocharian A forms na ṣ=ä ṃ, na ṣ=äm and n=ä ṃ, n=äm revisited. Tocharian and Indo-European Studies 11, 2009, 43-48. BURROW, T. 1935. Tokharian Elements in the Kharo ṣṭ hī Documents from Chinese Turkestan. Journal of Royal Asiatic Society (1935). 667-675. BURROW, T. 2001. The Sanskrit Language . Delhi: Motilal Banarsidass Publishers. CARLING, G. - PINAULT, G.-J. & WINTER, W. 2009. Dictionary and Thesaurus of Tocharian A. Volume 1: A-J. Wiesbaden. Harrassowitz Verlag. CARLING, G. 2012. Development of form and function in a case system with layers: Tocharian and Romani compared. Tocharian and Indo-European Studies 13, 2012, 57-76. CEN, ZHONGMIAN. 2004. Hanshu xiyu chuandili xiaodu xiaoshi . Beijing: Zhonghua shuju. CHING, CHAO-JUNG. 2011. Silk in Ancient Kucha: on the Toch. B word kaum* found in the documents of the Tang period. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 63-82. CHING, CHAO-JUNG & OGIHARA HIROTOSHI. 2012. On a Tocharian B monastic account kept in the Otani Collection. Tocharian and Indo-European Studies 13, 77-115. CLAUSON, G. 1972. An Etymological Dictionary of Pre-Thirteenth Century Turkish . Oxford: Clarendon Press. COBLIN, W. S. 1983. A Handbook Eastern Han Sound Glosses . Hongkong: The Chinese University Press. DE LA VAISSIÈRE, É. 2005. Sogdian traders: a history . Transl. J. Ward. (Handbook of Oriental Studies, Section eight, Central Asia; v. 10). Leiden – Boston: Brill. DURKIN-MEISTERERNST, D. 2004. Dictionary of Manichaean Middle Persian and Parthian . Turnhout, Brepols (Corpus Fontium Manichaeorum. Dictionary of Manichaean Texts. Vol. III. Texts from Central Asia and China. Pt. 1; ed. N. Sims-Williams). DYBO, A. V. 2007. Lingvisti českie kontakty rannix Tjurkov. Leksi českij fond. Pratjurkskij period . Moskva: Vosto čnaja literature – RAN. EDGERTON, F. 1953. Buddhist Hybrid Sanskrit Grammar and Dictionary. Volume I. Grammar ./ Volume II. Dictionary . New Haven: Yale University Press. EMMERICK, R. E. 1967. Tibetan Texts Concerning Khotan . (London Oriental Series, Vol. 19). London – New York – Toronto: Oxford University Press. EMMERICK, R. E. 1990. Khotanese śśā man- ʻface ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 33-34. EYÞÓRSSON, Þ. 1993. Proto-Indo-European origins of Tocharian accent. Class V subjunctives in Tocharian B. Tocharian and Indo-European Studies 6, 1993, 43-94. FA-SIEN. Zápisky o buddhistických zemích . P řel. Josef Kolmaš. Praha: Aurora, 1995. FUSSMAN, G. & KELLENS, J. & FRANCOFORT, H.-P. & TREMBLAY, X. 2005. Āryas, Aryens et Iraniens en Asie Centrale . Paris: Collège de France.

251

GABAIN, A. von & WINTER, W. 1958. Türkische Turfantexte IX. Ein Hymnus an den Vater Mani auf „Tocharisch“ B mit alttürkischer Übersetzung . Berlin: Akademie-Verlag. GABAIN, A. von. 1950. Alttürkische Grammatik . Leipzig: Otto Harrassowitz. HACKSTEIN, O. 1995. Untersuchungen zu den sigmatischen Präsensstambildungen des Tocharischen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. HAMP, E. P. 1990. Toch. B kwäntsa -, IE *ḱuen-to-, etc. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 61-63. HANSEN, V. 2005. The Impact of the Silk Road Trade on a Local Community: The Turfan Oasis, 500-800. In: E. de la Vaissiere and E. Trombert (eds.). Les Sogdiens en Chine . Paris: Ecole Francaise d’Extreme Orient. 283-310. HILMARSSON, J. 1984. Notes on East Tocharian ort “friend(?)” etc. and the question of u-umlaut of Tocharian ā. Münchener Studien zur Sprachwissenschaft 43 (München: R. Kitzinger), 1984, 107-121. HILMARSSON, J. 1986. Studies in Tocharian Phonology, Morphology and Etymology with special emphasis on the o-vocalism . Proefschrift. Reykjavík. HILMARSSON, J. 1988. Tocharian B yapoy , A ype "land". Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 31 -51. HILMARSSON, J. 1989. The Dual Forms of Nouns and Pronouns in Tocharian . (Tocharian and Indo-European Studies Supplementary Series, Vol. 1). Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands. HILMARSSON, J. 1990. The verb säl - in Tocharian. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 87-118. HILMARSSON, J. 1991. Tocharian etymological notes 1-13. Tocharian and Indo-European Studies 5, 1991, 137-183. HILMARSSON, J. 1996. Materials for a Tocharian Historical and Etymological Dictionary . Ed. A. Lubotsky & G. Þórhallsdóttir & S. H. Pálsson. Reykjavík: Málvísindastofnun Háskóla Íslands. HIROTOSHI, O. 2011. Notes on some Tocharian Vinaya fragments in the London and Paris collections. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 111-144. HIROTOSHI, O. 2012. A fragment of the Bhik ṣu-pr āimok ṣas ūtra in Tocharian B. Tocharian and Indo-European Studies 13, 2012, 163-179. HITCH, D. 1987. A Tumshuquese and Tocharian word for measure. Tocharian and Indo-European Studies 1, 1987, 59-62. HITCH, D. 1993. The Kuchean Hymn in Manichean Script. Tocharian and Indo-European Studies 6, 1993, 95 -132. HOAD, T. F. 1986. The Concise Oxford Dictionary of English Etymology . Oxford: Clarendon Press. HOLUB, J. & LYER, S. 1978. Stru čný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním z řetelem k slov ům kulturním a cizím. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. ITKIN, I. B. 2011. Dictionary and Thesaurus of Tocharian A. Volume 1: A-J. Compiled by Gerd Carling in collaboration with Georges-Jean Pinault and Werner Winter. Wiesbaden: Harrassowitz Verlag, 2009. Xxxix + 204 pp. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 243-254. IVANOV, V. V. (ed.). 1959. Toxarskie jazyki. Sbornik statej . Moskva: Izdatelstvo inostrannoj literatury. IVANOV, V. V. 2008 (reprint of 1961). Tibetskie kal ʼki v toxarskix tekstax . Trudy po ėtimologii indoevropejskix i drevneperedneaziatskix jazykov. Tom 2. Moskva: Jazyky slavjanskix kul ʼtur. 588-595. JASANOFF. J. 1988. The Sigmatic aorist in Tocharian and Indo-European. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 52-76. JI, XIANLIN. 2006a (repr. of 1947). Futu yu fo. In Wang Shuying (ed.). 2006. Ji Xianlin lun fojiao . Beijing: Huayi chubanshe. 33-45. JI, XIANLIN. 2006b (repr. of 1989). Zai tan „futu“ yu „fo“. In: Wang Shuying (ed.). 2006. Ji Xianlin lun fojiao . Beijing: Huayi chubanshe. 47-61. JI, XIANLIN. 2011. Tuhuoluowen A zhong de sanshierxiang. In: Dai. Qingxia et al. 中国少数民族语言文字研究 (一). 当代中国民族学人类学研究精选丛书 /Zhongguo shaoshu minzu yuyan wenzi yanjiu (yi). Dangdai zhongguo minzuxue renleixue yanjiu jingxuan congshu /Studies on Ethnic Languages in China (1). A Series of Study on Contemporary Chinese Ethnology and Anhtropology . Beijing: Minzu chubanshe, 2011(2012). 697-723. KANE, D. 1989. The Sino-Jurchen Vocabulary of the Bureau of Interpreters . Bloomington: Indiana University. KANE, D. 2009. The Kitan Language and Script . (Handbook of Oriental Studies, Section 8: Central Asia, Vol. 19). Leiden – Boston: Brill. KIM, R. 1999a. Observations on the Absolute and Relative Chronology of Tocharian Loanwords and Sound Changes. Tocharian and Indo-European Studies 8, 1999, 111-138. KIM, R. 1999b. The Development of Labiovelars in Tocharian: A Closer Look. Tocharian and Indo-European Studies 8, 1999, 139-187. KIM, R. I. 2000. Reexamining the Prehistory of Tocharian B ʻewe ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 9, 2000, 37-43. 252

KIM, R. I. 2009. Tocharian B -ñ ʻ(to) me ʼ, -c ʻ(to) you ʼ, pa ṣ ʻgo! ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 11, 2009, 49-61. KÖLVER, B. 1965. Der Gebrauch der sekundären Kasus im Tocharischen. Inaugural-Dissertation zur Erlagung des Doktorgrades der Philosophischen Fakultät der Johann Wolfgang Goethe-Universität in Frankfurt am Main . KOPE ČNÝ, F. et al. 1981 . Základní všeslovanská slovní zásoba . Praha: Academia. KORTLANDT, F. 1988a. The Tocharian word for "woman". Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 77 -79. KORTLANDT, F. 1988b. On the development of PIE. final syllables in Tocharian. Tocharian and Indo -European Studies 2, 1988, 80-88. KRAUSE, W. 1950. Zur Frage nach dem nichtindogermanischen Substrat des Tocharischen. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 69, 185-203. KRAUSE, W. 1952. Westtocharische Grammatik. Band I. Das Verbum . Heidelberg: Carl Winter. KRAUSE, W. 1953. Eigennamen in tocharischen Texten. Ural-altaische Jahrbücher 25, 1953, 11-18. KRAUSE, W. 1954. Das Numerussystem des Tocharischen . (Nachrichten der Akademie der Wissenschaften in Göttingen. I. Philologisch-historische Klasse.). Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. KRAUSE, W. & THOMAS, W. 1960. Tocharisches Elementarbuch. Band I: Grammatik . Heidelberg: Carl Winter. KUUN, G. (ed.). 1981. Codex cumanicus. With the prolegomena to the Codex Cumanicus by Louis Ligeti . Budapest. LAN Ě, T. 2008. Turecko-český slovník . Voznice: Leda. LESSING, F. D. et al. 1960. Mongolian-English Dictionary . Berkeley – Los Angeles: University of California Press. LÉVI, S. 1933. Fragments de textes koutchéens. Ud ānavarga, Ud ānastotra, Ud ānāla ṁkāra et Karmavibha ṅga. Paris: Imprimere Narionale. LI, FANG-KUEI. 1976. Sino-Tai. In: Mantaro J. Hashimoto (ed.). Computational Analysis of Asian and African Languages 3: 39-48. LI, SHUHUI. 2010. Wugusi he huihu yanjiu . Beijing: Minzu chubanshe. LIM, ANKING. 2010. A Sinitic Historical Phonology: Phonological Restructuring of Written Chinese under the 5th -Century Turkic Sinification. (Language and Linguistics Monograph Series 40). Taipei: Institute of Linguistics, Academia Sinica. LIN, MEICUN. 1998. Qilian and Kunlun – The Earliest Tokharian Loan-words in Ancient Chinese. In: V. H. Mair (ed.). The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia . Vol. I. Washington – Philadelphia, Institute for the Study of Man Inc. 476-482. LIVŠIC, V. A. 2010. Parfjanskaja onomastika . Sankt-Pet ěrburg: Pet ěrburgskoje lingvisti českoje obš čestvo. LUBOTSKY, A. 1988. Tocharian A ṣurm , B ṣarm "cause" and A ṣul , B ṣale "mountain". Tocharian and Indo -European Studies 2, 1988, 89-79. LUBOTSKY, A. 1994. The original paradigm of the Tocharian word for ‘king’. In: B. Schlerath (ed.). Tocharisch. Akten der Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft. Berlin, September 1990 (Tocharian and Indo-European Studies, Supplementary Series 4) . Reykjavík. 66-72. LUBOTSKY, A. 1998. Tocharian loanwords in Old Chinese: chariots, chariot gear, and town building. In: Victor A. Mair (ed.). The Bronze Age and Early Iron Age peoples of Central Asia. Washington D.C.: Institute for the Study of Man. 379-390. LUBOTSKY, A. - STAROSTIN, S. 2003. Turkic and Chinese loanwords in Tocharian. Brigitte L. M. Bauer & Georges-Jean Pinault (eds.). Language in time and space. A Festschrift for Werner Winter on the occasion of his 80th birthday . Berlin – New York. 257-269. LUO, Changpei. 1933. Tang wudai xibei fangyin . Shanghai. LUO, XIN. 2009. Zhonggu beizu minghao yanjiu. Studies on the Titulary of Medieval Inner Asian Peoples . Beijing: Beijing daxue chubanshe. LURJE, P. 2010. Personal Names in Sogdian Texts . (Iranische Onomastik herausgegeben von Bert G. Fragner und Velizar Sadovski. Nr. 8. Iranisches Personennamenbuch. Band II. Mitteliranische Personennamen, Faszikel 8.) Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. MALZAHN, M. 2000. Toch. B ñaktene „Götterpaar“ und Verwandtes. Tocharian and Indo-European Studies 9, 2000, 45-52. MALZAHN, M. 2007. The Most Archaic Manuscripts of Tocharian B and the Varieties of the Tocharian B Language. In. Melanie Malzahn (ed.). Instrumenta Tocharica . Heidelberg: Winter. 255-295. MALZAHN, M. 2009. Ein singulärer Fall von verbalem Ablaut im Tocharischen? Tocharian and Indo -European Studies 11, 2009, 63-72.

253

MALZAHN, M. 2011. Speaking on tongue – the Tocharian B nouns with an oblique singular in -a. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 83-109. MARTIROSYAN, H. K. 2010. Etymological Dictionary of the Armenian Inherited Lexicon. Leiden – Boston: Brill. MASICA, Colin P. 1991. The Indo-Aryan Languages . Cambridge – New York – Port Chester – Melbourne – Sydney: Cambridge University Press. MAŠEK, M. 2010. Encyklopedie řecko-baktrijských panovník ů z pohledu jejich mincí . Praha: Libri. MAUE, D. 2008a. The equaniminty of the Tath āgata. In: Zieme, P. (ed.). 2008. Aspects of Research into Central Asian Buddhism. In memoriam K ōgi Kudara . (Silk Road Studies XVI). Turnhout: Brepols. 179-190. MAUE, D. 2008b. Three languages on one leaf. On IOL Toch 81 with special regard to the Turkic part. BSOAS 71, 1 (2008), 59-73. MAYRHOFER, M. 1973. Onomastica persepolitana. Das altiranische Namengut der Persepolis-Täfelchen (SbÖAW 286). Wien. MAYRHOFER, M. 1986-2001. Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen. I.-III. Band . Heidelberg: Winter. MELCHERT, H. C. 2000. Tocharian Plurals in -nt- and Related Phenomena. Tocharian and Indo-European Studies 9, 2000, 53-75. NORMAN, J. 1978. A Concise Manchu-English Lexicon . Seattle & London: University of Washington Press. NOVÁK, L. 2010. Jaghnóbsko-český slovník . Praha: Univerzita Karlova. ONISHI, M. – KITAMOTO, A. 2007. Hedin the Man Who Solved the Mystery of the Wandering Lake: Lop Nor and Loulan. In: Digital Silk Road = http://dsr.nii.ac.jp/rarebook/06/index.html.en PEDERSEN, H. 1941. Tocharisch vom Gesichtspunkt der indoeuropäischen Sprachvergleichung . København. PEDERSEN, H. 1944. Zur tocharischen Sprachgeschichte . København. PEIROS, I. - STAROSTIN, S. 1996. A comparative vocabulary of five Sino-Tibetan languages. 6 vols. Melbourne: TheUniveristyof Melbourne, Department of Linguistics and Applied Lingustics. PELLIOT, P. 2002. Les routes de la région de Turfan sous les T ʼang suivi de l ʼhistorie et la géographie anciennes de l ʼAsie Centrale dans Innermost Asia. Ed. J.-P. Drège. Paris: Institut des Hautes Études Chinoises du Collège de France. PEYROT, M. 2008a. Variation and Change of Tocharian B . Amsterdam – New York: Rodopi. PEYROT, M. 2008b. More Sanskrit – Tocharian B bilingual Ud ānavarga fragments. Indogermanische Forschungen 113, 2008, 83-125. PEYROT, M. 2010. Proto-Tocharian Syntax and the Status of Tocharian A. Journal of Indo-European Studies 38, No. 1 & 2. 132-146. PEYROT, M. 2011. Tocharian A māsk ā- ʻbe difficult’. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 145-154. PEYROT, M. 2012. The Tocharian A match of the Tocharian B obl.sg. -ai . Tocharian and Indo-European Studies 13, 2012, 181-220. PINAULT, G.-J. 1987. Notes d ʼonomastique koutchéenne. Tocharian and Indo-European Studies 1, 1987, 77-97. PINAULT, G.-J. 1988. Le Prat ītyasamutp āda en koutchéen. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 96 -165. PINAULT, G.-J. 1990. Le Prat ītyasamutp āda en koutchéen. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 119 -202. PINAULT, G.-J. 1993. Tokharien A mälkärte ṃ et autres mots. Tocharian and Indo-European Studies 6, 1993, 133-188. PINAULT, G.-J. 1995. Préhistorie de tokharien B yṣuwar . Analecta Indoevropaea cracoviensia, Vol. II. Kuryłowicz Memorial Volume Part One . Ed. W. Smoczy ński. Cracow: Universitas. PINAULT, G.-J. 1997. Nouvelle lecture du fragment A 270 du Maitreyasamiti-Nāṭaka. Tocharian and Indo -European Studies 7, 1997, 121-141. PINAULT, G.-J. 1998. Tocharian Languages and Pre-Buddhist Culture. In: Mair, V. (ed.). The Bronze Age and Early Iron Age Peoples of Eastern Central Asia. Washington: The Institute for the Study of Man – The University of Pennsylvania Museum Publications. 358-371. PINAULT, G.-J. 1999. Restitution du Maitreyasamiti-Nāṭaka en tokharien A: Bilan provisoire et recherches coplémentaires. Tocharian and Indo-European Studies 8, 1999, 189-240. PINAULT, G.-J. 2000. Nouveautés dans un commentaire de la Discipline bouddhique. Tocharian and Indo -European Studies 9, 2000, 77-120. PINAULT, G.-J. 2007. Concordance des manuscrits tokhariens du fonds Pelliot. In: M. Malzahn (ed.). Instrumenta Tocharica . Heidelberg: Universitätsverlag Winter. 163-219. PINAULT, G.-J. 2006. Retour sur le numéral “un” en tokharien. Indogermanische Forschungen 111, 2006, 71 -97. PINAULT, G.-J. 2008. Chrestomathie tokharienne: textes et grammaire. Leuven: Peeters. 254

PINAULT, G.-J. 2011. Let Us Now Praise Famous Gems. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 155 -220. PINAULT, G.-J. 2012. La parfaite générosité du roi Ambara (PK NS 32). Tocharian and Indo-European Studies 13, 2012, 221-243. PRONK, T. 2009. Reflexes of the deletion and insertion of Proto-Tocharian *ä in Tocharian B. Tocharian and Indo-European Studies 11, 2009, 73-123. ÞÓRHALLSDÓTTIR, G. 1988. Tocharian contraction across -w-. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 184-210. POUCHA, P. 1955. Thesaurs linguae tocharicae dialecti A . (Monografie Archivu orientálního, Vol. XV, Institutiones linguae tocharicae, Pars I). Praha: Státní pedagogické nakladatelství. PULLEYBLANK, E. G. 1991. Lexicon of Reconstructed Pronunciation in Early Middle Chinese, Late Middle Chinese, and Early Mandarin. Vancouver: UBC Press. QI, Xiaoshan & WANG, Bo. 2008. Sichou zhi lu Xinjiang gudai wenhua /The Ancient Culture in Xinjiang along the Silk Road. Wulumuqi: Xinjiang renmin chubanshe. PÜREV, O. (Ed.). 2006. Mongolyn tüüxijn atlas . Ulaanbaatar: Zurag züj & Admon. RAMSTEDT, G. J. 1949. Studies in Korean Etymology . Helsinki : Suomalais-Ugrilainen Seura. RASMUSSEN, J. E. 1988. Tocharian B oṅkolmo , A oṅkaläm "elephant": an etymological suggestion. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 166-79. REINHART, J. 1994. Die tocharische Entlehungen im Altaischen und die Chronologie der tocharischen Lautgesetze. In: B. Schlerath (ed.). Tocharisch. Akten der Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft. Berlin, September 1990 (Tocharian and Indo-European Studies, Supplementary Series 4) . Reykjavík. 73-92. RINGE, D. A. 1987. A Closer Look at Tocharian e and o and the Indo-European Mediopassive. Tocharian and Indo-European Studies 1, 1987, 98-139. RÓNA-TAS, A. 1991. An Introduction to Turkology . (Studia Uralo-Altaica 33). Szeged: Universitas szegediensis & JATEPress. SAPIR, E. 1936. Tibetan Influences on Tocharian, I. Language 12, 259-271. SCHMIDT, K. T. 1986. Fragmente eines buddhistischen Ordinationsrituals in westtocharischer Sprache. Aus der schule der Sarv āstiv ādins. Text, Übersetzung, Anmerkungen und Indizes . SCHMIDT, K. T. 1987. Zu einer metrische Übersetzung von M ātṛce ṭas Buddhastotra Var ṇārhavar ṇa in tocharischer Sprache. Tocharian and Indo-European Studies 1, 1987, 152-168. SCHMIDT, K. T. 1999. Beobachtungen zur tocharischen Landswirtschaftsterminologie. Die Sprache 41/1, 1999, 1-23. SCHUESSLER, A. 2007. ABC Etymological Dictionary of Old Chinese . Honolulu: University of Hawai’i Press. SCHUESSLER, A. 2009. Minimal Old Chinese and Later Han Chinese . A Companion to Grammata Serica Recensa . Honolulu: University of Hawai’i Press. SCHWARZ, M. 2009. Jméno ’Buddha’ ve st ředoasijských jazycích. Lingustica Brunensia 57. 61-72. SCHWARZ, M. - BLAŽEK, V. 2012. Tunguzské jazyky – přehled, klasifikace a sou časný stav. Linguistica Brunensia 60. 147-170. SCHWARZ, M. – SRBA, O. 2013. Dějiny Mongolska . Praha: Nakladatelství Lidové noviny. (v tisku). SIEG, E. 1952. Übersetzungen aus dem Tocharischen II . Ed. W. Thomas. Berlin: Akademie Verlag. SIEG, E. – SIEGLING, W. 1921. Tocharische Sprachreste. I Band: Die Texte. A. Transcription . Berlin – Leipzig: Walter de Gruyter. SIEG, E. – SIEGLING, W. 1949. Tocharische Sprachreste Sprache B. Heft 1. Die Ud ānāla ṅāra-Fragmente. Text, Übersetzung und Glossar . Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. SIEG, E. – SIEGLING, W. – SCHULZE, W. 1931. Tocharische Grammatik . Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. SIEG, E. – SIEGLING, W. – THOMAS, W. 1953. Tocharische Sprachreste: Sprache B. Heft 2, Fragmente Nr. 71-633. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. SIEG, E. – SIEGLING, W. – THOMAS, W. 1983. Tocharische Sprachreste: Sprache B. Teil I. Die Texte. Band 1 Fragmente Nr. 1-116 der Berliner Sammlung. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. SIMS-WILLIAMS, N. 2007. Bactrian Documents from Northern Afghanistan. II: Letters and Buddhist Texts. London: The North Foundation & Azimuth Editions. SIMS-WILLIAMS, N. 2010. Bactrian Personal Names . (Iranische Onomastik, Nr. 7, Iranisches Personennamenbuch, Band II, Mitteliranische Personennamen, Faszikel 7). Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften. SIMS-WILLIAMS, N. & DURKIN-MEISTERERNST, D. 2012. Dictionary of Manichaean Sogdian and Bactrian . (Corpus Fontium Manichaeorum. Dictionary of Manichaean Texts. Vol. III. Texts from Central Asia and China ed. By N. Sims-Williams, Part. 2. Turnhout: Brepols. 255

SMIRNOV, A. P. 1980. Skytové . P řel. Josef Vlášek. Praha: Panorama. SRBA, O. 2012. Nápis na tzv. Čingisov ě kameni. Linguistica Brunensia 60, 2012, 171-182. STACHOWSKI, K. 2008. Names of Cereals in the Turkic Languages . (Studia Turcologica Cracoviensisa 11) Kraków: Ksi ęgarnia akademicka. STAROSTIN, S. A. 1989. Rekonstrukcija drevn ěkitajskoj fonologi českoj sistemy . Moskva: Nauka. STAROSTIN, S. A. & PEIROS, I. 2008. Altaic loans in Old Chinese. In: Past Human Migrations in East Asia. Matching archaeology, linguistics and genetics. Ed. by Alicia Sanchez-Mazas, Roder Blench, Malcolm D. Ross, Ilia Peiros and Marie Lin. London – New York: Routledge. STEIN, A. 1904. Sand-Buried Ruins of Khotan . London: Hurst & Blackett, Ltd. STEIN, A. 1912. Ruins of Desert Cathay. Personal Narrative of Explorations in Central Asia and Westernmost China , Vols. I. & II. London: Macmillan & Co. STEIN, A. 1998. On Ancient Central Asian Tracks . Delhi: Book Faith India. SÜAN-CANG. Zápisky o západních krajinách za Velkých Tchang ů. P řel. Josef Kolmaš. Praha: Academia, 2002. SZEMERÉNYI, O. 1964. Syncope in Greek and Indo-European and the Nature of Indo-European Accent. Naples. SZEMERÉNYI, O. 1970. Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft . Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. TEB-I = Krause & Thomas 1960. TEB-II = Thomas & Krause 1964. TEKIN, T. 1968. A Grammar of Orkhon Turkic . Bloomington: Indiana University. THOMAS, W. 1952. Die tocharischen Verbaladjektive auf -l. Eine syntaktische Untersuchung. Berlin: Akademie-Verlag. THOMAS, W. 1957. Der Gebrauch der Vergangenheitstempora im Tocharischen . Wiesbaden: Otto Harrassowitz. THOMAS, W. & KRAUSE, W. 1964. Tocharisches Elementarbuch . Band II. Texte und Glossar. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. THOMAS, W. 1971. Bilinguale Ud ānavarga-Texte der Sammlung Hoernle . Mainz: Akademie der Wissenschaften und Literatur/Wiesbaden: Franz Steiner. THOMAS, W. 1979. Formale Besonderheiten in metrischen Texten des Tocharischen: Zur Verteilung von B tane /tne „hier“ und ñake /ñke „jetzt“ . Mainz: Akademie der Wissenschaften und Literatur/Wiesbaden: Franz Steiner. THOMAS, W. 1983. Der tocharische Obliquus im Sinne eines Akkusativs der Richtung . Mainz: Akademie der Wissenschaften un der Literatur – Wiesbaden: Franz Steiner Verlag. THOMAS, W. 1987. Ein neues P ātayantika-Fragment in Toch. B. Tocharian and Indo-European Studies 1, 1987, 169-191. THOMAS, W. 1988. Winter Werner. Studia Tocharica. Selected writings/Ausgewählte Beiträge. Pozna ń, Universytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu 1984. Indogermanische Forschungen 93, 1988, 298 -305. TREMBLAY, X. 2001. Pour une histoire de la Sérinde. Le manichéisme parmi les peuples et religions d ʼAsie Centrale d ʼaprès les sources primaires . Wien: Verlag der österreichischen Akademie der Wissenschaften. TROMBERT, E. 2011. Pour une réévaluation de la colonisation des contréesd’Occident au temps des Han. Journal Asiatique , Vol. 299, 67-123. TURNER, R. L. 1966. A Comparative Dictionary of the Indo-Aryan Languages . London – New York – Toronto: Oxford University Press. UDOLPH, J. 1979. Studien zu slavischen Gewässernamen und Gewässerbezeichnungen . (Beiträge zur Namenforschung – Neue Folge, Beiheft 17). Heidelberg: Carl Winter. ULVING T. 1997. Dictionary of Old and Middle Chinese: Bernhard Karlgren’s Grammata Serica Recensa Alphabetically Arranged . Goteborg: Acta Universitatis Gothoburgensis. VAN WINDEKENS, A. J. 1941. Lexique étymologique des dialectes tokhariens . Louvain: Bureaux du Muséon. VAN WINDEKENS, A. J. 1944. Morphologie comparée du tokharien . Louvain: Bureaux du Muséon. VAN WINDEKENS, A. J. 1951. Zur tocharischen Wortforschung. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 70, 107-111. VAN WINDEKENS, A. J. 1976. Le Tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes. Vol. I. La phonétique et le vocabulaire . Louvain: Centre international de dialectologie générale. VAN WINDEKENS, A. J. 1978. Tokharien-sanskrit. Sur quelques mots sanskrit passés en tokharien. Orbis 27, 1978, 160-162. VAN WINDEKENS, A. J. 1979a. Le Tokharien confronté avec les autres langues indo-européennes. Vol. I. La morphologie nominale . Louvain: Centre international de dialectologie générale. 256

VAN WINDEKENS, A. J. 1979b. Recherches complémentaires sur le vocabulaire tokharien IV. Orbis 28, 1979, 168-187. VAN WINDEKENS, A. J. 1989. Notes d ʼétymologie et de phonétique tokhariennes. Tocharian and Indo -European Studies 3, 1989, 91-110. WINTER, W. 1963. Tocharians and Turks. In D. Sinor (ed.). Aspects of Altaic Civilization . Indiana University Publications, Ural and Altaic Series 23. 239-251. WINTER, W. 1984. Studia Tocharica. Selected Writings – Ausgewählte Baeiträge . Poz ńan: UaM. WINTER, W. 1987. Tocharian B ñakte , A ñkät ‘god’. Two nouns, their derivatives, their etymology. JIES 15 297-325. WINTER, W. 1988. The loss of Tocharian * -we - and its conditions. Tocharian and Indo-European Studies 2, 1988, 211-220. WINTER, W. 1990. B -ññ- : -wññ- and related problems. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 5-31. WINTER, W. 1999. Tocharian marginalia. Tocharian and Indo-European Studies 8, 1999, 247-274. WINTER, W. 2011. Vowel lenghtening before distinctively voiced consonants in Tocharian. Tocharian and Indo-European Studies 12, 2011, 221-238. WITCZAK, K. 1990a. Tocharian A ñom , B ñem ʻname ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 45-46. WITCZAK, K. 1990b. Tocharian A nkiñc , B ñkante ʻsilver ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 47 -48. WITCZAK, K. 1990c. Tocharian B karse ʻhart, deer ʼ and Hittite karšaš ʻlocust, grasshopper ʼ. Tocharian and Indo-European Studies 4, 1990, 49-53. WOOLNER, A. C. 1917. Introduction to Prakrit . Calcutta: Baptist Mission Press. YU, SHUJIAN. 2012. Dunhuang fodian yuci he suzi yanjiu . Shanghai: Shanghai guji chubanshe. ZGUSTA, L. 1955. Die personennamen griechischer Städte der nördlichen Schwarzmeerküste. Die ethnischen Verhältnisse, namentlich das Verhaltnis der Skythen und Sarmaten, im Lichte der Namenforschung. Praha: Nakladatelství československé akademie v ěd. ZGUSTA, L. 1964. Kleinasiatische Personennamen . Prag: Verlag der tschechoslowakischen Akademie derWissenschaften.

257