Horácké Nářečí a Běžná Mluva Na Třebíčsku

Masarykova univerzita

Pedagogická fakulta

Katedra českého jazyka a literatury

Horácké nářečí a běžná mluva na Třebíčsku

Bakalářská práce

Vedoucí práce: PaeDr. Ivo Martinec, Csc.

Brno 2015 Nicolle Ryglová

ANOTACE Tato bakalářská práce se zabývá srovnáním horáckého nářečí a běžné mluvy na Třebíčsku z hlediska jejich podoby v 19. století a v současnosti. Východiskem bude porovnání promluv zástupců tří generací z každé zkoumané oblasti (Mohelno, Třebíč). Teoretická část nás seznamuje s hláskoslovnou a morfologickou strukturou horáckého nářečí a běžné mluvy na Třebíčsku v 19. století. Praktická část práce se zaměřuje na srovnání současné podoby s tou z 19. století v rámci zkoumaných generací mluvčích. Závěru práce se zaobírá zhodnocením současného stavu nářečí v Mohelně a běžné mluvy v Třebíči.

Klíčová slova nářečí, běžná mluva, Třebíč, Mohelno, 19. století, současnost, srovnání, hláskosloví, morfologie

ABSTRACT This bachelor thesis deals with a comparison of Horácké dialect with ordinary speech in the region of Třebíč from the point of view of their form in the 19th century and the present days. The basis will be the comparison of speeches of three generations representatives out of each studied district (Mohelno, Třebíč). The theoretical part focuses on phonetic and morfological structure of Horácké dialect and ordinary speech in the Třebíč region in the 19th century. The practical part focuses on the comparison of the contemporary form with the 19th century one within the framework of explored speaker´s generations. In the conclusion it deals with the evaluation of present condition of the Mohelno dialect and ordinary speech in Třebíč.

Key words dialect, common language, Třebíč, Mohelno, 19th century, the present, comparison, phonetics, morphology

BIBLIOGRAFICKÁ CITACE RYGLOVÁ, Nicolle. Horácké nářečí a běžná mluva na Třebíčsku. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury, 2015. 55s. Vedoucí práce PaeDr. Ivo Martinec, Csc.

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji,

že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, na základě vlastních poznatků a citovaných literárních pramenů a dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Souhlasím s tím, aby byla práce uložena a poskytnuta dalším studentům ke studijním účelům.

V Brně dne ……………………. Podpis…………………

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Paedr. Ivu Martincovi, Csc. za trpělivý přístup a cenné rady při zpracování této práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům a svému příteli za podporu.

Obsah 1. Úvod ...... 7 2. Geografická poloha obcí a původ jmen………………………………………………………………...8 2.1 Třebíč ...... 8 2.2 Mohelno ...... 8 3. Historie obcí ...... 9 3.1 Historie města Třebíč ...... 9 3.2 Historie obce Mohelno ...... 14 4. Podoba běžné mluvy na Třebíčsku a horáckého nářečí v 19. století ...... 19 4.1 Podoba běžné mluvy na Třebíčsku v 19. století ...... 19 4.1.1 Hláskosloví ...... 20 4.1.2 Morfologie ...... 22 4.2 Podoba horáckého nářečí v 19. Století ...... 25 4.2.1 Hláskosloví ...... 25 4.2.2 Morfologie ...... 28 5. Současná podoba běžné mluvy na Třebíčsku a horáckého nářečí ...... 31 5.1 Zhodnocení nahrávek – horácké nářečí ...... 31 5.1.1 Stará generace ...... 31 5.1.2 Střední generace ...... 33 5.1.3 Mladá generace ...... 35 5.2 Zhodnocení nahrávek – běžná mluva na Třebíčsku ...... 36 5.2.1 Stará generace ...... 36 5.2.2 Střední generace ...... 37 5.2.3 Mladá generace ...... 38 5.3 Současný stav horáckého nářečí ...... 38 5.4 Současný stav běžné mluvy na Třebíčsku ...... 39 6. Závěr ...... 41 Seznam použitých zkratek ...... 42 Seznam použitých zdrojů ...... 43 Seznam internetových zdrojů: ...... 44 Resumé ...... 45 Přílohy ...... 46 Příloha 1 ...... 47 Příloha 2 ...... 48 Příloha 3 ...... 49 Příloha 4 ...... 50 Příloha 5 ...... 51 Příloha 6 ...... 52 Příloha 7 ...... 53 Příloha 8 ...... 55

1. ÚVOD Průzkum nářečí a běžné mluvy, který probíhá neustále na různých místech republiky, přináší cenné informace o působení a vlivu obecné a spisovné češtiny v současnosti. Zajímavé je poté srovnání se staršími a již proběhnuvšími studiemi. Zjistit do jaké míry a kde nářečí zaniká, nebo naopak – kde dialekty přetrvávají i mezi mladou generací.

Ve své bakalářské práci se chci zabývat horáckým nářečím a běžnou mluvou na Třebíčsku. Obě náleží do hanácké (středomoravské) nářeční oblasti. Pro výzkum horáckého nářečí jsem si zvolila městys Mohelno, který spadá do okresu Třebíč.

Ve svém zkoumání budu vycházet zejména ze zaznamenaných promluv obyvatel Mohelna a Třebíče, které jsem postupně nashromáždila. Mluvčí trvale žijí v těchto dvou obcích a byli vybírání dle věkových skupin. Mým cílem je analyzovat získané nahrávky, srovnat je s podobou nářečí i běžné mluvy v 19. století a vyhodnotit jejich současný stav jednotlivě po generacích. Zároveň bych chtěla poukázat na pronikání obecné češtiny do hláskosloví a morfologie. Pod pojmem obecná čeština rozumím nespisovnou formu českého jazyka, která je užívána v našem běžném, neformálním životě. Vyvíjí se poměrně rychle, protože není kodifikována.

Tato práce je rozdělena do dvou částí. Část teoretická se zabývá hláskoslovím a morfologickou strukturou horáckého nářečí a běžné mluvy na Třebíčsku. Bude vycházet z odborných publikací, zejména dle autorů Františka Bartoše a Jaromíra Běliče. Tuto část doplní i příloha přepsaného vyprávění v nářečí 19. století, kterou jsem získala od Muzea kraje Vysočina. To spolupracovalo s Bohuslavem Knotkem, který se touto problematikou dlouhodobě zabýval. Část praktická se zabývá analýzou získaných nahrávek, jejich srovnáním (jak jsem již popsala výše) a následným zhodnocením.

Toto téma jsem si vybrala proto, že mám k oběma oblastem blízký vztah. Ačkoliv sama pocházím z Třebíče, část dětství jsem prožila v Mohelně, a tak jsem se mohla s horáckým nářečím seznámit již v útlém věku. Navíc si myslím, že by byla škoda, pokud by mělo nářečí vymizet s poslední starou generací obyvatel, i když je to v současné době poměrně častý jev.

2. GEOGRAFICKÁ POLOHA OBCÍ A PŮVOD JMEN Město Třebíč a městys Mohelno jsou od sebe navzájem vzdáleny 35 km. Oběma územími protéká řeka Jihlava, tím však společné prvky obou obcí končí. V Mohelně přetrvávají tradiční zvyky – krojované hody, masopust, vynášení Morany. Je zde stále znát vesnický ráz životního stylu. Naopak v Třebíči mnoho ze starých lidových zvyků nezbylo, pouze klasická velikonoční pomlázka a vánoční zvyky, které se liší dle rodin. To může odrážet fakt, že v Mohelně se nářečí stále ještě projevuje, v Třebíči však už nikoliv. Tuto skutečnost také ovlivňuje její geografická poloha – jakožto přechodové pásmo mezi Čechami a Moravou.

2.1 Třebíč Třebíč leží v jihovýchodní části kraje Vysočina a je druhým největším městem v kraji. Je vzdáleno 56 km od dalšího velkého města, Brna. Centrem města protéká řeka Jihlava, leží totiž přímo v jejím údolí. Severní část města je převážně rovinatá s velkými kameny, doplněná soustavami rybníků. Naopak jižní oblast nabízí různé možnosti využití půdy.

Název města pochází s největší pravděpodobností z osobního jména Třebek, tedy město bývalo Třebkovým majetkem, který zde patrně vlastnil půdu. Dle třebíčského opisu Kosmovy kroniky souvisí také pojmenování města s lesem třebečským, z čehož vyplývá, že se les nacházel buď v blízkosti Třebkova sídla nebo byl přímo pod jeho správou. Dalším možným výkladem názvu jména Třebíč je od podstatného jména třeby, které vyjadřují obětiště pohanským bohům. 1

2.2 Mohelno Městys Mohelno leží mezi řekami Jihlavou a Oslavou a nachází se v okresu Třebíč (kraj Vysočina), přibližně 50 km jihozápadně od Brna.

Místní název obce „Mohelno“, je doložen od roku 1234 z německého de Mohiln – z Mohylna, původní název je tedy Mohylno. Je odvozeno z přídavného jména mohylný a znamená „mohylné místo“, tj. místo s pahorky. Základ pojmenování mohyl – patří v české toponymii k nejstarším, dokládá jej praslovanské substantivum mogila – kopec. 2

1 LUTTERER, Ivan, MAJTÁN, Milan a ŠRÁMEK, Rudolf. Zeměpisná jména Československa: slovník vybraných zeměpisných jmen s výklady jejich původu a historického vývoje. Praha: Mladá fronta, 1982, s. 309–310. 2 Tamtéž, s. 201.

3. HISTORIE OBCÍ V této kapitole se snažím podat ucelený a co nejstručnější pohled na dějiny Mohelna a Třebíče. Jako zásadní událost v dějinách Mohelna považuji stavbu přečerpávací vodní nádrže Dalešice a přehradní hráze Mohelno (70. léta). Stavba dala pracovní příležitost až 2000 lidí, Jaderná elektrárna Dukovany nadále zaměstnává okolo 1000 pracovníků. Význam má také vyhlášení Hadcové stepi jako státní přírodní rezervace (1952), která přilákala do Mohelna mnoho turistů.

Milníkem třebíčských dějin je výstavba benediktinského kláštera, který fungoval jako kolonizační centrum na Moravě. S ním souvisí také rozvoj Třebíče jako města. Jako velmi důležitou považuji také židovskou čtvrť a její původní obyvatele, kteří však byli odvezeni transportem do koncentračních táborů a v současné době se k židovskému náboženství nehlásí téměř nikdo z třebíčských obyvatel. Tato skutečnost však nic nemění na faktu, že čtvrť a další památky (např. bazilika sv. Prokopa) láká do Třebíče až sto tisíc turistů ročně.

3.1 Historie města Třebíč Třebíč patřila v pravěku ke středně osídleným oblastem. Vzhledem k nadmořské výšce 350 – 450 m. n. m. se jednalo o oblast ne příliš vhodnou k usazení, ale přítomnost vodního toku přitáhla obyvatelstvo i sem. Ve městě není mnoho archeologických nálezů, spíše v okolních vesnicích – Dukovany, Kramolín, Mohelno, a to z doby neolitu. Slované na toto území přišli v průběhu stěhování národů, v 6. století, ale až do 11. stol. je zde jen řídké osídlení, většina území byla pokryta smíšenými lesy. K hustšímu zalidnění dochází až v průběhu středověké kolonizace (vnitřní).

První zmínky o Třebíči pochází z roku 1101, kdy moravská údělná knížata Oldřich Brněnský a Litold Znojemský, založila pod Strážnou horou a při toku řeky Jihlavy, benediktinský klášter. Měl sloužit jako kolonizační centrum na Moravě. Třebíč totiž leží přímo na středu cesty mezi Brnem a Znojmem, klášter vyznačoval severní hranici. Toto místo si také zvolili za svůj hrob. Jednalo se o třetí postavený klášter na Moravě, původní stavba byla ze dřeva, dnes z něj nezůstalo nic. Svůj dnešní vzhled získal až přestavbou ve 13. století.

První stavbou třebíčského kláštera byl kostel sv. Benedikta z roku 1104. O několik let později byla přistavena nová klášterní budova a okolo roku 1260 byla postavená románsko-gotická bazilika sv. Prokopa.

Na konci 12. století vlastnili benediktini rozsáhlé pozemkové vlastnictví, které však bylo považováno za součást králova majetku. Z tohoto důvodu bylo podrobováno mimořádným daním a dokonce bylo i panovníkem zastavováno.

Ještě před polovinou 13. století jsou na třebíčském opatství patrné tendence ke scelování roztříštěné držby majetku a pozemků. Patří k nim například to, že roku 1225 vyměnil opat Lukáš vzdálené Oslavany za vsi v blízkém sousedství – Kosovice, Arklebice a Horka.3

Předzvěstí vzniku tržní osady (Třebíče) byl rozvoj řemeslné výroby. Specializovaná výroba již nenacházela svá odbytiště na vesnicích, musela se tedy přesunout na místo, kde probíhala směna těchto výrobků ve větším množství. Tímto způsobem vznikaly první tržní osady. Jednou z těchto osad byla i Třebíč, jejíž oporou byl nový klášter. Poskytoval bezpečí – byl silnou středověkou pevností a měl úzký vztah k politickým a hospodářským dějinám jižní Moravy.4

Třebíč, jako město, bylo založeno církevní vrchností. Roku 1277 získalo právo pořádat trhy a z této doby také pochází první zmínka o Třebíči jako o městečku. Roku 1335 byla povýšena na město markrabětem moravským, a později i českým králem, Karlem IV. Město však zůstalo poddanské, ale povýšením získala právo postavit hradby a tři brány (Jejkovskou, Jihlavskou a Vídeňskou).5

Okolo města vedla raně středověká cesta, a to ze Starého Brna do jižních Čech. Vedla přes Třebečský les, Trnavu a Náměšť nad Oslavou. Vesnice Trnava měla ve středověku významnou roli. Vzhledem k tomu, že byla jednou z osad na této stezce, bylo zde objeveno mnoho mincovních nálezů ze 14. a 15. století. Nález bronzového depotu a těchto mincí jsou přímými důkazy toho, že osada byla křižovatkou starých obchodních cest již od doby pravěku. 6 Další důležitou křižovatkou cest byl Brod, dnes Vladislav. Býval nejen kolonizačním centrem, ale také místem chránícím významný brod přes řeku (odtud pochází jeho dřívější pojmenování).

Poté co byl Karel IV. jmenován českým králem, markrabětem moravským byl jmenován jeho bratr, Jan Jindřich. Ten rozdělil moc nad Moravou mezi své dva syny, Jošta a Prokopa.

3 FIŠER, Rudolf, NOVÁČKOVÁ, Eva a UHLÍŘ, Jiří. Třebíč: Dějiny města I. Brno: Blok, 1978, s. 21. 4 Tamtéž, s. 21. 5 Tamtéž, s. 38. 6 Tamtéž, s. 16.

Tito dva bratři však spolu bojovali 15 let o nadvládu. Třebíč byla za jejich války dvakrát vypálena, stála však na straně Jošta, který nakonec nad Prokopem zvítězil. Co se týče období husitství, do okolí Třebíče jej přišel šířit Žižka kolem r. 1424, kdy dobyl Ivančice a Třebíč.

Území se přidalo k husitům, vydrželo odolávat téměř až do konce husitských válek a znamenalo opěrný bod na Moravě. 7

Třebíčský klášter vstupoval do husitských válek značně finančně oslaben válkou mezi markrabaty, po nich je ale příkladem církevního velkostatku, který prožíval hlubokou krizi. Krize byla završena česko-uherskou válkou. Zchudnutí se jen umocnilo během vlády Jiřího z Poděbrad. Král Jiří byl husita a kvůli této skutečnosti poslal papež Matyáše Korvína vést proti Čechám křížovou výpravu. Třebíč, jako husitské město, stálo na straně krále a mělo být chráněno Jiřího synem, Viktorinem. Sousední větší (královská) města, jako byla Jihlava nebo Znojmo, stála na straně Matyáše. Viktorinovi se nepodařilo ubránit město před obléhajícími Uhry a stáhli se do kláštera. Matyáš Třebíč dobyl, vyraboval a zapálil (1468). Město bylo zničeno a z jeho renesanční podoby se dodnes zachovaly pouze dva domy v centru, a to Malovaný a Černý dům.

Po roce 1492 Třebíč ještě mnohokrát vyhořela a musela být přebudována. Krátkou dobu drželi Třebíč Šternberkové, poté ji prodali rodu Pernštejnů. Ti vykoupili statky z dluhů, vrátili klášter benediktinům a opravili jej. Také se věnovali rybníkářství a obnovili měšťanům jejich práva.8 Od poloviny 16. století do roku 1613 drželi město páni Osovští z Doubravice. 9 Museli ale prodat své statky a dědictví, a přesto se zadlužili. Tato skutečnost vedla Buriana Osovského ke stále větší hospodářské aktivitě, a tak se k rybníkářství přidalo i pivovarnictví. S tímto rodem je spojen rozkvět města, dokonce sídlili na třebíčském zámku. Jednalo se však o nekatolický rod – byli příslušníci Jednoty bratrské, a tak kromě Ivančic a Kralic, vznikla i v Třebíči škola Jednoty bratrské. V tomto období se také rozvíjí soukenictví. S rozkvětem se pojí i zvýšení počtu obyvatelstva. Manželkou Smila Osovského (je zde po něm pojmenována ulice) byla Kateřina z Valdštejna. Po jeho smrti se vdala za Karla staršího ze Žerotína (1614). Vzhledem k jeho politickému postavení, byl zemským hejtmanem, byl velmi vlivný a dokázal udržet poměrně dlouho Moravu od českého stavovského povstání.

7 FIŠER, Rudolf, NOVÁČKOVÁ, Eva a UHLÍŘ, Jiří. Třebíč: Dějiny města I. Brno: Blok, 1978, s. 50. 8 Tamtéž, s. 63. 9 Tamtéž, s. 77.

Když byla však situace nevyhnutelná, Morava se k povstání nepřipojila. Od krále Ferdinanda II. tak získal ochranný glejt a vojska na tomto území nemohla rabovat. 10

Po uvedení v platnost Obnoveného zřízení zemského (1628) museli emigrovat všichni nekatolíci, kteří odmítli konvertovat.

Proto byla Třebíč převedena na katolickou větev Valdštejnů. Kateřina z Valdštejna žila se svým manželem nějakou dobu ve Vratislavi, později v Brně. Roku 1638 Kateřina zemřela a byla pochována v Třebíči, v mauzoleu Osovských z Doubravice.

Ke konci třicetileté války se městem několikrát prohnali Švédové, aby si zajistili obživu při obléhání Olomouce. Toto rabování však nemělo větší dopad na již poměrně bohaté a lidnaté město. Třebíč se musela podvolit nařízení o rekatolizaci a na toto území přišel jezuitský řád. Jedním z prostředků rekatolizace bylo zbudování nového kláštera kapucínů, který je nazván Jejkov (1693) a stojí na zničené kapli Jednoty bratrské. V 17. stol. došlo k obnovení cechů (hrnčířský, kožešnický, soukenický a stolařský) a také k přestavbě baziliky – byly přistavěny dvě barokní věže. Velký vliv na rekatolizaci mělo povýšení fary sv. Martina na děkanství (v druhé polovině 17. století).

Za vlády Marie Terezie nastaly velké změny. V souvislosti se zřízením krajského soudu v Jihlavě poklesl vliv Třebíče a byla městu odebrána jistá práva (např. právo hrdelní). Městské rady byly nahrazeny německým magistrátem, což byla cílená germanizace českého území (asi do 19. stol.). Období 18. století bylo pro město velmi nepříznivé. Několikrát tudy protáhla vojska a Třebíč byla pleněna (např. pruské vojsko během sedmileté války 1756 – 1763), nebo vojsko maršála Bernadotteho (vyrabování Starče). Vojska do města přinesla choleru a také celá Morava trpěla hladomorem. Hladomor jistě souvisel i s hospodářským poklesem, způsobeným státním bankrotem Rakouska (1811). 11

Třebíč se v 19. stol. proměnila na podnikatelsky prosperující město. Nejvíce se zde rozvíjelo koželužství a také zde bylo několik rodin ševců. Bylo zde však několik významných rodin koželuhů- Hasskovi, Subakovi a Budišovi (tato rodina vlastnila dokonce i první parní stroj ve městě). Roku 1847 došlo v Třebíči k velkému požáru. Během něj shořela fara, desítky domů a většina památek po rodu Osovských.

Třebíč byla čistě české město. V době národního obrození se Jan Haněl a Josef Chmela nejvíce zasadili o kulturní pozdvihnutí města.

10 FIŠER, Rudolf, NOVÁČKOVÁ, Eva a UHLÍŘ, Jiří. Třebíč: Dějiny města I. Brno: Blok, 1978, s. 105. 11 Tamtéž, s. 172.

Haněl také založil české spolky – Národní dům (1871) a také politickou stranu – Česká národní strana. Roku 1882 bylo zřízeno gymnázium, o pár let později bylo vystavěno železniční spojení mezi Jihlavou a Brnem, které pokračovalo do Znojma a Vídně. Na konci století byly založeny významné podniky – ZON (výroba limonád, založena 1879) a nebo BOPO (dříve továrna Karl Budischowski, dnes neexistuje). Roku 1932 však od Budišovských koupil továrnu Tomáš Baťa a Třebíč se stala po Zlínu druhým obuvnickým městem.

První světová válka se města příliš nedotkla. Ve 20. – 30. letech zažila Třebíč velký rozmach. Starostou byl významný vlastenec Josef Vaněk, který roku 1928 uvítal prezidenta T. G. Masaryka na jeho oficiální návštěvě. Jiná situace byla však během druhé světové války. Jednou z příčin bylo transportování velké židovské komunity do koncentračních táborů, také ve městě sídlila německá posádka. Židovské ghetto se v Třebíči vyvíjelo nejspíš už od 12. století, obec je doložena až o 400 let později. Za dalších 200 let byla ve městě jedna z nejpočetnějších židovských obcí na Moravě – r. 1799 zde žilo 1770 obyvatel, jejich počty se však rychle snižovaly a roku 1930 zde zůstalo jen 300 osob. Dnes se jedná o jednu z nejzachovalejších židovských čtvrtí v Evropě, která je na seznamu UNESCO.

Po druhé světové válce rostla v Třebíči síla komunistů, a to zejména z důvodu velkého počtu dělníků a také někteří politici či armádní činitelé pocházeli odtud. V 70. letech byly budovány nová sídliště, školy a jiná zařízení- hlavně kvůli stavbě a provozu Jaderné elektrárny Dukovany (vedlo to i k navýšení počtu obyvatel). Počet obyvatel k 31. 12. 2012 byl 48 367 osob.12

Město Třebíč má mnoho významných památek, z nichž dvě jsou zařazeny na seznam UNESCO. Jednou z nich je již výše zmíněná židovská čtvrť (ale také dvě synagogy a hřbitov). Druhou památkou je Bazilika sv. Prokopa. Jedná se o románsko-gotický křesťanský kostel. Obě památky byly zapsány na seznam roku 2003.

12 Statistická zpráva za rok 2012 [online]. [cit. 2014-12-22]. Dostupné z: http://www.trebic.cz/statisticke-zpravy-meu- trebic/ms-12292/query=statistick%C3%A9+zpr%C3%A1vy&p1=8895

3.2 Historie obce Mohelno Osídlování Mohelna a jeho okolí začalo již ve starší době kamenné, a to díky příznivým přírodním podmínkám, jak dokládají nejstarší nálezy z tohoto území. V nejbližším okolí se nacházelo několik hradisek. Z mladší doby kamenné pochází první opevněné sídliště, které se rozkládalo na nepříliš vzdálené Skřípině (u řeky Oslavy).

Největší hradisko však bylo u Kramolína (cca 5 km od Mohelna). 13 Hradisko leželo v meandru řeky Jihlavy a bylo centrem knížecí správy až do 12. století, v současné době je ale zatopeno Dalešickou přehradou. V Mohelně se nachází několik mohyl ze starší doby kamenné, na největší z nich je postavena náboženská památka – boží muka, nazvaná Antoníček.

Ve středověku vzrostl význam této obce díky blízkosti obchodní stezky, tzv. Brněnské cesty, což nám dokládá velké množství hradů na dolních tocích řek Oslavy a Jihlavy. Dle pověsti byl postaven v obci Mohelenský hrad, ačkoliv je jeho původ nejasný a někteří historikové o jeho existenci pochybují.

Nejstarší zmínka o obci a její faře pochází z roku 1234. Během vlády Přemysla Otakara II. byla část Mohelna darována ženskému oslavanskému klášteru. Od roku 1368 náležela obec, spolu s přilehlými okolními vesnicemi, šlechtě. Na přelomu 14. a 15. století došlo k válce mezi moravským markrabětem Joštem a Prokopem. V této době drží Mohelno Lacek z Kravař, který stál v čele vyšší šlechty podporující Jošta.

Roku 1412 získal toto území Petr z Jevíčka, který byl odpůrcem husitů a naopak přívržencem Zikmunda Lucemburského. Obec velmi trpěla nájezdy husitů, kteří toto území vydrancovali. Za své služby si Petr z Jevíčka vyžádal r. 1417 vydání vlastního znaku pro městečko. Jednalo se o sedícího daňka na zeleném trávníku ve středním poli. Mohelno získalo jako první znakové privilegium na Moravě, o rok později jej získal Slavkov u Brna. 14

Od roku 1527 se na čtyři století stalo Mohelno součástí náměšťského panství (do roku 1918). 16. století je obdobím rozkvětu, protože jeho vlastníci – Pernštejnové, Žerotínové i páni z Lomnice uplatňovali mírovou politiku.

13 NOVÁČEK, Ondřej a Jan SUCHARDA. Stručné dějiny Mohelna. Hrotovice: pro obecní úřad Mohelno vydal Jan Sucharda - JAS Hrotovice, 2001, s. 6. 14 Tamtéž, s. 14.

V této době je také postavena nová radnice s orlojem a zvonem. Do poloviny 16. stol. tvoří náboženskou obec především katolíci, později protestanti a přívrženci Jednoty bratrské (Mohelno leží nedaleko Ivančic a Kralic). 15

Na Mohelenském mlýně sídlila i sekta novokřtěnců (tzv. habáni). Ti však opustili Moravu po bitvě na Bílé Hoře.

Toto období klidu bylo narušeno dobou po třicetileté válce, která znamenala pro jihozápadní Moravu pustošení a chudobu. Území bylo drancováno nejen polskými kozáky, ale od r. 1645 i Švédy. Náměšťské panství chudlo, třetina usedlostí zpustla a obnova trvala dlouhou dobu.

Noví majitelé obce, Verdenberkové (koupili Mohelno od Albrechta z Valdštejna), omezovali staré výsady poddaných a jejich práva. Na celém území zemí Koruny české probíhal proces rekatolizace. Třicet let po skončení války je v Mohelně z 92 usedlostí 20 opuštěných.

V polovině 18. století zakoupil panství Bedřich Vilém Haugwitz, který byl rádcem císařovny Marie Terezie. 16 Haugwitzové měli lepší přístup k poddaným a lépe spravovali svůj majetek. Z části to bylo zapříčiněno i dobou osvícenství, která vrcholila reformami Marie Terezie a jejího syna Josefa II. V Náměšti byla vybudována jedna z prvních továren na textil v Habsburské monarchii. Privilegia obci potvrdila roku 1770 Marie Terezie, r. 1781 Josef II., o deset let později i Leopold II. Obnovené výsady stály nemalý obnos peněz, dokonce musela být prodána i obecní pole a pastviny.

V důsledku války Marie Terezie a pruského krále Friedricha II. o rakouské dědictví, táhli Mohelnem pruští vojáci, na počátku 19. stol. zde procházeli francouzští vojáci. I z tohoto důvodu se v 17. a 18. stol. nezvyšoval počet obyvatel, ačkoliv o 100 let později došlo k populační explozi (z důvodu průmyslové revoluce a zlepšení podmínek v zemědělství). 17 Do první poloviny 18. století probíhala výuka žáků po domech, od roku 1730 byla pro tyto účely zvolena zvláštní budova, nakonec byla okolo roku 1790 postavena nová škola.

Po třicetileté válce došlo i k úpadku vinohradnictví, a to zejména kvůli josefínským reformám, které na Moravě ukončily vinařskou samosprávu.

15 HLAVÁČOVÁ, Ludmila. Mohelno od první písemné zmínky. Zpravodaj Mohelna. 2004, č. 6., s. 6. 16 NOVÁČEK, Ondřej a Jan SUCHARDA. Stručné dějiny Mohelna. Hrotovice: pro obecní úřad Mohelno vydal Jan Sucharda - JAS Hrotovice, 2001, s. 27. 17 HLAVÁČOVÁ, Ludmila. Mohelno od první písemné zmínky. Zpravodaj Mohelna. 2004, č. 6., s. 8. 15

Navázat na tuto starou tradici se snažili na počátku 20. století, ale druhá světová válka tyto snahy překazila. Poslední pokus o obnovu vinohradů byl v 60. letech, ten byl ukončen kvůli přírodní rezervaci.

Je také nutné se zmínit o řemeslech, která byla typická pro oblast Mohelna. V 17. století tvořili třetinu obyvatel řemeslníci, kteří však zároveň obdělávali svou půdu. V této oblasti bylo nejvíce kovářů, mlynářů a řezníků. Díky zdejším lesům se živilo mnoho obyvatel i jako kolaři, bednáři a tesaři. Mohelenští stolaři byli známi po celé jižní Moravě.

Jejich výtvory byly charakteristické bohatou malbou a zářivými barvami. 18 Kromě již zmíněných řemesel bylo možné najít v obci i kožišníky, pekaře, krejčí, ševce, zedníky, hrnčíře, zámečníky nebo sládky.

Panský dvůr obhospodařoval 263 ha půdy a jeho součástí byl i lihovar. U řeky Jihlavy byl založen hamr na zpracování železné rudy, později papírna a mlýn s pilou.

Revoluční rok 1848 přinesl velkou správní reformu. Mohelno se stalo součástí znojemského kraje a o dva roky později byla k němu přiřazena obec Lhánice (do roku 1890). 19 19. století je ale také dobou velkých společenských změn a rozšiřující se nabídkou služeb. Roku 1831 byla na Zeleném kopci postavena rozhledna Babylón (dodnes stojí), na Vlčím kopci u Kladerub byl postaven lovecký zámeček v klasicistním stylu, který byl využíván až do konce druhé světové války. Co se týče služeb, v obci pracoval obvodní lékař, byla postavena pošta, četnické velitelství a také obecní chudobinec (1907). Bylo založeno i mnoho společenských spolků, jako třeba čtenářský spolek Osvěta, živnostensko-řemeslnický spolek Beseda, Pěvecký spolek nebo Sbor dobrovolných hasičů. 20

Jak již bylo výše zmíněno, počet žáků v průběhu 19. stol. vzrůstal, od roku 1909 navštěvují žáci pětitřídní školu (i z okolních vesnic). Ta se roku 1919 změnila na měšťanskou chlapeckou školu a o pět let později to už byla škola smíšená.

18 DOSTÁL, Jaroslav. Českomoravská vysočina - jih: východní oblast. 2. vyd. Praha: Knihkupectví Klubu českých turistů, 1948, s. 160. 19 NOVÁČEK, Ondřej a Jan SUCHARDA. Stručné dějiny Mohelna. Hrotovice: pro obecní úřad Mohelno vydal Jan Sucharda - JAS Hrotovice, 2001, s. 38. 20 HLAVÁČOVÁ, Ludmila. Mohelno od první písemné zmínky. Zpravodaj Mohelna. 2004, č. 6., s. 8.

Vznik Československé republiky přinesl zásadní historickou událost – první volby do obecního zastupitelstva, které se uskutečnily 15. 4. 1919. 21 V nových volbách získala nejvíce hlasů agrární strana. Charakteristickým znakem 20. let byla poměrně intenzivní stavební činnost.

Vznikaly také nové spolky, došlo ke zkvalitnění života v obci. Tělovýchovné jednoty Sokol a Orel se staraly o společenské a kulturní vyžití (např. pořádaly divadelní představení).

Roku 1926 bylo Mohelno elektrifikováno a připojily se první telefonní linky. Ve 20. a 30. letech došlo k lepšímu silničnímu spojení s Kralicemi a Dukovanami.

Hospodářská krize na konci 20. let přinesla nezaměstnanost a následující obdob války i tzv. válečné hospodářství - přídělové lístky na potraviny, ošacení a obuv, nucené nasazení na práci do Německa a Rakouska nebo zákaz používání motorových vozidel (benzín byl pro armádní účely). Politické strany a společenské spolky byly zakázány, zemědělci museli odvádět dávky ze své úrody.

Do koncentračního tábora musela odejít jedna rodina z rasových důvodů. Od roku 1944 působí v okolí Mohelna partyzánská skupina, kterou vedl Josef Hybeš, bylo do ní zapojeno i několik místních občanů, 19. 4. 1945 došlo ke střetu partyzánů s Němci. 22 Dne 7. 5. 1945 zažilo městečko dva letecké útoky, 140 budov bylo poškozeno a následky je možno spatřit na některých budovách dodnes.

Poválečné období přineslo změny ve všech společenských oblastech. Společenské spolky obnovily svou činnost a 12. 6. 1946 navštívil Hadcovou step prezident Edvard Beneš.

V únoru 1948 převzala moc Komunistická strana Československa a od 1. 1. 1949 bylo Mohelno přiřazeno k okresu Velká Bíteš a k Brněnskému kraji. 50. léta přinesla kolektivizaci vesnice a zřízení JZD, ale také vyhlášení Státní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step (r. 1952). Od roku 1960 spadá Mohelno pod okres Třebíč. Toto období znamenalo stabilizaci zemědělského družstva a rozvoj průmyslové výroby, což sebou neslo zanikání soukromého provozování řemesel.

21 NOVÁČEK, Ondřej a Jan SUCHARDA. Stručné dějiny Mohelna. Hrotovice: pro obecní úřad Mohelno vydal Jan Sucharda - JAS Hrotovice, 2001, s. 55. 22 Tamtéž, s. 63.

Významnou událostí byla stavba přečerpávací vodní nádrže Dalešice a přehradní hráze Mohelno, které trvaly osm let (1970 – 1978). Na stavbě se podílelo až 2000 lidí a patří k největším na Moravě. Její hlavním účelem je zdroj technické vody pro Jadernou elektrárnu Dukovany. Elektrárna se začala stavět roku 1978, první blok byl uveden do provozu roku 1985, poslední o dva roky později.

90. léta přinesly změny ve státních podnicích a institucích, byly uspořádány první svobodné volby. Opět byly založeny soukromé podniky, zemědělská půda se vrátila soukromníkům a lesní půda obci. Důležitou změnou v obci je výstavba vodovodu. Dle sčítání lidu z roku 1991 žilo v obci 1394 trvale bydlících obyvatel v 468 domech. Dle posledního sčítání lidu (z roku 2011), žije v Mohelně 1349 obyvatel v 577 domech. 23

23 Oficiální web městyse Mohelno [online]. [cit. 2014-11-12]. Dostupné z: http://www.mohelno-obec.cz/

4. PODOBA BĚŽNÉ MLUVY NA TŘEBÍČSKU A HORÁCKÉHO NÁŘEČÍ V 19. STOLETÍ Obě dvě jazykové skupiny patří do jižní středomoravské podskupiny hanáckých nářečí, která zabírá většinu území jižní a jihozápadní Moravy. Středomoravská nářeční oblast je tvořena dvěma hlavními úseky – centrálním a jižním. Poté ji tvoří ještě okrajové úseky, jež mají znaky přechodovosti mezi středomoravským nářečím a sousedními oblastmi, tj. východní a západní úsek.24

Ačkoliv je jejich podoba v současné době jiná, v období 19. století mezi nimi velké rozdíly nebyly. Částečně je zachována mezi starší generací obyvatel v Mohelně, ale i v jejich řeči je znát postupné zanikání nářečí. Zanikání nářeční mluvy a naopak pronikání obecné češtiny, se chci věnovat v páté kapitole. Obecnou češtinu definuje Hronek ve svém díle Obecná čeština (Hronek, 1972) jako „jazykový útvar, kterého většina příslušníků národa užívá v běžném každodenním hovoru (někdy s určitým přiblížením ke spisovné češtině, jindy zase k nářečí).“25

4.1 Podoba běžné mluvy na Třebíčsku v 19. století Běžná mluva Třebíčska spadá do jižní středomoravské nářeční podskupiny, která zabírá většinu jižní a jihozápadní Moravy. Zabírá plochu východně od Moravských Budějovic, Třebíče, Velkého Meziříčí a Kunštátu, za Boskovice a Vyškov, po Slavkov u Brna, až k jihu po Dambořice. 26

Třebíčská běžná mluva zajímá řadu dialektologů díky svému česko-moravskému (přechodnému) charakteru již delší dobu. S tím také souvisí různý pohled na její zařazení v systému českých nářečí. Výše zmíněná charakteristika pochází z J. Běliče- Nástin české dialektologie (1972). Avšak V. Sova, ve svém díle Lidová mluva na Třebíčsku, opravuje zeměpisné rozložení hanáckého nářečí. Autoři J. Bartoš, F. Trávníček i B. Havránek do této nářeční oblasti zařazují ještě i vesnici Puklice (cca 30 km od Třebíče). Sova však poukazuje, že hranice hanáckého nářečí nejdou na západ od Puklic, ale obrací se na východ od vesnice Příseky (cca 25 km od Třebíče).

Autor v Puklicích vyrostl a dosvědčuje, že v mluvě tamějších lidí se neužívalo hanácké é a ó, z čehož vyplývá, že se zde mluvilo českomoravským nářečím.27

24 FIC, Karel. Středomoravská oblast. In: DAVIDOVÁ, Dana. Mluvená čeština na Moravě. Ostrava: Tilia, 1997, s. 22. 25 HRONEK, Jiří. Obecná čeština. Praha: Univerzita Karlova, 1972, s. 5. 26 BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, s. 246. 27 Naše řeč. Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-27]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3264

F. Bartoš navíc uvádí, že: „Mluva města Třebíče podstatně se liší od podřečí osad okolních, majíc do sebe ráz obecné češtiny.“28

Ráda bych ještě nastínila, co to vůbec běžná mluva je. Jedná se o nestabilizovanou variantu národního jazyka s vlastním hláskoslovím, tvaroslovím, skladbou nebo slovní zásobou.

Je to ta podoba jazyka, která je užívána v neupravené a nijak stylizované osobní komunikaci, využívá se v rodině či mezi blízkými přáteli. Běžná mluva je tedy vymezena na základě své funkce.

M. Krčmová uvádí ve svém článku o běžné mluvě: „Touto funkcí, velmi významnou, je sloužit jako nástroj běžné denní komunikace v situacích, kdy je důležitý předmět komunikace a posílení sociálních vztahů komunikantů, nikoli prezentace osobnosti pomocí jazyka.“29 V následujících podkapitolách bych se ráda věnovala hláskosloví a morfologii.

4.1.1 Hláskosloví Vokály Běžná mluva na Třebíčsku obsahovala v 19. století (ale i dnes obsahuje) pětičlenný soubor krátkých samohlásek (a, e, i, o, u), soubor dlouhých samohlásek je trojčlenný (á, é, ó). Samohláska a je na konci slov přehlasována na e (do kopce, od učitele), ale po souhlásce c se v nominativu objevují tvary nepřehlasované (kaša, čepica).

Podstatná jména měkkého zakončení mají v lokálu sg. koncovku i místo u (v háji, f koláči). Lokál pl. má koncovky ich a ech (vojácich, stromech).30 Instrumentál pl. (po měkkých souhláskách) má zakončení -ima (s koňima – s koňmi, s učitelima – s učiteli, s košima – s koši).

Samohlásky é a í se většinou krátí (meno, lezt, chliv, mliko), u adjektivních koncovek se mění v y (zliho, púl sedmi). Vokál ě užívaný v imperativu se mění v i (sedňite, klekňite), dlouhá samohláska í se krátí skoro ve všech kmenových a flexivních slabikách (králik, obirat, uhli). Dvojhlásky ej se užívá jen ve slovech (vozejk, nožejk, cejn, cejťit).

28 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 223. 29 KRČMOVÁ, Marie. Současná běžná mluva v českých zemích. In: DANEŠ, František. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997, s. 162. 30 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 223.

Změna ý > ej (lejtko, mejlit se, dobrejch). 31 Přehlasované i původní ej se nemění v é (zavolé – zavolej, přé – přej, nasé – nasej, nélepši – nejlepší).

Typické je také krácení -ij a -yj (pij – pi, ušij – uší, umij – umi, zakrij – zakri).

Zvláštní délku vokálů mají slova (zéli, pívo, Bóže, na hóře). Místo moravského označení psíček se zde užívá označení českého pejsek.32

Nejlépe lze pozorovat změny (krácení a dloužení) v samohláskách u skloňování.33

Sg. Pl. 1. ten náš malej kluk 1. ti naše mali kluci 2. toho našeho maliho kluka 2. tech našejch malejch kluku 3. tomu našemu malimu klukovi 3. tem našejm malejm klukum 4. toho našeho maliho kluka 4. ti naše mali kluci 5. ti náš malej kluku 5. vi naše mali kluci 6. tom našem malim klukovi 6. tech našejch malejch klucich 7. tim našim malim klukem 7. tema našima malejma klucima Konsonanty V běžné mluvě na Třebíčsku se v 19. století, ale i dnes, ačkoli už spíše zřídka, vyskytovalo protetické v, které bylo pravidelné (vokno, voko, vodbjehnout), protetické h se neobjevovalo (abich, oul, uďelat). Skupina sh je spodobou (scháňet, schrnót, schnilé, schořet). Výjimka je pouze ve slově sházet (zháďet).

Praslovan. skupina dj, tj, která se mění v z nebo c, zůstává v příčestí trpném beze změny (zasaďené, votsóďená, překróťené, vemláťino, vopcháďet, háďet).

Souhláska d se mění ve zvláštní, ne úplně jasné r ve slovech kdo, kde, kdy (gro, gre, gri).34 V imperativu se ď a ť nemění (nechoďte, zaplať). Také st neměkne v sť (host, chytrost), ale výjimkou jsou slova jako (ňiť, štvrť). U vidových sloves V. třídy se t a ď nemění v c a z, jako je tomu v okolních oblastech (káťet, ukliďet, vycháďí).

31 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 224. 32 Tamtéž, s. 224. 33 Tamtéž, s. 225. 34 Tamtéž, s. 224.

Slabičné l se ojediněle mění v lu, lo (sloza, sluzil = slzeti, plakati). Ve slabice mě se vsouvá n (mňe, mňesto), místy se také užívá vsouvání j (mje, nemjél gdi).35 Vedle tvaru (o ňem slišeťi) je také užíváno (o ňom slišeťi).

Skloňování substantiva ruce (pl.) je odlišné od dnešní podoby.36

Pl. (19. století) Pl. (současnost)37

1. ruce 1. ruce 2. rukouch 2. rukou, ruk 3. rukoum 3. rukám 4. ruce 4. ruce 5. ruce 5. ruce 6. rukouch 6. rukou, rukách 7. rukama 7. rukama, rukami 4.1.2 Morfologie Substantiva - instrumentál sg. má většinou koncovku i (kosťi, ňiťi, za peci). Instrumentál pl. u substantiv v ženském i středním rodě (měkkého skloňování), mívají koncovku -ima (kosťima, dušima, čepicima, vejcima)

- v horáckém nářečí i na Třebíčsku se objevuje měkčení šť > šč (mňeščan, ščedrej, neščesťi). Substantiva zakončena na -el nebo -la kolísají mezi měkkým a tvrdým skloňováním (pro učitele i učitela, do školi i škole)

35 Vladimír Sova - Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-28]. Dostupné z: http://xkrcal5.sweb.cz/_08_vlad_sova_lidova_mluva_na_trebicsku.html 36 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 226. 37 Internetová jazyková příručka. [online]. [cit. 2015-1-27]. Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=ruce&Hledej=Hledej

- odlišné je také skloňování subs. přátelé: Pl. (19. století) Pl. (současnost) 1. přátele 1. přátelé 2. přátel 2. přátel 3. přátelum 3. přátelům 4. přátele 4. přátele 5. přátelé 5. přátelé 6. přátelich 6. přátelích 7. přátelima 7. přáteli

Adjektiva - adjektiva mívala nejčastěji tvrdé zakončením (dobré den, dobri ráno, bez hodni ženi, f stari chalupje, u staréch liďi)

- typické koncovky pro české nářečí -ej, se zde objevují již v této době (mladej, hezkej, bohatej) – ale pouze v sg., v pl. je situace jiná (bohati, stari, hodni liďi)

- v některých částech Třebíčska (Opatov) se ale objevuje měkčení konsonantů (stari muski, musci, bohaťi staři musci, velci kluci).

- užívání jmenných tvarů místo tvarů určitých (šipkovo povidli, loutkovo ďivadlo, flaškovo pivo) 38

- při flexi adjektiv dochází k pronikání složených tvarů (do taťinkoviho kabátu)

Pronomen - při flexi osobního zájmena on je v akuzativu, bez rozdílu životnosti či neživotnosti, buď tvar (ho), v jižní části Třebíčska (jé = jej, na ňé = něj), instrumentál (s ňém)

- ukazovací zájmeno ta je při flexi vždy kráceno, akuzativ zní (tu)

- lokál sg. ukazovacího zájmena to měl tvar (o tem, např. ňic ji po tem néňi), instrumentál (s tém, např. s tém novim kolem)

38 Vladimír Sova - Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-28]. Dostupné z: http://xkrcal5.sweb.cz/_08_vlad_sova_lidova_mluva_na_trebicsku.html

Numeralia

- ve výslovnosti číslovek dochází k dloužení (vobá dvá), ale pouze v nominativu, v akuzativu zůstává výslovnost krátká

- tázací příslovce na množství má většinou podobu (Mocli jich tam belo?) 39

Verba

- příčestí trpné má ve středním rodě neurčitý tvar (je zamčino, je zmrzlo), ale výjimkou je (prase je zabiti, pivo je zaplaťeni)

- v příčestí činném se dlouží vokály (bíl, kópíl, volál)- dle hanáckého nářečí

- vyskytovalo se několik sloves, která se na Třebíčsku odlišovala od této oblasti: 40

I. třída – ukract, vobkradená, má napasino, voziblé, napité, veno, veň (= vezmu, vezmi) III. třída – umijó, trpijó, chcó IV. třída – plaťijó, zaplaťino, votsóďené V. třída – sáďijó, smijó se (= smějí se) - ke tvaru sg. přítomného času (su, nésu, seš) bývá (v určitých částech oblasti) tvar pl. (Seme, sete doma? Nesete nemocné?)

- v minulém čase sg. i pl. to však neplatí (dostál sem, dostali sme)

- atematická slovesa vědět a jíst mají tvar 3. os. pl. (vijó, jijó)

Adverbia

- komparativ příslovcí má koncovku – ejc (nahóřejc, časťějc, teplejc)

- příklady užití příslovcí (tepraf = teprve, teťka, zdetka = teď, nešt, no žet = ovšem, ničkom, nicki = nyní)

39 Vladimír Sova - Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-28]. Dostupné z: http://xkrcal5.sweb.cz/_08_vlad_sova_lidova_mluva_na_trebicsku.html 40 Vladimír Sova - Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-28]. Dostupné z: http://xkrcal5.sweb.cz/_08_vlad_sova_lidova_mluva_na_trebicsku.html

4.2 Podoba horáckého nářečí v 19. Století Nářečí obce Mohelno spadá do jižní středomoravské podskupiny hanáckých nářečí. Dle díla Moravská nářečí (Trávníček, 1926) je Bartošovo rozdělení hánáckého nářečí na dvanáct podřečí chybné. Domnívá se totiž, že si všímal až příliš detailních rozdílů, takže často zasahují nářeční hranice jedna do druhé a naopak zase zbývají místa, která nejsou zařazena do žádného nářečí.41

Ve všech významných dialektologických dílech lze najít zmínku o této nářeční oblasti (Bartoš, 1895; Trávníček, 1926; Havránek, 1934). Podrobně se mu také věnuje Běličův Nástin české dialektologie (Bělič, 1972). Výzkum, který probíhal v 60. letech 20. století, pro Český jazykový atlas se sice této obci vyhnul, nicméně detailně popisuje ostatní nářečí, která jsou tomuto horáckému blízká. Více prostoru jihozápadní Moravě věnuje publikace Jazykový atlas jihozápadní Moravy od Libuše Čižmárové.

Příloha 7 obsahuje vyprávění v horáckém nářečí z 19. století, které jsem získala od Muzea kraje Vysočiny Třebíč. V příloze 8 předkládám opět vyprávění v horáckém nářečí (také z 19. století), ale tentokrát se jedná o oblast Nového Města na Moravě.

V následujících podkapitolách bych se ráda věnovala hláskosloví a morfologii.

4.2.1 Hláskosloví

Vokály Horácké nářečí obsahuje kompletní soubor krátkých samohlásek – a, e, i, o, u. Soubor dlouhých samohlásek je především tříčlenný – á, é, ó. Dlouhé ú a í se vyskytuje až v dnešní podobě nářečí, a to zejména pronikáním spisovného jazyka. Může docházet i ke kolísání, zejména vlivem artikulace či tempa řeči. Vokál y je nahrazen vokálem e (moteka, bel, debes). Tato změna je také patrná ve slovesném prefixu vy- (vevrbit se, vekládat, vepadat). Místo hlásky u, je vyslovováno o (moset, trocho, hobo), a to uprostřed i na konci slov. Nahrazování hlásek y > e, ale také u > o je častější v flexivních koncovkách než v základech slov.

Objevuje se tzv. úžení, é se úží a krátí v y / i v kmenových slabikách i koncovkách (klišče, večir, mliko). 42 Časté je zeslabení ě > i (smije se, hřije, řikl).

41 TRÁVNÍČEK, František. Moravská nářečí. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1926, s. 13. 42 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 200.

Typické je také dloužení vokálů před koncovým -l v tvaru jednotného čísla, mužského rodu a v minulém čase (ďelál, kupovál, usnúl).43 Naopak a je proti češtině krátké v těch samých výrazech jako v moravských nářečích (jama, žaba, blato).

Zesilování i > ě se vyskytuje nejen u substantiv (sňech, hoďene), také v infinitivu a v tvaru činného rodu sloves 4. třídy (povolet- povolél, hospodařet- hospodařél, cheťet) a po souhláskách z, s, ž, š, č (vozet, ťešet).

Kmenové dlouhé slabiky lí, ří, sí, ží, ší, čí se mění v krátké (klič, křiž, šipek, čihat), naproti tomu slabiky zí a cí se mění v dlouhou hlásku é (zétra, cétit). Každá dlouhá samohláska í se krátí v kmenotvorných i flexivních slabikách (ďira, zeli, ležim, choďi, povidat).

Koncovky -ej, -yj, -ij často jsou přehlasovány a mění se z původního ej > é (néde, dé, néso). U substantiv však přetrvávají (zloděj, vobyčej). U rozkazovacího způsobu přechází buď z ej > é (prodé) nebo ij > í (nepi, zehři) nebo yj > ej (zakrej, homej). 44

Vyskytuje se také pohlcování i v kmenových a flexivních slabikách. Zbylý konsonant zní pak sám slabičně, vyslovuje se (bel´, v les´) dvojslabičně, (povidal´) čtyřslabičně. Toto pohlcování lze pozorovat i v jiných slabikách: 45

a) li = l´: l´di, hl´na, žl´ca, kapl´čka

b) li = li: polica, lisťi

c) ři = ř´: bř´tva, kř´dla, ř´cadlo

d) ři = ři: peřina

e) ři = ře: pře tom, přeskočil k nám

f) zi = z´: z´ma, na vobraz´, na voz´

g) zi = zi: není

h) zi = ze: mozeka

Pohlcování vokálu i se objevuje i v jiných slabikách (si, ci, ži, ši, ni, ti, vi), ale výše uvedené příklady budou pro představu snad stačit. V této době dochází k jeho pohlcování a v dnešní podobě horáckého nářečí se již vůbec nevyskytuje.

43 LAMPRECHT, Arnošt a Věra MICHÁLKOVÁ. České nářeční texty: vysokoškolská učebnice pro filozofické a pedagogické fakulty. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976, s. 155. 44 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 206. 45 Tamtéž, s. 201.

Konsonanty V horáckém nářečí dochází ke spodobě souhlásek, a to ve skupině sh se spodobuje h > ch (schořet, schoďit, schňilé). Objevuje se také seskupení hlásek šč místo št (ščáva, ščeňe, Ščepán, klešče), a to na začátku i uprostřed slov. Obyvatelé Mohelna mluví tímto způsobem i v dnešní době (senioři, ale i lidé ve středním věku).

Dalším, dodnes užívaným, jevem je protetické v- před samohláskou o (vokno, votevři, votoč, modrovoká), ale i protetické h- (hobrósek, hoťikál, hóčinek).

Naproti tomu u některých slov, zejména jedná- li se o spojení souhlásek hř-, hláska h se vypouští (řbitov, řbet, řmilo). Oproti spisovnému prefixu ňe- dochází ke změně (tvrdnutí) v ne- (nejak, nekolikeré, negdo).

Nedochází k rozlišení ď a ť při změně na z a c (hoďené – hoďino, proboďené, zaplaťino, káťet, převraťet – převraťim). Mění m > n (veno – veneš, senka = sem). 46 U souhlásky s dochází k měknutí v š (šahat), ale také se mění s > c (plict). Často v nářečí dochází k přesmykům (žlica = lžica, kotkaví = koktavý, hinťi = hniti), stejně jako různé změny pro usnadnění artikulace.47 Přirozená elipsa hlásky t ve skupině kt u zájmena (který – kerí). Ze stejného důvodu dochází i ke sraženinám (nějaký = ňákí, cak = copak, dobritro = dobré jitro). Skupina hlásek chc se mění na sc (sco = chci, scel = chtěl), také tl > kl (klusté, klóct), dále fakultativní změna rl > dl (Kadle!, kadlátka). Pouze výjimečně se užívá změna šč > fč (náfčeva, psi fčekali). V některých případech zaniká hláska d (učeňik).

Poměrně často se objevuje neznělá mezislovní asimilace na švu slov před jedinečnou souhláskou a před vokálem (k mosto, kopme, nemlofme), stejně jako je tomu u českých nářečí v užším smyslu. 48

V některých případech dochází i k elipse celého slova, v tomto příkladu substantiva („Vo kolika Víťa přide?“ = „V kolik hodin Víťa přijde?“).

46 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 209. 47 Tamtéž, s. 210. 48 BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, s. 247.

4.2.2 Morfologie Substantiva - neživotná podstatná jména mají v genitivu singuláru častěji koncovku a než u / o (vod zada, vod předa)

- v lokálu singuláru mají měkké kmeny neživotné koncovku o / u (v ohňo / ohňu, v košo / košu, v leso / lesu, na vobrazo / vobrazu)

- v instrumentálu singuláru mají substantiva koncovku -i (s nemoci, se lži, s chetrosťi)

- v instrumentálu plurálu převládá koncovka -amo, měkké kmeny mohou mít také koncovku-ema, -ima (hrncema / hrncima, mečema / mečima, lesema / lesima) 49

- podstatná jména, která se skloňují dle vzoru předseda, mají shodný tvar genitivu a akuzativu sg. (Pozvali sme Tonde), v instrumentálu sg. je koncovka-em (Bješ s tátem.)

- ve flexivních koncovkách nedošlo k přehlásce a > e (naša misa, kuža, večeřa, jalovica)

- mezi koncovkami měkkých a tvrdých typů subs. se vyskytuje méně rozdílů, zejména v neexistující přehlásce u měkkých deklinačních typů, např. genitiv sg. (sklepa, sóseda / pekařa, prarodiča), dativ sg. (stádo, sklepo), nominativ, akuzativ a instrumentál sg. (žena, ženo, ženó / ruža, ružo, ružó)

- substantiva, skloňovaná podle vzoru stavení, se skloňují dle spisovné češtiny, kromě tvaru instrumentálu plurálu

- genitiv plurálu podstatných jmen rodu ženského končí zpravidla na é (stodolé, jehlé, hospodeňé, tetké, barvé, kapsé, slepicé, ružé, Marušé, pisňičké) 50

- u některých substantiv skloňovaných dle vzoru žena, dochází ke změně deklinace na vzor píseň (papireň > f papirňi), stejně to platí i naopak (mrkva > k mrkvje)

49 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 212. 50 Tamtéž, s. 214.

Adjektiva - genitiv, dativ a lokál sg. rodu ženského zní (dobri – k dobri žeňe, v čisti a studeni voďe, k sedmi hoďiňe) 51

- řeč obsahuje nestažené tvary přivlastňovacích přídavných jmen (mojemu, mojeho)

- komparativ má většinou pravidelné tvary, které jsou typické pro hanácké nářečí (známé – známjéši, modré – modřéši, lehké – lehčéši, krátké – kratši)52

- instrumentál sg. mužského a středního tvrdého rodu se při skloňování adjektiv shodu (vo starim – ze starim)

- přídavná jména, která přivlastňují osobě mužského rodu, mají základní tvar (bratruj)

- plurál příd. jm. a zájmen vzájemně odlišuje tvary pro životná a neživotná podst. jm. (ťi chitři chlapci – ti dřevjeni stoli)

Pronomen - u rodových zájmen v mužském a středním rodu tvrdého skloňování se užívá (toho, tomu, vo tom) na rozdíl od východomoravské nářeční podoby (teho, temu, vo tem), což se shoduje s měkkým skloňováním 53

- dochází k vyrovnání deklinace rodových zájmen s tvrdým skloňováním adjektiv (s tém, našém, téch, našéch, s ňém)

Numeralia - číslovka jeden- jedna- jedno se skloňuje dle vzoru ten, výjimkou je lokál sg., kdy je častější výraz (jednom) než (jednem)

- číslovky pět a deset mají v dativu sg. tvar (pjeťim, deseťim), v instrumentálu sg. (pjeťima, deseťima)

- vyjádření množství všecek – všecka – všecko má mnohdy skloňování zájmenné než složené (všeho, všemo, všech), nominativ plurálu je (všeci i všici)

51 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 215s. 52 Tamtéž, s. 216. 53 Tamtéž, s. 217.

Verba Co se týče časování, horácké nářečí se příliš od ostatních hanáckých neliší, kromě těchto výjimek.

- v této době nemá horácké nářečí mnoho přechodníků. Pokud je má, jsou pouze ve smyslu způsobovém a časovém (seďa, leža, kleča, stávaja, lihaja) 54

- ve středním rodu se užívá příčestí činné v neurčitém tvaru (Je tam zmrzlo., Uš je dost namoklo., Belo v pokoji vechládlo.)

- užívá neurčité příčestí trpné v neosobní trpné vazbě (Uš je zaplaťino. – Pivo je zaplaťeni., Uš máme vemláťino. - Žito je vemláťeni., Už belo pojedino.)

- sloveso být (= bét) má tvary v sg. (já su / so, ti seš, on /a / o je), v pl. (mi sme, vi ste, oňi só), rozkazovací způsob má tvary (beť, beťme, beťte) a podmiňovací způsob má podobu (já bech, ti bes, on/a/o be, mi besme, vi beste, oňi be) 55

- ve slovesných tvarech 3. os. pl. 4. a 5. třídy se užívají koncovky – ijó (slišijó, bidlijó, tróbijó), výjimečně – ujó (voznačujó)

- izolovaná slovesa mít, chtít, jíst se objevují ve tvarech (mit, chcit, jest)

- v určitých příkladech nedochází k alternaci souhlásek, např. (hoďit / hoďet – háďet, vobráťit / vobráťet – vobraťet)

Adverbia - komparativ příslovcí má koncovku -ejc (teplejc, dulejc, hlóbjejc, chladňejc)

- příklady užití příslovcí (tudle = tuhle, támle = támhle, semka = sem, venko = venku, tepráf = teprve, vonegdá = onehdy, posavád = doposavad) 56

54 BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895, s. 218. 55 Tamtéž, s. 216. 56 Tamtéž, s. 220- 221.

5. SOUČASNÁ PODOBA BĚŽNÉ MLUVY NA TŘEBÍČSKU A HORÁCKÉHO NÁŘEČÍ Jak jsem již zmínila v předchozí kapitole, horácké nářečí je zachováno především u starší mohelenské generace. U třebíčské starší generace jsem během zaznamenávání promluv nezpozorovala rysy běžné mluvy z 19. století, v současné době je podoba všech generací (mladá, střední, starší) více méně ustálená. Co se týče podoby mladé a střední generace v Mohelně, u střední generace lze pozorovat už jen málo nářečních prvků, a to navíc velmi nepravidelně. U mladé generace, která jezdí studovat do Brna nebo Třebíče, nářečí úplně vymizelo. Přetrvávají pouze některá nářeční označení pro substantiva a verba (týkající se zemědělství, hospodářství), této problematice se však moje bakalářská práce nevěnuje.

Rozdíly jsou samozřejmě patrné u mluvy mladé generace, kam pronikají novotvary, zejména uměle odvozená slovesa z anglických slovíček (googlovat – dle amerického vyhledávače Google, v současnosti celosvětově rozšířen, aj.).

Promluvy byly nahrávány v poměrně dlouhém časovém úseku, a to od července r. 2014 do ledna r. 2015. Jednalo se o mluvčí tří generací (starší, střední, mladá) z různých sociálních vrstev. V drtivé většině šlo o zachycení spontánního vyprávění, pouze v jediném případě se jedná o rozhovor se dvěma mluvčími. Při pozdějším zpracování nahrávek jsem využila publikaci Česká výslovnostní norma (Hůrková, 1995). Všechny přepisy promluv jsou obsaženy v příloze (příloha 1 – 6).

5.1 Zhodnocení nahrávek – horácké nářečí 5.1.1 Stará generace Úryvek I.:

Ale toho je jako víc. Mi sme mňeli dva malí kóski tam, ale voňi mňeli Drápelovi aj kravi. Tak já nevim kolik ťech arú, to bich se musela pat do papirú, ale to tam múžeš hospodařit, klidňe. No a f tom drušstvje gdiš to je, voňi mňe dávají ňákó ťisícofku nájemního, ňic moc teda. No ale co já bich ďelala, budu zháňet formana, keré bi mňe to zvorál, nebo vibrál brambori?

Srovnání s podobou v 19. stol.:

V této části promluvy je zachováno značné množství nářečních prvků, které byly užívány v 19. stol. Zejména je to krácení samohlásek, spodoba znělosti, dlouhý vokál před konsonantem -l, protetické v- nebo sražení slov.

Co se však nezachovalo, je pohlcování vokálu i v kmenových a flexivních slabikách. Tento jev jsem nezaznamenala ani u jiných mluvčích starší generace.

- kóski = kousky; nahrazení dvojhlásky ou > ó, běžné pro hanácká nářečí - aj = i; jedná se o typický jev pro moravská nářečí - kravi = krávy; oproti českým nářečím dochází ke krácení samohlásky a uprostřed substantiv (jama, žaba, blato) - pat = podívat; ke sraženinám dochází vlivem přirozené elipsy, jedná se o jev poměrně častý, ale především u starší generace (pam – povídám, cák – copak…) - f tom = v tom; asimilace znělosti znělé předložky v s neznělou souhláskou t, také usnadnění artikulace - voňi = oni; protetické v- před samohláskou o - ňákó = nějakou; sražení dvou slabik něja- na jednu slabiku ňá-, nahrazení dvojhlásky ou > ó - zháňet = shánět; první souhláska je neznělá, druhá znělá, dochází zde ke znělému vyslovení - keré = který; přirozená elipsa hlásky t ve skupině kt- u vztažných zájmen - zvorál = zoral; protetické v- uvnitř slova (před vokálem o) a dloužení vokálů před koncovým -l v tvaru singuláru, mužského rodu a příčestím minulým (ďelál, kupovál, usnúl) Úryvek II.:

Voňi taki ďelali to scelováňí, tak to pole, kerí bilo tam, dali ťi jinde a takle. Ale jak teda mam ti pláni, tam se stéňe ňic nedoviš. Je to jako dibis jela do Dukovan a jela nahoru, takle, viš? Vod řbitova nahóru, tam se řiká Hlinek a dibis scela jet jako k Mohelskímu mlínu teda, teť bis vodbočila jako nalevo, tak tam negde só ti polnosťi.

Srovnání s podobou v 19. stol.:

Druhý úryvek také dokládá skutečnost, že v promluvě starší generace přetrvalo mnoho z podoby nářečí z doby před dvěma staletími. Jedná se zde o přehlasování koncovek ej > é, prodloužení samohlásek uprostřed slov, nebo vynechání souhlásky h na začátku podstatného jména. - takle = takhle; přirozená elipsa vokálu h z důvodu usnadnění artikulace

- stéňe = stejně; koncovka -ej bývá často přehlasována a mění se z původního ej > é (néde, dé, néso) - dibis = kdybys; první vokál je neznělý a druhý znělý, mělo by se vyslovovat zněle (gdibis), jedná se ale o nářeční specifikum - řbitova = hřbitova; jedná se o jev opačný k užívání protetického h-, zejména jedná- li se o spojení souhlásek hř-, hláska h se vypouští (řbitov, řbet) - nahóru = nahoru; dloužení vokálu ó uprostřed příslovce je častější než např. u jmen a sloves, je to typicky moravský jev (v hanácké nářeční oblasti se totiž užívá pojmenování navrchu)57 - scela = chtěla; skupina hlásek chc- se často mění na sc- (sco, scel) - negde = někde; na rozdíl od spisovné předpony ňe- dochází ke změně (tvrdnutí) v ne- (nejak, nekolikeré) - só = jsou; přirozená elipsa vokálu j pro usnadnění artikulace a také nahrazení dvojhlásky ou > ó

5.1.2 Střední generace Úryvek I.: B: No tak sem si řikala, jesi mam jít spat nebo co? Tak sem si šla taki lehnout. A: A ve dvje se vzbuďim, takoví ťicho tadi, fšichni spíjou… B: A uteklo ťi ňeco? Neuteklo.

A: No, tam de vo to, že ťi pak blbje víjde čas a přijedeš v blbou hoďinu a zháňej tam ňegde ňeco… Sme tam nemňeli ňic domluvení… A já aňi nevim, gde sme ten rok skončili? Ale to sme jezďili strašňe dlouho. Vám se furt ňic nelíbilo. Mi sme začali u Zadaru, že?

Srovnání s podobou v 19. stol.:

Střední generace využívá už jen málo jevů, které se vyskytovaly v nářeční podobě z 19. st. U některých prvků dochází pouze k jejich střídavému užívání (negde, ňegde- nahrazení spisovného prefixu ně > ne) nebo (ščáva, šťáva- seskupení hlásek št, šť > šč). Zajímavé je nahrazování klasických moravských nářečních prvků za jejich spisovné tvary nebo přejímání českých koncovek (v užším slova smyslu).

- lehnout; jedná se o převrácené užití spisovného tvaru infinitivu slovesa, kde by dříve došlo k nahrazení dvojhlásky ou > ó (lehnót)

57 UTĚŠENÝ, Slavomír. Nářečí přechodného pásu česko-moravského: Hláskosloví. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960, s. 56.

- spíjou = spí; užití koncovky-íjou, která je typická spíše pro česká nářečí, často se užívá v běžné mluvě na Třebíčsku, opět mělo dojít k nahrazení ou > ó (spijó)

- vo = o; protetické v- před samohláskou o

- zháňej = sháněj; první souhláska je neznělá, druhá znělá, dochází zde ke znělému vyslovení

- ňegde = někde; je užit spisovný tvar prefixu ně-, nedošlo ke tvrdnutí, pouze došlo ke znělému vyslovení souhlásek k a d

Úryvek II.:

Voňi tam jezďí pravidelňe, taki k ňákejm lidem a uš se známe, vloňi sme dovolenou posunuli vo tejden, kvúli ňečemu, uš nevim. Sme tam přijeli a von povidá: „Uš sem si řikal, gde ste!“ Asi uš nás vihlížel, ten celej tejden.

Srovnání s podobou v 19. stol.:

V tomto úryvku se znovu opakují prvky horáckého nářečí, které jsem již popsala v úryvku I., ráda bych však ještě poukázala na další pronikání jevů z českých nářečí (v užším slova smyslu). Objevuje se zde také sražení slov, které bylo časté v mluvě z 19. stol., ale stalo se běžným i v současné podobě nářečí všech sledovaných generací.

- ňákejm = nějakým; sražení dvou slabik něja- na jednu slabiku ňá-, nahrazení rodové koncovky -ým > ejm

- tejden = týden; nahrazení spisovného tvaru s vokálem ý > ej, užívá se na Třebíčsku, ale také v českých nářečích (v užším slova smyslu), dle staré podoby nářečí mělo dojít k nahrazení samohlásky ý > é (téden)

- celej = celý; stejný příklad nahrazení vokálu ý > ej

5.1.3 Mladá generace Úryvek I.:

Gdiš sem bila za babičkou, tak mi vikládala, jak bila za slepicema. Pusťila slepice na dvorek a jedna slepica vlezla do boudi za Benem. Prej, že tam bila hrozňe dlouho, že tam bila i přes noc, protože je zapomňela zavřít, ne? Tagže vlastňe u nás mají slepice úplňe volnej víbjech. Teda jenom do zahrátki nesmňej. Ale teťka ta stará slepica, kerá uš prej nemuže choďit, že bila ňák dole a že, jak jim zapomňela zavřit, tak že jim bila asi večer zima, tagže ta stará, že prosťe asi nemohla bejt dole.

Srovnání s podobou v 19. stol.:

V mluvě mladé generace původní podoba horáckého nářečí již vymizela a zbyly z ní jen určité prvky, které jsou však dnes považovány za součást obecné češtiny. Jedná se o protetické v- a sraženiny slov (hlavně zájmena neurčitá – nějaký).

Stejně jako u střední generace můžeme pozorovat průnik koncovek a nahrazování hlásek, které se vyskytují v českých nářečích (v užším slova smyslu) a také v běžné mluvě na Třebíčsku.

- slepica = slepice; jeden z mála jevů, který je shodný s podobou nářečí z 19. století (může však být vázán pouze na tuto jednu mluvčí), v ohebné koncovce nedošlo k přehlásce a > e (večeřa, jalovica)

- nesmňej = nesmí; nahrazení spisovné koncovky í > ej, jedná se o průnik českých koncovek, dle horáckého nářečí mělo dojít k přeměně koncovky í > ijó (nesmijó.

- ňák = nějak; sražení dvou slabik něja- na jednu slabiku ňá-, nyní běžně užívano v obecné češtině

- bejt = být; nahrazení spisovného tvaru infinitivu slovesa být, za tvar obecně český, nářeční tvar je (bét), změna samohlásky ý > é

Úryvek II.:

Von ju Ben asi v noci vorval, nebo co. A Ben, druhej den, mňel na nose klovnuťí. Já sem se s ňim stiďela jít ňekam! Jako na vichásku, gdibi nás ňegdo zastavil, gdoví co bi si misleli. No a gdiš deš do tí boudi, tak fšude tam to peří, ne? Mezi ťema fšema vistlanejma kabátama ješťe, co tam má po ďedovi… No a jednou bil taťka s Benem, a že bil pořát u nohi, dobrí, a že uš pudou dom.

Srovnání s podobou v 19. stol.:

Ve druhém úryvku se ukazuje, že nepřetrvala změna hlásek št > šč, ani nahrazení diftongu ou > ó. Znovu se zde prokázalo, stejně jako u již výše popsané střední generace, že dochází k nahrazování koncovky é > ej, dále užívání spisovné předpony ně- a znělé vyslovování konsonantů

- von = on; protetické v- před samohláskou o

- ju = ji; použití horáckého nářečního tvaru osobního zájmena, může však být vázán pouze na tuto jednu mluvčí

- druhej = druhý; nahrazení spisovného tvaru se samohláskou ý > ej, užívá se na Třebíčsku, ale také v obecné češtině, podle horáckého nářečí mělo dojít k nahrazení ý > é (druhé)

- pudou = půjdou; přirozená elipsa souhlásky j a zkrácení samohlásky u, jedná se o běžně užívaný jev obecné češtiny

5.2 Zhodnocení nahrávek – běžná mluva na Třebíčsku 5.2.1 Stará generace Úryvek:

Vedle nás bil doktor, zezul si boti, lehl si, Kristína řikala, že si taki zezuje boti. Ale mňela je fungl noví, eště je nemňela na noze. A vona mňela takoví svjetlí, tak si je zezula a já ne. Teťka přijedem do Prahi, vona si je vobula a řiká mi: „Čoveče, mňe votekli nohi, já ti boti vúbec nemužu vobut!“ Tak si je narvala a teťka dem do tí leťištňí hali a jak se otevřeli dveře a bilo svjetlo, tak se poďivám a vona mňela z boku takoví mašle, teť ti mašle mňela uprostřet a mňela levou na praví a pravou na leví, teť šla a já sem jí to nemohla aňi říct, jak sem se smála! Vona po tí hale šmatle, musela ju celou přešmatlat, neš bil záchot.

Srovnání s podobou v 19. stol.:

V běžné komunikaci staré generace se podoba mluvy na Třebíčsku z 19. století již nezachovala.

Můžeme pozorovat pouze několik izolovaných prvků, jako je sražený tvar neurčitého zájmene nějaký, udržela se hlásková změna vokálu ý > ej (lejtko, dobrej), nebo protetické v-. Protože příkladů ke srovnání s podobou z 19. stol. je málo, použiji jeden úryvek (na rozdíl od horáckého nářečí, kde příkladů bylo více). 36

- ešťe = ještě; přirozená elipsa konsonantu j, časté pro obecnou češtinu

- vona = ona; protetické v- před samohláskou o

- ju = ji; použití horáckého nářečního tvaru akuzativu osobního zájmena, v dnešní době je spíše zatlačována spisovnou formou, ačkoliv užití tohoto tvaru je zatím paralelní a je typické pro českomoravskou hranici 58

5.2.2 Střední generace

Úryvek:

No a uš hnet prvňí den se mi tam nelíbilo, tak sem si objednala v hotelu jen jednu noc, protože sem vihodnoťila, že tam studovat nechci, že se mi to vúbec nelíbí. Víťovi sem teda psala esemesku, že jedu domú. To bilo asi f púl druhí. Ale jak sem jela spátky s toho Zlína, tam se jede asi deset nebo patnáct kilometrú na přivaďeč na dálňici, tak sem tam přijela, bilo tam napsaní jenom Přerof, ne Brno.

Srovnání s podobou v 19. stol.:

V této zaznamenané promluvě jsem nenarazila na žádný z jevů, který by by shodný s podobou běžné mluvy na Třebíčsku z 19. století. Vliv na užití spisovných tvarů v promluvě mé mluvčí má jistě i její povolání, kde je takové vyjadřování vyžadováno.

Není samozřejmě vyloučeno, že mezi jinými obyvateli Třebíčska této věkové kategorie by se nějaké původní prvky neprojevily. Do značné míry to může ovlivnit i původ té které konkrétní rodiny.

58 UTĚŠENÝ, Slavomír. Nářečí přechodného pásu česko-moravského: Hláskosloví. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960, s. 120.

5.2.3 Mladá generace Úryvek:

Srovnání s podobou v 19. stol.:

Do mluvy mladé generace více proniká obecná čeština, kterou využívají pro běžnou komunikaci nejen mezi svými vrstevníky, rodiči, ale i ve vzdělávacích zařízeních. Není tedy divu, že se zde objevují příklady shodné i s podobou třebíčské mluvy z 19. století. Bylo by to již dříve zmiňované protetické v-, elipsa souhlásky j u (v tomto případě) částice ještě nebo záměna spisovné koncovky ý > ej, např. zde u adjektiva velkej > velký. Celkově však mluvu mladé generace na Třebíčsku ovlivňují i jiné faktory, jako je např. průnik novotvarů, zejména uměle odvozených sloves z angličtiny (např. googlovat – dle amerického vyhledávače Google, který je v současnosti celosvětově rozšířen, aj.).

5.3 Současný stav horáckého nářečí Starší generace

Předchozí kapitola této práce dokládá, že mezi starší generací je horácké nářečí stále aktuální, ale některá jeho specifika, jako je např. pohlcování vokálu i v kmenových a flexivních slabikách, se v současnosti již neužívají a byla nahrazena. To, že se nářečí mezi seniorskou generací zachovalo, přisuzuji zejména jejich usedlému způsobu života. Mohelno, ačkoliv je vzdáleno pouze 45 km od Brna, si stále uchovalo své lidové tradice, k nimž rozhodně patří i nářečí, ačkoliv jej v současné době udržuje pouze tato generace. Slovní zásoba horáckého nářečí (a nejen tohoto nářečí), je ovlivněna i německým jazykem.

Studium lexika nebylo součástí obsahu mé práce, mohu však říci, že mezi starší generací se německé výrazy stále uchovaly (např. furhós – dvůr v domě, vaškuchla – prádelna).

Střední generace

Přirozeně dochází k postupnému mizení nářečí vlivem řady faktorů. Toho je dokladem zejména střední generace mohelenských obyvatel. Jedná se zejména o dojíždění za prací, např. do blízkého Brna nebo Třebíče, které ovlivňuje jejich mluvu, stejně jako pronikání a vstřebávání spisovné češtiny z médií. Je to však také současná doba, kdy není moderní lpět na starých tradicích. Mezi touto generací se aktivně užívá jen zlomek z původní podoby nářečí, často dochází k jeho nepravidelnému použití. Zachovaly se zejména ty prvky, které se v současnosti staly běžnými v obecné češtině. Ta je nejčastěji používána pro neformální komunikaci nejen mezi blízkými příbuznými, často však také na pracovišti. Není proto divu, když významně ovlivňuje mluvu nejen střední, ale i mladé generace.

Mladá generace

Co se týče mluvy mladých v Mohelně, má na ni vliv nejen obecná čeština, ale také místo jejich studia nebo obor jejich studia (slang). V neposlední řadě to jsou neologismy a výrazy z cizích jazyků (zejména z angličtiny), které do jejich mluvy pronikají skrze sledování různých tuzemských, ale i zahraničních televizních pořadů. Právě proto je nářečí stále více zatlačováno. Tato situace se samozřejmě netýká pouze oblasti Mohelna. Domnívám se, že se jedná o vývoj, který bychom mohli pozorovat téměř v celé republice. Horácké nářečí jako takové však mezi mladými zaniklo. Myslím si, že je to hlavní důsledek toho, že jejich rodiče už nářečím také nemluví. Pokud by jím mluvili, jejich děti by s ním byli v bližším kontaktu, než když jej slyší pouze u svých prarodičů.

5.4 Současný stav běžné mluvy na Třebíčsku Starší generace

Na rozdíl od starší generace v Mohelně, se v Třebíči mezi seniory podoba běžné mluvy z 19. století nezachovala. Je to dáno hlavně velikostí tohoto města. Třebíč je město s poměrně velkým počtem obyvatel a není tak uzavřené, jako je tomu v Mohelně, došlo zde proto k promísení s českými nářečími (v užším slova smyslu). Tato skutečnost je podpořena tím, že

Třebíč je přechodovým česko-moravským územním pásmem (což se odráží i v promluvách obyvatel). Mnoho místních rodin má mimotřebíčský původ, který může ovlivnit jejich současnou mluvu.

Je však jisté, že jsem nepostihla většinu seniorů, kteří žijí v Třebíči, a tak nevylučuji možnost, že se v některých rodinách (či u některých jednotlivých mluvčích), podoba běžné mluvy na Třebíčsku z 19. stol. stále udržela. 39

Střední generace

U střední třebíčské generace není zase tak časté dojíždění za prací do jiných krajů. Vzhledem k poměrně ustálené struktuře mluvy jejich rodičů (tj. starší generace), ani zde se nevyskytují jevy, které by odpovídaly staré podobě běžné mluvy. Její současný stav do značné míry ovlivňují sociální poměry té určité rodiny, ale také vzdělání a zaměstnání obyvatel. Stejně jako v případě horáckého nářečí, je i v této oblasti nejvíce využívána pro každodenní neformální komunikaci obecná čeština. Ta má jen několik málo shodných prvků s původní běžnou mluvou na Třebíčsku (protetické v-, stažení tvaru neurčitého zájmene nějaký nebo záměna spisovné koncovky ý > ej).

Mladá generace

Vývoj mluvy mladé generace v Třebíči má podobný vývoj jako v Mohelně. Zde si však nemyslím, že by mohlo dojít ke znovuoživení struktury běžné mluvy na Třebíčsku z 19. století pouze tím, že by tak začali mluvit jejich rodiče. A to proto, že tímto způsobem už nemluví ani stará generace. Není však vyloučen opačný proces, tedy přejímání jiných nářečních prvků do jejich mluvy, dle toho, kde studují, bydlí nebo kde by v budoucnosti pracovali. Jedná se o oblasti, kde je nářečí v současnosti stále aktuální a užívané, např. oblast Slovácka. Tento proces stále častěji pozoruji ve svém blízkém okolí u svých vrstevníků, kteří používají některá slova či jiné koncovky, které jsou charakteristické pro určité nářeční oblasti, avšak ne pro tu oblast, ze které pocházejí.

6. ZÁVĚR Cílem mé práce bylo analyzovat získané nahrávky, srovnat je s podobou nářečí i běžné mluvy v 19. století a vyhodnotit jejich současný stav jednotlivě po generacích. Také jsem chtěla poukázat na pronikání obecné češtiny do hláskosloví a morfologie.

Výzkum horáckého nářečí a běžné mluvy na Třebíčsku ukázal, že jejich podoba z 19. století vymizela a v současné době je udržována pouze mezi starší generací obyvatel v Mohelně. V Třebíči je situace stejná, pouze s tou výjimkou, že zde není původní podoba běžné mluvy zachována vůbec. Domnívám se však, že tato skutečnost může být narušena některými jednotlivci z řad třebíčských seniorů, kteří mohou hovořit běžnou mluvou, jak jsem ji popsala v kapitole o 19. století.

Stejnou měrou může ovlivňovat současný stav horáckého nářečí a běžné mluvy na Třebíčsku několik skutečností. Jak jsem již dříve popsala, je to jednak dojíždění za prací, které může mít vliv na mluvu střední generace- nevědomým přejímáním jiných nářečních prvků, které jsou typické pro tu konkrétní oblast. Jednak to je pronikání spisovné češtiny skrze média (televize, internet, tisk) – to se týká samozřejmě zejména střední a mladé generace, která je s těmito zdroji informací v kontaktu nejvíce. U mladé generace je to zase místo jejich studia, které má vliv na jejich mluvu. Já sama na sobě pozoruji, že dříve jsem používala více výrazů a hláskoslovných prvků (zejména koncovek), typických pro oblast Třebíčska. V současnosti však studuji v Brně a volba oboru mého studia mě neustále nutí volit spisovné vyjadřování nad nářečním. Všeobecně bych to považovala za formativní vliv prostředí, kterému se v dnešní době můžeme jen těžko vyhnout. Této problematice se věnuje environmentální psychologie, ale má významný vliv i v lingvistice.

Domnívám se, že vyhlídky na přetrvání horáckého nářečí nejsou nijak příznivé. Vzhledem k tomu, že střední generace již tímto způsobem nemluví, přirozeně se vytrácí i mezi mládeží. Samozřejmě jsou na Třebíčsku obce, kde nářečí přetrvává napříč všemi generacemi. Tyto oblasti však nebyly součástí výzkumu mé práce.

Pan Bohuslav Knotek, kterého jsem zmínila v úvodu této práce, se snažil o popularizaci zprostředkování nářečí i mladším obyvatelům, a to skrze články v periodiku Zpravodaj Mohelna. Obávám se však, že zůstane posledním, který měl takovou snahu.

Nemyslím si, že by má práce přinesla nové a objevné myšlenky v oblasti hanáckých nářečí. Doufám však, že alespoň nepatrně pomůže tomu, aby horácké nářečí a původní podoba běžné mluvy na Třebíčsku nebyly zapomenuty.

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK aj. a jiné např. například os. osoba pl. plurál r. roku s. strana sg. singulár stol. století tj. to jest tzv. takzvaný

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ BARTOŠ, František. Dialektologie moravská: Druhý díl. Nářečí hanácké a české. Brno: Matice moravská, 1895.

BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972.

FIC, Karel. Středomoravská oblast. In: DAVIDOVÁ, Dana. Mluvená čeština na Moravě. 1. vyd. Ostrava: Tilia, 1997, 171 s. Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, č. 106/1997. ISBN 80-704-2478-8.

DOSTÁL, Jaroslav. Českomoravská vysočina – jih: východní oblast. 2. vyd. Praha: Knihkupectví Klubu českých turistů, 1948, 214 s.

FIŠER, Rudolf, Eva NOVÁČKOVÁ a Jiří UHLÍŘ. Třebíč: Dějiny města I. Brno: Blok, 1978.

HLAVÁČOVÁ, Ludmila. Mohelno od první písemné zmínky. Zpravodaj Mohelna, 2004, č. 6, str. 5 – 10.

HRONEK, Jiří. Obecná čeština. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1972, 160 s.

HŮRKOVÁ, Jiřina. Česká výslovnostní norma. 1. vyd. Praha: Scientia, 1995, 74 s. ISBN 80- 858-2793-X.

KRČMOVÁ, Marie. Současná běžná mluva v českých zemích. In: DANEŠ, František. Český jazyk na přelomu tisíciletí. 1. vyd. Praha: Academia, 1997, 292 s. ISBN 80-200-0617-6.

KŘIČKOVÁ, Pavla. Horácké nářečí: besedy s dědouškem Ondráčkem. Žďár nad Sázavou: Socialistická akademie, 1967, 27 s.

LAMPRECHT, Arnošt a Věra MICHÁLKOVÁ. České nářeční texty: vysokoškolská učebnice pro filozofické a pedagogické fakulty. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976, 425 s.

LUTTERER, Ivan, MAJTÁN, Milan a ŠRÁMEK, Rudolf. Zeměpisná jména Československa: slovník vybraných zeměpisných jmen s výklady jejich původu a historického vývoje. Praha: Mladá fronta, 1982.

NOVÁČEK, Ondřej a Jan SUCHARDA. Stručné dějiny Mohelna. Hrotovice: pro obecní úřad Mohelno vydal Jan Sucharda - JAS Hrotovice, 2001, 104 s. ISBN 80-238-8358-5.

TRÁVNÍČEK, František. Moravská nářečí. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1926.

UTĚŠENÝ, Slavomír. Nářečí přechodného pásu česko-moravského: Hláskosloví. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960.

SEZNAM INTERNETOVÝCH ZDROJŮ: ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AKADEMIE VĚD ČR. Internetová jazyková příručka. [online]. [cit. 2015-1-27]. Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=ruce&Hledej=Hledej

ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AKADEMIE VĚD ČR. Naše řeč. Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-27]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3264

Městys Mohelno: Titulní stránka. Statistické údaje [online]. [cit. 2014-11-12]. Dostupné z: http://www.mohelno-obec.cz/

Třebíč: Statistické zprávy MěÚ Třebíč. Statistická zpráva za rok 2012 [online]. [cit. 2014-12- 22]. Dostupné z: http://www.trebic.cz/statisticke-zpravy-meu-trebic/ms- 12292/query=statistick%C3%A9+zpr%C3%A1vy&p1=8895

SOVA, Vladimír. Památník jubilejních oslav města Třebíče a třebíčského okresu 1335–1935. Lidová mluva na Třebíčsku. [online]. [cit. 2015-1-28]. Dostupné z: http://xkrcal5.sweb.cz/_08_vlad_sova_lidova_mluva_na_trebicsku.html

RESUMÉ Cílem mé práce bylo zjistit současný stav horáckého nářečí v Mohelně a běžné mluvy na Třebíčsku. Tento současný stav jsem porovnávala u tří generací mluvčích, kteří trvale žijí v daných obcích. Zároveň jsem chtěla popsat podobu obou dialektů v 19. století. Zjistila jsem, že v Mohelně dochází k přirozenému vytrácení se používání nářečí, to přetrvává u starší generace. Střední a mladší generace má blíže k běžné mluvě na Třebíčsku. Samozřejmě se mohou vyskytnout i výjimky, kdy nářečí užívá střední i mladá generace, já jsem je však nezachytila a domnívám se, že takové rodiny by byly v menšině. Na Třebíčsku je odlišná. Zde jsem totiž nezachytila téměř žádný nářeční jev, a to ani u starší generace. Stejně jako jsem psala výše, na Třebíčsku žijí rodiny, které užívají aktivně nářečí, ale jedná se spíše o obyvatele menších uzavřených vesnic, které jsou v okolí města Třebíče.

SUMMARY The aim of my work was to find out the contemporary condition of Horácké dialect in Mohelno and ordinary speech in Třebíč region. This present stage was compared at three generations of speakers who live permanently in given localities. At the same time I wanted to describe the form of both dialects in the 19th century. I found out that there is a natural loss of using dialect in Mohelno. Its usage only persists at elderly generation. Certainly exceptions may occur when dialect is used even by middle and young generation, but I have not experienced it on my own and I assume that these cases would represent a minority. The situation in Třebíč region is different. I have not caught almost any kind of dialect phenomena, even at elderly generation. As it was written above there are families living in Třebíč region that use the dialect in an active way, but they represent mostly inhabitants of smaller closer villages that are situated in the surroundings of the town Třebíč.

PŘÍLOHY

Příloha 1 Mohelno, žena, 1931, SŠ vzdělání, prodavačka v textilu

Nó, tak mi sme tam mňeli dvje políčka, tak to jedno že patří tadik sestřeňici.

(Takže jste mohli mít pole?)

Ale vono to mají nejak připsaní, to mňeli naši a já si mislim, že maminka jim to nejak…že von si stréc vod ňich nechal neco podepsat. A já bich to stéňe nechťela, co s tém. To ďeda bil ešče žif a nejak s ňó mluvil, s Hanó a vona řikala: „To je naše, co je psáno, to je dáno.“ Nebo tak nejak. No a ďeda ešče nadával, že mi to uživáme leta, plaťíme z teho daň, no ale vona to zďěďila a hotovo. Přes to nejede vlak. No a tak jedno tam máme, ale copak já to vobďelám? Tak to vobďělává jeden chlápek ze Lháňic, ale von to nemá připsaní aňi pronajatí, jenom tak, abi to nebilo ladem, ale dibich to potřebovala, tak mi to musí vráťit. Mám hodňe pole, hodňe pole Drápelovího, zase po babičce Drápeloví, vona bila v drušstvje, dali jí tam pole, potom jak vona umřela, tak to ďeda zďeďíl, no a teď jsem to po ďedovi zďeďila já, protože to ňigdo nechce. A je to v drušstvje, ale je to moje, je to psaní na mňe. Tak si múžeš vzít kósek.

Ale toho je jako víc. Mi sme mňeli dva malí kóski tam, ale voňi mňeli Drápelovi aj kravi. Tak já nevim kolik ťech arů, to bich se musela pat do papirú, ale to tam múžeš hospodařit, klidňe. No a f tom drušstvje gdiš to je, voňi mňe dávají ňákó tisícofku nájemního, ňic moc teda. No ale co já bich ďelala, budu zháňet formana, keré bi mňe to zvorál, nebo vibral brambori?

Depak, to nepřipadá f úvahu. No ale jednó se to múže hoďit, třeba. Nebo dibi se na nekerim tom poli třeba neco stavjelo, tak ťi to taki musijó dat zaplaťit a diš je to v drušstvje, tak to tam je, bereš pár korun nájemního, ale dibich to scela prodat, tak voňi bi to vodkoupili jako. Ale Luboš řikál: Ňic neprodávej! To neviš, jednou to muže bit k ňečemu dobrí.“ Jenomže já nevim aňi, gde to je. Voňi taki ďelali to scelováňí, tak to pole, kerí bilo tam, dali ťi jinde a takle. Ale jak teda mam ti pláni, tam se stéňe ňic nedoviš. Je to jako dibis jela do Dukovan a jela nahoru, takle, viš? Vod řbitova nahóru, tam se řiká Hlinek a dibis scela jet jako k Mohelskímu mlínu teda, teť bis vodbočila jako nalevo, tak tam negde só ti polnosťi.

Příloha 2 Třebíč, žena, 1951, SŠ vzdělání, švadlena

Já ťi povikládám, jak sme jeli do Ruska. Jeli sme autobusem do Prahi, hnet f autobuse sme mňeli zážitek, protože nás jelo patnáct, tak sme se každej rozesedli. Vedle nás bil doktor, zezul si boti, lehl si, Kristína řikala, že si taki zezuje boti. Ale mňela je fungl noví, ešťe je nemňela na noze. A vona mňela takoví svjetlí, tak si je zezula a já ne. Teťka přijedem do Prahi, vona si je vobula a řiká mi: „Čoveče, mňe votekli nohi, já ti boti vúbec nemužu vobut!“ Tak si je narvala a teťka dem do tí leťištňí hali a jak se otevřeli dveře a bilo svjetlo, tak se poďivám a vona mňela z boku takoví mašle, teť ti mašle mňela uprostřet a mňela levou na praví a pravou na leví, teť šla a já sem jí to nemohla aňi říct, jak sem se smála! Vona po tí hale šmatle, musela ju celou přešmatlat, neš bil záchot. No a leťeli sme tam dvje hoďini, o dvje hoďini je to vlastňe posunutí, tagže gdiš vo púl třeťí vileťíš, tak seš tam vo púl třeťí. Vo púl třeťí sme leťeli z Leňingradu a f Praze sme bili vo púl třeťí. Ale teťka bich do Leňingradu ešťe leťela, gdibich nebila tak stará… Mňe se tam líbili všechni ti muzea. Voni maj fšechno ve velkim, to bich tam choďila tejden! Tam bila fronta tak sto metrú. Ale Leňina sem neviďela, von bil ve vopravje. Protože to bilo akorát šedesát devjet let, gdiš mi sme tam bili, za rok mňelo bejt sedumdesátí víročí, tak voňi vopravovali jak auroru, tak i jeho. Nakonec sme bili štiři dňi v Moskvje a pak v Leňingradu. A do toho Leňingradu sme jeli dvanáct hoďin vlakem, kerej ňigde nezastavoval. V Moskvje se mi moc nelíbilo, tam sou samí vježáki, budovi, hoteli… Je tam akorát to Rudí námňesťí, ale to je ve skutečnosťi tak malí, tak jak to třebíčskí!

Vono se zdá velkí f televizi, hlavňe gdiš ukazujou, jak tam pochodujou ťi vojáci, já sem bila sama překvapená. A ten chrám Vasila Blaženího je spíš chrámek, taki je tak malej, stejňe jak to námňesťí.

(A jak jste tam byli dlouho?)

Bili sme tam tak osum dňí a dala sem za to celou víplatu, ale stálo to za to.

Příloha 3 A - Mohelno, muž, 1972, SŠ vzdělání, technik Jaderné elektrárny Dukovany

B - Mohelno, žena, 1974, SŠ vzdělání, archivářka

A: Já sem mňel přectavu, že vijedeme standartňe, že lepší je vijet dříf a pomalu.

B: Jo tis mňel přectavu, ale nechal sis ju sám pro sebe. A šels spát a ňikomus ňic neřek!

A: No ženckí tadi klepali říski, tak si řikám, že dobrí…

B: Ne, bilo dvanáct hoďin a ňic se neďelo, von si spí…

A: Protože mňe ňigdo nevzbuďil!

B: No tak sem si řikala, jesi mam jít spat nebo co? Tak sem si šla taki lehnout.

A: A ve dvje se vzbuďim, takoví ťicho tadi, fšichni spíjou…

B: A uteklo ťi ňeco? Neuteklo.

(A jaké to je, když jezdíte takhle naslepo? Jezdíte od domu k domu, nebo zkusíte ulici ve městě?)

A: Prvňe se ďiváme na pláš,viš? Abi tam bila třeba sprcha, jo, ale ta taki neňí aš tak dúležitá, hlavně abi ta pláš vipadala. Tenkrát mňe ňegdo raďil, ať se poďiváme do toho Šibeňiku, tak sme tam projížďeli. Nevim, buťto sme projížďeli blbej úsek, protože mňe se tam nelíbilo. Fšude kolem pláže loťki, tam ležela kotva, tam pneumatika, prosťe takovej svinčík. Tak sem si řekl, že tadi ležet nebudu, to je vo ňičem. Hlavňe, abi mohl člověk solidňe vlést do vodi.

(Takže nejdříve zkoušíte domy u moře?)

A: No jasní, co nejblíš, abi člověk nemusel moc choďit. Vjetšinou se to podaří. Ňegdi to je takoví horší. Do toho Omiše jezďíme uš dost dlouho, řikali sme, že to zmňeňíme, uš je to takoví… strašňe let tam uš jezďíme.

B: Počítáte to každé rok a ňigdi ste se ješťe nedopočítali!

A: Jójó, Luboš vždicki, že to napíše. Máme tam furt ňákí lístki.

B: Asi už devátej rok?

A: Je to možní, strašňě dlouho. Uš tam mám propátraní to dno.

B: Neňí co sledovat! Furt ti stéňí liďi tam na pláži. Tam jezďí furt Pražáci, ten stejnej termín jak mi!

A: Voňi tam jezďí pravidelňe, taki k ňákejm lidem a uš se známe, vloňi sme dovolenou posunuli vo tejden, kvúli ňečemu, uš nevim. Sme tam přijeli a von povidá: „Uš sem si řikal, gde ste!“ Asi uš nás vihlížel, ten celej tejden.

Příloha 4 Třebíč, žena, 1972, VŠ vzdělání, osobní bankéřka

V září sem vlastňe jela poprví sama do Zlína, do školi. Jela sem brzo ráno f šest, jelo se mi docela dobře a přet fakultou sem bila ňejak f osum. Trvalo mi to ňejak dvje hoďini. Jela sem tam na dva… ne vlastňe na tři dni a dvje noci. No a uš hnet prvňí den se mi tam nelíbilo, tak sem si objednala v hotelu jen jednu noc, protože sem vihodnoťila, že tam studovat nechci, že se mi to vúbec nelíbí. Víťovi sem teda psala esemesku, že jedu domú. To bilo asi f púl druhí. Ale jak sem jela spátki s toho Zlína, tam se jede asi deset nebo patnáct kilometrú na přivaďeč na dálňici, tak sem tam přijela, bilo tam napsaní jenom Přerof, ne Brno. A tak sem si řikala, že sem asi špatňe odbočila. Tak sem na nejbliším sjezdu sjela zas spátki, vráťila sem se do ťech Otrokovic, to uš bilo púl třeťí, já bila f Otrokovicích, navíc na tříproudí silňici. Nevjeďela sem gde sem, kam jedu, co bude, ale jak sem viďela křižovatku a za ňí Lidl, tak sem k ňemu jela a otočila sem se. Zase sem jela spátki na ten přivaďeč, opjet Přerof, opjet na stejní dálňici. Bila sem uš zoufalá, že jedu do Přerova, pak sem sjela na druhim sjezdu a tentokrát sem se vráťila aš do Zlína, po druhé sem bila f tom Lidlu, přectav si to. Ale to už sem volala Jakubovi, protože bilo púl štvrtí. Tak mi Jakub poraďil, že jedu dobře, protože musim jet kus na Přerof a aš pak je tam takoví esíčko a tudi že s tí dálnice sjedu na tu dé jedna, na Brno. Ale aš gdiš sem dojela na tu dé jedňičku, tak sem si oddichla. Celí to martirijum mi trvalo štiri a púl hoďini, neš sem dojela domú. Po cesťe ješťe pršelo, v Brňe sme jeli krokem, bila tam uzavírka na tí dálňici. Pak sem mňela druhou hrúzu, že ve Velkim Meziříčí nefungoval sjest, ten prvňí, gdi tam přijedeš, sjedeš a celim Velmezem přejedeš a jedeš aš do Třebíče. U toho druhího se musíš kus vracet, vod Jihlavi do Velmezu, víš?

A teť sem furt jela, jela, uš se mi to zdálo dlouho a řikala sem si jenom, jestli sem to přejela, jestli skončim v Jihlavje, tak uš to psichicki nezvládnu. Našťesťí sem pak uviďela ten sjest, tak sem sjela. Navíc sem viďela autonehodu, ke kteri leťel vrtulňík, k tí celí cesťe fakt povzbuďiví. No prosťe křesť ohňem, bez mapi, bez navigace…

Příloha 5 Mohelno, žena, 2000, studentka víceletého gymnázia

A že jak bila ta nahoře, tak tam bilo i vajíčko a fšechno, jenže jak se ta mladá vráťila vod Bena, že mňela viškubaní křídla! Vona normálňe tam nemňela to peří! Von ju Ben asi v noci vorval, nebo co. A Ben, druhej den, mňel na nose klovnuťí. Já sem se s ňim stiďela jít ňekam! Jako na vichásku, gdibi nás ňegdo zastavil, gdoví co bi si misleli. No a gdiš deš do tí boudi, tak fšude tam to peří, ne? Mezi ťema fšema vistlanejma kabátama ješťe, co tam má po ďedovi… No a jednou bil taťka s Benem, a že bil pořát u nohi, dobrí, a že uš pudou dom. Teťka se taťka ňejak votočil a Ben uš leťel dolu s kopca a leťel na Kocperki. A na Kocperkách taťka za ňim, že jo. Tam je bitofka a v ňí zlatej retrívr. To je takovej úplňe miloučkej vod pohledu. Jenže taťka šel k plotu, řval na Bena asi pjet minut. Furt: „Bene, pocem!“ Ben ďelal, že nesliší, ale retrívr ho chťel asi sežrat, vrčel na ňej. Tak si dal Ben nakonec říct a šel domu. Pak to taťka řikal babičce a vona: „Jó, to sem ráda, aspoň neuťiká jenom mňe!“ No a Ben má buť vobdobí, že je hodnej, gdiš se votevřou vrata nic neďelá… A pak má zas vobdobí, gdi uťiká furt. Asi se ňegde hárala fenka… Ale to asi ne, to bi bili zase šťeňátka. A gdiš sem pak bila s babičkou, tak mi řiká: „No Bena ke mňe fšichňi poušťej, gdiš se zabjehne, ale jednou taki ne. Von vždicki přibjehl, zašťekal u vrat, tak sem mu šla votevřit teda, jenže neš sem se tam dobelhala, tak už bil zase prič! Tagle to tadi bilo asi púl dne. No a pak z ňej mam rímu!“

Příloha 6 Třebíč, muž, 1992, VŠ vzdělání, student VUT v Brně

Já ťi řeknu, jak sme jeli na hori. Já sem se zbalil do takovího kufříku, do toho malího, jo? Ližáki, liže, ňic víc. Ešťe sem mňel teda igelitku nákupu jídla. Dal sem to do auta, kufr mám velkej, řikám si – dobrí, vezu tři liďi, to se vejdem. Leťim do Naloučan, uš sem mňel spožďeňí – ťi tam ešťe vobjedvali, a pak začli nosit taški. Bili dva, žádní jídlo nemňeli a mňeli jednu tašku, druhou tašku, tak sem doufal, že se tam vidáme, musel sem toťiš eště nabrat Lukáše v Brňe. Von Filip donesl ješťe jednu tašku a aš pak začli nosit liže a ližáki, chápeš to? Na tři dni, dva liďi, tři taški! Ve fšech bili hadri. No tak sme to našlapali do kufru, voňi ešťe táhli vodňí dímku, ta bila taková veliká, víš?

A mňeli sme plnej kufr, protože tam bili ešťe liže, ti sem musel prostrčit, že jo, a kam se vidá Lukáš s vjecma? A tak sme jeli do Brna, Lukáš akorát přišel ze školi a že prej má moc vjecí. Kufr bil zaskládanej. Tagže sem musel ňákí dreki viházet na tu sklopenou sedačku. Soňa mňela eště svúj polštářek. Tak sme tam nakonec dali tu Lukášovu kabelu a ešťe batúžek mňel! Filip seďel uprostřet, Soňa na kraji, na druhim kraji liže a aš přes vokínko zaskládaní auto, vzadu sem vúbec neviďel a Lukáš mňel vepředu ešťe našu bábofku na klíňe. Vijeli sme teda za Brno, ale na dálňici sme přijeli k nehoďe a dvje hoďini sme stáli v koloňe. Furt se popojížďelo, uš sem s toho tekl. Pak sme teda konečňe dojeli až do Olomouce, z Olomouce do Štemberku.

Tam na nás mňel čekat Marek, protože sme nevjeďeli, kudi se k tí chaťe, gde sme mňeli bidlet, jede. Jenže kvúli tomu našemu spožďeňí Marek uš odjel, tagže sme na ňej čekali přet panelákem, von ňigde. Tak mu volám, gde jako je a von že uš prej na chaťe! Tak neš sme se vimotali ze Štemberka, to bila taki doba. No a jak sme hledali cestu na tu chatu, tak tam ňigde nebili smňerofki na Rímařof, ale najednou si přijel a na konci silňice bila kopa sňehu, že se nedalo projet. Tak sme se museli votočit a najít jinou cestu. Nakonec sme na chatu dojeli aš f osum. Chatka bila ale moc pjekná. Počasí ten víkent višlo suprovje a bila to celkovje paráda, i gdiš bilo docela dost liďí na vlecích.

Příloha 7 Hadí muž (Bohuslav Knotek) Jednó bel ho nás takové potulné cirkus, né moc veliké, jenom tam bel akrobat, keré skákal ďiv že sám sebe přeskočil, jedna žencká, co se nechala řikat „haďi žena“ a potom ešče had, keriho nesli fšeci chlapi, co se k tomu vodvážili. Hat musel bét hrozňe veliké, protože mňel hlabo f šenko a vocas ve vedléši místnosťi a moc se bál, deš viďel tolik lidí vokolo sebe, abi ho nezežrali. Ta haďí žena se dala nohama za krk a ďelala takovi kreatúre, že Vincek řikál: „Já bech te svi cesto do nebe vezlaťíl, debe to take dokázala.“ Liďi na to: „Vincku, te máš zlatnictvi?“ Von že slibovat se muže fšechno, deš to ňic nestoji. Hale haďi žena hoďelala na zhromážďeňí vopravdové dojem, hlavňe na Pepka, keriho tam poslal tata a řikál mu: „Jozefe, hezke to tam vomrkňi, fšechno mňe jaksepatři popovidé a já hošetřim na fstupnim.“ Pepek bel jako ho viďeňí, deš to fšecko viďel a slišél, a abe dokázal, že to vopravdo poctivje vokókal, tak bel vochotné to celi roďiňe předvist. Nénadšeňéši bela sestra Milada, kerá uš mňela na skok k dospjelosťi, tu zahojala névic ta haďi žena. Gdiš přeškobrtala ta bába z vedléši sekňice, kerá tam mňela vémňenek, tak přectaveňí začlo. Pepik to teda nedovedl, co ta žencká ďelala se svim poprsim, tak tata řekl: „ Jozefe to přeskoč, jedem dál.“ Jozef teda jel dál. Dal se jedno noho za krk a kókal, co to z lidma hoďelá a vono ňic. Deš to teda nehoďelo ňic, Pepik řekl: „A teťka to přide!“ a dal se za krk noho druhó. Nato ňák ďivně zachrňel a sťichl. „Hnetka dé to noho spátke, mňe se to ňák nelibi“, poróčel tata, protože se mo to vopravdu nelibilo. „Ne- mu-žo“ vejektal Jozef. „Tak já ťi pomužo“, povstal tata vod stolo. Pepkovi samó snahó začale velizat voči z dulku, ale to uš beli fšeci u ňeho a každé mo pomuhal te nohe sundat a že mo to sposobovalo značnó bolest, zelenal a modral, jak to při takovéch vjecich béva. Tak toho nechali, protože nevjeďeli, co dál. Bába se modlila „Panenko marija maršufská“, mama nařikala: „Takle Pepiko do škole jit nemužeš!“ „Zétra je neďela“, zasípal Jozef. „V ponďeli maj přirodopis. Bodó probirat žabe. Mužó probirat Jozefa!“ podotkla Milada. „Esli ma kluk nohe za krkem, bode se povidat, že sem ho špatňe vechovál“ zahópjel tata. „Enom do mali rakvičce ho chudáčka položijó“, předala se mama „a ešče to nebode rakvička, hale kisna.“ „Milado, zaskoč pro bábo, meslim porodňí, ve tvim vjeko bes uš mohla vjeďet, gde pobévá. Ať se hnetka dostaví, hale řekňi, že ňigdo roďit nebode, ale že to je i tak nalehavi. Deš mu pomuhla na svjet, tak mu pomuže i z ňeho.“ Co Milada vodkvapila, roďiče pracovali dál na Pepkovi, pře čem jim bába meze otčenášama a zdrávasmarijama raďela, koho za družičke a za mládence pře pořbo, hale to uš tade bela porodňi babka a povidá: „Vodo převařovat nemusite, jenom se Pepiko drž!“

A uš se vjenovala neščastňíkovi. A ten se držel a vedržel be i inkvizico, protože mo stéňe ňic hiniho nezbévalo. Babka přestópila k Pepkovi, mesli mo přepočitala ude, ňeco zachřasťilo, jako deš se ňekomo hrtan láme a Pepek seďel vobóma nohama na zemi a nemuhl ňic pochopit. „A čémpak bes chcel bét Pepiko?“ zavedla řeč babka jinam. „Haďi ženó“, popotáhl Pepik. Babka se tajemňe pohosmála: „Na to bes musel mit žencki klóbe.“ Otec se hotřel pot s čela a řekl: „Pajmámo, poťte se s nama aspoň vzit guláš. Me vam zaplaťime, hale řekňite nám, čém ste ho k životo probuďila, deš sme to aňi štiři nezmuhli?“, naléhal tata. „Hale to ňic“, na to babka. „Pichla sem ho jehló do zadko a vone mo te nohe spadle same.“

Příloha 8 Horácká vejstava59 To bylo dnes tejden práporu u každýho domu sebou tloukly; a brány u nádraží u Kalcovejch, u našeho kostela – střelby! To se za žádnýho potentáta neďálo; to nidá, dyž sem byl hoch, nebylo tolí práporu, jen po ňákej válce s věže vystrkovali německý fány, ty měly přednost. Šel sem s tema koňma, jářku: Taky se podivám. Ale to stálo za podivání! Toť bylo lidstva, nepamatuju! Byla to mačkanica. Dyt z Ubušína tady byli a až z Borovnice u nás na noc. Bylo ale pět fůr žebřin zapletenejch a co koní! A taky s bejkama jeli zapletenejma. Ty Slováci na koních seděli a Hanáci, samá koženica žlutá, vyšívaný vokolo puntů, ty ženský ty kordule pěkný, pěkně to vypadalo! Před polednem byla bouřka a dyž se to přehnalo, zas utíkali s vozů, to bylo jako vo poutu, Malá hulička a Noví domy. Já sem se zmejlil, chcel sem jít Malou huličkou a všecko bylo zabedněný; i jerálky maj zašancovaný. Na vejstavě sem nebyl; vono mně to tak nezajímá, napřed sem byl jako všudybyl. Děvčiska byly včerá dopoledne a vodpoledne zas; vony sou jako za bukem, jako jedla u dědovejch, jako pilíř. To snad nejni nide jako v Novím Městě letos; všecky řemesla se musí postavit a celí hospodářství chcou taky vědět. Šak včerá tejden byla vejstava na koně, tak Kalcovy koně a naše šly a muzika hrála; taky s jalovicou sme byli. I zajíci a všecko, i holubi byli na vejstavě; Pepík pojdá, ty nejlepší americký holubi až za sto korun. Ale depak vejstavy prve! Masaryk to všecko se chce přesvědčit. Dyby von takle zhas, kdo by zas povstal? Ale císaři už nebudou.

59 KŘIČKOVÁ, Pavla. Horácké nářečí II.: Besedy s dědouškem Ondráčkem. Žďár n. Sázavou: Socialistická akademie, 1967, s. 27.