Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Miloslava Vobrubová

Maloasijská katastrofa a její důsledky očima potomků maloasijských Řeků

Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Štěpánek Ph.D. 2019

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………….

Miloslava Vobrubová

2

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla velmi poděkovat vedoucímu mé práce, panu docentovi Václavovi Štěpánkovi, za trpělivé, vstřícné a podnětné vedení, za odborné a praktické rady při konzultaci dané problematiky a dále všem svým respondentům, které jsem oslovila, a kteří mi poskytli cenné informace, na jejichž základě jsem mohla tuto svou práci vypracovat.

3

Obsah

Úvod...... 6 1 Maloasijská katastrofa v kontextu dějin ...... 11 1.1 Historické souvislosti ...... 11 1.2 Eleftherios Venizelos a Velká myšlenka ...... 14 1.3 Mladoturecká revoluce, balkánské války a první maloasijské čistky ...... 16 1.4 Řecko-turecké vztahy...... 19 1.5 První světová válka ...... 20 1.6 Mustafa Kemal ...... 22 2 Řecko-turecká válka 1919-1922 a Sèvreská smlouva ...... 22 2.1 Vnitropolitický vývoj Řecka po Sèvreské smlouvě ...... 25 2.2 Turecká ofenzíva, masakr Řeků ve Smyrně ...... 28 3 Lausannská smlouva 1923 ...... 31 3.1 Dohoda o výměně obyvatel Řecka a Turecka ...... 32 4 Systém rozmísťování repatriovaných maloasijských Řeků na řeckém území...... 34 5 Situace po příchodu uprchlíků do Řecka a jejich prozatímní umístění ve sběrných táborech ...... 35 6 Výstavba nových osad v severním Řecku a srovnání s místy, odkud maloasijští přišli – výpovědi respondentů: ...... 38 6.1 Nea Roda ...... 38 6.2 Roda ...... 39 7 Odchod z Malé Asie – vlastní prožitky předků respondentů: ...... 40 7.1 Z Andavalu v Kappadokii do Nea Rody ...... 40 8 Výstavba nových osad v severním Řecku a srovnání s místy, odkud maloasijští přišli – výpovědi respondentů: ...... 42 8.1 Stavros...... 42 8.2 Katirli ...... 44 9 První roky života maloasijských uprchlíků v nové vlasti od Nea Rody po Stavros .....46 10 Rozvoj podnikání a vznik tradice některých gastronomických produktů v poválečných letech nejen v severním Řecku, jež s sebou přinesli maloasijští křesťané ...... 50 11 Válečná léta 1941–1945 nejen na východním pobřeží Chalkidiki a osudy maloasijských Řeků, kteří zažili druhou imigraci za občanské války 1946-1949 ...... 52 Závěr ...... 57 Résumé ...... 63 Περίληψη...... 66 4

Příloha ...... 69 Seznam respondentů (podle data narození) ...... 69 Přepisy výpovědí respondentů ...... 70 Fotopříloha ...... 98 Použitá literatura ...... 115 Internetové zdroje ...... 117

5

Úvod

Maloasijská katastrofa, jak už sám název napovídá, je jednou z největších tragedií, které nenávratně zasáhly do osudů statisíců křesťanů i muslimů a jejich celých rodin ve dvacátých letech dvacátého století v Malé Asii na západě Turecka, v Řecku, v Bulharsku a v Arménii. Tato akce byla důsledkem a finálním řešením složitého, několikaletého, řecko-tureckého konfliktu, který vyústil v roce 1922, po podpisu Sèvreské smlouvy v genocidu Řeků v oblasti Malé Asie, a následně ve výměnu obyvatel Řecka a Turecka. Tento počin měl významný vliv na kulturní, politický a duchovní život nejen v Řecku a na Balkáně, ale i v dalších evropských zemích a v Zámoří. Velkou pozornost těmto událostem věnovala i světová média.

Americký novinář Ernest Hemingway, korespondent kanadského časopisu Toronto Star, podával očitá, autentická svědectví přímo ze Smyrny (turecky Izmir), kde se odehrál jeden z největších pogromů na křesťanském maloasijském obyvatelstvu, stejně jako zahraniční korespondent britského listu The Daily Mail, G. W. Price, který smyrenské tragedii přihlížel z paluby jedné z britských lodí, které kotvily ve smyrenském přístavu. Den po dni o tamních událostech informovalo mnoho evropských periodik, mezi nimiž nechyběly ani české Národní Listy, sledující kromě Malé Asie i v té době probíhající diplomatická jednání evropských mocností s tureckou Portou a Mustafou Kemalem. Toto periodikum též den po dni sledovalo situaci v Athénách a na řeckých ostrovech a poměrně detailně zmiňovalo i stanoviska ostatních balkánských zemí k těmto událostem. Dění nejen ve Smyrně, ale i v celé Malé Asii v roce 1922 a 1923, ovlivnilo nejen celý Balkánský poloostrov, ale i velkou část Evropy a některé zámořské země, kam se uchýlilo obrovské množství maloasijských křesťanů. Etnicky se docela radikálně změnila mapa severního Řecka a celého balkánského prostoru, odkud odešlo velké množství muslimů do Turecka. Zároveň mnoho Bulharů, převážně z jižní Thrákie, bylo odsunuto do Bulharska, ale zejména bezmála 1, 5 milionu pravoslavných křesťanů bylo nuceno opustit Malou Asii a usadit se z velké většiny v Řecku. Desítky tisíc jich směřovaly do Austrálie, do Ameriky a do Kanady. Početná komunita Řeků našla svůj nový domov i v několika zemích západní Evropy.

Cílem této práce je analýza vzpomínek maloasijských Řeků repatriovaných na sever Řecka, do oblasti východního pobřeží poloostrova Chalkidiki, které jsem 6 zachytila prostřednictvím výpovědí jejich potomků ve dvou oblastech. Věnovala jsem se sběru informací ve Stavrosu, malém městečku na západním pobřeží Orfanského zálivu, a v Nea Rodě, obci hraničící s mnišskou republikou Athos. Stavros už dlouhá léta navštěvuji a s některými tamními obyvateli se dobře znám. Neměla jsem tedy problém je oslovit a požádat o rozhovor. Všichni oslovení mi s důvěrou vyhověli, stejně jako pracovníci několika muzeí a archívů zmíněných oblastí, kteří mi poskytli tipy na respondenty z Nea Rody, ale též cenné poznatky a autentický biografický materiál, ze kterého v práci čerpám. Zaznamenala jsem též několik informací o maloasijském osídlení vesnice Asprovalty, nacházející se na východním pobřeží Orfanského zálivu a o jejím následném rozvoji.

Kromě zkušeností obyvatel samotných se zabývám také někdejší prací úřadů a institucí, které měly organizaci celé této „akce“ na starost a zajišťovaly její průběh. Na základě informací zpracovaných v řecké literatuře jsem mohla zachytit zmínky o prvotní selekci obyvatel na území Turecka podle náboženského vyznání.

Práci jsem rozdělila do několika kapitol. Nejprve uvádím dějinné souvislosti spolu s osvětlením jmen dvou nejvýznamnějších činitelů této epochy. Dále rozebírám znění dvou smluv, na základě kterých došlo ke konfliktu a následným událostem, jež jsou předmětem této práce. Další dvě samostatné kapitoly jsem věnovala výkladu systému, podle kterého byli maloasijští Řekové rozdělováni do jednotlivých, jim vyčleněných regionů Řecka a jejich situaci ve sběrných táborech bezprostředně po příchodu do nové vlasti. V dalších kapitolách věnovaných výstavbě nových osad a srovnání s místy, odkud odešli, již uvádím konkrétní názory a zážitky zúčastněných Řeků, získané prostřednictvím rozhovorů vedených s jejich potomky ve Stavrosu a v Nea Rodě. V samostatné kapitole popisuji soužití starousedlíků s nově příchozími, jejichž integrace do nového prostředí nebyla jednoduchá, a společenským, ekonomickým a sociálním změnám, které tato „akce“ zapříčinila. Dále se zmiňuji i o rozvoji podnikání a vzniku tradice některých gastronomických produktů v Řecku, které s sebou přinesli maloasijští křesťané. V poslední kapitole uvádím názor několika Řeků, potomků imigrantů, kteří zažili nejen přesun z Malé Asie ve dvacátých letech, ale zároveň také nucený odsun do zemí střední a východní Evropy v době občanské války v Řecku v letech 1946–1949. Jejich rodiny dnes žijí v České republice a někteří se vrátili v osmdesátých letech minulého století do Řecka. V závěru práce jsem

7

si dovolila zaujmout vlastní stanovisko k soužití původních a maloasijských Řeků na základě vlastních dlouholetých zkušeností z kontaktu s těmito lidmi a zhodnotit obecný postoj dnešní řecké společnosti k této, pro Řeky velmi významné dějinné události.

K této práci jsem nastudovala českou odbornou literaturu, publikaci Václava Štěpánka, Východní otázka Od počátků do konce 60. let 19. století (Brno: Masarykova univerzita, 2014), Pavla Hradečného a kol. Dějiny Řecka (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009), Klause Kreisera Dějiny Turecka (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010), Jana Rychlíka Dějiny Bulharska (Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000), dále publikaci Miroslava Tejchmana Balkán ve 20. Století (Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016), zabývající se mimo jiné politickým děním napříč celým Balkánským poloostrovem ve 20. století, Pavla Hradečného Řekové a Turci: Nepřátelé nebo spojenci? (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000), řešící napjaté vztahy Řeků a Turků ve dvacátém století. Z publikace Michala Řoutila, Petry Košťálové a Petra Nováka Katastrofa křesťanů (Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017) jsem čerpala informace o genocidě Řeků a Arménů na tureckém území počátkem dvacátého století. Knihu Jana Wannera Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou (Praha: Libri, 2009) jsem použila k výčtu informací o vzniku nového tureckého státu, stejně jako titul Portréty Kemal Atatürk Karla Pravce (Praha: Nakladatelství Svoboda, 1967). Detailní informace o mírových smlouvách uzavřených po balkánských válkách a po První světové válce jsem získala v publikacích Margaret Macmillanové Mírotvorci Pařížská konference 1919 (Praha: Nakladatelství Academia, 2004) a Zrod nové Evropy Jindřicha Dejmka a kolektivu (Praha: Historický ústav AV ČR, 2011). Při zpracování informací o řecké občanské válce 1946–1949 jsem použila dva zdroje srbské provenience, Balkan posle 1453 Leftena Stavrianose (Bělehrad: Equilibrium, 2005) a Балкан после другог светског рата Richarda J. Kremptona (Bělehrad: Clio, 2003) a dvě české publikace. Jednu od Konstantinose Tsivose Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – Od jednoho rozštěpení ke druhému (Praha: Univerzita Karlova FSV, 2012) a druhou od Ivana Dorovského S domovem v srdci (Brno: Masarykova univerzita, 2014). Z těchto zdrojů čerpám, kromě posledních dvou zmíněných, zejména v první části práce. Z řecké historiografie a pramenů, které mi pomohly se zorientovat v konkrétních dobových souvislostech a v řeckém prostředí, jsem užila tituly 1922 Η Μαύρη Βήβλος (1922 Černá kniha) 8 autoky Gianni P. Kapsi (Athény: E. O. Livani AVE, 1992), která popisuje konkrétní osudy Řeků z Malé Asie, Αλησμονήτες πατρίδες, Η φωτοδότρα Μικρασία (Nezapomenutelní vlastenci, Fotodokumentaristé Malé Asie) autorů Nikolaa Mutsopula, Konstantina Apostola Vakalopula a Aristotela Kesopula (Thessaloniki: Pyramida). Doplňující informace o obyvatelích Strymonského a Orfanského zálivu a o historii tamních obcí jsem čerpala z publikací, které byly zpracovány tamními autory a byly vydány v Soluni a v místním vydavatelství v Asprovaltě, Συλέος πεδιόν (Holá země) autorky Athanasiu Christu Bakaludi (Thessaloniki: V. Olgas 80, 1997), Σε δύο Πατρίδες (Ve dvou vlastech) autora Archelaa Kutsurise (Thessaloniki, 2003) a Ο τελευταίος Ελληνισμός του Ρενκιοι (Poslední Řekové v Renkioi) autora A. Giorga Giannakopula (Asprovalta, 2002). Dále jsem pracovala s řadou internetových zdrojů, jejichž seznam přikládám níže. V příloze pak kromě kompletních výpovědí všech svých respondentů dokládám autentický fotomateriál, který mi ve velké míře sami poskytli. Další jsem pak čerpala z řeckých publikací a z řeckých internetových zdrojů. Přímé citace z těchto zdrojů, které jsem v práci použila, zapisuji kurzívou, v uvozovkách.

Vzhledem k tomu, že se v textu objevují zejména řecké a turecké geografické názvy a vlastní jména, považuji za důležité vysvětlit jejich přepis. Jména osob uvádím vždy v české variantě, například Eleftherios Venizelos. Podobným způsobem zapisuji i geografické názvy s tím, že v případě tureckých pojmenování upřednostňuji jejich řecký ekvivalent (pokud existuje), přepsaný foneticky do latinky. Stejně pracuji i s ostatními řeckými výrazy, které ve své práci používám. Při první zmínce pak uvádím turecký název v závorce. V případě správného přepisu některých názvů řeckých měst, například Uranupolis, se řídím pravidly Ústavu pro jazyk český a před „p“ píši „u“. Název města Konstantinopolis zapisuji se samohláskou „o“ před „p“, což je ustálená varianta tohoto názvu. Severořecké město Thessaloniki zapisuji v jeho české variantě jako Soluň, pokud to citace nevyžaduje jinak.

Město Konstantinopolis nese dnes název Istanbul a ve slovanském prostředí se užívá též pojmenování Cařihrad. V této práci tedy uvádím jako standard název Istanbul, ale v citacích, pokud je tak uvedeno (může být i Cařihrad), a v přepisech rozhovorů s respondenty, ponechávám název Konstantinopolis. O západotureckém městě Izmir zde hovořím jako o Smyrně (již výše zmíněno), což je jeho řecký

9 ekvivalent, protože ho tak uvádí všichni respondenti, kteří se o něm zmiňují a stejně tak i velká většina řeckých bibliografických zdrojů, se kterými pracuji.

Jména respondentů zapisuji také českým fonetickým přepisem (př. Papazafiriu), avšak ženská křestní jména i příjmení ponechávám v původním tvaru, bez přechýlení. (Podobně zapisuji v češtině i jména autorů řecké bibliografie, viz výše, z důvodů jednotné úpravy této práce).

Pokud v textu zmiňuji svědectví respondentů, uvádím při každé první zmínce o nich jejich rok narození a příbuznost či jinou souvislost s přímými účastníky událostí. Všechna jména a ostatní údaje o respondentech, včetně fotografií v příloze, jsou zde zveřejněny s jejich výslovným souhlasem.

Rozhovory se všemi respondenty, které jsem oslovila, jsem vedla volnou formou, jako nestrukturované, pouze v některých případech jsem do výpovědi vstoupila s doplňujícím dotazem, který jsem v ten moment považovala za vhodný. Byť se v některých případech jedná jen o kusé střípky informací, každý z nich je velmi důležitý pro sestavení mozaiky života obyčejných lidí, bezprostředně dotčených velkými, zásadními událostmi řeckých novodobých dějin, jichž byli součástí.

10

1 Maloasijská katastrofa v kontextu dějin

1.1 Historické souvislosti

V devatenáctém století, kdy dochází k politickému rozvoji tzv. Východní otázky v souvislosti s krizí, která se projevuje jako národně osvobozenecký boj balkánských národů a snaha o národní afirmaci netureckých národností říše1, zaznamenává Řecko významné změny. V té době vlastně celý balkánský region poutá pozornost i ostatních evropských zemí. Osmanské impérium toho času zažívá hluboký hospodářský úpadek, jehož počátky sahají až do konce 17. století2.

Poslední třetina 18. století znamenala pro Řecko nebývalý intelektuální i kulturní vzestup, rozvoj školství na všech úrovních, který zaznamenalo i mnoho neřeckých studentů z celého Balkánu, navštěvujících řecké univerzity. Byly vydávány první tiskoviny a časopisy. Řečtina jako jazyk zažívala renesanci zavedením katharevusy3, již uvedl v život řecký vzdělanec Adamantios Korais, pocházející z maloasijské Smyrny, na přelomu 18. a 19. století.

V proudu těchto revolučních změn se utvářel i zárodek budoucí řecké státnosti, kterou si Řekové velmi tvrdě vydobyli ve dvacátých letech 19. století. Cesta to skutečně nebyla jednoduchá, neboť proti vlasteneckým snahám o úplné vymanění řeckého národa z osmanského područí stáli fanarioté4 společně s představiteli konstantinopolského patriarchátu, jejichž ideou bylo přetvoření osmanského impéria v „osmanský stát řeckého národa“.5

Řecká averze vůči Osmanům se nadále prohlubovala i díky násilnostem, které v tomto období nabyly značných rozměrů a také díky muslimskému extremismu a fanatismu, jehož důsledkem byly na mnoha místech jižní Thrákie a Malé Asie

1 ŠTĚPÁNEK, Václav: Východní otázka. Od počátků do konce 60. let 19. století. Brno 2014, s. 7. 2 O tureckém úpadku více viz KREISER, Klaus – NEUMANN, Christoph – KUČERA, Petr: Dějiny Turecka. Praha 2010, s. 91–94. 3 Jazyk „očištěný“ od cizích prvků, morfologicky odlišný od dimotiki, lidového řeckého jazyka. 4 Vlivná vrstva řecké aristokracie pocházející z konstantinopolské čtvrtě Fanar, od 17. století mnozí ve státní správě Osmanské říše, stavěli se proti řeckému povstání ve 20. letech 19. století. (Viz DOSTÁLOVÁ, Růžena – OLIVA, Pavel – VAVŘÍNEK, Vladimír: Stručná historie států ŘECKO. Praha 2002, s. 74, 84. 5 HRADEČNÝ, Pavel – DOSTÁLOVÁ, Růžena – HROCHOVÁ, Věra – OLIVA, Pavel – TSIVOS, Konstantinos – VAVŘÍNEK, Vladimír: Dějiny Řecka. Praha 20093, s. 270. 11 protiřecké bouře. Ty následně přerostly v opakované pogromy a připravily o život několik tisíc osob.

V prvním desetiletí 19. století se, zejména kvůli nastupujícímu absolutismu v Evropě, protiosmanské aktivity přenášely do tajných spolků pod záminkou filhelénské kulturní činnosti. Mezi nimi jednoznačně dominovalo Přátelské sdružení (Filiki eteria).6 Ač původně založeno v ruské Oděse, bylo vedení tohoto klubu přesídleno do Konstantinopole. Velmi rychle si v řeckém prostředí, kromě Malé Asie a špiček ortodoxní církve,7 získala tato organizace velký počet příznivců. Jméno jejího vůdce Alexandra Ypsilantise8, se později stalo jedním ze symbolů řeckého národně osvobozeneckého boje.

Pod vedením tohoto schopného generála v lednu roku 1821 započalo povstání, které však v Moldavsku, Valašsku a na dalších územích, odkud bylo vedeno, nezaznamenalo, vyjma několika vlastních akcí proti tureckým muslimským civilistům ve městě Jasy a Galac,9 žádný efekt. Carské Rusko, na jehož pomoc Ypsilantis spoléhal, tento krok odsoudilo, což bylo pro sultána výzvou k jeho potlačení.10

V samotné Osmanské říši, na řeckém území, se národněosvobozenecký boj rozrostl do obrovských měřítek. Hlavním ohniskem bojů byl poloostrov Peloponés, kde se 25. března uskutečnilo setkání peloponéských řeckých vůdců, na němž patraský metropolita Germanos vyzval své krajany a souvěrce k boji za osvobození z osmanského područí.11

Na osvobozená území začali přicházet Řekové odjinud, z diaspory a dokonce cizinci-dobrovolníci, z nichž nejvýraznější osobností byl nadšený filhelén, anglický básník G. G. Byron. Podporu povstalcům vyjádřil i ruský básník A. S. Puškin, francouzští spisovatelé F. R. de Chateubriand, V. Hugo, a malíř E. Delacroix tehdejší

6 ŠTĚPÁNEK, V.: Východní otázka Od počátků do konce 60. let 19. století, s. 53. 7 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 276. 8 Syn Konstantina Ypsilantise, někdejšího fanariotského vládce Moldavska a Valašska, který nalezl útočiště v Rusku. Alxandros Y. dosáhl v ruských službách hodnosti generálmajora a adjutanta cara Alexandra I. (viz https://www.sansimera.gr/biographies/156) 9 HRADEČNÝ, P.a kol.: Dějiny Řecka, s. 280. 10 ŠTĚPÁNEK, V.: Východní otázka Od počátků do konce 60. let 19. století, s. 56. 11 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 282. Datum 25. března je uváděno podle starého juliánského kalendáře, který Řekové používali až do roku 1923. Skutečným datem byl 6. duben; Setkání se konalo v klášteře Agia Lavra u Kalavrity. 12 tamní situaci vystihl velmi věrně obrazem nazvaným Vraždění na Chiu12 ve snaze napomoci řecké věci. Mezi příchozími byl i Dimitrios Ypsilantis, mladší bratr Alexandra, jež jej již dříve jmenoval zplnomocněncem Filiki Eterie pro Peloponés.13

Protiosmanské boje, které v plné síle přerostly v celonárodní konflikt, fakticky trvaly až do roku 1829. Vzhledem k tomu, že sultánský režim nebyl ochoten připustit za žádnou cenu vítězství řeckých vzbouřenců, byl boj na obou stranách veden s neobyčejnou krutostí i proti civilnímu obyvatelstvu řecké i osmanskoturecké národnosti a měl podobu etnických čistek.14

Řekové sice dosáhli vlastního národního státu, ale v důsledku vměšování velmocí zasahujících do řešení „východní otázky“15 nebyly ani zdaleka naplněny jejich představy o svobodě. V lednu 1822 byla v Epidauru schválena prozatímní ústava, jmenován výkonný výbor, státní kancléř a sedm ministrů. Otázka státního zřízení zůstala v epidaurské ústavě otevřena.

Na počátku roku 1824 byla bojujícím Řekům poskytnuta Brity první peněžní půjčka. V průběhu června a července 1825 se řada řeckých osobností podepsala pod petici, vybízející Velkou Británii k převzetí ochrany nad Řeckem. Tento „Akt podřízenosti“ byl řeckým legislativním orgánem 1. srpna 1825 schválen a poslán do Londýna. S podobnými žádostmi tak učinili Řekové i do Paříže a do Petrohradu.16

Činnost, kterou následně vyvinula britská i ruská strana vedla k dosazení britských specialistů, generála Richarda Churche a admirála Thomase Cochraneho17, do vedení armády a loďstva a Joannise Kapodistriase, za kterým stálo Rusko, do funkce prvního prezidenta nezávislého řeckého státu na sedmileté období od dubna 1827.

V roce 1832 byl z rozhodnutí velmocí – Velké Británie, Francie a Ruska, dosazen na řecký trůn král Ota I., z bavorského rodu Wittelsbachů. V září roku 1843 došlo ke vzpouře proti královu absolutismu a byla požadována ústava. Ta byla následně

12 ŘOUTIL Michal – KOŠŤÁLOVÁ, Petra – NOVÁK, Petr: Katastrofa křesťanů, Červený Kostelec 2017, s. 104. 13 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 282. 14 HRADEČNÝ, Pavel: Řekové a Turci Nepřátelé nebo spojenci?, Praha 2000, s. 21. Vyvraždění veškerého tureckého obyvatelstva včetně dětí ve městě Tripolitsa na Peloponésu a obdobná likvidace řeckých civilistů osmanským vojskem na ostrově Chiu. 15 ŠTĚPÁNEK, V.: Východní otázka. Od počátků do konce 60. let 19. století, s. 59. 16 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 289, 290. 17 Tamtéž 13 zveřejněna v březnu 1844 jako „úmluva“ mezi královskou korunou a představiteli národa. Mimo jiné prohlašovala ortodoxii za oficiální státní náboženství a strážkyni duchovní a národní jednoty Řeků.18

1.2 Eleftherios Venizelos a Velká myšlenka

Ve 40. letech 19. století se v Řecku poprvé setkáváme s koncepcí Velké myšlenky (Megali idea), úsilím o sjednocení všech území osídlených Řeky ve vzdálené i nedávné minulosti i v přítomnosti (včetně Konstantinopole a maloasijských území).19 S definicí tohoto výroku přišel Joannis Kolettis, vůdce francouzské strany na vystoupení v národním shromáždění v roce 1844. Samotným původcem výroku však nebyl on, ale básník Alexandros Sutsos. Prakticky pak tuto myšlenku rozvedl až Eleftherios Venizelos, jehož jméno se poprvé objevuje v souvislosti s povstáním na Krétě roku 1897, kdy se tento ostrov zmítal v téměř nepřetržitých konfliktech s osmanskými Turky. Tehdy se situace na Krétě prudce vyhrotila po roce planých slibů sultána Abdülhamida II. o nastolení plné autonomie a dodržování Chalepského paktu20, kdy vzbouřenci, v čele s tehdy třiatřicetiletým Eleftheriem Venizelem, vyhlásili „enosis“.21

Krétští křesťané měli plnou podporu řeckého krále Jiřího I.,22 který pověřil svého druhorozeného syna Jiřího a plukovníka Timoleona Vassose k převzetí kontroly nad ostrovem.23

Poté, co k ostrovu připlulo množství řeckých lodí s dobrovolníky, zbraněmi a municí, vyslaly i velmoci svá válečná plavidla ke krétským břehům ve snaze odvrátit válečný konflikt a zabránit vylodění Turků. V březnu 1897 sami admirálové loďstva

18 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 308. 19 ŠTĚPÁNEK, V.: Východní otázka Od počátků do konce 60. let 19. století, s. 76. 20 Byl vydán 15. října 1878 a uznal na Krétě řečtinu jako další úřední jazyk, sliboval daňové úlevy a řeckým křesťanům zajišťoval početní převahu v zastupitelském shromáždění Kréty a obsahoval prohlášení, které určovalo povinnost generálnímu guvernérovi mít zástupce odlišného vyznání. (Viz HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 324–325.) 21 Celonárodní sjednocení všech Řeků, včetně Kréty (viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 106.) 22 Dosazen na řecký trůn se souhlasem tří velmocí – Velká Británie, Francie, Rusko, po vojenském puči a sesazení krále Oty I. v roce 1863. Pocházel z dynastie Glücksburgů. Stal se populárním a oblíbeným panovníkem, nejdéle vládnoucím v moderní historii Řecka, vládl 50 let, do roku 1913. (Viz https://www.sansimera.gr/biographies/1131) 7. 6. 2019 23 Viz https://www.kaliterilamia.gr/2017/11/blog-post_60.html. 7. 11. 2019 14

šesti velmocí proklamovali autonomii ostrova.24 V postoji velmocí k tomuto problému a ve vztahu k Řecku vládl rozpor. Německo vystupovalo proturecky a prosazovalo blokádu některých řeckých přístavů, Rakousko-Uhersko se postupně přiklonilo k německému názoru a podobně protiřecky působilo i rusko-rakouské ujednání o vzájemné součinnosti na Balkáně za účelem zachování tamního statu quo, na jehož základě si obě mocnosti v dubnu 1897 vynutily na balkánských slovanských státech neutralitu v řecko-tureckém konfliktu.25

Na pevnině, na thesálsko-makedonském pomezí, mezitím v dubnu vypukla řecko-turecká válka, která, ač trvala pouhý měsíc, připravila Řeky o část thesalského území (395 km2). Mírová smlouva mezi oběma znesvářenými stranami byla podepsána v prosinci 1897 a zahrnovala i ujednání o Krétě, které byla přiznána plná autonomie.

Po prohrané válce s Tureckem se Řecko ocitlo ve stavu hluboké vnitřní krize, která se po dobu celého jednoho desetiletí odrazila ve všech úsecích státního a veřejného života a proces modernizace se na některých úsecích úplně zastavil.26 Došlo k silnému ekonomickému propadu, narůstala nezaměstnanost, a obyvatelstvo se velkou měrou uchylovalo k emigraci.

S odchodem dvou hlavních protagonistů domácí politické scény27 postrádalo Řecko rozhodnou, charismatickou osobnost. V letech 1897–1909 se v Řecku vystřídalo třináct vlád, což způsobilo naprostou dezintegraci a anarchii. Jistá naděje se objevila na přelomu let 1909–1910, v čase znepokojivého vývoje situace v Řecku po srpnovém povstání na athénském náměstí Gudí, spojeného s vynucením demise vládního kabinetu Dimitria Rallise a požadavkem odvolání členů královské rodiny z řídících funkcí v armádě a námořnictvu. Pro prosazení těchto a dalších požadavků hledali představitelé hnutí Gudí osobnost schopnou prosadit uskutečnění reformního programu.28 Tou se stal Eleftherios Venizelos, krétský liberál a jedna z vůdčích osobností krétského povstání z roku 1897 a bojovník za „enosis“. Ten však nabídku nejprve odmítl a po vítězství v březnových volbách na Krétě se ujal funkce tamního premiéra. Do vrcholné politiky

24 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 330, 331. 25 Tamtéž 26 TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve 20. století, s. 24. 27 Charilaos Trikupis, velmi schopný politik, někdejší řecký premiér, po volební porážce 1895 odešel do ciziny, kde zanedlouho zemřel a Theodoros Dilijannis, rovněž několikrát na postu ministerského předsedy, stál v opozici proti Trikupisovi, v roce 1905 se stal obětí atentátu. (Viz STAVRIJANOS, Leften: Balkan posle 1453, Beograd, Equilibrium, 2005. 871 s. ISBN 86-82937-09-3, s. 450–452 ) 28 DOSTÁLOVÁ, R., OLIVA, P., VAVŘÍNEK, V.: Stručná historie států ŘECKO, s. 97. 15

Řeckého království vstoupil o několik měsíců později. V srpnu 1910 podal demisi ze svého úřadu na Krétě a odjel do Athén, kde 18. září téhož roku začíná jako politik, jenž bude zvládat problémy, které brzy nastolí dvacáté století.29

Jeho roztržka s králem Jiřím I., kterému jasně definoval svůj úmysl modernizace, nikoli likvidace stávajícího systému, a praktického zavedení programu „obnovy“ Řecka30 a návrh koncepce Velké myšlenky, vynesla Venizelovi obrovskou popularitu a sympatie řecké veřejnosti. Tím si zajistil voliče pro svou Liberální stranu, se kterou se prosadil v prosincových parlamentních volbách. V roce 1911 byla schválena revidovaná ústava, jež posilovala královu úlohu v politickém systému a řadu nových demokratických a liberálních opatření.31

1.3 Mladoturecká revoluce, balkánské války a první maloasijské čistky

Zatímco Řecko prožívalo jakousi „malou renesanci“ politického a hospodářského rozvoje nebo se o to alespoň pokoušelo, Turecko se na počátku 20. století zmítalo v množství konfliktů, které přetrvávaly již od 70. let 19. století. Tehdy se objevuje nové politické uskupení, tzv. Mladoosmané. Jedná se o tajnou politickou organizaci v Osmanské říši, prosazující demokratické myšlenky. Od počátku svého vzniku se staví proti sultánovi a usiluje o jeho svržení. V roce 1908, již jako Mladoturci, provádí toto uskupení revoluční převrat, při němž je sultán Abdülhamid II. Svržen a roku 1909 donucen k abdikaci. Od téhož okamžiku je tato organizace vedena jako politická strana a kromě krátkého období v letech 1912 a 1913 stojí v čele Turecka.32

Mladoturci okamžitě od svého nástupu do vedoucích pozic nastolili tvrdý režim vůči Řekům žijícím na maloasijském území a výsledkem bylo například masové vypovídání Řeků bez osmanského občanství z Osmanské říše nebo obchodní bojkot řeckého zboží a Řecka vůbec; bojkot trval až do září 1911.33

29 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 338. 30 TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, Praha 2016, s. 25. 31 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 366. 32 V čele tohoto uskupení stojí tři vedoucí činitelé (Talata Paša, Enver Paša a Džamal Paša), kteří měli do roku 1918 ve své moci celou Osmanskou říši. Viz: PRAVEC, Karel: Portréty KEMAL ATATÜRK. Praha 1967, s. 13, 14. Rozčarování z mladotureckého režimu přiblížilo převážnou většinu osmanských Řeků a příslušníků dalších netureckých národů ke spolupráci s opoziční liberálně-konzervativní Stranou svobody a 16

I další vývoj na Balkánském poloostrově však vytvářel podmínky spíše pro konflikt než pro řecko-turecké sblížení.34 Tomu napovídaly i první měsíce roku 1912, kdy vzniklo specifické spojenectví čtyř balkánských států – Srbska, Bulharska, Černé Hory a Řecka proti zbytku Osmanské říše na tomto poloostrově. Země Balkánského svazu postavily 650 tisíc zkušených a nadšených vojáků proti 420 tisícům vojáků turecké armády.35 To znamenalo v první balkánské válce tureckou porážku, po které následovala řada odvetných opatření ze strany mladotureckého vedení, které vypracovalo a následně realizovalo plány na etnické vyčištění východní Thrákie a západních oblastí Malé Asie, a to především od Řeků, s cílem příslušné území turkizovat.36 Slovanský a řecký živel byl Mladoturky považován za nedůvěryhodný. Podobně si Mladoturci počínali i v případě Arménů, Židů a Asyřanů žijících na osmanském území. Již v květnu 1914 vydal ministr vnitra Talàt Paša rozkaz k vysídlení všech Řeků z oblasti Dardanel a Cesme.37 Následně byly organizovány větší či menší „deportační akce“, které mladoturecké vedení definovalo pěti typy38 a 27. května 1915 turecká Sněmovna poslanců dokonce přijala zákon o přesídlení obyvatelstva a 30. května odsouhlasila Rada ministrů provizorní zákon nazvaný „Dočasný zákon o preventivních opatřeních, které má vojsko podniknout proti těm, kdo během válečných tažení odporují válečným akcím“, který vešel ve známost jako „Zákon o deportacích“.39 Tímto okamžikem byly deportační akce podloženy legislativou, kterou si ovšem turecká armáda a četnictvo vysvětlovaly po svém (viz níže).

Druhá balkánská válka, která vzápětí následovala, se nesla ve znamení roztržky jednotlivých států na Balkáně a boje o nemalá území, která si jednotlivé státy nárokovaly. V případě Řecka šlo zejména o část Makedonie, Thrákie, a pobřeží

svornosti (tur. Hürriyet ve Itiláf Fırkası) založenou v roce 1911, která měla na programu liberální reformy. Netureckému obyvatelstvu slibovala decentralizaci a větší ohledy na národnostní požadavky. Mladoturci se v roce 1912 pokusili podlomit vliv svých odpůrců novými volbami a pomocí nejrůznějšího nátlaku na voliče se jim podařilo zajistit si většinu v nové Sněmovně poslanců. (Viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 106.) 34 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 107. 35 TEJCHMAN, M., Balkán ve 20. století, s. 29., též kapitola BALKÁNSKÉ VÁLKY (1912–1913), s. 29- 31. 36 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 111. 37 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 314. 38 Viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 131. 39 Tímto okamžikem byly deportační akce podloženy legislativou, kterou si ovšem turecká armáda a četnictvo vysvětlovaly po svém. (Viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 131.) 17

Egejského moře, což vychází ze závěrů Bukurešťské mírové smlouvy, uzavřené 10. srpna 1913.

Obě balkánské války pak spojovala obrovská krutost a absolutně nepřijatelné zacházení s civilním obyvatelstvem. Výjimkou nebyly ani etnické čistky, jež postihly především muslimy, kteří z tohoto důvodu hromadně opouštěli své domovy a utíkali do zdánlivě klidnějších oblastí. Jedním z takových útočišť se pro mnohé stalo přístavní město Soluň.

Na druhé straně ustupující osmanská armáda za sebou nechávala spoušť rabováním a plundrováním řeckých a slovanských vesnic ve východní Thrákii. Podobně si počínali i Bulhaři, kteří část této oblasti v roce 1913 získali na základě mírové smlouvy z Bukurešti.

K násilnostem však docházelo i na území dosud kontrolovaném Osmanskou říší, např. v únoru 1913 vyhnaly osmanské úřady řecké obyvatele městečka Krithea na Gallipolském poloostrově a sídlo bylo následně vypleněno.40

Další obrovské čistky probíhaly od května 1914 v Dardanelách. Oddíly, které se na této likvidaci podílely, obyčejně sestávaly z příslušníků Speciální organizace a radikalizovaných muslimských uprchlíků z Balkánu, kteří vraždili a plenili podle míry své nenávisti k Řekům. Čistky měly zjevně etnický podtext, protože násilí, které nyní snášeli východothráčtí a maloasijští Řekové, páchali většinou Turci, resp. muslimové vyhnaní z Balkánu během balkánských válek a po jejich skončení.41

V některých oblastech se řeckému obyvatelstvu podařilo opatřit si dopravní prostředky a prchnout ze svých domovů ještě před příchodem plenících čet, čímž si zachránili holé životy. Směřovali na pobřeží, odkud se pak přepravovali na ostrov Chios, který byl v té době již pod řeckou správou.

40 Podmínky, za nichž mladoturci vyháněli Řeky z jejich vesnic či měst a vysídlovali je, byly brutální a nelidské. Pod hrozbami, ve strachu, za neustálého násilí a vraždění je vypudili z městských center na pobřeží Propontidy a Černého moře. Vysídlení probíhalo bez předchozího varování a bez omezení. Majetek východothráckých Řeků okamžitě přešel do rukou muhácirů, muslimských přesídlenců z Epiru a Bosny, ale především z Makedonie. Vyhnaní Řekové si nemohli nic vzít s sebou, mnoho starších lidí zemřelo vyčerpáním, na vyhladovění nebo podlehlo násilí, které propukalo během těchto hrůzných pochodů směrem k pobřeží. (viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 313.) 41 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 314. 18

1.4 Řecko-turecké vztahy

Sarajevské události v červnu 1914 a napjatá mezinárodní situace, která panovala v celé Evropě již několik let,42 byly předzvěstí velkého konfliktu, který na sebe nenechal dlouho čekat. Dne 28. července 1914 byla Rakousko-Uherskem, na základě nesplněných požadavků předloženého ultimata, Srbsku vyhlášena válka. Tento akt způsobil téměř okamžitě řetězovou reakci a během jednoho týdne se ve válečné vřavě ocitla celá Evropa.

Zatímco Evropou otřásaly válečné operace, Řecko řešilo svou neutěšenou vnitropolitickou situaci. „V roce 1913, ještě před ukončením první balkánské války, usedl na řecký trůn korunní princ Konstantin, osobnost konzervativního a militantního zaměření a jednoznačně proněmecké orientace.“43 Nahradil tak svého otce, krále Jiřího I., nejdéle vládnoucího panovníka na řeckém trůnu, který byl v Soluni, v březnu 1913, zavražděn. Konstantin byl v balkánských válkách velitelem makedonské a epirské armády, čímž si u Řeků vysloužil popularitu. Tím se řecká veřejnost rozdělila na „královy konzervativce“ a liberály vedené Eleftheriem Venizelem, stoupencem politiky dohodových mocností.44

Turecko, podporované německou stranou, tvořilo logicky opozici ve vztahu těchto dvou entit. Důvodů ke zhoršování řecko-tureckých vztahů bylo ale stále více. Kromě opačně vnímané zahraniční politiky to byly stále ještě územní spory vyplývající z mírových dohod po první i druhé balkánské válce, zejména okolo východoegejských ostrovů, které kromě Tenedu (Bozcaady), Imvru (Imbrosu), Kasteloriza a Dodekanés připadly Řecku. Druhým důvodem sporů, a později jedním z největších, se stalo chování obou států vůči příslušníkům jinonárodních a jinonáboženských menšin.45

42 Tamtéž 43 Bratr jeho ženy Sofie byl německý císař Vilém I. Pruský. HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 374. 44 Trojdohoda – Anglie, Francie, Rusko jako protiváha Trojspolku – Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie 45 HRADEČNÝ, P.: Řekové a Turci Nepřátelé nebo spojenci?, s. 40. 19

1.5 První světová válka

Přestože se Řecko od počátku první světové války drželo spíše stranou a trvalo na zachování neutrality, dohodové mocnosti intenzivně připravovaly výsadek spojeneckých vojsk v Soluni na pomoc srbské armádě. Řekové, ač váhavě, nakonec s touto akcí souhlasili pod podmínkou, že britsko-francouzská vojska jen projdou řeckým územím.46 Důvodem bylo odmítnutí krále Konstantina vstoupit do války po boku Dohody, která právě zahájila dardanelskou operaci proti Turecku47. Tento králův krok byl v příkrém rozporu s názorem Venizela, který již od února 1915 prosazoval spojenectví s Dohodou a na základě Konstantinova rozhodnutí podal demisi. V úřadu pak pokračoval po parlamentních volbách od srpna téhož roku. Díky svému neoblomnému prosazování spolupráce s dohodovými mocnostmi, svolení s vyloděním Britů a Francouzů v Soluni, a opozičním názorům vůči Bulharsku, které od 24. srpna 191548 bojovalo na straně Německa, byl ale v říjnu králem odvolán z funkce premiéra.

Konstantinova politika nakonec vedla k rozdělení země. Venizelova prodohodová vláda, která vznikla v Soluni, vypověděla koncem roku 1916 válku Německu a jeho spojencům. V Athénách zůstal král Konstantin, jehož po vítězství bolševické revoluce v Rusku v roce 1917 dohodové státy donutily k abdikaci a novým králem se stal jeho mladší syn Alexandr.49 Ten svým politickým postojem v té době vyhovoval představitelům Dohody lépe než jeho starší bratr, proněmecky orientovaný Jiří.

Řecko se tedy již na sklonku roku 1917 začalo ubírat cestou liberální politiky s řadou hospodářských, sociálních a kulturních reforem, kterou tehdy začala razit nově sestavená Venizelova vláda. Jednou ze změn poměrně radikálního charakteru bylo vyhlášení pozemkové reformy. Zákon se vztahoval na „nové“ Řecko a zahrnoval turecký a bulharský majetek a statkářskou půdu nad 100 ha, které měly být za finanční odškodnění vyvlastněny a předány do rukou 130 tisíc rodin bezzemků, nádeníků, pachtýřů a utečenců z Turecka.50 Roajalisté byli z vysokých státních pozic odstraňováni

46 TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, s. 40. 47 Tamtéž 48 Datum, kdy byla v Sofii podepsána tajná německo-bulharská smlouva, viz: RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. Praha 2000, s. 279. 49 TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, s. 40 – 41. 50 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 383. 20 a někteří byli vězněni, či internováni na Korsice51. Budovala se též nová armáda, která by na straně dohody byla schopná čelit Centrálním mocnostem, tudíž zde byla znovu šance pro realizaci „Velké myšlenky“.

Na zcela opačné straně se v té době ocitlo Turecko. Ačkoli ještě krátce před vypuknutím války stálo díky silné ekonomické a hospodářské podpoře na straně Anglie, Francie a Ruska, nakonec svůj postoj přehodnotilo a rozhodlo se pro spojenectví se silným, dobře vyzbrojeným Německem ve víře v jeho rychlé vítězství nad státy Dohody.

V té době už v oblasti Dardanel, v Gallipoli, velel 19. turecké divizi podplukovník Mustafa Kemal. Pod jeho velením se podařilo dobrou strategií Turkům odrazit první útok Spojenců52 na galipolském poloostrově i za cenu obrovských vlastních ztrát, čímž vešlo jméno tohoto muže do povědomí široké turecké veřejnosti.

Během první světové války neustále probíhaly deportace Řeků na základě mladotureckého programu. Ke konci války se jejich počet snížil a po kapitulaci Osmanské říše byly zcela ukončeny. Jejich výsledkem byla hluboká proměna složení obyvatelstva v celém regionu. Odhaduje se, že mladoturecká politika etnických čistek v letech 1914–1918 se dotkla asi 500–700 tisíc osob, které musely buď uprchnout na území Řeckého království, do Evropy, USA či do Ruska nebo byly deportovány do vnitrozemí Malé Asie.53

Poté, co Osmanská říše 30. října 1918 podepsala na řeckém ostrově Limnu příměří s Brity54, začali se někteří Řekové vracet do svých domovů.55 Z původního počtu obyvatel se ovšem vrátila necelá pětina, neboť téměř polovina původních maloasijských Řeků přišla při odsunech násilně o život, množství především starších osob nepřežilo transport a řada odsunutých se vrátit odmítla. Mnozí též neměli kam,

51 Zde měli Francouzi zřízené internační tábory pro válečné zajatce i pro civilisty a řečtí roajalisté zde byli umístěni z důvodu naprosté separace a nemožnosti odsud jakkoli ovlivňovat řecké obyvatelstvo (viz: https://www.cervenykriz.eu/cz/729/EVZ-I.pdf, s. 155, kapitola Internace civilistů z nepřátelských, válku vedoucích zemí ve Francii 1914-1918 ) 52 Členské státy Trojdohody a jejich spojenci – Srbsko, Řecko, Portugalsko, Belgie, Austrálie, Nový Zéland … (viz https://docplayer.cz/30383037-Dejiny-evropske-civilizace.html#show_full_text, s. 128, kapitola 9.1.1.) 53 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 321-322. 54 Podle podmínek příměří mělo Turecko vyklidit Arábii, Mezopotámii, Sýrii, Arménii a část Kilíkie. Mezi první body mudroského příměří patřil též závazek uvolnit vítězům přístup do Černého moře a souhlas s obsazením Istanbulu a úžin dohodovými vojsky. (viz Mudroské příměří na https://www.reflex.cz/clanek/historie/90750/kapitulace-turecka-v-prvni- svetove-valce-mel-sultanat-ctvrtou-nejlepsi-armadu-zahynuly-statisice-vojaku.html) 55 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 321-322. 21 protože jejich domovy byly buď vypálené, vesnice srovnané se zemí nebo v jejich domech bydleli „noví“ Turci a muslimové, kteří přišli z Balkánu.

1.6 Mustafa Kemal

Turecká armáda se na sklonku roku 1918 nacházela v žalostném stavu. „Nejhůře na tom bylo 35 000 vojáků v Thrákii, v oblasti černomořských úžin a v západní Anatolii. Ti byli pod největším tlakem spojenců a museli plnit podmínky příměří. Členem těchto zdecimovaných, vojenských jednotek byl i Mustafa Kemal“,56 o němž již byla zmínka výše, při obraně Dardanel v roce 1915. Ještě před válkou byl krátce vězněn za kritiku sultánova režimu. Po dardanelské operaci, v roce 1915, byl oslavován jako „zachránce Cařihradu“a v dubnu 1916 povýšen na generála.57 Následně se přes Kavkaz, Sýrii a Palestinu, kde velel turecké úderné skupině v bojích proti ruské armádě, dostal na přelomu let 1917 a 1918 až do Německa jako pobočník korunního prince Vahdettina. V Thrákii pak bylo jeho úkolem, po podpisu mudroské smlouvy na podzim roku 1918, řídit odzbrojení a demobilizaci armády, což pojal po svém a rozdával zbraně civilnímu obyvatelstvu. Od počátku roku 1919, kdy Kemal vstoupil do politiky, nabraly události v Turecku tempo a směr, kterým byly do jisté míry zaskočeny i evropské špičky. Díky dlouholetým zkušenostem v armádě byla jeho prioritou především její reorganizace a modernizace. V neposlední řadě bylo třeba vyřešit i arménskou a řeckou otázku, na čemž měly zájem i dohodové mocnosti a především americký prezident Woodrow Wilson. To ostatně potvrdila i mírová konference, která se od ledna 1919 konala v Paříži.

2 Řecko-turecká válka 1919-1922 a Sèvreská smlouva

Rozsáhlá, časově náročná jednání o poválečném uspořádání Evropy zahrnovala i mírovou smlouvu s Osmanskou říší, která svým charakterem od počátku poněkud vybočovala z řady ostatních mírových smluv, s nimiž měla společně vytvářet

56 WANNER, Jan: Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou, Praha 2009, s. 56, 57. 57 WANNER, J.: Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou, s. 59. 22 tzv. versailleský systém. Její podmínky byly v porovnání s ostatními pařížskými smlouvami mnohem tvrdší a byla provázena velkými spory mezi jednotlivými vítěznými mocnostmi. Nejpodstatnějším rozdílem od ostatních je však fakt, že tato smlouva nikdy nevstoupila v platnost a později musela být revidována.58

Ze strany mocností se jednalo především o zájmy ekonomické, zatímco Arménie, Řecko a ostatní země, jejichž obyvatelstvo tvořilo etnické menšiny na území Osmanské říše, si kladly krom jiného i nemalé nároky na některá území.

S neskromnými požadavky vystupoval od samého prvopočátku Eleftherios Venizelos, jež nárokoval pro svou vizi „velkého Řecka dvou kontinentů a pěti moří“ připojení osmanské části Thrákie a západní části Malé Asie i s přilehlými ostrovy, včetně Itálií držených Dodekanés.59

Řecká otázka se na konferenci, zahájené 18. ledna 1919 dostala na pořad 30. ledna. Třetího února dostal příležitost Eleftherios Venizelos přednést své požadavky před nejvyšší radou konference. Svým projevem udělal na většinu přítomných zástupců velmocí velký dojem. Nadšen byl zejména britský Lloyd George, na rozdíl od italské strany, které se Venizelovy nároky v mnohém příčily.60 „Důvodem byl především zájem Italů o Dodekanéské ostrovy v Egejském moři, zejména ostrov Rhodos, dále o významnou část jihozápadního maloasijského pobřeží v oblasti Anatolie až po město Smyrnu a v neposlední řadě snaha o nemalé územní zisky v Albánii. Tyto nároky si Itálie kladla na základě Londýnské dohody z roku 1915.“61

Po březnových a dubnových italských operacích v Egejském moři62 nabídl Venizelos pohotově pomoc řecké armády v oblasti. Za absolutní podpory britské strany

58 NOVÁK, P.: Sèvreská mírová smlouva s Tureckem (srpen1920) in: DEJMEK, Jindřich a kol.: Zrod nové Evropy: Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému., Praha 2011, s. 233. 59 NOVÁK, P.: Sèvreská mírová smlouva s Tureckem (srpen1920)in: DEJMEK, Jindřich a kol.: Zrod nové Evropy: Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému, s. 236. 60 Itálie začala jednat a poslala k maloasijským břehům své jednotky, které se od března vyloďovaly v Antálii a dalších maloasijských tureckých přístavech. Dne 29. dubna 1919 se italské jednotky objevily i ve Smyrně, což situaci zdramatizovalo (viz: tamtéž). 61 Tajný pakt z 26. 4. 1915 mezi královstvím Itálie a státy Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko), který zahrnoval řadu podmínek vstupu Itálie do první světové války na straně zmíněných mocností. Jednalo se o řadu teritoriálních kompenzací v případě jejich vítězství, (viz: Londýnská smlouva ve všech 16 bodech, https://storiacontroversa.blogspot.com/2011/03/26-1915.html). 62 Výbor pro řecké a albánské záležitosti, který byl v Paříži vytvořen k posouzení řeckých nároků, vydal dne 6. března svá doporučení, která poměrně značně omezovala italský vliv v Egejském moři a na maloasijském pobřeží. Z toho důvodu se již 29. března téhož roku začaly vyloďovat italské jednotky v JZ Anatolii a Bodrumu a 29. dubna se italské lodě objevily i ve Smyrně, (viz NOVÁK, P.: Sèvreská 23 získali Řekové 6. května od „Nejvyšší rady“63 svolení k vylodění řeckých jednotek ve Smyrně, k čemuž došlo dne 15. května 1919.64 Tento den se stal pro maloasijské Řeky jistou nadějí na zklidnění situace a vyhlídkou naplnění „Velké myšlenky“. Téměř dvacet tisíc řeckých vojáků bylo smyrenskými Řeky, ale i Armény vítáno za zvuku hudby nadšeným jásotem a množstvím modrobílých řeckých vlajek. Bezprostředně po vylodění ovšem ve Smyrně došlo k potyčce mezi řeckými a tureckými vojáky, která si ještě týž den vyžádala přibližně 300–400 tureckých a asi stovku řeckých obětí.65 Turecké obyvatelstvo bylo zděšeno, Řekové očekávali pozitivní změny.

Mustafu Kemala tento okamžik postavil do pozice bojovníka za práva Turků. Čtyři dny po vylodění Řeků ve Smyrně, tj. 19. května 1919 dorazil do černomořského přístavního města Samsunu,66 odkud díky své dokonalé znalosti vojenské strategie začal v Malé Asii připravovat akci, o které tajné služby žádné z mocností neměly tehdy ani tušení. Dvacátého třetího června 1919 vyhlásil Kemal národní smlouvu, jejímž hlavním cílem bylo zachovat země obývané Turky jako celek, včetně Istanbulu.67

Zatímco Kemal se svými sympatizanty podnikal v Malé Asii tajné akce mimo jakoukoli vnější kontrolu, v Paříži jednal Venizelos s italským ministerským předsedou Tittonim o vzájemné podpoře územních požadavků.68

Řečtí vojáci se ve Smyrně a jejím okolí začali dopouštět násilností na tureckých civilistech.

Dvacátého sedmého listopadu 1919 připadla Řecku další část území, kterého se na základě neuillské smlouvy muselo vzdát Bulharsko.69 Jednalo se, mimo jiné,

mírová smlouva s Tureckem (srpen1920) in: DEJMEK, Jindřich a kol.: Zrod nové Evropy: Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému, s. 237. 63 „Nejvyšší rada čtyř“ – hlavní představitelé čtyř mocností, které se účastnily Pařížské konference (Francie – Georges Clemenceau, Velká Británie – David Lloyd George, Itálie – Vittorio Emanuele Orlando, USA – Woodrow Wilson (viz: MACMILLANOVÁ, Margaret: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Praha 2004, s. 275) 64 Spolu s Řeky připluli do Smyrny i Britské a francouzské lodě, které kromě zajištění podpory řeckých vojsk v oblasti monitorovaly i pohyb italských plavidel. (Viz TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, s. 75.) 65 Viz MACMILLANOVÁ, M.: Mírotvorci: pařížská konference 1919, s. 423. 66 Toto datum je v turecké historiografii považováno za počátek osvobozenecké války a dodnes se v Turecku slaví jako národní svátek. (Viz: MACMILLANOVÁ, M.: Mírotvorci Pařížská konference 1919, s. 424.) 67 MACMILLANOVÁ, M.: Mírotvorci Pařížská konference 1919, s. 424.) 68 Podle tohoto tajného dokumentu se Itálie zavazovala podporovat řecké aspirace na severní Epir, Thrákii, Dodekaneské ostrovy (s výjimkou Rhodu) a na maloasijskou Smyrnu. Řecko mělo naproti tomu pomoci Itálii získat albánský přístav Vloru, protektorát nad Albánií a část maloasijského území při Egejském moři. (Viz HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 385.) 69 Viz: MACMILLANOVÁ, M.: Mírotvorci: pařížská konference 1919, s. 153-155. 24 o západní Thrákii s městem Alexandrupolí, čímž Bulhaři přišli o přístup k Egejskému moři. Jedním z ujednání této smlouvy bylo provedení první oficiální výměny obyvatel, kdy z Řecka do Bulharska odešlo více než 120 000 Slovanů a opačným směrem se vydalo kolem 50 000 Řeků.70

Další rozhovory k mírové smlouvě započaly 12. února 1920, kdy představitelé Francie, Velké Británie, Itálie a Japonska projednávali množství ekonomických a obchodních otázek, vojenské podmínky a v neposlední řadě ochranu menšin.71 Smlouva samotná sestávala z 13 částí a 433 článků, přičemž bod č. 2 (2. část) stanovoval nové hranice Osmanské říše, která přišla o východní Thrákii (s výjimkou Cařihradu), egejské ostrovy Imbros a Tenedos a o některá arabská území. Třetí část obsahovala důležité ujednání o Smyrně, která tímto získala zvláštní status města pod svrchovaností Osmanské říše, ale ve správě Řecka a to na 5 let, po nichž by schválením Rady Společnosti národů byla připojena k Řecku. Ve čtvrté části smlouvy se hovořilo o ochraně menšin, kdy měla být zachována stejná práva všem občanům. Deportovaným měl být umožněn návrat do svých domovů a vrácen veškerý zabavený majetek. Církevní a školské záležitosti měly být vyčleněny mimo pravomoci osmanských úřadů. 72

Smlouva byla slavnostně podepsána 10. srpna 1920 v Sèvres u Paříže zástupci Osmanské říše, Velké Británie a jejích dominií, Francie, Itálie, Řecka a několika dalších států. Království SHS a Hidžaz podepsat odmítli. Turecký parlament, zejména kvůli řeckým ziskům z dokumentu vyplývajících, jej ovšem odmítl ratifikovat, čímž nebyl právní akt platnosti této smlouvy nikdy dokončen.

2.1 Vnitropolitický vývoj Řecka po Sèvreské smlouvě

V čase, kdy probíhala dlouhá a složitá pařížská jednání, severní Řecko se potýkalo s migrací Bulharů, kteří museli opustit část západní Thrákie, město Alexandrupolis a celé Egejské pobřeží.73 Do oblasti zároveň přicházeli pontští

70 Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 394. 71 DEJMEK, Jindřich a kol., Zrod nové Evropy, s. 240. 72 DEJMEK, J. a kol., Zrod nové Evropy, s. 244-246. 73 Viz: RYCHLÍK, J.: Dějiny Bulharska, s. 289. 25 a maloasijští Řekové, vysídlení ze svých domovů na základě tureckého, již výše zmíněného, Deportačního zákona.

Na maloasijském pobřeží, ale i v Dardanelách a Istanbulu od května 1919 operovala řecká vojska, podporovaná Brity a Francouzi, ve snaze potlačit neustále sílící akce tureckých nacionalistů a odbojových protiřeckých skupin vedených Kemalem. Řecké vojenské vedení se domnívalo, že s britskou pomocí jejich akce nejen potlačí, ale že jich dokonce využije k další expanzi do nitra západní Anatolie.74

V září téhož roku došlo k přerozdělení mandátů v arabských oblastech osmanské říše a tím i ke změnám v postoji k maloasijské otázce ze strany Francie a Itálie. Rozkol v názorech zaznamenali i jednotliví členové britské delegace, kdy „premiér Lloyd George stál neoblomně na straně Řeků, přestože byl ostatními delegáty konference oficielně upozorněn na nebezpečí plynoucí z rostoucího tureckého nacionalismu.“75 Další jednání, která pokračovala až v únoru 1920, se nesla v poněkud napjaté atmosféře, kdy panovaly rozdílné názory na jednotlivé územní mandáty a neustále zaznívala varování před rozkrájením Turecka, což by, ústy Winstona Churchilla, znamenalo „věčnou válku“ s muslimy.76

Ve Smyrně a přilehlých oblastech zatím probíhaly protiřecké bouře a vzájemné útoky tureckých a řeckých obyvatel a řecké armády s tureckými partyzánskými oddíly, jejichž iniciativu podněcoval samotný Mustafa Kemal. Ten, navzdory rozporuplným pařížským jednáním o dalším osudu Turecka, podnikal v Anatolii a na dalších místech Malé Asie kroky k zachování jednotného Turecka, a to i přes nevoli sultána.

V únoru 1920 začaly deportace, které pokračovaly až do srpna téhož roku, např. v oblasti Bafry a Alazamu (JV pobřeží Černého moře – pozn. M. V.) bylo vyvražděno téměř 90 % z 25 000 místních Řeků. V listopadu 1920 nařídilo kemalistické ministerstvo vnitra odsun všech Řeků z oblasti Samsunu do ciziny a zároveň bylo rozhodnuto o konfiskaci jejich majetku.77

V březnu téhož roku došlo k obsazení Cařihradu britskými jednotkami, které mělo být pro kemalisty zastrašující. Jejich reakce ovšem měla opačný charakter

74 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 386. 75 Viz: DEJMEK J. a kol.: Zrod nové Evropy, s. 238-241. 76 MACMILLANOVÁ, M.: Mírotvorci: pařížská konference 1919, s. 425. 77 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 328. Po Samsunu, kde trvala deportace několik dní v devíti etapách, přišlo na řadu obyvatelstvo 394 okolních řeckých vesnic (viz tamtéž). 26 a naopak je podnítila k důrazným protiakcím. Po 11. květnu, kdy byly turecké delegaci v Paříži formálně předány podmínky mírové smlouvy, postoupily Kemalovy oddíly až k Ísmitskému poloostrovu v blízkosti Cařihradu.78 Podobně si počínali i v Kilikii a dalších oblastech, kde se střetávali s dohodovými vojáky. Francie ani Anglie však neměly k dispozici volné jednotky, kterými by posílily okupační síly a zabránily kemalistům v dalším postupu. Přijaly tedy dřívější Venizelovu nabídku využití řecké armády v případě potřeby prosadit mírovou smlouvu silou.79 „V řeckém pojetí byla tato akce nazvána „obnovou pořádku“, která započala 22. června 1920 rozšířením okupační zóny ze smyrenského předměstí až k asijskému pobřeží Marmarského moře a do nitra Malé Asie.“80 Tato akce však znepokojila Francouze a Italy, na jejichž zásah dala Nejvyšší spojenecká rada Řekům příkaz k zastavení dalšího postupu.81

Dvacátého šestého června byla v Paříži očekávána osmanská delegace, jež měla stvrdit podmínky mírové smlouvy. Sultánská osmanská vláda prostřednictvím tří jejích zástupců, kteří se ten den do Paříže dostavili, většinu požadavků mocností přijala, kromě několika územních ztrát, vůči kterým vznesla námitky. Ty ovšem byly mocnostmi Dohody odmítnuty a Osmané byli nuceni smlouvu podepsat.82

Řecká vnitropolitická situace byla v té době daleka stabilitě a ani ekonomika a sociální sféra na tom nebyly lépe. K dalšímu vyhrocení tohoto stavu přispěla událost z 12. srpna roku 1920, kdy se dva příslušníci řecké pravice pokusili v Paříži o atentát na Venizela. Tato akce vyvolala vlnu represí venizelistického aparátu83 a násilnosti vůči představitelům pravice. Dalším důvodem k vystupňování vášní bylo vypsání parlamentních voleb liberální vládou, kdy si byl Venizelos jist svým vítězstvím, které by mu dopomohlo k získání mandátu pro pokračování protiturecké kampaně.84 Do třetice byla řecká veřejnost velmi zaskočena náhlou, tragickou smrtí krále Alexandra 25. října. Souběh těchto všech faktů a událostí zcela zvrátil Venizelovy plány k uskutečnění Velké myšlenky.

Volební boj skončil porážkou liberálů, kteří sice obdrželi nejvíce hlasů, ale na základě většinového volebního systému získali pouze 110 s 370 poslaneckých

78 DEJMEK, J. a kol., Zrod nové Evropy, s. 243. 79 Tamtéž 80 HRADEČNÝ, P.: Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?, s. 44. 81 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 386. 82 Viz: DEJMEK, J. a kol., Zrod nové Evropy, s. 243, 244. 83 TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, s. 58. 84 Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 387. 27 křesel.85 O svůj mandát takto přišel i Eleftherios Venizelos, jehož reakcí na neúspěch byl odchod do francouzského exilu. V čele nové, pravicové vlády stanul Dimitrios Rallis, kterého po smrti na jaře 1921 nahradil Dimitrios Gunaris.86 Na základě referenda87 z konce roku 1920 se do země vrátil z exilu král Konstantin I., jehož primárním zájmem bylo ukončení represí v Malé Asii a zároveň pokračování realizace Velké myšlenky. Záměr této akce v jeho pojetí byl ovšem na míle vzdálen plánům Venizela, neboť byl daleko extrémnější a nacionalističtější a diplomaticky naprosto nepřipravený.88 Tuto svou ideu začal naplňovat již v lednu 1921 rozsáhlou ofenzívou v Anatolii, která ovšem záhy utrpěla první neúspěch.89

2.2 Turecká ofenzíva, masakr Řeků ve Smyrně

Řecká vojska nedlouho po svém masivním útoku na nové turecké pozice utrpěla první porážku nedaleko města Eskisehiru a vesnice Inönü. Zde se až na třetí pokus podařilo Řekům tureckou obrannou linii prolomit a dospět k řece Sakarya, vzdálené na některých místech pouze několik desítek kilometrů od Ankary,90 která byla sídlem kemalistické vlády.

Bitva u Sakarye se stala pro tehdy stále ještě početnou, ale již velmi vyčerpanou řeckou armádu, osudnou. V bojích, které probíhaly od 23. srpna do 13. září 1921, sice nebylo vítězů ani poražených, úspěchy byly ale připisovány Mustafovi Kemalovi. V čase této velké řecké akce ale již jednala ankarská vláda o spolupráci s bolševickou vládou Sovětského Ruska. Sovětské vedení okamžitě zahájilo sérii konferencí, které byly vesměs postupně ukončovány smlouvami o přátelství, spolupráci a pomoci Turecku.91 Tato skutečnost, ale i přesvědčení dohodových mocností o nutnosti revize smlouvy ze Sèvres, která se ukázala být pro Turecko příliš krutou,92 a v neposlední řadě

85 Tamtéž 86 TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, s. 58. 87 Údajně se jednalo o zmanipulovanou záležitost (Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 387.) 88 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 387. 89 DOSTÁLOVÁ, R. – OLIVA, P. – VAVŘÍNEK, V.: Stručná historie států ŘECKO, s. 101. 90 HRADEČNÝ, P.: Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?, s. 47. 91 Viz PRAVEC, K.: Portréty Kemal Atatürk. Praha, Nakladatelství Svoboda, 1967, ISBN 25-116-67, s. 57-58. 92 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 388. 28 zmatené počínání řeckého státního vedení,93 pozitivně naladila nejen tureckou veřejnost, nacionalisty, ale i armádu, kterou čekala 26. srpna 1922 na řece Sakaryi mohutná odvetná protiřecká ofenzíva. Ta skončila katastrofálně nejen pro řeckou armádu, ale zejména pro řecké obyvatelstvo žijící v Malé Asii.

Kemal byl za vedení této turecké akce povýšen Velkým národním shromážděním do hodnosti maršála. Začal okamžitě reorganizovat turecké armádní složky a doplňovat výzbroj, pro což našel plnou podporu a pochopení ruské bolševické vlády, která mu okamžitě poskytla velké množství zbraní a válečného materiálu.94 Podobně si ovšem počínala i Francie a Itálie, které navzdory Sèvreské dohodě upřednostňovaly v Turecku své obchodní zájmy.

Řečtí vojáci byli po srpnovém tureckém útoku donuceni k velmi rychlému ústupu z maloasijského vnitrozemí, až na pobřeží Egejského moře. Po deseti dnech, kdy mnoho prchajících vojáků padlo do zajetí a mnoho bylo zabito, dorazily zbytky zdecimované armády k egejským břehům. Při útěku stačili řečtí vojáci vyrabovat, zničit a vypálit velké množství řeckých i tureckých vesnic na území 650 čtverečních kilometrů. O střechu nad hlavou tehdy přišly statisíce maloasijských Řeků,95 kteří před perzekucí turecké armády rovněž směřovali do maloasijských přístavů v naději na záchranu holých životů.96 Řecká vojska ve zmatku evakuovala 8. září Smyrnu. Všichni Řekové, kteří si mohli obstarat nějaké plavidlo, uprchli z města. Následovala brutální odplata, kterou za přihlížení tureckých vojsk rozpoutaly muslimské davy ve městě vůči Řekům a Arménům.97 Toto nejkosmopolitnější maloasijské město s bezmála půlmilionem obyvatel98 nyní zažívalo okamžiky panické hrůzy a zoufalství, neboť se zde ve veřejných budovách, skladištích, ale zejména na nábřeží a na přístavních hrázích, tísnily kromě místních i desetitisíce dalších Řeků prchajících z vnitrozemí. Jen velmi malé části z nich se tehdy podařilo nalodit a odplout

93 Tamtéž, str. 391. 94 PRAVEC, K.: Portréty Kemal Atatürk, s. 66. 95 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 329. 96 V první fázi byla do Řecka přesunuta asi polovina ze 400 000 tamních řeckých obyvatel. Jako hlavní přístavy sloužily Samsun, Sinope a Trapezunt, odkud byli pontští Řekové evakuováni do pevninského Řecka nebo na ostrovy v Egejském moři. Během října odešlo do Řecka asi 160 000 Řeků z východní Thrákie a další statisíce přibyly po vzájemné výměně obyvatelstva. (Viz: tamtéž, s. 330) 97 Celé čtvrti města podlehly plamenům. Místní se tak pomstili za tři roky násilí a ústrků, kterých se vůči nim dopouštěla řecká armáda. (Viz: TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve 20. století, s. 60.) 98 43 % muslimů, 45 % křesťanů (Řeků a Arménů), 6 % Židů a 5 % cizinců (Viz ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 330.) 29 před příchodem turecké armády do města. Od 13. září, kdy město zachvátil na několika místech požár, se mezi civilisty rozpoutalo peklo. Vládl zde strach a absolutní bezmoc, neboť více než dvacet dohodových lodí, kotvících v přístavu, čekalo ještě několik dní na rozkaz k nalodění Řeků, zatímco turečtí vojáci bezostyšně vraždili, mučili a znásilňovali bezbranné prchající. Palubní lékař na britské lodi H. M. S. Maine F. W. Bunter popisuje události na nábřeží, které sledoval z lodi, jako nepopsatelné masakrování řeckých civilistů. Viděl turecké vojáky, jak nabodávali muže, ženy i děti na bodáky. Američan L. J. Parker, toho času pracující ve Smyrně, píše ve svém dopisu z října 1922, že celou noc slyšel nářek mnoha lidí na nábřeží, odsouzených ke zkáze v plamenech, poté, co oheň dosáhl pobřeží. Viděl lidi, topící se v moři, v zoufalé snaze dostat se k některé z kotvících lodí. Píše, že několik dní a nocí mu způsobilo hrůznou a pekelnou noční můru.99 Otec Nikolaa Karamitrakise (*1950) byl jako malý chlapec ve Smyrně též svědkem oné hrůzy. Popisoval například bestiálnost tureckého vojáka, který těhotné ženě, jež se snažila pomoci malému synovi z vody, rozpáral šavlí břicho, a chlapce propíchl bajonetem.

Tato tragédie si tehdy vyžádala bezmála 15 000 obětí, bezpečně evakuovat se podařilo téměř 200 000 Řeků. O záchranu dalších 350 tisíc prchajících křesťanů se zasloužil americký kněz – misionář Eiza Jennings.100

Ještě týž den, kdy započala smyrenská evakuace, podala řecká vláda demisi a zemi zachvátil politický chaos. Král Konstantin sice ještě učinil několik dní poté zoufalý pokus o jakousi záchranu sestavením neparlamentní vlády, nastalou situaci však již nebylo možné zvládnout. Demoralizovaná armáda se vzbouřila a 26. září vojenská revolta zachvátila postupně Soluň, Chios a Lesbos, kam byly evakuovány oddíly

99 Viz: tamtéž, s. 332-334. 100 Významný muž, jehož jméno je nesmazatelně zapsáno do historie Smyrny. Osmadvacetiletý americký kněz z New Yorku po tom, co v prvních okamžicích zažil ve Smyrně, okamžitě zřídil americký záchranný výbor, kontaktoval správní radu Izmir International College, amerického vysokoškolského institutu, který tehdy zajišťoval mezikulturní spojení mezi Tureckem a USA, s prosbou o pomoc. Kromě obrovské charitativní pomoci lidem ve Smyrně, osobně vyjednal s M. Kemalem volný odchod 300 tisíc Řeků a 50 tisíc Arménů (kromě mužů od 17 do 45 let, kteří museli zůstat a byli odsunuti do internačních táborů na nucené práce). Řecko ocenilo tohoto muže nejvyšší vojenskou a státní medailí. (Viz: https://www.newsbeast.gr/portraita/arthro/2384238/o-amerikanos-pou-esose-monos- 300- 000-ellines-sti-flegomeni-smirni-tou-1922)

30 z maloasijského bojiště.101 Den poté Konstantin kapituloval a abdikoval ve prospěch svého syna Jiřího II. Dvacátého osmého září vstoupila do Athén povstalecká vojska.

Nově ustavený vládní kabinet zinscenoval tzv. „proces šesti“, kdy před tribunál zasedli tři bývalí premiéři a vojenští představitelé bývalého režimu.102 Všichni byli odsouzeni k smrti. Proces byl v zahraničí okamžitě kritizován jako zkonstruovaný. Kromě západních mocností proti němu protestovali i mnozí řečtí politici včetně Venizela.

Nová vláda Styliana Gonata byla nucena zlikvidovat následky vojenské porážky, k čemuž byl opět povolán Eleftherios Venizelos. Jeho prostřednictvím měl být dojednán mír s Tureckem. Ten byl uzavřen v Lausanne a potvrzoval řeckou rezignaci na teritoria v Malé Asii a souhlas s výměnou obyvatelstva.103

Tomuto aktu však předcházelo pro Turky důležité a do jisté míry přelomové jednání Velkého národního shromáždění konané 1. listopadu 1922. Tehdy svým projevem Mustafa Kemal postavil naprosto mimo jakýkoli vliv sultánskou vládu v Istanbulu, prohlásil, že vlády v Turecku se ujímá turecký lid a pod hrozbou likvidace donutil i několik odpůrců tohoto názoru ve shromáždění k souhlasu s ním.104

3 Lausannská smlouva 1923

Ve švýcarském Lausanne se zástupci velmocí, Turecka, Řecka a několika dalších zemí sešli poprvé 21. listopadu 1922. Řecko zde však mělo velmi těžkou pozici. Jednak z řecko-tureckého konfliktu vycházelo jako poražené a navíc mu chyběla dřívější podpora Francie a Itálie, které nyní stály v pozici nestranného pozorovatele. Venizelova diplomacie i přes veškeré snahy tentokrát nezaznamenala přílišné úspěchy. Řecko bylo nuceno vzdát se Smyrny a jejího okolí, celé východní Thrákie, a s konečnou platností i ostrovů Imvros a Tenedos (turecky Imroz a Bozcaada, pozn. M. V.). Ostatní egejské ostrovy s výjimkou Dodekanés, jejichž správa náležela Itálii, byly ponechány Řecku, které se též zavázalo částečně nebo úplně demilitarizovat některé egejské

101 TEJCHMAN, M.: Balkán ve 20. století, s. 60. 102 Tamtéž, s. 60. 103 Tamtéž, s. 61. 104 Viz: PRAVEC, K.: Portréty Kemal Atatürk, s. 76-77. 31 ostrovy. Turecko se ve smlouvě zavázalo chránit všechny své občany bez rozdílu vyznání, jazyka či národnosti bez nutnosti mezinárodní kontroly105 Dále bylo Turkům uloženo demilitarizovat zónu na thrácké hranici s Řeckem a Bulharskem, s výjimkou Drinopole (dnes Edirne, pozn. M. V.).106 Za těchto podmínek byla smlouva v Lausanne podepsána 24. 7. 1923 a následně ratifikována.

3.1 Dohoda o výměně obyvatel Řecka a Turecka

V souvislosti s Lausannskou smlouvou, několik měsíců před jejím finálním podpisem, byla 30. ledna 1923 podepsána čelními představiteli Řecka i Turecka Konvence o povinné výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Na výměnu samotnou měla dohlížet smíšená komise složená ze zástupců Řecka, Turecka a neutrálních mocností. Kritériem výměny nebyla ovšem národnost, nýbrž vyznání. Do Řecka tak muselo odejít i turkofonní obyvatelstvo z Kappadokie, včetně části pravoslavných Čerkesů a Kurdů. Řecko museli naopak opustit i řecky mluvící muslimové a Romové, Slované a Arumuni muslimského vyznání. Od výměny byli „osvobozeni“ jen řečtí občané muslimské víry ze západní Thrákie a pravoslavní křesťané trvale usídleni v Konstantinopoli před 30. říjnem 1918.107

V praxi se tato výměna, která byla oficiálně zahájena 10. prosince 1923108, týkala cca 470 tisíc Turků a necelých 120 000 řeckých muslimů, kteří museli opustit Řecko, a bezmála 1, 105 milionu ortodoxních křesťanů, kteří naopak do Řecka přišli z Turecka.109 Kromě této výměny přišlo do Řecka ještě necelých dvě stě tisíc pontských Řeků deportovaných po velké válce zejména z černomořské oblasti Malé Asie a ze severního pobřeží Černého moře v době Bolševické revoluce v Rusku a ruské občanské války. O výměně obyvatelstva nebyly vedeny ani na jedné straně přesné statistiky. Obvykle se uvádí, že v letech 1922 – 1923 odešlo z Turecka do Řecka asi 1, 3 milionu pravoslavných křesťanů, zatímco opačným směrem se vystěhovalo asi 585 000 muslimů.

105 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 411. 106 WANNER, J.: Krvavý zrod moderního Turecka, s. 244. 107 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 411. 108 Tamtéž, s. 412. 109 HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 394. 32

Tento masivní přesun způsobil na obou stranách nemalé potíže. Ani Řecko, ani Turecko nebyly připraveny na tak velký přísun obyvatelstva. Zejména ve válkou zcela zničené Anatolii nebyly vhodné podmínky na ubytování, zaměstnání, či zdravotní a sociální péči. Nově příchozí byli, v lepším případě, ubytováváni v domech po uprchlých Řecích a Arménech, které se zachovaly, velká většina jich ale byla zpustošena nebo lehla popelem. S podobnými problémy se potýkala i řecká vláda, která řešila celorepublikový nárůst obyvatelstva o přibližně 20 % (z 5 milionů na 6, 2 milionu), což sama nebyla schopna zvládnout. Do řešení utečenecké otázky se proto zapojily zahraniční humanitární organizace a především mezinárodní Komise pro umístění uprchlíků (Refugee Settlement Commission) vytvořená jako autonomní instituce pod patronací Společnosti národů.110 Jejím prozatímním sídlem bylo město Mytilini na ostrově Lesbos.

Většina Řeků dlouho živořila v improvizovaných uprchlických táborech na řecké pevnině a na východoegejských ostrovech, kde byly skutečně velmi špatné podmínky, nemoci111 a zejména nedostatek potravin. Na pevnině (Peloponés, řecká Makedonie a Thrákie) byla situace o poznání příznivější díky dostupnějším potravinám a lékařské péči.

Obrovským problémem byly i kulturní rozdíly a v neposlední řadě jazyk. Kupříkladu kappadočtí křesťané mluvili pouze turecky a velká většina ostatních maloasijských Řeků hovořila nejrůznějšími dialekty, které byly pro starousedlíky jen těžko srozumitelné. Navíc v obou případech (v Řecku i v Turecku) byli nově příchozí považováni za „cizí“ a jejich asimilace v novém prostředí byla velmi dlouhá a složitá. Potomci maloasijských Řeků a místní znalci, kteří se touto etapou řeckých dějin zabývají, hovoří dokonce o dvou generacích, než k sobě starousedlíci a maloasijští „našli cestu“.

110 Prostřednictvím této komise se Řecku v následujících několika letech dostalo vysoké finanční podpory v celkové výši 16, 5 milionu liber. Viz: HRADEČNÝ, Pavel a kol.: Dějiny Řecka, s. 395. 111 ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 412. 33

4 Systém rozmísťování repatriovaných maloasijských Řeků na řeckém území

Přesto, že od podpisu Dohody o výměně obyvatel do jejího oficiálního zahájení uplynulo více než deset měsíců, samotný přesun byl velmi špatně připravený, zmatečný, chaotický, pro samotné Řeky v některých oblastech až tristní. Z vnitrozemí (v převážné většině z venkovských oblastí – pozn. M. V.) byli lidé dopravováni vozy taženými dobytkem, osly nebo mulami, někteří byli nuceni vydat se na dlouhou, strastiplnou cestu pěšky, jen s uzlíkem pár svršků, někteří neměli nic. Strádali hladem, nemocemi, staří lidé v mnoha případech zoufalou cestu nepřežili. Jednalo se převážně o zemědělce, pastevce a sociálně slabší vrstvu. Obecně ovšem byla sociální skladba obyvatel příchozích do Řecka daleko komplikovanější, neboť z městských konglomerací a z přímořských oblastí přišla i řada intelektuálů, obchodníků, úředníků, vysoké aristokracie (zejména ze Smyrny), učitelů, lékařů a duchovních. Většina těchto lidí musela vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí a horších životních podmínek vykonávat daleko podřadnější práci za mnohem nižší mzdu, než doposud ve „staré“ vlasti.112

Řecký stát se při rozmísťování utečenců snažil skloubit sociální kritéria s národními zájmy. Do venkovských oblastí řecké Makedonie a Thrákie bylo umístěno 90 % všech přistěhovalců z řad venkovského obyvatelstva. Zhruba polovina všech se usídlila ve městech nejen makedonských a thráckých, ale také v Athénách, Pireu a Volosu.113

Díky agrární reformě a předchozímu odsunu nejprve bulharského a poté velkého množství muslimského obyvatelstva, probíhal integrační proces na venkově rychleji. Bylo zde velké množství opuštěných příbytků, zemědělská půda a pastviny, kde se usazovali maloasijští Řekové, kteří se v bývalé domovině zemědělstvím živili a byli schopni na tuto činnost navázat i v novém prostředí. Jednalo se ale převážně o uprchlíky, kteří stihli odejít z Turecka ještě před povinným odsunem. Již v roce 1912, kdy posílil vliv Mladoturků volebním úspěchem, a později, po roce 1914, kdy vešel

112 Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 395. 113 Tamtéž 34 v platnost deportační zákon114, opustilo mnoho Řeků v Turecku své domovy a odešli do Řecka. Ze svědectví potomků některých pozdějších repatriantů vyplývá, že mnozí z nich překročili hranici severním směrem a hledali azyl nejprve v Rumunsku, kde se na čas usadili s celým svým majetkem. Po roce 1923 pak většina těchto uprchlíků přesídlila do severního Řecka.

Obchodníci, řemeslníci, učitelé a movitější uprchlíci, kteří zůstávali ve větších městech, se snažili zapojit do veřejného života a v mnoha případech pozvednout tamní úroveň. Ti, pro které nebylo k dispozici okamžité ubytování, nebo si ho z finančních důvodů nemohli dovolit, byli umístěni v provizorních uprchlických táborech, kterých bylo po celém Řecku zřízeno několik desítek. Největší byli v Soluni, v Athénách, v okolí Volosu, Kavaly, ale i v Kastorii nebo Serresu.

5 Situace po příchodu uprchlíků do Řecka a jejich prozatímní umístění ve sběrných táborech

Ačkoli by se mohlo zdát, že řecké vedení v Athénách bylo obeznámeno s vývojem událostí v Malé Asii a bylo připraveno na možné „komplikace“, které by mohl přinést tamní postup vojenských operací, opak byl pravdou. Již od června 1922 zaznamenaly přístavy v Mitilini na ostrově Lesbos, na Chiu, v Athénách nebo Pireu zvýšený příliv uprchlíků. Jednalo se tehdy převážně o pontské Řeky. Dvacátého července 1922 řecký parlament jednomyslně schválil zákon „O nelegální přepravě osob, přicházejících do řeckých přístavů ze zahraničí“. Byl to první zákon v novodobé historii Řecka, podepsaný králem Konstantinem, ministrem národního hospodářství Lucasem Kanakarisem Rufosem a ministrem spravedlnosti Dimitriem Gunarisem, který zakazoval „vykládání osob v Řecku, které nejsou při příjezdu vybaveny cestovním pasem nebo legálně ověřeným královským dokumentem ministra vnitra, národního hospodářství a Rady ministrů.“115 Paradoxně tedy zakazoval Řekům vstup na řecké území. Po smyrenských událostech z počátku září se pak ještě situace výrazně zdramatizovala.

114 Viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 106 a 314. 115 Článek Ανεπιθύμητοι πρόσφυγες (Nežádoucí uprchlíci) Thasose Kotsopulose s podtitulem Η ποινικοποίηση της προσφυγιάς (Kriminalizace uprchlíků), https://www.efsyn.gr/themata/fantasma- tis-istorias/66128_anepithymitoi-prosfyges. 35

Večer 22. září svolal ministr zdravotnictví Dochiadis schůzku ministerské rady, kde „bylo rozhodnuto, že uprchlíci by měli být co nejdříve přemístěni do různých skladů a domů“.116 Ministr oznámil, že počet uprchlíků se blíží k pěti stům tisícům, ale odhadoval, že jejich počet přesáhne milion. V Soluni se v té době nacházelo asi 50 000 uprchlíků. Třetího října se na žádost deseti obecních radních konala diskuse Městské rady v Pireu o nastalé situaci a o jejím řešení. „Celé město se proměnilo v obrovské tábořiště. Od pobřeží Alkimonu do přístavu Alonse se nachází tisíce našich bratří bez domova a nešťastných a situace v centru města je tragická.

Všude jsou uprchlická stanoviště představující nekonečnou hrůzu.“117 Starosta Pirea přednesl kromě těchto úvodních slov též řadu opatření přijatých v oblasti čistoty a hygieny a oznámil, že uprchlíkům bude poskytnuta mimořádná pomoc. Jen v Pireu se v té době nacházelo asi 30 000 uprchlíků, z nichž ubytovaných byla zhruba třetina. Sto tisíc uprchlíků se nacházelo v Mitilini, 60 000 na Chiu a 40 000 na ostrově Syros. Ze zápisu městské rady v Pireu z 20. listopadu 1922 vyplývá, že ve městě je zřízeno 48 uprchlických táborů, na jejichž čištění, dezinfekci a přepravu mrtvých, kteří každým dnem přibývají, je potřeba 500 000 drachem.118

Podle odhadů Organizace spojených národů zemřelo každý měsíc v průměru 6 000 lidí (za pouhých devět měsíců od příjezdu na řecké území).119 V reakci na paniku místních obyvatel ohledně možného přenosu infekčních nemocí vláda oznámila přeměnu ostrova Makronissos na „dezinfekční“ uprchlický tábor, kde bylo umístěno již v letních měsících množství uprchlíků z pontské oblasti. „Začátkem prosince 1922, podle prohlášení kanceláře athénského starosty, žilo ve 130 provizorních táborech, roztroušených po celém městě, přibližně 70 000 uprchlíků. Podle sčítání lidu provedeného v dubnu 1923 se nacházelo po celé zemi 786 431 uprchlíků, z toho bylo 435 118 žen a 351 313 mužů. Většina (162 418) byla směrována

116 https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na-paroyn-psomi-mas 117 Citováno z článku Ηρθαν οι “πρόσφυγγες” να πάρουν το ψωμί μας (Uprchlíci nám přišli vzít náš chléb) Stavrose Malakoniarise na https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges- na-paroyn-psomi-mas, který vychází z dobového zápisu Městské rady - historického archivu magistrátu města Pireus. 118 Citováno z článku „Ηρθαν οι πρόσφυγγες να πάρουν το ψωμί μας“ (Uprchlíci nám přišli vzít náš chléb) na https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na- paroyn-psomi-mas, který vychází z dobového zápisu Městské rady 20. 11. 1922 - historického archivu Magistrátu města Pireus. 119 Viz: tamtéž, https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na-paroyn-psomi-mas 36 do správy Soluně, k níž patřila i Pella. Ve středním Řecku a v Euboi zůstalo 158 076 uprchlíků. V Thrakii se nacházelo 99 913 uprchlíků a ve východní Makedonii 80 691. V oblasti Attiky bylo 123 435 uprchlíků a 99 007 v Soluni.“120 Příchod uprchlíků z Malé Asie v tak obrovském měřítku byl neskutečným otřesem pro ekonomicky zdevastované a politicky rozdělené Řecko. Stát se stávajícími pěti miliony obyvatel byl nucen přijmout ještě čtvrtinu tohoto počtu, což bylo absolutně vyčerpávající. Do konce roku 1923 činila částka na pomoc uprchlíkům ve všech sférách zhruba 65 milionů drachem.121 Mezi starousedlíky se na jedné straně rozvinula vlna solidarity se zbědovaným maloasijským obyvatelstvem, na druhé straně docházelo k netolerantním rasistickým útokům, a mnohdy i k vyostřeným krvavým konfliktům. Jednou z největších příčin takových konfliktů bylo přidělování pozemků maloasijským uprchlíkům napříč celým Řeckem. Archivní materiály dokládají útoky starousedlíků na imigranty, kteří hospodařili na přidělené půdě, vyvlastněné domorodcům. Jsou dokonce zaznamenány i krvavé šarvátky končící smrtí účastníků. V oblasti Igumenitsy byli kupříkladu pontští uprchlíci napadáni tamními Bulhary, kvůli neshodě o rozdělení půdy losem. Jinde ozbrojené skupiny domorodců zapalovali uprchlíkům stáje a ničili úrodu.122 Dalším důvodem ke konfliktům, tentokrát ze strany příchozích, bylo jejich, mnohdy ponižující, rozřazování podle sociálních skupin a politického smýšlení.

120 https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na-paroyn-psomi-mas 121 Tamtéž 122 https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na-paroyn-psomi-mas, kapitola „Συγκρούσεις στην ύπαιθρο“ (Venkovní konflikty) 37

To dávalo celému národu nový rozměr, neboť uprchlíci se masivně připojovali do řad Venizelistů. Ve venkovských oblastech a zejména v severních provinciích státu, byly mnohem intenzivnější konflikty ohledně distribuce půdy, a to nejen muslimů, kteří odešli do Turecka. O tom viz níže.

6 Výstavba nových osad v severním Řecku a srovnání s místy, odkud maloasijští přišli – výpovědi respondentů:

6.1 Nea Roda

Byla nutná výstavba i zcela nových sídlišť v lokalitách, které byly dosud nevyužité. V severním Řecku, ve východní oblasti Chalkidiki, poskytly větší množství dosud neosídlených pozemků, na hranici mnišského státu Athos, poblíž vesnice Ierissos, řecké kláštery ze Svaté Hory Athoské, od níž je dostala řecká monarchie velkoryse darem pro potřeby maloasijských křesťanů. Jednalo se o organizované výstavbě domů pro 200 rodin pravoslavných křesťanů z maloasijské obce Roda123 (turecky Rutya, dnes Narli – pozn. M. V.) a několik desítek dalších nově příchozích. Rodští byli především námořníci a obchodníci. K výběru pozemků byla přizvána i mezinárodní komise z Mytilini na Lesbu. Pozemky dnešní Uranupole byly pro výstavbu zamítnuty jako příliš úzké, členité a malé. Po několikaměsíčních jednáních byl pro vznik nové vesnice vybrán svah přístavu Ierissos a pozemky spojující tento přístav na východě poloostrova s přístavem Tripiti na západním pobřeží. Nová vesnice byla, stejně jako celá řada dalších nově osídlených míst na severu Řecka, nazvána po původní maloasijské domovině příchozích, s přívlastkem Nea. V tomto případě vznikla v roce 1923

123 Vesnice se nachází na západním pobřeží poloostrova Kyziki v Marmarském moři, 12 km severozápadně od města Artaki (turecky Erdek) viz http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/nea- roda, „Η πρωτη εγκατασταση“ (První zařízení) a svědectví představené Kláštera sv. Lydie, sestry Filoxeni. 38

mezi Ierissem a Athosem Nea Roda. Byla vystavěna na základě výběrového řízení podle projektu jednoho renomovaného německého architektonického ateliéru a stavební společnosti DHTG.124

6.2 Roda

Tureckou Rodu, jak dokládají slova Eleftheria Valsamise (*1969)125, popisovali řečtí křesťané, kteří přišli odtamtud, jako přímořský ráj bohatý na ryby a úrodnou půdu. V maloasijské domovině se zabývali zpracováním hedvábných vláken bource morušového, těžbou žuly, pěstováním a zpracováním ovoce, oliv, hroznů, cibule a dalších plodin a v neposlední řadě rybolovem. Jejich produkty se pak loděmi odvážely do Konstantinopole. Ve vesnici byly tři kostely a škola, která podle názoru místních obyvatel poskytovala vzdělání na vysoké úrovni. V turecké vesnici Rodě se na počátku 20. století nacházelo asi 200 domů, z nichž 150 bylo křesťanských a 50 muslimských. Turečtí obyvatelé vesnice znali řečtinu, zatímco mezi Řeky hovořili turecky pouze ti, kteří pracovali v lodní dopravě.126 Podle slov všech dotázaných respondentů, žili do roku 1912 nejen zde, ale v celé maloasijské oblasti, křesťané šťastně a v harmonii s tureckými muslimy, než přišli Mladoturci. Mezi všemi Řeky v Malé Asii127 zavládl strach a obavy z vyhnanství, které se v srpnu roku 1922 naplnily. Obyvatelé Rody, kteří museli z vlasti odejít, s sebou vzali ikonu Panny Marie, která je umístěna v místním kostele a je dodnes uctívaným symbolem nové Rody na Chalkidiki.128

124 Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/nea-roda, „Η πρωτη εγκατασταση“ (První zařízení) a výpověď E. Valsamise, též doklad o působení německého architektonického ateliéru v oblasti, viz: https://www.strymonikos.net/portal/en/HistoryJourney/Renkioi.html, desátý odstavec 125 E. Valsamis je členem obecního zastupitelstva Sdružení obcí (Dimos Aristotelis), které zahrnuje, mimo jiné, obce Nea Roda, Ierissos, Stratoni, Stratoniki, Stagira a Olympiada. Nejen z titulu své funkce, ale i z vlastního zájmu se dlouhá léta zabývá událostmi let 1922–1924 (v případě andavalských až do roku 1926 – pozn. M. V.) a následujícími, které s nimi souvisí. 126 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/nea-roda, „Τα Ροδα της Μ. Ασιας“ (Roda v Malé Asii) 127 Rodiče a prarodiče oslovených respondentů pocházeli z nejrůznějších oblastí Malé Asie (Istanbul, dardanelská úžina, pobřeží Marmarského moře, černomořské pobřeží, Smyrna, Kappadokie). 128 Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/nea-roda, podtitul „Η πρωτη εγκατασταση“ (První zařízení), druhý odstavec 39

Do Nea Rody byla „přidělena“ také poslední velká skupina kappadockých Řeků. Ti poslední sem přišli v roce 1926 z vesnice Aktas, řecky nazývané Andaval,129 nacházející se 164 km od Ankary. Ve vesnici žilo asi 1800 převážně řeckých obyvatel. Všichni zde hovořili pouze turecky.

Protože byla tato oblast skalnatá, chudá a neplodná, s velmi nízkou zemědělskou produkcí, odcházeli odsud muži pravidelně za prací do Konstantinopole.

Od roku 1913, až do svého nuceného odchodu v roce 1923, trpěli i zde řečtí obyvatelé rabováním tureckých loupeživých band a strachem o svůj život.

7 Odchod z Malé Asie – vlastní prožitky předků respondentů:

7.1 Z Andavalu v Kappadokii do Nea Rody

Když byl v roce 1923 vydán příkaz k opuštění vesnice, vydali se tamní Řekové, pod vedením místního kněze Agathagelose, s několika vozy, taženými dobytkem, do Mersiny. Do tohoto jihotureckého přístavu dorazili po bezmála 470 km dlouhé, strastiplné cestě. Eleftherios Valsamis popisuje příběh několika obyvatel Andavalu, které díky svému působení v tamním obecním zastupitelstvu a díky svému dlouholetému zájmu o maloasijské události dobře znal.

Před odchodem křesťanů, říká E. Valsamis, vtrhli do vesnice turečtí vojáci. Selektovali muže od žen, dětí a starců a následně je odvlekli do internačního tábora nedaleko Ankary, kde se stavěla železnice, a tito muži se na stavbě několik měsíců podíleli. Strádali v tristních podmínkách s Armény, Syřany a s ruskými válečnými zajatci. Trpěli nemocemi a mnozí nepřežili nelidské zacházení. Také s ženami a dívkami jednali turečtí vojáci velmi zle. Bili je a znásilňovali. Ony pak musely s dětmi a starci vážit dlouhou cestu, která prý vůbec nebyla jednoduchá, a ne všichni ji zvládli.

129 Název této vesnice pravděpodobně pochází ze slovesa „antivalelo“ (= oponovat), kvůli neustálému sporu s Turky. 40

Některé ženy z Eskisehiru, města vzdáleného necelých 270 km západně od Ankary, popisují listopadový útok turecké armády roku 1923 v jejich městě, spojený s nuceným odchodem křesťanů, zajetí a odvlečení všech mužů od sedmnácti do 45 let.130 Podobnou zkušenost měly i ženy a dívky z okolí Smyrny.131

Z Mersiny se lidé plavili do Pirea lodí, která pobrala uprchlíky pouze ze čtyř vesnic. Před touto cestou byli prý muži i ženy s dětmi z hygienických důvodů oholeni. V přístavu Pireas čekali poté dva měsíce v provizorně zřízeném sběrném táboře, než mohli odplout dál do Thessaloniki, do Pyrgadiky a do přístavu Athos (dnes Uranupolis pozn. M. V.) na Chalkidiki, vzdáleného od cílové destinace asi 10 km. Část andavalských repatriantů byla ale již v Soluni přidělena z kapacitních důvodů do uprchlického tábora v Kavale, kde strávila dalších šest měsíců. Stravu a zdravotní péči jim tehdy poskytovaly nejrůznější dobročinné organizace, církev a Liga Červeného kříže z mnoha evropských zemí i ze zámoří. Počátkem roku 1926, kdy byla dokončena první výstavba domků v Nea Rodě, byli všichni kappadočtí umístěni zde. Tím se završila jejich náročná a dlouhá anabáze, po které se usadili v nové obci na pobřeží Egejského moře a učili se žít v novém prostředí a v nových, jim dosud neznámých přímořských podmínkách, bez znalosti místního jazyka a kultury.132 Nová obec začala přitahovat více uprchlíků. Kromě úředně přidělených z Rody a Aktasu přišel značný počet rodin (asi 40 – pozn. M. V.) soukromě ze tří vesnic ostrova Alonis, ležícího naproti turecké Rodě, a z dalších koutů západního Turecka. Bylo tedy nutné dále tuto situaci řešit, čehož se opět ujala již výše zmíněná německá firma, která se podílela v roce 1926 též na výstavbě domků v osadě Prosforion.133 Sem se do prostor staré byzantské věže z počátku 14. století a jejího okolí, kde byl zřízen dočasný tábor (též v nedalekém Ierissu – pozn. M. V.), uchýlilo ještě v roce 1923 několik desítek rodin z oblasti maloasijské Propontidy. Než pro ně řecký stát vystavěl domy, žili zde. V roce 1928 přišel do této vesnice britsko-australský

130 KAPSI, P., Gianni: 1922 Černá kniha; 1922 I Mauri Vivlos (1922 Η Μαύρη Βίβλος). Athina1992. s. 51. 131 Tamtéž, s. 46–51. 132 Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/nea-roda, podtitul „Η πρωτη εγκατασταση“ (První zařízení), druhý odstavec 133 Osada byla nazvána Prosforion nově příchozími, dříve se jednalo o bezejmenné místo, kde se nacházel pouze přístav Athos. Osada byla nazvána Uranupolis v 60. letech 20. století podle mincí z doby Filipa II., které byly v místě nalezeny, na kterých byl vyobrazen mýtický bůh Uranos. Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/ouranoupoli, podtitul „Ιστορικα στοιχεια για την περιοχη“ (Historické podrobnosti o oblasti) 41 manželský pár Lockových, který v klášteře Zygos134 studoval staré řecké výtvarné umění. Tito manželé byli dojati osudem maloasijských Řeků a zde se stali jejich mecenáši. Díky vlastním znalostem a tamnímu studiu a na druhé straně díky zkušenostem maloasijských žen v oblasti zpracování lnu a tkaní, zde společně položili základ místního tkalcovského řemesla.135

Současně s Nea Rodou, a posléze osadou Prosforion, probíhala výstavba i na západním pobřeží Chalkidiki, kde se usadili obyvatelé dalších vesnic z marmarského a černomořského pobřeží,136 dočasně též žijící v uprchlických táborech v Ierissu a dnešní Uranupoli.

8 Výstavba nových osad v severním Řecku a srovnání s místy, odkud maloasijští přišli – výpovědi respondentů:

8.1 Stavros

Orfanský záliv, v němž se nachází obec Stavros, je zajímavý především historicky. První zmínky o něm pocházejí již ze 4. století před Kristem, kdy je toto místo spojováno s Aristotelovou filosofickou školou. Stavros samotný je zmiňován již v raném středověku jako Osada kormoránů, která byla v byzantské době obchodní zastávkou na Egnatii Odos137 při cestách na Svatou horu Athos, o čemž se zmiňují staré obchodní knihy uložené v athoských klášterech. Od roku 1705 nese osada jméno Stavros, což v řečtině znamená „kříž“. V roce 1908 stavroští zakoupili od turecké správy část pobřeží až ke Strymonskému zálivu.

V roce 1924 tuto vesnici navštívil starosta maloasijské obce Katirli (dnes Esenkoy – pozn. M. V.) Dimitris Kutsalas. Do té doby její repatriovaní obyvatelé přebývali v uprchlickém táboře v Ierissu, vzdáleném odsud 40 kilometrů. Ze svědectví

134 Klášter se nacházel nedaleko Nea Rody, mimo území mnišského státu Athos a byl proto přístupný i ženám. 135 V Nea Rodě a Uranupoli se dodnes ručně tkají koberce a předložky s unikátními historickými vzory viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/ouranoupoli, „Ιστορικα στοιχεια για την περιοχη“ (Historické podrobnosti o oblasti), čtvrtý odstavec 136 Jihovýchodně od Soluně byly vystavěny vesnice Nea Irakleia, Nea Kallikrateia, Nea Moudania (dnes středisko obcí na tomto pobřeží) a Nea Potidaia, poslední v úžině poloostrova Kassandra. 137 Latinsky Via Egnatia – stará římská obchodní cesta vedoucí dnes do přístavního města Igoumenitsa na pobřeží Jónského moře, dříve do přístavu Drač (Durrësi) v dnešní Albánii. 42 starostovy vnučky, Paraskevi Litsaki (*1945) vyplývá, že byl tímto místem absolutně nadšen, neboť mu připomínalo záliv, ve kterém ležela Katirli.138 Řecké úřady pak krátce nato přidělily, se souhlasem mezinárodní Komise pro rozdělování uprchlíků, prostor katirlským, neboť ti přislíbili, že s výstavbou sami pomohou. Jednalo se většinou o rodiny poměrně movité, které mohly přispět i finančně.139 Spolu s nimi přišli do Orfanského zálivu i repatrianti z oblasti Nikomédeia, kteří se usadili v nejvýchodnější části přiděleného prostoru. Ten byl později, v roce 1931, sloučen s obcí Vrasna a dostal též přívlastek Nea.140 Do jisté míry bylo ovšem problémové získání pozemků, které patřily, jak již bylo výše zmíněno, obyvatelům původní obce Stavros. Zde dostal přednost státní zájem a na několika hektarech dosud nevyužívané půdy se tak mohlo usadit 300 katirlských rodin. Tato skutečnost přispěla následně ke značné nevraživosti mezi starousedlíky a nově příchozími. Od Evanthie Theologaki (*1952), vnučky jedné ze zámožných rodin pochází informace, že každá rodina dostala k dispozici pozemek o výměře bezmála 200 m2, kde si mohli postavit domek 7 x 7 metrů o dvou místnostech. Rodinám, které měly zájem o zemědělské hospodaření, ač se v tehdejších podmínkách jednalo o skutečně velmi skromné živobytí, bylo přiděleno ještě po dvou arech zemědělské půdy.141 Sociální skladba obyvatel Katirli byla poměrně pestrá. Byli mezi nimi lidé z hor, kteří se ve staré domovině živili jako ledaři, další se zabývali těžbou dřeva a pálením dřevěného uhlí, jiní byli pastevci, ovocnáři, ale též obchodníci, rybáři, majitelé řemeslných dílen, hoteliéři, bankéři, učitelé, lékaři a v neposlední řadě lidé pracující v lodní dopravě, což ve vzdálenosti necelých dvaceti kilometrů od Konstantinopole zajišťovalo katirlským velmi slušné příjmy.142

138 Z dobových fotografií je patrné, že místa obou obcí jsou téměř identická (viz: Fotopříloha, obr. 8, 9, 10, 11). 139 Viz: http://www.sest.gr/index.php/stavros/istoria 140 Viz: https://www.strymonikos.net/portal/Oikismoi/Stavros 141 Stejná informace pochází i od Angeliki Tsurelaki a Georgia Christofise, kteří potvrzují i přidělení dvojnásobné výměry, tj. 400 m2 pro dvě rodiny dohromady. 142 Viz: https://www.strymonikos.net/portal/en/HistoryJourney/Katirli.html 43

8.2 Katirli

Turecká obec Katirli se nacházela ve svahu porostlém buky, kaštany, olivovníky a vinicemi. V obci bylo asi 500 domů se čtyřmi tisíci obyvateli. Byla to téměř čistě řecká vesnice jen s několika málo Turky. Vesnicí rozkládající se na dvou kilometrech pobřeží Marmarského moře protékalo množství potoků s křišťálově čistou vodou. Ve vesnici byly též dva kostely, odkud s sebou Řekové přivezli stříbrnou ikonu svatého Auxentia a ikonu svaté Paraskevi, světců, kteří jsou ve Stavrosu uctíváni dodnes.143

Katirli byla též rodištěm Ioanna Vithina, švagra Eleftheria Venizela. Vithinis se později stal vysokým úředníkem Porty na ostrově Samu.144

Když byl vydán příkaz k opuštění vesnice, jak uvádí Paraskevi Litsaki, dostali obyvatelé několik málo hodin na opuštění svých domovů s tím, že každý si mohl s sebou vzít jen jedno zavazadlo. V nastalé panice si tak mnozí zabalili jen malý raneček nejnutnějších věcí, protože do vesnice vtrhli turečtí vojáci a velmi nevybíravým způsobem všechny vyhnali. To potvrzuje i Ioannis Kintsakis (*1976), jehož dědečkovi bylo v době odchodu z Katirli osmnáct let a se svým bratrem a ostatními muži ze sousedství bránili ženy a dívky, ke kterým se turečtí vojáci chovali velmi krutě a násilnicky. Oni sami pak byli biti a mučeni, což několik mužů nepřežilo. O podobné zkušenosti hovoří i Evanthia Theologaki a Evangelios Kintsakis (*1970), jehož pradědeček vlastnil v Katirli tavernu, kterou vojáci vyrabovali a vypálili. Evanthia Theologaki líčí, na základě vyprávění své babičky, obrovské zmatky u francouzských a britských lodí, které v přístavu čekaly na nalodění řeckých křesťanů. Nalodit se mohli pouze ti, kteří předložili křestní listy jako doklad křesťanství.145 Ti, kdo ho neměli, nebyli na lodě vpuštěni. Docházelo zde prý v těchto momentech k velkému uplácení. Řekové s sebou vezli rodinné zlato a peníze, které se nezdráhali použít, aby mohli v případě legislativních potíží odejít s ostatními. Velký problém byl prý též s malými dětmi. Kojenci, kteří ještě nebyli pokřtěni a neměli doklady, prý byli i

143 Viz: tamtéž. Též svědectví Evanthie Theologaki a Paraskevi Litsaki. 144 KOUTSOURIS, Archelaos: Dvě vlasti Od Katirli v Propontidě do Nea Katirli; Se dio patrides Apo to Katirli tis Propontidas sto Neo Katirli (Σε δύο Πατρίδες Από το Κατιρλί της Προποντίδας στο Νέο Κατιρλί), Thessaloniki, Sia, 2003. s. 43. ISBN 960-87282-1-5. 145 Viz: foto příloha Křestní list 44 násilím odebíráni a jinou lodí posíláni do Pirea, odkud odplouvali do Ameriky.146 Stejnou zkušenost měli i prarodiče Marion Thasu (*1951), kterým byly takto násilně, díky absenci dokladů, odebrány dvě malé děti. Evantia T. dále popisuje příběh dvou katirlských dětí, kterým turečtí vojáci při odchodu z vesnice zavraždili rodiče a vypálili dům. Ujala se jich sousedka, ale protože děti neměly doklady, byly jí v přístavu odebrány a poslány jinou lodí do Pirea. Žena pak v dalším přístavu z lodě vystoupila, na vlastní pěst se dostala do Pirea, děti našla, uplatila jejich vydání, a přijela s nimi do Ierissu k ostatním katirlským (o tom zmínka níže). Podobný příběh vypráví i Kyriazis Kyriazidis (*1973), jehož prababička schovala svou novorozenou dcerku pod sukně, aby se s ní dostala na loď, a i tam ji dokázala utajit, aby jí britští vojáci nenašli. Ani oni prý totiž s řeckými uprchlíky nezacházeli příliš korektně.

Katirlší byli poté přepraveni lodí na ostrov Lesbos, odkud pluli dvěma loděmi, vypravenými z přístavu Mytilini na nedaleký ostrov Alonis, poté na Marmaras a odsud po dvaceti dnech větší lodí „Propontis“ odpluli do Soluně. Zde se vylodili a byli umístěni v dočasných osadách Agia Varvara a Toumba. Theocharis Karakechagias (*1961), kronikář obce Stavros upřesňuje, že se zde jednalo o cca 100 rodin, vedených knězem z kostela sv. Paraskevi, většinou námořníků, kteří se v Soluni usadili a založili malou obec Nea Katirli (dnes čtvrť Kalamaria – pozn. M. V.) Ti ostatní, farníci z kostela sv. Auxentia a převážně obyvatelé katirlských horských oblastí, byli z Konstantinopole dopraveni do Soluně vlakem.147 Odsud pak byli hromadně přepraveni do uprchlického tábora v Ierissu.

Za zmínku stojí i delta řeky Strymonas a záliv, nesoucí stejné jméno, který navazuje na záliv Orfanský. V roce 1924 zde bylo usídleno 54 rodin z maloasijské Renkioi v Dardanelách (část historické Tróje), bohaté obchodní oblasti. Tito lidé za sebou měli již druhý nucený odsun. První museli podstoupit v roce 1914 (tehdy vešel v platnost již výše zmíněný deportační zákon – pozn. M. V.). Tehdy se uprchlíci usadili v mnoha oblastech řeckého státu, v Aténách, Lamii, Kalamatě, Argu, Chalkidě, na Krétě. Někteří též odešli do zámoří. Panajotis Papazafiriu (*1953), vnuk maloasijských repatriantů, hovoří o práci zahraničních konzulátů, které v té době řešily

146 Řekové, kteří se dostali do Pirea, prý poté potvrzovali tuto skutečnost a hovořili prý i o následné adopci dětí v Americe. 147 Tento způsob dopravy z Turecka potvrzují všichni respondenti z Katirli (Paraskevi Litsaki, Evanthia Theologaki, Ioannis Kintsakis, Evangelios Kintsakis, Panajotis Papazafiriu, Georgios Christofis, Kyriazis Kyriazidis, Angeliki Tsurelaki, Theocharis Karakechagias). 45 odchod mnoha Řeků do ciziny. Lidé odcházeli do západní Evropy, ale i do zámoří. Po druhém vyhnanství v roce 1922 se většina rodin sešla v Asprovaltě, v Kavale a v přístavu Pireus.148 Obec Asprovalta, která je od Stavrosu vzdálena pouhých sedm kilometrů, byla z části vystavěna z prostředků zámožných Řeků ze zámoří, kteří tímto v nové domovině podpořili své příbuzné, jež sem byli odsunuti. Takto byl financován například kostel, škola a další veřejné budovy. Výstavby obytných domů a celého nového urbanistického plánu se opět ujala německá společnost DHTG, jejíž práci zde financovala řecká vláda.

Díky významné dopravní komunikaci, která vedla nedaleko, se všechny tři obce (Stavros, Nea Vrasna i Asprovalta – pozn. M. V.) velmi rychle rozrůstaly, vznikaly zde nové obchody, pekárny, a řemeslné dílny. Byl postaven kostel, škola a pošta. K tomuto rozvoji významně přispěli noví obyvatelé i nemalými příjmy z okolních zemědělských pozemků, které jim na základě vládního programu rozvoje venkova umožnily řecké úřady obhospodařovat. Zde pěstovali kromě zeleniny, obilí a oliv i průmyslové plodiny, především bavlnu a tabák, které se později staly pro Řecko významným vývozním artiklem.149

9 První roky života maloasijských uprchlíků v nové vlasti od Nea Rody po Stavros

Podle slov Panajoty Labraki (*1979), vnučky Zafiria Labrakise, který přišel do Nea Rody s rodiči jako dvanáctiletý chlapec z kappadockého Andavalu, museli muži z maloasijského vnitrozemí pracovat v místních lesích na těžbě dřeva nebo pomáhat jako stavební dělníci, neboť rybolov, či jakoukoli jinou práci na moři neznali. Práce zde ovšem nebylo mnoho, proto byli nuceni hledat i v okolních oblastech. Pro kappadocké byla navíc, podle slov Eleftheria Valsamise, v prvních letech jejich pobytu velkým problémem jazyková bariéra, kterou zejména ti starší překonávali velmi složitě. Po příchodu do Řecka hovořili pouze turecky.

Ve vesnici Stratoni, vzdálené od Nea Rody 22 km, probíhala již od devatenáctého století těžba sulfidových rud, jež byla hlavním zdrojem bohatství této

148 Viz: https://www.strymonikos.net/portal/en/HistoryJourney/Renkioi.html 149 Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 396. 46 vesnice.150 Řada obyvatel z pobřeží, ale i z horských oblastí, proto hledala útočiště zde, kde se nabízela pracovní příležitost. Vzhledem k obtížné každodenní dopravě na tuto vzdálenost bylo ale nutné řešit i bydlení blíže nebo přímo v místě. Malá osada se tak během deseti let rozrostla až trojnásobně. Tato obec se stala velmi zajímavou i z kulturního hlediska, neboť se zde, právě díky pracovním možnostem, sešlo poměrně rozmanité spektrum obyvatel z různých koutů Řecka a Malé Asie, kteří s sebou přinesli i vlastní kulturu. 151

Z výkladu Georgia Christofise (*1950), bývalého starosty obce Stavros vyplývá, že maloasijští s sebou do Řecka přinesli vlastní kulturu a vyšší životní úroveň. Zatímco starousedlíci zde ve dvacátých letech nosili kroje a muži široké suknice, muži z Anatolie již oblékali kalhoty. Na Chalkidiki kromě Soluně nebyly školy, lidé zde byli negramotní, Řekové z Turecka přišli vzdělaní, ve velké většině i ženy uměly číst a psát. V Řecku do té doby byla velmi nízká životní úroveň, o čemž hovoří i Panajotis Papazafiriu, z jehož svědectví pochází i informace o příchodu Gruzínců a dalších obyvatel černomořských oblastí do Turecka za vzděláním, které tam tehdy bylo na vysoké úrovni.

Téměř v každé vesnici byla škola, kde se děti učily číst a psát. Ve větších vesnicích fungovala církevní pravoslavná centra vedená místními duchovními.152 Eleni Maropulu (*1978) se v této souvislosti zmiňuje o velkém počtu lékařů, profesorů a duchovních z města Maditos v dardanelské úžině (dnes Eceabat – poz. M. V.), kteří se po odchodu z Malé Asie usadili v Soluni a v Athénách.

V roce 1932 celou ierissoskou oblast postihlo velmi silné zemětřesení o síle sedmi stupňů Richterovy škály.153 Bylo zde zničeno mnoho domů a došlo i k velkým ztrátám na životech a to nejen ve Stratoni, ale i v Ierissu154 a v Nea Rodě.

150 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/stratoni, první odstavec 151 Tamtéž, podtitul „Πολιτιστικες δραστηριοτητες“ (Kulturní aktivity) 152 Tato duchovní centra podléhala centrální kontrole vyšších duchovních, jmenovaných ekumenickým patriarchátem, který rozhodoval o výběru učitelů v dané oblasti a o výběru žáků, kteří mohli tato centra navštěvovat. Učitelé byli honorováni podle možností místní komunity a z darů místních obyvatel. Největší centra byla v Konstantinopoli, Smyrně a na ostrově Chios. V těchto oblastech také v 19. století vznikly „střední školy“ a v Konstantinopoli univerzita. Viz: https://chilonas.com/2018/07/19/https-wp-me-p1op6y-cst/, podtitul „Το Κρυφό Σχολειό“ (Skrytá škola) 153 Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/ierissos, druhý odstavec 154 Obec Ierissos je největší a nejstarší v dnešním správním centru Dimos Arostotelis. První zmínka o ní pochází ze sedmého století před Kristem. V byzantských i osmanských dobách obyvatelé této osady pracovali pro kláštery na Svaté Hoře Athoské. Dnešní obec je postavena v prostoru starověkého 47

V následujících letech byla obec Stratoni kompletně přestavěna a její obyvatelé žili velmi bohatým kulturním životem. Ještě před II. světovou válkou se zde odehrálo mnoho divadelních představení, fungoval zde hudební klub a každoročně se zde konal třídenní kulturní festival, přitahující mnoho přespolních.155

Během prací na rekonstrukci obce došlo k několika nálezům z dob antické kultury a od roku 1962 zde probíhal intenzivní archeologický výzkum, který prokázal osídlení této oblasti již 600 let před naším letopočtem. Vzhledem k velmi zevrubné práci archeologů byl objeven rozsáhlý komplex, sahající až bezmála 20 km severně od Stratoni. Zde se nachází starověká Stagira. Pozůstatky antického města prokázaly dávnou existenci sídla, jež je spojeno s Aristotelem, Alexandrem Makedonským a jeho matkou Olympiadou. Další archeologické naleziště bylo objeveno v horských vesnicích Stagira a Stratoniki, vzdálených od pobřeží 8 km a byla zde prokázána historická souvislost se zmíněným pobřežním komplexem.

V obci Stagira byl v 50. letech dvacátého století zřízen Park Aristotela, kde je umístěno několik jeho vynálezů a od roku 1954 i jeho socha v nadživotní velikosti. Tento park se později stal vyhledávanou turistickou atrakcí. V obci stojí i z architektonického hlediska výjimečný kostel zasvěcený Panně Marii, který byl z prostředků kláštera Chilandar na Athosu vystavěn v roce 1814 a je unikátní zejména svým křížovým půdorysem.156 V bezprostřední blízkosti již zmíněného pobřežního historického komplexu vznikla obec, která rovněž od 50. let nese jméno matky Alexandra Makedonského, Olympiáda.

Od 80. let, nejen historická, ale i přírodní atraktivita tohoto místa, přitahuje množství turistů z celé Evropy. I zde žijí potomci maloasijských Řeků, kteří po tamním zemětřesení ve třicátých letech, hledali nové útočiště a nalezli ho právě zde, v místě, kde byla možnost práce v horách i v nedalekých dolech.157 Později zde bylo třeba zajistit základní potřeby vědeckým týmům, které v oblasti pracovaly na archeologickém

hřbitova. Do dnešní podoby byla vystavěna po roce 1932, po zničujícím zemětřesení. Deset let před tím byl v těchto místech zřízen velký uprchlický tábor pro maloasijské křesťany, odkud byli postupně umísťováni v nově vystavěných obcích po celém poloostrově Chalkidiki. Do dnešní doby se na pobřeží zachovala byzantská věž. Sídlí zde oblastní úřad a v samém centru bylo vystavěno muzeum. Zajímavostí je i loděnice s několikasetletou tradicí. Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/ierissos 155 Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/stratoni 156 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/stagira, čtvrtý odstavec 157 Viz: http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/olympiada 48 výzkumu, a byla zde také možnost rybolovu. Maloasijští zde otevřeli pekárnu, několik taveren a postavili kostel. S rozšířením turismu pak přišli do osady podnikat i stavroští a Řekové ze severořeckého vnitrozemí.

Ve Stavrosu vyrostlo během prvních sedmi let (od roku 1923 do roku 1930) dvě stě sedmdesát domů podle návrhu italského architekta. Domy v centru byly lombardského typu, dvoupodlažní, domky na pobřeží se stavěly přízemní. Výstavba stála celkem 3 471 906 Drachem.158 V průběhu patnácti let od příchodu uprchlíků z Malé Asie přišlo do Stavrosu ještě několik rodin z východní Thrákie a centrální Makedonie.

Kromě školy, kostela, pošty, pekárny a několika taveren si katirlští, i další nově příchozí, postupně zřizovali obchody a řemeslné dílny. Patřilo mezi ně krejčovství, obuvnická dílna, sedlářství a truhlářská dílna.

Lidé zde žili čilým kulturním životem. Katirlští si každoročně v srpnu připomínali, v místě tehdejšího přístavu, svůj příjezd 29. srpna roku 1923, kdy oblékali kroje, pekli sváteční koláč, zpívali maloasijské písně a tančili tamní tance. Slavili i Svátek svaté Paraskevi 26. srpna v červenci také Svátek sardinek, který znali již z Malé Asie, což potvrzuje i Paraskevi Litsaki i Ioannis Kintsakis. Od války, která začala v roce 1940, až do roku 1974 byla tradice těchto oslav přerušena.

Začali se pomalu sžívat i maloasijští Řekové a starousedlíci. Tomu napomohla organizace nejrůznějších přátelských sportovních utkání, nejvíce ve fotbale, jichž se účastnili jak dospělí, tak i chlapci školního věku. Ženy z horního i dolního Stavrosu se scházely v kostele na bohoslužbách. Děti navštěvovaly společně jednu školu a vyrůstaly spolu, což postupně utlumilo prvotní nevraživost a spory a zlepšilo soužití všech, přestože někteří tamní jedinci dodnes rozlišují horní a dolní stavroské obyvatele.

V jiných oblastech tak jednoduchá situace nebyla. V Nea Rodě a Ierissu se křesťané z turecké Rody, z Kappadokie, a starousedlíci sžívali složitě a dlouho, což dokládá Eleftherios Valsamis informací o prvním sňatku rodsko-kappadockého páru v roce 1950. První řecko-maloasijský pár byl oddán až o tři roky později.

158 Viz: KOUTSOURIS, A.: Dvě vlasti Od Katirli v Propontidě do Nea Katirli; Se dio patrides Apo to Katirli tis Propontidas sto Neo Katirli (Σε δύο Πατρίδες Από το Κατιρλί της Προποντίδας στο Νέο Κατιρλί), Thessaloniki 2003, s. 106 49

Informace Manio Marinaki (*1949) dokonce potvrzuje dočasnou separaci uprchlíků v okrajové části Soluně, ve čtvrti nazývané Jatka.

10 Rozvoj podnikání a vznik tradice některých gastronomických produktů v poválečných letech nejen v severním Řecku, jež s sebou přinesli maloasijští křesťané

Maloasijští křesťané nejen ve Stavrosu a na Egejském pobřeží, ale i ve vnitrozemí řecké Makedonie, Thrákie, na Peloponésu a v Athénách zřizovali větší řemeslné dílny i větší podniky. V takových začali průmyslově vyrábět i několik gastronomických produktů, které se postupem času staly v celém Řecku tradičními a velmi vyhledávanými.

Rodina Alexandera Zaitoglu, jehož rodina pochází z kappadockého Aksehiru v maloasijském vnitrozemí, přišla ve třiadvacátém roce nejprve na ostrov Korfu, odkud se poté přemístila do Thessaloniki a v roce 1924 zde založila továrnu na výrobu obilných výrobků a cukrovinek, zejména chalvy, která, ač již od osmanských dob rozšířena po celém Balkáně, se stala jedním z typických řeckých produktů a je zde dodnes velmi atraktivní a žádaná. A. Zaitoglu popisuje maloasijské Řeky jako velmi kreativní, pracovité a vzdělané, což mnozí v nové vlasti bezezbytku uplatnili. Podnik rodiny Zaitoglu se v 50. letech po hospodářském útlumu válečných let rozrostl do celého Řecka. V době války dokonce i přes ekonomické potíže zajišťoval potravinovou pomoc řecké armádě.159

Dalším tradičním výrobkem dnešního Řecka je kuluri, zdrobněle též kuluraki. Jedná se o kroužky nebo tyčky z chlebového těsta sypané sezamem. Toto skvělé pečivo popisují už cestopisci dávných dob byzantských, kdy ho v konstantinopolských ulicích bylo možné dostat na každém rohu. Od konce devatenáctého století se začalo objevovat v ulicích Athén, kam ho přivezli maloasijští uprchlíci. Po roce 1923 si otevřeli dva bratři, kteří přišli z maloasijské Konstantinopole, v Soluni pekárnu, jejíž specialitou byly právě kuluri, chlebové kroužky, jejichž věhlas se velmi rychle rozšířil, následně

159 Viz: https://wineplus.gr/4/187/417/, odstavec 4 – 8. 50 i jejich výroba a inovace do několika modifikací, s olivami nebo na sladko s rozinkami či drceným sušeným ovocem. Dodnes je toto pečivo prezentováno jako soluňské kuluri.160

S příchodem křesťanů z Malé Asie v Řecku zdomácněla i řada pokrmů, které starousedlíci dříve buď vůbec neznali, nebo byla jejich příprava výsadou pouze muslimského obyvatelstva, které však muselo po událostech roku 1922 z Řecka odejít.

Nejznámějším řeckým pokrmem je nepochybně gyros, který se dříve připravoval na roštu, na otevřeném ohni, zejména z vepřového a telecího masa, krájeného na kostky, se směsí koření s oregánem a omáčkou tzatziki, doplněného zeleninou. Od tureckého kebabu se liší zejména masem (muslimové kebab nepřipravují z vepřového masa), kořením a omáčkou tzatziki, která je připravovaná z řeckého jogurtu, okurek a kopru.

Další maloasijskou specialitou je lilkový salát nebo ryby pečené se zeleninou. Hovězí dušené s cibulí a rajčaty – Stifado, brambory zapékané se zeleninou. Ty jsou ostatně jako hlavní jídlo, například plněné se sýrem připravované zejména v severním Řecku. Původní řecká kuchyně se zakládala na jednoduchosti. V přímořských oblastech se kupříkladu ryby připravovaly pouze na roštu, nesolené, neboť Řekové říkají, že z moře jsou ryby slané dostatečně. Také zeleninu nebo luštěniny připravovali domorodí Řekové jednoduchým způsobem, dušením nebo grilováním na ohni, zatímco maloasijští zeleninu plnili sýrem nebo masem. Tradičním původním řeckým pokrmem je choriatiki, zeleninový salát se sýrem feta. Ten je připravovaný z kozího nebo ovčího mléka a je řeckou výsadou. Stejně jako suvlaki, drůbeží nebo vepřové kostky rožněné na jehle.

Katirlští, jež přišli do Stavrosu, si s sebou přinesli recepturu na sváteční sladký koláč s hřebíčkem a se skořicí, který připravují pouze zde, k uctění sv. Paraskevi a 29. srpna, kdy si připomínají příchod do Řecka.

Podobným způsobem probíhají „oslavy“ příchodu maloasijských křesťanů i v dalších obcích po celém Řecku. V Nea Rodě si připomínají příchod z Malé Asie dvoudenním svátkem 22. a 23. srpna. I zde se tančí a zpívají se písně z původní vlasti. Též je zde v tyto dny uctívána svatá Maria, jejíž ikona, kterou si přinesli uprchlíci

160 Viz: https://www.voria.gr/article/to-koulouri-thessalonikis, text autorky Christiny Karamanidu 51 z turecké Rody, s sebou v roce 1923, je uložena v místním kostele zasvěceném svatému Mikulášovi (řecky – tu Agiu Nikolau).

11 Válečná léta 1941–1945 nejen na východním pobřeží Chalkidiki a osudy maloasijských Řeků, kteří zažili druhou imigraci za občanské války 1946-1949

Sedmého dubna 1939 došlo k útoku italské armády na Albánii. Mnoho mužů ze severního Řecka odešlo tehdy do severořeckého Grammosu161 bránit řeckou hranici před italskou agresí. Vlasteneckého boje, jemuž předcházela všeobecná mobilizace162, se účastnili též muži ze Stavrosu, což opět dokládá svou výpovědí Ioannis Kintsakis a Angeliki Tsurelaki (*1925).

Když v březnu 1941 přišli Němci, zřídili ve Stavrosu oblastní velitelství. Díky Němci vynucené loajalitě místních obyvatel zde prý nebyl za celé čtyři roky žádný větší problém, oproti okolním vesnicím, kde dělali Němci razie a nedaleko za Asprovaltou dokonce jednu vesnici se sto osmdesáti obyvateli vyvraždili.163

V roce 1946 vypukla občanská válka164 a někteří stavroští muži a několik žen opět odešlo s partyzány bojovat do hor proti vládnímu režimu. Ze tří okolních obcí, jak

161 Pohoří v severním Řecku od Ioanniny po Kastorii, je severní součástí masivu Pindos 162 Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 424. 163 Viz: příloha Rozhovory s respondenty Angeliki Tsurelaki 164 Po volbách na jaře 1946 stanul v čele vlády Konstantinos Tsaldaris, předseda Lidové strany, jehož cílem bylo podlomit sílící komunistické hnutí, ale i socialisty a liberály. Začal uskutečňovat politiku ultrapravicového směru. Do státního aparátu byli dosazováni roajalističtí konzervativci a stoupenci krajní pravice. Levicově orientovaní Řekové (mnoho příznivců levice bylo mezi uprchlíky z Malé Asie) byli pronásledováni, zatýkáni a posíláni do internačních táborů, odpůrci režimu byli dlouhodobě vězněni a nezřídka popravováni. Komunisté měli též velkou podporu slovanské menšiny.(Viz: KREMPTON, Richard, Ј.: Балкан после другог светског рата, Beograd 2002, s. 135-136 a 143- 151) V září 1946 byla obnovena monarchie, do Řecka se vrátil král Jiří II. Po jeho smrti v dubnu 1947 nastoupil na trůn jeho bratr Pavel I. s energickou a politicky aktivní manželkou Frederikou. Spojení vládnoucí strany a krále se projevovalo krajně odmítavým přístupem ke komunistickým sousedům – Albánii, Jugoslávii a k Bulharsku. Vůči nim vznášelo Řecko velké reparační nároky. Řečtí komunisté v čele s Nikosem Zachariadisem se začali „bílému teroru“ bránit varováním, čímž bylo přepadení a vyvraždění policejní stanice v Litochoru, V horských oblastech začaly vznikat malé oddíly guerilly, složené většinou z pronásledovaných osob. Vzniklo tak partyzánské hnutí, vedené na příkaz Zachariadise, Markosem Vafiadisem, někdejším čelným představitelem vojska ELAS. Výrazným stimulem pro rozšíření ozbrojených aktivit komunistů pak byla pomoc komunistických režimů sousedních zemí. V únoru 1947 přijalo politbyro KS Řecka závěr ke svržení „monarchofašistického“ režimu a k uskutečnění komunistické revoluce v Řecku. (Viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 463–477.) 52 dokládá svou výpovědí Theocharis Karakechagias, byli lidé z bezpečnostních důvodů evakuováni do Stavrosu, který byl správním centrem oblasti, byl zde úřad, obchody, služby, lékař. Zde občanskou válku přečkali a poté se do svých vesnic opět vrátili, přestože domy měli mnohdy vyrabované a rozbité. Angeliki Tsurelaki poukazuje i na množství dětí ze severního Řecka, které tehdy odešly do zemí východního bloku, jež nabídly velkorysou pomoc z důvodu bezpečnosti a nedostatku léků a zdravotní péče v Řecku. Paraskevi Litsaki hovoří i o lidech ze Stavrosu, kteří na vlastní pěst odešli do Bulharska, ačkoli se tehdy jednalo o velmi nebezpečnou cestu. Nemalou úlohu prý tehdy sehrála i pomoc královny Frederiky, manželky krále Pavla I. Z její iniciativy bylo několik stovek dětí řeckých partyzánů umístěno v dočasných „dětských vesničkách“. Ačkoli tento její počin byl řeckými levicovými odbojáři považován za velmi kontroverzní „nucený odvod“, o čemž vypovídá i Evanthia Theologaki, v očích mnoha řeckých komunistů a partyzánů, kteří odešli do tehdejšího Československa, byla Frederika zachránkyní a oporou,165 o čemž svědčí slova Athiny Tsilligeridu (*1950), jejíž dva sourozenci byli právě jedni z oněch „zachráněných“ dětí.

Partyzáni a levicoví odbojáři, pokud neuprchli před královským režimem, jak bylo výše zmíněno, do zemí východního bloku, byli po skončení občanské války pronásledováni, vězněni nebo internováni v internačních táborech na řeckých ostrovech. Jednalo se v mnoha případech o pontské Řeky,166 a uprchlíky z Malé Asie. Největším a nejkrutějším z řeckých internačních táborů byl ostrov Makronissos,167 na kterém byl vězněn i manžel Angeliki Tsurelaki. Z jejího výkladu je patrné velmi špatné zacházení s internovanými muži, špína, hlad a nemoce.

Vzhledem k okolnostem, za kterých byli tito Řekové nuceni svou původní vlast opustit, ztratila absolutní většina těchto lidí důvěru ke králi a k monarchii a přiklonila se k levicovému politickému bloku. Řada z nich ale věřila, že odchod do zemí

165 Viz: TSIVOS, Konstantinos, Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – Od jednoho rozštěpení ke druhému. Praha 2011, s. 44. 166 Obyvatelé jižního pobřeží Černého moře (severní Anatolie), Kavkazu, kteří byli násilím vysídlováni z těchto oblasti již od roku 1908, kdy proběhla mladoturecká revoluce, ale zejména od roku 1914, kdy vešel v platnost deportační zákon, který postihoval zejména Řeky a Armény žijící v maloasijské a kavkazské oblasti Turecka. 167 Po roce 1913 zde byly vězněny tisíce tureckých vojáků z první balkánské války, v roce 1922 sem řecké úřady dočasně umístily více než 8, 5 tisíce řeckých uprchlíků z oblasti černomořského pobřeží. V roce 1931 byli na ostrově separovaní zatčení řečtí komunisté. Od roku 1947 sloužil jako internační tábor pro levicový a komunistický odboj v občanské válce. Byly zde vězněny i takové veličiny řecké umělecké sféry, jako hudební skladatel Mikis Theodorakis nebo Joannis Ritsos, řecký básník a dramatik. Viz: https://www.makronissos.org/en/1947-1950/ 53 východního Evropy bude jen dočasný, že se za pár měsíců vrátí do své vlasti, která pro většinu z nich byla již druhým domovem, a mnozí měli stále ještě v paměti hrůzné okamžiky, za kterých z původní vlasti, Pontu a Malé Asie, před více než pětadvaceti lety odcházeli. Nemálo jich přišlo o své přátele, sousedy, i blízké příbuzné. V Řecku se jen velmi špatně sžívali s domorodými Řeky, pro které byli Turci, a nyní byli postaveni před podobný problém, kterému byli nuceni čelit. Jiná kultura, jiný jazyk, jiný životní styl, kterému se museli přizpůsobit. Dětem, které odcházely bez rodičů, trvalo mnohdy dlouhá léta, než se s nimi opět setkali. Některým se to dokonce vůbec nepodařilo, což potvrzuje Despina Karidopulu (*1929), pontská Řekyně, která odešla z Řecka v sedmnácti letech se svými sourozenci a maminkou, otec přijel později. Její rodina (maminka a sourozenci – pozn. M. V.) ale musela ze zdravotních důvodů zůstat v Polsku. Dlouhá, vyčerpávající cesta lodí, nedostatečná hygiena, strava a okolnosti předcházející odchodu z vlasti, zřejmě zanechaly následky, které rodičům způsobily velké zdravotní potíže, které nezvládli a zanedlouho, několik let po sobě zemřeli. Už se s nimi nestihla vidět. Do Řecka se však vrátila s celou svou rodinou, manželem a dětmi, i když to trvalo dlouhých třicet pět let. Tam opět museli všichni začínat úplně od začátku. Mnoho dalších Řeků ale takové štěstí nemělo.

Olga Pozidu (*1935), vnučka zámožného pontského Řeka z kavkazské oblasti vzpomíná na odchod z Řecka s rozpaky, neboť tím okamžikem se jejich rodina nenávratně rozdělila. Někteří odešli do Albánie, někteří do Ameriky, ona s rodiči do Československa. Popisuje ale i další komplikace, když se mamince po cestě, v uprchlickém táboře Buljkesu168 narodila její mladší sestra, musela do Československa odejít ve čtrnácti letech sama. Na rodiče a mladší sestru pak čekala osm let, než se spolu mohli setkat po příchodu rodičů z Maďarska.

Podobnou zkušenost má i profesor Ivan Dorovský, Slavomakedonec, který vyrostl ve vesnici Čuka nedaleko severořecké Kastorie (tehdy Kostur – pozn. M. V.). Do Československa přišel jako téměř třináctiletý chlapec se skupinou tamních dětí. Také trávil nějaký čas v jugoslávském Buljkesu, než se dostal do dětského domova v Mikulově. Se svou matkou a babičkou se setkal jako sedmnáctiletý student, kdy mohl sám vycestovat do Maďarska a navštívit je. Ony do té doby neměly o svém synovi

168 Obec v severním Srbsku, dnes Maglić, kde byl v roce 1945 zřízen uprchlický tábor pro 4 650 řeckých uprchlíků – mužů řecké ELAS a následně pro řecké děti, které směřovaly dál do zemí východního bloku, které Řecku nabídly pomoc. 54 a vnukovi za celých šest let žádné zprávy.169 Rodina Olgy Pozidu už se do Řecka nevrátila, ačkoli její dcera a vnučka tam často cestují.

Příběh Athiny Tsilligeridu, která se narodila již v Československu, je od těch předchozích poněkud odlišný, neboť ona s bratry Řecko osobně neznala a odešla ´tam kvůli svému otci. Ten měl celých třicet sedm let velkou touhu se vrátit, což se mu v roce 1984 podařilo. Athina Tsilligeridu, ač byla v Československu vdaná za Řeka, přicestovala do Řecka již jako rozvedená s malým synem. Jako nejstarší ze sourozenců měla povinnost postarat se o otce, čehož dostála a bydlela s ním a se synem v severořecké Kastorii, odkud rodiče před lety odešli. Její bratři se v Československu oženili též s Řekyněmi. Bratr Miltos (spisovně Miltiadis – pozn. M. V.) se oženil s dcerou katirlských uprchlíků, kteří v době občanské války odešli ze Stavrosu. Tam se také po čase s rodinou usadil a dnes tam působí jako praktický lékař. Bratr Thasos (spisovně Athanasios – pozn. M. V.) žije se svou rodinou v Koromili, v řecko- albánském pohraničí.

Z bezmála pětapadesáti tisíc Řeků, kteří odešli za občanské války do zemí východního bloku, se vrátily téměř dvě třetiny do vlasti. Návrat těchto lidí po pětatřiceti letech ale pro mnohé nebyl snadný, neboť znamenal úplně nový začátek. Pro řadu z nich byl příchod do původní domoviny rozčarováním, protože domorodými Řeky byli někteří přijati jako Češi, což velmi podrývalo jejich národní hrdost. Velmi špatně tento fakt nesli zejména starší Řekové, kteří si svou vlast pamatovali z mládí nebo dětských let. Desítky navrátivších se dokonce tehdy nastalou situaci nezvládly a vrátily se zpět do Československa. Ti, kteří se dokázali asimilovat v novém prostředí (mnozí měli vysokoškolské vzdělání a všichni znali jazyk), se uplatnili na kvalifikovaných pracovních pozicích a jejich sžití s řeckou společností nebylo tak složité.

Dnes se již nikdo nepozastaví nad tím, že v ordinaci ordinuje potomek pontských Řeků, že vlastníkem pekárny je vnuk repatriantů z Malé Asie nebo že prarodiče univerzitního profesora pocházeli z turecké Kappadokie. Ale do jaké míry je dnešní mladá generace v Řecku obeznámena s událostmi, které ve dvacátých letech dvacátého století radikálně zahýbaly s osudy téměř tří milionů lidí, je diskutabilní. Kyriazis Kyazidis poukazuje jako učitel dějepisu na základní škole na obsahově velmi špatnou kvalitu učebnic, která je závislá na špatném školském systému. To potvrzuje

169 DOROVSKÝ, Ivan: S domovem v srdci. Brno 2014, s. 187-197. 55 i Panajotis Papazafiriu, který upozorňuje na zájem dnešní mládeže o atraktivnější předměty, jako je informatika, programování, apod. Malý zájem o historické předměty, špatné výukové materiály a z toho vyplývající neznalost vlastních dějin, oba respondenti považují za velký problém dnešní mladé řecké generace.

56

Závěr

Události z Malé Asie, jejichž počátek se datuje před necelými sto deseti lety, a jejichž důsledky se projevily ve všech oblastech řecké společnosti, včetně kultury, citelně ovlivnily nejen Řecko a ostatní Balkán, ale i další části světa, kde našly nový domov desetitisíce maloasijských křesťanů.

Přesná čísla a statistické údaje, týkající se přesunu obyvatel Balkánu v prvních dvaceti letech dvacátého století v podstatě neexistují. Velké množství lidí dotčených mladotureckým deportačním zákonem zemřelo při čistkách, které v Malé Asii probíhaly, mnoho mužů přišlo o život při nucených pracích v tureckých internačních táborech, spousta lidí nepřežila velmi špatné hygienické podmínky a nedostatečnou zdravotní péči v řeckých uprchlických táborech. Okolo přesných čísel počtu uprchlíků existuje proto množství nejasností. Většina statistik se však opírá o údaje sčítání lidu z roku 1928, které podávají nejpodrobnější obraz o jejich rozdělení i podle země původu. Udává celkový počet uprchlíků takto: 1 221 849 příchozích do Řecka, přičemž z Turecka jich přišlo 1 104 216, z nichž 1 017 794 až po zářijových událostech 1922 a po podpisu Dohody o výměně obyvatel z ledna 1923. Domorodých obyvatel žilo tehdy v Řecku 4 982 835, z čehož vyplývá, že uprchlíci tvořili jednu pětinu řecké populace. Statistiky dále uvádějí z tohoto počtu též 135 581 dětských uprchlíků do 6 let,170 což je diskutabilní, neboť neregistrovaný počet nepokřtěných malých dětí bez dokladů byl uprchlíkům z nepochopitelných důvodů tureckými úřady při odchodu odebrán, což již bylo výše zmíněno. Navíc toto sčítání nereflektuje počty osob, které emigrovaly mimo řecké území nebo uprchlíky, kteří přišli odjinud, než z Turecka. Přesná čísla nelze tedy doložit.

Obecně se hovoří o 1,5 milionů Řeků, kteří přišli do Řecka proti půl milionu Turků, kteří naopak museli Řecko opustit a přijmout azyl ve válkou zdevastované Malé Asii. Nejasnosti jsou i v tom, zda se v případě nově příchozích do Řecka jednalo vždy o křesťany, neboť řadě maloasijských uprchlíků se podařilo odejít z bývalé vlasti bez dokladů, ve snaze o záchranu holého života, kupříkladu při velkorysém počinu amerického pastora Eizy Jenningse (též výše zmíněno). Ve vnitrozemí Malé Asie byly

170 https://www.lifo.gr/articles/archaeology_articles/123667/mythoi-kai-alitheies-gia-toys-prosfyges- toy-1922 57 i rodiny smíšené s muslimy, které se z pochopitelných důvodů nechtěly dělit a odcházely celé i za cenu problémů, které mohly vzniknout při jejich identifikaci tureckými úředníky.

Další důležitá čísla uvádějí počty uprchlíků z venkova a městských center, která jsou téměř identická. Znamená to tedy, že polovina nových obyvatel Řecka se živila zemědělstvím, nebo se jím začala živit po příchodu do „nové země“. Tito lidé zakládali mimo jiné nové olivové háje, vinice a ovocné sady. Druhá polovina obyvatel přišla z městského prostředí. Byli to obchodníci, řemeslníci, intelektuálové, duchovní.

Přes všechna úskalí, ať ekonomická nebo politická a řadu konfliktů, které vznikaly mezi starousedlíky a nově příchozími, se maloasijští křesťané dokázali asimilovat díky společnému náboženství, jazyku (i když kapadočtí řecky nehovořili a museli se řečtinu od prvopočátku učit) a národní identitě, přestože to v některých lokalitách trvalo více než jednu generaci. Pojem „vykořenění“, který užívají mnozí z potomků repatriantů, dodnes není výjimečný a objevuje se i v odborné literatuře.

Dalším nezvratným autentickým dokladem tehdejší složité situace jsou mnohá literární díla třicátých let dvacátého století, jejichž autory, ale i hrdiny byli sami uprchlíci z Malé Asie a řečtí vojáci, kteří se účastnili řecko-tureckého konfliktu v letech 1919–1922. Dramatické události let 1922 a 1923 inspirovaly literáty a ostatní uměleckou obec v celé Evropě i zámoří.

Účelem těchto písemných dokladů, mnohdy velmi citlivě a autenticky zpracovaných, bylo zobrazení života v Malé Asii, poté ona katastrofa dvaadvacátého roku a následně nedobrovolné vysídlení, které dotčení repatrianti sami označují jako „vykořenění“. Za zmínku nepochybně stojí dílo Eliase Venezise (1904–1973), Číslo 31328, které je autorovou autobiografií, ve které líčí vlastní zkušenost osmnáctiletého mladíka při pochodu smrti do internačního tábora v centru Anatolie. Autorkou zvučného jména této éry je též Dido Sotiriu (1909–2004), jejímž zřejmě největším úspěchem je román Krvavá Země (vydáno v řeckém originále r. 1962) o traumatu účastníků řecko-turecké výměny v roce 1923.

Vedle literátů, kteří svůj odkaz zanechali ve svých dílech, zvěčnili tuto historickou epochu řeckých a tureckých dějin i výtvarní umělci. Jedním z nejvýraznějších malířů byl George Sikeliotis (1917–1984), rodák ze Smyrny, jenž 58 odešel z původní vlasti ve svých pěti letech s matkou a mladší sestrou, zatímco jeho otec byl zajat. V jeho díle se tak objevují motivy válečných strastí, nacionalistických vášní a strachu.

Naproti tomu sochař a básník Vassos Kapantais (1924–1990) čerpal inspiraci v antických hrdinech a zosobnil „Malou Asii“, „Hlas“ nebo „Smyrnu“, jimž dal atraktivní ženskou podobu s výmluvnými rysy a gesty.

Hudba a písně přišly spolu s uprchlíky a uchovávají je další generace. V hudbě i textech se odráží nostalgie, pocit ztráty vlastní identity a hluboký pocit vykořenění, ztráty vlasti. To vše bylo způsobené katastrofou v roce 1922. V meziválečném období pronikl do Řecka styl tzv. „rebetiko“, připomínající zejména svým sociálním nábojem americké blues. Rozvinul se ve Smyrně v druhé polovině devatenáctého století. Texty písní tohoto žánru jsou zasazeny zejména do prostředí Pirea a Soluně, kam byli uprchlíci v první vlně deportováni. Písně vypovídají o těžkých životních podmínkách uprchlíků, z nichž se mnozí ne vlastní vinou ocitli na dně společnosti. Hovoří o žalu, bídě a bezpráví. Tento žánr byl společensky dlouhá léta pro svůj obsah a styl potlačován. Po roce 1936, kdy se dostal k moci Joannis Metaxas, byly dokonce texty cenzurovány a jejich autoři, z nichž snad nejrespektovanější je Markos Vamvakaris (1905–1972), byli často terčem policejních represí. V šedesátých letech se rebetiko stalo neodmyslitelnou součástí řecké hudby. Typickými nástroji jsou buzuki nebo baglamas, které mohou znít i v doprovodu houslí či akordeonu.171

V divadelní tvorbě se uplatnilo vlastenecké drama, jež opět díky své hluboké myšlence a textovému zpracování podléhalo ostré cenzuře.

Traumatizující zážitky zničení a exodu z Malé Asie jsou též vylíčeny na mnoha autentických fotografiích a filmových záznamech ve formě reportáží, dokumentárních i hraných filmů a televizních seriálů. Obrazy hořícího nábřeží Smyrny, paniky tamních Řeků, odchodu uprchlíků a jejich provizorních táborů v hostitelské zemi se staly

171 Citováno z článku To τραύμα του ξεριζωμού: Η Μικρά Ασία το 1922 και η προσφυγιά στις τέχνες και στα γράμματα (Trauma vykořenění: Malá Asie v roce 1922 a obraz v umění a literatuře) s podtitulem Η μουσική και το τραγούδι μετέδωσαν σε άλλες πληθυσμιακές (Hudba a písně dalších populací) https://www.lifo.gr/articles/archaeology_articles/124647/to-trayma-toy-kserizomoy-i- mikra-asia-to-1922-kai-i-prosfygia-stis-texnes-kai-sta-grammata 59 postupem času dokladem kolektivní paměti a moderní historie nejen uprchlíků, ale i celého národa172 a důležitým zdrojem informací pro další generace.

Prvním zpracovaným dokumentárním snímkem je η Μαγική Πόλη (Magické město) z roku 1954 Nikose Kundurose173 (1926–1917), líčící Smyrnu v jejích nejtragičtějších momentech.

Hraným snímkům dominuje bezesporu melodrama η Οδύσσεια ενός ξεριζωμένου (Příběh jednoho uprchlíka) režiséra Apostola Tegopula (1936–2007) z roku 1969, líčící Maloasijskou katastrofu a její následky.

Není jistě od věci rozebrat, co vlastně znamená pro dnešní generaci pojem Maloasijská katastrofa. V obecném kontextu dějin lze hovořit o poválečných událostech od roku 1919 do roku 1923, kdy byla v lednu podepsána Dohoda o výměně řeckých a tureckých obyvatel. Pontští Řekové, kappadočtí křesťané a ti, kterých se dotkly čistky plynoucí z nástupu Mladoturků k moci v roce 1912 a deportačního zákona vydaného Mladoturky v roce 1914, považují za katastrofu celé toto desetileté období. Smyrenští Řekové, Arméni a další tamní křesťané mají tento termín spojený zejména s daty mezi devátým a třináctým zářím roku 1922, kdy došlo ve Smyrně k apokalyptickému požáru a vyvražďování prchajících Řeků a Arménů tureckým vojskem. Z výpovědi několika respondentů lze ale také usuzovat, že katastrofou rozumí někteří i odchod svých předků z původní vlasti, o kterém hovoří jako o vykořenění a dodnes s touto situací nejsou zcela srovnáni, přestože se jedná už o třetí generaci.

Rozdíl je patrný též v genderovém srovnání respondentů. Oslovené ženy o tehdejších událostech hovořily poměrně vyrovnaně, klidně s jistou mírou pokory, zatímco muži, ať se jednalo o syny nebo vnuky přímých účastníků, neskrývali emoce zaťatými pěstmi, intonací hlasu, delšími odmlkami nebo dokonce slzami v očích. Z tohoto lze usuzovat, že jsou pro mnohé tyto události stále velmi živou záležitostí, kterou budou dále předávat svým potomkům. Otázkou ovšem zůstává, jak se k této dějinné epoše staví a jak ji obecně vnímá dnešní řecká společnost.

172 Citováno z článku To τραύμα του ξεριζωμού: Η Μικρά Ασία το 1922 και η προσφυγιά στις τέχνες και στα γράμματα (Trauma vykořenění: Malá Asie v roce 1922 a obraz v umění a literatuře) s podtitulem Αντιθέτως, η τραυματική εμπειρία της Καταστροφής και της Εξόδου των Μικρασιατών (Naopak traumatický zážitek zničení a exodu z Malé Asie), https://www.lifo.gr/articles/archaeology_articles/124647/to-trayma-toy-kserizomoy-i-mikra-asia-to- 1922-kai-i-prosfygia-stis-texnes-kai-sta-grammata 173 Tamtéž 60

Z výpovědi několika respondentů, kteří jsou výše zmíněni, je patrná nedokonalost řeckého školského systému, který se ve výuce dějin na základních školách buď touto érou příliš nezabývá, nebo ji svým výkladem a obsahovým či výtvarným provedením učebnic do jisté míry zkresluje.

Stavroští každoročně navštěvují Istanbul a vesnici svých předků Katirli, dnes Esenkoy, s jejímiž obyvateli je i dnes, po sto letech, pojí vzájemné přátelství. Stejně jako oni i turečtí obyvatelé Esenkoy projevují stavroským náklonnost svou účastí na letních oslavách ve Stavrosu.

V obci Asprovalta vznikla před několika desítkami let řecko-americká společnost, jejímiž členy jsou nejen potomci křesťanských obyvatel maloasijské obce Renkioi žijící v Řecku, ale též jejich příbuzní, kteří ve dvacátých letech dvacátého století odešli do Ameriky a díky tamním lukrativním obchodním aktivitám velkou měrou tehdy financovali výstavbu kostela, školy a dalších významných budov v Asprovaltě. Stejně tak i nyní, na podzim roku 2019, je připravena v této obci realizace velkorysého projektu, výstavby prvního pětihvězdičkového hotelového komplexu v oblasti, na níž se toto řecko-americké sdružení bude velkou měrou finančně podílet.

S rozvojem cestovního ruchu na celém východním pobřeží Chalkidiki je rovněž snahou místních úřadů seznámit turisty s novodobou historií, jež je prezentována prostřednictvím výjimečných dobových expozic v místních muzeích v Asprovaltě a ve Stavrosu, do nichž propůjčili vystavené exponáty mnozí z maloasijských uprchlíků. Muzeum v Nea Ierissu nabízí též expozici antických památek, a athoských klášterů.

Za bezmála dvacet let svých návštěv Řecka a východního pobřeží Chalkidiki jsem poznala velké množství Řeků, jejich mentalitu, kulturu i způsob života. Ve Stavrosu jsem se kromě Řeků seznámila i s několika cizinkami z České republiky, Slovenska, Maďarska a Srbska, které jsou tam provdány. Znám odtamtud smíšené páry, jejichž předkové pocházeli z různých částí Malé Asie – ze Smyrny a z Pontu, z Malé Asie a z Pontu nebo z Pontu a turecké Kappadokie. Z této skutečnosti usuzuji, že téměř sto let, které uběhly od událostí, jimiž se zabývám, je dostatečně dlouhá doba k integraci imigrantů do nového, neznámého prostředí. Ze svého vlastního pozorování a z výpovědí respondentů ale vím, že asimilace maloasijských křesťanů a pontských Řeků nebyla jednoduchá. V případě obyvatel Nea Rody trvalo třicet let než vzájemnou vstřícnost

61 a přízeň stvrdili prvním smíšeným sňatkem. V případě stavroských to bylo o několik let dříve. Zde ale, myslím, jistá míra rivality přetrvává dodnes, neboť na horním Stavrosu, ač neustále probíhá nová výstavba, nebydlí žádný z maloasijských Řeků, ani jejich potomků. Hornostavroští sice vlastní na dolním Stavrosu provozovny a obchody, ale bydlí výhradně v horní části obce.

Pokud jde o správu celého Stavrosu, ten je dnes součástí Sdružení obcí, do něhož patří ještě obec Arethusa, Maditos, Vrasna, Asprovalta a několik menších osad. Dolnostavroské děti navštěvují školu v horním Stavrosu, církevní slavnosti a duchovní život dnes probíhají ve všech třech kostelích, které na Stavrosu stojí (třetí kostel zasvěcený svatému Ioannu Prodromovi se začal na pobřeží stavět před pětadvaceti lety), za účasti všech obyvatel obce. Dokonce i červencové a srpnové slavnosti, které byly výsadou maloasijských Řeků a přivezli si je s sebou z původní vlasti, nebo ty, jimiž si připomínají svůj příchod do Řecka, dnes oslavují společně všichni. Vzhledem k tomu, že je dnes Stavros v letních měsících hojně vyhledávaný turisty, stávají se i oni aktéry těchto oslav, kdy přihlížejí specifickým církevním obřadům uctívání svátosti, naslouchají řeckým písním a mnohdy se i účastní řeckých tanců, které jsou zde všech oslav neodmyslitelnou součástí.

62

Résumé

This thesis is an effort to substantiate an authentic material about the then events and consequences brought by the Asia Minor catastrophe in the 1920s in Greece and Asia Minor.

Revolutionary events in Greece in the 19th century and patriotic efforts of greek nation of breaking free from the Ottoman subjection caused tough conflicts between Greeks and Ottomans. Acts of violence intensified also due to the muslim extremism and fanaticism which victims became especially Christian citizens of Thrakia and Asia Minor.

In the beginning of the twentieth century Turkey faced many conflicts not only on Balkan while the Greek economy rised. At the turn of first and second decade a grouping of so called Young Turks enters the Turkish politics becoming a political party in the 1912. From this moment in Asia Minor a very tough regime is established against local Greeks. In the same year an alliance of Balkan states – Serbia, Bulgaria, Montenegro and Greece arises against the rest of the Ottoman empire in Balkan. Countries of the Balkan Union immediately make a strong army against a far smaller amount of Turkish soldiers. In the first Balkan war it means a Turkish defeat. Then the Young Turks begin to turkize eastern Thrakia and the west part of Asia Minor and clean it from the Slavs which Turks consider as untrustworthy. Then they similarly proceed against Armenians, Asyrians and Jews living on Ottoman territory.

In the second Balkan war Greece lost some territories which they claimed back as well as other states on Balkan. It included especially a part of Macedonia, Thrakia and a coast of Aegean sea. This is the result of the Bucharest peace agreement concluded on the 10th August 1913.

Both Balkan wars were cruel and the civilian population was treated absolutely bad. There were also ethnic cleansings which affected mainly Muslims. Those were driven out of their homes.

Retreating Ottoman army looted and ravaged Greek and Slav villages in eastern Thrakia. Bulgarians equally acted against Greeks too. Big acts of violence started to happen also on Gallipoli peninsula and Dardanells and later in the whole Asia Minor. In 63 the year 1914 a so called deportation law was released in Turkey. Greeks, Armenians and other minorities on Asia Minor territory became it’s victims.

In world war 1 Greece stood on the side with Triple Entente, whereas Turkey became a German ally. In 1915 the Turkish army in Dardanells was lead by Mustafa Kemal who was later promoted to general thanks to his success in The Dardanells Operation. In 1918 after world war 1 a demobilization of Turkish army was entrusted to him. In 1919 Kemal entered the politics and the events in Turkey gained speed and direction which surprised especially the European powers.

Turkish dissent with the results of peace talks in Paris and a follow-up signature of peace agreement in Sèvres on 10th August 1920 completely thwarted Greek vision of Megali Idea – Greece of two continents and five seas, because the mentioned agreement was never ratified by Turkey. Despite all the Venizelos‘ efforts for diplomacy, between the years 1919 and 1922 there happened to be a Greek-Turkish conflict which in the summer 1922 escalated in a huge conflict that lead to a catastrophic massacre of Greeks in the Anatolian Smyrna on September of the same year.

After this incident the powers admitted the need to revise the peace agreement from Sèvres. This happened in Lausanne in 1923. Part of this agreement was an exchange of Turkish and Greek inhabitans from the 30th January 1923 that was signed by Venizelos and the representatives of Turkish delegation in France. However criterion of this exchange wasn’t nationality but religion. So it concerned nearly 500 thousand Muslims who had to leave to Turkey and almost 1,5 million Christians were forced to leave Asia Minor.

This action absolutely changed the ethnic map of Balkan and caused big economic problems on both sides. Muslims came to the war-devastated Turkey. Christians arrived to Greece which wasn’t economicaly utterly ready for this massive arrival of inhabitants that made up one fifth of the entire greek population. Christians were placed mainly to the northern areas of Greece.

Assimilation of those people in the new environment was very difficult and slow. According to the statements of Anatolian Greeks the coexistence with the natives took nearly two generations. Respondents who were spoken to in order to accomplish this thesis talked about the lives of their ancestors in their old homeland, involuntary 64 departure of Asia Minor and about sorrows of life in the new environment. Inhabitants of two villages on the east coast of Chalkidiki were asked as well as several other people who provided eyewitness account also about the departure from Greece during the civil war in the 1940s to the countries of central Europe and a follow-up return in the 1980s.

65

Περίληψη

Η παρούσα εργασία αποτελεί προσπάθεια για κατάθεση αυθεντικής ύλης για γεγονότα και αποτελέσματα που έφερε η Μικρασιατική καταστροφή στην εικοσαετία του εικοστού αιώνα στην Ελλάδα και την Μικρά Ασία.

Τα επαναστατικά γεγονότα στην Ελλάδα τον δέκατο ένατο αιώνα και οι πατριωτικές προσπάθειες του ελληνικού έθνους για απελευθέρωση από τον οθωμανικό ζυγό προκαλούσαν μεταξύ των Ελλήνων και Οθωμανών οξείς διαμάχες. Η ένταση βιαιοτήτων μεγάλωνε επίσης εξαιτίας των μουσουλμανικών ακροτήτων και φανατισμού, των οποίων θύματα υπήρξαν ιδιαίτερα οι χριστιανικοί πληθυσμοί της Θράκης και Μικράς Ασίας.

Στην αρχή του εικοστού αιώνα η Τουρκία αντιμετώπιζε, όχι μόνον στα Βαλκάνια, πολλές συγκρούσεις ενώ η ελληνική οικονομία σημείωνε πρόοδο. Στο μεταίχμιο της πρώτης και δεύτερης εικοσαετίας παρουσιάζεται στην τουρκική πολιτική σκηνή το κίνημα το λεγόμενο των Νεοτούρκων, το οποίο το έτος 1912 γίνεται πολιτικό κόμμα. Από τη στιγμή αυτή στη Μικρά Ασία εγκαθίσταται έναντι των εκεί Ελλήνων βίαιο καθεστώς. Τον ίδιο χρόνο ιδρύεται συμμαχία των βαλκανικών κρατών – Σερβίας, Βουλγαρίας, Μαυροβουνίου και Ελλάδας ενάντια στην υπόλοιπη Οθωμανική αυτοκρατορία στα Βαλκάνια. Αμέσως οι χώρες της βαλκανικής ένωσης δημιουργούν δυνατό στρατό κατά του μικρότερου αριθμού των Τούρκων στρατιωτών. Ο πρώτος βαλκανικός πόλεμος λήγει με την τουρκική ήττα. Κατόπιν οι Νεότουρκοι αρχίζουν να εξισλαμίζουν και να εκκαθαρίζουν την Ανατολική Θράκη και το δυτικό τμήμα της Μικράς Ασία;ς από τους Σλάβους, τους οποίους οι Τούρκοι θεωρούν ως αναξιόπιστους. Με τον ίδιο τρόπο ενεργούν κατά των Αρμενίων, Ασυρίων και Εβραίων που ζουν σε οσμανικό έδαφος.

Κατά τον δεύτερο βαλκανικό πόλεμο η Ελλάδα απώλεσε κάποιες περιοχές που, συμπεριλαμβανομένων και άλλων απαιτούσε την επιστροφή τους, το ίδιο όπως και τα άλλα κράτη στα Βαλκάνια. Επρόκειτο ιδιαίτερα για τμήμα της Μακεδονίας, Θράκης και παραλίες του Αιγαίου πελάγους, πράγμα που εξάγεται από το συμπέρασμα της συνθήκης ειρήνης του Βουκουρεστίου που υπογράφτηκε στις 10 Αυγούστου 1913.

66

Και οι δύο βαλκανικοί πόλεμοι υπήρξαν σκληροί και σήμαιναν της απολύτως απαράδεκτη συμπεριφορά με τον πληθυσμό. Εξαίρεση δεν αποτέλεσαν ούτε οι εθνικές εκκαθαρίσεις που έθιξαν ιδιαίτερα τους μουσουλμάνους. Αυτοί εκδιώχθηκαν από τα σπίτια τους.

Καθώς οπισθοχωρούσε ο οσμανικός στρατός δήωνε και ρήμαζε τα ελληνικά και σλαβικά χωριά της ανατολικής Θράκης. Το ίδιο κατά των Ελλήνων συμπεριφέρονταν και οι Βούλγαροι. Μεγάλες βιαιότητες διαπράχθηκαν στην χερσόνησο της Καλλίπολης, στα Δαρδανέλλια και αργότερα σε ολόκληρη την Μικρά Ασία. Το έτος 1914 εκδόθηκε στην Τουρκία ο λεγόμενος νόμος απέλασης, θύματα του οποίου υπήρξαν χιλιάδες Έλληνες, Αρμένιοι και άλλες αντίστοιχες μειονότητες στο έδαφος της Μικράς Ασίας.

Κατά τον πρώτο παγκόσμιο πόλεμο η Ελλάδα ήταν με το μέρος των συμμάχων ενώ η Τουρκία ήταν σύμμαχος με την Γερμανία. Το 1915 αρχηγός του τουρκικού στρατού στα Δαρδανέλλια ήταν ο Μουσταφά Κεμάλ, ο οποίος αργότερα εξαιτίας της επιτυχίας στην επιχείρηση των Δαρδανελλίων προήχθη σε στρατηγό. Το 1918, μετά τον πρώτο παγκόσμιο πόλεμο του ανατέθηκε η αποστράτευση του τουρκικού στρατού. Το 1919 ο Κεμάλ προσχώρησε στη πολιτική και τα γεγονότα στην Τουρκία πήραν ταχύτητα και κατεύθυνση με τις οποίες οι ευρωπαϊκές δυνάμεις εξεπλάγησαν.

Η μη συγκατάθεση της Τουρκίας με το αποτέλεσμα των ειρηνικών διαπραγματεύσεων στο Παρίσι και η ακολούθως υπογραφή της συνθήκης ειρήνης των Σεβρών στις 10 Αυγούστου 1920, έσβησε κάθε ελπίδα του ελληνικού οράματος της μεγάλης Ιδέας- η Ελλάδα των δύο ηπείρων και των πέντε θαλασσών, διότι η αναφερόμενη συνθήκη ποτέ δεν επικυρώθηκε από την Τουρκία. Παρόλες τις διπλωματικές προσπάθειες του Βενιζέλου ξέσπασε τα χρόνια 1919 – 1922 η ελληνο- τουρκική σύρραξη, η οποία οδήγησε το 1922 σε τεράστια σύγκρουση, που το Σεπτέμβριο αυτού του χρόνου αποκορυφώθηκε με την καταστροφική σφαγή των Ελλήνων στην μικρασιατική Σμύρνη.

Μετά το γεγονός αυτό οι δυνάμεις αναγνώρισαν την ανάγκη να αναθεωρήσουν την ειρηνική συνθήκη των Σεβρών. Αυτό έγινε στην Λοζάνη το έτος 1923. Τμήμα αυτής της συνθήκης ήταν η σύμβαση περί ανταλλαγής του ελληνικού και του τουρκικού πληθυσμού από τις 30 Ιανουαρίου 1923, την οποία υπέγραψε ο Βενιζέλος

67

και οι αντιπρόσωποι της τουρκικής αποστολής στην Γαλλία. Κριτήριο της ανταλλαγής αυτής όμως δεν ήταν η εθνότητα, αλλά η θρησκεία. Επρόκειτο λοιπόν λίγο πολύ για 500 χιλιάδες μουσουλμάνους, οι οποίοι έπρεπε να φύγουν στην Τουρκία και σχεδόν 1,5 εκατομμύριο χριστιανών υποχρεώθηκαν να εγκαταλείψουν την Μικρά Ασία.

Αυτή η ενέργεια άλλαξε εντελώς τον εθνικό χάρτη των Βαλκανίων και προξένησε και στις δύο πλευρές τεράστια οικονομικά προβλήματα. Οι μουσουλμάνοι ήρθαν σε μία ερημωμένη από τον πόλεμο Τουρκία, οι δε χριστιανοί έφθασαν στην Ελλάδα, η οποία δεν ήταν οικονομικά προετοιμασμένη για μια τόσο τεράστια πλημμύρα ανθρώπων που εκείνη την εποχή αποτελούσε το ένα πέμπτο του γενικού ελληνικού πληθυσμού. Οι χριστιανοί εγκαταστάθηκαν ιδιαίτερα στις βόρειες περιοχές της Ελλάδας.

Η αφομοίωση αυτών των ανθρώπων σε καινούργιο περιβάλλον υπήρξε πολυσύνθετη και αργή. Σύμφωνα με μαρτυρίες απογόνων Ελλήνων της Μικράς Ασίας, η αποδοχή τους από τους γηγενείς διήρκεσε σχεδόν δύο γενιές. Οι ανταποκριτές στους οποίους απευθυνθήκαμε για τον σκοπό αυτής της εργασίας ανάφεραν σχετικά με την ζωή των προγόνων τους στην παλιά τους πατρίδα για την ακούσια αναχώρησή τους από την Μικρά Ασία και τις δυσκολίες ζωής στο καινούργιο περιβάλλον. Ρωτήθηκαν οι κάτοικοι δύο χωριών στην ανατολική ακτή της Χαλκιδικής και μερικοί άλλοι που κατέθεσαν επίσης μαρτυρίες για την αναχώρησή τους από την Ελλάδα την περίοδο του εμφυλίου πολέμου την δεκαετία του σαράντα στον εικοστό αιώνα σε χώρες της κεντρικής Ευρώπης και την μετέπειτα επιστροφή τους στην δεκαετία του ογδόντα στην Ελλάδα.

68

Příloha

Seznam respondentů (podle data narození)

Angeliki Tsurelaki *1925

Despina Karidopulu *1929

Olga Pozidu *1935

Paraskevi Litsaki *1945

Manio Marinaki *1949

Athina Tsilligeridu *1950

Georgios Christofis *1950

Nikolaos Karamitrakis *1950

Marion Thasu – sestra Filoxeni *1951

Evanthia Theologaki *1952

Panajotis Papazafiriu *1953

Theocharis Karakechagias *1961

Eleftherios Valsamis *1969

Evangelos Kintsakis *1970

Kyriazis Kyriazidis *1973

Ioannis Kintsakis *1976

Eleni Maropulu *1978

Panalona Labraki *1979

69

Přepisy výpovědí respondentů

Angeliki Tsurelaki, *1925, důchodkyně, Stavros, Řecko

Maminka s tatínkem bydleli v Konstantinopoli, blízko Agie Sofie. Byla tam tehdy velmi těžká situace. Rodina manžela žila v Katirli. Maminka měla sedm dcer a jednoho syna. Já jsem se narodila až ve Stavrosu jako poslední z dětí. Bratr byl třetí nejmladší. Tatínek pracoval v docích, kde se vyráběly lodě. Žili ještě s babičkou a maminčinou sestrou. S místními Turky v Konstantinopoli vycházeli prý velmi dobře, lidé mezi sebou nedělali rozdíly. Když došlo k Řecko-tureckému konfliktu, byli najednou z Turků nepřátelé.

Do přístavu připluly anglické lodě a přijeli i turečtí vojáci. Ti dělali Řekům velké problémy. Takové ale dělali na druhé straně i řečtí vojáci Turkům.

Když byl dán příkaz k odchodu, byly velké zmatky. Rodičům se v nepřehledné situaci ztrácely děti. Lodě byly přetížené a nemohly vzít všechny, kteří se na ně dostávali. Lidé prý natahovali ruce a turečtí vojáci jim prý odsekávali ruce od lodi, aby se na ni nesápali174, protože byla plná. Přijela turecká armáda a sháněla mladé chlapce, které odvážela do centrálního Turecka. Měli to být chlapci od sedmnácti let pro armádu. Manžel měl v Katirli sedmnáctiletého bratra, který měl narukovat na sedmiletou tureckou vojnu a bojovat proti Řekům. Tak před vojnou utekl, jenomže Turci ho prý chytili a už ho pak nikdy nikdo neviděl. Lidé prý v Katirli a ostatních vesnicích měli strach a někteří ze strachu konvertovali k muslimské víře, aby přežili a nemuseli odejít z domova.

Můj tatínek chtěl v Konstantinopoli zůstat, ale maminka ne, měla strach o dcery, že jim turečtí vojáci ublíží. Nasedli na loď a odpluli do Athén. Loď prý stavěla na mnoha řeckých ostrovech a lidé mohli vystupovat, kde chtěli. Odešli naprosto bez ničeho, jen s penězi a rodinným zlatem. Neměli vůbec tušení, kam jedou, ani na jak dlouho, a co se bude dál dít. V Athénách se dostali k lidem z Katirli a odjeli s nimi na Chalkidiki. Pak s nimi odešli do Stavrosu. Dvě rodiny dostaly dohromady čtyři ary půdy a ke stavbě domku o rozměrech sedm krát sedm metrů každá rodina dvě stě metrů

174 Režisérka Maria Iliou, jejíž předkové pocházejí ze Smyrny, tato svědectví dokládá ve svém nejnovějším dokumentu s Alexandrem Kitrowem, profesorem historie na Haverford College v Americe, viz: https://www.thepresident.gr/2019/03/29/σμύρνη-γρηγόριος-ο-ε-ταξική-επανάστασ/ 70

čtverečných pozemku. Katirlští byli místem naprosto nadšeni. Prý jim připomínalo jejich záliv. Maminka vzpomínala, že katirlští chtěli v horách na vytěžených pozemcích vysadit olivy a pěstovat vinnou révu a to nesměli, to jim bylo zakázáno. Maminka měla tři sestry a jednoho bratra. Jedna sestra zůstala v Athénách, druhá odešla do Kavaly a třetí do Alexandrupole. Tady tehdy nebylo nic. Škola, kostel, nic. Mnoho starých lidí prý zemřelo, nepřežili cestu nebo zemřeli krátce po příchodu sem. Bylo tady hodně vlhko a mokřiny. Do roku 1940 tekly centrem Stavrosu dvě řeky. Manžel se pak podílel na odvodňovacích pracích, aby se tady v centru dalo dostat do domů, protože voda tomu bránila.

Když sem přišli lidi z Katirli, první co udělali, postavili školu na pomezí horního a dolního Stavrosu, kam hned začali chodit všechny děti. I ty hornostavroské, negramotné.

Ve třicátém devátém roce vtrhli do Albánie Italové a někteří muži odjeli bránit do albánských hor řeckou hranici. Můj manžel také. Když pak byla válka, byli tady Němci. Ve Stavrosu nechali lidi být, ale v okolních vesnicích hodně zabíjeli. Byli tady čtyři roky. Hodně vesnic vypálili. Kousek za Asprovaltou postříleli ve vesnici asi sto osmdesát lidí. Kdo řekl něco proti Němcům, vyvraždili mu celou rodinu nebo i vesnici. Potom, když odjeli Němci, manžel odešel do hor se skupinou mužů, kteří nesouhlasili s královským režimem. Hodně lidí odjelo přes Jugoslávii do Maďarska, do Československa, Polska a Ruska s dětmi, kterým tyto země nabídly pomoc, když u nás nebyly léky. To organizovala řecká levice. Někdo se vrátil domů. Můj manžel se vrátil, ale protože byl velký vlastenec, byl poslán na čtyři roky do internačního tábora na ostrov Makronissos. Manželův bratr i mnoho dalších lidí za války zemřelo, protože lidé neměli léky a Němci je odmítali zajistit.

Manžel později vzpomínal, že ve vyhnanství jedli všichni z jednoho špinavého hrnce, dostávali malou lahvičku vody na den a krajíček chleba. Bylo tam mnoho vzdělaných lidí, profesoři, politici, lékaři, vědci. Setkal se tam i s Mikisem Theodorakisem a Janisem Ritsosem. Mnoho lidí se ale odtamtud nevrátilo.

Když se manžel vrátil z Makronissu, měl nařízen omezený pohyb pouze ve Stavrosu, nesměl nikam ani za prací. Mohl pracovat jen ve vesnici. Tady měl ale velké problémy, protože práce nebyla. Měl v té době dvě dcery, osm a čtyři roky, které

71 ho vůbec neznaly. Jedna dcera neměla ani pět let a druhé bylo sedm měsíců, když odešel.

V roce 1988 dostal manžel Pamětní medaili národního odporu v letech 1941 – 1945.

Despina Karidopulu, *1929, důchodkyně, Zlaté Hory, Československo, nyní Koromili, Řecko

Já pocházím z vesnice Notia Aridea v Řecko–makedonském pohraničí. Moji rodiče přišli do Řecka někdy kolem dvacátého roku minulého století z kavkazského Posiku. To je malá vesnička vysoko v horách. Moje babička měla nějak vzdáleně šlechtický původ, její tatínek byl Rus. Za svobodna se jmenovala Romanova, ale bližší souvislosti neznám.

Mně bylo sedmnáct, když se vyhrotila situace v občanské válce, komunisté byli pronásledováni vládním režimem, kdo pomáhal partyzánům v horách nebo komunistům, tak byl odvlečen nebo zabit. Vojáci vyhrožovali i mamince, že ji zabijou, když neprozradí partyzány. Maminka s námi tehdy utekla do hor a tam nám kdosi pomohl bezpečně přejít hranici do Jugoslávie, kde jsme se přidali k ostatním Řekům. Tehdy řečtí komunisté zařídili, že jsme mohli odejít do socialistických zemí, abychom se zachránili. Tak jsme museli odejít z Řecka. Já jsem šla s maminkou a dvěma mladšími sourozenci a dalšími Řeky do Jugoslávie, do Buljkesu. Tam jsme strávili všichni něco přes rok a pak nás odvezli do Československa. Moji sourozenci s maminkou zůstali ale v Polsku, protože byli nemocní. Já jsem pokračovala dál. Šlo s námi mnoho malých dětí, které přišly o rodiče, nebo s nimi zkrátka nemohli odejít, tak jsme se o ně my starší a dospělí museli postarat. V Československu jsem nejdříve pomáhala s dětmi v dětském domově v Mikulově a pak jsem šla pracovat do Galy v Hukovicích, kde jsme šily kožené kabely.

V padesátém roce jsem se na jedné mládežnické akci seznámila s manželem. On byl také Řek, komunista a musel z Řecka odejít z politických důvodů. Pocházel z Grevené, to je malé město v severním Řecku. Tehdy se do Československa dostal ještě se svými dvěma mladšími bratry s posledním tajným transportem před Vánoci

72 roku čtyřicet devět přes polský Štětín. Byl zraněný a pak už nemohl pracovat, byl v invalidním důchodu.

Tatínek v padesátém roce přijel za maminkou do Polska, ale maminka onemocněla a krátce nato zemřela. Tatínek tam zůstal s mými dvěma mladšími sourozenci a zemřel v padesátém osmém. Zřejmě na nich zanechala minulost následky. Jako děti vážili strastiplnou cestou z Kavkazu, většinou pěšky a po pětadvaceti letech museli utíkat znovu. Když jsme odcházeli z Řecka, spousta lidí věřila, že je to jen na chvíli, že se vrátíme. Dopadlo to ale jinak.

V padesátém osmém roce se nám narodila dcera. V sedmdesátém čtvrtém v Řecku padla chunta a nám, Řekům pak bylo dovoleno vrátit se domů. Dcera vystudovala zemědělskou školu a pracovala pár let jako zootechnička na Státním statku v Červené Vodě. Vdala se také za Řeka a společně jsme se v roce 1982 vrátili do Koromili. Bydleli jsme nejprve ve starých vybydlených domech v Kastorii, které nám poskytla řecká vláda, ale zeť s dcerou si postavili dům, kde s nimi žiju dodnes. Bohužel, teď už jsem bez manžela, ten zemřel v jednadevadesátém. Jsem moc ráda, že jsme se vrátili do Řecka.

Olga Pozidu, *1935, důchodkyně, Brno, Česká republika

Já pocházím z malé vesnice Metamorfosi blízko Kilkisu na severu Řecka. Rodiče byli pontští Řekové a přišli ve dvacátém roce do Řecka z Kavkazu, z vesnice Gkoulampert (dnes Tsamlitsatak – pozn. M. V).175 Bydleli jsme v domku po odsunutých Bulharech. Ve vesnici nás takových bylo víc. Bydleli tam i Vlaši, ale ti nevím, odkud přišli. Domorodí Řekové nám říkali Rosopondos, protože pocházíme z Kavkazu. V šestačtyřicátém roce se tatínek (nevlastní otec, bratr vlastního otce – pozn. M. V.) s dědečkem zapojili do odboje s partyzány, byli komunisté jako mnoho dalších od nás. Vlastně jsem vyrostla s nevlastním otcem, protože vlastního mi zabili ve válce Němci. Ve čtyřicátém osmém roce musela většina lidí naši i okolní vesnice opustit, protože je pronásledovalo vládní vojsko. Sousedé, kteří sympatizovali s vládními vojáky, všechny udali a oni jich mnoho pozabíjeli. Odešli jsme do Jugoslávie, do Buljkesu, kde byl zřízen velký uprchlický tábor. Vzpomínám si, že to tam bylo docela fajn, byl tam řecký

175 Viz: http://kafkasios-pontokomitis.blogspot.com/2011/05/1930.html 73 učitel i řecký doktor a Jugoslávci se k nám chovali moc hezky. Odtamtud jsme v létě čtyřicet devět museli odjet vlakem do Československa.

Mám jednu sestřenici, která zůstala s rodiči v Řecku, ale později odjela do Ameriky a druhá sestřenice odešla s rodiči do Albánie a žije tam dodnes. Mamince se v Buljkesu narodila moje mladší sestra, museli v Jugoslávii nějaký čas zůstat a já jsem s ostatními dětmi odjela do Československa. Rodiče pak byli umístěni v Maďarsku a trvalo dlouhých osm let, než jsme se spolu setkali. Já jsem byla v dětském domově v Děčíně, pak v Karlových Varech a v Praze.

Můj manžel byl jako chlapec v dětském domově v Pardubicích. On byl z vedlejší vesnice Megali Sterna, vlastně jsme se znali odmalička. Jeho rodiče bojovali někde na Grammosu, přijeli do Československa déle. Od něho vím něco málo o Kavkazu, Naši rodiče o tom mluvit nechtěli, ale otec mého muže vyprávěl, že měli na Kavkazu velký statek, polnosti a pastviny. Bylo šest bratrů a všichni s rodiči a dalšími příbuznými žili v jednom velkém domě. Dědeček mého muže znal turečtinu a ještě nějaké další jazyky. Byli čtyřicetičlenná rodina. Stravovali se společně podle přísné hierarchie, nejprve muži, pak ženy a nakonec děti. Měli velký majetek.

Když odtamtud odcházeli, hromadně, celá rodina se všemi příbuznými, museli zaplatit člověku, který jim zajistil bezpečnou cestu, obrovské peníze. Tchán říkal, že je ten člověk vlastně strašně okradl, ale oni tehdy neměli na vybranou. Všechen majetek tam museli nechat.

Můj muž se celý život chtěl vrátit do Řecka. Přestože jsme tu byli dobře přijmuti, manžel si tu připadal cizí. Jeho i moji rodiče se vrátili do vesnice, odkud jsme přišli. Jenomže když to v sedmdesátých letech176 povolili, tak jsme už měli malé děti, ty začaly chodit do školy a bylo to složité. Jak to bylo možné, tak manžel poslouchal řecké písně, když se sem dostaly řecké noviny, tak všecko přečetl. Byl velmi hrdý na to, že je Řek. I dětem vždy říkal, pamatujte a buďte hrdí na to, že jste Řekové. V osmdesátých letech onemocněl. Sice jsme se byli v Řecku několikrát podívat, ale odejít zpět už jsme nestihli, v osmaosmdesátém manžel zemřel a já jsem zůstala s dětmi sama a bez nich už bych nikam nešla. Teď už tady dožiju.

176 V roce 1975 byly umožněny Řekům v Československu repatriace, viz: Viz TSIVOS, K.: Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – Od jednoho rozštěpení ke druhému. Praha, Univerzita Karlova FSV. 2011. s. 240–248. 74

Paraskevi Litsaki, *1945, důchodkyně, vnučka starosty Katirli, Stavros, Řecko

Katirli, odkud přišli naši předkové, bylo místo, kde se potkávali Řekové, Slované a mnoho cizinců. Bylo to obchodní město, velmi bohatá obec. Rostlo tam mnoho stromů, olivy, kaštany. Turci, kteří dnes přicházejí odtamtud, nám vozí tamní olivový olej.

Moje babička mi vyprávěla mnoho o naší historii, o Malé Asii a o tragédii ve Smyrně.

Když v roce 1922 Smyrna shořela, zprávy se nesly velmi rychle. Je to temné období našich dějin. V Katirli žili Řekové s Turky, neměli mezi sebou žádný problém. I ve vesnicích v okolí žilo velmi málo Turků. Byly to řecké vesnice. I Turci byli v okolí většinou křesťané.177 Muslimové se tam usadili až potom, v našich domech. Z naší vesnice začali lidé odcházet až po katastrofě ve Smyrně. Když odcházeli všichni, nebrali si nic, jen pár kousků oblečení. Z kostelů si vzali dvě ikony, svatou Paraskevi a ikonu svatého Auxentia, patrona obce. Svatou Paraskevi neuctívali jen v Katirli, ale na více místech. Je uctívána dodnes na mnoha místech Řecka 26. srpna.

Mnoho lidí při odchodu cestovalo vlakem. Do Athén a Pirea odpluli lodí především lidé ze Smyrny. Vlakem z Konstantinopole jeli lidé do Thessaloniki. Než se dostali do Stavrosu, trvalo to šest měsíců. Starosta Katirli cestoval dlouho, aby našel odpovídající místo. Stát pak investoval do výstavby domů ve vesnici. Stavěli je částečně i katirlští, někteří i finančně přispěli. Dodnes se několik domků v centru zachovalo, ale většina už tu není. Nahradily je domy pro turisty.

Dnes, každého 29. srpna v platanovém háji slavíme svátek svého příchodu sem. Přicházejí sem všichni uprchlíci. Býval tam přístav, kde poprvé zakotvila loď s uprchlíky. Oblékáme sváteční šaty, kdo má, tak obléká maloasijský kroj, pečeme sváteční koláč. Hraje hudba, tančíme, zpíváme naše maloasijské písně. Máme asi 5 nebo 6 písní z naší původní vlasti, na které tančíme.

Na dotaz, kdo celou akci v Turecku, případně potom v přístavu organizoval, se paní Paraskevi tváří rozpačitě.

177 Tzv. „kryptokřesťané“, tedy Řekové, kteří navzdory povrchní islamizaci tajně vyznávali křesťanství. Jejich nejpočetnější skupina žila především v oblasti Pontu. (viz: ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 96. Hovořili řecky i turecky, proto je někteří tamní Řekové mohli považovat za Turky.

75

V přístavu byla prý spousta problémů, velký zmatek. Z obce určili několik mužů jako řídící fórum, které všechny lidi trochu organizovalo.

Já jsem z velké rodiny Liamasových, přivdaná do rodiny Litsakisových. Obě rodiny byly v Katirli vážené, i tady něco znamenají a je nás tady hodně. V obou rodinách byli vždy obchodníci s velkým majetkem.

Hornostavroští žili v několika domech v horách, nelovili ryby, nepracovali na pobřeží. Pásli v horách ovce a kozy a dojili mléko. Pracovali na těžbě dřeva a vyráběli dřevěné uhlí. Ale neznali výrobu jogurtu. Ten tady začali vyrábět z ovčího a kozího mléka až maloasijští a dnes je řecký jogurt vyhledávaným artiklem pro turisty z celé Evropy.

Lidé z horního Stavrosu měli také velký problém s pozemky. V roce 1908 je společně odkoupili od turecké správy a nyní jim byly řeckým státem zkonfiskovány ve prospěch maloasijských uprchlíků, aby na nich pro ně mohly být postaveny domky. Byly to ale mokré pozemky, které bylo třeba nejprve zkultivovat. Nejdříve se musely postavit cesty, aby bylo možné se na pozemcích pohybovat. K tomu posloužilo prvotně dřevo z hor. To pomáhali těžit také Katirlští a starousedlíci měli strach, že přijdou kvůli nim i o práci. Zde vznikla velká nenávist.

Postavila se škola, do které všechny děti začaly chodit. I ty hornostavroské. Pak se postavil kostel. Ve čtyřicátém roce, když začala válka a následně přišli Němci178, zřídili si tady ve Stavrosu velitelství. Za občanské války odsud odešlo pár dětí do Maďarska. Jejich rodiče pomáhali partyzánům. Někteří odešli sami přes hranice do Bulharska, přestože to bylo nebezpečné. Od konce občanské války do roku 1974 byl jakýsi kulturní útlum, řada svátků se nesměla slavit, bylo omezeno konání kulturních akcí.

Dvacátého šestého července 1976 byla vydána vyhláška, že na paměť maloasijských událostí se bude oslavovat Svátek sardinek, který uprchlíci slavili

178 Dvacátého osmého října 1940 reagoval Joannis Metaxas, předseda řecké vlády, zamítavým „ne“ na italské ultimatum, zahrnující řadu ponižujících podmínek. Jednalo se především o „dočasné“ umístění italských jednotek na řeckém území po dobu válečného konfliktu Itálie s Velkou Británií. Zamítavé stanovisko znamenalo okamžitou okupaci Řecka italskou armádou. Ta započala téměř okamžitě na Mussoliniho příkaz překročením albánské hranice a nálety na některá řecká města. (HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 423), Němci překročili Bulharsko-řeckou hranici 2. března 1941 na základě nepřijetí německé nabídky zprostředkování v řecko-italském konfliktu.(viz: HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 427) 76 už v Turecku. Slavili ho už před válkou, ale od roku 1950 do roku 1974 byl oficiálně zakázán. Nyní sem v tento den jezdí i lidé z Turecka.

My tady dnes problémy s Turky nemáme, do Turecka jezdíme už třicet pět let, každý rok na výlet, buď do Esenkoy nebo do Konstantinopole. Řečtí křesťané dnes žijí pouze v Konstantinopoli. Řekové, kteří nyní žijí jinde v Turecku, nejsou křesťané. Jsou to muslimové, třeba i v Esenkoy, kteří přijali tehdy islám ze strachu o život. V Esenkoy jsou to převážně pontští Řekové.

Turci ale dříve neubližovali jen Řekům. Zabíjeli všechny, kteří se s Řeky přátelili. I Turky, Armény, Židy, Kurdy,… Ti všichni si v posledních těžkých chvílích pomáhali. V Thessaloniki ve čtvrti Kalamaria žije ještě část katirlských, kteří tam tehdy, ve třiadvacátém zůstali.

Manio Marinaki, *1949, důchodkyně, Stavros, Řecko

Můj tatínek přišel do Řecka v roce 1923 devatenáctiletý z vesnice Peramos (dnes Bandirma v bezprostřední blízkosti poloostrova Erdek v Marmarském moři – pozn. M. V.) Maminka přišla ve stejném roce také devatenáctiletá z jedné vesnice u Konstantinopole. Když lidé odcházeli z vesnic, většinou je turečtí vojáci vyháněli a vraždili. Pouštěli jen ženy a děti, muže odvlekli do tureckého vnitrozemí. Starší bratr maminky se oholil a převlékl se za ženu, čímž sice strašně riskoval, ale podařilo se mu projít přes kontrolu a mohl odejít. Když připluli do Řecka, vylodili se ve Volosu. Maminky rodina tam pak žila a její tatínek se živil jako uhlíř – pálil dřevěné uhlí. V Turecku dělal stejnou práci. Ve Volosu byly vystavěné malé domky, kde „noví Řekové“ bydleli. Dodnes je tam čtvrť zachována a je pojmenována po maloasijských Řecích. Lidé, kteří odcházeli z Konstantinopole, byli i bohatí, ale odcházeli naprosto bez ničeho, jen aby si zachránili holé životy.

Tatínek se s rodiči a sourozenci nalodil v Konstantinopoli na loď, která plula do Francie. Stavěla cestou v Soluni, kde kromě otce celá rodina vystoupila, tatínek odplul do Francie k příbuzným, kteří tam odešli už dříve z turecké Anatolie. V Soluni bydlela tatínkova rodina ve čtvrti zvané Jatka. Po pěti letech tatínkův otec zemřel a babička zůstala sama s dvěma mladšími dětmi. Tatínek se proto vrátil z Francie

77 do Řecka, aby své mamince pomohl. Pracoval v Soluni v papírnách, kde pracovala i moje maminka. Tam se vlastně poznali a vzali se. To už bylo v době, kdy byla dostavěna nová čtvrť pro přistěhovalce. Bydleli tam ale i s Albánci a dalšími imigranty a bylo to tam prý dost nebezpečné. S Řeky starousedlíky prakticky vůbec nepřišli do styku. Z důvodu nedostatku léků tam lidé umírali na malárii.

V Turecku prý byli Řekové, Turci i ostatní sžiti a neměli mezi sebou žádný problém. V Řecku nebyli dobře přijati a život byl velmi těžký.

Athina Tsilligeridu, *1950, důchodkyně, narozena v Jeseníku, Československo, nyní Kastoria, Řecko

Moje maminka přišla do Řecka ve čtyřech letech s babičkou ze Smyrny. Babička tam byla porodní bábou. Otec byl z Hellespontu.

Babičce v roce 1921 Kemalisté zabili manžela, ale jeho tělo se nikdy nenašlo. O rok později zavraždili i jejího otce a jeho hlavu narazili na vrata jejich domu. V roce 1922 byli všichni Kemalisty donuceni buď k poturčení nebo k odchodu do Řecka. Tak se dostali do Soluně, odkud byli po šesti měsících přepraveni do severozápadního Řecka, do města Kastoria, kde se usadili. Z doslechu vím, že ti, kteří přišli tehdy do styku se Slavomakedonci, to neměli příliš jednoduché. Slýchávala jsem, že Slavomakedonci byli zlí, Pontským Řekům prý ubližovali, ničili jim úrodu, trávili jim zvířata a byli k nim vulgární. Řekové se prý také nechovali dobře, ale Slavomakedonci byli horší.

Generace, které žily na bývalých územích vlastně tisíce let, teď byly překořeněny a nesly to velmi těžce. Udivuje mě ale, že si lidé dokázali udržet řeč. Řekové, Iónové179 i pontští Řekové se vraceli do původní vlasti, o které nevěděli vůbec nic, ale zachovali si vlastní jazyk a víru. Dnes ještě existují ulice, které se nazývají ulice Přistěhovalců (Metanaston).

Stejně dopadli i ti, co museli odejít za občanské války. Moji rodiče také odešli. Tatínek bojoval mezi partyzány na Grammosu, kde byli pronásledováni královským vojskem,

179 Na přelomu 2. a 1. tisíciletí před Kristem osídlili Iónové převážnou část ostrovů v Egejském moři a západního pobřeží Malé Asie. Viz HRADEČNÝ, P. a kol.: Dějiny Řecka, s. 21. 78 před kterým ze strachu o život uprchli v sedmačtyřicátém za albánskou hranici. Odsud je to sedmnáct kilometrů. Maminka zůstala tady, protože tu měla děti, které jim později sebrala pod svou ochranu královna Frederika, údajně před komunisty, aby je neodvlekli. Bratr se sestrou, tehdy jim bylo osm a deset let, byli umístěni v dětském domově u Soluně. Takových domovů bylo několik a byly pod správou pravoslavné církve. Frederika tak prý zachránila hodně řeckých dětí.180 V létě 1948 musela odejít do Albánie i maminka. Sešla se tam s tatínkem. Z jejich vyprávění vím, že odjeli s ostatními Řeky lodí do Polska, tajným transportem v nákladovém prostoru. Z Polska se pak dostali vlakem na Moravu, kam už byli ze Štětína přidělováni. Největší část Řeků, účastníků občanské války, se dostala do Sovětského svazu, do Taškentu, druhá největší skupina Řeků byla přidělena do Československa. Třetím státem pak bylo Maďarsko, další pak byli v Polsku a ve východním Německu. Někteří byli i v Rumunsku. Já si pamatuju, že třeba moje teta s manželem a s dětmi byli v Rumunsku. Druhá moje teta jela zase v šedesátých letech z Československa za manželem do Taškentu. Konkrétně moji rodiče přišli do Československa asi čtrnáct dní před Vánocemi, roku devatenáct set čtyřicet devět a rovnou do Horního Údolí v Jeseníku.

V Československu měli z počátku velké problémy, hlavně jazykové, protože nikdo z nich neznal český jazyk. My jsme se s bratry narodili až tam. Se starší sestrou a bratrem se vídáme málo, protože oni žijí v Athénách, ale jsme v kontaktu.

V Jeseníku byl rodičům přidělen malý domek po vysídlených Němcích, tak jako všem ostatním Řekům, kteří tam pak žili. Tatínek pracoval v lesní správě. V roce devatenáct set šedesát pět jsme se pak dostali do Zlatých Hor, protože tatínek měl úraz, rozbité nohy. Pak už nemohl zvládat velké hospodářství. Mluvil velmi špatně česky, nikdy se pořádně nenaučil, možná ani nechtěl, protože byl přesvědčen, že se vrátí do Řecka. Maminka se naučila mluvit velmi dobře, neboť pracovala v dětských domovech a byla v kontaktu s Čechy a malými dětmi, které vyžadovaly dobré jazykové znalosti. Doma jsme mluvili jen pontiackým dialektem. Tatínek byl pontský Řek, velký vlastenec, a vyžadoval, abychom tak mluvili. Vždy, když s námi maminka mluvila čistou řečtinou, se velmi zlobil. Měl v sobě svůj původ velmi silně zakořeněný.

180 Viz: TSIVOS, K.: Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – Od jednoho rozštěpení ke druhému. s. 44.

79

Když mi bylo sedmnáct, tak maminka zemřela. Byla to velmi silná žena, ale byla dlouho nemocná. Tatínek byl po těžkém úrazu a už nemohl plnohodnotně pracovat. Já jsem studovala střední školu, ale tehdy jsem musela studium ukončit a šla jsem pracovat. Pracovala jsem v různých profesích, mnoho hodin, abych vydělala peníze. Měla jsem na starost ještě dva mladší bratry, tehdy jim bylo osm a devět let. Museli jsme s tatínkem dokázat sociálnímu úřadu, že není třeba, aby kluci byli umístěni v dětském domově. Každou chvíli k nám chodily ženy ze sociálky a kontrolovaly, jak vedu domácnost a jak je o kluky postaráno. Nebylo to jednoduché. Ale zvládli jsme to a nakonec oba kluci mohli jít i studovat.

Já mám střední školu, po letech jsem si pak mohla dodělat maturitu, abych mohla učit, mladší bratr Tasos (spisovně Anasthasios – pozn. M. V.) má také maturitu a bratr Miltos (spisovně Miltiadis – pozn. M. V.) vystudoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Dodnes je uznávaným lékařem i tady v Řecku. Na Stavrosu má dnes soukromou ordinaci jako praktický lékař, předtím vedl polikliniku v Nea Maditu.

V Československu jsem byla vdaná za Řeka, který dodnes žije v Česku. Krátce po narození syna jsem se rozvedla a vlastně pak jsme s tatínkem a s bratry z Československa odešli. Bratři už byli oba také ženatí s Řekyněmi a měli děti. Bratr Anastasios má ženu pontského původu, bratr Miltos se v Československu oženil s ženou původem z Katirli. Její rodiče odešli za občanské války ze Stavrosu k partyzánům do severořeckých hor. To se psal rok devatenáct set osmdesát čtyři. Tatínek si moc přál vrátit se domů. Jenomže jsme se nemohli vrátit tam, odkud před lety rodiče odešli. Bydleli jsme tedy nějaký čas ve starých vybydlených domech, kterých pár v Kastorii bylo. Byly ale určené k demolici, tak jsme museli požádat, tak jako všichni, kteří se vrátili, a bylo nás několik desítek rodin, o nové bydlení. V té době se v Kastorii dostavovaly takzvané dělnické domy, v nichž nám byly poskytnuty byty. Podle středoevropských měřítek to byla jakási druhá kategorie, ale pro nás velmi pěkný nadstandard. Bratr se pak se švagrovou a dětmi odstěhoval do Koromili, vesnice, odkud rodiče pocházeli. Tasos si tam se švagrovou postavil krásný dům. Miltos odešel do Soluně, kde v začátcích pracoval v jedné z nemocnic a tam mu byl také přidělen byt v pěkné čtvrti. Já jsem jako nejstarší ze sourozenců měla povinnost postarat se o otce. To jsme ještě nebyli v kontaktu se staršími sourozenci. Sestra s bratrem stihli otce ještě jednou vidět. Tatínek ale asi

80 po třech letech zemřel a my jsme se synem Euklidem zůstali bydlet v jednom s těch dělnických domů v Kastorii. U nás v Kastorii jsem v zimě vedla lyžařskou školu, učila jsem místní děti lyžovat. Mimo to jsem se starala jako asistentka o retardované děti. To mě naplňuje celý život.

Se svým synem jsem od narození mluvila řecky a dodnes to považuji za jednu z největších chyb svého života, že jsem ho nenaučila česky. Celý život jsem s Čechy v kontaktu, protože jsem dvacet let o letních prázdninách pracovala i v turistickém ruchu na egejském pobřeží a starala jsem se o české a slovenské turisty, takže Euklidis s jazykem do styku přišel, slyšel ho, ale nenaučil se. Vlastně až teď, když už je ženatý, tak má snahu se trochu učit.

Moji bratři sledují na televizi české programy, poslouchají české zprávy. Švagrová od Thasose si nechává z Česka vozit české časopisy a křížovky, Miltos též. Navíc Miltos má ve Stavrosu v létě kontakt s českými turisty, jako lékař, takže češtinu stále cvičíme.

Samozřejmě, takových jako já je v Kastorii a okolí mnoho. V celých třech okresech, v Kastorii, Kozani a v Grevené je mnoho Řeků, kteří se vrátili z Československa, ti jsou převážně pontského původu. Spousta navrátivších žije také v Soluni a v Athénách.

Dnes v Kastorii ještě žije ještě hodně Slovanů, ale dnes už s Řeky nemají problémy. Všichni jsou pravoslavní. Žije tam ale i pár katolíků a muslimů a nemají mezi sebou problém. V Kastorii žijící Albánci jsou muslimové, Turci, kteří žijí v Komotini, v Xanthi a v Alexandrupoli jsou také muslimové a žádné problémy nemají.

Georgios Christofis, *1950, bývalý starosta obce Stavros, Řecko

Řekové z Katirli se usadili ve Stavrosu proto, že byl tento záliv téměř identický s tím tureckým, kde leží Katirli. Postavili si zde domy o téměř šedesáti metrech čtverečných, na pozemcích čtrnáct krát čtrnáct metrů. Ty stály v celé vesnici.

81

Nyní jsou tady na Chalkidiki nové vesnice, Nea Mihaniona, Nea Roda, Nea Mudania a další. Všechny se jmenují po původních tureckých vesnicích, jen mají přívlastek Nea.

Kdo chtěl hospodařit, musel si zažádat o větší pozemek. Mohly hospodařit i dvě rodiny na jednom pozemku o čtyřech arech. Jednalo se o pozemky, které dříve patřily obyvatelům horního Stavrosu. Ti je měli zakoupené od roku 1908 od turecké správy, ale jiná práva k nim neměli. Hospodařili z vlastní iniciativy jen na části a nyní o ně ve státním zájmu přišli. Proto došlo k velké nevraživosti hornostavroských vůči katirlským.

V blízkosti moře nebyla půda příliš kvalitní, v horách byla kvalitnější. Proto docházelo k častým sporům, když katirlští chtěli hospodařit na půdě v horách. Tam také původní obyvatelé žili, protože tam byla práce, hlavně těžba dřeva. Katirlští pocházeli přímo od pobřeží, byli na přímořské oblasti zvyklí a znali rybolov. Byli to skvělí obchodníci. To v šedesátých letech opět přineslo spory, protože se pomalu začal rozvíjet turismus, na kterém opět profitovali ti z dolního Stavrosu od pobřeží.

V každém případě katirlští a všichni Řekové z Malé Asie přinesli do Řecka kulturu. Zatímco zdejší Řekové do té doby, a ještě později, nosili kroje a muži chodili v suknicích, maloasijští nosili kalhoty. Měli své písně, tance, zvyky. Zde byla kultura hodně utlumena tureckým područím, silným diktátem a válkami. Nebyly tady školy, v Malé Asii byla škola téměř v každé vesnici, nebyl zde kostel, zatímco jen v Katirli byly dva. Ostatně škola byla jednou z prvních budov, které byly ve Stavrosu postaveny a okamžitě se zde začalo vyučovat. A začali chodit do školy i děti z horního Stavrosu, dosud negramotné.

V Turecku vedli ekonomiku Řekové, Turci většinou pracovali pro ně. Alespoň tomu tak bylo v Konstantinopoli a okolí. Ale Smyrna, a další velká města na tom byla podobně. Smyrna byla tehdy označována za Paříž východu, krásné, vyspělé, bohaté město.

Tady byla jen půda, na které se dalo pracovat a pastviny pro zvířata. Obchod, služby a řemesla sem přinesli až Řekové z Malé Asie. Ve vesnicích Stratoni, Stratoniki a Stagira bydleli lidé, kteří pracovali v horách na těžbě dřeva, na výrobě dřevěného uhlí nebo v dolech na pobřeží ve Stratoni. Vesnice Olympiada ještě v té době prakticky 82 neexistovala, bylo jen pár domků mezi antickými ruinami. Od 30. let zde pak probíhal archeologický výzkum a oblast se stala zajímavější. Později začala přitahovat turisty a vědce z celého světa.

Ve Stavrosu, bezprostředně za platanovým hájem bývalo molo, kam poprvé připluli katirlští a na tom místě okamžitě vystavěli malou kapličku, která na paměť jejich příchodu stojí a je pečlivě udržována dodnes. Některé lodě, které z kapacitních důvodů nemohly do přístavu v Soluni, připlouvaly sem. Odsud byli pak lidé přepravováni do uprchlických táborů. Pak se sem katirlští vlastně zase vrátili.

Lidé, kteří pracovali na moři a živili se rybolovem, bydleli blíže k moři, lidé kteří pracovali v horách, obchodníci a řemeslníci bydleli dál od moře. Lidé, kteří žili v horách, měli za patronku svatou Paraskevi, lidé od moře svatého Auxentia.

V kapličce na pláži jsou umístěné ikony darované církevními hodnostáři, kteří oblast navštívili a také některými katirlskými občany.

Nikolaos Karamitrakis, *1950, živnostník, Kavala, Řecko

Můj tatínek pocházel ze Smyrny a jako malý kluk byl svědkem smyrenské katastrofy v létě 1922. Vzpomínal na obrovskou paniku v přeplněných ulicích, plných vyděšených lidí. Vyprávěl o lidech, kteří skákali do vody a snažili se doplavat k lodím, které kotvily dál od mola. Byly to britské, francouzské a italské lodě. Když do města dorazili turečtí vojáci, páchali neskutečná zvěrstva. Lidem, kteří ze zoufalství skákali do vody a topili se, sekali hlavy, dalším ruce, když se snažili chytat mola. Otec viděl těhotnou ženu, jak se snažila z vody pomoci svému synovi, který tam spadl. Turecký voják prý jedním máchnutím šavlí ženě rozpáral břicho a malého chlapce ve vodě propíchl bajonetem. Byla to neskutečná jatka, která v malém chlapci zanechala obrovskou nenávist na celý život.

83

Marion Thasu – sestra Filoxeni, *1951, Matka představená Kláštera sv. Lydie v Asprovaltě, Řecko

Můj dědeček byl z Konstantinopole. Jejich rodina bydlela u kanálu na Bosporu, ve čtvrti Fanar. Měli pekárnu a provozovali restauraci. Měli tři syny a jednu dceru. Když přišli turečtí vojáci, museli sednout na loď a odplout do Řecka. Když opouštěli Turecko, měli jen velmi málo času a dvě děti bez dokladů nesměly odcestovat s nimi. Bylo to politováníhodné zacházení ze strany tureckých úřadů. Pokud neměli lidé v pořádku doklady, nechali se turečtí vojáci a úředníci uplácet velkými penězi a zlatem. Lidé museli také hodně lhát.

Lidé, kteří měli v přístavu pekárny, prý rozdávali odplouvajícím Řekům pečivo. Všechny Řeky pak odvezli do Thessaloniki. Tam se lidé dělili podle movitosti a vzdělání. Někteří šli do Floriny, někteří zůstávali v Thessaloniki.

Moje babička byla ze severořecké vesnice poblíž turecké hranice. Pěstovali melouny a zeleninu na velkých pozemcích. Jejího otce zabili turečtí pohraniční bandité. Když prababička zůstala sama s dcerkou, byly nucené odtamtud odejít. Nemohly žít mezi Turky. Odejít bylo nejbezpečnější. Odešly tedy do bulharské Sofie. Tam jako uprchlice našly práci u bohatých Bulharů, kteří hledali šikovnou mladou dívku na pomoc v domácnosti a zaměstnali i prababičku. Žily tam několik let, ale pak se rozhodly odejít do Thessaloniki. Tam žily s maloasijskými uprchlíky ve stanech, v zimě, v hrozném počasí. Sestra babiččiny maminky se dostala v Thessaloniki na loď do Ameriky a odplula. Prababička tam chtěla také. Jenomže babička se mezitím seznámila v táboře s mým dědečkem a vzali se. Prababička tedy odplula za svou sestrou.

Dědeček zůstal se svou sestrou sám, rodiče jim zemřeli, když jemu bylo čtrnáct a sestře devatenáct, v době, kdy v Řecku byla malárie a nedostatek léků. Byli ve velmi těžké situaci, odkázáni na pomoc lidí z okolí, sami nebyli schopni se postavit na vlastní nohy. Museli pracovat příležitostně, kde se dalo. Vařili na ulici kukuřici, prodávali bonbony, noviny….

S babičkou se tedy vzali a dědeček si časem založil v Thessaloniki malé suvlatzidiko (maličká výrobna a obchod specializovaný na suvlaki). Narodilo se jim dítě, které ale onemocnělo a zemřelo. Tehdy v té oblasti onemocnělo osmnáct dětí 84 a přežily jen tři. Když zůstali sami, chtěli odtamtud odejít a začít jinde znovu. Znali příběhy pontských Řeků z Ptolemaidy, z hor i od moře, od kterých slyšeli o měděných dolech v oblasti západní Makedonie. Tam začali znovu. Dědeček pracoval na těžbě kamene, kde dobře vydělal na živobytí. I tam se setkal s pontskými Řeky, kteří se usadili v Nea Mudanii, u poloostrova Kassandra na Chalkidiki. Do Kozani jezdili za prací. I oni museli začínat znovu.

Když se jim pak narodila dcera, otevřeli si restauraci a měli otevřeno od rána do večera. Ve čtyřicátých letech, když přišli Němci, byla situace velmi složitá.

Po válce se maminka vdala za Řeka a dědeček s babičkou odešli do Nea Ptolemaidy.

Na dotaz, co ví o Stavrosu a o lidech na východním pobřeží Chalkidiki, sestra Filoxeni odpovídá s nepatrným povzdechem.

Na horním Stavrosu pracovali jen muži, ženy se staraly o děti a domácnost. Když přišli maloasijští a hornostavroským byly sebrány pozemky, měli starousedlíci strach, že kvůli nim přijdou i o práci v horách. Proto to velké nepřátelství. Ale byl to stát, kdo těm lidem sebral pozemky. Lidé z Katirli za to vlastně nemohli. Ti se vlastně ničím neprovinili. Přišli z jiného prostředí, uměli něco jiného a přinesli s sebou jinou kulturu.

Olympiada a Stratoni jsou dvě obce jižně od Stavrosu. Nebyly postavené pro maloasijské křesťany. Vlastně vznikly díky nim, ale až později.

Obec, která byla vystavěna pro maloasijské křesťany, byla Nea Roda. Ta vznikla na pozemcích, které vlastnilo několik klášterů na Athosu a po podpisu Dohody o výměně řeckých a tureckých obyvatel181 ve třiadvacátém roce tyto pozemky kláštery velkoryse věnovaly řeckému státu. Jednalo se ještě o pozemky v okolí věže, tedy v dnešní Uranupoli, ale na nich se začalo stavět až trochu později, v roce 1928, kdy výstavbu iniciovali manželé Lockovi, znalci umění, kteří v klášteře Zygos prováděli výzkum.

181 Dokument z 30. ledna 1923, H Σύμβαση για την ανταλλαγή ελληνικών και τουρκικών πληθυσμών (30 Ιανουαρίου 1923) Dohoda o výměně řeckých a tureckých obyvatel (30. ledna 1923) Viz: https://www.imerodromos.gr/antallagi-plithismon/ 85

Evanthia Theologaki, *1952, majitelka hotelu Rihios, Stavros, Řecko

Když mi bylo asi deset let, měli jsme ve škole za úkol napsat slohovou práci o maloasijské katastrofě. Babička mi tehdy všechno vyprávěla. Ve vesnici Katirli, asi 18 km od Konstantinopole žili převážně Řekové, jenom několik Turků a žili spolu v naprosté harmonii. Když začaly v roce 1912 první potíže s Mladoturky, rychle se to rozneslo po celé oblasti.

Přímo v Katirli nikdy žádné velké potíže neměli, ale o rabování a násilnostech z okolních vesnic všichni dobře věděli. Když přišel rozkaz k opuštění vesnice, dostali obyvatelé jen pár hodin na sbalení, ale v nastalém zmatku si lidé většinou nestihli vzít víc, než malý uzlík nejnutnějších věcí. Peníze a zlato si brali s sebou nebo je schovávali v domě na tajných místech v domnění, že se pro ně budou moci brzy vrátit.

Jedna rodina, která měla rozsáhlé majetky, polnosti a zvířata, se jich nechtěla vzdát a bylo jim řečeno, že později přijede větší loď a vše naloží. Nic takového se ale nestalo. Když pak do vesnice vtrhli turečtí vojáci, byli tito lidé svědky vraždění a násilností, kterých se Turci dopouštěli na Řecích, kteří nechtěli odejít nebo kteří bránili ženy bité a znásilňované Turky.

Než došlo k velkému nucenému odchodu, tak se mnoho rodin vydalo na cestu do Rumunska s celým majetkem. S ním se pak po čtyřiadvacátém roce přistěhovali do Řecka.

Někteří lidé i po čtyřiadvacátém roce věřili, že se budou moci vrátit. Odjeli se tedy podívat do Katirli. Některé domy byly vypálené a v těch, které se zachovaly, bydleli muslimové. Nebyli to ale jen Turci. Ve velké většině to byli násilím islamizovaní pontští Řekové, kteří ze strachu o holý život v předchozích letech raději konvertovali k islámu a zůstali na tureckém území. Mluvili pontským nářečím, hostili uprchlíky řeckým pečivem, zpívali řecké písně a tančili řecké tance.

Pokud jde o společenské postavení obyvatel Katirli, bylo rozmanité. Ti z hor v zimě kutali led a vozili ho do Konstantinopole, v létě těžili dřevo a pálili dřevěné uhlí. Na pobřeží byli obchodníci, řemeslníci, rybáři.

Když Řekové z Katirli odjížděli, panoval v přístavu obrovský chaos a panika. I tam prý turečtí vojáci páchali zvěrstva. Babička mi vyprávěla, že turečtí vojáci 86

Francouze poslouchali na slovo. U jedné lodi prý vojáci bili několik Řeků a jediný francouzský povel je dokázal zastavit a okamžitě přestali.

Francouzi i Angličané s tamními úředníky kontrolovali doklady. Každý musel předložit doklad o křtu. Kdo ho neměl, nebyl na loď vpuštěn. Velké problémy byly prý s malými dětmi, které ještě pokřtěné nebyly. Lidé hodně upláceli úředníky, aby je na loď pustili. Nesměli to ale vidět Francouzi ani Angličané.

Babička mi vyprávěla příběh jedné rodiny ze sousedství, kdy maminku s tatínkem při násilném odchodu z domu Turci zabili a dvě děti zůstaly samotné, naprosto bez ničeho. Jedna starší sousedka se jich ujala, ale v přístavu jí je úředníci sebrali a poslali je na loď, která plula do Pirea. Ta sousedka prý na další zastávce lodi kdesi na ostrově vystoupila, sama na vlastní pěst se dostala do Pirea, kde obě děti našla, uplatila jejich vydání a přijela s nimi na Chakidiki za ostatními Katirlskými.

Také od ní znám příběh dvou katirlských řeckých chlapců, kteří měli v sedmnácti letech narukovat do turecké armády do povinné vojenské služby. Služba v ní tehdy trvala sedm let. V těch strašných letech to znamenalo, že by museli jako vojáci turecké armády bojovat proti Řekům, proti vlastním. Oba tehdy před vojnou utekli. Jeden se skrýval osm dlouhých let, po nichž se vrátil už pak do Řecka. Dostal se prý přes celé Turecko a Sýrii až do Izraele. Toho druhého chlapce prý chytili a už ho nikdy nikdo neviděl.

Z Katirli jeli někteří na Chalkidiki vlakem. Ti, co pluli lodí, vážili dlouhou cestu po mnoha přístavech.

Když dorazili do Thessaloniki, někteří tam zůstali s jedním knězem, ostatní byli umístěni v uprchlickém táboře v Ieirissu. Jednou se prý pan starosta jel podívat ze zájmu po okolí, kde se stavělo, a když uviděl Stavros, byl nadšen, protože mu připomínal katirlský záliv. Spolu s ostatními, kteří sdíleli jeho nadšení, pak u řeckých úřadů zařídili přesídlení tam i příslibem finanční i fyzické pomoci při výstavbě.

Každé rodině byl přidělen pozemek čtrnáct krát čtrnáct metrů, kde si mohli postavit malý domeček sedm krát sedm metrů o dvou místnostech a kdo měl zájem hospodařit, dostal ještě dva ary půdy. V části pozemků, zejména na pobřeží, byly mokřiny, půda nebyla příliš kvalitní a musela se nejprve zkultivovat.

87

V horní části Stavrosu bylo několik domů se starousedlíky, kterým se příchod maloasijských nelíbil. Tím spíše, že jim zabrali půdu, kterou si dříve společně koupili od turecké správy. Sice na ní nehospodařili, ale byla jejich a řecký stát jim ji kvůli uprchlíkům z Turecka sebral. Vznikla prý velká nevraživost.

Katirlští zde založili dílny, pekárny, obchody, postavili školu a kostel. Maloasijští přinesli do Řecka vyšší úroveň. Ve větších městech, v Thessloniki, v Kavale, ale i v Athénách, v Kozani i jinde, se podíleli na výstavbě a zakládání velkých podniků. Například o rozvoj a slávu pivovaru FIX v Athénách se zasloužili maloasijští. Také preclíky „koulouri“ rozšířili ve dvacátých letech v Řecku Řekové z Malé Asie.

Koncem dvacátých let přišly nemoci a kvůli nedostatku léků lidé umírali hlavně na malárii. V roce 1932 bylo velké zemětřesení v této oblasti. Mnoho domů bylo poškozeno, hodně lidí zemřelo. Potom přišla válka a hodně lidí odešlo do velkých měst nebo odešli z Řecka úplně, do zámoří. Občanská válka se zdejších lidí příliš nedotkla. Někteří jen zásobovali v horách partyzány.

Pokládám rychlý dotaz Venizelos nebo král?

Určitě Venizelos. Za ním stála spousta lidí. Král byl ten, kdo tohle všechno způsobil. Poslal mnoho mužů do války, stálo to veliké peníze a veliké utrpení a životy mnoha tisíců Řeků.

Ale moje tchyně to viděla jinak, uznávala krále a monarchii a s mojí maminkou kvůli tomu celý život nemluvila.

Na dotaz, jak reagovali místní lidé na chování královny Frederiky, manželky krále Pavla I., která údajně byla silně prolevicová a zachraňovala děti řeckých komunistů, se Evanthia T. trpce pousměje a pozdvihne obočí.

Lidé královnu Frederiku nenáviděli a mluvili o ní jako o Frikí (v řečtině to znamená „děs“ nebo „hrůza“). To, že brala komunistům děti pod záminkou záchrany, pokládali touto věcí dotčení Řekové za velké příkoří.182

182 Viz: TSIVOS, K.: Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – Od jednoho rozštěpení ke druhému. s. 44, 88

Panajotis Papazafiriu, *1953, lékárník, Stavros, Řecko

Moji oba rodiče pocházejí z Malé Asie, kde tehdy žilo mnoho Řeků. Byla tam velmi dobrá ekonomická situace, byly tam školy. Přicházeli tam kupříkladu i lidé z Gruzie a ostatních zemí za vzděláním a za prací.

Smyrna byla označována za Paříž východu. Byla tam opera, divadla, velká pobřežní promenáda, ulice k procházkám, první koněspřežná tramvajová dráha na asijském kontinentu. Ve Smyrně a v Konstantinopoli bylo velké množství vzdělaných Řeků. Lékaři, právníci, advokáti, hoteliéři.183

Dědeček v roce 1910 vstoupil do armády. Tehdy musel rukovat do turecké armády, kde byl společně s ostatními v arabském prostoru. Byl dlouho daleko od rodiny. V roce 1912 musel v turecké armádě bojovat i proti Řekům, když byl převelen do Makedonie. Ta byla tehdy rozdělena z části do Srbska a z části do Bulharska, v části žili Albánci. V Řecku kotvili Francouzi, Britové i Italové, se kterými mluvil jako Řek, přestože byl příslušníkem turecké armády, vlastně na druhé straně barikády. Turečtí vojáci se dopouštěli obrovského vandalismu a vraždění. Týrali muže, ženy, starce, znásilňovali i malé dívky. Toho všeho tady prý byli svědky francouzští i američtí novináři a vše zaznamenávali.

Maloasijskou katastrofou se dovršil spor Řeků a Turků. Stálo to mnoho peněz a mnoho mrtvých.

Zahraniční konzuláty řešily odchod mnoha Řeků do ciziny. Mnoho lidí řešilo, jestli odejít a kam, nebo jestli zůstat. Můj děda s mými rodiči odešli sem, já už jsem tady třetí generace.

Celá moje rodina pochází z Katirli na pobřeží Marmarského moře. Nejprve odjeli na ostrov Chersonisos, poté do Stavrosu. Odtamtud katirlští odjížděli natřikrát. Jedni lodí s několika zastávkami do Stavrosu, odkud byli přepraveni do uprchlického tábora v Ierissu, někteří pluli několika loděmi složitě přes Athény do Thessaloniki a někteří cestovali vlakem, který tehdy jezdil z Konstantinopole do Thessaloniki.

183 V Konstantinopoli a ve Smyrně byly dvě univerzity. Patriarchát v Konstantinopoli provozoval kromě duchovních akademií také školy, které poskytovaly světské vzdělání. K nejznámějším patřily akademie v v Ayvyliku (Kyonies), Izmiru (Smyrna), na Chiu, v Jassech či Bukurešti a samozřejmě Velká národní škola (řecky Megali tou Genous Schole v konstantinopolské čtvrti Kurucesme. ŘOUTIL, M. – KOŠŤÁLOVÁ, P. – NOVÁK, P.: Katastrofa křesťanů, s. 101. 89

Starý Stavros vznikl v roce 1705. Říká se mu tak, protože je jakousi křižovatkou na cestě do Thessaloniki na staré římské cestě a z ní odbočkou ke klášterům na poloostrově Athos. Žilo zde několik desítek rodin, měly tady v horách svou práci a půdu. Nyní sem přišlo dva a půl tisíce lidí z tureckého Katirli. Ač jsou všichni ortodoxní křesťané, byli tehdy cizí a sebrali jim půdu, kterou si společně koupili od turecké správy. Docházelo prý mezi nimi k ostrým střetům.

Katirlští s sebou přivezli ikonu svaté Paraskevi a svatého Auxentia, kteří jsou ve Stavrosu uctíváni dodnes.

Musím říct, že když přivezly americké lodě některé uprchlíky z Athén do Thessaloniki, dělili je prý hned úředníci na rybáře od pobřeží a na lidi z hor, které selektovali jinam, do horských oblastí k těžbě dřeva. Další lodě z nějakých důvodů pluly přes Pireas.

Tady na Stavrosu probíhala výstavba domů a školy. Ta byla první veřejnou budovou, která se tu postavila. Hned poté kostel tady dole, ten je zasvěcen svatému Auxentiovi. Ten horní, zasvěcený svaté Paraskevi, se postavil později. Od roku 1925 do roku 1950 tady byl obchodní přístav, který přilákal mnoho obchodníků. I díky železnici, která tudy tehdy vedla, se začal pomalu rozvíjet turismus.

Začaly se zde stavět hotely a taverny, na dolním Stavrosu postavili druhou školu, školku a velké zdravotní středisko.

Na dotaz, jestli dnes mladší generace ještě něco ví o maloasijské katastrofě, vzdychne, zvedá obočí a krčí rameny.

Školství je dnes na velmi špatné úrovni. Učí se s technikou, s počítači, ty ovládají skvěle. Dějiny je ale příliš nezajímají. Nevím, já mám informace od svých prarodičů a snažím se je předat dál, ale jak na tom bude další generace, to nevím. Dnes děti maximálně vědí, že tady dříve žili Slované. Informace se časem hodně zkreslují. My je ještě máme od přímých účastníků těch událostí.

90

Za druhé světové války byli Turci s Hitlerem spojenci.184 Nyní sem všichni jezdí a využívají naše služby, což já přijímám velmi neochotně a mám s tím problém.

Theocharis Karakechagias, *1961, lékař, kronikář Stavros, Řecko

Vesnice Katirli na pobřeží Marmarského moře, odkud přišla většina obyvatel dnešního dolního Stavrosu, byla velmi krásné místo mezi bukovými a kaštanovými lesy. Leží necelých dvacet kilometrů od Konstantinopole a už tehdy, ve dvacátých letech to bylo významné obchodní centrum oblasti. Byly tam dva kostely a škola, do které chodily i děti z okolních vesnic.

Na pobřeží dlouhém bezmála tři kilometry stály domy námořníků, obchody a kavárny, v horách byly domy dřevorubců. Kromě spousty kaštanů zde byly i olivové háje, višně, vinice, na okraji vesnice měli obyvatelé spoustu včelstev k výrobě medu.

Katirli bylo pojmenováno zřejmě podle mul, kterých je všude po okolí mnoho a byly vždy nezbytnou součástí vesnice a důležitým dopravním prostředkem v tamních, špatně přístupných oblastech. Katir znamená turecky mula.

V Katirli žilo 400 řeckých rodin a 50 tureckých. Po odchodu z Malé Asie se část katirlských, asi 100 rodin, usadila v Soluni, kde založili malou osadu, dnes čtvrť Kalamaria. Dalších 300 rodin bylo umístěno v uprchlickém táboře, který byl zřízen v obci Ierissos. Po dohodě s řeckými úřady byla pro katirlské uprchlíky vystavěna nová vesnice v Orfanském zálivu, která nese jméno Stavros, kde žijí dodnes. Toto jméno dostala osada na počátku osmnáctého století. Protože zde stálo několik desítek domů dál od pobřeží, spíše v horách a nová osada se vybudovala přímo na pobřeží, začala se obec dělit na horní a dolní a název Stavros jí tak zůstal.

Za občanské války byli lidé z okolních obcí evakuováni z důvodu zajištění jejich bezpečnosti. Ve Stavrosu byl úřad, obchody, služby, jakási centrální správa oblasti, v okolních malých obcích nebylo tehdy nic, tak se jejich obyvatelé soustředili právě do Stavrosu. Tady bylo několik opuštěných domků, některé movitější rodiny poskytly přístřeší ve skladech, v dílnách, jak to šlo. Někteří přebývali i ve škole. Jednalo

184 Mezi Tureckem a Řeckem byla uzavřena 18. června 1941 Smlouva o přátelství a neútočení, vypovězena byla v srpnu 1944. (viz HRADEČNÝ, P.: Řekové a Turci Nepřátelé nebo spojenci?, s. 57-59.) 91 se o obce Vamvakia, Mikri Volvi a Rendina. V roce 1950 se opět všichni vrátili domů, když někteří měli domy rozbité a vyrabované. V šedesátých letech odsud hodně lidí jezdilo za prací do zahraničí, hlavně do Itálie a do Německa.

Eleftherios Valsamis, *1969, ředitel muzea v Ierissu, Nea Roda, Řecko

Vesnice Nea Roda vznikla v roce 1923 po tragických událostech v Malé Asii, odkud museli odejít po řecko-turecké válce všichni křesťané. Ti, kteří žijí v Nea Rodě, přišli z vesnice Rody ležící na poloostrově Kiziki v Marmarském moři. Dnes se tato obec jmenuje Narli. Tehdy tam žilo asi dvě stě rodin, sto padesát křesťanských a padesát muslimských. Ve vesnici byly tři kostely a škola.

Tamní obyvatelé pěstovali nejrůznější ovoce, olivy, hrozny a produkovali kokony bource morušového pro výrobu hedvábí, z čehož měli velké zisky.

Nemalou měrou přispívala obci i církev. Ta vlastnila pozemky, které pronajímala italské firmě k těžbě žuly, z čehož měla procentuelní zisk. Z něho podporovala místní školu a kulturní akce.

Maloasijští byli vzdělaní, a když sem, do Řecka, v roce 1923 přišli, hodně pozvedli zdejší životní úroveň. Sem do Nea Rody byly Mezinárodní komisí pro rozdělování uprchlíků přiděleni i obyvatelé z vesnice Andaval v Kappadokii. To je oblast nedaleko Ankary.

Jejich cesta do Řecka byla velmi složitá. Museli urazit pěšky několik stovek kilometrů na anatolské pobřeží do Mersiny, odkud se plavili do Pirea a pak do Soluně. Odtud byli rozděleni do několika uprchlických táborů, z nichž přicházeli do Nea Rody. Byli ve velmi těžké situaci, protože se ocitli v úplně novém prostředí, předtím nikdy neviděli moře, učili se vlastně žít v nových podmínkách, ale hlavně neznali jazyk. Mluvili pouze turecky, což byl zprvu velký problém.

Z vyprávění několika tamních obyvatel, kteří sem přišli, mi utkvělo pár silných okamžiků. Když vtrhli do Andavalu turečtí vojáci, vypukla panika a peklo, když selektovali muže od žen, dětí a starců. Muže ve věku od 17 do 45 let odvlekli do internačního tábora nedaleko Ankary, kde pracovali několik měsíců na stavbě železnice. Pokud se někdo vzpouzel, byl zabit. V táboře prý byly šílené podmínky, 92 nemoci a velmi těžká práce, kterou prý fyzicky hodně mužů nezvládlo, a mnozí zemřeli. Byli tam Řekové, Arméni, Syřané a ruští váleční zajatci.

Jedna paní mi líčila krutosti tureckých vojáků, kdy znásilňovali ženy a mladé dívky, dokonce prý asi dvanáctileté děvčátko. Čím více se prý bránily, tím více jim vojáci ubližovali a ony byly bity.

Ostatní vesničané, když dorazili do přístavu v Mersině, byli prý úplně všichni z hygienických důvodů oholeni. Po té dlouhé, strastiplné cestě byli všichni špinaví a zavšivení. Z Mersiny se plavili velkou lodí, která ale pobrala lidi jen ze čtyř vesnic. V Pireu pak čekali dva měsíce v provizorním táboře, než mohli odplout dál do Thessaloniki, do Pyrgadiky a do přístavu Athos. Část andavalských repatriantů byla ale již v Thessaloniki přidělena z kapacitních důvodů do uprchlického tábora v Kavale, kde strávila dalších šest měsíců. Stravu a zdravotní péči jim tehdy poskytovaly nejrůznější dobročinné organizace, církev a Liga Červeného kříže z mnoha evropských zemí i ze zámoří. Počátkem roku 1926, kdy byla dokončena první výstavba domků v Nea Rodě, byli všichni kappadočtí umístěni zde.

Pokud jde o soužití všech obyvatel, byl to velký problém. V oblasti žili Řekové starousedlíci, kteří maloasijské křesťany považovali za Turky. Kappadočtí měli delší dobu jazykový problém. Trvalo několik let, než byli všichni schopni se dohovořit řecky. Nebyli všichni Řekové. Bylo mezi nimi několik Kurdů, Syřanů a tureckých křesťanů. Všechny děti téměř okamžitě v nových obcích začaly chodit do nově vystavěných škol.

Snad ještě pro zajímavost, první svatbu mezi rodskými a kappadockými jsme tu měli v roce 1950 a řecko-maloasijský pár zde byl poprvé oddán až v roce 1953.

Evangelios Kintsakis, *1970, živnostník, Stavros, Řecko

Moji prarodiče zůstali po příchodu do Řecka v Larise, nešli až do Thessaloniki. Tam prý byli s lidmi z Maditosu. Až později, když byly postaveny domky ve Stavrosu, přišli za ostatními. V Larise měli malé kafenio (kavárna), v Katirli provozovali tavernu, kterou jim Turci při odchodu vyrabovali a vypálili.

93

Ve Stavrosu pracoval dědeček na těžbě dřeva. Také mi vyprávěl, že v Katirli, ač bylo u moře, moc rybářů nebylo. Byli tam ledaři, dřevaři a na pobřeží obchodníci, řemeslníci a loďaři. Rybařením se prý lidé začali více zabývat až v Řecku, ve Stavrosu.

Kyriazis Kyriazidis, *1973, učitel dějepisu na ZŠ Stavros, Řecko

Maminka mi vyprávěla, že její babička přišla do Řecka s dcerkou na tajno. Byla z Katirli, a když odjížděli všichni anglickou lodí, měla dvoutýdenní holčičku, která ještě neměla žádné doklady. Když viděla a slyšela v přístavu, co Britové a turečtí úředníci dělají s dětmi bez dokladů, uvázala si maličkou holčičku pod dlouhé sukně a takto ji tajně dostala na loď. Dokázala ji prý utajit i po cestě do Athén ze strachu, aby jí holčičku britští námořníci nesebrali a nehodili do moře. Britští a francouzští vojáci a námořníci prý podobným způsobem běžně Řekům ubližovali. Řekové tehdy měli velký strach, a kdo měl peníze a zlato, tak prý uplácel, aby mu dali pokoj.

Děti, které neměly doklady, prý byly v přístavu odebírány a posílány jinou lodí do Pirea a pak prý do Ameriky k adopci.

I jemu pokládám rychlý dotaz Venizelos nebo král?

Král nebyl Řek. Lidé věřili Venizelovi. A to, co se stalo, způsobil právě král. Poslal spoustu mužů do války s nejistým výsledkem, protože nevěděl, co udělá Kemal. Neznal jeho strategii. Venizelos pak musel diplomatickou cestou věci rovnat a už to moc nešlo. Stálo to skoro milion lidských životů. Padlo mnoho řeckých vojáků, mnoho lidí ve Smyrně, mnoho lidí nepřežilo nucené transporty, mnoho jich Turci vyvraždili v rodných vesnicích. Říkám, skoro milion. A muslimů civilistů, kteří přišli o život na druhé straně, také nebylo málo. Maloasijští Řekové, kteří přišli do Řecka, jednoznačně věřili Venizelovi. Vlastně ho v těch posledních nejtěžších chvílích pokládali za záchranu, protože nastolená turecká politika k nim byla velmi krutá a deportační zákon nelidský.

Učím to tak děti ve škole, protože oni to nevědí. Dnešní učebnice jsou špatné. Jsou v nich špatné obrázky. Jsou tam rolníci na polích a šťastné maminky v domácnostech v pěkných domcích. To je lež. Tady nic pěkného a šťastného nebylo

94 a děti to musí vědět. Nevím, proč dnešní učebnice lžou! Mám své knihy, které dětem ukazuji a podle nich je učím. Jsou to Řekové, Musí znát pravdu.

Ioannis Kintsakis, *1976, majitel plážového baru, Stavros, Řecko

Můj dědeček přišel z Malé Asie, když mu bylo osmnáct let, v létě 1923. Nejprve byli v uprchlickém táboře v Ierissu, pak připluli do Stavrosu, k platanovému háji. Když přišli z Turecka sem, přijeli vlakem. Tady bylo místo podobné Katirli, hory i moře, tak se tady usadili. Byla tu práce v horách na těžbě dřeva a na výrobě dřevěného uhlí, u moře byla možnost rybolovu a trochu zemědělství.

Když dostali pozemek ke stavbě domku, bylo potřeba nejprve ho upravit, protože půda tady byla mokrá, bylo tady bahno a černá zem. Bylo to pár hektarů. Lidé z horního Stavrosu si tu půdu společně koupili od turecké správy někdy v roce 1908, ale nic s ní nedělali. Pak jim ji sebrali. Nejprve si vybírali pozemky a půdu bohatí a potom ti ostatní. To bylo hodně složité. Ti bohatí dostali i větší pozemky a více půdy, ale chudí se bránili. Bylo to trapné. S jistou hierarchií byly problémy ještě v mojí generaci.

Když můj dědeček s rodinou odcházel z Katirli, měl velký problém s Turky. Ti se chovali jako zvířata, hlavně k ženám a dívkám. Bili je a znásilňovali. Muži je bránili, ale byli také biti a mučeni a pár jich prý nepřežilo.

Můj dědeček se krátce po příchodu do Stavrosu oženil. Byl velmi mladý. Jeho žena byla také z Katirli, ale Pontiačka. V Katirli žilo několik pontských rodin, které byly vyhnány z Kavkazu.

Sem do Stavrosu začalo postupně přicházet mnoho lidí odjinud, z jiných vesnic, z řeckého vnitrozemí, ale i ze zahraničí. Někteří naopak odcházeli za prací do zahraničí. Můj dědeček i otec, podle svých slov, přečkali už několik utrpení a nechtěli se pouštět do dalšího. Přečkali deset let strachu z násilí tureckých vojáků, odchod z Malé Asie, museli se naučit žít v novém prostředí. Lidé, co se chtěli vrátit do rodné vesnice, už neměli kam. Jejich domy buď neexistovaly, nebo v nich bydleli Turci. Bydlí tam i islamizovaní pontští Řekové. V této vlasti máme všichni svůj nový život. Jsme tu už skoro sto let. A měli jsme vlastně štěstí. Teda naše rodiny. Smyrenští takové štěstí neměli. A hodně dalších. 95

Po dotazu, co a kde rodiče a prarodiče dělali v období občanské války od roku 1946 do roku 1950, jsem byla upozorněna, že jsem zapomněla ještě na rok 1939.

Nebyla to jen občanská válka. Ještě před příchodem Němců ve čtyřicátém roce, přišli ve třicátém devátém Italové do Albánie. Můj dědeček ještě s dalšími muži odešli, na základě mobilizace, bránit do albánských hor řeckou hranici. Ve čtyřicátém se vrátili, protože sem přišli Němci a nesmělo se nikam. Usadili se tady ve Stavrosu. Za občanské války hodně lidí i odsud ze Stavrosu pomáhalo partyzánům v horách. Dodávali jim jídlo. Bylo to nebezpečné.

Na dotaz, jak se dnes staví k Turkům a k Turecku, reaguje zaťatou pěstí a odmítavě kroutí hlavou.

Na minulost nikdy nemohu zapomenout, na utrpení svých předků. Je to temná epocha řeckých dějin, na to se nikdy nemůže zapomenout. Chtěli bychom, aby za to Turci zaplatili, aby odškodnili to, co Řekům udělali. Věřím, že to jednou přijde.

Katirlští si každý rok připomínají tehdejší události. V platanovém háji se scházíme na místě, kde se vylodili první maloasijští osadníci. Stojí tam malá kaple a vlajka na paměť té události.

Eleni Maropulu, *1978, recepční Obecního úřadu ve Stavrosu, Stavros, Řecko

Moje babička přišla z maloasijského města Maditos (turecky Maydos, dnes Eceabat – pozn. M. V.). V roce 1923 byli všichni křesťané poslaní do severního Řecka. Bylo to velké město se sedmi kostely, třemi školami. Odešli odsud profesoři, lékaři a duchovní, kteří se později usadili v Athénách a v Soluni. Obyčejní lidé byli umístěni v několika uprchlických táborech, kterých bylo po celém Řecku zřízeno asi sedmdesát. Tam žili několik měsíců, než pro ně byla vystavěna nová vesnice na severu poloostrova Chalkidiki, 15 km od moře, od obce Stavros.

Každá rodina dostala pozemek s malým dvoupokojovým domkem a maličkým pozemkem pro obstarání obživy. V letech 1924–1928 však mnoho lidí zemřelo na malárii, protože zde byl velký nedostatek léků. Z lidí, kteří se zde usadili, zbyla koncem dvacátých let necelá polovina.

96

První loď s lidmi z Maditu doplula na Korfu, kde nějaký čas žili. Na Chalkidiki se dostali až později.

Na ostrově Korfu a v Athénách, pokud vím, jsou dodnes některé ulice pojmenované po maloasijských městech a obcích na památku tehdejší tragédie a lidí, kteří odtamtud přišli.

Od babičky vím, že od roku 1912 Turci prý několikrát obec drancovali i za přítomnosti francouzských vojáků.

Panajota Labraki, *1979, pokladní Park Aristotela Stagira, Stratoni, Řecko

Mému dědečkovi bylo dvanáct let, když přišel s rodiči do Řecka, do Nea Rody. Přišli z kapadockého Andavalu. Na pobřeží do Mersiny, kde na ně čekaly lodě, museli urazit pěšky velmi dlouhou cestu, kterou hodně starých lidí nepřežilo. Když přišli do Nea Rody, tak museli andavalští muži pracovat v lesích na těžbě dřeva. Někteří pomáhali na stavbách. Moře tady viděli poprvé a jakoukoli práci na moři neuměli a nemluvili řecky.

Do Nea Rody ale přišli i další lidé z jiných vesnic a práce bylo málo za málo peněz. Museli hledat i jinde. Ve Stratoni byly doly, kde byl dostatek práce, ale nebylo možné každý den cestovat, tak se musela prý celá rodina přestěhovat. Postavili si ve Stratoni malý dům a dědečkův tatínek začal pracovat v dolech. Později tam pracoval i dědeček.

V roce 1932 bylo velké zemětřesení, které zničilo ve Stratoni mnoho domů, bylo mnoho mrtvých. Život se tam prý na čas zastavil, obec bylo nutné celou opravit. Přišli tam další lidé z vnitrozemí a práce v dolech se znovu obnovila. Při opravě obce byly nalezeny antické pozůstatky a o celou oblast se začali zajímat archeologové z Thessaloniki. Dneska už doly ve Stratoni nefungují, ale lidé tam ještě bydlí, ale za prací dojíždějí jinam.

97

Fotopříloha

Foto 1 Angeliki Tsurelaki (*1925) respondentka

Foto 2 Paraskevi Litsaki (*1945) respondentka

(Foto: Miloslava Vobrubová)

98

Foto 3 Evanthia Theologaki (*1952) respondentka

Foto 4 Panajotis Papazafiriu (*1953) respondent

(Foto: Miloslava Vobrubová)

99

Foto 5 zleva Georgios Christofis (*1950) respondent, zprava Kyriazis Kyriazidis (*1973) respondent

Foto 6 Theocharis Karakechagias (*1961) respondent s rozcestníkem vlastní výroby, kde je ukazatel Katirli (Esenkoy) v Turecku

(Foto 5: Miloslava Vobrubová) (Foto 6: archiv T. Karakechagiase)

100

Foto 7 Eleftherios Valsamis (*1969) respondent

Foto 8 Evangelios Kintsakis (*1970) (Foto 7: archiv E. Valsamise) respondent (Foto 8: Miloslava Vobrubová)

101

Foto 9 Řecko Stavros, Nea Roda a obce Ierissos a Uranupolis

Foto 10 Turecko Katirli (Esenkoy)

Foto 11 Turecko Andaval (Aktas) (Zdroj: https://www.google.cz/maps/@37.9530316,32.7891815,512178m/data=!3m1!1e3?hl=cs)

102

Foto 12 Katirli 1920, záliv s přístavem

Foto 13 Katirli 1910, pohled na celý záliv

Foto 15 Stavros 1916, pohled na celý záliv

Foto 14 Stavros 2016, pohled na celý záliv

(4x foto: soukromý archiv kronikáře T. Karakechagiase)

103

Foto 16 Maloasijští uprchlíci v uprchlickém táboře na ostrově Kerkyra 1924

Foto 17 Uprchlíci čekající na další cestu na ostrově Chios 1923

(Foto: soukromý archiv Kateriny Mavropulu) Za zprostředkování zapůjčení děkuji T. Karakechagiasovi Foto 18 Odjezd maloasijských křesťanů do nových lokalit v Řecku 1923

104

Foto 19 Děti v maloasijském Katirli 1920

Foto 20 Turecké Esenkoy (dříve Katili), kancelář starosty

Foto 21 Ruina křesťanského kostela v Esenkoy v Turecku

(Foto: z archivu T. Karakechagiase)

105

Foto 22 Maloasijské Katirli 1920

Foto 23 Starosta maloasijské Katirli Dimitris Kutsalas

Foto 24 Děti před školou v Katirli 1910

(Foto 22, 24: propůjčeny z archivu Obecního úřadu ve Stavrosu) (Zdroj 23: KOUTSOURIS, Archelaos: Dvě vlasti Od Katirli v Propontidě do Nea Katirli; Se dio patrides Apo to Katirli tis Propontidas sto Neo Katirli (Σε δύο Πατρίδες Από το Κατιρλί της Προποντίδας στο Νέο Κατιρλί), s. 48)

106

Foto 25 Uprchlíci v přístavu Pireus v roce 1922

Foto 26 Jeden z uprchlických táborů v Athénách 1923

Foto 27 Transport uprchlíků po železnici do severního Řecka 1923 (Zdroj 25: https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na-paroyn-psomi-mas) (Zdroj 26, 27: National Geographic: 1922 O μεγαλος ξεριζωμος. Aθηνα, Μιχαλακοπουλου)

107

Foto 28 Hořící Smyna, září 1922

Foto 29 Marné pokusy uprchlíků o útěk ze Smyrny

Foto 30 Stovky prchajících křesťanů ze Smyrny, molo a nábřeží (Zdroj: https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83650_kai-sto-bathos-anepithymitoi-prosfyges)

108

Foto 31 Památník maloasijských uprchlíků v Nea Rodě

Foto 32 Městské domy ve Stavrosu podle projektů italského architekta

Foto 33 Městské domy ve Stavrosu podle projektů italského architekta (Foto 31: Miloslava Vobrubová) (zdroj 32, 33: MPAKALOUDI, Athanasiou, Xristou: Holá země; Sileos pedion (Σύλεος πεδιόν), s. 158)

109

Foto 34 Absolventský certifikát

Křesťanského ortodoxního dívčího licea ve Foto 35 Novořecká četba výběru prózy a Smyrně, rok 1914 poezie pro dívčí školy, 1911

Foto 36 Certifikát o absolvování školní docházky ve škole v Kaisarei

(zdroj: MOUTSOPOULOS, Nikolas – VAKALOPOULOS, Konstantinos, Apostolos – KESOPOULOS, Aristotelis: Nezapomenutelní vlastenci Fotografové Malé Asie; Alismonítes patrides, I fotodotra Mikrasia (Αλησμονήτες πατρίδες, Η φωτοδóτρα Μικρασία), s. 144, 356, 371)

110

Foto 37 Křestní list maloasijských repatriantů, rok 1887

Foto 38 Oddací list z roku 1923 z Thessaloniki

(zdroj 37: GIANNAKOPOULOS, A., Giorgos: Poslední Hellénismus; O teleutaios Ellinismos tou Renkio.i. (ofriniou) (Ο τελευταίος Ελλινισμός του Ρένκιο.ι. (oφρυνίου), s. 61) (zdroj 38: MPAKALOUDI, Athanasiou, Xristou: Holá země; Sileos pedion (Σύλεος πεδιόν), s. 108)

111

Foto 39 Obřad u příležitosti založení Gymnázia v kapadocké Neapoli v roce 1914

Foto 40 Konstantinopolští pekaří rozdávají odcházejícím křesťanům chléb

(Zdroj 39: MOUTSOPOULOS, Nikolas – VAKALOPOULOS, Konstantinos, Apostolos – KESOPOULOS, Aristotelis: Nezapomenutelní vlastenci Fotografové Malé Asie; Alismonítes patrides, I fotodotra Mikrasia (Αλησμονήτες πατρίδες, Η φωτοδóτρα Μικρασία, s. 438) (Zdroj 40, 41: National Geographic: 1922 O μεγαλος ξεριζωμος., s. 39 a 67)

Foto 41 Smyrenští muži od 17 do 45 let před odsunem do internačního tábora

112

Foto 42 Maloasijští křesťané opouštějí smyrenský přístav

Foto 43 Jeden z uprchlických táborů v řecké Thrákii

Foto 44 Karanténa na ostrově Makronisos

(Zdroj: National Geographic: 1922 O μεγαλος ξεριζωμος., s. 58, 107 a 88)

113

Foto 45

Foto 46 a 45 Mapy území řeckého státu v letech 1832, 1864, 1881, 1913, 1920 1947

(Zdroj: National Geographic: 1922 O μεγαλος ξεριζωμος., s. 114 a 115)

114

Použitá literatura

DEJMEK, Jindřich: Zrod nové Evropy: Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha: Historický ústav, 2011. 517 s. ISBN 978-80- 7286-188-0.

DOROVSKÝ, Ivan: S domovem v srdci. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 214 s. ISBN 978-80-210-6867-4.

DOSTÁLOVÁ, Růžena – OLIVA, Pavel – VAVŘÍNEK, Vladimír: Stručná historie států ŘECKO. Praha: Nakladatelství Libri, 2002. 146 s. ISBN 80-7277-110-8.

GIANNAKOPOULOS, A., Giorgos: Poslední Hellénismus; O teleutaios Ellinismos tou Renkio.i. (ofriniou (Ο τελευταίος Ελλινισμός του Ρένκιο.ι. (oφρυνίου)). Asprovalta: 2002. 203 s.

HRADEČNÝ, Pavel – DOSTÁLOVÁ, Růžena – HROCHOVÁ, Věra – OLIVA, Pavel – TSIVOS, Konstantinos – VAVŘÍNEK, Vladimír: Dějiny Řecka. Vydání třetí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Dějiny států. 768 s. ISBN 978-80-7106-883-9.

HRADEČNÝ, Pavel: Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci? Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Knižnice Dějin a současnosti. 226 s. ISBN 80-7106-378-9.

KAPSI, P., Gianni: 1922 Černá kniha; 1922 I Mauri Vivlos (1922 Η Μαύρη Βίβλος). Athina: E. O. Livani AVE, 1992. 318 s. ISBN 960-236-302-9.

KOUTSOURIS, Archelaos: Dvě vlasti Od Katirli v Propontidě do Nea Katirli; Se dio patrides Apo to Katirli tis Propontidas sto Neo Katirli (Σε δύο Πατρίδες Από το Κατιρλί της Προποντίδας στο Νέο Κατιρλί), Thessaloniki: Sia, 2003. 270 s. ISBN 960-87282-1- 5.

KREISER, Klaus – NEUMANN, Christoph – KUČERA, Petr: Dějiny Turecka. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010. Dějiny států. 329 s. ISBN 978-80-7422-012- 8.

KREMPTON, Richard, J.: Балкан после другог светског рата. Beograd: Clio, 2003. 510 s. ISBN 86-7102-084-3.

115

MACMILLANOVÁ, Margaret: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Praha: Academia, 2004. 551 s. ISBN 80-200-1151-X.

MPAKALOUDI, Athanasiou, Xristou: Holá země; Sileos pedion (Σύλεος πεδιόν). Asprovalta: Melissa, 1997. 263 s.

MOUTSOPOULOS, Nikolas – VAKALOPOULOS, Konstantinos, Apostolos – KESOPOULOS, Aristotelis: Nezapomenutelní vlastenci Fotografové Malé Asie; Alismonítes patrides, I fotodotra Mikrasia (Αλησμονήτες πατρίδες, Η φωτοδóτρα Μικρασία). Thessaloniki: Pyramida. 528 s. ISBN 960-8060-20-6.

PRAVEC, Karel: Portréty Kemal Atatürk. Praha: Svoboda, 1967. 173 s. ISBN 25-116- 67.

RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Dějiny států. 535 s. ISBN 80-7106-404-1.

ŘOUTIL, Michal – KOŠŤÁLOVÁ, Petra – NOVÁK, Petr: Katastrofa křesťanů: likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914-1923. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017. Pro Oriente (Pavel Mervart). 742 s. ISBN 978-80-7465- 254-7.

STAVRIJANOS, Leften: Балкан после 1453. Beograd: Equilibrium, 2005. 871 s. ISBN 86-82937-09-3.

ŠTĚPÁNEK, Václav: Východní otázka Od počátků do konce 60. let 19. století. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 148 s. ISBN 978-80-210-7419-4.

TEJCHMAN, Miroslav: Balkán ve 20. století. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. 437 s. ISBN 978-80-246-3178-3.

TSIVOS, Konstantinos, Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – Od jednoho rozštěpení ke druhému. Praha: Univerzita Karlova FSV, 2011. 277 s. ISBN 978-80- 87404-30-0.

WANNER, Jan: Krvavý zrod moderního Turecka: Ankara mezi Londýnem a Moskvou. Praha: Libri, 2009. Historická řada (Libri). 291 s. ISBN 978-80-7277-387-9.

National Geographic: 1922 O μεγαλος ξεριζωμος. Aθηνα, Μιχαλακοπουλου 116

Internetové zdroje https://docplayer.cz/30383037-Dejiny-evropske-civilizace.html#show_full_text. 5. 9. 2019 https://chilonas.com/2018/07/19/https-wp-me-p1op6y-cst/ 4. 9. 2019 http://kafkasios-pontokomitis.blogspot.com/2011/05/1930.html 4. 11. 2019 https://storiacontroversa.blogspot.com/2011/03/26-1915.html 7. 11. 2019 https://wineplus.gr/4/187/417/ 3. 10. 2019 https://www.cervenykriz.eu/cz/729/EVZ-I.pdf 5. 9. 2019 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/ierissos 5. 9. 2019 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/nea-roda 5. 9. 2019 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/olympiada 5. 9. 2019 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/village/ouranoupoli 6. 9. 2019 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/stagira 5. 9. 2019 http://www.dimosaristoteli.gr/gr/villages/stratoni 4. 9. 2019 https://www.efsyn.gr/themata/fantasma-tis-istorias/66128_anepithymitoi-prosfyges. 4. 11. 2019 https://www.efsyn.gr/themata/istorika/83656_irthan-oi-prosfygges-na-paroyn-psomi- mas 4. 11. 2019 https://www.google.cz/maps/@37.9530316,32.7891815,512178m/data=!3m1!1e3?hl=cs 14. 11. 2019 https://www.imerodromos.gr/antallagi-plithismon/ 5. 9. 2019 https://www.kaliterilamia.gr/2017/11/blog-post_60.html 7. 11. 2019 https://www.lifo.gr/articles/archaeology_articles/123667/mythoi-kai-alitheies-gia- toys- prosfyges- toy-1922 11. 11. 2019 https://www.lifo.gr/articles/archaeology_articles/124647/to-trayma-toy-kserizomoy-i- mikra-asia-to-1922-kai-i-prosfygia-stis-texnes-kai-sta-grammata 29. 10. 2019 https://www.makronissos.org/en/1947-1950/ 12. 10. 2019 https://www.newsbeast.gr/portraita/arthro/2384238/o-amerikanos-pou-esose-monos- 300- 000-ellines-sti-flegomeni-smirni-tou-1922 4. 11. 2019 https://www.reflex.cz/clanek/historie/90750/kapitulace-turecka-v-prvni-svetove-valce- mel-sultanat-ctvrtou-nejlepsi-armadu-zahynuly-statisice-vojaku.html 5. 11. 2019

117 https://www.sansimera.gr/biographies/1131 7. 6. 2019 http://www.sest.gr/index.php/stavros/istoria 3. 9. 2019 https://www.strymonikos.net/portal/en/HistoryJourney/Katirli.html 6. 9. 2019 https://www.strymonikos.net/portal/Oikismoi/Stavros 6. 9. 2019 https://www.thepresident.gr/2019/03/29/σμύρνη-γρηγόριος-ο-ε-ταξική-επανάστασ/ 4. 11. 2019 https://www.voria.gr/article/to-koulouri-thessalonikis/ 3. 10. 2019

118