Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Katedra slavistiky

Balkanistika

Vendula Nováková

Odraz občanské války v 90. letech 20. století v chorvatské kinematografii Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

2

Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Václavu Štěpánkovi, Ph.D. za od borné vedení práce a za cenné rady, které mi během zpracování práce poskytoval. PhDr. Jaromíru Blažejovskému za pomoc při výběru tématu a Mgr. Dominice Prejdové za zapůjčení materiálů.

3 Obsah

Úvod...... 5 1. Události vedoucí k rozpadu Jugoslávie...... 7 1.1 Před vznikem společného jihoslovanského státu...... 7 1.2 Život ve společném jihoslovanském státě...... 8 1.3 Příčiny rozpadu státu jižních Slovanů...... 9 1.4 Společný stát je minulostí...... 11 2. Chorvatská kinematografie v době rozpadu Jugoslávie...... 14 2.1 Kinematografie Chorvatska v rámci Jugoslávie...... 14 2.2 Výměna generací v chorvatské kinematografii v 90. letech 20. století...... 15 2.3 Dopad války na chorvatskou kinematografii...... 17 3. Filmy s tématem občanské války...... 22 3.1 Repliky partyzánských filmů...... 22 3.2 Generace, které ukradli válku...... 25 3.3 Válečný film jako komedie...... 27 3.4 Válečný film druhé poloviny 90. let...... 31 3.5 Nejmladší filmy...... 37 4. Chorvatské filmy o občanské válce z pohledu diváků...... 43 4.1 Divák a film...... 43 4.2 Chorvatský film versus filmy o občanské válce z ostatních zemí bývalé Jugoslávie..45 Závěr...... 49 Resumé...... 50 Seznam literatury...... 51 Filmografie...... 55 Přílohy...... 56

4 Úvod

Chorvatsko je zemí České republice velice blízkou. „Spojují nás tradice dlouhého boje za národní emancipaci a státní suverenitu. Spojují nás i tradice bohatých mezilidských vztahů, které se navíc v dnešní době velmi úspěšně rozvíjejí. Češi a Chorvati si byli vzájemnou oporou již v dobách národního obrození a boje za národní emancipaci v období rakousko-uherské monarchie. Přátelské vztahy spojovaly naše národy v době před druhou světovou válkou, ale i 1 v komplikovaných dobách komunismu.“ Společný pro obě země byl nejen pád komunismu, ale i rozpad mnohonárodnostního státu. Zatímco v naší zemi proběhlo dělení státu mírovou cestou, v Chorvatsku se rozhořela válka. Válka s sebou přinesla mnohé hospodářské a sociální problémy, které se odrazily v každodenním životě zdejších obyvatel. Zanechala v lidech své stopy, změnila a poznamenala jejich životy. Začátek 90. let byl velmi těžkým obdobím pro celou chorvatskou společnost. Válečný konflikt ovlivnil stát ve všech směrech, kulturu nevyjímaje. Jeho dopad je viditelný i v oblasti chorvatské kinematografie. Filmová produkce se potýkala s nedostatkem financí, úbytkem diváků a koprodukčních možností. Válka, která dala nový pohled nejen na život, ale i na sebe samu, ovlivnila i druhou stranu chorvatské kinematografie. Poskytla filmařům nový námět. Tato práce se zabývá tím, jak se jednotliví chorvatští režiséři vypořádali s válečnou tématikou. Snaží se vystihnout jejich pohled na válku a záměr při zpracování filmů. Na válečný konflikt v bývalé Jugoslávii existuje mnoho pohledů. Každá strana nabízí svou verzi války a je velmi těžké určit, kde se nachází pravda. Lidé se potřebují o své zážitky z války podělit a právě jedním ze způsobů, jak to mohou udělat, je pomocí kinematografie. Od konce války do dnes vznikl v Chorvatsku nezanedbatelný počet filmů, ve kterých se válka odráží. Byly vytvořeny jak filmy dokumentární, které se snažily o co nejautentičtější záběry, tak filmy celovečerní. Tato práce analyzuje pouze celovečerní hrané filmy. Počáteční kapitola práce se snaží o uvedení do historických souvislostí, které předcházely válce samotné. Zabývá se především příčinami rozpadu Jugoslávie a války. Dále je soustředěna pozornost na postavení a potíže chorvatské kinematografie na přelomu 80. a 90. let. Těžiště této práce leží ve třetí kapitole, která se zabývá

1 KLAUS, Václav: Projev prezidenta republiky Václava Klause v Chorvatsku . Dostupný na WWW: .

5 charakteristikou jednotlivých filmů. Závěrečná část je věnovaná divákům a jejich pohledu na vzniklé filmy. Velmi nám pomohl pobyt v Záhřebu, kde jsme měli možnost lépe porozumět věcem dříve ne zcela srozumitelným. Pobyt nám pomohl také k pochopení chorvatského pohledu na válku i na tvorbu spjatou s válečnou tématikou. Při hledání materiálu pro naši bakalářskou práci jsme využili služeb několika záhřebských knihoven. Vycházeli jsem především z místních pramenů, z chorvatských periodik, ze studií týkajících se filmů a filmových recenzí. Jedním z důvodů, proč jsme zvolili toto téma, byl fakt, že prozatím neexistuje mnoho českých pramenů o samostatné chorvatské kinematografii. V práci jsme se snažili postupovat především chronologicky, což bylo i do jisté míry spjato se způsobem zpracování válečného námětu. Filmy, které vznikaly ve stejném časovém období, mají většinou podobné rysy. Cílem práce je přiblížit situaci v chorvatské kinematografii po rozpadu Jugoslávie a především ukázat, jak si chorvatští režiséři dokázali ve svých filmech poradit s motivem války. Práce nezmiňuje všechny filmy, které byly o válečném konfliktu natočeny. Cílem je, aby byly zastoupeny filmy z různých období a žánrů. Podrobněji jsme se věnovali pouze filmům, které jsme měli možnost shlédnout. V práci jsou uvedeny i filmy, které vznikly v jiných republikách bývalé Jugoslávie. Jsou sem zařazeny pouze informativně, v souvislosti s chorvatskou kinematografií. Nejsou předmětem hlubšího zkoumání. Tato práce nabízí jen jeden z velkého množství pohledů. Je naším prvním vstupem do této oblasti a doufáme, že ne posledním.

6 1. Události vedoucí k rozpadu Jugoslávie

„Balkán je krčma, ve které sedí sousedé z jedné vesnice, mlčí, pijí rakiji a čekají, kdo první praští 2 do petrolejky a začne bitku.“ Těmito slovy charakterizoval Balkán spisovatel Ivo Andrić. který se cítil být Srbem, Chorvatem i Bosňákem. Balkán je odedávna prostorem, kde se setkává západ s orientem. Je místem, kde se po dlouhá staletí mísí nejen etnika, kultura, ale i náboženství. Křesťanské, pravoslavné i muslimské obyvatelstvo by mohlo vyprávět jak o období mírového soužití, tak o období válek a krutých krvavých konfliktů, kterých na tomto území nebylo málo.

1.1 Před vznikem společného jihoslovanského státu

Ve 14. století začínají do jižních oblastí Balkánu, kde doposud žili převážně Slované, pronikat Turci. Začíná tak několikasetletá dominance tureckého etnika v jihovýchodní a centrální části Balkánu. Západní část poloostrova zůstává pod habsburskou vládou. Na Balkáně se tak vytváří hranice mezi dvěma mocnostmi. Jejich dlouhodobé soupeření o územní i mocenskou nadvládu se táhne několik staletí. Během téměř pětisetleté existence turecké dominance se z ní několikrát Jihoslované pokusili vymanit. Myšlenka společného státu Slovanů žijících na Balkáně se začala probouzet souběžně s bojem za národní osvobození. V polovině 19. století se z turecké nadvlády vymanily Srbsko a Černá Hora. Po prohrané rusko-turecké válce byli roku 1878 Turci také částečně vytlačeni z východní části Balkánu, kde byl obnoven bulharský stát. Berlínský kongres, konaný téhož roku, rozhodl o novém rozdělení území na jihu Balkánu. Další válečný konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. Srbové, Bulhaři a Řekové využili zhoršujícího se postavení Osmanské říše. Roku 1912 propukla první balkánská válka. Turci v bojích proti Srbům, Bulharům a Řekům ztratili většinu evropského území. Bulhaři nebyli spokojeni s výsledkem války. Chtěli revizi válečných výsledků, a proto roku 1913 napadli srbské vojsko. Začala tak druhá balkánská válka, která netrvala ani dva měsíce a z které Bulhaři vyšli jako poražení. Ani po této válce si obyvatelé Balkánu neužili míru. Atentátem na rakousko-uherského následníka trůnu Ferdinanda d´Este v Sarajevu dne 28. června 1914 se rozhořela první světová válka. Během první světové války se myšlenka státu jihozápadních Slovanů stále prohlubovala. Představy o

2 Ajka: Filmový klub Sedm klíšťátek . Článek ze 7. 5. 2002. Dostupný na WWW: .

7 sjednocení jihoslovanských zemí se ovšem značně lišily. Srbští představitelé usilovali o spojení ostatních slovanských států se Srbskem do unitárního státu. Chorvaté naopak chtěli zachovat chorvatskou státnost. Ze strachu před rostoucím italským expansionismem byl 1. prosince 1918 vytvořen společný jihoslovanský stát Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (roku 1929 3 přejmenován na Království Jugoslávie). V tomto státě platila rovnost občanů všech národností a víry. Kolem státního uspořádání vznikaly časté hádky, a tak byla tato otázka ponechána budoucnosti, což bylo příčinou budoucích konfliktů. Do roku 1918 žily jugoslávské národy odděleně. Jejich hospodářský, politický a kulturní vývoj probíhal v odlišných podmínkách. Severní a západní Jihoslované, žijící mnoho let pod vládou Rakousko-Uherska, tvořili ekonomicky rozvinutější část společného státu. V nejhorším postavení se ocitly státy, které byly do té doby pod tureckou nadvládou.

1.2 Život ve společném jihoslovanském státě

První zkouškou, zda nově vytvořený stát obstojí, byla druhá světová válka. Jugoslávie podepsala přistoupení k paktu Osy, ale poté následovalo svržení vlády a nová vláda se distancovala od předchozího rozhodnutí. 6. dubna 1941 byla Jugoslávie napadena Německem a za několik dní kapitulovala. Když vstoupila německá vojska do Záhřebu, prohlásilo se Chorvatsko spojencem Německa a vytvořilo Nezávislý stát Chorvatsko, ve kterém měli nejvyšší moc fašističtí ustašovci. V této době se výrazně projevil chorvatský nacionalismus. Ustašovským plánem byla etnická homogenizace státu, v důsledku čehož docházelo k masakrům páchaným na srbském obyvatelstvu a k likvidaci srbského, židovského a romského etnika v koncentračních táborech. Tyto události byly za vlády Josipa Broze Tita zkreslovány a utajovány. Znovuoživení se dočkaly koncem 90. let. Během druhé světové války jako první zvedl vlnu odporu Draža Mihailović, který odmítl kapitulovat a vytvořil odbojovou organizaci četnických bojovníků. Druhou organizací, která na území Jugoslávie vznikla, byla komunistická organizace partyzánů vytvořená Josipem Brozem Titem. Mezi těmito dvěma křídly národněosvobozeneckého boje panovalo od začátku napětí. Odlišné názory na způsob vedení odboje, odlišné představy o poválečném uspořádání Jugoslávie a především touha po moci způsobovaly časté potyčky mezi odbojovými organizacemi. Tyto potyčky později přerostly v občanskou válku. Ve druhé světové

3 ŠESTÁK, Miroslav a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí . Praha 1998, s. 388.

8 4 válce zahynulo podle nových údajů 1,1 milionu obyvatel Jugoslávie. Přičemž většinu ztrát na životech představovaly oběti občanské války. V rámci protifašistického odboje se nakonec prosadili komunisté, kteří osvobodili Srbsko a další oblasti Jugoslávie. Komunisté, kteří měli velkou podporu lidu (s výjimkou Kosova), získali v poválečné Federativní lidové republice Jugoslávii největší moc. Nová vláda v čele s premiérem Titem se potýkala s velkými hospodářskými a sociálními problémy. Přes veškeré poválečné problémy se Titovi podařilo udržet stabilitu země a její postupný rozkvět. Budoval Jugoslávii na ideologii bratrství a jednoty, budoval stát, ve kterém měly všechny národy stejná práva. Žádný národ se nevyvyšoval nad druhý. Všechny projevy nacionalismu byly účinně trestány.

1.3 Příčiny rozpadu státu jižních Slovanů

Za Titovy vlády nastalo dlouholeté období míru, které toto území nezažilo několik staletí. Tito byl symbolem jugoslávských poválečných úspěchů, státní suverenity a zrovnoprávnění národů žijících v Jugoslávii. Titova vláda se lišila od jiných vlád tzv. socialistického tábora. V kulturní sféře panovala relativní svoboda, lidé mohli svobodně cestovat i vyjíždět za prací do zahraničí. Jugoslávské vedení odmítlo respektovat vměšování se Moskvy do vnitřních záležitostí komunistické strany v Jugoslávii. Stalin se pokusil Jugoslávii politicky izolovat a svrhnout Tita. Tito se však těšil velké podpoře mezi jugoslávským lidem, a tak byl Stalinův pokus neúspěšný. Po roztržce Tita se Stalinem byly vztahy mezi Jugoslávií a Sovětským svazem na bodu mrazu a Jugoslávie se ocitla v postavení mezi východním a západním blokem, z čehož dlouhá léta těžila. Koncem 50. let zde byla velmi příznivá hospodářská situace, životní úroveň stoupala a nikdy za 5 dobu existence jednotného jihoslovanského státu nebyly vztahy mezi etniky tak harmonické. Tito, ač sám byl Chorvat, byl nadnárodní osobnost. Nebyl spojován s žádným národem a sám se stal sjednocujícím prvkem celé Jugoslávie. Po jeho smrti tak nezůstalo žádné pouto mezi jugoslávskými republikami a autonomními oblastmi. Nemůžeme však říci, že Titova smrt je jedinou příčinou rozpadu Jugoslávie. Podíl na rozpadu Jugoslávie nese také ústava z roku 1974. Tato ústava dala federativním státům větší pravomoci, což vedlo k decentralizaci státu. Státy dostaly právo na sebeurčení a

4 5 PELIKÁN, Jan a kolektiv: Dějiny Srbska . Praha 2005, s. 471. PELIKÁN, Jan – TEJCHMAN, Miroslav: Dějiny Jugoslávie (1918-1991) . Praha 1994, s. 64.

9 odtržení se od Jugoslávie (proces odtržení ale nebyl ústavou regulován). Pomalu ustupovala myšlenka společné jugoslávské identity. Nehovořilo se již o Jugoslávii jako o zemi jižních Slovanů. Ústava se stala pramenem pocitu nerovnosti. Kosovu se nelíbilo, že je pouze autonomní oblast, zatímco menší státy mají v rámci federace svou republiku. Srbsko cítilo nerovnost díky svým dvěma autonomním oblastem (Kosovo, Vojvodina), které mohly kdykoliv hlasovat proti němu. Požadovalo nápravu ústavy, chtělo odejmout autonomním oblastem jejich status. Nerovnost se projevovala také v ekonomické sféře, kde bohatý sever doplácel na chudý jih. Rozdíly mezi rozvinutým severem a méně rozvinutým jihem se po smrti Tita ještě zvětšily. Ekonomická nerovnost byla jednou z hlavních příčin nespokojenosti jugoslávských republik i autonomních oblastí. Nebyla to ale přímá příčina rozpadu Jugoslávie, neboť v době rozpadu Jugoslávie země ekonomicky prosperovala a platy byly velmi vysoké. Zásadním způsobem ovlivnil rozpad Jugoslávie nekontrolovatelně rostoucí nacionalismus. Probouzely se zamlčované události ze druhé světové války. Jeden národ obviňoval ze zrůdných činů druhý. Hovořilo se o četnickém a partyzánském hnutí a o zvěrstvech, která byla páchána na obyvatelstvu. Každý národ mohl uvěřit, že právě on je ten trpící. Nacionalismus ale sám o sobě nemohl svrhnout socialismus, byl úspěšný, protože proti němu stál oslabený, nefunkční stát. Jugoslávie, která byla stvořena za účelem bránit se vnějšímu nepříteli, zůstala po konci studené války bez zahraničních nepřátel. Po rozpadu bipolárního rozdělení světa už nehrála tak důležitou roli. Západ se přestal zajímat o její nezávislost a stabilitu. Jugoslávie se začala potýkat s finančními problémy. Země, které byly dříve připraveny Jugoslávii pomoci, ji nyní ponechaly vlastnímu osudu. Bylo nutné najít vnitřní stabilitu, což se ukázalo jako ohromný problém. Vnitřní problémy byly do této doby potlačovány těmi zahraničními. Stát se tak najednou musel potýkat s množstvím problémů, které sice existovaly už dříve, ale jejichž řešení bylo neustále odkládáno. V březnu 1981 propukly na Kosovu demonstrace, které neměly do té doby v Jugoslávii obdoby. Tyto demonstrace byly předznamenáním vleklých budoucích nepokojů a konfliktů, které měly velký podíl na rozpadu Jugoslávie. Politici byli překvapeni situací na Kosovu, ale neřešili ji. Předstírali, že situace není tak zoufalá, čímž jenom oddalovali nevyhnutelnou katastrofu. Znovu se situace na Kosovu vyhrotila roku 1989. Lidé se bouřili a stávkovali proti přijetí nové ústavy. Roku 1989 se konal v Lublani mítink slovinského stranického vedení se slovinskými alternativními organizacemi, který podpořil Kosovské Albánce. Pro Srby byl tento mítink, na kterém padala ostrá slova vůči srbskému vedení, potvrzením nenávisti ostatních národů vůči nim.

10 Cítili se ukřivděni a situace v Jugoslávii se vyostřovala. Slovinsko i Chorvatsko se proti Srbsku stavělo stále nepřátelštěji. Slovinsko v červnu 1989 přijalo svoji novelu ústavy, čímž povýšilo republikové zákony nad federativní. Nechtělo už déle snášet nerovnost zemí v rámci Jugoslávie. Téhož roku učinilo další krok, který byl do té doby v Jugoslávii nevídaný. Uzavřelo své hranice před příchodem občanů z jiných zemí federace, aby zamezilo chystanému mítinku v Lublani. Na rozpad Jugoslávie měl nepochybně vliv i rozpad komunistické strany. V lednu roku 1990 se konal XIV. mimořádný sjezd Svazu komunistů Jugoslávie. Slovinci, jejichž předložené návrhy nebyly narozdíl od srbských schváleny, opustili hned druhý den jednání. Chorvatská a 6 Bosenská delegace, když viděla, co se děje, odmítla v jednání pokračovat. Sjezd byl přerušen a Svaz komunistů Jugoslávie se navždy rozpadl. V témže roce se na území jednotlivých federativních republik konaly první pluralitní volby. V Chorvatsku i Slovinsku volby vyhrály nekomunistické strany, které propagovaly národní program. To se ale nelíbilo početné menšině Srbů žijící na chorvatském území. Srbové začali požadovat garanci národnostních práv a určitou samosprávu. Roku 1990 si chorvatští Srbové vyhlásili svůj autonomní stát na území Chorvatska. Chorvatská vláda tento krok neschválila a stále častěji se stavěla proti právům chorvatských Srbů (např. propouštění Srbů ze státních služeb). Začalo docházelo i ke srážkám chorvatské národní gardy se srbskou domobranou.

1.4 Společný stát je minulostí

Koncem června roku 1991 vyhlásily Slovinsko a Chorvatsko svoji samostatnost. Zatímco samostatnost Slovinska nepředstavovala pro Srby žádný problém, samostatnost Chorvatska se ukázala jako velký problém. Po vyhlášení samostatnosti severních jihoslovanských států, vpadla Jugoslávská lidová armáda nejdříve do Slovinska. Její nepřipravenost však zkrátila konflikt na pouhých deset dní. Slovinsku se podařilo prostřednictví televize zmanipulovat světové veřejné mínění tak, že lidé mimo Jugoslávii uvěřili, že Jugoslávská lidová armáda vede totální válku proti 7 Slovinsku. V Chorvatsku byla situace složitější. Jugoslávští představitelé sice přistoupili na existenci Jugoslávie bez některých států, ale hranice nové Jugoslávie se podle nich měly krýt s prostorem, na němž žili Srbové. V Chorvatsku se tak jugoslávská armáda snažila udržet

6 7 ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská . Brno 2003, s. 148. Tamtéž, s. 157.

11 etnickou hranici mezi Srby a Chorvaty. Chorvaté se naopak pokoušeli vytlačit Srby ze svého nově vzniklého státu, a tak docházelo k ozbrojeným konfliktům. Největší boje probíhaly na 8 etnické hranici. Některá chorvatská města byla úplně zničena (např. Vukovar zničen z 90 %). Když se zdálo, že se válka v Chorvatsku pomalu chýlí ke konci, a jednotky OSN mířily do Chorvatska, propukla nová, ještě horší válka v Bosně. Bosna také vyhlásila nezávislost, ale bosenští Srbové, kteří měli plnou podporu Srbské vlády, ji odmítli uznat. Vypukl tak jeden z nejkrvavějších konfliktů během občanské války v Jugoslávii. Bosna byla zmenšeným obrazem celé bývalé Jugoslávie. Na malém území se mísila různá etnika a konfese. Lidé různých národností zde žili v přátelství. Uzavírala se smíšená manželství a nikoho nezajímalo, zda jeho přítel je Srb, Chorvat nebo Muslim. Mezietnické vztahy se začaly zhoršovat teprve tehdy, když přibližující se válka přinutila občany projevovat oddanost a zaujímat strany. V tom okamžiku se sousedé obrátili proti sousedům. Zpočátku války se sice zdálo, že Chorvaté zůstanou nadále spojenci Muslimů a budou bojovat společně proti Srbům, ale časem se zhroutilo i toto spojenectví. Najednou stáli všichni proti všem. V roce 1995 se v důsledku války v Bosně znovu rozhořel konflikt mezi Chorvaty a chorvatskými Srby na území Chorvatska. Jak se ukázalo, nacionalismus sehrál ve válce v Jugoslávii ohromnou roli. Během celého trvání Jugoslávie nebyl vytvořen dostatečně pevný pocit jugoslávské příslušnosti. Dříve bylo běžné harmonické soužití různých etnik a lidí různé víry. Dnes je tomu jinak. Ve válce byly záměrně ničeny symboly, které harmonické soužití občanů různých konfesí připomínaly. Zničení mostu v Mostaru bylo pro mnoho lidí ránou. Most byl symbolem míru a kulturní vzájemnosti. Ačkoliv bylo ve válce zničeno mnoho památek, spousta měst byla srovnána se zemí a ztráty na životech byly veliké, obyvatelé bývalé Jugoslávie by dnes znovu volili rozpad 9 Jugoslávie i následnou občanskou válku. Mnozí si tuto válku zdůvodňují jako obranu svého národa před agresí toho druhého. Je smutné, že docházelo k záměrnému vyhledávání nejhorších momentů společného soužití. V této souvislosti nemůžeme opomenout média, která se velkou mírou na oživování vzpomínek podílela. Srbská televize RTV a chorvatská televize HTV těsně před válkou denně vysílaly obrazy hrůz z občanské války i historické snímky, které zobrazovaly vojáky té nebo té země jako hrdiny. To, že televize dokáže rychle a účinně ovlivnit, se ukázalo při přípravách na válku. Mobilizace vojáků byla díky televiznímu vysílání usnadněna. V roce

8 9 PELIKÁN, Jan a kolektiv: Dějiny Srbska . Praha 2005, s. 526. ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská . Brno 2003, s. 13.

12 1991 dosáhla mediální manipulace s veřejností takové míry, že někteří popisovali srbskou televizi 10 RTV a chorvatskou televizi HTV jako největší válečné zločince všech dob. Media sehrála velkou roli i v samotné válce. Stala se jednou ze samotných zbraní. Dodnes si žádný z národů nechce přiznat svou vinu na válce, i když už je dávno jasné, že vinni jsou všichni. Představitelé bývalých republik měli pramalý zájem na udržení Jugoslávie. 11 Zástupci některých zemí dělali vše pro to, aby rozpad Jugoslávie urychlili. Nikdo z nich ale nechtěl ustoupit od svých požadavků. Válka se tak stala jediným a nevyhnutelným řešením. Řešením, které dokázalo během chvíle tak krásnou zemi změnit v trosky.

10 11 GLENNY, Misha: Balkán 1804–1999: nacionalismus, válka a velmoci . Praha 2003, s. 484. PELIKÁN, Jan – TEJCHMAN, Miroslav: Dějiny Jugoslávie (1918-1991) . Praha 1994, s. 85.

13 2. Chorvatská kinematografie v době rozpadu Jugoslávie

2.1 Chorvatská kinematografie v rámci Jugoslávie

Po roce 1945 byl Záhřeb druhým největším centrem filmové kultury a produkce socialistické Jugoslávie. K prvnímu mezinárodnímu filmovému úspěchu došlo v oblasti animovaného filmu. Chorvatský animovaný film, v jehož tvorbě se prosadili především Vatroslav Mimica a Dušan Vukotić, se stal mezinárodně uznávaným a slavným. Vukotićův animovaný film 12 Surogat ( Surogát , 1961) získal prvního jugoslávského Oskara za animaci. Animované filmy sehrály významnou úlohu i v mezinárodním obrození jugoslávské kinematografie v 70. letech a začátkem 80. let. Stát plně podporoval výrobu animovaných filmů. Nenutil jejich tvůrce vyhovovat tehdejším politickým požadavkům. Kromě produkce animovaných filmů byl Záhřeb také uznávaným centrem produkce kvalitních dokumentárních filmů. Záhřebští dokumentaristé získali ve spolupráci s filmovým podnikem Jadran film mnoho ocenění. Prvním hraným filmem poválečné chorvatské kinematografie v rámci Jugoslávie byl film Živjeće ovaj narod ( Tento národ bude žít , 1947) Nikoli Popoviće. Tento film se stal prototypem nového filmového žánru, který se objevuje i dvacet let po válce ve velkofilmech Bitka na Neretvi (Bitva na Neretvě , 1969) nebo Sutjeska ( Sutjeska , 1973). 60. léta byla nejplodnějším obdobím chorvatské kinematografie. V této době tvořil Vatroslav Mimica, který přešel od animovaného filmu k hranému. Jeho filmy zaznamenaly velký úspěch. V 70. letech bylo natočeno mnoho filmů různých žánrů (akční, poetický, dětský), ale tyto filmy se rychle vytratily z paměti diváků. Snad jen Lordanu Zafranovići se podařilo vytvořit provokativní dílo, které vyvolávalo kontroverze a odpor chorvatského veřejného mínění. Byl to film Okupacija u 26 slika (Okupace ve 26 obrazech , 1978). Film, který zobrazuje vzpomínky na ustašovské masakrování vězňů z prvních válečných dnů roku 1941 v Dubrovníku, byl pro diváky vizuálním šokem. Krvavá scéna trvající 7 minut je možná nejkrutější scénou ve světovém filmu tohoto typu. Okupaci ve 26 obrazech přijaly pozitivně zejména srbské politické kruhy, neboť film podporoval srbské politické mínění o chorvatské genocidě. Na zahraničních festivalech a v Chorvatsku bohužel film nepotvrdil svůj úspěch. V Chorvatsku byl Zafranović označen za

12 GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 19–20, s. 198.

14 protichorvatského režiséra, kterému nebyly přiznány jeho estetické kvality, a byl donucen odejít do exilu. 80. léta, co se filmů týče, byla v chorvatské kinematografii velmi chudá. Poslední film vytvořený ve společné Jugoslávii byl film Virdžina ( Virdžina , 1991). Film o dívce, která byla vychovávána jako chlapec, získal vysoké hodnocení kritiků. Začínající válka měla na svědomí slabou distribuci tohoto filmu doma i v zahraničí. Film Virdžina nejlépe ukazuje hodnotu jugoslávského filmu pozdních 80. let. Od zlaté éry jugoslávské kinematografie v 60. letech nezažil filmový průmysl tak plodné období. Byli tu režiséři, kterým se podařilo znovu oživit jugoslávskou filmovou produkci, většinou to byli studenti pražské FAMU. V Praze studovali jugoslávští režiséři Rajko Grlić, Goran Marković, Emir Kusturica, Goran Paskaljević a 13 Lordan Zafranović. Nová jugoslávská kinematografie nebyla zatížena politickým dogmatismem, nesla v sobě široký a tolerantní humanismus a vyhledávala sféru lidské fantazie a svobody. Skutečnost, že se o důležitých mezirepublikových koprodukčních i distribučních angažmá úspěšně vyjednávalo bezprostředně do vypuknutí občanské války, je ukázkou jugoslávské filmové jednoty. Jednotu jugoslávské kinematografie potvrzovali i režiséři a herci, kteří, ač byli různých národností, byli známi po celé Jugoslávii a společně se podíleli na filmových projektech své země. Karanovićův film Virdžina je proto možné shledat jako dílo, které přináší závěr multinacionální kinematografie bývalé Jugoslávie. Režisér i scénárista filmu Srdžan Karanović je internacionalista, který je shodou okolností Srb. Producent filmu Rajko Grlić, mezinárodně uznávaný režisér, má bezpočet identit, z nichž jednou je jeho chorvatské občanství. Finanční prostředky na film byly získány cestou koprodukčních angažmá, která 14 zapojily jak Srbsko, tak i Chorvatsko. Obsazeni jsou herci z různých republik bývalé Jugoslávie. Toto jsou fakta, která byla do rozpadu Jugoslávie zcela běžná, a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Důležitou roli ve filmu hraje specifičnost místa a času. Místem děje je chorvatská oblast Krajina, kterou po staletí osidlovali především Srbové. Film Virdžina , který je postavený na národní i etnické spolupráci, udržuje nejhlubší a nejlepší hodnoty jugoslávské kinematografie.

2.2 Výměna generací v chorvatské kinematografii v 90. letech 20. století

13 GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č.

1419–20, s. 190. Tamtéž, s. 190–191.

15 V 80. letech nebylo snadné se v chorvatském filmovém průmyslu prosadit. Kolem získání filmových projektů vládla silná konkurence. Většinou byli upřednostňováni režiséři, kteří měli dobré společenské a politické postavení nebo významné politické styky. Pro nové režiséry nebylo lehké v tak velké konkurenci uspět. Své debutantské příležitosti dostávali velmi pozdě, a tak výhledy na osvěžení chorvatské kinematografie byly mizivé. Ve druhé polovině 80. let se sice mnoho nových režisérů z Akademie dramatických umění (Akademija dramske umjetnosti, dále jen ADU) podílelo na tvorbě hraného filmu nebo na dramatickém programu televize, ale většina zůstala pouze na okraji filmové tvorby (podíleli se na tvorbě malých televizních emisí nebo dokumentárních filmů). Někteří z těchto režisérů přešli do 90. let pod názvem „střední generace“. 15 Byli to například Bruno Gamulin, Zrinko Ogresta, Jakov Sedlar, Branko Schmidt, Dejan Šorak. Podle slov Hrvoje Turkoviće se od těchto autorů v 90. letech už neočekávaly žádné osobité 16 novosti. Během 90. let došlo v Chorvatsku k nestálé filmové výrobě a výrazné přeměně generací. Starší filmoví tvůrci se stáhli do ústraní, méně soutěžili o projekty a převážně odešli i z funkčních pozic. Pouze někteří, zejména ti, kteří dali velký přínos jugoslávskému novému filmu během 60. let, tvořili i v 90. letech. Do 90. let přešli jako „stará generace“ režiséři Rajko Grlić, 17 Zvonimir Berković, Petar Krelja, Antun Vrdoljak. Bohužel nikomu z této generace se nepodařilo dosáhnout dřívějších úspěchů. Dva nejvýznamnější chorvatští režiséři ze 70. a 80. let v 90. letech neprošli Tuñmanovým režimem. První z nich, Rajko Grlić, byl kritizován nejen za chorvatské koprodukční financování filmu Virdžina, ale také za film Čaruga (Čaruga, 1991), který vypráví o legendárním srbském banditovi. Druhým režisérem, který nevyhovoval požadavkům režimu, byl Lordan Zafranović. Lordan Zafranović, který se ve filmech Testament (Testament , 1993) a Okupace ve 26 obrazech zabývá ustašovskou minulostí Chorvatska, byl obviněn z „vykrmování“ srbského nacionalismu. V 90. letech se o slovo začali hlásit mladí autoři. Byli to nejen studenti ADU, ale i studenti studující v zahraničí a lidé z amatérských kruhů. V novinách, televizi a rádiu začali převládat mladí kritici. Mladí zaměňovali zkušené filmové profesionály, kteří byli základem filmové společnosti. Proměna generací byla nejvíce patrná v televizní tvorbě (zejména v lokálních televizích). Ve filmové tvorbě nebyla až tak viditelná. Nová podnikatelská atmosféra a nejistota zaměstnání povzbudily mladé lidi k zakládání vlastních filmových podniků. Mladí,

15 16 TURKOVIĆ, Hrvoje: Hrvatski film s kraja tisućuljeća . In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 37. 17 Tamtéž, s. 36. Tamtéž, s. 37.

16 ambiciózní lidé na provoz svých filmových podniků vydělávali na objednaných filmech, reklamách, hudebních spotech, montážích nebo pronajímáním výbavy. To je zároveň nutilo k modernizaci výbavy (nové typy kamer, nová výbava na digitální zpracování filmů, opatření 18 nejnovějších softwarových programů) . Ohlásil se i značný počet malých distribučních firem. Naděje v obnovu chorvatské kinematografie zesílily na prvním chorvatském filmovém festivalu Dny chorvatského filmu (Dani hvatskog filma) roku 1992, kde se objevili mladí tvůrci se svěžími krátkými filmy. Ihned se začalo hovořit o „mladém chorvatském filmu“. Početné zastoupení mladých filmařů na Dnech chorvatského filmu se ovšem nepotvrdilo na festivalu celovečerního filmu v Pule. Mladým tvůrcům nebyla zpočátku poskytnuta příležitost k tvorbě celovečerních hraných filmů, proto někteří z nich pokoušeli štěstí v televizních programech, jiní odešli do zahraničí, další se mučili s prosazováním svých projektů skrz hustou konkurenci. Mladým režisérům chyběly peníze, a tak mnozí z nich dělali práce, které nebyly v centru jejich tvůrčího zájmu. Během 90. let se některým podařilo debutovat se slibnými filmy. Společné u těchto režisérů bylo vyhledávání stresu, trhlin a úpadku společnosti, která se nacházela v procesu 19 svlékání staré kůže, ale ještě neoblékala novou . Tato skupina režisérů vnesla do filmové tvorby generační nezatíženost dřívějšími konvencemi. Mezi těmito mladými talenty se prosadili Vinko 20 Brešan, Hrvoje Hribar a Lukas Nola. Tato jména se participují jako „mladý chorvatský film“. 21 Ovšem i tito autoři měli jisté rezervy. Ani jeden z nich se v 90. letech nestal vzorem obrození filmové kinematografie. Nikdo neměl rozpoznatelné generační rysy a všem chyběla kulturní a kritická podpora. Nic nedokázalo změnit stereotypní pohled na chorvatský hraný film, který pěstovali jak kritici, tak i návštěvníci kin. Snahy o obrození chorvatské kinematografie byly uzemněny špatnými hospodářskými a sociálními podmínkami, do kterých upadla kinematografie společně s celým státem.

2.3 Dopad války na chorvatskou kinematografii

Začínající válečný konflikt se ve filmové oblasti poprvé odrazil 26. července 1991. Toho dne byl po první projekci ukončen filmový festival v Pule. V Chorvatsku už v této době

18 19 TURKOVIĆ, Hrvoje – MAJCEN, Vjekoslav: Hrvatska kinematografija . Zagreb 2003, s. 43. GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č.

2019–20, s. 200. 21 TURKOVIĆ, Hrvoje: Hrvatski film s kraja tisućuljeća . In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 37. Tamtéž.

17 docházelo k prvním ozbrojeným konfliktům, čímž byla ohrožena bezpečnost návštěvníků festivalu. Také už neexistoval důvod, proč setrvávat na konání jugoslávského festivalu, když se blížil rozpad Jugoslávie. Po rozdělení Jugoslávie byl největší filmový majetek shromážděn v Bělehradě, Záhřebu a Lublani. Menší množství majetku se nacházelo v Sarajevu a ve Skopji. Všechna hlavní centra filmové produkce a filmové kultury zažívala mimořádnou krizi a čekala je nejistá budoucnost, zvláště v oblasti hraných filmů. Chorvatsko během války i po ní bojovalo s nedostatkem financí. V důsledku válek se filmová produkce, distribuce i promítání filmů nacházely ve zbídačeném stavu. Po vytvoření vlastního státu se nepodařilo vytvořit stabilní systém financování domácí filmové výroby a propagace filmů v zahraničí. Potencionální tržiště chorvatských hraných filmů se ze 22 milionů obyvatel bývalé Jugoslávie zmenšilo na 4 miliony obyvatel vzniklého chorvatského státu. Po válce celkově upadl zájem o kulturu. O koupi knih, návštěvy koncertů (i 22 koncertů populární hudby), kin a dalších akcí lidé příliš nestáli. Návštěvníci kin byli po válce kvůli těžkým životním podmínkám značně vybíraví a do kin chodili zřídka. Znatelný byl úbytek diváků filmů zábavného typu. Úspěch naopak zaznamenaly filmy natočené před rozpadem Jugoslávie. Zdá se, že v 90. letech byly nejnavštěvovanějšími filmy ty, které vzbudily zájem kritiků nebo získaly ocenění. V důsledku poklesu obecenstva byl snížen počet kin. Roku 1975 bylo v Chorvatsku 378 kin s 127 000 sedadly, na začátku občanské války roku 1990 existovalo 274 kin s 97 000 sedadly (ale jen 78 kinosálů promítalo denně ). Po konci občanské války roku 23 1996 padl počet kin na 145 s 53 593 sedadly. Některá velká města se ocitla bez jediného kina (například Karlovac). Filmový repertoár v chorvatských kinech byl následující: 95% programu připadalo na americké filmy, o zbývajících 5% se dělily ostatní zahraniční filmy s domácí 24 produkcí. I v televizním vysílání byly domácí filmy vytlačovány z hlavních vysílacích časů. Výjimku tvořily filmy Kad mrtvi zapjevaju (Když mrtví zazpívají, 1998), Kako je počeo rat na mom otoku (Jak začala válka na mém ostrově, 1996) a Maršal (Duch maršála Tita , 1999). Tyto filmy měly návštěvnost srovnatelnou s návštěvností komerčních amerických filmů. Film Duch maršála Tita stál v návštěvnosti dokonce po boku Titaniku .

22 23 TURKOVIĆ, Hrvoje: Hrvatski film s kraja tisućuljeća . In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 40. 24 ŠKRABALO, Ivo: 101 godina filma u Hrvatskoj 1896–1997. Zagreb 1997, s. 509. GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 19–20, s. 199.

18 Pro novou politickou elitu, spojenou jak s problémy války a jejími následky, tak s problémy hospodářskými a sociálními, se zmenšil význam kultury (ten dosáhl svého vrcholového postavení na začátku socialistického státu). Kvůli silným zátěžím rozpočtu se snížila dotace kultury. Malá dotace postihla nejvíce kinematografii, která byla ve srovnání s dalšími odvětvími kultury velmi drahá. Silný nacionalismus však nemohl kulturu úplně odepsat, protože právě kultura zachovávala nacionální sebevědomí v podmínkách ohrožení státu a nosila nacionalistické ideje. Z tohoto důvodu šlo představitelům státu hlavně o to, aby bylo umožněno existování kultury a filmové produkce, ale aby jejich fungování příliš nezatěžovalo stát. Ministerstvo kultury převzalo ochranou ruku nad kulturou včetně kinematografie, ale nemělo čas řešit celou řadu vážných problémů. Neexistovalo středisko shromažďující údaje o chorvatské kinematografii, nebylo centrum pro organizaci filmových festivalů ani centrum, které by se staralo o nekomerční filmy a o filmové projekce doma i v zahraničí. Ministerstvo kultury se snažilo zachovat alespoň kvantitu celovečerní výroby tím, že stanovilo financování pěti až šesti filmů ročně. Samo financovalo tři až čtyři filmy ročně. Ostatní filmy se realizovaly tak, že se televizním dramatům nebo filmům prodloužila doba trvání na celovečerní film a přehrály se na 25 35 mm pásku pro distribuci do kin. Očividně byla ovšem zmenšena produkce dokumentárních filmů. Celkový počet filmový projektů, kterým ministerstvo dávalo finanční podporu, byl v konečném výsledku drasticky snížen. Mnoho filmů bylo vyrobeno pouze pro televizní vysílání a ne pro filmovou distribuci, jak tomu bývalo za dob Jugoslávie. Dokonce i filmy vyrobené pro filmovou distribuci byly často závislé na chorvatské státní televizi HRT (Hrvatska radiotelevizija, dále jen HRT), která zajišťovala hlavní finanční prostředky. HRT bohužel často negativně ovlivňovala výrobu filmů, a to hlavně hodnotu produkce, svobodu tvorby i stylu. Filmový průmysl do 90. let silně podporovaly koprodukce největšího filmového podniku Jadran filmu. Jadran film měl největší technickou základnu v Chorvatsku i v celé bývalé Jugoslávii. Díky těmto koprodukcím se obnovovala a modernizovala jeho technická výbava. To se projevovalo i na výrobě domácích filmů, které využívaly služby Jadran filmu. Po válce nové chorvatské filmy nepřitáhly světovou pozornost, čímž se zmenšily možnosti mezinárodního koprodukčního financování a distribuce. Zánikem koprodukcí zanikl i příliv financí a pracovních příležitostí. Filmoví odborníci začali odcházet do zahraničí nebo měnili zaměstnání. Stav techniky se zhoršoval a filmový průmysl ovládl pocit nejistoty. Zhoršující se postavení Jadran

25 TURKOVIĆ, Hrvoje: Hrvatski film s kraja tisućuljeća . In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 37.

19 filmu se projevovalo na chorvatské filmové výrobě především špatným designem. Jadran film ztratil během války pozici žádaného partnera pro velké mezinárodní komerční filmy. V mezinárodní filmové výrobě ho nahradila vídeňská a pražská filmová studia, která nabízela lepší podmínky pro výrobu filmu. Dosud se ještě nepodařilo obnovit jeho významnou předválečnou pozici v mezinárodních koprodukcích. Kromě finanční krize docházelo v chorvatské kinematografii i k námětovým krizím. Po pádu komunismu v bývalé Jugoslávii lidé věřili, že Chorvatsko osvobozené od federativních zátěží bude rozkvétat a že se stane hospodářsky i kulturně integrovaným dílem západoevropského kruhu. Byli přesvědčeni, že se v chorvatské kinematografii se zánikem socialisticko- 26 ideologických kontrolních mechanismů otevřou tvůrčí možnosti, které byly dříve potlačovány. Předpokládalo se, že ve všech odvětvích kultury dostanou přednost schopnosti a ne stranické pozice. Ačkoliv nedávné války a jejich následky nabízely námět pro mnoho filmů, byla v Chorvatsku přítomna jistá nejistota spojená se zpracováním válečných témat. Tuñmanův režim a jeho ministerstvo kultury pod vedením Antuna Vrdoljaka očekávaly ve filmové tvorbě příslušnou dávku nacionalismu a vlastenecké tématiky. Mnohdy vyžadovaly jasné dělení dobra a 27 zla. Podle chorvatské vlády nemohli srbští četnici hrát ve filmech kladné postavy. S pádem komunismu se vyskytly i problémy, které se nedařilo vždy úspěšně řešit a které postupně oslabily vývojové impulsy. Největším handicapem byl nejasný státní status kinematografie, zvláště výroby hraných celovečerních filmů. Další problémy, se kterými se chorvatská kinematografie potýkala, byl pocit nedostatku politického vědomí a soustavné politiky, nedostatek dlouhodobé strategie kulturní politiky na audiovizuální oblasti, potřeba vypracování programu za dlouholeté rozvojové strategie a nedostatek zákonné regulace audiovizuální oblasti. V uplynulém desetiletí 28 nebyl přinesen zákon o kinematografii, který by byl v souladu se vzniklými problémy. Chorvatské kultuře ale nikdy nechyběly individuální snahy o obnovu kinematografie, a to i navzdory nepříznivým okolnostem, které nedávaly žádné perspektivy do budoucnosti. V Chorvatsku se i dnes hlásí iniciativní autoři s jedinečnými filmy, které dávají chorvatské kinematografii nenadálou hodnotu. Násilný rozpad Jugoslávie znamenal konec pro multietnickou filmovou kulturu a její plodné experimentování. Možná více než kterékoliv jiné odvětví kultury

26 27 TURKOVIĆ, Hrvoje – MAJCEN, Vjekoslav: Hrvatska kinematografija . Zagreb 2003, s. 42. GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č.

2819–20, s. 199. TURKOVIĆ, Hrvoje – MAJCEN, Vjekoslav: Hrvatska kinematografija . Zagreb 2003, s. 45.

20 udržovala filmová produkce spolupráci mezi různými národy a národnostmi Jugoslávie. Vůdčím představitelům jugoslávské kinematografie se v obdivuhodné míře dařilo udržet křehký pocit jednoty. Filmová tvorba zachovávala úctu k etnickým a nacionálním rozdílům, a to i poté, co tuto hodnotu stále podkopávala separatistická politika i kultury jednotlivých republik.

21 3. Občanská válka ve filmu

3.1 Repliky partyzánských filmů

Občanskou válku v 90. letech označil Petar Šegedin jako první zcela chorvatskou válku. O této válce zpočátku svědčily pouze četné dokumentaristické filmové záznamy. Mnozí z kameramanů se snažili dostat do těsné blízkosti bojů, aby svými kamerami zaznamenali co nejvěrohodnější svědectví o brutálním charakteru této bratrovražedné války. Šest kameramanů ze záhřebské Akademie dramatických umění při sbírání válečného materiálu přišlo dokonce o 29 život. Kromě válečné dokumentární torby se očekávalo, že v Chorvatsku vznikne velký počet kvalitních hraných filmů s touto tématikou. Chorvatští režiséři se ale začátkem 90. let příliš nehrnuli do zpracování ještě horkých námětů, a tak se umělecky hodnotných celovečerních filmů o občanské válce dočkáváme až později. První filmy vznikaly v době, kdy ještě nebyl znám konec války. Jejich umělecký přínos je však často zpochybňován. Tyto filmy vznikaly jako vlastenecká díla podle modelu z období socialismu nebo jako repliky někdejších partyzánských filmů, ve kterých se setkáváme s ostrým dělením na dobro a zlo, na naše a jejich. Ustálené typy hrdinů a nedvojsmyslnost těchto filmů umožňují divákům předem předvídat vývoj, zápletku i konec děje. Jsou to filmy didaktické bez jakýchkoliv nových kinematografických jevů a jsou velmi optimistické. Na filmové dědictví z předchozích válek navazoval i úplně první film o občanské válce natočený v Chorvatsku Vrijeme za... (Čas pro... , 1993). Dlouholetá přítelkyně Orsona Wellse, režisérka Oja Kodarová, chtěla tímto filmem sdělit světu své poselství „pravdy o Chorvatsku“. „...Surovost, která převyšuje nacistické zločiny. Četnici a Jugoslávská lidová armáda ničí vše, co 30 je chorvatské, každou stopu civilizace, kultury a náboženství...“ Z této předmluvy k filmu Čas pro... je patrné, jakým směrem se film bude ubírat. V chorvatské vesnici, kde žije srbské i chorvatské etnikum, pomalu vzrůstá napětí mezi místními obyvateli. Celkové postavení chorvatského obyvatelstva za doby nepokojů je promítnuto na život jedné rodiny. Rodina, a tím i celý chorvatský národ, do poslední chvíle naivně věří v trvalost mezietnického přátelství. Až těsně před tragédií si začínají uvědomovat, co

29 30 ŠKRABALO, Ivo: Hrvatski film o ratu . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 8, s. 95. KODAR, Oja: Vrijeme za... . Záhřeb 1993.

22 se kolem nich doopravdy děje. „Už je tomu dávno, co Jugoslávská lidová armáda byla lidová.“ Touto větou, kterou paradoxně vysloví nejstarší žena v rodině, je dáno najevo chorvatské smýšlení o Jugoslávské lidové armádě (dále jen JLA). Lidé si uvědomují, že JLA nebude bojovat za bratrství a jednotu Jugoslávie. Uvědomují si, že už ani neexistuje společný národ a společnost se od dob vlády Tita podstatně proměnila. Chorvaté jsou nyní odkázáni bojovat sami za sebe bez jakékoliv pomoci. Jugoslávskou lidovou armádu už nevidí jako svého ochránce, ale jako nepřítele, který se postaví za ideu Velkého Srbska. Bratrské vztahy jsou ze dne na den zpřetrhány. I když podle filmu byly tyto bratrské vztahy ze strany Srbů vždy pouze naoko. Jestliže Srb od chorvatského souseda jeden den s úsměvem přijímá víno a druhý den proti němu namíří pistoli, nemohl být jejich vztah nikdy založen na pravém přátelství. Za narušitele harmonického soužití ve vesnici jsou jednoznačně označeni Srbové, kteří s pomocí JLA bez milosti masakrují Chorvaty. Z rodiny přežívá pouze Marija a její syn Darko, kolem kterých se odehrává celý zbývající příběh. Oběma pozůstalým poskytne útočiště nedaleké město, kde Marija nachází práci v nemocniční prádelně. I když je pouto mezi matkou a synem velmi silné, v okamžiku ohrožení vlasti ustupuje do pozadí. Darko, ve kterém se probouzí vlastenectví a touha bránit svou zemi, se proti matčině vůli přidává k domobrancům. Pro Mariju, pro kterou je její syn vším, je to veliká rána. Ještě větší ránu však zažívá v okamžiku, kdy jí voják přijde oznámit Darkovu smrt. Tento okamžik je ve filmu zlomovým. Od nemilosrdných scén z fronty se dostáváme k dojemným scénám s matkou, která ztrácí smysl svého života. Na ničem jí už nezáleží, ani na svém životě. Se slovy: „nedovolím, aby Srbové vyhnali mého syna z jeho hrobu“ se Marija rozhodne pohřbít Darka v rodném Vidovu, které je pod kontrolou Srbů. Tak začíná její putování s rakví. „Nikdy nebylo tolik zbořenišť na tak malém kousku země jako je Chorvatsko, a to skrz nás prošli Turci, Benátčané, Maďaři, Rakušané, Němci...“ Tato slova, která komentují Marijinu cestu do rodného města, jsou doprovázena záběry zničených domů. Tyto záběry nápadně připomínají konečnou scénu jednoho z prvních srbských filmů o této občanské válce Vukovar – jedna priča (Vukovar – poste restante , 1994). Právě první poválečné filmy se pyšní nejlepšími záběry zničených měst. Do filmů jsou zasazeny především proto, že jsou na ně diváci velmi citliví. Vzbuzují v nich lítost. S lítostí potom úzce souvisí rozhodnutí, komu nakloní své sympatie. Zejména scény, kdy jsou ničeny kostely, památky nebo pietní místa jako jsou hřbitovy, ovlivňují diváky v zaujímání stran. V nejednom chorvatském filmu se právě proto setkáváme se zničenými hřbitovy. Na poničeném hřbitově se odehrává i část filmu Čas

23 pro... . Zde se Marija potkává se srbským dezertérem Nikolou, který přespává v jednom z hrobů. Nikola představuje bílou vránu mezi Srby. Je ochoten Marije pomoci. Nerozlišuje pro jiné velmi důležitý fakt, že Marija není Srbka, ale Chorvatka. Bere ji jako ženu, která je stejně jako on poznamenána válkou. Druhý den ráno sem přichází srbští vojáci, kteří se pokoušejí Mariju znásilnit. Hřbitov symbolizující klid a mír se stává dějištěm brutálních činů. Marije pomáhá až Nikola. Nikola, ač jediný na straně Chorvatky, zabíjí celou skupinu srbských vojáků a sám je přitom pouze raněn. Vzhledem k tomu, že s touto skupinou Srbů bojoval i Darkův oddíl, kterému se během několika týdnů nepodařilo to, co se Nikolovi podařilo v jedné minutě, je scéna značně nedůvěryhodná. Skutečnost, že Srb zachrání Chorvatku a ona se mu poté pokusí pomoci, jakoby dávala filmu jiný rozměr. Oja Kodarová možná chtěla ke konci zmírnit dávku nacionalismu, kterou film od začátku oplývá, a ukázat možné přátelství mezi oběma etniky. Bohužel nedůvěryhodné ukončení srbského násilí filmu spíše ublížilo. Přibližující se šťastný konec nám připomíná závěry partyzánských filmů. Happyend je ještě umocněn scénou, kdy Marija, vezoucí raněného Nikolu, potkává syna Darka, který je naživu a vypravil se matku hledat. Je tím zdůrazněna zbytečnost její dlouhé a strastiplné cesty. V posledním obraze filmu slyšíme hlas, který čte úryvek z bible: „Všechno má svou dobu, pod nebem svůj čas. Čas rození, čas umírání. Čas setí, čas sklizně. Čas bourání, čas stavění. Čas pláče, čas smíchu. Čas nenávisti, čas lásky...“ Tímto říká, že každé období má v našem životě své místo. Tedy i období válek, které ovlivňují naše životy, berou nám nenávratně to nejdražší, co máme a zanechávají v nás hluboké stopy. Navzdory tomu, že záměr Oji Kodarové natočit film o občanské válce byl ceněn, národní kritika film prakticky smetla ze stolu. I když je velmi složité v období ještě neskončené války, kdy jsou lidé plni emocí a událostí, které jim proměnily život, natočit film, který by se s odstupem díval na válku. Ve skutečnosti nebyla pravda tak jednoduchá a jednostranná, jak ji Oja Kodarová ve filmu zobrazila. Nejen kritikové, ale i diváci vyčítali filmu ostré ohraničení 31 dobra a zla i ideologickou propagandu. Jedinou výjimkou je kritika Mateho Čurića. Roku 1993 byly v Chorvatsku natočeny pouze tři celovečerní filmy. Film Čas pro... však na Filmové 32 festivalu v Pule téhož roku nedostal žádnou z cen.

31 32 DOBRILOVIĆ, Ivo: Mladi hrvatski film . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 17, s. 160. Tamtéž, s. 160.

24 V době, kdy ještě zcela nevyhasly agrese na chorvatském území, vznikl kromě filmu Čas pro... film Bogdana Žigiće Cijena života (Cena života, 1994). I tento film se nápadně podobal odkazu partyzánských filmů, a to zejména znatelným dělením na černé a bílé. K válečným filmům, které následovaly model ze socialistického realismu, patří filmy Božić u Beču (Vánoce ve Vídni, 1997) a Vukovar se vraća kući (Vukovar se vrací domů, 1994) Branka Schmidta a 33 film Anñele moj dragi (Anděli můj drahý, 1995) Tomislava Radiće. Tomislav Radić ve svém filmu vzkázal své vidění války prostřednictvím dětských očí. Hlavní postava chlapec Jerko žije do začátku války se svými rodiči a babičkou. Žijí spokojeným životem. Právě postavili nový dům a navštívil je strýček z Německa. Šťastný život se jim hroutí v den, kdy vesnici napadnou letadla JLA. Malý Jerko vidí na vlastní oči, jak je zabita babička. Zahyne i strýček. Jerko utíká z domova a cestou ztrácí svoji identitu. Ocitá se v domě pro válečné sirotky, kde se ho ujímá studentka psychologie. Stále mlčící Jerko promluví až o Vánocích, kdy uvidí v televizi své rodiče, kteří 34 jsou už měsíce v srbském zajetí. Zanedlouho se Jerko vrací s matkou a otcem domů. Radić si vybral jako námět svého filmu občanskou válku. Podle některých se námětu války držel až 35 přespříliš. Místo toho, aby se film soustředil na chlapce, který trpí následky války, Radićovým hlavním cílem bylo ukázat světu „pravdu o Chorvatsku“. Bylo pro něj důležitější, aby podle známého obrazu nabídl černobílé schéma o Chorvatech a Srbech, než aby zabýval velmi 36 dojemným osudem dítěte ve válce. Natáčení filmu se potýkalo s velkými finančními problémy, proto trvalo téměř dva roky. K finanční krizi produkce tohoto filmu se váže dokonce anekdota, která se týká hlavního kameramana Tomislava Pintera. Když měl Pinter nedostatek světla, tak si pomáhal dveřmi od lednice, pomocí kterých odrážel sluneční svit na místa, kde potřeboval 37 osvětlení.

3.2 Generace, které ukradli válku

Teprve příchod nejmladší generace filmařů, kteří se osobně účastnili konfliktu, donesl nové vidění této první zcela chorvatské války. Mezi mladými talenty se prosazuje Lukas Nola, k

33 34 ŠKRABALO, Ivo: 101 godina filma u Hrvatskoj 1896–1997 . Zagreb 1997, s. 548. Anñele moj dragi . Dostupný na WWW:

35. 36 RADIĆ, Damir: Anñele moj dragi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 6, s. 50–51. 37 Tamtéž. RADIĆ, Damir: Anñele moj dragi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 6, s. 30.

25 jehož nejznámějším filmům o občanské válce patří Nebo, sateliti (Nebe, družice, 2000) a Svaki put, kad se rastajemo (Pokaždé, když se rozejdeme, 1994). Nola, který měl zkušenosti 38 vojenského policisty, nazval svou generaci Generací, které ukradli válku . Náměty z války totiž zpracovávali většinou ti, kteří k válce ani nepřičichli. Nikoho nezajímalo, že tu byly výpovědi a zážitky mladých, a nikdo nechtěl jejich zážitky publikovat. Můžeme tedy říct, že první věrohodné a kvalitní výpovědi o válce přišly od nejmladších filmařů, kteří studovali na ADU, nebo ji právě dokončili. V množství válečných dokumentů zaujímá zvláštní pozornost díky svým věrohodným záběrům školní práce Ivana Salaje Hotel Sunja (Hotel Sunja, 1992). Ivan Salaj své režisérské kvality potvrdil především ve filmu Vidmo se (Uvidíme se, 1995). Tento film byl ve své době 39 označen jako jediný profesionální film zabývající se problémy války. Hlavním tématem Salajova filmu je smrt sama. Děj začíná roku 1981, kdy pěti desetiletým chlapcům, někdo zabije psa. Pod tíhou ztráty a nenadálé smrti učiní chlapci vážné rozhodnutí. Slíbí si, že se pohřbí na svém oblíbeném místě. Za deset let se sejdou na pohřbu právě jednoho z kamarádů, který zahynul 40 ve válce. Musí tedy naplnit slib z dětství. Tento film o občanské válce se bohužel kvůli nedostatečné délce nedostal do kin a jeho autor už nenatočil celovečerní film. Po úspěchu tohoto filmu se od Ivana Salaje mnoho očekávalo. Jeho jméno se ale úplně vytratilo z produkce celovečerních filmů, dodnes se podílí pouze na výrobě televizních emisí, dokumentárních filmů a reklamy . Nové hodnoty chorvatského filmu najdeme také u Jeleny Rajkovičové v dokumentárním filmu o vojácích Unproforu Blue Helmet (Blue Helmet, 1992) i v jejím dalším filmu Noć za slušanje (Noc k poslouchání, 1995). Noc k poslouchání vypráví o psychologických následcích války. Bruno, který se vrátil z války, napadá s bombou v ruce jedno malé rozhlasové studio. Pokouší se přerušit noční vysílání, aby mohl do éteru vyprávět o příčině novinářské dezinformace, která se týkala jeho smrti a kvůli které se jeho dívka pokusila spáchat sebevraždu. 41 Tento pokus končí tragicky . Právě dějům filmů s válečným pozadím, kterými jsou především filmy Uvidíme se , Noc k poslouchání a Pokaždé, když se rozejdeme důvěřovali diváci mnohem 42 více než replikám partyzánských filmů.

38 39 ŠKRABALO, Ivo: Mladi hrvatski film . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 17, s. 21. 40 JAGEC, Tomislav: Pula 2000 . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2000, č. 23, s. 102. ANTULOV, Dragan: Vidmo se . Dostupný na WWW:

4110000839/reviews.php?critic=all&sortby=default&page=1&rid=256155>. Noć za slušanje . Dostupný na WWW:

42. NENADIĆ, Diana: Bogorodica ili hrvatski film regresije . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 17, s. 83.

26 3.3 Válečný film jako komedie

Nový pohled, jak je možné zpracovat válečné téma, donesl do chorvatské kinematografie režisér Vinko Brešan. V Chorvatsku na rozdíl od jiných zemí bývalé Jugoslávie nikdy nevznikaly 43 filmy, které by se daly nazvat pravými komediemi. Bylo tu jen několik humorných filmů, které se komediím pouze přibližovaly. Pravě Brešanovi se svým debutantským filmem Jak začala válka na mém ostrově (viz. výše), který vznikl těsně po válce, podařilo vytvořit nápaditý a zároveň humorný pohled na válku. Tento film, i když obsahuje mnoho prvků italských komedií, není podle slov Vinka Brešana komedií v pravém slova smyslu: „...protože jsem velmi vážné 44 téma, jakým válka určitě je, představil skrz humorný diskurs.“ Film byl vyroben v okamžiku, kdy všichni potřebovali pročištění emocí a uvolnění. Lidé po dlouholetém strádání a nejistotě vlastního žití potřebovali film, u kterého by si mohli oddychnout, zasmát se. Cítili se přehlceni neustálým hodnocením toho, co bylo. Válečné filmy jim připomínaly hrůzy války a prolitou krev. Nutily je oživovat bolestné vzpomínky. Vinko Brešan přišel v pravý čas s pravým filmem a hlavně dokázal, že je možné vytvořit film o občanské válce, který nepodléhá patosu partyzánských filmů. Děj se odehrává roku 1991 na nejmenovaném jadranském ostrově po oddělení Chorvatska od Jugoslávie. Po osamostatnění Chorvatska, které nebylo uznáno Jugoslávií, setrvává Jugoslávská lidová armáda na tom, aby si chorvatští vojáci odsloužili jednoroční vojenskou službu v jugoslávských kasárnách. Mnoho lidí se tehdy shromažďovalo před kasárnami v celé Jugoslávii a požadovalo propuštění vojáků. Vinko Brešan se snažil zachovat autentičnost tehdejších událostí: „Vzpomínám si, že se při blokaci kasáren roku 1991 shromáždily tisíce lidí. Já jsem měl na natáčení 150 komparsistů. Bylo to dostatečné množství na tak malý ostrov, jinak 45 by scéna nebyla věrohodná.“ Ve filmu lidé shromáždění před malými vojenskými kasárnami na ostrově pořádají kulturní program. Cílem kulturního programu je nejen pobavit vojáky zavřené v kasárnách, ale hlavně přimět majora Aleksu, aby pustil vojáky domů. Prostřednictvím účinkujících před kasárnami baví Brešan součastně i své diváky u obrazovek. Brešan chce, aby se vystupující v kulturním programu líbili především jim. Proto vybírá takové postavy, u kterých si

43 44 TURKOVIĆ, Hrvoje: Hrvatski film s kraja tisućuljeća . In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 36. PICULA, Boško – KRULČIĆ, Veljko: Vinko Brešan: MARŠAL je komedija o – politici! In: Hollywood.

45Zagreb 1999, č. 50, s. 26. PICULA, Boško: Vinko Brešan: Spremam film o „duhu“ Josipa Broza! In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 36, s. 36.

27 je jistý, že splní jeho cíl. Otázkou však je, zda se tyto postavy líbí také jemu. Na pódiu před kasárnami, kromě hudební skupiny, místního básníka a kulturistické skupiny, jejíž členem je Aleksa, vystoupí i jeho žena a milenka. Jeho žena pronese nejznámější větu z celého filmu: „Alekso, vrať se domů, schovala jsem ti pašta šutu (těstoviny s omáčkou).“ Tato věta se u diváků ujala natolik, že se stala součástí každodenních hovorů. Dalšího úspěchu dosáhl Brešan postavou Blaže Gajského, který přijíždí do města, aby vysvobodil svého syna ze „zajetí“ Jugoslávské lidové armády. Právě Blaž Gajski, ač se ani jednou ve filmu neusměje, působí velmi směšně. Pouhé spojení této postavy s hudbou, kterou Brešan výborně zvolil pro svůj film, vyvolává úsměv na rtech. Starší generace může spatřit sama sebe v zrcadle Blaže Gajského. I oni si před pár lety nejvíce ze všeho přáli, aby se jejich synové vrátili domů. Toto zrcadlo jim přináší nový zlehčující pohled na tehdejší situaci a umožňuje jim dívat se na ni s nadhledem. Syn Blaže Gajského naopak představuje odpor tehdejších mladíků, kteří se nechtěli smířit s nastalou situací. Blaž Gajski se v přestrojení za plukovníka Kostadinoviće dostává do kasáren, kde se setkává s majorem Aleksou. I když ve filmu chybí jasné stanovisko kladných a záporných hrdinů, major Aleksa je postaven na zápornější stranu. Major, který zaminoval kasárny a pomocí malé skříňky může vyhodit celý ostrov do vzduchu, není ovšem skutečnou zápornou postavou, jak tomu bylo u předcházejících válečných filmů. Přestože vlastní nebezpečnou skříňku, nikdy ji nepoužil. Slouží mu spíše k zastrašování lidí před kasárnami. Ve skutečné válce tomu bylo podobně, na mnoho lidí často platila pouze hrozba nebezpečí. Aleksovo přísné a autoritativní chování je dáno jeho naprostou oddaností k nadřízeným a k zemi, které slouží. Aleksa toužící po profesionálním úspěchu se snaží odvádět maximální práci. Je proto pyšný na svůj geniální nápad zaminovat kasárny a také na to, že odolává tlaku lidí před kasárnami. Jeho život a dosavadní snažení se zhroutí ve chvíli, kdy zjistí, že plukovník, kterému dal všechny své výbušniny i některé vojáky, je falešný. Aleksa v afektu začíná spolu se zbylými vojáky střílet do lidí před kasárnami. Nevadí mu, že někteří z nich jsou jeho přátelé, či dokonce žena. Absurdní je závěr filmu, kdy jedna kulka zabíjí místního básníka Danteho, který právě recituje báseň Antuna Gustava Matoše 1909 . Dante umírá se slovem Chorvatska na jazyku, čímž jakoby byl předznamenán další vývoj Chorvatska. Smrtí nevinného básníka dává Brešan filmu nový rozměr. Z komedie se stává vážné drama předpovídající budoucnost Chorvatska. Smrt přichází ve chvíli, kdy ji málokdo čekal, a nemůžeme ji nechat bez povšimnutí.

28 I přes to všechno se Brešanovi podařilo vytvořit film, který v Chorvasku do té doby neměl obdoby. Učí v něm, podobně jako Jaroslav Hašek ve Švejkovi nebo Josef Škvorecký v Tankovém praporu smát se sobě i smutné minulosti. Právě filmu Jak začala válka na mém ostrov ě se podařilo prolomit bojkot publika vůči domácímu filmu. Od roku 1991, kdy rapidně klesl zájem o chorvatské filmy, byl tento film s téměř 400 000 diváky nejsledovanějším chorvatským filmem. Přitom se jedná o film, který vznikl mimo kinematografický systém. Byl natočen pouze pro televizní produkci, a to s rozpočtem třikrát menším než je minimální rozpočet na standardní hraný film. Až po svém neočekávaném úspěchu byl přenesen na 35 mm pásku pro filmovou distribuci. Kromě rekordní sledovanosti v kinech bylo prodáno více než 10 tisíc videokazet a film 46 se účastnil 32 festivalů v zahraničí. K úspěchu mu kromě humorného přístupu k občanské válce pomohl i výborný název a rozsáhlá novinářská kampaň, která vsugerovávala, že se jedná o dílo, 47 které by mohla státní cenzura zakázat. Někteří z kritiků i diváků očekávali, že film bude navržen jako zástupce chorvatského filmu na Oskara. Nestalo se tak a mnozí tento fakt vyčítají komisi, která rozhodovala o nominovaném filmu. V komisi se totiž nacházely dvě osoby, které se podílely na tvorbě filmu Nausikaja (Nausikaja, 1994), který byl nakonec vybrán. Dalším režisérem, kterému se podařilo vytvořit z nelehké válečné situace komedii zlehčující následky války, byl Krsto Papić. Film Krsta Papiće Když mrtví zazpívají (viz. výše) byl vytvořen podle divadelní hry Mati Matišiće Cinco i Marinko . Název pak dostal podle hlavní postavy Marinka, kterému se v těžkých chvílích života zjevují jeho mrtví přátelé, kteří zpívají lidovou píseň z cetiňského kraje. „Když jsem viděl představení Cinco a Marinko... . Líbilo se mi to, že se člověk musí prohlásit za mrtvého, aby mohl žít. To mi připadalo jako typická chorvatská 48 gastarbeiterská situace...“ prohlásil Papić o důvodu, proč si zvolil právě tento námět pro svůj film. Cinco a Marinko představují všechny tehdejší Chorvaty, kteří utíkali na západ, ať už za lepším životem nebo z politických důvodů. I když zde zažívali tvrdé chvíle svého života, stále doufali v lepší budoucnost. Pobyt brali pouze jako přechodné období. Věřili, že se za pár let vrátí do své vlasti. Po pádu komunismu si mnozí mysleli, že se situace v Chorvatsku bude vyvíjet po vzoru zemí západního bloku, a tak se připravovali na návrat do rodné země. Dění se však začalo ubírat jiným směrem. Místo toho, aby země začala rozkvétat a lidé šli vstříc nové budoucnosti,

46 PICULA, Boško – KRULČIĆ, Veljko: Vinko Brešan: MARŠAL je komedija o – politici! In: Hollywood. Zagreb

471999, č. 50, s. 23. 48 POLIMAC, Nenad: Hrvatski blockbusteri . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2004, č. 40, s. 18. DUKIĆ, Kristina: Kad mrtvi zapjevaju . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 23, s. 78.

29 panoval zde pocit strachu a obavy o holý život. Cinco, který žije s Marinkem už 20 let ve společném bytě v Mnichově, se po pádu komunistického režimu začíná chystat na návrat domů. Chce konečně žít normální rodinný život. Nechá se prohlásit za mrtvého, aby jeho žena v Chorvatsku mohla pobírat německý důchod. Do Chorvatska se rozhodne cestovat v rakvi. Scéna rakve putující do rodného města je známá už z filmu Oji Kodarová Čas pro... . Jistou podobnost obou filmů můžeme spatřit právě ve skutečnosti, že v obou případech leží v rakvi jiný člověk, než si okolí myslí. Ve filmu Když mrtví zazpívají dostane Cincova rodina nejdříve rakev s mrtvým Turkem, a poté s Cincem, který svou smrt pouze předstírá. Rozdíl je však v atmosféře dané scény. Ve filmu Čas pro... , kdy Marije spadne rakev s cizím mužem do vody, se nikdo nesměje. Kdyby se ale to samé stalo ve filmu Když mrtví zazpívají , bude publikum brečet smíchem. Právě představa muže ve fraku, který každou chvíli zalézá a vylézá z rakve, dodává filmu jeho komediálnost. S rozvojem děje se rozvíjí i jeho humorné pojetí. Doktor, který vydal Cincovi potvrzení o smrti, prodal jeho orgány bohatému Němci, a tak Cinca zavřeného v rakvi pronásleduje mafie. Marinka, který je okolnostmi donucen cestovat do vlasti na Cincův pas, pro 49 změnu pronásleduje agent jugoslávské tajné policie UDB-y (Unutrašnja državna bezbednost). Z filmu se stává na chvíli automobilová honička. Papićovi, který v tomto filmu poprvé ve své kariéře režíroval automobilové honičky, se právě těmito scénami podařilo zvýšit vtipnost celého filmu. Tyto scény se natáčely v Německu na dálnici Berlín-Mnichov a úseky, které zahrnovaly 50 německé policisty nebo riskantní jízdu, byly realizované na dálnici Záhřeb-Karlovac. Naopak Krsto Papić neuspěl ve scéně, kdy se agent UDB-y pokouší zastřelit Marinka. Tato scéna, kterou můžeme vidět v mnoha komediích, působí v Papićově podání velmi amatérsky. Po vyřešení zápletek na území Německa se děj se přesouvá do Chorvatska, kde emigranti narazí na zatarasené cesty a agresivní zprávy Toto je Srbsko . V Chorvatsku film přechází ve válečné melodrama, které se z jedné strany odehrává v domě rodiny Cinca, z druhé strany v domě Srba, za kterého se vdala Marinkova žena. Marinko se musí smířit s faktem, že si jeho žena vzala velitele Jugoslávské lidové armády, vůdce nepřátelských vojáků v této části Chorvatska. Vrchol Marinkovy tragédie je, že žena stále miluje jeho, ale kvůli dětem nemůže opustit svého muže. Cinco a Marinko se znovu potkávají jedné noci uprostřed srbo-chorvatských bojů. Zprvu se skrývají v Cincově hrobě na vesnickém hřbitově, a když se exploze přibližují, angažují se na chorvatské straně. „ Soudruhu

49 50 UDBA . Dostupný na WWW: . DUKIĆ, Kristina: Kad mrtvi zapjevaju . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 23, s. 79.

30 majore, vylézají z hrobů.“ „Kdo vylézá a z jakých hrobů?“ „Jejich mrtví, soudruhu majore, otvírají hroby a vylézají .“ Jejich účast v boji postavil Papić na černém humoru a bez jakéhokoliv ideologismu. Papić dokázal diváky rozesmát nad trpkými okamžiky jejich životů. V porovnání s Brešanovou komedií se Papić nebál jít až do úplného středu války, do samotných bojů. Diváci se pohybují uprostřed bojů dvou stran a je jim dovoleno se smát. Zároveň nepociťují žádnou zášť k nepřátelům. Ve chvílích, kdy se zaleknou pomyslných mrtvých a stahují se, s nimi dokonce sympatizují. Chorvatská strana tušící své vítězství začíná do ustupujících vojáků střílet. V přestřelce je zasažen i Cinco. Konec tohoto filmu se až nápadně podobá konci Jak začala válka na mém ostrově . Když mrtví zazpívají končí zcela zbytečným a v kontextu celého díla i nepřiměřeným zabitím Cinca. V Papićově filmu sice nezastřelí nevinného básníka s jménem Chorvatska na jazyku, ale účinek je stejný. I v komediích musí být jasné, že mnoho Chorvatů zahynulo pro svou vlast. Jaký podíl na tom nese právě Vinko Brešan, který se na tomto filmu podílel jako asistent režie, není známo. Sám Papić byl spoluprácí s Vinkem Brešanem nadšený, i když se zprvu bál, že Vinkovi po velmi úspěšném filmu Jak začala válka na mém ostrově stoupla sláva do hlavy. Váží si hlavně toho, že se v chorvatské kinematografii ujala spolupráce mezi 51 režiséry, protože to jinde ve světě není až tak obvyklé. Když mrtví zazpívají je filmem, kde se mísí komedie, tragédie a dobrodružství. Tento film, který získal několik zlatých Arén na filmovém festivale v Pule, se stejně jako velká část chorvatských filmů potýkal s finanční krizí. Režisér Papić a producent Ljubo Šikić dokonce 52 investovali do filmu vlastní honoráře. Papić je ale přesvědčen, že kdyby tento film dělala jiná 53 evropská země, byl by určitě třikrát dražší.

3.4 Válečný film druhé poloviny 90. let

V období mezi komediemi Jak začala válka na mém ostrově a Když mrtví zazpívají natočil režisér Zoran Tadić film Treća žena (Třetí žena, 1997), který se odehrává v Záhřebu za času občanské války. Tadić se inspiroval filmem Třetí člověk Carola Reeda, jejž přepracoval do chorvatského času a prostoru, aby hodnota díla vycházela z autentických zážitků a vlastního prostředí. Postavy, situace i zápletky obou filmů si jsou velmi podobné. Rozdíl je kromě proměny

51 52 DUKIĆ, Kristina: Kad mrtvi zapjevaju . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 23, s. 78. 53 POSARIĆ, Jasna: ...hoće li ga Melita Žganjer i Detektiv Danko spasiti? In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 30, s. 39. DUKIĆ, Kristina: Kad mrtvi zapjevaju . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 23, s. 78.

31 postav mužského pohlaví na ženy a naopak také v hlavní záporné postavě, která nezemře, ale pouze svou smrt předstírá. Hela Martinićová je novinářkou v Austrálii a na pozvání své nejlepší přítelkyně Very přijíždí do Chorvatska, kde právě začala válka. Hela jede do Chorvatska s cílem psát o Verině humanistické práci. Po příjezdu do Záhřebu zjistí, že její přítelkyně zemřela při autonehodě za velmi podivných okolností. Hela se rozhodne vypátrat příčinu její smrti. Setkává se s velmi zapleteným příběhem okolo Very a jejich přátelství se ukáže v jiném světle. Hela je zprvu Verou fascinována. Časem se však ukáže, že Vera, která je v čele zločinecké organizace, není tak dobrá, jak se zdálo. Tadić v tomto filmu podlehl pokušení, že má poprvé za svou kariéru možnost otevřeně 54 vyjádřit své politické názory. Tadić se spolu se scénáristou Pavličićem soustředil především na 55 vlasteneckou tématiku, které dal přednost před detailnějším rozpracováním vztahu Hely a Very. I přes scénáristické nedostatky a ne vždy kladné hodnocení byl tento film na Filmovém festivalu v Pule oceněn čtyřmi cenami. Zoran Tadić o svém filmu řekl: „... je řeč o současném filmu... . Přirozeně jsem nemohl ignorovat posledních pár let, které nás poznamenaly a učinily z nás jiné lidi. Třetí žena není válečný film, ale válka je zde v lidech, osudech, pocitech, válka nás 56 poznamenala, proměnila, ...“ . Po shlédnutí prvních filmů s tématikou občanské války ze začátku 90. let se mnoho chorvatských diváků rozhodlo pro dočasnou distanci od chorvatského filmu. Nechtěli se už dívat na patos a klišé ve zpracování válečných témat. Tuto distanci prolomily až filmy Jak začala válka na mém ostrově , Mondo Bobo (Mondo Bobo, 1997) a animovaný film Čudnovate zgode šegrta Hlapića (Podivuhodné příběhy tovaryše Hlapiće, 1997). Jedním z prvních filmových autorů, kteří se zbavili dřívějšího patosu při zpracování válečné tématiky občanské války, byl amatérský režisér Stjepan Sabljak. Stjepan Sabljak natočil po úspěchu svého prvního válečného filmu U okruženju (V obklíčení, 1998) jeho volné pokračování U okruženju 2 (V obklíčení 2, 1999). Oba filmy se Sabljak pokusil natočit jako boj o holé přežití, kde není čas na žádné mýty. Děj se odehrává v létě 1992. Několik hrdinů, kteří přežívají z prvního dílu, odchází osvobodit Jožu zatčeného v jednom z četnických táborů, které existovaly na území zvaném Krajina. Uspějí, ale při návratu potkají nepřátelskou jednotku. Sabljak ve filmech obsadil převážně herce, kteří se v roce 1991 sami účastnili války, protože

54 55 RADIĆ, Damir: Treća žena Zorana Tadića . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1998, č. 13, s. 60. 56 RADIĆ, Damir: Treća žena Zorana Tadića . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1998, č. 13, s. 59–64. KRULČIĆ, Veljko: Prodavači magle hrvatske kinematografije . In: Hollywood. Zagreb 1996, č. 6, s. 41.

32 57 právě oni nejlépe znají, jaká válka doopravdy byla. V obou filmech, přestože se jejich rozpočet pohyboval pouze kolem 10 000 marek, jsou do té doby v chorvatské kinematografii nevídané krátké záznamy střelby, montážně spojené v efektní scénu, která je velmi podobná scénám z válečných amerických velkofilmů. V Sabljakově filmu není žádné místo pro psychologizování 58 ani rozpracování složitých vztahů mezi vojáky. Film efektivně vyjadřuje válečnou skutečnost. Filmem Bogorodica (Bohorodička, 1999) se chorvatská kinematografie vrací zpět na začátek 90. let k filmům Vrijeme za... , Cijena života . Film režírovaný Nevenem Hitrecem je natočen podle románu Hrvatska bogorodica (Chorvatská bohorodička), který napsal režisérův otec Hrvoje Hitrec. Neven Hitrec umístil svůj film o utrpení Chorvatů během občanské války do slavonské vesnice Lovrinac. Do vesnice se koncem 80. let vrací truhlář Kuzma, který žil dlouhou dobu v Německu. Kuzma se stává úspěšným a uznávaným truhlářem a dřevorytcem ve městě. Má svoji truhlárnu, kde zaměstnává Srby i Chorvaty. Jeho nejlepším přítelem a zároveň zaměstnancem je Srb Rade. Na první pohled si jsou tyto dvě postavy velmi blízké. Oba dva jsou svobodní muži kolem čtyřicítky, kteří žijí prací a čekají na svou životní lásku. S rozvojem událostí zjišťujeme, že mezi postavami filmu vznikají nepřekonatelné rozdíly, které jsou dány především jejich národností. Právě národností je určeno, jak se postava ve filmu bude dál vyvíjet. Na pohled věrný a oddaný Rade je ve skutečnosti vychytralým a závistivým mužem, ze kterého se stává jeden z vůdců pozdější srbské agrese. Naopak Kuzma je čestný muž, který důvěřuje lidem, aniž by bral ohled na jejich příslušnost. On věří v to, co nakonec celý film popírá. Věří v přátelství mezi Srby a Chorvaty. „Když jsou tvoje sochy naivní, nemusíš být i ty.“ A právě na svoji naivitu v průběhu filmu doplácí. Neven Hitrec zobrazil hrůzy války v kontrastu se štěstím. Pro Kuzmu byl začátek 90. let nejšťastnějším a zároveň i nejsmutnějším obdobím života. Zamiluje se do mladé učitelky Anny, která u něj nachází útočiště před svým snoubencem ðukem, který jí fyzicky ubližuje. Anna porodí syna Ivana a Kuzma si myslí, že nic nemůže ohrozit jeho štěstí. Proto do poslední chvíle doufá v uklidnění sporu. Symbolicky důležitou rolí, kromě Kuzmy, je také jeho žena Anna. Kuzma je ještě před válkou požádán farářem, aby pro kostel vytesal sochu bohorodičky. Očarován krásou své ženy a dítěte, vytesá sochu podle živého modelu své rodiny. „...ale tohle je Anna. No dobře, čas udělá své. Anna časem zestárne a nikdo si už nevzpomene.“

57 58 ŠEGRT, Manja: Snimljen „U okruženju 2“ . In: Hollywood. Zagreb 1999, č. 48, s. 36. KRELJA, Petar: Je li kino-amater Stjepan Sabljak snimio najbolji hrvatski ratni film 90-ih? In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 38, s. 35.

33 Tímto přirovnáním Anny k bohorodičce sleduje Neven Hitrec jistý cíl. Ani Kuzmovi nezvolil povolání truhláře náhodně. Je tu biblická parabola k Josefovi, který byl tesařem. Ve filmu tedy vzniká přirovnání chorvatské rodiny k svaté rodině. Tím je automaticky podbízen názor o dokonalosti Chorvatů, kteří nejsou schopni protivit se desateru, takže je nemožné, aby oni páchali zločiny a zabíjeli. Původní název románu Chorvatská bohorodička sice režisér v konečném znění zkrátil o patriotské přídavné jméno chorvatská, ale myšlenka, ač už není na první pohled tak zřetelná, zůstává stejná. Povyšuje chorvatskou národnost nad ostatní. Po vypuknutí bojů, je tento fakt umocněn skrz přímočaré dělení dobra a zla. Dělící hranice není dána pouze národností, ale i vírou a písmem. V době, kdy vrcholily spory mezi Chorvaty a Srby, měly obě strany potřebu identifikace. Chtěly se od sebe co nejvíce se odlišovat, aby bylo jasné, kdo ke komu patří. Nechtěli sdílet společné prvky, což bylo paradoxem, neboť tyto dva národy spojovalo mnoho let ve společném státě a mnoho společných rysů. Vyhledávaly se rozdíly, kterými by se mohly určit. Velkou roli hrálo již zmiňované náboženství a písmo. A právě těchto znaků využívají filmy. Kromě tohoto filmu je můžeme spatřit například ve filmu Čas pro... . Zde je srbský chlapec pokárán Srbem zato, že píše latinkou. V Hitrecově filmu je naopak srbský chlapec pokárán chorvatským učitelem zato, že píše cyrilicí. O tom, jak jsou symboly určující totožnost důležité, svědčí i zavraždění učitele. Hitrec ve svém filmu neopomenul ani znovuoživování událostí z druhé světové války. Zprvu, když se v novinách objevují články o partyzánských zločinech za druhé světové války, odsuzuje jakékoliv přemílání starých událostí pomocí postavy Radeho: „Chtějí nás jen rozhádat.“ Záhy nato však promlouvá ústy Kuzmovy matky: „To jsou ti samí, co v poslední válce zabili tvého otce.“ Tím, že Kuzma uvěří matčiným slovům, dává Hitrec najevo jejich důležitost. Po propuknutí bojů dělá Neven Hitrec vše proto, aby Srbové byli pravým opakem „svatého národa“. Proti sobě stojí dvě vesnice, vesnice Lovrinac, kde žijí Chorvaté, a vesnice Brdo, která se po osamostatnění Chorvatska stává četnickým útočištěm. Zatímco Srbové bez zábran likvidují chorvatské obyvatelstvo, pohled na útočící Chorvaty je spíše výjimkou. Kuzma zrazen nejlepším přítelem, poznamenán smrtí matky a nejistým osudem své ženy a syna se přidává k domobraně. Tady se setkává s Anniným bývalým snoubencem ðukem. Mnoho lidí se ptá, jakou roli ðuko ve filmu vlastně hraje. Ve větší části filmu je ðuko postavou bez jakékoliv funkce. Až poté, co se stane domobrancem, je zařazen do skupiny kladných hrdinů. Svou účastí na chorvatské straně barikády smývá všechny své předchozí hříchy. Je jasné, že kdyby se tento

34 film neodehrával za války, kde na nepřátelské straně stojí Srbové, ðuko a Kuzma by těžko hledali společné stanovisko. Právě existence druhé strany je jejich spojujícím prvkem, a to i několik let po válce. Skrz válku nám film také umožňuje sledovat vývoj postavy Radeho, který od začátku do konce filmu prochází největší proměnou ze všech zúčastněných. Podle Hitreca nebylo při výrobě filmu snadné vést všech dvacet postav ve filmu od začátku do konce tak, aby se ani jedna 59 neztratila, čímž by děj ztratil na věrohodnosti. Proměna Radeho se dá sledovat pomocí jeho vztahu ke Kuzmovi. Ze zprvu věrného zaměstnance a přítele, který se slovy: „Neboj, máš mé slovo,“ vláká Kuzmu do pasti, se stává nejkrutější postavou filmu. Právě nastalá situace mu umožňuje pocit, který nikdy neochutnal. „Já proti tobě nemám nic, člověče, ale každý je sám sobě nejlepším pánem.“ Ocitá se ve funkci, kdy je mu dána možnost chovat se právě podle sebe a ovlivňovat i chování druhých. Toho využívá k léčení svých komplexů vůči Kuzmovi, který je mnohem úspěšnější jak v profesním, tak v osobním životě. Film tím poukazuje na to, že ve válce vystupují na povrh věci, které by za normálních okolností byly potlačovány. Hitrec jakoby se v rychlém sledu událostí ztrácel. Některé scény nejsou úspěšně dotaženy do konce. Zlo prostřednictvím postavy Radeho kulminuje ve chvíli, kdy přiváže Annu s dítětem k oltáři kostela, který zaminuje. Kuzma, jakmile se dozví, co se děje, utíká do kostela, kde omylem zaktivuje nastražené miny. Anna i syn umírají. Smrt „bohorodičky“ přivázané k oltáři symbolizuje křesťanský obětní mýtus. Jako v mnoha dalších záznamech, i zde zpustošené a zdevastované kostely ukazují barbarskou povahu srbské agrese. Anně se synem je díky soše bohorodičky, která nebyla zničena, dána nesmrtelnost. Tím jsou povýšeni nad ostatní lidi, kteří, ač přežili válku, jednou stejně zemřou a jejich smrt bude konečná. Se sochou zůstává i víra, která nemůže být nikdy a nikým úplně zničena. Z první scény filmu, která se odehrává až několik let po válce, protože film je ve skutečnosti retrospektivou, je stále cítit Annina přítomnost. Prostřednictvím Kuzmy a ðuka, kteří se scházejí v kostele prostoupeném Annou, Hitrec ukazuje ohromnou sílu války milovat i nenávidět. Těžko se odpouštějí a zapomínají staré zločiny. Kuzma stále nevyrovnaný se smrtí své ženy se rozhodne pro pomstu. Poznamenaný faktem, že se jeho bývalý přítel zasloužil o to, aby podíl na Annině smrti nesl i on sám, zvolí pro Radeho stejný způsob smrti, jako on zvolil Anně. Jakoby pro zmírnění následků války platilo staré přísloví: Oko za oko, zub za zub. Kdyby se ale tímto příslovím řídil každý, válka by nikdy neskončila.

59 POSARIĆ, Jasna: ...hoće li ga Melita Žganjer i Detektiv Danko spasiti? In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 30, s. 40.

35 Prochorvatskému dojmu z tohoto filmu neublíží ani krvavá scéna Radeho smrti. Pouze podtrhuje velikost chorvatské oběti a následků válečného pustošení. Na tento film byly velmi protichůdné reakce. Státní politika a jí blízké kruhy hodnotily tento film jako nejlepší chorvatský 60 film. Kritika ho až na některé výjimky smetla ze stolu. Ocenila ovšem výborné herecké výkony, montáž a dynamické sekvence filmu, které se v domácí produkci objevovaly zřídka. Ocenila i to, 61 že z takového scénáře mohl být daleko horší film, než jaký z něj udělal Neven Hitrec. Film Bohorodička získal dokonce cenu za nejlepší film na Filmovém festivalu v Pule roku 1999, ale ve všech ostatních kategoriích festivalu ho předčil film Crvena prašina ( Rudý prach , 1999) Zrinka 62 Ogresty. I v tomto filmu narážíme na téma občanské války, i když pouze okrajově. Zrinko Ogresta, který je podle některých nejúspěšnějším režisérem 90. let, se „trochu bojí“ tohoto námětu. Ve svém filmu Rudý prach , zobrazuje válku pouze několika záběry. Nemohl válku vynechat úplně, protože děj se odehrává právě v letech, kdy na chorvatském území zuřily boje. Hlavní protagonista filmu se jmenuje Crni (Černý) Ogresta dělá vše proto, aby tato postava chováním vystihovala své jméno. Crni je 27letý boxer okrajového Záhřebského klubu, který v polovině roku 1990 uteče z vojenské služby v Jugoslávské lidové armádě. Rozhořčen nad skutečností, že mu armáda zatajila matčinu smrt, se vrací zpět do rodného města. Zde nad ním drží ochranou ruku jeho bývalý trenér, který je zároveň místním policistou. Crni do města přichází v den svatby své přítelkyně Lidie s místním Bossem. Rudý prach je tragickým a pesimistickým filmem. Sám Ogresta říká, že jeho filmy jsou jeho obrazem, možná trochu depresivním, těžkým a ponurým. A 63 s takovými filmy není snadné uspět v tak malé kinematografii. Rudý prach je filmem, kde jednu z hlavních rolí hraje sama smrt. Po smrti matky se setkáváme se smrtí Lidie, která je zavražděna Bossovými lidmi v domě Crniho. Jediným svědkem vraždy se stává nejlepší přítel Crniho, šestnáctiletý chlapec Zrik, který je vypravěčem celého děje. Nositelem děje je však Crni, na kterého je soustředěna pozornost kamer. Divák může sledovat jeho bezmocnost proti nepříznivému osudu, protože díky kamerám ví vždy o něco více než Crni. Crni je jediný podezřelý z vraždy, a proto je zatčen. V Chorvatsku propuká válka a Crni odchází bránit svou vlast. O válce se nedovídáme nic bližšího. Není znázorněna boji, ale pouze lidmi schovanými

60 Ještě dnes se setkáme na jedněch z nejlepších internetových stránek o chorvatské kinematografii (www.film.hr)

61s názorem, že tento film je nejdůvěryhodnějším filmem své doby. 62 NENADIĆ, Diana: Bogorodica ili hrvatski film regresije . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 17, s. 85. 63 Pula Film Festival: 1999 . Dostupný na WWW: . TRSLIĆ, Nataša: Kroničar naše svakodnevice . In: Total film. Zagreb 2003, č. 8, s. 47.

36 v úkrytu. Je však patrné, že proměnila lidi. Po návratu domů chce Crni začít nový život se Zrikovou sestrou Sanjou, ale osud mu není nakloněn. Sanja umírá. Smrt zastihne i samotného Crniho, který už nemá sílu dál žít v takovémto světě. Vypravěč Zrik nám po smrti dvou nejmilovanějších lidí ve svém životě sděluje skutečnost, že dospěl, neboť přestal věřit pohádkám. Název filmu je inspirován citátem F. M. Dostojevského „...na červeném se nejslaběji pozoruje krev.“ U tohoto filmu s rozpočtem 1,8 milionu marek si byl jeho producent vědom toho, že film 64 nepokryje vlastní náklady. Věděl však, že i tento film si najde v Chorvatsku své publikum. Zrinko Ogresta ještě před premiérou filmu řekl: „Jediné, co mohu říci, je, že ve filmu bude přes 70% nových jmen, ... Chci, aby ve filmu bylo co nejvíce nových postav, aby působil co 65 nejautentičtěji... .“

3.5 Nejmladší filmy

O čtyři roky později, roku 2003, se Zrinko Ogresta přihlásil o slovo dalším filmem. Film Tu (Tady, 2003) vypráví o psychologických následcích války. Filmy Tady a Rudý prach mají společnou psychologickou tématiku. Spojuje je Orgestův názor na svět. V obou filmech jsou komické elementy, ale divák z kina nevychází se smíchem na rtech ani s radostí v srdci. Ogresta si přeje, aby se divák nad jeho filmy zamyslel. Film Tady se skládá z několika příběhů každodenního života. Příběhy narkomanky, důchodce, bývalých vojáků, neúspěšného televizního herce a dalších ztroskotanců jsou příběhy o lidech osamělých, nešťastných a zoufalých. O lidech, kteří se nedokáží vyrovnat s traumatem nedávno skončené války. Divák se může snadno 66 identifikovat s některou z postav, jejichž zprvu oddělené osudy se postupem času proplétají. Tento film dostal Zlatou Arénu za nejlepší film na 50. Filmovém festivalu v Pule. Na tomto festivale ale nejvíce bodoval film Vinka Brešana Svjedoci (Svědkové, 2003), který dostal cenu za 67 nejlepší režii, scénář, kameru, hudbu i za nejlepší herečku. Oba filmy se tak mohly cítit jako vítězové. Na otázku Jak okomentujete, že film Svědkové získal tolik ocenění? Ogresta odpověděl: „...pravděpodobně se jedná o dodatečnou potřebu vyzdvihnout chorvatský film, který hovoří o

64 65 POSARIĆ, Jasna: ...hoće li ga Melita Žganjer i Detektiv Danko spasiti? In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 30, s. 40. 66 Tamtéž. 67 PETROVIĆ, Sanjin: Tu . In: Total film. Zagreb 2003, č. 8, s. 52. Tamtéž.

37 tématu, které bylo dlouhou dobu tabu, o zločinech páchaných na Srbech během občanské války. Respektuji Vinkův film, ale zdá se mi, že byl při udělování cen trochu zveličován, a připadá mi, že 68 ani Vinkovi to nebylo příjemné...“ Film Svědkové je inspirován pravdivým příběhem, kdy skupina chorvatských vojáků koncem roku 1991 zavraždila srbskou rodinu Zec žijící v Záhřebu. Film je přímou reakcí nejen na tuto událost, ale i na další tragédie, které zapříčinila válka. Trojice mladých chorvatských vojáků přiváží domů z fronty mrtvého vojáka. Je to otec Joška, jednoho z nich. Všichni tři se dočasně ubytují u Joškovy matky, vdovy po tomto padlém vojákovi. Brešan pomocí mladých vojáků ukazuje jak ohromný je dopad válečných událostí. Smrt otce v nich vyvolává bezedný vztek a rozhodnutí zaminovat dům místního Srba Vasiće, který údajně podporuje chorvatské Srby v jejich agresích proti chorvatskému státu. Vyvstává zde otázka, zda člověk může zmírnit své utrpení právě pomstou (stejnou otázku nám pokládal i film Bohorodička ) a jestli má vůbec právo na pomstu. „Námětem filmu je ztrácení duše ve válce a motiv je zločin. Je to těžké téma...“ říká 69 jeden z hlavních představitelů Dražen Kuhn. Od ztráty duše už je to jen kousek k nenávisti, kterou v nás válka zakotvuje. A že nenávist dokáže páchat i největší zločiny, o tom je přesvědčen i sám režisér Vinko Brešan: „Ve válce ztrácíte duši, v tom je problém. Každý ji ztrácí, někdo méně, někdo více, ale obecně je válka ztrátou duše. Protože jestli někoho nenávidíte, nejste nic než nenávist, žádný jiný přístup než to, není pak žádné poučení. …Pro mě to není otázka rozpadu Jugoslávie, nepřemýšlím o tom politicky. Mě na tom zajímá ta nenávist. Protože v situaci války byla hodnota člověka v nenávisti, jak moc nenávidí, ne jak moc miluje, nenávidět svého nepřítele bylo velmi cenné pro stát. To je situace, která opravdu zraňuje. Protože, jestliže se nenávist stane 70 hodnotou člověka, každé násilí je možné, vše je možné, to je tragédie národa.“ K tragédii dochází v okamžiku, kdy se vojáci pokouší nastražit miny okolo Vasićova domu. Vasić vychází ze svého domu a oni ho zabijí. Svědkem vraždy se nechtěně stává jeho malá dcerka. Vojáci jsou nuceni ji unést a držet v zajetí. Brešan nám toho o Vasićovi skrz svůj film mnoho nesdělí. Spatřujeme ho stejně jako jeho dcerku jen na chvíli a o jeho životě se dovídáme prostřednictvím Chorvatů. Film je spojením několika pohledů na tuto událost. Každý z pohledů začíná ve stejném okamžiku a každý přináší novou vizi toho, co se přihodilo. Epizoda zavraždění Srba se tedy stále

68 69 TRSLIĆ, Nataša: Kroničar naše svakodnevice . In: Total film. Zagreb 2003, č. 8, s. 48. 70 RADOVIĆ, Sanja: Ovce od gipsa . In: Hollywood. Zagreb 2003, č. 88, s. 69–71. PREJDOVÁ, Dominika: Reflexe jugoslávského konfliktu ve filmu – hledání sebe a druhého . In: Studia balcanica Bohemo-slovaca VI. Brno 2006. (V tisku)

38 opakuje a pokaždé dodává filmu novou informaci, protože každý svědek přináší svou verzi. Verze se ale nepopírají, pouze doplňují. Mnozí se domnívají, že tento film mohl být proveden 71 mnohem zřetelněji a jednodušeji v lineárním rozvoji dění. Brešan se ale rozhodl právě pro nelineárně strukturovaný příběh, který není pro chorvatskou kinematografii až tak typický. Celkově zvolil ke zpracování takovéhoto námětu zajímavý přístup. Vyšetřování vraždy umisťuje do doby války a ještě ke všemu do města Karlovac, kde probíhaly jedny z nejkrvavějších bojů na území Chorvatska. To je samo o sobě paradoxem, neboť kdo má čas se v době války zabývat vraždou. A ještě ke všemu vraždou Srba, když Srbové stojí na nepřátelské straně. „...válka nebyla jen vození se v autech na frontu a zpátky..., já jsem svoji pubertu prožil ve 72 zvuku srbských granátů, které padaly na město, ve kterém byl tento film natočen.“ Mnoho diváků reaguje podobnými slovy na to, že jestliže chtěl Brešan svým filmem ukázat autentickou 73 situaci, měl to udělat se vším všudy. Brešan však čas a místo používá spíše symbolicky, nepotřebuje je rozpracovávat do detailů. Jeho hlavním záměrem je ukázat na příkladu jednoho srbského občana, že i Chorvaté páchali válečné zločiny a nelze je donekonečna ospravedlňovat. V průběhu děje se dovídáme, že otcově smrti, která byla příčinnou zavraždění Vasiće, předcházela smrt jisté ženy. I když se tato žena prohlásí za Chorvatku, Brešan její chorvatskou národnost během celého filmu stoprocentně nepotvrdí. Vojáci tedy spekulují nad, tím, jestli doopravdy jejich vojenská jednotka zastřelila Chorvatku, nebo to byla Srbka, která se za Chorvatku pouze vydávala. Právě spekulací nad ženinou národností nás Brešan nutí přemýšlet o tom, jestli existuje rozdíl mezi zabitím Srba a zabitím Chorvata. Je snad vražda Srba menším zlem než vražda Chorvata, když oba dva mají stejné právo na život? O vraždu Srba se kromě místního policisty zajímá i místní novinářka, která je shodou okolností ženou Joškova bratra Kreša. Policista kvůli vraždě navštíví i Joškovu matku. Matka s kamenným výrazem ve tváři chrání svého syna. Brešan do role chorvatské matky, která stojí na straně chorvatských vojáků, obsadil známou srbskou herečku Mirjanu Karanović, což vyvolalo rozporuplné reakce. Tíha vraždy je tak veliká, že ji jeden z trojice vojáků neunese a předtím, než spáchá sebevraždu, ji prozradí místní novinářce. Z Kreša, kterému řekne žena pravdu, se stává zachránce malé dívky. Tento film se zcela liší od filmů s propagandistickým cílem, právě tím, že nám nenabízí pohled

71 72 LENIĆ, Elvis : Žiri za Brešana i Ogrestu, a publika za Krelju . In: Hollywood. Zagreb 2003, č. 94, s. 12. Rat po Brešanu . Článek ze 6. 12. 2004. Dostupný na WWW:

73. Tamtéž.

39 obětí, ale pohled viníků. Film se ani nesnaží odpovědět na otázku, kdo je dobrý a kdo zlý. Na obou stranách jsou oběti, viníci i svědkové. Všichni tři vojáci i další postavy ve filmu jsou významově vyváženi. V Brešanových filmech nejsou hlavní hrdinové. Všechny postavy jsou stejně důležité a jejich životy se proplétají různými způsoby. Brešan natočil film o zločinech, které páchali chorvatští vojáci, a právě v tom je síla příběhu. O zločinech příslušníků chorvatského vojska se za doby občanské války nemluvilo a i dnes je toto téma velice citlivé. V 90. letech se chorvatské kinematografii vyčítaly neobjektivní reakce, přílišné libování si v mýtech a především zamlčování některých skutečností. To všechno se Brešanovi podařilo jeho filmem prolomit. Někomu se Brešanův přístup ke zpracování tohoto námětu nelíbil. Štáb dostával mnoho výhružných dopisů. Proti natáčení tohoto filmu se postavil i 74 jeden radní z města Karlovac, což jistým způsobem protahovalo natáčení filmu. Předlohou pro natočení filmu byl román Jurici Pavičiće Ovce od gipsa . Jedná se o kontroverzní román, který vyšel v roce 1997 a ihned vyvolal zájem široké veřejnosti. Brešanovi se tento román líbil a okamžitě se domluvil s Pavičićem na scénáři. Během tři let vzniklo třináct verzí scénáře. Brešan si myslí, že Pavičić není s proměnou svého románu na konečnou verzi filmu zcela spokojen: „Proměnili jsme mnoho věcí. Nejvíc ho zasáhlo, že jsme děj přemístili ze Splitu do Karlovace, 75 protože zde nejde jen o změnu lokality, ale i mentality.“ Dlouho se přemýšlelo jak tento film nazvat. Název románu Ovce od gipsa (Ovce ze sádry), byl zvolen podle scény, kdy Joško shodí kamenem sádrovou ovci v zaminované kapličce. Kaplička exploduje a její mříž utrhne nohu jeho bratrovi Krešovi. Nakonec byl pro film vybrán název Svědkové , který nejen že nejlépe vystihuje děj filmu, ale zároveň v sobě nese předpoklad pro dobrý prodej filmu v zahraničí. Proč si pro svůj film vybral Vinko Brešan právě toto téma: „Tento film jsem nedělal za účelem zisku, ale z osobního, morálního hlediska, z potřeby zpracovat toto téma. Mám pocit, že nemám právo dělat legrační, veselé hry a přitom studeně obcházet témata, která jsou nádorem této společnosti. 76 Kdybych obcházel tento film, cítil bych se jako pštros, který strká hlavu do písku.“ Atmosféra filmu je velmi ponurá a některé scény jsou pro diváky ještě velmi citlivé. Jeden z hlavních představitelů, herec Leon Lučev, který hrál i v předchozím Brešanově filmu a sám se účastnil 77 války, říká, že i pro něj jsou některé scény velmi bolestné. V porovnání se dvěma předchozími

74 75 JELIĆ, Marcella – TRSLIĆ, Nataša: Ljetne noći u areni . In: Total film. Zagreb 2003, č. 4, s. 34. 76 RADOVIĆ, Sanja: Ovce od gipsa . In: Hollywood. Zagreb 2003, č. 88, s. 69. 77 Tamtéž. TRSLIĆ, Nataša: Leon Lučev . In: Total film. Zagreb 2004, č. 13, s. 18.

40 filmy Jak začala válka na mém ostrově a Duch maršála Tita (viz. výše), které byly politickými satirami, Brešan ve Svědcíc h upouští od ironie i černého humoru a zaměřuje se na pravdivý popis války a etnické nenávisti. Jedno však mají všechny jeho filmy společné – politický podtext filmů. O politickém podtextu svých filmů Brešan říká: „Politika se netáhne skrz mé filmy, ale jednoduše žijeme v čase a prostoru, kde je politika díl našeho života. Těším se na den, kdy politika nebude 78 důležitým elementem našich životů. A mých filmů...“ Právě film Svěkové je rodinné drama ovlivněné politickými i společenskými vlivy. Film je prvním dramatem, který Vinko Brešan režíroval, a jakkoliv je tento film kritizován, nemůže mu být upřen jeho veliký krok dopředu v oblasti chorvatské kinematografie. Film o občanské válce v Chorvatsku natočila také maďarská režisérka Ibolya Feketeová. O tomto filmu bychom se chtěli zmínit, protože byl označen jako nejlepší film o občanské 79 válce. Přes toto označení se však jedná o film, který nabízí poněkud jednostranný pohled na válku. Je to film, který vznikl v chorvatské koprodukci a do většiny vedlejších rolí jsou obsazeni chorvatští herci. Film Chico (Chico , 2001) je biografickým filmem, který vypráví o kontroverzním muži Eduardu Roszi Floresovi, alias Chicu. Do role Chica se režisérce podařilo obsadit samotného Eduarda Roszi Florese, který hrál sám sebe. Jedná se o Bolívijce maďarského původu, který založil roku 1991 v Laszlovu první mezinárodní jednotku, s níž bránil východní Slavonii. Jeho otec, maďarský Žid, utekl za druhé světové války do Bolívie, kde založil rodinu. Chico po Pinochetově puči v Chile utíká zpátky do Maďarska. Okolo jeho osoby panují dodnes spory. Jedni ho oslavují jako hrdinu, druzí upozorňují na to, že existují nepřímé důkazy, které ho spojují se smrtí dvou zahraničních novinářů, kteří byli za doby války na území, jež bylo pod 80 Chicovým velením. Film Chico , který dostal roku 2001 na karlovarském filmovém festivalu cenu za nejlepší režii, je filmem, který spojuje války v různých zemích s cestováním a dobrodružstvím. Posledním dosud natočeným chorvatským filmem, který reaguje na občanskou válku je film Karaula (Pohraniční strážnice, 2006). Karaula je komedie o lidech, kteří se nacházejí kousek od tragédie. Děj se odehrává na jaře roku 1987. V malých pohraničních kasárnách ležících na jugoslávsko-albánské hranici čeká generace vojáků na okamžik, kdy bude moci

78 79 TRSLIĆ, Nataša: Vinko Brešan . In: Total film. Zagreb 2004, č. 13, s. 13. 80 MARIĆ, Katarina: Chico . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2002, č. 30, s. 161. TRSLIĆ, Nataša: Chico . In: Hollywood. Zagreb 2002, č. 78, s. 35.

41 svléknout uniformy a odejít do svých domovů. Nikdo z nich netuší, že se blíží konec společného státu Jugoslávie a že budu muset brzy uniformy opět obléci a odejít do války. Každodenní vojenský život je narušen neobyčejnými okolnostmi. Frustrovaný a téměř vždy opilý poručík Safet Pašić cítí divnou bolest ve slabinách. Jediný lékař mezi vojáky Siniša Siriščević mu oznámí, že se jedná o pohlavní nemoc. Pašić nechce, aby se jeho manželka dozvěděla pravdu, a tak se rozhodne zůstat v kasárnách. Vyhlašuje mimořádný stav a tvrdí, že albánská vojska připravují útok na Jugoslávii. Z komedie se stává válečná psychóza: vojáci kopou zákopy, Pašić se den ode dne stává nekontrolovatelnějším, Siniša se pouští do nebezpečného sexuálního dobrodružství a jeho nejlepší přítel chce z armády dokonce utéci. Situace se pomalu vymyká 81 kontrole. Režisér Rajko Grlić mluví o nedávných událostech bez nostalgie a nenávisti. Reakce na tento film jsou vesměs kladné. V Bosně a Hercegovině, kde byl tento film promítán, více jak 82 polovina diváků vyjádřila názor, že se jedná o vynikající film.

81 82 Karaula . Dostupný na WWW: . Ocijenite "Karaulu"... . Dostupný na WWW: .

42

4. Chorvatské filmy o občanské válce z pohledu diváků

4.1 Divák a film

Válečné filmy potřebují skutečné války, aby mohly přilákat co nejvíce diváků do kin a k obrazovkám. Potřebují autentické události, aby byly co nejdůvěryhodnější. Ale naopak i války potřebují válečné filmy, protože ony zvětšují hrdinství a vlastenectví diváků a především ovlivňují jejich myšlení. Chorvatský hraný film neměl nikdy dost odvahy, aby se vší silou, bez jakýchkoliv 83 předsudků, pustil do zpracování válečného námětu občanské války. Ať už to bylo z obavy před daným tématem, z obavy před režimem či reakcí diváků a kritiky, v samotném Chorvatsku za posledních třináct let nevznikl výrazný válečný film, který by uspěl v celosvětovém měřítku. Mnoho chorvatských filmů o občanské válce vzniklo za účelem propagandy a šíření „pravdy o Chorvatsku“. Tyto filmy byly pro tehdejší vládu i diváky přijatelnější, protože Chorvati zde většinou hráli kladné hrdiny. Chorvati by se rádi stali součástí západní Evropy, ale stále se obávají toho, jak na ně svět pohlíží. Jestliže těsně po válce vznikl film, který je neukazoval ve světle, v jakém si oni přáli být viděni, snažili se ostatní přesvědčit o tom, že je neautentický a smyšlený. Naopak na filmy, zvláště ze západní Evropy, které Chorvaty ukazovaly jako národ, kterému bylo neustále ubližováno, nedali dopustit. Příkladem filmů, které šíří nepravdivou „pravdu o Chorvatsku“ je dokumentární film Two Hours from London (Dvě hodiny od Londýna, 1995), který režíroval Angličan Jill Craigie. Dokumentární záběry mrtvých a zmrzačených mužů, žen i dětí, které znázorňují krutost války, jsou prokládány až příliš jednostranným viděním toho, co se v bývalé Jugoslávii odehrálo. Za hlavní viníky označeni Srbové. A co na to Chorvaté? Někteří se i dnes, více jak deset let po válce, snaží méně informovanou světovou veřejnost přesvědčit o tom, že tak to za války doopravdy bylo. Chorvatští diváci jsou na filmy z období války velmi citliví. Velmi těžko přiznávají fakt, že i oni nesou vinu na agresích, které se na jejich území odehrávaly. Není proto divu, že na filmy, které se snažily o pravdivou reflexi válečných událostí, byly bouřlivé reakce. S jednou z nejbouřlivější reakcí se setkal film Svědkové , který ukazuje válku jiným způsobem než bylo obvyklé. Diváci se rozdělili na dvě skupiny. Jedni považují tento film za jeden z nejlepších

83 RUBEŠA, Dragan: Glupi smiješni ratovi & ratni film kao teatar apsurda . In: Hollywood. Zagreb 2001, č. 73, s. 45–47.

43 chorvatských filmů, druzí si myslí opak. A střet jejich zájmů je právě v tom, jak Vinko Brešan ve svém filmu zobrazil Chorvaty. Většina z těch, kteří souhlasí s tím, že i Chorvaté páchali válečné zločiny a že žádná válka není černobílá, však jedním dechem říká: Ano, páchali jsme zločiny, ale 84 naše zločiny byly jen reakcí na srbské zločiny. Druzí Brešana obviňují z toho, že svým filmem míří proti svému národu a otevřeně říká: Odpusťte, bratři Srbové. Na otázku, jestli film Svědkové zachovává důstojnost a vážnost občanské války, však diváci v internetové anketě (probíhající od 85 1. 3. 2004 do 1. 4. 2004, počet hlasujících není znám) odpověděli následovně:

Ano, zcela 58% Ano, zčásti 8% Spíše ne 8% Vůbec ne 25%

S postupem času stále přibývá diváků, kteří se na válku dokáží dívat s odstupem a vidět i své chyby. Důkazem toho je i následující anketa. Na otázku Který z uvedených filmů je podle Vás 86 nejlepším válečným filmem natočeným v Chorvatsku po roce 1990? diváci v internetové anketě (probíhající od 30. 4. 2003 do 2. 6. 2003, počet hlasujících není znám) odpověděli:

Cena života (Bogdan Žižić) 0% Bohorodička (Neven Hitrec) 0% Čas pro... (Oja Kodar) 2% Vukovar se vrací domů (Branko Schmidt) 2% V obklíčení (Stjepan Sabljak) 3% Žádný z uvedených 6% Jak začala válka na mém ostrově (Vinko Brešan) 14% Nebe, družice (Lukas Nola) 16% Uvidíme se (Ivan Salaj) 24%

84 85 Brešan novi Zafranović . Dostupný na WWW: < http://www.forum.hr/archive/index.php/t-37686.html>. Da li "Svjedoci" štite dignitet i dostojanstvo domovinskog rata? . Dostupný na WWW:

86. Koji je po Vama najbolji hrvatski ratni film (ili srodne tematike) snimljen od devedesete naovamo . Dostupný na WWW: .

44 Sousedé natočili lepší filmy 29%

Z této ankety je také patrné, že dnes se už chorvatští diváci nebojí dát najevo své sympatie k některým filmům z ostatních zemí bývalé Jugoslávie.

4.2 Chorvatský film versus filmy o občanské válce z ostatních zemí bývalé Jugoslávie

Po rozpadu Jugoslávie se společný kinematografický průmysl rozdělil na pět samostatných kinematografií. I přesto, že se všechny země potýkaly s velkými hospodářskými problémy, vznikl nezanedbatelný počet kvalitních filmů. Těžko si představit horší podmínky pro produkci a distribuci filmů než byly v Srbsku (mezinárodní sankce, inflace, 78 denní bombardování NATO). Přesto Bělehrad zůstal vitálním filmovým centrem pro produkci i koprodukci významných celovečerních filmů. Vznikaly tu filmy, které v porovnání s chorvatskými získaly větší počet mezinárodních ocenění a vyvolaly širší ohlasy a diskuze. Existuje několik faktů, které mohou objasnit tento paradoxní jev. Jako hlavní město bývalé Jugoslávie zdědil Bělehrad hodnotné a objemné filmové sbírky, které se řadí k nejdůležitějším v Evropě. Největší předností bělehradského filmového průmyslu byla jeho kreativnost, nezávislost a odolnost. Na rozdíl od Chorvatska zde zůstala řada zkušených herců, režisérů i techniků. Přestože lépe financované srbské filmy mají rozpočet, který bledne v porovnání s rozpočtem amerických filmů, jsou to filmy velmi bohaté vzhledem k chorvatským filmům. Například film Emira Kusturici Underground (Underground , 1995) měl rozpočet přesahující 12 87 milionů dolarů. Filmy s takovým rozpočtem si potom mohly dovolit uhradit opravy opotřebované filmové výroby. V tom mělo Srbsko na rozdíl od Chorvatska, kde se žádný z filmových rozpočtů ani zdaleka nepřibližoval této částce, výhodu. Dodnes bylo v obou zemích vyrobeno mnoho filmů, které hovoří o občanské válce. Z chorvatských filmů jen málokterý sklízel úspěch na domácí půdě, natož aby se výrazněji prosadil v zahraničí. Hlavním problémem byl nezájem diváků o domácí produkci, a to nejen o filmy s tématikou války. Srbsko naopak vždy stálo o domácí filmy. Zájem se zvýšil hlavně v období ekonomických sankcí, kdy do Srbska nebyly distribuovány hollywoodské velkofilmy. Se zvyšujícím se zájmem stoupala i filmová

87 GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 19–20, s. 191.

45 produkce. Bylo vyrobeno několik filmů, které můžeme nazvat blockbustery. Některé z těchto filmů sice měly velmi skromný rozpočet, ale přesto byly distribuovány do kin s předpokladem, že se i ony prosadí. Srbské blockbustery byly ve světě úspěšnější než filmy chorvatské produkce. Za 88 jediného blockbustera chorvatské kinematografie se dá považovat film Duch maršála Tita . Pro porovnání světové úspěšnosti chorvatských a srbských filmů lze použít jeden z nejsledovanějších chorvatských filmů Jak začala válka na mém ostrově a jeden ze srbských filmů Lepa sela lepo gore (Hezké vesnice hezky hoří , 1995). Roku 1997 vidělo v Lublani film Hezké vesnice hezky 89 hoří přes 17 000 diváků a film Jak začala válka na mém ostrov ě viděly sotva 2 000 diváků. V tomto případě hraje velkou roli nejen míra propagace filmů (v Chorvatsku nebyl nikdy dostatek finančních prostředků na velkou zahraniční propagaci filmů), ale i kvalita nese na úspěšnosti svůj podíl. Přestože Srñan Dragojević, režisér filmu Hezké vesnice hezky hoří , neukázal svůj národ v nejlepším světle, celé Srbsko stálo za ním. Za Vinkem Brešanem a jeho 90 filmem Jak začala válka na mém ostrově stál málokdo. Film Hezké vesnice hezky hoří přinesl proměnu žánru. Nebyla řeč o komedii, ale o válečném filmu, jehož námětem byla právě skončená válka v Bosně. Jde o první film v srbské kinematografii, který se zabýval přímo válkou v Bosně. Odvážný Srñan Dragojević se nebál zpracovat takové téma. Jeho film nedává narozdíl od většiny chorvatských filmů z téže doby žádné odpovědi na otázky, kdo začal válku a kdo je vinný. V porovnání se světovými velkofilmy trpí Dragojevićův film právě nejasným dělením na černé a bílé. Dále je mu vytýkáno, že neposkytuje dostatečnou odpověď na otázku, do jaké míry film odpovídá historické pravdě. Dragojević je ale rád, že se mu podařilo vytvořit film, který odsuzuje propagaci srbských mýtů. „Aby člověk udělal pořádný film na toto téma a já doufám, že tento 91 film takový je, musí úmyslně vyjádřit svou ambivalenci k celé této válce i těmto pěti rokům.“ Přesto mnoho chorvatských diváků vidí tento film jako prosrbský a popírá toto Dragojevićovo 92 tvrzení. Film vypráví o srbské vojenské jednotce, která je zahnána do tunelu, nad kterým hlídkují muslimští vojáci. Dlouholetí kamarádi Srb Milan a Muslim Halil se ocitají na opačných stranách. Právě fakt, že do tunelu, který nese symbolický název Bratrství a jednota, jsou zahnáni Srbové, utvrzuje chorvatské diváky v tom, že se tento film snaží ukázat srbské etnikum jako oběť. Specifičnost Dragojevićova filmu je také v tom, že se zabývá především srbskou stranu.

88 89 POLIMAC, Nenad: Hrvatski blockbusteri . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2004, č. 40, s. 18. 90 BUTKOVIĆ, Ratko: Brešan vs. Dragojević . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 22, s. 4. 91 Tamtéž. 92 RADOVANOVIĆ, Rajko: Srñan Dragojević . In: Hollywood. Zagreb 2005, č. 113, s. 50. Brešan novi Zafranović . Dostupný na WWW: .

46 Druhá strana je převážnou část filmu přítomna pouze svými hlasy. Což má Dragojevićův film společné s Brešanovým filmem Svjedoci , kde je druhá strana ukázána také jen několika záběry. Dragojević do svého filmu zapojil i pohled třetí strany, který je pohledem vnějšího světa na dění v Jugoslávii. Představuje ho mladá anglická novinářka, které se se svou kamerou ocitá spolu se Srby v tunelu. Film Hezké vesnice hezky hoří koloval po Chorvatsku pouze na pirátských kazetách, protože nebyl ani v jedné podobě státní filmové distribuce. A proč tomu tak bylo? Od Srñana Dragojeviće se v Chorvatsku očekával film, který by veřejně vyjadřoval omluvu: 93 Odpusťte, Chorvaté. Třetí strana, která se se svými fotoaparáty a kamerami stala nedílnou součástí této války, je zobrazena i v dalších filmech zemí bývalé Jugoslávie. Ve filmu bosenského režiséra Danise Tanoviće No man´s land ( Země nikoho , 2001), který mluví o absurdnosti války, je třetí strana znázorněna zahraničními vojáky a novináři. Pomocí nich byla světová veřejnost informována o situaci ve válkou postižených zemích. Tanović se nebojí ve svém filmu ukázat i druhou tvář zahraniční pomoci. Světu, který se navenek staví jako ochránce lidských práv, jde v Zemi nikoho pouze o své vlastní zájmy. Příběh se odehrává v zákopu, ve kterém se setkává srbský voják se dvěma muslimskými vojáky, z nichž jeden leží na mině. I když to na první pohled nevypadá, osoby se pokouší mírným způsobem řešit střet. Bohužel ke konci zjistíme, že nikdo z nich nemá dostatek snahy najít řešení. Zahraniční novinářka se zpočátku snaží zjistit pravdu (se stejnou situací se setkáváme u novinářky ve Svědcích Vinka Brešana). Nakonec i tato novinářka končí jako ostatní mediální pokrytci. Stačí jí efektivní zprávy, které jí pojistí kariéru. Tím je zdůrazněn fakt, že pro zahraniční novináře není důležitá pravda, ale zajímavý příběh, který zaujme diváky. Tanović ve svém filmu otevřeně, prostřednictvím trička jednoho z hlavních hrdinů, vyplazuje jazyk na všechny pokrytce a pány válek. V tom se značně liší od chorvatských režisérů, kteří ve svých válečných filmech většinou třetí stranu nezobrazují. Tento film je jedním z nejoceňovanějších filmů, které vznikly na území bývalé Jugoslávie. Mnoho Chorvatů si myslí, 94 že úspěšnost tohoto filmu má politický podtext. Přesto všechno i chorvatští milovníci filmů doufají, že i oni budou mít jednou svého Tanoviće a jejich země se dokáže zapojit do velkých koprodukčních filmů. Věří, že se i chorvatské filmy dočkají celosvětového věhlasu a chorvatská kinematografie se vrátí do dob své

93 94 VISKOVIĆ, Josip: Srñan Dragojević ili „Okupacija u 46 slik a“. In: Hollywood. Zagreb 1999, č. 47, s. 62–63. Brešan novi Zafranović . Dostupný na WWW: .

47 95 slávy. Zatím je však velmi těžké vytvořit kvalitní film, který by zaujal širokou veřejnost. Velkou roli hrají i finance, protože většina chorvatských filmů nedokáže vydělat na svou výrobu. Zoran Tadić jednou řekl: „ Aby se jeden chorvatský film vyplatil, musel by se hrát ve všech našich stovkách kin nejméně třináct let. Jen ten film na všech představeních. Co potom můžeme dělat? Nic. Můžeme pouze vyrábět levné filmy a nepřemýšlet o tom, že jeden film stojí dva miliony 96 marek. “

95 96 K tomuto závěru jsme došli po seznámení se s názory diváků v různých internetových diskuzích. KRULČIĆ, Veljko: Prodavači magle hrvatske kinematografije . In: Hollywood. Zagreb 1996, č. 6, s. 41.

48

Závěr

Válka dala námět, s nímž se jednotliví chorvatští režiséři vypořádali různými způsoby. V období války a v prvních poválečných letech, kdy byla válka velmi aktuálním tématem, vznikaly převážně filmy, které svou strukturou navazovaly na někdejší partyzánské filmy. Režiséři využili skutečnosti, že umění a především filmové umění má v dnešní době mimořádný vliv na člověka, a snažili se šířit „pravdu o Chorvatsku“ prostřednictvím filmů. V těchto filmech se setkáváme s ustálenými typy hlavních postav a s ostrým dělením na dobro a zlo. O pár let později dokázali chorvatští režiséři z tak vážného námětu, jakým válka bezpochyby je, vytvořit nejen válečné tragédie, ale i komedie. Válečné komedie nabízí na válku zcela jiný pohled. Umožňují divákům smát se sami sobě i trpkým okamžikům života. Čím déle od válečného konfliktu, tím více se režiséři snaží pohlížet na válku s odstupem, snaží se ve svých filmech zachytit její skutečnou podobu. Přesto však stále vznikají filmy, které svou černobílou konstrukcí připomínají partyzánské filmy. Celovečerní filmy, ve kterých se odráží válka, jsou v chorvatské filmové tvorbě neopomenutelné. Přestože se nejedná o dokumentární filmy, i ony mají dokumentární význam. Další generace budou díky nim vědět, jak na válku pohlíželi lidé, kteří ji zažili. Tyto filmy budou navždy připomínat události, které se bolestně zapsaly do chorvatských dějin.

49

Resumé

This text analyzes the impact of the war in former Yugoslavia on the area of the croatian cinematography. The war caused many problems that the cinematography battled with, too. The croatian film-makers had to deal with a lack of the funding and the work itself, with the poor technical equipment in the film-studios as well as viewer resistance. Nevertheless, the inconsiderable amount of the movies originated in Croatia. It was the war that became a model for lots of them. In the war period and immediately after, when the war was still a “hot theme”, the film-makers were shooting the movies, which were connected with the former partisan movies due to their structure. The directors intended to spread “the truth about Croatia” through the movies, in which we can meet the steady types of major figures and the sharp division on good and evil. Few years later, the croatian film-makers managed to create the comedies with the war theme, which serve the audiences a completely different view. They facilitate to them to laugh over the bitter moments of their lives. Longer of the war conflict, the more the directors seek to step back from the war and try to catch the real image of the war in their movies. The war movies represent a great importance in the croatian cinematography. They will always bring back the events, which sorely affected the croatian history.

50 SEZNAM LITERATURY

MONOGRAFIE: DIZDAREVIĆ, Raif: Od smrti Tita po smrt Jugoslávie . Praha 2002. GLENNY, Misha: Balkán 1804–1999: nacionalismus, válka a velmoci . Praha 2003. PELIKÁN, Jan – TEJCHMAN, Miroslav: Dějiny Jugoslávie (1918–1991) . Praha 1994. PELIKÁN, Jan a kolektiv: Dějiny Srbska . Praha 2005. PELIKÁN, Jan: Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: geneze, vývoj, perspektivy . Praha 1997. ŠESTÁK, Miroslav a kolektiv: Dějiny jihoslovanských zemí . Praha 1998. ŠKRABALO, Ivo: 101 godina filma u Hrvatskoj 1896–1997. Zagreb 1997. ŠTĚPÁNEK, Václav: Kapitoly z dějin rozpadu Jugoslávie a otázka kosovská . Brno 2003. TEJCHMAN, Miroslav: Boj o Balkán: balkánské státy v letech 1939–1941 . Praha 1982. TEJCHMAN, Miroslav: Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie . Praha 1996. TURKOVIĆ, Hrvoje – MAJCEN, Vjekoslav: Hrvatska kinematografija . Zagreb 2003.

ČLÁNKY V ČASOPISECH A SBORNÍCÍCH: BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír: Kinematografie zemí bývalé Jugoslávie po roce 1991 . In: Ex- Jugoslávský film. Uherské Hradiště 2001, s. 23–30. BUTKOVIĆ, Ratko: Brešan vs. Dragojević . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 22, s. 4. DOBRILOVIĆ, Luciano: Hrvatska kinematografija 1990-ih (2. dio) . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2005, č. 42, s. 160–172. DUKIĆ, Kristina: Kad mrtvi zapjevaju . In: Hollywood. Zagreb 1997, č. 23, s. 78–79. GOULDING, Daniel J.: Raspad Jugoslavije: Kinematografski odrazi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 19–20, s. 189–205. HEIDL, Janko: Kako je počeo rat na mom otoku . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 8, s. 67. HUNDIĆ, Stjepan: Svjedoci . In: Total film. Zagreb 2004, č. 12, s. 56. ILINČIĆ, Dražen: Otoci i struje . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 7, s. 15–17. JAGEC, Tomislav: Pula 2000 . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2000, č. 23, s. 102. JELIĆ, Marcella – TRSLIĆ, Nataša: Ljetne noći u areni . In: Total film. Zagreb 2003, č. 4, s. 30– 36.

51 KRELJA, Petar: Bio sam član pulskog žirija . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1995, č. 3/4, s. 15–25. KRELJA, Petar: Je li kino-amater Stjepan Sabljak snimio najbolji hrvatski ratni film 90-ih? In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 38, s. 35. KRULČIĆ, Veljko: Pojedinačne liste kritičara za Izbor najboljih hrvatskih filmova 90-ih. In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 41. KRULČIĆ, Veljko: Prodavači magle hrvatske kinematografije . In: Hollywood. Zagreb 1996, č. 6, s. 41. KUKOČ, Juraj: No man´s land . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2002, č. 29, s. 103–104. KURELEC, Tomislav: Zoran Tadić Zagrebački Hitchock . In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 27, s. 20–21. LENIĆ, Elvis: Žiri za Brešana i Ogrestu, a publika za Krelju . In: Hollywood. Zagreb 2003, č. 94, s. 12–15. MARIĆ, Katarina: Chico . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2002, č. 30, s. 161. NANUT, Jasna: Nije istina da publika ne želi hrvatski film . In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 34, s. 52–56. NENADIĆ, Diana: Bogorodica ili hrvatski film regresije . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 17, s. 82–86. NENADIĆ, Diana: Crvena prašina – odraz jednog razdoblja . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 19–20, s. 125–127. NENADIĆ, Diana: Svjedoci . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2004, č. 38, s. 120–121. PETROVIĆ, Sanjin: Tu . In: Total film. Zagreb 2003, č. 8, s. 52. PICULA, Boško – KRULČIĆ, Veljko: Vinko Brešan: MARŠAL je komedija o – politici! In: Hollywood. Zagreb 1999, č. 50, s. 23–26. PICULA, Boško: Goran Tribuson . In: Hollywood. Zagreb 1999, č. 47, s. 38–39. PICULA, Boško: Vinko Brešan: Spremam film o „duhu“ Josipa Broza! In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 36, s. 36. POLIMAC, Nenad: Hrvatski blockbusteri . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2004, č. 40, s. 17–20. POSARIĆ, Jasna: ...hoće li ga Melita Žganjer i Detektiv Danko spasiti? In: Hollywood. Zagreb 1998, č. 30, s. 38–41.

52 POSARIĆ, Jasna: Portretni kolaž: Zrinko Ogresta . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 2000, č. 21, s. 98–104. PREJDOVÁ, Dominika: Reflexe jugoslávského konfliktu ve filmu – hledání sebe a druhého. In: Studia balcanica Bohemo-slovaca VI. Brno 2006. (V tisku) RADIĆ, Damir: Anñele moj dragi . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 6, s. 50–51. RADIĆ, Damir: Kad mrtvi zapjevaju Krste Papića . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1998, č. 15, s. 75–78. RADIĆ, Damir: Treća žena Zorana Tadića . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1998, č. 13, s. 59–64. RADOVANOVIĆ, Rajko: Srñan Dragojević . In: Hollywood. Zagreb 2005, č. 113, s. 49–51. RADOVIĆ, Sanja: Mi smo kinematografija bez trendova! In: Hollywood. Zagreb 2003, č. 93, s. 40–41. RADOVIĆ, Sanja: Ovce od gipsa . In: Hollywood. Zagreb 2003, č. 88, s. 69–71. RUBEŠA, Dragan: Glupi smiješni ratovi & ratni film kao teatar apsurda . In: Hollywood. Zagreb 2001, č. 73, s. 45–47. ŠEGRT, Manja: Snimljen „U okruženju 2“ . In: Hollywood. Zagreb 1999, č. 48, s. 36. ŠKRABALO, Ivo: 101 godina filma u Hrvatskoj 1896–1997 . In: Hrvatski filmski ljetopis Zagreb 1998, č. 14, s. 3–22. ŠKRABALO, Ivo: Hrvatski film o ratu . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1996, č. 8, s. 91–98. ŠKRABALO, Ivo: Mladi hrvatski film . In: Hrvatski filmski ljetopis. Zagreb 1999, č. 17, s. 21–27. TRSLIĆ, Nataša: Chico . In: Hollywood. Zagreb 2002, č. 78, s. 35. TRSLIĆ, Nataša: Kroničar naše svakodnevice . In: Total film. Zagreb 2003, č. 8, s. 46–48. TRSLIĆ, Nataša: Leon Lučev . In: Total film. Zagreb 2004, č. 13, s. 18. TRSLIĆ, Nataša: Vinko Brešan . In: Total film. Zagreb 2004, č. 13, s. 13. TURKOVIĆ, Hrvoje: Hrvatski film s kraja tisućuljeća . In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 34– 41. VISKOVIĆ, Josip: Srñan Dragojević ili „Okupacija u 46 slik a“.In: Hollywood. Zagreb 1999, č. 47, s. 62–63.

INTERNETOVÉ ZDROJE: http://www.film.hr/

53 http://www.filmski.net/ http://www.hrt.hr/ http://www.maxima-film.hr/ http://www.imdb.com/ http://www.historyplace.com/worldhistory/genocide/former-yugo.jpg http://www.historyplace.com/worldhistory/genocide/ethnic-yugo.jpg

Ajka: Filmový klub Sedm klíšťátek . Článek ze 7. 5. 2002. Dostupný na WWW: . ANTULOV, Dragan: Vidmo se . Dostupný na WWW: . Brešan novi Zafranović . Dostupný na WWW: . Da li "Svjedoci" štite dignitet i dostojanstvo domovinskog rata? . Dostupný na WWW: . Karaula . Dostupný na WWW: . KLAUS, Václav: Projev prezidenta republiky Václava Klause v Chorvatsku . Dostupný na WWW: . Koji je po Vama najbolji hrvatski ratni film (ili srodne tematike) snimljen od devedesete naovamo . Dostupný na WWW: . Noć za slušanje . Dostupný na WWW: . Ocijenite "Karaulu"... . Dostupný na WWW: . Pula Film Festival: 1999 . Dostupný na WWW: . Rat po Brešanu . Článek ze 6. 12. 2004. Dostupný na WWW: . UDBA . Dostupný na WWW: .

54

CD-ROM: Opačić, Vuk Tvrtko: Osnove geografije Hrvatske . Zagreb 2005.

∗ FILMOGRAFIE

DOKUMENTÁRNÍ FILMY: Dva sata od Londona (Jill Craigie, Velká Británie, 1995) Bridge of Mostar (Peter Bardehle a Nadja Frenz, Německo, 2004) Srebrenička sećanja (Suzana R. Vasiljević, Srbsko a Černá Hora, 2005)

CELOVEČERNÍ FILMY: Okupacija u 26 slika (Lordan Zafranović, Jugoslávie, 1978) Virdžina (Srdjan Karanović, Jugoslávie, 1991) Vrijeme za... (Oja Kodar, Chorvatsko, 1993) Vukovar – jedna priča (Boro Drašković, CYP / ITA / YUG, 1994) Lepa sela lepo gore (Srñan Dragojević, Svazová republika Jugoslávie, 1995) Underground (Emir Kusturica, FRA / YUG / DEU / HUN, 1995) Kako je počeo rat na mom otoku (Vinko Brešan, Chorvatsko, 1996) Kad mrtvi zapjevaju (Krsto Papić, Chorvatsko, 1998) Bogorodica (Neven Hitrec, Chorvatsko, 1999) Crvena prašina (Zrinko Ogresta, Chorvatsko, 1999) No Man‘s Land (Danis Tanović, BIH / SVN / ITA / FRA / UK / BEL, 2001) Svjedoci (Vinko Brešan, Chorvatsko, 2003)

∗ České názvy filmů jsou uvedeny v textu. Oficiální české názvy filmů jsou v závorkách značeny kurzívou.

55 Přílohy 1. Mapa států bývalé Jugoslávie 2. Etnické složení obyvatel bývalé Jugoslávie 3. Mapa událostí v občanské válce v Chorvatsku v letech 1991 a 1992 4. Nejlepší chorvatské filmy 90. let podle filmových kritiků 5. Svědkové 6. Bohorodička

56 Mapa států bývalé Jugoslávie

Pramen: .

57 Etnické složení obyvatel bývalé Jugoslávie

Pramen: .

58 Mapa událostí v občanské válce v Chorvatsku v letech 1991 a 1992

Pramen: Opačić, Vuk Tvrtko: Osnove geografije Hrvatske . Zagreb 2005.

59 Nejlepší chorvatské filmy 90. let podle filmových kritiků

Pramen: KRULČIĆ, Veljko: Pojedinačne liste kritičara za Izbor najboljih hrvatskih filmova 90-ih. In: Hollywood. Zagreb 2000, č. 51, s. 41.

60 Svědkové

Pramen : .

61 Bohorodička

Prameny : . .

62