CEVRO Institut

Bakalářská práce TÉMA Český politický systém druhé republiky

Zpracoval: David Voráček

Praha 2012

CEVRO Institut

Politologie a mezinárodní vztahy

Bakalářská práce TÉMA Český politický systém druhé republiky

Katedra politologie a mezinárodních vztahů Vedoucí bakalářské práce Zpracoval PhDr. Daniel Kunštát Ph.D. David Voráček

2

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Český politický systém druhé republiky zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

V Praze dne 25. dubna 2012 ……………………………………… David Voráček

3

Obsah Anotace ...... 5 Úvod ...... 6 1 Důvody vzniku druhé republiky ...... 8 1.1 Mnohonárodnostní stát ...... 8 1.2 Extrémní multipartismus ...... 8 1.3 Zahraniční politika Československa v letech 1918 – 1938 ...... 9 1.4 Požadavky německé národnostní menšiny a Hitlerovského Německa ...... 9 1.5 Mnichovská dohoda ...... 10 1.6 Československá armáda ...... 10 2 Druhá republika – od demokracie k autokracii ...... 12 2.1 Okamžité důsledky mnichovské dohody pro stát ...... 12 2.2 Hledání viníka ...... 13 2.3 Konzervativní pravice v čele dění – Strana národní jednoty...... 13 2.4 Opozice a její postavení ...... 16 2.5 Volba prezidenta ...... 17 2.6 Vláda ...... 19 2.7 Zmocňovací zákon ...... 21 2.8 Opoziční síly v novém státě ...... 22 2.9 Zahraniční politika nového státu ...... 23 2.10 Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi ...... 25 3 Poslední měsíce samostatného Československa ...... 27 3.1 Moc zákonodárná ...... 27 3.2 Moc výkonná ...... 29 3.3 Moc soudní (ústavní soud) ...... 30 3.4 Rasový národ ...... 31 3.5 Konec druhé republiky ...... 33 3.6 Druhá republika: demokracie x autoritářství x totalita x fašismus ...... 34 Závěr ...... 36 Seznam použité literatury: ...... 38 Seznam příloh: ...... 40

4

Anotace

V této bakalářské práci se snažím popsat politický systém druhé republiky a odpovědět na otázku, jaké důvody vedly ke změně demokracie na autoritativní režim a jaké je riziko stejné zásadní změny politického systému v dnešní době.

Zasazuji vznik druhé republiky do historického a mezinárodního kontextu. Tj. jaké události vedly ke vzniku druhé republiky a přesah těchto událostí na další vývoj. Hlavní část práce se věnuje politickým změnám v druhé republice, zjednodušení stranického systému, omezení parlamentu, volbě prezidenta, zmocňovacímu zákonu a dopadu nástupu dříve okrajových politických a ideologických proudů na politický systém druhé republiky. Tyto události se snažím popsat chronologicky, jak šly za sebou. Práce končí vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava a tím i koncem druhé republiky.

Abstract

The aim of this bachelor thesis is to describe the political system of The Second Czechoslovak Republic, and to answer the question which purposes led to the change of the democracy to the authoritative regime, and how big the risk is that such an important change of the political system could heapen today.I follow the roots of The Second Republic in the historical and international perspective; respectively what had preceded the formation of The Second Republic and the impact of this occurrence on its future development. The main part of this thesis concentrates on the political changes in The Second Republic, the political system and parliament reduction, president election, legislative, and the impact of the enter of the parties which used to be minorite intend to describe the occurrences chronologically. The thesis concludes by the declaration of of The Protectorate of Bohemia and Moravia and by the end of The Second Czechoslovak Republic.

5

Úvod

Období druhé republiky je krátkým obdobím v moderních dějinách našeho státu. Druhá republika nebyla výsledkem přirozeného a kontinuálního vývoje, ale jeho rychlým a umělým přerušením v důsledku tzv. Mnichovské dohody. Československá republika byla posledním liberálně demokratickým státem ve střední Evropě obklopena diktátorskými režimy jako v případě Německé říše nebo autokratickými systémy úspěšnými např. v Maďarsku a Polsku.

Neúspěch systému liberálně demokratického státu a jeho spojenců při ochraně státních hranic a celistvosti mladého státu nevedl jen ke ztrátě značného množství obyvatelstva a území, ale hlavně k obrovskému rozčarování občanů a ztráty víry v hodnoty, které byly základními kameny od vzniku státu. Většina obyvatelstva i politické reprezentace volala po změně systému, neboť liberální demokracii považovali za model, který selhal. Zdůrazněny byly všechny slabiny a nevýhody liberální demokracie. Prezident Beneš, který byl hlavním symbolem předchozího režimu, se stal hlavním nepřítelem.

Druhá republika, ač byla svébytným státním útvarem, vykazovala značné znaky diskontinuity oproti první republice. Během velmi krátkého období došlo ke změnám nejen v politickém, ale i kulturním a občanském životě. Tyto změny vedly k rychlé změně politického systému od liberální demokracie k autokratickému režimu.

Bakalářská práce je rozdělena na tři základní části. První je věnována historickému kontextu mnichovské dohody, která vedla ke vzniku druhé republiky a její přímé dopady na Československou republiku. Druhá část se zabývá změnami v politickém systému nového státu. Ve třetí části je popsána situace v posledních dnech před 16. březnem 1938. Práce je zaměřena na situaci v českých zemích a dění na Slovensku se dotýká jen okrajově.

Cílem mé práce je co nejsrozumitelněji s pomocí dostupné literatury, a to zejména Ratajovi knihy O autoritativní národní stát, kterou já osobně považuji za zásadní text vztahující se k období Druhé republiky a knihy Jana Gebharta a Jana Kuklíka Druhá republika 1938-1939 Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, popsat změny politického systému. Závěrem si chci dát odpověď na otázku, zda může obdobná situace, kdy dochází u občanů státu a politické reprezentace k velké deziluzi z uznávaných hodnot, vést k rychlé změně či destrukci politického systému.

6

Vždy mě zajímala historická období, na která lze nahlížet z mnoha pohledů, a která lze jen těžko hodnotit. Druhá republika trvala jen 5 měsíců, přesto za tuto krátkou dobu došlo k přechodu z demokracie na autoritářský režim. Dvacet let budovaná tradice byla zbořena během pouhých 163 dnů. Druhá republika je zároveň jediným příkladem v moderních českých dějinách, kdy se k moci dostala krajní pravice a umožnila přístup k moci i části českých fašistů.

7

1 Důvody vzniku druhé republiky

Tato práce se bude zabývat druhou republikou. Přesto považuji za nutné uvést historický kontext a důvody, které vedly k jejímu vzniku. Musím se alespoň v základních historických faktech vrátit ke vzniku Československé republiky jako důsledek výsledku první světové války. A to z toho důvodu, že tyto historické souvislosti měly velký vliv na pozdější dění.

Československá republika vznikla jako samostatný státní útvar na podzim roku 1918 a jeho státní hranice určila pařížská mírová konference. Československo vzniklo na myšlence svobody národů, kterou prosazoval americký prezident Wilson.

1.1 Mnohonárodnostní stát

Československá republika nebyla národem pouze Čechů a Slováků, ale jednalo se o mnohonárodnostní stát. Občané Československa byli Češi, Slováci, Němci, Maďaři, Rusové, Poláci. Na základě možnosti hlásit se ke své národnosti zde uvedu ještě národnost židovskou a cikánskou (terminologie z roku 1921). Pokud bychom se soustředili pouze na území České republiky, pak dle sčítání lidu z roku 1921 bylo národnostní složení toto: Česká národnost 67,6 %, Německá národnost 30,6 %, Polská národnost 1 %, Slovenská národnost 0,2 %, Maďarská národnost 0,1 % a ostatní národnosti 0,6 %. 1 Musíme si tedy uvědomit, že Německá menšina byla druhým nejpočetnějším národem na území Čech. A tím pádem i potenciálně velmi silná nátlaková skupina obyvatel, která mohla využívat, v kombinaci s vhodnou zahraničně politickou situací, nedokonalostí liberální demokracie.

1.2 Extrémní multipartismus

Za první republiky bylo běžné, že se do parlamentu dostalo průměrně 17 politických stran. Důvodem byla neexistence omezující klausule, kterou známe např. z politického systému České republiky, kdy je pro vstup do parlamentu potřeba získat nejméně pětiprocentní volební výsledek. Stranický systém v první republice bychom tedy mohli podle Sartoriho stupnice kvalifikovat jako extrémní multipartismus. To samozřejmě vedlo k nutnosti vytvářet širší koalice a důsledkem byla vysoká nestabilita vlád. Pokud se podívám na první republiku, tak vysoce stabilizujícím prvkem byl prezidentský úřad. 2

1 http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/57004FD451/$File/Kapitola1.pdf [cit. 3. 2. 2012] 2 KUBÁT, M., CABADA, L. Úvod do studia politické vědy, 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, ISBN 80-86432-41-6, s. 200-219 8

1.3 Zahraniční politika Československa v letech 1918 – 1938

Abychom dokázali porozumět druhé republice, musíme si uvědomit, že Československá zahraniční politika, a s ní spjatá bezpečnostní politika, byla hlavně orientována na Francii a Velkou Británii jako kontinentální mocnosti. Po nástupu Hitlera k moci a změny Německého politického systému na diktaturu se toto směřování zahraniční politiky Československa ještě zintenzivnilo. Prezident Beneš, který zastával po mnoho let funkci ministra zahraničí, spoléhal hlavně na Francii, přestože Československo mělo podepsanou spojeneckou smlouvu i se Sovětským svazem. Sir Winston Churchill napsal o Československém spojenectví s Francií toto: „Prezident Beneš byl po 20 let věrným spojencem a téměř vazalem Francie, vždy podporoval francouzskou politiku a francouzské zájmy ve Společnosti národů i jinde. Existoval-li kdy posvátný závazek, bylo to teď a tady.“3 Domnívám se, že tento citát vystihuje, jakým způsobem prezident Beneš nahlížel na spojenectví s Francií a jak na něj nahlíželi i čeští občané. Tyto uváděné příklady nám mohou pomoci lépe pochopit situaci a náladu obyvatel po odstoupení části našich území.

1.4 Požadavky německé národnostní menšiny a Hitlerovského Německa

Jak již bylo napsáno výše, německá menšina byla nejpočetnější národnostní menšinou v Československé republice. Od nástupu Hitlera k moci a hlavně jeho úspěchů na mezinárodním poli i „řešení hospodářských problémů“ se začali objevovat tendence k navrácení německého obyvatelstva do domoviny tzv. „Vaterland“. Začalo se také hovořit o ochraně německé menšiny. Bylo požadováno více práv pro německé obyvatelstvo a objevovaly se požadavky na autonomii oblastí s většinou německého obyvatelstva. O této ochraně v zahraničí hovořil již ve dvacátých letech říšskoněmecký ministr zahraničí Gustav Stresemann, ovšem až nacistický režim začal tyto menšiny využívat k rozvracení státu. „Již v roce 1932 prohlásil Adolf Hitler v Mnichově následující: Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně…..Češi musí opustit střední Evropu.“4 V Československu posloužila těmto účelům hlavně Henleinova Sudetendeutsche Partei (SdP). Stupňováním požadavků československých Němců s výraznou pomocí Hitlera, se podařilo udělat původně z vnitrostátního problému problém mezinárodní. Hitler dokázal přesvědčit Velkou Británii a Francii, že je ochoten na ochranu německých soukmenovců vstoupit do války. „Proti

3 CHURCHILL, W. Druhá světová válka I. Díl Blížící se bouře, Praha: Lidové noviny, ISBN 80-7106-068-2, s. 274 4 SLÁDEK, M. Němci v Čechách, Pragma: 2002, ISBN 80-7205-901-7, s. 69 9

Československu byla užita obvyklá metoda: stížnosti sudetských Němců, které nebyly bez opodstatnění, byly zveličovány a zneužívány. Veřejné tažení proti Československu zahájil Hitler vystoupením v Reichstagu 20. února 1938. „Přes deset miliónů Němců,“ řekl, „žije ve dvou státech přiléhajících k naší hranici.“ Bylo povinností Německa chránit tyto německé soukmenovce a zajistit jim „veškerou svobodu – osobní, politickou a ideologickou.“5

1.5 Mnichovská dohoda

Mnichovská dohoda byla výsledkem mnoha jednání mezi Německem, Velkou Británií a Francií. „Po neúspěšném pokusu henleinovců o puč se Hitler soustředil na variantu řešit vyhrocenou situaci na diplomatickém poli. Oprávněně předpokládal obavy Britů a Francouzů z hrozícího ozbrojeného konfliktu a jejich přitakání možnosti řešit situaci na úkor Československa. V této situaci se Berlín a sám Hitler ujali režie řady diplomatických jednání, v jejichž průběhu sáhla Velká Británie a Francie až k drsnému nátlaku na čs. politiky.“6

„V noci z 29. 9. na 30.9 1938 proběhla schůzka čtyř zemí: Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Výsledkem tohoto jednání byla tzv. mnichovská dohoda. Jako základ pro mnichovskou dohodu sloužil v zásadě Mussoliniho návrh, jenž však byl upraven…“.7 Zástupce Československé vlády nebyl k jednání přizván a Československo mohlo pouze pasivně čekat na výsledek jednání. Zástupci mocností podepsali dohodu, jež nařizovala Československu předání pohraničních oblastí Německu a územní ústupky vůči Polsku a Maďarsku.

1.6 Československá armáda

Jako poslední bod k historickému kontextu druhé republiky musím zmínit československou armádu. Byť by se mohlo zdát, že není nutné ji zmiňovat, domnívám se, že může pomoci pochopit společenské klima a tlak na změnu systému, po ztrátě víry v hodnoty liberální demokracie. Armáda nejsou jen vojáci a zbraně. Jde také o symbol ochoty bránit a bojovat za ideály a hodnoty.

5 CHURCHILL, W. Druhá světová válka I. Díl Blížící se bouře, Praha: Lidové noviny, ISBN 80-7106-068-2, s. 254 6 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, str. 9 7 KUKLÍK, J., NĚMEČEK, J., ŠEBEK, J. Dlouhé stíny Mnichova: Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, ISBN 978-80-87284-18-6. s. 53–62. 10

Do obrany republiky byly investovány obrovské prostředky. Československá armáda byla postavena dle francouzského vzoru. Obranná strategie vycházela z plánu nepřítele (Německo) oslabit na hranicích. Pro tento účel bylo budováno hraniční opevnění. A po té ustoupit až k hranicím Slovenska. Počítalo se s tím, že v tu dobu již přijdou na pomoc spojenci. Tj. Francie a s ní Velká Británie.

Československá armáda byla považována za dobře vyzbrojenou a efektivní bojovou složku. Vycházela z legionářské tradice první světové války a těšila se velkému respektu u obyvatel. Ochota obyvatel bránit hranice a bojovat byla vysoká. Československá armáda se dokázala v roce 1938 po mobilizaci dostat na početní stav přes jeden milion mužů. Po mnichovské dohodě musela armáda opustit vybudované opevněné postavení a zanechat zde těžké zbraně. Důsledek na morálku, jak armády, tak obyvatel byl obrovský. Lidé dokonce demonstrovali s heslem: “Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“. Některé zdroje uvádějí až 22 sebevražd vojáků, jako důsledek kapitulace po Mnichovu. Je paradoxem, že vybavení československé armády získané německou armádou v roce 1938 a hlavně v roce 1939 po obsazení zbytku Československa, velmi pomohlo německé armádě při porážce Francie. Winston Churchill píše ve své knize: “Ujařmení Československa připravilo spojence o československou armádu složenou z jednadvaceti regulérních divizí, patnácti nebo šestnácti divizí druhé linie, které už byly zmobilizovány, a rovněž o horskou pevnostní linii, která v době Mnichova vyžadovala nasazení třiceti divizí neboli hlavních sil mobilní a zcela vycvičené německé armády.“8

8 CHURCHILL, W. Druhá světová válka I. Díl Blížící se bouře, Praha: Lidové noviny, ISBN 80-7106-068-2, s. 254

11

2 Druhá republika – od demokracie k autokracii

V této kapitole se již budu soustředit na politickou situaci po 16. březnu 1939. Má snaha bude postupovat chronologicky a snažit se co nejsrozumitelněji popsat události, které vedly ke změnám v politickém systému, systému stran k omezování lidských práv a vzestupu nacionalistických tendencí.

Druhou republiku můžeme rozdělit na dvě období. Jedno do konce roku 1938, kdy došlo k přechodu k autoritářskému politickému systému a druhé období od začátku roku 1939, kdy již můžeme mluvit o fašizaci systému.9 Období roku 1939 až do smutného konce české samostatnosti se budu věnovat v další kapitole.

2.1 Okamžité důsledky mnichovské dohody pro stát

Československo se ocitlo ve velmi těžké situaci. Mělo sice na základě mnichovských dohod garantovanou územní celistvost, přesto se musela politická reprezentace rychle vypořádat s mnoha problémy. „Ztratila své staleté zázemí. Z českých zemí a ze Slovenska získala třetí říše 29 000 Km2. Polsko od 2. října 1938 obsadilo dvě třetiny českého Těšínska, dále území na Spiši a Oravě, celkem 1000 km2. Maďarsko verdiktem vídeňské arbitráže ze dne 2. listopadu 1938 uchvátilo jižní Slovensko a jih Podkarpatské Rusi, včetně hlavního města Užhorodu. Maďarský zábor činil 12 000 km2.“10 Celkové ztráty pomnichovského Československa tak činily 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel.11

Nový stát se dostal z pozice státu, který mohl mít alespoň určitou šanci ovlivňovat mezinárodní dění do situace naprosté závislosti na evropských velmocích. Nový stát měl hranice, které z vojenského hlediska nebylo možné bránit. Byl zavalen uprchlíky z odstoupených oblastí. Ekonomicky byl nový státní útvar ve velmi těžké situaci a jeho hospodářství bylo podkopáno.

Obrovský dopad měla mnichovská dohoda na morálku národa. „Zhroutilo se českoslovenství, s nímž se v období první republiky identifikovala většina Čechů, ve své národní i státní dimenzi. V dobovém tisku se dokonce objevovali návrhy na změnu názvu nového státu. Padaly návrhy jako Středoslávie, Západoslávie. Zatímco v základech první republiky byl

9 http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/6442-druha-republika/ [cit.15. 3. 2012] 10 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 11 11 ČAPKA, F. Dějiny zemí koruny české v datech, 3. vyd. Libri, ISBN 80-7277-000-4, s. 683 12 pocit českého vítězství a vize růžových perspektiv, v základech druhé republiky byla deprese ze státní porážky, silná krize českého národního sebevědomí i touha po odplatě. Z ní vyrostly podmínky pro vlnu agresivního xenofobního nacionalismu, jenž nacházel oporu i v sociálních obavách, vyvolaných hospodářským zmrzačením státu a zostřenou konkurencí na trhu práce po přílivu uprchlíků.“12

2.2 Hledání viníka

Již první dny nové republiky s sebou nesly deziluzi z minulého systému. Začaly se hledat důvody a viníci současného stavu. Začaly se prosazovat pravicové strany, které jako hlavního viníka označovaly politiku hradu a celý systém liberální demokracie. Za jednoho z viníků byla označována koaliční vláda a s ním i celý způsob koaličního vládnutí. Osobně dokáži najít paralelu mezi tehdejší situací a dnešním znechucením lidí z politického systému. Koaliční vláda, která se mezi sebou hádá a bojuje, vzbuzuje ve vypjatých situacích, kdy všichni očekávají spíše jednotný postoj a vedení, nechuť a rozčarování. Ve svém důsledku byl jako viník označen systém více stran a jejich nejednotnost a hašteřivost.

Jako hlavní viník napříč politickým spektrem byl označen prezident Eduard Beneš. Samozřejmě nezůstávali stranou ani osobnosti, které byly spjaty s politikou první republiky. „Zpočátku v mlhavé a záhy ve zřetelnější podobě se útočilo i na principy politiky T. G. Masaryka. Po abdikaci E. Beneše na prezidentský úřad se ale hlavní výtky a až nevybíravé útoky snášely především na jeho hlavu.“13 „Hned po Mnichovu pod tlakem Německa a za souhlasu konzervativní pravice nastaly první personální změny, jejichž obětí se stali exponenti Hradu.“14 Pod nevybíravými útoky se ocitl i spisovatel a zastánce liberální demokracie Karel Čapek. Útoky na tohoto spisovatele a množství anonymních dopisů a výhružek ze strany pravicového tisku přibývalo a byly velmi nevybíravé.

2.3 Konzervativní pravice v čele dění – Strana národní jednoty

V důsledku mnichovských dohod, které byly jednoznačně vnímány jako porážka politiky E. Beneše a koaličních vlád, bylo jasné, že musí dojít ke změně vlády. „Z pravé strany politického spektra sílily stále méně zastřené útoky především na praktické výsledky politiky

12 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 14 13 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 39 14 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 18 13 skupiny Hradu a na dosavadní vládní koalici. V očích veřejnosti totiž představovaly dva hlavní opěrné sloupy dosavadního parlamentního demokratického systému a z něho vyplývajícího způsobu vlády.“15 Musíme si zároveň uvědomit, že došlo k zásadní změně v zahraničně politických vztazích. Existovala oprávněná obava o garanci státních hranic. Orientace se změnila ze západních spojenců na Německo. Naprosto realisticky bylo předpokládáno, že jediným garantem zachování české státnosti je právě Třetí říše.

Do čela tohoto dění se dostává Rudolf Beran, jako předseda nejsilnější republikánské (agrární) strany. „Agrárníci tvrdili, že jen oni jsou pro Německo důvěryhodným partnerem na české politické scéně. 16. října vystoupil šéfredaktor Venkova Rudolf Halík s projektem nového politického systému - vedoucí silou státu i národa se měla stát nová politická Strana národní jednoty vedená politiky Republikánské strany. R. Beran byl 2. listopadu republikánským vedením pověřen k rozhovoru s představiteli ostatních politických stran (s výjimkou KSČ) o sjednocení. Cílem bylo vytvořit politickou stranu, která by neznala pravici ani levici. Nemělo jít o mechanické slučování, ale měla být vytvořena ideová, občanská, nesocialistická jednota bez jakýchkoli frakcí. “16

Byl nastolen zásadní požadavek na zjednodušení stranického systému. Myšlenka zjednodušení a zredukování počtu stran nebyla nová, ale objevuje se již od roku 1935. Díky okolnostem z vnějšku mohlo dojít k zásadní změně stranického života. Shoda panovala na změně systému a to sloučením jednotlivých stran do větších celků. Existovaly tři různé modely. „ Vlastní úvahy českých stranických elit o zjednodušení stranického života vedly ke vzniku několika variant dalšího vývoje. Všechny přitom daly omezení pro stranickou soutěž. Některé marginální politické síly (Akce Národní obrody, Vlajka) preferovaly variantu přechodu k nesoutěživému modelu jediné strany. V podstatě se mělo jednat o totalitní vzor hierarchicky organizované, vůdcem vedené stranické struktury, postupně splývající se státní byrokracií. Tento model z počátku podporoval i předseda Národní obce Fašistické (NOF) R. Gajda, který hodlal budovat nové uskupení – tzv. Aktivní národní tábor československý.“17 Určitou dobu přetrvávala možnost nebo spíše naděje modelu 3 stran. „ Část představitelů Československé strany národně socialistické (ČSNS) a Československé strany lidové (ČSL) doufala, že koncentrační procesy proběhnou pouze na levici a pravici, přičemž jejich stranám se podaří zachovat si středovou pozici. Rozpory uvnitř jmenovaných stran i překotný vývoj

15 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 38 16 CABADA, L., ŠANC, D. Český stranický systém ve 20. století. 1.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-50-4, s. 95 17 BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848-1989. 2.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, ISBN 978-80-210-4250-6, s. 92 14 na politické scéně ovšem záhy vedly k opuštění těchto představ. Subjekty přitom své váhání „zaplatili“ vnitřními rozkoly: ČSL se sice jako celek spojila s vládní Stranou Národní jednoty (SNJ), ovšem prohloubilo se zemské štěpení mezi „moravským“ křídlem předsedy strany J. Šrámka a frakcí předsedy české sekce strany B. Staška. V rámci ČSN pak menší část poslanců přímo spojení se SNJ odmítla a přidala se k opoziční Národní straně práce (SNP)“18 Jako optimální model se nakonec ukázal systém dvou stran. Jejím hlavním zastáncem byla Republikánská strana vedená již zmíněným R. Beranem.

Strany, které tvořily základ Strany národní jednoty, byly: Republikánská strana, Národní sjednocení, Národní liga, Strana živnostníků, Československá strana lidová a větší část Národně-socialistické strany. 19 Oficiální vznik Strany národní jednoty byl 18. listopadu 1938.

„Z ideálu jednoty národa se stal prostředek politické selekce a odstranění liberálně demokratických a socialistických sil z účasti na moci. Nezbytnost totalitního charakteru nové české stranické formace byla české veřejnosti odůvodňována argumentací, podle níž není možné, aby v sousedství totalitního Německa a totalitní slovenské části státu přežila „pomalá“ parlamentní demokracie.“20

Poprvé se zde v souvislosti s novým politickým systémem objevuje pojem autoritativní demokracie. Základní myšlenkou byla vláda jednoty, oproti koaličnímu vládnutí a loajální opozice, která by umožňovala rychlé a efektivní vládnutí. „R. Beran volil tato slova: „chtěli jsme mít dvě strany, protože se chceme v novém státě přidržovat myšlenky demokratické kontroly, a nikoli myšlenky totalitní. Náš národ je pevně rozhodnut zachovati svobodu a nezávislost svého státu…. Nicméně, nechceme zavírat oči před určitými nedostatky demokratických systémů. Proto se budeme snažit o praktické rozhodování, což znamená osobní, a nikoli kolektivní odpovědnost. Tomu říkáme autoritativní demokracie.“21 V podstatě autoritativní demokracie znamenala vládu stranických vůdců, s minimálním omezením ze strany parlamentu a opozice. Do Strany národní jednoty vstoupila i Gajdova Národní obec fašistická a část členů fašistické Vlajky.

Pro úplnost uvádím představitele Strany národní jednoty: předseda R. Beran, místopředsedové F. X. Hodáč, člen národní demokracie, J. Stříbrný z národní ligy, Rado Gajda z Národní obce

18 BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848-1989. 2.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, ISBN 978-80-210-4250-6, s93 19 CABADA, L., ŠANC, D. Český stranický systém ve 20. století. 1.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-50-4, s. 93-98 20 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 29 21 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 33 15 fašistické, Bohumil Stašek, z české strany lidové, Karel Chalupa z živnostenské strany a Josef Černý z republikánské strany.

Opět pro lepší představu dobového kontextu je dobré zmínit, že členy Strany národní jednoty se nesměli stát židé. Do popředí se dostává nacionalizační tendence. Hesla jako republika malá, ale naše. Představitelé Strany národní jednoty se oprostili od humanitních zásad první republiky a nastoupil pragmatismus. Přechod k autoritativní demokracii měl přicházet postupně a za pomoci parlamentu a představitelů politické reprezentace.

Český parlamentní stranický systém se v zásadě zhroutil v říjnu a listopadu roku 1938. Uchopení moci pravicovými konzervativci se nazývá tzv. podzimní revolucí. Tato cesta k autoritativnímu národnímu státu byla velmi podporována katolickou církví a jejím představitelem arcibiskupem Karlem Kašparem.

Změnou stranického systému došlo k zásadnímu odklonu od principu demokracie. Z formálního hlediska zde existoval systém dvou stran, tedy vlády a opozice. Ovšem reálně byla pozice opozice formální. Tím, že byla zásadním způsobem omezena možnost soutěžení stran mezi sebou a jejich možnost získat či podílet se na moci, ukazuje jasné znaky totalitního systému. Přesto nelze tento model označit za totalitní, protože stále existoval prostor pro formování opozičních uskupení. „ Většina rysů druhorepublikového stranictví tak odpovídá znakům autoritativního modelu“22

Jak tedy klasifikovat stranický systém druhé republiky? Při použití Sartoriho klasifikace, by dvě strany sváděly označit jej jako bipartistický. Ovšem v případě druhé republiky není splněna podmínka soutěže stran a možnosti jejich výměny u moci. Bipolarita byla čistě formální. Samozřejmě, je třeba si uvědomit, že druhá republika existovala pouze pět a půl měsíce a je velmi těžké odhadovat, jak by vypadal další vývoj.

2.4 Opozice a její postavení

Přestože existovaly tlaky na postavení nového politického systému jen na jedné straně, přesto převážila snaha zachovat alespoň základní znaky demokracie. Levicové strany se o sjednocení pokoušely již od října roku 1938. Názorové rozpory mezi jednotlivými stranami byly ovšem

22 BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848-1989. 2.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, ISBN 978-80-210-4250-6, s. 93 16 příliš velké. 20. října 1938 došlo k zastavení činnosti KSČ v českých zemích. „Proto vycházeli sociální demokraté z předpokladu, že jejich strana bude jedinou legální, která zůstane mimo řady Strany národního sjednocení.“23

Představitelé liberálního proudu a zastánci demokratického způsobu vládnutí neměli v současné situaci velké šance a postupně ztratili vliv na politické dění. Na konci října byl předseda sociálně demokratické strany A. Hampl pověřen k vyřešení situace a k urychlenému vytvoření levicového bloku. „Nová strana neměla být pouhým pokračováním sociální demokracie, ale její iniciátoři si ji představovali jako skutečně nový politický útvar.“24

R. Beran a A. Hampl jako představitelé dvou hlavních proudů spolu vedli celou řadu jednání. Dokázali, i přes značnou rozdílnost názorů, dojít ke shodě. Shodli se, že není pragmatické mít pouze jednu stranu. Ale pro zachování demokratických prvků, mít loajální a státotvornou opozici. Dohoda vedla k vytvoření druhé strany, a to Národní strany práce. Byla tím udržována představa pokračující demokracie.

„Mezi SNJ a NSP však nebylo rovnoprávné postavení. Strana národní jednoty se identifikovala s národem. Měla vedoucí úlohu ve státě a o moc se s nikým nedělila. Koaliční vládní politika byla zrušena, opozice nebyla připuštěna. NSP (Antonín Hampl, Josef Macek, Jaromír Nečas, Josef Patejdl, František Richter) s touto skutečností byla srozuměna. Smysl své činnosti spatřovala v kontrolní funkci, loajální spolupráci a dialogu v otázkách veřejného zájmu. Autoritativní demokracie v Česko-Slovensku koncem roku 1938 byla nehotovou a přechodnou formou totalitního systému, která uchovávala formální demokratické znaky, avšak směřovala k jejich odstranění.“25 Přesto reálně vznikly dvě strany, z nichž jedna byla vládnoucí a měla pod kontrolou výkonnou moc a druhá strana neměla žádný podíl na moci a pouze minimální, ne-li žádné kontrolní funkce.

2.5 Volba prezidenta

Po abdikaci prezidenta E. Beneše po nátlaku z německé strany a jeho odjezdu do Velké Británie se začal hledat nový prezident. Zde je potřeba zmínit, že abdikace prezidenta E. Beneše dne 5. října 1938 je považována za neplatnou a byla na tom postavena i legitimita

23 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, str. 61 24 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 63 25 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 35 17 vlády ve Velké Británii po dobu druhé světové války, právě z důvodu nátlaku německé strany na odstoupení.

Dle ústavy z roku 1920, pokud zemře nebo abdikuje prezident, sejde se do čtrnácti dní národní shromáždění a zvolí prezidenta nového. „Volba prezidenta byla barometrem poměru sil uvnitř protidemokratického tábora, který se výrazně přiklonil na stranu konzervativní pravice. Rudolf Beran rozhodně nehodlal připustit koncepci prezidenta-fašistického vůdce. S osobou nového prezidenta mohl realizovat starý agrární sen – nastolit prezidenta jakou pouhého reprezentanta státu, „monstranci davu“, upevnit silné postavení premiéra v maximální míře.“26 Shoda jednotlivých stran panovala na tom, že prezidentem nebude osoba politická. Mezi jednotlivými kandidáty byli osobnosti veřejného života. Uvažovalo se dokonce o Tomáši Baťovi. Postupně se dospělo k rozhodnutí, že nejlepším kandidátem by byl někdo z nezávislých státních institucí jako z Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu nebo z Nejvyššího kontrolního úřadu. Nakonec byl vybrán JUDr. Emil Hácha, který byl předsedou Nejvyššího soudu. Na jeho osobě panovala všeobecná shoda.

„JUDr. Emil Hácha byl vzdělaný konzervativní katolík se smyslem pro umění, literaturu a v mládí i pro sport. Byl typický představitel staré před republikánské elity, konzervativní austroslávista, odpůrce liberální demokracie, stoupenec privilegovaného parlamentarismu 19. století, tradičních, staletími prověřených hodnot, pořádků a státních celků. Na rozdíl od svých prezidentských předchůdců se nezúčastnil zápasu za vznik ČSR. Novému státu sloužil s chladnou rezervou. Bez zajímavosti nejsou ani Háchovi styky s Akademií pro německé právo, kde býval hostem říšského ministra W. Funka.“27 To může pomoci vysvětlit, proč byl přijatelný pro Třetí říši. Pro mnoho lidí byl zárukou dodržování zákona a práv. Byl dobře přijímán i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi.

Dne 30. listopadu 1938 byl Emil Hácha zvolen prezidentem Československé republiky a to pohodlnou většinou hlasů. V samotné volbě dostává Hácha 272 hlasů přítomných poslanců a senátorů, 39 hlasovacích lístků je bílých, ty pocházejí ve své většině, jestli ne vůbec všechny, od komunistů. Emil Hácha dle mého názoru byl dobrou volbou pro R. Berana, který chtěl oslabit pozici prezidenta. E. Hácha jistě nebyl nemohoucí stařec, jak je někdy vykládáno, ale zároveň byl člověk apolitický už z titulu své předchozí funkce a mohl se jen těžko orientovat ve stranických vztazích a vnitrostátní politice.

26 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 41 27 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 43 18

Na základě předchozí dohody podaly všechny vlády – Syrového, Tisova i Vološinova – demisi 30. listopadu 1938.28 Jako zajímavost lze uvést, že při volbě prezidenta byla porušena ústava, neboť ta stanovovala, že volba prezidenta musí proběhnout nejdéle po 14 dnech od odstoupení nebo úmrtí prezidenta předchozího.

2.6 Vláda

Druhé republice vládly tři ústřední vlády. Dvěma předsedal J. Syrový a třetí R. Beran. Nová vláda měla být opět vládou odborníků. Předsedat jí měl ovšem politik R. Beran. „Výslovné přání, aby se tak stalo, projevil přímo prezident Hácha. Zpočátku Beran odmítal převzít funkci předsedy vlády - snad podobně jako jeho předchůdce a vzor Antonín Švehla, hodlal politiku ovlivňovat ze zákulisní pozice šéfa strany a zároveň i muže, který vládne, ale oficiálně nereprezentuje. Proto do funkce předsedy vlády navrhoval různé osobnosti, jako například gen. Aloise Eliáše, Vladislava Klumpara či Jana Dvořáčka, Vrchního ředitele Živnostenské banky. Avšak dr. Hácha pevně zastával názor, aby alespoň premiér byl politikem, jenž by udržoval kontakty s politickými stranami a sněmovnou.“29 Musíme si uvědomit, že Rudolf Beran vždy odmítal být členem vlády. Již za dob první republiky mu stačilo jen říci, chci být členem vlády a stal by se jím. Novým předsedou vlády se tedy stal Rudolf Beran. Toto o něm napsal R. Halík v dobovém tisku: 3. prosince píše o Beranovi jako o novém premiérovi oslavně Halík: „prostý hoch z venkovské chalupy byl před desetiletími vyvolen Antonínem Švehlou, aby se věnoval politické činnosti. Mladý hoch ukázal talent pro organisaci, prokázal houževnatou píli a mimořádnou pracovní energii. Vyvolil-li někoho Švehla ke spolupráci, pěstoval soustavně růst jeho osobnosti a zkoumal přísně jeho charakter. Potom léta vychovával, vedl, přesvědčoval se, může-li pověřiti svou důvěrou. Mnohé až překvapovalo, jak Švehla přilnul k mladému muži - Rudolfu Beranovi - z něhož učinil nejbližšího spolupracovníka. Švehla dovedl najít lidi, jimž určil důležité poslání; dokladem toho jest současný ministerský předseda, Rudolf Beran. Rudolf Beran vyrůstal po boku Švehlově. Dlouholetý styk, trvalé působení Švehlova geniálního ducha a žár srdce mocně působily na růst Beranovy osobnosti. Nepředurčil-li Švehla Rud. Berana přímo k vůdčímu poslání ve straně, tušil, že se tak stane bez přímého zásahu. Od prostého pěšáka přes důležité politické funkce vyrostl Rud. Beran na jednoho z prvních, kdož stranu vedli. Po úmrtí Švehlově stal se

28 Úřední list Republiky Československé. 1938-12-01, č. 276, s. 7705 29 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 63 19

Beran předsedou strany, která věděla, že nemůže nikoho lepšího pověřiti posláním, aby plnil Švehlův odkaz.“30

Beranova vláda je, dalo by se říci, vládou úředníků. Jediným skutečným politikem je Rudolf Beran. Sestavování vlády bylo velmi hektické a někdy i úsměvné, kdy se kandidáti na členy vlády na poslední chvíli dozvídali, že se mají dostavit na hrad ke složení slibu. „Vše probíhalo překotně. Jeden z nových ministrů, Vladimír Klupar, později vzpomínal na své jmenování takto: Designovaný ministerský předseda Beran mně telefonicky oznámil, že jsem byl jmenován ministrem sociální péče a zdravotnictví a že se mám dostavit večer na hrad ke složení slibu. Byl to můj první rozhovor o mém vstupu do vlády s Beranem, který před tím o tom se mnou sám nemluvil. Sešli jsme se na Hradě o půl deváté večer. Členové dřívější vlády, k nimž prezident republiky krásně promluvil, právě odcházeli“31 Vláda měla 21 členů: předsedu, dva společné ministry, devět českých ministrů, pět slovenských ministrů (slovenská autonomní vláda), dva podkarpatoruské ministry (podkarpatoruská autonomní vláda) a dva ministry – členy vlády. „Vláda byla ve složení: Rudolf Beran (předseda), dr. František Chvalkovský (zahraničí; spol.), dr. Otakar Fischer (vnitro), dr. Josef Kalfus (finance), prof. dr. Jan Kapras (školství a národní osvěta), prof. dr. Jaroslav Krejčí (spravedlnost; pro sjednocení zákonů a organizaci správy), dr. Vlastimil Šádek (průmysl, obchod a živnosti), div. gen. Alois Eliáš (železnice; pošty a telegrafy), Dominik Čipera (veřejné práce), dr. Ladislav Feierabend (zemědělství), arm. gen. Jan Syrový (národní obrana; spol.), dr. Vladislav Klumpar (sociální péče; veřejné zdravotnictví a tělesná výchova), Karol Sidor a dr. Jiří Havelka (členové vlády). Vláda Slovenské krajiny: dr. Jozef Tiso (předseda; vnitro; sociální péče; veřejné zdravotnictví a tělesná výchova), Pavol Teplanský (finance, průmysl, obchod, živnosti a zemědělství), dr. Ferdinand Ďurčanský (železnice, pošty, telegrafy, veřejné práce), prof. Matúš Černák (školství a národní osvěta), dr. Miloš Vančo (spravedlnost). Vláda Podkarpatské Rusi: August Vološin (předseda), Julian Révay (člen).32

Ve svém projevu po nástupu do funkce předsedy vlády R. Beran řekl: „Myšlenka národní jednoty nezůstane ovšem omezena na pole organisace života politického. Nebyl by sjednocen národ, kdybychom zjednodušili jen politické stranictví. Nebyl by sjednocen, kdyby se národní energií plýtvalo ve zbytečně velkém počtu různých a vzájemně se potírajících organisací a spolků.“33

30 HALÍK, R. Profil vůdce, VENKOV 3. 12. 1938, roč. 33, č. 285, s. 1. 31 ROKOSKÝ, J. Rudolf Beran a jeho doba vzestup a pád agrární strany, 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2011, ISBN 978-80-7429-067-1, s. 356 32 KOLUMBER, D. Druhá republika. Brno, 2011. 117 s, [Diplomová práce]. Masarykova univerzita 33 http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/156schuz/s156002.htm [cit. 15. 3. 2012] 20

2.7 Zmocňovací zákon

Demokracie pomalu skomírala. Zmocňovací zákon však nebyl požadavkem Beranovy vlády. Byl zpracován již v listopadu a předložen premiérem Syrovým ke schválení. Zákon byl předkládán jako návrh změny ústavního zákona o změně ústavy Republiky československé a mimořádné moci nařizovací. Tento návrh byl však odsunut na pozdější dobu. Důvodem byla volba prezidenta republiky a s tím spojená dohoda o nové vládě.

Na jednání sněmovny 14. prosince dochází k diskuzi, s níž je spojeno hlasování o změně ústavy a o mimořádné moci nařizovací. Návrh má 4 články a diskuze k tomuto návrhu je zkrácena na 40 minut. Dle prvního článku může prezident na jednohlasný návrh měnit ústavu. Dle druhého může vláda vládnout po dobu dvou let bez omezení, a to i formou zákonů. V zásadě se jedná o zavedení formy diktatury. Je sice omezena na dobu dvou let, ale reálně nikdo neví, zda by se těchto výsad někdy byla vláda ochotna vzdát. Z historie víme, že kdo uchopí moc, jen nerad se jí vzdává dobrovolně. Tuto formu diktatury odsouhlasí parlament vzešlý z voleb v roce 1935. Zákon byl obhajován s tím, že moc se dává vládě a prezidentovi, který má důvěru a vzešel z demokratického procesu. V hlasování se následně ze 162 poslanců 149 vysloví pro návrh. Pro úspěch návrhu stačí 139 hlasů a návrh je tedy pohodlně přijat. Zmocňovací zákon de-facto znamenal konec liberální demokracie. 15. prosince přijímá zmocňovací zákon senát.

Tímto zákonem byla role senátu a parlamentu jen čistě formální. Dokládá to i fakt, že po 17. prosinci se již sněmovna nesešla.

„Po přijetí zmocňovacího zákona měl prezident formálně silnou pozici, protože svými dekrety dokonce mohl měnit ústavu, ale na druhé straně byl silně závislý na vládě, která mu předkládala návrhy na nařízení s platností zákona a musela také souhlasit s jejich vydáním. V důsledku platnosti zmocňovacího zákona mohlo být vyloučeno ustanovení o vyslovení nedůvěry vládě a prezident směl jmenovat jakýkoli kabinet. Tento mechanismus se realizoval, pokud šlo o vztah prezidenta k centrální pražské vládě a pokud zároveň vykonávala kompetence pro české země. Ve vztahu k autonomním vládám Slovenska a Podkarpatské Rusi však bylo postavení prezidenta oslabeno zákazem měnit ústavní zákony o jejich autonomii.“34

34 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 109 21

Jedním z dalších důležitých kroků k omezení demokracie, bylo vládní nařízení, které upravovalo postavení politických stran. Vláda mohla rozpustit či pozastavit činnost strany, pokud takovou stranu uznala za nebezpečnou pro stát a klid ve státě.

Proč byl vlastně zmocňovací zákon přijat. Jaké argumenty jej podporovaly? Z dnešního hlediska se může zdát nepochopitelné, proč se parlament a senát vzdal svých pravomocí a umožnil cestu k autokratickému režimu. Ovšem připomeňme si situaci, v jaké se Československo nacházelo. Desetitisíce uprchlíků, o které se bylo potřeba postarat, hospodářství ochromeno, armáda poražena bez boje, nové hranice republiky neumožňující obranu a sílící nacionalistické tendence na Slovensku a Podkarpatské Rusi. A jako protipól, zdlouhavá cesta k přijetí zákona demokratickou cestou a její obrovská náročnost na čas a tím i daná pomalejší reakce na rychle měnící se situaci. Z tohoto pohledu se může jevit, že zmocňovací zákon na dobu určitou, je dobré řešení.

2.8 Opoziční síly v novém státě

Nový stát nebyl jen státem jedné strany vládní a druhé loajální opozice. Stále existovaly dva základní proudy reálné opozice proti vládní straně spektra plus loajální opozice. Můžeme je rozdělit na demokraticky smýšlející a komunisty a na druhé straně extrémní nacionalisté a fašisté. Opozice „Svou činnost nejen nepřerušila, ale dále intenzivně rozvíjela na „pololegální“ základně, skupina opozičních poslanců, známá svým důsledným protikapitulačním postojem z mnichovských dnů, která měla svou organizační základnu ve Výboru na obranu republiky. Názorově byla různorodá, od stoupenců vyhraněně nacionálně vlasteneckého postoje (R. Raším, V. Klima), přes důsledné demokraty (Zenkl, Ripka) až ke komunistům (Gottwald, Kopecký). Tyto skupiny, představovány výše uvedenými vůdci, byly zásadně proti změnám, které vedly od liberální demokracie k autoritativnímu státu. Představovaly zárodek budoucího odboje proti okupaci a podporu exilové vládě.

V naprosté opozici proti změnám ve stranickém systému nové republiky se ocitli komunisté. Přestože se Komunistická strana stavěla na obranu republiky ve dnech mnichova. V nové situaci nemohla dlouhodobě udržet dojem legality. KSČ vždy vycházela z komunistické internacionály a byla řízena z centrály, tak jak ji popsal Lenin, tedy z Moskvy. „Zasedání ústředního výboru KSČ ze 4. října 1938 veřejně vyzvalo členstvo“ k ústupu na druhou obrannou linii, který měla KSČ provést „v největší spořádanosti a ukázněnosti“. Vedení dále 22 tvrdilo a apelovalo: přestože „ztrácíme sice mnoho, ale neztrácíme to hlavní: svobodné, demokratické a nezávislé Československo. Bude to obrana za těžších podmínek než dosud, avšak musí být organizována všemi prostředky …..“35 Co je potřeba si uvědomit, tak KSČ, díky své historii, představovala v době okupace, organizovanou a velmi efektivní odbojovou sílu. Byla zvyklá pohybovat se v ilegalitě a tím měla náskok před ostatními.

Jako jedinou skutečnou opoziční sílu můžeme jmenovat Národní hnutí pracující mládeže. (NHPM). Jednalo se o značně levicovou platformu, ale demokratickou. „Do čela se prosadili hlavně mladí sociální demokraté (dr. Jiří Hájek, dr. Vojtěch Erban, Jaroslav Mecer, Blažej Vilím). V Právu lidu byly v listopadu uveřejněny programové zásady NHPM – uchování demokratického charakteru republiky, odmítnutí koncepce státní politiky druhé republiky, kterou hodnotili jako „dobu velkého národního neštěstí. Vedení NHPM přesto odmítalo přílišnou radikalizaci, která by mohla ohrozit jak samu existenci hnutí, tak i politickou pozici NSP, která zachovávala loajalitu k nové státní moci. Tatáž linie proto byla doporučena i pro NHPM. Přesto se však mezi mladými z NHPM objevovaly proklamace boje proti totalitním tendencím ve SNJ, včetně konfrontačního postoje vůči Mladé národní jednotě.“36

2.9 Zahraniční politika nového státu

Jak již bylo řečeno, zahraniční politika Československa byla směřována na západní spojence, Velkou Británii a hlavně Francii. Měli jsme také smlouvu o pomoci se Sovětským svazem a nutno podotknout, že Sovětský svaz v době mnichova pomoc přislíbil. Jeho pomoc by ovšem byla velmi komplikovaná z důvodu přesunu vojsk přes jiné státní útvary.

Zahraniční politika nového státu, se musela vyrovnat s velkou změnou v mezinárodních vztazích. Spojenci zradili, Versaillský systém nastavený po první světové válce byl zbořen. Již původní hranice Československa byly z důvodu tvaru republiky (dlouhá a úzká) velmi špatně hajitelné, pak nové hranice bez hor a pevností bylo naprosto nemožné vojensky ochránit.

7. října nastoupil jako ministr zahraničí dosavadní velvyslanec v Římě František Chvalovský. „Jeho zahraniční koncepce spočívala na dvou opěrných bodech: jeden se opíral o perspektivu smluvního vyřešení vztahu s Berlínem, druhý byl ukotven v Londýně, kde se hledala záruka,

35 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 109 36 http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/688-narodni-strana-prace-v-druhe-republice-1938-1939.html [cit. 17. 3. 2012] 23

že západoevropské mocnosti splní svůj slib a poskytnou novému státnímu útvaru garance jeho hranic a samotné existence.“37 Nová republika měla být v novém prostředí neutrálním státem. První zahraniční cestou nového ministra byla cesta do Berlína. Sám Chvalovský cestu hodnotil jako velmi nepříjemnou. Ze strany německých představitelů bylo jasně naznačováno, že postavení nové republiky není naprosto rovnoprávné. Ministr Chvalovský se setkal i s Hitlerem. Hitler dal jasně najevo svou představu budoucích vztahů. „Berlín předpokládá úplnou mocenskou, hospodářskou i dopravní závislost Československa na Německu. …Jste vklíněni do těla velkého Německa a musíte se prostě podle toho zařídit a chovat.“38

Byly formulovány konkrétní německé požadavky. Zrušení spojeneckých smluv a konkrétně smlouvu se Sovětským svazem, zákaz Komunistické strany, omezení stavu armády a omezení vlivu židů na veřejný život. Tato cesta jasně ukázala, kde může Československo v mezinárodních vztazích stát. Bylo jasné, že Německo se bude vměšovat do vnitřních záležitostí Československa a její další existence bude záležet jen na Třetí říši.

Rudolf Beran ve svém projevu k zahraniční politice říká: „Nejsme a nechceme býti slepí a hluší k těmto změnám. Nebudeme se honit za přeludy, ale budeme naši zahraniční politiku opírat o skutečnosti a souvislosti hospodářské a sociální. Přizpůsobíme se tomu, co je bezpodmínečně nutné, nezříkajíce se nezadatelných svých práv a obhajoby státních a národních zájmů. Zbavena povinnosti ohlížeti se zpět půjde vláda za svým jasným cílem: zachovati svůj stát a jeho národům mír. Budeme respektovat všechny státy a národy, ale v prvé řadě zájmy vlastní s jasným vědomím, jaké je skutečně naše mezinárodní postavení. Vztah k Německu musí být přátelský, měli bychom spolu mluvit mužně a překonat naše staré rozpory a pocity hořkosti. „Dobrý sousedský poměr chceme vytvořiti rovněž k Polsku a Maďarsku.“ Po zmínění sousedních států Beran mluví o zachování dobrého vztahu s Jugoslávií a Rumunskem, s našimi spojenci z Benešovy Malé dohody. Dále následuje přání po dobrých stycích s Itálií, což je prý v souladu s přáním lidu. „Při budování našeho domova od základů a po svém, jak to odpovídá našim potřebám, nejsme a nebudeme přívrženci osamocení neb omezení na naši zeměpisnou oblast. Budeme proto udržovati a rozšiřovati styky se všemi ostatními státy a velmocemi, především s Francií, Anglií a Severoamerickou Unií.“39

37 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 150 38 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 152 39 http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/156schuz/s156001.htm. [cit. 18. 3. 2012] 24

Osobně v tomto projevu slyším, že zahraniční politika může být prováděna jen v mezích, které jsou umožněny a v případě, že bude nutno ustoupit v některých požadavcích, byť by byly v rozporu se zájmy Československa, pokud tento ústupek pomůže zachovat českou státnost. Jako jeden z těchto ústupků můžeme vnímat i obnovení a interpretaci Svatováclavské tradice, jako země, která je v prostoru německém a v zásadě v jeho područí. Bylo to naprosté odklonění od tradic první republiky a 28. října.

V projevu Rudolfa Berana jsou vyjmenovány všechny důležité státy na mezinárodním poli. Faktem ovšem zůstává, že nejdůležitějším protějškem se v zahraniční politice nového státu stalo Německo. A je také pravdou, že moc možností nezbývalo. Pro Francii a Velkou Británii bylo Československo spíše přítěží, která jim zůstala. „Nezbývalo než hledat modus vivendi s hitlerovským Německem. „Svět s námi sice po Mnichově, jak jsme tehdy četli, cítil, každý nás obdivoval a litoval, ale nikdo nám nepomáhal,“ prohlásil po válce Beran. „ Pamatuji, když byl u mne francouzský vyslanec Delacroix - žádal jsem ho, aby naléhal na Francii ve věci garance hranic. Ujišťoval mne ochotou – obdivoval československý lid, dal mi náruč sympatií. Více jsem od něho ani od Francie tehdy nedostal“ Ve Francii stále převládal mnichovský duch. Francouzi zůstali na papíře spojenci, ale druhá republika se pro ně stala tíživým břemenem. Stejně jako pro Anglii, kde Chamberlain nadále obhajoval svou mnichovskou politiku.“40 Veškeré snahy byly soustředěny na maximálně dobré vztahy. Veškerá zahraniční politika za druhé republiky byla hlavně směřována snahou o garanci státních hranic.

2.10 Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi

Přestože tato práce se primárně věnuje politické situaci v českých zemích, nelze z důvodu kontextu opomenout situaci na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Po mnichovské dohodě se do popředí dostali nacionalistické tendence obou národů a velmi silně se ozývaly hlasy, volající po právu na národní sebeurčení. Zástupci Hlinkovy slovenské ľudové strany a ostatních slovenských politických stran, mimo sociálních demokratů a komunistů podepsali 6. 10. 1938 tzv. Žilinskou dohodu. Tohoto využili i reprezentanti nacionálního proudu na Podkarpatské Rusi a přišli též s požadavkem na autonomii. Žilinská dohoda znamenala formu decentralizace a jejím důsledkem bylo vyhlášení autonomie Slovenska. 19. listopadu

40 ROKOSKÝ, J. Rudolf Beran a jeho doba vzestup a pád agrární strany, 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2011, ISBN 978-80-7429-067-1, s. 384

25 byl poslaneckou sněmovnou bez debaty schválen ústavní zákon o autonomii. A současně byl přijat i téměř totožný zákon o autonomii Podkarpatské Rusi.

„V prvé části ústavního zákona se rozšiřovala pravomoc ústavního soudu, který měl rozhodovat i o tom, zda zákony sněmu slovenského státu jsou v souladu s ústavou. Složení tohoto orgánu se doplňovalo o dva členy, které měla jmenovat slovenská vláda. Druhá část zákona obsahovala změnu ústavy. Slovenský stát byl prohlášen za autonomní část republiky, která nadále nesla název Česko-Slovenská. Úředním jazykem na jejím území se stala slovenština a uzákonila se státní příslušnost. Zákon dále vymezoval působnost zákonodárné moci Národního shromáždění na celém území republiky v těchto oblastech: záležitosti ústavy, vnější politické a hospodářské vztahy, národní obrany, státního občanství, měny, měr a vah, věcí patentních, cel, dopravy a pošt, telekomunikací, celostátního rozpočtu, daní, dávek a poplatků, monopolů. Ostatní záležitosti byly zcela v kompetenci sněmu slovenského státu. Slovenští poslanci se v Národním shromáždění účastnili pouze projednávání věcí společného zájmu. Co se týče vlády, tak jí náležela celostátní působnost jen v těchto oblastech: zahraniční politiky, obrany, měny a státního rozpočtu. Slovenská vláda byla automaticky členem ústřední vlády. Československo přijetím obou ústavních zákonů přestalo být unitárním státem. Vznikla zvláštní forma federace, kdy dva ze tří jejích subjektů mají vlastní vrcholné orgány, zatímco třetí ze subjektů je spravován přímo orgány ústředními (federálními).“41

Slovenská autonomie skončila vyhlášením samostatného slovenského státu 14. března 1939. Co se týká Podkarpatské Rusi, byla součástí Československa až do 14. Března, kdy se autonomní vláda rozhodla bránit maďarskému vpádu a zároveň vyhlásit samostatnost. V noci na 15. března vtrhla na Podkarpatskou Rus maďarská vojska. Svedla boje s Československou armádou, která se po vyhlášení Slovenského státu ocitla v nezáviděníhodné situaci. Maďarská vojska se československým vojákům snažila odříznout cestu k ústupu na Slovensko. 15. března vyhlašuje sněm samostatný stát Karpatskou Ukrajinu. Přesto je po krvavých bojích Podkarpatská Rus okupována maďarskými vojsky.

41 ADÁMEK, M. Politické a historické souvislosti rozpadu ČSR 1938-1939. Brno, 2007. 105 s, [diplomová práce], Masarykova univerzita 26

3 Poslední měsíce samostatného Československa

Přicházíme do poslední fáze druhé republiky. Zbývají pouze dva měsíce a dva týdny a dojde ke konci samostatnosti. Nový stát se již odklonil od tradice první republiky a odmítl humanitu. Objevují se hesla Čechy Čechům. Zatímco v první fázi druhé republiky, a to do konce roku 1938, šlo o změnu politického systému, druhá fáze má již znaky fašizujících tendencí. Rudolf Beran a jeho vláda šli politikou – pokud máme dvě zla, vybereme si tedy to menší. Vláda byla pod tlakem Německa, které jasně definovalo, jaká je jeho představa Československa. Tlak na zavedení antisemitských zákonů, tvrdá cenzura tisku, zákaz a postihování politických oponentů. Jak napsal Josef Čapek, vybírání si ze dvou zel nás vede k tomu, že zapomínáme proti zlu bojovat.

V této části práce se budu věnovat moci zákonodárné, výkonné a soudní. Jejích nezávislost je znakem demokracie a proto na nich můžeme nejlépe ukázat posun k autokracii. Dále se budu zabývat jednotlivými aspekty a změnami života jednotlivých skupin obyvatel. Pokud jedním ze znaků liberální demokracie je rovnost si před zákonem, pak nemohu opomenout postup proti židovským skupinám obyvatel za druhé republiky. V jedné části se zmíním i o cenzuře tisku.

3.1 Moc zákonodárná

Zaměřme se nyní na to, jak se změnila zákonodárná moc v Československu za druhé republiky. Moc zákonodárná, byla určena ústavou z roku 1920. Moc zákonodárnou tvořilo dvoukomorové Národní shromáždění. Dolní komora, Poslanecká sněmovna, měla 300 členů volených na 6 let. Aktivní volební právo měli občané od 21 let, pasivní od 30 let. Poslanecká sněmovna měla dle této ústavy poslední slovo v zákonodárném procesu a poslanecké sněmovně se zodpovídala vláda.

Horní komora, Senát, měla 150 členů volených na 8 let. Aktivní volební právo měli občané od 26 let, pasivní od 45 let. Volební systém se používal do obou komor stejný a byl poměrný. Volební obvody byly více mandátové. Volební zákon stanovil volební povinnost a volební právo odebral vojákům a policistům. Ke schválení ústavního zákona byla třeba silná 3/5 většina a to v obou komorách. Podle § 54 činil neodkladná opatření, k nimž by bylo třeba zákona, 24 členný výbor parlamentu. Každá sněmovna do něj volila členy a náhradníky na dobu jednoho roku, poslanců bylo 16, senátorů 8. Z kompetencí parlamentu nepřecházelo 27 na stálý výbor právo volit prezidenta republiky, měnit ústavní zákony a dávat souhlas k vyhlášení války. Neodkladná opatření s mocí zákona mohl stálý výbor vydat pouze na návrh vlády a za souhlasu prezidenta. Měla dočasnou platnost a musela být vyhlášena ve Sbírce zákonů. Současně je vláda předkládala k posouzení Ústavnímu soudu. Na nejbližší schůzi poslanecké sněmovny a senátu musel předseda výboru předložit zprávu o přijatých opatřeních. Pokud je obě sněmovny do dvou měsíců neschválily, pozbývala další platnost.42

V moci zákonodárné došlo za druhé republiky k největším změnám. Ihned po obsazení pohraničí došlo ke změně počtu mandátů v souvislosti s tím, že někteří poslanci se stali občany jiného státu a dokonce pro něj začali pracovat ve veřejných funkcích. „Opatření č. 253/1938 Sb. z. a n. upravovalo ztrátu mandátů tří skupin členů Národního shromáždění. První skupinu tvořili takoví členové, kteří splňovali dvě podmínky, a to (1) deklarovanou příslušnost k jiné než české, slovenské či ruské (maloruské) národnosti a (2a) bydliště ke dni 18. března 1938 na území republiky, jež bylo obsazeno cizí moci, anebo (2b) po 18. září 1938 opuštění území neobsazeného cizí mocí. Druhou skupinu tvořili ostatní členové Národního shromáždění, kteří deklarovali příslušnost k jiné než české, slovenské či ruské (maloruské) národnosti, a kteří ve lhůtě osmi dnů od vyhlášení, tj. do pondělí 7. listopadu 1938, nepodepsali v kanceláři své komory Národního shromáždění bez výhrad slib dle ústavní listiny, který skládali již na první schůzi komory, které se účastnili. Třetí skupinu tvořila ta část poslanců a senátorů z druhé skupiny, jež měla dne 18. září 1938 bydliště na tom území, které bude obsazeno cizí mocí až po přijetí opatření. Zatímco u první a druhé skupiny docházelo ke ztrátě mandátu k okamžiku vyhlášení opatření, tj. k 30. říjnu 1938, u třetí skupiny ke ztrátě mandátu mělo dojít až poté, co bude území obsazeno cizí mocí – jednalo se patrně již o přípravu na další územní ztrátu. K 30. říjnu (první a druhá skupina) přišlo o mandát 66 poslanců a 31 senátorů, k 10. listopadu (třetí skupina) přišli o mandát další tři poslanci a dva senátoři. Současně bylo určeno, že na uprázdněná místa nenastoupí náhradníci. V důsledku opatření došlo ke snížení počtu členů jednotlivých komor, což mělo vliv i na kvorum.“43

Dalším velkou změnou v moci zákonodárné byly zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Došlo tím k decentralizaci moci zákonodárné, neboť kromě národního

42 http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/ustvyvoj.htm [cit. 25. 3. 2012] 43 KOLUMBER, D. Druhá republika. Brno, 2011. 117 s, [Diplomová práce]. Masarykova univerzita

28 shromáždění, existovaly ještě národní sněmy. Tyto sněmy převzaly část zákonodárné moci v novém státě.

Největším zásahem do moci zákonodárné byl zmocňovací zákon, o kterém je psáno již výše. De-facto odstranil národní shromáždění ze zákonodárného procesu a veškerou odpovědnost převzala vláda.

3.2 Moc výkonná

Výkonnou moc představovali dle ústavy z roku 1920 a s obměnami platnou i za Druhé republiky prezident, vláda, ministerstva a nižší správní úřady. K zásadní změně v moci výkonné došlo hlavně v souvislosti s vyhlášením autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Výkonná moc byla postavena před značné výzvy. Musíme si uvědomit, že ve velmi krátké době došlo k obrovským změnám, které měly zásadní vliv na řízení státu, a to nejen na vládní úrovni v souvislosti s vyhlášenou autonomií, ale i na výkon místních úřadů v souvislosti se zabráním části území. Každý místní úřad má svou danou působnost. Vžijme se tedy do situace, kdy je tato působnost, tedy území na kterém vykonává svůj výkon, najednou naprosto změněno.

„Počátkem února 1939 využila vláda zmocňovacího zákona a zásadně změnila dosavadní poměry v oblasti samosprávy na úrovni obcí. Zavedla instituci obecních a obvodních tajemníků, jejichž úkolem bylo vykonávat přenesenou pravomoc obcí nebo sdružení několika obcí podle instrukcí ministerstva vnitra, zemského prezidenta nebo okresního hejtmana. Pravomoci tajemníků sahaly tak daleko, že nepotřebovali k výkonu svých rozhodnutí souhlas obecního zastupitelstva, obecní rady a jejích komisí, jestliže se jednalo „o důležitý zájem obce nebo jiný veřejný zájem.“ Tajemníci patřili mezi státní zaměstnance a jmenoval je i odvolával zemský prezident, v praxi byli nadřízeni starostům a reprezentovali důležitý prvek „postátnění samosprávy. Nově zřízená instituce obecních a obvodních tajemníků se zaváděla pouze v Čechách a na Moravě“44

Moc výkonná v období druhé republiky mohla vládnout a vykonávat svou funkci v zásadě bez kontroly parlamentu a hlavně bez kontroly opozice. Výkon moci se z pohledu České republiky více centralizoval a omezeny byly i pravomoci a výkon místních samospráv. Zároveň docházelo na úrovni Česko – Slovensko a Podkarpatské Rusi k předávání výkonné

44 GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, ISBN 80-7185-626-6, s. 152 29 moci na autonomní oblasti. Do konce druhé republiky se nepodařilo dořešit přesné rozdělení pravomocí mezi jednotlivými autonomními vládami a hlavně je sladit s právními předpisy.

3.3 Moc soudní (ústavní soud)

Základním znakem právního státu je nezávislá justice. V ústavě z roku 1920 jmenována jako moc soudcovská. Nejdůležitější z hlediska politického systému je ústavní soud. Ten byl zřízen na základě ústavní listiny z roku 1920. „Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, že tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, a to dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté.“45

Podle těchto předpisů fungoval ústavní soud po celou dobu první republiky. Ke změně došlo právě až v souvislosti s mnichovskou krizí a změnou politického prostředí druhé republiky. „Dva ústavní zákony z 22. listopadu 1938 (ústavní zákon č. 299/1938 Sb. z. a n., o autonomii Slovenskej krajiny, a ústavní zákon č. 328/1938 Sb. z. a n., o autonomii Podkarpatské Rusi) nahradily dosavadní unitární charakter československého státu asymetrickým modelem s autonomií Slovenska a Podkarpatské Rusi, nikoli však historických zemí českých. Vzhledem ke krátkosti trvání druhé československé republiky a okupaci zbytku českých zemí nacistickým Německem v březnu roku 1939 se však oba ústavní zákony nestihly nijak promítnout do složení a činnosti ústavního soudu a ani jinak nebyly v řízení před ústavním soudem aplikovány.“46

V období druhé republiky si soudní moc uchovala svoji nezávislost a nedocházelo k jejímu politickému zneužívání proti občanům nebo části obyvatel. Ústavní soud ztratil část svých kompetencí a po dobu druhé republiky nedokázal zabránit protiústavnímu jednání. Naopak dokázal velmi rychle schválit, na přelomu let 1938 a 1939, většinu z 28 opatření stálého výboru, a to vše čistě formálně.

45 http://www.concourt.cz/clanek/1813 [cit. 3. 4. 2012] 46 http://www.concourt.cz/clanek/1813 [cit. 3. 4. 2012] 30

3.4 Rasový národ

Patří ke stinným stránkám naší historie, o které se moc nemluví. Nikdy v naší moderní historii se neprojevila otázka rasy a národa tak jako za druhé republiky a pak samozřejmě za Protektorátu Čechy a Morava. Druhá republika byla ovšem samostatný státní útvar, který ještě, byť pod tlakem, prováděl vlastní politiku. Pojmy jako národ a nacionalismus se staly novými hodnotami. Humanismus byl nahrazen nacionalismem. „Český nacionalismus druhé republiky se navracel provincionálně výbojnému nacionalismu rakousko-uherské časové dimenze. Pod tlakem domácích fašistů, a zejména pod nacistickými ideovými vlivy, byla nastoupena cesta jeho transformace do podoby fašistického integrálního nacionalismu.“47 Tyto nálady se objevovaly ve velké části české společnosti. Přispělo k tomu hospodářství oslabené záborem a velké množství uprchlíků z těchto oblastí, ale i část politických uprchlíků z Německa a Rakouska, hledající azyl v Československu a ochranu před Hitlerovským Německem.

V prvních dnech republiky ještě nedocházelo ke státní diskriminaci občanů na základě jejich rasového původu. Ovšem již od konce listopadu přestali být přijímaní do SNJ občané židovského původu. Rasový princip byl i součástí programového prohlášení SNJ. Zatímco za první republiky se fašistické a nacionální proudy držely na okraji. V druhé republice, tím, že se dostali do SNJ jako například silně antisemitská Národní Liga. Ale již např. na začátku října byly lékařům židovského původu vypovídány smlouvy a lékařská a advokátní komora se v průběhu října obrátila na ministra vnitra s tím, aby vyloučil tyto občany z těchto povolání. Zde šlo více o vlastní zájmy a možnost dostat se k postům, které tito občané židovského původu zastávali.

Nacionalizaci a fašizaci a s tím spojený antisemitismus si můžeme rozdělit za druhé republiky do několika etap. První etapa byla od října do 1. prosince a je charakterizována hlavně slovními a novinářskými útoky. Mluví se o čistotě krve a o tom, že pokud německý národ má svůj prostor, tak musí tento prostor mít i národ český a ten musí patřit jen jemu. Velmi dobře dokladuje tyto nálady text doktora Duška v Národní politice: „V tomto státě mohou býti živi a šťastni jen Češi, Slováci a Podkarpatorusové, nikdo jiný nemá tu co dělat a když veliké státy, jako Německo a Itálie, z nichž zvláště Itálie se svým vynikajícím vůdcem nám vždycky byla a bude příkladem, nepřipouští žádných emigrantů a chrání svou národní svébytnost, tím

47 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 93

31 spíše tak musíme učiniti my, národ a stát malý, jehož by tato emigrace cizí existenčně úplně udusila a mezinárodně přivedla do nových konfliktů.“48

Druhá etapa je spojena s nástupem vlády R. Berana a končícím obdobím v druhé polovině ledna po návratu českého ministra zahraničí z Německa. V tomto období se česká vláda pod tlakem ze zahraničí, to je z Francie, Velké Británie, USA ale i ze Sovětského svazu snaží situaci uklidnit. Důvodem je snaha získat půjčku z Velké Británie, kterou potřebovala vláda na řešení hospodářských škod. V zásadě došlo k tomu, že přestaly útoky v tisku a byla snaha vyřešit situaci klidnou cestou. V lednu se skoro všechny sledované deníky ztotožnily s vládní pozicí.

„S výjimkou Poledního listu ustaly protižidovské výpady, prosazována byla tendence rychlého, ale poklidného vyřešení židovské otázky a problému odchodu cizí emigrace. I tisk si uvědomoval, že hospodářství státu je závislé na finančních půjčkách západních zemí a na exportu. Dokonce i značně protižidovsky naladěný Venkov napsal, že nikdo nemá opouštět republiku s nenávistí. „Hlavním účelem je, aby tito lidé při vystěhování měli pocit, že republika naše jim dala vše, co bylo v jejích silách a v blízké i daleké cizině tito lidé byli nám spíše reklamou, hospodářsky nápomocni, než ostudou a nepřátelským živlem vůči nám.“49

Třetí etapa nastává po návratu ministra zahraničí z Německa. Byla jasně vyřčena nespokojenost se státní politikou a nedostatečnou razancí vůči židovskému obyvatelstvu. Zde již můžeme vidět naprostý rozklad demokratických principů. Byla přijata omezení vůči židovskému obyvatelstvu ve státních službách. Velké množství bylo penzionováno nebo přeloženo na jiná místa. Občanství bylo přiznáváno jen osobám národnosti české, slovenské nebo podkarpatoruské, případně určité části německé a uherské národnosti. Zde se již jednalo o státní nařízení a využití výkonné moci proti určité skupině obyvatel. Nařízení předkládala vláda a prezident Hácha je podepisoval. Čímž samozřejmě nese svůj díl odpovědnosti. „Druhá republika počala budovat okolo židovských spoluobčanů právní ghetto. Nejprve v rovině teoretické, později praktické.“50 Druhá republika dokázala rozpracovat mnoho rasových zákonů. A to s pomocí části českých intelektuálních kruhů. Např. profesoři na Karlově univerzitě rozhodli, že nebudou přijímáni studenti židovského původu. Jednalo se o lékařskou fakultu.

48 DUŠEK, A. Co potřebujeme. In: Národní politika, 14. 10. 1938, roč. 56, č. 283, s. 3. 49 http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/386_bednarik_antisemitismus.pdf [cit. 2. 4. 2012] 50 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 107 32

Jedině za Druhé republiky, pokud nepočítáme Protektorát Čechy a Morava, došlo k tomu, že nebyly doporučovány sňatky mezi rasami a k diskriminaci na základě rasy. Samozřejmě lze toto svést na mezinárodní situaci a tlak ze strany Německa. Přesto musíme připustit, že toto je temnější strana naší historie, za kterou jsme odpovědni.

3.5 Konec druhé republiky

Konec druhé republiky jako samostatného státního útvaru můžeme určit třemi daty. 14. března 1939 vyhlášením samostatného Slovenského státu, 15. březnem jako aktem násilné okupace a 16. březnem, kdy Adolf Hitler vydal výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.51

„Českou společnost zasáhl 14. březen 1939 do jisté míry bolestněji než následná okupace. Mnozí se za dvacet let trvání republiky cítili být Čechoslováky, nevyjímaje premiéra Berana. Slovenskou samostatnost nesli s trpkostí, byla pro ně rozčarováním a zklamáním. Považovali ji mnohdy za nevděk, i když si uvědomovali nátlak hitlerovského Německa. Slovensko se vydalo cestou satelitního spojence Třetí říše.“52

Šlo o násilné ukončení vývoje, ovšem vývoje, který, jak se domnívám, spěl k fašistickému státu. Jak píše J. Rataj „Konzervativní model autoritativní demokracie byl nahrazen již programem totalitního systému nepochybně fašistického typu. SNJ se v něm označila za výhradní nositelku mocenské vůle národa.“53 Tento program byl vytvořen předním fašistickým ideologem Janem Scheinostem. Můžeme tak být možná rádi, že došlo k násilnému přerušení vývoje, který neumožnil tento program realizovat. „Nacistická okupace 15. března 1939 zabránila úplné fašizaci české části státu vlastními mocenskými prostředky a z vlastních programových zdrojů. Jaroslav Kvapil soudil, že „15. březen nás vlastně spasil, vždyť bychom se byli v té druhé republice zalkli hanbou nebo navzájem snědli.“39 Nacistický maximalismus, zosobněný úderem 15. března 1939, byl přijat Čechy, jak pregnantně vyjádřil V. Klumpar, s „nenávistným úžasem“.54

Například historik Jan Kuklík se domnívá, že agrárníci ve Straně národní jednoty bránili radikálním tendencím přebudovat politický systém druhé republiky, aby nenabyl charakteru

51 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/208452801400007/ [staženo 4. 4. 2012] 52 ROKOSKÝ, J. Rudolf Beran a jeho doba vzestup a pád agrární strany, 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2011, ISBN 978-80-7429-067-1, s. 418 53 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7, s. 220 54 RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, ISBN 80-7184-516-7. s. 223 33 totalitního státu.55 Já spíše souhlasím s Janem Ratajem, že politický systém v den okupace již začínal mít všechny znaky fašistického a některé znaky totalitního státu a bylo by jen otázkou času, kdy by se změnil v stát fašistický a totalitní. Je ovšem pravdou, že vláda a premiér Beran nezneužil zmocňovací zákon a nestal se diktátorem. Zároveň bylo některými radikálnějšími skupinami připraveno sesazení Rudolfa Berana z funkce premiéra a obměna vlády.

Pro vládu bylo obsazení republiky překvapením, neboť s takovým vývojem situace nepočítala. 14. března odjel prezident Hácha do Berlína. Domníval se, že bude jednat s Hitlerem o nové situaci na Slovensku. Po několikahodinovém nátlaku, při kterém došlo i ke zhroucení prezidenta Háchy a musel k němu být povolán Hitlerův osobní lékař, prezident Hácha podepsal dokument, v němž dává osud českého národa do rukou Německé říše. Jednalo se o dokument, který měl pouze legitimizovat v zahraničí obsazení zbytku Československa. Německá vojska totiž již byla připravena na hranicích a v některých případech je překročila dříve, než bylo plánováno a došlo k potyčkám s armádou Československou. „Pro Berana to byl šok. Byl to přeci on, kdo ještě nedávno ujišťoval Háchu, že nebude muset činit žádná závažná rozhodnutí, že břímě odpovědnosti ponese politická reprezentace (SNJ).“56 Představa politické reprezentace a premiéra Berana, že bude zachováno samostatné Československo, pokud budou plnit vše, co si Německo bude přát, padla. Obsazení zbytku Československa mělo jeden velký pozitivní efekt. Na velmi dlouhou dobu zdiskreditovalo politiku fašistických a radikálních stran a hnutí a tím se opět dostali mimo hlavní proud.

3.6 Druhá republika: demokracie x autoritářství x totalita x fašismus

Jak tedy klasifikovat politický systém druhé republiky? Jednalo se o systém totalitní, demokratický nebo autoritářský? Druhou republiku jistě nemůžeme nazvat standardní demokracií. Přestala existovat soutěž politických stran. Po změně v parlamentu nedošlo ke svobodným volbám a jediné konané volby v období druhé republiky na Slovensku, již byli vedeny pod jednotnou kandidátkou. Existovala cenzura, a co je důležité říci i obrovská autocenzura.

55 ROKOSKÝ, J. Rudolf Beran a jeho doba vzestup a pád agrární strany, 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2011, ISBN 978-80-7429-067-1, s. 423- 429 56 ROKOSKÝ, J. Rudolf Beran a jeho doba vzestup a pád agrární strany, 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2011, ISBN 978-80-7429-067-1, s. 421 34

Byla tedy druhá republika totalitním politickým systémem? Určitě ne. Politický systém druhé republiky stále nechával určitý prostor a nezasahoval do všech sfér života. Nedošlo k zásahům do soukromého vlastnictví, ekonomické zásahy vykazovaly spíše znaky Keynesiánského modelu řízení ekonomiky, a je zde absence všeobjímající ideologie. Politický systém druhé republiky také nemůžeme označit jako fašistický. Chybí zde vůdcovský princip a právě silná role státu objímající všechny aspekty života od ekonomiky až po prosazování kultu mládí a modernity. Můžeme ovšem mluvit o některých fašistických tendencích, které se objevovali a do popředí se dostávali v období před koncem druhé republiky. Fašistická hnutí byla přítomna, avšak nestala se hlavním politickým proudem.

Druhé republice nejvíce odpovídá pojem autoritářský stát. Pokud použijeme práci Juan J. Linze o frankistickém Španělsku, kde definuje autoritářské režimy jako politické systémy „povolující vyjadřování omezeného a nikoli odpovědného pluralismu, postrádající vypracovanou a vůdčí ideologii, nepraktikující intenzivní nebo extenzivní politickou mobilizaci a v nichž vůdce nebo popřípadě úzká skupina vykonává moce ve špatně definovaných, ale přesto rozeznatelných hranicích,"57 pak zjistíme, že téměř přesně odpovídá politickému systému druhé republiky. Samozřejmě existují diskuze, kterým směrem by se politický systém ubíral, kdyby nedošlo k násilnému ukončení druhé republiky. Zda totalitním směrem či ke specifickému autoritativnímu režimu.

57 www.upol.cz/fileadmin/user_upload/.../NedemokratickySystem.doc [cit. 12. 4. 2012] 35

Závěr

Druhá republika byla nepochybně autoritativní stát, který vykazoval, zvláště ve svém závěru mnoho znaků fašistického státu. Jak je možné, že politický systém budovaný dvacet let na základě liberální demokracie a humanity, se během 6 měsíců zhroutí a je nahrazen systémem naprosto odlišným.

Pro politický systém druhé republiky jsou nejzásadnější změny ve stranickém systému, Zmocňovací zákon a autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi a s tím spojená změna ústavy. Dále tlak Třetí říše v druhé polovině ledna a jejich 10 požadavků, kterým se vláda v zásadě podvolila. To je ovšem jen výčet. Mnohem důležitější je, jak došlo k tomu, že politický systém prošel tak velkou obměnou. Jistě by šlo říci, že hlavním viníkem byla mezinárodní situace. Zrada spojenců a obětování části republiky pro mír v Evropě. Já se domnívám, že Mnichov byl pouze spouštěč, který dovolil radikálním silám, které jsou vždy součástí společnosti najít téma a dokázat na tomto tématu postavit svou legitimitu. Za druhé republiky byly takovouto skupinou konzervativní pravice a čeští fašisté, kteří byli za první republiky okrajovou skupinou. Díky tématu, které nastolili, tj. kritiku liberální demokracie a poukazování na její nevýhody, a tím, že tyto nevýhody spojili se situací, do které se Československo dostalo, se dokázali stát hlavní silou, která řídila směřování politického systému.

Tento hlavní proud dokázal ovlivňovat nejen politický, ale i běžný život občanů státu. Občan se neměl již ptát, co vláda dělá, ale své vládě důvěřovat, že dělá to nejlepší pro jejich blaho. Začal být řízen kulturní život a tisk. Nešlo jen o cenzuru a kontrolu informací, ale i o velkou autocenzuru. Objevuje se rasové pojetí národa a určité skupiny jsou z veřejného života vylučovány. Toto vše jen během pěti měsíců. Proto je důležitá otázka, zda se může taková situace opakovat a jaké mohou být spouštěcí mechanismy.

Takovým spouštěčem, ale může být jakákoliv vyhrocená situace, spojená se ztrátou hodnot, v které obyvatelé toho daného státu věří. Já sám vidím určitou podobnost mezi situací občanů Československa v říjnu 1938 a dneškem. I dnes vidíme, že lidé ztrácejí víru v hodnoty, které se v České republice za posledních 20 let vyznávaly. Není to jen v ČR, ale v celém západním světě v souvislosti s finanční a dluhovou krizí, která je vnímaná i jako krize kapitalismu a jeho hodnot. Vždy když lidé ztrácí své hodnoty a nemají se čeho chytit, je to pro stabilitu politického systému velmi nebezpečné. Ztráta víry může vést k tomu, že extremistické proudy

36 z kterékoliv části spektra, může najít téma, kterým zaujme společnost a povede ke zhroucení demokratického modelu vládnutí. Zatím dle mne stále platí citát Winstona Churchilla, „demokracie je špatný systém, ale nic lepšího člověk zatím nevymyslel“.

37

Seznam použité literatury:

Monografie: 1. BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848- 1989, 2.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 182, ISBN 978-80-210-4250-6 2. CABADA, L., ŠANC, D. Český stranický systém ve 20. století. 1.vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 224, ISBN 80-86898-50-4 3. ČAPKA, F., Dějiny zemí koruny české v datech, 3. vyd. Libri, 2002, s. 1056, ISBN 80- 7277-000-4 4. GEBHART, J., KUKLÍK, J. Druhá republika 1938-1939, svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, 1. vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2004, s. 320, ISBN 80-7185-626-6 5. CHURCHILL, W. Druhá světová válka I. díl Blížící se bouře, Praha: Lidové noviny, 1992, s. 624, ISBN 80-7106-068-2 6. JUNEK, V. Druhá republika Nultá hodina, 1.vyd. Brno: Computer Press, 2011, s. 225, ISBN 978-80-251-3723-9 7. KUBÁT, M., CABADA, L. Úvod do studia politické vědy, 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2002, s. 455, ISBN 80-86432-41-6 8. KUKLÍK, J., NĚMEČEK, J., ŠEBEK, J. Dlouhé stíny Mnichova: Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 390, ISBN 978-80-87284-18-6 9. MATES, P. Mezi Mnichovem a Berlínem, státoprávní problémy druhé republiky, 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1992, ISBN 80-210-0440-1 10. NOLTE, E. Fašismus ve své epoše. Praha: Argo, 1998. s. 695. ISBN 80-7203-107-4 11. OLIVOVÁ, V. Manipulace s dějinami první republiky. 1.vyd. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1998, s. 40, ISBN 80-86107-06-9 12. PASÁK, T. Emil Hácha (1938-1945). Praha: Rybka, 2007, s. 445. ISBN 978-80-87067- 04-8 13. PŘIHODA, P., OTÁHAL, M., PITHART, P. Češi v dějinách nové doby, Praha: Academia, 2003, s. 691, ISBN 80-200-1143-9 14. RATAJ, J. O autoritativní národní stát, 1.vyd. Praha: Karolinum, 1997, s. 253, ISBN 80- 7184-516-7 15. ROKOSKÝ, J. Rudolf Beran a jeho doba vzestup a pád agrární strany, 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 904, ISBN 978-80-7429-067-1 16. SLÁDEK, M. Němci v Čechách, Praha: Pragma, 2002, s. 206, ISBN 80-7205-901-7

38

17. VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém České republiky, 1. vyd. Praha: Portál, 2007, s. 376, ISBN 978-80-7367-337-6

Akademické práce: 1. ADÁMEK, M. Politické a historické souvislosti rozpadu ČSR 1938-1939. Brno, 2007. 105 s, [diplomová práce], Masarykova univerzita 2. KOLUMBER, D. Druhá republika. Brno, 2011, 117 s, [diplomová práce], Masarykova univerzita

Internetové odkazy: 1. http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/688-narodni-strana-prace-v-druhe-republice- 1938-1939.html [cit. 17. 3. 2012] 2. http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/156schuz/s156002.htm [cit. 15. 3. 2012] 3. http:// www.ct24.cz. [Online] 22. únor 2008 [cit. 15. 3. 2012] 4. http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/6442-druha-republika/ [cit. 15. 3. 2012] 5. http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/156schuz/s156001.htm [cit. 18. 3. 2012] 6. http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/57004FD451/$File/Kapitola1.pdf [cit. 3. 2. 2012] 7. http://www.spolved.web2001.cz/stud_mat/ustvyvoj.htm [cit. 24. 3. 2012] 8. http://www.concourt.cz/clanek/1813 [cit. 3. 4. 2012] 9. http://publication.fsv.cuni.cz/attachments/386_bednarik_antisemitismus.pdf [cit. 2. 4. 2012] 10. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10150778447-historie-cs/208452801400007/ [cit. 4. 4. 2012] 11. www.upol.cz/fileadmin/user_upload/.../NedemokratickySystem.doc [cit. 4. 4. 2012] 12. http://www.ustrcr.cz/cs/audio-archiv-projevy-rudolfa-berana-1938-39 [cit. 4. 4. 2012]

Periodika: 1. HALÍK, R. Profil vůdce, VENKOV 3. 12. 1938, roč. 33, č. 285 2. Úřední list Republiky Československé. 1938-12-01, č. 276 3. DUŠEK, A. Co potřebujeme. In: Národní politika, 14. 10. 1938, roč. 56, č. 283

39

Seznam příloh: Příloha č. 1 Mapa Československa s odstoupeným územím 1 strana Příloha č. 2 Prezident Emil Hácha 1 strana Příloha č. 3 Rudolf Beran – předseda vlády 1 strana Příloha č. 4 Lidový deník – dobový tisk 1 strana Příloha č. 5 Lidové noviny 30. 1. 1939 1 strana Příloha č. 6 Lidový deník 31. 1. 1939 1 strana Příloha č. 7 Národní politika 17. 3. 1939 1 strana

40

Přílohy: Příloha č. 1 Mapa Československa s odstoupeným územím 1. strana

Pramen:http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Druh%C3%A1_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_republika_1938. png

Příloha č. 2 Prezident Emil Hácha 1. strana

Pramen: http://www.ucebnice-dejepisu.ic.cz/1407-vyvoj-ve-30-letech-20-stoleti-druha-republika-1938-1939.php

Příloha č. 3 Rudolf Beran – předseda vlády 1. strana

Pramen: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Beran

Příloha č. 4 Lidový deník - dobový tisk 1. strana

Pramen: http://www.ustrcr.cz/cs/audio-archiv-projevy-rudolfa-berana-1938-39

Příloha č. 5 Lidové noviny 30. 1. 1939 1. strana

Pramen: http://www.ustrcr.cz/cs/audio-archiv-projevy-rudolfa-berana-1938-39

Příloha č. 6 Lidový deník 31. 1. 1939 1. strana

Pramen: http://www.ustrcr.cz/cs/audio-archiv-projevy-rudolfa-berana-1938-39

Příloha č. 7 Národní politika 17. 3. 1939 1. strana

Pramen: http://nassmer.blogspot.com/2011/06/obnovuje-se-svata-rise-rimska.html