Člověk a Šibenice Na Třebíčsku Bakalářská Práce Zdeňka Smrčková

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV ANTROPOLOGIE

Člověk a šibenice na Třebíčsku Bakalářská práce Zdeňka Smrčková

Vedoucí práce: prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Brno 2018

Bibliografický záznam

Autor: Zdeňka Smrčková Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav antropologie Název práce: Člověk a šibenice na Třebíčsku

Studijní program: Bakalářský

Studijní obor: Antropologie

Vedoucí práce: prof. PhDr. Josef Unger, CSc.

Akademický rok: 2017/2018

Počet stran: 78 Klíčová slova: šibenice, trestní právo, I. vojenské mapování, pranýř, trest

Bibliographic Entry

Author: Zdeňka Smrčková Faculty of Science, Masaryk University Department of anthropology Title of Thesis: The man and gallows in district Třebíč

Degree programme: Bachelor programme

Field of Study: Anthropology

Supervisor: prof. PhDr. Josef Unger, CSc.

Academic Year: 2017/2018

Number of Pages: 78 Keywords: gallows, penal law, The First Military Survery, pillory, punishment

Abstrakt:

Bakalářská práce pojednává o místech exekucí v okrese Třebíč. V první části se práce věnuje historii vývoje trestního práva se zaměřením na území Moravy, typům šibenic, pranýřům a metodám zkoumání. Druhá část obsahuje seznam navštívených lokalit spolu s jejich popisem, historickými podklady, mapami a jejich fotodokumentací. Poslední kapitola pojednává o moţnostech začlenění těchto míst do ţivota obcí, městeček a měst.

Abstract:

This Bachelor thesis is about places of executions in the district of Třebíč. The first par of this thesis is about evolution of criminal law with focus on Moravia region, types of gallows, pillories and research methods. In the second part is a list of mapped locations with description, historical background, maps and photos. The last chapter is about options for integration of these places in to the life of villages, towns and cities.

Poděkování:

Velké poděkování patří panu profesoru PhDr. Josefu Ungerovi, CSc. Především za to, ţe mi umoţnil psát bakalářskou práci na téma, které mě samotnou zajímá. Dále mu děkuji za cenné rady, připomínky nejen k práci, ale i za ty, které jsem obdrţela během terénního výzkumu v Ivančicích.

Dále chci poděkovat konzultantce mojí práce paní Mgr. Alici Křápkové za její čas strávený nad kontrolou převáţně z formálního hlediska. Děkuji také panu RNDr. Robinu Pěničkovi za poskytnutí cenných materiálů k rozšíření kapitoly o třebíčské šibenici.

Děkuji paní Čechové ze Starče za její čas, nadšení a materiály, které mi s ochotou poskytla.

Konečně bych chtěla poděkovat celé mojí rodině, jak za podporu, tak za to, ţe lokality navštěvovala se mnou a můj terénní výzkum se vlastně občas stával i rodinným výletem.

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím informačních zdrojů, které jsou v práci citované.

V Brně dne: Podpis:………………….

Zdeňka Smrčková

Obsah

1. Úvod ...... 8 2. Historie hrdelního soudnictví se zaměřením na území Moravy ...... 9 3. Trest smrti oběšením ...... 13 4. Šibenice ...... 14 4.1 Typy šibenic ...... 15 4.2. I. vojenské mapování ...... 16 4.3. III. vojenské mapování ...... 17 5. Pranýře...... 18 6. Terénní průzkum ...... 22 6.1 Biskupice-Pulkov ...... 22 6.2 Budišov ...... 24 6.3 Dalešice ...... 26 6.4 Heraltice ...... 28 6.5 Jemnice ...... 32 6.6 Krahulov ...... 39 6.7 Krhov ...... 41 6.8 Mladoňovice ...... 44 6.9 Mohelno ...... 47 6.10 Moravské Budějovice ...... 49 6.11 Rouchovany ...... 51 6.12 Stařeč ...... 55 6.13 Třebenice ...... 57 6.14 Třebíč ...... 58 7. Začlenění míst bývalých šibenic do ţivota obcí, městysů a měst ...... 66 8. Závěr ...... 69 9. Zdroje ...... 71 10. O autorce ...... 78

1. Úvod

Samotný pojem šibenice můţe působit na mnoho lidí morbidním a nepříjemným dojmem. Proto je dobré v úvodu zmínit, ţe záměrem práce není děsit čtenáře, ale skrze historické prameny a pověsti poukazovat a osvětlovat ţivot tehdejšího člověka v kontextu vnímání přestupků a trestů za ně. Téma šibenic na území Moravy je předmětem výzkumu Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity pod vedením profesora PhDr. Josefa Ungera, CSc., se kterým jsem výběr tématu pro svou bakalářskou práci konzultovala. Evidence a památková ochrana se zdá pro tato místa velmi potřebná. Zatím byly pro památkovou ochranu navrţeny šibenice u Lomnice, Čejkovic, Šatova a Tišnova. Pozornost byla věnována také šibenici u Slavkova (Unger 2017, 7). Dosavadní výsledky jsou shrnuty v článku publikovaném v časopise Vesmír (Unger 2017a). Nyní probíhá výzkum šibenice u Ivančic. Svou prací bych tudíţ chtěla k tomuto tématu přispět poznatky z Třebíčska.

V teoretické, části se věnuji vývoji a historii hrdelního soudnictví se zaměřením na území Moravy a na Třebíčsko. Dále popisuji průběh trestu smrti oběšením a zmiňuji základní informace o šibenicích, jejich výstavbě, lokaci a typech. Jako další se stručně věnuji I. a II. vojenskému mapování, které je důleţitým zdrojem informací o poloze a typech šibenic. Posledním tématem teoretické části jsou pranýře, které bezesporu patří k tehdejšímu vlastnictví hrdelních práv.

Praktická část podává informace o terénním průzkumu zadaných lokalit. Obsahuje jejich popis, historické záznamy, historické mapy, pověsti a fotodokumentaci. Pokud se v obci, městečku či městu nacházel i pranýř, zmiňuji i dostupné informace o něm. Poslední kapitola se věnuje moţnostem začlenění těchto míst do nynějšího ţivota obcí, městeček či měst. Nabízí variantu, ve které by se z těchto lokalit staly prostory k relaxaci, zamyšlení a k dozvědění se nových informací vztahujících se k šibenici a její historii. Dále jsem vytvořila návrh na cyklotrasu, která by některá z těchto míst spojovala.

Hlavním cílem mé práce je rozšířit povědomí o místech exekucí jak v samotných obcích, městečkách, městech, tak i mezi běţnou populací. Tím chci poukázat na historickou důleţitost těchto míst a také podpořit zájem obcí o jejich minulost.

2. Historie hrdelního soudnictví se zaměřením na území Moravy

České hrdelní soudnictví prošlo mnoha vývojovými etapami, které byly úzce spojeny s ekonomickou a politickou situací země. Nejprve to bylo právo obyčejové, které postupně přešlo k obecným právním normám. Samotní šlechtici spadali pod zemský soud, jehoţ počátky sahají do druhé poloviny 13. století. Soudu předsedal panovník, pokud nebyl přítomen, pak nejvyšší purkrabí. Přísedícími bylo dvanáct pánů a osm rytířů. Jednání bylo ústní. Během procesů bylo uplatňováno specifické české právo nálezové nebo obyčejové (Monestier – Francek 1999, 339).

Hrdelní soudnictví mělo na Moravě vcelku sloţitý vývoj. Původně byly tresty smrti vydávány zeměpanskými úředníky v sídlech správy daného území, později tato práva měli panovníkem dosazovaní rychtáři královských měst. Dále byl rozšířen na církevní a další vrchnost, nakonec se stal právem pozemkové vrchnosti. Tento proces můţeme sledovat od 13. století. Brno, asi nejvýznamnější moravské město, obdrţelo městské právo od Václava I. v lednu roku 1243. V privilegiu se můţeme dočíst o trestech za vraţdu, vpád do domu a za zranění. Z roku 1290 pochází tzv. privilegium B, které obsahuje práva pro město Jihlavu. Mezi dalšími získala v roce 1331 hrdelní právo Olomouc (Francek 1996, 21). Během 13. a 14. století byl významným městečkem s hrdelní mocí i Měnín (Štarha 1967, 25).

Hlavními představiteli hrdelní jurisdikce v královských i poddanských městech byly městské rady. Ty se řídily jak obecnými právními předpisy, tak i pokyny od vrchnosti. Několik členů z rady se spolu s rychtářem účastnilo výslechů. Přítomní pak výrazně ovlivňovali samotné vynesení rozsudku celou radou. Celý průběh soudního procesu zaznamenával městský písař. Do protokolů byly zapisovány všechny ţaloby a zprávy o trestných činech. Zaznamenával se i průběh útrpného výslechu, včetně líčení proseb i přiznání vyslýchaných. Podrobně byl popsán i samotný průběh exekuce. Takto vznikaly smolné (jinak černé či krevní) knihy a radní protokoly, které jsou cennými prameny informujícími o hrdelním soudnictví (Monestier – Francek 1999, 340-341).

Ve 14. století přibývá listin, kterými vladař uděloval hrdelní právo především pozemkovým vrchnostem a církevním zřízením. Roku 1327 obdrţel tuto pravomoc klášter Rajhrad od Jana Lucemburského. Dále měly tuto výsadu Strachotice a klášter v Louce, právo jim udělil opět Jan Lucemburský (Francek 1996, 21). V roce 1327 obdrţela Jemnice práva města Znojma. Třebíč tuto pravomoc vlastnila od roku 1335. U městeček leţících

9 v českomoravském pomezí můţeme v tomto období zaznamenat rozšíření jihlavského městského práva (Francek 1996, 22).

Během 14. a 15. století rostl počet hrdelních soudů. Města, městečka a vesnice se proto v určitých okruzích podřizovaly vrchním soudům nejvýznamnějších královských měst. Ke sjednocení městského soudnictví, které zahrnovalo i hrdelní soudnictví, došlo na území Moravy během padesátých let 14. století. Způsobily to listiny markraběte Jana Jindřicha, které byly pro Brno a Olomouc. Listiny obsahují nařízení, aby se všechna města, která se řídila měnínským právem, obracela o naučení do Brna a města, která uţívala magdeburské a hlubčické právo do Olomouce (Francek 1996, 22).

Během pohusitského a jagellonského období byl dokončen vývoj, ve kterém přešlo hrdelní právo z panovníka na pozemkové vrchnosti. Ty, zřejmě pod vlivem organizace hrdelní justice na královských a církevních statcích, začaly předávat moc k výkonu hrdelního práva svým městům a městečkům. Můţeme se setkat i s případy, kdy se vrchnost tohoto práva vzdala ve prospěch poddanských měst nebo jejich prostřednictvím ve prospěch městských soudů, které byly v městech královských (Francek 1996, 23). Na vývoj soudnictví má také vliv Vladislavské zřízení zemské, které bylo vydáno roku 1500 (Monestier – Francek 1999, 339).

V průběhu 15. a v první polovině 16. století byly ustanoveny hrdelní soudy ve všech městských centrech jednotlivých panství. V některých případech obdrţely hrdelní právo i vesnice s panskými sídly. Kolem poloviny 16. století se většina hrdelních soudů z menších měst obracela o mnohá naučení k moravským vrchním soudům i v běţných hrdelních sporech. Hrdelní právo takových městeček bylo vlastně pouze vyšetření zločinu a samotná exekuce, o které rozhodl vyšší soud. S tím se také pojila povinnost vyţádat si na útrpné výslechy a popravy kata ze sídla vrchního práva. Například kolem města Brna se v té době vytvořily dvě skupiny o různém stupni podřízenosti místních hrdelních soudů. První, do které řadíme města, která měla zpravidla i vlastního kata, se obracela na město Brno jen ve sloţitých civilněprávních případech. Patřil sem například Vyškov, Stráţnice, Uherské Hradiště, Kroměříţ a Uherský Brod. Některá z nich časem obdrţela panovnickým nebo jiným privilegiem brněnské právo, byla to například Velká Bíteš. Moravské Budějovice získaly úplnou samostatnost a začaly se odvolávat pouze ke králi v roce 1525. V 16. a na začátku 17. století bylo hrdelní soudnictví, co se organizace týká, aţ neobyčejně rozvinuté. Svědectví o tom přinášejí městské soudní knihy, kopiáře právních naučení, korespondence a spisy

10 z královských měst (Francek 1996, 23). Druhou skupinu tvořila města, která byla na brněnském vrchním právu závislá. Prakticky celou záleţitost jen vyšetřila, sepsala, vše zapečetila a to odeslala vrchnímu soudu s prosbou o vydání rozsudku (Francek 1996, 24).

V průběhu 16. století došlo k sjednocení trestů za hrdelní zločiny (Francek 1996, 24). Většina soudů tehdy uţívala Práva městská Brikcího z Licka, která měla zjevné nedostatky, proto nebyla přijata oficiálně (Monestier – Francek 1999, 342). Proces byl ukončen v roce 1697, kdy došlo na Moravě k uzákonění Koldínových práv. Vydal je Pavel Kristián Klatovský z Koldína a schválil je Rudolf II. Za loupeţnou vraţdu byl vyměřen trest v podobně lámání kolem, následného zabití a vpletení do kola. V mimořádných případech byl odsouzenec jen lámán a bez zabití vpleten do kola, v případě zlehčení trestu byl popraven a vpleten do kola. Za krádeţ se ve většině případů trestalo šibenicí, při zlehčení trestu byl odsouzenec popraven mečem. Mečem se popravovalo téţ v případě vraţd bez loupeţného motivu a v případě smilstva. Za vraţdu dítěte byl uloţen trest smrti utopením, zahrabáním za ţiva či proraţením kůlem, v případě milosti práva byl trestanec setnut. V právech byla také zdůrazněna nutnost mírnosti při útrpných výsleších. Mučení nemělo být trestem, ale prostředkem ke zjištění pravdy. Pokud se stalo, ţe obviněný při mučení zemřel, trestán nebyl kat, ale městská rada (Francek 1996, 24).

Nejvýznamnější městské soudy na Moravě byly brněnský a olomoucký. Působily pro moravská města jako nejvyšší soudní stolice. Toto se změnilo aţ v roce 1697, kdy bylo brněnské hrdelní právo - z příkazu Leopolda I. - zrušeno. Moravským hrdelním soudům byla do roku 1753 nadřazena praţská apelační rada. Poté byla ustanovena apelační rada i v městě Brně (Francek 1996, 24). Apelační tribunály měly za úkol potvrzovat a revidovat rozsudky, dále také rozhodovat ve všech důleţitých kriminálních procesech. Dávaly také instrukce o způsobu vyšetřování. Nevýhodou ovšem bylo zpomalení a značné prodraţení trestního řízení. Důvodem bylo to, ţe soud jednal na základě písemných sdělení (Monestier – Francek 1999, 342).

V roce 1707, za vlády Josefa I., byl ustanoven hrdelní řád „Constitutio criminalis Josephina“. Měl podpůrný charakter a jeho účelem nebylo nahradit starší právní normy. Kázal, aby v činnosti pokračovaly jen ty hrdelní soudy, které měly výkon povoleny na základě zvláštního privilegia, léna nebo starého obyčeje (Monestier – Francek 1999, 342- 343). První pokus o podrobnější zmapování hrdelních soudů na Moravě proběhl na začátku 18. století. V důsledku toho proběhla další reforma hrdelního soudnictví, při kterém byl 10.

června roku 1729 vyhlášen reskript Karla VI., který nakazoval sníţení počtu hrdelních soudů. D´Elvertův soupis z roku 1888, který provedli krajští hejtmani, udává, ţe se na Moravě v této době nacházelo 201 hrdelních soudů. Z třebíčského okresu zmiňuje tyto: Račice, Budišov, Tasov, Jemnici, Moravské Budějovice, Rouchovany, Myslibořice, Biskupice, Mladoňovice, Stařeč a Šatov a Třebíč (Francek 1996, 25).

Některá města a městečka se proti restrikci ohradila a chtěla si hrdelní právo zachovat. V těchto případech krajský úřad začal prověřovat stav jejich věznic, který byl většinou důvodem pro jejich rušení. V roce 1731 došlo na základě těchto ţádostí k znovuobnovení některých hrdelních soudů. Po nástupu Marie Terezie byl opět vyvinut tlak na rušení menších soudů. Restrikci nejprve oznámil dne 4. prosince 1752 dekret moravského tribunálu. Jeho důsledkem bylo zrušení mnoha hrdelních soudů. Restrikci měl dokončit dekret Marie Terezie, který byl vydán 21. ledna 1754. V třebíčském okrese zůstaly v činnosti soudy v Moravských Budějovicích, v Jemnici a v Třebíči. V roce 1792 působilo na Moravě třináct kriminálních soudů a to: Brno, Mikulov, Hustopeče, Šumperk, Olomouc, Prostějov, Kroměříţ, Nový Jičín, Znojmo, Osoblaha, Uherské Hradiště, Kyjov a Jihlava (Francek 1996, 27). Na konci šedesátých let 18. století za vlády Marie Terezie byl vydán hrdelní řád „Constitutio criminalis Theresiana“. Tento řád si sice zachovával útrpné výslechy i kruté tresty, ale pokusil se do nich zanést systém utřídění stupňů mučení. Obsahoval dokonce popis aplikace a znázornění mučicích nástrojů. V roce 1787 byl za vlády Josefa II. vydán „Všeobecný zákoník o zločinech a trestech na ně“. Zachoval sice bití i vypalování cejchů, ale kázal, ţe charakter trestu má být převýchovný (Monestier – Francek 1999, 343). Během čtyřicátých let 19. století byly kriminální soudy postátněny a byly jiţ pouze v krajských městech. V roce 1850 se z nich staly moderní krajské soudy a tím skončila etapa feudálního hrdelního soudnictví (Francek 1996, 27).

3. Trest smrti oběšením

Trest smrti oběšením je známý po celou historii lidstva. Kvůli jeho úspornosti a jednoduchosti na provedení byl dříve nejrozšířenějším způsobem popravy. Jeho další výhodou je to, ţe umoţňuje provádět i hromadné exekuce (Monestier – Francek 1999, 199). Můţeme rozlišit tři způsoby postupu při věšení. První a zároveň nejrozšířenější způsob se prováděl tak, ţe byl odsouzenec posazen či postaven na vyvýšenou oporu, například ţidli, stůl, vozík, koně nebo ţebřík a kolem krku měl provaz, který byl přivázaný k šibenici. Opora byla potom strţena a kat někdy odsouzence i postrčil dopředu. Smrt byla pomalá a bolestivá. Kat mohl proces urychlit tak, ţe se celou svou tíhou pověsil odsouzenci na nohy (Monestier – Francek 1999, 200-201).

Druhý způsob spočíval v tom, ţe se odsouzenci kolem krku přivázal provaz, který byl následně protaţen kladkou nebo jiným mechanismem a umoţňoval tahem za provaz zdvihnout tělo trestance do výšky. Agonie mohla trvat i déle neţ půl hodiny (Monestier – Francek 1999, 201). Při třetím postupu se provaz uvazoval tak, ţe docházelo k poškození krčních obratlů. Tato metoda se objevila aţ ve druhé polovině 19. století (Monestier – Francek 1999, 201).

Ve všech evropských zemích byl tento způsob popravy určen pro neurozený a prostý lid. Šlechtici měli právo na stětí. Mohli být sice pověšeni, ale aţ potom, co byli popraveni mečem. Mrtvá těla bývala většinou ponechána na šibenici, dokud neshnila nebo se nerozpadla. Důvod byl ten, aby byl trest na očích lidí co nejdéle. Pověšení bylo spojeno se zneuctěním. V některých evropských zemích byla důleţitá i výška, ve které se odsouzenec nacházel. Čím výš visel, tím byl trest potupnější (Monestier – Francek 1999, 202). Někteří lidé začali v místech, kde byly šibenice, vidět místa magická. Chodili sem třeba hledat mandragoru nebo si odříznout kus provazu, na kterém byl trestanec popraven. Věřili, ţe jim přinese štěstí (Monestier – Francek 1999, 212). Věšením se trestaly jak loupeţe, tak i velmi nepatrné prohřešky, jako byly třeba krádeţe zeleniny (Monestier – Francek 1999, 214).

4. Šibenice

Trest smrti oběšením byl znám uţ od raných forem státnosti. Původní význam slova šibenice pochází ze starocírkevního výrazu „szibati“, coţ znamenalo mrskání rákoskou. Prvotní výraz šibenice totiţ označoval sloup, u kterého byli odsouzenci mrskáni k smrti. Teprve potom bylo jejich tělo vytaţeno na provaze a pověšeno (Dvořáková a kol. 2017, 102). Šibenice a popraviště bývaly umístěny nejčastěji za městskými branami. Některá větší města mohla mít popravčích míst hned několik. Na jednom se mohlo stínat (odtud název „Stínadla“), na jiném upalovat a na jiném věšet. Některé méně závaţné činy mohly být trestány u pranýře nebo v blízkosti radnice. Šibenice se stavěla tak, aby byla dobře viditelná i z větší vzdálenosti, především z cest, které vycházely z města. Ideálními místy byly kopce, vyvýšeniny a pahorky zbavené porostu. Plnily i jakousi výstraţnou funkci. Při výběru vhodného místa se dbalo i na to, aby se na plochu vydal početný dav přihlíţejících. Pro výstavbu dále platilo, ţe se objekt šibenice musí nacházet alespoň 24 loktů od hranice pozemku sousedního vlastníka, aby jeho území nebylo znehodnoceno ani stínem stavby. Šibenice mohla být situována i do blízkosti ţidovských hřbitovů nebo spaloven uhynulých zvířat. Tím se dávalo najevo, ţe odsouzenci jsou navţdy, i posmrtně, vyloučeni ze společnosti. Potupa odsouzených a strach z tohoto trestu měly být co největší (Drahota, 2008 [online]).

U šibenice se velmi často nacházely i nástroje potřebné k zostřujícím trestům. Bývaly zde kůly, které měly na vrchu připevněné velké kolo od vozu. Do nich byla vplétána těla popravených. V blízkosti šibenice mohlo být také ohniště, speciální dřevěné nebo ţelezné konstrukce, kůly na čtvrcení nebo kříţe na lámání kolem. Občas se tam mohla nacházet i lavice pro vysoce postavené obyvatele (Drahota, 2008 [online]).

Ţádný obyvatel města se dobrovolně, kromě konání popravy, kdy se toto místo stalo centrem krvavé podívané, k šibenici nepřiblíţil. Městská rada měla za úkol sehnat řemeslníky i materiál na stavbu i opravy šibenice. Právě k udrţovacím pracím se nejčastěji vyuţívalo tuláků, vandráků a dokonce i vězňů, kteří navíc prováděli i čištění vnitřku šibenice a nejbliţšího okolí. V závislosti na sloţitosti typu šibenice byli k pracím přizváni tesaři, zedníci, kameníci a zámečníci. Ovšem stávalo se, ţe byli k pomoci při výstavbě přinuceni i mlynáři, tkalci a krejčí. Podle starého zvykového práva měli mlynáři za úkol otesat a připravit dřevo, tkalci měli vykopat jámy pro šibeniční sloupy a krejčí museli vybudovat celou konstrukci. Hotová šibenice byla předána do rukou katovi (Dvořáková a kol. 2007, 102). Důvod byl ten,

ţe jakýkoli kontakt s šibenicí byl dehonestující, proto musel kaţdý mistr i tovaryš aspoň symbolicky poklepat na část šibenice či alespoň zatlouct hřebík. To znamenalo, ţe se všechny cechy podílející se na stavbě či opravě „ušpinily“ stejně. Na konci práce bývali všichni pracovníci slavnostně znovu prohlášeni za počestné občany (Drahota, 2008 [online]).

První písemná zmínka o šibenici na českém území pochází z Grumpoldova díla „Ţivot sv. Václava“. Zmiňuje se tam o nařízení kníţete, které kázalo strhnout a znovu neobnovovat šibenice, které se nacházely na našem území (Drahota, 2008 [online]).

4.1 Typy šibenic

Podle sloţitosti a vzájemné podobnosti můţeme šibenice roztřídit do několika skupin. Nejpropracovanější se zdá rozdělení podle Wojtuckého (Virdzeková 2014, 20), které budu pouţívat. Jako typ číslo 1 označujeme tzv. kolenovou šibenici. Je to základní model a v dnešní době slouţí jako symbol šibenic. Tvořil ho svislý hranol, na jehoţ vršku bylo v pravém úhlu připevněno břevno s jednou smyčkou (Drahota, 2008 [online]).

Typ číslo 2 označuje jeden svislý hranol, na kterém byla vodorovně upevněna dvě břevna. Zvýšila se tak kapacita šibenice. Tento model se nazývá šibeniční kříţ. Jeho pouţití nebylo příliš časté (Virdzeková 2014, 20; Drahota, 2008 [online]).

Typem číslo 3 se rozumí vidlicová šibenice. Pro ni jsou typické dva dřevěné či zděné sloupy a jedno břevno, které je pojí. Tento typ uţ byl stabilnější a opět zajišťoval větší kapacitu (Virdzeková 2014, 20; Drahota, 2008 [online]).

Typ číslo 4 zahrnuje trojpilířové šibenice. Sloupy mohly být buď zděné, nebo mohly být ze dřeva. Nahoře je pojily tři vodorovné trámy. Vespod mohly být obehnané aţ metr vysokou zděnou stěnou. Bylo moţné na ně naráz pověsit aţ devět lidí (Virdzeková 2014, 20).

Typem číslo 5 označujeme mnohopilířové šibenice. Vznikaly přístavbou pilířů k předchozímu typu. Tím se opět zvýšila jejich kapacita (Virdzeková 2014, 20).

Typ číslo 6 popisuje šibenice studničního typu. Ty měly vţdy zděnou základnu s vnitřním dutým prostorem, který se pouţíval jako místo pro mrtvá těla popravených. Ta byla zahrabána a často jen vhozena dovnitř, kam vstupoval kat dveřmi. Tyto šibenice mohly mít aţ

15 dva vchody. Jejich výška se pohybovala od šesti do osmi metrů. Vodorovné trámy bývaly dřevěné (Virdzeková 2014, 20; Drahota, 2008 [online]).

Typ číslo 7 označuje šibenice terasové. Ty měly čtvercové nebo půlkruhové, nízko posazené, pódium, které umoţňovalo katovi vykovávat i jiné druhy trestů, například lámání kolem, stínání nebo čtvrcení. Pódium bylo přistavěné ke zděnému základu šibenice (Virdzeková 2014, 20).

4.2. I. vojenské mapování

Tomuto mapování se téţ říká mapování Josefské, protoţe probíhalo v letech 1764 aţ 1768 za vlády Josefa II. Výsledné mapy nejsou příliš přesné, kvůli mapování „z koně“ a neexistenci trigonometrické sítě. Mají německé popisky a jsou barevné. I. vojenské mapování bylo prvním, které zaznamenávalo drobné památky na celém území Čech a Moravy. Spalné památky, to znamená dřevěné, jsou zaznačeny černou barvou a nespalné, většinou cihlové, barvou červenou. První vojenské mapování bylo nahrazeno v první polovině 19. století Druhým vojenským mapováním. To ale ve své práci nezmiňuji, protoţe v něm o šibenicích na Třebíčsku nenalézáme nic (První vojenské mapování [online]). Na mapách třebíčského okresu můţeme najít zaznačené šibenice hned na třech lokalitách. Na mapě Jemnice a Krahulova můţeme vidět šibenici buď typu 4, nebo 6 a na mapě Moravských Budějovic šibenici typu 6. Pro vyhledávání šibenic na mapách jsem vyuţívala portál mapire.eu.

Obrázek 1: Jemnická šibenice (mapové podklady: http://mapire.eu/).

Obrázek 2: Krahulovská šibenice (mapové podklady: http://mapire.eu/).

Obrázek 3: Moravskobudějovická šibenice (mapové podklady: http://mapire.eu/).

4.3. III. vojenské mapování

Nazývá se téţ Františko-josefské a vzniklo v letech 1876 aţ 1880. Mapování obsahuje vrstevnice. Jsou dobře rozlišené spalné a nespalné objekty. Toto mapování se vyuţívalo na našem území aţ do padesátých let 20. století. Velká část listů z České republiky, především z pohraničí, je ovšem ztracena, proto jsou tato místa občas nahrazena černobílými kopiemi. Tyto mapy uţ bývají velmi přesné (Třetí vojenské mapování [online]). Pro mou práci jsou důleţité mapy Heraltic („Galgenberg“) a Krhova („Na šibeničním“), kde jsou zaznačeny pomístní názvy naráţející na šibenici. Pro hledání na těchto mapách jsem opět vyuţila portál mapire.eu.

Obrázek 4: mapa Heraltic (mapové podklady: http://mapire.eu/).

Obrázek 5: mapa Krhova (mapové podklady: http://mapire.eu/).

5. Pranýře

Dříve byly pranýře zcela běţnou součástí návsí a náměstí moravských a českých měst i vesnic. Slouţily mimo jiné i jako symbol soudnictví v dané usedlosti. S postupem času se však obyvatelé začali za pranýře téměř stydět, protoţe byly chápány jako znak starých a přeţitých pořádků. Proto začaly být z veřejných prostranství odstraňovány. V některých případech byly ničeny, v jiných se pouţily buď jako sokly pro boţí muka, nároţní kameny nebo byly pouţity při výstavbě nových stavení. To je důvod, proč můţeme nalézt jen pár pranýřů v jejich původní podobě. Jejich studiem můţeme přispět k lepšímu chápání středověkého a raně novověkého soudnictví (Vokáč 2017, 9).

Slovo pranýř má základ v německém slově pranger, které se pro toto zařízení pouţívalo jiţ v 14. století. V českých zemích se můţeme setkat i s obměnami jako jsou: planýř, planéř, pranéř či praníř. Dále se u nás tento nástroj práva označoval jako sloup hanby nebo pouze sloup (Vokáč 2017, 9-10).

Jak uţ bylo zmíněno, pranýř byl symbolem trestního práva. Trestány u něj byly osoby, které ještě nezasluhovaly trest smrti. Nejčastěji se jednalo o nactiutrhače, podvodníky, prostitutky, drobné zloděje, hádavé ţeny, nepoctivé prodejce či řemeslníky. Na pranýřích byli trestáni muţi i ţeny pocházející z prostého obyvatelstva nebo cizinci. Na šlechtu nebo bohatší obyvatele se tento způsob trestu většinou nevztahoval (Sokol – Hajšman 2011, 24). V době, ve které pranýře plnily svůj účel, byla čest jednotlivce jedna z nejdůleţitějších hodnot. Právě cti pranýře zbavovaly. Jen samotné dotknutí se pranýře bylo pro bezúhonného občana hanbou. Stavba či oprava pranýře byla v té době velkou událostí. Zúčastňovaly se jí řemeslnické cechy, obecní rady i rychtář a purkmistr. Stávalo se, ţe byla přizvaná i hudba a po dokončení byla uspořádaná hostina. Během práce se musel kaţdý dotknout stavebního materiálu a to proto, aby nikdo nemohl svému sousedu vyčítat kontakt s pranýřem (Vokáč 2017, 10).

Přesnou dobu vzniku pranýřů nejsme schopni určit. Zřejmě se jejich určitá varianta pouţívala uţ od starověku. Pravděpodobně nejznámější osobou trestanou u pranýře bičováním, předtím neţ přišel trest smrti ukřiţováním, byl Jeţíš Kristus. Některé prameny uvádějí, ţe za mírnější přestupky byl trestaný přivázán na určitou dobu k šibenici. Ty se ovšem nacházely dál od města, proto se pro zvýšení účinnosti trestu přesunul nástroj práva přímo do měst. Nejčastěji na náměstí nebo před kostel. V českých zemích se pranýř objevil na přelomu 12. a 13. století (Vokáč 2017, 11).

Trestání na pranýřích mělo více podob a odvíjelo se od závaţnosti přestupku. Forma se měnila i v závislosti na regionech a dané době. Nejmenší provinění se trestala uvázáním k pranýři. Proto měly sloupy hanby ţelezná oka, ke kterým byly dotyčnému přivázány ruce, popřípadě i nohy. Po celou dobu stání u pranýře měli kolemjdoucí beztrestně povoleno se dotyčnému vysmívat, uráţet ho, mohli na něj plivat, házet bláto nebo shnilé předměty, dokonce i exkrementy. Můţeme se setkat i s případy, kdy trestaný musel sníst pár lţic kolomazi, která měla projímavý účinek. Újma na cti ovšem mnohokrát převyšovala fyzické nepohodlí a bolest. Tito lidé se prakticky mohli rozloučit s normálním způsobem ţivota v dané obci. Pro ztíţení prostého trestu stání u pranýře se pouţívaly tzv. masky hanby. Ve většině případů bývaly kovářsky zpracované a měly podobu zvířat (slepice, prasete) nebo podobu lidskou se zvýrazněným nosem, ušima nebo jazykem ve tvaru zmije. Těch se uţívalo hlavně pro trestání klevetivých a hádavých ţen nebo nactiutrhačných a pomlouvačných sousedek. Můţeme se setkat i s tím, ţe se na krk odsouzenci pověsila cedulka, na které stál popis prohřešku nebo na ní byl vyobrazený např. kradený předmět. Jestliţe bylo podezření, ţe se bude trestanec slovně bránit, byla mu do úst vloţena kovová hruška, která jakýmkoli proslovům zabránila. Odsouzenec mohl být také oblečen ve zvláštním typu košile obvykle křiklavé barvy. Trestaný mohl být také částečně svlečen a namazán například medem, to kvůli přilákání nepříjemného hmyzu. Za přestupky z oblasti mravopočestnosti byly trestány převáţně ţeny. Trestem mohlo být buď stání u pranýře, nebo stání před kostelem, ve kterém právě probíhala mše svatá. Ţeny bývaly opět oblečeny do košile, nejčastěji ţluté či černé barvy, na hlavě mohly mít slaměný klobouk. V některých oblastech musely dokonce zpívat a hrát na housle speciální píseň (Vokáč 2017, 12-14).

Pranýře se pouţívaly i k vystavování různých předmětů. Nejčastěji na ně byly přibíjeny erby nepřátelských rodin nebo jména nepolapených provinilců. Občas se na ně připevňovaly i zohavené části těl odsouzenců, v pozdější době dokonce uši kočujících cigánů (Vokáč 2017, 15).

Fyzickým trestem, který se u pranýře prováděl, byl výprask. Ve své době nazývaný pranýřový šilink či pardus. To znamenalo dvanáct aţ třicet ran metlami. Po výprasku následovalo vyhnání z panství, města nebo dokonce z celé země (Vokáč 2017, 16). Při těţších proviněních býval trestanec označen tzv. cejchem hanby. Cejch byl nejčastěji vypichován, vyřezáván nebo vypalován do oblasti zad či tváře. Aby byl lépe patrný, často se do čerstvé rány přidával prach. Označení mohlo mít buď podobu písmene R (relegatus – česky vyhnanec), nebo RBO (relegatus Bohemiae – česky vyhnanec z Čech). Další moţností bylo

19 buď vyobrazení lámacího kola, nebo šibenice (Sokol – Hajšman 2011, 24). Zajímavostí se můţe zdát, ţe v určitém časovém období byli kočovní cigáni vnímáni v českých zemích za neţádoucí aţ nepřátelské. Muţi mohli být beztrestně oběšeni, ţenám a dětem mohlo být v Čechách uříznuto levé ucho, na Moravě pravé. Jsou známy případy, kdy jim u pranýře byly uříznuty uši obě a dokonce, buď natrţen, nebo odstraněn i nos (Vokáč 2017, 16).

Pranýře můţeme podle jejich vzhledu a charakteristik rozdělit podle Karla Froelicha do sedmi skupin. Do první řadíme pranýře typu nejjednoduššího. Jednalo se třeba o ţelezné kruhy, které byly umístěny k nějaké veřejné budově, třeba radnici. Zařazujeme sem i ţelezné kruhy, které byly nejčastěji na krátkém řetězu, připevněné ke stromům. Do druhé skupiny patří pranýře dřevené, cihlové či kamenné, které měly velmi jednoduchý tvar. Mohl se před nimi nacházet nízký schod. Pro třetí skupinu je charakteristické kamenné, někdy i honosnější, provedení sloupu. Ten býval usazen na schodkovité podestě, aby byl trestaný lépe vidět. Do dalších skupin řadíme tzv. potupná lešení, kamenné ţidle či stolice, dřevěné osly, dřevěné nebo kovové klece a komůrky hanby (Vokáč 2017, 18-19).

Vzhled pranýřů se také měnil v závislosti na jejich pouţití a významu. Z počátku byla jejich funkce pouze praktická a důleţitá byla finanční nenáročnost na jejich výstavbu. První pranýře měly nejčastěji podobu dřevěného kůlu s pouty či obojkem umístěného v zemi bez vyzděných základů a soklů. Další moţností bylo zapuštěné ţelezné kolo do zdi některé z veřejných budov. Postupem času se z pranýřů a šibenic začaly stávat symboly toho, ţe dané místo drţí právo hrdelní a zároveň začaly slouţit i jako znamení výstrahy před přestupky a nepoctivým prodejem. Nalézáme i zmínky o tom, ţe se v blízkosti pranýřů nacházely kontrolní objemové a délkové míry. Pranýře se staly i obrazem prestiţe a bohatství obce. Z dřevěných sloupů se začaly stávat honosné kamenné pilíře, které mohly měřit aţ osm metrů. Mohly být vybaveny římsami nebo sloţitě zdobenými hlavicemi. Pro honosnější pranýře jiţ bylo potřeba základů, coţ znamenalo, ţe výstavba měla značný dopad na městskou pokladnu. V některých oblastech můţeme na vrcholku pranýře nalézt tzv. kaplici, které slouţila pro umístění zvonu. Ten se pouţíval při zahajování trestu, ale mohl slouţit například i pro ohlášení poţáru nebo napadení obce. Co se týče výtvarného zpracování pranýřů, mohly být obohaceny i o ozdobné texty. Nejčastěji to byly letopočty výstavby nebo rekonstrukce. Později se objevují i jednoduchá hesla nebo veršované varovné texty (Vokáč 2017, 20-21).

Za konec pranýřů je zodpovědná soudní reforma započatá roku 1765. Začalo se s likvidací pranýřů, které se najednou staly znakem zastaralého symbolu soudnictví. Mnoho

20 pranýřů bylo během této doby zničeno, proto máme dnes tak málo pozůstatků těchto staveb. A ty je potřeba chránit a věnovat jim náleţitou pozornost (Vokáč 2017, 21-22).

6. Terénní průzkum

Návštěva míst, kde bývaly šibenice, proběhla na podzim roku 2017 a na jaře v roce 2018. Konkrétně: Biskupice-Pulkov – duben 2018, Budišov – duben 2018, Dalešice – říjen 2017, Heraltice – listopad 2017, Jemnice – duben 2018, Krahulov – listopad 2017, Krhov – září 2017, Mladoňovice – září 2017, Mohelno – říjen 2017, Moravské Budějovice – říjen 2017, Rouchovany – říjen 2017, Stařeč – září 2017, Třebenice – říjen 2017, Třebíč – listopad 2017. Konkrétní místa byla navštívena buď na základě zachování pomístních názvů, vojenských map, písemných dokumentů nebo díky nasměrování od místních obyvatel. Kaţdé místo jsem prošla, prohlédla a následně fotograficky zdokumentovala.

Obrázek 6: mapa navštívených lokalit (mapové podklady: http://mapy.cz/; úpravy: autorka).

6.1 Biskupice-Pulkov

Obec Biskupice-Pulkov se nachází asi 30 kilometrů jihovýchodním směrem od města Třebíče v nadmořské výšce 375 metrů. V současné době zde ţije 299 obyvatel. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1141 (Biskupice-Pulkov 2018 [online]). Obec měla ve své době hrdelní právo, coţ naznačuje pomístní název „Šibeniční vrch“ (Virdzeková 2014, 52). Je to ovšem jediná indicie ukazující na existenci šibenice. Nic o ní nenalezneme ani ve Vlastivědě moravské, ani v dokumentech z vojenských mapování.

Obrázek 7: Biskupice-Pulkov, současná mapa místa s vyznačeným místem, kde zřejmě stávala šibenice (mapové podklady: http://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Biskupický „Šibeniční vrch“ se nachází zhruba 600 metrů od centra obce. Cestou na kopec mineme hřbitov, ale neuvidíme ţádnou kapličku, boţí muka ani kříţ. Na samotném vrcholu se v dnešní době rozprostírá pole. Po samotné šibenici zde viditelné pozůstatky nenalézáme.

Obrázek 8: Biskupice-Pulkov, pohled na pravděpodobné místo šibenice (foto: autorka).

Obrázek 9: Biskupice-Pulkov, Pohled na vrch, kde zřejmě stávala šibenice – vrchol kopce označen šipkou (foto: autorka).

6.2 Budišov

Městys Budišov se nachází asi 15 kilometrů severovýchodním směrem od Třebíče v nadmořské výšce 480 metrů. V současné době zde ţije 1 200 obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1104. V roce 1538 byl Budišov povýšen na městečko (Současnost městyse 2018 [online]). Zmínku o tom, ţe měl Budišov hrdelní právo, nenacházíme ani ve Vlastivědě moravské ani v dokumentech z vojenských mapování. Jako jediná připomínka šibenice slouţí dodnes zachovaný pomístní název kopce „Šibeniční vrch“, který se mezi místními obyvateli stále pouţívá.

Obrázek 10: Budišov, současná mapa místa s vyznačeným místem, kde zřejmě stávala šibenice (mapové podklady: http://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Šibeniční vrch se nachází při příjezdu do Budišova od Kojatína po pravé straně. Z vrcholku kopce je dobře vidět jak na městys, tak na přístupové cesty do něj. Při cestě na vrch z centra městyse zhlédneme také „Boţí muka na Jazírku“. Vrchol je v současné době v soukromém vlastnictví, proto podrobnější průzkum není moţný. Ovšem při zběţné prohlídce nenalézáme po šibenici ţádné očividné stopy.

Obrázek 11: Budišov, „Šibeniční vrch“ (foto: autorka).

Obrázek 12: Budišov, detail „Šibeničního vrchu“ (foto: autorka).

6.3 Dalešice

Městys Dalešice leţí asi 20 km od Třebíče v jihovýchodní části Vysočiny. Jeho nadmořská výška je 398 metrů. V současnosti v obci ţije 606 obyvatel (Informace o obci 2018 [online]). S naráţkou na šibenici se můţeme setkat např. ve Vlastivědě moravské, kde se autor zmiňuje o trati na Šibeničních (Dvorský 1916, 79). Dále se mezi místními obyvateli pouţívá název „Šibeničák“ pro nedaleko stojící kopec. V dokumentech z Vojenských mapování se ovšem znak pro šibenici v blízkosti městyse nenachází.

Obrázek 13: Dalešice, současná mapa, na které je vyznačené místo, kde zřejmě stávala šibenice (mapové podklady: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Samotný Šibeničák se nachází při cestě z Dalešic do Hrotovic. Podle obyvatel dnes v místech, kde bývala šibenice, stojí vodojem. Z vrcholu kopce jsou dobře viditelné okolní cesty i celé Dalešice. Při výstupu z Dalešic na kopec uvidíme kapli sv. Kříţe, která pochází z roku 1708. Samotný vrchol kopce se nyní vyuţívá pro zemědělské účely a nejsou zde ţádné patrné známky po zbytcích šibenice.

Obrázek 14: Dalešice: Pohled na místo, kde zřejmě stávala šibenice (foto:autorka).

Obrázek 15: Dalešice, pohled z šibeničního vrchu na Dalešice (foto: autorka).

Obrázek 16: Dalešice, pohled na šibeniční vrch od dalešického hřbitova (foto: autorka).

6.4 Heraltice

Městys Heraltice se nachází zhruba 14 kilometrů západním směrem od Třebíče. Leţí v nadmořské výšce 559 metrů a v současné době má 363 obyvatel (Městys Heraltice 2018

[online]). Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1256. O Heralticích se můţeme dočíst, ţe to byl rozvíjející se městys s hrdelním právem. Postupem času však upadal a stal se pouhou dědinou (Málek, 2018 [online]). Do dnešní doby se jako památka na toto právo zachoval pranýř (v Opatově) a označení nedalekého kopce jménem „Šibeník“. Ve Vlastivědě moravské se můţeme setkat při vypisování některých tratí právě s názvem „Šibený kopec“. Podle Dvorského připomíná zdejší hrdelní právo (Dvorský 1906, 238). Na mapě ze třetího vojenského mapování nalézáme nápis „Galgenberg“, coţ v překladu z němčiny znamená „Šibený kopec“.

Obrázek 17: Heraltice, výňatek z mapy s nápisem „Galgenberg"(mapové podklady: https://mapire.eu/; úpravy: autroka). Asi 100 metrů západně od vrcholu Šibeník se nachází přesně opracovaný ţulový, latinský kříţ. Pověst vypráví toto: „Dokud Heraltice byly městečkem, měly i svůj hrdelní soud. Provinilci byli trestáni buď na pranýři u kostela v Heralticích, anebo popravováni na šibenici, která stávala na kopci blízko Pokojovic. Podle šibenice byl kopec nazvaný Šibeným kopcem. Na Šibeném kopci stojí kamenný kříţ. Tento kámen ale nemá s popravištěm nic společného. Byl zde postaven na památku náhlé smrti tehdejšího pana učitele Svobody z Heraltic.“ (Dvořáková a kol. 2010, 76).

Obrázek 18: Heraltice, současná mapa místa s vyznačeným kopcem „Šibeník" (mapové podklady: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Heraltický pranýř stával poblíţ hlavního vchodu do kostela sv. Jiljí, zřejmě v prostoru mezi dvěma lípami. Později zde stával velký dřevěný kříţ, který byl následně roku 1903 nahrazen kříţem kamenným. Můţeme ho nalézt u vchodu do kostela (Málek, 2018 [online]). Pranýř v městečku Heralticích stával aţ do 16. století. Následkem válek se z Heraltic stala pouhá ves a pranýř byl převezen do Opatova, který byl roku 1540 povýšen na městys. Tam byl umístěn před radnici (Vokáč 2017, 118).

Pranýř měl kamenný podstavec ve tvaru čtverce o 105 cm široké desce a uprostřed měl čtvercový otvor o šířce 35 cm. V otvoru byl zasazen dlouhý kamenný hranol, který byl ukončený hlavicí o velikosti 50 cm (Šilhavý 1899, 184). Do hranolu byl vsazen ţelezný kruh, kam byli přivazováni odsouzenci. Koncem 18. století bylo městečkům odebráno soudní právo, tudíţ pranýř pozbyl své funkčnosti (Vokáč 2017, 118).

Z opatovského pranýře se dosud zachovala spodní zhruba metrová deska se čtvercovým otvorem. Je zasazena do kamenného chodníku před dveře radnice, tato budova má číslo popisné 39 (budova dnes slouţí jako dílna pro obrábění kovů). Sloup pranýře se při jeho svalení rozlomil na dva kusy. Jedna část je umístěna k radničnímu domu a to jako práh. Druhá část byla odvezena do lesa a nyní slouţí jako označení triangulačního bodu kopce Brtník, který je s výškou 681 metrů nad mořem nejvyšším bodem u Opatova. O tom, co se stalo s hlavicí, uţ ústní podání neinformuje. Moţná leţí také v chodníku u budovy radnice, nebo je zazděn někde ve zdi (Vokáč 2017, 118).

Šibeník se nachází asi kilometr a půl od centra městyse jihovýchodním směrem. Z jeho vrcholu je velmi dobrá viditelnost a můţeme z něj pozorovat nejen nedaleké Heraltice, ale i většinu přístupových cest do nich. Při průzkumu terénu bylo nalezeno na kraji pole nakupené velké mnoţství kamenů zarostlých křovím a jinou vegetací. Místo doporučuji k podrobnějšímu prozkoumání.

Obrázek 19: Heraltice, pohled na „Šibeník" (foto:autorka).

Obrázek 20: Heraltice, vrchol „Šibeníku" (foto: autorka).

Obrázek 21: Heraltice, pohled ze „Šibeníku" (foto: autorka).

6.5 Jemnice

Město Jemnice se nachází jihozápadně od Třebíče v nadmořské výšce 470 metrů. V současné době má 4 100 obyvatel. Jemnice byla po velkou část středověku městem královským. K tomuto označení se pojilo mnoho výsad a práv, mimo jiné i právo hrdelní (Jemnice 2018 [online]). Zobrazenou šibenici můţeme najít na mapě z období druhého vojenského mapování nad velkým „J“ nápisu „Jamnitz“. Ve Vlastivědě moravské můţeme nalézt jména tratí: „Nad stínadly“, „Nad šibenicí“, „U šibeničního kříţe“ a „Za šibenicí“ (Nekuda 1997, 684). Mezi lidmi ţijícími v Jemnici se ještě občas můţeme setkat s tím, ţe pouţijí pomístní název jako: pole „Za šibenicí“, „Padělky za šibenicí“, pozemky „U šibeničního kříţe“, „Nad šibenicí“, pozemky „Nad stínadly“, „Šibeniční kopec“ a nynějšímu „Novému rybníku“ se stále mezi staršími obyvateli říká „Rybník pod Šibeničním kopcem“. Na současných mapách můţeme nalézt právě označení „Nad stínadly“ a „Padělky za Šibenicí“ (Dvořák, 2004 [online]).

Obrázek 22: Jemnice, výňatek z mapy Jemnice se znakem šibenice (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka)

Obrázek 23: Jemnice, současná mapa, na které je vyznačené, kde se šibenice nacházela (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)

O šibenici v Jemnici se dochovaly i některé legendy. První se jmenuje O ševci a čertu. Vypráví o chudém ševci, který před dávnými časy bydlel u zvoničky. I kdyţ byl pracovitý a snaţil se sebevíc, v ţivobytí se mu nevedlo příliš dobře a často trpěl bídou a hladem. Kdyţ nad svým utrpením přemýšlel, usmyslel si, ţe za to vše můţe čert. Proto začal uvaţovat, jak by se mu mohl pomstít. Namaloval si jej na dveře od kadibudky a vţdy, kdyţ tam šel, tak na něj plivnul. Čertovi se to nelíbilo a rozhodl se, ţe ho potrestá. Jak šel čas, tak se jednoho dne po městě rozkřikla zpráva, ţe se na zámku ztratilo stříbrné nádobí. Zámečtí mušketýři proto začali prohledávat veškeré domy ve městě. Kdyţ přišli do ševcovy chaloupky, našli na půdě stříbrnou misku pocházející ze zámku. Švec, který s krádeţí neměl nic společného, se zoufale snaţil mušketýrům vysvětlit, ţe je nevinný. Nebylo mu to ovšem nic platné. Byl spoután a odveden v řetězech do zámeckého vězení. Zanedlouho se konal soud a ševci byl vyměřen trest smrti oběšením. Při cestě na popraviště na Šibeničním vrchu byl švec veden v poutech za zvuku bubnů. Nesměl jít jako ostatní přes řeku po dřevěném mostě, ale byl veden na provaze

33 přes brod na druhý břeh. Tím byl potupen ještě víc. Kdyţ švec došel doprostřed toku, zmizel a na hladině se objevil slaměný vích (malý svazek slámy), který pomalu odplouval po proudu pryč. Uboţák byl tedy čertem potrestán, ale byl ušetřen utrpení popravy (Ţelezný 2014, 17- 18).

Obrázek 24: Jemnice, pohled na „Padělky za šibenicí“ (foto: autorka).

Další legenda nese název Příšerný host. „Byl tichý večer, bylo to na podzim, na polích někde zelenal se ozim. Měsíček z nebe se díval na muţe, který po cestě se kýval. V Jemnici dobré víno chutnalo mu a teď se stěţí můţe dostat domů. Muţ k Ostojkovicím měřil cestu, byl notně rozehřát i rozepnul si vestu. Kdyţ ztrativ cestu k šibenici přišel, tu spatřil oběšence, jak tam visel. Tu povídá mu sedlák bez prodlení: „Za týden máme u nás posvícení, a proto přijď k nám. Slyšíš oběšený?“ V tom slyší sedlák celý vyděšený:„Přijdu!“ Ozval se z šibenice dutý hlas. „Přijdu, aţ bude posvícení čas.“ Sedlák, kdyţ slyšel, co oběšený pravil, hrůzou oněměl a dech se mu zastavil. Rázem vystřízlivěl a jakoby štván běsy, dal se na útěk, aţ ztratil klobouk kdesi. Domů přišel drkotaje zuby, pravil:„V neděli nás oběšený zhubí.“ Jak to ţena slyšela, rázem ve mdlobách padla mu k nohám na zem. Sedlák křísil ţenu, těšil děti, myslil, ţe uţ smrt ji vzala do objetí. Kdyţ ţena ze mdlob se probrala, dlouhá porada hned nastala. Jak mají v neděli uctít hosta? Ţena praví:„Má rada je prostá. Jdi na faru, s farářem se známe, on ti poví, co udělat máme.“ Farář, kdyţ uslyšel snaţnou prosbu, pravil:„Nedejte na ţádnou hrozbu. Oběšence přivítejte mile, nebudou vám při něm krušné chvíle. Hlavně ale na mou radu dejte, nůţ i lţíci dřevěnou mu dejte. Ještě dřevěnou vidličku k tomu, on po jídle klidně 34 půjde domů.“ V Ostojkovicích je posvícení. Sedláku však do výskotu není. Neví, kterak pro něj posvícení skončí. Pomalu uţ skoro s ţivotem se loučí. Poledne uţ zvoní, kdyţ ve dveřích rázem oběšený stojí na krku s provazem. Přivítal ho sedlák, jak mu farář radil. Do čela ho za stůl uctivě posadil. Dřevěný pak příbor dal mu k pojídání a pak mu nesměle přál:„Dobré chutnání!“ Kdyţ se oběšenec naobědval, chutě pravil:„Děkuji a téţ na hody zvu tě. Poznáš posvícenskou naši veselici.“ Poté oběšenec promluvil řeč krátkou, pomalu odcházel na krku s oprátkou. Za týden sedlák rozloučil se s ţenou, přišel k šibenici s duší poděšenou. Kočár uţ tam čekal a v něm pár vraníků, jakmile usedl, letěli ve mţiku. Přes pole a háje, přes louky a lesy, aţ pak zastavil v krásném parku kdesi. Zámek ten se tyčil celý osvětlený, do něho byl sedlák ihned uvedený. Začala hostina, to vám bylo jídel, to náš prostý sedlák jaktěţiv neviděl. Nejen dobrá jídla, také víno k tomu, pozdě sedlák vstával, ţe uţ půjde domů. Hostitel ho zdrţel:„Zůstaň ještě dnes tu!“ Pak tě vyprovodím zase k vám na cestu. Dal si sedlák říci a hodoval znovu, druhý den hostitel řek to samé slovo. Ještě jeden večer slavil posvícení, ale pak uţ sedlák nebyl k udrţení. Zas jeli přes pole, lesem, vesnicemi, aţ zastavili před Ostojkovicemi. Poděkoval sedlák za skvělou hostinu a pak rychle chvátal, by viděl rodinu. Vešel do světnice, světlo zvolna mizí a tu vidí, za stolem sedí lidé cizí. „Kde je moje ţena a kde jsou mé děti?“ Oči sedlákovi po světnici letí. „Hledáte někoho?“ Muţ od stolu vstává. „Zůstaňte na nocleh, právě noc nastává.“ „Vţdyť jsem ve svém domě,“ sedlák na to praví. „Jak vy jste sem přišli? Já jsem vlastník pravý.“ Nastalo ticho ve světnici, sedlák si sedl na lavici a přemýšlí, ţe jeho ţena v chalupě není nalezena. Ten muţ, co ve světnici byl, k příchozímu pak promluvil:„Řekněte, strejdo, dávno tomu, co odešel jste odtud z domu?“ „Jenom tři dny, víc tomu není, odešel jsem na posvícení.“ Hospodář nad tím hlavou kroutí, záhadu nelze proniknouti. „Vţdyť jsem se tady narodil, po rodičích statek zdědil. Kde se to dozvím, kdo mi poví? Půjdu se zeptat k starostovi.“ „Zatím ke stolu sedněte, nudle si s námi vezměte.“ Sedlák se za stůl posadil a trochu nudlí pojedl. Starosta nedal se pobízeti a jal se kroniku prohlíţeti. Našel to, není k uvěření! Sedlák odešel na posvícení. Teď ale, sousede, věřte tomu, uţ je to tři sta let, co šel z domu. Soused stojí, nechce uvěřiti, ţe by se to mohlo přihoditi. Kdyţ to děl hospodář příchozímu, ten se otřás, cítě smrti zimu. Náhle se rozpadl v popel a prach. Rodinu popadl velký strach. A kdyţ se rodina uklidnila, zřela, jak hromádka nudlí zbyla. Po jejich hostu a pak popel jen. Vše se jim zdálo jak hrozný sen. Dávno uţ zmizela šibenice, jinak vyhlíţí Ostojkovice. Jen tady zůstala pověst prostá, o sedláku jakého měl hosta.“ (Veselý 2012, 21-23). Pokud bychom se podívali na cestu, kterou by sedlák musel v legendě projít z Jemnice do Ostojkovic, šel by stezkami vedoucími z ulice Na Pořadí, kde v její polovině ústily schůdky do polí. Pokračoval by kolem „Nového rybníka“, který tam

35 v té době ještě nebyl. Dál by šel po loukách mezi lesy a právě kolem šibenice dříve stojící ve stráni nad nynějším rybníkem (Ţelezný 2012, 23).

Obrázek 25: Jemnice, pohled na místo, kde pravděpodobně stávala šibenice (foto: autorka).

Další pověst nese název Katovec. Traduje se, ţe kdysi dávno se dopustil těţkého zločinu jeden mladík, který byl za to v Jemnici odsouzen k trestu smrti oběšením. Mladý muţ byl velmi pohledný, měl milé chování a upřímně svého činu litoval. Lidé nerozuměli tomu, jak někdo takového vystupování a vzhledu mohl spáchat tak těţký zločin. A tak se mezi nimi rozšířilo, ţe k činu byl dohnán v prudkém hnutí mysli. Projevy lítosti si mladík mezi jemnickými obyvateli, především mezi svými vrstevníky, získal velkou náklonnost. Ovšem rozsudek byl právoplatný a ani soud ho na popud obyvatelstva nemohl zrušit. Jedinou moţností na mladíkovo osvobození byla císařská milost. Císař byl ale daleko a nikdo nevěděl, zda prosbě vyhoví. Čas rychle běţel, aţ nadešel den popravy. Zazněl zvonek, který oznamoval, ţe odsouzený je veden za doprovodu kněze a městské rady na popravu na Šibeniční kopec. Na konci průvodu byl i kat se svými pomocníky. Mladíka, který s pláčem odříkával modlitby, doprovázel velký dav obyvatelů Jemnice. Tentokrát ovšem zástup nešel jen ze zvědavosti, aby se podíval na popravu, ale dovedla jej tam i náklonnost k mladíkovi. Kdyţ došli k šibenici, mladému muţi byl znovu přečten rozsudek, byla přelomena hůl spravedlnosti a byla mu hozena k nohám. Poté přistoupil kat a podle staré tradice prosil o odpuštění se slovy, ţe pouze vykonává svou povinnost. Mladík neměl ţádného jiného přání, neţ aby uţ vše bylo rychle za ním. Tak se ho katovi pomocníci chopili, utáhli mu provaz a

36 vytáhli ho na šibenici. Přišel na řadu mladý kat, který dosud ţádnou popravu neprováděl. Byla to jeho první příleţitost, kdy se mohl osvědčit a ukázat, ţe je dobrý a spolehlivý popravčí. Práce mu ovšem nešla od ruky. Odsouzený mladík byl totiţ statný a urostlý a měl pevný vaz. Kat se ho snaţil překonat, ovšem marně. Jakmile to zpozoroval dav, začal běsnit. Nejprve katovi nadával a spílal, ţe odsouzence zbytečně mučí. Kdyţ se poprava ani nadále nedala úspěšně dokončit, začali po katovi lidé házet kamením a vyhroţovali mu, ţe ho shodí z lešení šibenice. Nezkušený kat ztratil hlavu a ze strachu z davu se dal na útěk. Dav ho ovšem pronásledoval. Uboţák běţel přes pole a louky k Vlčí hoře, které se nakonec vyhnul a pokračoval k Louce. Rozzuření lidé ho stíhali s křikem, spílali nadávkami a házeli po něm kameny. Kat se zastavil vyčerpaný a uštvaný na hrázi velkého rybníka u Louky. Jalo se ho zoufalství, bolely ho četné rány způsobené kamením, a tak se rozhodl, ţe tomu trápení učiní konec. Vrhl se po hlavě z vysoké hráze rybníka. Jeho tělo uţ nikdy nikdo nespatřil. Od té doby se onomu rybníku říká Katovec a hrázi Katovecká hráz. Traduje se také, ţe během pronásledování nešťastného kata, sundal zbytek davu odsouzence z šibenice. Mladík se za krátkou chvíli probral a s radostí vyslechl zprávu o císařské milosti, kterou právě přinesl rychlý posel. Prý se potom usadil v Jemnici a vedl bezúhonný spravedlivý a ţivot. Kaţdého pak nabádal, aby se vyhnul zlým skutkům, které mu v jeho mladí přinesly takové utrpení (Dvořák, 2004 [online]).

Šibenice s největší pravděpodobností stála na uměle vyhloubené ploše ve stráni k Novému rybníku, který ovšem vznikl později. K šibenici zřejmě vedl most v Podolí, dnešní ulice Slavonická. Na kopci se dnes po pravé straně nachází firma Dřevona. V zatáčce nad ní vystupuje naproti domu číslo 285 polní cesta. Ta původně pokračovala aţ za horizont polí a svaţovala ke kapličce, která na místě stojí dodnes. Říkalo se jí „Náckova kaplička“. U ní se polní cesta dělila a její pravý směr prý vedl aţ k popravišti. Kousek od silnice stojí také kříţ postavený na památku popravených (Ţelezný 2012, 23). Pokud toto místo navštívíme nyní, na stráni nalezneme hustý porost bez zjevných známek poukazujících na šibenici.

Obrázek 26: Jemnice, Náckova kaplička (foto: autorka).

Obrázek 27: Jemnice, kříţek stojící nedaleko od místa, kde se zřejmě nacházela šibenice (foto: autor).

6.6 Krahulov

Obec Krahulov se nachází asi 6 kilometrů západně od Třebíče v nadmořské výšce 467 metrů. V současné době zde ţije 272 obyvatel. První zmínka o obci pochází z roku 1307 (O obci Krahulov 2011 [online]). Ve Vlastivědě moravské můţeme najít zmínku o trati poblíţ Červené Hospody, které se říkalo U šibenice, prý na ni byli trestáni viníci (Dvorský 1906, 397). Velmi dobře znázorněnou šibenici můţeme nalézt v mapách z prvního vojenského mapování. Je zobrazena jihovýchodním směrem od Krahulova poblíţ místa s názvem „Neu Wirthshaus“. Označení pravděpodobně patří obci Červená Hospoda, která dřív nesla název „Rotes Wirthshaus“ (Krahulov 2018 [online]). To, ţe měla obec Krahulov působnost v soudním právu, potvrzuje i ţulový kámen nacházející se na levém okraji příkopu u silnice mířící z Třebíče do Okříšek. Tento kámen, na kterém je zřetelná noha latinského kříţe, je od roku 1963 veden v evidenci památkového úřadu jako kulturně-historická památka středověkého či raně novověkého trestního práva (Dvořáková a kol. 2010, 56)

Pokud se budeme řídit mapou z prvního vojenského mapování, dovede nás na místo mírně vyvýšené nad okolní terén. Jsou z něj dobře patrné okolní cesty a výhled na obec Krahulov. Cestou také mineme kapličku Svaté rodiny, kterou spatříme na rozcestí cest z Třebíče do Okříšek a do Krahulova. Na místě vznikla zástavba rodinných domků, dětské hřiště a na kousku se nachází pole. Ţádné konkrétní zbytky po šibenici zde nenalezneme.

Obrázek 28: Výňatek z mapy Krahulova, na kterém je zakreslen znak šibenice (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka).

Obrázek 29: Krahulov, současná mapa, na které je vyznačeno místo, kde zřejmě stávala šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Obrázek 30: Krahulov, pohled na místo, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka).

Obrázek 31: Krahulov, pohled na místo, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka).

Obrázek 32: Krahulov, kaplička, která stojí nedaleko místa šibenice (foto: autorka).

6.7 Krhov

Obec Krhov se nachází poblíţ obcí Račice a Myslibořice jihovýchodně od města Třebíč v nadmořské výšce 480 metrů. V současné době má 193 obyvatel. V obci můţeme

41 nalézt zámeček vystavěný na základech tvrze v 15. století (Krhov 2018 [online]). Co se týče písemných zmínek o trestním právu obce, nepodařilo se ţádné dohledat. Jediným ukazatelem je nápis „Na šibeničním“, který můţeme nalézt v mapě z třetího vojenského mapování. V současné době se tohoto pojmenování jiţ neuţívá ani mezi místním obyvatelstvem.

Obrázek 33: Krhov, historická mapa s nápisem „Na šibeničním“ (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka)

Obrázek 34: Krhov, současná mapa, na které je vyznačené pravděpodobné místo, kde stávala šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Pokud se vydáme podle mapy z třetího vojenského mapování z centra obce k místu označenému „Na šibeničním“, narazíme po cestě na boţí muka. Ta jsou hranolová, zděná a pochází z počátku 19. století. Můţeme je nalézt na vyvýšeném náspu u domu číslo 55. Po polní cestě dojdeme aţ na samotné místo, které je nyní pouţíváno k zemědělským účelům. Ovšem uprostřed pole vede cesta zakončená ţelezným kříţem na betonovém podstavci. Ten je obehnán nízkým ţelezným plůtkem. Je na něm nápis: „Pane Jeţíši Kriste, pro tu hořkost a ty bolesti, které jsi pro nás přetrpěl, kdyţ nejsvětější duše Tvá z těla Tvého vycházela, smiluj se nad ubohou duší mou, při jejím z těla vyloučení.“ Nápis pochází z roku 1882. Vedle kříţku se

42 uprostřed pole nachází i strom. Z tohoto místa jsou velmi dobře viditelné cesty vedoucí na Bačice, Myslibořice i Račice. Ţádný viditelný pozůstatek šibenice zde ovšem nenalézáme.

Obrázek 35: Krhov, boţí muka stojící u domu číslo 55 (foto:autorka).

Obrázek 36: Krhov, kříţ stojící v blízkosti místa, kde stávala šibenice (foto: autorka).

Obrázek 37: Krhov, kříţ stojící poblíţ místa, kde stávala šibenice (foto: autorka).

6.8 Mladoňovice

Obec Mladoňovice leţí poblíţ Jemnice asi 40 km jihozápadním směrem od Třebíče. Nachází se v nadmořské výšce 452 metrů a v současnosti má 402 obyvatel. První zmínka o obci pochází ze zemských desek v Brně a to z roku 1319 (Mladoňovice 2018 [online]). Jako památka po hrdelním právu se dodnes zachoval pomístní název „Zášibeničí“, který se pouţívá pro pole nacházející se v blízkosti obce. Ve Vlastivědě moravské se uvádí jméno trati Za šibenicí (Nekuda 1997, 767). Mezi místním obyvatelstvem se také pouţívají názvy „Za šibenicí“ a „U Katovy luţe“. Tyto názvy nasvědčují tomu, ţe obec měla i své hrdelní právo. Poslední poprava se v Mladoňovicích uskutečnila na konci 18. století za vraţdu novorozence (Chloupek, 2009 [online]). Ve vojenských mapováních, bohuţel, zaznačenou šibenici nenalézáme.

Samotné místo se nachází při křiţovatce silnic z Mladoňovic do Oponešic a z Třebelovic do Lhotic. Tyčí se tam mírný kopec, ze kterého je výborný výhled na okolní obce a jejich cesty. V samotném místě nejsou ţádné očividné pozůstatky po šibenici. Místo se nyní vyuţívá k zemědělským účelům.

Obrázek 38: Mladoňovice, současná mapa místa s vyznačeným názvem „Zášibeničí"(mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Obrázek 39: Mladoňovice, pohled na „Zášibeničí"(foto: autorka).

Obrázek 40: Mladoňovice, pohled na „Zášibeničí" a pahorek, který se zde klene (foto: autorka).

Obrázek 41: Mladoňovice, pohled na vrchol pahorku na „Zášibeničním" (foto: autorka).

6.9 Mohelno

Mohelno se nachází ve vzdálenosti 30 km jihovýchodním směrem od Třebíče v nadmořské výšce 345 metrů. V současné době v městysi ţije 1 404 obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1234 a je zaznamenána v listině krále Přemysla Otakara II. Píše se v ní o existenci fary a kostela. V roce 1527 se Mohelno stává součástí náměšťského panství (Vítáme vás v Mohelnu [online]).

O šibenici ovšem nemáme zmínku ani ve Vojenském mapování, ani ve Vlastivědě moravské. Mezi obyvateli uţ nekoluje ani ţádná pověst, která by se k šibenici vztahovala. Dochoval se pouze pomístní název tratě „Na šibenici“. Trať se nachází asi dva kilometry západně od Mohelna při cestě vedoucí do Kramolína. Samotná trať je mírně vyvýšena nad okolní terén a z jejího nejvyššího místa jsou velmi dobře patrné cesty do okolních obcí. Ţádné znatelné pozůstatky po šibenici zde ovšem nevidíme. Plocha je dlouhodobě uţívána k zemědělským činnostem.

Obrázek 42: Mohelno, současná mapa místa s názvem „Na šibenici" (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Obrázek 43: Mohelno, pohled přes trať „Na šibenici" směrem k Mohelnu (foto: autorka).

Obrázek 44: Mohelno, pohled na trať „Na šibenici"(foto: autorka).

6.10 Moravské Budějovice

Moravské Budějovice se nacházejí 19 km jiţně od Třebíče v nadmořské výšce 465 metrů. V současné době mají 7 500 obyvatel. První historická zmínka o nich pochází z roku 1231. Na město byly povýšeny zřejmě uţ za vlády Přemysla Otakara II. V roce 1498 byla privilegia znovu potvrzena Vladislavem Jagellonským a městu byla udělena pečeť a znak (O Moravských Budějovicích [online]).

O tom, ţe Moravské Budějovice měly právo vykonávat hrdelní soud, se můţeme dočíst například ve Vlastivědě moravské, která píše toto: „Z činnosti hrdelního soudu se zachoval v Moravském zemském archivu zlomek knihy krevní z let 1554 – 1599. Nápis na radnici (na portálku datovaném kolem 1592, přeneseném z původní radnice), připomíná soudní tradici města. Šibenice stávala na vrchu Hliništný východně od města. Pro kata se jezdívalo do Znojma“ (Nekuda 1997, 504). Dále v ní můţeme najít zmínku o trati „Pod spravedlností“ a „Hliništný“. Píše se v ní o řadě nemovitostí, o které se muselo město starat, konkrétně o šatlavě (Nekuda 1997, 495).

Jako další památka na trestní právo města můţe slouţit nápis na portálku nad vchodem radnice znějící v překladu takto: „Milujte spravedlnost, kdoţ soudíte zemi. Spravedlivým soudem pomáhejţ soudce kaţdému ţalobci, ať je to občan zdejší nebo cizí.“

Obrázek 45: Moravské Budějovice, pohled na nápis nad vchodem do radnice (foto: autorka).

Na mapě z prvního vojenského mapování je šibenice zakreslena přibliţně v místech, kde se dnes nachází zahrádkářská čtvrť a v ní barokní boţí muka z 18. století. Ta jsou zapsána do seznamu kulturních památek. Šibenice prý stávala na kopci, který nesl jméno Hliništný a je zaznačen na mapě ze třetího vojenského mapování.

Obrázek 46: Moravské Budějovice, mapa se zaznačeným symbolem šibenice (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka)

Obrázek 47: Moravské Budějovice, mapa se zaznačeným „Hliništným kopcem"(mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka).

Obrázek 48: Moravské Budějovice, mapa s vyznačeným okruhem, kde mohla šibenice stát (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)

Nyní v těchto místech vzniká nová zástavba rodinných domů. Vzniknou zde dvě nové ulice. Jedna z nich si připomínku na šibenici ponechá a ponese název Pod Spravedlností. Samotný terén je bez jakékoli známky po šibenici, ovšem jsou z něj dobře viditelné přístupové cesty k Moravským Budějovicím. Lokalitu k dalšímu průzkumu nedoporučuji.

Obrázek 49: Moravské Budějovice, boţí muka, která stojí v blízkosti místa, na kterém stávala šibenice (foto: autorka).

6.11 Rouchovany

Rouchovany se nacházejí západně od městyse Dalešice v nadmořské výšce 360 metrů. V současné době v obci ţije 1 126 obyvatel. Z roku 1353 můţeme nalézt zmínky o tom, ţe Rouchovany bývaly městečkem (Rouchovany 2018 [online]). O tom, ţe obec mívala trestní právo, se můţeme dozvědět z Vlastivědy moravské, která se zmiňuje o tamějším pranýři: „Aţ

51 do dnešní doby udrţela se paměť na soudní právo v Rouchovanech, kde prý stával pranýř, u kterého trestáni bývali provinilci, zvláště padlé ţenštiny.“(Dvorský 1906, 250).

Obrázek 50: Rouchovany, současná mapa, na které je znázorněno pravděpodobné stání šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Dodnes se v Rouchovanech traduje, ţe městečko bylo útočiště viníků, kteří se chtěli vyhnout trestu. Toto právo prý přestalo platit ve 13. století, kdy král Přemysl Otakar II. dosadil do obce za faráře svého kaplana Warnera a udělil mu velké soudní pravomoci. Právě kvůli tomu stával ve městečku vysoký sloup nazývaný Vatra nebo Matra. Dnes uţ zřejmě nezjistíme, jak rozsáhlé bylo soudní právo městečka, ale zbytky dříku z kamenného pranýře můţeme dodnes nalézt těsně u zdi kostela Nanebevzetí Panny Marie. Zachovaný zbytek má nepravidelný tvar se spodní částí soudkového tvaru. (to by odpovídalo patě nebo hlavici sloupu). Celková výška je 53 cm a největší průměr 44 cm. Pozůstatek je poškozen a jsou na něm patrné stopy po odlomení. Segment podstavce byl prý ještě v sedmdesátých letech minulého století uloţen u tehdejšího MNV. Jiná část byla pouţívána jako lavička u domu s číslem 76 přímo na náměstí. Tyto pozůstatky ovšem zmizely s největší pravděpodobností do stavebních základů některé okolní stavby. Zpráva o tom, ţe by se část pranýře mohla nacházet u vstupu do radnice, je buď nepravdivá, nebo se týká hlubší minulosti. Kdyţ byla v roce 1997 radnice přestavována, ověřilo se, ţe schody jsou betonové (Vokáč 2017, 137).

O samotné šibenici ovšem zmínku nenajdeme ani ve Vlastivědě moravské, ani v dokumentech z Vojenských mapování. Dokonce uţ se nedochoval ani ţádný pomístní název, který by na šibenici poukazoval. Podle místních obyvatel mohla prý stávat na kopci nacházejícím se při cestě z Rouchovan do Hrotovic. Nyní na vrcholu kopce stojí vodojem. Za jeho oplocením můţeme pozorovat smírčí kříţový kámen. Místo je dobře viditelné z okolních

52 cest. Pokud půjdeme cestou z Rouchovan na kopec, mineme kapličku. Na vrcholu kopce můţeme spatřit téţ kříţek s čitelným letopočtem 1882. Ovšem ţádné patrné pozůstatky šibenice zde nenalézáme. Prostor nyní slouţí k zemědělským činnostem.

Obrázek 51: Rouchovany, pohled na pravděpodobné místo stání šibenice od Rouchovan (foto: autorka).

Obrázek 52: Rouchovany, smírčí kříţový kámen se zaoblenou plochou (foto: autorka).

Obrázek 53: Rouchovany, kříţ nacházející se naproti pravděpodobného místa, kde stávala šibenice (foto: autorka).

Obrázek 54: Rouchovany, kaplička, která stojí podél cesty, ze které je viditelný kopec, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka; úpravy: autorka).

6.12 Stařeč

Městys Stařeč leţí asi 5 kilometrů jihozápadním směrem od Třebíče v nadmořské výšce 455 metrů. V současné době má 1 625 obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1259. O Starči se v historických pramenech hovoří jako o dobře prospívajícím městečku (Stařeč 2018 [online]). O stařečské šibenici můţeme najít zmínku u místního kronikáře Nechvátala, který píše toto: „Nedaleko místo „Šibenica“ se říká, v minulosti snad šibenice. Mezi Starčí a hospodou Čer. na vyvýšenině „Hipil“ 3 kříţe, postavené rodinou Klusáčkovou“ (Nechvátal 1. polovina 19. století). Podle místních obyvatel na místě v šedesátých letech 20. století jeden kříţ ještě stál, ostatní uhnily a nebyly nahrazeny. Poslední kříţ byl odstraněn zřejmě právě v šedesátých letech, kdy byl pozemek prodán rodině Husákových a ti na něm roku 1976 postavili rodinný dům.

Obrázek 55: Stařeč, současná mapa s vyznačeným prostorem, kde zřejmě stávala šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Jak uţ bylo výše zmíněno, v místech, kde s největší pravděpodobností stávala šibenice, se v současnosti nachází rodinný dům. Bliţší prohledání terénu tedy nebylo moţné, protoţe se pozemek nachází v soukromém vlastnictví.

Obrázek 56: Stařeč, fotografie tří kříţů, které stávaly na místě, kde se nacházela šibenice (foto: ze sbírky paní Čechové).

Obrázek 57: Stařeč, nynější pohled na místo, kde stávaly tři kříţe a šibenice (foto: autorka).

6.13 Třebenice

Obec Třebenice leţí asi 11 kilometrů jihovýchodně od Třebíče v nadmořské výšce 495 metrů. V současné době mají 445 obyvatel (Obec Třebenice [online]). O obci víme jen to, ţe měla hrdelní právo (Virdzeková 2014, 57). Bohuţel o šibenici ani pranýři nenacházíme ţádné informace ani v historii obce, ani ve Vlastivědě moravské a ani v dokumentech z vojenských mapování. Ovšem zajímavou stavbou je kaplička, která stojí uprostřed pole mezi Třebenicemi a Valčí. Kolem ní mohla teoreticky vést cesta na popraviště. Jinak v okolí obce není ani zvýšený terén, ani zde nejsou ţádné zjevné známky po šibenici.

Obrázek 58: Třebenice, současná mapa místa (mapový podklad: https://mapy.cz/).

Obrázek 59: Třebenice, pohled na pole, kde se nachází kaplička (foto: autorka).

Obrázek 60: Třebenice, kaplička, která se nachází poblíţ Třebenic (foto: autorka).

6.14 Třebíč

Město Třebíč se nachází na západě Moravy v jihovýchodní části Vysočiny. Leţí v nadmořské výšce 405 metrů a nyní v něm ţije 36 330 obyvatel (Třebíč 2018 [online]). Třebíč obdrţela hrdelní právo roku 1355, při příleţitosti povýšení na město. Právo se vztahovalo na zločiny vykonané na městském území. Na panském území měla toto právo vrchnost, která ovšem z pohodlnosti předávala své případy městskému soudu. Vynášené rozsudky bývaly zpravidla velmi kruté, aby plnily i odstrašující funkci. Něco málo o tehdejším soudnictví můţeme objevit v několika listech z černých, jinak smolných nebo krevních knih, které pocházejí z roku 1572 a jsou uschovány v zemském archivu v Brně (Dokulil 1991, 52). O soudním právu se zmiňuje také Dvorský ve své Vlastivědě moravské: „V čele správy stála městská rada, jiţ předsedal městský rychtář; on řídil soudní jednání, přehlíţel činnosti příseţných a vynášel rozsudek, také bděl nad veřejnou bezpečností.“(Dvorský 1906, 65) V Třebíči dříve stával i pranýř. Konkrétně na Karlově náměstí na místech, kde se nyní nachází sousoší Cyrila a Metoděje. O jeho poloze se zmiňuje i Vlastivěda moravská (Dvořáková a kol. 2017, 80).

Ze smolných knih se můţeme o třebíčském soudnictví dozvědět následující informace. Člověk, který byl podezřelý ze spáchání zločinu, byl nejprve přiveden do městské mučírny „na trápení“. To bylo dvojího druhu. První neboli „suché“ bylo prováděno na skřipci, druhé téţ „světlé“ bylo prováděno za pomoci rozţhavených kleští. Při výslechu bylo vše zapisováno do smolných knih. Na základě přiznání byl vynesen rozsudek. Trestalo se buď stětím, oběšením, vpletením v kolo, vbíjením na kůl, zahrabáním do země, nebo upálením na hranici. Častokrát byla velmi krutě trestána i malá provinění a v mnoha případech se k zločinu po dlouhém trápení přiznali i nevinní lidé. Ze zápisu městského rychtáře Marka Mečíře z roku 1559, který pochází z úterý před svatým Duchem, byl Jan, syn Fraybertovy vdovy z Předína, přistiţen na Stařečce v noci, kdyţ kradl. Loupil ţidům z vozu zboţí, které měli připravené na jarmark. Protoţe byl zrovna po ruce popravčí mistr, byl Jan ještě ten den odsouzen a oběšen (Dokulil 1991, 52).

Další zápis pochází ze soboty před svatou Lucií taktéţ z roku 1559. Zmiňuje se o jistém, kvůli nemoci propuštěném vojákovi, jménem Ondra Peklo. Ten přišel ţádat nového rychtáře o dovolení ţebrat po domech, protoţe ho prý při cestě z Košic okradli. Rychtář mu vyhověl se slovy: „Protoţe lépe vyprositi, neţli ukrásti.“ Ovšem jakmile Ondra přišel do Podklášteří a na zámek, Jeho Milost vydala příkaz, aby byl zatčen jako podezřelý ze špehování pro Turky. Byl tedy dán do městské mučírny a trápen. Právě v tu dobu byl v Třebíči znojemský kat, takţe byl Ondra mučen hned následující den. Při prvním trápení přiznal, ţe nejde z Košic, ale z Vídně a při druhém, ţe vykládal nepravosti. Toto stačilo k tomu, aby musel ihned město opustit. Ovšem rok poté se museli třebíčští rychtář a purkmistr za mučení Ondry zodpovídat. Neboţáka se totiţ ujal pan Oldřich Dubňaský z Dubňan, který byl podkomořím království českého. Purkmistr s rychtářem napsali omluvný dopis, kde uvedli, ţe mučit Ondru jim poručila Jeho Milost Burjan Osovský z Doubravice. Ten byl trápení osobně přítomen a s ním i jistý Čeněk Kuna z Kunovic a jiné osoby rytířského stavu. Jak proces dopadl, ovšem ze zápisu není známo (Dokulil 1991, 52).

V roce 1571 měl být kvůli krádeţi oběšen Jan Chromej. Šibenice však měla zpuchřelé a prohnilé trámy, takţe se na ní nedalo věšet. Nová se nemohla postavit, protoţe kolem dokola byla pole s obilím, které by se při výstavbě pošlapalo. Z tohoto důvodu byl odsouzenec stať. Jako další byla za ţiva zahrabána Maruše Šafránková. Při mučení se přiznala, ţe zabila svoje dítě. V kolo byli vpleteni rybníkář Petrášek, který se při mučení doznal k třem vraţdám, a Marek z Vračerovic, který se vyznal ze čtyř vraţd a z loupeţí na

59 silnici. Mečem byl stať Vítek, syn Jana Crhy obviněný z krádeţe ovsa z půdy sedláka, u kterého slouţil, a kterým prý krmil koně (Dokulil 1991, 53).

Z roku 1572 pochází zápis o Duchkovi Kalábovi. Byl setnut a jeho švagrová byla zaţiva zahrabána do země. Dalšími odsouzenými byli Prokop Vrabec se svou pastorkyní. Měli být zaţiva upáleni, ale protoţe sváţením dřeva na hranici by vznikly útraty a práce by trvala dlouho, byli oba popraveni mečem. Jan, Bouřichův syn, měl být oběšen kvůli krádeţím po osmi, deseti a osmnácti groších. Ţe byly krádeţe tři, byl popraven mečem (Dokulil 1991, 53).

Dne 18. října 1754 třebíčský soud vydal poslední rozsudek. Odsoudil tři pastýře za údajnou loupeţ a ti byli lámáni kolem a stínáni. Poslednímu třebíčskému soudu předsedali: městský rychtář Ludvík Rilke a František Kerber. Od 1. ledna 1755 byl soud zrušen a městu bylo odňato hrdelní právo, to potvrzuje i Dvorský ve Vlastivědě moravské: „Hrdelní moc vykonávalo město aţ do roku 1755. Odsouzení popravení bývali na vršku „na Spravedlnosti‘‘, jenţ se vypíná nad ţlíbkem za Novým Městem. Ještě r. 1872 chovali v městské věznici různé nástroje na mučení, kládu a skřipec. Soudní knihy byly bohuţel s archivem odprodány a zničeny; zachovaly se toliko některé zápisky hrdelní v kalendáři Sucheniově a v rejstrech obce Kracovské“ (Dvorský 1906, 164)

Ve Vlastivědě moravské můţeme nalézt i další záznamy o soudních rozsudcích pocházejících z roku 1644. Dne 11. května měl být popraven Jakub Kopečný z Trnavy, který ve svých dvanácti letech zavraţdil preceptora (Dvorský 1906, 164). Podle tradované pověsti tuto událost připomíná i památný hrubozrnný kámen s oboustranným pozitivním reliéfem latinského kříţe. Nachází se na hrázi rybníka Velký Bor nedaleko Trnavy. Prý zde pachole zabilo svého učitele. Rudíkovský učitel byl prý na ţáky zlý a nešetřil rákoskou. Jakub byl jednou učitelem vyhnán, aby mu pásl krávy. Lehl si však do trávy a o krávy se nestaral. V tu chvíli šel ovšem učitel okolo, uviděl pachole a za nečinnost je zbil holí. Jakub zahnal krávy, a kdyţ se vracel domů, u hráze rybníka potkal učitele vracejícího se z hospody. Tu popadl kámen a prorazil učiteli lebku. Následně byl odsouzen k popravě (Dvořáková a kol. 2010, 112).

Dne 12. května byla popravena děvečka Kateřina Hodková za krádeţ. V ten samý den byli setnuti mečem dva řezníci. V hádce ušlapali k smrti Jana Vychylu ze Starče. 27. května byl odsouzen Val. Kouřil, který utrhl ucho Martinu Trihlářovému. Musel mu zaplatit pět zlatých za bolest. Téhoţ dne dostal cejch a byl vypovězen z města Daniel Cibulka, kuchařský

60 pomocník ze zámku, za pokus o násilí. 16. srpna byl na pranýři zmrskán Mikoláš Čadíků, protoţe pohanil na Novém městě konšely (Dvorský 1906, 165).

Vlastivěda moravská se ještě zmiňuje o některých tehdejších úřednících: „Od počátku stol. XVII. měla obec ve svých sluţbách syndiky práva znalé. Nejdéle v Třebíči ouřadovali: Mikuláš Amphorin Roţmberský (1603-1616). Jan Suchenius (1616-1663), Josef Hanuš (1754- 1767); posledním byl Petr Bayer aţ do zrušení hrdelního soudu městského, čím magistrálu jen podřízená moc policejní v obci ponechána byla.“ (Dvorský 1906, 164-165).

Dvorský se ve Vlastivědě moravské ještě zmiňuje o katovně. Píše: „Katovna byla v čísle 27 v Domcích (v domě Pejzlově).“ (Dvorský 1906, 165). Tento dům stával na ulici Dvořeckého a byl přezdívaný „Pejzlák“. Bydlil v něm městský kat s rodinou a čeládkou. Mimo to, ţe to byl mistr popravčí, plnil kat ještě funkci odstraňovače zdechlin a jiných nepříjemných věcí z veřejných prostranství. Později se do katovny stěhovali rasové. Měli za úkol odstraňovat a odváţet zdechliny a pošlá zvířata za město. Jejich dalším úkolem byla likvidace toulavých psů. V roce 1861 vlastnil dům i provozovnu jistý Leopold Pejzl, podle kterého se tak domu říkalo. V domě byla potom chvíli továrna na obuv, chudobinec a nakonec byl dům upraven na činţák. Na podzim roku 1989 byl dům zbořen, aby uvolnil místo pro trafostanici a stavební dvůr budovaného kulturního domu (Joura 2004, 127-129).

Pozůstatky zděné šibenice můţeme najít na kopci za posledním domem stojícím v ulici Na Spravedlnosti, je prodlouţením ulice Rafaelovy. Vrchol kopce býval dobře viditelný z cesty Velké Meziříčí – Třebíč, z cesty Třebíč – Ptáčov a z cesty na Náměšť nad Oslavou (Dvořáková a kol. 2017, 102). Tyto tři královské cesty se kříţily právě pod šibeničním vrchem. S postupem času město Třebíč ztratilo právo trestat, šibenice pustla, dřevěné konstrukce se zřítily a část zdiva byla zřejmě rozebrána na stavební materiál. Celé místo pak bylo lidmi zapomenuto a to, co ze šibenice zbylo, zakryla i s ostatky lidí zemina (Třebíč 2010-2012 [online]). V roce 1930 chtěl na návrší „Na Spravedlnosti“, konkrétně na pozemcích pana Kaliny a Marka, jistý občan stavět domek. Pří výkopových pracích narazil na kamenné zdivo (Dokulil 1991, 51; Sameš 1931-1932, 63). Došlo mu, ţe by se mohlo jednat o zbytek nějaké středověké stavby, proto nález oznámil na městském úřadě, který dal podnět k průzkumu lokality (Hedbávný 1997, 138), v roce 1931 zde proběhl archeologický průzkum (Třebíč 2010-2012).

Uvnitř podstavy, kterou tvoří kameny ze syenitu a aplitu se našly, zhruba v hloubce 15 cm, kosterní pozůstatky. Jednalo se s největší pravděpodobností o třicet jedinců. Jejich kostry

61 byly zakryty vrstvou kamenů a hlíny (Třebíč 2010-2012 [online]). Lebky leţely zvlášť v jednom koutě (Sameš 1931-1932, 62). Jedna z nalezených lebek měla čelo probodnuté hřeben. Mohlo by se jednat o následek posmrtného zostřujícího trestu, kdy bývala hlava odsouzence přibíjena k trámům šibenice (Třebíč 2010-2012 [online]). Těla byla z šibenice vyzdviţena, prozkoumána a pohřbena do společného hrobu na místním hřbitově. Našla se ještě jedna mosazná spona nejistého stáří. Tím archeologický průzkum skončil. Samotný nález vyvolal mezi místními obyvateli velký zájem a zvláštně v neděli se mnozí z nich vydali na šibeniční vrch, aby si místo prohlédli (Sameš 1931-1932, 63).

K dalšímu prozkoumání kosterních pozůstatků došlo na začátku třicátých let dvacátého století. Provedla jej paní doktorka V. Hladká. Jak sama píše, dostala se, díky panu doktoru Sameši, k malé části kostí ze společného hrobu. Podle nálezu určila minimální počet individuí na dva. Konkrétně prohlédla: levou polovinu lebky, dvě dolní čelisti, čtrnáct hrudních obratlů, deset krčních obratlů, osm bederních obratlů, jeden obratel kostrční a kříţový. Dále šlo o pravou kost paţní, dvě pravé kosti loketní, jednu levou a dvě prvé kosti vřetenní, kost hrudní, ţebra, levou kost pánevní, levou kost stehenní, kosti nártní a pravou čéšku. Podle doktorky Hladké pochází tyto kosti z mladších jedinců zřejmě muţského pohlaví (Hladká 1931-1932, 145).

Později se podařilo pracovníkům správy komunikací, kteří byli u objevení šibenice, vykopat zbytky schodiště. Byl také nalezen popravčí meč z roku 1602 nesoucí nápis: „Kdykoli tento meč pozvednu, přeji všem ubohým hříšníkům věčný ţivot. Mí pánové zabraňují zlu, já vykonávám jejich rozsudek.“ Tento meč nyní můţeme nalézt v expozici středověkých dějin v Muzeu Vysočiny Třebíč (Třebíč 2010-2012 [online]). Šibenice má čtvercový půdorys o délce stran 580x580 cm s šířkou zdi 90 cm. Jiţní zeď šibenice dosahuje výšky 120 cm (Dvořáková a kol. 2017, 102-103; Třebíč 2010-2012 [online]). Ve třech rozích šibenice stávaly dřevěné sloupy nahoře spojené třemi příčnými břevny. Pozůstatky šibenice jsou viditelné dodnes a o tom, ţe tu kdysi stávala, podává zprávu i těsně pod vrcholem umístěná informační tabule.

Obrázek 61: Třebíč, současná mapa, na které je vyznačeno, kde se pozůstatky šibenice nacházejí (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Obrázek 62: Třebíč, roh šibenice (foto: autorka).

Obrázek 63: Třebíč, pohled na severní stranu šibenice (foto: autorka).

Obrázek 64: Třebíč, pohled na jiţní stranu šibenice (foto: autorka).

Obrázek 65: Třebíč, informační cedule o šibenici (foto: autorka).

7. Začlenění míst bývalých šibenic do života obcí, městysů a měst

To, ţe víme, kde šibenice stály, je jedna věc, přirozeně se ovšem nabízí otázka, co s těmito místy nyní. Měla by být začleněna i do současného ţivota obcí, městysů a měst? Můţou nám v dnešní době ještě vůbec něco říct? Myslím si, ţe ano. Kdyţ uţ nic jiného, byla to místa, kde mnoho lidí, někdy i nevinných, trpělo a přišlo o ţivot. Podle mého názoru by si proto zaslouţila minimálně uctivé zacházení a lidé by se na nich měli chovat s určitou pietou.

Proto přicházím s návrhem, jak tato místa začlenit zpět do krajiny. Moje vize spočívá v zanesení těchto míst na současné mapy, umístění směrovacích tabulek z obcí, městysů či měst na samotné místo, označení těchto míst informačními tabulemi, ve výstavbě jednoduchého dřevěného kříţku spolu s lavičkou a v symbolickém zasazení stromu poblíţ místa, kde šibenice stávala. Na informační tabuli by mohla být stručně uvedena historie obce, dále samotný popis místa a legendy, které se k šibenici vztahují. Samotný kříţ je znamením smrti a utrpení, nese v sobě ovšem i symboliku naděje. Břevna, na která byli odsouzení věšeni, byla ze dřeva, proto si myslím, ţe dřevěný kříţ se na toto místo hodí nejlépe. Další výhodou je finanční nenáročnost výroby. Lavička by vybízela k tomu zastavit se. Moţná i chvíli vzpomenout na ty, kteří zde dokonali svou ţivotní pouť nebo třeba jen popřemýšlet o výhodách a záporech trestu smrti, o ţivotě nebo jen sedět a dívat se na krajinu. Z šibeničních vrchů bývá, díky jejich strategickému umístění, velmi často krásný výhled. Stromy nesou symboliku nového ţivota, ale také se často pojí ke konkrétním historickým událostem jako stromy památné. Zároveň by tvořily pojící článek mezi všemi místy. Navrhovala bych vysadit všude stejný druh, konkrétně dub červený. Důvodů je hned několik. Prvním z nich je, ţe tento strom není náročný na pěstování. Velmi dobře snáší drsnější podnebí Vysočiny. Další velkou výhodou je jeho odlišnost od stromů nacházejících se v naší přírodě, tudíţ upoutá pozornost. Všímavý pozorovatel můţe zahlédnout strom, který ho svou unikátností přiláká na samotné místo. Navíc má listí tohoto druhu dubu na podzim rudou aţ vínovou barvu. Červená symbolizuje krev, ale taky sílu ţivota.

Tento koncept ovšem nelze aplikovat na všechna místa na Třebíčsku, kde šibenice stávaly. Konkrétně se jedná o Budišov, Krahulov, Moravské Budějovice, Rouchovany, Stařeč a Třebenice. Důvodem je buď nová zástavba, soukromé vlastnictví, nebo zemědělské vyuţívání těchto oblastí.

Návrh textu na informační ceduli do Heraltic: „Na tomto místě stávala šibenice, která slouţila k výkonu exekučních trestů vydaných Heralticemi. První zmínka o nich pochází z roku 1256. Ve své době byly kvetoucím městečkem s výsadou vlastnictví hrdelního práva. Mimo šibenici měly i svůj pranýř, který se v době jejich úpadku i s právem útrpným přesunul do nedalekého Opatova. To, ţe tu kdysi exekuční nástroj stával, dodnes připomíná název tohoto kopce „Šibeník“. Můţeme ho nalézt i pod názvem „Galgenberg“ v historických mapách z konce 19. století.“

Dalším návrhem je zbudování cyklotrasy s názvem „Po šibenicích Třebíčska“. Vysočina je cyklisty často vyhledávaná, proto by pro mnohé mohla být tato cyklotrasa příjemným zpestřením. Jednak by motivovala k pohybu venku a také by se účastníci při své cestě něco dozvěděli. Vybrala jsem pro cyklotrasu tato místa: start – Biskupice-Pulkov, Krhov, Dalešice, cíl – Mohelno. Obce jsou od sebe ve vhodné vzdálenosti. Celková délka trasy by byla 26,9 km. Vybraná místa navíc nabízejí i jiné zajímavosti neţ jen šibeniční vrch. Asi kilometr od obce Biskupice-Pulkov se nachází ruina hradu Pulkov. V obci Krhov mají zámek, který je ovšem veřejnosti nepřístupný, ale lze se na něj podívat zvenku. V Dalešicích můţeme navštívit zajímavou kapli sv. Kříţe postavenou v duchu empíru. Dále zde nalezneme několik barokních soch a pivovar, známý například z filmu „Postřiţiny“. Tam se také mohou cestovatelé občerstvit. Trasa dále pokračuje přes Dalešickou přehradu, kde je v létě moţnost koupání. Cílem cesty je Mohelno, kde se mimo jiné nachází i Mohelenská hadcová step, která je národní přírodní rezervací s bohatou flórou i faunou.

Obrázek 66: Trasa cyklostezky (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Obrázek 67: Výškový profil cyklostezky (dostupné z: https://mapy.cz/; úpravy: autorka).

Návrh textů na informační cedule na cyklotrase „Po šibenicích Třebíčska“:

Biskupice-Pulkov: Právě se nacházíte na „Šibeničním vrchu“, zhruba v místech, kde kdysi stávala šibenice. Slouţila k vykonávání exekučních trestů vydaných soudem městečka Biskupice. První písemná zmínka o Biskupicích pochází z roku 1141. Po šibenici se nedochovaly ţádné pozůstatky. Povšimněte si, prosím, zdejšího výhledu. Jsou odsud dobře viditelné cesty k okolním obcím, coţ bylo vţdy záměrem stavitelů. Další zastávka: Krhov.

Krhov: Právě se nacházíte v místech, kde kdysi stávala šibenice patřící pod soud městečka Krhov. Ještě v historických mapách z konce 19. století bylo toto místo označeno názvem „Na šibeničním“. První písemná zmínka o Krhově pochází z 15. století, v obci se ovšem nachází raně gotický kostel z druhé poloviny 13. století. Ţádné pozůstatky po šibenici se nedochovaly. Další zastávka: Dalešice.

Dalešice: Nacházíte se v místech, kde kdysi stávala šibenice. Byli zde trestáni zločinci, jejichţ přestupky posuzoval dalešický soud. Jak píše František Dvorský ve své Vlastivědě moravské, dříve se této trati říkalo „Trať na Šibeničních“. První písemná zmínka o Dalešicích pochází z 12. století. Po šibenici se nedochovaly ţádné pozůstatky. Povšimněte si, prosím, výborného výhledu na přístupové cesty k Dalešicím a nedaleké kaple sv. Kříţe pocházející ze začátku 18. století. Další zastávka: Mohelno.

Mohelno: Právě se stojíte v místech, kde v dávných dobách stávala mohelská šibenice. Před vámi se nachází prostor dodnes označen názvem „Na šibenici“. Je odsud výborný výhled na samotný městys a přístupové cesty do něj. První písemná zmínka o Mohelnu pochází z roku 1234. Po samotné šibenici se ovšem nic nedochovalo.

8. Závěr

V první části svojí práce jsem se věnovala historii vývoje trestního práva na území Moravy s přihlédnutím na Třebíčsko. Zmínila jsem v ní typy šibenic, zásady, které byly dodrţovány při její stavbě a také to, jak samotný trest mohl probíhat. Dále jsem se zaměřila na I. a III. vojenské mapování, které bylo v některých případech klíčovou indicií pro nalezení míst exekucí. Dotkla jsem se i sloţitého tématu pranýřů, konkrétně jejich podob, vzniku a způsobu, jakým se na nich trestalo. Celkově bylo pro mou bakalářskou práci vyčleněno čtrnáct lokalit k navštívení: Budišov (pomístní název „Šibeniční vrch“), Biskupice-Pulkov (pomístní název „Šibeniční vrch“), Dalešice (zmínka v Dvorského Vlastivědě moravské o trati na Šibeničních), Heraltice (v dokumentech z III. vojenského mapování je název „Galgenberg“; dodnes se pouţívá pomístní název „Šibeník“), Jemnice (znak pro šibenici v dokumentech z I. vojenského mapování; pomístní názvy vztahující se k místu exekuce), Krahulov (znak pro šibenici v dokumentech z I. vojenského mapování), Mladoňovice (zmínka v Nekudově Vlastivědě moravské; dodnes uţívané pomístní názvy, které se vztahují k místu exekuce), Moravské Budějovice (znak pro šibenici v dokumentech z I. vojenského mapování; pomístní názvy, které se vztahují k místu exekuce), Mohelno (pomístní název „Na šibenici“), Rouchovany (dochované pouze informace o tom, ţe obec měla hrdelní právo), Stařeč (o místě, kde stávala šibenice, se zmiňuje Nechvátalova kronika), Třebenice (dochované informace pouze o tom, ţe obec měla hrdelní právo) a Třebíč (pomístní názvy, dochovaný zděný základ šibenice). Tyto lokality jsem navštívila během podzimu 2017 a jara 2018.

Na většině míst je v současné době buď pole, les nebo jsou v soukromém vlastnictví. Jediné dvě výjimky jsou Heraltice a Třebíč. Nedaleko obce Heraltice na kopci, který nese název „Šibeník“, můţeme na jednom místě pozorovat nápadně shromáţděné velké kameny. Ovšem můţe se jednat pouze o balvany odstraněné z nedalekého pole a sem nakupené. Dle mého mínění by si přesto tato lokalita zaslouţila větší pozornost. V Třebíči jsou k vidění čtvercové zděné pozůstatky šibenice. Dokonce zde v letech 1931-1932 probíhal archeologický průzkum a byly zde objeveny i kosterní pozůstatky. Ty jsou nyní uloţeny ve společném hrobě na městském hřbitově.

Jedním z cílů mé práce bylo zamyslet se nad způsobem, jakým by se místa exekucí mohla navrátit do ţivotů obcí, městeček a měst. Jednou z moţností by bylo umístit na tato místa informační tabule s krátkým popisem a stručnou historií obce, lavičku a dřevěný kříţ. Atmosféru by podtrhl i nově vysazený strom. Obce by tím rozšířily povědomí o své historii a

69 navíc by tato místa mohla být i turisticky atraktivní. Jinou variantou by pak mohlo být i vybudování cyklotrasy „Po šibenicích Třebíčska“. Tyto návrhy budou zaslány starostům jednotlivých obcí.

Myslím si, ţe by bylo příhodné, aby se téma šibenic na Třebíčsku v budoucnu dostalo do většího povědomí zde ţijících obyvatel. Nejenom kvůli tomu, ţe je to neodlučitelná součást historie zdejších obcí, ale také proto, aby se na místa vrátila jakási pieta. Navíc nám tato místa mohou nabídnout exkurzi do minulosti a do vnímání provinění a trestů. Je nutno podotknout, ţe tato práce nemapuje všechny třebíčské obce, ve kterých bylo hrdelní právo. Proto by bylo vhodné o tyto lokality práci v budoucnu rozšířit. Uvidíme také, jestli pozůstatky šibenice dosud neskrývají Heraltice.

9. Zdroje

Literatura:

DOKULIL, Jan, 1991. Náš kraj v pověstech a lidovém vypravování. 2. vyd. Třebíč: Trojan. ISBN 290-011-91.

DVORSKÝ, František, 1906. Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy, Třebický okres. Brno:Musejní spolek.

DVORSKÝ, František, 1916. Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy, Znojemský kraj, Hrotovický okres. Brno: Musejní spolek.

DVOŘÁKOVÁ, Marie a kolektiv, 2010. Památné kameny a pověsti na Třebíčsku. Třebíč: Akcent. ISBN 978-80-7268-806-7.

DVOŘÁKOVÁ, Marie a kolektiv, 2017. Kamenné zajímavosti na Třebíčsku. Třebíč: Akcent. ISNB 978-80-7497-237-9.

FRANCEK, Jindřich, 1996. K vývoji hrdelního soudnictví na jiţní Moravě. In: Hrdelní soudnictví v českých zemích 16. – 18. století. Východočeský sborník historický Supplementum. 1. vyd. Pardubice: Východočeské Muzeum, 30-35. ISBN 978-80-86046-06-8.

HLADKÁ, V., 1931-1932. Lidské pozůstatky z městského popraviště v Třebíči. Od Horácka k Podyjí. Vlastivědný sborník západní Moravy. Znojmo: Okresní osvětový sbor. 9 (1), 145. ISSN 1805-6474.

JOURA, Jiří, 2004. Procházky starou Třebíčí. Třebíč: Amaprint Kerndl. ISBN 80-239-3994- 7.

MONESTIER, Martin – FRANCEK, Jindřich, 1999. Historie trestu smrti: dějiny a techniky hrdelního trestu od počátků po současnost. Vyd. 3. Praha: Rybka. ISBN 80-242-0234-4.

NEKUDA, Vladimír, 1997. Vlastivěda moravská. Moravskobudějovicko: Jemnicko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. ISBN 80-85048-75-2.

SAMEŠ, Čeněk, 1931-1932. Městské popraviště v Třebíči. Od Horácka k Podyjí. Vlastivědný sborník západní Moravy. Znojmo: Okresní osvětový sbor. 9 (1), 62-63. ISSN 1805-6474.

SOKOL, Petr – HAJŠMAN, Jan, 2010. Po stopách plzeňské spravedlnosti: historie a topografie hrdelního soudnictví. Domaţlice: Nakladatelství Českého lesa. ISBN 978-80- 87316-14-6.

ŠILHAVÝ, František, 1899. Pranýř. Český lid: sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha: F. Šimáček. 8, 184-186. ISSN 0009- 0794.

ŠTARHA, Ivan, 1967. Jihomoravské městské soudy v době předbělohorské. Jiţní Morava 3:Vlastivědný sborník. 1967, 25-31.

UNGER, Josef, 2017. Archeologický výzkum slavkovské šibenice u Křenovic. Anthropologia integra. 8 (2), 7-13. ISSN 1804-6665.

UNGER, Josef, 2017a. Šibenice. Dříve významné krajinné dominanty, nyní málo známé památky. Vesmír 96/7-8. ISSN 444-447.

VESELÝ, Josef, 2012. Verše Josefa Veselého, další z jemnických pověstí. Jemnické listy. Jemnice: Městský úřad. 12(12), 21-23.

VIRDZEKOVÁ, Alica, 2014. Miesta exekúcií na Moravě. Brno. Bakalářská práce. Masarykova Universita.

VOKÁČ, Ivan, 2017. Pranýře v Čechách a na Moravě. Gajkow. Wydawnictwo Stowarzyszenia Ochrony i Badań Zabytków Prawa. ISBN 978-83-948917-0-1.

ŢELEZNÝ, František, 2012. Verše Josefa Veselého, další z jemnických pověstí. Jemnické listy. Jemnice: Městský úřad. 12(12), 23.

ŢELEZNÝ, František, 2014. Pověsti a historky, které si vyprávěli sousedé z „Kozí ulice“. Jemnické listy. Jemnice: Městský úřad. 11(12), 17-18.

Prameny a edice:

NECHVÁTAL. 1. polovina 19. století. Stařeč. Kronika v soukromém vlastnictví.

Internetové zdorje:

Biskupice-Pulkov, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 16. 2. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Biskupice-Pulkov

DRAHOTA, Leoš, 2008. Naše šibenice 6 – šibenice. In: Moskyt [online]. [cit. 7. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.moskyt.net/nase-sibenice-6-sibenice

DVOŘÁK, Jan, 2004. Katovec. In: Město Jemnice [online]. [cit. 3. 4. 2018]. Dostupné z: http://www.mesto.jemnice.cz/p_kat.htm

CHLOUPEK, Jan, 2009. Historie. In: Mladoňovice [online]. [cit. 4. 4. 2018]. Dostupné z: http://www.mladonovice.cz/historie/d-1010/p1=1011

Informace o obci, 2018. In: Městys Dalešice [online]. [cit. 9. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.obecdalesice.cz/informace-o-mestysi/zakladni-informace/

Jemnice, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 9. 2. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jemnice

Krhov, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 14. 2. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Krhov

MÁLEK, Lubomír, 2018. Obec Heraltice. In: Městys Heraltice [online]. [cit. 26. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.heraltice.cz/index.php?nid=13615&lid=cs&oid=4200005

Městys Heraltice, 2018. In: Městys Heraltice [online]. [cit. 7. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.heraltice.cz/

Mladoňovice, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 9. 2. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mladoňovice

Obec Třebenice. In: Třebenice [online]. [cit. 5. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.obectrebenice.cz/

O Moravských Budějovicích. In: Moravské Budějovice [online]. [cit. 16. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.mbudejovice.cz/o-moravskych-budejovicich/ms-42315/p1=42315

O obci Krahulov, 2011. In: Obec Krahulov [online]. [cit. 9. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.krahulov.cz/o-obci.html

První vojenské mapování. In: Drobné památky [online]. [cit. 25. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.drobnepamatky.cz/prvni-vojenske-mapovani

Rouchovany, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 18. 4. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rouchovany

Současnost městyse, 2018. In: Budišov [online]. [cit. 10. 2. 2018]. Dostupné z: https://www.mestysbudisov.cz/mestys/soucasnost-mestyse/

Stařeč, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 20. 3. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Stařeč

Třebíč, 2010 – 2012. In: Hrdelní právo [online]. [cit. 6. 3. 2018]. Dostupné z: http://www.hrdelnipravo.cz/popraviste/trebic.html

Třebíč, 2018. In: Wikipedie [online]. [cit. 7. 4. 2018]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Třebíč 73

Třetí vojenské mapování. In: Drobné památky [online]. [cit. 25. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.drobnepamatky.cz/treti-vojenske-mapovani

Vítáme vás v Mohelně. In: Mohelno [online]. [cit. 16. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.mohelno-obec.cz/

Obrázkové zdroje:

Obrázek 1: Jemnická šibenice (mapové podklady: http://mapire.eu/)...... 16 Obrázek 2: Krahulovská šibenice (mapové podklady: http://mapire.eu/)...... 16 Obrázek 3: Moravskobudějovická šibenice (mapové podklady: http://mapire.eu/)...... 17 Obrázek 4: mapa Heraltic (mapové podklady: http://mapire.eu/)...... 17 Obrázek 5: mapa Krhova (mapové podklady: http://mapire.eu/)...... 17 Obrázek 6: mapa navštívených lokalit(mapové podklady: http://mapy.cz/; úpravy: autorka). 22 Obrázek 7: Biskupice-Pulokv, současná mapa místa s vyznačeným místem, kde zřejmě stávala šibenice (mapové podklady: http://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 23 Obrázek 8: Biskupice-Pulkov, pohled na pravděpodobné místo šibenice (foto: autorka)...... 23 Obrázek 9: Biskupice-Pulkov, Pohled na vrch, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka). ..24 Obrázek 10: Budišov, současná mapa místa s vyznačeným místem, kde zřejmě stávala šibenice (mapové podklady: http://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 25 Obrázek 11: Budišov, „Šibeniční vrch“ (foto: autorka)...... 25 Obrázek 12: Budišov, detail „Šibeničního vrchu“ (foto: autorka)...... 26 Obrázek 13: Dalešice, současná mapa, na které je vyznačené místo, kde zřejmě stávala šibenice (mapové podklady: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 27 Obrázek 14: Dalešice,Pohled na místo, kde zřejmě stávala šibenice (foto:autorka)...... 27 Obrázek 15: Dalešice, pohled z šibeničního vrchu na Dalešice (foto: autorka)...... 28 Obrázek 16: Dalešice, pohled na šibeniční vrch od dalešického hřbitova (foto: autorka)...... 28 Obrázek 17: Heraltice, výňatek z mapy s nápisem ,,Galgenberg"(mapové podklady: https://mapire.eu/; úpravy: autroka)...... 29 Obrázek 18: Heraltice, současná mapa místa s vyznačeným kopcem ,,Šibeník" (mapové podklady: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 29 Obrázek 19: Heraltice, pohled na „Šibeník" (foto:autorka)...... 31 Obrázek 20: Heraltice, vrchol „Šibeníku" (foto: autorka)...... 31 Obrázek 21: Heraltice, pohled ze „Šibeníku" (foto: autorka)...... 32 74

Obrázek 22: Jemnice, výňatek z mapy Jemnice se znakem šibenice (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka) ...... 33 Obrázek 23: Jemnice, současná mapa, na které je vyznačené, kde se šibenice nacházela (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 33 Obrázek 24: Jemnice, pohled na „Padělky za šibenicí“ (foto: autorka)...... 34 Obrázek 26: Jemnice, pohled na místo, kde pravděpodobně stávala šibenice (foto: autorka). 36 Obrázek 25: Jemnice, Náckova kaplička (foto: autorka)...... 38 Obrázek 27: Jemnice, kříţek stojící nedaleko od místa, kde se zřejmě nacházela šibenice (foto: autorka)...... 38 Obrázek 28: Výňatek z mapy Krahulova, na kterém je zakreslen znak šibenice (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka) ...... 39 Obrázek 29: Krahulov, současná mapa, na které je vyznačeno místo, kde zřejmě stávala šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 40 Obrázek 30: Krahulov, pohled na místo, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka)...... 40 Obrázek 31: Krahulov, pohled na místo, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka)...... 41 Obrázek 32: Krahulov, kaplička, která stojí nedaleko místa šibenice (foto: autorka)...... 41 Obrázek 33: Krhov, historická mapa s nápisem „Na šibeničním“ (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka) ...... 42 Obrázek 34: Krhov, současná mapa, na které je vyznačené pravděpodobné místo, kde stávala šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka) ...... 42 Obrázek 35: Krhov, boţí muka stojící u domu číslo 55 (foto:autorka)...... 43 Obrázek 36: Krhov, kříţ stojící v blízkosti místa, kde stávala šibenice (foto: autorka)...... 43 Obrázek 37: Krhov, kříţ stojící poblíţ místa, kde stávala šibenice (foto: autorka)...... 44 Obrázek 38: Mladoňovice, současná mapa místa s vyznačeným názvem „Zášibeničí"(mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 45 Obrázek 39: Mladoňovice, pohled na „Zášibeničí"(foto: autorka)...... 45 Obrázek 40: Mladoňovice, pohled na „Zášibeničí" a pahorek, který se zde klene (foto: autorka)...... 46 Obrázek 41: Mladoňovice, pohled na vrchol pahorku na „Zášibeničním" (foto: autorka)...... 46 Obrázek 42: Mohelno, současná mapa místa s názvem „Na šibenici" (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 47 Obrázek 43: Mohelno, pohled přes trať „Na šibenici" směrem k Mohelnu (foto: autorka). ....48

Obrázek 44: Mohelno, pohled na trať „Na šibenici"(foto: autorka)...... 48 Obrázek 45: Moravské Budějovice,pohled na nápis nad vchodem do radnice(foto: autorka). 49 Obrázek 46: Moravské Budějovice, mapa se zaznačeným symbolem šibenice (mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka) ...... 50 Obrázek 47: Moravské Budějovice, mapa se zaznačeným „Hliništným kopcem"(mapový podklad: https://mapire.eu/; úpravy: autorka)...... 50 Obrázek 48: Moravské Budějovice, mapa s vyznačeným okruhem, kde mohla šibenice stát (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 50 Obrázek 49: Moravské Budějovice, boţí muka, která stojí v blízkosti místa, na kterém stávala šibenice (foto: autorka)...... 51 Obrázek 50: Rouchovany, současná mapa, na které je znázorněno pravděpodobné stání šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 52 Obrázek 51: Rouchovany, pohled na pravděpodobné místo stání šibenice od Rouchovan (foto: autorka)...... 53 Obrázek 52: Rouchovany, smírčí kříţový kámen se zaoblenou plochou (foto: autorka)...... 53 Obrázek 53: Rouchovany, kříţ nacházející se naproti pravděpodobného místa stání šibenice (foto: autorka)...... 54 Obrázek 54: Rouchovany, kaplička, která stojí podél cesty, ze které je viditelný kopec, kde zřejmě stávala šibenice (foto: autorka; úpravy: autorka)...... 54 Obrázek 55: Stařeč, současná mapa s vyznačeným prostorem, kde zřejmě stávala šibenice (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 55 Obrázek 56: Stařeč, fotografie tří kříţů, které stávaly na místě, kde se nacházela šibenice (foto: ze sbírky paní Čechové)...... 56 Obrázek 57: Stařeč, nynější pohled na místo, kde stávaly tři kříţe a šibenice (foto: autorka). 56 Obrázek 58: Třebenice, současná mapa místa (mapový podklad: https://mapy.cz/)...... 57 Obrázek 59: Třebenice, pohled na pole, kde se nachází kaplička (foto: autorka)...... 57 Obrázek 60: Třebenice, kaplička, která se nachází poblíţ Třebenic (foto: autorka)...... 58 Obrázek 61: Třebíč, současná mapa, na které je vyznačeno, kde se pozůstatky šibenice nacházejí (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 63 Obrázek 62: Třebíč, roh šibenice (foto: autorka)...... 63 Obrázek 63: Třebíč, pohled na severní stranu šibenice (foto: autorka)...... 64 Obrázek 64: Třebíč, pohled na jiţní stranu šibenice (foto: autorka)...... 64

Obrázek 65: Třebíč, informační cedule o šibenici (foto: autorka)...... 65 Obrázek 66: Trasa cyklostezky (mapový podklad: https://mapy.cz/; úpravy: autorka)...... 67 Obrázek 67: Výškový profil cyklostezky (dostupné z: https://mapy.cz/; úpravy: autorka). ....68

10. O autorce

Zdeňka Smrčková se narodila 21. března 1996 ve Šternberku (okr. Olomouc). Základní školu navštěvovala v městysi Budišov (okr. Třebíč), který je také jejím trvalým bydlištěm. Dále pokračovala na Katolickém gymnázium v Třebíči, které v roce 2015 úspěšně absolvovala. Je také absolventkou dvou cyklů hry klavír na ZUŠ Třebíč. Nyní je studentkou třetího ročníku antropologie na Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Studium toho oboru si vybrala převáţně kvůli svému zájmu o studium člověka, jak z biologického, tak ze sociálně-kulturního pohledu. Aktivně se věnuje studiu, hře na klavír, zpěvu a mimoškolním aktivitám pro mladé lidi. Téma své bakalářské práce si vybrala proto, ţe se i ve svém volném čase zajímala o historii městyse Budišov a okolních obcí. Zaujala ji i neobvyklost a malá prozkoumanost tohoto tématu. Dále by chtěla pokračovat ve studiu antropologie i v magisterském programu.