Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Kristýna Jašková

Rusko na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století očima britských cestovatelů a reverendů

Disertační práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Radomír Vlček, CSc.

Brno 2012

Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracovala samostatně za pouţití uvedených pramenů a literatury.

V Brně 9. dubna 2012 …………………………………….

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat především svému školiteli doc. PhDr. Radomíru Vlčkovi, CSc. nejen za trpělivou pomoc a odborné konzultace, ale rovněţ za umoţnění zahraničních stáţí spojených s mým studiem. Dále bych ráda vyjádřila svůj dík Dr. Stephenu Lovellovi (z King‟s College London) a Dr. Victoru N. Borisenkovi (z univerzity v Sankt Petěrburgu), kteří mi poskytli podnětné rady.

3 OBSAH

1 ÚVOD ...... 6

1.1 KONCEPCE PRÁCE ...... 7

1.2 ZDROJE A JEJICH ZPRACOVÁNÍ ...... 10

2 EVROPSKÁ POLITIKA NA POZADÍ BRITSKO-RUSKÉHO „SBLIŢOVÁNÍ“ ...... 17

2.1 MOCNOSTI NA POČÁTKU EVROPSKÉHO KONFLIKTU ...... 17

2.2 NA CESTĚ K MÍRU V AMIENS ...... 20

2.3 ZFORMOVÁNÍ A ROZPAD TŘETÍ PROTIFRANCOUZSKÉ KOALICE ...... 25

3 KULTURNĚ-SPOLEČENSKÉ VAZBY ...... 32

3.1 PRVNÍ KONTAKT SE ZÁPADEM ...... 34

3.2 RUSKÁ PERCEPCE BRITSKÉHO SVĚTA ...... 37

4 OBRAZ RUSKA V BRITSKÝCH CESTOPISECH ...... 46

4.1 RANÁ FÁZE BRITSKÉHO ZÁJMU O RUSKO ...... 46

4.2 OBJEVOVÁNÍ VÝCHODU ...... 54

4.3 IMPERÁTOR A JEHO ŠLECHTA ...... 74 4.3.1 Nová ruská aristokracie ...... 74 4.3.2 Car z Boží milosti ...... 80

4.4 RUSKÁ DUŠE ...... 88 4.4.1 Impérium a národní identita ...... 91 4.4.2 Rus, tedy pravoslavný ...... 96 4.4.3 Ruský člověk ...... 101 4.4.4 Fenomén ruského divadla ...... 110

4.5 KOLOS JMÉNEM RUSKO ...... 114 4.5.1 Města versus venkov ...... 115 4.5.2 Obchod a nevolné hospodářství ...... 120

5 BRITŠTÍ REVERENDI – ZPROSTŘEDKOVATELÉ VÝCHODNÍ KULTURY ...... 127

5.1 STŘET ZÁJMŮ – VOLBA REVERENDA V SANKT PETĚRBURGU ...... 129

5.2 PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV ...... 134

4 5.3 SPOLEČNOST A HISTORIE RUSKA ...... 140

5.4 SPISOVATELÉ A EXISTENCE RUSKÉ LITERATURY ...... 145

6 OSOBNOSTI V KULTUŘE A POLITICE NA PŘELOMU OSMNÁCTÉHO A DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ ...... 153

7 ZÁVĚR ...... 182

8 PRAMENY A LITERATURA ...... 190

8.1 RUKOPISNÉ PRAMENY ...... 190

8.2 EDICE PRAMENŮ ...... 190

8.3 PUBLIKOVANÉ CESTOPISY ...... 191

8.4 DOBOVÁ LITERATURA ...... 193

8.5 DOBOVÁ PERIODIKA ...... 194

8.6 ENCYKLOPEDICKÉ PŘÍRUČKY ...... 194

8.7 VÝBĚROVÁ LITERATURA ...... 195

8.8 INTERNETOVÉ ZDROJE ...... 203

9 SUMMARY ...... 204

5 1 ÚVOD

Velká Británie a Rusko – dvě impéria, dvě hrdé mocnosti ohraničující území Evropy, jedna ze západu a druhá z východu. Z hlediska historického země, které podstatným způsobem spoluvytvářely světové dějiny. Ne jinak tomu bylo v politicky a sociálně přelomovém období – na konci osmnáctého a na počátku devatenáctého století, kdy jejich úloha a vzájemný vztah určovaly chod budoucích událostí, jejichţ dopad se pak projevil nejen na nich samotných, ale zasáhl nesmazatelně do uspořádání celé tehdejší Evropy. Vedle kontaktů diplomatických byly a jsou vţdy na poli mezinárodních vztahů neméně důleţité rovněţ kontakty kulturní. V napjatých či válečných dobách můţe pak vyznívat problematika kulturně-společenských vazeb mnohem kontrastněji neţ ve stavu politické stability a rovnováhy. Z tohoto důvodu se právě přelom osmnáctého a devatenáctého století jeví jako etapa velice příhodná ke studiu kulturních vazeb mezi Ruskem a Británií, zvláště pak britského vnímání carského impéria prostřednictvím konkrétních osobností oné doby. Po celé osmnácté století a během první čtvrtiny devatenáctého století se Rusko diplomacií svých panovníků přiklánělo k západní Evropě. Dělo se tak velmi pozvolna a často i váhavě v duchu politického nepochopení ze strany zástupců ruské šlechty. Seznamování Evropy s carským impériem začínalo nesměle a nesystematicky. Styk Ruska se Západem byl zpočátku nepatrný a země šla svou vlastní cestou, a to velmi pomalou. Sporadické kontakty se omezovaly pouze na oblast politických a mocenských zájmů. Teprve Petr I. Veliký otevřel příslovečné „okno do Evropy“ a nejen v ohledu hospodářském, ekonomickém, ale také kulturním hledal evropské vzory. Se změnou postoje ruského cara nahlédlo nejen Rusko do Evropy, ale také Evropa do Ruska. Naznačený proces trval celé osmnácté století. S východním carstvím se pozvolna hlouběji seznamovaly evropské mocnosti, Británii nevyjímaje. V první polovině osmnáctého století docházelo spíše ke kontaktům ryze diplomatickým či obchodním. Ve druhé polovině a především na sklonku století se jiţ vazby Britů s ruskou říší prohlubovaly. Do značné míry byly podmíněny politickými událostmi a aktuálním vojenským postupem proti společnému nepříteli – Francii. Avšak stále rostoucí počet zpráv o kulturním světě Ruska svědčil rovněţ o skutečné oblibě země neopírající se zdaleka pouze o velmocenské zájmy.

6 Vazby k Rusku se staly dokonce tak silnými, ţe britský reverend London King Pitt mohl v říjnu 1799 ve svém listu prohlásit: „Pouta, která Velkou Británii váţí k ruskému impériu, jsou tvořena přirozeně a neporušitelné spojenectví těchto národů by mohlo čelit skoro celému spojenému světu.“1 Problematika pohledu Británie na Rusko na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století právě v onom kulturním a společenském ohledu představuje hlavní úhel pozornosti předkládané práce. Či přesněji: disertační práce zkoumá přínos určitých skupin Britů k utváření a směřování britského vnímání ruského světa. Předmět studia spočívá v hledání odpovědí na definované otázky: Ze kterých konkrétních událostí osmnáctého století vycházel na obou stranách stále rozpracovávaný a rozvíjený obraz britsko-ruských vztahů, jenţ aţ do století devatenáctého rostl a prohluboval se? Za jaké politické situace vznikaly a byly následně publikovány zprávy přicházející z Ruska do Británie? Jakou cestou, ale především s jakým obsahem se tyto informace šířily? A které aspekty ruského ţivota britské návštěvníky upoutaly především a proč? V čem se lišil okruh zájmů britských pozorovatelů a co je naopak spojovalo? Lze informace předloţené britskému čtenáři kriticky ohodnotit či alespoň do určité míry objektivně posoudit? A otázka snad nejpodstatnější: Byl zájem Britů o ruskou společnost, kulturu či literaturu přímo ovlivněn událostmi dané doby a závisel na sloţitých a proměnlivých diplomatických vztazích přelomu osmnáctého a devatenáctého století?

1.1 Koncepce práce

Záměrem koncepce a struktury disertační práce bylo co nejpřehledněji a systematicky odpovědět na vytyčené okruhy. Úvodní kapitola Evropská politika na pozadí britsko-ruského „sbližování“ navozuje politickou situaci na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století. Vztahy evropských mocností – a to nejprve především politické – na sklonku osmnáctého století jsou rozebírány záměrně. Nastíněný vývoj znamenal přípravnou fázi pro události přelomového významu, na něţ navazují a z nichţ

1 Documents. Letters by L. K. Pitt, British Chaplain in St. Petersburg, on the Person and Policies of the Emperor Paul, in: Kasimir Adam PAPMEHL (ed.), Canadian–American Slavic Studies VII/1, Pittsburg 1973, s. 104.

7 vychází i kapitoly následující. Právě ze situace osmnáctého století lze dobře vysledovat pohled Britů na východní impérium, který se postupně rozvíjel a přecházel aţ do století následujícího. Po obecném úvodním pohledu do celoevropské politické situace přibliţuje kapitola Kulturně-společenské vazby jiţ konkrétně zaměření na oblast kulturních nepolitických kontaktů vycházejících ze soukromých potřeb pozorovatelů. Zmiňovaný oddíl sumarizuje v krátkém historickém exkurzu vybrané zdroje, z nichţ Britové informace o Rusku čerpali. Dotýká se ruské původní literatury, jejích překladů do anglického jazyka, ale i jednotlivců, kteří se o osvětu v Británii zaslouţili. Pozornost je věnována i pohledu z „druhé strany“, tedy nemnohým ruským návštěvníkům Británie a jejich přístupu k tamější společnosti. Kapitoly Obraz Ruska v britských cestopisech a Britští reverendi – zprostředkovatelé východní kultury tvoří jádro práce a zároveň ukazují na dva základní studované zdroje – autentické cestopisné zprávy a literární aktivitu britských reverendů v Sankt Petěrburgu – podílející se na utváření obrazu Ruska v Británii na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Uţ názvy jednotlivých podkapitol dávají tušit poněkud rozdílné zaměření témat obou zkoumaných skupin. Stoupající počet prvních z nich, cestopisných zpráv, naznačoval na konci osmnáctého století četnější cesty Britů směřujících na východ. Podobné návštěvy byly uskutečňovány uţ ne pouze z diplomatických či profesních důvodů, ale stále častěji spadaly do kategorie soukromé či zájmové povahy. Kritérium pro volbu konkrétních cestopisných prací představuje v první řadě doba jejich sepsání, popřípadě publikování a rovněţ pohled nezaměřený pouze jedním směrem, a to jak tematicky, tak geograficky. Klíčový význam se tedy připisuje pestrosti námětů a míst, která autoři navštívili. Zaměření na určité specifické oblasti – ruský car a šlechta, společenské poměry a hospodářsko-demografická otázka – odpovídá naznačenému výběru a vyzdvihuje odlišnosti vnímání Ruska z různých částí impéria. Jednotlivé celky zároveň ukazují oblasti, které v Rusku u Britů budily největší zájem, a to v kladném i záporném slova smyslu. Ve většině případů se však jednalo o snahu nestranně (přičemţ míra objektivity se u jednotlivých autorů lišila) vykreslit dalekou zemi se zacílením na neznámé a v Británii neexistující aspekty tamějšího ţivota. Druhý klíčový pramen – literární produkce britských kněţí působících určitou dobu při britské ambasádě v Sankt Petěrburgu – je utříděn s ohledem na kulturně-historickou orientaci v něm obsaţeného výkladu. Britští reverendi v čele s Williamem Tookem svůj přínos k vytvoření obrazu ruského carství v Británii viděli ve zpřístupnění informací

8 o vzniku pravoslavné církve v zemi, oblasti s přihlédnutím k jejich povolání a funkci jim nejbliţší. Následně čtenáře seznamovali s historickým a kulturním kontextem, čímţ vyjasňovali mnohé „zvláštnosti“ tehdejšího ruského světa. V neposlední řadě se jejich práce zaměřily na literaturu vznikající v Rusku v průběhu osmnáctého století. Na rozdíl od cestopisů se u reverendů jejich bádání soustředilo především na činnost překladatelskou. Hlavním nástrojem k předání nových informací se jim stala odborná jazyková znalost. Od cestopisné literatury se díla britských duchovních lišila mírou subjektivity a formy podání. Právě tematická a formální diference poskytla prostor pro srovnání, hlubší studium a zároveň posouzení dvou uvedených typů pramenů. Britským reverendům je věnována sice kratší část práce, přesto však jejich přínos nelze chápat jako druhotný. V této souvislosti je třeba si uvědomit, jakým způsobem se podíleli na utváření obrazu ruského impéria v Británii. Kněţí ve svých pracích uváděli „pouze“ fakta, která čerpali sekundárně z cizojazyčné literatury o Rusku nebo přímo z ruských pramenů, jednalo se tedy z větší části o britskými reverendy zprostředkovaný pohled především francouzských a německých pozorovatelů. Vlastní postřehy tak u těchto duchovních lze nalézt v daleko menší míře neţ u britských cestovatelů. Pro zachování kontinuity textu odkazuje vţdy poznámka u určitých osob na kapitolu Osobnosti v kultuře a politice přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Jednotlivé postavy, u nichţ je znalost jejich ţivotního osudu, literární produkce, karierního postupu, cestovatelských zkušeností či dalších osobních detailů pro dané téma nezbytná, jsou v této závěrečné části představeny podrobněji. Jedná se především o v textu zmiňované cestovatele, návštěvníky carství, britské reverendy působící v Sankt Petěrburgu, ale rovněţ ruské myslitele a především některé vysoké politické představitele a diplomaty hrající v dané době a ve zmiňovaných souvislostech nepostradatelnou roli. Znalost jejich biografie se v zájmu celistvého pohledu na vztahy Británie a Ruska (nejen v kulturním, ale i v politickém smyslu) stala ţádanou. Předkládanou práci uzavírají Prameny a literatura, ucelený a souhrnný přehled písemných zdrojů, na jejichţ základě byla látka zpracována. Kapitola zahrnuje výčet dosud publikovaných i nepublikovaných cestopisů, rukopisných pramenů, výběr z dobového tisku a literatury a kromě nezbytných encyklopedických příruček a děl tematicky se k dané problematice vztahujících také internetové zdroje. Dostupnými dobovými prameny se zabývá rovněţ úvodní podkapitola Zdroje a jejich zpracování, která poskytuje rovněţ průvodní vysvětlení k existující sekundární

9 a doprovodné literatuře nezbytné pro zpracování vytyčeného tématu. Kromě uvedeného se věnuje otázkám formální stránky textu předkládané práce. Nelze nezmínit citace z dobového tisku. Právě ty nejzřetelněji deklarují aktuálnost ruské otázky mezi britskými čtenáři a přítomnost dané problematiky na Ostrovech. Noviny utvářely a formovaly veřejné mínění a tištěné zprávy dokázaly mnohé ovlivnit. Proto také nezanedbatelné místo, které v nich zaujímala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století ruská tematika, a to zdaleka ne pouze politického charakteru, svědčilo o stále rostoucí popularitě východního impéria. Tisk byl zcela záměrně pouţíván k šíření osvěty, zveřejňovaly se glosy či upoutávky ke konkrétním cestopisům s upozorněními na nejzajímavější či nejkurióznější pasáţe. Literární kritici se prostřednictvím svých recenzí vyjadřovali ke vznikajícím anglickým překladům původní ruské literatury, existovaly dokonce i sborníky, v nichţ byly citovány celé dlouhé pasáţe ze zmiňovaných překladů či listů návštěvníků carského Ruska adresované do Británie. Dochované autentické práce a dobové zprávy, jejichţ počet se od konce osmnáctého století stále zvyšoval, větší či menší měrou přispívaly k formování obrazu Ruska v Británii. Předkládaná práce si klade za cíl odpovídající prameny zhodnotit a na jejich základě ukázat jeden z aspektů, který u Britů modifikoval vnímání kulturně- společenského světa ruského impéria na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Tiskové zprávy, postřehy cestovatelů a literární práce britských reverendů představovaly jeden z faktorů, který vedle politických událostí převratné doby ovlivňoval a spoluvytvářel tvář Ruska v očích Britů. Práce prostřednictvím studia a rozboru uvedených dobových britských pramenů nabízí rozšíření tematiky britsko-ruských vztahů o jejich kulturní hledisko. V určitých souvislostech tím rovněţ otevírá v českém prostředí dosud ne dostatečně probádanou oblast. V tomto směru by vedle prací Františka Stellnera2 mohlo následující studium percepce (ať jiţ více či méně subjektivní) britských pozorovatelů ve zmiňovaném období přispět k prohloubení znalostí z kulturně-sociálního okruhu obou zemí.

1.2 Zdroje a jejich zpracování

Informace, které do Británie z Ruska přicházely a z nichţ disertační práce vychází, lze členit podle způsobu získávání. V prvním případě se jedná o cestopisné práce, více

2 František STELLNER, Politické, hospodářské a kulturní vztahy české společnosti k Rusku v padesátých letech 19. století, pro Research Support Scheme, Praha 1999 (manuskript); F. STELLNER, Rusko a střední Evropa v 18. století, I. díl, Praha, Setoutbooks.cz, s. r. o. 2009 a další.

10 či méně záměrně vydané za účelem seznámit britskou veřejnost s kulturou Ruska. Druhou skupinu tvoří překladatelské počiny kněţí při britské ambasádě v Sankt Petěrburgu. Oběma kategoriím kromě přímého publikování slouţil jako jistý zdroj reklamy dobový tisk, v němţ se odkazy a upoutávky na vznikající či právě vydané práce objevovaly. Z naznačeného důvodu i disertační práce uvádí, jak jiţ bylo uvedeno výše, citace z novinových zpráv tehdejších britských listů jako byly například Monthly Review, Critical Review či Gentleman’s Magazine a další. Pro co nejširší pohled a pestrost témat byly v práci pouţity záznamy britských návštěvníků pohybujících se v odlišných ruských společenských vrstvách. K pracím, jejichţ autoři působili ve vysokých aristokratických kruzích, patřili: An English Lady at the Court of Catherine the Great The Journal of Baroness Elizabeth Dimsdale 1781 baronky Elizabeth Dimsdale,3 která spolu se svým manţelem baronem Thomasem Dimsdalem přijala pozvání carevny Jekatěriny II.; Travelling Sketches in Russia and Sweden, during the years 1805, 1806, 1807, 1808 Roberta Kera Portera4 pobývajícího na dvoře Aleksandra I. či The Russian Journals of Martha and Catherine Wilmot 1803– 1808 irských sester Marthy a Catherine Wilmot5, trávících několik let po boku své hostitelky kněţny Jekatěriny Romanovny Daškovové v Troickém u Moskvy. S uvedenou skupinou děl do určité míry koresponduje i pohled vysokého britského politického představitele Johna Sinclaira shrnutý v General Observations regarding the Present State of the Russian Empire6. Rusko z poněkud odlišného prostředí okrajových částí impéria nahlíţeli pozorovatelé typu lady Elizabeth Craven v A Journey through the Crimea to Constantinopole;7 reverenda Williama Coxe v Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark8 a admirála Andrewa Swintona v Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 17919. Specifický způsob zápisů z prostředí ruského divadla a literatury pak představovaly stručné poznámky britského lékaře Matthewa Guthrieho na okraji cestopisných záznamů

3 Anthony Glenn CROSS (ed.), An English Lady at the Court of Catherine the Great The Journal of Baroness Elizabeth Dimsdale 1781, Cambridge 1989. 4 Robert Ker PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, during the years 1805, 1806, 1807, 1808, London 1809. 5 Montgomery H. HYDE – Edith LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals of Martha and Catherine Wilmot 1803–1808, London 1934. 6 John SINCLAIR, General Observations Regarding the Present State of the Russian Empire, London 1787. 7 Elizabeth CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, London 1789. 8 William COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, London 1784. 9 Andrew SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 1791, London 1792.

11 jeho manţelky Marie Guthrie, nazvaných Tour Performed in the Years 1795–6, though the Taurida, or Crimea.10 Pro doplnění a obohacení zjištěných skutečností slouţí dva francouzské příklady reagující na obdobná témata a pocházející ze stejné doby jako uvedené britské pohledy. Jedná se o Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers kníţete Charlese de Ligneho11, účastníka krymské výpravy v roce 1786, a Travels in Kamtschatka during the Years 1787 and 1788 překladatele Jeana de Lessepse12. K uvedeným pramenům je třeba přistupovat i s ohledem na způsob a důvod jejich vzniku. Většina z nich původně představovala informativní dopisy soukromé povahy, teprve vlivem různých okolností vznikl pozdějším shromáţděním listů cestopis. Příkladem tohoto druhu mohou být dopisy sester Marthy a Catherine Wilmot, Andrewa Swintona či Elizabeth Craven. Cestopisné zprávy ale vznikaly také cíleně, „na zakázku“. Snad nejtypičtější ukázkou se stala práce Roberta Kera Portera, malíře, který Rusko navštívil na pozvání cara Aleksandra I. přímo s cílem detailně zemi popsat slovem a vykreslit obrazem. K publikování citovaných pramenů ve většině případů v Británii došlo bezprostředně či v krátké době po jejich vzniku. Existují však i dosud nepublikované rukopisy, převáţně uchované v British Library v Londýně, o nichţ se zmiňuje úvodní pasáţ kapitoly Obraz Ruska v britských cestopisech. Disertační práce zkoumá také ty, k jejichţ vydání došlo v Británii teprve nedávno. Zde hovoříme především o výše uvedeném osobním deníku lady Elizabeth Dimsdale, sestaveném současným britským historikem Anthony G. Crossem roku 1989 v Cambridgi. Jako přínos britských reverendů ke studovanému tématu se ukázala, jak jiţ bylo zmíněno, jejich překladatelská činnost. Svými jazykovými znalostmi vnesli do Británie povědomí o původních ruských literárních pracích, ale i o souhrnných francouzských či německých monografiích týkajících se ruského kulturního ţivota. Tyto pak zkoumá disertační práce a vidí v nich stejně jako v cestopisech jeden z faktorů formujících obraz východního impéria v Británii. Zmiňme konkrétně Johna Glenna Kinga a jeho The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia; containing an Account of its Doctrine, Worship and Discipline, etc.13 z roku 1772 a Williama Tooka se svými překlady Johanna

10 Maria GUTHRIE, A Tour, Performed in the Years 1795–6, though the Taurida, or Crimea, London 1802. 11 Charles de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers, London 1899. 12 Jean de LESSEPS, Travels in Kamtschatka during the Years 1787 and 1788, London 1790. 13 John Glen KING, The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia; containing an Account of its Doctrine, Worship and Discipline, etc., Oxford 1772.

12 Richtera (History of Russia from the Foundation of the Monarchy by Rurik to the Accession of Catharine the Great z roku 180014) či Henryho Storcha (The Picture of Petersburg z roku 180115) z německého jazyka. Výše zmiňovaný britský badatel Anthony G. Cross se v oblasti britsko-ruských kontaktů na přelomu osmnáctého a devatenáctého století kromě cestopisných listů a memoárové literatury zabývá právě činností britských a ruských kněţí na obou ambasádách – na londýnské a sanktpetěrburské. Jeho díla Russia under Western Eyes 1517–1825 z roku 197116; Anglo-Russica publikovaná roku 199317; „By the Banks of the Thames“: Russians in Eighteenth-Century Britain z roku 198018 či studie The Reverend William Tooke’s Contribution to English Knowledge of Russia at the End of Eighteenth Century a Chaplains to the British Factory in St Petersburg, 1723–181319 poskytují souhrnný pohled do společenského klimatu a proměn britského vnímání a nazírání na vše ruské. Cross, od roku 1985 profesor slovanských studií na univerzitě v Cambridgi, v současné době představuje jednoho z nejrenomovanějších znalců v oblasti britsko- ruských kulturních vztahů osmnáctého století. Jeho publikace jsou vydávány a ceněny nejen v Británii, ale i ve světě. Svědčí o tom mimo jiné i Anciferova cena, která mu byla udělena v roce 1998 za nejlepší zahraniční publikaci vydanou v Sankt Petěrburgu mezi rokem 1996 a 1997.20 Z uvedených důvodů Grossovy práce představují nezbytnou součást sekundární literatury pro studium dané problematiky. Významný zdroj předkládané práce znamenají nepochybně edice pramenného materiálu. V roce 1934 jiţ citovaní Montgomery H. Hyde a Edith Londenderry sestavili dopisy sester Marthy a Catherine Wilmot The Russian Journals of Martha and Catherine Wilmot 1803–1808. Podobně i Seven Britons in Imperial Russia (1698–1812) dílo editora

14 William TOOKE, History of Russia from the Foundation of the Monarchy by Rurik, to the Accession of Catharine the Great, London 1800. 15 Heinrich STORCH, The Picture of Petersburg, London 1801 (ang. překlad W. TOOKE). 16 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes 1517–1825, London 1971. 17 A. G. CROSS, Anglo-Russica, Oxford 1993. 18 A. G. Cross je autorem jak studie, tak stejnojmenné publikace. V předkládané práci, pokud není uvedeno jinak, vychází citace z uvedené studie. Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“: Russians in Eighteenth-Century Britain, in: Great Britain and Russia in the Eighteenth Century: Contacts and Comparisons, Newtonville 1979. A dále A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“: Russians in Eighteenth-Century Britain, Newtonville-Mass 1980. 19 A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution to English Knowledge of Russia at the End of Eighteenth Century, in: Canadian Slavic Studies, III /1969, s. 106–115; A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory in St Petersburg, 1723–1813, in: European Studies Review II/1972, s. 125–142. 20 Jedná se o dílo: A. G. CROSS, „By the Banks of the Neva“: Chapters from the Lives and Careers of the British in Eighteenth-Century Russia, Cambridge University Press 1996.

13 Petera Putnama z roku 195221 poskytuje informace především k cestopisným záznamům Roberta Kera Portera. Ke korespondenci britského reverenda pobývajícího v Sankt Petěrburgu, Londona Kinga Pitta, s reverendem Williamem Coxem se pak váţe studie Kasimira Adama Papmehla Documents. Letters by L. K. Pitt, British Chaplain in St. Petersburg, on the Person and Policies of the Emperor Paul publikovaná roku 1973 v Canadian-American Slavic Studies22. K výčtu sekundární literatury týkající se historie Británie lze připojit i Ostrovy. Dějiny Normana Daviese23; Dějiny Británie Kennetha O. Morgana24; Britské impérium Nialla Fergusona25; jako doplňující téţ The Nelson Encyclopaedia: people, places, battles, ships, myths, mistresses, memorials & memorabilia Colina Whita zveřejněnou v roce 200226. Dějiny ruského impéria mapuje britská práce The Cambridge History of Russia vydaná pod vedením Dominica Lievena z roku 200627. Cenný z hlediska britského vnímání je spis Matthewa Smitha Andersona Britain’s Discovery of Russia 1553–1815 z roku 195828 či Natašin tanec Orlanda Figese29, přeloţený do českého jazyka v roce 2004, a naopak z ruské strany na vztahy obou mocností pohlíţí Aleksandr Anatoľjevič Orlov v tematicky zaměřené publikaci z roku 2005 Sojuz Peterburga i Londona30. Nelze rovněţ nezmínit Russkij London, který byl v roce 2009 vydán v Moskvě jako výsledek studia Sergeje Konstantinoviče Romanjuka31 zabývajícího se působením a přítomností ruských cestovatelů, kteří prostřednictvím záţitků a dojmů zanechali svým krajanům „ruský Londýn“. K důleţitým pramenům ruské provenience patří Archiv knjazja Voroncova32 či Diplomatičeskije snošenija Rossii s Francijej v epochu Napoleona I. Aleksandra Semenoviče Tračevského33 sledující změny vzájemných politických souvislostí uvedených zemí.

21 Peter PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia (1698–1812), New Jersey 1952. 22 K. A. PAPMEHL (ed.), Documents. 23 Norman DAVIES, Ostrovy. Dějiny, Praha 2003. 24 Kenneth O. MORGAN, Dějiny Británie, Praha 1999. 25 Niall FERGUSON, Britské impérium. Cesta k modernímu světu, Praha 2007. 26 Colin WHITE, The Nelson Encyclopaedia: people, places, battles, ships, myths, mistresses, memorials & memorabilia, London 2002. 27 Dominic LIEVEN (ed.), The Cambridge History of Russia, Cambridge University Press 2006. 28 Matthew Smith ANDERSON, Britain’s Discovery of Russia 1553–1815, London 1958. 29 Orlando FIGES, Natašin tanec. Kulturní historie Ruska, Praha–Plzeň 2004. 30 Aleksandr Anatoľjevič ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, Moskva 2005. 31 Sergej Konstantinovič ROMANJUK, Russkij London, Moskva 2009. 32 Archiv knjazja Voroncova, XI.–XXX. díl, Moskva 1877–1893. 33 Aleksandr Semenovič TRAČEVSKIJ, Diplomatičeskije snošenija Rossii s Francijej v epochu Napoleona I. (1800–1804), Sbornik Imperatorskogo russkogo istoričeskogo obščestva, Sankt-Petěrburg 1890–1891.

14 Text částečně vychází i z předchozích výzkumných studií autorky. K problematice maltské otázky v rusko-britsko-francouzských vztazích v době napoleonských válek se podrobněji vyjadřuje studie Rusko a maltská otázka publikovaná ve Slovanském přehledu v roce 2008. Naopak studii Rusko britskýma očima. Obraz Ruska přelomu 18. a 19. století v britské cestopisné literatuře uveřejněnou tamtéţ v roce 2011 disertační práce prohlubuje a detailněji rozpracovává.34 Nejen uvedené studie, ale především následující text vznikl jako výsledek výzkumů zejména během studijních zahraničních pobytů autorky. V londýnské British Library se jednalo kromě rukopisných pramenů uloţených ve zdejších fondech o publikované dobové cestopisné prameny, a především o nejnovější anglicky psanou sekundární literaturu k britsko-ruským kulturně- společenským vztahům na konci osmnáctého a na počátku devatenáctého století. Knihovna Akademie věd v Sankt Petěrburgu poskytla naopak sekundární literaturu ke zkoumaným kontaktům tentokrát však ruské provenience a stejně jako v lyonské univerzitní knihovně se zde nabízela moţnost studovat publikované prameny k diplomatickým vztahům obou zemí v diskutovaném období. V současné době díky moderním přístupům lze určité tituly jak sekundární literatury (například Crossovu práci „By the Banks of the Thames“: Russians in Eighteenth-Century Britain a další), tak primární zdroje studovat rovněţ prostřednictvím dostupných verzí na internetu, zpřístupněných v plném, či alespoň omezeném znění. Existuje například on-line verze dobových publikovaných pramenů, zejména cestopisné povahy. Uveďme alespoň: cestopisy Roberta Kera Portera Travelling Sketches in Russia and Sweden, during the years 1805, 1806, 1807, 1808; Johna Parkinsona A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, 1792–1794. The Diary of his Travels či Andrewa Swintona Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 1791. Z vlastní či překladatelské činnosti britských reverendů internet poskytuje přístup například k práci Johna Glena Kinga The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia; containing an Account of its Doctrine, Worship and Discipline, etc. či dílům Williama Tooka Russia, or Compleat Historical Accout of All the Nations with Compose that Empire, dále View of the Russia Empire nebo The Picture of Petersburg a k dalším.35

34 Kristýna JAŠKOVÁ, Rusko a maltská otázka, in: Slovanský přehled 4/2008, s. 505–507; K. JAŠKOVÁ, Rusko britskýma očima. Obraz Ruska přelomu 18. a 19. století v britské cestopisné literatuře, in: Slovanský přehled 5/2011, s. 505–545. 35 Konkrétní výčet v práci pouţitých internetových zdrojů je uveden v závěrečné kapitole Prameny a literatura.

15 Disertační práce s přihlédnutím k maximální srozumitelnosti a jasnosti textu zachovává vţdy pravopis a zvyklosti daného jazyka.36 Poznámkový aparát se přidrţel pravidel uţívaných v současném historickém odborném periodiku Slovanský přehled. Review for Central, Eastern and Southeastern European History. Zároveň je zde z důvodu přehlednosti a jednotnosti dávána přednost opakování zkrácené podoby jednotlivých děl. V případě cizojazyčných zdrojů přeloţila citace v textu do českého jazyka autorka, popř. jsou záměrně ponechány v originálním znění. Stejně tak názvy zahraničních publikací se uvádějí v původním znění, pokud se týká ruských pramenných či primárních zdrojů, jsou transliterovány do latinky. Datace se obecně řídí gregoriánským kalendářem, s výjimkou poznámek uvádějících prameny osobní či diplomatické korespondence, které pak obsahují dva časové údaje – první podle juliánského, druhý podle gregoriánského kalendáře.

36 Týká se zejména vlastních a místních jmen – ponechání původní anglické podoby jmen (například Martha či Catherine), nepřechyluje ţenská příjmení (například Wilmot). Ruská jména či přepisy azbuky do latinky se v celém textu řídí pravidly transliterace (například Aleksandr či Jekatěrina).

16 2 EVROPSKÁ POLITIKA NA POZADÍ BRITSKO-RUSKÉHO

„SBLIŢOVÁNÍ“

2.1 Mocnosti na počátku evropského konfliktu

Na konci osmnáctého století ovlivňovaly a formovaly postavení obou zemí – Velké Británie i Ruska – i jejich vzájemný vztah události předchozích desetiletí. Británie si s sebou nesla trpkou zkušenost neúspěchu ze ztráty amerických kolonií. Rusko naopak dosáhlo za vlády Jekatěriny II. značného mocenského vzestupu a světové prestiţe. Kulturní, ekonomické či sociální podmínky obou zemí však byly natolik odlišné, ţe jejich vzájemné srovnání se zdá být téměř nemoţné. Přesto politické i kulturní vztahy jmenovaných mocností patřily k předním faktorům výrazně vytvářejícím charakter a tvář Evropy. Uznání samostatnosti amerických osad a prohraná válka způsobily v Británii váţné hospodářské potíţe. Ani udrţení Jamajky jako jediného úspěchu nedokázalo odvrátit sílící nepokoje. Jak píše Kenneth O. Morgan: „Bezpříkladně vysoké daně a rychlý růst státního dluhu prohloubily finanční krizi a vyvolaly v zemi váţné ekonomické problémy. Kladly se základní otázky zpochybňující vládu, parlament i politický systém vůbec.“37 A na jiném místě: „(…) zdálo se, ţe uvnitř země se všechno rozpadá, parlamentní soustava se zvrhla v tyranii, korupci, bezmocnost (…)“38. Parlamentní reforma z roku 1784, předloţená mladým nastupujícím ministerským předsedou toryem Williamem Pittem mladším nevyvolala ţádný ohlas a k jejímu realizování ve skutečnosti nedošlo.39 Avšak díky krokům nové vlády začalo postupně finanční i obchodní oţivení. Pod vedením premiéra vzrostl mezi léty 1784 a 1793 britský vývoz z deseti na osmnáct milionů liber, byly provedeny první kroky směrem k volnému obchodu, a to zejména v obchodní dohodě s Francií z roku 1787. Díky zákonu o Indii40

37 K. O. MORGAN, Dějiny Británie, s. 364. 38 André MAUROIS, Dějiny Anglie, Praha 1995, s. 341. 39 „Příběh parlamentní reformy je mimořádně dlouhý. Mezi návrhem vévody z Richmondu na hlasovací právo pro všechny dospělé muţe v roce 1780 a dosaţením plného hlasovacího práva pro všechny dospělé nad osmnáct let v roce 1969 uplynulo skoro dvě stě let. Proti zavedeným privilegiím bojovala ve jménu vyloučeného ‚lidu„ různá liberální sdruţení. Jejich demokratické cíle však bylo snadné pošpinit poukazem na jejich spojení se zahraniční francouzskou revolucí; a tak se do toho vţdycky pouštěla jen po troškách,“ jak dodává Davies. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 553. 40 Nový zákon o Indii měl zavést pořádek ve Východoindické společnosti. Generální guvernéři v Indii uţ nebyli vybíráni z řad úředníků této společnosti, ale panovník přímo jmenoval někoho z významných osobností. Prvním z nich se stal markýz Cornwallis, který mimo jiné stanovením pevné pozemkové daně bez časového omezení přispěl k zavedení soukromovlastnického práva k půdě, čímţ se z rolníků stali pouzí

17 z roku 1784 se zlepšily i vztahy s Indií, jejíţ vláda kromě případů výhradně obchodních tímto získala poslední slovo. I přes odpor whigů a ne vţdy jasnou podporu ze strany toryů se Pittovi ml. podařilo navrátit moc a prestiţ úřadu ministerského předsedy, důstojnost vládě a zemi ekonomicky povznést aţ do éry rozkvětu. V době, kdy se Británie zcela koncentrovala na své vlastní oţivení, začal ve Francii vypuknutím revoluce jeden z nejzásadnějších světových zvratů. Pro Brity znamenalo následující období další nelehkou zatěţkávací zkoušku. I přesto, ţe zpočátku revoluci vítali s nadšením, museli se posléze vypořádat s francouzskými pokusy o invazi, mobilizovat domobranu nejen v Anglii, ale i Skotsku a Irsku, drasticky zvýšit daně, zakročit proti skupinám usilujícím o mír či solidaritu s Francií a nalézt řešení konfliktu s irskými radikály podporovanými revoluční Francií.41 V Rusku se zatím carevna Jekatěrina II. v prvních letech své vlády spojila s Pruskem, které postupně vyměnila za habsburskou monarchii. Ke sblíţení došlo za účelem participace Ruska na dělení Polska a v roce 1781 především k uzavření tajného rusko-rakouského paktu o hlavním předmětu společného zájmu obou říší – Turecku. Spojenectví Ruska a habsburské monarchie bylo veřejně demonstrováno účastí Josefa II. na okázalé cestě carevny na Krym, který Rusko bez válečného střetnutí s Tureckem anektovalo. Válka však na sebe nenechala dlouho čekat a i přes počáteční úspěchy se Rusku jeho sebevědomá přání na obsazení Cařihradu a konečnou poráţku Porty nevyplnila. Ruských potíţí vyuţilo jednak Švédsko, ale především Británie, která se stavěla proti dalšímu pronikání Ruska na jihovýchod Evropy. Výsledkem bylo v prosinci 1791 uzavření míru mezi Ruskem a Tureckem. Hranice říše se posunuly k Dněstru, Porta definitivně uznala připojení krymského chanátu k Rusku, poskytla větší autonomii Valašsku a Moldavsku a vzdala se svých nároků na Gruzii. Moc turecké říše tak byla sice podlomena, ale bosporská úţina, o níţ carevna tak usilovala, zůstala i nadále v moci Turků. Vypuknutí Velké francouzské revoluce zastihlo ruskou říši právě uprostřed konfliktu s Tureckem a Švédskem. Jekatěrina II. se sice na adresu konfliktu vyjadřovala velmi ostře, avšak ve skutečnosti vyuţila nastalé situace k uskutečnění svých expanzivních nájemci, zatímco postavení vznikající vrstvy bengálských statkářů se posílilo. Srov. N. FERGUSON, Britské impérium, s. 82. 41 V roce 1793 přiměla válka Pitta ml. k nátlaku na britský parlament, aby katolíkům přiznal volební právo. Doufal, ţe tím přispěje k jejich odklonu od Francie. I přesto byla Británie konfrontována s irským povstáním ve Wicklow. Roku 1795 ztroskotal pokus o vylodění francouzských oddílů pod velením generála Hocheho v Irsku a neúspěšně skončila i snaha o opětovné vylodění asi dvou tisíc francouzských vojáků v srpnu 1798. Avšak teprve v roce 1800 vytvořilo Irsko s Anglií politickou unii. Srov. K. O. MORGAN, Dějiny Británie, s. 84.

18 plánů v polské otázce. Carevna však v ţádném případě nezaujala k francouzské otázce váhavé či nejasné stanovisko.42 Zprávy o revoluci a jejím průběhu byly programově zadrţovány, hlavní poselství o tom, ţe nad autoritou panovníka stojí autorita Národa a Vlasti, se přesto začalo šířit poměrně brzy a rychle.43 Rusko se v důsledku francouzských událostí a nesmírného strachu z přílivu svobodomyslných idejí doslova uzamklo a v období vlády Jekatěrinina syna Pavla I. dramaticky omezilo cesty do ciziny a dovoz zahraničních publikací či tiskovin. Pavlovské Rusko se hrdě hlásilo ke svým vlastním přednostem, svoji jinakost okázale stavělo na odiv a snaţilo se přitom zarputile tvrdit, ţe svobodomyslné západoevropské myšlenky nepotřebuje. Svoji svobodu mělo v sobornosti.44

Stejně jako na ostatních evropských dvorech, ani v Londýně nevyvolala revoluce nijak výrazný rozruch. Situace zpočátku nejevila známky budoucího radikálního kurzu francouzské politiky. Britové jen těţko chápali vzniklou situaci, neznali ani povahu, ani příčiny revoluce. Jak uvádí André Maurois, zde „(…) nevznikla mezi pozemkovou aristokracií a nájemníky, mezi dvorem a obchodníky z City ona strašná nenávist, jakou vyvolává uzavřenost kast. Nerovnost i tady byla veliká, ale kaţdý schopný člověk mohl udělat kariéru a pro všechny platil stejný zákon“45. V Británii byla francouzská revoluce povaţována za určitou obdobu slavné anglické revoluce z let 1688–1689 s vyústěním do konstituční monarchie a oficiální britská politika si udrţovala spíše neutrální kurz. Kořeny zmiňovaného postoje lze spatřovat ještě v důsledcích americké války, kdy Británie byla nucena podepsáním Versailleského míru roku 1783 mimo jiné vrátit Francii Saint-Pierre a Miquelon, Santa Lucii, Tobago, Gorée a Senegal. Od té doby Británie vůči francouzské monarchii zaujala velmi negativní stanovisko a vidina její záhuby či přeměny v konstituční se jevila spíše jako ţádoucí. „Teprve na přelomu roku 1791 a 1792 se problémy vyvolané francouzskou revolucí staly předmětem evropského zájmu. Válka mezi Evropou a revoluční Francií se stala

42 Během Velké francouzské revoluce z vlasti vyhnaní Bourboni měli v plánu uskutečnit ve Francii kontrarevoluci. V této době zastával post ruského vyslance v Londýně uznávaný diplomat Semen R. Voroncov. I přesto, ţe ani on, ani britská vláda uvedenému scénáři bourbonského odporu nevěřili, zasazoval se tento muţ o poskytnutí ruské podpory uvedeným exulantům. Usiloval tím především o to, aby Rusko vyjádřilo svůj negativní postoj k francouzské revoluci. 43 V nastalé situaci byly v Rusku velmi tvrdě trestány jakékoli projevy nesouhlasu či snahy o změnu vedení země. Typickým příkladem se stalo odsouzení k trestu smrti (později vládkyní zmírněné na deset let vyhnanství na Sibiři) Aleksandra N. Radiščeva za jeho dílo Cesta z Petrohradu do Moskvy. 44 Označení sobornost lze objasnit jako prolínání lidské a Boţí vůle tak, aby byla zachována rovnováha mezi svobodou a autoritou. Stejně jako v církevním pravoslavném prostředí se tato myšlenka ujala i ve společnosti a kultuře Ruska. Jako u většiny ruských idejí i tato obsahovala element mesianismu. Úkolem ruské země tedy bylo uplatňovat tuto koncepci, a tak dát příklad celému světu. 45 A. MAUROIS, Dějiny Anglie, s. 344.

19 střetem rozdílných pohledů na politickou organizaci společnosti. Výrok britského ministerského předsedy Williama Pitta ml., ţe ţádný mír nebude jistý, dokud se Francie nevrátí k monarchistickému řádu, jasně odráţel ideologický pohled, který měl postupně stále větší vliv na vztahy mezi státy i na diplomacii v Evropě.“46 Po vypuknutí konfliktu na kontinentě v dubnu 1792 vyhlásila Británie neutralitu. V otevřené nepřátelství a přerušení diplomatických styků přivedla Londýn aţ poprava francouzského krále Ludvíka XVI. v lednu 1793. Postup Francouzů v Rakouském Nizozemí a hrozba francouzského vpádu do Spojených provincií pak znamenaly definitivní změnu britské politiky vůči Francii. Kulminačním bodem se stalo v březnu 1793 vyhlášení války Británii francouzským Konventem.

Británie, kterou válečná taktika Konventu do konfliktu doslova vmanévrovala, se posléze stala hnací silou všech protifrancouzských koalic. Avšak díky specifické organizaci svých válečných sil se země nemohla Francii postavit sama. Uţ od roku 1638, kdy britský nejvyšší soudce Finch slavnostně deklaroval: „Pro nás, Ostrovany, je ze všeho nejnutnější ubránit se na moři,“ zůstávala armáda v pozadí námořních sil. V důsledku toho byla podle kontinentálních měřítek neobvykle malá a nikdy nemohla soutěţit s předními evropskými vojsky. Tradičně tak bojovala ve sloţených spojeneckých útvarech.47 Proto britští politici povaţovali na konci osmnáctého století za svůj prvořadý úkol sjednávání protifrancouzských koalic. Nejdůleţitější roli v nich zpravidla hrála habsburská monarchie, Prusko a zejména Rusko. Tyto země poskytovaly svá vojska a Británie se jim za to zavazovala zásobovat je zbraněmi, financovat a podporovat vojenskými námořními operacemi. Podíváme-li se pozorněji na spojenectví s Ruskem, pak nelze na samotném počátku opomenout, ţe bylo pro Británii výhodné, a to jak z hlediska značné vzdálenosti od jejích mocenských zájmů, tak obrovského lidského potenciálu ruské pozemní armády.

2.2 Na cestě k míru v Amiens

Období Velké francouzské revoluce a následných napoleonských válek patřilo k ozbrojeným konfliktům tvořícím součást evropské historie. I přesto, ţe iniciátorem se stala Francie a jejím nejtvrdším protivníkem Británie, do válečného střetu byla zapojena celá řada dalších zemí.

46 Aleš SKŘIVAN, Evropská politika 1648–1914, Praha 1999, s. 133. 47 N. DAVIES, Ostrovy,s. 533.

20 První protifrancouzská koalice iniciovaná Británií vznikla během února a března 1793 a členství v ní přijalo Prusko, habsburská monarchie, Sardinské království, Spojené nizozemské provincie, Neapolsko, Španělsko, Portugalsko a Rusko. Jednotlivé země se však soustředily spíše na vlastní zájmy neţ na vzájemnou spolupráci. Základem neúspěchu se stala především účast Ruska, habsburské monarchie a Pruska v polské otázce spojené se značnými územními zisky v dané oblasti. Rusko se proto v koalici angaţovalo jen velmi „symbolicky“, a to v roce 1795, kdy vyslalo lodě do Severního moře na pomoc Britům. I přes bouřlivou vnitropolitickou situaci měly francouzské revoluční síly na kontinentě značné vojenské úspěchy, coţ mělo za následek definitivní rozpad první protifrancouzské koalice. Británie nakonec zůstala osamocena. Direktorium se pokusilo situaci vyuţít a tzv. kontinentální blokádou se snaţilo Ostrovy ovládnout alespoň hospodářsky, přerušilo veškeré hospodářské styky a totéţ nařídilo svým „sesterským republikám“. Tento model však nesplnil předpokládaný cíl a Británie nadále udrţovala převahu nejen námořní a koloniální, ale i obchodní. Nehledě na zmiňované prvenství, válka Britské ostrovy velmi vyčerpávala a stávala se stále větším ekonomickým závazkem. Mírová jednání s francouzskou stranou však zůstávala díky nekompromisnosti obou zemí na mrtvém bodě. Doposud uplatňovaná taktika námořní převahy Británie se ukázala jako nedostatečná. K problémům se navíc přidalo permanentní nebezpečí francouzské invaze do Irska. Ministerský předseda William Pitt ml. a ministr zahraničí lord William Grenville proto rozhodli o nutnosti sestavení druhé silné protifrancouzské koalice. Cesta k jejímu faktickému zformování však nebyla ani zdaleka jednoduchá. Poté, co habsburská monarchie uzavřela s Francií mír v Campo Formio a v roce 1797 přestala splácet britskou půjčku na krytí svých válečných výdajů a Prusko se rozhodlo zachovávat i nadále svoji vojenskou neutralitu, zaměřila Británie pozornost na Rusko. Zde se však situace po smrti Jekatěriny II. a nástupu jejího syna Pavla I. v roce 1796 změnila. Nový panovník zpočátku nehodlal vstoupit do nové války. Ke změně postoje jej přiměla aţ expanze Francie ve Středomoří, podmínky míru v Campo Formio, a především okupace Jónských ostrovů a Malty.48 Malta – těchto pět malých ostrovů ve Středozemním moři – sehrála na přelomu osmnáctého a devatenáctého století jednu z nejdůleţitějších rolí ve vztazích evropských velmocí. Celý konflikt vycházel z kořenů sahajících hluboko do osmnáctého století. Strategická poloha na křiţovatce námořních cest se stala hlavním faktorem ovlivňujícím

48 A. SKŘIVAN, Evropská politika, s. 139–141.

21 nejen osud Malty samotné, ale i vztahů evropských velmocí. Johanitský řád49, sídlící na Maltě, byl pod silným francouzským vlivem. Od roku 1792 vítězící francouzská armáda pokračovala ve svém postupu přes území západní Evropy a zabírala řádové statky v Porýní, ve Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Portugalsku a na Sicílii. Napoleon, který se zatím v Paříţi chopil moci, se rozhodl zaútočit přímo na ostrov. Na jaře 1798 zahájil vojenské operace, které mu měly umoţnit zřídit na Maltě základnu k plánovanému vpádu do Egypta.50 Takové jednání se však přímo dotýkalo nejen ruských zájmů, ale i Pavla I. osobně. Jiţ během dělení Polska se na základě připojení rozsáhlých majetků řádu maltézských rytířů v Kuronsku a na Volyni prohlásil ochráncem řádu a nyní adresoval několik protestních listů do Paříţe. Celá událost nakonec vyústila v to, ţe Pavel I. v listopadu 1798 proklamoval svá práva ochraňovat ostrov Maltu. Současně se nechal kapitulou řádu prohlásit (i přes ostré protesty papeţe) velmistrem. Pavel se na jedné straně rozhodl chránit zájmy Malty, ovšem na druhé straně tím hájil také zájmy svoje. K tomu usiloval o plné vyuţití výhod, které mu toto postavení v tehdejší evropské situaci nabízelo. Výborná strategická poloha Malty z ní totiţ činila přitaţlivý cíl pro všechny světové velmoci. Proto i britský ministr zahraničí William Grenville, kdyţ během podzimu a zimy 1798/99 pracoval na znovuobnovení koalice, poloţil zásadní význam právě na Maltu. Odtud bylo moţné jak kontrolovat situaci ve Středozemním moři, tak blokovat cestu do Egypta. Uvědomil si, ţe otevření maltské otázky by mohlo přimět Rusko ke vstupu do koalice.51 Pokud měl být poraţen společný nepřítel, byla Británie s Ruskem ochotna spolupracovat a koordinovat vojenské plány. V prosinci 1798 obě strany úspěšně jednaly o otázce subsidií a výsledkem dalších diskuzí se stala dohoda potvrzující přechod Malty po poráţce Francie pod společnou ochranu Ruska, Británie a Neapolska.52 Přes původní sliby nebyly nakonec ani Rusko ani Británie ochotny dělit se, coţ se projevilo i v neochotě cara vstoupit do druhé protifrancouzské koalice. Rozjitřených vztahů okamţitě vyuţil Napoleon, který jiţ jako první konzul dokázal v Pavlovi I., dotčeném britským nedodrţením dohody o společné ochraně Malty z roku 1798, najít vhodného spojence.

49 Tj. řád maltézských rytířů. 50 Themistocles ZAMMIT, Malta. The Maltese Islands and their History, Malta 1952, s. 238–240. 51 Pavel I. hodlal zajistit Rusku volnou plavbu z Černého přes Středozemní moře aţ do Atlantiku. A Malta v tomto prostoru představovala důleţitý bod. Srov. William HARDMAN (ed.), A History of Malta during the Period of the French and British Occupations, 1798–1815. London 1909, Grenville Hamiltonovi, 3. října 1798, s. 129–130. Srov. Kristýna JAŠKOVÁ, Rusko a maltská otázka, s. 505–507. 52 O tripartitě sil na ostrově píše car Pavel I. do Londýna svému vyslanci Semenu Romanoviči Voroncovovi. Srov. Henryk MALKOWSKI, Malta as a Focus of Anglo-Russian Relations during the Napoleonic Wars. In: E. ZOLINA (ed.), Malta and Russia, s. 121.

22 Koncem roku 1800 se rusko–britské vztahy vyhrotily natolik, ţe Pavel I. vydal na britské zboţí embargo.53 Britské obchodní lodě zadrţel ve svých přístavech a jejich posádky nechal dopravit do vnitrozemí. I přesto, ţe Británie tento krok pochopila jako zpochybnění své námořní nadvlády, neznamenal pro ni postih zdaleka takovou újmu jako pro ruské kupce hojně obchodující s britským zboţím.54 S rusko-francouzským sbliţováním se prohluboval ruský odklon od britské politiky. K tomu jen přispělo londýnské embargo na ruské zboţí, jímţ Londýn odpověděl na totoţné opatření Pavla I. Car toto jednání povaţoval za zřetelný projev nepřátelství a tvrdými slovy proti němu protestoval. Tím se jiţ tak otevřený konflikt mezi oběma zeměmi jen prohloubil, a to do té míry, ţe hrozilo reálné nebezpečí vypuknutí rusko- britské války. Jako potvrzení skutečného nepřátelství k Británii obnovilo 16. prosince 1800 Rusko spolu se Švédskem, Dánskem a Pruskem dohodu o „ozbrojené neutralitě“ (tzv. Severní ligu).55 Volně prováděné obchodní transakce na pobřeţí a v koloniálních oblastech válčících zemí, které dohoda garantovala, Británii poškozovaly, a proto proti nim musela zakročit. Jako protiakci přijala embargo nejen na ruské, ale i švédské a dánské zboţí. Londýn chtěl nepříznivou situaci zvrátit a pokusil se diplomatickou cestou získat na svou stranu nejprve Dánsko. Jednání se však nezdařila, a proto se Británie začala připravovat k tzv. baltskému taţení, které mělo pokořit země „ozbrojené neutrality“ a donutit je k odstoupení od dohody. Diplomatické napětí posledních let osmnáctého století vyústilo na počátku následujícího století v otevřený konflikt, zpřetrhání rusko-britských svazků a nastolilo temnou vidinu neodvratné války. Pokud by se rozhořel skutečný poţár, vyvíjely by se dějiny zcela odlišných způsobem a rovněţ osud francouzské republiky a pozdějšího císařství by dostal jinou podobu. Na počátek devatenáctého století Británie a Rusko vstoupily jako nepřátelé ocitnuvší se na pokraji války. Jediným skutečným střetem však nakonec zůstala bitva u Kodaně, kde britské loďstvo donutilo dánského protivníka kapitulovat. Ke střetnutí britsko-ruských vojsk jiţ nedošlo. Zabránila tomu skon Pavla I., který byl 11. března 1801 v Sankt Petěrburgu zavraţděn. Násilná smrt přinesla obrat v politické situaci a ukončení

53 Archiv knjazja Voroncova, XII. díl, s. 254–256, č. 185, Embargo na anglijskije suda, Pismo grafa P. V. Zavadovskogo k grafu Aleksandru Romanoviču, 20. listopadu 1800. Dále H. MALKOWSKI, Malta as a Focus of Anglo-Russian Relations during the Napoleonic Wars. In: E. ZOLINA (ed.), Malta and Russia, s. 124–127. 54 Archiv knjazja Voroncova, díl XIV., s. 509, č. 40, Anglijskije tovary, Pismo I. V. Strachova grafu A. R. Voroncovu, 6. prosince 1800. 55 Konkrétně bylo určeno, ţe: „(…) Švédsko postaví deset vojenských jednotek, Dánsko také, Rusko postaví kontingent od 12 do 20 a Prusko bude zasahovat proti hannoverskému kurfiřtovi, pokud bude potřeba“. A. S. TRAČEVSKIJ, Diplomatičeskije snošenija Rossii s Francijej v epochu Napoleona I., č. 7, s. 14–20, Klark Bonapartovi, Brouxelles 10. prosince 1800.

23 ruského ostrého protibritského kurzu.56 Veliteli britské eskadry proto bylo nařízeno v ţádném případě nestát v cestě rýsujícímu se urovnání. Aleksandr I. se veřejně přihlásil k odkazu carevny Jekatěriny II. a kurzu její politiky, nikoliv Pavlovu. Spojitost obou vládců, kterou deklaroval sám Aleksandr I., vyvolala v Británii naději na změnu přístupu Ruska k Ostrovům, a tedy i zvýšený zájem nejen o ruskou politickou scénu, ale i o kulturní a společenské klima východního impéria. V červnu 1801 skutečně došlo k podepsání rusko-britské konvence, v níţ si obě strany učinily vzájemné ústupky v námořním obchodu.57 Nástup Aleksandra I. znamenal návrat mírového stavu, avšak ke společnému boji proti nepřátelské Francii nedošlo. Aleksandr I. totiţ nehodlal přerušit kontakty ani s touto mocností. Opět zde byl patrný silný odkaz ruské politiky závěru osmnáctého století. Neslavný konec druhé protifrancouzské koalice se stal důvodem taktického zdrţenlivého postoje. Protoţe nyní Francie měla pevné pozice v západní Evropě a Británie se stala pánem moří, snaţil se car zachovávat neutralitu a zároveň udrţovat těsné přátelské vztahy s Británií, coţ byl postoj, který vyţadovalo dané ekonomické postavení země. Ruskému vyslanci na Ostrovech napsal: „Budu nakloněn Francii, jestliţe to bude uţitečné pro Rusko, a tentýţ uţitek mě nutí udrţovat přátelské styky s Británií“58. V Británii rozpad druhé protifrancouzské koalice vyvolal politickou krizi a změnu vlády. Pitt ml., známý svým silně protifrancouzským postojem, 10. března 1801 rezignoval a ve funkci jej o sedm dní později nahradil umírněný tory Henry Addington59. V tomto ovzduší začala probíhat diplomatická jednání a přípravy dohody o míru. Ty však trvaly ještě celý rok. Evropou, ale především britskou společností dlouho touţebně očekávaná francouzsko-britská mírová smlouva byla konečně uzavřena 25. března 1802 v Amiens.60 Na opačném konci Evropy se rovněţ změnilo diplomatické obsazení. „V září 1802 došlo v Rusku k přeměně dosavadních ústředních úřadů. S touto úpravou souvisely i personální změny v nejvyšších státních funkcích. Zejména zpráva o odvolání kancléře Aleksandra Borisoviče Kurakina61 byla ve Francii přijata s velkou nelibostí. Kníţe

56 Dne 16. dubna 1801 zvláštní kurýr ze Sankt Petěrburgu doručil do Londýna dopis s kopií veřejného prohlášení, v němţ se nový car Aleksandr I. přihlásil k odkazu carevny Jekatěriny II., coţ de facto znamenalo konec smlouvy o ozbrojené neutralitě mezi Ruskem, Dánskem, Švédskem a Pruskem. Srov. Carol OMAN, Nelson, London 1947, s. 460–466. 57 C. WHITE, The Nelson Encyclopaedia, s. 36–38. 58 Vladimír S. SOLOVJOV, Imperator Aleksandr Pervyj, Politika – Diplomacija, Sankt-Petěrburg 1877, s. 22. Srov. A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 8. 59 Ministerským předsedou byl pak aţ do dubna 1804, kdy jej vystřídal opět William Pitt ml. 60 Všechna území, která Británie podle mírové smlouvy v Amiens postoupila Francii, opět získala v roce 1815. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 540. 61 E. A. ŠLJAPNIKOVA, Aleksandr Borisovič Kurakin. In: Voprosy istrii 3/2007, s. 33–48.

24 Aleksandr Romanovič Voroncov, který jej ve funkci vystřídal, byl totiţ známý svým kladným postojem k Británii. Zdaleka však ne tolik jako jeho bratr Semen Romanovič, který se v této době opět chystal zaujmout v Londýně funkci ruského vyslance. V Paříţi velmi neradi viděli jakýkoliv náznak ovlivňování kancléřovy politiky anglofonními názory jeho staršího sourozence.“62 Protoţe mír neřešil zásadní sporné otázky mezi Francií a Británií a byl blokován neúčastí Ruska, neměl dlouhého trvání. Následující velmi krátké přechodné období vyuţil Napoleon k přípravě dalších válečných akcí. Ty se sice nesly pod rouškou zachování přátelství s ruským carem, brzy se však francouzské počínání stalo natolik provokativním, ţe jej nakonec nemohl tolerovat ani liberální kabinet Henryho Addingtona. Záminkou k dalšímu střetu se stala opět Malta.63

2.3 Zformování a rozpad třetí protifrancouzské koalice

Rok po podepsání britsko-francouzské mírové smlouvy se tedy Evropa znovu ocitla na prahu války. Dvě nejsilnější velmoci se postavily proti sobě a Rusko se stalo oním pověstným jazýčkem na vahách. Netrpělivé očekávání Londýna i Paříţe, ke komu se Aleksandr I. přikloní, bylo doprovázeno oboustranným tlakem. Británie v březnu 1803 nabídla Rusku dohodu o společném postupu na ochranu Osmanské říše a Neapolského království proti Francii. Ruská strana sice návrh odmítla, obávala se však francouzského vpádu na Jónské ostrovy a do západního Řecka, a tak jednání pokračovala. Podle britských historiků se právě východní otázka stala příčinou roztrţky mezi Ruskem a Francií, nahrávající britským zájmům.64 Skutečný konflikt mezi Británií a Francií odstartovalo britské vyhlášení války 18. května 1803. Francie se tak nestačila na válku dokonale připravit, přesto však Británie aţ do zformování třetí protifrancouzské koalice stála proti Napoleonovi sama. Ten se snaţil na svou stranu získat Rusko. Jeho taktika však měla spíše rozměr zastrašovací. Na východní mocnost Bonaparte vyvíjel nátlak prostřednictvím ruského vyslance v Paříţi, hraběte Arkadije Ivanoviče Morkova65, kterého veřejně obvinil z vměšování do vnitřních

62 K. JAŠKOVÁ, Rusko a maltská otázka, s. 514. Biografické údaje Aleksandra Romanoviče Voroncova a Semena Romanoviče Voroncova viz OSOBNOSTI. 63 Z ní měla být na základě smlouvy v Amiens evakuována britská vojska, to se však nestalo. Británie ještě stále neodvolala své síly z ostrova a ani tak učinit nehodlala. Naopak se snaţila co nejdéle předání do rukou řádu zdrţovat. Srov. Michal WANNER, Britská Malta . In: Historický obzor 5/1994, s. 267. 64 A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 9. 65 Biografické údaje Aleksandra Ivanovice Morkova viz OSOBNOSTI.

25 záleţitostí Francie v zájmu Británie.66 Definitivní rozkol pak znamenala poprava bourbonského prince – vévody d‟ Enghiena na zámku Vincennes. Ruský dvůr označil tuto exekuci za porušení mezinárodního práva a neutrality bádenského kurfiřství67 a následně vypověděl francouzského vyslance G. M. Hédouvilla ze Sankt Petěrburgu.68 Francouzská strana trvala na legitimitě svého činu a jako odpověď Talleyrand veřejně obvinil Aleksandra I. z neupřímnosti a spoluúčasti na vraţdě Pavla I. Zatímco světová historiografie v tomto Napoleonově kroku vidí příčinu definitivního odklonu Ruska od Francie a počátek houţevnatých snah Aleksandra I. tuto osobní uráţku pomstít, ruský historik cara brání tvrzením: „Jeho rozhořčení vzbudila poprava bourbonského prince, jako aktu hrubé zvůle ze strany prvního konzula, který je cizí nejen monarchistickým principům, ale i normám burţoazního práva“. Přirovnává Napoleonovo jednání k praktikám středověku a dodává, ţe Aleksandr byl spolu se švédským králem Gustavem IV. Adolfem jediným z evropských panovníků, který otevřeně odsoudil popravu šlechtice.69 V dosti nepříznivé situaci se v této etapě ocitla Británie.70 Prvořadým a neměnným zájmem vládnoucích britských kruhů bylo jiţ od sedmnáctého století zachování systému rovnováhy sil v Evropě. V roce 1648 po skončení třicetileté války byl Vestfálským mírem zakotven status quo v Evropě, který mír v Utrechtu z roku 1713, jímţ skončila válka o španělské dědictví, potvrdil. Uvedený princip se postupně díky geografické poloze Ostrovů stal základem zahraniční politiky země. Na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století však činnost republikánské a poté napoleonské Francie dosud zachovávaný systém podkopala a nastolila pravidlo, podle kterého právo rozhodovat stálo na straně silnějšího. Velká Británie se náhle ocitla v nebezpečí mezinárodní izolace a byla nucena poţádat o pomoc ruskou stranu. Rusko-britské vztahy, Francií od posledního desetiletí osmnáctého století cíleně silně podkopávané, utrpěly i z důvodu problematického řešení maltské otázky značné trhliny. Na počátku devatenáctého století tak vzájemná snaha o spolupráci patřila spíše do oblasti nutnosti. Identifikování společného nepřítele přimělo obě mocnosti spojit síly a postupovat jedním směrem.

66 Napoleon dokonce v osobním dopise ţádal Aleksandra I., aby nepohodlného diplomata odvolal. Srov. A. S. TRAČEVSKIJ, Diplomatičeskie snošenija Rossii s Franciej v epochu Napoleona I, II. díl (1803–1804), Sankt-Petěrburg 1891, s. 170–172, č. 68, Slovesnaja nota Morkova Talleyrandovi 25. května/6. června 1803. 67 A. S. TRAČEVSKIJ, Diplomatičeskie snošenija Rossii s Franciej v epochu Napoleona I, s. 516–522, č. 209, Ubri Czartoryskému, Paříţ 12./24. března 1804. 68 A. S. TRAČEVSKIJ, Diplomatičeskie snošenija Rossii s Franciej v epochu Napoleona I, s. 609–612, č. 242, Talleyrand Hédouvillovi, Paříţ 5./27. května 1804. 69 A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 18. 70 Jiţ v květnu 1803 opustil francouzskou metropoli britský vyslanec lord Charles Whithworth, kterého mimo jiné v roce 1800 vypověděl i Pavel I. z Ruska.

26 Aleksandr I. usoudil, ţe zahájit spolupráci s iniciátorem jiţ dvou protifrancouzských koalic slibuje pozitivní výsledek. Car vyuţil oslabení Británie a předloţil její vládě prostřednictvím Novosilceva nabídku na zcela nové uspořádání mezinárodních vztahů – „plán kolektivní bezpečnosti“. Projekt, který vytvořil společně s „Neglasnym komitětom“ (A. J. Czartoryskij, P. A. Stroganov, V. P. Kočubej, N. N. Novosilcev), činil z války po poráţce Napoleona prostředek k řešení mezinárodních konfliktů v ţivotě evropských národů. Jednalo se o „kodex mezinárodního práva“, který by garantoval malým i velkým státům spolehlivou ochranu před jakýmkoliv agresorem. Státy, které by se k danému kodexu přidaly, mohly vstoupit do války aţ po rozhodnutí zprostředkovaném nezávislými státy. Garantem nového mezinárodního pořádku se mělo stát Rusko a Británie. Tímto způsobem Rusko chtělo v Evropě vytvořit jediné společenství – „moţný předobraz budoucího spravedlivého mírového uspořádání“, jak se domnívá Aleksandr A. Orlov.71 Jako oficiální důvod vzniklého návrhu bylo tedy uváděno dosaţení trvalého míru a politické jednoty evropských států. Car ve skutečnosti usiloval o ochranu vlastní hranice a vyřešení vnitřních problémů impéria. Zároveň věděl, ţe bez podpory nebo alespoň tichého souhlasu Británie by byl spolek nereálný. Orientace Sankt Petěrburgu na Londýn byla dílem jiţ zmiňovaného „Neglasnovo komitěta“ v čele s Adamem J. Czartoryskim. Aleksandr Romanovič Voroncov ztratil v této době definitivně svou moc a vedení ministerstva se chopil právě Czartoryskij. Ten okamţitě zahájil rozhovory s britským vyslanectvím v Sankt Petěrburgu. Změna ve vedení vlády proběhla i na Ostrovech, do čela se 1. května 1804 místo dosavadního Henryho Addingtona jiţ podruhé postavil hlavní představitel „tvrdých“ toryů William Pitt mladší. 72 Pittovi ml. nezbývalo neţ naslouchat carovu návrhu, který jiţ nepočítal se statem quo v Evropě, nýbrţ načrtl kontury nového politického systému zaloţeného na situaci vzniklé v devatenáctém století. V tom nejpodstatnějším však Pitt ml. Aleksandrovi I. přesto vstříc nevyšel – v nároku na uplatňování skutečného zasahování do vnitřní politiky jednotlivých evropských států. Nejprve poţadoval poráţku Napoleona a poté teprve jednání o principech uspořádání poválečné Evropy. V otázkách týkajících se nezbytných zájmů Británie premiér vytrvale odmítal všechny ruské nabídky. Nesouhlasil ani s vedením větších vojenských operací na kontinentě a příkaz k vylodění se rozhodl vydat aţ po ústupu francouzských sil z pobřeţí. Jediný a určující zájem předseda vlády spatřoval v ochraně země před Napoleonovou agresí. Carův projekt chápal jen jako určitou moţnost postavit

71 A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 19. 72 Ve stejné době Napoleona senát uznal francouzským císařem.

27 se francouzskému tlaku. Nehodlal se vzdát politiky rovnováhy sil zakotvené v Británii jiţ od sedmnáctého století.73 V zájmu podepsání oboustranné vojensko-politické dohody byl Aleksandr I. nucen slevit ze svých poţadavků. Prvořadým cílem se pro obě země stala poráţka nepřítele a původce mezinárodní nestability – Francie. I přesto Aleksandr I. nepřestával vyţadovat vyslání britských vojsk na kontinent. Byl přesvědčen, ţe pouze rovnoměrný vklad všech spojenců do války garantuje rovné poválečné spojenectví. Stejně tak vytrvale, jako Aleksandr I. naléhal, Pitt ml. vojenskou účast své země v konfliktu odmítal. Kromě ušlechtilé snahy zmařit co nejméně lidských ţivotů existoval pro jeho postoj ještě jeden důvod, s oblibou zdůrazňovaný zvláště ruskými historiky. Přestoţe země měla mezi lety 1804 a 1805 dosti početnou pozemní armádu (160–180 tisíc, nepočítaje v to koloniální části impéria), a mohla tak značně rozšířit řady spojeneckých vojsk, omezovaly ji její schopnosti. Důvody objasňuje historik George M. Trevelyan: „Anglie se domnívala, ţe dokud bude aktivní její námořnictvo, můţe bez jakékoliv újmy a jakéhokoliv nebezpečí ignorovat armádu“74. Panování antimilitaristické nálady ve společnosti podmiňovaly ekonomické zájmy většiny obyvatel, povaţujíc výdaje na armádu za výdaje zbytečné.75

Navzdory rozporům a odlišnostem názorů na danou situaci sestavil William Pitt ml. projekt, který v lednu 1805 předal ruskému vyslanci Semenu Romanoviči Voroncovovi v Londýně. Následný podpis britsko-ruské konvence v Sankt Petěrburgu 11. dubna 1805 byl výrazně podpořen Napoleonovým náhlým vpádem do severní Itálie. Přes nesrovnalosti v otázce přítomnosti britských vojsk na Maltě a mnoţství subsidií pro habsburskou monarchii byl tento dokument jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších dokumentů, sjednocujících státy proti Francii. Během dvou měsíců se tak vytvořila koalice Británie, Ruska a habsburské monarchie (podporované britskými subsidiemi).

73 Ruský historik A. A. Orlov se domnívá, ţe pokud by Londýn ruskému návrhu vstříc vyšel, získané příjmy mohly pozvednout domácí průmysl a realizovat produkci i na dosud málo zavedených evropských východních trzích (Kyrgyzské stepi, Střední Asii, Afghánistánu, severní a západní provincii Číny, Japonsku atd.). Srov. A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 15. Dále uvádí: „Ještě s daleko menším ohlasem musel Aleksandr I. počítat v habsburské monarchii a Prusku. Habsburkové vţdy usilovali o zachování celistvosti mnohonárodnostní monarchie a Prusko se vydalo cestou rozšiřování svého teritoria s cílem zajistit si první místo mezi německými zeměmi. Proto i nadále veškeré pokusy o dosaţení dohody v tomto směru adresoval car za průplav La Manche.“ 74 George Macaulay TREVELYAN, Socialnaja istorija Anglii (L’histoire sociale de l’Angleterre du Moyen Age à nos jours), Moskva 1959, s. 507. 75 Ruský historik A. A. Orlov například uvádí ironický výrok německého kancléře Otty von Bismarcka o tom, ţe v případě vylodění Britů v Německu vyšle policejní sbor, aby je zajal. Srov. A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 22.

28 Toto spojenectví vycházelo ze zkušeností předchozích koalic, jeho vojenská síla byla značná, oslabovaly jej však vnitřní neshody. I po připojení Švédska a Osmanské říše trvaly četné komplikace. Za jednu z nejdůleţitějších lze povaţovat neúčast Pruska, Dánska a Španělska. Vztahy hlavních aktérů – Ruska a Británie – také postrádaly soulad a ochotu ke spolupráci. I přesto, ţe jeden druhého potřebovali, ovlivňoval jejich vztah do značné míry obraz vzájemného soutěţení a rivality, který se vytvářel a umocňoval během osmnáctého století. Aleksandr I. vytrvale ţádal od Pitta ml. plnou finanční i vojenskou podporu, ten se naopak domáhal shromáţdění slibované armády. Za této sloţité situace třetí protifrancouzská koalice na podzim 1805 vystoupila proti Napoleonovi. Británii provázal především strach z připravované francouzské invaze přes průliv La Manche. Země napnula všechny své síly a veškeré naděje směřovala jiţ tradičně k námořnictvu. To ani tentokrát nezklamalo a pod vedením viceadmirála Horatia Nelsona rozdrtilo 21. října 1805 francouzsko-španělskou spojeneckou flotilu v jedné z nejznámějších bitev – u mysu Trafalgar. Francie pozbyla téměř veškeré námořnictvo a Británie tímto vítězstvím opět potvrdila svoji neotřesitelnou pozici námořní velmoci.76 Zcela jiná však byla situace na pevnině. Rakouskou armádu generála Macka Napoleon obklíčil 20. října 1805 v jiţním Německu, v bitvě u Ulmu. Aleksandr I. ani Pitt ml. se však vzdát nehodlali. Rusku se podařilo převést na svou stranu Prusko a zároveň upevnit vztahy s habsburskou monarchií. Stalo se tak ratifikací základního textu rusko- pruské konvence v Postupimi 3. listopadu 1805, k němuţ se zavázala přidat i Vídeň.77 Vítězství v bitvě u Trafalgaru, začlenění Pruska ke koalici a upravení nesrovnalostí s habsburskou monarchií přimělo nakonec Brity vyslat své vojsko na kontinent. Začátkem prosince 1805 se generál lord Cathcart vylodil s armádou v severním Německu. Společné rusko-britsko-švédské síly sestavily armádu čítající 56 tisíc muţů, navíc očekávající posilu v podobě hannoverské legie. Díky Napoleonovým suverénním a úspěšným krokům však nebylo plánům tohoto druhu dopřáno dlouhého trvání. Pouhé dva dny po podepsání postupimské konvence Francouzi obsadili Vídeň. Napoleon tlačil rusko-rakouská vojska stále na východ, a bránil tak jejich sjednocení s rakouskými silami, přibliţujícími se ze severní Itálie a Tyrolska. 2. prosince 1805 došlo u Slavkova k rozhodujícímu střetu, který měl za následek naprostou poráţku rusko-rakouské armády, a tím i rozpad třetí

76 Podrobněji například: C. WHITE, The Nelson Encyclopaedia; Andrew LAMBERT, Nelson, Trafalgar and the Meaning of Victory, in: History Today 54/2004, s. 52–58; Karel ŘEZNÍČEK, Války na moři v letech 1792–1815, in: Bulletin ČSNS 14, Brno 2001, s. 13–27 a další. 77 Aleksandr I. se ve snaze rozšířit a upevnit koalici rozhodl akceptovat i pruský poţadavek Hannoveru. Před Velkou Británii byl však ústupek zamlčen a zakotven jako tajný článek rusko-pruské konvence, s nímţ se zavázalo souhlasit i Rakousko.

29 protifrancouzské koalice. Poslední smrtelnou ránu jí přineslo Prusko, kdyţ mu Napoleon v roce 1805 schönbrunnskou smlouvou povolil, aby anektovalo Hannoversko.78 Napoleon se tak nejen zbavil jednoho nepřítele, ale navíc se mu podařilo zaset nepřátelství mezi Berlín a Londýn.79 Zklamání a nejednotnost názorů se staly příčinou negativních nálad, které se brzy promítly do rusko-britských vztahů obecně. Podle slov Avgusty M. Stanislavské: „(…) semínka nesváru mezi Anglií a Ruskem, která vzklíčila v Tylţi, byla zaseta uţ v době kampaně roku 1805“80. A podobně i nastíněné události byly výsledkem nejasných vztahů obou zemí na sklonku osmnáctého století. Na přelomu roku 1805 a 1806 probíhaly mezi Londýnem a Sankt Petěrburgem rozhovory o nutnosti pokračování společného boje v jiţní Itálii a Dalmácii. Všechny pokusy o uzavření dohody však končily na dvou sporných bodech. Prvním se stal ruský jiţ mnohokrát opakovaný poţadavek účasti britských vojsk na kontinentě (především na severu) a s tím spojená Czartoryského výčitka o jejich nedostatečném zapojení do koaličních akcí. Druhý neuratický bod rusko-britských vztahů představovala výplata subsidií. Zdálo se, ţe Británie se zdráhala zaplatit to, k čemu se zavázala a na co měla ruská strana právem nárok. Jak však přiznává i ruský historik Aleksandr A. Orlov, situace byla poněkud komplikovanější. „Na britské straně vznikly váţné pochybnosti o pravdivosti zpráv přicházejících ze Sankt Petěrburgu. Ruská vojska nepřecházela hranice jako jeden celek, nýbrţ etapově od dubna do listopadu 1805. Přičemţ tři sbory, které vstoupily do války jako první, čítaly pouhých sto tisíc vojáků. Důvodem zmenšení počtu ruských vojsk byla většinou dezerce vojáků. Oficiální zprávy dále tvrdily, ţe v Neapoli se vylodila patnáctitisícová armáda, ve skutečnosti se ale jednalo o třináct tisíc muţů.“81 V lednu 1806 se třetí koalice, do níţ byly vkládány tak velké naděje, definitivně rozpadla. 23. ledna téhoţ roku zemřel William Pitt ml. a vlády se chopili whigové, kteří zahájili nový směr zahraniční politiky. V Londýně sčítali ztráty a kritizovali kontinentální spojence, kteří nedokázali dobře vyuţít ani britských financí, ani vítězství Nelsona u Trafalgaru. V Rusku Aleksandr I. naopak vyčítal pozdní vylodění Catcartovy málopočetné armády v severní Evropě a hodnotil výsledky vojenského spojenectví dvou

78 Helmut MÜLLER, Dějiny Německa, Praha 1995, s. 133. 79 Moţný pruský zisk Hannoverska byla představa pro Británii s ohledem na její vládnoucí hannoverskou panovnickou dynastii naprosto nepřijatelná. 80 Avgusta Michajlovna STANISLAVSKAJA, Russko-anglijskie otnošenija i problema Sredizemnomorja (1798–1807 gg.), Moskva 1962, s. 400. Srov. A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 26. 81 A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 27.

30 zemí. Navíc se nesplnily jeho naděje na včasné dodávky subsidií. Napoleonovi se tak otevřela moţnost vyuţít ve svůj prospěch nedůvěry, která vznikla mezi dvěma hlavními protagonisty třetí neslavné koalice.82 Francouzský císař po absolutní poráţce Pruska vyhlásil v obsazeném Berlíně v listopadu 1806 kontinentální blokádu, která měla naprosto ochromit hospodářství Británie. Rusko se od listopadu 1806 ocitlo opět ve válce s Osmanskou říší, čímţ bylo nuceno vést válku na dvou frontách. Protoţe v Británii nastal od září 1806 dočasný obrat ke koloniálním zájmům a izolacionistické politice, zůstalo Rusko proti Napoleonovi osamoceno. Poráţka u Friedlandu 14. června 1807 pak vedla k vzájemné dohodě. 7. července 1807 byla tedy v Tylţi podepsána mírová smlouva mezi Ruskem a Francií, která v podstatě rozdělila Evropu na dvě sféry vlivu. Kromě značných profitů, které se carství podařilo uhájit, muselo vyklidit Moldavsko, Valašsko a Jónské ostrovy, vzdát se zisků na Jadranu, uznat existenci Velkovévodství varšavského, Rýnského spolku, status Gdaňsku jako svobodného města a královské tituly Napoleonových bratří. Co však znamenalo na dlouhou dobu velkou trhlinu v britsko-ruských vztazích, byla skutečnost, ţe se Rusko zavázalo v případě nevyřešení francouzsko-britského konfliktu vyhlásit válku Británii a připojit se ke kontinentálnímu systému.83

82 A. A. ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, s. 28–29. 83 A. SKŘIVAN, Evropská politika 1648–1914, s. 152–153.

31 3 KULTURNĚ-SPOLEČENSKÉ VAZBY

Politické kontakty Velké Británie a ruského impéria byly ve spojitosti s aktuální politickou situací cílené a účelové. Naproti tomu se vzájemné kulturní vztahy vyvíjely spontánně a „přirozeně“. Skutečný zájem Britů o vzdálené východní carství se zvýraznil aţ v devatenáctém století, zejména po Vídeňském kongresu (1814)84, avšak objevovat se tato tendence začala jiţ v závěru století osmnáctého. Ruské carství z hlediska jeho kulturního a společenského ţivota patřilo k oblastem, o nichţ na Ostrovech neexistovaly prakticky do osmnáctého století ţádné zprávy. Tento jev však nelze povaţovat za nic ojedinělého či překvapujícího. Nedostatek informací o kultuře a ţivotě oblastí na východ od habsburské monarchie byl charakteristický aţ do počátku osmnáctého století pro evropské země obecně. Do Británie se ještě v sedmnáctém století dostávalo jen velmi málo skutečně podloţených zpráv, které by vykreslily obraz Ruska. Přesto takové existovaly. K těmto výjimkám zakládajícím se na svědectví obchodníků či diplomatů působících určitou dobu v Rusku náleţely práce Johna Miltona a Samuela Collinse85. Autoři se k východnímu carství stavěli dosti kriticky. Samuel Collins v The Present State of Russia in a Letter to a Friend at London popisoval Rusy dokonce „(…) jako naprosto ignorující vše, co není ruské a bránící se přijímaní jakýchkoliv znalostí a učení se novému“86. V Británii tyto nečetné zdroje a subjektivní pohledy vrhaly negativní světlo na vše ruské a vytvářely atmosféru nedůvěry k celému impériu. Britská kritika Ruska tak byla zdůrazňována více neţ dvě století s jasnou břitkostí a v Británii se pro Rusy vţila nepříliš lichotivá charakteristika „divokých a nekulturních obyvatel obývajících velkou neznámou východní zemi“. Takto shrnul britský historik Anthony G. Cross ve své práci Anglo- Russica představu o ruském člověku, zakořeněnou v povědomí většiny britské společnosti. A dodal: „Předsudky se většinou odbourávají obtíţně a připočteme-li navíc bariéry vzdálenostní, jazykové, a především britský pocit jedinečnosti, je zřejmé, ţe ještě hluboko

84 11. listopadu 1814 se sešel ve Vídni kongres všech evropských mocností (aţ na Turecko). Zástupcem pro Francie byl Talleyrand. Úkolem shromáţděných se stalo uspořádání Evropy po poráţce Napoleona a jeho císařství. Jednání však brzdily neshody mezi velmocemi o území Itálie a bývalého Polska, kde si konkurovaly Rusové a Prusové. 85 John MILTON, A Brief History of Muscovia: and of other less-known Countries lying eastward of Russia as far as Cathay, London 1688; Samuel COLLINS, The Present State of Russia in a Letter to a Friend at London, London 1671. 86 S. COLLINS, The Present State of Russia in a Letter to a Friend at London, London 1671, s. 2.

32 do osmnáctého století Velká Británie nedokázala pozměnit starý pohled na ruskou skutečnost a vytvořit si nový.“87 Osmnácté století sice nepřineslo ţádnou výraznou revoluci v otázce britského pohledu na Rusko, přesto však zejména díky častějším kontaktům Britů s východní kulturou a jejich zprávám a dopisům z východního impéria do vlasti došlo k jistému posunu. Právě konec osmnáctého století představoval odrazový můstek k etapě následující, v níţ se zprávy o vzdálené zemi pro Británii staly atraktivní. K větší informovanosti přispěl i rozvoj obchodu mezi oběma zeměmi, důleţitosti nabyly ruské vojenské síly a zviditelnila se ruská diplomacie. V těchto oblastech se ruské impérium dotklo Británie především. Stalo se potřebným, nutným ke spolupráci, jeho role vojenského a politického partnera přiměla přehodnotit k němu přístup i v dalších oblastech. A právě v důsledku změny hospodářských a politických poměrů začal na Ostrovech vzrůstat zájem i o kulturní svět východní říše a zvyšovat se počet cest směřujících do této oblasti. Pohnutky, které motivovaly k tak náročným krokům, jakými byly výpravy do Ruska, jimţ předcházela dlouhá plavba po moři a nutné procestování severských zemí (nejčastěji Dánska a Švédska), vycházely z různých osobních či profesních důvodů. Stejně tak i cestovatele nelze zahrnout do jedné společenské vrstvy. Spíše naopak, jak bude podrobněji rozebráno níţe. Co však sjednocovalo cesty, a především literární postřehy, které z nich vzešly, bylo vyvracení některých vţitých mýtů a striktně negativního postoje vůči ruskému impériu, zakořeněného v Británii. Autoři tak činili prostřednictvím vlastních zkušeností z kaţdodenního společenského a kulturního ţivota, spojených se stručnými i obsáhlejšími glosami svých osobních názorů. Podobně cenným přínosem do britského vnímání ruského světa, zaloţeného na širším zkoumání, osobních poznatcích a přímých kontaktech s ruskou realitou, byla literární činnosti britských reverendů v Sankt Petěrburgu (které se věnuje druhá část práce). Jejich vklad do vytváření obrazu Ruska v Británii uţ sice nespadal do onoho subjektivně laděného pojednání prací ryze cestopisných, poskytoval však o to podstatnější vhled do základního literárního dědictví, na němţ ruská říše kulturně spočívala. Oba zdroje zastávaly své místo ve formování názoru britské veřejnosti, měly svůj okruh čtenářů, poskytovaly určitý druh informací, těšily se v různých společenských vrstvách většímu či menšímu zájmu – v těchto směrech měly své pole působnosti zaměřené do jisté míry kaţdý odlišně. Sjednocující bod však tvořil opět fakt přiblíţení a objasnění Ruska britskému čtenáři.

87 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 1.

33 3.1 První kontakt se Západem

Čím větší mocnost, tím „větší“ by měla být její „hlava“, tedy první osoba v zemi, panovník. Rusko osmnáctého století se mohlo takovými „hlavami“ pyšnit hned dvěma – jednou na samém počátku toho století a druhou na jeho konci. Obraz Ruska byl tak nejen v Británii, ale i v celé Evropě utvářen a vnímán především skrze dvě postavy na carském panovnickém trůnu – Petra I. Velikého a Jekatěrinu II. Velikou. „Ledy zmrzlého severu, onoho temného věku, kdy země ignorovala okolní svět, prolomil aţ Petr I.“88 Do země začali přicházet zahraniční návštěvníci, a díky zprávám těchto přímých svědků se s ní postupně seznamovala i Británie. Toto období však znamenalo spíše jakýsi zárodek budoucího zájmu. Zmínky v britském tisku či soudobých literárních pracích představovaly ojedinělé střípky, které ještě nedávaly tušit celou budoucí mozaiku informací, které se o Rusku v souvislosti s nečekanými politickými změnami v Evropě začaly šířit o století později. Vláda cara Petra I. znamenala pro Evropu zvyklou na Rusko ţijící si vlastním způsobem, bez zájmu přijímat cokoliv evropského, pokud jej k tomu nenutil vlastní mocenský uţitek, významnou změnu. Rusko sice určité kontakty se západní Evropou mělo jiţ dříve, ale skutečně teprve v osmnáctém století dosáhly větší intenzity a nabyly zvláštní povahy. Aţ Petr I. postavil svou zemi tváří v tvář ostatní Evropě, ke které se do té doby carství stavělo střídavě s nenávistí a uctíváním, napodobováním a odmítáním. Rusko se snaţilo zdůvodnit své místo v Evropě zvláště poté, co Jekatěrina II. ve svém Nakazu z roku 1767 prohlásila: „Rusko je evropská velmoc.“(„Rossija jesť jevropejskaja děrţava.“)89. Ve způsobech, kterými se země vyrovnávala se svou pozicí, se podle Crosse mísila hrdá asertivita, uraţená pýcha a ochotné uznání západního prvenství na mnoha polích. „Cesta k suverénnímu a aţ arogantnímu nacionalismu devatenáctého století byla křivolaká a dlouhá, ve své odpovědi na vnější výzvu se Rusko výrazně odlišovalo od ostatních evropských národů v různých fázích jejich historie,“ napsal autor doslova.90 Snahou ruských panovníků v této době bylo zvýraznění odlišností a zvláštností vlastní země a jejího vývoje od západoevropských zvyklostí. Na druhou stranu však svůj pohled obraceli právě tímto směrem a hledali zde vzory a modely. „(…) tato skutečnost,“ jak uvádí Radomír Vlček, „se nejvíce projevila v diplomatické rovině. Podíl na zahraniční

88 Označením „zmrzlý sever“ Anthony Cross výstiţně sjednocuje jak geografické, tak intelektuální podmínky předpetrovské říše. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 2. 89 Paul DUKES (ed.), Catherine the Great’s Instruction (Nakaz) to the Legislative Commission 1767, Newtonville 1977, s. 43. 90 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 93.

34 politice byl ovšem svěřen jen mimořádně oddaným osobnostem. Se západoevropským děním se směla seznámit pouze bedlivě perlustrovaná elita. Drtivá většina ruské společnosti byla udrţována v zajetí ruských tradic a izolaci od neruských vlivů. Přesto představy různých ruských politických činitelů „o moţnostech změn ruského politického systému 17.–19. století dokazují, ţe se Rusko snaţilo Evropu napodobit, i kdyţ se mu to dařilo jen s větším či menším zpoţděním“91. Nejen evropská politika a diplomacie musela tuto skutečnost zaznamenat a zaujmout k ní určitý postoj, ale také pro řadu literátů se náhlý zvrat v chování a přístupu ruského cara Petra I. k Evropě stal vítaným námětem děl. Rovněţ někteří britští básníci a spisovatelé věnovali svá díla a oslavné verše právě Petrovi I.92 Celému dlouhému období aţ do nástupu Jekatěriny II. pak dominoval ohlas Petrovy vlády. I přesto, ţe car zemřel roku 1725, britská kritika se aţ do nástupu Jekatěriny II. soustředila téměř výhradně na Petrovy úspěchy. Důvod takového počínání byl zřejmý. Ţádná z jeho následovnic (ať uţ carevna Jekatěrina I., Anna Ivanovna či Jelizaveta I.) se natolik výrazně nepodílela na prezentaci říše před ostatní Evropou a nezasahovala do evropského dění takovou měrou, jakou se tomu dělo za Petra I. Zásadní průlom přinesl aţ rok 1762, kdy se k moci dostala Jekatěrina II. V kontrastu se svými předchůdkyněmi se hned na počátku své vlády ukázala jako další silný panovník drţící v rukou říši postavenou na základech vybudovaných Petrem I. S nástupem zmiňované carevny se jiţ tendence svědčící o růstu popularity ruské tematiky u Britů stala zřetelnější a od této chvíle vzestupným tempem pokračovalo stále hlubší vnímání potřeby znalostí nejen z oblasti ruské diplomacie a politiky, ale zároveň i kultury, společenských zvyků a mravů. V řadě britských dobových periodik se objevily články sympatizující s carevninou snahou povznést ruskou říši. Aţ nekritický obdiv jí vyjadřovaly některé noviny zvláště po její smrti. Například The Scots Magazine ji glorifikovaly jako „přítelkyni vědění, pomocnici nového, patronku věd a ochránkyni svobodných umění“93. Století osmnácté tedy skutečně přineslo značný pokrok v přijímání ruského faktoru a jeho pronikání nejen do britské, ale do celé evropské společnosti. Na základě přesnějších informací a poznatků o ruských aktivitách se vytvořilo v Británii společenské klima

91 Radomír VLČEK, Alexandr A. Bezborodko – šedá eminence vlády ruské carevny Kateřiny II., in: Slovanský přehled 2/2003, s. 290. 92 Patří sem například báseň Aarona Hilla The Northern Star z roku 1718 či dílo napsané mnohem později: James THOMSON, The Season Castle of Indolence, London 1830, s. 220, kde je Petr I. vyzdvihován jako ten, který vzkřísil a zkrotil svoji zemi. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 2. 93 The Scots Magazine, 1773, č. XXXV., s. 358.

35 do jisté míry sympatizující s ruskými kulturními úspěchy. Stále se rozrůstal počet jedinců, kteří svá bádání a studium zasvětili speciálně Rusku. Prostřednictvím jejich komentářů a hodnocení, které o této vzdálené zemi přinášeli, se britská znalost ruských reálií zvyšovala. Od osmdesátých let osmnáctého století začalo Rusko navíc Británii poskytovat více podnětů pro vznik beletrie, která se zakládala na dosavadních znalostech o Jekatěrinině říši. Zatím se však tato počáteční etapa po kvalitativní stránce nevyznačovala přílišnou propracovaností. V roce 1783 například reverend Thomas Haweis vydal Siberian Anecdotes, a Novel. Containing real Histories and living Characters.94 Jednalo se o sentimentální příběh z ruského prostředí, snaţící se vyzdvihnout hodnotu dobrého příkladu nad direktivními příkazy. Další díla vznikající v této době autoři prezentovali jako příběhy zaloţené na skutečných událostech z ruské historie, přesto zde byla ruská realita redukována v podstatě do několika groteskních variant ruských příjmení a názvů zdejších lokalit.95 Jednu z nejzajímavějších mystifikací však představoval údajný překlad M. Wocklowa, který se v Británii objevil na počátku devadesátých let osmnáctého století. Pod názvem Radvizil: A Romance byl v Londýně tento „překlad“ roku 1790 vydán a opatřen editorským úvodem.96 Jednalo se o snahu vzbudit dojem existence slavného ruského spisovatele, jehoţ díla nebyla v Británii rozšířena z důvodu neznalosti ruského jazyka. Skutečná autorka Mary Ann Radcliffe se tímto falešným tvrzením pokusila u britských čtenářů navodit zdání o existenci ruských autorů schopných produkovat kvalitní práce srovnatelné s britskými publikacemi. O tři roky později, roku 1793, jiţ vyšel první anglický překlad ruské „imaginative“ literatury. Jednalo se o dílo zahrnující i vlastní pohádku Jekatěriny II., kterou věnovala svým vnukům Aleksandrovi a Konstantinovi.97 Recenzent v Critical Review se k anglickému překladu vyjádřil dosti pochvalně: „(…) překlad malé pohádky zahrnuje všechny přednosti autorova textu.“98

94 Thomas HAWEIS, Siberian Anecdotes, a Novel. Containing real histories and living Characters, London 1783. 95 Patří sem např.: Robert MERRY, Paulina; or, the Russian Daughter, London 1787 či Mary CHARLTON, Phedora; or, the Forest of Minski, London 1798. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 18. 96 RADVIZIL, A Romance, London 1790. 97 Dílo vyšlo pod názvem: Ivan Czarowitz, or the Rose Without Prickles, That Stings Not. A Tale. Written by her Imperial Majesty. Translated from the Russian Language. Carevna byla autorkou pohádky: Skazka o tsareviche Khlore. 98 Critical Review, 1795, NS č. XIII., s. 320.

36 I přesto, ţe se tyto momenty na poli britsko-ruských literárních vztahů řadily spíše k ojedinělým, zájem o ruskou literaturu a kulturu začal v období vlády Jekatěriny II. v Británii značně stoupat. Zejména pak carevniny počiny jak na poli politickém, tak literárním vyvolávaly stále větší pozornost. A podobně existovala i opačná tendence. Jekatěrina II. se velmi zajímala o britskou kulturu, především o divadlo. Historik William Richardson popsal ve své práci Anecdotes of the Russian Empire,99 jak carevna projevovala značný zájem o nedlouho fungující anglické divadlo (mezi léty 1770–1771) v Sankt Petěrburgu. Na jiném místě sir John Sinclair poukazoval na její zálibu v Shakespearovi.100 Britský tisk nebyl v názoru na Jekatěrininu uměleckou činnost jednotný. Zatímco například podle Critical Review ţádná její hra nestála za překlad a dle názoru zde publikujících novinářů carevna psala jen, aby uspokojila a potěšila sebe, domnívaly se Monthly Rewiev, ţe její styl lze povaţovat za ukázku tzv. „majestátní carské tvorby“101. Rovněţ i rozporuplnost názorů a reakcí na ne zcela konkrétní signály nového směru a intenzity ruské zahraniční politiky patřila spolu s jistou nedůvěrou k nejčastějším projevům Evropy vůči Rusku v osmnáctém století. Avšak, i přes veškerou nejasnost ruského vystupování, nastoupilo v dané době Rusko cestu modernizace a navázalo bliţší kontakty se západním světem.

3.2 Ruská percepce britského světa

Ke komplexnějšímu pochopení kulturních evropsko-ruských, především však britsko-ruských vazeb, které jsou předmětem následujícího zkoumání, se příhodným jeví nejprve stručný pohled do ruského vnímání evropského, potaţmo britského světa. „Na sklonku léta roku 1553, kdyţ uţ se přibliţoval chladný podzim, u zdí Nikolajevského kláštera na břehu Severní Dviny, vlévající se do Bílého moře, přistála cizí loď a na břeh vyšli angličtí námořníci, kteří byli vysláni na průzkum námořní severní cesty do bohatých asijských zemí. Doprovodili je do Moskvy, kde byli přijati carem Ivanem IV. Od té doby začaly staletí trvající pravidelné styky Anglie a Ruska.“102 Tolik citace z nejnovějšího díla ruského historika Sergeje Konstantinoviče Romanjuka Russkij London. Autor vzápětí dodává, ţe povědomí obou zemí o sobě navzájem existovalo mnohem dříve.

99 William RICHARDSON, Anecdotes of the Russian Empire, London 1784, s. 396–399. 100 J. SINCLAIR, General Observations, s. 22–23. 101 Critical Review, 1799, NS č. XXVI, s. 512–516; Monthly Review, 1799, č. XXVIII, s. 501–510. 102 S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 5.

37 Nutno však poznamenat, ţe kontakty, o nichţ se zmiňuje Romanjuk, se vyznačovaly takřka výhradně obchodními zájmy, zahrnujícími pouze neurčité všeobecné znalosti o příliš vzdálené cizí zemi. Zdaleka však nelze hovořit o přítomnosti podrobnějším obrazu společensko-kulturního ţivota tehdejší Anglie v Rusku. Pokud se tedy jisté informace do země dostaly, dělo se tak většinou prostřednictvím letopisné literatury (Pověsť vremennych let) či jednotlivců, kteří Anglii na krátkou dobu navštívili, a to opět za účelem obchodních či diplomatických cest. V tomto kontextu nelze nezmínit jako jeden z nejkurióznějších příkladů ruskou deputaci, kterou car Ivan IV. vyslal v roce 1582 do Londýna. Fedor Pisemskij a Neudača Chovralev kromě návrhu na uzavření dohody o přátelství měli zjistit, zda by car mohl uzavřít sňatek s Marií Hastings, neteří královny Elizabethy I. Nabídku anglická strana vzápětí zdvořile odmítla. Rozhodnutí by se pravděpodobně nijak nezměnilo, i kdyby ruský car nebyl jiţ ţenatý.103 Z těchto ojedinělých případů v historii ruského „otevírání se“ Západu, došlo k neobyčejnému průlomu aţ s cestami Petra I. Ve snaze pozvednout Rusko a vytvořit z něj vojensky schopnou a silnou mocnost se mu ji mimo jiné podařilo přiblíţit Evropě i společensky. Konkrétně do Anglie se roku 1698 vypravil především z důvodu zdejší vyspělosti v oblasti lodního stavitelství a zároveň zde upevnil i diplomatické vztahy obou zemí, kdyţ se osobně setkal s anglickým králem Williamem III. Modernizace Ruska, kterou se Petrovi I. podařilo zahájit, nabývala během následujícího století různých podob. Avšak i přes kritická období, stagnace a výkyvy v nastartovaném rozvoji se s nástupem carevny Jekatěriny II. v roce 1762 Rusko opět vydalo vstříc Evropě. V souvislosti s naznačeným vývojem se v carském impériu objevila silná galomanie, která přetrvávala aţ do století devatenáctého.104 Výsadní postavení francouzského jazyka však bylo kritizováno, a to paradoxně těmi, kteří jej nejvíce pouţívali. Ruští spisovatelé, jako Aleksandr Petrovič Sumarokov, Děnic Ivanovič Fonvizin a mnozí další, však věřili, ţe dokáţí rozlišit správnou míru pouţívání obou jazyků a ve svých komediích a satirách útočili na galicismus poškozující ruský jazyk. Dokonce sama carevna Jekatěrina II. pranýřovala francouzské zvyklosti ve svých komediích a její hra Vsjakaja vsjačina zplodila celé potomstvo satirických ţurnálů, v nichţ Fjodor Aleksandrovič Emin, a zejména Nikolaj Ivanovič Novikov následovali a předčili její vedení.105

103 Srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 14. 104 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 94. 105 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 94–95.

38 Zatímco láska a nenávist se v ruském obrazu Francie, a to zejména vzhledem k revoluci, střídaly mnohem častěji, obraz Británie se sice příleţitostně nevyhnul extrémům, ale častěji se těšil stabilnějšímu přístupu úcty a respektu. Spolu s vládou Aleksandra I. se jako protiváha galománie v Rusku ukázalo právě nadšení pro Británii. Anglománie se však začala rozšiřovat uţ na konci osmnáctého století. Jekatěrina II. ještě jako velkovévodkyně neskrývala svou zálibu pro Brity, a kdyţ se stala carevnou, její postoj zůstal pozitivní, a to dokonce i v období sloţitých diplomatických vztahů (například „ozbrojená neutralita“ a Očakovova krize106). Britský vyslanec na jejím dvoře mohl v roce 1768 poznamenat: „Rusko, podle rozhodných a zjevných názorů carevny a jejích ustanovení, je a bude určitě anglické“107. Ona sama se však vţdy chovala ve styku s Brity spíše střízlivě, a i přesto, ţe obdivovala jejich silné stránky, dovedla hodnotit a vyuţívat jejich slabostí. Revoluční události ve Francii a následky popravy krále Ludvíka XIV. v roce 1793 však v kaţdém případě posílily její probritské sklony. „Tato anglofilie na trůně nemohla neţ proniknout dolů do ruské společnosti, a to dokonce i k těm, jejichţ názory nebyly vţdy v souladu s panovnickými.“108 Následování a imitace západního ţivotního stylu přinesly do Ruska nejen jeho vliv a nové výrobky, ale i skutečnou přítomnost „Západu“ v podobě cizinců – a to zejména v ruských hlavních městech.109 Pro cesty z Ruska do ciziny obdařila carevna prostřednictvím potvrzení manifestu Petra III. z 18. února 1762 „O svobodě šlechty“ ruskou aristokratickou společnost příleţitostí cestovat do zahraničí bez překáţek.110 Díky tomu v průběhu následujících tří desetiletí navštívilo Británii několik členů vysoké ruské společnosti, z nichţ se nemalý počet vyznačoval hlubokým zájmem o zemi, její obyvatelstvo a zákony. Podobnou příleţitost měla kromě aristokracie ještě jedna skupina obyvatelstva. Totiţ mladí Rusové. Ti podnikali cesty do ciziny zejména za účelem studia či získání praktických zkušeností. A Británie pro ně představovala jeden z nejčastějších cílů. Nadějnou mládeţ sem posílala sama carevna, příslušné instituce (zaměřené například

106 Průběh střetů ruské a turecké armády u Očakova na přelomu let 1787 a 1788 ovlivněný spory mezi ruskými vojevůdci (Suvorovem a Potěmkinem) měl za následek obrovské ztráty na ţivotech a rozkol v ruském velení. 107 Sbornik imperatorskogo Russkogo istoričeskogo obščestva, XII. díl, Sankt-Petěrburg 1873, s. 382. 108 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 97, dále: A. G CROSS, „Anglofiliia u trona“: Britantsy i russkie v vek Ekateriny II. Katalog vystavki, London 1992. 109 Na konci osmnáctého století nejméně jeden obyvatel Sankt Petěrburgu ze sedmi nebyl Rus. Vítanými se ale stali jen odborníci, kteří školili ruské specialisty. Ti se pak sami stali vychovateli další generace vlastních expertů. Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 26. 110 Opačná tendence se projevila za vlády cara Pavla I., který z obavy před šířením osvícenských ideálů Velké francouzské revoluce své impérium spíše uzavřel a omezil cesty vedoucích mimo hranice říše, jak bylo zmíněno výše.

39 na vzdělávání studentů v oblasti výtvarného umění, vojenství či diplomacie) či jednotliví šlechtici. V Británii pak studovali na nejprestiţnějších univerzitách – v Oxfordu, Cambridgi, Edinburghu a Glasgow. Kromě vysokých škol se jim moţnosti výuky otevíraly i v dalších uměleckých oborech (jako bylo malířství a rytectví) na Královské akademii (Royal Academy), ve výrobě nástrojů a získávání zemědělských dovedností pod vedením místních farmářů či plavbách na britských námořních lodích. Patřili sem však i ti, kteří slouţili při ruské ambasádě a jejím chrámu. V tomto konkrétním případě tvořili neodmyslitelné a nedílné pojítko v pomyslném vzdělávacím kruhu ruští ambasadoři v Londýně, a především ruští popové při pravoslavném chrámu. Kromě dohledu nad návštěvníky z Ruska zodpovídali vyslanci v souvislosti se svými diplomatickými povinnostmi za získávání britských specialistů do ruských sluţeb. Zároveň však byli vyzváni, a to především tři z nich, úřadující za Jekatěrininy vlády111, aby věnovali značnou pozornost a energii kontrole mladých Rusů studujících v Británii a jejich případné finanční podpoře. Snad nejpočetnější skupinu Rusů mířících do Británie představovali jiţ od dob Petra I. námořníci. Desítky ruských důstojníků se svému řemeslu a námořnické disciplíně naučily na palubách britských lodí. V této otázce se snaţil velmi angaţovat ruský vyslanec Semen Romanovič Voroncov, který od svého příjezdu do Londýna roku 1785 trval na uskutečnění plánu spočívajícím v odchodu dvanácti ruských důstojníků kaţdé čtyři roky na palubu britské flotily. Věřil, ţe takovým způsobem se Rusko můţe vyhnout potřebě zvát do svých sluţeb zkušené Brity, aby veleli ruským lodím. Jak dodává Cross, za Aleksandrovy vlády se voroncovovy plány skutečně vyplnily.112 Námořnictvo se zaslouţilo kromě jiného nemalou měrou o rozvoj anglického jazyka mezi Rusy. V průběhu osmnáctého století aţ do roku 1814 však navštívilo Británii jen velmi malé mnoţství Rusů, které nemohlo nijak výrazně britské povědomí o zemi ovlivnit.113

111 Jmenovitě se jednalo o Alekseje Semenoviče Musina-Puškina, Ivana Matvjejeviče Simolina a Semena Romanoviče Voroncova. Přičemţ k funkčnímu období Musina-Puškina se váţe pro ruské vyslanectví nepříliš lichotivá kauza, kdy ruské vyslanectví pouţilo pro své vlastní potřeby finance určené Jekatěrinou II. pro britského lékaře barona Thomase Dimsdala za úspěšné očkování carské rodiny proti planým neštovicím. K Dimsdalovi podroběněji níţe. Srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 111, 215. Korespondenci mezi Musinem-Puškinem, A. G. Orlovem, kněţnou Daškovovou a dalšími se detailněji věnuje: Vasilij Nikiforovič ALEKSANDRENKO, Russkie diplomatičeskie agenty v Londoně v XVIII v., II. díl, Varšava 1897, s. 104–201. 112 A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 31. 113 A. G. Cross rozebírá ve své studii a posléze knize „By the Banks of the Thames“ sloţitost určení přesného počtu Rusů, kteří v osmnáctém století Británii navštívili. Domnívá se však, ţe se jedná o malé číslo v porovnání s počty Rusů cestujících do Německa, Francie, či dokonce do Itálie a nevýznamné v porovnání s Brity cestujícími do Ruska. „Okolo šesti set jmen je mi však známých, a zatímco mnoho jiných uniklo pozornosti navţdy, existují dostatečné důkazy poskytující celkový pohled na fascinující a často tragikomické

40 Přece však členové vysoké ruské society trávící určitý čas v Británii zde alespoň rozvířili diskuzi a zavdali příčinu k debatám o východním carství.114 Jednu z takových malých skupin představovali ruští seminaristé na britských vysokých školách. S iniciativou poslat několik studentů do Oxfordu přišla sama Jekatěrina II., kdyţ se roku 1765 zabývala školskou reformou a velmi nízkou intelektuální úrovní ruského kněţstva. V této souvislosti byly diskutovány i plány na zaloţení teologické fakulty, k jejich realizaci ale nedošlo.115 Mezi úspěšné ruské aristokratické studenty edinburghské univerzity patřil i syn kněţny Daškovové, kníţe Pavel Michajlovič Daškov (1763–1807), kterého do Skotska přivedla právě jeho matka. Tato na tehdejší dobu výjimečně vzdělaná a osvícená ţena drţela svou ochrannou ruku i nad dalšími mladými studenty v Edinburghu (například Ivanem Stepanovičem Šeškovským (1763–1818) či Jevstafijem Zverevem (1751–1829) a jinými). Postupně ruských studentů přibývalo. V roce 1781 informoval Scots Magazine o nepřetrţitém proudu mladých Rusů, kteří přicházeli do Británie: „Plán ruské carevny přinést uţitečné informace do svého impéria můţe mít sotva neúspěch: v Británii se ročně vzdělává čtyřicet mladých muţů. Kaţdý rok jich přichází více neţ osm ve věku od dvaceti do jednadvaceti let, osm odchází kaţdý rok zpět, takţe tu zůstávají pět let. Všichni se věnují uţitečným předmětům: hospodářství deset (studentů), vlněnému průmyslu čtyři, strojírenství (zvláště budování kanálů) čtyři, fyzice dva, chirurgii čtyři, obchodování šest, rytecké práci dva, malířství dva, obchodu se ţelezem šest.“116 I přesto, ţe studenti skutečně do Británie přicházeli, neodpovídal článek tak docela realitě. Strůjcem popisovaného plánu nebyla pouze Jekatěrina II., nýbrţ také další instituce a jednotlivci a jednalo se, spíše neţ o konstruktivní propracovanou myšlenku jedné osoby, o neorganizovaný podnik více subjektů.117 To mělo pro většinu studentů vyslaných do Velké Británie za následek neustálé potýkání se s nedostatkem finančního zajištění, které mělo přicházet ze Sankt Petěrburgu. Jediným východiskem z této svízelné situace se mohlo stát výjimečné nadání jednotlivce v dané oblasti a podpora některé z britských šlechtických rodin. Z jedné strany byl v Rusku pohled na Británii formován skupinou vracejících se krajanů, z druhé obyvateli Sankt Petěrburgu, pro něţ představovala zdejší jiţ zavedená příběhy, činy a aktivity ruských hostí všech tříd a profesí ve Velké Británii v průběhu osmnáctého století.“ Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 25. 114 K takovým osobnostem patřila například kněţna Jekatěrina R. Daškovová, kníţe Grigorij Orlov a další. 115 Prvními, kteří získali diplom na britské univerzitě, se stali jiţ v roce 1764 Ivan Andrejevič Treťjakov a roku 1765 Semen Jefimovič Desnitskij (jednalo se o bakalářské tituly na univerzitě v Glasgow). Podrobně o první vyslané skupině studentů do Británie: A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 31–32. 116 Scots Magazine, 1781, č. XLIII, s. 601. 117 A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 33–34.

41 a stále rostoucí britská komunita, soustředěná kolem ambasády a anglikánského kostela, příklad obchodní čestnosti, pevné ceny (coţ pro místní obyvatelstvo znamenalo něco neobvyklého, jak vyplývalo z britských cestopisů118) a dobře zorganizovaného způsobu ţivota. Jedním z hlavních pramenů vytvářejících přesvědčivý obraz Britů a Británie tvořila, jak se domnívá A. G. Cross, literatura, historická i beletristická. Překlady z angličtiny do ruštiny se mnoţily a za Jekatěrininy vlády lze hovořit o „módě pro anglický román“.119 Nikolaj Michajlovič Karamzin napsal: „Byly doby, kdy, i kdyţ jsem se nesetkal téměř s ţádnými Angličany, byl jsem jimi okouzlen a představoval jsem si Anglii jako zemi nejbliţší mému srdci. Domníval jsem se, ţe být statečný a zároveň šlechetný a opravdový muţ, znamená být Angličan. Jestli se nepletu, tak hlavním zdrojem tohoto názoru byly romány.“120 Jak lze soudit i z výroků některých vysokých představitelů tehdejšího carství, Británie byla velmi idealizována. Kněţna Daškovová například před svými cestami zpravidla provolávala: „Proč jsem se nenarodila jako Angličanka? Jak jen obdivuji svobodu a ducha toho Národa!“121 Vasilij Fedorovič Malinovskij, který se později stal prvním ředitelem lycea v Carském Sele, poţádal v roce 1789 o místo na londýnské ambasádě, „přejíc si znát stát slavný moudrostí a štěstím své vlády a lidu“122 a hrabě Fjodor Vasiljevič Rostopčin zdravil Anglii jako „zemi bohatou na bezpečí i právo“123. Rovněţ ruský myslitel, spisovatel a publicista Aleksandr Nikolajevič Radiščev, který se odváţil ve svém spise Putěšestvie iz Petěrburga v Moskvu upozornit na neúnosnost a zločinnost společenského systému ruského impéria, vzhlíţel k Británii, kde „svoboda tisku byla plně potvrzená a cenzura s posledním zívnutím dokonala“, a ve zmiňovaném díle dokonce doporučoval Rusům, aby se učili anglický jazyk, který ztělesňoval „přizpůsobivost ducha svobody“124. Londýn a celá země měly půvab zřejmě především pro spisovatele.

118 Například u skotského admirála Andrewa Swintona najdeme zmínky o nepevném určování cen na ruských trzích. Podrobněji viz dále. 119 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 97–98. 120 Nikolaj Michajlovič KARAMZIN, Sočiněnija II. díl, Sankt-Petěrburg 1848, s. 773; dále srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 318–321. 121 H. M. HYDE, The Empress Catherine and the Princess Dashkov, London 1935, s. 107; dále srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 306, 316–317. 122 Archiv knjazja Voroncova, XXX. díl, Moskva 1893, s. 391; dále srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 317–318. 123 Archiv knjazja Voroncova, s. 341. 124 Aleksandr Nikolajevič RADIŠČEV, Putěšestvie iz Petěrburga v Moskvu, Moskva-Leningrad 1961, s. 119, 63.

42 Výrazně se pak na tomto poli prosadil a zviditelnil dlouholetý ruský vyslanec v Londýně, hrabě Semen Romanovič Voroncov. Ve své funkci působil v letech 1785– 1805, poté byl penzionován, v Británii však setrval aţ do své smrti v roce 1832.125 I přes velký obdiv k této zemi zůstal skutečným vlastencem a ruské zájmy u něj vţdy stály na prvním místě. A jak připomíná i Cross, „byl to Voroncov, kdo interpretoval anglickou scénu bezpočtu ruským návštěvníkům Londýna a připomínal jim povinnosti ke své domovině.“126 Britský vyslanec chápal vlastenectví britské jako vzor vlastenectví a snaţil se nabádat své krajany k podobnému postoji vůči Rusku. K jeho slavným výrokům patřil i tento: „Kaţdý dobrý Angličan musí být dobrým Rusem a kaţdý dobrý Rus musí být dobrým Angličanem.“127 Nelze nezmínit ani pozdější komentář Aleksandra Ivanoviče Gercena128, který na adresu britské metropole uvedl: „Zde si je moţné zařídit podivuhodný ţivot, naprosto přesvědčen opakuji, ţe v celé Evropě je jedno město, a to město Londýn. Má všechny nedostatky svobodného státu v politickém smyslu, avšak má svobodu i víru úcty k osobě (…) Jak jsou zde rozmazleni svobodou tisku (…) zdá se mi, ţe není moţné ţít jinde, neţ zde“129. Tyto a podobné výroky vycházely z dojmů, které v ruských návštěvnících Británie zanechala během jejich pobytu. Ohromeni čistotou a pořádkem měst, pracovitostí a aktivitou obyvatelstva, kvalitou a pohodlností cest, a především krásou hlavního města, hovořili o zemi v superlativech. Pozornost věnovali tvorbě ústavy a otázce obecného praktikování zákona. Někteří ruští hosté navštívili parlament, jako pozorovatelé se účastnili voleb a byli přítomni na soudních zasedáních v Londýně i v jednotlivých hrabstvích.130 Z těchto zkušeností pak vycházel obdiv Rusů k britskému vzdělání a výroky o Británii jako o „nejosvícenějším národě na světě“. Podle informací, které se do Ruska dostávaly, Britové ve všech společenských vrstvách byli dobře informováni, i obchodníci dokázali hovořit o politice a vlastní historii s přehledem. Chvála přicházela i na adresu takových

125 Do Ruska se vrátil jen jedenkrát v roce 1802. 126 Karamzin, který byl často v jeho společnosti, jej v roce 1790 popsal jako „inteligentního, váţeného a pohostinného muţe, který ţije zcela v anglickém stylu, miluje Angličany a je jimi milován (…) Opravdový vlastenec, dobře obeznámený s ruskou historií a literaturou; přednášel mi zpaměti nejzdařilejší pasáţe Lomonosových ód.“ Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 111. 127 Archiv knjazja Voroncova, XVII. díl, Moskva 1880, s. 118. 128 Bibliografické údaje Aleksandra Ivanoviče Gercena viz OSOBNOSTI. 129 Aleksandr Ivanovič GERCEN, Polnoje sobranije sočinenij v XXX t., XXV. díl, s. 7, 148. 130 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 99.

43 institucí, jako jsou British Museum, Royal Society, Greenwich Hospital, Penny Post, Society of Arts.131 „Anglie odedávna, ještě na počátku devatenáctého století, představovala pro politické emigranty zemi zaslíbenou. V Rusku odnepaměti existovaly nezměněné představy o Anglii jako o svobodné zemi se stabilním systémem, kde zákon stojí nade vším a kde je svatě zachováváno právo politického azylu.“132 Takto charakterizuje postoj

Rusů k britskému právnímu systému rovněţ současný ruský historik Sergej K. Romanjuk. Vzhledem k tomu, ţe řada Rusů se zpět do vlasti vracela se svými britskými manţelkami (například pravoslavný pop Aleksej Afanasjevič Samborskij se oţenil s Elizabeth Filding), stávaly se britsko-ruské domácnosti v ruském prostředí často místem setkávání ruských anglofilů a Britů, kteří právě pobývali v Rusku. Typickými příklady takových míst se staly například domy Samborského v Sankt Petěrburgu či Mordvinova133 v Nikolajevě u Černého moře, kde se v devadesátých letech osmnáctého století zformovala skutečná „anglická hnízda“.134 Británie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století představovala pro určitou skupinu ruských intelektuálů, kteří zemi navštívili, do jisté míry vzor, jenţ byl hoden obdivu, následování a napodobování. Tento postoj nelze však chápat obecně a vztahovat na kaţdého Rusa. Jedni ţasli nad anglickým jazykem, druzí nad úspěchy země na poli válečném, hospodářském či společenském, jiní nad sociálním postavením rodiny na Ostrovech. Nejvýrazněji se anglofilie projevovala za vlády Jekatěriny II., poté se v důsledku Pavlovy antipatie a protibritskému kurzu jeho zahraniční politiky změnil i pohled na Británii jako takovou. Po nástupu Aleksandra I. se ale opět zvýraznila skupina patriotů nadšená reformním programem, inspirující se britskou zkušeností a příkladem.135 Britský vliv na ruské prostředí však ve výsledku nenaplnil očekávání, země nebyla připravena a ochotna přijímat pozitivní signály z Británie. Ve skutečnosti mnozí, kteří cestovali do Británie a zpět, museli čelit „byrokratické neschopnosti, slepé hlouposti, osobním zájmům, zneuţívání moci a mrhání příleţitostmi. Jeden Rus po druhém

131 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 101. 132 S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 120. 133 Nikolaj Mordvinov (1754–1845) pobýval v Británii v letech 1774 aţ 1777 a stal se Samborského ţákem. V době vlády cara Aleksandra I. působil jako ministr námořnictva a mezi léty 1823–1840 stál v čele společnosti s názvem Vol'noje ekonomičeskoje obščestvo Rossii (viz níţe). Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 28–29. 134 A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 41. 135 Patřili sem například Viktor Pavlovič Kočubej, Nikolaj Nikolajevič Novosilcev, Pavel Aleksandrovič Stroganov, Adam Jerzy Czartoryski či Nikolaj Semenovič Mordvinov, z nichţ se postupně stali významné politické osobnosti země.

44 se střetával s nezájmem a opovrhováním a pociťoval frustraci a rozčarování“136. Jejich snaha zavádět do ruského prostředí britské modely se setkala s nepochopením a nezájmem krajanů a v mnoha případech na ni bylo nahlíţeno jako na neţádoucí prostředek nabourávající tradiční ruské zvyky a kulturu. Obdiv a kladný přístup k britskému světu se tedy udrţoval především v určitých kruzích tvořících se kolem jiţ zmiňovaných ruských šlechticů. Přesvědčení těchto osob o potřebě čerpat z britských zkušeností a přizpůsobit se v určitých (zvláště hospodářských a společenských) oblastech britskému příkladu pramenilo z poznatků, kterých se jim během cest po Británii dostalo.137 Postoj ruské společnosti k západnímu, především britskému světu utvářeli kromě nastíněných domácích přístupů i zahraniční návštěvníci, kteří v postupně se zvyšujícím počtu začali do země přijíţdět. Britští cestovatelé se tak ocitli zároveň v roli těch, kteří ovlivňovali pohled Rusů na západní kulturu, především však sehráli podstatnou úlohu jako zprostředkovatelé ruské kultury a ţivota pro své krajany v Británii.

136 A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 41. 137 Podrobněji se problematice ruské percepce britského systému hospodářství a společnosti v daném období věnuje téţ: S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 299–309.

45 4 OBRAZ RUSKA V BRITSKÝCH CESTOPISECH

4.1 Raná fáze britského zájmu o Rusko

Situace na Britských ostrovech a otázka návštěvnosti ruského impéria se vyvíjela poněkud odlišně neţ ruský trend nastíněný v předchozí kapitole. Dějinné události, politické i kulturní vztahy, ale především značná vzdálenost měly u Britů po dlouhou dobu za následek jen malou popularitu cestování severními evropskými cestami. Britové tak s oblibou podnikali spíše cesty přes Francii, Německo a Švýcarsko do Itálie. V posledních desetiletích osmnáctého století se však počet cest směřujících z Británie do Skandinávie, Polska, a zejména Ruska značně rozrostl. Tyto země začaly představovat lákavou, dosud neprozkoumanou krajinu. Do značné míry na této skutečnosti měly podíl střípky zpráv diplomatů či námořníků, drobné překlady ruské literatury, především však rostoucí zájem o zemi cara Petra I. a carevny Jekatěriny II., během jejichţ vlády se Británie o dosud nepoznaném vzdáleném mocnářství alespoň do určité míry mohla doslechnout. Zmiňované období s sebou přineslo řadu odhodlaných cestovatelů, kteří se z nejrůznějších důvodů vypravili severní cestou do carství a vraceli se s písemnými svědectvími toho, co viděli. Cestování tak sehrálo ve společensko-kulturních vztazích Británie a Ruska významnou roli. Poznatky těch, kteří cizí zemi navštívili, ať uţ za jakýmkoliv účelem, se otiskly do jejich konkrétních cestopisných zpráv a podstatným způsobem se promítaly jak do obrazu, který si ruská společnost vytvořila o Británii, tak na druhé straně do představy Britů o Rusku. Cestopisy se proto zařadily k jednomu z projevů kulturních a společenských vazeb obou zemí. Britové se nejčastěji v Rusku seznámili s ţivotem ve městech. Tuto zřejmě nejpočetnější skupinu návštěvníků tvořila britská šlechta či členové bohatších společenských vrstev. Jejich hostiteli se stali rovněţ aristokratické kruhy, či dokonce sám car či carevna. Důvodem podobných cest bývalo přímé pozvání z Ruska. Protoţe tyto návštěvy byly spojené s prezentací nákladného a honosného ţivota ruské vysoké společnosti, dojmy Britů pak působily poněkud jednostranně a nevytvářely objektivní obraz. Kromě toho se značně lišily od zkušeností, jichţ v ruské říši nabyli ti, kteří se seznámili s ţivotem nevolníků a kaţdodenností na ruském venkově územně i stylem ţivota vzdáleném městskému komfortu ruské smetánky. Největším magnetem se pro Brity tedy stala ruská města a uţ od počátku osmnáctého století, od svého zaloţení, především Sankt Petěrburg. Sídlo vybudované

46 carem Petrem I. jako symbol nového kurzu ruské politiky se velmi záhy, bezprostředně po svém vzniku, dočkalo popularity a značné navštěvovanosti. Pro neobvyklost a kontrast ve srovnání s ostatními typickými ruskými městy se sem sjíţděli pozorovatelé z celé Evropy. V Sankt Petěrburgu se Evropa setkávala s Ruskem. Pro toho, kdo chtěl hlouběji poznat kulturu tradičního ţivota, se stal Sankt Petěrburg spíše výchozím bodem k dalším cestám po rozsáhlém carství. Jednu z nejpočetnějších skupin zahraničních návštěvníků tvořili uţ od samého začátku právě Britové. Přitaţlivost Ruska byla rovněţ umocněna obavou z moţné existence země, která by byla schopna ať uţ v jakémkoliv ohledu Británii předčit. Prvenství, jedinečnost a prestiţ vlasti tak hluboko zakořeněná v britském patriotismu se zdála ohroţena. Skrytým a nepřímým důvodem cest pak mohla být snaha nepříjemnou domněnku vyvrátit přímým svědectvím. Jako jeden z prvních britských cestovatelů se seznámil s novým ruským hlavním městem a zanechal o svých záţitcích i písemné svědectví sir Francis Dashwood138. Tento muţ, který jiţ v roce 1726 podnikl spíše tradiční návštěvu Francie a mezi léty 1729 a 1731 Itálie, vyplul roku 1733 do Kodaně a odtud do Sankt Petěrburgu. Neţ se vydal na zpáteční cestu, pobyl v ruském hlavním městě jen pouhých dvacet dní, z nichţ vyvodil následující závěr: „Jsem velmi spokojen se svojí cestou a domnívám se, ţe by po dobu tří týdnů či měsíce uspokojila kaţdého zvídavého člověka, avšak myslím si, ţe poté by člověku bylo lépe v jiţnějších oblastech.“139 Významnější a obsáhlejší písemná svědectví Britů o jejich cestách do ruského impéria se objevila aţ na konci osmnáctého a na počátku devatenáctého století. Svými zprávami podávali jiţ mnohem detailnější popisy ruského světa a přinášeli informace o konkrétních jevech přítomných v různých oblastech ruského carství. Záznamy Britů přinášely například detaily ze ţivota cara či carevny, které do té doby v Británii patřily k naprosto neznámým (například dopisy baronky Elizabeth Dimsdale týkající se ţivota carevny Jekatěriny II. a jejích vnuků, velkokníţete Aleksandra Pavloviče a Konstantina Pavloviče v Carském Sele, či cestopisné poznámky a malířská zpracování cara Aleksandra I. Roberta Kera Portera), zamýšlely se nad rolí panovníka a aristokracie ve společnosti a srovnávaly jejich postavení s britským prostředím (sem patřil například Andrew Swinton a jeho údiv nad obrovskou pompou ruské vysoké společnosti či John Sinclair, který si rovněţ všímal její okázalosti). V komentářích

138 Biografické údaje sira Francise Dashwooda viz OSOBNOSTI. 139 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 1–2.

47 nechyběla ani témata věnující se sociálním poměrům, zaměřená na vnímání národního cítění v rozsáhlém impériu či kaţdodenní ţivot ruského člověka – ať jiţ nevolníka či šlechtice – a jeho kulturní projevy (sem moţno zařadit Swintona s jeho obdivem k dobrosrdečnosti ruských lidí, lady Elizabeth Craven a její dopisy nahlíţející na krymské obyvatelstvo, ke kulturnímu ţivotu Ruska se vyjadřoval i William Coxe či Matthew Guthrie). Jednu z nejčastěji komentovaných oblastí představoval pro britské návštěvníky aţ bizarní systém ruského hospodářství (k danému problémovému okruhu se vyjadřoval Swinton či ostré kritiky Catherine Wilmot).140 Význam uvedených příspěvků spočíval především v tom, ţe jimi svým krajanům zprostředkovali odlišnou kulturu a jejich korespondence, z větší části soukromá, která se později dočkala i kniţní publikace, patřila mezi širokou veřejností k nejčastějším a nejoblíbenějším zdrojům informací o dalekém východě. Publikované cestopisné zprávy znamenaly pro běţného Brita vítaný zdroj informací hned z několika důvodů. Především jejich publikování předcházely ve velké většině soukromé dopisy a jejich autoři prvoplánově nezamýšleli jejich zveřejnění. Proto i kdyţ byly později částečně upraveny, nedošlo ke korekturám do takové míry, ţe by byla narušena spontánnost a otevřenost, s níţ je autoři psali. Obsah zpráv a témata se tak vyznačovaly aktuálností, protoţe byly vybírány s ohledem na britského adresáta, a kladly důraz na zajímavosti a odlišnosti od ţivota, na nějţ byl zvyklý na Ostrovech. Uvedený zdroj informací byl rovněţ vyhledáván pro svoji dostupnost, jasnost a čtivost. Výrazně se tak odlišoval od jiných forem komentářů, jakými se vyznačovaly například diplomatické zprávy či překlady a postřehy britských reverendů v Sankt Petěrburgu, k nimţ se vztahuje druhá část tohoto textu. Cestopisy obsahující bezprostřední dojmy Britů o ruském carství se pro svou aktuálnost a srozumitelnost rozšířily, čtenáři je vnímali jako zajímavou a snadno dostupnou literaturu. Výběr témat, cizokrajnost a vzdálenost země spolu se způsobem podání její atraktivitu a oblibu u běţného britského čtenáře jen zvyšoval. Cestopisná literatura tak snadno vešla do obecného povědomí, vzbuzovala větší oblibu a podněcovala další Brity k návštěvě ruského carství. Není jistě bez zajímavosti, ţe ne veškerá písemná korespondence, která na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století o ruském impériu v Británii vznikla, byla také vydána kniţně. Dokonce ještě v současné době existuje početná skupina nepublikovaných

140 Ke konkrétním cestovatelským postřehům se vyjadřují následující kapitoly.

48 rukopisů uloţených v British Library. Například teprve v roce 1989 vydal britský historik Anthony Glenn Cross soukromý deník pod názvem An English Lady at the Court ofCatherine the Great The Journal of Baroness Elizabeth Dimsdale 1781141. Baronka Elizabeth Dimsdale patřila k ţenám píšícím o Rusku osmnáctého století. Jako první se z této skupiny do tisku dostala v roce 1739 korespondence pod názvem Voyage to Russia142. Autorka Elizabeth Justice podnikla v létě 1734 cestu do ruského hlavního města jako guvernantka dětí přední britské obchodnické rodiny. Její stručné zápisky informovaly, bohuţel jen povrchně, o ţivotě a zvycích v Rusku. Populární práce vyšla v prvním vydání v šesti stech kopiích a okamţitě se rozprodala; v roce 1746 se objevila ve druhém nákladu doplněném čtyřmi dopisy, odkrývajícími negativní postoj autorky k Rusům, především k slouţícím („daleko horší neţ dobře vycvičený medvěd“). S obdivem se často zmiňovala o Britovi trvale pobývajícím u dvora carevny Anny Ivanovny, Claudiu Rondeauovi, jehoţ manţelka Jane se stala druhou autorkou zpráv z carského impéria přibliţně ze stejné doby, avšak publikovaných mnohem později. Letters from a Lady, who resided some years in Russia, to her Friend in England se anonymně objevily roku 1775, pro kritiky však bylo velmi obtíţné určit autorství.143 Autorka, známá jako Lady Rondeau, čerpala ve svém cestopisném díle z jedenáctiletého pobytu v Sankt Petěrburgu a podrobně informovala o dvoře carevny Anny Ivanovny. Její kniha vyšla ve dvou vydáních (1777, 1784). Rok po její smrti byly publikovány i dopisy z prvních let strávených v Sankt Petěrburgu jako Eleven additional Letters from Russia in the reign of Peter II. Jane Rondeau a Elizabeth Justice se zaměřily zejména na události a zajímavosti kolem carského dvora, zvyky a zábavu hlavního města. Třetí z řady cestopisných prací, jejichţ autorkami byly ţeny, tvořila korespondence lady Elizabeth Craven. Tyto záznamy spadaly do doby vlády Jekatěriny II. a vyšly pod názvem A Journey through the Crimea to Constantinopol v roce 1789.144 Podrobněji se korespondenci a cestě na Krym věnují následující kapitoly. Uvedené skutečnosti opět potvrzují různost společenských vrstev, k nimţ se britští návštěvníci hlásili. Rovněţ cíle jejich cest a důvody vzniku zápisů nepatřily do stejné

141 A. G. CROSS (ed.), An English Lady. 142 Elizabeth JUSTICE, Voyage to Russia, London 1739. 143 Jean Rondeau, rozená Goodwin, dcera duchovního z Yorkshiru, se roku 1728 provdala v Rusku za Thomase Warda, britského generálního konzula, po jeho smrti se jejím druhým manţelem v roce 1731 stal Rondeau, a kdyţ 1740 zemřel i on, opustila Rusko společně s britským obchodníkem Williamem Vigorem, s nímţ brzy uzavřela sňatek a také jeho o mnoho let přeţila. Jane RONDEAU, Eleven additional Letters from Russia in the reign of Peter II., London 1784; J. RONDEAU, Letters from a Lady, who resided some years in Russia, to her Friend in England, London 1775, 1777, 1784. 144 E. CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole.

49 kategorie. Čtenář tak sledoval šlechtice trávící v Rusku volné chvíle a pohybující se především ve vysoké společnosti, ale zároveň cestovatele či vojáky mapující zemi a ţivot zcela odlišných vrstev obyvatelstva. Patřila-li však korespondence od počátku k záměrně pro širokou veřejnost sepisovaným zprávám, či zda se jednalo spíše o sekundární jev – pozdější vydání soukromých dopisů – zdaleka nebylo závislé na společenském postavení pisatele. V první polovině osmnáctého století Brity k cestě přiměly především profesní zájmy. O „novém Rusku“ Petra I. a jeho následovníků Británii informovali odborníci angaţující se v nejrůznějších oblastech zvolna se rozvíjejících rusko-britských politických, hospodářských a obchodních styků. Existovaly tak záznamy diplomatů, obchodníků, námořních důstojníků či lékařů, vznikající účelově, a proto se charakterově lišící. Jako první ruský ţivot uceleně zpracoval John Perry145, který v zemi strávil čtrnáct let (1698– 1712) a poskytl detailní popis Petrových reforem ve své knize State of Russia under the Present Czar, vydané v roce 1716.146 Mezi nemnohé cestopisy této doby se zařadilo také dílo lékařů Samuela Johnsona a Johna Bella Travels from St Petersburg to Diverse Parts of Asia z roku 1763, kde zmiňovaní lékaři poskytovali informace o cestě ruských ambasadorů do Persie, Číny a Střední Asie během vlády Petra I. (v roce 1721 a 1722) a do Konstantinopole na přelomu let 1737 a 1738, jíţ se téţ účastnili.147 Bell zůstal v Rusku i v době vlády carevny Anny Ivanovny, kdy do země přišel jiţ další skotský lékař John Cook. Tento muţ se ve svých zprávách z let 1735 aţ 1751 věnoval především době panování carevny Jelizavety I., jejím panovnickým úspěchům, a zejména rusko-turecké válce. Stejně jako Bell, také Cook sepsal své záznamy aţ po několika letech, kdyţ uţ působil ve skotském Hamiltonu jako místní lékař. Na rozdíl od Bella však jeho práce vyšla několikrát v reprintu148. Přestoţe období od smrti Petra I. do nástupu Jekatěriny II. na trůn nepatřilo k často popisovaným, zprávy o něm existovaly. Zmiňovanou „trhlinu“ v korespondenci zaplnily právě Johnsonovy, Bellovy a Cookovy publikace, které se staly základem pro pozdější práce. Počet cest do Ruska a s nimi spojené vydávání osobních deníků, dopisů či cestopisných záznamů vzrostl s příchodem Jekatěriny II. k moci. V této době začali

145 Biografické údaje Johna Perryho viz OSOBNOSTI. 146 John PERRY, State of Russia under the Present Czar, London 1716 147 Robert JOHNSTON – John BELL, Travels through Parts of the Russian Empire, London 1815. 148 Práce byla rovněţ publikována v roce 1770 jako dvousvazkové dílo Voyages and Travels, avšak její vydání bylo omezeno na Edinburgh. Srov. John BELL, Travels from St Petersburg to Diverse Parts of Asia, Glasgow 1763; A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 3; John PARKINSON, A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, 1792–1794, London 1971, s. xiii.

50 Britové do východního carství navíc cestovat z pouhého zájmu. Důvody návštěvy uţ tedy nemusely být pouze profesního charakteru. Britští autoři píšící v době vlády Jekatěriny II. však stále vyuţívali a rozvíjeli Bellovy a Cookovy poznatky. Na tomto základu postavili své komentáře a Rusko, jehoţ politická role v Británii stále rostla, tak přibliţovali britské veřejnosti i v kulturně-společenské rovině. Zájem čtenářů se zároveň zpětně stal pobídkou k dalším cestám na východ a k publikování cestopisných zpráv, které měly uspokojit zvýšenou poptávku po nových informacích. V šedesátých letech osmnáctého století, tedy na počátku Jekatěrininy vlády, se jednalo opět především o diplomaty a odborníky, mající v impériu jisté profesní povinnosti. Teprve později se jejich řady začaly rozrůstat o návštěvníky, kteří bez ohledu na to, jaké měli společenské postavení či sociální příslušnost, přijíţděli s osobním zájmem poznat zemi. Pro následný rychlý rozvoj britské cestopisné literatury o Rusku nelze opomenout ani význam byť nemnohých, ale existujících starších prací uvedených lékařů z období vlády carevny Anny Ivanovny a Jelizavety I. a zároveň zprávy odborníků a diplomatů, které se i přesto, ţe se netěšily u britské veřejnosti takové popularitě jako cestopisy, staly významným základem pro tvorbu pozdější generace britských návštěvníků (například Travelling Sketches in Russia and Sweden during the years 1805, 1806, 1807, 1808 malíře Roberta Kera Portera nebo St Petersburg Augusta Bozzi Granvilla149). Do skupiny publikujících diplomatů se řadil například zplnomocněný vyslanec sir Georg Macartney, který na Jekatěrinině dvoře působil mezi léty 1765 a 1767 a svoji soukromou korespondenci vydal roku 1768 pod názvem Account of Russia MDCCLXVII.150 Do odborných prací tohoto období spadala rovněţ literární činnost britských reverendů věnovaná pravoslaví v Rusku. Jednalo se například o pojednání reverenda Johna Glena Kinga The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia; containing an Account of its Doctrine, Worship and Discipline, etc.151 o ruské církvi v Sankt Petěrburgu, které se stalo velkým vzorem pro jeho následníka reverenda Williama Tooka. Role Tooka v literárním zpřístupnění obrazu ruské historie, etnografie, kultury a náboţenství byla nezastupitelná. Jeho převáţně překladatelská tvorba představovala skutečný průlom do znalostí ruského kulturního ţivota. Z celé řady prací znamenalo největší přínos pro britské vědomí o ruské současnosti jeho třísvazkové dílo z roku 1799

149 R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden; Augustus Bozzi GRANVILLE, St Petersburgh, London 1828. 150 Georg MACARTNEY, Account of Russia MDCCLXVII, London 1768. Publikace se nese v podobném duchu jako záznamy britského mimořádného vyslance v Rusku: Charles WHITWORTH, Account of Russia as it was in the Year 1710, London 1758. 151 J. G. KING, The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia.

51 View of the Russian Empire.152 Avšak přesto, nebo snad právě proto, ţe publikace Tooka, ale i dalších britských reverendů dosahovaly značné vědecké úrovně, staly se daleko méně rozšířené mezi britskou veřejností neţ prameny osobní a soukromé korespondence. Otázce týkající se reverendů při britské ambasádě v Sankt Petěrburgu a jejich přispění k rozšíření znalostí o ruském kulturním a sociálním světě v Británii se věnují kapitoly druhé části předkládané práce. Sedmdesátá a osmdesátá léta osmnáctého století znamenala skutečný nástup cestopisných zpráv zaloţených na osobních proţitcích a zkušenostech autorů, mezi něţ patřili například baronka Elizabeth Dimsdale, William Richardson, reverend William Coxe, sir John Sinclair, lady Elizabeth Craven, admirál Andrew Swinton, Martha a Catherine Wilmot či Robert Ker Porter a další. Pro některé z nich setrvání v Sankt Petěrburgu či v Moskvě znamenalo pouhé splnění dvou bodů v rámci větší exkurze po ostatních severských metropolích. Jiní preferovali jiţní směr, tedy přes Ukrajinu na Krym a lodí do Konstantinopole. Není bez zajímavosti, ţe na východ přes Ural cestu nepodnikl nikdo.153 Záznamy lze dělit podle různých kritérií a aspektů, nejvýraznějším se však ukázala délka či četnost a místo pobytu Britů v zemi. V prvním případě lze cestovatele rozdělit do dvou skupin. Jedni se spokojili s krátkým většinou jednorázovým pobytem ve velkém ruském městě (nejčastěji v Sankt Petěrburgu či Moskvě), jako například baronka Elizabeth Dimsdale, která se svým manţelem přijala pozvání carevny Jekatěriny II. do Carského Sela, či sir John Sinclair, jenţ pobýval v blízkosti carské rodiny v Sankt Petěrburgu. Do druhé kategorie patřili spíše milovníci delších a náročnějších výprav směřujících z hlavního ruského města do vzdálenějších částí impéria, jako admirál Andrew Swinton, popisující jak ruská města, tak nevolnické prostředí venkova, lady Elizabeth Craven, trávící většinu svého ruského pobytu v roce 1786 na Krymu, Marie Guthrie, Francouzska, která se vdala v Sankt Petěrburgu za skotského lékaře Matthewa Guthrieho a o deset let později shromáţdila záznamy ze svých cest, nebo reverend William Coxe, konající cesty po městech a vesnicích ruského impéria v době vlády Jekatěriny II. Jako třetí skupinu lze označit těch několik málo cestovatelů směřujících na východ od Moskvy po řece Volze aţ na Sibiř. Mezi jiţ uvedenými autory, lékaři Johnem Bellem, Samuelem Johnsonem a Johnem Cookem, a následujícími popisy Sibiře britskými návštěvníky se nacházela určitá dlouhá mezera přerušená pouze fragmenty deníků Samuela Benthama, popisujícího cestu do Tobolska v roce 1789. Kompletní záznamy představovalo

152 W. TOOKE, View of the Russia Empire, London 1799. 153 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 3.

52 aţ vyprávění Martina Sauera o námořní expedici podél sibiřského severovýchodního pobřeţí z let 1785 aţ 1794, vnitrozemí Sibiře popsal znovu v roce 1820 kapitán John Dundas Cochrane154. Nejvýstiţnější informace pro britského čtenáře však z této oblasti přinesl aţ v roce 1793 John Parkinson.155 Místo pobytu tvořilo další důleţitý znak, podle nějţ bylo na korespondenci nutné nahlíţet. Nelze směšovat poznatky z hlavních ruských měst s těmi z provincií, či dokonce z ruské vesnice. Například Elizabeth Dimsdale popisovala Sankt Petěrburg, především ji však okouzlilo letní sídlo carské rodiny – Carské Selo, Robert Ker Porter se zase pohyboval výhradně na dvoře cara Aleksandra I., jejich postřehy se tedy značně lišily od krymských dopisů Elizabeth Craven či Charlese de Ligneho nebo pohledu Jeana de Lessepse na odlehlou Kamčatku.156 Motivy cest patřily tedy k nejrůznějším. Od vojenských, politických aţ po ty ryze zájmové a osobní. Záznamy reflektovaly cestovní plány a činnosti charakteristické pro většinu Britů navštěvujících Rusko, ale země na kaţdého působila do jisté míry odlišně, a to právě v závislosti na účelu návštěvy. U všech ale zůstalo jedno společné. I kdyţ nemuseli být zemí přímo nadšeni, připadala jim velmi atraktivní, zajímavá a inspirativní, proto se rozhodli seznámit s ní své krajany nebo alespoň příbuzné. Rusko je většinou přitahovalo nikoliv jako vzor, kde by chtěli hledat poučení či aplikovat tamní poměry ve své vlasti; to, co je upoutalo, lze označit spíše jako touhu informovat o existenci národa, jehoţ ţivotní styl se zdál přinejmenším neobvyklý a nepochopitelný, tolik odlišný od toho britského. Zajímavé ale zůstává, ţe i přes pro ně v jistých momentech značně absurdní zjištění Britové nikdy ruskými zvyklostmi nepohrdali, objevovala se u nich vţdy spíše snaha o porozumění daných mravů. Takový postoj zaujali například i k řešení tak palčivých otázek, jakými bylo existující ruské nevolnictví a hospodářské problémy, s nimiţ se Británie dokázala jiţ v minulosti úspěšně vypořádat. I přesto, ţe podle kníţete de Ligneho „není zrovna v módě věřit cestovatelům, dvořanům a ničemu dobrému řečenému na adresu Ruska“157, se stala cestopisná literatura

154 John Dundas COCHRANE, Narrative of a Pedestrian Journey through Russia and Siberian Tartary, from the Frontiers of China to the Frozen Sea and Kamtchatka, London 1824. Biografické údaje Johna Dundase Cochrane viz OSOBNOSTI. 155 J. PARKINSON, A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, 1792–1794. Biografické údaje Johna Parkinsona viz OSOBNOSTI. 156 Podrobněji viz níţe. 157 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 233.

53 Britů velkým lákadlem a přispěla značnou měrou ke stále se rozšiřujícím znalostem o východním mocnářství.

4.2 Objevování Východu

S blíţícím se koncem osmnáctého století měla britská čtenářská obec k dispozici pestrý výběr materiálu týkajícího se mnoha aspektů ţivota v ruském impériu – biografie panovníků Petra I. a Jekatěriny II., základní historii od nejranějšího období po tehdejší současnost, etnografické a geografické práce, popisující mnohonárodnostní teritorium a četné osobní poznatky ze soukromé korespondence. Z dochovaných zpráv vyplývalo, ţe téměř kaţdý, kdo směřoval do Ruska, se více či méně setkal i s kulturou severských zemí – Norska, Dánska a Švédska. Obvyklá trasa na východ těmito oblastmi procházela, proto ať uţ britský cestovatel měl, či neměl v úmyslu prozkoumat skandinávská města či regiony, musel jimi minimálně na cestě do Ruska projet. Protoţe však, stejně jako o Rusku, ani o nich neměl běţný Brit jasnou představu, věnovala jim většina cestovatelů ve svých zprávách značný prostor. Britové směřující do těchto oblastí vnímali často Rusko a zmíněné severské země jako jeden celek, určitý komplex příbuzných zemí, v jejichţ rámci bylo třeba na Rusko nahlíţet jako na nejpozoruhodnějšího zástupce dalekého severovýchodu. Značná vzdálenost od Ruska jen přispívala k jeho záhadnosti a přitaţlivosti. Jedním z Britů, kteří v osmnáctém století zaznamenali o carství nejvíce zpráv, byl William Coxe (1747–1828)158. Navštívil jej opakovaně v době vlády Jekatěriny II. (1762– 1796). Nabytých zkušeností a záţitků vyuţil v mnoha biografických a historických knihách s ruskou problematikou. Nejznámějším spisem se stal jeho Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, který byl v Londýně jen mezi léty 1784 a 1803 vydán celkem šestkrát. Za pozoruhodné lze označit především to, ţe přinesl informace o ruské kaţdodennosti.159 Protoţe Coxe se neomezil pouze na návštěvu určitých oblastí či společenských vrstev (spíše naopak, snaţil se poznat a zmapovat ţivot celé společnosti na rozlehlém ruském teritoriu), podařilo se mu předloţit ve své době jeden z nejobjektivnějších pohledů na Rusko. Jeho záznamy ukazovaly jak pestrý a okázalý styl sanktpetěrburského dvora a nejvyšších společenských kruhů, tak monotónnost ţivota nevolnického obyvatelstva

158 Biografické údaje reverenda Williama Coxe viz OSOBNOSTI. 159 Poprvé byla práce Williama Coxe vydána roku 1784 v Dublinu, a poté následovala další upravená vydání. U pozdějších vydání došlo k drobné změně v názvu díla: Travels in Poland, Russia, Sweden and Denmark.

54 na venkově.160 Coxe však zároveň upozorňoval na velký respekt a téměř posvátnou úctu, kterou lid choval k panovníkovi, a obdivoval se bezmezné důvěře, jiţ poddaní do svého cara kladli. Jako Brit milující svoji zemi zaznamenal rovněţ velmi silně zakořeněný ruský patriotismus. V této souvislosti si však často posteskl nad neprovázaností vyslovených slov či slibů s činy Rusů. Tento nešvar ruské povahy ukázal Coxe například na nezájmu Rusů pečovat o svá města, a to i taková, jakým byl daleko za hranicemi ruského impéria známý Novgorod.161 Tím se dotkl i rozdílu mezi britskou a ruskou mentalitou, spočívajícím především ve smyslu pro povinnost pečovat o bohatství zděděné po předcích. V detailním popisu upozorňoval zároveň na dvě přední ruská města – Sankt Petěrburg a Moskvu, která svým reprezentativním vzhledem daleko převyšovala ostatní ruský svět a silně s ním kontrastovala. Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark byly průběţně revidovány a doplňovány. Nové informace Coxe čerpal nejprve ze své druhé návštěvy Ruska, kterou uskutečnil v roce 1784. Později se nechal inspirovat dalšími britskými osobnostmi působícími v ruském prostředí, s nimiţ udrţoval písemný kontakt.162 Sir James Harris, britský vyslanec v Sankt Petěrburgu v době Coxovy první návštěvy, měl obavy, ţe zveřejňování informací o Rusku překročí únosnou mez a způsobí šíření skutečností, které z hlediska diplomatického zájmu nebylo vhodné veřejně prezentovat. Nicméně i jemu se líbil Coxův beletristický styl a nakonec reverendovo spisovatelské nadání uznal. Coxe se tak stal prvním britským spisovatelem, jemuţ se podařilo propojit exkurz do ruské historie a kultury, podrobné informace o ruských městech, muzeích a památkách, charakteristické pro kniţní průvodce, s líčením vlastních záţitků a mozaikou anekdot, faktů a dojmů z procestovaného území.163 První třídílné vydání Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark spatřilo světlo světa roku 1784. S reedicemi počet dílů stoupal a rozčlenění jednotlivých knih a kapitol procházelo změnami. V původním vydání zahrnovaly první kapitoly cestu ze Smolenska do Moskvy, popisovaly vzhled města, moskevské chrámy, kláštery, hrobky

160 Coxe měl moţnost sledovat i způsob oblékání, bydlení či stravy ruského nevolnictva. Konstatoval například, ţe zdejší „ (…) oblečení a zvyky jsou velmi jednoduché, pokrmy však vydatné a chutné.“ Srov. W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 302–306. 161 Coxovy zápisy k návštěvě Novgorodu viz níţe. 162 Například informace o aktuálním dění v pavlovském Rusku čerpal z korespondence s britským reverendem v Sankt Petěrburgu, Londonem Kingem Pittem. Jejich vzájemný písemný styk probíhal především mezi srpnem 1800 a květnem 1801, kdy Pitt pobýval krátce v Británii. Hlavní část těchto spisů tvořily tři Pittovy dopisy a jedna zpráva o stavu Ruska na počátku vlády cara Pavla nazvaná „Account of Russia during the Commencement of the Reign of the Emperor Paul“. Srov. K. A. PAPMEHL (ed.), Documents, s. 85–86. 163 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 4–5.

55 patriarchů a další budovy (zejména Kreml), zmiňovaly se o ţivotě šlechty a o událostech, které autor při cestě ze Smolenska do Moskvy zaţil. V dalších částech pak Coxe přibliţoval genealogii carů, přičemţ zmínil i zdroje historických informací – ruské archívy.164 Věnoval se téţ vzniku carského titulu a zmiňoval některé starobylé řecké rukopisy. Ve třetím svazku Coxe čtenářům ukázal Rusko jejich současnosti – obchod, trhy a jednotlivá města, zejména Moskvu, Sankt Petěrburg, Novgorod a Carské Selo. Opět se ale vrátil k ţivotu ruské šlechty, carského dvora a uţší carské rodiny. Samostatnou kapitolu věnoval téţ kněţně Sofii Aleksejevně, sestře Petra I., a historii carů vládnoucích pod jménem Dmitrij.165 V dalších vydáních „(…) doplnil zprávy o smrti Jekatěriny II., anekdoty o jejím oblíbenci hraběti Grigoriji Grigorjeviči Orlovovi (spolu s vyobrazeními), kníţeti Grigoriji Aleksandoviči Potěmkinovi a maršálu Aleksandru Vasiljeviči Suvorovovi.166 Dodán byl i výzkum v oblasti britsko-ruského obchodu a ve všech případech, kde jsem získal přesnější informace v otázce finanční a populační, upravil jsem text podle aktuální skutečnosti“167. Coxe do svého cestopisu později začlenil i kapitoly věnované smrti a osobnosti Borise Godunova a osudu zákonné královny Livonska Marie. Zdokonalováním a vylepšováním komentářů aktualizovaných podle dostupných informací se postupně Coxova práce zařadila mezi ve své době nejpřesnější a nejrealističtější záznamy o Rusku, o něţ se mohli opřít i pozdější britští cestovatelé směřující do uvedené oblasti. Přibliţně ve stejné době jako Coxe přinesl zprávy z Norska, Dánska, a především Ruska skotský admirál Andrew Swinton.168 Cestopis nazvaný Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 1791 vznikl aţ dodatečně sestavením Swintonových dopisů, které během své cesty posílal do vlasti. Vzhledem ke své profesi se autor věnoval především obchodní oblasti, přesněji záleţitostem námořního obchodu. Cestopis měl však i svou druhou rovinu. Tu tvořily zmínky a odkazy na běţný ţivot v Rusku (především vojenský), avšak se značnými obecně kulturními a ekonomickými přesahy. Mnoţství informací prezentovaných v lehce uštěpačném stylu se vztahovalo například k nevolnickému ţivotu, kultivaci půdy, ale i k atmosféře ruských měst či klimatickým podmínkám země.

164 V této pasáţi uvedl například i korespondenci mezi anglickou královnou Elizabethou I. a Ivanem Vasiljevičem II., spojenou s Ivanovou ţádostí o získání lady Anny Hastings jako své budoucí manţelky. 165 W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, London 1784. 166 K uvedeným osobnostem se vztahuje: W. COXE, Travels in Poland, Russia, Sweden and Denmark, London 1802, s. 367–374. 167 W. COXE, Travels in Poland, Russia, Sweden and Denmark, London 1802, s. ix. 168 Biografické údaje Andrewa Swintona viz OSOBNOSTI.

56 V této souvislosti prezentoval mimo jiné ruskou policii jako pečlivou a chránící lid před nepatřičným nakládáním s vlastní svobodou. Svůj postřeh dokládal příkladem, kdy teplota v Rusku klesla k 17 stupňům Réaumurovy stupnice169, na coţ ochránci pořádku reagovali zavřením divadel a všech míst poskytujících veřejnou zábavu, aby tak zmírnili ohroţení obyvatel nepříjemným klimatem. Tento zvyk, jak psal Swinton, se stal pro ruskou aristokracii absolutně nezbytným nařízením. S daleko menším nadšením však uvedl i důsledek, který s sebou podobné chování ne zřídka přinášelo – totiţ umrznutí sluţebnictva, které bylo nuceno v kočárech aţ deset hodin čekat na své pány.170 Klimatické podmínky ruského teritoria se skotskému admirálovi často staly inspirací pro písemné komentáře, v nichţ referoval především o rozdílnosti drsných ruských zim a teplých letních dní. Podnebí Ruska popisoval jako naprosto nevyzpytatelné. Tento fakt „(…) Rusové ještě zhoršují svými směšnými praktikami. Navzdory tomu, ţe velká tepla trvala uţ od poloviny dubna, ledové pole Golfu se prolomilo teprve před pár dny. Rolník přesto pouze v košili uţ obdělával zem – oral a sázel – a to i přesto, ţe ledová královna, kam jste jen dohlédli, pokrývala ještě oceán“171. Mimo podnebí Swintona zaujaly rovněţ obyčeje obyvatel měst. Zmiňoval se o pánech – gentlemanech, „(…) označovaných tak spíše podle svého postavení neţ podle majetku, pro něţ byl důleţitější počet koní zapřaţených do kočáru – tedy šest – neţ kvalita, velikost či barva zvířete“172 – pro Swintona zjevně poněkud nepochopitelný zvyk. Cestovatel tak nejen tímto příkladem vlastně popsal typický znak hluboko zakořeněný v ruské společnosti – snahu udělat dojem za kaţdou cenu, navodit pomocí bombastičnosti, okázalosti a lesku zdání bohaté a zámoţné společnosti bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně bylo, či ne. Dalším z často komentovaných – a to nejen u Swintona – fenoménů se ukázalo obecně rozšířené lpění Rusů na starých tradicích. Jedním z nejčastějších projevů se stal plnovous u muţů. Tento zvyk stále přetrvával a vizuálně odlišoval spolu s typickým oděvem173 příslušníka ruského národa od Evropana. Jak zaznamenal Swinton, Rus však svůj vous a bizarní oblečení neukazoval jen jako pouhou památku na své předky.

169 Tedy minus 21,25 stupňů Celsia. 170 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 222. 171 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, Ingrie červen 1789, s. 308–309. 172 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 222–223. 173 Podle Swintonova popisu se tradiční ruský oděv skládal z dlouhého zavinutého kabátu, koţeného či hrubého sukna v zimě podšitého kůţí. Srov. A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 225–226.

57 „Jsou ţárlivě připoutáni k dřívějším mravům a velice si jich váţí, jak ukazuje jejich vzezření, a tím dávají cizincům najevo především hrdost na svoje tradice.“174 Podle dopisů, z nichţ se cestopis skládal, bylo snadné identifikovat přesně trasu, po které se admirál pohyboval. Jak z názvu díla vyplývalo, projíţděl nejprve Norskem a Dánskem, jimţ také věnoval úvodní kapitoly. V dalších částech se jiţ dostal do samotného Ruska.175 Pro lepší orientaci v ruském prostředí začal Swinton své „Cesty do Ruska“ stručným pohledem do historie. V tomto ohledu jej však nelze srovnávat například s Coxem a jeho skutečným historickým exkurzem do dějin země. Swinton se orientoval spíše na historii obchodního a námořního spojení Ruska s Británií a se Švédskem či na rusko-turecké námořní kontakty v době nedávno minulé. Popsal počátky obchodního spojení mezi britskými a ruskými přístavy a následnou snahu obou stran vytvořit podmínky pro větší bezpečnost námořních cest. Tento moment nevnímal pouze jako ryze obchodní zájem, ale povaţoval jej za zásadní v upevňování vzájemného přátelství mezi oběma zeměmi.176 V tomto kontextu se zmiňoval o Petrovi I. jako o reformátorovi v oblasti hospodářství, zakladateli nového významného námořního přístavu Sankt Petěrburgu a iniciátorovi nejen vzniku ruské námořní flotily, ale také Sanktpetěrburské akademie věd.177 Líčením uvedených obchodních, především rusko- britských kontaktů autor postupně přešel aţ do své současnosti. Mezi témata, jimiţ se ve výkladu zabýval nejpodrobněji, patřil ţivot v obou ruských hlavních městech, kulturní (především divadelní) prostředí ruské vysoké společnosti a její vztah k náboţenství. Čtenář měl například moţnost prostřednictvím cestopisu nahlédnout do zvyků doprovázejících tradiční ruskou svatbu,178 značná část textu byla také věnována národnosti tatarské, která admirála zaujala jak svými zvyky, literaturou a náboţenstvím, tak svou podobností s americkými indiány.179 Swinton cestopis věnoval carevně Jekatěrině II. A protoţe takto učinil, vyjádřil tak určitým způsobem poděkování, ale především pochvalu zemi, která jej sice častokrát svými zvyky a postoji udivila, jiţ však daleko více zejména pro vstřícnost a dobrotu zdejších obyvatel obdivoval. Swinton tak z uvedených důvodů nekritizoval ani jiné pro něj nejasné a nepochopitelné aspekty ruského ţivota. Swintonovy zprávy se sice v podobě

174 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 227. 175 Sérii dopisů a historických komentářů doplňoval v závěru knihy slovníček slov a výrazů společných pro Skoty, Islanďany a Dány. 176 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, Riga říjen 1788, s. 114–115. 177 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 321–326. 178 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 337–362. 179 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 262–283.

58 citací objevily v pozdějších pracích,180 o autorovi samotném, jak tvrdí současný britský znalec cestopisů Cross, však kromě informací z jeho vlastního cestopisu a faktu, ţe návratu do vlasti se jiţ nedoţil, ţádné další poznatky neexistují.181 Na rozdíl od Swintonova cestopisu, sestaveného z dopisů aţ dodatečně, bez primárního úkolu informovat britskou veřejnost o situaci na východě, měla cesta Roberta Kera Portera (1777–1842)182 od počátku jasný cíl. Dosvědčuje to bohatě ilustrovaný dvoudílný spis Travelling sketches in Russia and Sweden, during the years 1805, 1806, 1807, 1808, vydaný v Londýně roku 1809, jehoţ hlavní úkol spočíval v seznámení britské veřejnosti se vzdálenými oblastmi. Porter chtěl vzhledem ke svému malířskému nadání znázornit Rusko prostřednictvím obrazů. Z toho důvodu vznikl bohatě ilustrovaný cestopis s kresbami vyjadřujícími autorův skutečný pohled na zemi, v níţ proţil sice krátkou, z hlediska svého osobního a profesního ţivota však významnou etapu. První díl publikace vytvořil Robert K. Porter svými dvaceti šesti dopisy, posílanými z Ruska do Británie od září 1805 do června 1806. Druhou část zaměřenou na cestu po Švédsku uvedl několika kapitolami o carském impériu, v nichţ pojednal o architektuře v Sankt Petěrburgu, palácích a apartmánech cara Pavla I., obrazech Petra I., vzácných sbírkách ruských carů a rozsáhlých zahradách.183 Způsob nahlíţení reality ovlivňovaly u Portera bezpochyby události, které otřásaly Evropou. Během jeho ţivota se odehrály tři oddělené, avšak na sobě závislé revoluce: francouzská, průmyslová a romantická. Ty se pak staly dostatečným podnětem pro komplex změn celého sociálního řádu – od úpadkového Ancien Régime aţ po první vzkvétající viktoriánskou éru. Tento proces však nebyl do Porterovy smrti roku 1842 dokončen, tím spíše ne do roku 1805, kdy Porter poprvé přijel do Ruska. Napoleonské války propukly jako důsledek první z výše jmenovaných revolucí – revoluce francouzské. A přesto, ţe občanské principy spojené s touto převratnou událostí hýbaly Evropou, nedostalo se jim ve společnosti ještě dostatečného zakořenění. Porter sice nevěnoval příliš pozornosti sociálním a ekonomickým zvratům, nicméně změna zdánlivě dosud klidného a mírného světa ve svět nečekaných událostí jej nemohla nezasáhnout. Porterova plátna sice zobrazovala válku s její šokující brutalitou, přesto však prezentovala především hrdinské triumfy. „Porter by nebyl pravým Angličanem, kdyby

180 Především poznatky z ruských hlavních měst Sankt Petěrburgu a Moskvy z let 1788 aţ 1791. 181 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 39, a dále: A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 388. 182 Biografické údaje Roberta Kera Portera viz OSOBNOSTI. 183 Podobně jako Swinton, popisoval i Porter nejprve ruské hlavní město Sankt Petěrburg, poté navštívil Moskvu a odtud přímo přes Viborg a Finsko cestoval do zmiňovaného Švédska. Srov. R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden.

59 nepovaţoval za svou morální a vlasteneckou povinnost ukázat britská vítězství v kontrastu se zdivočelými hordami Seringapatamů, napoleonskými silami u Acre či výkvětem francouzské kavalerie na poli v Agincourtu. Jeho obrazy neukazovaly nic z byronovské zahleděnosti do neštěstí, zla a smutku, spíše představovaly generaci inspirovanou daleko více svými hrdiny neţ filozofickými myšlenkami. Klima doby, v níţ tvořil daleko více neţ pacifistické snahy, naplňovala vlastenecká touha účastnit se války, a aktivně tak pomoci vlastní zemi. Zobrazování tendencí právě této generace tvořilo rozdíl mezi Porterem a umělci, jakými byli Richardson či Coxe.“184 Věhlas mladého umělce se v roce 1804 stal důvodem k pozvání Portera do Ruska. Inicioval jej sám car Aleksandr I. Porter zpočátku s přijetím nabídky váhal. Překvapivě velký umělecký úspěch mu totiţ v roce 1803 umoţnil získat členství ve Westminsterské gardě. Nadaný malíř hodlal v jejím středu v budoucnu bránit svoji vlast, a ztotoţnit se tak s mučednickými osudy hrdinů svých pláten. Navzdory tomu však v srpnu 1805 odjel do carského hlavního města.185 Strávil tam téměř dva a půl roku. Během této doby zhotovil sérii obrazů idealizujících činy Petra I. a svými freskami vymaloval v Sankt Petěrburgu budovu nové Admirality. Rychlost a dokonalost, s nimiţ díla vytvářel, mu přinesly obdiv carské rodiny a přístup do nejvyšší sanktpetěrburské i moskevské společnosti. Období přátelství obou zemí proţíval v přízni cara a podílel se dokonce na pořádání dvorních slavností. Tím ovšem utrpěl jeho soukromý ţivot.186 Vše od ubytování, osobních dojmů, osob, s nimiţ se setkal, a prostředí, v němţ se pohyboval, zdokumentoval Porter nejen svými plátny, ale také dopisy, které posílal rodině do Británie. Kdyţ se roku 1808 vrátil, výběr z korespondence publikoval pod titulem Travelling Sketches in Russia and Sweden a nadepsal „drahému příteli“. Ve skutečnosti však tyto dopisy adresoval jedné ze svých sester. Značný prostor ve zprávách zaujímala kultura a architektura ruských měst. Tak jako u většiny Britů, i zde se soustředila pozornost na dvě hlavní ruská města – Sankt Petěrburg a Moskvu. Avšak během svých cest se Porter setkal i s dalšími ruskými, co do významu i velikosti většími městy. Na stránkách cestopisu tak čtenář mohl nalézt zajímavé detaily o Novgorodu, Tveru či Archangelsku. Autor kladl důraz zejména na podobu měst jeho současnosti, mnohem méně se jiţ soustředil na historické souvislosti. V těch se omezil pouze na stručnou

184 P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 297. 185 V této době se v Rusku právě začala připravovat jednání směřující ke zformování třetí koalice. 186 I přes přízeň cara a častého pobytu v aristokratických kruzích zasáhla nepříznivá politická situace do jeho soukromého ţivota. Zamiloval se do kněţny Marie Fjodorovny Ščerbacké, dcery jednoho z nejstarších ruských rodů, která se ale vlivem změny v evropské politické situaci mohla stát jeho manţelkou aţ v roce 1811. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons, s. 298.

60 informaci o zakladateli či nejvýznamnější osobnosti města.187 Protoţe se však jednalo o pouhé zastávky na delších cestách, měly, na rozdíl od Coxových popisných pasáţí, zprávy spíše stručnější informativní charakter. V této souvislosti se však Porter, přestoţe spíše okrajově, dotkl zaráţející disproporce mezi udrţovanými městy a zanedbanými vesnicemi a s tím spojené ţivotní úrovně obyvatel na ruském venkově. Během jeho výprav na východ do středu ruského impéria jej například udivila neexistence hostinců podél cest, jak tomu byl zvyklý ve své vlasti, a stále stejná neměnná podoba vesnic, kterými projíţděl. Jediný rozdíl zaznamenal v podobě budovy kostela. Ostatní domy byly dřevěné, „(…) aniţ by však k jejich stavbě byly pouţity hřeby; budovy jsou tak vytvořené, jako by měly být podle libosti rozebrány a na jiném místě opět postaveny“.188 Vesnice většinou tvořené pouze jednou ulicí mu svou divokostí a neupraveností připomínaly dávná historická města v Británii. „Jednotlivá stavení od sebe odděluje neurčitá brána, která vede na velký dvůr přeplněný saněmi, povozy a k tomu ještě nahromaděnou špínou, shnilou slámou, sešlými koňmi, prasaty a dalšími nepříjemnostmi.“ Ruskou vesnici doslova nazývá „dokonalým muzeem špíny a ohavností, které lze jen těţko nalézt na jiném civilizovaném místě na světě“. Avšak ani krajina rozprostírající se mezi městy a vesnicemi na Portera nepůsobila přívětivěji, charakterizoval ji jako „nevlídnou studenou rovinu, kde nebyla často ani stopa po lidské bytosti či hospodářském stavení“. Nekonečné zasněţené pláně přirovnal k arabské poušti, která „(…) nemůţe být pro lidské oko strašnější neţ tato scenérie“.189 Naproti tomu ruská města vedle jednotvárnosti a nevzhlednosti vesnic udělala na malíře příjemný a v některých případech aţ honosný dojem. Ve městě Tver vyzdvihl roli carevny Jekatěriny II., která do obnovy architektury zdejších budov věnovala značné finanční prostředky. Dotovala znovuvybudování guvernérova domu, biskupského paláce,

187 U popisu Novgorodu se pouze několika odkazy zastavil u nejdůleţitějších etap historie města: „(…) místo narození velké kněţny Olgy, která vládla impériu v roce 945 (…)“ a doplnil poněkud básnickou poznámku: „Bohu a velkému městu Novgorod, kdo můţe odolat?“ Detailněji se Porter věnoval popisu místa: „(…) jedno z nejstarších měst v Rusku (…) katedrála St. Sophia byla postavena před devíti staletími Vladimírem, kníţetem novgorodským. Zvenku je jednotvárná sbírka tmavých oblouků zdobená gotickými malbami legend svatých (…)“. Další zastávkou byl Tver, „(…) mnohem větší město neţ Novgorodu a v dávných dobách jedno z jeho nejpyšnějších rivalů (…)“. I zde stručně načrtl jeho osud spojený s rodem Aleksandra Něvského, „(…) jehoţ kníţecí titul se pak přenášel dále“. Srov. R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 146–147. 188 A pokračuje: „V Moskvě je trţnice, kde můţete koupit malé vesnice uţ vyrobené: také vily a domy všech velikostí a typů, (…) pokud někdo ráno vyhoří, můţe mít jiţ před setměním levně vybavený dům.“ Srov. R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 144. 189 R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 144–145.

61 soudního dvora a dalších veřejných budov a bezúročnou půjčkou v hodnotě tři sta liber štrelingů na dvanáct let motivovala všechny, kteří se rozhodli přispět k obnově města.190 Porter vykreslil také dlouhé a otevřené ulice, krásnou architekturu, nové školy pro děti měšťanů, zaloţené carevnou, a odborné školy pro mladé šlechtice. I zde se opět projevila jeho sympatie k Jekatěrině II., nepochybně pramenící ze silného dojmu, který na něho udělal její vnuk, car Aleksandr I., během jehoţ vlády malíř v Rusku působil. „Jestliţe kdy nějaký panovník zasluhoval být přirovnán k rodiči za to, jak pečuje o svůj národ, pak to byla Jekatěrina Veliká.“191 Město Tver v Porterově pojetí představovalo typické ţivé obchodní centrum (díky svému výhodnému poloţení na soutoku dvou řek), skutečnou přehlídkou lesku a komfortu velkoměsta však pro něho byla Moskva. Uchvátila jej tamní „(…) pohostinnost, příjemná atmosféra a ţivá společnost,“ s níţ se nikde jinde v Rusku nesetkal. Moskva si jej svým „(…) zájmem o cizince a Angličany“ získala.192 Porter se ve svých komentářích pozastavoval nad „podivuhodnými poměry“ bohatých obyvatel měst. Konkrétně pro Moskvany podle jeho slov znamenala zábava jakýsi nepřetrţitý ţivotní program „(…) karnevalů, kde se neustále střídaly bály, divadelní představení a radovánky všeho druhu“193. Porter byl především umělcem. Proto i realitu kolem sebe vnímal pohledem romantického malíře, jeho záznamy se vyznačovaly značnou subjektivitou. Otázkou financí a obchodu se zabýval jen minimálně. Kladl důraz především na svůj osobní dojem. I přesto, ţe soubor dopisů Travelling Sketches in Russia and Sweden, during the years 1805, 1806, 1807, 1808 nevynikal systematickou koncepcí, představoval co do šíře faktů pozoruhodnou práci, která zanechala nesmazatelnou stopu v britské cestopisné literatuře. Malířovy komentáře vynikaly nad ostatní především svým uměleckým pohledem a mistrným vyuţíváním romantické fantazie, s níţ vylíčil místa a osobnosti, které navštěvoval. Porterovi se jako nejpodstatnější jevilo ukazovat prostřednictvím svých maleb v ruském prostředí tak hluboko zakořeněný princip na jedné straně bouřlivého veselí a radosti, a na straně druhé palčivé bolesti, obrovské bídy a utrpení. Hlavní náplň jeho obrazům však přesto dávaly luxusní šlechtické zábavy, krása a šarm urozených dam; to vše

190 Srov. R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 148. 191 R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 148. 192 „Uţ při prvním pozdravu jsme pro jejich zdvořilost zapomněli, ţe jsme cizinci, (…) nevím, odkud se vzalo tvrzení, ţe pohostinnost je známka barbarství, ale určitě se tak nestalo v Moskvě.“ Srov. R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden s. 153. 193 R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 167.

62 spolu se vzhledem země a chodem ročních období jej okouzlovalo a podněcovalo jeho kreativní představivost. Avšak tam, kde bizarnost chudého Ruska nebylo moţno vyjádřit malebně, protestoval proti jeho nepůvabu a zdráhal se nepříjemné scény vůbec znázorňovat.194 Stejně jako William Richardson, ale s důrazem spíše na estetický neţ morální plán by cítil osobní uráţku, kdyby měl tuto brutalitu přenášet do svých malířských děl. Na rozdíl od Richardsona se ale opakovaně bránil analyzovat širší sociální aspekty scén, s nimiţ se kaţdodenně setkával. Právě proto byl Porter vnímán především jako malíř, nikoli jako analyzátor ruského ţivota.195 Za daných okolností nepřekvapilo, ţe ţádnou systematickou ucelenou interpretaci Ruska práce nepředloţila. Navíc kniha vznikla ze soukromé korespondence, nikoliv z oficiálních zpráv určených k pozdější veřejné publikaci. Porter se sice místy snaţil do svých zpráv zahrnout i politickou a společenskou stránku Ruska, aplikoval však britský pohled na podmínky v Rusku, a jeho závěry se tak stávaly neobjektivními. Navíc jeho pobouření nevolnickým systémem a kontrastem mezi postavením aristokracie a nevolníků se rozplynulo v jeho neznalosti historických souvislostí. Nebyl schopen zasadit existující společenské vztahy do kontextu s dějinným vývojem. Předloţené úsudky se řadily do oblasti pouhých spekulací názorově blízkých nedostatečně systematickým záznamům další irské cestovatelky Catherine Wilmot. Oba spojoval důraz na ruský kulturní anachronismus a jeho srovnání se zbytkem Evropy. Porter se k tematice vyjadřoval jen poněkud opatrněji: „Jeví se mi jako zajímavá myšlenka usilovat o pokrok odlišných národů skrze různé civilizační stupně, aţ do té doby, kdy jejich zvyky a obyčeje budou naprosto paralelní. A tak nynější zvyky některých zemí pouze korespondují s těmi zvyky, které existovaly v sousedním národě v minulých stoletích. Je to jako kolotoč, který se neustále opakuje a v jehoţ kruhu se svět točí stále dokola.“196 Tyto myšlenky připouštěly, ţe všechny národy se vyvíjely způsobem mechanického procesu směrem ke stejnému absolutnímu cíli, stejnému typu civilizace, a ţe tímto způsobem bude i Rusko následovat západní Evropu. Důsledky těchto konceptů by byly nesmírné, ale Ker Porter se jimi odmítal zabývat. Spíše je chápal jako neodvolatelné, neovlivnitelné, s jediným

194 Podobně se k nepříjemným tématům souvisejícím s ruskou kulturou a hospodářstvím stavěla i irská cestovatelka Martha Wilmot. Viz níţe. 195 P. PUTNAM (ed.), Seven Britons, s. 303. 196 R. K. PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, s. 176. O stejném anachronismu ruské kultury hovoří i zmiňovaná Catherine Wilmot. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 223.

63 moţným řešením, a to únikem do hédonistického a romantického způsobu ţivota, který kolem sebe v Rusku viděl a který ztvárňoval na plátnech.197 Z podobného prostředí, a to prostředí vysoké ruské společnosti, pocházely deníkové záznamy lady Elizabeth Dimsdale (1732–1812), která však spolu se svým manţelem baronem Thomasem Dimsdale navštívila ruský panovnický dvůr ještě v osmdesátých letech osmnáctého století. Většinu svého pobytu přitom trávila v přítomnosti carevny Jekatěriny II. Baron Thomas Dimsdale (1712–1800) se stal poté, co publikoval v roce 1767 svoji práci The Present Method of Inoculation for the Small Pox198, uznávaným lékařem. Následovalo pozvání do Ruska, kde úspěšně očkoval Jekatěrinu II. a jejího syna, velkokníţete Pavla, proti planým neštovicím. A jiţ v roce 1769 obdrţel od carevny jako poděkování „titul barona ruského impéria, úřad řádného civilního poradce, byl jmenován (gardovým) lékařem carevny s doţivotní penzí 500 liber šterlingů, která mu byla vyplácena i v Anglii (...)“199. O několik let později, v roce 1781, se do Ruska vrátil, tentokrát na letní sídlo carů – do Carského Sela – s úkolem očkovat malého velkokníţete Aleksandra Pavloviče a jeho bratra Konstantina Pavloviče. Během této cesty jej doprovázela manţelka, která si o průběhu návštěvy pečlivě vedla deník.200 Záznamy lady Elizabeth Dimsdale patřily velmi dlouho k početné skupině nepublikovaných rukopisů.201 Ona sama ve svých dopisech vystupovala jako průvodkyně po ruské přírodě a intimních detailech ţivota carské rodiny.202 Pozoruhodné bylo, ţe některé záznamy baronka doplnila aţ po dvou či třech letech po svém návratu do vlasti.

197 Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 304 198 Současná metoda očkování proti planým neštovicím. 199 „Oн получил звание барона российской империи, чин действительного статского советника, назначен был лейб-медиком императрицы с пожизненной пенсией в 500 фунтов стерлингов, которые должны выплачиваться ему и в Англии (...)“. Srov. http://dic.academic.ru/dic.nsf/enc_biography/20645, cit. 16. 12. 2009. 200 Rovněţ baron Dimsdale, kdyţ po návratu publikoval v Londýně svůj Tracts on Inoculation, přiloţil jako úvodní kapitolu cestopisné záznamy své první návštěvy Ruska. Biografické údaje lady Elizabeth Dimsdale viz OSOBNOSTI. 201 Teprve v roce 1989 vydal britský historik Anthony Glenn Cross její soukromý deník pod názvem An English Lady at the Court of Catherine the Great The Journal of Baroness Elizabeth Dimsdale 1781. K britským ţenám – cestovatelkám píšícím o Rusku osmnáctého století lze například, jak jiţ bylo uvedeno výše, zařadit také Elizabeth Justice (Voyage to Russia, 1739), Jean Rondeau (Letters from a Lady, who resided some years in Russia, to her Friend in England, 1775) či lady Elizabeth Craven (A Journey through the Crimea to Constantinopol, 1789). 202 Není bez zajímavosti, ţe se pro její silný smysl pro umělecký detail zápisy staly podkladem pro slavné malby Borovikovského, které se později otiskly do Puškinova popisu Jekatěriny II. v povídce Kapitánská dcerka. Jednalo se konkrétně o pasáţ zobrazující carevnu v parku spolu s jejím chrtem.

64 Originál jejího rukopisu se nezachoval, avšak edice, kterou zpracoval jiţ zmíněný Cross, čerpá z unikátní kopie pořízené ještě během autorčina ţivota.203 Deník kromě chronologicky za sebou následujících poznámek a dojmů z cesty a dvou návštěv hlavního města204 naplňovaly popisné pasáţe carského letního sídla. Dimsdale se zaměřila jak na detailní popis sídla a okolí,205 tak především na ţivot v něm. Svými dopisy zprostředkovala adresátům pohled do zvyklostí a chodu domácnosti carské rodiny. Baronka ţasla nad schopností carevny propojit péči o soukromý rodinný ţivot se starostí o chod celého rozlehlého ruského impéria, cenila si její pozornosti, kterou projevovala svým hostům, obdivovala zájem, s jakým dbala o nejlepší výchovu a vzdělání svých vnuků a v neposlední řadě vysoce oceňovala Jekatěrininy charakterové vlastnosti i fyzickou krásu.206 Kaţdý barončin záznam se vyznačoval jejím jasně formulovaným obdivem k carevně, a všechny její postřehy tak poněkud omezoval jediný zorný úhel, pod nímţ na okolí nahlíţela tamější vysoká aristokracie. Neboť Elizabeth Dimsdale se spolu se svým chotěm v Rusku pohybovala téměř výhradně v uvedených společenských kruzích. Výrazně se tato skutečnost projevila například ve zmínkách informujících o přivítání v Sankt Petěrburgu: „V jednu hodinu v noci jsme přijeli do Sankt Petěrburgu (…), měli jsme stejný dům, v němţ pobýval baron (manţel baron Thomas Dimsdale) během předchozí návštěvy Sankt Petěrburgu (…), kde nás jiţ očekávalo sluţebnictvo se všemi věcmi a připravenou večeří (…). Carevna, velkokníţe a velkokněţna a celá carská rodina byli v paláci Carské Selo (…), baron mi sdělil, ţe zde byl carevnou a velkokníţetem velmi vstřícně přijat a očekáván jako starý přítel.“207 Názory a postupy ruské aristokracie se promítly rovněţ do korespondence sester Marthy (1775–1873) a Catherine (1773–1824) Wilmot, které jako hosté kněţny Jekatěriny Daškovové strávily v Rusku několik let.208 Své irské příbuzné v dopisech informovaly

203 Okolnosti zachycující zmizení rukopisu, jeho přepsání a vytvoření kopie popisuje ve svém listu z 5. června 1853 neteř lady Elizabeth Dimsdale, Priscilla Gosselin (rozená Dimsdale). „Deník byl vlastnoručně napsán mou tetou, jen málo opraven baronem, ale přepsán někým, komu důvěřovala. První zničila ona sama, snad se bála, ţe by se mohl nějakou cestou dostat do tisku. Myslím si, ţe osoba, která rukopis přepisovala, se jmenovala Jeeves – bratr dvou dam, které ţily nedaleko mojí vily v Hertfordu.“ Srov. A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 17. 204 Podle záznamů baronka v Sankt Petěrburgu navštívila Zimní palác, Admiralitu, Smolnyj institut, Petropavlovskou pevnost. 205 Editor barončiných dopisů, A. G. Cross, přiloţil k rukopisu i dobový plán parku v Carském Sele, rytinu Tobiase Müllera vytvořenou podle nákresu Josepha Bushe (tamního zahradníka) z roku 1789, čímţ poukázal na přesnost a podrobnost sestavených záznamů. Srov. A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 55. 206 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 51–56. 207 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 2. 208 Martha Wilmot ţila v Rusku v letech 1803–1808 a její sestra Catherine Wilmot v letech 1805–1807.

65 o ţivotě ruské vyšší společnosti, v níţ se pohybovaly nejčastěji, nenechaly však stranou ani pohled na ruský venkov. I přesto, ţe obě sestry komunikovaly především s dvorskou společností a s nejvyššími představiteli země, včetně carského panovnického páru, pronikly i do rodin obchodnické třídy. Rovněţ návštěvy poddaných, které kněţna na svých statcích přijímala, rozšiřovaly jejich vědomosti o kultuře ostatních vrstev obyvatelstva. To vše jim umoţnilo komplexnější pohled do ţivota celé ruské společnosti. Zprávy dokonce odkazovaly i na ekonomické a politické poměry a často upozorňovaly na nevyhnutelnost sociálního kolapsu země.209 Jmenovanou edici připravili a publikovali v Londýně roku 1934 Montgomery H. Hyde spolu s Edith Londenderry pod názvem The Russian Journals of Martha and Catherine Wilmot 1803–1808. Originály dopisů a zápisků se zpočátku nacházely v majetku W. E. H. Leckyho, příbuzného rodiny Wilmot, po roce 1903 však byly uloţeny v Royal Irish Academy v Dublinu. Po téměř třiceti letech došlo k jejich objevení a z povolení Rady Akademie k postupnému publikování.210 Martha Wilmot, pozdější ţena reverenda Williama Bradforda, kaplana britské ambasády ve Vídni, patřila mezi aktivní pisatelky. Své postřehy si zaznamenávala i v době bezprostředně následující po Vídeňském kongresu, kdy se Rakousko stalo středem politického a společenského ţivota v Evropě. Právě shromaţďováním zmiňované vídeňské korespondence Marthy Bradford (rozené Wilmot) bylo objeveno mnoţství dokumentů vztahujících se i k cestě do Ruska. Vídeňský kongres a události následující však v Británii nezviditelnily pouze Rakouské císařství, přispěly podstatně rovněţ k otevření otázky velikosti role, kterou v celé problematice hrál evropský Východ, především Rusko. Británie se po zmiňovaném kongresu začala aktivně zajímat o „východní kolos“, který na sebe ve Vídni svým suverénním vystupováním zaměřil pozornost evropského Západu. Záznamy Marthy Wilmot, zajisté ovlivněné těmito skutečnostmi, znamenaly pro adresáty vítané a inspirující podněty formující jejich názory na tehdejší politickou situaci. K jejich zveřejnění a všeobecnému rozšíření však ve své době přesto nedošlo. Stalo se tak mnohem později v roce 1934, jak bylo uvedeno výše.

209 K palčivým sociálním a hospodářským otázkám impéria se vyjadřovala spíše Catherine Wilmot. V dopisech se objevily její ostřejší kritiky především na adresu nevolnického ţivota, který srovnávala s otrokářstvím. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 225. 210 Malá část deníku – jednalo se především o zprávy Marthy Wilmot o cestě z Ruska zpět do Irska z roku 1808 (s. 395–415) a některé dopisy Catherine Wilmot – byla sice jiţ vydána roku 1840 v příloze k Pamětem kněžny Daškovové (Memoirs of Princess Daschkaw), jednalo se však pouze o zlomky. K publikaci listů obou sester jako celku došlo aţ roku 1934.

66 Mezi léty 1821 a 1822, kdy Bradfordovi cestovali přes Itálii a Tyrolsko, se v korespondenci vyskytly jisté mezery. Tyto nedostatky byly během příprav k publikování doplněny rukopisnými kopiemi deníku Catherine Wilmot, uchovávanými v knihovně Royal Irish Academy. Zde autorka popsala cestu na kontinent, kterou podnikla s několika členy rodiny Mount Cashell v době po míru v Amiens (25. března 1802).211 Výzkum v archívu tak v souvislosti s tím odhalil nejen italský deník Marthy Bradford z let 1821–1822, ale především výpravné dopisy z ruského pobytu u kněţny Daškovové.212 Charakter zpráv obou sester a pohlíţení na ruskou realitu závisel a vycházel z jejich rodinného prostředí, tradic a postavení rodu. Wilmotovi nepatřili k původně irské dynastii. Oddělovala je jak rodinná krev a společenské postavení, tak především náboţenství. Avšak porozumění a sympatie, s jakými Wilmotové na prudký temperament irského národa pohlíţeli, svědčí o jejich postupné asimilaci. Právě to umoţnilo Marthě i Catherine pochopit Rusko v momentech, které by pro ostatní Brity byly těţko srozumitelné. 213 V Irsku navíc existovala, stejně jako ve Skotsku, tradice posílat mladší syny na zkušenou do vzdálenějších zemí a právě Rusko se stávalo jejich častým cílem. Pro Iry tak Rusko nepředstavovalo zcela neznámý východní svět, o němţ by neměli ţádné zprávy. Spíše naopak. Carské impérium bylo chápáno minimálně jako moţná destinace pro určitou skupinu mladých šlechticů. I přes rozdílný charakter obou zemí se v mnohém dosti podobaly. Ať uţ se jednalo o velmi proměnlivé a drsné klima a členité pobřeţí či povahu a temperament samotných obyvatel. Edith Londenderry, autorka úvodního slova k vydání dopisů z roku 1934, nachází jak u Rusů, tak u Irů sklony k melancholii, aţ dětskou naivitu, na druhou stranu však i směs mazanosti a chytráctví. Typický charakterový rys vidí v jejich neopodstatněné pověrčivosti, úctě k tradici, ignorování vzdělání na venkově a přemrštěné oddanosti a pasivitě vůči vrchnosti.214 Pozvání kněţny Da?kovové (1743–1810)215 bylo vyuţito pro mladou Marthu, která Irsko opustila v době po míru v Amiens, kdy ještě trval v Evropě „klid zbraní“. Svou cestu nastoupila na jaře 1803 přes Dublin, Holyhead a Londýn, lodí z Gravesendu přes Sound a Finský záliv do Sankt Petěrburgu. Po čtyřech měsících cestování dojela aţ k sídlu kněţny, Troickému, nedaleko Moskvy. Obě ţeny se brzy staly přítelkyněmi, o čemţ svědčily jejich dopisy: „Slečna Wilmot přijela ke mně na návštěvu do Troického,“ psala

211 Originály deníku jsou v drţení majora H. F. Chetwood-Aiken z Woodbrook a byly publikovány Thomasem U. Sadleirem 1920 pod titulem The Irish Peer on the Continent. 212 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. ix–xii. 213 Bibliografické údaje Marthy a Catherine Wilmot a jejich rodu viz OSOBNOSTI. 214 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xiv. 215 Biografické údaje kněţny Jekatěriny Romanovny Daškovové viz OSOBNOSTI.

67 Daškovová ve svých Pamětech216, „rozptýlit mě rozhovory, společnou četbou, svou přívětivostí a přátelstvím, tyto tiché radovánky, které mi dlouho chyběly, se mi nyní dvojnásobně vrátily v tak milém člověku (…), díky svému charakteru i chování je dívka předmětem obdivu všech, které znám.“217 Martha naslouchala kněţniným kritickým úvahám na adresu současných, ale i minulých panovníků, historii, umění i politice a zahrnovala je do svých dopisů adresovaných do Irska či Británie. Daškovová vystupovala jako nadšená anglofilka. „Její oddanost vlasti, svému jazyku a odkazu Lomonosova nestála v rozporu s tím, co obdivovala na Británii a britských postojích,“ jak uvádí A. G. Cross, „a toto harmonické splynutí rozeznávala a oceňovala i u dalších svých krajanů, kteří měli osobní zkušenost s Británií.“218 Nejjasněji se tato souvislost projevila, kdyţ vykonávala funkci prezidentky Carské akademie věd a umění219 a do vedení instituce dosadila čtyři představitele spojené s britským prostředím.220 V jejím kladném vztahu k Británii jistě sehrál podstatnou roli i její bratr Semen Romanovič Voroncov, zastávající dlouhou dobu v Londýně post ruského ambasadora. V tomto kontextu pak kněţna posuzovala i ruského monarchu. Jako blízká přítelkyně carevny Jekatěriny II. zaujala velmi kritický postoj k politice i osobě jejího syna a následníka na carském trůně Pavla I. Jasné stanovisko Daškovové mělo svůj důsledek v odebrání vedoucího místa v Carské akademii věd a umění a z důvodu zabránění jakékoliv její politické angaţovanosti zároveň vypovězení kněţny na její statky dostatečně vzdálené od hlavního města. Tyto zkušenosti a současně velice subjektivní dojmy uraţené a poníţené ruské šlechtičny se velice jasně promítly i do dopisů Marthy Wilmot. Avšak nejen prostřednictvím rozhovorů se svou hostitelkou se irská návštěvnice seznamovala s Ruskem. Zdroj informací představovaly i cesty po ruském venkově a kněţniných panstvích. Mladá Irka doprovázela ruskou aristokratku na cestách skutečně po celé zemi. Byla uváděna do urozené společnosti, v Moskvě se jí věnoval oblíbenec Jekatěriny II.,

216 Anglická verze vyšla pod názvem Memoirs of Princess Daschkaw, česky tedy Paměti kněžny Daškovové (dále jen Paměti). K historii publikace memoárů podrobněji níţe. 217 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xx. 218 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 110. 219 Sanktpetěrburská akademie věd byla zaloţena v roce 1724 Petrem I., v roce 1747 přejmenována na Carskou akademii věd a umění, následně od roku 1803 se její název zkrátil pouze na Carskou akademii věd a od roku 1917 je uvedená instituce známa pod označením Ruská akademie věd. 220 Historik A. G. Cross předkládá jmenný výčet těchto osobností: „(…) básník V. P. Petrov, překladatel Miltonova Ztraceného ráje; profesor práv na Moskevské univerzitě, S. E. Desnitckij, který získal titul na univerzitě v Glasgow, a dva učitelé na námořní kadetské škole v Kronštadtu, V. N. Nikitin a P. I. Suvorov, oba někdejší studenti oxfordské univerzity. Desnitckij, Nikitin a Suvorov měli být zapojeni do práce na novém slovníku, všichni byli oddáni svému rodnému jazyku, patrioti, ale všichni vděčni za vzdělání získané v Anglii či ve Skotsku, chválili britské úspěchy, mluvili a psali plynně anglicky – a v případě Desnitckého a Suvorova angličtinu učili.“ Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 31–32.

68 hrabě Aleksej G. Orlov, neunikla pozornosti ani dalších šlechticů, nevyjímaje kozáckého generála, který dokonce na její počest sestavil pluk a zinscenoval bitvu. Daškovová i její chráněnkyně se sblíţily natolik, ţe mladá Irka dokonce přiměla kněţnu k sepsání vlastních memoárů. Jako výraz díků pak kněţna práci Marthě odkázala. Ta ji později přeloţila z původního francouzského do anglického jazyka a pod názvem Memoirs of Princess Daschkaw vydala. Avšak podle přání kněţnina bratra, hraběte Semena Romanoviče Voroncova221, se v tisku objevila aţ třicet let po autorčině smrti.222 Jejich úspěch lze posoudit i podle okamţitého překládání do několika dalších světových jazyků. Pokud by neţádoucí politický vývoj nezpřetrhal vztahy mezi Ruskem a Británií, Martha by za ţivota kněţny Rusko pravděpodobně vůbec neopustila. Setrvala totiţ v zemi pět let a z ţádného dopisu nevyplývalo, ţe by se z jakýchkoliv důvodů, kromě výše zmíněného, hodlala vrátit. Jistě k tomu nemalou měrou přispělo i to, ţe se za ní na pozvání kněţny vypravila na dva roky (1805–1807) i sestra Catherine. Ta se právě vrátila z cesty po kontinentu a poznatky, které na ní získala, se pak staly častým námětem diskuzí v Troickém.223 Catherine opustila carskou říši ještě v roce 1807, Martha ji následovala a na irskou pevninu dorazila o Vánocích roku 1808. Zpět si s sebou přivezla mnohé dary,224 Paměti Daškovové225, a především mnoho soukromých dopisů. Daškovová, zdrcena odjezdem irské přítelkyně a smrtí jediného syna, krátce nato onemocněla a zemřela.226

221 Dlouholetý carský vyslanec v Londýně. 222 W. BRADFORD (ed.), Memoirs of Princess Daschkaw, London 1840. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxi. 223 Catherine například psala o tom, jak obědvala v Tuilleriích s Napoleonem, diskutovala s Rouchy o francouzské invazi do Irska, o bezprostředním nebezpečí a úniku smrti z rukou italských banditů, o setkání s nechvalně proslulým biskupem lordem Bristolem, ale také o hodinové návštěvě ve Vatikánu a osobním setkání s papeţem Piem VII. Srov. Thomas U. SADLIER (ed.), An Irish Peer on the Continent, London 1920. Přízeň, kterou Daškovová irským sestrám projevovala, nesli nelibě především její dědicové. Existovala dokonce teorie, ţe dívky byly tajnými zvědy britské vlády. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxi. 224 Mezi dárky, které jí kněţna věnovala, se objevily například hodinky Petra I., vzácné diamanty, jeţ kněţně darovala carevna Jekatěrina II. u příleţitosti jejich prvního setkání, mnoho dalších vzpomínkových předmětů a značná finanční hotovost. 225 Během plavby u pobřeţí Finska se však potopila loď a rukopis Pamětí byl zničen. Za těchto okolností se ukázalo jako velmi prozíravé, ţe Catherine předtím stačila vyhotovit kopii, a tak později mohla Martha připravit vydání pod jiţ zmiňovaným názvem Memoirs of Princess Daschkaw. 226 „Jak se vše změnilo v Troickém!“, napsala Marthě, „divadlo je zavřeno; nemám soukromá představení; piano hraje tiše; dvorní dámy přestaly zpívat. Vše připomíná tebe a mou bolest.“ Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxiii–xxiv.

69 Martha Wilmot pokračovala ve své literární deníkové činnosti i později, jako ţena reverenda Williama Bradforda. Tak vznikly její vídeňské i italské listy, které se, stejně jako ty ruské, dočkaly svého publikování.227 Ruské deníky sester Wilmot ukazovaly na vzdělání a citlivost, s níţ obě autorky k popisovanému přistupovaly. Mladší Martha strávila v Rusku víc neţ pět let, dobu mnohem delší neţ Catherine, a proto deník The Russian Journals pocházel především z její ruky.228 Korespondence byla chronologicky rozdělena do tří skupin podle data vzniku (1803–1805, 1805–1807, 1806–1808). Postřehy Catherine se pak vztahovaly k rokům 1805–1807, které rovněţ strávila ve společnosti kněţny Daškovové. Autorky popisovaly zejména ţivot ve vyšších dvorských kruzích, v nichţ se převáţně pohybovaly. Martha Wilmot byla kněţnou Daškovovou představena postupně mnoha členům vysoké ruské society. Patřili mezi ně například kněţna Kurakinová, moldavský kníţe Mavrocordat229, kněţna Dolgorukovová230 a mladý kníţe Daškov. Záznamy se rovněţ zmiňují o nákladnosti příprav podobných setkání, vybranosti pokrmů, ale i způsobech chování během večírků pořádaných kněţnou. Mladá Irka tak byla konfrontována především se způsoby ţivota špiček zdejší společnosti. Nejčastějším objektem zájmu, a tudíţ vyplňujícím podstatnou část korespondence, byla bezesporu osobnost kněţny Daškovové. Této ţeně náleţelo v denících přední místo. Její výsadní role přitom nepramenila pouze z jejího hostitelského postavení, nýbrţ ze skutečného přátelství, které se především mezi ní a Marthou vytvořilo. Dívka si ve svém deníku zaznamenávala aţ na malé výjimky den po dni. Lze tedy docela přesně rekonstruovat nejen její pobyt, ale i kaţdodenní běţný chod ruské šlechtické domácnosti. Myšlenky, které se do dopisů promítly, ukazovaly do jisté míry názory samotné kněţny

227 Publikace se její deníky z Vídně skutečně dočkaly. Vyšly roku 1934 v edici zahrnující jak vídeňský, tak italský i tyrolský pobyt manţelů Bradfordových a obsahující zároveň i část deníků Catherine Wilmot. Plný název zněl: More letters from Martha Wilmot: impressions of Vienna, 1819–1829, relating her experiences in the brilliant cosmopolitan society of Vienna as the wife of the Rev. William Bradford, chaplain to the British embassy, during a period when Austria was the political and social centre of Europe, and including a journal of a tour in Italy and the Tyrol, and extracts from the diary of her elder daughter Catherine for 1829. 228 Martha své dopisy adresovala z Ruska příbuzným a přátelům většinou do Irska. Kromě malé části publikované v příloze k Memoirs of Princess Daschkaw se uceleného vydání korespondenci dostalo aţ roku 1934 zásluhou zmiňovaných Edith Londenderry a Montgomery H. Hyda. 229 Kníţe Aleksandr Mavrocordat, pozdější správce Moldávie, uprchl do Ruska kolem roku 1786 a byl přijat Jekatěrinou II. Jako první se podílel na plánu na osvobození Řecka. Oţenil se s Aleksandrou, dcerou hraběte Leona Santy a vnučkou tety kněţny Daškovové, hraběnky Pelagie Voroncovové. Zemřel v roce 1819. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 64. 230 Kněţna Varvara Dolgorukovová (1778–1828) byla dcerou kníţete Jurije Dolgorukého a jeho ţeny, hraběnky Jekatěriny, rozené Buturlinové. Její strýc, hrabě Petr Buturlin, se oţenil s mladší sestrou kněţny Daškovové, hraběnkou Marií, rozenou Voroncovovou. Kněţna Dolgorukovová se později provdala za kníţete Aleksise Gorčakova. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 68.

70 tak, jak je Martha Wilmot od své hostitelky přejímala. Na druhou stranu nelze sestrám upřít značnou dávku samostatného úsudku, který si na celou ruskou společnost utvořily. Výrazněji se daný jev projevil v případě Catherine, která se nikterak nesnaţila zastírat své kritické pohledy zacílené na obrovskou propast zející mezi bohatým a chudým Ruskem a s tím spojenou celkovou opoţděnost ruského vývoje za Evropou.231 Listy Marthy a Catherine obsahovaly z větší části popisy ruského národního rytmu, věnovaly se tradičním ruským zvyklostem spojeným s tak všedními a kaţdodenními věcmi, jakými bylo stolování, přijímání návštěv, společenská etiketa, kulturní ţivot a zábava, vzhled zahrad a parků na venkovských šlechtických sídlech, ale i ve městech. Obě autorky navíc dokázaly přiblíţit zemi se smyslem pro humor i pro grafický styl, jednalo se tedy o poutavá líčení běţných událostí a pro Brita počátku devatenáctého století nevšedních zajímavostí. Děj byl předkládán s lehkostí a talentem, jímţ kulturní irská společnost tehdejších dní vynikala. Důleţitým faktorem, který se podílel na rozdílném přístupu sester k proţívaným událostem a jejich pozdější interpretaci v dopisech, se ukázala i dosavadní zkušenost s cestováním a odloučením od rodiny. Předtím, neţ přijela do Ruska, Martha nikdy nevycestovala za hranice Irska. Ke změně ji přiměla aţ tragická smrt vlastního bratra a s ní spojená nutnost jiného prostředí. Vzhledem ke zmiňovanému důvodu po příjezdu do neznámé země okamţitě přilnula k dominantní osobě, která ji poskytla ochranu a sympatie, tedy ke kněţně Daškovové. Neopomenula proto ţádnou příleţitost, aby se o ní nezmínila a nevykreslila dopodrobna její kladné a výjimečné vlastnosti.232 Naproti tomu Catherine, která jiţ určité zkušenosti jako cestovatelka měla, psala lehčeji a zábavněji, byla méně tolerantní a více kritická k místním podmínkám. Její pohled tak snad lze povaţovat za objektivnější a přesnější. Díky své cestě měla jiţ zkušenosti s psaním záznamů a dopisů, a proto se dokázala vyjadřovat citlivě a jasně, nelibovala si v tak dlouhých pasáţích, jako tomu bylo u Marthy, zároveň však vyuţívala „elegantní a vybroušený jazyk“, jak dodává Montgomery H. Hyde a E. Londenderry.233 Její dopisy tak představovaly pro adresáty snáze čitelný a atraktivnější zdroj informací. Kromě uvedeného Catherine vyuţívala znalostí nabytých během cesty po kontinentě, kterou

231 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxv. 232 „Starostlivost, náklonnost, něha a přátelství kněţny Daškovové jsou skutečně neuvěřitelné. Nevím, jak to vysvětlit. Chová se ke mně téměř, jako bych byla její vlastní dítě.“ A na jiném místě: „Nemyslím, ţe jsem někdy viděla drahou kněţnu tak okouzlující. Bavila se s námi na téma náboţenství a jako ţena skutečně oddaná svému Stvořiteli uvedla v tomto smyslu tolik myšlenek a námětů a s takovou jednoduchostí a energií, ţe se to stalo pro nás velmi poučné.“ Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 79–80, 131. 233 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xiv–xxv.

71 absolvovala s rodinou Mount Cashell. Ty ji poskytovaly moţnost hodnotit ruskou skutečnost ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, které navštívila. V dopisech se sice objevovaly zprávy zachycující ţivot různých společenských vrstev, především však líčily aristokratické prostředí – podobně jako další specifický zdroj informací z pera jednoho z vysokých britských politických představitelů, sira Johna Sinclaira (1754–1835).234 Korespondence pod názvem General Observations regarding the Present State of the Russian Empire však vznikla jiţ v roce 1787 a šířila se pouze soukromými cestami. Teprve dodatečně se jí dostalo náleţité pozornosti. Anonymní dílo ve své době splynulo s mnoha politickými pamflety na téma britsko-ruské diplomacie a politické strategie, které se objevovaly v devadesátých letech osmnáctého století. Zlom znamenal aţ rok 1958 a práce Matthewa Smitha Andersona Britain’s Discovery of Russia 1553–1815, která na dílo upozornila a autorství přiřkla právě siru Johnu Sinclairovi.235 John Sinclair byl absolutně odlišným cestovatelem a pozorovatelem neţ například William Coxe. V roce 1780 se stal členem parlamentu a věnoval se politické kariéře. Po šesti letech si důkladně naplánoval cestu po severských evropských hlavních městech, kterou během sedmiměsíčního parlamentního volna od června 1786 do ledna 1787 uskutečnil. Po návratu dokonce angaţoval londýnského rytce Neeleho, aby na základě plánu jeho cesty vytvořil mapu Severní Evropy.236 Sinclair byl dobře přijat v ruské vysoké společnosti, coţ ilustrují jemu adresované dopisy od Jekatěriny II., kníţete Grigorije A. Potěmkina, hraběte Arkadije I. Morkova a dalších. Nepublikovaný dopis od kněţny Jekatěriny R. Daškovové historikovi Williamu Robertsonovi z 6./17. srpna 1786 tuto skutečnost jen dosvědčil. „S potěšením jsem přijala Váš dopis od sira Johna Sinclaira a jsem velmi ráda, ţe se mohu seznámit s gentlemanem, kterého si tak velice váţíte.“237 Sinclair rozdělil General Observations do deseti dílů: 1) charakter a obyčeje Rusů; 2) vláda v Rusku; 3) politická situace a podmínky; 4) systém a pohledy k jeho následnému rozmachu; 5) pozdější rozšiřování území, Krym a Kubáň; 6) dosaţení vojenské neutrality; 7) carská rodina; 8) významné osobnosti; 9) ministři zahraničních věcí na dvoře v Sankt

234 Biografické údaje sira Johna Sinclaira viz OSOBNOSTI. 235 M. S. ANDERSON, Britain’s Discovery of Russia, s. 151. 236 Poznámky poslal Sinclair svým přátelům, poté roku 1796 byly rozšířeny a doplněny jeho Account of the Origin of the Board of Agriculture a mnohem později prací Correspondence. 237 Rukopis je uloţen v National Library of Scotland v Edinburghu pod označením Ms. 3942, f. 265. (Daškovová a Robertson byli přátelé. Její syn Pavel získal titul M.A. na univerzitě v Edinburghu, na níţ byl Robertson rektorem.) Také ruský vyslanec, hrabě Semen R. Voroncov, bratr kněţny Daškovové, doporučoval Sinclaira 12./23. května 1786 do Ruska bratru Aleksandrovi. Srov. Archiv knjazja Voroncova, IX. díl, Moskva 1876, č. 49; A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 53.

72 Petěrburgu; 10) postoj, který by Británie měla zaujmout vzhledem k Rusku; společně se závěrečným soustředěním se na politické výhody i nevýhody impéria. Diplomat měl jasný cíl, a to poskytnout zhodnocení politické situace země a lidí u moci a obhájit program budoucího plánu a strategie Williama Pitta ml. Tento postup se lišil od prostého politického pamfletu tím, ţe autorem byl nejen člen parlamentu, ale také člověk pohybující se mezi předními politickými představiteli Ruska. Na druhou stranu jej však nelze zařadit ani mezi typické cestopisné zprávy. Ještě několik let před svou smrtí (1835), Sinclair spojil dva obsáhlé díly své vybrané korespondence, které ilustrovaly celý dosah jeho činnosti a jako podtitul pouţil the Most Distinguished Characters who Have Appeared in Great Britain, and in Foreign Countries, During the Last Fifty Years.238 V pozdější části druhého dílu, nazvané Travels in Russia and Correspondence with the Natives of that Country239, se objevila korespondence s carevnou Jekatěrinou II., jejím synem carem Pavlem I. a dodatek Audience u cara Aleksandra z roku 1814, dále dopisy kněţny Jekatěriny R. Daškovové, Petra A. Rumjanceva, Arkadije I. Morkova, Alekseje G. Orlova či Aleksandra R. Voroncova. Není bez zajímavosti, ţe míra kritiky ve vydané Correspondence se lišila od díla publikovaného roku 1787. Jak se domnívá Cross, „důvody lze hledat v novém plánu práce, v němţ bylo výrazně oslabeno negativní hodnocení (…), ale především v diplomatickém zmírnění či odstranění frází.“240 Nejvýrazněji se zmírnění a proměna Sinclairova postoje objevila například v otázce ruského nevolnictví, rusko-turecké antipatie, ale i v případě konkrétních charakteristik jednotlivých osobností (Morkov, Berborodko, Voroncov, Potěmkin). Carevnu Jekatěrinu II. jiţ popisoval spíše v dobrém světle (jedná se o rok 1831), ale cara Pavla I. dokonce v ještě lepším. Sinclair zašel tak daleko, ţe naprosto bagatelizoval rivalitu, která mezi oběma panovníky existovala. Pravděpodobně nejzajímavější vzorek naprosté změny názoru se ukázal při popisu setkání Sinclaira s carem Aleksandrem I. v Londýně roku 1814. Sinclair vylíčil vše do nejmenších podrobností. Připomněl carovi jejich společné první shledání v roce 1786 a podotknul, ţe „změna od té doby nastala veliká“, ačkoliv zcela odůvodněně nerozebral, jak tehdy (v roce 1787 v General Observations regarding the Present State of the Russian Empire) Aleksandra a jeho bratra Konstantina popsal. Ve svých záznamech je nejprve

238 Nejvýraznější osobnosti ve Velké Británii a v zahraničí posledních padesáti let. 239 Cesty do Ruska a korespondence se zdejšími obyvateli. 240 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 57–8.

73 přirovnal k dvěma hlavním postavám v Tomu Jonesovi. „Starší je jako Blifil opatrný, vychytralý a prohnaný, a kdyţ se jich carevna na něco zeptá, váhá odpovědět, teprve kdyţ jeho bratr vyjádří své mínění, odpoví podle dojmu, který bratr udělal, buď kladně, nebo záporně. Mladší, Konstantin, je jako Tom Jones, a bude-li někdy dosazen na trůn, pravděpodobně dokáţe to, čeho bylo ruské impérium schopno tehdy, kdyţ bylo vedeno schopnými, činnými a energickými panovníky.“241 John Sinclair v devadesátých letech osmnáctého století obrátil svůj pohled od politických problémů k otázce ekonomického vývoje neboli k tomu, co sám nazval „vzrůstem pokroku“. Začal se zabývat systémem podpory nového průmyslu, zlepšením podmínek farmářství. Dostal se do čela organizací zabývajících se touto problematikou a vydal řadu publikací na dané téma. Své práce posílal i nejvyšším ruským státním představitelům, a jak dokazují dopisy, dostalo se mu od nich nejen poděkování, ale zároveň příslibu rozšiřování knih mezi další vlivné představitele ruské společnosti.242

Po předešlém výčtu cestopisné literatury s přihlédnutím alespoň k základním informacím týkajícím se jejich autorů nepřekvapí existence širokého tematického pole, kterou cestopisy zahrnovaly. Záměr, skladba či trasa cesty těchto Britů do Ruska určily rovněţ směr myšlenek a námětů, jimţ se pak korespondence či deníkové záznamy ubíraly. Po kapitole obecnějšího rázu proto následuje detailnější náhled, ukazující jiţ konkrétní tematické okruhy jednotlivých prací. Svým zaměřením se sice díla lišila, avšak v uvedených oblastech lze nalézt nejčastější problémy, které Brity v Rusku zaujaly či upoutaly.

4.3 Imperátor a jeho šlechta

4.3.1 Nová ruská aristokracie

Ruská šlechta a její pozice vůči carovi, kterou lze označit spíše jako vztah pána a bohatých otroků, se výrazně lišila od Anglie, Skotska a Irska, kde si aristokracie

241 J. SINCLAIR, General Observations, s. 28. 242 Patřili sem například carevič Pavel, který mu děkoval za první díly Statistical Account of Scotland, Sergej Ivanovič Pleščejev, Pavlův sekretář a autor Obozrenija rossijskoj imperii (1787), jehoţ anglický překlad vytvořil kaplan ruské pravoslavné církve v Londýně Jakov Ivanovič Smirnov (Survey of the Russian Empire, according to its Present Newly Regulated State, London 1792), Petr Aleksandrovič Rumjancev-Zadunajskij či Aleksandr Ivanovič Morkov. Srov. J. SINCLAIR, The Correspondence of the Right Honourable Sir John Sinclair, Bart. With Reminiscence of the Most Distinguished Characters who Have Appeared in Great Britain and in Foreign Countries, During the Last Fifty Years, II. díl, London 1831, s. 260–1, 262.

74 udrţovala velmi silné postavení. Její sebevědomé chování zde mělo základy hluboko v historii a její význam plynul i z toho, ţe dlouhou dobu tvořila jeden z pilířů britského státu a společnosti. V Británii existovala silná symbióza aristokracie a monarchie, která se vyznačovala především mnoţstvím dvorských úřadů a pobytem u královského dvora. Šlechtické tituly uděloval osobně panovník, coţ mu poskytovalo trvalý vliv na vládnoucí třídu. Aristokracie tak nepotřebovala krále o nic méně, neţ král aristokracii. Nejvyšší vrstvy britské společnosti se přidrţovaly v průběhu osmnáctého a devatenáctého století dosti uniformního ţivotního stylu, od způsobu bydlení přes trávení volného času aţ po vzdělání a s tím spojené striktní dodrţování předpisů pro kaţdou z daných oblastí. „Díky právu prvorozenectví, praxi sňatků anglikánských duchovních a neobvyklých tradic vstupu do světa obchodu a podnikání se anglické šlechtické rody věnovaly celé škále aktivit, které byly všude jinde v Evropě skoro neznámé. Nejstarší muţský dědic přebíral celé panství, jako dědictví. Druzí synové často volili duchovenský stav, stávali se děkany nebo biskupy a otci dobře vzdělaného potomstva. Pro třetí syny byla charakteristická snaha o důstojnickou hodnost u námořnictva nebo v armádě.“243 Pozoruhodný rys v ruském prostředí nepřítomný představovala neuzavřenost a nestatičnost britské šlechty. Aristokratické řady se trvale obnovovaly a posilovaly nově jmenovanými šlechtici.244 Ruská aristokracie byla naproti tomu pojmem výrazně mladším, a navíc s poněkud odlišným obsahem. Předpetrovská Moskevská Rus neznala niţší šlechtu v západním slova smyslu, neexistovala zde ţádná nezávislá vrstva pozemkových vlastníků, jediným absolutním vlastníkem půdy byl car. Bohatství bojarů, předních šlechticů, pocházelo pouze z carovy milosti. Celý stát panovník vlastnil jako osobní lenní panství a šlechtici byli podle zákona definováni jako carovi „otroci“. „Za sluţby dostávali šlechtici půdu a nevolníky, ale ne do osobního vlastnictví jako na Západě a jenom v případě naprosté loajality. Sebemenší podezření o míře věrnosti mohlo vést ke ztrátě postavení i majetku.“245 Ke změně došlo aţ s vládou Petra I., který bojary nahradil novou šlechtou s novými tituly. Zásadní rozdíl tkvěl v systému, na jehoţ základě se mohl člověk stát šlechticem. Důleţitý jiţ nebyl původ, ale zastávaný úřad a sluţba státu. Car vymezil svou novou

243 N. DAVIES, Ostrovy. Dějiny, s. 557. 244 Jeden příklad za všechny – William Pitt starší (1708–1778), vnuk východoindického obchodníka, zahájil kariéru jako poslanec za Old Sarum – jako pokorný klient jednoho vévody. Poté, co během triumfů sedmileté války (1756–1763) zastával funkci premiéra, byl odměněn roku 1766 titulem hraběte z Chathamu. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 558. 245 Ještě na konci devatenáctého století se šlechtici bez rozdílu postavení, včetně hrabat a baronů, museli povinně v dopise carovi podepisovat obdobnou frází: „Váš pokorný otrok“, jak dodává O. FIGES, Natašin tanec, s. 41–42.

75 aristokracii postavením ve státní či vojenské sluţbě. S uvedenou transformací souvisel i počátek zakládání stálých a fungujících šlechtických panství a investice do přilehlých pozemků. „Za Petrovy reformace společnosti se stal šlechtic prostředníkem a jeho palác arénou uvádění Ruska do evropských způsobů. Šlechticův palác měl mnohem větší význam neţ pouhá šlechtická rezidence a jeho statek představoval podstatně víc neţ jakési rekreační středisko nebo ekonomickou entitu: v daném místě se stal centrem civilizace.“246 Podle Swintona bylo postavení ruské šlechty zaloţené na obrovském bohatství, které získala především obchodováním, jemuţ se v průběhu osmnáctého století díky obrovskému tempu ruské ekonomiky velmi dařilo. Ruská aristokracie se vyznačovala vynakládáním nesmírných finančních částek na své paláce a okázale plýtvala zlatem ve snaze uchvátit okolí svým jměním. V této souvislosti Swintona zaujal rozdílný vztah Rusů a Britů k penězům a majetku. „Jejich nesmírná touha po penězích je zvláštní. Pro nic jiného neţ pro lásku k pálence se dobrovolně nerozloučí s penězi. Láska k nim je však jiného charakteru neţ u nás, my se radujeme, kdyţ máme příleţitost utratit je.“247 Zájmy šlechty obou zemí naopak označil za shodné. „Soustředí se především na vybavení armády, okázalé vojenské přehlídky a války si cení více neţ umění a míru. Šlechta se tu, jak je patrné, soustředí na tytéţ věci jako v ostatních zemích a stejně je tomu dokonce i na našem bohatém ostrově.“248 Navzdory tomu se aristokracie v Británii na rozdíl od ostatních evropských zemí těšila u ostatních skupin obyvatelstva velké oblibě spojené s touhou být přijat mezi anglické dědičné peery a napodobovat jejich styl ţivota a chování. Tito stáli na vrcholu společenského a politického ţebříčku a dařilo se jim proniknout do všech institucí, protoţe ovládali obchodní a komerční taktiku.249 O působení prostředí, v němţ se britský návštěvník v Rusku pohyboval, svědčily i dopisy irských sester Marthy a Catherine Wilmot. Obě carské impérium navštívily na počátku devatenáctého století a synonymem ruské šlechty a potaţmo i celého Ruska se pro ně stala jejich hostitelka kněţna Daškovová. Silně vnímaly příjemné zázemí jejího domova, mateřskou lásku, a proto se nelze divit, ţe obdiv ke kněţně a jejím názorům velmi ovlivnil jejich pohled na tamější aristokratickou společnost. Dopisy Marthy Wilmot

246 Jak bylo moţné stoupat po uvedeném hodnostním řebříčku a dosáhnout téměř astronomického bohatství, ukazuje rod Šeremeťjevovů, kteří se v roce 1788 stali největšími vlastníky půdy na světě. Jejich roční příjem činil, jak uvádí Figes: „(…) kolem 630 000 rublů (63 000 liber šterlingů)“, čímţ překonali i největší anglické lordy vévody z Bedfordu a Devonshiru, hraběte Shelbourna a markýze z Rockinghamu s ročním příjmem přibliţně 50 000 liber šterlingů. Srov. O. FIGES, Natašin tanec, s. 43–44. 247 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 436–438. 248 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 436–438. 249 N. DAVIES, Ostrovy, s. 558–559.

76 v podstatě kopírovaly kněţniny myšlenky a popisovaly debaty, které s ní na různá témata vedla. Catherine jiţ nebyla tak silně emocionálně přitahována k ruské zemi a svůj téměř dvouletý pobyt líčila s poněkud větší dávkou kritiky. Místy velmi břitkými komentáři se jí dařilo bořit některé přijímané ideály o tolerantním osvíceném ruském impériu. V těchto postojích sehrála důleţitou roli kněţna Daškovová, která svými jasnými a zpravidla kritickými postoji na obě sestry, jak jiţ bylo předesláno, v mnohém silně zapůsobila. Martha dokonce na mnoha místech kněţnu přímo citovala. Daškovová, přesvědčená anglofilka, přijímající ve svém sídle britské přátele, ovlivněna probritským stanoviskem svého bratra, ruského ambasadora v Londýně, Semena Romanoviče Voroncova, nešetřila nelichotivými komentáři vůči ruské aristokracii a dvoru, a to především sympatizantům politiky cara Pavla I. Křivda a zášť, kterou pociťovala vůči panovníkovi, jenţ ji zbavil výsadní funkce v Carské akademii věd a umění, a ukončil tak její politickou i vědeckou kariéru, se promítala i do názorů obou sester. Na druhou stranu kněţna jako jedna z předních osobností období vlády Jekatěriny II. a zároveň její blízká přítelkyně vystupovala jako patriotka a zastánkyně tradičních ruských hodnot a pořádků. Právě proto se ve velké většině listů Marthy Wilmot lze setkat spíše s pozitivním hodnocením ruské země, společnosti, zvyků či kultury.250 Dívka v mnoha souvislostech Rusko hájila a líčila jej v přívětivějších konturách, neţ v jakých se ve skutečnosti nalézalo.251 Sympatie k ruské aristokracii choval rovněţ Robert Ker Porter. Jeho romantický patriotismus sice velmi málo ovlivnil pohled na Rusko, ale obojí – jak osobní okolnosti, tak historické vlivy – utvářelo jeho vnímání ruské společnosti. Sám byl potomkem mladší šlechtické větve252 a příbuzenské svazky v Rusku, především jeho zasnoubení s kněţnou Ščerbackou, mu umoţnily identifikovat se s vysokou ruskou aristokracií a ještě více ji ve svých romantických představách a díle idealizovat. K této tendenci navíc přirozeně nabádala atmosféra odporu proti Velké francouzské revoluci a francouzští emigranti, kteří se sdruţovali ve vyšších společenských třídách v evropských hlavních městech. Se stále častějším navazováním kontaktů s oběťmi revoluce rostl i pocit jednotné vyšší evropské

250 Ke zdejšímu počasí či útulnosti domů se vyjadřovala například takto: „Lidé mohou mluvit o Rusku, jak chtějí, ale teď 22. listopadu je zde jasné slunečné počasí s nepatrným přízemním mrazíkem (…), který dělá procházky suchými a milými. (…) Před okny jsou tu ještě jedna – venkovní, jako dvě řady vojáků na přehlídce, které zajišťují pohodlnost pokoje. Ta venkovní okna zadrţují sníh a chlad, který tak nemůţe proniknout k vnitřnímu oknu (…), stěny domů jsou velice silné.“ Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 60–61. 251 Podobné úsilí bylo patrné například v odkazech na přetrvávání vlídného počasí Sankt Petěrburgu i po dobu zimních měsíců, oceňování vybavení ruských domácností a v dalších drobných detailech. 252 Podrobněji: P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 301.

77 třídy obyvatelstva. Postupně docházelo k formování mezinárodní aristokracie se společnou kulturou a způsobem ţivota. Díky této tendenci Porter spatřoval v ruských šlechticích přátele sjednocené spolu s ostatními evropskými aristokraty proti společnému nepříteli. Téměř slepě zdejší aristokracii důvěřoval a bezvýhradně akceptoval její mínění. Z téhoţ důvodu také nikdy nemohl pochopit protesty ruských poddaných k vlastním pánům, které Porter chápal jako ochránce lidu. K nevolníkům tak zaujal nejednoznačný postoj a projevoval jim spíše soucitnou blahovůli, příleţitostně je ve svých listech dokonce označoval jako „canaille“ (darebáky, lůzu).253 Ruská aristokratická společnost zaujala Brity svojí jinakostí, vznešeností, přemírou komfortu a bohatství, a především propastným majetkovým rozdílem, který ji dělil od ostatních vrstev obyvatelstva. Naprosto výjimečné postavení si však v korespondenci Britů podrţela kněţna Daškovová. Zmiňované sestry Wilmot se shodovaly nejen v hodnocení své hostitelky a jejího sídla Troického, ale rovněţ v popisu obliby, které se těšila na svém panství. „Uprostřed obrovské domácnosti a v centru bohatství a úcty (…), vidím kněţnu, jak chodí na procházky a obhlíţí své statky. Ve starém hnědém kabátě, s šátkem kolem krku, který uţ se značně páře a který nosí jiţ osmnáct let a bude jej, jak říká, nosit tak dlouho, jak bude ţiva, protoţe je to dárek od její přítelkyně lady Hamiltonové.“ Dále se Catherine obdivovala především jejímu svéráznému chování, kterým se značně vymykala a odlišovala od ostatních šlechtičen. „Je ve všem originální, vezpůsobu mluvení, v tom, jak popisuje věci a výtvory, které jsou pro ni významné a o nichţ jsem já vůbec nevěděla a nikdy neslyšela. Pomáhá stavět zdi kolem domu, asistuje sama při budování cestiček, krmí krávy, skládá hudbu, píše do novin, hlasitě přerušuje v kostele kněze a opravuje jej, kdyţ se jí nezdá dostatečně upřímný, a podílí se na chodu svého malého divadla. Pracuje jako lékařka, chirurg, veterinář, tesař, soudkyně, právnička, stručně řečeno kaţdodenně praktikuje nejrůznější profese, aby zajistila plynulé a správné fungování svého panství. Nezapomíná však ani na pravidelnou korespondenci se svým bratrem, zastávajícím hned po carovi nejvyšší post v impériu254, ale i se světoznámými spisovateli, filozofy, Ţidy, příbuznými a konečně i se svým jediným synem. Stále pro mne představuje vzor příjemného a čestného vystupování. Ujišťuji, ţe tyto řádky nepíši v ţertu a ani jimi nemám v úmyslu udělat dojem.“255

253 R. K. PORTER, Travelling sketches in Russia and Sweden, s. 199. 254 Aleksandr Romanovič Voroncov byl carovým kancléřem mezi léty 1802 aţ 1804. 255 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxii.

78 Z těchto pasáţí vyplývalo i to, ţe kněţna Daškovová byla skutečně výjimečným člověkem a srovnat ji s kterýmkoliv současníkem povaţovaly obě dívky téměř za nemoţné. Zároveň si uvědomovaly, ţe její osoba nepředstavovala v ţádném případě typický příklad člena tehdejší ruské vyšší společnosti. Široká paleta zájmů a činností, jimiţ kněţna naplňovala svůj pracovní den, fascinovala Marthu, stejně jako Catherine. Starší z nich se však jiţ nenechala natolik ovlivnit jejími úsudky. Catherine nepovaţovala za nutné opírat se o názory autority, její zápisy vykazovaly soběstačnost a otevřenost vlastního uvaţování. Hodnotu jejího díla bezpochyby umocňovala upřímnost a místy aţ ostentativní svoboda projevu, kterou ji někteří současníci vytýkali.256 Catherine namířila svůj kritický pohled přímo proti ruské šlechtě, kterou obvinila z neúnosných hospodářských a ekonomických poměrů v říši a označila ji dokonce za brzdu rozvoje. „Vidím šlechtu jako pevně provázený řetězec, který spoutává tuto říši,“ psala, „není moţné ţít zde, aniţ by si člověk neuvědomil, ţe právě ona je strůjcem despotismu, podivně v sobě snoubícího oblibu a hanbu a tvořícího z těchto slov téměř synonyma.“257 Negativní pohled na šlechtu a její zacházení s nevolníky lze rovněţ zřetelně spatřovat v reakcích Johna Sinclaira, člena britského parlamentu. Ten si zvláště všímal na odiv stavěného přepychu vyšších vrstev. Napsal a věřil, ţe „nic se nevyznačuje větší despocií neţ ruská vláda“258. Sice se poměrně příznivě vyjádřil o Jekatěrině II., a to jako o „hrdince v sukních“259, ale současně ve svém obrazu poloţil důraz na to, ţe se „v současnosti vychloubá úspěchy své vlády“, a přece „ţárlí na svého syna Pavla a nedůvěřuje mu“260. Sinclair hodnotil Pavla překvapivě pozitivně. Jeho nástup na trůn byl podle něj „pro Rusko prospěšný, velkokníţe je méně neţ carevna zaujatý snahami v zahraniční politice a více inklinuje k podpoře domácího rozkvětu impéria“261. Pozoruhodné na Sinclairově pohledu bylo rozdělení a definování nejvlivnějších osobností soudobého Ruska. Grigorij Aleksandrovič Potěmkin byl pro něj „člověk velkých schopností, avšak špatného a nebezpečného charakteru“262, kníţe Aleksandr Andrejevič Bezborodko „schopný muţ, ale neuvěřitelně rozmařilý“263, hrabě Arkadij Ivanovič Morkov

256 O sestřině výborném vyjadřovacím talentu se zmiňovala i Martha: „Catherine po sobě zanechala paměti vyznačující se pronikavou inteligencí. Je štěstí, ţe mnoho z jejích dopisů se zachovalo, ukazuje se v nich důvtip myšlenky a síla vysvětlení, tak charakteristické pro její interpretaci“. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxv. 257 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xii–xiii. 258 J. SINCLAIR, General Observations, s. 6. 259 J. SINCLAIR, General Observations, s. 22. 260 J. SINCLAIR, General Observations, s. 24. 261 J. SINCLAIR, General Observations, s. 28. 262 J. SINCLAIR, General Observations, s. 32. 263 J. SINCLAIR, General Observations, s. 33.

79 „pravděpodobně bude mít úspěch u dvora, kde podlézavost, vychytralost, obratnost a nedostatek pravidel patří mezi nezbytnosti“264, a hrabě Aleksandr Romanovič Voroncov, „těţkopádný, samolibý, neduţivý muţ, ale velmi oblíbený v Rusku, kde tak málo vysoce postavených muţů cokoliv čte nebo se angaţuje v jakékoliv věci a nesnadno určitou záleţitost dovede k efektivnímu cíli“265. Pouze hraběte Petra Aleksandroviče Rumjanceva- Zadunajského skutečně pochválil. Váţil si jej jako „neochvějného přítele těsného spojení mezi Británií a Ruskem, stejně uţitečného pro obě země“266. Přístupy britských návštěvníků k ruské aristokracii nelze označit za jednoznačné. U těch, kteří patřili rovněţ ke šlechtickým kruhům, se zpočátku vţdy projevovala snaha porovnat domácí poměry s ruskými. Tento způsob se však posléze ukázal jako neudrţitelný a ruská vysoká společnost byla v britské korespondenci prezentována prostřednictvím popisů nákladných bálů, hostin, večeří a neuvěřitelného komfortu. Pod heslem „čím okázalejší ples či palác evropského stylu, tím větší přízeň dvora a popularita u zahraničních návštěvníků“ se britští cestovatelé seznamovali s hodnotami ruské vysoké společnosti. Nedílnou součást sídel tvořilo sluţebnictvo, jehoţ počet se však v Rusku nedal srovnat téměř s ţádným evropským panstvím podobných rozměrů. Britským pozorovatelům nemohla uniknout zásadní skutečnost, která ruskou aristokracii druhé poloviny osmnáctého století principiálně charakterizovala: evropská kultura, umění, mravy či móda – to tvořilo spolu se snahou zaujmout přepychem moderní ruské vysoké společnosti kaţdého, kdo Rusko navštívil. Britský gentleman se stal vzorem ruskému aristokratovi a jeho palác se měl stát centrem civilizovanosti, přehlídkou evropských způsobů a zároveň učebnicí pro „nevzdělané ruské publikum“.

4.3.2 Car z Boţí milosti

Při pohledu na britské chápání aristokracie nelze pominout jeden z jeho charakteristických rysů: věrnost Koruně – symbolu politického společenství, k němuţ všichni britští poddaní patřili. „Přestoţe byl pojem Koruna zaměřen na osobu monarchy, kterému všichni, kdo zastávali nějaký úřad, skládali slib loajality, nijak nezávisel na tom, kdo právě seděl na trůně, ani tím nebyl omezen. Osobnost a chování

264 J. SINCLAIR, General Observations, s. 33. 265 J. SINCLAIR, General Observations, s. 34. 266 J. SINCLAIR, General Observations, s. 37. Biografické údaje jednotlivých osobností viz OSOBNOSTI.

80 vládce byly jako britské počasí – stále se měnily: dobré, špatné, neutrální. Ale loajalita ke Koruně dosahovala vyšší úrovně: byla trvalá.“267 Nelze však opomenout, ţe „(…) v Anglii nepřerostla nikdy panovnická moc v moc absolutní: vţdy zůstávala omezená, nejprve bohatou šlechtou a později oběma komorami parlamentu.268 Angličtí panovníci byli na parlamentu finančně závislí, a tak se nezřídka museli ve svých válkách spoléhat na samostatně operující jedince. Přesto v sobě slabost anglické koruny skrývala zárodek budoucí síly. Politická moc byla rozloţena mezi větší mnoţství subjektů a obdobně se v důsledku toho rozdělovalo i bohatství. Daně bylo moţné vybírat jen se svolením parlamentu. Bohatí jedinci si tak mohli být do značné míry jisti, ţe ţádný absolutistický vládce jim nebude moci zabavit majetek. Tato okolnost se měla stát mocnou vzpruhou pro budoucí podnikatele“269. Značně odlišnou roli měl panovník v ruském impériu. Nelze se tedy divit, ţe jedním ze společných témat pro většinu britských cestovatelů byla právě osoba cara. Jeho zásadní role v zemi a specifičnost postavení natolik vybočovala z rámce evropských monarchií, ţe se mu více či méně ve svých zprávách věnovali všichni britští cestovatelé. Car představoval nejen svrchovaného a absolutistického vládce, ale jeho moc a pozice pramenila z vůle Boţí. Pokud se ostatních evropských monarchií týká, sama tato skutečnost ještě nepatřila k něčemu ojedinělému. Onu „zvláštnost“ však tvořilo její vnímání ruským obyvatelstvem. Cestopisné zprávy se pozastavují nad tím, ţe boţskou podstatu cara chápal kaţdý obyvatel ruského impéria jako základní jistotu svého kaţdodenního ţivota. K panovníkovi se upíraly veškeré naděje, přičítaly se mu spasitelské a zázračné schopnosti a především touha vţdy pomoci „malému“ ruskému člověku proti úkladům zlé vrchnosti.270 Zájem Britů o danou tematiku pramenil bezesporu i z jinakosti situace ve Spojeném království. Královský hannoverský trůn v Londýně musel na rozdíl od ruského cara počítat právě s onou všemocnou britskou aristokracií. Na počátku vlády zmiňované dynastie sice král „všechna nejoţehavější rozhodnutí přijímal společně s královskými ministry, kteří zcela ovládli frakce u dvora, ve vládě i v parlamentu“ a královská strana hrála značnou roli, postupně se však jeho moc zmenšovala. „Kabinetní ministři zastávali stále

267 N. DAVIES, Ostrovy, s. 607–608. 268 V roce 1649 byl anglický král dokonce popraven za to, ţe se odváţil vzdorovat politickým nárokům parlamentu. 269 N. FERGUSON, Britské impérium, s. 35–36. 270 Sama carevna Jekatěrina II. ve své instrukci („Nakazu“) označila samoděrţaví za jedinou moţnou formu vlády pro Rusko. R. VLČEK, Alexandr A. Bezborodko, s. 292. Srov. Georgij V. VERNADSKIJ, Očerk istorii prava Russkogo Gosudarstva XVIII–XIX vv. (Period imperii), Praga 1924, s. 22–23.

81 sebevědomější postavení a nehledali u krále vedení, nýbrţ souhlas a pasivní přikývnutí.“ Současně musel parlament počítat i s názorem veřejnosti. „Relativní váha krále v celém systému tudíţ klesala.“271 Boţské právo zmizelo v minulosti a prioritním se jevil skutečný blahobyt země, tedy rozkvět obchodu, průmyslu a s ním spojené rozšiřování impéria.272 Nedotknutelnost panovníka tedy nestála na prvním nejdůleţitějším místě, jako tomu bylo v případě východního carství. Na druhou stranu však příslušníci královského hannoverského a sasko-koburského a gothajského rodu od George I. po George V. (1714–1936) zajistili nepřerušenou linii monarchů bez nástupnických krizí, a to přispělo k stoupající prestiţi celého království, které nakonec zaujalo pozici největší říše na zeměkouli.273 To, jak nezaměnitelnou roli osoba imperátora v Rusku hrála, si uvědomil uţ admirál Swinton. Podle jeho slov by měl být monarcha šlechetný, aby se stal výrazným a dobrým příkladem pro národ, hodným následování a glorifikace. Sám se zaměřil především na dva, v dané době nejdiskutovanější ruské cary: Petra I. a Jekatěrinu II. Jeho hodnocení směřovalo do oblasti vzdělání, kde Swinton spatřoval jeden z nejpalčivějších problémů celého impéria. Vytýkal Jekatěrině II. její spíše okázalý neţ účinný systém vzdělávání, „zatímco způsob výchovy v době vlády Petra I. se i přes svůj lidový charakter snaţil přivést lid především k národnímu cítění,“274 Swinton se nevyhýbal ani přímému sdělení svých pochybností a kritik carevně. „Uţ kdyţ jsem měl příleţitost hovořit s Její královskou Milostí,“ poznamenal ve svém listu, „upozorňoval jsem na nepříznivé důsledky nákladných zvyklostí.“275 Co se týká Petra I., snaţil se na něj pohlíţet tak objektivně, jak mu to jeho znalosti a zkušenosti dovolovaly. „Petr vše konal sekerou a mečem – byly to jeho jediné nástroje ve válce i v míru, s jejich pomocí se mu podařilo uchvátit i trůn: dobyl poslední oblasti Švédska; zaloţil a postavil svoji metropoli; vybudoval námořní loďstvo; zaloţil Sanktpetěrburskou akademii věd – a to vše jako válečník a zákonodárce.“276 Na druhou stranu Swinton přiznal, ţe Petr I. patřil k jeho oblíbeným

271 N. DAVIES, Ostrovy, s. 563. 272 Georg III., který vládl na britském trůně šedesát let (1760–1820) byl aktivním vladařem, jmenoval a střídal ministry, věděl si rady s parlamentem, zastával pevná stanoviska k palčivým problémům. Měl však příliš bouřlivý vztah ke svému prostopášnému synovi, princi regentovi (později králi Georgi IV.), jenţ vládl v obdobích jeho nepříčetnosti. V kaţdém případě nepředstavoval ţádné ohroţení pro vládu parlamentu a ministrů, kteří se za napoleonských válek nezvratně chopili politiky. Byl prvním příslušníkem hannoverské dynastie, jenţ se narodil a zemřel v Británii, profitoval z loajalistických nálad za války a bez ohledu na ztrátu amerických kolonií se vyhříval na výsluní nejslavnějšího období imperiální rozpínavosti. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 563. 273 N. DAVIES, Ostrovy, s. 564–565. 274 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 332–334. 275 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 332–334. 276 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 321–332.

82 panovníkům, protoţe i přes svou krutost dosáhl u svého lidu změny smýšlení. „Petr I. touţil ze své říše vytvořit velký národ, musel se však vypořádat s opozičními názory, intrikami a konspiračními plány namířenými proti jeho osobě (…), dílo tohoto vládce mělo pevný a trvalý charakter (…) a jeho záměrem bylo především přinést zemi mír a pokoj.“277 V oblasti odbourávání přeţitků obyvatelstva hodnotil Swinton Petrovy reformy ve srovnání s jinými evropskými panovníky značně pozitivně. „Civilizovat barbary se rovná pouze práci v husté kaši, ale reformovat přepych je jako léčit malomocného. Pokud je Jekatěrina II. patronkou pokroku v umění, zemědělství a obchodu, pak také plně demonstruje neomezenou bláhovost vznešených,“ uzavřel Andrew Swinton.278 K osobě carevny Jekatěriny II. se v souvislosti s mezinárodní výpravou směřující na Krym vztahovaly i zápisy jejího francouzského účastníka, kníţete Charlese de Ligneho.279 Kníţe se stal členem historicky proslulé expedice, jejíţ oficiální důvod spočíval v kontrole nově rozšířeného ruského území. Ve skutečnosti se Jekatěrina II. snaţila prostřednictvím mezinárodní delegace vyvolat v Evropě dojem kvetoucího a vyspělého ruského Krymu. De Ligneho dopisy Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers, vydané v Londýně roku 1899, byly určeny pouze adresátce, proto, jak v nich sám uvedl, „píše pravdu bez obavy, ţe by jeho listy četl ještě někdo jiný.“280 Kníţe se ve své zprávě z Krymu zabýval především šířením pověr kolem carevniny osobnosti a pokusy o vysvětlení jejího chování a její skutečné role v onom „divadelním“ představení. Kontrast inscenovaného ţivota kolem hlavních silnic a obrovské bídy chatrčí „za jevištěm“ se pro de Ligneho ukázal jako častý inspirační zdroj. Na tamní společnost, ale i na carevnu samotnou tak nahlíţel z poněkud odlišné perspektivy neţ například na lady Elizabeth Craven, která na Krymu pobývala v přibliţně stejné době. Jak vyplývá z dopisů de Ligneho, proslulé vesnice stvořené kníţetem Grigorijem A. Potěmkinem z papírových modelů domů a dobře ustrojených herců představujících rolníky slavily úspěchy. Zahraniční výpravu doprovázející Jekatěrinu II. do Tuly se do velké míry podařilo přesvědčit o výborném stavu nejen zdejších měst a infrastruktury, ale i o kvalitním bohatém ţivotě tamějších obyvatel. „Velkolepá Jekatěrinina inspekční cesta byla připravována několik let dopředu, na kaţdém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, byly opraveny

277 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 323. 278 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 332–334. 279 Biografické údaje kníţete Charlese de Ligneho viz OSOBNOSTI. 280 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 235.

83 cesty, kudy měl carský průvod projíţdět. (…) Potěmkin, aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nově připojených oblastí, pozval ze Sankt Petěrburgu na čtyřicet malířů, zběhlých v tehdy módní, tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němţ pluly koráby s carskou suitou, vytvořili makety vesnic, kolem nichţ se pásl dobytek. Zpovzdálí nebylo vidět, ţe se jedná o kulisy a ţe zvířata sotva stojí na nohou, neboť byla přihnána ze vzdálenosti několik stovek kilometrů. Ve městech pak byly ,pravé„ jen hlavní ulice, zatímco průčelí bočních ulic tvořily opět jen kulisy a ze zástupu ,obyvatel„ a ,řemeslníků„, vítajících carevnu se nepoznalo, ţe to jsou většinou převlečení vojáci Potěmkinových pluků.“281 Tak hodnotí situaci současná česká publikace Dějiny Ruska. A skutečně. Zpočátku delegaci krymská společnost a její domnělé majetkové poměry ohromily, kníţe de Ligne dokonce v této souvislosti ţehral na to, ţe mu jiţ dříve nebylo umoţněno vycestovat a seznámit se s touto vzkvétající částí světa.282 Postupné setkávání s realitou „krymského zázraku“ působilo nejprve zcela absurdně. „Rusové, kteří k nám přicházeli, předstírali, ţe je klameme a jsme klamáni. Líčili nám neuvěřitelnou historku o papírových vesnicích táhnoucích se stovky mil podél naší cesty, o tom, ţe lodě a děla jsou jen namalované obrázky, kavalerie postrádají koně a další.“283 Carevnin doprovod nedostal ani v nejmenším moţnost stěţovat si na prokazovanou přízeň krymského obyvatelstva, a to jak prostého, tak především zdejších vyšších společenských kruhů. Pasáţe líčící bohaté hostiny a recepce pořádané k poctě hostů a poukazující na zámoţnost kraje se v dopisech objevovaly v hojném počtu, coţ samozřejmě přispívalo k důvěře návštěvníků v předkládanou skutečnost. „V hlavních městech provincií se na naši počest často konají bály s hostinami pro dvě stě osob. Koţené a zlaté řetízky zdobící paţe ţen majetných obchodníků a mnoţství drahých dekorací v sálech působí dojmem velkého bohatství. Obleky ţen i muţů dokonalého střihu jsou vţdy typické pro určitý region. Barva hnědá, zlatá a stříbrná náleţí šlechtě východní provincie, rudá a nebeská modř pak ostatním.“284 Delegaci byla představena i nejlepší manufaktura zbraní v oblasti a prezentovány výrobky z oceli, které de Ligne povaţoval za „(…) skoro tak dobré jako v Anglii“. Svá slova doloţil i koupí mnoha dárků a zmínkou o carevnině velkodušnosti ve formě finančního daru manufaktuře. O úctě k samotné carevně svědčila i doslovná

281 Milan ŠVANKMAJER – Václav VEBER – Zdeněk SLÁDEK – Vladislav MOULIS – Libor DVOŘÁK, Dějiny Ruska, Praha 2004, s. 204–205. 282 „Prokletá opatrnost doktorů a ministrů nám zabránila odjet z Evropy jiţ dříve.“ Srov. Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers; A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 232–233. 283 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 233. 284 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 234.

84 citace jejího rozhovoru s ním. Jak je patrné i z následujících vět, de Ligne se nedomníval, ţe by sama carevna mohla tušit lest, které byla na Krymu vystavena. „,Podívejte se,‟ řekla mi jednou carevna, ukazujíc na pole v gubernii Charkov a Kursk obdělané stejně dobře jako v Anglii a s téměř stejně tak početným obyvatelstvem, ,podívejte se, jak nepravdivá jsou slova, ţe v Rusku není nic neţ poušť. Nemohu garantovat, ţe v některých vesnicích nezneuţívají páni své síly (tak se ale děje všude), nemrskají poddané, nekřičí na ně pouze pro potěšení a nevolníci se neutápí v bídě. Ale jakmile je podána stíţnost na pána ke gubernátorovi provincie, jsou potrestáni; a mnohé ,hurá„, které jsme slyšeli podél naší cesty, vykřikovali přece lidé nahlas a pronášeli je s úsměvem.‟“285 S přibývajícími zkušenostmi a časem, který kníţe na Krymu strávil, začaly se jeho dopisy a pohled na realitu měnit. Psal: „Carevna, která se nemůţe pohybovat pěšky tak jako my, věří, ţe některá města, na která vydává peníze, jsou jiţ dostavěna; ta jsou však často bez ulic, ulice bez domů a domy bez půdy, dveří nebo oken. Nic z toho není carevně ukázáno, naopak, předkládají jí jen dobře postavené obchody z kamene, kolonády gubernérských paláců, kde jsou carevně pokrmy podávány na stříbrném servise. (…) Kdyţ jsem čas od času průvod opouštěl a podnikal různé výlety, pozoroval jsem, ţe existuje ještě mnoho věcí, které Rusové dosud neznají: krásné budovy, manufaktury, dobře postavené vesnice, ulice jdoucí v liniích, obklopené stromy a potoky zásobujícími je vodou.“286 V kontrastu s uvedeným tvrzením vyznívají dopisy baronky Elizabeth Dimsdale. Podobně jako později Robert Ker Porter se ani ona netajila entuziasmem k ruskému panovníkovi, respektive k panovnici. Elizabeth, která více neţ dvacet let před Porterem navštívila spolu se svým manţelem baronem Thomasem Dimsdale carevnin dvůr, chovala obdobnou náklonnost k Jekatěrině II. jako následně Porter k Petrovi I. či později k Aleksandrovi I.287 Jak u Portera, tak u Dimsdale měla na loajálnosti vůči panovníkovi kromě osobního setkání značný podíl společnost, v níţ se pohybovali. Baronka trávila většinu času ve vyšších kruzích, mezi Brity shromaţďujícími se především kolem anglikánského

285 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. Srov. A. G CROSS, Russia under Western Eyes, s. 234. 286 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 234. 287 Obdiv Portera k Petrovi I. vycházel však spíše z umělcových romantických představ a nezakládal se na faktických zjištěních.

85 kostela v Sankt Petěrburgu.288 Dimsdale i Porter navíc v carské říši ţili pod patronací panovníka. V obou případech si Brity ruský monarcha dokonce sám pozval, bylo tedy v jeho svrchovaném zájmu, aby se v zemi cítili dobře a v tomto duchu se nesly také jejich zprávy adresované do vlasti. Malíř i lékařova manţelka se na okolní ţivot dívali očima vysoké ruské, ale i britské společnosti ţijící v metropoli. Jako bezprostřední zdroj informací vyuţívala Elizabeth navíc britského sluţebnictva v carevnině domácnosti v Carském Sele.289 Zápisy dokumentovaly, jak nevšední a silný záţitek pro baronku znamenalo seznámení se s carevnou. Deník Jekatěrinu II. zachycoval v různých situacích, během přehlídky svého vojska, při formálních i neformálních slavnostech, večeřích, ale pozornost věnoval i její garderobě, ranním procházkám atd. Elizabeth ji popisovala jako příjemnou nevysokou ţenu s modrýma očima a vlídným vnímavým pohledem, na svůj věk (padesát čtyři let) velmi krásnou. Naopak mladého velkokníţete označovala jako nehezkého, jeho choť však „byla laskavá, vysoká, krásná asi dvaadvacetiletá ţena“. A dále pokračovala: „Dva princové, Aleksandr Pavlovič, kterému 12. prosince 1781 budou čtyři roky, a Konstantin Pavlovič, jemuţ 27. dubna byly tři roky, jsou krásní, vnímaví a chytří. Carevna vydá kaţdý rok třicet tisíc rublů na jejich ošacení.“ Velmi podrobně se dopisy zabývaly i způsobem jejich výchovy a učiteli, převáţně Brity.290 Baronka Dimsdale neobdivovala ale jen nádheru a bohatství, v němţ Jekatěrinini vnuci ţili, ale i nadání a inteligenci, kterými uţ v tak raném věku vynikali. Elizabeth fascinovalo i to, ţe nejvyšší představitelka země se dokázala zajímat i o takové záleţitosti, jako byl praktický chod její domácnosti. Sluţebnictvo, podle barončiných zápisů, mohlo Jekatěrinu II. vidět obklopenou smečkou psíků jako jednoho z prvních ranních návštěvníků zahrady svého letního sídla. Baronka Dimsdale také neopomenula zmínit, jak Jekatěrina pečovala o svůj vzhled.291

288 V jejím diáři se objevovala jména britského vyslance sira Jamese Harrise a jeho mladé ţeny Harriet, skotského velitele Jekatěrininy baltské flotily či jejího věrného lékaře Johna Rogersona, dále lékaře kadetských jednotek Matthewa Guthrieho, hlavního zahradníka v Carském Sele Johna Bushe, jejího oblíbeného architekta Charlese Camerona (jehoţ baronka nazývala Campbell), který se oţenil s jednou z dcer Johna Bushe, ale i jméno kněze britské fary v Sankt Petěrburgu Williama Tooka či britského generálního konzula Waltera Shairpa a mnoha obchodníků. 289 Seznámila se s hlavním zahradníkem, výše zmíněným Johnem Bushem, chůvami malých velkokníţat, sestrami Guslar a Nichols a všichni ti ji podrobně zasvětili do detailů carevniny domácnosti. 290 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 51–52. 291 „Carevna měla dva kadeřníky a často nosila velký baret a na další příleţitosti její hlavu krášlil těţší klobouk připevněný jehlicí. V létě nosila šátek. Pro ruské ţeny představuje šátek typický doplněk a tradiční pokrývku hlavy. Střední vrstvy a sluţebnictvo si jej špendlí a váţe široce, zatímco dámy z vyšších vrstev si jej ovinují jako turban.“. A k módě pánské dodává: „Pánové od dvora nosí hladké oblečení bez ornamentů,

86 Svědkem podobně subjektivně laděného nekritického obdivu k osobě cara byl čtenář i při četbě dopisů zmiňovaného Roberta Kera Portera. Malíře okouzlily nejen legendy o Petru I., ale především současný car Aleksandr I.292 Oba muţi se setkali osobně, coţ Portera oslovilo natolik, ţe nového cara perem i štětcem vykreslil v těch nejlepších barvách. Jistě nejen jeho si mladý car získal svým zjevem a osobním kouzlem, téměř celá Evropa totiţ upírala svá očekávání k osvícenskému panovníkovi jako k hvězdě, která vyšla ze tmy vlády Pavla I.293 Liberalismus na počátku vlády budil naděje jak v jeho vlastní zemi, tak v dalších evropských národech touţících po větší míře svobody. Negativní postoj k Pavlovi I. sjednocoval snad všechny britské návštěvníky východního impéria. Zvěsti o synu Jekatěriny II., přítomné v ruské společnosti, ale i za hranicemi říše, přiměly dokonce i zřídka kritickou Marthu Wilmot k ostře odmítavému stanovisku vůči osobě nedávno zesnulého imperátora. Mladá Irka se ve svých názorech opírala především o myšlenky a zkušenosti jiţ několikrát připomínané kněţny Daškovové,294 své hostitelky v Troickém a jedné z nejvýznačnějších ţen tehdejšího Ruska. Dopisy adresované do vlasti tak obsahovaly výčet krutostí a svévolných nařízení z pera Pavla I. Do Británie se touto cestou dostávaly zprávy o příkazech, podle kterých museli všichni lidé opustit ulici v době, kdy jí car procházel, o nemilosrdných trestech zejména pro britské příslušníky, kteří zákaz porušili, o carem iniciovaných nucených deportacích na Sibiř, vězeňských transportech v zapečetěných vlacích a nelidských podmínkách úmrtí v zimě bez vody a jídla.295 Martha Wilmot se díky kněţně Daškovové setkávala během svého pobytu v Rusku častěji dokonce s Brity neţ s ruskými šlechtici a britský tisk tvořil rovněţ obvyklou součást jejího programu, jev jinak v Rusku této doby dosti neobvyklý.296 Kněţna Daškovová byla ţenou se zahraničními kontakty, která neztrácela přehled o evropském dění, coţ mimo jiné ukazovalo právě na její nesouhlas s politikou Pavla I. Car se totiţ Rusko na jedné straně snaţil hermeticky uzavřít před myšlenkami Velké francouzské revoluce, které hýbaly na konci osmnáctého století Evropou, na straně druhé však zásluhou Napoleonových bystrých diplomatických manévrů zachovával kladný postoj k francouzskému vlivu nyní dokonce mezi sebou soutěţí o nejdraţší oblečení a investují do něj nemalé finanční prostředky.“ Srov. A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 56–58 292 S obdivem Portera k Aleksandrovi I. korespondovala i jeho náklonnost k Jekatěrině II., jak bylo jiţ výše zmíněno v souvislosti s obnovou města Tver. 293 P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 300. 294 Kněţna Daškovová se po roce 1796, kdy se k moci dostal car Pavel I., stala nepohodlnou a byla císařským ukazem odvolána ze svých dosavadních funkcí a vykázána na své statky. Tento fakt určoval i její následné postoje a názory, které se tak odrazily i v korespondenci sester Wilmot. 295 H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, list z 18. září 1803, s. 51. 296 H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 20.

87 na ruský kulturní ţivot. Dané období znamenalo pro obě země jisté „oteplení“ vzájemných vztahů. Martha Wilmot se k otázkám politiky vyjadřovala pouze minimálně, proto i o záleţitostech týkajících se přítomnosti francouzského působení informovala jen okrajově, přesto však kriticky. Nelichotivě se vyjádřila o francouzské výuce ruské vyšší společnosti. „Rusové jsou velmi mazaní, bystře dokáţí pochopit myšlenku, věrohodně okopírují nový nápad či módní trend, excelentní zloději, jak říkávám a mají mnoho dalších předností. Mluvím však o „niţších“ zájmech; obliba ve francouzské výchově patří jiţ do oblasti vyšších zájmů, zbavených lesku a spadajících do oblasti touhy po bohatství.“297 Po neutěšených britsko-ruských vztazích v pavlovském období Britové uvítali nástup nového cara. Po odvolání expedice kozáků proti Indii, vyslané ještě Pavlem I., došlo k obnovení diplomatických styků a během tří měsíců i obchodních aktivit.298 Politická aliance třetí koalice zformovala unie dvou národů a i po fiasku u Slavkova (1805) Aleksandr I. nadále setrvával v nepřátelském postoji vůči Napoleonovi. Teprve smlouva v Tylţi znamenala pro Británii velké zklamání nejen ze změny kurzu ruské politiky, ale i ze samotného panovníka. Není tedy bez zajímavosti, ţe zmiňovaný britský malíř Porter i po těchto pro Brity zdrcujících událostech zůstal svému carskému idolu oddán a jeho romantická představa o osvíceném panovníkovi v osobě Aleksandra I. zůstala i nadále pevná.299 Informace, které prostřednictvím britských návštěvníků do Británie z Ruska na přelomu století přicházely, měly co do vztahu k ruskému monarchovi aţ na jisté výjimky (sir John Sinclair) dosti jednotný charakter: značné antipatie vůči Pavlovi I., vztahující se nejen k jeho zahraniční politice, ale hovořící rovněţ o jeho přímém pronásledování příslušníků britského národa, a naopak loajalita, či dokonce glorifikace Jekatěriny II. a jejího vnuka Aleksandra I.

4.4 Ruská duše

Zkoumání a pozorování ţivota v carském impériu u cizinců vyvolávalo otázky týkající se způsobu uvaţování tamějších obyvatel, jejich ţivotních hodnot a postojů k dění

297 H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 62. 298 Andrej A. LOBANOV-ROSTOVSKY, Russia and Europe, 1789–1825, Durham-North Carolina 1947, s. 67–68. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 300. 299 Porterův profesionální, ale i osobní ţivot přímo závisel na dobré vůli Aleksandra I. Umělec cestoval z Moskvy, aby získal carovo svolení se zamýšleným sňatkem zrovna v době, kdy byl car odvolán na frontu. Z tohoto důvodu se svatba musela na delší dobu oddálit.

88 kolem nich. Nebylo moţné nevšimnout si rozdílu mezi ruským a britským chápáním reality a odlišností odpovědí na existenční otázky, a proto se také těmito směry ubíraly myšlenky britských návštěvníků. Kdo měl alespoň jistý zájem proniknout do ruského světa, a pochopit tak alespoň do určité míry tamější mravy, musel se nutně zamýšlet nad otázkou ruské mentality. Vnímavějším pozorovatelům nemohlo uniknout dominantní postavení duchovního ţivota v celé ruské společnosti. Hluboko zakořeněné křesťanství se objevovalo ve všech vrstvách společnosti a promítalo se do kaţdého člověka a v kaţdém úkonu zdejších obyvatel. Pravoslaví zde spolu s mírnou a pokornou povahou Rusů nakloněnou k slepému následování autority tvořilo základ „ruské duše“. Přesvědčení postavené na jistotě spásonosného charakteru ruského národa, který zachrání svět pro Boţí království, pevně formovalo myšlení ruského lidu. Idea jediného pravého náboţenství – pravoslaví, ona sobornosť ruské církve patřila spíše aţ do slavjanofilských koncepcí století devatenáctého, přesto však víra prostého ruského člověka neochvějně stála na základech pravoslavné věrouky, kaţdodenních náboţenských obřadech a jistotě neomylnosti vlastního ritu. Nutno si však uvědomit, ţe do chápání vlastního náboţenství a jeho projevů se značně promítala zejména na vesnicích přítomná negramotnost, která se stala příčinou nepřesného a nejasného nahlíţení křesťanské nauky. Mezi lidem stále hojně přetrvávaly pohanské zvyky, které se často mísily či silně ovlivnily křesťanské rituály.300 Rusové například většinou nepochopily rozlišení mezi křesťanskými svatými a pohanskými bůţky, často je proto směšovali a na venkově se tak formovalo spíše neurčité křesťansko-pohanské náboţenství. Pozoruhodným se jevila existence podobných pohanských zvyklostí zakomponovaných do křesťanského prostředí rovněţ ve vyšší ruské společnosti. Paralelně s církevní pravoslavnou věroukou se i v daném prostředí praktikovaly pohanské zvyky, pověry, kterým však i v těchto kruzích byla přikládána váţnost a obecně se jim věřilo.301 Rus tedy bez větších obtíţí dokázal zahrnout do svého vnímání, do své „duše“, oba tyto protichůdné proudy – „starý“ pohanský a „nový“ křesťanský – a vytvořit z nich svůj ţivotní styl.

300 K takovým typům patřila například kříţová procesí směřující po směru hodinových ručiček; soudilo se, ţe se jednalo o imitaci pohanského kruhového tance (chorovodu), který probíhal ve směru pohybu slunce, aby vyvolal jeho magický vliv, atd. Srov. O. FIGES, Natašin tanec, s. 282; Viktor Georgijevič VLASOV, The Christianization of the Russian Peasants, in: Marjorie Mandelstam BALZER (ed.), Russian Traditional Culture, Gender and Customary Law, London 1992, s. 25. 301 Nejvýrazněji se staré rituály projevovaly v souvislosti se slavením důleţitých křesťanských svátků, jakými byly Vánoce či Velikonoce (předpovídání budoucnosti, talismany atd.) Podstatnou roli v této oblasti hrály vesnické chůvy vychovávající mladé šlechtické potomky. Srov. O. FIGES, Natašin tanec, s. 284.

89 Britský pozorovatel byl ve svém vnímání ruské společnosti a tamějších poměrů do značné míry ovlivněn zkušeností vlastní vyspělé ekonomiky, kterou v carském impériu nutně postrádal. Zatímco ruská společnost se zakládala na vnitřním vnímání světa a tradiční náboţenské rituály představovaly klíč ke všem situacím v ţivotě kaţdého Rusa, britská mentalita stavěla na „dokonalosti“ své hospodářské praxe a demokratického uspořádání. Značnou podporou jí v tomto ohledu byla téţ anglikánská víra oproštěná od výstředních ceremonií, postavená na střízlivém liturgickém ritu dokonale vyjádřeném strohou – především interiérovou – architekturou církevních budov. Rusko, aby vyrovnalo rozdíl, který jej v hospodářské oblasti dělil od průmyslového Západu, se opřelo „(…) o myšlenku národní duše. Co podobné národy postrádají na ekonomickém pokroku, víc neţ bohatě kompenzují duchovními ctnostmi nezkaţené krajiny. (…) V závěrečných desetiletích osmnáctého století se začala vyvíjet představa ruské duše,“302 která se plně rozkvetla a rozšířila prostřednictvím jiţ zmiňovaných slavjanofilů v následujícím století. V Británii probíhala v osmnáctém století také přípravná fáze, avšak zcela odlišného hnutí. V této době byly poloţeny základy progresivní industrializace století devatenáctého, v Anglii a ve Skotsku fungoval jiţ obchodní systém a Londýnu se podařilo předstihnout Amsterodam v roli vůdčího světového finančního centra. Existence bank, kapitálových institucí, společností s akciovým kapitálem i pojištění byla v Británii samozřejmostí. Od šedesátých let osmnáctého století se rychle rozšiřoval pracovní trh a nevolnictví či jakákoliv feudální omezení, která platila ještě i v Evropě, tím spíše v Rusku, jiţ nehrála ţádnou roli. Volný obchod řízený legislativou a exekutivou v Londýně, a tedy sjednocená britská ekonomika patřila k nejdůleţitějším důsledkům zákona o Unii z roku 1707. Industrializace pak dala vzniknout britskému průmyslu, a kdyţ se v roce 1801 připojilo k unii i Irsko, začlenilo se irské hospodářství do velkého britského komplexu.303 Britský návštěvník se tedy nutně musel na ruské impérium dívat pod úhlem uvedených existujících skutečností a praktik zavedených ve své vlasti. Kaţdý jeho pohled byl pak ovlivněn domácí zkušeností a jeho komentáře nelze posuzovat jinak neţ právě v tomto světle rozdílných ekonomik a zvyklostí obou zemí.

302 O. FIGES, Natašin tanec, s. 276. 303 N. DAVIES, Ostrovy, s. 568–569.

90 4.4.1 Impérium a národní identita

Britská monarchie se od roku 1707 (zákona o Unii) zakládala na politickém spojenectví anglické vlády Anglie a Walesu s anglicky mluvícími skotskými lordy ze skotské Níţiny, aniţ by ovšem velšští či skotští Gaelové dostali příleţitost se k uzavřenému spolku jakkoli vyjádřit. Otázku národního uvědomění a sebevědomí na Ostrovech nelze tedy v této době povaţovat za jednoznačnou, či dokonce uzavřenou. Teprve v roce 1801, kdy se Unie rozšířila o ještě neemancipované anglicky mluvící protestantské Irsko, které se nejsnáze hodilo do nového uspořádání, byl anglický jazyk spolu s kulturou přijat jako prostředek sjednocující a slouţící k oficiální komunikaci.304 Jako „britská“ se v osmnáctém století monarchie jevila jen podle jména. I hannoverští králové zapustili kořeny pouze v Anglii. Ţádný z prvních tří Georgů nikdy nenavštívil Skotsko, Wales ani Irsko a Georg IV. uskutečnil proslulou návštěvu Edinburghu aţ v roce 1822.305 V cestopisných zprávách přicházejících z Ruska však nepřestaly být Britové i přes domácí nevyjasněné národnostní otázky patrioty. Nezdůrazňovali anglická, velšská či skotská specifika, ale snaţili se uplatňovat spíše společný „britský“ pohled. Pravdou nicméně zůstalo, ţe britské vlastenectví bylo dosti sloţité. Neexistovala jediná vlast, vyjadřovat se intenzivně vlastenecky se tedy stalo zvykem, avšak bez toho, aniţ by byl přesně pojmenován objekt vlastenectví. Britský patriotismus byl – stejně jako britský stát – sloţitý výtvor. Bylo daleko jednodušší zpívat o „Zemi naděje a slávy“, aniţ by se někdy řeklo, jak se ta země jmenuje. V kaţdém případě zemí, která se hřála na výsluní Spojeného království, byla Anglie, nejstarší zakladatelka impéria a zdroj tradic a institucí. Velká většina Angličanů se nikdy nenaučila oddělit „britství“ od „anglictví“. Především pro pojmenování království se i nadále pouţíval název „Anglie“.306 V takovém případě se nelze divit, ţe takto byla Británie označována i příslušníky ostatních evropských zemí.307 Britský patriotismus měl různé podoby a sledovat jej bylo moţné jak v beletristické literatuře, tak v cestopisných listech. Téměř ojedinělý způsob objektivního pohledu

304 N. DAVIES, Ostrovy, s. 583. 305 Georg IV. se ve skotském hlavním městě objevil oblečen do kiltu královských Stewartů a zúčastnil se keltského průvodu. Dav jeho skotských poddaných jej vřele uvítal. Z události se stala jedna z veřejných senzací britských dějin. Náhle se objevila „národní tradice“, na které se všichni mohli podílet. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 624. 306 N. DAVIES, Ostrovy, s. 608. 307 V ruských dobových dokumentech či zprávách se například pro označení Velké Británie jiný termín neţ „Англия“ nevyskytoval. Stejně tak tomu bylo i případě označení příslušníka národa – „англичанин“.

91 pouţíval například William Coxe, patriotismus Johna Perryho308 zase hraničil s oprávněnou chloubou na prvenství Velké Británie v technickém pokroku.309 Význam a přednosti bezpečnosti osob a majetku pro všeobecné blaho lidí v Británii opakovaně podtrhoval William Richardson, který se v pouţívaném lyrismu a chvalořeči velmi podobal Porterovi. „Ker Porter se však nespoléhal na rozumový nebo racionální soud pro vysvětlení spontánních dojmů a názorů o své zemi. Se sentimentalismem odhaloval nebezpečí, které v průběhu let hrozilo jeho národu, o své zemi se vyjadřoval s romantickou úctou, zakládal si na kavalírské loajalitě,“310 jak uvedl Peter Putnam ve svém díle věnovaném britským cestovatelům v Rusku. V tomto ohledu se zdálo pozoruhodné, ţe se v Porterových záznamech výraznějším způsobem neobjevily některé významné události, které se v jeho současnosti v Británii udály. Nejvíce zaráţející skutečností byla takřka úplná absence zmínky o smrti britského ministerského předsedy Williama Pitta ml. Jedním z důvodů mohl být nepochybně charakter zpráv jednotlivých pisatelů. Určitou skupinu, k níţ náleţel i Porter, tvořili spíše umělecky orientovaní pozorovatelé, kteří se politikou příliš nezabývali, proto ani smrt státníka, byť jednoho z nejvýznačnějších své doby, Portera nezaujala natolik, aby se jí více věnoval. Na druhou stranu však nelze zapomenout, ţe v případě Williama Pitta ml. se skutečně jednalo o osobnost světového formátu, která si zaslouţila pozornost veřejnosti. Pro Brita – patriota – pak tato skutečnost platila dvojnásobně. Avšak právě zmiňovaný patriotismus vysvětloval absenci zmínek o smrti britského ministerského předsedy. Jeho skon totiţ zastínila tragédie daleko větší. V bitvě u Trafalgaru, v hodině své největší slávy, padl na palubě své vlajkové lodi britský námořní velitel, admirál Horatio Nelson. V dopise z listopadu 1805, přerušeném příchodem tragických novinek, popisoval umělec své pocity: „Uplynulo několik dní od té doby, co se vracím opět k tomuto listu. A vskutku novina! Velká a monumentální pro celý svět! (…) Nelson, náš hrdina, náš nepřemoţitelný Nelson nebude uţ více! Moment rajského vítězství vzal Anglii její nikdy neuhasínající naději. Draze zaplatila naše země za vítězství u Trafalgaru.“ Přesvědčen o výchovné funkci historie, věnoval přídavnou pasáţ Nelsonovi. Vykreslil jej jako geniální osobnost a zakončil vlasteneckou oslavnou řečí. „Jaká výzva k čestným skutkům pro budoucí

308 Biografické údaje Johna Perryho viz OSOBNOSTI. 309 P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 300. 310 P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 301. Jedna z Porterových oslav Británie například zněla: „Blest England. Where’er I go I still think on my country, as a lover of the dear mistress he has left behind. Many he may behold fairer and more richly attired, but still, the heart, the heart, the heart! (…) Where’er I go, whatever lands I see, My soul untravell’d still returns to thee.“ Srov. R. K. PORTER, Travelling sketches in Russia and Sweden, s. 118.

92 generace! Jen ať přiletí střela: pokud tě zasáhne, poloţíš svůj ţivot za tisíce. Vítězství! Bezpečí pro vlast, zachování vztahů, přátel, krajanů, to vše je obsaţeno v tomto jediném slově!“311 Nejen citovaný úryvek ukázal, ţe Britové své vlastenectví měli hluboko zakořeněné a dokázali jej v různé formě vloţit i do zpráv z ruského impéria. Uvedené potvrzovaly i další listy, a to irské návštěvnice Troického, sídla kněţny Daškovové, Marthy Wilmot. Její zalíbení v ruském prostředí a jistý druh náklonnosti, kterou k této zemi chovala, nikterak neztenčil lásku k její rodné zemi. Její vlastenectví se jasně projevovalo v nenávisti vůči tehdejšímu největšímu britskému nepříteli – Francii. V dopisech adresovaných své rodině dávala najevo odpor vůči všemu francouzskému, nelibě nesla značný vliv, kterého se „francouzským iluminátorům“ (či svobodným zednářům) v Rusku dostávalo.312 Myšlenek vlastenecké hrdosti v historickém kontextu – tentokrát však v ruském prostředí – se ve své cestopisné práci dotkl i skotský admirál Andrew Swinton. „Rusové v minulosti ţili ve stejném státě jako v současnosti Tataři a po usazení v Moskevském státě Rusové v poddanství tatarských národů pokračovali.(…) Pokud pojmem svobodný označujeme přechod z ochrany jednoho pod ochranu druhého, pak existuje stále mnoho svobodných Tatarů. (…) Ruská vláda je vyzvala k usazení na Sibiři a v Království Kazaň a Astrachaň a Tataři začali vykazovat schopnosti k rolnickému způsobu ţivota. Přestali pouţívat označení Tataři, protoţe toto slovo označovalo tuláka. Kalmuci se vydělili jako nejvyšší a Kirgisové druhořadá vrstva, a to jak v charakteru, tak v bohatství“.313 Dále dodal: „Kalmuci popírají nároky Kirgisů, Baškové a další Tataři zase Finů, Finové nenávidí Laponce a Laponci jsou zahrabáni ve svých jeskyních a uctívají svůj vlastní divoký původ. To je nejbizarnější zesměšnění rodinné hrdosti a příbuznosti, s nímţ jsem se kdy setkal.“314 Avšak právě Swinton, sám Skot, pocházel ze země, kde v průběhu osmnáctého století docházelo ke ztrátě charakteristických zvyků a tradic ve prospěch utvářejícího se většího celku. Jak bylo výše zmíněno, od roku 1707 skotská kultura ustupovala do pozadí. Například Samuel Johnson, jehoţ protiskotské předsudky byly na tehdejší anglické

311 R. K. PORTER, Travelling sketches in Russia and Sweden, s. 110. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 300. 312 „Tato země je nasáklá principy Iluminátorů, které neúnavní Francouzi rozšiřují se svou obvyklou obratností. Tak obdivuhodně podkopávají vládu, ţe jediné, co bych přála tisícům z nich, je splnění jejich tuţeb týkajících se dolů na Sibiři, které mají nevyčíslitelnou hodnotu a jimţ schází pouze dostatek rukou, aby vydaly své poklady na povrch. To by bylo vyhovující zaměstnání jejich vitální aktivity a většině Evropy by to prospělo hned dvakrát (...)“ uvádí mimo jiné Martha v dopise své matce ze 17. listopadu 1803. Srov. H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 60. 313 Tento způsob myšlení pak srovnává s uctíváním Skythů v Anglii. 314 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 253–254.

93 poměry dost mírné, předpokládal, ţe skotská nářečí, lallanština i gaelština, jednoduše zmizí, čímţ bude dosaţeno odstranění osobitých jednotlivostí v zájmu společného celku. „V takovém ovzduší se Skotové začali za své ‚skotství„ stydět a mnozí se pokoušeli ho zbavit. I kdyţ se názory na věc různí, je pravděpodobné, ţe pouţívání slova ‚Británie„ jako synonyma pro nově sjednocené království a ‚britský„ jako příslušného adjektiva přijali nejdřív vzdělaní Skotové, kteří chtěli zapomenout na nepříjemný rozdíl mezi Anglií a Skotskem. V osmnáctém století zdvořilostní móda velela mluvit o Skotsku jako o ‚Severní Británii„. O ‚Spojeném království„ se zmiňovala jen hrstka lidí – termín se oficiálně prosadil aţ po sjednocení s Irskem v roce 1801. Angličané samozřejmě všemu dál říkali ‚Anglie„, jako by se nic nezměnilo.“315 Ruské impérium se s problémem multikulturality a multinacionality potýkalo při svém obrovském území ve značné míře. Snaha o udrţení celistvosti země a posílení dominantního „ruského“ postavení vycházela shora. Národy, které byly postupně podmaněny, měly nakonec zcela asimilovat a představovat navenek kompaktní celek pevného jednotného impéria. S touto snahou se setkali i návštěvníci z Evropy, kteří carskou monarchii přijeli svými záznamy zprostředkovat krajanům na kontinentě. Konkrétní postřehy „stmelovacího“ úsilí přinesli pozorovatelé přilehlých ruských gubernií, jakými byly oblasti Sibiře, Kamčatky, Krymu a další. Kozáckou či původní domorodou společnost a její proměnu poté, co byla přičleněna k impériu, představil například deník Jeana de Lessepse, Charlese de Ligneho či lady Elizabeth Craven. Úsilí dosáhnout výsadní pozice jednoho etnika na úkor ostatních, ať uţ prostřednictvím kulturních, náboţenských či ekonomických nástrojů, se objevovalo jak v Rusku, tak v Británii. Způsoby a prostředky se však lišily. Klíčovým aspektem k pochopení ruské národní identity a jejího vývoje bylo pro cizince porozumění, či alespoň seznámení se se zdejším náboţenstvím. To tvořilo specifikum prostředí a určovalo mnohem více neţ jinde kulturu země. V ruském prostředí se zahraniční pozorovatel setkal s „východním“ – tedy byzantským – typem křesťanství, které se na rozdíl od západního katolického nevyznačovalo ţádným společným centrem, liturgickým jazykem či kanonickým právem, a nepředstavovalo tedy ani ţádnou nadnárodní soudrţnost. Pravoslavná seskupení se tak začala dělit podle národností a stávala se téměř synonymy národní identity. Náboţenství se v Rusku stalo jedním z hlavních faktorů stmelujících mnohonárodnostní a multikulturní impérium. Hluboko zakořeněná a neustále ţivená křesťanská víra, která se stala pro kaţdého Rusa

315 N. DAVIES, Ostrovy, s. 585.

94 samozřejmostí, pocit sounáleţitosti jednotlivých kultur ţijících na obrovské rozloze carství umocňovala a udrţovala. Z uvedeného důvodu také náboţenství a jeho šíření představovalo hlavní způsob uplatňování a získávání moci na nových dobytých územích a jeho často násilné vštěpování původnímu obyvatelstvu se dostalo i do zápisů zahraničních návštěvníků těchto oblastí. Listy z Kamčatky či z Krymu tak názorně demonstrovaly příklad vynucené rusifikace a snahy o „civilizování“ tamních obyvatel a přeměny jejich kultury pomocí pravoslavné věrouky. Rovněţ Jean de Lesseps (1766–1834), francouzský překladatel, se ve svém deníku zabýval naznačenou problematikou. Jednalo se o účastníka výpravy vedené badatelem Jeanem Françoisem de Galaup, hrabětem La Pérouse (1741–1788), která roku 1787 směřovala ze Sibiře přes Moskvu do Sankt Petěrburgu. Záznamy nahlíţely do ţivota na poloostrově Kamčatka a přinesly cenné zprávy o domorodém obyvatelstvu. „Skutečný strach mají před popy a ruskými kněţími, proti kterým chovají uţ dlouho zakořeněnou zášť. Dělají vše pro to, aby se jim vyhnuly. Tento panický strach pramení bezesporu z horlivosti kněţí vykořenit modlářství docela, domorodci takové jednání pokládají za přímý útok proti svému náboţenství a za pronásledování. Vidí v kněţích své největší nepřátele. Zřejmě mají důvod věřit, ţe v přání obrátit je na víru a svrhnout jejich idoly nefigurují pouze misionářské snahy. Popové jim pravděpodobně neukázali ţádný příklad ctnostného chování, o němţ jim káţí. Obávají se, ţe v popředí jejich zájmu stojí spíše neţ křesťanská víra touha po získání majetku a po ukojení jejich nezřízeného sklonu k opilství. Nelze se proto divit, ţe se obyvatelstvo stále drţí svých prastarých přeţitků.“316 De Lesseps kladl rovněţ ve svých zprávách důraz na nepřiměřený vliv i ostatních ruských kolonizátorů na zdejší lid. Pisatele okouzlila čistota a prostota myšlení, soudrţnost a přátelství panující mezi jednotlivými domorodými rodinami a společenstvími,317 a právě z toho důvodu hodnotil velmi negativně prosazování evropských zvyklostí ruskými příchozími. „Ani ne v krvi, znacích či nářečí obyvatel, jako spíše ve zvycích a způsobech ţivota se odráţí působení evropských pořádků, které jsou ne vţdy hodny chvály.“318 Kritice podrobil především ruské praktiky snaţící se pomocí „západních prostředků

316 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 241–242. 317 „Ţijí v naprosté harmonii, k čemuţ přispívá jejich velmi malý počet. Navzájem si pomáhají, a to i s přihlédnutím k jejich extrémně lenivé letoře. Pokud si odmyslíme jejich lehkomyslnost a další špatné povahové rysy, lituji, ţe nejsou početnější, protoţe jak jsem byl některými utvrzen, právě mezi domorodými obyvateli Kamčatky můţeme nalézt silnější smysl pro čest a lidskost. Tady totiţ ještě nevyměnili tuto nenahraditelnou hodnotu za blýskavé a pomíjivé štěstí Evropanů, kteří je sem přijíţdějí civilizovat.“ Srov. J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 238. 318 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 238.

95 civilizovat poloostrov“. Výchozím bodem se stalo ještě donedávna hlavní středisko Kamčatky a sídlo gubernátora, město Bolšereck. Odtud se na poloostrov dostávaly novinky původně sice evropské, avšak kvůli vzdálenosti od skutečného zdroje značně modifikované. Navíc, jak de Lesseps uvedl, ruská vláda si pečlivě vybírala a opatrně přistupovala ke všemu novému a nehodlala paušálně přijímat cizí autority či měnit zavedené pořádky. Z těchto důvodů se na Kamčatku dostávaly sice původně evropské zvyklosti, dodatečně však svázané ruskou kontrolou a okleštěné přísnými zákazy. „Důstojníci zde učili ne vţdy tak účinně, jak by se dalo předpokládat – někdy protoţe byli nuceni pouze naznačit, někdy proto, ţe sami nechápali dostatečně dobře, k čemu mají lidi vést, především však ţe spíše neţ čemukoliv jinému dávali přednost pitkám a hodování, coţ v místním obyvatelstvu vyvolávalo řadu ostrých protireakcí.“319 Tito reformátoři se nesetkali s nadšením ani u kozáků, kteří sestavovali posádku, ani u obchodníků či ostatních ruských emigrantů, obývajících poloostrov. Přesto však díky mnoţícímu se počtu smíšených manţelství jejich vliv stále rostl. Specifičnost ruské multikulturality a multinacionality zřetelně zaznamenali všichni návštěvníci impéria, které jejich cestovatelské plány zavedly do okrajových či vzdálenějších asijských částí země. Především v oblastech nedávno podmaněných spatřovali příchozí jen velmi pozvolné přizpůsobování se tradičním ruským zvyklostem. Jednou z nejpalčivějších otázek se podle uvedených zpráv ukázalo právě náboţenství a jeho mnohdy násilné vštěpování domorodému obyvatelstvu.

4.4.2 Rus, tedy pravoslavný

Pro Brita i pro Rusa představovalo důleţitou oblast ţivota náboţenství. Nepochybně bylo úzce spjato s výše analyzovaným národním vlasteneckým cítěním. Stejně jako ono, mělo i náboţenství v kaţdé zemi odlišné projevy a způsoby vnímání. „Ve Velké Británii znamenalo mnohem víc neţ bombastičnost (…) dodávalo většině muţů a ţen pocit, ţe mají místo v dějinách a pocit hodnoty (…), dodávalo jim identitu (…), dokud se dařilo udrţovat při ţivotě pocit poslání a osudu řízeného Prozřetelností prostřednictvím domácí prosperity, opakovaných válek s katolickými státy v Evropě a frenetickou a dlouho velmi úspěšnou snahou o získání impéria, dařilo se Unii skvěle, podporovali ji totiţ nejen výhody a prospěch, ale i víra. Protestantismus byl základ, který

319 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 238.

96 myšlenku Velké Británie umoţnil.“320 Samotné projevy protestantské víry však byly spíše skromnější, nevýrazné. Proto pro Brita ruská říše postavená na okázalé a viditelné úctě k pravoslaví představovala značně kontrastní prostředí. V pravoslavném světě tvořily základní rozlišovací prvek mezi jednotlivými národy právě církevní rituály. Pravoslavní se od samého počátku dělili podle jednotlivých národností a ty pak tvořily individuální církevní společenství, která zároveň upevňovala pocit svébytnosti národa. Slovo „Rus“ se tak stávalo, jak usuzuje Orlando Figes, synonymem slova „pravoslavný“.321 Z uvedeného důvodu se viditelně a okázale provozovaly tradiční ceremonie dávající najevo jak úctu k náboţenství, tak příslušnost k určitému národu. Zde se kladl důraz především na veřejné obřady; na rozdíl od Británie, kde se v duchu náboţenských hodnot jako podstatné přijímalo spíše osvojení církevní nauky a morálních postojů. Pravoslavný ţivot v Rusku naplňovaly v osmnáctém (ale i později v devatenáctém) století naopak četné náboţenské rituály, na kaţdý důleţitý lidský úkon existovala kněţská poţehnání, neodmyslitelně patřící ke zdejší společnosti. Popisovaný způsob vnímání a projevů pravoslavné religiozity však nutno vztahovat pouze na etnické Rusy. Přítomnost více národů a kultur s sebou nesla rovněţ multireligióznost impéria. Britský návštěvník se tak na rozlehlém území ruské monarchie setkal kromě pravoslaví rovněţ s domorodými formami zboţnosti, šamanskými rituály, ale také s muslimskými vyznavači. Cestovatelům, kteří se pohybovali po odlehlých částech impéria a seznamovali se s neruskými národy, nemohla uniknout snaha o násilnou rusifikaci uvedených oblastí, spojená především s vynuceným přestupem zdejšího obyvatelstva k pravoslavné víře. Právě ona byla chápána jako jeden z hlavních stmelujících pilířů celého velkoruského impéria. Ani samotná pravoslavná ruská církev však netvořila vţdy celistvý vnitřně jednotný celek. Důraz kladený na viditelné obřady a snaha ruské pravoslavné církve přiblíţit se řeckému ritu v šedesátých letech sedmnáctého století zapříčinily rozkol v samotném jejím středu. Nejkonzervativnější část ruského pravoslavného světa – starověrci – však tvrdě kritizovala řeckou církev za její sloučení s římskými katolíky v roce 1439 a ztrátu Konstantinopole v roce 1453. S ní spojené přesunutí centra pravoslavné víry do Moskvy pak starověrci povaţovali za přirozený trest. V reformách tedy viděli Antikristovo dílo a znamení blíţícího se konce světa. Z těchto odpůrců se postupně stalo velmi silné hnutí

320 Linda COLLEY, Britons: Forging the Nation 1707–1837, New Haven 1992, s. 30. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 621. 321 O. FIGES, Natašin tanec, s. 266–267.

97 odporu proti státní síle, které bylo oficiálně zakázáno a pronásledováno. Přesto se stoupenci starověrců především v osmnáctém století velmi rozrostli a na ruském venkově našli pevnou oporu. Jejich ideály se zakládaly na křesťanském národu a obřady a zvyky si udrţovaly duch středověké Moskvy. Starověrci stavěli na tvrdé práci, rozvaze a šetrnosti prostého lidu. Díky ilegalitě se z jejich řad začali rekrutovat vůdci utlačovaných skupin obyvatelstva, zejména kozáků. Ti se stali významnou silou v kozáckých vzpourách, ať uţ v sedmdesátých letech sedmnáctého století v povstání Stěnky Razina či v sedmdesátých letech osmnáctého století během povstání Jemeljana Pugačova. Hnacím motorem spolků se ukázala snaha dosáhnout dokonalého nebeského království oproštěného od všech „pozemských antikristových ničemností“, charakteristická pro ruské prostředí však byla naděje, ţe tohoto posvátného stavu lze dosáhnout ještě na zemi, tedy ve „Svaté Rusi“. Jako výsledek podobných představ se vyvinula teorie mesianistického poslání ruského národa, která v národním povědomí natolik zakořenila, ţe se nakonec promítala do všech oblastí ţivota. Úsilí o dokonalé duchovní království se tak propojilo s touhou po ideálním ruském státě pravdy a spravedlnosti.322 S lidovou vírou postavenou na přesvědčení o existenci posvátného Boţího království přímo ve své vlasti se setkala většina cestovatelů zdrţujících se v carství zejména ve vesnickém prostředí. Avšak mnoho komentářů k církevním rituálům, pravidlům ceremonií či zásad náboţenských obřadů si adresáti korespondence směřující z Ruska do Británie či čtenáři cestopisů nepřečetli. Reáliím pravoslavného ruského světa se věnovali podrobně ve svých zprávách, vlastních dílech či překladech především britští reverendi při sanktpetěrburgské ambasádě. Tito měli k církevním tématům nejblíţe, disponovali příslušným vzděláním a vědomostmi, které jim umoţňovaly proniknout hlouběji a podrobněji do myšlenek pravoslaví a specifičnosti daného prostředí. Nehledě na skutečnost, ţe britští reverendi v prostředí ruského pravoslavného carství strávili podstatně delší období, neţ tomu bylo u britských cestovatelů a krátkodobých pozorovatelů, coţ jim umoţnilo daleko podrobnější kulturně-historický vhled do existujících pořádků.323 Nápadné zvyky a tradice úzce spjaté s proţíváním pravoslavné víry, které byly Rusům naprosto vlastní, však nepochybně na britského návštěvníka působily. Neobvyklý a nevšední dojem a zároveň působivost obyčejů s oceněním prosté ruské zboţnosti dokládaly zmínky v cestopisné literatuře.

322 O. FIGES, Natašin tanec, s. 266–272. 323 Podrobně se působení britských reverendů v Sankt Petěrburgu věnuje druhá část předkládané práce.

98 Silné ruské náboţenské cítění popisoval s obdivem například admirál Andrew Swinton. „Rus se nikdy neopomene pokřiţovat, kdyţ jde kolem kostela,“ napsal a svůj výklad doplnil náhledem do chodu bohosluţeb, zvyků věřících a kněţí v pravoslavném chrámu. Upozornil na to, ţe pro Rusy znamenal náboţenský ţivot střed jejich ţivota. „Kdyţ ráno vychází Rus ze dveří, první věc, kterou udělá, je kříţ, otočí se ke kostelu a bije se v prsa. To stejné se opakuje před jídlem či pitím. Kaţdému novému kroku či rozhodnutí musí předcházet pokřiţování. Ve svatých dnech padá na kolena před kostelem, dokonce i kdyţ je sníh a studený vítr. Dotýká se hlavou země a horlivě se bije v prsa a vzývá jméno Kristovo.“324 Obecně náboţenství a kultura představovaly atraktivní, a proto i častá témata pro návštěvníky celého impéria. Zvláštní skupinu však tvořily zprávy z odlehlých částí Ruska. Pozadu v tomto směru nezůstala lady Elizabeth Craven (1750–1828)325, která navštívila Krym ve stejném období jako Swinton evropské Rusko a Jean de Lesseps Kamčatku. Čtenář se v jejím podání setkal s velmi subjektivními dojmy z muslimského světa, s ne zcela kladným postojem k neznámému a pro Brita nejasnému náboţenství. Většinu tamějších rituálů povaţovala mladá cestovatelka spíše za jakési nesmyslné, pro moderního člověka bezvýznamné domorodé zvyky, kterých se zdejší společnost nedovedla zříci. Detailně popisovala ceremonie prováděné v mešitě. „Několik věřících muslimů chodí kolem středu budovy, znovu a znovu úpěnlivě tlučou hlavami o zem, coţ připomíná určitý druh mučení, pod tímto pohybem pak padají na zem a následně jsou odvlečeni do mešity. Tento nepochopitelný obřad vykonávají záměrně, domnívají se, ţe se takto stanou svatými muţi, obětují proto mnoho hodin a toto zahálení odůvodňují příkazem úcty k jejich proroku Mohamedovi. S tím spojují časté vyslovování Alláhova jména.“326 Jak pisatelka uvedla, úkonu a osob, které jej podstupovaly, si lid velmi váţil a ctil. V ní samotné však podobné chování vzbuzovalo nepochopení aţ odpor a stejně jako špína města se jí protivilo.327 Pravoslaví však slouţilo, jak jiţ bylo předesláno, rovněţ jako jeden z hlavních prostředků ovlivňování neruských částí impéria. Zdejší obyvatelstvo bylo povaţováno za nerovnoprávné, kulturně i civilizačně stojící na niţším stupni vývoje, tudíţ určené

324 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 436–438. 325 Bibliografické údaje lady Elizabeth Craven viz OSOBNOSTI. 326 E. CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, s. 174. 327 Kromě „podivných“ obřadů a vnějších projevů cizího náboţenství dopisy informovaly o budovách typických pro muslimské vyznání. Pozornost věnovaly minaretu, který pro přiblíţení britskému prostředí označovaly jako vysokou a úzkou věţ nezvykle světlé barvy. „Místo našich těţkých zvonů stojí na vrcholu muţ a v určenou hodinu se za doprovodu silného a krásného zvuku modlí.“ Srov. E. CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, s. 173–175.

99 k převychování. Účel sobornosti spočíval v začlenění do velkého ruského pravoslavného celku, a to i za cenu násilného donucení ke konvertování z původního domorodého náboţenství k pravoslaví. Nejinak tento proces probíhal na Kamčatce, jak ve svých zprávách uváděl Jean de Lesseps. Ve snaze přimět obyvatelstvo k poslušnosti a podmanit si jej vyvíjeli na tomto území ruští ortodoxní kněţí svoji „misijní činnost“. Spíše neţ tyto nepřiměřené snahy si však de Lessepsovu pozornost získalo kmenové uspořádání a role tzv. čarodějných kněţí (neboli šamanů) v něm. Obřady šamanů Lesseps sice nedokázal pochopit, povaţoval je dokonce za krajně nemístné, přesto natolik zajímavé, ţe jim věnoval ve svých zápisech dostatečné místo. „Všichni domorodci na Kamčatce, muţi i ţeny, buď k šamanům patří, nebo věří v jejich čarodějnou sílu (…) Uctívají svého boha Kutka, jemuţ důvěřují a modlí se k němu za vyslyšení svých proseb. Obětují zvířata, která je mají očistit. Mezi pověry také patří určit jiţ v kolébce novorozeně, jeţ se pak stane šamanem. Uctívání čarodějů je aţ děsivé, připomíná spíše šílenství a je skutečně politováníhodné, v jak extravagantní a divoce absurdní magické obřady tito lidé věří. Spíše neţ k smíchu je to pobuřující. Momentálně nemohou své obřady provozovat otevřeně a zakázány mají i všechny vnější projevy čarodějnického kultu – dekorační malby na těle, mystické krouţky, symbolické kovové figurky, konvičky, které se pouţívají k vytváření hudební melodie atd. Společné ceremonie, z nichţ podle dostupných zpráv neustoupili, drţí přísně v tajnosti.“328 Uvnitř obou rozlehlých monarchiích, ve Spojeném království stejně jako v ruském carství, existovaly etnické, kulturní a náboţenské rozdíly. V Británii se však nejednalo o diferenci národů na vlastním území země, jako tomu bylo v multinacionální ruské monarchii, nýbrţ o přistěhovalé obyvatelstvo z koloniálních zámořských oblastí. Mnohem aktuálnější a palčivější otázku tak na Ostrovech představovalo otroctví. V osmnáctém století se zde stále častěji objevovalo sluţebnictvo černé pleti, obecně chápané jako niţší podřadnější sloţka společnosti. Tendencím, které se pokoušely vyuţívání podmaněného obyvatelstva a obchodu s otroky zabránit, se dlouhou dobu nedařilo ve větší míře prosadit. Změna přišla aţ s rokem 1772, který se měl stát podstatným mezníkem a průlomem do celospolečenského vnímání dané problematiky. Kauza označovaná jako Somerset versus Stewart, v jejímţ závěru předseda Nejvyššího soudu lord Mansfiel rozhodl, ţe jakmile vstoupí otrok na britskou půdu, nelze s ním uţ zacházet jako s otrokem, vnesla do systému otrokářských zvyklostí zcela nové světlo. Uvedený soudní verdikt byl

328 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 241–242.

100 povaţován za moment zrušení otroctví a vítězství snah bojujích proti zneuţívání domorodých populací černé pleti ve Spojeném království.329 Obchod s otroky a legální otroctví však i nadále přetrvávalo v zámořských částech impéria. To sice jasně protiřečilo dávnému anglickému pojetí svobody, o základních principech křesťanství ani nemluvě, přesto existence otrokářství v zámoří se v Británii obecně povaţovala za přirozenou a samozřejmou. Není bez zajímavosti, ţe od tohoto postoje zemi neodradil ani fakt, ţe nelidské zacházení s černochy v zámoří se vyznačovalo mnohem větší krutostí, neţ tomu bylo na domácí půdě.330 Ve způsobu nahlíţení na příslušníky podmaněných etnických skupin lze v Británii v jistém smyslu hledat určitou paralelu k carskému Rusku. Stejně jako tam se i Britové povaţovali za ochránce necivilizovaných domorodých národů a ze svého dokonalého piedestalu pohlíţeli blahosklonně dolů na „niţší“ národy, které bylo třeba „humanizovat“. Na první pohled by se snad mohlo zdát, ţe rovněţ nevolnické poměry a zakořeněný způsob chování ve vztahu pán – nevolník se v ruském impériu nápadně podobaly britskému otrokářskému systému. Avšak na rozdíl od nedobrovolně vynucené sluţby obyvatel britských kolonií vycházel uvedený postoj ruského nevolníka především ze vztahu k panovníkovi. Ještě na konci devatenáctého století se kaţdý Rus – ať šlechtic, či nevolník – v poměru k carovi povaţoval za „otroka“. Car byl obecně přijímán jako jediný vlastník státu, kterému trůn příslušel z Boţí milosti. Proto mu lid oddaně naslouchal a zároveň jej poslouchal jako svou přirozenou, generacemi respektovanou autoritu.

4.4.3 Ruský člověk

Osmnácté století znamenalo pro všechny společenské vrstvy v Rusku zásadní zlom a vyţadovalo po Rusovi, po staletí zvyklému na neměnné tradice a zavedené pořádky, nelehký úkol – přizpůsobit své chování a celý způsob ţivota novému nařízenému scénáři. Ten plynul ze změn, které zavedl Petr I.

329 Obdobná kauza ve Skotsku, Knight versus Wedderbern (1778), zaloţila jasný precedent: skotské soudy nevyhověly ţalobě, jíţ se majitel uprchlého otroka domáhal svého práva. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 590– 591. 330 Zákon o zrušení otroctví byl přijat aţ roku 1833. Skutečně reálného vrcholného úspěchu hnutí proti otroctví v Británii, který nadešel ve chvíli, kdy se po bok britské říše postavily americké osady, však bylo dosaţeno aţ po vítězství unionistů v americké občanské válce v roce 1865 a po definitivním zrušení otroctví v USA. V povědomí Britů dlouho přetrvávalo přesvědčení, ţe jsou nejlépe uzpůsobeni k vládě nad „menšími plemeny“. Jednalo se o postoj paternalistický a hierarchický, zaloţený na přijetí myšlenky o vyšších a niţších rasách, a tudíţ i o povinnosti privilegovaných vést ty méně šťastné. Srov. N. DAVIES, Ostrovy, s. 592–593.

101 Car Petr I. zaměřil svou pozornost nejprve na ruskou domácnost, její kaţdodenní rytmus, rituály a mravy; panovníkova cílená reforma – poevropštit Rusko – měla vycházet ze samotného jádra společnosti – z ruské rodiny; měla být tedy aplikována v prostředí etnického Ruska, které by se tak stalo modelem pro ostatní národy impéria. Od fyzické vizáţe (s tím souviselo příslovečné stříhání vousů, které Rusové tradičně chápali jako známku svatosti, změna ošacení či líčení a účesů u ţen i muţů) přes způsoby chování a zábavy aţ po společensky ţádoucí znalost francouzského jazyka jako konverzačního prostředku vysoké urozené ruské society – vše mělo veřejně manifestovat zpřetrhání pout se Starým Ruskem a počátek Nového „civilizovaného“, tedy evropského Ruska. Ruský šlechtic, pokud měl ve společnosti obstát, byl nucen respektovat nové zvyklosti a pravidla. Vzor představovala Evropa. Rusko se tedy jako Evropa chovalo. Přesněji – na Evropu si hrálo. Aristokratické domy se staly jedním velkým divadlem, na němţ se odehrávala představení v duchu evropské etikety. Vnímavější pozorovatel si však nemohl nevšimnout strojenosti a nepřesnosti napodobování Západu a faktu, ţe „za oponou“ existuje ještě jiný, skutečně ruský svět. „Evropský Rus měl rozštěpenou identitu a rozpolcenou mysl. V jedné rovině se vědomě řídil předepsanými evropskými zvyklostmi a v druhé jím cloumaly ruské zvyky a pocity.“ A jak dále danou situaci zobecňuje Orlando Figes, Rus se jako „Evropan“ projevoval na veřejné scéně, zatímco „Rusem“ byl ve svém soukromém ţivotě. „Bylo to dědictví po předcích, které nemohl ţádný evropský vliv zcela vymazat.“331 Řada okolností tak zůstala s ruským ţivotem i po celé osmnácté století pevně svázána. Naprosto neodlučitelně k nim patřil i hluboko zakořeněný systém ruského nevolnictví. Jakkoli mohla na evropského, tím spíše britského návštěvníka trvající struktura carského poddanství působit podivně, bylo nutné v korespondenci adresované krajanům na Ostrovy k danému faktu se vyjádřit. Pokud by se pisatel problematice ruských nevolníků vyhnul zcela či ji záměrně zkreslil, celé jeho svědectví o zemi by pak působilo nevěrohodným dojmem. Ruské nevolnictví zasahovalo tak výraznou měrou do všech oblastí ruského ţivota, ţe nebylo moţné tuto stránku carského impéria jednoduše pominout. Velmi neobvyklým způsobem se k problematice ruské vesnice a roli bezpočtu nevolníků postavil Robert Ker Porter. Přestoţe byl do značné míry ovlivněn šlechtou, jejíţ názory téměř bezvýhradně akceptoval, dokázal osobitou ruskou společnost vykreslit ve velmi poutavých konturách a zajímavých konotacích, pouţívaje k tomu téţ historické

331 O. FIGES, Natašin tanec, s. 62–63.

102 vlivy a vnější podmínky. Mladého malíře odlišovalo však především vloţení estetického kritéria do vyobrazení, ale i chápání prostředí, v němţ po několik let ţil. Kaţdý britský cestovatel více či méně zaznamenal, kolik marné a neuţitečné práce vykonaly primitivní technikou masy necivilizovaných ruských nevolníků. Ale aţ Porter začal na svých plátnech znázorňovat uţitečnost těchto skupin, která podle něho tkvěla v tom, ţe „doplňují celkovou pitoresknost scény“332. Slovem „pitoreskní“ se mu podařilo vyjádřit cizinci vnímanou podivnost a nepochopitelnost země. Poskytl obraz ţivota, který se jevil spíše jako série jednotlivých výjevů prostých nejen prospěchářství, ale také jakýchkoli jiných záměrů. Velmi dobře však vnímal oddělující neviditelnou, ale skutečně existující hranici mezi pozorovaným a pozorovatelem, která tyto dva od sebe separovala a nedovolovala jim se vzájemně přiblíţit. Ruský venkov se rovněţ podařilo zachytit Williamu Coxovi, který zemi navštívil ještě v době vlády Jekatěriny II. Ten kromě ţivota vysoké společnosti, ruchu velkoměst, nevýznamných městeček a vesnic zahrnul do svých zápisů i ţivotní podmínky chudiny. Ve většině záznamů se zaměřil na ruského člověka, hledal zdroje a stereotypy chování, zamýšlel se i nad shodnými, a naopak odlišnými znaky povahových vlastností Britů a Rusů. Srovnání obou národů a zemí vyuţíval i v popisech krajiny či budov, kolem nichţ projíţděl, a názorně tak svým krajanům zprostředkoval jeden z nejvěrnějších obrazů Ruska. Psát jen to, co bylo vidět, bez příkras a zesměšňování – to bylo Coxovým krédem. S typickým příkladem takového počínání se čtenář setkal při jeho popisu velkolepé společenské zábavy, kterou s předstihem avizovaly letáky na ulicích. Coxe se stal jejím přímým účastníkem, a mohl o ní proto referovat do nejmenších podrobností. Nejprve se podivoval nad šlechetností a dobročinností pořadatele – ruského obchodníka, který během čtyř let zbohatl z prodeje lihových nápojů. Muţ se z vděčnosti rozhodl uspořádat slavnost blízko zahrady svého letního paláce. V období silných mrazů333 byly široké veřejnosti servírovány vybrané pokrmy a nápoje přímo pod širým nebem. Hostina by si podle pisatele v ţádném směru nezadala s bohatými tabulemi ruských šlechticů. Pro dokonalé ohromení diváka měl program zahájit ohňostroj. Na tomto místě nastoupil však jiţ údiv Brita nad naprostou nekoordinovaností a neudrţitelnou silou davu, který svou nedočkavostí zapříčinil tragický konec celé události. Touha uspokojit hlad převládla nad touhou po estetickém záţitku, a tak celá slavnost nakonec skončila neslavně smrtí

332 R. K. PORTER, Traveling Sketches in Russia and Sweden, s. 18. 333 Podle zápisů Williama Coxe se slavnost konala v zimě 6. prosince.

103 asi čtyř set účastníků.334 Na závěr na Coxe vše působilo jako velký zmatek a hýření šíleného davu.335 V tomto místě se jiţ Coxe neobdivoval štědrosti hostiny uprostřed města, ale blazeovaně konstatoval: „Domnívali jsme se, ţe nyní by bylo moudřejší vzdálit se.“336 Údiv a nepochopení britského návštěvníka vycházel z naprosto odlišného stereotypu chování v jeho vlasti. Zatímco charakteristickou vlastností Brita byla zdrţenlivost a sebeovládání, Rus se vyznačoval silným sklonem k přehánění, které praktikoval méně slušným, zato lstivějším způsobem neţ u ostatních národů, coţ, jak napsal Swinton, přitahovalo více pozornosti a vyvolávalo větší odpor. V této souvislosti Swinton pouţil anekdotického příběhu o Samojedech. „Při sestavování nového zákoníku povolalo Její Veličenstvo na pomoc zástupce z kaţdé části říše. Kdyţ přišla řada na vyslance Samojedů,337 odpověděli na dotaz, jaké nové předpisy jsou nezbytné v jejich zemi, ţe mají několik málo zákonů a víc si neţádají. Kdyţ někdo někoho zabije, je taktéţ potrestán smrtí. Byli dotázáni, zdali nemají mezi sebou zločince, zloděje či cizoloţníky. Odpověděli, ţe tací mezi nimi jsou. ,Jaké jsou tedy,„ opáčili tazatelé, ,tresty spojené se zločinem krádeţe a cizoloţství?„ ,Jakţe!„ řekl jeden ze ctihodných vyslanců se značným údivem, ,není snad jiţ samotné odhalení dostačujícím trestem!„“338 Nepochybně právě britská zdrţenlivost a sebeovládání, vštěpované kaţdému občanovi jiţ od dětství, patřily k nejvýraznějším znakům, které odlišovaly britskou a ruskou kulturu. Proto se zároveň řadily k nejčastějším tématům v korespondenci britských cestovatelů. Britové se v této oblasti značně vymykali i od ostatních Evropanů. Sebeovládání se projevovalo například „při přijetí zdvořilostních pravidel, v nichţ Britové upustili od potřásání rukou“; dále „v disciplinovaném chování při veřejném jednání (…) a v ukázněném vystupování“339. V kontrastu s korektním britským způsobem chování se ruské prostředí mnohým návštěvníkům jevilo neobvykle. Například lady Elizabeth Craven se ve své korespondenci

334 I přes velkolepou ohňostrojovou večerní slávu měla celá událost nečekané následky. Mnoho podnapilých obyvatel zmrzlo, nemálo padlo za oběť opileckým potyčkám a ostatní byli okradeni nebo zavraţděni během nočních návratů domů. Po srovnání zpráv, které se k britské skupině dostaly, William Coxe dospěl k závěru nejméně čtyř set obětí. Srov. W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 63–65. 335 „Mezi dekoracemi jsem zpozoroval podnos s ohromnou velrybou, ozdobený zlatým a stříbrným brokátem. Velryba byla uvnitř plněná chlebem, sušenými rybami a dalšími přísadami (…), hlavním objektem sporu se stala právě velryba. Během několika málo minut bylo místo zaplněno lidmi, pokrm byl zbaven vší okrasy, drahý brokát byl zničen a roztrhán. Poté vzaly za své i ostatní pokrmy. Další skupina se shromáţdila kolem beček a sudů a velkými dřevěnými naběračkami bylo nepřetrţitě naléváno víno, pivo a lihoviny. “ Srov. W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 63–65. 336 W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 65. 337 Samojedi – jedná se o zastaralé označení domorodého severoruského uralského národa Něnců. 338 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, dopis XLI., s. 453–454. 339 SROV. N. DAVIES, Ostrovy, s. 610.

104 z Krymu zaměřila na ţivot domorodého obyvatelstva a popisovala způsob ţivota vyšších sociálních vrstev kozácké společnosti. Svou prací A Journey through the Crimea to Constantinopole se postavila do čela mladé generace cestovatelek směřujících do východního mocnářství s cílem ukázat na zvláštnosti jiţních provincií. Poté, co se Craven přes Cařihrad dostala ve druhé polovině osmdesátých let osmnáctého století do Ruska, vztahovala se její korespondence uţ výhradně ke krymské oblasti. Ţena se v této oblasti pohybovala především v okruhu domorodého kozáckého obyvatelstva. Jejími hostitely byly rovněţ zde ţijící etničtí Rusové, avšak ona se ve své korespondenci zaměřila především na původní obyvatelstvo. Jak ze záznamů vyplývá, důvod takového počínání lze spatřovat nejspíše v exotičnosti a rozmanitosti těchto obyvatel. Byť lady Craven sama patřila k šlechtickému rodu, dospěla k přesvědčení, ţe zdejší zvyky se od těch, na něţ byla zvyklá u evropských dvorů, značně lišily. Svůj názor doloţila vylíčením návštěvy u jedné z předních kozáckých rodin.340 Velmi zřetelně se zde projevil jeden z rysů poPetrovské společnosti, charakteristický pro celé Rusko: nezastupitelná a výsadní role ţeny jako hostitelky. Povinnost vtipné a krásné společnice a pořadatelky bálů či společenských večerů se pro ruskou paní domu osmnáctého století stala samozřejmostí a rostla s tím, jak získávala vytříbenější vzdělání, především v oblasti jazykové a umělecké. Šlechtičny běţně ovládaly více neţ dva cizí jazyky, hrály na několik hudebních nástrojů a četly francouzskou, italskou či britskou romantickou literaturu. Ţeny určovaly styl vybraného salónního chování, etiketu, vybíraly hudbu, vedly a dbaly o rodinné domy či panství. Popsaný model se týkal zejména ruských domácností, avšak, jak dokládají i krymské komentáře lady Craven, postupně se dostával i do neruského prostředí. Craven si všímala jevů, které platily jak pro neruské, například tatarské či kozácké, tak pro ruské obyvatele, zaznamenávala však především diference mezi těmito etniky. Protoţe byla ohromena mnohem více domorodou společností, věnovala jí daleko větší prostor i ve svých listech, v nichţ dokázala detaily konkrétních zvyklostí ohodnotit a velmi

340 „Do pokoje hostitelky nesměla vstoupit ţádná muţská bytost kromě tlumočníka a mladého dvacetiletého ruského šlechtice. Ţena měla na sobě turban s diamanty a perlami, nehty měla nabarvené načerveno, obličej jiţ poněkud vrásčitý nalíčený bíle a červeně. Jevila se mi jako ţena kolem šedesátky, ale ve skutečnosti jí nebylo ještě padesát. Měla na sobě šaty a vestu a kolem pasu zlatě a barevně vyšívaný šátek. Gestem mi naznačila, abych se posadila. Měla jsem na rukou stále rukavice, ale protoţe se mi zdálo, ţe ji tato skutečnost nepříjemně udivila a znepokojila, sundala jsem si je. Usmála se a vzala moje ruce do svých, mrkla na mne a souhlasně přikývla.“ Návštěvnice byla naopak znepokojena neobvyklým pozdravem, kterého se jí od hostitelky dostalo: „(…) dotkla se rukou mé paţe, mrkla na mne a pokynula a právě v okamţiku, kdy jsem si uţ začínala přát, aby tento zvláštní pozdrav skončil, stalo se.“ Craven v souvislosti s návštěvou ocenila roli tlumočníka, který ji mimo jiné poučil o nutnosti ochutnat nabízené pochutiny, neboť opak by mohl být povaţován za uráţku. „Cukroví bylo podáváno na závěr a zároveň slouţilo jako signál k ukončení návštěvy. Náš rozhovor přes tlumočníka nebyl příliš zábavný. Na rozloučenou jsem se uklonila a ona pokynula.“ Srov. E. CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, s. 171–172.

105 precizně popsat. Nelze jí upřít skutečný pozorovací talent osob, v jejichţ společnosti se vyskytovala, či místností a prostor, které obývala. Adresáta svého dopisu například seznamovala s podobou typické tatarské domácnosti.341 Autorka cestopisu věnovala pozornost téměř výhradně společnosti, ţivotnímu stylu a zvyklostem, a to jak ve vyšších kruzích, tak u kozáků vůbec. Daleko méně kladla důraz na historické či ekonomické souvislosti. Své dojmy zaznamenávala sice ve svěţím čtivém duchu, avšak poněkud povrchně a dosti subjektivně. Se zjevným zaujetím například vylíčila vyjíţďku podél údolí a pramene řeky Karasou na Krymu, zakončenou setkáním s veliteli kozáckých vojsk. Lady Craven fascinovali pestře odění lidé (jistě i proto, ţe obdivovali její jízdu na koni) i „malebná krajina“. Zdejší obyvatelé si ji však získali zejména tím, ţe na její počest uspořádali ukázku bojové kozácké strategie. I přes zjevné antipatie k podobným exhibicím a nedostatek znalostí v daném oboru se ţena pokusila co moţná nejvěrněji popsat průběh a zvláštnosti simulovaného střetu.342 V podobném úţasu nad chováním ruského člověka se mohl britský návštěvník ocitnout i v dalších případech. Následující typicky ruské – tedy národní ruské – zvyky postupně více či méně přirozeně pronikaly do ostatních neruských kultur, které tak postupně asimilovaly. Ruská – pozvolna i tatarská či kozácká – domácnost zahrnovala kromě moderních evropských přijímacích salónů, určených k formálním společenským zábavám, také svoji soukromou část, zachovávající si stále svůj tradiční ruský kolorit. K příznačným místnostem druhé skupiny patřila lázeň neboli ruská „baňa“. Rusové ji jiţ od středověku navštěvovali několikrát týdně a činili tak i nadále. Lázeň měl téměř kaţdý sanktpetěrburský palác a v její léčebné aţ magické účinky kaţdý Rus bez ohledu na to, zda patřil k urozené či neurozené vrstvě obyvatel, věřil. „Říkalo se jí první lékař obyčejného člověka (druhým byla vodka a třetím česnek).“343 Tento výrok reflektoval

341 „Dům tvoří nízká, pouze jednopodlaţní malá budova – bez ţidlí, stolu nebo kousku nábytku ze dřeva. Velké podušky a polštáře jsou rozmístěny po pokoji, lidé na nich sedí či leţí. Co se mi však zdá velmi vhodné a co jsem zde objevila, to jsou více neţ dvakrát vykládané stěny, které tvoří i v malých pokojích opěradla.“ Srov. E. CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, s. 173. 342 „Bojové skupiny kozáků byly postaveny a jednotliví kozáci představující nepřátelskou stranu se snaţili dostat ke svým ztraceným společníkům, přiblíţili se, ale ne v šiku, jedni zleva, druzí zprava, někteří zepředu a jiní zezadu baterie – jek – střelba – signál k bitvě. Jednotlivé skupiny se strategicky rozdělily a útočily proti nepříteli ze všech stran. Velkolepá scéna úţasně rychlého běhu a hbitosti následovala. Jeden chytil nepřítele, shodil jej z koně a obnaţil jej, kdyţ se objevil někdo z nepřátelské strany, byl strţen k zemi a přivázán ke koni (…). Kopí, pistole, kordy, to vše našlo v boji své uplatnění. Avšak přes mnoţství obratné taktiky nebylo moţné rozeznat všechny manévrovací kroky.“ Srov. E. CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, s. 169–171. 343 Zapiski Justa Julija, datskogo poslannika pri Petre Velikom, Moskva 1899, s. 85. Srov. O. FIGES, Natašin tanec, s. 64.

106 rovněţ postřehy britských návštěvníků impéria, jejichţ údiv nad jistými zálibami ruského lidu bylo moţné vyčíst z jejich korespondence. Jedno z takových konkrétních potěšení Rusů – alkohol – se odráţelo v líčení admirála Swintona. Dosti obsáhle se například zabýval přátelskými polibky a objetími, která společné popíjení alkoholu doprovázela. „Také ţeny z niţších vrstev se někdy nechávají unést úlitbou boha Bakchuse.“344 V tomto kontextu vyniklo srovnání smyslu konzumace alkoholu v Rusku a v Británii. „Rusové pijí, protoţe jsou otroky, a Britové, protoţe jsou volní. Brit by se nikdy neopil, a to ze strachu, ţe by byť jen na chvíli mohl zapomenout, ţe je volný.“345 Také z poznámek dalších cestovatelů vyplývá, ţe minimálně v jedné zálibě se obyvatelstvo na celém rozlehlém carském území nelišilo. „Povaţuji je spíše za omezené, protoţe se kvůli svému silnému sklonu k opilství dají velmi snadno oklamat.“346 Úloha alkoholu v Rusku se stala ve zprávách britských, ale i nebritských návštěvníků často zmiňovaným a hojně komentovaným tématem, ať jiţ kriticky, či na mnoha místech spíše s údivem. O Rusku jako takovém se vyjadřoval Coxe, Swinton a jistý údiv vyjadřovaly i sestry Wilmot, v oblastech odlehlejších – Kamčatce a Krymu – toto téma komentovala zmiňovaná lady Craven a Jean de Lesseps. O tragických následcích způsobených nezřízenou zálibou v alkoholických nápojích se ve svých cestopisných záznamech z Kamčatky posledně jmenovaný Jean de Lesseps zmiňoval dokonce na několika místech. Koncepce a úkol jeho cestopisného díla byly předem jasně dané – seznámit čtenáře s neznámým územím. Autor se proto zaměřil především na populaci ledové krajiny, na konkrétní obyvatele s jejich zvyklostmi a způsobem ţivota. „Setkáváme se zde se třemi skupinami obyvatelstva, domorodým kmenem (Kamchadals), Rusy, kozáky a konečně i potomky smíšených manţelství. Původní obyvatelstvo je málo početné. Více neţ tři čtvrtiny z nich zemřelo na infekční neštovice a ostatní obývají různé části poloostrova: v hlavním městě Bolšerecku těţko najít více neţ jednoho či dva.“347 Zdejší obyvatelstvo jej zaujalo natolik, ţe dokonce detailně popsal i jeho fyziognomii. „Skuteční obyvatelé Kamčatky jsou většinou niţší, neţ je obvyklé, spíše silnější a nahrbení, malých a zahloubaných očí, nápadné tváře s plochým nosem, černými vlasy a nepatrnou bradkou. Kůţe má lehce osmahlý nádech. Vizáţe ţen a muţů

344 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 436. 345 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 446. 346 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 236. 347 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 235.

107 se podobají, z čehoţ lze vyvodit, ţe dámy nejsou příliš přitaţlivé.“348 Autor se však nezabýval pouze zevnějškem obyvatel, nýbrţ především jejich povahovými vlastnostmi a zvyky. Pro podivné chování, ale také pro nepříjemný výraz ve tváři by podle de Lessepse mohli být tito lidé s určitostí v západní společnosti povaţováni za zloděje a lupiče, on sám byl však přesvědčen, ţe se ve skutečnosti jedná spíše o taškáře, či dokonce o hlupáky. Vizáţe, povahy či mravů lidí si všímal i Swinton, kterého lze označit za do značné míry nezávislého pozorovatele mapujícího ţivot běţného ruského člověka. I přes subjektivní ráz se nesnaţil přímo propagovat tu či onu stranu. V kaţdém případě jeho zprávy obsahovaly minimální zmínky či odkazy na politickou atmosféru, sporné body nebo konflikty mezi Británií a ruskou říší. Swinton se dotýkal jak motivů vyvolávajících jeho sympatie, tak i negativních a pro něj nepochopitelných stránek ruské povahy. V říjnu 1788 se vyjádřil například o ruských vojácích v Rize. „Rusové jsou pro mne naprosto noví lidé, skoro jako by byli obyvatelé jiného světa: v oděvu, postavě, jazyce i náboţenství jsou zcela jiní neţ ostatní evropské národnosti. Viděl jsem jich několik na ulici, procházeli se ve své ovčí kůţi s dlouhým plnovousem. Vypadali podivně v této nové části svého impéria.“349 Přesto se domníval, ţe Rusko v poměrně krátké době dosti pokročilo ve vývoji. Vykročilo teprve nedávno, za vlády Petra I., mělo tedy zatím daleko méně času k rozvoji neţ ostatní evropské národy. Cizinec z evropského kontinentu měl podle Swintona prakticky nevyčerpatelné moţnosti ke kritice, avšak pokud by byl skutečně spravedlivý, dokázal by rozeznat mezigenerační rozdíl. Mladí lidé plní ţivota a odvahy se dle jeho slov velmi podobali svým vrstevníkům v Británii.350 Swinton tak ruský národ posuzoval spíše neţ podle „otců“ podle „synů“, kteří se bránili tomu, aby se negativní vlivy a zlo dřívějších generací zmocnilo jejich charakteru. Swinton bez předsudků a zaujatostí popisoval skutečně jen to, co viděl. Nebylo mu naopak moţné upřít jistou dávku sympatie, s níţ obraz Ruska zprostředkoval svým krajanům, přesto se ve svých pocitech a dojmech snaţil o maximální objektivitu. Vyjadřoval se jak k pozitivním, tak negativním aspektům ţivota ruského člověka. V textech dopisů se vyskytovala řada postřehů a detailů, které svědčily o opravdové znalosti ruského prostředí a skutečnosti, ţe skotský admirál měl moţnost pohybovat se ve význačných společenských vrstvách.

348 J. de LESSEPS: Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS Russia under Western Eyes, s. 235–236. 349 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 126. 350 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 126–127.

108 Z cestopisu vyplynulo, ţe k Rusům inklinoval pro jejich radost ze ţivota a „stále veselého ducha“ a dobrou povahu. Obdivoval jejich nadhled a pochopení pro cizince, s nímţ se ne vţdy setkával například u svých krajanů. Také s jazykem se i přes jeho cizokrajnost dokázal skotský admirál smířit mnohem lépe neţ například s němčinou.351 A s tím souvisely i jeho sympatie k chování Rusů v komunikaci s cizinci. „V ostatních národech a bojím se, ţe i v našem, nic nevyvolá takový odpor jako jazyková chyba cizince. Rus, kdyţ mluví k cizinci, podívá se na něj starostlivě a podporuje jej, gesty mu pomáhá vyslovit to, co se pokouší cizinec sdělit. Rus však uţ tak rychle nechápe to, o čem ví, ţe to bude nucen udělat, byť je mu to řečeno jeho vlastním jazykem.“352 Pomalý ţivotní rytmus zdejších obyvatel tak pro Západoevropana, zvyklého na zcela jiné tempo doby, znamenal další ohromení. Zejména důsledky, které pramenily z lenosti a nečinnosti a které sahaly aţ do oblasti naprosté absurdity, se promítly i do zpráv adresovaných do vlasti. „Aktivní ţivot by pro ně byl nesnesitelný a největší štěstí spatřují hned po pití v nicnedělání a v klidném lenošení. Tato vlastnost je tak silná, ţe nejsou schopni obstarat si ani nejnutnější lidské potřeby, například celé rodiny často umírají hladem, protoţe si přes léto nebyly schopny zajistit dostatečné mnoţství chleba a ryb, tedy potravu, bez níţ není moţné přeţít. Pokud se nestarají o zachování své existence tím, ţe by si zajistili dostatek potravy, pak to v ţádném případě neznamená, ţe by o to více dbali o čistotu. Ba právě naopak. Často je jim spíše vytýkána závislost na opačném extrému, jak dokládá jejich zevnějšek i pohled do jejich obydlí.“353 Takto psal de Lesseps z Kamčatky. I přes tyto neutěšené poměry si podle dobových záznamů dokázalo vţdy především domorodé obyvatelstvo najít důvod k uspořádání zábav a tanců. „Existuje zde i původní typický domorodý tanec, kopírující pohyby různých zvířat, nejoblíbenější bývá medvědí. Neuvěřitelné je, s jakou přesností a podobností tanečníci napodobují pohyby zvířete.“354 De Lesseps se pozastavoval i nad tanci, které zhlédl na zdejších bálech, nad jejich růzností a původem, v tomto směru zmínil polské, ruské i anglické vlivy. V záznamech hovořících o ruské kolonizaci, tedy o přistěhovalcích tvořících v těchto končinách vyšší společenskou třídu, se cestovatel neopoměl vyjádřit i o způsobu zábavy, který se na Kamčatce právě jejich vlivem objevil. „V opevněných sídlech se často pořádají plesy

351 Doslova píše, ţe je to jazyk měkký, a proto pro uši daleko lépe znějící neţ zmiňovaná němčina. Srov. A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 127. 352 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 436. 353 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 237–238. 354 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 240.

109 zaměřené na dámskou společnost. Měl jsem příleţitost je navštívit a byl jsem velmi překvapen, jaké oblibě se zde tyto bály těší, a to jak u ţen původem z Kamčatky, tak z Ruska. Předčasná vyspělost dívek je překvapující a zdá se, ţe vůbec nesouvisí se studeným klimatem.“355 U tématu ţen na Kamčatce se nevyhnul ani popisu jejich fyzické a duševní krásy.356 Na základě uvedených citací se nelze domnívat, ţe by Britové hodnotili ruskou společnost přímo negativně, bez snahy porozumět jejímu uspořádání, struktuře a postavení jednotlivých sociálních sloţek. I přesto, ţe k tamějším zvyklostem zaujímali poněkud zdrţenlivější postoj, stavěli se především do role pozorovatelů, kteří svou výchovou, způsobem uvaţování i ţivota patřili do zcela odlišného sociálního klimatu. Podle Swintona mohli Západoevropané, zvyklí na své socio-kulturní zázemí, ruský charakter kritizovat v podstatě bez omezení. Pokud by však skutečně chtěli hodnotit zdejší mentalitu a odlišný ráz prostředí, museli by postřehnout rozdílný přístup starší (lhostejnější) a mladší (iniciativnější) generace ke společenským i hospodářským otázkám. Kromě toho, jak opět konstatoval Swinton, bylo třeba si uvědomit, jak krátkou dobu na rozdíl od ostatní Evropy Rusko na svůj rozvoj v obou oblastech mělo.357 Všem návštěvníkům bylo společné mínění o zbytečném strádání a bídě ruského venkovského či nevolného obyvatelstva. Povaţovali chudobu spíše neţ za znak nespravedlnosti a útlaku ze strany šlechty za projev malé vůle ţít v lepších sociálních podmínkách a nedostatečné snahy větší pílí pozvednout vlastní ţivotní úroveň.

4.4.4 Fenomén ruského divadla

Evropští či britští návštěvníci východního impéria se mohli přesvědčit, ţe kulturní a společenský ţivot se v Rusku vztahoval pouze na majetné a vysoce postavené vrstvy obyvatelstva. Nevolný lid se k jistému druhu zábavy shromaţďoval ve svých obydlích, avšak většinou patřil spíše ke skupině, která zábavu svým pánům zprostředkovávala. Mnozí nevolníci byli totiţ vychováváni, aby slouţili jako herci, zpěváci, tanečníci či hudebníci v malých divadlech jednotlivých panství. Do osmdesátých let osmnáctého

355 J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka. Srov. A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 240. 356 „Zdejší ţeny, jimţ v ţilách koluje ruská krev, jsou velmi přívětivé a mají příjemný silný hlas, avšak krása fyzická velmi rychle odkvétá a jejich předčasná vyspělost má za následek rychle příchozí stáří.“ Bez zajímavosti není ani jeho poznámka o zdejších muţích: „Většina manţelů, Rusů stejně jako domorodců, není ţárlivá, dobrovolně zavírá oči nad chováním svých manţelek a je tak benevolentní, jak jen to je moţné.“ Srov. J. de LESSEPS, Travels in Kamtschatka; A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 239–240. 357 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 126–127.

110 století převládala mezi aristokraty jako jeden z nejoblíbenějších druhů společenské zábavy právě soukromá divadla. Ta mohla svého rozkvětu dosáhnout v šedesátých a sedmdesátých letech uvedeného století proto, ţe car Petr III. v roce 1762 zprostil svoji šlechtu povinné sluţby pro stát a dvůr. Část aristokracie se tak přesídlila na venkovská sídla, která se stala centry kultury a umění po evropském vzoru. Na panstvích vznikala v hojném počtu i divadla, z nichţ velké oblibě se těšilo mimo jiné i dvorní Čínské divadlo carevny Jekatěriny II. v Carském Sele. K získání informací týkajících se konkrétních představení, jejich podoby, hereckých výkonů či skladby publika a jejich zprostředkování pro britského čtenáře bylo jiţ nezbytné strávit v zemi delší pobyt, a především ovládat ruský jazyk. Podrobnější údaje tak začaly do Británie přicházet aţ s koncem osmnáctého století.358 Do té doby se jednalo pouze o nepodloţené novinové zprávy, čerpající převáţně z francouzských a německých zdrojů. Naopak cestopisné zprávy, soukromé dopisy, deníky publikované, častěji však spíše nepublikované, přinášely hodnotné informace.359 Nejvýznamnější a nejdůleţitější zprávy tohoto kontextu přinesl jiţ několikrát zmiňovaný reverend William Coxe. Jeho práce Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark obsahovala mimo jiné i soubor Sumarokovových tragédií a komedií a podala souhrnnou zprávu o ruské literatuře. Díky jeho cestám se Britové dozvěděli právě o fenoménu ruského soukromého divadla. Coxe popisoval vládu Jekatěriny II. jako období, kdy ruské hlavní město ţilo aktivním kulturním ţivotem a uvádění francouzských a německých představení, ať uţ profesionálními či amatérskými divadelními spolky (nejčastěji například ve Smolném institutu pro mladé šlechtičny), patřilo mezi časté a vítané jevy.360 Jekatěrina II. se stala jednou z vůdčích osobností ruského divadla. Byla nejen jeho mecenáškou, ale současně i autorkou divadelních her a komických oper. Prostřednictvím dramatické tvorby se zaslouţila o proniknutí francouzského osvícenského ideálu jako vzoru chování na veřejnost. Za vlády carevny, jak dodává Orlando Figes,

358 Není bez zajímavosti, ţe první rusko-anglický slovník byl v Londýně publikován pod názvem Commercial Dictionary, in English and Russian Languages aţ po roce 1800 a slouţil především britským obchodníkům s Ruskem. S ovládáním ruského jazyka a překlady do angličtiny jsou spjaty práce především britských reverendů působících v Sankt Petěrburgu. Podrobně se tomuto tématu věnuje druhá část práce. 359 Jedním ze zdrojů byly například nepublikované deníky slečny Katharine Harris, která vycestovala z Londýna spolu se svým bratrem, britským vyslancem sirem Jamesem Harrisem (Harris působil v Sankt Petěrburgu jako britský vyslanec v letech 1776–1783. Před ním tento post zastával Robert Gunning a po něm Allene Fitzherbert). Její zápisy obsahovaly hojnost informací k mnoha aspektům ţivota v Sankt Petěrburgu a Moskvě, včetně zpráv o divadle. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 39. 360 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 39.

111 tak hrála nevolnická divadla na kaţdém šlechtickém statku ústřední roli a zároveň se stala ostrovem evropské kultury na území ruské vesnice.361 Nejznámější herecké skupiny se vytvořily v Šeremeťjevových divadlech v Kuskovu a později v Ostankinu, kde prosluly zejména uváděním oper, a to oper v ruském jazyce. Takto byl vzbuzen zájem o domácí díla, a tím poloţen základ vývoje ruské opery. První zdejší skladatele silně ovlivnil styl italských umělců přítomných na ruském dvoře de facto jiţ od třicátých let osmnáctého století. Aţ do devatenáctého století si pak Italové na sanktpetěrburském dvoře své výsadní postavení udrţeli.362 První výraznější projevy domácí tvorby se objevily v sedmdesátých a osmdesátých letech osmnáctého století a nezanedbatelnou roli při jejich vzniku hrály téţ francouzské operní společnosti. Jekatěrina II. pozvala krátce po svém nástupu na trůn, jiţ v roce 1762, do Sankt Petěrburgu umělce z Francie a francouzské komické opery (například Favartova Annete et Lubin či Rousseauova Le devin du village) velmi ovlivnily ruské rané opery, jako Aňuta, Petěrburský bazar či Mlynář čaroděj a další. Divadelní i literární ruskou tvorbou nacházející se právě ve svém rozpuku shlédli Britové, kteří zavítali nejen do hlavních carských měst, ale i do jmenovaných šlechtických sídel. Viděli zde dobře fungující, populární a hojně navštěvovaná dvorní či panská divadélka, stavějící svou pompézností na odiv bohatství a luxus svých majitelů. Nelze se tedy divit, ţe zmínky vztahující se k tomuto tak oblíbenému způsobu ruské aristokratické zábavy, například v dopisech baronky Elizabeth Dimsdale či mladého Jamese Brogdena363, se týkaly spíše popisu přítomné společnosti či nákladného vybavení celé opery. O obsahu hraného díla se autoři nezmiňovali téměř vůbec.364 Údiv nad velkolepostí, značným počtem aktérů na jevišti, drahými kostýmy a účinkováním cizokrajných zvířat pro tento účel speciálně dovezených ze vzdáleného Cařihradu představoval společný znak zpráv těch Britů, kteří se představení zúčastnili. Nejen uvedené inscenace, ale téţ prostor, v němţ byly uváděny, působil na zahraniční návštěvníky

361 O. FIGES, Natašin tanec, s. 59. 362 „Opera byla ze zahraničí importována v sedmdesátých letech osmnáctého století. Ale Italové ji zde předvedli uţ dříve (…) Carevna Anna sjednala na obveselení svého petěrburského dvora benátskou společnost Francesca Araii, která v roce 1736 na carevniny narozeniny uvedla v Zimním paláci La Forza dell’amore (…) Ruští skladatelé Maxim Berezovskij, Dmitrij Bortňanskij a Jevstigněj Fomin získali vzdělání od Italů v Sankt Petěrburgu a poté byli posláni do samotné Itálie na studia. Berezovskij byl na studiích kompozice u Padre Martiniho Mozartovým spoluţákem.“ Srov. O. FIGES, Natašin tanec, s. 59–60. 363 James Brogden (1765–1842) byl synem jednoho z členů Ruské společnosti obchodníků (Russia Company), sídlící v Londýně. 364 Srov. A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 66; James CRACRAFT, James Brogden in Russia 1787– 1788, in: Slavonic and East European Review XLVII, London 1969, s. 229–230. Dále o profesionalizaci divadla v jiţ pozdně carském Rusku – srov. Murray FRAME, Commercial theatre and professionalization in late imperial Russia, in: The Historical Journal IV/ 2005, s. 1025–1053.

112 mocným dojmem a dramatický efekt ještě umocňoval. Do děje se zapojilo celé šlechtické sídlo, jako rekvizity slouţily i úhledné zahrady a palác, vyuţívány byly také modely lesů, jezer, či dokonce obyvatel.365 Často, jak jiţ bylo předesláno, byla autorem uváděných produkcí sama Jekatěrina II.366 Skotský lékař, který ţil dlouhá léta v ruském hlavním městě, Matthew Guthrie367, přeloţil roku 1800 její historickou operu Oleg do anglického jazyka. Protoţe carevna si velmi oblíbila německé překlady děl Williama Shakespeara, čerpala z nich vzory i pro svá vlastní díla.368 Guthrie ke zmiňované opeře připojil podtitul „Imitace Shakespeara bez uplatnění obvyklých divadelních pravidel“369. Své tvrzení obhajoval faktem, ţe „sama panovnice prohlašuje, ţe si osobuje veškeré právo na napodobování Shakespeara; pokud jde o čas, prostor, a dokonce i chronologii, přenáší je v některých případech do ruského prostředí“370. Jekatěrina II. tak do jedné epochy shromáţdila mnoţství událostí z ruské historie, které se viditelně odehrály v odlišném uspořádání. Ačkoliv Guthrie poslal svůj překlad do Londýna, nespatřil celý text v tištěné podobě nikdy světlo světa. S jeho záznamy se mohli čtenáři v Británii seznámit jen prostřednictvím stručných poznámek na okraji cestopisných zpráv jeho manţelky Marie Guthrie či záznamů dalšího britského cestovatele sira Johna Carra.371 Jedním z Britů, který navštívil nejen Sankt Petěrburg, ale i Sibiř, Astrachaň a Krym, byl John Parkinson.372 Během měsíce v Tobolsku na Sibiři se setkal s ruskými exulanty a stal se zde mimo jiné svědkem produkce několika skutečných divadelních

365 O. FIGES, Natašin tanec, s. 61. 366 K Jekatěrininým nejčastěji uváděným dramatickým dílům, která přímo v Rusku zhlédli Britové, patřilo: Načalnoje upravlenije Olega (The Beginning of Oleg’s Reign), Chrabryj i smelyj vitijaz Achridejč (The Brave and Bold Knight Akhrideich) atd. 367 Biografické údaje Matthewa Guthrieho viz OSOBNOSTI. 368 Coţ potvrdil téţ sir John Sinclair, kterému v roce 1786 během krátké návštěvy Sankt Petěrburgu neuniklo, ţe „tato hrdinka v sukních (…) čte Shakespeara v německém překladu.“ Srov. J. SINCLAIR, General Observations, s. 22. 369 „An imitation of Shakespeare without the retention of the usual theatrical rules“. 370 Rukopis je uloţen pod označením Add. MSS. 14390, f. 365 v British Library v Londýně. 371 M. GUTHRIE, A Tour, Performed in the Years 1795–6, though the Taurida, or Crimea, s. 41, 346; John CARR, A Northern Summer, London 1805, s. 328. Prostřednictvím francouzského originálu se do Británie dostal i překlad dvousvazkového vydání devatenácti dramatických děl carevny a jejích důvěrníků Le Théâtre de l’Hermitage z roku 1799. Spis vyzdvihoval autorčino dramatické nadání a výsledky její tvorby hodnotil velmi kladně. Poněkud odlišný názor však na sbírku překladů projevily Critical Review. Podle listu se v celé sbírce „(…) nevyskytuje ani jedna scéna, jeţ by byla hodna překladu. Carevna píše, aby potěšila sebe, a její oblíbenci píší, aby se zalíbili jí.“ Srov. Critical Review nebo Annals of Literature, 1799, NS XXVI., s. 512–516. Naopak Monthly Review přeloţily z francouzského znění (La Rage pour les Proverbes) tři z Jekatěrininých her a vyjádřil se povzbudivě i o dalších čtyřech jejích dramatických pokusech. Srov. Monthly Review, 1799, XXVIII., s. 502–510. 372 John PARKINSON, A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, 1792 –1794, London 1971.

113 představení (například Brigadira Denise Fonvizina).373 V osmnáctém století však byly Parkinsonovy ţivé obrazy ruského divadelního ţivota zapovězeny, stal se tzv. nepublikovaným cestovatelem.374 V Parkinsonově duchu, ne však s jeho detaily, shromaţďoval poznatky o kulturním ţivotě i Swinton. Velmi jej zaujalo ruské divadlo a jeho provedení, spíše neţ na konkrétní hry se ale soustředil na divadlo jako na módní záleţitost. „Francouzští herci jsou vysoce ceněni a jsem si jistý, ţe ruští herci nejsou v komedii o nic horší. Posledně zmiňovaní mají osobitý způsob vyjádření humoru; ale v tragédii dělají ubohý dojem. Tragédie ani není pro jejich oči přitaţlivá a já tomu rozumím. Na tento způsob humoru je v Rusku pohlíţeno jako na chybu: jejich komedie se velmi často blíţí frašce. Z celé své duše jsou nadšeni ze svých národních oper, v nichţ je obsaţena vesnická scenerie, zvyky a duch národa. Nebát se, ţe mě nazvete barbarem, řekl bych, ţe mnohem více dávám přednost před italskými písním ruským: jsou jednoduché, ale příjemně líbivé – při jejich poslechu dokáţí Rusové zapomenout na vše.“375

4.5 Kolos jménem Rusko

Poznávat ruskou zemi a cestovat po jejím rozlehlém území předpokládalo přijít do kontaktu nejen se společností, ale také se zdejšími obydlími a sídly. Místa, která zde britští návštěvníci spatřili, jim připadala natolik odlišná od vlastní domácí skutečnosti, ţe bylo téměř nemoţné, aby se k této problematice nevyjádřili. Podoba ruských měst i venkova neupoutala jen svou jinakostí, ale rovněţ četností, na evropské poměry obrovskou vzdáleností mezi jednotlivými vesnicemi, pověstným kontrastem mezi aţ přemrštěnou péčí o města (především dvě hlavní – Moskvu a Sankt Petěrburg) a neuvěřitelnou zaostalostí a bídou ostatních oblastí. Čím hlouběji a pečlivěji se Britové zamýšleli nad demografickými zvyklostmi a specifiky země, tím častěji se střetávali s realitou ruského hospodářství. V souvislosti s tím se před nimi otevíralo široké pole pohledů a otázek na téma uspořádání venkovského obyvatelstva, nevolnických poměrů, zaostalosti či absurdity tamních zvyklostí. Reakce na dané poměry patřily jak k těm nejradikálnějším, odsuzujícím nevolnický systém

373 O představeních uskutečňujících se v těchto okrajových oblastech ruského impéria píše i Aleksandr Nikolajevič Radiščev ve svém slavném díle Putěšestvije iz Petěrburga v Moskvu (1790). 374 Stejně tak tomu bylo i u dalších, jako například u Katharine Harris, Lionela Colmore a sir Richarda Worsley. 375 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 232–233.

114 jako naprosto zaostalý a zjevně neefektivní (Catherine Wilmot), tak k umírněným, snaţícím se spíše o jejich pochopení a chápající je jako zvláštní jev zdejší tradiční kultury (Swinton).

4.5.1 Města versus venkov

Britský návštěvník měl moţnost čerpat při svých cestách ze zkušeností vlastní země. I zde existovala podobná tendence jako v Rusku, totiţ zvětšující se počet obyvatel měst na úkor venkova. V Británii se od konce osmnáctého století nejčastěji z důvodu chudoby na vesnicích stěhoval obrovský počet lidí ze zemědělských oblastí do měst, tedy zejména do Anglie. To pak s sebou neslo časté spojování a vznik rodin se smíšeným původem. V roce 1801 tak ţila zhruba polovina britské populace v Anglii, coţ posilovalo jiţ existující tendenci směšovat „britské“ s „anglickým“. Zároveň rostla celková populace britského království. Od roku 1750, kdy na Ostrovech ţilo deset a půl milionu lidí, se v roce 1801 zvýšil počet obyvatelstva na téměř šestnáct milionů, přičemţ téměř dvojnásobný přírůstek zaznamenala opět Anglie.376 Podobnou tendenci lze sledovat i v ruském prostředí. Na rozdíl od velmi chudých odlehlých oblastí ruského venkova (jako byla například zmiňovaná Kamčatka a Krym), svázaných nevolnickými principy, kde lidé ţili ve velmi neutěšených podmínkách377, existovala ve velkých městech moţnost pevného výdělku. Překvapením pro britského čtenáře mohl být způsob získávání daného finančního platu. Swinton s nemalým údivem popisoval určování cen za různé sluţby v Sankt Petěrburgu. Konstatoval například, ţe ve městě neexistoval daný systém tax za pronájem kočáru. Popisoval ruské „izvoščiki“, kteří své sluţby hodnotili nikoli podle kvality, ale podle toho, komu je nabízeli. „Pokud jste cizinec, smlouvají s vámi o ceně jízdného aţ pětkrát, pokud jste Rus, zeptají se vás jen dvakrát.“378 Ve svých cestopisných zprávách se dále věnoval srovnání velkých ruských měst, staveb a architektury v Rusku a v Británii. Podal zevrubný popis především Sankt Petěrburgu, kde jeho cesta končila. Srovnal jeho podobu v prvních letech po zaloţení se současným stavem. Tyto své informativní pasáţe proloţil doplňujícími komentáři o tom,

376 N. DAVIES, Ostrovy, s. 580–582. 377 Podle některých zpráv však mnohdy vlastní vinou. Viz výše postřehy Jeana de Lessepse, který se pozastavoval nad neuvěřitelnou leností obyvatel Kamčatky. 378 V této souvislosti se zmiňuje i o sanktpetěrburské zimě (stejně jako pro všechny evropské cestovatele byliyi pro něj mrazy značně nepříjemným překvapením). Poznamenává i to, ţe ţeny zde pouţívají „make-up na palec tlustý, takţe pokud jim to zrovna nepřidá na kráse, jsou alespoň chráněny od neúprosného mrazu.“ Srov. A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 220–221.

115 kdo kromě Petra I. přispěl k navrţení a dokončení zmiňovaných objektů. Swinton byl městem, stejně jako jeho zakladatelem nadšen, přesto neopomenul dodat, ţe si „Petr Veliký spíše neţ v usmiřování nepřítele a hledání mírových východisek liboval ve vojenských operacích. Postavil se na odpor, kdyţ chtěl dosáhnout svého cíle“. Dodal, ţe nebyl jediný ve své chuti válčit, „naučil se to od svého divokého národa, který sám označoval za uhlazený a mírný, za ten, který své meče pouţívá jen k hájení svého práva.“379 Nejčastěji se cestopisy zmiňovaly o dvou hlavních ruských městech – Sankt Petěrburgu a Moskvě. „Evropští návštěvníci Sankt Petěrburgu, zvyklí z vlastních měst na směsici architektonických stylů, byli v první řadě zasaţeni podivně nepřirozenou nádherou jeho architektonických celků a často je přirovnávali k divadelní scéně.“380 Sankt Petěrburg v sobě kromě velkolepého města skrýval ještě jednu důleţitou funkci – Rus se zde měl stát Evropanem. Petr I. jeho stavbou sledoval přestavbu celé Rusi. Hlavním cílem carova záměru bylo „poevropštění“ Ruska a bod, z něhoţ tento plán měl být realizován, představoval právě Sankt Petěrburg. Město vycházelo jak ze skutečných, tak z ideových evropských vzorů. První inspiraci díky svému poloţení na řekách představovaly Benátky a Amsterdam, posléze přibyl barokní styl londýnské Svatopavelské katedrály a římského Svatopetrského chrámu a v neposlední řadě i snaha překonat slávu a monumentální vzhled paříţského Versailles. Skutečným cílem pro Petra I. však bylo potlačení vlivu „staré“ Moskevské Rusi v mysli jeho krajanů a vybudovat z Ruska moderní evropský stát. „Moskevská Rus byla náboţenskou civilizací. Vyrůstala ze spirituálních tradic východní církve navazující na Byzanc. V některých aspektech připomínala středověkou kulturu střední Evropy, s níţ souvisela náboţenstvím, jazykem, zvyky a mnohým jiným. Ale historicky a kulturně zůstala od Evropy izolovaná (…) Moskevská Rus zůstala stranou objevitelských cest a vědeckých revolucí raně moderního období. Neměla ţádná velkoměsta v evropském stylu, ţádné kníţecí nebo biskupské dvory podporující umění,

379 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, s. 208–209. Není bez zajímavosti, ţe monumentální historie druhého nejvýznamnějšího centra ruského carství, Moskvy, se objevila v Británii roku 1823 a vyšla z pera skotského lékaře Roberta Lyalla, který strávil několik let v Rusku během vlády Aleksandra I. Srov. Robert LYALL, The Character of the Russians, and a Detailed History of Moscow, London 1823. 380 „Na kaţdém kroku jsem byl fascinován kombinací architektury a scénické dekorace,“ napsal spisovatel markýz de Custine ve třicátých letech devatenáctého století. Srov. Journey for Our Time: The Journals of the Marquis de Custine, London 1953, s. 110.

116 ţádné opravdové měšťany, střední třídu, univerzity a vyjma klášterních akademií ani veřejné školy.“381 Uvedenou situaci se car Petr I. pokoušel tvrdým řádem a příkazy zvrátit, avšak cestopisné zprávy, které se do Británie dostávaly, ještě na konci osmnáctého století nepopisovaly na moderních evropských základech stojící hlavní ruské město, tím spíše ne celé ruské impérium. Nutno konstatovat, ţe tyto informace vycházely ze zkušeností návštěvníků, kteří pochopili, ţe pod povrchem „evropského zázraku“ stále ještě přetrvávalo „staré“ Rusko. I přesto, ţe od Petrových reforem uběhlo jiţ téměř celé jedno století, ruský člověk se nedokázal, či spíše nechtěl vzdát svých tradic, pořádků a zvyklostí. Tyto tendence byly patrné ve všech vrstvách ruské společnosti. Ani šlechtic ve městě, ani nevolník na vesnici nehodlal upustit od hodnot zděděných po předcích. Do značné míry se pro britské návštěvníky stalo nelehkým úkolem vyjádřit „ruskou realitu“. Co tento pojem vlastně znamenal? To, co bylo vidět, nebo spíše to, co se skrývalo za pouhým pohledem oka? Velmi odlišné, na některých místech dokonce protichůdné názory a chápání oné reality – konkrétně ruských měst či panství, jejich významu a funkce – lze sledovat například v názoru na panovnické letní sídlo Carské Selo Elizabeth Dimsdale na jedné straně a Williama Coxe na zaniklou slávu Novgorodu na straně druhé. I zde se opět potvrdilo, jak důleţité kritérium pro hodnocení a vnímání skutečnosti představovalo prostředí, v němţ se pisatel nacházel. Baronka Dimsdale spolu se svým manţelem obývala jednu z nejlepších místností carevniny rezidence, dostalo se jí tedy značné výsady a ona ji ve svých dopisech do Británie také dokázala ocenit. V obdivu nad nesmírnou okázalostí a komfortem pokojů popisovala mimo jiné i proslulou jantarovou komnatu. „Jeden pokoj v paláci je vykládaný jantarem, darem pruského krále. Před mou návštěvou byly dokončeny tři pokoje, jeden v čínském stylu s nádhernými čínskými dózami, druhý podle tureckých vzorů – velmi majestátní, a nakonec pokoj vykládaný oslnivě lesklými červenými a zelenými parketami. K tomu zde byla vytvořena pokojová tapiserie se lvy.“382 Na základě některých detailů došla k závěru, ţe pokoje ještě nebyly dokončeny a pod textem připojila podrobný výpis nábytku i s finančním ohodnocením.383 Kromě toho uvedla i přesné rozměry pokojů, výšku oken a ţasla nad anglickou zahradou kolem paláce.384

381 O. FIGES, Natašin tanec, s. 36–39. 382 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 53. 383 Celkový součet se rovnal 201 250 rublů, podle autorky tedy 40 250 liber šterlingů. 384 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 53.

117 Baronka se ukázala jako skutečně velmi precizní a pečlivá pozorovatelka. Kromě přesného výčtu mobiliáře samotného paláce se totiţ zmínila i o tzv. „Ermitáţi“ neboli poustevně, oblíbeném místě carevny Jelizavety I. Apartmá, vybavené speciálním samoobsluţným systémem, chránícím shromáţděnou společnost před zvědavostí okolí, slouţilo zejména zahraničním návštěvám. Chod celého panství řídil hrabě Aleksej G. Orlov385, na jehoţ trvalou přítomnost, podle baronky, ukazoval v zahradě i velkolepý pomník postavený na památku jeho námořního vítězství u Česme a triumfální oblouk jako vzpomínka na potlačení povstání v Moskvě roku 1775.386 Ruské carství navštívil v době vlády Jekatěriny II. také reverend William Coxe. Ten však na rozdíl od baronky přiblíţil Rusko prostřednictvím běţného ţivota, informoval o trzích a obchodu měst. Popsal ale i jednotlivá místa, jimiţ projíţděl, mezi nimi i Carské Selo či Novgorod. Na někdejší slávu a krásu ruských velkých měst pohlíţel s nostalgií, a to především v případě Novgorodu. I v jeho pojetí se opět projevilo britské nepochopení a údiv nad ruským postojem k vlastnímu kulturnímu a historickému bohatství. Svými postřehy přivedl Coxe čtenáře k závěru, ţe Rusko nedovedlo vyuţít svých předností a krás, a mnohá pozitiva tak zůstala skryta a nepřinesla ţádný uţitek. Coxe město a jeho bohatá historie nejprve doslova omráčila. Psal o Novgorodu jako o místě, „které uţ zdálky ukazuje své majestátní vzezření.“ Další komentáře a postupné setkání s realitou však jiţ působilo zcela odlišně. „Soudě podle počtu kostelů a klášterů, které stály všude, kam jsme pohlédli, ukázalo se před námi významné a velkolepé město, avšak poté, co jsme vešli, naše předpoklady se nevyplnily. Ţádné místo ve mně nikdy nevzbuzovalo tolik melancholie nad ztracenou slávou (…) Jedná se o jedno z nejstarších měst v Rusku, oficiálně označované jako Velký Novgorod, aby se tak odlišilo od ostatních ruských měst menšího významu. Avšak tím, jak postupně sílila a rostla moc Moskvy, sláva Novgorodu upadala.“387 Cestovatel přiblíţil místo částečně výkladem historie, především však ilustrací současného stavu. Srovnával někdejší slávu města s nelichotivým postavením a zašlou krásou přítomnosti. „V současnosti je město obehnáno ochranným valem hlíny, podél

385 Aleksej Grigorjevič hrabě Orlov-Česmenský (1737–1808) hrál zásadní roli ve svrţení vlády Petra III. Byl vrchním velitelem ruských vojsk ve válce roku 1770 a zvítězil u Česme. Byl mu udělen Řád Svatého Georgije ve svém nejvyšším 1. stupni a jako odměnu pak mohl uţívat ke svému jménu zmíněný titul „Česmenský“. Stupňovitý sloup uprostřed jezera byl postaven na jeho počest roku 1776 na návrh A. Rinaldiho. 386 „Při procházce zahrady najdeme budovy slavných lidí (…), pomník obyvatelům, kteří padli v Moskvě, tedy 56 772 osobám v roce 1771, 3692 osobám v roce 1772, 7295 osobám v roce 1773, 7525 osobám v roce 1774, a 6559 osobám v roce 1775, celkem se jednalo o 81 845 osob,“ uvedla ve svém deníku baronka. Srov. A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 54–55. 387 W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 236–238.

118 kterého jsou v pravidelných intervalech rozmístěny staré věţe. I přesto, ţe obvodový kruh tvoří sotva jeden a půl míle, nachází se v něm několik rozbořených míst a neobydlených domů.“ Coxe si všímal i historie opevnění města, konstatoval, ţe bylo postaveno v typickém starém asiatském stylu. Ochranný val ve stylu zemljannoj gorod, s nímţ se setkal v Moskvě, pravděpodobně uzavíral několik dalších vnitřních kruhů, s výjimkou rozsáhlého předměstí, které sahalo aţ do vzdálenosti šesti mil a zahrnovalo okruh klášterů a kostelů. Jednu z ojedinělých připomínek doby největšího rozkvětu města představoval „starodávný vévodský palác a budovy rozptýlené na přilehlé planině“.388 Coxe často vyuţíval srovnání ruské a britské skutečnosti, aby tak vykreslil pro své krajany obrazy plastičtěji a čitelněji. Volhu jako hlavní řeku Novgorodu například povaţoval za překrásnou a připodobňoval ji k Temţi v Londýně („(…) je mělká, pomalu tekoucí a jen o málo širší neţ Temţe ve Windsoru“389). Stejně jako ona rozdělovala město na dvě části: na obchodní a na čtvrť Svaté Sofie. Obě spojoval most zčásti dřevěný a zčásti cihlový. Tímto výčtem však jiţ veškerá podobnost s britskými městy podle reverenda končila. Domníval se, ţe obchodní polovina Novgorodu se v ničem nelišila od obvyklé ruské vesnice, snad jen velkým mnoţstvím cihlových kostelů a klášterů. Kromě gubernátorova domu totiţ obyvatelé ţili v jednoduchých seskupeních dřevěných příbytků. „S velikostí a krásou cihlových budov, postavených z carevniných prostředků k výrobě provazů a lodí, silně kontrastovaly okolní dřevěné chatrče.“ Stejně tak i „z poloviny obdělaná pole ohrazená velkými palisádami a velké plochy zapleněné kopřivami ukazovaly na současný dezolátní stav.“390 Ani při zmínce o druhé straně, nazvané podle stejnojmenné katedrály čtvrť Svaté Sofie, se Coxe nevyhnul popisu reality. Neopomenul sice uvést dosud existující znaky kdysi velmi monumentálního a reprezentativního centra bohatého města (například pevnost Kremlin či katedrálu Svaté Sofie), konstatoval však, ţe prostor zel prázdnotou, kterou opanoval koukol a kopřivy, a z ostatních památek zůstaly pouhé trosky.391

388 W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 245. 389 W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 246. 390 W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 246. 391 Coxe se zabýval zčásti i historií a bývalou důleţitostí pevnosti. „Pevnost byla postavena na ochranu obyvatelstva před častými povstáními, mnoţícími se s rostoucími snahami získat svobodu. Byla nepravidelného oválného tvaru, obehnána vysokými cihlovými zdmi s vysokými čtvercovými věţemi, zeď byla podobná té, která stála kolem Kremlu v Moskvě a byla postavena roku 1490 italským architektem Salariusem z Milána podle nařízení Ivana Vasiljeviče I. brzy po dobytí Novgorodu. Pevnost zahrnovala i katedrálu Sv. Sofie a staré arcibiskupské sídlo. Jednalo se o stavbu s venkovním schodištěm, skládající se z části nového paláce, která ještě nebyla dokončena, a z několika cihlových budov. Vše ostatní však podlehlo zkáze.“ Srov. W. COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, s. 246.

119 Coxe se vţdy snaţil spojit popisovanou skutečnost se stručným výkladem historie, ať uţ se týkala konkrétního místa, města či osoby.392 Uvedeným způsobem se cestovateli podařilo v mnoha bodech zajímavě objasnit současné ruské jevy na základě specifik majících kořeny v minulosti.

4.5.2 Obchod a nevolné hospodářství

Odlišné britské a ruské vnímání, zakládající se na mnohaletých jiţ hluboko zakořeněných zvyklostech, se rovněţ projevilo v souvislosti s hospodářským a obchodním uspořádáním carského impéria. Realita obou systémů se od sebe lišila natolik, ţe poté, co Brit poněkud detailněji pronikl do ruského řádu věcí, byl jím většinou naprosto ohromen a překvapen. Konkrétní reakce však jiţ závisely na jednotlivcích a kromě zmiňovaného znaku nečekaného údivu se dosti lišily. Úzkou spojitost mezi problematikou ruského hospodářství a postavením běţného Rusa ve společnosti viděl admirál Swinton. Cestovatel se proto nejprve zabýval ruským zákoníkem sestaveným Jekatěrinou II., který umístil lidi do zcela nového postavení. „Ruského člověka vţdy více přitahoval obchod neţ zemědělství, protoţe v této oblasti se mohl více přiblíţit bohatství a okusit alespoň zdálky ţivot lepší společnosti,“ tvrdil Swinton a připojil, ţe „ruský obchodník podnes obchoduje s luxusem, aniţ by ho okusil, pálenku vyjímaje, jeho jediným cílem je vydělat peníze“393. Swinton srovnával dva pohledy na místní obyvatele zaměstnané v obchodu. Na jedné straně názor filozofa meditujícího v pohodlí svého salonu a spatřujícího v těchto lidech otupělá, zasmušilá a bezstarostná individua, nestarající se více o velikost svého bohatství, na druhé pohled cizince ţijícího v Rusku a popisujícího tytéţ lidi jako chladnokrevné a vypočítavé obchodníky prahnoucí pouze po rychlém zisku a po bohatství. Swinton ve zmiňovaném postoji viděl spíše výhodu, která vedla ke snadnějšímu a rychlejšímu uzavírání obchodních smluv. Aby přispěl k lepšímu pochopení produkce na Rusi, předloţil admirál podrobný popis ruského území z hlediska hospodářského. Zmínil se především o Sibiři jako o nevyčerpatelném zdroji surovin, o mnoţství zdejších řek, jejich rozmístění, splavnosti a jejich výhodnému napojení na Volhu a dále na Něvu. Z této nejvýchodnější oblasti obrovského ruského carství, „nehledě na výhodné vodní spojení, nelze přes obrovskou

392 V případě osoby se snaţil například přiblíţit dějiny významných rodů, s nimiţ se čtenář v jeho cestopise setkal či, a to především, genealogii carské rodiny. 393 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, dopis XLI., s. 452.

120 vzdálenost převáţet jiné neţ pouze nejcennější obchodní artikly do přístavů na Baltu“394. Sem patřilo především sibiřské ţelezo a koţešiny, které představovaly v podstatě jedinou surovinu, do které byl ruský obchodník ochoten investovat výdaje za dlouhou přepravu do skladišť v Sankt Petěrburgu. O jiţních částech asijského Ruska se vyjadřoval jako o úrodnějších na rozdíl od středních provincií. Z hlediska obchodního styku se však potýkaly obě oblasti se shodnými problémy. Stejně tak podle Swintona neměla z hospodářského hlediska ani Sibiř, i přes velké mnoţství ţelezných dolů, pro ruskou říši velkou cenu. Tvořila však silnou překáţku v pronikání Číňanů a Tatarů na její území. Rusové si „daného faktu příliš necení, protoţe vydávají pouze malé prostředky na obranu této bariéry. Několik malých pevností obsazených nepravidelně rozmístěnými jednotkami kozáků, podporujícími spíše sebe samotné, to je celá veškerá obrana této hranice“.395 Přes vykreslení situace v ostatních částech říše, výhodné spojení po řece Dněpru, přes Černé, a zejména Středozemní moře do evropských zemí a opačným směrem ústí řeky Dviny do Baltského moře a odsud do Francie, Británie, Holandska a na sever Evropy, se autor dostal aţ k historicky nejvýznamnější oblasti říše. „Království kyjevské, moskevské, tverské a novgorodské, provincie krymská, Ukrajina, Malé a Bílé Rusko a Livonsko jsou nejúrodnější území, produkující všechny druhy obilí, lněného vlákna, konopí a dřeva, z nichţ je extrahován poslední artikl – dehet; a z lepších druhů je zásobený obrovský export jedlového řeziva a stěţňů ze Sankt Petěrburgu, Viborgu, Narvy a Rigy. Vývoz těchto a dalších druhů ruských výrobků zaměstnává ročně tisíc plavidel britské přepravy!“ Těmito úvodními pasáţemi jiţ Swinton pokračoval v popisu současného britsko-ruského obchodního styku. Podle admirála neznali v Británii ani zdaleka vše, co mohlo Rusko nabídnout. Doslova uvedl, ţe do jeho vlasti se dosud dostaly jen pouhé vzorky ruské výroby. „Ještě by se mohlo uskutečnit dva tisíce plaveb britských plavidel a několik dalších stovek, moţná tisíců britských zprostředkovatelů, obchodníků a dalších lidí by mohlo pracovat a být zaměstnáno jak v ruských námořních přístavech, tak ve vnitrozemských obchodních městech.“ V souvislosti s tím kritizoval britské zprostředkovatele působící v Rusku, pyšné na své postavení a obohacující se sobecky ze své výhodné pozice. Jejich činnost měla podle Swintona za následek to, ţe „(…) britský dovozce teď za své zboţí platí o 20 centů více, neţ v době, kdy tento monopol ještě neexistoval; kromě toho náš obchod s Ruskem brzdí nespočetnými

394 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, dopis XLIV., s. 488. 395 A. SWINTON Travels into Norway, Denmark, and Russia, dopis XLIV., s. 488–489.

121 překáţkami, coţ vede k nedorozuměním mezi Angličany a Rusy tady (v Rusku) a rovněţ mezi oběma dvory“396. Citovaný autor nahlíţel na ruskou ekonomickou situaci také pod úhlem nevyrovnaného hospodářského vývoje země. V Petrovi I. a Jekatěrině II. spatřoval osobnosti, které vytvořily ostrý kontrast k davu rolnictva, které stálo v pozadí a které bylo moţné vidět pouze v lese či na poli, oblečené v hrubých zvířecích kůţích a naprosto ignorující umění a vědu. Admirál dokonce navrhoval ve svém cestopisném díle způsob řešení kritické hospodářské situace v carství. Podle jeho mínění by k pokroku v této oblasti přispělo, kdyby aristokracie nad pozemky ustanovila část sedláků jako své nájemce, vyuţila jejich nadšení z nové funkce, a bez násilí by tak získala uţitečné zkušenosti a poznatky. V podobném duchu nahlíţela na zdejší hospodářství i mladá irská cestovatelka Catherine Wilmot. Svou kritiku zaměřila na zaostávání celého systému za západní Evropou. „Rusko je stále ve 14. nebo 15. století,“ připoměla v jednom ze svých dopisů. „Ano! Vím vše o luxusu Moskvy a civilizovanosti Sankt Petěrburgu; ale viděli jste někdy neohrabané skotačení nevzdělané dvanáctileté dívky s krásným jemným paříţským baretem na hlavě? Tak podle mne vypadá tato imperiální říše. Pět nebo šest století zde jistě nedojde k podobným výsledkům, jaké jsou v ostatních částech Evropy; ale čas musí uvolnit svázanost, která drţí květinu, aby se upevnila a posilovala a zvětšovala se do soběstačného standardu, a tak nastolit v Rusku politickou svobodu a civilizaci.“397 Catherine se vyjadřovala mnohem radikálněji neţ její mladší sestra Martha, která hospodářskou a ekonomickou situaci odhadovala na pouhých deset či dvacet let zpoţděnou za západní Evropou.398 Aleksandr Ivanovič Gercen, ruský revoluční spisovatel, po přečtení těchto postřehů, v úvodu k ruské edici Pamětí kněžny Daškovové, konstatoval: „Slečna Wilmot mínila říci něco uráţejícího, ale naopak nám vyjádřila kompliment. Je pouze škoda, ţe neví, jak je nyní ta dívka stará! To není něco, co je moţné obnovit ve stáří.“399

396 A. SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, dopis XLIV., s. 491. 397 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxv, 223. 398 Martha se na rozdíl od své sestry méně zmiňovala o politických souvislostech. Přesto ji však nelze označit za nekritickou. Velmi dobře si uvědomovala, jak zaráţející je v Rusku hospodářská situace. Obecně se však snaţila psát o Rusku co nejpozitivněji a nestavět jeho problémy příliš na odiv. „Ale opustím téma, ke kterému mám jen málo co pěkného říci a nového sdělit.“ Přesto jí neuniklo vnitřní nebezpečí, a sice katastrofální, v Rusku všeobecně rozšířená neinformovanost. V kontrastu s touto ruskou skutečností velmi pozitivně hodnotila moţnost svobodného a vlastního uvaţování v Británii. Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 60. 399 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxvi.

122 Gercen napsal tato slova v roce 1857, pouhé půlstoletí po citovaném vyjádření Catherine Wilmot. Rusko se tedy ještě neocitlo na prahu dospělosti. Avšak devatenácté století, podle slov editora listů sester Wilmot, H. Montgomeryho Hyda, mělo být svědkem kataklizmatického skoku z dětství do dospívání.400

Na obsahu i povaze cestopisných záznamů se významným způsobem odrazilo jak prostředí, v němţ se autor pohyboval, tak jeho příslušnost k dané společenské vrstvě. Právě z tohoto důvodu se například práce Roberta Kera Portera, Elizabeth Dimsdale či Marthy a Catherine Wilmot, pohybujících se téměř výhradně v nejvyšších kruzích ruské společnosti, charakterově lišily od způsobu podání Andrewa Swintona či Jeana de Lessepse, kteří měli daleko více moţností nahlédnout i do ţivota ostatních, dokonce nejchudších vrstev obyvatelstva. Velmi důleţitým aspektem se také ukázalo pohlaví pisatele. Poněkud odlišné vnímání mezi muţem a ţenou se projevilo zejména ve výběru témat korespondence. Coxe či Swinton se vyjadřovali k sociálnímu rozvrstvení obyvatelstva, jeho majetkovým rozdílům, ale i kulturnímu a ekonomickému úpadku měst či ţivotu na ruském venkově a vesnici. Ţeny své dopisy častěji obohacovaly vnímáním společenské tematiky, vyjadřovaly se ke konkrétním zvykům a popisovaly většinou chod domácnosti, ať uţ ve vyšších aristokratických kruzích či v běţném venkovském prostředí. Rozdíl se projevoval i v odlišné interpretaci stejného námětu. Například vojenská tematika v zápiscích námořního velitele Swintona a inscenovaný boj kozáckých vojsk v díle lady Craven patřil do obdobné tematické skupiny, způsob náhledu na ni se však značně různil. Cestopisné práce nutno dělit i podle motivu, na jehoţ základě došlo k jejich sepsání. První skupina Britů se do ruského impéria vydala s cílem informovat o absolvované cestě co moţná nejvýstiţněji a tak, aby se s výsledkem jejich práce mohla seznámit britská veřejnost. Takové záznamy se pak značně (z hlediska obsahu i struktury) lišily od soukromé korespondence druhé skupiny, která carství „pouze“ navštívila. Není bez zajímavosti, ţe mezi nejčastěji se vyskytující témata patřil pohled na ţivot ruského člověka. Přitaţlivost běţného ţivota, pro Brita poněkud nepochopitelná láska k penězům a alkoholu, ale také naopak obdiv k ruské pohostinnosti, přátelské povaze, to vše spolu s fascinujícími záţitky z odlehlých ruských oblastí (především z Krymu a Kamčatky) tvořilo jak u de Lessepse, Coxe, Swintona, tak i u lady Craven a dalších hlavní okruh zájmu.

400 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxvi.

123 Téměř bez výjimky se cestovatelé shodovali v nepochopení propastného rozdílu v ţivotní úrovni jednotlivých společenských vrstev. Na tomto místě se však v zápisech čtenář setkal s odlišným pohledem. Například Porter kopíroval postoj ruské šlechty a poddané spíše odsuzoval nebo jejich postavení naprosto nechápal, naopak Swinton zastával sebevědomý názor o nutnosti zrušení nevolnictví a prosazoval větší volnost pro statkáře, kteří by své poddané měli naučit efektivněji hospodařit s půdou. Obdobný příklad nepochopení a údivu tvořily Coxovy záznamy ţasnoucí nad rozvášněným davem v ulicích během slavnosti či nad smutným obrazem zchátralého města kdysi patřícího k chloubě celé Rusi. Při srovnání autorů si právě Porter zajistil nezastupitelné místo v historii cestopisu svým subjektivním zprostředkováním událostí. Například Richardson a Coxe, i přes všechny mezi nimi existující rozdíly, si byli podobni v jejich izolovanosti od ruského ţivota. Porterovi se však podařilo zasadit sebe sama do děje rozsáhlých epických dramat.401 Autoři obvykle popsali mnoho stran textu historickými fakty minulosti, a to zejména tehdy, snaţili-li se vysvětlit vznik určitého prastarého či domorodého zvyku, kmene, města či panovnického rodu. Na tomto místě nelze nezmínit opět Portera, u něhoţ byla patrná špatná znalost evidence historického materiálu a nedostatek citu pro systematickou organizaci. Porter neměl odborné znalosti v oblasti ruských dějin, coţ se nejmarkantněji projevilo na přehnané idealizaci portrétu Petra I. Vykreslil jej jako „slunce, z něhoţ vyšly paprsky veškeré vědy, která se nyní stala poţehnáním pro tento kraj“402. Popis vlastně odráţel uhlazenou fikci, kterou šířila tehdejší ruská šlechta, snaţící se vylepšovat fakta kolem Petrovy osobnosti. Osoba panovníka, spojená se zajímavými postřehy Britů, se v korespondenci vyskytuje často. Většinou se jedná o sympatie, a to především k Jekatěrině II. (například u baronky Dimsdale, která je carevnou po všech stránkách okouzlena) či později k Aleksandrovi I. (zejména u jiţ několikrát zmiňovaného Portera), nebo naopak o silné antipatie – zde je pak velmi negativně z jasných příčin viděn zejména Pavel I., a to téměř bez výjimky u všech cestovatelů.

401 On se stal skutečným účastníkem politických i vojenských zvratů doby, jimţ byl nucen podřídit i své osobní cíle. O jeho osudu rozhodla bitevní evropská pole a kabinety monarchů. Nejvýznamněji do jeho ţivota zasáhla francouzsko-ruská dohoda v Tylţi a následná roztrţka Ruska s Británií, která jej v roce 1807 dohnala k opuštění Sankt Petěrburgu a zároveň k odloţení plánované svatby s kněţnou Ščerbackou o čtyři roky. 402 R. K. PORTER, Travelling sketches in Russia and Sweden, s. 135. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 298.

124 Jak uvádí Cross, specifické místo mezi návštěvníky ruského impéria ve druhé polovině osmnáctého a počátku devatenáctého století zaujímal Coxe. Jeho dílo se stalo často citovaným a v osmnáctém století nejdelším a několikrát v Británii vydaným cestopisem pojednávajícím o severských oblastech. Vzhledem k tomu, ţe cestovatel navštívil Rusko několikrát, shromáţdil mnoţství informací a zajímavých postřehů, které pak dokázal skvostně literárně zpracovat. Vyjma kaţdodenního ţivota, důkladně v práci zmapovaného, vyuţil i teoretických znalostí a své osobní záţitky propojil s historickými údaji. Sloučení encyklopedických a odborných vědomostí s vlastními zkušenostmi z Ruska vytvořilo v Británii z jeho mnohokrát doplňovaného díla vyhledávanou publikaci. Coxe sám mimo jiné doprovázel jako vychovatel britské mladé šlechtice na cestách.403 Protoţe však zároveň působil jako anglikánský duchovní, vyuţíval v době, kdy pobýval v Británii, svých kontaktů mezi reverendy a dalšími Brity v Sankt Petěrburgu. Dopisoval si například s reverendem Londonem Kingem Pittem, lékařem Matthewem Guthriem a dalšími. Jejich zprávami postupně obohacoval nová vydání své práce, a vytvořil tak faktické propojení mezi cestopisnou literaturou a činností britských reverendů v Sankt Petěrburgu. Přesto však Coxovo dílo z hlediska svého obsahu, zaměření a subjektivnějšího pojetí náleţelo více do kategorie cestopisných záznamů neţ k odborným pracím či literárním překladům reverendů popisovaných v následující kapitole. Tématem ruské pravoslavné církve, které se stalo klíčové právě pro zmiňované reverendy, se tak spíše neţ Coxe zabývali jiné cestovatelé. Problematika náboţenství se ve zprávách britských návštěvníků objevovala především v souvislosti se vzájemným působením dalších, pro Brita „zvláštních“ náboţenství. O střetu muslimského světa s ortodoxním se zmiňovala ve svých dopisech lady Elizabeth Craven, kdyţ líčila své záţitky z Krymu, o šamanských zvycích domorodých národů Kamčatky referoval Jean de Lesseps, ale i mnozí další. Velmi realisticky záznamy zdůrazňovaly nucený prvek sobornosti, s nímţ se zvlášť zřetelně setkali cestovatelé v odlehlých ruských guberniích. Vymáhaná poslušnost a přístup k pravoslavnému náboţenství se rovněţ staly terčem kritiky těchto zahraničních pozorovatelů. Ze zmíněného vyplývají přinejmenším dvě zásadní mezi sebou úzce propojená fakta. Dané oblasti ruského ţivota vzbudily zájem cestovatelů, a proto se je rozhodli předat dále. Znamená to tedy, ţe Rusko z různých důvodů britské návštěvníky jednak upoutalo,

403 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 4.

125 především však jejich informace a názory spoluvytvářely obraz ruského impéria v britských očích. Cestopisné záznamy patřily k faktorům, které ovlivňovaly a formovaly podobu vzdáleného impéria na Ostrovech. Jako pozoruhodnou je rovněţ třeba zdůraznit skutečnost, ţe na přitaţlivosti cest do Ruska se výrazně nepromítly sloţité diplomatické vztahy obou zemí. Zejména během neutěšené mezinárodní situace a vzrůstajícících antipatií cara Pavla I. vůči Británii trval zájem Britů o návštěvu Ruska a stejně tak cestopisy z carství nepřestaly být na Ostrovech populární. Nehledě na politické konflikty zůstalo tedy téma ruského světa v Británii ţivé.

126 5 BRITŠTÍ REVERENDI – ZPROSTŘEDKOVATELÉ

VÝCHODNÍ KULTURY

V britsko-ruských vztazích, vzájemném sbliţování kultur a získávání nových informací a poznatků v osmnáctém a na počátku devatenáctého století sehráli kromě cestopisných zpráv významnou roli církevní představitelé, respektive kněţí působící při ambasádách. Vedle autentických postřehů krátkodobých, či dlouhodobých návštěvníků měli právě oni nemalý podíl na vzájemném zprostředkování společenského klimatu země. Ačkoliv do jejich kompetence na prvním místě patřila duchovní pastorace, často se angaţovali i v oblasti diplomacie. Několika z nich se navíc podařilo s úspěchem zaujmout význačné místo na poli literárním, a přispět tak k vzájemnému bliţšímu poznání obou zemí. Jednalo se o kněze, v Británii absolventy univerzit v Oxfordu či Cambridgi a v Rusku studenty prestiţních církevních seminářů, kterým se díky získaným jazykovým znalostem podařilo navázat kontakty s učenci, vědci a literáty druhé země. Díky moţnosti studia Britů v Rusku, a naopak Rusů v Británii se tito kněţí mohli lépe přizpůsobit ţivotu země, v níţ působili, a pochopit její historii a literaturu. Informace, které kněţí pro své krajany přinášeli, se zakládaly na ucelenějším a kontinuálnějším studiu země a poznatky obsaţené v jejich pracích či překladech vycházely z dlouhodobé osobní zkušenosti a ţivota v zemi. Britskou veřejnost znalostmi o ruské kultuře značnou měrou obohatilo několik anglikánských reverendů. Tato skupina patřila k prvním Britům, kteří se o východní vzdělanost začali zajímat. Jiţ v roce 1783 vydal reverend Thomas Haweis Siberian Anecdotes, a Novel. Containing real Histories and living Characters, spis inspirující se ruskými zdroji.404 Daleko větší význam však mělo aţ později dílo Williama Tooka, který si za svůj celoţivotní cíl vytkl předat svým krajanům ruský fenomén v celé jeho šíři. Hlavní přínos práce britských kněţí spočíval v jejich překladatelské činnosti, mnozí z nich se však proslavili také jako kompilátoři, editoři a autoři vlastních děl. Zmiňovaný anglikánský kněz William Tooke (1744–1820)405 patřil díky svým jazykovým znalostem mezi nejlepší britské lingvisty. Ovládal dokonce více světových jazyků – hebrejštinu,

404 Thomas HAWEIS, Siberian Anecdotes, a Novel. Containing real histories and living Characters, London 1783. 405 Podrobně se tomuto reverendovi a jeho působení v Rusku věnuje: A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 106–115. Biografické údaje Williama Tooka viz OSOBNOSTI.

127 latinu, řečtinu, francouzštinu, němčinu a ruštinu a ve své překladatelské činnosti se zaměřoval na francouzské a německé texty. Jmenované práce spojovala především, ačkoliv ne pouze, ruská problematika. A právě v kontextu britských znalostí o Rusku na konci osmnáctého století se ukázal podíl britských reverendů tak důleţitý. Tooke se stal přední britskou osobností, zodpovědnou za vydávání veškerých publikací o Rusku a ruské literatuře. Srovnáme-li přístup a postoj kněţí ke své hostitelské zemi, není bez zajímavosti, ţe zatímco ruští kněţí v Londýně daleko více vnímali Británii jako svůj druhý domov, Britové se v Rusku cítili vţdy spíše jen jako návštěvníci. Například o pravoslavném popovi Jakovu Ivanoviči Smirnovovi,406 spravujícímu šest let chrám u ruské ambasády v Londýně, bylo známo, „ţe si nikdy nepřál ţít na jiném místě neţ v Londýně.“407 Pravoslavní kněţí v Londýně se kromě svých duchovních povinností podíleli na diplomatických vztazích a výrazně formovali ţivot ruských emigrantů. Dějiny ruské církve v britské metropoli se utvářely postupně od počátku osmnáctého století. V roce 1716 poprvé londýnský biskup povolil zaloţení řecké církve pod ochranou ruské misie za podmínky, ţe Rusové „by měli vykonávat svoje bohosluţby v soukromí a bez účasti Angličanů a zpívat by měli potichu, aby nepohoršovali ostatní lid“408. V období prvních deseti let svého trvání se církev chovala jako skutečně řecká. Řekové byli i první kněţí – Genadij a Bartoloměj Kassano, většina kongregace, rovněţ mše probíhaly v řečtině. Kassana však vysvětil arcibiskup Prokopovič a jako první byl ustanoven speciálně pro sluţbu v londýnském kostele. A přece teprve aţ po jeho smrti roku 1746 přešla řecká církev pod ruské kněze a jako zdůraznění ruského charakteru dostala i nové jméno: Ortodoxní řecko-ruská církev Nanebevzetí Svaté Matky Boží.409 Role ruských pravoslavných kněţí v Londýně v oblasti vzdělání a kulturního ţivota ruských emigrantů byla nezastupitelná. Zároveň mnozí z nich přispívali k šíření znalosti

406 Biografické údaje Jakova Ivanoviče Smirnova viz OSOBNOSTI. 407 Moskovskij Merkurij, 1803, č. I., s. 31. 408 V. N. ALEKSANDRENKO, Russkie diplomatičeskie agenty v Londoně v XVIII v., I.díl, Varšava 1897, s. 413–414. 409 Pravoslavnaja Greko-rossijskaja cerkov’ vo imja Uspenija Preslavnoj Bogorodicy (v britských pramenech označována jako Russian Chapel). Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 26–27. Na tomto místě Cross přináší i další zajímavosti k otázce přesného geografického umístění pravoslavného chrámu. „Kostel se původně nacházel v prostorách York Buildings ve Strandu, v roce 1757 získal vhodnější prostory v Burlingtonských zahradách v Clifford Street, ale v osmdesátých letech osmnáctého století se jako nezbytný ukázal další přesun (…) V roce 1786 se tedy kostel přestěhoval do Great Portland Street v Marylebone, čímţ konečně získal úctyhodné místo k modlitbě pro v posledním desetiletí významně rostoucí počet Rusů v britském hlavním městě. V roce 1813 našel čtvrtý a poslední domov ve Welbeck Street.“ Romanjuk přesun ruské církve do čísla 32 na ulici Welbeck Street, „která vede severně od ulice Wigmore Street, nedaleko od ţivé ulice centra Londýna Oxford Street,“ klade do roku 1786, v podstatě se však s Crossovým tvrzením ztotoţňuje. Srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 104–107.

128 anglického jazyka a literatury mezi ruské obyvatelstvo. Především je však třeba vyzvednout funkci, kterou plnili v oblasti šíření osvěty a povědomí o ruském kulturním světě v britské společnosti. Od smrti Kassana v roce 1746 do konce století se ve vedení kostela vystřídalo dalších pět popů, a to vţdy se dvěma či třemi pomocníky. Poslední dva kněţí se navíc kromě svých duchovních, náboţenských a výchovných povinností angaţovali i ve „světských“ záleţitostech, tedy v podpoře ruských umělců, loďařů, námořníků a zemědělců. Jednalo se o Andreje Afanasjeviče Samborského (1732–1815) a Jakova Ivanoviče Smirnova (1754–1840), kterého Samborskij označil za svého následovníka. Samborskij se důkladně věnoval především problematice britského zemědělství, o nějţ se zajímal uţ před nastoupením sluţby v londýnském pravoslavném kostele. Většinu svého ţivota zasvětil pokusům uplatnit britské principy v ruském prostředí. Systém zemědělství na Ostrovech pro něj představoval absolutní a nejdokonalejší vzor, a proto se všemi kroky snaţil dosáhnout zvýšení vzdělání Rusů v této problematice. Tuto myšlenku mu vnuklo zejména přátelství se dvěma členy Společnosti umění, jíţ byl za svého působení v Londýně dopisujícím členem, se známým hospodářským novinářem Arthurem Youngem a farmářem Johnem Arbuthnotem. Na základě osobního dopisu Jekatěrině II. se mu dokonce podařilo získat sedm studentů, kteří přicestovali z Ruska do Británie, aby systém hospodářství studovali přímo u britských farmářů. Mezi nimi byl i Jakov Ivanovič Smirnov. I přes veškerou snahu měl Samborskij s uvedením britských hospodářských pravidel do ruského prostředí v osmnáctém století jen omezený úspěch.410 V osobách obou vzdělaných duchovních navázali kontakt s ruskými intelektuály i britští odborníci a rusko-britské styky se postupně stávaly konkrétnějšími.411

5.1 Střet zájmů – volba reverenda v Sankt Petěrburgu

Podobně jako se ruští pravoslavní popové působící v Londýně – Samborskij a Smirnov – snaţili přiblíţit britskou kulturu a způsob ţivota a vnést jeho prvky do praktického uţívání v Rusku, stalo se na druhé straně pro některé britské reverendy v Sankt Petěrburgu ţivotním posláním ukázat svým krajanům ruskou skutečnost. Tito však

410 Jiţ výše zmiňovaný Nikolaj Mordvinov, později ministr cara Aleksandra I., například britské metody velmi podporoval. Srov. A. G. CROSS, „By the Banks of the Thames“, s. 28–29. 411 Srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 111–112.

129 si zvolili především cestu publikování vlastních prací či překladů týkajících se různých oblastí ruské společnosti. Ze všech britských kněţí v Sankt Petěrburgu si v průběhu osmnáctého století pro mnoţství vydaných publikací získali v Británii věhlas především dva z nich – William Tooke a jeho předchůdce reverend John Glen King. Svou funkci vykonávali po větší část dlouhé Jekatěrininy vlády (King 11 let do počátku roku 1774 a Tooke 18 let do roku 1792). Ani přínos jejich nástupců ke sbliţování kulturních vztahů mezi Británií a Ruskem však nelze opomíjet. Během posledních let carevniny vlády, od roku 1792, obsadil místo anglikánského duchovního reverend Thomas Basnett Percival (1766–1798). Kvůli špatnému zdravotnímu stavu jej však v roce 1796 nakrátko vystřídal opět Tooke. Z Londýna byl poté roku 1797 poslán jako dočasná náhrada London King Pitt, který se po smrti Percivala ujal funkce jiţ samostatně. To se však neobešlo bez váţných komplikací, ovlivňujících po dlouhou dobu vztahy mezi Ruskou společností obchodníků v Londýně a britskou farou v Sankt Petěrburgu.412 Níţe naznačené skutečnosti negativně poznamenaly jak obě jmenované britské instituce, tak rovněţ atmosféru na obou ambasádách. Rusko-britské sbliţování a kontakty tvořící se okolo vyslanectví v hlavních městech byly do jisté míry narušeny. Tato kapitola poněkud temnějšího období, částečné stagnace a určitého napětí v rusko-britské společensko-kulturní sféře tedy nepochybně právem náleţela k tematice vztahů obou zemí a dokreslovala jejich vzájemný obraz. Nepoškodit ţádného ze zúčastněných a nezavdat příčinu k dalším vleklým sporům se snaţil i William Tooke, kdyţ se ve své práci vloţené ve formě poznámek do překladu díla německého autora Heinricha Storcha413 záměrně dané problematiky dotkl pouze velmi vzdáleně a pokud moţno nejstručněji. Tooke, sám jeden z reverendů britské fary v Sankt Petěrburgu, neměl jednoduché postavení. Velmi dobře si byl vědom zájmu, jaký vzbudí jeho kniha mezi členy Ruské společnosti v Londýně, a proto se úkolem jeho opatrných a jasně formulovaných poznámek stala snaha nasměrovat vývoj mezi oběma stranami – Londýnem a Sankt Petěrburgem – k pozitivnímu východisku z kritické situace. Jakkoli tedy Tookovy záznamy působily umírněně, podle dobových register Ruské společnosti a britské fary v Sankt Petěrburgu se spory nesly v dosti nekompromisním ostrém duchu, jak vyplývá z citací níţe.

412 V anglicky psané literatuře a pramenech se pro označení Ruské společnosti obchodníků (či pouze Ruské společnosti) v Londýně uţívá pojmu „Russia Company“ a označením „British Factory“ se rozumí britská komunita či fara v Sankt Petěrburgu shromaţďující Brity usazené v Rusku. 413 H. STORCH, The Picture of Petersburg.

130 Těţištěm sporu se stala osoba Londona Kinga Pitta (1773–1813)414, jíţ Tooke uzavřel výčet anglikánských reverendů v Rusku. Tooke Pitta ocenil jako učeného člověka, který získal vzdělání v Oxfordu a Sankt Petěrburgu, a vědce, jenţ rychle nalezl zalíbení u Britů ţijících v Rusku, zvláště u britského ambasadora sira Charlese Whitwortha.415 Po roztrţce v britsko-ruských vztazích během vlády cara Pavla I. se Pitt spolu s Whitworthem v červnu 1800 vrátil zpět do Británie. V Pittovi lze zároveň spatřovat silný spojovací článek ke konkrétním zprávám o Rusku, a to především cestopisným, které se jeho zásluhou objevily na Ostrovech.416 Jeho role v kulturním kontextu rusko-britských styků tak nabyla hned dvojího významu. Současníci v něm spatřovali osobu, o jejímţ postavení se v Sankt Petěrburgu vedly zdlouhavé spory, zároveň však jeho přímá svědectví a informace z prostředí carského impéria poskytly cenné podklady pro cestopisné práce, s nimiţ se následně v tištěné podobě setkali čtenáři na Britských ostrovech. S druhým Pittovým odjezdem z Británie do Ruska byl spojen zmiňovaný dlouhotrvající konflikt, odehrávající se mezi britskou farou v ruském hlavním městě a Ruskou společností v Londýně, jejímiţ členy se stali především ti, kteří se v minulosti pohybovali v obchodních domech v Sankt Petěrburgu. Pitt do metropole odcestoval s podporou ruského ambasadora v Londýně, hraběte Semena Romanoviče Voroncova.417 Ačkoliv, jak Tooke napsal, v roce 1801 byl Pitt reverendem v Sankt Petěrburgu a setrval na tomto postu aţ do své smrti (tedy do roku 1813), v očích Ruské společnosti v Londýně byl pokládán za usurpátora protiprávně bránícího obsazení dané pozice jiným kandidátem. Naopak anglikánská fara v Sankt Petěrburgu povaţovala Pittovu ţádost z roku 1798 za pouhou formalitu a souhlas Londýna za samozřejmý. Ten však velmi pečlivě zvaţoval více moţných kandidátů a na základě přijatých ţádostí teprve hodlal vybrat jednoho. Pitt se tak stal pouze jedním z několika moţných uchazečů. Kromě Pitta, podporovaného britským ambasadorem Whitworthem, se ve hře ocitli ještě: stráţce pokladu reverend Thomas Reed, dále kronštadský reverend John Egerton a reverend Georg

414 Biografické údaje Londona Kinga Pitta viz OSOBNOSTI. 415 Whitworth byl jedním ze svědků na jeho svatbě (London King Pitt se oţenil s Frances Brompton v roce 1798) a Pittova jediného syna v říjnu 1802 pokřtili jako Charlese Whitwortha. Srov. British Factory Register Ms. II, 192B, f. 116, 192. Srov. A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 135. 416 London King Pitt udrţoval písemný styk s reverendem Williamem Coxem (jehoţ Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark jsou zmiňovny v první části této práce) a informoval jej o aktuální situaci v zemi. Pitt se v dopisech Coxovi svěřoval s těţkostmi, které mu působilo sloţité postavení v Sankt Petěrburgu, stěţoval si na nejistý osud a na zklamání, jeţ mu post kněze při britské ambasádě v metropoli přinesl, a v Coxovi viděl stutečného přítele a zastánce. Srov. K. A. PAPMEHL (ed.), Documents, s. 85–105. 417 Semenu R. Voroncovovi doporučil Pitta fyzik John Rogerson, jenţ jej charakterizoval jako „schopného muţe, který ve všech směrech plní úkoly svého poslání“ a navrhoval jej na místo učitele anglického jazyka pro carovy děti. Srov. Archiv knjazja Voroncova, XXX. díl, s. 224.

131 Porter. Posledně jmenovaný, preferovaný i londýnským biskupem, získal nejvíce sympatií a 17. srpna 1798 byl skutečně zvolen.418 Rozhodnutí vzbudilo značný rozruch a protesty mezi Brity v Sankt Petěrburgu a obvinění z protekcionismu na sebe nenechaly dlouho čekat. Ruská společnost v Londýně se hájila tvrzením, ţe volba hlavy anglikánské církve v ruském impériu náleţela jiţ od roku 1737 (aţ na malou výjimku, jíţ byl reverend Forster) „(…) dvoru, který má právo, plnou moc a autoritu k vytváření a prosazení pořádku, sestavování stanov a vyhlášek pro vládu“.419 Speciální kolegium nicméně zahájilo šetření a hledalo příslušné oficiální dokumenty o potvrzení práv londýnské strany. 14. února 1799 se k tomuto účelu sešli zástupci britské fary v Sankt Petěrburgu. Výsledkem bylo jasné odmítnutí londýnského rozhodnutí, tedy volby George Portera, odepření pouţívání kostela a pastorova domu v Sankt Petěrburgu a vyplácení odměny pro kněze komukoli jinému neţ oficiálně jmenovanému reverendovi (tedy Pittovi).420 Kladené podmínky a roztrţka zúčastněných stran odkrývala hlubší problémy existující v daných komunitách a související s prostředím, kde se ony komunity soustředily a vytvářely. Ruská společnost v Londýně vznikala v ryze britském prostředí, a koncentrovala tedy zájmy „jen britské“, zatímco v Sankt Petěrburgu se kolem britské ambasády vytvořila skupina Britů, kteří určitou část – a to většinou podstatnou – svého ţivota proţili v ruském prostředí. Jejich zájmy tak byly většinou formovány a značně ovlivňovány spíše tímto prostředím. Na konci osmnáctého století obě strany soupeřily o moc, ani jeden z aktérů nebyl ochoten ustoupit, protoţe by tak dal najevo svou slabost. Ruská společnost v Londýně však i nadále trvala na svém výsadním právu volit kněze do čela anglikánské církve při ambasádě v ruském hlavním městě. Této své výsady se nehodlala vzdát ani při stále se zhoršujících vztazích se svým sanktpetěrburským protějškem. Situace se vyhrotila natolik, ţe se Londýn rozhodl bránit svá práva prostřednictvím rezolucí. Prvních šest připomínalo pouze jeho nepopiratelnou autoritu, poslední dvě jiţ uvaţovaly o odmítnutí platit oficiálně zavedené poplatky. Stejně i druhá strana v Sankt Petěrburgu zůstávala ve svých poţadavcích pevná, a jak vyplývalo z jejích register, „(…) členové byli odhodláni jednat o pravém a definitivním postavení reverenda Londona Kinga Pitta, který byl jmenován jejich kaplanem 10. září 1799.“421 Londýn nakonec odhlasoval nutnost asistence a zprostředkování ve sporu a poţádal zahraničního sekretáře lorda Grenvilla, aby tlumočil přijaté stanovisko britskému ambasadorovi

418 Russia Company Ms. II, 741/9, f. 188. Srov. A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 136. 419 Russia Company Ms. II, 741/9, f. 194. Srov. A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 136. 420 A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 137. 421 British Factory Register Ms. II, 192B, f. 165.

132 Whitworthovi v ruské metropoli. Po jednáních se zahraničním sekretariátem došlo k rozhodnutí, podle kterého Ruská společnost v Londýně byla povinna od dubna 1800 odvádět nezbytnou finanční částku na chod britské fary v Sankt Petěrburgu.422 K dalšímu zkomplikování došlo v červnu roku 1800, kdy protibritský pavlovský kurz jiţ dosáhl značné intenzity a britský vyslanec byl z Ruska odvolán. Spolu s ním zpět do vlasti odešel i Pitt. K jiţ tak značně rozjitřené situaci kolem britského vyslanectví v Rusku se přidaly ještě komplikace politické. V tomto okamţiku se zdálo, ţe vzájemné vztahy, které se ocitly na pomyslném bodu mrazu, v něm na dlouhou dobu také zůstanou. Vyhlídky jak na poli politickém, tak společenském nebyly nijak nadějné. Po dvou letech v roce 1802 se však situace alespoň částečně stabilizovala. V dokumentech Ruské společnosti v Británii se objevil doklad, v němţ dvůr doporučoval Pitta „pro jeho příkladné chování a schopnosti na faru v Sankt Petěrburgu“423. V lednu 1803 byl Pitt konečně oficiálně navrţen. Porter, který dostával plat příslušející britskému reverendovi v době sporu mezi Londýnem a Sankt Petěrburgem, měl být oficiálně propuštěn s odměnou 500 liber šterlingů. Mezitím však londýnský dvůr změnil názor a nechal se slyšet, ţe „není prospěšné propouštět reverenda Portera z uvedeného postu zcela, vyplácení jeho dosud pevného platu 100 liber šterlingů bude pokračovat i nadále“424. Tímto rozhodnutím byl učiněn první kompromisní krok k usmíření obou soupeřících stran. Definitivně však došlo k vyřešení a uklidnění situace aţ za deset let. V lednu 1813 Ruská společnost obdrţela dopis, v němţ britské společenství v Sankt Petěrburgu vyjadřovalo lítost nad tak dlouho trvajícím nedorozuměním ve věci reverenda Pitta a Portera. List obsahoval rovněţ informaci o tom, ţe Porter v únoru téhoţ roku podal ţádost o rezignaci, a na to byl konečně po 13 letech se zpětnou platností uznán reverendem v Sankt Petěrburgu Pitt. Naneštěstí na tomto tak očekávaném postu dlouho nesetrval, zemřel o dva měsíce později. Krátce před jeho smrtí jej ještě jmenovali do funkce ředitele Ruské biblické společnosti, zaloţené roku 1812. Pitt pak bezprostředně na to v roce 1813 zemřel.425 Konec rozporů kolem britského reverenda v ruském hlavním městě nastal tedy aţ v době, která s sebou nesla jiţ odlišné evropské politické klima, rovněţ i vztahy obou mocností měly rozdílný charakter. Epizoda spojená s obsazením zmiňovaného postu pro anglikánského kněze, přestoţe nebyla přímo klíčová pro rusko-britské kulturně-

422 Russia Company MS.II, 741/9, f. 262, 263. 423 Russia Company MS.II, 741/9, f. 340. 424 Russia Company MS.II, 741/9, f. 354. 425 A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 135.

133 sociální vazby dané doby, znamenala událost poměrně nemalého významu pro konkrétní aktéry, kteří, kaţdý svým způsobem, ovlivnili své okolí. A to ať uţ se jednalo o Brity usazené v Sankt Petěrburgu, či společenost působící kolem skupiny britských obchodníků v Londýně.

5.2 Pravoslavná církev

Společensko-kulturní klima mezi Británií a Ruskem do určité míry ovlivnil popsaný spor mezi britskou farou v Sankt Petěrburgu a Ruskou společností v Londýně, avšak v první řadě je třeba na celý děj nahlíţet především jako na událost týkající se zejména úzkého kruhu zainteresovaných a většinou spíše britských účastníků. Pokud se výklad přidrţí nyní sledované roviny reverendů a britských duchovních, byl pro všeobecné povědomí a přiblíţení ruského prostředí Britům v této oblasti daleko zásadnější jejich literární přínos. Jednalo se především o Williama Tooka a jeho předchůdce Johna Glena Kinga426. Oba talentovaní kněţí se od sebe lišili svým zaměřením a způsobem studia, ale oba kladli důraz na vnímání Ruska v jiné neţ politické sféře. V tomto směru by se jejich způsob pojetí ruské skutečnosti dal jistě přirovnat k cestopisným pracím zkoumaným v předchozích kapitolách, avšak zásadní rozdíl tkvěl v klíčovém důrazu, který reverendi kladli na rozbor církevních a pravoslavných praktik v historicko-kulturním kontextu dané doby a regionu. Naopak v cestopisných zprávách se problematika skutečně vědeckého bádání a odborného přínosu do znalostí pravoslavné věrouky vůbec neobjevuje. K detailnějšímu pochopení velikosti a hloubky odborného přínosu reverendů do vytváření britského povědomí a rozšiřování znalostí o ruském kulturně-náboţenském prostředí se jeví jako nezbytné zabývat se alespoň do určité míry podrobněji jednotlivými osobnostmi. Britští duchovní se museli na své ve většině dlouholeté působení v cizině připravit nejprve doma. Jejich budoucí kariéra byla zaloţena na studiu nejen teologickém, ale především jazykovém, jen tak mohli posléze svým krajanům zprostředkovat odborný výklad k církevním tradicím, obřadům či zvyklostem vzdálené země a umoţnit pohled do kaţdodenních náboţenských praktik. Zejména některé momenty ţivota níţe uvedených vědců-teologů dávají vysvětlení k jejich následné kariéře v oblasti objasnění literárně- historických souvislostí přispívajících k dotváření obrazu Ruska v Británii.

426 Jejich jména jsou uvedena i v prestiţním Dictionary of National Biography, XXXI. díl, London 1892, s. 141–142; LVII. díl, London 1899, s. 49–50. Biografické údaje Johna Glena Kinga viz OSOBNOSTI.

134 King směřoval své zkoumání především do oblasti duchovního světa pravoslavné církve v Rusku. Věnoval se jejím dějinám, tedy historickému vývoji, zahrnul však rovněţ i existující poměry své současnosti. Ve své vlasti získal členství v Royal Society a Society of Antiquaries427 a patřil k odborníkům osmnáctého století v oblasti teologie.428 U příleţitosti získání doktorského titulu z teologie na oxfordské univerzitě v roce 1772 publikoval svoji práci The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia; containing an Account of its Doctrine, Worship and Discipline, etc.429, bohatě ilustrovanou několika rytinami, která mu přinesla skutečný věhlas. Dílo dedikované králi Georgi III. se stalo nejznámější Kingovou prací a britský historik Matthew Smith Anderson ji dokonce charakterizoval jako „jedno ze základních anglických děl století, pojednávajících o pravoslavném křesťanství v Rusku“430. King brzy pochopil, ţe ne všechny opisy či zahraniční publikace vydané v Británii se zakládaly na pravdě. Aby pomohl studentům teologie a církevní historie, rozhodl se omyly uvést na pravou míru a začal se věnovat literatuře. K otázce se vrátil i ve svém díle, postavil se proti zevšeobecňování poznatků předchozích autorů, ovlivněných nejrůznějšími událostmi a ţivotními osudy, a snaţil se vysvětlit, nakolik se mohlo jednat o dezinterpretace či nedostatky ve vzdělání.431 Z Kinga vycházeli nejen jeho současníci, ale stal se pramenem i pro následující devatenácté století. Ve své době získala publikace kladná ohodnocení, především v podobě recenzí v řadě novin. Například v The Critical Review se v dubnu 1772 objevil devítistránkový úvodní článek, který čtenáře v širších souvislostech seznamoval s osobou Johna G. Kinga, s jeho přínosem a výzkumy. Recenzent vyzdvihl Kingovo studium slovanských jazyků a materiálů, zahrnujících dvacet svazků knih o obřadech ruské církve, které sepsání práce vyţadovalo. The Critical Review se především zaměřily na samotnou Kingovu studii a uvedly některé její závěry. King byl například přesvědčen, ţe řecká církev byla nesporně nejstarší ze všech křesťanských církví, coţ doloţil na přítomnosti prvních kostelů v Řecku a v Sýrii či faktem, ţe listy svatého Pavla byly původně napsané v řečtině. Západní církev označil za dceru té východní. V této souvislosti se autor článku také zamýšlel nad nelehkým osudem anglikánské církve, která se nejrůznějšími tezemi oddělila od ostatních. Dále se v periodiku psalo o Kingově přínosu do znalostí historického vývoje církve v Rusku, provádění specifických úkonů v liturgii (například nutnosti mísit

427 Královská společnost a Společnost staroţitností. 428 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 21–22. 429 Rituály a obřady řecké církve v Rusku; obsahující nauku, bohoslužby a pravidla atd. 430 M. S. ANDERSON, Britain’s Discovery of Russia, s. 92. 431 A. G. CROSS, By the Banks of the Neva, s. 104–107.

135 mešní víno s teplou vodou), významu obřadů náleţejících kaţdé ze sedmi základních svátostí a o dalších zajímavostech. Kritik z větší části doslova reprodukoval Kingův popis svátosti manţelství, jejíţ obřady podle reverenda nepatřily k nejstarobylejším. Zaujal ho i způsob ruského pochovávání zemřelých, který porovnával s ţidovským, řeckým a římským rytem.432 Z dalších kapitol Kingova díla se recenze zmiňovala o kostelním pořádku či o zvyklostech řeholního ţivota – poţehnání, večerních bohosluţbách a podobných úkonech (za výjimečný povaţovala obřad poţehnání ve vodě, který probíhal v okolí Sankt Petěrburgu a připomínal Kristův křest). Posuzovatel v závěru konstatoval, ţe King vnesl do problematiky církevní historie více světla, objasnil některá fakta, do té doby nesprávně interpretovaná, a v mnohém opravil nedorozumění předešlých autorů věnujících se tomuto tématu.433 Odkazy na uvedené dílo lze nalézt také v pracích pozdějších cestovatelů či dalších vzdělanců, například u Roberta Kera Portera či Augusta Bozzi Granvilla.434 V cestopisném díle Portera Travelling sketches in Russia and Sweden during the years 1805, 1806, 1807, 1808, konkrétně v kapitolách označených jako Listy VIII, IX a X, lze zřetelelně sledovat Kingův vliv. Statě pojednávaly o historii církve v Rusku, o jednotlivých obřadech, všímaly si jejich specifik a zajímavostí. Porter sám přiznal, ţe Kingova „(…) pozorování mu byla skvělým návodem“435. Deskripci rituálů a ceremonií doplnily autentické doslovné přepisy modliteb, kterými chtěl autor názorně dokreslit jejich výjimečnost. Detailněji zachytil svátost smíření, manţelství či pomazání nemocných. To vše s cílem poukázat na jednotlivé odlišnosti a zvláštnosti východní církve vůči církvi římskokatolické. Později i Augustus Bozzi Granville čerpal pro svou práci St Petersburgh z Kinga informace o řecké religii, opět tak zprostředkoval údaje o odlišných a shodných znacích s římskokatolickým ritem. „Rozdělení hierarchie řeckých Rusů je sice rozdílné, ale ne mnoho, odlišností je především existence svrchované hlavy u římských katolíků. Jedni jako druzí mají řádové a sekulární kněze, ale atributy a privilegia těchto skupin jsou odlišná v mnoha ohledech. Principy a dogmata převládajícího náboţenství nelze nastínit pouze jednoduchou poznámkou. Tohoto úkolu se jiţ v dokonalé míře zhostil a na základě zevrubného výzkumu je jiţ dříve zformuloval znalec v dané oblasti, Dr. King, který

432 V The Critical Review bylo jako zvláštnost uvedeno například pouţívání tzv. pasu do nebe, tj. papírku s určitou modlitbou, která má duši zaručit správný přechod na druhý svět. 433 Critical Review, 1772, č. XXXIII., s. 265–274. V článku bylo upozorněno na mnoho dalších zajímavých míst vydané knihy. Například na ruské kostely, jejich výzdobu, ornáty kněţí, původ zvyku rozsvěcování svící v průběhu bohosluţby, ale také na základní knihy, z nichţ King při popisu obřadů čerpal. 434 R. K. PORTER, Traveling Sketches in Russia and Sweden.; A. B. GRANVILLE, St. Petersburgh, II. díl. 435 R. K. PORTER, Traveling Sketches in Russia and Sweden, s. 66.

136 působil mnoho let jako kaplan britské komunity v Sankt Petěrburgu, takţe by bylo příliš odváţné pokoušet se být lepší. Co bych chtěl nabídnout v této věci já, je pouhé poukázání na to, jakým způsobem se vyvíjela vládnoucí mocí schválená církev. Od Petra byla potlačována patriarchální autorita, on a jeho následovníci se prohlašovali hlavou církve, postupně moc panovníka rostla aţ do té míry, ţe od Jekatěriny byl církevní majetek sjednocen pod korunu, která tak přebrala peněţní prostředky podporující duchovenstvo; později přešel pod oddělení carské vlády.“436 Dílo jak Portera, tak Granvilla svědčilo o hodnotě Kingových poznatků pro tehdejší společnost i následné generace. Kingova práce zaměřená na náboţenský rit východní církve přispěla k vytvoření reálnější představy o společnosti v Rusku. I přesto, ţe se Kingova publikace zejména zpočátku rozšířila spíše v kruzích odborné veřejnosti a výsledky jeho bádání měly původně slouţit pouze studentům teologie a historie, objevily se jisté výsledky i v cestopisné literatuře, a tím dokázaly ovlivnit postoje a vnímání širší společnosti. Lze se tedy právem domnívat, ţe uvedené informace se touto cestou dostaly rovněţ k běţnému britskému čtenáři a vnesly cenné poznatky i do obecnějšího povědomí veřejnosti. Uvedený příklad opět jasně ukazuje nezbytné provázání a kooperaci jak cestopisných, tak odborných pramenů, které se společně podílely na pronikání ruského faktoru na Britské ostrovy a pomáhaly vytvářet stále komplexnější kulturně-společenský obraz Ruska v Británii. Přiblíţení ruského církevního prostředí britskému čtenáři – takto lze pojmenovat jeden z hlavních přínosů Kingova díla. Není bez zajímavosti zastavit se téţ u zdrojů a původních inspirací reverendových děl. King vycházel z vlastní zkušenosti a pozorování ţivota v Rusku, ale zároveň ze studia originálních a autentických dokumentů.437 Nezbytností se pro něho stala znalost ruského jazyka, tedy jazyka, v němţ probíhaly obřady, oporu však také našel v dílech předních ruských autorů.438 Podařilo se mu získat

436 A. B. GRANVILLE, St Petersburgh, s. 178–179. 437 John Glen King například ve své práci citoval Bedu Ctihodného, Eusebia, Tertuliana, Chrisostoma či mnohé další autority křesťanské teologie. Srov. J. G. KING, The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia, s. 147, 385. 438 King se opíral mimo jiné o dílo Petra Mogilase, kijevského metropolity na Ukrajině, Vyznání katolické a apoštolské víry Řeků a Rusů, tj. celé východní nebo řecké církve (Confession of the catholic and apostolic faith of the Greeks and Russians, i. e. of the whole eastern or Greek church), vydané řecky, latinsky a německy ve Vratislavi roku 1751, sepsané pro potřeby příslušné diecéze a potvrzené patriarchou konstantinopolským, antiochijským, alexandrijským a jeruzalémským a několika dalšími biskupy. K objasnění uţívání svící během obřadů vyuţíval například Symeona Thessalonského, chod bohosluţeb vysvětloval na základě záznamů shromáţděných v Minaeon, zahrnujících především hymny a texty ke mším, nevynechal ani přesné citace z mešních celků, kanonických hodinek, pohřebních obřadů, svátosti křtu, manţelství atd. (v anglickém překladu). Na závěr se věnoval téţ dekretu Petra I., synodě pro kláštery v Rusku

137 i značnou podporu vzdělaných vysoce postavených ruských pravoslavných duchovních. Jako základní pramen informací pouţíval díla Prokopoviče a arcibiskupa Platona439. Posledně jmenovaného si natolik cenil, ţe se rozhodl jeho texty zpřístupnit britskému čtenáři. Publikoval jeho práci Present State of the Church jako dodatek k dílu Account of Russia z roku 1768, jehoţ autorem byl Macartney. V roce 1770 pak vyšel v Londýně anglický překlad Platonových kázání Slovo pri sluchaje sovjeršajemych motivu nad grobom Petra Velikogo. Tímto počinem byl dán první impuls ke změně názoru o monotónních a špatných kázáních ruských popů, který se v Británii rozšířil na základě starších cestopisných zpráv. Platon se tak stal prvním ruským klerikem od dob Prokopoviče, který se v Británii prostřednictvím svých textů prosadil. Stále více jej k různým konzultacím a diskusím vyhledávali v Rusku i Britové.440 Nelze se však divit, ţe zpočátku existovaly v Británii spíše kritické názory, objevující se nejčastěji v tisku. Změna dlouho zakořeněného a obecně přijímaného úsudku o nekvalitních homiliích ruských duchovních stála teprve na svém počátku. King se však v této oblasti ukázal jako důleţitý reformátor, kterému se podařilo poloţit základní kámen k obratu zaţitých nesprávných stereotypů. Například Monthly Review se ještě rok po anglickém vydání Platonových kázání vyjádřily k práci dosti nekompromisně. „Toto dílo ukazuje na řečníka, který nedokáţe věrohodně obhájit svého hrdinu. Autor opomenul mnoho témat, na nichţ by měl především stavět, a není schopen důstojně a plnohodnotně podat to, co si zvolil. Uţívá spíše pompézní výmluvnosti, jeho nadání a vlohy však nevykazují vysokou úroveň.“441 Nelze opomenout ani poslední Kingovo dílo z roku 1778, které publikoval pod názvem A Letter to the Bishop of Durham, containing some Observations on the Climate of Russia, and the Northern Countries, with a View of the Flying Mountains at Zarskoe Sello, near St. Petersburg442, završující jeho významný přínos zejména v oblasti ruského pravoslavného světa pro britskou společnost. Poté, co se reverend vrátil v roce 1783 zpět do vlasti, působil ještě krátce na faře ve Wormley, v Hertfordshiru a ve Springgarden, zanedlouho však, 3. listopadu 1787 ve věku 55 let, zemřel. z 31. ledna 1724. Srov. J. G. KING, The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia, s. 18, 30, 42, 59–470. 439 Biografické údaje popa Platona viz OSOBNOSTI. 440 A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 132–133. 441 Monthly Review, 1771, č. XLV, s. 414. Je zajímavé, ţe v květnu 1772 Samuil, biskup z Kruticy a Moţajsku, psal Samborskému, knězi ruského vyslanectví v Londýně, o malém ohlasu Platonových kázání mezi britskými teology a doporučoval, aby Samborskij společně s anglickými kleriky přeloţil do angličtiny jeho vlastní (Samuilova) kázání. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 22. 442 List reverendu lordu biskupovi Durhamskému, obsahující několik postřehů vztahujících se k poměrům v Rusku a v severských zemích.

138 Britský čtenář měl díky rozsáhlému Kingovu dílu moţnost seznámit se nejen se základními znaky a zvláštnostmi ruského pravoslavného světa, ale také s náboţenským ţivotem Britů v tomto prostředí. Jeden ze základních pramenů vypovídajících o stavu duchovní správy při britské ambasádě v Sankt Petěrburgu rovněţ představovalo jiţ zmiňované dílo Williama Tooka, reverenda působícího zde v letech 1774–1792. Ten přeloţil443 dílo německého autora Heinricha Storcha Gemälde von St Petersburg444 a do části pojednávající o různých církvích na území ruského hlavního města vloţil vlastní upřesňující poznámky.445 Tato doplnění poskytla informace o jménech a činnosti anglikánských kněţí v Rusku a stala se vedle Kingových prací podstatným pramenem, na jehoţ základě si mohli tehdejší čtenáři vytvořit ucelený obraz o stavu a chodu britské farnosti při sanktpetěrburském vyslanectví a o ostatních církevních denominacích v metropoli. Tooke svůj výklad započal rokem 1723, kdy se do Sankt Petěrburgu přistěhoval první kněz slouţící Britům usazeným v Rusku.446 Postupně pak Tooke prostřednictvím poznámek v překladu jmenovaného Storchova díla líčil historii britských i ruských institucí ovlivňujících chod britské fary a volbu jejího reverenda v Sankt Petěrburgu. Jen velmi skromně se však dotkl neshod panujících na přelomu osmnáctého a devatenáctého století mezi zástupci Ruské společnosti v Londýně a Brity usazenými v Rusku. Počínal si tak z důvodu zachování nestrannosti a korektnosti v uvedeném sporu, jak bylo podrobněji rozebráno výše. Tooke svou práci ukončil pojednáním o osobě reverenda Londona Kinga Pitta, kterého charakterizoval jako člověka učeného a u Britů ţijících v Rusku váţeného. Tím ve čtenáři vyvolal dojem harmonického souţití britské komunity v Rusku s Ruskou společností obchodníků v Londýně. Tooke tak sledoval jediné: vytlačit všeobecné povědomí o mnohaleté vzájemné kontroverzi.447 Kingovi a Tookovi se uvedenými pracemi podařilo přispět k rozšíření znalostí o religii v carském Rusku. K větší obeznámenosti s uvedenými specializovanými díly obou tvůrců značnou měrou přispěli autoři cestopisné literatury, kteří do svých textů začlenili poznatky reverendů. Informace zde obsaţené se tak mohly daleko snadněji a rychleji šířit mezi britské čtenářstvo, neţ by tomu bylo za „běţných“ okolností, tedy pokud

443 Překlad byl sice vydán jako anonymní, ale díky určitým indiciím je povaţován za Tookovo dílo. Především fakt, ţe text psala osoba dokonale zasvěcená do chodu anglikánské farnosti, potvrzuje hypotézu o Tookově autorství. Srov. A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 106–115. Dále: A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 133–134. 444 Anglický překlad byl publikován roku 1801 pod názvem The Picture of Petersburg. 445 H. STORCH, The Picture of Petersburg, s. 107–110. 446 A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 125–126. 447 H. STORCH, The Picture of Petersburg, s. 110.

139 by výzkumné práce kolovaly pouze v kruzích odborné veřejnosti. Nelze opomenout přínos obou teologů ani v oblasti ţivota Britů v ruské metropoli. Na tomto poli se jak Tookovi, tak Kingovi podařilo obohatit své krajany o sdělení týkající se postavení jejich vlastní náboţenské komunity v Sankt Petěrburgu, jejích historických kořenech, pravidlech, úloze a postavení v pravoslavném ruském světě.

5.3 Společnost a historie Ruska

Zatímco King své práce soustředil především na odbornou veřejnost, rozhodl se jiţ zmiňovaný Tooke prostřednictvím tisku a publikací knih v Británii oslovit širší čtenářskou obec. Tooke tak spolu s dalšími, především dvěma skotskými lékaři Jamesem Mounseyem a Matthewem Guthriem, šel ve svých publikačních počinech dál, srozumitelným způsobem seznamoval britského čtenáře s ruským prostředím, kulturou a historií. Činil tak na základě svých zkušeností a vzpomínek, ale i překladů ruských literárních a vědeckých prací, které vhodně doplnil vlastním komentářem. Uvedení autoři měli široký vědecký záběr. Nejčastěji se však zabývali právě kulturně-historickými otázkami Ruska. Například Matthew Guthrie patřil k publikačně činným tvůrcům, avšak na rozdíl od Tooka se mu nepodařilo většinu svých prací vydat. Včlenil však alespoň některé z výsledků svých výzkumů v podobě glos do dopisů své manţelky Marie Guthrie, které byly roku 1802 souhrnně vydány pod názvem A Tour, Performed in the Years 1795–6, through the Taurida, or Crimea.448 Tak se i záznamy Matthewa Guthrieho dostaly do povědomí britské veřejnosti. V citované práci se tak opět čtenář mohl setkat s provázáním cestopisných záţitků, které byly zaloţeny na autentických dobových zprávách z výpravy britské skupiny do vzdálené ruské gubernie (dopisy Marie Guthrie), s kulturně-historickým exkurzem postaveným na mnohaletém studiu písemných pramenů přímo v Rusku (glosy Matthewa Guthrieho). Cestopis byl jiţ zmíněn výše, zdá se však přínosné znovu si uvědomit, jak nepostradatelný význam pro kvalitu, autentičnost, a především komplexnost pohledu na ruské impérium mělo pro tehdejšího čtenáře právě spojení odborného historického a do značné míry objektivního pohledu vědce s ukázkami kaţdodenního a bezprostředního pozorování konkrétních návštěvníků země. První obraz přinášeli svými rozbory a komentáři britští vzdělanci, tedy především reverendi, rovněţ však i například lékaři

448 M. GUTHRIE, A Tour, Performed in Years 1795–6, through the Taurida, or Crimea.

140 a další specialisté, jak vyplývá z předešlého, druhou rovinu se dařilo zprostředkovávat zvláště cestovatelům či těm, kteří určitou část svého ţivota v Rusku proţili nebo jej alespoň na čas navštívili. Vydané dopisy Marie Guthrie však nepředstavovaly zdaleka první zmínky, které o Krymu do Británie přicházely. Informace o tomto území nabyly aktuálnosti uţ s jeho ruskou anexí v roce 1783.449 Poprvé se zprávy o Krymu dostaly k britské veřejnosti prostřednictvím dopisů zaslaných Tookem do Gentleman‟s Magazine v roce 1786.450 Skládaly se z téměř třiceti listů publikovaných mezi léty 1785–1787 pod iniciálami M.M.M.451 Prvních deset dopisů popisovalo Tookovu cestu po Donu k Azovskému moři, zvyky a obyčeje kozáků a záţitky z cest po Kavkaze a Krymu. Poslední listy, napsané uţ ze Sankt Petěrburgu, zahrnovaly zlomek dřívějších prací z let 1772–1773 z cest po jiţním Uralu a důleţité eseje o rané ruské historii a kultuře.452 Tookova osobnost patří v oblasti výzkumu britsko-ruských kulturních vztahů na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století k tak významným a jedinečným právě z důvodu jeho všestranného rozhledu a angaţovanosti na více společenských rovinách. Tooke i přesto, ţe se proslavil zvláště svými překlady z cizojazyčné literatury do anglického jazyka, strávil ne nepodstatnou část svého ţivota jako cestovatel v ruském impériu – přesněji jako anglikánský duchovní pohybující se po Rusku a měnící místo výkonu své sluţby podle toho, jak mu bylo uloţeno. Tooke právě díky svému kněţskému povolání navštívil a velmi zblízka dopodrobna poznal ţivot běţných Rusů, stejně jako zdejších vyšších společenských kruhů. Pro velmi dobré jazykové znalosti mohl později vyuţít svých cestovatelských zkušeností a vloţit je ve formě glos či vpisků do přeloţených děl nejčastěji německých a francouzských autorů. Protoţe se však Tooke jako pozdější reverend Britů pohybujících se kolem britské ambasády v Sankt Petěrburgu zajímal především o kulturně-společenské klima Ruska, zaloţené na studiu historických souvislostí, týkaly se jeho práce v první řadě otázek vzniku, původu a vývoje ruského národa, významných osobností či zdejší náboţenské situace, spíše neţ konkrétních cestovatelských záţitků.

449 O Krymu psala mimo jiné i lady Elizabeth Craven, zmiňovaná v cestopisné části práce. 450 Gentleman‟s Magazine, 1786–87, č. LVI.–LVII. Jedná se o sérii sedmi dopisů. (Zprávy byly znovu otištěny v Annual Register, or a View of the History, Politics, and Literature, For the Year 1786 v roce 1788 pod názvem Miscellaneous Essays, s. 129–134.) 451 M.M.M. bylo motto Tookova rodu: Militia mea multiplex. 452 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 24–25. Dále: A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 133– 134.

141 Poprvé se Tooke ocitl v carském impériu uţ ve svých dvaceti sedmi letech, v roce 1771. V té době působil jako kněz v Kronštadtu. Roku 1774 přesídlil do Sankt Petěrburgu a začal vykonávat sluţbu duchovního při britském vyslanectví. Setrval zde do roku 1792, poté se vrátil zpět do Británie a věnoval se literární tvorbě. Interpretoval ruské impérium prostřednictvím dosud nepřeloţených děl evropských autorů. Zůstal v písemném kontaktu s významnými osobnostmi ruského vědeckého světa, pozdějšími členy Carské akademie věd a umění. Poprvé seznámil britskou veřejnost s multikulturním ruským impériem svým překladem J. G. Georgiho díla Beschreibung aller Nationen des Russischen Reiches (1776), který v Londýně vyšel v letech 1780–1783 ve čtyřech dílech pod názvem Russia, or Compleat Historical Accout of All the Nations with Compose that Empire. Objemný spis představoval jednotlivé národy utvářející a obývající ruské impérium. Čtenář se zde kromě ruského etnika setkal například s tatarským, kirgizským, kavkazským a dalšími. Realita mnohonárodnostního Ruska tak vedle vznikajících cestopisných prací získávala na plastičnosti i v Británii. Nyní v povědomí Britů impérium představovalo nesmírně rozsáhlé mocnářství uţ nejen z hlediska územní rozlohy, ale i počtu různých etnických a národnostních skupin. Na rozdíl od cestopisných zpráv, které do Británie přicházely nejčastěji z Kavkazu, Krymu či Kamčatky a poskytovaly bezprostřední a aktuální zkušenosti a záţitky návštěvníků, se Tookův překlad soustředil především na historické kořeny usazených a podmaněných národů. V uvedené době začali Britové pozvolna přijímat rozdíl mezi centrálním Ruskem, tvořeným pouze ruskou národností, a velkoruským pojetím národa, které zahrnovalo i všechny ostatní národnostní skupiny. Právě informace v podobě cestopisů a Tookovy překladatelské práce o těchto cizích a do této doby na Ostrovech neznámých oblastech a jejich obyvatelích se staly počátečním impulzem ke změně vnímání. Z dosavadního impéria tvořeného jedním etnikem se v očích britských čtenářů Rusko transformovalo v multinacionální monarchii, v níţ se jednotlivé národy lišily jak svým původem, tak současně jazykem, kulturou a náboţenstvím. Samotnému překladateli tento počin vynesl popularitu nejen v Británii ale i v Rusku. Díky němu se stal členem několika vědeckých společností v Londýně, Cambridgi i Sankt Petěrburgu.453 Tookovi se prostřednictvím děl zahraničních autorů jako jednomu z prvních podařilo velmi zdařile importovat informace o ruském carství

453 V Sankt Petěrburgu byl zvolen do Free Economic Society neboli Vol‟noje ekonomičeskoje obščestvo Rossii – jednalo se o první a nejstarší vědeckou společnost v ruském impériu. Společenství bylo zaloţeno v Sankt Petěrburgu v roce 1765, tedy v době vlády carevny Jekatěriny II. Cílem organizace byl výzkum v oblasti ruského zemědělství a podmínek hospodářského ţivota země za účelem získání uţitečných znalostí v daných oblastech.

142 do Británie. Uznání se mu tedy právem dostalo nejen za jeho velmi odborné překlady, rovněţ však za myšlenku zprostředkovat tímto způsobem vzdálenou zemi svým krajanům. Díky mnohaletému pobytu v carském impériu dokázal správně vyhodnotit, která díla byla zaloţena na skutečném a kvalitním výzkumu podloţeném studiem odpovídajících historických pramenů. Tato pak přeloţil do anglického jazyka. Po úspěšném startu literární kariéry reverend pokračoval ve splnění svého hlavního cíle – pomocí literatury a odborných překladů přiblíţit Britům Rusko. Nejvíce literárně činný byl Tooke na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Přitom rok 1798 znamenal začátek čtyř let usilovné publikační činnosti, na jejímţ počátku (právě v roce 1798) stál Tookův velký editorský počin v podobě patnáctidílného biografického slovníku New and General Biographical Dictionary. Do následujících čtyř let byly koncentrovány i všechny hlavní Tookovy práce o Rusku. Jak autorské, tak zejména překladatelské. Nelze nezmínit i překlad díla Sergeje I. Pleščejeva Survey of the Russian Empire, according to its Present Newly Regulated State, jehoţ druhá edice doplněná poznámkami a korekcemi Jakova Smirnova byla přeloţena roku 1801 do francouzštiny a výrazným způsobem ovlivnila obraz ruské říše ve Francii.454 Na uvedené práci lze nalézt přinejmenším dvě zajímavosti. První byla spolupráce dvou autorů – odborníků na dané téma – ruského pravoslavného popa při ruském vyslanectví v Londýně Jakova Smirnova a britského anglikánského reverenda pro britskou ambasádu a Brity usazené v Sankt Petěrburku Williama Tooka. Oba ve svém oboru vynikali znalostmi, vzděláním i zájmem o kulturu hostitelské země, a proto společná příprava jmenovaného titulu přinesla své plody v podobě kvalitního spisu. Jako jeden z nejdůleţitějších, a především sledovaných výsledků lze označit velký vzestup popularity ruské tematiky u britských čtenářů a s tím spojený nárůst komentářů a článků v dobovém tisku, interpretujících jak uvedenou publikaci, tak obecně rozvíjející nastíněné téma. Druhým bodem, který stojí za povšimnutí, se jeví právě skutečnost překladu do francouzského jazyka. U Tookových prací bývala zvykem přesně opačná praxe, tedy překlad z cizího jazyka do angličtiny. Zde se čtenář tedy setkal s primárně anglickým zdrojem, který se aţ následně na základě velkého úspěchu začal překládat. Jednalo se tedy o jednu z prvních pouze autorských prací, které patřily v reverendově celoţivotním díle spíše k méně početným ve srovnání s jeho překladatelskou činností.

454 Sergej I. PLEŠČEJEV, Survey of the Russian Empire, according to its Newly Regulated State, London 1792.

143 Výrazný úspěch zaznamenal Tooke dvousvazkovým Selections from the Most Celebrated Foreign Literary Journals and Other Periodical Publications, vydaným v Londýně roku 1798, který zahrnoval informace o ruské historii, čerpající z análů Augusta L. Schlözera.455 Tentýţ zdroj se stal základem i pro Tookovu pozdější slavnou práci History of Russia. History of Russia from the Foundation of the Monarchy by Rurik to the Accession of Catharine the Great, jak zněl plný název, vyšla v roce 1800 a jednalo se o přímý překlad z německého zdroje Johanna G. Richtera Moskwa. Eine Skizze (1799). Na jejích stránkách se čtenář mimo jiné setkal s detailním popisem ruského divadla, charakteristického svou „strukturou, která pro eleganci své architektury, stejně jako pro svou velikost a masivnost, vyniká v Moskvě nad vším.“ Byla zde vyzdvihována velkolepost jak provedení nových představení, tak samotné stavby. „Zdejší divadlo se čtyřmi patry lóţí a dvěma velkými galeriemi je pravděpodobně jedním z největších na světě.“456 Richterův překlad se stal v Británii na několik dalších let zdrojem pro články zabývající se ruským divadlem v osmnáctém století. V roce 1806 například Monthly Magazine publikovaly Richterovu esej z roku 1804 pod titulkem Abridged History of the Russian Stage.457 Značná pozornost zde byla věnována například Fonvizinovi a Jekatěrině II. Důraz byl ale kladen především na ruského divadelního dramatika Aleksandra Petroviče Sumarokova.458 Tooke umoţnil hlouběji a detailněji nahlédnout do oblasti historicko-kulturních souvislostí ruského impéria britským zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti. Jeho zásluhou se prostřednictvím novinových článků, publikací jeho autorských děl a překladů mohly začít šířit informace o dějinných etapách ruských dějin, a to včetně ostatních národů ţijících na rozsáhlém teritoriu země. Díky všestrannému rozhledu britského duchovního se záznamy neomezovaly pouze na ruské zdroje či Tookovy vlastní zkušenosti, nýbrţ čerpaly hojně rovněţ ze zahraničních děl a odborných studií, jak bylo

455 Tooke vydal anglický překlad análů Augusta L. Schlözera v Londýně roku 1796 pod názvem Of the Russian Annals, Four Dissertations. Neméně významným počinem se stalo i vydání The Voyage of Gregory Shelekoff, a Russian, from Okhotsk, on the Eastern Ocean, to the Coast of America v roce 1795. 456 W. TOOKE, History of Russia, II. díl, s. 428. Jako pozoruhodný připomněl Anthony G. Cross fakt, ţe většina referencí z pozdního osmnáctého a raného devatenáctého století o fenoménu ruského divadla snaţících se zalíbit vládnoucím kruhům nepocházela z britských pramenů. Existovaly pouze příleţitostné zmínky o soukromých divadlech (jako například o Šeremetěvu-Kuskovo v blízkosti Moskvy). Jen Tookova práce (přesněji jeho překlad z H. Storcha, History of Russsia) obsahovala krátkou část, která byla příznivě nakloněna divadelním představením a jejich existenci chápala jako kladnou. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 39. 457 Monthly Magazine či British Register, 1806, č. XXI., s. 112–117. 458 Populární se v Británii stal zejména v souvislosti s publikováním jeho hry Dmitrij Samozvanec v angličtině v roce 1806. Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 48–49.

144 výše ukázáno. Zejména jeho přínos v oblasti obeznámenosti s dějinami a existencí jiných etnik tvořících ruskou monarchii lze ve své době povaţovat za průlomový. Neméně významnou se jeví i Tookova spolupráce s rodilými Rusy a odborníky v dané oblasti, jakým byl například zmiňovaný pravoslavný pop v Londýně Jakov Smirnov. Zájem o historii Tooka přivedl mimo jiné k ruskému divadlu, jeho počátkům a vzniku, provedení a konkrétním divadelním hrám. V souvislosti s představeními, která měl moţnost zhlédnout přímo v Rusku, začal své studium zaměřovat i směrem k autorům tamějších tragédií a komedií. Poté jiţ jeho vědecká činnost mohla směřovat přímo do okruhu ruských spisovatelů a umělců věnujících se přímo literárním dílům.

5.4 Spisovatelé a existence ruské literatury

Kulturní a historické poznatky, kterých se Britům prostřednictvím překladatelské činnosti reverendů dostávalo, byly neoddělitelně spjaty s informacemi literárního charakteru. Osmnácté století patřilo k obdobím, v nichţ ruská literatura začala hledat vlastní cestu, a zároveň imitovat západní modely, jak píše ve Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů Ivo Pospíšil.459 „Rusko v osmnáctém století kondenzovaně vstřebává minulé kulturní epochy nebo jejich fragmenty od renesance, humanismu, reformace přes baroko a rokoko ke klasicismu a sentimentalismu a počátkům preromantismu (…) Příklad Dopisů ruského cestovatele (sepsaných mezi léty 1791 a 1792) Nikolaje Michajloviče Karamzina a Cesty z Petrohradu do Moskvy (z roku 1790) Aleksandra Nikolajeviče Radiščeva ukazuje, ţe v ruském osmnáctém století dochází k vplývání ruského středověku do novověku, ţe za fasádou vnější imitace evropských směrů a stylů se niterně ukládají renesanční paradigmata (…) středověk a novověk. Stará a nová literatura nevytvářejí následnost, posloupnost, ale jdou paralelně, koexistují, staroruská literatura vplývá do novoruské.“460 Těchto skutečností a tendencí v ruské literatuře mohl být díky překladům zmiňovaných kněţí na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století svědkem i britský čtenář. Prvotní zájem se zaměřil na období vlády Jekatěriny II., které z tohoto hlediska představovalo etapu značně rozporuplnou. Na jedné straně lze hovořit o rozkvětu

459 Ivo POSPÍŠIL, Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001, s. 33. 460 I. POSPÍŠIL, Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, s. 33–34.

145 literatury a vzniku nových literárních děl, na straně druhé se kritika západních překladatelů pozastavovala nad perzekucí a cenzurou děl ruských spisovatelů. Dokladem zájmu o ruskou tematiku byl mimo jiné i ţivotopis carevny Jekatěriny II., který po její smrti v roce 1796 sepsal ve Francii Jean Henri Castéra.461 Dílo si získalo popularitu nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí. Mezi první překladatele patřil William Tooke, který tuto biografii vydal uţ roku 1798 pod názvem The Life of Catharine II. Empress of Russia. Nejednalo se však o pouhý překlad. Tooke doplnil vlastní postřehy, takţe více neţ polovinu textu tvořily jeho poznámky, k nimţ často nacházel inspiraci u Storcha. Anglická verze například obsahovala Tookův překlad Sumarokovových či Děrţavinových básní. Úspěch byl velkolepý, ještě téhoţ roku vyšlo druhé vydání, následujícího roku třetí a čtvrté a nakonec i páté v roce 1800.462 Zemi, v níţ reverend strávil šťastné období svého ţivota, věnoval ještě roku 1799 obsáhlé dílo View of the Russia Empire.463 Prostřednictvím překladů v této práci Tooke seznamoval své krajany s díly a upravenými pracemi ruských badatelů, s nimiţ se osobně znal a jejichţ rady během sestavování textu vyuţíval. Ve zmíněném spise nabídl systematické a ucelené informace o Rusku, shromáţděné z textů Schloetzera, lékaře zabývajícího se epidemií neštovic v Rusku ve druhé polovině osmnáctého století v Rusku, Storcha, autora „excelentního historicko-statistického obrazu Ruska na konci osmnáctého století“,464 profesora Petera Simona Pallase, znalce ruské tematiky a dalších tvůrců starších prací o carském impériu. Obě zmiňovaná díla – The Life of Catharine II a View of the Russian Empire – Tooke hojně doplnil přímými výňatky z ruských pramenů, které začlenil ve formě poznámkového aparátu. Daroval tak Britům první obsáhlejší informace o ruské imaginativní literatuře, teologii, medicíně, filozofii, fyzice, přírodní historii, matematice, vojenské vědě, historii a geografii, rovněţ upozornil na nejznámější ruské malíře, architekty, rytce, sochaře, hudebníky, zahradníky a tiskaře. Tooke mohl ve svých záznamech čerpat i z vlastních zkušeností, osobně znal nejen některé členy vysoké ruské

461 Jean Henri CASTÉRA, Vie de Catherine II Impératrice de Russie, Paris 1796. 462 Obě edice – jak Tookovu, tak Castérovu – vlastnil i Aleksandr Sergejevič Puškin a staly se mu zdrojem informací pro práci Historija Pugačova (1835). Srov. A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 106–115. 463 O překladu Williama Tooka, člena Carské akademie věd a umění a instituce nazvané Voľnoje ekonomičeskoje obščestvo Rossii v Sankt Petěrburgu (obě instituce zmiňovány výše), informovaly 4. ledna 1799 Oracle and Daily Advertiser. 464 W. TOOKE, View of the Russia Empire, s. 553.

146 šlechty, ale i samotnou carevnu Jekatěrinu II. Publikoval například zlomky ze svých dopisů Johnovi Nicholsovi. Své vlastní záznamy z pobytů v Rusku však nikdy nevydal.465 Svými překladatelskými znalostmi spojenými s osobní zkušeností a vlastními badatelskými počiny v oblasti literárního odkazu staršího ruského písemnictví a spisovatelské činnosti svých současníků v Rusku dokázal Tooke přenést do Británie ducha ruské literatury. Jeho přínos lze spatřovat především v odhalení skutečných literárních děl a význačných autorů na území ruského impéria, o jejichţ existenci neměli Britové do té doby téměř ţádné zprávy. Za poslední Tookovo dílo věnující se Rusku se sice povaţovalo zmiňované History of Russia, ve skutečnosti však Tooke vydal i později několik překladů anonymně – jak uvedl jeho přítel John Nichols.466 Mezi takové práce patřily například překlady francouzského autora Charlese Françoise Philiberta Massona Secret Memoirs of the Court of Petersburg či Storchova německy psaná práce The Picture of Petersburg, které Tooke vydal po návratu do vlasti.467 Překlad Storchovy práce poskytl Britům pohled do ţivota obyvatel ruského hlavního města, ale i umění a vědy v době vlády Jekatěriny II. Nesporně zajímavá byla z historického hlediska i zmínka přinášející jména téměř všech důleţitých soudobých literátů od smrti Lomonosova (1765), která se díky Tookově překladu poprvé objevila v anglickém jazyce. Kromě obecného jmenného výčtu se jednalo především o překlad Sumarokova a Děrţavina, ale uveden byl například i Petrov či Fonvizin. Práce upozorňovala také na existenci Carské akademie věd a umění, knihovny (kde byly mimo ruské knihy, uchovávány i ruské anály, mongolské rukopisy a další), ale i soukromých sbírek, zvláště pak bibliotéky Jekatěriny II. a na vzrůstající kniţní zahraniční obchod, který vzkvétal především objednávkami čtenářů a sběratelů přímo z Rigy či Německa.468 Spis nabízel téţ aktuální téma komparace ruského a zahraničního divadla.469 Tooke práci německého autora opět značně rozšířil. Například ve třetí kapitole prvního dílu, jak je uvedeno výše, Storch popisoval jednotlivé náboţenské kongregace

465 Z větší části překládal kázání (řeči), jako například kázání G. J. Zollikofera. Srov. John NICHOLS, Literary Anecdotes of the Eighteenth Century, London 1815. 466 John NICHOLS, Literary Anecdotes of the Eighteenth Century, London 1815, s. 170. 467 Charles François Philibert MASSON, Secret Memoirs of the Court of Petersburg, London 1800; H. STORCH, The Picture of Petersburg. 468 H. STORCH, The Picture of Petersburg, s. 301–354. 469 H. STORCH, The Picture of Petersburg, s. 293–458.

147 v Sankt Petěrburgu, ale nezmiňoval církevní společenství při britském vyslanectví. Velmi podrobné informace v této otázce doplnil do anglického překladu právě Tooke.470 Oba překlady, jak Massonův, tak Storchův, vyšly v Londýně, kde byl vydán i Tookův Survey. Práce ovšem vyšly pod pseudonymem „Mr. Monke“. Jeden z dochovaných dobových výtisků knihy však dokládá Tookův podíl na jejím vydání. Podle Crosse navíc není pochyb, ţe onen údajný Monke čerpal informace právě ze Storcha.471 Překlad Massonova díla vzbudil vlnu nadšení a okamţitě se stal v Británii populární. Zároveň ale vyvolal skandál. Představoval Jekatěrinin reţim v nepřívětivé podobě, odhaloval jeho despotismus, informoval o perzekuování ruských spisovatelů (například Radiščeva) a obsahoval břitkou kritiku zmiňovaného francouzského spisovatele Jeana Henriho Castéry. Masson se nezalekl ani kritiky carevniných uměleckých divadelních počinů. Charakterizoval je jako „(…) ani tragédie, ani komedie, ani opery, ani divadelní hry, ale směs všech druhů scén (…)“, které jsou „(…) ztvárněny pod jejím vedením s obrovskou pompou a velkolepou dekorací a překračují aţ sedm set repríz“. Stručně řečeno „(…) scény nepředstavují nic jiného neţ magickou svítilnu, různé objekty následující za sebou, na něţ má být upoutána pozornost.“472 Volbu takto kriticky laděného literárního zpracování jistě nelze připisovat pouze Tookovi. Textu, který by loajálně smýšlející reverend spíše vybral, odpovídal Storch, Jekatěrininým divadelním hrám lichotící. Pokud lze usuzovat z dobového materiálu, jednalo se o překlad, na němţ se Tooke aktivně podílel, avšak jiţ zde neplnil funkci onoho hlavního a odpovědného realizátora, jak tomu bývalo u dřívějších literárních počinů. Zároveň se v tomto případě Tooke naposledy angaţoval v přípravě práce spojené s ruskou tematikou.473 Obsáhlým dílem ukázal Tooke Britům ruskou zemi v takové podobě, v jaké se s ní sám setkal. Plastičnost pohledu dokreslil nejen osobními zkušenostmi, ale rovněţ ukázkami ze skutečných ruských literárních děl. Svými studiemi a překlady významnou měrou přispěl k poloţení základů pro budoucí britsko-ruské kulturní vztahy. Tento anglikánský duchovní se mimo jiné téţ zaslouţil o velký průlom do znalostí o ruské poezii. Jak jiţ bylo zmíněno výše, překládal básně Sumarokova, Děrţavina,

470 A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 106–115. Dále: A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 133–134. 471 A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 113. 472 Ch. F. P. MASSON, Secret Memoirs of the Court of Petersburg, s. 54–55. 473 A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 113.

148 Lomonosova a dalších ruských velikánů.474 První ruské básně se do anglického jazyka dostávaly cestou německých překladů. Stejně tak, jako tomu bylo u prózy.475 Mezi rokem 1800 a 1801 publikoval britský časopis German Museum tři povídky Karamzina, Frol Silin, Julia a Bednaja Liza. První z nich obsahovala krátký úvodník nazvaný Karamzinovy povídky.476 I tentokrát jako zdroj poslouţil německý text J. G. Richtera Erzählungen von N. M. Karamsin.477 A tato publikace nebyla zdaleka jediná, kterou britský tisk vyuţíval jako zdroj pro své články informující o ruské literatuře. Také údaje z jiţ citovaného Richterova díla Moskwa. Eine Skizze, vydaného roku 1799, se objevily na stránkách novin. Jednalo se konkrétně o seznamy děl ruských spisovatelů během předchozího desetiletí, doplněné zkreslenými Storchovými záznamy.478 Největší pozornost britského tisku byla soustředěna na Karamzina a jeho Pisma russskogo putěšestvenika. Popularita děl vzrostla s otištěním článku v Monthly Magazine, který vnášel světlo do velmi sloţité situace, za jaké docházelo k prosazování publikace uvedených děl v Rusku v době vlády cara Pavla I. Stejné periodikum se ještě v roce 1800 zmiňovalo o dalších knihách, jejichţ vydání bylo ruskou cenzurou v Rize zcela znemoţněno.479

Avšak právě v nepříznivé pavlovské době, kdy se ruští autoři museli potýkat s velkými překáţkami a zákazy publikování svých prací a zároveň došlo k prudkému zhoršení diplomatických rusko-britských vztahů, v samotné Británii se zájem o Rusko spíše zvýšil. Rostl počet zpráv v denním tisku, informujících o nově zveřejněných soukromých dopisech a denících britských návštěvníků Ruska. Rovněţ vycházely i novinové články s recenzemi a ukázkami anglických překladů zahraničních prací věnujících se z různých úhlů pohledu ruské tematice. Zájem britských čtenářů se stal současně důvodem k opětovné literární produkci a nárůstu děl představujících další aspekty ruské říše. Oblíbené se staly především práce historického, literárního a kulturního

474 Jeho jméno se proto objevilo i v pozdějším díle: John BOWRING, Speciments of the Russian Poets, London 1821, antropologii ruské poezie, která takto poprvé přicházela k britské veřejnosti přeloţená do anglického verše. Srov. A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 106–115. 475 Srov. výše Tookův překlad práce H. Storcha The Picture of Petersburg. 476 German Museum, 1800, s. 104–106. Srov. A. G. CROSS, Karamzin in English: A Review Article, in: Canadian Slavic Studies III/1969, s. 716–727. 477 J. G. RICHTER, Erzählungen von N. M. Karamasin, Leipzig 1800. 478 Annual Register, or a View of the History, Politics, and Literature, For the Year 1799, 1800, s. 278–279; Monthly Magazine, 1800, č. X., s. 51–53. Tooke také pouţil Richtera pro svůj Sketch of Mosco, připojený k History of Russia. Srov A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 27. 479 Kromě uvedého Monthly Magazine přinášely zajímavý příspěvek „Account of the Political Journals (...) in Russia“, prezentující historii a detaily ruského periodika Sanktpeterburgskie vedomosti. Srov. Monthly Magazine, 1800, č. VIII., s. 635; č. IX., s. 433–435.

149 charakteru. Britové měli k dispozici četné kniţní publikace, často dvakrát i vícekrát vydané, a články v novinách nahlíţející do tehdejšího ţivota ruské společnosti. Není bez zajímavosti, ţe popularita prací trvala dokonce i tehdy, kdyţ vykazovaly absolutní nedostatek věrohodnosti a nezakládaly se na podloţených faktech. Proto znamenala odborná díla britských reverendů tak podstatný přínos pro informovanost Britů – nezkreslovala dané skutečnosti a poskytovala co moţná nejobjektivnější pohled na ruskou realitu. Mnohem menší nárůst zaznamenal vývoj znalostí ruského jazyka a gramatiky. Z osmnáctého století nejsou známy ţádné příklady existence anglicko-ruských slovníků.480 Aţ v roce 1800 se objevil v Londýně Commercial Dictionary, in English and Russian Languages, určený prominentní třídě podnikatelů zabývajících se obchodem s Ruskem.481 Nicméně stále častějším ústním pouţíváním ruského jazyka byly mezi Rusy a Brity navazovány obchodní a přátelské vztahy. I přesto, ţe nelze změřit přínos osob, které jazykem hovořily, protoţe psané formy se tyto styky nedočkaly, je nesporné, ţe díky jazykovým znalostem jednotlivců docházelo k bliţším kontaktům mezi oběma stranami. Britové přicházeli do Ruska ve stále větším počtu a z mluvené i psané formy tak lze pozorovat vzrůstající zájem nejen o ekonomický, ale rovněţ o kulturně-společenský svět Ruska. Komplikaci, kterou neovládání cizího jazyka znamenalo, velmi zdařile začali eliminovat opět britští duchovní. Svého lingvistického vzdělání vyuţili jednak k anglickému překladu zahraničních děl vztahujících se k Rusku, jednak ke studiu ruských pramenů. Navíc aktivní působení a snaha některých reverendů propagovat svoji činnost v britském tisku přinesly své ovoce především v podobě literárního sborníku Literary Panorama, který na počátku devatenáctého století (v letech 1806–1809) zpřístupňoval mimo jiné často téţ informace o právě vydaných překladech. Uvedeným způsobem se na Britské ostrovy dařilo přinášet dostupné údaje a vytvářet zde stále jasnější a realističtější obraz ruského impéria.

480 A. G. Cross k tomuto tématu uvedl: „Kdyţ chtěl muţ jako Jeremy Bentham získat alespoň povrchní znalosti jazyka, existovala pouze Charpentierova práce Elements de la langue russe (1768) (...) V univerzitní knihovně v Cambridgi je uloţena kopie Charpentierovy práce s vlastnoručními poznámkami Bethama“. Srov A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 27. 481 Adam KROLL, A Commercial Dictionary, in the English and Russian Languages, London 1800. Někteří členové Ruské společnosti v Londýně, kteří se jistou dobu pohybovali v obchodních domech v Sankt Petěrburgu, ruský jazyk ovládali. Ale to neplatilo zdaleka o celé zdejší britské komunitě. Za dostačující byla v tomto prostředí povaţována znalost francouzského a německého jazyka. Pouhé výjimky, jako Tooke, King a Guthrie, hovořily navíc ještě ruským jazykem.

150 V naznačeném úsilí vynikal zejména Tooke, jehoţ překladatelská díla mnohonásobně zvýšila historickou gramotnost Britů v oblasti ruských dějin, kultury, znalostí týkajících se původu ruského národa, jeho vývoje a kořenů, pojmu carství a jeho kořenů. K větší prestiţi Ruska v očích Britů dopomohl rovněţ Tookův nástin a příklady ruské literatury. Vědomí existence ruských spisovatelů a jejich děl proniklo do širší britské veřejnosti a stále častěji upoutávalo čtenářskou obec. Tookovi se mimo jiné podařilo představit Rusko jako impérium mnoha národů, kultur, náboţenství a etnických skupin. Díky reverendovým popisným pasáţím, vztahujícím se k jednotlivým historickým obdobím říše a poznámkám odkazujícím na četnost národnostních uskupení ţijících na obrovském území carství se Britové postupně seznamovali s vnitřními odlišnostmi navenek jinak jednotně vystupující monarchie. Povědomí o velkoruské říši, jejíţ území zahrnovalo větší počet národů, nikoliv pouze etnické Rusy, se začalo v Británii teprve pozvolna objevovat. Tooke však jako jeden z prvních poloţil základy a dal Britům počáteční impulsy k rozlišování mezi oběma uvedenými pojetími. Ziskem pro spíše britské odborníky z řad teologů se na konci osmnáctého století stala literární činnost reverenda Kinga. Jím poskytnuté odpovědi na otázky z okruhu ruské pravoslavné víry, konkrétně především upozornění na kvalitní a výjimečná kázání arcibiskupa Platona, která prezentoval tak, ţe mohla být srovnávána s uznávanými britskými duchovními, znamenaly opět zvýšení váţnosti ruských církevních znalců a hodnostářů u britských vědců. Teprve s uvedenými teology a jejich vlastní či překladatelskou činností byly skutečně prolomeny ledy britské neznalosti kulturně-historického a literárního ruského světa. Přínos britských reverendů byl nepochybně právě v těchto oblastech klíčový a ve své důleţitosti pro následný rozvoj nezastupitelný. Byli to oni, kdo dali první impuls, a odstartovali tak zkoumání ruských dějin a písemnictví v Británii zaloţené na skutečném pramenném vědeckém studiu ruských dobových materiálů. Za neméně podstatnou lze označit skutečnost popularity uvedených překladatelských počinů i v době ochlazení vzájemných britsko-ruských politických vztahů. I přes diplomatickou roztrţku, kterou s sebou přinesla strategie Pavla I., spor a komplikace spojené s maltskou otázkou a následné reálné nebezpečí válečného konfliktu mezi oběma monarchiemi, zájem o odborné práce přinášející detailnější poznatky z ruského prostředí neustal. Zprávy ze světa kultury, náboţenství i literatury Ruska byly v Británii i nadále otiskovány. Nehledě na to, zda Británie byla zrovna prorusky,

151 či protirusky politicky nakloněna,482 publikování jak kratších článků, tak celých knih zabývající se východním carstvím úspěšně pokračovalo.

482 Dělo se tak dokonce i později po uzavření mírové smlouvy mezi Francií a Ruskem v Tylţi (1807), která vnesla do diplomatických vztahů Británie a ruského impéria značné ochlazení.

152 6 OSOBNOSTI V KULTUŘE A POLITICE NA PŘELOMU

OSMNÁCTÉHO A DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ

Diplomatické britsko-ruské vztahy, ovlivňované na jedné straně vnitropolitickými událostmi obou zemí, a na straně druhé celoevropským děním, utvářeli především konkrétní političtí představitelé účastnící se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století nejdůleţitějších diplomatických jednání. Jednalo se o spolutvůrce významných dokumentů a smluv většinou přesahujících působnost jedné země. Z toho důvodu by se v určitých případech dalo hovořit o jejich mezinárodním významu. Stejně tak osoby angaţující se v oblasti kulturních vazeb přispívaly k pevnějším oboustranným svazkům a dokonalejší všeobecné obeznámenosti Británie v Rusku, především však Ruska v Británii. Příslušným aktérům zmiňovaného období, hrajícím v politických, a zejména kulturních britsko-ruských kontaktech ústřední či podstatnou roli, nemohla být z důvodu kontinuity textu věnována taková pozornost, jakou by si zaslouţili. Proto se ukázalo jako vhodné zařadit kapitolu osvětlující jejich význam v biografických souvislostech nyní. Následující výklad, řazený abecedně podle jednotlivých britských a ruských politických a kulturních představitelů (s výjimkou dvou francouzských – Jean Baptiste de Lesseps a Charles Joseph de Ligne, kteří svými cestopisnými záznamy vnesli hlubší pohled do britského vnímání ruské skutečnosti), spolu s detailnějšími odkazy na jejich osobní ţivot a význam pohled na celou problematiku rozšiřuje a prohlubuje. Rusové – z větší části diplomaté a političtí činitelé – se na tvorbě obrazu své vlasti v Británii podíleli nepřímo. Jejich jména a dojem, který svým jednáním zanechali, se objevil v záznamech Britů, odkud se informace šířily dále k britským čtenářům. Cestovatelé se s uvedenými osobnostmi mohli setkat tváří v tvář, jako například v případě Marthy a Catherine Wilmot. Irky po celou dobu pobytu v carském Rusku hostila jedna z nejvýraznějších ţen tamějšího kulturního světa, kněţna Jekatěrina R. Daškovová, v jejíţ společnosti měly sestry příleţitost seznámit se i s dalšími neméně významnými příslušníky vysoké ruské society (jmenujme alespoň bratra kněţny a carského kancléře Aleksandra R. Voroncova).483 Další pozoruhodný příklad tohoto typu přinesla Sinclairova korespondence. Z výše uvedených citací vyplývá, ţe britský poslanec si dovedl během svých cest do carství

483 M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals.

153 vytvořit konkrétní obraz jednotlivých zástupců Ruska a také jej ve svých poznámkách předal dál britským čtenářům. Jeho mnohdy dosti břitké komentáře se týkaly například Petra A. Rumjanceva, Arkadije I. Morkova, Aleksandra R. Voroncova, Grigorije A. Potěmkina, Aleksandra A. Bezborodka či Petra A. Rumjanceva-Zadunajského.484 Mnohem častěji však britští návštěvníci zprostředkovávali ve svých dopisech pohled na jednotlivé vysoce postavené státníky pouze „z doslechu“. Jednalo se o mínění a postoje společnosti, ve které se jednotliví Britové vyskytovali a na níţ stavěli své poznatky a závěry o konkrétních ruských vysokých představitelích. Záleţelo tedy na tom, s jakou interpretací se pozorovatel v Rusku setkal. Britský čtenář si pak na základě dostupných zpráv vytvářel obraz o dané osobě, potaţmo o celé ruské společnosti. Na tomto místě nelze nepřipomenout cestopisné záznamy de Ligneho, který se v souvislosti s účastí na expediční cestě do nové ruské krymské gubernie pozastavuje nad neuvěřitelným plánem tzv. potěmkinských vesnic.485 Potěmkina, avšak jiţ ne jako konstruktéra domnělých okázalých domů a ulic, zmiňuje v pozdějších vydáních své práce rovněţ Coxe.486 Autor se rozhodl jej představit spíše formou krátkých anekdot, a to spolu s dalšími oblíbenci carevny Jekatěriny II. Všechny zmínky obsaţené v cestopisných záznamech se formou jejich publikace dostaly aţ k britskému čtenáři a spoluvytvářely v jeho očích obraz východního mocnářství. Nepochybně významnou osobnost v oblasti britsko-ruských kulturně-politických vztahů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století představuje ruský vyslanec v Londýně Semen R. Voroncov. O významu jeho diplomatických aktivit svědčí kromě jiného jeho zásahy proti francouzsko-ruskému sbliţování, kterými se sice na jedné straně pozitivně zapsal v Británii, na druhé však jeho nekompromisní jednání (dále například v polské otázce) přispělo k neoblibě jeho osoby u ruského dvora. Voroncovovy zásluhy se však neomezily pouze na pole politických záleţitostí, významně přispěl k navázání kulturně-vědeckých kontaktů obou zemí. Jak jiţ bylo uvedeno výše, v Británii hojně podporoval ruské studenty a snaţil se o prohloubení odborných styků britských a ruských vzdělanců, nejčastěji duchovních. Skupina kněţí – jak anglikánských, tak pravoslavných – tvoří další součást následující kapitoly. Jedná se o ruské popy působící při ruském vyslanectví v Londýně a pečující zejména o Rusy pohybující se kolem zmiňované ambasády. Tito duchovní

484 J. SINCLAIR, General Observations, s. 32–37. 485 Ch. de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers. 486 W. COXE, Travels in Poland, Russia, Sweden and Denmark, London 1802, s. 367–374.

154 (Samborskij, Smirnov) vykonávali kromě své kněţské sluţby rovněţ patronaci nad ruskými studenty a nepostradatelnou měrou přispěli k šíření ruské literatury a osvěty o ruském pravoslavném světě v britském prostředí. V tomto ohledu nelze nezmínit jejich ţivou spolupráci s britskými reverendy, kteří přibliţně ve stejné době působili při ambasádě v Sankt Petěrburgu. Přispění obou jmenovaných skupin k tvorbě obrazu ruského impéria na Ostrovech bylo klíčové. Není bez zajímavosti, ţe například k nabourání vţitého mýtu o nevzdělanosti a nevědomosti ruských duchovních přispěl britský reverend King, kdyţ prostřednictvím svých překladů zpřístupnil britským čtenářům kázání pravoslavného arcibiskupa Platona (jehoţ nejdůleţitější biografické údaje jsou rovněţ uvedeny níţe). Svými lingvistickými, literárními a teologickými, ale i odbornými znalostmi (například agronomie byla doménou jak Samborského, tak Smirnova) se zaslouţili o vzájemné propojení a přiblíţení obou zemí, a vytvořily tak předpoklady pro budoucí stále se zvětšující zájem jak o ruskou kulturu v Británii, tak britskou v Rusku. Pokud se týká britských reverendů (King, Tooke, Pitt), věnují se jim následující řádky stručněji. V textu jim totiţ mohla být věnována dostatečná pozornost v rámci jednotlivých oddílů kapitoly Britští reverendi – zprostředkovatelé východní kultury. Stalo se tak proto, ţe v souvislosti s popisem literární činnosti, která formovala obraz Ruska v Británii, se jako vhodné nenabízelo odhlédnout od jejich ţivotní dráhy. Rovněţ výše naznačený osud postu britského reverenda při britské ambasádě v Sankt Petěrburgu na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, který se promítl do vztahů Britů při obou vyslanectvích a na jistou dobu je negativně ovlivnil, nebylo moţné vylíčit bez určitých detailů ţivota zmiňovaných anglikánských duchovních. Naopak následující obsáhlejší informace (s výjimkou Carra, Cochrane, Guthrieho, Richardsona, Rondeau a Swintona, kde se ţivotopisné údaje s ohledem na dostupné zdroje a význam činnosti návštěvníků na formování obrazu Ruska v Británii omezily na nejnutnější údaje) se vztahují ke klíčovým zprostředkovatelům východní kultury z řad britských cestovatelů (Coxe, Craven, Dimsdale, de Lessepse, de Ligneho, Parkinsona, Perryho, Portera, Sinclaira, sester Wilmot). Biografické údaje slouţí k dokreslení celkové situace britsko-ruských kontaktů přelomu osmnáctého a devatenáctého století a jejich smysl spočívá v poukázání na pohnutky, které cestu na východ motivovaly.

Aleksandr Andrejevič Bezborodko (1747–1799) Aleksandr Andrejevič Bezborodko působil v Rusku v době panování carevny Jekatěriny II. jako vysoký a vlivný politický činitel. Pocházel z ukrajinského kozáckého

155 rodu, jeho otcem byl sluţebný šlechtic Andrej Jakovlevič Bezborodko (1711–1780), který pracoval v kanceláři maloruského hejtmana. Aleksandr Aleksejevič Bezborodko se narodil roku 1747 v újezdním městě černigovské gubernie Gluchově. Mezi léty 1761–1765 studoval na kyjevské duchovní akademii. V roce 1765 začal pracovat jako vedoucí kanceláře ve sluţbách Petra Aleksandroviče Rumjanceva, krátce předtím jmenovaného gubernátora Maloruska (Ukrajiny), u něhoţ se Andrej J. Rumjancev těšil přízni. Protoţe se Bezborodko osvědčil jako spolehlivý v době rusko-turecké války (1768–1774)487, doporučil jej po uzavření míru v Küčük-Kajnardţi488 Rumjancev přímo do sluţeb carevně Jekatěrině II. Od roku 1775 tak začala jeho kariéra prudce stoupat. Jak ukazovaly písemné Bezborodkovy práce, spojoval ruské vnitřní a vnější záleţitosti a zamýšlel se nad klady a zápory v nich obsaţené. Tento vysoký státní činitel se věnoval i jedné z tehdejších nejpalčivějších otázek – rusko-tureckým vztahům. Tuto problematiku se snaţil uchopit v historicko-společenském kontextu. Chápal Turecko jako velké nebezpečí, jemuţ lze čelit jen rozhodným bojem. Mezi jeho historicko-literární počiny patřila i spolupráce na Letopisu Maloj Rossii, v němţ uplatnil své politické a správní zkušenosti s touto oblastí. Bezborodkovy úvahy a návrhy byly sice senátem a tehdejším carevniným hlavním rádcem hrabětem Nikitou Ivanovičem Paninem (1718–1783) akceptovány jen zčásti, avšak jeho role se začala od konce sedmdesátých let osmnáctého století zviditelňovat. Nejprve jako sekretář a od roku 1780 jako člen kolegia zahraničních věcí se stále pohyboval v blízkosti carevny. Dokázal zde vyuţít svých kvalit – jasného, stručného a výstiţného vyjadřování i znalosti cizích jazyků.489 Později zmiňované kolegium prakticky řídil a od konce osmdesátých let sedmnáctého století do roku 1792 plnil roli kaţdodenního referenta Jekatěriny II., konzultovala s ním nejdůleţitější politické otázky,

487 Bezborodko se küčük-kajnardţského míru zúčastnil jako jeden z poradců. Kromě úkolu vyjadřovat se k tureckým nárokům byl pověřen opatrovat brilianty a dary, které byly pro případ úspěšnosti jednání určeny tureckým vyjednavačům. Protoţe vše dopadlo tak, jak si Jekatěrina II. představovala, nejenţe byly diamanty rozděleny, ale také byli odměněni ruští vyjednavači. Bezborodko byl poté jmenován poradcem kolegia zahraničních věcí a povýšen do hodnosti plukovníka. Srov. R. VLČEK, Alexandr A. Bezborodko, s. 292–293. 488 V rusko-turecké válce (1768–1774) dosáhlo Rusko, přestoţe se zdálo být k boji ne zcela připravené, absolutní převahy na souši i na moři. V červenci 1770 zvítězila ruská flotila u Česmenského zálivu ve Středozemním moři a rok poté obsadili Rusové území krymského chanátu, tureckého vazala. V bulharské vesnici Küčük-Kajnardţi podepsali následně (1774) Turci mírovou smlouvu s Ruskem, na jejímţ základě musela Porta postoupit Azov, Kerč, Jenikale a Kinburn. Jekatěrina II. byla touto smlouvou prohlášena „ochránkyní pravoslavného obyvatelstva“ v celé turecké říši a Krym se stal nezávislým na Turecku. Fakticky však podléhal od samého počátku ruské kontrole. Ruské loďstvo smělo proplouvat Bosporem a Dardanelami. Černé moře, které sultán dosud střeţil „jako pannu ve svém harému“, přestalo být výlučně tureckou zónou. 489 Napsal dokonce i několik vlastních historických děl: Kartina o rossijskich s tatarami vojnach i delach, Letopis’ Malye Rossii a Chronologičeskaja tablica zamečateľnejšich sobytij carstvovanija Jekateriny II.

156 stal se spolutvůrcem carevniných ukazů a manifestů, dokumentů celostátního významu. Jeho zásluhy byly štědře odměněny. Jiţ v roce 1779 Bezborodko získal dvanáct set nevolnických „duší“. Významnou událostí v ţivotě Bezborodka se stala příprava a realizace setkání Jekatěriny II. s habsburským následníkem rakouského trůnu, nejstarším synem Marie Terezie, Josefem. Schůzka se měla uskutečnit v ukrajinském městečku Mogilevě. Přípravy plánu setkání se ujal nakonec především Grigorij A. Potěmkin (1739– 1791), avšak Bezborodko se stal mimo jiné spoluautorem tzv. potěmkinských vesnic. Význam Bezborodka tkvěl především v jeho skutečných diplomatických a politických schopnostech. Zařadil se mezi carevniny favority, avšak na rozdíl od většiny z nich patřily jeho vědomosti nejen v domácích záleţitostech, ale i mezinárodních souvislostech ke skutečně vynikajícím a pro Rusko oné doby nezbytným. Zaslouţil se kromě jiného například o zlepšení v oblasti ruských komunikací, divadelnictví, pokusil se neúspěšně i o daňovou reformu a další. Bezborodko se účastnil přípravy a uzavření nejdůleţitějších mezinárodních dohod, které byly v poslední čtvrtině osmnáctého století v Rusku uzavřeny. V roce 1783 se mu podařilo nejen dosáhnout tureckého uznání přičlenění Krymu k ruskému impériu, ale o osm let později dokonce podepsal v Jasách s Tureckem mírovou smlouvu. Následovala úspěšná konvence o třetím rozdělení Polska (1795). Bezborodko si i po smrti carevny Jekatěriny II. zachoval vedoucí postavení v Kolegiu zahraničních věcí a roku 1797 své postavení ještě upevnil funkcí kancléře a titulem kníţete. Nepatřil sice přímo k obdivovatelům nového cara Pavla I., nebyl však ani jeho zaníceným kritikem, z toho důvodu i nadále mohl pokračovat v ovlivňování ruské politiky. Byl mocným a nesmírně bohatým vlastníkem četných pozemků na Jiţní Ukrajině. Kníţe Aleksandr Andrejevič Bezborodko zemřel v Sankt Petěrburgu u svého synovce Viktora Pavloviče Kočubeje.490

John Carr (1772–1832) Sira Johna Carra charakterizoval lord Gordon Byron jako „udatného irského rytíře a hvězdu cestující po Evropě“, naráţeje tak na jeho věhlas autora nekonečné „Cesty“ do všech částí Velké Británie a Evropy v prvním desetiletí devatenáctého století. Dílo A Northern Summer z roku 1805, které popisuje cesty po Skandinávii, Rusku a Polsku,

490 Archiv knjazja Voroncova, XIII. díl, Pis‟ma knjazja Bezborodki (1776–1799), Moskva 1879; R. VLČEK, Alexandr A. Bezborodko, s. 289–303; Aleksandr Aleksandrovič POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, II. díl, Sankt Petěrburg 1900, s. 634–639; Aleksandr Michajlovič PROCHOROV (ed.), Bol’šaja sovětskaja enciklopedija, III. díl, Moskva 1970, s. 79.

157 bylo druhým v sérii. Carr se mimo jiné angaţoval i v oblasti literatury, konkrétně poezie a dramatu. K nejznámějším dílům patří: The Stranger in France; or, A Tour from Devonshire to Paris z roku 1803, dále The Stranger in Ireland; or, a Tour in the Southern and Western Parts in the Year 1805, vydané v Londýně roku 1806, a konečně také Descriptive Travels in the souther and Eastern part of Spain and the Balearic Islands, in the Year 1809, publikované roku 1811. Sir John Carr zemřel v Londýně v roce 1832.491

John Dundas Cochrane (1780–1825) Kapitán John Dundas Cochrane, synovec admirála Thomase Cochrane, desátého hraběte z Dundonaldu, se proslavil jako skotský cestovatel a průzkumník. Cestoval přes Francii (z Boulogne), Španělsko, Portugalsko, Německo a Rusko aţ do Asie – na Sibiř a Kamčatku, dostal se tedy aţ k Tichému oceánu. Na Kamčatce se oţenil s místní dívkou a společně se vrátili zpět do Británie (pouze za pomoci saní a vozu taţeného koňmi). Cochrane věcně a fakticky popisoval strasti a nebezpečí své výpravy, neopomenul však ani nesnáze při překonávání Uralu během cesty na Sibiř. Celé toto dobrodruţství však podle svých slov podnikl nikoliv z důvodu planého riskování cestování nebezpečnou zemí, ale aby blíţe poznal „krutost a surovost krajiny“. Kapitán Cochrane své záznamy vydal v Londýně v roce 1824 jako dvousvazkové dílo Narrative of a Pedestrian Journey through Russia and Siberian Tartary, from the Frontiers of China to the Frozen Sea and Kamtchatka.492 Cestovatel Cochrane zemřel rok po vydání své práce, v roce 1825 ve Valencii v Kolumbii, kdyţ pěšky cestoval po Jiţní Americe. Jeho ţena se vrátila zpět do Ruska a provdala se za ruského námořního důstojníka.493

William Coxe (1747–1828) William Coxe pocházel z britské Piccadilly, z rodiny lékaře působícího na královském dvoře. Dostalo se mu nejlepšího vzdělání, studoval v Etonu a King‟s College v Cambridgi. V roce 1771 byl vysvěcen na kněze a brzy se stal domácím učitelem synů vévody z Marlborough a kaplanem v Blenheimu. Roku 1775 byl jmenován

491 A. G CROSS, Russia under Western Eyes, s. 388. 492 J. D. COCHRANE, Narrative of a Pedestrian Journey through Russia and Siberian Tartary, from the Frontiers of China to the Frozen Sea and Kamtchatka. 493 J. PARKINSON, A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, s. xiii; A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 393.

158 opatrovníkem a průvodcem George, lorda Herberta, sedmnáctiletého syna hraběte Pembroka. Spolu s ním a s kapitánem Floydem cestoval pět let po Evropě. Tehdy poprvé navštívil Rusko (1778–1779). V roce 1784 se do Sankt Petěrburgu vrátil jako opatrovník Samuela Whitbreada, syna zakladatele slavného pivovaru. Potřetí a naposledy Coxe do ruského hlavního města zavítal roku 1805. V roce 1803 se reverend oţenil s Elinore, ovdovělou sestrou Stephena Shairpa, britského generálního konzula v Sankt Petěrburgu.494 Stal se známým cestovatelem a znalcem kontinentální Evropy, rektorem v Bremertonu a později, od roku 1804, děkanem ve Wilshire. Byl povaţován za jednoho z nejvýznamnějších odborníků na ruskou kulturu. Sepsal na toto téma řadu děl, které se díky své bezchybnosti a přesnosti těšily velké popularitě.495 Poté, co se natrvalo vrátil do své vlasti, začal zdokonalovat a doplňovat své práce o Rusku informacemi z vlastní korespondence.496 Mezi ty, s nimiţ byl v čilém písemném styku, patřil například reverend při britském vyslanectví v Sankt Petěrburgu London King Pitt.497

Lady Elizabeth Craven (1750–1828) Elizabeth, dcera Augusta, čtvrtého hraběte z Berkeley, se v sedmnácti letech provdala za Williama Cravena. Během třinácti let se jim narodilo sedm dětí. Poté, co se manţelé v roce 1783 rozešli,498 odešla Elizabeth do Francie, kde potkala svého druhého manţela, markraběte Anspach, synovce Friedricha Velikého.499 A právě markraběti adresovala dopisy z Francie, Německa, ale i Ruska, publikované v roce 1789 pod názvem A Journey through the Crimea to Constantinopole. Na sklonku roku 1791 se novomanţelé usadili ve Fulhamu na panství Brandenburgh a v roce 1799 koupili venkovské sídlo Benham v hrabství Berkshire.

494 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 387. 495 Mezi nejznámnější práce patřily: Account of the Russian Discoveries between Asia and America, London 1780 (a tři následující edice, které byly doplněny informacemi o Sibiři a historii obchodních kontaktů mezi Ruskem a Čínou); Account of the Prisons and Hospitals in Russia, Sweden, and Denmark, London 1781, a nejpopulárnější spis Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, který byl v Londýně mezi léty 1784 a 1790 vydán celkem šestkrát. 496 Tato korespondence je uloţena v British Museum pod označením Add. MSS. 9078 a 9079. 497 K. A. PAPMEHL (ed.), Documents, s. 85–105. 498 Rozchod zapříčinila četná milostná dobrodruţství lady Craven, o nichţ se později Horace Walpole zmiňuje jako o „neblaze proslulých a značně indiskrétních“. 499 Lady Craven a markrabě Anspach se vzali v roce 1791, ve stejném roce, kdy měsíc po sobě zemřel lord Craven a manţelka markraběte Anspach.

159 Uţ v mládí se lady Craven aktivně věnovala literární činnosti, psala poezii i drama, ale teprve Brandenburg theatricals ji otevřel cestu do uměleckého světa v Brandenburgu i v Benhamu. Po smrti markraběte v roce 1806 ţila v Itálii blízko Neapole, kde sepsala i své Paměti (1826). Pohřbena je na starém britském hřbitově v Neapoli.500

Francis Dashwood (1708–1781) Sir Francis Dashwood se narodil v Londýně a vystudoval na univerzitě v Etonu. Jiţ v šestnácti letech osiřel. Řadu let se pohyboval v nejvyšších politických britských kruzích a patřil k přívrţencům Williama Pitta staršího. V roce 1726 podnikl cestu po Evropě, jejíţ součástí byla i návštěva Ruska. Dashwood se v roce 1741 stal členem parlamentu, o dvacet let později byl jmenován ministrem financí. Na tuto funkci byl však záhy donucen rezignovat, a to z důvodu nepopulární rozpočtové politiky. Od roku 1765 aţ do své smrti působil jako ministr poštovních sluţeb a komunikací.501

Jekatěrina Romanovna Daškovová (1743–1810) Kněţna Jekatěrina Romanovna Daškovová se narodila jako třetí dcera hraběte Romana Illarionoviče Voroncova (1707–1783) a Marty Ivanovny Surminové (1718–1745). Jejím bratrem byl carský kancléř Aleksandr Romanovič Voroncov (1741–1805) a dlouholetý ruský ambasador v Británii Semen Romanovič Voroncov (1744–1832). Nejstarší sestra, hraběnka Jelizaveta Romanovna Voroncovová (1739–1792) patřila k oblíbenkyním cara Petra III. Daškovová se narodila v Sankt Petěrburgu, carevna Jelizaveta Petrovna ji chovala při křtu a velkovévoda Petr (pozdější car Petr III.) se stal jejím kmotrem. Ve dvou letech ztratila matku, uţ v nejranějším věku se jí tak dostalo vychování v domě jejího strýce, carského kancléře hraběte Michaila Illarionoviče Voroncova, známého jeho politickými a literárními zájmy. Vystudovala matematiku v Moskvě, ovládala několik světových jazyků a tyto dovednosti spolu s krásnou postavou a přirozenou schopností pro komunikaci v různých jazycích přispívaly k jejímu dalšímu postupu a k tomu, aby se stala jednou z nejatraktivnějších mladých ţen u dvora. V patnácti letech byla představena velkovévodkyni Jekatěrině (pozdější carevně Jekatěrině II.), kterou okouzlila svými intelektuálními schopnostmi. Ţeny se staly blízkými přítelkyněmi. Během revoluce 1762,

500A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 387–388. 501 Oxford Dictionary of National Biography, dodatky II., London 1901, s. 112–115.

160 která svrhla Petra III. a na trůn dosadila carevnu Jekatěrinu II., hrála svoji úlohu i kněţna, i kdyţ ne tolik významnou, jak uvedla ve svých Pamětech. Pro svou angaţovanost a pomoc však získala od carevny řád sv. Jekatěriny, finanční dary a majetky. Nevyuţila svého výjimečného postavení k ovlivňování událostí u dvora, ale naopak strávila následujících patnáct let na svých statcích, cestováním po evropských zemích a výchovou dětí. Navštívila hlavní evropské dvory, dopisovala si například s Voltairem, Diderotem, skotským historikem Robertsonem, pruským králem Friedrichem III. Velikým a dalšími. V roce 1782 byla opět Jekatěrinou II. povolána ke dvoru a jmenována ředitelkou Carské akademie věd a umění. Během doby, v níţ setrvávala ve funkci, tedy posledních čtrnáct let carevniny vlády, podporovala vědecké výzkumy, pod jejím vedením zmiňovaná Akademie publikovala a vydala první slovník ruského jazyka (1789–1794).502 Vydávala měsíčník, psala divadelní hry a vedla hospodářství na svých panstvích. Poté, co se k moci roku 1796 dostal car Pavel I., stala se vzhledem ke zmiňovaným událostem roku 1762 nepohodlnou, byla císařským ukazem ze své funkce odvolána a vykázána na své vzdálené statky. Zásluhou jejího syna jí byl trest zmírněn a ona se mohla usídlit ve své rezidenci v Troickém poblíţ Moskvy. Právě zde ţila, kdyţ jí přijela navštívit mladá Irka Martha Wilmot. Kněţna se roku 1759 provdala za kníţete Michaila Daškova, důstojníka carské gardy, a ţila s ním ve šťastném manţelství aţ do jeho náhlé smrti o šest let později. Měli spolu tři děti, nejstarší Anastasii (provdanou za generála Ščerbenina), syna Michaila (který však zemřel v dětství) a nejmladšího Pavla (generála ruské armády). Anastasie byla jako Ščerbeninová vydělena z dědických práv a kníţe Pavel Daškov zemřel dříve neţ jeho matka. Podle poslední vůle kněţny Daškovové tedy dědictví připadlo jejímu synovci hraběti Michailu Voroncovovi (pozdějšímu generálovi a gubernátorovi Jiţního Ruska) a hraběti Ivanu Voroncovovi (vnukovi jejího strýce, hraběte Ivana Voroncova), který si vzal jméno Voroncov-Daškov, aby tak vyhověl jejímu přání. Její Pamět503i, které vydala Martha Wilmot, provdaná Bradford, byly publikovány v Londýně roku 1840 a později přeloţeny do několika světových jazyků.504

502 Srov. A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 109–110. 503 W. BRADFORD (ed.), Memoirs of Princess Daschkaw. 504 Srov. M. H. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. 20–21; A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, VIII. díl, Sankt-Petěrburg 1897, s. 119–129; A. M. PROCHOROV (ed.), Bol’šaja sovětskaja enciklopedija, VII. díl, Moskva 1972, s. 564.

161 Elizabeth Dimsdale (1732–1812) Elizabeth Dimsdale se stala v roce 1781 třetí ţenou o dvacet let staršího barona Thomase Dimsdale. Před baronkou se tímto sňatkem otevřel nový svět naplněný audiencemi u evropských panovnických dvorů a nakonec také u ruské carevny. Tato situace pro šlechtičnu zvyklou na provinční anglický ţivot nebyla snadná, musela se mnoho učit, přinejmenším tomu, jak se adaptovat na podmínky a zvyky cizích zemí.505 Manţele Dimsdale doprovázel na jejich cestě z Doveru do Sankt Petěrburgu reverend John Glen King, jehoţ baron znal jiţ od roku 1768 ze své první návštěvy Ruska. Cesta trvala šest a půl týdne. Baronka se ve svém deníku daleko podrobněji věnuje právě cestě do Ruska neţ zpět. V ruském hlavním městě strávil manţelský pár tři týdny a poté se přesídlil do Carského Sela, aby zde baron splnil úkol, kvůli kterému přicestoval, totiţ očkovat velkokníţata – Aleksandra a Konstantina. A s přestávkou v Sankt Petěrburgu se opět oba manţelé vrátili do Británie. Z této cesty vychází i mnohem později publikovaný cestopis An English Lady at the Court of Catherine the Great The Journal of Baroness Elizabeth Dimsdale 1781. Manţelství trvalo bezmála dvacet let a Elizabeth svého muţe o stejný počet roků také přeţila. Roku 1812 ve věku osmdesáti let zemřela.506

Aleksandr Ivanovič Gercen (1812–1870) Aleksandr Ivanovič Gercen byl ruský spisovatel, filozof a revolučnědemokratický publicista, vůdčí osobnost proticarských zahraničních center v padesátých a šedesátých letech devatenáctého století. Protoţe neskrýval své protinevolnické a svobodomyslné názory, byl roku 1834 spolu s několika dalšími členy krouţku (který sám vytvořil a který se orientoval na francouzský utopický socialismus) zatčen a poslán do vyhnanství. Po návratu z dalšího nuceného pobytu v Novgorodě se stal spolu s Vissarionem Grigorjevičem Bělinským a dalšími čelním představitelem zapadnictví. Svými spisy poloţil základ ruské filozofii. Z jeho bohaté literární produkce lze uvést například román Kto vinovat? (Kdo je vinen) z roku 1847, pojednávající o svobodné lidské osobnosti, která sama formuje svůj ţivot. V této souvislosti si velmi cenil britského právního systému a úctu k zákonům umoţňujícím svobodu tisku a vyjadřování kladl Rusku za vzor, jak bylo zmíněno rovněţ výše v textu.

505 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 11–12. 506 A. G. CROSS (ed.), An English Lady, s. 13–14.

162 V roce 1847 Gercen odjel i se svou rodinou do Francie a v emigraci jiţ zůstal. V dalších letech postupně korigoval své názory: odmítal pro Rusko kapitalistickou cestu vývoje a přikláněl se k utopistickým projektům ruského socialismu, jimiţ předjímal pozdější učení narodniků. Později v Londýně vydával první svobodná necenzurovaná ruská periodika: almanach Poljarnaja zvezda (1855–1869) a časopis Kolokol (1857–1867). Vrchol Gercenovy tvorby představovaly sedmidílné memoáry Byloje i dumy (O tom, co bylo), vznikající mezi léty 1852 a 1868, zahrnující všechny podstatné dějinné zvraty devatenáctého století.507

Matthew Guthrie (1743–1807) Matthew Guthrie, původem Skot, strávil značnou část svého ţivota v Sankt Petěrburgu. Vykonával v Rusku od roku 1760 funkci hlavního lékaře v Noble Land Cadet Corps. Po nezdařených pokusech vydat v Británii své literární práce vztahující se k Rusku připojil Guthrie některé z nich alespoň v podobě glos a poznámek k rozsáhlému cestopisnému dílu své manţelky Marie Guthrie (Tour Performed in the Years 1795–6 though the Taurida or Crimea). Jako člověk širokých zájmů referoval ve své korespondenci do vlasti o ruské medicíně, vědě, geografii, historii, literatuře, hudbě. (Stal se mimo jiné v roce 1778 zakládajícím členem New Musical Society).508

John Glen King (1732–1787) Reverend John Glen King byl významným britským teologem a spisovatelem osmnáctého století, věnujícím se církevním tradicím a dějinám. Narodil se v hrabství Norfolk v roce 1732 a po skončení studií na gymnáziu vstoupil na Caius College na univerzitě v Cambridgi. Zde se stal roku 1752 bakalářem a o jedenáct let později magistrem svobodných umění. Později získal titul doktora teologie a členství v britské Královské společnosti a Společnosti staroţitností.

507 I. POSPÍŠIL, Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, s. 225–227; A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, VI. díl, Sankt-Petěrburg 1905, s. 97–133; A. M. PROCHOROV (ed.), Bol’šaja sovětskaja enciklopedija, VI. díl, Moskva 1971, s. 428–430; S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 124–143. 508 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 23–25.

163 Od roku 1763 působil jedenáct let jako kaplan britské komunity v Sankt Petěrburgu (British Factory), určené především pro Brity usazené v Rusku. Zemřel 3. listopadu 1787 ve věku 55 let.509

Jean Baptiste de Lesseps (1766–1834) Jean de Lesseps se jako mladý překladatel účastnil expedice, kterou inicioval francouzský král Ludvík XVI. Cílem výpravy bylo obeplout zeměkouli a vrátit se s informacemi zpět na versailleský dvůr. V září 1787 se posádka vylodila na Kamčatce, trasa dále směřovala ze Sibiře přes Moskvu do Sankt Petěrburgu. Vedení celé výpravy měl na starosti badatel Jean François de Galaup, hrabě La Pérouse (1741–1788) a detailního popisu úspěchů a výsledků cesty se ujal právě Jean de Lesseps. Deník de Lessepse přinesl cenné zprávy o ţivotě a podmínkách na poloostrově Kamčatka, odlehlejší části Jekatěrinina impéria. Kladl důraz na často špatný vliv ruských kolonizátorů na domorodé obyvatelstvo. Jako překladatel strávil de Lesseps tři a půl měsíce na cestě z Jakutska přes celé ruské území aţ do Francie a unikl osudu, který v roce 1788 postihl zbytek výpravy.510 S carským impériem se sţil natolik, ţe později několikrát zastával funkci francouzského konzula v Sankt Petěrburgu.511

Charles Joseph de Ligne (1735–1814) Kníţe Charles de Ligne pocházel z rodiny vojáka, původem z Bruselu, a jiţ v sedmnácti letech sepsal a publikoval Profession of Arms a zahájil vojenskou kariéru jako praporčík v regimentu svého otce. Díky svým vynikajícím taktickým schopnostem a bystrému úsudku si během sedmileté války (1756–1763) získal věhlas tehdejších

509 John AIKIN – Thomas MORGAN – William JOHNSON (eds.), General biography: or, Lives, critical and historical of the most eminent Persons of all Ages, Countries, Conditions and Professions, London 1807, vol. VI., s. 38; A. G. CROSS, „By the Banks of the Neva“, s. 76, 104–117, 140; Dictionary of National Biography, XXXI. díl, London 1892, s. 141–142. 510 Po opuštění Kamčatky měla výprava za úkol prozkoumat pobřeţí Austrálie, coţ byla poslední povinnost, kterou jí uloţilo ministerstvo námořnictví. La Pérouse se rozhodl doplout do Austrálie co nejdříve, aby ještě zastihl na jiţní polokouli léto. 6. prosince 1787 dorazil na souostroví Samoi (Samoiské ostrovy byly objeveny holandským mořeplavcem Jakobem Roggeveenem v roce 1722). Před odjezdem ze souostroví byla výprava na ostrově Tutuila napadena domorodci, kteří dvanáct členů zabili. Ze Samoi výprava pokračovala do Tonga a poté do Austrálie. 26. ledna 1788 připlula do Botanického zálivu v Austrálii. Zde se setkala s flotilou britských lodí pod vedením kapitána Arthura Philippse. La Pérouse předal Britům několik dopisů s ţádostí o jejich dopravení do Evropy. V dopisech detailně popsal cestu z Kamčatky, a především tragédii na Tutuile. To byla také poslední zpráva, kterou La Perkuse podal. V březnu 1788 skupina vyplula z Botanického zálivu a o jejím dalším osudu nebylo nic známo. Kdyţ kapitán Philipps odevzdal dopisy britské Admiralitě v Londýně, byly prozkoumány a poslány do Francie. Národní shromáţdění nařídilo 9. února 1791 vyslat do Tichého oceánu dvě lodi – fregatu Recherche a plachetnici Éspérance – s úkolem najít zmizelou výpravu. To se však nikdy nepodařilo. Srov. http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Fran%C3%A7ois_de_La_P%C3%A9rouse (cit. 3. 12. 2009). 511 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 388.

164 literárně činných osobností, k nimţ patřil například osvícenský myslitel François Maria Voltaire. V roce 1755 se oţenil s Françoise Marií, kněţnou Lichtenstein. Rok 1780 pro něho znamenal začátek několikaletého cestování (s určitými přerušeními) po Evropě. V Rusku se zastavil poprvé jen krátce, podařilo se mu ale v Sankt Petěrburgu setkat s carevnou Jekatěrinou II. Následně impérium navštívil v prosinci 1786 a tentokrát se stal spolu s hrabětem de Ségur právě jedním z účastníků carevniny slavné expedice na Krym. A na konci roku 1787 jako člen Jekatěrinina vojska bojoval pod Potěmkinovým vedením proti Turkům. Do Vídně se vrátil roku 1791. Roku 1806 byl rakouským císařem jmenován polním maršálem.512

Arkadij Ivanovič Morkov (1747–1827) Hrabě Arkadij Ivanovič Morkov sehrál významnou roli na diplomatickém poli v době Napoleonovy expanze do Evropy. Roku 1801 se stal nástupcem Kolyčeva ve funkci ruského ambasadora v Paříţi. Jeho hlavním úkolem bylo zastupovat ruské zájmy na francouzském dvoře. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se situace mezi mocnostmi zkomplikovala a Morkov byl nucen aktivně se angaţovat v britsko-francouzsko-ruském konfliktu, v jehoţ středu stál boj o strategicky výhodný ostrov Malta. Francouzská strana se zpočátku snaţila naklonit si jej na svoji stranu (především proti Británii). Rovněţ sám Morkov si nejprve nejasný postoj Británie vysvětloval její snahou ovládnout Maltu a francouzským argumentům naslouchal. Později se však přesvědčil, ţe v mnoha dalších záleţitostech se chová podivně a intriky proti svým soupeřům osnuje spíše Francie. Do Sankt Petěrburgu posílal stíţnosti na naprostou rozporuplnost toho, co Napoleon sliboval, s tím, co skutečně činil. Problematickým bodem se jevilo především jmenování a zvolení velmistra maltézských rytířů, jehoţ místo se po smrti cara Pavla I. uprázdnilo. Situace se vyostřila a Morkovova role stoupla na počátku roku 1802 po uzavření míru v Amiens. Kdyţ se Napoleonovi nepodařilo přimět Sankt Petěrburg ke změně stanoviska a postavit jej v maltské otázce na svou stranu, obvinil ruského vyslance Morkova z vměšování do francouzských záleţitostí a osnování protifrancouzských intrik. Stálé stíţnosti, které Napoleon adresoval přímo carovi, přispěly k ochlazení rusko- francouzských vztahů. I přesto, ţe Aleksandr I. spolu s kancléřem Aleksandrem

512 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 390.

165 R. Voroncovem povaţovali ţaloby za směšné a lţivé (car Morkovovi dokonce slíbil očištění), doporučili vyslanci Paříţ opustit. Morkov opustil francouzskou metropoli na počátku prosince 1803 a na svém místě ponechal pouze chargé d‟affaires Ubriho. Tento krok znamenal v rusko-francouzských vztazích podstatnou trhlinu, umocněnou nespokojeností Napoleona s tím, ţe v Paříţi jiţ po Morkovovi nebyl dosazen vyslanec stejné hodnosti, nýbrţ pouze jeho diplomatický zástupce. Mezi oběma zeměmi konflikt odstartoval postupné ochlazování vzájemných vztahů, které pak vlivem dalších událostí dospělo aţ k naprosté roztrţce a přerušení diplomatických styků.513

John Parkinson (1754–1840) John Parkinson pocházel z britského Lincolnshiru, vyučoval na oxfordké univerzitě, působil jako kněz v Brocklesby. V letech 1792 aţ 1794 se zúčastnil cesty po Evropě, během níţ sepisoval deník, později nazvaný Severní cesta. Trasa kopírovala zcela model typický pro tehdejší „Grand Tour“.514 Parkinson jako profesor na Oxfordu doprovázel syna Edwarda Wilbrahama-Bootla, pozdějšího prvního lorda Skelmersdala, který brzy poté, co se vrátil z cesty kolem Evropy, nastoupil svoji politickou kariéru. Cesty studentů zajímajících se o politické dění a chystajících se na politickou kariéru směřovaly většinou přes Francii a Itálii. V době Velké francouzské revoluce se však tyto trasy staly spíše neţ zajímavé velmi nebezpečné. Cesty severní a střední Evropou však nabízely vhodnou alternativu a pozdní osmnácté století změnilo poměr sil v Evropě. Přitaţlivost severních a východních cest vedla k rostoucímu zájmu o Prusko, habsburskou monarchii a Rusko. Švédsko, po určité době, kdy stálo v pozadí, se opět zviditelnilo pod dynamickou vládou Gustava III., který nastoupil jen několik měsíců předtím, neţ John Parkinson procházel Stockholmem na své cestě do Ruska. O přitaţlivosti Ruska pro britské mladé cestovatele svědčila například také výprava lorda Herberta, který byl doprovázen reverendem Williamem Coxem a který navštívil Sankt Petěrburg a Moskvu v roce 1776. Častěji však bylo Rusko atraktivnější pro příslušníky šlechty,

513 Srov. K. JAŠKOVÁ, Rusko a maltská otázka, s. 505–522. Dále V. J. ŢELEZNOV – M. M.KOVALEVSKIJ (eds.), Enciklopedičeskij slovar’ Granat, XXIII. díl, Moskva 1910–1948, s. 646. 514 Grand Tour se stala v Evropě tradičním zvykem uplatňovaným ve vyšších společenských třídách přibliţně od roku 1660 do čtyřicátých let devatenáctého století. Jednalo se o zahraniční cesty mladých šlechticů, jejichţ důvodem byl především výchovný charakter a předem jasně daná trasa. Podle vzoru britské aristokracie a bohaté pozemkové šlechty začaly být podobné výpravy na kontinent pořádány i bohatými mladými muţi z protestantské severní Evropy a od druhé poloviny osmnáctého století se přidali i mladíci z Jiţní a Severní Ameriky a dalších zámořských zemí. Tradice se postupně rozšířila i do středních sociálních vrstev.

166 jejichţ pověst v západní Evropě nepatřila k nejlepším a kteří se z tohoto důvodu rozhodli odcestovat co nejdále (například vévodkyně z Kingstonu či dobrodruh Semple Lisle), nebo pro podnikavé skotské lékaře a námořní důstojníky, kteří byli díky svým schopnostem na dvoře Jekatěriny II. vítáni (například admirál Greig, který pomohl zničit tureckou flotilu u Česme nebo carevnin osobní lékař Rogerson). Parkinsonovy záznamy z roku 1793 ukazovaly přesnou trasu výpravy směřující do Tobolsku přes Skandinávii. Aby se připravili na cestu na východ, strávili její účastníci určitou dobu v Sankt Petěrburgu a Moskvě. Na radu kněţny Daškovové se rozhodli změnit způsob trasy a vydali se místo směrem na Čínu jiţní cestou z Tobolska ke Kaspickému moři a předhůří Kavkazu. Odtud se přes Krym a severně přes Ukrajinu vrátili zpět do Moskvy a Sankt Petěrburgu. Strávili celé jaro, léto a podzim 1793 cestováním a následující zimu zůstali v Sankt Petěrburgu. Na jaře 1794 nastoupili zpáteční cestu přes Vídeň, Dráţďany, Berlín a Hamburg do Británie. Parkinsonův deník obsahoval detailní záznamy dlouhé a velmi neobvyklé verze „Grand Tour“, v mnohém přibliţující Rusko a jeho obyvatele, méně jiţ autora deníku. Komentáře poskytovaly excelentní reportáţ vytvořenou bezprostředně po záţitku či události, jíţ byl autor přítomen, a to bez zbytečného moralizování, čímţ se staly hodnověrnějšími a objektivnějšími.515

John Perry (1670–1732) John Perry se narodil v Rodborough v Gloucestershire. Do sluţeb britského námořnictva vstoupil jiţ v raném věku a roku 1690 dosáhl hodnosti nadporučíka. V roce 1693 velel lodi, která padla do rukou Francouzů. Perry byl odsouzen vojenským soudem k pokutě tisíc liber a deseti letům odnětí svobody. Dočkal se však propuštění, a proto se jiţ v roce 1698 mohl setkat s ruským carem Petrem I., který v té době navštívil Británii v rámci své inspekční cesty po kontinentu a na Ostrovech najímal vojenské a jiné odborníky. Perry při této příleţitosti uzavřel smlouvu na deset let jako technik pro vodní stavby a přijel do Ruska v létě 1698. Pracoval na několika projektech vodních kanálů spojujících Volhu s Donem a se Sankt Petěrburgem a na konstrukcích loděnic. Perry však nedostal slíbenou mzdu za své sluţby a roku 1712 se jen s velkými obtíţemi vrátil zpět do Británie. Ve své vlasti se mu nakonec podařilo získat velký obdiv. Důvodem bylo zamezení průtoku vody trhlinou temţské hráze v Dagenhamu. Svá poslední léta strávil

515 John PARKINSON, A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, s. xi–xvi.

167 v Lincolnshiru a zemřel ve Spaldingu během projektových prací zaměřených na vysušování baţin.516

London King Pitt (1773–1813) Reverend London King Pitt jako vzdělaný anglikánský kněz (studoval v Oxfordu a Sankt Petěrburgu) působil nejprve v letech 1797–1798 jako dočasný zástupce britského reverenda Thomase Percivala při britském vyslanectví v Sankt Petěrburgu. Později se mezi léty 1799 a 1813 stal klíčovou postavu ve sporu o obsazení zmiňovaného postu v Rusku.517

Platon, Petr Georgievič Levšin (1737–1812) Arcibiskup Platon, nejprve rektor Troického semináře, posléze arcibiskup moskevský a hlava Slovansko-řecko-latinské akademie a konečně od roku 1787 metropolita moskevský a kolomenský, se proslavil svými kázáními. Po Prokopovičovi byl dalším vynikajícím kazatelem a řečníkem. Působil mimo jiné jako domácí učitel velkokníţete Pavla (budoucího cara Pavla I.), byl však především odborníkem na dějiny východní církve. K jeho nejzdařilejším dílům patří Kratkaja Cerkovnaja Rossijskaja Istorija z roku 1805, kde se poprvé objevilo systematické shrnutí dějin ruské církve zaloţené na kritickém rozboru existujících historických pramenů. Z uvedeného důvodu pojilo Platona nejen profesní, ale i osobní přátelství s britským reverendem působícím v Sankt Petěrburgu, Johnem G. Kingem.518

Robert Ker Porter (1777–1842) Biografická líčení raného Porterova ţivota se soustředí zejména na to, co ovlivňovalo jeho osobní mentální vývoj, neţ na statistická data o jeho původu a akademickém vzdělání. Dokonce přesné datum jeho narození je nejisté (známý je pouze rok narození 1777). Rodiče byli spřízněni (členy rodiny lze sledovat velmi hluboko do historie, například aţ k bitvě u Agincourtu519), avšak jejich křestní jména nejsou nikde zaznamenána. Otec, lékař vojenského oddílu v Enniskillen, člen irské rodové větve, zemřel, kdyţ byl Robert ještě dítě.520 Následně se spolu se svou matkou a dvěma sestrami

516 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 384. 517 A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 136. 518A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, XX. díl, Sankt-Petěrburg 1912, s. 49. 519 Bitva u Agincourtu se odehrála v roce 1415 v rámci stoleté války, vedené mezi Francií a Anglií v letech 1337–1453. 520 Samuel Austin ALLIBONE, A Critical Dictionary of English Literature and British and American Authors, living and deceased, s. 1644.

168 (starší bratr zůstal v Anglii u svého dědečka) rodina přestěhovala do Edinburghu, do matčina rodného Skotska. Matka dětem byla zároveň vychovatelkou a předávala jim literární a umělecké schopnosti, které pro Roberta představovaly první vklad do pozdější vlastní tvorby. Druhým pramenem jeho budoucího zaměření se staly legendy a balady o skotských hrdinech. V tomto rodinném prostředí se formovalo vnímání a myšlení budoucího britského umělce.521 O mnoho let později starší sestra Jane vloţila záţitky z této doby do populárního románu The Scottish Chiefs.522 Kolem roku 1790 matka zapsala mladého Roberta do Academy of Arts (Akademie umění) ke slavnému malíři Benjaminu Westovi do Londýna. Kolem Portera se začal vytvářet krouţek označovaný jako „čajový stůl“, kde se scházelo mnoho tehdejších prominentních osobností. Patřili sem jak členové vojenské a námořní elity, hlásící se k přátelům jeho otce, tak literáti z okruhu známých jeho matky.523 Mladý Porter navazoval kontakty nejen v britské intelektuální společnosti, ale seznámil se rovněţ například s polským emigrantem Tadeuszem Kościuszkem. Ten se také stal pro Jane Porter námětem k jejímu románu Thaddeus of Warsaw. I druhá sestra Anna Marie se zařadila k literárně činným ţenám té doby. Model pro hrdinu jejího díla The Village of Mariendorf jí poskytl přímo bratr. Naopak Robert zase častokrát své obrazy ztvárňoval podle námětů svých sester. Roku 1793 byl spolu se svým spoluţákem a blízkým příbuzným Williamem Turnerem přijat do Royal Society a jeho kariéra stále stoupala.524 Byl potěšen úspěchem několika svých oltářních obrazů, ale jak jeho temperament, tak nadání pro vyjádření neklidné doby jej odklonily od námětů církevních ke kompozici historické krajinomalby. V ní se mu dařilo kombinovat citlivost k přírodě s romantikou hrdinských činů. Kdyţ Británie v roce 1799 získala indický ostrov Seringapatam, rozhodl se teprve začínající umělec k ambicióznímu podniku. V devatenácti letech zobrazil ostrov na plátně měřícím

521 Anne Katharine ELWOOD, Memoirs of the Literary Ladies of England, díl II., London 1843, s. 276. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 294. 522 Zajímavou okolností zůstává, ţe sourozenci se v této době přátelili s malým Walterem Scotem, který se podle Jane později přiznal Georgri IV., ţe The Scottish Chiefs mu první dal podnět pro jeho pozdější román Waverly. Přesto se profesor Gerould domnívá, ţe to bylo pouhé zboţné přání Jane, jejíţ publikace roku 1809 byla antedatována, aby její kniha o pět let předstihla publikaci Waverly. Srov. Gordon Hall GEROULD, The Patterns of English and American Fiction. A History, Boston 1942, s. 185–186; S. A. ALLIBONE, A Critical Dictionary of English Literature and British and American Authors, living and deceased, s. 1646; P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 294. 523 Například sir Sidney Smith (1764–1840), hrdina bitvy u Akko (či Akkon, současného izraelského města), které Napoleon v roce 1799 neúspěšně napadl, jehoţ hrdinské činy mladý umělec později ztvárnil na svých plátnech, dále Hannah More a Elizabeth Hamilton. 524 Alexandr J. FINBERG, The Life of J. M. W. Turner, Oxford 1939, s. 22. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 295.

169 více neţ dvě stě stop za pouhých šest týdnů. Obraz pokrýval celou stěnu velké místnosti gymnázia, které navštěvoval. Tím vyvolal velké nadšení nejen u prezidenta Královské Akademie (Royal Academy) Westa, ale jak později napsal i Thomas Dibdin, přítel rodiny, projevy chvály si vyslouţila i první veřejná výstava: „(…) učenci ţasli, veřejnost byla okouzlena (…)“525 Bezvýhradné nadšení, které následovalo, bylo prvním krokem k věhlasu, který mu nakonec zajistil pozici historického malíře a s tím spojené pozvání ke dvoru cara Alexandra I. do Ruska. Porter se podruhé do Ruska vrátil v roce 1811 a následujícího roku se uskutečnil jiţ dlouho plánovaný sňatek s kněţnou Marií Ščerbackou. V roce 1813 jej princ regent v Británii pasoval na rytíře. Poté v letech 1817–1820 ještě podnikl rozsáhlou cestu přes Rusko na Kavkaz a do Persie. Poté, co navštívil ještě jednou Rusko, byl jmenován konzulem ve Venezuele a do Británie se vrátil jen v roce 1841. Rok na to během návštěvy své jediné dcery v Sankt Petěrburgu zemřel a zde byl také pohřben.526

Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij (1739–1791) Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij, významný ruský diplomat a politik v době vlády carevny Jekatěriny II., se narodil v obci Čiţovo poblíţ Smolenska v rodině nepříliš bohatého běloruského důstojníka šlechtického původu. Na gymnáziu v Moskvě se projevil jeho talent a jako jeden z mála mohl navštívit Sankt Petěrburg a být představen carevně Jelizavetě I. Úspěch však vystřídal pád. Potěmkin přestal školu navštěvovat, za coţ následovalo vyloučení a návrat do gardy, kam poprvé nastoupil ještě před gymnáziem. Rok 1762, během něhoţ se aktivně účastnil státního převratu, který vynesl do carského křesla Jekatěrinu II., pro něho znamenal odrazový můstek v kariérním růstu. Nejprve byl povýšen na nadporučíka gardy, carského podkomořího, krátce působil jako diplomatický kurýr ve Švédsku, za účast v bojích proti Turecku byl povýšen na generálmajora a posléze na generálporučíka. Potěmkin vystoupil na samý vrchol své politické kariéry, zároveň však i na nejvyšší moţný post v carském Rusku. Poté, co byli postupně zbaveni moci dosavadní Jekatěrinini oblíbenci – Grigorij Grigorjevič Orlov a Aleksej Vasilčikov, dostal se na jejich místo v roce 1775 (ve svých třiceti pěti letech) Potěmkin. Vliv si dokázal udrţet aţ do své smrti v roce 1791. I přesto, ţe během jeho působení se v carevnině blízkosti vystřídalo ještě

525 Thomas Frognall DIBDIN, Reminiscences of a Literary Life, I. díl, London 1836, s. 144–145. Srov. P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 296. 526 P. PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia, s. 295–296; A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 390.

170 několik oblíbenců, Potěmkin si svoji pozici „spoluvladaře“ zachoval. Stal se jedním z nejvlivnějších a nejbohatších muţů impéria, mimo jiné získal titul hraběte, následně v roce 1776 i titul říšského kníţete, který mu na přání carevny udělil císař Josef II. Největšího úspěchu své kariéry dosáhl jako vicekrál a vladař nově připojených území na jihu Ruska. V březnu 1774 jej carevna jmenovala generálním gubernátorem Novorossijska. V roce 1785 byla tato gubernie přejmenována na Jekatěrinoslavskou a zahrnovala i Krym. Oblast se měla stát Potěmkinovým velkolepým ţivotním dílem. Ve svých plánech chtěl nový gubernátor vytvořit z téměř neosídleného území nejbohatší kraj celého impéria. K dosaţení cíle zval z Evropy nové obyvatele, kteří by pustinu kolonizovali. Za pomoci značných finančních prostředků začala po roce 1783 mohutná výstavba Novorossijska včetně přístavu Sevastopol. Avšak Potěmkinovy záměry se, i přes neutuchající podporu carevny Jekatěriny II.,527 ukázaly nemoţné – především z důvodu potřeby stále nových dotací. Při inspekční cestě carevny spolu s pozvanými zahraničními hosty v roce 1787 pak ze zamýšleného krymského zázraku zbyly papírové kulisy představující neexistující falešný bohatý svět nové carské gubernie a dobře známý výraz tzv. potěmkinské vesnice. Ještě před smrtí kníţete Potěmkina porazila rusko-rakouská koalice turecké síly a válka byla ukončena v roce 1790 dobytím Izmailu (města v Oděské oblasti na jihozápadě Ukrajiny). Potěmkin měl jménem carevny zahájit mírová jednání s Turky, avšak do Jassů (v dnešním Rumunsku), kam byla svolána mírová konference, jiţ přijel s podlomeným zdravím. Zemřel během cesty do Nikolajeva (zřejmě na perforaci ţlučníku).528

William Richardson (1743–1814) William Richardson se narodil v britském Aberfoyle v Perthshire jako syn diecézního duchovního. Ještě před dokončením studia na univerzitě v Glasgow působil v roce 1766 jako vychovatel Charlese, syna lorda Cathcarta. O dva roky později je jiţ doprovázel do Sankt Petěrburgu, kde lord Cathcart vykonával post mimořádného britského ambasadora. Richardson zde setrval aţ do roku 1772 a krátce poté, co se vrátil do Británie, začal vyučovat na katedře klasické literatury na univerzitě v Glasgow, kde setrval aţ do své smrti.

527 Hlavním důvodem carevniny podpory byl její vlastní plán: vytlačení Turků a ovládnutí Černého moře, Balkánu a Cařihradu. 528 A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, XX. díl, Sankt-Petěrburg 1912, s. 649–669; A. M. PROCHOROV (ed.), Bol’šaja sovětskaja enciklopedija, XX. díl, Moskva 1975, s. 427–428; Olga I. JELISEJEVA, Geopolitičeskije projekty G. A. Potěmkina, Moskva 2000.

171 Richardson byl muţem širokého vědeckého rozhledu: patřil mezi humanistické badatele, psal básně, stejně jako filozofická pojednání, byl autorem mnoha prací včetně vynikajících článků o Shakespearovi.529

Jane Rondeau (1700–1783) Lady Jane Rondeau, je autorkou anonymně publikovaných dopisů z Ruska, nazvaných Letters from a Lady (1775). Narodila se jako dcera zámoţného anglikánského kněze Goodwina v hrabství York. Do carského impéria se poprvé vypravila v roce 1728, aby se přímo v Sankt Petěrburgu provdala za Thomase Warda, britského generálního konzula v Rusku. Po manţelově smrti v únoru 1731 uzavřela do několika měsíců druhý sňatek s Britem ţijícím na ruském dvoře, Claudem Rondeau. Poté, co opět ovdověla, se vrátila v závěru vlády carevny Anny do Británie, doprovázená Williamem Vigorem, kvakerem a obchodníkem Ruské společnosti v Londýně (Russia Company), který se stal jejím třetím chotěm. Poslední léta svého ţivota strávila v Taplow v Buckinghamshire a zemřela ve Windsoru.530

Petr Aleksandrovič Rumjancev-Zadunajskij (1725–1796) Petr Aleksandrovič Rumjancev se narodil v roce 1725 jako syn hraběte Aleksandra Ivanoviče Rumjanceva, vojenského velitele cara Petra I. Rovněţ jméno Petr dostal mladý Rumjancev po zmiňovaném panovníkovi. Rumjancev pouţíval od roku 1744 titul hrabě. Svými vojenskými schopnostmi se zviditelnil během války se Švédskem (1741–1743) a za války sedmileté (1756–1763). Zvláštní přízni se těšil za cara Petra III. a z toho důvodu také v době panování Jekatěriny II. ţádal o propuštění. I přesto carevna v roce 1764 na jeho a Paninův návrh zrušila úřad ukrajinského hejtmana a nahradila ho po vzoru guberniálního systému centrálního Ruska maloruským vrchním gubernatoriátem rozčleněným na tři gubernie. Do jeho čela panovnice jmenovala právě Rumjanceva a pověřila jej rovněţ předsednictvím maloruského poradního kolegia s hlavním úkolem zaměřit se na likvidaci autonomie území. Rumjancev v kolegiu ustaveném jako náhrada za zrušené hejtmanství předsedal čtyřem velkoruským a čtyřem maloruským činitelům a na tomto poli se mu značně dařilo. Na jeho podnět vznikla tzv. Rumjancevskaja opis, tedy všeobecné sčítání lidu za účelem zjištění majetku

529 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 387. 530 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 385.

172 a zvláštních stavovských výsad kozáků.531 V roce 1756 byla do Moskvy svolána komise, která měla vypracovat administrativní zřízení pro Malorusko. V rusko-tureckých válkách mezi léty 1768–1774 vedl Rumjancev druhou armádu, jejímţ úkolem bylo chránit hranice Ruska. Protoţe však velitel první armády Aleksandr Michajlovič Golicyn nebyl ve svých úkolech dostatečně úspěšný, jmenovala Jekatěrina II. na jeho místo právě Rumjanceva. Tomu se 7. července 1770 podařilo porazit s dvaceti pěti tisíci muţi osmdesát tisíc Turků u Larga a 21. července u Kagulu své vítězství potvrdil. Svými úspěchy se Rumjancev zařadil mezi slavné vojevůdce osmnáctého století. Postupně dobyl Izmail, Kiliji, Akerman, Brajlov, Izakču, Bendery, za Dunajem Ruščuk. Svou činností přiměl nakonec Turky v roce 1774 k uzavření míru v Küčük-Kajnardţi – míru, který pro tureckou Portu znamenal značné ztráty532. Za svoji vojenskou činnost byl v roce 1775 odměněn čestným přídomkem Zadunajský a jmenován velitelem kavalerie. Jekatěrina II. navíc jeho vítězství oslavila umístěním obelisků v Carském Sele a v Sankt Petěrburgu. Ruská vojenská taktika měla i v budoucnu v Rumjancevovi významný vzor, a to především v důrazu na materiální zabezpečení a výchovu vojáků. Své poznatky a zkušenosti shromáţdil velitel v několika svých spisech,533 inicioval vydání ruských vojenských předpisů, aktuálních ve druhé polovině osmnáctého století. Po válce se Rumjancev opět vrátil do Maloruska a inspiroval se občanským zřízením ostatních ruských gubernií a jako gubernátorovi se mu podařilo shromáţdit obrovský majetek. Během druhé rusko-turecké války (1787–1791) velel opět druhé armádě, dobyl Azov a zvítězil v několika bitvách, avšak v roce 1790 se kvůli konfliktu s vrchním velitelem operací Grigorijem A. Potěmkinem své funkce v podstatě vzdal. V roce 1794, v rusko-polském konfliktu, byl sice jmenován hlavním velitelem ruské armády, avšak kvůli své nemoci fakticky předal řízení operací Aleksandru Vasiljeviči Suvorovovi a prakticky jiţ nevyjíţděl ze svého panství.534

531 Srov. Dmitrij Ivanovič BAGALJEJ, Generaľnaja opis Malorossiji, Kijev 1883. 532 Mimo jiné i nezávislost Krymu na sultánově říši či volnou plavbu ruských lodí úţinami Bospor a Dardanely – viz výše. 533 Jednalo se především o spisy: Instrukcija z roku 1761, Obrjad služby z roku 1770 a Mysli z roku 1777. 534 Archiv knjazja Voroncova, IV., V., VI., VII., VIII., X.–XIII. díl, Moskva 1872–1877; Ottův slovník naučný, XXII. díl, Praha 1904, s. 102–103; R. VLČEK, Alexandr A. Bezborodko, s. 289–303; A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, XXIII. díl, Sankt-Petěrburg 1911, s. 521–572; A. M. PROCHOROV (ed.), Bol’šaja Sovětskaja enciklopedija, XXII. díl, Moskva 1978, s. 392–393; V.V. PRUNCOV, Polkovoděc P. A. Rumjancev, Moskva 1946.

173 Andrej Afanasjevič Samborskij (1732–1815) Andrej Afanasjevič Samborskij se narodil v rodině pravoslavného kněze charkovské gubernie. Po studiích v roce 1765 byl se souhlasem carevny Jekatěriny II. vyslán do Británie, aby zde studoval agronomii a podporoval mladé Rusy, kteří spolu s ním přijeli na Ostrovy za stejným účelem. V témţe roce se začal věnovat sluţbě pro ruskou církev v Londýně. V roce 1768 se oţenil s Angličankou Elizabethou Filding, která přestoupila na pravoslavnou víru, a protoţe v této době zemřel dosavadní pravoslavný duchovní správce ruské církve v Londýně, byl Samborskij Svatým synodem jmenován na jeho místo. Téhoţ roku tedy musel odcestovat do Sankt Petěrburgu, aby zde byl 8. září uveden mezi pravoslavné popy a jako právoplatný představitel udělené funkce se mohl opět vrátit do Londýna. Činnost pravoslavného duchovního se týkala povinností spojených nejen s ruskou obcí shromaţďující se kolem zdejšího ruského vyslanectví, ale rovněţ s Řeky a britskými stoupenci pravoslaví. Liturgii Samborskij vedl jak v řeckém, tak v latinském jazyce. K jeho povinnostem pastoračním však náleţel i úkol pečovat o blaho Rusů ţijících v Londýně, tedy umělců, lodních stavitelů, námořníků a zemědělců. V Británii strávil celkem patnáct let a poté byl odvolán zpět do Ruska.535 V následujících dvou letech působil v Carském Sele, kde byl v neustálém kontaktu s carevnou Jekatěrinou II. a kromě funkce pravoslavného kněze působil téţ jako poradce v agronomických záleţitostech. Jeho zásluhou například vznikl Aleksandrijský sad v Carském Sele, projektovaný k příleţitosti provedení Jekatěrinina představní O careviče Chlore. Samborskij si získal takovou důvěru carské rodiny, ţe na ţádost Jekatěriny II. doprovázel v roce 1782 careviče Pavla Petroviče (budoucího cara Pavla I.) s jeho ţenou na cestě po západní Evropě a od roku 1784 byl pověřen náboţenskou výchovou a výukou anglického jazyka velkokníţat Aleksandra Pavloviče a jeho bratra Konstantina Pavloviče. Na vzdělání a intelektuální růst budoucího cara Aleksandra I. měl podstatný vliv, nebyl mu pouhým učitelem, ale současně i duchovním vůdcem a společníkem v zábavě. V roce 1797 se rovněţ stal hlavním představitelem zemědělské školy zřízené v Carském Sele. Jedním z důleţitých úkolů Samborského se během cesty do Uher, kam doprovázel kněţnu Aleksandru Pavlovnu, stala i obhajoba pravoslavné víry, i tento úkol se mu podařilo splnit ke spokojenosti carského dvora.

535 Srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 111.

174 Po roce 1802 se usídlil na svém panství v charkovské gubernii, kde se věnoval zvýšení úrovně společenského postavení nevolníků. Svoji literární činnost zaměřil právě tímto směrem – na aplikaci britského modelu hospodářství a zemědělství v Rusku.536

John Sinclair (1754–1835) Sir John Sinclair, skotský politik, odborník v oblasti ekonomiky a finančnictví, první, kdo pouţil ve svých odborných pracích výraz „statistika“ v anglickém jazyce. John Sinclair se narodil jako nejstarší syn George Sinclaira z Ulbsteru, člena rodu hrabat z Caithness. Vystudoval univerzitu v Edinburghu, Glasgow a Oxfordu. V roce 1780 zahájil svoji kariéru v britském parlamentu, která aţ na několik přestávek trvala do roku 1811. Sinclair zaloţil v Edinburghu společnost na zdokonalení britského vlnařství a jeho hlavním počinem se stalo vytvoření úřadu pro zemědělství, v jehoţ čele stanul jako první. Poté, co se v devadesátých letech osmnáctého století zaměřil téměř výhradně na záleţitosti ekonomické, vydal několik odborných publikací, kterými si získal pověst finančního a ekonomického experta. Mezi léty 1791 a 1799 napsal mnohasvazkovou práci The Statistical Account of Scotland, v roce 1795 General View of the Northern Countries and Islands of Scotland, v roce 1812 Account of the Systems of Husbandry adopted in the more improved Districts of Scotland a v roce 1812 ještě Analysis of the Statistical Account of Scotland. V tomto ţivotním období Sinclair napsal přes tři sta sedmdesát traktátů a pamfletů věnovaných politickým, ekonomickým, zemědělským, finančním, územně-plánovacím a literárním otázkám.537

Jakov Ivanovič Smirnov (1754–1840) Jakov Ivanovič Smirnov se narodil v charkovské guberniii v rodině vesnického pravoslavného popa. Z rodné Ukrajiny se dostal do Británie ve skupině dalších nadaných studentů vedených Andrejem A. Samborským (viz výše), kteří byli na Ostrovy vysláni za účelem studia agronomie.538 Po roce 1785 se ukázal jako nepostradatelný pomocník pro ruského vyslance v Londýně Semena R. Voroncova. Jako pravoslavný pop pak Jakov Ivanovič Smirnov působil v Londýně při ruské ambasádě šest let. Kdyţ v roce 1800 došlo k diplomatické

536 Andrej Afanasjevič SAMBORSKIJ, Opisanije praktičeskogo anglijskogo zemledelija, sobrannoje iz raznych anglijskich pisatelej, Moskva 1781; A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, XXIV. díl, Sankt-Petěrburg 1912, s. 147–154; S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 111–112. 537 Dictionary of National Biography, LII. díl, London 1897, s. 301–302. 538 V této době si také změnil příjmení z Linickij na Smirnov (Lenis z latinského jazyka tichý, pokorný, klidný).

175 roztrţce mezi Británií a Ruskem, vyslanec Voroncov a poté i jeho chargé d‟affaires Vasilij Grigorjevič Lizakevič byl odvolán, zůstal Smirnov jediným, kdo mohl vykonávat záleţitosti ruského zmocněnce. Aţ do nástupu cara Aleksandra I. byl tedy Smirnov pověřen uvedeným úkolem a kromě funkce duchovního při ruské ambasádě spadaly do jeho kompetence i otázky ruského vyslanectví. V roce 1837 z důvodu vysokého stáří a nemoci opustil sluţbu v církvi. Zemřel roku 1840 a byl pochován v Londýně.539

Andrew Swinton Postava skotského admirála Andrewa Swintona je aţ na některé detaily obestřena otazníky. Několik málo faktů, které jsou o něm známé, pochází pouze z jeho vlastní cestopisné korespondence vydané pod názvem Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 1791. Swintonovy dopisy kopírovaly trasu jeho cesty: po Norsku a Dánsku následovalo Rusko – nejprve přístav Riga a poté samotné centrum ruské říše, Sankt Petěrburg. Admirál zemřel ještě před svým návratem a v ruském hlavním městě strávil od října 1788 dva roky.540

William Tooke (1744–1820) Britský reverend William Tooke působil poměrně dlouhou dobu (1771–1792) jako duchovní v carském Rusku. Poté, co byl jmenován (1774) reverendem pro Brity, kteří se pohybovali kolem britské ambasády v Sankt Petěrburgu, zapojil se do ţivota tamější komunity a stýkal se s významnými představiteli tehdejšího ruského pravoslavného světa. Na základě ústních a později písemných kontaktů s těmito osobnostmi vznikla jeho autorská a překladatelská díla, která Tooke doplnil svými komentáři a cennými připomínkami. V kontextu Tookových znalostí o Rusku se jeho podíl na překladatelské činnosti stal pro prohloubení znalostí o ruském impériu v Británii nepostradatelný. Na konci osmnáctého století se tak reverend postavil do čela vydavatelských aktivit, které si kladly

539 A. A. POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, XXIV. díl, Sankt-Petěrburg 1912, s. 662; S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 112–113. 540 A. G. CROSS, Russia under Western Eyes, s. 388.

176 za cíl zodpovědně informovat britskou veřejnost o ruském kulturním světě – jeho historii, společnosti i literatuře.541

Aleksandr Romanovič Voroncov (1741–1805) Hrabě Aleksandr Romanovič Voroncov je znám především jako carský kancléř z let 1802–1804, politické a diplomatické funkce však vykonával po celý ţivot. V roce 1841 se narodil v rodině Romana Illarionoviče Voroncova a mezi jeho sourozence patřil rovněţ Semen Romanovič (1744–1832, viz níţe) a kněţna Jekatěrina Romanovna Daškovová (1743–1810, viz výše). Stejně jako jim, dostalo se i jemu po smrti matky vychování u strýce, kancléře hraběte Michaila Illarionoviče Voroncova. Aleksandr Romanovič působil jako mladík v Izmajlovském pluku, studoval ve Štrasburku, cestoval po Itálii, Španělsku a Portugalsku a poté, co strávil jistý čas v Paříţi a v Madridu, sestavil pro strýce popis španělské správy. Seznámil se také s veřejně činnými francouzskými osvícenci a stal se autorem prvních tištěných překladů filozofických povídek Voltaira do ruského jazyka. Poté, co se v roce 1761 vrátil do Ruska, začal svoji diplomatickou kariéru jmenováním chargé d‟affaires ve Vídni a poté byl vyslancem v Londýně (1762–1764) a v Haagu (1764–1768). Do Ruska se vrátil roku 1773 a více neţ dvacet let během vlády carevny Jekatěriny II. zastával funkci prezidenta obchodního kolegia a od roku 1779 rovněţ senátora. Svými úsudky si zajistil věhlas schopného diplomata a politického činitele, na jehoţ mínění brala zřetel i carevna Jekatěrina II. Po míru v Jassích542 byl však odvolán a aţ do počátku vlády Aleksandra I. se neúčastnil důleţitých politických jednání. Teprve rok 1802 znamenal pro Aleksandra Romanoviče změnu a zisk jedné z nejdůleţitějších politických funkcí v zemi. Car Aleksandr I. jej jmenoval kancléřem a hlavou komise pro vytváření zákonů. Tato doba znamenala nejen pro Aleksandra Romanoviče, ale pro celý rod Voroncovových slavnou a triumfální éru. Politické klima vybízelo ke sblíţení Ruska nikoliv jiţ s Francií a Pruskem, jak tomu bylo v minulých letech systému kancléře Panina, nýbrţ k navázání bliţších vztahů s Británií a habsburskou říší. V Londýně v uvedené době působil bratr Semen Romanovič, jehoţ úloha nyní vzrostla a oba Voroncovové upozorňovali na význam, který spojení s Británií pro Rusko mělo.

541 A. G. CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution, s. 106–115; A. G. CROSS, Chaplains to the British Factory, s. 125–142; Sidney LEE (ed.), Dictionary of National Biography, LVII. díl, London 1899, s. 49–50. 542 Roku 1792 na základě míru v Jassích získalo Rusko na Turecku území mezi Dněstrem a Bugem.

177 Aleksandr Romanovič sám sebe označil za obdivovatele Petra I., udrţoval písemný styk s Aleksandrem Radiščevem i poté, co byl spisovatel poslán do vyhnanství, a pomáhal jeho rodině. Zanechal po sobě autobiografické spisy a dochovala se rovněţ jeho korespondence s Voltairem. V poslední čtvrtině osmnáctého a na počátku devatenáctého století vlastnil usedlost Andrejevskoje ve Vladimirské gubernii, která v té 543 době dosáhla svého největšího rozkvětu.

Semen Romanovič Voroncov (1744–1832) Hrabě Semen Romanovič Voroncov působil jako ruský politický činitel a diplomat, vyslanec v Itálii a v Londýně a byl drţitelem všech ruských řádů. Z jeho sourozenců uveďme jiţ zmiňované: bratra Aleksandra Romanoviče (viz výše), který zastával funkci ruského kancléře (1802–1804), a sestru, kněţnu Jekatěrinu Romanovnu Daškovovovou, mimo jiné stojící v době vlády Jekatěriny II. v čele Carské akademie věd a umění (rovněţ viz výše). Semen Romanovič se narodil jako druhý syn Romana Illarionoviče Voroncova, po smrti matky Marty Ivanovny Surminové byl vychováván u strýce, ruského kancléře (v letech 1758–1763) hraběte Michaila Illarionoviče Voroncova. Na vlastní přání vstoupil do Preobraţenského pluku. Po převratu roku 1762, kdy se v Rusku chopila vlády Jekatěrina II., upadl z důvodu svých sympatií k Petru III. v nemilost nové carevny. Do jejích sluţeb se opět vrátil se začátkem první turecké války. V roce 1783 byl jmenován vyslancem v Benátkách a v roce 1785 v Londýně, kde zůstal aţ do roku 1806. Uvedené období tvoří nejpodstatnější část z hlediska britsko- ruských vztahů, a to jak politických, tak kulturních. Semen Voroncov záhy získal uznání a váţnost v britských diplomatických kruzích. Podařilo se mu zabránit chystané britské vojenské pomoci Turecku a obnovit obchodní smlouvu Británie s Ruskem (roku 1793). Vyslanec se dále velmi angaţoval v pomoci bourbonským exulantům, jejichţ cílem bylo ve Francii provést kontrarevoluci. Pro své nekompromisní názory, doloţené i v oficiálních listech, spolu s jeho nesouhlasem s ruským postupem v polské otázce došlo k váţnému ochlazení jeho vztahů s Jekatěrinou II. Počátek vlády cara Pavla I. pro něj znamenal povýšení na mimořádného a zmocněného vyslance v Londýně a v roce 1797 mu byl udělen titul hraběte ruského impéria, k němuţ příslušeny i statky ve Finsku. Teprve během napjatých vztahů

543 Archiv knjazja Voroncova, VIII. díl, Moskva 1880; A. M. PROCHOROV (ed.), Bol’šaja sovětskaja enciklopedija, V. díl, Moskva 1971, s. 370; S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 215–216.

178 mezi Ruskem a Británií, kdy se car sblíţil spíše s Francií, byl Voroncov odvolán z pozice vyslance. V Londýně však setrvat mohl. S nástupem Aleksandra I. bylo jmenování opět obnoveno. Po pěti letech však sám hrabě Voroncov poţádal z rodinných důvodů, především kvůli smrti bratra Aleksanda Romanoviče, o uvolnění z úřadu. Přestoţe jiţ danou funkci v Londýně nevykonával, zůstal aţ do své smrti v roce 1832 v britské metropoli.544

Martha (1775–1873) a Catherine (1773–1824) Wilmot Genealogie starého anglického rodu Wilmot (nebo téţ Wylmot) sahala aţ do doby před dobytím země Normany. Do šestnáctého století byla tato dynastie svázána s hrabstvím Nottingham, poté se objevila v hrabství Derby. K nejvýznamnějším předkům Marthy a Catherine z otcovy strany patřil sir Nicholas Wilmot, který se svými úspěchy u vojska vyznamenal v době vlády krále Charlese I. (1625–1649), jeho syn pak reprezentoval městskou radu v Derby v prvním parlamentu krále Williama Oranţského (1555–1584) a královny Mary.545 Edward Wilmot,546 otec Marthy a Catherine, se narodil roku 1747 jako mladší syn Roberta Wilmota a Mary, dcery Josepha Halla z Mansfield Woodhouse v hrabství Nottingham. Díky vlivným kontaktům547 se mu dařilo rychle postupovat v hodnostním vojenském ţebříčku. S dokončením školy přišlo jmenování do 40. pěšího regimentu a s ním plné nasazení v Irsku. Konkrétním místem Edwardovy působnosti se stalo město Cork, kde se také 11. února 1771 oţenil s Marthou Moore, dcerou reverenda Charlese Moora, pastora v Innishannonu. Spolu měli tři syny a šest dcer. O několik let později kapitán Wilmot odešel z armády do penze, nastoupil jako správce přístavu Drogheda a poté se opět i se svojí rodinou vrátil do Corku. Děti vyrůstaly ve finančně dobře zajištěné domácnosti nedaleko zmiňovaného města, v Glanmire, a všem se dostalo

544 Archiv knjazja Voroncova, VIII. díl; PROCHOROV, A. M., Bol’šaja sovětskaja enciklopedija, V. díl, Moskva 1971, s. 370; S. K. ROMANJUK, Russkij London, s. 216–225. 545 Jedním z předků sester v této linii byl i sir Eardley Wilmot, který stál v čele vrchního civilního soudu v letech 1766–1771. Jeho rozsudky jej proslavily a mnohé se staly precedentem pro budoucnost. Není jistě bez zajímavosti, ţe z matčiny strany sestry patřily naopak k potomkům královraha Thomase Scotta, popraveného poté, co byla roku 1660 restaurována stuartovská monarchie. 546 Ke genealogii uveďme alespoň následující: člen městské rady v Derby, Robert Wilmot, otec Edwarda, měl vlivné příbuzné v Irsku (jeho bratranec zde zastával v letech 1736–1758 funkci hlavního sekretáře lorda viceguvernéra Irska a jeho sestra Alicia byla provdána za Johna Rydera, arcibiskupa v Tuamu), rozhodl se proto své dva syny poslat do země, kde jejich příbuzní mají dobrou pozici a vliv. Starší Robert byl vychován v Trinity College v Dublinu a stal se kaplanem 58. pěšího regimentu. Mladší Edward nastoupil vojenskou sluţbu právě v Irsku. 547 Například jeho sestřenice z matčiny strany Hester Hall (dcera Johna Halla z Mansfield Woodhouse, v hrabství Nottingham) se roku 1757 provdala za Henryho Yelvertona, třetího hraběte ze Sussexu (1729– 1799).

179 patřičného vzdělání. Nejstarší dcera Catherine se stala častým hostem rodiny lorda Mount Cashell v nedaleké rezidenci Moore Park. Tyto později (po míru v Amiens) doprovázela na cestě po kontinentu.548 Edward Wilmot zemřel roku 1815 ve věku 68 let a jeho manţelka jej po několika letech následovala. Kromě Marthy a Catherine, které se proslavily svými listy z Ruska, se stali jejich další dva synové prostřednictvím sňatků členy významných šlechtických rodů.549 Nejstarší dcera Catherine se narodila kolem roku 1773 ve městě Drogheda, mladší Martha o dva roky později v Glanmire. Do šťastného dětství zasáhla aţ v roce 1802 smrt bratra Charlese, který měl před sebou slibnou kariéru u námořnictva. V devatenácti letech byl jmenován velitelem válečné korvety v Západní Indii, ale neţ se mu podařilo dosáhnout svého cíle, padl za oběť ţluté zimnici. Marthy se zpráva velmi dotkla, jak dokládaly dopisy Catherine, která v té době cestovala s lordem Mount Cashell po Francii. Martha se nakonec právě po vzoru své sestry rozhodla rozptýlit svůj smutek v cestování a přijala pozvání ruské kněţny Jekatěriny Daškovové. Do Ruska se nakonec postupně mohly, díky velkorysé nabídce kněţny Daškovové, vypravit obě sestry. Prostředníkem se stala lady Hamilton,550 která se s kněţnou poprvé setkala roku 1770 v lázních Spa, kam obě přijely na léčebný pobyt. Sblíţení, které se ještě upevnilo v následujícím roce v Aix a společným výletem do Švýcarska, dozrálo po určité době aţ k pevnému přátelství.551 Na pozvání lady Hamilton pak o několik let později navštívila ruská kněţna Irsko.552 Při této příleţitosti se setkala i s Wilmotovými a jejich příbuznými v Corku. V domě lady Sussex se seznámila blíţe přímo s kapitánem Edwardem Wilmotem, otcem Marthy a Catherine, a pozvala jeho rodinu do Ruska. Martha a později i Catherine nabídku přijaly a právě z této návštěvy vzešly dopisy adresované do Irska, které obsahovaly cenné informace o ruském prostředí a společnosti dané doby.

548 Jejich dopisy z této cesty byly později publikovány: T. U. SADLEIR (ed.), An Irish Peer on the Continent. 549 Nejstarší syn Robert se oţenil s Elizabeth Chetwood a stal se nejprve advokátem a poté soudcem v Corku. Jméno Chetwood jako dědictví ve Woodbrook přijal v roce 1841 rovněţ jeho syn Edward. Podrobnější genealogické údaje k rodině Wilmot: H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xv.–xix. 550 Catherine Hamilton byla sestřenicí kapitána Edwarda Wilmota (otce Marthy a Catherine Wilmot), dcera Alicie a Johna Rydera, arcibiskupa v Tuam. 551 H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xviii. 552 Kněţna Daškovová procestovala Irsko od Portpatricku do Donaghadee, navštívila téţ Giant Causeway a poslechla si ve starobylé irské dolní sněmovně v College Green ve své době slavného irského politika Henryho Grattana (1746–1820), bojujícího za svobodu irského parlamentu.

180 Martha Wilmot se vrátila zpět do Irska a v roce 1812 se provdala za reverenda Williama Bradforda, pastora v Storringtonu v Sussexu, který se později stal britským kaplanem na ambasádě ve Vídni. Se svým muţem strávila několik let i v Itálii. Zemřela roku 1873 ve věku 98 let. Na rozdíl od své mladší sestry zemřela Catherine v mnohem mladším věku. Jiţ v Rusku se u ní objevily první příznaky tuberkulózy, kterou Martha nazývala astmatem. Po návratu nenašla na Ostrovech příhodné klima, proto se odstěhovala do Francie, nejprve do Moulins, poté do Paříţe, a aţ na několik návštěv Anglie a Irska tam ţila aţ do své smrti 28. března 1824. „Jestliţe kaţdý smrtelník odpyká své slabosti utrpením, jsem si jistá, ţeona si je uţ odpykala,“ napsala po jejím skonu Martha, „neboť nyní je jiţ díky Boţímu milosrdenství v radosti. Nevyznávala příliš náboţenství, ale vţdy hledala Boha a chápala jej jako tajemství, cizí zejména těm, kteří vládnou systémem a soudí podle své sobecké domýšlivosti.“553

553 H. M. HYDE – E. LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals, s. xxv.

181 7 ZÁVĚR

Rusko v osmnáctém a na počátku devatenáctého století Británii fascinovalo svou vzdáleností a svým nepředvídatelným přístupem k Západu. V době, kdy Francií zmítaly bouřlivé záchvěvy Velké francouzské revoluce, Rusko zaujalo poněkud rozporuplný postoj k vnějšímu světu kolem. Na jedné straně touţilo přijímat to, co Západ nabízel, ať uţ se jednalo o francouzské či německé učence, britské námořníky nebo italské umělce, a na straně druhé silně lpělo na svém patriotismu, který se obával všech myšlenek, které mohly jakkoli oslabit pilíře, na nichţ monarchie stála. Přesněji řečeno, jednalo se spíše o šovinismus neţ o patriotismus. V kombinaci s odmítáním uznat váţné nedostatky ruského hospodářského a společenského vývoje prosazoval v době vlády Jekatěriny II. tento vyhrocený nacionalismus slepou víru v nadřazenost a vyvolení vlastního národa. Pozornost byla odvedena od hmotné nouze a nedostatku svobody k ostraţité zahraniční politice a zacílena zejména na státy východní Evropy. Uvedená situace se do jisté míry zračila i v textech západních britských cestovatelů oné doby. Neklidné období posledních dvou desetiletí osmnáctého století, zapříčiněné zejména francouzským revolučním výbuchem, tvořilo základnu pro zprávy, které se touto cestou dostávaly z Ruska do Evropy. Události na evropské politické scéně a ruská reakce na ně se promítaly rovněţ do obrazu Ruska, který se postupně prostřednictvím cestopisných záznamů vytvářel na Západě. Konkrétní pohyby evropské politiky odehrávající se v závěru osmnáctého století, nastíněné v kapitole Evropská politika na pozadí britsko-ruského „sbližování“, naznačily směr a výchozí bod, z něhoţ byla formulována představa ruského impéria rovněţ v Británii. Diplomatické vztahy obou zemí hrály v tvorbě obrazu Ruska na Ostrovech důleţitou, nikoli však jedinou roli. Dalo by se říci, ţe jejich význam byl spíše sekundární. Politické podmínky tak vlastně dělily dobu na příhodnou – bezpečnou, či naopak na nevhodnou – nebezpečnou pro cestu do východního carství. Cestopisným deníkům nelze upřít jistou oblibu v pasáţích zabývajících se ruským hospodářstvím, aristokratickým světem, postavením cara a podobnými tématy, nutno však zdůraznit, ţe diplomacie a politické vztahy obou zemí zdaleka nepředstavovaly jejich prvořadý zájem. Daleko větší pozornost věnovaly dopisy či kaţdodenní zápisy ruskému kulturnímu a společenskému ţivotu a charakterovým rysům ruského člověka.

182 Pokud se týkalo jevů, které se promítly do prací reverendů, lze je z hlediska politicko-diplomatických vztahů zařadit k ještě méně konfliktním, neţ k jakým se vyjadřovala cestopisná literatura. Britští duchovní téměř vůbec neuplatňovali kritický pohled na ruský státní systém a společnost. Takřka výhradně se soustředili na mapování ruského světa prostřednictvím historických reálií, zaměřených v první řadě na oblast, která jim byla nejbliţší – tedy na ruský náboţenský ţivot a chod pravoslavné církve jako takové. Důraz pak kladly na odlišnosti mezi domácím britským anglikánským prostředím a atmosférou existující v ortodoxním ruském světě. Vnímání Ruska tímto způsobem na Ostrovech ovlivňovalo na přelomu osmnáctého a devatenáctého století několik faktorů. Kromě nastíněné sloţité mezinárodní situace spoluvytvářela celkový obraz především více či méně subjektivní percepce jednotlivých Britů – návštěvníků carství a jejich způsob nahlíţení aktuálních sociálních a kulturních poměrů v zemi. Jak v cestopisných pracích, tak v pohledu do historicko-kulturních souvislostí ruského církevního prostředí formou literárních a odborných překladů britských reverendů hrály závaţnou roli předsudky spojené s úmyslně, či neúmyslně zkreslenými informacemi. Ve výsledném obrazu vznikajícím v dané době v očích britských čtenářů lze tento činitel označit za jeden z nejzřetelnějších. Naznačený způsob předávání ruské reality – ať uţ záznamy britských cestovatelů, či překlady reverendů – se postupně stále hlouběji a detailněji rozvíjel. Dosaţené a shromáţděné poznatky se staly jádrem pozdějších výzkumných bádání, a devatenácté století tak prostřednictvím následujících generací mohlo navázat na základy poloţené na konci století osmnáctého.

Nesporně obohacující by bylo i začlenění „zpětného“ obrazu – percepce britského světa v Rusku. Tematika by si však zasluhovala obsáhlejší studium, jehoţ výsledky by jiţ svým rozsahem přesahovaly rámec předkládané práce. Výběrově tyto pohledy rozebírá kapitola Ruská percepce britského světa. Z hlediska moţného srovnání vzájemného vnímání obou národů není bez zajímavosti například nadšení Rusů pro britský způsob rodinného ţivota, ochranu rodiny či postavení matky v domácnosti.554 Naopak otázka britského patriotismu se stala hojně komentovanou a jedním z mála rysů, kterým Rusové opovrhovali. To dokumentoval například dopis Nikolaje Michajloviče Karamzina: „Cizinec je povaţován za nějaký druh nedokonalých, ubohých lidí. ,Nedotýkejte se ho,„

554 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 101.

183 říkají na ulicích, ,je to cizinec,„ coţ znamená, ţe ,je to chudák nebo nemluvně„.“555 Na druhou stranu však ruští návštěvníci zaznamenali i pozitivní aspekty britského vlastenectví. Podle jejich postřehů byli „Britové pyšní na své národní dějiny a na své hrdiny: Westminster Abbey se stalo magnetem pro Rusy, naprosto ohromené památníky, které zde vděčný národ postavil svým básníkům, vědcům a státníkům“, jak uvedl Cross.556 Avšak tyto postřehy tvoří pouhé střípky mozaiky, jejíţ ucelená podoba by vyţadovala detailnější studium. Výzkum této práce se zaměřil na pohled z „druhé strany“, tedy na obraz Ruska v Británii, proto zmínky o ruském vnímání slouţí především k dokreslení, nikoli ucelenému mapování situace.557 Cílem předkládané práce bylo na základě dvou specifických zdrojů informací – vybraných cestopisných zpráv a překladatelské produkce britských reverendů – ukázat, jaký typ záznamů a které konkrétní zprávy o Rusku do Británie pronikaly. Pozornost tedy nesměřovala ani tak k otázce způsobu, jakým se zprávy přímých svědků či zmiňované překlady do Británie šířily, ale spíše k jejich náplni a obsahu. Zároveň se tak podařilo odkrýt i směr uvaţování samotných autorů. Podle výběru témat bylo moţné sledovat osobnost pozorovatele, a okruh jeho zájmu tak do jisté míry obecně charakterizoval i způsob myšlení Britů dané doby. První sledovaný dobový a autentický pramen představovaly cestopisné práce a dopisy dříve či později vydané v Británii kniţně. Uvedené zdroje vyţadovaly specifický přístup hodnotitele. Vzhledem k jejich subjektivitě se během zkoumání ukázalo jako ţádoucí zohlednit několik kritérií a přijmout jistou míru tolerance. Jiţ rozlišení ţenského a muţského způsobu nahlíţení na ruskou společnost a prostředí tvořilo jeden ze základních aspektů, k nimţ bylo vhodné přihlédnout. Tak například spíše věcné, vojenským prostředím ovlivněné stylizace admirála Andrewa Swintona či ryze diplomatická vyjádření Johna Sinclaira neodpovídaly slohu baronky Elizabeth Dimsdale, líčící domácnost Jekatěriny II. a výchovu mladých velkokníţat v Carském Sele, či popisným pasáţím o módě a mravech krymských kozáků v textech ladyElizabeth Craven. V souvislosti s formou podání nutno vnímat i výběr témat a přístup k jejich zpracování. Z tohoto hlediska se jako velice důleţité ukázalo prostředí, v němţ se britští

555 Nikolaj Michajlovič KARAMZIN, Sočiněnija II, Sankt-Petěrburg 1848, s. 780. 556 A. G. CROSS, Anglo-Russica, s. 103–104. 557 Naopak jako stěţejní téma svého bádání si přítomnost Rusů v Británii od období vlády cara Petra I. v podstatě aţ do dvacátého století vybral S. K. Romanjuk. Srov. S. K. ROMANJUK, Russkij London, Moskva 2009.

184 návštěvníci v Rusku pohybovali. Jinak pohlíţeli Britové na ruskou říši ze Sankt Petěrburgu a jinak ze vzdálených oblastí Krymu a Kamčatky. Hosté zámoţných ruských rodin se ke kultuře země, otázce ruského nevolnictví či společenským zvyklostem stavěli odlišným způsobem neţ návštěvníci okrajových, odlehlých či venkovských regionů Ruska. Na druhou stranu by bylo moţné nalézt společná stanoviska téměř u všech skupin britských příchozích. Jako charakteristický příklad by zde mohl poslouţit postoj k carovi Pavlovi I. Negativní přístup k panovníkovi sjednocoval téměř všechny tehdejší britské návštěvníky558 (kromě Johna Sinclaira559). Avšak pravděpodobně nejpodstatnější faktor ovlivňující styl podání zpráv i výběr témat lze vidět v motivu a účelu cesty – jak z práce vyplývá, kromě soukromých sem patřily například i vojenské či politické důvody cestování. Způsob nahlíţení na danou realitu a rovněţ předmět listů byly formovány profesními či soukromými náměty a závisely na objektivitě autora. Po zveřejnění dopisů a deníků byli pak čtenáři konfrontováni se záznamy ryze osobní povahy, nebo naopak spíše pracovními poznámkami. I tento rozdílný přístup k prostředí ruské společnosti a ţivota se nápadně podílel na obrazu, který se v Británii utvářel. Naopak do značné míry shodný motiv své cesty do Ruska měli britští reverendi při britské ambasádě v Sankt Petěrburgu, jejichţ díla představuje druhý základní pramen disertační práce. I oni tvořili svá vlastní pojednání zaměřená na současnou církev, kulturu a literaturu v Rusku, na rozdíl od cestopisů však vycházeli především z historických souvislostí – výklad současných fenoménů podmiňovali vývojem v minulosti. Věnovali se výkladu obecných jevů přítomných v pravoslavném světě, ale i konkrétním obřadům či rituálům s cílem objasnit smysl popisovaných skutečností. Zásadní přínos do britské percepce ruského impéria však lze spatřovat v jejich překladatelské činnosti. Ve své době jednu z jazykově nejvzdělanějších skupin společnosti tvořili právě teologové, a proto prostřednictvím překladů původních ruských děl zpřístupňovali kulturu vzdálené říše svým krajanům. Vnášeli světlo do míst, jimţ britský čtenář nemohl bez odborného výkladu

558 „Být svědkem absurdních a podivných omezení, jejichţ dodrţování je kaţdodenně vynucováno; vidět, jak je tvar klobouku či střih šatů záminkou pro trestní oznámení; dívat se na rozličné rozmary, které se během ranních jízd stávají předměty monarchových nařízení, zastiňujících úctyhodnost trůnu: to vše je moţné snad jedině proto, ţe se Všemohoucímu zachtělo vloţit ţezlo do rukou někomu, kdo by nebyl schopen slouţit ani v tom nejniţším úřadu, kde je třeba uţívání zdravého rozumu (…) Takový je názor na současného vládce Ruska kaţdého rozumně uvaţujícího člověka.“ Jeden z příkladů kritiky vlády Pavla I., zde konkrétně z pera reverenda L. K. Pitta. Srov. K. A. PAPMEHL (ed.), Documents, s. 103. 559 John Sinclair posuzoval cara Pavla I. dosti kladně, jak je uvedeno výše v kapitole Imperátor a jeho šlechta. Srov. J. SINCLAIR, General Observations, s. 28.

185 porozumět, a napravovali tak poněkud zkreslené představy o divokém necivilizovaném východě předchozích generací. Spojovací článek či „most“ mezi cestopisnými a odbornými zprávami o Rusku do značné míry představovala osoba britského reverenda Williama Coxe a jeho dílo. Coxovy spisy tvořily syntézu obou zmiňovaných typů; autor sám skutečně po Rusku cestoval a během několika návštěv se mu podařilo shromáţdit poznatky, které pak pouţil ve svých knihách. Jako reverend však čerpal i z děl svých kolegů v Sankt Petěrburgu a s některými z nich udrţoval písemný styk. Sám přeloţil několik ruských původních děl a byl zároveň autorem cestopisu přinášejícího zřejmě nejucelenější zprávy o ruském impériu konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Vlastní zkušenosti z cest tak mistrně doplnil o další cenné informace odbornějšího charakteru. Spojil údaje o ruské historii a kultuře s nástinem aktuálního dění v impériu – znalostmi z oblasti ruského ţivota, dojmy a záţitky z cest. Ty pak navíc po roce 1805 na základě následující korespondence znovu revidoval a upravoval s cílem ukázat co nejaktuálnější obraz ruského impéria. Zaslouţil se tak do velké míry o zvýšení popularity a atraktivity Ruska v Británii a uţ na přelomu osmnáctého a devatenáctého století poloţil základy k tomu, aby se zmiňovaný obraz přiblíţil na Ostrovech skutečnosti. Coxe se stal natolik známým a uznávaným odborníkem na oblast východní monarchie, ţe jeho názor na další vznikající cestopisné práce o této zemi byl povaţován za rozhodující a přijímán s respektem. Coxe se stal autoritou a v určitém slova smyslu poradcem dokonce i v záleţitostech týkajících se přímo publikování konkrétních cestopisů. (To se ukázalo například v debatách o zveřejnění práce Matthewa Guthrieho a jeho ţeny Marie o Krymu. Reverend London King Pitt, který byl za vydání práce částečně zodpovědný, ţádal Coxe o názor na tento cestopis a měl v úmyslu ke Coxově radě v otázce publikování práce skutečně přihlédnout.560) Díky dokumentům uchovávaným v Ústavu rukopisů Britského muzea ve sbírce známé jako Coxovy spisy561 se lze domnívat, ţe formou korespondence z Ruska do Británie přicházela i sdělení značného politického významu. Mezi takové patřily například zprávy o ruském plánování obrany Malty, o obavách z jakobínských praktik, které v Rusku vedly k zákazu jakýchkoli zdrojů informací ze zahraničí. Dále sem spadalo i oznámení o smrti

560 Matthew Guthrie patřil také mimo jiné mezi Coxovy dopisovatele. Jednalo se o publikování práce: M. GUTHRIE, A Tour, Performed in Years 1795–6, through the Taurida, or Crimea. 561 British Museum, Department of Manuscripts, Coxe Papers.

186 kníţete Alesandra A. Bezborodka z dubna 1799 či dosti podrobné reference o smrti cara Pavla I.562 akt Důleţitým faktem zůstává i skutečnost, ţe písemné zprávy nepřestaly z Ruska do Británie přicházet ani po přerušení diplomatických styků v letech 1800–1801 a takto se dostávaly i do britských vládních kruhů.563 Nejen Coxovy spisy ukazují na stálý zájem Britů o vzdálený svět. Přestoţe se politická situace na samém počátku devatenáctého století vyostřila natolik, ţe se Rusko a Británie ocitly na úzké hranici mezi nepřátelstvím a válkou, neznámé východní impérium na své přitaţlivosti u Britů neztratilo. Touhu po nových informacích dosvědčují nejen cestopisné zprávy, ale také v Británii stále rostoucí počet odborných překladů z ruského do anglického jazyka. Cestopisy, na něţ se v denním tisku objevovaly upoutávky, se díky své aktuálnosti a větší subjektivitě setkaly u britských čtenářů s významnějším ohlasem, neţ jakého se těšily práce reverendů. Avšak v tomto ohledu sehrál zcela nezastupitelnou roli reverend William Tooke, specialista na ruskou kulturu a hlavní iniciátor zmiňovaných překladatelských počinů. Díky jeho aktivnímu nasazení se i literární odborná produkce britských duchovních postupně dostávala do obecného povědomí, a Británie tak nebyla ochuzena o ruská literární díla názorně vykreslující kulturní obraz země. Sdělovacím prostředkem se Tookovi stal tisk, čímţ dosáhl maximální moţné „sledovanosti“ svých příspěvků. Podařilo se mu navázat spolupráci s The Literary Panorama, sborníkem vycházejícím v první dekádě devatenáctého století (1806–1809), který se snaţil Britům přiblíţit v první řadě ţivot v koloniích.564 Vyskytovalo se zde však i relativně velké mnoţství zpráv z Ruska. Na stránkách The Literary Panorama vycházely zprávy o ruských publikacích, většinou v anglickém Tookově překladu. Ty pak spolu s konkrétními úryvky (například o ruském klimatu565) čerpajícími především z pasáţí jednotlivých cestopisů vycházely hojně především v prvních ročnících sborníku, tedy v letech 1806–1807.

562 „Mohu vás však informovat o některých věrohodných detailech smrti cara Pavla I. Jistě byl uškrcen. V noci na 24. byl Valerián Zubov, bratr posledního oblíbence Jekatěriny, vpuštěn do paláce. Nejen já se domnívám, ţe byl domluven s důstojníky ze stráţe. Vstoupil do carovy loţnice, kdyţ předtím zabil vojáky, kteří hlídali u dveří, a drţel v ruce abdikační listinu, kterou carovi přikázal podepsat. Pavel souhlasil, ale kdyţ se chystal listinu podepsat, chytil jej Zubov, čímţ dal signál ostatním spiklencům, kteří vpadli dovnitř. Car zoufale prosil o svůj ţivot, ale řekli mu, ţe je uţ příliš pozdě. Byl uškrcen páskem z vlastní uniformy.“ Takto vraţdu cara Pavla I. popsal reverend L. K. Pitt v listu adresovaném reverendu Coxovi. Srov. K. A. PAPMEHL (ed.), Documents, s. 94. 563 Srov. K. A. PAPMEHL (ed.), Documents, s. 85–105. 564 Zahrnoval recenze knih, časopisů a Annual Register z různých částí Spojeného království, Indie, Ameriky, Afriky, Asie, ale i z evropského kontinentu, například z habsburské monarchie, Španělska, Ruska a dalších zemí. 565 The Literary Panorama, 1809, s. 1134–1139.

187 Nelze s určitostí říci, zda ta či ona skupina britských návštěvníků dokázala lépe či přesněji zpravovat své krajany o situaci v Rusku, a podat tak reálnější obraz impéria. Mnohem přesnější je tvrzení, ţe oba zdroje informací přinesly na Ostrovy svůj specifický pohled, charakteristický pro ně samotné. Zatímco britští cestovatelé s větší mírou zaujatosti ukázali spíše běţný ţivot (čemuţ odpovídají i názvy kapitol v první části disertační práce – Obraz Ruska v britských cestopisech), reverendi se věnovali výkladu historických, kulturních a literárních souvislostí, čerpajíce přitom z cizojazyčné literatury či přímo z původního ruského písemnictví (opět i zde se tento aspekt objevil v pojmenování kapitol druhé poloviny textu – Britští reverendi – zprostředkovatelé východní kultury). Kaţdý z uvedených pramenů spolu s dobovým tiskem se nezastupitelně podílel na vytváření obrazu Ruska v Británii. Velmi zajímavá je skutečnost, ţe tento obraz a zájem britské veřejnosti nebyl příliš ovlivněn politickými událostmi a diplomatickou roztrţkou v době vlády Pavla I., jak by se snad mohlo předpokládat. Náklonnost Britů ke kultuře a společnosti carství zůstala zachována i v dobách, které z politického a diplomatického hlediska patřily k velmi chladným aţ mrazivým. Přelom osmnáctého a devatenáctého století však ještě není moţné označit za dobu, v níţ Britové dokázali s určitostí odlišit mezi velkoruským mnohonárodnostním teritoriem, na jehoţ území nebylo zastoupeno pouze jedno etnikum, nýbrţ celá řada etnik, a Ruskem tvořeným jediným národem. Dané období ale představovalo klíčový mezník pro následnou změnu. I přesto, ţe tendence přijímat Rusko jako multikulturní impérium stála v Británii teprve na počátku svého vývoje, jedním z podnětů zavdávajícím příčinu k jejímu odstartování se staly záznamy cestovatelů a reverendů. Korespondence a deníky svědčily také o dalších národech ţijících na území impéria a historická pojednání reverendů ukazovala postavení těchto skupin v jednotlivých dějinných etapách země. Prostřednictvím komparace uţitých pramenů ve spojení s dosavadními britskými výzkumy v dané oblasti se postupně rozkrývá obraz ruského světa utvářející se v britském povědomí, vnímání a přijímání daleké země, která se stále více přibliţovala a otevírala Západu, tedy i Spojenému království. Předkládanou práci lze chápat jako jeden ze způsobů obohacení českého prostředí o dosud opomíjené studium týkající se britsko-ruských nepolitických vztahů na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století. Tímto způsobem rozšiřuje onu oblast politických souvislostí o rovinu kulturních a společenských kontaktů, které demonstruje na konkrétních příkladech britských dobových cestopisů a literárně-překladatelské činnosti anglických reverendů působících v diskutované době v Sankt Petěrburgu. Práce soustředí

188 pozornost téměř výhradně na britskou percepci Ruska, čímţ můţe přispět ke komplexnějšímu a ucelenějšímu pohledu nejen na evropské dění přelomu osmnáctého a devatenáctého století, ale rovněţ k porozumění kulturních souvislostí a následného společenského vývoje obou monarchií.

189 8 PRAMENY A LITERATURA

8.1 Rukopisné prameny

British Library, London: • Additional Manuscripts [Add. MSS.] 14390, f. 365 – rukopisy Matthewa Guthrieho British Museum, London: • Additional Manuscripts [Add. MSS.] 9078 a 9079 – korespondence Williama Coxe Guildhall Library, London: • British Factory Register Ms.II, 192B, f. 116, 192. • British Factory Register Ms.II, 192B, f. 165. • Russia Company Ms.II, 741/9, f. 188. • Russia Company Ms.II, 741/9, f. 194. • Russia Company Ms.II, 741/9, f. 262, 263. • Russia Company Ms.II, 741/9, f. 340. • Russia Company Ms.II, 741/9, f. 354. National Library of Scotland, Edinburgh: • Ms. 3942, f. 265 – rukopis J. R. Daškovové W. Robertsonovi (6./17. srpna 1786)

8.2 Edice pramenů

• Annual Register, or a View of the History, Politics, and Literature, For the Year 1786– 1800, London 1788–1801. • Archiv knjazja Voroncova, XI.–XXX. díl, Moskva 1877–1893. • Anthony Glenn CROSS (ed.), An English Lady at the Court of Catherine the Great The Journal of Baroness Elizabeth Dimsdale 1781, Cambridge 1989. • Documents. Letters by L. K. Pitt, British Chaplain in St. Petersburg, on the Person and Policies of the Emperor Paul, in: Kasimir Adam PAPMEHL (ed.), Canadian– American Slavic Studies VII/1, Pittsburg 1973, s. 85–105. • Michel FORSTETTER (ed.), Voyageurs en Russie, textes choisis du Xe au XXe siècle, Vevey 1947.

• Montgomery H. HYDE – Edith LONDENDERRY (eds.), The Russian Journals of Martha and Catherine Wilmot 1803–1808, London 1934. • John Ledyard’s Journey through Russia and Siberia 1787–1788, in: Stephen D. WATROUS (ed.), The Journal and Selected Letters, Madison 1966.

190 • Peter PUTNAM (ed.), Seven Britons in Imperial Russia (1698–1812), New Jersey 1952. • Charles Derek ROSS (ed.), Correspondence of Charles, First Marquis Cornwallis, London 1859. • Thomas U. SADLIER (ed.), An Irish Peer on the Continent, London 1920. • Aleksandr Semenovič TRAČEVSKIJ, Diplomatičeskije snošenija Rossii s Francijej v epochu Napoleona I. (1800–1804), Sbornik Imperatorskogo russkogo istoričeskogo obščestva, Sankt-Petěrburg 1890–1891.

8.3 Publikované cestopisy

• John BELL, Travels from St Petersburg to Diverse Parts of Asia, Glasgow 1763. • John CARR, A Northern Summer, London 1805. • Edward CLARKE, Travels in Various Countries of Europe, Asia and Africa, London 1810. • John Dundas COCHRANE, Narrative of a Pedestrian Journey through Russia and Siberian Tartary, from the Frontiers of China to the Frozen Sea and Kamtchatka, London 1824. • John COOK, Voyages and Travels, Edinburgh 1770. • William COXE, Account of the Prisons and Hospitals in Russia, Sweden, and Denmark, London 1781. • William COXE, Account of the Russian Discoveries between Asia and America, London 1780. • William COXE, Travels into Poland, Russia, Sweden and Denmark, London 1784. • Elizabeth CRAVEN, A Journey through the Crimea to Constantinopole, London 1789. • Augustus Bozzi GRANVILLE, St Petersburgh, London 1828. • Marie GUTHRIE, A Tour, Performed in years 1795–6, through The Taurida, or Crimea, the Antient Kingdom of Bosphorus, the once powerful Republic of Tauric Cherson, and all the other Countries on the North shore of the Euxine, ceded to Russia by the Peace of Kainardgi and Jassy, London 1802. • Thomas HAWEIS, Siberian Anecdotes, a Novel. Containing real histories and living Characters, London 1783. • Mary CHARLTON, Phedora; or, the Forest of Minski, London 1798. • Robert JOHNSTON, Journey from India to England, London 1818.

191 • Robert JOHNSTON – John BELL, Travels through Parts of the Russian Empire, London 1815. • Journey for Our Time: The Journals of the Marquis de Custine London 1953, (ang. překlad P. Penn KOHLER). • Elizabeth JUSTICE, Voyage to Russia, London 1739. • Jean de LESSEPS, Travels in Kamtschatka during the Years 1787 and 1788, London 1790. • Charles de LIGNE, Memoirs, Letters and Miscellaneous Papers, London 1899. • Robert LYALL, The Character of the Russians, and a Detailed History of Moscow, London 1823. • Robert LYALL, Travels in Russia, the Crimea, the Caucasus and Georgia, London 1825. • Georg MACARTNEY, Account of Russia MDCCLXVII., London 1768.

• Robert MERRY, Paulina; or, the Russian Daughter, London 1787. • John PARKINSON, A Tour of Russia, Siberia, and the Crimea, 1792–1794, London 1971. • John PERRY, State of Russia under the Present Czar, London 1716. • Robert Ker PORTER, Travelling Sketches in Russia and Sweden, during the years 1805, 1806, 1807, 1808, London 1809. • William RICHARDSON, Anecdotes of the Russian Empire, London 1784. • Jane RONDEAU, Eleven additional Letters from Russia in the reign of Peter II., London 1784. • Jane RONDEAU, Letters from a Lady, who resided some years in Russia, to her Friend in England, London 1775, 1777, 1784. • John SINCLAIR, General Observations Regarding the Present State of the Russian Empire, London 1787. • John SINCLAIR, The Correspondence of the Right Honourable Sir John Sinclair, Bart. With Reminiscence of the Most Distinguished Characters who Have a Appeared in Great Britain and in Foreign Countries, During the Last Fifty Years, London 1831. • Madame de STAËL, Ten Years’ Exile, London 1821. • Andrew SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 1791, London 1792. • Charles WHITWORTH, Account of Russia as it was in the Year 1710, London 1758.

192 8.4 Dobová literatura

• William BRADFORD (ed.), Memoirs of Princess Daschkaw, I.–II. díl, London 1840. • Samuel COLLINS, The Present State of Russia in a Letter to a Friend at London, London 1671. • Johann Gottlieb GEORGI, Russia: or Compleat Historical Account of All the Nations with Compose that Empire, I.–IV. díl, London 1780–1783 (ang. překlad William TOOKE). • Nikolaj Michajlovič KARAMZIN, Sočiněnija, II, Sankt-Petěrburg 1848.

• John Glen KING, The Rites and Ceremonies of the Greek Church in Russia; containing an Account of its Doctrine, Worship and Discipline, etc., Oxford 1772. • Adam KROLL, A Commercial Dictionary, in the English and Russian Languages, London 1800. • Georg MACARTNEY, Account of Russia, London 1768. • Charles François Philibert MASSON, Secret Memoirs of the Court of Petersburg, London 1800. • John MILTON, A Brief History of Muscovia: and of other less-known Countries lying eastward of Russia as far as Cathay, London 1688. • Sergej I. PLEŠČEJEV, Survey of the Russian Empire, according to its Newly Regulated State, London 1792, (ang. překlad William TOOKE – Jakov SMIRNOV). • Aleksandr Nikolajevič RADIŠČEV, Putěšestvije iz Petěrburga v Moskvu, Moskva– Leningrad 1961.

• RADVIZIL, A Romance, London 1790. • Johann G. RICHTER, Erzählungen von N. M. Karamasin, Leipzig 1800. • Andrej Afanasjevič SAMBORSKIJ, Opisanije praktičeskogo anglijskogo zemledelija, sobrannoje iz raznych anglijskich pisatelej, Moskva 1781. • August L. SCHLÖZER, Of the Russian Annals, Four Dissertations, London 1796, (ang. překlad William TOOKE). • Heinrich STORCH, The Picture of Petersburg, London 1801, (ang. překlad William TOOKE). • William TOOKE, History of Russia, from Foundation of the Monarchy by Rurik, to the Accession of Catharine the Great, London 1800. • William TOOKE, Selections from the Most Celebrated Foreign Literary Journals and Other Periodical Publications, London 1798. • William TOOKE, The Life of Catharine II. Empress of Russia, London 1798.

193 • William TOOKE, The Voyage of Gregory Shelekoff, a Russian, from Okhotsk, on the Eastern Ocean, to the Coast of America, London 1795. • William TOOKE, View of the Russia Empire, London 1799.

8.5 Dobová periodika

• Annals of Literature, 1772–1799. • Critical Review, 1772–1799. • Gentleman‟s Magazine, 1786–1842. • Monthly Review, 1771–1806. • Moskovskij Merkurij, 1803. • Oracle and Daily Advertiser, 1799. • The Literary Panorama, 1806–1809. • The Scots Magazine, 1773–1781. • The Times, 1798–1802.

8.6 Encyklopedické příručky

• John AIKIN – Thomas MORGAN – William JOHNSTON (eds.), General Biography; or, Lives, critical and historical of the most eminent Persons of all Ages, Countries, Conditions and Professions, London 1799–1815. • Samuel Austin ALLIBONE, A Critical Dictionary of English Literature and British and American Authors, living and deceased, I.–III. díl, London 1859–1871. • Dictionary of National Biography, I.–LXIII. díl, London 1885–1906. • Vitalij Michajlovič KAREV – Michail N. CHITROV (eds.), Enciklopedičeskij slovar’ Brokgauz i Jefron, I.–XIX. díl, Moskva 1991–2006. • Ottův slovník naučný, XXII. díl, Praha 1904. • Oxford Dictionary of National Biography, dodatky II., London 1901. • Aleksandr Aleksandrovič POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, I.–XXV. díl, Sankt-Petěrburg 1896–1913. • Ivo POSPÍŠIL, Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Praha 2001. • Aleksandr Michajlovič PROCHOROV (ed.), Boľšaja sovětskaja enciklopedija, I.–XXX. díl, Moskva 1969–1978.

194 • Vladimir Pavlovič ZAGOROVSKIJ, Voroněžskaja istoričeskaja enciklopedija, Voroněţ 1992. • Vladimir Jakovlevič ŢELEZNOV – Maksim Maksimovič KOVALEVSKIJ (eds.), Enciklopedičeskij slovar’ Granat, I.–LVIII. díl, Moskva 1910–1948.

8.7 Výběrová literatura

• Jurij G. AKIMOV, Ot mežkoloniaľnych konfliktov k bitve imperij: Anglo-francuzskoje soperničestvo v severnoj Amerike v 1613–1713 godach, Sankt-Petěrburg 2002. • Vasilij Nikiforovič ALEKSANDRENKO, Russkie diplomatičeskie agenty v Londoně v XVIII v., Varšava 1897. • Michail Pavlovič ALEKSEJEV, Russko-anglijskije literaturnyje svjazi (XVIII vek– pervaja polovina XIX veka), Moskva 1982. • Boris Vasiljevič ANAN‟IČ, Stranicy rossijskoj istorii: problemy, sobytija, ljudi. In: Sbornik statej v česť Borisa Vasiljeviča Anan‟iča, Michigen 2003. • Matthew Smith ANDERSON, Britain’s Discovery of Russia, 1553–1815, London 1958. • Aleksandr Radijevič ANDREJEV – Vladimir Aleksandrovič ZACHAROV – Igor Anatoljevič NASTENKO, Istorija Maltijskogo ordena, Moskva 1999. • Dmitrij Ivanovič BAGALJEJ, Generaľnaja opis Malorossiji, Kijev 1883. • Roger P. BARLETT – Gabriela LEHMANN-CARLI (eds.), Eighteenth-Century Russia: Society, Culture, Economy. Papers from the VII International Conference of the Study Group on Eighteenth-Century Russia, Wittenberg 2004. • Roger P. BARLETT – Anthony Glenn CROSS – Karen RASMUSSEN (eds.), Russia and the World of the Eighteenth Century, Bloomington 1988. • Charles J. BOFFA, Malta’s Grand Harbour and its Environs in War and Peace. Historical scenario, World War One and Two, Social dimensions, People in wartime, Medical and health developments, Malta 2000. • Charles J. BOFFA, The Saga of the French Occupation: Malta 1798–1800, Malta 1998. • Anthony BRETT-JAMES, 1812, London 1966. • Dorothy BREWSTER, East-West Passage, London 1954. • Byť Rossii v blagodenstvii i slave: Poslanije velikim knjazjam, carjam, imperatoram, političeskim dejateljam o tom, kak ulučšiť „gosudarstvennoje ustrojenije“, Moskva 2002. • Jean Henri CASTÉRA, Vie de Catherine II Impératrice de Russie, Paris 1796.

195 • James Stanier CLARKE – John MacARTHUR, The Life of Admiral Lord Nelson, K. B. from His Lordship’s Manuscripts, London 1809. • Linda COLLEY, Britons: Forging the Nation 1707–1837, New Haven 1992. • James CRACRAFT, James Brogden in Russia 1787–1788, in: Slavonic and East European Review XLVII/1969, s. 219–244. • Charles William CRAWLEY, Anglo-Russian Relations 1815–40, in: The Cambridge Historical Journal III/1929, s. 47–73. • Anthony Glenn CROSS, A Royal Blue-Stocking: Catherine the Great’s Early Reputation in England as an Authoress, in: R. AUTY (ed.), Gorski Vijenats: A Garland of Essays Offered to Professor Elizabeth Mary Hill, Cambridge 1970, s. 85–99. • Anthony Glenn CROSS, A Russian Engineer in Eighteenth-Century Britain: The Journal of N. I. Korsakov, 1776–77, in: Slavonic and East European Review LI/1977, s. 1–20. • Anthony Glenn CROSS, An Anglo-russian medley: Semen Vorontsov’s Other Son, Charles Cameron’s Daughter, Grand Duke Alexander Pavlovich’s English Playmate, and Not Forgetting His English Nurse, in: Slavonic and East European Review LXX/1992, s. 708–721. • Anthony Glenn CROSS, Anglo-Russica, Oxford 1993.

• Anthony Glenn CROSS, „Anglofiliia u trona“: Britantsy i russkie v vek Ekateriny II.

Katalog vystavki, London 1992. • Anthony Glenn CROSS, British Awareness of Russian Culture (1698–1801), in: Canadian Slavic Studies XIII/1979, s. 212–235. • Anthony Glenn CROSS, British Freemasons in Russia during the Reign of Catherine the Great, in: Oxford Slavonic Papers NS IV/1971, s. 43–72. • Anthony Glenn CROSS, „By the Banks of the Neva“: Chapters from the Lives and Careers of the British in Eighteenth-Century Russia, Cambridge University Press 1996. • Anthony Glenn CROSS, „By the Banks of the Thames“: Russians in Eighteenth-Century Britain, in: Great Britain and Russia in the Eighteenth Century: Contacts and Comparisons, Oriental Research Partners, Newtonville 1979. • Anthony Glenn CROSS, „By the Banks of the Thames“: Russians in Eighteenth-Century Britain, Newtonville–Mass 1980. • Anthony Glenn CROSS, Early Miss Emmies: English Nannies, Governesses and Companions in Pre-Emancipation Russia, in: New Zealand Slavonic Journal I/1981, s. 1–20.

196 • Anthony Glenn CROSS (ed.), Great Britain and Russia in the Eighteenth Century: Contacts and Comparisons, Oriental Research Partners, Newtonville 1979. • Anthony Glenn CROSS, Chaplains to the British Factory in St Petersburg, 1723–1813, in: European Studies Review II/1972, s. 125–142. • Anthony Glenn CROSS, Karamzin and England, in: Slavonic and East European Review XLIII/1964, s. 91–114. • Anthony Glenn CROSS, Karamzin in English: A Review Article, in: Canadian Slavic Studies III/1969, s. 716–727. • Anthony Glenn CROSS, Peter the Great through British Eyes. Perceptions and Representations of the Tsar since 1698, Cambridge University Press 2000. • Anthony Glenn CROSS, Russian Students in Eighteenth-Century Oxford (1766–75), in: Journal of European Studies V/1975, s. 91–110. • Anthony Glenn CROSS, Russia under Western Eyes 1517–1825, London 1971. • Anthony Glenn CROSS, Scoto-Russian Contacts in the Reign of Catherine the Great (1762–96), in: The Caledonian Pholanx: Scots in Russia, Edinburgh 1987, s. 24– 46. • Anthony Glenn CROSS, The British in Catherine’s Russia: Preliminary Survey, in: J. G. Garrard (ed.), The Eighteenth Century Russia, Oxford 1973, s. 233–263. • Anthony Glenn CROSS, „The Great Patroness of the North“; Catherine the Great’s Role in Fostering Anglo-Russian Cultural Contacts, in: Oxford Slavonic Papers NS XVIII/1985, s. 67–82. • Anthony Glenn CROSS, The Reverend William Tooke’s Contribution to English Knowledge of Russia at the End of Eighteenth Century, in: Canadian Slavic Studies III/1969, s. 106–115. • Anthony Glenn CROSS, The Russian Literary Scene in the Reign of Paul I., in: Canadian–American Slavic Studies VII/1, Pittsburg 1973, s. 42–51. • Anthony Glenn CROSS, The Russian Theme in English Literature from the 16th to 1980, Oxford 1985. • Anthony Glenn CROSS, Travellers’ Accounts of Russia in the English Language: A Survey of Recent Edition and Bibliographies, in: Canadian Slavic Studies IV/1970, s. 327–336. • Anthony Glenn CROSS, Yakov Smirnov: A Russian Priest of Many Parts, in: Oxford Slavonic Papers NS VIII/1975, s. 37–52.

197 • François CROUZET, L’Économie britannique et le blocus continental. Economica, Paris 1987. • Adam Jerzy CZARTORYSKI, Mémoires du prince Adam Czartoryski et correspondance avec l’Empereur Alexandre Ier, I.–II. díl, Paris 1887. • Norman DAVIES, Ostrovy. Dějiny, Praha 2003. • Vladimir Iľjič DESJATERIK, Byť v Rossii v blagodenstvii i slave, Moskva 2002. • Thomas Frognall DIBDIN, Reminiscences of a Literary Life, London 1836. • Paul DUKES (ed.), Catherine the Great’s Instruction (Nakaz) to the Legislative Commission 1767, Newtonville 1977. • Anna Katharine ELWOOD, Memoirs of the Literary Ladies of England, London 1843. • B. EMERSON, Car Nikolaj I i koroleva Viktorija, in: Britanija i Rossija, Moskva 1997. • Niall FERGUSON, Britské impérium. Cesta k modernímu světu, Praha 2007. • Orlando FIGES, Natašin tanec. Kulturní historie Ruska, Praha–Plzeň 2004.

• Alexandr J. FINBERG, The Life of J. M. W. Turner, Oxford 1939. • Murray FRAME, Commercial Theatre and Professionalization in late imperial Russia, in: The Historical Journal IV/2005, s.1025–1053. • Oliver J. FREDERIKSEN, Alexander I and His League to End Wars, in: Russian Review 3/1943, s. 10–22. • Iosif Christianovič GAMEĽ, Angličane v Rossii v XVI–XVII vv, Sankt-Petěrburg 1865. • Aleksandr Ivanovič GERCEN, Polnoje sobranije sočinenij v XXX t., Moskva 1847–1851. • John Howes GLEASON, The Genesis of Russophobia in Great Britain. A Study of the Interaction of Policy and Opinion, London 1950. • Desmond GREGORY, Malta, Britain, and the European Powers, 1793–1815, Madison 1996. • Ian GREY, Peter the Great in England, in: History Today IV/1956, s. 255–234.

• William HARDMAN (ed.), A History of Malta during the Period of the French and British Occupations, 1798–1815, London 1909. • Émile HAUMANT, La Culture française en Russie (1700–1900), Paris 1910. • František HONZÁK, Evropa v proměnách staletí, Praha 1995. • John Eldred HOWARD (ed), Letters and Documents of Napoleon, London 1961. • Montgomery H. HYDE, The Empress Catherine and the Princess Dashkow, London 1935. • John CHANNON, Atlas historique de la Russie: puissance et instabilité d’un empire européen, asiatique et arctique, Paris 1997.

198 • Sophilde CHOISEUL-GOUFFIER, Historical Memoirs of the Emperor Alexander, London 1904. • Kristýna JAŠKOVÁ, Rusko a maltská otázka v letech 1800–1804, in: Slovanský přehled 4/2008, s. 505–522. • Kristýna JAŠKOVÁ, Rusko britskýma očima. Obraz Ruska přelomu 18. a 19. století v britské cestopisné literatuře, in: Slovanský přehled 5/2011, s. 505–545. • Olga I. JELISEJEVA, Geopolitičeskije projekty G. A. Potěmkina, Moskva 2000. • Nikolaj Aleksandrovič JEROFJEJEV, Tumannyj Aľbion: Anglija i angličane glazami russkich. 1825–1853 gg., Moskva 1982. • Nikolaj Michajlovič KARAMZIN, Sočinenija II, Sankt-Petěrburg 1848. • Oľga Anatoľjevna KAZNINA, Russkije v Anglii, Moskva 1997. • Nina Stepanovna KINJAPINA, Vnešnjaja politika Rossii pervoj poloviny XIX v., Moskva 1963. •Walther KIRSCHNER, Commercial Relations between Russia and Europe 1400–1800, Bloomington 1966. • Vasilij O. KLJUČEVSKIJ, Sočinenija. Kurs russkoj istorii, Moskva 1956. • Andrew LAMBERT, Nelson, Trafalgar and the Meaning of Victory, in: History Today 54/2004, s. 52–58. • Brian LAVERY, Nelson’s Navy: the ships, men and organisation 1793–1815, London 1989. • Anatole LEROY-BEAULIEU, The Empire of the Tsars and Russians, New York- London 1893. • G. Cornewall LEWIS, Histoire gouvernementale de L’Angleterre depuis 1770 jusqu’à 1830, Paris 1867. • Dominic LIEVEN (ed.), The Cambridge History of Russia, Cambridge University Press 2006. • Margarette LINCOLN, Nelson and Napoleon, London 2005. • Andrej A. LOBANOV-ROSTOVSKY, Russia and Europe, 1789–1825, Durham-North Carolina 1947. • Albert LORTHOLARY, Le Mirage russe en France au XVIIIe siècle, Paris 1951. • David S. MACMILLAN, Paul’s „Retributive measures“ of 1800 Against Britain: The Final Turning-Point in British Commercial Attitudes towards Russia, in: Canadian- American Slavic Studies VII/1973, s. 68–77.

199 • Henryk MALKOWSKI, Malta as a Focus of Anglo-Russian Relations during the Napoleonic Wars, in: E. ZOLINA (ed.), Malta and Russia, Journey through the centuries, historical Discoveries in Russo-Maltese Relations, Valletta 2002. • Albert Z. MANFRED, Napoleon Bonaparte, Praha 1990. • John Arthur MARRIOTT, Anglo-Russian Relations 1689–1943, London 1944. • Robert K. MASSIE, Petr I. Veliký: život a svět, Praha 2006. • André MAUROIS, Dějiny Anglie, Praha 1995. • Anatole G. MAZOUR, The Russian Ambassador in France 1789–1792, in: Russian Review 2/1942, s. 86–93. • Adam MICKIEWICZ, Les Slaves. Cours professé au Collège de France (1842–1844), I. – Église officielle et le messianisme philosophie et religion, II. – L‟Église et le messie – religion et politique, Paris Musée Adam Mickiewicz 1914. • Dimitri S. von MOHRENSCHILDT, Russia in the Intellectual Life of Eighteenth-Century France, New York 1936. • Kenneth O. MORGAN, Dějiny Británie, Praha 1999. • Helmut MÜLLER, Dějiny Německa, Praha 1995. • Igor Anatoljevič NASTENKO – Jurij V. JAŠNEV, Istorija Maltijskogo ordena, Moskva 2005. • Gerald G. NEWMAN, The Rise of English Nationalism: A Cultural History 1740–1830, London 1997. • Harris Nicholas NICOLAS, The Dispatches and Letters of Vice-Admiral Lord Nelson, London 1846. • John NICHOLS, Literary Anecdotes of the Eighteenth Century, London 1815. • Nikolaj Aleksandrovič NOTOVIČ, Rossija i Anglija. Istoriko-političeskij etjud, Moskva 1909. • Genadij OBOLENSKIJ, Imperator Pavel I., Moskva 2000. • Carol OMAN, Nelson, London 1947. • Oľga Vasiljevna ORLIK – Aleksandr Nikolajevič SYTIN – Galina Aleksejevna KUZNECOVA, Istorija vnešnej politiki Rossii. Pervaja polovina XIX veka, Moskva 1999. • Aleksandr Anatoľjevič ORLOV, Sojuz Peterburga i Londona, Moskva 2005. • Nikolaj Ivanovič PAVLENKO, Petr Velikij, Moskva 1990. • Aleksej Michajlovič PESKOV, Pavel I., Moskva 2003. • Sergej Fedorovič PLATONOV, Sokraščennyj kurz russkoj istorii, Sankt-Petěrburg 1994. • Josef POLIŠENSKÝ, Dějiny Británie, Praha 1982.

200 • V. V. PRUNCOV, Polkovoděc P. A. Rumjancev, Moskva 1946. • Sergej Germanovič PUŠKAREV, Rossija v XIX veke (1801–1914), New York 1956. • David L. RANSEE, The Politics of Catherinian Russia, New Hawen-London 1975. • Nicholas A. RODGER, The Command of the Ocean. A Naval History of Britain 1649– 1815, London 2004. • Z. I. ROGINSKIJ, London 1645–1646 godov: Novyje istočniki o pojezdke gonca G. S. Dochturova v Angliju, Jaroslavľ 1960. • Sergej Konstantinovič ROMANJUK, Russkij London, Moskva 2009. • Nancy L. ROSENBLUM, Romantic Militarism, in: Journal of the History of Ideas 43/1982, s. 249–268. • Karel ŘEZNÍČEK, Války na moři v letech 1792–1815, in: Bulletin ČSNS 14, Brno 2001, s. 13–27. • David SAUNDERS, Russia in the age of Reaction and Reform 1801–1881, London 1992. • Sbornik imperatorskogo Russkogo istoričeskogo obščestva, XII. díl, Sankt-Petěrburg 1873. • Hugh SETON–WATSON, The Russian Empire 1801–1917, Oxford 1967. • Ernest J. SIMMONS, English Literature and Culture in Russia (1553–1840), New York 1964. • Aleš SKŘIVAN, Evropská politika 1648–1914, Praha 1999.

• Vladimir Sergejevič SOLOVJOV, Imperator Aleksandr Pervyj, Politika – Diplomacija, Sankt-Petěrburg 1877. • Jurij A. SOROKIN, Zagovor i careubijstvo 11 marta 1801 goda. In: Voprosy istorii 4/2006, s. 15–29. • Avgusta Michajlovna STANISLAVSKAJA, Russko-anglijskije otnošenija i problema Sredizemnomorja (1798–1807 gg.), Moskva 1962. • František STELLNER, Politické a dynastické pozadí svatby Kateřiny Veliké. In: Acta Universitatis Carolinae • František STELLNER, Politické, hospodářské a kulturní vztahy české společnosti k Rusku v padesátých letech 19. století, Praha 1999 (manuskript). • František STELLNER, Rusko a střední Evropa v 18. století, I. díl, Praha 2009. • B. H. SUMMER, Anglo-Russian Relations, in: Sixth Montague Burton Lecture on International Relations, University of Leeds 1948. • Nikolaj Karlovič ŠILDER, Imperator Pavel Pervyj, Sankt-Petěrburg 1901.

201 • E. A. ŠLJAPNIKOVA, Aleksandr Borisovič Kurakin. In: Voprosy istorii 3/2007, s. 33– 48. • Milan ŠVANKMAJER – Václav VEBER – Zdeněk SLÁDEK – Vladislav MOULIS – Libor DVOŘÁK, Dějiny Ruska, Praha 2004. • Milan ŠVANKMAJER, Petr I. Zrození impéria, Praha 1999. • James THOMSON, The Season Castle of Indolence, London 1830. • Alexis de TOCQUEVILLE, Starý režim a revoluce, Praha 2003. • Jurij TOLSTOJ, Pervyje sorok let snošenij meždu Rossijeju i Anglijeju. 1553–1593, Sankt-Petěrburg 1875. • George Macaulay TREVELYAN, Sociaľnaja istorija Anglii (L’histoire sociale de l’Angleterre du Moyen Age à nos jours), Moskva 1959. • Boris A. USPENSKIJ, Car i patriarch. Charizma vlasti v Rossii. (Vizantijskaja modeľ i jeje russkoje preosmyslenije), Moskva 1998. • Georgij V. VERNADSKIJ, Očerk istorii prava Russkogo Gosudarstva XVIII–XIX vv. (Period imperii), Praga 1924. • Viktor Georgijevič VLASOV, The Christianization of the Russian Peasants, in: Marjorie Mandelstam BALZER (ed.), Russian Traditional Culture, Gender and Customary Law, London 1992, s. 16–33. • Radomír VLČEK, Alexandr A. Bezborodko – šedá eminence vlády ruské carevny Kateřiny II., in: Slovanský přehled 2/2003, s. 289–303. • Radomír VLČEK, Rusko, Severní Kavkaz a kníže Alexandr A. Bezborodko (Příspěvek k dějinám expanze ruského impéria druhé poloviny 18. století). In: Evropa mezi Německem a Ruskem. Sborník prací k sedmdesátinám Jaroslava Valenty, Praha 2000, s. 177–189. • Radomír VLČEK, Ruský car Pavel I. a kníže Alexandr A. Bezborodko. In: Milý Bore… Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a ţáci, Brno 2003, s. 183–188. • Vněšnjaja politika Rossii XIX i načala XX veka: Dokumenty Rossijskogo Ministerstva inostrannych del, VI. díl, Moskva 1960. • Michal WANNER, Britská Malta. In: Historický obzor 5/1994, s. 266–269. • Colin WHITE, The Nelson Encyclopaedia: people, places, battles, ships, myths, mistresses, memorials & memorabilia, London 2002. • Vladimir Aleksandrovič ZACHAROV, Istorija Maltijskogo ordena v Rossii, Moskva 2006.

202 • Themistocles ZAMMIT, Malta. The Maltese Islands and their History, Malta 1952. • Andrej Nikolajevič ZAŠICHIN, Britanskaja Rossika vtoroj poloviny XIX – načala XX veka, Archangelsk 1995. • Andrej Nikolajevič ZAŠICHIN, Gljadja iz Londona. Rossija i obščestvennoj mysli Britanii. Vtoraja polovina XIX – načalo XX v., Archangeľsk 1994.

8.8 Internetové zdroje

• Thomas DIMSDALE, in: http://dic.academic.ru/dic.nsf/enc_biography/20645 (cit. 16. 12. 2009). • Jean François de Galaup, hrabě La PÉROUSE, in: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-

Fran%C3%A7ois_de_La_P%C3%A9rouse (cit. 3. 12. 2009). • Andrew SWINTON, Travels into Norway, Denmark, and Russia, in the years 1788, 1789, 1790, and 1791, in: http://books.google.cz/books?id=9xcPAAAAQAAJ (cit. 11. 11. 2008). encyklopediské zdroje: • Boľšaja sovětskaja enciklopedija, in: www.oval.ru (cit. 12. 11. 2011). • Dictionary of National Biography, in: http://onlinebooks.library.upenn.edu (cit. 12. 1. 2011) • Aleksandr Aleksandrovič POLOVCOV (ed.), Russkij biografičeskij slovar’, in: http://www.rulex.ru (cit. 18. 12. 2011). • http://www.biografija.ru.

203 9 SUMMARY

Russia at the End of the Eighteenth and Beginning of the Nineteenth Centuries through the Eyes of British Travellers and Reverends

The thesis marks the end of a dissertation project which, based on research into selected travelogues and literary production by British reverends, aimed to explore a perception of Russia in Britain in politically unstable times at the turn of the nineteenth century. Both powers made world history in the above-mentioned period and their relationship dictated a course of events whose influence was not only visible within their own territories, but also had a profound impact on arrangement of the whole of the then Europe. Apart from diplomatic relations, cultural contacts became of no less significance internationally, even more so at such a crucial turning point as the end of the eighteenth and the beginning of the nineteenth centuries are considered to be. It was for this very reason that this period in European history was selected - it lends itself to examining cultural links between Russia and Britain with a focus on how particular British individuals perceived the tsarist empire. All through the eighteenth and the first quarter of the nineteenth centuries, Western Europe received special attention of Russian monarchs as diplomats. This only happened gradually and the first steps in a process of Europe becoming familiarized with the tsarist empire were rather tentative and unsystematic. Sporadic contacts were strictly limited to a sphere of power and politics. It was not until Peter the Great‟s reign that a “window on Europe” was opened and inspiration from European models, both economic and cultural, was sought. With the Russian tsar changing his attitude, not only did Russia come to know Europe, but also Europe came to know Russia. Nevertheless, it was not until the second half and especially the end of the eighteenth century that links with Europe, and thus Britain began to be strengthened. The period of the French Revolution meant changes in both social and political situation all over Europe. Britain headed anti-French coalitions and therefore relations between Britain and Russia were strongly dependent on political events and the then military action against France, their common enemy. However, a growing number of accounts of Russian world of culture also proved how very popular the country was and that this was not only based on power.

204 Issues related to Britain‟s view of Russia in the specified period and from the specified cultural and social perspective are at the centre of attention in this thesis. Its particular focus is on examining a share of certain groups of Britons in shaping British perception of Russian world. First, the political situation in Europe of the eighteenth century is outlined in the introduction, then, cultural atmosphere of powers in question is discussed to prepare ground for main analysis and examination of works by individual British travellers and literary work by British reverends in Saint- Petersburg. The eighteenth century was deliberately selected to be analysed, since it represents a preliminary stage for not only political, but also cultural social events which followed. In this way, it is possible to determine what the British view of the eastern empire was, how it developed and continued into the following century. After the general introduction concerning the political situation across the whole of Europe, the attention is turned to cultural, apolitical contacts satisfying personal needs of observers. In that part of the thesis, a brief historical overview is provided as selected sources from which the British obtained information about Russia are summarised. This touches upon Russian literature, its translations into English as well as individuals who were instrumental in raising public awareness in Britain. The thesis makes a passing mention of the opposite perspective, i.e. not many Russian visitors to Britain and their attitude towards local society. However, these observations are only a small part of the whole picture and comprehensive understanding could only be achieved from more detailed study. Research presented in this thesis investigates the image of Russia in Britain, therefore mentions of Russian perception are meant to illustrate the complexity, not to capture it. The thesis draws upon two types of thematically different historical sources from the period in question. A growing number of the first type, travelogues, implied rather frequent travels to the east undertaken by Britons at the end of the eighteenth century. Those were no longer only diplomatic or business trips, but more and more often fell into the category of personal or special interest trips. Their focus on particular areas – Russian tsar and aristocracy, social situation, and economic and demographic issues – emphasized differences in perception of Russia in various parts of the empire. Individual works also represented topics which aroused the greatest interest of Britons in Russia, both positively and negatively. In most cases though, the aim was to try to depict a far country with unknown and in Britain non-existent aspects of Russian life being the focal point.

205 The second crucial type of sources – literary production by British reverends working at the British Embassy in Saint-Petersburg – is organised according to cultural historical orientation displayed. British reverends with William Took leading the list understood their role in creating the image of Russian tsardom in Britain in a way which led to imparting information on foundation of Orthodox Church in the country, the region with regard to their occupation and post with which they were most familiar. By subsequently acquainting readers with historical and cultural context, they clarified many a “peculiarity” of the then Russian world. Last but not least their works concentrated on literature originating in Russia during the eighteenth century. As opposed to travelogues, research into works by reverends explores particularly those which they translated. Works by British reverends differed from travelogues in the extent to which they were subjective and the way in which they were rendered. It was the differences concerning topic and form that allowed comparison, more detailed study and consideration of the two above-mentioned types of sources. The aim of this thesis was to show what type of accounts and specific reports on Russia were to be had in Britain. The attention was thus not directed at the way in which the reports by witnesses or translations were spread to Britain, but rather at their content. Also, it was possible to uncover mindset of authors themselves. According toselection of topics, observer‟s personality could be assessed and their interests reflected a way of thinking which, to a certain extent, may be generalised to Britons of that time. Travelogues required a specific approach on the part of the observer. With respect to their subjectivity, it was considered suitable to take account of several criteria which distinguished travelogues from one another. Differentiating between male and female view, selection of topics or environment which surrounded British visitors to Russia may be used as examples. However, probably the most significant factor determining the way in which reports were rendered was a motive for the trip as well as its purpose. A different attitude towards Russian world was influenced by whether a Briton visited Russia on their own initiative or on business. Unlike authors of travelogues, British reverends had a more or less identical motive for their trips to Russia and draw upon historical context of the then Russia in their study. They offered interpretation of phenomena which generally existed in the Orthodox world, but were also occupied with specific ceremonies and rituals trying to explain the meaning of facts described. Clergymen were among the most educated at that time as far

206 as languages are concerned and therefore their main contribution to making the culture of a far empire accessible to their compatriots was in translating Russian originals. Extant authentic works and reports, whose number had been on a steady increase since the end of the eighteenth century, were along with political events more or less conducive to creating cultural social image of Russia in Britain. Interestingly enough, neither this image nor interest of British society was too much influenced by political events and a diplomatic quarrel during the reign of Paul I. On the contrary, they were developed in Britain in more depth and detail. Based on study and analysis of the above-mentioned British sources from the specified period (as well as secondary and other sources listed in the final chapter), this thesis broadens the issue of Russian-British relations by adding cultural perspective. In this respect, it also explores an area which has not been sufficiently scientifically explored in the Czech context yet and contributes to enhancing cultural social knowledge of both countries.

207