PR ÆHISTORICA XXXII/2 ACTA INSTITUTI ARCHAEOLOGICI UNIVERSITATIS CAROLINAE PRAGENSIS

ACTA INSTITUTI ARCHAEOLOGICI UNIVERSITATIS CAROLINAE PRAGENSIS

PRÆHISTORICA XXXII/2

Od Skandzy k Dunaji, od Rýna k Pasłęce

Sborník k 70. narozeninám LUBOMÍRA KOŠNARA

Miroslav Popelka – Renata Šmidtová – Zdeněk Beneš editoři

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM 2015 Ústav pro archeologii Filozofické fakulty UK

Ředitel: prof. PhDr. Jan Klápště, CSc.

Redakční rada: doc. PhDr. Miroslav Popelka, CSc., Ústav pro archeologii, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, CZ, předseda redakční rady ([email protected]) Dr. Frank Andraschko, Archäologisches Institut, Universität Hamburg, DE ([email protected]) doc. PhDr. Vratislav Janák, CSc., Ústav archeologie, Slezská univerzita, Opava, CZ ([email protected]) Ing. Renata Šmidtová, Ústav pro archeologii, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, CZ ([email protected]) Mgr. Jana Mellnerová Šuteková, Ph.D., Katedra archeologie, Univerzita Komenského, Bratislava, SK ([email protected]) Ao. Univ.-Prof. Dr. Gerhard Trnka, Institut für Ur- und Frühgeschichte, Universität Wien, AT ([email protected])

Vědečtí redaktoři-editoři: doc. PhDr. Miroslav Popelka, CSc. Ing. Renata Šmidtová Mgr. Zdeněk Beneš

Recenzenti: Mgr. Balázs Komoróczy, Ph.D. doc. PhDr. Jiří Musil, Ph.D.

Tato publikace vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P12 Historie v interdisciplinární perspektivě, podprogram Společnost, kultura a komunikace v českých dějinách.

© Univerzita Karlova v Praze, 2015 ISBN 978-80-246-3119-6 ISSN 0231-5432 Obsah

Předmluva...... 7 Tabula gratulatoria ...... 9 doc. PhDr. Lubomír Košnar, CSc...... 11 Helmut Bender – Günther Moosbauer, Die Anfänge der römischen Zeit in Passau – Počátky římského období v Pasově – The beginnings of the Roman Period in Passau ...... 17 Zdeněk Beneš, Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské – Germanic imitations of roman glass receptacles in Bohemia in Early Roman Period – Die germanische Nachahmungen der römischen Glasgefässen in Böhmen in der Ältere römische Kaiserzeit. . . . . 29 Pavel Břicháček, Nové nálezy římských mincí v západních Čechách – New findings of roman coins from western Bohemia ...... 41 Daniel Bursák, Několik poznámek k výrobě železa a sídlištní hierarchii v prvních dvou stoletích n. l. – Some notes towards iron production and settlement hierarchy in the first two centuries AD ...... 45 Martin Černý, Zajímavé spínadlo z Hořína (okr. Mělník) – An interesting brooch from Hořín (distr. of Mělník)...... 55 Jakub Halama, Dvě raně středověké sekerky z podhůří Jeseníků a Králického Sněžníku – Early medieval axes from Jeseníky and Králický Sněžník foothills . . . 59 Jan Hasil, Nádobka mladšího merovejského období z Cetnova (Zettendorf), okr. Cheb: pokus o kulturněhistorickou interpretaci – The Vessel of Younger Merovingian Period from Cetnov (Zettendorf), dist. Cheb: an Attempt to Cultural-historical Interpretation – Das jungmerowingerzeitliche Gefäß aus Cetnov (Zettendorf), Kreis Cheb (Eger): Versuch einer kulturhistorischen Interpretation ...... 67 Pavel Horník, Kování štítu z doby římské ve východních Čechách – Shield fittings from Roman period in the East Bohemia...... 75 Tomáš Chmela, Povodí řeky Vláry v době římské. Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic – The Vlára river basin in the Roman Period. Some considerations about Vlachovice settlement ...... 87 Jan Jílek – David Vích, Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí – Die neuen Erkenntnisse über die Völker­ wanderungszeit in Ostböhmen und in dem Böhmisch-mährischen Randgebiet. . . 99 Jaroslav Jiřík, Svébové mezi Arahariem a Hunimundem. K výpovědním možnostem archeologických pramenů pozdní doby římské a časné fáze doby stěhování národů na jihu a západě Čech – Suebes between Araharius and Hunimund. The Possibilities of Interpretation of the Archaeological Sources of Late Roman Age and Early Migration Period in S/W Bohemia...... 113 Pavel Kacl, Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách – Finds of faience artefacts from the Roman Period in Bohemia...... 125 František Janošek Kašpárek, Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice) – Settlement from the Late Roman Period and the beginning of the Migration Period in Dražkovice (distr. of Pardubice) – Die Siedlung der älteren römischen Kaiserzeit und des Anfangs der Völkerwanderungszeit in Dražkovice (Bez. Pardubice) ...... 143 Tomáš Klír, Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska. K otázce jazykových poměrů v raném středověku – The Hydronymy of the Cheb District in the Context of Northeast Bavaria: On the question of the language situation in the Early Middle Ages...... 173 Rastislav Korený, Poznámky k některým sponám z doby stěhování národů a raného středověku v Čechách – Notes on some fibulas from the Migration Period and the Early Middle Ages in Bohemia...... 225 Jiří Košta, Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století – Development of Research on Typological Classification of Swords Dating from the Second Half of the 8th Century to the Turn of the 11th Century ...... 233 Milan Metlička, Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice – The hut from the early Roman Period from Pilsen – Perlová street – Hütte aus der frühen Römischen Zeit aus Pilsen – Perlová Straße...... 253 Jan Musil – Monika Pecinovská, Spona s knoflíkem na lučíku z Vestce (okr. Chrudim) – A fibula with a button on the bow from Vestec (distr. of Chrudim) ...... 265 Katarína Petriščáková, Hrob ze starší doby římské z Prahy-Nových Butovic – An Early Roman Period inhumation burial from Prague-Nové Butovice ...... 271 Peter Roth, K počiatkom metalurgie železa na Spiši – About the beginnings of iron metallurgy in the Spiš region...... 277 Pavel Sankot, Laténský hrob 67/2005 v Mlčechvostech, okr. Mělník – s pohřbem amazonky z oblasti Lotrinska ve středních Čechách? – La Tène period grave 67/2005 from Mlčechvosty (Distr. of Mělník) – with one armed amazon from Lorraine region in Central Bohemia? – La tombe laténienne no. 67 de Mlčechvosty, district de Mělník, d’une amazone de Lorraine en Bohême centrale? – Latènezeitliches Grab 67/2005 aus Mlčechvosty, Landkr. Mělník – Bestattung einer Amazone aus dem Gebiet Lothringen in Mittelböhmen?...... 285 Jiří Waldhauser, Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny – Střekov microregion in Latène Period and current problems of Podmokly-group ...... 295 W. Haio Zimmermann, Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit am Beispiel von Rinderstall und Schweinekoben – Poznámky k dějinám ustájení od pravěku do novověku na příkladu hovězí stáje a prasečího chléva ...... 329 Předmluva

Právě se narodil další svazek sborníku Praehistorica. A protože 4. 2. 1944 se naro- dil také náš dlouholetý kolega a pro mnohé i učitel Lubomír Košnar, věnujeme tento svazek právě jemu. Řada badatelů, přátel, vrstevníků, kolegů i žáků připra- vila jubilantovi soubor příspěvků, které jsou většinou věnovány tématu, jemuž se L. Košnar ve své archeologické praxi věnuje. Další zástupci archeologické obce se pak připojují s přáním jubilantovi alespoň v přiložené Tabule gratulatorii. Čas neúprosně ukrajuje týdny, měsíce i roky, a tak si někdy nestačíme uvědomit, jak rychle běží k těm okamžikům, pro které vznikl i náš sborník. Přejme si, aby se čas alespoň trochu zpomalil, a přejme jubilantovi, aby mu zachoval přízeň v podobě zdraví, ještě mnoha úspěchů v jeho badatelské i pedagogické činnosti stejně jako v osobním životě. Všechno nejlepší!

Miroslav Popelka, Renata Šmidtová, Zdeněk Beneš V Praze v únoru 2014

7

Tabula gratulatoria

Tomáš Bek Jan Jílek Irena Pavlů Martina Beková Jaroslav Jiřík Monika Pecinovská Helmut Bender Pavel Kacl Miroslav Popelka Zdeněk Beneš František Kašpárek Naďa Profantová Zuzana Bláhová Eliška Kazdová Peter Roth Jan Bouzek Jan Klápště Luboš Rypka Kateřina Bromová Tomáš Klír Vladimír Salač Pavel Břicháček Luděk Kos Pavel Sankot Daniel Bursák Jiří Košta Jiří Sláma Martin Černý Rastislav Korený Heiko Steuer Alžběta Danielisová Filip Krásný Renata Šmidtová Wolfgang David Andreas Lippert Ivo Štefan Miroslav Dobeš Hans Losert Radomír Tichý Marie Dufková Milan Metlička Lucie Vélová Jana Friedmanová Günther Moosbauer David Vích Jakub Halama Karla Motyková Jiří Waldhauser Jan Hasil Jan Musil Petr Zavřel Pavel Horník Jiří Musil Jiří Zeman Tomáš Chmela Iva Ondřejová W. Haio Zimmermann Vratislav Janák Ivan Pavlů

9

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 11–15

doc. PhDr. Lubomír Košnar, CSc.

Jubilant se narodil 4. února 1944 v Praze. Matu- výzkum sídliště doby římské v Sedlci u Českých roval na Libeňském gymnáziu (tehdy SVVŠ) Budějovic, na jehož vedení se L. Košnar podílel. v r. 1961, v letech 1961–1966 studoval obor pre- Od školního roku 1976–1977 se těžištěm jeho historie na Filozofické fakultě UK v Praze. V prů- pedagogického zaměření staly přednášky a semi- běhu tohoto studia byl v r. 1965 po dva semestry nář základního kurzu o době římské a době stěho- stipendistou DAAD v Archeologickém semináři vání národů, v rozdělení jednak na území českých univerzity v Göttingenu. Od r. 1966 do září 1969, zemí a Slovenska, jednak na širší rámec evrop- s přerušením vojenské služby r. 1967, pracoval ského barbarika. Již od té doby má L. Košnar též v Severočeském muzeu v Liberci, kde mimo jiné pravidelný podíl na přednášce Dějiny pravěku připravoval podklady pro expozici plánovaného pro I. ročník historických oborů. Jubilant přitom severočeského archeologického muzea na zámku nadále konal výběrové přednášky o raně středově- v Bílině, jež byla realizována ve změněné podobě ké problematice, zvláště ve vztahu k severní Evro- až později. pě a jejím kontaktům se slovanským prostředím. Od října 1969 působí Lubomír Košnar až dosud Košnarova přednáška Severní Evropa v raném v Ústavu pro archeologii (dříve Ústav pro pravěk středověku, která vychází z protohistorického a ranou dobu dějinnou) Filozofické fakulty UK období, je nyní jako příkladová tematika povin- v Praze (jako asistent, od r. 1971 jako odborný nou součástí studia. Od počátku 80. let až do škol- asistent, od r. 1995 jako docent). V r. 1971 získal ního roku 2001–2002 zajišťoval L. Košnar mimoto titul PhDr., v r. 1988 titul CSc. na základě obha- také přednášky o době halštatské a laténské, jed- joby kandidátské disertace v rámci ČSAV v oboru nak na území českých zemí a Slovenska, jednak archeologie, r. 1995 se habilitoval pro obor pravě- v šíře pojaté střední Evropě. ké a raně středověké archeologie. Jubilant je členem redakčního kruhu sborníku Od počátku svého působení na Filozofické Studia Mediaevalia Pragensia a publikační čin- fakultě byl L. Košnar pověřen správou knihov- nost Ústavu podporoval rovněž svými překlady ny dnešního Ústavu archeologie, v němž tehdy a revizemi německých souhrnů publikovaných nebylo systemizované místo knihovníka. Této statí. Se snahou prezentovat při výuce aktuální práci věnoval jubilant po dlouhá léta (správcem stav poznatků a metody řešení problematiky sou- knihovny byl do r. 2000) značné úsilí, zaměřené visí obsáhlá činnost referativní a recenzní, jak je zejména na soustavné doplňování odborné litera- zachycena v mnoha ročnících Archeologických tury, hlavně formou mezinárodní výměny publi- rozhledů i dalších odborných periodik. kací. Je tak i jeho zásluhou, že knihovna tohoto V letech 1994/1995 a 1999/2000 přednášel pracoviště patří v našem oboru k těm dosti dobře Lubomír Košnar na základě pověření výukou na vybaveným. univerzitě v Pasově a v letech 2000/2001 na Hum- Ve fakultní výuce se L. Košnar zprvu zúčastnil boldtově univerzitě v Berlíně. Jubilant je vedou- na přednáškách Vybrané kapitoly z pravěku Evro- cím nebo oponentem bakalářských a magister- py a Pravěku východní Evropy tématy z raného ských prací i doktorských disertací. Je členem středověku a protohistorie a též na Cvičení s arche- komisí pro státní závěrečné zkoušky a Oborové ologickým materiálem. Spolupůsobil ovšem i při rady (Pravěká a středověká archeologie). zajišťování seminárních výzkumů a programů Po úmrtí zakladatele Nadace Praehistorica odborných exkurzí včetně zahraničních. Jako et Protohistorica prof. Miroslava Buchvaldka seminární (cvičný) probíhal mimo jiné od 80. let v r. 2002 přispěl k obnově plných funkcí této

11 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 dnešní obecně prospěšné společnosti, v níž je až Úvod do dějin a kultury německy mluvících zemí. dosud předsedou správní rady. Nelze opomenout Díl I. (do konce středověku). Praha, Karolinum 1994. ani Košnarovu činnost popularizační – v prv- ním období jeho činnosti to byly zvláště články Slovníky, encyklopedická hesla o archeologii v časopisech, později a až dosud pře- Německo-český archeologický slovník. Praha, Karoli- num 2005. klady vědecko-populárních knížek a přednášky na Německo-český a česko-německý archeologický slovník. Univerzitě volného času a Univerzitě třetího věku. Praha, Karolinum 2010. Kolegové, přátelé a studenti přejí jubilantovi Tschechisch (spolu se Z. Bláhovou-Sklenářovou). In: do dalších aktivních let pracovní i životní pohodu L. Volmer – W. H. Zimmermann (eds.): Glossar zum a mnoho zdraví. prähistorischen und historischen Holzbau: Franzö- sisch, Englisch, Niederländisch, Deutsch, Dänisch, Norwegisch, Schwedisch, Polnisch und Tschechisch: Bibliografie Eileitung, Definitionen und Zeichnungen. Rahden/ Westf, Leidorf 2012. Diplomová práce 46 hesel. In: B. Novotný et al., Encyklopédia archeoló- Vikinské období a skandinávský zásah v jihovýchodním gie. Bratislava, Obzor 1986. Pobaltí – pohřebiště ve Višněvu. Praha 1966. 73 hesel. In: Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svaz- cích. Praha, Diderot 1996, 1997, 1998. Kandidátská práce Vikinská expanze a problémy rozpadu rodové společ- Články, studie nosti v severní Evropě. Praha 1988. Archeologie a technické metody. Filosofický časopis 12, 1964, 744–752. Habilitační práce K původu podkovovité spony z Oken. Sborník Národ- Příspěvky k poznání raného středověku v severní ního muzea v Praze XXIV, 1970, č. 1– 2, 81–97. a střední Evropě. Praha 1995. Nálezy keramiky pražského typu a keramiky 4.–5. sto- letí v objektu ze Svijan, okr. Liberec. Archeologické Monografie rozhledy XXV, 1973, 185–195 (spolu s J. Waldhause- Severní Evropa v raném středověku. Studia Mediaeva- rem). lia Pragensia 3/1992. Praha 1993. Baltský import ze Svádova, okr. Ústí n. L. Archeologic­ ­ Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji. ké rozhledy XXVI, 1974, 277–278 (spolu s J. Wald- Praha – Mladá Boleslav, Libri 1997 (spolu s Jiřím hauserem). Waldhauserem). Stříbrný náramek skandinávského typu z Čech. Archeo­ (spolueditor a spoluautor) Archeologický atlas pravě- logické rozhledy XXVIII, 1976, 188–192 (spolu ké Evropy. Miroslav Buchvaldek, Andreas Lippert, s P. Drdou). Lubomír Košnar (eds.). Praha, Karolinum 2007. Slovanské pohřebiště v Bílině – Za Chlumem. Praehis- torica 7, Varia archaeologica 1, 1978, 133–141. Učební texty Skandinávský zásah v raně středověké Evropě. Spole- Doba stěhování národů, Severní Evropa (mladší obdo- čenské vědy ve škole, ročník 1978–1979, č. 8, 226–232. bí). In: J. Bouzek – M. Buchvaldek et al.: Přehled Žárový hrob mladší doby římské z Vrchnice. okr. Cho- pravěku světa 1, 2. Praha, UK 1976. mutov, Praehistorica 8, Varia archaeologica 2, 1981, Mapy 21, 22, 47–52 (spoluautor). In: M. Buchvaldek – 233–239 (spolu s P. Braunem). K. Godłowski (red.): Archeologický atlas Evropy Raně středověké třmeny ze Zbečna a Kolína. Praehisto- a Československa. Praha, UK 1979. rica 10, Varia archaeologica 3, 1982, 53–74. Doba římská. Evropa za hranicemi impéria. Doba stě- Mikroregion dolní Cidliny v době římské a nové nále- hování národů. Pohyby kmenů a rozpad římského zy importované keramiky. Archeologické rozhledy impéria. In: M. Buchvaldek – J. Sláma (red.): Nástin XXXIX, 1987, 557–570 (spolu s P. Břicháčkem). evropského pravěku. Praehistorica IX, Praha, UK Ke vztahům mezi vikinským a západoslovanským pro- 1982. středím. Praehistorica 18, Varia archaeologica 5, Doba železná (Jastorfská kultura), Doba římská, Doba 1991, 25–84. stěhování národů. In: M. Buchvaldek (red.): Dějiny Předběžná zpráva o výzkumu v Sedlci (okr. České pravěku. Praha, SPN 1985. Budějovice) v letech 1980–1987. Archeologické roz- Severní Evropa v období vrcholného rozvoje a počát- hledy XLIII, 1991, 436–446 (spolu s P. Břicháčkem ků rozpadu rodové společnosti (1.–8. stol. n. l.). In: a P. Braunem). V. Hrochová (red.): Úvod do problematiky raného Sedlec, district of České Budějovice – a settlement of feudalismu I. Praha, SPN 1990. the Late Roman Period. In: Archaeology in Bohemia Severní Evropa v 9.–11. století (doba vikinská). In: 1986–1990. Praha 1991, 126–129 (spolu s P. Břicháč- V. Hrochová (red.): Úvod do problematiky raného kem a P. Braunem). feudalismu II. Praha, UK 1985. Nové nálezy z doby římské v Kšelích (okr. Kolín). Kapitoly I.–VII. (Počátky a rozvoj prvotní společnosti Archeologické rozhledy XLV, 1993, 136–139 (spolu až Franská říše za Merovejců). In: M. Bláhová (red.): s P. Břicháčkem).

12 doc. PhDr. LUBOMÍR KOŠNAR, CSc.

Raně středověký depot stříbrných předmětů z Poštorné, E. Kivikoski: Finland. Ancient Peoples and Places. Lon- okr. Břeclav. Praehistorica 21, Varia archaeologica 6, don 1967. AR XXIII, 1971, 103–105. 1994, 69–103. R. Moosbrugger-Leu: Die frühmittelalterlichen Gürtel- Neuere Erkenntnisse zur Besiedlung Südböhmens beschläge der Schweiz. Basel 1967. AR XXIII, 1971, in der römischen Kaiserzeit. In: A. Leube (Hrsg.): 233–235. Haus und Hof im östlichen Germanien. Bonn 1998, P. Paulsen: Alamannische Adelsgräber von Niederstot­ 160–163 (spolu s P. Břicháčkem). zingen. Stuttgart 1967. AR XXIII, 1971, 236–237. Sídliště doby římské v Berouně-Závodí. Prahistorica 23, W. Krause: Zum gegenwärtigen Stand der Vinlandfor- 1998, 61–93 (spolu s P. Břicháčkem). schung. Göttingen 1969. Československý časopis his- Importovaná keramika ze sídliště doby římské v Sedl- torický XIX, 1971, 139–140. ci (okr. České Budějovice). Praehistorica 24, 1999, C. A. Nordman: Archaeology in Finland before 1920. 161–172 (spolu s P. Břicháčkem). Helsinki 1968. AR XXIV, 1972, 698–699. Terra sigillata ve sbírkách muzea ve Stříbře. Studia R. L. S. Bruce-Mitford: The Sutton Hoo Ship-Burial. Me­diaevalia Pragensia 4, 1999, 13–27 (spolu s P. Bři­- London 1968, AR XXIV, 1972, 87–88. cháčkem). H. Jankuhn: Typen und Funktionen vor- und früh- Nové jednotlivé nálezy ze sídlišť doby římské na Kolín- geschichtlicher Handelsplätze im Ostseegebiet. Wien sku a Kutnohorsku. In: P. Čech – M. Dobeš (eds.): 1971. Československý časopis historický XX, 1972, Sborník Miroslavu Buchvaldkovi. Most 2000, 43–47 256–257. (spolu s P. Břicháčkem). Sveagold und Wikingerschmuck. Ausstellungskataloge. Třmen staromaďarského rázu z Kolína. Studia Mediae- Band 3. Mainz 1968. AR XXIV, 1972, 339–340. valia Pragensia 7 (Sborník k poctě Jiřího Slámy), Nordsvensk forntid. Studies in North Swedish Archaeo- 2006, 39–43. logy. Umeå 1969. AR XXV, 1973, 234–235. K původu několika raně středověkých nálezů z Čech. R. Volkaitė-Kulikauskienė: Lietuvio kario žirgas. Vilni- Archeologické rozhledy LXI, 2009, 666–672. us 1971. AR XXV, 1973, 563–564. Tzv. Šluknovské kruhy. Studia Mediaevalia Pragensia 9, Early Medieval Studies 1, 2, Antikvariskt arkiv 38, 39, 2010, 75–109. Stockholm 1970. Československý časopis historický Die Bedeutung der Donautrasse für die ur- und früh- XXI, 1973, 773–774. geschichtliche Entwicklung Süd- und Westböhmens – M. Wheeler: Dávná civilizace v údolí Indu. Praha 1973. ein Abriss (Kolloquium „Flüsse als Kommunika­ Nový Orient 1974, č. 6 tions- und Handelswege“). Siedlungs- und Küsten- Lietuvos gyventoju prekybiniai ryšiai I–XIII a. Vilnius forschung im südlichen Nordseegebiet 34, 2011, 1972. AR XXVI, 1974, 195–196. 227–242 (spolu s P. Břicháčkem). F. Schlette: Germanen zwischen Thorsberg und Rave- Poznámky k etážovitým nádobám doby římské v bar- nna, Leipzig – Jena – Berlin 1972. Jahresschrift für bariku. Archeologie západních Čech 7, 2014, 55–64. Mitteldeutsche Vorgeschichte 59, 1975, 429–432. A. V. Arcichovskij – V. L. Janin: Novgorodskije gramo- Recenze, referáty (výběr) ty na bereste (Iz raskopok 1962–1976 gg.). Moskva J. Żak: Importy skandynawskie na ziemiach zachod- 1978. AR XXXI, 1979, 437–438. niosłowiańskich od IX do XI wieku. Poznań 1963. C. Ahrens (Hrsg.): Sachsen und Angelsachsen. Ham­ Archeologické rozhledy /dále AR/ XVI, 1964, burg 1978. AR XXXII, 1980, 104–105. 600–601. G. Kossack – J. Reichstein (Hrsg.): Archäologische J. V. Kucharenko: Pamjatniki železnogo veka na terri- Beiträge zur Chronologie der Völkerwanderungszeit. torii Poles’ja. Moskva 1961. AR XVI, 1964, 300–301. Bonn 1977. AR XXXII, 1980, 99–100. A. Dieck: Die europäischen Moorleichenfunde. Neu- J. Herrmann et al.: Wikinger und Slawen. Zur Früh- münster 1965. AR XVII, 1965, 713–714. geschichte der Ostseevölker. Berlin 1982. Sborník J. Brøndsted, Die große Zeit der Wikinger. Neumünster prací filozofické fakulty brněnské univerzity XXXIV, 1964. AR XVIII, 1966, 211–212. řada E, č. 30, 1985, 182–185. H. Jankuhn et al.: Die Ausgrabungen in Haithabu im Interaktionen der mitteleuropäischen Slawen und Jahre 1962. Offa 21/22, 1964/65. AR XVIII, 1966, anderen Ethnika im 6.–10. Jahrhundert. Nitra 754–755. 1984. Památky archeologické LXXVII, 1986, č. 2, G. Bersu – D. M. Wilson: Three Viking Graves in the 524–528. Isle of Man. London 1966. AR XX, 1968, 531–532. J. Kunow: Der römische Import in der Germania libera A. J. Gurevič: Pochody vikingov, Moskva 1966. AR XX, bis zu den Markomannenkriegen. Neumünster 1983. 1968, 372–374. AR XXXVIII, 1986, 454–455. H. R. Ellis Davidson, Pagan Scandinavia. Ancient Society and trade in the Baltic during the Viking Age. Peoples and Places. London 1967. AR XXI, 1969, Visby 1985. Památky archeologické LXXVIII, 1987, 405–406. č. 2, 477–780. T. Capelle: Der Metallschmuck von Haithabu. Neu- D. Gabler – A. H. Vaday: Terra sigillata im barbaricum münster 1968. AR XXII, 1970, 217–218. zwischen Pannonien und Dazien. Budapest 1986. AR A. N. Kirpičnikov: Drevnerusskoje oružije 1. Meči i sabli XXXIX, 1987, 231–232. IX–XIII vv., Moskva – Leningrad 1966. AR XXII, K. Horedt: Siebenbürgen im Frühmittelalter. Bonn 1970, 223–224. 1986. AR XL, 1988, 107–108.

13 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

R. M. Swoboda: Die spätrömische Befestigung Spo- E. Bokiniec: Podwiesk. Fundstelle 2. Ein Gräberfeld der neck am Kaiserstuhl. München 1986. AR XLI, 1989, Oksywie-Kultur im Kulmer Land. Warszawa – Toruń 700–701. 2005. AR LX, 2008, 157–159. O. Harck: Archsum auf Sylt, Teil 3. Mainz am Rheim P. Schmid: Die Keramikfunde der Grabung Feddersen 1990. AR XLIII, 1991, 487–489. Wierde (1. Jh. v. bis Jh. n. Chr.). Oldenburg 2006. Ausgrabungen in Schleswig, Berichte und Studien 7, AR LX, 2008, 177–178. Das archäologische Fundmaterial I. Neumünster J. Schuster: Die Buntmetallfunde der Grabung Fedder- 1989. Památky archeologické LXXXII, 1991, č. 2, sen Wierde. Chronologie – Chorologie – Technolo- 418–419. gie. Oldenburg 2006. AR LX, 2008, 178–179. P. Pieper: Die Weser – Runenknochen, Neue Untersu- M. Buchvaldek et al.: Archeologický atlas pravěké Evro- chungen zur Problematik: Original oder Fälschung. py, Praha 2007. Historický obzor 19, 2008, č. 5/6, Oldenburg 1989. AR XLIII, 1991, 646–647. 139–140. W. H. Zimmermann: Die Siedlungen des 1. bis 6. Jahr- M. C. Blaich: Das frühmittelalterliche Gräberfeld hunderts nach Christus von Flögeln – Eekhöltjen, von Eltville, Rheingau – Taunus – Kreis. Beiträge Niedersachsen: Die Bauformen und ihre Funktionen, zur Siedlungsgeschichte des Rheingaus vom 5. bis Probleme der Küstenforschung im südlichen Nord- 8. Jahrhundert n. Chr. Wiesbaden 2006. AR LX, seegebiet. Band 19, Hildesheim 1992. Památky arche- 2008, 358–360. ologické LXXXV, 1994, 158–159. J. N. Nosov (red.) et al.: Severnaja Rus’ i narody Baltiki, C. Batey – J. G. Campbell et al., Svět vikingů. Kulturní S.-Peterburg 2007. AR LXI, 2009, 168–170. atlas. Praha 1988. Památky archeologické XC, 1999, J.-S. Kühlborn et al.: Rom auf dem Weg nach Germa- č. 1, 213–216. nien: Geostrategie, Vormarschtrassen und Logistik, E. Droberjar: Studien zu den germanischen Siedlungen Mainz 2008. AR LXI, 2009, 587–591. der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. Fontes S. Martin-Kilcher et al.: Der römische Goldschmuck Archaeologici Pragenses, vol. 21, Pragae 1997. Památ- aus Lunnern (ZH). Zürich 2008. AR LXI, 2009, ky archeologické XCII, 2001, č. 1, 184–185. 591–592. W. H. Zimmermann: Pfosten, Ständer und Schwelle A. Kurpiewski: Cmentarzysko kultury wielbarskiej und der Übergang vom Pfosten- zum Ständerbau, w Gostkowie. Lublin 2008. AR LXI, 2009, 791–792. Probleme der Küstenforschung im südlichen Nord- F. Laux: Die Urnenfriedhöfe von Drögennindorf, Gem. seegebiet. Band 25, Oldenburg 1998. Památky arche- Betzendorf, und Amelinghausen-Sottorf im Land- ologické XCII, 2001, č. 1, 187–188. kreis Lüneburg. Oldenburg 2005. AR LXII, 2010, J. Peška – J. Tejral: Das germanische Königsgrab von 572–574. Mušov in Mähren. Band 1–3, Mainz 2002. Památky F. Jakobson: Die Brandgräberfelder von Daumen und archeologické XCVI, 2005, 229–235. Kellaren im Kreise Allenstein, Ostpr. Daumen und T. Michel: Studien zur römischen Kaiserzeit und Völ- Kellaren – Tumiany i Kielary. Band 1, Neumünster kerwanderungszeit in Holstein. Bonn 2005. AR 2009. AR LXII, 2010, 731–735. LVIII, 2006, 603–605. V. Hilberg: Masurische Bügelfibeln. Studien zu den Ch. M. Hansen: Frauengräber im Thüringerreich. Zur Fernbeziehungen der völkerwanderungszeitlichen Chronologie des 5. und 6. Jahrhunderts n. Chr. Basel Brandgräberfelder von Daumen und Kellaren. Dau- 2004. AR LVIII, 2006, 381–382. men und Kellaren – Tumiany i Kielary. Band 2, Neu- K. W. Alt – W. Vach: Verwandschaftsanalyse im alle- münster 2009. AR LXII, 2010, 735–737. mannischen Gräberfeld von Kirchheim/Ries. Basel W. Melzer – T. Capelle (Hrsg.): Bleibergbau und Blei­ 2004. AR LVIII, 2006, 378–379. verarbeitung während der römischen Kaiserzeit im S. Berg-Hobohm: Die germanische Siedlung Göritz, rechtsrheinischen Barbaricum. Soest 2007. AR LXIV, Ldkr. Oberspreewald – Lausitz. Wünsdorf 2004. AR 2012, 811–814. LVIII, 2006, 836–839. K. Walenta: Leśno i mikroregion w okresie rzymskim. M. Baumeister: Metallrecycling in der Frühgeschichte, Chojnice 2009, AR LXIV, 2012, 193–194. Rahden/Westf. 2004. Památky archeologické XCVII, A. Błażejewski (red.): Ceramika warsztatowa w środ- 2006, 335–336. kowoeuropejskim Barbaricum. Wrocław 2008. AR V. L. Janin: Středověký Novgorod v nápisech na bře- LXV, 2013, 213–216. zové kůře. Červený Kostelec 2007. AR LIX, 2007, 843–846. Popularizační texty (výběr) A. Motschi: Das spätrömisch-frühmittelalterliche Velká Morava – některé bilance a perspektivy. Filosofic- Gräberfeld von Oberbuchsiten (SO). Zürich 2007. ký časopis XIII, 1965, 410–411. AR LIX, 2007, 858–860. Technika pomáhá archeologii. Vesmír 1969, č. 5 C. Theune: Germanen und Romanen in der Alamannia.­ Doslov a poznámky (str. 139–176). In: H. Arbman: Vi­ Strukturveränderungen aufgrund der archäologi­ kingové, Praha 1969. schen Quellen vom 3. bis zum 7. Jahrhundert. Berlin – Nálezy z doby merovejské. Magazín Co vás zajímá New York 2004. AR LIX, 2007, 430–432. 1970, č. 11. E. Wamers: Die Macht des Silbers. Karolingische Kamenné lodi. Lidé a země 1970, č. 11. Schätze im Norden. Regensburg 2005. AR LIX, 2007, Byli v Polsku Skytové? Magazín Co vás zajímá 1970, 649–652. č. 9.

14 doc. PhDr. LUBOMÍR KOŠNAR, CSc.

Zaniklé pokolení. Vikingové v Grónsku. Magazín Co Svědectví březové kůry. Svět socialismu 1979, č. 18, vás zajímá 1970, č. 12. 10–11. Tajemná země Vínland. Magazín Co vás zajímá 1971, č. 1. Překlady knih Objev pod Kavkazem. Magazín Co vás zajímá 1971, H. Arbman: Vikingové. Praha, Mladá fronta 1969. č. 3. J. G. D. Clark: Prehistorie světa. Praha, Orbis 1973 Mumie evropského pravěku. Magazín Co vás zajímá (spolu se Z. Hronem). 1971, č. 10. F. Schlette: Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou. Ľudia z dávnych stáročí. Príroda a spoločnosť 1972, č. 4, Praha, Orbis 1977. 54–58. P. Heather: Gótové. Praha, Lidové noviny 2002 (spolu Hradiště z „temných staletí“. Lidé a země 1972, č. 7. s J. Ohlídalem a P. Prokešem). Vikingové (Výpravy za poznáním). Květy 1973, č. 2, J.-B. Duroselle: Evropa a Evropané. Praha, Fortuna 30–35. Print 2002 (kapitoly 2, 3, 6). Vilnius. Historická pohlednice. Magazín Co vás zajímá A. Krause: Skutečná Středozemě. Tolkienova mytologie 1974, č. 2. a její středověké kořeny. Praha, Grada 2013.

15

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 17–27

Die Anfänge der römischen Zeit in Passau Počátky římského období v Pasově The beginnings of the Roman Period in Passau

Helmut Bender – Günther Moosbauer

Abstrakt V posledním desetiletí bylo možné získat určitý přehled o drobných římských nálezech z Pasova, zejména co se týče keramiky. Díky tomu bylo možné rekonstruovat počátky tohoto místa. První vojenské opevnění bylo postaveno na východním konci poloostrova mezi Dunajem a Inn nedaleko starobylého přístavu během šedesátých nebo sedmdesátých let prvního století našeho letopočtu.

Abstract In the last decade it was possible to get an overview to the Roman smallfinds, especial- ly pottery, from Passau. So it was possible to reconstruct the beginnings of this place. The first military fortification has been built on the eastern end of the peninsula between the rivers Danube and Inn near an ancient harbour during the sixties or seventies of the first century A.D.

Klíčová slova: Pasov (Německo) – 1. století – terra sigillata – spotřební římsko-provin­ ciální keramika – římská fortifikace – římský přístav Key words: Passau (Germany) – 1st century – Samian Ware – coarse ware – Roman fort – Roman harbour.

Schriftliche Quellen zum Beginn der römischen entstehende römische Siedlung übertragen,3 son- Zeit auf dem Gebiet der Altstadt von Passau lie- dern auf die statio Boiodurensis des publicum portorii gen nicht vor. Wenn der antike Ortsname etwa in Illyrici bzw. das Kastell auf dem Südufer des Inn, der vermuteten Form ad Batavos, vicus Batavorum1 also in Noricum.4 Erwähnung findet, so sind diesen Angaben keine So bleibt es allein die Aufgabe der Archäologie Hinweise auf den Beginn der römischen Siedlung der Römischen Provinzen, an Hand von Funden auf dem Gebiet der Halbinsel zwischen Donau und eventuellen Befunden die Anfänge der römi- und Inn zu entnehmen. Es wird mit Recht ver- schen Zeit auf dem Gebiet der Altstadt von Passau mutet, daß der Name des keltischen Oppidums zu bestimmen. In der schon mehrfach zitierten Boiodurum, das ohne Zweifel weite Teile der Alt- Geschichte der Stadt Passau ist dieser Zeitraum und Neustadt von Passau einnahm, „eine befesti- knapp mit „claudischer Zeit“ (41–56 n. Chr.) ange- gte keltische Handwerker- und Händlersiedlung geben.5 Begründet wird dies mit „Keramikfrag- bezeichnete…, die einem Fürsten Boios angehörte menten aus dieser Epoche“, die „bei Grabungen und die sich nach den topographischen Bedingun- in der Hl. Kreuz Kirche des Klosters Niedernburg gen mit ihrem Zentrum allein auf der Halbinsel und bei den baubegleitenden Untersuchungen am zwischen Donau und Inn befunden haben kann“2. Dieser Ortsname wurde allerdings nicht auf die

3 Dies spricht unseres Erachtens, entgegen aller Behauptun- gen, gegen eine Kontinuität von der Latène-Zeit in die frü- he römische Kaiserzeit. 1 H. Wolff, Historische und wissenschaftliche Problematik, 4 H. Wolff (wie Anm. 1) 15. in: Geschichte der Stadt Passau 15 mit Anm. 1. 5 J.-P. Niemeier, Das Passauer Stadtgebiet im 1. Jahrhundert, 2 H. Wolff, ebd. 15. in: Geschichte der Stadt Passau 30.

17 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 heutigen Römerplatz“ zu Tage kamen.6 Ebenso ist oder in Passau in den Magazinen der Stadtar- „ein bronzenes Zaumzeugteil aus der Bräugasse“ chäologie Passau und des Diözesanmuseums der anzuführen, das in die 2. Hälfte des 1. Jahrhun- Diözese Passau statt. Beteiligt waren bei unter- derts n. Chr. zu datieren ist.7 schiedlichen Aktionen H. Balogh, H. Bender, Das Bild, das die sicher auf dem Gebiet der E. Federhofer, S. Fünfschilling, W. Irlinger, Chr. Altstadt geborgenen Fundmünzen bieten, ist, fol- Later, M. Mackensen, G. Moosbauer, F. Schim- gen wir dem Urteil von H.-J. Kellner, in keinster mer und E. Wintergerst. Eine solche knochentro- Weise repräsentativ. In der Auswertung des über ckene, manchmal auch staubige Arbeit kommt 1000 Exemplare umfassenden Münzbestandes nicht allein den derzeit laufenden Auswertungs- aus den Grabungen 1978–1980 in der Klosterkir- arbeiten zu Niedernburg zugute, sondern erlaubt che Hl. Kreuz zu Niedernburg heißt es zu den es auch, für einzelne chronologische Epochen Exemplaren der frühen und mittleren Kaiserzeit: Siedlungsschwerpunkte innerhalb des Altstadt- „Die frühesten Funde aus der Passauer Altstadt, gebiets heraus zu arbeiten, Urteile über Konti- die zur Vermutung eines ersten Militärpostens nuität und Diskontinuität selbst auf einem lokal aus Mitte des ersten Jahrhunderts geführt haben, eng begrenzten Areal zu ermöglichen. Über ein sind in der Ausgrabung von Niedernburg zu Tage „Nebenergebnis“, nämlich die Anfänge der römi- gekommen. Obschon diese Münzreihe mit Vespa- schen Zeit in Passau, wollen wir in diesem Beitrag sian beginnt, können die älteren Münzen nicht für L. Košnar, der mehrfach an der Universität mit diesem Militärposten in Verbindung gebracht Passau Vorlesungen und Übungen zur Vor- und werden. Wie sich aus der mangelhaften oder Frühgeschichte Böhmens gehalten hat, berichten. unsicheren Bestimmung ergibt, sind die Münzen Die Durchsicht und Bestimmung der Scherben- 1–7 ziemlich lange umgelaufen, können nicht massen hat 31 Stücke, also etwa zwei Hände voll, bald nach ihrer Prägung verloren worden sein.“8 ergeben, die eine zuverlässige Aussage erlauben. Obwohl solchen ersten „Tendenzmeldungen“ zum Es sind dies sieben Scherben von Reliefsigillata, Beginn der römischen Zeit durchaus Vertrauen davon vier aus Niedernburg und drei aus den Not- entgegengebracht werden konnte, fehlten bisher grabungen Römerplatz-Garage; die glatte Sigilla- die entsprechenden exakten Nachweise, mithin ta ist mit 17 Scherben vertreten, davon 12 Römer- eine katalogmäßige Bewertung aller in Frage kom- platz-Garage und fünf Grabungen Niedernburg.9 menden keramischen Funde. Um für weitergehen- Wir sonderten ferner noch eine Randscherbe einer de archäologisch-historische Schlüsse ein sicheres Amphore (Römerplatz-Garage), zwei Scherben Fundament zu liefern, habe ich mich (H. Bender) Terra Nigra (Römerplatz-Garage) und vier Rand- entschlossen, soweit wie möglich und zugänglich, stücke von Reibschalen (Römerplatz-Garage ein alle relevanten Fundmaterialien durchzusehen Objekt) aus. Zur Beurteilung der anderen Fund- und zu bestimmen. Es ist ja leider so, dass eine Rei- komplexe auf dem Gebiet der Passauer Altstadt he von größeren und wichtigen Grabungen in der sei nur so viel angemerkt, dass sich unter dem Passauer Altstadt (etwa seit 1977) nicht bearbeitet Material der Untersuchungen auf dem Domberg und publiziert ist. Es gibt hierzu zwar manchen (Domsakristeihof am Residenzplatz, Domhof/ Vorbericht, aber eine wirkliche wissenschaftliche Domkreuzgang unmittelbar nördlich des Domes, Erfassung hat bisher noch nicht stattgefunden. Landratsamt am Domplatz) überhaupt keine Die Durchsicht all dieser Komplexe, die uns in Funde des 1. Jahrhunderts n. Chr. und der ers- freundlicher und kollegialer Weise gestattet wur- ten Hälfte des 2. Jahrhunderts n. Chr. befinden. de, fand entweder im Magazin der Archäologi- Eine gute Übersicht über die Materialien aus den schen Staatssammlung in Baldham bei München Grabungen, die seit ihrer Einrichtung im Jahre 1988 die Stadtarchäologie Passau durchführte, hat G. Moosbauer, der die Funde laufend einer 6 Ebd. 30. Abb. 13 (Römerplatz-Garage); eine Reliefsigilla- ta-Scherbe aus Niedernburg ist publiziert von Fischer, Pas- Durchsicht unterzieht. Auch hier ist nichts aus sau in römischer Zeit, 102 Abb. 44: 2; nach J.-P. Niemeier (wie Anm. 5) „kommen noch einige glatte Sigillatafrag- mente aus dem 1. Jahrhundert n. Chr. aus den Grabungen 9 Über die Grabungen Niedernburg und damit zur Beurtei- Römerplatz-Garage“. lung des Fundstoffes ist es wichtig zu wissen, dass keines- 7 J.-P. Niemeier, (wie Anm. 5) 30; Bender, Befunde wegs alle geöffneten Flächen bis zum gewachsenen Boden und Funde Passau 13 Nr. 25 mit Taf. 2: 25, 110 ff. zur abgetieft wurden, während der Aushub Römerplatz-Gara- Gesamtproblematik. ge wahrlich umfassend (Grundwasserspiegel Donau) war. 8 H.-J. Kellner, Die Münzen der mittleren Kaiserzeit in Pas- Bei der Sichtung der Keramik von beiden Grabungen, wur- sau-Niedernburg, in: Bayer. Vorgeschbl. 56, 1991, 185; J.-P. de darauf verzichtet, Terra Nigra und verschiedene glatte Niemeier (wie Anm. 5) 30 Anm. 42; vgl. weiteres H.-J. Kell- Formen wie Drag. 35/36 aufzunehmen, die nicht eindeutig ner, Die Fundmünzen der Römischen Zeit in Deutschland. in neronisch bis flavische Zeit einzuordnen waren. Bei einer Abt. I Bayern, Bd. 2 Niederbayern, Berlin 1970, 138 ff. Nr. Gesamtpublikation der Passauer Befunde könnte aus die- 2091; Bender, Befunde und Funde Passau 84 f. sem Grund dieser Katalog noch weiter unterfüttert werden.

18 Die Anfänge der römischen Zeit in Passau dem 1. Jahrhundert n. Chr. zu vermelden gewe- 4. Drag. 37 (?): 1 WS. Ton lilarot, dick; Überzug sen. So kann man mit Sicherheit sagen, dass sich dunkelkarmin, stark glänzend. – Mittelteil einer das Siedlungsgeschehen während der frühen Kai- in Zonen aufgeteilten Dekoration; Füße und serzeit auf die Fundplätze Niedernburg (inklusive Gewandteil einer Figur, Pudicitia (?) wie Hermet Bräugasse) und Römerplatz konzentrierte. Taf. 71: 9 (Sabinus), oberhalb von mehrfachen Wellenstäben wie Walke, Straubing Taf. 3: 9, 10; verdrückte Rosette wie Knorr 1919, 23 Textbild 11 Katalog OF BASSI CO oder Sabinus; Mees, Modelsignier- te Dekorationen Taf. 178: 3; Dreiblätterfries als Passau Klosterkirche Heiligkreuz, unterer Abschluß, wovon die Außenblätter umkni- Grabungen 1978–1980 cken, ähnlich Mees, Modelsignierte Dekorationen Taf. 245: 1 (Banassac), domitianisch. – Archäo- Reliefsigillata log. Staatsslg. 1988,1283; Fundkomplex 99394, 1. Drag. 29: 1 WS. Ton bräunlichrot, wenige weiß- Fläche E bis Planum V. – Thannabaur, Reliefver- liche Einsprengsel; Überzug braunrot, mattglän- zierte Terra Sigillata 28 Nr. 40 (La Graufesenque zend. Darstellung in den unteren Zone: Girlan- zugewiesen). denbögen wie Mary, Neuss Taf. 10: 10; Hase nach links ebd.; Oswald – Pryce, Introduction Taf. 11: 4; Glatte Sigillata Bär nach links wie Mees, Modelsignierte Dekora- 5. Drag. 18: 1 RS. DM 17,5 cm. Ton lachs, vie- tionen Taf. 109: 12; Schnurstab mit Dreiblättern le weißliche Einsprengsel, ein Quarzkorn, hart aus 3 gleichen gerippten Blättern wie Knorr 1919 gebrannt; Überzug bräunlichrot, glänzend; Taf. 52: 28 und 19. Masclus, südgallisch, Datie- schmale Lippe. Wand steil. – Vgl. Schönberger, rung nach Mees, Modelsignierte Dekorationen 85 Oberstimm Taf. 54 C 326, neronisch-flavisch. – „mit Vorsicht eine Datierung zwischen 50 und 70 Archäolog. Staatsslg. 1988, 1587; Fundkomplex n. Chr.“. – Archäolog. Staatslg. 1988, 1191; Fund- 141008, Fläche H bis Planum VIII. komplex 94462, Fläche E, Profil West. – Fischer, 6. Drag. 18: 1 RS/WS. DM 19,5 cm. Ton rotoran- Passau in römischer Zeit 102 Abb. 44: 2 mit Anm. ge, hart gebrannt; Überzug bräunlichrot, glän- 15, OF CHRESTIO zugewiesen; Thannabaur, zend; halbstabiger Rand, flach. – Vgl. Schönber- Reliefverzierte Terra Sigillata 28 Nr. 37 (Masclus). ger, Oberstimm Taf. 54 C 400; neronisch-flavisch. 2. Drag. 37 (?): 1 WS mit Bodenansatz. Ton bräun- – Archäolog. Staatsslg. 1988, 905; Fundkomplex lichrot mit vielen weißen Einsprengseln; Überzug 113269, Fläche B. Zwischenprofil M–N. braunrot, mattglänzend. Darstellung in der unte- 7. Drag. 18: 1 RS. DM 17,5 cm. Ton braunrot, ren Zone: Doppelblatt mit umgeknickten Spitzen wenige weißliche Einsprengsel, hart gebrannt; wie Mees, Modelsignierte Dekorationen 92 Taf. Überzug orangerot, glänzend; halbstabiger 166: 1 Pontius „zwischen 80 und 100 n. Chr.“; oder Rand, schräge Wand. – Vgl. Schönberger, Ober- wie Knorr 1919 Taf. 73: 18 Secundus, datiert nach stimm Taf. 54 C 375, spätneronisch-vespasia- Mees, Modelsignierte Dekorationen 94 „während nisch. – Archäolog. Staatsslg. 1988, 897; Fund- der 70er und vielleicht noch zu Anfang der 80er komplex 113184, Fläche B, Profil West. Jahre“. – Archäolog. Staatsslg. 1988, 2091; Fund- 8. Drag. 18: 1 RS. DM 17,5 cm. Ton hellorangerot, komplex 99869, Klosterhof, Profil A–B, Stra- wenige weißliche Einsprengsel; Überzug bräun- te 12. – Thannabaur, Reliefverzierte Terra Sigilla- lichrot; abgesetzter Halbstabrand, schräge Wand. ta 26 Nr. 1,2 (südgallisch, Banassac Knorr, Vechten­ – Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 54 C 411, Taf. 59: 2). spätflavisch-frühtraianisch. – Archäolog. Staats­ 3. Drag. 37 (?): 1 WS. Ton bräunlichrot mit vie- slg. 1988, 849; Fundkomplex 101896, Fläche B. len weißen Einsprengseln; Überzug braunrot, 9. Drag. 18: 1 RS/WS. DM 17 cm. Ton hellrot, mattglänzend, innerhalb der Dekoration teil- hart gebrannt; Überzug bräunlichrot; schlan- weise abgeplatzt. – Darstellung in der unteren ke Lippe, schräge Wand. – Vgl. Schönberger, Zone: Dreiblätter ohne erkennbare Verzierung, Oberstimm Taf. 54 C 371, domitianisch-frühtraia­ ähnlich Mees, Modelsignierte Dekorationen 86 nisch. – Archäolog. Staatsslg. 1988, 922; Fund- Taf. 128: 1–2; 129: 2; 130: 1 Mercator, südgallisch, komplex 142549, Fläche B. „Hauptaktivität in den 90er Jahren“. – Archäo- log. Staatsslg. 1988, 2091; Fundkomplex 99869, Gebrauchskeramik Klosterhof, Profil A–B, Strate 12. – Thannabaur, 10. Reibschale: 1 RS. DM am Kragenrand 29 cm. Reliefverzierte Terra Sigillata 26 Nr. 1,1 („südgal- Ton Kern hellgrau; Überzug hellachsfarben; innen lisch, Banassac, Knorr 25 Textbild 12 OF IVCUN; mit Steinung. – Vgl. Schönberger, Oberstimm MERCATO; OFNIGRI; flavisch“). Taf. 93 D 414; Rind, Weltenburg 96 Abb. 12: 6;

19 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

1 2 3

4 13 14 15

5 6

7 8

9

16 17

18 19 20

Reliefsigillata, Maßstab 1:2: 1–4 (Niedernburg) und 13–15 (Römerplatz-Garage). Glatte Sigillata, Maßstab 1:3: 5–9 (Nie- dernburg) und 16–20 (Römerplatz-Garage) Reliefsigillata,Maßstab1:2:1-4(Niedernburg)und13-15(Römerplatz-Garage).GlatteSigillata,Maß- stab1:3:5-9(Niedernburg)und16-20(Römerplatz-Garage).

20 Die Anfänge der römischen Zeit in Passau

Bender u. a., Osterhofen-Haardorf 146 Abb. 7: 20. – oberhalb Zeichnung.– Niemeier, Geschichte der Archäolog. Staatsslg. 1988, 1187; Fundkomplex Stadt Passau 30 Abb. 13 zweite von links. 94090, Fläche E bis Planum XI. 11. Reibschale: 1 RS. DM am Kragenrand 30 cm. Glatte Sigillata Ton ziegelrot; Überzug hellachsfarben; innen mit 16. Drag. 15/17: 1 RS. DM 28 cm. Ton kirschrot, Steinung. – Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 90 hart gebrannt, glänzender Überzug. Ähnlich D 390. – Archäolog. Staatsslg. 1988, 744; Fund- Schönberger, Oberstimm Taf. 53 C 240, vgl. komplex 100687, Fläche B. Oswald – Pryce, Introduction Taf. 42: 8. – Fund- 12. Reibschale: 1 RS. DM oben am Kragenrand nummer 73. – Passau, Hängebrücke 1989, bei 42 cm. Ton sämisch, rötliche Flecken; Überzug Arnoldgrabung, beim Profilputzen. sämisch. – Ähnlich Schönberger, Oberstimm 17. Drag. 27: 1 RS. DM 8,5 cm. Ton braunrot, hart Taf. 94 D 426, der Kragenrand endet aber kantig; gebrannt, glänzender Überzug. Vgl. Schönberger, Rind, Weltenburg 98 Abb. 14: 1. – Archäolog. Oberstimm Taf. 56 C 511. Claudisch-neronisch. – Staatsslg. 1988, 1585; Fundkomplex 141006, Flä- Fundnummer (wohl) 108. – Passau, Hängebrücke che H/Ost bis Planum VIII. 1989, bei Arnoldgrabung, 2. Graben, Schicht 3. 18. Drag. 27: 1 RS. DM nicht bestimmbar. Ton Passau, Römerplatz-Garage braunrot, hart gebrannt, glänzender Überzug. an der Hängebrücke, Grabungen Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 56 C 510. 1988/1989 Claudisch-neronisch. – Fundnummer 103. – Pas- sau, Hängebrücke 1989, Fläche C, Ostprofil beim Reliefsigillata Abtrag, Schicht 5. 13. Drag. 29: 1 RS. Ton bräunlichrot mit weni- 19. Drag. 27: 1 RS. DM 9 cm. Ton braunrot, hart gen weißen Einsprengseln; Überzug braunrot, gebrannt, glänzender Überzug. Vgl. Schönberger, glänzend. – Charakteristischer Randbereich mit Oberstimm Taf. 56 C 511. Claudisch-neronisch. – Ratterdekor, nicht näher bestimmbar. – Passau, Fundnummer 121. – Passau, Hängebrücke 1989, Hängebrücke 1989. Fundnummer 177. Fläche C, Fläche C unter Zelt, 0–7/2–0–7/8 aus gelblich-kie- oberhalb Zeichnung. – Niemeier, Geschichte der siger Schicht unterhalb Gneis im Bereich des Stadt Passau 30 Abb. 13 rechts. Versturzes. 14. Drag. 29: 2 WS. Ton bräunlichrot, weißliche 20. Drag. 27: 1 BS. DM 5,5 cm. Ton braunrot, hart Einsprengsel; Überzug braunrot, mattglänzend. – gebrannt, glänzender Überzug. Vgl. Schönberger, Herzblatt mit Mittelrippe und Knospe an der Oberstimm Taf. 56 C 512. Vermutlich vorflavisch. Spitze wie Richborough 3 Taf. 22: 2 = Vanderhoe- – Fundnummer (wohl) 108. – Passau, Hängebrü- ven 1975, 24 Taf. 11 Nr. 81, 83, „claudisch“, Seni- cke 1989, bei Arnoldgrabung, 2. Graben, Schicht 3. cio; Mees, Modelsignierte Dekorationen 95 „nur 21. Drag. 27: 1 RS. DM 11 cm. Braunrot, hart in den 50er und 60er Jahren in La Graufesenque gebrannt, glänzender Überzug. Ähnlich Schön- aktiv“; kleiner Vogel nach links wie Oswald – berger, Oberstimm Taf. 56 C 536. Vorflavisch bis Pryce, Introduction Taf. 9: 4 = Mees, Model­ frühflavisch. – Fundnummer 87. – Passau, Hän- signierte Dekorationen Taf. 113: 2; Zone darüber gebrücke 1989 Fläche C unter Zelt, zwischen 291, verdrückte Rosette (?), an die drei lanzettförmi- 24 m und 291, 80 m ü. NN. ge Blättchen ansetzen wie Vanderhoeven 1975, 22. Drag. 27: 1 RS. DM 10 cm. Ton braunrot, hart 22 Nr. 74 Bildpunzen des Masclus; Mees, Model- gebrannt, glänzender Überzug. Vgl. Schönberger, signierte Dekorationen 85 „mit Vorsicht eine Oberstimm Taf. 56 C 514. Vor- oder frühflavisch. – Datierung zwischen 50 und 70 n. Chr.“ – Passau, Fundnummer 121. – Passau, Hängebrücke 1989, Hängebrücke 1989. Fundnummer 177. Fläche C, Fläche C unter Zelt, 0–7/2–0–7/8 aus gelblich-kie- oberhalb Zeichnung.– Niemeier, Geschichte der siger Schicht unterhalb Gneis im Bereich des Stadt Passau 30 Abb. 13 links und zweite von Versturzes. rechts. 23. Drag. 27: 1 RS. DM nicht bestimmbar. Ton 15. Drag. 29/37 (?): 1 WS. Ton hellrot, kaum braunrot, hart gebrannt, glänzender Überzug. weißliche Einsprengsel; Überzug braunlichrot, Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 56 C 527. Vor- glänzend. – Säule, tordiert mit zwei gerippten oder frühflavisch. – Fundnummer 134. – Passau, (?) Deckplatten, darüber Radblätter (?) , rechts Hängebrücke 1989, Fläche C, beim Ausschlachten Ansatz eines Bogens, ähnlich wie Knorr 1919 der honigen Lehmschicht. Taf. 14B: 25 (aber größer), Bilicatus; ähnlich 24. Drag. 27: 1 RS. DM nicht bestimmbar. Ton Knorr 1952 Taf. 6 B (aber größer, Aislingen) Bal- braunrot, hart gebrannt, glänzender Überzug. bus; tiberisch-claudisch, jedoch unsicher- Passau, Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 56 C 534. Vor- Hängebrücke 1989. Fundnummer 177. Fläche C, oder frühflavisch. – Fundnummer 134. – Passau,

21 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Hängebrücke 1989, Fläche C, beim Ausschlachten und der anderen Objekte aus den Grabungen in der honigen Lehmschicht. der Klosterkirche Hl. Kreuz zu Niedernburg ist 25. Drag. 27: 1 RS. DM 12 cm. Ton braunrot, hart gut darzustellen, weil die Auswertung der Gra- gebrannt, glänzender Überzug. Vgl. Schönber- bungen schon weit fortgeschritten ist: ger, Oberstimm Taf. 56 C 547. Flavisch. – Fund- nummer 87. – Passau, Hängebrücke 1989, Fläche Nr. 1: Fläche E, Profil West, Fundkomplex 94462, C unter Zelt, zwischen 291,24 m und 291,80 m ü. x: −4,13 / y: −10,70 / Höhe: −1,50 m, ist sicherlich NN. in sekundärer Lagerung geborgen worden, denn 26. Drag. 27: 1 RS. DM nicht bestimmbar. Ton eine ganze Reihe von Fundkomplexen unmittel- braunrot, hart gebrannt, glänzender Überzug. bar benachbart enthalten spätantikes Material. Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 56 C 556. Fla- Nr. 2–3: Klosterhof, ein Sonderschnitt außer- visch. – Fundnummer 134. – Passau, Hängebrü- halb, nördlich der Kirche. Der Fundkomplex cke 1989, Fläche C, beim Ausschlachten der honi- 99869, Strate 12 ab −2,00 m, enthält nach F. Schim­ gen Lehmschicht. mer einen Amphorenhenkel einer Dressel 20 des 27. Drag. 35: 1 RS. DM innen 8 cm. Ton braunrot, „fortgeschrittenen 1.–2. Jh.,“ eine Wandscherbe hart gebrannt, glänzender Überzug. Vgl. Schön- kammstrichverzierter Ware. Aus Strate 9 unmit­ berger, Oberstimm Taf. 57 C 609. – Fundnummer telbar oberhalb bei ca. −1,75 m wurde eine Rand- 164. – Passau, Hängebrücke 1989, Fläche C, beim scherbe eines Topfes aus braunem Ton mit Deckel­ Ausschlachten der honigen Lehmschicht. falz geborgen (eher späteres 2./3. Jahrhundert n. Chr.). Terra Nigra Nr. 4: Fläche E bis Planum V, Fundkomplex 28. Terra Nigra, Schüssel mit Wandknick: 1 BS. 99394, x: −4,96 / y: −7,09 / Höhe: ca. −1,58 m, vgl. BDM 7,5 cm. Ton braunrot, außen dunkelbraun- oben zu Nr. 1, das Fundmaterial reicht bis in die grau. Vgl. Schönberger, Oberstimm Taf. 68 D 138. Spätantike. – Fundnummer 121. – Passau, Hängebrücke 1989. Nr. 5: Fläche H, Fundkomplex 141008 (w.u. Fläche C unter Zelt, 0–/2–0–7/8 aus gelblich-kie- Fundkomplex 141006) bis Planum VIII x: −2,90 / siger Schicht unterhalb Gneise, Versturz. y: −4,75 / Höhe: −3,25 m. Bei diesen beiden Kata- 29. Terra Nigra, Becher: 1 RS. DM 14 cm. Ton lognummern handelt es sich um Material aus einer hellgrau, Kern braunrot, schwarzgrau glänzen- Verfüllung einer großen Grube, die der Periode der Überzug. Ähnlich Schönberger, Oberstimm der einheitlichen Überbauung durch Streifenhäu- Taf. 66 D 98. – Fundnummer 134. – Passau, Hän- ser der mittleren Kaiserzeit vorausgeht. gebrücke 1989, Fläche C unter Zelt, aus grauer Nr. 6: Fläche B, Fundkomplex 113269, Zwischen­ honiger Lehmschicht. profil M–N auf der Achse y: +5,40 aus der schwarzbraunen sandig-lehmigen mit viel Holz­ Gebrauchskeramik kohle durchsetzten Lage; x: −1,40 / y: ca. +5,50 / 30. Reibschale: 1 RS. DM nicht bestimmbar. Ton Höhe: −3,15 m. In diesem Schichtenkomplex außen sämisch, Kern hellgrau. Vgl. Schönberger, neben latènezeitlichen Material auch Gebrauchs­ Oberstimm Taf. 92 D 410. Flavisch. – Fundnum- keramik der mittleren Kaiserzeit. mer 87. – Passau, Hängebrücke 1989, Fläche C Nr. 7: Fläche B, Fundkomplex 113184, Profil West unter Zelt, zwischen 291,24 m und 291,80 m ü. (zurückgesetzt) aus der Schwemmsandlage (Soh- NN. lenbereich) aus dem braunen verlehmten Schwemm- 31. Amphore, Dressel 2–4 (Italien): 1 RS. DM sandbereich, x: –1,10 bis x: −2,00 / y: ca. +0,40 / nicht bestimmbar. Martin-Kilcher, Amphoren Höhe: ca. −4,00 m. Die erwähnten Schwemm- Augst Tongruppe 12. Vgl. Martin-Kilcher, Ampho- sandlagen sind sicherlich die frühsten angetrof­ ren Augst 3 Taf. 97: 2052; 98: 2056; vgl. Schimmer, fenen Schichten, freilich ohne dass ein Befund zu Amphoren Kempten Taf. 26: 901. Diese Exempla- erkennen ist. re dort Frühe Kaiserzeit. In Kempten Periode II Nr. 8: Fläche B, Fundkomplex 101896 aus dem (claudisch). – Fundnummer 115. – Passau, Hän- Sohlenbereich von Schicht 14 (Hüttenlehm- gebrücke 1989, Fläche C, beim Planum Putzen im schicht) von x: +0,80 bis x: +1,60 / y: +5,70 bis y: Bereich der Gemme (Zeichenblatt 83). +6,80 / Höhe: −2,03 m, enthält eine Randscher- be glatte Sigillata Drag. 32, 1 Randscherbe eines Soldatentellers. Befundkontext Nr. 9: Fläche B, Fundkomplex 142549, unter der Hüttenlehmschicht aus dem Schwemmsand; sehr Die Analyse des Befundkontextes der reliefver- durchmischtes Material, eher späteres 2./3. Jahr- zierten und glatten südgallischen Terra Sigillata hundert n. Chr.

22 Die Anfänge der römischen Zeit in Passau

21 22 23 24

25 26 27

28 29

10 30

11 31

12

Glatte Sigillata, Maßstab 1:3: 21–27 (Römerplatz-Garage). Terra Nigra, Maßstab 1:3: 28–29 (Römerplatz-Garage). Ge­- brauchskeramikGlatteSigillata,Maßstab1:3:21-27(Römerplatz-Garage). und Amphora Maßstab 1:3: 10–11 (Niedernburg), TerraNigra,Maßstab1:3:28-29(Römer- 30–31 (Römerplatz-Garage). Gebrauchskeramik, Maßstab 1:4: 12 (Niedernburg). platz-Garage).Gebrauchskeramikund Amphora,Maßstab1:3:10-11(Niedernburg),30-31(Römerplatz- Garage).Gebrauchskeramik,Maßstab1:4:12(Niedernburg).

23 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Nr. 10: Fläche E, Fundkomplex 94090, bis Pla- für lange Zeit eine Lücke bis Linz.13 Diese Lücke num XI im Bereich von x: −4,40 / y: −6,80 / Höhe: konnte durch die Aufdeckung von frühkaiserzeit- ca. −2,29 m, lehmig, sandig, humos, wenig Kiesel.­ lichen Militäranlagen bei Weltenburg am Galget Nur wenig oberhalb u.a. Wandscherbe Reiliefsigil- und Osterhofen-Haardorf in Niederbayern, die lata Reginus Rheinzabern, eher mittlere Kaiserzeit. frühestens in claudischer Zeit beginnen, geschlos- Nr. 11: Fläche B, Fundkomplex 100687, Profil sen werden.14 Auch für Oberpöring an der Isar im West (zurückgesetzt) aus dem Schwemmsandbe- Landkreis Deggendorf ist aufgrund von frühkai- reich, von x: −2,60 / y: ca. +0,40 / Höhe: −3,38; vgl. serzeitlichem Fundmaterial und eines Luftbildes oben unter Nr. 7 Fundkomplex 113184. ein ähnlicher Befund zu postulieren, der sich an Nr. 12: Fläche H, Fundkomplex 141006 bis der Isartalstraße orientiert.15 Alle diese Anlagen Planum VIII aus der schwarzbraunen-feinsan- lassen sich mit den beiden frühkaiserzeitlichen dig-schlickigen mit viel Holzkohle durchsetzten Kleinkastellen von Nersingen und Burlafingen an Lage bei x: −2,30 / y: −4,30 / Höhe: ca. −3,38 m. der Oberen Donau befundmäßig vergleichen.16 Neben latènezeitlichem Material (Fragment Sie sind flussgestützt und dienten wohl der Über- eines Glasarmringes, einer gerippten Bronzeper- wachung dieses wichtigen Verkehrsweges bzw. als le) ausschließlich Material des späteren 1. frü- Stationen für Schiffsbesatzungen. Seit der Entde- hen 2. Jahrhunderts, vgl. Kat Nr.5 des späteren ckung der ostbayerischen Anlagen postuliert man 1. Jahrhunderts n. Chr. Der Fundkomplex 141007 aus guten Gründen in Regensburg, Straubing und unmittelbar benachbart enthält eine Wandscherbe Passau entsprechende Stationen.17 Allerdings sind reliefverzierter Terra Sigillata (nicht bestimmt), diese nur schwer zu identifizieren, da sie meist von auch eine Randscherbe Drag. 33. späteren mittelkaiserzeitlichen Anlagen überbaut worden sind. In Straubing sind frühe Militäranla- Völlig konträr stellt sich die Situation in dem gen sicherlich im Umfeld des Hafens zu suchen, anderen Areal dar, nämlich Römerplatz-Garage aus dem entsprechendes Fundmaterial vorliegt.18 und südlich daran anschließend der Grabungs- Auch bei Eferding in Oberösterreich könnte sich platz sog. Bimmelslehnerhaus bzw. Hof der Staat- eine solche Station befunden haben.19 lichen Bibliothek.10 Hier liegen viele Befunde vor, nämlich mindestens vier Gräben, davon einer 13 Vgl. z.B. noch H. Schönberger, Die römischen Truppenla- sogar mit einem Grabenkopf, aber die Materiali- ger der frühen und mittleren Kaiserzeit zwischen Nordsee en aus diesen beiden Grabungen können derzeit und Inn, in: Ber. RGK 66, 1985, 356 f. 14 G. Moosbauer/F. Schopper: Das frühkaiserzeitliche Klein- mangels Bearbeitung nicht mit diesen Befunden kastell vom Haardorfer Mühlberg, Stadt Osterhofen, Lkr. korreliert werden. Lediglich eine Voruntersu- Deggendorf, in: K. Schmotz (Hrsg.), Vorträge des 12. Nieder- chung in den Jahren 1985/1986 ist soweit mit den bayerischen Archäologentages, Deggendorf 1994, 207–237; Rind, Weltenburg; Bender u. a., Osterhofen-Haardorf. Funden publiziert, dass man sich ein Urteil erlau- 15 G. Moosbauer, Das römische Ostraetien: Neue Forschun- ben kann,11 wann z.B. der hier entdeckte Graben gen zu Militärlagern und Gutshöfen. In: K. Schmotz verfüllt wurde.12 (Hrsg.): Vorträge des 21. Niederbayerischen Archäologen- tages, Rahden/Westf. 2003, 252 f. 16 M. Mackensen, Frühkaiserzeitliche Kleinkastelle bei Ner- singen und Burlafingen an der oberen Donau. Münchner Archäologisch-Historische Auswertung Beitr. z. Vor- und Frühgesch. 41, München 1987. 17 C.-M. Hüssen, Die Donaugrenze von tiberisch-claudischer bis in frühflavische Zeit, in: L. Wamser (Hrsg.), Die Römer Militäranlagen der spättiberisch-claudischen zwischen Alpen und Nordmeer Zivilisatorisches Erbe einer Zeit sind an der oberen Donau seit langem bis etwa europäischen Militärmacht. Schriftenr. Arch. Staatsslg., Mainz 2000, 61. Ingolstadt bekannt. Dann folgte für die Forschung 18 J. Prammer, Gäubodenmuseum Straubing, und G. Moos- bauer, in Bearbeitung. Neben den Funden belegt der dendrochronologische Datierungsansatz eine Nutzung für diesen Zeitraum. Die im Straubinger Hafen verbauten Höl- 10 Vgl. Plan in Geschichte der Stadt Passau 39 Abb. 21. Der zer stammen aus den Jahren 67 (±10) bis 107 (±10). Vgl. letzt genannte Platz, eine Grabung im Jahre 1980, soll von vorab J. Prammer, Der römische Donauhafen von Strau- Th. Fischer bearbeitet werden. bing-Sorviodurum, in: K. Schmotz (Hrsg.), Vorträge des 11 S. Arnold, Neue römische und mittelalterliche Befunde 6. Niederbayerischen Archäologentages, Deggendorf 1988, aus Passau-Altstadt. Die Ausgrabung an der Hängebrücke, 149–160. Bräugasse 4, 1985/86. Ein Vorbericht, in: Ostbair. Grenz- 19 Die Verhältnisse gestalten sich für Eferding leider nicht so marken 29, 1987, 20–32; Bender, Befunde und Funde Pas- klar, da nur an ganz wenigen Stellen Aufschlüsse in Form sau 111 f. von Altgrabungen vorliegen. 1926 haben dort durch Wie- 12 Weitere Angaben zur Verfüllung des Grabens in Fläche singer Grabungen in einer in Bezug auf den Umfang unbe- A bei J.-P. Niemeier, Das mittelkaiserzeitliche Kastell von kannten Anlage statt gefunden. Aufgrund der Keramik ord- Passau? Ausgrabungen beim Bau einer Tiefgarage in der net Wiesinger die erste Bauphase um die Mitte Altstadt, in: K. Schmotz (Hrsg.), Vorträge des 9. Nieder- des 1. Jh. n. Chr. ein. Münzen und Keramik im Heimat- bayerischen Archäologentages Deggendorf, Buch am Erl- haus von Eferding deuten ebenfalls in die zweite Hälfte des bach 1991, 179; in Fläche B ebd. 181. 1. Jh. n. Chr., so dass dieser Befund nicht ganz aus der Luft

24 Die Anfänge der römischen Zeit in Passau

In Passau war eine frühe Siedlungsphase bis- 20 aus ihm stammen.25 Ähnlich wie in Osterho- her immer nur aufgrund weniger Scherben, die in fen-Haardorf ist an eine Anlage mit drei umgeben- der Literatur genannt werden,20 zu erahnen. Beim den Gräben zu denken. Mit Blick auf die Zeitstel- Blick auf unseren Fundkatalog wird deutlich, dass lung der Militäranlage in Osterhofen-Haardorf die erste Anlage in Passau nicht vor spätneroni- möchte man von einem Posten ausgehen, der sich scher Zeit entstanden ist.21 Sie war zum Hafen hin in die Reihe der genannten flussgestützen Kastelle orientiert, der im Bereich des heutigen Römerplat- einordnen lässt. In Osterhofen-Haardorf ist eine zes lag. Der Fels, auf dem heute die Hängebrü- Brandschicht nachgewiesen, die eventuell mit cke aufliegt, hat flussaufwärts zur Bildung einer den Auseinandersetzungen des sogenannten Vier- natürlichen Bucht geführt, die als Hafenanlage kaiserjahres 69 n. Chr. in Verbindung zu bringen mit einfacher Lände genutzt werden konnte.22 ist.26 Zu dieser Zeit standen sich die Parteigänger Auch aus den Befunden von Niedernburg liegt des Vitellius und des Otho am Inn gegenüber. wenig frühes Material vor, das leider – da bei der Auch verschiedene Militäranlagen an der oberen Grabung nicht immer vollständig abgetieft wer- Donau, Augsburg und Kempten sind bei diesen den konnte – sehr selektiv ist. Die frühkaiserzeit- Kämpfen in Mitleidenschaft gezogen worden.27 liche Keramik konzentriert sich insbesondere am Für Passau wäre es aufgrund der dünnen Fund- Südrand des heutigen Römerplatzes, der in etwa und Befundlage allerdings zu weit hergeholt, an den Uferbereich des antiken Hafens markiert.23 dieser Stelle eine Zäsur zu fordern. Da die frühkaiserzeitliche Keramik in bestimm- Auf jeden Fall führen die Schicksalsjahre zwi- ten Grabungsflächen in größerer Menge auftritt,24 schen der Ermordung Neros bis zur endgültigen muss man an diesen Stellen von durch spätere Niederlage des Vitellius gegen Vespasian zu einer Bebauung in Mitleidenschaft gezogenen frühen Neuorientierung der militärischen Erschließung Siedlungsschichten ausgehen. Damit ist die gerin- Ostraetiens. An verkehrsgeographisch neural- ge Menge an Fundmaterial statistisch insofern gischen Punkten wie Regensburg-Kumpfmühl, relevant, als dass man eine spätneronisch/früh- Straubing-Westkastell und Moos-Burgstall wur- flavische Anlage vermuten muss. Möglicherweise den direkt im Anschluss in den späten 70er bis frü- lässt sich mindestens einer der inzwischen schon hen 80er Jahren des 1. Jahrhunderts große Kohor- fünf bekannten Gräben (Passau-Hängebrücke, Fläche B) dieser zuordnen, da Katalog Nr. 17 und 25 Zwei größere Gräben wurden genau wie der Graben aus der Grabung Arnold nach der Mitte des 2. Jahrhunderts verfüllt. Vgl. J.-P. Niemeier, Das mittelkaiserzeitliche Kastell von Passau? Ausgrabungen beim Bau einer Tiefga- rage in der Altstadt, in: K. Schmotz (Hrsg.), Vorträge des geholt scheint. Vgl. Chr. Schwanzar, Der römische Grenz­ 9. Niederbayerischen Archäologentags, Deggendorf 1990, abschnitt zwischen Passau und Linz, in: Oberösterreich – 178–181. Aus den Gräben stammt auch Material aus der Grenzland des Römischen Reiches, Linz 1987, 53 f.; K. Gen- 2. Hälfte des 1. Jahrhunderts (Nigra und Drag. 35/36), das ser, Der österreichische Donaulimes in der Römerzeit. Ein für diesen Katalog nicht aufgenommen worden ist. Stell- Forschungsbericht. Der römische Limes in Österreich 33, vertretend seien Kat.-Nr. 17 und 20 genannt (aus Graben 2, Wien 1986, 81–93, bes. 87 ff. Fläche B), zwei Scherben von Tassen Drag. 27, die sicher- 20 Vgl. die Belegstellen oben im Katalog Nr. 1 und 13–15. lich in vorflavische Zeit einzuordnen sind! Wichtig wäre es, 21 Vgl. zum Problem der Anfangsdatierung von Militäranla- das Material aus dem Gräben zu sichten, von denen einer gen aufgrund südgallischer Sigillaten J. Heiligmann, Der vom Bayerischen Landesamt für Denkmalpflege 1980 in Alblimes. Ein Beitrag zur römischen Besetzungsgeschichte der Lukas-Kern-Straße ergraben worden ist und der ande- Südwestdeutschlands. Forsch. u. Ber. z. Vor- und Frühge- re von der Stadtarchäologie Passau in der Michaeligasse. sch. in Baden-Württemberg 35, Stuttgart 1990, 171 ff. Zumindest der Graben in der Michaeligasse wurde eben- 22 J.-P. Niemeier u. H. Wolff in: Geschichte der Stadt Passau falls nach der Mitte des 2. Jh. aufgeben. Wichtig wäre es 44; J.-P. Niemeier, 7000 Jahre Besiedlung auf der Donau- zudem zu wissen, ob aus dem Graben in der Michaeligas- halbinsel. Ausgrabungen beim Bau der Tiefgarage am se ebenfalls frühes Material stammt. Es könnte sich dabei Römerplatz, in: J.-P. Niemeier/W. Wandling, Geschichte um die Westerweiterung einer bereits bestehenden Anlage aus der Baugrube, Passau 1992, 20–23; also eine ähnliche handeln. Vgl. zu den Gräben auch J.-P. Niemeier, Stadt- Position wie am Inn oberhalb des Felsens von St. Magda- kernforschung in der Passauer Altstadt: Die Grabung in lena für den vermuteten römischen Innhafen, vgl. Bender, der Michaeligasse, in: K. Schmotz (Hrsg.), Vorträge des Befunde und Funde Passau 115. 14. Niederbayerischen Archäologentages, Deggendorf 1996, 23 Eine antike Uferbebauung konnte nicht nachgewiesen wer- 178–184. den, aber Spuren einer solchen aus vorgeschichtlicher Zeit 26 Vgl. Bender u. a., Osterhofen-Haardorf 141 f. und aus dem Mittelalter (vgl. Anm. 22). Von einer Verän- 27 L. Bakker, Augsburg, in: W. Czysz, Kh. Dietz, Th. Fischer u. derung der Uferlinie in römischer Zeit darf deshalb nicht H.-J. Kellner, Die Römer in Bayern, Stuttgart 1995, 419 ff.; ausgegangen werden. Leider war es während der Bauarbei- ders., Ber. RGK 91, 2010, 405; G. Weber u.a., Die frühe ten zur Römerplatz-Garage nicht möglich, bei den Aushub Stadt, in: G. Weber (Hrsg.), Cambodunum – Kempten. und Rammarbeiten den gesamten Platz zu dokumentieren. Erste Hauptstadt der römischen Provinz Raetien?, Mainz Wahrscheinlich sind aus diesem Grund heute eine große 2000, 49 f.; G. Ulbert, Die römischen Donau-Kastelle Aislin- Anzahl an Hölzern und Kleinfunden verschollen. gen und Burghöfe. Limesforsch. 1, Berlin 1959, 87 f.; zum 24 Fläche C unter Zelt und in der „honigen Lehmschicht“. Die Lager bei Pfaffenhofen am Inn aus der Zeit des Bürgerkrie- Grabungsfläche in diesem Bereich war etwa 14 m mal 7 m ges vgl. M. Pietsch, Ein neues römisches Lager am Innüber- groß. gang bei Mühlthal, in: Arch. Jahr Bayern 1995, 99 ff.

25 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 tenkastelle errichtet.28 Für Passau ist beim Blick Výstavbou těchto zařízení byly znovu otevřeny staré auf die Gräben an die Weiternutzung der beste- dálkové trasy nejen podél Dunaje, ale rovněž do oblastí henden Anlage oder eine mögliche Erweiterung osídlených Germány, tj. především do Čech. zu denken. Nicht nur die Donau steht nunmehr im Blickpunkt, sondern auch die alten Fernver- Literatur bindungen in die germanischen Gebiete insbeson- dere Böhmens hinein. Damit ist der Grundstein Bender, H. et al. 1999: Das frühkaiserzeitliche Kastell Oster- für unser Passau in der mittleren Kaiserzeit end- hofen-Haardorf, Lkr. Deggendorf (Niederbayern). Bay- erische Vorgeschichtsblätter 64, 133–158. gültig gelegt. Den Namen dieser Anlage kennen Bender, H. 2008: Befunde und Funde der römischen Zeit wir aber erst seit antoninischer Zeit, als die cohors aus Passau. Die Sammlung Hans Kapfhammer. Passauer VIIII Batavorum milliaria exploratorum auf dem Universitätsschriften zur Archäologie 13. Domberg unter gleichzeitiger Aufgabe der älteren Dragendorff, H. 1895: Terra Sigillata. Ein Beitrag zur Anlage um Niedernburg stationiert wird.29 Geschichte der griechischen und römischen Keramik. Bonner Jahrbücher 96/97, 18–155. Fischer, T. 1987: Passau in römischer Zeit. In: B. Engel­ hardt – K. Schmotz (Hrsg.): Vorträge des 5. Nieder- Shrnutí bayerischen Archäologentages Deggendorf. Buch am Erlbach, 96–131. Protože písemné zprávy o osídlení na území Pasova Boshof, E. – Hartinger, W. et al. 1999: Geschichte der Stadt v počátku doby římské jsou značně skoupé, je třeba vychá- Passau2. Regensburg. zet především z možností, které nabízí archeologické meto- Hermet, E. 1934: La Graufesenque (Condatomago) / dy poznání. V Pasově byla časně římská fáze na základě 1. Vases sigillés. 2. Graffites. Paris. ojedinělých keramických zlomků dosud spíše tušena. Při Knorr, R. 1919: Töpfer und Fabriken verzierter Terra Sigilla- pohledu na předložený katalog nálezů v tomto příspěvku ta des ersten Jahrhunderts. Stuttgart. nelze klást počátky osídlení dříve než do pozdně neronské Knorr, R. 1952: Terra-Sigillata-Gefässe des ersten Jahrhun- doby. Tyto nepočetné nálezy pocházejí jednak z prostoru derts mit Töpfernamen. Stuttgart. orientovaného směrem k přístavu v místě dnešního pro- Martin-Kilcher, S. 1994: Die römischen Amphoren aus Augst stranství Römerplatz a dále z polohy Niedernburg, situo- und Kaiseraugst 3. Forschungen in Augst 7.3. vané trochu dále na východ, směrem k hrotu poloostrova. Mary, G. T. 1967: Novaesium 1. Die südgallische Terra Sig- V osudových letech mezi zavražděním Nerona a porážce illata aus Neuss. Limesforschungen 6. Vitellia od Vespasiana došlo k výrazné vojenské reorgani- Mees, A. W. 1995: Modelsignierte Dekorationen auf südga- zaci východní Raetie, především na významných neural- llischer Terra Sigillata. Forschungen und Berichte zur gických dopravních bodech. V 70. a 80. letech 1. století tak Vor- und Frühgeschichte in Baden-Württemberg 54. vznikaly velké kastely jako Řezno-Kumpfmühl, Straubing- Oswald, F. – Pryce, T. D. 1966: An Introduction to the Study -Westkastell a Moos-Burgstall. Na základě objevů těchto of Terra Sigillata, with a Preface and Corrigenda and časných vojenských zařízení lze podobný opěrný bod před- Addenda by G. Simpson2. Westmead. pokládat i v Pasově. Podobně jako na jiných místech však Pryce, T. D. 1932: The Decorated Samian. In: J. P. Bushe-Fox i zde byly pozůstatky po starší vojenské přítomnosti téměř (Hrsg.): Third Report on the Excavations of the Roman zničeny přestavbami ve střední době císařské, v antoninov- Fort at Richborough, Kent. Reports of the Research ském období. Committee of the Society of Antiquaries of London 10, 94–128. Rind, M. M. 1995/96: Ein frühkaiserzeitliches Kleinkastell in Weltenburg, Stadt und Lkr. Kelheim. Bericht der Bay- 28 Aus dem donauaufwärts von Regensburg gelegenen Kastell erischen Bodendenkmalpflege 36/37, 75–112. Eining stammt eine Bauinschrift aus den Jahren 79/81 n. Chr: IBR 331 und IBR 332. In dieselbe Zeit ordnet A. Faber, Schimmer, F. 2009: Amphoren aus Cambodunum/Kempten. Das römische Auxiliarkastell und der Vicus von Regens- Ein Beitrag zur Handelsgeschichte der römischen Pro- burg-Kumpfmühl. Münchner Beitr. z. Vor- und Frühgesch. vinz Raetia. Münchner Beiträge zur Provinzialrömis- 49, München 1994, 30 f. Kumpfmühl archäologisch ein. Vgl. chen Archäologie 1. M. Gschwind, Abusina. Das römische Auxiliarkastell an der Schönberger, H. 1978: Kastell Oberstimm. Die Grabungen Donau vom 1. bis 5. Jahrhundert n. Chr. Münchner Beitr. von 1968 bis 1971. Limesforschungen 18. z. Vor- und Frühgesch. 53, München 2004, 266–271, der Thannabaur, M. 1992: Die reliefverzierte Terra Sigillata des inzwischen auch für Eining eine frühkaiserzeitliche Station 1. bis 3. Jahrhunderts von Passau–Niedernburg, Unpub- aufgrund des Fundmaterials annehmen will. Zum Straubin- lizierte Magisterarbeit. München. ger Westkastell vgl. vorläufig: J. Prammer, Das römische Straubing. Ausgrabungen, Schatzfund, Gäubodenmu- Vanderhoeven, M. 1975: Terra Sigillata aus Südgallien. Die seum. Bayerische Museen 11, München-Zürich 1989, 19. reliefverzierten Gefäße 1. Funde aus Asciburgium 5. Zu Moos-Burgstall mit einer Gründungsphase um 80 n. Chr. Duisburg. vgl. H. Schönberger u. a., Moos-Burgstall: Ein neues Walke, N. 1965: Das römische Donau-Kastell Straubing-Sor- Römerkastell. Besiedlung der frühen Urnenfelder- und der viodurum. Limesforschungen 3. Berlin. späten Latènezeit, Gräberfeld des 7. Jahrhunderts n. Chr. und mittelalterliche Anlage, in: Ber. RGK 63, 1982, 179 ff., bes. 212. 29 H. Bender u.a., Das Lager der cohors VIIII Batavorum in Passau entdeckt? Die Auswertung der Grabung im Hof der Domsakristei im Jahre 1977, in: Ostbair. Grenzmarken 39, 1997, 21–25; Bender, Befunde und Funde Passau 115 ff., (Inzwischen ist aus dem Bereich Passau-Hängebrücke eine 122. frühe norisch-pannonische Flügelfibel bekannt.)

26 Die Anfänge der römischen Zeit in Passau

27

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 29–40

Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské Germanic imitations of roman glass receptacles in Bohemia in Early Roman Period Die germanische Nachahmungen der römischen Glasgefässen in Böhmen in der Ältere römische Kaiserzeit

Zdeněk Beneš

Abstrakt Příspěvek se zabývá imitacemi římsko-provinciálních skleněných nádob provedených domácími hrnčíři ve starší době římské na území Čech. Vybrány byly exempláře pocházejí- cí ze sídlištních souborů, poprvé podrobně popsané a analyzované jak v kontextu s domácí keramickou produkcí, tak i s jejich provinciálními předlohami. Výsledný obraz ilustruje skutečnost, že v Čechách na konci 1. a zvláště ve 2. století i nadále trval zájem o spotřební provinciální zboží a jeho vybrané typy byly napodobovány v novém domácím stylu.

Abstract The contribution discusses imitations of provincial glass vessels made by local barbarian potters in Bohemia in Early Roman Period. Shown, described and thoroughly analysed were all relevant examples from settlement sites, together with the glass products originat- ing from Roman provincial workshops. Results illustrate the fact that even the end of the 1st and especially in the 2nd century, there has been a permanent interest in provincial con- sumption ware in Bohemia, and some types have been imitated in brand new local style.

Klíčová slova: starší doba římská – Čechy – skleněné nádoby – římský import – sídliště Key words: Early Roman Period – Bohemia – glass vessels – roman import – settlement sites

Úvod rozdíl od moravského území – stály v tomto ohle- du po zániku Marobudovy říše ve stínu jiných Skleněné nádoby patřily jak na území Římské oblastí středoevropského barbarika (Hegewisch říše, tak i v barbarském prostředí k luxusnímu 2006, 270–271, Abb. 32). vybavení domácností vyšší společenské vrstvy. V následujícím textu se budeme věnovat imita- Přestože v prostředí Čech v době římské o jejich cím skleněných žebrovaných misek (tzv. Rippen- přítomnosti nemáme příliš mnoho dokladů – jsou schalen) a imitacím skleněných pohárů s kónic- to především drobné skleněné fragmenty a slitky kými stěnami. Téma imitací kovových nádob (v současné době poskytuje nejaktuálnější přehled a římsko-provinciální keramiky (zvláště tzv. Fal- Kacl 2012, 50–60) – jisté nepřímé důkazy hovoří tenbecherů) vyžaduje další práci a necháme ho pro skutečnost, že obyvatelům naší země nebyla pro účely tohoto příspěvku stranou. tato část sortimentu římského importu neznámá a mohli se s ní setkávat poměrně často. V roce 2006 vyšla důležitá studie Mortena Hege- Imitace žebrovaných misek wische o germánských napodobeninách římských kovových a skleněných nádob. Absence většího H. J. Eggers vyčlenil pro skleněné mísy s výraz- množství napodobenin římských nádob z území ným svislým žebrováním (plastickými žebry nebo Čech a především nové nálezy z nedávno zkouma- žlábky) typy 181–184 (obr. 2), přičemž typy 181–183 ných sídlišť přivedly autora tohoto textu na myš- představují exempláře s masivní stěnou a typ 184 lenku shrnout dostupný materiál s cílem potvrdit reprezentuje nádobky z tenkého skla (Eggers 1951, či vyvrátit názor M. Hegewische, že Čechy – na Taf. 14). M. Hegewisch uvádí na základě údajů od

29 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Lokalizace pojednávaných nálezů (čísla odpovídají pořadí exemplářů v katalogu). – Fig. 1 The distribution of dis- cussed finds (numbers correspond to the cataloque order of finds).

Obr. 2 Typy skleněných žebrovaných misek – 1. E 181, 2. E 182, 3. a 4. E 183, 5. E 184 (podle Hegewisch 2006, Abb. 4). – Fig. 2 Types of pillar-moulded bowls – 1. E 181, 2. E 182, 3. a 4. E 183, 5. E 184 (after Hegewisch 2006, Abb. 4). jiných autorů, že právě výrobky ze silnějšího skla 91; Stawiarska 1999, 93–95), i když se uvažuje byly pro export do barbarika vhodnější než křeh- i o provinciích v severním Přialpí (Hrnčiarik 2009, ké mísy E 184 a množství napodobenin imitujících 151–152). Ačkoli se zlomky nebo celé exempláře právě mísy E 181–183 tuto tezi, zdá se, potvrzuje žebrovaných mís objevují v téměř celém středoev- (Hegewisch 2006, 206–207). Pro jejich dataci je uvá- ropském barbariku – zmínit bychom měli zvláš- děno nejčastěji období augustovské až trajánov- tě unikátní výrobky z bohatých hrobů ze Zohora ské (avšak chronologickým těžištěm jejich výskytu a Neuruppersdorfu v dolním Pomoraví (Kraskov- zůstává především 1. století n. l.) a vyráběny byly ská 1981, 378–379, Abb. 1: 2, 3; Adler 1976) – na nejpravděpodobněji v Itálii (Isings 1957, 18–19; území Čech dosud žádný exemplář těchto skle- Kunow 1983, 28, 65; Lund Hansen 1987, 51–52, něných výrobků nebyl nalezen (Kacl 2012, 56).

30 Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské

Obr. 3 Originály a jejich germánské napodobeniny (podle Hegewisch 2006, Abb. 49 a 50 – upraveno autorem). – Fig. 3 Ori- ginals and their germanic imitations (after Hegewisch 2006, Abb. 49 a 50 – adjusted by author).

Tento typ skleněného nádobí však obyvate- plář z Dubče spolu s doprovodnými nálezy náleží lům Čech zcela jistě docela neznámý nebyl, což nejpravděpodobněji již subfázi B2a. Doprovodný naznačuje již delší dobu známá keramická napo- keramický materiál z dubečského objektu 1/70 dobenina z Dubče (okr. Praha-východ)1, naleze- však tak precizní datování patrně neumožňuje. ná v zahloubené chatě 1/70 v poloze „Za hrází“ Zjednodušenou imitací žebrované misky je s vel- (tab. I: 1) Výjimečná je zvláště tím, že bylo možné kou pravděpodobností urna žárového hrobu 10 její tvar v úplnosti rekonstruovat – jde o exemplář z pohřebiště v Mariánských Radčicích (Koutecký odpovídající poměrně věrně typu Isings 3a nebo 1995, 181, obr. 3: 6). Není sice bohužel dochována Eggers 182. M. Hegewisch jej zařadil do své skupi- v úplnosti, nicméně dno s omfalem, celkově baňa- ny 4 napodobenin žebrovaných misek (Hegewisch­ tý spodek nádoby a široké svislé žlábky směřují- 2006, 202, Abb. 2). Autoři článku o výzkumech cí až ke dnu umožňují předpokládat, že i horní v Dubči a okolí posunují dataci objektu 1/70 na část nádoby by odpovídala skleněným předlohám základě právě této mísy až do stupně B2. S při- (tab. I: 2). Podle milodarů (především skleněných hlédnutím k faktu, že i jinde v barbariku bývají korálků) bylo možné hrob datovat na konec starší tyto tvary napodobovány velmi časně (Hegewisch doby římské, do přechodného stupně B2/C1 (Kacl 2006, 209) a kupříkladu ve středodunajském bar- 2012, 37, 139). Oproti imitaci žebrované misky bariku (Morava, JZ Slovensko) je drtivá většina z Dubče není tento exemplář tak dokonale pro- jejich skleněných předloh datována do 2. polovi- vedený. Svislé žlábky imitující dojem žebrování ny 1. století n. l. (Tejral 1983, 90; Hrnčiarik 2009, skleněných misek lze řadit do skupiny výzdoby 152), považujeme za pravděpodobné, že i exem- 1–2 dle Hegewische, který tak označuje radiálně ode dna uspořádané žlábky nebo žebírka (Hege- 1 Odkazy na původní zdroje analyzovaných nálezů jsou uve- wisch 2006, 204, Abb. 3). Vzhledem k pozdní dataci deny v Katalozích 1–3 na konci tohoto příspěvku. hrobu je málo pravděpodobné, že by tato nádoba

31 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 byla přímou napodobeninou skleněné žebrované skupinu keramických nádob označil kódem 4301 misky. Spíše lze mluvit o stylu žlábkování, který se (týž, Abb. 44). M. Hegewisch však mezi imitace rychle šíří na konci starší doby římské (viz níže). skleněných pohárů řadí i další, jiným způsobem Nedávno byly publikovány výsledky jedné zdobené exempláře – jejich tělo je členěno hori- ze záchranných akcí v obci Ořech (okr. Praha- zontálními žlábky či silnějšími rýhami pod okra- -západ), kde byl ve výplni zahloubené chaty 4 jem a nade dnem, případně je rozděleno do větší- nalezen zlomek mísovité nádoby zdobené svis- ho množství polí, která nesou další, většinou opět lými širokými žlábky (tab. I: 3). Analogii k němu rytou či žlábkovanou výzdobu (Hegewisch 2006, nalézáme v malém zlomku ze sídliště v Berouně- Abb. 23). Skutečnost, že se tyto imitace nápadně -Závodí (tab. I: 4). Jsou datovány až do mladší kumulují v oblasti jižní Moravy, bývá vysvětlo- fáze stupně B2, respektive již do stupně C1 (Bur- vána bezprostředním kontaktem s provinciálním sák 2008, 187). Vzhledem ke zlomkovitosti těchto prostředím, jenž ve 2. století eskaluje až do počát- nálezů lze pouze říci, že jde patrně o jednoduché ku tzv. markomanských válek. nečleněné tvary, u nichž je výzdoba svislými žláb- Až donedávna byl z území Čech znám pouze ky kombinována s horizontálními plastickými pohár z Kutné Hory-Malína (tab. II: 3). Ve star- lištami v podhrdlí. Nelze prokázat, zda měly dno ší literatuře je však možné dohledat hned dva utvářeny ve formě omfalu či nikoli. Přesnou před- další exempláře z nedaleké Církvice (tab. II: 1,2) lohu pro ně v typovém spektru římských skleně- a z poslední doby byl ve sběrovém materiálu získa- ných nádob nenacházíme. Obě spíše budí dojem, ném z katastru obce Jakub (rovněž na Kutnohor- že jde germánské výrobky ovlivněné výzdobou sku) identifikován další zlomek (tab. II: 5). Další svislého žlábkování pouze ideově, což je jev, exempláře jsou pak již rozesety víceméně po celém jenž je u germánských imitací nejen skleněného, jádru sídelní oblasti Čech. Jen dva exempláře se nýbrž i bronzového nádobí znatelný ještě dlouho dochovaly se zcela rekonstruovatelným profilem, po samotném konci jeho produkce v provinciích takže bylo možné s jistotou určit jejich skuteč- (Hegewisch 2006, 210). nou výšku. Pohárek z Ořechu je zcela nezdobený (tab. II: 8), jedinec z Tíhavy však dodržuje výše zmíněné výzdobné schéma, tj. dělení těla nádob- Imitace pohárů s kónickými stěnami ky horizontálními hlubšími rýhami na jednotlivá pole, z nichž jedno je navíc zdobeno kolmo k sobě Řeč nyní bude o skupině 3 tzv. výcho­doger­ mán­ ­ postavenými šikmými svazky rýh (tab. II: 9). Oba ských imitací různých druhů skleněných pohárů pohárky jsou poměrně nízké a nelze je spojovat podle M. Hegewische (2006, 253, Abb. 23). Jeho s vyššími štíhlými poháry typů E 185 nebo 187. rozdělení na západo- (oblast Německa) a výcho- Odpovídají mnohem spíše jednoduchým for- dogermánskou (oblast Čech, Moravy, Polska mám Isings 41b, datovaným v Itálii především do a Slovenska) skupinu vychází ze skutečnosti, že 2. poloviny 1. století (Isings 1957, 57), nicméně se se pro tyto oblasti předpokládají jiná centra řím- s nimi setkáváme i v panonském prostoru (Barkó- ského exportu – zatímco větší část Německa se czi 1988, 53, Taf. 1: 7). Ani jeden z obou českých nachází v předpolí provincií Horní a Dolní Ger- exemplářů však na základě doprovodného mate- mánie a Raetie, oblast středovýchodoevropského riálu z objektů nelze datovat přesněji než obecně barbarika je v největší míře závislá na exportu do starší doby římské, respektive jejího mladšího z Norika a Panonie. Rozdílný sortiment těchto úseku. dílen pak ovlivňuje i napodobeniny vytvářené Z větší části rekonstruovatelný pohárek ze Sla- podle provinciálních vzorů v barbariku. Je však vhostic (tab. II: 4) nám umožňuje pozorovat utvá- na místě podotknout, že toto rozdělení nijak nere- ření nožkovitého dna, které dobře koresponduje flektuje již obecně známou kulturní diverzifikaci s utvářením dna jeho skleněných předloh, jaké středoevropského barbarika. To má za následek můžeme pozorovat u mnoha typů pohárků (např. například umělé „rozseknutí“ polabské kulturní Eggers 1951, Taf. 14). Celkovou profilací nejvíce tradice – dolní a střední Polabí je dle Hegewische upomíná na typ E 187, přestože není zdoben ovál- součástí západního okruhu a horní Polabí zůstává nými důlky, nýbrž jemnými horizontálními rýha- v okruhu východním, společně například s prze- mi. Ani jej však není možné dobře datovat podle worskou kulturou. doprovodného materiálu, neboť pochází ze starší- Na imitace skleněných pohárů s kónickými stě- ho souboru nálezů bez dochovaných nálezových nami typů E 187 na území Moravy upozornil již okolností (viz Katalog 2). E. Droberjar (Droberjar 1997, 112, Abb. 50). Měl Zajímavé doklady adaptace původně římsko- jimi na mysli poháry s více či méně kónickými -provinciálního tvaru v prostředí domácí keramiky stěnami zdobenými řadami oválných důlků. Tuto představují exempláře opatřené tradičním výzdob-

32 Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské ným prvkem germánské kultury starší doby řím- pohárků již ve stupni B1 doby římské (Sládkovi- ské – ozubeným kolečkem. Velký pohár z Církvice čovo, hrob 35 – Kolník 1980, Taf. CXLI: z2), jsou je takto provedeným motivem stočeného meandru dosti ojedinělé a z území Čech zatím nebyly roz- zdoben po celém svrchním pásu pod okrajem, pod poznány. Ty exempláře, které bylo možné dato- ním následují dvě plastické lišty zdobené čočkovi- vat – většinou podle doprovodného materiálu –, tými vrypy. Menší zlomek z Jakuba je pak ozdo- naznačují, že i v Čechách byly rozšířeny zhruba ben jednoduchým cikcakovitým motivem a hori- ve stejnou dobu jako na území jižní Moravy, tj. na zontální linií – obé je provedeno jednořadým konci 1. století a ve 2. století n. l. V dochovaném ozubeným kolečkem. Exemplář z Jakuba pochází zlomkovitém materiálu můžeme tedy zatím roz- ze sběrového materiálu, jehož chronologickou pří- lišit imitace pohárů tří typů: jsou to jednoduché slušnost lze omezit na mladší stupeň starší doby neprofilované nízké pohárky typu Isings 41b (imi- římské (Valentová – Šumberová 2009, 340). Pohárek tace z Ořechu a Tíhavy) datované do 2. poloviny z Církvice lze oproti tomu snáze datovat pomocí 1. století; dále nižší kalichovité pohárky s nožkovi- stylové analýzy. S motivem stočeného meandru se tým dnem typu E 187/Isings 21 (bez pochybností setkáváme v sídlištním materiálu z Prahy-Bubenče jen exemplář ze Slavhostic) datované především (Motyková-Šneidrová 1967, Abb. 16: 5), důležitým do konce 1. století a 1. poloviny 2. století (Isings chronologickým ukazatelem je přítomnost tohoto 1957, 37–38; Kunow 1983, 28; Lund Hansen 1987, motivu na urně z hrobu XXVII/42 z Třebusic (táž, 52–53; Stawiarska 1999, tab. 5). Vysoké poháry Beilage 1, Taf. XII: 1–11), datovaného dle soubo- typu E 185 nejsme na základě značné fragmentár- ru kolínkovitých spon do stupně B2b (Gupte 2004, nosti keramického fondu schopni mezi předlože- 55, 72, 94, 192). I s lištami s čočkovitými vrypy nými imitacemi pohárů spolehlivě rozlišit, jejich se setkáváme nejdříve až ve 2. století, na což nás chronologie se však v zásadě shoduje s typem upozorňuje již zmíněná nádoba z Prahy-Buben- E 187 (Kunow 1983, 28; Lund Hansen 1987, 54; Sta- če, ale masivněji se objevuje až na počátku mladší wiarska 1999, tab. 5). Pohlédneme-li na nálezy skle- doby římské, což je zřejmé na příkladu pohřebiště něných nádob v provinciích, které jsou pro export v Pňově (Rybová 1970, Taf. IV: 1; VI: 7; XII: 1; na moravské a české území zásadní – tj. Norikum XVIII: 5; XXV: 4; XXVIII: 2; XXIX: 3; XXX: 1; a Panonie – vyvstává před námi množství rozma- XXXI: 1; XXXIII: 1). Jako typický pro svůj stu- nitých tvarů, z nichž však velká část je v průběhu peň B2/C1 tento typ výzdoby uvádí i E. Droberjar starší doby římské ještě importována z italských (1997, 67). dílen. Inspirací pro námi představené pohárky Rovněž zlomek poháru ze Solan (tab. II: 7) je mohou být především typy Lazar 3.3.3. a 3.3.4 zdoben tradičním germánským výzdobným prv- (Lazar 2003, 87–94) a Barkóczi 65, 126 a 160–162 kem – trojúhelníkovými vpichy. Ty se uplatňují (Barkóczi 1988, Taf. VI: 65, XII: 126, XV: 160–162). především ve stupni B2, čemuž odpovídá i datová- Všechny jmenované typy jsou shodně datovány do ní doprovodného materiálu ze zkoumané zahlou- fláviovského období až 1. polovinu 2. století. Jde bené chaty (Koutecký 1999). Exemplář z Kutné o pohárky poměrně jednoduché profilace, často Hory-Malína datují autoři jeho publikace na pře- zdobené nálepy nebo broušenou výzdobou – lom 2. a 3. století (Čižmář – Valentová 1979, 148), zvláště typy Barkóczi 160–161 se ještě na provinci- my však žádné důvody pro dataci do stupně C1 álním území stávaly oblíbenou předlohou imitací nevidíme. Naopak, veškerý publikovaný materiál v keramice (Barkóczi 1988, 102). mnohem spíše pasuje ještě do stupně B2, patrně Se skutečnými skleněnými pohárky zmíněných do jeho mladší fáze. Zbývá ještě pohárek z Obří- typů se nejblíže Čechám setkáváme na jihozápad- ství, z nedávno zkoumané polykulturní lokality ním Slovensku – jedná se o pohárek s fasetova- na okraji labské terasy. Na rozdíl od předchozích nými stěnami typu E 187/Isings 21 z Abrahámu, příkladů je tento jedinec proveden hrubě – jeho hrob 5 (Kolník 1980, Taf. LXXVI: k), a dokonce povrch hnědé barvy je nehlazený a rovněž výzdo- dva exempláře pohárků tohoto typu ze soubo- ba výraznými rýhami není provedena nijak pečlivě ru nalezeného ve Dvorech nad Žitavou (Ruttkay (tab. II: 6). Výplň zahloubené chaty 813, ze kte- 2004, obr. 120)2. Zatímco většina těchto pohárků ré tento jedinec pochází, lze datovat nejspíše na na jihozápadním Slovensku je datována do konce samotný počátek mladší doby římské, zhruba do 1. století až počátku, respektive poloviny 2. sto- druhé poloviny 2. století (Beneš v tisku). letí (Hrnčiarik 2009, 153), soubor ze Dvorů nad M. Hegewisch zdůraznil, že imitace těchto typů pohárů jsou typické pro „východogermánskou“ 2 Okolnosti jejich nálezu nejsou zcela jasné. Předány byly až zónu a jde většinou o poměrně věrné kopie skle- dodatečně nálezcem, který tvrdil, že jde o ucelený soubor. Ten obsahoval kromě dvojice pohárků rovněž bronzové něných předloh (Hegewisch 2006, 255). Přestože nádoby – pánev E 140/142, soupravu cedníku s naběračkou upozorňuje na první imitace takových skleněných E 160 a žlábkované vědro E 44 (Ruttkay 2004, 155, obr. 120).

33 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Žitavou je kladen zhruba do období markoman- tislavy-Trnávky, jako součást snad sekundárně pře- ských válek (Ruttkay 2004, 155), a to především místěného žárového hrobu (?) v zásypu novověké díky bronzovému vědru se žlábkovanými stěnami štěrkové jámy (Varsik 2011, 105, 278, tab. 59: 12). Je E 44 typu Gile (Jílek 2012, 44–48). Původ většiny možné, že inspirací jim mohly být některé formy těchto skleněných pohárů je rovněž hledán buď provinciální keramiky s vysokým prstencem. To v italských či předovýchodních dílnách (Kunow může ještě ukázat další výzkum imitací v okruhu 1983, 65; Lund Hansen 1987, 159). domácí germánské keramiky.

Profilovaná dna a nožky germánské Závěr keramiky starší doby římské Analýza takové izolované nálezové katego- Specifická utváření den či nožek nádob mohou rie, jakou jsou napodobeniny skleněných nádob vypovídat o vlivu římského sklářského řemesla v keramice, se ve fázi vyhodnocení neobejde bez samy o sobě i v případě značně fragmentarizo- srovnání s dalšími skupinami nálezů, a to přede- vaného keramického materiálu, typického pro vším se skutečným importovaným zbožím na úze- sídlištní soubory. Je přirozené, že v prvé řadě na mí Čech. Zatímco období kolem zlomu letopočtu sebe upozorňují především ty nálezy, které se od až poloviny 1. století bylo v Čechách svědkem běžné keramické produkce domácího obyvatel- importu skutečně luxusního tovaru, jenž je spojo- stva dostatečně odlišují. Takovým příkladem je ván především s obdobím tzv. Marobudovy říše, plasticky utvářená nožka ze sídliště v Močovi- období následující – a to až do tzv. markoman- cích, okr. Kutná Hora; (tab. III: 1). Taková pro- ských válek – se vyznačuje přílivem běžnějšího filace nožky v žádném případě neodpovídá běž- spotřebního zboží. Ten je spojen především s hos- né germánské keramice, naopak, setkává se spíš podářským rozvojem provincií sousedících s úze- s náznaky ve sklářské produkci římského impé- mím Čech na jihu, tj. Raetie, Norika a Panonie. ria. Schůdkovitě členěnými stopkami nožek jsou Například keramika typu terra sigillata se na naše vybaveny například poháry typu Isings 36a (tzv. území dostává prvně až ke konci 1. století a pře- „carchesium“) datované do 2. poloviny 1. století devším v průběhu století následujícího (Halama (Isings 1957, 50–51), případně kantharos Isings 2007, 216, tab. 9–16). Velmi podobný charakter 38 (táž, 53–54), jenž chronologicky nepřekračuje má i příliv dalších druhů provinciální keramiky na 1. století, nebo pohárek Isings 40, datovaný stej- české území (nejnověji Rypka 2012, 68, tab. 15). ně jako typ Isings 36 (táž, 56). Exemplář z Močo- Pozoruhodná je časová shoda, kterou V. Varsik vic však patrně nemůžeme spojovat s poháry na pozoruje ve výskytu zlomků skleněných nádob na nožce typu Barkóczi 80, které jsou datovány až germánských sídlištích na západním Slovensku do 1. poloviny 3. století (Barkóczi 1988, 107–108, – na nich se skleněné nádoby masivněji objevují Taf. XVI: 180, 181). Doprovodný materiál z močo- rovněž až ve stupni B2 (s maximem ve stupni C1), vického objektu VI odpovídá spíše ještě 2. století. zatímco v hrobových nálezech naopak sklo prud- Uvedené příklady však netvoří přesné analogie – ce ubývá. Důvody pro tento jev jsou spatřovány poskytují pouze náznak směru, ze kterého mohl jednak v zahušťování sítě osídlení v dané oblasti tvůrce poháru z Močovic vycházet. barbarika od přelomu 1. a 2. století n. l., na druhé Exempláře z Křince (tab. III: 2), Statenic-Čer- straně pak v etablování sklářského řemesla v pro- ného Vola (tab. III: 3) a Sobčic (tab. III: 4) patr- vinciích, především v Panonii, a rovněž dobudo- ně představují zástupce výše zmíněných pohárů vání severopanonského limitu v pozdně flaviov- s kónickými stěnami, ačkoli vzhledem k jejich ském až trajánovském období (Varsik 2009, 133, dochovalosti není možné toto tvrdit s naprostou 143–145). jistotou. Všechny tři jsou opatřeny černě leště- Počet imitací naznačuje, že skutečný objem ným povrchem a nesou výzdobu jemných žlábků skleněných výrobků musel být rovněž v Čechách a horizontálních rýh (respektive horizontálních vyšší, než se dle dosud publikovaných nálezů jeví. žebírek), čímž se řadí do stejné skupiny luxusní Původní skleněné nádoby patřily bezpochyby stolní keramiky. k luxusnímu zboží – v barbariku o to cennějšímu, Co se týče plášťových nožek ze Statenic-Černé- že domácí řemeslníci neovládali technologii jeho ho Vola (tab. III: 5) a Turska (tab. III: 6), neby- výroby a odběratelé mimo římskou říši tak byli la pro ně shledána žádná předloha v sortimentu omezeni jen na import z provinciálního území. provinciálních skleněných nádob. V kontextu ger- Nicméně se zdá, že i imitace těchto výrobků pat- mánské keramiky jde však rovněž o velmi raritní řily k luxusnímu zboží – tomu nasvědčuje pečlivé formy; jednou z mála analogií je celý pohár z Bra- provedení a povrchová úprava mnohých předve-

34 Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské

Tab. I Imitace žebrovaných misek – 1. Dubeč, okr. Praha-východ; 2. Mariánské Radčice, okr. Most; 3. Ořech, okr. Praha- -západ; 4. Beroun-Závodí, okr. Beroun. – Tab. I Imitations of pillar-moulded bowls – 1. Dubeč, distr. of Prague-East; 2. Mariánské Radčice, distr. of Most; 3. Ořech, distr. of Prague-west; 4. Beroun-Závodí, distr. of Beroun.

dených exemplářů, vyhrazovaná jinak jen úzké- kům s obyvateli Římské říše nebo během pobytu mu spektru germánské keramiky (funerální nebo Germánů přímo na jeho území, ať už v míru či jemná stolní keramika – v české sídlištní keramice jako žoldáci ve vojenských sborech nebo přímo je zastoupena většinou maximálně jen 10 % z veš- jako útočníci. kerého keramického materiálu­ – např. Beneš 2008, 104–105, graf 2). Zvláště výroba pohárů s kónic- kými stěnami a jejich přetvoření v domácím stylu Katalog 1 (tab. I) (černě leštěný povrch, tradiční výzdobné vzory) naznačují, že domácí obyvatelstvo tvůrčím způ- Napodobeniny žebrovaných misek (E 181–183) sobem převzalo určitý jev provinciální materiální 1. Dubeč, okr. Praha-východ. Sídlištní nález, kultury. Nemůžeme patrně mluvit o romanizaci, poloha „Za hrází“, objekt 1/70 (zahloubená jáma spíše jen o kopírování určité materiální reprezenta- 170 × 100 cm, hl. 30 cm). Ve zlomcích dochovaná, ce provinciálního životního stylu (Hegewisch 2006, dokonale vypracovaná miska se svislými mělkými 307–310), se kterým se Germáni mohli seznámit žlábky. Vencl – Venclová – Zadák 1976, 255–256, díky rozvíjejícím se obchodně-hospodářským sty- obr. 4: 2.

35 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. II Imitace kónických pohárů – 1. a 2. Církvice, okr. Kutná Hora; 3. Kutná Hora-Malín, okr. Kutná Hora; 4. Slavhos- tice, okr. Jičín; 5. Jakub, okr. Kutná Hora; 6. Obříství, okr. Mělník; 7. Solany, okr. Litoměřice; 8. Ořech, okr. Praha-západ; 9. Tíhava, okr. Beroun. – Tab. II Imitations of conical goblets – 1. a 2. Církvice, distr. of Kutná Hora; 3. Kutná Hora-Malín, distr. of Kutná Hora; 4. Slavhostice, distr. of Jičín; 5. Jakub, distr. of Kutná Hora; 6. Obříství, distr. of Mělník; 7. Solany, distr. of Litoměřice; 8. Ořech, distr. of Prague-West; 9. Tíhava, distr. of Beroun.

36 Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské

2. Ořech, okr. Praha-západ. Sídlištní nález, a plecí konického pohárku, cik cak linie provede- objekt 4 (zahloubená chata – 390 × 120 cm, ná jednozubým radýlkem. Valentová – Šumberová hl. max. 77 cm). Zlomek okraje a zaoblených ple- 2009, 340, obr. 11: 1. cí. Bursák 2008, 185, 187, obr. 25: 3. 10. Obříství, okr. Mělník. Sídlištní nález, zahlou- 3. Beroun-Závodí, okr. Beroun. Sídlištní nález, bená chata 813 (435 × 337 cm, hl. 73 cm od dneš- objekt 67/78 (kruhová jáma s ohništěm uprostřed – ního povrchu). Zlomek okraje a plecí pohárku 242 × 240 cm, hl. od povrchu podloží 40 cm). Zlo- s kónickými stěnami, povrch neupravovaný hně- mek podhrdlí se 2 horizontálními žlábky, pod došedý, výzdoba horizontální rýhou pod okra- nimi oválné důlky, tmavě hnědý tuhovaný povrch. jem a šikmými rýhami na plecích. Beneš v tisku, Břicháček – Košnar 1998, 66, 72, obr. 11: 18. tab. 10: 6. 4. Mariánské Radčice, okr. Most. Urna žárového 11. Solany, okr. Litoměřice. Sídlištní nález hrobu 10. Dochován pouze spodek nádoby a dno (za­hloubená chata – 460 × 370 cm, hl. 20 cm od s omfalem. Dalšími milodary jsou kostěný hřeben, povrchu podloží). Zlomek okraje a přímých kostěná jehlice, skleněné korálky, zlomek železné plecí, výzdoba dvojitými řadami trojúhelníkovi- spony, železný nůž a další zlomky neidentifikovatel- tých vpichů, odděleno rýhami. Koutecký 1999, 84, ných železných předmětů. Výzdoba svislými žláb- tab. 6: 100. ky, povrch šedočerný. Koutecký 1995, 181, obr. 3: 6. 12. Ořech, okr. Praha-západ. Výrobní objekt, jáma 3 (část A – 110 × 190 cm – porušená částí B). Rekonstruovatelný pohárek s přímými stěnami, Katalog 2 (tab. II) nezdobený. Motyková – Pleiner 1987, Abb. 27: 10. 13. Tíhava, okr. Beroun. Sídlištní nález (výběr Napodobeniny kónických pohárů z nálezů z řezu jámy a kulturní vrstvy). Výzkum 5. Církvice-Netřeba, okr. Kutná Hora. Výrobní J. Maličkého r. 1963 na staveništi rodinného objekt (hutnická dílna – 40 × 30 cm, hl. od začiště- domku p. Carvána. Rekonstruovatelný pohárek ní 40 cm). Okraj a přímé plece tuhovaného povr- s kónickými stěnami, výzdoba horizontálními chu, výzdoba radýlkem a přesekávanými lištami, a šikmými rýhami, povrch hlazený tmavě hnědý, průměr okraje 20,5 cm, šířka stěny 6 mm. Simon jemný materiál, tvrdě vypálen, výška 7,8 cm. Bři- 1963, 450, obr. 148: 1; Motyková-Šneidrová 1967, 12, cháček 1986, 204, tab. 72: 2. Taf. XXII: 1. 6. Církvice-Netřeba, okr. Kutná Hora. Viz výše. Okraj a přímé plece zdobené rýhami, šířka stěny Katalog 3 (tab. III) 6 mm. Simon 1963, 450–451, obr. 148: 3; Motyková- -Šneidrová 1967, 12, Taf. XXII: 4. Profilovaná a zdobená dna nádob 7. Kutná Hora-Malín, okr. Kutná Hora. Sídlištní 14. Močovice, okr. Kutná Hora, poloha „Na Bře- nález, částečně zkoumaný objekt 11/75 (patrně hu“. Sídlištní nález, jáma VI (hl. 1 m). Zlomek zahloubená chata). Zlomek jemného, černě leště- plasticky členěného dna pohárovité nádoby. Moty- ného poháru s kónickými stěnami, výzdoba hori- ková-Šneidrová 1968, 192, obr. 4: 21. zontálními a šikmými rýhami. Čižmář – Valentová 15. Křinec, okr. Nymburk. Sídlištní nález, snad 1979, 148, obr. 2: 6. zahloubená chata (porušená výkopem r. 1958). 8. Slavhostice, okr. Jičín. Sídlištní nález, blíže Zlomek vytaženého okraje dna a spodku zdobe- neupřesněné jámy (pole p. Hrdého, předání ARÚ ného řadou svislých krátkých žlábků, povrch čer- v Praze r. 1949). Střep poháru konického těla zdo- ně leštěný. Motyková-Šneidrová 1961, 260–261; táž bené pod okrajem vodorovnou rýhou a na těle 1967, 26, Abb. 11: 14. pásem třech rýh, povrch hlazený černé barvy, pří- 16. Statenice-Černý Vůl, okr. Praha-západ, polo- měs jemného písku, rozměry 7,8 × 5,2 cm3. Jílek ha „Brčkoli“. Sídlištní nález (? – na některých 2013, 47–48, obr. 247: 4. střepech nápis „Žárové jámy na Brčkolách u Sta- 9. Jakub, okr. Kutná Hora. Sídlištní nález, polo- tenic“). Z průzkumů V. Krolmuse, dar Národní- ha „U studánky“, povrchové sběry. Zlomek okraje mu muzeu r. 1846. Zlomek z kónického spodku nádoby se dnem prstencovitě zesíleným, výzdoba 3 vodorovnými rýhami a oválnými důlky, povrch 3 Za poskytnutí dosud nepublikovaných kreseb nálezů a sou- černě leštěný. Vokolek 2007, 113, tab. 144: 4. visejících informací srdečně děkuji milému kolegovi PhDr. Janu Jílkovi, Ph.D. (Východočeské muzeum v Pardubi- 17. Sobčice, okr. Jičín. Sídlištní nález, objekt 1/60 cích), který uvedené údaje vyhledal v Regionálním muzeu (částečně zkoumaná jáma o hl. 100–120 cm od a galerii Jičín během prací na své disertační práci obhajova- současného povrchu). Dno a spodní část nádoby. né na ÚAM FF MU v Brně. Předmět byl původně součástí sbírky muzea v Kopidlně, po jejímž zrušení byl její obsah Dno je prstencovitě rozšíření, výzdoba 2 plastický- přestěhován do Jičína. mi žebírky a nad nimi sbíhající se linie vytvořené

37 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. III Profilovaná a zdobená dna nádob – 1. Močovice, okr. Kutná Hora; 2. Křinec, okr. Nymburk; 3. a 5. Statenice- -Černý Vůl, okr. Praha-západ; 4. Sobčice, okr. Jičín; 6. Tursko, okr. Praha-západ. – Tab. III Profiled and ornamented vessel bottoms – 1. Močovice, distr. of Kutná Hora; 2. Křinec, distr. of Nymburk; 3. a 5. Statenice-Černý Vůl, distr. of Prague- -West; 4. Sobčice, distr. of Jičín; 6. Tursko, distr. of Prague-West. vlešťováním. Povrch je černě leštěný. Vokolek – Jílek tou. Povrch černý, hlazený. Průměr 52 mm, výška 2011, 10, 23, obr. 12: 9. zlomku 37 mm. Vokolek – Jílek 2008, 214, obr. 6: 4. 18. Statenice-Černý Vůl, okr. Praha-západ – viz výše. Zlomek masivní plášťové nožky nádoby. Summary Slabě rozšířená, nade dnem je oblé žebro, nad ním žlábek. Povrch hlazený, černé barvy. Průměr Following the works of E. Droberjar (1997) and M. Hege­ - 81 mm, výška zlomku 45 mm. Vokolek 2007, 113, wisch (2006), the author of this paper tried to examine tab. 144: 6. ceramics from settlement sites of Early Roman Period in 19. Tursko, okr. Praha-západ. Sídlištní nález Bohemia in order to prove that even this region – more remote from romano-provincial ground than Slovakia or (? – z „popeliště“ při stavbě stodoly K. Hrazán- Moravia – local potters produced imitations of provincial ka vybral J. L. Píč několik střepů). Dutá nožka glass vessels in a noteworthy amount. First of all, we pos- poháru nebo teriny, na dně zesílena plastickou liš- sess an imitation of provincial glass pillar-moulded bowl,

38 Germánské imitace římských skleněných nádob v Čechách ve starší době římské a perfectly elaborated example from Dubeč, district Pra- Beneš, Z. 2008: Dobroměřice u Loun a Březno u Chomu- ha-východ, which can be dated to the 2nd half of the 1th tova – dvě sídliště doby římské v severozápadních century AD. Glass goblets on pad-base or without it, tall Čechách, In: J. Beljak – G. Březinová – V. Varsik (eds.): or low, decorated or plain, represent the most significant Archeológia barbarov 2009. Hospodárstvo Germánov. group of imitation glass ware in eastern part of barbari- Sídliskové a ekonomické štruktúry od neskorej doby cum in Early Roman Period. In Bohemia, a distinctive set laténskej po včasný stredovek. Archaeologica Slovaca of these imitations were found within both published and Monographiae Tomus 10, 67–112. unpublished materials from settlement sites dated primarily Beneš, Z. v tisku: Germánské osídlení v době římské a době to the 2nd century AD. They can support the propositions stěhování národů. In: M. Popelka – R. Šmidtová (eds.): of gradually strenghtening influence of provincial econo- Výsledky archeologického výzkumu polykulturní lokali- my on local barbarian societies. This bilateral relationship, ty Obříství 1. Praehistorica 32/1. still not fully examined in Early Roman Period of Bohemia, Břicháček, P. 1986: Římské osídlení mezi Berounkou a Vlta- seems to be culminating in the 1st half of the 2nd century vou (ve středočeském kraji), rukopis diplomové práce, AD, as a prequel to the so-called Marcomannic wars. Nev- FF UK Praha. ertheless, as the submitted paper can only prove, the local Břicháček, P. – Košnar, L. 1998: Sídliště doby římské v Berou- germanic societies accepted a certain element of provincial ně-Závodí. Praehistorica 23, 61–93. material culture – the specific shape of goblet in this case – Bursák, D. 2008: Záchranný archeologický výzkum při and transformed it by their unique local style. Whether stavbě plynovodu na k. ú. Ořech, okr. Praha-západ. they served the same purpose as their glass patterns did, Příspěvek k poznání osídlení z časné doby laténské is at this point of our knowledge still difficult to ascertain. a starší doby římské. Archaeologica Pragensia 19/2008, 161–200. Čižmář, M. – Valentová, J. 1979: Příspěvek k poznání doby Zusammenfassung římské na Kutnohorsku. Archeologické rozhledy 31, 144–150. Ausgehend von den Arbeiten von E. Droberjar (1997) Droberjar, E. 1997: Studien zu den germanischen Siedlun- und M. Hegewisch (2006) versucht der Verfasser dieses gen der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. Fontes Beitrags, anhand der Keramik aus älterkaiserzeitlichen Archaeologici Pragenses 21. Siedlungen Böhmens zu prüfen, ob auch in dieser Region, Eggers, H. J. 1951: Der römische Import im freien Germani- die in größerer Entfernung zu den provinzial-römischen en. Atlas der Urgeschichte Band 1. Gebiete liegt, lokale Töpfer Nachahmungen von provin- Gupte, O. 2004: Knieförmig gebogene Fibeln der römischen zial-römischen Glasgefäßen in großem Umfang produ- Kaiserzeit. Universitätsforschungen zur prähistorischen zierten. In diesem Zusammenhang sollte vor allem eine Archäologie 110. Imitation einer italienischen gläsernen Rippenschale aus Halama, J. 2007: Nálezy terry sigillaty v Čechách. In: Dubeč (Bez. Praha-východ) genannt werden, die ihrem E. Droberjar – O. Chvojka (eds.): Archeologie bar- Vorbild sehr detailliert nachempfunden wurde und in die barů 2006. Příspěvky z II. protohistorické konference 2. Hälfte des 1. Jahrhunderts datiert wird. Die bedeutends- České Budějovice, 21.–24. 11. 2006. České Budějovice, te Gruppe römischer Gefäß-Imitationen aus dem östlichen 195–240. Barbaricum gehören unterschiedlich große, verzierte oder Hegewisch, M. 2006: Germanische Adaptionen römischer unverzierte Becher mit konischer Wandung, Standfuß Importgefäße. Bericht der Römisch-germanischen Kom- oder einfachem Boden. Ein großer Komplex dieser Becher mission 86/2005, 197–348. stammt sowohl aus bereits publizierten als auch unpub- Hrnčiarik, E. 2009: Römische Glasgefässe aus der Slo- lizierten Fundstellen böhmischer Siedlungen, die meist wakei. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV 45, in das 2. Jahrhundert datiert werden. Diese Funde unter- 151–174. stützen die Annahme des zunehmenden Einflusses der Isings, C. 1957: Roman Glass from Dated Finds. Archaeolo- provinzial-römischen Wirtschaft auf regionale barbarische gica Traiectina 2. Gesellschaften. Diese wechselseitigen Beziehungen, die Jílek, J. 2012: Bronzové nádoby z doby římské na Moravě für die ältere römische Kaiserzeit in Böhmen noch nicht in a naddunajské části Dolního Rakouska. Pardubice. Gänze untersucht sind, scheinen – als Vorzeichen für die Jílek, J. 2013: Doba římská ve východních a severovýchod- sogenannten Markomannenkriege – in der ersten Hälfte ních Čechách. Sledování vzájemných interakcí germán- des 2. Jahrhunderts zu kulminieren. Nichtsdestotrotz kann ské a římské společnosti v době římské, rukopis disertač- der vorgelegte Beitrag lediglich nachweisen, dass die regio­ ní práce, FF MU Brno. nalen germanischen Gesellschaften bestimmte Elemente – Kacl, P. 2012: Nálezy skla doby římské v Čechách, rukopis in diesem Fall die spezifische Gestalt von Bechern – der diplomové práce, FF UK Praha. provinzial-römischen Sachkultur annahmen und diese mit Kolník, T. 1980: Römerzeitliche Gräberfelder in der Slo- ihrem jeweiligen regionalen Stil transformierten. Ob sie wakei. Archaeologica Slovaca Fontes Tomus 14. den gleichen Zweck hatten wie ihre gläsernen Vorbilder, Koutecký, D. 1995: Pohřebiště z doby římské v Mariánských ist aufgrund des gegenwärtigen Forschungsstandes schwer Radčicích, okr. Most. In: J. Blažek – P. Meduna a kol.: nachzuweisen. Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1983–1992. Most, 179–186. Koutecký, D. 1999: Chata z doby římské v Solanech, okr. Literatura Litoměřice. In: P. Čech (ed.): Archeologické výzkumy v severozápadních Čechách v letech 1993–1997. Most, Adler, H. 1976: Ein germanisches Körpergrab der Römis- 83–92. chen Kaiserzeit in Neuruppersdorf. Fundberichte aus Kraskovská, Ľ. 1981: Römische Glasgefäße in der Slowakei. Österreich 14 (1975), 15–26. Slovenská archeológia 29, 377–392. Barkóczi, L. 1988: Pannonische Glasfunde in Ungarn. Stu- Kunow, J. 1983: Der römische Import in der Germania dia Archaeologica 9. Budapest. Libera bis zu den Markomannenkriege. Studien zu

39 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Bronze- und Glasgefäßen. Göttinger Schriften zur Vor- z terenu Polski. Studium archeologiczno-technologicz- und Frühgeschichte Band 21. ne. Warszawa. Lazar, I. 2003: Rimsko steklo Slovenije – Roman Glass in Tejral, J. 1983: Mähren und die Markomannenkriege. Slo- Slovenia. Opera Instituti Archaeologici Sloveniae 7. venská archeológia 31, 85–120. Lund Hansen, U. 1987: Römischer Import im Norden. Valentová, J. – Šumberová, R. 2009: Drobná bronzová plasti- Warenaustausch zwischen dem Römischen Reich und ka vodního ptáka a další importy na sídlišti starší doby dem freien Germanien. Nordiske Fortidsminder Serie B římské ve Svatém Mikuláši (okr. Kutná Hora). Archeo- Bind 10. logie ve středních Čechách 13/1, 331–344. Motyková-Šneidrová, K. 1961: Sídliště z doby římské v Křinci Varsik, V. 2009: Rímske sklo z niektorých germánskych síd- u Nymburka. Archeologické rozhledy 8, 260–261. lisk na západnom Slovensku. Študijné zvesti Archeolo- Motyková-Šneidrová, K. 1967: Weiterentwicklung und gického ústavu SAV 45, 133–150. Ausklang der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. Varsik, V. 2011: Germánske osídlenie na východnom pred- Fontes Archaeologici Pragenses 11. polí Bratislavy. Sídliská z doby rímskej v Bratislave- Motyková-Šneidrová, K. 1968: Nálezy z doby římské a slo- -Trnávke a v okolí. Archaeologica Slovaca Monogra­ vanské z Močovic. Archeologické rozhledy 20, 185–201. phiae Tomus 18. Nitra. Motyková, K. – Pleiner, R. 1987: Die römerzeitliche Siedlung Vencl, S. – Venclová, N. – Zadák, J. 1976: Osídlení z doby mit Eisenhütten in Ořech bei Prag. Památky archeolo- římské v Dubči a okolí. Archeologické rozhledy 28, gické 78/2, 371–448. 247–276, 359. Ruttkay, M. 2004: Unikátny nález z doby rímskej v Dvoroch Vokolek, V. 2007: Katalog sbírky Oddělení prehistorie a pro- nad Žitavou. Archeologické výskumy a nálezy na Slo- tohistorie Národního muzea III. Nálezy do roku 1913. vensku – AVANS 2003, 155–156. Fontes Archaeologici Pragenses 33. Rybová, A. 1970: Das Brandgräberfeld der jüngeren römis- Vokolek, V. – Jílek, J. 2008: Několik staronových nálezů chen Kaiserzeit von Pňov. Archeologické studijní mate- z doby římské (Dobřichov, Nymburk, Pňov, Praha- riály 9. Praha. -Radotín, Třebovle, Tursko). In: E. Černá – J. Kuljav- Rypka, L. 2012: Římsko-provinciální keramika doby římské ceva Hlavová (eds.): Archeologické výzkumy v severo- a období stěhování národů v Čechách, rukopis diplomo- západních Čechách 2003–2007. Sborník k životnímu vé práce, FF UK Praha. jubileu Zdeňka Smrže. Most, 211–227. Simon, K. 1963: Železářská redukční pec starší doby římské Vokolek, V. – Jílek, J. 2011: Osada z doby římské v Sobčicích, z Církvic. Archeologické rozhledy 15, 446–452. okr. Jičín. Východočeský sborník historický 19. Pardu- Stawiarska, T. 1999: Naczynia szklane okresu rzymskiego bice, 3–57.

40 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 41–43

Nové nálezy římských mincí v západních Čechách New findings of roman coins from western Bohemia

Pavel Břicháček

Abstrakt Při průzkumu germánských sídlišť ve Vochově (okr. Plzeň-sever) a v Hodyni (okr. Plzeň- -sever) byly sběrem v ornici získány dvě římské mince. V prvém případě šlo o antoninianus císaře Aureliana, v druhém o follis císaře Licinia I.

Abstract During the survey of Germanic settlements in Vochov (distr. of Plzeň-North) and Hodyně (distr. of Plzeň-North) two Roman coins were obtained. First coin was identified as the antoninianus of Emperor Aurelianus, the second coin was the follis of Emperor Licinius I.

Klíčová slova: Řím-císařství – sídliště – antoninianus – follis Key words: Rome-empire – settlement – antoninianus – follis

V rámci programu studia osídlení doby římské Vochovského potoka, pravobřežního přítoku v regionu probíhá také terénní průzkum a revi- řeky Mže. Podloží tvoří fluviální sedimenty pře- ze dosud známých lokalit. V této souvislosti se kryté kolem 1,5 metru mocnou sprašovou návějí. podařilo v roce 2012 získat i dvě bronzové římské Na severovýchodu odděluje jeho okraj od plochy mince. První byla nalezena při sběru na sídlišti ve zkoumané Archeologickým ústavem AV ČR v Pra- Vochově (okr. Plzeň-sever), druhá pochází ze síd- ze v letech 1978–1979 pouze polní komunikace. liště v Hodyni (okr. Plzeň-sever). Při výzkumu bylo objeveno několik fází neoli- tického osídlení (včetně dvou rondelů), sídliště z mladší a pozdní doby halštatské, časné a mladší Nálezové souvislosti doby laténské, v těsné blízkosti zkoumané plochy východním směrem je doloženo osídlení ze starší- 1. Vochov (okr. Plzeň-sever) ho a středního paleolitu a pozdní doby bronzové. Námi sledované sídliště z mladší doby římské Katastr obce patří díky své poloze na západ- a starší fáze doby stěhování národů (přešťovický ním okraji Plzeňské pánve a jedinečným přírod- typ) leží v sousedství dříve zkoumané plochy a má ním podmínkám k nejpočetněji a nejrozsáhleji taktéž několik fází osídlení. Kromě třetího neo- osídleným územím od pravěku po současnost. litického rondelu se podařilo menším výzkumem Znamená to ale i negativní skutečnost, že náleží a sběry doložit déletrvající neolitické a časně eneo- k nejvíce zasaženým prostorům z hlediska staveb- litické osídlení a také osídlení ze starší a střední ních (komunikace, zástavba obce) a těžebních doby hradištní. Ze sběrů odtud pochází velký (cihelna) aktivit. Proto proběhlo na katastru obce soubor keramiky, mazanice, kamenných artefak- již několik záchranných výzkumů, které přinesly tů, zvířecích kostí atd. Při sběru na zoraném poli zásadní informace o pravěkém osídlení Plzeňské byla v listopadu 2012 nalezena i římská bronzová pánve (např. Čtrnáct 1954; Braun 1982, 150; Pavlů mince. 1982, 150; Břicháček 2002, 15–16). Sídliště z mladší doby římské a starší fáze doby Popis nálezu stěhování národů (ppč. 430) je rozloženo na táh- Řím-císařství, Aurelianus (270–275) lém k severovýchodu se sklánějícím hřbetu podél AE Antoninianus

41 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Vochov (okr. Plzeň-sever). Antoninianus císaře Aure- Obr. 2 Hodyně (okr. Plzeň-sever). Follis císaře Licinia I., liána, avers, revers. – Fig. 1 Vochov (distr. of Plzeň-North). avers, revers. – Fig. 2 Hodyně (distr. of Plzeň-North). Follis Antoninianus of emperor Aurelianus. of emperor Licinius I., avers, revers.

Mincovna: Řím – II. perioda, 1. dílna Popis nálezu Av. IMP. AURELIANUS.PF.AVG (opis 4), poprsí Řím-císařství, Licinius I. (308–324) císaře s paprskovitou korunou AE Follis Rev. IOVI.CONSER., stojící postava Jupitera Mincovna: Siscia, 3 dílna, raženo v letech 315–316 a císaře, pod nimi pod čarou v úseči písmeno P Av. IMP. LIC. LICINIVS–P. F. AVG., hlava (dílna) s věncem Průměr 22–23 mm, hmotnost 3,263 g Rev. IOVI. CONSERVATORI., stojící Jupiter drží Mince mírně otřelá, místy povrch poškozený v pravé ruce Viktorii, v levé kopí, u pravé nohy korozí orel s věncem v zobáku, dole pod čarou v úseči Lit.: R. I. C. V/I., str. 270/48; S. 3160 písmena SIS mezi kuličkami, u levé nohy v poli značka „┌“ 2. Hodyně u Dřevce (okr. Plzeň-sever) Průměr 19 mm, hmotnost 3,492 g Mince dochována ve vysoké kvalitě, na povrchu Při průzkumu již dříve známého sídliště ze ušlechtilá patina olivové barvy starší doby římské (Motyková-Šneidrová 1966, Lit.: R. I. C. VII, str. 424/17; S. 3698 296–309), zkoumaného Archeologickým ústavem AVČR v letech 1964–1965, byla v roce 2010 v jeho blízkosti náhodně nalezena V. Karpíškem bronzo- Závěr vá mince. V listopadu roku 2012 byla předána do sbírek Západočeského muzea v Plzni. I když jde v obou případech o nálezy ojedině- Při bližším ohledání místa nálezu bylo zjištěno, lých (ztrátových?) mincí, obě pocházejí přímo že nejde o lokality totožné. Objekty narušené při z areálů sídlišť. Ve Vochově byla mince získána stavbě budov JZD v roce 1964 jsou vzdáleny cca z kulturní vrstvy, v Hodyni také, ale na rozdíl od 600 m jižně (severní část sídliště zasahuje okrajově lokality předchozí, je zde zkoumaná část sídliš- i do katastru obce Dřevec). tě již ze starší doby římské. Nemůžeme však bez Na mírném svahu sklánějícímu se k severu výzkumu vyloučit jeho další chronologický vývoj. a severozápadu (ppč. 1897–1898) k toku Dřevec- V regionu je běžné, že sídliště ze starší a mladší kého potoka jsou dochovány mělké hnědé půdy doby římské jsou buď na stejném místě (např. Cho- na skalnatém podloží. Při sběrech P. Břicháč- těšov, Plzeň-Doubravka) nebo v blízké vzdálenos- ka, M. Řezáče a M. Čechury byl odtud získán ti, nejvíce několik set metrů od sebe (např. Vochov v posledním desetiletí soubor keramiky a maza- a starší sídliště na opačném břehu řeky Mže na nice. Zajímavá je skutečnost, že od záchranným katastru Plzně-Malesic). Keramika ze sběrů na výzkumem zkoumané plochy odděluje sběry sle- hodyňském sídlišti prozatím plně nedovoluje (jde dovanou polohu více než 300 m široký pás, kde o běžné zatažené či esovitě profilované okraje mis není zachována kulturní vrstva, ani odsud nezná- a hrnců bez výzdoby, popřípadě o zlomky hrnců me žádné archeologické nálezy. Terénní situace s nehtovými vrypy) datovat jeho detailněji sledo- spíše naznačuje možnost dvorcového uspořádání vanou severní část jako výrazně mladší. Rozhodně osady s volnými prostory mezi jednotlivými sídel- to však nelze vyloučit. ními jednotkami. Proti přítomnosti pohřebiště Nesmíme ani zapomínat na složitou problemati- v místě nálezu svědčí početná mazanice v ornici, ku výskytu římských mincí v barbariku (souhrnně ale ani tuto možnost nemůžeme bez provedení Militký 2008, 32–37). Násobeno je to jak zjištěním, výzkumu vyloučit. že mince byly často užívány velmi dlouhou dobu

42 Nové nálezy římských mincí v západních Čechách

(i několik staletí, např. depot ze Starého Kolína, koncentrací soudobého osídlení v západočeském Pochitonov 1955, 185–187, č. 731), tak i faktem, že regionu v prostoru Plzeňské pánve. I v tomto pří- nevíme, jestli skutečně sloužily v plném rozsahu padě může jít o bod nedaleko pravobřežní komu- jako oběživo, byť to římské písemné prameny nikace podél toku Berounky. pro germánské oblasti v blízkosti hranice impéria potvrzují. Stejně tak musíme asi počítat hluboko v barbarském území s jejich funkcí symbolickou Summary (kořist, „pamětní“ mince, obětina), dekorativní a u mincí z drahých kovů můžeme také počítat The paper presents the find of two roman coins from the settlement site of the Late Roman period and the s jejich využitím jako zdroje pro domácí šperkař- early phase of the Great Migration Period in Vochov, ství. S antickými mincemi se také běžně setkáváme region Plzen-North. The first coin was identified as an ještě v raném středověku (např. depot antických antoninianus of Roman Emperor Aurelian. Slight rub- mincí ze slovanského hradiště ve Starém Plzenci bing (abrasion) and corrosion damage indicate a more z r. 1920, Pochitonov 1955, 175, č. 693). abundant using. The second find is the coin of Emperor Licinius. The coin has a noble patina and clearly visible O užívání mincí svědčí do určité míry také jejich details of mintage, that are sing of a short-term circulation. vzhled. Mince Aureliánova z Vochova je mírně These two examples are relatively rare finds on our territo- otřelá, poškozená korozí, ale mince Liciniova ry. The coins are dated between the period of an intensive z Hodyně nese ušlechtilou patinu a patrné detaily inflow of ancient coins to the Czech Republic during the ražby nasvědčují, že byla v oběhu pouze krátce. second third of the 3rd century and the peak of the pres- ence of the roman coins form the second quarter of the 4th Obě mince také můžeme označit za relativně vzác- century. The finds of the roman coins are sometimes linked nější. Mince Aureliánovy známe z Čech pouze to the road netwok in the contex of the Bohemian inland. čtyři (Nemeškalová-Jiroudková 1962, 43–60), z toho Moreover the settlement in Vochov was located on up to jeden aureus z Chotusic (okr. Nymburk), antoni- the present time used route, that runs along river Mže fur- nián ze Strakonic (okr. týž) a neznámé nominály ther the west direction. z Kolína (okr. týž) a Oseka u Duchova (okr. Tep- lice). Mince Liciniovy jsou relativně početnější, známe jich šest, follis je pouze jeden, převažu- Literatura jí ražby centenionalisů (Nemeškalová-Jiroudková Braun, P. 1982: Výzkumy v Čechách 1978–1979, 150. 1962, 56–58). V novějších kritických edicích se Břicháček, P. 2002: Nové nálezy z Vochova. Pěší zóna však tyto počty ještě snižují (T. I. R., 129–204). 10/2002, 15–16. Obě mince náleží do období po výrazném přílivu Čtrnáct, V. 1954: Mohylová chata a sídelní mohylové objek- antických mincí do Čech v průběhu druhé třetiny ty v Plzeňsku. Památky archeologické 45, 335–355. Militký, J. 2008: Numismatické prameny ke starší i mladší 3. století a před vrchol výskytu římských mincí od době římské. Archeologie pravěkých Čech 8, 32–37. druhé čtvrtiny 4. století, tedy do časového úseku, Motyková-Šneidrová, K. 1966: Osada ze starší doby řím- kdy se s podobnými nálezy setkáváme méně. ské v Hodyni u Kralovic. Archeologické rozhledy 18, Někdy bývají spojovány nálezy římských min- 296–309. Pochitonov, E. 1955 cí s komunikační sítí v rámci českého vnitrozemí. : Nálezy antických mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. In: E. Nohejlová-Prátová: Nále- Není bez zajímavosti, že sídliště ve Vochově leže- zy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl I. lo na dodnes exponované komunikaci probíhají- Praha. cí podél toku Mže dále na západ a severozápad R. I. C.: Mattingly, Sydenhamm, Kent: The Roman Imperi- na Tachovsko, Mariánsko Lázeňsko a Chebsko, ál Coinage. London 1923–1988. S. a tedy i na horní povodí Ohře. : Sear, D. R.: Roman Coins and their Values, London 1983. Sídliště v Hodyni tvoří spojnici mezi bohatým T. I. R.: Tabula imperii Romani, Castra Regina, Vindobona, germánským osídlením na Rakovnicku a největší Carnuntum. Praha l986.

43

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 45–54

Několik poznámek k výrobě železa a sídlištní hierarchii v prvních dvou stoletích n. l.1 Some notes towards iron production and settlement hierarchy in the first two centuries AD

Daniel Bursák

Abstrakt Předkládaný diskusní příspěvek zvažuje možnosti identifikace sídlištní hierarchie ve starší době římské v Čechách. Pojednány jsou tradiční ukazatele centrality, jako je výskyt boha- tých hrobů v regionálním kontextu. Blíže je popsán stav bádání o výrobě železa, jelikož se jedná o další často diskutovaný aspekt vzájemné odlišnosti sídlišť prvních dvou staletí našeho letopočtu. Autor poukazuje na metody, které mají potenciál některé diskutované otázky řešit. V závěru též upozorňuje na některé lokality, které jsou z různých důvodů označovány za mimořádné a jejichž vyhodnocení slibuje odpovědět na celou řadu otázek, se kterými současná archeologie doby římské zachází.

Abstract The presented contribution considers the possibilities of identification settlement hierarchy in the Early Roman period in Bohemia. Traditional indicators of centrality, such as the presence of rich graves in their regional context are discussed. Main focus is given to the direct production of iron, as an important and often discussed aspect of the economical dissimilarities in the first two centuries AD. The author points out methods that have the potential to solve usually discussed issues. Of uttermost importance are also some men- tioned archaeological sites, which are often highlighted as extraordinary in many ways. Their possible elaboration promises to answer numerous questions of the contemporary archaeology of the Roman period.

Klíčová slova: Čechy – starší doba římská – sídlištní hierarchie – výroba železa – Praha-Bubeneč Key words: Bohemia – Early Roman period – settlement hierarchy – iron production – Prague-Bubeneč

Úvod určitých mocenských struktur v okolí známých lokalit s koncentrací bohatství, kterou představu- Sídelní struktura a hierarchizace sídlišť v době jí skupiny bohatých hrobů na pohřebištích jako římské jsou otázky, které stojí alespoň v našem je Dobřichov-Pičhora nebo Třebusice (Droberjar prostředí spíše stranou souvislého zájmu. Obraz, 2009, 94). V druhém případě jsou brána v potaz který předkládají pohřebiště a který snad umíme místa s dlouhodobou tradicí centrálních poloh, správně číst, přitom ukazuje společnost s různo- pro toto období podle všeho rovinných, nížinných rodou a pestrou společenskou skladbou, ke které (Salač 2009, 123). Následující příspěvek nepředklá- ale ve světle pramenů ze sídlišť neumíme najít pro- dá odpověď na otázku, zda určitá hierarchie nebo tějšky. V současné době se můžeme setkat se dvě- diverzita mezi sídlišti v době římské v Čechách ma základními nástiny. První předpokládá výskyt existovala. Je určitým tematizováním problému, který zaslouží pozornost už jen z důvodu hlubší- ho porozumění značnému množství (sídlištních) 1 Článek vznikl za podpory stipendia nadace Pro Archaeolo- pramenů, se kterými zvláště ve starší době římské gia Saxoniae uděleného k podpoře disertační práce autora implicitně zacházíme, a který do budoucna nebu- s názvem Praha-Bubeneč ve starší době římské ve středoevrop- ském kontextu. de možné přehlížet.

45 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Ořech, okr. Praha západ. Plocha 1 (vlevo) a plocha 2. Legenda: 1 – sloupová jamka; 2 – jáma; 3 – zahloubený sídlištní objekt; 4 – celkově prozkoumané zahloubené hutnické dílny; 5 – částečně prozkoumané zahloubené hutnické dílny. Podle: Motyková – Pleiner 1987, Abb. 2,5, upraveno. – Fig. 1 Ořech, distr. Praha západ. Roman period settlement site. Areas of excavation, 1 (left) and 2 (right). Legend: 1 – post hole; 2 – pit; 3 – sunken feature; 4 – iron smelting workshops; 5 – partly surveyed iron smelting workshops. Original plan: Motyková – Pleiner 1987, Abb. 2,5, (modified).

Opevněná sídla, tradiční a téměř bez diskuse Studium centrálních poloh s sebou samozřej- přijímaný identifikátor přítomnosti vojensko – mě nese celou škálu úvah, více či méně teoretic- politické moci v daném teritoriu, na archeologické kých. Stále častěji se můžeme setkat s aplikací mapě starší doby římské nenajdeme. Je nepopi- teorie centrálních míst, jejíž základy lze spatřovat ratelným faktem, že obraz mocenských struktur v tradiční práci W. Christallera (1933), rozpraco- uvnitř středoevropského barbarika starší doby vané a na archeologickém poli dále aplikované římské je tvořen téměř výhradně mozaikou boha- tradičně např. u G. A. Johnsona (1972) a E. Gring- tě vybavených hrobů (Kossack 1974, Steuer 1982, muth-Dallmera (1996). Klasickými oblastmi tako- v našem prostředí např. Peška – Tejral eds. 2002, véhoto výzkumu jsou přirozeně chápaná centra, Droberjar 2006, Schuster 2010). V Čechách se bohu- jako např. knížecí sídla doby halštatské, nížinné žel nacházíme v situaci, kdy v naprosté většině i výšinné centrální polohy střední až pozdní doby případů máme naprosto nedostačující informaci laténské (výrobně-distribuční centra, oppida), o okolním regionu, tj. o sídlištním „zázemí“ těch- římská města i centrální polohy raně i vrchol- to jinak zřetelných bodů. Obraz krajiny s hroby, ně středověkého období2. Abstraktní zacházení dvorci a dlouhodobě zachycenou sídelní dynami- s centrálními polohami, podrobené samo o sobě kou, s jakým v Dánsku zachází P. Ethelberg (1988, již víckrát kritice (např. Collis 1986), stojí zpravidla 1995), zkrátka chybí. na několika základních pilířích: 1. definici cent- Soustředěný komplexní výzkum přitom může rálního místa – hledání identifikátorů centrality, do značné míry pomoci získat odpovědi na klíčové 2. hledání hierarchie – míry „centrality“, 3. určení otázky, jako např. zda se na těchto sídlištích setká- vztahu centrálního místa a jeho okolí. váme nejen s tzv. knížecími hroby, ale i s mimo- Jak je patrné již z úvodního nastínění, budeme řádnými hospodářskými aktivitami, zvýšenou se muset blíže věnovat výběru determinantů cen- koncentrací artefaktů cizí provenience atd. Skrze trálního místa obsažených v archeologickém svě- poznání prostředí, ve kterém tehdejší společenské dectví starší doby římské. Vzhledem k rozsáhlosti špičky žily, můžeme nejlépe odpovědět na cha- a nezbytně nutné kritičnosti v rovině písemných rakter a zdroj moci, kterou jim i přes celou řadu pramenů pro tentokrát zvolíme jako výchozí bod kritických revizí přisuzujeme a zároveň sledovat možnosti, které poskytuje studium archeologic- dopad působení jejich přítomnosti v regionu. kého materiálu. Pomůžeme-li si již citovaným Přirozeně se pro podobný výzkum nabízí i řada modelovým přístupem E. Gringmuth-Dallmera, dalších poloh, jako již zmiňované okolí bohatých můžeme doufat v nalezení odpovídajících arche- hrobů v Čechách (např. Dobřichov-Pičhora, Tře- ologických pramenů k následujícím projevům busice), zde však zpravidla chybí tolik cenná sou- vislejší pramenná základna sídlištního charakteru, 2 Pro účely této práce chápejme označení konkrétních poloh (např. knížecí) jako pouze orientační, využité nyní pouze jako v případě dlouhodobě zkoumaných lokalit z důvodu zaběhlosti této specifické terminologie v evropské jako jsou Praha-Bubeneč či Lovosice. pravěké a protohistorické archeologii.

46 Několik poznámek k výrobě železa a sídlištní hierarchii v prvních dvou stoletích n. l.

Obr. 2 Mlékojedy, okr. Mělník. Plný obdélník značí polozemnici, červený kruh železářskou pec. Podle: Motyková 2006, obr. 5. – Fig. 2 Mlékojedy, okr. Mělník. Roman period settlement site. Full rectangle: sunken floor hut, circu- lar mark: iron smelting furnace. Origi- nal plan: Motyková 2006, Fig. 5.

centrality: moc, ochrana (vojenská moc), získává- ném území Čech (1981, 5205). Jak je však zřejmé, ní surovin, řemeslný provoz, obchod a kult (Gring- nelze vycházet pouze z hrubých statistik, jejichž muth-Dallmer 1996). Pokud bychom měli důsledně vstupními balíčky jsou pouze součty objevených shrnout byť jen potenciál, který jednotlivá témata pecí na dílčích lokalitách, zpravidla pouze čás- nabízejí, přerostl by tento spíše diskusní příspěvek tečně prozkoumaných. Situaci dobře ilustruje s velkou pravděpodobností do podoby rozsáhlé pohled na patrně vcelku odkryté sídliště u Mlé- monografie. Jelikož základní teze o mocenských kojed, okr. Mělník. Z plánu sídliště, publikova- strukturách byly stručně načrtnuty v úvodu, bude ného K. Motykovou (2006), zde obr. 2, je patrné, pozornost v následujícím textu věnována studiu že se hutnické pece nacházejí spíše na severový- železářské produkce, jakožto výraznému zástupci chodním okraji areálu. Je zajímavé, že část pecí řemeslné produkce starší doby římské3. se vyskytuje uvnitř sídliště, přičemž další skupina se rozkládá na severním okraji sídliště, oddělená několika desítkami metrů od koncentrace ostat- Výroba železa ních sídlištních objektů. Jestli může být příčina např. v postupném rozrůstání sídliště východním Jako i v jiných obdobích pre- a protohistorické- směrem, prokáže jen budoucí vyhodnocení celé- ho vývoje představuje vazba společenských špiček ho komplexu. V poměru k ostatním sídlištním a koncentrace řemeslné produkce důležitý ukaza- objektům – zahloubeným chatám a jamám – však tel centrálních míst4. Zatím jako poslední pou- představují železářské pece jasně menšinu. Opač- kázali na současný stav poznání tohoto odvětví ným dojmem pak působí celkový plán hutnického neagrární výroby v době laténské a době římské areálu u Ořechu, okr. Praha-západ (Motyková – V. Salač (1999; 2000a; 2008, 59–63) a N. Venclová Pleiner 1987, Abb. 2, 4, 5); zde obr. 1. V poměru a kol. (2008). Hlavním problémem nadále zůstá- k ostatním sídlištním objektům naprosto dominu- vá poznání organizace a struktury této význam- jí zahloubené hutnické dílny s pecemi ve stěnách né hospodářské činnosti. Dle V. Salače přímými objektů. Bohužel v tomto případě se jedná pouze doklady pro hromadnou výrobu železa pro rozsáh- o omezený odkryv, kromě několika povrchových lejší území v Čechách nedisponujeme (2008, 61). staveb neznáme ostatní rezidenční část sídliště. Naproti tomu např. N. Venclová (1982) a R. Pleiner (1958, 166) na základě nepřímých důkazů před- pokládají, že železářská výroba na jedné lokalitě Surovinová báze (např. Loděnice či Praha-Bubeneč) mohla uspo- kojovat poptávku po tomto materiálu i v jiných Vezmeme-li v úvahu celý hutnický a kovářský oblastech. Lze se odůvodněně domnívat, že tato řetězec činností, nacházíme celou paletu možnos- situace má s nejvyšší pravděpodobností kořeny tí, jak naše poznání rozšířit6. Přestože hutnických v absenci komplexního přístupu ke studiu tématu. dílen byla prozkoumána celá řada, pouze u mála Jak naznačila K. Motyková, frekvence výskytu z nich disponujeme určením druhu a kvality využí- železářské činnosti není shodná po celém osídle- vané suroviny. Ve známém hutnickém areálu starší

3 Venclová a kol. 2008, obr. 172. 5 Zde i srovnání s tehdejší situací v okolních oblastech. 4 S několika klasickými příklady viz Steuer 1994, 23, dále 6 K technologickému řetězci např. Pleiner 1958, 1962, 1964, k tématu také Godłowski 1991. 2000 a 2006.

47 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 doby římské u Ořechu, okr. Praha-západ (obr. 1), počítat i s možnostmi vytěžení určitého konkrét- byly analyzovány dva vzorky železné rudy. Mine- ního výchozu v minulosti, anebo s variantou, že ralogicky byly oba určeny jako hematity s příměsí jejich výskyt unikl naší evidenci (Venclová 2001, 10; goethitu nebo magnetitu, procentuální zastou- Havrda – Podliska – Zavřel 2001, 2–5). pení Fe se pohybovalo okolo 60–65 %. Na jed- V rámci sledovaného období doposud také nom vzorku byly dokonce pozorovány stopy po nebyla testována analýza poměrného výskytu izo- pražení (Motyková – Pleiner 1987, 413). Jako zvě- topů olova 204Pb, 206Pb-208Pb, jejichž poměr zůstá- tralý goethit místní provenience se zastoupením vá stejný v rudách během zpracování i v hotových 86,58 % Fe2O3 byla určena ruda z objektu 4 produktech. Analýza je navíc aplikovatelná všude z výzkumu M. Fridrichové na trati plynovodu tam, kde se s olovem setkáváme (slitiny mědi, ale v blízkosti zmiňovaného areálu u Ořechu (Šrein – i železo, sklo atd.)7. I když tato metoda nabízí Šťastný – Šreinová 2008, 196). Objekt byl volně velice zajímavé výsledky pro určování provenience interpretován jako porušená část zahloubené cha- zdrojů, ze kterých byly hotové výrobky vyrobeny, ty ze stupně Ř B2 (Bursák 2008b). Zajímavý, avšak je její aplikace poměrně náročná a je patrné, že její až příliš stručný příspěvek, představuje nález rozvinutí u nás bude stát ještě řadu úsilí. hematitizovaného magnetitu z drobných krušno- Lze očekávat, že srovnání několika komplex- horských skarnových ložisek z hutnického areálu něji zkoumaných hutnických areálů s odlišným u Kadaně-Jezerky, okr. Chomutov. Dle předběž- zázemím co se kvality rud týče, by mohlo přinést ného určení by se jednalo o surovinu, jejíž ložisko světlo do jinak značně nejasné situace ohledně leží 10–15 km vzdušnou čarou od areálu, kde mělo organizace a struktury této jinak hojně zastoupe- docházet k jejímu zpracování (Kruta 1972, 324). né neagrární činnosti značného významu8. Není Z hutnického areálu u Loděnice, označeného za nutné připomínat, že ať již intencionální či nezá- výrobní centrum s těžištěm ve stupni Ř B2, pochá- měrný výběr pro založení hutnického provozu na zí několik zajímavých dokladů využívání jak míst- zdroji kvalitních železných rud mohl představovat ní železářské rudy nučického rudního obzoru, tak ve výsledku značné rozdíly v kvalitě a v kvantitě i pražené biotit-muskovitické ortoruly s původem výsledného produktu. Tyto rozdíly se následně ve středním Povltaví (Venclová 1982, 18, určení mohly projevit i na ekonomickém profilu sídlišť. K. Žebery). Domnívám se, že přehled využívaných či naléza- Za jediný komplexnější výzkum k tomuto téma- ných rud v kontextu hutnických areálů nás v tuto tu lze označit projekt výzkumu protohistorické- chvíli stěží opravňuje hovořit o železářství založe- ho hutnictví v říčanském regionu (Venclová a kol. ném na bahenních rudách (srov. Salač 2008, 63). 2008). Analyzované vzorky přinesly řadu indicií I když některé údaje pochází ze starších stěží ově- využívání kvalitních limonitových bahenních rud řitelných zdrojů9, můžeme konstatovat, že mezi regionálního původu (Kuna – Waldhauser – Zavřel určenými rudami s doklady zpracovávání převlá- 1989, Zavřel 2008). Projekt poměrně jasně pouká- dají spíše suroviny na bázi hematitu. zal na potenciál ukrytý ve srovnání analyzovaných Jasným východiskem nyní zůstává odpovída- zdrojů rud napojený na spektrum analýz výrob- jící shromáždění relevantních pramenů z hutnic- ního odpadu. Výsledkem pozorování je rozlišení kých provozů, ideálně ve srovnání s materiálem čtyř skupin výrobního odpadu (strusek) podle z potenciálních okolních surovinových zdrojů. specifického chemismu, z nichž minimálně tři sku- Jelikož se jedná o výzkumné téma prostupující piny mají vazbu na konkrétní rudní zdroj (Zavřel naskrz jednotlivými obdobími s doloženým žele- 2008, 253–257). Nutno doplnit, že strusky byly zářstvím, nabízí se příležitost navázat, co se týče studovány i za pomoci kompletní silikátové ana- poznatků o surovinové bázi a jejím využívání, na lýzy, díky které bylo možné mj. sledovat i zastou- další podobné projekty – např. výzkum surovi- pení stopových prvků (kobalt, nikl). Vysoké nového zázemí raně středověké Prahy (Havrda – zastoupení těchto prvků ve struskách Zavřelovy Podliska – Zavřel 2001, Havrda – Podliska 2011) či skupiny B umožnilo identifikovat využití dalšího projekty N. Venclové (Loděnice: 2001; Říčansko: typu rud v regionu – bazaltových vulkanoklas- 2008). tik u Úval. Jde v každém případě o vzácný pří- klad komplexně pojatého studia hutnictví, které umožnilo poprvé v rámci doby římské fundovaně osvětlit vazby hutnických areálů na surovinové 7 Se základní literaturou, shrnutím metod a kritikou k izo- zdroje. Jako v případě jakéhokoliv shromažďo- topům olova v archeometrii viz Stos-Gale – Gale 2009; také vání pramenů však musíme mít stále na mysli, že Hauptmann 2007. 8 Viz např. výše uváděný příklad dvojice Mlékojedy – Ořech. i v případě hledání zdrojů rud pro hutnický pro- 9 Např. Praha-Bubeneč, Roztoky u Prahy, Dřetovice – viz voz zacházíme s nekompletní mapou, a musíme Pleiner 1958, 1960.

48 Několik poznámek k výrobě železa a sídlištní hierarchii v prvních dvou stoletích n. l.

Hutnická zařízení práce můžeme očekávat poměrně zásadní přínos v aplikaci mikroanalýzy zbytků strusek a perli- Z technologického hlediska se patrně nemůže- tických struktur. Jak upozornili V. F. Buchwald me vyhnout zkreslení, daného značně omezený- a H. Wiel (1998), kteří analyzovali obsáhlé série mi možnostmi identifikace nadzemních zařízení, železných předmětů ze severní Evropy, existu- nedostatečné rozpoznatelnosti hutního výkonu je jasná korelace mezi poměry prvků jako např. jednotlivých zařízení a především otázce život- SiO2/Al2O3, Al2O3/CaO v struskových reziduích, nosti nalézaných pecí. V případě zařízení pouze ukazující na okruh použité suroviny. Nutno při- pro několik málo taveb s jednoduchou konstrukcí pomenout, že k takovéto práci je zapotřebí celou může vzniknout značně matoucí obraz nahroma- řadu srovnávacích vzorků z ostatních železářských dění hutnických zařízení na jednom místě. meziproduktů i dobrá znalostní báze používaných Jako dobrý příklad za všechny můžou poslou- surovin. Citovaní autoři dospěli k výsledkům, kte- žit pece tzv. loděnického typu, tedy nadzemní ré umožnily rozeznat okruhy železných předmětů šachtové pece s otvorem pro odpich strusky (Plei­ dánské, norské a švédské provenience. V Dán- ner 1960, Venclová 1982). Z některých pozorová- sku pak byli schopni odlišit předměty vyráběné ní vyplývá, že pece loděnického typu nemívají v západním Jutsku od předmětů z ostatních oblas- proražený otvor pro vyjmutí železné houby, tak tí země (Buchwald – Wiel 1998, 95–96). V současné jak se s tím můžeme setkat u pecí se zahloube- chvíli zůstává otázkou, zda by podobný výzkum nou nístějí (např. Venclová 1982, 17). Snad pouze pomohl v klasické otázce distribuce hotových pokusnými tavbami bychom mohli doložit mož- železných předmětů v našem prostředí. V každém nost častějšího opakování hutnického procesu případě je jasné, že bez podobného koncepčního v tomto typu zařízení. Zároveň lze v takovém pří- přístupu ke značnému množství železných před- padě doufat i v ověření hypotézy o vyšším výkonu mětů můžeme v otázkách o jejich výrobě, původu těchto zařízení, jejich složitější obsluze a rozdílné a distribuci uvažovat jen na základě podrobného kvalitě i kvantitě výsledného produktu (Pleiner srovnávacího typologického studia. 1958, 163–165). Totéž platí i o skupině pecí tzv. Do budoucna si lze poměrně dobře představit slánského typu, tedy zahloubených kuželovitých projekt komplexní analýzy všech stádií železářské pecí s kanály pro přívod vzduchu, jejichž vyčle- výroby aplikovaný na jednom sídlišti. Nutné před- nění, datování a funkční interpretace by zaslou- poklady představuje maximální možné zastoupení žily samostatné studium (Pleiner 1960). Revize surovin a jednotlivých fází výroby v rámci areá- materiálu z různých fází hutnického a následného lu. Lze odůvodněně předpokládat, že v celé řadě zpracování v odlišných typech pecí by pomohla větších prozkoumaných sídlišť se zastoupenou též ověřit hypotézy o jejich specifickém funkč- hutnickou komponentou s takovouto pramennou ním určení (tavby specifického druhu rud, zís- základnou můžeme počítat. Už i výše prezento- kávání více či méně karbonizovaného železa vaný orientační přehled železných rud z několika atd.). hutnických areálů naznačuje, že i v rámci menších Stále nedořešenou otázkou je též užívání strus- odkryvů můžeme pracovat i s tímto méně často kotvorných přísad pro snížení teploty tvorby teku- se vyskytujícím (rozpoznaným) pramenem. Pou- té strusky pomocí oxidu vápenatého (Pleiner 1960, ze takovýmto výzkumem můžeme získat odpovědi 202; Podliska – Zavřel 2006). Experimenty ukazují, na otázky, zda se např. v jednom konkrétním sídli- že využití vápenných přísad skutečně v praxi tav- šti objevuje pouze jedna surovina, či je varieta uží- bu znatelně ulehčuje (Puttkammer 2012). K otázce vaných materiálů širší. Dopad takovýchto zjištění budeme pravděpodobně opět schopni zaujmout může předeslat doposud nevyřčené úvahy o spe- kvalifikované stanovisko až po provedení dalších cializaci na jednu konkrétní surovinu (např. rudy chemických a mineralogických analýz hutnických s vysokým procentuálním zastoupením železa). meziproduktů a odpadu, zvláště ve světle nověj- ších výzkumů identifikace záměrně vyráběného vápna (Thér a kol. 2010). K problematice těles Praha-Bubeneč ve starší době římské hutnických pecí se váže ještě delší dobu neřešená otázka užívání speciálních směsí pro stavbu stěn Jak již bylo několikrát naznačeno, zcela uni- redukčních pecí a jejich intencionálního výběru kátní potenciál pro takto zaměřené studium ský- (Pleiner 1960). tá komplex nalezišť rozkládající se podél ohybu Vzhledem ke značnému množství hotových Vltavy na katastru Prahy-Bubenče a Dejvic10. Již železných výrobků nelze nevzpomenout možnos- ti, jaké nabízí metalografie Pleiner( 1962, 2006). 10 Pro jednoduchost je uváděno pouze katastrální území Kromě informace o průběhu a kvalitě kovářské Prahy-Bubenče, z jehož prostoru pochází většina nálezů.

49 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 3 Orientační plán sídliště/sídlišť a pohřebišť ze starší doby římské v Praze-Bubenči a Dejvicích. Sídlištní nálezy jsou zpravidla doprovázeny i doklady železářských aktivit. Jednotlivá naleziště viz Pleiner 1958, Droberjar 2005, Kostka – Jiřík 2008 a další polohy v textu. Podklad: Český úřad zeměměřičský a katastrální, upraveno. – Fig. 3 Basic plan of a Prague- -Bubeneč and Dejvice in the Early Roman period. Large violet points: chieftain’s graves; small violet points: cremations; red rectangular marks: settlement activity (mostly accompanied with direct or undirect signs of iron production). For further description of the site see: Pleiner 1958, Droberjar 2005, Kostka – Jiřík 2008. On a base of a plan from Czech Office for Surveying, Mapping and Cadastre, (modified).

několikrát byl tento komplex nalezišť označen za poměrně jasně definovaný díky specifickému reli- mimořádnou lokalitu. Pozornost přitahuje jednak éfu ohybu vltavského údolí a ze západu se zdvi- skupina kostrových hrobů z počátku doby římské, hajících prudkých svahů (obr. 3). Lze snad odů- ze kterých je hrob nalezený roku 1948 i přes neu- vodněně předpokládat, že různé, někdy i značně těšené okolnosti objevu a nekompletnost inven- prostorově vzdálené současné komponenty, tvoři- táře přiřazován ke skupině tzv. „knížecích“ hrobů ly jeden celek. lübsowského typu (Novotný 1949, 1955; Lichardus I přes nerovnoměrný stav výzkumu v jednot- 1984; Peška – Tejral eds. 2002; Schuster 2010), tak livých polohách lze spatřovat určité základní, i četné doklady železářské produkce (Filip 1949, vesměs přirozené tendence v rozložení jednotli- 114; Pleiner 1958; Droberjar 2005). Prostor Bubenče vých komponent. Sídlištní nálezy se koncentrují přirozeně hrál důležitou roli i v jiných obdobích podél Vltavy a jejích přítoků, zejména dnes pod pravěku či protohistorie, v době laténské je např. úrovní povrchu vedeného Dejvického potoka. v těchto místech předpokládáno výrobně – distri- Podle dosud známých údajů také můžeme loka- buční centrum (Salač 2006, Abb. 1). Konglome- lizovat těžiště zdejšího železářství do severní čás- rát četných a poměrně různorodých sídlištních ti sídliště u vltavského břehu (tehdejší Reiserova a pohřebních komponent získávaných většinou pískovna s okolím a Mauthnerovy pozemky). namátkově během různých těžebních a staveb- Kostrové hroby jsou položeny na mírné vyvýše- ních akcí již od 1. pol. 19. století 11, představuje nině převyšující severní polovinu celého osídlené- z krajinného hlediska ucelený sídlištní komplex, ho prostoru. Nacházejí se v centru celého kom- plexu nalezišť. Geomorfologie okolního terénu také zároveň podněcuje úvahy nad úlohou řeky Vynecháno je tak kat. území Dejvic, stejně tak není v textu používáno místní pojmenování Podbaba. jako komunikační osy a zdroje obživy. Na okraj 11 Shrnutí s katalogem viz Droberjar 2005 a Bursák 2008a. připomeňme, v kolika různých ohledech můžeme

50 Několik poznámek k výrobě železa a sídlištní hierarchii v prvních dvou stoletích n. l. spatřovat podobnost mezi Bubenčí a Lovosicemi. a vyhodnocení pramenů dosud chybí. Přestože Společně na obou lokalitách nacházíme velmi naprostá většina nalezišť se již nachází pod moder- podobnou sídelně-geografickou situaci12, římské ní zástavbou či je zničena, stále se v prostoru této importy jako milodary v bohatých kostrových hro- městské čtvrti daří při záchranných výzkumech bech i jako součást inventáře sídlištních kontextů, odkrývat celou řadu uspokojivě dochovaných rozličné doklady výroby, existenci mocných kul- archeologických terénů s nálezy dotvářejícími turních vrstev atd. (Motyková-Šneidrová 1963, 1967; pestrý kolorit tohoto komplexu nalezišť (Kuchařík Pleiner – Salač 1987; Salač 2000b). 2007, Kostka – Jiřík 2008). Právě z těchto výzkumů I když z Prahy-Bubenče postrádáme souvislé bude třeba čerpat do budoucna celistvé informace baterie pecí či hutnických dílen, stojí za to zmínit, o této cenné lokalitě, na které se setkává celá řada že zde byla nalezena pestrá varieta jednotlivých klíčových fenoménů bádání (nejen) o starší době druhů pecí, které se jinak v ostatních oblastech římské: bohaté hroby, žárové pohřebiště, hutnické nacházejí zřídka (srovnej například absenci jiných a s nejvyšší pravděpodobností i kovářské a kovo- hutnických pecí než se zahloubenou nístějí na litecké dílny, importy v kontextu hrobů i sídliště Říčansku). Poslední souhrn sice pochází z konce a celá řada ekofaktů. 50. let (Pleiner 1958 i se starší literaturou), přesto Jedině budoucí výzkum pomůže poodhalit, zda můžeme uvést následující druhy objektů: šachtové je tato výjimečná sídelní komora na vltavském pece se zahloubenou nístějí (v jámě či volně stojí- levobřeží vytvořena minulou skutečností, nebo je cí), šachtové pece s nehlubokou miskovitou nístějí dílem soustředěného záchranného výzkumu od a odpichovým otvorem, větší propálené kotlovité 19. století dodnes. I přes tyto nejasnosti, dopro- jámy, výhně a dále celá řada fragmentů pyrotech- vázející v určitém ohledu téměř jakýkoliv arche- nologických objektů. Je otázkou, jak si vysvět- ologický pramen, před sebou máme komplex, lit takovouto pestrou škálu výrobních zařízení. který snese v rámci Čech srovnání jen s málokte- Stejně tak je zřejmé, že u naprosté většiny pecí si rými lokalitami. Svým rázem se blíží některým nemůžeme v tuto chvíli být jisti jejich datováním. centrálním polohám, jimž se dostalo systematické Obraz, před kterým stojíme, může být tedy daný pozornosti a které nebyly tak poškozeny vznikem zastoupením různě starých typů železářských hustě zastavěné městské čtvrti: jmenujme např. objektů. V každém případě se jedná o areál, kde jihozápadoslovenské „knížecí sídlo“ doby římské bylo pracováno, příp. experimentováno s vícero u Zohoru, okr. Malacky (Elschek 2007, 2013) či technologiemi zpracování železa. Musíme však jihopolské Jakuszowice (Godłowski 1991). přiznat, že důvody užívání toho či kterého typu pece nám jsou stále poměrně nejasné. Co se surovinového zázemí k železářství týče, Závěr můžeme dobře navázat na toto téma u raně stře- dověké Prahy (Havrda – Podliska – Zavřel 2001, Východiskem studijního tématu struktury ger- Havrda – Podliska 2011). V bezprostředním okolí mánského osídlení by v každém případě měl být Bubenče se nachází výchozy ordovické hemati- i koncepčně vedený průzkum jednotlivých sídel- tové rudy šáreckého souvrství v okolí Červeného ních komor a jejich specifického charakteru. Hle- vrchu a v Troji. Zcela jistě také musíme počítat dáme-li odpověď na tak komplexní otázky, jakými i s využitím kvartérních železných rud. Dobře jsou struktury v rámci sídelní sítě, nevyhneme se předpokládatelná slepá ramena Vltavy v širokém celistvému poznávacímu postupu, který vyžadu- údolí mezi Libní, Bubenčí a Trojou mohla nabí- je relevantní vstupní data v podobě co nejlépe zet vhodné podmínky pro tvorbu limonitu, jak se poznané sídelní komory, ideálně s co nejširšími ukázalo v případě nálezu J. Zavřela ve Stromov- doklady jednotlivých činností. Jak jsem se poku- ce (Zavřel 2008, 245, obr. 155). Během zpracování sil naznačit, v době římské se jasně nabízí jedna a vyhodnocování materiálu z Bubenče bude nut- z cest, vedoucí přes hlubší porozumění rozsáhlé né získat příslušný srovnávací vzorek i z těchto pramenné základny k práci s kovy. I přes dlouho- potenciálních zdrojů starořímského bubenečské- leté studium této oblasti nemůžeme zdaleka pova- ho hutního provozu a srovnat ho s výsledky ana- žovat tuto pramennou základnu za vyčerpanou. lyzovaných rud, strusek a případně i struskových Jasně se ukazuje, že v rámci diskuse o cent- reziduí v hotových železných výrobcích. rálních nížinných lokalitách nabízí doba římská Výpovědní hodnota této rozsáhlé lokality je značný informační potenciál, který dle mého tedy stále zcela nevyužita – kompletní publikace názoru stál dlouho ve stínu jiných období. Přitom vzhledem k pestrosti pramenné základny, kterou 12 Srovnej zde publikovaný obr. 3 s plánem Lovosic – nejno- nabízí – sídliště, výrobní areály, pohřebiště včet- věji viz Salač 2008, obr. 3. ně bohatých „knížecích“ hrobů jako tradičních

51 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 ukazatelů společenské hierarchizace – umož- Despite many surveyed metallurgical features, the struc- ňuje celou řadu srovnání a možností aplikovat ture and organization of this important economic activity still remains quite unclear. Usually there are two points či definovat řadu modelových situací s platnos- of view: the picture of equally represented metallurgy at tí přesahující rámec jednoho časoprostorového particular sites, as well as considerations of production cen- úseku. ters, which supplied wider areas with raw material or even Nelze také nevzpomenout možnosti, jaké nabí- final products. This situation most likely roots in the lack zejí archeologické a paleoekonomické modely of a comprehensive approach to this subject. Still only in a very few cases comes the archaeolog- vykreslující sídelní komory, průběh komunikač- ical survey of metallurgical complexes together with the ních tras, charakter hospodářství a řadu jiných archaeometrical analysis of composition of the material fenoménů. Tyto modelace nepřináší sice zprvu sources, the production waste etc. So far, most of the anal- jasné odpovědi, ale značně rozšiřují poznávací yses are focused on the main elements without taking the obzor, se kterým zacházíme a přináší nové „nástro- trace elements and isotopes (such as cobalt, nickel, lead isotopes) into consideration. Some of these analyses may je“ k analýze dosud známého materiálu (srov. solve questions about the geographical origin of metal arti- Hodder 1972). Zároveň umožňují reflexi našich facts, which is a quite topical issue not only in the context běžných poznávacích přístupů. Pro zde nastíně- of Bohemia or Roman period. It is also still unclear, if there nou problematiku bychom mohli najít celou řadu exist any recognizable relation between the specific sources podnětů v modelových přístupech k specializaci of for example high quality ore and concentration of the production, used technology etc. a organizaci výroby, jako např. otázky „industriál- The author proposes to combine a comprehensive ní“ specializace, definovaná specifičností suroviny, approach to the study of ancient metallurgy on selected mírou složitosti práce s ní i použitých technologií settlements that were previously designated as extraordi- (vzpomeňme např. funkční „specializaci“ jednot- nary – whether in relation to iron production, or because livých typů pecí apod.). of presence of social elites. Such site could be found for example in Prague-Bubeneč (Fig. 3). Since the 19th Stejně jako v jakémkoliv jiném vědeckém pro- century there has been rescued hundreds of features and objects, jektu i při řešení těchto otázek bojujeme s celou which clearly illustrate the long-term settlement activities řadou obecných nedostatků, jako je např. nerov- accompanied with the extensive evidence of crafts like iron noměrný stav pramenné základny a relevance otá- production. This settlement has also provided a burial zek, do kterých poznané struktury zasazujeme. ground, not only with common cremations, but also with Proto tento příspěvek neklade jasné odpovědi, a rich burial, which seems to have been accompanied with other similar graves. A complex evaluation of this settle- nýbrž přináší k diskusi široké téma, které jistě má ment, at the best with some background data concerning značný potenciál a které nelze přehlížet. Stěží je some different kind of sites, seems to be a crucial step in i dílčí příspěvek k poznání jednotlivých ukazatelů conceptual research on the Roman period settlement sídelní hierarchizace postižitelný jen jedním teo- in Bohemia. retickým konceptem a lze jen doufat, že k němu budou přicházet příspěvky z mnoha stran. Literatura

Bursák, D. 2008a: Nové doklady osídlení na území Prahy Summary ve starší době římské, rukopis bakalářské práce, FF UK Praha. The settlement structure and hierarchy are kind of ques- Bursák, D. 2008b: Záchranný archeologický výzkum při tions, which stand on the edge of interest of contemporary stavbě plynovodu na k. ú. Ořech, okr. Praha-západ. Pří- Roman period archaeology. The picture delivered by spěvek k poznání osídlení z časné doby laténské a starší numerous burials reveals a clear picture of a social strat- doby římské. Archaeologica Pragensia 19, 161–200. ification, to which we still hardly find any counterparts in Buchwald, V. F. – Wivel, H. 1998: Slag analysis as a method sources of settlement character. Fortified sites, traditional for the characterization and provenancing of ancient and almost without discussion accepted proof of presence iron objects. Materials characterization 40, 73–96. of military and political power in a given territory, are not Collis, J. 1986: Central place theory is dead: long live the between the evidence we work with. central place. In: G. Eric (ed.): Central places, archaeo- The majority of sites in Bohemia with rich graves lack logy and history, 9–37. sufficient information about the region surrounding these Droberjar, E. 2005: Doba římská a doba stěhování národů. distinct points (the “settlement background”). Methodi- In: M. Lutovský – L. Smejtek a kol.: Pravěká Praha. Pra- cally we should consider following patterns of centrality, ha, 777–841. presented by E. Gringmuth-Dallmer (1996). In his point of Droberjar, E. 2006: Hornolabští Svébové – Markomani. view, the centrality is demonstrated by a political and mil- K problematice dalšího vývoje großromstedtské kultury itary power, the acquisition of raw materials, crafts, trade ve stupni Eggers B1 („Zeitgruppe 3“) v Čechách (dobři- and cult. As well as in other pre- and protohistorical peri- chovská skupina). Archeologie ve středních Čechách 10, ods, the connection between the presence of a social elites 599–712. and the concentration of crafts may help us in the identifi- Droberjar, E. 2009: Contributions to the history and cation of central places. The main focus in presented text Archaeology of the Maroboduus Empire. In: V. Salač – is given to one of the most distinct craft: the metallurgy of J. Bemmann (Hrsg.): Mitteleuropa zur Zeit Marbods. iron and its informational potential. Praha – Bonn, 81–106.

52 Několik poznámek k výrobě železa a sídlištní hierarchii v prvních dvou stoletích n. l.

Elschek, K. 2007: Der germanische Fürstensitz von Zohor Motyková, K. 2006 : Příspěvek k diskusi o zániku českých (Westslowakei) während der römischen Kaiserzeit. Kur- oppid a o počátcích germánského osídlení Čech. In: ze Übersicht. Zborník Slovenského múzea 101, Archeo- E. Droberjar – M. Lutovský (eds.): Archeologie barbarů lógia 17, 265–280. 2005. Praha, 217–227. Elschek, K. 2013: ZOHOR – Ein neues Fürstengrab der Motyková, K. – Pleiner, R. 1987: Die römerzeitliche Siedlung „Lübsow- Gruppe“ und Brandgräber mit Edelmetall- mit Eisenhütten in Ořech bei Prag. Památky archeolo- beigaben aus Zohor (Westslowakei). In: M. Hardt – gické 78, 371–448. O. Heinrich-Tamáska (Hrsg.): Grundprobleme. Thema: Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen Macht des Goldes – Gold der Macht. Forsch. zu Spätan- Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archeologici Pragen- tike und Mittelalter 2. Weinstadt, 91–123. ses 6. Ethelberg, P. 1988: Die eisenzeitliche Besiedlung von Hjem- Motyková-Šneidrová, K. 1967: Weiterentwicklung und Aus­ sted Banke, Skaerbaek sogn, Sonderjyllands Amt. Offa klang der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. Fon­ 45, 119–154. tes archaeologici Pragenses 11. Ethelberg, P. 1995: The Chieftains’ Farms of the Over Jerstal Novotný, B. 1949: Hrob velmože z doby římské z Prahy- Group. Journal of Danish Archaeology, vol. 11, 111–135. -Bubenče. Archeologické rozhledy 1, 46, 52–54. Filip, J. 1949: Praha pravěká. Praha. Novotný, B. 1955: Hrob velmože z počátku doby římské Godłowski, K. 1991: Jakuszowice – a multi-period settlement v Praze-Bubenči. Památky archeologické 46, 227–264. in southern Poland. Antiquity 65, 662–675. Peregrine, P. 1991: Some Political Aspects of Craft Specia- Gringmuth-Dallmer, E. 1996: Kulturlandschaftsmuster und lization. World Archaeology , Vol. 23, No. 1, Craft Pro- Siedlungssysteme. Siedlungforschung. Archäologie-Ge­ duction and Specialization, 1–11. schichte-Geographie 14, 7–31. Peška, J. – Tejral, J. (eds.) 2002: Das germanische Königs- Havrda, J. – Podliska, J. 2011: Hutnictví kovů v podhradí grab von Mušov in Mähren 1–3. Römisch – Germanis- Pražského hradu. Forum urbes medii aevi 6, 68–97. ches Zentralmuseum, Monographien 55. Havrda, J. – Podliska, J. – Zavřel, J. 2001: Surovinové zdro- Pleiner, R. 1958: Základy slovanského železářského hutnic- je, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze tví v českých zemích. Praha. (historie, současný stav a další perspektivy bádání). Pleiner, R. 1962: Staré evropské kovářství. Praha. Archeologické rozhledy 53, 91–118. Pleiner, R. 1964: Die Eisenverhüttung in der Germania Hauptmann, A. 2007: The Archaeometallurgy of copper. Magna zur römischen Kaiserzeit. Bericht der Römisch- Evidence from Faynan, Jordan. In: B. Hermann – G. A. -Germanischen Kommission 45, 11–86. Wagner (eds.): Natural Science in Archeology. Berlin– Pleiner, R. 2000: Iron in Archaeology: The European Bloo- Heidelberg–New York. mery Smelters. Praha. Hodder I. R. 1972: Locational models and the study of the Pleiner, R. 2006: Iron in archeology: Early European black­ Romano-British settlement. In: D. Clarke (ed.): Models smiths. Praha. in Archaeology. London–Methuen, 887–909. Pleiner, R. – Salač, V. 1987: Eine eingetiefte Eisenhüttungs- Christaller, W. 1933: Die zentralen Orte in Süddeutschland. -werkstatt der älteren römischen Kaiserzeit in Lovosice, Jena. Nordböhmen. Archeologické rozhledy 39, 75–89. Johnson, G. A. 1972: A test of the utility of Central Place Podliska, J. – Zavřel, J. 2006: K problematice identifikace Theory in archaeology. In: P. J. Ucko – R. Tringham – a interpretace archeometalurgického materiálu na pří- G. W. Dimbleby (eds.): Man, settlement and urbanism. kladu raně středověké Prahy. Archaeologia historica 31, Gloucester Crescent, 769–785. 387–402. Kossack, G. 1974: Prunkgräber. Bemerkungen zu Eigen- Puttkammer, T. 2012: Versuche zur Raseneisenerzverhüt- schaften und Aussagewert. In: G. Kossack – G. Ulbert tung. In: T. Puttkammer (Hrsg.): Auf den Spuren der (Hrsg.): Studien zur vor und frühgeschichtlichen Archäo- Germanen. Kamenz, 72–115. logie. Festschrift J. Werner. Teil 1. München, 3–33. Salač, V. 1999: O železářství v době laténské a římské Kostka, M. – Jiřík, J. 2008: Polozemnice z časné doby řím- v Čechách. In: P. Čech (ed.): Archeologické výzkumy ské v Dejvicích-Podbabě. Archaeologica Pragensia 19, v severozápadních Čechách v letech 1993–1997, 103–121. 137–160. Salač, V. 2000a: Zur Struktur der Latène- und kaiserzeit- Kruta, V. 1972: Železářská osada ze starší doby římské lichen Eisenproduktion in Böhmen. In: H. Friesinger Kadaň-Jezerka (okr. Chomutov). Archeologické rozhle- – K. Pieta – J. Rajtár (Hrsg.): Metallgewinnung und dy 24, 317–327. verarbeitung in der Antike (Schwerpunkt Eisen). Nitra, Kuchařík, M. 2007: Výzkum polykulturních souvrství na 89–108. vltavském levobřeží v r. 2006 (Sedlec – U státní dráhy, Salač, V. 2000b: Lovosice in der Latènezeit, römischen Dejvice – Podbaba). Zprávy ČAS – Supplément 68. Kaiserzeit und völkerwanderungszeit. In: J. Bouzek – Archeologické výzkumy v Čechách 2006 – Sborník refe- H. Friesinger – K. Pieta – B. Komoróczy (eds.): Gentes, rátů z informačního kolokvia, 4. Reges und Rom. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Kuna, M. – Waldhauser, J. – Zavřel, J. 1980: Říčany 1986. Brno 16, 155–163. Záchranný archeologický výzkum sídliště doby laténské Salač, V. 2006: Oppida und ihre Macht. In: A. Krenn-Leeb a železářského areálu starší doby římské. Studie a zprá- (Hrsg.): Wirtschaft, Macht und Strategie. Archäologie vy Okresního muzea Praha-východ, Supplementum 1. Österreichs Spezial 1, 233–245. Brandýs n. Labem–Stará Boleslav. Salač, V. 2008: Starší doba římská. In: V. Salač (ed.): Lichardus, J. 1984: Korpergraber der fruhen Kaiserzeit im Archeologie­ pravěkých Čech 8. Doba římská a stěhování Gebiet der sudlichen Elbgermanen. Saarbrucker Bei­ národů. Praha, 17–126. träge zur Altertumskunde, Bd. 43. Bonn. Salač, V. 2009: 2000 Jahre seit dem römischen Feldzug gegen Motyková, K. 1981: Osídlení ze starší doby římské u Dol- Marbod und methodische Probleme der Erforschung ních Břežan. Příspěvek k problematice výzkumů ger- der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen und Mitte- mánských sídlišť a jejich interpretace. Archeologické leuropa. In: V. Salač – J. Bemmann (Hrsg.): Mitteleuro- rozhledy 33, 504–533, 598. pa zur Zeit Marbods. Praha–Bonn, 107–138.

53 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Schortman, E. M. – Urban, P. A. 2004: Modeling the Roles of Šrein, V. – Šťastný, M. – Šreinová, B. 2008: Výzkum strus- Craft Production in Ancient Political Economies. Jour- ky a železné rudy z archeologického naleziště na k. ú. nal Of Archaeological Research, 12 (2), 185–226. Ořech, okr. Praha-západ. Archaeologica Pragensia 19, Schuster, J. 2010: Lubsow: alterkaiserzeitliche Fursten- 194–197. gräber im nordlichen Mitteleuropa. Bonner Beitrage zur Thér a kol. 2010: Vápenické pece z doby římské v lokalitě vor- und fruhgeschichtlichen Archaologie, Bd. 12. Bonn. Tuněchody (okr. Chrudim). Archeologické rozhledy 62, Steuer, H. 1982: Frühgeschichtliche Sozialstrukturen in 326–347. Mitteleuropa. Göttingen. Venclová, N. 1982: Železářská výroba z časně laténského Steuer, H. 1994: Archäologie und germanische Sozial- a římského období v Loděnici a ve Svatém Janu pod geschichte – Forschungstendenzen in den 1990er Skalou. Archeologické rozhledy 34, 3–23. Jahren. In: D. Klausl (Hrsg.): Runische Schriftkultur Venclová, N. 2001: Výroba a sídla v době laténské. Projekt in kontinental-skandinavischer und -angelsächsischer Loděnice. Praha. Wechselbeziehung. Internationales Symposium in der Venclová, N. a kol. 2008: Hutnický region Říčansko. Praha. Werner-Reimers-Stiftung vom 24.–27. Juni 1992 in Bad Weski, T. 1983: Zum Problem spezialisierter Handwerker in Homburg. Berlin–New York, 10–55. der römischen Kaiserzeit. Archäologisches Korrespon- Stos-Gale, Z. A. – Gale, N. H. 2009: Metal provenancing denzblatt 13, 111–114. using isotopes and the Oxford archaeological lead iso- Zavřel, J. 2008: Geochemický rozbor železářských strusek tope database (OXALID). Archaeological and Anthro- a železných rud z Říčanska. In: N. Venclová a kol.: Hut- pological Sciences, 195–213. nický region Říčansko. Praha, 242–258.

54 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 55–58

Zajímavé spínadlo z Hořína (okr. Mělník) An interesting brooch from Hořín (distr. of Mělník)

Martin Černý

Abstrakt Článek se věnuje zajímavé sponě, která byla objevena v roce 1903 při stavbě plavební- ho kanálu jihovýchodně od obce Hořín (okr. Mělník). Na první pohled vypadá jako typ Almgren 24. Při prozkoumání originálu se však ukázalo, že se jedná spíše o typ z oblasti starších spon Kostrzewski M-b nebo Almgren 18a. Spona je patrně zvláštní směsí těchto spon. Blízké analogie spony nacházíme především v oblasti dolního Labe. Spona proto může být také importem.

Abstract The article deals with an interesting brooch found during building of a navigation channel in 1903, southeast from village Hořín (distr. of Mělník). At first sight the brooch appears to be of type Almgren 24. However, its further examination has shown that it could rather belong to an older group of brooches, specifically Kostrzewski M-b or Almgren 18. Our brooch can thus probably be considered a mixture of all these brooches. Near parallels can be found mainly in the area of Lower Elbe. This brooch could also be an import.

Klíčová slova: spona – starší doba římská – Hořín (okr. Mělník) Key words: brooch – Early Roman Period – Hořín (distr. of Mělník)

Při zpracování diplomové práce (Germánské spo- především zlomky bronzové pánve s rukojetí ny starší doby římské v Čechách) se podařilo auto- zakončenou ptačími hlavičkami a bronzovou spo- rovi v Regionálním muzeu Mělník zdokumento- nu s očky Almgren 45. V hrobě, který patří stupni vat velice zajímavou sponu (obr. 1); (inv. č. 18239), B1b, byl podle antropologického zjištění pohřben která byla náhodně nalezena v roce 1903 při muž asi ve věku 50 let, menší, štíhlejší postavy stavbě plavebního kanálu jihovýchodně od obce (Sklenář 1966a, obr. 46; o. c. 1999, 63, obr. 79). Dal- Hořín (okr. Mělník)1; (Sklenář 1985, 16). Spona se ší lokality se nacházejí v bezprostřední blízkosti svými znaky odlišuje od ostatních běžných nálezů (na území okolních obcí) a Hořín obklopují téměř spínadel v Čechách, a zaslouží si proto pozornost. ze všech stran. Je to především pohřebiště starší doby římské (stupeň B1–B2) ničené při stavbách již od konce 19. století na Pšovce (část Mělníka), Starší doba římská v okolí odkud se podařilo v různých dobách 20. století zachránit inventář několika žárových hrobů včet- Nálezy starší doby římské jsou v okolí nálezu ně nádob a různých spon2 (Sklenář 1966b, 30–32, poměrně četné. Přímo z katastru obce Hořín je tab. XXIV: 986–7, 992–3, XXV: 1003–4). Řada zají- znám žárový hrob objevený v roce 1962 při meli- oračních pracích v poloze Bažantnice (v jiho- západní části obce Brozánky, pole č. kat. 93/1). Situlovitá urna obsahovala vedle spálených kostí 2 Nejzajímavější dva hroby byly objeveny r. 1938 – 1. hrob: urna, zlomky dvou spon se dvěma uzlíky na lučíku (Alm- gren 236/7), 2. hrob (nejistý): urna, pár kolínkovitých spon 1 Za vyhledání a zpřístupnění nálezu děkuji PhDr. Aleně a spínadlo vycházející tvarově z trubkovitých spon (Alm- Veselé.­ gren 111).

55 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 mavých kovových nálezů3 pochází také z rozruše- ného pohřebiště (stupeň B2) objeveného na blíže neznámém místě počátkem 20. století na katastru nedaleké obce Býkev (Svoboda 1948, obr. 5: 10, 8: 3, 12: 3). V neposlední řadě jmenujme v 50. letech odborně prozkoumané pohřebiště starší až mlad- ší doby římské v Lužci nad Vltavou, kde jsou na některých nálezech (zejména mladších) patrné sil- né przeworské vlivy (Kytlicová 1970).

Popis spony

Spona je patrně vyrobena z kombinace bronzu a železa. Koroze na sponě by mohla být způso- bena drobnou železnou součástí, např. osičkou prostrčenou skrz vinutí. Dobře zachovalá, zřej- mě bronzová či mosazná nožka (zelenavé barvy), Obr. 1 Spona z Hořína (okr. Mělník), která má znaky která je střechovitě hraněna, se od uzlíku směrem spon Kostrzewski M-b, Almgren 24 a Almgren 18. Kresba k patce mírně zužuje. Konec nožky je přeseknut autor. – Fig. 1 The brooch from Hořín (distr. of Mělník) rýhou. Velmi dlouhý zachycovač je prolomen with features characteristic of brooches of type Kostrzewski 7 stupňovitými otvory. Podle výrobních stop (hru- M-b, Almgren 24 and Almgren 18a. Drawn by author. bý povrch, zbytky švů) lze říci, že celý zachycovač byl odlit, aniž by však byl po odlití dále opraco- patrně jen jednoduchou kresbu publikovanou ván (např. pilováním či broušením). Zachycovač K. Sklenářem (1985, 16, tab. LXXVI: 26; o. c. 2000, je zdoben ze tří stran. Spodní strana je opatřena Taf. XXXIV: 3), ji podle těchto znaků považoval šikmými rýhami, na zadní straně je prolamovaný za železnou sponu Almgren 24. Při bližším ohle- vzor ohraničen mřížkou, jejíž delší linie jsou tvoře- dání originálu se však ukázalo, že spínadlo patří ny jemným perlovcem. Drobnou perlovcovou pás- spíše do okruhu spon pozdně laténské konstruk- kou je zdoben také zadní bok zachycovače. Vlast- ce, především podle horní tětivy probíhající před ní lučík, do výšky obloukovitě klenutý, je směrem lučíkem. Vinutí má také malý počet závitů (max. od uzlíku značně rezavě zkorodovaný. Maximální 2–4 na každé straně), na rozdíl od spon vendic- šířky dosahuje lučík v místě vinutí, které je opat- kých, které mívají dlouhé vinutí. Lučík naší spo- řeno zřejmě horní tětivou. Počet závitů nelze kvůli ny je navíc výrazně do výšky obloukovitě klenutý, korozi přesně určit, lze ale předpokládat nejvíce zatímco u spon A 24 je prohnutí spíše pozvolné. 2 závity na každé straně. Délka spony je 75 mm. Také střechovitě hraněná nožka je oproti masiv- ním a širokým nožkám těchto spon výrazně tenká a elegantní. Všechny tyto charakteristiky dovolují Zhodnocení zařadit naši sponu mezi spínadla pozdně latén- ské konstrukce s prohnutým lučíkem typu Kostr- Na první pohled spona vypadá, především zewski var. M-b. Prolamovaný zachycovač u těch- z bočního pohledu, jako vendická (tento termín to spon ale příliš častý není, alespoň v Čechách je používáme proto, že k německému označení exemplář z Hořína patrně jediný. Konkrétně jde „Rol­len­koppenfibeln“ nemáme v češtině ekviva- o způsob prolamování typu C.1 podle klasifikace lent a užití označení jako např. „spony s vinutím E. Droberjara (1999, 62, Abb. 13) v podobě několi- ukrytém v ochranných žlábcích“ apod. není příliš ka stupňovitých otvorů, s kterým se setkáváme na praktické­ a úsporné) typu Almgren 24. Pro ně je sponách různých typů (A 44, A 24, A 2 aj.) v prů- charakteristický poměrně vysoký, dlouhý a celko- běhu stupně B1, a to jak na zahraničních4, tak i na vě hmotný různě prolamovaný zachycovač (Cosack českých5 lokalitách. Většinou ale můžeme napočí- 1979, např. Taf. 18–22). Spínadlo z Hořína připo- míná tyto spony také tvarem svého lučíku. Také 4 Např. Ehestorf-Vahrendorf, Almgren 44 (Wegewitz 1962, 43, E. Droberjar (2006, 698), který měl k dispozici Taf. 30 a 60); Haffen-Mehr, Almgren 44 (Reichmann 1979, Taf. 67: 10 a–b); Mehrhoog, Almgren 54a (Janssen 1980, Abb. 8: 1); Eggolsheim, typ Haltern (Haberstroh 1994, 3 Zejména spony železná kolínkovitá a trubkovitá, obě Abb. 59: 3); Gorica, Almgren 18b (Völling 1994, Abb. 19: c). zdobené původně stříbrným drátkem a spona s širokým 5 Např. Dobřichov-Pičhora, hr. II, stříbrná Almgren 24 (Dro- lučíkem. berjar 1999, 216, Taf. 4: II/1); Třebusice, hr. 808 (XXVIII/44),

56 Zajímavé spínadlo z Hořína (okr. Mělník) tat 3–5 prolomených otvorů, zatímco značně dlou- (Cosack 1979, Taf. 21: 5), která má na rozdíl od hý zachycovač spony z Hořína jich má celkem jiných spon této skupiny neobvykle elegantní ten- sedm. Poměrně neobvyklé je také rámcové uza- kou nožku stejně jako spona z Hořína. Tvarové vření zadního boku zachycovače, který je navíc podobnosti však nacházíme také u spon Almgren zdoben drobnou perlovcovou páskou. Také svou 18a (Völling 1994, 178, Abb. 13b). značnou délkou (75 mm) náleží exemplář spíše ke Lze tedy říci, že patrně železo-bronzová spona sponám pozdně laténského typu, jako jsou zejmé- z Hořína může být výsledkem kombinace star- na spony Almgren 2b s délkou kolem 70–80 mm, ších spínadel Kostrzewski var. M-b či Almgren které patří k nejdelším sponám starší doby římské.6 18a s mladšími sponami vendickými Almgren 24. Th. Völling( 1994, 193), který se sponami Kostr- Spona stojí jakoby na pomezí mezi nimi. Spojuje zewski var. M-b zabýval, uvádí, že stupňovitě dohromady prvky příznačné jak pro spony pozd- (meandrovitě) prolamovaný zachycovač se u těch- ně laténského typu (horní tětiva, značná délka to spon vyskytuje především v oblasti dolního a profilace, úzká nožka), tak pro spony vendické Labe. Přímé analogie ke sponě z Hořína dosud (prolamovaný masivní obdélníkový zachycovač). nemáme, ale velice se jí blíží pár železných spon Pro osvětlení problematiky hořínské spony může z pohřebiště Altendorf (Ldkr. Bamberg) z hro- přispět podle E. Droberjara8 např. rentgen její hla- bu 85 (Pescheck 1978, 147–148, Taf. 13: 11–12). Ačko- vice, který by prozradil, kolik závitů mělo vinutí li vzor v zachycovači je jiný, jejich nožka je také a zda je tětiva opravdu horní. Rentgen by mohl střechovitě hraněna, tětiva je horní (pět závitů) snad také vyloučit, zda nejde o zvláštní variantu a prohnutí lučíku, který je však tyčinkovitý (jed- vendické spony. Podle některých výše jmenova- nalo by se tedy spíše o var. M-a), je velice podob- ných hrobových celků se lze také domnívat, že né. Obě spony jsou také kratší (kolem 60 mm) podobné spony mohly být součástí ženského odě- než nález z Hořína. Hrob 85 je datován do stupně vu. Navíc obdobné nálezy v severním Německu A/Lt D2 (Pescheck 1978, 21, 97). Také další železná naznačují, že spona z Hořína nemusí vůbec být spona na pohřebišti Hornbek (Ldkr. Herzogtum domácího původu. Lauenburg) z hrobu 256 vykazuje jisté odlišnosti od naší spony, především jí chybí jakýkoli uzlík na lučíku (Rangs-Borchling 1963, 105, Taf. 92: a; Völling Závěr 1994, Abb. 23: d). Zde je třeba upozornit, že oba hroby patřily s vysokou pravděpodobností ženám, Na příkladu spony z Hořína se ukazuje, že protože obsahovaly přídavky typické pro toto i nové zdokumentování z literatury známých pohlaví – v každém byl zastoupen vždy (!) přes- nálezů ve starých sbírkách může přinést nečeka- len, železná jehla na šití (s očkem) a kostěná jehla. né poznatky. Od vendických spon Almgren 24, za Kromě toho zde byly i další předměty7. Jako další kterou byla původně považována, se liší přede- zjištěnou analogii můžeme uvést železnou sponu vším krátkým vinutím s horní tětivou a značnou z pohřebiště Hamburg-Fuhlsbüttel (Ldkr. Ham- délkou lučíku. Tyto znaky nám ji dovolují zařadit burg) z blíže nespecifikovaného hrobu (Tisch­ler spíše do okruhu spon pozdně laténské konstruk- 1954, Taf. 54: 20; Völling 1994, Abb. 23: c). ce, konkrétně k typu Kostrzewski M-b nebo Alm- Na druhou stranu nacházíme prvky příznačné gren 18a. Na druhé straně je však příbuznost se pro naši sponu také u některých zřejmě raných sponami vendickými nepopiratelná. Spona tak vendických spon. Uveďme především sponu stojí někde na pomezí těchto typů spon a je zřejmě z lokality Lögumgaard (Tonder, Německo); jejich zvláštní směsicí.

typ Haltern (Droberjar 1999, Abb. 14: 6); Tuklaty, Almgren 2aII (Píč 1905, Taf. LIX: 11); Radovesice, typ Haltern (Moty- Summary ková-Šneidrová 1963, Taf. 14: 4); Vrbice, hr. 8, Almgren 2b (o. c., Taf. V: 6); Tišice, Almgren 2b (o. c., Taf. XIX: 5); The article deals with an interesting brooch found Líbeznice, kostr. hr., br. A 24 / A 2a (o. c., 29, Taf. XIV: 15); during building of a navigation channel in 1903, south- Třebusice, hr. 867 (XXIV/62), Almgren 2b (Motyková-Šnei- east from village Hořín (Distr. Mělník). At first sight the drová 1965, Taf. 27: 10). brooch appears to be of type Almgren 24. However, its 6 Dobřichov-Pičhora, hr. 52 (d. 72 a 70), hr. 67 (d. 80); Lužec further examination has shown that it could rather belong nad Vltavou, hr. 87 (d. 83); Ovčáry, obj. XX (d. 83); Stehel- to an older group of brooches, specifically Kostrzewski čeves, hr. U2/62 (d. 73); Tišice, hr. VII (d. 80); Vrbice, hr. 8

(d. 79); Hrdly, hr. (d. 72). 7 Altendorf, hr. 85: urna, větší žel. spona Kostr. var. N–b, žel. zahnutý nůž (břitva), kování dřevěné skříňky, žel. klíč zavě- šený na očku (Pescheck 1978, 147–148, Taf. 13); Hornbek, 8 Za osobní konzultaci ke sponě z Hořína děkuji právě jemu. hr. 256: střepy se slabě hraněným okrajem, kruhový mezičlá- V e-mailové korespondenci (12. 11. 2012), za kterou mu chci nek opasku, plochý kámen z pazourku, br. páskové kování rovněž poděkovat, ji řadí k typu Almgren 18 a odkazuje na s nýty (Rangs-Borchling 1963, 105, Taf. 92). analogii u Th. Völlinga (1994, 178, Abb. 13b).

57 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

M-b or Almgren 18. Its foot is made from bronze, while Janssen, W. 1980: Brandgräber der ausgehenden Latènezeit the bow is probably made, according to brown corrosion, aus Mehrhoog, Gemeinde Hamminkel, Kreis Wesel. from iron. But this corrosion could have been caused e.g. Beiträge zur Archeologie Nordwestdeutschlands und by an iron axis, which could have been passed through the Mitteleuropas (Raddatz-Festschrift), 147–168. spiral of winding. The pinholder is decorated with seven Kostrzewski, J. 1919: Die ostgermanische Kultur der Spät­ stepped holes. This type of openwork is typical for various latènezeit, I. Mannus-Bibl. 18. brooches of stage B1. According to Th. Völling( 1994, 193), Kytlicová, O. 1970: Pohřebiště z doby římské v Lužci nad the openwork pinholder appears by type of Kostrzewski Vltavou (o. Mělník). Památky archeologické 61/2, M-b mainly in the area of Lower Elbe. In this territory 291–374. can be found also near parallels to our brooch, e.g. on the Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen burial-grounds of Altendorf, gr. 85 (Pescheck 1978, 147–148, Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archeologici Pragenses 6. Taf. 13: 11–12), Hornbek, gr. 256 (Rangs-Borchling 1963, Motyková-Šneidrová, K. 1965: Zur chronologie der ältesten 105, Taf. 92:a; Völling 1994, Abb. 23:d) and Hamburg-Fuhls- römischen Kaiserzeit in Böhmen. Berliner Jahrbuch für büttel (Tischler 1954, Taf. 54: 20; Völling 1994, Abb. 23: c). Vor- und Frühgeschichte 5, 103–174. The graves from Altendorf and Hornbek belonged most Pescheck, Ch. 1978: Die germanischen Bodenfunde der likely to women because both of them contained finds römischen Kaiserzeit in Mainfranken. Text. München. characteristic for this sex – a whorl, an iron needle and Rangs-Borchling, A. 1963: Das Urnengräberfeld von Horn- a bone needle. bek in Holstein. Neumünster. Based on these facts, our brooch can probably be con- Reichmann, Ch. 1979: Zur Besiedlungsgeschichte des sidered a mixture of all mentioned brooches (Almgren 24, Lippemündungsgebietes während der jüngeren vor­ Almgren 18a and Kostrzewski var. M-b). Another possibil- römischen Eisenzeit und ältesten römischen Kaiserzeit. ity is that it could be an import. Wesel. Sklenář, K. 1966a: Žárový hrob ze starší doby římské u Bro- zánek. Archeologické rozhledy 18, 131, 199–200. Literatura Sklenář, K. 1966b: Vlastivědné muzeum v Mělníku. Kata- log pravěké sbírky. Zprávy Československé společnosti Bockius, R. – Łuczkiewicz, P. 2004: Kelten und Germanen im archeologické při ČSAV, Supplément 2. 2.–1. Jahrhundert vor Christus. Archäologische Baustei- Sklenář, K. 1985: Vlastivědné muzeum v Mělníku. Katalog ne zu einer historischen Frage. Mainz. pravěké sbírky III. Zprávy Československé společnosti Cosack, E. 1979: Die Fibeln der älteren römischen Kaiserzeit archeologické při ČSAV 29. Praha. in der Germania libera (Dänemark, DDR, BRD, Nieder- Sklenář, K. 1999: Pravěk na soutoku. Mělník. lande, ČSSR). Tail I. Neumünster. Sklenář, K. 2000: Hořín III. Mesolitische und hallstattzeitli- Droberjar, E. 1999: Dobřichov-Pičhora. Ein Brandgräber- che Siedlung. Praha. feld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (Ein Svoboda, B. 1948: Čechy a římské imperium. Praha. Beitrag zur Kenntnis des Marbod-Reichs). Praha. Tischler, O. 1954: Das Gräberfeld Hamburg-Fuhlsbüttel. Droberjar, E. 2006: Hornolabští Svébové – Markomani. Hamburg. K problematice dalšího vývoje grossromstedtské kultury Völling, Th. 1994: Studien zu Fibelformen der jüngeren ve stupni Eggers B1 („Zeitgruppe 3“) v Čechách (dobři- vorrömischen Eisenzeit und ältesten römischen Kaiser- chovská skupina). Archeologie ve středních Čechách 10, zeit. Bericht der Römisch-Germanischen Komission 75, 599–712. 147–282. Haberstroh, N. 1994: Ein neuer Friedhof der frühen Kaiser- Wegewitz, W. 1962: Der Urnenfriedhof von Ehestorf-Vahren- zeit bei Eggolsheim. Das Archäologische Jahr in Bayern dorf im Kreis Harburg aus der vorrömischen Eisen- und 1994, 102–103. der älteren römischen Keiserzeit. Hildesheim.

58 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 59–65

Dvě raně středověké sekerky z podhůří Jeseníků a Králického Sněžníku Early medieval axes from Jeseníky and Králický Sněžník foothills

Jakub Halama

Abstrakt Článek hodnotí ojedinělé nálezy dvou raně středověkých sekerek. První byla r. 2009 získá- na na katastru Pleče u Jindřichova (okr. Šumperk) v jižním podhůří Hrubého Jeseníku, druhá v r. 2013 na katastru Malé Moravy (okr. Šumperk) v jižní části masivu Králického Sněžníku. Oba nálezy sekerek jsou tak naprosto vysunuty mimo sídelní oblasti daného období. Na základě dalších ojedinělých pravěkých a raně historických nálezů z této oblasti je diskutována eventuální existence dálkových komunikací. Archeologická zjištění jsou také konfrontována s pozoruhodnými výsledky nových přírodovědných výzkumů.

Abstract This article describes two unique finds of early medieval axes. First of them was acquired in 2009 in Pleče cadaster near Jindřichov (Šumperk district, North Moravia) in the southern Hrubý Jeseník foothills, the second one – in 2013 Malá Morava cadaster (Šumperk district) in the southern part of Králický Sněžník foothills. Both axes were find in the places, which are outside of the known borders of the settlement area of the​​ period. The article deals with other rare prehistoric and early historical finds from this area and also questions the eventu- al existence of long-distance communication. Archeological discoveries are compared with latest notable results of natural scientific researches.

Klíčová slova: raný středověk – sekerky – podhůří Hrubého Jeseníku a Králického Sněž- níku – komunikace – přírodovědné výzkumy Key words: early medieval – axes – Hrubý Jeseník and Králický Sněžník foothills – com- munication – natural scientific researches

Sekerka z Plečí gii nejzajímavější je celá železná sekerka a pouze tou se budeme z představeného souboru nadále V listopadu roku 2009 nalezl A. Zdukos na katas- zabývat. tru Pleče u Jindřichova (okr. Šumperk) pomocí Popis (tab. I): sekerka má mírně obloukovité detektoru kovů několik předmětů archeologické ostří, podkosenou bradu a výrazně vykrojené tělo. povahy (9 ks). Záhy je odevzdal do regionálně pří- Ostny při kruhovém násadním otvoru jsou krátké slušného Vlastivědného muzea v Šumperku, kde a protáhlý týl je ukončený obdélnou ploškou. Dél- byly souborně zapsány do archeologické podsbír- ka 129 mm, šířka ostří 59 mm, průměr násadního ky pod přír. č. 8/2009. S naším muzeem je nadále otvoru 21–23 mm, váha 230 g. Invent. č. AS 17506. v kontaktu a jeho informace k okolnostem nálezu Nález typologicky odpovídá bradatici typu I v tří- považuji za věrohodné. Všechny předměty pochá- dění moravských středohradištních seker B. Dostá- zí z jednoho lesního svahu, jsou však datačně la (1966, 70–72, obr. 15: 6–8), který dále rozpra- i artefaktuálně různorodé – 2 špatně datovatelné coval starší třídění J. Poulíka a V. Hrubého. Typ I železné hřeby, dřevorubecký železný klín, železná se dělí na 3 skupiny podle délky ostnů (I A delší sekerka, 2 celé vrcholně středověké železné pod- ostny, I B a C kratší) a tvaru týlu (I A ukončení kovy bez hmatce, část mohutnější mladší železné obdélníkovou ploškou, I B čtvercovité ukončení, podkovy s hmatcem, novověká přezka a knoflík, I C zduřelý týl). Náš exemplář nejspíše odpovídá obojí z barevného kovu. Nejstarší a pro archeolo- skupině I C, i když týl není nijak výrazně zduřelý –

59 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. I Nález sekerky z katastru Pleče (kresba G. Halama-Leite). – Tab. I Find of the axe from Pleče cadaster (drawing G. Halama-Leite). analogie z této skupiny např. Kyjov (okr. Hodo- bylo osídleno až v tomto období, např. Hanušo- nín) – Dostál 1966, 137, tab. 23: 2, Luhačovice (okr. vice jsou poprvé zmiňovány až v r. 1325 a počát- Zlín) – tentýž, 142, tab. 26: 6, 8, Strážnice (okr. ky Kolštejna (dnešní Branná) spadají do konce Hodonín) – tentýž, 176, Tab. 51: 1–4, Vrbka, obec 13. stol. (Melzer – Schulz 1993, 207, 248). Z tohoto Sulimov (okr. Kroměříž) – tentýž, 191, tab. 61: 8, údolí však také známe ojedinělé nálezy ze starších 9, Žlutava (okr. Zlín) – tentýž, 194–195, tab. 65: 9, období – v Branné byly někdy v letech 1909–1910 15, Horní Němčí (okr. Uherské Hradiště) – tentýž, nalezeny části dvou bronzových náramků a jeden 129, tab. 67: 12, Opatovice (okr. Brno-venkov) – celý kus, pravděpodobně patřící kultuře lužic- tentýž, 151, tab. 75: 8. Z nověji publikovaného kých popelnicových polí. Zajímavá je též zpráva materiálu ze slovanských hrobů ze střední Moravy z r. 1822, která uvádí přímo z Plečí nález mědě- lze zmínit analogii z Prostějova-Držovic (typ I C) – né sekerky s křížovým ostřím (Goš 1969, 35–38), Fojtík – Šmíd 2008, 53, tab. 41: 1. Na Moravě se obr. 3: 3–4. sekery typu I vyskytovaly v průběhu 2. pol. 8. až Nejzajímavější na celém nálezu tohoto artefaktu 1. pol. 10. stol. (s možným přesahem horní hra- je jeho datace v kombinaci s geografickou polo- nice), jednotlivé varianty nelze dále časově členit hou. Sekerka byla nalezena na úpatí svahu pod (Dostál 1966, 71). Funkčně jsou považovány za kótou 527 m. n. m. (v nadmořské výšce 458 m), zbraně. Pro srovnání je též zajímavá typologie slo- na okraji lesa v hloubce 35 cm. Dle výpovědi venských nálezů (Ruttkay 1976). Analogie shledá- nálezce ležela v lesní zemině a neprovázely ji žád- váme také v raně středověkých sekerách na území né další artefakty. Poblíž sice nalezl mosaznou Polska – nejblíže je Nadolského podtyp Id, který přezku, ta ovšem se sekerkou časově nesouvisí. je datován do 10. století (Nadolski 1954, tab. 12–13). Lokalizace sekerky je na Základní mapě 1 : 10 000 Vraťme se nyní k místu nálezu sekerky – k Ple- 14-23-20 dána koordináty 370:152; nález byl uči- čím u Jindřichova a údolí říčky Branné. Osada něn na parc. č. 829. Pod lesem navazují louky Pleče (německy Platsch) byla podle dostupných kolem potoka Staříče, který se asi 300 m jihový- údajů založena až v pol. 16. stol. a její jméno se chodním směrem odtud vlévá do říčky Branné snad původně vztahovalo na dnes bezejmenný (obr. 1). Horopisně se zde nacházíme v Branen- hrádek na ostrožně východně Šumného vrchu ské vrchovině, která je součástí Hanušovické (viz dále zmíněná kóta 527 m. n. m.) – Melzer – vrchoviny – tedy v jižním podhůří jesenického Schulz 1993, 246. V 90. letech 20. stol. zde probí- pohoří – Hrubého Jeseníku (Melzer – Schulz 1993, haly zjišťovací výzkumy (Z. Brachtl a M. Rychlý 18–21, tab. 2). Tok říčky Branné končí v asi 4 km z Vlastivědného muzea Jesenicka v Jeseníku, např. vzdálených Hanušovicích jako levostranný pří- Brachtl – Rychlý 1999). Vznik fortifikace datuje tok řeky Moravy. Od Hanušovic přes Jindřichov P. Kouřil a M. Wihoda (2002, 31–32) na sklonek severovýchodním směrem proti proudu Branné 13. nebo na počátek 14. stol. Údolí říčky Branné stoupá údolí této říčky až k Ramzovskému sedlu

60 Dvě raně středověké sekerky z podhůří Jeseníků a Králického Sněžníku

Obr. 1 Výřez ze ZM 1 : 10 000, list 14-43-20 (3. přepracované vydání ČÚZK z r. 2004); plným černým kolečkem označeno místo nálezu sekerky. – Fig. 1 Section from map ZM 1 : 10 000, 14-43-20 (3rd edition ČÚZK from 2004); black circle marks the place of the axe find.

(770 m. n. m.), nejpříhodnějšímu horskému pře- zaměřil s GPS přístrojem (zn. Garmin 60CSx): chodu těchto nejvyšších moravských hor. Údo- N50 06.283, E16 50.902 (souřadnice v systému lí Branné dnes představuje jižní část důležitého WGS-84). Místo se nachází na západním okraji dopravního koridoru na severní stranu Jeseníků parc. č. 1344, poblíž hranice s parc. č. 1151, v nad- do české části Slezska (okr. Jeseník), vede jím frek- mořské výšce asi 655 m. Západně od místa nálezu ventovaná silnice a také jediná železniční trať, kte- stávala v novověku osada Krondörfel, opuštěná rá z jihu na sever překonává Jeseníky. po druhé světové válce. Popis (tab. II): železná úzká sekerka má mír- ně rozšířené ostří, krátce protažený zesílený týl Sekerka z Malé Moravy s obdélnou ploškou a ostny kolem okrouhlého násadního otvoru. Délka 176 mm, šířka břitu Na konci prosince r. 2013 nalezl P. Vašek (bytem 62 mm, průměr násadního otvoru 33 × 30 mm, výš- v Hanušovicích) na katastru Malé Moravy (okr. ka ostnů 43–45 mm, váha zhruba 580 g. Šumperk) pomocí detektoru kovů taktéž železnou Nález typologicky odpovídá sekerám II. typu sekerku. Nález ohlásil a 10. 1. 2014 mne jako arche- v třídění moravských středohradištních seker ologa územně příslušného muzea zavedl na mís- B. Dostála (1966, 71, obr. 15: 9). Analogie např. to nálezu. Jedná se o svah JZ sklonu, který padá Držovice (Dostál 1966, 125, tab. 14: 11,13), Hra- ze hřbetu, svažujícího se k JZ od vrcholu Srázné disko u Kroměříže (tentýž 1966, 130, tab. 16: 8), (alternativní název Sviní hora, 1074 m. n. m.). Luhačovice (tentýž 1966, 142, tab. 26: 1–3), Pěnčín Sekerka byla objevena jen několik metrů od křižo- (tentýž 1966, 152, tab. 32: 11), Staré Město u Uh. vatky zpevněné úboční cesty a svážnice, v kame- Hradiště-Písečnice (tentýž 1966, 169, tab. 45: 6), nité půdě, zhruba 15 cm hluboko. Místo jsem Žlutava (tentýž 1966, 196, tab. 65: 17) nebo Dačice

61 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. II Nález sekerky z katastru Malé Moravy (kresba G. Halama-Leite). – Tab. II Find of the axe from Malá Morava cadaster (drawing G. Halama-Leite).

(tentýž 1966, 123, tab. 74: 14). Z nověji publikova- severní Moravě končí na Mohelnicku vzdáleném ného materiálu ze slovanských hrobů ze střední odsud min. 40 km, kde je zachycena struktura Moravy lze zmínit analogii z Prostějova-Držovic lokalit ze středohradištního a mladohradištního (Fojtík – Šmíd 2008, 53, tab. 41: 2–3). Na Mora- období (Goš 1988). Okolní pahorkatina Mohelnic- vě se sekery typu II vyskytovaly v celém průběhu ka a také podhůří Jeseníků a masivu Králického 9. stol. (s možným přesahem do 10. stol.), spodní Sněžníku bylo osídlováno až od pol. 13. stol. či hranice je však časově těžko zachytitelná, prototy- později (Goš 1982, 157). Zatímco na Mohelnicku py lze sledovat i v časnějších obdobích. Funkčně (Mohelnická brázda) evidujeme osídlení většiny jsou považovány za zbraně. (Dostál 1966, 71). pravěkých kultur známých na střední Moravě, Opět jako v případě sekerky z Plečí je i u nálezu dále na sever se sídelní situace výrazně mění (pře- tohoto artefaktu pozoruhodná jeho geografická hled viz Nekvasil 1963). V severně navazujícím mik- poloha a značná nadmořská výška (obr. 2). Horo- roregionu Zábřežska známe totiž již pouze lokali- pisně jde o jižní část celku Králického Sněžníku ty z období neolitu (především kultura s lineární (Melzer – Schulz 1993, 18–21, tab. 2), rozkládající- keramikou; Goš – Halama 2006, Kašpárek – Halama ho se západně od Hrubého Jeseníku. Místo nále- 2007) a hlavně lokality kultury lužických popelni- zu druhé sekerky na katastru Malé Moravy je od cových polí. Tato kultura pak jako jediná v celém lokality Pleče vzdáleno necelých 10 km západním průběhu pravěku a raně historických období směrem. Hřbet padající od zmíněného vrcholu sídelně pronikla až do šumperské kotliny na dol- Srázné (1074 m. n. m.) k jihozápadu je obemknut ní tok řeky Desné (Goš 1969, 35; Halama 2011, 96, hlubokým údolím horního toku řeky Moravy, obr. 13). Ze Šumperské kotliny a údolí řeky Desné která pramení přímo pod Králickým Sněžníkem. však pochází kromě dokladů osídlení kulturního Západo-východní část tohoto údolí dnes předsta- komplexu popelnicových polí též nálezy i z jiných vuje důležité komunikační spojení mezi Hanušo- pravěkých období. Tyto však mají charakter ojedi- vicemi na východě a městem Králíky na západě něle nalezených artefaktů (např. nálezy neolitické (vede tudy trasa silnice i železnice), tedy mezi a eneolitické broušené industrie – novější nález severní Moravou a okrajem východních Čech. u Velkých Losin – Schenk 2004) a spíše svědčí o pouze průchozích aktivitách v těchto obdobích (souhrnně Goš 1969). Je třeba dodat, že údolí řeky Vztah nálezů sekerek k osídlení Desné, vedle již zmíněného údolí Branné s ojedi- regionu severní Moravy nělými pravěkými nálezy (viz výše) a dále toku Moravy jižně z Hanušovic (z Komňátky a Rudy Oba nálezy sekerek jsou tak naprosto vysunu- nad Moravou zmiňovány staré nálezy římských ty mimo známé raně středověké osídlení, které na mincí – Pochitonov 1955, 209; Skutil 1956–1957, 21),

62 Dvě raně středověké sekerky z podhůří Jeseníků a Králického Sněžníku

Obr. 2 Výřez z turistické mapy 1 : 50 000 Králický Sněžník č. 53 (2. vydání KČT – aktualizovaný dotisk 2007); plným čer- ným kolečkem označeno místo nálezu sekerky. – Fig. 2 Section from touristic map 1 : 50 000 Králický Sněžník, Nr. 53 (2nd edition KČT from 2007); black circle marks the place of the axe find.

dnes představuje další důležitou dopravní tra- povšimnout si některých nových přírodovědec- su překonávající z jihu na sever Jeseníky – a to kých výzkumů z našich severomoravských hor. přes Červenohorské sedlo (1013 m. n. m.). Např. výzkum rašeliniště u vrcholu Vozky na hře- Nově objevené artefakty v podobě raně středo- beni Hrubého Jeseníku přinesl zajímavé poznat- věkých sekerek z Plečí a z Malé Moravy tak roz- ky také pro studium vývoje osídlení a možného šiřují výskyt ojedinělých nálezů z různých období využívání této části hor ve vrcholném středověku pravěku a raně historických období v části hor- (Dudová – Hájková – Buchtová – Opravilová 2012, ního toku řeky Moravy a v údolí říčky Branné 239–240). (obr. 3). Pro naše nálezy mohou být důležité výsled- ky nedávného pedoantrakologického výzkumu vrcholových oblastí Hrubého Jeseníku a Králic- Konfrontace s výsledky přírodovědců kého Sněžníku za účelem rekonstrukce vzniku holí (Novák – Petr – Treml 2010). Z půdních sedi- Zatímco v případě sekerky z Plečí nelze vylou- mentů nalezené uhlíky a rozpoznané antropogen- čit rýsující se dlouhodobou komunikační funk- ní indikátory z pylových profilů, obojí datované ci prostoru údolí říčky Branné, u sekerky z kat. radiokarbonovou metodou, svědčí o narůstajícím Malé Moravy je její poloha interpretačně složitěj- vlivu člověka a o odlesňování vrcholových par- ší. Nalezla se sice ve svahu nad údolím horního tií těchto hor od období vrcholného středověku, toku Moravy, ale již ve značné nadmořské výšce, což však není až natolik překvapující. Pozoru- v nástupu na hřeben masivu Králického Sněžníku. hodná jsou ovšem zjištění od Petrových kamenů V této souvislosti pak nemusí být bez zajímavosti (bizarní skalní útvar pod vrcholem Vysoké hole –

63 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

nicméně ukazuje se, že sledovat výsledky příro- dovědců rozhodně může být pro další poznání severomoravských hor z hlediska archeologie či historie přínosné.

Summary

In the year 2009 in Pleče cadaster near Jindřichov (Šumperk district, North Moravia) found A. Zdukos whole iron axe by using the metal detector. (Tab. I). Axe was found near the forest edge at a depth of 35 centime- tres. After classification of moravian early medieval axes by B. Dostál, typologically the axe matches to type I, most likely to group I C. Appearance of axes type I in Moravia is dated from the 2nd half of 8th century till the 1st half of 10th century, and their function is claimed to be weapons. In the year 2013 in Malá Morava cadaster (Šumperk district) found P. Vašek other whole iron axe by using the metal detector. (Tab. II). Axe was found at the decline of the forest at a depth of 15 centimetres. Typologically the axe matches to type II by B. Dostál. Axes of the type II appeared in Moravia during the 9th and beginning of the 10th century. Prototypes are known also from earlier periods. According to the notice of the finders, the axes lied in the forest mould and there were no other artefacts around. Combination of datation and geographic position of the axes is the most interesting issue about these artefacts. Find from Pleče was located in valley of Branná brook in the southern Hrubý Jeseník foothills (Fig. 1), find from Malá Morava – in the southern part of Králický Sněžník foothills (Fig. 2), at the 10 km distance from the first loca- tion. Finds of the axes are completely disconnected from known area of early medieval settlement. Northern border of this area is in Mohelnice region, at least 40 kilometers Obr. 3 Pravěké a raně historické nálezy v jižním podhůří away. Valley of Branná brook was colonised up to the end Jeseníků (podle Goš 1969), plným čtvercem doplněny seker- of 13th century, surroundings of Malá Morava even later. ky z Plečí a Malé Moravy. – Fig. 3 Prehistoric and early his- Although individual finds from earlier periods are known toric finds in the Southern Jeseniky foothills (after to Goš from this area – bronze bracelets from Branná and copper 1969), black squares mark the axes from Pleče and Malá axe from Pleče (Tab. II). Morava. Valley of Branná brook nowadays has a meaning of important traffic corridor to the North part of Jeseniky mountains. Based upon mentioned individual finds, it is 1464 m. n. m.), z vrcholu Pradědu (1492 m. n. m.) not possible to exclude arising communication role of this a vrcholu Králického Sněžníku (1423 m. n. m.), area in earlier periods. kde byly v provedených sondách nalezeny také Latest natural scientific researches also offer notable information. In order to determine the contribution of uhlíky, datované již do protohistorických období human activities to the extent of summit grasslands of a průběhu raného středověku (Petrovy kameny Hrubý Jeseník and Králický Sněžník charcoal assemblag- – mj. data 670 a 730 n. l.; Praděd – mj. datum es and pollen profiles taken from high elevation sites were 120 př. n. l.; Králický Sněžník – mj. data 833 analysed. The first burn was dated to the late Iron Age, a 1110 n. l.). Všechny tyto doložené ohně/hoře- with successive fire events recorded in the early Mediaeval epoch from about AD 670. Significant human influence as ní byly dle komplexních výsledků přírodovědec- recorded in pollen diagrams was detected as late as during kého výzkumu pravděpodobně pouze lokálního the High Middle Ages. (English by G. Halama-Leite) charakteru. Autoři této přírodovědné studie se domnívají, že stopy těch ohňů/hoření, které jsou Literatura datovány po r. 800 n. l., již mají nepochybnou sou- vislost s lidskými aktivitami (Novák – Petr – Treml Brachtl, Z. – Rychlý, M. 1999: Jindřichov na Moravě 2010, 898–903, Fig. 1, tab. I). (okres Šumperk). Hrad Pleče. Přehled výzkumů 40 Jakkoli spojovat nález sekerky z kat. Malé (1997–1998), 336–337. Dostál, B. 1966: Slovanská pohřebiště ze střední doby hra- Moravy s časově zhruba odpovídajícími uhlíky dištní na Moravě. Praha. z vrcholu Králického Sněžníku do vzájemných Dudová, L. – Hájková, P. – Buchtová, H. – Opravilová, V. souvislostí by zatím bylo samozřejmě předčasné, 2012: Formation, succession and landscape history of

64 Dvě raně středověké sekerky z podhůří Jeseníků a Králického Sněžníku

Central-European summit raised bogs: A multiproxy Melzer, M. – Schulz, J. 1993: Vlastivěda šumperského okre- study from the Hrubý Jeseník Mountains. The Holoce- su. Šumperk. ne 23/2, 230–242. Nadolski, A. 1954: Studia nad uzbrojenim polskim v X., Fojtík, P. – Šmíd, M. 2008: Slovanské hroby a pohřebiště na XI. i XII. wieku. Lódž. Prostějovsku. Pravěk – Supplementum 18. Nekvasil, J. 1963: Pravěk Mohelnicka. Mohelnice. Goš, V. 1969: Pravěk Šumperska. Severní Morava 18, Novák, J. – Petr, L. – Treml, V. 2010: Late-Holocene human- 33–39. -induced changes to the extent of alpine areas in the East Goš, V. 1982: Charakteristika vývoje osídlení severní Moravy Sudetes, Central Europe. The Holocene 20/6, 895–905. v 8.–15. stol. Archaeologia historica 7, 157–162. Pochitonov, E. 1955: Nálezy antických mincí v Čechách, na Goš, V. 1988: Slovanské osídlení severní Moravy. In: Rodná Moravě a ve Slezsku. In: E. Nohejlová-Prátová: Nálezy země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné spo- mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. díl. Praha. lečnosti v Brně a k 60. narozeninám V. Nekudy. Brno, Ruttkay, A. 1976: Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis 181–190. zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei. Goš, V. – Halama, J. 2006: Postřelmov (okr. Šumperk) Slovenská archeológia 24/2, 246–395. „U Františka“. Přehled výzkumů 47, 112–114. Schenk, Z. 2004: Nové doklady pravěkého osídlení na katas- Halama, J. 2011: První nález meče typu Königsdorf na tru Velkých Losin (okr. Šumperk). In: M. Lutovský Moravě. In: R. Korený (ed.): Doba popelnicových polí (ed.): Otázky neolitu a eneolitu 2003. Sborník referá- a doba halštatská. Příspěvky z XI. konference. Příbram tů z 22. pracovního setkání badatelů zaměřených na 7.–10. 9. 2010. Podbrdsko – Miscelanea 2, 87–101. výzkum neolitu a eneolitu. Český Brod-Kounice 23. až Kašpárek, P. – Halama, J. 2007: Zábřeh (k. ú. Zábřeh na 26. září 2003. Praha, 421–424. Moravě, okr. Šumperk). Přehled výzkumů 48, 353–354. Skutil, J. 1956–1957: K Černohorského zprávám o nálezech Kouřil, P. – Wihoda, M. 2002: Česká kastelologie na rozces- antických mincí na Moravě. Moravské numismatické tí? Archaeologica historica 27, 21–35. zprávy, roč. 1–2 (1956–1957), 21.

65

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 67–74

Nádobka mladšího merovejského období z Cetnova (Zettendorf), okr. Cheb: pokus o kulturněhistorickou interpretaci1 The Vessel of Younger Merovingian Period from Cetnov (Zettendorf), dist. Cheb: an Attempt to Cultural-historical Interpretation Das jungmerowingerzeitliche Gefäß aus Cetnov (Zettendorf), Kreis Cheb (Eger): Versuch einer kulturhistorischen Interpretation

Jan Hasil

Abstrakt Příspěvek se věnuje okrajovému jevu raně středověké germánské hmotné kultury, jímž jsou dvojkónické, hřebenem zdobené nádobky, které se vyskytují na východní periferii francké říše v první polovině 7. století. Největší pozornost je věnována jedinému exempláři naleze- nému v České republice, který pochází z Cetnova (Zettendorf), okr. Cheb.

Abstract The paper deals with a marginal phenomenon of early medieval Germanic material culture, which are biconical with a comb decorated vessels that occur on the eastern periphery of the Frankish Empire in the first half of the 7th century. Most attention is given to a single specimen found in the Czech Republic that comes from Cetnov (Zettendorf), dist. of Cheb.

Klíčová slova: Cetnov – Chebsko – Čechy – Bavorsko – Durynsko – 7. století – hmotná kultura – dvojkónická nádoba – kulturní kontakty Key words: Cetnov – Cheb-region – Bohemia – Bavaria – Thuringia – 7th century – mate- rial culture – doubleconical vessel – cultural contacts

Úvod a formulace otázky rý již bezmála čtvrtstoletí pokouší důmysl arche- ologické obce. P. Šebesta provedl na udávaném V neděli 23. září 1989 vyrazil rybář Jiří Hanzl místě nálezu povrchový sběr, který však – krom z osady Doubrava za svým koníčkem na sever- kolekce několika keramických zlomků rozličného ní břeh tehdy upuštěné vodní nádrže Skalka při stáří – zůstal bez jakéhokoliv výsledku, který by osadě Cetnov (něm. Zettendorf), okr. Cheb. Zde, vedl ke zpřesnění nálezových okolností a kontex- kdesi v poloze Auflur,2 která se nachází jižně od tu nálezu.3 jádra osady (viz obr. 1), učinil na břehu přehrady Je možno již na tomto místě předeslat, že nale- objev nevelké hliněné nádobky. Tu předal jubilan- zený keramický jedinec je v daném regionu a vlast- tovu spolužákovi ze semináře J. Filipa P. Šebesto- ně i celkově v rámci západoslovanského i mero- vi, dlouholetému archeologovi chebského okres- vejského kulturního prostředí svou kombinací ního muzea, díky čemuž se rozrostl nálezový fond technologicko-morfologických znaků atypický, chebské archeologie o pozoruhodný předmět, kte- což při absenci jiného než obecně geografického kontextu představuje výzvu k testování limitů kul- turně, resp. kulturněhistoricky založené archeo­ 1 Text je výstupem projektů VG 133 „Komunikační souvis- losti vybraných středověkých sídelních aglomerací na čes- logické interpretace. Ta – jakkoliv se po více než ko-bavorském pomezí“ a GAUK 521412 „Česko-bavorské stoleté dominanci v posledních desetiletích tvrdě kulturní kontakty v raném středověku 2“ řešených na ÚPA potýká s konkurencí celé řady metodologických FF UK. 2 Podle P. Šebesty (1995) na parcele č. 34. Toto parcelní číslo „-ismů“ – přeci jen zůstává a musí zůstat stan- se však evidentně vztahuje ke starší pozemkové evidenci dardní součástí výzbroje oboru i jednotlivce v jeho (pozemkovému katastru), neboť současný katastr nemovi- rámci. Na podporu tohoto tvrzení lze jistě vést tostí pozemkovou parcelu č. 34 na k. ú. Cetnova neeviduje. Korelaci pomístního jména Auflur a antikvovaného parcel- ního čísla ukazuje obr. 1. Prostor nálezu se nachází zřejmě 3 Šebesta 1995. Cf. sbírkové evidenční karty k nálezu, které na parcelách č. 27/1, 7 a 9 katastru nemovitostí. zřejmě chybně udávají, že nález byl učiněn již roku 1987.

67 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Místo nálezu podle stabilního katastru. Graficky zvýrazněna parcela č. 34 (zdroj web ČÚZK). – Abb. 1 Fundort nach dem Franziszeischer Kataster. Die Parzelle Nr. 34 graphisch markiert (nach ČÚZK). celou řadu argumentů, na tomto místě snad posta- 2. Lze vymezit geograficky, chronologicky a kul- čí dva základní, které se navíc komplementárně turně potenciální okruh provenience? doplňují. Prvním z nich je skutečnost, že kultur- 3. Vyskytují se v této oblasti nálezy obdobných ně-interpretativní přístup je tradičně zakódován artefaktů? v myšlenkovém systému archeologie, bez kterého 4. Lze takto zjištěné skutečnosti zobecnit a disku- asi není možno přejít od jednotlivostí k uceleněj- tovat v kontextu celkového kulturního vývoje šímu narativu.4 Druhý důvod je pak ještě závaž- dané oblasti v kritickém časovém období? nější; kulturní historie se stala – třebaže s těžištěm při studiu raně novověké a moderní společnosti – již od 80. let významným proudem evropské his- Popis nádobky a dosavadní toriografie.5 Pokud tedy česká archeologie čas od interpretace nálezu času hledá společnou platformu s historickými obory,6 popřípadě se snaží zdůvodnit, proč od Cetnovský nález představuje celistvá dvojkó- tohoto úkolu abstrahuje,7 neměla by tento pod- nická nádobka (viz tab. I) o výšce 125 mm, prů- statný segment současné evropské historiografie měru ústí 66 mm, průměru maximální výduti přehlížet. Pokud totiž není možno z povahy věci 140 mm a vnějším průměru dna 76 mm, která se sladit charakter a kompetenci pramenů, nabízí se dnes nachází v archeologické sbírce Muzea Cheb, zde právě jednotné prizma, které kulturní historie p.o., pod inventárním číslem A 6552. Keramická a archeologie do značné míry sdílejí. hmota je relativně jemná a měkce vypálená, a pro- Budeme-li tedy chápat cetnovskou nádobku tože vnější plochy jsou silně poškozeny pobytem jako modelový příklad kulturněhistorického (kul- ve vodním prostředí („omlety“), lze jen ze složené turněinterpretačního) problému, lze se pokusit na tektoniky nádoby a náznaků slepování jednotli- tomto místě formulovat několik otázek, které by vých částí v jejím vnitřku rozhodnout otázku, zda snad na pramenné výpovědi tohoto artefaktu bylo se jedná o nádobu v ruce robenou nebo vytáčenou, možno řešit: a to s příklonem k první z uvedených možností. 1. Není-li možno nádobku jednoznačně přiřadit Výzdoba se skládá z dnes poněkud zahlazené některému kulturnímu prostředí, je na ní mož- plastické lišty, která se nachází těsně pod jinak no spatřovat alespoň jednotlivé technologické naprosto nezřetelně naznačeným hrdlem, kterou a morfologické znaky, jež by takto identifikovat zdobí hustý pás hřebenového kolku. Totožný možné bylo? výzdobný motiv se potom opakuje i na maximální výduti nádobky. Stejný nástroj, tj. čtyřzubý hře- ben s hroty o čtvercovém průřezu, byl patrně pou- 4 Srov. průběžné rezultáty (zejm. Brather 2011, 167–169) žit i při výzdobě plecí (prakticky tedy celé plochy současné diskuse o poznávání identit ve vztahu k hmotné vrchního kónusu), která je provedena dvěma pra- kultuře (Bierbrauer 2004, Brather 2004, Curta 2007). videlně se křížícími hřebenovkami, jež tak vytvá- 5 Cf. Daniel 2005; Burke 2006, 2011, zde další literatura. 6 Např. Klápště 2003, Macháček s. a. řejí kosočtvercový kazetový motiv. Posledním prv- 7 Neustupný 2007, zvl. 189, 195. kem výzdoby je potom jednoduchá, místy setřená

68 Nádobka mladšího merovejského období z Cetnova (Zettendorf), okr. Cheb

Tab. I Raně středověká nádobka z k. ú. Cetnov, okr. Cheb (foto a kresba M. Beránek). – Tab. I Ein frühmittelalterliches Gefäß aus Cetnov (Zettendorf), Kreis Cheb (Eger) (Photo und Zeichnung M. Beránek).

linie, která probíhá mezi spodním pásem hřebe- a německého Podunají a spolu s nálezy z lokali- nového vpichu a kazetovou výzdobou. Vnitřek ty Dlouhé Mosty (viz Hejna 1971, 504–506; Hasil nádoby je dnes šedočerný, pozůstatky původního 2010, 24), jejichž původ je však zpravidla hledán povrchu jsou tmavě hnědé, omleté partie potom v Porýní. Má reprezentovat období počátků ger- průběžně světlají až do okrova. mánského (raně německého) osidlování Che- Cetnovský nález byl vypublikován a správně bu a Chebska, byť pro něco podobného nelze chronologicky zařazen do mladšího merovejské- v období zhruba 7.–11. století nalézt jakékoliv ho období již P. Šebestou (1995), v širším kontex- další opory, a to ani v archeologickém materiálu, tu se k němu potom jako první vyjádřila N. Pro- ani v toponomastickém svědectví, ani v písem- fantová (2000, 661–663), která v něm spatřovala ných pramenech.9 Obě nastíněné hypotézy však domácí nápodobu merovejské keramiky, což by nenacházejí oporu v sídelněhistorickém kontextu, byl případ, který v zásadě nemá na území Čech z jehož analýzy (Hasil 2008; 2010, 45–51) vyplý- obdoby. Pro mladší, karolinské období, poukazu- vá, že tyto ojedinělé nálezy relativně staré kera- je N. Profantová na souvislost keramiky imitující miky, která samotná (příp. její předlohy) pochází západní předlohy s vyšším sociálním prostředím, z relativně vzdálených regionů, dokládají nejspíše což vykládá tak, že přestože keramika zřejmě komunikační potenciál horního Poohří v obdo- neplní primárně reprezentativní úlohu, mohou ji bí před vznikem chebské raně středověké sídelní plnit jiné komodity, pro které mohl být určitý typ komory. Teprve s jejím vznikem, tj. někdy v pokro- keramického obalu příznačný. Z jiného, úzce regi- čilém 8. či na počátku 9. století, lze předpokládat onalistického úhlu – ovšem bez přímé vazby na trvalé osídlení Chebské pánve. V době předpo- stanovisko N. Profantové – interpretoval význam kládaného vzniku cetnovské nádobky v mladším cetnovské nádobky opět P. Šebesta (2002, 205). Šebestův poněkud problematický text měl ambici 204; 1976, 56, Taf. 52: 1; Träger 1985, 195, 201, Abb. 17: 5) sumarizovat archeologicky postižitelné západní a na dvojkónické nádobky z alamansko-franského pohře- vlivy v raně středověkých až kolonizačních nále- biště Dillingen-Schretzheim, Ldkr. Dillingen a. d. Donau (Koch 1977, zejm. 145–148). Všechny tyto nálezy však mor- zech z Chebska, které pak paušálně prohlásil za fologicky a především technologicky odpovídají fenoménu „nejstarší stopy kolonizace“. Cetnovský nález je „franského dvojkónusu“, který – jak se ukáže – představo- zde spojován s blíže nespecifikovanými, „ne zce- val zřejmě genotyp cetnovského nálezu a jeho paralel, jsou však jeho specifickými deriváty. 8 la identickými“ analogiemi ze středního Německa 9 Naopak skutečný proces kolonizace v oblasti Chebska ve 12. a 13. století měl velmi specifický průběh a podílelo se na něm ve značné, ne-li převažující míře obyvatelstvo a mocen- 8 P. Šebesta se patrně odvolává zejména na nádobku z hro- ské entity bezprostředně sousedících regionů – viz Hasil bu č. 2 na lokalitě Haßleben, Ldkr. Erfurt (Schmiedt 1966, v tisku.

69 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 merovejském období tak zřejmě na Chebsku chy- A. Hejna v 60. letech 20. století zkoumal (Hejna běla elita, která by se mohla v souladu s obecně 1965). Jakkoliv by však bylo lákavé uvažovat o tra- zřejmě správnou interpretací N. Profantové pre- dici dvojkónického tvarosloví v západoslovanské zentovat nápodobou merovejské keramiky. Z toho keramice na východním okraji Horních Franků, rovněž vyplývá, že je málo pravděpodobný vznik resp. severovýchodě Horní Falce a na Chebsku, drobné sídelní enklávy germánského obyvatelstva je třeba akceptovat názor H. Loserta (1993, 183), v oblasti, která ležela hluboko v západoslovanské který na základě rozsáhlé analýzy raně a vrchol- sídelní oikumeně, jež by jednak záhy zaměnila ně středověké keramiky z Horních Franků zařa- svou hmotnou kulturu, jazyk a hlavně kolektivní dil birkenbühlský nález ke své keramické třídě 5b identitu za obecně západoslovanskou. Zároveň by (Silberglimmerware). Ta je sice v dané oblasti však udržovala komunitní povědomí s dřívějším v zásadě průběžná od pozdního merovejského prostředím tak, aby zprostředkovávala dlouho- období až do pokročilého vrcholného středověku dobý kolonizační proces, jak si ho patrně před- (Losert 1993, 93, Abb. 26), ale konkrétní souběh stavoval P. Šebesta. Vývoj komunit a především morfologických znaků v případě daného jedin- komponent jejich identit v regionu však evident- ce jednoznačně odkazuje do pozdního období ně představoval podstatně složitější proces, než se produkce tohoto zboží, což případnou kulturní doposud soudilo, viz např. Hasil – Beránek (v tisku) a ideovou provázanost cetnovské a birkenbühlské či příspěvek T. Klíra v tomto svazku (Klír 2015). nádobky posouvá z roviny hypotetické do roviny čistě spekulativní. S mladším merovejským obdobím lze naopak zcela bezpečně spojit doposud nepublikovanou Komparativní rozbor morfologických nádobku, která je – bohužel bez jakýchkoliv nále- a technologických znaků zových okolností – uložena v keramické sbírce muzea Stiftlandmuseum Waldsassen. Její dvoj- V kontextu hmotné kultury raně středověkého kónický tvar plně koresponduje s hrubším, ale Chebska zaujme cetnovská nádobka zejména svou kvalitně vypáleným střepem charakteristického dvojkónickou stavbou, kterou se v rámci užšího světlešedého odstínu, který spolu s typickou kol- regionu shoduje pouze se třemi jinými nálezy, kovou výzdobou jednoznačně ukazuje na původ jejichž nálezové okolnosti a interpretace jsou nádobky v bajuvarském prostředí. S cetnovským bohužel neméně problematické. V první řadě jde nálezem tak tento objekt spojuje tektonika nádob- o jednu z nádobek z již zmiňovaného ojedinělého ky (typický dvojkónus, pouze plastickou lištou nálezu z Dlouhých Mostů, okr. Cheb (tab. II: 1), naznačené, resp. jen nevýrazné ústí), srovnatelná která je však stabilně (Hejna 1971, 504; Šebesta kvalita keramického těsta a výpalu i užití kolkové 2002, 205; naposledy Hasil 2010, 24) pokládána techniky ve výzdobě. Zcela odtažitý nakonec není za produkt vyspělé porýnské hrnčířské tradice, ani kazetový motiv, který sice sám o sobě pro baju- se kterou však cetnovský nález v žádném případě varskou keramiku typický není, což však na dru- spojovat nelze, a to zejména s ohledem na nesrov- hou stranu rozhodně nelze tvrdit o prostorovém natelně vyšší jakost zpracování dlouhomostecké členění plecí bajuvarské keramiky jinými výzdob- nádobky (jemnější keramické těsto, tvrdý výpal, nými technikami, nejčastěji právě více či méně jemněji provedený hřebenový vpich). komplikovaným užitím kolku (srov. např. Losert Další dvě dvojkónické nádobky pocházejí 2003, 468–470). Patrně již neřešitelným problé- z oblasti, která je tradičně, třebaže nesprávně (viz mem však zůstává vztah této nádobky k regionu, Hasil 2014) označována jako tzv. historické Cheb- ve kterém je dnes přechovávána; modelově lze zva- sko. „Fränkisch beeinflußtes Doppelkonus“ desáté- žovat dvě odlišná řešení s rozdílnými konsekven- ho století spatřoval F. W. Singer (1965, 127–128) cemi po interpretaci cetnovské nádobky. V prvém v pozůstatcích nádobky, která byla roku 1963 případě by waldsassenská nádobka byla do nejse- nalezena v areálu prehistorické fortifikace v Neu- verovýchodnějšího výběžku Horní Falce zavleče- dürrlas-Birkenbühl, Ldkr. Wunsiedel. Klíčovým na teprve v moderní době a její skutečné naleziš- znakem této nádobky je její keramické těsto, tě by se nacházelo s vysokou pravděpodobností nádobka je silně slídnatá, slabě vypálená a světlé- kdesi v oblasti bajuvarské sídelní oikumeny. Wald- ho střepu, což vedlo A. Hejnu (1971, 514) k přijetí sassenskou nádobku by pak bylo potřeba vnímat Singerova názoru a úvahám o lokalitě Neudürr- pro potřeby srovnání s cetnovským nálezem jako las-Birkenbühl jako o další raně středověké fortifi- náhodně zvolený vzorek charakteristického zbo- kaci na Chebsku, protože takto popsaný materiál ží spjatého s bajuvarským prostředím. Pokud by vcelku odpovídal staršímu keramickému horizon- však waldsassenský kus skutečně pocházel z takto tu raně středověkého opevnění Chebu, které právě severně položené oblasti, která je pro tuto kate-

70 Nádobka mladšího merovejského období z Cetnova (Zettendorf), okr. Cheb

Tab. II Výběr dvojkónických nádob s hřebenovou výzdobou se vztahem k cetnovskému nálezu. 1 – Dlouhé Mosty, okr. Cheb (kresba J. Hasil); 2 a 3 – Kleinbardorf, Gm. Sulzfeld, Ldkr. Rhön-Grabfeld (podle Haberstroh 2000); 4 – Lunstädt, Ldkr. Merseburg (kresba M. Beránek); 5 – Wolmirsleben, Ldkr. Salzlandkreis (podle Schmidt 1976). – Tab. II Eine Auswahl der Gefäße mit der Beziehung zum Fund aus Cetnov (Zettendorf). 1 – Dlouhé Mosty (Lange Brücke), Kreis Cheb (Eger) (Zeichnung J. Hasil); 2 und 3 – Kleinbardorf, Gm. Sulzfeld, Ldkr. Rhön-Grabfeld (nach Haberstroh 2000); 4 – Lunstädt, Ldkr. Merseburg (Zeichnung M. Beránek); 5 – Wolmirsleben, Ldkr. Salzlandkreis (nach Schmidt 1976). gorii raně středověké keramiky z jihu Německa známá paralela, nádobka pocházející z pohřebiš- již značně výstřední, spojoval by jej s nádobkou tě Kleinbardorf, Gm. Sulzfeld, Ldkr. Rhön-Grab- z Cetnova navíc ještě obdobný sídelněhistorický feld, v oblasti východního předpolí Spessartu, jež kontext, tj. bylo by třeba jej interpretovat opět pochází z hrobového celku č. 2, který je možno v souvislosti s komunikačním potenciálem krajiny zejména díky kombinaci typů skleněných korál- delikátně položené na nejvýznamnějším středo- ků relativně bezpečně datovat do první poloviny evropském rozvodí (Dunaj/Labe/Rýn) ještě před 7. století (Haberstroh 2000, 250–251, Abb. 4).10 tím, než byla zasídlena nositeli západoslovanské S cetnovským nálezem jej spojuje vedle dvojkónic- hmotné kultury a jazyka. Další příklady obdobných atypických kera- 10 Autor textu si dovoluje na tomto místě poděkovat Dr. J. Haberstrohovi­ za doplňující informace a poskytnutí mických tvarů je třeba hledat již ve vzdálenějších kresebné a fotografické dokumentace ke studiu, jakož i za regionech. Mezi nimi vynikne jako snad nejbližší podnětnou diskusi.

71 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 ké profilace i absence jakéhokoliv náznaku hrdla. ti lunstädského exempláře jsou bohužel dalším Ústí je dekorováno linií hřebenového vpichu, faktorem, který jej spojuje s Cetnovem; nádob- svrchní kónus je opět členěn hřebenovými liniemi, ka byla získána stavebními dělníky roku 1946 které v případě kleinbardorfského exempláře zasa- a odevzdána do Landesmuseum Halle, takže opět hují i pod úroveň maximální výduti, kde v tom- chybí jakákoliv dokumentace archeologického to případě chybí druhý pás hřebenového vpichu, kontextu. B. Schmidt – zřejmě víceméně opráv- jenž se však naopak uplatňuje v rámci výzdoby něně – pokládá tento nález celistvé nádobky za plecí (viz tab. II: 2). Obě nádobky mimoto spo- součást hrobové výbavy, kterou řadí ke svému juje obdobné technologické provedení i rozměry. IV. stupni středoněmeckých merovejských pohře- Pozoruhodný je pak celkový kontext lokality, kte- bišť (Schmidt 1961, 14–15). Ten je chronologicky rá „spolu s raně středověkými bronzy ze sousední lokality řazen do období 7. století a je pro něj charakteri- Judenhügel představuje jedno z nejsevernějších nalezišť stická celá řada vnějších vlivů, vedle skandináv- z období okolo roku 600 po Kr. v severním Bavor- ských především opět franské. sku“ (Haberstroh 2000, 253; viz též Wamser 1984, J. Haberstroh (2000, Liste 4, Karte 4) se ve své 136–140, Abb. 100: 4). Zatímco však cetnovský publikaci kleinbardorfského pohřebiště pokusil nález představuje skutečně dosti izolovaný bod vymapovat v ruce robené dvojkónické keramic- na mapě osídlení mladšího merovejského obdo- ké tvary zdobené hřebenovou linií, obě klein- bí jak v rámci severovýchodního Bavorska, tak bardorfské nádobce nejbližší analogie, tj. exem- i Čech, dokládá J. Haberstroh (2000, 255) zejména pláře z Cetnova a Lunstädtu, zde ovšem chybějí. na základě písemných pramenů, že oblast dneš- Naopak je zde zahrnuto velmi široké tvarové spek- ního dolnofransko-durynského pomezí se právě trum, tj. vedle ryze dvojkónických nádobek i hrn- okolo roku 600 stává zájmovou oblastí franské covité tvary, mísy, konkrétnímu tvaru nepřiřadi- říše (viz též Bednaříková 2009, 241; Bergmann a kol. telné zlomky a osudí (Kümpfe), mezi které jako 2008, 196–204). Její moc – resp. snad moc jejích specifický případ řadí J. Haberstroh právě i čistě mocensko-ideologických exponentů, tzv. duces dvojkónické tvary, takže výsledný obraz rozšíření religiosi – se mohla opírat právě o znovuobsazená takto vlastně ad hoc definované skupiny keramic- starší výšinná sídliště jako v případě Judenhügelu, ké produkce sahá od alamanské přes bajuvarskou, v jehož zázemí se nachází kleinbardorfské pohře- durynskou až k saské sídelní oblasti (viz obr. 2). biště. Jeho hmotná kultura ostatně na franské Pokud se ovšem přidržíme užšího vymezení dvoj- prostředí celkem zřetelně odkazuje, nejvýmluvněji kónusu cetnovského typu, zůstane z 21 položek – a z hlediska zájmu této stati nejzásadněji – prá- doplněného Haberstrohova katalogu necelá pěti- vě dvojkónickou profilací nejen již výše zmiňova- na, konkrétně čtyři lokality, a to Cetnov, Klein- né, excentricky zdobené nádobky, ale i drobným bardorf a Lunstädt, k nimž přibude navíc ještě exemplářem zjištěným v hrobě bojovníka (nálezo- Wolmirsleben, dnes Ldkr. Salzlandkreis. V tomto vý celek č. 1, Haberstroh 2000, Abb. 3), který svou případě se jedná o kolekci keramických nádob profilací i výzdobou (viz tab. II: 3) zcela zapadá do z hrobů, které byly – opět bez jakékoliv doku- intencí bohužel jen nepsanou konvencí definova- mentace – zničeny okolo roku 1925 (Schmidt 1976, ného pojmu franský dvojkónus. Nr. 172, 37). Jedna z těchto nádob (Schmidt 1976, Na okraji souboru obdobné keramiky pocháze- Taf. 163: 8) představuje ryze dvojkónický tvar, jící ze středního Německa (Schmidt 1961, 113, Taf. rozměrově srovnatelný s předchozími exemplá- 24–25), tj. z někdejší durynské oblasti, jejíž elita ři. Výzdoba se v tomto případě soustředí toliko v období první poloviny 7. století již participovala zejména na oblast maximální výduti a omezuje se na franské expanzi, je potom možno zaznamenat pouze na hřebenovou výzdobu (tab. II: 5). další blízkou paralelu cetnovské nádobky, kte- Oblast rozšíření nádobek cetnovského typu rá pochází z lokality Lunstädt, Ldkr. Merseburg (obr. 2, zvýrazněno) se zužuje na oblast širšího (Schmidt 1961, Taf. 25: e; Schmidt 1966, 201, 204; Posálí, kam jako předhůří Smrčin spadá i oblast Schmidt 1976, 87). Její dvojkónické tělo přechází Chebské pánve, a do relativně úzkého časového bezmála do kulovitého tvaru, ústí nádoby potom horizontu ohraničeného první polovinou 7. století. z této siluety opět nijak nevystupuje. Výzdoba je opět provedena hřebenovými liniemi, které stej- ně jako v předchozích případech člení celé plece Závěr nádobky; v takto vzniklých kazetách se potom – namísto hřebenového vpichu – uplatnil okrouhlý Na základě provedeného rozboru technologic- mřížkovaný kolek, ovšem velikost předmětu již kých a morfologických znaků cetnovské nádobky opět přibližně odpovídá oběma výše zmíněným lze konstatovat, že její výše zmíněná atypičnost nádobkám (viz tab. II: 4). Nálezové okolnos- snad platí pro tuto jejich konkrétní (fenotypic-

72 Nádobka mladšího merovejského období z Cetnova (Zettendorf), okr. Cheb

Obr. 2 Rozšíření merovejské keramiky s kombinovanou hřebenovou výzdo- bou, oblast výskytu nádobek cetnov- ského typu graficky zvýrazněna (podle Haberstroh 2000, upraveno a doplněno). – Abb. 2 Die Verbreitung­ der merowin- gerzeitlichen Keramik mit kombinierten Kammverzierung, der Bereich des Vor- kommens von Gefäßen des Zettendorfer Typus graphisch markiert (nach Haber- stroh 2000, bearbeitet und ergänzt). 1 – Badeborn; 2 – Cetnov; 3 – Dittenheim; 4 – Eggolsheim; 5 – Emden; 6 – Farsleben; 7 – Goddelsheim; 8 – Großfahner; 9 – Halberstadt; 10 – Hettstadt; 11 – Kirchheilingen; 12 – Klein­bardorf; 13 – Kleinlangheim; 14 – Lundtädt; 15 – Mergentheim; 16 – Mühlhausen; 17 – Neckarelz; 18 – Oberdischingen; 19 – Statuelle; 20 – Weißenburg; 21 – Wolmirsleben.

kou) kombinaci, nikoliv však pro jednotlivé sledo- okraji franské hrnčířské tradice, zatímco bajuvar- vané faktory. Začneme-li nejmarkantnějším z nich, skou oblast tento fenomén téměř nezasáhl. tj. dvojkónickou stavbou, nabízí se zde dva kul- Doposud nevelký soubor vypublikovaných turní okruhy, pro které je tato profilace typická, nádobek cetnovského typu lze nejspíše nahlížet tj. franský dvojkónus a tradice bajuvarských osu- jako specifickou skupinu artefaktů, na nichž se dí. Pro bajuvarskou keramiku je potom typické projevuje spojení všech výše zmiňovaných znaků; výrazné prostorové členění výzdoby a velmi kva- jde tedy technologicky, morfologicky a koneč- litní technologické zpracování. S prvním z těchto ně i geograficky o okrajovou skupinu keramiky znaků se v případě cetnovského nálezu setkává- mladšího merovejského období. Periferní charak- me, s druhým však již nikoliv, pakliže toto v prin- ter měla pak ve vztahu k merovejskému králov- cipu relativní tvrzení budeme chápat v kontextu ství i oblast jejího výskytu; právě v první polovi- soudobé germánské keramiky. Variabilita techno- ně 7. století došlo k završení integrace Durynků logie je naopak typická pro keramiku, jíž by snad do svazku franské říše, což s sebou vedle mno- s jistou dávkou rezervovanosti bylo možno ozna- ha jiných vazeb nepochybně přineslo i vzájem- čit jako zboží franské tradice, pro které je genoty- nou interakci v rovině hmotné kultury, třebaže pem právě franský dvojkónus. Analýzu druhého o mechanismech této kulturní výměny se lze vyja- markantního znaku, tj. kombinované hřebenové dřovat na základě dostupné pramenné báze jen výzdoby na v ruce robených nádobách, provedl již v rovině modelů a spekulací. J. Haberstroh (2000, Karte 4, Liste 4). Z jeho závěrů Pouze hypotetická potom zůstane i diskuse lze odvodit jako nejpravděpodobnější hypotézu o konkrétním významu cetnovského nálezu pro výrok, že tento prvek je charakteristický pro zbo- studium dějin osídlení a komunikačního význa- ží vznikající na východním, resp. jihovýchodním mu Chebské pánve. Příspěvkem do této diskuse

73 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 bude i esovitá záušnice typu SR1 dle R. Hannigo- Hasil, J. 2008: Chebsko a Horní Franky – kontaktní region vé (2003) nalezené roku 2014 na k. ú. Cetnova – Franské říše a západních Slovanů. In: R. Šimůnek (ed.): Hasil Beránek v tisku Regiony – časoprostorové průsečíky? Historická geogra- viz – ( ); v každém případě fie, Supplementum 2, 77–97. jde však o raritní, přesto poměrně zřejmý doklad Hasil, J. 2010: Raně středověké osídlení Chebska. Studia velmi raných kontaktů s oblastí Posálí, jimž zatím Medievalia Pragensia 9, 7–73. medievistické bádání zřejmě nevěnovalo tolik Hasil, J. 2014: Das sogenannte Historische Egerland – pozornosti, kolik by si toto pozoruhodné téma zwischen dem mittelalterlichen Landesausbau und dem Ausbau der modernen Gemeindeidentität. In: E. Dring- zasluhovalo. muth-Dallmer – J. Klápště (eds.): Tradition – Umgestal- tung – Innovation: Transformationsprozesse im hohen Zusammenfassung Mittelalter. Praehistorica 31/2, 209–219. Hasil, J. – Beránek, M. (v tisku): Esovitá náušnice karolin- Der Beitrag fokkusiert ein marginales Phänomen der ského typu z k. ú. Cetnov, okr. Cheb. In: P. Břicháček – frühmittelalterlichen germanischen Sachkultur, und zwar M. Metlička (eds.): Sborník k 70. narozeninám PhDr. doppelkonische, kammverzierte Gefäße, die am Ostrand Pavla Šebesty. des Frankenreiches des frühen 7. Jahrhunderts vorkommen Hejna, A. 1965: Zbytek opevnění slovanského hradiště (Abb. 4). Die vereinzelten Funde dieser Art, die der Autor v Chebu. Archeologické rozhledy 17, 825–830. als Zettendorfer Typus bezeichnet, häufen sich im Saale- Hejna, A. 1971: Archeologický výzkum a počátky sídlištní- gebiet und wurden durch das zugehörigen Grabinventar ho vývoje Chebu a Chebska II. Památky archeologické datiert. 62/2, 488–550. Der einzige Fund (Abb. 2) auf dem Gebiet der heutigen Klápště, J. 2003: Dějepis a archeologie: Příbuzenství jak se Tschechischen Republik stammt aus Cetnov (Zettendorf), patří. In: J. Klápště – E. Plešková – J. Žemlička (eds.): Kreis (Cheb) Eger, und wurde am 23. September 1997 am Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. naro- Boden des ausgelassenen Staudammes Skalka (cca 5 km zenin Dušana Třeštíka. Praha, 96–109. westlich von Eger, für eine Genaue Lokalisierung siehe Klír, T. 2015: Hydronymie Chebskanv kontextu severový- Abb. 1) von einem Fischer gefunden und dem Kreismuse- chodního Bavorska. Praehistorica 32/2, 173–223. um in Eger übergeben. Die erste Auswertung und Publi- Koch, U. 1977: Das Reihengräberfeld bei Schretzheim, 2 sv. kation erfolgte durch den Egerer Kreisarchäologen PhDr. Berlin. P. Šebesta. Losert, H. 1993: Die früh- bis hochmittelalterliche Keramik Die Gefäße des Zettendorfer Typus (Abb. 3, Nr. 3, 4 und 5) in Oberfranken. Zeitschrift für archäologie des Mitte- sind als Derivat des sog. fränkischen Doppelkonuses zu lalters, Beiheft 8. verstehen, als ein Konglomerat und so auch als ein Zeug- Losert, H. 2003: Altenerding in Oberbayern. Struktur des niss der fränkisch-baierisch-thüringischen Einflüsse am frühmittelalterlichen Gräberfeldes und „Ethnogenese“ Ostrand des merowingischen Kulturkreises. der Bajuwaren. Berlin. Macháček, J. s. a.: Archeologie a dějepis. Jak ano a jak ne. Studia Mediaevalia Pragensia, Medievistické fórum Literatura [online]. [cit. 9. 4. 2012]. Dostupné z: http://praha5. ff.cuni.cz/smp/sites/default/files/Machacek%20-%20 Bednaříková, J. 2009: Frankové a Evropa. Praha. %20Archeologie%20a%20d%C4%9Bjepis.pdf Bergmann, R. a kol. 2008: Missionierung und Christianisie- Neustupný, E. 2007: Metoda archeologie. Plzeň. rung im Regnitz- und Obermaingebiet. Schriftenreihe Profantová, N. 2000: Slovanské výšinné sídliště z Třebovle, des Historischen Vereins Bamberg 41. okr. Kolín. K problému napodobení cizích předloh Bierbrauer, V. 2004: Zur ethnischen Interpretationen in der v keramice. Archeologické rozhledy 52/4, 647–664. frühgeschichtlichen Archäologie. In: W. Pohl (Hrsg.): Schmidt, B. 1961: Die späte Völkerwanderungszeit in Mittel- Suche nach der Ursprüngen: von den Bedeutung des deutschland. Halle/Saale. frühen Mittelalters. Wien, 45–84. Schmidt, B. 1966: Zur Keramik des 7. Jahrhunderts zwis- Brather, S. 2004: Etnische Interpretation in der früh- chen Main und Havel. Prähistorische Zeitschrift 43/44, geschichtlichen Archäologie: Geschichte, Grundlagen 167–235. und Alternative. Berlin – New York. Schmidt, B. 1970: Die späte Völkerwanderungszeit in Mittel- Brather, S. 2011: Ethnizität und Mittelalterarchäologie: deutschland. Katalog, Südteil. Berlin. Eine Antwort auf Florin Curta. Zeitschrift für Archäo- Schmidt, B. 1976: Die späte Völkerwanderungszeit in Mittel- logie des Mittelalters 39, 161–172. deutschland. Katalog, Nord- und Ostteil. Berlin. Burke, P. 2005: Variety kulturních dějin. Brno. Singer, F. W. 1965: Mittelalterliche Keramik aus dem Fichtel- Burke, P. 2011: Co je to kulturní historie? Praha. gebirge. Kulturwarte 11, 122–133. Curta, F. 2007: Some remarks on ethnicity in mediaeval Šebesta, P. 1995: Cetnov, okr. Cheb. Výzkumy v Čechách archaeology. Early mediaeval Europe 15, 159–185. 1990–2, č. 179, 43. Daniel, U. 2005: Kompendium Kulturgeschichte: Theorien, Šebesta, P. 2002: Die älteste Spuren der Kolonisation in Praxis, Schlüsselwörter. Frankfurt am Main. Cheb/Eger. Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ost- Hanning, R. 2003: S-Schläfenringe frühmittelalterlichen bayern/West- und Südböhmen 12, 204–210. Gräberfeldern Nordostbayerns. In: I. Ericsson – Träger, A. 1985: Die Verbreitung der Stempelverzierung auf H. Losert (eds.): Aspekte der Archäologie des Mittel­ der Keramik des 5.–8. Jh. zwischen Oder/Neiße und alters und der Neuzeit: Festschrift für Walter Sage. Weser. Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bonn, 174–185. Bodendenkmalpflege 29, 159–225. Haberstroh, J. 2000: Die merowingischen Grabfunde von Wamser, L. 1984: Merowingerzeitliche Bergstationen in Kleinbardorf, Gde. Sulzfeld, Lkr. Rhön-Grabfeld. Bei- Mainfranken – Stützpunkte der Machausübung gentiler träge zur Archäologie in Unterfranken, 245–263. Gruppen. Archäologisches Jahr in Bayern 1983, 136–140.

74 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 75–85

Kování štítu z doby římské ve východních Čechách Shield fittings from Roman period in the East Bohemia

Pavel Horník

Abstrakt Následující text se věnuje kování štítů z doby římské na území východních Čech. Poměr- ně úzká nálezová základna čítá typologicky zajímavou skladbu předmětů, které můžeme datovat především do období trvání markomanských válek a do následujícího stupně C1. Mezi štítovými puklicemi jsou zastoupeny typ Jahn 7a (Nepolisy), Zieling B1b (Plotiště nad Labem), Jahn 8 (Městské muzeum a galerie v Hlinsku), Zieling S2 a S4 (Sendražice), kování držadel štítu představují typy Jahn 9 (Nepolisy), Zieling V1 a držadlo přechodného typu (Sendražice).

Abstract Following text describes shield fittings dated to the Roman period which were discovered in the Eastern Bohemia. Despite low quantity of the artifacts, their typological variety is remarkable. Whole assemblage can be dated to the Marcomannic Wars Period and the subsequent C1 period. Shield bosses are represented by types Jahn 7a (Nepolisy), Zieling B1b (Plotiště nad Labem), Jahn 8 (Town museum and gallery in Hlinsko), Zieling S2 and S4 (Sendražice). Assemblage is complemented with shield handle fittings types Jahn 9 (Nepolisy), Zieling V1 and transitional type (Sendražice).

Klíčová slova: doba římská – Čechy východní – štít – štítová puklice – držadlo štítu Key words: Roman period – East Bohemia – shield – shield boss – shield handle

Úvod Kování štítu

Štít v době římské tvořil běžnou, respektive Ačkoli je nálezová základna poměrně úzká, nezbytnou výbavu bojovníka. V našem prostředí poskytují východní Čechy typologicky zajímavý jsou komponenty štítu nalézány nejčastěji v kon- soubor kování štítů. Skupinu štítových puklic textu pohřebišť, nálezy ze sídlišť jsou velmi vzác- můžeme na základě morfologických vlastností né. Pramenná základna se v prostoru východních rozdělit do 2 základních kategorií. První katego- Čech opírá o starší hrobové nálezy z Nepolis rii představují puklice s tzv. tyčinkovitým trnem. (Koudelka 1904–1905, 137–140; Jílek 2009, obr. 7: Někdy se pro ně v literatuře také používá označe- 1, 6) a Plotišť nad Labem (Rybová 1980). V přípa- ní puklice s tupým trnem. Do této kategorie patří dě komponent štítu ze Sendražic (Rybová 1972, puklice z hrobu 189 z rozsáhlé žárové nekropo- 499, obr. 1: 6, 7; 2: 7; 3) je určení kontextu velice le v Plotištích nad Labem a puklice z osamocené- nesnadné. Může jít o depot, kenotaf či o rozruše- ho hrobu bojovníka z Nepolis. Druhou kategorii né hroby. Jedna štítová puklice nejasného původu představují železné puklice s polokulovitou klen- je evidována ve sbírkách Městského muzea a gale- bou ze Sendražic a puklice uložená v Městském rie v Hlinsku (Hornik – Jílek 2010, obr. 1, 2)1. muzeu a galerii v Hlinsku. Stejným způsobem můžeme kategorizovat kování držadel štítů. První

1 Bronzová štítová puklice objevená D. Víchem na k. ú. Jevíč- historicky tato oblast souvisí s územím Moravy (Droberjar – ko (Pardubický kraj) do této práce zahrnuta není, neboť Vích 2011, 34–35).

75 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Nálezy štítu ve východních Čechách: 1 – Nepolisy; 2 – Plotiště nad Labem; 3 – Sendražice; 4 – Městské muzeum a galerie v Hlinsku. – Fig. 1 Shield findings in Eastern Bohemia: 1 – Nepolisy; 2 – Plotiště nad Labem; 3 – Sendražice; 4 – Town museum and galery in Hlinsko.

skupinu představují držadla s úchytnou destičkou trnu, výška límce a celková výška puklice. Podle trapézovitého tvaru ze Sendražic, druhou skupinu těchto kriterií oba východočeské exempláře repre- držadlo s vějířovitě rozšířenou nýtovou destičkou zentují dva zcela odlišné typy. Plotišťská puklice z Nepolis, třetí samostatnou kategorii představuje se vyznačuje krátkým, 3 cm dlouhým souměr- druhé držadlo ze Sendražic (viz níže). ným trnem, zakončeným nevýrazným plochým Puklice s tupým trnem prodělaly dlouhý tvaro- prstencem (tab. I: 1). N. Zieling ji ve svém třídě- vý vývoj (srov. Adler 1993, 39, Abb. 3: Be1–Be6; ní přiřadil k typu A1a, který je charakteristický Zieling 1989, 1011–1019, Taf. 1–7). Hlavním krité- krátkým, směrem ke konci se rozšiřujícím trnem riem pro jejich klasifikaci a třídění je tvar a délka (Zieling 1989, 30, 685, Taf. 1: A1a). V tomto ohle-

76 Kování štítu z doby římské ve východních Čechách du se plotišťský nález vymyká a nelze jej ztotož- Stejně jako v našem případě, i zde byl bojovník nit s uvedeným typem podle Zielingova třídění. uložen do bronzového östlandského vědra (Píč Puklice svou celkovou profilací dle jeho třídění 1897, 515–516, tab. LXXII: 7). Další analogické lépe odpovídá typům A1b, případně B1b. První tvary lze spatřit na pohřebišti v Lužci nad Vltavou z uváděných typů má symetrický trn zakončený v hrobě 42 (Kytlicová 1970, 296, 348, obr. 11: 3) plochým prstencem. Límec puklice je stejně jako nebo v dnes nerevidovatelném souboru z Přerova v našem případě krátký a kolmo nasedá na okraj, nad Labem (Píč 1905, 303; Šnajdr 1906, 142–144; který je zpravidla velice široký (Zieling 1989, 30, Preidel 1930, 228). Studovaný typ puklic se začal Taf. 1: A1b). Okraj puklice z hrobu 189 v Ploti- těšit oblibě v průběhu stupně B2, kam je u nás štích nad Labem byl v minulosti zničen, a jeho řazena puklice z hrobu č. 2 z pohřebiště v Luž- šířka je tedy nerekonstruovatelná. Podle Zielinga ci nad Vltavou (Kytlicová 1970, 350), jeho obliba jsou všechny známé exempláře puklic A1b datová- stoupá v průběhu markomanských válek a vytrácí ny do pozdní doby laténské. Na východočeském se během stupně C1a (Ilkjær 1990, 330, Abb. 199). pohřebišti se ovšem začalo pohřbívat během mar- České nálezy jsou nejčastěji spojeny právě s hori- komanských válek (Rybová 1980, 163–164; Voko- zontem markomanských válek a následujícím lek 1993, 89) a nejmladší hroby jsou datovány do stupněm C1a (srov. Hornik 2011, 46, tab. 5). závěru pozdní doby římské a snad i do počátku Součást výbavy bojovníka z Nepolis tvořila 5. století (Godłowski 1992a, 27). A. Rybová puklici pozdní varianta držadla s vějířovitě rozšířený- řadí k první fázi pohřebiště, která odpovídá hori- mi úchytnými destičkami (tab. I: 3) typu Jahn 9. zontu markomanských válek až počátku mladší Obdobná držadla z území Čech prozatím postrá- doby římské (Rybová 1980, 153, 162–163). V otáz- dáme, naopak z Moravy je znám jeden exemplář ce geografického rozšíření se puklice typu A1b z chaty č. 4 v Mušově „V Pískách“ (Tejral 2008, 76, s českým prostorem zcela míjí, objevují se totiž obr. 4: 3). Nejstarší kusy těchto držadel se objevují ve Skandinávii a ojediněle v Polsku (Zieling 1989, od stupně B2, nejmladší exemplář pochází z nor- 30). Datace a prostorová distribuce tedy nedo- ské lokality Ås Vestre a je datováno do stupně C2 voluje ztotožnit naši puklici s uvedeným typem (Zieling 1989, 211, 957). Kování držadla včetně předmětu. V úvahu tedy přichází puklice typu puklice typu Jahn 7a je charakteristické pro 5 sku- B1b. Ta se vyznačuje krátkým okrajem, vyšším pinu bojovnických hrobů przeworské kultury, límcem a trnem zakončeným plochým knoflíkem. která je datována do rozmezí stupňů B2/C1–C1a Tyto typy jsou řazeny do počátku mladší doby (Godłowski 1992b, 72, ryc. 3; týž 1994, Abb. 3). římské (Zieling 1989, 42, 44). To by i lépe odpoví- V nedávné době se pohřbu bojovníka z Nepo- dalo datování pohřebiště v Plotištích nad Labem. lis věnoval J. Jílek, který upozornil na některé Pohřeb 189 není možné přesněji datovat, jelikož przeworské prvky ve výbavě hrobu. Zejména na do něj nebyly uloženy žádné další milodary. železnou přezku typu AG 16 a železný vědérko- Druhá puklice s tyčinkovitým trnem pochází ze vitý závěsek. Neopomněl ovšem připomenout, že žárového hrobu bojovníka z Nepolis na Novobyd- s tradicí žárových pohřbů uložených v bronzo- žovsku. Pohřeb uložený v pozdní variantě östland- vých nádobách se u polabských Germánů setká- ského vědra typu Eggers 41 (Jílek 2012, 31, obr. 35) váme již od pozdní doby laténské (Jílek 2009, 257). byl objeven dělníky při kopání písku již v roce Druhou kategorii nálezů puklic představuje 1904 (Koudelka 1904–1905, 137–140). Puklice se typologicky nesourodá skupina štítových puklic vyznačuje dlouhým, směrem ke konci se rozšiřu- s polokulovitou klenbou. Dva odlišné typy puklic jícím trnem (tab. I: 2), což ji řadí k puklicím typu pocházejí ze svazku zbraní ze Sendražic a jeden Jahn 7a (Jahn 1916, 175–176, Taf. III: 7a). Četné kus ze sbírek Městského muzea a galerie v Hlin- hrobové nálezy puklic tohoto typ dokládají jejich sku. Poslední jmenovaná puklice byla v nedávné oblibu zejména u polabských Germánů a v pro- době publikována (Hornik – Jílek 2010). Mimo středí przeworské kultury (Jahn 1916, 195; Zieling typologického a chronologického určení jsou 1989, 49, 64). Běžně se s ním setkáváme ovšem v textu rozebrány složité nálezové okolnosti, pro- i ve Skandinávii, kde jsou řazeny do tzv. skupi- to se jich na tomto místě dotkneme jen okrajově. ny zbraní typu Gutteberg (Bemmann 1994, 183). U nálezu je jako místo původu uváděna Bílá Hora Jejich výskyt je doložen i ve středním Podunají, (Frolík 1989, 19, obr. 9). Ve východních Čechách kde jsou zastoupeny exempláři z Blížkovic (Čer- však nenalézáme lokalitu ani pomístní název toho- vinka 1937, 113, obr. 5; Droberjar – Peška 1994, 282, to jména. Není vyloučeno, že do sbírek muzea Abb. 4: 2), Pasohlávek (nepublikováno) a Dunaj- mohly být přijímány nálezy bezprostředně nesou- skej Stredy (Varsik – Prohászka 2009, 193, obr. 5: 7). visející s oblastí Hlinecka, ale rovněž z jiných Z území Čech můžeme jmenovat například puk- regionů. Nemůžeme také vyloučit, že puklice se lici z žárového pohřbu z Libře (Píč 1897, 515). do sbírek muzea dostala po ničivém požáru, kte-

77 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. I Kování štítů: 1 – Plotiště nad Labem, hrob 189, (kresba M. Pleska); 2, 3 – Nepolisy (podle J. Jílek, kresba M. Pleska); 4 – Městské muzeum a galerie v Hlinsku (kresba J. Jílek); 1 – puklice Zieling B1b; 2 – puklice Jahn 7a; 3 – držadlo Zie- ling S1; 4 – puklice Jahn 8. – Tab. I Shield fittings: 1 – Plotiště nad Labem, grave 189, (M. Pleska’s drawing); 2, 3 – Nepolisy (according to J. Jílek, M. Pleska’s drawing); 4 – Town museum and galery in Hlinsko (J. Jílek’s drawing); 1 – shield boss Zieling B1b; 2 – shield boss Jahn 7a; 3 – shield handle Zieling S1; 4 – shield boss Jahn 8.

78 Kování štítu z doby římské ve východních Čechách rý Hlinsko zachvátil v noci z 2. na 3. října roku základě čehož se podařilo vyčlenit dva rozdílné 1874. Požár se nevyhnul ani vznikajícímu muzeu typy a definovat pro ně i prostorovou distribuci, a puklice může být dokladem solidarity muzejní- což hraje důležitou roli zejména pro exempláře ků z jiných oblastí Čech, kteří se snažili pomoci ze Sendražic. Puklice typu S4 jsou zastoupeny s obnovou sbírkového fondu (Hornik – Jílek 2010, výhradně v oblasti Skandinávie (Zieling 1989, 151; 597). Z morfologického hlediska se jedná o želez- Ilkjær 2001, 294, 299, Abb. 290), kde tvoří náplň nou puklici s polokulovitou hladkou klenbou bez skupiny zbraní Vannolum (Bemmann 1994, 183, znatelného límce a s rovným okrajem (tab. I: 4). Abb. 4). Oproti tomu výskyt puklic typu Zieling Tyto znaky nám dovolují puklici ztotožnit s typem S2 je spojen s prostorem przeworské kultury, vzác- Jahn 8 (Jahn 1916, 176, Abb III: 8). Prostorová dis- ně jsou známy i z prostoru západobaltské kultury tribuce těchto tvarů je značná. Jejich výskyt je dolo- (Zieling 1989, 151; Godłowski 1992a, 74, 83, ryc. 3: 8, žen v Polabí a na území západně od něj až k Rýnu týž 1994, 171) a v Přičernomoří (Kazanski 1994, 437, (Zieling 1989, 142–143). Časté jsou jejich nálezy Fig, 2: 3–4). Podle popisu J. L. Píče a H. Prei­ i ve Skandinávii (Bemmann 1994, 183, Abb. 4; dela pochází z Čech nejméně 6 kusů tohoto typu. Ilkjær 1994, 243, Abb. 7: HAP A; týž 2001, 294, J. L. Píč uvádí puklici z Černěvsi na Litoměřicku Abb. 287). Jejich obliba je patrná v prostředí prze- (Píč 1905, 132, Tab. LXII: 7) jako nejbližší analo- worské kultury (Godłowski 1992b, 74, 83, ryc. 3: 7, gii ke čtyřem puklicím s knoflíkem, které měly být týž 1994, 171) a v Pobaltí (Godłowski 1974), ojedině- nalezeny na nekropoli Dobřichov-Třebická. Tři le se vyskytují i v Pontické oblast (Kazanski 1994, puklice měly být podle Píčova popisu zhotoveny 437, Fig. 2: 1). Z Moravy a Slovenska tyto puklice ze železa a jedna z bronzu (Píč 1905, 143). Tyto prozatím neznáme (Droberjar – Peška 1994; Ver- nálezy jsou dnes bohužel nerevidovatelné (Rybo- čík 2007). Z chronologického hlediska je obecně vá 1972, 513). Další exemplář pochází ze Ctiněvsi akceptován názor, že se s nejstaršími exempláři na Litoměřicku (Píč 1905, 299; Preidel 1930, 241, tohoto typu setkáváme na počátku mladší doby Abb. 275). N. Zieling považuje puklice typu S2 za římské ve stupni C1a jejich používaní vrcho- typicky przeworské a jejich nálezy mimo prostor lí během mladší fáze stupně C1b (Zieling 1989, této východogermánské kultury chápe jako impor- 143–146; Ilkjær 1990, 318, 330, Abb. 199), v Pobal- ty případně jako napodobeniny (Zieling 1989, 151). tí je tento typ používán ještě během stupně C2 Zaměříme-li naši pozornost na výše uvedené české (Godłowski 1974, 69, tab. VI: 26; týž 1994, 170–171, nálezy s cílem prošetřit jejich východogermánský Abb. 1: 43, 2: 8). V otázce provenience jsou želez- původ, případně alespoň przeworské vlivy, nara- né puklice typu Jahn 8 běžně chápány jako nápo- zíme na problém, který představuje nemožnost doba římských bronzových předloh (Jahn 1916, revidovat většinu těchto starších celků. Výjimku 47, 176; Godłowski 1977, 70; Kokowski 1994, 373). představuje hrob bojovníka z Černěvsi. Součást Tendenci napodobovat římská militaria pozoru- výstroje mimo štítové puklice tvořila dvojice želez- jeme již od poloviny 2. stol. (Schultze 1994, 365). ných hrotů kopí. Jeden z hrotů byl zdoben vybí- Nejzajímavější soubor komponent štítu ve jením, což je stejně jako kombinace dvou hrotů východních Čechách poskytly tzv. svazky zbraní ze kopí uložených v jednom hrobě typickým prvkem Sendražic. Dnes promíšený soubor, který neumož- przeworské kulturu ve stupni C1 (Rybová 1972, ňuje rekonstruovat nálezové celky, obsahoval dvě 507–508; Godłowski 1992b, 72, 74, ryc. 3; Jílek 2009, polokulovité puklice a stejný počet kování držadel 257). Hrot kopí, ne-li celý soubor nálezů z pohřbu štítu (Rybová 1972, 499, obr. 1: 6, 7; obr. 2: 3, 7). v Černěvsi, by tedy mohl mít původ v przewor- První puklice má polokulovitou klenbu poniče- ské kultuře. V případě souboru ze Sendražic je nou korozí, její vrchol zdobila cylindrická báze situace poněkud složitější. Součástí souboru je zakončená drobným kulovitým knoflíkem (tab. II: sice železná ostruha typu Ginalski F1 (Ginalski 1). Výrobek patří k typu Zieling S2 (Zieling 1989, 1991, 64, ryc. 13: 1–6). Typ odpovídá V. skupině Taf. 18: S2). Druhá puklice má rovněž polokulovi- ostruh podle K. Godłowského (1970, 8, Fig. 2: f), tou, korozí poničenou klenbu. Její horní část byla jejíž původ je hledán v okruhu przeworské kultu- ozdobena dvojkonickým bronzovým knoflíkem ry. Nicméně doklady puklic typu S4 v jejím sídel- (tab. II: 3), respektive špicí. Tento znak je charak- ním regionu prozatím chybí a pojí se výhradně se teristický pro puklice typu Zieling S4 (Zieling 1989, severským prostředím. Stejného původu by snad Taf. 18: S4). A. Rybová, která se sendražickému mohl být i stočený meč náležící k typu Vimose- nálezu podrobně věnovala, obě puklice hodnotí -Illerup, subtyp 4 (Biborski – Ilkjaer 2006, 228). jako jeden shodný typ a sice jako puklice s kno- Centrem výskytu těchto zbraní je spatřováno prá- flíkem (Rybová 1972, 507–514). Nezohledňuje vě v Severní Evropě. V przeworské kultuře stejně ovšem morfologicky odlišné znaky ve tvaru kno- jako v Čechách je tento typ meče velice vzácný. flíků. Dnešní bádání k těmto znakům přihlíží, na Sendražický exemplář je prozatím jediným zná-

79 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. II Kování štítů: 1–5 Sendražice (podle A. Rybová, kresba M. Pleska); 1 – puklice Zieling S2; 2 – držadlo Zieling V1; 3 – puklice Zieling S4; 4 – držadlo přechodného typu; 5 – nýt. – Tab. II Shield fittings: 1–5 Sendražice (according to A. Rybová, M. Pleska’s drawing); 1 – shield boss Zieling S2; 2 – shield handle Zieling V1; 3 – shield boss Zieling S4; 4 – transitional type of shield handle; 5 – rivet.

80 Kování štítu z doby římské ve východních Čechách mým kusem z horního Polabí a tudíž předsta- je v horní části perforovaná. Otvorem je provlečen vuje nejjižnější doklad studovaného typu vůbec nýt s dvojkónickým knoflíkem (tab. II: 5). Podob- (Biborski – Ilkjær 2006, 236). Zbývající doprovodné ným způsobem byla upevněna i některé ozdobná nálezy nevykazují příliš velkou geografickou cit- kování a nýty štítu z dánského obětiště Illerup livost. Železné závěsné kování pochvy meče zdo- Ådal (Ilkjaer 2001, 314 WUI2, 329–331), analo- bené rostlinným motivem náleží k typu IIIB 2. gické typy nýtu zde ovšem nenajdeme. Tvarově Kování je doloženo v provincionálním prostředí, shodné typy předmětu, v počtu několika desítek, stejně tak i v prostoru osídleném Germány. Zpra- často zhotovených ze stříbra či bronzu nalezneme vidla jsou tato kování považována za produkt v severoněmeckém obětišti Thorsberg. K. Rad- římsko-provinciálních dílen (Carnap-Bornheim datz je jen velmi nejistě interpretuje jako součásti von 1991, 32–33; Kaczanowski 1992, 37). V prostoru kování koňského postroje (Raddatz 1987, Taf. 54: severně od římské hranice jsou železné varianty 10–14, 55–58). Prakticky stejný nýt známe z frag- zdobené rostlinnými motivy mimo Čechy (Sen- mentu držadla z Dobřichova-Třebické (Píč 1905, dražice) doloženy i v Norsku (Solbørg), Dánsku tab. LXXXVI: 21). Nápadná podobnost mezi (Vimose) a Německu (Zauschwitz). Všechna jme- puklicí typu S4 a ozdobnými nýty držadla vedla novaná kování jsou považována za produkt řím- A. Rybovou k závěru, že předměty mohly patřit ských dílen (Hundt 1959/60, 56, 62, Abb. 1: 2–4, k sobě (Rybová 1972, 515). To by znamenalo, že 5, 11; Kaczanowski 1992, 37). Obecně jsou kování držadlo, stejně jako puklice, by mohly mít severo- typu IIIB 2 nejčastěji zastoupena v materiálu na evropský původ. území dnešního Polska, Německa, Dánska a Nor- Předměty ze Sendražic jsou zajímavé i způso- ska (Carnap-Bornheim von 1991, 32–33; Miks 2007, bem uložení. Nález je popisován jako dva svazky 294–297). Římského původu jsou i fragmenty předmětů uložené kolmo do země až do hloubky pánve a vědra, které tvořily součást svazků. Nůž, 130 cm (Rybová 1972, 498). S uložením předmětů nůžky, zlomky trojvrstvého hřebene a 4 hroty kopí v podobě svazků se setkáme velice vzácně. Ten- nemají velkou geografickou citlivost a není je tedy to způsob uložení je znám z žárových nekropolí možné považovat za typicky severské či przewor- Hamburg – Marmstorf a Hamfelde (Gojda 1984, ské rysy hmotné kultury. Železná, dnes ztracená 69). Pohřebiště leží zhruba 40 km vzdušnou čarou kování držadla štítu, zakončená úchytnými destič- od sebe. V našem případě za současného stavu kami trapézovitého tvaru (tab. II: 2) náleží k typu poznání není možné sendražické svazky pova- Zieling V1. Jedná se o mezi Germány velice oblí- žovat za nálezy z pohřebiště. Katastrální území bený tvar, rozšířený od konce druhého a počátku Sendražic je sice velice bohaté na archeologic- třetího století (Jahn 1916, 192–193) v širokém pro- ké památky pravěkého stáří, ovšem povrchová storu Svobodné Germánie, nejčastěji však v pro- a detektorová prospekce zde prozatím nepotvr- středí przeworské kultury a u polabských Germá- dila další aktivity z doby římské2. Při samotném nů (Zieling 1989, 219). Výzkumy bažinných obětišť záchranném archeologickém výzkumu Z. Friedle- dokládají jejich oblibu i v Severní Evropě (Ilkjaer ra v Sendražicích byla ručně skryta plocha 150 m2 2001, Abb. 19). Daleko zajímavější je druhé ková- a žárové hroby v tomto prostoru odkryty nebyly ní držadla, které má poměrně dlouhou rukojeť, (Rybová 1972, 498). Interpretace svazku je nesnad- zakončenou po jednom očku pro nýt na každé ná. J. Bantelmann (1975, 15) soudí, že by se moh- straně. Na očka plynule navazují úchytné destič- lo jednat o kenotafy, rozrušené hroby, případně ky veslovitého tvaru s otvorem pro nýt (tab. II: 4). o sklady zbraní. Z konstrukčního hlediska se jedná o prolnutí dvou Jak se ukazuje, soubor nálezů ze Sendražic technologických výrobních postupů. První postup obsahuje prvky cizí hmotné kultury pocházející představují kruhová očka pro nýt, která odkazují ze tří rozdílných kulturních okruhů, a sice z pro- na výrobní tradici držadel starší doby římské. Stej- středí przeworské kultury, Skandinávie a římských ným odkazem je i kombinace dvou otvorů pro nýt provincií. Przeworské vlivy vzhledem k sousedství na každé straně držadla. Destička veslovitého tva- východních Čech s oblastmi obsazenými nosite- ru pak poukazuje na vývojově mladší a pokroči- li uvedené kultury nejsou ničím překvapivým. lejší kování držadel štítu sklonku 2. století a násle- Interakce mezi polabskými Germány ve východ- dujícího období (Rybová 1972, 514–515). Držadlo ních Čechách a przeworskou kulturou se již velmi samotné představuje jakýsi vývojový mezičlánek vzácně projevují na počátku doby římské. Inten- mezi staršími a mladšími modernějšími konstrukč- zita těchto vztahů nabývá na síle na sklonku star- ními typy, a proto bychom jej mohli v rámci typo- ší doby římské v průběhu markomanských válek logického třídění označit jako držadlo „přechod- ného typu“. K držadlu patří ozdobné nýty. Ty jsou 2 Databáze AO MVČ „excerpta“ © Muzeum východních složeny z ozdobné duté polokulovité části, která Čech v Hradci Králové.

81 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 a neochabuje ani v následujícím období (Jílek U: Městské muzeum a galerie v Hlinsku 2009, 251, 257–271). Štítová puklice typu Zieling Lit.: Frolík 1989, 19, obr. 9; Hornik – Jílek 2010, 597, S4 společně s mečem typu Vimose-Illerup, sub- obr. 1. typ 4 představují nejjižnější výskyt těchto skandi- návských forem zbraní. Jejich posun z domovské Nepolisy (okr. Nový Bydžov) kulturní zóny nejspíše směřoval přes území držené Obj. žárový hrob przeworskou kulturou a souvisí s kontakty mezi Puklice: silně deformovaná; okraj: deformovaný, oběma oblastmi. Posun těchto předmětů dále v jednom otvoru dochovaný nýt s polokulovitou k jihu až na naše území může souviset s vnitřní- hlavicí; límec: poškozený; klenba: konická, zakon- mi procesy a změnami uvnitř przeworské kultu- čená tyčinkovitým bodcem; ∅ 15 cm, dv. 13,7 cm, ry, které se udály v druhé polovině 2. století a na typ Jahn 7a (tab. I: 2). počátku 3. století, kdy se její rozsah posouval stále Držadlo: přelomené; úchytné destičky vějířovitě více k jihu a jihovýchodu (Tejral 1970, 205–206). rozšířené, s jedním nýtovým otvorem (1 × 1), v jed- Další možnou interpretaci nabízí sama skuteč- nom otvoru dochovaný nýt; d. 19 cm, typ: Jahn 9 nost, že soubor byl uložen někdy po skončení (tab. I: 3). markomanských válek. Zbraně mohly patřit cizím Výbava: Fe hrot kopí typu Kaczanowski XXII, br. válečníkům, kteří se do konfliktu zapojili. Výskyt östlandské vědro Eggers 41, Fe přezka s příchyt- římských předmětů v barbarském prostředí pozo- nou destičkou Madida-Legutko AG 16, kostěný rujeme dlouhodobě v průběhu celé doby římské vícedílný hřeben, kousky přetavených skel (asi a jejich objev ve svazcích zbraní není nikterak korálky), vědérkovitý závěsek. překvapivý. Dat.: B2/C1–C1a U: Městské muzeum Nový Bydžov Lit.: Koudelka 1904, 137–140; Sakař 1970, 34; Jílek Závěr 2009, 257, obr. 7.

Komponenty štítu objevené ve východních Plotiště nad Labem (okr. Hradec Králové) Čechách a popsané v tomto textu jsou z chro- Obj. žárový hrob 189 nologického hlediska spojeny s tzv. horizontem Puklice: korodovaná; kraj: téměř chybí; límec: ver- markomanských válek a s následujícím stupněm tikální, poškozený, část chybí; klenba: nízká kuže- C1, kdy vrcholí ukládání zbraní do hrobových cel- lovitá, zakončena krátkým tyčinkovitým bodcem, ků. V mladším úseku mladší doby římské se tento v bodce 3 cm; dv. 8,5 cm, typ: Zeiling B1b (tab. I: 1). zvyk pozvolna vytrácí a není divu, že se tento pro- Dat.: B2/C1–C1 ces nevyhnul ani sledovanému regionu, z něhož U: Muzeum východních Čech v Hradci Králové komponenty štítu, jakož i zbraně obecně, téměř Lit.: Rybová 1979, 363, Abb. 12: 8, 9, táž 1980, 153; úplně chybí. Absence kování štítu datovaných do Vokolek 1993, 89; Zieling 1989, Taf. 3: B1b. časné a starší fáze starší doby římské můžeme dát do souvislosti s malým množstvím pohřebišť, kte- Sendražice (okr. Hradec Králové) rá byla v tomto prostoru prozatím prozkoumána. Obj. neznámý S celkem 5 kusy štítových puklic a 3 exemplá- Puklice: 1. Fe frag., okraj: zkosený, dochovány dva ři kování držadel štítu a počtem lokalit nepatří otvory pro nýt, tři Fe nýty s polokulovitou hlavicí; východní Čechy k nejbohatším. Na druhou stra- klenba: polokulovitá, silně vyklenuta, na vrcho- nu ve srovnání s jinými regiony, vyjma středních lu ozdobný hrot s kuželovitou základnou zdo- Čech, nikterak nezaostávají. benou rýhami, zakončený kulovitým knoflíkem; ∅ 14,2 cm, inv. č. 131505 typ: Zieling S2 (tab. II: 1); 2. okraj: zkosený, tři otvory pro nýt, dochová- Katalog ny dva Fe nýty s polokulovitou hlavicí; Fe frag, klenba: polokulovitá silně vyklenutá, na vrcholu Bílá hora-Hlinsko ozdobný hrot hruškovitého tvaru; ∅ 16 cm, inv. Obj. neznámý č. 131506, typ: Zieling S4 (tab. II: 3). Puklice: silně korodovaná, okraj: rovný s. 2 cm, Držadlo: 1. přelomené a poškozené korozí; na opatřen třemi otvory pro nýt, dochovány dva Fe rukojeť navazuje očko pro nýt, které přechází nýty s polokulovitou hlavicí; klenba: polokulovi- ve veslovitě rozšířenou úchytnou destičku; nýt tá, silně vyklenutá ø 146 mm, v 67 mm, inv. č. H 2 × 2, dd. 12 cm a 9,2 cm, inv. č. 131507, typ: pře- 1754 typ: Jahn 8 (tab. I: 4). chodný (tab. II: 4). 2. do dnešních dnů se nedo- Výbava: neznámá chovalo, dokumentováno pouze fotograficky Dat.: rámcově C1–C2 a následně kreslen. Rukojeť: doutníkovitého tva-

82 Kování štítu z doby římské ve východních Čechách ru; úchytné destičky: veslovitého tvaru s jedním Amongthe items in collections of the town museum and nýtem (2 × 1); typ: Zieling V1 (tab: 3: 2). gallery in Hlinsko is shield boss with half sphered dome type Jahn 8 (tab. I: 4); (Hornik – Jílek 2010). Artifact was Výbava: meč typu Vimose-Illerup, subtyp 4, br. obtained from place called Bílá Hora (Frolík 1989, 19, Fig. 9) nákončí pochvy meče (patrně peltoidní), 5 zlom- but in the Eastern Bohemia is not place with this name. We ků kování opasku, římské železné závěsné kování can’t exclude that some artifacts from other regions might meče s tauzováním typ IIIB 2, bronzová kování have been added to the museum collections. We cannot (patrně pochvy), 4 Fe hroty kopí, Fe nůž, dvě Fe exclude that the shield boss was brought to the museum after devastating fire which occurred in October 1874. destičkovité ostruhy se dvěma nýty a masivním Also the museum building was damaged by raging fire, so odsazeným trnem typ Jahn 27, 2 Fe knoflíkovité shield boss may be a proof of solidarity which was received ostruhy Ginalski F1, Fe pérové nůžky, fragment Fe from the other museum institutionsto help renew dam- nůžek, fragmenty br. soupravy naběračky a cední- aged collections (Hornik – Jílek 2010, 597). In the terms of ku typ Eggers 160–161, zlomek br. pánve, zlomky chronology is commonly accepted that the oldest specimens are dated to the beginning of the younger roman period trojvrstvého kostěného hřebene, br. slitky, br. okraj (phase C1) and usage of these items is on the highest level pravděpodobně kotlíku, br. kování, Fe nástroj. during beginning of the phase C1b (Zieling 1989, 143–146; Dat.: C1a Ilkjær 1990, 318, 330, Abb. 199), in the Baltic region is this U: Národní muzeum type commonly used throughout the phase C2 (Godłowski Lit.: Carnap-Bornheim von 1991, 32–33; Rybová 1974, 69, Tab. VI:26; same 1994, 170–171, Abb. 1: 43, 2: 8). 1972 Ginalski 1991 Jahn Most interesting assemblage of shield components in , 499; , 64, 66, ryc. 13: 1–4; the Eastern Bohemia was provided by “bundle of weap- 1921, 25, 27; Zieling 1989, Taf. 18: S2, S4, Taf. 30: V1. ons” found in Sendražice. Presently mixed assemblage contained shield boss with half sphered dome and two iron handle fittings (Rybová 1972, 499, Fig. 1: 6, 7; Fig. 2: 3, 7). Summary Fist shield boss (Tab. II: 1) was identified as type Zieling S2 (Zieling 1989, Tab. 18: S2) and second is Zieling S4 (Ziel- Although few in numbers shield fittings found in Eastern ing 1989, Taf. 18: S4). S4 type shield bosses are exclusively Bohemia are very variable. Early finds from Nepolisy are Scandinavian artifacts (Zieling 1989, 151; Ilkjær 2001, 294, main source of the artifacts (Koudelka 1904–1905, 137–140; 299, Abb. 290) and they are associated with the Vannolum Jílek 2009, Fig. 7: 1, 6), Plotiště nad Labem (Rybová 1980) group of weapons (Bemmann 1994, 183, Abb. 4). On the and Sendražice (Rybová 1972, 499, Fig. 1: 6, 7; 2: 7, 3). other hand occurrence of the Zieling S2 is linked with the One shield boss of uncertain origin is registered in the Przeworsk settlement area. This typeis also rarely present in collections of the town museum and galery in Hlinsko (Hor-­ the region of wesbatlic culture (Zieling 1989, 151; Godłowski nik – Jílek 2010, Fig. 1, 2). 1992a 74, 83, ryc. 3: 8, same 1994, 171) and in the Black Sea Shiled boss found in Plotiště nad Labem (grave 189) region (Kazanski 1994, 437, Fig, 2: 3-4). N. Zielingregard is characterized by 3 cm long symmetrically shaped spike type S2 as exclusively Przeworsk and findings outside of which is ended by indistinctive flat ring (tab. I: 1). N. Ziel- its settlement region as imports or imitations (Zieling 1989, ing has assigned this shiled boss to type A1a which is 151). Assemblage also contained the iron spur type Ginal- typical for its short and gradually widening distant end of sky F1 (Ginalski 1991, 64, ryc. 13: 1–6). Spur of this type are the spike (Zieling 1989, 30, 685, Tab. 1: A1a). The Shield similar to the spurs from V group according to K. Godłowsky boss is more resembling types A1b or B1b because of its (1970, 8, Fig. 2: f), in the region of Przeworsk culture is overall shape. Shield boss type Zieling A1b differs from the believed to be the origin of this group. However the evi- mentioned artifact by the broader edge, which is usually dence of the S4 type shield bosses in its settlement area very wide. In additionis this type of the shield boss dated is missing. Coiled sword type Vimose-Illerup, subtype 4 to the younger iron age (Zieling 1989, 30, Taf. 1: A1b). Con- (Biborski – Ilkjaer 2006, 228). North Europe is considered trary the Eastern Bohemian burial site and grave number as main occurrence area for this type of weapons. In the 189 – where the artifact was found are dated to the period Przeworsk culture is its presence very rare. So far is sword of the Marcommanic wars (Rybová 1980, 153, 163–164). from Sendražice only one of its kind from the upper Elbe Shield boss can be probably associated with the Zieling region which means that further south finding of these B1b type rather than A1a type. Zieling B1b is typical for its type (Biborski – Ilkjaer 2006, 236). Remaining findings narrow edge, higher collar and spikefinished by flat knob. didn’t show any precise area of distribution. Iron fitting This type of shield fitting is dated to the start of the young- of the scabbard which is decorated by inlayed metal was er roman period (Zieling 1989, 42, 44), this fact corresponds identified as type IIIB 2 its origin is considered Roman with dating of the Plotiště burial site. (Carnap-Bornheim, C. von 1991, 32–33).Fragments of pan Grave excavated in Nepolisy contained remains of and bucket which formed bundle are also Roman. Knife, the warrior. Remains was put in to the late variant of the scissors, fragments of the three layered comb and 4 spear östland bucket type Eggers 41, in the container was also points have not typical area of presence which means that found shield boss type Jahn 7a and handle type 9 (Koudelka we cannot consider them as typically Nordic or Przeworsk. 1904–1905, 137–140; Jílek 2009, 257, obr. 7: 1, 6; same 2012, Shield handle fitting which is made from iron and ended 31, Fig. 35). J. Jílek re-examined this grave recently and by trapezium shaped plates (Tab. II: 2) belong to the type pointed out przeworsk features among the grave goods Zieling V1 and it is lost nowadays. Among the Germanic (iron belt buckle type AG 16 and the iron bucket shaped tribes is this shape very popular and is common since the pendant). He didn’t forget to remind the fact that the cre- end of the second and beginning of the third century (Jahn mation burials in the bronze vessels are present among Elbe 1916, 192–193). Often is found in Przeworsk culture and Germanic tribes since late phase of the younger iron age Elbe Germanic settlement area (Zieling 1989, 219). Second (Jílek 2009, 257). Burial isdated to the phase B2/C1 or C1a. handle fitting is far more interesting because of its longer

83 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 handle ended with one rivet hole on each side. Rivet holes Veröffentlichungen des Vorgeschichtlichen Seminars are connected with paddle shaped lug plates also with rivet Marburg Sonderbd. 8, 271–301. loops (Tab. II: 4). From the structural point of view there Droberjar, E. – Vích, D. 2011: Nové žárové pohřebiště z doby are present two different technological procedures. First římské v Jevíčku-Předměstí, okr. Svitavy. In: E. Drober- of them is represented by the circle shaped rivet loop and jar (ed.): Archeologie barbarů 2010: Hroby a pohřebiště combination of rivet hole on each side of the handle which Germánů mezi Labem a Dunajem. Studia Archaeologica are common in the older Roman period. Paddle shaped Suebica 1, 23–38. plate is example of younger and more advanced shield han- Ginalski, J. 1991: Ostrogi kabłąkowe kultury przeworskiej. dle fitting which was used in the end of the second century klasyfikacja typologiczna. Przegląd archeologiczny 38, and in the following period (Rybová 1972, 514–515). The 53–84. handle itself represents connecting link in the transition Godłowski, K. 1970: The chronology of the late roman period between older and younger construction types and because and early migration period in central Europe. Zeszyty of that we can label it as “transitional type of handle”. Dec- naukove Uniwersytetu Jagiellońskiego 217. Prace Ar- orative rivets which are composed of perforated hollow cheologiczne­ 11. half-sphere part are part of the handle. Double conical rivet Godłowski, K. 1974: Chronologia okresu późnorzymskiego is stick through the hole (Tab. II: 5). Because of the striking i wcezesnego okresu wędrówek ludów w polce północ- resemblance between shield boss type S4 and decorative no-wschodniej. Roznik Białostocki 12, 9–109. rivets is possible that items could belong together (Rybová Godłowski, K. 1977: Materiały do poznania kultury przewor- 1972, 515). This opinion can lead to conclusion that both skiej na Górnym Śląsku (część 2). Materiały starożytne the handle and the shield boss can share same origin in the i wczesnośredniowieczne 4, 7–238. region of northern Europe. Godłowski, K. 1992a: Die Chronologie der jüngeren und Mentioned shield components discovered in the Eastern späten Kaiserzeit in den Gebieten südlich der Sudeten Bohemia are chronologically connected with the Marco- un Karpaten. In: K. Godłowski – R. Madyda-Legutko mmanic wars and subsequent C1 period, when weapon (eds.): Probleme der Relativen und Absoluten Chrono- deposition in the funeral context is on its peak. In the logie ab Latènezeit bis zum frühmittelatter. Materialien younger part of the younger Roman period is this behavior des III. Internationalen Symposiums: „Grundprobleme gradually abandoned.It is obvious that this process affect- der frühgeschichten Entwicklung im nördlichen Mittel- ed even the Eastern Bohemia region where shield fittings donaugebiet“, 3.–7. Dezember 1990, 23–54. and weapons in general are very rare. This condition can be Godłowski, K. 1992b: Zmiany w uzbrojeniu ludnośti kultury caused by low number of excavations conducted on burial przeworskiej w okresie wpływów rzymskich. In: Arma sites in this area. et Ollae. Studia dedykowane profesorowi Andrzejowi With overall low number of the sites and with total five Nadolskiemu w 70 roznicę urodzin i 45 roznicę pracy shield bosses and three shield fittings we cannot consider naukowej. Łodż, 71–88. Eastern Bohemia as rich. On the other hand in the compari- Godłowski, K. 1994: Die Chronologie der germanischen son with other regions (except the Middle Bohemia) we can Waffengräber in der jüngeren und späten Kaiserzeit. regard them as average. (Translated by: Bc. Marek Pacák) In: C. Carnap-Bornheim von (ed.): Beiträge zu römis- cher und barbarischer Bewaffnung in der ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten. Veröffentlichungen Prameny des Vorgeschichtlichen Seminars Marburg Sonderbd. 8, 169–178. Databáze AO MVČ „excerpta“ © Muzeum východních Gojda, M. 1984: K problematice hrobů s výzbrojí na stře- Čech v Hradci Králové doevropských pohřebištích doby římské. Archeologické rozhledy 36, 67 – 89. Hornik, P. 2011: Štíty z doby římské v Čechách, rukopis Literatura diplomové práce, Katedra archeologie FF UHK, Hra- dec Králové. Bantelmann, N. 1971: Hamfelde, Kreis Herzogtim Lauen- Hornik, P. – Jílek, J. 2010: Polokulovitá štítová puklice typu burg. Einurnfeld der römischen Kaiserzeit in Holstein. Jahn 8 ze sbírek městského muzea a galerie v Hlinsku. Neumünster. In: J. Beljak – G. Březinová – V. Varsik (eds.): Archeoló- Bemmann, J. 1994: Zur zeitlichen Ordnung von Waffen- gia barbarov 2009. Archeologica Slovaca Monographi- gräbern de jüngern römischen Kaiserzeit in Norwegen. ae. Communicationes 10, 597–602. In: C. Carnap-Bornheim von (ed.): Beiträge zu römis- Hundt, H. J. 1959/60: Eiserne römische Schwertriemenhal- cher und barbarischer Bewaffnung in der ersten vier ter. Saalburg-Jahrbuch 18, 52–66. nachchristlichen Jahrhunderten. Veröffentlichungen Frolík, J. 1989: Archeologické památky Hlinecka a Chras- des Vorgeschichtlichen Seminars Marburg Sonderbd. 8, tecka, Hlinsko v Čechách. 179–188. Ilkjær, J. 1990: Illerup Ådal 1. Die Lanzen und Speere, Text- Biborski, M. – Ilkjær, J. 2006: Illerup – Ådal. 11. Die Schwer- band. Århus. ter. Århus. Ilkjær, J. 1994: Das Mooropfer von Illerup Ådal – Der Stand Carnap-Bornheim, C. von 1991: Die Schwertriemenbügel aus der Bearbeitung in Jahr 1994. In: C. Carnap-Bornheim dem Vimose (Fünen). Zur Typologie der Schwertebü- von (ed.): Beiträge zu römischer und barbarischer Bewa- gel der römischen Kaiserzeit im Barbarikum und in den ffnung in der ersten vier nachchristlichen Jahrhunder- römischen Provinzen. Marburg. ten. Veröffentlichungen des Vorgeschichtlichen Semi- Droberjar, E. – Peška, J. 1994: Waffengräber der römischen nars Marburg Sonderbd. 8, 233–248. Kaiserzeit in Mähren und die Bewaffnung aus dem Ilkjær, J. 2001: Illerup Ådal 9–10. Die Schilde. Højbjerg/ Königsgrab bei Mušov. In: C. Carnap-Bornheim von Århus. (ed.): Beiträge zu römischer und barbarischer Bewaff- Jílek, J. 2009: Doklady kontaktů mezi polabskými Germá- nung in den ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten. ny, przeworskou a wielbarskou kulturou ve východních

84 Kování štítu z doby římské ve východních Čechách

Čechách. In: M. Karwowski – E. Droberjar (eds.): Rybová, A. 1972: Svazky zbraní z mladší doby římské v Sen- Archeologia Barbarzyńców 2008: powiązania i kontakty dražicích o. Hradec Králové. Památky archeologické 63, w świecie barbarzyńskim. Collectio Archaeologica Reso- 498–530. viensis 13, 249–283. Rybová, A. 1979: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus Jílek, J. 2012: Bronzové nádoby z doby římské na Moravě dem 2–5. Jahrhundert u. Z. I. Teil. Památky archeologic- a naddunajské části Dolního Rakouska. Pardubice. ké 70 (2), 353–489. Jahn, M. 1916: Die Bewaffnung der Germanen in der älte- Rybová, A. 1980: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus ren Eisenzeit etwa von 700 v. Chr. bis 200 n. Chr. Man- dem 2.–5. Jahrhundert u. Z. II. Teil. Památky archeolo- nus Bibliothek 16. gické 71, 93–224. Jahn, M. 1921: Der Reitersporn. seine Entstehung und Sakař, V. 1970: Roman Imports in Bohemia. Fontes Archaeo- früheste Entwicklung. Mannus Bibliothek 21. logiae Pragenses 14. Pragae. Kazanski, M. 1994: Les éperons, les umbo, les manipules de Schultze, E. 1994: Halbkugelige germanische Schildbuckel boucliers et les haches de l’époque romaine tardive dans der römischen Kaiserzeit. In: C. Carnap-Bornheim von la region pantique: origine et diffusion. In: C. Carnap- (ed.): Beiträge zu römischer und barbarischer Bewaff- -Bornheim von (ed.): Beiträge zu römischer und barba- nung in der ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten, rischer Bewaffnung in der ersten vier nachchristlichen Veröffentlichungen des Vorgeschichtlichen Seminars Jahrhunderten. Veröffentlichungen des Vorgeschichtli- Marburg Sonderbd. 8, 357–367. chen Seminars Marburg Sonderbd. 8, 429–485. Šnajdr, L. 1906: Nálezy u Přerova n. Labem. Památky arche- Kokowski, A, 1994: Bemerkungen zu Schildbuckeln des Typs ologické 1904–1905 (1906), 139–144. Jahn 8 (Ilkjær Typ 5a–5b). In: C. Carnap-Bornheim von Tejral, J. 1970: K interpretaci severovýchodních prvků (ed.): Beiträge zu römischer und barbarischer Bewaff- v hmotné kultuře moravské oblasti na sklonku starší nung in der ersten vier nachchristlichen Jahrhunderten, doby římské. Památky archeologické 61, 184–212. Veröffentlichungen des Vorgeschichtlichen Seminars Tejral, J. 2008: Ke zvláštnostem sídlištního vývoje v době Marburg Sonderbd. 8, 369–376. římské na území severně od středního Dunaje. In: Koudelka, J. 1904: Archeologický nález u Nov. Bydžova. E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachůtová (eds.): Památky archeologické 21, 1904–1905 (1906), 137–140. Barbarská sídliště, Archeologie barbarů 2007. Spisy Kytlicová, O. 1970: Pohřebiště z doby římské z Lužce nad archeologického ústavu AV ČR Brno 37, 67–98. Vlatavou (okr. Mělník). Památky archeologické 61, Varsik, V. – Prohászka, P. 2009: Nové poznatky o osídlení Veľ- 291–374. kého Žítného ostrova v době rímskej. In: M. Karwow­ Miks, Ch. 2007: Studien zur römischen Schwertbewaffnung ski – E. Droberjar (eds.): Archeologia barbarzyńców in der Kaiserzeit. Kölner Studien für Archäologie der 2008: Powiazania i kontakty w świecie barbarzyńskim. römischen Provinzen Bd. 8. Materiały z IV. Protohistorycznej Konferencji Sanok, Píč, J. L. 1897: Archeologické výzkumy ve středních Čechách. 13.–17. października 2008. Rzeszów, 187–210. Památky archeologické 17 (1896–1897), 479–538. Verčík, M. 2007: Die germanischen Bewaffnung der älteren Píč, J. L. 1905: Čechy na úsvitu dějin. Svazek 3. Žárové hro- römischen Kaiserzeit aus dem Gebiet der südwestli- by v Čechách a příchod Čechů, Praha. chen Slowakei. Analecta archaeologica Ressoviensia 2, Preidel, H. 1930: Die germanischen Kulturen in Böhmen 131–160. und ihre Träger I. Kassel/Wilhelmshöhe. Vokolek, V. 1993: Počátky osídlení východních Čech. Hradec Raddatz, K. 1987: Der Thorsberger Moorfund Katalog. Tei- Králové. le vo Waffen und Pferdegeschirr, sonstige Fundstücke Zieling, N. 1989: Studien zu germanischen Schilden der aus Metall und Glas, Ton- und Holzgefässe, Steingeräte. spätlatène- und der römische Kaiserzeit im freiem Ger- Offa-Bücher 65. manien. BAR Intenational Series 505.

85

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 87–97

Povodí řeky Vláry v době římské Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic The Vlára river basin in the Roman Period Some considerations about Vlachovice settlement

Tomáš Chmela

Abstrakt Studie pojednává o doposud zcela nové kapitole protohistorie východní Moravy. Tou je nově identifikované sídliště v povodí řeky Vláry na katastrálním území obce Vlachovice, v poloze zvané Kaštýl – Hrbáčkovo pole. Kolekce keramických artefaktů získaná povrcho- vou prospekcí umožňuje datovat lokalitu do průběhu 2. století s případným vyzněním na počátku 3. století po Kr. Toto období je charakteristické mohutnou expanzí osídlení, která kulminuje v éře markomanských válek. Problematika vlachovického sídliště je ukotvena do regionálních souvislostí, přičemž bez povšimnutí nezůstává ani otázka nedalekého římské- ho Laugaricia a historických událostí s ním spojených. Autor se věnuje také problematice potenciálních kontaktů, s nimiž úzce souvisí otázka možného využívání bělokarpatských průsmyků.

Abstract The contribution deals with a definitely new aspect of the East Moravian Early History. The aim is to describe recently identified flat settlement dated to the Roman period. It is located in the cadastral municipality Vlachovice, in a location called Kaštýl – Hrbáčkovo pole. Collection of ceramic artifacts recovered surface prospection allows dating site in the course of the second century with the possible tone of the beginning of the 3rd century AD. This period is characterized by a massive settlement expansion, which culminates in the era of the Marcomanni wars. The topic is widely discussed in a regional context with a special interest in a question of the possible relations to nearby Roman Laugaricio and historical events associated with it. The author also deals with the issue of potential con- tacts. Dependently on it closely related issue is of the possible exploitation of the White Carpathian passes.

Klíčová slova: Valašsko – Vlára – Vlachovice – doba římská – sídliště – magnetometrie – Germáni, Kvádové – Laugaricio – markomanské války – kontakty Key words: Valachia – Vlára river – Vlachovice – Roman Period – settlement – magneto- metry – Germans – Quadi – Laugaritio – Markomannic Wars – contacts

Úvodní souvislosti která zásadní měrou formuje reliéf a krajinný ráz, zde představuje určité geologické unikum, neboť Bílých míst v poznání vývoje pravěkého i pro- v průběhu terciérního a kvartérního vývoje zpět- tohistorického osídlení povodí řeky Vláry (obr. 6) nou erozí svého horního toku prolomila hradbu je celá řada. Jedním z nejméně poznaných je doba hřebene Bílých Karpat a postupně odvedla znač- římská, o čemž svědčí dosavadní absence jakých- nou část dosavadního povodí Olšavy, které zaús- koliv dokladů osídlení oblasti (srov. např. Kohou- ťuje slovenským územím do řeky Váh. Vytvořila se tek 1982, 25; Langová 1995, 128–129; Chmela 2011, tak rozsáhlá enkláva vymezená od severu hřebe- 35). Klíčem k pochopení této situace je především nem Vizovických vrchů a od východu severními znalost specifických regionálních souvislostí, dějin partiemi Bílých Karpat. Tato fyzicko-geografická bádání i sídelně-geografických podmínek území predispozice má přímou souvislost s vlastnostmi severních výběžků Bílých Karpat. Řeka Vlára, osídlení, které v minulosti výrazně inklinovalo

87 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 k východněji ležícímu Pováží (srov. např. Pivova- ně např. Kohoutek 1996). Výše naznačené fakto- rová 1967). ry (ne)viditelnosti a (ne)poznanosti pravěkého Povodí řeky Vláry, etnograficky často označo- a protohistorického osídlení povodí Vláry však vané jako jižní Valašsko, je z hlediska geologické nemohou zcela redukovat důležitou roli biologic- a biologické diverzity krajinou velmi dynamickou. kých a klimatických činitelů, které spolu s členi- Celé území patří z geomorfologického hlediska do tým reliéfem a nadmořskou výškou (maximum subprovincie Vnější Západní Karpaty, které prá- například vrchol Klášťov, 753 m n. m., minimum vě v místech průlomu řeky Vláry charakterizuje na českém území – Vlárský průsmyk, 280 m n. m.) dvojice pásemných pohoří – Vizovická vrchovina znevýhodňovaly studovaný region vůči sousedním a Bílé Karpaty. Obě geomorfologické podoblasti bonitním oblastem. Charakter přírodních podmí- se v Povláří setkávají a dále rozpadají do menších nek dobře ilustrují například recentní klimatické lokálních celků oddělených zlomy (podrobněji poměry, kdy studovaný region spadá do různých např. Demek 1987, 64–65, 89–90). I přes tektonic- stupňů mírně teplých oblastí, zatímco od západu kou pestrost je celá oblast geologicky fádní. Jak i od východu jej ohraničují teplé oblasti v údolí již bylo uvedeno, náleží flyšovému pásmu Vněj- řek Morava, resp. Olšava a Váh (srov. Tolasz 2007, ších Západních Karpat, které je tvořeno sedimen- 233). Obdobné relativní rozdíly bychom shleda- tárními horninami, náchylnými k erozi i svahovým li i v případě dalších přírodních činitelů (půdy, deformacím. Tento fakt přispívá k domněnce, že vegetace, srážky, průměrná délka sněhové pokrýv- pouze část člověkem osídlených pravěkých loka- ky aj.). lit je identifikovatelná běžnými archeologickými Výše uvedené argumenty vedou ke konstatová- prospekčními metodami. Doposud je takových ní, že povodí řeky Vláry (zejména v horní polo- nalezišť ve srovnání s přilehlými regiony střední- vině), nepatřilo mezi soustavně a hustě osidlo- ho Pováží či středního Pomoraví podstatně méně vané regiony. I přesto však odtud doklady lidské (poslední pokus o soupis pravěkého a raně stře- přítomnosti máme, a to již od staršího pravěku dověkého osídlení regionu viz Kohoutek 1982). (k tomu nověji např. Chmela 2011, 31–33). Sou- Relativně sporadickou evidenci archeologického střeďme však nyní krátce pozornost především na dědictví lze rovněž přičíst k nízké úrovni profe- epochu mladšího pravěku, především dobu latén- sionální prospekce regionu, která velkou měrou skou, která předznamenává další vývoj jižního vychází z práce dobrovolníků a amatérů (přehled- Valašska na prahu doby římské. V tomto období

Obr. 1 Lokalita Vlachovice, Kaštýl – Hrbáčkovo pole na nedatovaném snímku z 1. poloviny 20. století. V popředí jsou dobře patrné relikty tvrziště a za ním vpravo usedlost rodiny Hrbáčkovy s orbou obdělaným polem. – Fig. 1 Vlachovice, Kaštýl – Hrbáčkovo pole Site on undated photography from the first half of the 20th century. In the foreground are seen relics of a stronghold for him right Hrbáčeks homestead with a field after plowing.

88 Povodí řeky Vláry v době římské Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic dosahuje jižní Valašsko relativně vyšší hustoty zalidnění, která se projevuje v podobě četnějších sídlištních a ojedinělých nálezů. Ty lze rozčlenit buď do okruhu laténské materiální kultury známé z otevřených rovinných sídlišť (Slavičín, Divnice, Štítná nad Vláří-Popov), která vykazuje všech- ny podobnosti se západněji položenými regiony a pak také situace nověji ztotožněné s kulturou púchovskou (výšinné sídliště Brumov – Hrad, srov. Kohoutek 1992), která snad v regionu přetrvá- vá až na práh doby římské. Tato zvláštní symbióza nemá v českém prostředí obdoby a vyžaduje roz- hodně samostatný rozbor. Situace v době římské představuje pro oblast povodí řeky Vláry z hlediska úrovně dosavadních znalostí jisté novum a je předmětem dalších sub- kapitol studie.

Osídlení v poloze Vlachovice – Kaštýl

Vlachovice patří co do stavu poznání k nejlépe probádaným obcím východní Moravy. Toto kon- statování neplatí jen pro archeologii, ale i pro další segmenty regionálně orientovaného studia (sou- hrnně viz Chmela a kol. 2012). Vrátíme-li se zpět, Obr. 2 Lokalita Vlachovice, Kaštýl na mapě 1. vojenského uvědomíme si, že právě zde se nejspíše začaly psát mapování (list č. 96 – Morava); pozoruhodná elevace vybí- hající z opevnění jihozápadním směrem může být stylizova- dějiny archeologického výzkumu jižního Valašska, ným znázorněním polohy Hrbáčkovo pole (zdroj: http:// když v roce 1902 dvojice učitelů Jan Kučera a Jan oldmaps.geolab.cz). – Fig. 2 Vlachovice, Kaštýl – Hrbáč- Prager podnikli sondáž na žárovém pohřebišti kovo pole Site on the map of the 1st Military Mapping kultury lužických popelnicových polí na svazích (Sheet No. 96 – Moravia); remarkable elevation extending Ďulova kopce severně od intravilánu obce (Kučera from southwest fortification may be a stylized representa- tion of the Hrbáčkovo pole Site (source: http://oldmaps 1903). .geolab.cz). Lokalitou Ďulův kopec lze začít stručný přehled vývoje osídlení území obce. Z výzkumů již zmiňo- vaného rozsáhlého pohřebiště lužických popelni- rohy o rozměrech 48 × 39 m a výšce vůči dnu zhru- cových polí pochází také rozsáhlá kolekce štípané ba čtyři metry. Jádro lokality obkružuje doposud industrie mlado či pozdně paleolitického stáří. dobře patrný příkop a z jižní a západní strany také Přes sporadické doklady eneolitické přítomnosti val vysoký přibližně 1,5 m. Tento výrazný útvar člověka ve zdejších končinách se dostáváme k již jazykovitě vybíhá jižním směrem (obr. 2), přičemž uváděnému pohřebišti z mladší a pozdní doby je velmi pravděpodobné, že se jedná o relikt prvot- bronzové v poloze Ďulův kopec. Ačkoliv jde o jed- ní mírné vyvýšeniny, která byla stavbou středově- nu z největších východomoravských žárových nek- kého opevněného sídla zcela rekonfigurována. ropolí, soudobé sídliště zatím neznáme. Nejblíže Původní rozloha zkoumané lokality tak mohla být je tak paradoxně doloženo devět kilometrů sever- v pravěku podstatně vyšší. Strategický charakter ně hradiště na temeni nejvyšší hory Vizovických polohy Vlachovice – Kaštýl pak umocňuje blíz- vrchů – Klášťov. Po vymizení lužického osídlení kost vodního toku, neboť východní část předpolí v regionu následuje absence dokladů osídlení, kte- tvrziště vymezuje koryto řeky Vláry. Od západu rou přervává pouze ojedinělý výskyt několika kusů pak lokalitu ohraničuje drobná vodoteč označo- laténských zlomků situlovitých nádob z území vaná jako Škřekův potok, která se zde vlévá do již obce. Ty jsou předzvěstí sídlištních dokladů ger- zmiňované Vláry (srov. obr. 2, 5). Přímá vazba na mánského osídlení z lokality Vlachovice – Kaštýl. vodoteče spolu s určitým převýšením, které dávalo Jak již sám název napovídá, jde o polohu pří- ochranu před zvýšenou vodní hladinou, předsta- značnou díky mohutnému povrchovému reliktu vují faktory, které zvýhodňovaly tuto polohu ve středověkého hrádku (srov. obr. 1, 3). V terénu se vztahu k potenciálnímu osídlení. Dle ojedinělých projevuje přibližně čtvercovou destrukcí s oblými artefaktů ze sběrů tak mohla být lokalita využí-

89 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 vána již v neolitu (několik kusů neolitické štípa- nyní okolo dvou tisíc předmětů, v drtivé většině né radiolaritové industrie), případně též ve starší zlomků nádob datovaných do vrcholného stře- a mladší době železné (několik kusů keramiky). dověku (zejména 14.–15. století) a novověku. Při Následovala etapa doby římské, o níž pojednávají podrobném studiu této rozsáhlé kolekce byly rov- následující řádky. Nejvýrazněji pak Kaštýl formo- něž vyčleněny fragmenty keramiky, které se svou vala lidská ruka v období vrcholného středověku modelací, ale především výzdobou, hlásí do doby až raného novověku (tvrziště). Uvedené informa- římské. Jde o celkem o 19 zlomků, z nichž 14 vyka- ce čerpáme především z rozsáhlé kolekce povr- zovalo znaky, které umožňují přesnější chronolo- chových sběrů pana Václava Krahuly z Vlachovic. gické zařazení (viz obr. 4). Tento místní neprofesionální badatel se několik Obraťme se však nejprve k technologickým let soustavně věnuje terénní prospekci této loka- vlastnostem daného keramického souboru. V drti- lity, a to zejména v prostoru zvaném Hrbáčkovo vé většině jde o zlomky hrubších v ruce formova- pole, kde dochází k soustavnému naorávání pod- ných nádob, hrnců a zásobnic, čemuž odpovídá povrchových situací (v místě rozvolnění obvodo- rovněž zvolený materiál. Také celkové provede- vého valu lokality). Jde o plochu o rozloze zhruba ní podtrhuje ryze užitkový význam těchto kera- 120 × 20 m, protaženou přibližně v severojižním mických nádob. Použitá základní hmota odpo- směru, která tvoří zemědělské zázemí usedlosti vídá v místě dostupným aluviálním sedimentům č. p. 138 (podrobněji viz obr. 5). Za zhruba pět let s obsahem různě velkých zrn křemene a dalších pravidelných archeologických sběrů bylo z těchto příměsí, které sloužily především jako ostřivo. míst shromážděno na dva tisíce keramických zlom- Klasifikací základní hmoty dospějeme k závěru, ků, které významným způsobem mění datování že jde o materiály středně až hrubě zrnité, v něko- počátků středověkého osídlení těchto míst. Ačko- lika případech obsahující také keramoklasty, tedy liv nedokládají přímo výstavbu hrádku Kaštýl, je sekundárně využitou keramickou drť přimísenou zcela zřejmé, že intenzivní lidské aktivity v těchto do základní hmoty. Tato skutečnost napovídá, místech probíhaly již minimálně ve 13. století. že místní hrnčířství vykazovalo určitou tradici Kolekce artefaktů nashromážděná systematic- a recyklaci ve výrobě. Co se týká způsobu formo- kými sběry v poloze Kaštýl – Hrbáčkovo pole čítá vání nádob, opět šlo o jednoduché technologické

Obr. 3 Lokalita Vlachovice, Kaštýl v podání malíře a grafika Ilji Hartingera. – Fig. 3 Vlachovice, Kaštýl – Hrbáčkovo pole Site depicted by painter and graphic artist Ilja Hartinger.

90 Povodí řeky Vláry v době římské Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic postupy, které mají kořeny hluboko v pravěku, např. Droberjar 1997, Abb. 17: 165, Taf. 55: 5 ad.). tedy modelace slepováním hliněných válečků Výrazným výzdobným motivem germánské kera- a další, blíže neurčité postupy. Z tohoto schématu miky z Vlachovic je aplikace hřebenového orna- se vymyká pouze jediný zlomek, který vykazuje mentu. Jde o nejrůznější typy vlnic (obr. 4: 3, 7, znak určité technologické vyspělosti. Hrubě zfor- 14) a také o hřebenováním vyryté obloučky. První movaná hrncovitá nádoba totiž byla finálně obtá- jmenovaný výzdobný element se vyskytuje opět čena na podložce či jednoduchém kruhu. Co se průběžně ve 2. století po Kr., přičemž není bohu- týká atmosféry výpalu, opět se soubor nevymyká žel v tak drobných fragmentech možné stanovit spíše pravěké výrobní tradici. Zastoupeny jsou jak přesnější datování. Také výzdoba rytými hřebeno- oxidačně, tak i redukčně vypálené kusy, přičemž vými půlobloučky (obr. 4: 6) se vyskytuje v kera- některé hrubší tvary vykazují zevnitř znaky pří- mickém materiálu 2. stol. po Kr. (srov. Droberjar tomnosti redukční atmosféry a zvnějšku oxidační 1997, 66–67; Pieta 1974, obr. 7: 3). Častým elemen- charakter. tem povrchové úpravy nádob v době římské jsou Rozborem technologických vlastností souboru též linie ryté jednohrotým nástrojem. Z Vlachovic nelze přirozeně získat přesnější chronologickou máme tento způsob doložen jednak v podobě výpověď. Tu nám podává především analýza prv- jednotlivé (?) hluboké rýhy (obr. 4: 11), ale i jako ků výzdoby povrchu nádob. V případě souboru složitější, snad šachovnicový ornament (obr. 4: 4), z lokality Vlachovice – Kaštýl máme zastoupeny datovatelný především do 2. stol po Kr. (Droberjar šest základních typů použitého ornamentu: neh- 1997, 67), který známe i z dalších soudobých loka- tové vrypy, elipsovité kolkování, hřebenová výzdoba lit v bělokarpatské oblasti (Peškař 1974, 53). Speci- v pásech a obloučcích, křížené či jednotlivé rýhování fickým typem výzdoby složeným z jednoduchých a přesekávání okraje. Není vyloučeno, že tyto prvky rytých linií je cikcakový ornament, doložený snad úpravy povrchu mohly být uplatněny i v rámci jed- z Vlachovic v podobě jednoho zlomku (obr. 4: 13). né nádoby, nicméně vysoká fragmentárnost sou- Jeho výskyt není tak masový a potvrzuje výše boru nám dává informaci jen o jednotlivostech. naznačené datování souboru keramiky do průbě- Při rozboru jednotlivých typů výzdoby lze čer- hu či pokročilého 2. stol. po Kr. (srov. Droberjar pat jak z analogií ze západněji položených oblastí, 1997, 66–67, Taf. 24: 8, 29: 16 ad.). tak i z přilehlého slovenského Pováží (lokalita se Svědectví o datování germánského osídlení ve nachází prakticky uprostřed pomyslného trojúhel- Vlachovicích poskytují i zlomky okrajů nádob. Do níku daného koncentracemi osídlení doby římské kategorie esovitě profilovaných hrnců patří redukč- na Uherskobrodsku, v okolí Púchova a Trenčína), ně pálený fragment s obsahem slídy v základní kde registrujeme celou řadu germánských sídlišť. hmotě (obr. 4: 1). Uvádí se, že jde vůbec o nejhoj- Nejčastěji se ve Vlachovicích vyskytuje úpra- nější keramický tvar 2. a 3. stol. po Kr. (Pernička va povrchu nádob drsněním v kombinaci s neh- 1966, 140). Posledním charakteristickým znakem tovými vrypy (obr. 4: 5, 8, 10, 12). Ty jsou v lépe vlachovického souboru je přesekávání okraje rozeznatelných případech formovány buď do linií, hrubší nádoby, reprezentované drobným zlomkem pásů či skupin (obr. 4: 8, 10), což patří mezi cha- na obr. 4: 2, které se hlásí do 2. poloviny 2. stol. rakteristické výzdobné znaky germánské kerami- po Kr. (srov. Galuška 1988, 62, tab. VI: 1, 2, 4). ky 2. a 3. století po Kr. Ačkoliv malé fragmenty Výčet keramických zlomků tímto přehledem přímo neprozrazují typ nádoby, ze kterých pochá- končí. Z vlachovické lokality Kaštýl (Hrbáčko- zejí, s ohledem na sílu stěn a provedení povrchu se vo pole) bohužel doposud neznáme jiné, napří- nejspíše jedná o hrubší hrnce či zásobnice. Řadu klad kovové, chronologicky citlivější artefakty, analogií bychom nalezli například v Pomoraví na které by nám umožnily přesněji časově zařadit germánském sídlišti v Ostrožské Nové Vsi (Galuš- zdejší osídlení. I přesto lze obecně konstatovat, ka 1988, tab. VI: 3, 8, 10, 11, 13) nebo z o něco že zdejší sídliště existovalo někdy v průběhu 2., blíže situované slovenské lokality Beluša (Pieta příp. na počátku 3. století po Kr., tedy v období 1974, obr. 8: 13). Obě jmenované lokality se hlá- značného rozmachu germánského osídlení v pro- sí do průběhu 2., resp. počátku 3. století po Kr. storu moravsko-slovenského pomezí a v éře stře- Do trojice svislých linií na podhrdlí je uspořádán doevropské germánské sídelní expanze do mnoha ornament tvořený elipsovitými kolky (obr. 4: 9) podhorských regionů (k tomu např. Beljak 2006; z jediné vlachovické nádoby, která je obtáčena. ale i např. Parczewski – Pelisiak – Szczepanek 2012, Výskyt kvalitněji vyráběných nádob s předpokla- 25–27). Ve srovnání s dosavadní úrovní znalostí dem znalosti hrnčířského kruhu či otočné podlož- jde v případě Vlachovic o vůbec nejvýchodně- ky není na sídlištích 2. a 3. století nijak neobvyklý ji položené germánské sídliště v našich zemích a také bližší analogie k danému typu výzdoby lze (srov. Droberjar 1997, Abb. 1), patřící do okruhu spatřovat především v průběhu 2. století (srov. lokalit situovaných nedaleko hřebenových partií

91 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

2 3

1

5 4

6 7

8

9 10

11

12 13 14

0 5 cm

Obr. 4 Výběr keramiky z Vlachovic, lokalita Kaštýl – Hrbáčkovo pole. Uložení: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně. – Fig. 4 Vlachovice, Kaštýl – Hrbáčkovo pole Site: selected ceramic fragments; deposition: Muzeum jihovýchodní Moravy, Zlín.

Bílých Karpat (podobně např. nověji zkoumaná podpovrchový terénní archeologický výzkum, Hrubá Vrbka, srov. Vachůtová – Zeman 2010). byla daná lokalita podrobena magnetometric- ké prospekci pod vedením Petra Mila z ÚAM FF MU v Brně. Ačkoliv byl primárním cílem prů- Výsledky geofyzikální prospekce zkum blízkého reliktu feudálního sídla (podrob- něji Chmela a kol. 2012), měření zahrnulo v sobě Lokalita Vlachovice – Kaštýl (Hrbáčkovo pole) také téměř celý prostor zkoumaný povrchovými je doposud známa výhradně z povrchových sběrů sběry (Hrbáčkovo pole) s výskytem germánské prováděných v souvislosti se zemědělským vyu- keramiky. Celkem byla zkoumána plocha o roz- žitím místa. Jelikož zde zatím neproběhl žádný loze 6090 m2. Z větších struktur v těchto místech

92 Povodí řeky Vláry v době římské Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic

Obr. 5 Plán lokality Vlachovice – Kaštýl s vyznačením plochy Hrbáčkova pole. Jako podklad je použit letecký snímek s vyznačením výsledků magnetometrického měření. – Fig. 5 Vlachovice, Kaštýl general plan with a specification of the Hrbáčkovo pole Site location (white line). As the base is used aerial photograph and the plan with some results of mag- netometric measurements.

byl zachycen zejména větší podpovrchový objekt púchovské kultury zde nejspíše vyprchalo někdy o průměru zhruba 2,5 metru lokalizovaný východ- na prahu doby římské (k púchovským lokalitám ně od příkopu tvrze. Po celé ploše je však rozptý- viz Chmela 2011, 36; Kohoutek 1992; k chronologii lena i řada menších zahloubených objektů – jam. pak Čižmář 1993, příp. Beljak 2006) a další hmata- Doklady případných obytných staveb nebo výrob- telné stopy sídelních aktivit jsou více než sporé. ních objektů prospekcí zachyceny nebyly (srov. Toto tvrzení může být do jisté míry limitováno obr. 5). stavem poznání a je rovněž bezesporu dáno roz- Je velmi pravděpodobné, že původní rozsah vla- sahem doposud studovaných (prakticky výhradně chovické lokality mohl být daleko vyšší. Ze strany muzejních) sbírek. Několik pozoruhodných infor- západní totiž terénní elevaci narušilo vrcholně mací nad rámec uvádí J. Mana (1956), vycházeje středověké tvrziště s hlubokým příkopem (srov. z informací amatérů shromážděných okolo tehdej- obr. 3). Severní část lokality je zase kryta recentní šího valašskoklobouckého muzea. Ten z námi stu- zástavbou. dované oblasti eviduji několik ojedinělých nálezů římských mincí. Patří sem údajná dvojice mincí císaře Marka Aurelia (161–180 po Kr.) nalezená Regionální sídelní kontext někde mezi Tichovem a Smolinou a dále stříbrná ražba z období vlády císaře Hadriána (117–138 Jak již bylo naznačeno v úvodu studie, dosavad- po Kr.) nalezená snad spolu s dalšími dvěma min- ní přehledy vývoje osídlení jižního Valašska neevi- cemi na Kochavci (Mana 1956, 44). Další kolekce dují prakticky žádné doklady lidské přítomnosti snad pěti římských mincí pochází ze Štítné nad v této oblasti v několika prvních staletích našeho Vláří (srov. Kolbinger – Langová 2011, 297), tedy letopočtu. Osídlení východomoravské enklávy opět z blízkého předpolí Vlárského průsmyku.

93 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 6 Povodí řeky Vláry na moravské straně Bílých Karpat (vyznačeno tečkami) v době římské. ✩ – sídliště ve Vlachovicích; ○ – místa údajných nálezů římských mincí; □ – údajné germánské sídliště v Brumově. – Fig. 6 The River Vlára Basin on the moravian part of the White Carpathians (marked by pointed line) in the Roman period. ✩ – Vlachovice settlement; ○ – places of the unverified finds of Roman coins; □ – unverified Germanic settlement in Brumov.

Bez přesnější specifikace se dále uvádí zmínka izolované, bez vazeb ke svému nejbližšímu okolí. (Mana 1956, pozn. 12) o nálezech sídlištní kera- Soudobá ohniska osídlení ležela jak jihozápad- miky z Brumova, kterou však již nyní nelze ověřit ním, tak také jihovýchodním a východním smě- (srov. obr. 6). rem. K nim musíme jednoznačně přičíst zejména Minimálně zprávy o výskytu římských mincí Poolšaví s rozsáhlými sídelními aglomeracemi však mohou mít alespoň zčásti reálný základ. Uva- v okolí Uherského Brodu (srov. např. Pernička žujeme-li nad jejich datováním, zjistíme, že i ony 1981; souhrnně pro starší dobu římskou Droberjar náleží (pokud vůbec víme) do průběhu 2. stol. po 1997, 164–177), které působí dojmem koncentro- Kr., tedy do doby, kdy existovalo germánské sídli- vaných sídelních center táhnoucích se v délkách ště ve Vlachovicích. Druhé století po Kr. je vůbec několika kilometrů podél levostranných přítoků érou rozmachu germánského osídlení moravsko- Olšavy. Zhruba ve stejné vzdálenosti (cca 25 km -slovenské oblasti (srov. např. Varsik 2008, 38–39), východně) však leží také četné lokality za hrad- které vyvrcholilo římskými vojenskými operacemi, bou Bílých Karpat, na středním a severním Pová- které známe pod pojmem markomanské války. ží (podrobný výčet lokalit uvádí K. Pieta 1974, Vlachovice jsou tak dle nynějšího stavu znalostí s využitím starší studie A. Petrovského-Šichmana nejvýchodnějším germánským sídlištěm v našich 1965) spadající rovněž velkou měrou do období zemích a určitým ostrůvkem osídlení doby římské rozmachu osídlení ve 2. stol. po Kr. s přesahem v povodí Vláry. Charakteristická keramika, která do století následujícího. Svojí velikostí však, za nachází analogie jak v západněji a jižněji polo- současného stavu vědomostí, patrně zdaleka žených oblastech Pomoraví a Poolšaví, tak i ve nedosahují takové rozlohy, jako je tomu v Pool- východně ležícím prostoru slovenské řeky Váh, šaví a pravděpodobně ani hustota osídlení obou však napovídá, že se zdaleka nejednalo o sídlo regionů není srovnatelná. Sídliště ve Vlachovicích,

94 Povodí řeky Vláry v době římské Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic

Obr. 7 Širší sídelní kontext sídliště ve Vlachovicích (označeno hvězdičkou) situovaného v předpolí Vlárského průsmyku, nedaleko historického Laugaricia (označeno čtverečkem). Další znaky: l – sídliště, ▲ – pohřebiště, n – římské pevnos- ti v oblasti limitu (upraveno dle Kolník – Varsik – Vladár 2007). – Fig. 7 Wider settlement context of the Vlachovice Site (market by star point), situated in the Vlára Pass foreground, not far from the historical Laugaritio (marked by square). Another points: l – settlement, ▲ – cemetery, n – Roman forts in the Limes Romanus area (modified after Kolník – Varsik – Vladár 2007).

potažmo oblast povodí Vláry tak spíše odpovídá s takto významným reliéfním útvarem, jsou úva- situaci, kterou registrujeme severně od trenčínské hy nad rolí Vlárského průsmyku namístě. Jedná kotliny (srov. obr. 7). se totiž o orientačně výrazný krajinný prvek, od Vlachovické sídliště lze považovat za vůbec prv- pramene Vláry vzdálený asi dvacet kilometrů. Je ní bezpečný doklad osídlení povodí Vláry v době samozřejmě diskutabilní, a do jisté míry nezodpo- římské. S existencí určitého sídelního celku úzce věditelné, zda kontakty v období existence vlacho- souvisí také otázka charakteru vnějších vzta- vického sídliště v době římské probíhaly směrem hů a podoby komunikační sítě. Ta je v prostoru do Pováží přímo Vlárským průsmykem nebo jinu- Bílých Karpat tradičně spojována s otázkou vazeb dy horským terénem (k této variantě se obsáhleji na průsmyky (Wielowiejski 1966), které několikaná- vyjadřuje zejména na příkladu osídlení púchov- sobně rozčleňují toto pohoří v západovýchodním ské kultury A. Petrovský-Šichman 1965), nicméně směru. Právě Vlárský průsmyk, tedy průlom stej- samotná existence vzájemných kontaktů oběma nojmenné řeky pohořím směrem do údolí Váhu, směry je zřejmá. bývá tradičně označován za komunikační tepnu zpřístupňující a usnadňující orientaci v regionu směrem na východ (srov. situaci v období lužické Chronologicko-historický rámec kultury – Pivovarová 1967; Nekvasil 1982), což pla- tí rovněž pro dobu římskou (srov. Červinka 1895, Výpovědní možnosti sídlištní keramiky zpra- 109–110). Mají-li být komunikační vazby vlacho- vidla nenaplňují očekávání, která na ni klademe, vického sídliště pro dobu římskou ztotožněny chceme-li rekonstruovat historický vývoj širšího

95 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 regionu. Tyto nároky přirozeně vznikají, neboť ské přítomnosti v moravsko-slovenském prostoru, doba římská je pro moravsko-slovenský region což dokládá například vývoj osídlení v nedale- érou prvních konkrétnějších písemných zmínek, kém Poolšaví (srov. např. Hrubý – Pavelčík 1992, které se jej v některých případech přímo dotýka- 150–151; Pavelčík 1972, 38). jí. Do vzdálenosti jednodenního pěšího pochodu Do jisté míry exponované umístění vlachovic- od námi identifikovaného germánského sídliště se kého sídliště mimo doposud registrované sídelní s velkou mírou jistoty odehrávaly události souvi- oblasti západokarpatské doby římské (Poolšaví, sející se snahou římského impéria rozšířit rozsah střední a severní Pováží) otevírá otázku potenciál- provinciální správy daleko na sever do týlu bar- ních vztahů a kontaktů. Ty jsou v případě povodí barika (markomanské války), což dokládá přede- řeky Vláry tradičně předpokládány v západový- vším proslulý nápis na trenčínské hradní skále, chodním směru zejména pro éru mladší a pozd- datovaný do roku 179. Ten svědčí o vítězné vojen- ní doby bronzové, avšak obdobně lze uvažovat ské operaci II. legie pomocné císaře Marka Aure- i v případě prvních dvou staletí nového letopočtu. lia za markomanských válek kdesi hluboko v úze- Možné souvislosti existence vlachovického síd- mí obývaném Kvády. Vojsko v počtu 855 mužů liště s událostmi závěru markomanských válek, tehdy v okolí dnešního Trenčína (Laugaricio) pod které se odehrávaly v oblasti nedalekého Trenčína vedením legáta Marka Valeriana Maxima vybudo- (Laugaricio), jsou za dosavadního stavu výzkumu valo tábor, kde přečkalo zimu do roku 180. Tento předmětem oprávněné diskuse. střípek z vleklých markomanských válek má jistě celou řadu souvislostí, o nichž nyní můžeme jen Summary spekulovat. Jak dříve upozornil B. Novotný (1995, 32), mohlo být taktické umístění tábora II. legie Vlachovice Site is the first evidence of settlement in the právě do prostoru dnešního Trenčína snahou Roman Period in the Vlára river Basin and the most eastern Germanic locality in the Czech lands. It was the period of o blokaci přístupových koridorů Vlárským (a příp. the dense Germanic settlement in Moravia and adjacent Starohrozenkovským) průsmykem z prostoru regions of Slovakia in the second and early 3rd century. It Moravy, neboť právě tudy mohly proudit posily is traditionally associated with the existence of historical germánských operací z hustě osídlených oblastí za Quadi. The settlement itself is situated on a slight eleva- hřebenem Bílých Karpat (Poolšaví). Snaha o pro- tion, just a few meters from the Vlára river and by the few collection of ceramic artifacts documented. The study pres- pojení těchto úvah se situací zachycenou v povodí ents a summary of the other rare finds from the Roman řeky Vláry v době římské však naráží na zásadní Period, from the Moravian part of the Vlára river basin. limity dané povahou archeologických pramenů. This suggests that the presence of Germans in this enclave Vývojová dynamika germánské keramiky doby could be more frequent. Evidence Germanic settlement in římské nebyla taková, aby v důsledku umožňo- the Vlára river basin closely linked with the nearby Váh river valley, which became a temporary refuge for Roman vala přesnější datování archeologických situací. II. legion Auxiliary Emperor Marcus Aurelius. Direct Souvislost osídlení z doby římské ve Vlachovicích connection with the events at the end of the Marcomanni s historickými událostmi spjatými s oblastí tren- wars, however, the available material can not exactly prove. čínské brány tak zůstává čistě hypotetickou výkla- Nevertheless, it is obvious that the area north of the White dovou linií. Carpathians was also in the Roman Period point of contact between settled places in the valley of Váh and Vlára river basin too.

Závěr Poznámka

Oblast povodí řeky Vláry, často označovaná Tato studie vznikla v rámci Programu rozvoje vědních také jako jižní Valašsko, byla doposud pro dobu oblastí na Univerzitě Karlově č. P12 Historie v Interdis- římskou archeologicky nepopsanou kapitolou ciplinární perspektivě, podprogram Společnost, kultura (srov. Langová 1995, Droberjar 1997). Povrchovou a komunikace v českých dějinách. prospekcí v lokalitě Vlachovice – Kaštýl (Hrbáč- kovo pole) se podařilo krom jiného identifikovat Literatura doklady sídlištních aktivit z doby římské, které Beljak, J. 2006: Púchovská kultura a Germáni na Pohroní jsou vůbec nejvýchodnějším a do jisté míry izo- v staršej době rímskej. In: E. Droberjar – M. Lutov- lovaným ostrůvkem germánského (kvádského) ský (eds.): Archeologie barbarů 2005. Sborník pří- osídlení českých zemí. Existence vlachovického spěvků z I. protohistorické konference „Pozdně kelt- sídliště spadá na základě analýzy zlomkovitého ské, germánské a časně slovanské osídlení“. Praha, 257–272. keramického materiálu do průběhu 2. století, Červinka, I. L. 1895: O římských cestách obchodních na s případným vyzníváním ve století následujícím. Moravě. Časopis Matice moravské 19, 29–39, 105–117, Tato éra je dobou největšího rozmachu germán- 201–217.

96 Povodí řeky Vláry v době římské Úvahy nad sídlištními nálezy z Vlachovic

Čižmář, M. 1993: Zur Chronologie der Púchover Kultur in Nešporová, T. 1993: Najstaršie osídlenie Trenčína. In: M. Šiš- Mähren. Památky archeologické 841, 86–96. miš (zost.): Trenčín. Vlastivedná monografia 1. Trenčín, Čižmář, M. – Stuchlík, S. 1969: Nová laténská sídliště v Po­ 33–46. vláří. SPFFBU E 14, 278–282. Novotný, B. 1995: Slovom a mečom. Slovensko v rímskej Demek, J. ed. 1987: Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČSR. době. Bratislava. Praha. Parczewski, M. – Pelisiak, A. – Szczepanek, K. 2012: Najda- Droberjar, E. 1997: Studien zu den germanischen Siedlun- wniejsza przeszłość polskich Bieszczadów. Materiały gen der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. Fontes i Sprawozdania Rzeszowskiego Ośrodka Archeolo- Archaeologici Pragenses 21. gicznego 33, 9–42. Galuška, L. 1988: Sídliště z doby laténské a římské u Ostrož- Pavelčík, J. 1972: Město v pravěku. In: M. Zemek (red.): ské Nové Vsi, okres Uherské Hradiště. Časopis Morav- Uherský Brod. Minulost i současnost slováckého města. ského muzea 73, 43–69. Brno, 19–40. Hrubý, V. – Pavelčík, J. 1992: Nejstarší dějiny středního Pernička, R. M. 1966: Die Keramik der älteren römischen Pomoraví. In: V. Nekuda (red.): Uherskohradišťsko. Kaiserzeit in Mähren. Brno. Vlastivěda moravská. Brno, 105–196. Pernička, R. M. 1981: Výzkum archeologické lokality mezi Chmela, T. 2011: Újezd v archeologii jižního Valašska. In: Hlukem a Dolním Němčím v letech 1972–1979. Slovác- Z. Fišer (red.): Obec Újezd. 750 let dějin. Brno, 29–42. ko 22, 1980, 41–59. Chmela, T. a kol. 2012: Vlachovice. Průsečíky kulturního Petrovský-Šichman, A. 1965: Severozápadne Slovensko v době dědictví obce. Vlachovice. laténskej a rímskej. Vlastivedný sborník Považia 7, 53–129. Kohoutek, J. 1982: Příspěvek k pravěkému osídlení jižního Peškař, I. 1974: Sídlištní nálezy z doby římské v katastru Valašska. Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově 1–2, obce Horní Němčí (okr. Uherské Hradiště). Přehled 22–31. výzkumů za rok 1973, 52–53. Kohoutek, J. 1992: Nová pravěká sídliště na východní Mora- Pieta, K. 1974: Sídlisko z doby rímskej v Beluši. Slovenská vě. Pravěk NŘ 2, 261–273. archeológia 22–1, 89–105. Kohoutek, J. 1996: Počátky a rozvoj regionálního bádání na Pivovarová, Z. 1967: W kwestii słowackiej grupy kultury Zlínsku. Archeologické rozhledy 48, 559–564. łuźickiej. Acta Archaeologia Carpathica 9, 11–23. Kolbinger, D. – Langová, J. 2011: Neprofesionální archeo- Tolasz, R. a kol. 2007: Atlas podnebí Česka. Olomouc. logové působící v bývalém zlínském okrese v letech Vachůtová, D. – Zeman, T. 2010: Výrobní objekty z nově obje- 1945–2010. Archeologie Moravy a Slezska 11, 287–308. vené germánské osady v Hrubé Vrbce. In: J. Beljak – Kolník, T. – Varsik, V. – Vladár, J. 2007: Branč. Germánska G. Březinová – V. Varsik (eds.): Archeológia barbarov osada z 2. až 4. storočia. Archaeologica Slovaca Mono- 2009. Archaeologica Slovaca Monographiae. Communi- graphiae Catalogi 9. cationes 10, 509–526. Kučera, J. 1903: Žárové hroby u Vlachovic. Pravěk I, 18–21. Varsik, V. 2008: Germánske sídliská na juhozápadnom Slo- Langová, J. 1995: Pravěké osídlení Zlínska. In: V. Nekuda vensku. Stručný prehľad bádania. In: E. Droberjar – a kol.: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno, 91–130. B. Komoróczy – D. Vachůtová (edd.): Barbarská síd- Mana, J. 1956: Z dávných dob Valašskokloboucka. In: Jubi- liště. Chronologické, ekonomické a historické aspekty lejní čítanka o Valašskokloboucku. Zprávy Okresního jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů. musea ve Valašských Kloboukách 1956, 34–54. Archeologie barbarů 2007. Brno, 37–45. Nekvasil, J. 1982: Bemerkungen zu den Burgwällen der Wielowiejski, J. 1966: Szlaki komunikacyjne w Małych Lausitzer Kultur in Mähren. In: B. Chropovský – i Białych Karpatach oraz rola Przełęczy Jabłonkowskiej J. Herrmann (Hrsg.): Beiträge zum bronzezeitlichen w czasach rzymskich. Acta Archaeologica Carpathica 8, Burgenbau in Mitteleuropa. Berlin–Nitra, 311–330. 191–202.

97

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 99–112

Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí Die neuen Erkenntnisse über die Völkerwanderungszeit in Ostböhmen und in dem Böhmisch-mährischen Randgebiet

Jan Jílek – David Vích

Abstrakt Cílem tohoto článku je upozornit jak na nové nálezy z doby stěhování národů ve východ- ních Čechách a českomoravském pomezí, tak představit starší doposud nepublikované artefakty z muzejních sbírek. Důležitým úkolem textu je také reagovat na některá tvrzení ve starší literatuře a poupravit je. V rámci toho pojednání bude pozornost věnována síd- lištním souborům z Tisové – Starého Mýta a Bartoušova, dále pak míse z okolí Kopidlna a nejnovějším nálezům získaným díky detektorové prospekci. Jedná se o nákončí z Pracho- vic a přezky z Cetkovic, Knínic a Vysokého Mýta.

Abstract The aim of this article is to call attention to new finds of the Migration period in Eastern Bohemia and on the border between Bohemia and Moravia, and to present older, still unpublished artefacts from museum collections. An important task of the text is also to react to and to modify some statements in older literature. In this treatise, attention will be paid to assemblages of settlement finds from Tisová – Staré Mýto and Bartoušov, to a bowl from the neighbourhood of Kopidlno, and to latest finds obtained with the help of a detector. The talk discusses a strap-end from Prachovice and belt buckles from Cetkovice, Knínice and Vysoké Mýto.

Klíčová slova: doba stěhování národů – Čechy východní – českomoravské pomezí – sídli- ště – keramika – přezky – nákončí Key words: Great Migration period – Eastern Bohemia – Bohemian-Moravian border – settlement – pottery – belt buckles – strap-end

Úvod Stav poznání doby stěhování národů ve východních Čechách Protohistorická témata obecně nepatřila do ne­ a na českomoravském pomezí dávné doby k příliš frekventovaným kapitolám při poznávání východočeského pravěku. Tato slo- V rámci sledované oblasti (obr. 1, 2) patří v od­ va pak pro dobu stěhování národů platí v daném borné literatuře k nejdéle známým kostrový hrob regionu dvojnásob (srv. Korený 2005, 460, map. 1; z Knínic u Boskovic z moravské části českomo- Droberjar 2009, 107). ravského pomezí (Červinka 1937, 133; Mackerle Úkolem tohoto textu je upozornit na nové 1948, 20; Ferulík 1950, 228), který náleží do obdo- nálezy získané pomocí detektoru kovů a upřesnit bí kolem poloviny 5. století (Tejral 1982, 96), resp. některá zjištění, jež se vyskytují v odborné litera- do fáze D2/D3 (430/440–470/480) podle J. Tejrala tuře. V neposlední řadě je nutné vyzdvihnout star- (1997, 350). Fragment lučíkovité spony představu- ší nálezy z muzejních fondů, které zatím unikaly je jeden z nejčasnějších dokladů techniky vruboře- badatelské pozornosti.1 zu na Moravě. Pro úplnost dodejme, že na rozdíl

1 Příspěvek byl vypracován v rámci programu aplikované- č. DF11P01OVV029 (Výzkum historických cest v oblasti ho výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) severozápadní Moravy a východních Čech).

99 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Východní Čechy a českomoravské pomezí. Zájmová oblast. – Abb. 1 Ostböhmen und das Böhmisch-mährischen Radgebiet, das Interessengebiet.

od údajů v citované literatuře jsou díky informa- samém konci 5. století. K této hypotéze se v něko- cím A. Ferulíka (1950, 228) známé místo a okol- lika bodech vyjádřil kriticky K. Godłowski (1992, nosti nálezu hrobu. Hrob objevil v nově založené 27), který spatřoval konec pohřebních aktivit ve cihelně krátce před první světovou válkou rolník stupni C3. V současnosti bude moci být tento pro- František Bílek, a to v jižní části parcely č. 382 (srv. blém rozřešen až po revizi nálezového fondu kos- Vích 2008, 150). trových a jámových hrobů, které byly považovány O přítomnosti památek z pozdní doby římské A. Rybovou za nejmladší. a počátku doby stěhování národů ve východních Zásadní poznatky o mladším stupni stěhování Čechách jako první uvažoval M. Richter (1958, národů přinesl výzkum pohřebiště v Lochenicích, 131) ve svém souborném článku o pravěku Kos- díky němuž disponujeme ucelenou kolekcí mate- telecka. V tomto stále platném textu předběžně riálu z konce 5. až první třetiny 6. století (Zeman publikoval výsledky záchranného archeologické- 1990). ho výzkumu prováděného v roce 1956 v cihelně Do širokého úseku od stupně C2 až po stupeň D v Kostelci nad Orlicí. Pozornost tomuto souboru můžeme zařadit fragmenty zásobnic dotáčených dále věnoval V. Vokolek (1997). na hrnčířském kruhu, jejichž přítomnost máme Pokud se zaměříme na první systematické doloženou na Náchodsku, Rychnovsku, Trut- doklady odborného zájmu, pak musíme uvést novsku a také v moravské části českomoravského soubornou práci B. Svobody (1965, 237, 252, 255), pomezí. Podle četných analogií z oblasti Dolního který jako první upozornil na výskyt památek Slezska lze spojovat tyto nádoby s vývojem prze- sledovaného období v horním Polabí. Od 60. let worské kultury v pozdní době římské až počát- byla tedy díky zmíněné práci známa pohřebiště ku doby stěhování národů (Vokolek 1993, 91; Jiřík v Lochenicích a Nedělišti a také sídlištní soubor 2008, 160; Jílek 2009, 272, obr. 8, 9, 12, 13, 17–18). z Bartoušova. Keramickým lampám, datovaným do 4. a 5. sto- Na konci 70. let byl publikován výzkum pohře- letí, jejichž původ je hledán v římských provin- biště v Plotištích n. L. (Rybová 1979; táž 1980), cích, byla věnována souborná studie, v níž auto- který výrazně obohatil nálezový fond především ři upozornili i na těžkosti hodnocení římských mladší a pozdní doby římské. Nálezy z toho- výrobků bez bližších nálezových kontextů (Ji- to pohřebiště upozorňují na hmotnou kulturu řík – Jílek 2009). pozdně svébské populace, jejíž vývoj lze nadále K nejnovějším objevům patří kostrový hrob sledovat v materiálním spektru vinařické skupiny. z Opočna, který můžeme na základě klešťovité A. Rybová (1980, 185–186, 188; 1987, 530) na zákla- spony typu Polkovice připsat konci 5. století až dě stratigrafických pozorování a analýzy kerami- počátku století 6. (Beková – Droberjar – Velemínský ky hledala ukončení pohřbívání v Plotištích až na 2011, 252, 255).

100 Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí

Keramický soubor z objektu 82 ho pojednání bude revize výplně objektu a jeho z Tisové – Starého Mýta datace. Keramický soubor je tvořen hrnci a mísami Před nedávnem byl v odborném tisku publi- se zataženými okraji, drobnými zlomky výdutí kován zajímavý keramický soubor pocházející s rytým (ryté linie), vhloubeným (vrypy) a plas- z objektu 82 na sídlišti v Tisové – Starém Mýtě tickým (kuželovitý pupek) dekorem (tab. I: 1–2, (tab. I–II, 3); (Vích 2007, 175, obr. 5: 20–23; 6: 1–8; 4–8) a fragmentem plecí nádoby, vyrobené na hrn- 7: 1–5). Objekt byl datován do doby stěhování čířském kruhu (Vích 2007, obr. 5: 20–23; obr. 6–7). národů (Vích 2007, 184). Předmětem následující- Zlomky hrnců, které představují průběžné tvary

Tab. I Tisová, Staré Mýto, okr. Ústí n. O. Inventář objektu 82 (podle Vích 2007, upraveno). – Taf. I Tisová, Staré Mýto, Bez. Ústí nad Orlicí das Inventar aus dem Objekt 82 (nach Vích 2007).

101 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. II Tisová, Staré Mýto, okr. Ústí n. O. Inventář objektu 82 (podle Vích 2007, upraveno). – Taf. II Tisová, Staré Mýto, Bez. Ústí nad Orlicí das Inventar aus dem Objekt 82 (nach Vích 2007).

a drobné střepy nám k dataci zaplňování objek- horizontálními žlábky. Spodní část je zdobena tu nijak nepomohou. Důležitý je rozměrný sil- malými obdélníkovitými až čtvercovými kolky, nostěnný střep domácí, na kruhu točené keramiky které tvoří svislé, na husto kladené linie. Rovněž (tab. I: 3), díky němuž můžeme získat rámcovou tato nádoba nám pomůže při chronologickém informaci o datování celého souboru. Keramika hodnocení kolekce. Její dekor složený ze žlábků vytáčená na kruhu se v prostředí východních Čech a vertikálních řad kolků má svůj původ v domá- začíná vyskytovat na samém konci 3. století, resp. cí labskogermánské keramice mladší doby řím- ve stupni C2, jak nás o tom mohou přesvědčit ské, jak nás o tom mohou přesvědčit fragmenty nálezy z Plotišť n. L. (Rybová 1980, 136). Popisova- keramiky z pohřebiště v Dobřichově-Třebické (Píč ný střep má podle charakteru povrchu2 a keramic- 1892a, tab. XXXVII: 36; týž 1905, tab. XCVII: 36; kého těsta bez výrazného podílu ostřiva nejblíže Svoboda 1948, 191, tab. XVIII: 2). Nádoba samotná ke středodunajské, na kruhu vyráběné jiříkovické náleží do variačně pestré skupiny tvarů s úzkým keramice. Časové zařazení výplně objektu tedy ústím a plochým dnem, které naposledy precizně spadá do rozmezí stupňů C2 a C3, přičemž pří- zpracoval3 M. Hegewisch (2007, 138–186), jenž vidí tomnost zdobených střepů by upozorňovala spíše jejich výskyt v rozmezí stupňů C2 a C3 s možným ke stupni C2, kdy se ještě na rozdíl od následují- přesahem do 5. století (Hegewisch 2007, 182–183). cího období setkáváme s výzdobou, která má své Tuto tvarovou skupinu registrujeme i v Čechách kořeny ve starší době římské. (Blažek 1995, 160; Svoboda 1965, 93–94), kde je Ze zmíněné keramické kolekce vyniká dvou- spojována především s pozdní dobou římskou kónická nádoba (tab. II: 5), která nese na plecích a s vinařickou skupinou, avšak pro náš příklad a horní části výduti výzdobu tvořenou tenkými

2 Jde o silnostěnný hlazený střep šedé barvy. 3 V této práci viz i starší literatura k problematice.

102 Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí z Tisové jsme nenašli žádnou přiléhavou analogii Podle blíže nedatované inventární knihy ar­- hlásící se do doby stěhování národů. cheologické sbírky Regionálního muzea a gale- Závěrem tedy můžeme říci, že objekt 82 náleží rie v Jičíně (fond Jičín) pochází výše uvedený do poněkud širšího časového rámce, než bylo dří- střepový materiál4 ze sídliště situovaného v k. ú. ve uváděno, a lze jej datovat do úseku od stupně Bartoušov. V novějším kartotékové evidenci je již C2 po stupeň D1. dodatečně uvedená lokace „svah nad stanicí ČD“. Tento záznam však není uveden ve starší inventár- ní knize, a tak mu nelze důvěřovat. K nálezu kera- Drobná kovová industrie miky došlo kolem roku 1932 nebo dříve (Böhm nově zjištěná detektorovou prospekcí 1932). a staré nálezy z muzejních sbírek Keramiku můžeme rozdělit na tenkostěnnou – stolní, kterou v kolekci reprezentuje torzo mísy­ Bartoušov, okr. Jičín s esovitou profilací, nevýrazně vyhnutým okra- jem a horizontálním žlábkováním na výduti Sídliště, bez bližších nálezových okolností – (tab. III: 1), dále pak zlomky pocházející z výdutě starý sběr (?) vázovitého tvaru (tab. III: 4) a fragment výdutě 1. Zlomek hrnce se zataženým okrajem. Spodní s plastickým dekorem (tab. III: 5). Hrubé (kuchyň- část je zdobena nehtovými vrypy složenými do ské) zboží je zastoupeno fragmenty hrnců se zata- svislých řad v podobě „klasů“. Povrch hrubý, ženým okrajem, jejichž zdobení je tvořeno nehto- okrové barvy. V materiálu je příměs kaménků. vými vrypy složenými do svislých klasovitých linií Rozměr: 6,8 × 5,8 cm, inv. č. 229 (tab. III: 2). a do šikmých řad (tab. III: 2, 6, 7). 2. Fragment hrnce se zataženým okrajem ve spod- K časovému zařazení bartoušovského souboru ní části zdobený rytými překrývajícími se oblou- nám pomůže několik znaků, pro které lze nalézt kovitými liniemi. Povrch hrubý u okraje šedě zbar- vhodná srovnání z prostoru labskogermánského vený, na výduti okrové barvy. V materiálu příměs okruhu. Pro esovitou mísu nacházíme přiléhavé písku. Rozměr: 8,2 × 7,4 cm, inv. č. 230 (tab. III: 3). paralely v nálezovém sortimentu pohřebiště v Pře- 3. Střepy výdutě vázovité nádoby. Výzdoba je šťovicích (hr. 81a, 116, 381); (Dubský 1937, 54, 59, čle­něna do vodorovných pásů oddělených třemi 92, tab. II: 81a, 116; Svoboda 1965, 58, tab. IV: 2, žebry. Jednotlivá pole jsou zdobena ozubeným IX: 1), které spadá do 4. a 5. století (Zavřel 1997, kolečkem/kolkováním s výraznými rozestupy 260–261). Stranou nemůžeme ponechat ani vzdá- mezi jednotlivými vpichy. Jednotlivé záseky mají lenější příklady z nekropole v Plotištích n. L. kvadratický tvar. Povrch hlazený-leštěný, černé (hr. 1093, 1400/III); (Rybová 1979, 376, Abb. 72: 4, barvy. V materiálu příměs jemného písku. Roz- 88: 1), které lze připsat 4. až počátku 5. století. měr: 8,4 × 4 cm, inv. č. 226 (tab. III: 4). Blízké analogie lze vyhledat také pro zlomek 4. Zlomek výdutě zdobený dvěma oblouky, mezi výdutě vázovité nádoby s horizontálně členěnou nimiž je umístěn pás vytvořen ozubeným koleč- výzdobou (tab. III: 4). Máme zde na mysli přede- kem. Povrch hlazený-leštěný, černé barvy. V mate- vším nádobu ze žárového hrobu 400 v Plotištích riálu příměs jemného písku. Rozměr: 5,2 × 4,1 cm, n. L. (Rybová 1979, Abb. 58:8), kde je však zdo- inv. č. 227 (tab. III: 5). bení provedeno trojúhelníkovitými vpichy a ne 5. Dva zlomky okraje a výdutě z mísy s esovitou kolkem. A. Rybová (1976, 90) uvažuje o popelnici profilací a nevýrazně vyhnutým okrajem. Podhrdlí z hrobu 400 jako o nápodobě keramiky vyrábě- je zdobeno svazkem tří žeber. Povrch hlazený-leš- né na hrnčířském kruhu a datuje ji do 4. století. těný černé barvy. V materiálu je příměs jemného O ornamentu provedeném hrubým kolkováním, písku. Rozměr: průměr u okraje 18 cm, 8,5 × 7 cm, který vychází ze starší polabské tradice, jsme se 4,7 × 4,2 cm, inv. č. 224, 225 (tab. III: 1). zmínili již výše u rozboru keramiky z Tisové – Sta- 6–7. Zlomek spodní části a dna silnostěnné nádo- rého Mýta. O jeho oblibě v pozdní době římské by-hrnce se zataženým okrajem, zdobený dvěma a počátku doby stěhování národů svědčí i nález ze svazky nehtových vrypů. Povrch hlazený, šedo- sídliště v Čáslavi (obj. 3), který však autorky zpra- hnědé barvy. V materiálu příměs jemného písku. cování označují za motiv provedený vpichy (?); Rozměr: průměr dna 9 cm, 11 × 5,7 cm, inv. č. 231 (Šumberová – Valentová 2007, 383–384, obr. 7: 3). (tab. III: 6). Střep z výdutě zdobený plastickými půlob- Střep okraje pravděpodobně stejné nádoby, zdo- louky a hrubým ozubeným kolečkem/kolkem bený svazkem nehtových vrypů. Povrch hlazený, šedohnědé barvy. V materiálu příměs jemného pís- 4 Za možnost publikace souboru z Bartoušova a nádoby ku. Rozměr: 5,9 × 5,3 cm, inv. č. 228 (tab. III: 7). Vše z okolí Kopidlna děkujeme Mgr. R. Novákovi z Regionál- uloženo v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně. ního muzea a galerie v Jičíně.

103 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. III Bartoušov, keramický soubor pocházející ze sídliště (kresba J. Jílek). – Taf. III Bartoušov, Bez. Jičín – der keramis- che Fundkomplex aus der Siedlung (von J. Jílek gezeichnet).

104 Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí

(tab. III: 5) lze zařadit obdobně jako výše zmíně- kovic s ohledem na její rozměry nemůžeme vylou- né příklady. Vývoji dekoru plastických půloblou- čit, že mohla sloužit i ke spínání jiných typů řemení ků se podrobně věnoval B. Svoboda (1965, 46–48), než opaskových (srv. Quast 2006, 46, Taf. 29/D: 2). který uvedl četné případy užití této výzdoby na Dobré příklady analogicky tvarovaných přezek lze různých typech nádob. Ve východočeském pro- uvést z pohřebiště ve Straubingu, jenž je přisuzo- storu uvádí tento druh zdobení A. Rybová (1979, váno Bajuvarům (hroby 458, 464, 710); (Geisler Abb. 66: 10; táž 1980, 138–139) z hrobu 427 v Plotiš- 1998, 160, 164, 258, Taf. 156/458: 2, 159/464: 2, tích n. L. 256/710: 13). Z této nekropole jsou známé i před- Z hrubé/kuchyňské keramiky převládají hrnce měty s puncovanou výzdobou. Podobně tvarované se zataženým okrajem, zdobené nehtovými vrypy přezky, které však nejsou zdobené puncováním, složenými do klasů a šikmých řad (tab. III: 2, 6, 7). známe z pohřebiště v Erpfingen–Trochtelfin- Největší oblibu těchto motivů známe z mladší ger Strasse (hrob 1). Nálezy z tohoto pohřebiště a pozdní doby římské a počátku doby stěhování řadí D. Quast (2006, 44–45, Taf. 22/B: 11–12) do národů (Jiřík 2007, 544, obr. 21: 6; Jiřík – Kostka stupně Schretzheim 3, který lze synchronizovat 2006, 737, obr. 5: 3, 11: 4, 12: 1). Dobře o tom svěd- s fází 6 jihoněmeckého vývoje, jenž spadá mezi čí mísovitá nádoba se zataženým okrajem z hro- léta 555–580 (Koch 2001, 86, Abb. 22). Přezky bu 426 z Plotišť n. L. datovaná díky bronzové tohoto typu však můžeme nalézt i v předchozí sponě s podvázanou nožkou VI. skupiny podle 5. fázi, jejíž počátky jsou hledány v roce 530 (Koch O. Almgrena do rozmezí stupňů C1b až C2 (Rybo- 2001, 61). vá 1979, Abb. 24: 9–13; táž 1980, 213). Posledním fragmentem je zlomek hrnce se zata- Knínice, okr. Blansko ženým okrajem zdobený různě se překrývajícími svazky rytých linií tvořících oblouky (tab. III: 3). Dne 15. 11. 2012 našel D. Vích na lokalitě Kní- Tvar nádoby patří mezi chronologicky průběžné. nice 3 pomocí detektoru kovu bronzovou pře- Výzdoba tohoto typu má své těžiště ve starší době zku (tab. IV: 3; V: 5). Z přezky se zachoval pouze římské (Jílek – Kuča – Sojková 2011, 248), avšak její rámeček polokruhovitého tvaru, který je tvořen volné modifikace známe i z mladší doby římské 0,7 cm širokým páskem, jenž se směrem k osičce (Beneš 2010, 90). zužuje. Tyčinkovitá osička je od rámečku odsaze- Kolekce je bohužel pouze výběrová a neumož- na. Předmět má ušlechtilou tmavě zelenou pati- ňuje přesné časové zařazení. Můžeme však říci, nu. Rozměr: 3,1 × 2,2 cm. Přezka bude uložena že bartoušovský keramický soubor lze rámcově v Muzeu Boskovicka v Boskovicích. GPS souřad- zařadit do úseku od konce mladší doby římské až nice (UTM, WGS 84): E0622637, N5489716. po počátek doby stěhování národů, konkrétně do Sledovaná přezka na základě rozměrů sloužila 4. až první čtvrtiny 5. století. ke spínání opasku. Přesné analogie ze středoev- ropského prostředí se nám nepodařilo vysledovat. Cetkovice, okr. Blansko Z jižní Moravy pochází rámcově podobné nálezy z hrobů 32 a 61 z Holubic, které spadají do prv- Dne 28. 10. 2008 zajistil D. Vích na lokalitě Cet- ní poloviny 6. století (Čižmář 2011, 176, 190, Taf. kovice 2 pomocí detektoru kovů bronzovou pře- 11/32: 1, 17/61: 1). Ze vzdálenějších paralel lze zku (tab. IV: 1; V: 1–2). Z přezky se dochoval pou- zmínit exemplář z hrobu 17 na pohřebišti v Kün- ze rámeček ledvinovitého tvaru, který je tvořen zing-Bruck v Bavorsku. O přezce uvažuje autorka 0,4 cm širokým páskem nepravidelně lichoběžní- zpracování jako o starožitnosti z 5. století. Hrob kovitého průřezu. Povrch rámečku je zdoben čtyř- poté řadí do časně merovejského období (Hanni- mi řadami puncovaných ornamentů. První řadu bal-Deraniyagala 2007, 75, 160, Taf. 8/A: 1). tvoří kroužky, druhou a třetí proti sobě postave- né trojúhelníky složené vždy z několika segmen- Kopidlno a okolí, okr. Jičín tů. Spodní řadu tvoří linie kroužků. Tyčinkovitá osička přezky je od rámečku odsazena. Předmět Ze sbírky bývalého Městského muzea v Kopi- má ušlechtilou světle zelenou patinu. Rozměr: dlně pochází mísovitá nádoba (tab. IV: 5) s mírně 2,2 × 1,3 cm. Přezka bude uložena v Muzeu Bos- vyhnutým okrajem a výrazně vyklenutou výdutí, kovicka v Boskovicích. GPS souřadnice (UTM, zdobená svazky rytých linií, které se spouští od WGS 84): E0623790, N5494169. okraje ke dnu. Nad maximální výdutí jsou přeruše- Přezky ledvinovitého tvaru se šikmo ­nakloněnou ny vodorovným svazkem rytých rýh. Povrch je hla- čelní stranou rámečku a s odsazenou osičkou nále- zený, původně leštěný, šedé barvy. V materiálu je ží k součástem řemení, se kterými se setkáme na nepatrná příměs písku. Rozměr: výška 8,5 cm, prů- časně merovejských pohřebištích. U přezky z Cet- měr dna 6,5 cm, průměr okraje 11 cm, inv. č. A266.

105 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. IV 1 – Cetkovice – bronzová přezka; 2 – Vysoké Mýto – bronzová přezka; 3 – Knínice – bronzová přezka; 4 – Pra- chovice – bronzové jazykovité nákončí; 5 – Kopidlno a okolí – keramická nádoba (č. 1, 2, 4 kresba M. Černý, 3, 5 kresba J. Jílek). – Taf. IV 1 – Cetkovice, Bez. Blansko – die Bronzeschnalle; 2 – Vysoké Mýto, Bez. Ústí nad Orlicí – die Bronze- schnalle; 3 – Knínice, Bez. Blansko – die Bronzeschnalle; 4 – Prachovice, Bez. Pardubice – der zungenförmige Beschlag; 5 – die Umgebung von Kopidlno, Bez. Jičín – das keramische Gefäß (Nr. 1, 2, 4 von M. Černý gezeichnet, Nr. 3, 5 von J. Jílek gezeichnet).

106 Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí

Nádoba je uložena ve sbírkách Regionálního mu­ další příznačný materiál, který by upřesnil určení zea a galerie v Jičíně (fond Kopidlno). nálezového kontextu. Nálezové okolnosti nádoby jsou neznámé, do Pro kulturně chronologické zakotvení popiso- sbírek kopidlnského muzea byla získána v rozme- vaného předmětu si budeme muset vystačit pouze zí let 1935–1960. V muzejní kartotékové evidenci s porovnáním s blízkými kusy ze spolehlivějších se uvádí pouze povšechná lokalizace „Kopidlno nálezových prostředí. Svou velikostí a funkčním okolí“. Nevíme tak, zda nádoba byla zajištěna upevněním pomocí jednoho nýtu se prachovické z hrobového nebo sídlištního kontextu. nákončí blíží bronzovým předmětům zdobeným Popisovaný tvar můžeme časově zařadit pou- podélnými rýhami z rozrušených hrobů z Nového ze na základě srovnání s jinými kusy, které zná- Šaldorfu, které J. Tejral (1982, 123, 209, obr. 43: me z kulturně a chronologicky pevněji zakotve- 3–4) klade na konec 5. a počátek 6. století. Tva- ných nálezových celků. Dobré paralely lze najít rově podobný kus se dvěma nýty a obdobnou v kostrovém hrobě 30 z Prahy-Podbaby (Píč 1892b, výzdobou je znám i z knížecího hrobu v Blučině 643, Tab. XLIX: 19; Svoboda 1965, 264, Tab. XLIX: (Tihelka 1963, 482, obr. 9: 15), který je řazen do 13) a hrobě 2 v Mochově5 (Zeman 1958, 425, 454, 2. poloviny 5. století (Tejral 1976, 14–15). obr. 24: 1). Prachovický exemplář se díky své výzdobě řadí Dekor svislých svazků rytých linií kolmo nebo k tvarově odlišným nákončím z hrobu 3 v Mocho- šikmo navazujících na vodorovné linie známe vě (Zeman 1958, 428, obr. 5: 25–26), který můžeme i ze vzdálenějších analogií, viz např. mísovité datovat do první poloviny 6. století (Tejral 1975, nádoby z kostrových hrobů z Černoučku (Svobo- 412). Podobnou výzdobu známe z jazykovitého da 1965, 170, 239, LXXV: 6) a z hrobu 58 ze Záluží nákončí zdobeného rytým křížením z hrobu 90 (Svoboda 1965, 170, 294, Tab. CIX: 9). Výše zmíně- v Sannerville, který je datován na začátek 6. století ný typ mís je označován za typický pozdní projev (Pilet 2002, 259, Fig. 7: 6). labskogermánské tradice (Svoboda 1965, 170). Nejpřesnější paralely představují stříbrná ná­ Při určení časového rámce jsme odkázáni pře- končí z dolnorakouské lokality Brunn am Gebirge devším na výpověď drobné kovové industrie. Na (hrob 13); (Aspöck – Stadler 2005, 182–183, Taf. 9: základě výskytu pozdní spony typu Krefeld v hro- 8, 39), jež se námi hodnocenému nálezu přibližují bě 58 v Záluží, která se hlásí na sklonek 5. a počá- jak tvarem, tak dekorem. Hrob 13 ze zmíněného tek 6. století (Tejral 1975, 425; Koch 1998, 41), pohřebiště obsahoval dvě přezky s obdélníkovi- můžeme s dvoukónickými mísovitými nádobami tým rámečkem, pro něž lze vysledovat analogie počítat již ve stupni E1. Hrob 2 z Mochova je na pohřebišti v Záluží (hrob 39/XXXV); (Svoboda díky sponě řazen nejpozději do prvních desetiletí 1965, 193, Tab. CII: 2, 4). Na základě výše zmíně- 6. století (Zeman 1958, 454; Tejral 1975, 421). ných skutečností můžeme nákončí připsat první polovině 6. století. Takřka identické je i nákončí Prachovice, okr. Pardubice z hrobu 46 v Holubicích, u kterého nelze pochy- bovat o dataci do první poloviny 6. století (Čižmář Dne 13. 8. 2008 získal D. Vích na lokalitě Pra- 2011, 143, 185, Taf. 15/46: 8). Nález z Prachovic chovice 3 pomocí detektoru kovu postříbřené tak lze rámcově zařadit na konec 5. století a do plechové jazykovité nákončí, které je na vnitřní první třetiny 6. století. straně mírně prožlabeno (tab. IV: 4; V: 6). Vnější strana je v horní části zdobena metopovitým vzo- Vysoké Mýto, okr. Ústí nad Orlicí rem složeným ze dvou svazků rytých linií, mezi nimiž jsou úhlopříčně položeny dva svazky rytých Dne 29. 10. 2010 zajistil D. Vích na lokalitě Vyso- linií. Na vrchní části kování se zachoval železný ké Mýto 15 pomocí detektoru kovu subtilní litou nýt s plochou hlavičkou. Rozměr: délka 3,7 cm, bronzovou přezku (tab. IV: 2; V: 3–4). Z přezky se šířka 0,8 cm. Kování je uloženo ve sbírce Výcho- zachoval pouze rámeček nepravidelně ledvinovi- dočeského muzea v Pardubicích. GPS. Souřadni- tého tvaru, který je tvořen 0,5 cm širokým páskem, ce: E0567027, N5541919. jenž se směrem k osičce zužuje. V prostřední části Z katastrálního území Prachovic doposud zná- je rámeček prohnut, což vytváří piškotovitý tvar. me pouze nálezy z doby římské (viz např. Vích Tyčinka osičky plynule vychází z rámečku. Před- 2010), osídlení z doby stěhování národů není mět má ušlechtilou tmavě zelenou patinu. Roz- zatím registrováno ani v Prachovicích a ani na měr: 1,8 × 1 cm. Přezka je uložena v Regionálním dolním toku řeky Loučné vůbec. Při povrchové muzeu ve Vysokém Mýtě, inv. č. A 5771, GPS sou- prospekci se D. Víchovi nepodařilo nalézt žádný řadnice (UTM, WGS 84): E0582002, N5535916. Drobná přezka z Vysokého Mýta mohla slou- 5 Zde je však výzdoba tvořená vhlazováním. žit ke spínání řemení, které nemusíme nutně spo-

107 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. V Fotografie kovových nálezů: 1, 2 – Cetkovice – přezka; 3, 4 – Vysoké Mýto – přezka; 5 – Knínice – přezka; 6 – Pra- chovice – jazykovité nákončí (foto V. Maryška). – Taf. V Das Foto von den Metallfunden: 1, 2 – Cetkovice, Bez. Blansko – die Bronzeschnalle; 3, 4 – Vysoké Mýto, Bez. Ústí nad Orlicí – die Bronzeschnalle; 5 – Knínice, Bez. Blansko – die Bronze­ schnalle; 6 – Prachovice, Bez. Pardubice – der zungenförmige Beschlag (das Foto von V. Maryška).

108 Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí

Obr. 2 Doba stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí: 1 – Kopidlno a okolí, 2 – Bartoušov, 3 – Slavhostice, 4 – Neděliště, 5 – Lochenice, 6 – Plotiště nad Labem, 7 – Hradec Králové, 8 – Opočno, 9 – Kostelec nad Orlicí, 10 – Brozany nad Labem, 11 – Staré Čivice, 12 – Dražkovice, 13 – Chrudim, 14 – Prachovice, 15 – Vysoké Mýto, 16 – Cerekvice nad Loučnou, 17 – Cetkovice, 18 – Knínice, 19 – Knínice (mapa poněkud schematizována, k problematice datování jednotlivých lokalit viz text); šedě – starší stupeň doby stěhování národů C3–D, černě – mladší stupeň doby stě- hování národů D3/E1–E2 (D. Vích v programu Q–GIS). – Abb 2 Die Anordnung von den Fundorten aus der spätrömischen Zeit/der älteren Stufe der Völkerwanderungszeit (die Stufen C3–D) und aus der jüngeren Stufe der Völkerwanderungszeit (die Phasen D3/E1–E2) (von D. Vích vorbereitet).

jovat s opaskem. Na popisované přezce zaujme labskogermánského kulturního okruhu. Ačkoliv tvar rámečku. S tímto typem formování rámečku mají zhodnocené nálezy charakter spíše regionál- se setkáme již u příkladů datovaných do stup- ních drobností, ukazují, že zájmové území bylo ně D2 (Bóna 1991, 285, Abb. 91; Tejral 2011, 143, výše zmíněným populacím známé. Nevyřešenou Abb. 100). Do poloviny 5. století je řazen bohatý otázkou zůstává míra hustoty osídlení, ta však je hrob z Měcholup (Tejral 1982, 103) v jehož výba- závislá na stavu poznání. Pro sledovaný časový vě byla zjištěna přezka s obdobným tvarováním výsek se potýkáme s problémem obtížného rozpo- (Svoboda 1965, Tab. XXX: 3). Další ukázky jsou znání a zařazení keramiky. Přitom právě kerami- doloženy v úseku od třetí třetiny 5. století do prv- ka představuje nejpočetnější nálezovou kategorii. ní čtvrtiny 6. století na pohřebišti v Tesárských Díky této komplikaci postupuje poznání popi- Mlyňanech (viz např. Ruttkay 2007, Abb. 15: 10). sovaného období pomaleji než například doby S ohledem na nálezový kontext předmětu z Vyso- laténské a římské. kého Mýta je přesná datace problematická, avšak Jisté východisko poskytuje právě drobná kovová na základě šikmo strukturované čelní strany industrie zajištěná pomocí detektoru kovu. Díky rámečků se přikláníme k zařazení do rozmezí od těmto nálezům řazeným do mladšího stupně doby sklonku 5. století po polovinu 6. století. stěhování národů můžeme doložit blíže nespeci- fikované aktivity především v povodí řeky Louč- né (Prachovice, Vysoké Mýto) a v moravské části Závěr českomoravského pomezí (Cetkovice, Knínice). Nálezy podél Loučné, vybíhající z tradičních Na základě výše předložených pramenů může- sídelních oblastí (Královéhradecko, Chrudimsko, me konstatovat, že oblast východních Čech a čes- Jičínsko) směrem na východ, tak mohou s ohle- komoravského pomezí ve druhé polovině 4. až dem na prameny zjištěné v prostoru Malé Hané první polovině 6. století nestála stranou vývoje evokovat možný komunikační koridor, jak na

109 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 to stručně upozornil již E. Droberjar (2008, 247). Neděliště, okr. Hradec Králové (Svoboda 1965); Existenci tohoto komunikačního koridoru máme (obr. 2: 4) spolehlivě doloženu i pro další období pravěku, Opočno, okr. Rychnov nad Kněžnou (Beková – nicméně v případě doby stěhování národů nové Droberjar – Velemínský 2011); (obr. 2: 8) objevy, jako např. hrob z Opočna, ukazují, že jsme stále příliš limitováni stavem poznání pramenné ojedinělé nálezy základny. Pro potvrzení hypotézy o komunikač- Cetkovice, okr. Blansko, nález přezky (obr. 2: 17) ním významu Loučné a Malé Hané musíme vyčkat Hradec Králové, okr. Hradec Králové, nález štíto- nových zjištění, nejlépe v podobě moderně zkou- vé puklice (Kalferst 1983); (obr. 2: 7) maných intaktních archeologických situací. Knínice, okr. Blansko, nález přezky (obr. 2: 18) Kopidlno-okolí, okr. Jičín, nález keramické nádo- by (obr. 2: 1) Soupis lokalit doby stěhování národů Prachovice, okr. Pardubice, nález jazykovitého ve východních Čechách nákončí (obr. 2: 14) a na českomoravském pomezí Vysoké Mýto, okr. Ústí nad Orlicí, nález přezky (obr. 2: 15) V soupisu jsou uváděna naleziště, jejichž mate­ riál nebo nálezové okolnosti jsou dostatečně Zusammenfassung reprezentativní k bližšímu časovému a kulturnímu zařazení. Die archäologischen und kulturell-gesellschaftlichen Erkenntnisse über die Völkerwanderungszeit in Ostböh- Lokality z časového úseku C3–D men (Abb. 1) sind im Vergleich mit anderen Zeiten der ostböhmischen Urgeschichte eher fragmentarisch (vergl. Korený 2005, 460, die Karte 1; Droberjar 2009, 107). Der Text pohřebiště hat das Ziel die Aufmerksamkeit auf die neuen Funde, die Plotiště nad Labem, okr. Hradec Králové, kostro- mit Hilfe von den Metalldetektoren gewonnen wurden, vé hroby I, II, III/1400 (Rybová 1979; táž 1980); lenken. Er wollte weiter manche Feststellungen, die in der (obr. 2: 6) Fachliteratur auftreten, präzisieren. In der nicht letzten Knínice, okr. Blansko, kostrový hrob (Červinka Reihe ist es nötig, die älteren Funde aus den Fundbestän- den in den Museen, die der Aufmerksamkeit von den For- 1937); (obr. 2: 19) schern entgingen, hochzuheben. Vor kurzem wurde der interessante keramische Fund- sídliště komplex, der aus dem Objekt 82 auf der Siedlung in Tiso- Bartoušov, okr. Jičín (obr. 2: 2) vá – Staré Mýto (Taf. II–III) stammte, in dem fachlichen Cerekvice nad Loučnou, okr. Ústí nad Orlicí Druck publiziert (Vích 2007, 175, Abb. 5: 20–23, 6: 1–8, 7: 1–5). Das Objekt wurde in die Völkerwanderungszeit (obr. 2: 16) datiert (Vích 2007, 184). Auf dem Grunde des keramischen Dražkovice, okr. Pardubice, (Kašpárek v tisku); Inventars einschließlich der Anwesenheit von dem Gefäß (obr. 2: 12) mit dem engen Hals (Taf. II: 5) reiht sich der Fundkomplex Chrudim, okr. Chrudim (Musil – Jílek 2012); in den Zeitabschnitt von der Stufe C2 bis die Stufe D1. Die (obr. 2: 13) Schnallen aus Bronze aus Cetkovice (Taf. IV: 1), Knínice (Taf. IV: 3) und Vysoké Mýto (Taf. IV: 2) können nach den Kostelec nad Orlicí, okr. Rychnov nad Kněžnou Analogien aus dem südwestlichen Deutschland und dem (Richter 1958); (obr. 2: 9) mittleren Donaugebiet können in den Zeitabschnitt von dem Ende des 5. Jahrhunderts bis die 1. Hälfte des 6. Jahr- ojedinělé nálezy hunderts datiert werden. Der zungenförmige Beschlag aus Brozany nad Labem, okr. Pardubice, nález římské Prachovice (Taf. IV: 4) gehört dank den Parallelen aus den Gräberfeldern der Frühmerowingerzeit zu dem Zeitab- lampy, nelze vyloučit sekundární kontext (Jiřík – schnitt von dem Ende des 5. Jahrhunderts und der 1. Hälf- Jílek 2009); (obr. 2: 10) te des 6. Jahrhunderts. Das doppelkonische schüsselförmi- Staré Čivice, okr. Pardubice, nález římské lampy, ge Gefäß aus der Umgebung von Kopidlno (Taf. IV: 5) ist nelze vyloučit sekundární kontext (Jančo 2001; dank seiner Profilierung und der Verzierung ähnlich alt. Jiřík – Jílek 2009); (obr. 2: 11) Der Fundkomplex aus Bartoušov (Taf. III) kann dank dem Vergleich mit dem Material aus dem Gräberfeld in Plotiště Slavhostice, okr. Jičín, nález římské lampy (Jančo nad Labem sowie aus anderen Lokalitäten in Mittelböh- 2001; Jiřík – Jílek 2009); (obr. 2: 3) men in die Stufen C3 und D datiert werden. Auf dem Grunde der oben erwähnten Quellen kann es Lokality z časového úseku D3/E–E2 konstatiert werden, dass das Gelände Ostböhmens und des Böhmisch-mährischen Randgebiets war nicht auf dem Ran- de der Entwicklung in dem Zeitabschnitt von der 2. Hälfte pohřebiště des 4. Jahrhunderts bis die 1. Hälfte des 6. Jahrhunderts Lochenice, okr. Hradec Králové (Zeman 1990); (Abb. 2). Obwohl die ausgewerteten Funde eher den Cha- (obr. 2: 5) rakter von den regionalen Kleinigkeiten haben, zeigen sie,

110 Nové poznatky o době stěhování národů ve východních Čechách a na českomoravském pomezí dass das Interessengebiet den oben genannten Populatio- Ferulík, A. 1950: Nálezová zpráva ke sbírce pravěkých nen bekannt war. Die ungelöste Frage stellt das Maß der nálezů z Knínic a okolí, odevzdaná r. 1949 městskému Dichte von der Besiedlung dar. Es hängt allerdings von muzeu v Boskovicích Aloisem Ferulíkem. Z dávných dem Zustand der Erkenntnis von beiden Regionen ab. věků II/1949, 222–234. Im Fall des gefolgten Zeitabschnitts existiert das Problem Geisler, H. 1998: Das frühbairische Gräberfeld Straubing- der schwierigen Erkennung und der Einreihung von der -Bajuwarenstrasse I. Katalog Befunde und Funde. Inter- Keramik, wobei die Keramik ausgerechnet die zahlreichste nationale Archäologie 30. Fundkategorie darstellt. Mit Rücksicht darauf schreitet die Godłowski, K. 1992: Die Chronologie der jüngeren und Erkenntnis des beschriebenen Zeitabschnittes langsamer späten Kaiserzeit in den Gebieten südlich der Sudeten als die Latènezeit und die Römerzeit fort. und Karpaten. In: K. Godłowski – R. Madyda-Legutko Den bestimmten Ausgangspunkt bietet die kleine (eds.): Probleme der relativen und absoluten Chronolo- Metallindustrie, die meistens dank den Metalldetektoren gie von der Laténezeit bis zum Frühmittelalter. Kraków, gewonnen wurde, dar. Dank diesen Funden können die 23–54. näher nicht spezifizierten Aktivitäten vorwiegend in dem Hannibal-Deraniyagala, A. S. 2007: Das bajuwarische Flussgebiet der Loučná und in dem mährischen Teil des Gräberfeld von Künzing-Bruck, Lkr. Deggendorf. Böhmisch-mährischen Randgebiets (Cetkovice, Knínice) Bonner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichtlichen belegt werden. Die Interpretation dieser Denkmäler stößt Archäologie 8. bisher auf ihre kleine Menge. Es kann allerdings nicht Hegewisch, M. 2007: Plänitz. Ein Kaiser- und Völkerwan- vollkommen ausgeschlossen werden, dass sie von dem derungszeitliches Gräberfeld im Kreis Ostprignitz-Rup­ Kommunikationskorridor in Richtung Ostböhmens und pin. Bonner Beiträge zur vor- und Frühgeschichtlichen Mährens zeugen. Diese Arbeitshypothese müssen aber die Archäologie 7. neuen Feststellungen auf dem Grunde der am besten ord- Jančo, M. 2001: Nálezy lámp doby rímskej v Čechách. nungsgemäß untersuchten archäologischen Situationen Památky archeologické 92/1, 165–183. bestätigen. Jílek, J. 2009: Doklady kontaktů mezi polabskými Ger- mány, przeworskou a wielbarskou kulturou ve východ- ních Čechách. In: M. Karwowski – E. Droberjar (eds.): Literatura Archeologia Barbarzyńców 2008: powiązania i kontakty w świecie barbarzyńskim. Collectio Archaeologica Reso- Aspöck, E. – Stadler, P. 2005: Die Langobardenzeitli- viensis 13, 249–283. chen Gräber von Brunn am Gebirge, Flur Wolfholz, Jílek, J. – Kuča, M. – Sojková, T. 2011: Pohřebiště z doby řím- Niederösterreich. Archaeologia Austriaca 87/2003, ské ve Velaticích. Slovenská archeológia 59/2, 235–309. 169–223. Jiřík, J. 2007: Vybrané sídlištní situace mladší doby římské Beková, M. – Droberjar, E. – Velemínský, P. 2011: Kostrový až časné fáze doby stěhování národů v severozápadních hrob z mladší doby stěhování národů z Opočna, Králo- Čechách. In: E. Droberjar – O. Chvojka (eds.): Archeo- véhradecký kraj. In: E. Droberjar (ed.): Archeologie bar- logie barbarů 2006. Archeologické výzkumy v jižních barů 2010. Hroby a pohřebiště Germánů mezi Labem Čechách. Supplementum 3/II, 535–564. a Dunajem. Olomouc, 249–256. Jiřík, J. 2008: Ein Beitrag zur Erforschung der Besiedlung Beneš, Z. 2010: Dobroměřice u Loun a Březno u Chomu- Ost- und Nordostböhmens während der späten Kaiser- tova. Dvě sídliště z doby římské v severozápadních zeit- und der frühen Völkerwanderungszeit. In: B. Nie- Čechách. In: J. Beljak – G. Březinová – V. Varsik (eds.): zabitowska-Wiśniewska et al. (eds.): The Turbulent Archeológia barbarov 2009. Archaeologica Slovaca Epoch. New Materials from the Late Roman Period and Monographiae. Communicationes. Tomus 10, 67–112. the Migration Period. Monumenta Studia Gothica 5, Blažek, J. 1995: Die jung- und spätkaiserzeitlichen Ske- 157–177. lettgräber in Nordwestböhmen. Arbeits- und For- Jiřík, J. – Kostka, M. 2006: Germánské sídliště v Dol- schungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege ních Chabrech. Archeologie ve středních Čechách 10, 37, 139–161. 713–742. Böhm, J. 1932: Bartoušov, okr. Jičín. Hlášení č. j. 1831/1932. Jiřík, J. – Jílek, J. 2009: Tři pozdně antické lampy z východ- Uloženo na AÚ AVČR, Praha, v. v. i. ních Čech. Východočeský sborník historický 16, Bóna, I. 1991: Das Hunnenreich. Budapest-Stuttgart. 63–76. Červinka, I. L. 1937: Germáni na Moravě. Archeologický Kalferst, J. 1983: Štítová puklice z Hradce Králové. Archeo- přehled k otázce o původu deformovaných lebek ve logické rozhledy 35, 454–455. střední Evropě. Antropologie 14 (1936), 107–146. Kašpárek, F. v tisku: Sídliště z pozdní doby římské a počátku Čižmář, M. 2011: Das Gräberfeld von Holubice. In: J. Tej- doby stěhování národů na k. ú. Dražkovice (okr. Pardu- ral – D. Peters – Z. Loskotová (eds.): Langobardische bice). In: Z. Beneš – M. Popelka – R. Šmidtová (eds.): Gräberfelder in Mähren I. Spisy Archeologického ústa- Od Skandzy k Dunaji, od Rýna k Pasłęce. Sborník vu AV ČR Brno 39, 129–224. k 70. narozeninám Lubomíra Košnara. Praehistorica Dubský, B. 1937: Jihozápadní Čechy v době římské. 32/2. I.–V. stol. po Kr. Strakonice. Koch, A. 1998: Bügelfibeln der Merowingerzeit im westli- Droberjar, E. 2008: Thüringische und langobardische Fun- chen Frankenreich. Teil 1–2. Monographien Römisch- de und Befunde in Böhmen. Zum Problem der späten -Germanisches Zentral Museum 41 (1–2). Phasen der Völkerwanderungszeit. In: J. Bemmann – Koch, U. 2001: Das alamannisch-fränkische Gräberfeld bei M. Schmauder (eds.): Kulturwandel in Mitteleuropa. Pleidelsheim. Forschungen und Berichte zur Vor-und Langobarden-Awaren-Slawen. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte in Baden-Württemberg 60. Frühgeschichte Bd. 11, 229–248. Korený, R. 2005: Čechy v 6. století. K problému konce Droberjar, E. 2009: Germáni. In: F. Musil – O. Felcman germánského osídlení Čech. Archeologie ve středních (eds.): Dějiny východních Čech v pravěku a středověku Čechách 9, 459–522. (do roku 1526). Hradec Králové. Mackerle, J. 1948: Pravěk Malé Hané. Jevíčko.

111 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Musil, J. – Jílek, J. 2012: Sídliště z pozdní doby římské kých pramenech na území Československa. Slovenská a počátku doby stěhování národů z Chrudimi. Výcho- archeológia 23/2, 379–446. dočeský sborník historický 21, 3–76. Tejral, J. 1976: Grundzüge der Völkerwanderungszeit in Píč, J. L. 1892a: Žárové hroby na Třebické u Dobřichova Mähren. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně z doby císařství římského. Archeologický výzkum ve 4/2. středních Čechách 1889–1891. Památky archeologic- Tejral, J. 1982: Morava na sklonku antiky. Praha. ké 15, 561–598. Tejral, J. 1997: Neue Aspekte der frühvölkerwanderungs- Píč, J. L. 1982b: Hroby s kostrami v Podbabě z doby zeitlichen Chronologie im Mitteldonauraum. In: J. Tej- stěhování národů. Archeologický výzkum ve střed- ral – H. Friesinger – M. Kazanski (eds.): Neue Beiträge ních Čechách 1889–1891. Památky archeologické 15, zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donau- 633–656. raum. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 8, Píč, J. L. 1905: Starožitnosti země České II. Čechy na úsvitě 321–392. dějin. Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů, sv. 3. Tejral, J. 2011: Einheimische und Fremde. Das norddanu- Praha. biseche Gebiet zur Zeit der Völkerwanderung. Spisy Pilet, Ch. 2002: Réflexions sur les fibules en « S » décou- archeologického ústavu AV ČR v Brně, v.v.i. 33. vertes en Normandie. In: J. Tejral (ed.): Probleme der Tihelka, K. 1963: Knížecí hrob z období stěhování národů frühen Merowingerzeit im Mitteldonauraum. Spisy u Blučiny, okr. Brno-venkov. Památky archeologické 54, archeologického ústavu AV ČR Brno 19, 247–272. 467–498. Quast, D. 2006: Die frühalamanische und merowingerzeit- Vích, D. 2007: Českomoravské pomezí v době římské. Pra- liche Besiedlung im Umland des Runden Berges bei věk. Supplementum 17, 173–229. Urach. Forschungen und Berichte zur Vor-und Früh- Vích, D. 2008: Nálezy doby římské v jižní části Malé Hané. geschichte in Baden-Württemberg 84. In: E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachůtová (eds.): Richter, M. 1958: Pravěk Kostelecka a nové archeologické Barbarská sídliště. Chronologické, ekonomické a histo- nálezy. Hradecký kraj, 125–134. rické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologic- Ruttkay, M. 2007: Das völkerwanderungszeitliche Gräber- kých výzkumů. Archeologie barbarů 2007. Spisy arche- feld in Tesárske Mlyňany, Bez. Zlaté Moravce. In: J. Tej- ologického ústavu AV ČR Brno 37, 147–160. ral (ed.): Barbaren im Wandel, Beiträge zur Kultur- und Vích, D. 2010: Nálezy doby římské na středním toku řeky Identitätsumbildung in der Völkerwanderungszeit. Spi- Loučné. In: J. Beljak – G. Březinová – V. Varsik (eds.): sy archeologického ústavu AV ČR Brno 26, 321–338. Acheológie barbarov 2009. Sídliskové a ekonomické Rybová, A. 1976: Význam středoevropské produkce kerami- struktury od neskorej doby laténskej po včasný stredo- ky na kruhu pro dějiny Čech v 4. a 5. stol. n. l. Památky vek. Archaelogica Slovaca Monographiae. Commnicati- archeologické 67, 85–114. ones 10, 713–727. Rybová, A. 1979: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus Vokolek, V. 1993: Počátky osídlení východních Čech. Hradec dem 2–5. Jahrhundert u. Z. I. Teil. Památky archeologic- Králové. ké 70 (2), 353–489. Vokolek, V. 1997: Nálezy časně slovanské keramiky ve Rybová, A. 1980: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus východních Čechách. In: J. Kubková et al. (eds.): Život dem 2. – 5. Jahrhundert u. Z. II. Teil. Památky archeo- v archeologii středověku. Praha, 654–658. logické 71, 93–224. Zavřel, P. 1997: Der Gegenwärtige Forschungstand der Rybová, A. 1987: Brandgräberfeld des 5. Jahrhunderts in Spätrömischen Zeit und der Völkerwanderungszeit in Böhmen. In: W. Menghin – T. Springer – E. Wamers Südböhmen. In: J. Tejral – H. Friesinger – M. Kazanski (eds.): Germanen, Hunnen und Awaren. Schätze der (eds.): Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike Völkerwanderungszeit. Nürnberg, 528–533. im mittleren Donauraum. Spisy archeologického ústavu Svoboda, B. 1948: Čechy a římské Imperium. Praha. AV ČR Brno 8, 259–272. Svoboda, B. 1965: Čechy v době stěhování národů. Praha. Zeman, J. 1958: Pohřebiště z doby stěhování národů Šumberová, R. – Valentová, J. 2007: Nová sídliště z pozdní v Mochově. Památky archeologické 49, 423–471. doby římské na Čáslavsku. Archeologie ve středních Zeman, J. 1990: Pohřebiště z doby stěhování národů. Čechách 11, 373–386. Lochenice. Z archeologických výzkumů na katastru Tejral, J. 1975: K langobardskému odkazu v archeologic- obce. Praehistorica 16, 69–101.

112 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 113–124

Svébové mezi Arahariem a Hunimundem K výpovědním možnostem archeologických pramenů pozdní doby římské a časné fáze doby stěhování národů na jihu a západě Čech Suebes between Araharius and Hunimund. The Possibilities of Interpretation of the Archaeological Sources of Late Roman Age and Early Migration Period in S/W Bohemia

Jaroslav Jiřík

Abstrakt Archeologické nálezy pozdní doby římské a časné fáze doby stěhování národů v jihozápad- ních Čechách, obecně spojené se skupinou Přešťovice-Friedenhain, přinesly za posledních zhruba 30 let poměrně velké množství nových dokladů umožňujících poznání struktury osídlení především v oblasti důležitých měst České Budějovice a Plzeň. Významné se zdají být středodunajské prvky na kruhu robené keramice a též na jednom exempláři spony, tedy na nálezech známých z lokalit Zliv, Sedlec a Zbudov. Tyto nálezy otevírají otázku přímých kontaktů k pozdnímu kvádskému osídlení středního Podunají pozdní doby řím- ské. Domácí keramika pozdní doby římské a časné fáze doby stěhování národů je však charakterizována především jemnou keramikou v ruce robenou a zdobenou plastickým dekorem (oválné a šikmé fasetování). Tato keramika je charakteristická především pro labskogermánský kulturní region. Několik nálezů této keramiky ze západních předměstí metropole Prahy a především dva reprezentanti v podobě hrobů na pohřebišti v Praze-Zli- číně (importy?) otevírá otázky chronologické výpovědi a možnosti datování do relativního stupně D2–D3, tedy do druhé třetiny 5. století. Otázky chronologické mají význam i pro samotnou přešťovickou skupinu a případné historické implikace.

Abstract The archaeological record of the Late Roman and Early Migration Period of the territory of south-western Bohemia connected in general with the Přešťovice-Friedenhain group brought during the past 30 years a great amount of new evidence for settlement struc- ture especially around the today’s cities of České Budějovice and Pilsen. Especially by the Middle Danube influed wheel-thrown pottery and fibula from the sites of Zliv, Sedlec and Zbudov the data open an important question of the relations to the sites of the Middle Danube territory of the Late Roman Period. The domestic pottery of the group Přešťov- ice-Friedenhain of the Late Roman and Early Migration period is however hand-made, fine and decorated with the plastic patterns (oval and oblique faccetes) and is characteristic for the so call. Elbe-Germanic regions of that time. Few finds from the western outskirts of Prague, including two graves with such (imported?) vessels are known also from Prague- Zličín burial ground, perhaps suggest the dating until the second third of the 5th century, i.e. D2–D3 stage. This important finds opens a question of the chronological aspects of the characteristic Přešťovice-Friedenhain pottery, as well as the historical relevance and significance of the areas settled by the people of this group.

Klíčová slova: skupina Přešťovice-Friedenhain – jihozápadní Čechy – keramika na kruhu – keramika v ruce – Kvádové – Svébové – labskogermánský okruh – Praha-Zličín – chrono- logie – historické zprávy – Ammianus Marcellinus – Jordanes Key words: Přešťovice-Friedenhain group – south-western Bohemia – wheel-thrown cera- mics – hand-made ceramics – Quadi – Suebi – Elbe-Germanic cultural circle – Prague- -Zličín –chronology – historical sourcess – Ammianus Marcellinus – Jordanes

113 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Úvod Zánikové horizonty pozdní doby římské ve středním Podunají V posledních zhruba třech desetiletích doznalo a situace v jižních Čechách poznání struktury osídlení teritoria jižních Čech pozdní doby římské až počátku doby stěhování Ve středním Podunají vedlo studium zániko- národů zásadního pokroku. Především zásluhou vých horizontů sídlištních areálů posledních terénních aktivit Petra Zavřela, Pavla Břicháčka dvou desetiletí ke genezi názoru, který měl zásad- a jeho spolupráce s Lubomírem Košnarem bylo ní vliv na vývoj dalšího bádání této problematiky. možno v návaznosti na předchozí aktivity Bedři- Významnou úlohu zde sehrávala studie Jaroslava cha Dubského, objevitele významného pohřebiště Tejrala, všímající si především širší prostorové a sídliště v Přešťovicích na Strakonicku, sledovat reflexe těchto horizontů, kdy skladba chronolo- určité kulturní tendence v tomto regionu a pocho- gicky relevantních sídlištních nálezů neodpoví- pit do té doby neznámé procesy. dala kontinuitě, ale naznačovala současný zánik Nálezy v Přešťovicích učiněné B. Dubským (1937, (Tejral 1998, 181–207). „To vedlo k formulování 1949) stály na počátku definování skupiny Přešťo- teze, že kumulace sídlištních archeotypů a nále- vice-Friedenhain díky srovnání obdobných mate- zových kontextů v jednotlivých chronologických riálních reliktů na pohřebištích v sousední severní těžištích není výrazem intenzity osídlení, nýbrž polovině Bavorska. Pro tuto skupinu je příznačné archeologickým záznamem specifických poměrů, ukládání kremace do typických keramických uren, spojených s plošným zanikáním sídlištních struk- jejichž tvarosloví představuje pokračování domá- tur v časově odstupňovaných periodách.“ (Tejral cích labskogermánských tradic výroby jemné, 2008, 68). v ruce robené keramiky (mísovité tvary s výzdo- Byly tak vyčleněny pro dobu římskou tři základ- bou šikmých kanelur a oválného fasetování). ní etapy odpovídající jednotlivých zánikovým Sídlištní nálezy ze Sedlce, Zlivi a Zbudova horizontům: fáze B2/B2–C1 odpovídající hori- z posledních desetiletí však ukazují, že jihočeské zontu markomanských válek, fáze C1 spojená teritorium prošlo komplikovanějším vývojem, než s migračními vlnami dokládanými v různých čás- se do té doby předpokládalo. Ukazuje se totiž, tech barbarika kolem poloviny 3. století a nako- že skladba archeologických nálezů je výsledkem nec fáze C3–D1 odpovídající konci svébského, interakcí či integrací vnějších impulzů z oblasti tj. kvádského osídlení v tzv. zlechovském hori- středního Podunají (především na kruhu toče- zontu kolem roku 400. Tento model byl autorem ná keramika) a právě labskogermánských prv- navrhován jako regionálně omezený, který byl ků v průběhu stupňů C3–D1, tedy na sklonku v posledních letech na základě publikací nových doby římské a na samém počátku doby stěhování sídlišť doby římské ve středodunajském prostoru národů. dále rozvíjen, upřesňován a modifikován. Objevil Vedle této symbiózy středodunajských a obecně se například názor o opodstatněnosti zánikového labskogermánských prvků na území jižních Čech horizontu spadajícího již do pozdní doby římské jsou to pak nové nálezy jemné keramiky, charakte- zhruba stupně C2–C3, kdy je hlavním znakem ristické pro přešťovickou skupinu, učiněné nedáv- depozit naprostá absence sigillatového dovozu. no v oblasti centrálních Čech, které umožňují Při zpracování sídlištních nálezů ve Velkém Mede- vydat se při historické interpretaci novými směry. ru bylo například konstatováno zjištění, že se terra Nálezy ze západního okraje Prahy naznačují, že sigillata (jejíž příliv končí v polovině 3. století) tato keramika byla minimálně částečně současná nevyskytuje nikdy společně s keramikou vytáče- s vinařickou skupinou a kontinuita prvků, tolik nou na kruhu. Obdobný obrázek nabízejí i výzku- příznačných pro keramiku skupiny Přešťovice- my sídlišť v Branči, kde se vyskytla domácí, na -Friedenhain (šikmé kanelování a oválné fase- kruhu robená produkce, společně s provinciálním­ tování), byla nedávno zjištěna i na rozsáhlém importem včetně glazovaného zboží, kde obecný kostrovém pohřebišti v Praze-Zličíně, konkrétně termín post quem ukazuje mince Claudia II. Gothi- v hrobech 17 a 61, kde lze uvažovat o datování ca (268–270), dále Děvínské Nové Vsi, objektu v rámci stupně D2–D3, tedy zhruba o druhé třeti- 3/1996 se třemi mincemi Septima Severa, Clau- ně 5. století.1 dia II. a Diocletiana z Lábu. Chronologické vzta- hy tohoto horizontu nejsou ještě jednoznačně vyjasněné a není vyloučeno, že tato fáze vyznívá rovněž až kolem roku 400 (Tejral 2008, 68, 92–93).2 1 Tento příspěvek vznikl za finanční podpory projektu GAČR P405/11/2511, nadace Pro Archaeologia Saxoniae 2 Nelze vyloučit, že podobné zánikové horizonty budou a Fulbright Foundation. postupně identifikovány i na jiných územích barbarika.

114 Svébové mezi Arahariem a Hunimundem

Obr. 1 Výběr nálezů z lokalit: 1–5 Sedlec, okr. České Budějovice, 6–9 Zliv, okr. České Budějovice (podle Břicháček – Braun – Košnar 1990, Abb. 3; Zavřel 2007, Abb. 12–13). – Fig. 1 Selection of the Finds from the sites: 1–5 Sedlec, okr. České Budě- jovice, 6–9 Zliv, okr. České Budějovice (after Břicháček – Braun – Košnar 1990, Abb. 3; Zavřel 2007, Abb. 12–13).

Další výraznou změnu pozoruje Jaroslav Tejral která zjevně reprezentuje labskogermánské pro- na Moravě ve struktuře sídlišť v období kolem středí, a zároveň nepochybně vlivy pocházející roku 400. Určitý neklid tohoto období naznačuje právě ze středního Podunají v podobě na kruhu osídlování poněkud periferních oblastí v podhůří robené keramiky a dalších artefaktů, které snad a sídliště na výšinných polohách, jako jsou sekun- indikují přímý příchod nových osadníků z výcho- dárně osídlená pravěká hradiště. S tímto jevem du (např. Zavřel 1997, 260–264, Abb. 1–6; Tejral se pak setkáváme dále v první polovině 5. století 1999, 243, Abb. 32). Důležitým zjištěním ovšem (např. „Hradisko“ u Znojma, Líšeň Staré Zámky, v tomto ohledu je, že ani na již uvedeném sídlišti Brno-Obřany, Gars-Thunau); (Tejral 1998, 196). v Sedlci (obr. 1), ani ve Zlivi nebyla zjištěna na kru- Ve stupni C3/D1 do značné míry též doznívá sta- hu robená keramika tzv. jiříkovické tradice, tedy vební tradice polozemnic s klasickou „svébskou“ tzv. zlechovského horizontu stupně D1, ačkoliv konstrukcí. zde jinak na kruhu točená keramika se vztahy Jisté paralely s vývojem v pozdní době římské k střednímu Podunají zastoupena nepochybně je ve středním Podunají nalézáme právě v oblasti (Břicháček – Braun – Košnar 1990, 160–128, Fig. 3; jihočeské. Na jednu stranu zde pozorujeme vliv Zavřel 1985, 8–9; Zavřel 1997, Abb. 6; Zavřel 2007, v podobě tzv. skupiny Přešťovice-Friedenhain, 360–361, obr. 3–6). Odhlédneme-li na sídlišti ve Zlivi od dokladů oválně fasetovaných misek tzv. Jako slibná indicie se jeví identifikace do té doby neznámého přešťovického okruhu, představující řekněme spe- římsko-germánského bojiště hluboko na germánském cifikum jižních a jihozápadních Čech, pak zaujme teritoriu u dolnosaského Harzhornu z doby kolem roku 235 n. l. (Berger et al. 2010). Tyto doposud neznámé události kromě na kruhu robené keramiky především část patrně měly zásadnější dopad na širší teritorium, ačkoliv hrubých hrnců s okrajem zdobeným prstováním rozsah konfliktu zatím zůstává zastřen nejistotou. V našem nebo přesekáváním, které nacházejí obdobu na případě vyvstává otázka, zda by snad nebylo možné spojit nové impulzy z labskogermánské oblasti pozorované sídlištích jihozápadního Slovenska stupně C2–C3 Alenou Rybovou a Jiřím Zemanem na pohřebištích v Plo­ v Bratislavě-Trnávce, Zadném, Bratislavě-Vajnoru tištích nad Labem a Kostelci na Hané na počátku mladší a Veľkého Mederu (shrnutí: Tejral 2008, 90–91, doby římské právě s těmito událostmi a se snahou skupin obyvatelstva hledat relativně bezpečné útočiště mimo přímé obr. 16). V rámci publikovaného inventáře v Sedl- nebezpečí postupujících římských jednotek. ci zaujme na kruhu robený zásobnicový tvar zdo-

115 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 2 Nálezy pozdní doby římské z JZ Slovenska: Bratislava-Dúbravka, Branč, Zadne, Veľky Meder (podle Kolník – Var- sik – Vladár 2007, Abb. 13; Tejral 1998, Abb. 16; Elscheck 2004, Abb. 8: 12). – Fig. 2 Finds of the Late Roman Period in SW Slovakia: Bratislava-Dúbravka, Branč, Zadne, Veľky Meder (after Kolník – Varsik – Vladár 2007, Abb. 13; Tejral 1998, Abb. 16; Elscheck 2004, Abb. 8: 12). bený horizontálními vlnovkami z objektu 16/17 cího trendu středodunajských vlivů na jihočeském (Břicháček – Braun – Košnar 1990, Fig. 3:4), který teritoriu i na počátku doby stěhování národů.3 nachází blízkou paralelu na sídlišti v Bratislavě- Nedořešený je stále vztah nositelů těchto podu- -Dúbravce, objektu 126/92 (srovnej Elschek 2004, najských prvků s nositeli tzv. přešťovického okru- Abb. 8: 12 a Tejral 1999b, Abb. 24: 14). Dalším sig- hu. Snad jsou tyto nálezy ze středního Podunají nifikantním importem ze středního Podunají je a zároveň výskyt tzv. přešťovické keramiky z ně­ spona se špičatou nožkou rovněž z objektu 16/17 kolika lokalit dokladem heterogenního původu (Košnar – Břicháček 1998, 127, Fig. 3: 2), jejíž ana- osadníků­ jihočeského teritoria, užívajících kerami- logie spadá na sídlišti v Branči do závěrečné fáze ku odlišné výrobní tradice, ovšem mající společné osídlení stupně C3 (Kolník – Varsik – Vladár 2007, labskogermánské kulturní kořeny. 29, obr. 13: 3); (obr. 2). Tyto indicie ukazující počátek středodunajských vlivů v Sedlci a Zlivi ještě do stupně C3 a v tomto Exilium populum Araharii kontextu nelze nevzpomenout na nověji defino- vaný zánikový horizont sídlišť na jihozápadním Představa zánikových horizontů sídelních areá­ Slovensku, který byl pro pozdní dobu římskou lů, tak jak ji definoval naposledy Jaroslav Tejral, vysledován slovenskými autory ve Veľkém Mede- v sobě zahrnuje prvek určité nestability v uvede- ru, Bratislavě-Trnávce, Zadném, Branči a dalších ném regionu, související často s nepokoji a váleč- lokalitách (Tejral 2008, 90–92, obr. 16). nými operacemi. Násilné akce mohou být sku- Oproti uvedeným sídlištím v Sedlci a Zlivi se však jeví jako chronologicky poněkud mladší síd- 3 Strukturu osídlení jihočeské oblasti sklonku doby římské liště ve Zbudově, kde je poměrně dobře doložen dokresluje celá řada lokalit s jednotlivými nálezy jako vliv keramické produkce dílen tzv. jiříkovické v případě keramiky z „Kněží hory“ u Katovic, Koro- sek, Lékařovy Lhoty, Protivína, Strakonic, Záblatíčka produkce stupně D1 a D2a (Zavřel 1997, Abb. 5B: a Modlešovic­ (Zavřel 1997, 259–265, Abb. 1–6; Zavřel 2011, 5, 9). Sídliště ve Zbudově je dokladem pokračují- 473–474).

116 Svébové mezi Arahariem a Hunimundem tečně (vedle například klimatických změn atd.) na kvádské území roku 375 (Ammianus Marcelli- příčinou vyklizení sídlišť. Podstatnou otázkou nus XXX, 5, 13–14): „Valentinianus tedy, jak jen však je, zda nacházíme v písemných pramenech to okolnosti dovolovaly, vytáhl usilovným pocho- pro dané období historický otisk událostí, které by dem, pobil nepřátele rozličného věku, jež tedy snad mohly osvětlit příčiny zániku sídel v pozdní náhlý nájezd zastihl ještě rozptýlené, a vypáliv době římské ve středním Podunají. Zatímco pro jejich dvory, vrátil se beze ztrát se všemi vojáky, období markomanských válek či migraci středo- které s sebou vedl.“ (Amm. Marc. XXX, 5, 14). evropských Svébů, Vandalů a Alanů po roce 400 Opakující se válečné střety, násilný zánik sídlišť představují historické prameny nosné interpre- doložený písemnými prameny a snaha ohrožené- tační schéma, vyvstává otázka, zdali disponujeme ho obyvatelstva vyhledávat refugia mimo stabilní podobnou možností i pro období druhé poloviny sídelní oikumenu zvyšuje pravděpodobnost, že se 4. století. takové situace projeví i v postupně narůstajících V případě zánikového horizontu stupně C3 ve archeologických pramenech. Vzájemný vztah mezi středním Podunají tomu tak snad skutečně je. zánikovým horizontem stupně C3 ve středním Nezastupitelným pramenem zde jsou údaje Ammi- Podunají a římskými vpády na konci 50. a v 70. le- ana Marcellina, jenž nám barvitě líčí katastrofální tech 4. století5 lze jistě považovat za pracovní tezi. dopady válečných aktivit kvádského krále Araha- Nápadná podobnost obecných charakteristik ria z let 357–358 (Ammianus Marcellinus XVII, 12, jednotlivých zánikových horizontů doby římské 2–26)4, když popisuje: „O Sarmatech a Kvádech: a jejich historický background dodává i v tomto Tyto kmeny jsou způsobilejší k lupičství než k ote- případě větší věrohodnosti historickému interpre- vřenému boji, mají dlouhá kopí a jejich pancíře tačnímu pojetí. z uhlazené a vyleštěné rohoviny jsou přišity k plá- Rovněž chronologická rovnice mezi zániko- těnému odění jako peří.“ (Amm. Marc. XVII, 12, vým horizontem stupně C3 a výskytem výrazných 2). Obraz naprosté zkázy po příchodu římského středodunajských prvků v keramické náplni na vojska na barbarskou půdu ukazují následující jihočeském území může dokreslovat celkovou slova: „Velmi mnoho těch, jejichž krok přemoh- historickou situaci. Lze si živě představit skupiny la bázeň, bylo potřeno, a druzí, které od smrti exulantů, hledajících ochranu před šířící se zká- vysvobodila rychlost, se skryli v koutech horských zou ze strany postupující římské armády nejen úvalů a viděli hynout svou vlast mečem.“ (Amm. v blízkých hvozdech horských úvalů, ale i v rela- Marc. XVII, 12, 5). A dále: „Velmi mnoho jich totiž tivně vzdálenějších, ale bezpečnějších sousedních bylo pobito a jen jejich část, která to dokázala pře- oblastech, jakou byla i ta jihočeská. Tedy v oblasti, žít, unikla přes známé jim pahorky. Tento úspěch osídlené obyvatelstvem sdílejícím společná pouta podnítil sílu i ducha našeho vojska, takže spěchalo v podobě svébského původu.6 v hustě sevřených šicích do království Kvádů. Ti se vystrašení předchozí pohromou děsili toho, co 5 Tedy období zhruba dvaceti let (či jedné generace), která jim hrozí, a s důvěrou přišli pokorně prosit o mír z hlediska chronologie materiální kultury stěží vykazují vzájemně odlišitelné rozdíly mezi jednotlivými nálezovými před tváří císaře, jenž byl v takových případech komplexy, vytvářejícími tak dojem jediného časového shovívavý.“ (Amm. Marc. XVII, 12, 8). Následu- horizontu. jící události pak ukazují, že navzdory předchozí 6 Svébové nebo též Suévové (lat. Suebi) je hromadné ozna­ čení pro řadu příbuzných germánských kmenů, známých destrukci dochází v oblasti k jisté dočasné stabi- již od dob Caesara a Tacita. Jsou mezi ně obecně řazeni lizaci, umožňující postupné znovuosídlení regio- Semnonové, Hermundurové, Naristové, Markomani, nu: „Tento důkaz (císařovy) mírnosti povzbuzo- Kvádové a další. Zejména v období stěhování národů pozorujeme u jejich potomků určité tendence k hledání val, a proto přispěchali náčelníci kmenových vojů, společných kořenů, zejména při sekundární integraci kralevic Araharius se všemi svými lidmi a předák různých fragmentů původních kmenů – např. Svébové mezi šlechtici Usafer, z nichž jeden stál v čele části (zahrnující původně nejspíše především kvádské populace) táhnoucí s Vandaly a Alany do Galie a Hispánie po roce 406 Transjugitanů a Kvádů, druhý v čele jakýchsi Sar- (např. Peschel 1978). Z archeologického hlediska lze Svébům matů, kteří byli navzájem spjati sousedstvím svých připsat podstatnou část labskogermánského kulturního vesnic i divokostí.“ (Amm. Marc. XVII, 12, 12). areálu, který prochází vývojem po celou dobu římskou a dobu stěhování národů. Ammianus Marcellinus však ukazuje, že ten- Společným jmenovatelem rozličných labskogermánských to válečný střet nebyl zdaleka ojedinělým aktem populací je kromě podobné kovové industrie především vzájemného nepřátelství mezi Kvády a Římany v ruce robená keramika. Nedávná publikace Mortena Hegewische, jejímž ústředním tématem je klasifikace lab- v tomto období. Další souvislosti lze hledat dále skogermánské keramiky na příkladu souboru z pohřebiště například s trestnou výpravou císaře Valentiniána v Plänitzu, velmi názorně ukazuje jednak velkou tvarovou variabilitu a zároveň kontinuitu od pozdní doby římské do časné fáze doby stěhování národů. Asi nejlépe tuto sku- 4 Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku tečnost demonstrují příklady mísovitých popelnic (něm. antiky. Praha 2002. „Schalenurne“), hrnců se zataženým okrajem nebo četné

117 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Skupina Přešťovice-Friedenhain Milana Řezáče, Milana Metličky a Pavla Břicháč- ka, jejichž zpracování se připravuje. Vedle již dří- Pro keramickou produkci skupiny Přešťovi- ve známého nálezu z Plzně-Radobyčic, v zahradě ce-Friedenhain jsou charakteristické především domu čp. 124 z roku 1939 (Maličký 1950, 33–34, tvary jemné keramiky mísovitých tvarů, plasticky Svoboda 1965, 64, 257; Šaldová 1981, 14), jde o dal- zdobené šikmými kanelurami a oválným fasetová- ší nález z téhož katastru (Plzeň-Radobyčice II), ním. Keramická forma s oválným fasetováním je Vochova (k lokalitě více: Břicháček 2002, 15–16) mimo jihočeskou oblast rozšířena dále především a dalších lokalit jižně od Plzně.7 v jihozápadním Bavorsku, středním Německu S keramikou tohoto charakteru se ovšem a v prostředí anglosaském (Springer 1985, Abb. 4). v Čechách setkáváme i mimo tuto oblast. Na V Bavorsku je kromě eponymní lokality Frieden- lokalitách Praha-Dolní Liboc I a II byl získán hain významný nález ve Straubingu-Azlburgu, materiál, který jednoznačně odpovídá nálezům jenž je možno na základě přítomnosti hřebene skupiny Přešťovice-Friedenhain (Kuchařík – Bureš – s trojúhelníkovitou rukojetí datovat do první Pleinerová – Jiřík 2008, 201–203, obr. 2) v jižních poloviny 5. století. Nálezy keramiky této skupiny a západních Čechách a v sousedním Bavorsku. známe i z provinciálního pohřebiště v Neuburgu Společně s nálezem mísy přešťovického typu nad Dunajem (Keller 1979, 56, 64; Abb. 2: 5–6; z hrobu 7 v Litovicích (Pleinerová 2006, obr. 10) 6: 2–3) nebo kastelu Abusina-Eining (Gschwind a nepublikovaným nálezem z Prahy-Zličína se 2004). B. Schmidt datuje tento tvar v prostředí jedná již o čtvrtou lokalitu na západním okraji středoněmeckém do období let 400–560, s obdo- Prahy s těmito charakteristickými nálezy. Na úzké bím největšího rozšíření mezi léty 480–525. Pro provázání a zejména vliv na keramickou produkci Anglii se počítá s výskytem této keramiky pře- doložený na přešťovické nekropoli z oblasti vina- vážně v letech 400–450 (Springer 1985, 235–37). řické skupiny poukázal již Bedřich Svoboda (1965, Nálezy z jihočeského Sedlce dokládají přítom- 101–103). Tyto vztahy mají také zásadní vliv chro- nost misky s oválným fasetováním v oblasti jižních nologický. Bez zajímavosti rovněž není, že na řadě Čech v období D1 (Břicháček – Košnar 1998, 162). lokalit v Pomohaní v jihozápadním Německu, kde T. Springer vylučuje v případě původu jak misek byl prokázán vliv vinařické skupiny, se vyskytu- s oválným fasetováním, tak s šikmými kanelurami jí současně i nálezy spjaté s přešťovickou skupi- podíl provinciálně římský, gótský a franský a dává nou – např. Kahl am Main (Teichner 1999, 51, 111, jej do spojení s labskogermánským kulturním sys- Taf. 5: 7 a 45). Také Dieter Quast a Max Martin témem, jehož výrazným představitelem je přede- pozorují v dané oblasti intenzivní vliv z „labsko- vším oblast durynská (Springer 1985, 241). germánského okruhu“ České kotliny (Quast 2002, 277, 279; Martin 2002, 218–219). Z hlediska chronologie keramiky přešťovické- Chronologické aspekty závěrečné fáze ho okruhu je důležitý její výskyt v planýrovacích skupiny Přešťovice-Friedenhain a sídlištních vrstvách nad nejmladší stavební fází kastelu v Řezně-Niedermünsteru. Nálezy zde spa- Chronologie skupiny Přešťovice-Friedenhain dají do období po polovině 5. století (Fehr 2010; představuje značný problém vzhledem k poměrně Schwarz 1972/1973). Oblast kolem Řezna se ostat- chudé výbavě hrobů, v nichž se keramika toho- ně stává velice zajímavou z hlediska sledování to okruhu vyskytuje. Až na výjimky prakticky výskytu prvků materiální kultury spjatých s roz- naprostá neznalost kovové industrie je dosti sva- ličnými barbarskými skupinami. Patrně z rozruše- zující pro jednoznačné časové vymezení v rámci ných kostrových hrobů v Alkofenu známe exem- pozdní doby římské až časné fáze doby stěhování plář stříbrné pozlacené spony typu Groß Umstadt národů (např. Droberjar 1999). Cestou z této situ- a z ojedinělého nálezu z Řezna-Grasgasse pochází ace mohou být jednak nové nálezy v „mateřské“ fragment spony typu Niederflorstadt-Wiesloch. oblasti výskytu skupiny Přešťovice-Friedenhain Oba typy spínadel jsou charakteristické pro (západní Čechy) a dále v sousedních oblastech, oblast vinařické skupiny severní poloviny Čech, kde se tato keramika objevuje ve formě „importů“. tak i pro teritorium dolního Pomohaní. Důležité Podobně jako v případě jižních Čech, i v západ- jsou rovněž nálezy zlatých opaskových přezek ních Čechách přibyly v poslední době nálezy „pře- vykládaných almandiny ve stylu moda danubica, šťovické provenience“. Jde především o nálezy které náležely elitnímu prostředí silně ovlivněné-

typy lahví, které lze označit pro labskogermánská teritoria uvedeného období za symptomatické tvary (Hegewisch 2007, 7 Za laskavou informaci děkuji Milanu Řezáčovi (Zápa­dočes­ ­ 107–186; dále např. Haberstroh 2012, 126–127, 138–141). ké muzeum v Plzni).

118 Svébové mezi Arahariem a Hunimundem

Obr. 3 Keramické nálezy typu Přešťovice-Friedenhain v centrálních Čechách: 1 – Praha-Dolní Liboc II; 2 – Praha-Dolní Liboc I (obojí podle Kuchařík et al. 2008, obr. 2: 1, 5); 3 – Praha-Zličín (foto Martin Urbánek); 4 – Litovice (podle Ple- inerová, 2006, obr. 10). – Fig. 3 Ceramical Finds of the type Přešťovice-Friedenhain in central Bohemia: 1 – Praha-Dolní Liboc II; 2 – Praha-Dolní Liboc I (both after Kuchařík et al. 2008, obr. 2: 1, 5); 3 – Praha-Zličín (photo Martin Urbánek) 4 – Litovice (after Pleinerová, 2006, obr. 10).

mu podunajským kulturním okruhem hunského Tato teorie však v poslední době naráží na celou svazu poloviny 5. století (Fehr 2002–2003, 204–28). řadu problémů a stejně tak je nejednoznačná iden- tifikace sousední sídelní komory vinařické skupiny s nějakým, v té době známým etnonymem. Bed- K otázce identity skupiny řich Svoboda v této souvislosti hovoří o obecně Přešťovice-Friedenhain labskogermánském osídlení, což ostatně reflektují i někteří zahraniční badatelé (např. Böhme 1989, Etnické přiřazení sídlištních komor nacházejí- 400). Jednou z nejnovějších možností, kterou pro cích se severně od Dunaje a na našem území není skupinu Přešťovice-Friedenhain navrhl naposledy zcela jednoznačné. Až do nedávna převládala Jochen Haberstroh, je identifikace s Juthungy/ představa spojující labskogermánské osídlení sku- Semnony, i když v jejich případě je pravděpodob- piny Přešťovice-Friedenhain s předpokládanou nější ztotožnění se sídelní komorovou definova- etnogenezí Bavorů, která dle dosavadního výkla- nou na horním Mohanu v oblasti Regnitz (Haber- du tohoto pojetí představuje dvoufázový proces, stroh 2012, 129–130). podle něhož tito příchozí z České kotliny obsazují Otázka vztahu obyvatelstva skupiny Přešťo- během 5. století oblast severně od Dunaje mezi vice–Friedenhain byla v poslední době řešena Pasovem a Dunauworthem. Pro tuto kulturní sku- také za pomoci přírodních věd, kdy byl problém pinu charakteristická keramika je pak přítomna migrace jedince nebo populace řešen za pomoci i v pohraničních pevnostech, což bývá vysvět- rozboru izotopů stroncia z kostí a zubů. Jedno lováno jako doklad přítomnosti germánských z kontroverzních témat řešených touto metodou federátů s původem z Čech v době po odchodu je problém geneze Bajuvarů. Jejich geneze je zají- pravidelných římských sil. Jako druhý stupeň pak mavá i proto, že podobně jako například u Franků dochází k rozšíření jména nově příchozích i na probíhá jejich formování na půdě římských pro- zbylé obyvatelstvo severně od Alp a to pod vlivem vincií. Jednou z teorií, která jejich původ vysvětlu- ostrogótského panství nebo později v rámci nově je, je stará představa Kaspara Zeusse, který vyvo- ustanoveného vévodství Agilofingů (souhrnně zoval Bavory od starého latinského názvu Čech, naposledy: Fehr 2010, s literaturou). na kterou navazují výše uvedené představy spjaté

119 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 se skupinou Přešťovice-Friedenhain.8 M. Schwei- Podobně jako v Bavorsku jsou vysvětlovány ssing provedl analýzu izotopů stroncia na lokali- migrací z labskogermánského prostředí i nálezy tách Neuburg an der Donau a Straubing Azlburg tohoto keramického okruhu v dolním Pomohaní. I a II, jejímž cílem bylo ověření mobility a geogra- Ve spojitosti s typem Přešťovice-Friedenhain je fického původu obyvatel. zajímavé uvést nálezy charakteristické oválně fase- Pro toto určení na uvedených pohřebištích tované keramiky v hrobech v Odenheimu, Edinge- byla důležitá analýza izotopů 87SR/86Sr ze zubů nu a Gültingenu a sídlištním nálezu z Nebringe- s ohledem na jejich množství a vazbu na geologic- nu. Dle názoru Dietera Quasta šlo o malé skupiny ké podloží. Hodnoty stroncia se na jih od Duna- příchozích (vzhledem k absenci stop vylidnění je pohybují kolem 0,708–0,709, v oblasti České České kotliny v tomto období), snad vstupující kotliny mají tyto izotopy vázané na žulu hodnoty do služeb pozdně římského impéria a spočinuvší 0,710–0,713 a dále ostrůvkovitě na gabro – tedy nakonec na alamanské půdě (Quast 1997, 175). vyvřelé horniny. Severně a severozápadně od V poslední době se kritice stávajících představ Dunaje v Bavorsku jsou izotopy vázané na pod- o skupině tzv. Přešťovice-Friedenhain věnuje loží ze slínu a vápence s hodnotami 0,708–0,709. Hubert Fehr zejména ve spojení s předpokláda- V Pomohaní je podloží víceméně nehomogenní – nou etnogenezí Bavorů. Jako slabiny této teorie takže není zde možné postulovat pravidelnosti. předkládá Hubert Fehr následující tvrzení: V případě několika individuí na obou pohřebi- 1. Tato teorie vychází z jedné z možných ety- štích se podařilo získat údaje se zvýšenou koncen- mologií jména Bavorů jakožto „Männer aus trací izotopů stroncia naznačujících cizí původ. Böhmen“, očekávající tedy vztah hmotné kultu- Původní území se podle tohoto určení nachází ry migrující složky ke kultuře České kotliny. v České kotlině a je vázáno na žulu. S výjimkou 2. Problematika archeologického dokladu mig- individua 42 z Neuburgu, jehož data ukazují na rujícího „Traditionskern“ v pojetí Wenskuse původ v oblastech s podložím, kde se stronci- a difuzionistického pohledu Waltera Pohla jako um váže na metagabro. Tyto regiony rovněž leží protikladu. v Čechách – například v okolí Mariánských Láz- 3. Výpověď archeologických pramenů jakožto ní nebo v okolí Všerub. V některých případech se nositelů etnicity, zejména je-li kulturní skupina podařilo ukázat provázání mezi materiální kul- definována na základě keramického typu a sku- turou spojenou s labskogermánským kulturním tečné podstaty kultury, kdy jsou s touto sku- okruhem s biologickými daty. V Neuburgu se pinou na bavorském teritoriu svázány nálezy podařilo prokázat převahu žen s cizím geogra- především sídlištního charakteru, čtyři kostrové fickým původem oproti mužům – 56 % : 37 %. hroby (Kemathen, Straubing-Azlburg I, hrob 60 Tento fakt vysvětluje M. Schweissing exogamií. a Straubing-Bajuwarenstraße hroby 73 a 84) Mezi dětmi nebylo nalezeno jediné s cizím geo- a žárové nekropole ve Friedenhainu a nově ve grafickým původem. U mužů patrně jde o jedince, Forchheimu, kde byla částečně vyvrácena před- kteří v mladém věku odcházeli na území římské stava o chudobě těchto hrobů. říše, kde působili ve službách armády. V přípa- 4. Problém samotné existence této kulturní skupi- dě Neuburgu jde patrně o jednu třetinu indivi- ny, kdy s odvoláním na práci Tobiase Springera duí původem z Čech. Na pohřebišti v Azlburgu II z roku 1985, předpokládá rozšíření oválně fase- byl zjištěn nižší počet cizích jedinců, což může být tované keramiky a nádob s šikmými kanelura- způsobeno změnou římské politiky vůči barbarům mi jakožto obecně labskogermánský fenomén, nebo lokálními podmínkami – tj. ve Straubingu se nikoliv jako zvláštní spojení mezi Bavorskem nejedná o typický vojenský kastel. Navíc tato loka- a Čechami. Zároveň jako doklad nadregionální- lita leží na rozhraní dvou geologických zón, což ho rozšíření oválně fasetované keramiky uvádí může být jednou z příčin tohoto zjištění. Zajímavé příklady z oblasti kultury černjachovské. rovněž je, že na obou pohřebištích nebyla dete- 5. Problém jihočeských Přešťovic jakožto poměr- kována přítomnost obyvatel s původem z Itálie ně izolovaného naleziště (navzdory dalším nále- a obecně ze Středomoří. Velení vojska v této oblas- zům z posledních let ve Zlivi, Sedlci a dalších ti tak patrně podléhalo přímo buď provinciálům lokalitách) těžko představitelných jako zdrojo- nebo germánským velitelům (Schweissing 2004). vá oblast pro migraci a s tím spojené chronolo- gické problémy časové následnosti bavorských lokalit. 6. Časová propast mezi nositeli těchto prvků 8 Historické prameny a vývoj názorů na původ Bavorů a první zmínkou o Bavorech. shrnuje vyčerpávajícím způsobem Josef Dobiáš (1964, 309–313). K etymologii názvu Bavoři viz naposledy Rübel­ ­ 7. Otázka opuštění hranice pravidelnou římskou keil 2012. posádkou v první polovině 5. století a tedy mož-

120 Svébové mezi Arahariem a Hunimundem

ností služby germánských válečníků jakožto nás o tom například nálezy z pohřebiště naleze- federátů v římských službách. ného na počátku 2. světové války jižně od pozdně Poslední bod, zdá se, dokládá Fehrův předpo- antického města Favianus/Mautern, které sestávají klad, kdy keramika typu Přešťovice-Friedenhain z urnových hrobů, pohřbů překrytých kamenný- chybí v nejmladším horizontu římského tábora, mi deskami (něm. „Steinplattengräber“), pohřbu ovšem je přítomna v planýrovacích a sídlištních koně a blíže neuvedeného počtu jámových hro- vrstvách nad nejmladšími římskými stavebními bů. V inventáři se projevují jak vlivy barbarské, strukturami v Řezně-Niedermünsteru, které lze tak i provinciální svědčící o pozvolné akulturaci datovat po polovině 5. století, přičemž je tedy a integraci nově usídleného obyvatelstva (Pollak vyloučeno převzetí tábora germánskými federáty 1992, 249, Abb. 2: 1–3; 3: 1, 2). již na počátku 5. století. Obecnější podstatu roz- Ve druhé polovině 5. století sídlí potomci těch- šíření oválně fasetované keramiky ukazují napří- to Markomanů v oblasti při řece Sávě v provin- klad zmíněné nové nálezy ze západního okolí cii Savia. V tomto prostoru zná existenci někdej- Prahy (Praha-Liboc I–II, Litovice, Praha-Zličín); ších sídel Markomanů ještě anonymní geograf (obr. 3). Hubert Fehr správně ukazuje na rozšíření z Ravenny z přelomu 7.–8. století a lokalizuje tvarově téměř identické keramiky v černjachovské jejich sídla v okolí měst Siscia, Neviodunum, kultuře, podobně jako tomu učinil i autor těchto Aemona, Fines, Acervo a Romula. Jedná se přesně řádků (Jiřík 2007, 135). Nicméně podstatným roz- o stejné území, které Jordanes, Cassiodoros a Pro- dílem mezi oběma tradicemi je použitá technolo- kopios označují pojmem Suavia.9 V polovině gie. Černjachovské příklady jsou totiž z větší části 5. století je tedy nutné hledat jejich sídla v Zadu- robené na kruhu. Jejich datování spadá především nají patrně v prostoru mezi Neusiedlerským jeze- do druhé poloviny 4. století. Vyznívání této výzdo- rem a Sávou. by se předpokládá na počátku 5. století (např. Při vzniku etnonyma Svébové se projevily Levinschi 1999; Schulze – Ljubičev 2007). Podstat- u Markomanů a patrně též zbytků Kvádů ten- ným rysem keramiky jihozápadních Čech a Bavor- dence po hledání společných kořenů – a tedy ska je ovšem kombinace s miskami s šikmým nalézaných u společného jména Svébové – „Swâ- kanelováním a dalšími tvary, zcela v duchu lab- boz“. Paralelně se například znovu objevuje starý skogermánského tvarosloví (např. Svoboda 1965, název Vandalové pro Silingy a Hasdingy migrující tab. 3–11). z Hispánie do severní Afriky. Tito Svébové jsou jmenováni jako účastníci bitvy na Katalaunských polích roku 451 na Attilo- Svébové krále Hunimunda vě straně. Účastní se rovněž povstání středodunaj- ských germánských kmenů proti hunské nadvládě Roku 551 nás informuje Jordanes o politických a v bitvě u řeky Nedao stojí na straně vítězů. událostech ve středním Podunají, které se odehrá- Další kapitolou z jejich dějin je konflikt s panon- ly přibližně 15 let od smrti Attily a které se týkají skými Góty, jejichž sídla se v 60. letech 5. století konfliktu mezi Góty a Svéby. nacházela severozápadně a východně od Blaten- Fridrich Lotter se domnívá, že nelze původ těch- ského jezera a dále v oblasti kolem někdejšího to podunajských Svébů hledat v přesídlení svéb- města Sirmium. Z této oblasti kontrolovali Gótové ských Kvádů do Panonie, kteří sídlili nad středním zčásti oblasti na západ podél jižního břehu Sávy Dunajem od přelomu 1. a 2. století. Tito Kvádo- do Dalmácie. vé se společně s Vandaly a Alany vydali roku 406 Konflikt mezi svébským králem Hunimundem na tažení na západ směrem do Galie a Hispánie. či Hunumundem a gótským předákem Thiudi- Dle Lotterova názoru spíše jde o potomky Mar- merem začíná podle líčení Jordanese loupežnou komanů královny Fritigil, kteří byli jako federáti výpravou Svébů do Dalmacie: „Když byli Huno- usídleni na počátku 4. století v oblasti Vídeňské vé konečně takto pacifikováni, Hunimund, vůdce kotliny a Neusiedlerského jezera. Tito Markomani Svébů, který přešel Dunaj, aby pustošil Dalmá- za vlády Honoria vytvářejí v Itálii císařskou gar- cii, odehnal z pastvin nějaká stáda dobytka, jež du (auxilia palatina) pojmenovanou podle císaře patřila Gótům. Dalmácie totiž leží poblíž Svébie Honoriani seniores a iuniores a rovněž část equites a není ani příliuš vzdálená od Pannonie, kde měli v Africe. Oblast dolního Pomoraví je však již nej- právě sídla Gótové.“ Tato akce však nezůstala bez později od Attilovy smrti, či spíše ještě dříve, osíd- lena Rugii a Heruly. Předky těchto Svébů mohly být labskogermán- 9 Jordanes, Getica 273 (ed. Theodor Mommsen, Monumenta Germaniae historica 1.1, Auctores Antiquissimi 5 (Berlin, 1882), ské skupiny pronikající na území dnešního Dol- s. 129: „Dalmatia S u a v i a e vicina erat nec a Pannonis fines ního Rakouska od sklonku 3. století. Informují multum distabat, praesertim ubi tunc Gothi residebant …“

121 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 trestu a Jordanes pokračuje: „Thiudimer, bratr jmenován bez titulů a kmenové příslušnosti jako krále Valamera … sledoval je tedy z povzdálí se například Odoaker. Zdá se tedy, že velel pouze svými lidmi a v hloubi noci, když všichni spali, na části původních následovníků, neboť větší část ně poblíž jezera Pelsios zaútočil. V bitvě, kterou Svébů je známá z oblasti Panonie ještě v první půli naprosto neočekávali, byli Svébové potřeni nato- 6. století (Lotter 1968). lik, že byl zajat sám král Hunimund a všichni ti Přesun části Svébů pod vedením Hunimunda svébští bojovníci, kteří boj přežili, do gótského do oblasti Alamanie by snad mohly podporovat zajetí … Po zničení Skirů dostali králové Svébů, i archeologické nálezy v podobě spon (např. typ Hunimund a Alarich strach. Vytáhli proti Gótům Sokolnice-Bákodpuszta-Gursuf). Právě tímto pře- a spolehli se přitom na podporu Sarmatů … Záro- sunem je možné vysvětlit přítomnost středodunaj- veň shromáždili velkou sílu bojovníků z kmenů ských prvků v alamanském materiálu. Týká se to Gepidů a Rugů a se všemi těmito mohutnými zejména pohřebišť v okolí Basileje, kde je mož- sbory zaujali postavení u řeky Bolia v Pannonii … no mluvit na základě morfologické shody spon Donucen k boji (Thiudimer) vytáhl proti nepřáte- přímo o genetických vazbách: Dabronc-Wein- lům a jako silnější se ukázala být gótská strana … garten, Dabronc-Hemmingen, Tác-Heidenheim, Když Thiudimer uviděl, že řeka (Dunaj) zamrzla, Jobbágyi-Basilej-Kleinhüningen, Sopoya-Char- převedl na druhou stranu vojsko a znenadání se nay, Miszla-Basilej-Gotterbarmweg (Straub 2002, objevil Svébům v týlu. Kraj Svébů je totiž ohra- 14, Abb. 3). ničen na východě územím Baioariů, na západě Jednoznačná identifikace archeologického Franky, na jihu Burgundy a na severu Durynky. materiálu s konkrétní etnickou skupinou předsta- Se Svéby byli tehdy ve spojenectví Alamani, kteří vuje klasický problém a diskuse na téma přesídle- také ovládali Alpy … Do tohoto místa, které bylo ní Svébů do oblasti horního Podunají pokračují takto přírodou opevněno, vtáhl Thiudimer s gót- (Martin 2002, 218–219). Nelze tedy vyloučit ani ským vojskem, a to ještě v čase zimy. Svéby i Ala- v případě Alamanů vícestupňovou etnogenezi, many drtivě porazil …“ (Jordanes, Gótské dějiny, která provází vývoj i jiných barbarských skupin. kap. LIII–LV). Na závěr se můžeme pokusit o alternativní V informaci o sídlech Hunimunda v sousedství vysvětlení dvojích sídel Svébů v 5. století. Již byla Alamanů je spatřován jistý rozpor Jordanových řeč o labskogermánských nositelích skupiny Pře- zpráv. Na jedné straně známe sídla Hunimundo- šťovice-Fridenhain. Nebylo by nakonec možno vých Svébů v Panonii, na druhé straně se objevu- uvažovat o jejich identifikaci s obecně svébským je tato informace o sídlech Hunimunda dále na etnikem (navíc, jak se zdá, od pozdní doby řím- západě poblíž Alamanů. ské ovlivněným částí příchozích Kvádů)? Přibliž- Fridrich Lotter a další autoři předpokládají ně v polovině 5. století bychom se tak setkávali ústup části Svébů pod vedením Hunimunda po s rozličnými rozptýlenými svébskými populacemi, porážce od Gótů na západ do oblastí v soused- které by nesídlily pouze na středním toku Dunaje, ství s Alamany. Tuto hypotézu podporuje i Vita ale i na jeho horním toku a Hunimund by tak při Severini jmenující jakéhosi Hunumunda, jenž se ústupu před Góty mohl využít pohostinství spříz- svými barbary vyplenil Pasov. Hunumund je zde něných barbarských skupin. Takovému vysvětlení by snad neodporovalo pozdějšímu datování někte- rých památek skupiny Přešťovice-Friedenhain, které by snad mohly být s uvedenými událostmi stále ještě současné a lokalizaci Hunimundových Svébů na horním Dunaji v jižním Německu se přiklání nejnověji i vykladač Jordanových zpráv Stanislav Doležal (2012, pozn. č. 533). Nálezy zla- tých předmětů z Řezna by pak bylo možno vysvět- lit právě v souvislosti s pohyby svébských elit, u nichž bychom ovlivnění podunajským stylem právem očekávali. Interpretace hledající svébská sídla v rámci sídelní komory skupiny Přešťovice-Friedenhain by pak měla významný vliv na zeměpisné umístě- Obr. 4 Sídlištní komory středoevropského barbarika kolem 10 poloviny 5. století a pokus o identifikaci Jordanových etno- ní některých dalších barbarských skupin (obr. 4). nym. – Fig. 4 Settlement chambers of the Middle European Barbaricum and the attempt to identification of the ethno- 10 Pokus o ztotožnění sídel Jordanových Baioariů byl již nyms of Jordanes. učiněn na jiném místě (Jiřík 2010).

122 Svébové mezi Arahariem a Hunimundem

Závěr Dubský, B. 1937: Jihozápadní Čechy v době římské. I.–V. století po Kr. Strakonice. Dubský 1949: Pravěk jižních Čech. Blatná. Archeologické bádání o pozdní době římské Fehr, H. 2002–2003: Bemerkungen zum völkerwanderungs- a době stěhování národů a jeho rozvoj za posled- zeitlichen Grabfund von Fürst. Berichte der Bayerischen ních desetiletí v jižních a západních Čechách při- Bodendenkmalpflege 43/44, 209–228. náší řadu nových poznatků a podnětů, které před- Fehr, H. 2010: Am Anfang war das Volk? Die Entstehung stavují výzvu při jejich interpretaci. V souvislosti der bajuwarischen Identität als Problem der archäo- logischen und interdisziplináren Frühmittelalterfor- s vývojem názorů na obdobné památky v širokém schung. In: W. Pohl – M. Mehafer (Hrsg.): Archäologie geografickém pásu horního a středního Poduna- der Identität. Methodenprobleme der Frühmittelalter- jí objevují se i v našem prostředí nové možnosti forschung. Wien, 211–231. sledování nadregionálních kontaktů. V článku Gschwind, M. 2004: Abusina. Das römische Auxiliarkastell byl předložen pokus o interpretaci osídlení skupi- Eining an der Donau vom 1. bis 5. Jahrhunderts n. Chr. München. ny Přešťovice-Friedenhain v kontextu svébského Haberstroh, J. 2012: Der Fall Friedenhain-Přešťovice – ein osídlení našeho území. Beitrag zur Ethnogenese der Baiovaren. In: H. Fehr – I. Heitmeier (eds.): Die Anfänge Bayerns. Von Raetien und Noricum zur frühmittelalterlichen Baiovaria, 125–147. Summary Hegewisch, M. 2007: Plänitz. Ein kaiser- und völkerwande- rungszeitliches Gräberfeld im Kreis Ostprignitz-Rup­ Archaeological research of the Late Roman Period pin. Zugleich eine Studie zur Entwicklung der spätkai- and Migration Period and the recent development in serzeitlichen elbgermanischen Keramik. Bonn. south-western Bohemia brings a cluster of the new know­ Jiřík, J. 2007: Entstehung und Entwicklung der sogenann- ledge and impulses, which form a challenge for the further ten Vinařice-Gruppe im Nordteil des Böhmischen Bec- interpretation. In the context of the development of the kens. Forschungstand und Interpretationversuch. In: opinions upon the relative archaeological finds in the wide J. Tejral (Hrsg.): Barbaren im Wandel. Beiträge zur geographical environ of the upper and middle stream of Kultur- und Identitätsumbildung in der Völkerwande- the river Danube also in the context of the stuff from our rungszeit. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno region the new possibilities of the interregional relations 26, 121–145. occur. In the article an attemp to the interpretation of the Jiřík, J. 2010: Bohemian Barbarians. Bohemia in Late Přešťovice-Friedenhain group in a context of a Suebic set- Antiquity. In: F. Curta (ed.): Neglected Barbarians. Stu- tlement of our territory was presented. For this purpose the dies in the Early Middle Ages, 263–317. historical sourcess of Ammianus Marcellinus and Jordanes Keller E. 1979: Das spätromische Gräberfeld von Neuburg were called into service. Especially the events connected an der Donau. Bayerisches Landesamt für Denkmal­ to Middle Danube Quadi of the second half the 4th cen- pflege. Ableitung für Vor- und Frühgeschichte. Mate- tury A.D. (the king Araharius and the military compaign ralh. Bayer. Vorgesch. A 40. of Valentinian III), and a Suebic king Hunnimund of Kolník, T. – Varsik, V. – Vladár, J. 2007: Branč. Germánská the second half of the 5th century A.D. were taken into osada z 2. až 4. století – Eine germanische Siedlung vom account as possible relevant interpretation frame for wider 2. bis zum 4. Jahrhundert. Archaeologica Slovaca Mono- geographical area, including possibly also south western graphiae Catalogi 10. Bohemia. Košnar, L. – Břicháček, P. 1998: Neue Erkenntnisse zur Besiedlung Südböhmenin der römischen Kaiserzeit. In: A. Leube (Hrsg.): Haus und Hof im östlichen Germa- Literatura nien, 160–163. Kuchařík, M. – Bureš, M. – Pleinerová, I. – Jiřík, J. 2008: Berger, F. et al. 2010: Die römisch-germanische Auseinander- Nové poznatky k osídlení západního okraje Prahy setzung am Harzhorn (Lkr. Northeim, Niedersachsen). v 5. století. In: E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachů- Germania 88, 313–402. tová (eds.): Barbarská sídliště. Chronologické, ekono- Böhme, H. W. 1989: Eine Elbgermanische Bügelfibel des mické a historické aspekty jejich vývoje ve světle nových 5. Jahrhunderts aus Limetz-Villes (Yvelines, Frankreich). archeologických výzkumů. Spisy Archeologického ústa- Archäologische Korrespondenzblatt 19, 397–406. vu AV ČR Brno 37, 201–232. Břicháček, P. 2002: Nové nálezy z Vochova. Pěší zóna 10. Levinschi, A. 1999: Gräberfeld der späten Sîntana de Mureş- Revue pro památkovou péči, archeologii, historii, -Černjachov-Kultur. In: G. Gomolka-Fuchs (Hrsg.): výtvarné umění a literaturu, 15–16. Die Sîntana de Mureş-Černjachov-Kultur, Akten des Břicháček, P. – Braun, P. – Košnar, L. 1990: Sedlec, district Internationalen Kolloquiums in Caputh vom 20. bis of České Budějovice – A Settlement of the late Roman 24. Oktober 1995, 23–32. Period. In: P. Charvát (ed.): Archaeology in Bohemia Lotter, F. 1968: Zur Rolle der Donausueben in der Völker- 1985–1990, 126–129. wanderungszeit. Mitteleilungen des Instituts für Öster­ Dobiáš, J. 1964: Dějiny československého území před vy- reichische Geschichtsforschung 76, 275–298. stoupením Slovanů. Praha. Maličký, J. 1950: Předslovanská hradiště v jižních a západ- Doležal, S. 2012: Komentář k edici Jordanových Gótských ních Čechách. Památky archeologické 43, 21–42. dějin a Římských dějin. Praha. Martin, M. 2002: „Mixti Alamanni Suevi“? Der Beitrag der Droberjar, E. 1999: Od plaňanských pohárů k vinařické sku- Alamanischen Gräberfelder am Basler Rheinknie. In: pině. Kulturní a chronologické vztahy na území Čech J. Tejral (Hrsg.): Probleme der frühen Merowingerzeit v době římské a v časné době stěhování národů. Sborník im Mitteldonauraum. Spisy Archeologického ústavu AV Národního muzea v Praze, řada A – historie. Praha. ČR Brno 19, 195–223.

123 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Peschel, K. 1978: Die Sueben in der Ethnographie und Straub, P. 2002: Die Hinterlassenschaft der Ostgoten in Archäologie, Klio 60, 259–309. Fenékpuszta. In: H. Windl (Hrsg.): Germanen am Pleinerová, I. 2006: Litovice (okr. Praha-západ): hroby Plattensee Katalog des Niederösterreichischen Landes- vinařického stupně doby stěhování národů. In: E. Dro- museums. Neue Folge, 438, 9–12. berjar – M. Lutovský, M. (eds.): Archeologie barbarů Svoboda, B. 1965: Čechy v době stěhování národů. Praha. 2005. Sborník příspěvků z 1. protohistorické konference Šaldová, V. 1981: Westböhmen in der späten Bronzezeit. Pozdně keltské, germánské a časně slovanské osídlení, Befestigte Höhensiedlungen. Praha. Kounice, 20.–22. září 2005, 483–498. Teichner, F. 1999: Kahl am Main. Siedlung und Gräberfelder Pollak, M. 1992: Zur chronologischen Entwicklung der der Völkerwanderungszeit. Materialhefte zur Bayeris- Gräberfelder Ufernoricums im 4. und 5. Jahrhundert. In: chen Vorgeschichte, Reihe A, 80. K. Godłowski – M. Madyda-Legutko (red.): Probleme Tejral, J. 1998: Die Besonderheit der germanischen Sie- der relativen und absoluten Chronologie an Latènezeit dlungsentwicklung während der Kaiserzeit und der bis zur Frühmittelalter. Materialien des III. Internatio­ - frühen Völkerwanderungszeit in Mähren und ihr Nie- nalen Symposiums: Grundprobleme der frühgeschicht- derschlag im archäologischen Befund. In: A. Leube lichen Entwicklung im nördlichen Mitteldonaugebiet. (Hrsg.): Haus und Hof im östlichen Germanien. Tagung Kraków–Karniowice 3.–7. Dezember 1990, 248–262. Berlin vom 4. Bis 8. Oktober 1994, 181–206. Quast, D. 1997: Vom Einzelgrab zum Friedhof. Beginn Tejral, J. 1999: Die spätantiken militärischen Eliten beider- der Reihengräbersitte im 5. Jahrhundert. In: G. Fuchs seits der norisch-pannonischen Grenze aus der Sicht der (Hrsg.): Die Alamannen. Austellungskatalog, 171–190. Grabfunde. In: Germanen beiderseits des spätantiken Quast, D. 2002: Höhensiedlungen – donauländische Ein- Limes. Spisy archeologického ústavu AV ČR Brno 14, flüsse – Goldgriffspathen. Veränderungen im archäolo- 217–292. gischen Material der Alamania im 5. Jahrhundert und Tejral, J. 2008: Ke zvláštnostem sídlištního vývoje v době deren Interpretation. In: J. Tejral (Hrsg.): Probleme římské na území severně od středního Dunaje. In: der frühen Merowingerzeit im Mitteldonauraum, Spisy E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachůtová (eds.): Archeologického ústavu AV ČR Brno 19, 273–295. Barbarská sídliště. Chronologické, ekonomické a histo- Rübekeil, L. 2012: Der Name Baiovarii und seine typologi­ rické aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologic- sche Nachbarschaft. In: H. Fehr – I. Heitmeier (eds.): kých výzkumů. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Die Anfänge Bayerns. Von Raetien und Noricum zur Brno 37, 67–98. frühmittelalterlichen Baiovaria, 150–162. Zavřel, P. 1985: Prázdniny s krumpáčem. ABC mladých Schultze, E. – Ljubičev, M. 2007: Zur Herstellung von Dreh- techniků a přírodovědců 29, 8–9. scheibenkeramik in der Černjachov-Kultur. Ein Brenno- Zavřel, P. 1997: Der gegenwärtigen Forschungsstand der fen der Siedlung Vojtenki I. Ostukraine. Etnographisch- spätrömischen Zeit und der Völkerwanderungszeit in -archäologichen Zietschrift 48, 187–202. Südböhmen. In: J. Tejral – H. Friesinger – M. Kazanski Schwarz, K. 1972/73: Regensburg während des ersten Jahr- (eds.): Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike tausend in Spiegel der Ausgrabungen in Niedermünster. im mittleren Donauraum, 259–272. Jahresbericht der bayerischen Bodendenkmalpflege Zavřel, P. 2007: Doba římská a doba stěhování národů 13/14, 20–98. v jižních Čechách. Současný stav, výzkum a výhled. In: Schweissing M. M. 2004: Strontium-Isotopenanalyse (87Sr/ O. Chvojka – R. Krajíc (eds.): Archeologie na pomezí. 86Sr). Eine archäometrische Applikation zur Klärung Sborník příspěvků ze semináře, České Budějovice 8. 11. anthropologischer und archäologischer Fragestellungen 2007. Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Supp- in Bezug auf Migration und Handel. Münchner Geolo- lementum 4, 79–109. gische Hefte, A31. Zavřel, P. 2011: Nové nálezy z doby římské a z doby stěho- Springer, T. 1985: Germanenfunde der völkerwanderungs- vání národů v jižních Čechách. In: E. Droberjar (ed.): zeit in Nordbayern. Bemerkungen zur Keramik vom Archeologie barbarů 2010: Hroby a pohřebiště Germánů Typ Friedenhain-Přešťovice. Archäologische Korrespon- mezi Labem a Dunajem. Studia Archaeologica Suebi- denzblatt 15, 235–243. ca I, 453–480.

124 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 125–142

Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách Finds of faience artefacts from the Roman Period in Bohemia

Pavel Kacl

Abstrakt Příspěvek přináší stručné shrnutí původu a technik výroby pravěké fajánse. Uvedeny jsou nálezy z Čech datované do doby římské – jedná se o korálky a jeden závěsek – včetně známých nálezových okolností. Artefakty jsou zařazeny do dvou klasifikačních systémů a jsou zhodnoceny některé jejich formální vlastnosti a chronologický výskyt. Zmíněna je otázka provenience a využití.

Abstract The paper provides a brief summary of origins and making techniques of Egyptian faience. Finds from Bohemia dated to the Roman Period, i. e. beads and a pendant, are presented, including their find circumstances. The artefacts are put into two classification systems and some of their formal characteristics and chronological occurrence are discussed. The issues of provenance and use are mentioned as well.

Klíčová slova: fajáns – sklovité materiály – doba římská – Čechy Key words: faience – vitreous materials – Roman Period – Bohemia

Pravěká fajáns, někdy nazývaná také egyptskou let – objevily se v severní Mezopotámii a součas- fajánsí, patří v našem prostředí k materiálům, ně (nebo o něco později) v Egyptě v 5. tisíciletí které nejsou v obecném povědomí dobře známy, př. Kr. Fajánsové výrobky představovaly zejména zejména pokud se týče archeologie doby římské. malé předměty náboženského či kultovního rázu, Nejasnosti se potom mohou odrážet v různém ozdoby a vložky nábytku a staveb. Od počátků popisu v publikovaných pracích, kde bývá fajáns 2. tisíciletí se tímto způsobem (tj. na jádro) vytvá- zmiňována jako sklovitá hmota, ztotožňována se řely i nádoby. Tehdy již byla sklářská výroba znač- sklem nebo i zřídka chybně uváděna (např. jako ně rozšířena, a to do jižní Mezopotámie, Indie, pískovec). Tento příspěvek, jenž si klade za cíl Anatolie, dílny na výrobu korálků fungovaly asi uvedený materiál a konkrétní nálezy z doby řím- také v oblasti severního Kavkazu, Ukrajiny či ské přiblížit, vychází především z autorovy diplo- vý­chodního Slovenska (Venclová 2005, 29, 31). mové práce (Kacl 2012), je však rozšířen o některá V Čechách se první fajánsové výrobky objevují nová zjištění1 a detailnější klasifikaci. ve starší době bronzové, v únětické kultuře. Jde Název pravěké či starověké fajánse je odvo- o drobné modrozelené až zelené korálky, které zen od známé glazované keramiky produkované představují nepříliš četnou kategorii nálezů. Ve v pozdním středověku a novověku v italské Faenze střední době bronzové došlo k rychlému rozšíře- (Rejzek 2001, 165; Nicholson 2009, 1). Řadí se k tzv. ní ozdob z vlastního skla, jež fajánsové zatlačily sklovitým materiálům, které výrobě a rozšíření do pozadí. Jejich výskyt v mladší době bronzo- vlastního skla předcházely přibližně o tři tisíce vé nebo ve starší i mladší době železné je pouze ojedinělý (op. cit., 33–35). Zajímavým předmětem je závěsek z fajánse imitující kampánskou minci 1 Za bližší údaje k fajánsovým korálkům z Mariánských ze 3. století př. Kr., který byl nalezen v hrobě 138 Radčic, Opočna, Pňova, Řepova a Šlapanic děkuji Janě Kopřivové, která je zpracovává v rámci své diplomové práce v Jenišově Újezdě (Waldhauser 1978, Taf. 34: 6766; (Kopřivová v přípravě). Venclová 1990, 110; Venclová ed. 2008, 117).

125 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Mapa Čech s lokalizovanými nálezy fajánsových předmětů. 1 – Dobřichov-Třebická; 2 – Mariánské Radčice; 3 – Nebovidy; 4 – Ohnišťany; 5 – Opočno; 6 – Plotiště nad Labem; 7 – Pňov; 8 – Praha-Modřany; 9 – Praha-Vysočany; 10 – Radim; 11– Řepov; 12 – Slatina; 13 – Slavče; 14 – Stehelčeves; 15 – Stradonice; 16 – Šlapanice; 17 – Třebusice a Žele- nice. Mapový podklad podle Kuna (ed.) 2007. – Fig. 1 Map of Bohemia with located finds of faience objects. 1 – Dobřichov- -Třebická; 2 – Mariánské Radčice; 3 – Nebovidy; 4 – Ohnišťany; 5 – Opočno; 6 – Plotiště nad Labem; 7 – Pňov; 8 – Pra- ha-Modřany; 9 – Praha-Vysočany; 10 – Radim; 11 – Řepov; 12 – Slatina; 13 – Slavče; 14 – Stehelčeves; 15 – Stradonice; 16 – Šlapanice; 17 – Třebusice a Želenice. Map source after Kuna (ed.) 2007.

Za rozšířením a oblibou fajánse v počátcích sto- ný krystalickou vrstvu, která při vypálení reago- jí zřejmě imitace polodrahokamů, např. tyrkysu vala s křemičitým jádrem a změnila se v zářivou nebo lapisu lazuli. Známy jsou tři hlavní techniky glazuru, zabarvenou díky oxidům kovů (Venclová výroby, z nichž při každé muselo být vytvořeno 2005, 29; Nicholson 2009, 5–6). jádro předmětu. V počátcích šlo o nerost steatit, Za zmínku stojí fakt, že o tomto způsobu výro- z nějž se vyřezávaly polotovary, aby se následně by se v naší literatuře zmínil již J. L. Píč při popi- pokrývaly glazurou. Základním postupem výroby su „perel podoby soudečkové, podél ryhované“ bylo pak vytvarování jádra ze směsi drceného kvar- z Dobřichova-Třebické (Píč 1892, 586)3. citu nebo písku s malým množstvím sody (natronu Jinou technikou je cementace, která vznikla nebo popela určitých slanomilných rostlin) a váp- patrně v době Střední říše v Egyptě. Funguje tak, na2 (Aleksejeva 1975, 23; Nicholson 2009, 1–3, 7). že zformovaný předmět se uloží do keramické Při provedení techniky vykvétání (eflorescence) nádoby a zasype práškem s příměsí oxidů kovů se základní směs spolu s přídavkem oxidů kovů pro barevný efekt. Po výpalu v uzavřené nádobě (nejčastěji mědi) smísila s vodou, za použití for- my se vytvarovala a nechala se vyschnout. Během 3 „3. perly podoby soudečkové, podél ryhované; jsou dělány vysychání vytvořil k povrchu vystupující oxid sod- z hlíny promíšené kysličníkem měďnatým a pak vypáleny, čímž nabývají na povrchu barvy zelenavé, která však lehce se setře ošoupáním, tak že zelenavá (někdy až zamodralá) 2 Mohlo jít o intencionální nebo i náhodnou přísadu obsaže- barva zůstává pouze v rýhách podélných, ošoupané pak nou v použitém písku. části mají hnědou barvu vypálené hlíny“ (Píč 1892, 586).

126 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách se předmět vylomí ze ztvrdlého cementačního tlapami, jež jsou mírně roztaženy, zadní jsou pokr- prášku, jenž kolem předmětu vytvořil vrstvu gla- čeny pod tělem, tlamu má rozevřenou, ocas poho- zury (Venclová 2005, 29; Nicholson 2009, 6–7). zen na pravý bok, hříva je stylizována), původně V řecko-římském období v Egyptě údajně pře- tyrkysově modrý, inv. č. 64662 (tab. I: 1; Píč 1892, devším užívaná aplikace spočívá v ponoření vytva- tab. XXXIX: 12; Svoboda 1948, tab. VII: 9; Sakař rovaného předmětu do glazovací hmoty nebo 1970, Fig. 23: 11; Kacl 2012, obr. 8). v jejím nanesení štětcem. Při výpalu se glazura 2. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymetric- pevně spojí s jádrem (Venclová 2005, 29; Nicholson ký, původně modrý, s 15 žebry, inv. č. 64671 (tab. I: 3; 2009, 4–5). Píč 1892, tab. XXXIX: 13; Kacl 2012, obr. 11: 1). Nejčastěji zdobívá povrch fajánsových předmě- 3. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymetric- tů modrá barva v různých odstínech až po zele- ký, původně modrý, inv. č. 64673 (tab. III: 5, III: 5; nou, v závislosti na přidaných barvicích látkách Píč 1892, tab. XXXIX: 16; Kacl 2012, obr. 11: 2). (tj. oxidech kovů) se však dosahovalo také barev 4. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- žluté, bílé, červené nebo fialové (Aleksejeva 1975, trický, původně tmavě modrý, se 17 žebry, inv. 24; Nicholson 2009, 7). Teplota, jíž bylo dosahová- č. 64670 (tab. III: 4, III: 2; Píč 1892, tab. XXXIX: 11; no při výpalu, se udává mezi 600 až 800 °C (Riha Kacl 2012, obr. 10: 2). 1990, 80), kolem 950 °C (Aleksejeva 1975, 23) a 800 Dat.: B2/C1–C3 až 1000 °C (Nicholson 2009, 7–8). Dep.: Národní muzeum Z fajánse se v době římské vyráběla celá řada Lit.: Píč 1892, 585; Sakař 1970, 27, 29 rozličných drobných ozdob a amuletů, do stře- doevropského barbarika se však dostala jen úzká Z rozrušených žárových hrobů skupina. Zdaleka nejrozšířenějším a nejznámějším 5. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, původ- tvarem je svisle žebrovaný soudkovitý korálek, ně modrý, s přibližně 12 nevýraznými žebry, inv. objevující se v literatuře zpravidla pod poněkud č. 64672 (tab. I: 4; Kacl 2012, obr. 11: 3). zavádějícím, leč zavedeným označením „melouno- Dat.: B2/C1–C3 vitý“, jehož tvar má vycházet z podoby lotosového poupěte (Venclová 2005, 55). Tyto korálky výrazně Mariánské Radčice (okr. Most) převažují i ve spektru nálezů předmětů z fajánse na území Čech a jen vzácně se mezi nimi vyskytují Mírný svah obrácený k jihu, ve vzdálenosti asi korálky bez plastické výzdoby (tj. žeber) a zcela 300 m od bezejmenného potoka, který se vlévá do ojediněle i zoomorfní závěsek. Bílého potoka. Záchranný výzkum T. Velímského r. 1982. Zdevastováno skrývkou. Zbytky 16 žáro- vých popelnicových hrobů. Přehled nálezů fajánsových předmětů z Čech

Dobřichov-Třebická (okr. Kolín) 25

Na malé ostrožně táhnoucí se od hradiště v Ra­ dimi nad Výrovkou (mezi Radimí a Plaňany) 20 směrem k Cerhenicím a 1 km jihovýchodně od 16a Pičhory. Z výzkumu J. Waňka z l. 1890–1891 lze 15 16d identifikovat 70–80 hrobů, původní počet pře- 16g sahoval 100. Většina hrobů byla popelnicových, v (mm) 16b 10 3b vyskytlo se i několik jámových a na osmi místech 3g bylo pozorováno „žároviště“ (B2/C1–C3). 68b 5 Hrob bez označení. Urna: hliněná nádoba (nedocho- vána). 2 jantarové korálky. Zdeformovaný soud- 0 0 5 10 15 20 25 30 kovitý korálek z černého opakního skla s jednou D (mm) žlutou a dvěma bílými příčnými liniemi. Soudko- vitý korálek z kobaltově modrého skla. Zploště- Obr. 2 Grafické znázornění rozměrů (poměru výšky a prů- le kulovitý korálek z tmavě červeného opakního měru) dokumentovaných fajánsových předmětů podle typové klasifikace Je. M. Aleksejevy (1975). – Fig. 2 Graphical skla. (Možná i další výbava.) representation of sizes (height /v/ to diameter /D/ ratio) of 1. Závěsek ve tvaru lva ležícího na obdélném pod- the documented faience objects according to type classifi- stavci (lev spočívá na břiše s nataženými předními cation of Je. M. Aleksejeva (E. M. Alekseyeva); (1975).

127 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Hrob 10. Urna: zachován jen spodek hliněné nádo- 14. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- by. Zlomky kostěného hřebene. Zlomek kostěné rický, tyrkysově modrý, se 14 žebry, inv. č. 52671 jehlice. Zlomek železné spony. Zlomek železné (tab. I: 7; Černý 2009, tab. 16: 4; 2011, obr. 16: 4). hráněné tyčinky. 4 zlomky železných předmětů. 15. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asy- Železný nůž. Skleněné korálky, zachováno 20 ks metrický, tyrkysově modrý, se 14 nepravidelný- včetně slitků a zlomků. mi, mírně šikmými žebry, inv. č. 52672 (tab. I: 8; 6. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- Černý 2009, tab. 16: 5; 2011, obr. 16: 5; Kacl 2012, trický, tyrkysově modrý, se 13 žebry (tab. III: 3; obr. 19: 3). Koutecký 1995, obr. 3: 5). Dat.: B2 7. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, šedé jád- Dep.: Národní muzeum ro bez původní barvy (asi modré), zalit slitkem Lit.: Anonym 1906, 323; Motyková-Šneidrová 1967, korálku z modrého skla (Koutecký 1995, obr. 3: 5). 34, Taf. V: 10, 11; Venclová 1971, 71, tab. VI: 14; 8. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkysově Droberjar 2002, 223; Černý 2009, 33–34; 2011, 78 modrý, se 14 žebry (Koutecký 1995, obr. 3: 5). 9. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkysově Opočno (okr. Louny) modrý, se 16 žebry (tab. III: 2; Koutecký 1995, obr. 3: 5). Dat.: B2/C1 Svah SZ od Opočna. Výzkum I. Pleinerové Lit.: Koutecký 1995 v l. 1978–1988. Prozkoumáno 395 žárových hrobů, vrstvové hroby a žároviště (C1–C3). Nebovidy (okr. Kolín) Hrob 22. Žena, mat. + příměs inf. Urna: spodek hli- Poloha: Zádušní pole a pískovna pana Skokana něné nádoby. Zlomky kostěného hřebene se želez- (asi 100 kroků východně od obce). V l. 1906–1907 ným nýtem. Zlomky kostěné jehlice. Hliněný pře- a 1917 prozkoumáno alespoň 10 žárových hrobů slen. Železný klíč na drátěném kroužku. 2 kousky a také další nálezy z rozrušených hrobových celků pryskyřice. Válcovitý korálek z černého skla. Skle- (B1a–B2). něný modrozelený soudkovitý korálek. Čočkovi- tý malý korálek z modrého skla. Zlomek slitku Z rozrušených hrobů korálku z modrého skla. Příměs zvířecích kostí. 10. Čočkovitý malý korálek, původně tmavě mod- 16. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- rý, inv. č. 10415 (tab. I: 6). rický, tyrkysově modrý, 18 relativně pravidelných Dat.: B1–B2 žeber (tab. II: 1; Pleinerová 1995, Taf. 12: 4, 78: 17). Dep.: Regionální muzeum v Kolíně Dat.: C1–C3 Lit.: Motyková-Šneidrová 1963, 36; 1967, 31–32; Lit.: Pleinerová 1995, 21 Sakař 1970, 55; Droberjar 2002, 212; Beneš – Hornik – Kašpárek 2011 Hrob 200. Žena (?), ad. II – mat. I. Urna: spodní část hliněné nádoby. Bronzová podvázaná spona Ohnišťany (okr. Hradec Králové) s lichoběžníkovou nožkou. Zlomky malé bronzo- vé spirálky. Bronzový vědérkovitý závěsek. Bron- Poloha: Na Strachově či Na Strahovech, po zový plech s tepaným perlovcem (2 překřížené obou stranách dnes zaniklé cesty do „Podlesí“ či pásky spojené nýtem). 3 bronzové kroužky. Krou- „Zálesí“, ppč. 713. V l. 1902–1903 rozrušeny žáro- žek z bronzového plechu. Hrot bronzové jehlice. vé hroby. Známo 9 nálezových celků a 1 nejistý, 3 amorfní zlomky bronzového předmětu. Zlo- ostatní nálezy pocházejí z rozrušených hrobů mek železné tyčinky (jehlice?). 3 amorfní zlomky (B1–B2). železného předmětu. Zlomky kostěného hřebene se železným nýtem. Zlomky 3 kostěných jehlic. Z rozrušených žárových hrobů Hliněný přeslen s vertikálními žebry. Pryskyřice. 11. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tma- Zlomky řetízku ze stříbrných drátků s přitaveným vě modrý, se 17 celkem pravidelnými žebry, inv. slitkem korálku z modrého skla. Svisle žebrova- č. 52668 (Černý 2009, tab. 16: 1; 2011, obr. 16: 1). ný soudkovitý korálek z modrého skla. 7 korál- 12. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- ků z černého skla s bílým lineárním ornamentem trický, tyrkysově modrý, s asi 13 nepravidelnými a 3 zlomky dalších. Zlomek korálku s vícená- žebry, inv. č. 52669 (Černý 2009, tab. 16: 2; 2011, sobnou klikatkou (žlutá obklopena 2 hnědými obr. 16: 2). a 2 bílými). 3 korálky ze zeleného skla. 2 korál- 13. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkyso- ky z bezbarvého skla a 7 zlomků. 10 žárem silně vě modrý, se 16 žebry, inv. č. 52670 (Černý 2009, deformovaných korálků a jejich zlomků z modré- tab. 16: 3; 2011, obr. 16: 3). ho a zelenomodrého skla. Příměs zvířecích kostí.

128 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách

Tab. I Fotografie vybraných fajánsových předmětů z Dobřichova-Třebické (1–5), Nebovid (6), Ohnišťan (7, 8), Prahy-Mod- řan (9–12), Prahy-Vysočan (13, 14), Radimi (15, 16), Slatiny (17, 18), Třebusic (19) a Želenic (20, 21). 1 – typ Aleksejeva 68b; 2–4, 7, 8, 15, 19 – typ 16g; 5, 9–12, 14, 17 – typ 16d; 6, 16, 20 – typ 3g; 18 – typ 3b; 13, 21 – korálky z nejistého mate­ riálu. Foto autor. – Tab. I Photographs of selected faience objects from Dobřichov-Třebická (1–5), Nebovidy (6), Ohnišťany (7, 8), Praha-Modřany (9–12), Praha-Vysočany (13, 14), Radim (15, 16), Slatina (17, 18), Třebusice (19) and Želenice (20, 21). 1 – type Aleksejeva 68b; 2–4, 7, 8, 15, 19 – type 16g; 5, 9–12, 14, 17 – type 16d; 6, 16, 20 – type 3g; 18 – type 3b; 13, 21 – beads of uncertain material. Photo by author.

17. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrky- hrob a 2 vyloupené kostrové hroby (C1–C3/D1 sově modrý, s asi 15 nepravidelnými žebry pro- [C1–D3/E]5). vedenými zářezy (tab. II: 2; Pleinerová 1995, Taf. 34: 10)4. Hrob 227. Žena?, mat. + ? /inf. III/. Urna: nízký Dat.: C1 pohárek. Bronzové nýty. Zlomek bronzového ple- Lit.: Pleinerová 1995, 28 chu. Slitek korálku z tmavě modrého skla. Příměs zvířecích kostí (4 Sus scrofa f. domestica). Plotiště nad Labem (okr. Hradec Králové) 18. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrky- sově modrý, asi 12 nepravidelných nevýrazných Na mírném svahu na pravém břehu Labe, v sev. žeber, č. n. 435/62-2 (tab. II: 3; Rybová 1979, Abb. části katastru obce Plotiště nad Labem. Výzkum 40: 17; 1980, Abb. 10: 1; Ničová 2011, obr. 5, 6). ARÚ ČSAV a Krajské muzeum v Hradci Králo- Dat.: fáze IIb (C1b [C2b]) vé, A. Rybová, V. Vokolek, 1961–1971. Odkryto Dep.: Muzeum východních Čech v Hradci Králové 1318 žárových popelnicových hrobů, 31 shluků Lit.: Rybová 1979, 362 spálených kostí, 49 jámových hrobů, 1 birituální

5 Chronologie nekropole v Plotištích nad Labem stále pat- ří k nevyřešeným otázkám. V této práci je přihlédnuto ke kratší chronologii podle zhodnocení K. Godłowského (1992, 4 Uváděn je chybně jako pískovcový navzdory částečně 26–27) a jako alternativa je v hranaté závorce na druhém zachovanému sklovitému povrchu. místě uvedeno datování A. Rybové (1979; 1980).

129 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Hrob 232. Ad.–mat. Urna: terina. Kostěný hřeben. zářezy, inv. č. P 8133 (Hellich 1914, tab. XIX: 18b; Pryskyřice. Skleněný korálek s červenou a žlutou Rybová 1970, Taf. X: 3). nití. Příměs zvířecích kostí. Dat.: fáze III, C1 19. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- Dep.: Polabské muzeum v Poděbradech trický, tyrkysově modrý, asi 15 nepravidelných, Lit.: Hellich 1914, 194–195; Rybová 1970, 85 mírně šikmých nevýrazných žeber, č. n. 411/62 (tab. II: 6; Rybová 1979, Abb. 5: 5; 1980, Abb. 10: 4; Praha-Modřany Ničová 2011, obr. 7, 8). Dat.: fáze Ia (C1a) Neznámé místo, údajně poblíž cukrovaru při Dep.: Muzeum východních Čech v Hradci Králové stavbě pily, před r. 1926. Lit.: Rybová 1979, 362 Žárový hrob. Urna: hliněná nádoba. Bronzová Hrob 620. Žena?, ad.–mat. Urna: dochován jen dvojdílná spona s páskovým lučíkem. 2 železné spodek. Fragment bronzového prstenu. Kování spony s válcovitou hlavicí. Římská destičkovitá s kostěnými hlavičkami. Kostěná jehlice. Železné (kosočtverečná) emailovaná spona. Malý slitek kování řemení pochvy meče. Zlomek železných tmavě zeleného skla. nůžek. Slitky korálků z tmavě modrého skla. Pří- 23. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- měs zvířecích kostí (1 Sus scrofa f. domestica). trický, původně modrý, povrch erodován, nevý- 20. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- razná žebra, inv. č. 45823 (tab. I: 9; Svoboda 1946, rický, tyrkysově modrý, 12 nepravidelných žeber obr. 3: 6; Kacl 2012, obr. 32: 1). tvořených zářezy, č. n. 89/62-3 (tab. II: 5; Rybová 24. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- 1979, Abb. 12: 17; 1980, Abb. 10: 3; Ničová 2011, rický, původně modrý, povrch erodován, nevýraz- obr. 25, 26). ná žebra, inv. č. 45823 (tab. I: 10; Svoboda 1946, Dat.: fáze Ia (C1a) obr. 3: 6; Kacl 2012, obr. 32: 2). Dep.: Muzeum východních Čech v Hradci Králové 25. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, původně Lit.: Rybová 1979, 369 modrý, povrch erodován, nevýrazná žebra, inv. č. 45823 (tab. I: 11; Svoboda 1946, obr. 3: 6; Kacl 2012, Hrob 1289. Inf. II. Urna: terina. Příměs zvířecích obr. 32: 3). kostí. 26. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- 21. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkyso- rický, původně modrý, povrch erodován, nevýraz- vě modrý, asi 11 nepravidelných žeber, č. n. 539/68 ná žebra, inv. č. 45823 (tab. I: 12; Svoboda 1946, (tab. II: 4; Rybová 1979, Abb. 2: 5; 1980, Abb. 10: 2; obr. 3: 6; Kacl 2012, obr. 32: 4). Ničová 2011, obr. 39, 40). Dat.: B2/C1 Dat.: fáze Ia (C1a) Dep.: Národní muzeum Dep.: Muzeum východních Čech v Hradci Králové Lit.: Svoboda 1946, 49–51; Sakař 1970, 33; Droberjar Lit.: Rybová 1979, 379 2005, 834–835

Pňov (okr. Nymburk) Praha-Vysočany

Na jižním okraji obce, na jih od malého návrší Někdejší Istlerova cihelna v ulici Ke Klíčovu, na Doubnici. Výzkum J. Hellicha v l. 1913–1915 19. století, objeveno minimálně 6 žárových popel- odhalil 80–90 žárových hrobů v keramických nicových hrobů. Zřejmě větší pohřebiště starší popelnicích. doby římské (B1a–B2b).

Hrob 33. Malá hliněná miskovitá nádoba. Bronzo- Hrob 3. Urna s ostatky nedochována. Železná vá oválná destičkovitá spona, původně s emailem. trubkovitá spona. Železná spona s válcovitou hla- Bronzová trojlístkovitá spona. Hrudka pryskyřice. vicí. Bronzová spona s válcovitou hlavicí. Zlomky Tmavě zelený svisle žebrovaný soudkovitý korá- 2 mladších stříbrných tzv. vendických spon. Bron- lek. Deformovaný svisle žebrovaný soudkovitý zová jehlice. Bronzové kování opasku. 2 železné korálek ze světle zeleného skla. Deformovaný svis- klíče. Železný nůž. Svisle žebrovaný soudkovitý le žebrovaný válcovitý nízký korálek ze světle zele- korálek z bílého opakního skla. ného skla. Drobné slitky a zlomky asi ze 3 korálků 27. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek z neob- z modrého, zeleného a bílého skla. vyklého materiálu světlé hnědošedé barvy, připo- 22. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- mínající jádro fajánsových korálků (a to i svou rický, tyrkysově modrý, nevýrazná žebra tvořena asymetrií), ale nenese ani stopu skelného povrchu,

130 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách

Tab. II Svisle žebrované soudkovité korálky z Opočna (1–2), Plotiště nad Labem (3–6), Stehelčevsi (7) a Stradonic (?); (8–10). 1 – typ Aleksejeva 16g (hrob 22); 2 – typ 16d (hrob 200); 3 – typ 16d (hrob 227); 4 – typ 16g (hrob 1289); 5 – typ 16d (hrob 620); 6 – typ 16d (hrob 232); 7 – typ 16g (hrob U3); 8–10 – typ 16g. Podle Pleinerová 1995, Rybová 1980, Motyková 1981, Venclová 1990. – Tab. II Vertically ribbed barrel beads from Opočno (1–2), Plotiště nad Labem (3–6), Stehelčeves (7) and Stradonice (?); (8–10). 1 – type Aleksejeva 16g (grave 22); 2 – type 16d (grave 200); 3 – type 16d (grave 227); 4 – type 16g (grave 1289); 5 – type 16d (grave 620); 6 – type 16d (grave 232); 7 – type 16g (grave U3); 8–10 – type 16g. After Plei­ nerová 1995, Rybová 1980, Motyková 1981, Venclová 1990.

17 nepravidelných žeber, inv. č. 50658 (tab. I: 13; kým zachycovačem podobná A 203. Vinutí další Kacl 2012, obr. 33: 1)6. podobné spony. Zlomek destičkovité spony. Zlo- 28. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkyso- mek bronzového závěsku zdobeného původně vě modrý, asi 12 svislých i šikmých nepravidelných inlejí. Zlomek tenkého bronzového plechu. Malý žeber, nepravidelná, inv. č. 60659 (tab. I: 14; Kacl železný nůž. Zlomek černé pryskyřice. Zlomky 2012, obr. 33: 2). kostěných jehlic. Zlomky kostěného hřebene. Dat.: B2b 2 mírně zdeformované rourkovité korálky z bez- Dep.: Národní muzeum barvého nazelenalého skla zdobené 4 žlutými Lit.: Schulz 1889, 318; Svoboda 1948, 152; Motyková- příčnými šroubovicovými liniemi. Zdeformovaný -Šneidrová 1963, 46; 1967, 39; Sakař 1970, 38–39; rourkovitý korálek z bezbarvého nazelenalého Droberjar 2002, 265; 2005, 840–841 skla zdobený 3 žlutými a 2 bílými příčnými šrou- bovicovými liniemi. Nekompletní slitek vřetenovi- Radim (okr. Kolín) tého nebo rourkovitého korálku z tmavě zeleného skla zdobený střídavě 3 červenými a 3 bílými šrou- Písečník bovicovými liniemi. Žárem velmi poškozený sli- Žárový hrob (jámový, nebo urnový?). Urna (?): tek snad rourkovitého korálku patrně zdobeného nezjistitelná nádoba. Bronzová spona s vyso- žlutými příčnými šroubovicovými liniemi. 2 slitky modrozeleného skla s přitavenými zlomky kostí, 6 V literatuře je tento korálek uváděn jako pískovcový. Jeho patrně z 1 či 2 korálků. Zploštěle kulovitý korálek hmota však není písčitá, nýbrž jemnozrnná, vápnitého vzhledu, se skvrnou rzi od některého z železných předmětů ze světle zeleného opakního skla. Zlomek čočko- inventáře hrobu. vitého velkého korálku z černého opakního skla.

131 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

29. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrky- mek bikónického velkého korálku z bezbarvého sově modrý, asi 15 nepravidelných žeber, inv. nazelenalého průsvitného skla. č. 65269 (tab. I: 15; Svoboda 1948, tab. XVII: 14; 32. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkyso- Kacl 2012, obr. 34: 4). vě modrý, asi 13 nevýrazných žeber, inv. č. 64358 30. Soudkovitý fajánsový korálek, původně prav- (tab. I: 17; Schmidt 1897, obr. na str. 558: 7; Svoboda děpodobně modrý, inv. č. 65271 (tab. I: 16; Svoboda 1948, obr. 17: 9). 1948, tab. XVII: 13). 33. Čočkovitý velký fajánsový korálek, původně Dat.: C2 patrně kobaltově modrý, inv. č. 64359 (tab. I: 18; Dep.: Národní muzeum Schmidt 1897, obr. na str. 558: 6; Svoboda 1948, Lit.: Svoboda 1948, 168–169, 198; Sakař 1970, 40; obr. 17: 5). Databáze NM Dat.: B2/C1 Dep.: Národní muzeum Řepov (okr. Mladá Boleslav) Lit.: Schmidt 1897, 555–562; Píč 1905, 303; Sakař 1970, 40–41; Droberjar 2002, 297 U sportovního hřiště nad řepovskou cihelnou, nacházející se asi 500 m jižně od obce, 1934. Slavče (okr. České Budějovice)

Kostrový hrob. 2 bronzové kolínkovité spony. Ojedinělý nález vyorán u Slavčí u Trhových 25 jantarových korálků. 1 lignitový (?) korálek. Svin, 1957. Stříbrná esovitá záponka. Bronzový kroužek (prs- ten). Železný nůž s řapem a bronzovou záštitou. 34. Svisle žebrovaný čočkovitý korálek, tyrky- 2 menší korálky hranolové pětiboké z průsvitné- sově modrý, asi 13 nepravidelných žeber, inv. ho zeleného skla. Soudkovitý korálek. (J. Wald- č. A 15 217 (Zavřel 1999, obr. 8: 2; 2006, obr. na hauser a L. Košnar /1997/ uvádějí 24 jantarových str. 370). korálků, 1 „lignitový“ a 4 skleněné /světle modře Dat.: B2–C2 a zelenohnědé a černohnědý/.) Dep.: Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích 31. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkyso- Lit.: Zavřel 1999, 478; 2006, 370 vě modrý, asi 13 nepravidelných žeber, inv. č. 617 (Waldhauser – Košnar 1997, tab. na str. 116: 10). Stehelčeves (okr. Kladno) Dat.: B2b Dep.: Muzeum Mladoboleslavska Bývalá Žákova cihelna na mírném jižním svahu Lit.: Turek 1934–1935; Waldhauser – Košnar 1997, k potoku, dnešní ppč. 519, 548, 549, 550/1–550/4. 140, obr. na str. 76; Droberjar 2002, 285 Od poč. 20. stol. ničeny žárové hroby. Rekonstru- ováno 26 hrobových celků podle dokumentace Slatina (okr. Kladno) A. Knora, čtyřúhelníkové ohrazení (6 × 4 m), „žá-­ roviště“ a „popeliště“ (A–B2/C1). Východní strana obce, poloha Na Horách, proti poloze Na Provázku, ppč. 211. Koncem 19. sto- Urnový hrob 3 (U3). Situován do východního žla- letí narušeny žárové hroby z 2. století, později bu ohrazení, který porušil. Podle výbavy ženský. prozkoumány 3 hroby; zachován jeden nálezový Pravděpodobně smíchání dvou hrobových celků. celek. Vedle tohoto hrobu zjištěny další 2 žárové Oválná mísovitá jáma 125 × 85 cm, 25–45 cm hlu- pohřby v popelnicích bez jiných milodarů. boko od povrchu ornice. Nádoba, klíč a jehlice jsou mladší než spony Žárový hrob. V hloubce 60 cm popelnice naplněná a pravděpodobně i nůžky. Existuje možnost naru- z poloviny spálenými lidskými kostmi a z druhé šení staršího hrobu mladším. poloviny popelem. Vedle nádoby ležely spálené Urna: terina. Široké železné nůžky. Železný klíč. lidské kosti patrně z dětské lebky a nálezy: Zla- Bronzová spona s esovitě prohnutým lučíkem tý hruškovitý závěsek. Stříbrná esovitá záponka (A 19a). Bronzová spona pozdně laténského typu zdobená granulací. Římská bronzová destičkovi- s prohnutým lučíkem. Provinciální bronzová tá emailovaná spona v podobě zajíce. Bronzový výrazně členěná spona s prolamovaným zachy- kroužek. Zlomek bronzové jehlice nebo nákrční- covačem (A 67). Kroužek z bronzového drátu. ku. Různé zlomky bronzových předmětů a rou- 7 zlomků z nejméně 2 kostěných jehlic. Zelený rek. Množství zkorodovaných železných zlomků. svisle žebrovaný válcovitý korálek. Opakní tmavě Železný nůž. Železná přezka. Zlomek provrtané modrý svisle žebrovaný válcovitý korálek. zvířecí kosti. Několik kousků pryskyřice. Slitek 35. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- korálku z tmavě modrého průsvitného skla. Zlo- trický, původně nejspíše modrý, 18 nepravidel-

132 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách ných žeber, inv. č. 177 (tab. II: 7; Motyková 1981, J. Pasternak, A. Knor, K. Motyková) odkryly vět- Abb. 9: 9). šinu nekropole. Téměř 900 žárových hrobů s pře- Dat.: B2 vahou popelnicových (A–C1). Dep.: Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Lit.: Motyková 1981, 352, 355 Hrob XXXV/36. Urna: hluboká mísovitá hliněná nádoba. Bronzový hřeb. Slitek korálku z bezbar- „Stradonice“ (okr. Beroun) vého namodralého skla. Slitek svisle žebrovaného soudkovitého (?) korálku ze žlutozeleného skla. Nálezy, jež mají údajně pocházet z Hradiště 43. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- u Stradonic, se dostávaly do řady soukromých trický, původně modrý, 17 nepravidelných žeber, sbírek zejména v letech po vypuknutí „zlaté horeč- inv. č. 52029 (tab. I: 19; Sakař 1970, Fig. 18: 11). ky“ (1877). K nízké výpovědní hodnotě předmětů Dat.: B2–C1 bez nálezových okolností se přidává ještě problém Dep.: Národní muzeum jejich pochybného původu a podvrhů, neboť Lit.: Sakař 1970, 49; Kunow 1983, 147 zájmu sběratelů o stradonické nálezy bylo využí- váno různě. Hrob II/38. Urna: hliněná nádoba. Hrudka prys- kyřice. Čočkovitý malý korálek z bezbarvého 36. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asyme- nazelenalého skla. Čočkovitý malý korálek z bez- trický, tyrkysově modrý, 20 relativně pravidel- barvého nazelenalého skla. ných žeber, inv. č. 1931 (tab. II: 8; Venclová 1990, 44. Čočkovitý velký až soudkovitý korálek, asyme- Pl. 49: 21). trický, původně asi kobaltově modrý, inv. č. 52153 37. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, tyrkyso- (tab. III: 1, I: 20; Kacl 2012, obr. 37: 3). vě modrý, asi 18 nepravidelných žeber, inv. č. 1932 45. Soudkovitý korálek, asymetrický, zdeformo- (tab. II: 10; Venclová 1990, Pl. 49: 23). vaný, tmavě modrý se 4 bílými a 1 modrozelenou 38. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- skvrnou z opakního skla, fajáns?, inv. č. 52154 rický, tyrkysově modrý, 16 nepravidelných žeber, (tab. I: 21; Sakař 1970, Fig. 19: 19)7. inv. č. 1933 (tab. II: 9; Venclová 1990, Pl. 49: 22). Dat.: B2–C1 Dep.: bývalá fürstenberská sbírka na Křivoklátě Dep.: Národní muzeum Lit.: Venclová 1990, 306 Lit.: Sakař 1970, 50

Šlapanice (okr. Kladno) Deskripce a klasifikace Snad ze zničeného hrobu, do muzea darem r. 1890. Formalizovaný popis vychází z klasifikační- ho systému pro pravěké skleněné korálky, který 39. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- vypracovala N. Venclová (1990). Jde o utřídě- rický, původně modrý. ní a kódování technik výroby, tvarů, materiálů 40. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, původně a jejich průsvitnosti, barev a ornamentů a lze jej modrý. velmi dobře využít i při popisu korálků z doby 41. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- římské. rický, původně modrý. U korálků se rozlišují tři základní rozměry, a to 42. Svisle žebrovaný soudkovitý korálek, asymet- průměr, průměr otvoru a výška. Výškou se rozumí rický, původně modrý. vzdálenost mezi nejzazšími body v ose korálku, Dep.: Vlastivědné muzeum ve Slaném, inv. přičemž osa je dána orientací otvoru, průměr je č. 3102–3105 potom vzdálenost bodů kolmých na osu. Zazna- Lit.: Píč 1909, 348; Sláma 1977, 150 menány jsou maximální hodnoty, jelikož drobné nepravidelnosti (asymetrie) nejsou ničím neob- Třebusice a Želenice (okr. Kladno) vyklým. Otvor fajánsových korálků bývá často mírně kónický a uvádí se také jeho maximální Někdejší pole pana Bastla, Hory a paní Rege- průměr. merové a v polohách Za Lesíkem a K Nádraží. Na mírném jižním svahu, větší část na katastru Třebusic, menší na katastru Želenic. První hro- by porušeny stavbou silnice do Kralup. Výzku- 7 Je možné, že nejde o fajáns. V takovém případě je matrix tvořena velice nekvalitním sklem s nečistotami. Vrstvič- my v l. 1921–1927, 1936–1939, 1941–1942, 1944, ka jemné hlíny v otvoru snad může souviset s technikou 1956–1957, 1962–1963 (J. A. Jíra, V. Budinský-Krička, výroby.

133 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

V hodnocení zabarvení lze v literatuře často Mezi nálezy z území Čech lze identifikovat tyto narazit na určité nepřesnosti. Někdy bývá místo typy a varianty: barvy povrchu – zejména je-li původní glazura 3 – oblé (tj. čočkovité, soudkovité, zploštěle erodována – uváděna barva jádra nebo druhot- kulovité) korálky tyrkysově modré barvy ných nečistot, způsobených poškozením žárem 3b – korálky s úzkým válcovitým otvorem, či podmínkami uložení. Je ovšem skutečností, že z pevné hmoty „špinavě tyrkysové“ barvy9, bez v případě naprosté absence původního povrchu glazury (op. cit., 31, tab. 5: 2, 3) nelze jeho barvu makroskopickým pozorováním 3g – korálky se širokým či úzkým válcovitým odvodit. Naštěstí se většinou alespoň sporé sto- otvorem, hrubým bělavým jádrem a jasnou glazu- py dochovají v malých prohlubních díky porózitě rou (op. cit., 31, tab. 5: 5–13) jádra8. Svou roli v popisu zabarvení hraje i sub- 16 – svisle žebrované soudkovité, příp. čočko- jektivní dojem. Dobrým příkladem je tyrkysově vité korálky tyrkysově modré, různých velikostí modrá barva, která na fajánsových předmětech a provedení (způsoby 2, 3 a 4) převládá. Často je možné setkat se s tím, že je 16a – kvalitně zhotovené korálky s ostře profilo- popisována jako „zelená“ nebo „tyrkysově zele- vanými, jasně oddělenými svislými žebry, kterých ná“. Ze své povahy, dané přítomností jádra, jsou bývá 12, 15, 17 či 21 (op. cit., 33, tab. 5: 26, 36) výrobky z fajánse neprůsvitné (opakní). 16v – kvalitně zhotovené korálky s plochými Pro vyjádření eroze povrchu je použita čtyř- žlábky mezi žebry, v době římské hrubnou, býva- stupňová škála: 0 – bez poškození nebo jen místy jí příčně stlačeny, otvory mohou být užší i širší, mírně setřen, 1 – povrch mírně erodován, místy žeber bývá 10–23 (op. cit., 34, tab. 5: 27, 37, 39) zbytky původní barvy, 2 – povrch setřen, zbytky 16g – ledabyle vyrobené korálky, často asyme- původní barvy zejména v drobných prohlubních, trické, s výraznými rýhami (žlábky) začínajícími 3 – jádro beze stop původního povrchu. u okrajů otvoru, žebra, jichž je mezi 9 a 21, se liší Důkladnější třídění a typovou klasifikaci faján- tvarem, šířkou a úhlem (op. cit., 34, tab. 5: 29–31) sových předmětů vytvořila v rámci zpracování 16d – ledabyle vyrobené korálky, nepravidelné, nálezů korálků, závěsků a drobných ozdob ze žebra jsou tvořena pouhým obrytím, zpravidla severního Přičernomoří Je. M. Aleksejeva (1975). nevedou až k okrajům otvoru, jelikož jsou nezře- Podle materiálu a způsobu provedení je rozčlenila telná, nepravidelná, šikmá a často splývají, nelze do čtyř skupin: je obvykle ani spočítat, někdy jsou utvořena jen na 1) křehké výrobky s jemně zrnitým jádrem, jehož části korálku (op. cit., 34–35, tab. 5: 32–33) částečky se trochu blyští a jsou špatně soudrž- 68 – závěsky ve tvaru lva ležícího na podstavci, né, jádro je bílé, jen v případě červené glazury tyrkysově modré, způsoby provedení 2–4 má terakotovou barvu, sklovitý povrch je rovný 68b – závěsky s pravoúhlým podstavcem a tenký; (op. cit., 44–45, tab. 11: 18–23, 26, 29; 12: 16, 18) 2) tzv. poloskelná fajáns, předměty z pevné, jemně V našem prostředí je užíváno klasifikace M. Tem­ zrnité hmoty bez sklovitého povrchu, na lomu pelmann-Mączyńské (1985), která zpracovala korál- i povrchu poněkud hrubé, materiál je svrchu ky a závěsky ze skla, jantaru a dalších materiálů i uvnitř stejně barevný; z prostoru středoevropského barbarika. Fajáns 3) předměty sklovitého vzhledu, v nichž zůstalo autorka nicméně od vlastního skla neodlišuje, jen malé jádro (u malých předmětů pak zůstat přesněji řečeno nevyčleňuje ji materiálově do ani nemuselo) a zrnka hůře tavitelných částeček; samostatné skupiny a pouze konstatuje, že je cha- 4) hrubší předměty s pevným porézním jádrem rakteristická pro „melounovité“ korálky, zoomorf- bělavých odstínů a povrchem nestejnoměrné ní závěsky a „několik dalších“ (op. cit., 17). Kon- vrstvy glazury, která vyplnila prohlubně a obar- krétně v našich nálezech jde o tyto typy: vovala vrchní vrstvu jádra a časem odpadávala. Na základě tvarů, barev, způsobu výroby, even- 7 (skupina I) – modré opakní kulovité, soudko- tuálně podle doplňkové výzdoby rozlišila autorka vité či zploštěle kulovité korálky střední velikosti 98 typů, přičemž některé se dělí ještě na varianty. (op. cit., 18, Taf. 1: 7) Chronologický záběr práce zahrnuje dobu mezi 35 (skupina II) – modré opakní čočkovité korálky 6. stol. př. Kr. a 4. stol. po Kr., nejčetnější výskyt střední velikosti (op. cit., 18, Taf. 1: 35) a největší variabilita (68 typů) fajánsových výrob- 171 (skupina XVIII) – svisle žebrované soudko- ků byla zjištěna z 1. až 3. stol. po Kr. (op. cit., vité („melounovité“) korálky z modré fajánse (op. 23–49). cit., 20, Taf. 3: 171)

8 Po původním modrém povrchu obvykle zůstanou stopy světle šedozelené. 9 V našem případě jde o kobaltově modrou.

134 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách

Tab. III 1 – typ Aleksejeva 3g (Želenice, hrob II/38); 2 – typ 16a (Mariánské Radčice, hrob 10); 3 – typ 16v (Mariánské Radčice, hrob 10); 4 – typ 16g (Dobřichov-Třebická, hrob bez čísla); 5 – typ 16d (Dobřichov-Třebická, hrob bez čísla). Kresba autor. – Tab. III 1 – type Aleksejeva 3g (Želenice, grave II/38); 2 – type 16a (Mariánské Radčice, grave 10); 3 – type 16v (Mariánské Radčice, grave 10); 4 – type 16g (Dobřichov-Třebická, grave without number); 5 – type 16d (Dobřichov- Třebická, grave without number). Drawn by author.

385 (skupina XXVIII) – fajánsový závěsek ve barev a nestejnoměrnou vrstvou glazury, postup- tvaru lva ležícího na podstavci (op. cit., 22, Taf. ně erodující. Barva sklovitého povrchu se pohy- 14: 385) buje v odstínech modré, a to nejčastěji tyrkysově modré (od světlejší po blízkou azurové či tmavší), Kromě těchto se vyskytují i exempláře na po­ objeví se i tmavě modrá a v řadě případů, kdy není mezí kategorií nebo takové, u nichž nedochází povrch dochován, lze jen konstatovat (a někdy ke shodě s příslušným definovaným typem kvů- pouze předpokládat), že původní barva byla li odlišnosti v některém podstatném znaku (tva- modrá. Množství žeber i pečlivost jejich provede- ru, barvě, opacitě, provedení ornamentu). Tato ní se různí. Na exempláři varianty 16a se vyskytlo podobnost je vyjádřena hranatými závorkami10. žeber šestnáct, na korálcích varianty 16v třináct a sedmnáct. U varianty 16g se lze setkat nejčastěji se čtrnácti až osmnácti a u varianty 16d se nachází Zhodnocení nálezů obvykle dvanáct až patnáct žeber. Velikost těchto korálků se pohybuje mezi 11 a 24 milimetry (prů- Nejčetnější skupinu vytvářejí svisle žebrované měr) a 6,5 a 20 milimetry (výška) a nelze pozoro- soudkovité korálky s modrým povrchem, kte- vat, že by se jedna z variant shlukovala při dolní či rý je obvykle zachován jen částečně či minimál- horní hranici těchto hodnot. Největších rozměrů obr. 2 ně. Počet známých nálezů těchto korálků činí dosahují pouze tři korálky varianty 16g ( ). v Čechách třicet sedm kusů. Řadí se k typu 171 Žebrované fajánsové korálky jsou charakteri- M. Tempelmann-Mączyńské 1985 stickou skupinou také v rámci chronologického podle ( ) a spo- 11 lu s podobným exemplářem svisle žebrovaného zařazení. Jejich výskyt ve starší době římské, Salač čočkovitého korálku a nejistým svisle žebrova- zejména jejím závěru, je dobře znám (např. ed. 2008 Černý 2011 ným soudkovitým korálkem bez glazury potom , 85; , 78). Nutno je ovšem upo- k typu 16 podle Je. M. Aleksejevy (1975). Z těchto zornit na fakt, že ve středoevropském barbariku třiceti devíti korálků náleží dvacet variantě 16g, se občas nacházejí již v kontextech stupně B1 šestnáct variantě­ 16d, dva variantě 16v a jeden a potom rovněž mezi stupni C1b a D. Intenzivně korálek varian­ ­tě 16a. Zdá se, že naprostou vět- jsou zastoupeny ve stupních B2 až C1a a v rám- šinu lze přiřadit ke čtvrtému typu úpravy, totiž ci tohoto maxima nejvíce v B2 a poté s klesají- Tempelmann-Mączyńska 1985 předmětům s pevným porézním jádrem světlých cí tendencí ( , 41–42, Tab. 8). Shodnou situaci lze sledovat i v námi sledovaném materiálu. Nálezy z rozrušených hro- 10 Kromě podobnosti s uvedenými typy 7 a 35 se jedná o korá- lek nejasného materiálu s kruhovým ornamentem, který je podobný typům 202 (opakní modrý soudkovitý či bikónic- 11 Relativní chronologie v této práci vychází z běžně užíva- ký korálek se skvrnami) a 205 (průsvitný? modrý soudkovi- ného systému (Droberjar 1999; Salač ed. 2008), přičemž jako tý korálek se skvrnami) XXI. skupiny (Tempelmann-Mączy- samostatný úsek je chápán i horizont markomanských válek ńska 1985, 20, Taf. 4: 202, 205). (B2/C1) uzavírající starší dobu římskou.

135 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 bů nebo neznámých kontextů proto není možno B2–C1, B2/C1 a C2, což s datováním příslušných zařadit jednoduše do starší doby římské nebo či podobných typů ve středoevropském barbariku dokonce do konkrétního stupně. Pouze v přípa- není v rozporu13 (op. cit., 27, 29, Tab. 8). V sever- dě pětice korálků z Ohnišťan se datování zdá být ním Přičernomoří se typ 3g vyskytuje v dlouhém opodstatněno na základě ostatních nálezů (Moty- období od konce 3. stol. př. Kr. až po 4. stol. ková-Šneidrová 1967, 34; Černý 2011). Do stupně po Kr., byť většina se vztahuje ke kontextům B2 by mělo patřit devět korálků, do stupně B2/C1 1.–2. stol. po Kr. Chronologické zařazení typu 3v také devět, do C1 šest a do C2 jeden. Další nálezy není jasné (Aleksejeva 1975, 31). pocházejí z hrobových celků datovaných někam Ojedinělý nejen v českých zemích, ale i ve mezi stupně B2 až C3, eventuálně z neznámých středoevropském barbariku je původně modrý kontextů, přičemž s největší pravděpodobností ze zoomorfní závěsek zpodobňující lva ležícího na stejného chronologického rozmezí, patrně mezi podstavci z Dobřichova-Třebické.14 Podle fajánso- stupni B2 a C2. vých svisle žebrovaných soudkovitých korálků, jež Ve středoevropském barbariku jsou korálky s ním údajně byly nalezeny v (rozrušeném) hro- typu 171 podle M. Tempelmann-Mączyńské roz- bě, se zdá pravděpodobné datování do rozmezí šířeny především mezi Labem a Vislou, s inten- stupňů B2/C1–C1, vyloučit nicméně nemůžeme zivnějším výskytem v oblasti przeworské kultu- ani stupeň C2 a hypoteticky ani C3 (srov. Tempel- ry, labskogermánského kulturního okruhu12, na mann-Mączyńska 1985, 64). V severním Přičerno- Rujáně a sousedním pobřeží a ve východních moří se tento typ závěsku vyskytuje v 1. a 2. století Pomořanech. V kulturách západobaltské a čern- po Kristu (Aleksejeva 1975, 44–45). jachovské se objevují pouze ojediněle či praktic- Provenience fajánsových korálků a závěsků ky chybějí (Tempelmann-Mączyńska 1985, 42, 110, není dosud uspokojivě vyřešena. Tradiční oblastí Taf. 39; Gopkalo 2008, 45). Značně rozšířeny byly produkce byl Egypt, kde se fajánsové předměty v římskoprovinciálním prostředí, respektive v celé vyráběly ve velkém měřítku a odkud jsou známy římské říši zejména v době raného císařství (Tem- i doklady starověké výroby (Aleksejeva 1975, 25; Sta- pelmann-Mączyńska 1985, 127–128; Riha 1990, 81). wiarska 1985, 156). Sami Egypťané fajáns nazývali Svisle žebrované soudkovité korálky byly běžné cehenet (tḥnt; zářící, blyštící se); (Nicholson 2009, 1). i v oblasti severního Přičernomoří. Typ 16a se Egyptského původu je zřejmě zoomorfní závěsek tam vyskytl již ve 4. stol. př. Kr. a poté v době od z Dobřichova-Třebické. Je možné, že se k nám 2. stol. př. Kr. až po 2. stol. po Kr., přičemž nej- během 2.–3. století dostal prostřednictvím přičer- častěji v 1. stol. po Kr. Typ 16v pochází z kontextů nomořských obchodních středisek (Venclová 2005, 1. a 2. stol. po Kr. (vzácně již z 2. stol. př. Kr.). 55), vyloučit nelze ale ani více či méně přímější Od 1. stol. př. Kr. do 4. stol. po Kr. se vyskytoval cestu ze Středozemí. Mladší varianty měly vznikat typ 16g, zejména v prvních dvou stoletích po Kris- také v Galii (op. cit., 55). Dílny zhotovující faján- tu. Obdobně byl rozšířen typ 16d, a to od konce sové korálky ani indikace místní produkce nejsou 1. stol. př. Kr. po 4. stol. po Kr. s hlavním zastou- z jiných římských provincií či okolních zemí dolo- pením v prvním až třetím století a maximem od ženy, a proto se i v případě masově rozšířených druhé poloviny prvního do druhého století (Alek- svisle žebrovaných soudkovitých korálků uvažuje sejeva 1975, 33–35). jako o zboží z Egypta. Existují ovšem také názory V nálezech z Čech jsou v menší míře zastoupe- soudící, že vzhledem k intenzivnímu výskytu na ny také méně nápadné modré fajánsové korálky čočkovitých a soudkovitých tvarů. Jde o tři jedin- ce typu 3g a jeden typu 3b podle Je. M. Aleksejevy (1975), které je možno zahrnout do I. a II. sku- 13 Drobnou výjimkou je korálek typu 35 z Nebovid datova- piny skleněných korálků definované M. Tempel- ný podle ostatních nálezů z rozrušených kontextů do star- ší doby římské. Ojediněle se sice tento typ vyskytne již ve mann-Mączyńskou (1985). Jejich průměr je v roz- stupni B2, typický je však až pro mladší dobu římskou (Tem- mezí 11 a 15,5 mm a výška mezi 7 a 12,5 mm. pelmann-Mączyńska 1985, 29, Tab. 8). Chronologicky se řadí do období stupňů B1–B2, 14 Další závěsek zpodobňující lva měl být v rámci barbarika nalezen na pohřebišti v Gębici (woj. Zielona Góra), jednat se však mělo o předmět z karneolu, možná z první poloviny 12 Jen pro srovnání: z Moravy jsou známy jen dva svisle žeb- 3. století (Píč 1905, 139, pozn. 162; Tempelmann-Mączyńska rované soudkovité korálky typu 171, a to z hrobu 372 na 1985, 64, 279). pohřebišti v Kostelci na Hané (okr. Prostějov) a výplně Jiný podobný závěsek, tentokrát fajánsový, by se měl na­ chaty IV v Mikulčicích (okr. Hodonín); (Tempelmann-Mą­ cházet v tzv. antické sbírce Národního muzea, kam jej s ně­ czyńska 1985, 101, 262–263; Vaculíková 2012, 31, 47, 134, Tab. kolika dalšími předměty prodala koncem 30. let 20. století 10, 25). Zdá se, že mezi skleněnými korálky doby římské Marie Jírová, vdova po Josefu Antonínovi Jírovi. Tento na Moravě se naleznou i další exempláře fajánsové, jako předmět není bohužel zdokumentován. Pravděpodobně je tomu zřejmě v Přibicích (okr. Břeclav); (Vaculíková 2012, představuje položku směněnou s jinými sběrateli, která se 136). do sbírky dostala z antického světa (Hlava 2010, 219).

136 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách poznámka drobné zbytky původního drobné červenavě povrchu, jádro hnědé; délka 27,5, výška 14,5, podstavcešířka 20 (rozměry 20 × 27 18 26,5); podélný otvor v polovině podstavce 1,5–2 široký erodovaný povrch bez viditel - jádro ných stop původní barvy, hnědošedé erodovaný povrch, světle zelené barvě, z boku stopy po pův. malá část odlomena;světle jádro hnědé původní barva dochována mezi žebry erodovaný povrch, místy slabě zabarvení; jádro pozůstatky pův. hnědošedé spolu s modrým slitkem jádro světle šedé jádro povrch zbytky erodován; původní patrny barvy dobře mírně šikmá žebra; setřelé zbyt - mírně šikmá žebra; setřelé ky původní barvy 4:1 4:3 4:4 2:3 2:2 4:6 4:7 obr. 2:5, 4:5 2:4, 4:2 3g 16a 16v 16v 16g 16g 16g 16g 16g 68b 16g 16g 16d 16d typ Al. 35 385 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171? typ TM 8,14 3,47 1,18 4,88 1,73 1,33 m (g) v 7 11 12 14,5 15,5 10,5 16,5 15,5 16,5 10,5 2 7 4 6 3 8 5 d 5,5 5,5 D 18 19 14 14 18 20 11 18 17 12 27,5 12,5 13,5 2 3 2 1 2 0 3 1 1 1 1 2 1 1 eroze × ? × 15 17 13 14 16 17 16 14 asi 9 žebra asi 12 asi 13 barva tyrkysově modrá (?) modrá (pův.) modrá (pův.) tmavě modrá (pův.) modrá (pův.) tyrkysově modrá modrá (pův.)? tyrkysově modrá tyrkysově modrá tmavě modrá tmavě modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá tvar zoomorfní: lev ležící na obdél - ném podstavci svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý čočkovitý malý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý objekt hrob hrob bez č. hrob bez hrob č. hrob bez hrob č. hrob bez hrob č. rozrušené rozrušené žárové hroby hrob 10 hrob hrob 10 hrob hrob 10 hrob hrob 10 hrob rozrušené rozrušené hroby rozr. žárové žárové rozr. hroby rozr. žárové žárové rozr. hroby rozr. žárové žárové rozr. hroby rozr. žárové žárové rozr. hroby lokalita Dobřichov- -Třebická Dobřichov- -Třebická Dobřichov- -Třebická Dobřichov- -Třebická Dobřichov- -Třebická Mariánské Radčice Mariánské Radčice Mariánské Radčice Mariánské Radčice Nebovidy Ohnišťany Ohnišťany Ohnišťany Ohnišťany 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 číslo Přehled nálezů fajánsových předmětů z doby římské v Čechách z doby nálezů fajánsových předmětů 1 Přehled Tab.

137 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 setřelé zbytky původnísetřelé barvy asymetrický

asymetrický žebra šikmá, tvořena zářezy; zářezy; žebra šikmá, tvořena mírně asymetrický; uvedeno jako opakní sklo vápnité konkrece na povrchu vápnité konkrece žebra tvořena zářezy žebra tvořena povrch erodován; stopy původní barvy jen v podobě špinavě bílé tyrkysové; asymetrický a světle povrch erodován; stopy původní barvy jen v podobě špinavě bílé tyrkysové; asymetrický a světle povrch erodován; stopy původní barvy jen v podobě špinavě bílé tyrkysové; nízký tvar a světle asymetrický; povrch erodován; stopy původní barvy jen v podo - bě tyrkyso - špinavě bílé a světle vé; přitaven slitek skleněného 3,6 g korálku; hmotnost i s ním fajáns?, bez sklovitého povrchu asymetrický; žebra svislá i šikmá, asymetrický; žebra svislá i šikmá, nepravidelná; zbytky původní barvy barva relativně dobře zachována; dobře barva relativně povrch strany, erodován z jedné otvor má rovné místy bílá krusta; stěny 4:8 1:1 1:2 1:3 1:6 1:5 1:4 4:9 4:10 4:11 4:12 4:13 4:14 4:15 16g 16g 16g 16d 16d 16d 16d 16g 16d 16d 16d 16d 16d 16d 16g? 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 1,20 4,00 2,41 3,18 4,48 2,22 2,61 14 14 14 13 15 15 14 6,5 8,5 10,5 14,5 10,5 16,5 13,5 12,5 6 8 3 8 5 7 6 7 8,5 4,5 5,5 6,5 6,5 5,5 4,5 13 16 20 13 13 20 11 18 16 17 17,5 17,5 19,5 15,5 15,5 2 1 2 1 2 1 0 1 2 2 2 2 1 1 ? ? ? ? 14 18 12 17 asi 15 asi 12 asi 15 asi 11 asi 13 asi 12 asi 15 tyrkysově modrá (pův.) tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá modrá (pův.) modrá (pův.) modrá (pův.) modrá (pův.) tyrkysově modrá tyrkysově modrá svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý (178) svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý rozr. žárové žárové rozr. hroby hrob 22 hrob hrob 200 hrob hrob 227 hrob hrob 232 hrob hrob 620 hrob hrob 1289 hrob hrob 33 hrob žárový hrob žárový žárový hrob žárový žárový hrob žárový žárový hrob žárový hrob 3 hrob hrob 3 hrob žárový hrob žárový Ohnišťany Opočno Opočno Plotiště nad Labem Plotiště nad Labem Plotiště nad Labem Plotiště nad Labem Pňov Praha - -Modřany Praha - -Modřany Praha - -Modřany Praha - -Modřany - Praha-Vyso čany - Praha-Vyso čany Radim 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29

138 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách povrch erodován, přibl. polovi - nu pokrývá špinavě bílá tenká stopy pokrusta; původním povr - chu takřka neznatelné; jádro v odstínech šedé či světle hnědé

erodovaný povrch erodovaný, porézní povrch, pův. porézní povrch, pův. erodovaný, tmavě modrý; mírně deformo - ván; úprava 2? zachovalý povrch asymetrický asymetrický zlomek (malá část chybí) asymetrický

povrch erodován, pův. barva povrch erodován, pův. dochována zbyt - v tyrkysových cích; asymetrický (nepravidelný průměr) asymetrický; povrch erodován, zbytky barvy v podobě modroše - se blíží soudkovitému dé; tvarem fajáns?; deformován; asymet - rický; porézní povrch; není-li fajáns, pak je matrix z velice nekvalitního, nečistého skla 1:7 1:8 1:9 2:1, 4:16 4:17 4:18 1:10 4:19 4:20 4:21 3g 3g 3b 16g 16g 16g 16g 16g 16g 16d 16g 16g 16d 16d 16d [7] 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 171 [35] 7/35 [171] [202/205] 2,49 2,79 1,37 5,84 1,73 1,66 8 7 20 18 18 10 10 12,5 12,5 11,5 16,5 16,5 6 6 6 8 9 8 6 5,5 4,5 9,5 6,5 (4) 17 15 22 24 22 21 15,5 15,5 14,5 20,5 15,5 (15) 2 2 1 2 0 3 3 2 2 2 2 0 × × ? ? ? × ? × 13 18 20 16 17 asi 13 asi 13 asi 18 modrá (pův., asi) tyrkysově modrá tyrkysově modrá kobalto - vě modrá tyrkysově modrá modrá (pův.) tyrkysově modrá tyrkysově modrá tyrkysově modrá modrá (pův.) modrá (pův.) modrá (pův.) modrá (pův.) modrá (pův.) kobalto - vě modrá (asi, pův.) tmavě modrá soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý čočkovitý velký svisle žebrovaný svisle žebrovaný čočkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý svisle žebrovaný svisle žebrovaný soudkovitý čočkovitý velký až soudkovitý soudkovitý žárový hrob žárový kostrový kostrový hrob žárový hrob žárový žárový hrob žárový ojedinělý nález hrob U3 hrob hrob? hrob? hrob? hrob? hrob hrob XXXV/36 hrob II/38 hrob hrob II/38 hrob Radim Řepov Slatina Slatina Slavče Stehelčeves „Stradoni - ce“ „Stradoni - ce“ „Stradoni - ce“ Šlapanice Šlapanice Šlapanice Šlapanice Třebusice Želenice Želenice 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45

139 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 západě římské říše by se dala předpokládat tamní začal hrát větší roli prestižní význam. Mezi nimi produkce15 (Riha 1990, 81 s lit.). přetrvával i nevelký počet fajánsových, ty se však Je potřeba uvést fakt, že z obdobné situace v hrobech s bohatou výbavou neobjevují. Nezdá v severním Přičernomoří díky přítomnosti jiných se, že by fajánsovým korálkům byl přisuzován fajánsových či skleněných výrobků – zejména jiný význam či odlišná hodnota oproti skleněným. figurálních ozdob zobrazujících egyptské námě- Spolu s nimi i s korálky a závěsky z jiných surovin ty, někdy i s hieroglyfickými nápisy, jež nejsou (jantaru, kosti, kamene, kovů aj.) hrála roli v jejich zkomoleny, a ozdob a korálků z mozaikového vnímání kromě čistě estetické, užitné či prestižní skla – vyznívá nejpravděpodobněji provenience funkce bezpochyby také symbolika barev i materi- egyptská (Aleksejeva 1975, 25, 27). Přední východ álů16. Modré, jež je častou barvou korálků a závěs- vůbec představoval ze surovinového hlediska klí- ků ze skla a fajánse, se pro celé období pravěku čovou oblast pro sklářskou výrobu v celé římské přisuzuje ochranná funkce (Venclová 2005, 37). říši (Sasse – Theune 2003, 578) a s vědomím této Jak byl chápán závěsek ve tvaru lva, posvátného skutečnosti nemusí ani značně objemná pro- egyptského zvířete, se můžeme pouze dohadovat. dukce a distribuce fajánsových ozdob a amuletů překvapovat. Využití fajánsových korálků v barbariku nijak Závěr nevybočuje z rámce korálků z jiných materiálů, především vlastního skla. Ty v první řadě před- Fajáns se jako sklovitý materiál řadí do bádání stavovaly nákrční ozdobu a byly navlékány do o skle. Její specifická povaha umožňuje sice zhod- náhrdelníků, jak tomu nasvědčují nálezy z kos- nocení sama o sobě, s tématikou vlastního skla trových hrobů. V menší míře mohly být korálky zůstává nicméně úzce spojena. V několika desít- a závěsky používány i jako náramky, ozdoba odě- kách nálezů z Čech z doby římské dominují korál- vu či pokrývky hlavy či mohly být uchyceny na ky, a to především svisle žebrovaného soudkovité- opascích, snad i na obuvi (Tempelmann-Mączyńska­ ho tvaru. Spektrum nálezů dále rozšiřují korálky 1985, 141, 144). Typičtější jsou jako ozdoby žen- tvarů čočkovitých, soudkovitých a svisle žebrova- ské. Z prokazatelně mužského hrobu fajánsové ného čočkovitého. Zvláštností je závěsek zobrazu- předměty v Čechách neznáme. Jiná je situace jící lva ležícího na obdélném podstavci. Všechny v římském vojenském – tedy mužském – prostře- tyto předměty pocházejí z hrobů, zejména žáro- dí, odkud se mezi nálezy z vojenských táborů vých, nebo z neznámých kontextů. Kvůli náchyl- vyskytují svisle žebrované soudkovité fajánsové nosti k erozi povrchu, ať už během užívání, krema- korálky. Sloužily k výzdobě koňských postrojů, ce nebo uložení v zemi, nebývá sklovitá vrstvička pochev dýk a seker (dolaber) a patrně za jejich dobře dochována. Nebyla zaznamenána jiná než oblibou stála ochranná funkce (op. cit., 129; Riha modrá barva v tyrkysových či tmavších odstínech. 1990, 80). Je pravděpodobné, že tato barva ve společnosti Přijímáme-li tezi o odrazu sociální struktu- znamenala magickou ochranu. Časové zařazení ry na základě hodnocení významu a množství nálezů odpovídá chronologii vypracované pro dochované hrobové výbavy (srov. Salač ed. 2008, korálky a závěsky ve středoevropském barbariku 96–98), pak ve starší době římské na území Čech M. Tempelmann-Mączyńskou (1985) i v severním se fajánsové korálky, stejně jako skleněné, řadi- Přičernomoří Je. M. Aleksejevou (1975). V posled- ly pouze k drobným doplňkům ženského kroje ně jmenované práci lze rovněž nalézt klasifikaci středně bohaté vrstvy. Od počátku mladší doby fajánsových předmětů, kterou je možno aplikovat římské pozorujeme výrazný zvýšený výskyt a roz- i na naše prostředí. Největší rozšíření dokládají šíření módy skleněných korálků, u kterých zřejmě nálezy na území Čech z rozmezí relativně chro- nologických stupňů B2 až C1. Při řešení otázky 15 E. Riha, která v rámci zpracování nálezů ozdob a šperků provenience fajánse se stále jeví jako nejpravděpo- z Augusty Rauriky (dnes Augst a Kaiseraugst na severu dobnější produkce egyptská. Podle intenzivního Švýcarska) zjistila mezi nálezy kolem čtyř set svisle žeb- výskytu na římském území Evropy bychom mohli rovaných soudkovitých korálků z fajánse, jež se vyskytují v datovaných kontextech od prvních desetiletí 1. do 3. sto- uvažovat i o eventualitě místní výroby, jakékoliv letí, nechala zlomek jednoho z nich podrobit rentgenové důkazy pro toto tvrzení však scházejí. difrakční analýze (XRD) a rentgenové fluorescenční ana- lýze (ED–XFA) za účelem zjištění složení. První z analýz prokázala přítomnost krystalické fáze křemene, druhá jako hlavní a vedlejší komponenty SiO2, CaO, K2O, CuO 16 a Fe2O3. Zaráží nepřítomnost sody – zřejmě byla místo Na tomto druhu předmětů jsou dobře pozorovatelné tři ní jako tavidlo použita potaš, což je v římském prostředí roviny účelu artefaktů, totiž praktická funkce, společenský nestandardní. Širší závěry (např. nejedná-li se o produkt význam a symbolický smysl, jak je definuje E. Neustupný nějaké místní výroby) však nejsou možné (Riha 1990, 93). (2007, 19).

140 Nálezy fajánsových předmětů z doby římské v Čechách

Summary Godłowski, K. 1992: Die Chronologie der jüngeren und späten Kaiserzeit in den Gebieten südlich der Sudeten Egyptian faience or simply faience is being counted to und Karpaten. In: K. Godłowski – R. Madyda-Legutko vitreous materials, which are usually not segregated from (eds.): Probleme der relativen und absoluten Chronolo- glass in Czech archaeological literature focused on the gie ab Latènezeit bis zum Frühmittelalter, 23–54. Roman Period. In fact, it is closely connected to the subject Gopkalo, O. V. 2008: Busy i podvjeski černjachovskoj kuľtu- of glass, yet the material of faience looks different. There ry. Kijev. are about 45 known finds of faience artefacts in Bohemia. Hellich, J. 1914: Žárové hroby mladšího období římského Most of them (about 37) characterize a category of ribbed u Piněva blíže Poděbrad. Památky archeologické 26, barrel beads (“melon beads”). Other shapes of the beads 141–150, 187–209. are rounded or barrel (5) and ribbed rounded (1). Pendant Hlava, M. 2010: Archeologická sbírka J. A. Jíry a její osudy. representing a lion lying on rectangular pedestal stands for Archaeologica Pragensia 20, 155–220. rarity. All the above finds come from graves, especially cre- Kacl, P. 2012: Nálezy skla doby římské v Čechách. Rukopis mations, or unknown contexts. The original glassy coating diplomové práce. Ústav pro archeologii FF UK, Praha. of faience artefacts is usually not well preserved because Kopřivová, J. v přípravě: Korálky z doby římské v Če­ of its tendency to erode, which could have been caused by chách. Rukopis diplomové práce. Katedra archeologie cremation or simply being in the ground. The only noticed FF UHK, Hradec Králové. colour is blue of turquoise or darker shades. Apparently, Koutecký, D. 1995: Pohřebiště z doby římské v Mariánských the blue colour signified magical protection in society. The Radčicích, okr. Most. Archeologické výzkumy v severo- chronological classification is in harmony with chronology západních Čechách v letech 1983–1992. Most, 179–186. of beads and pendants in Central European Barbaricum Kuna, M. ed. 2007: Archeologie pravěkých Čech 1. Pravěký worked out by M. Tempelmann-Mączyńska (1985), as well svět a jeho poznání. Praha. as in northern Black sea region made by Je. M. Aleksejeva Kunow, J. 1983: Der römische Import in der Germania libe- (E. M. Alekseyeva); (1975). Last cited study provides a clas- ra bis zu dem Markomannenkriegen. Studien zu Bron- sification of faience objects, which can be applicable for the ze- und Glasgefässen. Göttinger Schriften für Vor- und mentioned material. The highest distribution is proven to Frühgeschichte 21. appear in intervals between relative chronological phases Motyková, K. 1981: Das Brandgräberfeld der römischen B2 and C1, i. e. AD 50/70–250/260. In relation to origin Kaiserzeit von Stehelčeves. Památky archeologické 72, of faience, it seems that the production is most probably 340–415. Egyptian. Although there might be a possibility of local Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen manufacturing in the western part of the Roman Empire, Kaiserzeit in Böhmen. Praha. any solid evidence supporting this assumption is missing. Motyková-Šneidrová, K. 1967: Weiterentwicklung und Ausklang der älteren römischnen Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archaeologici Pragenses 11. Literatura Neustupný, E. 2007: Vymezení archeologie. In: M. Kuna (ed.) 2007: Archeologie pravěkých Čech 1. Pravěký svět Aleksejeva, Je. M. 1975: Antičnyje busy Severnogo Pričer- a jeho poznání. Praha, 11–22. nomor’ja. Archeologija SSSR. Svod archeologičeskich Ničová, M. 2011: Římské importy ve východních Čechách. istočnikov G 1–12. Rukopis bakalářské práce. Katedra archeologie FF UHK, Anonym 1906: Musejní sbírky archaeologie praehistorické. Hradec Králové. Památky archeologické 21, 323–325. Nicholson, P. T. 2009: Faience Technology. In: W. Wen- Beneš, Z. – Hornik, P. – Kašpárek, F. 2011: Rozrušený sou- drich (ed.): UCLA Encyklopedia of Egyptology. Los bor z pohřebiště a sídliště z Nebovid, okr. Kolín. Před- Angeles. http://digital2.library.ucla.edu/viewItem. běžná zpráva. In: E. Droberjar (ed.): Archeologie bar- do?ark=21198/zz0017jtts barů 2010. Hroby a pohřebiště Germánů mezi Labem Píč, J. L. 1892: Žárové hroby na Třebické u Dobřichova a Dunajem. Olomouc, 103–116. z doby císařství římského. Památky archeologické 15, Černý, M. 2009: Pohřebiště ze starší doby římské v Ohnišťa- 561–598. nech (okr. Hradec Králové). Rukopis bakalářské práce. Píč, J. L. 1905: Starožitnosti země České, II/3. Žárové hro- Ústav pro archeologii FF UK, Praha. by v Čechách a příchod Čechů. Praha. Černý, M. 2011: Pohřebiště ze starší doby římské v Ohniš- Píč, J. L. 1909: Starožitnosti země České, III/1. Čechy za ťanech, okr. Hradec Králové. In: E. Droberjar (ed.): doby knížecí. Praha. Archeologie barbarů 2010. Hroby a pohřebiště Germánů Pleinerová, I. 1995: Opočno. Ein Brandgräberfeld der jün- mezi Labem a Dunajem. Olomouc, 65–102. geren und späten römischen Kaiserzeit in Nordwest- Droberjar, E. 1999: Od plaňanských pohárů k vinařické sku- böhmen. Kraków. pině (kulturní a chronologické vztahy na území Čech Rejzek, J. 2001: Český etymologický slovník. Voznice. v době římské a v časné době stěhování národů. Sborník Riha, E. 1990: Das römische Schmuck aus Augst und Kai- Národního muzea v Praze, řada A – Historie 53 (1–2), seraugst. Augst. 1–58. Rybová, A. 1970: Das Brandgräberfeld der jüngeren römis- Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské chen Kaiserzeit von Pňov. Praha. archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Rybová, A. 1979: Plotiště nad Labem, Eine Nekropole aus Droberjar, E. 2005: Praha germánská. Doba římská a doba dem 2.–5. Jahrhundert u. Z. I. Teil. Památky archeolo- stěhování národů (konec 1. století před Kristem až gické 70, 353–489. 6. století po Kristu). In: M. Lutovský – L. Smejtek Rybová, A. 1980: Plotiště nad Labem, Eine Nekropole aus a kol.: Pravěká Praha, 777–841. dem 2.–5. Jahrhundert u. Z. II. Teil. Památky archeolo- Droberjar, E. ed. 2011: Archeologie barbarů 2010. Hro- gické 71, 93–224. by a pohřebiště Germánů mezi Labem a Dunajem. Sakař, V. 1970: Roman Imports in Bohemia. Fontes Archaeo- Olomouc. logici Pragenses 14.

141 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Salač, V. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech 8. Doba řím- Venclová, N. 1971: Pravěké sklo v Československu. Zprávy ská. Praha. ČSSA 13 (4), 53–74. Sasse, B. – Theune, C. 2003: Perlen. In: H. Beck – D. Geue- Venclová, N. 1990: Prehistoric glass in Bohemia. Praha. nich – H. Steuer (eds.): Reallexikon der Germanischen Venclová, N. 2005: Sklo období pravěku a raného středově- Altertumskunde Band 22. Berlin, 564–587. ku. In: O. Drahotová a kol.: Historie sklářské výroby Schmidt, V. 1897: Dvě naleziště z dob císařství římského v českých zemích. 1. díl. Od počátků do konce 19. sto- u Slatiny. Archaeologický výzkum „Údolí Svatojiřského“ letí. Praha, 27–72. a okolí. Památky archeologické 17, 552–562. Venclová, N. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech 7. Doba Sláma, J. 1977: Mittelböhmen im frühen Mittelalter I. laténská. Praha. Katalog der Grabfunde. Praehistorica 5. Waldhauser, J. 1978: Das keltische Gräberfeld bei Jenišův Stawiarska, T. 1985: Paciorki szklane z obszaru Polski Újezd in Böhmen, I–II. Teplice. północnej w okresie wpływów rzymskich. Wroclaw– Waldhauser, J. – Košnar, L. 1997: Archeologie Germánů Warszawa–Kraków–Gdańsk–Łódź. v Pojizeří a v Českém ráji. Praha/Mladá Boleslav. Svoboda, B. 1946: Destičkovité spony mladší doby císařství Schulz, V. 1889: Z Vysočan. Památky archeologické 14, římského (K dějinám styků našich zemí s antickým svě- 318–320. tem). Památky archeologické 42, 40–70. Zavřel, P. 1999: Současný stav výzkumu doby římské a doby Svoboda, B. 1948: Čechy a římské Imperium. Sborník stěhování národů v jižních Čechách. Archeologické roz- Národního muzea, v Praze řada A – Historie 2, 5–253. hledy 51, 205–229. Tempelmann-Mączyńska, M. 1985: Die Perlen der römischen Zavřel, P. 2006: Pravěk. In: V. Dudák (ed.): Novohradské Kaiserzeit und der frühen Phase der Völkerwanderungs- hory a novohradské podhůří: příroda – historie – život, zeit im mitteleuropäischen Barbaricum. Mainz. 364–370. Turek, R. 1935: Předmerovejský hrob v Řepově. Památky archeologické 40, 116–117. Vaculíková, L. 2012: Skleněné korálky z doby římské na Moravě na základě nových nálezů z Hrubé Vrbky. Ruko- Databáze NM: Databáze archeologické sbírky Oddělení pre- pis bakalářské práce. Ústav archeologie muzeologie historie a protohistorie Národního muzea http://forum FF MU, Brno. .nm.cz/prehistorie/index_ph.php.

142 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 143–171

Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice) Settlement from the Late Roman Period and the beginning of the Migration Period in Dražkovice (distr. of Pardubice) Die Siedlung der älteren römischen Kaiserzeit und des Anfangs der Völkerwanderungszeit in Dražkovice (Bez. Pardubice)

František Janošek Kašpárek

Abstrakt Příspěvek přináší vyhodnocení nálezů ze záchranného archeologického výzkumu komu- nikace I/37 v úseku Jesničánky-Medlešice. Jde o doklad osídlení z pozdní doby římské a počátku stěhování národů ve východních Čechách. Ve výplni objektů se nacházel jen keramický materiál a mazanice s různými otisky stavebních prvků. Charakteristika objektů neumožňuje vytvořit celkovou rekonstrukci sídliště a rovněž se lze domnívat, že se kera- mické fragmenty z doby římské mohly v jejich výplních nacházet druhotně. Roztroušenost zkoumaných archeologických situací a zlomkovitost keramického souboru může ukazovat jen na přítomnost polabských Germánů bez bližších možností lepšího poznání zdejšího osídlení.

Abstract The article is about evaluation of the archaeological evidence from an archaeological exca- vation which took place on the road section Jesničánky-Medlešice. The archaeological material indicates evidence of a settlement from the Late Roman and Migration period in eastern Bohemia. Even though there were found ceramic fragments and daub, with the prints of architectural features on it, in the objects fills, the object spatial patterning doesn’t allow us to reconstruct the settlement, and we can just assume that the pottery fragments from the Roman period were probably found in a secondary position in the objects1

Klíčová slova: sídliště – pozdní doba římská – stěhování národů – keramika – studna – mazanice – stavba Key words: settlement – Late Roman Period – Migration Period – pottery – well – clay daub – building

Úvod ornici v pruhu o šířce 2,8 m. Na základě přítom- nosti archeologických situací byly stanoveny úse- Níže publikovaný text vychází z diplomové prá- ky, ve kterých byla následně provedena plošná ce (Kašpárek 2009). Během roku 2002 byla prove- skrývka v celé šířce stavby. Šířka úseků se pohy- dena povrchová prospekce a letecké snímkování bovala od 15 m do 100 m. Jednotlivé úseky byly archeologických nalezišť, které měly být zničeny označeny jako lokality 1–7 (Sedláček a kol. 2008, stavbou komunikace I/37 v úseku Jesničánky- 288). Terénní část archeologického výzkumu pro- -Medlešice. Na žádost investora byla prováděna bíhala do června 2005 (Sedláček 2006, 92). Celkem nedestruktivní prospekce pouze během jedné se výzkumem podařilo prozkoumat bezmála 3000 sezóny, a proto byly o lokalitě získány jen částečné archeologických situací na ploše 6,73 ha. Lokality informace. Na podzim roku 2004 proto následova- 2, 3, 4 a 5 zachytily hlavně osídlení únětické kultu- lo položení sondy v celé délce stavby (cca 4,5 km). ry. Na lokalitě 6 v severní části se vyskytovaly pře- Sonda byla provedena strojem UDS, který sejmul vážně nedatované a vrcholně středověké situace. Na lokalitě 7, která se nachází na k. ú. Dražkovice, 1 Rád bych poděkoval T. Zavoralovi (VČM v Pardubicích) za byla objevena kumulace sídlištních objektů kul- překlad. tury s lineární keramikou, kultury s vypíchanou

143 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Dražkovice. Poloha obce v rámci východních Čech. – Abb. 1 Dražkovice. Die Lage der Stadt in östlichem Böhmen.

keramikou, kultury zvoncovitých pohárů a kultu- ry únětické (Sedláček a kol. 2008, 285, 288). Nálezy z doby římské se vyskytovaly jen na loka- litě 1, ležící na k. ú. Dražkovice (parc. č. 100/7, 457/17, 457/15, 556/41, 457/19, 457/16, 457/20, 96/10, 96/8, 562, 556/42, 96/9, 316/17, 316/19) (obr. 2, 3). Obec se nachází asi 1 km jižním směrem od Pardubic (obr. 1). Zkoumaná plocha je svou rozlohou cca 2,4 ha druhou největší na výzkumu a představuje také nejhustší koncentraci archeologických objektů v chronologicky nejpestřejší skladbě (Sedláček a kol. 2008, 288, obr. 4). Většina plochy se nachází na úrovni říční terasy, která se projevuje častým střídáním charakteru podloží, do něhož jsou zahloubeny archeologické situace (Sedláček 2006, 92). Podle velmi předběžných závěrů lze určit polykulturní sídlištní aktivity, trvající prakticky kontinuálně od mladší doby kamenné do vrchol- ného středověku (Sedláček – Beneš a kol. 2008, 288).

Dějiny bádání doby římské na k. ú. Dražkovice

Mezi první nálezy, které nepřímo dokazují osíd- lení regionu v době římské, patří nálezy mincí. Již Obr. 2 Dražkovice. Vyobrazení blízkosti dvou sídlišť z pozd- ní doby římské a počátku doby stěhování národů. A) Draž- roku 1898 byly za neznámých okolností objeveny kovice; B) Chrudim (zdroj: www.mapy.cz). – Abb. 2 Dražko- denáry císařů Tita a Antonina Pia (Petrtýl – Šebek vice. Die Darstellung der nächsteren zwei Siedlungen von 1970, 48; Pochitonov 1955, 123; Militký 2010, 90; spätrömischer Zeit und dem Anfang der Völkerwanderun- Militký 2013, 202–203). Tento malý numizmatický gzeit. A) Dražkovice; B) Chrudim (Quelle: www.mapy.cz).

144 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 3 Dražkovice. Přesnější umístění lokality 1 (digitali- zace: M. Kotek). – Abb. 3 Dražkovice. Genauere Lage der Fundstelle 1 (Digitalisierung: M. Kotek).

soubor nakonec doplňuje denár císaře Traiana, jehož nálezové okolnosti nám také nejsou zná- mé (Petrtýl – Šebek 1970, 48; Pochitonov 1955, 123; Militký 2013, 202–203). V průběhu času bohužel nebyly nalezeny žádné artefakty, které by nále- žely do doby římské, což je překvapující, neboť z katastrálního území obce máme doklady z doby bronzové, laténské a starohradištní (Diviš Čistecký 1885; Čurda 1996; Sigl – Vokolek 1977; Vokolek 1989, 1999).

Přírodní prostředí

Území je součástí Kunětické kotliny naléza- Obr. 4 Dražkovice. Lokalita 1. Zkoumaná plocha, která je jící se v jižní části Pardubické kotliny. Jde o plo- rozdělena do čtverců. Ve zvýrazněných čtvercích se nachá- zejí analyzované objekty (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 4 chou erozní kotlinu Labe, Loučné a Chrudimky, Dražkovice. Die Fundstelle, die in den Quadraten einge- sestávající ze středopleistocenních až mladople- teilt wird. In den hervorgehobenen Quadraten sind die istocenních říčních teras a údolních niv, místy verfolgten Objekte (Digitalisierung: M. Kotek). s pokryvem vátých písků. Podloží tvoří slínovce, jílovce a spongility spodního turonu až koniaku s pleistocenními říčními štěrky a písky (Demek a kol. 1987, 310). Půdní pokryv tvoří arenické vé jaseniny, mokřadních olšin a jilmové doubravy kambizemě z písků a štěrkopísků (Faltysová – Bár- (Neuhäuslová a kol. 2001). Severovýchodní část ta a kol. 2002, 40). Současná průměrná teplota ve zkoumané lokality se sklání do nivy dnešní říč- vegetačním období je 14–15 °C a srážky 400–550 ky Jesenčánky a bezejmenného potoka (v těchto mm. Průměrná roční teplota se pohybuje nad 8 °C místech byl zkoumán objekt 368). Vrchol tohoto a srážky do 600 mm. Potenciální přirozená vege- svahu představuje terasa řeky Chrudimky. Od ní tace sestává z lužních lesů na rozhraní střemcho- se terén pozvolna zdvihá jižním směrem ke spra-

145 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 5 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec C 59. Zobrazení objektu 102 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 5 Draž- kovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat C 59. Die Darstellung des Objektes 102 in diesem Quadrat (Digitalisierung: M. Kotek).

šové návěji. Skalní, resp. poloskalní podloží, je na základě datace, která byla provedena pomocí tvořeno vápnitými jílovci až slínovci teplického přírodovědné analýzy zachovalé výdřevy. souvrství. Okolní krajinu lze charakterizovat jako erozní kotlinu v povodí Labe, kde jsou přítomny Objekt 102 (obr. 15: A) pleistocenní a kvarterní říční a eolitické sedimenty Byl nalezen ve čtverci C 59 (obr. 5). (Sedláček a kol. 2008, 291). Popis: Nepravidelný kruhový tvar, stěny objektu přímo spadaly k rovnému dnu. Rozměry: délka: 38 cm; šířka: 24 cm; hloubka: Popis archeologických situací a nálezů 28 cm. Vrstvy: 1. tmavě šedá s mazanicí a štěrkem; 2. reza- Skrytá plocha byla vzhledem ke své velikosti tě okrová písečná spraš se štěrkem. rozdělena do čtverců (obr. 4). V rámci prostoru Interpretace: Pravděpodobně se může jednat čtverců C 59 (obr. 5), B 55 (obr. 6), C 56 (obr. 7), o kůlovou jámu. D 60 (obr. 8), C 60 (obr. 9), D 58 (obr. 10), B 58 Nálezy: keramika. (obr. 11), B 59 (obr. 12) se nachází námi sledova- Popis nálezů: né archeologické situace. Z polykulturní lokality Ve výplni objektu bylo objeveno 5 keramických 1 bylo na základě keramických zlomků vybráno zlomků, ze kterých pouze jeden náležel do doby 9 objektů, které se koncentrují hlavně uprostřed římské. Keramický fragment patřící do doby řím- zkoumané plochy. Jde o objekty 102, 556, 368, ské byl objeven na povrchu objektu. 1158, 1194, 1195, 1634, 1656, 1690, v jejichž výplni se nacházely keramické fragmenty z doby římské. fragment č. 1: zachovalost: dno; popis tvaru: dno – Objekt 368 můžeme zařadit do doby římské také nožkovité; povrch: jemně modelovaný, přirozený;

146 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 6 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec B 55. Zobrazení objektu 368 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 6 Draž- kovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat B 55. Die Darstellung des Objektes 368 in diesem Quadrat (Digitalisierung: M. Kotek). keramická hmota: jemnozrnná (ostřivo do 1 mm); Vrstvy: řez hranou vkopu: 1. hnědožlutý jíl se barva vnější strany: černošedá; rozměry (mm): šmouhami tmavě šedohnědého jílu; 2. tmavě šedo- ∅ dna 80 × tloušťka: 10; př. č. 2005/A0001, inv. hnědá jílovitá výplň vkopu s drobky mazanice, č. AR3535, sáček č. 222 (obr. 19: 4). zlomky dřeva a uhlíků (obr. 13: B). profil po vybrání S poloviny: 1. šedá až šedohně- Objekt 368 (obr. 13, 14) dá; 2. béžově šedá (obr. 13: C). Byl nalezen ve čtverci B 55 (obr. 6). profil po vybrání J poloviny: 1. černá a tmavě hně- Popis: Studniční jáma měla nálevkovitý profil. dá jílovitá; 2. žlutohnědý jíl (obr. 13: E). Šikmo skloněné stěny plynule přecházely v mírně profil po vybrání J poloviny (jen po dřeva): prohnuté dno. Výplň studniční jámy pokračovala 1. šedá; 2. šedohnědá; 3. černá (obr. 13: F). 5 cm pod výdřevu do maximální hloubky 180 cm. Interpretace: Studniční jáma. Na dně objektu se podařilo zachytit čtyři kůlové Nálezy: jámy o průměru cca 4 cm. Kůlové jamky lze spo- A) uvnitř výdřevy: Ve výplni se nacházel neurčitel- lehlivě interpretovat jako doklad kůlů, respektive ný keramický jedinec bez výzdoby, který však na kolíků, které zajišťovaly vnitřní rohy spodní čtve- základě materiálu nelze zařadit do doby římské; řice prken a byly od sebe vzdáleny cca 43 cm (Sed- zvířecí kost, žebro (15 cm); nepatrný zlomek hlině- láček a kol. 2008, 288). ného závaží tkalcovského stavu (výška: 90 × šířka:

147 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

80 × tloušťka: 40 mm, 155 g); zlomek železné tru- mazanice č. 4: barva: šedočerná; materiál: velmi bičky, blíže neurčitelné (výška: 25 × šířka: 25 mm); kompaktní, výrazně homogenní materiál, nedrolí 6 úlomků mazanice s ohlazeným povrchem (370 g). se (obsahuje minimum makroskopicky pozorova- B) výplň studniční jámy: Celkem se zde objevilo telných organických příměsí); výpal: slabý – snad- 22 keramických jedinců, z nichž 16 patří do doby no se láme; vnitřní strana (VS): označujeme část římské. Fragmenty byly určeny jen na základě zlomku, na které se zachovaly otisky konstrukč- materiálu, avšak 1 zlomek bylo možné podrobně- ních prvků. Typ otisku: prut (∅ < 2,0 cm); vnější ji analyzovat. Dále se ve výplni našel 1 silicitový strana (VNS): povrch omazu konstrukce, u které úštěp (délka: 25 × šířka: 2 mm) a úlomky mazanice lze pozorovat úpravy: hrubý povrch (mazanice (1085 g); (Sedláček a kol. 2008, 296). hrubě nahozená na konstrukci a ponechána bez zvláštní úpravy); rozměry (mm): rozměry jsou fragment č. 1: zachovalost: okraj, spodek nádo- prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: by a dno; popis tvaru: okraj – zaoblený; spodek výška: 54, šířka: 43, tloušťka: 19, váha fragmentu nádoby – prohnutý, dno – oblé; druh nádoby: (g): 40. mísa na nožce; povrch: hrubě modelovaný; kera- mazanice č. 5 : barva: šedě oranžová; materiál: mická hmota: zrnitá (ostřivo do 3 mm); barva velmi kompaktní, výrazně homogenní materiál, vnější strany: černě šedě žlutá; poznámka: frag- nedrolí se (obsahuje minimum makroskopicky ment je složen ze 3 zlomků – 2× okraj (30 × 40 pozorovatelných organických příměsí); výpal: sla- a 60 × 65 mm) a 1× dno nádoby (40 × 65 mm), bý – snadno se láme; vnější strana (VNS): povrch př. č. 2005/A0001, inv. č. AR 3598, sáček č. 590 omazu konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: (Sedláček a kol. 2008, 298, obr. 9); (obr. 20: 4). jemně vyhlazený povrch; rozměry (mm): rozmě- ry jsou prováděny podle orientace fragmentu mazanice č. 1: barva: šedě oranžová; materiál: v tabulce: výška: 30, šířka: 28, tloušťka: 18, váha velmi kompaktní, výrazně homogenní materiál, fragmentu (g): 20 (obr. 21: 4). nedrolí se (obsahuje minimum makroskopicky mazanice č. 6: barva: šedě černá; materiál: velmi pozorovatelných organických příměsí); výpal: kompaktní, výrazně homogenní materiál, nedrolí střední – láme se obtížněji; vnější strana (VNS): se (obsahuje minimum makroskopicky pozorova- povrch omazu konstrukce, u které lze pozorovat telných organických příměsí); výpal: slabý – snad- úpravy: jemně vyhlazený povrch; rozměry (mm): no se láme; vnější strana (VNS): povrch omazu rozměry jsou prováděny podle orientace fragmen- konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: jemně tu v tabulce: výška: 43, šířka: 38, tloušťka: 23, váha vyhlazený povrch; rozměry (mm): rozměry jsou fragmentu (g): 40 (obr. 21: 1). prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: mazanice č. 2: barva: šedá; materiál: velmi kom- výška: 31, šířka: 42, tloušťka: 16, váha fragmentu paktní, výrazně homogenní materiál, nedrolí se (g): 20 (obr. 21: 5). (obsahuje minimum makroskopicky pozorovatel- ných organických příměsí); výpal: střední – láme Objekt 556 (obr. 15: B) se obtížněji; vnější strana (VNS): povrch omazu Byl nalezen ve čtverci C 56 (obr. 7). konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: jemně Popis: Nepravidelný kruhový tvar, stěny objektu vyhlazený povrch; rozměry (mm): rozměry jsou téměř kolmo spadaly k nepravidelnému miskovi- prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: tému dnu. výška: 43, šířka: 44, tloušťka: 20, váha fragmentu Rozměry: ∅ cca 46 cm; hloubka 24 cm. (g): 40 (obr. 21: 2). Vrstvy: 1. hnědošedá hlína; 2. šedohnědá hlína; mazanice č. 3: barva: šedě oranžová; materiál: 3. rezatě hnědá sprašová. velmi kompaktní, výrazně homogenní materiál, Interpretace: Pravděpodobně se může jednat nedrolí se (obsahuje minimum makroskopicky o kůlovou jámu. pozorovatelných organických příměsí); výpal: Nálezy: slabý – snadno se láme; vnitřní strana (VS): Ve výplni se nacházeli tvarově neurčitelní jedin- označujeme část zlomku, na které se zachova- ci bez výzdoby, které můžeme na základě mate- ly otisky konstrukčních prvků. Typ otisku: prut riálu označit jako pozůstatky germánské domácí (∅ < 2,0 cm); vnější strana (VNS): povrch omazu keramiky (př. č. 2005/A0001, inv. č. AR4240, sáček konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: hrubý č. 589), a hrudky mazanice (150 g). povrch (mazanice hrubě nahozená na konstrukci a ponechána bez zvláštní úpravy); rozměry (mm): Objekt 1158 (obr. 16: A) rozměry jsou prováděny podle orientace fragmen- Byl nalezen ve čtverci D 60 (obr. 8). tu v tabulce: výška: 37, šířka: 47, tloušťka: 32, váha Popis: Zřejmě nepravidelný oválný tvar, stěny fragmentu (g): 60 (obr. 21: 3). objektu kolmo spadaly k rovnému dnu.

148 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 7 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec C 56. Zobrazení objektu 556 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 7 Draž- kovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat C 56. Die Darstellung des Objektes 556 in diesem Quadrat (Digitalisierung: M. Kotek).

Rozměry: délka: 56 cm; šířka: 30 cm; hloubka: př. č. 2005/A0001, inv. č. 2005/A0001, inv. č. AR 8 cm. 4160 (obr. 20: 2). Vrstvy: 1. šedá písčitá hlína; 2. žlutá písčitá hlína. fragment č. 2: zachovalost: dno; popis tvaru: Interpretace: Pravděpodobně se jedná o kůlovou nožkovité; povrch: jemně modelovaný, přiroze- jamku. ný; keramická hmota: středozrnná (ostřivo do Nálezy: 2 mm); barva vnější strany: černošedá; rozměry Ve výplni objektu byly nalezeny 4 keramické (mm): výška: 24 × šířka: 65 × tloušťka: cca 5; ∅ dna fragmenty. 80; poznámka: fragment je složen ze 2 zlomků; př. č. 2005/A0001, inv. č. AR4161 (obr. 20: 1). fragment č. 1: zachovalost: okraj a spodek nádo- fragment č. 3: zachovalost: dno; popis tvaru: by; popis tvaru: okraj – zaoblený, dovnitř zata- dno – oblé; povrch: jemně modelovaný, přiro- žený; spodek nádoby – prohnutý; druh nádoby: zený; keramická hmota: středozrnná (ostřivo do miska se zataženým okrajem; povrch: vrchní část – 2 mm); barva vnější strany: šedočerná; rozměry jemně modelovaná a hlazená, spodní část – zdrs- (mm): výška: 13 × šířka: 77 × tloušťka: 4; ∅ dna něná; keramická hmota: středozrnná (ostřivo 100; poznámka: fragment je složen ze 2 zlomků; do 2 mm); barva vnější strany: žluto černošedá; př. č. 2005/A0001, inv. č. AR 4159 (obr. 20: 3). rozměry (mm): výška: 76 × šířka: 136 × tloušťka: fragment č. 4: zachovalost: hrdlo, plece, spodek 5; poznámka: fragment je složen ze 7 zlomků; nádoby a dno; popis tvaru: hrdlo – prohnuté, plece –

149 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 8 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec D 60. Zobrazení objektu 1158 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 8 Draž- kovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat D 60. Die Darstellung des Objektes 1158 in diesem Quadrat (Digitalisierung: M. Kotek). prohnuté, spodek nádoby – kónické ven, dno – téměř kolmo spadaly k nepravidelnému dnu. Dno ostré; druh nádoby: nádoba hrncovitého tvaru; objektu bylo nepravidelně miskovité, v západní popis výzdoby: plastická (plastický výčnělek), části se vyskytovala prohlubeň, která pokračovala rozmístění výzdoby: plece; povrch: hrubě mode- do hloubky několika desítek centimetrů. lovaný; keramická hmota: středozrnná (ostřivo do Rozměry: délka: 60 cm; šířka: 30 cm; hloubka: 2 mm); barva vnější strany: hrdlo – černošedé, spo- 48 cm. dek nádoby – okrově šedá; rozměry (mm): tloušť- Vrstvy: 1. šedá písčitá hlína; 2. žlutá písčitá hlína; ka: 6; poznámka: fragment je složen z 20 zlom- 3. červená písčitá hlína. ků (př. č. 2005/A0001, inv. č. AR4158 (obr. 20: 5). Interpretace: Sídlištní objekt. Nálezy: Objekt 1194 (obr. 16: B) Ve výplni objektu bylo objeveno celkem 6 kera- Byl nalezen ve čtverci C 60. Jen několik metrů mických zlomků, z nichž 4 lze zařadit do doby severním směrem sousedí s objektem 1195 (obr. 9). římské. Jeden fragment není možné lépe analyzo- Popis: Nepravidelně oválný tvar, stěny objektu vat, protože se jedná o neurčitelného jedince bez

150 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 9 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec C 60. Zobrazení objektů 1194 a 1195 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 9 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat C 60. Die Darstellung der Objekte 1194 und 1195 in diesem Quadrat (Digitalisierung: M. Kotek).

výzdoby. Jeho určení bylo provedeno jen na zákla- př. č. 2005/A0001, inv. č. AR3982, sáček č. 1944, dě materiálu. vrstva 20–40 cm (obr. 19: 2). fragment č. 3: zachovalost: okraj; popis tva- fragment č. 1: zachovalost: okraj a hrdlo; popis ru: okraj – zaoblený; povrch: hrubě modelova- tvaru: okraj – zaoblený; hrdlo – přímé (válcovité); ný; keramická hmota: středozrnná (ostřivo do popis výzdoby: vhloubená (žlábkování); rozmís- 2 mm); barva vnější strany: žluto šedá, rozměry tění výzdoby: hrdlo; povrch: jemně modelovaný, (mm): výška: 26 × šířka: 37 × tloušťka: 5; př. č. leštěný; druh nádoby: část teriny; keramická hmo- 2005/A0001, inv. č. AR3982, sáček č. 1944, vrstva ta: jemnozrnná (ostřivo do 1 mm); barva vnější 20–40 cm (obr. 19: 3). strany: šedočerná; rozměry (mm): výška: 44 × šířka: 33 × tloušťka: 3–5; př. č. 2005/A0001, inv. Objekt 1195 (obr. 17: A) č. AR3982, sáček č. 1944, vrstva 20–40 cm (obr. 19: 1). Byl nalezen ve čtverci C 60. Jen několik metrů již- fragment č. 2: zachovalost: okraj; popis tvaru: ním směrem sousedí s objektem 1194 (obr. 9). okraj – zaoblený, dovnitř zatažený; povrch: hrubě Popis: Nepravidelně oválný tvar, stěny objektu modelovaný; keramická hmota: středozrnná (ostři- kolmo spadaly k rovnému dnu. vo do 2 mm); barva vnější strany: žluto okrová; Rozměry: délka: 58 cm; šířka: 30 cm; hloubka: rozměry (mm): výška: 25 × šířka: 23 × tloušťka: 4; 44 cm.

151 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Vrstvy: 1. šedá písčitá hlína; 2. černá písčitá hlína. (mazanice hrubě nahozená na konstrukci a pone- Interpretace: Sídlištní objekt nebojde o kůlovou chána bez zvláštní úpravy); rozměry (mm): roz- jámu. měry jsou prováděny podle orientace fragmentu Nálezy: v tabulce: výška: 70, šířka: 71, tloušťka: 42, váha Ve výplni byl objeven jen jeden tvarově neurčitel- fragmentu (g): 100 (obr. 22: 4). ný jedinec bez výzdoby, kterého lze na základě mazanice č. 5: barva: šedooranžová; materiál: materiálu přiřadit do doby římské (př. č. 2005/ málo kompaktní, snadno se drolí, obsahuje znač- A0001, inv. č. AR3963, sáček č. 1904, severní polo- né množství organických příměsí; výpal: slabý – vina). Rovněž se zde vyskytovalo velké množství snadno se láme. Vnitřní strana (VS): označujeme mazanice (5560 g). část zlomku, na které se zachovaly otisky kon- strukčních prvků. Typ otisku: kuláč (∅ > 2,0 cm); mazanice č. 1: barva: oranžově šedočerná; mate­ vnější strana (VNS): povrch omazu konstruk- riál: středně kompaktní, drolí se minimálně (obsa- ce, u které lze pozorovat úpravy: hrubý povrch huje malé množství organických příměsí); výpal: (mazanice hrubě nahozená na konstrukci a pone- střední – láme se obtížněji. Vnější strana (VNS): chána bez zvláštní úpravy); rozměry (mm): roz- povrch omazu konstrukce, u které lze pozorovat měry jsou prováděny podle orientace fragmentu úpravy: hrubý povrch (mazanice hrubě nahozená v tabulce: výška: 61, šířka: 53, tloušťka: --, váha na konstrukci a ponechána bez zvláštní úpravy); fragmentu (g): 100 (obr. 22: 5). rozměry (mm): rozměry jsou prováděny podle ori- mazanice č. 6: barva: šedookrová; materiál: velmi entace fragmentu v tabulce: výška: 170, šířka: 103, kompaktní, výrazně homogenní materiál, nedrolí tloušťka: 27, váha fragmentu (g): 720; poznámka: se (obsahuje minimum makroskopicky pozoro- nekreslený profil (obr. 22: 1). vatelných organických příměsí); výpal: střední – mazanice č. 2: barva: šedě oranžová; materiál: láme se obtížněji; rozměry (mm): rozměry jsou málo kompaktní, snadno se drolí, obsahuje znač- prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: né množství organických příměsí; výpal: slabý – výška: 180, šířka: 110, tloušťka: 40, váha fragmen- snadno se láme; vnitřní strana (VS): označujeme tu (g): 660 (obr. 22: 6). část zlomku, na které se zachovaly otisky kon- strukčních prvků. Typ otisku: tesaný prvek (trám, Objekt 1634 (obr. 17: B) trámek, prkno atd.); vnější strana (VNS): povrch Byl nalezen ve čtverci D 58 (obr. 10). omazu konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: Popis: Nepravidelně oválný tvar, stěny mírně spa- hrubý povrch (mazanice hrubě nahozená na kon- daly k mísovitému dnu. strukci a ponechána bez zvláštní úpravy); rozmě- Rozměry: délka: 68; šířka: 30; hloubka: 18. ry (mm): rozměry jsou prováděny podle orientace Vrstvy: 1. hnědošedá, hlinitopísčití, středně uleh- fragmentu v tabulce: výška: 81, šířka: 73, tloušťka: lá; 2. šedá, hlinitopísčitá, středně ulehlá. cca 36, váha fragmentu (g): 100 (obr. 22: 2). Interpretace: Pravděpodobně jde o pozůstatek mazanice č. 3: barva: šedočerná; materiál: málo kůlové jámy. kompaktní, snadno se drolí, obsahuje značné Nálezy: množství organických příměsí; výpal: slabý – snad- Ve výplni objektu byl nalezen jeden keramický no se láme; vnitřní strana (VS): označujeme část jedinec a jeden zlomek. zlomku, na které se zachovaly otisky konstrukč- ních prvků. Typ otisku: kuláč (∅ > 2,0 cm); vnější fragment č. 1: zachovalost: okraj a hrdlo; popis strana (VNS): povrch omazu konstrukce, u které tvaru: okraj – zaoblený, dovnitř zatažený, hrdlo – lze pozorovat úpravy: hrubý povrch (mazanice prohnuté; druh nádoby: miska ze zataženého hrubě nahozená na konstrukci a ponechána bez okraje povrch: jemněji modelovaný, přirozený; zvláštní úpravy); rozměry (mm): rozměry jsou keramická hmota: středozrnná (ostřivo do 2 mm); prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: barva vnější strany: oranžově šedá; rozměry (mm): výška: 78, šířka: 56, tloušťka: --, váha fragmentu výška: 65 × šířka: 38 × tloušťka: 6; př. č. 2005/ (g): 80 (obr. 22: 3). A0001, inv. č. AR4430, sáček č. 1526, severní polo- mazanice č. 4: barva: šedooranžová; materiál: vina (obr. 19: 6). málo kompaktní, snadno se drolí, obsahuje znač- né množství organických příměsí; výpal: střední – Objekt 1656 (obr. 18: A) láme se obtížněji; vnitřní strana (VS): označuje- Byl nalezen ve čtverci B 58 (obr. 11). me část zlomku, na které se zachovaly otisky kon- Popis: Nepravidelně oválný tvar, stěny mírně spa- strukčních prvků. Typ otisku: kuláč (∅ > 2,0 cm); daly k nepravidelnému mísovitému dnu. vnější strana (VNS): povrch omazu konstruk- Rozměry: délka: 34 cm; šířka: 22 cm; hloubka: ce, u které lze pozorovat úpravy: hrubý povrch 22 cm.

152 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 10 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec D 58. Zobrazení objektu 1634 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 10 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat D 58. Die Darstellung des Objektes 1634 in diesem Quadrat (Digitali- sierung: M. Kotek).

Vrstvy: 1. hnědošedá, hlinitopísčití, středně uleh- mazanice č. 1: barva: světle oranžově šedá; mate- lá; 2. šedá, hlinitopísčitá, středně ulehlá. riál: středně kompaktní, drolí se minimálně (obsa- Interpretace: Pravděpodobně jde o kůlovou jámu. huje malé množství organických příměsí); výpal: Nálezy: slabý – snadno se láme; vnější strana (VNS): Ve výplni objektu byly objeveny 2 keramické zlom- povrch omazu konstrukce, u které lze pozorovat ky. Z toho jen jeden náležel do římského období. úpravy: hlazený povrch (např. prknem, věchem Dále se zde vykytovalo větší množství mazanice slámy nebo rukou); rozměry (mm): rozměry jsou (1640 g). prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: výška: 65, šířka: 49, tloušťka: 23, váha fragmentu fragment č. 1: zachovalost: okraj a hrdlo; popis (g): 80 (obr. 23: 1). tvaru: okraj – zaoblený, hrdlo – přímé (válcovi- mazanice č. 2: barva: oranžově žlutošedá; mate­ té); druh nádoby: nádoba terinovitého tvaru; riál: středně kompaktní, drolí se minimálně (obsa- popis výzdoby: vhloubená (žlábkovaná); rozmís- huje malé množství organických příměsí); výpal: tění výzdoby: hrdlo; povrch: jemně modelovaný, střední – láme se obtížněji. Vnitřní strana (VS): leštěný; keramická hmota: jemnozrnná (ostřivo označujeme část zlomku, na které se zachovaly do 1 mm); barva vnější strany: okrově šedočerná; otisky konstrukčních prvků. Typ otisku: bez otis- rozměry (mm): výška: 64 × šířka: 58 × tloušťka: 6, ku; vnější strana (VNS): povrch omazu konstruk- př. č. 2005/A0001, inv. č. AR4468, sáček č. 1833, ce, u které lze pozorovat úpravy: hlazený povrch severní polovina (obr. 19: 5). (např. prknem, věchtem slámy nebo rukou); roz-

153 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 11 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec B 58. Zobrazení objektu 1656 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 11 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat B 58. Die Darstellung des Objektes 1656 in diesem Quadrat (Digitali- sierung: M. Kotek). měry (mm): rozměry jsou prováděny podle orien­ huje malé množství organických příměsí); výpal: tace fragmentu v tabulce: výška: 69, šířka: 62, střední – láme se obtížněji. Vnitřní strana (VS): tloušťka: 15, váha fragmentu (g): 60 (obr. 23: 2). označujeme část zlomku, na které se zachovaly mazanice č. 3: barva: oranžově šedá; materiál: otisky konstrukčních prvků. Typ otisku: kuláč středně kompaktní, drolí se minimálně (obsahuje (∅ > 2,0 cm); vnější strana (VNS): povrch omazu malé množství organických příměsí); výpal: sla- konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: hlaze- bý – snadno se láme. Vnitřní strana (VS): ozna- ný povrch (např. prknem, věchtem slámy nebo čujeme část zlomku, na které se zachovaly otisky rukou); rozměry (mm): rozměry jsou prováděny konstrukčních prvků. Typ otisku: bez otisku; vněj- podle orientace fragmentu v tabulce: výška: 112, ší strana (VNS): povrch omazu konstrukce, u kte- šířka: 130, tloušťka: 28, váha fragmentu (g): 400 ré lze pozorovat úpravy: hlazený povrch (např. (obr. 23: 4). prknem, věchtem slámy nebo rukou); rozměry mazanice č. 5: barva: oranžově šedá; materiál: (mm): rozměry jsou prováděny podle orientace středně kompaktní, drolí se minimálně (obsahu- fragmentu v tabulce: výška: 92, šířka: 51, tloušťka: je malé množství organických příměsí); výpal: 24, váha fragmentu (g): 100 (obr. 23: 3). střední – láme se obtížněji; vnitřní strana (VS): mazanice č. 4: barva: oranžově šedě žlutá; materi- označujeme část zlomku, na které se zachovaly ál: středně kompaktní, drolí se minimálně (obsa- otisky konstrukčních prvků. Typ otisku: kuláč

154 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 12 Dražkovice. Lokalita 1. Čtverec B 59. Zobrazení objektu 1690 v rámci čtverce (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 12 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Das Quadrat B 59. Die Darstellung des Objektes 1690 in diesem Quadrat (Digitali- sierung: M. Kotek).

(∅ > 2,0 cm); vnější strana (VNS): povrch omazu podle orientace fragmentu v tabulce: výška: 82, konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: hlaze- šířka: 73, tloušťka: 28, váha fragmentu (g): 120 ný povrch (např. prknem, věchtem slámy nebo (obr. 23: 6). rukou); rozměry (mm): rozměry jsou prováděny podle orientace fragmentu v tabulce: výška: 113, Objekt 1690 (obr. 18: B) šířka: 125, tloušťka: 23, váha fragmentu (g): 420 Byl nalezen ve čtverci B 59 (obr. 12). (obr. 23: 5). Popis: Nepravidelně oválný tvar, stěny kolmo spa- mazanice č. 6: barva: oranžově šedá; materiál: daly k rovnému dnu. středně kompaktní, drolí se minimálně (obsahu- Rozměry: délka: 94 cm; hloubka: 42 cm. je malé množství organických příměsí); výpal: Vrstvy: 1. hnědošedá písčitá; 2. písčitá do šeda; střední – láme se obtížněji; vnitřní strana (VS): 3. hlinitopísčitá prorezlá. označujeme část zlomku, na které se zachovaly Interpretace: Pravděpodobně jde o kůlovou jámu. otisky konstrukčních prvků. Typ otisku: kuláč Nálezy: (∅ > 2,0 cm); vnější strana (VNS): povrch omazu Ve výplni objektu bylo nalezeno 8 keramických konstrukce, u které lze pozorovat úpravy: hlaze- zlomků. Jde o tvarově neurčitelné jedince bez ný povrch (např. prknem, věchtem slámy nebo výzdoby, avšak podle materiálu můžeme všech- rukou); rozměry (mm): rozměry jsou prováděny ny zařadit do doby římské (př. č. 2005/A0001,

155 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 13 Dražkovice. Lokalita 1. Objekt 368. A) půdorys I. úrovně; B) řez hranou vkopu; C) profil po vybrání S polo- viny; D) půdorys po vybrání J poloviny; E) profil po vybrání J poloviny; F) profil po vybrání J poloviny (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 13 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Objekt 368. A) der Grundriss des ersten Niveaus; B) der Schnittkante der Grube; C) das Profil nördlicher Hälfte; D) der Grundriss südlicher Hälfte; E) das Profil südlicher Hälfte; F) das Profil südlicher Hälfte (Digitalisierung: M. Kotek).

156 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 14 Dražkovice. Lokalita 1. A) Fotodokumentace objektu 368 (foto: R. Sedláček). – Abb. 14 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. A) die Fotodokumentation des Objektes 368 (Foto: R. Sedláček).

inv. č. AR4389, západní polovina). Rovněž se zde ci dřevěného bednění. Okolní terén byl postup- vykytovala v menším množství mazanice (120 g). ně snížen a horní část studniční jámy s výdřevou zůstala ponechána v pozitivu. Zachovaná výdře- va dodržovala téměř pravidelný čtvercový půdo- Interpretace objektů rys s délkou vnitřní strany 60–90 cm. Spíše než konstrukčním typem je poměrně široká odchylka Studna – objekt 368 dána určitou nepřesností tesařské práce a zejmé- na pak postdepozičními procesy, kdy tlak hlíny Archeologická situace byla umístěna v severo- a prorostlé kořeny stromů pravidelnost konstruk- východní části lokality na severním svahu, který ce silně narušily. Samostatná dřevěná konstrukce se sklání do nivy dnešní říčky Jesenčánky a beze- se skládala z fošen značně rozdílných rozměrů. jmenného potoka (Sedláček a kol. 2008, 291). Šířka prken se pohybuje mezi 20 –50 cm a tloušťka Objekt se při skrývce projevil jílovitou hlínou od 3 do 5 cm. Vzájemná fixace jednotlivých prken tmavě šedočerné barvy o mírně eliptickém půdo- byla v rozích konstrukce zajištěna roubením, for- rysu s delší osou S–J o délce cca 198 cm. Podlo- mou oboustranných zátesů. Výdřeva o maximální ží v bezprostředním okolí tvořil hnědožlutý jíl se hloubce 175 cm dosahovala až na dno studniční šedohnědými skvrnami. Na západní straně došlo jámy (Sedláček a kol. 2008, 292–297). k porušení meliorační rýhou. V hloubce 12 cm Vyhodnocení objektu proběhlo dvěma způsoby. pod úrovní skrývky se objevily zlomky dřevěných Přírodovědné disciplíny analyzovaly pozůstatky prken a v hloubce cca 36 cm bylo po odhalení dřevěného bednění, pylů a rostlinných makroz- vazby dřevěných fošen zřejmé, že jde o konstruk- bytků. Rozbor dřev byl proveden prostřednictvím

157 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 15 Dražkovice. Lokalita 1. A) Objekt 102; B) Objekt 556 (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 15 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. A) Objekt 102; B) Objekt 556 (Digitalisierung: M. Kotek). dendrochronologické a radiokarbonové metody. nou absolutní pravděpodobností přibližně 86 % Dále byly využity archeologické analogie tvaru (Sedláček a kol. 2008, 302–307). studniční jámy a učiněna analýza artefaktů z výpl- Jiné studny z doby římské lze nalézt například ně objektu. Druhý způsob vyhodnocení předsta- na lokalitě z doby stěhování národů v Hostivici vuje rozbor archeologického materiálu a porov- (okr. Praha-západ); (Pleinerová 2005). Pro stud- nání archeologické situace s dalšími podobnými nu z Dražkovic představuje důležitý srovnávací objekty z různých lokalit, patřícími do doby řím- pramen 24 studní různého typu ze sídliště Dall- ské či doby stěhování národů. gow-Döberitz v povodí Havoly (Schöneburg 1996, Všechny vzorky odebrané z bednění studny 141). Zde se setkáváme s téměř všemi konstrukč- byly z dubového dřeva. Ze vzájemně synchronizo- ními typy (13 studní s konstrukcí vypletenou, vatelných vzorků lze usoudit, že hodnocená prk- 7 s konstrukcí bedněnou – případně srubovou, na byla vyrobena ze dvou odlišných stromů. Za 1 studna s kadlubovou-kmenovou konstrukcí, pomocí dendrochronologické metody byla určena 1 studna s méně obvyklou konstrukcí z vertikál- data 190 n. l. a 834 n. l. Radiokarbonová metoda ně usazených fošen). Kromě uvedených typů se vymezila hlavní interval kalibrovaného/kalendář- na lokalitě objevily také kombinace různých sta- ního stáří rozmezí let 4 n. l. až 130 n. l. s přiřaze- vebních technik – například kombinace studny

158 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 16 Dražkovice. Lokalita 1. A) Objekt 1158; B) Objekt 1194 (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 16 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. A) Objekt 1158; B) Objekt 1194 (Digitalisierung: M. Kotek). bedněné a kadlubové nebo studna s konstrukcí Abb. 2, Taf. XXVII: 2). Další obdobný typ byl proutěnou doplněná kamenným věncem (Schöne- nalezen v Krobielowicích, v Dolnoslezském voj- burg 1996). Studny byly budovány kontinuálně od vodství (Schosnitz, Kr. Breslau), jehož datace konce 1. stol. n. l. do pol. 5. stol. n. l. (Schöneburg se klade přibližně do 4. až 5. stol. n. l. (Pescheck 1996, 149). Ch. Pescheck na konci 30. let minu- 1936, 260–263, Taf. XXVIII: 3). Z pozdní doby lého století provedl soupis a podrobnou analýzu římské pochází studna ze sídliště v Göritz (Berg- studní z doby laténské a římské z oblasti Horního -Hobohm 2004, 116–117, Taf. 162). Dražkovické Slezska (Pescheck 1936). Z tohoto soupisu může- studni se také konstrukčně velmi podobá studna me uvést konstrukčně podobnou studnu objeve- z lokality Domasław, v Dolnoslezském vojvod- nou v Pawlowicích, v Dolnoslezském vojvodství ství (Domslau, Kr. Breslau), která měla ve výplni (Pawelwitz, Kr. Trebnitz), která je datována do archeologický materiál z 3. a počátku 4. stol. n. l. 3. stol. až 4. stol. n. l. (Pescheck 1936, 254–260, (Pescheck 1936, 263–264, Taf. XXVIII: 1). Přibližně

159 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 17 Dražkovice. Lokalita 1. A) Objekt 1195; B) Objekt 1634 (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 17 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. A) Objekt 1195; B) Objekt 1634 (Digitalisierung: M. Kotek). stejný konstrukční typ se mohl vyskytovat u stud- v nárožích spojena roubením formou oboustran- ny z Szczawna-Zdróje, Dolnoslezské vojvodství ných zátesů (Sedláček a kol. 2008, 323). Jde o hojně (Salzbrunn, Kr. Waldenburg). Za obdobnou kon- užívaný konstrukční postup, který se vyskytuje od strukci můžeme považovat i studnu z období stě- neolitu až do středověku (Pleinerová 2005, 120). hování národů z lokality Hona (Kr. Hona). Jako S touto skutečností souvisí také chronologická poslední můžeme použít analogii z lokality Donn- necitlivost jednotlivých typů konstrukce, kdy stetten OU Urach (Pescheck 1936, 265–266). všechny známé typy konstrukcí vystupují souběž- Studniční jámu z Dražkovic můžeme považo- ně od doby bronzové až do raného středověku vat za studnu se srubovou konstrukcí, která byla (Jansová 1960, 155). Dendrochronologické analý-

160 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 18 Dražkovice. Lokalita 1. A) Objekt 1656; B) Objekt 1690 (digitalizace: M. Kotek). – Abb. 18 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. A) Objekt 1656; B) Objekt 1690 (Digitalisierung: M. Kotek). zy určily pravděpodobné datum pokácení dubu je celkem pravděpodobné, že byl probádán pou- pro výrobu výdřevy na období po roce 190 n. l. ze okraj osídlení, ke kterému studna může patřit S tímto datem je v souladu také keramický mate- (Sedláček a kol. 2008, 325). riál z počátku mladší doby římské v zánikovém horizontu studniční jámy (Sedláček a kol. 2008, Rozbor nálezů 321). Na závěr ještě vyvstává otázka, proč se na zkoumané lokalitě nepodařilo zachytit větší počet Na lokalitě bylo ve výplni 9 objektů celkem nale- objektů z doby římské. Studna se však nachází zeno 133 keramických fragmentů, z toho musíme pouze 12 m východně od okraje skrývky, a proto vyčlenit 52 (39 %) zlomků patřících do jiného pra-

161 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 19 Dražkovice. Lokalita 1. Keramický inventář. 1–3) Objekt 1194; 4) Objekt 102; 5) Objekt 1656; 6) Objekt 1634 (kresba: F. Kašpárek). – Abb. 19 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Keramik. 1–3) Objekt 1194; 4) Objekt 102; 5) Objekt 1656; 6) Objekt 1634 (Zeichnung: F. Kašpárek). věkého období. Ze zbývajících 81 jedinců mělo obr. 11: 15) či sídliště v Počeradech (Koutecký – určitou vypovídací hodnotu jen 10 fragmentů. Venclová 1979, obr. 14: 14, 14: 16). O něco mladší nálezy pocházejí ze sídliště Beroun-Závodí (Bři- Mísy se zataženým okrajem cháček – Košnar 1998, obr. 4: 9, obr. 5: 3, obr. 6: 3, obr. 7: 13, obr. 8: 1,6). Zmíněný tvar misek pokra- Z keramického inventáře lze tvarově přesně iden- čuje dále i v mladší době římské, příkladem může tifikovat dvě misky se zataženým okrajem (obr. 19: být sídliště Brno-Starý Lískovce (Víchová 2002, 6; 20: 2). Jde o průběžný tvar, který se vyskytuje obr. 4: 5). Jejich výskyt můžeme také dokumento- už od starší doby římské (Motyková-Šneidrová 1963, vat i v pozdní době římské, jako například na sídli- příloha 1: 24, 1: 25, 1: 48). Z tohoto období můžeme štích v Kostelci na Hané (Vachůtová 2007, obr. 8: 9, ještě zmínit pohřebiště v Tvršicích (Motyková-Šnei- obr. 14: 12, obr. 17: 15), Sudoměřicích (Vlach 2007, drová 1965, obr. 3: 9, obr. 4: 1–3, obr. 7: 5, obr. 8: 8, obr. 9: 2) či Slatinicích (Kašpárek 2008, obr. 8: 15).

162 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 20 Dražkovice. Lokalita 1. Keramický inventář. 1–3, 5) Objekt 1158 (kresba: F. Kašpárek); 4) Objekt 368 (Sedláček a kol. 2008, obr. 9). – Abb. 20 Dražkovice. Die Fundstelle 1. Keramik. 1–3, 5) Objekt 1158 (Zeichnung: F. Kašpárek); 4) Objekt 368 (Sedláček a kol. 2008, obr. 9).

163 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Analyzovaný tvar lze zařadit do skupiny tvarů od Dražkovic (obr. 2). Keramický soubor získa- Droberjar 2400, kde jsou uvedeny mísovité tvary ný v Chrudimi je svým charakterem velmi blízký se zataženým okrajem (Droberjar 1997, 53–54). keramickému inventáři z námi zkoumané lokali- Misky se zataženým okrajem jsou průběžným tva- ty. Chrudimské nálezy jsou kladeny do rozmezí rem vyskytujícím se převážně v průběhu 2.–3. sto- stupňů C2 až D (Musil – Jílek 2012, 44). Další blíz- letí (Víchová 2002, 284). ké analogie můžeme najít na pohřebišti v Plotiš- tích nad Labem. Jde o popelnice hrobu 271, 434, Miska na nožce (obr. 20: 4) 1045 (Rybová 1979, Abb. 69: 6–7; táž 1980, 109, Abb. 8: 14). Nádoby byly zařazeny do skupiny Analyzovaný keramický fragment byl objeven H7b. Tato skupina náleží do IV. fáze pohřebiště, ve výplni studny, která byla na základě příro- kterou můžeme klást do druhé poloviny 4. stol. dovědných analýz datována do konce 2. století až do počátku 5. století (Rybová 1980, 110, 137; (Sedláček a kol. 2008, 298, obr. 9). Mísu na nož- Godłowski 1992). Jinou blízkou analogii lze zmí- ce lze zařadit do skupiny tvarů Droberjar 2300 nit z lokality Kostelec nad Orlicí (Vokolek 1997, 655, (Droberjar 1997, 51). Počátek tohoto typu misek obr. 1: 3; Richter 1958, 131). Další shodná výzdoba můžeme sledovat už od starší doby římské, avšak byla zdokumentována v hrobové jámě ve Slepoti- jejich hlavní výskyt je ve 3.–4. století (Droberjar – cích. Bohatý kostrový hrob byl na základě výbavy Prostředník 2004, 81). Nejbližší analogii, která je a konstrukce datován do druhé poloviny 3. stole- tvarově, materiálově i rozměrově identická, může- tí nebo kolem roku 300 (Beková – Droberjar 2005, me uvést z objektu 411/00 z Turnova-Maškových 409, 430, 414, obr. 12: 1, 12:10). Podobný výzdob- zahrad (Droberjar – Prostředník 2005, 81, obr. 7: 2). ný dekor můžeme sledovat i na pohřebišti v Pře- Na zkoumaném sídlišti v Dražkovicích se bohužel šťovicích (Svoboda 1965, Tab. IV: 2; Tab. VIII: 9). nepodařilo získat další typově stejné keramické Lze ještě zmínit analogickou výzdobu fragmentu tvary. z objektu 330 na lokalitě Praha-Ruzyně. Na zákla- dě hmotných pramenů je možné sídliště datovat Hrncovitá nádoba do 5. stol. (Kuchařík – Bureš – Pleinerová – Jiřík 2008, 228, 213, obr. 11: 3). Mezi poslední analogie Do této skupiny je možné začlenit jediný exem- patří keramické fragmenty ze sídliště v Dolních plář (obr. 20: 5). Nejvíce blížící se tvar můžeme Chabrech (Jiřík – Kostka 2006, obr. 19: 6). Tento nalézt v keramickém inventáři ze sídliště Beroun- soubor je kladen do stupně C3–D1 (Jiřík – Kostka -Závodí (Břicháček – Košnar 1998, 87, obr. 10: 21). 2006, 738). Mísa s výzdobou horizontálních žláb- Hrncovitá nádoba byla objevena ve výplni objek- ků může představovat napodobeniny keramiky tu 66, který je kladen do stupně C1 (Břicháček – točené na kruhu (Rybová 1976, 94; táž 1980, 137). Košnar 1998, 73). Obdobné hrncovité nádoby s ven Předlohou pro zkoumanou mísu by mohla být vyhnutým okrajem v nejrůznějších obměnách štíh- pravděpodobně nádoba točená na kruhu, jako je lejšího esovitého a baňatého tvaru můžeme sledo- např. exemplář z pohřebiště Liebersee (Bemmann vat i na sídlišti z pozdní doby římské v Kostelci na 2003, 216, Taf. 2: 8). Hané (Vachůtová 2007, obr. 8: 4, 16; 13: 16; 16: 1, 3; Plastická výzdoba se zřejmě objevuje především 17: 4, 18: 1, 2, 4, 6; 19: 13; 20: 12). Jde tedy o tvar, v mladších obdobích doby římské, jako např. na který se vyskytuje v delším úseku v rámci doby sídlišti z mladší a pozdní doby římské ve Slatini- římské. cích (Kašpárek 2008, obr. 14: 8) nebo v Branči (Kol- ník – Varsik – Vladár 2007, Tab. 13: 4, 39: 17, 86: Výzdoba 28). Z lokality Branč pochází nádoba s plastickým výčnělkem, kterou bylo možné přesněji datovat Výzdoba byla dochována jen na 3 fragmentech do doby římské. Nádoba byla získána z objek- (2,4 %) z celkového počtu 81 jedinců. V inventáři tu 12, který můžeme zařadit do sídlištní fáze B, se vyskytly dva typy výzdoby, vhloubená (2 zlom- protože ve výplni se také nacházela železná spona ky) a plastická (1 zlomek). Vhloubenou výzdobu s podvázanou nožkou tzv. uherského typu. Fáze představují žlábky (obr. 19: 1; 19: 5) a plastickou B na sídlišti v Branči byla vymezena roky 180/200 výzdobu tvoří výčnělek (obr. 20: 5). až 250/270 (Kolník – Varsik – Vladár 2007, 35, Horizontální žlábkování na hrdle nádoby se Tab. 13: 4). pravděpodobně rozprostíralo na válcovitém hrdle teriny. Nejbližší podobná výzdoba se vyskytovala Analýza mazanice na keramických fragmentech z Chrudimi (Musil – Jílek 2012, obr. 21: 5, 27: 4, 27: 12). Lokalita je Mazanice přestavuje jednu z celé řady archeo- vzdálena přibližně 7 km jihovýchodním směrem logických struktur, které se vytvářejí v důsledku

164 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 21 Dražkovice. Lokalita 1. Mazanice. 1–5) Objekt 368 (foto a kresba: F. Kašpárek). – Abb. 21 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. Lehmbewurf. 1–5) Objekt 368 (Foto und Zeichnung: F. Kašpárek).

165 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 22 Dražkovice. Lokalita 1. Mazanice. 1–6) Objekt 1195 (foto a kresba: F. Kašpárek). – Abb. 22 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. Lehmbewurf. 1–6) Objekt 1195 (Foto und Zeichnung: F. Kašpárek).

166 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 23 Dražkovice. Lokalita 1. Mazanice. 1–6) Objekt 1656 (foto a kresba: F. Kašpárek). – Abb. 23 Dražkovice. Die Fund- stelle 1. Lehmbewurf. 1–6) Objekt 1656 (Foto und Zeichnung: F. Kašpárek).

167 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 24 Zobrazení mazanice v rámci konstrukce (Vařeka 2004, 36, obr. 17). – Abb. 24 Die Darstellung des Lehmbewurfes in der Konstruktion (Vařeka 2004, 36, Abb. 17). zániku konstrukce. Vlastní zlomky mazanice však Fragmenty mazanice se nacházely ve výpl- nestačí k provedení rekonstrukce stavby (Vařeka ni 7 objektů. Základní deskripce mazanice byla 1995, 59). Ani velké soubory zlomků vypálené vytvořena podle P. Vařeky (1995, 60–62; dále rov- mazanice nemusí poskytovat jisté výsledky. Jako něž Kuna – Profantová 2005, 250–258), avšak byla hlavní materiál u nezděné architektury bylo pou- drobně upravena a rozšířena. Fragmenty maza- žíváno dřevo. Stavba obsahovala dva typy kon- nice, které nesou stopy po konstrukci, můžeme strukčních prvků, a to jednoduché průřezy (kulá- rozdělit do dvou částí. Vnitřní stranu (VS) zlom- če, půlkuláče a snad i další zlomky vzniklé dělením ku představuje část, na které se zachovaly otisky kulatiny), nebo složitější průřezy (pravoúhlé či konstrukčních prvků (Vařeka 1995, 62). Dále tuto „tesané“ tedy osmiúhelníkové). Obě tyto katego- část lze rozčlenit do třech skupin: kuláč, tesaný rie byly většinou užity v rámci jedné stavby (Zůbek 2001, 101). Mazanice tvoří část konstrukce (omazy a výmazy). V tomto případě mazanice uchovává zaniklou skutečnost ve formě otisku (Vařeka 1995, Tab. 1 Grafické znázornění dokumentace mazanice. – 61). Nelze však stanovit rozdíly mezi otisky oma- Taf. 1 Grafische Darstellung der Dokumentation des Lehm- bewurfes (Kašpárek 2009, tab. 12, 42). zů stěny roubené z kuláčů a otisky povalů nebo mezi výmazy spár kuláčů a trámů (Vařeka 2004, Vnitřní strana 35). Mazanice mohla být využita především jako otisk na řezu označujeme izolační materiál (Zůbek 2001, 109). Většinou se upravovala běžným formováním. V rámci jedné Vnější strana stavby se mohou vyskytovat také zástupci s povr- hlazený povrch ▬ ▬ ▬ ▬ ▬ ▬ ▬ ▬ ▬ chem, jemuž byla věnována větší pozornost, což hrubý povrch ●●●●●●●●●●●●●●●●●●●● by snad mohlo signifikovat rozdíl mezi interiérem jemně vyhlazený ▬ ●● ▬ ●● ▬ ●● ▬ ●● ▬ a exteriérem stavby (Zůbek 2001, 102).

168 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

Obr. 25 Keramické tvary z lokality Chrudim, kterou jsou datované do pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů sloužící jako nejbližší analogie. 1–2) Objekt 3; 3) Objekt 338; 4) Objekt 218 (Musil – Jílek 2012). – Abb. 25 Die keramischen Gefäße aus der Fundstelle Chrudim, die in der spätrömischen Zeit und im Anfang der Völkerwanderungzeit dauern. Disese Gefäße sind die nächsten Analogien. 1–2) Objekt 3; 3) Objekt 338; 4) Objekt 218 (Musil – Jílek 2012).

prvek a prut. Otisk kuláče je definován jako prvek Vnější strana zlomku je povrch omazu konstruk- s průměrem větším než 2 cm (Sotáková 2007, 39). ce, u které lze pozorovat úpravy (Vařeka 1995, 62). Tesaný prvek může reprezentovat pozůstatek trá- Zde rozlišujeme hlazený povrch (např. prknem, mu, trámku či prkna (Vařeka 1995, 62). Maximální věchtem slámy nebo rukou), hrubý povrch (maza- průměr otisku prutu je stanoven do 2 cm (Sotáková nice hrubě nahozená na konstrukci a ponechána 2007, 41). bez zvláštní úpravy) a jemně vyhlazený povrch

169 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

(tab. 1). Poslední zpracování mazanice v době řím- lešice. Die Sonden wurden in ganzer Länge des Baues (zir- ské bylo provedeno na lokalitě Praha-Hloubětín ka 4,5 km) situiert. Einzelne Sektoren wurden wie Lokali- (Hušťák – Jiřík 2009). täten 1-7 bezeichnet. An der Lokalität 2, 3, 4 und 5 war vor allem Besiedlung der Aunjetitzeren Kultur. An der Lokali- tät 6 kamen hauptsächlich mittelalterliche Situationen vor. Objekt 1656 An der Lokalität 7 wurden die Siedlungsobjekte der Linear- keramikkultur, der Stichbandkeramischen Kultur, der Glo- Ve výplni objektu se nacházela mazanice o cel- ckenbecherkultur und der Aunjetitzeren Kultur entdeckt. kové hmotnosti 1640 g. Z toho 1180 g (6 zlomků) je Die Funde aus der römischen Zeit wurden entdeckt nur an der Lokalität 1, die sich im Bezirk Dražkovice (Abb. 2, možné dále klasifikovat. Mazanice č. 1 (obr. 23: 1), 3) befunden hat. Dražkovice liegt etwa 1 km südlich von 2 (obr. 23: 2) a 3 (obr. 23: 3) mají jen hlazenou vněj- Pardubic (Abb. 1). An der Lokalität 1 wurden die Objekte ší stěnu. Mazanice č. 4 (obr. 23: 4), 5 (obr. 23: 5) von der Jungsteinzeit bis zu dem Hochmittelalter entdeckt. a 6 (obr. 23: 6) mají nejen hlazenou vnější stranu, Nur in neun Objekten wurden keramische Fragmente aus der römischen Kaiserzeit gefunden. Objekt 368 kann ale nesou i otisk kuláče. U mazanic s otiskem man auf Grund der naturwissenschaftlichen Analysen in kuláče můžeme předpokládat, že byly součástí die ältere römische Kaiserzeit bestimmen. Die anderen nějaké kůlové konstrukce (obr. 24: 1, 2, 5, 8). Zby- archäologischen Situationen kann man auf Grund der kera- tek mazanice sledovaného souboru nemá žádné mischen Inventare in die Stufe C2–D der römischen Kai- pozůstatky otisků po konstrukci či doklad úpra- serzeit bestimmen. Die nächste Siedlung von der gleichen Periode wurde in Chrudim (Musil – Jílek 2012) untersucht. vy povrchu a nenese stopy po druhotném přepá- Die Charakteristik der Objekte ermöglicht keine Gesam- lení. trekonstruktion der Siedlung schaffen und ich meine auch, dass sich die keramischen Fragmente und Lehmbewurt in Objekt 1690 ihren Füllungenen sekundär finden konnten.

Ve výplni objektu byla mazanice (120 g), kte- Literatura rá neměla žádné otisky po konstrukci či nejmenší náznak po úpravě povrchu a také nenesla stopy Beková, M. – Droberjar, E. 2005: Bohatý ženský kostrový druhotného přepálení. hrob z mladší doby římské ve Slepoticích (Pardubický kraj). Archeologie ve středních Čechách 9/2, 401–439. Bemmann, J. 2003: Liebersee. Ein polykultureller Bestat- tungsplatz an der sächsischen Elbe. Veröffentlichungen Shrnutí des Landesamtes für Archäologie mit Landesmuseum für Vorgeschichte, Bd. 39, 9–32. Z polykulturní lokality č. 1 bylo na základě Berg-Hobohm, S. 2004: Die germanische Siedlung Göritz, keramických zlomků vybráno 9 objektů, které je Lkr. Oberspreewald-Lausitz. Forschungen zur Archäo- logie im Land Brandenburg 7. možné zařadit do doby římské. Objekt 368 lze Břicháček, P. – Košnar, L. 1998: Sídliště z doby římské určit na základě přírodovědných analýz do mlad- v Berouně-Závodí. Praehistorica 23, 61–93. šího stupně starší doby římské. Zbývající archeo- Čurda, T. 1996: Pravěk Pardubicka a raná doba dějinná ve logické situace můžeme díky keramickému inven- sbírce pardubického muzea, I–III. Rukopis diplomové táři klást do mladší doby římské až do počátku práce. Ústav archeologie a muzeologie FF MU, Brno. Demek, J. a kol. 1987: Hory a nížiny. Praha. stěhování národů (po stupeň C2 až D). Charak- Diviš Čístecký, V. 1885: Hroby z Dražkovic. Památky archeo­ teristika objektů neumožňuje vytvořit celkovou logické 13, 31–38. rekonstrukci sídliště a rovněž se lze domnívat, Droberjar, E. 1997: Studien zu den germanischen Siedlun- že se keramické fragmenty z doby římské mohly gen der älteren römischen Kaiserzeit in Mähren. Fontes v jejich výplních nacházet druhotně. Roztrouše- Archaeologici Pragenses 21. Droberjar, E. – Prostředník, J. 2004: Turnov-Maškovy zahra- nost zkoumaných archeologických situací a zlom- dy – germánský dvorec ze 3. století. Památky archeolo- kovitost keramického souboru může ukazovat jen gické 95, 31–106. na přítomnost polabských Germánů bez dalších Faltysová, H. – Bárta, F. a kol. 2002: Pardubicko. In: P. Mac- možností lepšího poznání zdejšího osídlení. Zkou- kovčin – M. Sedláček (eds.): Chráněná území ČR, sv. 4. mané fragmenty mazanice poukazují na určité Praha. Godłowski, K. 1992: Die Chronologie der jüngeren und typy konstrukcí, které mohly být na sídlišti apli- späten Kaiserzeit in den Gebieten südlich der Sudeten kovány, ale bohužel i u těchto nálezů se musíme und Karpaten. In: K. Godłowski – R. Madyda-Legutko domnívat, že se do výplně dostaly sekundárně, (eds.): Probleme der relativen und absoluten Chronolo- a to jejich výpovědní hodnotu degraduje. gie von der Latènezeit bis zum Frühmittelalter. Kraków, 23–54. Hušťák, P. – Jiřík, J. 2009: Osídlení z doby římské v Praze- Zusammenfassung -Hloubětíně „Zahrady nad Rokytnou“. In: M. Karwowski – E. Droberjar (eds.): Archeologia Barbarzyńcow 2008: Die Rettungsgrabung verlief von Herbst 2004 bis Juni powiązania i kontakty w świecie barbarzyńskim. Mate- 2005 im Rahmen des Straßenbaues I/37 Jesničánky-Med- riały z IV Protohistorycznej Konferencji Sanok, 13–17

170 Sídliště z pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů z Dražkovic (okr. Pardubice)

października 2008. Collectio Archaeologica Ressoviensis Rosůlek, F. K. 1903: Pardubicko – Holicko – Přeloučsko I. 13, 305–352. Pardubice. Jansová, L. 1960: Studně na laténských oppidech II. Památ- Sedláček, R. 2006: Záchranný archeologický výzkum při ky archeologické 51, 136–180. výstavbě silnice I/37 Jeničánky-Medlešice v roce 2004 Jiřík, J. – Kostka, M. 2006: Germánské sídliště v Dol- a 2005. Zpravodaj muzea v Hradci Králové 32, 90–98. ních Chabrech. Archeologie ve středních Čechách 10, Sedláček, R. – Beneš, J. – Čejková, A. – Kolář, T. – Komárko- 713–742. vá, V. – Kyncl, T. – Novák, J. – Nováková, K. – Světlík, I. Kašpárek, F. 2008: Germánské sídliště z doby římské ve Sla- 2008 : Studna z doby římské z Dražkovic u Pardubic: tinicích na Olomoucku. In: E. Droberjar – B. Komoróc- komplexní archeologická a archeobotanická analýza. In: zy – D. Vachůtová (eds): Barbarská sídliště. Archeologie J. Beneš – P. Pokorný (eds.): Bioarcheologie v České barbarů 2007. Chronologické, ekonomické a historické republice. České Budějovice–Praha, 285–330. aspekty jejich vývoje ve světle nových archeologických Schöneburg, P. 1996: Neue Aspekte zum Brunnenbau im výzkumů. Brno, 177–200. germanischen Dorf von Dallgow-Döberitz, Lkr. Have- Kašpárek, F. 2009: Osídlení z doby římské na tzv. Mikulo- lland. Veröffentlichungen des Brandenburgischen vické planině, okr. Pardubice a Chrudim (na příkladu Landesmuseums für Ur- Frühgeschichte Potsdam 30, vybraných lokalit). Rukopis diplomové práce. Ústav 141–152. archeologie a muzeologie FF MU, Brno. Sigl, J. – Vokolek, V. 1977: Záchranné výzkumy, terénní prů- Kolník, T. – Varsik, V. – Vladár, J. 2007: Branč. Germánska zkumy a další akce AO KMVČ v roce 1976. Zpravodaj osada z 2. až 4. storočia. Archaeologica Slovaca Mono- muzea v Hradci Králové 4/2, 3–11. graphiae Catalogi 10. Sotáková, M. 2007: Břeclav-Pohansko, poloha Lesní hrúd. Koutecký, D. – Venclová, N. 1979: K problematice osídlení Spracovanie a analýza fragmentov mazanice z výskumu severozápadních Čech v době laténské a římské. Sídliště r. 2003 a 2004. Rukopis diplomové práce. Ústav archeo- Počerady I a II. Památky archeologické 70/1, 42–130. logie a muzeologie FF MU, Brno. Kuchařík, M. – Bureš, M. – Pleinerová, I. – Jiřík, J. 2008: Svoboda, B. 1965: Čechy v době stěhování národů. Praha. Nové poznatky k osídlení západního okraje Prahy v 5. Rybová, A. 1979: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus století. In: E. Droberjar – B. Komoróczy – D. Vachů- dem 2.–5. Jahrhundert U. Z., Teil I. Památky archeolo- tová (eds.): Barbarská sídliště. Archeologie barbarů gické 70/2, 353–508. 2007. Chronologické, Ekonomické a historické aspekty Rybová, A. 1980: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus jejich vývoje ve světle nových archeologických výzkumů. dem 2.–5. Jahrhundert U.Z., Teil II. Památky archeolo- Brno, 201–232. gické 71/1, 93–224. Kuna, M. – Profantová, N. a kol. 2005: Počátky raného stře- Vachůtová, D. 2007: Sídliště z pozdní doby římské v Kostel- dověku v Čechách. Praha. ci na Hané-Kozí Bradě. In: E. Droberjar – E. Chvojka Militký, J. 2010: Finds of Greek Roman and early Byzantine (eds.): Archeologie barbarů 2006. Příspěvky z II. pro- coins in the territory of the Czech Republic, 1. Bohemia tohistorické konference České Budějovice. Archeolo- (Volume 1–3). Collection Moneta 109. Weteren. gické výzkumy v jižních Čechách – Supplementum 3/2, Militký, J. 1013: Nálezy řeckých, římských a raně byzant- 395–432. ských mincí v Čechách. 5. století před Kristem až 7. sto- Vařeka, P. 1995: Nálezy mazanice v archeologických struktu- letí po Kristu. Komentovaný katalog nálezového fondu rách – deskriptivní systém a databáze Mazanice. Arche- Praha. ologické fórum 4, 59–64. Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu I. Promě- Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archaeologici Pragenses 6. ny vesnického obydlí v Evropě v průběhu století. Plzeň. Musil, J. – Jílek, J. 2012: Osada z pozdní doby římské Víchová, D. 2002: Sídliště z mladší doby římské v Brně-Sta- a počátku doby stěhování národů v Chrudimi. Výcho- rém Lískovci. Pravěk NŘ 12, 271–343. dočeský sborník historický 21, 3–75. Vlach, M. 2007: Nové sídlištní nálezy z mladší a pozdní Neuhäuslová, Z. a kol. 2001: Mapa potenciální přirozené doby římské ze Sudoměřic (okr. Hodonín). In: E. Dro- vegetace České republiky. Praha. berjar – E. Chvojka (eds.): Archeologie barbarů 2006. Nohejlová-Prátová, E. 1955: Nálezy mincí v Čechách, na Příspěvky z II. protohistorické konference České Budě- Moravě a ve Slezsku. I. díl. Praha. jovice, Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Pescheck, Ch. 1936: Brunnen aus der Wandalenzeit. Altschle- Supplementum 3/2, 449–471. sien 6, 254–268. Vokolek, V. 1989: Pravěk. In: F. Šebek a kol.: Dějiny Pardu- Petrtýl, J. – Šebek, F. 1970: Historická dokumentárnost nále- bic. I. díl. Pardubice. zů mincí na Pardubicku a Chrudimsku. Pardubice. Vokolek, V. 1997: Nálezy časně slovanské keramiky ve Pleinerová, I. 2005: Studny z doby stěhování národů v Hos- východních Čechách. In: I. Kubková – J. Klápště – tivici-Paloukách (okr. Praha-západ). Památky archeolo- P. Meduna (eds.): Život v archeologii středověku. Praha, gické 96, 105–126. 654–658. Pochitonov, E. 1955: Nálezy antických mincí v Čechách, na Vokolek, V. 1999: Laténské nálezy z Dražkovic. Východočes- Moravě a ve Slezsku. In: E. Nohejlová-Prátová (ed.): ký sborník historický 8, 3–22. Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl. Tejral, J. – Jelínková, D. 1980: Nové nálezy z doby římské Praha. 87–314. v Brodě nad Dyjí. Archeologické rozhledy 32, 394–412. Richter, M. 1958: Pravěk Kostelecka a nové archeologické Zůbek, A. 2001: Počátky středověké měšťanské architektury nálezy. Hradecký kraj, sborník statí o přírodních a dějin- v Brně. Rukopis diplomové práce. Ústav archeologie ných proměnách severovýchodních Čech, 125–134. a muzeologie FF MU, Brno.

171

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 173–223

Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska K otázce jazykových poměrů v raném středověku1 The Hydronymy of the Cheb District in the Context of Northeast Bavaria: On the question of the language situation in the Early Middle Ages

Tomáš Klír

Abstrakt Předkládaná studie se skládá ze tří částí. V první části je podán metodologický přehled a krátká rešerše hydronymie severovýchodního Bavorska a Chebska. Cílem druhé části stu- die je revize současných představ o jménech vodních toků v Chebské pánvi, ve Smrčinách a na severu Hornofalcké pahorkatiny. Pro velké množství zdejších hydronym je dnes totiž předpokládán germánský nebo časně německý původ, a celá oblast je proto jazykovědci považována za nedílnou součást germánsko-časně německého komunikačního prostoru s dlouhodobou jazykovou kontinuitou, nepřerušenou ani slovanským zásahem. Ve třetí části studie je konfrontováno prostorové rozložení germánsko-německých a slovanských hydronym s rozšířením řadových pohřebišť karolínsko-otonského období. Tato pohřebiště pozitivně korelují s germánsko-časně německými hydronymy, a naopak negativně s hyd- ronymy slovanského původu. Hydronyma tak nepotvrzují představy o uzavřené jazykově slovanské oblasti v tomto období. Otázkou samozřejmě zůstává, které sociální a geografic- ké skupiny byly v 9. století nositeli německého, a které naopak slovanského jazyka, popř. které byly bilingvní.

Abstract The study presented is composed of three parts. In the first part, a methodological over- view and short research of the hydronymy of northeast Bavaria and the Cheb district are provided. The aim of the second part of the study is a revision of the current concept of the names of the waterways in the Cheb basin, in the Fichtel Mountains and the adjacent areas, because, for a great majority of the hydronyms, there a Germanic or early German origin is anticipated, and the whole area is therefore considered by linguists as an insepa- rable part of the Germanic-Old-German communication area with a long-term linguistic continuity, uninterrupted even by a Slavic intervention. The third part compares the spatial distribution of the Germanic-German and Slavic hydronyms with the expanison of row burial grounds of the Carolingian-Ottonian period.

Klíčová slova: onomastika – kontaktní lingvistika – hydronyma – vícejazyčné oblasti – slo- vanština – germánština – němčina – 500–1200 – jazykovědné metody – Chebsko – severo- východní Bavorsko – Mohan – Ohře – Sála – Nába – kostrová pohřebiště Key words: onomastics – contact linguistics – hydronyms – multilingual regions – Slavo- nic – German – 500–1200 – linguistic methods – Egerland – north-eastern Bavaria – Main – Saale – Naab – skeletal burial grounds

1 Tato studie vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P12 – Historie v interdisciplinární perspektivě, a dále s podporou projektu Rozvoj doktorských studijních programů a podpora kvalitních postdoktorandů na Univerzitě Karlově II. Za doplnění aktuální literatury a připomínky k výkladům hydronym uvedených v kap. 6 děkuji zvláště dr. W. Jankovi (Řezno). Za podnětné připomínky dále děkuji dr. M. Harvalíkovi (Praha), dr. Ch. Zschieschangovi (Lipsko) a prof. K. Hengstovi (Saská Kamenice).

173 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

1. Úvod vázány na sociálně a prostorově mobilní jedince, kteří musí komunikovat v rámci více jazyků nebo 1.1 Výpovědní potenciál bilingvních oblastí nářečí. Tito bilingvní jedinci nebo jejich skupiny jsou pak schopni narušovat komunikační pra- Jazyk a etnicita vidla jinak uzavřených a jazykově konzervativ- ních komunit. Podstatné je, že teorie sociálních K výpovědi vlastních jmen v jazykově kontaktních sítí umožňuje provázat studium jazykové změny oblastech bylo dlouho přistupováno s představou s výzkumem ostatních historických dějů a zejména o jednotě jazyka a etnicity. Obě kategorie byly sociálně-ekonomického vývoje (Conde-Silvestre – přitom vnímány jako něco statického, ohraničitel- Pérez-Raja 2011). ného a pevně daného. Něco, s čím se člověk rodí a umírá. Šíření určitého jazyka pak bylo interpreto- Formulace dílčího problému váno jako migrace vyhraněných etnických skupin. Poznatky onomastiky často složily k určení jazy- Nelze pochybovat o tom, že onymie jazykově ka staršího etnika, rozsah jím obývaného území kontaktních oblastí se dnes opět stává atraktiv- a dobu jazykového kontaktu s etnikem nově pří- ním historickým pramenem pro studium středo- chozím (z pohledu archeologie zvl. Brather 2004). věkého období (obecně např. Pohl – Zeller Hrsg. V kontextu aktuálních pohledů na etnicitu 2012). Její nové zhodnocení se ale nemůže obe- i jazyk, které jsou vnímány spíše jako moderní jít bez kritické revize stávajících jazykovědných sociální konstrukty související se vznikem národ- rekonstrukcí pro jednotlivé kategorie vlastních ních států, se zdají mnohé otázky řešené starší jmen. A právě takový dílčí cíl si klade i tato stu- onomastikou již jako bezpředmětné (např. Fish­ die. Jejím záměrem je – samozřejmě z pohle- man – García eds. 2010). Byli to také jazykovědci du archeologie – ověřit argumentační opory, na se zájmem o bilingvní regiony a komunity, kteří kterých stojí aktuální představy o hydronymii upozorňovali na nesmyslnost tradičních koncep- v jednom z regionů tzv. Germania Slavica, a to ve tů monolitního a ohraničitelného jazyka, etnicko- Smrčinách, Chebské pánvi a přilehlých částech -jazykových hranic a migraci jako hlavní příčiny Hornofalckého lesa a Hornofalcké pahorkatiny. jazykové změny. Provázanost jazyka a etnicity Diskutovat budeme větší množství hydronym, dnes není samozřejmě odmítána, jejich role při při jejichž výkladu moderní bavorská jazykověda vytváření identity různých sociálních skupin je sice kolísala, ale v 90. letech se shodně přiklonila ale posuzována komplexněji. Obě tyto kategorie k tezi o jejich germánsko-časně německé etymo- jsou také vnímány především jako užitečný ana- logii. Z toho důvodu jsou Chebská pánev, Smrči- lytický nástroj pro porozumění procesům kultur- ny a sever Hornofalcké pahorkatiny považovány ní kontinuity a změny. Na druhou stranu, pokud za nedílnou součást germánsko-staroněmeckého bychom sledovali nejnovější tendence, pak část komunikačního prostoru s dlouhodobou jazyko- sociolingvistiky již rezignovala i na samotnou vou kontinuitou, nepřerušenou ani slovanským kategorii etnicity. Náhradou by měl být koncept zásahem. V této studii se ovšem neomezíme jen na proměnlivé, mnohonásobně fragmentarizované hydronymickou soustavu Chebské pánve, Smrčin a smíšené (hybridní) identity, která vychází ze a přilehlých oblastí, ale do našich úvah zahrneme schopnosti komunikovat ve více jazycích. Právě celé severovýchodní Bavorsko (obr. 1). tento koncept dnes mění přístup k výzkumu bilin- gvních jedinců, kteří disponují komplexní jazyko- 1.2 Osnova studie vou výbavou a kteří si mohou utvářet více identit a pomocí jazyka jimi prostupovat (shrnuje např. Nejdříve jsou shrnuty tradiční názory na jazyko- García 2010). vou a sídelně historickou situaci Chebska a severo- východního Bavorska v období před 11.–12. stol. Bilingvní regiony a šíření inovací (kap. 2). Následuje pojednání o obecných meto- dických postupech onomastiky (kap. 3) a dále Jazyková variabilita a změna je dnes začleňo- konceptech, které se uplatňují při jazykovědném vána do širšího kontextu společenského a hos- výzkumu hydronymických soustav v severový- podářského vývoje, např. pomocí teorie sociál- chodním Bavorsku a na Chebsku (kap. 4). Další ních sítí (např. Milroy 1987; Marshall 2004). Tento kapitola bilancuje současné představy o zastou- sociolingvistický koncept předpokládá odlišnou pení předgermánských, germánských, germán- míru rezistence vůči jazykovým inovacím v růz- sko-časně německých a slovanských hydronym ných sociálně-ekonomických skupinách. Jazyko- v této oblasti (kap. 5). Na tuto celkovou bilanci vé inovace a jejich šíření by měly být z velké části pak navazuje kritický katalog hydronym, u nichž

174 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Obr. 1 Severovýchodní Bavorsko a Chebsko. Kostra vodní sítě a hlavní pohoří. Thüringer Schiefergebirge (Durynská bři- dličná vrchovina), Frankenwald (Francký les), Fichtelgebirge (Smrčiny), Frankenalb (Francká Alba), Oberpfälzer Wald (Hornofalcký les/Český les), Bayerischer Wald (Šumava), Kaiserwald (Slavkovský les), Erzgebirge (Krušné hory). Orien- tační body: Nürnb. = Nürnberg, Bamb. = Bamberg, Bayr. = Bayreuth, Regensb. = Regensburg. A – oblast znázorněná na obr. 9. – Fig. 1 Northeast Bavaria and the Cheb district. The framework of the water network and main mountain ranges. Orientation points: Nürnb. = Nürnberg, Bamb. = Bamberg, Bayr. = Bayreuth, Regensb. = Regensburg. A – the area depic- ted in Fig. 9. jsou možné alternativní výklady a která jsou klí- 1.3 Geografické vymezení čová v diskusi o germánsko-německé hydrony- mické soustavě Chebské pánve a Smrčin (kap. 6). Severovýchodním Bavorskem jsou míněny celé V následné kapitole je konfrontováno rozšíření Horní Franky a Horní Falc a dále přilehlé části germánsko-německých a slovanských hydronym Středních a Dolních Frank a Dolního Bavorska s rozšířením řadových pohřebišť karolínsko-oton- přibližně tak, jak toto území vymezil E. Schwarz ského období (kap. 7). Drobná kapitola je pak (1960, 1, Grundkarte). V principu se jedná o úze- věnována vzniku slovanských hydronym během mí ohraničené horským pásem mezi Durynským sídelního postupu do horských terénů v 11.–12. sto- lesem a Smrčinami na severu, Hornofalckým letí (kap. 8). V závěrečné kapitole je potvrzeno, lesem a Šumavou na východě, řekami Dunajem že některá jména v Chebské pánvi, ve Smrčinách a Altmühlem na jihu a řekami Rednitz-Regnitz a v Hornofalcké pahorkatině skutečně přesvědčivě a Mohanem na západě (srv. Greule 1998b, 70–71). svědčí o germánsko-německé jazykové kontinuitě Do severovýchodního Bavorska je zahrnuta (kap. 9). i bavorská část tzv. historického Chebska (Sturm

175 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

1970; 1981). V rámci této studie je pojem Chebsko Chebsko spokojit s přehledem starších konceptů používán jako komplementární protipól k pojmu a otázek, aniž bychom se nyní do jejich řešení hod- severovýchodní Bavorsko. Myšleno je tím území lali zapojit. na druhé straně státní hranice, území dnešního okresu Cheb. Z geomorfologického hlediska se do 2.1 Dosavadní interpretační modely Chebska řadí zejména Chebská pánev s přilehlými českými částmi Smrčin a Českého lesa. Pro geo- Nápadnou charakteristikou severovýchodního morfologické členění severovýchodního Bavorska Bavorska a Chebska jsou nebo byla jména, která vycházíme z aktuální německé klasifikace a termi- nesou svědectví o středověké bilingvitě celé oblas- nologie (Meynen – Schmithüsen Hrsg. 1953/1962; ti. Část těchto jmen totiž nelze vysvětlit na zákla- pro Horní Falc srv. Häusler 2004, 48). dě němčiny, ale pouze ze slovanského jazyka (tzv. slovanská jména). Historická interpretace takové bilingvní onymické situace se pohybuje mezi dvě- 2. Jazykové poměry v severovýchodním ma póly, které se v principu odlišují chronologic- Bavorsku a na Chebsku kým a geografickým měřítkem. v raném středověku První výklad říká, že slovanská jména jsou pozůstatkem sídelního postupu neseného – v geo- Hlavním cílem této studie je revize onomastické graficky větším měřítku – alespoň částečně biling- interpretace jmen vodních toků, nikoliv místních vní populací. Během sídelního postupu byli tedy jmen. I tak je však třeba nastínit obecný sídelně v populaci zastoupeni jedinci hovořící jak němec- historický rámec a dosavadní představy o jazyko- kým dialektem (bavorským nebo franckým), tak vých poměrech v severovýchodním Bavorsku a na slovanským jazykem. V jeden moment se utváře- Chebsku v období před 12. stoletím. Názory jsou ly paralelní onymické soustavy a pro velkou část značně protichůdné a my se omezíme pouze na pojmenovávaných objektů téměř od počátku fun- jejich stručnou bilanci. govalo jméno v obou jazycích, tj. vznikaly tzv. V principu lze shrnout, že velkou část moder- jmenné páry. Rozdělování jmen do dvou časově ních jazykovědných rekonstrukcí chebské a seve- rozdílných sídelních vrstev pouze na základě rovýchodobavorské onymické soustavy ještě stále jazyka by bylo nesmyslné. Tento výklad zahrnu- doprovází vyhraněné sídelně historické a etnické je i významné sociolingvistické aspekty. Např., že interpretační přístupy. V případě Chebské pán- nositelé jednoho z jazyků, konkrétně německého, ve a Smrčin byly a dodnes jsou vedeny debaty mohli být v početní menšině, ale jazykovou para- o staroněmecké, nebo naopak slovanské jazyko- lelnost a její kontinuitu mohli zajišťovat osoby vé prioritě, popř. o germánsko-německé jazyko- s dominantním sociálním postavením a s nadregi- vé kontinuitě (Hemmerle 1962; Gütter 1999; 2001; onálními kontakty. Uvažovat lze o bilingvních eli- Pleintinger 2008). Stále jsou také slučovány argu- tách a jejich družinách, popř. úřednících soustře- mentačně nesourodé části, v tomto případě výpo- děných v centrálních lokalitách nebo o agentech věď hydronym a místních jmen. Domníváme se, dálkového obchodu. že dnes již nelze sevřít historickou interpretaci do Druhá skupina výkladů naopak předpokládá těchto apriorních a statických tezí. Naším cílem výraznější chronologické rozdíly a uvažuje o exis- proto není za každou cenu oddělovat jazykové tenci jazykově uzavřených regionů. Na Chebsku je vrstvy, ale naopak. Předmětem výzkumu by měla nejčastěji předpokládána primární slovanská ony- být právě vícejazyčnost těchto kontaktních oblas- mická soustava, která byla později integrována tí, sociální a geografická distribuce jednotlivých do německé. Slovansky hovořící obyvatelstvo by jazyků napříč různými sociálními třídami (ranky), mělo vytvářet starší „předkolonizační“ sídelní vrst- a role, jakou vícejazyčné komunity hrály v šíření vu, která byla později přelita jazykově německým společensko-ekonomických a kulturních inovací sídelním postupem. Období bilingvity a paralel- v raném a vrcholném středověku. ních onymických soustav by se tak vkládalo mezi Na druhou stranu, takový nový teoretický rámec dva jazykově monolingvní sídelní horizonty: star- pro interpretační přístupy ještě není vytvořen, a to ší jazykově slovanský a mladší německý. Takové ani pro Chebsko, ani pro severovýchodní Bavor- modely jsou relevantní např. pro území východně sko. Inspirací jistě budou přístupy uplatňované od Labe a Sály. Existují ale i obrácené výklady. při studiu kontaktních území v rámci Germania Tedy, primární bylo osídlení jazykově německé, Slavica (např. Lübke 2009; Brather – Kratzke Hrsg. do sídelního postupu ale bylo integrováno i slo- 2005; pro Horní Franky Hardt 2007) a dalších vansky hovořící obyvatelstvo, které si vytvářelo (např. Pohl – Zeller Hrsg. 2012; Pohl – Mehofer Hrsg. svou paralelní soustavu. Ta mohla v některých 2010). Na tomto místě tedy nezbývá, než se pro nově osídlených mikroregionech získat převahu.

176 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Tento model je velmi často zvažován pro Horní kým sídelním postupem, konstruoval germanista Franky a Horní Falc. E. Schwarz (1931, 382–393). Tímto „kolonizačním“ Jednotlivé výklady si v různě vyhraněných konceptem pražská německá jazykověda opustila podobách dodnes konkurují (kap. 2.2). Žádný Bretholzovu (1921) představu o germánsko-němec- z nich nebyl nikdy přesvědčivě ani potvrzen, ani ké sídelní a jazykové kontinuitě, kterou předtím vyvrácen. Důvodem je povaha jazykového svě- na krátko přijala (Schwarz 1923; srv. Žemlička 1999). dectví. Jazykověda je schopna evidovat kontaktní E. Schwarz přitom mohl navázat na ideově totož- bilingvní situaci, otázku chronologického vztahu né a krátce předtím publikované sídelně geogra- jednotlivých jazyků ale řeší obtížně, a nedokáže fické dizertace pro historické Chebsko, Vogtland, vždy sama o sobě rozhodnout, zda se jedná sku- a severovýchodní Bavorsko (mimo Bachmann 1926 tečně o pozůstatek časově odlišných, nebo sou- také Muggenthaler 1924; Leipoldt 1927). běžných vrstev. Schwarzovu hlavní tezi o (1) prioritě slovanské- ho jazyka a (2) absenci německých místních jmen 2.2 Sídelně historický rámec před 1. pol. 12. století přejal nejprve J. V. Šimák (1938) a postupně i další čeští historici a archeo- Severovýchodní Bavorsko logové (Slavík 1949; Turek 1950; Šimek 1955; Hejna 1971; Kubů 1997; nověji Šebesta 2013; Hasil 2010). V severovýchodním Bavorsku lze počátky V jazykově německé vědě k bezvýhradnému přije- moderní polarizace sídelně historického výkladu tí Schwarzovy koncepce došlo jen zčásti, a to pře- bilingvní onymické situace klást do poloviny 20. let devším v komunitě vázané na pražskou německou 20. století. Jeden extrém představuje erlangenská univerzitu, popř. Collegium Carolinum (např. dizertace geografky M. Bachmannové (1924/25; Kratschmann 1935; Braun 1938; Ettel 2004 /rkp. 1926), druhý würzburská dizertace historika 1940/; Hemmerle 1962 s lit.; ambivalentně Fischer­ R. E. von Guttenberga (1927). V prvém případě byla 1940; 1952; Fischer G. 1941). jasně formulována představa o uzavřené jazykové, Schwarzovy argumenty naopak detailně revido- kulturní i politické „slovanské“ oblasti, jejíž hrani- val geograf R. Käubler (1935; 1958), který rozčle- ce na poč. 9. století probíhaly východně od Bam- nil českou část historického Chebska na několik berka a Forchheimu a severně od Burglengenfel- postupně osidlovaných zón. Upozornil přitom, du. Ve druhé, mnohem rozsáhlejší dizertaci, byla že v nejdříve osídlené zóně, kterou indikují také naopak preferována teze, že v Horních Frankách raně středověké archeologické nálezy, nejsou tzv. nepřicházelo jazykově slovanské obyvatelstvo do slovanská jména výrazně zastoupena, ale právě mocensky zcela prázdné nebo neosídlené oblas- naopak, nachází se zde hypoteticky staroněmec- ti. Všude již mělo sídlit starší domácí, postupně ká jména. Toto zjištění pak interpretoval jako frankizované obyvatelstvo, jazykově germánsko- doklad primárního jazykově německého osídlení, -německé. Také jazykově slovanská populace měla na které měl navázat přibližně od 10./11. století být plynule integrována do franckých právně-hos- bilingvní německo-slovanský sídelní postup, pře- podářských poměrů a měla se podílet i na inten- cházející od 2. pol. 12. století opět do čistě němec- zivním sídelním postupu po svazích Francké Alby kého. Tato „staroněmecká“ interpretace chebské a Franckého lesa. V následujících desetiletích se onymie rezonovala v části chebské historiografie pak vedly diskuse pro jednotlivé severovýchodo- (Braun 1961; Sturm 1970, 34–35; 1981, 7–8, 14–15) bavorské regiony, zpravidla v návaznosti na aktu- i v interpretaci archeologických nálezů (shrnuje ální paradigmata a společensko-historický kon- Käubler 1958, 29–30, 44–50). Käublerova předsta- text. Tato diskuse není dodnes uzavřena (nověji va o jazykově staroněmeckém osídlení chebské srv. Dippold 2007; Fastnacht 2007, zvl. 70–81; Haber- sídelní komory byla také z velké části integrována stroh 2004, 16–17; Schuh 2004, 27; Häusler 2004, do dvou dosud živých konceptů severovýchodo- 74–75; Endres 2003; 1987/88; Pöllath 2002, 12–55, bavorské archeologie a historiografie. Prvním je zvl. 14–15; Schütz 1994, 73–74, 78, 87; Losert 2009, model sídelních komor vytvořených kolem raně 219–235; starší historiografii shrnul Müller 1939). středověkých opevněných lokalit (shrnují Emme- rich 1955; Nitz 1991; srv. také Wintergerst 2007; Ettel Chebsko 2001; Hensch 2013). Druhým teze o bilingvním sídelním postupu, neseném již ministeriály svo- Tutéž názorovou polarizaci lze sledovat také bodné říšské šlechty a panovníka, který byl v Hor- při výkladu situace v Chebské pánvi. Apriorní ních Frankách, Horní Falci a na Chebsku zahájen model uzavřené jazykově slovanské oblasti, kte- někdy před rokem 1000. Někteří historici proto rá měla být v české části historického Chebska od hovoří o tzv. Schweinfurtské kolonizaci (Enders 12. století postupně převrstvována jazykově němec- 1972; 1987/1988; 2004; Sturm 1981, 11–16).

177 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Germánsko-německá kontinuita od místních jmen je svědectví hydronym obec- ve Smrčinách a Chebské pánvi nější, neboť jejich nositeli nemuseli být obyvate- lé žijící na březích příslušných vodních toků, ale Käublerův koncept předpokládal nejen sta- také lidé, kteří tyto vodní toky pouze překračova- roněmecké jazykové osídlení, ale také jeho kon- li. Jedno hydronymum proto samo o sobě přímo tinuitu do germánského období. Hlavní oporou nesvědčí o jazyku obyvatel regionu a ani nedoklá- této hypotézy se staly germánsko-časně němec- dá jeho osídlení. Při interpretaci hraje velkou roli ké typy jmen s patronymickou příponou /-ing/ jak četnost hydronym patřící ke stejné jazykové a složeniny s /-heim/ (Fischer 1940; Käubler 1958; a časové vrstvě, tak délka a význam vodního toku. diskusi shrnuje Hemmerle 1962). Tento argument Analýza hydronym je nicméně velmi dobře dispo- byl ale z mnoha důvodů příliš slabý, a nepřekva- nována k tomu, aby testovala obecněji formulo- puje proto, že teze o germánsko-německé jazykové vané hypotézy. S jejich pomocí lze rozhodnout, a sídelní kontinuitě v Chebské pánvi a ve Smrči- zda jazykově slovanská populace přicházela do nách přestala být vážněji diskutována (naposledy oblasti, která byla neosídlená (hypotéza o exis- Hejna 1971, 495–496). Živější zůstala jen myšlen- tenci uzavřené jazykově slovanské oblasti), nebo ka o jazykově staroněmeckém sídelním ostrově ve byla jen integrována do staršího, jazykově ger- Smrčinách, který měl být vázán na výchozy želez- mánsko-německého osídlení a do sídelního postu- ných rud (např. Schwarz 1960, 124–126, Abb. 2; pu v 8.–11. století. Pomocí hydronym lze také jinak např. Hensch 2004, 181). objasnit jazykové poměry v období karolínsko- Zásadní změnu přinesla dlouhá série metodicky -otonských pohřebišť (kap. 7), popř. v období na náročných jazykovědných studií lundského ger- počátku vrcholně středověkého sídelního postupu manisty Adolfa Güttera, na které navázaly drob- (kap. 8). né úvahy řezenského germanisty Albrechta Gre- uleho a magisterská práce A. Pleintingera (2008) (srv. kap. 6). Pokud by jejich rekonstrukce byly 3. Metodické předpoklady pravdivé, pak by ve Smrčinách a v Chebské pánvi téměř zmizela hypotetická slovanská hydronymic- 3.1 Onomastické metody ká soustava a místo ní naopak vystoupila soustava germánsko-časně německá. O správnosti Gütte- Metoda jazykovědné a onomastické rekonstruk- rových rekonstrukcí přitom není v současné jazy- ce jmen se v principu opírá o (1) kritickou ana- kovědě pochybováno a celá oblast je považována lýzu pramenů a (2) znalosti jazykového vývoje. za nedílnou součást germánsko-časně německého V prvém případě je třeba uvést, že zvláště v pří- komunikačního prostoru s dlouhodobou konti- padě němčiny jde nejen o rozbor všech relevant- nuitou, kterou nepřerušil ani jazykově slovanský ních písemných dokladů, ale také nářeční formy zásah. S tím byla opět vzkřísena víra ve vysoké jména. Z nejstarších doložených tvarů a z nářeční stáří řady místních jmen, jejichž množina byla formy je pak rekonstruován výchozí tvar jména, podstatně rozšířena (Gütter 1989a, 66, 77, 83–84; určen původní jazyk a obsahový význam. V kaž- 1989c, 40, 46–47; 1999, 105; 2001, 18). Problém dém interpretačním kroku přitom hrají velkou roli se tak přesunul do kvalitativně odlišné roviny. mimojazykové informace, tedy znalosti o geogra- Zatímco přítomnost a jazyková kontinuita staro- fickém kontextu a historickém vývoji oblasti, kde bylých hydronym ve Smrčinách a v Chebské pán- leží pojmenovaný objekt. Podstatná je i podoba vi nemusí ještě znamenat soudobé osídlení, neboť a původ okolních jmen, tedy celá tzv. Namenland- pojmenování vodních toků lze snadno vysvětlit schaft (např. příspěvky v Eichler – Hilty – Löffler – komunikačním významem oblasti, tak existen- Steger – Zgusta Hrsg. 1995, zvl. 294–303, 400–413, ci místních jmen si již bez příslušného osídlení 594–635; Anreiter 1997, zvl. 46–124; Debus 2012; představit nelze (srv. níže). Oikonomastickou část Koss 2002; Udolph 2004; Greule 2009a, 104–105; Šrá- jazykovědné interpretace je tak možno archeolo- mek 1999, 92–100; pro severovýchodní Bavorsko gicky testovat. Naším cílem nicméně není detailně Schuh 1988, 162–163; BSDS I, 10–12, 46–47). se zabývat výpovědí místních jmen, ale otázkou U písemných dokladů by měl být posuzován germánsko-časně německých hydronym. jejich kontext, zejména povaha a provenience konkrétního pramene, jeho věrnost a originali- Výpověď hydronym ta, jazyk textu a jazyk písaře, zvyklosti kanceláře atd. Na tomto základě jsou pak podle aktuálních Analýza hydronym nemůže sama o sobě přinést představ o hláskových a sémantických pravidlech komplexní odpověď na otázku o sídelním vývoji jazykového vývoje rekonstruovány tvary jména Chebska a severovýchodního Bavorska. Na rozdíl v jednotlivých obdobích.

178 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Také do nářečního tvaru jsou promítány aktuál- tom platit, že cizí hláska je v integrujícím jazyku ní znalosti o jazykovém vývoji nářečí a rekonstru- vždy nahrazována nejbližší hláskou domácí. Jest- ován je ideální sled hypotetických tvarů jména pro liže se změní hlásková základna jednoho nebo jednotlivá jazyková období. Jednotlivé časově spe- obou jazyků, mění se také způsoby nahrazování cifické tvary jsou následně konfrontovány s odpo- (substituce) hlásek. Na základě této premisy byla vídajícími písemnými zápisy. V ideálním případě v jazykovědě vypracována exaktní tzv. substituční by měla být nalézána shoda ve výpovědi všech metoda, jejímž cílem je rekonstruovat výchozí tva- druhů evidence, tj. písemných zápisů a nářeční ry jmen integrovaných z jednoho jazyka do dru- formy. V praxi tomu však často není, a to zvláště hého, popř. datovat období jazykového kontaktu tehdy, pokud je k dispozici velké množství starých (Lessiak 1903; 1933; 1983a/1933; 1983b/1910; srv. písemných dokladů. Schwarz 1931, 3; 1950, 203–206; 1961, 213; Kranz- Diskuse se proto tradičně vede o věrohodnosti mayer 1956, 11–12; srv. kriticky např. Eichler 1974). písemných záznamů a nářečních forem. Někteří Ve vyhraněné podobě přejaly Lautgesetz, Lauter- jazykovědci se odmítali nářečními tvary vůbec satzlehre a substituční metodu tzv. curyšská a vídeň- zabývat, neboť je považovali za nejmladší doklad ská dialektologická škola, ovládající v 1. pol. jména, nekontrolovaně deformovaný a ovlivněný 20. stol. výzkum v jazykově hornoněmeckých novověkými písemnými formami (např. Brückner oblastech a přes Prima Lessiaka určující také 1933, 206; 1933/34, 176; 1935, 15; Schütz 1994, postoj pražské německé dialektologie a onomas- 115–116). Velká část jazykovědců ale zastává opač- tiky (např. Wiesinger 1983, 1–3; Hornung 1986; Pri- ný postoj, a v případě rozdílů preferují naopak mus Lessiak byl v letech 1911–1920 profesor star- výpověď nářeční formy. Domnívají se, že původní ší německé řeči a literatury na pražské německé tvary jmen se v nářečí uchovávají lépe než v písem- /Karlo-Ferdinandově/ univerzitě). Jiné jazykověd- ném zápisu, který je upravován v kanceláři, pod- né školy víru v absolutní platnost Lautersatzlehre léhá jazykovým znalostem písařů, jejich snaze a substituční metody nesdílely se zdůvodněním, že o správnost, subjektivní etymologii atd. (nově při kontaktu dvou jazyků nelze z různých příčin Debus 2008). Obě skupiny jazykovědců přitom vyloučit nepravidelnosti a variantní převzetí slov dokládají své postoje velmi názornými příklady. a jmen (Tübingen, Marburg; např. Hermann 1931, 18–22; ze slavistů Brückner 1933–1934, 176; 1935, 3.2 Metody v jazykově kontaktních 2–18; Schütz 1994, 108–116, 147). oblastech Dnes není sporu o tom, že Lautersatzlehre a z něho plynoucí substituční metoda jsou ideálně Substituční metoda a model onymické typické konstrukce, které umožňují systematický integrace a objektivní rozbor jmen v jazykově kontaktních oblastech, a že patří do základní výbavy kontaktní Jazykovědná metoda byla ve 3. čtvrtině 19. sto- lingvistiky a onomastické metody (Weinreich 1953, letí obohacena o kontroverzní představu o záko- 14–28; srv. také Goebl, H. – Nelde, P. H. – Starý, Z. – nitém hláskovém vývoji, tzv. Lautgesetz. Tedy, že Wölck, W. /Hrsg./ 1996, passim; Hickey ed. 2010). hláskový vývoj neprobíhal náhodně, ale vždy To, že v mnoha případech došlo také k variantní a bez výjimky v rámci určitých a pevných pravidel hláskové integraci jména z jednoho jazyka do dru- (debatu shrnují např. Jankowsky 1972; Schneider hého, není důvod, proč na tyto objektivní meto- 1973, zvl. 12–19; Wilbur ed. 1977; Einhauser 1989; dy a jejich výsledky rezignovat. Zároveň ale platí, v širších souvislostech např. Dowling 1986; srv. že všechny tvary jmen rekonstruované na zákla- také Lüdtke Hrsg. 1980). Jako zvláštní a svébytná dě této metody jsou do různé míry hypotetické větev těchto představ pak ještě na přelomu sto- (BSDS II, 253). Nepřikláníme se tedy k základní letí vykrystalizovala hypotéza o pravidelné inte- premise vídeňské dialektologické školy, že o jisto- graci hlásek z jednoho jazyka do druhého, tzv. tě rekonstrukcí na základě Lautersatzlehre a o chro- Lautersatzlehre. nologické výpovědi odlišných substitucí nelze Lautersatzlehre se opřelo o empirický poznatek, pochybovat (explicitně např. Schwarz 1937, 35). že v jazykově kontaktních oblastech dochází ke Substituční metoda, zprvu úzce zaměřená na střetu rozdílných hláskových systémů, a tím také hláskovou rovinu jazykového kontaktu a inte- k rozmanitému nahrazování hlásek při přebírá- grace jmen, je dnes také začleněna do mnohem ní (integraci) slov z jednoho jazyka do druhého. komplexnějšího modelu onymické integrace. Tento Převzetí hlásek nebo hláskových skupin z jednoho popisný model, vycházející z podnětů moderní jazyka do druhého (hlásková substituce) přitom kontaktní lingvistiky (klasická studie Weinreich neprobíhá libovolně, ale v rámci aktuálně daných 1953) a vypracovaný K. Hengstem a E. Eichlerem hláskových (fonetických) možností. Mělo by při- přednostně pro slovansko-německou jazykovou

179 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 kontaktní oblast, se snaží popsat skutečné množ- ve spojení s německým slovem. V případě séman- ství a variabilitu integrace jmen z jednoho jazyka tické adaptace byla srozumitelná část jména pře- do druhého. Zároveň umožňuje ucelené studium ložena. Detailně studované bilingvní regiony ale jazykového kontaktu, neboť v sobě zahrnuje nejen ukazují, že k takovým překladům docházelo jen všechny dílčí jazykové roviny integračního proce- ze zvláštních důvodů. Vysvětlení nabízí funkční su, jako je např. integrace hlásek, ale také další pojetí onomastiky (srv. Šrámek 1999). Primární sociolingvistické a prostorové aspekty (Hengst funkcí jména bylo bezpečně identifikovat, nikoliv 1996; 1986; 1985; 1981; Eichler 1982, 15–18, 28–34; popsat pojmenovávaný objekt. To bylo až sekun- 1981; 1976a; 1976b; srv. Wulf 2000, zvl. 13–14, 25–3, dární funkcí, která se uplatňovala jen v určitých, 69–71; starší literaturu shrnují Eichler – Hengst – komunikačně důležitých situacích. Překládány Wenzel 1986, 19–23). Pro naše potřeby je možno tak byly nejčastěji jména jako Brod, Most, Kostel tento komplexní model následujícím způsobem apod. velmi zjednodušit (srv. Sandnes 2007). Složitěji probíhala adaptace tehdy, pokud nový mluvčí původnímu významu nerozuměl. K tomu Převzetí jména z jednoho jazyka do druhého většinou docházelo až v tzv. postkontaktním (onymická integrace) období, kdy již původní jazyk nebyl užíván. Jmé- no nebo jeho části pak bylo bez ohledu na původ- Na počátku by měly vedle sebe existovat dva ní sémantický význam, pouze na základě větší či jazyky, a to bez přímého kontaktu jejich nositelů. menší fonetické podobnosti, připodobňováno Vlastní jména se vyvíjela v rámci daného jazykové- k různým jazykovým prvkům a slovům běžným ho systému, v rámci jeho hláskosloví a slovotvor- v novém jazyce. Hovoří se proto o tzv. sekundární by (tzv. předkontaktní fáze). sémantické adaptaci. Samozřejmě, i zde je možno Následovala různě dlouhá kontaktní fáze, diferenciovat. během které se oba jazyky protnuly. Jména fun- Některé adaptační způsoby mohly vést v novém gující v jednom z jazyků byla přebírána mluvčími jazyce ke vzniku takového tvaru jména, ve kterém druhého jazyka. V důsledku jazykových odlišností již původní jazyk nelze nijak rozpoznat. Pokud ale tato jména musela být nejdříve pro nový jazyk chybí starší původní doklady, tak tato jména vypa- do různé míry adaptována. Nezbytná a do jisté dají z kontaktně onomastické evidence. míry i automatická byla vždy fonetická adapta- ce. Během ní byly ty hlásky nebo skupiny hlásek, Model jmenných párů které neměly v novém jazyce odpovídající ekviva- lent, nahrazovány zvukově nejbližšími protipóly S modelem onymické integrace úzce souvisí z jazyka nového mluvčího. Teprve poté, co jméno model jmenných párů, se kterým operovala již starší prodělalo tuto nezbytnou fonetickou úpravu, bylo kontaktní onomastika a který popisuje výsledek připraveno k užívání v novém jazyce. V principu různých stupňů onymické integrace (srv. Besse již žádná jiná adaptace nebyla třeba, a jméno moh- 2000; Eichler 1993; 1996; Schwarz 1960, 330–335; lo sledovat vývoj svého nového jazyka. Jazyková 1961, 213–230; Matúšová 1996, 1421–1422; Kranz- integrace většiny jmen obvykle na tomto stupni mayer 1934). Principem tohoto modelu je předsta- také skutečně končila. Některá jména ale mohla va o paralelních onymických soustavách, které se být z různých příčin adaptována i na dalších jazy- vytváří v bilingvních regionech. V ideálním přípa- kových rovinách. Způsob, jakým se tak dělo, byl dě by každý pojmenovaný objekt měl mít zvláštní určen tím, zda noví mluvčí disponovali znalostí jméno v každém z obou jazyků. Tato jména pak obou jazyků a zda významu původního jména vytváří tzv. jmenný pár. V zásadě si lze představit rozuměli. 4 typy jmenných párů: Jména a jejich části, kterým bylo rozuměno, 1. hláskově vázané páry – jedno jméno je pri- mohly být překládány a ekvivalentně nahrazová- mární, druhé z něho vychází. Primární jméno ny. V tomto případě si pak jméno v novém jazyce je adaptováno a integrováno pouze v rovině udrželo stejný význam jako v jazyce původním. jednotlivých fonémů, popř. morfémů. Podle V úvahu připadala morfologická a sémantická tvaru lze rozlišit německá místní jména členě- adaptace. V prvém případě byly vzájemně nahra- ná a nečleněná. V prvém případě se uplatnila zovány ekvivalentní morfémy. Při kontaktu slo- pouze fonetická adaptace (např. hydronymum vanských jazyků s němčinou byla situace poměrně slovanské *Kozina – německé Kössein). Ve dru- složitá, neboť slovanská jména byla většinou tvo- hém případě již aktivně působily slovotvorné řena sufixálně, zatímco německá skládáním dvou prostředky integrujícího jazyka, došlo tedy také a více slov. Slovanský sufix tak mohl být nahrazen k částečné morfémové adaptaci (např. hydrony- německým spojovacím (genitivním) morfémem ma slovanské *L’ubina – německé Laibach).

180 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

2. formálně vázané páry – sem jsou řazeny někte- H. Gradla (1890; 1892), A. Ziegelhöfera a G. Heye ré typy smíšených jmen. Konkrétně sem patří (1911; 1920), M. Bachmannové (1926), a byly pro- jmenné páry, ve kterých lexém slovanského to jazykovědnou komunitou jednotně vyloučeny jména sémanticky odpovídá určujícímu nebo (Eichler 1995/96; Udolph 1996; Eichler 2001; Hengst základnímu slovu německého kompozita. Např. 2001; BSDS I, 46). hydronyma slovanské *Dobra – časně německé Druhý pól představují studie lundského germa- *Dobraha (> dnešní Dobrach). nisty A. Güttera, který se na rozdíl od J. Schütze 3. sémanticky vázané páry – lexémy toponyma snažil rekonstruovat maximum jmen na základě mají v obou jazycích shodný význam. Bez zna- německého jazyka. Představu o jazykových záko- losti historických souvislostí nelze spolehlivě nitostech při tom uplatňoval důsledně, a to až určit, které toponymum je primární a které na úroveň detailních, ale stále jen hypotetických sekundární. Mohou být vytvořena i současně. představ o vývoji lokálních variant severobavor- Předpokladem vzniku sémanticky vázaného ského nářečí, jejichž byl nakonec rodilým znalcem páru je jak obdobná představa o vlastnostech (srv. Gütter 1960; 1962; 1963a; 1963b; 1971; dále místa sdílená příslušníky obou různých jazyko- Harnisch 1983, passim). Jeho postup doprovázela vých komunit, tak sémantické zakořenění jmé- také pečlivá jazykovědná kritika písemných dokla- na v obou jazycích (např. hydronyma slovanské dů. To byl jeden z důvodů, proč byly jeho rekon- *Bělica – německé Weißenbach). strukce a historické závěry shodně přejaty ostatní- 4. volné páry – členové jmenného páru nejsou pro- mi jazykovědci (např. Fastnacht 2007, 61*; Greule vázány fonologicky, morfematicky ani lexikálně- 1998a, 372; 1998b, 72–74; 2014, passim; Udolph -sémanticky (např. hydronyma české Račí potok – 1994, 921; Schuh 2004, 26; Greule – Janka – Schuh německé Selb) 2005, 79; Kahl 2006, 828). Jak ale ukážeme, slabina Nositeli jednotlivých členů jmenného páru Gütterových interpretací spočívá jak v nepodlo- je vždy příslušná jazyková komunita. Bilingvní žených sídelně historických předpokladech, tak jedinci mohou být nositeli obou členů jmenných v přímočaré a jednoduché představě o statickém párů. Se zánikem jednoho jazyka mizí i příslušná průběhu jazykového kontaktu, která nepočítala onymická soustava a s ní všechny členy jmenných s vícenásobným převzetím jména z jednoho jazy- párů, které ji tvoří. Na základě pozůstalých para- ka do druhého. lelních členů jmenných párů lze tuto zaniklou Závěrem doplňme, že reakcí na kontroverz- onymickou soustavu rekonstruovat. Podstatné je, ní interpretaci severovýchodobavorské onymie že v bilingvním období se členy jmenného páru J. Schütze byla kolektivní spolupráce mezi sla- různým způsobem neustále vzájemně ovlivňu- visty a germanisty v projektu Bavaria Slavica jí a může vznikat i více lokálně, sociálně a chro- (1996–2004; Janka 2001; BSDS I; BSDS II). Tou nologicky odlišných variant pojmenování (např. měl být odstraněn zásadní handicap studia v bilin- Hengst 1986; Schwarz 1925). gvních oblastech, a to preference určité inter- pretace podle specializace toho kterého jazyko- 3.3 Severovýchodní Bavorsko a Chebsko vědce.

Variabilní povahu onomastické interpretace lze velmi dobře sledovat i v severovýchodním 4. Hydronyma Bavorsku a Chebsku. Zvláště názorná je situace u významnějších vodních toků, pro které je docho- V posledním kroku před tím, než podáme sou- vána často stará, ale nejednotná písemná evidence, stavný přehled hydronymie severovýchodního připouštějící variantní výklady na pozadí různých Bavorska a Chebska, je třeba alespoň stručně jazyků. Uplatnění ideální jazykovědné a onomas- uvést (1) dva základní modely, v jejichž rámci tické metody může i dnes dát až překvapivě mno- se současná onomastika při výzkumu hydronym ho různých výsledků (kap. 6). pohybuje, a dále (2) přehled základní literatury Existenci striktních pravidel jazykového vývo- pro námi sledovanou oblast. je a onymické integrace při jazykovém kontaktu odmítal erlangenský slavista Joseph Schütz (1968; 4.1 Modely ve výzkumu hydronym 1994, zvl. 108–116; 1997). Důsledkem byly sub- jektivní rekonstrukce velkého množství jmen Moderní středoevropská onomastika zachází na základě praslovanských apelativ (srv. Schütz s hydronymy v rámci dvou úzce souvisejících kon- 1957). Schützovy onomastické studie vrátily seve- ceptů, které postupně vypracoval indogermanis- rovýchodobavorskou onomastiku o dvě generace ta Hans Krahe a jeho škola (Krahe 1964; Schmid zpět, v zásadě na úroveň intuitivních studií např. 1994; 1995; Greule 1996a; bilance Udolph 2000; Gre-

181 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 ule 2006, 13–19; srv. výstupy projektu Hydronymia ních letech dochází k revizím starších výkladů Europaea). (W. Janka, A. Greule, A. Gütter). Prvým je model jazykových vrstev. Podle jazyko- Hydronymickou soustavu severovýchodního vého původu jsou jména tříděna do skupin, které Bavorska detailně pojednal již Ernst Schwarz (1960, jsou modelově chronologicky uspořádány (pro 12–51, 90–103, 308–323; ke slovanským hydro- severovýchodní Bavorsko Greule 2009a, 106; 2009b, nymům srv. také Eichler 1962, 379–384; 1963). 150–154). Toto časové rozvrstvení je ale pouze Podstatné je, že mezi jmény germánsko-časně metodickou pomůckou. Ve skutečnosti nemusely německého původu rekonstruoval pouze kompo- být jednotlivé jazykové vrstvy mechanicky oddě- zitní jména s /-aha/ a existenci jmen náležejících leny, ale mohly být časově i prostorově paralelní k nejstarší germánské vrstvě, tedy jednokmenných (Greule 1998b, 69–70; 1986, 316–318; Hengst 1991). germánských hydronym, naopak výslovně popřel To je spolehlivě doloženo i v severovýchodním (Schwarz 1960, 98). Bavorsku pro vrstvy německou a slovanskou. Od 80. let ale toto tvrzení postupně revidovali Druhý koncept reprezentuje představa o tzv. germanisté A. Gütter (1989a; 1989b; 2001), A. Greule staroevropské vrstvě hydronym, do které jsou řaze- (1998a; 1998b) a A. Pleintinger (2008). Upozornili na ta jména, která jsou sice hypoteticky indoger- především na skutečnost, že téměř všechna seve- mánského původu, ale nelze je přesvědčivě vysvět- rovýchodobavorská jména, u kterých nebyla jas- lit z žádného z indogermánských jazyků (Krahe ná etymologie, byla pokládána za slovanská, a to 1949/54; 1962; 1964; ke kritériím např. Schmid i přesto, že je bylo možno přesvědčivě vyvodit 1995, 756; Greule 2006, 15). Jazykověda pak hovo- také, nebo právě jen, z germánštiny (Greule 1998b, ří o indogermánských jménech vzniklých před 74–75). Podle A. Greuleho spočíval problém star- vydělením jednotlivých jazyků. Tento základní ších interpretací v samotném metodickém postu- konceptuální rámec je v principu stále platný, a to pu, tj. v apriorním předpokladu o slovanském i přes četnou kritiku (přehled např. Schmid 1995, původu hydronym v určité oblasti. Omyl měla 760; Udolph 2000; 2004, 359–360; radikální kritika způsobit především morfologická podobnost tradičních etymologií zvl. Bichlmeier 2009a; 2009b; mezi sufixální slovotvorbou uplatňovanou jak při 2013). vzniku slovanských, tak nejstarších germánských Původ jmen vodních toků může sahat velmi hydronym (Greule 1998a, 372). Hledání alternativ- hluboko do minulosti a jejich vývoj lze rekonstru- ních jazykových výkladů na pozadí germánsko- ovat napříč různými jazykovými vrstvami. S tím -německého jazyka zároveň vedlo k přehodnoce- je ale spojena zásadní nevýhoda, a to poměrně ní rekonstrukčních hypotéz dalších hydronym. náročná rekonstrukce výchozího tvaru, který je Pro řadu jmen vodních toků byly navrženy nové vždy hypotetický a může být i variantní. Někdy je výchozí tvary, které by předpokládaly germánsko- dokonce uvažováno o totožných jménech napříč -staroněmecká kompozita s /-aha/. Jako transony- různými indogermánskými jazyky (Greule 2006, mizovaná hydronyma bylo vyhodnoceno i něko- 21). Rekonstruované tvary tak sice odráží jak lik místních jmen zdánlivě slovanského původu vyspělé kritické metody, tak aktuální hypotézy (přehled Greule 1998a; 1998b; Gütter 2001; Schuh o jazykovém vývoji a jeho zákonitosti, ale s reali- 2004, 25–26; Pleintinger 2008, 113-115; Greule 2014, tou nemusí mít mnoho společného. Příkladem vel- passim). mi nejistého a kolísavého poznání je také nedávná proměna ve výkladu soustavy jmen vodních toků v severovýchodním Bavorsku (kap. 3.5, 4.2). 5. Přehled hydronym podle jednotlivých hypotetických vrstev 4.2 Hydronymie severovýchodního Bavorska a Chebska Tato kapitola podává základní přehled hydro- nym v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku. V rámci střední Evropy patří mezi jedny z nej- Jejím cílem je: lépe poznaných hydronymická soustava Mohanu, 1. roztřídit tato hydronyma do jazykových (časo- a to díky pracím H. Kraheho a jeho žáků (rkp. vých) vrstev, ke kterým etymologicky patří jejich Belschner 1943; Belschner – Krahe 1944/49; Sperber výchozí a hypoteticky rekonstruované tvary; 1970; srv. Bandle 1984, 24–25; Greule 1996b; 1998a; 2. uspořádat je podle míry jistoty, s jakou tento 1998b). Systematicky zpracována byla také hydro- výchozí tvar rekonstrujeme. nymická soustava Durynské Sály (Ulbricht 1957). Jmény, jejichž výchozí tvary jsou rekonstruo- Naopak pro povodí hornofalckých řek Náby/ vány s poměrně velkou jistotou, se již detailněji Naab a Řezné/Regen, stejně jako pro horní Ohři, zabývat nebudeme. Naši pozornost naopak sou- podobné studie dosud chybí. I zde ale v posled- středíme na jména, jejichž výchozí tvary jsou

182 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska nejisté a kontroverzně diskutované, a pokud leží jejich počet zvyšují jména odvozená od Moha- na našem užším zájmovém území, tedy na Cheb- nu a Náby, popř. Rodachu (Weißer Main, Roter sku, ve Smrčinách nebo na severu Hornofalc- Main, Fichtelnaab, Waldnaab, Heidenaab; Wil- ké pahorkatiny a Hornofalckého lesa (kap. 6). der Rodach). Celková bilance předgermánských Zcela stranou ponecháme nejmladší vrstvu němec- jmen je tedy v severovýchodním Bavorsku nízká. kých hydronym reprezentovanou především Odečteme-li odvozená jména, pak lze v Horních německými složenými jmény s /-bach/ apod., kte- Frankách za předgermánská jména považovat Itz rá nicméně tvoří přibližně 80 % všech jmen vod- a Rodach, v Horní Falci pak jen Luhe a později ních toků. Je nutné připomenout, že řada těch- slavizované Pfreimd. to jmen s /-bach/ mohla vznikat již od 8. století, tedy současně se slovanskými jmény nebo i dříve. Jména předgermánského původu Rozlišit kompozitní hydronyma s /-bach/ vznik- v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku lá již ve starohornoněmeckém jazykovém období (obr. 2) od jmen vzniklých později lze jen ve výjimečných případech. Oporou mohou být zejména soudobé (obecně: Krahe 1949/54, passim; Udolph 1986; písemné záznamy (přímý doklad), popř. přítom- Udolph 1994, passim; Greule 1996b; 1998a, zvl. nost chronologicky signifikantního určujícího 375–377; 2014, passim; přehled podle povodí: slova (nepřímý doklad). Za velmi spornou pova- Schwarz 1960, 24–28; abecední lexikon pro povo- žujeme chronologickou výpověď jiných drobných dí Mohanu: Sperber 1970; hlavní regionální a dílčí znaků (srv. Gütter 2003). studie: Schmiedel 1973, 27–28*; Schuh 1979, 45–47*; Fastnacht 2000, 28*; 2007, 39–40*; George 2008, 26*) Jazykové vrstvy v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku Velmi pravděpodobná (čísla viz obr. 2): Main: 1 – Aisch; 2 – Frk. Rezat; 3 – Itz; Main; Modelově je v severovýchodním Bavorsku 4 – Roter Main; 5 – Weißer Main; 6 – Pegnitz; předpokládáno několik jazykových vrstev (Greu­ 7 – Rednitz (od soutoku s Pegnitz nese jméno le 1998a, 68–69; 1998b, 371, 377): (1) německá Regnitz); 11 – Schw. Rezat; 24 – Zenn (= bavorská, francká), (2) slovanská, (3) germán- Saale: Saale ská (= předbavorská, předfrancká), (4) keltská, Naab: 12 – Luhe (srv. kap. 6); 13 – Naab; 14 – (5) nekeltsko- předgermánsko- předslovanská, Fichtelnaab; 15 – Heidenaab; 16 – Waldnaab; (6) indogermánská – předcházející období před Regen: 17 – Chamb; 18 – Regen; 19 – G. Regen; vydělením jednotlivých jazyků. Toto členění bylo 20 – K. Regen; 21 – Sch. Regen; 22 – W. Regen; vypracováno s ohledem na okolní oblasti, zejména Eger: Eger (srv. kap. 6) Podunají (Wiesinger 1990; 1994) a Posálí (Walther Donau: 23 – Altmühl; Donau; 25 – Weiße Laa- 1971, 226–237; Eichler 1991; Greule 2009a, 111–116; ber; 26 – Große Laaber; 27 – Kleine Laaber; 28 – srv. Hengst 1991, 60). Schwarze Laaber; 29 – Pfatter; 30 – Sulz

Poznámka ke katalogu Později slavizovaná: Main: Remschlitz (srv. Greule 1998a, 376; 1998b, Hydronyma jsou seřazena podle povodí. Čís- 75) la odkazují na lokalizaci na příslušných mapách Eger: Eger (srv. kap. 6); Kondrau (srv. kap. 6) (obr. 2–6). Podtržena jsou jména, která jsou sice doložena pouze jako místní jména, jejich zákla- Alternativní výklady: dem by ale mělo být hydronymum. Pokud je tře- Main: Koser (Greule 1998a, 376; 2014, 280); Sie- ba, je u některých hydronym uvedeno v závorce mau (Greule 1998a); Weidnitz (Udolph 1986, 162; také jejich konkrétní povodí (např. v případě opa- George 2008, 26) kujícího se jména). Pro udržení přehlednosti, uvá- Naab: Ammerbach (Reitzenstein 1991, 36) děny jsou pouze německé tvary jmen, a to i v pří- Eger: Röslau (srv. kap. 6); Trewina (srv. kap. 6) padech, kdy existuje také paralelní české (např. jen Regen, nikoliv Řezná). 5.2 Germánská a německá hydronyma

5.1 Jména předgermánského původu Klasifikace germánských a německých hydronym a jejich chronologie Předgermánská jména vodních toků nacházíme v severovýchodním Bavorsku mezi přítoky Duna- Základem klasifikace hydronym je jejich morfo- je a Regnitz. V Horních Frankách a Horní Falci logie (Greule 1985; 1996a; 2009a, 113–115). Mezi

183 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 2 Hydronyma předgermánského původu v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku. Znázorněna je vždy poloha ústí vodního toku s příslušným jménem do toku vyššího řádu. Legenda viz kap. 5.1 (číslování odpovídá). – Fig. 2 Hydronyms of pre-Germanic origin in northeast Bavaria and the Cheb district. The position of the waterway with the relevant name flowing into a higher order waterway is always depicted. For the legend, see Chap. 5.1 (the numbering corresponds).

hydronymy germánsko-německého původu lze gel/, /-wasser/, /-aue/ atd. (Krahe 1949/50, 31–34; vyčlenit (1) jednokmenná deapelativní jména, 1964, 16–18; Greule 1996b, 1550; Ulbricht 1957). u kterých se neuplatnila onymická slovotvorba Mezi kompozitními hydronymy je třeba rozlišit a která jsou považována za vůbec nejstarší, (2) jed- zvláštní skupinu tzv. nepravých, tj. vysvětlujících nokmenná jména odvozená pomocí přípony, pro- kompozit. Základní slovo do nich bylo včleně- duktivní především v období před naším letopoč- no sekundárně, často během zápisu v kanceláři, tem, a dále (3) různé typy složených jmen, které kdy bylo třeba odlišit jméno vodního toku a mís- získaly ve slovotvorbě výraznou převahu nejpoz- ta (Greule 2009a, 112). Typickým příkladem jsou ději v období stěhování národů (např. Bandle 1984, některá jména severobavorská a durynská s /-aha/ 26–27). Jako základní slovo se ve složených jmé- (viz dále). nech uplatňoval obecný, módní, a proto časově spe- Pro posouzení hypotetické germánsko-čas- cifický výraz pro vodní tok, např. /-aha/, /-bach/, ně německé chebské hydronymie jsou klíčová v novověku velmi často /-graben/. Setkat se lze také jednokmenná sufixální jména a pak složeniny se slovy /-beke/, /-born/, /-brunnen/, /-grund/, s /-aha/. Ty nyní pojednáme podrobněji, ostatní /-klinge/, /-lake/, /-rinne/, /-see/, /-tal/, /-tie- jména necháme stranou.

184 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Jednokmenná jména (např. /-aha/> /-a/ > /-e/ > 0). Z toho důvodu bylo k takovému hydronymu někdy připojováno dal- Sufixálně odvozená hydronyma lze třídit podle ší, tehdy módní základní slovo, obvykle /-bach/ přípony. Zásadním kriteriem pro stanovení chro- (Krahe 1949/50, 23, 33; Schwarz 1960, 101–102; nologie má přitom srovnávací studium zastoupení Greule 1996b, 1550). Na druhou stranu, v době své jednotlivých typů v různých částech Evropy (Ban- vrcholné produktivity se také /-aha/ připojovalo dle 1984; Udolph 1994; Andersson 2002; Greule 2009a, jako základní slovo ke starším jednokmenným 113). jménům, často předgermánského původu (Krahe V rámci jednokmenných jmen je možno rozlišit 1964, 21). V severovýchodním Bavorsku je dále hypoteticky starší skupinu jmen, u kterých nelze často dokládán přechod /-aha/ do /-ach/ a /-ohe/. slovní kmen vyvodit z německé apelativní záso- Pro sídelně historický výklad je rozhodují- by, ale pouze ze starší germánské (Krahe 1949/50, cí, kam lze vložit konec produktivity kompozit 40–41; 1964, 26–31; Greule 1996b,1550–1551; srv. s /-aha/. V zásadě se nabízí tři možnosti: Schuh 2004, 25–26). Naopak mladší by měla být ta Zaprvé, v písemných dokladech lze sledovat, jednokmenná jména, která lze vysvětlit na základě kdy slovo /-aha/ ztrácí svou sémantickou průhled- staroněmeckých, popř. středoněmeckých apelativ. nost, tedy přechází do /-a/ a /-e/, a stává se tak Taková jména by měla vznikat souběžně s /-aha/ mrtvým. Pro severovýchodní Bavorsko bohužel a snad i s /-bach/ jmény, tedy ještě ve staroněmec- chybí písemné doklady, které by to umožňovaly ké období (Krahe 1949/50, 38; 1964, 24–26; Greule zjistit. V sousedním Durynsku jsou v 8.–9. stole- 1996b, 1550). tí běžné ještě zápisy s /-aha/, v 10. století ale už listiny ukazují /-a/ a /-e/ (Ulbricht 1957, 253; Wal- Kompozita s /-aha/ ther 1971, 148). Oficiální písemný záznam se ale za skutečným jazykem zpravidla zpožďuje. Velmi Mezi složenými hydronymy je velmi výrazná blízké reálnému jazyku by nicméně měly být tvary skupina jmen s dnes již ve většině oblastí mrtvým obsažené v konceptech listin kláštera St. Gallen. femininem /-aha/ (< germ. *ahwō, významově Ty ukazují na všeobecné zkrácení koncových sla- „Wasser“, „Wasserlauf“; střhn. /aha/), tvořená bik, jako bylo také /-aha/ > /-a/, /-e/, již na přelo- podle vzoru *Ur-aha (pro severovýchodní Bavor- mu 8. a 9. století, alespoň v alamanské jazykové sko: Schwarz 1960, 90–104; Schuh 2004, 36–37; oblasti (Sonderegger 1961, 271–272). Podobná data Durynsko: Ulbricht 1957, 179–194; Walther 1971, poskytla také analýza písemností porýnského 148–150; 254–259; obecně: Krahe 1949/50, 34–37; kláštera Lorch (Debus 2008, 367). 1964, 21–24; Bach 1953/1, § 188–190; Greule 1996b, Zadruhé, v jazykově kontaktních oblastech 1550). poskytuje alespoň hrubou informaci zastoupení Katalog hydronym s /-aha/, který pro severový- /-aha/ jmen v jazykově smíšených jménech (Krahe chodní Bavorsko sestavil E. Schwarz (1960, 91–99), 1949/50, 36). Pro severovýchodní Bavorsko platí, byl revidován a podle očekávání postupně rozší- že zatímco jmen typu slovanské jméno + /-bach/ řen o další příklady (pro severovýchodní Bavor- je doloženo velké množství, tak složeniny typu sko např.: Sperber 1970; Gütter 1989b; 2001; Greule slovanské jméno + /-aha/ jsou jistě známy pouze 1998a; 1998b, 372–373; Janka 2002; 2002/03; Greu- dvě (Dobrach/bach/, Culminaha > Kulmbach; le – Janka – Schuh 2005). Je otázkou, do jaké míry Schwarz 1960, 229–230, 312). Kompozitní slovo- je třeba zohlednit německá místní jména odvozená tvorba s /-aha/ tedy přestávala být aktivní při- od strhn. /aha/ nebo střhn. /ach/ (např. Frank – nejmenším v době, kdy končila bilingvita v této Oelwein – Schuh 2002, 20*). oblasti (terminus ante quem). Hydronyma s /-aha/ mohla vznikat jak v ger- Zatřetí, lze sledovat korelaci s ostatními jmen- mánském, tak na počátku staroněmeckého obdo- nými typy, popř. doplnit mimojazykové infor- bí a uplatňovala se při pojmenování jak malých, mace. O přesnější dataci tímto způsobem se pro tak významnějších vodních toků. Rozlišovány severovýchodní Bavorsko pokusil E. Schwarz, jsou různé chronologické skupiny. Za starší jsou a to především na základě srovnání s hlavními přitom považována /-aha/ jména, jejichž určující typy místních jmen. Na jeho mapách prostoro- slovo jednoduše popisuje vlastnost vodního toku vého rozšíření bylo totiž nápadné nápadné, že nebo jeho nejbližšího okolí (Krahe 1949/50, 37; vodní toky s /-aha/ jmény končí přibližně na čáře, 1964, 22–23; Schwarz 1960, 99–101; srv. Fastnacht kde začíná území s mýtebními jmény s /-reuth/ 2007, 42*, 128*). a /-grün/ (Schwarz 1960, 103–104, Deckblatt 5, 9). V průběhu jazykového vývoje slovo /-aha/ pře- Z toho byl vyvozen závěr, že v období sídelního cházelo do tvarů, které již nebyly sémanticky prů- postupu 11.–12. století již slovotvorba s /-aha/ hledné a v některých případech vypadlo i zcela nebyla aktivní, terminus ante quem byl proto

185 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 3 Hydronyma germánského a germánsko-časně německého původu v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku. Bez později slavizovaných jmen. Znázorněna je vždy poloha ústí vodního toku s příslušným jménem do toku vyššího řádu. Legenda viz kap. 5.2 (číslování odpovídá). – Fig. 3 Hydronyms of Germanic and Germanic-Early German origin in northeast Bavaria and the Cheb district. The position of the waterway with the relevant name flowing into a higher order waterway is always depicted. For the legend, see Chap. 5.2 (the numbering corresponds).

E. Schwarzem stanoven do období kolem roku ronym v severovýchodním Bavorsku a Durynsku 1000. O posunutí tohoto termínu hlouběji do již v 9. století, tedy poněkud dříve, než předpoklá- minulosti se E. Schwarz nepokusil, neboť by se dali E. Schwarz i H. Krahe (srv. Greule 1998a, 372). tím zhroutila jeho představa o fázovitém postupu To by bylo v souladu i s výsledky pro další blízké německého jazyka z východu na západ v Pomoha- oblasti. Jména s /-aha/ jsou považována za výsle- ní a z jihu na sever v Ponábí.2 dek sídelního postupu 8.–9. století i v některých Podstatné je, že součet všech ukazatelů nazna- částech středních Frank (Schuh 1979, 67*). Také čuje konec produktivity /-aha/, popř. /-ache/ hyd- v jižním Hesensku je dokládán vznik /-aha/ jmen ještě v 8.–9. století (Dittmaier 1955, § 174–175).

2 Naprostou jistotu v dataci /-aha/ jmen nejpozději do staroněmeckého období pak poskytuje skutečnost, že Germánsko-časně německá hydronyma, nejsou doložena ani v Čechách a na Moravě, kde všechna jednokmenná a složeniny s /-aha/ (obr. 3–4) hypotetická /-aha/ jména náleží jen germánské jazykové vrstvě a byla později slavizována většinou formantem (obecně: Greule 1998a, 372-374; 2014, passim; /-ava/. Tím je dán jistý terminus ante quem 12. století (Schwarz 1960, 99). Udolph 1994, passim; přehled podle povodí:

186 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Schwarz 1960, 90–104; abecední lexikon pro 59 – Weismain; 60 – Wiesent; 88 – Rodach; 89 – povodí Mohanu: Sperber 1970; povodí Sály: Ulb- Rodach (Main); 90 – Wilder Rodach richt 1957, 179–194; hlavní regionální a dílčí stu- Saale: – die: Schuh 1979, 67*; Fastnacht 2000, 29*; 2007, Naab: 61 – Aschach; 62 – Frankenohe; 63 – Laute- 40–42*; George 2008, 31–34*; Pleintinger 2008, rach; 64 – Murach; 65 – Schmalnohe; 66 – Schwar- 113–114) zach (Naab); 67 – Schweinenaab; 68 – Vils; 83 Germánská sufixální a germánsko-časně němec- – Floß; 85 – Swurbach (Höllbach, srv. kap. 6); ká hydronyma s /-aha/ pojmenovávají kostru vod- 86 – Pfreimd (Greule – Janka 2006; 2013, 100–106); ní sítě v povodí Regnitz a Regen/Řezné (obr. 3). 87 – Wiesau (srv. kap. 6) V mohanském oblouku ubývají, jsou zde ale ještě Regen: 69 – Astrach; 70 – Geunach; 71 – Mietna- stále zastoupeny při severním úpatí Francké Alby ch; 72 – Rinchnach; 73 – Schwarzach, 74 – Teisna- a pak výrazně na dolním toku Rodachu ve Franc- ch; 75 – Traubnach; kém lese. Jednotlivě jsou tato hydronyma zastou- Donau: 76 – Kinsach; 77 – Kößnach; 78 – Mel- pena i mezi přítoky Bílého a Červeného Mohanu. mach; 79 – Schwarzach (Donau); 80 – Steinach; V Ponábí vystupují poměrně hluboko až na sever 81 – Thalach; 82 – Wiesent (Donau) Hornofalcké pahorkatiny do blízkosti Smrčin Eger: 84 – Wondreb (srv. kap. 6) (Schweinenaab/*Swinaha) a Hornofalckého lesa (Floß/*Flutō). Slavizovaná: Dále na sever, ve vlastních Smrčinách, na seve- Naab: Creußen (srv. kap. 6) ru Hornofalcké pahorkatiny a v Chebské pánvi, jsou doložena již jen jména, o jejichž germánském Alternativní výklady (čísla odpovídají obr. 4; a časně německém původu se vedou kontroverzní pokud není uvedeno jinak, pak blíže srv. kap. 6): diskuse (obr. 4). První skupinu z nich tvoří hydro- Main: Feuln (Greule 1998a, 373–374; 1998b, 74; nyma, u kterých je možno zvažovat jak germán- Schuh 2004, 25); Mainklein (Greule 1998a, 373) sko-časně německý, tak slovanský původ. Druhou Saale: 16 – Adorf; 1 – Alta; 2 – Asch/Äsch; 17 – představují místní jména, která jsou buď středo- Gössen; 20 – Jehsen; 21 – Mussen; 18 – Grüna hornoněmeckými místními jmény, nebo časně (Perlenbach); 23 – Prex německými a později transonymizovanými hyd- Naab: 3 – Creußen; 14 – Wiesau ronymy. Do poslední skupiny bychom řadili jmé- Eger: 5 – Fleißen; 19 – Haslau; 9 – Selb; 10 – na, která mohou být buď původně slovanskými Steinselb; 24 – Wölsau; Thiersbach (Pleintinger místními jmény, nebo germánskými sufixálními 2008, 94–101) hydronymy (viz kap. 6). 5.3 Slovanská hydronyma Velmi pravděpodobná (čísla viz obr. 3): Main: 1 – Alster; 2 – Aspach; 3 – Aufseß; 4 – Na tomto místě ponecháme stranou bilanci Aurach (Regnitz/Erlangen); 5 – Aurach (Red­ poznání o podobě slovanského jazyka na území nitz); 6 – Aurach (Regnitz/Bamberg); 7 – Bau- dnešního Bavorska a Chebska, který známe právě nach; 8 – Bibert; 9 – Birkach; 10 – Rauhe Ebrach; jen na základě jmen integrovaných do němčiny.3 11 – Reiche Ebrach; 12 – Erlach; 13 – Fichtenohe; Rekonstrukce jeho podoby je obsahem několika 14 – Krassach; 15 – Großenohe; 16 – Gründlach; nedávných studií (Eichler 1998; 1999; 2007; BSDS I, 17 – Hagenohe; 19 – Haßlach (Rodach); 20 – 209–232; BSDS II, 257, 280–281). Obecně platí, že Haßlach (Kainsbach); 21 – Kalkach; 22 – Kreck; hypoteticky jsou doloženy jak rysy charakteristic- 23 – Kößnach; 24 – Kronach (Haßlach); 25 – Kro- ké pro doznívající praslovanštinu (7.–10. století), nach (Weißer Main); 26 – Krumbach; 27 – Krupp- tak vývojové tendence typické pro západoslovan- ach; 28 – Lauter (Baunach); 29 – Lauter (Itz); 30 ské dialekty (9.–12. století). – Lauterach; 31 – Leuchsenbach; 32 – Lindach; 33 – Mettlabach; 34 – Mittelebrach; 35 – Oster- Klasifikace slovanských hydronym nohe; 36 – Pilsach; 37 – Püttlach; 38 – Rippach; 39 – Röda; 40 – Roth; 41 – K. Roth; 42 – Schneit­ Ve slovotvorbě slovanských hydronym výrazně tach; 43 – Seebach; 44 – Schwabach (Regnitz); převažovalo odvozování pomocí sufixů. Vysky- 45 – Schwabach (Rednitz); 46 – Schwarzach tují se ale i tvary vzniklé prostou onymizací bez (Main); 47 – Schwarzach (Rednitz); 48 – Steinach (Rodach); 49 – Steinach (Roter Main); 50 – Stei- nach (Schorgast); 51 – Steinach (Aisch); 52 – Tru- 3 Termín bavorská slovanština/Bayernslawisch zavedl V. Šmi- lauer (1970, 11). Rozuměl tím – na rozdíl od dnešní ja- bach; 53 – Truppach; 54 – Volkach; 55 – Weisach I; zykovědy – ty hypotetické tvary, které se odchylovaly od 56 – Weisach II; 57 – K. Weisach; 58 – Weisenohe; staré srbštiny.

187 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 4 Hydronyma v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku, u kterých lze alternativně uvažovat o germánském nebo germánsko-časně německém původu. Znázorněna je vždy poloha ústí vodního toku s příslušným jménem do toku vyššího řádu. Legenda viz kap. 6.1 (číslování odpovídá). – Fig. 4 Hydronyms in northeast Bavaria and the Cheb district, with which it is alternatively possible to consider Germanic or Germanic-Early German origin. The position of the waterway with the relevant name flowing into a higher order waterway is always depicted. For the legend, see Chap. 6.1 (the numbering corresponds). uplatnění slovotvorných prostředků. Modelově ná pomocí substantivizujících přípon. V hypote- lze proto rozlišit (1) hydronyma vzniklá jednodu- tických rekonstrukcích je nejvíce zastoupená pří- chou onymizací, a to buď apelativ, nebo adjektiv, pona /-nica/, která byla do němčiny integrována a (2) hydronyma odvozená pomocí sufixů, nej- obvykle pomocí /-nitz/. Za nimi by následovala častěji substantivizujících nebo adjektivizujících jména s /-ica/ >/-itz/, /-ovica/ >/-witz/ a /-ina/ > (srv. Schlimpert 1972, 445–446; Fischer R. E. 1996, /-ein/. Adjektivizující přípony se vyskytují méně. 324–325; k západoslovanské hydronymii srv. kla- V Čechách častý formant /-ava/ je zastoupen pou- sické dílo Šmilauer 1932 a výstupy projektu Hyd- ze dvakrát, a to navíc jen ve sporných a hypote- ronymia Slovaciae). ticky slavizovaných časně německých jménech Určení původního slovanského jména je kom- s /-aha/ (Wondreb, Röslau, popř. složitější situace plikované a vždy samozřejmě hypotetické (Schwarz u Kondrau, srv. kap. 6). 1960, 308–323; revidováno zejména v Eichler 1962, Diskuse je spojena se jmény vodních toků, ve 379–383; srv. Greule 1998a, 374–375). Ve slovan- kterých jsou rekonstruována osobní jména (srv. ské onymii konstruované v severovýchodním Fischer R. E. 1996, 326–327). V Horních Fran- Bavorsku a na Chebsku převažují jména odvoze- kách se často jedná o kompozitní osobní jména

188 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Obr. 5 Hydronyma slovanského původu v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku. Znázorněna je vždy poloha ústí vod- ního toku s příslušným jménem do toku vyššího řádu. Legenda viz kap. 5.3 (číslování odpovídá). – Fig. 5 Hydronyms of Slavic origin in northeast Bavaria and the Cheb district. The position of the waterway with the relevant name flowing into a higher order waterway is always depicted. For the legend, see Chap. 5.3 (the numbering corresponds). s posesivní příponou */-jь/ typu /-gošč/. V tomto Zatímco germánsko-německá hydronyma lze případě je pochybováno o tom, že se jedná o pri- často chronologicky zařadit podle jejich slovotvor- mární jména vodních toků, neboť ta neměla být by, u slovanských to možné není. Pouze v někte- v praslovanském období ještě odvozována z osob- rých případech lze určit období integrace slo- ních jmen. Vysvětlení je hledáno v mytologic- vanských hydronym do němčiny, a to na základě kých jménech a v personfikaci vlastností vodních hláskových interferenčních jevů (zejména Schwarz toků (Schlimpert 1972, 447–448). V úvahu připa- 1960; Fischer R. 1940; Schuh 1989, 178–183). Tuto dá i transonymizace, tedy přenos jména sídliště problematiku, která by vyžadovala poměrně slo- na vodní tok (Foster 1996, 326–327). E. Schwarz žitou diskusi, ale na tomto místě ponecháme stra- (1960, 209–210) navrhoval kompromisní řešení, nou (datační opory zpochybnil např. Schütz 1994, a to současné pojmenování místa i vodního toku. 133, 145). V Chebské pánvi, Nábsko-odravské brázdě a ve Smrčinách by do této skupiny patřily: 1. dva příto- Slovanská hydronyma (obr. 5–6) ky Odravy: potok Techleub (*Těchoľub) a Laim- bach/Lipoltovský potok (*Ľubeň), 2. přítok Ohře: (přehled podle povodí: Schwarz 1960, 308–323; potok Leibitsch/Liboc (*Ľuboč), 3. přítok Sály: abecední lexikon: Eichler 1962, 379–384; kontro- potok Zetegast (*Cětogošč). verzní rekonstrukce pro Horní Franky: Schütz

189 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

1994, 138–146; hlavní regionální a dílčí studie: Eger: 91 – Kössain; 92 – Laimbach; 93 – Lausen- Greule 1998a, 372–375; Janka 2002; 2002/03; 2008a, bach; 94 – Lausnitz; 95 – Leibitsch; 96 – Oschwi- 98; Fastnacht 2007; George 2008; Fischer G. 1941, tz; 97 – Schladabach; 98 – Techleub; 99 – Feisnitz/ 19–24; Fischer R. 1940, 18; Höllerich 1977; Plein- Faisnitz; 100 – Stabnitzbach (Fischer G. 1941, 20); tinger 2008, 116; katalogy pomístních jmen, mezi 101 – Vielitz (srv. níže), 102 – Trebnitz („Trewina/ kterými mohou být transonymizovaná hydronyma Trevvina“, srv. kap. 6) /Horní Franky/: Eichler – Jakob 1962; 1986; Arneth Nelokalizované: Kronitz; Krednitz; „riuulum – Eichler 1966) Trebina“ v Dolním Bavorsku zmiňovaná roku 863 (např. Reitzenstein 1991/92, 33-34) Slovanská hydronyma jsou v severovýchodním Bavorsku rozmístěna značně nerovnoměrně. Ve Smíšená slovansko-německá hydronyma (čísla velké míře se soustřeďují do Franckého lesa a do viz obr. 5): Smrčin, kde pojmenovávají vodní toky v povodí 3 – Dobrachbach; 14 – Kulmbach; 2 – Dobrach; Rodachu a Sály. V mohanském oblouku, na úpa- 6 – Kainach tí Francké Alby, se vyskytují velmi vzácně. Místy jsou slovanská jména zastoupena také na seve- Slavizovaná hydronyma (čísla viz obr. 5): ru Hornofalcké pahorkatiny a v Hornofalckém 29 – Remschlitz; 103 – Creußen lese. Na Chebsku pojmenovávají přítoky Röslau/ Reslavy a Wondreb/Odravy. Mezi levostrannými Hydronyma pravděpodobně vzniklá transony- přítoky Ohře ale dlouho chybí, prvním jistým je mizací toponyma (čísla viz obr. 6; do mapy zane- až Leibitsch/Liboc při východním okraji Chebské sena jen jména, u kterých není primárnost hydro- pánve. nyma vyloučena): Fölschnitz (*Bolešici); Zettlitz (*Sedlec); 13 – Velmi pravděpodobná (čísla viz obr. 5): Draßnitzbach (PomJ, *Dražnica/*Draženici; Fis- Main: 1 – Dober; 2 – Dobrach; 3 – Dobrachbach; cher G. 1941, 21) 4 – Friesenbach; 6 – Kainach; 7 – Klettnitzbach; 8 – Knodenbach; 9 – Ködelbach; 10 – Koserbach; Nerekonstruovatelná (kvůli pozdním nebo nedo- 11 – Kösten; 12 – Köstenbach; 13 – Kremnitz; statečným dokladům, slavinita nejistá; čísla viz 14 – Kulmbach; 15 – Laibach; 16 – Lamitz I; 17 – obr. 6, do mapy je zanesen jen Döberten/bach/, Leitschbach; 18 – Leugastbach; 19 – Leuschnitz; neboť leží mimo oblast frekventovaných slovan- 20 – Losnitz II; 21 – Lubnitz; 22 – Motschenbach; ských hydronym): 23 – Ölse; 24 – Ölschnitz IV; 25 – Ölschnitz II; 2 – Döberten(bach) (Fastnacht 2007, Nr. 32, 26 – Ölschnitz III; 27 – Ölsnitz I; 28 – Prötschen- 70–72); Rierschnitz; Tauchnitzbach; Trausnitz bach; 29 – Remschlitz; 30 – Schney; 31 – Schor- gast; 32 – Teißwitz; 33 – Tettau; 34 – Teuschnitz; Alternativní výklady (čísla viz obr. 6 ): 35 – Theta; 36 – Thiemitz; 37 – Trebesbach; 38 1 – Döritz(bach) (Fastnacht 2007, Nr. 45 /Bori- – Trebgast; 39 – Trebitz(mühle); 40 – Tüschnitz; tzen/, 46–47); 3 – Föritz (Main); 4 – Mussen- 41 – Zaubach; 42 – Zegast; 44 – Zeyern; 45 – Zop­ bach (Saale; srv. kap. 6); 5 – Posterlitz (Saale); patenbach; 46 – Zweinzen 7 – Steinselb (srv. kap. 6); 8 – Selb (srv. kap. 6); Saale: 47 – Culmitz I; 48 – Culmitz II; 49 – Döbra- 6 – Creußen (srv. kap. 6); 9 – Röslau (Eger; srv. bach; 50 – Förmitz; 51 – Gollitz; 52 – Göllitz; 53 kap. 6); 10 – Fleißen (Eger; srv. kap. 6) – Lamitz II; 54 – Löstenbach; 55 – Leimitz; 56 – Losnitz I; 57 – Löwitz; 58 – Möschnitz; 59 – Öls- 5.4 Identifikace a interpretace slovanských nitz; 60 – Parnitz; 61 – Porschnitz; 62 – Pulschni- hydronym – ilustrační příklady tz; 63 – Quellitz; 64 – Regnitz I; 65 – Regnitz II; 66 – Selbitz; 67 – Schönitz; 68 – Schwesnitz; 69 Sídelně historickou interpretaci hydronym – Steben; 70 – Zetegast komplikuje možnost transonymizace, tj. vzájem- Naab: 71 – Döllnitz; 72 – Girnitz; 73 – Gleiritsch; ného přenosu místní jméno ↔ jméno vodního toku 74 – Gleißenbach; 75 – Gleitsbach; 76 – Krögni- ↔ traťové jméno (např. Čornejová 2009, 38–39; tz; 77 – Flernitz; 78 – Pfrentsch; 79 – Rötz a. d. Šrámek 1999, 56). Problém je mnohem závažněj- Schwarzach; 80 – Schirnitz; 81 – Schlattein; 82 – ší právě ve slovanských jazycích, ve kterých chy- Tirschnitz; 83 – Trabitz (Grünbach; Janka 2008a, bí jednoznačně specifická hydronymická slovo- 98); 84 – Treffenbach tvorba. Stejné přípony se uplatňovaly v místních Regen: 85 – Faustern; 86 – Flanitz; 87 – Deffering; i pomístních jménech, včetně jmen vodních toků. 88 – Lam; 89 – Lambach; 90 – Pastritz; Během integrace slovanských sufixů do němčiny Donau: – navíc docházelo k další redukci diferenciace mezi

190 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Obr. 6 Hydronyma v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku, u kterých lze alternativně uvažovat o slovanském původu. Znázorněna je vždy poloha ústí vodního toku s příslušným jménem do toku vyššího řádu. Legenda: 1 – Döritz; 2 – Döber- ten; 3 – Föritz; 4 – Mussen; 5 – Posterlitz; 6 – Creußen; 7 – Steinselb; 8 – Selb; 9 – „Trewina“/Trebnitzbach; 10 – Röslau; 11 – Fleißen; 12 – Wondreb; 13 – Draßnitzbach (srv. kap. 5.3). – Fig. 6 Hydronyms of northeast Bavaria and the Cheb district, with which it is alternatively possible to consider Slavic origin. The position of the waterway with the relevant name flowing into a higher order waterway is always depicted. nimi. U řady slovanských jmen integrovaných do Problematiku spojenou s identifikací a inter- němčiny proto nelze přesvědčivě rozhodnout, zda pretací slovanských hydronym lze velmi názorně se jedná o původní slovanské hydronymum, nebo ilustrovat na příkladech chebských jmen Stab- o traťové, popř. místní a později pouze hydrony- nitz(bach) a Draßnitz(bach) v Chebské pánvi, mizované jméno (pro horní Posálí např. Hengst Döberten(bach) a Döritz(bach) na severovýchod- 2007, 56, 61). Mezi rekonstruovaná hydronyma ním úpatí Severní Francké Alby, a dále Weißen- se tak dostávají původně místní a traťová jména bach/Vielitz ve Smrčinách. V chebských případech a naopak. Řada původních jmen vodních toků jsme přitom konfrontováni nejen s možnou tran- se mohla uchovat jen v místním nebo pomístním sonymizací jmen, ale také s tzv. úsekovými jmény jméně (např. Udolph 1979, 52; Greule 2003). Vzhle- (modelově např. Greule 1986). U méně význam- dem k tomu, že právě evidence pomístních jmen ných vodních toků se lze totiž často setkat s tím, je obecně nesystematická, může řada jmen unikat že v daném jazyce neexistuje jen jedno jméno pro (pro severovýchodní Bavorsko srv. Konrad 1988; celý vodní tok od jeho pramenů až po ústí, ale Eichler – Jakob 1962; 1986; Arneth – Eichler 1966; jednotlivé lokální komunity používají své vlastní Janka 2008). pojmenování pro „svůj“ úsek vodního toku.

191 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Stabnitzbach (Stebnický potok ústící u Mecho- Odravy. Jméno „Draßnitzbach“ proto zařazujeme vé/Mies do Odravy/Wondreb): spíše mezi hydronyma vzniklá transonymizací. Ve jménu vodního toku „Stabnitzbach“ a v míst- ním jméně „Stabnitz“ je přesvědčivě rekonstru- Döritz a Döberten (bývalý Lkr. Staffelstein, Hor- ováno hypotetické slovanské jméno *Ščavnica, ní Franky): v jehož základu je spatřováno strčes. *ščáva (> čes. Pro poznání raně středověkých jazykových šťáva ve významu bažina, bahno apod; srv. Fi- poměrů v horním Pomohaní je zásadní situace scher R. 1940, 34; Schwarz 1931, 385; Profous 1957, v bývalém okrese Staffelstein, severně od Bamber- 65). Nelze ale rozhodnout, zda se jednalo primár- ka. Hypotetická slovanská jména zde totiž vytváří ně o jméno vodního toku (např. ve významu: bah- nápadnou koncentraci v mikroregionu na horním nitá říčka), nebo traťové jméno (např. ve význa- toku Lauterbachu, a to již za hranicí kontinuitně – mu: bažinatá louka), které bylo později přenesené nebo nejpozději od 7. století opět osídleného – na sídlo. Lze si tak představit všechny možnosti pásu podél Mohanu. Z toho důvodu se někdy transonymizace, tedy místní jméno ↔ jméno vodní- uvažuje o jazykově slovanské populaci integrova- ho toku ↔ traťové jméno. Do katalogu velmi prav- né někdy kolem 8. století do franckého sídelního děpodobných slovanských hydronym na Chebsku postupu na svazích Francké Alby (Fastnacht 2007, přesto toto jméno zařazujeme. zvl. 57–92*; přímočará interpretace Jakob 1982; Detailní výzkum pomístních jmen navíc ukázal, Losert 1993, passim; Schütz 1994, 97–101). že pro dnešní Stebnický potok existovalo ještě Hlavní pramenné přítoky Lauterbachu nesou v 1. pol. 20. století celkem 5 jmen, a to (Fischer G. jména Döberten(bach) a Döritz(bach). Pro obě 1941, 20–21): Krebsenbachel (v úseku: prameny jména jsou k dispozici bohužel jen velmi pozd- u Oldřichova/Ulrichsgrün → Säuerlinghammer), ní, teprve novověké písemné doklady. Ve jménu Säuerlingsbach (v úseku: Säuerlinghammer → Döberten je velmi spekulativně hledáno slovanské Doubravský mlýn/Taubrathermühle), Teneßbach posesivní místní jméno *Dobrotin (z OJ *Dobro- (v úseku: Doubravský mlýn/Taubrathermühle → ta; Fastnacht 2007, Nr. 32, 70–72). Nejstarší doklad okolí Dolních Lažan/Unter Losau), Stabnitzbach pomístního jména ale pochází až z roku 1839 (u Dolních Lažan/Unter Losau), Paintbach a rekonstrukce je tedy velmi nejistá a nekontro- (u Stebnice/Stabnitz). lovatelná. Pro jméno Döritz jsou zase nabízeny rekonstrukce jak ze slovanského jazyka (*Dorica), Draßnitzbach (Kozelský potok ústící u Všeboře/ tak z němčiny (Fastnacht 2007, Nr. 45 /Boritzen/, Schöba do Odravy/Wondreb): 46–47). Jména Döberten i Döritz nesou navíc S ještě zajímavější situací se setkáváme v pří- i tratě, kterými oba potoky protékají nebo v jejich padě jména potoka „Draßnitzbach“ (Fischer G. blízkosti pramení, a v úvahu tedy přichází i tran- 1941, 21). Také pro něj bylo evidováno několik sonymizace. V poloze Döberten jsou dokonce evi- úsekových jmen: Lindelbachel (v Horní Lipové/ dovány i doklady raně středověkého sídliště, které- Ober Lindau), Scheibenbach (v okolí tratě Schei- mu by mohlo být přiřazeno rekonstruované jméno benflur), Rohrbachel (v Dolní Lipové/Unter Lin- *Dobrotin (Jakob 1982, 103–104; 1984, Nr. 22, dau), Draßnitzbach (v okolí tratě Draßnitzflur až 141–142; Losert 1993, Nr. 8, 144–145; Schütz 1994, po ústí mezi Mechovou/Mies a Všeboří/Schöba). 98). Raně a vrcholně středověké nálezy pochází Už samotná rekonstrukce hypotetického slo- i z blízkosti potoka Döritz(bach) (Jakob 1982, vanského jména zde závisí na tom, zda se původ- 101–102; 1984, Nr. 23, 142; Losert 1993, Nr. 12, ně jednalo o traťové jméno (pak by jeho základem 147). Jméno příslušné tratě s archeologickými bylo apelativum), nebo místní jméno (v úvahu nálezy ale zní Boritzen/Boritzacker apod., takže by pak navíc přicházelo i osobní jméno; srv. Fis- hypotetické slovanské místní jméno tohoto sídliš- cher R. 1940; 11; Fischer G. 1941, 166; Profous 1947, tě by znělo *Borica (Fastnacht 2007, Nr. 45, 46–47). 410; Eichler 1962, 367). Výchozí slovanský tvar tak Jména Döritz(bach) a Döberten(bach) by moh- mohl být jak *Draženici (z OJ Dražen; ve smyslu la představovat jedny z nejvýchodněji ležících Draženovi lidé), tak *Dražnica (z čes. adj. drahá). slovanských hydronym v Pomohaní. Patřila by Lze si opět představit všechny možnosti transony- také mezi několik málo slovanských hydronym mizace: místní jméno ↔ jméno vodního toku ↔ tra- uvnitř mohanského oblouku, na úpatí Francké ťové jméno. Nyní ovšem za předpokladu, že někde Alby. Ani jedno z těchto jmen ale mezi slovanská v okolí „Draßnitzflur“ se nacházelo zaniklé stře- hydronyma s jistotou zařadit nemůžeme. Pokud dověké sídliště. V případě potoka „Draßnitzbach“ by jméno Döberten skutečně mělo slovanský je nicméně velmi pravděpodobné, že jeho jméno původ, bylo by původně místním, popř. později bylo odvozeno z hypoteticky slovanského jména i pomístním jménem, které bylo hydronymizová- tratě, skrz kterou protéká před svým ústím do no teprve v německém jazyce. Döritz by sice moh-

192 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

se současným Vielitz, hydronymum „swirznize“ s dnešní říčkou Schwesnitz (Perlenbach). Jméno „Coselbach“ není jasné. Označení „Spantanne“ je etymologicky vysvětlováno jako hraniční zname- ní v podobě záseků na jedli nebo jako sťatá jedle (Höllerich 1977, 86). Zajímavý je etymologický výklad jména Vielitz, pokud je konfrontován se sídelními souvislostmi takto pojmenovaného místa. Výchozí tvar lze bez- pečně rekonstruovat buď jako deadjektivní sub- stantivum *Bělica (adj. bělá), nebo jako patrony- mické jméno *Bělici (z OJ *Běl; ve smyslu Bělovi lidé). Pouze na základě písemného dokladu nelze rozhodnout. Význam deadjektivního substantiva *Bělica by mohl být např.: ves na bílém potoce, vrchu apod. (Emmerich 1937, 136; Schwarz 1960, 236; Eichler 1962, 377). Interpretaci zásadním způ- sobem ale usměrní německé jméno potoka, který protéká asi 4 km jihovýchodně od Vielitz, a dále jméno sousedních obcí, které na tomto potoce leží.4 Toto jméno zní Weißenbach (popř. Ober-, Unterweißenbach), což významově přesně odpo- vídá slovanskému *Bělica (bílá říčka) (srv. Hölle- rich 1977, 86). Doložen je tak sémanticky vázaný jmenný pár *Bělica–Weißenbach. O tom, které z obou jmen je primární, nelze rozhodnout. Obě jména mohla vzniknout i současně (srv. Gütter Obr. 7 Diskusní hydronyma a toponyma v Chebské pánvi, ve Smrčinách a v přilehlých částech Hornofalckého lesa 1989, 66). Základem jména Vielitz proto nebude a Hornofalcké pahorkatiny. Legenda viz kap. 6 (číslování antroponymické jméno *Bělici, ale bude se jednat odpovídá). Plný kruh = hydronymum; kružnice = topo- o transonymizované hydronymum *Bělica. Z toho nymum, na jehož základě lze rekonstruovat zaniklé hyd- důvodu jméno Vielitz zařazujeme do katalogu slo- ronymum. Znázorněna je vždy poloha ústí vodního toku vanských hydronym v severovýchodním Bavorsku. s příslušným jménem do toku vyššího řádu. – Fig. 7 The discussed hydronyms and toponyms in the Cheb basin, in Darovaný lesní úsek ležel na rozvodí Sály the Fichtel Mountains and in adjacent parts of the Upper a Ohře, mezi prameny říčky Schwesnitz a poto- Palatine Forest and Upper Palatine Uplands. For the leg- ka, který tehdy protékal vsí „vilice“ (*Bělica). Je end, see Chap. 7 (the numbering corresponds). Filled cir- otázkou, zda se skutečně jedná o dnešní ves Vielitz cle = hydronym; circle = toponym, based upon which it is a potůček Vielitzgraben, pramenící na kopci Vie- possible to reconstruct the earlier hydronym. The position of the waterway with the relevant name flowing into a high- litzberg, nebo o dnešní městečko Weißenbach na er order waterway is always depicted. potoce téhož jména. Dodejme, že na místě daro- vaného lesa se dnes rozkládá městečko Schönwald (Höllerich 1977, 74–76). lo být primárním hydronymem, jeho slovanský výklad je ale pouze alternativní a nelze vyloučit ani původ z němčiny. 6. Katalog vybraných hydronym v Chebské pánvi, ve Smrčinách Weißenbach a Vielitz (Lkr. Wunsiedel, Smrčiny) a v přilehlých oblastech Listina markrabího Děpolda III., vzniklá někdy mezi lety 1125–1133, vymezuje les darova- Z katalogu prezentovaného v kap. 5 plyne, že ný hornobavorskému klášteru Benediktbeuern. nejvíce problematický a kontroverzní je výklad Hranice tohoto lesa měla sahat „a Coselbach in hydronym ve Smrčinách, Chebské pánvi a zčásti vilice et a Spantanne septuaginta pedum spacio i v Hornofalckém lese a v Hornofalcké pahorka- ultra swirznize“ (Höllerich 1977, 85; srv. Küss 2013, tině. Jedná se o hydronyma: Alta; Äsch; Creußen; 103–104). Jména obsažená v listině špatně loka- Fleißen/Plesná; Floß; Luhe; Pfreimd; Röslau/Resla- lizoval ještě E. Schwarz (1960, 233–234), dnes ale panuje shoda o jejich umístění do severní části 4 Dnešní ves Vielitz leží podél potoka Vielitzgraben (1412: Smrčin. Jméno „vilice“ je obvykle ztotožňováno Phyliczenbach; Höllerich 1977, 85).

193 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 va; Selb/Račí potok; Selbitz; Schweinenaab; Steinselb; jsou výsledkem rekonstrukce na základě poz- „Swurbach“/Höllbach; „Trewina/Trevvina“; Wiesau dějších německých tvarů. Podoba rekonstruova- a Wondreb/Odrava. Další hydronyma archaického ného tvaru slovanského jména by přitom měla původu se mohou skrývat v pozdějších místních zohlednit stav hláskového systému v období, pro jménech: Adorf; Gössen; Grüna; Haslau; Jehsen; Kon- které příslušný tvar rekonstruujeme. Vzhledem drau; Mussen; Prex; Wölsau. Pokud by byly správné k tomu, že k slovansko-německému jazykové- aktuální onomastické interpretace, které předpo- mu kontaktu v severovýchodním Bavorsku a na kládají germánsko-německou jazykovou kontinu- Chebsku docházelo v širokém časovém intervalu itu všech těchto hydronym, pak by se zásadním 8./9.–12./13. století, je třeba počítat s více stupni způsobem změnil náš pohled na sídelně historický jazykového vývoje. Rekonstrukci navíc kompli- vývoj celé této oblasti. Cílem následujícího kata- kuje nepříliš detailní znalost slovanského jazyka logu je proto právě revize těchto kontroverzních v severovýchodním Bavorsku. interpretací. Pro transkripci se přidržíme zvyklostí uplat- ňovaných ve studiích BSDS I, II (zvl. BSDS I, 6.1 Katalog5 209–215, 233–239), které navazují na praxi v sta- rosrbské jazykové oblasti v sousedním Posálí (srv. Katalog je rozdělen na dvě části. První z nich (A) Eichler 1993/2009; Eichler Hrsg. 2000/2004). Pokud pojednává přímo doložená hydronyma (č. 1–15). bude třeba, zohledníme i představy o vývoji staré Naproti tomu část (B) zahrnuje toponyma, jejichž češtiny a zvyklosti zápisu jejího hláskového systé- výchozí tvary by mohly – za určitých předpokla- mu (Lamprecht 1986; Čornejová 2009, 22–26). dů – ukazovat na původní, dnes již zaniklá hyd- ronyma (č. 16–24). V rámci obou částí jsou jména A. Hydronyma přímo doložená seřazena abecedně podle novověkého německého tvaru. 1. Alta Jednotlivé katalogové položky obsahují násle- 1. Lokalizace: rameno Bílého Halštrovu ve městě dující údaje: Adorf 1) lokalizace vodního toku; 2. Jméno: pouze jméno vodního toku, živé do 2) případná dvojice hydronymum – toponymum; 20. stol. 3) nářeční tvar; ten je uveden na základě příslušné 3. Nářeční tvar: åldǝ literatury a v souladu s ní je i zapsán podle běž- 4. Doklady: 1533: Alta ných pravidel fonetického zápisu severobavor- 5. Literatura: Gütter 2001, 93 ského nářečí (tedy nikoliv striktně podle stan- 6. Výklad: Rekonstrukce A. Güttera se soustřeďuje dardní mezinárodní fonetické abecedy IPA); na poslední samohlásku, ze které je vyvozováno 4) výběr nejdůležitějších písemných dokladů; staroněmecké apelativum /-aha/ (strhn. /-aha/ > část (4a) obsahuje doklady pro příslušné hyd- střhn. /-a/ > nář. /-ǝ/). V principu je takový výklad ronymum, část (4b) pro toponymum odvoze- možný, opírá se však jen o novověké písemné né z tohoto hydronyma; písemné doklady jsou záznamy. Nářeční samohláska /-ǝ/ by mohla mít uvedeny bez citace pramene a v nejjednodušší i jiný původ. Výklad a rekonstrukci A. Güttera podobě, tj. bez kontextu a předložek; jejich proto nepovažujeme za spolehlivé. účelem je pouze doplnit výkladovou část, přes- 7. Rekonstrukce: strhn. *Altaha > střhn. Alta; nější znění lze nalézt v uvedené literatuře; (strhn. adj. *alt = starý) 5) hlavní literatura; 6) výklad a diskuse, shrnuty jsou hlavní názory 2. Äsch a zhodnoceny argumentační opory jednotlivých 1. Lokalizace: potok protékající Aší; levostranný výkladů; přítok Bílého Halštrovu, do kterého ústí u vsi 7) schematizace hypotetické etymologie. Krugsreuth/Mýtin (rodiště A. Güttera) 2. Jméno: jméno vodního toku i místa Transkripce slovanských jmen 3. Nářeční tvar: ęš (Äsch)/åš (Asch) 4. Doklady: Všechna slovanská jména na Chebsku a v seve- a) 1785: Aesch; 1. pol. 19. stol.: Esch rovýchodním Bavorsku jsou hypotetická, neboť b) 1232: Asch; 1263 (falz.): Ascha; 1281: Asche 5. Literatura: Gradl 1890, 41; Profous 1947, 17; 5 V průběhu korektur předkládaného článku vyšel tiskem Schwarz 1961, 281; Rogler 1961, 12; Gütter 2001, rozsáhlý lexikon hydronym na území Německa (Greule 93–94; Hengst 2013, 100 2014). Odkazy na něj jsou systematicky zahrnuty v kap. 3–5. Pro etymologický výklad v kap. 6 to však bylo možné již jen 6. Výklad: diskusi lze vést o tom, zda je výchozím v omezené míře. tvarem strhn. *Askaha, nebo až vývojově násle-

194 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska dující střhn. *Aska (strhn. /-aha/ > střhn. /-a/ > 4. Eger/Ohře nář. /-ǝ/. S prvou možností počítal A. Gütter, 1. Lokalizace: řeka pramenící ve Smrčinách, levo- rekonstrující velkou skupinu germánsko-časně stranný přítok Labe německých hydronym ve Smrčinách. Výchozí tvar 2. Jméno: jméno vodního toku i místa střhn. *Aska předpokládali H. Gradl, A. Profous, 3. Nářeční tvar: īǝχǝ (řeka), ēχǝ (řeka a místní J. R. Rogler a nejnověji K. Hengst. Vzhledem jméno) k sídelně historickému kontextu jména je třeba 4. Doklady: zůstat u mladšího tvaru, jehož vznik je odhadem a) 805 (kop. 11. stol.): Agara; poč. 12. stol. (Kos- kladen do 12. století. mas): Ogra; 1165: Egre, Oegre; 1186: Ogre; 1348: 7. Rekonstrukce: strhn. *Askaha > střhn. *Aska > Eger Ascha > Asch; (strhn. subst. ask = jasan) b) 1061: Egire; ca 1135: Egire; ca 1135 (kop. před ca 1170): Egere; 1128/1146 (kop. před ca 1170): 3. Creußen Egere; 1170 (kop.): Egeren; 1170–1176 (kop.): 1. Lokalizace: říčka pramenící u Altcreußen Egere; vor 1180 (kop.): Egere; vor 1180 (kop.): v Hornofalcké pahorkatině; pravostranný přítok Egere; 1183 (kop. konec 12. stol.): Egere; 1188 Haidenaab, do které ústí u Grafenwöhr (kop.): Eger; 1190–1200 (kop.): Eger 2. Jméno: jméno vodního toku i místa 5. Literatura: Schwarz 1931, 22; Fischer R. 1952, 34; 3. Nářeční tvar: grāesn Schwarz 1960, 20–21, 221, 367; 1961, 25–26 (zde 4. Doklady: ˚ starší literatura); Gütter 1999; Greule 2006, 20–22; a) 1396/99: Crewsen 2014, 113–114; Hengst 2013, 90–91; Pleintinger b) před 1018 (k 1003): Crusni; kolem 1600 2008, 34–42; pro místní jméno Cheb: Hengst 2008 (k 1003): Crusina; ca 1064/65 (kop. pol. 12. stol.): 6. Výklad: Německé jméno Eger je shodně vyklá- Crusa; 1273: Chrusen dáno jako předgermánské a výchozí tvar je nejčas- 5. Literatura: Pfanner 1965, 9–10; Schwarz 1960, těji řazen buď ke keltské, nebo k nejstarší „staro- 320; Eichler 1962, 380; Gütter 1989, 81; Reitzenstein evropské“ hydronymické vrstvě (indogermánské, 1991, 95; Schütz 1994, 131; Greule 1998a, 373; 1998b, před vydělením jednotlivých jazykových skupin). 74; 2014, 83; Pokorny 2002; 2005; Bergmann 2004, Názory se ale liší jak v konkrétní podobě výchozí 22–25; Schuh 2004, 25; BSDS II, 73-77 jména, tak v otázce jeho germánsko-německé jazy- 6. Výklad: Výchozí tvar na základě slovanské- kové kontinuity. ho jazyka byl považován za pravděpodobný, ale Problémy při rekonstrukci výchozího tvaru jsou konkrétní rekonstrukce nebyla nikdy přesvědči- způsobeny rozporem mezi nejstarším písemným vá. Uvažováno bylo o motivaci z praslovanských dokladem „Agara“ a český tvarem „Ohře“. Z tva- apelativ *kruš (= štěrk) nebo *kruša (= hruška). ru „Agara“ by byl rekonstruovatelný výchozí tvar Výchozí tvar by pak mohl být *Krušina, *Kružina strhn. *Agara/*Agira. Podle substitučních pravi- apod. (E. Schwarz, E. Eichler, W.-A. v. Reitzen- del by pak ale mělo být ve staré češtině *Ozra/*O- stein). Navrhována byla i motivace pojmenování hora (E. Schwarz). Český tvar by ale předpokládal podle hradu, a to z nijak nedoložitelného „bavor- spíše strhn. *Agria. H. Krahe tento rozpor vysvět- sko-slovanského“ apel. *krug-, pl. *kruzi (= kme- lil existencí dvou tvarů, a to (1) výchozího strhn. ny stromů; bav.-slov. *Krǫgŭ; J. Schütz). Na mož- tvaru *Agara /*Agira, majícího starší původ niko- ný původ v germánskám hydronymu poukázal liv v keltské, ale v nejstarší „staroevropské“ hydro- A. Greule, který by rekonstruoval výchozí tvar nymické vrstvě, a (2) variantního tvaru *Agr(i)a. jako sufixální germ. *Krūsina (germ. subst. *krū- K výchozímu tvaru *Agria (*Agriā) se nejno- si-; = brázda apod.). vě přiklonil K. Hengst, který považuje nejstarší Všechny výklady zhodnotili S. Pokorny a autoři písemný doklad „Agara“ za spolehlivý, přičemž svazku BSDS II. Ze sémantických i morfologic- /-a-/ by bylo do skupiny /-gr-/ vloženo pro uleh- kých důvodů je jednoznačně preferován výklad čení výslovnosti. K vysvětlení integrace původně na pozadí germánštiny. Slovanská etymologie tím germánského jména do slovanského jazyka navrhl ale není odmítána. Původní germánské hydrony- řadu germ. *Agriā > praslov. *Ogr(j)a > čes. Ohře. mum mělo být slavizováno a pak opět převzato do Variantní výklad nabídl E. Schwarz. Jednak zamítl německých nářečí. Hydronymum Creußen proto možnost tvaru strhn. *Agara/*Agira, a to s ohle- řadíme mezi slavizovaná hydronyma germánské- dem na českou formu, a zároveň předpokládal ho původu. přerušení germánsko-německé hláskové kontinu- 7. Rekonstrukce: ity. V zásadě počítal s převzetím: (1) germánský a) germ. *Krusino > praslov. Kružьna > strfr. jazyk → (2) slovanské jazyky → (3) před 750 sta- *Krus(i)na; strbav. *Chrusina roněmčina. Důležitou oporou v jeho argumenta- b) praslov. *Krušina, *Kružina ci byl písemný doklad „Egre“. Nejstarší záznam

195 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

„Agara“ by měl odrážet nikoliv staroněmecký, ale před ústím do Ohře. Pouze F. Liewehr a jeho žák soudobý staroslovanský tvar (*Agŕa). R. Fischer se klonili spíše k sémantickému výkla- Alternativní hypotézu představil A. Gütter. Nej- du blízkému polskému subst. blizna (*Blizna = dříve zpochybnil věrnost nejstaršího dokladu řeka se světlými pásy na vodní hladině). „Agara“ a dále se rozhodl pracovat jen s tvary Oba výklady zpochybnil A. Gütter, který se pocházejícími z německého jazykového prostře- pokusil najít alternativní výklad z němčiny. Jeho dí, které neměla ovlivnit čeština. Většina dokladů apriorním předpokladem byla přítomnost staro- před rokem 1188 by pak svědčila o ještě třísla- německého osídlení s nepřetržitou kontinuitou bičném jménu, které na přelomu staro- a středo- do germánského období. Pro svou rekonstrukci německého jazykového období mělo obsahovat využil A. Gütter nářeční formu, ze které lze pro /-i-/. To mělo již v časném staroněmeckém obdo- 12.–13. století rekonstruovat tvar *Vlisen, popř. bí vyvolat přehlásku počátečního /a-/ > /e-/ (tzv. mladší *Flisen. Tyto hypotetické tvary – pokud primární přehláska /a/). V tom případě by byla jde o souhlásky /s/, /z/ – však neodpovídají nej- možná i konstrukce hláskového vývoje na poza- staršímu písemnému záznamu „Vlizen“, popř. dí němčiny strhn./střhn. *Egire < strhn. *Egira < mladšímu „Vleizen“. A. Gütter tento rozpor vyře- germ./strhn.*Agira < indg. *Agirā. šil odkazem na provenienci listiny obsahující ten- Oba základní výklady lze považovat za rovnocen- to nejstarší záznam se /z/, kterou měl v klášteře né. I v případě správnosti výkladu A. Güttera ale Waldsassen zapsat nikoliv mnich hovořící severo- není důvod převzít tvrzení, že ke kontinuitnímu bavorským nářečím, ale mnich z Porýní. Z toho germánsko-německému hláskovému vývoji je tře- důvodu písemné doklady „Vlizen“ a „Vleizen“ ba předpokládat nepřerušené osídlení v horním vyloučil jako nevěrohodné. Zápisy „Fleysen“, „Fli- Poohří. sen“ atd., a především rozbor nářeční formy, by 7. Rekonstrukce: pak bez problémů vedly k střhn. tvaru *Vlisen > a) indg. *Agirā > germ./strhn. *Agira > strhn. Flisen, ve kterém by po promítnutí představ o hlás- *Egira > strhn./střhn.*Egire (A. Gütter) kovém vývoji spatřoval germánský tvar *Flisanō. b) kelt. *Agerā/*Agri̯ a > germ. *Agirō/*Agrī/ Gütterova rekonstrukce je metodologicky pře- *Agria > slov. *Ogŕa/*Ogŕa (R. Fischer) svědčivá. Problém však spočívá v zarážejícím c) germ. *Agriā > praslov. *Ogr(j)a > čes. Ohře rozporu mezi téměř všemi staršími písemnými (K. Hengst) doklady a pozdější nářeční formou. Testována dosud nebyla ani možnost vícenásobného převze- 5. Fleißen/Plesná tí, popř. slavizace staršího jména. Z toho důvodu 1. Lokalizace: říčka pramenící v Halštrovských považujeme jméno Fleißen i nadále za etymolo- vrších; levostranný přítok Ohře, do které ústí u vsi gicky nejasné. Nebanitz/Nebanic 7. Rekonstrukce: 2. Jméno: jméno vodního toku i místa a) např. strčes. *Blízná, *Blizna 3. Nářeční tvar: flāezn̩ (flāezn̩ -bōx); flāisn̩ (Fi- b) germ. *Flisanō (*Flisinō) > strhn. *Flisana scher R.) (*Flisina) > střhn.*Vlisene > střhn. *Vlisen > Fli- 4. Doklady: sen; (germ. *flisō = odštěpek kamene nebo dřeva) a) 1360: Fleysen; ca 1370/1400: Fleis; ca 1400: Fleisen 6. Floß b) 1185: Vlizen; 1295: Flisen; ca 1360: Fleysen; 1. Lokalizace: říčka v Českém/Hornofalckém lese; 14. stol.: Vleizen; 1390: Fleisen levostranný přítok Lesní Náby, do které ústí neda- 5. Literatura: Gradl 1892, 160; Schwarz 1931, 319; leko města Neustadt a.d. Waldnaab Brückner 1933, 202; Liewehr 1934, 378; Fischer R. 2. Jméno: jméno vodního toku i místa, včetně 1940, 12; Profous 1951, 374; Schwarz 1960, 246; hradu 1961, 307; Gütter 1989a, 75–84; Hengst 2010; Greule 3. Nářeční tvar: flos (A. Gütter), flōs (E. Schwarz) 2014, 150 4. Doklady: 6. Výklad: S výjimkou A. Güttera všichni jazyko- a) 1417/20: Floß vědci vycházeli z nejstarší písemné formy a záro- b1) 10. stol (k 948): ad flozzun; 1142: Flozze; 1183: veň předpokládali slovanský původ jména. Část (kopie ca 1230): de Flozzen přijala výklad podaný již H. Gradlem, a to, že b2) ca 1123/24 (kop. před 1200): Flozzen; 1189: výchozím tvarem bylo strčes. adj. blizni (= bliz- Flozze (dat.); ca 1300: aput Flozzam ni rěka), popř. strčes. subst. blízně (= dvojče; 5. Literatura: Schwarz 1960, 109; Gütter 1989a, *Blízná), jako A. Brückner, E. Schwarz a A. Pro- 57–61; Greule 1998a, 373; 1998b, 73; 2014, 151 fous. Název říčky měl v tom případě odrážet blíz- 6. Výklad: E. Schwarz, vycházející z nářečního kost potoka Soos (Soosbach), se kterým se stýká tvaru „flōs“, odmítl výklad z střhn. vlōz̦ (proud,

196 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

říční koryto) a místo něj navrhl střhn. nář. „vloz̦ “ mezi předgermánská jména, která byla převzata (tekoucí voda), běžný pro durynsko-slezskou do germánského jazyka a kontinuitně dále předá- oblast. Naopak A. Gütter se (1) opřel o správnější vána až do německého období, a to bez slovanské- nářeční tvar „flos“ a (2) zároveň zpochybnil věr- ho jazykového zásahu. nost písemných tvarů obsažených v časných pra- 7. Rekonstrukce: menech sepsaných mimo severobavorskou jazyko- (indg. – předkelt. *plōu̯ ā >) kelt. *Lōu̯ ā > před- vou oblast („ad flozzun“, „de Flozzen“). Následně strhn. *Lōu̯ a > strhn. *Luowa > *Luoa > střhn. rekonstruoval strhn. tvar „*Floz̦ z̦ a“, do kterého *Luoe > *Luo; (kelt. verb. *pleu̯ d- = plavat, téci) dále promítl hypotetický jazykový vývoj až ke ger- mánskému *Flutō (tekoucí voda, vodní tok, řeka). 8. Röslau/Reslava Nepřerušený germánsko-německý hláskový vývoj 1. Lokalizace: řeka ve Smrčinách, pramenící na by měl svědčit o germánsko-německé jazykové východních svazích hory Schneeberg; pravostran- kontinuitě na severu Horní Falce. Proti tomuto ný přítok Ohře, do které ústí u již neexistující vsi výkladu nelze nic namítat a lze ho přijmout. Fischern v blízkosti městečka Schirnding 7. Rekonstrukce: germ. *Flutō > vorstrhn. *Flota > 2. Jméno: jméno vodního toku i místa strhn. *Floz̦ z̦ a; (germ. verb. *fleut- = téci) 3. Nářeční tvar: rīǝzlǝ 4. Doklady: 7. Luhe a) 1403: Rosslin; 1430: Rößlin; 1461: Roßlen; 1485: 1. Lokalizace: říčka pramenící v Českém (Horno- rosla; 1490 (kop. 1499): Roßlein; 1499: Röslein, falckém) lese; levostranný přítok Náby, do které Roslein; 1539: Rößla ústí u města Markt Luhe b) 1398: zu Roselein, zum Rossleins, Rößlein; 2. Jméno: jméno vodního toku i místa 1420: Röslein 3. Nářeční tvar: lɵ̂ ų 5. Literatura: Gradl 1892, 107; Ziegelhofer – Hey 4. Doklady: 1920, 233; Fischer G. 1941, 23; Schwarz 1960, 318; a) 905 (kopie 12. stol.): Loua; ca 1100 (kop. 2. pol. Gütter 1989b; Greule 1998a, 377; 1998b, 72; 2014, 15. stol.; k 1043): Lua; 1366: an der Lwe; Lueg 444-445; Gütter 2001, 96; Jiskra 2001, 99; Pleintinger b) 11. stol. (k 950): Luo; 1180: Lůge; 1212: Lve; 2008, 73–80 1217: Lv˚g; 1251: Lv˚e 6. Výklad: S výjimkou A. Güttera, jehož inter- 5. Literatura: Bachmann 1926, 45; Muggenthaler pretaci převzal i A. Greule, vyšli všichni badatelé 1928, 199; Will 1939, 38–39; Schwarz 1960, 19; Gre- z nejstarších písemně doložených tvarů s přípo- ule 1998a, 375; 1998b, 73; 2014, 328; Greule – Janka nou /-lin/, /-len/ a /-lein/, která evokuje výchozí 2008; Greule, A. – Janka, W. 2013 slovanský tvar s příponou /-ina/. Drobné interpre- 6. Výklad: Geografka M. Bachmannová navrhla tační odlišnosti se týkaly pouze slovního základu výklad ze slovanského jazyka, a to pomocí tvaru (praslov. *rozsolъ; strčes. *rozsol > čes. rosol). praslov. *lǫgъ (= luh). Tuto možnost, stejně jako Intuitivního, ale nemožného výkladu H. Gradla souvislost s praslov. *lǫka, ale odmítl E. Schwarz se přidržel Z. Jiskra (praslov. *ruslo; *Ruslava). se zdůvodněním, že (1) slovanská hydronyma byla A. Gütter upozornil na skutečnost, že na základě z těchto apelativ tvořena pouze sufixálně a (2) předpokládaného hláskového vývoje severoba- slovanská nosovka /ǫ/ by byla nahrazena němec- vorského nářečí nelze nejstarší písemné a z nich kou skupinou /un/. Ernst Schwarz také zamítl rekonstruované slovanské tvary nijak převést na hypotézu H. Muggenthalera o prolnutí strhn. novověkou nářeční formu (např. tvar *Rozsolina Lohe a /*-ouwe/, a to vzhledem k zápisu „Loua“. by měl dát nář. *reslǝ/*roslǝ < *rösseline). Nářeč- To později potvrdili i A. Greule a W. Janka, kteří ní formě by měly odpovídat pouze tvary končící upozornili na neexistenci zápisu „Lowa“, z nějž v zápisech na /-la/. Řešení nabízené A. Gütterem vycházel H. Muggenthaler. A. Greule a W. Jan- spočívá v odmítnutí věrnosti téměř všech těch ka, stejně jako E. Schwarz, také z hláskových zápisů, které měly vzniknout v kanceláři norim- důvodů odmítli hypotézu J. Willa o souvislosti berských purkrabí, a měly by tak být ovlivněny s něm. Lohe. Willova interpretace navíc spočíva- východofranckým nářečím. V tomto nářečí totiž la na chybné nářeční formě, kterou převzal ještě mohly být tvary „Röslau“ a „Röslein“ vyslovová- E. Schwarz. Ten považoval výklad jména za nejas- ny totožně. Písař s východofranckým dialektem ný, připustil ale jeho předgermánský původ. by tak jméno rīǝzlǝ mohl zapsat i jako „Röslein“. Na základě detailní revize dostupných písemných Následnou rekonstrukci A. Gütter opřel o novo- záznamů, nářeční formy a pravidel hláskového věkou nářeční formu a zápis „rosla“. Promítnutím vývoje dospěli A. Greule a W. Janka k celkem bez- hypotetických představ o hláskovém vývoji pak pečné vývojové řadě vedoucí ke keltskému tvaru dospěl až ke staroněmeckému tvaru *Rosilaha, *Lōu̯ ā. Hydronymum Luhe je tak možno řadit popř. předgermánskému *Rosila. Podpůrným

197 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 argumentem pro Gütterovu hypotézu by měly být důvodem by měly být vlastnosti potoka Selbu, také vlastnosti řeky, která je průzračná, a nikoliv popř. krajiny, kterou protéká (nikoliv „zelený“ slaná. nebo „potok, kde jsou želvy“, ale močálovitý, bah- V případě hydronyma Röslau nelze Gütterův výklad nitý, tmavý potok). a rekonstrukci přijmout bez výhrad, neboť jeho Velkým problémem pro jednoznačný výklad jmé- manipulace s písemnými záznamy není zcela důvě- na Selb je variabilita nejstarších písemných dokla- ryhodná. Mezi zápisy ovlivněné východofranc- dů. A. Gütter se proto opřel o nářeční tvar a před- kým nářečím totiž A. Gütter zařadil i dva dokla- pokládané zákonitosti ve vývoji konzervativního dy, u kterých takovou provenienci nelze spolehlivě severobavorského nářečí v prostoru Aše a Selbu. prokázat (Gütter 1989, 85, Anm. 2). Jméno Röslau Následně popřel věrnost těch nejstarších zápisů, proto zůstává i nadále etymologicky nejasné. které zachycují samohlásku /-e-/ ve skupině /-lew-/, 7. Rekonstrukce: a dále koncové /-en/. Rekonstruovaný tvar střhn. b) praslov. *Rozsolina *Selwe pak vysvětlil jako výsledek kontinuitního a) předgerm. *Rosila > strhn. *Rosilaha > střhn. vývoje z germánského *Salwjō. *Rösela > nář. rīǝzlǝ Výklad A. Güttera, který přijali A. Greule, (např. indg. verb. *rē̆ s-/*rō̆ s- = téci, proudit apod.) R. Schuh i K. Hengst, není zcela bez předchůd- ců. O souvislosti se střhn. verb. selwen (= ztmavit, 9. Selb/Račí potok zašpinit) < strhn. *sal(a)wjan/*sal(a)wen uvažoval 1. Lokalizace: potok pramenící v Halštrovských již R. Höllerich, který ale tuto hypotézu zamítl, vrších; levostranný přítok Ohře, do které ústí neboť považoval za nemožný germánsko-německý v blízkosti Thiersteinu původ hydronyma. 2. Jméno: jméno vodního toku i místa Hydronymum Selb je třeba i nadále považovat 3. Nářeční tvar: söl (söl-bōx) za etymologicky nejasné, a to vzhledem k (1) jed- 4. Doklady: nostranné závislosti na nářeční formě ve výkladu a) 1360: an der Selbe; konec 14. stol.: an der Selb A. Güttera a (2) nejednotě písemného záznamu. b) ca 1188 (kop. 1188/89): de Selewen; 1271: de 7. Rekonstrukce: Selwen 1281: Selewen; 1310/1320: de selben a) strčes. *Zelenovina > střhn. *Selenwen > *Sel­ 5. Literatura: Gradl 1892, 156; Ziegelhofer – Hey win > Sel(e)wen (A. Ziegelhöfer a G. Hey) 1920, 215; Schwarz 1960, 318; Eichler 1962, 318; b) germ. *Salwjō > předstrhn. *Salwja > strhn.*Sel­ Höllerich 1977, 23–24*, Nr. 147, 100–103 (zde starší w(i)a > střhn. Selwe; (germ. *salwa- = tmavý) lit.); Gütter 1989a, 63–73; Schütz 1994, 144; Truba- čev 1995; Greule 1998a, 373; 1998b, 73; 2014, 493; 10. Selbitz Hengst 2001, 78; Schuh 2004, 25; Jiskra 2001, 98–99; 1. Lokalizace: levostranný přítok Sály, do které Pleintinger 2008, 84–92 ústí u vsi Blankenstein 6. Výklad: H. Gradl předpokládal slovanský 2. Jméno: jméno vodního toku i místa výchozí tvar obdobný k starobulharskému „selo“ 3. Nářeční tvar: – (pole, usedlost). Ke slovanskému původu jména 4. Doklady: se přiklonili jak A. Ziegelhöfer a G. Hey (strčes. a) – *Zelenovina = zelená řeka apod.), tak E. Schwarz b1) 1035: Silewize (Ulbricht); 1386: Selbitz; 1401: (*Zelva = zelená řeka; *Želvina = řeka se želvami Schelwitz; 1419: Selbitz; 1441: Seilbitz apod.). Schwarzovu rekonstrukci *Želvina pova- b2)1374: Selwicz žoval z hláskových důvodů za přijatelnou R. Höl­ 5. Literatura: Ziegelhöfer – Hey 1920, 369; Ulbricht lerich. Slavista J. Schütz uvažoval o příbuznosti 1957, 240; Schwarz 1960, 317; Eichler 1962, 382; Gre- k tvaru rus. žaliva (= kopřiva). Tento výklad z ety- ule 1998a, 373; 2014, 493; Jiskra 2001, 98–99; BSDS mologických důvodů zamítl O. N. Trubačev, kte- II, 207 rý navrhl vycházet z praslov. *želb- (= žlab). To 6. Výklad: Nejstarší písemný záznam místního ale neodpovídá nejstarším písemným dokladům, jména byl vykládán jako doklad tvaru slov. *Žilo- podle kterých bylo v původním, do němčiny pře- vica nebo *Žilovici (E. Ulbricht). Zápis se ale vzta- jatém tvaru /-w-/, nikoliv /-b-/. huje na ves Seulbitz u Bayreuthu (E. Schwarz; srv. A. Gütter zamítl výklad jak A. Ziegelhöfera Winkler 1999, 13). Pozdější písemné doklady byly a G. Heye, tak E. Schwarze, a to ze dvou důvo- vysvětlovány na základě slov. *Želvica (E. Ulb- dů. Prvním byly hláskové důvody, tj. tvrzení, že richt, E. Eichler, E. Schwarz; Z. Jiskra). A. Gre- v novověkém bavorském nářečí by jimi navrhova- ule uvažoval o podobném výchozím tvaru jako ná původní jména měla znít jinak (strčes./strsrb. v případě říčky Selb, tedy germ. *Salwjō. Tento *Zelenovina > nář. *sęlwāe apod.; strčes. *Želvi- tvar měl být později slavizován příponou /-ica/ na na > nář. *sölwǝ apod.). Druhým, podpůrným *Želvica.

198 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

7. Rekonstrukce: 2. Jméno: přiřazení jména ke konkrétnímu vod- a) *Želvica nímu toku je nejasné. Již od poloviny 19. století b) germ. *Salwjō > předstrhn. *Salwja > strhn.*Sel­ většina autorů toto jméno přiřazovala k dnešnímu w(i)a > slov. *Želvica potoku Trebnitzbächlein u Marktredwitz. Tuto identifikaci odmítl A. Gütter z hláskových i geo- 11. Steinselb grafických důvodů. S prvním důvodem lze sou- 1. Lokalizace: potok ve Smrčinách, pramenící hlasit. Pokud se přidržíme jazykových pravidel, na úpatí hory Großkornberg; levostranný přítok pak jméno „Treb(n)itz“ skutečně nelze nijak pro- Ohře pojit s písemným dokladem „Trewina/Trevvina“ 2. Jméno: jméno vodního toku i místa (viz níže). Pokud jde o druhý důvod, pak – podle 3. Nářečí: šdąsöl A. Güttera – není možné vodní tok vymezující 4. Doklady: území darované roku 1061 ministeriálu Otnan- a) 1413: Steinselbe; 1499: Stainselb, Steinselb tovi ztotožnit s tak nepatrným potůčkem, jako je b) 1356: Steinselbin; ca 1360: Steinsellen, Steinsel- Trebnitzbach. A. Gütter proto navrhl považovat be, Obern Stein selbe doklad „Trewina“/„Trevvina“ za původní, předslo- 5. Literatura: Schwarz 1960, 318; Eichler 1962, 382; vanské jméno potoka Kössein (*Kozina; 1434: die Gütter 1989a; 74–75; Greule 1998a, 373; Jiskra 2001, Koßin; 1435: die Kosein; srv. „Ziegenbach“ jako 98–99; Pleintinger 2008, 92-93 jméno horního toku říčky Kössein). 6. Výklad: viz Selb 3. Nářeční tvar: – 7. Rekonstrukce: viz Selb 4. Doklady: a) 1061: Trewina, Trevvina 12. Swurbach („Swrbaha“) / dnes Höllbach b) – 1. Lokalizace: potok ve Smrčinách, pramenící na 5. Literatura: Gradl 1890, 124–125; Fischer R. 1952, jižním svahu hory Kössein; levostranný přítok 17; Braun 1956, 9; Greule 1998a, 375–376; Gütter Smrčinné Náby, do které ústí u vsi Riglasreuth 2000 2. Jméno: dnes Höllbach, až do novověku Schwur- 6. Výklad: bach/Schurbach; jméno vodního toku i místa Většina autorů považovala kancelářský zápis 3. Nářeční tvar: šūǝwǝ < *šwūǝwǝ „Trewina“, „Trevvina“ za zkomolené slovanské 4. Doklady: jméno, které se mělo udržet jako pozdější Treb- a) 1061: Swrbaha; 1570: Schwurbach nitzbächlein. Naopak A. Gütter a v souladu s ním b) ca 1200 (kop. poč. 14. stol.): Swurbbach; 1354: i A. Greule považovali písemný záznam, který Swurbach se uchoval v originálu, za spolehlivý a na zákla- 5. Literatura: Gradl 1890, 52–53; Eichler 1962, 376; dě předpokládaného německého (bavorského) Greule 1998a, 372; 2014, 543; Gütter 2000; 42; 2001, hláskového vývoje rekonstruovali předgermánský 91–92; Pleintinger 2008, 101-106 výchozí tvar *Drawina. Problém má přitom dvě 6. Výklad: Nejstarší písemný záznam vztahující roviny. Prvním je rekonstrukce výchozího tvaru se přímo k vodnímu toku naznačuje kompozitní hydronyma Trebnitz. Druhým pak rekonstrukce jméno s /-aha/. Naopak nejstarší zápis místního hydronyma na základě zápisu „Trewina/Travvina“. jména svědčí pro kompozitní jméno s /-bach/. Otázka zní, zda spolu tato jména mohou souviset. To vysvětluje také rozdíly v rekonstrukci výcho- Trebnitz: zího tvaru mezi H. Gradlem (-bach) a A. Gütte- Zásadní informace pro výklad jména „Trebni- rem (-aha). Výklad A. Güttera respektuje právě tz(bächlein)“ přináší dosud nepublikované nej- nejstarší písemný záznam, vzniklý na přelomu starší písemné doklady, která vyhledal W. Jan- staro- a středoněmeckého jazykového období, ka (Řezno). S jeho laskavým svolením je také a proto ho lze považovat za pravděpodobnější. přebíráme: Proti jím představenému vývoji jména nelze nic 1492: weyher in der Trebitz in des marcks raynung zum namítat. Hydronymum Swurbach lze považovat Waltershoue gelegen (StAAm, Kl. Waldsassen, listina za germánsko-časně německé kompozitní jméno z 9. ledna 1492) s /-aha/ v základním slově. 1497: biß gein Rebitz an das pechel genant Trebitz 7. Rekonstrukce: (StAAm, Kastenamt, Kemnath 29, fol. 11) strhn. Swurbaha > střhn. Schwurbach; (strhn. 16. stol.: in den Langenfürth der do ligt zwischen Leu- subst. *swurb = zátočina, záhyb apod.) dendorf vnd Meuselßdorf von danen im poch genant der Drebnitzpoch zw tholl (StAAm, Geistliche 13. „Trewina“/„Trevvina“ Sachen, 6006) 1. Lokalizace: vodní tok ve Smrčinách, někde v blíz- Pozdější jméno „Trebnitz“ bylo tedy původně kosti potoka Höllbach (Swurbach) a Lesní Náby zapisováno jako „Trebitz“ a pojmenovávalo potok

199 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 protékající mezi vesnicemi Leutendorf a Meußels­ stranu, neexistuje žádný přímý doklad, že by se dorf, který z levé strany ústí do říčky Kössein jméno „Trewina/Trevvina“ mělo vztahovat na říč- jižně od Marktredwitz (W. Janka; srv. také histo- ku dnes pojmenovanou jako Kössein. Je to jen vel- rické mapy v on-line databázi v Bayerische Staa- mi pravděpodobné. tsBibliothek). Na druhou stranu, písemný doklad 7. Rekonstrukce: je poměrně pozdní a jméno mohlo mít předtím a) předgerm. *Drawina > strhn. *Trewina; (indg. – i jiné podoby. Příkladem je podobně znějící jmé- předind. subst. *drou̯ os; = vodní, říční tok) no „Trebitz(mühle)“ v Pomohaní u Lichtenfelsu, b) praslov. *Dr’ěvina jehož nejstarší písemný doklad z roku 1180 měl podobu „Trebence“ (Eichler 1962, 377). 14. Wiesau Výklady německých jmen typu Treb(n)itz jsou 1. Lokalizace: říčka ve Smrčinách, pramenící při obvykle nejasné, protože v úvahu připadá jak pat- úpatí hory Plößberg; přítok Lesní Náby, do které ronymické jméno, tak deadjektivní substantivum ústí nedaleko města Tirschenreuth (Eichler 1958, 297–298; srv. také Čornejová 2009, 2. Jméno: jméno vodního toku i místa 60–61; Blažek 2009). V prvém případě by byl výcho- 3. Nářeční tvary: wīzǝ zím antroponymický tvar složený z osobního jmé- 4. Doklady: na s lexikálním základem *Tr’ěb-(n)- a s patrony- a) – mickou příponou /-ici/. Ve druhém apelativní tvar b1) Markt Wiesau – 1281 až 1302: Wisa; 1327: v principu odvozený ze slovesa *tr’ěbiti (srv. str- Wysa; 1350: Wisa; 1459 až 1508: Wisach čes. třiebiti = čistit, tříbit ve smyslu mýtit) a zakon- b2) zaniklá „Altenwisa“ – 1245 (kop.): Alten Wysa; čený substantivizující příponou /-ica/. Vzhledem poč. 14. stol.: Altenwisa; 1359: Altenwysa k tomu, že v našem případě se jedná buď o hydro- 5. Literatura: Gütter 1984b; 2001, 96–97 nymum nebo traťové jméno, je pravděpodobnější 6. Výklad: Ve jménu bývalo většinou spatřováno druhá možnost. Výchozí tvar tak lze rekonstruo- kompozitum se střhn. ouwe (= voda, tok, niva, vat jako *Tr’ěb’(n)ica (říčka, podél které se mýtí zamokřená louka). K takovému výkladu ale chybí les; louka na místě vymýceného lesa apod.). Tato opory ve středověkých písemných pramenech, kte- rekonstrukce předpokládá integraci do bavorské- ré znají zakončení jména pouze s /-a/.6 A. Gütter ho nářečí v době, kdy již opět disponovalo znělým proto rekonstruoval vývojovou řadu: strhn. /-aha/ > /-b-/, tedy někdy po polovině 11. století (Kranz- střhn. /-a/ > nář. /-ǝ/. Tato rekonstrukce se dnes mayer 1956, 76–82, 86–87; Schwarz 1961, 303–311). jeví jako přesvědčivá (W. Janka). „Trewina/Trevvina“: Rekonstrukce: strhn. *Wisaha (strhn. subst. wisa = Toto jméno lze vysvětlit jak na základě slovan- louka) ského, tak německého jazyka. V prvém případě je možno uvést rekonstrukci R. Fischera, který před- 15. Wondreb/Odrava pokládal slov. *Dr´ěvina. S druhou možností počí- 1. Lokalizace: řeka pramenící v Hornofalckém tal A. Gütter, rekonstruující staroněmecký tvar lese; pravostranný přítok Ohře, do které ústí u vsi *Trewina/*Drewina/*Trawina/*Drawina a před- Mostau/Mostova germánský tvar *Drawina. V obou případech nic- 2. Jméno: jméno vodního toku i místní jméno méně platí, že rekonstruovaný tvar jazykově nijak 3. Nářeční tvar (řeka): d wөųndǝrɒ/d wөųndrɒ nesouvisí se jménem „Trebnitz“. R. Fischer sice 4. Doklady: navrhl vývojovou řadu *Dr’ěvina > *Dr’evnica > a) 14. stol. (k před 1133): Wondrewe; 14. stol. *Dr’evnicě > „Trebnitz“, ale nijak nevysvětlil změ- (k před 1133): Wundrewe; 1390: Wundreb; 1395: nu lexikálního základu, konkrétně záměnu /-v-/ > Wunderbe; 1396/99: Wundreb; 14. stol.: Wundreb; /-b-/. Samotná změna sufixu by byla samozřejmě 1486: Wündrew; 1492: Wundreb; 1150: Wundreb možná. A. Gütter zase navrhl hypotézu, že před- b) ca 1135: de Gůndereben; 14. stol. (k ca 1224): germánské jméno *Drawina se původně vztahova- Wundreb; 14. stol. (k ca 1222): Wundreb; 1227 lo na vodní tok, který byl později přejmenován na (kop. konec 13. stol.): Uundereb; 1231 (kop. slovanské *Kozina/*Kosina (> Kössein). konec 13. stol.): in Bundrebe; 1235 (kop. konec 13. Závěr: stol.): Wundreb; 1252: Wůndreb; 1252: Wndreb; Etymologický původ jména „Trewina/Trevvina“ 1259 (kop. konec 13. stol.): Wundrem zůstává nejasný a toto jméno nelze s jistotou ani 5. Literatura: Gradl 1892, 170; Bachmann 1926, přiřadit žádnému konkrétnímu vodnímu toku. 78; Schwarz 1928, 130; 1931, 32; Liewehr 1932–33, Jazyková souvislost s jménem „Treb/n/itz“ je pou- 552–553; Steinhauser 1933, 490; Liewehr 1934, ze zdánlivá. S A. Gütterem lze také souhlasit, že 369–372; Brückner 1933–34, 183–184; Fischer R. potůček „Treb/n/itz“ mohl sotva vymezovat roz- sáhlý Otnantův kolonizační újezd. Na druhou 6 Za písemné upozornění děkuji dr. W. Jankovi (Řezno).

200 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

1940, 40; 1952, 18, 26; Šimek 1955, 266; Liewehr Proti výkladu autorského kolektivu A. Greule, 1959, 131; Schwarz 1960, 221–222, 318, 362; 1961, W. Janka a R. Schuh nelze nic namítat a hydro- 50–52; Eichler 1962; Greule – Janka – Schuh 2005; nymum Wondreb lze etymologicky považovat Greule 1998a, 374; 1998b, 75; 2014, 601-602; Schuh za germánsko-časně německé kompozitní jméno 2004, 25; Jiskra 2001, 99–100 s /-aha/ v základním slově. 6. Výklad: Rekonstrukci na pozadí slovanského 7. Rekonstrukce: jazyka podal slavista F. Liewehr, předpokládající a) praslov. *Vǫdrava jednak výchozí tvar *Vǫdrava (= suchá, vysychající b) germ. *Wundraha řeka), a dále možnost variantních jmen. Problé- c) germ.-strhn. *Undaraha > praslov. *Ǫderava > mem tvaru *Vǫdrava je jinak nedoložený slovan- strčes. * Vǫdereva ský kmen *vǫdr-, který F. Liewehr významově spo- joval s českými subst. „vedro“ a slovesy „vadnout“, B. Hydronyma rekonstruovaná na základě „udit“. Tuto interpretaci přejal zčásti i R. Fischer. toponym Ten v zápise „Gůndereben“ viděl druhou vari- 16. Adorf antu jména, a to Liewehrem předpokládaný tvar 1. Lokalizace: město na Bílém Halštrovu ǫ ǫ *G drava. Vzhledem k slovanské nosovce / / 2. Jméno: doloženo pouze jako jméno místa předpokládali E. Schwarz i R. Fischer integraci 3. Nářeční tvar: a:deräf do němčiny ještě v 10. století. Na druhou stranu, 4. Doklady: R. Fischer později připustil i alternativní výklad, a) – a to germánský tvar *Underahwa (viz níže), kte- b) 1294: Adorph, Achdorf; 1294: Adorf; 1326: Ach- rý byl později přejat do slovanského jazyka a při- dorf; 1328: Ahdorf ǫ podobněn právě k *V drava. Touto konstrukcí, 5. Literatura: Eichler – Hellfritzsch – Richter 1985, ke které se pak přiklonil i F. Liewehr, by byly sla- II, 50, 52, 55; Gütter 1999, 20; 2001, 96–97 děny některé rozpory mezi různými písemnými 6. Výklad: Problematický je výklad určujícího slo- záznamy. va v tomto kompozitním jménu. Autoři lexikonu Na základě germánštiny jméno vysvětlil W. Stein- místních jmen ve Vogtlandu se kloní k výchozímu hauser. Výchozím tvarem mělo být *Underahwa tvaru střhn. ahe/ouwe (voda, tok, niva, zamokře- (= meziřeka), který byl slavizován jako *Vondira- ná louka). A. Gütter na základě některých středo- va. K tomuto názoru „svého recenzenta“ se při- věkých písemných dokladů soudí na strhn. /aha/ klonil i E. Schwarz. Výchozím tvarem by mělo (> střhn. ahe), a to na základě některých středo- být germánské *Undaraha (= „meziřeka“), které věkých dokladů. Oba výklady se z jazykovědného bylo slavizováno příponou /-ava/ < /-aha/ a poz- hlediska zdají rovnocenné. ději počátečním /v-/ (germ.-strhn. *Undaraha > 7. Rekonstrukce: Ǫ ǫ praslov. * derava > strčes. *V dereva). Za ger- strhn. *Ahathorpf; (Dorf an der Ache) mánsko-německé považoval jméno, ovšem bez bližší analýzy, také A. Brückner. 17. Gössen Tuto interpretaci problematizovali A. Greule, W. 1. Lokalizace: ves ležící na Gössener Bach Janka a R. Schuh s poukazem (1) na pozdní při- (Bächlein), levostranném přítoku říčky Floß; Lkr. pojování počátečního /v-/ v češtině, které je doklá- Neustadt dáno až od 14. století, a (2) nedoloženou integrací 2. Jméno: doloženo pouze místní jméno, ze které- slovanského /-ava-/ do němčiny v podobě /-ab-/. ho je odvozen název vodního toku Nicméně se přidrželi představy o germánském 3. Nářeční tvar: – výchozím tvaru, navrhli ale vycházet ze jména 4. Doklady: *Wundraha (*wundra-, odvozené z germ. verb. a) – winden = kroutit, vinout se). Na základě novově- b) 1280: Gesen; 1352: Gesen ké nářeční formy a aktuálních představ o vývoji 5. Literatura: Schwarz 1960, 264, 291; Eichler 1962, jazyka vysvětlili přechod základního slova */-aha/ 368; Greule 1998a, 374; Schuh 2004, 26 do nářečního /-ɒ/. Problémem ale zůstal rozpor 6. Výklad: Autoři předpokládající slovanský mezi nejstaršími písemnými záznamy se samohlás- původ rekonstruovali výchozí tvar *Jeseň nebo kou /-e-/ ve skupině /-der-/ a jimi předpokládanou *Jež. Výklad na základě němčiny nabídl A. Gre- vývojovou řadou pouze s /-dr-/. Vysvětlení nabíd- ule, který by předpokládal hydronymum s výcho- li několik, včetně možnosti, že existovalo více zím sufixálním tvarem germ. *Jesana. středověkých nářečních forem. Hlavním rysem 7. Rekonstrukce: tohoto nejnovějšího rekonstrukčního pokusu a) Jeseň (apel. jesen); *Jež je předpoklad germánsko-německé kontinuity b) germ. *Jesana; (srv. strhn. verb. *jesan; = pěnit, jména. šumět apod.)

201 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

18. Grüna/Perlenbach nos jména na sídliště. Představená rekonstrukce 1. Lokalizace: pojmenování pro horní tok potoka je přijatelná, neboť opět odpovídá často dokláda- Schweisnitz, pravostranného přítoku Sály nému vývoji strhn. /-aha/ > střhn. /-a/ > nář. /-ǝ/. 2. Jméno: jméno vodního toku i místa (zaniklá Naopak E. Schwarz (1962) rekonstruoval jako ves, mlýn); dnes Perlenbach výchozí střhn. tvar *Haselach/*Haselech, tj. 3. Nářeční tvar: grę̄ nǝ (grę̄ nǝ-ml̯ ; in dǝ grę̄ nǝ) kolektivum vytvořené sufixem střhn. /-ach/, 4. Doklady: /æhe/, /-ech/, tedy „haselach“/„haselech“ (= lís- a) 1412: Gryna; 1497: gryna koví, tj. lískové keře). Tento sufix se často uplat- b) 1414: Grynaw; 1429: Grünaw ňoval v době sídelního postupu 11.–12. století 5. Literatura: Gütter 1991, 105–106; Gütter 2001, (např. Frank, H. – Oelwein, C. – Schuh, R. 2002, 20). 94–95 Rozdíl mezi některými doklady a nářeční formou 6. Výklad: Jméno bylo obvykle bezproblémově E. Schwarz vysvětlil tím, že písaři nezapisovali rekonstruováno pomocí střhn. ouwe (= voda, tok, nářeční tvar věrně, ale snažili se ho zlepšit. niva, zamokřená louka), tedy jako střhn. (ze) zuo A. Gütter tuto hypotézu odmítl a trval naopak na der grünen Au(e). To by odpovídalo i zápisům věrnosti zápisů. Schwarzův výklad zpochybnil s /-aw/. S tím ale nesouhlasil A. Gütter, neboť z hláskových důvodů, neboť v rámci hypotetické- podle něj by takové původně čtyřslabičné jméno ho vývoje severobavorského nářečí v prostoru Aše mělo mít v severobavorském nářečí Ašska přízvuk a Roßbachu by střhn. tvar *Haselach/*Haselech na základním slově. Navrhl proto jinou hypoté- měl dát nářeční *hōzle, *hōzli; popř. v pozdně zu, předpokládající primární pojmenování vodní- středověkých a raně novověkých zápisech *Has- ho toku a pozdější přenos jeho jména na sídliš- lech, *Haslich, tedy podobně jako jiná jména na tě. V tom případě by zde měl být znovu doložen Chebsku odvozená z kolektiv. Příklady ze severo- vývoj strhn. /-aha/ > střhn. /-a/ > nář. /-ǝ/. východního Bavorska ale ukazují, že takto striktní Gütterova rekonstrukce je problematická, zvláště rozlišování v rámci nářečí není možné (srv. např. když v 1. pol. 12. století bylo jméno „swirznize“ Schuh 1979, Nr. 11, 16). Z toho důvodu se kloníme (> Schweisnitz) užito i pro pojmenování horní k rekonstrukci E. Schwarze. části příslušného vodního toku (srv. kap. 5.4. – 7. Rekonstrukce: Weißenbach/Vielitz; Höllerich 1977, 86). Z toho a) strhn. *Hasalaha > střhn. Haselach; (strhn. důvodu se přikláníme ke staršímu výkladu, tedy subst. hasal = líska) že v případě jména Grüna se jedná o toponymum b) střhn. tvar *Haselach/*Haselech vzniklé ze střhn. ouwe, které teprve později přešlo na horní tok potoka Schweisnitz. 20. Jehsen 7. Rekonstrukce: 1. Lokalizace: ves na potoku, který je levostran- strhn.-altbar. *Grōninaha> střhn. Gruena ným přítokem Sály, Lkr. Münchenberg (strhn.-bav. adj. grōni, strhn. gruoni = zelený) 2. Jméno: doloženo pouze místní jméno 3. Nářeční tvar: – 19. Haslau 4. Doklady: 1. Lokalizace: jako hydronymum není přímo dolo- a) – ženo, A. Gütter navrhuje jej identifikovat se See- b) 1374: Gesen; 1376: Jesen bachem, levostranným přítokem Ohře, do které 5. Literatura: Schwarz 1960, 291; Greule 1998a, 374; ústí u vsi Honnersdorfu/Jindřichova Schuh 2004, 26 2. Jméno: doloženo pouze jako místní jméno 6. Výklad: viz Gössen 3. Nářeční tvar: hōzlǝ 7. Rekonstrukce: viz Gössen 4. Doklady: a) – 21. Kondrau b) 1224 (kopie 18. stol.): Haselah; 1291: hasla; 1. Lokalizace: Lkr. Tirschenreut 1307: Hasela; 1326: Haselbach; ca 1330: hasela; 2. Jméno: doloženo pouze jméno místa 1342: haslach 3. Nářeční tvar: khoundɒ 5. Literatura: Profous 1947, 532; Schwarz 1961, 281; 4. Doklady: Rogler 1961, passim; Schwarz 1962, 532; Gütter a) – 1989a, 65, Anm. 55; 2001, 96; srv. Fischer G. 1941, b) 1225: Chantraw; 1257: Chantrowe; ca 1400: 81 Contraw 6. Výklad: Výchozí tvar strhn./střhn. *Haselache 5. Literatura: Schwarz 1960, 181–182, 220–221, 286; (*Haselach) předpokládal již H. Gradl a převzali Eichler 1962, 369; Greule 1998a, 375; 1998b, 73, 75 jej A. Profous i J. R. Rogler. Předpokladem je pri- 6. Výklad: H. Gradl, E. Schwarz i E. Eichler mární pojmenování vodního toku a následný pře- rekonstruovali jako výchozí tvar slov. *Kǫder, kte-

202 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska rý by musel být integrován do němčiny nejpozději b2, ves u Rehau) 1345: Prex; 1390: Prex; 1398: v 10. století. Problém ale působí nejstarší písem- Brex; 1410: Pregs; 1418: Pregczs; 1424: Prex né doklady, které vždy obsahují souhlásku /-t-/. 5. Literatura: Ziegelhöfer – Hey 1920, 212; Schwarz Konkrétní rekonstrukce tedy nebyla nikdy pova- 1960, 186; Rogler 1961, 49–50; Eichler 1962, 374; žována za jistou. Alternativu nabídl A. Greule, Höllerich 1977, Nr. 88, 54–55; Gütter 1991; Schütz předpokládající původní keltský tvar kelt. *Kan- 1994, 83; Greule 1998a, 373; 1998b, 73–74; Schuh tara. Koncové /-ara/ by pak bylo slavizováno jako 2004, 25 /-ava/. 6. Výklad: Většina autorů rekonstruovala výcho- Přes rekonstrukční pokusy A. Greuleho se i nadá- zí tvar na základě slovanského jazyka jako slov. le jeví pravděpodobnější slovanský původ místní- *Prěchoz/*Prechoz (= přechoz; ves na hranicích), ho jména, které bylo do němčiny integrováno ještě popř. *Prekos (= stráň, úbočí, svah; J. Schütz). v době, kdy slovanský jazyk disponoval nosovka- Pouze A. Gütter proti tomu namítl, že v novověkém mi (terminus ante quem 11. století). Tomu nasvěd- severobavorském nářečí by výchozí tvar *Prěchoz čuje nedaleké místní jméno Lohnsitz, jehož zákla- měl dát nář. *bręiχs/*breiχs/*briaχs; tvar *Prechoz dem by mělo být slovanské *Lǫžica (Janka 2008b; zase *bręχs. Podle jeho výkladu nářeční tvar vede srv. dnešní české Lužice; archeologické nálezy k střhn. *Brechse, do kterého lze promítnout starší v tomto případě dokládají osídlení 10.–12. století, hláskový vývoj, včetně primární přehlásky staro- srv. Pfaffenberger 2008). bavorského /a/. Výchozím tvarem by bylo germ. 7. Rekonstrukce: *Brakisa (= bahnitý potok, potok tekoucí močály). a) kelt. *Kantara (= bílá řeka, bílý potok) > … > Diskuse o výchozím tvaru upozorňovaly i na kon- slov. *Kantrawa text místa. Autoři uvažující o *Prěchoz předpoklá- b) např. praslov. *Kǫderov dali souvislost s pozdější česko – saskou hranicí. Naopak A. Gütter vyzdvihl velmi pozdní ustálení 22. Mussen, Mussenbach průběhu této hranice a dále močálovitý charakter 1. Lokalizace: ves na potoce, který je pravostran- území s pomístním jménem Prex. ným přítokem Sály, Lkr. Münchenberg S rekonstrukčním pokusem A. Güttera nelze sou- 2. Jméno: doloženo místní jméno a z něho odvoze- hlasit. Jméno Prex není nikdy doloženo jako hyd- né kompozitní jméno vodního toku Mussenbach ronymum. Výklad na základě germánštiny navíc 3. Nářeční tvar: – předpokládá germánské osídlení, které ale na 4. Doklady: Ašsku ani nikde v okolí není spolehlivě doloženo. a) – 7. Rekonstrukce: b) 1320: Musschen; 1460: Muhsen a) praslov. *Prěchoz (čes. přechoz); *Prěchoz > 5. Literatura: Schwarz 1960, 314; Eichler 1962, 381; střhn. *prechs > nář. preks. Greule 1998a; 1998b, 74; Schuh 2004, 26 b) germ. *Brakisa > strhn. (strbav.) *Brachisa > 6. Výklad: Jméno bylo řazeno mezi původně slo- střhn. *Brechse > nář. breks. vanská, věrohodný výklad ale nikdy nebyl podán. (germ. subst. *brōk-, strhn. bruoh; = močál, E. Eichler odkazoval na tvar slov.*Mъš-n- (slov. bažina) *mъchъ = mech); E. Schwarz na tvar slov.*Muš-n-. A. Greule proto navrhl výklad na základě němči- 24. Wölsau ny, a to hydronymum se sufixálním výchozím tva- 1. Lokalizace: Lkr. Wunsiedel, ves ve Smrčinách rem germ. *Muhsina. na svahu hory Kössein 7. Rekonstrukce: 2. Jméno: doloženo pouze jako místní jméno a) praslov. *Mъš-n- (slov. *mъchъ = mech); 3. Nářeční tvar: – b) germ. *Muhsina > *Mussene/*Muschene; (germ. 4. Doklady: adj. *muh-s- = slizký, kluzký, hladký) a) – b) 1322: Wellsau 23. Prex 5. Literatura: Schwarz 1960, 249, 252, 273; Eichler 1. Lokalizace: (1) pomístní jméno mezi Lauterba- 1962, 378–379; Greule 1998a, 373; 1998b, 74; Schuh chem a Aší, (2) místní jméno vsi u Rehau 2004, 26 2. Jméno: doloženo pouze pomístní a místní 6. Výklad: Jméno je vykládáno jak ze slovanského, jméno tak germánsko-německého výchozího tvaru. 3. Nářeční tvar pro pomístní jméno: bręks (Hölle- E. Eichler a E. Schwarz nepochybovali o *Velišov/ rich), breks (Gütter), preks (Schwarz) *Velešov (OJ: *Veliš/*Veleš). A. Greule navrhl 4. Doklady: druhou možnost, a to výchozí hydronymický tvar b1, pomístní jméno u Aše) 1663: Prex; 1740: Brex; strhn. *Wellisa, rozšířený později o strhn. /-ouwa/. 1665: Prexer Ebene; 1665: Prexer Höhe 7. Rekonstrukce: viz výše

203 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

6.2 Diskuse výsledků steinem a oblastí soutoku Bílého a Červeného Mohanu (Haberstroh 2000, 134–135; 2004, 4–15; Zhodnoceny byly výsledky jazykovědných 2007, 165–171, 174–175). Zde není problém při- analýz pro 24 jmen ve Smrčinách, Chebské pán- jmout jazykovědné hypotézy o germánsko-němec- vi a v přilehlých částech Hornofalcké pahorkati- ké kontinuitě místních jmen i hydronym (Schwarz ny a Hornofalckého lesa. U každého z nich byl 1960; Schuch 2004; Kahl 2006, 828; Andraschke 2007a; alespoň některými jazykovědci navržen archaický Fastnacht 2007, 51–114*, George 2008, 27–28*). výchozí tvar buď předgermánský, germánský nebo Naproti tomu, podhůří Franckého lesa i Smrčin germánsko-časně německý (terminus ante quem zůstává z archeologického pohledu prázdné, až 9. století). U velké části z nich nicméně v úvahu na několik jednotlivých, náhodných nebo nejistě přichází i výchozí tvar slovanský. Otázka zní, datovatelných nálezů (Haberstroh 2000; Taf. 126). zda lze v některých případech skutečně počítat Podobně situace vypadá i z pohledu Čech (Salač s archaickými předgermánskými až germánsko- ed. 2008), saského Vogtlandu a Horní Falce. Nále- -časně německými hydronymy. zy z doby římské, včetně kamene s údajným runo- vým nápisem, které z okolí Aše uvádí A. Gütter, Předgermánská a germánská sufixální jména jsou pochybné, a nelze z nich cokoliv vyvozovat (Kropp 1905; Rogler 1925; Gierach 1925; srv. Käubler Tuto skupinu tvoří hydronyma, která vznikla 1958, 49; Hejna 1971, 495). pomocí sufixální slovotvorby. V úvahu přichází Absence archeologických dokladů osídlení dvě možnosti. Hypoteticky by se mohlo jednat dovoluje zamítnout ty z nedávných interpretač- o slovanská jména, pro která je sufixální slovo- ních návrhů jazykovědy, které se týkají místních tvorba dodnes charakteristická. Pokud ne, pak by nebo pomístních jmen. Sotva si lze představit situ- v úvahu přicházela buď předgermánská jména, aci, že některé potoky v horských terénech Smrčin nebo velmi stará germánská jména, která vznik- a jejich okolí nesly germánská, nebo dokonce ještě la v období, kdy se sufixy ještě hojně uplatňovaly předgermánská jména, která se dodnes uchovala i zde. Ze všech posuzovaných jmen řadíme mezi v německých názvech sídlišť. Toponyma Gössen, skutečně přesvědčivě rekonstruovaná předger- Jehsen, Mussen a Wölsau zůstávají výkladově nejas- mánská a germánská sufixální jména pouze Luhe, ná a pro další interpretace jsou jen málo použi- Floß, Pfreimd a později slavizované Creußen. telná, neboť ani slovanský původ není jistý. Jazy- Nicméně, zbytek posuzovaných sufixálních kovědci v jejich případě ještě netestovali všechny jmen nemá tak bezvýhradně přijatelnou etymolo- možnosti, v některých případech lze snad uvažo- gii a jazykověda je schopná – s různou přesvědči- vat i o původně genitivních německých místních vostí – navrhnout jak slovanský, tak germánský jménech, jako např. v případě (Markt)Leuthen nebo ještě předgermánský výchozí tvar. Otázkou (Gütter 1988). Naopak jméno Prex, popř. také Kon- zůstává, která varianta je správná. Část jazykověd- drau, lze i nadále vykládat na základě slovanských ců pevně věří, že jistotu nabízí striktní uplatnění toponym. hypotetických představ o vývoji jazyka (nářečí) Jinak je tomu v případě větších vodních toků, a kritické posouzení písemných dokladů. Prav- které mohly být pojmenovány jako orientační body dou ale je, že nikdo nevidí detailně do jazykových v neosídlené, ale průchozí krajině (srv. kap. 8). poměrů v kontaktních oblastech před 12.–13. sto- Absence dokladů osídlení z doby římské ve Smrči- letím, kde se dlouho mísila nejen bavorská a franc- nách a jejich okolí neznamená, že vodní toky zde ká nářečí, ale pravděpodobně také foneticky růz- neměly germánská jména, která kontinuitně vedla né varianty slovanského jazyka. Nejistota zůstává k pozdějším německým. Z toho důvodu lze proto zejména v tehdejší kvantitativní i kvalitativní cha- připustit germánské výchozí tvary pro Fleißen/Ples- rakteristice hlásek. Částečné pochybnosti máme nou, Selb/Račí potok, Röslau/Reslavu, popř. později i při posouzení způsobu, jakým např. A. Gütter slavizované Selbitz. Rekonstrukce na pozadí ger- vyloučil některé písemné doklady. Jeho rekon- mánštiny jsou v současné době skutečně přesvěd- strukce navíc nepočítají s možností vícenásobné čivější než pokusy o jazykově slovanský výklad. a variantní integrace slovanského jména do něm- O komunikačním významu Chebské pánve a Smr- činy, popř. naopak. čin v době římské a v období stěhování národů Zbývá tedy druhé kriterium, podle kterého se nepochybujeme. Případná germánská hydronyma lze rozhodnout a které také patří do onomastic- s kontinuitou do německého jazykového obdo- ké metody, a to sídelně historický kontext. Ten je bí by zde sice neměla odpovídající návaznost zřejmý. V Horních Frankách končí nálezy z doby na východ a sever, tedy do Pomohaní a Posálí, kde římské a období stěhování národů někde na úrov- byla hypotetická germánská hydronymie slavizo- ni mohanského oblouku, přibližně mezi Staffel- vána, nezůstala by ale úplně izolovaným ostrovem

204 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

(Udolph 1994, 921–923; Gütter 1999, 17–21; Gütter mánsko-časně německý, nebo ještě starší původ. 2003, 21–23). Na jihu, v blízkém Ponábí, by s nimi Jen u menšího počtu z nich lze ale rozhodnout, souvisela velmi přesvědčivě rekonstruovaná jména která z rekonstrukcí je nejvíce pravděpodobná. říček Luhe, Floß, Vils, Wiesau, Pfreimd, Schweinenaab Mezi předgermánská jména vodních toků by pat- a slavizované Creußen. řila jen Luhe a Pfreimd s kontinuitním vývojem do Nejasný je původ jména zapsaného roku 1061 němčiny, a dále Creußen, které bylo do němčiny jako „Trewina/Trevvina“. Nelze dokonce ani určit, převzato ve slavizované podobě. Mezi jména jaký vodní tok tehdy pojmenovával. Jisté je pou- germánského a germánsko-německého původu ze to, že podle jazykových pravidel toto jméno s kontinuitou do němčiny lze – po malé diskusi – nesouvisí s později doloženým jménem Treb(n) přesvědčivě zařadit pouze Floß, Schweinenaab, itz. Jméno „Trewina/Trevvina“ lze etymologicky Wondreb, Wiesau a Swurbach (dnes Höllbach). vysvětlit jak z předgermánského *Drawina, tak Posouzeno bylo dále 9 místních jmen, kte- slovanského *Dr’ěvina. rá by mohla ukazovat na archaická germánská, nebo ještě předgermánská hydronyma. V žád- Germánsko-časně německá složená jména ném případě se však tato etymologie nejeví jako pravděpodobná. Složená hydronyma se základním slovem /-aha/ přestala být produktivní na počátku jazykově sta- roněmeckého období. To znamená, že jejich síť už 7. Srovnání rozšíření hydronym byla plně dotvořena v karolínském období, poz- a řadových pohřebišť karolínsko- ději by již složená jména s /-aha/ vznikat neměla. -otonského období O jménech s /-aha/ lze hypoteticky uvažovat ve všech případech, kdy novověká nářeční seve- Výpovědní hodnota severovýchodobavorské robavorská forma končí samohláskou /-ǝ/ (strhn. a chebské hydronymie bude jistě ještě detailněji /-aha/ > střhn. /-a/ > nář. /-ǝ/). To je možné v pří- diskutována. Z pohledu archeologie se zatím jako padě Röslau/Reslavy, ale jen za cenu rezignace na velmi atraktivní jeví konfrontovat prostorovou všechny písemné doklady až do 2. pol. 15. století. distribuci kostrových pohřebišť karolínsko-oton- Ty totiž svědčí spíše o slovanské příponě /-ina/. ského období jak s hydronymy germánského / Nářeční zakončení /-ǝ/ dále obsahují hydronyma germánsko-časně německého, tak slovanského Alta a Wiesau a toponyma Grüna a Haslau. U jmé- původu. Dosud byl totiž sledován jen vztah těchto na Grüna je nicméně stejně možný sémanticky pohřebišť k místním jménům. Srovnání s hydrony- blízký výklad z střhn. ouwe (= voda, tok, niva, my proto může přinést skutečně nové poznatky. zamokřená louka). Ze stejného slova lze vysvětlit také toponymum Adorf. V případě Haslau/Hazlo- 7.1 Chronologická a jazyková výpověď va přichází v úvahu alternativní rekonstrukce na hydronym základě hromadného jména (kolektiva) s přípo- nou /-ach/. Proti rekonstrukci výchozího tvaru Jednu z opor pro výklad pohřebišť karolínsko- jména Alta, pojmenovávající dnes již kanalizovaný -otonského období tradičně poskytuje srovnání potůček ve městě Adorf, lze namítnout, že v tomto jejich rozšíření s rozšířením místních jmen slo- případě jsou k dispozici pouze novověké písemné vanského původu (již Bachmannová 1926; Schwarz doklady. Základní slovo /-aha/ nemuselo být obsa- 1960, Deckblatt 7, 13; Walther 1985, Abb. 11; Gross ženo ani ve výchozím tvaru jména Asch/Aš. 1991; nově např. Losert 2009, 251–252, Abb. 1, Velmi diskutováno bylo hydronymum Won- Abb. 14 s použitím mapy toponym W. Janky 2007). dreb/Odrava. Poměrně přesvědčivé jsou rekon- Upozorňováno je obvykle na překrytí území tzv. strukce na pozadí germánsko-časně německého slovanských jmen a karolínsko-otonských pohře- kompozita s /-aha/, které mohlo být slavizováno. bišť s esovitými záušnicemi (např. Pöllath 2002, Jazykovědná rekonstrukce je zde ale velmi složitá 226–227). S tím je ale spojena řada problémů. a obsahuje množství předpokladů. Mezi složená Prvním je heterogenita tzv. slovanských místních hydronyma s /-aha/ by měla patřit i „Swrbaha“ jmen, mezi kterými je třeba vždy striktně odlišit (dnes Höllbach). Zde o /-aha/ jménu svědčí nej- tzv. smíšená slovansko-německá jména (nověji starší zápis z pol. 11. století. Janka 2003). Tato smíšená jména totiž nedoklá- dají samostatnou slovanskou slovotvorbu, ale Souhrn (tab. 1) mohou znamenat pouhou existenci osobních jmen slovanského původu v jazykově německém V katalogu bylo posouzeno 15 primárně dolo- prostředí. Druhý problém představuje absence žených hydronym, u kterých připadá v úvahu ger- jazykovědných opor pro chronologii jmen slovan-

205 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. 1 Přehled hypotetických výchozích tvarů po revizi v kap. 6. Pravděpodobná rekonstrukce je označena /ano/, neprav- děpodobná /ne/. Pokud nelze rozhodnout, pak je uvedena /0/ – Tab. 1 Synopsis of the hypothetical initial shapes after the revision in Chap. 6. The probable reconstruction is labelled yes/ /, the unlikely /no/. If it cannot be decided, then it is labelled /0/.

Germánsko-časně Německý Předgermánský Germánský německý s /-aha/ Slovanský Jméno (střhn.) / Pregermanic / Germanic / Germanic-Early- / Slavic / German German with /-aha/ Hydronyma Alta ne ano Äsch 0 ano Creußen ano slavizováno Fleißen/Plesná 0 0 Floß ano ne Röslau/Reslava 0 0 Selb/Račí potok 0 0 Selbitz 0 0 Steinselb 0 0 „Swurbach“/Höllbach ano ne „Trewina/Trevvina“ 0 0 Wiesau ano ne Wondreb/Odrava ano ne Transonymizovaná hydronyma Adorf ne ano Gössen ne 0 0 Grüna ne ano Haslau ne ano Jehsen ne 0 0 Kondrau ne 0 Mussen ne 0 0 Prex ne ano Wölsau ne 0 0 ského původu. Nejstarší místní jména slovanské- 7.2 Základní charakteristika pohřebišť ho původu se v hornofranckých a hornofalckých písemných zápisech objevují až na poč. 9. století, V rámci francké říše 8.–10. století byla oblast řada z nich vznikala ale až v 10.–12. století a díky severně od Dunaje a východně od Steigerwaldu transonymizaci i později, kdy již byl slovanský jednou z mála, kde bylo zvykem ukládat zemřelé, jazyk v severovýchodním Bavorsku mrtvý. Srov- někdy i s větší výbavou, na mimokostelních řado- návat rozšíření jmen slovanského původu a řado- vých pohřebištích. V době, kdy v severovýchod- vých pohřebišť karolínsko-otonského období je ním Bavorsku začala být tato řadová pohřebiště tedy nanejvýše problematické, protože nemusí být zakládána, tak v západněji a jižněji ležících oblas- vůbec současné (srv. Pöllath 2002, 42–43, 86–87). tech byly tyto pohřební zvyklosti naopak opuště- V případě hydronym je situace jasnější. Ger- ny a pohřbívání se zde přesouvalo ke kostelům. mánská a germánsko-časně německá jména Archeologická evidence řadových pohřebišť karo- s /-aha/ dávají poměrně spolehlivý terminus ante línsko-otonského období byla pro severovýchodní quem 9. století. Všechna tato hydronyma by tedy Bavorsko komplexně shrnuta v mnichovské dizer- měla vzniknout a být užívána nejpozději právě taci R. Pöllatha (2002; hovoří o pohřebištích karo- v období řadových pohřebišť. Neboli, germánská línského období). Jím navržená krátká a poměrně a germánsko-časně německá jména byla s těmito hluboká chronologie, stejně jako kulturně-his- pohřebišti současná. torická interpretace, je ale neustále revidována

206 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

(např. Losert 2007, 144–148; 2009, 242–252; Winter- který archeologie nedokáže evidovat, ke kostro- gerst 2007, 179; Haberstroh 2007, 177). Nesporné ale vému pohřbívání. Nejčastěji se pak spekuluje zůstává, že tato pohřebiště jsou nejdůležitějším o autochtonní germánské populaci, popř. rošíře- pramenem pro poznání osídlení 8.–9./10. století né o jazykově slovanské obyvatelstvo přicházejí- v severovýchodním Bavorsku (např. Wintergerst cí do této oblasti od 7. století (např. Pöllath 2002, 2007, 179; Fastnacht 2007, 106–109). 226–230; Kahl 2006; Losert 2009, 238, 242–243, Počátky těch nejstarších ze severovýchodoba- 251–252). Diskutována byla také možnost, že na vorských řadových pohřebišť jsou kladeny ješ- nekostelních pohřebištích pohřbívala jen část tě do pozdně merovejského období, někam na populace, nikoliv všechna. závěr 7. století. Řada pohřebišť ale byla založena až o jedno století později. Podobné časové roz- 7.3 Seznam řadových pohřebišť díly jsou evidovány i v závěru pohřbívání, kde 8.–10. století v severovýchodním se uvažovaný interval pohybuje mezi koncem Bavorsku a na Chebsku 8. a počátkem 11. století. O tomto dlouhém časo- vém rozpětí dnes již nelze pochybovat, neboť se Přehled pohřebišť karolínského, popř. s výhra- opírá i o dataci přírodovědnými metodami (Haber- dami i otonského období, známých v severový- stroh J. 2004). Dokládán je přitom fázovitý posun chodním Bavorsku do roku 1998, podal R. Pöllath v zakládání i opouštění pohřebišť od západu na (2002). Mimo jistých pohřebišť a hrobových nále- východ, popř. v Horní Falci z jihu na sever. Ve zů z tohoto období severobavorská archeologie východních Horních Frankách, přibližně od linie eviduje také řadu pohřbů zařaditelných jen rám- Weismain – Forchheim, začínají tato pohřebiště až cově do raného středověku. Tuto nejistou skupinu někdy na přelomu 8. a 9. století. Nejmladší z nich, pak mohou rozšířit i nálezy bez jasného kontextu, Wirbenz, ležící již na území Horní Falce, pak kon- které mohou též pocházet z hrobů. Pro účel této čí až v 1. pol. 11. století (Haberstroh C. Hrsg. 2004). studie se nicméně zdá jako nejvhodnější pracovat Pohřebiště karolínsko-otonského období ne­ pouze s jistými pohřebišti, která jsou kladena buď představují homogenní skupinu a navzájem se do karolínsko-otonského období, nebo rámco- liší (Pöllath 2002, 194–203; dále např. Kahl 2006, vě do raného středověku. Příslušnou distribuční 810–815). Na druhou stranu, jejich základní znaky mapu R. Pöllatha lze konfrontovat s novějšími jsou shodné. Většina z těchto pohřebišť byla uží- mapami J. Haberstroha (2004, Karte 6) a H. Loserta vána několik generací, mrtví byli orientováni ve (2007, Abb. 1; 2009, Abb. 5, 14). směru Z–V a někdy doprovázeni pohlavně a věko- Na Chebsku je evidováno jen malé množství vě specifickou hrobovou výbavou. Výbava většiny raně středověkých hrobových nálezů (Hejna 1971; hrobů je ale příliš jednoduchá a uniformní, což revize Hasil 2010). Z větší části se jedná o staré komplikuje chronologické zařazení a v konečném nebo ojedinělé nálezy bez podrobněji známých důsledku také sociálně-ekonomickou interpreta- nálezových souvislostí. Pohřebiště jsou doložena ci. V několika případech tato pohřebiště později na Chebském hradě (zde lze ovšem diskutovat překryla sakrální stavba (např. Pöllath 2002, 83–85; o vazbě na sakrální stavbu), v Horních Lomanech / shrnuje Losert 2007, 148–152; 2009, 255–262). Ober Lohma a v Třebeni/Trebendorf (nověji Karolínsko-otonská pohřebiště byla od počát- Schejbalová – Gregor – Fikrle 2013). Jednotlivé ku etnicky interpretována (shrnuje Pöllath 2002, hrobové nálezy pak s větší či menší mírou jisto- 12–55; srv. také Kahl 2006, 814). Část badatelů ty pochází také z blízkosti Jindřichova/Honner- v nich spatřovala odraz franckého, popř. francko- sdorf, Dlouhých Mostů/Langenbruck a Střížova/ -bavorského fázovitého sídelního postupu. Mimo- Triesenhof. kostelní pohřebiště pak byla vysvětlována nejčas- těji jako důsledek ještě slabé církevní organizace Raně středověká pohřebiště a jednotlivé hrobo- v tomto „pionýrském“ období. Podíl slovansky vé nálezy v severovýchodním Bavorsku (obr. 8–9; hovořícího obyvatelstva na těchto pohřebištích podle R. Pöllatha 2002, Bd. 2, Abb. 2–3, Lis- většinou nebyl popírán. Jiní badatelé tato pohře- te 1–2; vynechána pozdně merovejská pohřebiš- biště naopak spojovali s jazykově převážně slo- tě a pohřebiště s eventuálními raně středověkými vanskou populací, která tímto způsobem měla milodary):7 pohřbívat před tím, než byla christianizována 1 – Cadolzburg–R.-Schwadermühle; 2 – Schwan- a těsněji integrována do francké říše. Objevily se dorf–Krondorf; 3 – Kammerstein-B. Rudelsdorf; ale i složitější hypotézy, podle kterých by řadová pohřebiště neměla indikovat přímo sídelní postup, 7 Na prvním místě je vždy uvedena obec (Gemeinde), pod ale fázovitě postupující akulturaci autochtonního kterou dnes místo (Ort) s archeologickým nalezištěm obyvatelstva. To mělo přejít z pohřebního ritu, administrativně náleží.

207 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 8 Řadová pohřebiště karolínsko-otonského období v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku (křížek) a hydronyma germánského a germánsko-časně německého původu (kruh). Legenda viz kap. 6.3 (číslování odpovídá). – Fig. 8 The row burial grounds of the Carolingian-Ottonian period in northeast Bavaria and the Cheb district (crossline) and the hydro- nyms of Germanic and Germanic-Early German origin (circle). For the legend, see Chap. 6.3 (the numbering corresponds). Fig. 8 In northeast Bavaria, the area of row burial grounds almost entirely covers the area with hydronyms of Germanic and Germanic-Early German origin. Where these hydronyms end is where also the row burial grounds ends. Both the hydronyms and the burial grounds should show the minimal extent of the settlement to the 9th century. Germanic and Germanic-Early German hydronyms also say that somewhere in this area there was at the latest in the 9th century a popu- lation present that was able to communicate in German or could have been bilingual.

4 – Pressath-R.-Eichelberg; 5 – Burglengenfeld- derheim; 25 – Wisenttal-Muggendorf; 26 – Hohen- -Wieden; 6 – Merkendorf-Großbreitenbronn; fels-D.-Matzhausen; 27 – Creglingen-Reinsbronn 7 – Mainleus-Dörfles; 8 – Mistelgau; 9 – Staffel- (leží mimo obr. 8–9); 28 – Ammerthal-Unter- stein; 10 – Windsbach-Hergersbach; 11 – Gesees; ammerthal; 29 – Dietenhofen-U.-Frickendorf; 12 – Wattendorf; 13 – Luhe-W.-Luhe; 14 – Wie- 30 – Kümmerbruck-Theuern-„Zintnerberg.“; 31 – senttal-Streitberg; 15 – Weidenbach-L.-Weiher- Windsbach-B.-Kitschendorf; 32 – Höchstadt-S.- schneidbach; 16 – Weisendorf-B.-Mechelwind; -Greiendorf; 33 – Thurnau-Kleetzhöfe; 34 – Kasen- 17 – Kümmersbruck–Theuern „Bienl.“; 18 – Gun- dorf-Zultenberg; 35 – Staffelstein-Schwabthal; zenhausen; 19 – Heilegenstadt-Brunn; 20 – Neu- 36 – Gößweinstein-L.-Hartenreuth; 37 – Nabburg; stadt-Mockersdorf; 21 – Kallmünz-Krachenhau- 38 – Ebensfeld-Döringstadt; 39 – Ebern-Fis- sen; 22 – Walting-Pfünz (leží mimo obr. 8–9); 23 chbach; 40 – Thurnau-Alladorf; 41 – Weismain- – Etzelwang-N.-Tabernackel; 24 – Kallmünz-Kin- -Schammendorf; 42 – Duggendorf-Heitzenhofen;

208 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Obr. 9 Řadová pohřebiště karolínsko-otonského období v severovýchodním Bavorsku a na Chebsku (obdélník) a hyd- ronyma slovanského původu (kruh). Legenda viz kap. 6.3 (číslování odpovídá). – Fig. 9 The row burial grounds of the Carolingian-Ottonian period in northeast Bavaria and the Cheb district (rectangle) and the hydronyms of Slavic origin (circle). For the legend, see Chap. 6.3 (the numbering corresponds). The hydronyms of Slavic origin and row burial grounds are almost exclusive in northeast Bavaria. The negative correlation is very striking both in the Upper Palatine and in Upper Franconia. A penetration occurs only in the narrow belt on the right bank of the upper Main and further in the area of Kemnath (Rauher Kulm), but there also hydronyms of Germanic and Germanic-Early German origin represented here. A situation that a row burial ground of the Carolingian-Ottonian period would lie in a territory where there are hydronyms only of Slavic and not of Germanic-Early German origin is not proved dependably anywhere. In the Cheb district, the situation is very unclear, because there is no certainty in the linguistic origin of many hydronyms.

43 – Schmidmühlen; 44 – Teublitz-S.-Kunstdorf; 64 – Staffelstein-Kümmersreuth; 65 – Baunach; 66 45 – Bindlach-Lehen; 46 – Harsdorf; 47 – Run- – Wolframs-Eschenbach; 67 – Cham-Altenmarkt; ding-N.-Satzdorf; 48 – Wonsees-Schirradorf; 49 68 – Ammerthal-Oberammerthal; 69 – Bamberg- – Kallmünz-F.-Schirndorf; 50 – Staffelstein-Alten- -Domberg; 70a – Meeder-Mirsdorf; 70b – Meeder- banz; 51 – Strullendorf-Amlingstadt; 52 – Wei- -Mirsdorf; 71 – Schwarzhofen-Girnitz; 72 – Kall- smain; 53 – Kleinlangheim (leží mimo obr. 8–9); münz „Hütgasse“; 73 – Ehingen „Hesselberg“; 54 – Kulmbach-Grafendobrach; 55 – Haundorf- 74 – Weitramsdorf-Weidach; 75 – Kallmünz-Trai- -Brombach; 56 – Altenkunstadt; 57 – Eggolsheim; dendorf; 76 – Roßtal; 77 – Scheßlitz-Burglesau; 58 – Regensburg „St. Rupert“; 59 – Zeitlarn; 78 – Regensburg „Niedermünster“; 79 – Rattels­ 60 – Speinshart-Barbaraberg; 61 – Hallstadt; dorf-Busendorf; 80 – Barbing-Kreuzhof; 81 – Re- 62 – Speinshart-Wirbenz; 63 – Aufseß-Neuhaus; gensburg „Grasgasse“.

209 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Raně středověká pohřebiště na Chebsku (podle opřen o síť centrálních míst jako Turmberg-Kasen- Hejna 1971; srv. Hasil 2010; Schejbalová – Gre- dorf, Bayreuth-Laineck, Rauher Kulm u Kem- gor – Fikrle 2013): nathu, Alt-Creußen, Sulzbach, Cheb apod. (např. 100 – Horní Lomany/Oberlohma; 101 – Třebeň/ Barth 2012, 25–46; George 2008, 29–34; Fastnacht Trebendorf; 102 – Cheb; 103 – Dlouhé Mosty/ 2007, 70–94; 2000, 34, 41; Winkler 1999, 13, 26–34; Langenbruck; 104 – Střížov/Triesenhof; 105 – Haberstroh 2004, 15–17; Schuh 2004, 37–38). Hypo- Jindřichov/Honnersdorf. teticky zde mohly krátkodobě existovat nanejvýše jazykově slovanské mikroregiony. Uvažováno je 7.4 Diskuse výsledků např. o malé sídelní komoře severně od Bamberka (Kemmern – Seilitz – Kreidlitz), na mohanském Výpověď hydronym poskytuje poměrně pevněj- pravobřeží u Lichtenfelsu (Schwürbitz – Marktze- ší chronologické opory pro poznání jazykových uln – Zettlitz – Redwitz), popř. o dalších místech poměrů v severovýchodním Bavorsku v období (srv. BSDS I; George 2008; Fastnacht 2007, 70, 85). karolínsko-otonských řadových pohřebišť než Samozřejmě lze uvažovat o tom, že původní místní jména. Distribuční mapy přitom ukazují slovanská hydronymie beze stop zanikla. Muse- velmi kontrastní obraz. li bychom pak předpokládat, že vodní toky byly V severovýchodním Bavorsku se oblast řado- již od 8.–9. postupně nově pojmenovávány a zís- vých pohřebišť nápadně překrývá s oblastí s ger- kaly nová, německá jména, a to bez hláskové mánskými a germánsko-časně německými hydro- a morfologické vazby na starší slovanská. Argu- nymy (obr. 8). Na čáře, kde tato hydronyma končí, mentem pro tuto tezi může být řada pomístních končí přibližně také řadová pohřebiště. Nikde jmen, jejichž základem by mohlo být transonymi- není rovněž doložena situace, že by v oblasti zované slovanské hydronymum. Rešerše dosud s těmito pohřebišťmi chyběla hydronyma s /-aha/ neúplných katalogů ale ukazuje, že tato traťová jmény. Tato hydronyma jsou doložena i na seve- jména se koncentrují opět do podhorských teré- ru Hornofalcké pahorkatiny nedaleko Rauher nů Franckého lesa a Smrčin (Eichler – Jakob 1962; Kulmu u Kemnathu a v Chebské pánvi v blízkos- 1986; Arneth – Eichler 1966). V oblasti kostrových ti Chebu. Jak pohřebiště, tak germánská a ger- pohřebišť je jich jen velmi málo a jsou diskusní mánsko-časně německá hydronyma by přitom (srv. kap. 5.4). Celkový obraz by tedy tato tra- měla shodně ukazovat minimální rozsah osídlení ťová jména již nezměnila. Proti tezi, že původní v 9. století. Germánsko-časně německá hydrony- slovanská hydronymie později beze stop zmizela, ma zároveň přidávají klíčovou informaci, že někde svědčí ještě jedna skutečnost. Na úpatí Franckého v této oblasti byla nejpozději v 9. století přítomna lesa a Smrčin se totiž povaha hydronymie náhle populace, která byla jazykově dominantní v něm- mění a její kostra je prokazatelně slovanská. Bylo čině, popř. mohla být bilingvní. by tedy třeba vysvětlit, proč právě v oblasti s kos- Hydronyma slovanského původu a řadová trovými pohřebišti karolínsko-otonského obdo- pohřebiště se v severovýchodním Bavorsku téměř bí byly vodní toky „volně přejmenovány“, a ve vylučují (obr. 9). Negativní korelace je velmi Franckém lese a ve Smrčinách by hláskově naopak nápadná jak v Horní Falci, tak v Horních Fran- respektovaly primární slovanskou podobu. kách. K průniku dochází jen (1) v úzkém pásu na Na druhou stranu, existuje jeden mikroregion, pravém břehu horního Mohanu, u Kulmbachu z něhož pochází 2 doklady jmen svědčící nejen a Grafendobrachu, (2) na severu Hornofalcké o časném slovansko-německém jazykovém kon- pahorkatiny (oblast Rauher Kulmu) a (3) v Cheb- taktu, ale pravděpodobně také o primární slovan- ské pánvi. ské hydronymii vzniklé již před 9. stoletím. Jsou Rozložení slovanských hydronym neodpovídá to jazykově smíšená hydronyma „Culminaha“ hypotéze, že by v karolínském období existova- (> Kulmbach) a *Dobr(a)/aha (> Dobrachbach) la někde v severovýchodním Bavorsku rozsáhlej- (Schwarz 1960, 229–230, 312). U těchto hydro- ší, uzavřená a jazykově monolingvní slovanská nym je pravděpodpobné, že primárními byla slo- oblast. Jako přijatelnější se jeví teze druhá, která vanská jména *Daˇbra (> *Dobra) a *Chъlmьna dnes také převládá v současné hornofrancké his- (> *Cholmna), která byla do němčiny integrová- toriografii. Tedy, že jazykově slovanská populace na ještě v době produktivity jmen s /-aha/. Oba byla v celé oblasti Horních Frank, a pravděpo- vodní toky, poměrně krátké, protékají územím na dobně i Horní Falce, začleňována do stávajících samotném okraji rozšíření kostrových pohřebišť. sídelních a hospodářských poměrů, popř. se nej- Dobrachbach (Dobrach) je pravostranným příto- později od 2. pol. 8. století podílela na bilingvním kem Bílého Mohanu, Kulmbach nevýznamným sídelním postupu, který byl organizován přímo či vodním tokem, jehož jméno by zaniklo, pokud by nepřímo franckou státní mocí a pravděpodobně nebylo přeneseno na dnešní stejnojmenné měs-

210 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska to. I pro mikroregion Kulmbach – Grafendob- ní Crumbanaba, [a odtud až tam], kde pramení rach nicméně platí, že německá hydronymie zde Swrbaha a odtud [až tam], kde pramení Trewi- byla v období zakládání řadových pohřebišť již na a [odtud] dolů [po proudu podél] Trevvina až vytvořena. k oné cestě, která přichází z Chebu, a podél této cesty až k Swrbaha a [odtud] dolů [po proudu podél] Swrbaha až [tam, kde Swrbaha ústí] do 8. Hydronymie předkolonizační krajiny Crumbanaba …“ a vznik slovanských jmen Sídelně historická výpověď listiny byla již vícekrát zhodnocena, nověji detailně A. Gütterem Rozložení slovanských hydronym je velmi (2000, 41–45; srv. Braun 1956, 13; Sturm 1974). Jmé- nápadné tím, že se z velké části vyhýbají oblastem no „Crumbanaba“ (= Křivá Nába) je ztotožňováno osídleným do 9. století, a naopak se soustřeďují s dnešní Fichtelnaab (Smrčinnou Nábou). Jméno do podhorských a horských terénů v pásu běžícím „Swrbaha“ bylo jako „Schwurbach“ používáno až od Durynského lesa přes Smrčiny do Hornofalc- do 19. století pro dnešní potok Höllbach. Jméno kého lesa, popř. Krušných hor. Tedy do míst, která „Trewina/Trevvina“ není jednoduše identifikova- byla osídlována převážně až v 10./11.–12. století telné. Lze souhlasit s A. Gütterem, že jazykově (Demmatio 1998; Winkler 1999; Barth 2012; Haber- toto hydronymum nijak nesouvisí s „Treb­(n)itz“ lah-Pohl 2012; Bünz 2007). Výrazná koncentrace u Marktredwitz. slovanských jmen je vytvořena na horní Sále a na Vrátíme-li se k textu listiny, pak popis Otnan- horním Rodachu, kde tvoří souvislou hydrony- tova újezdu začal na soutoku říčky Fichtelnaab mickou kostru. Tyto oblasti souvisí s Durynskem, a potoka Höllbachu (obr. 10). Odtud se hranice na jehož území má slovanská hydronymická síť táhla podél říčky Fichtelnaab až k jejím prame- pokračování. Méně výrazně se slovanská hydro- nům na svazích hory Ochsenkopf (1028 m. n. m.). nyma vyskytují také ve Smrčinách, Hornofalckém Zde se hranice kolonizačního újezdu otočila na lese a zčásti i v Chebské pánvi. Slovanská jména východ a svým průběhem respektovala rozvodí jsou zde zastoupena jen jednotlivě a jsou přeruše- Ohře a Náby, neboť směřovala k pramenům Höll- na nejen složenými jmény s /-bach/, ale také starší- bachu na svazích hory Kössein (945 m. n. m.). mi germánskými a germánsko-německými jmény. Dalším bodem, ke kterému hraniční čára zamí- Poměrně jistá slovanská hydronyma pak opět sou- řila, měly být již prameny vodního toku jménem visle začínají až východně od potoka Leibitsch/ „Trewina/Trevvina“ a dále místo, kde tento vodní Liboc a říčky Wondreb/Odravy, tedy směrem do tok přebrodila cesta vedoucí z Chebu. Od tohoto Čech. Vzhledem k tomu, že slovanská hydronyma místa pak hraniční čára sledovala chebskou cestu nejsou datovatelná, je třeba vycházet z archeolo- k dalšímu brodu, tentokrát přes potok Höllbach. gických dokladů osídlení. Zde se její průběh opět stočil a sledoval tok Höll- Modelovým příkladem, jak si představit před- bachu až po výchozí místo, kterým bylo ústí poto- kolonizační hydronymii v komunikačně důleži- ka Höllbachu do říčky Fichtelnaab (obr. 10). tých horských oblastech a zároveň vznik slovan- Tyto informace jsou dostatečné, aby byla „Tre- ské hydronymie na pomezí Bavorska a Čech, by wina/Trevvina“ alespoň variantně identifikována. mohla být známá listina vydaná 13. 2. 1061, která V úvahu přichází potok Kreuzweiherbächl a říčka vymezuje újezd darovaný Jindřichem IV. mini- Kössein, pramenící na východních svazích hory steriálu Otnantovi z Eschenau (MGH DD H IV, Kösseine. Oba tyto vodní toky směřují dále na Nr. 69, 90; fotokopie a překlad listiny Sturm 1952, východ, kde jižně od dnešního Marktredwitz pro- 34–35; srv. Schraml 2012; Konrad 2012). Darované tínají středověký koridor chebské cesty. K těmto území, konkrétně část horského hvozdu, je vyme- dvěma vodním tokům lze s velkými výhradami zeno vodními toky, jejich prameny, rozvodím přiřadit ještě Trebnitzbächlein, vytékající z rybní- a také cestou vedoucí z Chebu. Klíčové zeměpisné ků kolem vsí Leutendorf a Meußelsdorf. Sever- pasáže listiny zní: něji ležící vodoteče již v úvahu nepřichází, neboť „… ubi Swrbaha fluit inCrumbanaba et sur- nemohly protínat komunikační koridor chebské sum ubi oritur Crumbanaba et ubi oritur Swrba- cesty, a to ať je rekonstruován jakýmkoliv způ- ha et inde ubi oritur Trewina et deo(r)sum Trev- sobem (přehled a diskuse Manske 2008, 126–128, vina usque in illam viam, quę procedit de Egire, Beilage 1, Abb. 9; zde je „Trewina/Trevvina“ tra- et per eandem uiam usque in Swrbaha et deorsum dičně ztotožňována s „Trebnitzbächlein“). Z řady Swrbaha usque in Crumbanaba …“ důvodů je pro jméno „Trewina/Trevvina“ nejpři- V překladu: jatelnějším kandidátem říčka Kössein, a naopak „… kde Swrbaha ústí do Crumbanaba a [od­- téměř vyloučitelným potůček Trebnitzbächlein tud] nahoru [proti proudu až tam], kde prame- (Gütter 2002, 41–45), jehož nevýrazné prameny

211 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 10 Topografie kolonizačního újezdu darovaného ministeriálu Otnantovi roku 1061 (Smrčiny, Horní Franky). 1 – sou- tok říčky Fichtelnaab a potoka Höllbach; 2 – prameny říčky Fichtelnaab; 3 – prameny potoka Höllbach; 4 – prameny vodního toku „Trewina“ (3 varianty: 4 – Kreuzweiherbächl; 4′ – Kössein; 4″ – Trebnitzbächlein); 5 – průsečík cesty z Chebu s vodním tokem „Trewina“ (3 varianty); 6 – brod cesty z Chebu přes potok Höllbach; r – cesta z Chebu (komunikační koridor z Kemnathu do Chebu; relikty jednoho z mnoha svazků středověkých úvozových cest podle Manske 2009, 126–128, Abb. 9); O. – Ochsenkopf; Sch. – Schneeberg; Kö. – Kösseine; Pl. – Platte; Kr. – Kreuzstein; EG. – Cheb; KE. – Kem- nath; MA. – Marktredwitz; RA. – Rauher Kulm. – Fig. 10 Topography of the colonization circuit donated to the ministe- rial Otnant in 1061 (The Fichtel Mountains, Upper Franconia). 1 – confluence of the brooks Fichtelnaab and Höllbach; 2 – sources of the brook Fichtelnaab; 3 – sources of the brook Höllbach; 4 – sources of the waterway “Trewina” (3 variants: 4 – Kreuzweiherbächl; 4′ – Kössein; 4″ – Trebnitzbächlein); 5 – crossing of the waterway “Trewina” and the route from Eger (3 variants); 6 – crossing of the route from Eger and the brook Höllbach; r – the route from Eger/Cheb (communi- cation corridor from Kemnath to Eger; relicts of the one of more medieval wagon paths following Manske 2009, 126–128, Abb. 9); O. – Ochsenkopf; Sch. – Schneeberg; Kö. – Kösseine; Pl. – Platte; Kr. – Kreuzstein; EG. – Eger/Cheb; KE. – Kemnath; MA. – Marktredwitz; RA. – Rauher Kulm. dnes nejsou ani identifikovatelné a který některé než že byl pravděpodobně mladší a trval nejméně variantní trasy chebské cesty ani neprotíná. do 1. pol. 12. století. Na tomto místě není třeba lokalizaci jména „Tre- Doplňující výpověď nese listina z 1. pol. 12. sto- wina/Trevvina“ již detailněji řešit. Mnohem pod- letí, která vymezuje jiný kolonizační újezd, a to na statnější je, že na základě tzv. Otnantovy listiny si rozvodí Ohře a Sály v blízkosti Rehau (kap. 5.4). lze vytvořit konkrétnější představu o tom, jakým Jmenována jsou vedle sebe nejen hydronyma slo- způsobem v horských terénech Smrčin vznikala vanského a německého původu, ale uvažovat lze a dlouhodobě existovala germánská nebo ger- i o konkrétních jmenných párech (Weißenbach – mánsko-časně německá hydronymie s jazykovou *Bělica). To odpovídá hypotéze R. Enderse (1972; kontinuitou do vrcholného středověku. Listina 2004), že při úpatí Smrčin, popř. Franckého lesa, totiž velmi názorným způsobem popisuje horský se slovanský jazyk uplatňoval – ovšem souběžně komunikační koridor, který na délce několika kilo- s německým – především na počátku vrcholně metrů postupně brodil trojici vodních toků. Jeden středověkého sídelního postupu, někdy kolem z nich přitom nesl germánsko-časně německé jmé- 1. poloviny 11. století, a to alespoň mezi venkov- no s /-aha/. Vzhledem k tomu, že tento komuni- skou populací. Tuto skutečnost odráží především kační koridor byl kontinuitně využíván nejpozději hydronyma, místní jména ji naopak často zastírají. od 9. století, kdy při jeho ústí do Chebské pánve Uvnitř Otnantova újezda, který je zčásti ztotož- byl již určitě osídlen prostor Chebu, a na druhé ňován s územím působnosti pozdějšího filiálního­ straně, v Hornofalcké pahorkatině, mikroregion kostela v Ebnathu, totiž není kolem roku 1200 kolem Rauher Kulmu, jméno s /-aha/ nepřekva- doloženo ani jedno jméno „čistě“ slovanského puje. Na germánsko-německé jazykové kontinu- původu, pouze jména původně německá, nebo itě nic nezměnil ani slovanský jazykový zásah, jazykově smíšená Rodenzenreuth a Meußelsdorf o jehož konkrétním počátku nevíme nic bližšího, (tj. se slovanským osobním jménem; Sturm 1974;

212 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

1970, 16; 1981, 17–18; slovanský původ jména z nichž řada měla orientační nebo ekonomický Nagel zpochybnil A. Gütter 1997). význam, a byla proto pojmenována. 2. Taková jména se díky „mobilním“ nositelům germánského a německého jazyka mohla kon- 9. Závěr tinuitně udržet až do vrcholně středověké- ho období. Není přitom třeba předpokládat Prvním cílem předkládané studie byla revi- přítomnost trvalého a nepřetržitého osídlení ze hypotetické germánské a germánsko-časně v regionu. německé hydronymie, kterou pro Smrčiny, Cheb- 3. V době slovanského jazykového zásahu se skou pánev a přilehlé oblasti navrhli germanis- k těmto starším hydronymům pravděpodobně té A. Gütter, A. Greule a zčásti i A. Pleintinger. vytvořily i slovanské ekvivalenty. Jejich onomastické rekonstrukce, předpokládající 4. Tyto slovanské ekvivalenty většinou beze stop nepřerušenou jazykovou kontinuitu do němec- zanikly. O jejich podobě máme představu pou- kého období, významným způsobem konkre- ze tam, kde vytlačily starší hydronyma a kde tizovaly představu o komunikační úloze těch- byly později zpětně integrovány do němči- to horských oblastí v raném středověku a dále ny – tedy v horním Posálí a v západních Če- umožnily pohled na jazykové poměry v počátcích chách. vrcholně středověkého sídelního postupu. Dru- 5. V Chebské pánvi, ve Smrčinách a na severu hým cílem předkládané studie bylo využít dosa- Hornofalcké pahorkatiny si část germánských vadní poznatky o hydronymii severovýchodního a germánsko-časně německých hydronym udr- Bavorska a Chebska pro rekonstrukci jazykových žela jazykovou kontinuitu, primární slovanská poměrů v karolínském období, kdy byla v této slovotvorba se omezila převážně na drobné oblasti zakládána charakteristická řadová pohře- vodní toky, které ležely mimo raně středověké biště. komunikační koridory a které bylo třeba nově Pokud jde o řešení první otázky, pak je tře- pojmenovat až během plošného vrcholně stře- ba zdůraznit, že onomastické rekonstrukce jsou dověkého sídelního postupu. vždy jen hypotetické a často nejsou jednoznačné. Pokud jde o druhou otázku, pak základní rešer- Různé druhy evidence někdy vedou k rozdílným še všech severovýchodobavorských hydronym výsledkům. Písemné doklady si mohou protiřečit skutečně umožňuje jasnější pohled na jazykové a interpretační variabilitu někdy zvyšuje i nářeč- poměry v období řadových pohřebišť. Jejich rozší- ní forma. Jazykověda tento problém řeší kritic- ření se nápadně kryje s germánsko-časně německý- kým posouzením pramenů. Pro některá jména mi hydronymy s /-aha/, pro jejichž vznik je před- lze přesto pramennou evidenci uspořádat způso- pokládán terminus ante quem 9. století. Výpověď bem, který může vést jak ke germánským, popř. obou druhů evidence se tedy v otázce sídelního germánsko-časně německým, tak ke slovanským postupu shoduje. Oblast s kostrovými pohřebišti výchozím tvarům. Tato etymologicky nejasná jmé- zároveň vykazuje absenci, nebo jen malé množ- na zatím nelze pro sídelně historickou interpretaci ství slovanských hydronym. Pro výklad takové zatím využít (např. Fleißen, Röslau, Selb). Vycházet situace se nicméně nabízí více možností, které by je naopak třeba z hydronym, jejichž výklad není bylo třeba diskutovat v konkrétních regionálních spojen s takovými zásadními problémy. a archeologických souvislostech. Souhrnná bilan- Pro posouzení jazykové situace v Chebské pán- ce v rámci této studie se proto musí omezit pouze vi, Smrčinách a na severu Hornofalcké pahorkati- na následující body: ny je velmi důležitá přítomnost několika germán- 1. V hydronymii nic nesvědčí o rozsáhlejší a uza- ských (Luhe, Floß) a germánsko-časně německých vřené jazykově slovanské oblasti v severový- dvouslovných jmen s /-aha/ (Sweinenaab, Swur- chodním Bavorsku a na Chebsku v 8.–9. století. bach, Wondreb). Taková jména by měla vznikat ješ- Alespoň část populace byla jazykově dominant- tě v germánském nebo časně německém období, ní v němčině nebo bilingvní. nejpozději ale v 9. století. Tzv. Otnantova listina 2. V karolínském období, do kterého spadá většina přibližuje, jakým způsobem si vznik a kontinui- kostrových pohřebišť, tedy v 8.–9. století, lze tu takové germánské a germánsko-časně německé ve všech tehdy osídlených severovýchodobavor- hydronymie představit. Na jejím základě navrhu- ských regionech, a také na Chebsku, předpo- jeme následný model, který je v souladu s hor- kládat přítomnost nositelů německého jazyka. nofranckými sídelně historickými koncepcemi Otázkou je, do jaké míry mezi elitami z velké (Emmerich 1955, Nitz 1991): části jistě bilingvními, popř. agenty dálkové- 1. Dlouhodobě užívané horské komunikační kori- ho obchodu, a do jaké míry mezi venkovskou dory přecházely přes množství vodních toků, populací.

213 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

3. Doložen je pouze jeden (mikro)region, ve kte- nář. nářečně/í (mundartlich) rém jsou evidována kostrová pohřebiště a kde OJ osobní jméno praslov. praslovansky/é jazykověda zároveň dokládá primární a velmi předgerm. předgermánsky/é časnou slovanskou hydronymii. Jedná se o hor- předind. před vydělením jednotlivých indogermánských nomohanské území kolem Kulmbachu a Gra- jazyků fendobrachu. Nicméně, nejpozději v období předkelt. předkeltsky/é užívání a vzniku kostrových pohřebišť byla tato předstrhn. před starohornoněmčinou strbav. starobavorsky/é slovanská hydronymie již integrována do časné strčes. staročesky/é němčiny. strfr. starofrancky/é 4. Jazykový substrát populace pohřbívající na strhn. starohornoněmecky/é (althochdeutsch); kostrových pohřebištích karolínsko-otonského 8. stol. – pol. 11. stol. období byl jistě velmi rozmanitý, někde samo- střhn. středohornoněmecky/é (mittelhochdeutsch); pol. 11. stol. – pol. 14. stol. zřejmě i slovanský, ale v době jejich založení strsrb. starosrbsky/é a užívání již všude a bez výjimky alespoň část subst. substantivum populace hovořila německým dialektem. verb. verbum 5. Malý počet nebo absence germánsko-časně německých jmen s /-aha/ mohou být dány buď jazykově slovanským zásahem a přerušením Summary germánsko-německé jazykové kontinuity, nebo Outline of the study: The traditional opinions on the osídlením začínajícím až od přelomu 8./9. sto- linguistic and settlement-historical situation of northeast letí, kdy již jména s /-aha/ nebyla produktivní. Bavaria and the Cheb district before the 11th or the middle Jazykově německá hydronymie je představová- of the 12th centuries are first summarised (Chap. 2). The general methodological instruments of onomastics are sub- na kompozity s /-bach/ apod. sequently presented (Chap. 3) and further the concepts, Závěrem připomeňme, že v tomto článku není which are applied in the linguistic research of the hydro- řešena otázka svébytné etnické identity a kultur- nymic system in northeast Bavaria and the Cheb district ní vyhraněnosti populace žijící podle písemných (Chap. 4). A synopsis of the more or less likely pre-Ger- pramenů karolínského období „in terra sclavorum“ manic, Germanic-Early German and Slavic origin, in this Moinvinidi et Radanzvinidi area, is then provided (Chap. 5). A critical catalogue of a označovaná jako „ “. hydronyms follows, with which alternative interpretations To zůstává vyhrazeno jinému studiu (nověji např. are possible and which are crucial in a discussion of the příspěvky v Bergmann, R. et al. 2007). Společným Germanic-German hydronymic system of the Cheb basin rysem těchto skupin, žijících v jednom z mnoha and the Fichtel Mountains (Chap. 6). In the next chapter, kontaktních regionů na okraji francké říše, však the distribution of Germanic-German and Slavic hydro- nyms on the one hand is compared with the distribution of sotva byla etnická identita v dnešním sociálním row burial grounds of the Carolingian-Ottonian period on významu. Z toho důvodu není adekvátní, pokud the other (Chap. 7). se v tomto kontextu hovoří o „slovanském obyva- Conclusion: The first aim of the submitted study was telstvu“ nebo o „Slovanech“, popř. v němčině pou- a revision of the hypothetical Germanic and Germanic-ear- žívají označení „Slawen“ a „slawisch“. Příslušné ly German hydronyms, which for the Fichtel Mountains, Cheb Basin and the adjacent areas was designed by the latinské termíny nelze přímočaře překládat, neboť German scholars A. Gütter and A. Greule. Their onomastic jsou zatíženy moderním, poměrně jasně vyhraně- reconstruction, assuming an uninterrupted language conti- ným významem. nuity until the German period, in a significant way specified the idea of the communication role of these mountainous areas in the Early Middle Ages and further made possible Vysvětlivky a view of the language situations at the beginnings of the high medieval settlement method. The second aim of the StAAm – Staatsarchiv Amberg (Státní archiv Amberg, Hor- submitted study was to use the existing knowledge of the ní Falc, Německo) hydronyms of northeast Bavaria and the Cheb district for a reconstruction of the language situations in the Carolin- * rekonstruovaný tvar, hypotetická původní po- gian period, when characteristic row burial grounds were doba established in this area. + zaniklé sídlo In terms of the resolution of the first question, it is nec- > vývoj tvaru (stal se) essary to emphasize that onomastic reconstructions are < vývoj tvaru (vznikl z) always only hypothetical and often are not clear. Various adj. adjektivum types of evidence often lead to different results. Also the bav. bavorsky/é (bairisch) vernacular form sometimes increases the contraditions and bav.-slov. bavorsko-slovansky/é variability of the written evidence. Linguistics resolves this čes. česky/é problem with a critical evaluation of the sources, which PomJ pomístní jméno (Flurname) however provides a scope for manipulation and the appli- germ. germánsky/é cation of apriori judgements. In terms of the hydronyms indgerm. indogermánsky/é in the Cheb basin and in the Fichtel Mountains (Figs. 4,

214 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

6, 7), it is then suspicious if some linguists exclude from 1. In the hydronyms, nothing proves a more extensive and considerations the earliest written documents, which are closed linguistically Slavic area in northeast Bavaria and otherwise usually considered as “the family silver”. For the Cheb district in the 8th–9th centuries. some names, whose intrepretation would interest us, it is 2. In the Carolingian period, in which the majority of the thus possible to arrange the source evidence in a way that skeletal burial grounds fall, hence in the 8th–9th cen- we can categorise as Germanic, or Germanic-Early Ger- turies, it is possible to assume in all of the then settled man, and to Slavic forms (e.g. Fleißen, Röslau, Selb). For the northeast Bavarian regions, and also in the Cheb dis- settlement-historical reconstruction, it is not possible to use trict, the presence of bearers of the German language. etymologically unclear names; it is on the contrary necessary The question is to what extent among the elites, for the to start for instance with the hydronyms, whose interpre- large part clearly bilingual, or merchants, and to what tation is not connected with such fundamental problems. extent among the rural population. For an assessment of the linguistic situation in the Cheb 3. Only one (micro)region is proved, in which skeletal basin and in the Fichtel Mountains, the very likely presence burial grounds are registered and where linguistics also of several Germanic-Early German composite names with shows primary and very early Slavonic hydronyms. It /-aha/ (Sweinenaab, Swurbach, Wiesau, Wondreb) is import- is the territory of the upper River Main around Kulm- ant. They should have emerged already in the Germanic or bach and Grafendobrach. Nevertheless, at the latest in early German periods, but at the latest in the 9th century. the period of the skeletal burial grounds these Slavonic And at the very least, it is possible to expect from that time hydronyms were already integrated into German. the continual presence of the German language somewhere 4. The language substrate of the populace burying at skel- in the region. etal burial grounds of the Carolingian-Ottonian period The so-called Otnant deed provides an introduction to were certainly very diverse; sometimes naturally also the way to imagine the origin and continuity of such Ger- Slavonic, but at the time of their establishment and manic and Germanic-early German hydronyms (Fig. 10). usage everywhere and without exception at least part Based on that, we propose the following model, which is of the population spoke a German dialect. We judge in accord with the Upper Franconian settlement history: the German language among the rural population pre- 1. Long used mountainous communication corridors dominantly on the basis of the hydronyms naming also crossed many waterways, a number of which had ori- smaller waterways. entational or economic significance and were therefore 5. The small number or absence of Germanic-early German named. names with /-aha/ could be given either by the interven- 2. Such names thanks to the “mobile” bearers of German- tion of the Slavonic language and interruption of the ic and German languages could remain with continuity Germanic-German language continuity or with settle- until the high medieval period. At the same time, it is ment not starting until the turn of the 9th century, when not necessary to suppose the presence of long-term and names with /-aha/ were no longer productive. continuous settlement in the region. In spatially wider contexts, the contrast distribution of 3. At the time of the Slavonic language intervention, also Slavic hydronyms is very striking, which concentrate in the Slavonic equivalents of these earlier hydronyms likely submontane and mountainous terrains in the belt from also were created. the Thuringian Forest through the Fichtel Mountains to 4. These Slavonic equivalents usually disappeared without the Upper Palatine Forest, or the Ore Mountains (Fig. 5), a trace. We have an idea of their form only where they hence, to places, which were not settled predominantly pushed out the earlier hydronym and where they were until the 10th/11th–12th centuries. A striking concentra- later integrated back into German – hence in the Upper tion of Slavic names is created on the upper Saale and on Saale River basin and in West Bohemia. the upper River Rodach, where a continuous hydronomic 5. In the Cheb basin, in the Fichtel Mountains and in the framework forms. These areas are connected more or less north of the North Palatinate Uplands, part of the Ger- with Thuringia, where this Slavic hydronymic network con- manic and Germanic-early German hydronyms were tinues, but the Slavic hydronomyin the Fichtel Mountains, maintained by language continuity; primary Slavonic Upper Palatine Forest and partially also the Cheb basin has word formation was limited predominantly to smaller a different character. The Slavic names here are represented waterways, which lay outside the early medieval com- only individually and are interrupted not only by the com- munication corridors and which were not necessary to pound names with /-bach/, but also the earlier Germanic name newly until the general late medieval settlement and Germanic-German names. Relatively certain Slavic method. hydronyms then do not begin again consistently until east In terms of the resolution of the second question, of the brook Leibitsch/Liboc and stream Wondreb/Odravy. a short research of all of the northeast Bavarian hydronyms Considering that the Slavic hydronyms cannot be dated, it also allows a clearer view of the language relations in the is not possible to rule out their later origin in the 11th–12th period of the row burial grounds of the Carolingian-Otto- centuries, as is demonstrable in the case of the so-called nian period (Figs. 8–9). Their distribution strikingly covers Regnitzland around Hof in the upper Saale basin. the Germanic-German hydronyms with /-aha/, for which In conclusion, we remind that, in this article, the ques- a terminus ante quem 9th century is expected (Fig. 3). The tion of independent ethnic identities and the cultural testimony of both types of evidence hence agrees in the distinctiveness of the populace living according to the writ- question of the settlement approach. The area with skeletal ten sources of the Carolingian period “in terra sclavorum” burial grounds also shows an absence or only a small num- and labelled as “Moinvinidi et Radanzvinidi” is not resolved. ber of Slavonic hydronyms (Fig. 5). For the interpretation That remains reserved for another study (more recently e.g. of such a situation, a number of possibilities offer them- the articles in Bergmann, R. et al. 2007). However, a com- selves, nevertheless, which would need to be discussed in mon characteristic of these groups, living in one of many specific regional and archaeological contexts. The overall contact regions on the edges of the Frankish Empire, was balance within this study therefore must be limited to only hardly the ethnicity in our modern sense. (English by Sean the following points: M. Miller)

215 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Literatura Brather, S. 2004: Ethnische Interpretationen in der Früh- geschichtlichen Archäologie. Geschichte, Grundlagen Andersson, T. 2002: Nordische Ortsnamen aus germanischer und Alternativen. Ergänzungsbände zum Reallexikon Perspektive. Onoma 27, 95–120. der Germanischen Altertumskunde 42. Berlin – New Andraschke, J. 2007: Germanische Siedlungsnamen. In: York. R. Bergmann – G. Dippold – J. Haberstroh – Ch. Lange – Brather, S. – Kratzke, Ch. Hrsg. 2005: Auf dem Weg zum ‚Ger- W. Weiß (Hrsg.): Missionierung und Christianisierung mania Slavica‘-Konzept: Perspektiven von Geschichtswi- im Regnitz- und Obermaingebiet. Historischer Verein ssenschaft, Archäologie, Onomastik und Kunstgeschich- Bamberg, Schriftenreihe 41, 217–228. te seit dem 19. Jahrhundert. Geisteswissenschaftliches­ Anreiter, P. 1997: Zur Methodik der Namendeutung: mit Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas Beispielen aus dem Tiroler Raum. Innsbrucker Beiträge /GWZO/ 3. zur Kulturwissenschaft 101. Braun, H. 1938: Geschichte des Egerlandes. Sonderab- Arneth, K. – Eichler, E. 1966: Slawische Flurnamen in der druck aus: Wortgeographie des historischen Egerlandes ehemaligen Markgrafschaft Bayreuth. Jahrbuch für von Hermann Braun. Halle/Salle. fränkische Landesforschung 26, 179–198. Braun, H. 1956: Monumenta Redwitzensia Historica. Bach, A. 1953: Deutsche Namenkunde II. Deutsche Ortsna- Urkunden und Denkmäler zur Geschichte der Stadt men 1, 2. Grundriss der germanischen Philologie 18. Marktredwitz. Marktredwitz. Bachmann, M. 1924/25: Die Verbreitung der slavischen Braun, H. 1961: Das Egerland, das Stiftland und die Sech- Siedlungen in Nordbayern. Sitzungsberichte der phys.- sämter. Schriftenreihe des Volksbildungswerkes der -med. Sozietät Erlangen 56/57, 167–250. Stadt Marktredwitz. Marktredwitz. Bachmann, M. 1926: Die Verbreitung der slavischen Sie- Bretholz, B. 1921: Geschichte Böhmens und Mährens. I. Das dlungen in Nordbayern. Erlangen. Vorwalten des Deutschtums. Bis 1419. Reichenberg. Bandle, O. 1984: Zur Typologie der germanischen Flußna- Brückner, A. 1933: Zur slavisch-deutschen Namenkunde. men. In: L. – E. Edlund et al. (red.): Florilegium Nordi- Zeitschrift für Ortsnamenforschung 9, 193–209. cum. En bukett nordiska språk- och namnstudier tilläg- Brückner, A. 1933–34: Mischnamen. Slavia 12, 173–187. nade Sigurd Fries den 22 april 1984. Acta Universitatis Brückner, A. 1935: O nazwach miejscowych. Polska Akadem- Umensis. Umeå studies in the humanities 61, 18–29. ja Umiejętności, Rozprawy Wydziału Filologicznego Barth, R. 2012: Kulmbach. Stadt- und Altlandkreis. His- 44, 2. torischer Atlas von Bayern, Franken, Reihe I, 38. BSDS I: Eichler, E. – Greule, A. – Janka, W. – Schuh, R. 2001. München. BSDS II: Eichler, E. – Greule, A. – Janka, W. – Schuh, R. 2006. Belschner, M. – Krahe, H. 1944/1949: Süddeutsche Flußna- Bünz, E. 2007: Das Regnitzland um Hof im Hochmittel­ men. Beiträge zur Geschichte der deutschen Sprache alter – „terra incognita“ zwischen den Bistümern Bam- und Literatur 67 (1944), 371–386; 69 (1947), 483–492; berg und Naumburg. In: J. Urban (Hrsg.): Das Bistum 70 (1948), 454–479; 71 (1949), 470–479. Bamberg um 1007: Festgabe zum Millennium. Studien Belschner, M. 1943: Das Stromgebiet des Mains. Eine fluß- zur Bamberger Bistumsgeschichte 3, 202–231. namenkundliche Untersuchung, Handschrift Phil. Diss. Conde-Silvestre, J. C. – Pérez-Raja, D. 2011: Multilingualism, Julius-Maximilians-Universität, Würzburg. Social Network Theory, and Linguistic Change in the Bergmann, R. – Dippold, G. – Haberstroh, J. – Lange, Ch. – Transition from Old to Middle English. In: E. M. Tyler Weiß, W. 2007 Hrsg.: Missionierung und Christianisie- (ed.): Conceptualizing multilingualism in medieval rung im Regnitz- und Obermaingebiet. Historischer England, c. 800 – c. 1250. Studies in the Early Middle Verein Bamberg, Schriftenreihe 41. Ages 27, 239–254. Bergmann, R. 2004: Die Namen der Burgen der Schweinfur- Čornejová, M. 2009: Tvoření nejstarších českých místních ter Grafen am Obermain. In: E. Schneider – B. Schne- jmen: bohemika z 11.–13. století. Spisy Masarykovy idmüller (Hrsg.): Vor 1000 Jahren – Die Schweinfurter univerzity v Brně. Filozofická fakulta. Brno. Fehde und die Landschaft am Obermain 1003. Referate Debus, F. 2008: Namenforschung und Quellenkritik. Mit des wissenschaftlichen Kolloquiums am 4. und 5. Juli besonderer Berücksichtigung dialektaler Formen. Bei- 2003 in der Bibliothek Otto Schäfer in Schweinfurt. träge zur Namenforschung 43, 361–374. Schweinfurter Museumsschriften 118, 21–42. Debus, F. 2012: Namenkunde und Namengeschichte. Eine Besse, M. 2000: Toponymische Namenpaare in Sprach- Einführung. Berlin. grenzzonen. Namenkundliche Informationen 77/78, Demattio, H. 1998: Kronach. Der Altlandkreis. Historischer 13–39. Atlas von Bayern, Franken, Reihe I, 32. München. Bichlmeier, H. 2009a: Bairisch-österreichische Orts- und Dippold, G. 2007: Die Forschungsgeschichte und ihre Gewässernamen aus indogermanistischer Sicht. Beiträge Rezeption. In: R. Bergmann – G. Dippold – J. Haber- zur Ortsnamenforschung 46, 3–63. stroh – CH. Lange – W. Weiß (Hrsg.): Missionierung Bichlmeier, H. 2009b: Einige grundsätzliche Überlegungen und Christianisierung im Regnitz- und Obermainge- zum Verhältnis von Indogermanistik und voreinzel- biet. Historischer Verein Bamberg, Schriftenreihe 41, sprachlicher resp. alteuro päischer Namenkunde mit 13–22. einigen Fallbeispielen. Moderne Indogermanistik vs. Dittmaier, H. 1955: Das apa-Problem. Untersuchungen traditionelle Namenkunde, Teil 1. Namenkundliche eines westeuropäischen Namentypus. Bibliotheca Ono- Informationen 95/96, 173-208. mastica 1. Louvain. Bichlmeier, H. 2013: Zum sprachwissenschaftlichen Niveau Dowling, L. 1986: Language and Decadence in the Victorian der Forschungen zur‚ alteuropäischen Hydronymie’ – Fin de Siècle. Princeton. Eine Erwiderung auf eine Polemik. Acta Linguistica Eichler, E. 1958: Slawische Wald- und Rodungsnamen Lithuanica 68, 9-50. an Elbe und Saale. Beiträge zur Namenforschung 9, Blažek, V. 2009: Český onymický základ *třěb- v kontextu 286–310. slovanské toponomastiky a indoevropské etymologie. Eichler, E. 1962: Zur Etymologie und Struktur der sla- Acta onomastica 50, 48–62. wischen Orts- und Flußnamen in Nordostbayern.

216 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Wis­senschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Universi- Eichler, E. – Greule, A. – Janka, W. – Schuh, R. 2006: Beiträge tät Leipzig, Gesellschafts- und Sprachwissenschaftliche zur slavisch-deutschen Sprachkontaktforschung. II: Sie- Rei­he 11, 365–395. dlungsnamen im oberfränkischen Stadt- und Landkreis Eichler, E. 1963: Zur Geographie und Chronologie der sla- Bayreuth. Slavica. Monographien, Hand-, Lehr- und wischen Namen in Nordostbayern. Veröffentlichungen Wörterbücher 4. Heidelberg. des Instituts für Slawistik der Akademie der Wissen- Eichler, E. – Hengst, K. – Wenzel, W. 1986: Zur Entwicklung schaften Berlin 29, 81–87. des deutsch-slawischen onomastischen Sprachkontakt- Eichler, E. 1974: Phonologie und Lautsubstition. Dargestellt forschung. Abhandlungen der sächsischen Akademie am Ortsnamenmaterial. Abhandlungen der sächsischen der wissenschaften zu Leipzig. Philologisch-histo- Akademie der wissenschaften zu Leipzig. Philologisch- rische Klasse 71/2 = Onomastica Slavogermanica 15, -historische Klasse 66/1 = Onomastica Slavogermani- 19–35. ca 9, 13–16. Eichler, E. – Hilty, G. – Löffler, H. – Steger, H. – Zgusta, L. Eichler, E. 1976a: Sprachkontakte im Lichte der Onomastik. Hrsg. 1995/1996: Namenforschung / Name Studies / Les In: Beiträge zur Theorie und Geschichte der Eigennamen. noms propres. Ein internationales Handbuch zur Ono- Linguistische Studien, Reihe A 30. Berlin (Ost), 9–21. mastik / An International Handbook of Onomastics / Eichler, E. 1976b: Sprachkontakte in der Onomastik. Ono- Manuel international d’onomastique. Bd. 1–3. Hand- ma 20, 218–241. bücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft / Eichler, E. 1981: Sprachkontakte und Sprachebene in der Handbooks of Linguistics and Communication Science Onomastik. Abhandlungen der sächsischen Akademie 11/1–3. Berlin – New York. der wissenschaften zu Leipzig. Philologisch-historische Eichler, E. – Jakob, H. 1962a: Slawische Forst- und Flurna- Klasse 69/4 = Onomastica Slavogermanica 13, 7–19. men im Obermaingebiet. Wissenschaftliche Zeitschrift Eichler, E. 1982: Ergebnisse der Namenforschung im der Karls-Marx-Universität Leipzig, Gesellschafts- und ­deutsch-slawischen Berührungsgebiet. Berlin (Ost). Sprachwissenschaftliche Reihe 11/2, 283–294. Eichler, E. 1985: Beiträge zur deutsch-slawischen Namen­ Eichler, E. – Jakob, H. 1962b: Nachlese slawischer Flurna- forschung (1955–1981). Leipzig. men im Obermaingebiet. Abhandlungen der sächsischen Eichler, E. 1991: Ortsnamenschichten im Saale-Elbe-Gebiet.­ Akademie der wissenschaften zu Leipzig. Philologisch- In: E. Eichler (Hrsg.): Probleme der älteren Namen- -historische Klasse 71/2 = Onomastica Slavogermani- schichten. Leipziger Symposion, 21.–22. November ca 15, 79–82. 1989. Heidelberg, 53–58. Einhauser, E. 1989: Die Junggrammatiker. Ein Problem für Eichler, E. 1993: Lautersatzlehre und deutsch-slawische die Sprachwissenschaftsgeschichtsschreibung. Trier. Namenforschung. Zur Eindeutschung von altsorbisch Emmerich, W. 1937: Bemerkungen zur Besiedlung des ch- im Anlaut (dargestellt an Ortsnamen). In: K. Gut- Fichtelgebirges und seiner Vorlande. In: W. Emmerich schmidt – H. Kiepert – H. Rothe (Hrsg.): Slavistische (Hrsg.): Von Land und Kultur. Beiträge zur Geschichte Studien zum XI. Internationalen Slavistenkongreß in des mitteldeutschen Ostens, zum 70. Geburtstag Rudolf Preßburg-Bratislava. Bausteine zur slavischen Philolo- Kötzschkes. Leipzig, 116–139. gie und Kulturgeschichte A / NF11, 13–27. Emmerich, W. 1955: Das Hauptwegenetz des 11. Jahrhun- Eichler, E. 1993/2009: Slawische Ortsnamen zwischen Saale derts in den oberen Mainlanden und seine Grundlagen und Neiße. Ein Kompendium. Bd. 1–4. Bautzen. in karolingischer Zeit. Jahrbuch für fränkische Landes- Eichler, E. 1995/1996: Rec. Schütz 1994. Blätter für ober- forschung 15, 255–283. deutsche Namenforschung 32/33, 161–164. Endres, R. 1972: Die Rolle der Grafen von Schweinfurt in Eichler, E. 1998: Der westliche Peripherie des slavischen der Besiedlung Nordbayerns. Jahrbuch für fränkische Sprachgebietes. Zeitschrift für slavische Philologie 57, Landesforschung 32, 1–43. 269–280. Endres, R. 1987/88: Die Slawenfrage in Nordostbayern. Eichler, E. 1999: Zur sprachgeschichtlichen Stellung des Geschichte am Obermain 16, 39–49. Bayernslavischen. In: E. Hansack – W. Koschmal – Endres, R. 2004: Die Schweinfurter Fehde und ihre Folgen. N. Nübler – R. Večerka (Hrsg.): Festschrift für Klaus In: E. Schneider – B. Schneidmüller (Hrsg.): Vor 1000 Trost zum 65. Geburtstag. Die Welt der Slaven. Sammel- Jahren – Die Schweinfurter Fehde und die Landschaft bände 5. München, 57–62. am Obermain 1003. Referate des wissenschaftlichen Eichler, E. Hrsg. 2000/2004: Atlas altsorbischer Ortsnamen- Kolloquiums am 4. und 5. Juli 2003 in der Bibliothek typen. Studien zu toponymischen Arealen des altsorbis- Otto Schäfer in Schweinfurt. Schweinfurter Museum- chen Gebietes im westslawischen Sprachraum. Heft 1–5. sschriften 118, 117–132. Leipzig. Ettel, E. 2004: Beiträge zur Siedlungsgeschichte des Egerer Eichler, E. 2001: Historische Sprachräume zwischen Ostsee Kreises unter besonderer Berücksichtigung der Orts- und Adria im Mittelalter im Lichte der Onomastik. In: und Flurformen. Otnant-Gesellschaft für Geschichte F. Debus (Hrsg.): Namenkundliche Beiträge. Wolfgang P. und Kultur in der Euregio Egrensis. Quellen und Erör- Schmid zum 70. Geburtstag. Abhandlungen der Geistes- terungen 4. und sozialwissenschaftlichen Klasse 2001, Nr. 1, 19–45. Ettel, P. 2001: Karlburg – Roßtal – Oberammerthal. Studi- Eichler, E. 2007: Slavische Siedlungsnamen. In: R. Berg- en zum frühmittelalterlichen Burgenbau in Nordbayern: mann. – G. Dippold – J. Haberstroh – Ch. Lange – W. Grabungen des Bayerischen Landesamtes für Denkmal- Weiß (Hrsg.): Missionierung und Christianisierung im pflege (Bd. 1–3). Frühgeschichtliche und provinzialrö- Regnitz- und Obermaingebiet. Historischer Verein Bam- mische Archäologie 5, Veröffentlichung der Kommission berg, Schriftenreihe 41, 229–236. zur Vergleichenden Archäologie Römischer Alpen- und Eichler, E. – Greule, A. – Janka, W. – Schuh, R. 2001: Beiträge Donauländer. zur slavisch-deutschen Sprachkontaktforschung. I: Sie- Fastnacht, D. 2000: Ebermannstadt. Ehemaliger Landkreis dlungsnamen im oberfränkischen Stadt- und Landkreis Ebermannstadt. Historisches Ortsnamenbuch von Bay- Bamberg. Slavica. Monographien, Hand-, Lehr- und ern. Oberfranken 4. München. Wörterbücher 2. Heidelberg. Fastnacht, D. 2007: Staffelstein. Ehemaliger Landkreis

217 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Staffelstein. Historisches Ortsnamenbuch von Bayern. Greule, A. 1998a: Gewässernamenschichten in Nordostbay- Oberfranken 5. München. ern. In: P. Ernst – F. Patocka (Hrsg.): Deutsche Sprache Fishman, J. A. – García, O. eds. 2010: Handbook of Lan- in Raum und Zeit. Festschrift für Peter Wiesinger zum guage & Ethnic Identity, Vol. I, II. Oxford. 60. Geburtstag, Wien, 371–378. Fischer, G. 1941: Die Flurnamen des Gerichtsbezirkes Eger. Greule, A. 1998b: Ortsnamenschichten in Nordostbayern. Sudetendeutsches Flurnamen, Buch 4. Reichenberg. Onomastica Slavogermanica 23, 69–76. Fischer, R. 1940: Zur Namenkunde des Egerlandes. Die Greule, A. 2003: Flurnamenforschung als Gewässernamen- slawischen Ortsnamen des Egerlandes und ihre Auswer- forschung. Pläydoyer für ein Historisch-etymologisches tung für die Lautlehre und Siedlungsgeschichte. For- Gewässernamenbuch von Thüringen. In: E. Meineke schungen zur sudetendeutschen Heimatkunde. Allge- (Hrsg.): Perspektiven der thüringischen Flurnamenfor- meine Reihe 9. schung, 187–201. Fischer, R. 1952: Probleme der Namenforschung an Orts- Greule, A. 2006: Gewässernamenforschung – Rückblick und und Flurnamen im westlichen Böhmen und in seiner Ausblick. Namenkundliche Informationen 89/90, 13–29. Nachbarschaft. Leipzig. Greule, A. 2009a: Die ältesten Ortsnamenschichten in Fischer, R. E. 1996: Die Gewässernamen Brandenburgs. Thüringen. In: H. Castritius – D. Geuenich – M. Werner Brandenburgisches Namenbuch 10. Berlin. (Hrsg.): Die Frühzeit der Thüringer. Archäologie, Spra- Fischer, R. E. et al. 1996: Die Gewässernamen Brandenburgs. che, Geschichte. Ergänzungsbände zum Reallexikon Brandenburgisches Namenbuch 10. Weimar. der Germanischen Altertumskunde 63, 103–118. Frank, H. – Oelwein, C. – Schuh, R. 2002: Sulzbach-Rosen- Greule, A. 2009b: Spuren der Vorzeit: Die Flussnamen Sach- berg. Ehemaliger Landkreis Sulzbach-Rosenberg. His- sen-Anhalts und andere Namengeschichten. In: A. Gre- torisches Ortsnamenbuch von Bayern. Oberpfalz 2. ule – M. Springer (Hrsg.): Namen des Frühmittelalters München. als sprachliche Zeugnisse und als Geschichtsquellen. García, O. 2010: Languaging and Ethnifying. In: J. A. Fis- Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen hman – O. García (eds.): Handbook of Language & Altertumskunde 66, 145–158. Ethnic Identity, Vol. I. Oxford, 519–534. Greule, A. 2014: Deutsches Gewässernamenbuch. Etymolo- George, D. 2008: Lichtenfels. Ehemaliger Landkreis Lich- gie der Gewässernamen und der dazugehörigen Gebi- tenfels. Historisches Ortsnamenbuch von Bayern. ets-, Siedlungs- und Flurnamen. Berlin – Boston. Oberfranken 6. München. Greule, A. – Janka, W. – Schuh, R. 2005: Der Gewässername Gierach, E. 1925: Ein Steinfund mit Runen bei Asch? Wondreb. In: A. Greule – W. Janka – M. Prinz (Hrsg.): Sudeta. Zeitschrift für Vor- und Frühgeschichte 1, Gewässernamen in Bayern und Österreich. 3. Kolloqui- 145–146. um des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Goebl, H. – Nelde, P.H. – Starý, Z. – Wölck, W. Hrsg. 1996: Namenforschung, Regensburg, 27.–28. Februar 2004. Kontaktlinguistik / Contact Linguistics / Linguistique Regensburger Studien zur Namenforschung 1, 75–83. de contact. Ein internationales Handbuch zeitgenössis- Greule, A. – Janka, W. 2008: Der Gewässer- und Siedlungsna- cher Forschung / An International Handbook of Con- me Luhe. Acta onomastica 49, 125–130. temporary Research / Manuel international des recher- Greule, A. – Janka, W. 2006: Der Gewässer- und Siedlungsna- ches contemporaines. 1. Handbücher zur Sprach- und me Pfreimd. Acta onomastica 47, 206–214. Kommunikationswissenschaft / Handbooks of Lingui- Greule, A. – Janka, W. 2013: Drei alte Gewässer- und Sie- stics and Communication Science 12/1. Berlin – New dlungsnamen in der Oberpfalz: Luhe, Pfatter, Pfre- York. imd. In: K. Simbeck – W. Janka (Hrsg.), Namen in Gradl, H. 1890–92: Die Ortsnamen am Fichtelgebirge und in Altbayern. Gesammelte Beiträge zu Ehren von Josef dessen Vorlanden. Archiv für Geschichte und Alterthum- Egginger und Günter Schneeberger, Regensburg 2013, skunde von Oberfranken 18, 1, 1–177; 18, 3, 81–179. 91–110. Greule, A. 1985: Überblick über Geschichte und Typen der Gross, U. 1986: „Terra sclavorum“ in Süddeutschland. deutschen Gewässernamen. In: W. Besch – A. Betten – Archäologie in Deutschland 1991, 2, 33–37. O. Reichmann – S. Sonderegger (Hrsg.): Sprach- Guttenberg, E. Frhr. v. 1927: Die Territorienbildung am geschichte. Ein Handbuch zur Geschichte der deut- Obermain. I. und II. Teil. Berichte über Bestand und schen Sprache und ihrer Forschung, 2142–2148. Wirken des Historischen Vereins zu Bamberg 79 (1927), Greule, A. 1986: Der hydronymische Namenwechsel. In: I–XVII, 1–539. R. Schützeichel (Hrsg.): Ortsnamenwechsel, Bamberger Gütter, A. 1960: Die Ascher Mundart. Freiburg. Diss. Ger- Symposion 1.–4. Oktober 1986, 312–322. manistik 1, 293–294. Greule, A. 1996a: Gewässernamen: Morphologie, Benen- Gütter, A. 1962: Asch (Westsudetenland). Lautbibliothek nungsmotive, Schichten. In: E. Eichler – G. Hilty – der deutschen Mundarten 27. H. Löffler – H. Steger – L. Zgusta (Hrsg.): Namenfor- Gütter, A. 1963a: Lauterbach (Kaiserwald). Lautbibliothek schung / Name Studies / Les noms propres. Ein inter- der deutschen Mundarten 29. nationales Handbuch zur Onomastik / An International Gütter, A. 1963b: Graslitz (Westsudetenland). Lautbiblio- Handbook of Onomastics / Manuel international d’ono- thek der deutschen Mundarten 30. mastique. Bd. 2. Handbücher zur Sprach- und Kommu- Gütter, A. 1971: Nordbairischer Sprachatlas. München. nikationswissenschaft, Bd. 11.2., 1535–1539. Gütter, A. 1984b: (Beitrag von Adolf Gütter) In: A. Busl – Greule, A. 1996b: Namen von Flußsystemen am Beispiel des M. Steinberger et al.: Chronik des Marktes Wiesau, Mains. In: E. Eichler – G. Hilty – H. Löffler – H. Steger – 40–41. I. Zgusta (Hrsg.): Namenforschung / Name Studies / Gütter, A. 1988: Der Name der Stadt Marktleuthen im Fich- Les noms propres. Ein internationales Handbuch zur telgebirge. Archiv für Geschichte von Oberfranken 68, Onomastik / An International Handbook of Onomas- 221–228. tics / Manuel international d’onomastique. Bd. 2. Hand- Gütter, A. 1989a: Einstämmige germanische Gewässerna- bücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, men im Norden des einstigen bairischen Nordgaus. Bei- Bd. 11.2., 1548–1553. träge zur Namenforschung, NF, 24, 57–84.

218 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

Gütter, A. 1989b: Der Flußname Röslau (Fichtelgebirge). Hasil, J. 2010: Raně středověké osídlení Chebska. Studia Beiträge zur Namenforschung, NF, 24, 85–91. mediaevalia Pragensia 9, 7–73. Gütter, A. 1989c: Germanisch-frühdeutsche Ortsnamen Häusler, I. 2004: Der Beitrag des slavischen Siedlungsträ- im Oberegergebiet, vor allem im Bereich um Thiers­ gers zur Raumerschließung in der Oberpfalz – eine heim – Arzberg – Schirnding. Archiv für Geschichte von historisch-geographische­ Analyse. In: R. Ehrig – D. J. Oberfranken 69, 40–48. Manske – E. Werner (Hrsg.): Regensburger Beiträge Gütter, A. 1991: Der Flur- und Ortsname „Prex“. Archiv für zur Regionalgeographie und Raumplanung 9, 1–175. Geschichte von Oberfranken 71, 99–100. Hejna, A. 1971: Archeologický výzkum a počátky sídlištní- Gütter, A. 1997: Was bedeutet der Name des Ortes Nagel ho vývoje Chebu a Chebska II. Památky archeologic- im Fichtelgebirge? Archiv für Geschichte von Oberfran- ké 62, 488–550. ken 77, 129–131. Hemmerle, J. 1962: Erörterungen zur Frühgeschichte des Gütter, A. 1999: Der Flußname „Eger“, der Raumname „Ege- Egerlandes und seiner Besiedlung. Bohemia 3, 112–136. re“ und das frühdeutsche Namengut im Nordteil des Hengst, K. 1981: Zur Integration slawischer Toponyme einstigen bairischen Nordgaues. Archiv für Geschichte ins Deutsche. Abhandlungen der sächsischen Akade- von Oberfranken 79, 9–22. mie der wissenschaften zu Leipzig. Philologisch-histo- Gütter, A. 2000: Die Gewässernamen „Trewina“ und rische Klasse 69/4 = Onomastica Slavogermanica 13, „Kössein“ und die Besiedlung des Gebietes um Mark- 21–42. tredwitz. Archiv für Geschichte von Oberfranken 80, Hengst, K. 1985: Sprachkontakt und Entlehnungsprozeß. 41–50. Ergebnisse der toponomastischen Analyse im deutsch- Gütter, A. 2001: Die -aha-Namen im Nordteil des einsti- -slawischen Berührungsgebiet. Zeitschrift für Slawis- gen bairischen Nordgaues. In: R. Bauer – R. Schuht – tik 30, 809–821. A. Greule – A. Schmid (Hrsg.): Nominum Gratia. Na­ Hengst, K. 1986: Integrationsprozeß und toponymische menforschung in Bayern und Nachbarländern. Festgabe Varianten – Namenvarianten bei der Integration sla- für Wolf-Armin Frhr. v. Reitzenstein zum 60. Geburt- wischer Toponyme ins Deutsche. Abhandlungen der stag. München, 89–97. sächsischen Akademie der wissenschaften zu Leipzig. Gütter, A. 2003: Zur Chronologie des Primärumlauts von /a/ Philologisch-historische Klasse 71/2 = Onomastica Sla- im Altoberdeutschen, vor allem im Altbairischen. Beit- vogermanica 15, 55–62. räge zur Geschichte der deutschen Sprache und Litera- Hengst, K. 1991: Namenschichten und Namenüberlie- tur 125, 1–23. ferung. In: E. Eichler (Hrsg.): Probleme der älteren Haberlah-Pohl, A. 2012: Münchberg. Der Altlandkreis. His- Namenschichten. Leipziger Symposion, 21.–22. Novem- torisches Atlas von Bayern, Franken, Reihe I. München, ber 1989. Heidelberg, 59–66. 39. Hengst, K. 1996: Namen in Sprachaustausch: Slavisch. In: Haberstroh, C. Hrsg.: Das frühmittelalterliche Gräberfeld E. Eichler – G. Hilty – H. Löffler – H. Steger – L. Zgus- von Wirbenz, Gde. Speichersdorf. Kataloge der archäo- ta (Hrsg.): Namenforschung / Name Studies / Les noms logischen Staatssammlung München 30. propres. Ein internationales Handbuch zur Onomastik Haberstroh, J. 2000: Germanische Funde der Kaiser- und / An International Handbook of Onomastics / Manuel Völkerwanderungszeit aus Oberfranken. Materialhefte international d’onomastique. Bd. 2. Handbücher zur zur bayerischen Vorgeschichte. Reihe A – Fundinventa- Sprach- und Kommunikationswissenschaft, Bd. 11.2. re und Ausgrabungsbefunde. Kallmünz / Opf. Berlin – New York, 1007–1011. Haberstroh, J. 2004: Radiokarbonanalysen am Skelettmate- Hengst, K. 2001: Irrungen zum Erbe der Mainwenden – rial frühmittelalterlicher Grabfunde Oberfrankens. Zur eine onomastische Korrektur. In: R. Bauer – R. Schuh – Chronologie des 7. bis 11. Jahrhunderts in Nordostbay- A. Greule – A. Schmid (Hrsg.): Nominum Gratia. ern. In: C. Haberstroh (Hrsg.): Das frühmittelalterliche Namenforschung in Bayern und Nachbarländern. Fest- Gräberfeld von Wirbenz, Gde. Speichersdorf. Kataloge gabe für Wolf-Armin Frhr. v. Reitzenstein zum 60. Ge- der archäologischen Staatssammlung München 30, ­burtstag. München, 77–88. 29–39. Hengst, K. 2007: Zur Frühgeschichte des Orla-Gaues Haberstroh, J. 2004: Siedlungsgeschichtliche Entwicklung aus sprachhistorischer Sicht. In: P. Sachenbacher – im frühmittelalterlichen Franken aus archäologischer H.-J. Beier (Hrsg.): Der Orlagau im frühen und hohen Sicht. In: J. Merz – R. Schuh (Hrsg.): Franken im Mitte- Mittelalter. Beiträge zur Frühgeschichte und zum Mitte- lalter. Francia orientalis, Franconia, Land zu Franken. lalter Ostthüringens 3, 51–64. Raum und Geschichte. München, 3–24. Hengst, K. 2008: Gedanken zur Erklärung des tschechischen Haberstroh, J. 2007: Siedlungsgeschichtliche Grundzüge aus Ortsnamens Cheb. Onomastica Slavogermanica 25, archäologischer Sicht bis zur Eingliederung in das Frän- 51–57. kische Reich. In: R. Bergmann – G. Dippold – J. Haber- Hengst, K. 2010: Gera und nördliches Vogtland aus spra- stroh – Ch. Lange – W. Weiß (Hrsg.): Missionierung und chhistorischer Sicht. In: H. – J. Beier – P. Sachenbacher Christianisierung im Regnitz- und Obermaingebiet. His- (Hrsg.): Gera und das nördliche Vogtland im hohen torischer Verein Bamberg, Schriftenreihe 41, 161–178. Mittelalter. Beiträge zur Frühgeschichte und zum Mitte- Hardt, M. 2007: Oberfranken im frühen und hohen Mitte- lalter Ostthüringens 4, 17–34. lalter. In: P. Sachenbacher – H.-J. Beier (Hrsg.): Der Hensch, M. 2004: Burg Sulzbach (Opf.). „Hauptsitz“ der Orlagau im frühen und hohen Mittelalter. Beiträge zur Nordgaugrafen des 9. bis frühen 11. Jahrhunderts? Eine Frühgeschichte und zum Mittelalter Ostthüringens 3, archäologisch-historische Quellenkritik. In: E. Schnei- 173–184. der – B. Schneidmüller (Hrsg.): Vor 1000 Jahren – Die Harnisch, F. 1983: Die Erforschung der norbairischen Schweinfurter Fehde und die Landschaft am Obermain Mundart von den Anfängen bis 1980. Eine forschungs- 1003. Referate des wissenschaftlichen Kolloquiums geschichtliche Bestandsaufnahme mit annotierter Bib- am 4. und 5. Juli 2003 in der Bibliothek Otto Schäfer liographie. Zeitschrift für Dialektologie und Linguistik, in Schweinfurt. Schweinfurter Museumsschriften 118, Beihefte 43. 117–132.

219 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Hensch, M. 2013: Zur Struktur herrschaftlicher Kernräume Kahl, H.-D. 2006: Alladorf und die Slawen. Eine Ortschaft zwischen Regensburg und Forchheim in karolingischer, der nördlichen Frankenalb als Brennpunkt von Grund- ottonischer und frühsalischer Zeit. In: P. Ettel – L. Wer- problemen des oberfränkischen Frühmittelalters. Zeit- ther (Hrsg.): Zentrale Orte und zentrale Räume des schrift für bayerische Landesgeschichte 69, 809–841. Frühmittelalters in Süddeutschland: Tagung des Römis- In: H.-D. Kahl 2011: Heidenfrage und Slawenfrage im ch-Germanischen Zentralmuseums Mainz und der deutschen Mittelalter. Ausgewählte Studien 1953–2008. Friedrich-Schiller-Universität Jena vom 7.–9. 10. 2011 East Central and Eastern Europe in the Middle Ages 4, in Bad Neustadt an der Saale. Regensburg, 267–308. 43–78. Hengst, K. 2013: Die Namen von Städten in Nordwest- Käubler, R. 1935: Die ländlichen Siedelungen des Egerlan- -Böhmen nördlich der Ohře/Eger vom 12. bis 16. Jahr- des. Leipzig. hundert. In: D. Kremer – D. Kremer (Hrsg.): Die Stadt Käubler, R. 1958: Das Alter der deutschen Besiedlung des und ihre Namen, 2. Teilband. Onomastica Lipsiensia, Egerlandes. Ein Beitrag zur frühgeschichtlichen Geo- Leipziger Untersuchungen zur Namenforschung 9, graphie. Göttinger geographische Abhandlungen 20. 85–109. Konrad, R. 1988: Slawische Flurnamen in Oberfranken, Hermann, E. 1931: Lautgesetze und Analogie. Abhandlun- Tagung zum Forschungsprojekt „Erfassung der Flurna- gen der Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen. men in Bayern“. München. Philologisch-historische Klasse, Neue Folge Bd. 23, 3. Konrad, R. 2012: Otnant von Eschenau: ein salischer Reich- Hickey, R. ed. 2010: The Handbook of Language Contact. sministerialer in Nordostbayern. Bericht des Historis- Blackwell Handbooks in Linguistics. Chichester. chen Vereins für die Pflege der Geschichte des ehemali- Höllerich, R. 1977: Rehau – Selb. Ehemaliger Landkre- gen Fürstbistums Bamberg 148, 45–71. is Rehau und ehemals kreisfreie Stadt Selb. Historis- Koss, G. 2002: Namenforschung. Eine Einführung in die ches Ortsnamenbuch von Bayern. Regierungsbezirk Onomastik. Tübingen. Oberfranken 3. München. Krahe, H. 1962: Die Struktur der alteuropäischen Hydro- Hornung, M. 1986: Primus Lessiak. Zu seinem 50. Todestag nymie. Akademie der Wissenschaften und der Literatur. am 26. Jänner 1987. Abhandlungen der sächsischen Aka- Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftliche demie der wissenschaften zu Leipzig. Philologisch-his- Klasse, Jhg. 1962, Nr. 5. torische Klasse 71/2 = Onomastica Slavogermanica 15, Krahe, H. 1964: Unsere ältesten Flussnamen. Wiesbaden. 9–18. Krahe, H.1949/54: Alteuropäische Flußnamen. Beiträge Jakob, H. 1982: Der Klotzgau – ein slawischer Kleingau am zur Namenforschung 1 (1949/50), 24–51, 247–266; Rande der Fränkischen Alb. Zeitschrift für Archäolo- 2 (1950/51), 113–131, 217–237 (znovu 1977 In: H. Ste- gie 16, 95–112. ger (Hrsg.): Probleme der Namenforschung im deutsch- Jakob, H. 1984: Die Wüstungen der Obermain-Regnitz- sprachigen Raum. Darmstadt, 39–97. -Furche und ihrer Randhöhen vom Staffelberg bis zur Kranzmayer, E. 1934: Zur Ortsnamenforschung in Grenz­ Ehrenbürg. Zeitschrift für Archäologie des Mittel­ land. Zeitschrift für Ortsnamenforschung 10, 105–148. alters 12, 73–144. Kranzmayer, E. 1956: Historische Lautgeographie des Janka, W. 2001: Slavisch-deutscher Sprachkontakt in Nor- ge­samtbairischen Dialektraumes. Wien. dbayern. Vorstellung des Forschungsprojekts „Bavaria Kratschmann, M. 1935: Die Ortsnamen des politischen Slavica“. Onoma 36, 111–123. Bezirkes­ Eger, nepubl. rkp. dizertační práce, Deutsche Janka, W. 2002: Slavische Gewässernamen in Siedlungsna- Universität in Prag, Prag. men des Bayerischen Waldes. In: P. Anreiter – P. Ernst – Kropp, P. 1900: Römische Funde aus Rommersreuth im I. Hausner (Hrsg.): Namen, Sprachen und Kulturen / Egerlande. Unser Egerland 13, 37. Imena, Jeziki in Kulture. Festschrift für Heinz Dieter Kubů, F. 1997: Štaufská ministerialita na Chebsku. Cheb. Pohl zum 60. Geburtstag. Wien, 405–422. Küss, T. 2013: Die älteren Diepoldinger als Markgrafen Janka, W. 2002–2003: Die Siedlungsnamen des Marktes in Bayern (1077–1204). Adlige Herrschaftsbildung im Eschlkam I–II. Beiträge zur Geschichte im Landkreis Hochmittelalter. Münchner Beiträge zur Geschichtwi- Cham 19, 5–20; 20, 7–21. ssenschaft 8. Janka, W. 2003: Zur Problematik der „slavisch-deutschen Lamprecht, A. 1986: Hláskosloví. In: A. Lamprecht – Mischnamen“ in Nordbayern. In: P. Anreiter – G. Plan- D. Šlosar – J. Bauer: Historická mluvnice češtiny. Praha, gg (Hrsg.): Namen in Grenzregionen. Tagungsband des 25–128. internationalen onomastischen Symposiums in Klin- Leipoldt, J. 1927: Die Geschichte der ostdeutschen Koloni- genthal / Elsass (7.–11. 5. 2001). Beihefte zur Österrei- sation im Vogtland auf der Grundlage der Siedlungsfor- chischen Namenforschung 3, 33–41. menforschung. Mitteilungen des Vereins für vogtländis- Janka, W. 2007: Slawische Siedlung in Nordostbayern che Geschichte und Altertumskunde zu Plauen i.V auf 6.–12. Jahrhundert. In: Riepertinger et al. (Hrsg.), Bay- die Jahre 1927/28, 36. Jahresschrift 1928, 1–215. ern-Böhmen: 1500 Jahre Nachbarschaft. Katalog zur Lessiak, P. 1903: Die Mundart von Perneeg in Kärnten. Bei- Bayerischen Landesaustellung 2007, Zwiesel, 25. Mai träge zur Geschichte der deutschen Sprache und Litera- bis 14. Oktober 2007. Augsburg, 126–128. tur 28, 1–227. Janka, W. 2008: Ortsnamenforschung im Raum Kemnath: Lessiak, P. 1933: Beiträge zur Geschichte des deutschen Ergebnisse und Perspektiven. In: M. Neubauer – Konsonantismus. Schriften der philosophischen Fakul- R. Schön – B. Thieser (Hrsg.): Kemnath. 1000 Jahre … tät der deutschen Universität in Prag 14. und mehr. Pressath, 95–106. Lessiak, P. 1983a/1933: [Über lautliche Veränderungen]. Jankowsky, K. 1972: The Neogrammarians. A re-evaluation In: P. Wiesinger, P. (Hrsg.): Die Wiener Dialektologis- of their place in the development og linguistic science. che Schule. Grundsätzliche Studien aus 70 Jahren For- Janua Linguarum, Studia memoriae Nicolai van Wijk schung. Wiener Arbeiten zur germanischen Altertum- dedicata, Series minor 116. skunde und Philologie 23, 101–111. Jiskra, Z. 2001: Jména vodních toků ve Smrčinách. Acta Lessiak, P. 1983b/1910: Alpendeutsche und Alpenslawen onomastica 2001, 97–103. in ihren sprachlichen Beziehungen. In: P. Wiesinger

220 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

(Hrsg.): Die Wiener Dialektologische Schule. Grund- Muggenthaler, H. 1928: Besprechung von M. Bachmann, sätzliche Studien aus 70 Jahren Forschung. Wiener Die Verbreitung der slavischen Siedlungen in Nordbay- Arbeiten zur germanischen Altertumskunde und Philo- ern. Zeitschrift für Ortsnamenforschung 4, 199. logie 23) Wien, 249–263. Müller, W. 1939: Das Slawenbild der ostfränkischen Liewehr, F. 1932–1933: Zur Namen der Wondreb. Germano- Geschichtsschreiber an der Wende zum 19. Jahrhundert. slavica 2, 551–553. Blätter für deutsche Landesgeschichte 85, 3–23. Liewehr, F. 1934: Beiträge zur slawischen Orts- und Flußna- Nitz, H.-J. 1991: Mittelalterliche Raumerschließung und menforschung. Franz Spina zum 65. Geburtstag. Zeit- Plansiedlung in der westlichen regio Egere als Teil des schrift für slavische Philologie 11, 369–378. historischen Nordwaldes. Oberpfälzer Heimat 35, 7–55. Liewehr, F. 1959: Recenze: Rudolf Fischer, Probleme der Pfaffenberger, .S 2008: Eine hochmittelalterliche Wüstung Namenforschung an Orts- und Flurnamen im westlichen bei Lohnsitz, Stadt Tirschenreuth. Beiträge zur Archäo- Böhmen und in seiner Nachbarschaft. Leipzig: Biblio- logie in der Oberpfalz und Regensburg 8, 357–378. graphisches Institut 1950. Deutsche Literaturzeitung für Pfanner, J. 1965: Historisches Ortsnamenbuch von Bayern. Kritik der internationalen Wissenschaft 80, 130–137. Regierungsbezirk Oberfranken. 2: Landkreis Pegnitz. Losert, H. 1993: Die früh- bis hochmittelalterliche Keramik München. in Oberfranken. Zeitschrift für Archäologie des Mitte- Pleintinger, A. 2008: Die Gewässernamen im Bereich der obe- lalters, Beiheft 8. ren Eger. Eine onomastische Untersuchung. München. Losert, H. 2007: Ansätze ethnischer Deutung archäologis- Pohl, W. – Mehofer, M. Hrsg. 2010: Archaeology of Identity – cher Sachkultur. In: Bergmann, R. – Dippold, G. – Archäologie der Identität. Forschungen zur Geschichte Haberstroh, J. – Lange, Ch. – Weiß, W. 2007 (Hrsg.): des Mittelalters 17. Missionierung und Christianisierung im Regnitz- und Pohl, W. – Zeller, B. Hrsg. 2012: Sprache und Identität im Obermaingebiet. Historischer Verein Bamberg, Schrif- frühen Mittelalter. Forschungen zur Geschichte des tenreihe 41, 139–160. Mittelalters 20. Losert, H. 2009: Moinvinidi, Radanzvinidi und Nabavinida. Pokorny, S. 2002: Der Name Creußen. Ein Beitrag zur Geschichte und Archäologie der Slawen in Bayern. In: 1000-Jahr-Feier der Stadt Creußen. Mit einem Exkurs F. Biermann (Hrsg.): Siedlungsstrukturen und Burgen über die Namen Spehteshart, Speinshart und Spessart. im westslawischen Raum: Beiträge der Sektion zur sla- Archiv für Geschichte von Oberfranken 82, 35–44. wischen Frühgeschichte der 17. Jahrestagung des Mittel- Pokorny, S. 2005: Der Gewässername Creußen. In: A. Greu­ und Ostdeutschen Verbandes für Altertunmsforschung le (Hrsg.), Gewässernamen in Bayern und Österreich: in Halle an der Saale, 19. bis 21. März 2007. Beiträge 3. Kolloquium des Arbeitskrieses für bayerisch-österrei- zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 52, 219–294. chische Namenforschung, Regensburg, 17./28, Februar Lübke, Ch. 2009: Germania Slavica – Die Entstehung 2004, 123–136. eines historiographischen Konzeptes in der deutschen Pöllath, R. 2002: Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nor- Geschichtswissenschaft. In: J. Staecker (Hrsg.): The dostbayern. Eine archäologisch–historische Interpreta- reception of Medieval Europe in the Baltic Sea Region: tion mit der Vorlage der Ausgrabungen von K. Schwarz papers of the XIIth Visby Symposium held at Gotland in Weismain und Thurnau-Alladorf. I (= Text), II University. Acta Visbyensia 12, 381–396. (= Abbildungen, Listen, Literatur), III (= Katalog), IV Lüdtke, H. Hrsg. 1980: Kommunikationstheoretische Grun- (= Tafeln). München. dlagen des Sprachwandels. Grundlagen der Kommuni- Profous, A. 1947: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, kation. Berlin – New York. původní význam a změny. I (A–H). Praha. Marshall, J. 2004: Language Change and Sociolinguistic. Profous, A. 1951: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, Rethinking Social Networks. Palgrave Macmillan Stu- původní význam a změny. III (M–P). Praha. dies in Language Variation. Basingstoke – New York. Reitzenstein, W.-A. Frhr. v. 1991: Lexikon bayerischer Ortsna- Matúšová, J. 1996: Ortsnamen in mehrsprachigen Län- men. München. dern und Regionen: deutsch/slavisch . In: E: Eichler – Reitzenstein, W.-A. Frhr. v. 1991/92: Ortsnamen mit Windis- G. Hilty – H. Löffler – H. Steger – L. Zgusta (Hrsg.): ch/Winden in Bayern. Blätter für oberdeutsche Namen- Namenforschung / Name Studies / Les noms propres. forschung 28/29, 3–76. Ein internationales Handbuch zur Onomastik / An Rogler, J. R. 1925: Der Prexer Steinfund. Unser Eger- International Handbook of Onomastics / Manuel inter- land 29, 124–125. national d’onomastique. Bd. 2. Handbücher zur Sprach- Rogler, J. R. 1961: Die Orts- und Flurnamen des Ascher Bez- und Kommunikationswissenschaft, Bd. 11.2. Berlin – irkes. München-Feldmoching. New York, 1420–1426. Salač, V. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech. 8. Doba Meynen, E. – Schmithüsen, J. Hrsg. 1953/1962: Handbuch římská a stěhování národů. Praha. der naturräumlichen Gliederung Deutschlands. (9 Lie- Sandnes, B. 1997: Describing language contact in place- ferungen, 8 Büchern, aktualizovaná mapa 1 : 1 000 000 -names. In: R. Coates – P. Cavill (eds.): Language con- s přehledem hlavních jednotek 1960). Remagen – Bad tact in the place-names of Britain and Ireland. The Eng- Godesberg.­ lish Place-Name Society. Extra Series. Vol. 3, 123–135. Milroy, L. 1987: Language and social networks. Language Schejbalová, Z. – Gregor, T. – Fikrle, M. 2013: Nové výsled- in society 2. ky rentgenové fluorescenční analýzy souboru kovových Milroy, L. 2006: Social networks. In: J. K. Chambers – šperků z Chebska. Archaeologia historica 38, 631–642. P. Trudgill – N. Schilling-Estes (eds.), The Handbook of Schlimpert, G. 1972: Zur Struktur und Semantik altpolabis- Language Variation and Change. Blackwell Handbooks cher Gewässernamen in Brandenburg. Zeitschrift für in Linguistics, Malden – Oxford – Carlton, 549–572. Slawistik 17, 441–451. Muggenthaler, H. 1924: Kolonisatorische und wirtschaft- Schmid, P. W. 1995: Alteuropäische Gewässernamen. In: liche Tätigkeit eines deutschen Zisterziensklosters im E. Eichler – G. Hilty – H. Löffler – H. Steger – L. Zgus- XII. und XIII. Jahrhundert. Deutsche Geschichtsbüche- ta (Hrsg.): Namenforschung / Name Studies / Les noms rei 2. propres. Ein internationales Handbuch zur Onomastik /

221 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

An International Handbook of Onomastics / Manuel Verlag v. R. Oldenbourg, München–Berlin, 1931, XVI international d’onomastique. Bd. 1–3. Handbücher u. 508 S. Mitteilungen des Österreichischen Instituts für zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft, Bd. 11. Geschichtsforschung 47, 489–492. 1.–3., 756–761. Sturm, H. 1952: Eger. Geschichte einer Reichstadt. Bd. 2. Schmid, W. P. 1994: Linguisticae Scientiae Collectanea. Aus- Augsburg. gewählte Schriften. Berlin – New York. Sturm, H. 1970: Tirschenreuth. Historischer Atlas von Bay- Schmiedel, W. 1973: Landkreise Ebern und Hofheim. His- ern, Altbayern, Reihe I, 21. München. torisches Ortsnamenbuch von Bayern. Unterfranken 2. Sturm, H. 1974: Die Anfänge der Grundherrschaft Ebnath. München. Oberpfälzer Heimat 18, 125–136. Schneider, G. 1973: Zum Begriff des Lautgesetzes in der Sturm, H. 1981: Districtus Egranus. Eine ursprünglich bay- Sprachwissenschaft seit den Junggrammatikern. Tübin- erische Region. Historischer Atlas von Bayern, Altbay- ger Beiträge zur Linguistik 46. ern, Reihe II, 1. München. Schuh, R. 1979: Gunzenhausen. Ehemaliger Landkreis Šebesta, P. 2013: Geneze nejstarších kostelů v Chebu. Gunzenhausen. Historisches Ortsnamenbuch von Bay- Archaeologia historica 38/1, 291–308. ern. Mittelfranken 5. München. Šimák, J. V. 1938: Středověká kolonizace v zemích českých. Schuh, R. 1989: Die Besiedlung der Oberpfalz im Spiegel České dějiny I/5. Praha. der Ortsnamen. In: K. Ackermann – G. Girisch (Hrsg.): Šimek, E. 1955: Chebsko – dnešní nejzápadnější slovan- Gustl Lang. Leben für die Heimat. Weiden, 158–184. ské území – v staré době. Spisy Masarykovy university Schuh, R. 2004: Die germanisch-deutsche und slawische v Brně, Filozofická fakulta, 50. Besiedlung Frankens im Lichte der Ortsnamen. In: Šmilauer, Vl. 1932: Vodopis starého Slovenska. Práce Učené J. Merz – R. Schuh (Hrsg.): Franken im Mittelalter. společnosti Šafaříkovy v Bratislavě 9. Praha – Bratislava. Francia orientalis, Franconia, Land zu Franken. Raum Šmilauer, V. 1970: Příručka slovanské onomastiky. Hand- und Geschichte. München, 25–41. buch der slawischen Onomastik. Praha. Schütz, J. 1968: Ortsnamentypen und slawische Siedlungs- Šrámek, R. 1999: Úvod do obecné onomastiky. Brno. zeit in Nordostbayern. Jahrbuch für fränkische Landes- Trubačev, O. N. 1995: Sclavania na Majne v merovinskuju forschung 28, 309–319. i karolinskuju ėpochu. Relikty jazyka. In: Dialectolo- Schütz, J. 1994: Frankens mainwendische Namen. Geschich- gia Slavica. Issledovanija po slavjanskoj dialektologii 4, te und Gegenwart. München. 11–35. Schütz, J. 1997: Strukturelemente des Mainwendischen. Turek, R. 1950: Slovanské osídlení Chebska. Obzor prehis- Zeitschrift für slavische Philologie 56, 90–117. torický 14, 401–440. Schwarz, E. 1923: Zur Namenforschung und Siedlungs- Udolph, J. 1979: Studien zu slavischen Gewässernamen geschichte in den Sudetenländern. Prager Deutsche und Gewässerbezeichnungen. Ein Beitrag zur Frage Studien 30. nach der Urheimat der Slaven. Beiträge zur Namenfor- Schwarz, E. 1925: Mehrfache Entlehnung von Ortsnamen. schung, Neue Folge, Beiheft 17. Zeitschrift für Ortsnamenforschung 1, 45–51. Udolph, J. 1986: Zum Problem der Slavisierung alteuropäi­ Schwarz, E. 1928: Zur Geschichte der Nasalvokale im Slo- scher Gewässernamen in Franken. In: R. Schützeichel venischen, Czechischen und Sorbischen. Zeitschrift für (Hrsg.): Ortsnamenwechsel, Bamberger Symposion slavische Philologie 5, 124–134. 1.–4. Oktober 1986. Heidelberg, 155–156. Schwarz, E. 1931: Die Ortsnamen der Sudetenländer als Udolph, J. 1994: Namenkundliche Studien zum Germane- Geschichtsquelle. Forschungen zum Deutschtum der nproblem. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Ger- Ostmarken, 2. Folge: Quellenforschung, 2. manischen Altertumskunde 9. Berlin – New York. Schwarz, E. 1937: Die Orts- und Flurnamenforschung in Udolph, J. 1996: Rec. Schütz 1994. Namenkundliche Infor- den Sudetenländern 1927–1936. Zeitschrift für slavische mationen 69, 138–145. Philologie 14, 355–369. Udolph, J. 2000: Gewässernamen Deutschlands. Namen- Schwarz, E. 1949/50: Deutsche Namenforschung. I (1949), kundliche Informationen 77/78, 41–52. II (1950). Göttingen. Udolph, J. 2004a: Gewässernamen. In: A. Brendler – Schwarz, E. 1960: Sprache und Siedlung in Nordostbayern. S. Brendler (Hrsg.): Namenarten und ihrer Erfor- Erlanger Beiträge zur Sprach- und Kunstwissenschaft 4. schung. Ein Lehrbuch für das Studium der Onomastik. Schwarz, E. 1961: Die Ortsnamen der Sudetenländer als Hamburg, 329–341. Geschichtsquelle. Handbuch der sudetendeutschen Udolph, J. 2004b: Nordisches in deutschen Ortsnamen. In: Kulturgeschichte 1. München. A. Nahl van – L. Elmevik – S. Brink (Hrsg.): Namenwel- Schwarz, E. 1962: Rec.: Joh. Richard Rogler, Die Orts- und ten. Orts- und Personnamen in historischer Sicht. Thor- Flurnamen des Ascher Bezirkes. Verlag Dr. B. Tins, sten Andersson zu seinem 75. Geburtstag gewidmet. München-Feldmoching, 1961, 408 Seiten. Bohemia. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Jahrbuch des Collegium Carolinum 3, 531–533. Altertumskund 44, 359–371. Slavík, J. R. 1949: Slované na Chebsku. Cheb. Ulbricht, E. 1957: Das Flußgebiet der Thüringischer Saa- Sonderegger, S. 1961: Das Althochdeutsche der Vorakte der le. Eine namenkundliche Untersuchung. Deutsch-sla- älteren St. Galler Urkunden. Ein Beitrag zum Problem wische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungs- der Urkundensprache in althochdeutscher Zeit. Zeit- geschichte 2. schrift für Mundartforschung 28, 251–286. Walther, H. 1971: Namenkundliche Beiträge zur Siedlungs- Sperber, R. 1970: Das Flußgebiet des Mains. Hydronymia geschichte des Saales- und Mittelelbegebiet bis zum Germaniæ A 7. Wiesbaden. Ende des 9. Jahrhunderts. Deutsch-Slawische Forschun- Steinhauser, W. 1933: Rez.: Schwarz Ernst, Die Ortsnamen gen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte 26. der Sudetenländer als Geschichtsquelle, mit 13 Abbil- Walther, H. 1985: Die Ausbreitung der slawischen Besie- dungen im Text, einer Grundkarte und 10 z.T. mehr- dlung westlich von Elbe/Saale und Böhmerwald. In: farbigen Deckblättern.Forschungen zum Deutschtum J. Herrmann (Hrsg.): Die Slawen in Deutschland. der Ostmarken, 2. Folge: Quellenforschung, 2. Bd. Geschichte und Kultur der slawischen Stämme westlich

222 Hydronymie Chebska v kontextu severovýchodního Bavorska

von Oder und Neiße vom 6. bis 12. Jahrhundert. Ein K. Brugmann, H. Schuchardt, H. Collitz, H. Osthoff, Handbuch. Neubearbeitung. Veröffentlichungen des and O. Jespersen. Amsterdam Studies in the Theory and Zentralinstituts für Alte Geschichte und Archäologie History of Linguistic Science. Series I – Amsterdam der Akademie der Wissenschaften der DDR 14, 36–43. Classics in Linguistic, 1800–1925, 9. Walther, H. 2003: Namenkunde und geschichtliche Landes- Will, J. 1939: Die Ortsnamen des Landkreises Neustadt kunde. (E. Eichler – K. Hengst – J. Udolph /Hrsg./) an der Waldnaab. Heimatblätter für den oberen Naab­ Leipzig. gau 17, 19–56. Weinreich, U. 1953: Languages in Contact. Findings and Winkler, R. 1999: Bayreuth. Historischer Atlas von Bayern. Problems. Publications of the Linguistic Circle of New Franken I, 30. München. York 1. Wintergerst, M. 2007: Die Siedlungsgeschichte aus archäo- Wiesinger, P. 1983: Die Wiener dialektologische Schule logischer Sicht vom achten bis elften Jahrhundert. In: in ihren Grundsätzlichen Schriften. In: P. Wiesinger R. Bergmann – G. Dippold – J. Haberstroh – Ch. Lange – (Hrsg.): Die Wiener Dialektologische Schule. Grund- W. Weiß (Hrsg.): Missionierung und Christianisierung sätzliche Studien aus 70 Jahren Forschung. Wiener im Regnitz- und Obermaingebiet. Historischer Verein Arbeiten zur germanischen Altertumskunde und Philo- Bamberg. Schriftenreihe 41, 179–194. logie 23, 1–22. Wulf, Ch. 2000: Toponomastik und Sprachkontakt. Eine Wiesinger, P. 1990: Mehrsprachiger Ortsnamenforschung. Untersuchung der slawischen und slawisch-deutschen In: R. Schützeichel – P. Seidensticker (Hrsg.): Wörter Toponyme in Schleswig-Holstein. Studien zur Sie- und Namen. Aktuelle Lexikographie. Marburg/Lahn, dlungsgeschichte und Archäologie der Ostseegebiete 2. 223–225. Ziegelhöfer, A. – Hey, G. 1911: Die Ortsnamen des ehemali- Wiesinger, P. 1994: Die Ortsnamen Österreichs in makro- gen Hochstifts Bamberg. Bamberg. toponymischer Sicht. In: F. Debus, (Hrsg.): Zu Ergeb- Ziegelhöfer, A. – Hey, G. 1920: Die Ortsnamen des ehemali- nissen und Perspektiven der Namenforschung in Öste- gen Fürstentums Bayreuth. Archiv für Geschichte von rreich. Beiträge zur Namenforschung. NF. Beiheft 41, Oberfranken 37/3. 51–169. Žemlička, J. 1999: Markomané, Němci a středověká koloni- Wilbur, T. H. ed. 1977: The Lautgesetz-controversy. A docu- zace. K historiografii jednoho problému české medievi- mentation. With Essays by G. Curtius, B. Delbrück, stiky. Český časopis historický 97, 235–272.

223

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 225–232

Poznámky k některým sponám z doby stěhování národů a raného středověku v Čechách Notes on some fibulas from the Migration Period and the Early Middle Ages in Bohemia

Rastislav Korený

Abstrakt V příspěvku jsou rozebrány tři nálezy spon z doby stěhování národů a raného středověku a jejich datování.

Abstract The aim of this article is the discussion of chronology three fibulae from Migration Period and Early Middle Age.

Klíčová slova: Čechy – spony – datování – starožitnost – stěhování národů – raný středověk Key words: Bohemia – fibulas – chronology – antique – Migration Period – Early Middle Age

Úvod ském nydamském stylu (přezka v nálezu Ejsbøl I: Ørsnes 1988, Taf. 58:5) a obecně na křížových spo- V uplynulém desetiletí bylo publikováno několik nách (Reichstein 1975). Výzdoba sestávající z kon- spon, pocházejících jak ze starších výzkumů, tak centrických kroužků, dokonce v pětici na záhlav- i z nových detektorových sběrů. Připojuji k nim ní destičce, je rovněž častá na křížových sponách několik doplňujících poznámek, které tak vol- stupňů D2 až D3/E zejména v Anglii, Norsku ně navazují na studie o sponách ze Stehelčevsi a Švédsku (Reichstein 1975, Taf. 22: 3; 26: 1; 56: 3; a z Prahy-Veleslavína (Korený 2010, 2012). 67: 4; 74: 1; 138: 4; 139: 9). Některé z nich mají na záhlavní destičce koncentrické kroužky propo- jené krátkými liniemi (Holywell Row: Reichstein Kšely (okr. Kolín) 1975, Taf. 105: 3). Krátký hraněný lučík je též na některých meklenburských sponách s prolamova- Před několika lety byla na katastru obce detek- nou či obdélníkovitou hlavicí (Stößen: Schmidt – torem kovů nalezena stříbrná (?) spona zdobená Bemmann 2008, Taf. 144: 1, 2; 146: 5, 6). Srdcovitý koncentrickými kroužky, o které se autorka pub- tvar nožky mají spony s obdélníkovitou hlavicí, likace domnívá, že pochází z 1. poloviny 6. stole- zdobené koncentrickými kroužky z Leuny, Lun- tí (obr. 1: 1; Profantová 2008, 626, Abb. 9). Téměř deborgu a Bifrons, datované do druhé poloviny čtvercovitá záhlavní destička by mohla toto dato- 5. století (Bemmann 2008, Abb. 15). vání podporovat (a do jisté míry i odvolávat se Výše jmenované ukázky jsou však chronologicky na, autorkou blíže nespecifikované, gepidské a geograficky příliš rozptýlené. K postupné kon- analogie; srov. Hilberg 2009, 105–113), tomu však centraci jmenovaných prvků v jeden celek došlo brání celková stavba spony, zejména pak výzdoba, až ve druhé polovině 6. a zejména pak v 7. století. srdcovitý tvar nožky a provedení zvířecí hlavičky Takové pojetí stavby těla (tj. pravoúhlá záhlavní na patce. destička, srdcovitý tvar nožky a výrazně protažená Jednotlivé prvky stavby těla a výzdoby najde- zvířecí tlama) je totiž charakteristické pro mlado- me na sponách či jiných předmětech z 5. století. merovejské spony v Porýní a v Pomohaní (Hilberg Podobně protažené zvířecí hlavičky jsou v sever- 2005). Výrazně protažená a úzká zvířecí maska se

225 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 1 – Kšely (podle Profantová 2008); 2 – Kesthely; 3 – Bremen-Mahndorf; 4 – Klein Denkte; 5 – Kleinlangheim; 6 – Rossow; 7 – Altenhausen (podle Hilberg 2009); 8 – Testona; 9 – Reggio Emilia; 10 – Luni (podle Thörle 2001). – Fig. 1 – Kšely (after Profantová 2008); 2 – Kesthely; 3 – Bremen-Mahndorf; 4 – Klein Denkte; 5 – Kleinlangheim; 6 – Rossow; 7 – Altenhausen (after Hilberg 2009); 8 – Testona; 9 – Reggio Emilia; 10 – Luni (after Thörle 2001). objevuje zejména na sponách typu Bremen-Mahn- 1268, Taf. 333: 47, 18; Schmidt 1961, Taf. 35: l; 1976, dorf (obr. 1: 2–7; dříve šlo o spony, patřící do růz- Taf. 5: 7, Pescheck 1989, Abb. 1: b). Výzdoba formou norodé skupiny spon typu Mainz: Kühn 1974), vzájemně propojených koncentrických kroužků je zvláště pak ve variantě Altenhausen-Kleinlan- v této době rozšířená též mezi symetrickými spo- gheim (Menke 1990; Hilberg 2005, 2009, 280–285). nami V. A skupiny, zejména pak u typu Nocera Z vybraných ukázek je patrné, že zejména hlavič- Umbra (obr. 1: 8–10; Thörle 2001, Taf. 28). Tyto spo- ka na sponě z Altenhausen, Ldkr. Ohre-Kreis, je ny se objevují v severní Itálii a jsou datovány do velmi blízká sponě ze Kšel (obr. 1: 7; Kühn 1974, stupňů AMIII–JMI (560/70–630/40), s těžištěm

226 Poznámky k některým sponám z doby stěhování národů a raného středověku v Čechách

Obr. 2 Praha-Dejvice, Nová Juliska, cihelna (foto: I. Kyncl, Obr. 3 Praha-Dejvice, Nová Juliska, cihelna (foto: I. Kyncl, Městské muzeum v Praze). – Fig. 2 Prague-Dejvice, Nová Městské muzeum v Praze). – Fig. 3 Prague-Dejvice, Nová Juliska, brickworks (photo by I. Kyncl, City Museum in Juliska, brickworks (photo by I. Kyncl, City Museum in Prague). Prague). v první polovině 7. století. Styl výzdoby vzájemně středověké pohřebiště. V inventářích Městského propojených koncentrických kroužků se uplatňu- muzea v Praze je spona vedena pod čísly P373 je též na křížových a zvířecích sponách (Bierbrauer (původní Jírova evidence) a A482 (současná evi- 2008, 121, Abb. 13) a sponách typu Trient (Kühn dence 2. stupně). Předpokládá se, že spona pochá- 1974, 1279–1282, Taf. 333: 1001, 1, 334–335).1 zí ze zničeného hrobu z doby stěhování národů. Sponu ze Kšel je tak nutné z nálezů z první Ohledně lokalizace se někdy chybně uvádí Pra- poloviny 6. století vyřadit; naopak rozšiřuje počet ha-Podbaba, Mailbeckova cihelna (např. Niederle předmětů západního původu v Čechách v raném 1918, obr. II: 35, s. 5), ovšem zápisky J. A. Jíry středověku (Profantová 2003, 2008). hovoří zcela jednoznačně a spona tudíž pochází z cihelny Nové Julisky v Praze-Dejvicích (např. Filip 1948, tab. 23). Praha-Dejvice, Nová Juliska, cihelna Spona je litá, se třemi litými dochovanými knoflíky (původně jich bylo sedm), dvojitým Sponu získal J. A. Jíra 20. ledna 1894, tedy vinutím (zachováno horní) a dutým žebrovaným v době, kdy v cihelně na Nové Julisce kopal raně lučíkem (obr. 2, 3). Podle stavu povrchu a patiny byla pravděpodobně odlita z barevného kovu a s malou příměsí stříbra. Výzdoba sestává z pun- 1 N. Profantovou citovaná spona z Lang-Göns, Kr. Gießen, a datovaná do druhé poloviny 7. století je už vzdálenější cované výzdoby na nožce, vrubořezu na hlavici analogií (Thiedmann 2008, 57, Taf. 25: B1). a pravděpodobně tauzované na lučíku. Na nožce

227 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 5 Praha-Dejvice, Nová Juliska, cihelna (foto: I. Kyncl, Městské muzeum v Praze). – Fig. 5 Prague-Dejvice, Nová Juliska, brickworks (photo by I. Kyncl, City Museum in Prague).

B. Svoboda ve svém rozboru zmínil tři podob- né spony, pocházející vesměs z Meklenburska: z Barthu, Kr. Ribnitz-Damgarten, Glewitz-Voigts­ dorfu, Kr. Grimmen a z neznámé meklenburské Obr. 4 Praha-Dejvice, Nová Juliska, cihelna (foto: I. Kyncl, lokality (obr. 7: 1, 2; Schach-Dörges 1970, 72, Taf. 1: 1; Městské muzeum v Praze). – Fig. 4 Prague-Dejvice, Nová 10: 10; 67: 12). Spona z Glewitz-Voigtsdorfu Juliska, brickworks (photo by I. Kyncl, City Museum in pochází z žárového hrobu 1, který H. J. Eggers Prague). datoval do poloviny až druhé poloviny 5. století (Eggers – Stary 2001, 142, 374: 3). Ostatní spony jsou sice ojedinělé nálezy (resp. jedna spona je bez byly použity dva typy punců – pár drobných vpi- kontextu), ovšem opět vesměs pocházejí z žáro- chů (spojující ve dvou pásech oba výčnělky nož- vých pohřebišť. H. Schach-Dörges tuto skupinu ky) a pár k sobě orientovaných půlobloučků (po spon, do které řadí také naši sponu z Prahy-Dej- obvodu nožky a svislý pás od lučíku k hlavičce; vic, klade do druhé poloviny 5. století. Upozorňu- obr. 4). Hlavice je zdobena jednoduchým vrubo- je, že s ohledem na chybějící spolehlivé opory jde řezem, ovšem kvůli znečištění korozními produk- o datování, opírající se „jen“ o typologický rozbor. ty špatně čitelným. Na pravé polovině hlavice se Spony z Meklenburska a z Nové Julisky mají v ploše rýsuje linie mělkých důlků, je otázka, zda prvky, které ukazují dvěma směry. První, a zřejmě skutečně jde o zbytek výzdoby (obr. 5). V jednom význačnější, směr ukazuje na spony typu Wies- (anebo ve třech?) zářezu žebra dutého lučíku je baden (Werner 1981; srov. Schulze-Dörrlamm 1986, pravděpodobně stříbrný drátek. Spona má výraz- 621–623, 626–628; Bemmann 2008) a niemberské ně zvednutou nožku (obr. 6), podle poškození spony skupin B a C (Bemmann 2001), pro které a opotřebení puncované výzdoby v horní části je charakteristická puncovaná výzdoba, vesměs nožky lze soudit, že byla delší dobu nošena (jsou lichoběžníkovitá nožka a zejména klenutý, dutý patrné šikmé rýhy pod lučíkem).2 lučík s příčnými žlábky a někdy doplněný perlič- Starší literatura vcelku shodně kladla sponu do kovitým drátkem. 5. století, případně do jeho druhé poloviny (např. Druhý směřuje na skupinu skandinávských Niederle 1918; Preidel 1939/40; Svoboda 1965, 82, plechových spon („sheet fibulae“, „Blechfibeln“) tab. XLII: 4). Přesto byla spona nedávno zařaze- horizontu Sösdala. Dříve byly tyto spony ozna- na až do první poloviny 6. století (Profantová 2008, čovány jako typ Kvarmløse-Mejlby (Bitner-Wró- 626, pozn. 45) či do „durynské“ fáze E1 (480–530; blewska 2001, 95–99; další příklady: Hougen 1936, Droberjar 2008, Abb. 5: 23). Abb. 7, 8, 10, 15; Reichstein 1975, Taf. 136: 1; Niel- sen 2000, 56, 114). Podle aktuálního třídění A. Bit- 2 Za možnost dokumentace spony děkuji M. Šmolíkové. ner-Wróblewské jsou to spony 3. typu, datované

228 Poznámky k některým sponám z doby stěhování národů a raného středověku v Čechách

Obr. 6 Praha-Dejvice, Nová Juliska, cihelna (foto: I. Kyncl, Městské muzeum v Praze). – Fig. 6 Prague-Dejvice, Nová Julis- ka, brickworks (photo by I. Kyncl, City Museum in Prague).

Obr. 7 1 – Glewitz-Voigtsdorf, 2 – neznámá meklenburská lokalita (podle Schach-Dörges 1970). – Fig 7 1 – Glewitz-Voigts- dorf, 2 – unknown mecklenburg location (by Schach-Dörges 1970). do skandinávské 2. a 3. fáze, synchronizované Můžeme tedy shrnout, že zlatníci při výrobě se středoevropským stupněm D (resp. D2 až D3; spon z Meklenburska a spony z Prahy-Dejvic, srov. Ethelberg 2009, 26). Tyto stříbrné spony mají Nové Julisky vycházeli z prvků charakteristických obdélníkovitou záhlavní destičku a délku kolem pro soudobé plechové spony 3. typu, niember- 13–17 centimetrů; spony z Fossu a z Holu mají ských spon a spínadel typu Wiesbaden; pocházejí nožku ukončenu velmi stylizovanou zvířecí hlavič- tedy z poloviny až druhé poloviny 5. století. Praž- kou. Puncovaná výzdoba (doplněna místy vrubo- ský exemplář tak rozšiřuje sortiment spon, užíva- řezem) se soustřeďuje na kraje zdobených ploch ných na počátku mladší fáze vinařického stupně. destičky, lučíku a nožky. Spony z Meklenburska a z Nové Julisky toto schéma v zásadě dodržu- jí. Spona z Glewitz-Voigtsdorfu má na nožce Praha-Dejvice, Mailbeckova cihelna, a záhlavní destičce ještě pár velkých soustředných hrob 5 kroužků, prvek typický právě pro severský okruh. Spony z Meklenburska (a do jisté míry i z Pra- Při publikaci spony typu Pritzier-Perdöhl z Lit- hy) jsou ovšem vyrobeny z bronzu a jsou výrazně ně byl také zmíněn starší nález spony téhož typu, menší – jejich délka činí kolem 7 centimetrů, což pocházející z hrobu 5 v Praze-Dejvicích, Mail- jsou znaky obvyklé pro napodobeniny. beckově cihelně (Droberjar – Stolz 2005). Spona

229 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 8 Mapa s výskytem starožitností v merovejských hrobech a na sídlišti: 1 – Březno, chata 8, 68, 77; 2 – Dobroměři- ce, hrob 1/1873; 3 – Hostivice; 4 Hradenín, hrob 18; 5 – Jiřice, hrob 16; 6 – Klučov, hrob 15/51; 7 – Kněžívka, hrob 1; 8 – Lochenice; 9 – Lovosice, hrob 1/89; 10 – Lužec nad Vltavou, hrob 11?; 11 – Praha-Dejvice, Mailbeckova cihelna, hrob 5; 12 – Praha-Libeň; 13 – Záluží, hrob 8/IV, 11/VII; 14 – Zvoleněves, hrob III? – Fig 8 Map with the appearance of antiques in Merovingian graves and in the settlement: 1 – Březno, cottage 8, 68, 77; 2 – Dobroměřice, grave 1/1873; 3 – Hostivice; 4 – Hradenín, grave 18; 5 – Jiřice, grave 16; 6 – Klučov, grave 15/51; 7 – Kněžívka, grave 1; 8 – Lochenice; 9 – Lovosice, grave 1/89; 10 – Lužec nad Vltavou, grave 11?; 11 – Prague-Dejvice, Mailbeck’s brickwork, grave 5; 12 – Prague-Libeň; 13 – Záluží, grave 8/IV, 11/VII; 14 – Zvoleněves, grave III? typu Pritzier-Perdöhl z poslední třetiny 5. století tu (Mehling 1998). Zájem o starožitné předměty se zde byla nalezena spolu s dalšími třemi sponami neomezoval jen na spony. Analýza alamanských jiných typů a stáří – dvěma esovitými a jednou hrobů přinesla též doklady o užití např. 36 skleně- destičkovitou, všechny z první poloviny 6. stole- ných laténských a římských náramků (z 29 hrobů), tí. Autoři publikace se proto domnívali, že spo- desítek skleněných perel, broušených nástrojů či na typu Pritzier-Perdöhl k tomuto hrobu nepatří zkamenělin. Největší počet archaik se objevuje a hrob dodatečně rozdělili na dva – 5a, 5b. v merovejských hrobech z 6. století. Tato domněnka (vycházející vlastně jen z rozpa- V Čechách se v merovejských hrobech též nalez- ků J. L. Píče nad sdělením dělníka: Píč 1892, 638; ly staré, často již nefunkční předměty (obr. 8): zlom- Svoboda 1965, 262) však vůbec nepřihlíží k součas- ky laténských bronzových a skleněných náram- ným poznatkům.3 Chronologicky smíšené skupi- ků (Klučov, hrob 15/51: Korený – Kudrnáč 2003, ny spon nejsou v merovejských hrobech totiž nijak obr. 7: 9; Kněžívka, hrob 1: nepubl.; Záluží, hrob neobvyklé. Jak ve své analýze alamanských hrobů 8/IV: Svoboda 1965, 284), halštatské korálky (Zálu- z doby stěhování národů ukázal A. Mehling, staré ží, hrob 11/VII: Svoboda 1965, 284, tab. XC: 10), spony (75 ks posuzovaných spon bylo z doby řím- mladohalštatský bronzový kruh (Hradenín, hrob ské, 6 ks bylo halštatských, 4 byly laténské) se ve 18: Šaldová 1982, obr. 4: 8), zlomky neolitických- výbavě hrobů z doby stěhování národů vyskytují -eneolitických nádob a broušené či štípané indu- a to ve funkci součásti oděvu, milodaru či amule- strie (např. Jiřice, hrob 16: Svoboda 1965, tab. LX: 10; Praha-Libeň: Mašek – Stloukal 1972, Hlava 2008, 554; Lochenice: Zeman 1990, 70, obr. 27: a–e; 3 Podobné rozdělení hrobu je i v inventární knize NM (hrob 28: 5; Hostivice: Daněček – Smíšek – Korený v tisku), 5 – pár ptačích spon, 5a(?) – kosočtverečná a lučíkovitá). zlomky TS (Dobroměřice, hrob 1/1873: Halama

230 Poznámky k některým sponám z doby stěhování národů a raného středověku v Čechách

2007, obr. 3: 1, 2011, obr. 9; Lovosice, hrob 1/89: M. Schmauder (Hrsg.): Kulturwandel in Mitteleuropa. Blažek – Kotyza 1991, obr. 2: 1; Hostivice: Daně- Langobarden – Awaren – Slawen. Kolloquien zur Vor- ček – Smíšek – Korený v tisku und Frühgeschichte 11. Bonn, 145–227. ), švartny a římská Bierbrauer, V. 2008: Die Langobarden in Italien aus archäo- mince (Hostivice: Daněček – Smíšek – Korený v tis- logischen Sicht. In: M. Hegewisch (red.): Die Langobar- ku) a s otazníkem římská (?) spona (Zvoleněves, den. Das Ende der Völkerwanderung. Bonn, 109–151. hrob III: Prokop 1916, 2–3, obr. 5; Svoboda 1965, Bitner-Wróblewska, A. 2001: From Samland to Rogaland. tab. LXXIX: 13) a hřeben (?; Lužec nad Vlta- East-West connections in the Baltic basin during the Korený – Kytlicová 2007 Early Migration Period. Warszawa. vou, hrob 11: , obr. 7: 16). Blažek, J. – Kotyza, O. 1991: Pohřebiště z doby stěhování Další archaika, prozatím blížeji nedatovaná, jsou národů v Lovosicích. Vlastivědný sborník Litoměřicko z pohřebiště z Prahy-Zličína. 26/1990, 59–66. Množství těchto předmětů v hrobech ukazuje, Daněček, D. – Smíšek, K. – Korený, R. v tisku: Předběžná že byly běžnou součástí života, což naznačují též zpráva o terénním výzkumu pohřebiště z mladší doby stěhování národů v polykulturní lokalitě Hostivice- nálezy ze sídliště z Března u Loun. V objektech -Palouky, okr. Praha-západ. In: B. Komoróczy (ed.): byla zaznamenána broušená industrie (chata 8: Archeologie barbarů 2011: Sociální diferenciace barbar- Pleinerová 2007, 23), TS (chata 68: Pleinerová 2007, ských komunit ve světle nových hrobových, sídlištních a 45) a laténská spona (chata 77: Pleinerová 2007, sběrových nálezů. Spisy Archeologického ústavu AV ČR 49 – autorka nález charakterizuje jako intruzi, Brno 44, 31–42. Droberjar, E. 2008: Thüringische und langobardische Fun- ačkoli laténské osídlení na zkoumané ploše nebylo de und Befunde in Böhmen. Zum Problem der späten zachyceno; předmět byl tedy do sídliště záměrně Phasen der Völkerwanderungszeit. In: J. Bemmann – přinesen). M. Schmauder (Hrsg.): Kulturwandel in Mitteleuropa – Langobarden – Awaren – Slawen. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte 11. Bonn, 229–248. Droberjar, E. – Stolz, D. 2005: Nové nálezy germánských Závěr a slovanských spon z 5. a 7. století ve středních Čechách. Archeologie ve středních Čechách 9, 523–530. V příspěvku byly rozebrány tři nálezy spon. Eggers, H. J. – Stary, P. F. 2001: Funde der Vorrömischen V prvních dvou případech jde o jejich chronolo- Eisenzeit, der Römischen Kaiserzeit und der Völkerwan- gické zařazení. Spona ze Kšel pochází ze 7. stole- derungszeit in Pommern. Beiträge zur Ur- und Früh- geschichte Mecklenburg-Vorpommerns 38. tí, její původ lze hledat mezi severní Itálií a Pomo- Ethelberg, P. 2009: Die Fibeln. In: L. Boye – U. Lund Han- haním. Druhá spona z Prahy-Dejvic, Nové Julisky sen (eds.): Wealth and Prestige. An Analysis of Rich je naopak z druhé poloviny 5. století, jak už na Graves from Late Roman Iron Age on Eastern Zealand, to bylo ostatně poukázáno ve starší literatuře. Je Denmark. Kroppedal, 15–36. pravděpodobně importem ze severního Němec- Filip, J. 1948: Pravěké Československo. Praha. Halama, J. 2007: Nálezy terry sigillaty v Čechách. In: ka. Poslední spona z Prahy-Dejvic, Mailbeckovy E. Droberjar – O. Chvojka (eds.): Archeologie barbarů cihelny je dokladem výskytu starožitného předmě- 2006. Archeologické výzkumy v jižních Čechách – Supp- tu z konce 5. století ve výbavě ženského pohřbu lementum 3, 195–240. z první poloviny 6. století. Halama, J. 2011: Terra sigillata v germánských hrobových nálezech a na pohřebištích v Čechách a v evropském barbariku: celkové srovnání srovnání. In: E. Droberjar Summary (ed.): Archeologie barbarů 2010: Hroby a pohřebiště Germánů mezi Labem a Dunajem. Studia Archaeologica In this article are discused three fibulae from Bohemia. Suebica 1, 355–387. The first is fibula from Kšely (distr. of Kolín). It is from Hilberg, V. 2005: Griesheim Grab 400. Die Bügelfibeln der the 7th century; it’s origin can be seen between north Italy jüngeren Merowingerzeit im Rhein-Main-Gebiet. In: and Main river (Fig. 1). The second fibula from Prague-De- C. Dobiat (Hrsg.): Reliquiae gentium. Festschrift für jvice, Nová Juliska (brickwork), is from the second half 5th Horst Wolfgang Böhme zum 65. Geburstag. Internatio- century. It is probably an import from the north Germany nale archäologie – Studia honoraria 23, 195–222. (Fig. 2–6). The latest fibula from Prague-Dejvice, Mail- Hilberg, V. 2009: Masurische Bügelfibeln. Daumen und beck’s brickwork (grave 5) is evidence of antique thing Kellaren – Tumiany i Kielary 2. Neumünster. from the late 5th century in equipment femaly burial from Hlava, M. 2008: Poznámky k některým laténským hrobům the first half 6th century (Fig. 8). a tzv. nálezům hrobového charakteru z Prahy. Archeolo- gie ve středních Čechách 12, 549–563. Hougen, B. 1936: The Migration style of ornament in Nor- Literatura way. Oslo. Korený, R. 2010: Spona typu Oberwerschen ze Stehelčevsi, Bemmann, J. 2001: Die Niemberger Fibeln und die Chrono- okr. Kladno. Archeologie ve středních Čechách 14/1, logie der Völkerwanderungszeit in Mitteldeutschland. 331–336. Slovenská archeológia 49, 59–102. Korený, R. 2012: Reliéfní spona z Prahy-Veleslavína. Bemmann, J. 2008: Mitteldeutschland im 5. Jahrhun- Archaeologica Pragensia 21, 159–167. dert – Eine Zwischenstation auf dem Weg der Lango- Korený, R. – Kudrnáč, J. 2003: Pohřebiště z doby stě- barden in den mittleren Donauraum? In: J. Bemmann – hování národů v Klučově (Nové zhodnocení a jeho

231 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

místo v rámci Českobrodska v období stěhování národů Prokop, K. 1916: Merovejské hroby ve Zvoleněvsi. Památky a počátků raného středověku). Archeologie ve středních archeologické 28, 1–6. Čechách 7, 417–456. Reichstein, J. 1975: Die kreuzförmiger Fibel. Offa-Bücher 34. Korený, R. – Kytlicová, O. 2007: Dvě pohřebiště z doby Schach-Dörges, H. 1970: Die Bodenfunde des 3. bis 6. Jahr- stěhování národů v Lužci nad Vltavou, okr. Mělník, hunderts nach Chr. zwischen unterer Elbe und Oder. Archeologie ve středních Čechách 11, 387–444. Offa-Bücher 23. Kühn, H. 1974: Die germanischen Bügelfibeln der Völker- Schmidt, B. 1961: Die späte Völkerwanderungszeit in Mittel- wanderungszeit 2. Süddeutschland. Graz. deutschland. Veröffentlichungen des Landesmuseums Mašek, N. – Stloukal, M. 1972: Hrob keltského bojovníka für Vorgeschichte in Halle 18. z Prahy 8 – Libně. Časopis Národního muzea 140 (3,4), Schmidt, B. 1976: Die späte Völkerwanderungszeit in Mittel- odd. přírodovědný, 209–212, Tab. I–III. deutschland. Katalog (Nord- und Ostteil). Veröffentli- Mehling, A. 1998: Archaika als Grabbeigaben. Studien den chungen des Landesmuseums für Vorgeschichte in Halle merowingerzeitlichen Gräberfeldern. Tübinger Texte 1. 29. Menke, M. 1990: Zu den Fibeln der Awarenzeit aus Kesthe- Schmidt, B. – Bemmann, J. 2008: Körperbestattungen der ly. A Wosinsky Mór Múzeum Évkönyve 15, 187–214. jüngeren Römischen Kaiserzeit und der Völkerwan- Niederle, L. 1918: Merovejská kultura v Čechách. Památky derungszeit Mitteldeutschlands. Veröffentlichungen archeologické 30 (1), 1–16. des Landesamtes für Denkmalpflege und Archäologie Nielsen, J. N. 2000: Sejlflod – ein eisenzeitliches Dorf in Sachsen-Anhalt – Landesmuseum für Vorgeschichte 61. Nordjütland. Nordiske Fortidsminder 20. Katalog. Ørsnes, M. 1988: Waffenopferfunde des 4.–5. Jahrh. nach Schulze-Dörrlamm, M. 1986: Romanisch oder germanis- Chr. Nordiske Fortidsminder, serie B, 11. ch? Untersuchungen zu den Armbrust- und Bügelk- Pescheck, Ch. 1989: Zur Bronzefibel von Altenhausen, nopffibeln des 5. und 6. Jahrhunderts n. Chr. aus den Kr. Haldensleben. Jahresschrift für mitteldeutsche Gebieten westlich des Rheins und südlich der Donau. Vorgeschichte 72, 173–183. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Píč, J. L. 1892: Hroby s kostrami v Podbabě. Památky Mainz 33/2, 593–720. archeologické 15, 633–656, Tab. XLVI–XLIX. Svoboda, B. 1965: Čechy v době stěhování národů. Monu- Pleinerová, I. 2007: Březno und germanische Siedlun- menta archaeologica 13. gen der jüngeren Völkerwanderungszeit in Böhmen. Šaldová, V. 1982: Kostrové hroby z doby laténské a stěho- Praha. vání národů v Hradeníně. Archeologické rozhledy 34, Preidel, H. 1939/40: Ein völkerwanderungszeitliches germa- 257–266. nisches Frauengrab aus Michelob, Kr. Saaz. Jahrbuch Thiedmann, A. 2008: Die merowingerzeitlichen Grabfunde für Prähistorische und Etnographische Kunst (IPEK), in der Wetterau. Materialien zur Vor- und Frühgeschich- 108–125. te von Hessen 24. Profantová, N. 2003: Kulturní diskontinuita a možnosti její Thörle S. 2001: Gleicharmige Bügelfibeln des frühen Mittel­ interpretace jako etnické změny (problém tzv. slovanské alters. Universitätforschungen zur prähistorischen expanze). Problém symbolického systému sebeidentifi- Archäologie 81. kace elity a jeho nedostatečného poznání. Archaeologia Werner, J. 1981: Zu einer elbgermanischen Fibel des Historica 28, 19–31. 5. Jahrhunderts aus Gaukönigshofen, Ldkr. Würzburg. Profantová, N. 2008: Die frühslawische Besiedlung Böhmens Ein Beitrag zu den Fibeln vom „Typ Wiesbaden“ und archäologische Spuren der Kontakte zum früh- und und zur germanischen Punzornamentik. Bayerische mittelawarischen sowie merowingischen Kulturkreis. Vorgeschichtsbätter 46, 225–254, Taf. 27–32. In: J. Bemmann – M. Schmauder (Hrsg.): Kulturwan- Zeman, J. 1990: Pohřebiště z doby stěhování národů. In: del in Mitteleuropa – Langobarden – Awaren – Slawen. J. Zeman – M. Buchvaldek – J. Sláma: Lochenice. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte 11. Bonn, Z archeologických výzkumů na katastru obce. Praehis- 619–644. torica 16, 69–101.

232 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 233–252

Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století1 Development of Research on Typological Classification of Swords Dating from the Second Half of the 8th Century to the Turn of the 11th Century2

Jiří Košta

Abstrakt Tvarový rozbor artefaktů a jeho vyústění ve formě tvorby typologických řad patří mezi tra- diční metody archeologické práce. Jejich využívání v kombinaci s dalšími archeologickými metodami je dodnes klíčové v oblasti chronologie při úvahách o náplni hmotné kultury jed- notlivých společností i o vztazích mezi nimi. K artefaktům, jejichž typologické zpracování má zásadní význam, patří bezesporu raně středověký evropský dvojbřitý meč. Meče totiž doslova propojují obsahy jednotlivých raně středověkých archeologických kultur severní, západní, střední i východní Evropy. Zároveň jde o kategorii artefaktů, která prodělala v prů- běhu raného středověku po morfologické stránce velmi dynamický vývoj. Díky složité kon- strukci i technologii výroby je možno typologicky hodnotit z různých úhlů pohledu oddě- leně různé části mečů (na základě tvarových kritérií, konstrukce, výzdoby atd.) a následně poznatky syntetizovat. Bádání nad typologií raně středověkých mečů má v Evropě dlou- hou tradici. Cílem této studie je stručné představení, shrnutí a zhodnocení jeho výsledků.

Abstract Typology is one of the traditional methods of archaeological work; it still plays a key role in many areas of archaeology. Early medieval European double-edged swords are undoubt- edly artefacts, whose typological classification is cardinally seminal. Swords are a bridging element between the contents of early medieval archaeological cultures of Northern, West- ern, Central and Eastern Europe. At the same time, swords represent a category of artefacts that have undergone dynamic morphological evolution during the Early Middle Ages. Thanks to their complex design and production technology, the typological classification of swords can be approached from different angles separately (e.g. based on the criteria of shape, on construction, or decoration, etc.) with consequent synthesis of results. The tradition of research on typological classification of early medieval swords in Europe is long. The aim of this paper is a brief introduction, summary and evaluation of its results.

Klíčová slova: meč – typologie – raný středověk – Evropa Key words: sword – typology – Early Middle Ages – Europe

Raně středověký meč – blíže definovat kategorii artefaktů, které označu- vymezení pojmu jeme termínem „meč“, jako celek. Evropský meč lze v tradičním pojetí definovat jako chladnou Předtím, než se začneme zabývat samotným vývo- dvojbřitou, po podélné ose symetrickou, seč- jem bádání typologického třídění mečů, je třeba nou nebo sečno-bodnou osobní zbraň s dlouhou čepelí. Délka čepele musí umožňovat charakteri- stický způsob využití v boji.3 Jílce středověkých 1 Tato studie byla vypracována v rámci projektu Gran- tové arentury ČR „Meče středověké Evropy jako tech- mečů jsou vybaveny hlavicí a záštitou neboli příč- nologický, archeologický a kulturněhistorický pramen“ kou (viz např. Nowakowski 1991, 448; Nilgen 1995, (P405/12/2289). 1644). Čepele raně středověkých mečů obvykle 2 This paper was prepared in the framework of the research project “Swords of medieval Europe as a tech- nological, archaeological, cultural and historical source” 3 K obecné definici meče např.Beck – Geuenich – Steuer (eds.) (P405/12/2289) supported by the Czech Science Foundation. 2004.

233 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 mají středovou drážku, hlavice a záštity jsou zpra- jízdních jednotek, k zásadnímu zlomu pak došlo vidla kovové (nejčastěji železné, vzácně z barev- na přelomu 2. a 3. století, kdy spathy nahradily ných či drahých kovů), mohly být ale hotoveny krátké meče ve výzbroji římské infanterie (souhrn- i z jiných látek (např. kost či dřevo) či skládány ně Biborski 2004, Essig 2006, Miks 2007). V průběhu z komponent pocházejících z kovových i organic- 4. století se zformovaly čepele s jedním středovým kých materiálů. Rukojeť tvořily organické látky žlábkem (starší typy spath byly opatřeny středo- (někdy doplňované kovovými prvky) pokrývající vým žebrem nebo několika paralelními žlábky). trn – týlní část čepele, která propojovala všechny Některé varianty čepelí typu Straubing-Nydam součásti meče.4 a Ejsbøl-Sarry lze na základě délky i konstrukce Vznik meče jako kategorie zbraní souvisí s roz- považovat za výchozí formy pro vývoj čepelí mečů vojem metalurgie barevných kovů. Pro konstrukci v období raného středověku. funkční dlouhé čepele byla potřebná dostatečná Raně středověký meč byl nejsilnější a zároveň úroveň technologie odlévání a znalost některého technologicky nejsložitější osobní zbraní své doby. z typů bronzu. Po formální stránce vznikly meče V 9. a 10. století patřil v kontinentální Evropě pře- prodloužením čepelí dýk. Nejstarší známé arte- devším do výbavy jízdních bojovníků, a proto byl fakty, které lze na základě tvaru a velikosti hod- uzpůsoben jízdnímu boji (Ruttkay 1996, 183; 2002, notit jako meče, pocházejí z lokality Arslantepe 117; Choc 1967, 142–149). O tom svědčí mimo jiné u Malatye (ant. Meliténé) v jihovýchodním Turec- délka karolínských mečů, jak se formovala v prů- ku (Caneva – Palmieri 1983, Palmieri et al. 1999).5 běhu 9. století. Meč byl také oblíbenou zbraní sou- Svědčí o tom, že se pokusy o výrobu prvních bojovou (Davidson 1962, 210, 213). Nejkvalitnější zbraní s dlouhou dvojsečnou čepelí objevují hned meče patřily bezesporu mezi nejnáročnější kovář- v počátcích zpracování měděných slitin; již nej- ské výrobky (Pleiner 1962, 226–228, 230, 234; Wil- starší nálezy je zároveň představují jako artefakty liams 1977, 2007a, 2007b, 2009; Westphal 1999, 2002). s vysokým symbolickým statusem. Výrobu bron- Náročnosti výroby i spotřeby značného množství zových a později železných mečů v západní části železa a především kvalitních ocelí odpovídala Eurasie lze od té doby sledovat nepřetržitě, meče i vysoká cena. Abychom si dokázali vytvořit před- se železnými čepelemi vykazují přímou formální stavu o majetnosti majitele meče, musíme meč i funkční návaznost na meče bronzové. chápat jako standardní součást výzbroje jezdce, Kořeny vývoje středověkých mečů je třeba hle- k níž dále patřil osedlaný kůň vycvičený do bojo- dat v posledních staletích před přelomem leto- vé vřavy, pevný štít a jezdecké kopí na zteč. Úzce počtu u dlouhých železných mečů, které užíva- vyhraněná praktická funkce, nákladnost i složitá ly jako jezdeckou zbraň některé keltské kmeny výrobní technologie přispěly k tomu, že se meč (např. Norikové). Od Keltů převzali tradici uží- ve středověku stal jedním z nejvýznamnějších vání dlouhého meče jako zbraně jezdců i pěších atributů společenských elit. Jakožto nejsilnější bojovníků Germáni. Tradičním mečem římských osobní zbraň byl klíčovým artefaktem, kterým se legií byl krátký gladius, ale již v době raného císař- vymezovala mužská složka vyšších vrstev společ- ství se dlouhé meče dostávaly do výzbroje auxi- nosti, symbolizoval nejvyšší výkonnou i soudní liárních jednotek. Zřejmě někdy v této době se moc a byl zároveň brán i jako fyzický prostředek pro ně začalo užívat označení spatha (k termínu výkonu a realizace práva – ať už prostřednictvím souhrnně Lindken 2005). Upotřebení dlouhých ordálu, či například svaté války. Tato množina mečů v římském impériu narůstalo již od 2. sto- funkcí, kterou byl meč ve středověku obdařován, letí n. l. v souvislosti se vzrůstajícím významem měla zásadní dopad na jeho široký společenský význam, který v mnoha ohledech dalekosáhle pře- 4 K základním charakteristikám meče v raném středověku vyšoval primární praktickou funkci. Pro hodno- souhrnně např. Nowakowski 1991, Steuer 2004, Pedersen 2004. cení meče ve smyslu jeho užití jako zbraně, má 5 Spolu s dalšími artefakty bylo devět mečů součástí depotu nalezeného v areálu ústřední městské budovy, datované do rozhodující význam kvalita čepele, pro definování poslední třetiny 4. tisíciletí př. n. l. Byly odlity z arzénového jeho potenciálu, jakožto symbolu společenského bronzu. Tvar a výzdoba rukojeti těchto artefaktů i nálezový statusu vypracování jílce, pochvy a řemení meče, kontext nasvědčuje interpretaci, že se nejednalo o funkční zbraně, ale spíše o předměty výlučně symbolického ale také výzdoba čepele damaskováním nebo opat- významu. Mohly napodobovat funkční meče, nebo snad ření čepele znakem či nápisem (Steuer 2004, 573). představovaly „zvětšené“ symbolické napodobeniny dýk. Pro meče, datované do druhé poloviny 8. až Funkční meč, zhotovený rovněž z arzénového bronzu, byl v každém případě součástí výbavy bohatého hrobu z doby poloviny 11. století, se dodnes v řadě odborných kolem roku 3000 př. n. l., který byl objeven na stejné lokalitě prací používá tradiční název „vikinské meče“ nebo (Frangipane et al. 2001, Rüdiger 2003). Chronologicky „meče vikinského období“. Termín vikinský meč nejbližší nálezy mečů jsou potom známy až z počátku 2. poloviny 3. tisíciletí př. n. l. – rovněž z podobné oblasti se vžil v literatuře zásluhou nesmírně bohatých (Alaca Höyük, Turecko; viz Rüdiger 2003). souborů, které byly nalezeny ve Skandinávii (pře-

234 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století devším v Norsku), a díky skutečnosti, že se sys- lečenských elit a vojenských družin (např. Kossi- tematické deskripci mečů daného období začali na 1929). Tyto koncepce měly racionální základ jako první věnovat severoevropští badatelé (Rygh na teritoriu raně středověké Kyjevské Rusi (a na 1885, Lorange 1889, Petersen 1919). Pojmenování území Ruské federace někteří badatelé pojem mečů však od samého začátku označovalo toli- vikinské/varjažské meče užívají dodnes; viz např. ko jejich chronologickou souvislost s vikinským Izmajlov 1995, Androščuk 2004a). Pro středový­ obdobím severských dějin, nebylo nikdy chápáno chodní Evropu se takto přímočarý vztah ukázal ve smyslu specifikace jejich provenience. Naopak, jako neplatný.6 skandinávští badatelé se v 19. století k severoev- V souvislosti s Arbmanovým zpracováním ropskému původu vikinských mečů stavěli velmi archeologických dokladů kontaktů mezi Švéd- rezervovaně. O. Rygh (1885, 28) se domníval, že skem ve vikinském období a karolínskou franskou značná část mečů nalezených v Norsku pocháze- říší se zrodil nový termín pro označení těch typů la z Anglie či z franské říše a většina těch, které mečů, jejichž původ byl kladen na území franské byly vyráběny v domácím prostředí, napodobo- říše (Arbman 1937, 215–235). Pojem „karolínský vala franské či anglosaské předlohy. A. Lorange meč“ použil krátce po publikaci Arbmanovy prá- (1889) dokonce předpokládal, že byly všechny ce H. Jankuhn (1939) ve vztahu k mečům typu meče vikinského období (nebo alespoň jejich Mannheim, které nebyly vymezeny Petersenovou čepele) do Norska importovány. J. Petersen (1919, typologií. Název skupiny mečů podle dynastie, 200–212), který použil termín vikinský meč přímo která vládla oblasti, jež se stala nosnou pro vývoj v názvu své stěžejní práce De norske vikingesvert, mečů v 8. a 9. století a z níž pocházela nebo byla sice na základě analýzy norských výkovků pro- její produkcí inspirována většina tehdejších evrop- kázal možnost domácí výroby mečových čepelí, ských mečů, lze označit minimálně pro podmínky přesto i on předpokládal, že část mečů a znač- střední Evropy jako vhodnější než označení vi- ná část čepelí z Norska byla západoevropskými kinské meče. Ve 2. polovině 20. století se termín importy. karolínský meč prosadil ve větší části kontinentál- Pro západoevropské badatele nebyl termín ní Evropy (např. Preidel 1959, Müller-Wille 1969, vikinské meče problematický a je jimi užíván Vinski 1983a, Szameit 1986, v České republice Kliský doposud (Oakeshott 2002, 1; Jones 2002). Na Brit- 1964, nově v Rusku Kirpičnikov – Izmajlov 2000), ských ostrovech i ve Francii byly nálezy mečů dnes v odborné literatuře převládá. Jako karolín- z 9. a 10. století často přímo spojovány s vikinskou ské meče lze chápat takové meče, jejichž fyzický přítomností – nálezy mečů v řečištích velkých původ, formální podoba či alespoň konstrukční západoevropských řek byly interpretovány jako schéma vycházejí z oblasti franské říše z období, hmotný doklad vikinských vpádů (např. Bjørn – kdy byl tento politický útvar pod vládou karo- Shetelig 1940, 101–131; Müller-Wille 1978), hrobové línské dynastie (obr. 1).7 Některé z typů karolín- celky s meči nalézané v Británii a do značné míry ských mečů (například Petersenovy typy X a Y) i v Irsku jsou obvykle dávány do kontextu s vik- se vyvíjely i po konci vlády karolínské dynastie ve inskými invazory; původní anglosaské a keltské východofranské říši (911), nicméně jejich počátky obyvatelstvo již v 9. a 10. pohřbívalo své mrtvé lze hledat ještě před tímto datem. bez bohatých hrobových přídavků (Davidson 1962, Raně středověké meče jsou tradičně členěny do Härke 1992, Geake 1997). Na Britských ostrovech třech základních chronologických fází, přičemž se pro 9. a 10. století užívá dodnes běžně pojem karolínské, respektive vikinské meče, spadají do „Viking Age“ (v kontextu mečů např. Peirce 2002). střední etapy. Předcházející fáze, zvaná nejčastěji Složitější byla situace ve střední a východní merovejská, pokrývá vývoj mečů od pokročilého Evropě. V oblastech osídlených na počátku rané- 5. století do poloviny 8. věku (Menghin 1983a; ho středověku Slovany meče vymizely z náplně Nilgen 1995, 1646; Steuer 2004) a na konci 10. až hmotné kultury, znovu se začaly v jednotlivých počátku 13. století navazují na karolínské meče regionech postupně objevovat až od závěru 8. sto- typy mečů označované zpravidla jako románské letí. Přestože je tato skutečnost zdůrazněna pova- (souhrnně Głosek 1984; Geibig 1991, 58–59, 62–90, hou časně slovanských archeologických pramenů, je i na základě písemných pramenů zřejmé, že 6 V rámci diskuse, která probíhala v 1. polovině 20. století evropské meče nepatřily mezi tradiční slovanské v Československu, se nabízí pro srovnání rozdílných modelových přístupů například interpretace H. Preidela zbraně (Grotowski 2005). Dle interpretačního jazy- (1936/37; 1938) a I. Borkovského (1939/46). ka kulturněhistorického paradigmatu archeologic- 7 Definice karolínských (vikinských) mečů na základě mor­ ké vědy byly proto často meče na územích osíd- fologických kritérií je obtížná. Lze je rámcově definovat jako středověké meče s plně vyvinutou hlavicí, která je lených slovanskými etniky spojovány s existencí v bokorysu zploštělá, a středovým žlábkem na čepeli, vikinských (případně obecně germánských) spo- dlouhé více než 70 cm (obr. 1).

235 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Konstrukce karolínských mečů. A – konstrukce starokarolínského meče; B – konstrukce mladokarolínského meče. Podle Peirce 2002, ii; upravil J. Košta. – Fig. 1 Construction of Carolingian swords. A – construction of early Carolingian sword; B – construction of late Carolingian sword. According to Peirce 2002, ii; adjusted by J. Košta.

146–150), v západní Evropě někdy nazývané paradoxně (a příznačně) jev související s archeo- jako normanské (např. Oakeshott 1964). Je třeba logizací artefaktů – vymizení nálezů z hrobových uvažovat o tom, že klíčem k vymezení těchto tří celků na území franské říše během první poloviny fází a k vytvoření oddělených deskripčních systé- 8. století a nástup mečů v inventáři skandináv- mů nebyly zásadní posuny ve vývoji konstrukce ských hrobů, který mohl souviset s obnovením mečů, ale proměny oblastí a nálezových kontextů, exportu franských mečů do Skandinávie kolem ve kterých se meče nacházejí. Základním kritériem poloviny 8. století, související s rozkvětem fran- přechodu merovejských mečů v meče karolínské je ských emporií, jako byl Quentovic nebo Dorestad

236 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století

(Willemsen 2009) a od počátku 9. století také s lou- více než 11 cm). Čepel, jejíž ostří se k sobě prů- pežnými výpady Vikingů.8 Horní hranice karolín- běžně přibližují, dosahuje v některých případech ské fáze je určena koncem pohřbívání s bohatou větší délky, vyznívá užívání damaskovaných čepelí výbavou v západní Skandinávii. a naopak stále častější je výskyt znaků a nápisů ve Ve skutečnosti se meče po většinu raného stře- středových žlábcích mečů. Mezi starokarolínský- dověku vyvíjely v zásadě kontinuálně. K nejpod- mi a mladokarolínskými meči lze vymezit přecho- statnější a nejdynamičtější proměně konstrukce dovou skupinu zastoupenou zbraněmi, které mají raně středověkých mečů došlo během dvou tře- prvky obou vývojových etap (dvojdílné hlavice tin 9. století, tedy v průběhu vývoje karolínských se u nich kombinují s dlouhými příčkami a čepe- mečů, nikoliv na jeho počátku či konci. Základní lemi atd., např. mladší va­rianty mečů Peterseno- trend se tehdy přesunul z důrazu na nákladnost va typu K nebo meče Petersenova typu N). Na a vizuální efekt v důraz na účelovost v boji a maxi- severu a východě Evropy přetrvalo užívání a výro- mální využití předností zbraně za minimální nákla- ba mečů starších karolínských konstrukcí až do dy. Spolu s tím se postupně zvětšil objem výroby průběhu 10. a 11. století. Všechny zásadní promě- mečů a rozšířil okruh jejich uživatelů. Nelze říci, ny mečů se řídí několika trendy, které probíhaly že by se přestaly vyskytovat zdobné exempláře,9 po celý raný středověk. Patří mezi ně zvětšování jejich počet však v poměru k celkové produkci délky meče, přechod od čepelí s paralelním prů- klesl. Zdobnost jílců komplikovaných konstrukcí během ostří k čepelím, které se lineárně zužují, i damaskování jader čepelí ustoupily v roli demon- prodlužování záštity, zvětšování prostoru pro stranta kvality zbraně a prestiže jejího nositele uchopení a manipulaci se zbraní, zjednodušování signování čepelí, vytvářených často ve velkých díl- konstrukce hlavic, snížení kvantitativního zastou- nách novými postupy za použití kvalitních ocelí. pení honosně zdobených exemplářů, zvyšování Nejznámějším příkladem jsou bezpochyby nej- variability čepelí a zároveň snižování variability později od počátku 9. století se vyskytující čepele hlavic. označené nápisem ULFBERHT nebo jeho derivá- ty (Jankuhn 1951; Müller-Wille 1970; Menghin 1980; Stalsberg 2008; 2009a; 2009b; Geibig 1991, 116–122). Vývoj bádání nad tříděním mečů Starší karolínské meče (obr. 1: A) jsou charakte- z 9. až přelomu 10. a 11. století rizovány komplikovaně utvářenými hlavicemi podle jílců dvojdílné konstrukce (Geibigův konstrukční typ I a II; obr. 4; Geibig 1991, 90–95), krátkou příč- Meč jako atraktivní předmět – nejúčinnější stře- kou a robustnější čepelí, jejíž délka se pohybuje dověká osobní zbraň, úzce spojená s prostředím v rozmezí mezi 75 cm a 83 cm. Bývají u nich čas- společenských elit – stál v popředí odborného to užívány komplikované techniky výzdoby jílců zájmu historiků hmotné kultury a archeologů již na úkor účelnosti (tausie na krátké záštitě s dře- v 19. století. Nejvýhodnější podmínky pro syste- věným jádrem, užívání kostěných hlavic a pří- matický výzkum mečů z 9. až 11. století poskytova- ček atd.). Oproti tomu mladší karolínské meče ly nálezy ze severní Evropy, především z Norska. (obr. 1: B) mají hlavice jednodílné a jednoduše V hrobech z vikinského období se zde dochovalo formované (Geibigův konstrukční typ III; obr. 4; větší množství mečů, než kolik jich bylo známo Geibig 1991, 95–97) a dlouhou záštitu (zpravidla ze všech ostatních částí Evropy dohromady. Nále- zový kontext zároveň umožňoval hodnotit meče v souvislosti s dalšími kategoriemi hrobových pří- 8 K exportu mečů do Skandinávie se staví kriticky A. Stalsberg (2008; 2009b), její argumentace se však vztahuje především davků. První pokus o utřídění nálezového fondu na období vikinských vpádů. Obchod s franskými meči provedl O. Rygh (1885, 489–495, 501–507), když na jako s cenným obchodním artiklem je pravděpodobný základě norských nálezů vymezil 17 typů mečů. především ve druhé polovině 8. století a na samotném počátku 9. věku. Na Ryghovo dílo navázalo několik badatelů (viz 9 Můžeme jmenovat například meč Petersenova typu X Geibig 1991, 13), se všeobecným respektem se však s čepelí s nápisem skupiny Ulfberht a s hlavicí zdobenou setkala až typologie, kterou v rámci své disertační rostinným karolínským ornamentem, uložený v Ashmolean Museum v Oxfordu (Peirce 2004). Hlavice meče typu X, práce představil a následně pod názvem De norske přechovávaného v pokladnici katedrály v Essenu je pokryta vikingesverd – En typologisk-kronologisk studie over zlatým plechem s vsazenými drahokamy a povrchem vikingetidens vaaben publikoval J. Petersen (1919). zdobeným filigránem (Pothman ed. 2005). Jednotlivé části korunovačního meče francouzských králů (připisovaného Na základě morfologie a výzdoby jílců rozlišil meči Karla Velikého, tzv. Joyeuse), byly vyrobeny Petersen 26 základních typů mečů, jež označil pís- a doplňovány v různých dobách (Laking 1920, 90–91, Fig. meny A až Æ (obr. 2), a popsal dalších 20 zvlášt- 120; Geibig 1992/3), honosná zlatá a bohatě zdobená hlavice meče řadící se k Petersenovu typu X byla pravděpodobně ních typů mečů (Særtyper), které zahrnovaly zhotovena v 9. nebo 10. století. exempláře, k nimž Petersen v norském materiálu

237 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 2 Petersenova typologie mečů a meč typu Mannheim – schematické znázornění základních typů a jejich variant. Řím- ská číslice označuje skupinu typů mečů; je uvedena vždy nad počátečním mečem dané skupiny. Arabské číslice označují varianty typů vymezených J. Petersenem. Poznámky (*): D – Petersen rozlišoval tři varianty typu podle výzdobných moti- vů (miniaturní stylizované hlavičky zvířat; drobné křížky; malé plíšky ve čtyřúhelných polích); O – 1. a 2. varianta typu se liší typem výzdoby (oddělené svazky stylizovaných palmet; skandinávská zvěrná ornamentika a pletenec). W – hlavice a záštita meče jsou zhotoveny z bronzu. Na základě dokumentace J. Petersena sestavil J. Košta, kreslila B. Vávrová. – Fig. 2 Petersen’s typology of swords and the sword of Mannheim type – schematic image of basic types and their variants. The Roman numerals mark the group of sword type; They are always placed above the first sword of the group. Arabic numerals stand for the variants of types defined by Petersen. Notes (*): D – Petersen differentiated three variants of this type according to decorative motives (miniature stylized animal heads; small crosses; small metal plates in quadrangular fields); O – the 1st variant differs from the 2nd by the style of decoration (separated bunches of stylized palmette; scandi- navian animal ornaments and the plaits). W – pommel and the cross-guard of the sword are made of bronze. Framed by J. Košta on the basis of Petersen’s documentation, drawn by B. Vávrová.

238 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století nenašel přesné analogie (obr. 3).10 U některých jejichž výskyt Petersen datoval do pokročilého typů mečů vymezil Petersen ještě varianty (napří- 10. století a do první poloviny 11. věku. klad tři varianty typu O, dvě varianty typů T, X Úspěch Petersenovy typologie, který přetrval až nebo Y atd.), u jiných upozornil na specifický cha- do současnosti, byl zaručen trojicí hlavních pří- rakter některých exemplářů. Základní i zvláštní čin. První z nich je, že Petersen pracoval s obrov- typy mečů rozdělil do sedmi skupin označených ským souborem artefaktů – shromáždil informa- římskými čísly I–VII, které vymezil na základě ce o 1773 dvojsečných a jednosečných mečích chronologických a morfologických kritérií. Do a dlouhých saxech, přibližně tisíc mečů potom I. skupiny zařadil typy mečů, které se objevovaly využil v rámci svého typologického schématu. v nejstarších nálezových celcích vikinského obdo- Skutečnost, že vyhodnocený soubor zahrnoval bí a u nichž předpokládal především na základě vedle typů, jejichž výskyt byl lokální, exemplá- formálního vztahu k merovejským mečům a exem- ře, k nimž nacházíme analogie po celé Evropě, plářům známým z vendelské periody severských zapříčinila snadnou aplikovatelnost Peterseno- dějin vznik ještě před počátkem rané doby vikin- vy typologie na další evropské regiony. Druhým ské (typy A, B a zvláštní typ 1). Do II. skupiny pozitivem byl metodický základ typologického zařadil různé formy mečů, jejichž nástup datoval a chronologického třídění mečů. Petersenova stu- do přelomu 8. a 9. až první třetiny 9. století, výskyt die, jak ostatně napovídá její podnázev, obsaho- typů přitom neměl přesahovat rámec raně vikin- vala systematické třídění všech zbraní vikinského ského období (tedy zhruba 9. století; typy C až G, období, jejichž vzájemné vztahy autor posuzoval zvláštní typ 2 a několik dalších zvláštních typů). na základě společného výskytu v rámci hrobových Do III. skupiny zařadil vikinské meče s trojúhel- celků. Výsledkem této analýzy byl systém, v rámci nou korunou; dělil je na velmi podobné typy H něhož nebyly jednotlivé typy vymezovány a pořá- a I a jejich existenci předpokládal mezi přelomem dány přednostně podle morfologických kritérií, 8. a 9. století a polovinou 10. věku. IV. skupina respektive podle užité výzdoby, ale podle výskytu obsahovala meče 9. století s korunou dělenou mečů v kombinacích s jinými artefakty. Klíčové nejméně na pět vertikálních segmentů (typ K) rozlišovací prvky při deskripci jednotlivých typů a některé zvláštní typy. Do V. skupiny zařadil typy se proto proměňují v závislosti na nálezových mečů, které se měly v Norsku objevit ve 2. polo- kontextech a jejich Petersenem provedené inter- vině 9. století, některé přetrvaly do první polo- preaci. Variabilita kritérií vymezení Petersenových viny následujícího (typy L, M a N). VI. skupina typů byla trnem v oku řady pozdějších badatelů, zahrnovala řadu významných typů mečů střed- jejich pokusy o objektivizaci třídění mečů však ve ní fáze vikinského období, které Petersen dato- většině případů vedly složitější cestou k potvrzení val do průběhu 10. století, případně do počátku Petersenova třídění, pokud nebyly dokonce zavá- 11. věku (typ O, který navazoval vývojově na typ dějící. Skutečností je, že Petersenova typologie K, dále typy P až Y). Zatímco meče typu Q a X prokázala v praxi značnou platnost – podstatná se podle Petersena vyskytovaly průběžně v celém část jejích výsledků, především pokud jde o rela- středovikinském období, mělo se užívání mečů tivní chronologii, je dodnes respektována. Třetí typů P, V a W soustředit převážně do 1. poloviny výhodou Petersenovy typologie je vztah k detai- 10. věku, meče typů R, S a U byly kladeny přede- lu při zachování značné jednoduchosti, pokud vším do jeho střední fáze kolem poloviny 10. sto- jde o určení jednotlivých typů mečů. Tím, že jich letí a meče typů T a Y byly vztahovány spíše ke Petersen vymezil početnou škálu, vytvořil pod- 2. polovině 10. a počátku 11. století. Konečně mínky pro aplikovatelnost typologie do různých v VII. skupině byly zastoupeny meče pozdního regionů. Některé typy zůstaly omezeny na Norsko vikinského období označené jako typy Z a Æ, nebo na Skandinávii, jiné byly pozdějšími bada- teli sjednoceny (např. H a I nebo K a III. varian- ta typu O), nebo byly naopak na základě nových nálezů rozděleny. Vymezením unikátních exem- 10 Některé Petersenovy zvláštní typy mečů by po morfologic- plářů jako zvláštních typů a jejich precizním pub- ké stránce mohly být hodnoceny jako varianty jiných Pe-­ tersenových typů. Petersen je samostatně vymezil z důvodu, likováním Petersen rozšířil aplikační schopnost že je na základě nálezových kontextů datoval do odlišného své typologie i na formy mečů, které se v norských období, než do jakého datoval typ, kterému se podobají souborech vyskytují zcela okrajově. Uplatnění (např. zvl. typ 7 je možné hodnotit jako variantu typu L, ale Petersen jej datoval do 1. poloviny 9. století, zvl. typy našly především zvláštní typy 1 a 2. 11 a 12 jsou po morfologické stránce totožné se starší varian­ - Zásadní podíl na uplatnění Petersenovy typolo- tou typu X, nicméně Petersen je díky nálezovému kontextu gie na meče kontinentální Evropy měl H. Arbman, dával do souvislosti s meči typu K). Některé zvláštní typy mečů jsou v Petersenově publikaci nedostatečně popsány který ji využil ve studii Schweden und das Karolingis- a dokumentovány. che Reich zabývající se fransko-vikinskými kontak-

239 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 3 Petersenova typologie mečů – schematické znázornění zvláštních typů. Římská číslice označuje skupinu typů mečů; je uvedena vždy nad počátečním mečem dané skupiny. Nevyobrazené typy: zvl. typ 12 se po morfologické stránce zcela shoduje s typem X; zvl. typ 20 představuje zdobené meče typu V nebo H se ztracenou korunou a zachovaným obloukovi- tým nýtem sloužícím k jejímu připevnění k podstavě hlavice. Na základě dokumentace J. Petersena sestavil J. Košta, kres- lila B. Vávrová. – Fig. 3 Petersen’s typology of swords – schematic image of special types. The Roman numerals stand for the group of swords; They are placed above the 1st sword of the group. Types not shown: special type 12 is morphologically the same as the type X; special type 20 represents decorated swords of V or H type with lost pommel and well-preserved rivet securing it to the upper guard. Framed by J. Košta on the basis of Petersen’s documentation, drawn by B. Vávrová. ty (Arbman 1937, 215–235), v práci, která se stala shott (1960, 133–138; 1964; 1991; 2002), který jej jedním z klasických děl raně středověké archeo- rozšířil o mladší typy mečů. Oakeshottova typo- logie. Arbman z Petersenovy typologie vytknul logická řada popisuje hlavně meče románského typy mečů, jejichž analogie nacházel v kontinen- a gotického období; ve vztahu k období, na které tální Evropě. Mimo zástupce základní Peterse- se zaměřuje tato studie, jsou důležité typy VIII novy řady (např. B, H, K, X nebo Y) do výběru a IX. Typ VIII zahrnuje meče s jednodílnou polo- zařadil také „zvláštní typ“, ve kterém de facto spojil kruhovitou hlavicí, včetně mladších variant s pro- charakteristiky Petersenova zvláštního typu 1 a 2 hnutou bází a hlavic ve tvaru para ořechu (tyto (přestože hovoří pouze o vazbě ke zvláštnímu už stojí mimo rámec Petersenovy typologie, lze je typu 1). Arbmanův výběr z Petersenovy typologie označit jako Nadolského typ α; viz Nadolski 1954, se díky dobré dostupnosti studie a popisu typů 26–29). Oakeshottův typ IX odpovídá Peterseno- v německém jazyce stal hlavní oporou pro typolo- vu typu Y. gické určení mečů v oblastech mimo Skandinávii. Ve studii o severských zbraních aplikoval Na Petersenovo dílo navázala řada badatelů, ať C. A. Nordman (1943, 48–54) Petersenovu typolo- už úpravou Petersenovy typologie pro podmínky gii na celou Skandinávii. Vyřadil přitom ty typy, studované oblasti, přidáním nových typů nebo jejichž výskyt evidoval pouze na norském území, studiem typů již vymezených. Typologii, užíva- sjednotil tvarově podobné typy H a I, a do základ- nou především na Britských ostrovech, vytvo- ní řady naopak uvedl po vzoru H. Arbmana (1937, řil R. E. M. Wheeler (1927, 31–37), když rozdělil 217) zvláštní typ, který sice ztotožnil s Peterseno- meče do sedmi typů, označovaných římskými čísly vým typem 1, jenž však po morfologické stránce (I–VII). Wheelerova typologie je zjednodušenou odpovídá zvláštnímu typu 2. Širokého využití se variantou Petersenovy typologie, vytvořenou na dočkalo přehlednému kresebnému znázornění základě britských nálezů z doby vikinských vpá- skic Nordmanova výběru Petersenových typů dů.11 Na Wheelerovo třídění navázal R. E. Oake- mečů (Nordman 1943, Fig. 189–208), do té doby byl totiž k dispozici pouze stručný výběr Arbma- nův (1937, Abb. 39). 11 Wheelerův typ I odpovídá Petersenovu typu M, typ II zahrnuje typy B a C, typ III typy D a E. Typ IV je analogický Dánská badatelka A. Bruhn-Hoffmeyer (1954) se Petersenovu typu K, typ V odpovídá typu L a typ VI ve studii Middelalderens tveæggede sværd soustředi- Petersenovu typu Z. Typ VII zahrnuje meče s dvojdílnou la na vývoj středověkých mečů, počínaje 10. sto- polokruhovitou hlavicí, které jsou řazeny k Petersenovým typům N, V a U. letím. Nabídla novou metodiku třídění Peterse-

240 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století nových typů mečů, když je rozčlenila do třech mezi variantami, ve své typologii mečů 2. polovi- základních skupin podle tvaru hlavice (s trojúhel- ny 11. až 13. století vymezil nástupce mečů typu T nou korunou, s vertikálně segmentovanou koru- a Z a označil je jako typy I, II a II-A. nou a s hlavicí tvořenou pouze podstavou). Meče Rovněž další badatelé studující raně středověké typu X a Y s jednodílnými hlavicemi považovala meče severovýchodní Evropy respektovali Peter- za přechodové formy k mečům románským. Struč- senovu typologii jako základnu pro deskripci ná práce Introduction to the History of the European mečů, pouze ji podle potřeby obohacovali a roz- Sword (Bruhn-Hoffmeyer 1961) představuje jedno šiřovali o typy a varianty mečů, k nimž nenachá- z nejvýznamnějších pojednání o vývoji evropské- zeli v Petersenově systému přímé analogie. Na ho středověkého meče v kontextu předcházející- základě souborů z bývalého Východního Pruska mi epochami i s meči a šavlemi okolních oblastí se B. von zur Mühlen (1975; studie byla vypraco- (východoevropské stepi, Persie a arabský svět). vána před 2. světovou válkou) pokusil vymezit Důležitým momentem při uvažování nad tvaro- baltskou formu meče typu Y. Litevští badatelé vým vývojem raně středověkých mečů, který měl rozlišili několik lokálních skupin mečů, například značný význam i v chronologických otázkách, typ s anténovitou hlavicí či variantu meče Peterse- bylo vymezení meče typu α A. Nadolským (1954, nova typu T, která odpovídá Kirpičnikovovu typu 26–29). Nadolski využil potenciálu polských I – podle oblasti s nejhustším výskytem ji nazvali nálezových souborů z 10. až 12. století k pokusu typ T1-kuronský; Petersenovu typologii potom o vymezení skupiny mečů, které se měly bezpro- rozšířili o několik chronologicky mladších typů, středně vyvinout z mečů Petersenova typu X. Od které se vyskytují v mladším stupni raně středo- nich se odlišují konvexním tvarem baze hlavice věkých baltských pohřebišť (Volkaite-Kulikaustiene a zároveň rozšířením její spodní strany tak, že 1964; Kazakevičius 1994; 1996, 15–18, 53–58, 78–91; nabyla tvaru para ořechu. Přestože A. Nadolski 1997). své závěry později zrelativizoval (Głosek – Nadolski Němečtí badatelé ve 30. až 80. letech 20. sto- 1970), staly se jeho poznatky podkladem pro dal- letí využívali rovněž jako základnu pro deskripci ší bádání nad vývojem mečů v mladší fázi raného mečů Petersenovu typologii. Zásadní význam pro středověku (např. Głosek 1984, Geibig 1991, Kucype- „přenesení“ Petersenovy typologie mimo Skandi- ra – Kurasiński – Pudło 2011). návii měl švédský badatel H. Arbman, který na Při zpracování zbraní z teritoria raně středověké jejím základě popsal meče ze střední a západní Kyjevské Rusi využil sovětský badatel A. N. Kirpič- Evropy a seznámil evropské badatele s výběrem nikov (1961; 1966a, 18–49) pro meče z 9. – 1. polo- Petersenových typů v německém jazyce (Arbman viny 11. století Petersenovu typologii, doplněnou 1937, 215–235). Aplikace Petersenovy typologie na o několik typů, které můžeme klasifikovat spíše německé území byla výhodná, neboť s výjimkou jako varianty typů J. Petersena. Typ „A-místní“ Šlesvicka-Holštýnska a části severovýchodního zahrnuje zbraně, příslušející tvarově k Peterseno- Německa, nepocházely nálezy německých mečů, vu typu T, které se vyznačují bohatou výzdobou počínaje 9. stoletím, z nálezových celků datova- jílců v rostlinné ornamentice, jako typ „Skandi- telných archeologickými metodami. Pro 2. polo- návský“ označil Kirpičnikov meč bohatě zdobený vinu 8. a počátek 9. století byl však pouhý převod skandinávskou ornamentikou, který lze označit Petersenovy typologie do podmínek středozápad- jako variantu Petersenova typu Z, resp. zvláštní­ ní Evropy nedostatečný. Nový typ raně karolínské- ho typu 16. Kirpičnikovovo vymezení zvláštních ho meče vymezil ještě v závěru 30. let H. Jankuhn typů, odvozených od Petersenovy typologie, (1939) a podle místa nálezu charakteristického není zcela systematické. Zvláštní forma typu exempláře jej nazval typem Mannheim (obr. 2).12 U (U-ocoбый) odpovídá typu N a zvláštní forma O více než dvě desetiletí později představili typu Z (Z-ocoбый) je srovnatelná s Petersenovým G. C. Dunning a V. I. Evison (1961) detailní rozbor zvláštním typem 16 (Petersen 1919, 124–126). Pro raně karolínských mečů s trojčlennou korunou. meče 2. poloviny 11. až 13. století použil Kirpič- nikov (1966a, 49–60, ris. 10) vlastní typologic- 12 Jílce mečů typu Mannheim byly tvořeny dvojdílnou hlavicí ké schéma (typy I–VII). Důležitým výstupem s nevýraznou nízkou trojčlennou korunou, která někdy Kirpičnikovovy práce ve vztahu k typologii, je nabývá tvaru stlačeného půlkruhu. Signifikantní je dekorace postižení vývoje mladších mečů s trojčlennou či tvořená plátky z barevného či drahého kovu, vkovanými do podélné osy podstavy a záštity, případně rovněž do pětičlennou korunou (Petersenovy typy S, T a Z). středu segmentů koruny. Zbylé plochy hlavice a záštity Při formování poznatků o mečích typu T využil bývaly zdobeny páskovou tausií, tak jak to bylo obvyklé Petersenova dělení na podtypy T-1 a T-2 (Petersen u dalších starokarolínských mečů. Výzdoba záštit a podstav kovovými pásky je hlavním kritériem, které odlišuje meče 1919, 150–153), k Petersenovu členění na zákla- typu Mannheim od mečů Petersenova zvláštního typu 2 dě výzdoby přidal postřehy o tvarových rozdílech (obr. 2).

241 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Na základě bližší specifikace Petersenovy defini- považovat za varianty mečů typu B s analogiemi ce zvláštních typů 1 a 2 vymezili skupinu mečů 1 ve Skandinávii, viz Androščuk 2007, 154, fig. 1). (meče s konkávním tvarem okrajových segmentů K výrazným posunům v bádání nad typolo- koruny) a 2 (meče s konvexním tvarem okrajových gií raně karolínských mečů došlo na přelomu segmentů koruny).13 Některé formy mečů skupi- 70. a 80. let 20. století v souvislosti s diskusí, která ny 1 považovali za předchůdce mečů Peterseno- se vyvinula kolem nového zhodnocení raně karo- va typu K. Jejich, v základní rovině odůvodněné línských mečů z Chorvatska (Vinski 1978, 1981). členění, nebylo v odborné literatuře příliš reflek- Výsledkem studií W. Menghina (1980) a M. Müllera- továno. Významným příspěvkem k problematice -Wille (1982) bylo nové zhodnocení vývoje mečů vývoje mečů v době závěru merovejského a počát- ve druhé polovině 8. a na počátku 9. století. Bada- ku karolínského období je práce F. Stein (1967), telé vymezili tři okruhy raně karolínských mečů. zabývající se bohatými hroby na území Německa V návaznosti na meče typu Haldenegg se měly po v 8. století. Hlavním přínosem studie je kvalitní polovině 8. století vyvíjet meče nejstaršího okru- dokumentace nálezových souborů a vyhodnocení hu, mezi něž náleží meče typu Mannheim a Peter- vývoje pohřebního ritu i jednotlivých kategorií senova zvláštního typu 2,15 na závěr dané časo- artefaktů z hrobových celků, které autorka vypra- vé sekvence byl zařazen také meč ze Steinsviku, covala odděleně pro jižní a severní Německo. nepřesně označený jako Petersenův typ 1.16 Dru- Pokud jde o jihoněmeckou oblast, vymezila zde hý okruh byl tvořen meči s trojúhelnou korunou. dvě vývojové formy mečů, které můžeme ozna- Vyvíjet se měly v průběhu 2. poloviny 8. a počátku čit jako výchozí typy pro meče starokarolínského 9. století od mečů typů Altjührden a Immenstedt období – meče typu Niederramstadt-Dettingen- přes meče Petersenova typu B až po meče typu -Schwabmühlhausen byly opatřeny hlavicí s níz- H, jejichž vývoj měl v 9. století dále pokračovat. kou trojúhelnou korunou, zatímco meče typu Hal- Z mečů typu B vyčlenil W. Meghin variantu, jejíž denegg mají nízkou korunu s náznakem členění koruna byla k podstavě připojená pomocí dvou na tři segmenty a jsou zpravidla zdobené verti- nýtů (shodně, jako u většiny mečů typu H); tuto kální páskovou tausií.14 Oba jihoněmecké typy se variantu označil jako typ Dunum (Menghin 1980, v hrobových celcích vyskytovaly v první polovině 256). Třetí okruh, synchronní s horizontem Bisku- 8. století, nástup mečů typu Haldenegg byl při- pija-Crkvina, vymezeným na základě chorvatských tom pravděpodobně o něco pozdější. Konec jejich starokarolínských památek, tvořily podle Menghi- výskytu souvisí se závěrem pohřbívání s bohatými na (1980, Abb. 35) meče s pětičlennou korunou hrobovými přídavky v jižním Německu. V seve- Petersenova typu K a meče s mohutnou hlavicí roněmecké oblasti se podle závěrů F. Stein meče opatřenou trojčlennou korunou, které Müller-Wille v hrobech z 1. poloviny 8. století nevyskytovaly. (1982) označil jako typ Mannheim-Speyer.17 Oba V průběhu 2. poloviny 8. století se zde měly obje- badatelé kladli tento okruh do přelomu 8. a 9. až vovat meče Petersenova typu B a H, Mannheim poloviny 9. století. Méně systematická byla sna- a zvláštního typu 2; kromě nich v souborech ze ha o rozřešení typologie některých chorvatských severního Německa F. Stein vymezila dva nové typy mečů s trojúhelnou hlavicí, které označila jako typy Immenstedt a Altjührden (podle nej- 15 G. C. Dunning a V. I. Evison (1961) považují meče typu Mannheim za podskupinu své skupiny 2, totožné s Peter- novějších výsledků bádání lze meče těchto typů senovým zvláštním typem 2. 16 J. Petersen označil zvláštním typem 1 meč ze Søndre Skjønne (Petersen 1919, Fig. 55a–c), kterému se tvarově podobají meče typu Mannheim-Speyer. Meč ze Steinsviku 13 V rámci skupiny 1 vyčlenili podskupinu 1a (meče s pod- (Petersen 1919, Fig. 56) na základě doprovodné hrobové stavami a záštitami nehraněnými v podélné ose), 1b (meče výbavy datoval ještě do pozdně vendelského období, s nezdobeným jílcem s podstavou a záštitou opatřenou a proto jej nezařadil do své typologie, tvarovou souvislost v podélné ose žebrem), 1c (meče s jílcem zdobeným pás- mezi ním a mečem ze Søndre Skjønne považoval za důkaz kovou tausií a s podstavou a záštitou s žebrem v podélné časné datace zvláštního typu 1. G. C. Dunning a V. I. Evison ose) a 1d (meče s jílcem zdobeným tepanými plíšky a pás- (1961) zařadili meč ze Steinsviku do své skupiny 1d, kovou tausií a s podstavou a záštitou s žebrem v podélné meč ze Søndre Skjønne jimi byl řazen do skupiny 1b. ose). Některé meče podskupiny 1c a 1d odpovídají typu Komplikovanost datování meče ze Steinsviku podtrhuje Mannheim-Speyer. V rámci skupiny 2 vymezili podkupinu zvěrný výzdobný motiv na plíšcích na hlavici, který je 2a (meče typu Mannheim, popis viz pozn. 11), 2b (s jílcem některými badateli řazen k raně vikinskému stylu Oseberg- zdobeným páskovou tausií a s podstavou a záštitou s žeb- Borre, jiní v něm spatřují spojitost s anglo-karolínským rem v podélné ose) a 2c (meče s jílcem zdobeným tepanými stylem pokročilého 8. věku (srov. např. Müller-Wille 1982, plíšky a páskovou tausií a s podstavou a záštitou s žebrem 133 a Androščuk 2007). v podélné ose). 17 Meče typu Mannheim-Speyer formálně korespondují 14 Do nejstaršího stupně sledovaného období (závěr 7. až s mečem Petersenova zvláštního typu 1 ze Søndre Skjønne 1. třetina 8. století) kladl F. Stein ještě meče typu Schlingen (Petersen 1919, Fig. 55a–c) a odpovídají mečům skupiny s nízkou korunou kvadratického tvaru nebo tvaru kruhové 1b–c (podle typu výzdoby) dle G. C. Dunninga a V. I. Evison úseče. (1961).

242 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století mečů. Různorodou skupinu starokarolínských dat z rozsáhlých oblastí (stav a způsob publika- zbraní, slučujících prvky mečů s trojčlennou, pěti- ce mečů v jednotlivých regionech byl nevyváže- člennou i trojúhelnou korunou, na kterou upozor- ný). Tvarová a technologická komplikovanost nil Z. Vinski (1978), se pokusil W. Menghin (1980, mečů vedla ke značné časové náročnosti výzkumu 246) a především M. Müller-Wille (1982, 134–135), a kladla vysoké požadavky na specializované zna- definovat jako jednotný typ (pojmenovaný Bisku- losti tvůrců nové systematické typologie. Prvním pija-Medvedička), který měl být údajně formálně (a na dlouhou dobu posledním) pokusem najít blízký Petersenovu zvláštnímu typu 1.18 Defino- nový způsob třídění raně středověkých mečů byla vání typu pouze na základě negativního vyme- typologie vypracovaná M. Maurem (1977). Systém zení vůči klasickým variantám Petersenova typu postavený na základě hodnocení metrických cha- H či K se setkalo brzy s kritikou (Szameit 1986, rakteristik jednotlivých částí mečů doplatil přede- 393–395). Jako velmi problematické ohodnotilo vším na metodicky nesprávnou volbu vstupních další bádání i výsledky snahy o formování dalších dat. Navržená typologie mečů, která ignorovala typů mečů na základě drobných rozdílů. Prak- tvarový vývoj hlavic, nebrala ohledy na výzdobu tický význam odlišení typů Immenstedt, Altjühr- a byla založená na relativně malém vzorku analy- den a Petersenova typu B zpochybnil již A. Geibig zovaných mečů, měla téměř nulovou vypovídací (1991, 29–31, 42–44). Význam těchto variant jako schopnost pro otázky chronologie, geneze i tech- samostatných typů vyloučil nedávno F. Androščuk nologického vývoje mečů. Oproti Petersenově (2007, 154, Fig. 1), když prokázal, že parametry typologii byla jednoznačně krokem zpět. Maureho odpovídající typům Immenstedt a Altjührden třídění vyvolalo silnou negativní kritiku (Głosek – naplňuje většina mečů typu B, nalezených ve Kajzer 1978) a na dlouhou dobu zastavilo pokusy Skandinávii. Hlavní důvod jejich vymezení, kte- o objektivizaci typologie raně středověkých mečů. rým bylo popsání bezprostředních předchůdců Typologie, kterou vypracoval A. Ruttkay (1976, mečů, jež se objevují ve skandinávských nálezo- 245–272), představovala, pokud jde o meče z 9. až vých kontextech – v této souvislosti ztrácí význam. přelomu 10. a 11. století, aplikaci Petersenova Diskuse o raně karolínských mečích, která pro- schématu na specifické podmínky nepočetné- bíhala na přelomu 70. a 80. let 20. století, ukázala ho souboru mečů pocházejících ze Slovenska.19 meze možností poznání prostřednictvím pokusů Dlužno říci, že se v rámci typologického zpraco- o deskripci nových typů mečů tradičním způso- vání soustředil spíše na meče mladší, pocházející bem. Již dříve, na počátku 70. let 20. století, se z 11. až 14. století. Specifikem Ruttkayova postu- v souvislosti s komplexní proměnou pohledu na pu, který odpovídal dobové tendenci k zavedení povahu typu v archeologii (viz např. Clarke 1968) samostatného popisu jednotlivých částí kombino- zintenzivnilo volání po hlubší revizi Petersenovy vaných artefaktů, bylo oddělení deskripce záštit typologie, případně po jejím kompletním přebu- a hlavic. Ruttkayova typologie se bohužel opírá dování. Zřetelně tyto úvahy formulovala S. Nord- o malý počet exemplářů (v některých případech hagen (1972, 520–523), která zdůrazňovala nut- zahrnuje vymezený typ pouze jeden exemplář nost vymezení samostatných deskripčních kritérií meče; např. typy I až III), proto je obtížně apli- pro jednotlivé části mečů, oddělení analýzy tvaru kovatelná vně popisovaného regionu. Vzhledem a výzdoby i větší důraz na metrické a technolo- k tomu, že je možno naprostou většinu raně stře- gické charakteristiky mečů. Podtrhovala potřebu dověkých mečů středovýchodní Evropy popsat samostatného hodnocení čepelí. O systematic- prostřednictvím typologií, vytvořených na základě ky vypracovanou typologii čepelí se do té doby severských, resp. západoevropských souborů (pře- pokusil pouze E. Oakeshott (1960, 142, 203–207; devším Petersen 1919; Geibig 1991), nestalo se Rutt- 1964), avšak s důrazem na meče mladších obdo- kayovo třídění standardním prostředkem popisu bí středověku; představení „příkladů“ typů čepe- mečů ani mezi slovenskými a českými badateli. lí mečů (Typenbeispielen), publikované H. Seitzem Zcela nové třídění představil A. Geibig popr- (1965, 114, 145, Abb. 79) bez odborného komen- vé při zpracování mečů z hrobových a sídlištních táře, lze chápat spíše jako výzvu po systematickém nálezů z Haithabu (Geibig 1989), svou koncepci podchycení vývoje mečových čepelí raného stře- dověku. V praxi však (do značné míry oprávněný) požadavek reformy stávajícího schématu členění 19 Meče typu Ruttkay I odpovídají Petersenovu typu D, meče typů Ruttkay II a III Petersenovým typům B nebo mečů narážel na těžko překonatelné problémy. H, meče typu Ruttkay V Petersenovu typu T, typ Ruttkay Patřila mezi ně nutnost shromažďování přesných VI odpovídá Petersenovu typu X, Ruttkay VII Petersenovu typu N, typ Ruttkay VIII je shodný s Petersenovým typem Y. Meč, který Ruttkay označil jako typ IV, je zřejmě zvláštní 18 Z. Vinski (1983a, 1984) posléze tyto meče Petersenovým (mladou?) variantou typu Mannheim; není vyloučeno, že se zvláštním typem 1 skutečně označil. jedná o variantu Petersenova typu Y.

243 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 4 Geibigova konstrukční typologie hlavic (převzato z Geibig 1991, Abb. 24). – Fig. 4 Geibig’s structural typology of pommels (taken from Geibig 1991, Abb. 24). posléze rozvinul ve studii Beiträge zur morpholo­gi­ (Jankuhn 1939, Menghin 1980) a Geibigův typ 4 schen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter, v níž zahrnuje meče typu Mannheim-Speyer (Menghin vyhodnotil nálezy mečů z bývalého Západního 1980, Müller-Wille 1982). Důležitou součástí Gei- Německa datované do druhé poloviny 8. až počát- bigovy typologie je podchycení konstrukce hlavi- ku 13. století (Geibig 1991). Meč chápal jako kom- ce meče (obr. 4, Geibig 1991, 90–100),21 která se, binovaný artefakt, jehož jednotlivé charakteristiky vzhledem k přibývajícímu množství rentgenových je třeba podrobit analýze odděleně. Samostatně snímků hlavic, ukazuje jako jeden z důležitých hodnotil čepele, tvar jílců a konstrukci hlavic. For- prvků při hodnocení mečů raného středověku. mální popis jílců definoval na základě čtyř charak- Problematičtější, ale srovnatelně významný pokus teristik (nárys, půdorys a bokorys hlavice a půdo- představuje Geibigovo třídění čepelí mečů, (viz rys záštity), které posléze syntetizoval do jednoho níže; Geibig 1991, 83–90). složeného (kombinačního) typu. Při popisu jílců Švédský badatel M. Jakobsson (1992) se ve studii (Geibig 1991, 21–83) vycházel z kombinace vizuál- Krigarideologi och vikingatida svärdstypologi pokusil, ní a metrické deskripce každého z 19 typů náry- spíše než o vytvoření nové typologie, o jistou sys- sů, 24 typů bokorysů a 11 typů půdorysů hlavic, tematizaci a zjednodušení Petersenova schématu. respektive 15 typů půdorysů záštit (obr. 5) – stan- Vycházeje z ideje, kterou nastínila již A. Bruhn- dardizovaný zápis Geibigova kombinačního typu -Hoffmeyer (1954; viz výše), vymezil šest základ- má proto podobu sekvence čtyř čísel oddělených ních „principů designu jílců“ mečů vikinského spojovníkem. Geibig uznával rozhodující význam období – meče s trojúhelnou korunou, s trojčlen- nárysu hlavice jako základního prvku při typo- nou korunnou, s korunou z pěti a více částí, s hla- logickém zařazení meče. Na základě srovnání vicí bez koruny, se záštitou, prohnutou směrem výsledků hodnocení všech vymezených paramet- k čepeli a s hlavicí bez podstavy. V rámci těchto rů jílce u mečů se shodným typem nárysu hlavice základních skupin pracoval nadále s typy mečů vyčlenil jednotlivé varianty (zapisované římskými podle Petersena. I pokud odhlédneme od meto- číslicemi), které řadil za číslici označující typ náry- dických nedostatků (zařazení třídění na základě su hlavice (např. typ 12, I). Meče 2. poloviny 8. až záštity mezi třídění na základě morfologie hla- přelomu 10. a 11. století jsou popsány v prvních vic) jsou výsledky aplikace Jakobssonova členění 13 typech Geibigovy řady. Typy 1–2 a 5–13 při- tom odpovídají jednotlivým typům Petersenovy Geibig 11 = Petersen U, V nebo W; Geibig 12, var. I = typologie, které Geibig na sledovaném území roz- Petersen X; Geibig 13, var. I = Petersen Y. 21 poznal,20 číslem 3 označil meče typu Mannheim A. Geibig (1991, 90–100) vymezil tři typy: konstrukční typ I zahrnuje meče s dvojdílnou hlavicí s plnou korunou, kterou prochází trn rukojeti až k vrcholu; konstrukční typ II představuje meče s dvojdílnou hlavicí s dutou 20 Typ Geibig 1 = typ Petersen B; Geibig 2 = Petersenův korunou, připevněnou k podstavě pomocí dvou nýtů nebo zvláštní typ 2; Geibig 3 = typ Mannheim; Geibig 4 = typ jednoho nýtu ohnutého pod korunou do tvaru písmene Mannheim-Speyer; Geibig 5 = Petersen H, I nebo B; Geibig U, trn rukojeti je přitom ukončen již nad svrchní části 6 = Petersen K; Geibig 7 = Petersen L; Geibig 8 = Petersen N; podstavy; konstrukční typ III se vyznačuje jednodílnou Geibig 9 = Petersen O; Geibig 10 = Petersen R nebo S; hlavicí, kterou prochází trn rukojeti až k vrcholu (obr. 4).

244 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století

Obr. 5 Geibigova kombinační typologie jílců mečů. A – nárys hlavice; B – bokorys hlavice; C – půdorys hlavice; D – půdo- rys záštity. Na základě dokumentace A. Geibiga sestavil J. Košta, kreslily K. Urbanová a B. Vávrová. – Fig. 5 Geibig’s com- binative typology of sword hilts. A – front view on the pommel; B – profile of pommel; C – undersurface of the pommel; D – undersurface of the guard. Framed by J. Košta on the basis of Geibig’s documentation, drawn by K. Urbanová and B. Vávrová. v kontextu otázek chronologie a rozšíření tristní. a které nejsou citlivé ani z hlediska teritoriální dis- Do svých „principů“ totiž zařadil charakteristiky, tribuce. Jakobssonovo třídění (kromě nesystema- které byly vlastní mečům po větší část vikinského ticky zařazené skupiny, která se soustředí výhrad- období (s výjimkou posledních dvou skupin, kte- ně na tvar záštity) je nutno chápat pouze jako ré dominují v mladším stupni vikinské kultury), popis variační šíře jílců karolinských mečů.

245 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

V posledních dvaceti letech nebyl publiko- u většiny mečů z hrobových nálezů není dostateč- ván žádný pokus o představení nové komplex- ný. Zahrnuje 14 typů čepelí mečů z 8. až 12. stole- ní typologie mečů z 2. poloviny 8. až přelomu tí. Základní kritéria při deskripci Geibigova typu 10. a 11. století. Dánská archeoložka A. Norgård- čepelí tvoří řada metrických údajů: délka a šířka -Jørgensen (1999a, 1999b) vytvořila na základě ana- středového žlábku a délka a šířka čepele, zúžení lýzy hrobových celků se zbraněmi z Gotlandu, čepele na prvních 60 cm délky, zúžení žlábku na Bornholmu a několika regionů v Norsku novou prvních 40 cm délky čepele a poměr délky čepele typologii a chronologii zbraní vendelského a raně k délce žlábku. Mezi kritéria určitelná vizuálním vikinského období (6.–9. stol.) ve Skandinávii. pozorováním patří průběh ostří čepele (paralelní / Její význam pro typologii a chronologii mečů vik- konvexně se zužující / lineárně se zužující) a délka inského období je bohužel, vzhledem k malému hrotové partie (krátká/dlouhá). Geibigovu typo- počtu sledovaných raně vikinských hrobů, ome- logii čepelí je nutno chápat, jak ostatně sám autor zený. Cenným příspěvkem v oblasti systematické- naznačuje, spíše jako pracovní materiál, který by ho zpracování technologických parametrů mečů měl dát specialistům vodítko, jak o deskripci čepe- a saxů z 6. až přelomu 9. a 10. století je práce lí uvažovat (Geibig 1991, 83–84). Především pokud H. Westphala (2002), která představuje první pokus jde o chronologické závěry, je bohužel značně o vytvoření typologie mečů na základě technolo- nepřesná (Košta 2004, 2005; Košta – Hošek 2009). gických parametrů a jejich samostatné chrono- Významným příspěvkem k prohloubení syste- logické posouzení. Podrobnou analýzou mečů matické deskripce mečů bylo vytvoření typologic- zdobených geometricky uspořádanými jamkami kých schémat konstrukčních prvků jednotlivých na jílcích, které J. Petersen řadil k typu E, případ- částí mečů. Na základě závěrů W. Menghina (1980, ně k první variantě typu T, se zabývali S. Y. Kai- 1983a) a M. Müllera-Wille (1982, 1984) věnujících nov a F. A. Androščuk (Kainov 2001, 56–58; 2012, se mečům merovejského a raně karolinského 19–21). Za připomenutí stojí rovněž studie zabý- období, vypracoval tři konstrukční typy hlavic vající se vývojem jednodílných hlavic mečů mezi A. Geibig (1991, 90–100). Pokud jde o konstruk- 9. a 12. stoletím (Kucypera – Kurasiński – Pudło ci čepelí raně středověkých mečů, soustředilo se 2011), který je představen jako postupná proměna bádání tradičně především na objasnění technolo- mečů s polokruhovitými hlavicemi s přímou spod- gie výroby a popis variační šíře svářkového damas- ní hranou (Petersenův typ X) v meče s hlavicemi ku (tzv. pattern welding, z bohaté škály literatury v nárysu čočkovitými, tj. se svrchní i spodní hra- k tomuto tématu připomeňme alespoň Maryon nou vypouklou (Nadolského typ α) a dále v meče 1960, Anteins 1973, Ypey 1982b, Segebade 1997), s hlavicí s přímou svrchní hranou a spodní hranou podrobně se badatelé soustředili rovněž na srov- konvexního tvaru. Na základě analýzy jednotli- nání technologií výroby evropského svářkového vých uzavřených nálezových celků s meči sledova- damasku s pravou damascenskou ocelí (tzv. woo- né skupiny pocházejících z pohřbů na území stře- tz; např. Panseri 1965, Sherby – Wadsworth 1985, dovýchodní Evropy a Pobaltí se autorům podařilo Pertulla 2001, Feuerbach 2006). Přestože metalo- prokázat výše představenou časovou následnost grafický průzkum čepelí mečů má rovněž dlouhou nástupu vymezených variant, zároveň poukázali tradici, chybí dodnes srovnávací studie a informa- na pozvolný, kontinuální proces jejich transforma- ce o výsledcích analýz jsou obvykle prezentovány ce a na dlouhé období jejich současného výskytu. v samostatných publikačních výstupech.22 Pro-

22 Starší literaturu věnující se metalografickému výzkumu Třídění mečů z 9. až přelomu raně středověkých artefaktů shromáždil R. Pleiner (1962, 10. a 11. století podle dalších 16–17). Záslužnou práci, kterou vykonali v poválečné době sovětští badatelé, shrnul ve slavném díle Drevnerusskoje charakteristik oružije A. N. Kirpičnikov (1966a, 43–46), který zde představil rovněž typologii konstrukce čepelí raně středověkých Typologii čepelí na základě vyhodnocení tvaru mečů, jež byly nalezeny na teritoriu bývalé Kyjevské Rusi. nebyla věnována zdaleka taková pozornost, jako Kromě prací, které se soustředí na rozbor damaskových nebo damaskovaných čepelí (jejichž výběr jsem představil typologickému studiu jílců. V současné době jsou výše v textu), připomeňme alespoň několik nejnovějších užívána dvě třídění čepelí, Oakeshottovo a Geibi- studií – práci S. Mädera (2009), studie rakouského govo (Oakeshott 1960, 142, 203–207; 1964; Geibig metalografa M. Mehofera (Szameit – Mehofer 2002, Mehofer 2005) a práce britského archeometalurga A. Williamse (1977, 1991, 83–90). Oakeshottova typologie je využitel- 2007a, 2007b, 2009). Na území České republiky založil ná především při studiu vrcholně středověkých tradici archeometrických výzkumů R. Pleiner, archeolog čepelí, pro raně středověké meče je nedostačující. a specialista evropského významu na problematiku zpracování železa v pravěku a raném středověku (ve vztahu Geibigova typologie je podrobnější, ale klade vel- ke studovanému tématu např. Pleiner – Plzák – Quadrat ké nároky na stav zachování čepele, který bohužel 1956; Pleiner 1962, 1967, 2006; komplexní studie o keltských

246 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století blematiku užití nadeutektoidních (plávkových) okolnostmi zjistila, že jich většina nebyla příliš ocelí k výrobě čepelí některých evropských mečů chronologicky citlivá a vyskytovala se v kontinen- v nedávné době otevřel A. Williams (2007a, 2007b). tálním i severoevropském prostředí již od 9. sto- Deskripci konstrukčních prvků na čepelích raně letí. Mezi badateli, kteří se problematice nápisů středověkých mečů se pokusil poměrně úspěšně na čepelích raně středověkých mečů věnovali systematizovat H. Westphal (2002). komplexně, je třeba zmínit díla M. Głoska (1973), Intenzivní zájem je už od samotného počátku D. A. Drboglava (1984), A. Geibiga (1991, 113–133) bádání nad raně středověkými meči věnován stu- a L. Marka (2004, 43–52; 2005). diu nápisů a znaků, které obvykle zdobily partie čepelí pod záštitou. Základy pro studium nápisů na mečových čepelích vytvořila dnes již klasická Závěrečné zhodnocení práce A. L. Loranga (1889), v níž se autor syste- maticky věnoval problematice čepelí s nápisy Studie se zabývá představením a zhodnocením skupiny Ulfberht. Rozvoj studia znaků a nápisů historie bádání nad vývojem mečů ve střední fázi na čepelích souvisí především s počátkem užívá- raného středověku, kterou lze datovat do roz- ní rentgenového snímkování na archeologické mezí 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století. artefakty. Prosvícení rentgenovým zářením slouží Raně středověký meč je v jejím v rámci chápán k identifikaci znaku nebo nápisu (či případného jako chladná dvojbřitá, po podélné ose symetric- damaskování), v řadě případů nicméně nedostaču- ká, sečná nebo sečno-bodná osobní zbraň s dlou- je k jejich přečtení – znaky a nápisy se často kladly hou čepelí, jejíž jílec se zpravidla skládá ze záštity na obě strany čepele a v takových případech se a dvojdílné nebo jednodílné hlavice. na rentgenovém snímku prolínají. Sovětský bada- Pokud jde o třídění mečů z 2. poloviny 8. až tel A. N. Kirpičnikov proto aplikoval metodu, při počátku 11. století podle jílců, je jednoznačně níž se povrch čepelí mechanicky čistí tak, aby se patrný zásadní význam Petersenovy typologie pod korozní vrstvou objevily zbytky nápisu (Kir- (Petersen 1919), která se již v meziválečné době sta- pičnikov 1966c, 1992; Kirpičnikov – Dubov 1982; ve la mezinárodně uznávaným klíčem pro deskripci spolupráci s muzei v Norsku, Švédsku a Finsku mečů. Většina pozdějších badatelů respektovala Kirpičnikov – Stalsberg 1995, 1998; Thålin-Bergman Petersenův typologický systém, přestože se obje- – Kirpičnikov 1998; Kirpičnikov – Tomanterä – Sak- vovaly snahy o jeho doplňování a rozšiřování sa 2004). Díky této poněkud invazivní metodě se o další typy, které byly rozlišeny na základě stu- podařilo prokázat, že značná část čepelí mečů dia mečů v oblasti jejich zájmu. Nové typologie, z 9. a 10. století, z doby, kdy již bylo damasková- které byly zpravidla vytvářeny k popisu mečů ní čepelí na ústupu, byla opatřena znaky či nápi- pocházejících z jednotlivých regionů (např. Whe- sy. 23 Intenzivní výzkum se soustředil na poznání elerova a Oakeshottova typologie pro Britské a pochopení inskripcí, a to především těch, které ostrovy, Ruttkayova pro Slovensko; viz Wheeler se na čepelích mečů často opakují – nápisů sku- 1927, Oakes­hott 2002, Ruttkay 1976), znamenaly piny ULFBERHT (Jankuhn 1951, Müller-Wille často pouze zjednodušení Petersenovy typologie 1970, Menghin 1980, Gorman 1999) a nápisů sku- a, vzhledem k tomu, že zahrnovaly omezený počet piny INGELRII (Arbman 1935/6; Geibig 1991, typů mečů, nejsou aplikovatelné mimo region, pro 123–126; Gorman 2005). Meče s nápisy skupiny který byly vytvořeny. ULFBERHT nově vyhodnotila norská badatelka K pozitivům Petersenovy typologie, doplněné A. Stalsberg (2008, 2009a, 2009b), která se je poku- badateli, kteří na ni navázali, patří, že dostačuje sila rozčlenit do několika skupin, vymezených na k popisu naprosté většiny evropských mečů od základě tvarové podobnosti. Při komparaci těchto 2. poloviny 8. do počátku 11. století. Mnohaleté morfologicky definovaných skupin s nálezovými užívání typologie prokázalo její platnost rovněž pro relativně chronologické třídění mečů. Mezi mečích viz Pleiner 1993). Na Pleinerovu práci v posledních nesporné výhody Petersenovy typologie lze zařa- dvou desetiletích navázali archeometalurgové Z. Kukla dit skutečnost, že k určování mečů nevyžaduje (např. Krajíc – Kukla – Nekuda 1997, Kukla – Měchurová 2000) a J. Hošek (např. Hošek 2003; Košta – Hošek 2009, 2012; podrobné metrické údaje, postačuje jejich kvalit- Hošek – Košta – Bárta 2012; Hošek – Košta – Mařík 2012), na ní vyobrazení. Důležité rovněž je, že Petersenovo Slovensku potom Ľ. Mihok (např. Bialeková – Mihok – třídění při popisu raně středověkých mečů uží- Pribuľová 1998a, 1998b). 23 Za připomenutí stojí objev meče s honosným jílcem z loka- vala a dodnes užívá většina badatelů. Přes řadu lity Foščevataja z Poltavské oblasti v Podněpří, datované- nesporných výhod má Petersenova typologie ze ho do první poloviny 11. století, s nápisy psanými cyrilicí současného pohledu i svá negativa. Peterseno- (КОВАЛЬ a ЛЮДОТА nebo ЛЮДОШA), který dokazuje výrobu čepelí mečů na území Kyjevské Rusi (Kirpičnikov vo třídění není metodicky vyvážené a jeho autor 1966a, 41). neměl objektivní srovnání v kontinentálním nále-

247 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 zovém materiálu. Petersen do něj nemohl zahr- či od německých badatelů, kteří na Petersenovo nout poznatky o vnitřní konstrukci jílců, měl třídění navázali. Můžeme tedy říci, že Geibigo- rovněž velmi omezené možnosti využití přírodo- va objektivizace morfologického třídění mečů vědných metod výzkumu kovů. Mezi nedostatky v zásadě potvrdila platnost Petersenovy typologie. publikace Petersenova třídění patří výběrová kre- Značná překážka aplikace Geibigovy typologie na sebná a fotografická dokumentace mečů a absence meče, které badatel může studovat pouze z lite- srovnávací tabulky vymezených typů. Díky tomu ratury, spočívá v požadavcích na znalost velkého (a rovněž vzhledem ke špatné dostupnosti studie) počtu přesných metrických dat, které v řadě přípa- využívala řada badatelů tabulky H. Arbmana (1937, dů nejsou v publikované literatuře dostupné. Abb. 39) a C. A. Nordmana (1943, Fig. 189–208), Označujeme-li Petersenovu typologii za nej- které zjednodušeně prezentovaly pouze některé využitelnější systém deskripce jílců evropských Petersenovy typy. Mezi nedostatky Petersenovy mečů z druhé poloviny 8. až přelomu 10. a 11. sto- studie patří skutečnost, že nebyla publikována ve letí, neznamená to, že by nemohl být vytvořen světovém jazyce, proto řada badatelů pracovala typologický systém, který by vycházel ze syste- raději se zkrácenými popisy výběru z Peterseno- matičtějších základů a který by hodnotil i takové vých typů, uvedenými H. Arbmanem (1937) a další- charakteristiky, jež Petersen z různých důvodů mi badateli. Tím se do typologického určení mečů do své typologie nezahrnul nebo nemohl zahr- vnášely už od samého počátku nepřesnosti. Lze nout. Výsledky nového třídění ve smyslu objekti- konstatovat, že Petersenova typologie je dopo- vity celkového popisu mečů i hloubky výpovědi sud nepřekonaným prostředkem k popisu jílců nově vymezených typů by byly jistě kvalitnější, a základním pilířem při orientaci v početné škále enormně vysoká by však byla zátěž, kladená na mečů ze sledovaného období. jeho tvůrce. Museli by totiž vycházet z nově poja- Pokusy o vytvoření nových přístupů k třídění tých a digitálně zpracovaných detailních analýz mečů byly vedeny ve dvou směrech. Jeden z nich jednotlivých komponent a charakteristik mečů představuje schéma navržené A. Bruhn-Hoffmey- v celoevropském kontextu. Je rovněž nejisté, zda er (1954) a dále rozšířené M. Jakobssonem (1992), by i v případě, že by nabídl kvalitnější popis raně které spočívá v primárním definování základních středověkých mečů a že by do svého rámce zahr- morfologických kategorií jílců mečů (trojúhelné, nul i parametry, které Petersenova typologie nebe- trojčlenné a pětičlenné či jednodílné hlavice, dlou- re v potaz, dokázal prolomit mnohaletou tradici hé či směrem k čepeli zahnuté záštity atd.); tak- jejího užívání. to vytvořené kategorie byly následně samostatně Pokud jde o syntézu dat, získaných poznáním hodnoceny. Tato metoda neopouštěla koncepci čepelí mečů nebo těch, prostřednictvím nichž lze J. Petersena zcela, sám Petersen v omezené míře zodpovědět otázky, směřující k poznání jejich kon- využil třídění podle elementárních morfologic- strukce, nachází se bádání stále spíše v začátcích. kých znaků u skupin, které sdružovaly jednotlivé Hlubokou revizi vyžaduje typologický popis čepelí typy mečů (viz výše). Třídění mečů podle morfo- na základě tvaru, stávající typologie znaků a nápi- logických charakteristik jílců se ukázalo vhodné sů i kovářského zpracování čepelí mají prozatím jako prostředek pro základní deskripci tvarové spíše orientační charakter. Nezpochybnitelnou škály hlavic, nikoliv však pro plnohodnotný typo- hodnotu v oblasti popisu konstrukce raně středo- logický popis meče – výskyt většiny základních věkých mečů mají dva relativně mladé deskripční variant jílců byl dlouhočasový a není využitelný systémy – Geibigův konstrukční typ hlavice (Gei- ani při diskusi o rozšíření či provenienci mečů. big 1991, 90–100) a popis některých parametrů Určitý odraz snahy o objektivizaci popisu lze konstrukce čepelí ve studii H. Westphala (2002). spatřovat v pokusu o vytvoření typologií, opíra- jících se o metrické charakteristiky. Zde narazili Summary badatelé na několik těžko řešitelných problémů. Neúspěch typologie, založené na metrickém The paper deals with a brief introduction and evalua- M. Maure 1977 tion of history of research on the development of swords popisu, o který se pokusil ( ), byl during the middle stage of the Early Middle Ages, which zapříčiněn řadou faktorů. Podstatnou roli zde can be dated to the period from the second half of the 8th však hrála přílišná tvarová složitost meče, kterou century to the turn of the 11th century. For the purpose of lze jen těžko obejmout v rámci několika základ- this paper, an early medieval sword is considered a cold ních metrických kategorií. Kombinace metrické double-edged axially symmetrical cutting or cut-and-thrust personal arm with a long blade. The hilt of the sword usually a verbální či kresebné deskripce, kterou aplikoval consists of a crossguard and a one-piece upper hilt (pom- A. Geibig (1989; 1991), zaznamenala sice kvalitnější mel) or two-piece upper hilt (pommel and upper guard). výsledky, složitější Geibigův popis mečů však vedl As for the classification of swords dating to the peri- k vymezení typů, jež byly známy již od Petersena od of interest according to their hilts, the significance of

248 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století

Petersen’s typology (Petersen 1919) is clearly apparent, as sword description – since most basic hilt variants were the typology became an internationally accepted key to present over very long periods of time, it cannot be used sword description between the World Wars. Most of the even in discussions on sword distribution or provenance. later researchers respected Petersen’s typology, although The effort to devise an objective description system is some tried to complement and broaden it with sword types certainly reflected in the attempt to create a typology based they distinguished studying swords within the field of on metric characteristics. But this approach brought the their interest. New typological classifications, usually cre- researchers to a number of hard-to-solve problems. The ated to describe swords discovered in individual regions on metric characteristics based typology presented by (e.g. Wheeler’s or Oakeshott’s typology for the British M. Maure (1977) failed due to several factors. The key role, islands, Ruttkay’s for Slovakia; see Wheeler 1927, Oakes­ however, played the very complex sword shape, which can hott 2002, Ruttkay 1976), were often just simplifications of be only hardly described with the use of several basic met- Petersen’s typology. And since they described only a limit- ric categories. Although the combination of metric and ed number of swords, they are not applicable outside the verbal or picture description applied by A. Geibig (1989, region they were created for. 1991) produced better results, Geibig’s complex descrip- One of the advantages of Petersen’s typology comple- tion of swords led to definition of types that have already mented by researchers who resumed his work is that it can been defined either by Petersen or German researchers be used to describe the vast majority of European swords resuming Petersen’s typology. It can be thus assumed dating from the second half of the 8th century to the begin- that Geibig’s more objective approach to morphological ning of the 11th century. The long-time use of this typology classification of swords in fact confirmed the validity of also proved its validity for relative dating of swords. One of Petersen’s typology. The large number of required accurate the undisputable advantages of Petersen’s typology is that metric specifications places a significant obstacle to apply- it does not need detailed metric specifications for sword ing Geibig’s typology on swords that can be studied only classification; a good quality picture is sufficient. Anoth- from literary sources, as the specifications needed are often er important fact is that Petersen’s typology was and is not available in published literature. even nowadays used by most researchers for classification Considering Petersen’s typology the most usable typol- of early medieval swords. However, despite a number of ogy system for description of European sword hilts dating undisputable advantages, Petersen’s typology, seen from the from the second half of the 8th century to the turn of current point of view, also has its cons. Petersen’s typology the 11th century does not mean that no other typologi- classification is not methodically balanced and the author cal system can be created that would be based on more could not objectively compare sword findings within the systematic foundations and would also assess characteris- continental framework. Petersen could not involve inner tics that Petersen could not – or for various reasons did hilt construction in his typology; his possibilities to scien- not – include in his typology. In terms of the objectivity tifically research used metals were also very limited. One of of complete sword description and depth of expression the drawbacks of the publication of Petersen’s typology is in case of newly defined types, the results of such a new selective picture and photo documentation of swords and classification would be certainly better, but the demands the absence of a table comparing defined types. For these placed on its creators would be enormously high. It would reasons (and due to the difficult availability of the study) have to be based on the newly conceived and digitally pro- most researchers used H. Arbman’s (1937, Fig. 39) and cessed detailed analyses of individual sword components C. A. Nordman’s tables (1943, Fig. 189–208), which in a sim- and characteristics within the pan-European context. And plified manner presented only some of the types defined even if the new classification system would offer a better by Petersen. Another disadvantage of Petersen’s study was description of early medieval swords and include parame- that it was not published in a world language. A number ters omitted in Petersen’s typology into its framework, it is of researchers therefore preferred summarised descrip- still doubtful whether it would be able to breach the long tions of a selection of Petersen’s sword types presented by tradition of using Petersen’s typology. H. Arbman (1937) and others. Unfortunately this approach As for the synthesis of structures related to sword blades allowed for introduction of inaccuracies into the typolog- or typological systems allowing to describe the problematic ical classification of swords since the very beginning of its of their construction, the research is still rather in its infan- use. However, Petersen’s typology can be considered a so cy. Typological description of blades based on their shape far unequalled tool for description of sword hilts and a cor- requires profound revision, while the existing typology of ner-stone for orienting in the wide variety of swords from signs and inscriptions and processes used in blade forg- the target period. ing is only indicative so far. Geibig’s pommel construction The attempts to define new approaches to sword typo- typology (Geibig 1991, pp. 90–100) and the description of logical classification pursued two directions. One of them some blade design parameters in a study by H. Westphal represents the system devised by A. Bruhn-Hoffmeyer (1954) (2002), two relatively young description systems show as and further broadened by M. Jakobsson (1992). The system undoubtedly valuable in the field of early medieval sword is based on primary definition of basic morphological cate- construction description. gories of sword hilts (triangular pommels, three-lobed and five-lobed pommels, one-piece pommels, long crossguards, towards the blade turned guards, etc); these categories are Literatura then individually evaluated. This method did not shift off completely from J. Petersen’s concept, since Petersen Androščuk, F. A. 2004: Ot Ragnara Lodbroka do Vidgautra himself classified – in a limited manner – individual sword (o datskich i švedskich kontaktach Sembov i Kuršej v epo- types into groups according to elementary morphological chu Vikingov i v rannem srednevekovje). In: D. A. Ma- categories. Classification of swords according to morpho- činskij (ed.): Ladoga i Gleb Lebedev: Vosmyje čtenija logical characteristics of their hilts proved useful as a means pamjati Anny Mačinskoj. Sankt-Peterburg, 109–140. for basic description of the range of pommel shapes. How- Androščuk, F. 2007: The rural Vikings and the Viking Helgö. ever, this classification cannot be used for a full typological In: U. Fransson et al. (eds.): Cultural interaction between

249 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

East and West: Archaeology, artefacts and human con- Geibig, A. 1989: Zur Formenvielfalt der Schwerter und tacts in Northern Europe. Stockholm, 153–163. Schwertfragmente von Haithabu. Offa 46, 223–267. Anteins, A. K. 1973: Damasskaja stal v stranach bassejna bal- Geibig, A. 1991: Beiträge zur morphologischen Entwicklung tijskogo morja. Riga. des Schwertes im Mittelalter. Eine Analyse des Fundma- Arbman, H. 1935/36: Zwei INGELRI-Schwerter aus Schwe- terials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus den. Zeitschrift für historische Waffen- und Kostümkun- Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Offa- de. Neue Folge 5, 150–155. -Bücher 71. Arbman, H. 1937: Schweden und das Karolingische Reich: Geibig, A. 1992/93: Der Hort eines Edelmetallschmiedes Studien zu den Handelsverbindungen des 9. Jahrhun- aus der frühslawischen Siedlung Rostock-Dierkow. Die derts. Stockholm. Schwertgefäßteile. Offa 49/50 (1992/93), 215–227. Beck, H. – Geuenich, D. – Steuer, H. 2004: Schwert. In: Głosek, M. 1973: Znaki i nadpisy na mieczach średnio- J. Hoops (ed.): Reallexikon des Germanischen Alter- wiecznych w Polsce. Wrocław – Warszawa – Kraków – tumskunde 27. Berlin – New York, 523–605. Gdańsk. Bialeková, D. – Mihok, Ľ. – Pribulová, A. 1998a: To the Prove- Głosek, M. 1984: Miecze środkowoeuropejskie z X–XV wie- nience of the X-Type Sword from Závada from the Point ku. Warszawa. of View of Metallographic Analyzes. In: P. Kouřil – Głosek, M. – Kajzer, L. 1978: O obiektywizacji podziałów R. Nekuda – J. Unger (eds.): Ve službách archeologie typologicznych (uwagi na marginesie M. Maure). Kwar- 1: Sborník k 60. narozeninám RNDr. Vladimíra Haška, talnik historii kultury mateialnej 26, 361–367. DrSc. Brno, 37–48. Głosek, M. – Nadolski, A. 1970: Miecze średniowieczne Bialeková, D. – Mihok, Ľ. – Pribulová, A. 1998b: Spôsob výro- z ziem polskich. Acta archaeologica Lodziensia 19. by slovanského meča zo Závady. Z dějin hutnictví 27, Gorman, M. R. 1999: ULFBERHT: Innovation and Imi- 10–17. tation in Early Medieval Swords. Park Lane Arms Fair Biborski, M. 2004: Schwert: Römische Kaiserzeit. In: Catalogue 16, 7–12. J. Hoops (ed.): Reallexikon des Germanischen Alter- Gorman, M. R. 2005: INGELRII: A continuing tradition in tumskunde 27. Berlin – New York, 549–562. Early Mediaeval swordsmithing. In: D. A. Oliver (ed.): The Bjørn, A. – Shetelig, H. 1940: Viking Antiquities in England spring 2005 London park lane arms fair. London, 30–36. with a supplement of Viking antiquities on the continent Grotowski, P. Ł. 2005: Sztuka wojenna Słowian w świetle of Western Europe. In: H. Shetelig (ed.): Viking antiqui- bizantyńskich traktatów wojskowych. Acta militaria ties in Great Britain and Ireland 4, 9–131. mediaevalia 1, 9–25. Borkovský, I. 1939/46: Hrob bojovníka z doby knížecí na Härke, H. 1992: Angelsächsische Waffengräber des 5. bis pražském hradě. Památky archeologické 42, 122–132. 7. Jahrhunderts. Köln. Bruhn-Hoffmeyer, A. 1954a: Middelalderens tveæggede Hošek, J. 2003: Metalografie ve službách archeologie. Pra- sværd 1: En undersøgelse af dets udviklingshistorie, ha – Liberec. kronologi og nationalitet, dets stilling i den almindelige Hošek, J. – Košta, J. – Bárta, P. 2012: The metallographic vabenhistoriske udvikling og dets krigsmæssige betyd- examination of sword No. 438 as part of a systematic ning. København. survey of swords from the Early Medieval stronghold of Bruhn-Hoffmeyer, A. 1954b: Middelalderens tveæggede Mikulčice, Moravia. Gladius 32, 87–102. sværd 2: En undersøgelse af dets udviklingshistorie, Choc, P. 1967: S mečem i štítem. České raně feudální vojen- kronologi og nationalitet, dets stilling i den almindelige ství. Praha. vabenhistoriske udvikling og dets krigsmæssige betyd- Izmajlov, I. 1995: Vikingi v Srednem Povolžje. In: Drevnije ning. København. narody i goroda Povolžja. Penza, 1–23. Bruhn-Hoffmeyer, A. 1961: Introduction to the history of the Jakobsson, M. 1992: Krigarideologi och vikingatida svärd- European Sword. Gladius 1, 30–75. stypologi. Stockholm Studies in Archaeology 11. Caneva, C. – Palmieri, A. M. 1983: Metalwork at Arslantepe Jankuhn, H. 1939: Eine Schwertform aus karolingischer in Late Chalkolithic and Early Bronze I: The evidence Zeit. Offa 4, 155–168. from metal analysis. Origini 12/2, 637–654. Jankuhn, H. 1951: Ein Ulfberht-Schwert aus der Elbe bei Clarke, D. L. 1968: Analytical archaeology. London. Hamburg. In: K. Kersten (ed.), Festschrift für Gustav Davidson, H. E. 1962: The Sword in Anglo-Saxon England: Schwantes zum 65. Geburstag dargebracht von seinen Its Archaeology and Literature, Oxford. Schülern und Freunden. Neumünster, 212–229. Drboglav, D. A. 1984: Zagadki latinskich klejm na mečach Kainov, S. Yu. 2001: Ješče raz o datirovke gnjozdovskogo 9.–14. vekov (Klassifikacija, datirovka i čtenije nadpi- kurgana s mečjom iz raskopok M. F. Kuscinskogo. In: sej). Moskva. V. V. Muraševa (ed.): Archeologičeskij sbornik. Gnjo- Dunning, G. C. – Evison, V. I. 1961: The Palace of Westmins- zdovo 125 let issledovanija pamjatnika. Moskva, 54–63. ter sword. Archaeologia or miscellaneous tracts relating Kainov, S. Yu. 2012: Swords from Gnëzdovo. Acta militaria to Antiquity 98, 123–158. mediaevalia 8, 7–68. Essig, J. 2006: Die Spatha. Historische Betrachtung eines Kazakevičius, V. 1994: Some datable questions concerning Erfolgsmodells. München. the armament of the Viking Period in Lithuania. Fasci- Feuerbach, A. 2006: Crucible Damascus Steel: A Fascination culi archaeologiae historicae 7, 37–44. for Almost 2,000 Years. Journal of the Minerals, Metals Kazakevičius, V. 1996: IX–XIII a. baltų kalavijai. Vilnius. and Materials Society 58 (5), 48–50. Kazakevičius, V. 1997: On one type of Baltic sword of the Frangipane, M. – Di Nocera, G. M. – Hauptmann, A. – Mor- Viking Period. In: V. Kazakevičizus – V. Žulkus (eds.): bidelli, P. – Palmieri, A. – Sadori, L. Schultz, M. – Schmidt- Archaeologia Baltica 2: The Balts and their neighbours -Schultz, T. 2001: New symbols of a power in a “Royal” in the Viking Age, 117–132. tomb from 3000 BC Arslantepe, Malatya (Turkey). Per- Kirpičnikov, A. N. 1961: Meči Kijevskoj Rusi (IX–XI vv.). sée 27, 105–139. Sovetskaja archeologia 4, 179–198. Geake, H. 1997: The use of grave-goods in Conversion-peri- Kirpičnikov, A. N. 1966a: Drevnerusskoje oružie 1: Meči od England, c.600–c.800. Oxford. i sabli IX–XIII vv. Archeologia SSSR E1 – 36.

250 Vývoj bádání nad tříděním mečů z 2. poloviny 8. až přelomu 10. a 11. století

Kirpičnikov, A. N. 1966c: Nadpisi i znaki na klinkach vos- Lindken, H.-M. 2005: Spatha. In: J. Hoops (ed.): Realle- točnojevropejskich mečej IX–XIII vv. Skandinavskij xikon des Germanischen Altertumskunde 28. Berlin – sbornik 11, 249–295. New York, 328–330. Kirpičnikov, A. N. 1992: Novoobnaružennye klejma ranne- Lorange, A. L. 1889: Den yngre jernalders svaerd. Bergen. srednevekovych mečej. In: A. Nadolski (ed.): Fasciculi Nilgen, U. 1995: Schwert. In: Lexikon des Mittelalters 7. archaeologicae historicae 5, 61–69. München, 1644–1645. Kirpičnikov, A. N. – Dubov, I. V. 1982: Novyje rasčistki mečej, Mäder, S. 2009: Stähle, Steine und Schlangen. Zur Kultur- najděnnych v Jaroslavskom Povolžje. In: Severnaja Rus und Technikgeschichte von Schwertklingen des frühen i jeje sosedi v epochu rannego srednevekovja. Lenin- Mittelalters. Solothurn. grad, 147–152. Marek, L. 2004: Wczesnośredniowieczne miecze z Europy Kirpičnikov, A. – Stalsberg, A. 1995: Novyje issledovanija Środkowej i Wschodniej: Dylematy archeologa i bro- mečej epochi Vikingov (po materialam norvežskich nioznawcy. Studia Archeologiczne 36. muzejev). Archeologičeskie vesti 4, 171–180. Marek, L. 2005: Early medieval swords from Central and Kirpičnikov, A. – Stalsberg, A. 1998: New Investigations of Eastern Europe: Dilemmas of an archeologist and stu- Viking Age Sword. Materials in Norwegian museums. dent of arms. Wrocław. In: A. Wesse (eds.), Studien zur Archäologie des Ostsee- Maryon, H. 1960: Pattern-welding and Damascening of raumes von der Eisenzeit zum Mittelalter: Festschrift für Sword-blades. Studies in Conservation 5, 25–37, 52–60. Michael Müller-Wille. Neumünster, 507–520. Maure, M. 1977: Les épées de l’époque viking essai de clas- Kirpičnikov, A. – Izmajlov, I. 2000: Karolingskije meči iz sifikation typologique. Universitetets Oldsaksamlings Bulgarii (iz fondov Gosudarstvennogo objedinenno- ĺrbok 1975/1976, 95–116. go muzeja Respubliki Tatarstan). In: Srednevekovaja Mehofer, M. 2005: Technologische Analysen an der Spatha Kazaň: Vozniknovenije i razvitije. Kazaň, 207–218. von Hohenberg, Steiermark. Aechaeologia Austriaca 89, Kirpichnikov, A. N. – Tomanterä, L. – Saksa, A. I. 2004: 251–254. New studies of Viking Age and medieval swords from Menghin, W. 1980: Neue Inschriftenschwerter aus Süddeut- the collection of the National Museum of Finland. In: schland und die Chronologie karolingischer Spathen P. Uino (ed.): Fenno-Ugri et Slavi 2002: Dating and auf dem Kontinent. In: K. Splinder: Vorzeit zwischen Chronology. Helsinki, 28–35. Main und Donau: Neue archäologische Forschungen Kliský, M. 1964: Územné rozšírenie a chronológia karolín- und Funde. Erlangen, 227–272. ských mečov. Študijné zvesti Archeologického ústavu Menghin, W. 1983a: Das Schwert im Frühen Mittelal- Slovenské akadémie vied 14, 105–122. ter: Chronologisch-typologische Untersuchungen zu Košta, J. 2004: Výpověď souboru raně středověkých mečů Langschwertern aus germanischen Gräbern des 5. bis ze staromoravského centra v Mikulčicích. Ruko- 7. Jahrhunderts n. Chr. Stuttgart. pis diplomové práce. Ústav pro archeologii FF UK, Miks, Ch. 2007: Studien zur römischen Schwertbewaffnung Praha. in der Kaiserzeit. Kölner Studien zur Archäologie der Košta, J. 2005: Kollektion frühmittelalterlicher Schwerter römischen Provinzen 8. aus dem großmährischen Zentrum in Mikulčice. In: Mühlen, B. von zur 1975: Die Kultur der Vikinger in Ostpre- P. Kouřil (ed.): Die frühmittelalterliche Elite bei den ußen. Bonner Hefte zur Vorgeschichte 9. Völkern des östlichen Mitteleuropas. Brno, 157–191. Müller-Wille, M. 1969: Ein frühkarolingisches Schwert aus Košta, J. – Hošek, J. 2009: Raně středověké meče s jednodíl- Hamburg. Beiträge zur deutschen Volks- und Altertum- nou polokruhovitou hlavicí (typ Petersen X / Geibig 12, skunde 13, 63–68. Var. I.): Pohled archeologie a metalografie. In: P. Dres- Müller-Wille, M. 1970: Ein neues ULFBERHT-Schwert aus ­ler – Z. Měřínský (eds.): Archeologie doby hradištní Hamburg: Verbreitung, Formenkunde und Herkunft. v České a Slovenské republice. Brno, 109–126. Offa 27, 65–91. Košta, J. – Mařík, J. – Hošek, J. 2012: Nálezy raně středo- Müller-Wille, M. 1978: Das Schiffsgrab von der Ile de Groix věkých mečů v aglomeraci raně středověkého hradiště (Bretagne) – Ein Exkurs zum „Bootkammergrab von v Libici nad Cidlinou. In: J. Košta – J. Mařík – P. Maří- Haithabu“. Berichte über die Ausgrabungen in Haitha- ková Vlčková (eds.): Rudolf Turek. Archeolog, histo- bu 12. Das archäologische Fundmaterial III der Ausgra- rik a numismatik. Soubor statí vydaných u příležitosti bung Haithabu, 48–84. 100. výročí narození. Sborník Národního muzea v Praze Müller-Wille, M. 1982: Zwei karolingische Schwerter aus 66 (2012), čís. 1–2, s. 71–87, 91–96. Mittelnorwegen. In: H.-J. Häßler (ed.): Studien zur Košta, J. – Hošek, J. 2012: Meč z hrobu 120 ze Staré Kouři- Sachsenforschung 3, 101–154. mi – doklad raně středověké zbraně vyrobené z kelímko- Müller-Wille, M. 1984: Haithabu: Waffen und Bewaffnung: vé oceli? Archeologické rozhledy 64, 157–175. Schwerter aus Haithabu. In: H. Jankuhn – K. Schietzel – Krajíc, R. – Kukla, Z. – Nekuda, R. 1997: Středověký meč ze H. Reichstein (eds.): Handelsplätze des frühen und Mstěnic. In: J. Unger – P. Michna – R. Nekuda (eds.): hohen Mittelalters. Weinheim, 322–332. Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám Nadolski, A. 1954: Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI Vladimíra Nekudy. Praha, 250–258. a XII wieku. Acta Archaeologica Universitatis Lodzien- Kucypera, P. – Kurasiński, T. – Pudło, P. 2011: Problem roz- sis 3. voju jednotlivych głovic mieczowych między połową IX Nordhagen, S. H. 1972: Sverd. In: Kultur-historiske leksikon a połową XIII w. In: P. Kucypera, P. Pudło (ed.): Cum for middelalderen 17, 518–526. arma per aeva. Uzbrojenie indiwidualne na przestrzeni Nordman, C. A. 1943: Vapnen i nordens forntid. In: B. Thor- dziejów. Toruń, 74–90. deman (ed.): Vaaben. Nordisk Kultur 12:B, 1–66. Kukla, Z. – Měchurová, Z. 2000: Mladohradištní meč z Blíž- Norgård-Jørgensen, A. 1999a: A peaceful discussion of a mar- kovic u Moravských Budějovic. Acta Musei Moraviae – tial topic: the chronology of Scandinavian weapon gra- Scientae sociales 85, 121–130. ves. In: J. Hines – K. Høilund-Nielsen – F. Siegmund Laking, G. F. 1920: A record of European armour and arms (eds.): The pace of change: Studies in early-medieval through seven centuries, volume 1. London. chronology. Oxford, 148–159.

251 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Norgård-Jørgensen, A. 1999b: Waffen und Gräber: Typolo- Sherby, O. D. – Wadsworth, J. 1985: Damascus Steel. Scienti- gische und chronologische Studien zu skandinavischen fic American 252 (2), 112–120. Waffengräbern 520/30 bis 900 n. Chr. København. Stalsberg, A. 2008: Herstellung und Verbreitung der Vlf- Nowakowski, A. 1991: Miecz. In: Słownik starożytności słowi- berht-Schwertklingen: Eine Neubewertung. Zeitschrift ańskich: Encyklopedyczny zarys kultury Slowian od für Archäologie des Mittelalters 36, 89–118. czasów najdawniejszych 8: Suplementy A–Z, 448–454. Stalsberg, A. 2009a: Sverdklinger med signaturen Oakeshott, R. E. 1960: The Archeology of Weapons. Arms ULFBERHT: Nye synspunkter på et gammelt tema. and Armour from Prehistory to the Age of Chivalry. In: Norsk våpenhistorisk selskap – Årbok 2009. Oslo, London. 47–75. Oakeshott, R. E. 1964: The Sword in Age of Chivalry. Stalsberg, A. 2009b: The identity of Vlberht and how the London. swords with his signature were spread in Europe. Arkeo- Oakeshott, E. 1991: Records of the Medieval Sword. Wood-­ logisk museum i Stavanger – Varia 49, 21–36. bridge. Stein, F. 1967: Adelsgräber des achten Jahrhunderts in Oakeshott, E. 2002: Introduction to the Viking sword. In: Deutschland. Berlin. I. Peirce (ed.): Swords of the Viking Age. Woodbridge, 1–14. Steuer, H. 1982: Frühgeschichtliche Sozialstrukturen in Palmieri, A. M. – Frangipane, M. – Hauptmann, A. – Hess, K. Mitteleuropa. Göttingen. 1999: Early metallurgy at Arslantepe during the Late Steuer, H. 2004: Schwert: Völkerwanderungs- und Merowin- Chalkolithic and the Early Bronze Age IA–IB periods. gerzeit. In: J. Hoops (ed.): Reallexikon des Germanis- In: A. Hauptmann et al. (eds.): The beginnings of meta- chen Altertumskunde 27, 568–593. lurgy. Der Anschnitt – Beiheft 9, 141–148. Szameit, E. 1986: Karolingische waffenfunde aus Österreich Panseri, C. 1965: Damascus steel in legend and in reality. 1. Archaeologia Austriaca 70, 385–411. Gladius 4, 5–66. Szameit, E. – Mehofer, M. 2002: Technologische Untersu- Pedersen, A. 2004: Schwert: Karolinger- und Wikingerzeit. chungen an Waffen des Frühmittelelters aus Oberöster­ In: J. Hoops (ed.): Reallexikon des Germanischen Alter- reich. Jahrbuch des Oberöstereichischer Musealvereins tumskunde 27, 593–597. 147, 127–168. Peirce, I. 2002: Swords of the Viking Age. Woodbridge. Thålin-Bergman L. – Kirpičnikov, A. 1998: Neue Untersu- Peirce, I. 2004: A newly identified ULFBERHT inscribed chungen von Schwertern der Wikingerzeit aus der sword in The Ashomolean Museum, Oxford. In: Park Sammlung des Staatlichen Histoschen Museums in lane arms fair catalogue 2004. London, 14–15. Stockholm. In: A. Wesse (ed.): Studien zur Archäolo- Pertulla, J. 2001: Reproduced wootz Damascus steel, Scan- gie des Ostseeraumes von der Eisenzeit zum Mittelalter. dinavian Journal of Metallurgy 30, 65–68. Neumünster, 497–506. Petersen, J. 1919: De norske vikingesverd. En typologisk- Vinski, Z. 1978: Novi ranokarolinški nalazi u Jugoslavi- -kronologisk studie over ji. Vjesnik Archeološkog muzeja u Zagrebu – 3. Serija Pleiner, R. 1962: Staré evropské kovářství. Praha. 10/11 (1977/8), 143–208. Pleiner, R. 1967: Die Technologie des Schmiedes in der Vinski, Z. 1981: O nalazima karolinškich mačeva u Jugosla- Großmährischen Kultur. Slovenská archeológia 15, viji. Starohrvatska prosvjeta – Serija III 11., 9–54. 77–188. Vinski, Z. 1983a: Zu karolingischen Schwertfunden aus Pleiner, R. 1993: Die Technologie der Messerherstellung Jugoslawien. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zen- in der Frühmittelalterlichen Fürstenburg in Budeč, tralmuseums Mainz 30, 465–501. Böhmen. Památky archeologické 84, 69–92. Vinski, Z. 1984: Ponovno o karolinškim mačevima u Jugo- Pleiner, R. 2006: Iron in Archaeology. Early European slaviji. Archeološkog muzeja u Zagrebu – 3. Serija 16/17 Blacksmiths. Praha. (1983/84), 183–210. Pleiner, R. – Plzák, F. – Qadrat, O. 1956: Poznámky k výrobní Volkaite-Kulikaustiene, R. 1964: IX–XII amžiu kalavijai Lie- technice staroslovanských čepelí. Památky archeologic- tuvoje. Iš Lietuvu kultūros istorijos 4, 197–226. ké 47, 314–334. Westphal, H. 1999: Herstellungstechnische Merkmäle aus- Pothmann, A. (ed.) 1995: Das Zeremonialschwert der Esse- gewälhter Schwerter des Gräberfeldes Schortens‚Uber ner Domschatzkammer. Münster. allen Fronten: Nordwestdeutschlend zwischen Augustus Preidel, H. 1936/1937: Vikinský hrob v Žatci. Krajem Luča- und Karl dem Großen. Oldenburg, 250–253. nů 11, 34–38. Westphal, H. 2002: Franken oder Sachsen?: Untersuchun- Preidel, H. 1938: Das Begräbnis eines Wikingischen Krie- gen an frühmettelalterlichen Waffen. Studien zur Sach- gers in Saaz, Böhmen. Mitteilungen der Anthropologis- senvorschung 14. chen Gesellschaft in Wien 68, 88–98. Wheeler, R. E. M. 1927: London and the Vikings. London. Preidel, H. 1959: Die karolingische Schwerter bei den West- Willemsen, A. 2009: Dorestad: Een wereldstad in de midde- slawen. In: A. Müller von – W. Nagel (eds.): Festschrift leeuwen. Zutphen. zum sechzigsten Geburstag von Otto-Friedrich Gandert Williams, A. 1977: Methods of Manufacture of Swords in am 8. August 1958. Berlin, 128–142. Medieval Europe: Illustrated by the Metallography of Rüdiger, K. 2003: Das „Königsgrab“ von Arslantepe. some Examples. Gladius 13, 75–101. München. Williams, A. 2007a: Crucible steel in medieval swords. In: Rygh, O. 1885: Norske oldsager: Ordnede og forklarede. S. LaNiece – D. Hook – P. Craddock (eds.): Metals and Christiania. Mines. London, 233–241. Segebade, C. 1997: Bemerkungen zum europäischen Damas- Williams, A. 2007b: Hypereutectoid steel in some Viking-age zener Stahl. Arbeitsblätter Heft 1 – Gruppe 19. Natur­ swords. In: Archaeo-metallurgy in Europe 2007 – selec- wissenschaftliche Untersuchungen, 149–158. ted papers. Milano, 262–271. Seitz, H. 1965: Blankwaffen 1: Geschichte und Typenentwic- Williams, A. 2009: A metallurgical study of some Viking klung im europäischen Kulturbereich von der prähis- swords. Gladius 29, 121–184. torischen Zeit bis zum Ende des 16. Jahrhunderts. Ypey, J. 1982b: Europäische Waffen mit Damaszierung. Braunschweig. Archäologisches Korrespondenzblatt 12, 381–388.

252 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 253–263

Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice The hut from the early Roman Period from Pilsen – Perlová street Hütte aus der frühen Römischen Zeit aus Pilsen – Perlová Straße

Milan Metlička

Abstrakt V úvodu příspěvek naznačuje výrazný posun v poznání doby římské v jihozápadních Čechách. Hlavním tématem je vyhodnocení bohaté kolekce artefaktů z časně římské chaty zachycené v roce 1990 ve výkopu plynovodu v Plzni – Perlové ulici. Výskyt plaňanského poháru a další charakteristické keramiky objekt datuje do stupně Ř A. V další části jsou shrnuty dosavadní doklady osídlení doby římské v historickém jádru Plzně, které ukazují časový a prostorový rozsah osídlení.

Abstract In the introduction, the paper suggests a significant shift in the understanding of the Roman Period in southwestern Bohemia. The main issue is the assessment of the rich collection of artifacts from the early Roman hut, which was captured in 1990 in the gas pipeline trench in Pilsen – Perlová Street. Because of the occurrence of Plaňany beaker and other characteristic pottery object is dating to the R A period. The next part summari- zes the existing evidence of settlement of the Roman era in the historical center of Pilsen, which shows the time and spatial extent of settlement.

Klíčová slova: Čechy jihozápadní – Plzeň – časná doba římská – plaňanské poháry – síd- liště –chata – pozdně laténská keramika Key words: South-West Bohemia – Pilsen – early Roman Period – Plaňany beakers – settle- ment – hut – late La Tène pottery

Oblast jihozápadních Čech můžeme ztotožnit a Předslavi, intruze keramiky doby římské z Plz- s povodím horní Berounky s jejími nejvýznamněj- ně – Lochotínské ulice a sběry z Plzně-Doubravky šími přítoky, kterými jsou Radbuza, Mže, Úhlava, jen dokreslovaly nevýrazné stopy osídlení. Úslava a Střela. Dlouho se soudilo, že toto území Již z geografického hlediska se tento pohled bylo v době římské v rámci Čech jen nepříliš osíd- musel jevit nereálný, protože jihozápadní Čechy lenou periferií. Do poloviny 90. let byl tento názor leží na nejsnazší komunikační trase mezi centrální podporován i obrazem osídlení na základě arche- oblastí Čech a bavorským Podunajím a tím potaž- ologických pramenů. V té době bylo známo jen mo se samotnou římskou říší. Oproti středním několik lokalit. Již v roce 1932 byla v intravilánu Čechám méně příhodné klimatické a půdní pod- Tlučné, okr. Plzeň-sever nalezena nádoba a něko- mínky jistě ovlivnily hustotu osídlení, ale dnešní lik spálených kůstek pravděpodobně ze žárové- obraz osídlení ukazuje, že minimálně Plzeňská ho hrobu (Čtrnáct 1963, 222–223; Doubová 1972a, pánev byla po celou dobu římskou významnou 157–158), v roce 1965 bylo částečně prozkoumáno sídelní enklávou. Ojedinělé nálezy bronzových sídliště starší doby římské v Hodyni, okr. Plzeň- spon a mincí postupně vykreslují hlavní komu- -sever (Motyková-Šneidrová 1966, 296–309), v Plzni – nikační trasy a přechody směřující do římských Sedláčkově ulici byla v roce 1967 ve výkopu zdo- provincií (Droberjar – Metlička – Řezáč 2011, kumentována sídlištní jáma (Beneš 1968, 28) a při 307–321). Dnes známe z jihozápadních Čech více rekonstrukci masných krámů v Plzni – Pražské jak 20 rovinných sídlišť z celého průběhu doby ulici byl v roce 1968 objeven žárový hrob (Dou- římské, které se výrazněji kumulují v širší oblasti bová 1969, 100–101). Ojedinělé nálezy z Nečtin Plzeňské kotliny.

253 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Historické jádro Plzně s vyznačením míst nálezů z doby římské: 1 – Plzeň – Dřevěná ul.; 2 – Lochotínská ul. 26; 3 – náměstí mezi kostelem sv. Bartoloměje a severní frontou domů; 4 – náměstí Republiky 12; 5 – náměstí Republiky 13; 6 – náměstí Republiky 40; 7 – Perlová ul.; 8 – Pražská ul. 18 (Masné krámy); 9 – Rooseveltova ul. 10; 10 – Sedláčkova ul. (před čp. 42); 11 – Sedláčkova ul. (severní část); 12 – U Zvonu; 13 – Veleslavínova ul. 7; 14 – Veleslavínova ul. 8; 15 – Veleslavínova ul. 25; 16 – Veleslavínova ul. 42. – Abb. 1 Der historische Stadtkern von Pilsen mit Markierung der römerzeitlichen Fundstellen: 1 – Plzeň – Straße Dřevěná; 2 – Straße Lochotínská Nr. 26; 3 – Hauptplatz zwischen der Bartholomäuskirche und der Häusernordfront; 4 – Platz der Republik Nr. 12; 5 – Platz der Republik Nr. 13; 6 – Platz der Republik Nr. 40; 7 – Straße Perlová; 8 – Straße Pražská Nr. 18 (Fleischerbänke); 9 – Straße Rooseveltova Nr. 10; 10 – Stra- ße Sedláčkova ulice (vor Nr. 42); 11 – Straße Sedláčkova (Nordteil); 12 – Zur Glocke (U Zvonu); 13 – Straße Veleslavínova Nr. 7; 14 – Straße Veleslavínova Nr. 8; 15 – Straße Veleslavínova Nr. 25; 16 – Straße Veleslavínova Nr. 42.

Záchranný výzkum v Plzni – v délce 110 cm táhla slabá světle žlutohnědá písči- Perlové ulici tá čočka silná maximálně do 8 cm. Podloží tvořily světlé říční štěrkopísky (tab. I). Objekt byl ovzorkován v obou stěnách výkopu. Začátkem dubna 1990 jsme zjistili probíhají- Ve východním profilu jsme po odebrání zhruba cí liniové výkopy pro nové plynovodní potru- 20 cm zachytili jeho původní stěnu probíhající bí v Perlové ulici nedaleko plzeňského náměstí rovnoběžně s výkopem. V západním profilu jsme (obr. 1: 7). Na haldě vybrané zeminy byly naleze- po odebrání 25 cm zjistili starší liniový výkop, ny četné zlomky pravěké keramiky společně s tma- který objekt již v minulosti porušil. Stěna objek- vou zeminou výrazně se lišící od podloží. V obou tu zachycená ve východním profilu výkopu pro- stěnách výkopu širokého 60 cm byly dobře patrné kázala, že šlo nejspíše o obdélný nebo čtvercový obrysy velkého zahloubeného objektu. Po začis- objekt, který můžeme interpretovat jako zahlou- tění stěn se ukázalo, že jde o objekt se strmými, benou chatu, jejíž vnitřní kůlovou konstrukci k ústí mírně se rozšiřujícími stěnami a rovným se nepodařilo zachytit. Kotlovitá kůlová jamka dnem, jehož délka činila 4,20 m a zahloubení (objekt 2) zachycená v těsném jižním sousedství 70 cm. Výplň objektu byla tmavohnědá hlinitá, chaty s ní nesouvisí. Její výplň byla hnědá hlinitá přibližně 10 cm nade dnem se od středu k severu s drobnými úlomky mazanice a keramickým zlom-

254 Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice

Tab. I Plzeň – Perlová ulice. Řez chatou z časné doby římské v západní stěně výkopu plynovodu. Vysvětlivky: 1 – asfaltový povrch ulice; 2 – vrstva starého asfaltového koberce; 3 – okrově žlutý kamenitý a písčitý zásyp; 4 – tmavě hnědá až černá kamenitá vrstva; 5 – tmavě hnědá hlinitá výplň chaty s drobnými kameny a uhlíky; 6 – světle žlutohnědá písčitá čočka; 7 – hnědá hlinitá výplň kůlové jamky; 8 – podloží tvořené říčními štěrkopísky. Kreslil M. Metlička. – Tab. I Pilsen – Straße Perlová. Schnitt durch eine frührömerzeitliche Hütte in der Westwand des Gasleitungsaushubs. Erläuterun- gen: 1 – Asphalt-Oberfläche der Straße; 2 – Schicht der alten Asphaltdecke; 3 – ockergelbe Stein- und Sandschüttung; 4 – dunkelbraune bis schwarze steinige Schicht; 5 – dunkelbraune lehmige Hüttenfüllung mit kleinen Steinchen und Verkohlungsteilen; 6 – helle gelbbraune sandige Linsen; 7 – braune lehmige Füllung eines Pfostenlochs; 8 – durch Fluss­ kiessand gebildeter Untergrund. Gezeichnet von M. Metlička.

kem zdobeným plastickou důlkovanou páskou, lokalitě acidofilní doubravy v sousedství při vod- který ji rámcově datuje do doby bronzové. ních tocích luhy a olšiny (Mikyška a kol. 1969, list M-33-XX Plzeň).

Přírodní podmínky Rozbor nálezů z chaty Plzeňská kotlina je geografickým středem jiho- západních Čech. Její severní část tvoří Touškovská Ačkoliv se vzorkováním stěn a probráním vyhá- kotlina, která představuje nejníže položenou část zené hlíny podařilo získat materiál zhruba z 1/3 kotliny při soutokové oblasti čtyř plzeňských řek. výplně chaty, jde o bohatý a poměrně výrazný Jde o strukturně denudační sníženinu tvořenou soubor artefaktů. Materiál je uložený v Západo- převážně karbonskými prachovci, jílovci, pískov- českém muzeu v Plzni pod inv. č. P 53.266–53.398 ci, arkózami a slepenci, méně proterozoickými bři- (RP 5/1990). Nálezový soubor obsahuje 462 zlom- dlicemi (Demek a kol. 1987, 513–514). Ve středově- ky keramiky, 30 menších kusů mazanice, 576 zví- ku založené královské město Plzeň je situováno na řecích kostí a zubů, 3 kusy železné strusky a hrot nevysokém hřbetu vybíhajícím k severovýchodu bronzové jehlice (tab. II: 7). Poměrně vysoké je k soutoku Mže a Radbuzy, které město chránily, procento typické keramiky – okrajů a zdobe- ale také do jisté míry omezovaly. Místo nálezu cha- ných zlomků nádob. Okrajových zlomků je 107 ty leží na mírném východním svahu a od obou řek (23,2 %) a výzdobu nese 33 zlomků (7,1 %). Bližší je vzdáleno přibližně 350 m. Převýšení nad dnešní rozbor by si jistě zasloužilo zpracování bohaté- hladinou obou toků je necelých 10 m. Geologické ho osteologického materiálu, to se ale nepodaři- podloží lokality tvoří pleistocénní fluviální písči- lo zatím zajistit. Nalezena byla také část výsady té štěrky risského stáří (Geologická mapa ČR 1994, paroží jelena evropského (tab. II: 11). Podle pro- list 12–33 Plzeň) a původním půdním typem jsou hnutí jde o očník či nadočník, který nese stopy hnědé půdy na terasovitých uloženinách, případ- odříznutí od lodyhy paroží. Podle vyjádření zoo- ně na východní straně nivní půdy (Tomášek 2000, loga je velká pravděpodobnost, že špice parohu mapa). Klimaticky území patří do nejpříhodněj- je obroušena přirozeně. Bezpečné určení, zda se ší západočeské mírně teplé oblasti, do jednotky nemohlo jednat o nástroj, by přineslo až traseo- MT 11 (Quitt 1971, 13, mapa). Průměrný roční logické určení. Nástrojů stejného tvaru s vyhlaze- úhrn srážek je 550 mm a průměrná roční teplo- ným hrotem uvádí K. Struckmeyerová z lokality ta 7–8 °C. Geobotanická mapa rekonstruuje na Federsen Wierde celkem 56 (Struckmeyer 2011, 63).

255 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. II Plzeň – Perlová ulice. Výběr nálezů z chaty časné doby římské. – Taf. II Plzeň – Straße Perlová. Auswahl aus Funden in der frührömerzeitlichen Hütte.

256 Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice

Může jít také o polotovar určený k další výrobě V našem souboru jsou zastoupeny jak na miskách rozličných předmětů a nástrojů. Tvarově jsou (tab. V: 10–12), kde jsou výrazně odsazené, tak na nejbližší proplétací jehly, zápony kožených nebo užitkových tvarech (např. tab. IV: 8, 10, 11, 13, 21). provazových opasků, či postranice udidel koňské Typické jsou také na vnější straně ostře odsazené uzdečky (Mildenberger 1953, 280; Struckmeyer 2011, zesílené okraje uplatňované jak na hlubších míso- 65–68). Všechny pak mají v týlní části provrtaný vitých tvarech (tab. IV: 20, 23–27; tab. V: 1, 9), tak otvor a po stranách zpravidla 1–2 hluboké zářezy. na hrubé keramice (tab. IV: 3–5, 17–19). Charak- Opominout nemohu ani možnost, že v tomto pří- teristické jsou misky s polokulovitým tělem (teri- padě šlo pouze o odříznutou část parohu (výrobní ny), s tělem kónickým a vyhnutým okrajem (tab. odpad), kde k dalšímu zpracování posloužila sil- IV: 25), řídce i mělčí (tab. V: 1). Pro časnou dobu nější lodyha paroží. římskou má neobvyklý tvar zlomek misky s rov- Nejcharakterističtější nádobou ze souboru je ným zaobleným okrajem (tab. III: 6), který však bezesporu torzo horní části plaňanského (situlo- má velmi blízkou analogii v chatě 87 z Mlékojed vitého) poháru zdobeného na plecích dvojitými (Droberjar 2006, obr. 43: 15). řadami jednotlivých protáhlých vpichů vytvářejí- Ve stupni Ř A má přímou tvarovou analogii cími ornament psaníček (tab. II: 1). Tyto poháry i nezdobená polokulovitá miska s dovnitř seříz- jsou typickým zástupcem stupně Ř A v Čechách nutým okrajem (tab. IV: 1). Bohatě zdobená je (Motyková-Šneidrová 1963, 79; Droberjar 2006, 25; naopak miska se zataženým, dovnitř seříznutým Salač 2008, 72). Některými autory je tento časový důlkovaným okrajem, zdobená v dolní části svis- úsek označován jako plaňanský horizont groβrom- lým rýhováním odděleným vodorovnou rytou linií stedtské kultury (Droberjar 2006). Analogie k tvaru (tab. II: 19). Stejnou výzdobu nese tvarově neza- z Plzně najdeme v celých Čechách, z morfologicky řaditelný zlomek stěny (tab. III: 3). Důlky zdo- a klimaticky blízkých jižních Čech, kde je osídlení bené, dovnitř seříznuté okraje oblých misek, se tohoto horizontu známé z několika desítek lokalit vyskytují rovněž v souborech časné doby římské můžeme uvést např. analogii ze sídliště ve Zlivi z Mlékojed (Droberjar 2006, obr. 41: 11, 43: 13). (Zavřel 2006, obr. 21: 3). Průběžným tvarem jsou hlubší misky se zataže- Ze stejného tvaru by mohl pocházet zlomek ným okrajem a struhadlovitě drsněným spodkem s fasetovaným okrajem zdobený tenkou linkou (tab. III: 1). Podobný charakter mají i četné zlom- lemovanou jednotlivými vpichy (tab. II: 17). Pro ky rozměrnějších užitkových nádob, kde je okraj stupeň Ř A charakteristická výzdoba jemnými často kyjovitě rozšířen, horní část hlazena a dolní jednotlivými vpichy a jemnými rytými liniemi se drsněna (tab. III: 12, 13, 15–19). Výzdoba hrubé objevuje i na dalších zlomcích. Zastoupené jsou užitkové keramiky je kromě častého drsnění málo jednoduché řady vpichů (tab. II: 2, 3), ryté linie zastoupená. V souboru se vyskytlo zdobení prs- lemované jednou řadou vpichů (tab. II: 9, 10), kte- tovými vrypy (tab. III: 2), rytými liniemi (rýhová- ré v jednom případě tvoří psaníčka (tab. II: 13), ní stěn) někdy prováděné i hřebenem (tab. II: 21; linie lemované dvěma řadami vpichů (tab. II: 8, tab. III: 5, 9, 11) a jednotlivými křížícími se rytými 17, 20) a dvě rovnoběžné ryté linie s řadou vpichů liniemi (tab. III: 4). Již pro stupeň Ř B1 je charak- v pásu mezi nimi (tab. II: 6, 16). Všechny tyto prv- teristické hřebenování stěny do oblouku – arkády ky jsou typickými pro plaňanskou skupinu (Dro- (tab. III: 10). Velmi řídce se ale vyskytují i v kolek- berjar 2006, 26). Na jediném zlomku se vyskytly tři cích stupně Ř A, např. v chatě 75 z Mlékojed (Dro- jemně ryté svislé linie (tab. III: 14). Dva zlomky berjar 2006, obr. 40: 3) a v objektech časné doby mají výzdobu tvořenou pomocí radélka (tab. II: 12, římské v jižních Čechách, např. v objektu 1/07 14), která se může objevit již ve stupni Ř A (Salač z Ratají (Parkman – Zavřel 2010, obr. 10–12) a ze 2008, 72), ale hlavně je uplatňována v následují- sídliště ve Zlivi (Zavřel 2006, obr. 23: 18, 19, 22, 26). cím stupni Ř B. V obou případech jde o jednořadé Ze vzorkování výplně chaty pochází i několik radélko, ale pásy, tvořené třemi až čtyřmi řadami, zlomků pozdně laténské keramiky. Ta se pravidel- stejně jako odsazení válcovitého hrdla a zesílení ně vyskytuje v souborech stupně LT D1/Ř A (Salač okraje (tab. II: 12), by odpovídalo již stupni Ř B1. 2008, 72; Zavřel 2005, 249; Parkman – Zavřel 2010) Podobně odsazené nízké hrdlo má nádoba s kulo- a výjimečně se může objevit ještě ve stupni Ř A vitým tělem (tab. II: 15), která má analogie rovněž (Motyková-Šneidrová 1963, 79). Mohli bychom ji ve stupni Ř B1 (Salač 2008, obr. 39: 5), ale vysky- považovat za intruzi staršího materiálu, ale ze tuje se i v souborech ŘA; analogii má ve zlomku středu města dosud nemáme žádné stopy latén- z chaty 75 z Mlékojed (Droberjar 2006, obr. 40: 7). ského osídlení. Mladolaténské sídliště leželo až Typickým prvkem stupně Ř A, který se již nevy- za řekou Mží v Plzni – Karlovarské ulici (Metlička skytuje v následném stupni Ř B1 jsou fasetované 1998, 55–73). Pozdní době laténské patří na kruhu (hráněné) okraje (Salač 2008, 72, Zavřel 2006, 249). vyrobený okrajový zlomek s plastickým žebrem na

257 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. III Plzeň – Perlová ulice. Výběr nálezů z chaty časné doby římské. – Taf. III Plzeň – Straße Perlová. Auswahl aus Funden in der frührömerzeitlichen Hütte.

258 Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice

Tab. IV Plzeň – Perlová ulice. Výběr nálezů z chaty časné doby římské. – Taf. IV Plzeň – Straße Perlová. Auswahl aus Fun- den in der frührömerzeitlichen Hütte.

259 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. V Plzeň – Perlová ulice. Výběr nálezů z chaty časné doby římské. Tab. II–V kreslili M. Metlička a P. Peterková. – Taf. V Plzeň – Straße Perlová. Auswahl aus Funden in der frührömerzeitlichen Hütte. Taf. II–V gezeichnet von M. Metlička und P. Peterková.

260 Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice hrdle, které odděluje dva pásy s leštěnou výzdo- nasedající na podloží (Kaiser 2006, 209–210). Při bou (tab. V: 21). Leštěnou klikatkovou výzdobou asanačních pracích v historickém podzemí města je na vnitřní straně zdobený také zlomek přídní v Rooseveltově ulici 10 (obr. 1: 9) byla při ražbě misky tvarované na kruhu (tab. V: 19). Z keramic- chodby zachyvena středověká studna, vyplněná kého těsta se silnou příměsí tuhy je vyroben soud- druhotným písčitým materiálem. Při jejím čiště- kovitý hrnec se zesíleným, ven ovaleným okrajem, ní byly v hloubce 2,10–3,10 m nalezeny zlomky plastickým žebrem a řídce svisle rýhovaným tělem keramiky, které můžeme datovat obecně do čas- (tab. V: 22). Stopy výroby na hrnčířském kruhu né doby římské (Kuttan 1982). V roce 1992 byl nese i zlomek omfalového dna (tab. V: 20) a složi- nahlášen nález zvířecích kostí ve výkopu dešťo- tě profilovaný oboustranně zesílený okraj užitko- vé kanalizace na dvorku ve Veleslavínově ulici 8 vé nádoby (tab. V: 23). Přiřadit sem můžeme také (obr. 1: 14). Z druhotné polohy v haldách vytěžené okraj, tvarovaný do podoby písmene T (tab. V: 24) zeminy bylo nalezeno několik zlomků keramiky a charakterem době laténské také odpovídají i hře- patřící době římské (Metlička – Metličková 1995, benové rýhy na přídní nádoby (tab. IV: 22), i když 247). V následujících letech pak byly ve stejné zde může jít i o prvek stupně Ř A. ulici zachyceny další doklady římského osídlení Časté nálezy pozdně laténské keramiky společně většinou značně porušené výstavbou středověké- s keramikou časné doby římské v sídlištních ho města. Kulturní vrstva starší doby římské byla objektech po celých Čechách zřetelně svědčí zachycena v prostoru dvora ve Veleslavínově uli- o vzájemném kontaktu mezi usedlými Kelty a nově ci 7 (čp. 70), odkud však byla získána jen málo příchozím germánským etnikem. Podrobněji průkazná keramika (Nováček 1996, 75–76, tab. II: byla tato problematika řešena v jižních Čechách 1, 2); (obr. 1: 13). Západněji ve Veleslavínově ulici P. Zavřelem, který provedl sondážní odkryvy na 25 (obr. 1: 15) byly zachyceny doklady osídlení ze několika sídlištích z počátku doby římské (Zavřel starší doby římské ve výkopu vodovodní přípojky 2006, Parkman – Zavřel 2010, 317). Dosavadní roz- (za informaci děkuji J. Ornovi). Tři kůlové jam- bor ukazuje, že ke kontaktům mezi oběma etniky ky a dva větší sídlištní objekty ze starší doby řím- v jižních Čechách skutečně došlo, ale otázka, zda ské byly v roce 1995 zdokumentovány na dvorku šlo o mírovou koexistenci či násilnou likvidaci ve Veleslavínově ulici 42 (čp. 342) při výzkumu původního keltského obyvatelstva, zůstává zatím předcházejícímu stavbě výtahové šachty (Schnei- nerozhodnutá (Zavřel 2006, 250; Parkman – Zavřel derwinklová 2009, 117); (obr. 1: 16). Nálezy z doby 2010, 336). římské nepochází jen z ulic přilehlých k náměstí, Pro chronologické zařazení keramické kolekce ale i přímo z jeho plochy. Dokumentovány však ze vzorkování časně římské chaty v Plzni – Per- byly především v souvislostech záchranných stře- lové ulici je určující naprostá převaha znaků cha- dověkých situací. Při hloubení kanalizační rýhy rakteristických pro stupeň Ř A, především nález v tzv. Chotěšovském domě na náměstí Republi- torza plaňanského (situlovitého) poháru, převaha ky 13 (obr. 1: 5), byla před průčelím domu ve vzdá- výzdoby drobnými jednotlivými vpichy a výskyt lenosti 4,0–5,8 m v jižní stěně výkopu zachycena fasetovaných okrajů. Pro datování spíše do star- kotlovitá jáma překrytá pohřbeným půdním hori- šího období by vypovídala výrazněji zastoupená zontem. Získaná keramika s drsněným povrchem pozdně laténská keramika, naopak pro dataci do objekt datuje rámcově do časné doby římské – do mladšího období jen ojedinělý výskyt radélkové stupňů Ř A – Ř B1 (Nováček, 1995). Ze dvorku výzdoby, odsazených hrdel a hřebenového rýho- sousedního domu na náměstí Republiky 12 (obr. 1: 4) vání do oblouku (arkády). Tyto prvky se však výji- pochází několik nevýrazných zlomků z doby řím- mečně mohou objevit již ve stupni Ř A. ské?, které byly získány z vrstvy půdního typu pod středověkým souvrstvím (Široký – Nováček 2000, 142). Při stavbě horkovodu v roce 2008 byly Osídlení doby římské v centru Plzně v Dřevěné ulici (obr. 1: 1) v místě jejího vyústě- ní na náměstí nalezeny zlomky keramiky mladší Jak již bylo v úvodu uvedeno, není chata z čas- doby římské (Orna 2008). Ze středověkých vyrov- né doby římské z Plzně – Perlové ulice jediným návacích navážek nad spáleništěm středověkého nálezem z doby římské z historického centra měs- domu s převahou hrázděných konstrukcí pochází ta. Ze stejného stupně Ř A pochází také porušený z druhotných poloh keramika starší doby římské objekt zjištěný v roce 1967 (obr. 1: 10) ve výko- z průjezdu rekonstruovaného domu na náměs- pu pro telefonní kabely v Sedláčkově ulici před tí Republiky 40 (Nováček 1998, 134); (obr. 1: 6). čp. 42 (Beneš 1968, 28; 1974, 178). V severní části Při výzkumu v souvislosti s rekonstrukcí povr- této ulice (obr. 1: 11) byla ve výkopu horkovodu chu náměstí v roce 1997 byl sledován řez podél zachycena kulturní vrstva ze starší doby římské východní fronty domů náměstí v délce 130,8 m.

261 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Zachycen byl především předlokační půdní typ, tohoto období z centra města. Dnešní stav pozná- který obsahoval shluk keramiky, snad z doby řím- ní naznačuje, že se tehdy osídlení soustřeďovalo ské (Nováček 2000, 142). Na tuto akci navázaly na východním svahu nízkého návrší blíže toku následujícího roku sondy v severní části náměstí Radbuzy. Z uvedeného prostoru také pochází mezi kostelem sv. Bartoloměje a severní frontou jediný doklad pohřebních aktivit – nález žárového domů (obr. 1: 3). V jedné z nich byl pod částečně popelnicového hrobu z 3. století z Pražské ulice zplanýrovaným půdním typem zachycen zahlou- (Masné krámy). bený objekt z doby římské? (Nováček – Široký – Jiné sídliště z mladší doby římské se však roz- Dohnal a kol. 2000, 143). kládalo 500 m SSZ na druhém břehu Mže. Při Zcela nečekaný nález byl učiněn v roce 1968 před záchranném výzkumu středověké hrnčířské jihozápadním průčelím budovy bývalých masných pece v Plzni – Lochotínské ulici 26 byly v letech krámů v Pražské ulici 18 (obr. 1: 8). Při hloube- 1964–65 v kulturních vrstvách a v druhotných ní průkopu pro topení v těsné blízkosti budo- polohách nalezeny zlomky keramiky mladší doby vy byl v hloubce 75 cm pod dnešním povrchem římské (3. století) a bronzová pinzeta mající ana- objeven žárový pohřeb uložený v celé mísovité logie v pozdní době římské ve středním Polabí nádobě na prstencové nožce s válcovitým hrdlem (Doubová – Nechvátal 1996, 62, obr. 12: 7, 8, 10, 11, a spodkem zdobeným vrubořezem (barbotinem) 14, 16, 17). Zda jsou oba sídelní areály současné, a plastickými žebry. Ve výplni popelnice byly časově se překrývají nebo na sebe vývojově nava- kromě spálených kůstek nalezeny dva bronzové zují, pomohou osvětlit až další výzkumy. Prozatím nýtky a střep. M. Doubová hrob datuje na zákla- je zřejmé, že v mladší době římské bylo návrší his- dě analogií do 3. století (Doubová 1969, 100–101; torického jádra města využíváno jak k sídlení, tak 1972b, 110–111). Keramika mladší doby římské pohřbívání. pochází také z výzkumu U Zvonu (obr. 1: 12), kde byly v roce 2011 zkoumány základy špitálního Zusamenfassung kostela sv. Máří Magdalény s přilehlým středově- kým etážovým pohřebištěm (za informaci děkuji Das Gebiet Südwestböhmens kann man mit dem Fluss- J. Ornovi). gebiet des oberen Berounka-Laufs mit den Zuflüssen Rad- buza, Mže, Úhlava, Úslava und Střela gleichsetzen. Es wurde lange angenommen, dass diese Region während der Römischen Zeit im Rahmen Böhmens nur ein nicht beson- Závěr ders dicht besiedeltes Randgebiet bildete. Vom geographi- schen Gesichtspunkt her zeigte sich dieses Bild als nicht Ačkoliv převážná část výše uvedených nálezů real, denn diese Region liegt direkt an der Kommunikati- z centra města není blíže datována a podrobněji onstrasse zwischen Zentralböhmen und dem bayerischen Donauland und dadurch beziehungsweise dem Römischen publikována, přesto podává významný doklad Reich allein. Vereinzelte Bronzefibel- und Münzfunde o rozsahu a intenzitě osídlení v době římské. Nej- zeichnen Schritt für Schritt die in die römischen Provin- výraznější soubor nálezů poskytl výzkum chaty zien führenden dominanten Kommunikatinstrassen und v Plzni – Perlové ulici datované do stupně Ř A. Übergänge (Droberjar – Metlička – Řezáč 2011, 307–321). Její keramická náplň s intruzí pozdně laténské Gegenwärtig kennen wir in Südwestböhmen mehr als 20 Flachlandsiedlungen aus der ganzen Römischen Zeit, die keramiky prozrazuje, že k obsazení Plzeňska in bedeutendem Maß in der weiteren Region des Pilsner germánským etnikem došlo již na samém počát- Beckens vorkommen. ku doby římské. Podle dnešního stavu výzkumu 1990 wurde im Gasleitungsaushub in der Perlová Stra- v nevelkém časovém odstupu od pronikání do ße in Pilsen (Abb. 1: 7) eine Grubenhütte aus der frühen severozápadních a středních Čech. Některé prv- Römischen Zeit erfasst (Taf. I). Eine reichhaltige Kollek- tion an Artefakten mit dem Fund eines situlenförmigen ky zařaditelné z chaty již do stupně Ř B1 mohou Bechers und weiterer charakteristischen Keramik datiert naznačovat, že zdejší osídlení mohlo trvat i del- das Objekt in die Stufe R A (Taf. II–V). Die Aufzeichnung ší dobu. To také potvrzuje zpracování nálezů ze weiterer römerzeitlichen Funde im historischen Stadtkern středověkých výzkumů. Rozložení nálezů v rámci von Pilsen zeigt, dass die Siedlung aus der frühen Römi- historického centra města prozrazuje (obr. 1), že schen Zeit seine ganze nordöstliche Hälfte mit einer Fläche von 10 ha eingennommen hat (Abb. 1). na počátku doby římské byla osídlena celá jeho Aus der jüngeren Römischen Zeit (3. Jahrhundert) severovýchodní polovina, což představuje plochu stammt auch ein Urnenbrandgrab, das bei der Rekonst- zhruba 10 ha. ruierung des Gebäudes der ehemaligen Fleischerläden in Nepočetné keramické zlomky mladší doby řím- Pilsen – Pražská Straße gefunden wurde (Doubová 1969, ské z výkopu horkovodu v Dřevěné ulici a nálezy 100–101; 1972b, 110–111); (Abb. 1: 8). Selten sind vorläu- fig Belege von Siedlungsaktivitäten in der Dřevěná Stra- získané během výzkumu základů špitálního kos- ße (Abb. 1: 1) und aus der Untersuchung der Fundamente tela sv. Máří Magdalény a přilehlého řadového der Maria-Magdalenen-Spitalkirche mit der anliegenden pohřebiště jsou zatím jedinými sídelními doklady Begräbnisstätte in Pilsen – U Zvonu (Abb. 1: 12).

262 Chata z časné doby římské z Plzně – Perlové ulice

Funde aus der jüngeren Römischen Zeit (Abb. 1: 2) wer- Mildenberger, G. 1953: Über einige frühgeschichtliche den auch am entgegengelegenen Mže-Ufer in der 500 m Geweihgeräte. Jahresschrift für Mitteldeutsche Vor­ge­ nördlich entfernten Lochotínská Straße angeführt (Dou- schichte 37, 274–280. bová – Nechvátal 1996, 62). Ob beide Siedlungen aus der Motyková-Šneidrová, K. 1963: Die Anfänge der römischen jüngeren Römischen Zeit gleichzeitig sind, oder ob sie Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archaeologici Pragenses 6. chronologisch aneinanderknüpfen, werden erst weite- Motyková-Šneidrová, K. 1966: Osada ze starší doby řím- re Forschungen und eine ausführliche Bearbeitung aller ské v Hodyni u Kralovic. Archeologické rozhledy 18, archäologischen Funde zeigen. 296–309. Motyková-Šneidrová, K. 1967: Wieterentwicklung und Ausklang der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. Literatura Fontes Archaeologici Pragenses 11. Nováček, K. 1996: Raně středověké osídlení v areálu Nové Beneš, A. 1968: Plzeň, okr. Plzeň-město. Bulletin záchranné- Plzně. Sborník Západočeského muzea v Plzni, Histo- ho oddělení 5/1967, 28. rie 13, 75–78. Beneš, A. 1974: Výzkumy expozitury AÚ ČSAV v Plzni Nováček, K. 1998: Plzeň, o. Plzeň 3, okr. Plzeň-město. v Západočeském kraji v letech 1963–1972. Minulostí Výzkumy v Čechách 1996–97, 134. západočeského kraje 10, 178. Nováček, K. 2000: Plzeň, o. Plzeň 3, okr. Plzeň-město. Čtrnáct, V. 1964: Plzeňsko v pravěku. Minulostí západočes- Výzkumy v Čechách 1998, 142. kého kraje 3, 222–223. Nováček, K. – Široký, R. – Dohnal, J. a kol. 2000: Plzeň, o. Plzeň Demek, J. a kol. 1987: Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon 3, okr. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách 1998, 143. ČSR. Praha. Parkman, M. – Zavřel, P. 2010: Nové objevy na sídlištích Doubová, M. 1969: Plzeň, okr. Plzeň-město. Bulletin doby římské v jižních Čechách. Archeológia barbarov záchranného oddělení 6/1968, 100–101. 2009. Nitra, 315–339. Doubová, M. 1972a: Tlučná, okr. Plzeň-sever. Výzkumy v Če­- Quitt, E. 1971: Klimatické oblasti Československa. Studia chách 1969, 157–158. geographica 16. Doubová, M. 1972b: Plzeň, okr. Plzeň-město. Výzkumy Salač, V. (ed.) 2008: Doba římská a stěhování národů. v Čechách 1969, 110–111. Archeologie pravěkých Čech 8. Praha. Doubová, M. – Nechvátal, B. 1996: Středověká hrnčířská pec Schneiderwinklová, P. 2009: Plzeň, okr. Plzeň-město. Výzku- v Plzni – Lochotínské ulici. Sborník Západočeského my v Čechách 2006, 117. muzea v Plzni, Historie 13, 41–74. Struckmeyer, K. 2011: Die Knochen- und Geweihgeräte Droberjar, E. 2006: Plaňanská skupina groβromstedtské der Feddersen Wierde. Studien zur Landschaft- und kultury. K chronologii germánských nálezů a loka- Siedlungsgeschichte im südlichen Nordseegebiet 2. lit v Čechách na sklonku doby laténské a v počát- Rahden/Westf. cích doby římské. Archeologie barbarů 2005. Praha, Široký, R. – Nováček, K. 2000: Plzeň, o. Plzeň 3, okr. Plzeň- 11–86. -město. Výzkumy v Čechách 1998, 142. Droberjar, E. – Metlička, M. – Řezáč, M. 2011: Západní Čechy Tomášek, M. 2000: Půdy České republiky. Praha. a dálkové kontakty v době římské a stěhování národů na Zavřel, P. 2006: Současný stav poznání plaňanského hori- základě nálezů římských a germánských spon. Archeo- zontu v jižních Čechách. In: E. Droberjar – M. Lutovský logie barbarů 2010, Studia Archaeologica Suebica 1, (eds.): Archeologie barbarů 2005. Praha, 237–256. 307–321. Kaiser. L. 2006: Plzeň, okr. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách 2003, 209–210. Prameny Metlička, M. 1995: Plzeň, okr. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách 1990–92, 246. Kuttan, V. 1982: Zpráva o nálezu Plzeň – Rooseveltova Metlička, M. 1998: Pravěké sídlištní nálezy v Plzni – Kar- ul. 10. Archiv odd. starších dějin ZČM v Plzni. lovarské ulici. Sborník Západočeského muzea v Plzni, Nováček, K. 1995: Nálezová zpráva Plzeň, čp. 106, náměs- Historie 14, 55–73. tí Republiky 13 (tzv. Chotěšovský dům). Archiv odd. Metlička, M. – Metličková, J. 1995: Plzeň, o. Plzeň 3, okr. záchranných archeologických výzkumů ZČM v Plzni. Plzeň-město. Výzkumy v Čechách 1990–92, 247. Orna, J. 2008: Plzeň – Dřevěná ulice, stavba horkovodu. Mikyška, R. a kol. 1969: Vegetace ČSSR. Geobotanická Nálezová zpráva čj. HA 53/08. Archiv oddělení starších mapa ČSSR, 1. České země. Praha. dějin ZČM v Plzni.

263

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 265–269

Spona s knoflíkem na lučíku z Vestce (okr. Chrudim) A fibula with a button on the bow from Vestec (distr. of Chrudim)

Jan Musil – Monika Pecinovská

Abstrakt Předložená stať prezentuje především nález pozdně římské spony s knoflíkem na lučíku ze sídlištní vrstvy. Spona je podrobena typologickému rozboru na základě provedení knoflí- ku, výzdoby a zachycovače, přičemž je poukázáno na určité vazby s dolnolabskou oblastí. Dále je poukázáno na nepříznivé nálezové okolnosti většiny českých spon s knoflíkem na lučíku. Obecně je pak spona datována do pozdní doby římské. Závěrem je proveden výčet lokalit doby římské na Chrudimsku.

Abstract The presented article introduces primarily the find of the late Roman fibula with a button attached to the body, that have been found in the settlement layer. The fibula is put under the typological analysis, based on the execution of the button, decoration and the pin, pointing to certain connections with Lower Elbe area. Furthermore the paper points to unfavorable conditions of most fibulas with button, that were found in Czech Republic. The fibula is generally dated as belonging to late Roman age. In conclusion the listing of Roman age archeological sites in Chrudim region is added.

Klíčová slova: Čechy východní – sídliště – pozdní doba římská – spona s knoflíkem na lučíku Key words: Eastern Bohemia – settlement – Late Roman period – fibula with a button on the bow

Úvod ruje pod označením Chrudim 20: Kalferst – Sigl – Vokolek 1987, 9; Vokolek 1989, 65; Kalferst – Sigl – Od roku 2011 provádí Regionální muzeum Vokolek 1990, 111) byla mimo situací z neolitu, v Chrudimi ve spolupráci s Archeologickým ústa- doby bronzové, halštatské, laténské a raného stře- vem AV ČR Praha, v. v. i., a firmami Terra Veri- dověku doložena aktivita doby římské. Předmě- ta, s. r. o., (terénní výzkumné a dokumentační prá- tem předložené studie je upozornit na existenci ce) a Geo-CZ, s. r. o. (geodetické a dokumentační torza spony s knoflíkem na lučíku a rozšířit naši práce) záchranný archeologický výzkum před plá- dosavadní pramennou základnu nálezů mladší novanou stavbou obchvatu Chrudimi. V první doby římské na Chrudimsku. etapě záchranného archeologického výzkumu byla provedena rešerše a nedestruktivní průzkum (Kalferst 2004, 2005; Musil 2005). Ve druhé etapě Nálezové okolnosti bylo provedeno zkušební rýhování v celé trase budoucí silnice. V místě archeologických nale- Výhodná poloha lokality, nalézající se na říční zišť byla rýha rozšířena v celém rozsahu stavby. terase, umožňovala snadnou vizuální kontrolu Celkem bylo tímto způsobem odkryto sedm nale- zišť (Medlešice I, Medlešice II, Vestec I, Vestec II a Kočí I –III) pokrývajících období od neolitu do 1 Naleziště se nalézá na předělu katastrálních území Chrudim a Vestec. Na nalezišti byla koncem 80. let minulého století novověku. Na polykulturním nalezišti pracovně provedena povrchová prospekce. Tehdy bylo označeno jako nazvaného Vestec II (obr. 1); (v literatuře také figu- Chrudim, naleziště 20.

265 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Vestec (okr. Chrudim). Černým rastrem zvýrazněna zkoumaná plocha, žlutý trojúhelníček znázorňuje místo nálezu spony. Vytvořeno pomocí programu Q-GIS. – Fig. 1 Vestec (distr. of. Chrudim). Surveyed area highlighted by black grid, a yellow triangle shows finding area of the fibula. Created using the Q-GIS. přirozené komunikační osy, kterou v našem pří- valy se zde jen kolečka čtyři. V průřezu je lučík padě tvořilo široké údolí řeky Chrudimky. Terén obdélný, zachycovač je uzavřený. se sklání od severovýchodu k jihozápadu z 262,0 na 252,0 m. n. m. Na nalezišti byla vzhledem k do­chování žárových hrobů provedena pouze Rozbor a datování částečná strojní skrývka do hloubky 0,3–0,4 m, plocha byla rozměřena do čtvercové sítě a nadlož- Fragment spony z Chrudimi-Vestce náleží dle ní vrstvy byly v šachovnicové síti vybírány ručně. Almgrenova členění do VI. skupiny typu 185 Pojednávaná spona byla objevena při ruční skrýv- (Almgren 1923, 85). Tyto dvojdílné spony s knoflí- ce v jihovýchodní části zkoumané plochy, a to kem na lučíku (tzv. Bügelknopffibeln, dále BKF) v rámci vrstvy vzniklé splachem kulturní vrstvy. jsou jedním z hlavních chronologických ukazatelů Poblíž, v rámci téže vrstvy, byl nalezen roztaže- stupně C3 (Godłowski 1970, 39–41; Tejral 1985, 315) ný bronzový nákrčník s rozlomeným oválným? a za posledních sto let jim byla věnována poměr- uzávěrem. Téměř identický nákrčník byl objeven ně velká pozornost. Ze základních studií musíme v Chrudimi (Musil – Jílek 2012, 42, obr. 29). Spo- uvést především práce těchto badatelů: E. Meyer lečně se sponou byly získány i artefakty z pozdní (1960), R. Koch (1974, 1985), M. Schulze-Dörrlamm doby bronzové, středověku a raného novověku. (1986), nejnověji pak shrnutí H.-U. Voße (1998 – zde další literatura). Předlohu pro vznik BKF představují provin­ Popis předmětu (obr. 2) ciální ramínkovité a nejmladší vojenské spony (Svoboda 1948, 184–186, obr. 36; Voß 1998, 272). Fragment spony bez vinutí a jehly, délka 68 mm, Zdá se, že v prostředí římských vojenských tábo- hmotnost 19 g. Lučík spony je ozdoben jednodu- rů se BKF objevují již v druhé polovině 3. stol., chým ornamentem sestávajícím z pěti jednodu- zatímco ve zbytku evropského prostoru obsazené- chých rytých koleček s důlkem uprostřed, část ho Germány, od Anglie, přes severní Evropu až po povrchu jedné strany lučíku je poškozená, docho- západní Rusko, spadá hlavní těžiště výskytu těch-

266 Spona s knoflíkem na lučíku z Vestce (okr. Chrudim)

začaly vyrábět i dílny na půdě barbarika (Meyer 1960, 254). Tyto spony v podstatě představovaly jakousi obdobu hodnostářských spon s cibulko- vitými knoflíky pro germánské odběratele (Tejral 1985, 315). S ohledem na širokou oblast jejich výskytu a s ní spojenou i velkou variabilitou pro- vedení a výzdoby jednotlivých spon se E. Meyer pokusil o preciznější chronologii BKF na základě provedení knoflíku, které však výraznější výsledky nepřineslo. Dle jeho členění spadá spona z Vest- ce do IV. skupiny, varianta 1, která je zastoupena v nálezech v široké oblasti od Švýcarska po Poodří (Meyer 1960, Karte IV). Zaměříme-li se na provede- ní zachycovače, koncentrují se BKF s uzavřeným „schránkovitým“ zachycovačem (mit kastenför- Obr. 2 Vestec (okr. Chrudim). Spona s knoflíkem na lučíku. mig geschlossenem Nadelhalter) převážně v ala- Kresba P. Dudková. – Fig. 2 Vestec (district of Chrudim). manském a labskogermánském prostředí (Schulze- Fibula with a button attached to the body. Drawing by -Dörrlamm 1986, 696, Abb. 113; Voß 1998, Abb. 5); P. Dudková. (obr. 3). Podobně i výzdoba boků lučíku v podobě jednoduchých kroužků s tečkou zdá se být cha- to spon především do 4.–5. stol. (Meyer 1960, 242, rakteristická pro dolnolabskou oblast (Meyer 1960, Karte 1). V rámci pojetí B. Svobody patří spony Karte 6). s knoflíkem na lučíku mezi tzv. pozdní vojenské Bližšímu rozpoznání regionálních variant spony, které jsou již ovlivněny především sponami a jemnější chronologie nepřispívají ani nálezové s cibulovitými knoflíky (Svoboda 1948, 184). Obec- okolnosti, které v Čechách v drtivé většině pří- ně převládá mínění (korespondující s časným padů buď nejsou známy, nebo jde o náhodný či výskytem BKF v prostředí římských vojenských ojedinělý nález (viz např. Svoboda 1948, 184–186). táborů), že tato spínadla byla vyráběna především Výjimku představuje nález BKF v bohatém hro- v provinciích, ačkoli není vyloučeno, že je časem bu z Berouna-Závodí z r. 1978, rámcově datovaný

Obr. 3 Lokality se sponami s uzavřeným zachycovačem v Evropě. Křížkem doplněna spona z Vestce. Upraveno podle H.-U. Voße (1998, Abb. 5). – Fig. 3 Localities with fibulas with closed catchers in Europe. The fibula from Vestec supple- mented with a cross. Adapted from H.-U. Voß (1998, Abb. 5).

267 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 do rozhraní stupňů C3–D1 (Droberjar 2002, 16). bude předmětem jiné studie. Další časově soudo- Z moravského prostoru, konkrétně z Kostelce bé lokality v rámci východních Čech představují na Hané pochází jedna ze tří BKF na pohřebiš- sídliště v Dražkovicích, okr. Pardubice (Kašpárek ti z žárového hrobu, datovaného do 2. poloviny 2009, 38) a v Kostelci nad Orlicí, okr. Rychnov 4. stol. (Zeman 1961, 1969, obr. 30: C; 77; obr. 34: nad Kněžnou (Richter 1958, 131; Vokolek 1997, 654, Ba; 277; Peškař 1972, 135, Taf. 43: 3, 4; 45: 8). Nále- obr. 1: 3) a pohřebiště v Plotištích nad Labem zy BKF z rozrušených hrobů na JZ Slovensku (Rybová 1979, 1980). z Očkova a Štrkovce jsou s otazníkem datovány do téhož období (Kolník 1965, 218, obr. 16: 2). Na základě ne zrovna nejpříznivějších nálezových Závěr okolností si troufáme fragment spony z Vestce pouze rámcově datovat do pozdní doby římské. Ačkoliv pojednanou sponu nelze konkrétně spojit s intaktní sídlištní strukturou na nalezišti, představuje další doklad relativně vzácného osíd- Další osídlení doby římské (obr. 4) lení mladší doby římské na Chrudimsku. Tento nález pravděpodobně souvisí se shodně datova- Osídlení doby římské se koncentruje v severní ným germánským sídlištěm v poloze Píšťovy, kte- části okresu Chrudim, zejména v povodí Chru- ré se nachází jižně proti proudu řeky Chrudimky dimky a Novohradky, které vytvářejí široká prů- (Musil – Jílek 2012, 3–76). chozí údolí s vyvýšenými terasami a tabulovitým povrchem. Výrazné koncentrace osídlení ze starší Zusammenfassung a počátku mladší doby římské (tj. do 1. pol. 3. stol. n. l.) sledujeme v rámci katastru Dřenic, Mikulo- Der Artikel präsentiert die spätrömische Bügelknopf- vic (Sedláček – Kašpárek – Jílek 2010), Tuněchod fibel aus der Siedlungsschicht aus der Lokalität „Vestec“ (Papineschi – Thér – Tichý 2004, 111–124), Úhřetic bei Chrudim. Aufgrund der Analogie datieren die Autoren die Fibel mindestens in die späte römische Kaiserzeit. Zum (Musil – Jílek – Vích 2008–2009, 137–149), Hro- Abschluss sind weitere germanische Lokalität bei Chrudim chova Týnce (Frolík – Musil 2011, 22) a Chrousto- angeführt. vic (Kašpárek 2011, 91–99). Časově i geograficky nejblíže je naší pojednávané sponě osada objevená Summary v Chrudimi při stavbě OC Tesco (Musil – Jílek 2012, 3–76). Dalším pojítkem obou lokalit je nález The article introduces the Late Roman fibula with but- jednoduchého deformovaného nákrčníku, který ton attached to the body. The authors date the fibula, at least generally, to the Late Roman age on the basis of anal- ogies. In conclusion, another German archeological sites are listed.

Literatura

Almgren, O. 1923: Studien über Nordeuropäische Fibel- formen der ersten nachchristlichen Jahrhunderte mit Berücksichtigung der provinzialrömischen und südru- ssischen Formen. Mannus Bibliothek 32. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Frolík, J. – Musil, J. 2011: Hrochův Týnec v proměnách sta- letí, svazek 3. Pravěk a středověk. Hrochův Týnec. Godłowski, K. 1970: The chronology of Late Roman and Ear- ly Migration Periods in central Europe. Prace Archeolo- giczne. 11. Kalferst, J. 2004: Archeologické nálezy na trase přeložky sil- nice I/37 – obchvat Chrudimi, úsek křižovatka se silnicí I/17 – Slatiňany. Strojopis. Uloženo AO MVČ v Hradci Obr. 4 Lokality doby římské na Chrudimsku. 1 – Vestec; Králové. 2 – Dřenice; 3 – Mikulovice; 4 – Tuněchody; 5 – Úhřetice; Kalferst, J. 2005: Zpráva o leteckém průzkumu na trase pře- 6 – Hrochův Týnec; 7 – Chroustovice; 8 – Chrudim-Píšťo- ložky silnice I/37 – obchvat Chrudimi, úsek Medlešice – vy. Vytvořeno pomocí programu Q-GIS. – Fig. 4 Roman křižovatka se silnicí I/17. Strojopis. Uloženo AO MVČ Period sites in Chrudim district. 1 – Vestec; 2 – Dřenice; v Hradci Králové. 3 – Mikulovice; 4 – Tuněchody; 5 – Úhřetice; 6 – Hrochův Kalferst, J. – Sigl, J. – Vokolek, V. 1987: Přírůstky archeolo- Týnec; 7 – Chroustovice; 8 – Chrudim-Píšťovy. Created gické sbírky KMVČ 1986. Zpravodaj Krajského muzea using the Q-GIS. východních Čech 14, 3–25.

268 Spona s knoflíkem na lučíku z Vestce (okr. Chrudim)

Kalferst, J. – Sigl, J. – Vokolek, V. 1990: Nové archeologické (dobývací prostor Úhřetice I.) v roce 2003. Zpravodaj přírůstky KMVČ v Hradci Králové v roce 1989. Zpravo- muzea v Hradci Králové 2004, 111–124. daj Krajského muzea východních Čech 17/1, 3–21. Peškař, I. 1972: Fibeln aus der römischen Kaiserzeit in Kašpárek, F. 2009: Osídlení z doby římské na tzv. Mikulo- Mähren. Praha. vické planině, okr. Pardubice a Chrudim (na příkladu Richter, M. 1958: Pravěk Kostelecka a nové archeologické vybraných lokalit). Rukopis diplomové práce. Ústav nálezy, Hradecký kraj, Hradec Králové. archeologie a muzeologie FF MU, Brno. Rybová, A. 1979: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus Kašpárek, F. 2011: Povrchové nálezy z doby římské z okolí dem 2.–5. Jahrhundert u. Z. I. Teil. Památky archeolo- Chroustovic (okres Chrudim). Archeologie východních gické 70, 353–489. Čech 1, 91–99. Rybová, A. 1980: Plotiště nad Labem. Eine Nekropole aus Koch, R. 1974: Spätkaiserzeitliche Fibeln aus Süddeutsch- dem 2.–5. Jahrhundert u. Z. 2. Teil. Památky archeolo- land, In: G. Kossack – G. Ulbert (eds.): Studien zur gické 71, 93–224. vor- und frühgeschichtlichen Archäologie 1. Allgemei- Sedláček, R. – Kašpárek, F. – Jílek, J. 2010: Sídlištní nálezy nes, Vorgeschichte, Römerzeit. Münchner Beiträge zur doby římské z Mikulovic, okr. Pardubice (stav k roku Vor- und Frühgeschichte Ergänzungsband 1/1, 227–246. 2008). In: J. Beljak – G. Březinová – V. Varsik (eds.): Koch, R. 1985: Die Tracht der Alamannen in der Spätantike. Archeológia barbarov 2009. Hospodárstvo Germánov. Aufstieg und Niedergang der Römischen Welt 2, Princi- Sídliskové a ekonomické štrúktry od neskorej doby pat 12.3, 456–545. laténskej po včasný stredovek. Archaeologica Slo- Kolník, T. 1965: K typológii a chronológii niektorých spôn vaca Monographiae. Communiocationes Tomus 10, z mladšej doby rímskej na juhozápadnom Slovensku. 371–418. Slovenská archeológia 13, 183–236. Schulze-Dörrlamm, M. 1986: Romanisch oder germanisch? Meyer, E. 1960: Die Bügelknopffibeln. Arbeits- und For- Untersuchungen zu den Armbrust- und Bügelknopffi- sungsberichte zur sächs. Bodendenkmalpflege 8, 216–348. beln des 5. und 6. Jahrhunderts n. Chr. aus den Gebie­ Musil, J. 2005: Odborné vyjádření archeologického oddě- ten westlich des Rheins und südlich der Donau. Jahr- lení Regionálního muzea v Chrudimi, podle ustanovení buch des Römisch-Germanisches Zentralmuseum 33/2, § 22 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a to 593–720. na základě žádosti čj. 04 230 202 K8 ze dne 25. 2. 2005 Svoboda, B. 1948: Čechy a římské Impérium. Praha. o provedení systematického povrchového průzkumu Tejral, J. 1985: Naše země a římské Podunají na počátku a vyhodnocení území z hlediska archeologické památ- doby stěhování národů. Památky archeologické 56, kové péče v území dotčeném stavbou „I/37 Chrudim 308–397. obchvat, Medlešice – křižovatka I/17“. Strojopis. Vokolek, V. 1989: Chrudim. Výzkumy v Čechách 1986/1987, Uloženo RM v Chrudimi. 64–66. Musil, J. – Jílek, J. 2012: Osada z pozdní doby římské Vokolek, V. 1997: Nálezy časně slovanské keramiky ve a počátku doby stěhování národů v Chrudimi. – východních Čechách. – Frühslawische Keramikfunde in A settlement from the late Roman period and the onset Ostböhmen. In: I. Kubková – J. Klápště – M. Ježek – of the Great migration period. Východočeský sborník P. Meduna et al. (eds.): Život v archeologii středověku. historický 21, 3–76. Praha, 654–658. Musil, J. – Jílek, J. – Vích, D. 2008–2009: Příspěvek k pozná- Voß, H.-U. 1998: Die Bügelknopffibeln. AlmgrenGruppe ní osídlení Úhřetic (okr. Chrudim) v době římské. Nález VI, 2, Fig. 185 und 186. In: 100 Jahre Fibelformen nach samostřílové spony s klínovitou nožkou 177. skupiny Oscar Almgren. Forschungen zur Archäologie im Land podle Schulze. Zpravodaj muzea v Hradci Králové 34, Brandenburg Bd. 5, 271–282. 137–149. Zeman, J. 1961: Severní Morava v mladší době římské. Pro- Papineschi, J. – Thér, R. – Tichý, R. 2004: Třetí kam- blémy osídlení ve světle rozboru pohřebiště z Kostelce paň archeologického výzkumu v cihelně Tuněchody na Hané. Praha.

269

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 271–276

Hrob ze starší doby římské z Prahy-Nových Butovic An Early Roman Period inhumation burial from Prague-Nové Butovice

Katarína Petriščáková

Abstrakt V průběhu záchranného archeologického výzkumu Muzea hlavního města Prahy v letech 1986–1987 na polykulturní lokalitě v Nových Butovicích byl odkrytý kostrový hrob muže ze starší doby římské. V podélné hrobové jámě s kamenným závalem spočívala v natažené poloze na zádech, kostra dospělého jedince, orientovaná hlavou směrem k V. Hrobová výbava ležela u pravé ruky jedince a tvořila ji bronzová spona s očky typu Alm- gren 45b a železný nůž s mírným obloukovitým ostřím. Na základě analýzy nálezů lze celek datovat do horizontu tzv. klasických (českých) spon s očky stupně Ř B1b, tj. 20/30–50/70 po Kr.

Abstract In the course of rescue research of the Museum of the Capital City of Prague in the years 1986–1987 on polycultural location in Nové Butovice was uncovered inhumation burial of man from the Early Roman period. The skeleton of an adult laying stretched in the supine position in longitudinal grave pit with a stone cave, oriented towards his head to the East. Burial equipment was located at the right hand of the individual and consisted of bronze Eye fibula type Almgren 45b and iron knife with a slight arched blade. Based on the ana- lysis of findings can be dated back to the so-called classical (Czech) Eye fibula phase B1b, i.e. 20/30–50/70 AD.

Klíčová slova: starší doba římská – kostrový hrob – spona s očky – železný nůž – antro- pologický rozbor Key words: Early Roman Period – skeleton grave – Eye fibula – iron knife – anthropolo- gical analysis

Hrob ze starší doby římské V letech 1986–1987 proběhla již 10. etapa výzku- z Prahy-Nových Butovic mů a pozornost se soustředila hlavně do prostoru obytného komplexu Nové Butovice (plocha stav- V souvislosti s výstavbou pražského sídliště Jiho- by 4. 18, parc. č. 1294, 1295, k. ú. Stodůlky), který západní Město od konce 70. let minulého století zahrnoval plochu více než 30 ha. Areál je vyme- na území vymezeném přibližně obcemi Jinoni- zený ulicemi Blattného, Dominova, Mezi školami ce, Řeporyje a Stodůlky, docházelo k záchraně a Petržílkova), střed zkoumané plochy v souřad- a dokumentaci památek z různých období pravě- nicích GPS 50°3′6.525″N, 14°20′41.813″E; obr. 1). ku i rané doby dějinné. Majoritní část výzkumů Lokalita se rozkládala na mírném návrší obtéka- dané oblasti provádělo Muzeum Hlavního měs- ném z jihu Prokopským potokem. Již na základě ta Prahy pod vedením M. Fridrichové, J. Havla starších nálezů bylo možné soudit, že jde o oblast a J. Kováříka (Havel – Kovářík 1988, 176). nesmírně bohatou na pravěké osídlení, které se Rozlehlý areál výstavby nového sídliště byl roz- zde vázalo na úrodné sprašové půdy a dostatečné dělen na několik stavebních parcel, na kterých vodní zdroje (Havel – Kovářík 1985, 77). současně probíhaly záchranné archeologické akce. V průběhu výzkumu bylo zachyceno pokračo- Dílčí výsledky výzkumů byly částečně publiková- vání pohřebiště kultury se šňůrovou keramikou, ny, zbytek je postupně zpracováván. jehož část byla odkryta už v předchozích letech

271 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Praha-Nové Butovice. Výřez z mapy 1:10 000 s lokalizací nálezu. Podle podkladů spol. Labrys, o. p. s., upravil I. Kyncl. – Fig. 1 Prague-Nové Butovice. Cut off the map with the localization of findinds. According to documents of Labrys comp.

1984–1985 (Buchvaldek – Kovářík 1993, 119–141, Popis nálezové situace a nálezů publikováno kompletně celé pohřebiště), hroby únětické kultury (Petriščáková 2014, 652–670), Na základě celkového plánu lze jistit, že římský pohřebiště bylanské kultury (Fridrichová et al. hrob č. 10 se nacházel u hrobů kultury se šňůro- 1995, 203), jeden hrob ze starší doby římské vou keramikou (č. 24, 25) a v blízkosti kostrového a několik sídlištních objektů z různých období hrobu bylanské kultury (č. 15). staršího pravěku. V hrobové jámě o rozměrech 90 × 250 cm leže- Na vedlejší stavební parcele jihozápadně od la poměrně dobře dochovaná kostra v natažené jinonického zámku (par. č. 263, 1295, k. ú. Jino- poloze na zádech s rukama podél těla, orientova- nice, vzdušnou čarou V asi 500 m od naleziště) ná hlavou ve směru V–Z. Záznam o hloubce hro- bylo v letech 1985–1986 prozkoumáno také něko- bové jámy, údajně zapuštěné do žluté spraše, se lik sídlištních objektů z doby římské, které však nám nedochoval. Hrob byl na povrchu překrytý v momentálním stádiu zpracovávání zatím neko- kamenným závalem a kameny tvořily také většinu relují s pohřebními aktivitami na ploše 4. 18. výplně jámy (tab. I: 1). Je zcela možné, že jedi- (Havel – Kovářík 1988, 176–177). Zahloubené cha- nec ležel přímo v jakési „kamenné skřínce“, na ty a dílenské objekty se železářskými pecemi ze což by poukazovalo uložení dvou velkých kamen- starší doby římské byly zachyceny i dříve v roce ných bloků za lebkou a u nohou jedince a také 1957 na nedaleké lokalitě Stodůlky v poloze „Na kameny po obou stranách hrobové jámy. U pravé Dolnici“ (Pleiner 1960, 186–190; Droberjar 2005, ruky jedince ležela bronzová spona a železný nůž 838–839). V Jinonicích, v prostoru bývalého Hol- (tab. I: 2). manova zahradnictví na jižním okraji Jinonic, Antropologickým rozborem bylo zjištěno, že byly zase v roce 1963 odkryty baterie čtyř žele- jde o dospělého muže (věkový stupeň maturus) zářských pecí tzv. „podbabského typu“ (Fridrich robustní tělesné stavby (viz příloha Pavelková 1964, 503–512, 560; Droberjar 2005, 828). 1989).

272 Hrob ze starší doby římské z Prahy-Nových Butovic

Tab. I 1 – hrobová jáma v první fázi; 2 – hrobová jáma ve druhé fázi; 3 – bronzová spona; 4 – železný nůž (kresební doku- mentace nálezů: M. Fábiková, úprava: I. Kyncl). – Tab. I 1 – grave pit in the first phase; 2 – grave pit in the second phase; 3 – bronze fibula; 4 – iron knife (drawing documentation of findings: M. Fábiková).

273 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Nálezy 2002, 342–344; 2006 690–694; Motyková-Šneidrová 1963a, 343–437, 1963b; Motyková 1981, 340–415; 1. jednodílná bronzová tzv. „česká“ spona s očky, Novotný 1955, 227–264). typ Almgren 45b s masívním prohnutým lučí- Nedaleko bronzové spony u pravé ruky pohřbe- kem, členěným větším uzlíkem. U vinutí rozší- ného ležel železný nůž (tab. I: 4). Na základě řený lučík je opatřen dvěma nedovřenými očky, typologie vypracované na dobřichovském pohře- po jejichž stranách je knoflíkovitě ukončen. Tělo bišti lze tento nález zařadit k typu 5a (Droberjar lučíku v horní části, uzlík a kryt vinutí jsou zdo- 1999b, 115–116). Předpokládá se, že nůž patřil beny dvojitou rytou linií, vyplněnou příčnými k základním předmětům denní potřeby, ale záro- rýžkami, patku zdobí dvojitý rytý ornament obrá- veň mohl sloužit také jako zbraň. Jednoznačně ceného V motivu. Vinutí 4 + 4 závity, vnější horní nejvíc nálezů pochází ze žárových pohřebišť, tětiva se širokým krytem. Kompletně dochovaná, kde tvoří standardní výbavu hrobů ve starší době jehla druhotně ulomená, mírně patinovaná. Roz- římské (Salač ed. 2008, 87). V kostrových hrobech měry: délka 6 cm, šířka vinutí 2,3 cm, výška 3 cm se objevil pouze ve třech případech na lokalitě (tab. I: 3). Kropáčova Vrutice (okr. Mladá Boleslav; Břeň 2. železný nůž s obloukovitým ostřím, typ 5a. Na 1953, 520–521; Motyková-Šneidrová 1963, 25–26), čepeli dochovaný jeden otvor pro nit, řap ulome- v hrobě v Siřemi (okr. Louny; Motyková-Šneidro- ný, rukojeť se nedochovala. Částečně poškozený, vá 1963b, 53), v Praze-Bubenči v bohatém hrobě I zkorodovaný. Rozměry: dochovaná délka 15 cm, (táž, 45). Nález u levé ruky jedince opět v hro- šířka ostří 1,5 cm, u jílce obloukovitě ukončeno bě I v Semčicích (okr. Mladá Boleslav; Wald- a rozšířeno na 3,5 cm (tab. I: 4). hauser 2004, 256) je interpretovaný spíše jako Nálezy jsou uloženy v Muzeu hlavního města Pra- břitva. hy pod přírůstkovým číslem A 158/2002. Rozložením přídavků a z toho vyplývajících souvislostí o vzhledu oděvu v kostrových hrobech starší doby římské se podrobněji věnoval E. Dro- Vyhodnocení nálezů, nálezové situace berjar (2006, 661). a interpretace Poměrně zajímavým zjištěním je určení pohla- ví pohřbeného jedince. Antropologické rozbo- V kostrovém hrobu se dochovaly pouze kovové ry z kostrových hrobů jsou ojedinělé, dosud je přídavky. Bronzová spona nalezená u pravé ruky určené pohlaví pouze u čtyř jedinců: v Poplzech jedince, resp. pravého boku, je typickým reprezen- v hrobu z horizontu Marobudovy říše ležela žena tantem spon s očky (A 46–64). S největší pravdě- s bronzovou sponou pozdně laténského typu podobností se dochovala v intaktní poloze u pra- u pravé spánkové kosti (Zápotocký 1969, 194–195). vého boku (tab. I: 3). Obdobný případ uložení V Praze-Bubenči v hrobové komoře s bohatou spony se vyskytl i u pohřbeného v Kutné Hoře- výbavou byl pohřben muž také z období Marobu- -Sedlci, kdy měl jedinec jednu sponu u pravého dovy říše (Novotný 1949, 46, 52–54; 1955, 227–246). boku, druhou na levém rameni (Čižmář – Valentová V Semčicích ve dvou kostrových hrobech leželi 1979, 144). V Nových Butovicích se u pohřbeného opět muži, přičemž jeden měl u sebe kromě spony nacházela jenom jedna spona, nevylučuje se však typu Almgren 45 také železnou břitvu, v druhém také výskyt v páru, kdy druhá spona nemusela hrobě se nacházela bronzová ostruha. Oba hroby být registrována. Tato varianta spony bývá také pravděpodobně náleží ještě do starší doby římské označována jako česká spona s očky (A 45). I když (Waldhauser 2004, 256; Droberjar 2006, 696). Údaj- jsou tyto typy spon rozšířeny kolem našeho území ný pohřeb muže se dvěma sponami s očky a bron- v oblasti od severní Itálie až po pobřeží Severní- zovým kováním v kostrovém hrobě ze starší doby ho moře, kvůli nápadné koncentraci v Čechách se římské v Kutné Hoře-Sedlci je poměrně diskuta- uvažuje o místní produkci, a to i přesto, že zatím bilní, vzhledem k tomu, že nález pochází z konce chybí konkrétní doklady výroby. Domácí bádání 19. století (Čižmář – Valentová 1979, 144–146). je klade až do stupně Ř B1b po zániku Marobu- V hrobě v Nových Butovicích byl na zákla- dovy říše a obecně ji datuje do období mezi lety dě analýzy­ antropologického materiálu zjištěn 20/30–50/70 po Kr. (Droberjar 1999a, 4; 1999b, pohřeb dospělého muže robustní stavby těla a sil- 74–75). Výskyt na našem území je zaznamenán na ně vytvořeným svalovým reliéfem (viz příloha žárových pohřebištích (Dobřichov-Pičhora, Ste- Pavelková 1989). helčeves, Tišice, Třebusice aj.) i v kostrových hro- V prozkoumaném areálu byl zachycen osamo- bech starší doby římské (Praha-Bubeneč, Kutná cený kostrový hrob ze starší doby římské. Součas- Hora-Sedlec, Semčice, Tvršice a další; Břeň 1953; né zjištění by však odpovídalo standardní situaci, Čižmář – Valentová 1979, 144–150; Droberjar 1999b, kdy se většina hrobů nachází izolovaně po jednom

274 Hrob ze starší doby římské z Prahy-Nových Butovic nebo výjimečně po skupinkách v maximálním Based on the analysis of findings and comparison počtu čtyř hrobů (Praha-Bubeneč), případně po with a analogical graves (Prague-Bubeneč, Kutná Hora- Sedlec, Semčic, Tvršice and others) can be dated back to třech (Straky, Noutonice, Nehvizdy). Pouze v Tvr- the so-called classical (Czech) Eye fibula degree B1b, i.e. šicích a Býčkovicích se kostrové pohřby nacházely 20/30–50/70 AD. v prostředí soudobých žárových hrobů (Droberjar Contemporary settlements in the area has been unable 2006, 650). to prove yet. Kostrové hroby starší doby římské ve stupni B1 bývají často označované jako hroby lubieszewské- Literatura ho typu bez ohledu na hrobovou výbavu. Podle stanovených kritérií by však k tomuto typu hrobů Buchvaldek, M. – Kovářík, J. 1993: Pohřebiště se šňůro- měly patřit jenom hroby s bohatou garniturou, vou keramikou v Praze-Jinonicích. Doplněk ke katalo- jejichž výskyt je na našem území poměrně vzácný. gu šňůrové keramiky v Čechách VI. Praehistorica 20, 119–174. Kostrový hrob z Nových Butovic lze zařadit mezi Břeň, J. 1953: Kostrové hroby starší doby římské v Čechách. hroby III. skupiny s chudší výbavou (Droberjar Archeologické rozhledy 5, 515–529. 2006, 651–652). Čižmář, M. – Valentová, J. 1979: Příspěvek k poznání doby římské na Kutnohorsku. Archeologické rozhledy 31, 144–150. Droberjar, E. 1999a: Od plaňanských pohárů k vinařické Závěr skupině (kulturní a chronologické vztahy na území Čech v době římské a v časné době stěhování národů). V průběhu záchranného výzkumu na polykul- Sborník Národního muzea v Praze, řada A – Historie turní lokalitě v letech 1986–1987 v Nových Butovi- 53 (1–2), 1–58. cích byl odkryt kostrový hrob muže ze starší doby Droberjar, E. 1999b: Dobřichov-Pičhora. Ein Brangräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen (Ein Beit- římské. V podélné hrobové jámě s kamenným rag zur Kenntnis der Marbod-Reichs). Fontes Archaeo- závalem ležela v natažené poloze na zádech kost- logici Pragenses 23. ra dospělého jedince, orientovaná hlavou směrem Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské k V. archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Hrobová výbava uložena u pravé ruky jedin- Droberjar, E. 2005: Praha germánská. In: M. Lutovský – L. Smejtek, L. a kol.: Praha pravěká. Praha, 777–841. ce sestávala z bronzové spony s očky typu Alm- Droberjar, E. 2006: Hornolabští Svébové – Markomani. gren 45 a železného nože s mírným obloukovitým K problematice dalšího vývoje großromstedtské kultury ostřím. ve stupni Eggers B1 („Zeitgruppe 3“) v Čechách (dobři- Na základě analýzy nálezů a srovnáním s ana- chovská skupina). Archeologie ve středních Čechách logickými hroby (Praha-Bubeneč, Kutná Hora- 10/2, 599–712. Fridrich, J. 1964: Nález laténsko-římských železářských -Sedlec, Semčice, Tvršice a další) lze celek dato- pecí v Praze-Jinonicích, Archeologické rozhledy 16, vat do horizontu tzv. klasických (českých) spon 503–512, 560. s očky stupně Ř B1b, tj. do let 20/30–50/70 po Kr. Fridrichová, M. et al. 1995: Praha v Pravěku. Praha. Soudobé osídlení na lokalitě se zatím nepodařilo Havel, J. – Kovářík, J. 1985: Pohřebiště kultury se šňůrovou doložit. keramikou v povodí Prokopského potoka. Archaeologi- ca Pragensia 6, 77–108. Havel, J. – Kovářík, J. 1988: Přehled výzkumů archeologic- kého oddělení MMP v letech 1986–1987. Archaeologica Summary Pragensia 9, 173–180. Motyková, K. 1981: Das Brandgräberfeld der römischen In connection with the construction of Prague’s hous- Kaiserzeit von Stehelčeves. Památky archeologické 72, ing estates, Southwest cities, from the late 70th of the last 340–415. century, there was realized rescue and documentation of Motyková-Šneidrová, K. 1963a: Žárové pohřebiště ze starší monuments from different periods of prehistory and early doby římské v Tišicích ve středních Čechách. Památky historical times. The majority of the excavations conducted archeologické 54, 343–437. by the Museum of the Capital City of Prague under the Motyková-Šneidrová, K. 1963b: Die Anfänge der römischen direction of M. Fridrichová, J. Havel and J. Kovářík. In the Kaiserzeit in Böhmen. Fontes Archeologici Pragen- years 1986–1987 was conducted 10th stage of research and ses 6. attention was focused mainly onto the apartment complex Novotný, B. 1949: Hrob velmože z doby římské z Prahy- Nové Butovice (building area 4. 18, cad. Stodůlky; Fig. 1). -Bubenče. Archeologické rozhledy 1, 46, 52–56. In the course of research in addition to other was captured Novotný, B. 1955: Hrob velmože z počátku doby řím- inhumation burial from the early Roman period. ské v Praze-Bubenči. Památky archeologické 46, In longitudinal grave pit with a stone cave was lying the 227–264. skeleton of an adult male, stretched in the supine position Pavelková, J. 1989: Lidské kostrové pozůstatky z hrobu and oriented his head towards East (Tab 1: 1, 2). doby římské odkryté v Praze 5 – Nových Butovicích. Burial equipment was located at the right hand of the Antropologický posudek. Uloženo v archivu Archeo­ individual and consisted of bronze Eye fibula type Almgren logického ústavu AV ČR Praha, č. j. 3121/89. Praha, 45 and iron knife with blades slightly arched (Tab 1: 3, 4). 1–2.

275 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Petriščáková, K. 2014: Únětické hroby v Praze 13 – Stodůl- Salač, V. (ed.) et al. 2008: Archeologie pravěkých Čech. Doba kách, Archaelogica Pragensia 22, 652–670. římská a stěhování národů, sv. 8. Praha. Pleiner, R. 1960: Význam typologie železářských pecí v době Waldhauser, J. 2004: Semčice, okr. Mladá Boleslav. Výzku- římské ve světle nových nálezů z Čech. Památky archeo­ my v Čechách 2002, 256. logické 51, 184–220.

Příloha Lidské kostrové pozůstatky z hrobu doby římské odkryté v Praze 5 – Nových Butovicích (hrob 10)

J. Pavelková

Zachovány větší fragmenty mozkovny, dolní čelis- vytvořená. Otření zubů silné. Stavba postkraniál- ti a některých kostí postkraniálního skeletu. ního skeletu robustní s mohutně vytvořeným sva- lovým reliéfem. Absolutní rozměry velké, epifýzy Metricky: 0 plně přirostlé. Na zlomku pravého humeru výraz- né vytažení margo lateralis. Na zlomcích femuru Deskriptivně: Stavba lebky robustní se silně výrazně vyvinuté tuberositas gluteae, linea pecti- vy­tvořeným svalovým reliéfem. Glabella a arcus nea a labium medoale lineae asperae. superciliares velmi dobře vytvořené, lebeční švy srůstající až synostozované. Kořen nosu široký Závěr: Plně dospělý muž (věkový stupeň matu- a mělký (nad ním náznak sutura metopica). Tělo rus), robustní tělesné stavby a odpovídajícím sva- mandibuly vysoké, protuberantia mentalis silně lovým reliéfem.

276 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 277–284

K počiatkom metalurgie železa na Spiši About the beginnings of iron metallurgy in the Spiš region

Peter Roth

Abstrakt Bývalá Spišská župa dnes predstavuje územie na severovýchode Slovenska rozkladajúce sa na hornom toku riek Poprad a Hornád. V rôznych historických dobách sa preslávi- la ťažbou a spracovávaním železa. K najstaršiemu významnejšiemu obdobiu môžeme zaradiť už obdobie púchovskej kultúry z prelomu letopočtov. Samozrejme, že počiatky metalurgie železa sú zistené už v dobe halštatskej a staršej a strednej dobe laténskej, tzv. predpúchovský stupeň. Napriek skutočnosti, že prvé zmienky o osídlení v tomto období pochádzajú z konca 19. a prvej polovici 20. storočia, sú poznatky o tejto činnosti pomerne skromné a dnešné sledovanie metalurgie sa v mnohých prípadoch musí opierať o zlom- kovité a častokrát i problematické, či vôbec neoveriteľné údaje. Serióznym výskumom z hľadiska osídlenia a metalurgie železa bola skúmaná prakticky jedna lokalita. Napriek tomu sa z týchto kusých správ pokúsime určiť charakter osídlenia a počiatky metalur- gie železa, ale bez možnosti určenia spôsobu jeho ťažby v Spišskej župe, ktoré sa neskôr rozvíjali v už spomínanom období púchovskej kultúry, v mladšej dobe rímskej či stre- doveku a novoveku, kedy bola spolu s Gemerskou župou považovaná za „železné“ stolice Uhorska.

Abstract The former Spiš county was located in present-day north-eastern Slovakia, in the area around the upper reaches of the Poprad and Hornád rivers. The county was famous for iron mining and processing during several historical periods – the Púchov culture era (between the 2nd century BC and the 1st century AD) being one of the oldest of them. Of course, beginnings of iron metallurgy in this area have been traced back to the Halstatt and early-to-middle La Tene cultures – the so-called pre-Púchov stage. Despite the fact, that first materials mentioning settlement in this region during those times date to the end of the 19th and first half of the 20th century, knowledge about those activities is rather scarce and today’s research concerning those activities has to be based on fragmentary and in many cases hardly, if ever, verifiable data. Basically only one site has seen a seri- ous research focused on settlement and iron metallurgy. However, even this scanty data makes it possible to determine the characteristics of the settlement and the beginnings of iron metallurgy, but it is not possible to ascertain the methods of iron mining in the Spiš county – the methods that were later further developed during the aforementioned Púchov culture, the early Roman era, and then the Medieval and Modern periods, when the Spiš and Gemer counties were considered the “iron counties” of the Kingdom of Hungary.

Klíčová slova: Slovensko severné – Spiš – osídlenie – doba halštatská – časná a stredná doba laténska – metalurgia Key words: Northern Slovakia – Spiš – settlement – Hallstatt period – Early and Middle La Tène period – metallurgy

277 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Slovensko s vyznačením územia Spiša. – Fig. 1 Slovakia with highlighted Spiš region.

Na úvod chceme pripomenúť, že autor sa proble- bie halštatu, ale aj obdobie staršieho a stredného matike osídlenia Spiša a počiatkom metalurgie laténu, teda obdobie pred rozšírením púchovskej vo včasnej dobe dejinnej venoval už v niekoľkých kultúry teda tzv. predpúchovského osídlenia. prácach (Roth 1995, 2002, 2003b, 2004, 2005, 2010). Spomínaný pokles osídlenia z obdobia na V tomto príspevku sa však chceme venovať iba sklonku doby bronzovej naznačuje, ako sme sa už dobe halštatskej a počiatočnému úseku včasnej o tom zmienili v úvode, aj pokles intenzity osíd- doby dejinnej na Spiši, ktorému sme sa už čias- lenia Spiša v staršej dobe železnej. Príčiny tohto točne venovali (Roth 2003a), ale pôjde o jeho javu zatiaľ nepoznáme a môžeme sa iba domnie- doplnenú verziu. V tejto súvislosti je potrebné pri- vať, že súvisia so zhoršovaním klímy a so zmenami pomenúť, že príspevok s podobným názvom už v hospodárskej štruktúre obyvateľstva (Novotný – publikoval aj Ľ. Mihok (1994), ktorý však pojed- Novotná – Kovalčík 1991, 40). V súčasnosti nevieme náva o období púchovskej kultúry a mladšej doby ani posúdiť, ako sa na tomto fakte odráža súčasný rímskej, teda o obdobiach nasledujúcich. stav bádania. Aj keď v súčasnosti historický Spiš, ležiaci na Ako príklad môžeme uviesť nálezy z hradného severe Slovenska netvorí jednotný územný celok kopca v Starej Ľubovni, kde sa údajne v roku 1938 a rozkladá sa na území okresov Poprad, Kežma- našli v okolí donžonu aj halštatské črepy. Tieto rok, Levoča, Spišská Nová Ves, Gelnica a Stará sú v súčasnosti považované za stratené a preto Ľubovňa (obr. 1), dá sa povedať, že dlhé stáročia ich nemôžeme prehodnotiť. Tým sa táto infor- v minulosti to bolo opačne a určité kultúrne a spo- mácia stáva prakticky bezcennou. Pritom osíd- ločenské trendy tohto územia môžeme dokonca lenie v dobe halštatskej na dolnom toku Popra- predpokladať už v praveku, preto si dovolíme aj du je považované aj za súčasného stavu bádania na tomto mieste hodnotiť toto územie ako jeden za unikátny jav (Česla – Kaleta – Roth 1993, 7). celok. Tvorí ho severný Spiš s centrálnym tokom Podobne aj niektoré lokality, ktoré sme uviedli vo rieky Poprad, stredný Spiš s Hornádom a dolný vyššie spomínanej práci (Roth 2003a) sa nepoda- Spiš v okolí Hnilca. rilo bližšie spresniť. Väčšinou ide o lokality zná- Napriek tomu, že téma nášho príspevku je veno- me iba z literatúry pred 2. svetovou vojnou (napr. vaná počiatkom výroby železa, teda staršej dobe Lipták, Eisner), či lokality známe iba z nálezo- železnej, vychádzajúc z celkového charakteru vých správ, ktoré neboli publikované a ktoré sa osídlenia Spiša v dobe železnej, dovolíme si cha- nepodarilo overiť v neskoršom období terénnym rakterizovať obdobie, ktorým sa mienime za­obe- prieskumom. Z väčšej časti aj preto, lebo sa v nich rať. Doba železná sa vo svojom úvode vyznaču- neuvádza poloha a tiež sa tu odráža aj skutočnosť, je poklesom osídlenia oproti intenzite osídlenia že sa nevie, kde sa materiál, na základe ktorého v dobe bronzovej. Prakticky je tým charakteristic- boli tieto lokality datované, nachádza. V prípade, ké celé obdobie halštatu a laténu. Výrazný vzostup že by sme tieto údaje aj mali, keďže ide o nálezy osídlenia sa viaže až na rozvoj púchovskej kultúry nepublikované, nemôžeme sa ními, vzhľadom na v mladšom a neskorom laténskom období. Z toho platné autorské práva, bližšie zaoberať. Prakticky pohľadu je preto pre nás zaujímavé nielen obdo- teda predstavujú lokality, ktoré nie sú v literatúre

278 K počiatkom metalurgie železa na Spiši

3. Bušovce, okr. Kežmarok – poloha neuvedená. Osídlenie z doby laténskej s nálezmi zvyškov taviacich pecí, ktorého priradenie k danému obdobie môže byť problematické (Lipták 1935, 35). 4. 1. Gánovce, okr. Poprad – poloha Hrádok. Uvá- dza sa osídlenie z predpúchovského obdobia a staršej doby rímskej a nálezmi železnej tros- ky, ktorú nie je možné bezpečne chronologic- ky zaradiť (Javorský 1982, 45; Roth 1995, 107; Pieta 1982, 219). 2. Gánovce, okr. Poprad – poloha neuvedená. Zaradenie k predpúchovskému horizontu je problematické (Pástor 1955, 130; Eisner 1933, 186; Eisner 1922, 29, n. s. č. 3296/57). 3. Gánovce, okr. Poprad – poloha Nad želez- ničnou stanicou. Osídlenie z neskorej doby bronzovej – halštatu (n. s. č. 10 008/82). 5. Hôrka, okr. Poprad – poloha neudaná. Na osíd- lenie poukazujú iba nálezy tetradrachm Filipa Obr. 2 Osídlenie Spiša v predpúchovskom období: 1. Bati- Macedónskeho a napodobeniny tetradrachmy zovce, 2.Bijacovce, 3. Bušovce, 4. Gánovce, 5. Hôrka, Filipa II. Macedónskeho (359–336); (Jurečko 6. Hrabušice, 7. Hradisko, 8. Kežmarok, 9. Jánovce, 10. Le­ 1984, 116) . voča, 11. Letanovce, 12. Mlynica, 13. Olcnava, 14. Poprad, 6. 1. Hrabušice, okr. Spišská Nová Ves – poloha 15. Spišská Belá, 16. Spišská Teplica, 17. Spišské Tomá- v blíz­kos­ti rieky Hornád, predpúchovský šovce, 18. Spišské Vlachy, 19. Spišský Štvrtok, 20. Švedlár, 21. Veľká Lomnica, 22. Veľký Slavkov, 23. Vysoké Tatry, horizont. Zem­nica 9/84 obsahovala okrem 24. Žehra. – Fig. 2 Settlement of Spiš during the pre- klasických tvarov púchovskej kultúry aj čre- -Púchov era. py z nádob predpúchovského horizontu. Na základe väčšej koncentrácie železnej trosky vo východnej časti lokality a blízkosti nálezu depotu železných sekier, možno predpokla- podrobnejšie rozobraté a je o nich iba jednodu- dať objekty so špecializovanou metalurgickou chá zmienka spravidla v rozsahu jednej až dvoch a kováčskou výrobou (Javorský 1985, 111). viet. V súčasnosti je toto osídlenie známe na tých- 2. Hrabušice, okr. Spišská Nová Ves-Zelená to lokalitách, z ktorých nie je možné určiť, či ide ho­ra – poloha hrad Marcelov. Výšinné opev- naozaj o doklad osídlenia. Zvlášť výrazné je to nené sídlisko z halštatsko-laténskeho obdo- v haštalskom období, kedy hlavne starší autori, bia (Javorský 1982, 14; Polla 1962, 255–275). nerozlišovali medzi obdobím halštatu a halštat- 3. Hrabušice, okr. Spišská Nová Ves – poloha skou kultúrou (obr. 2): pod Zelenou horou. Výkopom ryhy na dre­ nážne rúrky sa narušila jama, v ktorej bol 1. Batizovce, okr. Poprad – poloha intravilán. Pri depot 28 železných sekier. Typologicky môže- severnej stene lodi kostola sa pri hĺbení jamy me tieto sekery rámcovo zaradiť k tuľajkovi- na uloženie ľudských kostí z narušených hro- tým sekerám z rozhrania doby halštatskej bov pri terénnych úpravách v okolí kostola a laténskej (Pleiner 1962, 56,71). Zistili sme našiel hrob (Pieta 1982, 218; Benadik 1980, 190) desať objektov púchovskej kultúry (Mirošša- a následným archeologickým výskumom miska, yová 1983, 165). Na toto zistenie nadviazal pokrivený tyčinkový bronzový náramok, plochý rozsiahlejší výskum v roku 1985, ktorý pri- prsteň z bieleho kovu a keramika z neskorej niesol zaujímavé poznatky nielen z hľadiska doby laténskej (Budinský-Krička 1965, 165–166). osídlenia ale aj metalurgie doby prepúchov- 2. Bijacovce, okr. Levoča. J. Esiner uvádza, že skej na Spiši a to aj napriek tomu, že na zákla- podľa J. Vencka sa v histórii tamojšej fary spo- de nálezov nemožno s určitosťou rozhodnúť, mína, že pri studni „Na Hanigovci“ našli oráči či metalurgickú činnosť, ktorú výskum potvr- v roku 1750 zlatý drôt. Podobný sa mal nájsť aj dil, môžeme spájať s osídlením v staršej dobe v polohe „Nad okruhliskom“. Priradenie tých- laténskej, prípadne neskorej dobe halštatskej to nálezov k halštatskému osídleniu je sporné alebo až v období púchovskej kultúry (Miroš- (Eisner 1937, 102; Varsík 1947, mapa 8). šayová – Javorský – Mihok – Hollý 1991, 71–96).

279 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

7. Hradisko, okr. Kežmarok. J. Eisner uvádza, že 3. Letanovce, okr. Spišská Nová Ves – polo- podľa K. Andela sa v polohe „Rachberg“ asi ha jaskyňa Tunel. Osídlenie jaskyne v dobe v roku 1898 našli zlaté drôty (Eisner 1937; halštatskej je uvedené iba v nálezových sprá- Varsík ed. 1947, mapa 8), ktorých zarade- vach (625/57, 1415/52, 4513/57). nie do doby halštatskej je problematické. 4. Letanovce, okr. Spišská Nová Ves – polo- Podobné sa mali nájsť aj v Spišskej Tep- ha Kláštorisko. Sídlisko z doby halštatskej. lici. Zachytilo sa valové opevnenie na svahu, kto- 8. 1. Jánovce, časť Machalovce, okr. Poprad – rý stúpa od kotlinovitej plochy k západnému poloha neuvedená (Eisner 1933, 186) . okraju Čertovej sihote (Miroššayová 1992, 76). 2. Jánovice, časť Machalovce, okr. Poprad – 11. 5. Letanovce, okr. Spišská Nová Ves – polo- poloha Pod Hradiskom. Nález bronzového ha Nad Letanovským mlynom. Osídlenie prívesku s rovnou podstavou, očkom na v dobe halštatskej je uvedené iba v nálezo- zavesenie a tromi plasticky členenými rame- vých správach (n. s. č. 5411/71, 2357/51). nami datovaný do neskorej doby halštatskej 6. Letanovce, okr. Spišská Nová Ves – poloha až včasnej doby laténskej (Soják 2002, 183). neudaná. Z katastra obce sa spomína hal- 9. 1. Kežmarok, okr. Kežmarok – poloha hrad. štatské osídlenie (Kolektív 1968, 185). Uvádzané halštatské osídlenie z areálu hra- 12. Mlynica, okr. Poprad – poloha Červený du sa nepodarilo overiť. kameň. Sklenený korálok zo staršej-strednej 2. Kežmarok, okr. Kežmarok – poloha Jeru- doby laténskej (Soják 2000d, 116) . Metalurgic- zalemberg. P. Wavrek odovzdal črepy ké pece pochádzajú až z mladšej i staršej doba z mladšej doby halštatskej a železnú tros- rímskej (Javorský 1985, 112; Javorský 1990a, 73; ku (spolu s črepmi púchovskej kultú- Roth 1995, 110). ry); (Budinský-Krička 1977, 66). Osídlenie 13. Olcnava, okr. Spišská Nová Ves – poloha z doby halštatsko-laténskej, valy predpú- neudaná. Halštatské osídlenie je uvedené iba chovského hradiska, nálezy trosky z rozru- v nálezových správach (524/57, 4515/57). šenej taviace pece uvádzajú viacerí autori 14. 1. Poprad, časť Kvetnica, okr. Poprad – poloha (Javorský 1982a, 47; Roth 1995a, 109; Pieta Zámčisko. Na hradisku sa síce našli stopy 1982, 220; Eisner 1933). Taktiež sa uvádza osídlenia v období bádenskej kultúry, ale nález železnej sekery (Lipták 1935, obr. 16). výrazne je zachované osídlenie z obdobia 3. Kežmarok, okr. Kežmarok – poloha Jor- halštatu. Hradisko bolo obohnané valom danov prameň. Sídlisko? – predpúchov- a rozdelené na predhradie a akropolu. Žiaľ ský, laténsky, rímsky stupeň. (Pieta 1982, podrobný výskum sa na hradisku nikdy 220) . nekonal a to aj napriek tomu, že prvé zmien- 4. Kežmarok, okr. Kežmarok – poloha Lúka ky o nálezoch z neho pochádzajú už z 19. sto- pri Folvardskom potoku. Halštatské osídle- ročia. Krátkodobý záchranný výskum tu nie (n. s. č. 896/50). urobili M. Slivka a A. Vallašek pri výstavbe 10. 1. Levoča, okr. Levoča – poloha Burg – Kúty. vleku a čiastočne sa mu venoval aj F. Javor- Sídlisko, predpúchovský? laténsky? stupeň ský, ktorý tu urobil niekoľko sond. V tomto (Pieta 1982, 220, n. s. č. 4515/57; Lipták 1935, prípade však nie je doložené mladšie osídle- 30; Eisner 1937, 111). nie až do obdobia stredoveku (Slivka – Valla- 2. Levoča, okr. Levoča – poloha Fitrift. Sídlis- šek 1981, 266–268; Javorský 1982, 47–48) . ko, predpúchovský, laténsky stupeň (Pieta Halštatskú keramiku tu našiel počas zá­- 1982, 220, n. s. č. 4515/57 557/38). chranného výskumu M. Soják v roku 2005 11. 1. Letanovce, okr. Spišská Nová Ves – polo- (Soják 2007, 178–179). ha Jaskyňa Čertova diera. Je tu uvádzané 2. Poprad, časť Matejovce, okr. Poprad – predpúchovské osídlenie (Pieta 1982, 222, poloha Nad Kopečkom. Torzo zdobeného n. s. č. 3296/57, 2998/51) . To bolo dokázané náramku z kobaltovo modrej sklenej pasty výskumom, ktorý realizoval M. Soják, počas zo strednej doby laténskej (Soják 2001a, 13). ktorého sa našla železná ihlica, skýtske 3. Poprad, časť Veľká, okr. Poprad – poloha kovanie konského postroja, dva zlomky kru- Hore Červeným potokom. Nález osiho- hových falér z konského postroja, medené teného korálika z kobaltovo modrej skle- licho­bežníkové závesky z tepaného plechu, nej pasty zo strednej doby laténskej (Soják keramika a praslen (Soják 2003, 138–139). 2002, 184). 2. Letanovce, okr. Spišská Nová Ves – poloha 4. Poprad, časť Veľká, okr. Poprad – poloha- Ihrík. Informáciu o osídlení tejto polohy sa neudaná. Halštatské osídlenie všeobecne nám nepodarilo overiť. (Lipták 1935, 35).

280 K počiatkom metalurgie železa na Spiši

15. Spišská Belá, okr. Kežmarok – poloha neuda- Thrákia, Lysimachos (323–281), zlatá minca, ná. Bližšie necharakterizovaná doba halštatská Commodus (176–192), bližšie neoznačený (Lipták 1935, 35). (Ondrouch 1964, 118, 305; Eisner 1933, 188, 230; 16. 1. Spišská Teplica, okr. Poprad – poloha Bre- Filip 1956, 236; Eisner1935, 77; Lipták 1935, 68; hy. Sídlisko na ktorom sa našla keramika Beninger 1937, 48, 95, 97; Jurečko 1984, 116). a železná sekera s tuľajkou z doby halštat- 22. 1. Veľký Slavkov, okr. Poprad – poloha Burich. skej, resp. predpúchovského horizontu, Hrubozrné črepy z doby halštatskej až domáceho pôvodu. Priame analógie má púchovskej kultúry (Soják 2001b, 180) . v depote sekier z Hrabušíc – Pod Zelenou 22. 2. Veľký Slavkov, okr. Poprad – poloha neuve- horou (Soják 2001b, 177) . dená. Tri železné sekery blízke typu sekier 2. Spišská Teplica, okr. Poprad – poloha Pod z Hrabušíc (Eisner 1933, 152; Novotná – Šte- Kameňom. Nevýrazná keramika púchovskej fanovičová, rkp. PF 3724, A240) . kultúry (predpúchovský horizont) Črtajú sa 3. Veľký Slavkov, okr. Poprad – poloha Štr- miesta zaniknutých obytných a výrobných kovisko. Olovená hrivna. Predpúchovské objektov na spracovanie železa. Mazanica obdobie alebo halštat (Novotný 1993–94, z plášťa železiarskych pecí (Soják 2000, 117). 77–81) . 3. Spišská Teplica, okr. Poprad – poloha Pod 23. 1. Vysoké Tatry, časť Dolný Smokovec, okr. Popradom II. Keramika z výrazne hrubozrn- Poprad – poloha Hradisko, predpúchovský, ného materiálu aká vystupuje na viacerých laténsky? stupeň (Pieta 1982, 222) . spišských náleziskách. Analogické nálezy 2. Vysoké Tatry, časť Horný Smokovec, okr. datuje B. Novotný (Novotný 1992–93) do Poprad – poloha Hradisko. staršej doby železnej (Soják M. 1999, 9) . 24. 1. Žehra, okr. Spišská Nová Ves – poloha Dre- 4. Spišská Teplica, okr. Poprad – poloha ne- veník. Halštatské osídlenie uvádza Eisner ­udaná. Bližšie neuvedené osídlenie (Lipták (1932, 70) ako osídlenie v katastri obce Spiš- 1935, 31; Eisner 1937, 102). ské Vlachy (Eisner 1933, 44, 35; 1935, 58). 17. 1. Spišské Tomášovce, okr. Spišská Nová Ves – 2. Žehra, okr. Spišská Nová Ves – poloha poloha Čertova diera. Podľa posledných zis- Hlinky I. Osamotený a bez sprievodných tení sa táto lokalita nachádza v katastri obce nálezov je malý fragment masívnejšej skle- Letanovce, ale v staršej literatúre je uvádza- nej perly kobaltovomodrej farby s bielymi ná aj ako kataster obce Spišské Tomášovce. pásikmi zo strednej-neskorej doby laténskej Je potrebné tento údaj opraviť, ale pre úpl- (Soják 2000, 157). nosť ho tu uvádzame. 3. Žehra, okr. Spišská Nová Ves – poloha Spiš- 2. Spišské Tomášovce, okr. Spišská Nová Ves – ský hrad. Osídlenie hradného kopca v star- poloha Pod Hradiskom I. Sídlisko predp- šej dobe železnej je doložené základe nále- úchovský, laténsky, rímsky? stupeň (Pieta zov bronzovej strelky, železného náramku, 1982, 222) . železnej hadovitej náušnice a iných nálezov 18. Spišské Vlachy, okr. Spišská Nová Ves – polo- (Fiala – Vallašek – Lukáč 1998, 20). ha Dreveník. Lokalita Dreveník patrí do kata- 4. Žehra, okr. Spišská Nová Ves – poloha stra obce Žehra, kde ju aj uvádzame, ale v star- stráne Spišského hradu, tiež Pod Spišským šej literatúre je uvádzaná aj ako kataster obce hradom. (n. s. č. 2355/51, 564/38, 4551/57, Spišské Vlachy. 2374/51). Početný nálezový inventár z doby 19. 1. Spišský štvrtok, okr. Spišská Nová Ves – halštatskej uvádza M. Soják (Soják 2008, poloha Barimberg. Halštatské osídlenie je 150–151). Osídlenie v dobe halštatskej dokla- uvádzané iba v nálezových správach (n. s. č. dajú aj I. Bazovský a M. Stejskal (Bazovský – 4289/68, 4515/57, 1032/68). Stejskal 2009, 24). 2. Spišský štvrtok, okr. Spišská Nová Ves – poloha neudaná. Podobne aj tu je osídle- Vyššie sme spomínali, že po konci doby bronzo- nie uvedené iba v nálezovej správe (n. s. č. vej nastal pokles osídlenia na Spiši, čo je zrejmé aj 624/57). z uvedeného súpisu archeologických lokalít. To sa 20. Švedlár, okr. Spišská Nová Ves – poloha neu- odrazilo aj na stave poznania počiatkov metalur- daná, halštatské osídlenie, bližšie necharakte- gie. Z územia Spiša máme doloženú metalurgickú rizované (Lipták 1935, n. s. č. 424/57). činnosť iba na niekoľkých lokalitách (obr. 3). Za 21. Veľká Lomnica, okr. Kežmarok – poloha uvá- najdôležitejšiu môžeme pokladať lokalitu Hra- dza sa nález mincí pri Veľkej Lomnici z roku bušice Pod Zelenou horou, kde sa našiel aj meta- 1930. Ide o mince: Macedónia, Alexander Veľ- lurgický objekt. Napriek tomu nemôžme meta- ký (336–323), zlatá minca, bližšie neoznačená, lurgickú činnosť jednoznačne priradiť k obdobiu

281 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

gické objekty a taktiež železná sekera. Teda je predpoklad, že by sme aj tu mohli prísť k zaujíma- vým zisteniam predovšetkým vzájomným porov- naním dosiahnutých výsledkov na jednotlivých lokalitách. Už uvádzaným metalurgickým rozborom zís- kaného materiálu z Hrabušíc Pod Zelenou horou (Miroššayová – Javorský – Mihok – Hollý 1991), bolo doložené, že úroveň taviaceho procesu bola nízka, množstvo vytaveného železa v jednej tavbe bolo malé, neboli zistené prídavky bázických materiá­ lov do vsádzky, teda že ide o tavbu z obdobia pred púchovskou kultúrou a tak sa tu stretávame s priamym dôkazom rozvoja metalurgie na Spiši v danom období. Metalografický rozbor jednej zo sekier ukázal, že sekera bola vyrobená z čis- to feritického, nízkouhlikatého železa. Keďže na priereze kusa nespracovaného železa vytaveného v malej šachtovej peci možno nájsť oblasti s roz- dielnym obsahom uhlíka, môžeme už u hutníkov z tohto obdobia predpokladať znalosť vlastností vytaveného železa a jeho špecifického použitia. Obr. 3 Lokality s pozostatkami metalurgickej činnosti: Takto vyrobená sekera bola potom ohrievaná na 1. Bušovce, 2. Gánovce, 3. Hrabušice, 4. Kežmarok, 5. Mly- kovaciu teplotu v nauhličujúcom prostredí, prav- nica, 6. Poprad, 7. Spišská Teplica, 8. Žehra. – Fig. 3 Sites depodobne v drevenom uhlí. Jemné zrno feri- with remnants of metallurgical activity. ticko-perlitickej štruktúry v povrchovej oblasti naznačuje dosiahnutie optimálnych teplôt kova- nia. Spomínaným spôsobom sa dosiahlo, že seke- neskorej doby halštatskej alebo staršej dobe latén- ra mala veľmi dobré úžitkové vlastnosti, teda mala skej (Miroššayová 1983, 165) a tak ako dôležitý mäkké, húževnaté jadro a tvrdú povrchovú vrstvu. zostáva iba nález 28 železných sekier. Podrobné Akékoľvek iné usporiadanie štruktúr na priereze spracovanie tejto lokality ako z archeologickej, by viedlo k zlým vlastnostiam a rýchlemu znehod- tak aj metalurgickej stránky bolo spracované noteniu sekery. Vytvorenie povrchovej oblasti bolo v práci E. Miroššayovej, F. Javorského, Ľ. Miho- dosiahnuté len nauhličením, nie kalením, pretože ka a A. Hollého (Miroššayová – Javorský – Mihok – typické štruktúry z kalenia neboli na priereze zis- Hollý 1991), preto sa nimi nebudeme podrobne tené. Sekery nájdené na nálezisku boli teda úžit- zaoberať a výsledky týkajúce sa metalurgie uvedi- kové predmety a nie iba predmonetárne platidlá, eme nižšie iba stručne. ako sa predpokladalo (Miroššayová – Javorský – Sporné metalurgické objekty pochádzajú ešte Mihok – Hollý 1991, 73–78). z Mlynice – Pod kameňom, kde sa našla mazanica Podobné sekery sa našli vo Veľkom Slavkove, z plášťa železiarskych pecí a narušené železiarske Kežmarku, Spišskej Teplici a v Letanovciach, ale pece v lokalite Žehra-Hlinky sú tiež skôr z mlad- i v Hrabušiciach na Zelenej hore, ktoré však na šieho obdobia. Podobne sporné sú nálezy objek- svoje odborné spracovanie, hlavne z metalurgic- tov z Bušoviec poloha neudaná, Mlynice – Čer- kého hľadiska stále čakajú a my veríme, že pri- vený kameň. Nálezy trosky, ktoré sa tiež nedajú nesú minimálne podobne dôležité zistenia ako tie jednoznačne priradiť k predpúchovskému obdo- z Hrabušíc Pod Zelenou horou. biu pochádzajú z Gánoviec-Hrádok, Hrabušíc – Samozrejme dôležitou otázkou pri metalur- v blízkosti rieky Hornád (tu sa pravdepodobne gii sú aj ložiská železných rúd v oblasti a tiež aj jedná o lokalitu totožnú s polohou Pod Zelenou možnosť získavania dreveného uhlia do pecí na horou), Kežmarku-Jeruzalemberg a Popradu časť tavbu železnej rudy. Keďže problematike ložísk Kvetnica-Zámčisko. No tieto lokality ešte stále železných rúd sme sa venovali už vo vyššie uve- čakajú na svoje zhodnotenie a to predovšetkým dených prácach (Roth 2002, 2005) a jej prezentácia po metalurgickej stránke. Pozornosť by si zaslúži- by prekročila rámec tejto práce, obmedzíme sa la zvlášť lokalita v Spišskej Teplici, pretože sa tu iba na ich prezentáciu výskytu železných rúd na vyskytuje priaznivá situácia ako na lokalite v Hra- mapovom podklade (obr. 4), ktorý bol vypracova- bušiciach, kde sa popri osídlení našli aj metalur- ný podľa práce M. Koděru (Koděra a kol. 1989).

282 K počiatkom metalurgie železa na Spiši

lurgie v období púchovskej kultúry, či mladšej doby rímskej, keď výrazne stúplo osídlenie a meta- lurgickú činnosť máme doloženú na 65 % zo všet- kých známych lokalít. Podobne je to aj v mladšej dobe rímskej, kedy je to 64,5 % zo všetkých zná- mych lokalít (Roth 2003b). V stredoveku sa dokon- ca Spiš vypracoval na jednu z najdôležitejších žúp bývalého Uhorska v ťažbe a spracovaní železa.

Summary

The settlement of the historical Spiš region during the pre-Púchov era shows a falling tendency compared to the Bronze Age. A higher rise in settlement is then related to the development of the Púchov culture during the middle and late La Tene era. In our contribution, we will discuss not only the early Iron Age, but also the early and middle La Tene as a whole. We do not know the reasons of decrease in settlement and we may only guess that they are related to worsening climate and to changes in economic structure of the popu- lation. As of today, we cannot judge how this fact is related Obr. 4 Súpis nálezísk železných rúd: 1. Arnutovce, 2. Bija- to the current state of research. covce, 3. Gelnica, 4. Harichovce, 5. Helcmanovce, 6. Henc- Many sites have not been possible to identify precisely. lová, 7. Hnilčík, 8. Hnilec, 9. Holumnica, 10. Hôrka, Most of these sites are mentioned only in pre-WW2 litera- 11. Hozelec, 12. Hrabušice, 13. Hranovnica, 14. Huncov- ture. Some of them were not published at all, and we have ce, 15. Chmeľnica, 16. Chrasť nad Hornádom, 17. Jaklov- not been able to verify them through later field research. ce, 18. Jamník, 19. Javorina, 20. Kežmarok, 21. Kluknava, As of today, settlement is known at these sites: Bati- 22. Kojšov, 23. Kravany, 24. Krížová Ves, 25. Krompa- zovce, Bijacovce, Bušovce, Gánovce, Hôrka, Hrabušice, chy, 26. Letanovce, 27. Levoča, 28. Liptovská Teplička, Jánovce-Machalovce, Kežmarok, Levoča, Letanovce, 29. Litmanová, 30. Lomnička, 31. Margecany, 32. Marku- Mlynica, Poprad-Kvetnica, Poprad-Matejovce, Poprad- šovce, 33. Mlynky, 34. Mníšek nad Hnilcom, 35. Nálep- Veľká, Spišská Belá, Spišská Teplica, Spišské Tomášovce, kovo, 36. Plavnica, 37. Poprad, 38. Poráč, 39. Prakovce, Spišské Vlachy, Spišský Štvrtok, Švedlár, Veľká Lomnica, 40. Rudňany, 41. Slovinky, 42. Smižany, 43. Smolnícka Veľký Slavkov, Vysoké Tatry-Dolný Smokovec, Vysoké Huta, 44. Smolník, 45. Spišská Nová Ves, 46. Spišské Bys- Tatry-Horný Smokovec, Žehra. Metallurgical activities tré, 47. Spišské Podhradie, 48. Spišské Vlachy, 49. Spišský were confirmed at only a few sites. The most important of Štvrtok, 50. Stará Voda, 51. Stráňany, 52. Šarišské Jastra- these may be Hrabušice Pod Zelenou horou where a metal- bie, 53. Šuňava, 54. Švábovce, 55. Švedlár, 56. Teplička, lurgical object and 28 iron axes were found. Questionable 57. Úhorná, 58. Veľký Folkmár, 59. Vernár, 60. Vikartovce, metallurgical objects also come from Mlynica, Žehra, 61. Vrbov, 62. Vyšné Ružbachy, 63. Závadka, 64. Žakarovce, Bušovce, Mlynica and Spišská Teplica. Slag was found in 65. Žakovce, 66. Ždiar. – Fig. 4 List of iron ore sites. Gánovce, Hrabušice, Kežmarok and Poprad-Kvetnica. Metallurgical analysis of the material found in Hrabušice Pod Zelenou horou confirmed that the level of the smelting process was low, the amount of smelted iron in one smelt- Je potrebné pripomenúť, že sme v tomto prípade ing was small and no traces of adding basic materials into brali do úvahy výskyt všetkých železných rúd a to the charged raw material were found. Metallurgical analy- bez ohľadu na to, či tieto boli, alebo neboli vhod- sis of one of the axes showed that the axe was made from né na tavbu železa na vtedajšej úrovni poznania pure ferritic, low-carbon iron. Metal producers of this age technológie tavby. Spracované boli podľa prác may be assumed as having possessed the knowledge of the qualities of smelted iron and of its specific usage. An axe A. G. Betechtina (Betechtin 1955) a Ch. Pelanta produced in this way was then heated up to a forging tem- (Pelant 1992). Vychádzali sme pritom z predpo- perature in a carburising environment. The axe possessed kladu, že aj v danom období ťažko taviteľné rudy very good usability. Its surface level was produced only mohli byť v oxidačnej zóne čiastočne zmenené na by carburising, not tempering. Similar axes were found ľahšie taviteľné materiály. in Veľký Slavkov, Spišská Teplica, Letanovce, but also in Hrabušice Zelená hora. Problematike dreveného uhlia, resp. jeho zís- The location of iron ores is shown on maps only. The kavaniu bola taktiež venovaná pozornosť v iných issue of charcoal is not dealt with in this contribution. prácach (Hajnalová 1995, Roth 2002), preto jej Beginnings of metallurgy in the early Iron Age, i.e. the v tomto príspevku nebudeme venovať pozornosť. pre-Púchov age, in the Spiš region are rather scanty. The Ako vyplynulo z nášho príspevku počiatky expansion of settlement and metallurgy during the Púchov culture age, the late Roman era, or the Middle Ages, when metalurgie v staršej dobe železnej, resp. predpú- Spiš became one of the most important iron ore producing chovského obdobia na Spiši sú pomerne skromné. and processing counties of the Kingdom of Hungary, is all O to zaujímavejší je rozmach osídlenia a aj meta- the more interesting. (Preklad: Mgr. Tomáš Kikta)

283 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Literatúra Novotná, M. – Štefanovičová, T.: Popradský fond, nedatova- ný rukopis. Bazovský, I. – Stejskal, M. 2009: Záchranný výskum na Spiš- Pástor, J. 1955: Vlastivedný zborník I. Košice. skom hrade. Archeologické výskumy a nálezy na Sloven- Pelant, Ch. 1992: Horniny a minerály. Martin. sku v roku 2007, 23–24. Pieta, K. 1982: Die Púchov-Kultur. Nitra. Benadik, B. 1980: Doba laténska. Slovenská archeológia 28, Pleiner, R. 1962: Staré evropské kovářství. Praha. 191–196. Polla, B. 1962: Zisťovací historicko-archeologický výskum Betechtin, A. G. 1955: Mineralógia. Bratislava. na bratríckom tábore na Zelenej hore v Hrabušiciach. Budinský-Krička, V. 1965: Archeologické nálezy z Batizoviec. Slovenská archeológia 10, 255–275. Študijné zvesti 15, 167–177. Roth, P. 1995: Metalurgia železa v dobe laténskej a rímskej Budinský-Krička, V. 1977: Nálezy z prieskumu na východ- na Spiši. Študijné zvesti 31, 105–122. nom Slovensku. Archeologické výskumy a nálezy na Roth, P. 2002: Osídlenie Spiša vo včasnej dobe dejinnej. Ruko- Slovensku v roku 1976, 65–80. pis dizertační práce. Archeologický ústav SAV, Nitra. Česla, J. – Kaleta, V. – Roth, P. 1993: Stará Ľubovňa. Klenot Roth, P. 2003a: Spiš vo včasnej dobe železnej, In: J. Gancar- severného Spiša. Košice. ski (ed.): Epoka Brązu i wczesna epoka żelaza w Karpa- Eisner, J. 1922: Laténské památky na Slovensku a v Podkar- tach Polskich. Krosno, 525–530. patské Rusi. Obzor prehistorický I., 24–34. Roth, P. 2003b: Vplyv rozvoja metalurgie na osídlenie Spiša Eisner, J. 1933: Slovensko v pravěku. Bratislava. vo včasnej dobe dejinnej. Z dějin hutnictví 33, 9–15. Eisner, J. 1937: Prehistorický výskum na Slovensku a v Pod- Roth, P. 2004: Ťažba a spracovanie železnej rudy na Spiši, karpatskej Rusi v roku 1936. Sborník Muzeálnej sloven- In: J. Gancarski (ed.): Okres lateński i rzymski w Karpa- skej spoločnosti 31, 80–90. tach Polskich. Krosno. Fiala, A. – Vallšek, A. – Lukáč, G. 1998: Spišský hrad. Mar- Roth, P. 2005: Počiatky metalurgie na Spiši, In: I. Chalupec- tin. ký (ed.): Z minulosti Spiša. Levoča. Hajnalová, E. 1995: Železiarstvo z pohľadu archeobotanika. Roth, P. 2010: Metalurgia železa Keltov a Germánov, In.: Študijné zvesti 31, 123–134. J. Beliak – G. Březinová – V. Varsik (eds.): Archeoló- Javorský, F. 1982: Súpis nálezov železnej trosky na Spiši. gia barbarov 2009. Hospodárstvo barbarov. Sídliskové Rukopis. a ekonomické štruktúry od neskorej doby laténskej po Javorský, F. 1985: Záchranné výskumy a prieskumy výskum- včasný stredovek. Nitra, 341–350. nej expedície Spiš. Archeologické výskumy a nálezy na Soják, M. 1999: Prieskumy a záchranný výskum na Spiši. Slovensku v roku 1984, 110–125. Študijné zvesti 33, 5–34. Jurečko, P. 1984: Príspevok k problematike keltského min- Soják, M. 2000: Nálezy z prieskumov a záchranných explo- covníctva v púchovskom prostredí na Spiši. Slovenská atácií na Spiši. Archeologické výskumy a nálezy na Slo- numizmatika 8, 113–121. vensku v roku 1999, 114–120. Koděra, M. a kol. 1989: Topografická mineralógia Slovenska Soják, M. 2001a: Matejovce v najstaršom období, In: 1–3. Bratislava. M. Soják a kol.: Kapitoly z dejín Matejoviec. Poprad- Kolektív 1968: Súpis pamiatok na Slovensku II. Bratislava. -Matejovce, 5–16. Lipták, J. 1935: Bilder aus der Zipser Vergangenheit. Soják, M. 2001b: Terénny prieskum na Spiši. Archeologické Urgeschichte und Besiedlung der Zips. Kežmarok. výskumy a nálezy na Slovensku v r. 2000, 175–185. Mihok, Ľ. 1994: K počiatkom výroby železa (Ako sa vyrába- Soják, M. 2002: Rekognoskácia Spiša. Archeologické výsku- lo prvé železo na území Slovenska). Slovenská archeo­ my a nálezy na Slovensku v roku 2001, 183–196. lógia 62, 69–89. Soják, M. 2003: Prieskum a výskum v oblasti Spiša. Archeo­ Miroššayová, E. 1983: Zisťovací výskum v Hrabušiciach. logické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 2002, Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 132–142. 1982, 165–166. Soják, M. 2007: Výskumy na východnom Slovensku. Ar-­ Miroššayová, E. 1992: Zisťovací výskum systému opevnenia cheologické­ výskumy a nálezy na Slovensku v roku 2005, na Kláštorisku v Letanovciach. Archeologické výskumy 177–183. a nálezy na Slovensku v roku 1990, 76. Soják, M. 2008: Najdôležitejšie výskumy na Spiši a v ďalších Miroššayová, E. – Jaavorský, F. – Mihok, Ľ. – Hollý, A. 1991: regiónoch východného a južného Slovenska. Archeo­ Metalurgická činnosť na lokalite Pod Zelenou horou logické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 2006, v Hrabušiciach. Nové obzory 32, 71–79. 146–154. Novotný, B. 1992–93: Olovená hrivna z Veľkého Slavkova. Slivka, M. – Vallášek, A. 1981: Výsledky prieskumu hradiska Historica Carpatica 23–24, 77–79. v Poprade-Kvetnici. Archeologické výskumy a nálezy na Novotný, B. – Novotná, M. – Kovalčík, R. M. 1991: Popradská Slovensku v roku 1980, 266–268. kotlina v dávnej minulosti. Košice. Varsík, B. (red.) 1947: Slovenské dejiny I. Bratislava.

284 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 285–294

Laténský hrob 67/2005 v Mlčechvostech, okr. Mělník – s pohřbem amazonky z oblasti Lotrinska ve středních Čechách? La Tène period grave 67/2005 from Mlčechvosty (Distr. of Mělník) – with one armed amazon from Lorraine region in Central Bohemia? La tombe laténienne no. 67 de Mlčechvosty, district de Mělník, d’une amazone de Lorraine en Bohême centrale? Latènezeitliches Grab 67/2005 aus Mlčechvosty, Landkr. Mělník – Bestattung einer Amazone aus dem Gebiet Lothringen in Mittelböhmen?

Pavel Sankot

Abstrakt V příspěvku jsou sledovány dosud ojedinělé příklady společného výskytu zbraní a typické kategorie ženského šperku – nákrčníku – v bojovnickém hrobě 18/2001 na pohřebišti v Mlčechvostech, okr. Mělník, odkrytém na jižním okraji obce, a naopak v bohatě vybave- ném hrobu s výbavou starší ženy 67/2005 na pohřebišti na severním okraji obce, s nákrční- kem z oblasti Lotrinska a zároveň s kompletním mečem uloženým ve funkční poloze. Oba celky posuzujeme s ohledem na specifické podoby deponování v oblastech předpokláda- ného původu pohřbených a teoretické možnosti uchovávání v ritu pohřbů pravděpodobně exogenních jedinců. Z důvodu další potřebné diskuse je celý text uveden i ve francouzské verzi.

Abstract The paper deals with the so far unique examples of graves in which weapons are combined with a typically female artefact category – a neck ring. This happens in the case of the war- rior grave No. 18/2001 from the La Tène period cemetery in the southern part of the village of Mlčechvosty (Distr. Mělník, Central Bohemia) and the rich burial of an older woman No. 67/2005 from another cemetery in the northern part of the same village area. The latter grave contains a well preserved sword in functional position, together with a neck ring originating in the area of Lorraine, France. The character of burial practices in the regions of their hypothetical origin is further discussed, with regard to the possible explanation of the graves under study as burials of exogenous individuals. For the reasons of certainly future discussion is the paper published also in French.

Klíčová slova: Čechy střední – laténská kultura – hroby – výjimečná výbava z oblasti Lot- rinska – výjimečné společné deponování šperků a zbraně Key words: Central Bohemia – La Tène civilization – graves – exceptional finding from Lorraine region – exceptional deposition of arm in a woman’s grave

Úvod Mělník, v poloze „Na svini“, nacházejícím se na jižním okraji obce a z dalšího výzkumu hrobu Nenápadná zpráva E. Štorcha (1911) uvádí, že 67/2005 I. Sýkorovou a O. Levínským v roce 2005 hrob v Praze 9 – Hloubětíně odkrytý v roce na severním okraji stejné obce. Vzhledem k záni- 1909 obsahoval vedle železného meče a krouce- ku nálezů a další dokumentace hrobu 18/2001 při ného železného opasku i zlatý prsten a na krku katastrofální povodni v roce 2002 je v současnosti i bronzový náhrdelník s polokulovitými konci k dispozici pouze publikovaný slovní popis a kre- s okrajovým žebírkem, blízký v typologii E. Millet sebná dokumentace celého hrobu (Jančo 2003, (2008, 95 ff.) typu B32. Obdobná situace společ- 235, obr. 4). Ty zachycují výskyt „jednoduchého ného výskytu zbraní a bronzového nákrčníku byla bronzového tyčinkového torquesu“, položené- v Čechách identifikována znovu až díky výzkumu ho v hrobě 18 na hrudi pohřbeného, který jinak hrobu 18/2001 M. Jančem v Mlčechvostech, okr. obsahoval kompletní bojovnickou výbavu, ulože-

285 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 nou ve standardní poloze – železný meč, uložený severovýchodní Champagne (Charpy 1993, 76), na podél pravého stehna, železný hrot kopí na pravé severu až do oblasti Hesenska, na jihu do oblasti straně hlavy, loďkovitou štítovou puklici pod pán- Bádenska-Württemberska s přilehlými oblastmi ví. Vzhledem k zániku nálezů a další dokumentace Alsaska a severního Švýcarska (Millet 2008, 97 ff., při katastrofální povodni v roce 2002 chybí bližší carte 13). Nelze přehlédnout, že na tuto horno- údaje. Nález nového hrobu se společným výsky- rýnskou oblast navazuje horní tok Dunaje, tedy tem šperků a zbraní však následoval již v roce komunikační osy zásadního významu pro spojení 2005, a to na katastru stejné obce, na jejím sever- oblastí západní a východní Evropy (Sankot 2007, ním okraji při výzkumu I. Sýkorové a O. Levín- 314). To může také vysvětlovat ojedinělý výskyt ského (Levínský 2009). lokální varianty nákrčníku s jedním vývalkem před každým koncem nárazníkového tvaru, jak je uváděn v hrobě 31 na pohřebišti v Křinci-Zábrdo- Výbava hrobu 67/2005 vicích ve středních Čechách s datací H. Sedláčko- vou a J. Waldhauserem (1987, 146–147, obr. 18: 7) Zcela unikátním je v této situaci nález hrobu do fáze LT B1c–LT B2a. 67/2005 v Mlčechvostech. Ten naopak obsahoval I když výše uvedená oblast výskytu nákrčníků dle antropologické analýzy pohřeb zřejmě starší typu Millet B414 a B423, tzv. Zone 1, se zdá na ženy ve věku 45–60 let (Stránská – Hájek 2009) a byl první pohled relativně rozsáhlou, můžeme v pří- vybaven klasickým typem ženského oděv stup- padě nálezu z Mlčechvost upřesnit možný původ ně LT B2. Je definován přítomností bronzového jeho předlohy v severovýchodní části jejich pro- nákrčníku (tab. I: 1), levého švartnového nápaž- storové koncentrace, která se zde dotýká oblasti níku (tab. I: 7), levého bronzového uzavřeného tzv. Zone 3 s výskytem nákrčníků typu Millet C3 vývalkovitého náramku (tab. I: 9), pravého bronzo- s esovitou, plasticky provedenou výzdobou konců vého náramku kosočtverečného průřezu (tab. I: 6) a středu těla (Millet 2012, Fig. 8). Tuto možnost s tělem pokrytým tremolovou výzdobou, zlomky naznačuje fakt, že zatímco nákrčníky typu Millet železného kruhu s tělem pokrytým nízkými výval- B414 mají zásadně hladké konce, nález z Mlče- ky (tab. I: 8), nalezeným v oblasti pánve, třemi chvost nese esovitou výzdobu. Ta je svými motivy bronzovými sponami (tab. I: 2–4) a levým a pra- obdobná výzdobě konců nákrčníků typu Millet vým bronzovým nánožníkem (tab. I: 10–11). Spor- C3, ale je provedena odlišně v negativu a mimoto ná je příslušnost bronzového páskového prstýnku na nákrčníku z Mlčechvost chybí plastická výzdo- (tab. I: 12), který dle autora publikace souvisel ba středu, která je také charakteristická pro nákrč- s „výplní hledačského vkopu“ při pokusu o vylou- níky typu Millet C3 (tamtéž). pení hrobu. Z výše uvedených součástí kroje jde Tyto okolnosti získávají zajímavý rozměr vesměs o produkty domácích dílen, užívané v rám- i s ohledem na skutečnost, že zatímco v uvedené ci nálezového celku ještě počátkem fáze LT B2b, části západní Evropy jsou masivně rozšířené nákrč- do které je datován i O. Levínským (2009, 314–318). níky typu Millet B414 a B423 řazeny do stupně Naopak zcela unikátní je v domácích podmínkách LT B1b (Millet 2012, Fig. 8), v období LT B2–C1 typ zastoupeného nákrčníku a uložení železného z této oblasti zcela mizí a výskyt tohoto typu meče (tab. I: 13) na pravé ruce pohřbené a dal- nákrčníků je sporadicky zaznamenáván již jen šího železného opaskového kroužku (tab. I: 14) v oblasti horního Rýna (tamtéž, Fig. 11). Do obdo- v oblasti pánve, které si zaslouží bližší pozornost. bí LT B2 právě spadá nález nákrčníku jmenované- Bronzový nákrčník v hrobě 67 má průměr ho typu na pohřebišti v Mlčechvostech ve střed- 145 (135) × 157 (128) mm, je vybaven dutými ních Čechách. Ve výše uvedené oblasti původního nárazníkovými konci o průměru 25 mm s okra- výskytu také dochází již ve stupni LT B1b k výraz- jovým žebírkem a esovitou výzdobou. Z každé nému nástupu kroje typu 8 v pojetí E. Millet, strany přiléhá ke koncům šestice vývalků o prů- který definuje přítomnost nákrčníku, levého měru 10–14 mm. Tělo nákrčníku o výšce 3 mm nápažníku, levých a pravých náramků a nánožní- a šířce 5 mm má čočkovitý profil. V Čechách je ků. Kroj typu Millet 8 dosáhl svého dalšího roz- zcela exotickým nálezem. Kartografické zpraco- šíření právě v průběhu stupně LT B2 (Millet 2012, vání výskytu tohoto typu nákrčníků typu B414 Fig. 4–5). Dalším jeho reprezentantem v oblasti a B423 v typologii E. Millet (2012, Fig. 8) vyznaču- Čech je hrob 5 na pohřebišti v Jenišově Újezdě je jejich dominantní koncentraci v oblasti Porýní- (Waldhauser 1978, 33–34, Taf. 2, Sankot 1993, -Falc a Lotrinska, v prostoru západně od středního Fig. 4) s chronologickým zařazením do fáze LT B2b. toku Rýna po oblast Moselly a Meurthe. Vyzní- Do časového úseku LT B2 je chronologicky řaze- vání jejich výskytu v podobě variant s nižším na i skupina mečů s pochvou vybavenou zaobleným počtem vývalků zasahuje na západě do oblasti prolamovaným nákončím „ skupiny 3“ (Groupe 3 –

286 Laténský hrob 67/2005 v Mlčechvostech, okr. Mělník

Tab. I 1 – nákrčník, 2–4 – tři bronzové spony, 6 – pravý bronzový náramek, 7 – levý sapropelitový nápažník, 8 – zlom- ky železného kruhu, 9 – levý vývalkový náramek, 10–11 – levý a pravý nánožník, 12 – páskový bronzový orsten, 13 – meč, 14 – železný kroužek. – Tab. I 1 – le torque, 2–4 – trois fibules en bronze, 6 – le bracelet droit en bronze, 7 – le brassard gauche en sapropélite, 8 – l’anneau en fer en fragments, 9 – le bracelet gauche fermé aux nodosités en bronz, 10–11 – l’anneau de cheville gauche et celui droit, 12 – le bague rubanée en bronze, 13 – l’épée, 14 – l’anneau en fer.

287 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 les fourreaux avec bouterolle à extrémité ajourée de kovaně ověřeny jako pohřby dospělých mužů a na forme non circulaire) v typologii Th. Lejarse (1994, druhé straně pohřby s uvedeným typem kroje 22 ff.) s identickou délkou celého meče 700 mm. s nánožníky jako bohatě vybavené pohřby dospě- Tyto rysy má i meč z hrobu 67 v Mlčechvostech lých žen (Lorenz 1978; Sankot 1978; Waldhauser 1978, s ústím pochvy typu A1 (straight sided variety) 149 ff.; 1979; 1987, 42 ff.; Millet 2012, 426 ff.). Nález v typologii De Navarra (1972, 23, Fig. 3: 2), tedy nákrčníku jako charakteristického ženského šper- varianty chybějící mezi nálezy z eponymní loka- ku v hrobech se zbraněmi byl H. Lorenzem iden- lity La Tène (tamtéž). Meč z Mlčechvost je vyba- tifikován jako lokální specifikum v podunajské ven rukojetí čtverhranného průřezu, zakončenou oblasti s tím, že v těchto případech jde o pohřby polokulovitou hlavicí, pod spodní stranou rukojeti s bojovnickou výbavou a jednoduchými tvary je ústí pochvy zesíleno prohnutým páskovým ková- nákrčníků, eventuálně dalšími šperky jako náramky ním (Tab. 1: 13a). Pochva meče o maximální šířce či prsteny, ale nikdy společně s nánožníky (Lorenz 54 mm vykazuje i stopy středového žebra, přední 1978, 137, Liste 7). Podobný případ nelze vyloučit plát je spojen se zadním plátem pomocí jemných ani u pohřbu 18/2001 v Mlčechvostech, který dle okrajových trubiček o šířce 3 mm. Prolamované publikovaného popisu obsahoval vedle kompletní nákončí zaobleného, ale ne kruhového tvaru, má bojovnické výbavy i jednoduchý nákrčník tyčinko- zachovaný postranní kruhový medailon o průměru vitého tvaru, položený dokonce v nefunkční polo- 17 mm a zlomek prohnutého rámu (Tab. 1: 13b). ze na hrudi (Jančo 2003, 235, obr. 4 – zde tab. IIc). S jeho horním koncem souvisel zachovaný kruhový V případě dosud známých nálezů zbraní v žen- medailon profilovaného průřezu s průměrem 10 mm ských hrobech v ostatních oblastech laténské kul- (Tab. 1: 13c). Na zadní straně je zachycen 7 mm tury však šlo pouze o jejich zlomky, považované široký zadní můstek (Tab. 1: 13d). Chronologické za amulety (Pauli 1975, 23 ff.). Vedle unikátního zařazení před období středního laténu posiluje hrobu s ženskou výbavou a kompletním mečem i jeho protáhlý závěsný můstek o celkové délce 67/2005 v Mlčechvostech však nedávné výzku- 98 mm, délka střední obdélníkové části je 27 mm my identifikovaly i v prostorově blízkém prostře- (Tab. 1: 13e). Můstky s konci protáhlého trojúhel- dí Rakouska (v hrobech 266 a 88 na pohřebišti níkového až hrotitého tvaru, zde o délce 39 mm ve v Dürrnbergu – Zeller 2005) či v hrobu 212 na spodní části a 32 mm na horním konci, byly použí- pohřebišti v Mannersdorfu – Ramsl 2011, 95–97) vané dle závěrů Th. Lejarse (1994, 27–28) do obdo- další příklady hrobů, vybavených vedle typické bí před založením středolaténských svatyní typu ženské výbavy i sekerou, tedy charakteristickou Gournay-sur-Aronde. Do 2. čtvrtiny 3. století př. součástí bojovnické výbavy ve východohalštat- Kr. je řazen nález meče s tímto tvarem závěsného ském okruhu a v Itálii (Pauli 1978, 218). Nálezy můstku identické délky z Lux v oblasti Saône-et- celých tvarů zbraní v hrobech žen vedly v archeo- -Loire (Ginoux 1994, 23, Pl. XIX: 2), i když u meče logické literatuře k úvahám o jejich účasti v boji, s identickým tvarem závěsného můstku z Vare- jak naznačují dle S. Vencla (1984, 91–93) a nověji nnes-lès-Mâcon v téže oblasti A. Bulard (1979, 41, například T. Bochnaka (2010, 14 ff.) nejen příklady Fig. 6: 3) připouští jeho zařazení již na počátek stře- výskytu bojovnické výbavy v hrobech žen v jiných dolaténského období, podobně jako meče s tímto společnostech, ale i písemné zprávy převážně tvarem závěsného můstku z hrobu I na pohřebišti antických spisovatelů, etnologická či historická Kosd (tamtéž; De Navarro 1972, CXXXIV: 1b). literatura. Na druhé straně dle T. Bochnaka (2010) Také analogický tvar prohnutého páskového odráží pohřební ritus vzhledem ke své povaze kování nachází přesnou analogii ve tvaru prohnu- jako určitého filtru se symbolickými a magický- tého kování, zpevňujícího ústí pochvy meče v hro- mi prvky původní realitu pouze zdeformovaným bě 230 na pohřebišti v Mannersdorf am Leithage- způsobem, i když přitom výbava hrobů není slože- birge, poloha Reinthal Süd, v Dolním Rakousku, na náhodně, ale je výsledkem záměrného výběru, chronologicky řazeném do mladší fáze stupně jehož pravidla však nejsou dnes známa (Bochnak LT B2 (Ramsl 2011, 103 ff., Taf. 226/6). Meč v hrobě 2010, 21 ff.). Co však může být poznáváno v dneš- 67/2005 v Mlčechvostech je doprovázen kroužkem ní situaci, jsou samozřejmě podrobnější údaje (tab. I: 14) o průměru 38 (31) mm, síle 4 mm, šířka o pozadí nálezového prostředí určitého fenoménu, zbytku organického spojovacího pásku je 21 mm. které zaměřují naše poznání lépe než široké spekt- rum analogií v etnologické a historické literatuře. Již samotná přítomnost celého železného meče Vyhodnocení nálezové situace s jeho polohou přímo na ruce pohřbené osoby (tab. IIa), při absenci ostatních částí bojovnické Pro komplex plochých laténských pohřebišť výbavy, neporušenost jejího kroje s polohou šper- 4.–3. století př. Kr. jsou pohřby se zbraněmi opa- ků ve funkční poloze i absence stop „hledačského

288 Laténský hrob 67/2005 v Mlčechvostech, okr. Mělník

Tab. II a – poloha nálezů v hrobě 67/2005 dle Levínského 2009, obr. 9; b – řez výplní hrobu 67/2005 dle Levínského 2009, obr. 9; c – poloha nálezů v hrobě 18/2001 dle Janča 2003, obr. 4. – Tab. II a – plan de la tombe 67/2005 d’après Levínský 2009, fig. 9; b – section du remplisage de la tombe 67/2005 d’après Levínský 2009, fig. 9; c – plan de la tombe 18/2001 d’après Jančo 2003, Fig. 4.

289 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 vkopu“ v profilu (tab. IIb), který by vedl až na úro- La tombe laténienne no. 67 veň pohřbu (Levínský 2009, obr. 9), mluví o dosud de Mlčechvosty, district de Mělník, neznámém postupu současného uložení železného d’une amazone de Lorraine meče a zřejmě i opasku jako hlavního bojovnické- en Bohême centrale? ho symbolu do hrobu starší ženy v jejím typickém kroji. V případě hrobu 67/2005 v Mlčechvostech, Introduction který je vybaven v Čechách zcela ojedinělým tva- rem nákrčníku, chceme poukázat na některé okol- Une information d’ E. Štorch (1911), restant nosti, konstatované v oblasti jeho pravděpodobné- longtemps en dehors de l’intérêt, mentionne que ho původu. V oblasti Lotrinska dosáhlo v průběhu la tombe à Prague 9 – Hloubětín, découverte en pozdně halštatského a časně laténského období 1909, contenait au côté d’une épée et un ceinturon postavení některých žen, pohřbených v aristokra- tordu en fer, une bague en or et en plus un torque ticky vybavených hrobech, takového významu, že en bronze sur le cou. Celui-ci est muni des extré- je dokonce spojováno s tendencí „dělit se (s muži) mités hémisphériques terminées par un rebord, o politickou, náboženskou a vojenskou moc“ (Mil- d’après la typologie d’ E. Millet (2008, 95 ff.). Une cent 2003, 328 ff.; Deffressigne et al. 2010, 203). I přes situation adéquate de la présence commune des výrazné změny v následujícím období 4.–3. století armes et du torque en bronze a été constatée en je společnost nositelů laténské kultury, pohřbíva- Bohême de nouveau lors de la fouille de M. Jančo à ných na plochých pohřebištích, považována nadá- Mlčechvosty, district de Mělník, le lieu dit „Na svi- le za elitářskou (Buchsenschütz – Gruel – Lejars 2012, ni“ en 2001, au bord Sud de la commune. La des- 323). V jejím prostředí předpokládáme obdob- cription verbale publiée et le dossier de la tombe ný sociální status dospělých žen, pohřbených (Jančo 2003, 235, fig. 4) révèlent la présence „d’un v bohatě vybavených hrobech 4.–3. století př. simple torque en bronze en forme de tige“, déposé Kr., jako u jejich partnerů, vybavených komplet- dans la sépulture no 18/2001 avant du thorax du ní bojovnickou výbavou. Dle S. Deffressigne (et al. défunt. Celle–ci comportait aussi une panoplie du 2010, 204) k tomu v oblasti Lotrinska přistupuje guerrier complète, déposée en position standard přežívání prvků pohřebního ritu z halštatského – une épée en fer, gisant avant de la cuisse droite, do laténského období, nadprůměrné zastoupení une pointe de lance en fer avant du côté droit de ženských pohřbů na místních pohřebištích latén- la tête et un umbo du bouclier sous son bassin. ského období a spolu s tím i jinak zcela neobvyk- Compte tenu de la disparition du mobilier et de lá absence identifikovatelných mužských pohřbů la documentation s’ensuivant des inondations se zbraněmi (Lorenz 1978, 230; Deffressigne et al. de 2002, les données plus détaillées de cette tombe 2010, 204). Zejména poslední okolnost však nelze font défaut. La découverte d’une nouvelle tombe vysvětlovat pouze dosavadním stavem výzkumu. comportant les parures et les armes a y lieu en Nelze opomíjet možnosti místně podmíněných, 2005 déjà, et cela sur le plan cadastral de la même ale jinde neobvyklých podob deponování, mezi commune, au bord Nord de celle-ci, lors de la které může patřit i popsaný příklad hrobu 67/2005 fouille d’ I. Sýkorová et d’ O. Levínský. La divul- v Mlčechvostech. O škále různých teoretických gation de cette tombe no 67/2005 de Mlčechvosty možností včetně osobních důvodů, spojených par O. Levinský (2009, 313 ff., fig. 9–12), contenant s předáváním částí výbavy mezi blízkými jedinci d’après l’analyse anthropologiqueune sépulture či partnery, uvažoval již S. Vencl (1984, 91) a nazna- d’une femme de 45–60 ans d’âge (Stránská – Hájek čuje ho například i detailní analýza hrobové výba- 2009), a enrichi la gamme des sépultures d’un vy hrobů 805 a 809 na pohřebišti ve Wederath–Bel- exemple doté au contraire d’un costume féminin du ginum (Haffner 1989, 229 ff.). O významu takové type classique de LT B2, accompagné d’une arme. praxe, spojené se zachováváním vlastní identity a příbuzenských vazeb, lze uvažovat zejména La composition et datation du mobilier v konkrétních historických podmínkách příchodu exogenních jedinců, přinášejících si prvky vlastní L’équipement de cette tombe comportait un identity do nového prostředí, a to zejména v obdo- torque en bronze (tab. I: 1), un bracelet gauche bí intenzivní mobility ve 3. století př. Kr. (Szabó fermé aux nodosités en bronze (tab. I: 9), un bras- 1991). Podobně je i B. Arnoldovou (2006, 156), sard gauche en sapropélite (tab. I: 7), un brace- citující M. L. S. Sorensen (2000, 91), zdůrazňován let droit en bronze (tab. I: 6), les fragments d’un význam rozpoznání kontextuální geneze odrazu anneau en fer (tab. I: 8), un anneau de cheville sociální situace některých jedinců v pohřebním gauche et celui droit (tab. I: 10–11) et trois fibules ritu před úvahami ve smyslu tradičních koncep- en bronze (tab. I: 2–4). Ce qui est discutable c’est cí jednoznačných mužských či ženských pohřbů. l’appartenance d’une bague rubanée en bronze

290 Laténský hrob 67/2005 v Mlčechvostech, okr. Mělník d’un diamètre de 20 (18) mm et d’une hauteur de toriques, citée dans la tombe no 31 de la nécropole 4 mm (tab. I: 12), laquelle d’après O. Levínský (2009, de Křinec-Zábrdovice en Bohême centrale avec la 314) avait eu un rapport avec le remplissage d’une datation de H. Sedláčková et J. Waldhauser (1987, intervention lors de la tentative du pillage de la 146–147, fig. 18: 7) de la phase LT B1c–LT B2a. tombe. Une épée en fer (tab. I: 13) a été en plus Même si la région susvisée de la présence du trouvée dans la tombe, déposée sur le bras droit de torque du type Millet B414, de la soi-disant Zone 1 la défunte, ainsi qu’un anneau du ceinturon en fer s’avère relativement vaste, on peut en cas de l’objet (tab. I: 14) déposé avant du bassin. de Mlčechvosty supposer même une origine pos- La datation de la tombe no 67/2005 de Mlče­ sible de son modèle dans la partie Nord-Est de chvosty sur la base d’une étude chronologique du cette concentration spatiale avec l’espace de dis- mobilier susvisé par O. Levinský (2009, 315–318) de tribution des torques du type Millet B 423 sans la phase de LT B2b est confirmée suffisamment, décor au centre de la tige qui touche la région de même si la présence des types plus anciens de la soi-disant Zone 3 caractérisée par la présence fibules au décor plastique de l’arc, utilisées déjà des torques du type Millet C3 portant le décor en en combinaison avec un brassard en sapropélite, S sur leurs extrémités (Millet 2012, Fig. 8). plaide pour une datation au début de cette phase. Ces circonstances deviennent intéressantes D’après notre avis cet ensemble offre en plus une compte tenu du fait que tandis que dans les parties autre possibilité d’étudier plus profondément son de l’Europe de l’Ouest mentionnées les torques du mobilier, surtout les deux objets les plus impor- type Millet B414 et B423 sont datés de LT B1b tants, à savoir l’épée et le torque et leur présence (Millet 2012, Fig. 8), ils disparaissent complète- commune dans une tombe. ment à LT B2–C1 de ces régions et la présence Le type du torque trouvé dans la tombe no de ce type de torques n’est constatée que sporadi- 67/2005 de Mlčechvosty (tab. I: 1) constitue une quement dans la région de la haute vallée du Rhin découverte tout-à-fait exotique en Bohême. Le (ibidem, Fig. 11). C’est justement à LT B2 qu’on corps d’une hauteur de 3 mm et d’une largeur de situe la trouvaille du torque du type susvisé de la 5 mm traduit un profil lentiforme. Son diamètre est tombe no 67/2005 de Mlčechvosty en Bohême cen- de 145 mm × 157 à l’extérieur et 135 mm × 128 mm trale. En plus, le costume du type 8 selon E. Mil- à l’intérieur. A la différence des formes des extré- let, caractérisé par la présence du torque, du bras- mités hémisphériques pleines des torques locales, sard gauche, des bracelets gauches et droits et des ce torque est muni des extrémités creuses et d’un anneaux de cheville, a connu son épanouissement grand module de diamètre de 25 mm, disposant surtout au cours de LT B2 (Millet 2012, Fig. 4–5), d’un rebord et comme chez certaines torques à attesté en Bohême aussi par d’autres ensembles, tampons toriques – torques du type B414 d’après comme la tombe no. 5 de la nécropole de Jenišův la typologie d’ E. Millet (2012, Fig. 8), elles sont Újezd (Waldhauser et al. 1978, 33–34, Taf. 2), située accompagnées de six nodosités d’un diamètre de chronologiquement au LT B2b. 10–14 mm. Les tampons portent un décor en S. Appartient en plus à LT B2 une série d’épées Une analyse spatiale de la présence du type de dans leur fourreau du Groupe 3 – les fourreaux torque B414 et B423 dans la typologie d’ E. Millet avec bouterolle à extrémité ajourée de forme (2012, Fig. 8) dévoile leur concentration prédomi- non circulaire dans la typologie de Th. Lejars nante dans la région de la Rhénanie-Palatinat et (1994, 22 ff.) avec la longueur identique de l’épée la Lorraine, dans l’espace situé à l’Ouest du Rhin complète de 700 mm. Ces traits caractérisent moyen jusqu’en Meurthe-et-Moselle. La diminu- aussi l’épée provenant de la tombe 67/2005 à tion de leur présence en forme de variantes avec Mlčechvosty (tab. I: 13). L’épée en fer dispose le nombre moindre de nodosités s’étale à l’Ouest d’une poignée de section rectangulaire d’une jusqu’à la région de Champagne du Nord-Est (Char- longueur de 100 mm et d’une largeur de 10 mm, py 1993, 76), au Nord jusqu’à la région de la Hesse, munie à son extrémité supérieure d’une tête effi- au Sud jusqu’à la région de Bade-Württemberg avec lée d’un profil semi–circulaire. Son revêtement les régions adjacentes d’Alsace et de la Suisse du en matière organique a été renforcé dans sa partie Nord (Millet 2008, 97 ff., carte 13). On a remarqué inférieure par une garniture de ruban (tab. I: 13a) nettement que le cours supérieur du Danube faisant d’une largeur de 17–20 mm, fixée par 2 rivets. Une suite à la haute vallée du Rhin constitue un axe de forme adéquate de la garniture de ruban coudée l’importance majeure pour la communication des trouve son analogie exacte dans la forme de gar- régions de l’Europe de l’Ouest et de l’Est (Sankot niture coudée renforçant la poignée d’épée de la 2007, 314). On pourrait expliquer ainsi une présence tombe no 230 dans la nécropole de Mannersdorf rare d’une variante locale d’un torque à une nodo- am Leithagebirge en Basse-Autriche, datée par sité devant chaque extrémité en forme de tampons P. Ramsl (2011, 103 ff., Taf. 226: 6) de LT B2b/c.

291 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Le fourreau de l’épée de la tombe 67/2005 à que les sépultures richement équipées des femmes Mlčechvosty d’une largeur maximale de 54 mm adultes (Lorenz 1978; Sankot 1978; Waldhauser 1978, dispose de l’entrée du type A1 (straight sided 149 ff.; 1979; 1987, 42 ff.; Millet 2012, 426 ff.). La variety) dans la typologie de De Navarro (1972, 23, présence des torques dans les tombes laténiennes Fig. 3: 2), donc les variantes faisant défaut parmi aux armes n’est constatée selon les conclusions de les objets du site éponyme de La Tène (ibidem). H. Lorenz qu’exceptionnellement en tant qu’une Sur sa plaque avers on suit une trace d’une ner- particularité locale concentrée dans la région aus- vure médiane. L’assemblage des deux plaques tro-hongroise. Dans les cas cités (Lorenz 1978, 137, a été réalisé par les gouttières indépendantes d’une Liste 7) il s’agit pourtant des tombes à panoplie largeur de 3 mm seulement, comme le montre une du guerrier complète disposant des formes de rainure délimitant le bord sur la plaque avers et torques distinctes, éventuellement avec une appa- sur la plaque revers aussi d’une surface lisse au rition exceptionnelle des bagues et des bracelets, profil arrondi. Une bouterolle ajourée d’une forme mais jamais des anneaux de cheville. Même si le arrondie, mais non circulaire dispose d’un disque mobilier de la tombe 18/2001 de Mlčechvosty n’est conservé d’un diamètre de 17 mm et d’un fragment plus à la disposition, sur la base de la description d’un cadre coudé (tab. I: 13b). Un bouton rond de la structure de la panoplie complète du guer- conservé d’une section profilée et d’un diamètre rier accompagnée „d’un simple torque en bronze de 10 mm (tab. I: 13c) figurait à entrée de la bou- en forme de tige“, déposé dans la sépulture no terolle du côté avers, tandis que le côté revers de 18/2001 avant du thorax du défunt (Jančo 2003, la bouterrole se termine par un une barrette large 235, fig. 4, ici fig. 2c), cette tombe pourrait faire de 7 mm (tab. I: 13d). La position chronologique théoriquement partie de cette série. est soutenue par la forme du pontet (tab. I: 13e) Tant qu’on a identifié jusqu’ici les armes dans situé sur le côté supérieur du revers du fourreau les tombes féminines de la civilisation laténienne, d’une longueur totale de 98 mm, la longueur du il s’agissait traditionnellement de leurs seuls frag- passant rectangulaire étroit est de 27 mm, les deux ments, lesquels d’après les conclusions de L. Pauli pattes sont d’une forme ogivale d’une longueur de (1975, 23 ff.) assumaient la fonction d’amulettes. 39 mm à leur extrémité inférieure et de 32 mm à En dehors de la tombe à mobilier féminin et à leur extrémité supérieure. D’après les conclusions une épée complète no 67/2005 de Mlčechvosty, de Th. Lejars (1994, 27–28) ces formes de pontets les recherches récentes ont identifié même dans le ont été forgées avant la fondation des sanctuaires milieu de l’Autriche voisin qui nous est proche – de la Tène moyenne du type de Gournay-sur- dans les tombes nos 266 et 88 de la nécropole de Aronde. La découverte d’une épée avec cette forme Dürrnberg (Zeller 2005) ou dans la tombe no 212 de du pontet d’une longueur identique de Lux dans la nécropole de Mannersdorf (Ramsl 2011, 95–97) la région de Saône–et–Loire (Ginoux 1994, 23, Pl. d’autres exemples de tombes à mobilier feminin XIX: 2) se situe au deuxième quart du IIIe siècle typique et à une hache en tant qu’une composante avant J.-C., tandis que les épées disposant de la charactérisant la panoplie du guerrier dans le forme identique du pontet de Varennes-lès-Mâcon cadre du domaine hallstattien de l’Est et en d’Ita- de la même région sont situées d’après A. Bulard lie (Pauli 1978, 218). Comme l’indiquent Sl. Vencl (1979, 41, Fig. 6: 3) même au début de la phase (1984, 91–93) et plus récemment T. Bochnak (2010, laténienne moyenne de manière semblable qu’en 14 ff.) les trouvailles des formes complètes d’armes cas de l’épée avec la forme citée du pontet de la dans les tombes féminines de différentes civilisa- tombe no 1 dans la nécropole de Kosd (ibidem, De tions, comme c’est le cas de l’épée déposée dans la Navarro 1972, Pl. CXXXIV: 1b). tombe no 67/2005 de Mlčechvosty, peuvent impul- L’épée est accompagnée d’un anneau de cein- ser les réflexions sur la participation des femmes turon en fer (tab. 1: 14) de diamètre de 38 (31) aux combats, aussi comme les rapports écrits des mm, sa hauteur est de 4 mm, la largeur du reste du auteurs antiques, les ressources ethnologiques et ruban de jonction organique faisant 21 mm. historiques. En même temps, d’après T. Bochnak le rite funéraire reflète de l’autre côté la réalité d’une Le contexte manière déformée, et cela compte tenu de sa fonc- tion d’un certain filtre comportant les éléments Concernant les nécropoles laténiennes plates symboliques et magiques, même si „le mobilier des IV–IIIes siècles avant J.-C., les tombes aux funéraire n’est pas composé accidentellement … armes sont confirmées à plusieurs reprises en tant mais sa composition reste toujours le résultat que les sépultures des hommes adultes et de l’autre d’un choix coincident dont les règles ne sont pas côté les tombes disposant du type de costume cité connues aujourd’hui“ (Bochnak 2010, 21 ff.). Ce avec le torque et les anneaux de cheville en tant qui peut pourtant être reconnu dans la situation

292 Laténský hrob 67/2005 v Mlčechvostech, okr. Mělník actuelle, ce sont les données plus détaillées d’un formes inhabituelles de la déposition, parmi les- contexte de certain phénomène, lesquelles enri- quelles l’exemple décrit de la tombe no 67/2005 de chissent notre connaissance mieux qu’une large Mlčechvosty pourrait figurer. En plus, c’était déjà gamme des analogies provenant des ressources S. Vencl (1984, 91) qui a mentionné un éventail des ethnologiques et historiques. possibilités théoriques y compris les motifs per- La présence d’une épée en fer complète déposée sonnels liés à la transmission des composantes de directement sur le bras de la défunte en absence l’équipement entre les individus proches ou entre des autres composantes de la panoplie du guerrier, les partenaires, ce qui indique par exemple d’une l’intégrité de son costume y compris la position façon illustrative l’analyse détaillée de l’équipe- fonctionnelle des parures (Levínský 2009, fig. 9, ment des tombes nos 805 et 809 dans la nécro- en haut, ici fig. 2a) et l’absence des traces d’une pole de Wederath-Belginum par A. Haffner (1989, intervention „lors de la tentative du pillage de la 229 ff.). L’importance d’une telle pratique pour tombe“ dans la coupe de la fosse (Levínský 2009, garder le système des critères lié à l’identité de son fig. 9, ici fig. 2b) qui devrait descendre au fond de origine et des liens de parenté peut être évidente la tombe révèle un procédé inconnu jusqu’ici du surtout lors de l’arrivée des individus exogènes, dépôt simultané de l’épée en fer et vraisemblable- conservant les éléments de son constume origi- ment du ceinturon en tant qu’un symbole majeur naire, dans un milieu nouveau, en plus lors de la d’un guerrier dans la tombe aux côtés de la femme période d’une mobilité très intensive (Szabó 1991). défunte âgée, enterée dans son costume feminin On arrive ainsi logiquement à partager le point de typique. Dans ce sens il est hors de question de vue de B. Arnold (2006, 156), ayant cité M. L. S. So- prévoir une erreur possible de la détermination rensen (2000, 91) que la clé pour la compréhension anthopologique lors de la classification sociale des de la situation sociale d’un individu concret consis- tombes aux armes comme dans de nombreux cas tait dans la connaissance de sa genèse contex- cités par J. Waldhauser déjà (1979, 56). En cas de la tuelle. (Traduit en français par Jana Štifterová) tombe no 67/2005 de Mlčechvosty, disposant d’un torque unique en Bohême, il importe de souligner Zusammenfassung quelques circonstances, constatées concernant Einige in den Jahren 2001 und 2005 im Katastergebiet son origine vraisemblable en Lorraine. Lors de la Mlčechvosty, Landkr. Mělník, auf zwei Gräberfeldern ent- période de la fin du Hallstatt et du début de La deckte Latènegräber weisen für Böhmen vollkommen unge- Tène en Lorraine la position de certaines femmes, wöhnliche Arten der Deponierung der Grabausstattung enterrées dans les riches tombes aristocratiques auf. Im Kriegergrab 18/2001 wurde das ungewöhnliche a atteint une telle importance qu’on y mentionne Vorhandensein eines typisch weiblichen Schmuckstücks festgestellt, eines einfachen Barrenhalsrings, der in nicht une tendance à „partager un pouvoir politique, funktioneller Lage niedergelegt worden war. Durch diese religieux et militaire“ (Milcent 2003, 328 ff.; Deffres- Kombination deponierter Funde könnte das Grab 18/2001 signe et al. 2010, 203). Malgré les changements in Mlčechvosty mit der bereits von H. Lorenz als für das importants survenus lors de la période suivante Donaugebiet typisches Phänomen identifizierten Gruppe des IV–IIIes siècles, la population des porteurs de von Kriegergräbern mit Halsringen zusammen hängen. In Grab 67/2005 ist eine komplette Ausstattung einer la civilisation laténienne, enterrés dans les nécro- 45–60jährigen Frau, die die Zugehörigkeit zur Führungs- poles plates est considérée toujours encore comme schicht der damaligen Gesellschaft repräsentierte, vervoll- élitaire (Buchsenschütz – Gruel – Lejars 2012, 323). ständigt durch die Niederlegung eines kompletten Eisen- Au sein de celle-ci on prévoit un statut social des schwerts mit einem Gürtelrest, und zwar in einer Position, femmes adultes, enterrées dans les tombes à équi- die der funktionellen Niederlegung in Kriegergräbern ent- spricht. Dieses Prinzip der Deponierung typischer weib- pement riche des IV–IIIes siècles avant J.-C. simi- licher und männlicher Ausstattungsteile findet wiederum laire à leurs partenaires, disposant de la panoplie vereinzelte Parallelen im breiteren Donauraum, der tra- du guerrier complète. D’après S. Deffressigne (et al. ditionell eine unersetzliche Rolle in der Kommunikation 2010, 204) cette situation est en Lorraine accom- zwischen dem östlichen und westlichen Gebiet der Latène- pagnée du transfer de certains éléments du rite kultur gespielt hatte. Die Tracht der in Grab 67/2005 in Mlčechvosty Bestat- funéraire du Hallstatt jusqu’ à La Tène, de la sur- teten enthält außerdem auch einen in Böhmen völlig représentation marquée des tombes féminines unbekannten Halsringtyp, dessen Verbreitung dagegen in dans les nécropoles laténiennes et même de l’ab- Rheinland–Pfalz und Lothringen in der Stufe LT B1 üblich sence existante jusqu’ à présent des tombes mas- ist. In der Ausstattung des Grabs 67/2005 in Mlčechvosty culines aux armes identifiables (Lorenz 1978, 230; befindet er sich aber im Kontext der Phase LT B2b, als er Deffressigne et al. 2010 aus dem ursprünglichen Vorkommensgebiet definitiv ver- , 204). A notre avis, il n’est schwindet. Lothringen zeichnet sich zugleich traditionell pas toujours possible d’expliquer l’aspect derniè- durch eine überdurchschnittliche Vertretung an Frauengrä- rement cité uniquement par un état de recherche. bern bei bisher seltsamem Fehlen identifizierbarer Gräber On ne peut pas omettre les possibilités des autres mit Waffen aus.

293 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Theoretisch lässt sich daher die Überlegung über eine Lorenz, H. 1978: Totenbrauchtum und Tracht. Untersuchun­ weitere mögliche Übertragung lokal bedingter Elemente gen zur regionalen Gliederung in der frühen Latènezeit. von Bestattungsriten nicht ausschließen, die für das Her- Bericht der Römisch-germanischen Kommission 59, kunftsgebiet der bestimmten Person spezifisch waren, und 1–380. ihre Erhaltung im Bestattungsritus exogener Personen, Milcent, P.-Y. 2003: Status et fonction d’un personnage fémi- besonders während der Zeit der intensiven Mobilität des nin hors norme. In: C. E. Rolley (dir.): La tombe princi- 3. Jahrhunderts v. Chr. Zugleich betont eine Reihe von ere de Vix. Paris, 312–366. Studien über die Genderproblematik die Bedeutung der Millet, É. 2008: Parures et accessoires vestimentaires: Le Unterscheidung der kontextuellen Genese der Widerspie- constume funéraire dans les régions du Rhin moyen gelung der individuellen sozialen Situation von Überle- et supérieur, du Vème au IIIème siècle avant J.-C. Thèse gungen im Sinn der traditionellen Konzepte eindeutiger de doctorat. Université de Bourgogne Dijon, Johannes männlicher oder weiblicher Bestattungen. (Deutsch von Guttenberg Universität Mainz. Bettina Žídková) Millet, É. 2012: Le costume funéraire des régions du Rhin moyen et supérieur entre le Ve et le IIIe siècle avant J.-C. Publikováno s podporou projektu Grantové agentury In: M. Schönfelder – S. Sievers (Hrsg.): L’âge du Fer Univerzity Karlovy v Praze č. 5645212. entre la Champagne et la vallée du Rhin, 34e colloque international de l’AFEAF, Aschaffenburg 2010, 421–442. Pauli, L. 1975: Keltischer Volksgalube. Amulette und Son- Literatura derbestattungen am Dürrnberg bei Hallein und im eisenzeitlichen Mitteleuropa. Münchener Beiträge zur Arnold, B. 2006: Gender and archaeological mortuary ana- Vor- und Frühgeschichte 28, München. lysis: In: S. Milledge Nelson (ed.): Handbook of gen- Pauli, L. 1978: Der Dürrnberg bei Hallein III. Auswertung der in archaeology. Lanham – New York – Toronto – der Grabfunde. Münchener Beiträge zur Vor- und Früh- Oxford, 137–170. geschichte 17. Bochnak, T. 2010: L’armement dans les tombes féminines à Ramsl, P. 2011: Das latènezeitliche Gräberfeld von Mann- l’âge du fer en Pologne. ISTROS 16, 13–36. ersdorf am Leithagebirge, Flur Reinthal Süd, Niederös- Buchsenschutz, O. – Gruel, K. – Lejars, T. 2012: L’âge d’or de terreich. Mitteilungen der Prähistorischen Kommission l’aristocratie celtique, IVe et IIIe siècles av. J.-C. Annales Band 74. HSS avril–juin, no. 2, 295–324. Sankot, P. 1978: Struktur des latènezeitliches Gräberfeldes. Bulard, A. 1979: Fourreaux ornés d’animaux fantastiques In: J. Waldhauser et al.: Das keltische Gräberfeld bei affrontés découverts en France. Etudes celtiques 16, Jenišův Újezd in Böhmen II. Teplice, 78–93. 29–52. Sankot, P. 1993: L’équipement personnel et sa signification Deffressigne, S. – Landolt, M. – Millet, E. – Tikonoff, N. – sociale illustrés par l’exemple des nécropoles celtiques Caumont, O. 2010: Premier bilan sur les nécropoles de de Bohême. Revue archéolog. Ouest. Supplément 6, la région lorraine de la fin du VIe siècle à la fin de l’in- 311–327. dependence. In: Ph. Barral et al. (dir.): Gestes funérai- Sankot, P. 2007: Le IVe et IIIe s. av. J.-C. en Bohême, Europe res en Gaule au Second Age du fer. Actes du XXXIIIe centrale In: Chr. Mennessier et al. Eds.: La Gaule dans colloques international de l’AFEAF Caen 2009, Vol II., son contexte européen aux Ve et IIIe s. av. n. è, Actes du 189–206. XXVIIe colloque international de l’AFEAF, Clermont- De Navarro, J. M. 1972: The Finds from the site of La Tène. -Ferrand 2003, 309–317. Scabbards and the swords found in them. London. Sedláčková, H. – Waldhauser, J. 1987: Laténská pohřebiště Ginoux, N. 1994: Les fourreaux ornés de France du Ve au IIe ve středním Polabí, okr. Nymburk – Latènezeitliche siècle avant J.-C. Etudes celtiques 30, 7–86. Gräberfelder in dem mittlerem Elbegebiet, Bez. Nym- Haffner, A. 1989: Die Kriegergräber 805 und 809 vom Ende burk. Památky archeologické 78, 134–204. der Latènezeit. Zur Bedeutung des Beigabensplittings. Sorensen, M. L. S. 2000: Gender archaeology. Cambridge. In: Gräber – Spiegel des Lebens. Mainz am Rhein, Stránská, P. – Hájek, M. 2009: Laténské kostrové pozůstatky 229–238. z Mlčechvost – La Tène Period skeletal remains from Charpy, J.-J. 1993: Esquisse d’une ethnographie en Cham- Mlče­chvosty. Archeologie ve středních Čechách 13, pagne celtique aux IVe et IIIe siècles avant J.-C. Etudes 323–325. celtiques 28, 75–125. Štorch, E. 1911: Tènský hrob v Hloubětíně. Pravěk 7, 143–144. Jančo, M. 2003: Nález hemidrachmy Filipa II. z polykul- Szabó, M. 1991: Les Celtes et leurs mouvements au IIIe túrného sídlištného a z laténského pohrebného areálu siècle av. J.-C. In: Les Celtes. Milano, 303–319. Mlčechvosty, okr. Mělník – Griechische Hemidrachma Vencl, S. 1984: Otázky poznání vojenství v archeologii. des Philipp II. aus den prähistorischen Siedlungen Archeologické studijní materiály 14. und aus dem latènezeitlichen Gräberfeld in Mlčechvos- Waldhauser, J. et al. 1978: Das keltische Gräberfeld bei ty, Bez. Mělník. Archeologie ve středních Čechách 7, Jenišův Újezd in Böhmen. Archeologický výzkum 231–243. v severních Čechách 6–7. Lejars, T. 1994: Gournay III. Les fourreaux d’épée. Le Waldhauser, J. 1979: Konfrontation der anthropologischen sanctuaire de Gournay-sur-Aronde et l’armement des und archäologischen Ermittlung von Männer-, Frau- Celtes de La Tène moyenne. Paris. en- und Kindergräber auf keltischen Nekropolen in Levínský, O. 2009: Mlčechvosty (okr. Mělník) – polykul- Böhmen. Anthropologie 17/1, 55–62. turní sídliště a pohřebiště z období mladšího pravěku Waldhauser, J. 1987: Keltische Gräberfelder in Böhmen. a středověku (novověku). Výzkum v roce 2005 – Mlče- Bericht der Römisch–germanischen Kommission Bd. 68, chvosty, Mělník district – a multicultural settlement and 25–179. cemetery from the period of later prehistory and the Zeller, K. W. 2005: Amazonengräber auf dem Dürrnberg? In: middle ages (modern period). Excavation season 2005. Scherben bringen Glück. Festschrift für Fritz Moosleit- Archeologie ve středních Čechách 13, 305–322. ner zum 70. Geburtstag. Salzburg, 156–159.

294 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 295–327

Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny Střekov microregion in Latène period and current problems of Podmokly-group

Jiří Waldhauser

Abstrakt Příspěvek se zabývá osídlením tzv. labské průrvy v době laténské. Shrnuje dosavadní poznání osídlení střekovského mikroregionu a vyhodnocuje některé sporné nálezy z vybra- ných sídlištních a funerálních situací. Věnuje se zvláště problematice podmokelské skupiny, jejíž etnicita a původ je v poslední době opět výrazněji diskutována.

Abstract The contribution deals with the settlement patterns of so-called Elbe-chasm in Latène Peri- od. Author gathers present state of knowledge of settlement in Střekow microregion and evaluates some controversial finds from settlement and funerary sites. It pursues especially with problematics of Podmokly-group, whose ethnicity and origin is being lately frequent- ly discussed.

Klíčová slova: Čechy severní – labská průrva – pozdní doba laténská – podmokelská skupina Key words: northern Bohemia – Elbe-chasm – Late Latène period – Podmokly-group

1. Úvod skupiny jako překonaného historického konceptu minulého století (Salač 2009), nebyla doprováze- Exploze hypotéz o osídlení labské průrvy1 v laté- na úplným zveřejněním existujícího nálezového nu, gradující návrhem na eliminaci podmokelské fondu ze sídel a hlavně jeho důkladným vyhod- nocením. Evaluaci nemnohých publikovaných poválečných fondů, např. z lokality Střekov – 1 Definice geografického vymezení (české části) labské prů- hrad (Cvrková – Salač 2002), nelze přijímat bez rvy, respektované v textu tohoto článku, začíná od vtoku Labe do relativně úzkého údolí mezi Tříkřížovým vrchem diskuse, což však také platí prakticky pro všechna a severní částí katastru Malých Žernosek po Hřensko na známá laténská nefunerální naleziště, např. Neš- okrese Děčín, kde Labe opouští území ČR. Z hlediska pro- těmice (Waldhauser 1976) nebo Libochovany 1 storové struktury laténského osídlení Čech jde o region 23 Labská průrva (Waldhauser 2001, 42–43), který lze členit do (Waldhauser – Weber 1971). Další laténská naleziště čtyř mikroregionů (1. Podmokly/Křešice, 2. Neštěmice/ labské průrvy (např. Prackovice, Libochovany 2, Svádov, 3. Střekov n. Labem / Ústí n. Labem – Čajkovské- Podmokly, Střekov – Nové sídliště) se prakticky ho a 4. Libochovany/Prackovice) z nichž každý má několik sídlištních (včetně pohřebních) areálů a výjimečné ojedině- nestala předmětem publikačních (a hodnotících) lé nálezy (obr. 11). výstupů. Jenom některé z nich zaznamenala sou- V konsenzu s autorem monografické studie o billendorfské pisová aktivita (Cvrková 1984). Jedno z mála nově kultuře v Sasku, D.- W. Buckem (1979, 51–55, Abb. 40), neza- sahuje tato kultura do Čech. Tam je jí možno připsat jenom po roce 1945 zachycených sídel v labské průrvě některé nepočetné keramické importy, např. typických džbánečků. V koncepci J. Bouzka a D. Kouteckého (2000) tvoří však billendorfská kultura na severozápadě Čech samostatný sociokulturní komplex, což nelze považovat za Navrhnout k diskusi lze revidované relativní datování něko- korektní (a akceptovatelné saskými archeology). Sotva lze lika v minulém století publikovaných sídel z labské průrvy: považovat kulturní hranici mezi podmokelskou skupinou Neštěmice (původní datování LT C2; Waldhauser 1976, a laténskou kulturou jako pokračování rozmezí „knovízu/ současná datace: LT C1–LT D1); Libochovany (původní štítar“ na jedné a lužické/billendorfské kultury na straně datování: 2. pol. 1. století, současné datování: LT B2/C1 dle druhé (Salač 2009, 659). chronologie štítové puklice, (Waldhauser – Weber 1971).

295 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 1 Labská průva. Aproximativní lokalizace laténského osídlení v mikroregionu Střekov (podklad 1. vojenské mapování Čech 1764–1765). Čísla odpovídají soupisu v textu. – Fig. 1 Elbe-chasm. Approximative localisation of Latène settlement in microregion of Střekov (on basis of 1. Military surfy of Bohemia 1764–1765). Numbers respond to the list in text. doplňuje lokalita Svádov (okr. Ústí nad Labem), hradem Střekov. Nešlo obejít i předchozí vývoj které je věnován Appendix.2 v pozdní době halštatské. Co do administrativní V soupisu a vyhodnocení v podstatě registruje- příslušnosti náležely všechny lokality (až na tu me veškeré doklady aktivit doby laténské přibliž- v Čajkovského ulici v katastru Ústí n. Labem) ně v kilometrové radiále okolo skály s dnešním k původnímu katastrálnímu území Střekova, kde byla katastrální čísla po roce 1945 přečíslována 2 Některé zjištění k laténu labské průrvy byla zveřejněna a „připojena“ k Ústí nad Labem. Obšírněji byla pouze v několikaslovní informaci: povrchový sběr s nále- analyzována laténská lokalita Ústí nad Labem, zy laténské keramiky v katastru Svádova dne 30. 3. 1972 (Waldhauser 1976–77, 76; Waldhauser 2001, 473), podob- Humboldtstrasse (dnes Čajkovského), která je ně dále i záchranný výzkum žárového hrobu na známém situována v oboubřežním mikroregionu Střekov pohřebišti v Křešicích dne 4. 5. 1972 (Waldhauser 2001, 282), s významnými funerálními nalezišti podmokelské ke kterým byly 2. 1. 1974 vyhotoveny nálezové zprávy ulo- žené v archivu archeologického oddělení teplického muzea skupiny (Mähling 1944), laténskými kostrovými (autor J. Waldhauser). a žárovými hroby (Budinský 1983), sídelními mís-

296 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny ty a mimo to také nalezištěm v areálu skály poz- dějšího hradu Střekova (Cvrková – Salač 2002). Vzájemné vzdálenosti všech lokalit nepřekračují řádově stovky metrů. Tento útvar definujeme jako mikroregion Střekov (obr. 1). Terénní rekognoska- ce všech lokalit byla provedena na podzim roku 2012.

2. Laténské aktivity v oboubřežním mikroregionu Střekov

2.1 Lokalita Ústí nad Labem – Čajkovského ulice

Naleziště objevila nedlouho před polovinou dubna roku 1928 známá dvojice amatérských ně­ mecky mluvících archeologů meziválečné doby, Gustav Tschakert a Otto Just. V místě probíhala stavba nových domků. Záchranný výzkum obou autorů proběhl s přestávkami mezi 25. dubnem až 15. květnem 1928. Při něm bylo získáno větší množství archeologických artefaktů. Na několika obalech se opakovaly informace „Aussig – Hum- boldtstrasse – Neubau Winkel – 2. Grube – data akce 25. 4. – 15. 5. 1928.“ Bohužel se z této archeo­ Obr. 2 Ústí nad Labem, ulice Čajkovského, podklad ZM logické akce nezachovala pořízená dokumen- 1:5000, laténská lokalita označena šipkou (orámované par- tace O. Tschakerta a G. Justa, konkrétně jejich cely s nálezy z doby laténské). – Fig. 2 Ústí nad Labem, Čaj- (nezvěstný) deník s plánky z roku 1928,3 dále kovského street, map ZM 1:500, Latène site marked with an arrow (framed plots with finds from Latène Period). ani jakékoli zmínky o jámě 1. Zůstaly archivová- ny pouze ručně psané informace z obalů arche- ologických nálezů, které pod inventárními čísly v podobě řádkových zmínek (Simbriger 1934, 43, 10960–11124 tvoří součást archeologické sbírky 49; Cvrková 1984, 31; Waldhauser 2001, 505). Regionálního muzea v Litoměřicích. Do literatury Lokalizaci naleziště se s pomocí materiálů se záchranné archeologické aktivity dostaly jenom z Archivu magistrátu města Ústí nad Labem po­ dařilo upřesnit. Podle rešerší archivářů Vladi- míra Kaisera a Věry Hladíkové, jimž děkuji, jde 3 V zachovalém svazku č. 5 deníku Gustava Justa z let spolehlivě o dnešní čp. 1868 v ulici Čajkovského 1930–1931 se na stranách 31–55 zachovaly stručné infor- č. 74 (katastrální číslo 3489/2). Na jaře roku 1928 mace (např. o zaměření) z července 1930, které se zpětně týkají záchranné archeologické akce na ppč. 3489/2 na jaře si zde českoslovenští občané německé národnos- 1928. Kromě jámy 2 z Čajkovského ulice 74 byl v blíže neu- ti Wilhelm a Anne Winkel(ovi) postavili (dodnes rčeném intervalu mezi 19. 2 . – 4. 4.1928 vzorkován jeden stojící) rodinný domek. Jeho ideální lokalizaci nebo dva další objekty, o jejichž charakteru je známa pouze jednoslovní informace „Grube“(č. 1), resp. „Kulturgrube“ udávají následující souřadnice: 50°38′27.917″ N, (č. 3 nebo 2?). Další archeologická akce sice proběhla dne 14°2′38.627″ E (obr. 2). 31. 5. 1928 také v Čajkovského ulici, na vedlejší stavbě pana Z naleziště není doložena jiná keramika nežli Vorreita (ppč. 3489/3), později (4.–5.7.) tam byla naruše- na (?) jáma (č. 4), zaházená 18. 9. 1930. Ke zjištění latén- laténská, což platí i pro širší okolí. Sotva tedy jde ského osídlení došlo rovněž na sousedním pozemku pana o polykulturní lokalitu. Deutsche (ppč. 3489/1). Záchranné výzkumy na lokalitě skončily zaměřením objektů na ppč. 3489/1, 2, 3 ve dnech 4.–5. 7. 1930. Ze všech zmíněných míst pochází nepočetná Deskripce polohy a charakteristika (dosud nepublikovaná) laténská keramika, z níž některé přírodních poměrů (obr. 1–2, 12) zlomky neznámým způsobem získal archeolog v muzeu Ústí nad Labem ing. Ernst Simbriger (Cvrková 1986, 31), jehož zásah na lokalitě byl zmíněn i v deníku O. Justa pro Není pochyb, že laténské nálezy pocháze- rok 1930. Možná jmenovaný obdržel od „Fräulein Winkel“ jí z místa novostavby vilky Winkelových. Ta je střepy nalezené v zahradě ppč. 3489/3, jak je o tom zmín- dodnes situována na nejnižší terase řeky Labe ka v Tschakertově deníku, sv. 5, na str. 31–32. Sumárně lze konstatovat laténské osídlení na ploše méně než půl hekta- v nadmořské­ výšce okolo 154 m. Lokalita leží na ru s minimálně čtyřmi indikovanými zahloubenými objekty. velmi pozvolném svahu, exponovaném k výcho-

297 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. I Ústí nad Labem, ulice Čajkovského, jáma 2. Keramika. – Tab. I Ústí nad Labem Čajkovského street, pit 2. Ceramics. du. Vzdálenost od dnešního řečiště Labe dosahu- s příměsí částic zejména terciérních hornin, hlu- je 165 m, a to s převýšením 12–14 m nad dnešní boké většinou minerálně silné. (uměle nezdviženou) hladinou. Klimaticky se jedná o „mírně teplou a mírně Geologické podloží lokality tvoří druhohorní suchou oblast s mírnou zimou s průměrnými roč- křídy, které v bezprostředním západním soused- ními srážkami zhruba 500 mm a teplotou 8 °C“. ství prorážejí třetihorní vulkanity, zatímco půdy Na geobotanické mapě zaznamenáváme v místě byly označeny jako písčito-jílovité sedimentární, lokality černýšovou dubohabřinu a nad ní bučiny

298 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny s kyčelnicí devítilistou (Neuhäuslová et al. 2001), zhotoveno na kruhu, oboustranně leštěno; 10980 – popřípadě leží naleziště na ideálním rozhraní mezi neurčitelný typ nádoby na kruhu, výzdoba ne­- luhy, olšinami na jedné a květnatými bučinami na uspořádaných pásů svislého rýhování, plavený straně druhé (Mikyška et al. 1968). šedý materiál (tab. II: 3); 10978 aj. – neurčitelný Vesměs se jedná o optimální přírodní paramet- typ nádoby na kruhu s plastickými žebry (tab. ry, jaké jsou známy z míst české kotliny s nejhust- I: 9, 20); 10991 – výduť z těla esovité mísy na kru- ším osídlením. Výjimku však tvoří popsaný druh hu, leštěný černý povrch (tab. I: 18); 10992 aj. – půdního pokryvu lokality Ústí n. Labem, Čajkov- výdutě z esovitých mís var. 520 na kruhu, leště- ského 74. ný povrch, uvnitř vhlazovaná výzdoba svazků koncentrických linií (pásů), popřípadě kombi- Popis keramiky novaných s vlnicí, 7 jedinců (tab. I: 15–17); 11069 aj. – okraj tenkostěnné mísy na kruhu s dovnitř Soubor tvoří 163 dochovaných zlomků kera- ovaleným okrajem var. 430, oboustranně leštěno, miky a přeslen (tab. I–II). Keramika je verbálně plavený materiál (tab. I: 14); 10999 aj. – výdutě popsána prostřednictvím kódu (popisného sys- na kruhu, oblá profilace mís skupiny 500, uvnitř tému) pro mladolaténskou keramiku z několika stopy vhlazované výzdoby; 10101 aj. – okrajové kilometrů vzdálené lokality Neštěmice (Waldhau- zlomky z esovitých mís na kruhu, leštěný povr- ser 1976, 34–39, obr. 14). Redukovány nebo vypuš- chu, nezřetelná vnitřní koncentrická vhlazovaná těny byly některé kategorie, například typologická výzdoba, 4 jedinci; 11076 – výduť nádoby s plas- forma a sklon okraje. U některých keramických tickým vydutým žebrem, nedokonalé hrnčířské fragmentů byly pozorovány a zaznamenány pou- zpracování na kruhu (tab. I: 19); 11077 aj. – okraje ze makroskopicky zřetelné stopy po výrobě na zásobnicovitých nádob s ven vyhnutým okrajem hrnčířském kruhu, a to zvláště i dotáčení partií var. 810, některé exempláře s černým nátěrem, cel- okrajů. Následující popis je částečně kontrolova- kem 10 jedinců (tab. II: 10–12); 10989 aj. – výdutě telný pomocí uvedených inventárních čísel litomě- z těl zásobnicovitých hrncovitých nádob var. 220, řického muzea. výzdoba horizontální ryté linie a vlnice v jednom Verbální deskripce keramiky: 11025 a jiné inv. č. případě stopy černého nátěru (tab. I: 13); 11008 – (dále zkratka aj.) – okraje bečkovitých soudků var. výduť zásobnicovité hrncovité nádoby var. 220, 120, při okraji černý nátěr a makroskopické stopy výzdoba pásu s vodorovnou vyhlazenou linií, pod dotáčení, v jednom případ pás šikmých rytých ní tři šikmé linie, vně hlazeno (tab. II: 8); 10976 – linií (tab. I: 1); 11029 aj. – okraje soudků skupiny okraje, výdutě a dna nádob lahvovitého až mísovi- 100, často černý nátěr v horizontálním pásu pod tého tvaru s „cedníkovitými“ otvory, bahnitý hrubý ústím; 11049 – okraj válcovitého soudku var. 110 okrový materiál, 7 jedinců (tab. II: 2); 10988 – (tab. I: 3); 11058, 11066 aj. – okraje soudků var. střep z výdutě s neuspořádanými svislými rýžkami 140 s ven vyhnutým plochým římsovitým okrajem, (tab. II: 6); 10960 aj. – výdutě z těl silnostěnných výjimečně černý nátěr (tab. I: 2, 4; II: 9); 11009 – nádob, ojediněle nevýrazné stopy jemného nevý- okraj vejčitého soudku s vně ovaleným okrajem razného drsnění; 11018 aj. – výdutě z atypických var. 130, výzdoba kompaktního svislého rýhová- silnostěnných nádob; 10967–975 – dna různých ní, grafitový materiál, slepeno ze tří zlomků (tab. nádob s výjimkou těch zhotovených na kruhu; II: 1); 11025 aj., 11050 aj., 11053 aj. – okraje situ- 10981 aj. – dna na kruhu, ojediněle oběžná hori- lovitých tvarů var. 150, vyhlazený pás pod okra- zontální linie (7 ks); 10980 – dno na kruhu, dole jem, zdrsněné tělo, č. 6 s hrubým mramorovitým vyleštěný pás, nad ním dně dvě oběžné linie, nad drsněním těla, bahnitý materiál (tab. I: 5–6, 10); nimi granulovitě (nepatrně) zdrsněno; 10982 aj. – 11045–11048, 11057, 11059 aj. – okraje hrnců var. dna na kruhu, leštěný povrch, výjimečně vně 210 se svislým okrajem a oblým, někdy granulovi- oběžná linie; 10968 aj. – atypická dna na kruhu; tě drsněným tělem, častý černý nátěr pod hrdlem 10977 – kotouček ze střepu (hrnčířská čepel, hrací (tab. II: 13), podobné tvary blíže neurčitelných kámen?), zhotoveno z výdutě nádoby, stopy čer- nádob nádob s kuželovitým hrdlem, drsnění těla, ného nátěru. černý nátěr (tab. II: 11–12; tab. I: 7); 11017 – kónic- ká mísa s nepatrně zataženým okrajem a hlazeným Komentář oblým tělem (tab. II: 7); 11087 – okraj mísy var. 450 půlkulovité profilace (tab. II: 4); 11005 aj., 11011 Nejprve obrátíme pozornost ke kritice pramenů, aj., 11037, 11088, 11091 aj. – okraje a výdutě mís validnosti jejich vyhodnocování. Autoři záchranné s různě tvarovaným zataženým okrajem var. 410 akce v podpovrchových partiích novostavby Win- a 420, většinou středně tloušťky stěn (tab. II: 5); kelových – gymnaziální profesor Otto Tschakert 11074 aj. – okraje vázovitých hrnců skupiny 300, a učitel Gustav Just – bývají považováni za fun-

299 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. II Ústí nad Labem, ulice Čajkovského, jáma 2. Keramika. – Tab. II Ústí nad Labem, Čajkovského street, pit 2. Ceramics. dované amatérské archeology, jak již to vyplývá profesionálními archeology. Rozsahem přede- jednak z obsahu dochovaných nálezových deníků, vším záchranné činnosti v meziválečném období jednak od počátku členstvím ve výboru roku 1924 patřili mezi nejaktivnější. Na počátku 2. světové ustavené archeologické organizace (Deutsche války darovali svoji archeologickou sbírku včetně Gesellschaft für Ur- und Frühgeschichte in der nálezů z Ústí nad Labem do litoměřického muzea ČSR). Prokazatelně spolupracovali s tehdejšími (Zápotocký 1971, 29–30).

300 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

S přihlédnutím k písemným informacím na Charakteristika souboru papírových pytlících a krabičkách ze sledované lokality lze považovat za autentická fakta zápi- Soubor keramiky z Čajkovského ulice musí být sy o dvou zjištěných zahloubených objektech nejprve hodnocen pouze v kontextu labské průrvy z novostavby Winkelových, dále i příslušnost nale- mezi Malými Žernoseky a Děčínem, teprve potom zené keramiky k jámě 2. Její počet zhruba odpoví- je možno tento zmíněný celek srovnávat s „latén- dá měsíční době výkopů, byť probíhajícího s pře- skými“ Čechami a Saskem. stávkami dvakrát po sobě jdoucích pracovních Není pochyb, že soubor keramiky z Čajkov- dnech (27.–28. 4. a 4.–5. 1928). Soubor byl nej- ského ulice v Ústí n. Labem reprezentuje rela- pravděpodobněji skartován, a to pouze o nezdo- tivně homogenní nálezový celek se znaky, které bené zlomky výdutí atypické keramiky, což jeho se v těchto tvarových a výzdobných proporcích výpovědní hodnotu sice zmenšuje, ale nikterak vyskytují jenom v prostoru labské průrvy, části dol- významně. Se započtením atypických fragmentů ního toku řeky Bíliny a Lovosic(ka). Tato okolnost keramiky by mohlo z jámy 2 odhadem pocházet vedla dva autory k vyčlenění keramického okruhu okolo 250 jedinců. Absence nezvěstných zvířecích pro tento prostor. Mladolaténský keramický okruh kostí může být vykládána nejspíše jejich depo- byl pojmenován jako typ Libochovany (Waldhau- nováním na jiném místě, protože vůbec nejsou ser 1976, 68, mapa 1), ale byl později specifikován zastoupeny v dochované části archeologické sbír- a pojmenován C – dolní Poohří a labská průrva ky O. Tschakerta a G. Justa. Spolehlivá se jeví (Salač 1990; Rulf – Salač 1995, 387–390, obr. 1). lokalizace místa záchranné archeologické operace. Na základě jámy 2 z Čajkovského ulice nezbývá Otázku, o jaký druh objektu se v případě já- než se zabývat jenom několika málo významný- my 2 z Čajkovského ulice jednalo, by mohl signa- mi diagnostickými znaky keramiky, protože běž- lizovat počet nalezených keramických fragmentů né tvary keramiky a výzdoby se v rámci SZ Čech (minimálně 163 jedinců/maximálně snad okolo a potažmo České kotliny se nijak výrazně neodli- 250). V blízkých Neštěmicích bylo v laténských šují (soudky, hrnce, mísy např. se zataženým okra- objektech spočítáno 5–275 keramických zlomků, jem). Mezi důležité znaky keramického souboru nejčastěji okolo stovky (Waldhauser 1976). z Čajkovského ulice náleží zásobnicovité nádoby Vzhledem ke znalosti kvanta získané keramiky s výzdobou pásu vlnice v podhrdlí (tab. II: 12–13). (185–782 jedinců) z rámcově časově shodných Běžně vystupují „nadregionální“ tvary a dekory, laténských polozemnic SZ Čech na jedné straně především mís se zataženým okrajem, dále i vari- a zaokrouhleně „běžné hodnoty“ 26–140 ks na ant soudků, hrnců a další „jemné“ keramiky zhoto- m3 na druhé (Rulf – Salač 1995, 392; Salač 1998), vované na kruhu. Ve sledovaném souboru nejsou dostáváme orientační srovnání mezi nimi a lokali- zastoupeny výčnělky, známé ze Střekova (Cvrková tami Ústí n. Labem – Čajkovského ulice a Neště- – Salač 2002) a v Neštěmicích (Waldhauser 1976), mice. Tyto hodnoty rozhodně nevylučují, že v pří- v obou posledně jmenovaných souborech však padě jámy v areálu novostavby Winkelových se může jít o intruzi mladšího bronzu a halštatu. jednalo o větší objekt, možná polozemnici. Nejsou Zásadní odlišnosti souboru z Čajkovského uli- k dispozici indicie o prostorově větší horizontální ce nutno shledávat oproti na druhé straně Labe uloženině (tzv. kulturní vrstvě), což by Tschakert situované lokalitě Střekov – hrad (s kvantitativ- s Justem zaznamenali na obalech. Ovšem tyto ně silným výskytem všech druhů svisle rýhova- odhady zůstávají nanejvýš jenom orientační. né keramiky), zatímco i geograficky vzdálenější

Tab. 1 Vybrané percentuálně vyjádřené znaky keramiky z Čajkovského ulice (max./min. odhadnutý počet – značka – nezjiš- těno) a jejich srovnání v rámci SV Čech (prameny: Cvrková – Salač 2002, Waldhauser 1976, upraveno). – Tab. 1 Selected cha- racteristics of ceramics expressed in percentage from Čajkovský Street (max./min. estimated number, – mark identified) and their comparison within the N-E Czech (sources: Cvrková – Salač 2002, Waldhauser 1976, modified).

Keramika Svislé Černý Mísy Hrnce Zásobnice na kruhu rýhování nátěr Ústí n. Labem – Čajkovského 19,6/12,8 11,7/6,4 8/5,2 1,2/0,8 6,4/9,2 Střekov –hrad 14,8 29,2 39,6 4,2 59,4 21,9 Neštěmice 4,5–1,6 0–20 0–25,8 0–2,1 0,4 1,6 Lovosice 24,4 – – – – 37,3 SZ Čechy 2,6–11 – 54,7 11,6 – 8,9 Oppida 9,6–23,1 – – – – –

301 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 keramické soubory labské průrvy (např. Neštěmi- původních domovních čísel, především čísla 8 ce, Libochovany; Waldhauser 1976; Waldhauser – ulice Malerwinkel (dnes Malířský koutek, obr. 3). Weber 1971) se jeví jako téměř identické. Uvést lze souřadnice GPS ideálního středu loka- lity: 50°38′12.368″ N, 14°3′4.360″ E. Geomorfolo- Datace souboru gicky jde o západní poměrně sklonitý svah v nad-

Nezpochybnitelné časové zařazení keramiky z jámy 2 v Čajkovského ulici možno definovat jinak nežli dosud v české archeologii obvyklou metodou: – prokazatelné jsou tvary a dekorativní prvky z celého průběhu LT B–LT D1 (390/375–50/25), – kvantitativně nejčastěji jsou zastoupeny ty z období LT C2–LT D1 (190/175–50/25), – není zastoupen žádný typ nádoby a výzdo­ - by datovatelný výhradně jenom do LT D1 (130/110–50/25), nebo naopak jenom do LT C2 (190/175–130/110). Svazek izolovaných pásů svislého rýhování a další druh dekoru především „jemné na kruhu zhotovované“ laténské keramiky – svislé rýhová- ní vymezené vodorovnými liniemi – považovali M. Cvrková a V. Salač (2002) při příležitostí dato- vání souboru ze Střekova – hradu za typické pro LT D1 (přičemž vyšli z nepublikované práce P. Trebsche 2000). Mezitím zveřejněná monografie téhož autora (Trebsche 2010) však ukazuje dřívěj- ší výskyt tohoto druhu hřebenování na lokalitě Michelstetten (kde však osídlení končí již na roz- hraní LT C2/D1). Že tyto sledované znaky patří v rámci laténské keramiky k těm nejmladším, není pochyb, že počátek jejich výskytu severně od Alp je dobře doložen na příkladě hrobu 37 v Man- chingu-Steinbichl (Krämer 1985, Taf. 23: 12), tedy již pro LT C1. K přesnějšímu datování tedy výše uvedené znaky keramiky pro soubory Ústí n. La- bem – Čajkovského (tab. II: 3) ani Střekova – hra- du (Cvrková – Salač 2002, obr. 5: 3,15), natož Neš- těmic (Wadhauser 1976, tab. V: 9), nemohou úpl- ně dostačovat. Sotva obstojí názor, že někde jde o keramické importy z jihu Čech (Cvrková – Salač 2002, 74), když jiné tam jistě fabrikované (grafitová keramika) jsou v labské průrvě ještě méně početné. Soubor z Čajkovského ulice lze korektně dato- vat jenom do mladšího úseku laténu. Bohužel, argumentovat zařazení do LT C2 není v možnos- tech současné praxe datování laténské keramiky v Čechách. Obr. 3 Ústí nad Labem-Střekov. Plán Střekova s vyznače- ním kolonie rodinných domků (Neubausiedlung) a polohy 2.2 Lokalita Starý Střekov – obec, Malířský koutek (č. 8) a okolí,včetně polohy Litoměřická ulice Malířský koutek ulice č. 34, okolo 1935 (šipky). Čtvereček označuje lokali- tu s laténskými nálezy na hradě Střekov. – Fig. 3 Ústí nad Jde o pohřební areál s doloženými pohřby Labem-Střekov. Plan of Střekov with marked colony of family-houses (Neubausiedlung) and site Malířský koutek z mladší až pozdní doby bronzové, halštatu a čas- (no. 8) and surroundings, including site Litoměřická street ného až staršího laténu. Spolehlivě lokalizované no. 34, about 1935 (arrows). The square marks site with pohřby pocházejí ze tří navzájem sousedících Latène finds at Střekov castle.

302 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny mořské výšce okolo 145–150 m. Vzdálenost od ných předmětů hrobových výbav z lokality, může- původního toku Labe před meziválečnou stavbou me pracovat s následujícími artefakty: bronzový střekovského zdymadla mohla činit přibližně oko- náramek s pečetítkovitými konci (tab. III: 8), frag- lo 100 m. Kamenný pomník na upomínku povod- menty drátěného esovitě profilovaného náramku ně na návsi Střekova na jižním okraji polohy zná- (tab. III: 6), kruh s plasticky zdobeným pečetít- mých hrobů by měl mít výškový rozdíl ca 9 m nad kovitým ukončením (tab. III: 9), neprofilovaný původní hladinou říčního toku. uzavřený kruh patrně nápažník (tab. III: 10), frag- Z intravilánu obce nesporně pocházející latén- ment žárem poškozeného ukončení bronzového ské předměty (tab. III: 1–9), téměř shodné s inven- nákrčníku s pečetítkovitým ukončením (tab. III: 5) tářem výbav kostrových a výjimečně žárových a hliněnou lahvovitou nádobu. Nevyobrazil čtyři hrobů Podkrušnohoří, se dnes nacházejí zčás- bronzové slitky. V obalu k těmto pěti nově kre- ti v teplickém muzeu. Podrobně je publikoval sebně dokumentovaným, žárem deformovaným P. Budinský (1983, 7, tab. I: 2–6; II: 1). Bohužel, fragmentům (tab. III: 1–4), se v teplickém muzeu veškeré nálezové okolnosti autor omezil na vel- zachoval dosud nepublikovaný ručně psaný mi stručné informace, které reprodukoval takto: „načmáraný“ lístek, který roku 1975 dešifroval „Střekov, obec, snad z rozrušených kostrových prof. dr. Wolfgang Dehn (Marburg) takto: hrobů, bez bližších nálezových okolností, nález „Geschmolzene Bronze. Das Haus No 8 (Ida z roku 1900, získáno od G. Hallwicha 28. V. 1913.“ Focke gehörig) im Dorfe Schreckenstein (Frühja- K tomu se vztahuje původní publikovaná infor- hr 1900) in der Erde gefunden.Dieser Fund lenkte mace: pět kusů „Bronzeschlacke“ mimo to die Aufmerksamkeit auf den bezeichneten Fund. „1 Bronzeschmuckring, 2 Armspangen, 1 Armrei- Nachgrabungen führten im Marz–Juli 1900 zur fen aus Bronze“, a to ve výčtu nálezů, které Gustav Bloslegung hunderter der Urnen teils ½, teils 1 m Hallwich postoupil do sbírek muzea v Teplicích unter der Erde, bei Brandgräbern, sowie auch Ske- (Anonym 1913–1914, 22). Co se týče nepochyb- lettgräbern, in welchen letzteren sich zahlreiche

Tab. 2 Sumarizace informací o nekropoli Střekov, čp. 8 a okolí (prameny: pomocné katalogy A. Kirschnera I–IV v Měst- ském muzeu v Ústí n. Labem, srv. Cvrková 1984, 54; Mähling 1944; k hrobu 12 z čp. 9, číslovaného Pleslem jako 5 srv. Plesl 1961, 130, 132). – Tab. 2 Summarizing of informations about necropolis Střekov, Nr. 8 and surroundings (sources: auxiliary catalogues A. Kirschner I–IV in Municipal Museum of Ústí nad Labem, cf. Cvrková 1984, 54; Mähling 1944; to the grave 12 from Nr. 9, numbered by Plesl as 5 cf. Plesl 1961, 130, 132).

Kostrový hrob (1), hloubka 100 cm svah hradu Střekova 1895 i. č. 2269: bronz. nár. (LT A–B1) 6 m od staré cesty Žárový hrob (2), hloubka 60 cm ves Střekov 2. 6. 1900 i. č. 2675: bronz. nár. (LT B1) Žárový hrob (3) Parcela č. 1 14. 7. 1900 i. č. 2678: bronz. nár. (LT B1) Kostrový a žárový hrob (4), Parcela 8 14. 6. 1900 i. č. 2682: amulet bronz. (?) hloubka 120 cm i. č. 2686: bronz. nár. (LT B) Kostrový hrob (5), hloubka 83 cm Parcela 8 17. 6. 1900 i. č. 2687: bronz. šipka (lužická) Žárový hrob (6), hloubka 140 cm Parcela 8 18. 8. 1900 i. č. 2689: bronz. náramek (LT A–B1) Žárový hrob (7), hloubka 120 cm Parcela 8 1900 i. č. 2690: hliněné závaží (lužická?) Žárový hrob (8), hloubka 120 cm Parcela 8 10. 8. 1900 i. č. 2692: závěsek kam. s otvorem (?) Žárový hrob (9), hloubka 120 cm Parcela 8 13. 6. 1900 i. č. 2693: držadlo bronz. nádoby (HaD–LT A) Žárový hrob (10), hloubka 60 cm Parcela 2 1. 8. 1900 i. č. 2701: spona, bronz. (LT B) Žárový hrob (11), hloubka neurčena Parcela 2 8. 8. 1900 i. č. 2699: bronz.nár. (LT A–B) Žárový hrob (12) hloubka 54 cm Parcela 2 14. 8. 1900 i. č. 2703–4:2 bronz. neurč. předm. (?) též 2622 a 2702?, 2 jehlice, keramika Žárový hrob (13), hloubka neurčena Parcela 21 20. 6. 1900 i. č. 2706: bronz. závěsek (lužická) Žárový hrob (14), hloubka 120 cm Parcela 21 1900 i. č. 2709: bronz. prsten (lužická) mimo to 22 nádob Žárový hrob (15) Parcela 152 1927 2 nádoby a spony, nákrčník, zápona Řazení hrobů chronologicky podle postupu vykopávek (zkratky: KH kostrový hrob, ŽH žárový hrob): KH 1, ŽH 2, KH 4 a ŽH 4, ŽH 9, KH 5, ŽH 12, KH 3, ŽH 9, ŽH 8, ŽH 11, ŽH 6 (ŽH 7, ŽH 13 nedatováno).

303 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Bronzegegenstade (Bronze- Halsringe, -nadeln, 1900 prokopal na parcelách č. 1, 2, 8, 21 minimál- -amuletten) fanden. Obige Bronzeschlacken ně 13 kostrových a žárových hrobů. erhielt ich von Frau Focke am 15. August 1900. An Do muzea v Ústí n. Labem se pod inv. č. 2678 der Tafel 7 Urnen, 3 Amuletten, Armringe geho- se také dostal z kostrového hrobu bronzový nára- ren zum Fund.“ 4 mek s pečetítkovitými konci z LT B1, dále podle Na pohřebišti ve Střekově se klíčovými informa- M. Cvrkové (1984, 37) „zlomek spony s tordova- cemi jeví spolehlivě doložený5 žárový hrob s výba- ným lučíkem“ z „doby laténské“ z žárových hrobů vou žárem pohřební hranice postiženým předmě- z roku 1900 (Cvrková 1984, 37). Naposledy autor- tem ze Střekova – obce, čp. 8 (obr. 5, 7). Z nich kou uváděný (nedostupný) předmět by mohl spolehlivě vyplývá, že jde o laténské předměty být (zaměněn?) také artefaktem doby bronzové z jeho výkopů roku 1900 na pozemku domu čp. 8 (adekvátní? skica z inventáře ústeckého muzea: majitelky Idy Focke(ové). Nejasné však zůstává, tab. III: 7). jak se dostaly do rukou G. Hallwicha, který je nej- pravděpodobněji prodal (?) tehdejšímu muzeu Komentář v Teplicích. Zdá se, že některé předměty ze svého pozemku předisponovala Ida Focke(ová) neje- Rámcově lze usuzovat, že dnes zachovalé latén- nom Kirschnerovi, ale i Hallwichovi. ské předměty charakteru hrobových výbav ze Ovšem P. Budinský (1983) se vzhledem k zaměře- Střekova, uložené nyní v teplickém a v ústeckém ní citovaného díla nezabýval významným archiv- muzeu, pocházejí z minimálně dvou až tří kostro- ním pramenem, v ústeckém muzeu deponovaným vých a jednoho žárového hrobu, dále z dalšího, inventárním soupisem nálezů s nálezovými okol- ritem neurčitelného hrobu. Celkem tedy mini- nostmi ze Střekova, který pořídil nepochybný málně ze čtyř, resp. pěti. Ovšem podle archivních autor výkopu roku 1900, tehdejší kustod ústecké- zpráv mělo být prokopáno minimálně 14 kostro- ho muzea Adolf Kirschner6. Ten od 2. 6. do 20. 8. vých a žárových hrobů (včetně lužických), nicmé- ně nevíme, zda v muzeích zachované předměty 4 Identifikace slitků naráží na obtíže spojené s takřka totál- pocházejí právě z nich, nebo popřípadě jiných, ním roztavením jednoho nebo více původních předmětů. které nezkoumal A. Kirschner. Celkový velmi Mohlo by se jednat opasek nebo/také o dvojdílný nánož- ník z dutých polokoulí. Co do známých pohřebních výbav hrubý, pouhý orientační odhad by se pro nekro- žárových hrobů podmokelské skupiny vůbec se nesetká- poli Střekov (1900) pohyboval mezi odkrytými váme s nánožníky, prakticky ani s náramky (Mähling 1944; 4–9 kostrovými a 12 žárovými hroby (event. 13 se Venclová 1973), zatímco pro výbavu tzv. plochých žárových hrobů z ostatního teritoria České republiky byly používá- započtením dalšího z polohy Střekov, Litoměřická ny nánožníky s dutými polokoulemi poměrně často, ať již ulice). in situ byly nalezeny deformované žárem (Lednice) nebo Podle zachovalých předmětů funerálního cha- nikoli Mšecké Žehrovice (Meduna 1962, 110–113; Filip 1956; Venclová 1998, 379). rakteru by kostrové hroby bylo možno zařadit Datace žárového hrobu s nánožníkem ze Střekova by moh- do LT B1(b); (390/360–330/320), žárový hrob lo spadat do LT B2b–C1a (Waldhauser 1987). Podle názoru by nejpravděpodobněji měl mít dataci spíše LT E. Droberjara není vyloučeno zařazení slitků k žárovému hrobu z počátků doby římské. Makroskopicky by mohlo jít B2b (330/320–260/250), nežli LT C1a (260/250– o předmět ze slitiny obsahující zinek, tedy mosazný bronz. 190/175). Nádoba s neprofilovaným uzavřeným 5 Podle záznamů nálezových okolností u jednotlivých před- kruhem by mohla náležet do LT A (480/460– mět v inventáři muzea v Ústí nad Labem byl vypracován (vlastně rekonstruován) chronologických průběh výzkumů, 390/375). Při této časové determinaci se východis- postupně na několika č. parcel. Uváděné chronologicky cit- kem stala obecně přijímaná chronologie (Waldhau- livé předměty byly revidovány (informace v závorce). ser 1987). V závorce uváděné hodnoty absolutní 6 Autor výkopů ve Střekově roku 1900 byl Adolf Kirschner (1849–1918), který roku 1894 založil archeologické oddě- chronologie odpovídají dataci uvedených stupňů lení ústeckého muzea (jehož se stal placeným kustodem). z posledního kompendia laténu Čech (Venclová Jeho archeologickou činnost lze charakterizovat jako neu- 2008 ed., 21, tab. 1). spokojivou, a to i pro dobu, kdy působil. Ačkoli s německou důkladností vypracoval evidenci (neje- Shrnutí vyúsťuje v lokalizaci analyzovaných nom laténských) předmětů, rozlišoval hroby od sídlištních předmětů hrobových výbav v jednom relativně objektů, zřejmě při výkopech prováděl skartaci skoro všech malém areálu o na ploše menší než 90/120 × 30/50 m. střepů, pravděpodobně i „rezavých“ artefaktů. Potíže mu činilo zařazení předmětů do tehdejších členění (srv. Kir- schner 1898; 1901), i když byl dopisujícím členem Archeolo- gického sboru Národního muzea. Kirschnerovy výkopy ve a proto se některé bronzy a nádoba přes Gustava Hallwicha Střekově roku 1900 byly prováděny laicky, slovní deskripce dostaly do sbírek teplického muzea. Některé předměty ze zůstává na hranici velmi kritické minimální použitelnos- sledovaného Kirchnerova výkopu podala ve výčtu sbírky ti. Nedůvěru vzbuzující inventáře hrobů ukazují, že byly ústeckého muzea M. Cvrková (1984, 37–38). Její datování deponovány pouze bronzové předměty a některé výjimeč- se v některých případech liší od výše uvedeného. Bohužel ně zcela zachovalé nádoby, zřejmě lužické kultury, halštatu k jednotlivým hrobům nelze zařadit nádoby ze starší doby a laténu A–B. Adolf Kirschner zřejmě nebyl schopen zame- železné/halštatu: tuhovanou nádobku, amforovité nádoby, zit úniku předmětů z prostor jeho střekovských vykopávek, soudkovitá nádoba (Cvrková 1984, 37).

304 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

Tab. III Ústí nad Labem-Střekov. Bronzové a železné předměty charakteru laténských pohřebišť z hrobů, dále hrobo- vý inventář podmokelské skupiny (Litoměřická ul. č. 34). 1–4 lokace č. 8, 5–10 lokace taktéž ulice Malířský koutek, 11–15 lokace ulice Litoměřická č. 34, stavba Handschel (5–6, 8–10 muzeum Teplice, 11–15 muzeum Ústí n. Labem); (5–9 podle Budinského 1983, 7 podle inventární skicy, 11–15 podle Mählinga 1944). – Tab. III Ústí nad Labem-Střekov. Bronze and iron objects of Latène cemeteries-character from graves, funeral assemblage of Podmokly-Group (site Lito- měřická street no. 34). 1–4 location no. 8, 5–10 location Malířský koutek street, 11–15 location Litoměřická street no. 34, building Handschel (1–9 Teplice Museum, 10–15 Ústí nad Labem Museum); (5–6, 8–10 after Budinský 1983, 7 after up to now sketch, 11–15 after Mähling 1944).

305 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Funerální místo ve Střekově bylo asi kontinuál- (tab. III: 13) se třemi dalšími plechovými segmen- ně používáno nejprve v mladší až pozdní době ty neurčitelného předmětu (tab. III: 11), části bronzové (cf. Plesl 1961, 130), dále v Ha C/D/LT bronzového nákrčníku s rozšířeným ukončením A až do LT B2b/C1a, tedy od 10.–7., resp. 6.–5., (tab. III: 15). Podle okolnosti, že některé kovové do konce 3. století. Tím se absolutně liší od sou- předměty hrobové výbavy byly jednoznačně posti- dobých známých pohřebišť v Čechách, kde na ženy vyšší teplotou (žáru kremační hranice), jiné jednom pohřebišti nikdy nebývají pospolu hroby však nikoli, prokazuje okolnost známou i z jiných mladobronzové a z Ha D/LT A na jedné straně, hrobů podmokelské skupiny (Mähling 1944). spolu s hroby LT B–LT C1b na druhé straně. Naopak pohřebiště s „rámcovou“ kontinuitou od Komentář konce doby bronzové, resp. od halštatu do starší až mladší doby laténské, jsou v rámci Čech jedno- Všechny nálezové okolnosti, specifický pohřeb- značně prokázána výhradně v labské průrvě (např. ní ritus a druh inventáře jednoznačně mluví o žen- Neštěmice, Podmokly, pravděpodobně také Libo- ském hrobě a příslušnosti k podmokelské skupi- chovany; Bouzek – Koutecký 2000; Cvrková l984, 54; ně (což nikdo dosud nezpochybnil). Kapkovitá Budinský 1985, 21–30; Budinský 1994, 6–8), pocho- zápona náleží jastorfskému podílu v hmotné kul- pitelně i v jiných oblastech severní části střední tuře podmokelské skupiny s analogiemi hlavně Evropy s předchozím „lužickým“ základem ve v Sasku (Venclová 1973, 49, obr. 3, typ D2). Datace Slezsku – Kietrz (Gedl 1972, 317–322, ryc. 4), kde zůstává podle diagnostické bronzové spony spo- se mimo mnoha stovek žárových hrobů z průběhu lehlivě do LT B2a ve smyslu ad quem, resp. post mladší doby bronzové až halštatu podařilo pro- quem. zkoumat skupinu plochých laténských hrobů ze stupně LT B. 2.4 Lokalita Střekov – hradní areál

2.3 Lokalita Střekov – ulice Litoměřická Nálezy od budov podhradí komplexu hra- du Střekov (obr. 1, 5) byly situovány těsně pod Žárový hrob, shodou okolností prozkouma- skalním sukem vulkanitu o nadmořské výšce asi ný r. 1927 na ppč. 152 stejným autorem – Otto 200–205 m. Sám vulkanit tvoří dvojice homolovi- Tschakertem – jako objekt z Čajkovského ulice, tých skalních suků, které jsou viditelně odděleny, pochází ze stavby manželů Anton a Anne Hand- nikoli však tak výrazně jako obdobný „dvojitý“ schelových (Simbriger 1934, 49; Cvrková 1984, 38), třetihorní útvar hradu Trosky s laténskými nále- dříve (?) čp. 203, dnes čp. 965, ulice Litoměřic- zy. Minimální výškový rozdíl mezi hladinou Labe ká 34 (obr. 5; tab. IV; sdělení archivářky V. Hla- a areálem s laténskými nálezy dosahuje 60–70 m. díkové). Koordináty lokality dosahují hodnot Z místa je důkladný rozhled na několik kilometrů 50°37′56.913″ N, 14°3′17.296″ E. Deník autora toku Labe a – což může být důležité – kompletně výzkumu zůstává nezvěstný. Až na nadmořskou na areál jeho soutoku s řekou Bílinou. výšku 160 m by měly být přírodní podmínky Soubor z lokality tvoří 273 fragmentů laténské podobné jako okolo 200 m vzdálené sídelní loka- keramiky (tab. IV), osteologický materiál (47,7 % lity Střekov – Nové sídiště. Nicméně se odlišuje divokých zvířat), mazanice, kterým byl věnován tím, že nález hrobu proběhl na vrcholové partii obšírný rozbor (Cvrková – Salač 2002, zvl. 77, protáhlého velmi nízkého plochého (výběžku) obr. 5–7) a byly v závěru citované práce inter- pahorku, resp. terénní vlny s výškovým rozdílem pretovány. Osídlení střekovské hradní skály bylo minimálně 10 m od prokázaných reliktů výše zmi- pro fázi LT D1 zdůvodněno „snahou kontrolovat ňovaného laténského sídla. pohyb po řece i po jejím pravém břehu … právě Nálezové okolnosti (Mähling 1944, 124) mluví střekovský skalní masiv ve spojení s labskou cestou o „Ausheben des Grundes“, přičemž obě hliněné představuje klasický případ pro vznik organizační- nádoby spočívaly „mělko“ pod povrchem. Horní ho bodu na dálkové komunikaci“ (doby laténské). část urny byla již dřive postižena orbou. „Hro- bové přídavky“ ležely v dolní části urny. Hrob Komentář byl situován „in einer Mure der Basaltsteinen“. Žárový hrob obsahoval (Mähling 1944, 123–125, Zmínění autoři nepředpokládají na skále hra- Taf. 37: 2–5) „břichatou nádobu“ cf. tab. III: 14), du Střekov opevněné sídlo, ačkoli uvádějí jako dále mísu (in situ poklopenou na předcházející), analogii též hrad Zvíkov s doloženým laténským sponu ze železa, ovšem podle fotografie spíše valovým opevněním. Ovšem dislokace nálezů těs- bronzovou (tab. III: 12). Dále také nevyobrazenou ně pod skalním bizarním vulkanitovým bradlem železnou sponu, typ kapkovité zápony ze železa v areálu střekovského hradu daleko více připo-

306 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

Tab. IV Ústí nad Labem-Střekov – hrad. Keramika (podle Cvrkové – Salače 2002). – Tab. IV Ústí nad Labem-Střekov – castle. Ceramics (after Cvrková – Salač 2002).

307 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Obr. 4 Ústí nad Labem-Střekov. Ulice Koperníkova (Neubausiedlung), stavba Leinert s laténskými nálezy vyznačena šip- kou. Ulice Malířský koutek a Litoměřická (šipka) s orientační simulací výskytů lužických a halštatských (svislá šrafura), laténských kostrových a aproximativně žárových pohřbů (vodorovná a šikmá šrafura). – Fig. 4 Ústí nad Labem- Střekov, Koperníkova street (Neubausiedlung), building Leinert with Latène finds marked with the arrow. Malířský koutek street and Litoměřická street (arrow) with estimative simulation of Late Bronze and Early Iron Age cremation burials (vertical hatch) and Latène inhumation graves and cremation burials (horizontal and cross hatch).

míná situaci nálezů 113 ks LT C2/D1 keramiky 2.5 Lokalita Střekov – Nové sídliště těsně pod vulkanitovým bradlem Baba na hradě Trosky (Prostředník 2001; Waldhauser – Lutovský Západní břeh Labe lemuje amfiteátrová plošina 2002). Obšírně zdůvodněná interpretace Trosek nejnižší terasy řeky, jejíž pedologicky pokryv na jako neprofánní lokality by se dala (spíše) ztotož- lokalitě byl popsán jako hnědé půdy eu- a mezo- nit i se situací na Střekově. O to více zamrzí, že bazických pahorkatin. Nadmořská výška nejniž- laténské Trosky badatelé M. Cvrková s V. Salačem šího doloženého osídlení lokality je dána 145 m, do analýzy nemohli zařadit. Především však jev nejvyšší minimálně necelými 150 m. Vzdálenost výskytu mimořádné kvantity jeleních kostí v malé od původního břehu Labe v době před stavbou šachtici 6a na hradě Střekově (Kyselý 2002) evokuje střekovského zdymadla je možno odhadnout na potencionální kultovní význam lokality7. 50–80 m; nyní činí pouhých 30 m (obr. 1, 4). V letech 1927–1928 při výstavbě rodinných dom- 7 Jelení kosti ze Střekova – hradu jsou determinovány ků nového sídliště („Neue Siedlung“) – vzdálené- 22 fragmenty z 256 zvířecích kostí (8,59 %), tj. mimořád- ho přibližně 0,4 km jižně od nekropole Střekov, ně vysokým zastoupením (Kyselý 2002), nejpočetnějším ulice Malířský koutek a zhruba 1,2 km jižně od z laténských lokalit Čech. Na lokalitě bylo zjištěno opále- ní jeleních kostí, stejně tak i na laténském skalním útvaru hradu Střekova – prováděli mnohokrát v této stati Sokolka u Srbska v Českém ráji, spojovanému s kultem zmínění amatérští archeologové Tschakert – Just (Waldhauser – Koldová 2006). Nedávno došlo ke zjištění permanentní záchranné výzkumy. V základech svatyně na sídlišti Roseldorf v Rakousku, ze které pochází jelení paroh s mechanismem k upevnění k obličejové masce domků stavebníků Leinnerta, Mládka, Streita, člověka, znázorňujícího boha Cernunnose, známého z des- Richtera, Rollicha, Scholze, Tschernutzky-Glasera tičky kotlíku z Gundestrupu postavou s parohy (Holzer (obr. 8) získali fragmenty keramiky z doby latén- 2008). Opracované kotoučovité segmenty z paroží vystupují jako amulety v laténských hrobech (Pauli 1980, 128–130), ské, Nicméně se jeví, že jde o standardní laténské např. ze známého švýcarského Münsingen-Rainu. Paro- sídlo/sídliště labské průrvy se spolehlivě dolože- ží jelenů je znám nejen ze zmíněného Střekova – hradu, ným osídlením v neolitu (StK), únětické a lužic- ale i ze starších nálezů pod ním (Anonym 1913–1914, 22). Bohužel si M. Cvrková a V. Salač (2002) této zprávy při hod- ké kultuře, ale hlavně od mladší doby bronzové nocení nových jeleních osteologických pozůstatků ze Stře- kova nepovšimli. Léčivé účinky jeleního paroží, tzv. pantů, byly známy minimálně před dvěma tisíci lety v Číně, a to neplodnosti a impotence (Mázdrová 2011). Nutno dodat, že s cenou srovnatelnou se zlatem. Přípravky z pantů slouží naprosto ojedinělé jelení kosti bývají uváděny z laténských v současnosti k léčbě nejenom v laténu Čech doložených sídlišť Čech včetně i několik kilometrů vzdálených Neště- chorob – artrózy a artritidy –, ale i k posílení svalstva, léčbě mic v Labské průrvě (Holnerová 1976).

308 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

Obr. 5 Ústí nad Labem-Střekov, lokalita Kozinova ulice. Šipkou vyznačena poloha bytového domu majitele Kunze(ho) čp. 789. Skica profilu objektu v obytné stavbě čp. 789 (Kunze). – Fig. 5 Ústí nad Labem-Střekov, Kozinova street site. The arrow marks position of block of flats (house no. 789, property of Kunze). Sketch of feature in housing building no. 789. přes halštat a latén. Do literatury se dostaly jenom Stavba Rollich(ova), 8. 4. 1927, obal T-J č. 103, řádkové zmínky, při první publikaci E. Simbrige- muzeum Ústí nad Labem – Výduť zásobnicovi- rem (1934, 49) s datací do „střední až pozdní doby té nádoby s uchem a rytou výzdobou pásu linie laténské“. Předběžně nutno upozornit na několik a vlnice, bez makroskopického užití kruhu, hla- ze souborů. zený povrch, hrubý bahnitý materiál (tab. V: 13). Stavba (Bau) Leinnert(ova), Schreckenstein, Stavba Scholz(ova), 3. 9. 1928, obal T-J č. 107 – Neue Siedlung, 24. 7. 1928 – střepy nádob, síd- Okrajový zlomek esovité mísy, oboustranně leště- lištní objekt (zmínka: Cvrková 1984, 38), doda- ný povrch, zhotoveno na kruhu (tab. V: 14). tečná lokalizace stavby Rudolfa a Emilie Lein- Stavba Tschernutzky-Glaser, Grundausheben, ner(ových)­ na Karl Maria von Weber Strasse, 17. 5. – 18. 5. 1927 – Dno s podstavovým prsten- nyní čp. 992 v Koperníkově ulici č. 8 (sdělení cem, průměr 18 cm, zhotoveno na kruhu, povrch PhDr. V. Hladíkové). Lokalizace vyplývá z GPS: leštěn (tab. V: 15). 50°38′0.697″ N, 14°3′6.377″ E, obr. 8). Popis keramiky (inv. č. 11258–1127, 27 kera- Komentář mických jedinců a přeslen z provrtaného střepu): Výduť soudkovité nádoby, výzdoba prstované Soubor nálezů bez bližších okolností pouka- plastické pásky se zavěšenou girlandou, okrový zuje na relativně větší rozsah sídelní komponen- bahnitý materiál (tab. V: 1); okrajový zlomek mísy ty, která byla osídlena delší období, nejpozději se zataženým okraje (tab. V: 2); bečkovitý soudek od halštatu až do mladšího úseku doby latén- s okrajem opatřeným černým nátěrem, slídnatý ské. Z keramických nálezů zaslouží pozornosti hlazený povrch (tab. V: 3); fragment okraje z hru- zásobnicovitý tvar s uchem a výzdobou vlnice bého bahnitého materiálu (tab. V: 4); plasticky (tab. V: 13), vybočující z obvyklé hrnčířské pro- zvlněná výduť neurčitelné vázovité nádoby jem- dukce sídel labské průrvy, neboť sám „nelaténský“ ný materiál, leštěný žlutý povrch, zhotoveno na fenomén aplikace ucha je v tomto provedení cizí kruhu (tab. V: 5); atypické okraje tenkostěnných keramice z doby keltského osídlení Čech. Naopak nádob na kruhu, leštěný povrchu, dno nožkovité ucha patří k typologické náplni hrobové keramiky profilované podstavy, leštěný povrch na kruhu, podmokelské skupiny (Mähling 1944). dno z grafitového materiálu, atypické výdutě s vel- mi hrubým mramorovaným drsněním. 2.6 Střekov – Kozinova ulice Bez dalších informací o místě nálezu – Okraj otevřené mísy vrypy na ústí, vně rytá linie, leštěno Lokalita leží severně od hradu Střekov (obr. 5), (tab. V: 6); okraj esovité mísy na kruhu, povrch leš- na nejnižší terase Labe v jeho blízkosti, od jehož těn, zhotoveno na kruhu (tab. V: 7). dnešního regulovaného toku je vzdálená maxi-

309 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. V Ústí nad Labem-Střekov, lokalita Nové sídliště. 1–5 stavba Leinert, 6–7, 13 stavba Rollich, 14–15 stavba Schol- ze, 16 stavba Tschernutzky-Glaser, 8–12 lokalita Kozinova, stavba Kunze. Keramika (kresby A. Waldhauserová). – Tab. V Ústí nad Labem-Střekov, Nové sídliště site. 1–5 building of Leinert, 6–7, 13 building of Rollich, 14–15 building of Scholze, 16 building of Tschermutzky-Glaser, 8–12 Kozinova street site, building of Kunze. Ceramics (drawing by A. Waldhauserová).

310 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny málně 150 m. Převýšení nad hladinou dosahuje Bareš 1987, 27–30). Výjimečně v Čechách došlo okolo 10 m. Souřadnice GPS naleziště činí 50°39′ k nálezu bol Roanne na rovinném sídlišti u středo- 25.289″ N, 14°2′47.841″ E. českých Křeslic a konstatována byla „příbuznost“ Na získání nálezů se opět podílela dvojice ama- k analogiím z oppida u Stradonic (Polišenský – térských archeologů Tschakert – Just, kteří dne Trefný 2012, 300) již dříve vyčleněné oppidální 4. 6. 1937 prováděli dohled a následné výkopy na malované keramiky (Valentová 2011). stavbě „bytového domu No 789,“ dnes Kozinova Významná je petrograficky argumentovaná čp. 789, č. 11. Až na zlomek malované oppidální technologická expertíza o provenienci skupiny keramiky nebyly až na slovní technickou analýzu malované keramiky ze Střekova, též z nedalekých dosud publikovány (Holodňák – Bareš 1987, 30; Lovosic (a několika dalších lokalit Podkrušnohoří Waldhauser 2001, 506). Jeden soubor patrně patří do okruhu 25 km odtud směrem na západ) v tech- do časné doby římské (obal T-J, č. 46, 1. 10. 1934). nicky vyspělých centrech hrnčířské výroby tohoto Další nález z téhož dne 1. 10. 1934 – „Scherben „zboží“ (Holodňák – Bareš 1987, 26). von Herrn Roman Nedvěd beim Kanalbau in sei- Významná se musí jevit poloha lokality přímo nem Garten“ – nebylo možno s jistotou prostoro- naproti vtoku řeky Bíliny do Labe (obr. 5), tedy vě ztotožnit ani jinak identifikovat (podle sdělení na pravděpodobném důležitém dopravně geogra- archivářky Mgr. Stanislavy Lešnerové). M. Cvrková fickém bodu, na němž ve vrcholném středověku (1984, 38) zmíněné nálezy mylně lokalizovala do vzniklo město Ústí nad Labem. prostoru nového sídliště (lokalita Střekov 5). Stavba Kunze(ova), „No. 789, 4. 6. 1937, Scher- 2.7 Střekov – jižní strana svahu hradu, ben aus der grossen Grube, gegenüber Eigang des okolí ulice Ke hradu Hauses, bemalte Stück“ (připojen plánek stavby a profil jámy s křížkem a nápisem bemalte Stück, Jedna (nebo více) problematických lokalit obr. 5); Simbriger 1934, 43. může být umístěná na plošně značně rozlehlém Okraj bečkovitého soudku (tab. V: 8); import území, aniž by šlo stanovit, zda jde o ojedině- malované červenobíle malované keramiky, okra- lé nálezy nebo relikty archeologických struktur. jový ven ovalený okraj, poloměr ústí 19 cm (typ, Prostor se rozkládá na jižním, místy velmi prudce patrně polokulovitá mísa, typ „bol Roanne“), čer- sklonitém svahu (obr. 1, 5). Torzovité informace venohnědý podklad, na němž jsou čtyři bílé pásy, o archeologických nálezech (včetně „Hirschgewei- vně leštěno, uvnitř horizontální rýžky po zho- hen“) v „herrschaftliche Weingarten am südli- tovení na kruhu, tvrdý „zvonivý“ výpal více než chen Abhange der Burgruine Schreckenstein“ 800–850 °C, tmavošedé jádro střepů s okrovou (Kirschner 1898, 11) nebo o „bylanské“ keramice povrchovou vrstvičkou (tab. V: 9); výdutě hrncovi- z „ulice ke Hradu“ (Cvrková 1984; Cvrková – Salač tých nádob s odsazeným hrdlem, v jednom přípa- 2002, 75), popřípadě dalších nálezech „vom süd- dě stopy černého nátěru (tab. V: 10–12); ojediněle lichen Abhange“ (Kirschner 1898, 11) a jiné infor- firnisové drsnění výdutí nádob, zlomek na kruhu, mace (Cvrková 1984, 38) není možno spolehlivě leštěný povrch, atypické fragmenty keramiky (cel- ověřit. Zaznamenat nutno další zprávy o nálezech kem 36 jedinců, Muzeum Ústí nad Labem, sbírka předmětů z kritického prostoru, z nichž některé Tschakert – Just, krabice 114). by mohly patřit do pozdního halštatu (Anonym 1913–1914; Simbriger 1934, 49), další údajně z roku Komentář 1931 (Cvrková 1984, 38). Některé z těchto problematických nálezů I když je k dispozici deník O. Tschakerta z let s možným datováním do laténu, v rámci soupi- 1937–1939, není v něm žádná zmínka o záchran- su registrované J. Waldhauserem (1990, 106), ném výzkumu v Kozinově ulici. Podle sdělení jenom zčásti – i. č. 2269 – oprávněně kritizovali J. Blažka byl O. Tschakert během roku 1937 nemo- M. Cvrková a V. Salač (2002, 75, pozn. 3), aniž by cen a pravděpodobně zmíněnou akci provedl je sami uvedli na pravou míru. Např. M. Cvrková G. Just, jehož deník zůstává nezvěstný. (1984, 38) mylně lokalizovala do polohy „Cesta ke Zachovalá skica profilu objektem, v jehož výpl- hradu“ nález z čp. 258, který pochází z lokality ni je na dně uveden křížek s německým nápisem Střekov – Nové sídliště. Mimoto uváděný objekt „malovaný kus“ (obr. 5), ukazuje na pravděpodob- bezpečně nepochází z „doby římské“. Lokalita nou interpretaci objektu jako polozemnice. Nález pochopitelně zůstává problematická, ovšem nelze klasické technologicky dokonalé malované kerami- ji úplně vypustit z úvah. Z lokality samé a okolí ky, známé téměř především z (českých) oppid (ale jsou uváděny nálezy z neolitu, eneolitu, únětické, i Bibracte), naznačuje dataci do závěru doby latén- lužické a hradištní (Simbriger 1934, 48–49; Cvrková ské a na samý počátek doby římské (Holodňák – 1984, 37–39).

311 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

2.8 Lokalita Ústí nad Labem – ně nad řečištěm Labe ve vzdálenosti 550 m SV od Mariánská skála soutoku zmíněné řeky s dalším říčním tokem Bíli- nou. Typické se jeví obnažené boky skalní hmoty Nápadný třetihorní skalní útvar podoby kupy s polygonálním sloupcovitým rozpadem znělce s obvodovými příkře vstupujícími skalními srázy v převýšení do 120 m nad dnešním korytem Labe. nese místní název Mariánská skála, resp. Marián- GPS lokality činí 50°39′42.644″ N, 14°2′50.439″ E. ský vrch (kóta 265 m). Rozkládá se bezprostřed- Na lokalitě byla petrograficky bezpečně dolože- na těžba nebo sběr suroviny – znělce typu Mari- ánská skála – pro výrobu laténských rotačních žernovů (Waldhauser 1981, 195), které byly nale- zeny ve dvou exemplářích v Radovesicích na Tep- licku (poloha Výsypka, obj. 510/75, LT B2–C2, zóna osídlení Vb=ĹT D1; poloha Za kostelem, obj. 133/78, „pozdní latén“, Waldhauser J. u. A. 1993, 68, 85). Z větší vzdálenosti pochází žernov ze znělce typu Mariánská skála z Žatecka (Holod- ňák – Mag 1999, 438, Apendix 5).

Komentář

Získané informace o lokalitě Mariánská skála dovolují spolehlivě předpokládat v areálu mikro- regionu Střekov specializovanou výrobní činnost, a to těžbu suroviny pro rotační žernovy, jež však nebyla příliš intenzivní, neboť výrobky byly dolo- ženy pouze na třech laténských lokalitách. Datace získávání suroviny inklinuje k období posledních dvou století před změnou letopočtu.

3. Interpretace dvojice laténských aktivit na protilehlých březích větších vodních toků

Do diskuse vstupují dvě možnosti, a to buď dvě rovinná sídla – rámcově současná – na obou březích nebo druhá alternativa – jedno výšinné, resp. opevněné sídlo na jednom říčním břehu a na druhém běžné rovinné sídlo. Tyto jevy sídelní geo- grafie doby laténské zaslouží dalšího analyzování. Dvojice rovinných sídlišť na obou březích vět- ších vodních toků I.–II. (III.) řádu bývají uvá- děna pochopitelně častěji, příklad nemusíme chodit daleko Lovosice – Velké Žernoseky (Salač 1990). Dvojice prokázaného opevnění a rovinné- ho sídliště, datovatelná bez problémů rámcově do oppidálního laténu (LT C2–D1), byla v Čechách doložena rovněž na obou březích Labe, a to v pří- padě lokalit Kolo u Týnce nad Labem na pravém Obr. 6 Ústí nad Labem, ulice Čajkovského od Z, součas- a Vinařice na levém břehu Labe (Waldhauser 2001, ný snímek laténské lokality (nahoře); ulice Malířský kou- 501, 517 s literaturou). V tomto případě jde o for- tek od J (uprostřed); ulice Kozinova od JZ (dole); (foto málně identickou analogii Střekova – hrad / Ústí J. Waldhauser). – Fig. 6 Ústí nad Labem, Čajkovského stre- et, from west, contemporary picture of Latène site (abo- n. Labem – Čajkovského. Další, již problematič- ve); Malířský koutek street from south (in the middle); tější, lokalitou je výšinné sídlo/„hradiště“ Tříkří- Kozinova street from south-west (below); (photograph by žový vrch s nálezy laténské keramiky a skleněného J. Waldhauser). náramku na jedné straně Labe a Malé Žernoseky /

312 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny zčásti Lhotka na druhé říční straně (Zápotocký ných poloh. Někdy přináší z výšinných poloh 1973, 161; Waldhauser 2001, 304). Tentýž (sídelně dobře datovatelné chronologicky citlivé před- geografický) jev doby laténské byl doložen také na měty, ojediněle i nově zjištěná valová opevnění. obou březích Labe v saské Pirně (Spehr 1999, 100). Napodobení hodný příklad lze jmenovat z dlou- Je s podivem, že tato analogická situace v labské hého údolí Odry v Moravské bráně, geografických průrvě, do určité míry srovnatelná se Střekovem – terénů rámcově velmi podobných labskému údolí hrad / Ústí n. Labem – Čajkovského, nebyla ve mezi Čechami a Saskem (Čižmář – Salaš 2009). fundované studii M. Cvrkové a V. Salače (2002) Po zjištění časově do oppidálního období spa- vůbec brána v potaz. dajících dokladů (laténských) aktivit v areálu Zmínky zaslouží další situace sídelních „obou­ střekovského hradu se M. Cvrková a V. Salač (2002) břežních“ dvojic, tentokrát z počátku doby latén- přiklonili k interpretaci jako „organizačního ské, dvojice hradiště Závist a sídla Zbraslav – bodu“ na stezce podél Labe. V posledním review ná­městí, které „spojuje“ historický brod na řece o podmokelské skupině se V. Salač (2009) proble- Vltavě včetně nálezů artefaktů zemědělského osíd- matikou jejich výšinných sídel nezabýval vůbec, lení (Chytráček – Bernat 2000). ačkoli pro saskou část osídlení labského „pobřeží“ Otevřenou otázkou zůstává, zda eventuální ces- R. Spehr (1999) a nově W. Ender (2010, 151); (re) ta/komunikace 1) mohla vést na stejném břehu konstatovali několik výšinných sídel doby latén- jako výšinné sídlo nebo na opačné straně vodoteče ské (např. Coschütz – Heidenschanze), některé místem rovinného, 2) nebo/také mezi výšinným dokonce na nepochybném teritoriu podmokelské sídlem (brodem, mostem) přes větší vodní tok skupiny mezi Pirnou a Děčínem (tabulová hora k rovinnému. Popsané situace mohou být indiká- Lilienstein obr. 8; datace s výhradou „spätlatène- torem (do určité míry) plánovitě budované sídelní zeitlich“; blíže Hauswald 1986, 119–120, Abb. 10a). sítě v době laténské. Konečně i na oppidech prav- K tomu se nejnověji připojil W. Ender (2010, 151), děpodobně byly plánovitě vyčleňovány pozemky který v místě, kde Labe opouští zvlněnou krajinu a komunikační síť. „s páteří“ Krušnohoři, pro lokalitu Görzig upo- zornil na „Hohensiedlung“, které výslovně srovnal s oppidy Hrazany, Nevězice, Třísov. Nejpozoru- 4. Nový fenomén na teritoriu hodnějšího zájmu zaslouží fakt, že keramika z této podmokelské skupiny – lokality představuje v Sasku zcela cizorodý – rám- výšinná sídla, resp. opevnění cově do LT C–D1 datovatelný – element, který má nejbližší analogie v Neštěmicích a v Lovosi- Notoricky opakovaný poznatek, že oppida tvoří cích. Jde o zásobnicovité tvary s římsovitým okra- jenom jeden z druhů laténských opevnění, vyvrací jem a s pásem vlnovky, svisle rýhovanou kerami- především v posledních desetiletích intenzifikova- ku včetně členění vodorovnými liniemi, zvlněné ná prospekce strategicky exponovaných výšin- výdutě keramiky na kruhu, vejčité tvary s ven ova- leným okrajem (Ender 2010, Abb. 20: 2, 8, 12–13).

Obr. 7 Reprodukce obrazu Ernsta Doerella, Pohled labským Obr. 8 Lilienstein, tabulová hora mezi Hřenskem v Če­chách údolím od Vaňova ke Střekovu (1874) zachycuje laténský a Pirnou v Sasku (podle litografie z doby okolo r. 1900). – mikroregion. – Fig. 7 Reproduction of the painting of Ernst Fig. 8 Lilienstein, table mountain between Hřensko in Doerell, A view through Elbe-valley from Vaňov to Střekov Bohemia and Pirna in Saxony (after litography from the (1874) records the Latène microregion. time about 1900).

313 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Ovšem notoricky nízký zůstává stav pozná- ní (a tím publikovanost) pramenů pro studium „výšinných“ poloh v labské průrvě. Nicméně z uváděných okolností lze vyvodit indicii o mož- ném zastoupení výšinných, není vyloučeno ani opevněných, výšinných poloh, které pro území Čech bývají klasifikovány jako oppida nebo cas- tella (Waldhauser 1986a, Venclová ed. 2008). Pokud by se tento fenomén podařilo prokázat pro lab- skou průrvu, znamenalo by to do určité míry, že po odeznění podmokelských žárových pohřebišť v LT C2 by se dalo zvažovat o změněné orientaci sledovaného území na keltskou sféru s typický- mi opevněnými sídly, především oppidy, ergo na dovršenou transformaci původně multikulturní společnosti „podmokelského“ obyvatelstva.

5. Přírodní podmínky

Stručný popis přírodních podmínek v areálu pohřebišť podmokelské skupiny průkopnicky podal a publikoval již W. Mähling (1944, 22–25). Pohřebiště Křešice umístil do zalesněné oblasti, jiné lokality sledoval na písečných ostrovech, tera- sách a na svazích. V pracích V. Salače nenajdeme žádnou komplexní rekonstrukcí přírodního pro- středí labské průrvy v holocénu s přihlédnutím Obr. 9 Neštěmice, vzájemná topografická situace nekropo- k subatlantiku, potažmo v době keltského osídlení le podmokelské skupiny s 44 žárovými hroby (LT B1–C2) Čech. K představám o čilém obchodu podél Labe a laténského sídla z LT C2 (podle Mählinga 1944 a Wald- však zmíněný autor (Salač 2009, 146–149) formu- hausera 1976; zjednodušeno o lužické objekty, cf. Cvrková – loval jenom geomorfologické parametry, které pře- Waldhauser 1975). – Fig. 9 Neštěmice, mutual topogra- phical situation of Podmokly-group necropolis with 44 kážely cirkulaci lidí a komodit labskou průrvou cremation burials (LT B1–C2) and Latène settlement of (výběžky skalních masivů, větší řeky ústící se do LT C2 (after Mähling 1944 and Waldhauser 1976; without Labe – soutok Bíliny/Běly – a erozní vtoky poto- Late Bronze Age features, cf. Cvrková – Waldhauser 1975). ků vlévajících se do Labe). Autor ani nepočítal se „zametením“ stop pravěkého (včetně laténského) osídlení při tvorbě nivy, jak to bylo identifikováno Vraťme se k přírodnímu prostředí laténu labské právě při studiu přírodních podmínek středního průrvy. Jedinou dílčí orientační (starší) analýzou – toku Labe. „Erozí byla zasažena podstatná část bohužel – zůstal posudek E. Opravila (1976, 78) nivy (Labe) doby bronzové a železné“ (Dresle- pro lokalitu Neštěmice. Autor nepředpokládá roz- rová 2008, 3–5). Ergo, není důvodem dosavadní díly mezi dobou bronzovou a železnou: „existen- absence pozitivních dokladů sídlišť podmokelské ci prosvětlených lesů s dubem, borovicí, habrem skupiny fakt, že jejich relikty byly odneseny erozí? a javorem – asi velmi pestrý porost smíšeného Salačova (2009, 646–649) „retrospektivní“ ana- dubového lesa, ve kterém mohl (v mladší době lýza přírodních podmínek sice obrátila pozornost železné) již tehdy vlivem různě intenzivních zása- na interpretaci dat z 18. až počátku 20. století, hů člověka převládat dub.“ konstatovala pro labskou průrvu, potažmo Pod- Jak je dnes možné představit si s přihlédnutím mokly, například relativně výhodné podmínky k získaným představám vzhledu pravěké krajiny pro zemědělskou výrobu – podle klasifikace bonit přírodní poměry v labské průrvě? Na základě půd v bezprostředním okolí lokality Podmokly nálezu kosti bobra, jež jsou známy ze Střekova – patří k nejlepším v průrvě Labe vůbec. Ovšem hradu (Kyselý 2001, 95), možno chápat bobří hrá- aplikace analýzy půdních bonit byla provedena ze jako nebezpečné ztížení plavby. To platí také pro jeden region v Podkrušnohoří (Waldhauser o zřejmě početných naplavovaných stromových 1986, 277–278, tab. 2–3) a přinesla pro oba sledo- kmenech, v jiném úseku Labe dokonce radiokar- vané prostory přibližně stejné výsledky. bonovým datováním určených do doby laténské

314 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

(Dreslerová 1995). Relativně malá svažitost toku 7. Rozpoznatelnost sídlišť Labe v průrvě evokuje existenci meandrů, slepých podmokelské skupiny koryt, byť v menší pobřežní zóně nežli na střed- ním Labi, ale v místech rozšíření labské průrvy Nejprve je nutno rekapitulovat současný stav (kde jsou právě známa podmokelská pohřebiště), teoretického a terénního bádání. Z labské průrvy pravděpodobně plošně daleko rozsáhlejší. Zřejmě byly získány (zčásti publikované) sídlištní soubo- jsou doloženy ostrovy, byť neštěmický lze jenom ry, které autoři analýz datovali takto: nepřímo předpokládat i pro latén (Sklenář 1973, – žádný do LT B, 94–95). Do jaké míry se do epochy podmokelské – většinu do LT C2 (Neštěmice), skupiny zachoval (stále se obnovující) lužní les, – jediný do LT D1 (Střekov – hrad, cf. pozn. 2). těžko říci. Nicméně nemusel překážet v zimě při Z téhož území labské průrvy je (odhadem) zná- dopravě po ledu zamrzlé řeky, což by mohl sig- mo minimálně 100–200 důvodně předpokladatel- nalizovat depot kovových předmětů ze sklonku ných „podmokelských“ (sensu stricto laténských) doby římské až počátku stěhování národů na bře- žárových hrobů, z nichž pocházející chronologic- hu Labe z Hřenska (Jiřík – Peša – Jenč 2008), kte- ky citlivé předměty lze datovat takto: rý by právě tuto možnost mohl naznačovat. Zdá – většina do LT B, se znaky jastorfskými, resp. se však, že bez rekonstrukce přírodního prostředí středoněmeckými v převaze nad laténskými, a dalších potřebných regionálních faktorů nelze – několik do LT C1, prakticky jen stylově latén- bádání považovat za komplexní. ské, ale i málo nelaténskými, – málo do LT C2, výhradně s laténskou kerami- kou, zcela výjimečně s „nekeltskou“ kovovou 6. Dopravně geografický odhad hmotnou kulturou, průběhu komunikace – žádné z LT D1; v době laténské – mimo to je ze sledované oikumeny známo něko- lik i problematických kostrových hrobů z LT B Síť pozemských a vodních cest labské průrvy (přehledně Waldhauser 1990, 105–106). lze primárně rekonstruovat podle predikce přírod- Pravděpodobnost, že v poměrně dobře archeo­ ních podmínek (cf. Květ 1997). Dále je nutno při- logicky prozkoumané labské průrvě s více než hlédnout k nejstarší známé podrobnější síti komu- stoletou badatelskou tradicí bude v budoucnosti nikací z 1. Vojenského mapování z let 1764–1765, nalezen nějaký žárový hrob/pohřebiště, není vel- kde oba labské břehy průrvy vykrývají paralelně ká (v letech totality se našly 2–4 hroby, po r. 1989 probíhající cesty, a to s hlavním (jediným) komu- v boomu terénní aktivity žádný). nikačním uzlem v místě středověkého města Ústí Dále je nutno zdůraznit, že sídelní komponenty, nad Labem (obr. 1). Spojíme-li pomyslně všechny které by bylo možno transparentně připsat popu- známé lokality doby laténské od Libochovan po laci podmokelské skupiny, by musely obsahovat Podmokly přímkami nejkratším směrem, dosta- (nekeltské) kovové předměty středoněmecké pro- neme obraz komunikací dost podobný jejich reál- venience, např. zápony nebo podmokelské jehlice. nému stavu v 18. století. Připojíme-li další komu- Rovněž keramika by musela obsahovat výhradní nikace, tentokrát na překročení Labe, v místech znaky keramické produkce z území severně od Kruš- historicky známých brodů u Děčína, Ústí nad ných hor, např. plastického půlkruhu, výčnělku, Labem a nad Lovosicemi (Košťál – Smíšková eds. resp. dvojice či trojice výčnělků v podhrdlí. Většina 1969), snad se přibližujeme obrazu stavu během kuchyňské i stolní keramiky doby laténské v zóně doby laténské. Uzlové body by mohly být situo- mezi Podkrušnohořím a středním Polabím – přede- vány právě u překročení Labe, kde není možno vším mísy se zataženým okrajem – není pro větší část vyloučit vybírání cla, známého již z písemných průběhu doby laténské makroskopicky odlišitelná. pramenů o Keltech v Galii, známých Caesarových Problém identifikace jastorfských/středoněmec- zápisků již z poloviny 1. století (Pleiner 1979, 54). kých znaků na sídlištní keramice labské průrvy Pokud zastáváme dnes již archeologickými z LT C–D1 až na několik plastických výčnělků, nálezy podložený (Čižmář 2008) názor o meziregi- o nichž bude řeč, vyznívá negativně, a to ještě onální funkci Chlumecké cesty přes Krušné hory výčnělky mohou být spojovány se staršími kera- v době laténské (Simon – Hauswald 1997), sotva na mickými intruzemi. Navíc pro závěr laténu je pro ni můžeme předpokládané (lokální) komunikace Střekov – hradní skálu shledávána výrazná až v (celé) labské průrvě napojit. Jedině labská vodní totální laténizace keramiky labské průrvy (Cvrko- cesta mohla mít nějaký význam, ale pro ni – nut- vá – Salač 2002). no objektivně konstatovat – zatím přímý důkaz Z toho vyplývá, že není v možnostech současné neexistuje. „typologické keramické archeologie“ prokázat na

315 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 sídlištích LT C–D1 labské průrvy nekeltskou kom- z LT B a snad i počátku LT C1. Ovšem v LT C2 ponentu. Nejspíše tam „nebyla“ a keramika byla mají nádoby z podmokelských hrobů výhradně zhotovována jenom v laténském stylu. Konečně laténské tvary, patrně došlo k prakticky úplné laté- na žárovém pohřebišti kobylské skupiny z LT D1 nizaci tvarů a výzdoby keramiky. Toho si povšimla v Jestřebí (Streit 1936) byly všechny nádoby zhoto- N. Venclová (1973) a vyčlenila adekvátní „kobyl- veny na kruhu v laténském stylu a pouze kovové skou fázi“ na pohřebištích podmokelské skupiny. předměty vykazovaly středoněmecké analogie. 2. „Keramika nalezená na sídlišti v Neštěmicích Půlměsícovité plastické výčnělky (a výčnělky) je v podstatě totožná s keramikou ostatních sídlišť tvoří nejmarkantnější znak podmokelské fune- v severozápadních Čechách.“ rální keramiky. Paradoxně jsou z Čech doloženy To není korektní závěr. Například početné nikoli ze sídlišť na teritoriu podmokelské skupi- druhy dekoru laténské keramiky SZ Čech nemají ny, nýbrž z (Kelty) osídleného území na jih odtud jedinou analogii v labské průrvě, např. hřebeno- (např. Lovosice – Salač 1990, obr. 9: 20; Strado- vaná vlnice se svislým rýhováním, neuspořádaná nice u Loun – Waldhauser 1975, 25–26, obr. 6: 3), vhlazovaná výzdoba, metopy, především ty ze dokonce několikrát z prostoru šesti hrnčířských „středního“ Podkrušnohoří, např. z Pohlod (Vlč- vertikálních pecí ze Lhotky nad Labem u Lovosic ková 1991). (nepublikováno). 3. „Především polohou (sídliště Neštěmice) Archeologické rozpoznání sídelních kompo- v bezprostřední blízkosti Labe na písečném pod- nent připsatelných populaci podmokelské sku- loží, což mohlo bránit v budování zahloubených piny podle specifických znaků keramiky známé objektů, např. polozemnic.“ z pohřebišť zůstalo dodnes neuskutečnitelné. Z labské průrvy, také z bezprostřední blízkosti Naopak keramika z laténských sídel labské průrvy Labe, jsou doloženy polozemnice (např. Prackovi- je nerozpoznatelná od keramické náplně jiných ce, Libochovany – Waldhauser – Weber 1971; z Žele- sídel v sousedství na jih a západ odtud, např. nic jsou z břehu řeky Bíliny doloženy v štěrku zahlou- z Lovosic (shodně Salač 1990, 625–628). bené polozemnice i s překrytým povodňovým bahnem – Waldhauser 1977, 3). Budování zahlou- bených objektů sotva mohl druh podloží nějak 8. Dílčí problém: Laténské nebo omezovat. Konečně průměrná hloubka 16 objektů podmokelské sídliště u Neštěmic v Neštěmicích činila 69,9 cm, zatímco 15 objektů včetně polozemnic, např. na typickém „keltském“ K nově nastolenému problému, zda laténské síd- sídlišti v Břešťanech (Salač 1984) pouhých 39,5 cm. liště u Neštěmic obývali titíž lidé, kteří pohřbívali V Neštěmicích se nejednalo o čistě písčité, nýbrž na maximálně 104 metrů vzdáleném (soudobém) štěrkopískové podloží. V literatuře jsou sice doslo- pohřebišti (obr. 9) podmokelské skupiny (Wald- va zmíněny „holocenní písčité náplavy“ (Waldhau- hauser 1976, 31, obr. 1), se na základě keramiky ser 1976, 31), nicméně z pořízené fotografie vystu- negativně vyjádřil V. Salač (1990, 626–628), ovšem puje spíše štěrkopískové podloží archeologických problému se okrajově dotknula také N. Venclová objektů (Waldhauser 2001, 357). (1987). Zdůraznění zaslouží již konstatovaná typologic- V případě klíčové lokality Neštěmice však mů­ ká odlišnost neštěmických objektů lužické kultu- žeme postupovat jiným způsobem. Z důvodů bez- ry z konce doby bronzové od soudobých objektů prostřední topografické souvislosti a zároveň před- knovízské kultury v Podkrušnohoří (Cvrková – pokládané současnosti během LT C2 bylo sídliště Waldhauser 1975), což opět evokuje již dřívější (18 objektů) Neštěmice připsáno podmokelské „předpodmokelskou“ diverzitu labské průrvy skupině (Waldhauser 1976). Tento závěr několikrát v protikladu s rovinami Podkrušnohoří. zpochybnil V. Salač (naposledy 2008a, 130), aniž 4. „Některé odchylky ve výskytu sídlištních by formuloval odlišný závěr, která jiná populace objektů (v Neštěmicích) lze vysvětlit úrovní ama- nežli podmokelská na této nekropoli pohřbívala. térského výzkumu.“ Jmenovaný autor uvedl 4 argumenty, které zaslou- Protože V. Salač nejmenuje, jaké, sotva tento ží doslovně citovat a podrobně diskutovat. argument tedy lze považovat za korektní. Výzkum 1. Sídliště Neštěmice „se nacházelo nedaleko v Neštěmicích de facto vedl tehdejší zkušený neštěmického pohřebiště, avšak zdejší keramika archeolog Expozitury Archeologického ústavu neodpovídá keramické náplni podmokelské sku- v Mostě Norbert Mašek. V podstatě to byl on, kdo piny, především její nelaténské složce“. zadával práci, kontroloval dokumentaci dvěma Salačův závěr není korektní, protože „nelatén- stálým zaměstnancům ústeckého muzea. Jelikož ská složka“ funerální keramiky podmokelské sku- byly na stejném nalezišti vykopány desítky měl- piny je z české části labské průrvy doložena pouze kých lužických objektů obvyklých tvarů (Cvrková

316 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

1975), sotva může jít o zkreslení. Nakonec sám 1. Během LT B v multikulturních komunitách V. Salač želel, že se metody zkoumání laténských podmokelské skupiny byla praktikována praxe objektů od doby R. Weinzierla dodnes prakticky společného ukládání laténské a nelaténské kera- nezměnily (Salač – Neruda – Kubálek 2006). miky do hrobů. Jak sumarizovat výsledky diskuse? Sotva lze 2. Nejpozději v LT C2 v týchž komunitách na přijímat Salačovy (nepřímé) argumenty, spočíva- pohřebištích dospěly rituální praktiky k úmyslné- jící v kvalitě výzkumu nebo druhu podloží, opa- mu výběru výhradně laténské keramiky. „Nelatén- kuje-li se toto bez důsledků na výskytu polozem- ská“ se do nich prostě přestala ukládat, nestávala nic i na jiných lokalitách. Evidentně nekorektní se součástí hrobového inventáře. zůstal závěr o praktické totožnosti keramiky 3. Během LT D1 vyústila v původně multikul- z Neštěmic a celých SZ Čech. Jinak by totiž sám turní populaci podmokelské skupiny „laténizace“ V. Salač nemohl vytvořit tři keramické okruhy k ústupu pohřbívání na žárových nekropolích v SZ Čechách (Rulf – Salač 1995), které se právě a byla nahrazena stejnými pohřebními praktikami liší odlišnou keramickou produkcí. jako v celých ostatních (keltských) Čechách, tedy Jak však vysvětlit absenci původem výhrad- takovými, které nejsou archeologicky identifikova- ně středo- až severoněmeckých druhů a výzdoby telné. Nová monokulturní společnost labské prů- keramiky podmokelské skupiny, byť by pocháze- rvy očividně (po transformaci) nahradila původní ly jen z LT B? Prvně nutno konstatovat, že jejich multikulturní komunity8. identifikace je nanejvýš komplikovaná. Proč? Jednak jsou zhotovovány bez hrnčířského kruhu (a na pohřebištích podmokelské skupiny je tak- 9. Osídlení labské průrvy v LT D1 to zhotovována řádově třetina laténské/keltské (koncem 2. a v 1. století) po vyznění keramiky). Mezi hrubou keramikou v sídlištním pohřbívání na žárových pohřebištích materiálu lze málokdy rozpoznat celý keramický v LT C2 tvar. Mísy např. prakticky vůbec a to tvoří nece- lou třetinu veškeré funerální keramiky. Další dru- Položené badatelské otázky zní, zda bylo sku- hy keramiky, např. zásobnice, se na pohřebištích tečně prokázáno osídlení labské průrvy v LT D1 nevyskytují vůbec. Další diagnostické znaky – a pokud ano, zda souvisí s předcházejícím obdo- především výčnělky a ucha – tvoří nepatrný podíl bí užívání podmokelských pohřebišť nebo jde (a to vzbuzuje pochyby, zda nejde o intruzi nebo o („nový, kolonizační“) zábor území toku Labe naopak jde o výjimečný produkt laténské keramic- severně od Lovosic imigranty. Publikovány byly ké produkce, jako např. ucha z baterie hrnčířských tři diametrálně odlišné názory o datování nej- pecí ve Lhotce nad Labem). Paradoxně výčnělek mladší souborů z některých lokalit labské průrvy: (Tab. IV: 18) mezi keramikou z LT D1 ze Střeko- va (Cvrková – Salač 2002, obr. 5: 21) nebyl spojen LT C2 – současný závěr sídliště a žárového pohře- s podmokelskou keramikou, ač má v ní naprosto biště Neštěmice (Waldhauser 1976), identické analogie (Mähling 1944, Taf. 15: 2, 20: 3, LT D1 (C2–D1) – časové zařazení keramiky ze 22: 11). Suma sumárum, Salačovy argumenty sot- Střekova – hradu (Cvrková – Salač 2002), va možno považovat za validní. Ve stejném smyslu LT D1 – absence osídlení v mikroregionu Pod- lze pokračovat i dále. Podobnost železného nože mokly/Křešice (Salač 2008, 643). z objektu 33 v Neštěmicích (Waldhauser 1976, obr. 13: 2), snad typu Küchenmesser, který s výsky- Pokud by byly tyto dílčí závěry akceptovány, tem v Poodří, méně v Sasku, kladl R. Hachmann bylo by možno přijímat hypotézu o pokračování (1957, Taf. 9; 11: 34–35) spadá mezi vůdčí typy osídlení (části!) labské průrvy v LT D1 po skonče- východogermánské hmotné kultury doby laténské. ní pohřbívání na žárových podmokelských nekro- Připouštím však, že některé objekty z Neště- polích. Konsekventně by z toho zjištění vyplývalo, mic (51, 58, 60, 63, 65, 69 a 70) mohou být zařa- že v oppidálním laténu (LT D1) by: ditelné až do LT D1, ostatní do LT C(2). Tudíž z důvodů (částečné) nesoučasnosti by mohly být funkční v době, kdy se na neštěmické nekropoli 8 Paradoxně přinesl detektorářský boom relativně značné již nepohřbívalo. To by totiž býval mohl být Sala- množství laténských kovových předmětů z průsmyku Kruš- nohořím (Chlumecká cesta) z Nakléřova a Krásného Lesa čův klíčový argument (ale nebyl). Ovšem jak se (Čižmář 2008), další z okolí Dubí na Teplicku (Waldhauser vyrovnat (tedy již s proponovaným) faktem, že se et al. 2014) a především v Českém Středohoří (Waldhauser na nekropoli Neštěmice v LT D1 již nepohřbívalo? 2012), tedy z průchodového transektu mimo (!) labskou průrvu s předpokládanou „kontrolou a podporou trans- (Krkolomné?) vysvětlení by se dalo formulovat portu po Labi, které zřejmě kryly nemalou část potřeby jednoduše: zdejšího osídlení“ (Salač 2009, 656).

317 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Pohřební ritus (způsob ukládání lidských Co se tehdy, v poslední čtvrtině 1. století před pozůstatků bez archeologických stop) byl v lab- Kristem, stalo s populacemi obývající labskou ské průrvě totožný jako v „keltských“ Čechách. průrvu, není známo. Události spojené s jejich exis- Absence žárových hrobů v labské průrvě v LT tencí mohly být shodné jako v případě tehdejšího D1 signalizuje odklon bývalých „podmokelských“ keltských populací české kotliny. Výčet motivací komunit od předchozí kulturní inklinace ke stře- zániku podmokelské skupiny se archeologicky doněmecké civilizaci LT B–C. (Často prokázaná značně zkomplikoval. Odchod neznámo kam na kontinuita pohřebišť na Labi severozápadně od jih, popřípadě emigrace na Plzeňsko (Mähling Krušných hor celou dobu halštatu, laténu a doby 1944, Waldhauser 1976) zůstávají neprokaza(tel) římské v labské průrvě nepokračovala). nými fabulacemi. Spíše šlo o totožnou neúspěš- Výše uvedené úvahy se musí jevit příliš sofisti- nou sociokulturní a ekonomickou transformaci kované. Nevylučují však, že nejpozději v LT D1 stejného druhu, jaká postihla populace sousedí- v během laténu kontinuálně osídlené labské průr- cích „keltských“ Čech. vě došlo k zásadní změně kulturní orientace, a to na „keltské“ oppidální Čechy. 11. Sídla společenské elity v labské průrvě během doby laténské 10. Problematika zániku podmokelské skupiny Vyhledávání archeologických indikátorů pří- tomnosti špiček společnosti během laténského Dosud formulované názory se sice nelišily osídlení sice patří k obvyklým postupům v této v dataci konce žárových pohřebišť podmokelské specializaci archeologie, nicméně adekvátní meto- skupiny v LT C2, nicméně již dříve někteří auto- dika se zdaleka neustálila. Nejčastěji místa fyzic- ři datovali některá sídliště v labské průrvě až do ké přítomnosti „živých“ i pohřbených společenské LT D1 nebo adekvátně do 1. století (Waldhauser – elity mají doprovázet prestižní, resp. luxusní před- Weber 1971, Cvrková – Salač 2002). Tito badate- měty, dále specifické (i opevněné) stavby a fune- lé tedy ex silentio předpokládali osídlení labské rální struktury. průrvy rovněž po ukončení pohřbívání na žáro- Jediný mimořádný žárový hrob se zbraněmi vých pohřebištích. Vzniklá disproporce by byla počátků doby laténské, zjištěný na nekropoli z úhlu kontinuity sídel v labské průrvě – hlavně v Neštěmicích (Mähling 1944a, Taf. 12), by mohl Neštěmic – dešifrovatelná jednoduše. Zánik spe- signalizovat (ozbrojenou) elitu na přináležejícím, cifického způsobu pohřbívání znamenal jenom avšak jenom zčásti prozkoumaném sídle (Wald- konec jednoho druhu pohřební praktiky. Osíd- hauser 1976), kde ale synchronní osídlení (zatím) lení labské průrvy trvalo bezmála další století schází. Bohaté hroby s prestižními celokovový- až do momentu, kdy se ve zbytku Čech rozšířila mi opasky z Podmokel (Mähling 1944, Taf. 13: civilizace polabských Germánů tzv. plaňanských 2–4) naznačují přítomnost výše postavených žen pohárů9. v tamějších komunitách. Malovaná oppidální keramika ze Střekova – pokud nejde o náhodnou archeologizaci – konve- 9 Informace, že osídlení doby římské není z teritoria podmo- kelské skupiny labské průrvy doloženo (Salač 2009), není nuje jednak s potencionálním sídlem elity, jednak korektní, protože například ze Střekova (stavba Nedvěd, s předpokládaným dopravně geografickým uzlem 1. 10. 1934, beim Kanalbau im seinen Garten) pochází počet- v bezprostředním prostoru soutoku řek Bíliny ný, jednoznačně identifikovatelný, keramický soubor starší doby římské (Městské muzeum Ústí nad Labem, sbírka a Labe, snad právě na laténském sídlišti Střekov – Tschakert-Just, č. 146, neevidováno), nádoba doby římské Kozinova. Relativně vysoký počet (ovšem jenom (Cvrková 1984, 38, neověřeno), další sice někdy málo průkaz- předpokládaných) keramických importů z několi- né například z Podmokel (Michel 1930, 27–28), také z Libo- chovan (Budinský 1985), hlavně však z břehu Labe v těsné ka regionů Čech (Cvrková – Salač 2002) na výšinné blízkosti českosaské hranice (Jiřík – Peša – Jenč 2008). Pře- lokalitě v areálu hradu Střekova nevylučuje (ať již voz konzervované hlavy poraženého římského vojevůdce stálou nebo dočasnou) přítomnost sociální elity Publia Qinctilia Vara, dopravované z bojiště v Teutobur- ském lese roku 9 našeho letopočtu do Říma, mohl být podle na této lokalitě. Tím se přesouvá pozornost na mínění dvojice badatelů (Salač – Carnap-Bornheim 2009, (v pravěku opevněná) výšinná sídla, z nichž (na 127, 132, pozn. 32) uskutečněn přes pozemní nebo vodní začátku) labské průrvy zaslouží zmínky známý spojení mezi Saskem a Čechami, možná právě labskou prů- rvou okolo střekovského sídla. Sotva však bylo prokázáno, Tříkřížový vrch v katastru Libochovan. Jeho archeo- že „v době římské, kdy se Sasko vylidnilo a transport (po logické poznání v době laténské znemožňuje ne- Labi přes labskou průrvu) přestal fungovat. Tím ztrati- uskutečněný terénní výzkum a žel jenom ojedinělé la smysl i sídliště v labské průrvě, která jej po mnoho set let pomáhala uskutečňovat“ (Salač 2009, 662). Není to ře­ nálezy keramiky a fragmentu skleněného náramku tězovité vršení jedné (neprokázané) hypotézy na druhou? (Zápotocký 1973; Waldhauser 2001, 304–305 s lit.).

318 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

Shrnout lze, že ze dvou lokalit ve Střekově, dále na rozdíl o dřívějších skutečně překonaných z Neštěmic, Podmokel a snad také z Tříkřížového a anti­kvovaných cítolibských, hořejanských nebo vrchu u Libochovan disponujeme vágními indici- i turnovských typů – neztratila nic na své aktuál- emi o možné fyzické přítomnosti společenské elity nosti, a tudíž platnosti. labské průrvy v průběhu doby laténské. Snaha V. Salače (2009, 661–662) o popření řady výsledků bádání o podmokelské skupině vůbec pochopitelně konvenuje s tvorbou jeho 12. Podmokelská skupina četných nových závěrů nebo hypotéz, mnohdy jako Salačův (2009) „překonaný však v rovině informované esejistiky. Několik koncept archeologie 20. století“? příkladů z recenzovaného kompaktu prestižního časopisu lze demonstrovat (a v závorce stručně V nadpise citovaný autor, který se několik dese- komentovat): tiletí intenzivně (publikačně) zabýval labskou – „Je pochopitelné, že sídlit na významné labské průrvou v kontextu obou sousedních regionů komunikaci mezi Čechami a Saskem mohla v Čechách a Sasku (např. Salač 1997 aj.), retro- (podmokelská skupina) pouze s benevolencí spektivně vyjmenoval znaky dosavadních definic laténského obyvatelstva Čech.“ (Suchozemská podmokelské skupiny jiných badatelů (Salač 2009, archeologicky prokázaná /Čižmář 2008/ komu- 659–661) takto: nikace mezi Čechami a Saskem přes Krušné hory, třeba frekventovaná více než vodní, se – žárový ritus na pohřebištích, zřejmě musela obejít vůbec bez populace pod- – datování do stupňů LT A2–C/D,10 mokelské skupiny!) – prolínání kultur – laténské, billendorfské – „Obsadit a zničit malá izolovaná sídliště v lab- a jastorfské, ské průrvě by pro většinovou populaci nebyl – rozšíření podmokelské skupiny: podél Labe od problém.“ (Četná laténská/keltská sídliště Ústecké po Drážďanskou kotlinu. v Podkrušnohoří musela být v laténu stejně – podmokelské jehlice. malá a izolovaná jako v labské průrvě.) – Role zdejšího původního obyvatelstva byla nej- Došel k názoru: „Jisté je, že dosud užívané spíše při zajišťování obchodu a transportu po vy­mezení (podmokelské) skupiny neodpovídá Labi nezastupitelná, a proto byla jeho existence dnešnímu stavu poznání.“ Přitom konstatoval, v labské průrvě tolerována, či dokonce vítána.“ že „podrobné analýzy v tomto směru provedeny (Proč nebyly determinovány žádné archeologic- nebyly, přitom jedině ony mohou vést ke zpřes- ké indicie, natož doklady obchodu a transportu nění definice podmokelské skupiny, či naopak po Labi např. na rozsáhlém sídlišti v Neštěmi- k definitivnímu popření“ (Salač 2009, 661). Podle cích? Proč labská průrva nezaznamenala detek- mého názoru vede autorova cesta vytyčené bada- torářský boom v nálezech keltských mincí jako telské strategie a taktiky poněkud svérázným smě- jediného průkaznějšího dokladu obchodu?) rem. Ony podrobné analýzy měl provést v rámci – „Labská cesta hrála významnou roli v kontak- početných dobře dotovaných grantů s jediným tech mezi Čechami a Saskem po vyznění pod- jasným cílem současné vědy vůbec, totiž optima- mokelské skupiny.“ (Kdo ji tedy zajišťoval, když lizaci a valorizaci poznatků a podmokelské sku- nikoli původní „podmokelské“ obyvatelstvo?) pině vůbec. Mimo to, volá snad nějaký badatel – Počet příslušníků podmokelské skupiny na čes- dnes po „zpřesnění či naopak popření“ dosavadní ké straně labské průrvy se pohyboval nanejvýš definice laténské kultury české kotliny? Mám za v řádu několika málo stovek.“ (Tedy byl lidna- to, že dosavadní definice podmokelské skupiny – tější než odhad pro plošně srovnatelnou část „keltského“ regionu střední Bíliny v Podkruš- 10 Datování počátku podmokelské skupiny do mladší fáze nohoří též v LT B?; cf. Waldhauser 1986) stupně LT A (LT A2?); (Spehr 1999, 102–103, dříve však již I četné další Salačovy argumenty, např. limi- Waldhauser 1990, 91, Abb. 2; opakovaně Salač 2009 již jen tované zemědělské zázemí v labské průrvě, kde LT A) podle jediné časně laténské spony z podmokelského pohřebiště v Copitz nelze přijímat bez podstatných výhrad. i v úzkém údolí obvykle předpokládaná nutná Jednak v hrobových celcích přežívají ojedinělé spony LT A plocha zemědělské půdy, pastvin apod. zůstává do LT B1 (např. Hostomice v Podkrušnohoří, spona s ptačí dostatečná při srovnání s většinou běžných latén- patkou spolu s duchcovskou sponou; Budinský 1974), jed- nak na české straně labské průrvy žádná LT A spona v něko- ských sídlišť české kotliny. Také skladba domácích lika stovkách hrobů podmokelské skupiny nalezena nebyla. zvířat v Neštěmicích je prakticky totožná s pomě- Nicméně chronologický počátek podmokelské skupiny na ry české kotliny. saské a zároveň české straně labské průrvy signalizuje spíše společný výskyt kolkované keramiky (Spehr 1999, 142 s obr.; Sotva lze predestinovat absenci využívání suro- Michel 1930, Taf. IV: 22–24). vinových zdrojů v labské průrvě a jejím neosídle-

319 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 ném zázemí (kde právě v mikroregionu Střekov je kolonisté, hlavně v obou městech: Ústí nad Labem spolehlivě doloženo získávání znělce typu Mari- a Děčíně. Od 17. století dochází ke „germanizaci“ ánská skála, dále u M. Žernosek lze předpokládat celého území labské průrvy, po roce 1918 k příli- těžbu křemenného porfyru pro rotační žernovy; vu obyvatelstva české národnosti (a jeho úbytku nechybí předpoklad o získávání mědí v blízkosti po r. 1938), vrcholící těsně před rokem 1945 téměř saské labské průrvy (Wesseritztal, Scharfeberg), absolutní převahou Němců. Během následujících popřípadě téže cínu („Österzgebirge“); (Spehr dvou roků naopak vystřídali téměř všechny Něm- 1999, 109). Konečně těžba (speciální) dřevní ce Češi, aby je v období totality doplnila (početně hmoty na svazích labské průrvy a přilehlém úze- dnes nikoli malá) romská minorita. Rezultát této mí (třeba pro výrobu plavidel, monoxylů?) musí situace může být jenom jediný: etnické poměry se být také sledována z hlediska exploatace surovi- v labské průrvě během téměř jednoho a půl tisí- nových zdrojů. ciletí nejméně třikrát úplně změnily, několikrát Salačův předpoklad o „početných“ keramických podstatně kolísal poměr dvou etnických kompo- importech z Podunají, jižních a středních Čech nent české a německé; dnes žije v průrvě migra- nebo Saska zůstává – až na malovanou oppidál- cí po roce 1945 příchozí třetí minoritní etnicita ní keramiku ze Střekova – bohužel nepotvrzen. (Romové). Co je však zajímavé, patrně v průběhu Jejich nesporná tvarová podobnost ovšem nevy- psaných dějin téměř nevznikaly komunity smíšené lučuje jejich produkci imigrujícími cizími hrnčíři etnicity, kumulace sídel jednotlivých národností nebo napodobujícími domácí řemeslníky v mini- byly prakticky prostorově odděleny. málně šesti hrnčířských pecí na ideálním začátku Všechny dosud konkrétněji formulované závě- labské průrvy ve Lhotce n/L (a s dalšími dvěma ry o etnické příslušnosti podmokelské skupiny v Lovosicích). jsou překonaným paradigmatem, se kterým se Až v laténu zřejmě přešla hrnčířská výroba do (zatím) musíme rozloučit. Ovšem sotva můžeme rukou mužů, jistě s řadou produkčních inovací bez výhrad přijmout nové (Salačovo) paradigma, (každý keramický import je dnes nutno proka- že co do etnicity se „obyvatelstvo“ labské průrvy zovat přírodovědnými analýzami, srv. Hanykýř – kontinuálně od doby bronzové do konce laténu Tícová – Salač 1998). Nebyla principálně přece- neměnilo. Oživovat netřeba ani ztotožnění pod- něna důležitost labské cesty na jedné a podceně- mokelské skupiny se kmenem Marsignů (Mähling na suchozemská stezka mezi Čechami a Saskem 1944, 225). v době laténské?

14. Závěry 13. Etnické kontinuum v labské průrvě od mladší doby bronzové 1. Lokalita Ústí nad Labem, Čajkovského ulice do konce doby laténské? s limitovanými nálezovými okolnostmi, jevící se jako běžné sídlo sklonku doby laténské (nejprav- V nadpise obsažený závažný závěr aktuální stu- děpodobněji z LT C2–D1), reprezentuje dosud die V. Salače (2009) přesouvá dosavadní bádání neznámou lokaci v „úzkém a těsném“ labském s důrazem na zjišťování etnicity populace podmo- údolí. Pravděpodobná může být funkční souvis- kelské skupiny (např. Mähling 1944, Venclová 1973) lost s rámcově současnými na druhém břehu Labe do kvalitativně jiného pohledu. Tou je V. Salačem protilehlými sídly a antropogenními aktivitami (2009, 661) předpokládaná kontinuita stejné etni- na dominantní skále (pozdějšího střekovského city po dobu během téměř jednoho a půl tisíciletí hradu). před změnou letopočtů (tento závěr žádá doslov- 2. Mikroregion „Střekov“ o rozloze asi 3,5 × 1 km né reprodukce: „Labská průrva však byla osídlena lze vnímat jako přirozený mikroregion, defino- od doby bronzové /do konce laténu pozn. autora/ vaný neosídleným (ale osídlitelným) odděleným kontinuálně a nejspíše se měnila pouze materiální územím od ostatních. Analogické sídelní mecha- kultura, nikoli obyvatelstvo … jehož etnicitu … nismy bývají jako „obvyklé“ (laténské) areály zná- nelze … stanovit.“) my z některých (labské průrvě geomorfologicky Ovšem (pouze) pro ilustraci problematiky podobných) alpských údolí (Pauli 1980a), pro něž zaslouží retrospektivně sledovat přibližně stejně je specifické úzké oboubřežní osídlení (sídla, nek- dlouhý časový úsek v labské průrvě, ale od středo- ropole, opevnění/výšinné aktivity, sakrální areá- věku až do novověku, dodnes. Po kolonizaci neo- ly), s širokými pásy prakticky neosídlené (horské) sídleného území v 7.–8. století v ní lze fakticky krajiny podél. až do 12. století předpokládat slovanské etnikum, Sídelně geograficky je tento mikroregion Stře- Čechy. Ve 13. století k nim přistupují němečtí kov srovnatelný se sousedním, např. v oboubřež-

320 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny ním útvaru Libochovany/Prackovice. Spolu kremačního pohřbívání od lužické kultury přes s dalšími oboubřežními mikroregiony (např. Neš- HC/D–LT B/C s výjimečnými plochými kostrový- těmice/Svádov a Podmokly/Křešice) se shlukují mi hroby s unifikovanými pohřebními výbavami do regionu labské průrvy s řadou specifických (např. hroby 78–79). znaků hmotné kultury, sídlení i pohřbívání11. 4. Laténské osídlení labské průrvy mezi Libo- 3. Funkci mikroregionu „Střekov“ lze modelo- chovany až Podmokly jako specifické osídlení vat jako ekonomický prostor s možným zvláštním regionu na jedné straně a aktuálně především specifikem (partiálního?) omezení rostlinné výro- mikroregionu Střekov na straně druhé, může být by, profitující pravděpodobně z využívání Labe, chápáno a demonstrováno (prostřednictvím dneš- asi jak z jeho přírodních živočišných zdrojů, tak ního slovního výraziva) jako multikulturní entita. z aktivit při transportu po něm či přechodu přes Do jaké míry v ní hrály roli dvě až tři různé etnici- tento říční tok. Na tomto území je doloženo lokál- ty, nemohou archeologické prameny postihnout. ní získávání suroviny (znělce) pro rotační žerno- K diskusi lze předložit následující model: vy (Ústí n. Labem – Mariánská skála). Zaujmutí nanejvýš strategicky exponovaného prostoru mís- Tab. 3 Monokulturní a multikulturní entity v labské průrvě ta pozdějšího střekovského hradu mohlo mít jak během doby laténské. – Tab. 3 Monocultural and multicul- tural entity in the Elbe gorge during Latène period. defenzivní tak ofenzivní, ne-li (zároveň?) i kul- tovní záměr. Několik desítek až stovek obyvatel, Ha D–LTA labská průrva je v rámci Čech sídlících v prostoru mikroregionu Střekov, pravdě- monokulturní enklávou podobně tvořili příslušníci tří entit (archeologicky LT B transformace do nové laténské postlužická, laténská, středoněmecká populace), multikulturní entity s novými severními z nichž koncem doby laténské mohl vzniknout komponentami relativně homogenní svazek (s preferencí nebo LT C kulminace a zároveň vyznění dokonce majoritou Keltů).12 multikulturní společnosti Podobnou, nikoli totožnou, situaci jako stře- LT (C2–)D1 vytvoření nové monokulturní společnosti kovském regionu možno předpokládat v Libo- LT D1/2 zánik monokulturní společnost chovanech s analogickým funerálním místem Nevznikaly v oppidálním laténu na české i saské straně labské průrvy jakési socioekonomické (kelt- 11 Všechna dosavadní kartografická zpracování laténského osídlení celé labské průrvy vykazují podstatné nedostatky, ské poměry v Boiohaemu) imitující situace, které až se stávají nevěrohodnými (např. Salač 1997, 480, obr. 6: specifikovalR. Spehr (1999, 109) formulkou „para- chybí Ústí nad Labem – Čajkovského, kostrové hroby keltischer Wirtschaftsraum“ (parakeltský hospodářský a žárový hrob ze Střekova jsou severně od hradu, ačkoli se bezpečně nalézají ca přes 2 km jižně; Salač 2009, 653, obr. 15: prostor)? Naznačovala by to pravděpodobná pří- opět chybí Čajkovského ulice /ale uvedena: Cvrková – tomnost společenské elity na několika lokalitách Salač 2001, obr. 91, Abb. 13, zde chybně Střekov, bod 4 labské průrvy? na místě Novosedlic/, neodpovídají značky laténským kos- trovým, žárovým hrobům a opominut a nepopsán byl dal- Takzvané podmokelské jehlice, jediný artefakt ší druh značky, z čehož plynou mylné počty lokalit např. typický jenom pro podmokelskou skupinu, mohl z žárových pohřebišť z Libochovan aj.), popřípadě jsou být symbolickým, do hrobů ukládaným předmě- na nich chybějící, dále kriticky zhodnocená a někdy i myl- ně lokalizovaná laténská naleziště (Waldhauser 1990, 90, tem, symbolizujícím pletení sítí, ergo (výrazně Abb. 1: chybí sídliště Svádov, viz pozn. 3, nelokalizován je profitující) rybolov (lososů?), možná jako jednu žárový hrob z Böhmovy pískovny u Neštěmic; problematic- z významných aktivit obyvatelstva labské průrvy ké lokality Děčín – Mariánská Louka a Loubí, Dobkovice, 13 Jílové, Žandov atd.), popřípadě jsou v dalších pracích včet- v době laténské. ně poslední syntézy české archeologie pro velké měřítko nepoužitelná (Cvrková 1984; Venclová 2008 ed., 11, obr. 1, pochopitelně též Waldhauser 1990, Abb. 1). Lokalizace 13 Jediným specifickým, jinde nerozšířeným, předmětem typic- laténských entit labské průrvy zůstává spěšným deziderá- kým výhradně pro podmokelskou skupinu, mají být podle tem dalšího bádání. W. Mählinga (1944, 203–206) i V. Salače (2009, 659) takzva- 12 Řešení problému absence sídel kobylské (ale i podmokel- né bronzové jehlice, které však s tímto funkčním názvem ské skupiny), které dosud nešlo jednoznačně archeologicky nemají nic společného. Definice jehlice jako spínacího před- identifikovat, nabídlV. Salač (2008, 138): „Jejich vlastní síd- mětu pro oděv nebo také účes nevyhovují pro použití jako liště nenacházíme, protože nemusela existovat.“ Roku 2011 spínadla čehokoli, a to nejenom pro tupé „nefunkční“ ostří uskutečněný terénní výzkum D. Dreslerové a J. Waldhau- a relativně značnou délku, ale i celkovou hmotnost. Dale- sera na sídelní komponentě v Oknech u Doks (okres Česká ko více by šly tzv. podmokelské jehlice ztotožnit s (obec- Lípa), geograficky situované mezi nekropolemi kobylské ně) pletacími kostěnými předměty pro univerzální splétání skupiny z LT D1 v Jestřebí a Kobylech, ukázal nejspíše cílových výrobků z několika separátních pramenů, ať již do LT D1 datovatelnou hmotnou kulturu s několika málo proutí nebo organických přízí (nití, provázků, řemínků). keramickými anomáliemi. Toto potencionální sídlo kobyl- Obecně se tyto předměty nazývají roubíky a byly ztotožně- ské skupiny se totiž nemuselo lišit od těch, která jsou podle ny s některými artefakty známými z doby laténské (např. keramiky považovaná za laténská a tradičně označovaná Fröhlich 2001). Nebyly tzv. podmokelské jehlice (symbolic- jako keltská (Dreslerová et al. 2013). kými!) pletacími artefakty, a proto byly ukládány do hrobů?

321 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

stranách je několik málo kovových předmětů a zlomků keramiky. Výjimku tvoří „průnik (kul- turních) množin“ původem ze severu a zároveň od jihu od Krušných hor, které se „dramaticky“ kon- centrují právě v areálu labské průrvy,14 a to pouze v době transformace v LT B až počátkem LT C1.15

Appendix

Laténské sídliště ze Svádova (okr. Ústí nad Labem)

Z autorem dne 30. 3. 1972 uskutečněného povr- chového sběru na tehdy zoraném poli v katastrál- ním území Svádova na okrese Ústí nad Labem

lezů rybích kostí. Pro dobu keltské civilizace až v posled- ní době došlo k sumarizaci druhů ryb (Waldhauser 2001, 72–73), vypracováno bylo také hodnocení závaží z Lovo- sic s předpokladem kolektivního rybolovu (Kotyza – Salač 1988). Mimochodem, pro výjimečně zcela mimo osídlení situovanou laténskou lokalitu z LT C2 u šumavských Prášil byla zvažována možnost lovu, především však lososů „na podzimním tahu na trdliště táhnoucích proti proudu Otavy a Křemelné“ (Čuláková et 20l2, 105). Rybolov v Labi, nejenom v době laténské, indikují nálezy závaží k sítím (Kotyza – Salač 1988). V labské průrvě, hlav- ně v jejich nálevkovitých zúženích jako např. mezi hradní skálou Střekové a místem Čajkovského ulice na druhém břehu, mohl být silně profitní lov táhnoucích lososů v tahu, lokálně oslabovaných silnějším vodním proudem. K těm- to místům se mohli scházet na lososy specializovaní rybáři z „keltských“ Čech i „germánského“ Saska (a proto arche- ologickou reflexí na podmokelských nekropolích mohou být výbavy s podílem laténské a středoněmecké, event. také jastorfské kultury). 14 Jako překonaný koncept archeologie přelomu 20. a 21. sto- letí o podmokelské skupině a aktivitách doby laténské v lab- ské průrvě nutno přijímat badatelský trend, při kterém vznikají četné historické, archeologické, etnologické, demo- grafické, dopravně geografické a jiné závěry, aniž by byly badatelsky poctivě fundamentálně dokumentovány (a publikovány) četné archeologické prameny sídel a nově vyhodnoceny všechny funerální nálezy včetně klasických podmokelských pohřebišť. Ad fontes! Dále, jeví se jako sotva myslitelné, aby jakékoli (grantové především) pro- jekty probíhaly bez aplikace moderních přírodovědných Obr. 10 Podmokelská jehlice, celý exemplář a detail hlavice metod a hodnocení. Za inflaci výzkumných finančních pro- (podle Mählinga 1944). – Fig. 10 Podmokly pin, whole pie- středků lze považovat tvorbu exploze esejistických studií, ce and deatil of the head (after Mählinga 1944). které nevycházejí z kompletně dokumentované pramenné základny (což platí i pro lokalitu Lovosice). Salačovo (2009, 660–661) konstatování, „že podrobné analýzy podmokel- K intenzivnímu oboustrannému komoditnímu ské skupiny nebyly provedeny … a tudíž nelze definitivně potvrdit nebo popřít existenci podmokelské skupiny“ evo- obchodu mezi laténskými regiony v Čechách na kují otázku, jak vlastně a přes co měl vést Salačův grant GA jedné straně a Saskem na druhé, chybí empirické ČR 404/07/1632 (srv. metodicky podobné analýzy, Hlava doklady. Obě zmíněné oblasti vykazují minimál- 2012, zvl. 482). Časté zdůrazňování obchodu a související plavby po Labi nevedlo k relativně objektivnímu posuzo- ní archeologicky čitelné doklady, známo na obou vání archeologického materiálu a jevů. 15 Poděkování za pomoc všeho druhu a konzultace náleží kro- mě (především) Vladimíru Salačovi (Praha), pracovníkům Například pro pletení rybářských sítí, což signalizuje právě archivu Magistrátu Ústí nad Labem, Vladimiru Kaiserovi, umístění sídel i pohřebišť podmokelské skupiny podél řeky Věře Hladíkové a Stanislavě Lešnerové za náročné, časově v labské průrvě? Nebyl rybolov specifickou (významnou) vyčerpávající archivní rešerše, dále v neposlední řadě také součástí ekonomiky sídel právě podmokelské skupiny? Janu Blažkovi (Most), Petrovi Budinskému (Praha), Eduar- V české archeologické literární produkci chybí komplexní du Droberjarovi (Lysá n. Labem), Jiřímu Marešovi (Praha) hodnocení rybářství, opomíjené hlavně pro výjimečnost ná- a Jindřichu Štefflovi (Teplice).

322 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

Obr. 11 Mikroregiony Labské průrvy (podklad databáze archivu ArÚ). – Fig. 11 Microregions of the Elbe-drift (on basis of the AI Prag archive database). byla sice pořízena nálezová zpráva B11/72 a získa- na kruhu (uvnitř stopy horizontálních rýžek; ný materiál evidován v Regionálním muzeu v Tep- 2 – okraj hrncovité nebo soudkovité nádoby s ven licích, nicméně až na dvě krátké noticky v literatu- vyhnutým kyjovitě profilovaným okrajem, trychtý- ře (Waldhauser 1976–77, 76; Waldhauser 2001, 473) řovité seříznutí ústí; 3 – výduť nádoby (4 jedinci), nebyla lokalita popsána ani vyhodnocena. chuchvalcovité drsnění povrchu, materiál s písči- Lokalita se rozkládá na JZ okraji obce Svádov, tým ostřivem; 4 – okraj soudkovité nádoby, hori- směrem na Olšinku. Koordináty GPS byly doda- zontálně seříznuté partie ústí, bahnitý materiál, tečně aktivovány na 50°39′37.868″ N, 14°5′25.866″ E povrch neupraven; 5 – okrajový zlomek tenkostěn- (s přesahem až na 14°5′37.999″ E a 14°5′42.672″ E). né (vázovité?) nádoby s ven vyhnutým okrajem, Nadmořská výška plochy s nálezy laténské kera- plavený jemný materiál, zhotoveno na kruhu, miky činí 142–144 m, vzdálenost od dnešního tmavě šedé zabarvení; 6 – kraj soudkovité nádoby toku Labe dosahuje intervalu 200–220 m. s oboustranně šikmo vyhnutým šikmo seříznutým Ze sběru pochází celkem 28 keramických ústím; 7 – dno nádoby (3 jedinci), neprofilova- jedinců patrně doby laténské, dále 6 ks z konce né konické, bahnitý materiál; 8 – výduť nádoby raného středověku (12.–13. století) a tři zlomky s nevýrazným odsazením od těla, bahnitý mate­ vrcholně středověké červeně malované keramiky riál; atypické zlomky z těl nádob (15 jedinců). (14.–15. století), dohromady 37 ks. Uloženy byly Starší nálezy z doby laténské na území Svádo- do sbírek Regionálního muzea v Teplicích pod va pečlivě shrnul ústecký archeolog E. Simbriger inv. č. 9520–9523. (1934, 36, 49). Z pole pana Fischera pochází do LT Popis keramiky (tab. VI): 1 – okraj hrncovité C–D1 datovatelná rozměrná zásobnice s výzdo- nádob s prohnutým hrdlem, tělo směrem k maxi- bou vlnice a klikatky nad výdutí, uložená pod mální výduti nevýrazně drsněno, materiál s pís- inv. č. 2715 v ústeckém muzeu (Simbriger 1934, čitým ostřivem, okrajová partie zřejmě otáčena Abb. 18; Filip 1956, tab. CXXXI: 5), z dalších

323 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Tab. VI Svádov (okres Ústí nad Labem), keramika z povrchového sběru (kresba B. Linhartová). – Tab. VI Svádov (distr. Ústí nad Labem), ceramics from the field survey (drawing B. Linhartová). poloh dále funerální i sídelní nálezy z konce hal- V tomto kontextu, a zároveň konotací, vzniká štatu a počátku laténu, z rybníka (snad laténský) otázka, zda soubor sídelní komponenty ze Svádo- železný hrot kopí (Simbriger 1934, 49; Cvrková 1984, va náleží do doby pohřbívání na podmokelských 26–28). Lokalizace nalezišť z Ha C/D–LT D1, pohřebištích během LT B–C2, popřípadě až do uváděných v literatuře pod názvy Farské pole, doby (LT D1), z níž neznáme z labské průrvy Melzerovo pole a kat. č. 3 z doby úpravy rybníku, žádné hroby. Zpochybnit nelze datování byť „níz- dosud nebyla publikována a zřejmě ani provedena. koprahového“ počtu keramiky do doby laténské, Permanentním badatelským problémem od přičemž úplně postrádá znaky stupně LT A (soud- r. 1926, kdy na základě žárových pohřebišť byla ky s plastickou páskou pod okrajem nebo prsto- na teritoriu labské průrvy vyčleněna podmokelská vými vrypy, mísy „braubašské“ profilace). Naopak skupina, zůstala identifikace jejich sídelních areá- nejsou zastoupeny typy a výzdobné prvky kera- lů, sídel, resp. sídlišť. Ačkoliv bylo v labské průrvě miky z LT C2–D1, konkrétně např. vhlazovaná zveřejněno několik nesporných dokladů sídlení výzdoba vlnic vně zásobnic nebo uvnitř mís s eso- během doby laténské (Libochovany, Waldhauser – vitou, svislé rýhování profilací, což upřednostňuje Weber 1971; Neštěmice, Waldhauser 1976), nedošlo dataci souboru do LT B–C1. Ovšem tyto indicie k potvrzení ani vyvrácení, že jde o sídla podmo- nelze považovat za úplně průkazné. kelské skupiny, tj. té populace, která pohřbívala Význam v roce 1972 zjištěného laténského síd- na žárových nekropolích (Salač 2009 s lit.). liště spočívá v nepochybném objevu sídla z doby

324 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny existence podmokelských nekropolí, a to v topo- to free ethnics were playing its roles, can’t be answered by grafické poloze vějířovitě rozšířeného jinak úzké- using archeological sources. One can introduce following model to the discussion: ho údolí Labe v místech ústí přítoků, menších i větších vodotečí. HA D–LT A – Elbe–drift in frame of Bohemia is a mono- cultural enclave LT B – transformation to a new multicultural entity with Summary new northern components LT C – culmination and cease of multicultural society at Author publishes some yet unpublished finds from pre- the same time war archaeological excavations in the southern part of LT (C2–)D1 – creation of a new monocultural society Ústí nad Labem cadaster (Fig. 1), except for one case from Ad LT D2 – expiration of monocultural society once administratively independent municipality Střekov (Schreckenstein). In Appendix 1, there are finds from field Did in oppidal Latène period both on Czech and Saxon survey done by author in 1972. It is once lately discovered side of Elbe-drift arise certain socio-economical situations, Latène settlement in cadaster of Svádov (distr. Ústí nad which imitated celtic circumstances in Boihaemum? This Labem); (Tab. VI). situation was once specified by Reinhard Spehr (1999, 109) The site Ústí nad Labem, Čajkovského street no 74, with by formula „parakeltischer Wirtschaftsraum“ (paraceltic limited find circumstances appears like an ordinary settle- economic territory). ment of Late Latène Period (most probably LT C2–D1). It So-called Podmokly-needles (Fig. 15), only artefakt char- represents yet unknown site in „narrow and tight“ Elbe– actaristic for Podmokly-group, could be symbolical object, valley (Fig. 2, 3, 7; Tab. II). Its functional connection to given to the graves as a symbol for knitting the webs, let us roughly contemporary settlement components a necropolis say fishing as one of the significant activities of Elbe-drift on the other side of Elbe-river, together with anthropogenic population in Latène period. activities on the dominant rock (later castle; Cvrková – We are lacking empirical records not just to bilateral Salač 2002); (cadaster of Střekov – Fig. 3, 4, 5; Tab. 2), is not commodity exchange, but to intense contacts between to be excluded. Latène regions in Bohemia and Saxony at all. Both men- Microregion Střekov can be perceived as a natural tioned regions appear as poorly archaeologically legible microregion (Fig. 11), defined with unsettled (but colo- records, there are just few bronze objects and some pot- nizable) territory on its frontiers. Analogical settlement tery sherds known on both sides. An exception consists of mechanisms, viewed as a „usual“ Latène areals, are known „penetration of (cultural) entity set“ coming from north from some Alpine valleys (Pauli 1980), which could be geo- and south of Ore Mountains (Erzgebirge) at the same time, morphologically compared to those in Elbe-drift. Their which are „dramatically“ concentrating just in the area of specific feature is narrow settlement (villages and necropo- Elbe-drift, not just in time of transformation in LT B and lises on both river-shores, fortified hill-top activities, sacral the beginning of LT C1. areas) divided from each other by strips of unsettled land- As an outworn concept of archaeology at the break of scape. This microregion can be compared to neighbouring 20th and 21st century of Podmokly-group in Elbe-drift both-shored microregion Libochovany/Prackovice. With (Salač 2009) should be seen scholastic trend, in which other both-shored microregions (Neštěmice/Svádov and numerous historical, archaeological, ethnological, demo- Podmokly/Křešice) it creates a („higher“ settlement) graphical, traffic-geographical and other conclusions are region of Elbe-drift. formed, without the abundant archaeological settlement The function of Střekov-microregion could be mod- and funeral sources are being faithfully documented elated as an economical area with an unusual specificity (and published) and newly evaluated, included classical (partial?) of plant-growing limitation, profiting probably Podmokly cemeteries. It is not conceivable, that any (espe- from exploitation of Elbe-river as a natural source of fish cially rant-donated) projects would be proceeded without sustenance or transport activities. There is also document- aplication of modern natural science analyses and eval- ed the exploitation of materials for rotary quern-stones uations. As an inflation of financial resources could be (Ústí nad Labem – Mariánská skála). The occupation of perceived explosion of essayistic studies, which does not strategically exposé area of later Střekov-castle could have rise from completely documented source basis (includ- both defensive and offensive (or/and cultic at the same ing the site of Lovosice). Besides, frequent mentioning time) purpose. of trade routes and sailing the Elbe did not lead to a rel- Střekov-microregion was settled by tens to hundreds of atively objective judging of archaeological sources and inhabitants, which probably originated from three enti- phenomenons. (English by Zdeněk Beneš and Viktoria ties (in archaeological terms – post-Lusatian, Latène and Chystyakova) Central Germany populations), but could be united in a relatively homogenous bond (with preference of „Bohe- mian“ Celts) in Late Latène period. Literatura Similar, but not identical situation, can be presumed in Libochovany with an analogical funeral site of cremation Anonym 1913–1914: Thaetigkeits-Bericht 1913/14, 3–27. burials dated since Lusatian Culture to HC/D–LT B/C Buck, D.-W. 1979: Die Billendorfer Guppe. Berlin. with some exceptional flat inhumations with unified funer- Bouzek, J. – Koutecký, D. 2000: The Lusation culture in al goods (for example grave 78–79). northwest Bohemia. Most. Latène settlement of Elbe-drift between Libochovany Budinský, P. 1974: Výskum v západnej časti hostomickej and Podmokly as a specific region on the one hand and tehelni v roce 1967–1969. Archeologické rozhledy 26, currently Střekov-microregion on the other hand, could be 348–385. understand and demonstrated as (according to the current Budinský 1983: Keltské kostrové hroby z Podkrušnohoří ve phraseology) multicultural entitites. To which extent two sbírce teplického muzea. Teplice.

325 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Budinský, P. 1985: Archeologické nálezy z Litoměřicka Holnerová, E. 1976: Osteologické nálezy. In: J. Waldhauser: a z neznámých nalezišť ve sbírce teplického muzea. Sídliště podmokelské skupiny u Neštěmic (o. Ústí n. L.). Teplice. Památky archeologické 67, 61. Budinský, P. 1994: Keltské kostrové hroby z Litoměřicka Holzer, V. 2008: Der keltische Kultbezirk in Roseldorf/Sand- a Lounska v archeologické sbírce teplického muzea. berg, Niederösterreich. In: Ritus und Religion in der Teplice. Eisenzeit. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitte- Cvrková, M. 1984: Archeologická sbírka Oblastního vlasti- leuropas 49, 125–134. vědného muzea v Ústí nad Labem. Teplice. Chytráček, M. – Bernat, J. 2000: Pozdně halštatské a časně Cvrková, M. – Salač, V. 2002: Laténské sídlištní nálezy na laténské sídliště v Praze-Zbraslavi. Památky archeologic- Střekově (Ústí n. L.). In: P. Čech – Z. Smrž (eds.): Sbor- ké 91, 255–313. ník Drahomíru Kouteckému. Most, 67–91. Jiřík, J. – Peša, V. – Jenč, P. 2008: Ein Depot der älteren Cvrková, M. – Waldhauser, J. 1975: Sídliště lužické kultu- Völkerwanderungszeit im Elbedurchbruch bei Hřen- ry lidu popelnicových polí u Neštěmic (okres Ústí nad sko und sein kultureller Kontext. Arbeits- und For- Labem). Výzkumy v Čechách 1971, 227–261. schungsberichte zur sächsischen Bodendenkmal­pfle­ Čižmář, M. 2008: Příspěvek k otázce spojnice mezi Čechami ge 50, 185–209. a Saskem v době železné. In: E. Černá – J. Kuljavceva Kischner, A. 1898: Prahistorische Funde im Aussig-Karbitzer Hlavová (eds.): Sborník k životnímu jubileu Zdeňka Bezirk. Aussig. Smrže. Most, 229–239. Kirschner, A. 1901: Unsere Heimat in vorgeschichtlicher Čižmář, M. – Salaš, M. 2009: Nová hradiště v Moravské brá- Zeit. Aussig a.d. Elbe. ně. Archeologické rozhledy 61, 63–76. Košťál, M. – Smíšková, H. 1971: Historie plavby a obchodu Čuláková, K. – Eigner, J. – Fröhlich, J. – Metlička, M. – Řezáč, po Labi. Praha. M. 2012: Horské laténské sídliště na Šumavě. Prášily – Kotyza, O. – Salač, V. 1988: Rybářská závaží z polykulturní- Sklářské údolí, okr. Klatovy. Archeologické výzkumy ho sídliště v Lovosicích – Reslově ulici. Litoměřicko 24, v jižních Čechách 25, 97–117. 55–71. Dreslerová, D. 1995: The Prehistory of the middle Labe Krämer, W. 1985: Die Grabfunde von Manching und die (Elbe) floodplain in the light of archaeological finds. latènezeitlichen Flachgräbern in Südbayern. Stuttgart. Památky archeologické 86, 105–145. Květ, R. 1997: Středověké cesty v České republice. Brno. Dreslerová, D. 2008: Dynamická historie údolí středního Kyselý, R. 2002: Laténské zvířecí kosti ze Střekova. In: Labe v holocénu. Živá archeologie 9, 3–6. P. Čech – Z. Smrž (eds.): Sborník Drahomíru Koutec- Dreslerová, D. – Waldhauser, J. – Abraham, V. – Kočár, P. – kému. Most, 93–95. Křivánek, R. – Meduna, P. – Sádlo, J. 2013: Bezdězsko – Mähling, W. 1944: Die Bodenbacher Gruppe. Prag. Dokesko v pravěku a laténské sídliště v Oknech. Arche- Mähling, W. 1944a: Die frühgermanische Landnahme ologické rozhledy 65, 535–573. in mitteldeutsch-sächsich-nordböhmischen Gebiet. Ender, W. 2010: Eisenzeitliche Siedlungen im Umfeld des Prag. Gräberfeldes von Liebersee bei Torgau an der Elbe in Mázdrová, K. 2011: Parohy jsou velká věda. Respekt 44, 80. Nordsachsen. In: M. Meyer (Hrsg.): Haus – Gehöft – Mikyška R. et al. 1968: Geobotanická mapa ČSSR. Praha. Weiler – Dorf. Siedlungen der Vorrömischen Eisenzeit Meduna, J. 1962: Laténské žárové hroby na Moravě. Památ- im nördlichen Mitteleuropa. Berliner Archäologische ky archeologické 52, 87–136. Forschungen 8, 121–156. Michel, J. 1930: Chronik von Bodenbach, 1. Lieferung. Filip, J. 1956: Keltové ve střední Evropě. Praha. Bodenbach. Fröhlich, J. 2001: Nové nálezy laténských polozemnic na Neuhauslová, Z. et al. 2001: Mapa potencionální přirozené Písecku. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 14, vegetace České republiky. Praha. 159–169. Opravil, E. 1976: Výsledky paleobotanické analýzy zuhelna- Gedl, M. 1972: Ze studiów nad schylkową fazą kultury tělého dřeva z Neštěmic, In: J. Waldhauser: Sídliště pod- łużyckiej. Archeologia Polski 17, 309–348. mokelské skupiny u Neštěmic (o. Ústí n. L.). Památky Hachmann, R. 1957: Ostgermanische Funde der Spätlatè- archeologické 67, 78. nezeit in Mittel- und Westdeutschland. Archaeologia Pauli, L. 1980: Keltischer Volksglaube. München. Geographica 6, 55–68. Pauli, L. 1980a: Die Alpen in Frühzeit und Mittelalter. Die Hanykýř, V. – Ticová, E. – Salač, V. 1998: Chemicko-techno- archäologische Entdeckung einer Landschaft. München. logický průzkum laténské keramiky severozápadních Pleiner, R. 1979: Otázka státu ve staré Galii. Praha. Čech. Archeologické rozhledy 50, 106–115. Plesl, E. 1961: Lužická kultura v severozápadních Čechách. Hauswald, K. 1986: Zur urgeschtlichen Besiedelung der Praha. Sächsischen Schweiz im Bereich der Königsteiner Schle- Polišenský, T. – Trefný, M. 2012: Mladolaténské sídlištní nále- ife. Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen zy z Prahy-Křeslic. Archeologie ve středních Čechách 16, Bodendenkmalpflege 30, 111–129. 297–306. Hlava, M. 2012: Výzkum oppid v Čechách v uplynulých Prostředník, J. 2001: Pravěké nálezy z hradu Trosky. Archeo- dvou stoletích: legendy a fakta. Archeologie ve středních logie ve středních Čechách 5, 297–312. Čechách 16, 468–486. Rulf, J. – Salač, V. 1995: Zpráva o laténské keramice SZ Holodňák, P. – Bareš, M. 1987: Příspěvek k provenien- Čech. Archeologické rozhledy 47, 373–417. ci a technologii pozdně laténské malované kerami- Salač, V. 1981: Laténské sídliště u Břešťan, okr. Teplice. ky v severozápadních Čechách. Zkoumání výrobních Archeologické rozhledy 36, 261–278. objektů a technologií archeologickými metodami 1987, Salač, V. 1990: K poznání laténského (LT C2–D1) výrobní- 24–30. ho a distribučního centra v Lovosicích. Archeologické Holodňák, P. – Mag, M. 1999: Vývoj mlecích zařízení a pro- rozhledy 42, 609–639. venience surovin drtidel a žernovů v Soběsukách (okr. Salač, V. 1997: K významu Labe pro česko-saské kontakty Chomutov, SZ Čechy). Památky archeologické 90, v době laténské (úvod do problematiky). Archeologické 398–441. rozhledy 49, 462–494.

326 Mikroregion Střekov v době laténské a aktuální problémy podmokelské skupiny

Salač, V. 1998: Standardní soubor laténské sídlištní kerami- Waldhauser, J. 1976: Sídliště podmokelské skupiny u Neš- ky. Archeologické rozhledy 50, 43–76. těmic (o. Ústí n. L.). Památky archeologické 67, 31–84. Salač, V. 2008: Kulturní skupiny na okraji laténské kultury Waldhauser, J. 1976–77: Přehled archeologických výzkumů In: N. Venclová (ed.): Archeologie pravěkých Čech 7. teplického muzea v letech 1971–1975. Zprávy – studie Doba laténská. Praha, 129–138. Krajského muzea v Teplicích 12, 73–80. Salač, V. 2008a: Doprava a obchod na Labi v době laténské. Waldhauser, J. 1977: Keltské opevněné (?) sídliště, kultovní Živá archeologie 9, 21–24. objekt a pohřebiště u Želenic (okr. Most) a nález kera- Salač, V. 2009: Podmokelská skupina. Překonaný koncept mického importu ve Všechlapech (okr. Teplice). Teplice. archeologie 20. století? Archeologické rozhledy 61, Waldhauser, J. 1981: Keltské rotační mlýny v Čechách. 637–665. Památky archeologické 72, 153–221. Salač, V. – Neruda, R. – Kubálek, T. 2006: Laténské sídliště Waldhauser, J. 1986: Struktur und Ökologie der kelti­ v Březně u Chomutova. Praha. schen Besiedlung während der Stufen Ha D – LT D Simbriger, E. 1934: Vorgeschichte des Aussig-Karbitzer Bez- in Böhmen. In: E. Jerem (Hrsg.): Hallstatt Kolloqium irkes. Reichenberg. Veszprém. Budapest, 267–278. Salač, V. – Carnap-Bornheim, C. 2009: Ritual, Politik, Kom- Waldhauser, J. 1986a: Les fortifictions celtiques de la pério­ munikation Oder: was geschah mit dem Kopf des Pub- de LT C–D1 en Bohême. Oppida et castella. In: Les Cel- lius Quinctilius Varus? In: 2000 Jahre Varusschlacht. tes en Belgique et dans le nord de France. Villeneuve Mythos. Stuttgart, 123–132. d’Ascq, 265–275. Simon, K. – Hauswald, K. 1995: Der Kulmer Weg vor dem Waldhauser, J. 1987: Keltische Gräberfelder in Böhmen. Mittelalter. Zu den ältesten sächsichsch-böhmischen Bericht der Römisch-germanischen Komission in Verkehrswegen uber die Österzgebirge. Arbeits- und Mainz 68, 25–179. Forschungsberichte zur sächsichen Bodendenkmalpfle­ Waldhauser, J. 1990: Sozioökonomische Modelle zu den ge 37, 9–98. nordböhmischen nichtkeltischen Gruppen von Pod- Sklenář, K. 1973: Učenci a pohané. Praha. mokly und Kobyly (Modelle der Latènisierung). Ar-­ Spehr, R. 1999: Das Latènegräberfeld von Copitz bei Pirna. cheo­logia Polski 35, 87–111. Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bo­ Waldhauser, J. 1991: Diskussion über die oppidumartige dendenkmalpflege 41, 97–144. Anlage Úhošť und keltische Besiedlung Nordwest- Streit, C. 1936: Neue Brandgräber der Latènezeit in böhmens. Památky archeologické 82, 385–405. Böhmen. Sudeta 12, 33–39. Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha. Trebsche, P. 2000: Keramik mit Feinkammstrich aus spätlatè- Waldhauser, J. 2012: České Středohoří v době laténské. nezeitlichen Siedlungen Oberösterreichs. Rukopis di­ Archeologie ve středních Čechách 16, 285–296. zertační práce. Wien. Waldhauser, J. – Štefl, J. – Trefný, M. – Farský, M. 2014: Nové Trebsche, P. 2010: Die latènezeitliche Siedlung von Michel- nálezy získané detektorem kovů z okolí Dubí v Kruš- stetten. St. Pölten. ných horách. Valentová, J. 2011: Předoppidální malovaná kerami- Waldhauser J. – Koldová, K. 2006: Mimořádné aktivity Keltů ky z Kutné Hory-Karlova. Archeologie ve středních na skalním útvaru Sokolka v Českém ráji. Archeologie Čechách 5, 887–889. ve středních Čechách 10, 555–598. Venclová, N. 1973: Otázky etnické příslušnosti podmokel- Waldhauser, J. – Lutovský, M. 2002: Semín a Trosky. Pro- ské a kobylské skupiny. Archeologické rozhledy 25, blematika laténských struktur a lokalit. Archeologie ve 41–71. středních Čechách 6, 325–350. Venclová, N. 1987: Bemerkungen zum Grenzgebiet der Waldhauser, J. – Weber, V. 1971: Sídliště podmokelské skupi- Latènekultur in Nordwestböhmen. Památky archeolo- ny v Libochovanech (okr. Litoměřice). Zprávy – studie gické 77, 449–464. Oblastního vlastivědného muzea v Teplicích, společen- Venclová, N. 1998: Mšecké Žehrovice in Bohemia. Sceaux. ské vědy 7, 3–22. Venclová, N. ed. 2008: Archeologie pravěkých Čech 7. Doba Waldhauser, J. u. A. 1993: Die Hallstatt- und latènezeitliche laténská. Praha. Siedlung mit Gräberfeld bei Radovesice in Böhmen. Vlčková, J. 1991: Pohlody, okr. Chomutov. Příspěvek Praha – Teplice. k laténskému osídlení podkrušnohorského regionu. Zápotocký, M. 1971: Archeologická práce a muzea na Lito- Archeologické rozhledy 43, 520–550. měřicku do roku 1945. Litoměřicko 8, 5–64. Waldhauser, J. 1975: Příspěvky k laténu severozápadních Zápotocký, M. 1975: Keltská pohřebiště na Litoměřicku. Čech. Archeologické rozhledy 27, 18–35. Archeologické rozhledy 25, 139–184.

327

PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 S. 329–358

Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit am Beispiel von Rinderstall und Schweinekoben Poznámky k dějinám ustájení od pravěku do novověku na příkladu hovězí stáje a prasečího chléva

W. Haio Zimmermann, Wilhelmshaven

Abstrakt Po třech autorových článcích publikovaných roku 1999 se tento příspěvek zabývá stájemi pro hovězí a vepřový dobytek. Oba typy stájí měly v průběhu doby a v různých oblas- tech rozdílný význam. Důležité byly zejména pro shromažďování chlévské mrvy, ochra- nu hospodářského pozemku před poškozením hospodářskými zvířaty během zimy, jejich ochranu před zcizením atd. Překvapivý je zvláště fakt, do jaké míry se shodují příčiny pro zavedení a udržování stájí, které autor formuloval v roce 1999, s etnografickými prameny (Huppertz 1948). Co se týče prostoru mimo Skandinávii a oblasti jižně od Severního moře, není ve většině evropských zemích dosud zcela jasné, kdy k zavedení stáje došlo, kde byla kontinuálně udržována, a kde nikoliv. Stáje lze prokázat pomocí různých přírodovědných metod v závislosti na tom, zda se dochovala původní pochozí úroveň terénu. V případě velkoplošných výzkumů pod původ- ním povrchem, jako např. půdorysy domů s přilehlým okolím, slibují přesvědčivé výsledky metody fosfátového mapování. To za předpokladu, že se neomezujeme pouze na pár půdo- rysů domů. K dnešnímu dni existuje v prostoru jižně od Severního moře a ve Skandinávii přesvědčivý souhrn vymapování pomocí fosfátové metody (P-Kartierung) – přesvědčivý proto, že zahrnuje velký počet výzkumů umožňujících solidní interpretace. Na tomto základě by mohla být fosfátová metoda úspěšně velkoplošně užívána i v dalších částech Evropy. Na základě písemných, obrazových a etnografických pramenů s různými aspekty hovězího a vepřového ustájení a zimování dobytka byly diskutovány např. otázky způso- bů umístění dobytka ve stáji, přespávání ve stáji, stájních topenišť, chaty a uvázání zvířat. Ačkoli nelze jednoduše přenést tyto jednotlivé doklady do pravěkých a raně historických podmínek, mohou být tyto prameny nápomocné k formulaci modelů. Právě v otázce pra- sečích chlévů je toto obvláště zajímavé, neboť tato zařízení zatím nebyla archeologicky doložena. Každý dobře dochovaný a dokumentovaný půdorys domu, který není měřen pomocí fosfátové metody, je ztracenou šancí.

Abstract Notes on the evolution in housing domestic animals from prehistory to modern times, based on the cattle-byre and pigsty. Succeeding three papers published in 1999, this paper deals with the byre and pigsty; structures which served many purposes, varying in time and place. They were important to collect dung, to save the farmed areas from damage during the winter, to protect the animals from raids etc. It is astonishing how well the reasons for the introduction and maintenance of the byre, as summarised by the author in 1999, match with ethnographical sources quoted by Huppertz (1948). Apart from Scandinavia and the areas on the southern edge of the North Sea, very little is known about when and why stabling was introduced in Europe, and whether it was prac- ticed continuously or not. The presence of byres can be demonstrated by various scientific methods. When large scale excavations uncover complete yards with different types of buildings and structures, phos- phate analysis is an excellent method to give insight into the use and function of these yards, providing that the researcher does not restrict himself to a few individual house plans.

329 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

At present, only for the areas at the southern edge of the North Sea and in Scandinavia there are convincing P-mapping data; convincing because large numbers of data facilitate correct interpretation. Therefore phosphate analysis should also be a method of research in other European areas. By means of documentary and pictorial sources as well as ethnographic reports concern- ing different aspects of the byre and pigsty and the wintering of domestic animals are discussed, e.g. in which direction the cattle were stalled, their herding and tethering and the use of the byre for sleeping and the presence or absence of a hearth. Even if the results may not be directly applicable to pre- and proto-historical conditions, these sources can be helpful to produce models. This is especially interesting in the case of the pigsty, for which there is little archaeological evidence so far. And each well-preserved and undisturbed house-plan which is not phosphate mapped, is a lost opportunity. (corr. Adrie Ufkes, Groningen)

Klíčová slova: stáj – ustájení – stájové hospodářství – pravěk – novověk – hovězí stáj – prasečí chlév – stáje v pravěku a protohistorii – zavedení a udržování stáje – hnojivo – hnojení – pastva – mrva jako palivo – topeniště ve stáji – přespávání ve stáji – uspořádání dobytka ve stáji – stáje v polozemnicích – ohrady a stáje ve městech – archeopedologické metody – fosfátové mapování – písemné prameny – obrazové prameny – etnografická srovnání Key words: byre – pigsty – stable – stabling – byre economy – prehistory, pen, fold, early recent time, byre in pre- and protohistoric times – introduction of the byre – maintenance of the byre – dung – manure – manuring – tethering – staking – dung as fuel – fireplaces in byre/stable-sleep, overnight stay in the byre – orientation of the cattle in the byre – byres in sunken huts – archaeopedological methods – phosphate mapping, phosphate method, written sources, pictorial sources, ethnographical comparison

Jeder gut erhaltene und nicht überschnittene Hausgrundriss, der nicht phosphatkartiert wird, ist eine verlorene Chance.

1. Einleitung Völker ausgebreitet hat und wie diese Verbrei- tung mit dem Klima der Länder, mit den sozialen Das Thema Stall in ur- und frühgeschichtlicher und wirtschaftlichen Verhältnissen der Völker in Zeit, dem wir (Zimmermann1999b–d1) drei Auf- Beziehung steht, ist merkwürdigerweise bis heute sätze und ein Lemma im Hoops (Zimmermann weder von landschaftlicher oder volkswirtschaft- 2006b) widmeten, ist selten ausführlicher behan- licher noch von ethnologischer oder kulturgeo- delt worden (s. dazu v. a. Viklund e. a. 1998, Nissen graphischer Seite untersucht, ja man kann sagen, Jaubert 2003, Berson 2004, Petersson 2006, Broes e. a. kaum als Problem gesehen worden“. Das gilt 2013). Neu und in vielen Punkten weiter führend auch für die Schrift- und Bildquellen (letzteres ist J. Myrdal (2012). Wichtige Zeugnisse aus der für Innenansichten). Zu den Schriftquellen sagt Sicht von Ethnologen für Ställe in Norwegen sind Scheid (1952): „Das selbstverständlichste Betriebs- Aufsätze von M. Hoffmann (1965, dies. 1972) sowie gebäude auf dem Bauernhof, den Stall, suchen wir in Nordwestdeutschland ein Aufsatz von Kaiser jahrhundertelang vergeblich in den Quellen.“ Nur (2008). Wenn sie auch nicht direkt dem Stall ein in der Hausväter- und der frühen landwirtschaftli- Kapitel widmet, ist die äußerst umfangreiche Auf- chen Fachliteratur und in Lexika begegnet uns der arbeitung der Dokumentation von Klaas Uilkema Stall regelmäßig (s. u.). Andere Themen, wie die (1873–1944) durch Olst van (1991) eine wertvolle Geschichte der Haustiere, das Hirtenwesen usw., Fundgrube für die Niederlande. sind vergleichsweise gründlich und gut aufgear- Die Feststellung von Huppertz (1951) stimmt beitet worden. Für den Vergleich mit ethnographi- noch heute zum Thema Stall: „Die Frage, unter schen Quellen ist die Dissertation von J. Huppertz welchen Bedingungen die viehzüchtenden Völ- (1948) immer noch wertvoll. Sie behandelt den ker im Laufe der Kulturgeschichte zur Stallwirt- Stall von autochthonen Bevölkerungsgruppen in schaft übergegangen sind, wie weit sich diese bei Afrika und Asien. Sie kennt die drei auch in ur- den bodenständigen Kulturen der altweltlichen und frühgeschichtlicher Zeit in Mitteleuropa vor- herrschenden Haltungsformen, a) ferale, b) unter 1 Die drei Beiträge stehen als pdf auf www.nihk.de unter dem freiem Himmel in und in der Nähe der Siedlung, Autorennamen und auf www.ruralia.cz unter Bibliography. gehütet, getüderd (angepflockt, s. 2.6), im Pferch

330 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit und c) im Stall. Sie schreibt einleitend (Huppertz sen Aufsätzen schon, dass die ganzjährige Frei- 1948, 2): „Die prähistorische und historische Ent- landhaltung eigentlich der Natur der Haustiere wicklung der Tierhaltung und die Art der einzel- angemessener ist als die Aufstallung. In Teilen nen unabhängig voneinander vorkommenden Europas blieb das Vieh bis in das 20. Jh. im Win- Wirtschaftsformen können immer wieder zu einer ter im Freien, dieses mehr in Süd– als in Nord- Stallhaltung und Stallwirtschaft der Tiere führen. europa, wie trotz starker Winterkälte in Bosnien Bei der ersten Domestikation wird man zweifellos und der Herzegowina (Huppertz 1948, 5) und auch dem Vieh noch keine Ställe gebaut haben. Erst um 1900 in klimatisch ungünstigen Gebieten in nach und nach, als die wirtschaftliche Leistung des Rumänien (Protopopescu 1909, 13, 80). Cardas Viehs gesteigert wurde, ist man zur Stallhaltung (1910, 73–75) schreibt dazu: „Im allgemeinen wird … übergegangen“. Auch für viele Landschaften in das Bauernvieh Sommer und Winter unter freiem Europa können wir von einem zeitlich sehr unter- Himmel gehalten, doch sieht man auch nicht sel- schiedlichen Beginn der Stallwirtschaft ausgehen. ten einen aus Stangen erbauten, mit Erde befes- Auch vermuten wir z. B. für den Raum südlich der tigten Stall, der niedrig, dunkel und meist feucht Nordsee (s. u.), dass es nach Einführung des Stalls ist. Die meisten begnügen sich damit, im Winter durchaus Perioden gab, in denen diese Praxis weni- die Ochsen hinter einem Zaun von Schilf oder ger üblich war. Auch die Feststellung in Huppertz Ruten zu befestigen [anzubinden]; dieser Zaun (1948, 149) Resümee gilt: „Wie aus vorliegender ist tragbar und kann je nach der Windrichtung Arbeit zu ersehen ist, sind die einzelnen Viehhal- versetzt werden. Auch finden sich Ställe, die halb tungsformen und die Art der Unterbringung der offen sind und nur an zwei Seiten Wände haben. Tiere oft schon in eng begrenzten Gebieten und Im Hinblick darauf, dass es im Lande Winterzei- sogar innerhalb der einzelnen Siedlungen sehr ten gibt, wo während der Nacht 1 m hoher Schnee verschieden …“, wenn auch nicht so kleinräumig, fällt, ist es nicht überraschend, dass viele Tiere wie sie es beschreibt, so doch großräumig für den erfrieren. Nur die reicheren Bauern und Grund- Stall in ur- und frühgeschichtlicher Zeit in Europa. besitzer besitzen planmässig angelegte Ställe. ... Wir wollen hier den Faden von unseren Artikeln In der Baltagegend werden grosse Herden Vieh aus dem Jahre 1999 wieder aufnehmen sowie den gezüchtet. Sie werden niemals gemolken und blei- von Kaiser (2008) und verstehen diesen Beitrag ben Sommer und Winter auf den Weiden, und nur als Plädoyer, sich kritisch mit dem Thema aus- im Winter bekommen sie etwas Stroh, Maisstengel einander zu setzen. Schließlich ist der Stall ein oder dergleichen.“ Nach Huppertz (1948, 5) bleibt wichtiger Baustein der allgemeinen Wirtschafts- in Nord- und Mittelasien das Vieh bis teilweise geschichte, dessen Langzeitentwicklung von der −40 Grad Celsius im Freien. Ihre Schlussfolgerung Urgeschichte bis in das 19. Jh. studiert werden (Huppertz 1948, 6): „Klimatische Faktoren können soll. Wir wollen im Folgenden einige in der Neu- somit nicht in erster Linie die Stallhaltung bedin- zeit weit verbreitete Phänomene ansprechen. In gen, wie vielfach angenommen wird“, können wir, einzelnen Fällen könnte die Kenntnis davon zur wie unten deutlich wird, nur unterstreichen. Auch Interpretation von Grabungsbefunden beitragen. die in den 1950er Jahren in der DDR entwickelte Auch wollen wir hier allgemein auf Methoden Idee, das Vieh auszuwintern, was dann in vielen eingehen, mit denen Ställe nachgewiesen wer- Ländern kopiert wurde, war erfolgreich (Zimmer- den können, dann auf die Stellung des Viehs, v. mann 1999a, 311–313). Aus wirtschaftlichen Inte- a. mit dem Kopf zur Außenwand, und schließlich ressen nahm diese Praxis aber in den letzten Jahr- auf den Schweinestall, der bisher archäologisch zehnten stark ab. nicht sicher nachgewiesen werden kann. Text- und Bildquellen geben Aufschluss, wie wir uns solche 2.2 Gründe für die Einführung Ställe vorzustellen haben. und Beibehaltung des Stalles

Wirtschaftliche Interessen sprachen auch in 2. Funktionen des Stalles prähistorischer Zeit für Stall und/oder Pferch. und Alternativen Nach Furrer (1994, 356) können „Pferche durchaus als eine sehr rudimentäre Form der Stallhaltung 2.1 Ganzjährige Freilandhaltung betrachtet werden“. Das stimmt im Sinne des Wor- tes, denn „Stall“ ahd., mhd. „stal“, m. gehört mit Die Frage, weshalb der Mensch in ur-und früh- „stellen“ zusammen, bedeutet die „Stelle“, wo das geschichtlicher Zeit für sein Vieh Ställe baute, hat Vieh steht (Schuhmann 2005). Vieles von dem, was im der Unterzeichnete schon 1999 gestellt (s. dazu Folgenden vom Stall (überdacht) gesagt wird, gilt auch Petersson 2006, 60–65). Wir betonten in die- auch für den Pferch (nicht überdacht, eingehegt).

331 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Die Gründe, die nach unserer Meinung zu Ein- wird, aber doch ein sehr wichtiger ist die Funk- führung und Beibehaltung des Stalls führten, sei- tion des Stalles als Düngersammler. Denn viel- en noch einmal kurz aufgezählt: Mehr Haustiere fach bestimmte die Menge des in Stall und Pferch können mit der im Sommer eingebrachten Bio- gesammelten Mists die Größe des gedüngten masse während des Winters in Stall und Pferch Ackerlandes. Dazu finden sich bei Huppertz (1948) gehalten werden. Im Freien finden die Tiere dage- Belege, sie unterscheidet zwischen Stallhaltung gen nur wenig Futter, sie schädigen durch Verbiss und Stallwirtschaft. Im Falle der Stallhaltung wird deshalb oft die Bäume, weil sie bei Kahlfrösten der Mist nicht oder wie in Tunesien, Ägypten und aus der Rinde den Wasserbedarf decken. Je feuch- Anatolien ausschließlich als Brennmaterial ver- ter der Boden ist, umso größer sind die Trittschä- wendet; die Stallwirtschaft dient dagegen in erster den. Lang andauernde Schneedecken, Nässe und Linie der Düngergewinnung. Die landwirtschaftli- Wind ohne Windschutz können den Haustieren chen Autoren aus antiker Zeit behandeln das The- gefährlich werden. Wild wechselt zu jeder Jahres- ma Stalldung ausführlich, wie das römisch/byzan- zeit zu günstigen Standorten. Haustierhaltung im tinische Handbuch der Landwirtschaft Geoponica Freien, bei der ein Standortwechsel nicht möglich (Dalby 2011). Der mythische Erfinder der rationel- war, erfüllte oft nicht die Ansprüche, die die Wild- len Düngungsmethode, Sterces, Stercutius (auch formen an ihren Lebensraum stellten. Die Einfüh- Sterquilius, Stercutus oder Sterculius) wurde nach rung des Stalles hängt somit direkt mit der Größe seinem Tode der römische Düngergott, ein „agri- des nutzbaren Geländes zusammen. Je kleiner culturae deus“ (Frick 1886, 41). In Europa äußern dieses war, umso mehr mussten die Ressourcen sich viele Autoren in der einschlägigen Litera- geschützt werden. Das bedeutet, dass eine steigen- tur des 17. bis 19. Jahrhunderts dazu, wie z. B., de Bevölkerungsdichte letztlich zur Einführung J. F. Mayer: „so viel Vieh … schaffet er (der Bauer) des Stalles führte. Dem entspricht der Bericht sich an, als er zu vorzüglich guter Dungung sei- von Huppertz (1948, 47) über die Urbevölkerung ner Aecker bedarf“ (Mayer 1773, 115), oder „Von auf der heute zu China gehörigen Insel Hainan: diesen beeden eerstern Vieharten (Rinder Schafe) „Betrachtet man kurz noch einmal die einzelnen erwartet der Bauer den wichtigsten Gewinn, und Viehhaltungsformen, so ist sehr interessant, daß zwar vornemlich durch den von ihnen abfallen- mit zunehmender Intensivierung der Wirtschaft, den Dung“ (Mayer 1773, 116). Häufig berichten bedingt durch die steigende Bevölkerungsdichte, die Quellen ab dem späten Mittelalter vom Man- sich die Viehhaltung vom freien Weidegang bis gel an Stalldünger (Jänichen 1970, 39), für vom zur Stallwirtschaft entwickelt.“ Bei Huppertz fin- Hof entfernt liegende Äcker fehlte er. Man war den sich weitere gute Beispiele hierfür, z. B.: Auf oft sehr erfinderisch, womit man den Stalldung der intensiv landwirtschaftlich genutzten indo- streckte oder womit man direkt düngte (Hoff 1988, nesischen Insel Pulau Madura „ist man auf eine 179–187). Da die Tiere v. a. mit Heu und Stroh ganz rationelle Stallwirtschaft angewiesen, die gefüttert wurden, war der Mist recht trocken (Hoff wiederum im Laufe der Zeit auch die Viehzucht 1988, 177). Ausführlich beschäftigt man sich in der zu einer hohen Blüte gebracht hat. Eine äußerst landwirtschaftlichen Literatur mit dem oft schlech- sorgliche Futterwirtschaft und eine zweckmäßi- ten Zustand des Viehs und damit des Dungs. Zu ge Düngerverwertung bedingt den wirtschaftli- dieser Wechselwirkung schreibt z. B. Kretzschmer chen Wohlstand der Inselbevölkerung. Überall (1833, 15): „weniger aber gut genährtes Vieh lie- kennt man Düngergruben und eine gute Pflege fert mehr und kräftigern Dünger, als vieles Vieh, des Stallmistes, durch den der trockene Boden welches Noth leidet; daher ist der Futtergewinn die nötige Nährstoffzufuhr erhält … Die Tiere der Maaßstab des Düngungs-Zustandes, in wel- werden in geschlossenen Ställen untergebracht, chem das Gut gehalten werden kann“. Auch geht deren Wände aus Bambus geflochten sind und ein es im 18. und 19. Jahrhundert oft um den Wert der tief herabhängendes Dach tragen. Der gestampfte flüssigen Bestandteile des Stalldungs. Diese versi- Lehmboden hat eine Abflussrinne für den wertvol- ckerten ungenutzt in Stall und Hof oder verun- len Urin“ (Huppertz 1948, 58, 59). Erstaunlich ist, reinigten Gewässer. Vor der Jaucheverwertung im dass Huppertz hier wie auch in anderen Fällen in 19. Jahrhundert „war der Vorgang der Verrottung Asien und Afrika von einer ganzjährigen Stallhal- nicht übermäßig wirksam“ (Jänichen 1970, 39), die tung berichtet. Düngung kam deshalb den Anbaugewächsen nur ungenügend zugute. Da nur flüssige Phosphat- 2.2.1 Der Stall als Düngersammler träger zu solch hohen Werten führen können, wie sie die P-Kartierungen in prähistorischen bis Keineswegs der einzige Grund für den Stall, mittelalterlichen Siedlungen zeigen, war die Pra- wie in der Literatur immer wieder wiederholt xis damals die gleiche. Fruchtbare Böden, wie die

332 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

Marschen der niederländischen Provinz Seeland, man durch die Aufstallung wenig Futter. Deshalb wurden seltener gedüngt. „Die Zahl der Rinder erhöhte auch die von den Haustieren erzeugte ist in dieser Gegend klein; man düngt den Boden Wärme genau wie die der Herdstelle kaum die meist nur alle 3 bis 4 Jahre, so dass die Rinder Innentemperatur des Hauses. Stallhaltung bedeu- nicht unbedingt für den Mist nötig sind“ (Blink tete Schutz vor Viehdiebstal und Raubtieren2. 1904, 41). Man hatte die Arbeitstiere. z. B. zum Ziehen von Wagen und Pflug, gleich zur Hand, konnte Wie- 2.2.2 Düngung von Äckern derkäuer melken, kranke Tiere absondern. Die psychische Bindung des Menschen an seine Tiere Gebhardt (1976) und Zimmermann (1976) inter- ist für die Beibehaltung des Stalles von Bedeu- pretierten erhöhte Phosphatwerte in Kombinati- tung; sie war für die Einführung der Auswinte- on mit einem „Scherbenschleier“ auf Celtic fields rung der Tiere im 20. Jh. sehr hinderlich. Wichtig bei Flögeln als Hinweis auf Düngung mit Stall- ist aber auch die Bindung der Tiere an den Men- mist und Hausabfällen. Wie oben schon unter schen, weil sonst schnell Verwilderung einsetzt, 2.2.1 gesagt, erkannte man den Wert der flüssigen was die Bauern im Herbst beim Aufstallen unan- Bestandteile erst sehr spät. Dass nur trockener genehm merken (Zimmermann 1999b–c u. frndl. Dung auf die Felder ausgebrach wurde, ergaben Hinweise M. Stede, Cuxhaven). Es gibt noch eine auch die Bestimmungen der Phosphatwerte in Vielzahl von Gründen, die je nach Klimazone den Flögelner Celtic fields. Im Ackerboden waren wechseln. So sagt Berson (2002) z. B. für Island: sie recht hoch, darunter waren sie fast so niedrig „The byre for the animals was also located either wie außerhalb des Celtic fields (Gebhardt 1976). Es just inside the homefield or on the outskirts and gelangte also nur wenig Phosphor in den Boden- the location has been thought to have considered horizont, der im Grabungsbereich in und um die keeping animals away from trampling the agrari- Häuser deutlich angereichert war. an crops.“ Ein Teil der oben angeführten Gründe Andernorts wurde Düngung mit Stalldung, führte ab dem 18. Jh. in Teilen Europas in letzter Hausabfällen und Schlamm nachgewiesen. Konsequenz zu ganzjähriger Aufstallung. Deren C. C. Bakels (1997) verdanken wir eine Übersicht. Vorteile fasst Kretzschmer (1833, 80) zusammen: Nachdem Düngung bisher ab der Vorrömischen „Will man keinen Weidegang halten, sondern das Eisenzeit, mehrfach auch schon ab der Älte- Vieh [ganzjährig] auf dem Stall füttern, so wird ren Bronzezeit, angenommen worden war, geht eigentlich der höchste Zweck des Fruchtwechsels M. Kanstrup (2012) schon für das Neolithikum erreicht. Bei der Stallfütterung bedarf man einer von einer entsprechenden Verwendung von Haus- weit kleineren Fläche zur Ernährung des Viehs, tierdung aus. Ihre Versuche mit in prähistorischen und kann eine größere den verkäuflichen Früch- Zeiten üblichen Getreidesorten ergaben, dass auf ten widmen, weil die Felder zum Bau von Futter- gedüngten Äckern der Gehalt des natürlichen gewächsen gehörig vorbereitet werden, und also Stickstoff-Isotops 15N signifikant erhöht war, im hiervon einen reichen Gewinn liefern; weil man Vergleich mit Getreide von ungedüngten Feldern. solche nicht eher zum Viehfutter benutzt, als bis Dass der Stall als Düngersammler erst eingeführt sie ihr größtes Wachstum erreicht haben und weil wurde, nachdem der Mensch schon einige Erfah- das Vieh keine Pflanzen zertritt. Es kann bei sol- rung hatte, erstaunt nicht. Die Frage ist, wie und cher ferner der Dünger des Viehs auf das vortheil- wo man sich den Haustierdung beschaffte. Auch hafteste gesammelt und benutzt werden, weil er in Zeiten, in denen es Ställe schon gab, wird man nicht wie beim Weidegang verzettelt wird; dem zusätzlich auch außerhalb davon Dung gesammelt Vieh zu jeder Zeit auch eine gleichförmige Nah- haben. Ein geringerer Anteil kann durch Hüten rung gereicht werden; und es ist endlich das Letz- und Tüdern (s. 6) auf den abgeernteten Äckern tere weniger den Einwirkungen der Witterung eingebracht worden sein, wie das bis in historische ausgesetzt, kann sorgsamer gewartet werden, und Zeit in einigen Gebieten üblich war. Gezielt soll- wird vor vielen Krankheiten bewahrt. Es ist daher ten auch neolithische und jüngere Anlagen, die nicht zu leugnen, daß diese Verhältnisse nicht Pferche sein könnten, mittels der Phosphatmetho- allein einen höhern Gewinn von der Viehzucht de untersucht werden. verschaffen, sondern einen sehr wohlthätigen Ein- fluß auf den Getreidebau haben müssen.“ Dass 2.2.3 Weitere Gründe man das Vieh vor den „Einwirkungen der Witterung“

Je niedriger die Temperaturen sind, umso mehr 2 Viele Sprichwörter gelten der Sicherheit im Stall, z. B.: verbrennt der Körper. Da die Ställe aber bis in die „Man verwahrt den Stall zu spät, wenn die Kuh fort ist“ letzten Jahrhunderte nicht isoliert waren, sparte (Wander 1876, 767).

333 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 weit weniger schützen musste ist ein viel jüngerer gedorreten Kuhmist nennen sie Dieden. Einige Forschungstand. Die ganzjährige Stallhaltung soll aber sammeln auf den Weiden oder Wiesen die hier aber nicht weiter mehr Thema sein. durch die Sonne gedörrete Kuhefladen, welche Bei Betrachtung der Beweggründe für den Stall sie Scheßlinge nennen und brennen auch solche in der Neuzeit wird deutlich, dass ihr Anteil je gleich den Dieden. Was selbige aber in Häusern nach Landschaft immer unterschiedlich war. In und Gemächern für einen Geruch erwecken, wenn allen Fällen sind es aber mehrere. In der Literatur sie gebrannt werden, ist leichtlichen zu ermessen, wird oft nur ein Grund aufgeführt, auch in der, so gar, daß auch die dabei gekochte Speisen mehr- die sich auf unsere Beiträge aus dem Jahre 1999 malen einen besonderen seltsamen Geschmack bezieht. darnach überkommen, wie dann lächerlich ohn- längst ein gewisser Hochdeutscher sagte: dies ist 2.3 Dung als Brennmaterial ein wunderlich Land, man muß ja darinnen den Toback beim Kuhfladen anstecken.“ Auch in den Wie sonst in Gebieten mit aridem Klima (s. die Oldenburgischen Marschen wurde „Dünger als Karte „Düngernutzung“ – „Dünger als Brennmate­ Brennmaterial … hie und da benutzt“ (v. Alten rial“ in Asien und Afrika in Huppertz 1948, 143) 1881, 26). Oft ist eine Herdstelle an besonders fehlte es in den Marschen oft an Brennmaterial. hohen P-Werten zu erkennen (Zimmermann 1992). Man nahm dafür, hier wie dort, getrockneten Das mag z. T. auch in der Verwendung von Mist Mist. Viele Quellen belegen dieses für die Nord- als Brennmaterial begründet sein. seemarschen. Kohl (1846, 103–104) schreibt dazu: „Der Mist ist ein Hauptbrennmaterial in dem gan- 2.4 Herdstellen im Stall zen holzarmen und viehreichen Westen der cym- brischen Halbinsel, und selbst in allen Nordsee- Oft sind Herdstellen ein wichtiges Argument marschen, ja zum Theil auch noch in Holland. Ich für einen Wohnteil. Aber Herde im Stall können sah die Düngerfladen, welche in den friesischen durchaus mit dessen Funktion zu tun haben bzw. Dörfern überall auf den Zäunen, Pfählen und mit anderer Nutzung (s. u.). Gebäude oder Räu- Wallsteinen zum Trocknen aufgeklebt sind, mit me darin hatten selten nur eine Funktion. So gab besonderem Interesse an, da ich sie ganz eben so es Herdstellen in den Stallteilen alter Höfe auf schon in Südrußland gesehen hatte. – Die Leute der Insel Texel, NL (Olst van 1991, 278). Davon, hier sammeln nicht nur den Dünger, so wie ihn dass auch Herdstellen ursächlich zum Stall gehö- das Vieh auf der Wiese ablegt, sondern sie brin- ren konnten, berichtet Sundt (1857, Kap. 2, 12): gen ihn auch mit den Händen in eigene Formen, „Ein weiteres Beispiel der altertümlichen Einfach- wie in den südrussischen Steppen3. Sie haben heit, die mit der einfachen Bauweise einherging, auch wie die Bewohner der Steppen verschiedene sah ich in Lom, wo es früher und teilweise heute Namen für die verschiedenen Arten von Kuchen, noch üblich war, Fladenbrot auf der Feuerstelle die sie aus dem Miste bereiten. Die runden nen- zu backen, die im Stall für die Zubereitung des nen sie ‚Stolen‘, die viereckigen aber ‚Ditten‘.“ Ein Viehfutters angelegt war. Die Zubereitung von eindrucksvolles Foto von zum Trocknen aufgesta- Essen in solch einem Haus zu sehen ist in dop- pelten Mistscheiben, den „Deë“ von der Hallig pelter Weise ungeheuerlich, denn die Ställe hier Nordmarsch findet sich bei Wolf (1940, Abb. 9). sind sowohl klein als auch sehr dunkel.“ Wir ken- Mejborg (1892, 70, 71) beschreibt ausführlich für nen keine Belege dafür, ab wann für Vieh gekocht die Halligen die Herstellung von Mistsoden. Für wurde, und sei es auch nur für kranke Tiere. Die Dänemark berichtet Schmidt (1939) von Dung weite Verbreitung von Vieh-/Futterküchen in der als Brennmaterial. Ein weiteres Beispiel: Arends Neuzeit spricht aber dafür, dass auch viel früher (1684, 44–45) berichtet vom Harlingerland, Ost- damit zu rechnen ist. Ausführlich hat sich Baron friesland: „Und weiln der Torf und solche Plag- von W. (1825) in einem Artikel über die ostflä- gen mehrmalen teuer, über dieses ein jedes Fuder mische Landschaft Kempen/Campine mit der auch durch einen gewissen Torf- und Plaggenzoll Zubereitung von warmem Essen für das Vieh beschweret wird, als brennen die geringen Leu- auseinander gesetzt. Da Rauch als Mittel gegen te den Mist von den Kühen, welcher mit Stroh Ungeziefer weit verbreitet war, könnten Herde im durchgestreuet in viele viereckichte Stücklein Stall auch zu seiner Bekämpfung gedient haben. geschnitten und gleich dem Torf von den Sonnen Das Massenauftreten von Diptera (zweiflügeligen getrocknet und sodann gebrannt wird. Diesen Insekten) im Stall war nach Ausweis von Larven- resten im Stallmist seit jeher ein Problem. Bei 3 Löhr (2002, 33) beschreibt die Herstellung der Mistplatten, Untersuchungen in den 1950er und 1960er Jahren des „Hauptbrennmaterials“ aus Russland. wurden auf Bauernhöfen über 350 Dipterenar-

334 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit ten nachgewiesen, „von denen eine ganze Reihe zum Teil nur im Sommer, wenn der Stall leer als Krankheitsüberträger (für Tier und Mensch), stand. Für Island berichtet Weinmann (1994, 328) Lästlinge, Hygiene- oder Wirtschaftsschädlinge davon, dass Stallknechte im Stall untergebracht in Betracht kommt“ (Kühlhorn 1963, ders. 1968). waren. Aus der Südsteiermark heißt es bei Roth Wahrscheinlich war die Belastung in früherer Zeit, (1992, 183, 184) „Ihr Mann ist erst aus dem Kuh- bei schlechteren hygienischen Verhältnissen, noch stall ausgezogen, als er geheiratet hat. Da hat er bedeutend größer. zum ersten Mal in einem Bett mit einem Leintuch Viele Belege zeigen, dass der Stall auch für geschlafen. Das war 1950. Die Handwerksbur- andere Zwecke gebraucht wurde als für die Auf- schen und die Arbeitslosen in den dreißiger Jah- stallung von Haustieren. Das konnte zeitgleich ren haben alle in den Kuhställen überwintert …“. mit der Aufstallung der Tiere sein und/oder im Da wir die Funktionen des Stalles bis in die Sommer, wenn der Stall leer war. Er konnte als Neuzeit beleuchten wollen, sei hier noch auf eine Sommerhaus4, als Schlafstatt, als Werkstatt usw. besondere Nutzung hingewiesen, die des „medizi- genutzt werden. So konnte Brandt (1991, 128) in nischen Stalles“. Ausgehend von einer in London Niens, Butjadingen, die Werkstatt eines Knochen- 1767 erschienenen Schrift des Franzosen M. Read schnitzers im Stallteil eines frühmittelalterlichen erhofften sich Lungenkranke Heilung in Kuhstäl- Wohnstallhauses untersuchen. len (Höpfner 1804; Young 1815, 256; Corbin 1986, 37, 215). Der flämische Schriftsteller Gustaaf Segers 2.5 Schlafen im Stall (1855–1937) schreibt: „Auch ist ... in den Kempen, Ostflandern, … der Volksglauben allgemein ver- Weit verbreitet sind Zeugnisse für den Stall breitet, dass nichts besser gegen die Auszehrung als Schlafstätte. Möglicherweise muss auch die hilft als das Einatmen der Ausdünstungen von Brandruine­ von Nørre Tranders, Ålborg (Haue Rindermist“ (Segers 1922, 894). Vielleicht war der 2012), so gedeutet werden. Dass Knechte über bis in das 20. Jh. praktizierte Brauch, Kinder mit den Pferden, Mägde über den Rindern, schliefen, Keuchhusten in Pferdeställen übernachten zu las- war in Mitteleuropa weit verbreitet. Der Autor hat sen, noch eine letzte Erinnerung an diese Praxis. selber noch die offene Schlafstatt eines Knech- tes auf der Hille über den Stallboxen in Wanna, Ldkr. Cuxhaven, gesehen. Die Leiter lehnte noch, 3. Ställe in ur- und frühgeschichtlicher ähnlich wie auf einem Foto von K. Uilkema von Zeit einem Hof in Grouw, Prov. Friesland, NL (Olst van 1991, Bd. 1, 209). Für Preußen berichtet Berdahl Bei dem Sonderkapitel „Ställe in Seeufersiedlun- (1988, 34) für die Knechte und Mägde ebenfalls, gen im Voralpenland“ können wir hier nur Eberbach dass sie in den Ställen und Scheunen schliefen. (2010, 194) zitieren: „Entgegen älteren Vorstellun- Nach Ausweis der Werke von Eilert Sundt (u. a. gen müssen wir heute davon ausgehen, dass Ställe 1857, 1862, 1869, 1873) war das Schlafen im Stall im Schweizer Jungneolithikum als eigenständige in Norwegen bis in das 19. Jh. hinein sehr weit ver- Baustrukturen nicht vorkommen“, und in der breitet. Sundt (1862, § 36) schreibt über das Stift Anm. 4 fügt Eberbach an: „Belegt ist allerdings Trondheim: „Früher, als die Wohnbauten klein die Aufstallung von Vieh innerhalb des Hauses (in waren, mit wenig Räumen, musste die Jugend im Pestenacker, Bayern, Haus 1c: Schönfeld 1991). Winter in Nebengebäuden schlafen, die Jungs im Aufgrund der Größe werden kaum mehr als eine Pferdestall, die Mädchen im Rinderstall.“ In sei- Kuh bzw. drei oder vier Schafe Platz gefunden nen späteren Arbeiten fordert er die Abkehr von haben. Dass Tiere innerhalb der Siedlungen anwe- der Sitte („Sitte, das Nachtlager in den Viehhäu- send waren, ist ebenfalls direkt belegt, und zwar sern zu haben“ [„skikken med natteleie i fæhuse- über Fäkalien …“ ne“] oder einfach Viehhaus-Sitte [„fjøs-skik“]), dass Überzeugende Argumente für das Vorhan- alle beiderlei Geschlechts, die Bediensteten und densein von Ställen für die Haustiere in ur- und die Kinder unbekleidet im Rinderstall übernach- frühgeschichtlicher Zeit gibt es vor allem für den ten. Was Sundt beschreibt, ist eine Art von Nacht- Raum südlich der Nordsee und Skandinavien5. freierei („Fensterln“; s. dazu auch Telste, 1993, 23). Mit Phosphatkartierungen konnte Ethelberg (2000; Nyman (1970, 145–148) hat für Schweden Belege vgl. auch Pilati 2012) Ställe in älterbronzezeitli- für das Schlafen im Stall gesammelt. Das geschah chen Häusern im südlichen Jütland nachweisen.

4 Beispiele für Sommerwohnungen im Stall hat K. Uilkema 5 Ausführlicher werden Nachweise von Ställen mit P-Kar- mehrfach dokumentiert, z. B. in Olst van, 1991, Bd. 1, 293, ­tierungen in Ethelberg u. Kruse, in Vorber. u. in Zim­mer­ 299. mann in Vorber. vorgestellt.

335 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Ebenfalls älterbronzezeitlich sind Ställe in Häu- 460 und 450 v. Chr. datiert. Der 1941 untersuchte sern im Norden Jütlands (Bech u. Olsen im Druck) dreischiffige Hausgrundriss liegt weitab von dem und bronzezeitlich evtl. in Norwegen (Horve bisher bekannten Verbreitungsgebiet dreischiffi- 2009). ger Wohn-Stall-Häuser im Nordseeküstengebiet. In Flögeln und Dalem konnten wir in vielen Nachdem inzwischen aber in Frankreich und Langhäusern mit Hilfe der Phosphatmethode Süddeutschland Grundrisse aus der älteren bzw. Ställe nachweisen. Es gab aber auch Gebäude, in mittleren Bronzezeit ergraben worden sind, die in denen man auf Grund der Pfostenstellung Ställe Teilbereichen dreischiffig sind, bleibt abzuwarten, vermutet hätte, die P-Methode konnte diese aber ob solche Innengerüstbauten nicht ursprünglich sicher ausschließen. Die Verteilung höherer P-Wer- doch weiter verbreitet waren. Das bedeutet aber te in den Ställen interpretierten wir dahingehend, nicht, dass hier Dreischiffigkeit mit dem Vorhan- dass nur ein Teil der Boxen mit Vieh besetzt war densein eines Stalles gleichzusetzen wäre. Das gilt (Zimmermann 1992, 135). Welches die Funktion z. B. für Hausgrundrisse aus der Älteren Bronze- der „leeren“ Boxen war, etwa, ob dort Viehfutter zeit, die Blouet e. a. (1996) und Dartevelle (1996) gelagert wurde, ließ sich nicht ermitteln. Man darf vorlegten. Die Autoren sprechen unter Hinweis aber nicht aus der Zahl der Boxen auf die Größe auf mögliche Parallelen in den Niederlanden des Viehstapels, ob Groß- ob Kleinvieh, schließen. und Dänemark davon, dass sie Ställe bzw. Wohn- Zudem kann ein Teil des Viehs ganzjährig im Frei- stallhäuser, freigelegt haben. Das mag stimmen, en gehalten worden sein. müsste aber mit der Phosphatmethode überprüft In Folge eigener Fehler und denen von Kolle- werden. Bei einem Grundriss, wie dem längeren gen haben wir eine Anleitung zusammen gestellt, dreischiffigen Langhaus von Kaníně, okr. Nym- was alles bei der Probenentnahme berücksichtigt burk (Späte Römische Kaiserzeit; Vávra u. Šťast- werden sollte (Zimmermann 2001). Es ist geplant, ný 2006), das so sehr an Bauten aus dem Raum in einem in Haderslev, DK, erscheinenden Sam- südlich von Nord- und Ostsee und Dänemark melband diesen Beitrag in neuer und erweiter- erinnert, möchte man im Süden einen Stallteil ter Fassung (Zimmermann, in Vorber.) vorzulegen vermuten. Aber auch hier ist das ohne Phosphat- sowie, im gleichen Band, das Thema aus der Sicht kartierungen von mehreren solcher Grundrisse des Bodenkundlers (Lienemann, in Vorber.) zu eine noch nicht bewiesene Hypothese. behandeln. Mit Hilfe einer Phosphatkartierung konnte in In den Niederlanden und Belgien gibt es Lang- einer kleinen römischen Siedlung nördlich von häuser aus der Römischen Kaiserzeit mit einem Paris ein langes, schmales Gebäude (35 × 3,5 m) eingetieften Hausteil. Wurde schon immer vermu- als Stall, die Autoren vermuten als Rinderstall, tet, dass es sich um Tiefställe handelt, so konnte identifiziert werden (Rouppert e. a. 2011). Zehn Buurman (1992, 293–294) wegen höherer P-Werte Meter weiter östlich lag eine große Grube, die auf unter der Eintiefung wahrscheinlich machen, dass Grund bodenkundlicher Analysen als Dunggrube diese Deutung stimmt. Inzwischen sind in den angesprochen wird. Stall und Grube sind durch südlichen Niederlanden und in Flandern weitere zwei Gräben miteinander verbunden. solcher eingetieften Hausteile nachgewiesen wor- Unter dem Motto „Where did they put the horses“ den (De Clercq 2009, 2012), in den letzten Jahren beschäftigt sich seit 1978 die Provinzialrömische waren das besonders viele. In zwei Fällen wurden Archäologie mit der Frage, wo in den römischen mittels P-Kartierungen und Nachweis von Schim- Kastellen die Pferde untergebracht waren. In die- mel solche eingetieften Hausteile aus der Römi- sem Zusammenhang diskutiert Sommer (1995) schen Kaiserzeit in Flandern ebenfalls als Ställe die entsprechende Funktion von Grundrissen in angesprochen (freundl. Hinweis W. De Clercq). Ladenburg und Dormagen. In barackenartigen Zu Tiefställen im Raum Niederlande bis Däne- Gebäuden fanden sich quer zur Ausrichtung des mark siehe Schmid (1994) und Zimmermann (1992, Gebäudes längliche Gruben von 30–50 cm Brei- 150, 151, mit weit. Lit.). te und 50 cm Tiefe. Deren Länge nahm fast die Weiträumig hat die Archäologie bisher in Mit- Gesamtbreite der Räume ein. Auffällig waren star- teleuropa, mit Ausnahme der Provinzialrömischen ke Grünfärbungen der Verfüllungen, die noch bis Archäologie, wenig überzeugende Nachwei- 50 cm in den gewachsenen Boden reichten. Sol- se für Ställe geliefert. Eine Ausnahme: Bei dem che grün bis grünblau verfärbten Böden sind als Hauptgebäude eines Herrenhofes auf der Albu- „sichtbares Phosphat“ mehrfach beschrieben wor- urg, Befort [Luxemburg], handelt es sich sehr den (Zimmermann 2001, ders. in Vorber.). In Laden- wahrscheinlich um ein Wohn-Stall-Haus, da der burg entnommene Bodenproben ergaben in den Stallteil deutlich erkennbar ist (Schindler 1969, grün verfärbten Bereichen, v. a. unter den Gräb- 1976). Der Bau ist dendrochronologisch zwischen chen, sehr hohe Phosphatwerte.

336 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

In Süddeutschland wurden P-Kartierungen den Stallboxen vorhandenen Mistes sowie darin von Häusern in frühmittelalterlichen Häusern in enthaltener Reste von tierspezifischen Parasiten Eching-Südwest und Lauchheim durchgeführt. (z. B. Schelvis 2007) kann auch die Art der Haus- Jeweils in einem Fall in Eching und Lauchheim tiere festgestellt werden. sind die P-Werte in einem Hausteil deutlich In Dänemark wurden mehrfach die Brandruinen erhöht. Wenn noch mehr Kartierungen das glei- abgebrannter Häuser untersucht. Das bekanntes- che Bild ergeben, wäre es wahrscheinlich, dass te Beispiel ist die in die Zeit um 100 v. Chr. datier- diese Hausteile Ställe waren (Bauer e. a. 1993; te Brandruine Nørre Tranders, Ålborg, in der die Fries-Knoblach 2006, 362). Bei einem P-kartierten Reste der umgekommenen Menschen und des Haus aus dem 8. Jh. n. Chr. in Schalkstetten ist es Viehs gefunden wurden. Bei den Menschen han- laut der Autoren „nicht zweifelsfrei gelungen“, einen delt es sich um einen Mann, eine Frau und zwei Stall nachzuweisen (Schreg u. Behrendt 2011, 267). Jugendliche (12–14 J.; Haue 2012, 255, 281). Ob Auch für jüngere Zeiten gilt diese Unsicherheit. der Brand den gesamten Besatz der Haustiere des Wie schon oben betont ist der Kenntnisstand für Hofes dokumentierte (insges. wurden mind. 15 weite Teile Europas unbefriedigend. Oft wird nachgewiesen, 7 Rinder, 3 Pferde, 4 Schafe und lediglich auf Grund von Pfostenstellungen auf 1 Ferkel), ist unsicher. Tiere können in Sicherheit das Vorhandensein von Ställen geschlossen. Auch gebracht worden sein, nicht alle müssen zur Zeit in Gebieten, aus denen schon P-Kartierungen vor- des Brandes überhaupt im Stall gewesen sein. Da liegen, müsste mehr untersucht werden, um die aber vier Menschen im Stall getötet wurden, – bei Gesetzmäßigkeiten und ihren Wandel im Laufe einer Rettungsaktion wäre man vermutlich mit ver- der Zeit, die für die Häuser hier gelten, zu ver- teilten Rollen innen und außen aktiv gewesen, – stehen. Viele Autoren werten Boxentrennwände spricht manches dafür, dass alle vier im Schlaf als überzeugende Hinweise auf einen Stall. Das überrascht wurden. Wahrscheinlich handelt es stimmt in vielen Fällen, es gibt aber auch solche sich um eine Familie, DNA Untersuchungen sind Trennwände in Wohnteilen, wie z. B. auf der Wurt leider nicht möglich. Der Archäozoologe J. Kvei- Feddersen Wierde und in Flögeln (Zimmermann borg (2008, 2009) hat die Knochen von Haustieren 1992, 148). Das Fehlen von Boxentrennwänden aus jütländischen Siedlungen, u. a. aus den sieben wie auch, bei guten Erhaltungsbedingungen von nordjütischen Brandruinen, untersucht. Teils wies Mistrinnen, darf keineswegs als Indikator für das er reine Bestände von Rindern nach, in einigen Fehlen von Ställen gewertet werden. Und Ställe Fällen waren aber verschiedene Haustiere zusam- müssen auch nicht immer in Hausteilen mit einer men aufgestallt. So kamen in der Brandruine Nør- dichten Folge von Pfostenpaaren liegen, wie u. re Tranders, Ålborg, 7 Rinder, 4 oder 5 Schafe, a. Bech und Olsen (im Druck, 22) beobachteten. 2 Pferde, 1 Ferkel, 1 Hund und, wie oben gesagt, Oft wird zu vorschnell ein Gebäude oder ein Teil 4 Menschen um. Oft geht man in der Literatur nur davon als „Stall“ interpretiert. Vermeintliche Par- von Rindern in den Ställen aus. Das wird aber nur allelen in anderen Teilen Europas sind oft nur in einigen Fällen stimmen. ungenügende Argumente. Es gibt aber verschie- Ställe liegen im Raum südlich der Nordsee dene Methoden, um Ställe nachzuweisen. Unter- und in Skandinavien bis zur Völkerwanderungs- schieden werden muss zwischen Befunden, bei zeit, soweit nachweisbar, mit dem Wohnteil unter denen die alte Oberfläche noch erhalten ist, und einem Dach, im frühen Mittelalter (Zimmermann solchen mit dem Grabungsplanum unter der alten 2002) dagegen getrennt davon. Zum Teil scheint Oberfläche. das noch für das Hohe Mittelalter zu gelten (Zim- Ideal sind Bedingungen, bei denen so viel von mermann, in Vorber.). den Ställen konserviert wurde, dass viele Einzel- heiten erkannt werden können. Das gilt für die 3.1 Ställe in Grubenhäusern nordniederländischen und norddeutschen Wurten und für Brandruinen, wie sie mehrfach in Däne- Zu den vielen Funktionen, die Grubenhäuser mark aufgedeckt wurden. haben können, gehört auch die als Stall. Das ist In den Wurten sind die Ställe dank der Auf- sowohl archäologisch als auch ethnographisch höhungsschichten aus Mist in den Fundament- nachgewiesen. In Zimmermann (1992, 208) bilden bereichen noch in Holz erhalten. Deutlich sind wir ungarische Grubenstallungen ab, wir ver- die Boxentrennwände (Ein- und Doppelboxen: weisen dort auf weitere ethnographische Belege. Waterbolk 1975) und die Mistrinnen erkennbar, Auch führen wir dort (Zimmermann 1962, 216, 217) wie in den abgebildeten Beispielen von der Fed- archäologische Befunde an, am überzeugendsten dersen Wierde (Abb. 3; Haarnagel 1979) oder Ezin- aus Wijster, Drenthe, NL. (Es van 1967, 85, 87). ge (Abb. 2; Waterbolk 1991). Anhand des noch in Grubenhaus 108 maß 6,8 × 3,2 m. Es war unter

337 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Grabungsplanum nur noch 15 cm tief. Entlang Lösung siedlungsfunktionaler Fragen. Mittels der der Längswände waren jeweils drei bis 4 Boxen Mikromorphologie gelang es Milek (2012, Milek von 1,2 bis 1,4 m Breite aufgereiht. Das mag sogar u. Roberts 2013) Ställe auf Island nachzuweisen, für Rinder ausgereicht haben. Kürzlich publizier- und Wegener (2008) konnte in Marsleben, Sach- ten Scheschkewitz u. Freier (2013) ein hochmittel- sen-Anhalt, belegen, dass ein Grubenhaus ein alterliches Grubenhaus aus Gerlingen, Württem- Stall war. R. Shahack-Gross hat geoarchäologisch berg, von 4 × 3 m Größe. Der Fußboden fiel zu in ariden Gebieten gearbeitet. In unserem Zusam- einer der beiden Längsseiten ab und endet dort menhang ist v. a. Shahack-Gross (2011) wichtig. in einer 50 cm breiten und bis 20 cm tiefen Rin- Darin untersucht sie verschiedene Komponenten ne. Zwei „stark humose Nutzungshorizonte fielen in tierischem Dung, die in archäologischen Fund- durch grünliche Ausfällungen auf, wie sie übli- stätten auftreten können6. cherweise bei stark fäkalienhaltigen Verfüllungen Im Gegensatz zu diesen aufwändigen Analyse- zu finden sind“. Phosphatanalysen bleiben abzu- verfahren kann die Phosphatmethode großflächig warten, um die Ansprache als Stall zu untermau- eingesetzt werden (Lienemann, in Vorber., Petersson ern. Unten verweisen wir auf ein Grubenhaus in 2006, Zimmermann 2001, in Vorber.), je nach Frage- Sachsen-Anhalt, das Wegener (2008) mittels mikro- stellung mit großem oder kleinem Probenraster. morphologischer Untersuchungen als Stall identi- Um die Funktionen von Gebäuden zu ermitteln, fizieren konnte. Gautier (1994) vermutet, dass ein werden die Proben in der Regel aus dem Gra- Grubenhaus aus Herblay, Dépt. Val-d’Oise, F., auf bungsplanum unter der alten Oberfläche entnom- Grund von Pollen – hohe Anteile von Getreiden, men. Dabei soll auch das Umfeld der Grundrisse nitrophilen und Ruderalpflanzen – ein Stall war. mit erfasst werden. Wichtig ist, dass eine Methode gewählt wird, die mehr als 90 % des Phosphats 3.2 Pferch und Stall in der Stadt auch nachweist. Die Methode ist bisher selten bei vorhandenen alten Oberflächen angewandt wor- Da in und von den Städten aus weitaus mehr den, obwohl auch hier weiterführende Ergebnisse Landwirtschaft betrieben wurde als angenommen zu erwarten sind. (Heitzmann 2003, 2011), verdanken wir der Stadt- Es ist nicht sinnvoll, in Gebieten, aus denen archäologie auch viele Beispiele für Ställe, v. a., nicht schon viele P-Kartierungen von Gebäuden weil dank der oft meterdicken Stratigraphien Stäl- vorliegen, gleich anhand von einem oder wenigen le gut erkannt werden können. Hauptindikatoren solcher Untersuchungen die Funktionsbereiche sind Mistschichten und Viehtrittsiegel. Zu den zu interpretieren, es sei denn, es gibt auch zusätz- seltenen Beispielen, in denen die Phosphatmetho- liche Argumente für die Funktionen. Wir beto- de zusätzliche Argumente liefert, gehört ein Vieh- nen dieses, weil nach P-Kartierungen von ein bis pferch in Ulm. Nach freundlichem Hinweis von zwei Häusern Kollegen enttäuscht, keine weiteren J. Lienemann (Oldenburg) waren die P-Werte sehr Versuche wagten. Als wir ab 1975 in Flögeln mit hoch (bis zu 5400 ppm P). Der Pferch war eine der P-Kartierung von Hausgrundrissen Neuland umzäunte, flache, muldenförmige Eintiefung mit betraten, haben wir erst nach der Auswertung von einem Durchmesser von 8,8 m. Angesichts einer mehr als 50 Grundrissen erste Ergebnisse vorge- vertikalen Ausdehnung von 1,35 m bestand er legt. Angesichts des geringen Gehalts an Phosphat wohl über lange Zeit. „Hufabdrücke und Scharr- in dem, was als Eintrag Phosphat in den Boden spuren waren zu sehen“ (Dumitrache e. a. 2009, gebracht haben kann, wie Hausabfall und Dung 433, Abb. 506). (Lienemann, in Vorber.), ist es erstaunlich, wie hoch die P-Werte in den Ställen und Wohnteilen z. B. 3.3 Archäopedologische Methoden in Flögeln (Zimmermann 1992) sind. Solche Bau- zum Nachweis von Ställen ten müssen angesichts der hohen P-Werte über mehrere Jahrzehnte bestanden haben (zum Alter, Außer den oben angeführten Untersuchun- das Pfostenbauten erreichen konnten, s. Zimmer- gen auf Parasiten erlauben geoarchäologische mann 1998a, 60–63; 2006a). Wurden nur niedrige (archäopedologische)­ Methoden Aussagen über P-Werte nachgewiesen, so hat das Gebäude viel- das Vorhandensein von Ställen. Nur der Nachweis leicht nur wenige Jahre bestanden, oder es gab von Dung/Mist genügt nicht; entsprechende Ver- keinen Stall im Haus. Für die Späte Bronzezeit unreinigungen gab es oft in allen Räumen, es kön- bis Ältere Vorrömische Eisenzeit wurde im Raum nen auch die Reste von Dung als Brennmaterial Belgien bis Norddeutschland die Beobachtung (s. 2.3) gewesen sein. International weit verbreitet ist die Methode der Mikromorphologie, die Ana- 6 Nachtrag: Das Journal of Environmental Archaeology 18, 1, lyse von Boden- und Sedimentdünnschliffen, zur 2013 enthält Artikel über Forschungen an Tierdung.

338 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit gemacht, dass, obwohl viele Grundrisse bekannt kann, und das Vieh mit seinem Athemholen in sind, kaum Ställe für den Zeitraum nachgewiesen den stärksten Dünsten steht. Auch wird, durch die wurden (Roymans 1991, Fokkens 1997, Bourgeois allzu großen Feuchtigkeiten das Gebäude selbst 2001, Zimmermann, in Vorber.). Ob das daran liegt, angegriffen, und selbst Mauern werden, wenn dass man in dieser Zeit das Vieh wieder ganzjäh- sie nicht aus sehr festen Steinen bestehen, durch rig im Freien hielt, ist noch nicht sicher. Auch aus das Laugenartige aufgelößt, der Kalk verliert die anderen Zeiten gibt es Beispiele, dass anhand der Kraft des Zusammenhanges, und das Gebälke Pfostenstellung ein Stall vermutet werden könn- geht mit seiner Belegung in Fäulniß. Besteht nun te, die P-Werte widersprechen aber. Wir sprechen ein solcher Stall gar aus hölzernen Wänden, so ist (Zimmermann 1992) deshalb von einem ,konstr.‘ sein Untergang um desto eher zu befürchten.“ Stall. Ab wann es in den verschiedenen Gebieten Stieglitz fordert im Weiteren eine Raumhöhe Mitteleuropas Ställe gab, ist unbekannt. Ihr Vor- von 6 bis 7 Ellen und ausreichende Entlüftung. handensein ab Mitte des 1. Millenniums n. Chr. Eben solche drastischen Zustände beschreibt belegen die frühen Volksrechte und dann ab dem Kaiser (2008): „Den Geestkühen fehlte es an Fut- späten Mittelalter Bild- und Textquellen. Selten ter, so dass ihr Erscheinungsbild das Ergebnis und räumlich und zeitlich weit gestreut sind Bei- einer permanenten Hungerkur war“, und ebenso spiele, bei denen versucht wurde, die Funktionen Schmidt (1966, 105–119). Das Vieh war im Früh- eines Hauses mit einer Phosphatkartierung zu jahr so entkräftet, dass nicht alle die Weide lebend ermitteln. Mit Ausnahme der Beispiele aus dem erreichten; oft musste es dorthin getragen werden. Raum südlich der Nordsee und aus Skandinavien Weit verbreitet war der Begriff „Schwanzvieh“, von sind die Ergebnisse zu vielfältig, als dass sie schon den Versuchen, das Vieh so zum Aufstehen zu verallgemeinert werden könnten. zwingen. Milch gab es überhaupt wenig und ab Weihnachten oft gar nicht mehr. Das Ziel von Ver- ordnungen und der Lehrmeinung, dass das Vieh 4. Rinderställe in Schrift- erst im Mai den Stall verlassen solle, war mangels und Bildquellen7 Futter kaum zu erreichen. Erhöhte die enge Stallhaltung schon das Risi- 4.1 Rinderställe im Spiegel ko von Krankheiten, wie Tuberkulose, so waren von Schriftquellen die extremen hygienischen Bedingungen in einem Stall, in dem das Vieh lange im hochaufliegenden Stieglitz (1798, 134) beschreibt Zustände in Mist stand, besonders gefährlich. Das gilt für die Ställen mit viel zu niedriger Decke, für die damals Tiere und sehr stark auch für die Menschen durch mancher positive Argumente hatte: „Ein Rind- alimentäre Infektionen durch Milch und Fleisch, viehstall darf, wegen der Gesundheit des Viehes, z. B. tuberkulöser Rinder. Die verbesserte Hygie- nicht zu niedrig angelegt werden. Manche ver­ theidigen zwar die niedrigen Ställe, und sagen, daß sie wärmer wären, die Wärme aber eine hal- be Nahrung ausmache, und das Vieh daher nicht viel fresse, nächstdem bliebe die beste Kraft des Mistes zusammen, und man bekäme dadurch den wirksamsten Dünger für das Feld. Allein es ist einleuchtend, daß niedrige Ställe, von etwa 4 Ellen Höhe (1 Elle ± 60 cm), keine reine und gesunde Luft haben können, die doch dem Viehe nothwendig ist, wenn es nicht krank werden soll. Und wenn es gleich darin warm steht, so ist doch eine zu große Wärme auch nicht gut, weil alsdann das Vieh sehr stark ausdunstet, und die Feuchtig- keiten, die zur Milch schlagen sollten, verdunsten und andere Wege gehn. Uebrigens häuft sich in so niedrigen Ställen der Mist oftmahls eine Elle hoch an, daher kaum ein Mensch darin stehen Abb. 1 Stall mit Viehboxen, Mistrinne und an der Wand einem schmalen Futtergang. Wilms Bo, Nieuw Schoone­ 7 Zu Schriftquellen (landwirtschaftlicher Literatur) allge­ beek, Drenthe, NL. – Obr. 1 Stáj se stájovými boxy, odpad- mein, s. Güntz 1897/1902; zu französischen Schriftquellen ním žlabem a krmným otvorem. Wilms Bo, Nieuw Schoo- s. Dufour 2012a. nebeek, Drenthe, NL.

339 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Abb. 2 Stall in einem Haus der Wurt Ezinge, Prov. Groningen, NL (aus Giffen van 1936, Taf. 4: 1). – Obr. 2 Stáj v domě na wurtu Ezinge, provincie Groningen, NL (podle Giffen van 1936, Taf. 4: 1).

Abb. 3 Feddersen Wierde, Land Wursten, Ldkr. Cuxhaven: Haus 12, Siedlungshorizont 2. Vorne liegt der Stallteil mit Viehboxen, Mistrinnen und Mittelgang, im Hintergrund (hell) der Wohnteil mit der Herdstelle (s. Haarnagel 1979). – Obr. 3 Feddersen Wierde, Land Wursten, zemský okres Cuxhaven: dům 12, sídlištní horizont 2. Vpředu se nachází stájová část s boxy, odpadním žlabem, v přední (světlé) části obytná partie s ohništěm (podle Haarnagel 1979).

340 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit ne im Stall und das Pasteurisieren der Milch führ- hygienischer ist (Chales de Beaulieu, A. 2000, 111) te zum Rückgang der Tuberkulose. sowie auch, dass, wenn in der Box gemolken wur- de, der Zugang von hinten leichter ist (eigene 4.2 Stellweise des Viehs im Stall Erfahrung aus Donegal, Irland). Die Frage der Hygiene mag ein Grund für das Überleben des In Ställen mit guten Erhaltungsbedingungen, „über den Schwanz Fütterns“ in den nördlichen Nie- die im Raum südlich der Nordsee und in Süd­ derlanden sein. skandinavien archäologisch dokumentiert wurden Verschiedene Autoren beschreiben beide Auf- (Abb. 2 u. 3), stand das Vieh mit dem Kopf zu den stellarten, wie Baumann (1783, nach Haushofer Längswänden. Oft ist eine Mistrinne erkennbar, 1975, 14) oder Höpfner (1804, 619): „Die gemein­ die sogar dort, wie in Flögeln und Ede-Benne- ste Bauart der Kuhställe ist die, daß das Gebäu- kom, Prov. Gelderland,, NL, ohne Erhaltung von de in den Balken ungefähr 14 Ellen tief ist, und Organischem anhand der Verfärbungen kleiner die Kühe mit den Köpfen an die Wände zu stehn Pföstchen nachgewiesen werden kann (Zimmer- kommen. Sind die Wände des Stalles von harten mann 1992, 150). Außerhalb des Gebietes mit drei- Steinen, und kann man aus Stein gehauene Trö- schiffigen Langhäusern ist unbekannt, wie, wenn ge oder Schüsseln anbringen, so kann der Grund es sie überhaupt gab, die Ställe aussahen, ob sie für diese Tröge zugleich mit in die Mauern ein- mit dem Wohnteil unter einem Dach vereint oder gebunden werden, wodurch die Mauer mehrere separat waren, und wie die Rinder standen. Erst Festigkeit bekommt. Braucht man aber hölzerne in der Neuzeit zeugen Schrift- und Bildquellen Krippen, so muß man sie auf einen mit der Mau- (s. 4.1 u. 4.3) davon, wie das Vieh stand. er verbundenen gemauerten Absatz legen, und Nach Bruckbauer u. Sorge (1994, 67) „war die frü- gegen die Mauer mit Thon verwahren, damit kei- he Form der Fütterung das sogenannte ‚über den ne Feuchtigkeit hinter die Krippen komme, und Schwanz füttern‘“. Zum Füttern ging man von sie zur Fäulniß bringe. Eine andere Art, die Kühe hinten an der Kuh vorbei. Da die Rinder über in dem Stalle zu stellen, ist die, wenn zwischen Winter meist ziemlich entkräftet im Stall waren, zwey Reihen von Kühen ein Futtergang befindlich schätzte man die Unfallgefahr als nicht sehr hoch ist, gegen den die Kühe die Köpfe kehren. Der ein. Als nach Einführung der ganzjährigen Stall- Futtergang zwischen zwey Reihen Kühen kann haltung und Verbesserung der wirtschaftlichen 3 bis 4 Ellen weit seyn, und mit Platten gepflastert Lage Umbauten möglich waren, drehte man die werden, damit man ihn immer rein halten kann, Rinder mit dem Hinterteil zur Stallwand. da denn das aus den Krippen herausgeworfene Diese „Drehung“ scheint in den letzten Jahrhun- Futter wieder aufgenommen, und wieder in die derten in weiten Teilen Mitteleuropas stattgefun- Krippen kann geworfen werden. Durch die Fut- den zu haben, und die Einführung der ganzjähri- tergänge erhält man die besondere Bequemlich- gen Stallhaltung ab dem 18. Jh. mag wirklich der keit, daß man das Futter von dem Boden, durch Auslöser gewesen sein. Nur die Pferde bleiben in daselbst in der Decke angebrachte und verschlos- der alten Richtung, soweit sie in Boxen standen sene Oeffnungen herunter werfen kann. Diese Art oder stehen. Beides, das Vieh mit dem Hinterteil ist der erstern unstreitig vorzuziehn, weil dabey zur Außenwand und die Pferde mit den Köp- die Fütterung weit bequemer vorgenommen, und fen dahin, zeigt ein Gemälde des Niederländers das Vieh besser übersehen werden kann. Gemei- Govert Dircksz Camphuysen (1623/24–1672), niglich werden die Kühe nach der Länge des vermutlich aus den Jahren 1652/53, das dieser Gebäudes neben einander gestellt; man stellt sie in Schonen, Südschweden, malte (Zimmermann aber auch bisweilen nach der Tiefe oder Breite des 1999b, Abb. 4). Stalles, welches aber bey einem großen Viehstan- Die Frage der Stellweise liefert nicht nur Model- de nicht zu empfehlen ist, weil nur wenig Kühe le, wie solche Ställe abzubilden sind. Sie hat sicher in eine Reihe zu stehen kommen können, und auch einen wirtschaftlichen Hintergrund. So man daher den ganzen Stall nicht gut übersehen könnte das Wenden des Viehs mit dem Kopf zum kann, es müßte denn das Gebäude sehr tief seyn, Mittelgang mit der Funktion des Viehs zusam- wodurch es aber, wegen der langen Balken und men hängen. Lag seine Bedeutung zuvor, neben des großen Daches, sehr kostbar wird.“ der Zugkraft, auf der Produktion von Dünger, so Andere, wie Mayer (1773, 198), nehmen Stel- gewann es später mehr und mehr als Lieferant von lung: „… mit der Fütterung zwischen das Vieh Michprodukten und Fleisch Bedeutung. Das steht einzutreten, … Vieles der Fütterung wird auf diese im Widerspruch zu der Tatsache, dass der leichter weise verdorben, dann das Vieh, zwischen welches zugängliche und zu entfernende Mist entlang der man eintritt, reist davon auf beeden Seiten hin- Mistrinne am Mittelgang für die Michwirtschaft weg, hindert im Aufstecken, beschädigt offt den,

341 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 der aufstecket …“ Auch Krünitz (1781, 312–313) Wie oben schon gesagt bedeutet das Fehlen von führt dieselben Argumente an: „Bey solcher Ein- Spuren der Trennwände aber nicht, dass hier kein richtung, welche insonderheit die Holländer bey Stall gewesen sein kann. Das mag daran liegen, ihren Ställen anzubringen pflegen, bleibt in den dass sie nicht oder nur flach gegründet waren Ställen alles reinlich, das Futter wird nicht in den oder dass, wie bis in jüngste Zeit, die Boxen nur Mist vertreten, und bey sich eräugnenden Vor- durch Stangen begrenzt waren. Krippen sind in fällen unter dem Vieh kann geschwinde Hülfe den Rinderställen wohl eine jüngere Erscheinung geleistet werden.“ Noch Engel (1889, 73) führt als (Stigum e. a. 1959). andere Art der Längsreihenstellung diese Art als Für England wird in University of Gloucester- Alternative an. shire e. a. 2006 der traditionelle Viehstall wie folgt Im 20 Jh. gab es nur noch wenige Bereiche, wo beschrieben: „Cows were usually tethered in pairs das Rindvieh in der „alten“ Ausrichtung stand, with low partitions of wood, stone, slate and, later, und zwar v. a. in Skandinavien (Stigum e. a. 1959) cast iron between them. As the breeding of stock und im Küstenraum von der niederländischen improved and cows became larger, the space for Provinz Nordholland (Olst van 1991; Kooij u. the animals in the older buildings became limit- Toebast 2013, 72) bis an die dänische Grenze. Wei- ed and an indication of the date of a cow house tere Beispiele sind aus Wallonien (Remacle 1937, can be the length of the stalls or the width of the 98, 99) und Thüringen (Schmolitzki 1968) pub- building. Feeding arrangements can survive in liziert. Vom elterlichen Hof in Baierfeld, Gmd. the form of hayracks, water bowls and mangers Büchdorf, Ldkr. Donau-Ries, berichtet Heinrich for feed. Tschochohei, Bockhorn (frndl. Hinweis), dass Variations in internal planning, cattle being noch um 1960 die vier Rinder (zwei waren Zug- stalled along or across the main axis of the build- tiere) mit dem Kopf zur Wand standen und durch ing and facing a wall or partition. They were fed Durchbrüche in der Wand von der benachbarten either from behind or from a feeding passage, Scheune aus gefüttert wurden. Mistrinnen gab es, these often being connected to fodder rooms from sie wurden mittels Schubkarren geleert. Ariane the late 18th century. In the following descrip- Weidlich (frndl. Hinweis) hat bei Durchsicht des tions of buildings for cattle the wide variety in the Bildarchivs im Freilichtmuseum Glentleiten „Bei- means of providing accommodation for cattle, spiele für die Aufstallung mit dem Kopf zur Wand both over time and regionally, can be seen. Long- gefunden, allerdings sahen die alle nach späteren houses: In this type of building the family and provisorischen Einbauten aus. Auf Almen war animals used a common entrance and the cattle diese Art der Aufstallung allerdings üblich (Bei- (typically prized dairy cattle) were stalled at one spiele aus dem ganzen nordalpinen Oberbayern end, usually the end down-slope. Examples (often von Berchtesgaden bis Allgäu)“. Für die Schweiz high status in terms of their size, detail and con- führen u. a. Huwyler (1993, 482) und Furrer (1994, struction) survive in parts of the north and west 357, 402–405) Beispiele an. of England and are usually the only evidence for Wie Modelle aus prähistorischer Zeit muten cattle housing before the 17th century. They were Ställe (Abb. 18) in den sog. Boo im Gebiet von more widespread in the medieval period.“ Nieuw Schoonebeek, Drenthe, NL an. Die Bo’en, vergleichbar mit Almen, beherbergten Hirten, 4.3 Bildquellen von Viehställen die außer von Weihnachten bis Maria Lichtmess Jungvieh und Ochsen in der Gemeinheit (Allmen- Die bei weitem häufigste Art einer Stalldarstel- de) weiden ließen (s. dazu Olst van 1991, 359–362). lung, der Stall von Bethlehem, hilft hier wenig. Für Jungvieh und Ochsen standen zu beiden Seiten Baudetails wie die Verwendung von Gabelpfos- der Diele mit den Köpfen zu den Längswänden. ten bieten diese Bilder zwar reiche Fundgruben In den angeführten Quellen wird mehrfach (Zimmermann 1998). Hier sind aber keine Ställe in auf die Trennwände zwischen den Boxen einge- unserem Sinne abgebildet, sondern Schutzdächer gangen. Weil diese besonderer Beanspruchung für Haustiere im Freien. Die Künstler mögen sol- Widerstand leisten mussten, waren sie oft aus che Unterstände gekannt haben; wir meinen aber, Holz oder in den nördlicheren skandinavischen dass das Motiv aus Italien her übernommen wur- Ländern auch aus Steinplatten (Hoffmann 1965, de (s. dazu Zimmermann 1999a, 306–307). Auch 1972). In prähistorischen Häusern gab es sowohl die Geburt Jesu in einer Höhle ist ein aus dem Einzel- als auch Doppelboxen (Waterbolk 1975). Mittelmeerraum übernommenes Motiv. Eine Durchsicht des RKD (www.rkd.nl) und 8 Wir danken Chris Butterhoff, Nieuw Schoonebeek, für das unsere eigene Dokumentation aus Kunstmuseen Foto. (Zimmermann 2013) erbrachte viele Bildquellen,

342 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

überwiegend mit Rindern mit dem Hinterteil zur entstandene Gemälde schon ein wertvolles zeit- Außenwand. Ein guter Beleg dafür stammt von genössisches Dokument für einen Stall, so sind Aelbert Cuyp (1620–1691; Dordrechts Museum, die Skizzen, die Lundbye vor Ort fertigte, beson- Paarlberg 2004). Es gibt aber auch deutliche Bei- ders wertvolle Zeugnisse. Insgesamt sind sechs spiele mit mit dem Kopf zur Wand gewendeten Skizzen in Öl, Wasserfarbe und als Zeichnung Rindern, z. B. von Anton Mauve, Dez. 1860, aus bekannt. Lundbye schuf sie im September 1843 Oosterbeek, Renkum, Gelderland (RKD kunst- in dem nordseeländischen Dorf Vejby auf Morten werknr. 112661). Oosterbeek liegt südlich von Jensen’s Hof (Madsen 1949, 177–181; Jørgensen der historisch bekannten Grenze des Gebietes, 1995). Wir bringen davon hier eine vor Ort gefer- wo diese Stellung üblich war. Auch südlich davon tigte Ölskizze (Abb. I). Den zwei Hinterteilen von liegt die Provinz Noord-Brabant, aus der van ruhenden Kühen mit fehlendem Vorderteil nach Dam berichtet. Ihm verdanken wir eine seltene zu schließen sind diese Tiere während des Malens Bildquelle davon, wie ein Tiefstall ausgemistet aufgestanden, oder sie wurden fortgeführt. Durch wird. Die Kühe stehen mit dem Kopf zur Außen- die offene Tür ist der Misthaufen erkennbar. Meh- wand (Dam van 1972, 40–45). Einige der heute für rere der Bauhölzer zeigen sekundäre Verwendung. andere Kunstrichtungen bekannten niederlän- Der Stall ist quer zum Haus ausgerichtet. Bei dem dischen Maler des ausgehenden 19. und frühen hinteren Bereich dürfte es sich um eine Anküb- 20. Jahrhunderts widmeten sich in ihren jungen bung handeln. Da das Bild im September, wenn Jahren auch dem Thema „stalinterieur“. Dazu das Vieh tagsüber auf der Weide war, gemalt wur- gehören Piet Mondriaan (1872–1944; Wijsenbeek de, dürfte Lundbye die Skizzen abends gefertigt 1968) und Jan Toorop (1858–1928). Letzterer mal- haben. te 1885 (http://www.jan-toorop.com/artwork/13) einen Stall mit drei Kühen. Sie liegen mit dem 4.3.2 Bendix: Kuhstall Kopf zur Wand; die Mistrinne ist unbefestigt, so, wie in manchen prähistorischen Ställen. Eben solch einen Stall zeigt ein Gemälde Sehr gut hat auch Ids Wiersma (1878–1965) (Abb. II), das nach Ausweis der Signatur vermut- Ställe in der niederländischen Provinz Friesland lich von dem Zeichner und Maler Hans Bendix mit seinen Zeichnungen dokumentiert. In einem (1898–1984, beides Kopenhagen) stammt. Er, Stall in Firdgum, gem. Franekerdeel, stehen bzw. der sich als Zeichner und Satiriker einen Namen liegen die Kühe (rechts) mit dem Kopf zur Außen- machte, hatte in Dänemark Kontakt zur Land- wand. Die Pferdeboxen (links) sind noch leer, da wirtschaft auf Lolland und in Nord-Seeland. Dort sie den Pflug ziehen müssen (Mulder u. Swierstra leitete bzw. besaß sein ältester Bruder Frans einen 1981, 23). In Duurswoude, heute Wijnjewoude, Hof, seine Mutter stammte aus einer Bauernfami- gem. Opsterland, fertigte Wiersma 1925 zwei lie (Bendix 1967, 156). Daran, dass er jemals ein Zeichnungen von einem „potstal“, einem Tiefstall Motiv wie einen Stall malte, kann sich allerdings (datiert 1651) ohne Besatz an. Aber auch hier seine Tochter, Eva B. (frndl. Hinweis) nicht erin- ist deutlich, dass die Tiere mit den Köpfen zur nern. Wenn Hans Bendix der Künstler ist, wurde Außenwand standen (Kalma – Kingsman – Spahr das Bild in den Jahren um 1920 gemalt. Im Gegen- van der Hoek 1978, 140, 141). satz zu Lundbyes Bild sind hier auch hinter den Wie auf den Zeichnungen von Wiersma doku- Rindern die Mistrinnen erkennbar. Dass Künst- mentieren Bildquellen des 19. und 20. Jahrhun- ler Ställe wie diese in ganz Dänemark noch bis derts aus Dänemark die Aufstellung mit dem Kopf in jüngste Zeit sehen konnten, belegt der ältere zur Außenwand: heute noch vorhandene Bestand an Bauernhöfen, nicht nur in den Freilichtmuseen, wie in Lyngby 4.3.1 Johan Thomas Lundbye: Der Kuhstall und Odense. Auf einer Hausforscherreise (www. hausforscher.de) konnte Unterzeichneter sich Das Gemälde von Johan Thomas Lundbye davon auf vielen Höfen überzeugen. In allen Fäl- (1818–1848) „Der Kuhstall“ ist im Rahmen der len waren die Mistrinnen erhalten, in einigen auch dänischen Kunstgeschichte von hohem Rang. Futtertröge an der Längswand (Kunze 2013). Bjar- Lundbye malte es im Winter 1843/44; es hängt im ne Stoklund, Kopenhagen (1928–2013) verdan- Statens Museum for Kunst, Kopenhagen. Dass ken wir dazu folgenden Hinweis vom 6. 2. 2012: etwas so Profanes wie ein Kuhstall das Sujet eines „Eine größere Abhandlung über die Kulturge- Gemäldes wurde, war zu dieser Zeit und noch lan- schichte des Stalles [in Dänemark] gibt es, soweit ge danach gewagt. Der dänische König Christian mir bekannt, nicht. Es war aber in der älteren VIII rümpfte beim Anblick des Bildes die Nase Landwirtschaft allgemein üblich, dass die Kühe und sagte, es rieche nach Mist. Ist das im Atelier entweder mit den Köpfen zu einer Außenwand

343 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

(im Langstall) standen, oder zu einer Trennwand shelters are found not earlier than about 1650)“. (im Querstall). Sie standen entweder einzeln oder Es gibt Hinweise, dass Schweine im Winter in den zwei zusammen in Boxen auf der einen oder auf Wäldern gehalten wurden (Zimmermann 1999a, beiden Seiten des Stalles, sie wurden von hinten 308). Auch haben rezente Versuche, alte Schwei- gefüttert.“ B. Stoklund verwies in seinem Schrei- nerassen im Winter im Wald zu halten, gute Erfol- ben noch auf Højrup (1960). Die Arbeit ist eine ge (Huss e. a. 2010). Auch wenn die Eichelmast gute Beschreibung mit Fotos von engen, unsaube- gering ausfällt, können die Tiere sich noch gut aus ren Ställen mit Boxentrennwänden und Mistrin- dem Walde ernähren. Von Schwerz (1836, 275, 276) ne. Der schwierigen klimatischen Verhältnisse an schreibt dazu: „Der Landwirth auf dem Hellwege der Westküste Jütlands wegen hatte man teilwei- hält sehr viel auf die Schweinezucht. Die Schwei- se Brunnen in den Ställen. „Fortschrittliche“, nach ne werden durchs ganze Jahr gehütet: des Som- Anweisung aus der Fachliteratur errichtete Stäl- mers in den Gemeinheiten (Allmende) und auf le finden sich in Dänemark seit dem 19. Jh. Die den Feldern, des Winters in den Holzungen. Bei alte und die neue Art der Aufstallung bestanden dem Aus- und Eintreiben erhalten sie ein Futter hier also lange zeitgleich nebeneinander. Wie bei von gekochtem Gartenabfall … Wenn Eichelmast Højrup dokumentiert ein Foto in Løgstrup (2001, vorhanden ist, welche aber selten reichlich aus- 52) einen „traditionellen“ Viehstall aus dem Jahr fällt, so werden viele Schweine in den Waldungen 1900 in der Stadt Viborg oder ein Gemälde von ohne weiteres Futter fett gemacht. Die Buchen- T. Philipsen (1840–1920) aus Vorsaæ, vermutl. mast ist nicht zum Fettmachen geeignet und dient heute Vorsaa, Nordjytland, aus dem Jahre 1901 hauptsächlich zum Unterhalt der Zuchtschwei- (Mogensen 1984, 49). Mogensen (1984, 48) bildet ne“. Maschmeyers Aussage mag ebenso wie für auch ein Gemälde von Otto Bache (1839–1927) andere Haustierarten für gehütete Haustiere bzw. aus dem Jahre 1882 ab. Hier stehen die Rinder mit solche in feraler Haltung stimmen. Cate ten (1972) den Köpfen zur mittigen Futterdiele. führt für viele europäische Länder Belege für das Hüten von Schweinen in z. T. sehr großen Herden an. Aus dem frühmittelalterlichen England wird 5. Schweinekoben, Text- und Bildquellen von Herden von mehreren tausend Schweinen berichtet. In Süddeutschland wurde als Flächen- 5.1 Textquellen zu Schweinekoben maß eines Waldes die Zahl der Schweine verwen- det (Regnath 2008, 47). Oft musste nur die Leitsau, Anders als Schafställen, zu denen es mehr die scroba ducaria der Lex Salica (501–511 AD), in ethnographische oder bauhistorische Publika- anderen Fällen jedes zehnte Schwein in der Wald- tionen gibt (z. B. Dörfler – Klages – Turner 1994) weide, eine Glocke tragen (Abb. 7). Schon in der ist, mit Ausnahme von Artikeln von Kaiser (2008) Lex Salica (27,1) heißt es: „wenn einer die Glo- und Riepshoff (2011), den Schweinekoben bisher cke von einer fremden Schweineherde stiehlt …“ wenig Beachtung geschenkt worden. Selbst Cate Aus dem französischen Code Forestier wurde erst ten (1972), der ausführlich die Kulturgeschichte 1906 der Satz gestrichen: „Alle Tiere der Benut- des Schweines behandelt, geht darauf nicht ein. zer, die zur Waldweide zugelassen sind, sollen Dass entsprechende Hinweise in der archäologi- eine Glocke am Hals tragen, bei einer Geldstra- schen Fachliteratur fehlen, ist verständlich, denn fe von 2 Franken pro Tier“ (Cate ten 1972, 72, 73, in Siedlungsgrabungen nachgewiesene Ställe sind 77, 78). Strabo sagt in seiner Geographie von der uns nicht bekannt9. In unseren Grabungen haben Gallica Belgica: „Ihre Schweine leben auf freiem wir einige Male vergeblich versucht, mit P-Kar- Felde und zeichnen sich durch Höhe, Stärke und tierungen Schweinekoben nachzuweisen. Der Behendigkeit aus. Daher sind sie einem sich ihnen Archäozoologe N. Benecke (1994a, b) führt sowohl nähernden Unbekannten und ebenso selbst einem Argumente für Stallhaltung als auch für Freiland- Wolfe gefährlich“ (Strabo 4.4.3, 197; nach Forbin- haltung (tüdern, s. 6) an. D. Maschmeyer (2002, ger 1857, 104). In der Übersetzung von Kärcher 98) schreibt: svine „still kept outside the farm (pig (1831, 372) heißt es entsprechend: „Die Schweine bleiben auf dem Felde …“, d. h., sie wurden ganz- jährig im Freien gehalten. Dagegen schreibt Flo- 9 Nachtrag: Dufour (2012b) meint, mit einer Phosphat­kar­ rentinus in der Geoponica, des römisch/byzanti- tierung einen Schweinestall in der Ankübbung eines Hauses des 12./13. Jahrhunderts in Roissy-en-France nachweisen zu nischen Handbuchs der Landwirtschaft mit einer können. Da die P-Kartierung nicht mit publiziert wurde, Zusammenstellung von Texten griechischer Auto- können wir den Befund nicht beurteilen. In Italien wurden ren aus dem 3.–4. Jh.: „Dieses Tier … erträgt den in Villen Koben gefunden wie in Settefinstre bei Orbetello, wo 27 Schweinekoben den Forderungen der antiken Auto­ Winter schlecht und nimmt durch die Kälte leicht ren entsprechen (Mielsch 1987, 16). Schaden, aus welchem Grunde sie ihnen Schwei-

344 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit neställe bauen, woraus sie sie nicht eher heraus burg) Nr. 7 aus dem Jahre 1825: „Im Vorschau- treiben, bis dass der Frost gewichen ist“ (Jung er finden sich zu beiden Seiten die Pferdeställe, 1986, 71; Dalby 2011, 336). von denselben an jeder Seite eine eichene Thür … Wir folgen hier auch den Argumenten von und bildet den zur rechten Hand den Pferdestall, H. Kaiser (2008). Er hat darin Bild- und Textquel- … zur linken Hand aber für fette Schweine.“ len zu Schweineställen vorgelegt, das früheste Für künftige gezielte Untersuchungen mittels Bild stammt aus dem Oldenburger Sachsenspie- Phosphatkartierungen auf Grabungen könnte es gel. Bild- und Textquellen belegen, dass schon vor nützlich sein, Hinweise zu erhalten, wie Schwei- 1650 Schweine in den Siedlungen gehalten wur- neställe ausgesehen haben könnten und wo sie den. Kaiser (2008, 16, 18) betont den Unterschied vielleicht lagen. Wir haben dazu Bild- und Text- zwischen der Oberschicht und der Mehrheit der quellen ausgewertet. Viele der Bildquellen stam- Bevölkerung. Erstere konnte es sich leisten, „die men zwar aus dem heutigen Belgien und den schon früh eine Geruchsbelästigung im Zusam- Niederlanden, aber auch aus Marburg (Abb. 4–10, menhang mit der Schweinehaltung artikulier- I–VIII). Die Textquellen und ein Baudenkmal ver- te“. Hier ist es also selbstverständlich, dass man größern den geographischen Rahmen. nicht wie die Mehrheit der Bevölkerung mit den Werden Rinderställe schon als sehr unsau- Schweinen unter einem Dach lebte. Die leider ber beschrieben, so belegt die Darstellung von nur spärlichen Quellen, die Kaiser (2008, 17, 18) Schweinekoben: „die alte Ansicht, daß ein jeder anführen kann, berichten davon, dass Schweine Platz für ein Schwein gut genug und Schweinestall mit im Haus des Heuermanns lebten. Wie wir uns und Unreinlichkeit gleichbedeutend sei …“ (Engel das vorstellen sollen, ob sie mit Wiederkäuern im 1889, 165). Der sprichwörtliche „Schweinestall“ hat Stallteil (vgl. die Brandruine in Nørre Tranders als Begriff eine weite Verbreitung in vielen Spra- (s. o.) oder wie oft anderes Kleinvieh im Wohn- chen über die Zeiten hinweg. Drei Beispiele: Hans teil mit den Menschen zusammen lebten (vgl. Sachs (1494–1576) sagt in: Ein gesprech zwischen Zimmermann 1999b, Abb. 4) oder in einem Koben siben mendern, darinn sie ihre weiber beklagen: im Haus mit Trog davor, wie auf der Kreidezeich- „Das kot ligt hindter der stubthür, ein saw man nung von Pieter Barbiers (Abb. 10), bleibt offen. wol darinn verlür, der gleich im hausz sunst ube- Bei der Beschreibung der Koben unten werden ral, ligt es wie in eynem sewstal.“ In seinem Sonett wir sehen, dass ein Teil äußerst einfach und damit “Ghy Pyramiden, en ghy oude Wonderheên!“ kurzlebig war. Dem Bauforscher H. Riepshoff sagt der niederländische Dichter und Dramatier (Verden), verdanken wir folgende Hinweise auf W. G. van Focquenbroch (1630–1670; Focquen- Schweinehaltung in „Vorschauern“, Kübbungen an broch 1682, Bd. 1, 88): „… und euer berühmtes den Schmal­seiten der niederdeutschen Hallenhäu- Gebäude gleicht einem Schweinestall“. ser, von denen heute keine mehr erhalten sind. Der Die landwirtschaftliche Literatur des 18. und Begriff hat sich gewandelt von den vor die Schmal­ 19. Jahrhunderts widmet den Schweinekoben vie- seite beiderseits des mittigen Einfahrtstores ange- le Kapitel, daraus einige Texte: hängten Kübbungen zu einem „offenen Vorraum „So unedel auch der hier abzuhandelnde Gegen- vor dem Einfahrtstor eines norddeutschen Dielen- stand ist, so erfordert er doch mehr Aufmerksam- hauses“ (Volmer – Zimmermann 2012, 65). Riepshoff keit, als man ihm in den meisten Haushaltungen (2011, 29–30) geht der Frage nach, weshalb auf widmet. Gewöhnlich legt man die Schweineställe Höfen in der ehem. Grafschaft Hoya nur wenige sehr niedrig, als Koben, Hütten oder Anschleppen Schweineställe aus der Zeit vor 1850 erhalten sind. an größere Gebäude, Scheunen, Ställe oder ande- Der Hintergrund dafür ist die veränderte Form, re Wände im Gehöfte an, oder macht in Pansen wie vor und nach der Mitte des 19. Jahrhunderts oder andern Ställen kleine Abtheilungen für die- Schweine gehalten wurden. Vorher war die Zahl selben, die aber oft zu enge sind, und keine Luft abhängig vom Zugang zu Wäldern, sie war immer haben“ (Heine 1804, 35; s. dazu auch Stieglitz 1798, viel geringer als die der anderen Haustiere. Auf- 156–163). „… als wann ein Privatmann ein paar schlussreich ist die Tabelle einer Viehzählung aus Schweine auf einen Schweinskoben steckt, allwo dem Jahre 1824 in der Vogtei Drebber, Grafschaft ein paar solche Schweine sich bald beriechen, und Diepholz (Riepshoff 2011, 33). Die Zahl von Scha- dichte neben einander auf einem Koben, so nur fen, gefolgt von Rindern, ist sehr groß, die von vier Quadratellen (= ca. 1,3 m²) Platz hat, liegen Schweinen in allen Gemeinden sehr viel gerin- und wenig Wunder machen“ (Eckhardt von 1763, ger. Riepshoff kennt wenige Belege dafür, dass 553). die Schweine vorher in den Abseiten der Hallen- Zum Schweinetrog schreibt Krünitz (1830): „der häuser waren. Er zitiert aus einem Inventar aus Trog, worein den Schweinen das Futter geschüt- Kirchseelte (Smtgmd. Harpstedt, Ldkr. Olden- tet wird. Dergleichen Tröge sind gewöhnlich

345 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 von Holz, müssen aber bei jedem Einschütten Bildquellen). Die Schweinekoben befinden sich des neuen Futters sorgfältig gereiniget werden. entweder in Gebäuden oder in einfachen Anküb- Ueberhaupt muß der Trog so beschaffen seyn, bungen daran (s. Vorschauer oben). In allen Fäl- daß die Schweine nicht hineinsteigen können, len können die Schweine nur ihre Köpfe aus dem weil sie mit ihrem Kothe und Urine das Fressen Koben durch ovale oder runde Löcher hindurch verderben. Man muß daher Latten vor die Trö- stecken, um aus einem Trog draußen zu fressen. ge schlagen, nämlich so weit vorn in die Höhe, Immer ist das Prinzip gewahrt, dass die Tiere damit die Schweine nur mit den Köpfen durch nie mehr als den Kopf in den Trog stecken kön- können. Werden sie stärker, so bringt man sie in nen. Vergleichbare Löcher mit einem Trog außen einen andern Stall; daher müssen in einer guten davor findet man auch in Bretterwänden um Landwirthschaft mehrere Ställe vorhanden seyn. Pferche. Man möchte, gemessen an der Zahl der Weil nun auch manches Schwein in einem solchen Abbildungen, der Haltung in Pferchen besonde- Loche um sich haut, so ist es gut, daß immer ein res Gewicht zuerkennen. Das mag auch stimmen, Loch mehr in dem Troge vorhanden ist, als die viele solcher Darstellungen gehen aber mit einem Anzahl der Schweine beträgt, damit wenn eins besonders beliebten Sujet einher, dem biblischen gehauen wird, solches ein offenes Loch wieder Gleichnis vom verlorenen Sohn im Lukas Evange- finde, und also mit den andern fressen könne und lium 15, 11–32). Die Bildquellen zeigen ihn entwe- nicht verbutte. Für die Mutterschweine ist aber der im Pferch (vgl. Zimmermann 1999a, Abb. 1), ein solcher Trog nicht tauglich, sonst würden die im Hofgelände mit um einen Futtertrog herum Ferkel durchkriechen und umkommen; daher soll- frei laufenden Schweinen oder als Schweine- ten soviele zugemachte Ställe vorhanden seyn, als hirt. man Mutterschweine hat.“ Außer dem Pferch, gehütet und der feralen Hal- tung können wir zwei Formen von Koben unter- 5.2 Schweinestall in Ständerbohlenbau- scheiden: Koben in einem Gebäude und ange- weise im Calvados, ein Baudenkmal kübbt an ein Gebäude. Der außen stehende Trog kann zusätzlich noch mit einer verschliessbaren Das Baudenkmal (Abb. 8) ist ein in Ständerboh- Klappe abgedeckt sein bzw. der Trog ist umman- lenbauweise errichteter Schweinestall auf dem telt und durch eine Klappe geschützt. Hof „Le vieux Monarque“ in Saint-Gatien-des-Bois Im Stadtbuch von Kampen, Overijssel, NL, im Calvados, Normandie. Eine dendrochrono- dem Digestum Vetus aus den Jahren 1454–1473, logische Datierung durch E. Preßler, Gersten, in dem Ereignisse und Bestimmungen der Stadt- war noch nicht erfolgreich. Wir danken für seine verwaltung notiert wurden, wurde etwa ein Drit- Bemühungen. Vermutlich stammt der Viehstahl, tel der Einträge illustriert. Darin finden sich an den der Schweinekoben angebaut wurde, nach auch die Darstellungen von zwei Schweinekoben frndl. Aussage des Eigentümers, M. Richmond, (S. 24 u. 119), von denen wir hier einen, den grö- aus dem 16. Jahrhundert der Schweinekoben aus ßeren, abbilden (S. 119; Abb. 4). Sie gehört zu der dem 17. Jahrhundert. Nach frndl. Hinweis von Bestimmung: „Ab jetzt müssen Schweinekoben Francois Calame, Rouen (dem wir die Kenntnis mindestens drei Fuß vom Grundstück der Nach- dieses Kobens verdanken), sind ihm sowohl wei- barn entfernt stehen.“ Klingt es hier und in ande- tere Ställe dieser Art als auch Bauten in Ständer- ren Rechtstexten, wie dem Sachsenspiegel, so, bohlenbauweise in Nordfrankreich nicht bekannt. als wäre der Koben ein eigenständiges Gebäude, Solche Ställe sind in den Bildquellen vielfach so belegen die Bildquellen etwas anderes: Die dokumentiert. Vergleichbar mit dem Koben aus Koben waren Teil von auch anderweitig genutz- dem Calvados ist der strohgedeckte Schweinestall ten Wirtschaftsbauten (Abb. 8, 9), oder sie waren auf dem Elisabethaltar von 1510 in der Elisabeth- als einfacher Verschlag an Hauswände angesetzt kirche in Marburg (Abb. VIII). Die Tafelmalerei (Abb. 5, 6, IV–VI). David Teniers d. J. (1610–1690) stammt von dem Fassmaler Johann von der Ley- verdanken wir mehrere Darstellungen von ten. Eine der Stationen der Leidensgeschichte der Schweinekoben. Sein Gemälde „Strohschneider hl. Elisabeth war, dass sie in Eisenach in einem vor einem Schweinekoben“ zeigt ein Beispiel eines Schweinestall hausen musste. solchen Verschlages (Abb. VI). Bei unserer Durchsicht sehr vieler Bildquellen, 5.3 Bildquellen von Schweinekoben u. a. auf Belege von ländlichen Bauten der Ober- schicht (Zimmermann 2013), fanden wir nur weni- Das in den Texten Beschriebene finden wir ge Darstellungen wie die folgenden: Das Gemälde in Bildquellen seit dem 14. Jahrhundert wieder „Der heilige Hieronymus in der Wüste“ von Joachim (s. dazu auch die von Kaiser (2008) kommentierten Patinir (1475/80–1524) ist typisch für den von

346 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

4 5

7

6 8

Abb. 4 Darstellung eines Schweinstalles im „Digestum Vetus“, Stadtbuch von Kampen, Overijssel, NL. – Obr. 4 Vyobrazení prasečího chléva z „Digestum Vetus“, Městská kniha Kampen, Overijssel, NL. Abb. 5 Schweinekoben. Radierung von Jan van de Velde II (1593–1641, Verleger: Claes Jansz. Visscher d. J., 1616. Ausschnitt aus Amenissimae aliquot regiunculae 28,1: „Bauernhof mit einer als Scheune genutzten Turmruine“. – Obr. 5 Prasečí chlév. Rytina Jana van de Velde II (1593–1641, nakladatel: Claes Jansz. Visscher d. J., 1616. Výřez z Amenissimae aliquot regiun- culae 28,1: „Dvůr se zříceninou věže využitou jako stodola“. Abb. 6 Adriaen van Ostade (1610–1685): Spinnende Frau vor einem Haus, 1652, Stich. – Obr. 6 Adriaen van Ostade (1610–1685): Předoucí žena před domem, 1652, rytina. Abb. 7 Kapitell mit Darstellung einer Leitsau, Notre-Dame Kirche 15. Jh., in Kernascléden, Dep. Mirbihan, Bretagne. – Obr. 7 Hlavice sloupu s vyobrazením tažného prasete, chrám Notre-Dame, 15. století, v Kernascléden, dep. Mirbihan, Bretaň. Abb. 8 In Ständerbohlenbauweise errichteter Schweinestall auf dem Hof „Le vieux Monarque“ in Saint-Gatien-des-Bois im Calvados, Normandie. – Obr. 8 Prasečí chlév zbudovaný způsobem svislých prken na statku „Le vieux Monarque“ v Saint- -Gatien-des-Bois, Calvados, Normandie.

347 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

9 10

Abb. 9 Wirtschaftsbau mit Schweinekoben. Teil eines reichen Gehöfts auf dem Gemälde von Joachim Patinir (1475/80–1524) „Der heilige Hieronymus in der Wüste“. – Obr. 9 Hospodářská stavba s prasečím chlévem. Část bohatého statku na malbě Joachima Patinira (1475/80–1524) „Svatý Hieronymus na poušti“.

Abb. 10 Verfallenes Bauernhaus mit Schweinekoben. Kreidezeichnung von Pieter Barbiers, d. J. (1764–1842). – Obr. 10 Po- lozřícený dům zemědělce s prasečím chlévem. Křídová kresba od Pietera Barbierse, d. J. (1764–1842).

Patinir begründeten Bildtypus „Weltlandschaft“. koben ähnlicher war, als einem Stall. – Es war ein Lebt Hieronymus selber in einer Bergwüste, so Schweinekoben, Herr, antwortete Herse; wirklich erstrecken sich rechts und links des Gebirges und wahrhaftig ein Schweinekoben, in welchem blühende Landschaften, u. a. mit einem reichen die Schweine aus- und einliefen, und ich nicht auf- Gehöft links. In ein Wirtschaftsgebäude dieses recht stehen konnte.“ Hofes, das sicher auch andere Funktionen hatte, Einen Koben auf einem Gemälde aus Södra ist ein Schweinekoben eingebaut (Abb. 9). Adriaen Råda, Värmland, Schweden von um 1494 bil- Isenbrant (Brügge 1510–1551) bildet auf seinem det Myrdal (2012, 249) ab. Der Koben ist wie ein Diptychon den Bürgermeister von Brügge, Joris Möbel auf hohe Beine gesetzt, weiter entspricht van de Velde und Familie, ab. Im Hintergrund ist die Konstruktion dem vorher beschriebenen. ein Hof mit einem Turmhaus mit Taubenschlag Auf dem sog. „Freckenhorster Relief“, vermutlich zu sehen und einem herrschaftlichen Wohnhaus. der Seitenwange eines Chorgestühls aus der Zeit Zwischen beiden liegt ein Schweinestall (Abb. VII). 1330/40, die Herkunft ist unbekannt, ist unter den Jan van de Velde zeigt in einem Stich in: „Amenis- dargestellten Tierkreiszeichen auch ein Koben simae aliquot regiunculae“ aus dem Jahre 1616 eben- dargestellt. Zwei Schweine werden gerade gefüt- falls einen Hof mit Turm. Der an den Turm ange- tert (Bley 1996). Kaiser (2008, 22, 23) meint dazu, baute Schweinekoben (Abb. 5) ist aber bedeutend dass eine Rundbogengalerie unter dem Koben einfacher als der auf den beiden anderen Belegen. die drei Fressluken in zweiter Ebene zeigt. Da wir Ein wohl sozial nicht ganz so hoch gestellter Hof aber außer aus Södra Råda noch mehr Bildquel- ist auf einem Gemälde von Joseph von Bredael len mit unterlüfteten Schweinekoben und/oder (1688–1739; Umkreis) zu sehen. Einer der ange- Trögen (Abb. 6, 10, III) kennen, sehen wir in den kübbten Holzverschläge enthält einen Schweine- Rundbögen keine Fressluken, sondern eine Art koben (Abb. V). Aufständerung. Zu den beschriebenen einfachen Beispielen An Gebäude angesetzte Verschläge mit Trögen passt folgender Textausschnitt aus Heinrich von davor finden sich mehrfach auch bei Darstellun- Kleists (1777–1811): ‚Michael Kohlhaas‘ (Kleist gen von Sprichwörtern, wie auf einem Stich von 1925, 184) „Und da ich dem Schloßvogt, … die Breughel/Visser: „Das Schwein (der Betrunkene) Rappen aus der Hand nahm, und fragte, wo die muss in seinen Stall“ (Rijksmuseum Amsterdam, Tiere jetzo bleiben sollten, so zeigte er mir einen RP-P-OB-2394). Zu dem gleichen Thema fertig- Schweinekoben an, der von Latten und Brettern te Joos van Craesbeeck (1620–1661 eine Zeich- an der Schloßmauer auferbaut war. – Du meinst, nung (Kunsthalle Hamburg inv.nr. 21814, RKD: unterbrach ihn Kohlhaas, es war ein so schlech- BD/044 – ONT). Von Jan Steen (1626–1679) ist tes Behältnis für Pferde, daß es einem Schwein- das Gemälde im Mauritshuis, Den Haag: „Wer ein

348 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

Schwein ist, muss in den Stall“ (Kloek 1998, 47, wände, wenn sie denn mehrfach ähnlich zu beob- Abb. 32). Solche Koben in Ankübbungen zeigen achten sind, aber als mögliche Schweinekoben in auch unsere Abbildungen 11–13. Betracht zu ziehen. Einen sehr einfachen Koben für ein Schwein stellt Adriaen van Ostade in seinem Stich dar: „Brillenverkäufer und eine alte Frau“ (Rijks- 6. Exkurs: Tüdern und Hüten museum Amsterdam RP-P-1882-A-6235). Wei- tere Bildquellen zu diesem Thema sind im RKD Für Tüdern, das Anpflocken der Haustiere (http://www.rkd.nl/) zu finden. im Stall und im Freien, gibt es für letzteres aus In den Schriftquellen wird mehrfach beschrie- der Neuzeit viele Belege aus Dänemark und ben, dass die an Hauswände angesetzten Verschlä- Norddeutschland (Lengerke von 1838). Bei dieser ge unten die Schweine und oben andere Haustie- Methode werden die Ressourcen am gründlichs- re, wie Geflügel, beherbergten. In der Darstellung ten genutzt. In Schleswigschen Dorfordnungen des Novembers, f° 6v im Breviarium Mayer Van wurde das Tüdern von Rindern, Pferden und den Bergh (um 1500; Dekeyzer 2004), ist unten in Schweinen geregelt (Rheinheimer 1999, Bd. 2, 1, einen Taubenturm ein Schweinekoben eingebaut. 235, 258, 260). Selbst die EU beschäftigt sich noch In einigen Fällen fanden wir Beispiele, bei heute mit Ausnahmeregelungen (Report 2007, 2). denen der Trog in einem Verschlag mit pultförmi- Nach G. F. Dittmann (1838, 249–250) überwiegen ger Klappe geschützt war, wie auf dem Stich von die Nachteile beim Tüdern, es sei deshalb nur auf Adriaen van Ostade (1610–1685; Abb. 6), auf einem wenigen Höfen in Schleswig Holstein gebräuch- Gemälde von Isaack van Ostade (1621–1649): lich. Ein Vorteil sei, dass Gras gespart würde, weil Der Schweinekoben, ca. 1640 (Abb. III) sowie auf die Kühe gezwungen werden, „das Gras abzufres- einem Gemälde von David Teniers d. J. (Abb. IV). sen, welches ihnen angewiesen wird, und wovon Eine Kreidezeichnung von Pieter Barbiers, d. J. sie bei’m freyen Weidegang oft vieles verschmä- (1764–1842; Abb. 10) zeigt ein verfallenes Bauern- hen … und weil bei’m Tüddern weniger Gras zer- haus. Von dem Schweinekoben, der sich im Haus treten wird … Man kann deshalb auf derselben an der einen Schmalseite befindet, steht die Klap- Weide mehr Kühe gräsen, wenn man sie tüddert, pe des vorgesetzten Verschlags, der etwas erhöht als wenn sie frey herumgehen -man benötigt kei- auf Beinen steht, offen. Während in allen diesen nen Zaun-… und endlich wird dabei der Weide- Fällen die Klappe den Trog schützte, dieser aber dünger gleichmäßiger vertheilt.“ Der wichtigste für die Schweine zugänglich war, beschreibt Kai- Vorteil nach Dittmann ist, dass die Kühe mehr ser (2008, 31, 32) Klappen, mit denen man die Milch geben. Arends (1818, 49) berichtet aus Fressluken versperren konnte. Ost­friesland: „Auf der Gast, und zwar den offen Dass Schweinen jeweils die primitivste Unter- liegenden Ackern, welche hier nicht, wie sonst bringung zugebilligt wurde, ist auch aus anderen gewöhnlich immer beackert werden, sondern Teilen Europas belegt. Ein Foto aus dem Jahre abwechselnd zur Weide liegen bleiben, tüdert 1915 aus Dalarna, Schweden, zeigt einen Schwei- man die Kühe wie im Holsteinischen d. h. bindet nestall als Loch unter dem Hauseingang (Nyman sie an ein 60 Fuß langes Seil, welches regelmäßig 1970, Abb. 11). Aus Sardinien bildet Wagner (2004, zweimahl des Tages verlegt wird.“ Bei Lengerke von 142–145) zwei Schweineställe ab. Es sind Kästen (1826, Bd. 2, 199) „ist das Seil auf einer Kleeweide mit jeweils vier Eckpfosten oder –ständern, durch nur 16 Fuß, also gut fünf Meter, lang. Nach der die waagerechte Bohlen durchgezapft sind. Ernte weideten hier die Rinder auf der Stoppel Verglichen mit anderen Sujets ist die Zahl der und wurden nicht mehr getüdert“. Aus Westfalen Darstellung von Ställen nicht sehr groß. Häufiger berichtet Schwerz von (1836, 273): „Man läßt sie sind frei herumlaufende Haustiere in und außer- (Milchkühe) entweder frei darauf (auf Klee) wei- halb von Gebäuden dargestellt. Teils waren dieses den und giebt ihnen einen Hüter zu, oder frech- wohl verschlüsselte Botschaften, die der zeitge- tet das Kleefeld mit einigen Stangen und Pfählen nössische Betrachter verstand, und teils die Dar- ein, oder bindet das Vieh an einen zu versetzen- stellung der Wirklichkeit. den kleinen Pfahl oder eisernen Nagel fest.“ Posi- Die Erkenntnisse aus den neuzeitlichen Bild- tiv äußert sich auch Kretzschmer (1833, 99): „Ein und Textquellen lassen sich natürlich nicht direkt Mittel, diese Kosten zu ersparen (einen Hirten zu zur Interpretation archäologischer Befunde ver- halten), gewährt das Tüdern, wo man das Vieh an wenden. Da bei der P-Kartierung von Hausgrund- einen 8–10 Fuß langen Strick anbindet und die- rissen großzügig auch das Umfeld mit erfasst sen mit einem Pflock in der Erde befestigt, und so werden sollte (Zimmermann 2001), sind begrenzte jeder Kuh eine Fläche anweiset, die sie abweiden Bereiche mit hohen P-Werten außerhalb der Haus- muß. Täglich wird der Pflock weiter geschlagen

349 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014 und besonders zweckmäßig ist dieses Verfahren längen und Stallgrößen in dem Siedlungshügel auf Weiden, welche nachher umgebrochen wer- Nørre Tranders, Ålborg, im Vergleich zu anderen den sollen, weil sonst der gefallene Mist dem Vieh Siedlungen. die Weide unangenehm macht, wenn es bald auf Direkt auf ur- und frühgeschichtliche Verhält- denselben Fleck zurückkehren muß.“ nisse lassen sich die oben anhand von Text- und Der Archäozoologe kann Tüdern anhand von Bildquellen gewonnenen Aussagen zu Stall und Knochenfrakturen von Schweinen bis in das Neo- Außenhaltung des Viehs natürlich nicht übertra- lithikum zurückverfolgen (Benecke 1994b, 166–167, gen. Sie vermitteln aber einen Eindruck, wie ver- Abb. 80). Tüderpfähle wurden in Opfermooren schiedenartig die Gründe für die verschiedenen gefunden (Engelhardt 1867, 29; ders. 1869, 27). Der Formen von beidem sein können. Jubilar wird sich erinnern, dass während seiner In den vergangenen Jahrzehnten ist die Sied- Zeit in Göttingen das „Tüdern“ in den Vorlesun- lungsarchäologie im Raum von Tschechien bis gen ein wichtiges Thema war. Frankreich für die Zeiten Bronzezeit bis Hohes In Mitteleuropa war es weit verbreitet, dass das Mittelalter wesentlich weiter gekommen. Manche Vieh nach der Ernte auf die Äcker durfte. Vorher Grundrisse wurden mit Kenntnis der Ställe im musste der Hirt, oder mussten Hilfsmaßnamen, Nordseeraum als Ställe angesprochen. In vielen wie u. a. das Tüdern, oder Wallhecken und Umzäu- Fällen halten wir das als nicht statthaft, so wie die nungen Flurschäden verhindern. Im Flögeln der traditionelle Architektur der Neuzeit sich in diesen Römischen Kaiserzeit bis Völkerwanderungszeit Gebieten stark unterscheidet, so wird das auch für wird gehütet worden sein. Das Vieh der Sied- frühere Zeiten gelten. Wir möchten vorschlagen, lung wurde in einem eigens dafür angelegten und gezielt archäopedologische Methoden auf den unterhaltenen Graben getränkt. Während Tausen- Grabungen einzusetzen. Dort, wo die ursprüng- de von Viehvertrittspuren darauf zuführten und liche Oberfläche nicht erhalten ist, kann mit der sich viele davon auch auf der Sohle fanden, gab Phosphatmethode großflächig kartiert werden. es keine auf der anderen Seite des Grabens. Bei Manche kritischen Stimmen in der Literatur über den hier vorherrschenden hervorragenden Beob- die Phosphatmethode machen das an Stichpro- achtungsbedingungen hätte ein Zaun erkannt ben, an zu wenigen Untersuchungen fest, deren werden müssen. Es kann nur ein Hirt mit Hund Ergebnisse sowieso nicht verallgemeinert werden gewesen sein, der ein Überschreiten verhinderte dürfen. Erst Untersuchungen in Serie versprechen (Zimmermann 1992, 296–298). Gewöhnlich wird statistisch abgesicherte Ergebnisse. von einem spezialisierten Hirtenwesen berichtet, „Jeder gut erhaltene und nicht überschnittene dem Schäfer, dem Rinder- dem Schweinehirten. Hausgrundriss, der nicht phosphatkartiert wird, Selten sind Belege, dass verschiedene Haustierar- ist eine verlorene Chance.“ Der Satz lässt sich ten zusammen gehütet wurden, was z. B. für Rin- noch dahingehend ergänzen, dass auch Über- der, Schweine und Schafe ein Bild von Rasmus schneidungen von weitgehend übereinstimmen- Christiansen (1863–1940) belegt (Rasmussen 1978, den Grundrissen durchaus für P-Kartierungen 36–37). Das Hüten der verschiedenen Haustiere, erfolgversprechend sind. Hirtenkultur und Hirtenwesen sind überregional (Übersetzungen aus dem Niederländischen, und regional intensiv bearbeitet worden (s. z. B. Dänischen und Norwegischen vom Verfasser.) Cate ten 1972, Jacobeit 1987).

Literatur

7. Schlusswort Alten, F. v. 1881: Die Ausgrabungen im Jeverland bei Haddien. Bericht über die Thätigkeit des Oldenburger Wir versuchten, zu unseren Beiträgen 1999, Landesvereines für Alterthumskunde, 3, Oldenburg, einige Aspekte zum Stall nachzutragen bzw. zu 24–30. ergänzen. Nicht zur Sprache kamen Themen wie Arends, B. 1684: Landesbeschreibung vom Harlingerland. Stall und Recht Hoff 2006 Reprint, Hrsg. v. H. Reimers, Wittmund 1930. „ “ (s. ), die Vorstellungs- Bakels, C. C. 1997: The beginnings of manuring in western welt, die sich um das Thema Stall rankt (viele Europe. Antiquity 71, Durham, 442–445. Lemma im Handwörterbuch des deutschen Aberglau- Bauer, S. – Küster, H. – Weski, T. 1993: Zum täglichen Leben bens (1927–1942; Heurgren 1925), früher Handel in der Römer- und merowingerzeitlichen Siedlung von mit und Abgabe von Haustieren (Müller-Scheeßel – Eching. Ergebnisse der Phosphatanalyse, Dendroar- Trebsche 2007 chäologie und Vegetationsgeschichte. Archäologisches ) sowie die Funktion als Opfertier. Korrespondenzblatt 23, Mainz, 111–126. Die Frage, was Stallgrößen zur sozialen Glie- Bech, J.-H. – Olsen, A.-L. Haack im Druck: Early Bronze Age derung innerhalb der Siedlungen aussagen, dis- houses from Thy, Northwest Denmark. In: K.-H. Will- kutiert Haue (2012, 251–277) anhand von Haus- roth (Hrsg.): Siedlungen der Bronzezeit. Beiträge zur

350 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

Siedlungsarchäologie und Paläoökologie des zweiten Bronze. In: C. Mordant – O. Gaiffe (Hrsg.): Cultures et vorchristlichen Jahrtausends in Südskandinavien, Nor- sociétés du bronze ancien en Europe, 467–482. ddeutschland und den Niederlanden. Workshop vom De Clercq, W. 2009: Lokale gemeenschappen in het Impe- 7. bis 9. April 2011 in Sankelmark. Studien zur nordeu- rium Romanum. Transformaties in rurale bewonings- ropäischen Bronzezeit 1, Neumünster. structuur en materiële cultuur in de landschappen van Bendix, H. 1967: Troskyldigt Forår, memoirer I. Køben- het noordelijk deel van de civitas Menapiorum. (Pro- havn. vincie Gallia-Belgica, ca. 100 v. Chr. – 400 n. Chr.). Diss. Benecke, N. 1994a: Archäozoologische Studien zur Ent­wick­ Univ. Gent. lung der Haustierhaltung in Mitteleuropa und Südskan- De Clercq, W. 2012: Roman rural settlements in Flanders. dinavien von den Anfängen bis zum ausgehenden Mitte- Perspectives on a ‘non-villa’ landscape in extrema Gal- lalter. Schriften zur Ur- und Frühgeschichte 46. Berlin. liarum. In: N. Roymans – T. Derks (Hrsg.): Villa Land- Benecke, N. 1994b: Der Mensch und seine Haustiere: scapes in the Roman North. Economy, culture and Die Geschichte einer jahrtausendealten Beziehung. lifestyles, 235–257. Stuttgart. Dekeyzer, B. 2004: Herfsttij van de Vlaamse miniatuurkunst – Berdahl, R. M. 1988: The politics of the Prussian Nobility. Het breviarum Mayer van den Bergh. Gent–Amsterdam. The development of a conservative ideology 1770–1848. Dittmann, G. F. 1838: Vollständige Anweisung zur Kenntniß Princeton–NJ. und zum vortheilhaften Betriebe der Schleswig-Holstei- Bley, H. 1996: Bemerkungen zu den „Freckenhorster Reliefs“ nischen Landwirthschaft, Bd. 2, Altona. mit Monatsbildern und Tierkreiszeichen. Westfalen – Dörfler, W. – Klages, U. – Turner, H.-J. 1994: Die Schafställe Hefte für Geschichte, Kunst und Volkskunde. Mittei- der Nordheide: eine Bestandsaufnahme unter besonde- lungen des Vereins für Geschichte und Altertumskunde rer Berücksichtigung der Grenzgebiete zwischen den Westfalens, 74, Münster, 154–163. ehemaligen Stiften Bremen und Verden sowie dem Fürs- Blink, H. 1904: Geschiedenis van den boerenstand en den tentum Braunschweig-Lüneburg. Hameln. landbouw in Nederland, Bd. 2, Groningen. Dufour, J.-Y. 2012a: Étables à bovins, écuries, bergeries, Blouet, V. – Koenig, M.-P. – Vanmoerkerke, J. 1996: L’Âge du porcheries. Manuels agronomiques et vestiges médiévaux Bronze Ancien en Lorraine. In: C. Mordant – O. Gaif- et moderns en Île-de-France. Archéopages 35, 60–66. fe (Hrsg.): Cultures et sociétés du bronze ancien en Dufour, J.-Y. 2012b: Une maison mixte medieval à Roissy-en- Europe. Paris, 403–457. France. Archéopages 35, 67. Bourgeois, J. 2001: La fin de L’Âge du Bronze l’âge dans Dumitrache, M. – Kurz, G. – Legant, G. – Schmid, D. 2009: l’ouest de la Flandre et le «Rhin–Suisse–France Orien- Die Grabung Neue Straße 2001–2004 in Ulm. Katalog tale». Préhistoire de la Grande Plaine du Nord de der Grabungsbefunde zur Besiedlung, Bebauung und l’Europe. Actes du Colloque Chaire Francqui interuni- Infrastruktur. Forschungen und Berichte der Archäolo- versitaire au titre étranger. Liège, 209–223. gie des Mittelalters in Baden-Württemberg 29. Brandt, K. 1991: Die mittelalterlichen Wurten Niens und Eberbach, R. 2010: Seeufersiedlungen und Architekturso- Sievertsborch (Kreis Wesermarsch). Probleme der Küs- ziologie – ein Anwendungsversuch. In: P. Trebsche – tenforschung, 18, Hildesheim, 89–140. N. Müller-Scheeßel – S. Reinhold (Hrsg.): Der gebaute Broes, F. – Clavel, V. – De Clercq, W. – Fechner, K. – Rouppert, V. – Raum. Bausteine einer Architektursoziologie vormoder- Vanmoerkerke, J. 2013: À la recherche des espaces de ner Gesellschaften, 193–212. stabulations. Étude pluridisciplinaire d’habitats de cas Eckhardt, J. G. von 1763: Vollständige Experimental Oeco- des périodes néolithique à médiévale dans le nord de la nomie über das vegetabilische, animalische und mine- France. Vivre avec les bêtes. Archéopages 35, Paris. ralische Reich; Das ist: völlige Haushaltungs- und Bruckbauer, M. – Sorge, A. 1994: Der Wandel der Stall- Landwirthschaftskunst, darinne bey allen und ieden viehhaltung vom 18. Jahrhundert bis heute. Mitteilun- öconomischen Vorfallenheiten, ackerbau, Wisewachs, gen des Bauenhausmuseums Amerang H. 3, 41–76. Rindviehzucht, Schäferey, Schweinezucht, Pferden und Buurman, J. 1992: Carbonised plant remains and phospha- Stuttereyen … Jena. te analysis of two Roman period house plans with sun- Engel, F. 1889: Der Viehstall. Der Bau und die Einrichtung ken byres at Oosterhout. Berichten van de Rijksdienst der Ställe für Rindvieh, Schafe und Schweine. Berlin. voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek, 40, 1990, Engelhardt, C. 1867: Mosefung 1751–1865. Kragehul. In: 285–296. Reprint 1970. Sønderjyske og Fynske mosefund. Bd. 3: Chales de Beaulieu, A. 2000: Deutche Reisende in den Nie- Kragehul og Vimosefundene. Kopenhagen. derlanden: Das Bild eines Nachbarn zwischen 1648 und Engelhardt, C. 1869: Fynské mosefund 2, Vimosefundene. 1795. Frankfurt am Main – New York. P. Lang. In: Reprint 1970. Sønderjyske og Fynske mosefund. Cardas, A. 1910: Rumäniens Rindviehzucht. Phil. Diss. Bd. 3: Kragehul og Vimosefundene. Kopenhagen. Univ. Bonn. Ethelberg, P. 2000: Bronzealderen. In: P. Ethelberg – E. Jør- Cate, C. L. ten 1972: Wan god mast gift … Bilder aus der gensen – D. Meier – D. Robinson: Det Sønderjyske Geschichte der Schweinezucht im Walde. Wageningen. Landbrugs Historie, Sten- og Bronzealder, 135–280. Corbin, A. 1986: The Foul and the Fragrant. Odor and the Es van, W. A. 1967: Wijster, a native village beyond the French Social Imagination. Leamington Spa – Ham- Imperial frontier 150–425 AD. Dissertatie, Universiteit burg – New York. Groningen (tevens verschenen als Palaeohistoria 11, Dalby, A. 2011: Geoponica, Farm Work. A modern transla- 1976). tion of the Roman and Byzantine Farming Handbook. Ethelberg, P. – Kruse, P. in Vorber.: Funktion og fosfat i arkæo- Blackawton. logien, Haderslev. Dam, v. B. 1972: Oud-Brabants Dorpsleven. Wonen en Focquenbroch W. G. van 1682: Alle de werken. Amsterdam. werken op het Brabantse platteland. Kultuurhistorische Fokkens, H. 1997: The genesis of urnfields: economic crisis Verkenningen in der Kempen, 4, Eindhoven. or ideological change? Antiquity 71, 360–373. Dartevelle, H. 1996: Izier-Genlis (Côte-D’or): Nouvelles Forbinger, A. 1857: Strabo’s Erdbeschreibung, übersetzt und données sur l’habitat en plaine au début de L’Âge du durch Anmerkungen erläutert. Buch 3–5. Stuttgart.

351 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

Frick, C. 1886: Die Quellen Augustins im XVIII. Buche Hoffmann, M. 1972: Der „Augiasstall“ vom südwestlichen seiner Schrift ‚de civitate dei‘. Beilage zum Programm Norwegen aus gesehen. In: E. Ennen – G. Wiegelmann des König Wilhelms Gymnasium zu Höxter. Programm (Hrsg.): Festschrift Matthias Zender. Studien zur Volks- Nr. 332. kultur, Sprache und Landesgeschichte, 708–721. Fries-Knoblach, J. 2006: Hausbau und Siedlungen der Baju- Højrup, O. 1960: Landbrug i Vestjylland for 100 år siden. In: waren bis zur Urbanisierung. Bayer. Vorgeschblätter 71, K. Bure (Hrsg.): Den Vest- og Sønderjydske Kreditfore- 339–430. ning Hundrede Aar 1860–1960, 49–106. Furrer, B. 1994: Die Bauernhäuser der Kantone Schwyz und Höpfner, L. J. F. 1804: Deutsche Encyclopädie oder Allge- Zug. Die Bauernhäuser der Schweiz 21. meines Real-Wörterbuch aller Künste und Wissenschaf- Gauthier, A. 1994: L’analyse pollinique du site mérovingien ten. Bd. 23, Kre-Ky, Lemma Kuhstall. Frankfurt a. M., de Gaillon-Le-Bas. In: Le passé à la loupe. Enquéte sur 618–621. 50 siècles d’habitat à Herblay, en bord de Seine. Catalo- Horve, I. 2009: Gård og samfunn Økonomi og sosial struk- gue d’exposition, 153. tur med utgangspunkt i bronsealderens langhus i Roga- Gebhardt, H. 1976: Bodenkundliche Untersuchung der land, Sørvest-Norge. MA-thesis. Univ. Bergen. eisenzeitlichen Ackerfluren von Flögeln-Haselhörn, Huppertz, J. 1948: Viehhaltung und Stallwirtschaft bei den Kr. Wesermünde. Probleme der Küstenforschung 11, einheimischen Agrarkulturen in Asien und Afrika. Diss. 91–100. Phil. Univ. Bonn. Giffen, A. E. van 1936: Der Warf in Ezingen, Prov. Gronin- Huppertz, J. 1951: Viehhaltung und Stallwirtschaft bei den gen, Holland, und seine westgermanischen Häuser. Ger- einheimischen Agrarkulturen in Afrika und. Asien, Erd- mania 20, 40–47. kunde 5, Bonn (Zusammenfassung von Huppertz 1948), Güntz, M. 1897/1902: Handbuch der landwirtschaftlichen 36–51. Literatur. Theil 1: bis ca. 1750; Teil 2: bis zur Gegenwart; Huss, H. H. – Stimm, B. – Mosandl, R. 2010: Mit Eicheln Teil 3 (1902): Ergänzungsheft, Leipzig. gemästete Schweine schmecken besonders. In: Bun- Haarnagel, W. 1979: Wiesbaden. Die Grabung Feddersen desanstalt für Landwirtschaft und Ernährung (Hrsg.): Wierde: Methode, Hausbau, Siedlungs- und Wirt- Informationstage Biologische Vielfalt, Modell- und schaftsformen sowie Sozialstruktur, Text- u. Tafelband, Demonstrationsvorhaben, Bonn, 47–60 (http://media- Wiesbaden. tum2.ub.tum.de/doc/1074692/1074692.pdf). Haue, N. 2012: Iron Age Societies in Northern Jutland – Huwyler, E. 1993: Die Bauernhäuser der Kantone Obwal- Based on the Settlement mound Nr. Tranders, Aalborg, den und Nidwalden. Die Bauernhäuser der Schweiz 20. Diss. Univ. Aarhus. Basel. Haushofer, H. 1975: Über historische Aufstallungen. Freun- Jacobeit, W. 1987: Schafhaltung und Schäfer in Zentraleuro- deskreisblätter. Freundeskreis Freilichtmuseum Südba- pa bis zum Beginn des 20. Jahrhunderts. 2. Aufl. Berlin yern 3. Jänichen, H. 1970: Beiträge zur Wirtschaftsgeschichte des Heine, J. A. 1804: Die Stallungen der vorzüglichsten Haus- schwäbischen Dorfes. Veröffentlichungen der Kommissi- und Nutzthiere oder Zeichnungen zu Ställen, Häusern on für geschichtliche Landeskunde in Baden-Württem- und Hütten mit Grundrissen, Aufrissen und Durch- berg, Reihe B, Forschungen 60. Band, Stuttgart. schnitten, zur Unterbringung dieser Thiere. Leipzig. Jørgensen, J. A. 1995: Vejby i vore hjerter. Et udvalg af Heitzmann, B. 2003: Ackerbürger im Mittelalter. Landwirt- J. Th. Lundbyes Vejbybilleder. Vejby-Tibirke Selskabets schaft im Alltag mittelalterlicher Städte unter besonde- Årbog, 3–33. rer Berücksichtigung der Stadt Greifswald. MA-Arbeit, Jung, H. M. 1986: Buch achtzehn und neunzehn der Geo- unpubl., Universität Hamburg. ponica. Übersetzung und Besprechung, Diss. Univ. Heitzmann, B. 2011: Rural economies in urban situa- München. tions: production, processing and storage of food. In: Kaiser, H. 2008: Über Kuhställe und Schweinekofen. For- J. Klápštĕ (Hrsg.): Ruralia 8: Processing, storage, distri- men der Viehhaltung in Nordwestdeutschland. Zeit- bution of food, food in the medieval rural environment, schrift für Agrargeschichte und Agrarsoziologie 56. 321–333. Frankfurt a. M., 11–40. Henriksen, P. S. – Robinson, D. E. – Kelertas, K. in Vorber.: Kalma, J. J. – Kingsmans, H. – Spahr van der Hoek, J. J. 1978: Bronze Age agriculture, land use and vegetation at Ids Wiersma, tekenje foar Fryslân. Leeuwarden. Bjerre Enge based on the results of archaeobotanical Kanstrup, M. 2012: When δ15N values reveal manuring analyses. In: J.-H. Bech – B. V. Eriksen – K. Kristiansen practice. Empirical evidence from fieldwork, charring (Hrsg.) in Vorber.: Bronze Age Settlement and Land experiments and archaeobotanical remains. Diss. Univ. Use in Thy, Northwest Denmark. Århus (http://pure.au.dk/portal/files/52004287/Marie Hind, A. M. 1931: Catalogue of Drawings by Dutch and Kanstrup PhD Thesis.pdf). Flemish Artists. Bd. 4. London. Kärcher, K 1831: Strabo’s Geographie. Stuttgart. Hinguant, S. – Le Goff, E. 1998: Un site de l’Age du Fer Kleist, H. v. 1925: Michael Kohlhaas. In: Heinrich von Kle- stratifié en milieu rural: l’établissement de Keralio ist Gesammelte Werke, Bd. 2. Berlin, 175–267. à Pont-l’Abbé (Finistère). Revue archéologique de Kloek, W. T. 1998: Een huishouden van Jan Stehen. Verloren l’Quest 15, 59–114. verleden 4, Hilversum. Hoff, A. 1988: Møg & gylle, og andre gødningsformer. In: Kohl, J. G. 1846: Die Marschen und Inseln der Herzogtü- Dansk Kulturhistorisk Museumsforening (Hrsg.): De mer Schleswig und Holstein. Nebst vergleichenden pløjede og de såede. Arv og eje, 175–198. Bemerkungen über die Küstenländer die zwischen Bel- Hoff, A, 2006: Recht und Landschaft. Der Beitrag der Land- gien und Jütland liegen. Bd. 1. Dresden – Leipzig. schaftsrechte zum Verständnis der Landwirtschafts- und Kretzschmer, J. C. 1833: Oeconomia forensis oder Inbegriff Landschaftsentwicklung in Dänemark ca. 900–1250. derjenigen Grundsätze und Bestimmungen, welche dem Berlin. Juristen von der Landwirthschaft und dem Oekono- Hoffmann, M. 1965: Gamle fjøstyper belyst ved materiale men von dem Rechte zu wissen nöthig sind. Bd. 1. fra Sørvest-Norge. By og Bygd 18, 1964/65, 115–136. Berlin.

352 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

Kooij, B. u. Toebast, J. 2013: Het grote boerderijenboek. Milek, K. B. – Roberts, H. M. 2013: Integrated geoarchaeo­ Zwolle. logical methods for the determination of site activity Krünitz, J. G. 1781: Oekonomische Enzyclopädie, oder all- areas: a study of a Viking Age house in Reykjavik. Ice- gemeines System der Staats-, Stadt-, Haus- u. Landwirth- land. Journal of Archaeological Science 40, Waltham, schaft in alphabethischer Ordnung. Lemma Haus, Ber- Ms, 1845–1865. lin, 312–313. Mogensen, M. 1984: Landbruget i dansk malerkunst ca. Krünitz, J. G. 1830: Oekonomische Enzyclopädie, oder all- 1840–1915. Auning. gemeines System der Staats-, Stadt-, Haus- u. Landwirth- Mulder, J. A. – Swierstra, J. 1981: Uit het oude friese akker- schaft in alphabethischer Ordnung, Lemma Schweine­ bouwbedrijf. Leeuwarden. trog. Bd. 151. Berlin, 135–136. Müller-Scheeßel, N. – Trebsche, P. 2007: Das Schwein und Kühlhorn, F. 1963: Über die klimatischen Verhältnisse in andere Haustiere in Siedlungen und Gräbern der Hall- Viehställen im Hinblick auf den Einflug von Dipteren stattzeit Mitteleuropas. Germania, Anzeiger der Rö-­ und deren Verteilung im Stallraum. Abhandlungen der misch-Germanischen Kommission des Deutschen Braunschweigischen Wissenschaftlichen Gesellschaft Archäologischen Instituts 85, Mainz, 61–94. Band 15. Braunschweig, 166–199. Myrdal, J. 2012: Boskapsskötseln under medeltiden. En Kühlhorn, F. 1968: Gehöfttyp, Stallanlagenform und –aus- källpluralistisk studie. Nordiska museets handlingar gestaltung, Aufstallweise und Substratlagerstätten in 139. Stockholm. der Sicht des Dipterologen. Abhandlungen der Braun- Nissen Jaubert, A. 2003: La maison-étable dans le nord-ouest schweigischen Wissenschaftlichen Gesellschaft 20. de l’Europe. Contextes culturels, sociaux et idéologi- Braunschweig, 43–95. ques. Les Nouvelles de l’archéologie, 9, Paris, 28–33. Kunze, B. 2013: Hausforscher unterwegs in Dänemark, Nyman, A. 1970: Folk och fä. Samboendets renlighed och Martfeld (www.hausforscher.de). hygien. Fataburen. Nordiska museets och Skansens års- Kveiborg, J. 2008. Fårehyrder, kvægbønder eller svineavle- bok. Stockholm, 143–154. re. En revurdering af jernalderens dyrehold. Kuml. Høj- Olst, E. v. 1991: Uilkema, een historisch boerderij-onder- bjerg, 59–100. zoek. Boerderij-onderzoek in Nederland 1914–1934. Kveiborg, J. 2009: Bondens dyr – husdyrhold i ældre jern­ Arnhem. alder belyst ved fund af indebrændte dyr. Delrapport Paarlberg, S. 2004: Jan Veth en Aelbert Cuyp. Bulletin van VI: Diskussion af staldbrug i ældre jernalder. Rappor- de Vereniging Rembrandt 14/3, Seite 17. Den Haag. ter vedrørende zooarkæologiske undersøgelser 2009:22. Petersson, M. 2006: Djurhållning och betesdrift. Djur, Højbjerg. människor och landskap i Västra Östergötland under Lengerke, A. von 1826: Die Schleswig-Holsteinische Land­ Yngre Bronsålder och Äldre Jernålder. Linköping. wirthschaft. Berlin. Peytremann, E. 2012: The Archaeology of early medie- Lengerke, A. von 1838: Landwirthschaftliches Conversations- val (6th–12th century) rural settlements in France. -Lexikon für Praktiker und Laien, Bd. 4, Ri–Z, Lemma Archeología­ de la Arquitectura 9, Madrid. Vitoria, Tüdern. Prag, 683–685. 213–230. Lienemann, J. in Vorber.: Phosphor und Phosphate (Arbeit- Pilati, M. 2012: Skiftet fra to- til treskibede langhuse i Sen- stitel). In dem geplanten Sammelband Mus. Haderslev: neolitikum og ældre bronzealder: Udredning af fæno- Funktion og fosfat i arkæologien. Haderslev. menet og udforskning af dets sociokulturelle betydning. Lindner, F. 1878: Skizzen aus Niederdeutschland 3: Kandidatspeciale (master thesis), Univ. Kopenhagen. Waakhausener Zustände. Die Gartenlaube 11, 46, Leip- Protopopescu, N. 1909: Die Rinderzuchtfrage in Rumänien. zig, 762–767. Phil. Diss. Friedrich-Wilhelms-Universität. Berlin. Løgstrup, B. 2001: Købstadslandbruget i Viborg, Købsta- Rasmussen A. O. 1978: Rasmus Christiansens landbohisto- dens landbrug gennem 400 år : rapport fra seminar riske billeder. Akvarelsamlingen på Tune Landboskole. i Den Gamle By 21. september 1998. Århus, 47–54. Kopenhagen. Löhr, L. 2002: Die Erde in meinem Schrank. Lohrheim. Regnath, R. J. 2008: Das Schwein im Wald: vormoderne Madsen, K. 1949: Johan Thomas Lundbye 1818–1848. Schweinehaltung zwischen Herrschaftsstrukturen, stän- Kopenhagen.­ discher Ordnung und Subsistenzökonomie. Schriften Maschmeyer, D. 2002: The development of Northwest Ger- zur südwestdeutschen Landeskunde. Ostfildern. man hall houses and the oldest layers of the invento- Remacle, L. 1937: Le parler de la Gleize, Académie Roya- ry – Indicators for an agraric revolution in the Mid- le de Langue et de Littérature françaises de Belgique. dle Ages? In: Ruralia IV. The Rural House from the Mémoires 12, Brüssel. migration period to the oldest still standing buildings, Report 2007: Report from the Commission to the European Památky archeologické. Supplementum 15. Prag, Parliament and the Council on the implementation of 90–100. the derogations from housing requirements for organic Mayer, J. F. 1773: Lehrbuch für die Land- und Haußwirthe livestock in buildings from before 24 August 1999 and in der pragmatischen Geschichte der gesamten Land- before 24 August 2000. Brüssel, 6. 3. 2007, COM (2007) und Haußwirthschafft des Hohenlohe Schillingsfürst­ 83 final. (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ.do?uri=C schen Amtes Kupferzell. Nürnberg. OM:2007:0083:FIN:EN:PDF). Mejborg, R. 1892: Nordiske bøndergaarde i det 16de 17de og Rheinheimer, M. 1999: Die Dorfordnungen des Herzogtums 18de aarhundrede 1. Slesvig. Kopenhagen. Schleswig. 2 Bd. Habil. Univ. Kiel. Mielsch, H. 1987: Die römische Villa. Architektur und Riepshoff, H. 2011: Schweine in der Grafschaft Hoya. In: Lebensform.­ München. Vogeding, R. 2011: Materialien zur Alltagsgeschichte, Milek, K. B. 2012: Floor formation processes and the inter- Hausforschung und Kultur im Landkreis Diepholz und pretation of site activity areas: an ethnoarchaeological benachbarten Regionen. Bd. 2. Syke, 27–74. study of turf buildings at Thverá, northeast Iceland. Roth, H. 1992: Der stille Ozean. Frankfurt/M. Journal of Anthropological Archaeology 31, 119–37. Rouppert, V. – Dufour, J.-Y. – Fechner, K. 2011: An exam- http://dx.doi.org/10.1016/j.jaa .2011.11.001 ple of a fruitful discussion between a pedologist and

353 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

an archaeologist. A 1st–4th century AD agricultural Stigum, H. – Eldjárn, K. – Steensberg, A. – Granlund, J. – Valo- enclosure with a stable and a manure pit at “Chapelle nen, N. 1959: Lemma Fjøs, In: Kulturhistorisk Leksikon Saint-Nicolas” in Saint-Brice-sous-Forêt, Val-d’Oise, for nordisk middelalder. Bd. 4. København, 399–403. France. In: K. Fechner – Y. Devos – M. Leopold – Sundt, E. 1857: Om sædeligheds-tilstanden i Norge. J. Völkel (eds.): Archaeology, Soil- and Life-Sciences Christiania. Applied to Enclosures and Fields permanente. BAR Sundt, E. 1862: Om bygningsskikken paa landet i Norge. Intern. Ser.2222, Oxford. Christiania. Roymans, N. 1991: Late Urnfield Societies in the North- Sundt, E. 1869: Om renligheds-stellet i Norge Christiania. west European Plain and the Exanding Networks of Sundt, E. 1873: Huslivet i Norge. Christiania. Central European Hallstatt Groups. In: N. Roymans Telste, K. 1993: Mellom liv og lov. Kontroll av seksualitet u. F. Thieuws (Hrsg.): Images of the Past – Studies on i Ringerike og Hallingdal 1652–1710. Oslo. Ancient Societies in Northwestern Europe 9–89. Amster- Trojel, F. W. 1815: Anviisning til Indførelse af Sommer-Stald- dam. fodring. In: Prof. Olufsens nye oeconomiske Annaler. 2. Scheid, J. 1952: Das Dachauer Baunhaus. München. Heft. Kopenhagen. Schelvis, J. 2007: Report on the arthropod remains from University of Gloucestershire. English Heritage and the Coun- five Bronze Age samples from Rodenkirchen-Hahnen- tryside Agency 2006: Historic Farmsteads. Preliminary knooper Mühle, Northwest Germany. Wesermarsch – Character Statement. 7.0 Key Building Types: Animals validation and detailed analysis. Probleme der Küsten- and Animal Products. Cheltenham. Gloucester. forschung 31. Oldenburg, 85–93. Vávra, M. – Šťastný, D. 2006: Záchranný výzkum na dáln- Scheschkewitz, J. – Freier, T. 2013: Mittelalterliches Gerlingen ici D 11 v Kaníně, okr. Nymburk. In: E. Droberjar – und Spuren einer bandkeramischen Siedlung: Ausgra- M. Lutovský (Hrsg.) 2006: Archeologie barbarů 2005 bungen im Träuble-Areal. Archäologische Ausgrabun- Praha – Ústav archeologické památkové péče středních gen in Baden Württemberg. Stuttgart, 244–248. Čech. Praha, 471–481. Schindler, R. 1969: Die Aleburg von Befort in Luxemburg. Velde, J. van de 1616: Amenissimae aliquot regiunculae, Hémecht 1, 37–50. a Jan van den Velde delineatae, et a Nicolao Iohannis Schindler, R. 1976: Befort. In: J. Hoops (Begr.), Reallexikon Piscatore in lucem aeditae. Amsterdam. der germanischen Altertumskunde 2. Auflage. Berlin – Viklund, K. – Engelmark, R. – Linderholm, J. (red.) 1998: New York, 147–150. Fähus från bronsålder till idag, stallning och utegångs- Schmidt, A. F. 1939: Møddinger og Gødskning, Et Stykke drift i långtidsperspektiv. Skrifter om skogs- och lant- Bondehistorie. Kopenhagen. brukshistoria; 12, Stockholm. Schmidt, A. F. 1966: Bondearbejder og husdyr. Brabrand. W. = Baron van W. 1825: Description de la Campine. Journal Schmolitzki, O. 1968: Das Bauernhaus in Thüringen, Ver­ d’agriculture, d’economie rurale et des manufactures du öffentlichungen des Instituts für deutsche Volkskunde. Royaume dess Pays-Bas. 2. Ser. Tl. 2. Brüssel, 129–141, Berlin. 193–207, 257–265. Schönfeld, G. 1991: Ein Wohnstallhaus aus der jungneolit- Volmer, L. – Zimmermann, W. H. (Hrsg.) 2013: Glossar zum hischen Talbodensiedlung von Pestenacker. Das archäo- prähistorischen und historischen Holzbau. Studien zur logische Jahr in Bayern. Stuttgart, 44–55. Landschafts- und Siedlungsgeschichte im südlichen Schreg, R. – Behrendt, S. 2011: Phosphatanalysen in einem Nordseegebiet 3. Rahden, Westf. frühmittelalterlichen Haus in Schalkstetten (Gde. Wagner, M. L. 2004: Wörter, Sachen, Bilder, Eindrücke: Sar- Amstetten, Alb-Donau-Kreis). Archäologisches Korre- dinien 1925–1927. Sardìnnia, Bd. 4. Stuttgart. spondenzblatt 41, Mainz. 263–272. Wander, K. F. W. 1876: Deutsches Sprichwörter-Lexikon. Schmid, P. 1994: Oldorf – eine frühmittelalterliche friesische Bd. 4: Sattel-Wie, Leipzig. Wurtensiedlung. Germania 72. Berlin, 231–267. Waterbolk, H. T. 1991: Ezinge. In: Reallexikon der Germa- Schuhmann, R. 2005: Stall. Namenkundlich. In: J. Hoops nischen Altertumskunde 8. Berlin, 60–76. (Begr.), Reallexikon der germanischen Altertumskunde Waterbolk, H. T. 1975: Evidence of cattle stalling in exca- 2. Aufl. Bd. 29. Berlin–New York, 494–495. vated pre- and protohistoric houses. In: A. T. Clason Schwerz, J. N. v. 1836: Beschreibung der Landwirthschaft in (Hrsg.): Archaeozoological Studies. Amsterdam – Westfalen und Rheinpreussen. Bd. 1, Stuttgart. Oxford – New York, 383–394. Segers, G. 1922: Reukbeelden. In: Verslagen en mededelin- Wegener, O. 2008: Soil micromorphological investigations gen van de Koninklijke Vlaamse Academie voor Taal- en on trampling floors in pit houses (Grubenhäuser) of Letterkunde. Gent, 867–907. the deserted mediaeval town Marsleben (Saxony-An- Shahack-Gross, R. 2011: Herbivorous livestock dung: for- halt). Poster Presentation. International Workshop on mation, taphonomy, methods for identification, and Archaeological Soil Micromorphology, 3rd–4th April archaeological significance. Journal of Archaeological 2008, IPG, Johann Wolfgang Goethe-University, Frank- Science 38, Waltham Ms, 205–218. furt/Main. In: H. Thiemeyer (ed.) Archaeological Soil Sommer, C. S. 1995: “Where did they put the horses?” Micromorphology – Contributions to the Archaeologi- Überlegungungen zu Aufbau und Stärke römischer cal Soil Micromorphology Working Group Meeting 3rd Auxiliartruppen und deren Unterbringung in den Kas- to 5th April 2008, Frankfurter Geowiss. Arb., Frankfurt tellen. In: W. Czysz – C.-M. Hüssen – H.-P. Kuhnen – a. M., D30: 35–43. C. S. Sommer – G. Weber (Hrsg.) 1995: Provinzialrö- Weinmann, C. 1994: Der Hausbau in Skandinavien vom mische Forschungen. Festschrift für Günter Ulbert zum Neolithikum bis zum Mittelalter. Berlin. 65. Geburtstag. Wijsenbeek, L. J. F. (Hrsg.) 1968: Mondriaan in de collectie Stieglitz, C. L. 1798: Encyklopädie der bürgerlichen Bau- van het Haags Gemeentemuseum. Catalogus. Den Haag. kunst, in welcher alle Fächer dieser Kunst nach alpha- Wolf, G. 1940: Schleswig-Holstein. Berlin. betischer Ordnung abgehandelt sind: ein Handbuch für Young, T. 1815: A practical and historical treatise on the con- Staatswirthe, Baumeister und Landwirthe. Bd. 5: Schi- sumptive diseases, deduced from original observations. –Z, Lemma Stall. Leipzig, 117–168. London.

354 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

Zimmermann, W. H. 1976: Die eisenzeitlichen Ackerflu- Shrnutí ren – Typ „Celtic field“ – von Flögeln-Haselhörn, Kr. Wesermünde. Probleme der Küstenforschung 11. Hil- Po třech autorových článcích publikovaných roku 1999 desheim, 79–90. se tento příspěvek zabývá stájemi pro hovězí a vepřový Zimmermann, W. H. 1992: Die Siedlungen des 1. bis 6. Jahr- dobytek. Oba typy stájí měly v průběhu doby a v různých hunderts nach Christus von Flögeln-Eekhölten, Nieder- oblastech rozdílný význam. Důležité byly zejména pro sachsen. Die Bauformen und ihre Funktionen. Probleme shromažďování chlévské mrvy, ochranu hospodářského der Küstenforschung im südlichen Nordseegebiet 19. pozemku před poškozením hospodářskými zvířaty během Hildesheim. zimy, jejich ochranu před zcizením atd. Překvapivý je zvláš- Zimmermann, W. H. 1998: Pfosten, Ständer und Schwelle tě fakt, do jaké míry se shodují příčiny pro zavedení a udr- und der Übergang vom Pfosten- zum Ständerbau Pro- žování stájí, které autor formuloval v roce 1999, s etnogra- bleme der Küstenforschung im südlichen Nordseege­ fickými prameny (Huppertz 1948). biet 25, 9–241. Co se týče prostoru mimo Skandinávii a oblasti jižně od Zimmermann, W. H. 1999a: Why was cattle-stalling intro- Severního moře, není ve většině evropských zemích dosud duced in prehistory? The significance of byre and sta- zcela jasné, kdy k zavedení stáje došlo, kde byla kontinuál- ble and of outwintering. In: C. Fabech u. J. Ringtved ně udržována a kde nikoliv. (Hrsg.), Settlement and landscape. Proceedings of Stáje lze prokázat pomocí různých přírodovědných a conference in Århus, Denmark, May 4–7 1998. Jutland metod v závislosti na tom, zda se dochovala původní Archaeological Society. Århus, 295–312. pochozí úroveň terénu. V případě velkoplošných výzku- Zimmermann, W. H. 1999b: Stallhaltung und Auswinterung mů pod původním povrchem, jako např. půdorysy domů der Haustiere in ur- und frühgeschichtlicher Zeit, Beit- s přilehlým okolím, slibují přesvědčivé výsledky metody räge zur Mittelalterarchäologie in Österreich 15, 1999, fosfátového mapování. To za předpokladu, že se neome- 27–33. zujeme pouze na pár půdorysů domů. K dnešnímu dni Zimmermann, W. H. 1999c: Favourable conditions for cat- existuje v prostoru jižně Severního moře a ve Skandinávii tle farming, one reason for the Anglo-Saxon migration přesvědčivý souhrn vymapování pomocí fosfátové meto- over the North Sea? About the Byre’s evolution in the dy (P-Kartierung) – přesvědčivý proto, že zahrnuje velký area south and east of the North Sea and England. In: počet výzkumů umožňujících solidní interpretace. Na tom- H. Sarfatij – W. H. Verwers – P. J. Woltering (eds.): In to základě by mohla být fosfátová metoda úspěšně velko- discussion with the past. Archaeological studies presen- plošně užívána i v dalších částech Evropy. ted to W. A. van Es. Amersfoort, 129–144. Na základě písemných, obrazových a etnografických Zimmermann, W. H. 2001: Phosphatkartierung mit großem pramenů s různými aspekty hovězího a vepřového ustájení und kleinem Probenraster in der Siedlungsarchäologie. a zimování dobytka byly diskutovány např. otázky způ- Ein Erfahrungsbericht. In: „…Trans Albim Fluvium“. sobů umístění dobytka ve stáji, přespávání ve stáji, stájních Forschungen zur vorrömischen, kaiserzeitlichen und topenišť, chaty a uvázání zvířat. Ačkoli nelze jednoduše mittelalterlichen Archäologie. Festschrift für Achim přenést tyto jednotlivé doklady do pravěkých a raně histo- Leube. Internationale Archäologie. Studia honoria 10. rických podmínek, mohou být tyto prameny nápomocné Rahden/Westf, 69–79. k formulaci modelů. Právě v otázce prasečích chlévů je toto Zimmermann, W. H. 2002: Kontinuität und Wandel im obvláště zajímavé, neboť tato zařízení zatím nebyla archeo­ Hausbau südlich und östlich der Nordsee vom Neoli- logicky doložena. thikum bis zum Mittelalter. In: Ruralia IV. The Rural Tento článek začíná a končí mottem: „Každý dobře House from the migration period to the oldest still dochovaný a dokumentovaný půdorys domu, který není standing buildings. Památky archeologické, Supple- měřen pomocí fosfátové metody, je ztracenou šancí.“ mentum 15. Prag, 164–168. Zimmermann, W. H., 2006a: De levensduur van gebouwen Die Übersetzung verdanke ich Zdeněk Beneš, Praha. met aardvaste stijlen. In: O. Brinkkemper – J. Deeben – J. van Doesburg – D. P. Hallewas – E. M.Theunissen – A. D.Verlinde (Redactie): Vakken in vlakken. Archeol- Bildnachweise ogische kennis in lagen. Nederlandse Archeologische Rapporten, 32. Amersfoort, 293–306. Abb. 1: Foto Chris Butterhoff, Nieuw Schoonebeek; Abb. 2: Zimmermann, W. H. 2006b: Viehhaltung und Weidewirt- Vakgroep Archeologie, Groningen; Abb. 3: Nieders. Ins- schaft. In: J. Hoops (Begr.): Reallexikon der germa- titut f. historische Küstenforschung, Wilhelmshaven; nischen Altertumskunde 2. Aufl., Bd. 32. Berlin – New Abb. 4: Stadtarchiv Kampen; Abb. 5–6: Archiv Verfasser; York, 348–351. Abb. 7: Foto Bernd Kunze, QNZE – Werbeagentur, Mart- Zimmermann, W. H. 2013: Depictions of upper-class farm- feld; Abb. 8: Foto Verfasser; Abb. 9: Paris, Louvre, FF 2429, houses in the Flemish and Dutch 15th – early 17th Foto Verfasser; Abb. 10: British Museum, London, inv. nr. century art. Farms with towers and/or stone houses as 1846.5.9.220; Abb. I: Museum Ordrupgaard, Charlotten- re­presentations of farms with a higher hierarchical sta- lund, DK, Inv. nr. 52. Foto Pernille Klemp; Abb. II: Privat- tus. In: In Klápštĕ, J. (Hrsg.): Ruralia 9 – Hierarchy in sammlung, Foto Verfasser; Abb. III: Louvre, Paris, M.I. Rural Settlements. Turnhout, 163–181. 950, Foto Verf.; Abb. IV u. VI: Dulwich Picture Gallery, Zimmermann, W. H. in Vorber.: Der Einsatz der Phosphat- London DPG 146 u. DPG142; Abb. V: Bukowski, skandin. methode in der Siedlungsarchäologie (Arbeitstitel). In: Auktionshaus, 06.2012; Abb. VII: Museum Schoone Kuns- Ethelberg u. Kruse in Vorber. ten, Brüssel, Inv. 2592. Alle weiteren Fotos vom Verfasser.

355 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

I

II

Abb. I Johan Thomas Lundbye (1818–1848) „Der Kuhstall“. Skizze vor Ort 1843. –Obr. I Johan Thomas Lundbye (1818–1848) „Kravská stáj“. Skica sídla 1843.

Abb. II Hans Bendix (1898–1984) Stall. – Obr. II Hans Bendix (1898–1984) Stáj.

356 Anmerkungen zur Geschichte des Stalles von der Urgeschichte bis zur Neuzeit

III IV

V VI

Abb. III Der Schweinekoben, ca. 1640. Gemälde von Isaack van Ostade (1621–1649). – Obr. III Prasečí chlév, asi 1640. Malba Isaacka van Ostade (1621–1649).

Abb. IV Schweinekoben mit verschliessbarer Klappe über dem Trog. David Teniers d. J. (1610–1690). – Obr. IV Prasečí chlév s víkem na korytu. David Teniers d. J. (1610–1690).

Abb. V Schweinekoben als Ankübbung an einem Steinhaus. Umkreis von Joseph van Bredael (1688–1739). Detail. – Obr. V Prasečí chlév jako přístavba kamenného domu. Okruh Josepha van Bredaela (1688–1739). Detail.

Abb. VI Strohschneider vor einem Schweinekoben. David Teniers d. J. (1610–1690). – Obr. VI Řezač slámy před chlévem. David Teniers d. J. (1610–1690).

357 PRAEHISTORICA XXXII/2 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, 2014

VII VIII

Abb. VII Schweinekoben zwischen Turm- und Wohnhaus. Adriaen Isenbrant (Brügge 1510–1551): Dyptichon mit Joris van de Velde und Familie. – Obr. VII Prasečí chlév mezi věžovou stavbou a obytným domem. Adriaen Isenbrant (Brügge 1510–1551): Dyptichon s Jorisem van de Velde a rodinou.

Abb. VIII Schweinekoben. Elisabethaltar von 1513, rechter Innenflügel, Elisabethkirche, Marburg. – Obr. VIII Prasečí chlév. Alžbětin oltář z roku 1513, pravé vnitřní křídlo, Elisabethkirche, Marburg.

358

PRAEHISTORICA XXXII/2 ACTA INSTITUTI ARCHEOLOGICI UNIVERSITATIS CAROLINAE PRAGENSIS

Od Skandzy k Dunaji, od Rýna k Pasłęce Sborník k 70. narozeninám LUBOMÍRA KOŠNARA

Redakční rada: doc. PhDr. Miroslav Popelka, CSc. Dr. Frank Andraschko doc. PhDr. Vratislav Janák, CSc. Ing. Renata Šmidtová Mgr. Jana Mellnerová Šuteková, Ph.D. Ao. Univ.-Prof. Dr. Gerhard Trnka Vědečtí redaktoři-editoři: doc. PhDr. Miroslav Popelka, CSc. Ing. Renata Šmidtová Mgr. Zdeněk Beneš Recenzenti: Mgr. Balázs Komoróczy, Ph.D. doc. PhDr. Jiří Musil, Ph.D. Portrét na obálce: Mgr. Dana Vodáková Obálku navrhla a graficky upravila Kateřina Řezáčová Vydala Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum, Ovocný trh 3–5, 116 36 Praha 1 http://www.karolinum.cz Praha 2015 Sazba: DTP Nakladatelství Karolinum Vytiskla tiskárna Nakladatelství Karolinum

ISBN 978-80-246-3119-6 ISSN 0231-5432 MK ČR 19021

Objednávky – Bestellungen 1. Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum Ovocný trh 3–5, 116 36 Praha 1 2. Ústav pro archeologii Celetná 20, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected] (také výměna – auch Bücheraustausch)