Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Mgr. Kateřina Martináková Richard Krautheimer (1897-1994) Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Ivan Foletti, M.A., PhD. Brno 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala mému vedoucímu práce Ivanovi Folettimu, za nesmírnou trpělivost, kterou se mnou měl a za cenné rady a připomínky k mé práci. Dále bych chtěla poděkovat Prof. Dr. Julianu Kliemannnovi, za to, že jsem díky němu mohla nahlédnout do archivu Richarda Krautheimera. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině a všem přátelům, co mne podporovali a pomáhali mi a věřili, že práci konečně dopíši. Velký dík patří Romaně Potočníkové za to, že mi byla při práci vždy oporou a taky Zuzaně Ragulové za korekturu textu.

3

OBSAH

OBSAH ………………………………………………………………………………………..4 1. ÚVOD……………………………………………………………………………………….5 2. KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY…………………………………………………..6 3. ŽIVOTOPIS RICHARDA KRAUTHEIMERA…………………………………………….8 3.1. Mládí………………………………………………………………………………8 3.2. Počátek studií………………………………………………………………...……8 3.3. Postgraduální léta……………………………...…………………………………11 3.4. Vzestup fašismu v Německu a útěk do Říma…………………………………….14 3.5. Emigrace do USA………………………………………...……………………...17 3.6. Léta na Vassar College…………………………………………………………...19 3.7. Léta na Institute of Fine Arts……………………………………………...……..20 3.8. Bibliotheca Hertziana…………………………………………………………….23 4. AMERICKÁ ZKUŠENOST……………………………………………………………….25 4.1. Počátky dějin uměni v USA……………………………………………………...25 4.2. Příchod evropských emigrantů do USA……………………………………….....29 4.3. Vliv emigrantů na dějiny umění v USA………………………………………….33 4.4. Vliv amerického prostředí na Krautheimera…………………...………………...37 5. KONTEXTUALISMUS…………………………………………………………………...41 6. CORPUS BASILICARUM CHRISTIANARUM ROMAE……………………………….46 6.1. Započetí projektu……………………………...………………………………….46 6.2. Historie pěti svazků………………………………………………………………48 6.3. Dělení korpusu…………………………………………………………………...50 6.4. Význam…………………………………………………………………………..52 6.5. Kritika……………………...…………………………………………………….55 7. ZÁVĚR…………………………………………………………………………………….57 8. SOUPIS DÍLA RICHARDA KRAUTHEIMERA………………………………………...59 9. BIBLIOGRAFIE…………………………………………………………………………..64 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA……………………………………………………………………..73

4

1. ÚVOD Richard Krautheimer je nepochybně jednou z největších osobností dějin umění 20. století. Zanechal dojem nejen svými objevnými pracemi o Římě, ale také lidsky. Když jsem poprvé vešla do budovy Bibliotheca Hertziana a sdělila jsem, že bych ráda napsala práci o životě a díle Richarda Krautheimera, téměř všichni pracovníci mně poctili osobní vzpomínkou na tohoto významného muže. Byl oblíbený jak mezi svými studenty, tak mezi kolegy, kteří jej respektovali a uznávali. Jakožto původem žid žijící v Německu, byl neodvratitelně spjatý s temnými událostmi 20. století, což mu však nikdy neubralo na elánu. Diplomová práce si klade za cíl nalézt odpověď na otázku, jaký důvod měl Richard Krautheimer pro zvolení svého zaměření na raně křesťanskou architekturu, když pocházel z židovské rodiny a jeho habilitační práce se zabývala synagogami. Dále zkoumá, jaký vliv měla nucená emigrace do Spojených států nejen na Krautheimera samotného, ale především na vývoj disciplíny dějin umění v USA. Práce je pokusem zodpovědět otázku, zda je teze, že až s příchodem evropských emigrantů na území Ameriky začaly dějiny umění existovat jako plnohodnotný obor, pravdivou. Následuje tedy část zabývající se vlivem amerického prostředí na Krautheimera a naopak na jeho vliv jakožto učitele. Sledováním tohoto vývoje zjistíme, jak se postupně utvářel Krautheimerův styl bádání, jež klade umělecké dílo do vzájemné symbiózy s okolnostmi jeho vzniku. Ačkoliv Krautheimer prohlašoval, že se při výzkumu neřídí žádnou metodou, přeci jen byl spojen s určitou disciplínou, již aplikoval ve svém bádání, a sice kontextualismem. Práce si klade za cíl zjistit, co a kdo Krautheimera formovalo ve vývoji a zdokonalování oné techniky. Bude zkoumat nejrůznější aspekty vlivu na profesní vývoj Richarda Krautheimera. Nakonec se diplomová práce zaměří na pravděpodobně největší dílo Krautheimera a tím je Corpus basilicarum christianarum Romae. Jelikož se jedná o opus, jenž zabral Krautheimerovi téměř 50 let života, budeme zkoumat proměny, jejichž stopy nesou jednotlivé svazky. Práce si neklade za cíl prozkoumat jednotlivá díla Richarda Krautheimera a podrobně je rozebrat. Spíše se chce zaměřit na jeho pobyt v USA, v době, kdy tamější dějiny umění procházely různými změnami. Chce tedy zjistit, jak zásadní bylo žití na cizím kontinentě pro vývoj tohoto významného muže.

5

2. KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY Richard Krautheimer je historik umění, jenž se pohybuje v kontextu poměrně nedávné doby. Snad právě z tohoto důvodu nebylo ještě možné zpracovat souhrnnou práci, zabývající se osobou a dílem Richarda Krautheimera. Většina literatury, jež popisuje Krautheimerův život a práci jsou vzpomínky někdejších studentů, kolegů, či lidí, jež se alespoň na krátkou chvíli s touto osobností setkali. Velké množství příspěvků k životu Richarda Krautheimera vznikla po jeho smrti, 1. listopadu 1994. Nekrologů a memoárů byla napsána celá řada a instituce, s nimiž Krautheimer spolupracoval, pak tyto příspěvky mnohdy zpracovaly knižně.1 Také vznikaly příspěvky ke konferencím na jeho počet, jež však vznikaly již za života Richarda Krautheimera.2 Sám Krautheimer vydal několik vlastních vzpomínkových úvah, v německém jazyce, italském a nakonec i anglickém. Informace v nich jsou však povětšinou stejné. Nejcennějším pramenem je pak přepis rozhovoru z roku 1988, kdy Krautheimer vzpomíná na léta strávená v Německu, Itálii, Americe či jinde a přidává detaily, jež se neobjevily v jeho vzpomínkových esejích. Většina životopisných dat pak pochází právě z Krautheimerových vzpomínek, jež byly podpořeny souhrnnými lexikony o životech kunsthistoriků.3 Co se týče archivních materiálů, tak fond Richarda Krautheimera v Římě, jež je pod správou Bibliotheca Hertziana, je poměrně bohatý a obsahuje, jak rukopisy děl s poznámkami Krautheimera, tak hojnou korespondenci. Nicméně vzhledem k faktu, že většina dopisujících si stále ještě žije, není možné se k těmto písemnostem dostat. Poněkud zajímává je však korespondence z předválečných let, jenž objasňuje některé situace. V současné době se o téma Krautheimerových německých let zajímá Prof. Dr. Ingo Herklotz z univerzity v Marburgu, avšak jeho poznatky dosud nebyly vydány jako publikace. Co se týká kapitoly o vlivu německých emigrantů na vývoj dějin umění v USA, bylo zapotřebí zrevidovat dostupné informace. Dřívější spisy byly často oslavou evropských

1 (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. 1995.; KLIEMANN, Julian. ed. 1997. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Sala dell'Ercole/Bibliotheca Hertziana (Max Planck- Institut), Roma. 2 STRIKER, Cecil L. ed. 1996. Architectural studies in memory of Richard Krautheimer. In collab. with James S. Ackerman. Mainz: Zabern.; COLELLA, Renate. ed. 1997. Pratum Romanum: Richard Krautheimer zum 100. Geburtstag. Wiesbaden: Reichert.; GUIDOBALDI, Federico. ed. 2002. Ecclesiae urbis: atti del Congresso internazionale di studi sulle chiese di Roma (IV-X secolo), Roma, 4-10 settembre 2000. Pontificio Istituto di archeologia Cristiana; BOYLE, Leonard E. ed. 1991. Rome: tradition, innovation and renewal: a Canadian international art history conference 8 - 13 June 1987, Rome; in honour of Richard Krautheimer on the occasion of his 90th birthday and Leonard Boyle O. P., Prefect of the Biblioteca Apostolica Vaticana Victoria, B.C. 3 WENDLAND, Ulrike. 1996. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen. München: Saur. 6 emigrantů a jejich zásadního vlivu na směrování amerických dějin umění. V poslední době se však objevily práce, jež s odstupem kriticky hodnotí situaci ve 30. a 40. letech 20. století.4 Pro pochopení metody Richarda Krautheimera a pro jeho pojetí kontextualismu je nejvhodnější vycházet ze samotných knih, esejí a příspěvků, v nichž se odráží Krautheimerův celoživotní um zasazovat umělecké dílo do nejrůznějších souvislostí.

4 EISLER, Colin. 1969. 'Kunstgeschichte' American Style. in Fleming, D., Bailyn, Bernard, eds. The Intellectual Migration: Europe and America, 1930-1960. Cambridge: Harvard University Press.s. 544-629.; LAVIN, Irving. 1996. The Crisis of 'Art History' in Art History and Its Theories. The Art Bulletin, Vol. 78, s. 13-15.; PARKER, Kevin. 1997. Art History in Exile: Richard Krautheimer and Erwin Panofsky. Exiles + Emigrés. New York: Harry Abrams. s. 317-325.

7

3. ŽIVOTOPIS RICHARDA KRAUTHEIMERA 3.1. Mládí Richard Krautheimer se narodil 6. července 1897 v bavorském Fürthu v Německu. Pocházel z významné židovské rodiny. Otec Nathan byl obchodník a měl pobočky po celém světě. Jeho rodina obchodovala s dobytkem, ale Nathan se začal učit v továrně na plstěné boty, kterou vlastnil jeho strýc. Poté pak se svými bratranci založil firmu, která prodávala stuhy, nášivky či třeba štítky na oblečení. V roce 1895 si vzal Marthu Landmannovou, jejíž rodina obchodovala s chmelem. Nathan se svou ženou hojně přispívali na charitu, zajímali se o dobročinnost a také se podíleli na vzkvétání města Fürth, kde v roce 1912 založili první jesle. Richard Krautheimer měl mladší sestry, Sophii a Lotte. A také nevlastního bratra Paula, který pocházel z Marthiného druhého manželského svazku s výrobcem obuvi Franzem Erlichem.5 V roce 1916 se Richard Krautheimer zapsal na Mnichovskou univerzitu, aby studoval právo. Krátce nato se však přihlásil se jako dobrovolník do armády. O Vánocích roku 1918 byl propuštěn ze zákopů a vrátil se domů. Byl stále odhodlaný studovat práva. Rozhodně nikdy nepomýšlel studovat dějiny umění.

„Měl jsem vágní ponětí o tom, že existují něco jako dějiny umění. Bylo to ale, spíš řekněme, něco pro dívky. Něco pro volný čas.“6

Tušil, tedy že takový obor je, avšak umění nepovažoval za předmět hodný studia. Na přání rodiny, ale i vlastním uvážením, projevil zájem studovat přínosný a užitečný obor, a sice právo. Obzvláště se pak zajímal o římské právo, jež mu přišlo jasné, logické a jednoznačné. Jeho budoucí profesí měla tedy být kariéra soudce, profesora práv či právníka. Za pozdějším rozhodnutím věnovat se dějinám umění stála náhoda. Náhoda, která později několikrát určila směr, kterým se ubíral život Richarda Krautheimera.

3.2. Počátek studií V roce 1919 tedy Krautheimer nastoupil na univerzitu v Mnichově. Jeho spolubydlícím byl Otto Wertheimer, jenž studoval dějiny umění.7 Wertheimer vzal Krautheimera na přednášku Heinricha Wölfflina, jenž vyučoval dějiny umění. Touto lekcí byl

5 HILPERT; FLECKENSTEIN 2004, s. 2-4. 6 Původní znění citace: „I had but a vague idea that such a thing as art history really existed. It was something, let´s say, for finishing school girls. It was something for free time.“ KRAUTHEIMER 1990, s. 1. 7 KRAUTHEIMER 1988, s. 7. 8

Krautheimer natolik fascinován, že se začal zajímat o humanitní studia a postupně opustil myšlenku věnovat se studiu práv. To, co Krautheimera tak zaujalo na Heinrichu Wölfflinovi nebyl obsah přednášky8, ale spíše způsob jakým byla přednesena. Wölfflin byl mistrem v umění přednesu. Informace, jež podával, byly pečlivě konstruovány a gradovaly do dramatického závěru. Krautheimer jej nazval showmanem.9 Wölfflin zanechal v Krautheimerovi tak silný dojem, že se rozhodl začít se naplno věnovat humanitní oborům, jakými byly historie, literatura, politologie, archeologie a konečně i dějiny umění. Variabilita studia a možnost věnovat se několika oborům zároveň byla dána německým univerzitním systémem, jenž byl na počátku 20. století byl velmi svobodný. Nechával studentům prostor pro zkoumání jejich vlastních zájmů. Neexistovaly téměř žádné zkoušky. Každý si mohl vybrat vlastní cestu studiem, mohl se zapisovat na předměty, jež ho zajímaly, navštěvovat jakékoliv přednášky. Neexistovala žádná omezení v podobě kurikul či oborového plánu.10 Tato svoboda však přinášela i negativa v podobě nutnosti vlastní píle a houževnatosti. Záleželo pouze na studentech, jak úspěšní budou a kam až se ve studiu dostanou.11 Richardu Krautheimerovi však ona variabilita umožnila poznat, čemu se chce do budoucna nejvíce věnovat. Po několika měsících studia se tak rozhodl, že se bude výhradně zabývat dějinami umění. Svůj podíl na tom měl další významný kunsthistorik, Paul Frankl, který vedl kurz s názvem Dějiny architektury. Paul Frankl byl žákem Heinrich Wölfflina, ale, stejně jako Krautheimer, neztotožňoval se s jeho formalismem. Wölfflin se příliš zajímal o vizuální přístup, kdy detailně popsal objekt, ale nerespektoval kulturní ani historické aspekty či záměr umělce.12 Šlo mu velmi o stylový vývoj. Naopak Frankl se zajímal o vývoj stavby a

8 Krautheimer nebyl příliš zaujat Wölfflinovým důrazem na formální analýzu. KRAUTHEIMER 1988, s. 3. 9 Ibid. 10 Princip svobodného výběru předmětů, jež student bude moci absolvovat, pochází z ideje Wilhelma von Humboldta (1767-1835) o edukačním systému na univerzitách. Jiří Chotaš: Idea moderní univerzity: Napoleon contra Humboldt. Humboldtova idea spočívá v tom, že vývoj jedince je podmíněn hledáním aktivit, jež by rozvíjely jeho potenciál a schopnosti. Základní podmínkou pro tento rozvoj je pak svoboda, jež umožňuje studentů se rozvíjet v rámci svobodného výběru předmětů, které škola nabízí. SORKIN 1983, s. 58.Pro více informací: GRÜTTNER, Michael., CONNELLY, John. ed. Deutsche Ausgabe: Zwischen Autonomie und Anpassung. Universitäten in den Diktaturen des 20. Jahrhunderts. Paderborn 2003.; RÜEGG, Walter. Geschichte der Universität in Europa. Bd. 3: Vom 19. Jahrhundert zum Zweiten Weltkrieg (1800–1945). München: Beck 2004. 11 KRAUTHEIMER 1991, s. 94. 12 Pro další informace o Wölfflinovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; KULTERMANN, Udo. 1996. Geschichte der Kunstgeschichte: der Weg einer Wissenschaft. Wien: Econ-Verlag., s. 168-171.; BROWN, Marshall. 1982. The Classic Is the Baroque: On the Principle of Wölfflin's Art History. Critical Inquiry. Vol. 9., No. 2., s. 379-404.; HART, Joan. 1981. Heinrich Wolfflin -An intellectual biogr. University of California, Phil. Diss.; WARNKE, Martin. 1989. On Heinrich Wölfflin. Representations. Vol. 27, s. 172-187.; KROUPA, Jiří. 2007. Školy dějin umění: metodologie dějin umění. 1. Brno: Masarykova univerzita., s. 179-180. 9 dával objekt do souvislosti s podmínkami jejího vzniku.13 Krautheimera na Franklových přednáškách zaujala jasná terminologie existující pro popis budov, plánování staveb za jasným účelem a pro dané místo. Zároveň však bylo nutné získat i poznatky mimo konstrukční údaje. Ať už se jednalo o náboženské rituály spjaty s budovami či jejich reprezentační funkci. Je zvláštní, že dva muži, jež měli lví podíl na Krautheimerově rozhodnutí studovat dějiny umění, byli tak odlišní. Frankl byl opak Wölfflina. Byl to muž velmi tichý, na rozdíl od extrovertního Wölfflina14. To, co ovlivnilo Krautheimera a co je velmi viditelné v jeho vlastním badání, je Franklův zájem o okolnosti vzniku staveb15. Krautheimera také zaujalo studium architektury. Poutala ho přesná terminologie a to, že stavba byla vyprojektována pro konkrétní místo a mělo svou úlohu. Frankl dokázal stavby vytáhnout do oblastí za pouhou konstrukci.16 Zatímco styl a um postupně gradujícího přednesu pochytil Krautheimer u Wölfflina, tak důležitost a potřebu učit fakta a skutečnosti mimo svůj obor, mimo dějiny umění, pochází od Frankla. Kromě možnosti navštěvovat přednášky z různých oborů, jež univerzita nabízela, bylo také velmi běžné v té době měnit univerzity a zjišťovat tak další aspekty své vybrané disciplíny, potkávat se s dalšími profesory a jejich názory. V roce 1920 tedy odjel Richard Krautheimer studovat do Berlína. V Berlíně se seznámil s další osobností dějin umění a to Adolfem Goldschmidtem17. Jak však Krautheimer vzpomíná, tehdy na něj žádný zvláštní dojem, jeho přednášky byly až příliš věcné. Chybělo jim Wölfflinův zábavný přednes a Franklova osobitost. Později však Krautheimer uznal, že byl příliš mladý na to, aby ocenil jasný Goldschmitův úsudek a jeho hluboké znalosti, stejně jako skromnost a lidskost.18 Další

13 Pro další informace o Franklovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; KRAUTHEIMER, Richard. 1963. Paul Frankl. The Art Journal. Vol. 22., s. 167-168. VON DER OSTEN, Gert. 1962. Nachruf für Paul Frankl 1878 –1962. Wallraf- Richartz-Jahrbuch. Vol. 24, s. 7-14.; 14 KRAUTHEIMER 1990, s. 3. 15 Krautheimer k Franklovi dodává, že ve své práci hledal Frankl principy a kategorie, jak vizuální, tak jiné, jež by spatřovaly a také determinovaly uměleckou ideu a vnímání v rámci uměleckého díla samotného, v rámci umělce, donátora či diváka. Tyto všechny vazby by byly zkoumány v jejich vztahu k dané době a místu. KRAUTHEIMER 1963, s. 167. 16 KRAUTHEIMER 1988, s. 7. 17 Pro další informace o Goldschmidtovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; KULTERMANN, Udo. 1996. Geschichte der Kunstgeschichte: der Weg einer Wissenschaft. Wien: Econ-Verlag., s. 183-6.; HEISE, Carl G. 1963. Adolph Goldschmidt Zum Gedächtnis (18 3-1944). Hamburg: Ernst Hauswedell; WEITZMANN, Kurt. 1944. Adolph Goldschmidt. College Art Journal. Vol. 4., s. 47 – 50.; BRUSH, Kathryn. 1996. The Shaping of Art History: Wilhelm Vöge, Adolph Goldschmidt, and the Study of Medieval Art. New York City: Cambridge University Press.; KROUPA, Jiří. 2007. Školy dějin umění: metodologie dějin umění. 1. Brno: Masarykova univerzita., s. 203. 18 KRAUTHEIMER 1988, s. 8. 10 semestr odešel studovat do Marbugu, kde se potkal s Richardem Hamannem.19 V Marburgu dokončil studium magisterskou prací.

3.3. Postgraduální léta Doktorát šel Krautheimer studovat do Halle, kde se mezitím stal Paul Frankl vedoucím katedry dějin umění. Jako téma pro svou závěrečnou práci si Krautheimer vybral Kostely žebravých řádů v Německu (Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland).20 Práci obhájil v roce 1923. V zimě na přelomu roku 1923 pracoval Krautheimer pro Preussischer Denkmaldienst21 (Pruský památkový ústav) v Erfurtu, kde potkal svou budoucí choť – Trude Hessovou. V březnu roku 1924 se vzali. Jejich svatební cesta se protáhla na rok a půl, které strávili v Itálii. Na konci cesty se zastavili v Římě, kde strávili dohromady osm měsíců. Během této doby se Krautheimer poprvé dostal do kontaktu s antikou, římskými kostely a uměním Rafaela, Michelangela, Bramanteho, Berniniho a Borrominiho. Také navázal styky s Bibliotheca Hertziana, což byl německý výzkumný ústav pro studium italského a římského umění.22 Jejím ředitelem byl Ernst Steinmann, který později hrál důležitou roli v Krautheimerově životě.23 Do Říma se pak pravidelně vracel, často na Steinmannovo pozvání, například v letech 1931-32 se Richard Krautheimer do institutu vrátil jako hostující docent.24 V roce 1927 vznikla myšlenka korpusu křesťanských bazilik v Římě, jehož detaily jsou popsány v kapitole Corpus basilicarum christianarum Romae.25

19 Pro další informace o Hamannovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; WARNKE, Martin. Richard Hamann. 1981. Marburger Jahrbuch für Kunstwissenschaft. Vol. 20., s. 11-20.; HERMAND, Jost. 2009. Der Kunsthistoriker Richard Hamann: Eine politische Biographie. 1879-1961. Cologne: Böhlau.; HEFTRIG, Ruth. 2009. Wissenschaft zwischen Ost und West der Kunsthistoriker Richard Hamann als Grenzgänger. Marburg: Jonas. 20 Později Krautheimer uznal, že to bylo příliš obsáhlé téma pro doktorát a on sám by takové téma svým studentům nikdy nedovolil. Také uznal, že by takovou práci nikdy nepřijal, jelikož jí chyběl řádný průzkum archivů. Vše bylo založeno zcela na vizuálním pozorování a popisu prostor, zdí a také práce obsahovala mnoho generalizování. Tvrdil o své práci, že to byla slušná esej, ale ne doktorát. KRAUTHEIMER 1990, s. 8-9. Práce byla publikována v roce 1925 (Krautheimer, Richard. 1925. Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Köln: Marcan) a poté znovu v roce 2000 (Krautheimer, Richard. 2000. Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Berlin: Gebr. Mann.) 21 MCCURRACH 2011, s. 49. 22 EBERT-SCHIFFERER, Sybille. ed. 2013. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana, Max-Planck-Institut für Kunstgeschichte. Max-Planck-Institut für Kunstgeschichte. Band I: Die Geschichte des Instituts 1913–2013. München: Hirmer. KIEVEN, Elisabeth. ed. 2013. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana, Max-Planck-Institut für Kunstgeschichte. Band II: Der Palazzo Zuccari und die Institutsgebäude 1590–2013. München: Hirmer. 23 Pro další informace o Steinmannovi: EBERT-SCHIFFERER, Sybille. 2013. Ernst Steinmann (1866 - 1934): der Gründungsdirektor des Instituts. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 – 2013. München, s. 36 – 61. 24 ACKERMAN 2004, s. 230. Také to dokládá dopis, z 27. června 1930 (RK 172/2), jenž zve Krautheimera do Biblioteca Hertziana od 1. listopadu 1930 do 1. února 1931 a zajišťuje mu ubytování i podporu 1500 lir a dále 11

Mezi léty 1925-28 napsal Krautheimer dva svazky na téma evropské sochařství v letech 1370-1420 a opět se později podivuje se nad svou smělostí obsáhnout tak velké období. Sám o sobě říkal, že si v mládí myslel, že ví vše. Uznal však, že postupoval špatně a byl rád, že tyto knihy nebyly nikdy vydány a že svazky jsou dnes ztraceny26. I sám Richard Hamann, pozdější Krautheimerův vedoucí práce v Marburgu, odmítl svazky, dohromady o tisíci stranách, číst. Původně se mělo jednat o Krautheimerovu habilitační práci. Hamann mu raději navrhnul práci na téma středověkých synagog, se kterou Richard Krautheimer nakonec získal svou habilitaci a tato práce byla vydána v roce 1927. Mittelalterliche Synagogen (1927)27 je habilitační práce, která pro Krautheimera měla v pozdějších letech jen jeden význam, a sice dokumentační. Práci si považoval pouze z důvodu katalogizace synagog, které poté zanikly za druhé světové války. Krautheimer také dodává, že řádný průzkum tohoto tématu nemohl být možný, jelikož neovládal hebrejštinu.28 Pokud jde o výběr tématu, pravděpodobně velmi málo souvisí s faktem, že byl Krautheimer žid. Je možné se domnívat, že si téma vybral vzdor historce, která se mu stala, když psal svou první habilitační práci. Ta se týkala úplně jiného tématu. Jednalo se o dva svazky na téma Europaïsche Plastik um 1400.29 Krautheimer oslovil svého budoucího vedoucího práce, pravděpodobně z diskrétnosti nikdy nejmenovaného profesora, a ten zprvu souhlasil a vedení se ujal. Poté se však optal, zda je Krautheimer žid a po kladné odpovědi bezelstně navrhl, zda by to nešlo změnit. Krautheimer bez váhání odpověděl, že ne. Vzpomíná pak, jak ho tato otázka urazila. Ne snad, že by byl praktikující židem, nacionalistou či sionistou, ale tento nemístný návrh urazil jeho kořeny, které nikdy nepopíral.30 Ukázka toho, jak vypadala situace ve Výmarské republice ve 20. letech 20. století, může vézt k domněnce, že si Krautheimer vybral nové téma pro svou habilitaci záměrně – z hrdosti a snahy potvrdit svůj původ, jako vzdor okolnímu světu. Nicméně volba tématu Mittelalterliche Synagogen se zdá býti mnohem méně dramatická.

dopis z 24. června 1931 (RK 172/2), jenž udílí Krautheimerovi stipendium 6000 lir a informuje, že on i jeho žena mají zajištěné ubytování v Palazzo Zuccari po dobu od 1. února do 30. července 1932. 25 KRAUTHEIMER, Richard; FRANKL, Wolfgang; CORBETT, Spencer. 1937-1977. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome, 5 Bde. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana. 26 KRAUTHEIMER 1990, s. 97. 27 KRAUTHEIMER, Richard. 1927. Mittelalterliche Synagogen. Berlin. 28 Tato poznámka je uvedena v dopise z 12. října 1994 (RK 8/4) adresovaná prof. Dr. Peteru K. Kleinovi z Phillipps-Universität Marburg. 29 V anglickém textu „And gladly did he learn and gladly teach“ uvádí dílo jako dvousvazkovou práci na téma European Sculpture 1370-1420. KRAUTHEIMER 1991, s. 97. 30 KRAUTHEIMER, Richard. 1988, s. 11. 12

Krautheimera zaujalo téma z hlediska složitosti stylové otázky synagog. Zkoumá, proč je architektura synagog tak nejednotná a složená z cizích stavebních prvků zatímco židovská komunita je naopak ucelená a autonomní. K vyřešení této otázky pak nestačí studium architektonickým forem samotné stavby, ale aspekty, jež působily na okolnosti výstavby. U habilitační práce Mittelalterliche Synagogen lze tak spatřit vliv Paula Frankla na Krautheimerovu práci. Nabízelo by se použít pro popis architektury stylovou analýzu Heinricha Wölfflina, ale Krautheimer se inspiroval více myšlenkami svého druhého profesora. Frankl naučil Krautheimera vnímat umělecké dílo z hlediska kulturního kontextu, které zadání práce provázely. V tomto duchu pak Krautheimer osvětlil použití nesourodé směsice architektonických prvků tvořících synagogy za účelem vyzdvižení vícero funkcí synagog, a to jak duchovní, tak edukační či justiční31. Gotické a románské prvky užité jak pro světské tak pro církevní budovy (ale spíše jsou zastoupeny prvky sekulární) tak vyzdvihují stavbu jako místo pro modlitby, ale i místo, kde se židovská obec vzdělávala nebo jednala ve jménu práva32. Židé tedy spíše než estetické kvality propagovali ve svých stavbách kvality etického rázu. Díky uvědomění si funkce a historického kontextu budov, mohl Krautheimer přijít s výše zmíněným řešením použití stavebních prvků. Nicméně volba tématu synagog budí stále rozdílné názory u badatelů. Zatímco Kevin Parker se domnívá, že židovský původ přeci jen hrál u Krautheimera částečnou roli při výběru tématu, James Ackerman je jiného názoru33. Parker tvrdí, že Krautheimer chtěl touto prací popřít antisemitistickou myšlenku, že židé nejsou schopni výtvarné invence, jež byla u synagog podpořena použitím neinovativních stavebních prvků. Avšak sám Krautheimer pravděpodobně nezamýšlel práci pojmout jako protiargument této nacistické myšlenky.34 Nakonec sám Krautheimer přiznává v dopise svému příteli, že téma si vybral proto, že se chtěl vypořádat s dějinami Židů na německém území.35 Naproti tomu Ackerman argumentuje, že námět synagog přitahoval Krautheimera spíše pro složitou problematiku a nepostižitelnost tématu. Dodává, že jakékoliv ovlivnění názoru plynoucí ze zainteresování židovským původem, by naopak způsobilo odmítnutí tématu. Krautheimer považoval silnou oddanost věci za potencionální hrozbu liberální mysli a ovlivnění výzkumu. Tato myšlenka se mu neblaze potvrdila, když viděl některé své kolegy propadnout nacistické propagandě.36

31 ACKERMAN 1991, s. 83. 32 KRAUTHEIMER, Richard. 1927. Mittelalterliche Synagogen. Berlin. 33 ACKERMAN 1991, s. 82. 34 PARKER 1997, s. 320. 35 dopis z 19. května 1987 (RK 8/4) 36 ACKERMAN 1991, s. 82. 13

Carol H. Krinsky se zmiňuje, že pouze hrstka akademiků zaujímala nějaký postoj k existenci židovského umění. Krautheimer díky pochopení důrazu na propojení os a centrály v synagogách položil základy výzkumu těchto chrámů. Přestože čile prováděl korektury veškerých svých prací, tak u synagog k tomu nedošlo.37 I přes svou nespokojenost s pojednáním o synagogách, získal Krautheimer díky habilitační práci post vyučujícího na univerzitě v Marburgu. Celkově byl Krautheimer k sobě samému v pozdějším věku velmi kritický. Sám sebe se v té době popisuje jako chytrého, ale velmi nejistého, a proto arogantního, mladíka, který byl příliš ambiciózní a neschopný jednat s lidmi. Byl vždy v opozici a docela hrubý na starší generaci. Byl složitou osobností, chtěl se hádat a nedokázal ocenit úspěch jiných a nedokázal jednat s lidmi.

3.4. Vzestup fašismu v Německu a útěk do Říma V roce 1933 nově zvolená Národně socialistická německá dělnická strana začala s perzekucí židovských akademiků.38 Oficiálně započal útisk 7. dubna 1933, kdy byl vydán zákon o obnově úřednictva z povolání (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums). Zákonu nařizoval zbavit významných funkcí všechny osoby neárijského původu.39 Nejednalo se tak pouze o posty, jež byly zastávány ve školství, ale také o neárijské úředníky, soudce a poté následovaly i pozice jako třeba právníci, notáři či doktoři. Avšak k zákonu byl připsán dodatek, který osvobozoval z plnění této povinnosti osoby, jež buď za první světové války bojovaly v první linii na frontě, nebo ty osoby, jež ve válce ztratily otce či syny.40 Tito jedinci mohli dále zastávat svou profesi až po dobu šesti měsíců a poté přestala tato výjimka platit a židé byli oficiálně propuštěni.41 V srpnu 1933 se Richard Krautheimer a jeho žena Trude rozhodli, vzhledem ke zhoršující se situaci Židů v nacisty ovládaném Německu, odcestovat znovu do Říma42, kde začal Krautheimer intenzivně pracovat na korpusu. Krautheimer v té době pracoval na knize

37 KRISKY 1995, s. 15. 38 ACKERMAN 2004, s. 230. 39 JURÁŠEK 1940. s. 482. 40 Law for the Restoration of the Professional Civil Service, April 7, 1933. 41 dopis z 12. října 1994 (RK 8/4) Jednalo se tedy o jeden z posledních dopisů, jež Krautheimer napsal, adresovaná prof. Dr. Peteru K. Kleinovi z Phillipps-Universität Marburg, odpovídá Krautheimer na četné dotazy, jež mu Klein položil. Kleina zajímalo hlavně to, jak bylo možné, že Krautheimer učil na univerzitě v Marburgu za nacistického režimu. Krautheimer k tomu dodává, že to nebylo kvůli tomu, že by byl Hamann nacista a přimluvil se za něj. Uvádí, že až do velikonoc roku 1933 pobýval ve Francii se svou ženou a přišel dopis, ve kterém jej Hamann a Jacobsthal prosili, aby se vrátil učit na univerzitu. To, že jej nikdo v té době neobtěžoval, a on mohl v klidu vykonávat svou učitelskou funkci, byla i zásluha jeho studenty, jež měla poměr s vedoucím Studenten-reiter-SS a hrozila mu, že tento poměr ukončí, pokud by snad měli Richarda Krautheimera obtěžovat. 42 V dopise z 12. října 1994 (RK 8/4) je uvedeno, že pro odjezd z Německa Krautheimer rozhodl i na základě rozhovoru s referentem Ministerstva kultury v Berlíně. Krautheimer se optal, zda je bezpečné pro něj zůstat nadále v Německu a dostalo se mu nejasné odpovědi, jež naznačovala, že by situace mohla být nebezpečná. 14

Geschichte der deutschen Architektur, jejíž rukopis byl již zaslán vydavateli. Jak však dokládá dopis z 12. srpna 1933, kvůli politickým změnám došlo k nenaplnění smlouvy a vydavatel musel zrušit dohodu o vydání knihy.43 Krautheimer se poté domáhal odškodnění, ale takový požadavek byl zamítnut a vydavatel se nabídl, že pošle Krautheimerovi rukopis zpět.44 Zřejmě se poté dostal zpět do rukou Richarda Krautheimera, jelikož John Coolidge se zmiňuje, že se mu jako studentovi dostal do rukou.45 Avšak ani v Římě situace nebyla ideální. Do Biblioteca Hertziana, jež Corpus stále zaštitovala, nastoupil nový ředitel, Werner Hoppenstedt, člen NSDAP, a tudíž podpora pro Krautheimera byla ihned ukončena.46 Nicméně, Steinmann se pokusil získat pro tento projekt jiného sponzora, a sice Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana.47 Nakonec bylo vše odsouhlaseno pod podmínkou, že svazky budou vydány i v italštině. Později se také Krautheimer rozhodl přepsat Corpus do angličtiny a v jeho rodném jazyce, tedy němčině, tehdy vůbec nebyl vydán. Práce na Corpusu velmi pomáhala Krautheimerovi po psychické stránce. Nutila ho koncentrovat se na výzkum a nezaobírat se událostmi probíhajícími v jeho rodné zemi.48 Měl tak možnost zkoumat římské kostely velmi pečlivě a podrobně, zaměřit se na detaily, přezkoumat různorodé dokumenty a také velkým přínosem byla možnost pracovat se zkušenými architekty. Válka však sebou přinesla i určitá pozitiva. Díky vyhnanství se v Římě utvořil vysoce intelektuální okruh německých učenců, ke kterým se přidali antifašisté ze všech koutů světa.49 V nestabilním Římě však ani tito lidé nebyli zcela vítání a různé instituce si je mezi sebou přehazovali.50 V roce 1939 pak byl Richardovi Krautheimerovi odebráno německé občanství i univerzitní titul. Za války ztratili jak Richard Krautheimer, tak Trude část své rodiny v holocaustu. Zbylá Krautheimerova rodina byla rozeseta po světě. Matka žila ve Švédsku a nevlastní bratr Paul v Johannesburgu. Sestra Sophie s manželem zemřela v roce 1942 a zanechala po sobě syna

43 Dopis z 12. srpna 1933 (RK 172/2) 44 Dopis z 20. listopadu 1933 (RK 172/2) 45 COOLIDGE 1995, s. 118. 46 History of the Institute; SCHIEDER 2013, s. 95. 47 Steinmann se snažil také zajistit pro Krautheimera ubytování v Hertzianě i finanční pomoc, ale to bohužel nevyšlo, jak dokládá dopis z 16. listopadu (RK 172/2) zaslaný Krautheimerovi z Kaiser-Wilhelm-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaftenv Berlíně. 48 KRAUTHEIMER 1990, s. 98. 49 Mezi německými vyhnanci byli Stefan Kürtner, Karl Lehmann, Hubert Jedin. KRAUTHEIMER 1988, s. 13. 50 I instituce American Academy v Římě byla pod správou nacistického vedení. Byl jím kurátor Albert W. Van Buren, jenž byl v úzkém spojení s Benito Mussolinim. KRAUTHEIMER 1988, s. 50. Záznamy z archivu American Academy v Říme dokládají, že v letech 1931-1939, kdy byl ředitelem akademie James Monroe Hewlett, Mussolini několikrát institut navštívil. American Academy in Rome records, 1855- 2012. 15 jménem Gerard E. Caspary.51 Ten se později stal významným americkým historikem, jenž se zabýval středověkem. Caspary s rodiči uprchli v roce 1933 do Paříže, ale v roce 1940 nacisté ovládli město. O dva roky později byli Casparyho rodiče deportováni do Osvětimi a zavražděni. Malý Gergard se skrýval s další židovskou rodinou v jižní Francii a poté v roce 1945 emigroval do USA, kde se ho Krautheimer s manželkou ujali. Spojení s dějinami a hlavně těmi, co se týkají umění, měl zřejmě Krautheimer v rodině. Dalším jeho slavným příbuzným byl totiž Ernst Kitzinger, bratranec, se kterým se ve 30. letech setkával v Biblioteca Hertziana52. Jelikož se předválečná situace v Římě zhoršovala, bylo nutné hledat bezpečnější místo. V lednu 1935 přišla nabídka na učitelský post v USA v Louisville. Krautheimer byl zapsán na seznam Emergency Committee in Aid of Displaced Foreign Scholars, komise která měla na pomoci německým badatelům emigrovat do USA a snažila se jim nalézt pracovní příležitosti na univerzitách.53 Okolí na Krautheimera naléhalo, ať místo vezme, ale on nechtěl. Odmítl a doporučil za sebe jiného nástupce.54 Každopádně si uvědomoval, že dříve, či později se pravděpodobně bude muset přestěhovat do USA, ale doufal, že dostane nabídku od větší univerzity s větším zázemím pro studium a ne v Louisville, které je vzdálené 22 hodin cesty od New Yorku, což znamenalo i od kvalitní knihovny.55 Krautheimerův přítel, Fritz Saxl, z Warburg Institute v Londýně se mu snažil všelijak pomoci. V roce 1934 Krautheimer dokonce institut v Londýně navštívil. Institut byl znám tím, že se snažil pomáhat německým a rakouským uprchlíkům. Saxl se snažil se pro zchudlého Krautheimera najít sponzory a domluvil mu podporu sira Percivala Davida, bohatého sponzora institutu.56 Krautheimer se tak stal součástí placeného projektu o Marcu Polovi.57 Jeho podíl na projektu spočíval v cestě do Benátek, aby tam nalezl údajný hrob Marca Pola v kostele San Lorenzo.58 V srpnu 1935 se nezdařil projekt, jehož součástí by byl Krautheimerův přesun na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě. Po rodinných problémech59

51 KINNEY 2013 52 Pro další informace o Kitzingerovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. vol. 1. Munich: Saur, s. 365-71.; MAGUIRE, Henry. 2003. Ernst Kitzinger: 1912-2003. Dumbarton Oaks Papers. Vol. 57, s. ix-xiv.; KITZINGER, Ernst. Interviews with Art Historians, 1991-2002. Getty Research Institute, Malibu, CA. 53 Emergency Committee in Aid of Displaced Foreign Scholars records 1927-1949. 54 SEARS 2013 55 Tato informace vychází z dopisu jeho příteli Fritzi Saxlovi. SEARS 2013 56 GOMBRICH 1990. 57 SEARS 2013 58 Ibid. 59 Ibid. 16 ztratil Krautheimer i zbytek tehdy již skromných prostředků na živobytí a přesun na univerzitu v Louisville, jež ho opět kontaktovala, se stal nevyhnutelným. Koncem roku 1935 tedy přišlo stěhování přes Atlantik60. Tehdy, nevědouce, jak úspěšná bude jeho kariéra v USA, to však byla jedna z mnoha proher, kterým musel Krautheimer čelit.

3.5. Emigrace do USA Nabídka univerzity v Louisville v Kentucky spočívala v založení Katedry dějin umění. Richard Krautheimer s chotí Trude byli z tohoto kroku nešťastní. Obávali se, že se stěhují do intelektuálně prostého prostředí.61 Podmínky pro založení Katedry dějin umění na univerzitě v Lousville byly nevalné. Krautheimerův pozdější asistent Kenneth Donahue vzpomíná, že když zavolal rektorovi univerzity a pověděl mu o zchudlém a brilantním mladém historikovi umění s tím, jestli by pro něj neměl práci, rektorovou odpovědí byla otázka, co vlastně dělá takový historik umění. Nicméně neznalost povolání kunsthistorika nezabránila v tom, aby byl Krautheimer přijat.62 Musel začít zcela od začátku a to v nelehkých podmínkách. Na univerzitě nebyly téměř žádné knihy ani reprodukce, se kterými by se dalo v hodinách pracovat. Krautheimer se zpočátku musel spolehnout pouze na své vlastní knihy, fotografie, či dokonce vybavení, včetně vlastního nábytku.63 Krautheimer požádal Carnegie Foundation o grant, který byl poskytován na vybavení nově vznikajících ústavů dějin umění. Tento grant obsahoval základní vybavení knihoven určenými svazky a diapozitivy v celkové hodnotě 10 000 dolarů.64 Nicméně, Krautheimer nebyl s výběrem zcela spokojen, raději si řekl o peníze samotné než o celkový obsah grantu s tím, že si knihy nakoupí sám podle vlastního uvážení. Tento riskantní krok mu podařil a finanční podpora byla schválena.65 Lousville nakonec nebylo tak zaostalé místo, jak naznačovaly prvotní obavy. Lidé v Louisville byli vzdělaní a zajímali se sice málo historii, ale politika, náboženství, morální a sociální otázky či rasové problémy byly často podněty diskuze.66 Studenti na univerzitě se podle Krautheimera lišili od těch německých. Byli chytří, zvídaví, ochotní se učit, avšak

60 SEARS 2013 61 Ibid. 62 Ibid. 63 Ibid. 64 KRAUTHEIMER 1990, s. 41. 65 Ibid. 66 SEARS 2013 17 nedostávalo se jim základní průpravy, na jakou byl z Německa Krautheimer zvyklý. Neuměli jazyky, neznali historii, nebyli zakořeněni v tradiční západní evropské kultuře.67 Krautheimerova píle, pracovitost, houževnatost a schopnost nevzdávat se mu pomohli k překonání dalšího úskalí, jež ho v Americe čekalo – anglického jazyka. Richard Krautheimer se anglicky učil téměř za pochodu, už samotná komunikace pro něj byla obtížná a obzvláště těžké byla okamžitá nutnost vyučovat v angličtině. Jak sám říká, za své vítězství považoval, když šest týdnů po první hodině v Lousville přišel student a radostně hlásil, že mu konečně rozuměl celou větu.68 V pozdějších letech však Krautheimer pracoval výhradně v angličtině a svou rodnou řeč téměř vůbec nepoužíval. Lousville se stalo pro Krautheimera místem, které mu na jednu stranu poskytlo startovní čáru pro kariéru v USA, ale nebylo konečnou stanicí. Krautheimer se stále snažil dostat z Louisville. Některé nabídky odmítal sám, jako post na univerzitě v Kalifornii, některé mu nevyšly.69 Fritz Saxl se stále snažil nalézt pro Krautheimera lepší pracovní příležitosti. Snažil se pro něj získat další finanční podporu od Warburg Institute.70 Podmínkou bylo připravit knihu, jež by byla pro institut vhodná. Krautheimer se rozhodl využít rozpracované práci na korpusu a plánoval připravit tři tituly pod názvem The Christian Basilica at Rome.71 Knihy měly obsahovat genezi a vývoj raně křesťanských bazilik a obsáhnout aspekty karolínské renesance. Projekt však nevyšel, nicméně, Krautheimerovy pozdější fundamentální spisy Introduction to an „Iconography of Mediaeval Architecture“ a The Carolingian Revival of Early Christian Architecture z roku 1942 obsahují myšlenky, jež rozpracovával při přípravě projektu pro Warburg Institute.72 V červnu roku 1936 pluli Krautheimerovi na léto do Evropy a potkali na lodi Grace McCurdy, profesorku řečtiny na Vassar College, instituci, jež byla renomovaným vzdělávacím zařízením pro mladé dámy.73 McCurdy Krautheimera pozvala, aby jako hostující profesor jednou za čas na Vassar College přednášel. Z této spolupráce nakonec vznikla nabídka na stálý post profesora architektury.74

67 KRAUTHEIMER 1988, s. 19 68 Ibid., s. 39. 69 SEARS 2013 70 Ibid. 71 Ibid. 72 Ibid. 73 KRAUTHEIMER 1991, s. 101. 74 Ibid. 18

3.6. Léta na Vassar College V roce 1937 se Trude a Richard Krautheimerovi přestěhovali Poughkeepsie, kde Krautheimer začal přednášet na elitní univerzitě Vassar College. Studentkami byly dívky velmi kultivované, jimž se dostalo vzdělání na nejlepších školských zařízeních po celých státech75. Byly znalé jazyků, cestovaly do zahraničí a měly světový rozhled. Cílem na školách vyššího typu v USA nebylo vytrénovat úzce zaměřené badatele, ale vzdělané, liberální, politicky a sociálně aktivní jedince. Krautheimer považoval pobyt na Vassar College za velmi šťastné období. Krátká vzdálenost do New Yorku mu umožňovala setkávat se s emigranty z celého světa a diskutovat s nimi. Navíc mu dovolila, aby jeden semestr přednášel o historii architektury na Institute of Fine Arts v New Yorku.76 Během válečných let šel výzkum na chvíli stranou. Krautheimer se se ženou na krátký čas dostali do Washingtonu D. C., kde Trude pracovala u Červeného kříže, a Richard spolupracoval na vládním projektu.77 Díky své znalosti architektury se v roce 1941 účastnil debat o zabezpečení amerických památek. V roce 1943 dostal speciální úkol, aby analyzoval letecké snímky Říma a americká armáda se tak mohla vyhnout bombardování důležitých historických monumentů. Pro tento úkol si dokonce Krautheimer musel dokonce vzít roční volno z Vassar College.78 Ve svém promočním projevu na Vassar College k třídě roku 1945 přiznal, že neví, jestli něčeho vůbec jako učitel dosáhl, ale uvědomil si, že předávat lidem vědomosti jej naplňuje. Dodal také, že se velmi poučil z vlastních chyb a naučil se mnohé od kolegů a také od samotných studentů.79 V roce 1952 opustil Richard Krautheimer Vassar College a nastoupil na plný úvazek na Institute of Fine Arts v New Yorku.80 Přestože mu bylo pouhých 55 let, byl v očích mnohých již starým, a tudíž nebylo lehké dostat ono místo. Opustit Vassar nebylo pro Krautheimera lehkým rozhodnutím. Cítil však, že v zemi není dostatek kvalifikovaných historiků zabývajících se dějinami architektury a chtěl tuto skutečnost změnit.81

75 KRAUTHEIMER 1991, s. 102. 76 Ibid., s. 102. 77 Ibid., s. 107. 78 Richard Krautheimer. 79 Ibid. 80 KRAUTHEIMER 1991, s. 107. 81 Richard Krautheimer. 19

3.7. Léta na Institute of Fine Arts Když Richard Krautheimer nastoupil na Institute of Fine Arts v New Yorku, měl již vydobyté renomé významného a uznávaného profesora.82 Bylo mu tedy dovoleno vytvořit si vlastní kurikulum, kdy zavedl semináře, jež smělo navštěvovat pouze 12 lidí, jelikož to byl počet, kdy se ještě dalo diskutovat se studenty. Ve svých seminářích se zabýval tématy, jako je architektura Justiniána, baziliky v době Konstantina, rané křesťanské umění v Miláně, a další. Krautheimer si velmi cenil svých posluchačů. Oceňoval zejména plodné výměny názorů se studenty, které pokládal za mladší kolegy. 83 Dával jim to najevo a oni si tohoto uznání velmi cenili. Respekt, se kterým jednal se svými studenty, byla vlastnost, již se naučil u Paula Frankla.84 Po druhé světové válce cestoval Krautheimer v letních měsících a volných semestrech na výzkumy do Říma, které se převážně zakládaly na pozváních od American Academy.85 Pokračoval v práci na korpusu, jehož první díl se mu podařilo dokončit v roce 1954.86 Velkým překvapením pro něj bylo, že italští činitelé byli po válce velmi ochotní spolupracovat na výzkumu a vykopávkách, na rozdíl od bývalého xenofobního fašistického režimu. Krautheimer však radši přenechal terénní výzkum jiným, protože, jak tvrdil, nemá na tuto titěrnou práci trpělivost.87 Během prvních poválečných desetiletí se Krautheimer zabýval i renesancí. Důležitou publikací z tohoto období, kterou napsal Krautheimer spolu s manželkou Trude, je monografie Lorenza Ghibertiho.88 Od poloviny padesátých let cestoval Krautheimer po Řecku, Turecku, Izraeli, Tunisku a Španělsku. V roce 1956 byl Krautheimerovi místo profesora na Princetonu, on to však odmítl.89 V šedesátých letech se Richard Krautheimer zabýval především ranou křesťanskou architekturou. Nejtěžším počinem pro něj bylo napsat Early Christian and Byzantine Architecture.90 Nebyl si nikdy jistý, jestli tímto dílem uspěl. Dnes však kniha již považuje za

82 SMYTH 1991, s. 75. 83 KRAUTHEIMER 1991, s. 113. 84 KRAUTHEIMER 1963, s. 168. 85 KRAUTHEIMER 1991, s. 110. 86 BRANDT 2012, s. 1. 87 KRAUTHEIMER 1991, s. 116. 88 KRAUTHEIMER, Richard; KRAUTHEIMER-HESS, Trude. 1956. Lorenzo Ghiberti. Princeton: Princeton University Press. 89 SEARS 2013 90 KRAUTHEIMER, Richard. 1965. Early Christian and Byzantine Architecture. Harmondsworth: The Pelican History of Art. Další reedice byly vydány v letech 1975 (2. edice), 1979 (3. edice), 1981 (dotisk 3. edice) a poslední, čtvrtá edice, byla revidována v roce 1986 s pomocí Slobodana Ćurčiće. 20 klasiku ve svém oboru.91 Sám Krautheimer s tímto textem nebyl zcela spokojen a v mnoha následujících reedicích jej upravoval a doplňoval.92 Jak bylo jeho zvykem, skromně podotýkal, že to, jestli je práce dobrá, záleží na posouzení druhých. A druzí byli nadšeni.93 Ne, že by se snad jednalo o první počin na poli byzantského a raně křesťanského umění,94 ale Krautheimer toto období a tuto problematiku pojal zcela jiným, čtenářsky velmi atraktivním způsobem. Nejedná se o pouhý soupis staveb, jejich zařazení, lokaci a nákresy, ale spis je ceněn především pro zasazení budov do kontextu místa, doby a tradic.95 Pro vymezení tak širokého spektra, jakým byly byzantské a raně křesťanské stavby, bylo třeba najít určitý stylový vývoj a stanovit počáteční determinanty jednotlivých vlivů. Důležitá byla myšlenka nelpět příliš na srovnávání plánů daných budov.96 Jak Krautheimer poznamenává, to, že jsou si struktury podobné, nemusí být jistě způsobeno recepcí jedné stavby na druhou, ale často se jedná pouze o prostý vzhled jednotlivých stavebních prvků, jež se opakuje stále dokola v průběhu let.97 Podoba stavebních prvků, které se pojí s danou oblastí, však není jediným determinantem ve snaze zařadit budovy do stylových okruhů. Podle Krautheimera je důležitým prvkem tzv. slohový charakter budovy, který zůstává stále stejný, i přesto, že se použité materiály či technika mohou v průběhu let změnit.98 Tato slohová jednota je tvořena převážně prostorem a hmotou, v používání světla a konceptu výzdoby. Kritické poznámky

91 Dale Kinney hovoří o publikaci jako o nepostradatelném zdroji pro badatele na poli výzkumu raně křesťanské architektury. KINNEY 2013. Civis Romanus: Richard Krautheimer, s. 195. 92 KRAUTHEIMER 1991, s. 118. 93 Pochvalně se vyjadřuje Philippe Verdier, jenž vyzdvihuje Krautheimerovu mistrovskou syntézu dané problematiky díky rozsáhlému výzkumu. VERDIER, Philippe. 1969. Early Christian and Byzantine Architecture by Richard Krautheimer. American Journal of Archaeology. Vol. 73., No. 2., s. 255-259.; Cecil L. Striker tvrdí, že na rozdíl od jiných knih v edici Pelican se nejedná o pouhou příručku, ale spíše o rozsáhlou esej, jež obsahuje mnoho otázek a odpovědi na ně vybízí k dalšímu výzkumu či upřesnění závěrů a hypotéz. STRIKER, Cecil L. 1997. Richard Krautheimer and the Study of Early Christian and Byzantine Architecture. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 27-40.; Donald Bullough naráží na problém kritik, jež nebyly vždy jen pozitivní, a dodává, že je zřejmé, že v publikaci takového rozsahu si zajisté najde své kritiky nesouhlasící se všemi tezemi, ale upozorňuje, že se jedná ve většině případů pouze o drobnosti, jež jsou v rámci díla irelevantní. BULLOUGH, Donald: 1967. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine architecture. The Burlington Magazine. Vol. 109., s. 537-538. S nejrozsáhlejší kritikou se Krautheimer setkal při příležitosti vydání první edice v roce 1965 od Friedricha W. Deichmanna, jež upozorňuje na četné nepřesnosti. DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1972. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 65., s. 441- 458. Krautheimer později uznal přínos této kritiky a tvrdil, že je za ni vděčný, jelikož mu umožnila eliminovat chyby pro vydání druhé edice. KRAUTHEIMER 1991, s. 118. 94 Mezi dřívější publikace patří zejména kniha Manuel d'Art Byzantin od Charlese Diehla (1910), Monuments d'architecture byzantine od Jeana Ebersolta (1934), Byzantine Architecture and Decoration od Johna A. hamiltona (1956) či The origin and development of early Christian church architecture od Johna G. Daviese (1953). Všechny tyto spisy však téma pojednávaly stručně, nešly příliš do hloubky, omezily se jen na pouhý popis staveb a nezahrnovaly tak široké geografické území jako zkoumal později Krautheimer. 95 KOSTOF 1967, s. 263. 96 Ibid. 97 Ibid. 98 Ibid. 21 týkající se Krautheimerova díla se objevily v souvislosti s výběrem objektů. Krautheimerovi bylo vytýkáno, že se nezabýval také světskými budovami, které byly často nedílnou součástí církevních staveb.99 V 60. letech postupně také začalo docházet k obnovení vztahů s německými historiky umění a studenty. Nebyla to však jednoduchá situace. Propast mezi těmi, co byli nuceni emigrovat a mezi těmi, co díky sympatiím s nacisty mohli dál v Německu pokračovat ve své pedagogické činnosti, byla příliš hluboká. Oba tábory se snažili tuto propast překlenout, byla však příliš naplněna hořkými vzpomínkami, nenávistí a nedůvěrou.100 Krautheimer tvrdil, že pouze na prstech jedné ruky by se dali spočítat ti, kteří se nenechali ošálit fašistickým režimem, a příliš mnoho bylo těch, kteří „tomu ďáblu podali aspoň prst“, ať už to bylo pod tlakem, díky lichotkám anebo z čiré politické nevědomosti.101 Uznával však, že židé a další perzekuované osoby si velmi obtížně dokážou vzpomenout, že kuráž byla tehdy vzácností a že je těžké se vžít do situace druhých. Podle Krautheimera však paradoxně nebyl takový problém s těmi, o kterých bylo známo, že sympatizovali s nacisty, ale s těmi, co své sympatie skrývali. Nešlo odhadnout, o koho se jedná. Krautheimer byl zpočátku velmi zatvrzelý vůči německým studentům, obzvláště odmítal hovořit s těmi, jež měli za profesora nacistu Hanse Sedlmayra.102 Až později mu došlo, že vinu nesou pouze jedinci a ne celý národ. Nakonec tato hořkost ustoupila do pozadí a Krautheimer tak získal mnoho nových známých a blízkých přátel, mezi nimiž byl například i Wolfgang Lotz, který se později stal ředitelem Hertziany a nabídl Krautheimerovi byt v Římě na penzi.103 Osmnáct let na institutu, kde byl dokonce dvakrát ve funkci dočasného ředitele,104 bylo podle Krautheimera jeho nejšťastnějším obdobím života. Jak sám prohlásil, fakulta byla v té době směsicí těch nejroztodivnějších individuí, které ve své bodrosti dokonce nazval „exotickými zvířaty, které byly výbornými badateli a učiteli, velmi osobitými, ale ne příliš ochočitelnými.“105

99 KOSTOF 1967, s. 263. 100 KINNEY 2013. 101 KRAUTHEIMER 1991, s. 111 102 KINNEY 2013. Další informace o Sedlmayrovi: HAIKO, Peter. 1989. 'Verlust der Mitte' von Hans Sedlmayr als kritische Form im Sinne der Theorie von Hans Sedlmayr. Heiss, Gernot et al. Willfährige Wissenschaft. Die Universität Wien 1938-1945.; SCHAPIRO, Meyer. 1936. The New Viennese School. Review of Kunstwissenschaftliche Forschungen II. Art Bulletin. Vol. 18., No. 2., s. 258-262.; SCHNEIDER, Norbert. 1990. Hans Sedlmayr. Altmeister moderner Kunstgeschichte. Berlin: Dietrich Reimer Verlag, , s. 266, 267-288. 103 Další informace o Lotzovi: ACKERMAN, James. 1982. In Memoriam, Wolfgang Lotz. Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 41, s. 5-6.; HOWARD, Deborah. 1995. Lotz's Text: Its Achievement and Significance. Lotz, Wolfgang. Architecture in Italy: 1500-1600. Pelican History of Art. New Haven, CT: Yale University Press, s. 1-7. 104 SMYTH 1991, s. 78. 105 KRAUTHEIMER 1991, s. 107. 22

3.8. Biblioteca Hertziana V roce 1969 nabídl Wolfgang Lotz, ředitel Bibliotheca Hertziana, Krautheimerovi a jeho ženě byt v Palazzo Zuccari, sídle institutu, který mu měl sloužit po dobu penze. V létě roku 1971, se tam Trude a Richard přestěhovali. Přestože byl Krautheimer velmi spokojený v New Yorku, bylo mu již 73 let a nechtěl zůstávat na místě, kde by měl neustále na paměti, že měl dřív mnohem více síly a byl aktivnější. Navíc podle něj nebyl New York vhodný pro starší lidi, jelikož nikde nejsou staří lidé osamocenější než ve velkém městě. 106 Avšak jak sám prohlásil: „Nepřemýšlím o sobě jako o fosílii.“107 Stále byl zvědavý, měl touhu objevovat. Díky permanentnímu pobytu v Římě se mohl Krautheimer intenzivně věnovat pátému svazku Corpusu basilicarum Christianarum Romae. V této době také vzniklo dílo Rome - Profile of a City, 312-1308.108 Kniha se stala populární nejen v akademických kruzích, ale také mezi laickou veřejností.109 Původně chtěl Krautheimer napsal o Římě trilogii. Kromě raných dějin města chtěl svazky věnovat letům 1450-1600 a poslední svazek 17. století a počátků století osmnáctého.110 Uznal však, že tento projekt je nad jeho síly. Výzkumu první části věnoval bezmála 50 let a věděl, že již nemá dalších padesát roků na to, aby poznal dostatečně Řím za doby renesance a baroka. Nakonec vydal třetí část pod názvem The Rome of Alexander VII

106 KRAUTHEIMER 1991, s. 119. 107 Původní znění citace: „I do not think of myself as a fossil.“ KRAUTHEIMER 1991, s. 120. 108 KRAUTHEIMER, Richard. 1980. Rome: profile of a city, 312 – 1308. Princeton: Princeton University Press. Nejnovější vydání je z roku 2000. V roce 1981 vyšla kniha v italštině: Roma: profilo di una citt : 312-1308. Roma: Edizioni dell'Elefante, 1981. V roce 1987 vyšlo vydání německé: Rom: Schicksal einer Stadt, 312-1308. München: Beck, 1987. A v roce 1999 vydání francouzské: Rome: portrait d'une ville, 312-1308. Paris: Librairie générale fran aise, 1999. 109 Krautheimer dodává, že měl pochyby nad tím, zda kniha, jež měla velký komerční úspěch, je dobrá i po akademické stránce. KRAUTHEIMER 1991, s. 121. V recenzích na knihu se vyjadřují kritici pochvalně. Robert J. Brentano nazývá knihu revolucí v náhledu na středověký Řím. BRETANO 622. Ellis Waterhouse píše o trvalé hodnotě knihy. WATERHOUSE 195. Gerhart B. Ladner se zmiňuje, že někteří z Krautheimerových předchůdců, kteří psali o pozdně antickém a středověkém Římě, se snažili jít podobnou cestou, ale nikdo nedokázal popsat Řím tak komplexně, jako Krautheimer. LADNER 336. Mezi tyto Krautheimerovy předchůdce se řadí například BRENTANO, Robert. Rome before Avignon: a social history of ancient Rome. NY: Basic Books. 1974; GREGOROVIUS, Ferdinand. Geschichte der Stadt Rom im Mittelalter. 1859–1872; GARDNER, Julian. The Influence of Pope's and Cardinal's Patronage on the Introduction of the Gothic Style into Rome and the Surrounding Area, 1254-1305. University of London, 1969; WHITE, John. Art and Architecture in Italy, 1250 to 1400. London/Baltimore : Penguin Books, 1966, atd. Kritika díla Rome - Profile of a Cit, 312-1308 se skládá pouze z drobných poznámek a například Ladner se zmiňuje o náhledu Krautheimera na papeže Řehoře I. Velikého, jež považuje za přeceňovaný, co se týče papežova významu v kultu relikvií. LADNER 336. Další pochvalné kritiky jsou například SAINT-ROCH, Patrick. 1981. Krautheimer, Richard: Rome: profile of a city, 312 - 1308. Rivista di archeologia Cristiana. Vol. 57., s. 164-166.; PARTNER, Peter. 1981. Rome: Profile of a City, 312-1308, by Richard Krautheimer. The New York Review. May 14, s. 43-44.; MCGINN, Bernard. 1981. Review of Richard Krauthemer 'Rome: Profile of a City, 312–1308'. Church History. Vol. 50., s. 331-332.; BAGLIANI. Agostino Paravicini. 1982. Review of Richard Krautheimer 'Rome: profile of a city, 312–1308'. The Journal of Ecclesiastical History. Vol. 33., s. 278-280.; PURCELL, Nicholas. (1983). Review of R. Krautheimer 'Rome: Profile of a City, 312–1308'. Journal of Roman Studies. Vol. 73., s. 210-211., atd. 110 KRAUTHEIMER 1991, s. 122. 23

1655-1667.111 Tyto práce, spolu s knihou Three Christian Capitals112, se zabývají disciplínou, známou jako topografie. Jedná se přístup, který se zabývá vlivem historie na utváření urbanistického prostoru. Zkoumá role institucí, tříd či politických sil, nároky na obranu, ekonomické podmínky, přístupové cesty a důležité komunikace a dále také zkoumá důležitost a cíle budovatelů a stavitelů těchto měst. Krautheimerův přístup a jeho schopnost nahlédnout na městskou zástavbu z mnoha různorodých úhlů pohledu přispěl k tomu, že se dějiny urbanismu staly základním kamenem pro další historický výzkum měst.113 Dne 21. dubna 1994 byl Richard Krautheimer oceněn titulem čestného občana města Říma. O šest měsíců později, 1. listopadu 1994, ho zastihla smrt, stále ještě ve velmi produktivním období. Zemřel tak jako "Civis Romanus", což bylo uznání, jehož si cenil nejvíce.

„Aniž by byl praktikujícím židem či křesťanem, Krautheimer byl nicméně jako Mojžíš ve svém dlouhém životě. A právě i jako Mojžíš si užil nejlepšího života a nejlepší smrti.“114

111 KRAUTHEIMER, Richard. 1985. The Rome of Alexander VII, 1655-1667. Princeton: Princeton University Press. 112 KRAUTHEIMER, Richard. 1983. Three Christian Capitals: Topography and Politics. Berkeley: University of California Press. 113 ACKERMAN 2004, s. 233. 114 Původní znění citace: „Neither a believing Jew nor a Christian, Krautheimer was nevertheless like Moses in living for so long. Like Moses, too, he enjoyed the best life and the best death.“ KRISKY 1995, 17. 24

4. Americká zkušenost Pobyt v Americe byl pro Krautheimera zásadním v utváření jeho přístupů a metodologie. To, co začalo již v Německu pod vlivem Frankla, tedy pojetí architektury v kontextuálním smyslu, se naplno rozvinulo díky nucené emigraci do USA. Prolínání se anglosaského a německého školského systému, přehodnocení zaběhlých principů a přizpůsobení se americkému publiku rozšířilo obzory mnoha badatelům ze všech vědních sfér. Někteří učenci se domnívají, že vlna židovských historiků umění pomohla v USA ustanovit dějiny umění jako samostatnou vědní disciplínu.115 Nejnovější kritická přehodnocení až téměř glorifikačních esejí, zabývajícími se důsledky druhé světové války a migračních přesunů akademické elity však ukazují, že dějiny umění byly v Americe zakořeněny již před vypuknutím radikálního antisemitistického hnutí v Evropě.116

4.1. Počátky dějin umění v USA Prvním spisem, zabývajícím se teorií umění v USA bylo, podle Thomase DaCosty Kaufmanna, pojednání od německého emigranta Johanna Valentina Haidta, jenž sepsal své myšlenky o umění mezi léty 1762 a 1770.117 Haidt musel prchnout z vlasti z náboženských důvodů. Byl členem Jednoty Bratrské a v tomto duchu pokračoval i v USA, kde patřil do komunity zvané Moravian Brotherhood. Jeho zájem o umění je dán vzděláním na Berlínské akademii umění, stejně tak jako jeho cestami po Itálii.118 V dokumentu vyjadřuje názory na římské umění a vychvaluje italskou renesanci, jejíž díla považuje z exemplární. Kaufmann tedy považuje Haidta za historika umění, dokonce za prvního z mnoha německých historiků umění, jež se ocitli v exilu.119 Často jsou dějiny umění považovány výhradně za evropský obor, jenž se až s příchodem emigrantů ve 30. letech 20. století plně rozvinul v USA. Náhled do historie Princetonské univerzity ukazuje, že tradice tohoto vědního oboru byla v Americe zakotvena již dříve. Princetonská univerzita slouží jako vzor v této práci, jelikož dějiny umění jsou zde zakotveny pod Katedrou umění a archeologie. Název katedry je tedy příkladem klasického vývoje dějin umění v USA, jež vycházely z umění – konkrétně z jeho sběratelství, a z archeologie, což je vysvětleno na následujících řádcích.

115 PARKER 1997, s. 317., EISLER 1969, s. 559. 116 KAUFMANN 2010, s. 2. 117 Ibid., s. 2-3. 118 Ibid., s. 3. 119 Ibid., s. 4. 25

V obecné rovině se historiografické studie shodují, že dvě disciplíny předcházely plně vyvinuté disciplíně dějiny umění. První byla oblast zabývající se sběratelstvím. Tato část byla úzce spjata s muzejním prostředím a s obchodem. Umělecká díla však nebyla prezentována jako předmět výzkumu na univerzitách. Druhým odvětvím byla archeologie, ta byla spojena s jasným respektováním faktů a jejím úkolem byl popis, nákres, katalogizace a klasifikace objektů. Prolnutím těchto dvou disciplín vznikly samostatné dějiny umění jako věda.120 Princeton byl prvním průkopníkem nově zavedeného oboru. Založení katedry na Princetonu předcházelo sběratelství, jehož činnými aktéry byly samy univerzity a ne vždy jen soukromé osoby. V roce 1834 byla na Yalu založena umělecká sbírka, jež se proměnila v Trumbull Gallery, která schraňovala nejen výtvarné, ale i přírodní artefakty.121 Poté následoval na univerzitách po celé Americe boom v zakládání univerzitních sbírek umění, které sloužily jako počátek tendence vzdělat studenty v estetice děl a jejich uspořádání a prezentace byla didaktického rázu.122 Pro srovnání s Evropou, je třeba uvést, že dějiny umění se začaly přednášet nejdříve na univerzitě v německém Göttingenu a to již v 80. letech 18. století.123 V roce 1764 pak Wincklemann vydal spis Geschichte der Kunst des Altertums, jenž je považován za počáteční bod dějin umění jako vědy.124 Až do první světové války se mnozí američtí badatelé obraceli na německé kunsthistoriky a na jejich díla raději než na ty anglické. Stále v nich byla zakotvena určitá nesnášenlivost vůči Spojenému království. Mnoho studentů i akademiků klasických disciplín jezdilo na pobyty do Německa a studovalo spisy tamních vědců.125 Za první světové války se naopak snažili obyvatelé Ameriky vyhnout všemu německému a zájem ze strany učenců tak na čas opadl. Univerzity a knihovny přestaly odebírat německá vědecká periodika a četnost německých textu postupně opadávala.126

120 Ve 30. letech 20. století se dějiny umění na Harvardu skládaly ze spojení studií konzervátorských technik a znalectví, tedy o mix estetických a technických principů. EISLER 1969, s. 557. 121 EISLER 1969, s. 548. 122 Ibid. 123 KAUFMANN 2010, s. 7. 124 WINCKLEMANN, Johann Joachim. 1764. Geschichte der Kunst des Altertums. 125 EISLER 1969, s. 545. Studijní cesty do Německa měly i své odpůrce. Mezi ně patřil například Charles Eliot Norton (1827-1908), profesor Dějin výtvarných umění ve spojení s literaturou na Harvardské univerzitě. Norton kritizoval, že se starší generace vracela z evropských cest výrazně ovlivněna německými badateli, jež nazýval „mistry v umění výuky zbytečných faktů“. Na druhou stranu pak požadoval ve svých seminářích orientaci v německých učebnicích. EISLER 1969, s. 550. 126 KAUFMANN 2010, s. 19. 26

Již v roce 1882 vznikla Katedra umění a archeologie, založena Allanem Marquandem, jež nabízela kurz dějin křesťanské architektury.127 Později vznikla také architektonická škola, jež byla jako jedna z mála v zemi vedena historiky umění a ne architekty. 128 Dějiny architektury byly na Princetonu přednášeny ještě před založením katedry, a to od roku 1931.129 Tradice archeologických disciplín je v USA zakořeněna velmi silně, jelikož dodnes katedra nese stejný název (Katedra umění a archeologie) a dějiny umění jsou úzce propojeny s archeologií. Německé kunsthistorické bádání bylo na vrcholu v době založení Katedry dějin umění na Princetonu a vazby mezi badateli z USA a Německa byli těsné. V USA se četla se německá odborná periodika a diskutovalo se nad texty německých kolegů. Po krátkém útlumu za 1. světové války se vztahy opět obnovily a mnoho německých vědců přednášelo na univerzitách v zámoří.130 V roce 1917 vznikl na Princetonu Index křesťanského umění, jenž byl založen Charlesem Rufusem Moreym.131 Tradice výzkumu na poli křesťanského umění byla dána samotným zakladatelem katedry. Marquand začal přednášet Křesťanské umění a archeologii a své znalosti opíral o studium teologie a filozofie, tedy z disciplín, ze kterých vycházejí americké dějiny umění. Pokud se dějiny umění na evropském kontinentu zabývaly převážně uměním evropským, pak v Americe byla situace odlišná. Oproštění se od hegeliánského nadřazení západu nad východem, jež přetrvávalo v myslích mnoha evropských badatelů, umožnilo americkým vědcům stát se otevřenějšími vůči východnímu a orientálnímu umění stejně tak jako umění původních obyvatel Ameriky.132 Na Princetonu se kladl důraz na orientální umění a byly nabízeny kurzy o japonském a čínském umění, stejně tak jako o umění Blízkého východu.133 Morey, jenž se stal Marquandovým následníkem na postu vedoucího katedry, pokračoval v progresivním vývoji. Již jen samotné spojení dějin umění a archeologie nabízelo četné inovativní pohledy na problematiku. Tyto aktivity, podpořeny vykopávkami jak v Evropě, tak na Blízkém východě pak přispěly k celkovému vývoji dějin umění jako

127 Ačkoliv byl Princeton první univerzitou nabízející titul z dějin umění, nebyl první americkou školou zaměstnávající profesora daného oboru. Na harvardské univerzitě začal Charles Eliot Norton vyučovat dějiny výtvarných umění ve vztahu k poezii již v letech 1874-5. KAUFMANN 2010, s. 7. 128History of the School. 129 KAUFMANN 2010, s. 7. 130 Mezi tyto vědce se řadil Panofsky, který od roku 1931 pravidelně v USA přednášel. Adolf Goldschmidtovi byl dokonce nabídnut post profesora na Princetonu, on jej však odmítnul. KAUFMANN 2010, s. 20. 131 History of the Index. 132 KAUFMANN 2010, s. 12. 133 Ibid., s. 14. 27 disciplíny na Princetonu a potažmo v celých Spojených státech134. Na Princetonu se zajímali témata jakými bylo například středověké umění či umění pozdně antické.135 Zájem o tyto disciplíny vychází již od Marquanda samotného, jenž se zajímal o románské a gotické umění. Američtí kunsthistorici také začali nazírat na otázky dějin umění z jiného úhlu. Podle Erwina Panovského to bylo dáno tím, že jejich teorie nevycházely ze zavedené tradice, ale opíraly se o studium klasické filologie, teologie, filozofie, literatury, architektury či ze samotného sběratelství.136 Kaufmann však uvádí, že badatelům na Princetonu bylo vytýkáno přílišné lpění na zavedeném evropském kánonu dějin umění, převážně, co se týkalo renesančního umění.137 Léta 1923-1933 se nesou ve znamení zlaté éry dějin umění v USA, jak je pojmenoval Panofsky.138 Byly vytvořeny vhodné podmínky pro výzkum, což bylo dáno bohatstvím tamních sbírek, přístupností knihoven, množstvím vernisáží či možností vézt podnětné diskuze.139 Finanční stránka také přispívala k rychlému rozvoji dějin umění jako disciplíny a vznikaly mnohé fondy pro podporu učebních materiálů.140 V této době byly dějiny umění v USA spíše ve fázi přeměny a vývoje. Nejdůležitějším bodem bylo učit veřejnost schopnosti docenit umění a vézt ji k pochopení a požitku z něj.141 Snaha o přenesení umění do sféry každodenního života byla umocněna hnutím, jež se nazývalo Picture Study Movement.142 Toto hnutí fungovalo již od 19. století a na počátku 20. století dosáhlo svého vrcholu. Díky novým a vylepšeným technikám reprodukce bylo možné používat obrazové reprodukce v hodinách, což se stávalo populární mezi emigranty, jelikož mnohé děti přistěhovalců nerozuměli anglickému jazyku, a tak byla nutná komunikace skrz obrazy. Hnutí se zároveň snažilo vštípit estetické principy dětem za pomoci studia reprodukcí a přenést tak ideály krásy na jejich rodiče, jež by byli schopní tyto ideály implementovat do svého okolí.143 Do této rozštěpené situace přišla z Evropy nová vlna emigrantů, kteří přinesli odlišné názory a myšlenky a odlišné pojetí dějin umění. Pro Američany nebylo lehké přijmout nové

134 Mezi výzkumné práce patřily i archeologické vykopávky pozdně antické architektury v Sýrii v roce 1899 pod vedením Howarda Crosbyho Butlera. KAUFMANN 2010, s. 13. 135 KAUFMANN 2010, s. 14. 136 PANOFSKY 1955, s. 324. 137 KAUFMANN 2010, s. 14. 138 PANOFSKY 1955, s. 327. 139 Ibid. 140 Ibid.. 141 Jedno z nynějších nejdůležitějších amerických periodik věnovaných dějinám umění je art Bulletin. Na počátku jeho založení, tedy od roku 1913, se v něm vyskytovaly práce, které se věnovaly otázce obsahu kurzů dějin umění na univerzitách, jako například: „The value of Art in a college Course“ nebo „Preparation of the Child for a College Course in Art“. Teprve se založením nového periodika, Art studies v roce 1923, začaly výzkumy amerických badatelů zajímat evropské kunsthistoriky. PANOFSKY 1955, s. 325. 142 SMITH 1986, s. 48. 143 Ibid. 28 přístupy či interpretace, které však byly pevně zakořeněny v myslích jejich evropských kolegů. Ať už se jednalo o nová stylová období, jakými byl například manýrismus, nové disciplíny, jako ikonografie a ikonologie, jež sebou přinášeli Aby Warburg a Erwin Panofsky, či náhled na dějiny umění v širším kontextu, jenž odstartoval Jacob Burckhardt. Před příchodem uprchlíků z Evropy se podle Eislera dějiny umění v USA opíraly převážně o dva přístupy. Prvním byl výzkum významu obrazů. Druhým přístupem byla stylová analýza, jejímž představitelem byl Heinrich Wölfflin.144 Ta byla pro svou vědeckost a objektivitu velmi oblíbená u amerického publika. Nově příchozí sebou přinesli nový styl prezentace informací, nové přístupy a kladli inovativní otázky. Dá se tedy tvrdit, že dějiny umění jako obor v USA existovaly již před příchodem vlny emigrantů z válkou zasažené Evropy. Jejich zdroje a zaměření se však odlišovaly od starého kontinentu, což ale neznamená, že by měly být pokládány za méněcenné. Nelze však popírat, že se přístup k výzkumu a otevření se novým otázkám neproměnil se vstupem uprchlíků na americkou půdu.

4.2. Příchod evropských emigrantů do USA Rok 1933 byl zásadním pro vývoj dějin umění v USA. 7. dubna 1933 byl vydán v Německu zákon o obnovení úřednického stavu (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums), jež je popsán výše, v kapitole 3.4. Vzestup fašismu v Německu a útěk do Říma. Tento zákon odstartoval první přesuny akademiků z Německa. Jejich kroky většinou nevedly ihned do USA, ale často spíše do evropských zemí, které nebyly ovládány fašistickým hnutím. S tím jak se však antisemitismus rozšiřoval po celé Evropě, získala nakonec Amerika mnohé vzdělance. Situace v USA však nebyla nijak lehká pro tyto historiky umění. Velká hospodářská krize zapříčinila nedostatek financí na univerzitách a nedá se ani říci, že by židovská obec v Americe nebyla terčem projevů antisemitismu.145 Nicméně akademici se nakonec dokázali integrovat v americkém školství, za což byli někteří představitelé univerzitních zařízení vděční. Například Walter William Spencer Cook, ředitel Institute of Fine Arts v New Yorku poněkud kontroverzně prohlásil: „Hitler je můj nejlepší přítel. Zatřepal stromy a já teď sklízím jablka.“ 146 Kromě Richarda Krautheimera dostali v USA azyl i Erwin Panofsky, Walter Friedlaender, Karl Lehmann, Martin Weinberger, Adolph Goldschmidt, Otto

144 EISLER 1969, s. 553. 145 Eisler uvádí, že v roce 1812 vyšel v platnost zákon o zákazu židů vyučovat jiný obor než medicínu. Ibid. 146 Původní znění citace: „Hitler is my best friend. He shakes the trees, and I collect the apples.“ PANOFSKY 1955, s. 332. 29

Homburger, Marcel Aubert, Alfred Salmony, Ernst Kitzinger či Kurt Weitzmann.147 Parker uvádí, že kurátorů a historiků umění vyhnaných z Německa čítalo až 250 lidí.148 Ne však všechny univerzity byly příznivě nakloněny zaměstnat evropské emigranty.149 Nově příchozím poskytli azyl spíše státní univerzity než ty prestižní soukromé.150 To je i případ malé univerzity v Louisville, která jako první poskytla Krautheimerovi útočiště a byla navíc součástí obce s dlouhou tradicí německých a židovských osadníků.151 Mezi další emigranty přednášejících na menších univerzitách patřili i Horst Waldemar Janson, jenž začínal na univerzitě v St. Louis či William S. Heckscher , jehož se ujala například University of Iowa a jiné.152 Naopak Panofsky se těšil mimořádné oblibě v USA a jeho postavení a množství badatelských příležitostí byli tedy spíše výjimkou mezi emigranty.153 Nově založený Institute of Fine Arts v New Yorku (1937) a také Institute for Advanced Studies (1930) na Princetonu nabízely pracovní příležitosti pro uprchlíky, jež si mohli dovolit zaměstnat badatele díky bohatým finančním zdrojům, které často chyběly univerzitám po Velké hospodářské krizi.154

147 Cook, Walter William Spencer. Pro další informace o Erwinu Panovském: HOLLY, Michael Ann. 1984. Panofsky and the Foundations of Art History. Ithaca, NY: Cornell University Press., Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 1999, s. 294-99.; Pro další informace o Walteru Friedlaenderovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 1999, s. 104-107., WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 1, s. 174-9.; Pro další informace o Karlu Lehmannovi: BOBER, Phillis Pray. 1964. "Foreward." Essays in Memory of Karl Lehmann. Marsayas Supplement 1. New York: Institute of Fine Arts., s. v-vi., LEHMANN, Phyllis Williams. 1996. "Karl Lehmann." Encyclopedia of the History of Classical Archaeology. Westport, CT: Greenwood Press, vol. 2, s. 669-70.; Pro další informace o Martinu Weinbergerovi: WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 2, s. 724-727.; Pro další informace o Otto Homburgerovi: WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 2, s. 320-323., WORMALD, Francis. "Otto Homburger." Burlington Magazine. Vol. 106., s. 513.; Pro další informace o Marceli Aubertovi: DESCHAMPS, Paul. 1965. "Marcel Aubert." Monuments et Memoirs publies par Académie des Inscriptions et Belles-Lettres. Vol. 54., s. 1-6.; THIBOUT, Marc. 1963. "Marcel Aubert." Bulletin Monumental. Vol. 121., s. 9-19.; Pro další informace o Alfredu Salmonym: WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 2, s. 577-580.; Pro další informace o Kurtu Weitzmannovi: [autobiography] Sailing with Byzantium from Europ to America: The Memoirs of an Art Historian. Munich: Edito Maris, 1995., KESSLER, Herbert L. 1993. “Kurt Weitzmann, 1904-1993.” Dumbarton Oaks Papers. Vol. 47., s. xix-xxiii; BELTING, Hans. 1994. “Kurt Weitzmann.” Speculum. Vol. 69., No. 3., s. 952-53. 148 PARKER 1997, s. 324. 149 Například na Harvardu existovaly již od 20. let 20. století kóty pro maximální počet židovských studentů, jejichž počet nesměl překročit 15%. Harvard's Jewish Problem. 150 PARKER 1997, s. 320. 151 Ibid. 152 KAUFMANN 2010, s. 23. 153 Ibid., s. 22. 154 Ibid. 30

Erwin Panofsky měl na rozdíl od Krautheimera štěstí, že ihned po emigraci získal místo na prestižní univerzitě se zázemím pro dějiny umění.155 Vliv americké půdy na jeho práci byl znatelný. Teorie ikonologie byla speciálně připravena pro akademické publikum v USA a vyhnula se složitým národním a rasovým otázkám, které se kladly u stylové analýzy. Intenzivní práce na ikonologickém přístupu byla také zapříčiněna zákazem, jenž Panofskému znemožňoval ve 2. polovině 30. let přístup do sbírek a archivů.156 Proto byla metoda vypracována, spíše než na detailním průzkumu díla, na znalostech. V roce 1935 dostal Panofsky stálé místo na nově založené humanitní fakultě pod Institute of Advanced Study na Princetonu. Byl tak prvním humanitním vědcem mezi škálou vědců z přírodovědných oborů. Institut hrál důležitou roli pro Panofského profesní vývoj, jelikož byl zbaven povinnosti vyučovat a mohl se plně věnovat bádání, které bylo podpořeno bohatostí místních knihoven a také ikonografického indexu křesťanského umění. Na rozdíl od ostatních imigrantů, Panovského neprovázel počáteční nedostatek adekvátního akademického prostředí, jak tomu bylo u Krautheimera v Louisville. Jistý druh kulturního šoku čekal na učence z kontinentální Evropy, jež byli zvyklí na tvrdé prostředí německého školství. Na svých hodinách očekávali důkladnou přípravu, na jakou byli zvyklí z německých gymnázií. Museli se smířit s faktem, že znalosti jim pevně vštípené, nebyly samozřejmostí jak pro americké publikum, tak pro americkou akademickou obec. Znalosti zeměpisného rázu, Evropských dějin či třeba jazyků citelně chyběly.157 Na druhou stanu Krautheimer dodává, že nutnost přizpůsobit výklad neznalému publiku jej stimulovala přemýšlet o věcech z jiného úhlu a dala tak podnět k přehodnocení některých myšlenek. Důležitým aspektem byl také fakt, že evropští kunsthistorici byli zvyklí myslet v národním a regionálním duchu. Oproti tomu měli američtí badatelé větší svobodu a hranice těchto myšlenek překonávali.158 Nebyli limitováni zavedenými teoriemi a ovlivněni dějinami a zvyklostmi v rámci své země a tudíž dokázali nazírat na problém z jiné perspektivy. Američtí badatelé se také zajímali mnohem více o použité materiály, které byly v Evropě spíše předmětem zájmu na technických školách. Anglosaské prostředí se také snažilo

155 Panofsky tvrdí, že to bylo i díky jeho dřívější spolupráci s univerzitou. Již v roce 1931 navštívil USA, díky Adolphu Goldschmidtovi, jenž hostil mnohé americké historiky umění, a na oplátku se mu pak dostalo pozvání do Ameriky. Panofsky tak přednášel střídavě na New York University a na Princetonu. PANOFSKY 1955, s. 321. 156 PARKER 1997, s. 322. 157 KRAUTHEIMER 1991, s. 100. 158 PANOFSKY 1955, s. 328. 31 vyvarovat abstraktních spekulací což, jak Krautheimer zmiňuje, bylo dáno i bohatostí jazyka, který umožňuje vyjádřit se v přesném slova smyslu. Přesto, že dějiny umění byly pevně zakořeněny v jazyce německém, němečtí emigranti si povětšinou vybrali anglický jazyk pro své akademické výzkumy. Podle Krautheimera tento faklt lze vysvětlit na základě toho, že bohatost anglického jazyka a široký rejstřík slovních obratů bránila v nejasném výkladu myšlenek a možnosti mnoha rozličných interpretací, jež nabízel jazyk německý. Angličtina byla pro něj lepším jazykem pro vědecký výzkum, jelikož to byl jazyk, s jehož pomocí mohl být badatel více konkrétní v projevu. Struktura vět byla pro Krautheimera logická a jasná. Říkal, že angličtina nutí člověka řádně se zamyslet a myšlenky jasněji formulovat, jelikož se jedná o bohatší jazyk s ohromnou slovní zásobou. Není zde tedy prostor pro nejasnosti a je nutné vyjádřit se přesně. Na druhou stranu však prohlašoval, že anglický jazyk není tak zcela pragmatický, protože zde nenastává prostor pro filozofii a teoretické otázky. 159 Panofsky s touto myšlenkou souhlasil a dodává, že nepřesnost německého jazyka často sváděla k triviálnosti a k rozmanitému pochopení daných myšlenek.160 Díky nově formulovaným idejím a tezím se, podle Panoského, evropští badatelé začali oprošťovat od úzce zaměřených článků a troufli si na pojetí dějin umění v mnohem větší škále než doposud.161 Podle Parkera se němečtí učenci snažili oprostit od tradičních německých metod, jako byly například stylová analýza, koncept krásy a také principy Hegeliánské historiografie, jež nadřazuje určité civilizace. Snažili se hledat jiné a nové metody jakými byla ikonografie a také se začali zabývat významem kontextu.162 Určité lpění na německém přístupu k dějinám umění je však dáno faktem, že disciplína vznikla v Německu a tudíž prvotní zásadní spisy pocházejí od německých badatelů. Erwin Panofsky dodává, že se tedy nejedná o německý patriotismus. Přestože ve 30. letech to bylo stále Německo, jež bylo na špici v oboru dějin umění, Amerika jej však začala dohánět.163 Dalším rozdílem mezi americkým univerzitním systémem a tím evropským je, že v Německu zůstává profesor na jednom místě a studenti migrují, naopak v USA jsou studenti spjati s jednou univerzitou a profesor je ten, jenž přednáší na více místech. Je to dáno i soukromou sférou amerického školství, jelikož většina prestižních univerzit nebyla dotována, školy byly finančně zajištěny ze školních poplatků placených studenty. Přesuny studentů mezi

159 KRAUTHEIMER 1991, s. 104. 160 PANOFSKY 1955, s. 329 161 Panofsky uvádí jako příklad zájem o výzkum vlivu celé klasické mytologie na středověké umění, místo úzce zaměřené oblasti, jako například transformace tématu Herkula a Venuše. PANOFSKY 1955, s. 330. 162 PARKER 1997, s. 318. 163 PANOFSKY 1955, s. 323-4. 32 univerzitami byly shledávány nežádoucími. Podle Panovského má takový systém mnoho výhod, převážně co se týká užšího vztahu mezi studenty a profesory.164

"Příjemně osvěžující a neautoritářská diskuze mezi studentem a učitelem, tak odlišná od zkostnatělé hierarchie německých univerzit, plodila v Americe spontánní a inovativní postoj zahraničních vědců k jejich výzkumu. Několik německých a rakouských učitelů prohlásilo, že struktura amerických univerzit vytváří elán k práci na základě tohoto interdisciplinárního přístupu. Jiní profesoři uvedli, že více uvolněné klima bádání s sebou přináší menší strach z toho, že by jim snad někdo mohl ukrást vlastní nápady.“165

Panofsky dodává, že důsledkem vysokého školného, které Američané museli platit, byl i jistý nátlak na vyučující a na efektivní předání znalostí jejich posluchačům. Studenti cítili, že pokud škola vyžaduje vysoké finanční nároky, je povinností akademiků postarat se o to, aby student nabyl znalostí. Američtí studenti tak na rozdíl od německých, jejichž volba předmětů závisela na nich samotných, byli neustále testováni, učivo jim bylo dáno a jejich úspěch či prohra ležela z části na bedrech vyučujících. 166 Naopak svobodný systém výuky v Německu přenechával veškerou zodpovědnost za studium na studentech. Dalším problémem nepřítomnosti strukturovaného studijního plánu německého systému bylo, že absolventi nebyli nutně obeznámeni se všemi aspekty studovaného oboru. Nevýhodou pevně daného kurikula bylo, že studenti hůře rozvíjeli vlastní intelektuální nezávislost.167

4.3. Vliv emigrantů na dějiny umění v USA Kevin Parker tvrdí, že dějiny umění jako obor byly reálně založeny až s příchodem židovských emigrantů z Německa a Rakouska ve 30. letech 20. století.168 John Coolidge se vyjádřil obdobně, když prohlásil, že dějiny umění v Americe byly před příchodem evropských

164 PANOFSKY 1955, s. 334. 165 Původní znění citace: „The refreshingly breezy, irreverent interchange between student and teacher, so different from the frozen stratification of the German university, has also produced a more spontaneous and fresh approach in the work of foreign scholars in America. Several German and Austrian teachers have commented on the structure of the American university, generating a new vitality, benefiting from the interdisciplinary approach. Other professors noted more open climate of inquiry in America, finding less fear of „having ideas stolen“. EISLER 1969, s. 603. 166 PANOFSKY 1955, s. 338. 167 Ibid. 168 PARKER 1997, s. 317. 33 badatelů spíše provinčního a sporadického rázu. Tvrdil, že sjednotit či dokonce založit obor dějin umění bylo až úkolem uprchlíků z Evropy.169 Thomas DaCosta Kaufmann však ve své recentní publikaci na dané téma s touto pozicí nesouhlasí.170 Domnívá se, že přisuzovaná role německých učenců na vliv utváření vědní disciplíny dějin umění v americkém prostředí je přeceňovaná. Je pravdou, že ve 30. letech 20. století se dějiny umění v USA proměňovaly s příchodem evropských emigrantů, není však možné tvrdit, že tento obor vznikl až s vyhnanstvím badatelů za 2. světové války. Počátky dějin umění v USA tedy nejsou spjaty s 20. stoletím. Obor se začal vyvíjet mnohem dříve a jeho kořeny lze vysledovat až do století osmnáctého, jak bylo popsáno v kapitole o počátcích dějin umění v USA. Kromě faktu, že dějiny umění v Americe byly před 2. světovou válkou již pevně zakotveny v badatelském prostředí a tudíž nelze říci, že by byl obor založen až s příchodem evropských kunsthistorikům, existuje i další teorie, jež přispívá do diskuze, jak velký vliv měli cizí učenci na vývoj dějin umění v zámoří. Thomas DaCosta Kaufmann se zamýšlí, jaký dopad měly jejich přednášky na studenty a do jaké míry je ovlivnili v náhledu na vývoj dějin umění. Existuje několik hlavních důvodů, proč by význační kunsthistorici nemuseli mít zpočátku velký vliv na americké studenty, jež jsou popsány níže. Kaufmann se domnívá, že nedostatek financí a mnohdy i ochota, přijmout emigranty do adekvátního univerzitního prostředí znamenala, že evropští kunsthistorici nemuseli najít odpovídající publikum pro své teorie.171 Richard Krautheimer začínal například na malé univerzitě v Lousville, kde studium dějin umění začalo až s jeho příchodem a nedá se říci, že by škola nenabízela dostatek stimulujícího studentstva. Tuto myšlenku podporuje vzpomínka Richarda Krautheimera na jeho začátky v Kentucky. Při promítání snímku Zvěstování od Fra Angelica se studenti, neznajíce svatozář ptali, kdože je ta dáma se slaměným kloboukem?172 Prvním důvodem je tedy neadekvátní publikum na školách, kdy se často jednalo o studenty, jejichž nulová neznalost pojmů ze studia umění zapříčinila, že za léta jejich studia nedošlo k řešení hlubších otázek a teorií o umění, jež by poté rozvíjeli mimo rámec povinných přednášek na škole. To je tedy i případ Krautheimera v Lousville. Druhým důvodem je, že na některých univerzitách nebyly dějiny umění zakotveny jako samostatný obor a tudíž nebylo možné vychovat diplomované kunsthistoriky. Dějiny umění byly tedy přednášeny jako doplňující učivo jiných disciplín. To je případ William S. Heckschera a jeho působení na

169 EISLER 1969, s. 559. 170 KAUFMANN, Thomas DaCosta. 2010. American Voices. Remarks on the Earlier History of Art History in the United States and the Reception of Germanic Art Historians. Journal of Art Historiography. Vol. 2, s. 1-35. 171 KAUFMAN 2010, s. 22. 172 KRAUTHEIMER 1988, s. 42. 34

Duke University v Severní Karolíně, kde v té době dějiny umění jako samostatný obor neexistovaly.173 Třetím důvodem je osvojení si jazyka. Podmínkou úspěšné interakce mezi vyučujícími a jejich studenty je komunikace. Pro emigranty z Německa byl často až jejich pobyt v USA prvním reálným setkáním s anglickým jazykem, a tudíž jej museli velmi rychle ovládnout. Američtí studenti byli povětšinou neznalí světových jazyků a tím odpadla možnost přednášet v rodné řeči. Kaufmann uvádí, že to byl také důvod, proč kunsthistorik takového formátu, jakým byl Paul Frankl, neměl nijak výrazný vliv na americké obecenstvo.

"Frankl nikdy nenašel svůj vlastní americký hlas. Patřil k německy mluvící společnosti ve Spojených státech. I když pobýval v Americe téměř čtvrt století, Frankl záhy po skončení války z let 1939-1945 opět navázal úzké vztahy s Německem, které čile udržoval. Franklův životní příběh a důvody, proč se velmi dobře neadaptoval, záviseli zřejmě na jeho vlastní osobnosti: na jeho politickém, až germanofilském postoji, na relativně pokročilém věku, ve kterém přišel do Spojených států a jeho nedostatku jazykových schopností, alespoň co se anglického jazyka týče."174

Dalším důvodem byla nutnost přesedlání z otázek teoretických na ty praktické. To je opět případ Paula Frankla. Jak již bylo zmíněno, úroveň znalostí dějin umění nebyla na některých univerzitách nijak vysoká, a tak bylo nutné se přizpůsobit posluchačům. Ani univerzity, kde byly dějiny umění dobře etablované, nezaručovaly, že evropští kunsthistorici budou moci navázat na styl lekcí, jež vedli v rodné zemi. Zatímco dějiny umění v USA byly zaměřeny na řešení praktických otázek, v Německu to byly spíše teoretické otázky, jež si badatelé kladli.175 Absence praktického hlediska tak mohla vézt k nepochopení u amerického publika a tudíž nedošlo k vzájemné interakci mezi přednášejícími a studenty176. Klasický americký typ výuky zaměřený na „fakta“ nabízeli Princeton a Harvardská univerzita. Studenti měly zapsány kurzy, které se zaměřovaly na problémy z obecného hlediska a poskytovaly všeobecný

173 KAUFMANN 2010, s. 23. 174 Původní znění citace: „Frankl never found his own American voice. He belonged to German-speaking society in the United States. Although he stayed in America for almost a quarter of a century, Frankl rebuilt bridges to Germany very early after the end of the 1939-1945 war in 1945, and seems to have retained his attachment there. It has been suggested that Frankl’s personal history, and the reasons why he did not adapt very well, are dependent on his own personal characteristics: his political, Germanophilic attitudes, the relatively advanced age at which he came to the States, and his lack of linguistic ability, at least as far as speaking English was concerned.“ Ibid., s. 24. 175 Ibid., s. 25. 176 Ibid., s. 26. 35 přehled. Výuka dějiny umění odlišovala od sebe architekturu, malířství a sochařství. Prvky těchto celků byly zkoumány zvlášť, i přestože nemohly existovat zcela odděleně. Po studentech byly vyžadovány znalosti encyklopedického řádu, založeny na datech, jménech a pojmech. Naopak Institute of Fine Arts v New Yorku poskytoval kurikulum odlišné.177 Vyučovalo se zde podle studií Alfreda North Whiteheada, jenž hlásil, že styl je moralita mysli.178 Ponoukal studenty, aby si pěstovali smysl pro estetično a styl také pokládal za nejužitečnější dovednost vzdělané mysli, protože lidstvo nutí docenit kvalitní práci. Podle Whiteheadových teorií bylo třeba propojit jednotlivé složky umění s širším spektrem záběru a ne se soustředit pouze na jednotlivá období a jednotlivé druhy umění separátně.179 Styl výuky na institutu Krautheimerovi tedy nečinil potíže. Krautheimer byl sám kromě historika umění také vyškolen v archeologii a nezaměřoval se striktně pouze na raně křesťanskou architekturu, ale napsal podrobné práce o dílech mladšího data. Vzhledem k rozdílné úrovni znalosti učiva v Německu a USA, byli badatelé z Evropy často nuceni předat své vědomosti jiným způsobem, jenž se nemohl opírat o zběhlost v jazycích či geografických a historických informacích. Evropští přednášející tak museli pojmout učivo jiným a méně složitým způsobem. Komplikované a spekulativní složky dějin umění vyžadovaly revizi faktů. Onen proces přetransformování výkladu do podoby vhodné pro americké studenty sebou neslo i pozitivní vliv na práci badatelů. Krautheimer přiznával, že nutnost zamyslet se nad dříve jasně danými skutečnostmi jej stimulovala k jejich přehodnocení a začal poté nalézat nové otázky hodné přezkoumání.180 Praktická stránka bádání donutila emigranty často upustit od složitých a hypotetických spekulací v oblastech dějin umění a donutila je více si všímat zřetelných prvků. Anglosaský pozitivismus, jenž se nesl v duchu přijímání logických a ověřitelných faktů byl metodologický způsob odlišný od německého způsobu bádání. Kaufmann dodává:

"... Panofsky vynechal mnoho teoretických a filozofických bodů jeho argumentů, a vyjádřil se v mnohem jednodušším, jasnějším a více objektově-orientovaným způsobem."181

177 COOLIDGE 1995, s. 119. 178 WHITEHEAD 1929, s. 12. 179 WHITEHEAD 1929, s. 12-3. 180 KRAUTHEIMER 1991, s. 103. 181 Původní znění citace: „…Panofsky left out many of the theoretical or philosophical points of his arguments, and expressed himself in a much simpler, clearer, and more object-oriented manner.“ KAUFMANN 2010, s. 26. 36

Ono vynechání spekulativních bodů dějin umění nebylo však po chuti všem studentům. James Ackerman, student Richarda Krautheimera, vyjádřil svou nelibost k malému prostoru pro otázky hypotetického rázu. Vadilo mu, že se němečtí emigranti záměrně vyhýbali teoretizování. Nelíbilo se mu, že dějiny umění byly až příliš specializované, zabývaly se pouze fakty a snažily se převážně o objektivitu. Volal po návratu ke kořenům dějin umění, kdy fakta nelimitovala badatele v odvážných teoriích.182 Absence teoretického smýšlení a možnosti spekulovat vedla podle něj k odosobnění od současných událostí. Ackerman "vyzval historiky umění, aby přestali vidět sami sebe pouze jako nestranné tlumočníky minulosti, ale jako aktivní účastníci ve snaze reformovat společnost tím, že zpochybní její hodnoty a zmírní její neduhy".183 Nejen nízká erudovanost byla důvodem pro přesedlání na praktické otázky. Ackerman vyslovil myšlenku, že se Němci snažili zdržet své studenty od abstraktního způsobu smýšlení, které považovali za nebezpečné, jelikož jej pokládali za jeden z důvodů krize, jež vypukla v jejich vlasti.184 Richard Krautheimer se vyjádřil velmi obdobně. Kvůli pevným názorům a radikálním myšlenkám nacistické propagandy Krautheimer odmítal zabývat se teorií a tvrdil, že se ve výzkumu neřídí metodologickými postupy.185 Rád věřil, že téma si badatelé vybírají pro jeho náročnost a vyzývavost a v průběhu bádání pak bude vybrána adekvátní metoda.186

4.4. Vliv amerického prostředí na Krautheimera To, že Panofsky a Krautheimer hráli tak důležitou rolu ve formování amerických dějin umění bylo dáno i jejich schopností adaptovat se na americký školní systém a tím tak pozměnit své zažité metody. Prvním bodem, jenž změnil přístup Richarda Krautheimera, byl nový jazyk, jenž se musel okamžitě naučit a převážně používat. Rozdíl v Krautheimerově práci před odjezdem do USA a v prvních letech jeho exilu a mezi pozdějšími badatelskými léty tkví nejvíce v interpretaci staveb. Práce se zabývá otázkami identity a politiky. To se týká i prvních svazků prvního dílu Corpusu. Ve svých raných bádáních se Krautheimer snaží o jistou formu pozitivistické objektivity a popisnosti a podává komplexní popis raně křesťanských kostelů.

182 ACKERMAN 1958, s. 262. 183 Původní znění citace: „prompted art historians to see themselves not as disinterested interpreters of the past, but as active participants „in the effort to reform society by challenging its values and ameliorating its ills“ HARRIS 2001, s. 39. 184 KAUFMANN 2010, s. 28. 185 ACKERMAN 1997, s. 68 186 ACKERMAN 1991, s. 83. 37

V pozdějších svazcích si již dovoluje nadnést problémy a otázky týkající se možného politického záměru objednavatelů. Dalším bodem byl jiný systém školství než v Německu. Kromě zkušeností z Lousville jej pozměnila převážně zkušenost z Vassar Colege. Vassar byl pro Krautheimera cennou zkušeností, která velmi přispěla k formování jeho vlastního postupu při výzkumu. Škola jej seznámila s americkým univerzitním prostředím, které se v mnohém lišilo od německého školského systému, kromě jiného i v nárocích kladených na studenty. Všichni němečtí emigranti se shodovali, že nejvíce v životě museli pracovat na gymnáziu. Studium šlo i do takové hloubky, že například sám Krautheimer se kvůli své školní práci o Egyptě naučil číst hieroglyfy.187 Tato důkladná průprava je naučila systematičnosti a smyslu pro detail. V USA se místo toho studenti středních škol věnovali hojně mimoškolním aktivitám, jako byl sport, kultura či četba. Němci uznávali, že tento systém americké studenty, na rozdíl od nich, naučil umění komunikace, sebereprezentace skrz vlastní názor anebo třeba organizačním schopnostem. Evropské univerzity se také snažily vzdělat a vychovat pouze omezený počet učenců, kdežto americké školy byly zaměřené mnohem více na výchovu občanů demokratické společnosti.188 Na Vassar College na Krautheimera vzpomínají jako na člověka, jenž trochu bojoval s širokým záběrem humanitních oborů v USA. Německá tradice ve školství byla spíše úzce zaměřena na konkrétní obory než na všeobecný přehled. Krautheimer se tedy začal se zabývat analýzou ideálních osnov pro humanitní studia. Vassar podle něj nabízel vzdělání poskytující základní fázi odborného vědění na pomezí širokého spektra obecného věděných vědomostí.189 Dilema, jež dlouho řešil, byla kombinace užšího a konkrétnějšího zaměření a širokého záběru amerických osnov. Postupem času se mu podařilo změnit sylaby.190 Tituly předmětů zůstaly stejné, ale proměnil se jejich obsah. Klasické dělení témat na jednotlivé slohy doplnily pojmy, jako jsou manýrismus, karolínské umění, pozdní gotika či pozdní antika.191 Krautheimer také upozornil na důležitost seminářů. Ty jeho se zabývaly historickými subjekty ve větší hloubce. Vassar tedy umožnil Krautheimerovi seznámit se s typem humanitních škol, jenž fungoval v USA a právě zde se pravděpodobně začala rozvíjet Krautheimerova dovednost integrovat to nejlepší z evropského školského systému do toho amerického a vytvořit tak syntézu, jež se stala základem nejen jeho stylu výuku, ale i vlastního myšlení.

187 COOLIDGE 1995, s. 120. 188 ASKEW 1995, s. 7. 189 KRAUTHEIMER 1991, s. 106. 190 ASKEW 1995, s. 7. 191 Ibid., s. 115. 38

40. léta se tak nesla ve formování nové struktury Krautheimerova bádání a výzkumu. I přestože Krautheimer tvrdil, že žádnou metodu výzkumu nemá, přeci jen se začal v této době utvářet styl badání, jež pak uplatnil na další zkoumané stavby, jimiž se zabýval. Často prohlašoval:

"Nedokázal jsem si 'metodu' čistě teoreticky představit. Spíše jsem ji viděl jako něco, co úzce souvisí s předmětem, a je tedy přizpůsobivá a konkrétní. […] Jak já to vidím, neexistuje žádná metoda pro přístup k dějinám umění. […] Samozřejmě, že i já vím, že neexistují 'čistá fakta', jelikož jsou přístupny pouze skrz jejich interpretaci, a dokonce i prostý popis nevyhnutelně dává objektu vysvětlení."192

Prvními pracemi, jež se nesly v duchu syntézy evropské a americké zkušenosti, byly v roce eseje z roku 1942 Introduction to an „Iconography of Mediaeval Architecture“ a The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. O textech Krautheimer pronesl:

"V mé doktorandské práci jsem viděl les, ale zanedbal jsem stromy; při práci na korpusu, jsem viděl stromy, ale ne les. Teď jsem spatřil les díky stromům a mám pod sebou pevnou zem."193

Jak je vidět, již od raných děl se utvářel styl, v němž později Krautheimer pracoval. Průzkum kostelů žebravých řádů nebyl podpořen řádným výzkumem, co se týče archivních materiálů. Tudíž zanedbal stromy, jak sám říká. Korpus se naopak nesl ve znamení detailního průzkumu jednotlivých bazilik v Římě, veškerých dostupných materiálů, nákresů, archeologických průzkumů, ale forma tohoto díla neposkytovala (i přes část, jež se zabývala historickým kontextem) příliš mnoho prostoru pro popsání veškerých spojitostí, jež přispěly k utváření jednotlivých budov. Tedy les nemohl být zcela spatřen. Až nemožnost pracovat in situ v Římě nutila Krautheimera zabývat se více teoretickými otázkami. Využil tak dosavadního materiálů, jež implementoval do širších souvislostí, jak kulturních, tak politických či

192 Původní znění citace: „I could not conceive of 'method' in the abstract. Rather I saw it as something closely linked to the subject, hence flexible and concrete. [...] As I see it there is no one method for approaching the history of art. [...] Of course, even I know that 'pure facts' do not exist, that they are accessible only by interpretation, and that even plain description inevitably interprets the object.“ ACKERMAN 1997, s. 68. 193 Původní znění citace: „In my Ph.D. thesis I had seen the forest but neglected the trees; in working on the Corpus, I had seen the trees but not the forest. Now I saw the forest because of the trees; I had firm ground under my feet.“ KRAUTHEIMER 1991, s. 104. 39 liturgických. Pojímal architektonické jednotky jako médium, skrz které jsou prezentovány ideologické vize. Napětí mezi nemateriálními a hmotnými elementy jsou základními složkami ikonografie architektury. Krautheimer si povšimnul, že praktické aspekty konstrukce jsou upozaděny na úkor funkce dané struktury a jejímu náboženskému významu.194 Tato schopnost staveb vyvolat dojem jiného prostoru či místa skrz stavební prvky, pomohlo oprostit středověkou architekturu od pojmu architektonické mimesis. Nejednalo se tedy o pouhé kopie klasických staveb a jejich prvků, ale cílily na středověkého diváka, jenž si tak mohl propojit známé prvky, jež pak evokovaly určitý význam. Navíc Krautheimer dokázal, že lze zjistit význam stavby už jen z pouhého soustředění se na strukturu samotnou a tudíž není potřeba důkladné formální analýzy a klasifikace.195 Podle Ackermana práce posunuly hranice kontextu, aby obsáhly celé spektrum raného středověkého světa. Považuje je také za studie, jež jako první aplikovaly koncept ikonografie na architektonické monumenty.196 V eseji z roku 1942, se tak finálně propojily veškeré složky předchozích výzkumů Richarda Krautheimera a on mohl konečně spatřit les díky stromům.197 Vzájemná symbióza německých a amerických zvyklostí, vliv profesorů, praktické znalosti archeologie a široký záběr a zaměření se nejen na rané křesťanství a architekturu, ale také na renesanci, sochařství či vlastní aktivní sběratelská činnost, utvořila z Richarda Krautheimera pedagoga, jenž dokázal ukázat studentům širší souvislosti v dějinách umění. Phyllis Lambert, bývalá žákyně a donátorka částí korpusu, vzpomíná, že Krautheimerův přístup k architektuře byl takový, jaký měl Mies van der Rohe – od grandiózního nápadu až po velkou pozornost k tomu nejmenšímu detailu. Popisoval budovu jasně, logicky, zkoumal dřívější zástavbu, lidský prvek či program. Chtěl porozumět budově po straně fyzické, společenské a také chtěl nalézt, jaká idea se skrývala za celým konceptem.198 Marvin Trachtenberg, další student Krautheimera, dodává s nadsázkou, že jediná metodologie Richarda Krautheimera spočívala ve čtení římského zdiva. Styl výzkumu přizpůsoboval jednotlivým problémům a jejich aspektům. Jeho lekce tak nebyly pouhým předáváním faktů a názorů, kterým jeden mohl uvěřit či ne, ale spíše se jednalo o výzkumnou práci, kterou sám Krautheimer prováděl a ke které si přizval své studenty. Výuka pak byla mnohem intenzivnější a efektivní.199 Pro Krautheimera byla důležitá aktivní participace studentů na projektech. Chtěl, aby studenti byli aktivními činiteli jednotlivých lekcí a aby nešlo jen o holé

194 MCCURRACH 2011, s. 42. 195 Ibid., s. 48. 196 ACKERMAN 2004, s. 232. 197 KRAUTHEIMER 1991, s. 104. 198 LAMBERT 1995, s. 6. 199 TRACHTENBERG 1995, s. 22. 40

předání informací. Byl na své studenty velmi náročný. Tato metoda, kdy své studenty učil dospět ke správnému výsledku za pomoci pokusu a omylu, měla pravděpodobně kořeny u Paula Frankla, jenž učil Krautheimera, že musí tímto způsobem najít sám sebe. Také jej učil o tom, že ani profesor není neomylný, ale je to pouze lidská bytost.200 Paul Frankl měl na Krautheimera vliv nejen co se týká rad z edukační oblasti, ale také byl základním kamenem pro Krautheimerův kontextualismus – disciplíny, z nichž vycházelo jeho bádání.

200 KRAUTHEIMER 1988, s. 8. 41

5. Kontextualismus "Richard opanoval nevyslovenou dispozicí při studiu umění, jež bychom mohli nazvat kontextualismem: interpretací umění ve světle intelektuálně- teologické kultury, jež je produkovala"201

Kontextualismus klade důraz na souvislosti, ve kterých bylo dílo vytvořeno. Bere v potaz události, jež probíhaly v době a místě vzniku uměleckého díla, aby tak vysvětlilo, proč je jeho konečná podoba právě taková, jaká je. Relevantní pro tuto disciplínu jsou informace o umělci, o politické a ekonomické situaci daného místa, o významu díla, o objednavateli a o motivech lidí, jež měli s dílem co dočinění. Jedná se o přístup k umělecké analýze a hodnocení skrz spojitosti, jež dopomáhají k porozumění a interpretaci, v případě Krautheimera, zkoumané budovy. Odporuje představě díla, jako celku izolovaného v rámci doby a místa. Umělecké dílo tedy není autonomním objektem existujícím pouze na estetické úrovni. Jedná se o výtvor, jež je pevně zakořeněn v dějinách a lze mu zcela porozumět, pouze pokud budou zváženy všechny kontextuální roviny, jež dílo doprovází. Pokud uvážíme kontextualismus v rámci architektury, tak nelimituje dílo analýzou pouze vlastních složek stavby, ale uznává i ty prvky mající co dočinění s okolnostmi projektu a zahrnuje je do konečné interpretace uměleckého díla. Kontextualismu pomáhá do hloubky porozumět a následně ocenit význam dané stavby, což je obzvláště důležité u architektury, jenž souvisí těsně s funkcí. Kontextualismus nebyl teorií, kterou by uvedl až Richard Krautheimer, ale formoval se postupně v myslích mnohých kunsthistoriků. Mnozí z těch, jež byli s touto metodou spjati, byli také, ať už přímo či ne, provázání s Richardem Krautheimerem. Prvním byl Jacob Burckhardt (1818-1897). Burckhardt dokázal umělecké dílo zasadit do širšího kontextu a sledoval jeho vývoj v celosvětové kulturní provázanosti.202 Zabýval se kulturní historií a říkal, že umělecké období by mělo být pojímáno v celé jeho šíři. Na umění by tedy nemělo být nazíráno pouze z hlediska rozdělení na sochařství, malbu či architekturu, ale měly by být brány v potaz také externí faktory, jako je každodenní život lidí dané doby. Burckhardt se zajímal o dějiny architektury, které pojal jako dějiny úloh.203 Zkoumal historické okolnosti, jež přispívaly a ovlivňovaly vznik stavby. Již tedy nešlo pouze o narativní dějepis umění, jež sleduje střídání stylových období, ale o kontextuální pojetí dějin umění.

201Původním znění citace: „Richard had an unspoken disposition in the study of the arts of the past, which could be called contextualism: the interpretation of the arts in the light of the intellectual-theological culture that produced them“ ACKERMAN 1997, s. 68. 202 KULTERMANN 1996 [1966 vydání první edice], s. 175. 203 KROUPA 2010, s. 233. 42

Dalším byl Heinrich Wölfflin (1864-1945). Jak už bylo popsáno v předchozích kapitolách, Wölfflinův vliv na Krautheimera byl spíše prezentačního řádu. Krautheimer se řídil zásadou, že vedená lekce má být příběhem, raději než pouhým sledem jednotlivých faktů. Již na první přednášce Krautheimera zaujalo, jak Wölfflin dokáže postavit příběh, jenž postupně graduje204. Avšak Wölfflinův formálně analytický přístup byl pro Krautheimera příliš zaměřen na „fakta“ a ne na kontext, v němž dílo vzniká. Wölfflin jakožto student Burckhardta programově navazuje na řešení jednotlivých úloh dějin umění skrz proměnu formálních prvků. Není možné říci, že by mu byl čistý kontext cizí, jelikož se zajímal o umění a vliv zeměpisných a národních projevů na něj.205 Jak je již napsáno výše, pravděpodobně nejzásadněji ovlivnil Krautheimera Paul Frankl (1878-1962). Frankl byl žákem Wölfflina. Navazoval na něj ve smyslu vývoje architektury, kde se jednotlivá období střídala v protichůdných postojích k období předešlému. I když Frankl onu evoluci v architektuře pojímá také jako stylistickou proměnu, stejně jako Wölfflin, zároveň však přichází s novými styly, jež se v architektuře objevují.206 Ve spisu Entwicklungsphasen der neueren Baukunst (1914) navrhnul, že architektonické návrhy lze rozdělit do čtyř kategorií stádia vývoje – prostor, tělesnost, světlo a poslední kategorií je záměr - pojem „purposive intention“. Jedná se o záměr, který souvisí s architektonickými formami ve vztahu s jejich sociální funkcí, jelikož budova je vždy zasazena do kulturního kontextu. Frankl tento záměr rozšiřuje o ozvěny, jež struktura vyvolává i po svém dokončení a zaměřuje se tak na odezvy po dokončení stavby.207 Frankl napsal také obsáhlou knihu zabývající se metodikou dějin umění – Das System der Kunstwissenschaft (1938), jež se zabývala stylem a která udávala, že historik umění by se měl, mimo jiné, zabývat kulturně-historickým objasněním epochy.208 Krautheimer popisoval Frankla následujícím způsobem:

"Frankl byl velmi tichý, soustředil se na fakta, ale propojoval je s prostředím, naučil mne, jak se dívat na budovy. Jak se dívat na budovy, jak

204 KRAUTHEIMER 1991, s. 94. 205 KROUPA 2007, s. 147. 206 MCCURRACH 2011, s. 53. 207 Ibid., s. 54. 208 KROUPA 2007, s. 221. 43

je pochopit nejen jako kusy zdiva, ale jako místo, kde bylo vše provozováno."209

Dalším kunsthistorikem, důležitým pro formaci Krautheimera, byl Aby Warburg (1866-1929) a jeho ikonologie. Warburg prohlašoval, že je třeba hledat ve výtvarném díle okolnosti, za kterých bylo dílo vytvořeno. Warburg v tomto přesvědčení navazoval na Burckhardta a jeho kulturní historii, ale na rozdíl od něj propojil uměleckou a kulturní sféru a snažil se pojmout umělecké dílo jako syntézu těchto dvou složek.210 Paul Crossley tvdí, že Krautheimer se ve svých esejích z roku 1942 inspiruje Aby Warburgem a jeho tvrzením, že člověk je činitelem, na nějž je třeba zaměřit se při zkoumání volby a konfliktů u daného uměleckého díla. Tato myšlenka navazuje na Krautheimerovo zaměření se na pluralitu v myšlení osob zainteresovaných při vzniku stavby a tedy na variabilitu souvislostí a významů hrajících důležitou roli při projektování budov. 211 Při formování úvahy o opětovném použití antických prototypů ve snaze odkazovat na díla a jejich významy, jež byly tehdejšímu divákovy dobře známy, vycházel tedy Krautheimer z tezí Abyho Warburga, které ale použil velmi originálním způsobem. Warburg psal o teorii sociální paměti, jež sledovala užívání antických motivů jako prostředku ke zvýraznění uměleckého projevu.212 Krautheimer spojoval využití antických motivů a prvků s odkazem na duchovní myšlenku.

Erwin Panofsky (1892-1968) byl – podle Lavina – následujícím činitelem zásadním pro upevnění Krautheimerova kontextualismu.

"Přesvědčení, že umělci do svých děl vložili nejen srdce, ale i mysl, proměnil dějiny umění z upadající zběhlosti ve znalectví a porozumění na důkladné a náročné dějiny idejí se specifickou metodou, kterou Erwin Panofsky pozvedl na úroveň pravé humanistické disciplíny. Dovedl to především díky své brilantní schopnosti 'vysvětlit' kontext uměleckých děl odkázáním na širokou škálu rysů z jiných oborů."213

209 Původní zení citace: „Frankl was very quiet, down to facts, but with a wide interest into backround, and he taught me, really how to look at a building. How to look at a building, how to understand it not only as a piece of masonry or something, but as a site, where things were carried on.“ KRAUTHEIMER 1990, s. 3. 210 KROUPA 2007, s. 198. 211 CROSSLEY 1998, s. 117. 212 KROUPA 2007, s. 237. 213Původní znění citace: „The belief that artists could speak their minds as well as their hearts with their hands transformed art history from effete exercise in conoisseurship and appreciation into a rigorous and challenging history of ideas with a distinctive methodology that erwin Panofsky raised to the level of a humanistic discipline 44

Ono vysvětlení kontextu uměleckých děl byl Krautheimerovi velmi blízké a navzájem se s Panofskym respektovali ve svých názorech. Všechny tyto osobnosti měly určitý vliv na utváření kontextuálního pojetí díla, jímž Krautheimer oplýval a dále pak přenášel na své studenty. James S. Ackerman říká, že to, co se naučil od Krautheimera je propojit daná fakta dohromady a dát objektu význam, který je možno získat z důmyslné interpretace, což je sice, podle Ackermana vrozený um, který se nelze naučit, ale dá se rozvíjet. 214 Ackerman si o Krautheimerově metodě myslí, že je důležité soustředit se na původní plán a funkci, jelikož ty nám odhalí záměr donátora a také potřeby uživatelů. Architekt pracuje s těmito požadavky, s klimatem, kulturním, historickým a náboženským, s tradicí ve které je budova zakořeněna, s místními podmínkami – ať už jde o místo, materiál nebo pracovní sílu. Závěrečná podoba pak vychází z architektova daru (či jeho neschopnosti) uchopit všechny tyto faktory. A proto se historik umění nemůže spokojit s výzkumem pouze na poli svého oboru, ale nutně musí jít dál, za hranice umění.215 Krautheimerův přístup, se začal formovat již práci, jež se zabývala architekturou středověkých synagog. Autor si otázky, na které nebylo možno odpovědět pouhým zkoumáním architektonických struktur a forem. Snažil se osvětlit na stavbě kulturní zvyky židů a z toho pak vycházela forma dané architektury. Kontextualismus se tedy u Krautheimera vyvíjel postupně a hlavní principy se propojily u esejí z roku 1942216. Tvrdil, že význam budov nebyl pouze jeden, ale mohlo jich být více. Je také důležité při výzkumu začít vždy od budovy a jejího účelu, jež je těsně spjat s potřebami a přáním uživatele a objednavatele. Dále hraje ve formování budovy důležitou roli tradice, místní podmínky, terén, dostupné materiály a pracovní síla a až nakonec přichází architektova vize.

in its own right – above all through his uncanny ability to 'explain' the context of works of art by reference to a wide variety of evidence from other fields.“ LAVIN 1996, s.13. 214 ACKERMAN 2004, s. 231. 215 Ibid. 216 KRAUTHEIMER, Richard. 1942. Introduction to an "Iconography of medieval architecture". Journal of the Warburg and Courtauld Institutes. Vol. 5., s. 1-33.; KRAUTHEIMER, Richard. 1942. The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. The Art Bulletin. Vol. 24., No. 1., s. 1-27. 45

6. Corpus basilicarum christianarum Romae Corpus basilicarum christianarum Romae je dílo, jež zabralo Richardu Krautheimerovi více jak polovinu života. Vzhledem k tomu, že počátky prací na korpusu se datují do 30. let 20. století a končí v letech sedmdesátých, lze na díle vystopovat prvky vývoje bádání Richarda Krautheimera.217 Jak sám autor říká: „Corpus mne zcela změnil. Dvě věci, které mne změnily, byly na jedné straně Corpus, jenž vyžadoval preciznost, limitovat sám sebe, zkoušet nalézt, co nejvíce faktických skutečností, skutečností, jež zahrnují budovu, její dějiny a tak dále - to byl jedna věc. Další věcí byl jednoduše pobyt ve Spojených státech, ale to je jiný příběh."218

6.1. Započetí projektu V roce 1927 se začala rodit myšlenka na korpus, který měl pojmout a zaznamenat památky Říma. Autorem projektu byl August Grisebach, historik umění na univerzitě v Heidelbergu.219 Grisenbach plánoval, že projekt bude vypracován na způsob Dehia, což byly příručky německých uměleckých památek, jejichž tvorbou se zabýval od roku 1899 George Dehio.220 Práce měla poskytnout ucelený přehled i celkové míře památek na území Německé říše. První soupis byl vydán v roce 1905.221 Původně měl být korpus rozdělen na část pojednávající o raně křesťanských a středověkých památkách a poté měly následovat svazky o památkách renesančních a barokních.222 Krautheimer, jenž dostal na starosti právě budovy staršího data223, měl spolupracovat s Rudolfem Wittkowerem, jemuž byly svěřeny stavby novější.

217 KRAUTHEIMER, Richard; FRANKL, Wolfgang; CORBETT, Spencer. 1937-1977. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome, 5 Bde. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana. 218 Původní znění citace: „Now the Corpus changed me completely. The two things which changed me I think were on one hand the Corpus, which meant being very precise, limiting oneself, trying to find out as many facts as possible, facts concerning the building, concerning its history, and so forth – that was one thing. The other thing was simply the United States, but that´s another story.“ KRAUTHEIMER 1990, s. 122. 219 BRANDT 2012, s. i. 220 Richard Krautheimer vzpomíná Georga Dehia v souvislosti se svou dizertací Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Právě Dehio byl podnětem k tématu této práce, jelikož se Krautheimerovi nelíbila jeho myšlenka, že architektura žebravých mnichů byla druhem redukovaného umění vysoké gotické architektury. Svou prací tak chtěl tuto tezi vyvrátit. KRAUTHEIMER 1990, s. 8. 221 Das Handbuch. 222 KRAUTHEIMER 1991, s. 96. 223 Krautheimer vzpomíná, že počátkem jeho zájmu o raně křesťanskou architekturu byla návštěva baziliky San Clemente, kde se v jediné stavbě snoubí kostel z 18. století, dále pozůstatky kostelů z 12. a 4. století až nakonec v nejhlubších základech stavby je k vidění i mithraneum ze století druhého. Tato kombinace jednotlivých fází stavby viditelná pouhým okem a uvědomění si, že u mnohých staveb v Říme by tomu taky tak mohlo být, byla pro Krautheimera rozhodující. KRAUTHEIMER 1990, s. 17-18. 46

Tento první projekt však nakonec nebyl realizován a postupně upadal v zapomnění. O několik let později byl resuscitován, ale prošel zásadní změnou, neboť baroko a renesance již nebylo součástí soupisu památek. O znovuobnovení prací na korpusu se zasloužil Ernst Steinmann, ředitel Bibliotecy Hertziany v Římě, od roku 1912 až do své smrti v roce 1934. Steinmann navrhl, že institut převezme záštitu nad celým projektem. Krautheimerovi byl přidělen pomocník, jenž prošel stejným univerzitním prostředím jako on sám. Byl jím Němec Harald Keller, asistent ředitele v Biblioteca Hertziana.224 Projekt nesl původně název Handbuch der römischen Kirchen preparato dalla Bibliotheca Hertziana.225 Korpus měl být záznamem všech dostupných informací o raně křesťanských bazilikách v Římě obsahujícím co nejkompletnější bibliografii a nákresy, plány, fotografie a reprodukce, jak dostupné z minulosti, tak i nově provedené. Samotný výzkum pak započal v roce 1933. Na počátku nebylo v plánu, že korpus bude nakonec obsahovat pět svazků a nikdo ani netušil, že bude trvat téměř padesát let, než bude dílo dokončeno.226 Je důležité si uvědomit, že korpus není možné brát jako kompletní zdroj všech uvedených chrámů, bazilik a kostelů, protože již v době, kdy byl vydán první svazek, probíhaly archeologické či jiné výzkumné práce na mnoha stavbách uvedených v korpusu a tudíž některé informace zde ještě nejsou uvedeny či byly přezkoumány. Avšak neznamená to, že korpus neobsahuje některé zásadní objevy na poli výzkumu raně křesťanské archeologie.

Co se týká disciplín, jakými jsou topografie, epigrafie či výzkum mozaik, ty jsou brány pouze jako doplňující obory a Krautheimer se jimi zabývá pouze do té míry, do jaké mohou přispět k objasnění stavebního vývoje.227 Také se nesnaží uvést všechny, do té doby známé studie či díla, pojednávající o jednotlivých stavbách. To samé se týká i všech již dříve provedených plánů, kreseb a popisů budov. V potaz byla brány pouze ty náčrty, které se týkají bezprostředně raně křesťanské tématiky. Co se týče metody výzkumu, ne všude bylo možné se opírat o archeologické vykopávky. Prvním důvodem je nákladnost archeologických prací. Druhým je pak častá fyzická neproveditelnost těchto vykopávek, vzhledem k pozdější zástavbě, současné funkci kostelů a jejich užívání.228 Výjimku pak tvoří San Lorenzo fuori le mura, jenž byl těžce poškozen za 2. světové války a kde byly tudíž archeologické vykopávky možné. Krautheimer

224 Harald Keller (1903-1989) byl německým historikem umění a také profesorem. V letech 1930-1935 pracoval jako asistent ředitele Bibliotecy Hertziany. Inventory of Harald Keller Papers. 225 BRANDT 2012, s. ii. 226 KRAUTHEIMER 1991, s. 97. 227 KRAUTHEIMER 1937, s. xiii. 228 Ibid., s. xv. 47 se tedy musel často spokojit jen s důkladnou analýzou a architektonickým průzkumem. Zaměřoval se na detaily, které mu pomohly popsat nejranější možnou podobu daných staveb. Jak sám dodává, základy staveb byly mnohdy k nalezení pod chodníkem, jež obíhal celou stavbu, stěny bočních lodí byly často součástí přilehlých budov, vrchní část chrámové lodi byla nejednou viditelná nad stropem bočních lodí a nakonec se i původní střecha dala odvodit od stop, jež zanechala v nynějším stropě hlavní lodi.229 Důležitým opěrným bodem bylo také studium zdiva, jež se zakládalo na poznatcích Giovenaleho.230 Se samotným architektonickým průzkumem spolupracoval Richard Krautheimer s mnoha architekty. Veškeré plány a nákresy byly provedeny na stupnici od 1-50, ale za účelem tisku byly zredukovány do škály 1-200, aby byly rozměry staveb evidentní na první pohled.231 Koncept popisu jednotlivých kostelů je dělen na jednotlivé sekce. Na úvod se u většiny budov nachází bibliografie, seznam starověkých nápisů a ilustrací, dostupná data uvedena v chronologickém pořadí. Dále je v korpusu uveden popis budovy, architektonická analýza, a pokud to materiály, výzkumy a záznamy dovolily, tak také rekonstrukce jejího někdejšího vzhledu. Dále je v textu uvedena chronologie stavebního vývoje. Všechna tato data jsou pak analyzována v rámci historického kontextu. Při výzkumu římských bazilik tedy Krautheimerovi nestačily pouze archeologické nálezy, ale snažil se budovu pochopit jako celek ovlivněn liturgií, náboženskou doktrínou či symbolismem.

6.2. Historie pěti svazků Desky pro první část korpusu byly vydány roku 1937 pod Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana. V oběžníku, který oznamoval vydání díla je poznámka, která blíže přibližuje, jak nesmírný význam měla Krautheimerova práce na dějiny raně křesťanského umění. Píše se tam, že před započetím prací na korpusu se předpokládala odhadem zhruba třicítka raně křesťanských bazilik v Římě. Díky korpusu tento počet vzrostl na zhruba 70 památek.232 První část korpusu, která obsahuje seznam 31 staveb, vycházela postupně po jednotlivých svazcích.233 První tři svazky měly mezi sebou krátké rozestupy a byly vydány v letech 1937-1940 pod záštitou monsignora Johanna Petera Kirsche, jenž byl rektorem

229 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. xv. 230 Giovanni Battista Giovenale (1849- 1934) byl italský architekt, inženýr, restaurátor a historik architektury. Giovenale, Giovanni Battista. 231 KRAUTHEIMER 1937, s. xvi. 232 FORSYTH 1965, s. 514. 233 Jedná se o stavby od kostela S. Adriano až po S. Gregorio Magno 48

Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana234. O tuto spolupráci se zasadil Ernst Steinmann poté, co v roce 1933 politické události zapříčinily nemožnost sponzorství Bibliotheca Hertziana235. Díky němu jsou všechny svazky vydány pod Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana. V roce 1937 obdržel projekt povolení od papeže Pia XI.236 Poté však zasáhly události druhé světové války a práce na korpusu musely být přerušeny. Čtvrtý svazek tak vyšel až mnohem později a to hned ve dvou jazykových verzích, v italštině (1954) a angličtině (1956). 237 Poslední svazek už také nezaštitoval Institut, ale postarala se o něj American Philosophical Society. Zatímco první tři svazky byly náročné na financování, v tom smyslu, že Krautheimer sám musel hledat sponzory, v případě svazku čtvrtého se o finanční stránku postarala American Philosophical Society238 a také mu finančně pomohla bývalá studentka z Vassar College Phyllis Lambert.239 Vzhledem k tomu, že desky byly připraveny již o mnoho let dříve, nebylo v 50. letech možné dělat nějaké větší úpravy textů, ale jak sám Krautheimer dodává, podařilo se mu alespoň připsat pár drobných poznámek k budovám, jejichž výzkum se od roku 1937 posunul. Původně měl svazek obsahovat apendix, zabývající se změnami a novými poznatky ve výzkumu v průběhu dvaceti let, po které trvalo první část korpusu sestavit. Apendix měl obsahovat novinky ve výzkumu, jak Krautheimerovy vlastní, tak také jeho kolegů. Nicméně, tato myšlenka nikdy nebyla zrealizována.240 Druhá část byla vydána v roce 1959. Práci zaštitovaly dvě instituce, Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana a Institute of Fine Arts v New Yorku241. Ve druhé části korpusu jsou také jako spoluautoři uvedeni Wolfgang Frankl a Spencer Corbett, oba zkušení architekti se zkušenostmi s archeologickými vykopávkami. Obsah výtisku byl přesunut na konec, raději než na začátek. Od první části se liší hlavně počtem zkoumaných budov, protože obsahuje analýzu převážně jedné stavby a tou je San Lorenzo Fuori le Mura. Pokud se Krautheimer u některých staveb nemohl opírat o vlastní výzkum, u San Lorenza je tomu naopak. Bombardování za druhé světové války mu umožnilo osvětlit stavební vývoj baziliky, její rané

234 Pro více informací o Johannu Peterovi Kirschovi: BAUS, Karl. 1939. Johann Peter Kirsch. Römische Quartalschrift. Vol. 47., s. 9-14.; MADEY, Johannes. 1992. Johann Peter Kirsch. Biographisch- Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Band 3. Bautz, Herzberg. s. 1533–1534.; HEID, Stefan. 2012. Johann Peter Kirsch. Personenlexikon zur Christlichen Archäologie. Forscher und Persönlichkeiten vom 1 . bis zum 21. Jahrhundert. Band 1. Schnell & Steiner, Regensburg. s. 732-735. 235 KRAUTHEIMER 1991, s. 98. 236 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1977, p. xi. 237 BRANDT 2012, s. i. 238 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, p. ix. 239 KRAUTHEIMER 1988, s. 20. 240 SEARS 2013. 241 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, p. x. 49 fáze a přispělo k fundamentálním objevům na poli výzkumu této stavby. Poničená struktura kostela umožnila rozsáhlý archeologický výzkum základů stavby a nejen jí, ale také jejího okolí, což přineslo překvapivé objevy.242 Druhá část korpusu neobsahuje pouze kompletní studii San Lorenzo Fuori le Mura, ale je zde uvedeno i dalších 14 staveb. Třetí část korpusu byla vydána v roce 1967. Původně to měl být svazek poslední.243 Ale vzhledem k množství dostupných materiálů a nově nalezených raně křesťanských prvků u množství římských chrámů, nebylo možné seznam bazilik uzavřít touto částí. Krautheimer stále spolupracoval se Spencerem Corbettem, jenž se staral převážně o stavební analýzy. Třetí spoluautor, Wolfgang Frankl, se však kvůli jiným povinnostem nemohl práci na korpusu již déle věnovat. Avšak, jak Krautheimer uvádí, není možné přesně rozlišit, kdo přispěl, jakou částí a tak je Franklův odkaz prostoupen i svazky následujícími.244 Třetí svazek obsahuje popis 15 staveb. Čtvrtý svazek pak následoval v roce 1970, což byla poměrně krátká prodleva od předchozí části korpusu. Bylo ovlivněno mimo jiné tím, že měl díky sponzorům Krautheimer k dispozici větší finanční možnosti. Tato část korpusu je poslední částí, která sleduje baziliky čistě v abecedním pořádku. Obsahuje 14 popsaných bazilik. Následující pátý svazek je svazkem doplňujícím, ovšem ne ve smyslu obsahově méně významných staveb. Právě naopak. Pátá část korpusu popisuje stavby pouze tři, zato tři nejdůležitější baziliky v Římě. Jedná se o baziliku Sv. Jan v Lateranu, baziliku sv. Petra a Sv. Pavla za Hradbami. Pátý svazek, vydaný roku 1977, je věnován Ernstu Steinmannovi, bez jehož pomoci by Corpus nemohl vzniknout.245 Krautheimer se v předmluvě věnuje shrnutí celého projektu a vzpomíná na nejrůznější překážky, ať už to byly ty politické, jako druhá světová válka, anebo ty ekonomické, což se týkalo především shánění prostředků pro výzkum.246

6.3. Dělení korpusu Korpus je rozdělen do pěti svazků a je seřazen abecedně, kromě svazku pátého, což umožnilo snadnou manipulaci s textem. Kostely jsou uvedeny podle jejich italského

242 KRAUTHEIMER 1991, s. 116. 243 Původně měl být korpus sestaven ze čtyř částí. První tři byly katalogy staveb a čtvrtý svazek měl obsahovat historický přehled a syntézu. Nicméně monsignor Kirsch, zajímajíc se převážně o archeologické hledisko, nebyl zainteresovaný do posledního svazku a tak z něj sešlo. SEARS, 2013. 244 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1967, p. xii. 245 KRAUTHEIMER; FRAZER; CORBETT 1977, s. iv. 246 Ibid., s. xi. 50 názvosloví, pod kterým byly známy v době sestavování korpusu, raději než v latině. Krautheimer dodává, že tam, kde to bylo nutné, byly uvedeny názvy oba.247 Chronologicky se korpus zabývá stavbami z počátku raně křesťanského umění v Římě až do poloviny 9. století. Toto rozpětí bylo dáno poslední etapou, kdy raně křesťanské umění bylo na vzestupu. Týkalo se to vlády papežů Lva III. a Lva IV. (795-855). Po skončení jejich pontifikátu stavební činnost v Římě ustala a poté, v 11. století, započala ve zcela středověkém architektonickém stylu.248 Důležitou roli při sestavování korpusu hrál katalog všech římských kostelů „per universas sanctorum sacras ecclesias huius alme Rome“, jenž byl sestaven za papeže Lva III. ve svazku Liber Pontificalis.249 Dále pak výčet kostelů v Itinerarium Salisburgense a v Itinerarium Einsiedlense.250 U všech kostelů, které byly zmíněny v některém z výše uvedených seznamů a které v době započnutí práce na korpusu stále existovaly, byl proveden průzkum pozůstatků raně křesťanské etapy a ty které tyto stopy nesly, byly zařazeny do korpusu. Pro kontrolu byl také použit seznam kostelů z roku 1193 z pera Cencia Cameraria.251 Co se týče geografického rozmístění kostelů, do korpusu byly zaneseny ty kostely, které leží v Římě a v přilehlých předměstích, tedy tam, kde žily komunity křesťanů.252 Bylo však použito menšího měřítka pro tato předměstí, než jak jsou známy dnes. Popsány byly ty kostely, které byly využívány křesťanským obyvatelstvem úzce spjatým s římským městským životem. Místa, jež se vyznačovala spíše venkovským stylem života, byla vynechána.253 Křesťanské stavby na předměstích byly zpravidla spojeny s katakombami a byly pod správou větších římských chrámů, jež se o danou komunitu staraly. Proto je například v korpusu uvedena S. Agnese fuori le mura a San Lorenzo, ale není v něm již S. Alessandro či S. Generosa, které náležely k rurální společnosti. V neposlední řadě je důležité uvést, že do korpusu byly zahrnuty pouze kostely. Tedy ty stavby, které sloužily k pravidelným sešlostem křesťanského obyvatelstva v době, jež byla vytyčena, tedy do poloviny 9. století. Proto nejsou v korpusu uvedena mauzolea, ani taková jako je například Santa Constanza.254 Dále do díla nebyly zařazeny kaple, jež náleží ke

247 KRAUTHEIMER 1937, s. xiv. 248 Ibid. 249 Ibid. 250 Ibid. 251 Ibid. 252 Ibid. 253 Ibid., s. xv. 254 Santa Constanza bylo původně mauzoleum, postavené okolo roku 350 pro Konstantinu, dceru Konstantina Velikého. Ve středověku bylo mauzoleum přeměněno na kostel. KRAUTHEIMER 1965, s. 66. Další informace : RASCH, Jürgen J. 2007. Achim Arbeiter, Das Mausoleum der Constantina in Rom. Mainz am Rhein. 51 katakombám, protože nesloužily k sešlostem pravidelným, jichž by se účastnilo více lidí. Výjimku tvořily ty kaple, z nichž se staly později baziliky. Ty pak v práci zařazeny byly. To se týká například S. Lorenza, S. Agnese fuori le mura či S. Ermete. Je také důležité poznamenat, že pouze ty stavby, které byly postaveny jako raně křesťanské kostely či ty, které byly již ve vymezeném období zrekonstruovány do raně křesťanské podoby a jsou pro vývoj dějin raně křesťanské architektury nezbytné, jako např. S. Croce (jež byl dříve součástí Palazzo Cesoriano), byly do korpusu zařazeny a byly důkladně rozebrány255. Ostatní kostely, jež byly přetvořeny z antických struktur, jsou sice také v korpusu uvedeny, ale jsou od těch hlavních a důležitých chrámů odlišeny menším fontem a často nejsou doprovázeny žádnými nákresy. Korpus tak nezpracovával každou památku stejným způsobem, což nebylo možné vzhledem k rozlišné míře informací či významu památky.

6.4. Význam Mnoho badatelů se zabývalo raně křesťanskou architekturou a četné informace byly shromážděny do nejrůznějších souhrnných monografií. Ty se však zabývaly místy, jako je například Sýrie, Konstantinopol či Palestina. Souhrnná díla zabývající se památkami byzantské architektury vznikaly již dříve, ale zabývaly se římskými provinciemi a ne městem samotným.256 Co se týká Říma, existovaly studie jednotlivých kostelů a bazilik. O problematice těchto staveb bylo napsáno mnoho, ale ještě nikdy předtím nebyl vypracován ucelený projekt, který by shromažďoval veškerá tato místa, řádně je popsal a analyzoval. Richard Krautheimer si dal za úkol sestavit korpus, jež by shromažďoval všechna dostupná data a informace i situaci raně křesťanských kostelů a bazilik v Římě a sloužil by tak jako základní studie pro další zkoumání raně křesťanské architektury. Důvodem, proč takový soubor do té doby, tudíž do roku 1937, kdy vyšel první díl korpusu, chyběl, je podle Krautheimera celková situace raně křesťanské archeologie v Římě, jelikož aby badatel zjistil něco o příslušné památce, musel se ponořit hluboko do průzkumu stavby samotné a ne se spoléhat pouze na četbu dostupných pramenů či studií.257 Bylo tak nutné důkladně zkoumat stavbu samotnou a postupně sestavovat korpus.

255 KRAUTHEIMER 1937, s. xv. 256 Jedná se o díla Hanse Rotta Kleinasiatische Denkmäler aus Psidien, Pamphylien, Kappadokien und Lykien (1908), Howarda Crosbyho Butlera Ancient Architecture in Syria (1913), Uga Monnereta de Villarda La Nubia Medievale I-IV (1935-1957), a práce pojednávájící o raně křesťanském umění v Africe od Stéphana Gsella či Paula Gacklera 257 KRAUTHEIMER 1937, s. xiii. 52

"Analýza je zakořeněna v popisech a v nákresech půdorysů a řezů, které byly téměř ve všech případech provedeny speciálně pro tuto práci. Pouze na základě sběru takových faktů bude možné psát dějiny raně křesťanské architektury v Římě. Tento počin považujeme za hlavní cíl a ukončení celého díla."258

Zkoumání raně křesťanských staveb začalo v Římě již v 16. století a studium probíhalo velmi důsledně.259 Nechyběly práce zabývající se topografií, hagiografií, liturgií, ikonografií či studiem katakomb. Několik římských bazilik také bylo již zpracováno do podob samostatných monografií. 260 Avšak samotný vývoj jednotlivých staveb zůstával opomíjen. Na druhou stranu bez této dlouhé historie výzkumu raně křesťanských monumentů by, jak Richard Krautheimer přiznává, nebylo možné korpus sestavit.261 Přes velké množství materiálů stále však chyběla práce, která by všechny tyto informace shromáždila v jednom souboru. Krautheimerův korpus je tak první ucelenou sbírkou raně křesťanských kostelů (byť i pouhých pozůstatků) a hlavní důraz je kladen na analýzu jednotlivých stavebních prvků a na stavební vývoj, který vyplývá právě z této analýzy. Pro Krautheimera je velmi důležitou složkou právě nashromáždění co nejvíce faktických informací, ze kterých může pak postupně sestavovat vývoj raně křesťanské architektury.262 Zároveň si byl Krautheimer vědom, že v Římě neustále probíhají nové a nové vykopávky, nová fakta jsou objevována, a tak v předmluvě z roku 1937, doufá, že korpus bude stále doplňován o nové informace.263 Cílem korpusu nebylo sestavit a zrevidovat dostupné známé materiály, ale provézt kompletně novou analýzu památek. Korpus tak přináší nové, dosud neznámé poznatky. Mimo zásluhy na sestavení seznamu všech raně křesťanských bazilik v Římě a determinací pozůstatků této éry u mnohých římských kostelů, dalším významným příspěvek do diskuze architektonických, stejně tak jako politických dějin Říma, jsou překvapivé poznatky u baziliky San Lorenzo Fuori le Mura. Historií a významem tohoto chrámu se zabývalo již od

258 Původní znění citace: „The analysis is fixed in the descriptions and in the drawings of ground plans and sections which have in almost every case been done especially for this work. Only on the basis of such collection of facts will it be possible to write a history of early Christian Architecture in Rome, which undertaking we consider the ultimate aim and the termination of the whole work.“ KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. xiii. 259 KRAUTHEIMER 1937, s. xi. 260 Mezi největší badatele v této oblasti lze řadit i Giovanni Battistu de Rossi (1822-1894), italského archeologa, jenž se proslavit průzkumem římských katakomb a spolupodílel se například na Corpus Inscriptionum Latinarum Corpus Inscriptionum Latinarum,Consilio Et Auctoritate Academiae Litterarum Regiae Borussicae Editum sv. VI. Giovanni Battista de Rossi.. 261 KRAUTHEIMER 1937, s. xi. 262 Ibid., s. xiii. 263 Ibid., s. xi. 53 minulosti mnoho učenců. Pro Krautheimera tedy bylo určitým štěstím, že se v roce 1943 událo neštěstí, jež mu pomohlo dostat se přes staletí přestaveb přímo k základům té nejranější stavební fáze. V tomto roce totiž baziliku zasáhla bomba, která způsobila potřebu rozsáhlé rekonstrukce celého objektu. Díky této události bylo umožněno provést vykopávky na dříve nedostupných místech.264 Mezi léty 1947 a 1949 se Krautheimer se svým dvorním architektem Wolfgangem Franklem a také profesorem Enricem Josim ponořili do výzkumu základů baziliky a osvětlili tak problematiku, která se týkala datace chrámu.265 Krautheimer se svými společníky objevili základy pelagianského chrámu z 6. století, pod nímž se ukrývá síť katakomb, kde byl pohřben i svatý Vavřinec.266 Pod základy kostela se dříve nalézala Abundiova studna, jež byla místem odpočinku mučedníka Abundia nad nímž byla postavena apsida.267 V okolí baziliky San Lorenzo se nachází rozsáhlý hřbitov, jenž byl již dříve předmětem bádání. V Liber Pontificalis je uvedeno, že hrob sv. Vavřince, jež byl umučen za vlády císaře Valeriana, se nachází na Agro Verano. V těsném okolí místa uložení těla sv. Vavřince vyrostla ve čtvrtém století basilica maior, jež se nyní nachází pod povrchem hřbitova a ležela tudíž v těsné blízkosti nynější stavby. Je tedy mnohem starší, než nejstarší východní část současného kostela San Lorenzo, jež byla postavena za vlády Pelagia II (579- 90). 268 Západní část kostela je mladšího data. Byla vystavěna za vlády Honoria III (1216-27). Díky postupnému vývoji mezi těmito dvěma daty a také překrývání vrstev, se San Lorenzo stává velmi důležitým pramenem pro výzkum raně křesťanské archeologie a pro pochopení vývoje kultu mučedníků.269 Objevení basilicy maior v rámci Krautheimerova výzkumu se tak stalo důležitým počinem, jež posunul celé dějiny bádání tohoto místa.270 Korpus je také důležitý pro vnímání oborů, jako je archeologie a architektura. Předchozí generace považovala tyto obory za přísně technické a neočekávala, že by architekti a archeologové přispívali větší mírou k rozřešení otázek interpretace. Jejich úkolem bylo pouze zaznamenávat a popisovat objekty a nálezy. Kunsthistorici se tak zabývali disciplínami pro ně určenými, jako je studium stylu a ikonografie. Richard Krautheimer naopak cítil, že se bez znalostí archeologie neobejde a že je také nutné objevy konzultovat s architekty. Díky práci na korpusu, tak zmizel rozdíl mezi badatelem, jež zkoumá pouze v rámci spisů v knihovnách a mezi terénním pracovníkem. Ono propojení se ukázalo jako velmi šťastné a

264 KRAUTHEIMER 1991, s. 116. 265 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. x. 266 Ibid., s. ix. 267 FORSYTH 1965, s. 515 268 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. 134. 269 FORSYTH 1965, s. 518 270 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. 1-144. 54 tak Krautheimer započal novou éru kunsthistorického bádání, převážně co se týká oblasti raně křesťanského umění. Georg Forsyth považoval Richarda Krautheimera za moderního učence, jenž si uvědomil, že budovy samotné slouží jako nejcennější dokument a tudíž je nezbytné ponořit se do hloubky do jejich průzkumu a osvojit si dovednosti archeologa i architekta. Podle Forsytha se tak u Krautheimera spojuje klasický badatel v knihovnách s terénním pracovníkem.271 Taková syntéza se ukazuje býti velmi přínosnou. Spojuje v sobě schopnosti vědce vytrénovaného četbou nejrůznějších historických dokumentů a bádáním v archivech s osobou, jež stejně tak dokáže nazírat na stavbu jako na historické médium. Jedině tak může porozumět komplexnosti architektury. Architektura se tak stává primárním zdrojem výzkumu.272 Práce na korpusu si žádá autora, jenž je zběhlý nejen v bádání po archivech, jež vyžaduje historickou a filologickou průpravu, ale také je nutné, aby se práce ujala osoba, jež je schopna „přečíst“ budovu jako médium samotné. Budova je sledem myšlenek. Ať už se jedná o panovníka, objednavatele či architekta. Je tedy zapotřebí dva náhledy, ten historický a ten architektonický, pro pochopení budovy do hloubky. V době po vydání první části korpusu a kdy vznikaly svazky další, bylo velkým trendem v oblasti bádání, zabývat se způsobem života lidstva.273 Kladl se důraz víc než kdy dříve na pochopení každodenních činností, myšlenek a potřeb osoby žijící v prvních stoletích po Kristu. Jednotlivé artefakty jsou tedy zkoumány jako vypovídající evidence o ekonomice, osídlování, společenském a náboženském životě či o obchodování. Krautheimer mohl tak naplno využít své metody kontextualismu, kterou aplikoval na historickou analýzu popsaných budov.

6.5. Kritika Vzhledem k tomu, že Corpus vznikal mnoho let, je nutné počítat s rozdíly mezi jednotlivými svazky. Práce na první části byla poznamenána nejvíce. Ať už se jednalo o skutečnost, že Krautheimer nebyl příliš zkušený na poli archeologického bádání, tak i válka poznamenala vývoj celého projektu. Vznik druhé části korpusu byl velmi pozitivně poznamenán, hlavně co se týká kvality plánů a nákresů budov, spoluprací s Wolfgangem Franklem, který již dříve Krautheimerovi pomáhal. Také se připojili dva další badatelé, kteří byli zběhlí v jiném oboru, než Krautheimer, a to v architektonicko-archeologické sféře. Jednalo se o Spencera Corbetta a Alfreda K. Frazera.

271 FORSYTH 1965, s. 515 272 Ibid. 273 Ibid., s. 520. 55

Richard Krautheimer si byl sám vědom nedostatků díla. Vzhledem k tomu, že dokončit první část korpusu trvalo téměř 20 let, je jasné, že se Krautheimer vyvíjel nejen osobně, ale i ve své badatelské činnosti a tudíž postupem času přehodnocoval některé své dřívější závěry. Krautheimer tak využil při vydání druhé části korpusu prostoru pro kritiku části první.274 Práci vytýká hlavně chyby a nekonzistentnost nákresů a plánů, která byla zapříčiněna spoluprací mnoha architektů různých zkušeností a způsobů práce a působí nejednotným dojmem Jednotlivé nákresy se tak liší kvalitativně i stylově.275 Pluralita v řadách spolupracovníků byla dána hlavně finančními obtížemi, které nedovolili Krautheimerovi zaměstnat jednoho stálého spolupracovníka z řad architektů. Od druhé části korpusu spolupracuje pak výhradně s Wolfgangem Franklem a tento nedostatek je tudíž odstraněn.276 Krautheimer se také omlouvá za svou angličtinu, převážně se to týká prvního svazku. Je ale nutné si uvědomit, že v době, kdy započaly práce na korpusu, byl Krautheimer teprve v počátcích užívání tohoto jazyka. V textu se objevuje mnoho chyb, jež se týkají interpunkce, matoucích poznámek či dokonce špatného užití angličtiny.277 Jazykového nesouladu si povšimnul i C. A. Ralegh Radford, který uvádí některé chyby, jako je například špatně použité jméno papeže Innocence či další pojmy.278 Dále je korpusu vytýkáno, že se v některých případech rozchází popis budovy s předloženými návrhy a náčrty. Čtenář má pak dojem, že Wolfgang Frankl s Krautheimerem pracovali odděleně a výsledky své práce nekonzultovali.279 Přes všechny tyto drobné nedostatky je pět svazků Corpus basilicarum christianarum Romae považováno za mimořádný počin na poli bádání raně křesťanského umění, jenž získal a dodnes získává obdiv historiků umění.

274 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. ix. 275 Ibid.. 276 Ibid. 277 Ale jak sám autor recenze uvádí, není možné přičítat tyto chyby, i ty jazykové, autorovi textu, nýbrž špatné editaci. Krautheimer si, ačkoliv nebyl rodilý mluvčí angličtiny, zakládal na správné terminologii a názvosloví. FORSYTH 1965, s. 520. 278 V korpusu je uvedeno jméno papeže jako „Pope Innocenz“ či slovo „levelled“ místo „equalised“. RADFORD 1938, s. 253. 279 Forsyth si všímá rozdílu v popisu pelagiánského kostela, kdy Krautheimer uvádí, že se jednalo o jeskynní kapli, jež byla vyhloubena do skály, zatímco Franklův návrh ukazuje místo s plochým zastřešením. FORSYTH 1965, s. 520. 56

7. ZÁVĚR

Náhoda hrála v životě Richarda Krautheimera důležitou roli, neboť jej zavedla na zcela nečekaná místa. Ať už to byla náhoda v podobě spolubydlícího, jež Krautheimerovi poprvé ukázal obor dějiny umění, či náhodné setkání na dovolené, které vyústilo v dlouholetý post na Vassar College a dalo tak vzniknout fenomenálním esejím, kde Krautheimer konečně našel harmonii ve svém bádání, anebo i náhody ne zrovna pozitivního rázu, čímž jistě bylo i zasažení kostela San Lorenzo fuori la mura, jehož zborcené zdi odhalily tok času a pomohly objasnit otázky dávných bazilik.

Náhodný mohl být i výběr Krautheimerovy habilitační práce na téma synagog. Ač nepraktikující žid, je velmi pravděpodobné, že téma nebylo zvoleno, jen pro svou stylovou složitost. Jak naznačuje Krautheimer v dopise nalezeném v archivu jeho vlastní pozůstalosti, je možné, že se chtěl vypořádat se svými kořeny a tím spíše po netaktním návrhu vzdát se židovství za účelem úspěchu při studiu.

Pak přišlo nucené stěhování do USA, které sebou po řadě proher přineslo zasloužený úspěch. Richard Krautheimer byl spjat s myšlenkou kontextualismu i ve svém životě. Během jeho aktivního života na něj působilo mnoho vlivů, jež jej utvářeli ať už po osobní stránce, či profesně. Paradoxně vyhnanství z Evropy za 2. světové války mu pomohlo zdokonalit myšlenky kontextuálního pojetí budov. Sám říkal, že díky izolaci a tedy nemožnosti zkoumat architektonická díla in situ, byl nucen zaměřit se na jiné aspekty budov. Ne, že by snad před příchodem do Ameriky nedokázal dílo zařadit do politických, ekonomických, náboženských či kulturních konotací, ale jiný druh myšlení a výchovy mu daly nahlédnout na známá fakta z jiné perspektivy.

Nejen americké prostředí ovlivnilo příchozí, ale také naopak. V diplomové práci jsem prokázala, že však nelze předpokládat, že by dějiny umění v USA začaly být vážené až s příchodem emigrantů. Dějiny umění měly v zámoří téměř stejně dlouhou tradici jako v Evropě, ale řešily jiné problémy, využívaly odlišných metod a hlavně byly zaměřeny mnohem více prakticky na rozdíl od množství hypotetických úvah evropských badatelů. Tomu se museli nově příchozí přizpůsobit. Odlišné školství, kde hladina erudovanosti nedosahovala běžných standardů jako v Evropě, nutila badatele předávat vědomosti jiných způsobem a donutila se je zamyslet, nad doposud triviálními fakty, z jiného úhlu. Došlo tedy k vzájemnému tvarování myšlenek na poli amerického i evropského vědění.

57

Kromě pobytu v USA měli podíl na konečné formě Krautheimerova kontextuálního pojetí, také jeho vyučující. Nejzásadnější vliv pak měl pravděpodobně Paul Frankl, jenž Krautheimera přivedl k výzkumu architektury a ukázal mu souvislosti, jež vedly ke konečné podobě projektu.

Jestliže USA pomohly utvořit Krautheimera jako badatele a zároveň učitele, pak to byla Itálie, jež mu nabízela podněty ke zkoumání. Řím byl věčným námětem Krautheimerových prací. Díky němu a jeho soustavné práci na korpusu bylo objeveno mnoho staveb z raně křesťanského období. Dalo by se říci, že jeho zaměření na raně křesťanské umění odstartovala práce na korpusu, ale Amerika, jež byla v umění více zaměřena východním směrem, mu poskytla prostor pro diskurz. Jelikož práce trvala téměř padesát let, je možné, i přes specifickou a neměnnou formu díla typu korpus, vystopovat pozvolné zrání Krautheimerovy vědecké činnosti.

58

8. SOUPIS DÍLA RICHARDA KRAUTHEIMERA

Do 1929

 Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Cologne 1925  Mittelalterliche Synagogen. Berlin 1927  „Un disegno di Jacopo della Quercia? La Diana, III, no.4, 3-6  Lombardische Hallenkirchen im XII. Jahrhundert. In: Jb. Kunstwiss. 1928, S. 136-191  recenze A. Mettlerovy Mittelalterliche Klosterkirchen und Kloster der Hirsauer und Zisterzienser in Württemberg, in Oberrheinische Kunst, III, 15-17. 1928.  recenze R. Schultzovy Basilika, Untersuchungen zur antiken und frühmittelalterlichen Baukunst, in Denkmalpflege und Heimatschutz, XXX, 101.1928.  Die Anfänge der Kunstgeschichtsschreibung in Italien. In: Rep, Kunstwiss, 1929, S. 49-63  Zur venezianischen Trecentoplastik. In: Marb, Jb. 5, 1929, 2. 193-212  recenze na A. Riegla Spatrömische Kunstindustrie, 2. edice, in Germania, XIII, 97- 100. 1930-34  příspěvky do Sachwörterbuch der Deutschkunde, Leipzig und Berlin.  Zahlreiche Artikel in: Sachwörterbuch der Deutshkunde. Leipzig, Berlin 1930  Plastik aus Hol zun Stein. Vierzehntes Jahrhundert. In: Religiöse Kunst aus Hessen und Nassau. Kritischer Gesamtkalalog der Ausstellung Marburg 1928. Marburg 1932, S. 21-52, N°13-74  Contributi per la storia della basilica. Di S. Lorenzo fuori le mura. In: R. Archeol. Crist. 11,1934, S. 285-334  San Nicola in Bari und die apulische Architektur des 12. Jahrhunderts. In: Jb. Kunsthist. Sigen. Wien. 9, 1934, 2. 5-42

1935-39

 La fa ade ancienne de Saint-Jean de Lateran à Rome. In: R. Archeol. 5, 1935, S. 231- 235  Santo Stefano Rotondo a Roma e la chiesa del Santo Sepolero a Gerusalemme. In: R. Archeol. Crist. 12, 1935, 2. 51-102

59

 Dei Doppelkathedrale in Pavie. In: Richard Salomon, Opicinus de Canistris Weltbild und Bekenntnisse eines avignonesischen Klerikers des 14. Jahrhunderts. London 1936 (= Studie sof the Warburg Institute. 1), S. 323-337  An Oriental Basilica in Rome: S. Giovanni a Porta Latina. In: Am. J. Archeology. 60, 1936, S. 485-495  Ghibertiana. In: Burl. Mag. 71, 1937, S. 68-80  Art and Society. In: Social Research. 5, 1938,, S. 350-359  BeitrVge zu: A bibliografy of the survival of the classics. Bd. II. London 1938  The beginning of early christian architecture. In: R. Religion. 3, 1939, S. 127-148  mit Wolfgang Frankl: Recent discoveries in churches in Rome. In: Am. J. Archaeology. 43, 1939, S. 38-400

1940-44

 San Pietro in Vincoli and the tripatite transept in the early christian basilica. In: Proc. Am. Philos. Soc. 84, 1941, S. 353-429  The carolingian revival of early chrsitiann architecture. In: Art B. 24, 1942, S. 1-38  Introduction to an „iconography of medieval architecture“. In: J. Warb. Court. Inst. 5, 1942, S. 1-33. Franz.: Introduction à une „iconographie de l’architecture medievale“. Uvers. Alix Girod. Paris 1993  Recent publications on S. Maria Mäggiore in Rome, In: Amr. J. Archaeology. 66, 1942, S. 373-379

1945-49

 On liberal education. In: B. Vassar Coll. 35, 1945, N°S, S. 3-11  Early christian art at the end of late antiquity. In: Folia. Studies in the christian perpetuation of the classics. 2, 1947, S. 5-13  Ghiberti and Master Gusmin. In: Art B. 29, 1847, S. 25-35  The tragic and comic scene of the renaissance: the Baltimore and Urbino panels. In: Gaz. Bx-Arts. 23, 1948, S. 327-346  Some drawings of aerly christian basilice in Rome: St. Peter’s and S. Maria Maggiore. In: Art B. 31, 1949, S. 211-215

60

1950-54

 mit Wolfgang Frank lund E. Josi: Le explorazioni nella basilica de S. Lorenzo nell’Agro Verano. In: R. Archeol. Crist. 26, 1950, S. 9-48  A drawing for the Fonte Gaia in Siena. In: B. Metr. Mus. N.F., 10, 1952, S. 265-274  mit E. Josi und W. Frankl: S. Lorenzo fuori le mura in Rome: Excavations and observations. In: Proc. Am. Philos. Soc. 96, 1952, S. 1-26  Sancta Maria Rotunda. In: Arte del‘ primo millennio. Atti del II°convegrio per lo studio dell’alto medioevo tenuto presso l’universita di Pavia nel settembre 1950, Turin 1954, S. 21-27

1955-59

 Ghiberti-Architetto. In: Allen Mem. Art. Mus. B. 12, 1955, S. 48-67  mit Trude Krautheimer-Hess: Lorenzo Ghiberti. Princeton 1956 (= Princeton Monographs in Art and Archaeology. 31), 2. erw. u. verb. Auflage 1970  mit E. Josi u. S. Corbett: Note lateranensi. In: R. Arch. Crist. 33, 1957, s. 79-98  mit E. Josi u. S. Corbett: Note lateranensi. In: R. Arch. Crist. 34, 1958, S. 59-72

1960-64

 mit S. Corbett: The Constantinian basilica of the Lateran. In: Antiquity. 34, 1960, S. 201-206  Mensa- Coemeterium-Martyrium. In: Cah. Archeol. 11, 1960, S. 15-40  Albertis. Templum Etruscum. In: Münchner Jb. III. F. 12, 1961, S. 65-72  The architecture of Sictus III: a FIFA-century renascence? In: es. Erwin Panofsky, 1961, S. 291-302  Alberti and Vitruvius. In: Akten 20. Int. Kongr. Kunstgesch. New York 1961. 1963, S. 42-52  The krypt of Sta. Maria in Cosmedin and the mausoleum of Probus Anicius, In: Fs. Karl Lehmann. 1964, S. 171-175  Zu Konstantins Apostelkirche in Konstantinoel. In: Fs. Theodor Klauser. 1964, S. 224-229  A note on Justinian’s durch of the Holy Apostles in Constantinople. In: Fs. Eugène Tisserant. 1964, Bd. 2, S. 265-279

61

1965-69

 Early Christian and Byzantine Architecture. Harmondsworth 1965 (= Pelican History of Art), 2. erw. u. verb. Aufl. 1975, 3. verb. Aufl. 1979, 4. verb. u. erw. Aufl. 1986. Span.: Arquitectura paleocristiana y bizantina. Madrid 1984. Ital.: Architettura peocristiana e bizantina. Turin 1986  Riflessioni sull’architettura paleocristiana. In: Atti del VI congresso internationale di archeologia crstiana. Ravenna, 23-29 settembre 1962. Vatikanstadt 1965, S. 567-579  A christian triumf in 1597. In: Fs. Rudolf Wittkower. 1967, Bd. 2, S. 174-178  The Constantinian basilica. In: Dumb. Oaks P. 21, 1967, S. 115-140  mit S. Corbett, R. Malmstrom und R. Stapleford: La basilica constantiniana al Laterano. Un tentativo di ricostruzione. In: r. Archeol. Crist. 53, 1967, S. 125ff.  Studies in early christian, medieval and renaissance art. New York 1969

1970-74

 Ghiberti’s Bronze Doors. Princeton 1971

1975-79

 mit Roger B.S. Jones: The diary of Alexander VII. Notes on art, artists and buildings. In: Röm. Jb. 15, 1975, S. 199-232  Fra Angelico and – pergaps – Alberti. In: Fs. Millard Maisss. 1977, S. 290-296  Quesiti sul sepolcro di Ilaria. In: Jacopo della Quercia fra Gotico e Rinascimento. Florenz 1977, S. 91-97

1980-84

 Rome: Profile of city, 312-1308. Priceton 1980. Ital.: Roma: profilo di una città, 313- 1308. Rom 1982. Deutsch: Rom. Schicksal einer Stadt, 312-1308. München 1987, 1996  Roma Alessandrina: The remapping of Rome under Alexander VII, 1655-1667. Poughekeepsie 1982  Alexander VII and Piazza Colonna. In: Rom. Jb. 20, 1983, s. 193-208  Il porton di questo giardino. An urbanistic project for Rome by Alexander VII (1665- 1667). In: J. Soc. Archit. Hist, 42, 1983, S. 35-42

62

 Three christian capitals: topografy and politics. Berkeley 1983 (= Una’s lectures. 4). Ital: Tre capitali Christiane. Turin 1987.  Intorno alla fondazione di San Paolo fuori le mura. In: Rendiconti della Pondtificia Accademia di Archeologia. 53-54, 1984, S. 207-220

1985-89

 The Rome of Alecander VII, 1655-1667. Princeton 1985. Ital.: Roma di Alessandro VII. Rom 1987  St. Peter’s and medieval rome. Rom 1965 (= Unione internarionale degli instituti di archeologia, storia e storia dell’arte in Roma. Conferenze 2, Roma, 1985)  A note on the inscription in the apse of old St. Peter’s. In: Dumb. Oaks P. 61, 1987, S. 317-320  Ausgewählte Aufsäatze zur europätschen Kunstgeschichte. Ausgewählt gemeinsam mit Ekkehard Kaemmerling. Ubersetzungen von Andreas Beyer. Köln 1988  The building inscriptions and the dates of construction of old St. Peter’s: a reconsideration. In: Röm. Jb. 25, 1989, S. 1-23

1990-1994

 Idéologie de L’art antice du Ive au XVe siècle. Ubers. Martine Guglielmi-Peretti und Alix Girod. Paris 1990  "Ciro Ferri o Pietro di Cortona" In: Prospettiva, 57/60.1989/90 (1990), s. 273-274.  And gladly did he learn and gladly teach. In: Rome, 1991, s. 93-126.  Architettura sacra paleocristiana e medievale e altri saggi su rinascimento e barocco : (traduzione). Torino, Bollati Boringhieri: 1993.  Introduction à une "iconographie de l’architecture médiévale" Paris, Monfort: 1993.  Santo Stefano Rotondo : new conjectures. In: Römisches Jahrbuch der Bibliotheca Hertziana, 29.1994, s. 1-18.  Le tavole di Urbino, Berlino e Baltimora riesaminate In: Rinascimento da Brunelleschi a Michelangelo, 1194. s. 233-258.

63

9. BIBLIOGRAFIE

Archivní materiály

Archiv der Bibliotheca Hertziana

. Nachlaß Richard Krautheimer

Prameny

. dopis z 27. června 1930 (RK 172/2) . dopis z 24. června 1931 (RK 172/2) . dopis z 12. srpna 1933 (RK 172/2) . dopis z 16. listopadu 1933 (RK 172/2) . dopis z 20. listopadu 1933 (RK 172/2) . dopis z 19. května 1987 (RK 8/4) . dopis z 12. října 1994 (RK 8/4)

KRAUTHEIMER, Richard. 1990. Interview with Richard Krautheimer, Bibliotheca Hertziana: Rome, Italy, April 8, 1988 / interviewed by Carol McMichael Reese, Marilyn Schmitt, Deborah N. Wilde. J. Paul Getty Trust.

Sekundární literatura

ACKERMAN, James S. 1991. Richard Krautheimer : an homage. Rome: Tradition, Innovation, and Renewal A Canadian International Art History Conference, 8-13 June 1987 in honour of Richard Krautheimer. Victoria, B.C. s. 81-92.

ACKERMAN, James S. 1997. Richard Krautheimer´s 'Method'. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 67-72.

BRANDT, Olof. 2012. Preface to Corpus. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana.

BOYLE, Leonard E. ed. 1991. Rome: tradition, innovation and renewal: a Canadian international art history conference 8 - 13 June 1987, Rome; in honour of Richard

64

Krautheimer on the occasion of his 90th birthday and Leonard Boyle O. P., Prefect of the Biblioteca Apostolica Vaticana Victoria, B.C.

BULLOUGH, Donald: 1967. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine architecture. The Burlington Magazine. Vol. 109., s. 537-538.

COLELLA, Renate. ed. 1997. Pratum Romanum: Richard Krautheimer zum 100. Geburtstag. Wiesbaden: Reichert.

DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1972. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 65., s. 441-458.

EBERT-SCHIFFERER, Sybille. 2013. Ernst Steinmann (1866 - 1934): der Gründungsdirektor des Instituts. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 – 2013. München, s. 36 – 61.

EISLER, Colin. 1969. 'Kunstgeschichte' American Style. in Fleming, D., Bailyn, Bernard, eds. The Intellectual Migration: Europe and America, 1930-1960. Cambridge: Harvard University Press.s. 544-629.

GUIDOBALDI, Federico. ed. 2002. Ecclesiae urbis: atti del Congresso internazionale di studi sulle chiese di Roma (IV-X secolo), Roma, 4-10 settembre 2000. Pontificio Istituto di archeologia Cristiana.

HARRIS, Jonathan. 2001. The New Art History: A Critical Introduction. London/New York: Routledge.

HILPERT, Monika; FLECKENSTEIN, Jutta. 2004. Die Krautheimer-Krippe: Dependance des Jüdischen Museums Franken he Krautheimer Nursery. Fürth: Jüdisches Museum Franken.

KIEVEN, Elisabeth. ed. 2013. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana, Max-Planck-Institut für Kunstgeschichte. Band II: Der Palazzo Zuccari und die Institutsgebäude 1590–2013. München: Hirmer.

65

KLIEMANN, Julian. ed. 1997. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Sala dell'Ercole/Bibliotheca Hertziana (Max Planck-Institut), Roma.

KRAUTHEIMER, Richard. 1927. Mittelalterliche Synagogen. Berlin.

KRAUTHEIMER, Richard; FRANKL, Wolfgang; CORBETT, Spencer. 1937-1977. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome, 5 Bde. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana.

KRAUTHEIMER, Richard; KRAUTHEIMER-HESS, Trude. 1956. Lorenzo Ghiberti. Princeton: Princeton University Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1965. Early Christian and Byzantine Architecture. Harmondsworth: The Pelican History of Art.

KRAUTHEIMER, Richard. 1969. Studies in early Christian, Medieval, and Renaissance art. London: University of London Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1980. Rome: profile of a city, 312 – 1308. Princeton: Princeton University Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1983. Three Christian Capitals: Topography and Politics. Berkeley: University of California Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1985. The Rome of Alexander VII, 1655-1667. Princeton: Princeton University Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1988. Ausgewählte Aufsätze zur europäischen Kunstgeschichte. Köln: DuMont.

66

KRAUTHEIMER, Richard. 1991. And Gladly Did he Learn and Gladly Teach. Rome: Tradition, Innovation, and Renewal A Canadian International Art History Conference, 8-13 June 1987 in honour of Richard Krautheimer. Victoria, B.C. s. 93-126.

KRISKY, Carol Herselle. 1995. (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. s. 14-17.

KROUPA, Jiří. 2007. Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1. Brno: Masarykova univerzita.

KROUPA, Jiří. 2010. Metody dějiny umění. Metodologie dějin umění 2. Brno: Masarykova univerzita.

KULTERMANN, Udo. 1996. Geschichte der Kunstgeschichte: der Weg einer Wissenschaft. Wien: Econ-Verlag. (první vydání 1966)

LAMBERT, Phyllis. 1995. (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. s. 6-9.

PANOFSKY, Erwin. 1955. Meaning in the Visual Arts. NY: Garden City.

PARKER, Kevin. 1997. Art History in Exile: Richard Krautheimer and Erwin Panofsky. Exiles + Emigrés. New York: Harry Abrams. s. 317-325.

SCHIEDER, Wolfgang. 2013. Werner Hoppenstedt in der Bibliotheca Hertziana: Perversion von Kulturwissenschaft im Nationalsozialismus (1933 - 1945). 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 – 2013. München. s. 90 – 115.

SMYTH, Craig Hugh. 1991. Richard Krautheimer: the Institut of Fine Arts years. Rome: Tradition, Innovation, and Renewal A Canadian International Art History Conference, 8-13 June 1987 in honour of Richard Krautheimer. Victoria, B.C. s. 75-79.

STRIKER, Cecil L. ed. 1996. Architectural studies in memory of Richard Krautheimer. In collab. with James S. Ackerman. Mainz: Zabern.

67

STRIKER, Cecil L. 1997. Richard Krautheimer and the Study of Early Christian and Byzantine Architecture. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 27-40.

TRACHTENBERG, Marvin. 1995. (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. s. 22-26.

WENDLAND, Ulrike. 1996. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen. München: Saur.

WHITEHEAD, Alfred North. 1929. The Aims of Education and Other Essays. New York: New American Library.

Periodika

ACKERMAN, James S. 1958. On American Scholarship in the Arts. College Art Journal. Vol. 17., No. 4., s. 357-362.

ACKERMAN, James S. 2004. Richard Krautheimer. The American Philosophical Society. Vol. 148., No. 2., s. 230-234.americká

ASKEW, Pamela. 1995. In Memoriam: Richard Krautheimer (1897 - 1994). Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 54., No. 1, s. 1, 7, 115-116.

BAGLIANI. Agostino Paravicini. 1982. Review of Richard Krautheimer 'Rome: profile of a city, 312–1308'. The Journal of Ecclesiastical History. Vol. 33., s. 278-280.

BRENTANO, Robert J. 1981. Rezension von: Krautheimer, Richard: Rome - profile of a city, 312 - 1308. Speculum. Vol. 56., s. 622-625.

68

COOLIDGE, John Phillips. 1995. In Memoriam: Richard Krautheimer (1897 - 1994). Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 54., No. 1, s. 118-120.

CROSSLEY, Paul. 1998. Medieval Architecture and Meaning: The Limits of Iconography. The Burlington Magazine. Vol. 130., No. 1019., s. 116-121.

FORSYTH, George H. 1965. Rezension von Krautheimer, Richard; Frankl, Wolfgang; Corbett, Spencer: Corpus basilicarum christianarum Romae. The Art Bulletin. Vol. 47., s. 514- 521.

GOMBRICH, Ernst H. 1990. The Warburg Institute: A Personal Memoire. The Art Newspaper, 2 November.

JURÁŠEK, Stanislav. 1940. Právní a hospodářské postavení Židů v Říši. Právník. Praha: Právnická Jednota.

KAUFMANN, Thomas DaCosta. 2010. American Voices. Remarks on the Earlier History of Art History in the United States and the Reception of Germanic Art Historians. Journal of Art Historiography. Vol. 2., s. 1-35.

KINNEY, Dale. 2013. Civis Romanus: Richard Krautheimer. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 - 2013. München, s. 192 – 199.

KOSTOF, Spiro. 1967. Rezension von Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine architecture. The Art Bulletin. Vol. 49., s. 261-264.

KRAUTHEIMER, Richard. 1942. Introduction to an "Iconography of medieval architecture". Journal of the Warburg and Courtauld Institutes. Vol. 5., s. 1-33.

KRAUTHEIMER, Richard. 1942. The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. The Art Bulletin. Vol. 24., No. 1., s. 1-27.

KRAUTHEIMER, Richard. 1952. S. Lorenzo fuori le mura in Rome: excavations and observations. Proceedings of the American Philosophical Society. Vol. 96., No. 1.

69

KRAUTHEIMER, Richard. 1953. Ghiberti and the Antique. Renaissance News. Vol. 6., s. 24-26.

KRAUTHEIMER, Richard. 1963. Paul Frankl. The Art Journal. Vol. 22., s. 167-168.

LAVIN, Irving. 1996. The Crisis of 'Art History' in Art History and Its Theories. The Art Bulletin, Vol. 78., s. 13-15.

LADNER, Gerhart B. 1983. Rezension von: Krautheimer, Richard: Rome : profile of a city, 312 - 1308. The Art Bulletin. Vol. 65, s. 336-339.

MCCURRACH, Catherine C. 2011. Renovatio reconsidered : Richard Krautheimer and the iconography. Gesta, Vol. 50., No. 1., s. 41-69.

MCGINN, Bernard. 1981. Review of Richard Krauthemer 'Rome: Profile of a City, 312– 1308'. Church History. Vol. 50., s. 331-332.

RADFORD, C. A. Ralegh. 1938. Richard Krautheimer, Corpus Basilicarum Christianarum Romae. Volume 1, Number 1. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana, 1937. Pp. xx + 64, with 10 plates. Review. Journal of Roman Studies. Vol. 28, No. 2., s. 253- 254.

PARTNER, Peter. 1981. Rome: Profile of a City, 312-1308, by Richard Krautheimer. The New York Review. May 14, s. 43-44.

PURCELL, Nicholas. (1983). Review of R. Krautheimer 'Rome: Profile of a City, 312–1308'. Journal of Roman Studies. Vol. 73., s. 210-211.

SAINT-ROCH, Patrick. 1981. Krautheimer, Richard: Rome : profile of a city, 312 - 1308. Rivista di archeologia Cristiana. Vol. 57., s. 164-166.

SMITH, Peter. 1986. The Ecology of Picture Study. Art Education. Vol. 39., No. 5., s. 48-54.

70

SORKIN, David. 1983. Wilhelm Von Humboldt: The Theory and Practice of Self-Formation (Bildung), 1791-1810. Journal of the History of Ideas. Vol. 44., No. 1., s. 55-73.

VERDIER, Philippe. 1969. Early Christian and Byzantine Architecture by Richard Krautheimer. American Journal of Archaeology. Vol. 73., No. 2., s. 255-259.

WATERHOUSE, Ellis Kirkham. 1980/81. Rome: profile of a city, 312 - 1308 / Richard Krautheimer. Art international. Vol. 3/4., s. 194-196.

Internetové zdroje

American Academy in Rome records, 1855- 2012. Archives of American Art. Dostupné z http://www.aaa.si.edu/collections/american-academy-rome-records-6320/more#section_4 (kontrolováno 9.5.2014)

Cook, Walter William Spencer. Dictionary of Art Historians. Dostupné z http://www.dictionaryofarthistorians.org/cookw.htm (kontrolováno 9.5.2014)

Das Handbuch. Dehio. Dostupné z http://www.dehio.org/handbuch/index.html (kontrolováno 9.5.2014)

Emergency Committee in Aid of Displaced Foreign Scholars records 1927-1949. New York Public Library Archives & Manuscripts. Dostupné z http://archives.nypl.org/mss/922#bioghist (kontrolováno 9.5.2014)

Giovanni Battista de Rossi. New Advent. Dostupné z http://www.newadvent.org/cathen/04739c.htm (kontrolováno 9.5.2014)

Giovenale, Giovanni Battista. Treccani. Dostupné z http://www.treccani.it/enciclopedia/giovanni-battista-giovenale_(Dizionario-Biografico)/ (kotrolováno 9.5.2014)

Harvard's Jewish Problem. Jewish Virtual Library. Dostupné z https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/anti-semitism/harvard.html (kontrolováno 9.5.2014)

History of the Index. The Index of Christian Art. Dostupné z http://ica.princeton.edu/history.php (kontrolováno 9.5.2014)

71

History of the Institute. Bibliotheca Hertziana, Max Planck Institute für Kunstgeschichte. Dostupné z http://www.biblhertz.it/en/institute/history-of-the-institute/ (kontrolováno 9.5.2014)

History of the School. Princeton University School of Architecture. Dostupné z http://soa.princeton.edu/content/history-school (kontrolováno 9.5.2014)

Inventory of Harald Keller Papers. 1929-1990. OAC. Dostupné z http://www.oac.cdlib.org/findaid/ark:/13030/kt0c60327c/ (kontrolováno 9.5.2014)

Law for the Restoration of the Professional Civil Service, April 7, 1933. Documents of the Holocaust - part 1. Dostupné z http://www.yadvashem.org/about_holocaust/documents/part1/doc10.html (kontrolováno 9.5.2014)

Jiří Chotaš: Idea moderní univerzity: Napoleon contra Humboldt. Religionistika. Dostupné z http://religionistika.upce.cz/data/File/aktuality/idea_univerzity_napoleon-contra- humboldt.doc (kontrolováno 9.5.2014)

Richard Krautheimer. Vassar Encyclopedia. Dostupné z http://vcencyclopedia.vassar.edu/faculty/prominent-faculty/richard-krautheimer.html (kontrolováno 9.5.2014)

Video záznam

KINNEY, Dale. 2013. After the Institute: Richard Krautheimer at the Bibliotheca Hertziana. Duke House: A Case Study in Architecture, Decoration, and Art History. Part Six. Videozáznam. Dostupné z http://vimeo.com/63739509 (kontrolováno 9.5.2014)

SEARS, Elizabeth. 2013. Humanistic Endeavor in the Diaspora: Krautheimer’s Breakthrough, 1942. Duke House: A Case Study in Architecture, Decoration, and Art History. Part Six. Videozáznam. Dostupné z http://vimeo.com/63739509 (kontrolováno 9.5.2014)

72

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Obrázek 1 Pracovna Richarda Krautheimera v Bibliotheca Hertziana (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

Obrázek 2 Richard Krautheimer u vykopávek San Lorenzo in Damaso (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

73

Obrázek 3 Richard Krautheimer v Bibliotheca Hertziana (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

Obrázek 1 Richard Krautheimer v Bibliotheca Hertziana (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

74 dopis z 27. června 1930 (RK 172/2)

75 dopis z 24. června 1931 (RK 172/2)

76

77 dopis z 12. srpna 1933 (RK 172/2)

78 dopis z 16. listopadu 1933 (RK 172/2)

79 dopis z 20. listopadu 1933 (RK 172/2)

80 dopis z 19. května 1987 (RK 8/4)

81

82

83

84

85

86

87 dopis z 12. října 1994 (RK 8/4)

88

89