Korporatismus V Salazarově Portugalsku

VYSOKÁ ŠKOLA CEVRO INSTITUT Katedra politologie a mezinárodnìch vztahů

Korporatismus v Salazarově Portugalsku

Dalibor Zìtko

Vedoucì práce: PhDr. Jan Kubáček

Bakalářská práce Praha 2011

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a ţe jsem uvedl všechny pouţité prameny a literaturu.

Dalibor Zìtko

Děkuji PhDr. Janu Kubáčkovi za vedenì mé práce, podnětné rady a trpělivost.

Děkuji Báře Kraftové a Ing. Olze Francové za pomoc při překladu některých portugalských a francouzských knih.

Děkuji PhDr. Pavlu Szobimu za poskytnutì stěţejnì literatury a cenné připomìnky.

Nakonec bych chtěl poděkovat doc. PhDr. Janu Klìmovi za několikahodinovou odbornou diskuzi na dané téma.

OBSAH I. Úvod…………………………………………………………….………………..…....6 II. Vývoj obecné teorie korporatismu do konce druhé světové války v Evropě…8 III. Korporatismus Portugalska před ustanovenìm Nového státu………………..……17 IV. Cesta k implementaci korporatismu…………………………….…………………21 V. Implementace korporatismu Nového státu……………………...…………………24 VI. Školstvì a vzdělávánì v Novém státě………………………………………………41 VII. Krize korporatismu a vytvořenì nových korporacì…………….…………………45 VIII. Ekonomické výsledky korporatismu v kostce…………..………………….…….47 IX. Závěr………...... ……………………………………………………………...……57 X. Přìlohy………………………………………………………………………………63 XI. Pouţitá literatura……………………………………………………………………60

Anotace

Bakalářská práce pojednává o korporativnìm systému v Salazarově Portugalsku. Cìlem práce je tento systém popsat, analyzovat jeho pozitiva a negativa a to jak ve společenském, tak i ekonomickém sektoru. V závěru práce korporatismus v Novém státě zhodnotìm.

Annotation

Bachelor thesis deals with the corporate system in Salazar's Portugal. The aim is to describe the system, analyze its assets or debts both in social and economic and sector. At end I‟ll rate if corporatism achieved success or not.

I. Úvod

Předmětem předkládané práce je představenì konceptu korporativismu jako politického, ekonomického a společenského uspořádánì a následná analýza korporatismu v Salazarově Portugalsku.

Stejně tak jako anglosaská tradice ovlivnila vzestup liberálně demokratických hodnot a jejich udrţenì, tak ibersko-latinská tradice ovlivnila vzestup korporatismu na tomto evropském poloostrově i v Jiţnì Americe. Zatìmco jádrem anglosaské tradice a politické kultury byla Velká Británie, v ibersko-latinské tradici se jim v přìpadě korporatismu, stalo Portugalsko a Španělsko. Mnohem dřìve neţ se moci chopil Antonio Salazar, mělo Portugalsko korporativnì prvky a politické zvyklosti, které se brzy objevily i v Brazìlii a ostatnìch zemìch Latinské Ameriky. Přičemţ ve třicátých letech dvacátého stoletì došlo k vrcholné etapě korporatismu. Jeho politická filosofie a praxe v jednom shrnutá v tzv. Novém státu inspirovala i jiné latinsko-americké reţimy, jako napřìklad jiţ zmìněnou Brazìlii, kde tamějšì vládce Getúlio Dorneless Vargas vyhlásil o rok později také Estado Novo, tedy Nový stát. Nutno řìci, ţe korporatismus byl ovšem inkorportován v různých podobách a intenzitě, z nichţ Salazarův model vycházì v té době jako „nejčistšì“.

Salazarismus byl organicko-etatistickým autoritářským reţimem1, který se velice výrazně vyznačoval několika rysy; konzervativnìm korporatismem, tradicionalismem,2 cìleně vyzdvihovaným byrokratismem, ale i tzv. katedrokraciì tj. jistou formou elitismu,3 obezřetným kvietismem a velmi silným úsilìm o odbouránì veškeré politické soutěţe a pluralismu. Poměrně neobvyklým znakem byla absence nepotismu a programového klientelismu. V rámci tohoto západoevropského reţimu nenacházìme ani nihilismus, futurismus a vitalismus (tedy prvky charakteristické pro jihoevropské fašismy).

Ideologiì reţimu byl nacionalismus, v některých obdobìch můţeme vypozorovat aţ prvky integrálnìho nacionalismu, ovšem klìčovým elementem reţimu se stal Nãçao (jenţ má stejný význam jako anglické „nation“). Toto portugalské uspořádánì se do jisté mìry opìralo o hluboce zakořeněný katolicismus v zemi. Formálně nejvyššìm činitelem reţimu měl být prezident, avšak v praxi se jìm stal předseda Rady ministrů Dr. Antonio Salazar, který se programově vydal cestou kabinetnì politiky. Přestoţe u Salazara za druhé světové války můţeme najìt neskrývané projevy sympatiì jak ke státům Osy, tak vůči zemìm bojujìcìm proti Ose zachoval neutralitu. Absence dalšì koloniálnì expanze či světovlády samotné byla vyváţena striktnìm odmìtnutìm dekolonizace, která by byla

1 Z podstaty, teorie i praxe vyplývá, ţe reţim Antonio Salazara v ţádném přìpadě nemůţeme označit jako fašistický. Označenì typu nacistický, militaristický, klerofašistický, totalitnì, nihilistický a čistě klerikálnì je negativnì téţ.1 Jelikoţ tento reţim, kvůli své charakteristice nelze zařadit ani do jednoho z „mainstreamových“ politicko- ideologických proudů 20. stoletì, je obvykle nazýván, podle představitele, který tento systém vytvořil, tedy jednoduše salazarismus. 2 Tradicionalismus byl silně spjat s katolickou vìrou Portugalců, zároveň byl pravým opakem futurismu, jenţ byl jednìm ze základnìch myšlenkových pilìřů fašistické ideologie v Mussoliniho Itálii (reprezentoval jej např. F. Marinetti). 3 Salazar záměrně drţel dál od moci vysoké vojenské představitele.

6 chápána jako prohra v několika smyslech najednou. Zdlouhavá a nákladná koloniálnì válka o zachovánì impéria ovšem nakonec vedla k pádu reţimu a později k rozpadu zbytku koloniálnì řìše v závěru sedmdesátých let.

Tento korporativnì reţim byl do jisté mìry ztělesněnìm svého stvořitele. Salazar, profesor, doktor ekonomie, pozdějšì drţitel čestného doktorátu z Oxfordu byl velmi odlišný od ostatnìch autokratických diktátorů tehdejšì doby. Přestoţe se u něj projevovaly typické znaky autoritářské osobnosti, tj. konvenčnost, uzavřená mysl a stereotypnost, byl zároveň introvertnì, oddaný státu4, uváţlivý pragmatik a v mnoha ohledech realista. Vyznačoval se rovněţ asketismem a aplikace korporativnìho modelu proto měla být třetìm alternativnìm proudem, která zachovala soukromé vlastnictvì, ale mìsto „individuálnì sobeckosti“ měla zároveň aplikovat asketickou společenskou harmonii a postupný modernizačnì rozvoj.

Mým cìlem bude v rámci této práce popsat a zhodnotit společenskou a ekonomickou stránku korporatismu Nového státu. K tomu abychom mohli korporatismus v Portugalsku objektivně zhodnotit, musìme si stručně představit obecný evropský vývoj korporatismu do 2. světové války a stručně popsat vývoj korporatismu v Portugalsku.

4 Byl úplně sám, neměl ţenu ani děti.

II. Vývoj obecné teorie korporatismu do konce druhé světové války v Evropě

Vývoj teorie korporatismu v Evropě

Pro pochopenì a následné vyuţitì fenoménu korporatismu si nejprve stručně popìšeme teorii korporatismu. Korporatismus je téţ někdy nazýván jako korporativismus.5 Korporatismus se odvozuje od slova corpus6, coţ je politický nebo společenský systém, ve kterém vláda nebo společnost vytvářì aliance s odbornými společenskými skupinami k hájenì ekonomických zájmů. Jinými slovy se jedná o sounáleţitost členů v pracovnìm procesu.7 V nejširšìm slova smyslu je korporatismus zapojovánì organizovaných skupin do procesu vládnutì.8 V odborném textu J. R. Olivarese9 najdeme, ţe korporatismus se zrodil okolo roku 1300, kdy byla středověká společnost soustředěna v blìzkosti katolické cìrkve a společenských cechů. Nejdřìve se societa měla situovat jen kolem společenských cechů, ovšem nikoliv v politice, jako takové.

S tìmto tvrzenìm nemohu zcela souhlasit, cechy jako takové nacházìme jiţ dávno předtìm, např. v raně renesančnì Itálii byl Dante Alighieri členem tzv. Cechu lékařů a lékárnìků, jelikoţ dle ustanovenì z roku 1223 se musel kaţdý člověk, který se chtěl věnovat politickému ţivotu, nejprve stát členem cechu. Svého vrcholu dosáhl tento typ korporatismus v 15. a 16. stoletì. Cechy sdruţovaly řemeslnìky na všech úrovnìch10.

Samotné cechy měly své výhody i nevýhody. Jednoznačnou nevýhodou bylo dělenì se o své přìpadné úspěchy (a originality) s ostatnìmi členy, tedy s celým cechem, jinými slovy úspěch jednotlivce znamenal úspěch celého odvětvì, ve kterém se cech nacházel, přičemţ úspěchy cechů byly úspěchem státu. Na oplátku v dobách krize, kdy se, např. řemeslnìkovi “rozbil“ nějaký stroj, se zbytek cechu sloţil a koupil dotyčnému stroj nový. Taková pomoc byla závislá na tom, jaký přìpadný řád byl v cechu zaveden. V modernì době nahradily cechy korporace.

5 Toto označenì pouţil Antonio Gramsci, jednak proto, aby mohl kritizovat fašistickou teorii korporativního státu, a pak také proto, aby popsal to, co pokládal za společný rys vývoje kapitalistické společnosti,v níž dělníci rozumí svým zájmům spíše v kategoriích, jež si vyžaduje porozumění politické. Slovnìk politického myšlenì, str. 60, Roger Scruton, Atlantis, 1999 6 Podle jiné encyklopedie od slova Corporatio, coţ znamená sdruţenì, ŢLOUDEK K., Encyklopedie Politiky, Libri, 1999 7 Politologický slovnìk, Karolìna Adamová, Ladislav Křìţkovský, Jiřì Souša, Jitka Soušová, C. H. BECK, 2001 8 HEYWOOD A., Politologie, III. vydánì, Nakladatelstvì Aleš Čeněk, 2008, S. 346 9 OLIVERS J. R., The Encyclopedia of politics (The Left and the Right), Volume II: The Right, Corporatism, (Houston Community College, Central), Rodney P. Carlisle (General Editor) (Rutgers University), Sage Publications, 2005, S. 601-603 10Tj. Mistry, učednìky, tovaryše

Národohospodář Adam Müller kritizoval Bohatstvì národu od ekonoma Adama Smithe a poukazoval na kontradikci z poloviny 18. stoletì mezi potřebou komunity a kapitalistickým jednotlivcem.11 Müller kritizoval ničemnost rozdělenì odborů do různých odvětvì soukromého sektoru a státnìho sektoru, poukazoval na nehoráznost kapitalismu v tom smyslu, ţe jediný člověk se nikdy nedokáţe ubránit kapitalistickému kolosu a stane se jen malým kolečkem ve velkém stroji, bude oddělen od zbytku a nebude se tedy moci bránit.12 Müller, ale zároveň kritizoval i egalitářstvì a tìm se dostal do pomyslného středu mezi kolektivismem (socialismem) a individualismem (kapitalismem). Tento situačnì střed byl později formulován encyklikou Rerum Novarum, kterou vydal Papeţ Lev XIII 15. května 1891.13

Tato zmìněná encyklika odmìtla komunismus i liberálnì kapitalismus přičemţ vyzvedla právo na soukromé vlastnictvì a zároveň podpořila státnì formu aliance pro dělnìky (odbory), která by omezila pracovnì dobu, vytvořila vhodné hygienické podmìnky a zajistila speciálnì ochranu dětì a ţen. Encyklika, tedy propojila prvky socialismu (např. odbory) a kapitalismu (soukromé vlastnictvì), čìmţ vytvořila „střednì proud“, který měl být stabilizujìcì cestou pro ekonomický a sociálnì vývoj. Na Rerum Novarum později navázala Encyklika Quadragesimo Anno z roku 1931, která definovala tzv. princip solidarity subsidiarity. Mezi ty, kteřì významně ovlivnili myšlenì korporativistů patřili také sociálnì filosof Henri de Saint-Simon (1760 – 1825) a teoretik korporatismu Mihail Manoilescu (1891 – 1950).

Saint-Simon byl utopický socialista a společenský myslitel, jenţ věřil, ţe společnost by měla být řízena shora, inteligencí a osvícenou elitou.14 Vybraná elita se měla soustředit v tzv. Newtonově radě, která se dle Simonových plánů měla skládat ze třì samostatných komor. Prvnì komora měla plánovat „veřejné podnikánì“, přičemţ by zde zasedalo sto inţenýrů a sto umělců. „Ve druhé komoře, která by zkoumala a schvalovala tyto plány

11 OLIVERS J.R., The Encyclopedia of politics (The Left and the Right), Volume II: The Right, Corporatism (Houston Community College, Central), Rodney P. Carlisle (General Editor) (Rutgers University), Sage Publications, 2005, s. 601-603 12 MISES L., Socialism (An Economic and Sociological Analysis), New Haven Yale Universty Press, 304 s. 13 Ještě před tìmto vydánìm encykliky proběhlo ve městě Freiburg, roku 1884, setkánì cìrkevnìch hodnostářů, kteřì endemicky diskutovali společenské problémy. Setkánì bylo iniciováno za účelem omlazenì katolické cìrkve. The Encyclopedia of politics (The Left and the Right), Volume II: The Right, str. 601 – 603 - Corporatism – J.R. Olivares (Houston Community College, Central), Rodney P. Carlisle (General Editor), (Rutgers University), Sage Publications, 2005 14 HOLMAN R., Dějiny ekonomického myšlenì, III. vydánì, C. H. Beck 2005, s. 117

9 by zasedalo sto biologů, sto matematiků a sto fyziků“.15 Třetì komora by byla sloţena z velkopodnikatelů, kteřì by dohlìţeli na „uskutečňování těchto plánů“. Saint-Simon měl od začátku zájem na tom, aby podle něho přeţitá parlamentnì demokracie byla nahrazena autoritativnì vládou vědců. Ačkoliv tento prvek, jak zmiňuje ekonom R. Holman, spìše připomìná to, co měli nastolit komunisté v Rusku, právě vědecký aspekt a forma státnìho zřìzenì ovšem, stejně tak připomìná i autoritářský korporatismus, jenţ měl být řìzen taktéţ elitou, skládajìcì se např. z futuristů, profesorů, velkopodnikatelů atd.

Zatìmco Saint-Simonovo myšlenì bylo vìceméně filozofické, Manoilescu korporatismus chápal vìce v ekonomické rovině. Monoilescu, pozdějšì ministr zahraničnì Rumunska, vydal v roce 1931 knihu „Teorie protekcionismu a zahraničnìho obchodu“. Ve svém textu se zabýval skutečnostì, která nastala v meziválečném Rumunsku a dalšìch rozvojových zemìch, kde mzdová mìra ve výrobě byla vyššì, neţli mzdová mìra v zemědělstvì. V této souvislosti upozornil na tzv. „nerovnou směnu“, která podle jeho názoru nastává v neoklasickém modelu volného trhu. A právě pod volným trhem se od počátku směny zemědělských produktů, za produkty výrobnì, země stává předmětem “nerovné směny“ – dovozem komodit s mnohem niţšì pracovnì hodnotou neţli je ztělesněna v exportu16.

Manoilescu, (podobně jako přednìm Alexander Hamilton, Scot John Rae, Friedrich List)17 obhajoval protekcionismus za účelem prosazenì efektivnì industrializace. Nenì proto překvapivé, ţe později podporoval státy tzv. Osy, nebo korporativnì modely Španělska, Portugalska a Itálie. V samotném korporatismu viděl paradigmatickou politickou strukturu pro dvacáté stoletì. Ve své pozdějšì knize, z roku 1934, Le siéclé du corporatisme: doctrine du corporatisme intégral et pur, přicházì s názorem, ţe „export komodit s nižší produktivitou, jako třeba pšenice, je z pohledu státu a národa, operace negativní a proto anti-korporativní“.18 Podle něho pouze korporativnì organizace zajistì produkci nejvhodnějšìch komodit a následný mezinárodnì obchod s těmito komoditami.

15 HOLMAN R., Dějiny ekonomického myšlenì, III. vydánì, C. H. Beck 2005, s. 118 16 MANESHI A., Mihail Manoilescu: An Appreciation and Critique, Institue of Economic Forecasting, Romanian Journal of Economic Forecasting, 1/2008, s. 130 17 viz. Ednotes, MANESHI A., Mihail Manoilescu: An Appreciation and Critique, Institue of Economic Forecasting, Romanian Journal of Economic Forecasting; 1/2008, s. 133 18 MANESHI A., Mihail Manoilescu: An Appreciation and Critique, Institue of Economic Forecasting, Romanian Journal of Economic Forecasting; 1/2008, s. 132

Odklon ke korporatismu je o to méně překvapivý, ţe Manoilescu rozhodně nezastával demokratické principy, tudìţ Mussoliniho Itálie se pro něj, stejně, jako pro ostatnì teoretiky či autokraty různých vìce či méně korporativnìch, katolických či jen antikomunistických (antisocialistických) států jevila jako ideálnì a funkčnì prototyp.

Mussoliniho Itálie byla do jisté mìry vzorem většiny autokratů i totalitářů 20. stoletì, kteřì byli nadšeni nejen jejìm aktivistickým stylem, ale i ekonomikou, jeţ vycházela z korporativnìho uspořádánì státnì organizace. Kdyţ se v roce 1922 ujal Mussolini vlády, stanul v čele země, kde polovina všech pracujìcìch byla zaměstnávána v malovýrobě, (ta se k roku 1920 podìlela 40% na HDP19). Byl proto nucen zásadnìm způsobem modernizovat ekonomiku. Vláda bývalého socialisty, nynějšìho fašisty ovlivněného futuristy, nařìdila modernizovat ekonomiku „zvýšením průmyslové produkce, reprivatizací telefonních komunálních podniků, snahou přitáhnout zahraniční kapitál daňovými úlevami a uzavíráním průmyslových smluv“.20 Dovoznìmi a ochrannými cly zajistila vláda kontrolu trhu a snaţila se zvýšit zemědělskou produkci. Veřejné práce měly zredukovat nezaměstnanost a zákon, který stanovoval zlatý standard, měl zajistit stabilizaci měny21. Nastolenì autoritativnìho nacionálnìho korporativnìho státu nemělo zapotřebì tolerovat odbory a stávky, proto byly odbory rozpuštěny a stávky zakázány, (pracovnì vztahy detailněji upravovala Pracovnì listina z 23. dubna 1927). Ačkoliv se Mussolini chopil moci uţ v roce 1922, aţ v roce 1934 bylo zřìzeno dvacet dva korporacì a aţ v roce 1938 byla zrušena poslanecká sněmovna a nahrazena korporativnì komorou.

Korporatismus v Itálii se nestal tìm, v co doufali jeho přednì teoretici, vyjednávánì mezi zaměstnavateli a zaměstnanci téměř vůbec neprobìhalo a pokud uţ k němu docházelo, tak mantinely pro vyjednávánì byly závislé předně na jednánì ministerstva financì. Bujela korupce i byrokracie, nepodařilo se zásadněji modernizovat zemědělstvì, které proto zůstalo státem dotované, soukromá sféra byla často ostrakizována a zastrašována, a konečně státnì výdaje na zbrojenì nestačily na dobré vyzbrojenì země a navìc podvazovaly ekonomiku reţimu. O fašismu a korporatismu v Itálii bylo napsáno mnoho

19 STELLNER F., a kolektiv, Hospodářské dějiny, Praha, Oeconomica, 2008, 68 s. 20 STELLNER F., a kolektiv, Hospodářské dějiny, Praha, Oeconomica, 2008, 68 s. 21 STELLNER F., a kolektiv, Hospodářské dějiny, Praha, Oeconomica, 2008, 68 s.

11 knih22, nicméně idea korporativnìho státu, který by na rozdìl od kolektivismu zanechal soukromou sféru, se objevila jiţ v ústavě Italského regentstvì Carnaro. Ano, romanticky smýšlejìcì vůdce svobodného města Fiume, Gabriele D´Annunzio, by se jistě mohl povaţovat za jednoho z prvnìch politiků ve 20. stoletì, jeţ se pokusil uvést korporativnì stát do praxe. Svého druhu romantismus i Mussolini konečně ovlivnil i Adolfa Hitlera, který ho ovšem později povaţoval za přìliš decentralizovanou formu, proto byl respektem k němu pouze manifestován.23

Typ tzv. autoritářského korporatismu bychom mohli vypozorovat v určitých formách v Rakousku za Dollfuse, v Polsku za generála Piłsudského, ve Slovenským štátu za luďáckého předáka Tisa, v Maďarsku za admirála Horhyho, v Rumunsku za Antonesca, v Bulharsku za Filova, v Řecku za Metaxese, v Argentině za Peróna, v Brazìlii za Vargase atd. Aţ s koncem druhé světové války z Evropy mizì většina autoritářských, korporativnìch států spjaté s katolicismem, aktivismem či konzervatismem. Svůj vlastnì vývoj má samozřejmě i korporatismus v Asii a hlavně v Jiţnì Americe, bohuţel má tato práce limity, nenì proto moţné popsat všechny země zevrubně.

Rozdělenì korporatismu

Korporatismus můţeme rozdělit do několika rovin. Za prvé, A. Heywood dělì korporatismus na autoritaristický tj. autoritářský a liberálnì. Autoritaristický se vyznačoval likvidací odborů a zastrašování soukromé sféry24. Liberálnì korporatismus nebo také neokorporatismus se lišì od autoritářského korporatismu tìm, že posiluje

22 Bohuţel dnes docházì u většiny lidì ke špatné interpretaci korporatismu, jelikoţ jej spojujì s fašismem. Korporatismus nelze výlučně spojovat s fašismem, fašismus ovšem můţeme z empirické zkušenosti spojovat s nedodrţenou doktrìnou korporatismu. 23 Ostatně otázka vztahu Adolfa Hitlera ke korporatismu je také zajìmavá. Jak poznamenává O‟Sullivan, Hitler hovořil nadšeně o “nacionálně socialistické korporativnì myšlence“(Noël O‟Sullivan,1995, s. 129-130). Ve své knize Mein Kampf se několikrát o stavovskou koncepci státu opřel. Jeho vizì byla transformace odborů do tzv. stavovské komory.“ Jak již bylo zmíněno, budou zárodečné buňky hospodářské komory spočívat v různých profesních zastoupeních, a tedy především v odborech (…) Hospodářské komoře pak bude příslušet povinnost udržovat chod národního hospodářství a odstraňování oněch škodlivých nedostatků a chyb. To, co je dnes vybojováno pomocí zápasu milionů lidí, musí být jednou vyřizováno v rámci stavovské komory a centrálního hospodářského parlamentu“(HITLER A., 2000, s. 448-440). Tìm měl být vyřešen věčný boj mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, Hitler uţ ve své knize nikoho nenechal na pochybách, ţe pouze instituce nestačì k dosaţenì cìle – „stranické instituce je nutno převést na stát (…)ve smyslu oboustranného zařazení do národní pospolitosti (…)neprobíhá pomocí teoretických pouček, proklamací nebo napomenutí, nýbrž pouze pomocí boje každodenního života.“ V pozdějšìch letech slovo korporatismus nahradil slovnìm spojenìm „národnì socialismus.“ Byl to národnì socialismus, který protekcionismem a veřejnými pracemi „stabilizoval“ ekonomiku a připravil půdu pro tzv. válečnou ekonomiku. To vše zmiňuji důvodně. Nacismus, zvláště dìky výdajům na zbrojenì, ekonomickému a společenskému rasismu a nedůslednému propracovánì stavovských organizacì nelze nazývat korporatismem. 24 HEYWOOD A., Politické ideologie, IV. vydánì, Aleš Čeněk, 2008, s. 234

12 skupiny ve vztahu k vládě, nikoli vlády ve vztahu ke skupinám.25 Neokorporatismus nelikviduje odbory, ba naopak, dává odborům přìleţitost k formulovánì postojů a vytvářenì zájmových aliancì, které mohou být různě hierarchicky členěné (viz. Švédsko), ty nejvýše postavené po-té uzavìrajì dohody a různé smlouvy26 s vrcholovými zaměstnavatelskými korporacemi (či státem), jakoţto prevenci proti stávkám a nevyhovujìcìm pracovnìm podmìnkám. Představitelé nejvyššìch korporacì majì privilegovaný přìstup ke vládě, coţ můţe znamenat lepšì vyjednávánì a rychlejšì uzavìránì dohod, ale stejně tak to můţe znamenat různé „stìnové pakty“, které veřejnosti můţou zůstat utajeny. S tìm souvisì i velká svoboda privilegovaných představitelů, kteřì nejsou přìmo odpovědni členům z niţšìch odborových aliancì a vytvářejì tzv., nelegitimní moc.27

Neokorporatismus se stal kritizovaným společenským a ekonomickým modelem, zejména ze strany Liberálnì Nové pravice a ostatnìch ideových skupin, které vyznávajì hodnotový a ideový pluralismus. Neokorporatismus totiţ bývá spojen s vysokými daněmi a velkými státnìmi výdaji, ve smyslu štědrého sociálnìho státu.

Za druhé se lišì názory na skutečné hodnoty, z nichţ korporatismus vyvstává. V tomto smyslu Blackwellova encyklopedie ukazuje tři odlišná pojetì. Pojetì Boba Jessopa, J. T. Winklera a Phillipa C. Schmittera. Jessop vymezil korporatismus od parlamentarismu spojením funkčních reprezentací s intervencionistickým státem čímž se odlišuje od parlamentarismu – prezentu je jej, tedy jako státní formu. J. T. Winkler korporatismus označuje za „novou politickou ekonomií“. Tato novodobá ekonomie měla stát na státním řízení soukromých podniků podle ideologických principů jednoty, řádu, nacionalismu a úspěchů.28 P. C. Schmitter hovořì o korporatismu jako „nepluralistické formě zprostředkování zájmů, v němž vybrané, specializované oddělené, nesoutěživé a hierarchicky uspořádané skupiny reprezentují zájmy svých členů v jednání se státem a naplňují dohodnutou politiku.“29 Schmitter se vymezuje proti korporatismu jako formě státu. Tento přechod k odmìtnutì chápánì korporatismu jako politického systému

25 HEYWOOD A., Politologie, III. vydánì, Aleš Čeněk, 2008, s. 346 26 Např. Saltsjöbadenské smlouvy (1938), kdy došlo k institucionalizaci sociálnìho smìru mezi zaměstnavateli a odbory. (LÜPOLD M. SCHNYDER G., Protecting insiders against foreigners?, Paper presented at International Economic History Conference, 2006, s. 25 27 HEYWOOD, Politologie, III. vydánì, Nakladatelstvì Aleš Čeněk, 2008, s. 348 28 MILLER D., Blackwellova encyklopedie politického myšlenì, Barrister&Principal, 2000, s. 234 29 MILLER D., Blackwellova encyklopedie politického myšlenì, Barrister&Principal, 2000, s. 234

13 zdůrazňuje Nöel O´ Sullivan, který poukazuje na modernì hodnoty korporatismu, které jsou uplatňovány prostřednictvìm trhů, kapitálu a práce. Naproti tomu expert na Latinskou Ameriku Wiarda, chápe korporatismus jako politickou tradici, ideologii a model společensko-politické organizace.30 Od prostého, leč velice srozumitelného rozdělenì korporatismu A. Heywooda, přes otázku skutečné podstaty korporatismu v třech zmìněných teoriì se dostáváme k poslednìmu stěţejnìmu rozdělenì a charakteristice korporatismu, kterou v několika pracìch provedli profesoři Howard J. Wiarda a Phillipe C. Schmitter.

Schmitter poukazuje, ţe ideologie korporatismu můţe být velmi flexibilnì, mohou být totiţ „levicoví“ korporatisté, stejně jako „pravicoví“ korporatisté, „národní“ jako „internacionální“ atd. Přičemţ je rozdělil do čtyř škol korporativistického myšlenì31;

I. Křesťansko-sociální II. Autoritářské, byrokraticky nacionální III. Radikálně parlamentní IV. Levicové, socialistické, syndikální (či syndikalistické)

V prvnì nastìněné škole myšlenì zdůrazňuje myšlenì eticko-tradicionalistické (Albert de Mun a Markýz de La Tour du Pin), kulminujìcì v řìmskokatolických encyklikách Rerum Novarum papeţe Lva XIII a Quadragesimo Anno Pia XI.

V druhé škole myšlení spojil autoritářské myšlenì s byrokratickým nacionalismem a sekulárně modernizovanou formou, v jejìmţ čele stál teoretik Mihaïl Manoïlesco a která, dle Schmittera zahrnuje většinu Italských ideologů korporatismu (Ugo Spirita, Giuseppe Bottaie, Guido Bortolotta) a i Othmara Spanna (zakladatele a představitele tzv. universalistické školy)32 z Rakouska.

Třetì směr označuje za radikálnì (rozuměje ve francouzském smyslu), tj. „buržoasně solidární tradici doloženou takovými mysliteli jako je např. León Bugeois, Charles Gide, Emile Boutroux a Emil Durkheim“.33

30 WIARDA, Howard. J., Corporatism and Development, The Portuguese Experience, The University of Massachusetts Press, 1977, s. 12 31 SCHMITTERP.C., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 9-10 32 SOJKA L., Kdo byl kdo? – světovì a češtì ekonomové, Libri, 2002, s. 270 33 SCHMITTERP.C., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s.. 9-10

V poslednìm, čtvrtém směru, zmiňuje levicovou, socialistickou a syndikalistickou linii, jejìţ počátek datuje od, jiţ zmìněného, Saint-Simona a zahrnuje rozmanitou škálu myslitelů (George Sorel, Enrico Corradini, Edmono Rossini, Gregor Strasser, Henri de Man, Marcel Déat, Oswald Mosley, Spolek socialistů, L. D. Trotsky a J. Stalin).

H. J. Wiarda uvedl tři hlavnì podmìnky k naplněnì korporatismu;34

I. Společnost je organizována v celku nebo v částech, nikoliv na základě individualit, ale ve funkčních, společenských nebo korporativních jednotkách (rodina, klan, oblast, etnická skupina, vojenská organizace, náboženství, odbory nebo obchodní útvary, zájmové skupiny, atd.), které vytváří stát. II. Stát se snaží najít cestu přes struktury, limity, organizování nebo udělování koncesí skupinám za účelem podmínění těchto skupin a jejich kontrole – limitovaný pluralismus. III. Stát se snaží začlenit tyto skupiny do státního systému, převést tyto skupiny do tzv. státního soukromého sektoru, zatímco skupiny samy hledají společně výhodné podmínky programů a benefity pro jejich členy za členství a současně s tím obvykle dojednávají smluvní podmínky stanovující (v ústavě nebo v základním zákoně) autonomii a nezávislost na státu.

Na základě studie definuje Howard. J Wiarda tyto jednotlivé typy korporatismu:35

I. Přirozený nebo historický korporatismus–(“natural or historic corporatism“) II. Ideologický korporatismus–(“ideological corporatism“) III. Manifestující korporatismus–(“manifest Corporatism“) IV. Neokorporatismus–(“modern neo-corporatism“)

Prvnì kategorie poukazuje na historické nebo doslova “přirozené“ prvky korporatismu, např. prvky etnické, klanové, kmenové, kastové atd. Z těchto prvků obvykle vznikaly různá společenstvì – konfucianismus (Asie), různé kmeny (Afrika), islámská společenstvì (Afrika, Asie) atd.

34 WIARDA, Howard. J., Corporatism and Development, The Portuguese Experience, The University of Massachusetts Press, 1977, s. 52 35 WIARDA, Howard. J., Corporatism and Development, The Portuguese Experience, The University of Massachusetts Press, 1977, s. 52

V druhé kategorii autor připomìná vìtězstvì atomistického individualismu, který se v Evropě začal šìřit po Velké francouzské revoluci36 a začal se hroutit hospodářskou krizì třicátých let 20. stoletì.

Ve třetìm typu autor zdůrazňuje, ţe korporatismus zůstal většinou jen na papìře a praxe se značně lišila. Přičemţ koncem druhé světové války většina reţimů zůstala zdiskreditována a ty, které zůstaly, přestaly o korporatismu mluvit. Namìsto toho mluvily např. o sociálním blahobytu a smíru (social welfare).

Ve čtvrté klasifikaci, autor zdůrazňuje, že se liší od korporatismu autoritářského a je proto také označován jako “společenský“ nebo “otevřený“. Neokorporatismus je v podstatě spojen s politikou levicových intelektuálů druhé poloviny 20. stoletì.37 V podstatě se jedná o popis, který jsem nastìnil, k neokorporatismu, výše. Neokorporatismus nenì v podstatě nic jiného, neţ deklarovaný a dodrţovaný korporatismus. Salazarův korporatismus spadá do druhé a třetì definované kategorie.

36 Cechy byly ve Francii definitivně zrušeny rokem 1791, i kdyţ francouzský ekonom A. R. Jacques Turgot v rámci známých šesti dekretů omezil privilegia řemeslných cechů (1776), avšak po jeho pádu bylo omezenì odvoláno – pozn. autora 37 Korporatismus samotný nebyl nutně spjat vţdy jen s pravicovými nedemokratickými reţimy, ale také např. v jistém smyslu figuroval i v Titově reţimu v Jugoslávii, nebyl tedy ideologicky rigidnì – pozn. autora

III. Korporatismus Portugalska před ustanovením Nového státu

K mohutnému rozvoji korporacì došlo uţ ve středověku, kdy byly ustaveny korporace věd a úřadů (corporações de artes e ofícios) a to prakticky ve všech městských centrech země. Dvanáct nejvìce významných cechů reprezentovali vţdy dva zástupci a ti byli společně s těmito cechy seskupeni do tzv. „Domů dvaceti čtyř“, přičemţ ty zajišťovaly silné základy pro obecnou politickou a dokonce soudnì autonomii prostřednictvìm tzv. soudců lidu.38 Nicméně i přes tento fakt tyto cechovnì asociace nikdy nedosáhly tak vysoké ekonomické a společenské moci jako tomu bylo ve středověké severnì a střednì Evropě.39

Historické původy portugalského středověkého korporatismu byly spjaty s dynastickým státem Mestre de Avize z roku 1384. Pozdějšì politický vývoj ovšem směřoval k oslabovánì všech cechů i cechovnìch asociacì. Fyziokratické reformy Sebastiaã J. de Carvalha e Mela, také známého jako Marquese de Pombala, z roku 1761 sice ještě stačily vytvořit a utuţit některé cechy, 40 ovšem spìše pro jeho věc. Pozdějšì liberálnì reformy, z roku 1834, všechny cechovnì privilegia smetly (včetně zřizovánì asociacì na obranu zájmů pracujìcìch).

Aţ o 30 let později, bylo dělnìkům garantováno právo na zřìzenì „spolků vzájemné pomoci“, a konečně roku 1891 bylo schváleno zákonné nařìzenì třìdnìch organizacì, které uznávalo všechny formy sdruţovánì, byť podléhaly schválenìm vlády, restrikcìm, politickému dohledu nad jejich aktivitou a kontrole rozvoje regionálnìch a národnìch asociacì „Unií“41. Nutno řìci, ţe kontrola spočìvala čistě na rozhodnutì výkonné exekutivy, která zpravidla kontroly přecházela.42 V souvislosti se zaloţenìm republiky byly pak dále povoleny stávky (1910) i právo na vytvářenì národnìch uniì (1924). Zatìmco dělnické organizace byly dlouhou dobu odmìtány a později zůstaly minimálně pod dohledem, asociace reprezentujìcì obchod, jak jsme si výše ukázali, zřizovány být mohly. Podobně mohly být zaloţeny i asociace reprezentujìcì průmyslnìky, k těm byl monarchistický reţim i prvnì republika mnohem vìce vstřìcná. Uţ 12. června 1834 proběhlo setkánì lisabonských obchodnìků, kteřì ten samý rok zaloţili Asociace kupců Lisabonu (Associação Mercantil Lisbonense), jeţ se v roce 1855 přejmenovala na Obchodnì asociaci Lisabonu (Associação Comercial de Lisboa) a v roce 1903 zìskala statut Portugalské komory obchodu a průmyslu (Câmara de Comércio e Indústria Portuguesa). 43 Ve stejném roce, tedy 1834 zároveň vznikla údajně nejstaršì obchodnì asociace v Portugalsku44 Obchodnì asociace Porta (Associação Comercial de Porto). Roku 1849 započala svoji existenci v Portu také Asociace Průmyslu Porto (Associação

38 SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 11 39 CAETANO M., Lições de Direito Corporaivo, Lisabon: Oficina Gráfica, 1935, s. 37 40 zvláště v oblasti zemědělstvì – poznámka autora 41 SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 12 42 QUIERO A.R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, 1961, s. 43 43 http://en.acl.org.pt/CmsPage.aspx?PageIndex=28# 44 http://www.cciporto.com/ing/apresentacao/origem.htm

Industrial Portuense)45. Následovalo ji zaloţenì Asociace průmyslové prokuratury Farbrilu (Associação Promotora de Indústria Fabril). Ve stejném roce, tedy v roce 1860, bylo vytvořeno i Královské ústřednì sdruţenì portugalského zemědělstvì (A Real Associação Central da Agriculutura Portuguesa)jeţ vděčì za svůj vznik úsilì skupiny jednotlivců za účelem oţivenì stagnujìcìho zemědělstvì, na němţ se podepsalo nejen nedostatek kapitálu, ale také zaostalost v oblasti vzdělánì, která v konečném důsledků bránila modernizaci zemědělstvì a to způsobovalo neţádoucì se mnoţenì planě rostoucìch rostlin na dřìve pšenicì osázených polìch. Pozdějšì vláda opustila dotace v zemědělstvì, coţ po roce 1865 způsobilo, ţe ceny plodin vypěstovaných na územì Portugalska byly na trhu vyššì neţ ceny dovezených plodin a Královské sdruţenì portugalského zemědělstvì se de facto nemohlo v rámci hospodářské soutěţe bránit.46 Jednoznačným pozitivem této asociace bylo zlepšenì komunikace mezi zemědělci a modernizace zemědělských technik prostřednictvìm různých výstav apod., negativem zůstala bujìcì byrokracie. Dalšì významné sdruţenì, bylo zaloţeno o deset let později, jednalo se o Obchodnìm sdruţenì lisabonských obchodnìků (Associação Comercial dos Lojistas de Lisboa) a konečně později v letech 1915-1916 vzniklo Sdruţenì obchodnìku v Portu (Associação dos Comerciantes do Porto).47 To bylo vìceméně sdruţenìm zaměstnavatelů, jeţ měli rozdìlnějšì zájmy neţli Obchodnì asociace v Portu.

Existujì čtyři důvody, proč jsem vyjmenoval všechny tyto asociace. Prvnìm důvodem je, ţe se jedná o organizace, které se dotýkajì tématu mé práce. Za druhé, se významným způsobem podìlely na modernizaci ekonomiky, za třetì drtivá většina těchto organizacì vznikla zdola, nikoliv se shora, to je také jeden z důvodu, proč později fungovaly samostatně, vně korporativnì soustavy Nového státu. A nakonec, za čtvrté, tyto organizace přeţily na rozdìl od většiny organizacì Nového státu, do dnešnìch dnů.

Organizace, o kterých se zmìnìm v následujìcìch řádkách, byly vytvořeny na bázi obrany třìd, proto je Schmitter nazývá „proletářské“48. Prvnì „proletářskou“ organizacì se stalo Sdruţenì umělců Lisabonu (Associação dos Artistas Lisbonenses) z roku 1839, ovšem nejdůleţitějšì organizacì bylo dvacet let formujìcì se Sdruţenì na ochranu národnì práce (Associação Protectora do Trabalho Nacional), které začalo řádně fungovat od roku 1871. V obdobì sedmdestých let se také začìnajì pracujìcì přidruţovat k ideologickým proudům, zvláště potom k anarchismu (který si zìskal přìvrţence zejména mezi řemeslnìky a tzv. kovorolnìky) a socialismu. Přes vzájemné a regionálnì spory bránily jiţ zmìněné ţivotaschopné národnì entity, a spolupráce těchto skupin socialistů, syndikalistů a anarchistů dosáhla výsledku roku 1914 v podobě Národnì pracovnì unie (União Operátia Nacional), která se rok po zahájenì prvnì světové války přetransformovala do Všeobecné konfederace práce (Confederação General do

4545 AIP byla zaloţena v Portu Josém V. Damásiem, dnes funguje pod názvem Associação Empresarial de Portugal (Portugalská obchodnì asociace) viz. http://www.aeportugal.pt – pozn. autora 46 COSTA da C., CASTRO de D. L., Le Portugal au point de vue agricole, Lisoba: Imprensa Nacional, 1900, s. 890 47 http://www.acporto.pt/index.php?option=com_content&task=view&id=15&Itemid=14 48 SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 13

Trabalho), jeţ stála za největšìm nárůstem stávek v celé portugalské historii (viz. graf nìţe).

Stávky v Portugalské první republice 180 160 140 120 100 80 Počet stávek Počet 60 40 20 0 1910 1911 1912 1913 1914 1915 1916 1917 1918 1919 1920 1921 1922 1923 1924 1925 Celkový počet stávek v Portugalské první republice 85 162 35 19 10 15 7 26 11 21 39 10 22 21 25 10

Úspěšné stávky 36 73 1 5 2 4 3 14 3 7 9 2 10 4 5 4 Neúspěšné stávky 66 21 7 3 1 2 0 2 3 3 4 2 2 3 4 0 Stávky ukončené kompromisem 36 43 13 8 4 9 4 10 4 8 26 4 6 7 11 3

(ZDROJ: SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 13)

Po vzniku Portugalské prvnì republiky a zvláště v obdobì vstupu Portugalska do války můţeme pozorovat vzrůstajìcì agitaci komunistů, socialistů a pomalu se formujìcìch anarchosyndikalistů, které nemohla zastavit ani populistická vláda Sidónia Paise (1917- 1928). Nutno podotknout, ţe nárůst počtu sdruţenì nebyl spjatý jen a pouze s městským proletariátem, ale šel si svou autonomnì cestou. Podle Costy Júniora bylo na kongresu Zemědělských syndikátů v roce 1912 shromáţděno 39 organizacì proklamujìcì 12 600 členů.49 Tato autonomnì sdruţenì, které byla situována na jihu v oblasti latifundiì, vstoupila do vìce neţ 70 stávek.50

Graf č. 2 detailně vykresluje sdruţenì dle třìd, rozdělené podle jednotlivých kapitol hospodářstvì. Počet sdruţenì se mezi lety 1921–1923 navýšil o 123 sdruţenì, i dìky tomu se zčtyřnásobil počet stávek mezi lety 1921 – 1923. Jakýkoliv růst stávek, můţe být vykládán nejen na základě úspěšnosti předchozìch stávek, ale také na vyjednaných podmìnkách, vládnìch dotacìch, na korupci ve vládě atd. Z tohoto hlediska, lze pokles stávek mezi rokem 1915-1916 vysvětlit přijetìm nařìzenì, které vytvořilo limity pro maximálnì pracovnì den, jenţ měly být stanoveny mezi 7–10 hodiny (dle druhu práce). Vytvořenì Ministerstva práce a sociálnì péče neodvrátilo opětovný nárůst stávek v letech 1917 a 1918, které jsou ovšem hlavně výsledkem zostřihujìcìho se konce velké války a ukončenì prvnìho světového konfliktu. Dalšì úspěch, které si mohlo

49 JÚNIOR C., História Breve do Movimento Operário Português, Lisboa, Verbo, 1964, s. 65 50 CUTILEIRO J., A Portuguese Rural Society, Oxford, The Clarendon Press, 1971, s. 83-87, s. 216-227

19 organizované odvětvì dělnictva připsat na svůj účet, bylo nařìzenì o snìţenì maximálnìho pracovnìho týdne v rozpětì 42-48 hodin a povinné nemocenské a úrazové pojištěnì, jenţ bylo organizováno, pod hlavičkou Ústavu sociálnì pomoci. A ačkoliv největšì počet úspěšných stávek, kdy vláda ustoupila odborovým sdruţenìm, lze zaznamenat mezi lety 1910-1911, (44% včetně, jiţ zmìněného práva na stávku), nejúspěšnějšìch reforem (z jejich pohledu) se dočkaly aţ od roku 1915.

Graf č. 2

Počet skupin a členů v reprezentujících sdruženích k roku 1921 50000 45000 40000 35000 30000 25000 20000 15000 10000 5000 0 "Asociace "Asociace Zemědělské "Asociace se

Počet skupin a jednotlivých členů a jednotlivých skupin Počet "Asociace tříd" - B. syndikáty tříd" - C. vzájemnou tříd" - A. Obchod, (dělnící Zemědělství pomocí" - Průmysl služby a pracující na a rybolov Řemeslníci transport venkově) a dělníci Počet skupin 425 219 86 668 276 Počet členů 46 277 39 127 11 018 29 493

(ZDROJ: SCHMITTER C. P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, Sage Publications, 1975, 14 s.)

Tyto vývoje potvrzujì, ţe korporatismus v Portugalsku se formoval velice dlouhou dobu, a ţe dosahoval nepřìliš pozitivnìch výsledků jak ve společnosti, tak v ekonomice. Stát neměl autoritu, hospodářstvì bylo v rozkladu, neexistovaly aktivnì elity, ale jen zkorumpované, nefunkčnì vlády bez dlouhodobějšìch vizì či koncepcì.

Společnost se v tomto obdobì značně radikalizovala a jednotlivá sdruţenì, organizace či asociace byly pod vlivem jiţ zmìněných ideových skupin, jejichţ hlavnìm zájmem bylo zìskánì co největšìch výhod. Drtivá většina sdruţenì fungovala na bázi odborových skupin, ty byly ale natolik nejednotné v politických otázkách a poţadavcìch, ţe nebyly schopny nastolit podobný centralizovaný reţim jako Lenin v Rusku. Nejvìce byla v tomto obdobì ohroţena městská burţoazie a velké firmy. Dále samozřejmě samotný stát, který bojoval s obrovským deficitem a v souvislosti s poţadavky těchto sdruţenì ho nebyl schopen splatit. Proto se v roce 1926 udál vojenský převrat, jenţ měl zajistit pořádek, ten se vìceméně podařilo obnovit, aţ v souvislosti s ustavenìm Salazara do funkce ministra financì (1928).

IV. Cesta k implementaci korporatismu Nového státu

Daleko před tìm neţ se moci chopil Salazar, mělo Portugalsko korporativnì prvky, které se brzy objevily i v Brazìlii a ostatnìch zemìch Latinské Ameriky. Ve třicátých letech, 20. stoletì došlo k vrcholné etapě korporatismu. Jeho Nový stát inspiroval i jiné Latinsko-americké reţimy, jako napřìklad jiţ zmìněnou Brazìli, kde Getúlio Dorneless Vargas vyhlásil o rok později také Estado Novo, tedy Nový stát. Bylo to právě Portugalsko, o kterém Manoilescu prohlásil, ţe se stane státem s „nejčistčìm“ korporatismem.51

A právě podle vzoru křesťanské tradice a scholastického učenì, přes obhajobu autoritativnì byrokratické školy myšlenì Manoilesca, k vzoru „integrálnìho“ pokrytì celé sféry zájmů společnosti prostřednictvìm zájmových skupin podřìzené centralistické administrativě byl korporativnì model v Portugalsku budován. Korporatismus v Portugalsku se stal unikátnìm, a to i ke vztahu k Itálii. Na rozdìl od „fašistického ekonomického učení, které nebylo systematické, což bylo odrazem toho, že fašisté usilovali o přeměnu lidského vědomí spíše než přeměnu společenských struktur“, 52 bylo ekonomické smýšlenì Antonia Salazara přesně opačné, tedy systematické.

Salazar neusiloval o přeměnu lidského vědomì, ale usiloval o dokonalé státnì uspořádánì. Organizace obyvatelstva do jednotlivých korporacì byla účelová, jak později Salazar sám řekl, prvotnì bylo zorganizovat společnost, aţ poté mohly být řešeny některé dìlčì iniciativy korporacì, přičemţ, na rozdìl od Itálie, Salazar chtěl společnost, co nejdéle apolitickou. Dalšì, zásadnì a odlišná věc od Itálie souvisì se ţivotem Salazara. Ţivot Salazara byl od mládì spjatý s katolicismem, nenì proto velkým překvapenìm, ţe papeţské encykliky Rerum Novarum apod. byly jeho myšlenì velice blìzké, stejně jako učenì Maistreho, Bonalda, Burka a Maurrase. Jelikoţ byl stoupenec velmi konzervativnìho myšlenì, vyhýbal se proto aktivistickému stylu politického myšlenì, které pro něj představovalo myšlenì např. Antónia Sardinhy, Alberta Monsaraze (zakladatele Integralismo Lusitano) a F. de Barcelose Rolão Preta, vůdce fašizujìcìho hnutì Národnìch syndikalistů, které Salazar nechal v roce 1934 rozpustit a zakázat. Poslednì důleţitou věcì, která zásadně ovlivnila korporatismus v Novém státě, byl Salazarův asketismus.

Antonio Salazar od začátku bez okolků tvrdil, ţe Portugalsko je země chudá, která si na své evropské pevnině nemůţe dovolit vìce neţ skromný a důstojný ţivot.53 Země i jeho asketické přesvědčenì zásadně ovlivnily základnì podstatu ekonomiky Nové státu. Ačkoliv si ukáţeme, ţe Salazar zemi zmodernizoval a v řadě ohledů společnost transformoval, jeho cìlem nikdy nebyl převáţně blahobyt obyvatel a závratný hospodářský růst, nýbrţ jeho ambicì bylo stabilizovat zemi a naučit obyvatele ţìt ve všì

51 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 8 52HEYWOOD A., Politické ideologie, VICTORA PUBLISHING, 1994, s. 172 53 SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975. s. 16

21 počestnosti a skromnosti. K tomu, aby dokázal asketismus, disciplìnu, pořádek a mìr mezi pracujìcìmi třìdami nastolit musel změnit dosavadnì fungovánì Portugalska.

Jako ministr financì Salazar (od roku 1928) dokázal tři věci. Za prvé dokázal, ţe rozumì financìm, na základě toho si dokázal vytvořit a zachovat důvěru mezi většinou obyvatel a autoritu u tehdejšì vládnoucì elity a zástupců přednìch zájmových uskupenì.

Vytvořenì ideálnìch pracovnìch podmìnek měl být stěţejnì bod obnovy státu. Ministr financì si definoval jako zásadnì úkol, podřìdit si všechny ostatnì vládnì resorty. Byla to podmìnka, kterou Salazar podmìnil svoji činnost v kabinetu. Jednalo se o čtyři body nutné spolupráce, tyto podmìnky jsou podle mého názoru velmi důleţité, jelikoţ Salazar si jimi vymohl velice dominantnì roli, která se dá charakterizovat jako autoritativnì.

Stanovené podmínky ke spolupráci54;

I. Každé ministerstvo musí být odhodláno se reorganizovat a omezit své služby a své projekty v rámci rozpočtu, který mu bude nastaven ministrem financí. II. Opatření přijatá ministerstvy s přímými dopady na příjmy a výdaje musejí být nejdříve konzultovány s ministrem financí. III. Ministerstvo financí má právo veta a to jakémukoliv zvyšování běžných výdajů nebo běžných nákladů na provoz ministerstev. IV. Ministerstvo financí se tímto aktem zavazuje ke spolupráci se všemi ostatními ministerstvy za účelem snižováním výdajů a shromažďováním příjmů v souladu s jednotným organizačním postupem.

„Tyto pevné zásady budou vodìtkem pro společnou, usilovnou a tvrdou práci zaloţenou na odřìkánì…vìm velmi dobře, co chci a jakou cestou se k tomu vydám55 , jisté je jen to, ţe tato cesta potrvá déle, neţ jen několik měsìců.“ „Činnost ministerstva bude výhradně správnì, neočekávejte širokou spolupráci na úrovni vlády.56“ Na přelomu let 1930 a 1931 nechal rozpustit Všeobecnou konfederaci práce, dále si nechal schválit několik dalšìch nařìzenì omezujìcì aktivity odborových sdruţenì a zároveň s tìm pomalu počala restruktualizace odborů, dle korporativnì linie. V roce 1931 bylo vydáno legálnì oprávněnì k zakládánì sìtì městských grémiì (gremios) a současně s tìm byla organizována Nejvyššì rada národnì ekonomiky s podsekcemi zemědělstvì, průmyslu, obchodu, práce a koloniì. Stejně tak, byly uţ v této době vydány prvnì plány s podmìnkami členstvì v řádech (ordem) lekářů.

54SALAZAR A., Dicsursos, Retirados do Volume Primeiro (1928 – 1934), svazek, Quinta Edicao, Revista Editatos pela Coimbra Editora, Limitada em 1961, s. 4-6 55 doslova „kam mám jìt“ (SALAZAR, 1961, s. 4-6) 56 SALAZAR A., Dicsursos, Retirados do Volume Primeiro (1928 – 1934), svazek, Quinta Edicao, Revista Editatos pela Coimbra Editora, Limitada em 1961, s. 4-6

O 6 let později se Salazar stává hlavnì osobnostì konzervativnìho reţimu, který byl nastolen generálem Carmonou. Nestabilita byla nahrazena velmi silnou pozicì šéfa vlády. Mezi léty 1928 aţ 1933 byla vytvořena a upevněna státostrana - União Nacional57 (Národnì svaz). Roku 1933 vznikl „Nový stát“ – „Estado Novo“, tìm skončila etapa vojenské diktatury. Nynì mohl Salazar konečně implementovat nový korporativnì řád, který měl slovy, jednoho z hlavnìch architektů korporatismu Pedra Teotónio Pereiry, nahradit „stát bez funkcí a služeb, odpojený od potřeb země, improvizující s absencí zřetelných cílů, neúspěšný v řešení problémů, s nerozvinutým privátním sektorem, dizorganizovaným veřejným sektorem, se zmatky se potácející veřejnou i soukromou sférou a téměř úplnou absencí politické institucionalizace“.58

57 Většina pravicových uskupenì „byla transformována“ do União Nacional. União Nacional měla vystupovat jednotně pro zájem portugalského obyvatelstva. Strana fungovala do 21. 2. 1970, kdy ji v rámci modernizace postsalazaristického reţimu Předseda rady ministrů Caetano přejmenoval na ANP (Národnì lidovou akci). 58 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 100

V. Implementace korporatismu Nového státu

Prvnì velkou změnu samozřejmě zavedla nová ústava, která byla připravena jiţ v roce 1932. Pracoval na nì kromě jiných i Antonio Salazar a Marcello Caetano. Byla přijata po plebiscitu59 19. března 1933 a nahradila vìce stranický systém „unitárnì a korporativnì republikou.“60 V platnost vstoupila rokem 1934 a aplikovala bikameralismus. Národnì svaz (União Nacional) potvrdil systém jedné strany, jednajìcì jako: “nátlaková skupina s cílem spojit všechny profily společnosti v korporativní hnutí.”61 Ústava Nového státu byla prvnì korporativnì ústavou na světě. Všechny informace, týkajìcì se jendotlivých částì, kapitol a článků jsou čerpány z Ústavy Portugalské republiky, kterou mám uvednou v pouţité literatuře.

Dolnì komora, tzv. Národnìho shromáţděnì se nynì volila na čtyři roky listovým systémem přes velmi omezené hlasovacì právo. Národnìmu shromáţděnì se skládalo z 90 poslanců (později byl tento počet navýšen), byly mu svěřeny pouze minimálnì pravomoci nad kontrolou vlády a nebylo ani zasvěceno do finančnì legislativy. V praxi bylo zcela běţné, ţe členové této komory byli na kandidátku vybìránì Salazarem.62

Hornì komora, tzv. Korporativnì komora se skládala ze sektoru průmyslu, zemědělstvì, obchodu, armády, cìrkve atd., dohromady ji mělo tvořit 24 sektorů (kompletnì tabulka jednotlivých sektorů s reprezentanty daných odvětvì je vypracována v přìloze na konci práce). Kaţdý sektor měl reprezentovat a hájit své zájmy skrze tuto komoru, přičemţ reprezentanti těchto odvětvì měli být techničtì odbornìci. V praxi se těmito experty stávali vlivnì právnìci, kteřì si vyslechli názor na konkrétnì problematiku daného sektoru od zaměstnavatelů a pracujìcìch. Na základě tohoto slyšenì vypracovali zprávu pro Shromáţděnì nebo vládu, jenţ mělo zváţit rozhodnutì a v přìpadě vlády např. vypracovat nový program. Institucionalizovaným jednánìm mezi jednotlivými zájmovými skupinami se předevšìm mělo předejìt lobbingu, podprahovému jednánì a korupci. Jak můţeme vidět na grafech nìţe, členy komory byly předevšìm nejvyššì představitelé korporativnì soustavy, aţ v dalšìch letech si můţeme všimnout klesajìcì tendence, krom několika výkyvů spojených s válkami, kdy se opět komora „centralizovala.“

59 V plebiscitu se jiţ promìtla korporativnì koncepce omezeného hlasovacìho práva, které se vztahovalo pouze na hlavy rodin, (pod pojmem hlavy rodin se myslì muţi), mezi jimiţ se 60% vyjádřilo pro přijetì ústavy, 10% pro jejì nepřijetì a 30% se zdrţelo hlasovánì. V očìch nového reţimu to znamenalo 90% podporu ústavy. (WIARDA, 1977, s. 100.) 60 GALLAGHER, T. Portugal: A Twientieth-century Interpretation, Manchaster, 1983, s. 279 61 KAY H, Salazar and Modern Portugal, London, 1970, s. 125 62 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 101

Členové Korporativní komory (v %), kteří byli vyššími státními úředníky v 60,00% letech 1934 - 1969

50,00%

40,00%

30,00%

20,00%

10,00%

0,00%

Počet členů Korporativní komory v % v komory Korporativníčlenů Počet 1934- 1938- 1942- 1946- 1949- 1953- 1957- 1961- 1965- 1938 1942 1946 1949 1953 1957 1961 1965 1969 Ministři, Podtajemníci, Předsedové Kabinetů, Civilní 50,30% 44,10% 52,10% 46,30% 46,10% 42,50% 29,70% 37,00% 33,50% Guvernéři, Vedoucí střední úrovně řízení Univerzitní profesoři* 15,70% 14,40% 17,90% 20,10% 15,60% 14,40% 9,10% 12,70% 14,00% Vojenští důstojníci* 9,30% 8,10% 8,50% 7,50% 9,20% 7,50% 6,40% 5,70% 4,20% (*Univerzitnì profesoři a vojenštì důstojnìci byli také často zastoupeni v prvnì skupině) (Zdroj: SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 35)

Členové Korporativní komory (v %), kteří byli vyššími státními úředníky v letech 1934 - 1969

90,00% 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00% 1934- 1938- 1942- 1946- 1953- 1957- 1961- 1965- 1938 1942 1946 1949 1957 1961 1965 1969 Členové Korporativní komory (v %), kteří byli vyššími 75,30% 66,60% 78,50% 73,90% 70,90% 45,20% 55,40% 51,70% státními úředníky v letech 1934 - 1969

(Zdroj: SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 35)

Kabinet se sestával z tzv. Rady ministrů a Předsedy rady ministrů. Rada ministrů měla na základě doporučenì jejìho předsedy navrhnout kandidáta na hlavu státu, tìm Salazarovi zůstala i role výběru Prezidenta. Je ovšem důleţitějšì, ţe Předseda rady ministrů mohl vydávat nařìzenì ve formě zákonů a nepotřeboval k tomu ţádné dalšì schvalovánì. Podle článku šest Ústavy Nového státu měl stát povinnost chránit veřejné zdravì, koordinovat, stimulovat a řìdit všechny společenské aktivity, za účelem podpory a pravé

25 harmonie zájmů v rámci legitimnì (zákonné) podřìzenosti soukromých zájmů obecnému dobru, dále potom snahu zlepšit ţivotnì podmìnky „„nejméně privilegovaných sociálních skupin“.63

Čtvrtá sekce Ústavy Nového státu, se věnuje přìmo Korporativnìm organizacìm, které měl stát autorizovat, chránit a napomáhat jejich utvářenì s cìlem podpory a sjednocenì zájmů. Nelze přitom opomenout, ţe Ústava zde zmiňuje explicitně všechny tři sektory, ve kterých se korporativnì instituce majì pohybovat a to v intelektuálnìm, společenském a ekonomickém.

Zatìmco čtvrtá část Ústavy Nového státu se věnovala pouze obecným věcem souvisejìcìm s korporativnìmi organizacemi, pátá sekce Ústavy Nového státu se věnuje rodině, korporativnì organizaci a autonomnìm skupinám, jakoţto politickým jednotkám. Obsahem této sekce, je hlavně volebnì struktura.

Z našeho pohledu je důleţitá osmá a čtrnáctá část prvnì kapitoly ústavy a pátá kapitola druhé části ústavy. Samozřejmě, ţe by někdo mohl namìtnout, ţe podstatná je i pátá kapitola osmé části ústavy věnujìcì se ekonomickému řádu v zámořských koloniìch, nicméně se opět obracìm k úvodu, kde jsem zdůraznil, ţe se budu věnovat výhradně korporatismu a jeho ekonomickým výsledkům na pevninské části Portugalska, kam ústava zahrnuje i přilehlé ostrovy (viz. nìţe).

Sedmá část ústavy se zabývá ekonomickým a společenským pořádkem, zde je podle mého důleţité zdůraznit zejména, ţe stát si ponechává právo na regulaci ekonomických vztahů s ostatnìmi zeměmi dle principu přiměřené kooperace. Dále ústava ukládala povinnost národnìm ekonomickým organizacìm zajistit maximálnì moţnou produkci a tvorbu bohatstvì pro blahobyt společnosti a vytvořenì společenského ţivota, od kterého by stát odvozoval moc a občanskou spravedlnost. Coţ je trošku v kontradikci s pozdějšìmi úvahami Salazara, který nebyl přìliš velkým zastáncem ani blahobytu společnosti ani ekonomického pokroku, diskutabilnì je i část s občanskou spravedlnostì vzhledem k tomu, ţe byla občanská práva porušována.

Zároveň si stát ponechal právo a povinnost dohledu, koordinace a kontroly nad ekonomickým a společenským ţivotem s následujìcìmi cìly:

(1) „Udržení správné rovnováhy obyvatelstva, profesí, povolání, kapitálu a práce“. (2) „Ochrana národní ekonomické soustavy od zemědělských, průmyslných a obchodních činů parazitující povahy nebo charakteru, který není slučitelný s vyššími zájmy lidského života“. (3) „Chránit nejnižší ceny a nejvyšší mzdy v souladu se spravedlivou odměnou ostatním výrobním faktorům prostřednictvím zdokonalení technických metod, služeb a úvěrů“.

63 doslova stránka ústavy

(4) „Vytvoření dohody s národními územími64 související s ochranou emigrantů a regulací emigrace.“

V dalšìch dvou následujìcìch článcìch (32 a 33) ústava ukládá státu moţnost podpory těch soukromých ekonomických aktivit, které budou vykazovat nìzké náklady a vysoké výnosy a moţnost přìmé intervence do managementu těch ekonomických operacì, které prostřednictvìm finančnì podpory zajistì většì sociálnì přìnosy, neţli by za normálnìch okolnostì bylo moţné zìskat. Článek 34. shrnuje, ţe stát podporuje vytvářenì národnì ekonomické korporativnì soustavy, jejìmţ cìlem je zabránit tendencìm neomezené konkurence ve prospěch vzájemné pomoci celé společnosti a článek 37. doplňuje, ţe pouze ekonomické korporace, které jsou uznány státem, mohou uzavřìt kolektivnì pracovnì dohodu, podle zákona, ty které nejsou uznány státem, dohodu uzavřìt nemohou. Pro naši práci je také podstatný článek 38., který ukládal spory vyplìvajìcì z pracovnìch smluv řešit speciálnìmi tribunály a článek 40., jenţ explicitně uváděl, ţe budou kladeny překáţky akumulaci pracovnìch mìst v soukromém sektoru, pokud budou v rozporu s veřejnou ekonomikou a morálkou. Oba byly stanoveny aţ zákonným nařìzenìm č. 2048 roku 1951.

Čtrnáctá část ústavy upravovala státnì finance. Ústava stanovila, ţe bude jen jeden státnì rozpočet pro pevninské Portugalsko i jeho přilehlé ostrovy (Azory a Madeira), přičemţ zámořské provincie měli kaţdá zvlášť svůj vlastnì rozpočet. Rozpočet musel být nastaven tak, aby mohl vyhovět veškerým rozpočtovým výdajům. Půjčky státu byly zakázány, dovoleny mohly být pouze v mimořádných přìpadech (ekonomická expanze, snìţenì ostatnìch půjček, navýšenì dědictvì státu, nezbytné výdaje na obranu a přeţitì národa) a samozřejmě mohly být zìskány prostředky k úhradě nezaloţeného dluhu.65 Stát zároveň nemohl snìţit úrokové jistiny nebo úroky dlouhodobých úvěrů (na úkor) majitelů obligacì, ale mohl je převést do spravedlivých (smluvnìch) podmìnek.

Podle ústavy byla nejniţšì organizovanou jednotkou rodina a tu následovala vyššì organizovaná jednotka samosprávy. Portugalské územì se rozdělilo do samospráv skládajìcì se z farnostì seskupených do okresků a provinciì. Samospráva velkých měst, jakými byly Lisabon a Porto, se dále členila na městské čtvrti (bairros) a tyto pak do tzv. „freguesias“.66 Freguesias67 byly spravovány třì člennou politickou radou68, kterou vybraly hlavy rodin okresků. Samospráva podléhala spravovánì městské rady, městské komory a předsedovi.

64 myšleny kolonie – pozn. autora 65 Který představujì přìjmy krátkého běţného správnìho obdobì, na jehoţ konci musì být částka splacena. nebo státnì pokladna umìstěná v zaplacenì prostřednictvìm svého fondu. 66 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 104 67 Freguesias (farnosti) byly menšìmi administrativnìmi celky neţli okresky, velikostì byly ekvivalentnì k francouzským komunám (SCHMITTER P., 1975, s. 18) 68 Také známé jako politická junta – pozn. autora

Městská rada (conselho municipal) sestávala z předsedy komory, (který byl zároveň předsedou městské rady), zástupců okrskových rad a zástupce mìstnì organizace katolické charity (misericórdia), zástupce profesì, dvou zástupců syndikátů, dvou zástupců lidových domů (casas do povo) nebo rybářských domů (casas do pescatores) a z třì zástupců grémiì.69 Na provinčnì úrovni existovala vyššì paralelnì politická junta a rada, také byly organizované korporativně. Freguesias a rady mohly dohromady vytvořit regionálnì unie či federace. Regionálnì unie a federace představovaly tzv. „střednì“ stupeň korporativnìho uspořádánì a bylo jim garantováno zastoupenì v Komoře korporacì.

Tato korporativnì struktura rozdělená do několika stupňů měla mìt za úkol udrţovat dobré komuniké s vládou ohledně různých úřednìch záleţitostì, zveřejněnì výročnì zprávy, přezkoumánì rozpočtu samospráv, doporučenì týkajìcì se úpravy danì a regulace zdravotnìch a sociálnìch sluţeb70 mezi jednotlivými samosprávnými entitami. V praxi nicméně byly tyto povinnosti prováděny velice sporadicky, pokud uţ vůbec byly prováděny. Základnì problém spočìval ve jmenovánì mìstnìch úřednìků, kteřì byli zcela běţně vybìráni vládou, a souběţně s tìm navìc vláda činila do těchto autonomnìch uskupenì intervence. Nicméně Wiarda upozorňuje na to71, ţe tyto centralistické tendence byly v dějinách Portugalska běţné a za úspěch tedy můţeme povaţovat uţ to, ţe byly vůbec tyto autonomnì entity ustaveny.

Přestoţe měl Salazar velice dobrou představu o architektuře integrálnìho korporativnìho řádu, a přestoţe Dr. Salazar, Pedro Teotónio Pereira a João Pinto de Coste Leite sestavovali tento řád velice zevrubně kousek po kousku, sektor po sektoru a úroveň po úrovni nevyhneme se faktu, ţe korporace byly vytvořeny aţ v roce 1956, coţ znamená ţe korporatismus fungoval celých 25 let bez základnìch kamenů celého korporativnìho řádu. Avšak rychlost implementace, nového korporatismu, jak později ukáţì grafy, je pozoruhodná. V jeden a ten samý den (23. zářì 1933), byl ustaven Státnì podsekretariát korporacì a sociálnì péče, dále byl vyhlášen Národnì pracovnì statut a nařìzenì ministerstva se silou zákona č. 23049, 23050 a 23051.

Národnì pracovnì statut

V počátcìch se korporatismus týkal předevšìm dělnické třìdy, u které vzrůstalo riziko ovlivněnì marxistickými mysliteli. „Korporatizace“ dělnické třìdy neprobìhala pouze za účelem zbavenì této třìdy nástrojů kolektivnìho zápasu, ale za účelem vytvořenì vládnì autority s komplexnì sìtì nových institucì k zajištěnì informacì o nespokojenosti pracujìcìch, přidělenì sociálnìch výhod zaslouţilým sektorům, kooptovánì vzrůstajìcìch a potenciálně vzdorných vůdců, omezenì mezd a výplat ve jménu prostoty a hlásaného asketismu a hlavně vyplněnì „organizačnìho prostoru“, kde by se mohla objevit protichůdně smýšlejìcì reprezentativnì sdruţenì. Národnì pracovnì statut (Estatuto do

69 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 104 70 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 105 71 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 105

Trabalho Nacional) inspirován papeţskými encyklikami (zvláště Quadragesimo Anno)72 a Mussoliniho Chartou práce (Carta de lavoro) se mělo stát podle jeho autorů Magnou chartou portugalské dělnické třìdy.73 Statut proklamoval, ţe národ reprezentuje vyššì zájem, neţli skupiny či jednotlivci a z toho také plynulo, ţe stát měl právo a povinnost regulovat národnì společenský a ekonomický ţivot pro obecný zájem. Majetek, kapitál a pracovnì sìla měly pro stát sociálnì význam. Vztah mezi těmito veličinami měl fungovat (a zároveň měl být řìzen) na bázi kooperace a solidarity.

Stát byl zavázán v přìpadech potřeby pomoci soukromému sektoru. Souběţně s tìm byly donuceny národnì společnosti a soukromé obchodnì asociace spolupracovat se státem. Práv na práci bylo taktéţ garantováno státem, ale pracovnìm organizacìm bylo přikázáno podřìdit jejich zájmy společnému dobru. Statut poprvé v historii Portugalska74 reguloval práci ţen a dětì mimo domov. Zároveň se stát zavázal poskytovat pracovnìkům sociálnì péči a výpomoc. K tomuto účelu museli zaměstnavatelé a korporativnìm entity zřìdit a zajistit fondy. Statut dále zavedl nové pracovnì hodiny týdne a dne, a nařìdil placenou dovolenou. Byl to právě korporativnì statut, který institucionalizoval ujednánì o spolupráci mezi kapitálem a pracì, tak jak bylo proklamováno v korporativnì doktrìně. Stávky pracujìcìch a pozastavenì provozu vlastnìkem bylo explicitně statutem zakázáno. Spory měly být řešeny kolektivnì smlouvou, spìše neţ násilìm či bojem. K tomuto účelu byly zřìzeny, jak uţ jsem uvedl v ústavě podle článku 38, speciálnì tribunály. Tzv. pracovnì tribunály, či soudy měly společně s vládnìmi intervencemi nastolit třìdnì harmonii. Soudci těchto tribunálů museli být nezávislì a měli povoleno zasahovat do procesu vyjednávánì pouze za zvláštnìch okolnostì. Zaměstnancům i zaměstnavatelům byla garantována rovnoprávná reprezentace v korporativnìm systému a to i při slyšenì jejich zájmů v Komoře Korporacì. Dále dle statutu, byla vláda povinna chránit pracovnìky a garantovat jim spravedlivou mzdu, (tudìţ stát měl zajistit, pokud moţno nejvyššì moţné mzdy a statut jim garantoval, minimálně, mzdy spravedlivé). Pracovnì statut také vyhlásil organickou koncepci státu a společnosti (coţ můţe být do jisté mìry reflexe encykliky Rerum Novarum)75 a hierarchii hodnot (společně s obranou soukromého vlastnictvì). Hierarchie hodnot se zrcadlila v samotné teorii korporatismu, (tak jak byl dřìve chápán), kdy individuality jsou podřìzeny sociálnì skupině, která je podřìzena zájmům státu, tzv. bem comum (obecnému dobru). Současně statut po ústavě zopakoval, ţe jednotlivé organizace musì uznat stát, který nad těmito sdruţenìmi bude bdìt. Statut zdůraznil i nezávislost národnìho hospodářstvì, které mělo jìt vlastnì cestou, leč stát tuto cestu „usměrňoval“. Podrobněji se o zaměstnanosti a hospodářstvì zmìnìm v ekonomické části práce.

72 Hlavně 37. článku, kapitoly „Hospodářský stav podniku“ encykliky Quadragesimo Anno. – pozn. autora 73 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 107, s. 108 74 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 107 75 Přesněji 28. článku kapitoly „Úloha státu“, kde je psáno „…nenì správné, aby občan nebo rodina byli pohlcováni státem (…) pokud to nenì v rozporu s obecnìm blahem…“, podobně paternalističtì konzervativci chápali organicismus, jako jakýsi „ţivoucì celek“, kdy je celek tvořen částmi a osobnìmi vazbami. – pozn. autora

Státnì pod-sekretariát korporacì a sociálnì péče

Prvnì institucì, která byla vytvořena 23. zářì 1933, byl Státnì pod-sekretariát korporacì a sociálnì péče (Subsecretariado de Estado das Corporações e Previdência Social).76Jeho původnìm účelem měla být kontrola, výpomoc a koordinace při zakládánì nového korporativnìho systému, zároveň měl iniciovat nový komplexnì sociálnì program (v některých přìpadech i ve spoluprácì katolické cìrkve). To se brzy naplnilo zaloţenìm a zprovozněnìm agentur sociálnì pomoci (caixas de previdência) a ustavenìm, na základě zákonného nařìzenì č. 23053, Národnìho institutu práce a sociálnìch věcì. Agentury sociálnì pomoci vìceméně poskytovaly jen menšì půjčky, mnohem širšì pravomoci dostal druhý jmenovaný veřejnoprávnì institut. Ze svého titulu mohl přezkoumat a vyhlásit nové pracovnì zákony, zákony souvisejìcì se sociálnìm zabezpečenìm,77 lékařskou pomocì, penzijnìmi plány, placenými dovolenými.78 Vytvořil pracovnì tribunály, pomohl realizovat sociálnì sluţby (Serviço de Acção Social) s jejichţ pomocì reformoval způsob přidělenì lékařské a sociálnì pomoci, nastavenì pracovnì hygieny, dětské práce atd.7980 Národnì institut sociálnìch věcì uváděl do praxe, to co nařizovala Ústava Nového státu a Národnì pracovnì statut.

Takřka okamţitě po jeho vytvořenì se stal mìstem, kde se setkávali ambicióznì, iniciativnì technokraté a teoretici korporatismu. Jeho vytvořenì bylo zároveň spjato s kritikou, která namìtala slovy Marcella Caetana, ţe by korporativnì organizace měly růst zdola, nikoliv se shora.81 Jinì namìtali, ţe by bylo lepšì vytvořit rovnou ministerstvo, které by svou důleţitostì převýšilo ostatnì ministerstva. Salazar podpořil střednì proud a souběţně s tìm svého blìzkého kolegu a přednìho portugalského teoretika korporatismu P. Teotónia Pereiru. Právě proto, ţe měl Pereira přìmý vstup k Salazarovi, věřil, ţe by nic nemělo proces korporatismu v zemi brzdit. Sám šel přìkladem, od roku 1934 se začal dvakrát týdně scházet s odborovými předáky a prodiskutovával s nimi svoje nápady a vize. Státnì podsekretariát korporacì a sociálnì péče také vybudoval a udrţoval spletitou sìť menšìch institucì a různých fondů. Konkrétně můţeme jmenovat fond na výstavbu malých, ale dobře postavených domků se zahradou, pro chudé v Belému a několika oblastech kolem Lisabonu (tzv. Fundo das Casas Ecónomicas). Obavy Caetana se, ale stejně naplnily. Onen sen o štìhlé a flexibilnì instituci se brzy rozplynul, ba co vìc. Z podsekretariátu se stalo roku 1950 Ministerstvo korporacì, byrokratický obr korporativnìho státu.

76 Tento institut byl přijat zákonným nařìzenìm č. 22428. 77 V zákonu o jeho zřìzenì se přìmo pìše; „…prosazování zákonů na ochranu práce a dalších sociálních…“ – pozn. autora; (viz. http://www.mtss.gov.pt/left.asp?01.03.01) 78 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 109, s. 133 79 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 134 80 http://www.mtss.gov.pt/left.asp?01.03.01 81 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 110

Syndikáty

Nynì povaţuji za velice důleţité probrat tři podstatné, výše uvedené, zákonné nařìzenì. Začnu tedy nařìzenìm 23050, které zřizovalo systém syndikátů. Syndikáty (sindicatos) byly nazývány v Novém státě odbory. Musìme brát na zřetel, ţe původnì odborová činnost jiţ nebyla tolerována; původnì odbory byly rozpuštěny, radikálnì odborovì předáci se ocitli ve vězenì nebo v exilu. Syndikátům byla také zakázána spolupráce nebo přidruţenì k mezinárodnì odborové organizaci, pokud to nedovolila vláda. Přijetìm Národnìho pracovnìho statutu měly odbory vykonávat hlavně harmonizačnì činnost pro „obecné dobro“. Zůstalo jim tedy právo na vyjednávánì kolektivnìch smluv s Grémii, prostřednictvìm různých výborů, i právo na vzdělávánì svých členů a na různé školenì členů a konečně právo na zastupovánì zájmů pracujìcìch v Komoře Korporacì. Nicméně se jednalo o monopolistický systém organizacì s pouze jednìm Národnìm syndikátem82 (sindicato nacional) pro kaţdou pracovnì kategorii. Zastupitel dané pracovnì kategorie Národnìho syndikátu jednìm hlasem reprezentoval v Komoře Korporacì danou kategorii za celou zemi.83 Syndikáty byly, jak uţ bylo několikrát řečeno, schvalovány vládou. Byly organizovány dle jednotlivých pracovnìch kategoriìch a podle okresů, coţ mělo zajistit izolaci a fragmentaci odborů - uchránit tak stát před přìpadnými spolčenìmi jednotlivých syndikátů a výpady proti státu. Minimálnì počet členů k vytvořenì syndikátu byl stanoven na sto, coţ umoţňovalo sjednocenì odborářů pouze ve velkých továrnách a obchodnìch koncernech a vyloučilo to tìm syndikalizaci v malých rodinných firmách, kterých bylo v Portugalsku vìce neţ dost.84 Syndikáty se ovšem stále mohly sjednocovat na provinčnìch a regionálnìch úrovnìch a vytvářet unie (uniões) nebo federace (federações). Členstvì samozřejmě nebylo v přìpadě syndikátů povinné, navìc bylo zapovězeno státnìm zaměstnancům a zaměstnancům vlády. Členské přìspěvky se nicméně povinnými staly. Nìţe uvedené grafy, které jsem zpracoval ze Schmitterovy tabulky, docela jasně zaznamenávajì, ţe během pouhých dvou let se vytvořilo 191 syndikátů. Nárůst těchto entit trval do padesátých let, potom následuje aţ do sedmdesátých let stagnace (viz. graf na konci kapitoly)

82 V Novém státě se označovaly slovem národnìm i klasické syndikáty (tj. národnì syndikáty), aby to nebylo tak sloţité pouţìvám jen syndikáty. – pozn. autora 83 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 111 84 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 111

Přírůstek Syndikátů 200 180 160 140 120 100 80 60 40 20 0

1935 1940 1945 1950 1955 1960 1965 Počet členů dlerozděleníčlenůsektorového Počet Průmysl 83 135 159 172 170 172 173 Transport a spoje 45 65 64 59 62 66 68 Obchod a služby 48 55 64 60 62 66 68 Svobodné profese 15 21 21 21 19 21 21 (Zdroj; SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 17)

Numerický přírůstek Syndikátů, dle regionu 350 300 250 200 150 100 50 0 Numerický přírůstekNumerický Syndikátech, v dle oblasti 1935 1940 1945 1950 1955 1960 1965 Zbytek země 91 139 163 169 171 183 189 Porto 38 55 55 53 54 55 54 Lisabon 62 82 90 90 87 85 87 (Zdroj; SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 17)

Zároveň si můţeme povšimnout, ţe zatìmco v průmyslu existovalo 178 entit, ve svobodných profesìch jich bylo o vìce neţ osmkrát méně. Druhý graf ukazuje počet syndikátů dle jednotlivých regionů, opět vidìme podobný model, zde se jiţ od čtyřicátých let situace v Portu a Lisabonu také přìliš neměnì.

Řády

Nařìzenì 23050 vytvořilo ovšem ještě tzv. řády (ordem). Řády (u nás profesnì komory) byly samostatnými organizacemi pro členy svobodných profesì, mezi něţ patřili právnìci, doktoři, inţenýři a agronomové (mezi nimiţ byli i veterináři a odbornìci na lesnì hospodářstvì). Členstvì v řádech bylo povinné, řády ovšem spojovala spìše profesnì specializace, neţli třìdnì uvědoměnì. Práce těchto profesì byla spjata se zdravotnictvìm, veřejnými pracemi a výkonem spravedlnosti,85 takţe bylo nanejvýš důleţité, aby dodrţovaly sbìrku zákonů a profesnì etiku.

Grémia

Zákonné nařìzenì 23049 zakládalo povinnost vytvořit národnì systém tzv. grémiì (gremios). Grémia byly asociace zaměstnanců a „patronských zájmů“86 v podnikánì, obchodu a průmyslu. Byly organizovány podle několika odvětvì výroby, fungovaly na stejném monopolnìm principu jako syndikáty a licence uděloval jen stát. Byly zastoupeny v Komoře Korporacì, kde artikulovaly své zájmy. Jejich povinnostì bylo spolupracovat a vytvářet dohody se syndikáty. Jejich aktivity se nijak přìliš v následujìcìch letech nezměnily. Národnì pracovnì statut, různá dalšì nařìzenì nad organizacemi grémiì a Organizace ekonomické koordinace (o které si povìme později), se sice snaţili dostat grémia pod stejnou kontrolu jako syndikáty, nicméně narazily. Salazar povaţoval úplnou kontrolu státu nad společenským ţivotem a ekonomickou sférou, via totalitnì stát, za chybnou. Naopak bránil soukromé vlastnictvì a iniciativu soukromých firem. Proto byly záměrně ponechány mimo korporativnì soustavu i všechny soukromé obchodnì asociace, o kterých jsem se zmìnil ve druhé kapitole. Na rozdìl od běţných zaměstnanců, zůstali zaměstnavatelé a různì průmyslnìci, dìky těmto asociacìm, v dobrém kontaktu. Vyuţili svůj značný vliv k tomu, aby se kontroly ze strany státu zbavili. Nejen, ţe byli de facto vně z korporativnìho systému a obešli některé nařìzenì, ale vyuţili přìleţitosti ke svému vlastnìmu prospěchu. V mnoha přìpadech kontrolovali pracujìcì a vynutili si mezi nimi klid pro své obchodnì zájmy. Podle Wiardy se staly některé soukromé asociace před koncem Caetanovo Sociálnìho státu mocnějšìmi, neţli většina Grémiì.87 Pereirova odpovědì bylo, ţe stát nechtěl absorbovat všechny asociace, jako tomu bylo v Itálii.88 Jednìm z dalšìch nepřìmých důsledků byl vznik několika oligopolů, o tom, ale aţ v ekonomické části.

A konečně zákonné nařìzenì č. 23051 zadávalo povinnost vytvořit lidové a rybářské domy. Tìm se současně zkompletoval nejniţšì stupeň korporativnì soustavy. Obě entity byly zaloţeny na základech historické spolupráce a vzájemné kooperace. Reţim samozřejmě této věci vyuţil a značně se podìlel na propagaci zromantizovaných řádů, jenţ k Portugalsku neodlučitelně patřily stejně jako Vasco de Gama.

85 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 112 86 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 110 87 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 140 88 PEREIRA Pedro T., A batalha do futuro: Organizaçaõ corporativa, Lisboa, Liv. C., 1937, s. 14

Lidové domy

Začněme tedy lidovými domy (casas do povo). Lidové domy byly organizovány ve všech farnostech v zemi (jednu pro kaţdou), autorizaci entity mohli provést mìstnì úřednìci, nicméně podobně jako u jiných organizacì schvalovacì proces prováděla vláda. Pokud byl schválen, tak zìskal nezávislou právnì subjektivitu. Lidové domy nefungovaly přìliš na bázi reprezentace, jejich hlavnìm úkolem bylo zajistit sociálnì89, vzdělávacì, základnì zdravotnì a dentálnì asistenci. V oblasti vzdělánì si měli vypomáhat předevšìm různými pokrokovými zemědělskými nástroji, které měly být konzultovány na pravidelnìch setkánìch. Jde tedy řìci, ţe fungovaly na podobném principu, jako Královské ústřednì sdruţenì portugalského zemědělstvì. Lidové domy byly navrhnuty jako „smíšené entity“90rolnìků a malých farmářů. Členy organizace se ovšem mohli stát pouze rolnìci (resp. hlavy rodin a muţi nad 18 let) a vlastnìci půdy, kteřì měli chránit bezzemky. Paternalismus v praxi přìliš nefungoval, ve skutečnosti spìše chránil status vlastnìků půdy. Navìc v souvislosti s rozšìřenìm malých usedlostì (minifúndios) na severu a nepočetným zdrojům nebylo jednoduché rozpoznat, kdo je vlastnìk půdy a rolnìk. Tyto nedostatečné rozdìly mezi jednotlivými třìdami způsobovaly v domech komplikace. Zvláště ve vztahu k poplatkům, které byly pro vlastnìky půdy povinné a pro rolnìky do roku 1941 dobrovolné. Kvůli nerovným podmìnkám a vnitřnìm potìţìm došlo v roce 1937 k oddělenì vlastnìků půdy, kteřì přestoupili do zákonem nařìzených zemědělských grémiì (gremios da lavoura). V souvislosti s touto stratifikacì došlo i k dalšìm úpravám, lidové domy i zemědělská grémia se nynì mohly organizovat v regionálnìch federacìch a oběma entitám byla dovolena politická reprezentace a meziorganizačnì vyjednávánì. Reţim tak nechtěně i na venkově způsobil konflikt mezi jednotlivými třìdami, který ovšem kvůli zaostalosti mezi oběma skupinami nijak zvlášť nevygradoval. Na nìţe uvedeném grafu, vytvořeném ze Schmitterovy tabulky, lze zpozorovat, ţe nenastala od padesátých let podobná stagnace jako u syndikátů. Dìky rozvrstvenì na jednotlivé regiony můţeme také vypozorovat, ţe tradičně chudý zemědělský jih měl mnohem méně lidových domů, neţ bohatšì sever a později dokonce méně, neţli vnitrozemě. Centrum představuje okolì Lisabonu a mezi ostrovy se počìtajì Madeira a Azory.

89 Wiarda dokonce mluvì o finančnì podpoře pohřbů pro nejchudšì (WIARDA, 1977, s. 112) 90 SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 18

Přírustek lidových domů, dle regionu 700

600

500

400

300

200

100

Numerický přírůstek lidových domů (dle oblasti) (dle domů lidových přírůstek Numerický 0 1935 1940 1945 1950 1955 1960 1965 Ostrovy 1 16 15 16 18 20 20 Jih 38 71 111 114 15 24 127 Centrum 34 49 65 57 61 77 82 Vnitrozem 34 83 109 105 109 117 140 Sever 34 100 206 206 209 230 256 (Zdroj; SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 17)

Rybářské domy

Ještě vìce se propaganda reţimu ujala rybářských domů (casas dos pescadores). Představy o tvrdě pracujìcìch rybářìch v rozbouřeném moři měly přece jen hlubšì tradici neţli všechny ostatnì povolánì. Vţdyť Portugalsko bylo svého času největšì impérium a to jen dìky moři a zámořským výpravám. Zámořské výpravy sice skončily, ale v očìch obyvatelstva zůstaly romantické představy o tvrdém a nekompromisnìm povolánì na moři. Nutno podotknout, ţe kvůli velice zaostalé výbavě portugalských rybářů, nebyly tyto romantické představy natolik mìjejìcì se s realitou. A ačkoliv bylo těchto domů zdaleka nejméně, v porovnánì s ostatnìmi organizacemi na této úrovni (viz. graf nìţe), tak v souvislosti s vyjednanými kolektivnìmi smlouvami a mezi sektorovou solidaritou se staly v rámci korporatismu těmi úspěšnějšìmi sdruţenìmi. Podmìnky pro vznik, organizace a funkce těchto domů byly prakticky totoţné s lidovými domy. I zde převyšovaly zájmy zaměstnavatelů nad zájmy zaměstnanců. Zástupci zaměstnavatelů byly předevšìm velké rybářské společnosti, majitelé lodì, kapitáni a přìstavnì kapitáni, kteřì byli podle zákona předsedové mìstnìch rybářských center.91

Nìţe uvedený graf explicitně ukazuje numerický přìrůstek jednotlivých nejnìţe postavených korporativnìch organizacì v korporativnì soustavě Nového státu. Z grafu lze vyčìst velice rychlou výstavbu korporativnìho systému v letech (1933 – 1940),

91 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 113

35 potom následuje v době druhé světové války stagnace aţ do prvnì mìrnějšì liberalizace reţimu a potom následuje opětovný růst.92

Numerický přírůstek korporativních organizací mezi lety 1933 - 1972 800

700

600

500

400

300

200

100

0 1935 1940 1945 1950 1955 1960 1965 1970 1972 Syndikáty 191 276 308 312 313 323 324 326 326 Lidové domy 141 319 506 498 512 568 625 677 736 Rybářské domy 0 16 25 27 27 28 28 28 28 Grémia 530 572 576 (Zdroj: WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 359)

Korporativnì rada

Na rozdìl od Státnìho podsekretariátu korporacì a sociálnì péče, se Korporativnì rada zřìdila93 za účelem koordinace korporativnìch aktivit mezi některými ministerstvy (zámořských územì, ekonomiky a korporacì)94 a předloţenì návrhů na různé programy, které by byly vytvořily spojenì s korporativnì teoriì i praxì a udrţely jeho jednotu. Poprvé se sešla aţ v roce 1934 a ani později zrovna nehýřila aktivitami. Přesto se jednalo o nejvyššì stupeň korporativnì soustavy, konečně to uţ vyplývá z jejìho sloţenì. Předsedou rady se stal Předseda rady ministrů, dále se rada sestávala z ministra spravedlnosti, ministra veřejných prácì a spojů, ministra zemědělstvì, zástupce státnìho pod-sekretariátu práce a sociálnì péče, dvou profesorů (expertů na korporativnì právo) z Univerzit Coimbry a Lisabonu a ostatnìch jmenovaných předsedou rady.95 Pozdějšì reformy korporativnìho systému zasáhly i tuto instituci, nicméně bez účinku.

92 Chybějìcì údaje o grémiìch nebylo moţné dohledat. 93 Byla zřìzena zákonným nařìzenìm 24362. – pozn. autora 94 Později byla některá jména ministerstev změněna. – pozn. autora 95 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 105

Organizace ekonomické koordinace

Mezi lety 1931 a 1932 vznikaly v důsledku světové krize experimentálnì organizace spjaté s vnitrostátnì ekonomikou. Regulovaly produkci a ceny, stanovily mzdy a pracovnì podmìnky, později převzal tyto činnosti Národnì pracovnì institut. To ovšem nebyl důvod pro jejich zánik. Organizace ekonomické koordinace (1936), jeţ byly zakládány vìceméně jako články mezi státem a teprve vznikajìcìmi korporativnìmi organizacemi. V Novém státě byl od začátku kladem důraz hlavně na ekonomiku, v tom smyslu můţeme mluvit o organizacìch korporativnì spolupráce jako o klìčových organizacìch Nového státu. Nebyly to ani syndikáty ani grémia, ani ostatnì entity, ale právě tyto organizace, které velice autoritativně a později autoritářsky rozhodovaly o drtivé většině ekonomických rozhodnutì. Kolektivnì vyjednávánì, které měly syndikáty a grémia, lidové domy a zemědělské grémia prostřednictvìm kolektivnìch smluv uzavřìt, byly tlačeny organizacemi kooperativnì koordinace. Ať uţ s většìm či menšìm odporem, v drtivé většině tyto ekonomické organizace uspěly. Stejně jako Rada státu, Korporativnì rada a Státnì podsekretariát korporacì a sociálnì péče měly stát vně korporativnì soustavy, v reálu tomu tak nikdy nebylo. Tyto organizace dokonce zůstaly tak silné, ţe přeţily nejen krizi korporativnìho systému v šedesátých letech, ale vykolejily na druhou kolej i později zřìzené Korporace. Staly se přìmým nástrojem vlády na ekonomickém řìzenì země.

Ostatnì korporace

V Salazarově Portugalsku existovala korporativnì soustava, která zahrnovala lidové domy, rybářské domy, syndikáty a grémia a později korporace. To byla oficiálnì korporativnì soustava, která sama o sobě měla fungovat bez dalšìch korporacì. Neoficiálně se ovšem staly mocnějšìmi entitami Rada státu, Korporativnì rada, Státnì podsekretariát korporacì a sociálnì péče (pozdějšì Ministerstvo korporacì) a ekonomické kooperativnì organizace. Nad tìm, všìm bděl Předseda rady ministrů, později s mladými vzdělanými reformnìmi technokraty. Někde na půl cesty stála Komora Korporacì a dalšì, spìše politicko-společenské entity.

Mezi tyto politicko-společenské entity bych zahrnul Národnì svaz (União Nacional), Portugalskou mládeţ (Mocidade Portuguese), Portugalskou legii (Portuguese Legion), Policie bdělosti a ochrany státu (Polícia de Vigilância e Defesa de Estado), Sdruţenì na ochranu rodiny (Sociedade para a Defesa da Familia), Sociálnì práce matek pro národnì vzdělávánì (Obra Social das Mães pela Educação Nacional) a Nadaci pro radost z práce (Fundação Nacional para a Alegria no Trabalho).

Začneme tou pravděpodobně nejdůleţitějšì – Národnìm svazem. Národnì svaz vznikl 30. července roku 1930, mělo se jednat o „nadideologickou celonárodní politickou stranu, jež se měla stát předvojem národa.“96 Tato „státostrana“ se později stala,

96 KLÍMA J., Salazar tichý diktátor, Aleš Skřivan ml., Praha, 2005, s. 76

37 s monarchisty, jedinou legálnì stranou. Nedoporučoval bych stranu srovnávat s něčìm, jako např. NSDAP. Nesmìme zapomìnat, ţe Salazar si přál společnost apolitizovanou. Od zákazu ostatnìch stran si sliboval předevšìm politický klid a pořádek, a také ţádné stranické zájmy, které by převyšovaly zájmy státu. Národnì svaz byl zaloţen na myšlence „organické jednoty“ 97a nacionalismu. Spìše hnutì, neţli strana měla portugalský národ chránit od nepořádku a anarchismu republikánské éry. Slouţila jako organizace, která má pomoci implementovat korporatismus na celonárodnì úroveň.98 Od dubna roku 1931 začala vydávat Rannì denìk (Diário da Manhã).99 „Nový list bezvýhradně podporoval vládu a udával tón loajalistickému hodnocení událostí.“ 100O něco později byly pod záštitou strany organizovány korporativnì studie, které vydávaly různé knihy a pamflety.101102 Národnì svaz byl organizován hierarchicky. Měl regionálnì, provinčnì a okresnì struktury. Vrcholem byla centrálnì komise, jejìmţ předsedou byl od začátku Antonio Salazar. V reálu se stala jakýmsi článkem mezi vládou a národem. Integrovala do sebe různé politické proudy, ať uţ konzervativnì či aktivistické. Členové Národnìho svazu byli vybìránì na kandidátky do Národnìho shromáţděnì. Kaţdý kandidát musel být předevšìm loajálnì Novému státu, důleţitou poznámkou je, ţe Salazar si většinou kandidáty vybìral osobně.103

Dalšìmi dvěma spìše patriotskými organizacemi, neţli nacionalistickými, se stala Portugalská mládeţ a Portugalská legie. O Portugalské mládeţi (1936) se nebojìm řìci, ţe byla inspirována organizacemi typu Hilterjugend, nicméně i ona si zachovávala jisté odlišnosti. Je sic pravdou, ţe se Portugalská mládeţ zúčastnila několika manifestacì s nacistickými a fašistickými organizacemi, je také pravdou, ţe se měla mládeţ zocelit různými společenskými a sportovnìmi aktivitami, ale jakýsi nacionalistický aspekt zde chyběl. Tato organizace nebyla zaloţena na věrnosti a poslušnosti k vůdci, ale spìše byla uváděna do kapitol velké portugalské historie plné zámořských objevů. Mládeţi se tedy hlavně vštěpovala národnì identita, národnì hrdost, skromnost, řád a antibolševické smýšlenì. Organizace byla povinna pro dìvky i chlapce. Mládeţ byla organizována do několika skupin řazených podle věku. Nejmladšì, ve věku 7-10 let, byly sdruţovány v tzv. Lusitos a staršì, ve věku 10-14 let v tzv. Infantes. Povinně pro všechny mladé Portugalce, ve věku 14-17 let, následovalo sdruţenì Vanguardistas a nakonec se všichni, krom univerzitnìch studentů, ve věku 17-21 let organizovali do Kadetů.104 Poslednì dvě zmiňované skupiny, se staly dobrovolnìky během španělské občanské války a někteřì ze z nich se dobrovolně zapojily i do bojů ve druhé světové válce. Jejich role po druhé světové válce výrazně poklesla, reţim se snaţil smazat fašistický nádech, vymizel řìmský pozdrav i šikované přehlìdky. Slovy Jana Klìmy, nakonec portugalská

97 KLÍMA J., Salazar tichý diktátor, Aleš Skřivan ml., Praha, 2005, s. 77 98 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 117 99KLÍMA J., Salazar tichý diktátor, Aleš Skřivan ml., Praha, 2005, s. 79 100KLÍMA J., Salazar tichý diktátor, Aleš Skřivan ml., Praha, 2005, s. 79 101 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 117, s. 134 102 SCHMITTER P., Corporatism and Public Policy in Authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 24 103 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 119 104 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 120

38 mládeţ zůstala obklopena u ohně a vyprávěla si o velkých Portugalcìch z doby dávno minulé.

Portugalská legie, podobně jako předchozì organizace, byla budována s fašistickým nádechem, nicméně ani ona nesklouzla k nějak velkým excesům, jako podobné organizace v Itálii a Německu. Byla otevřeně prohlášena za antikomunistickou organickou organizaci, která měla chránit portugalský národ a korporativnì společenský řád. Jednìm z jejìch dalšìch cìlů bylo zapudit třìdnì konflikt, anarchii a antiklerikalismus.105106 Vůdci portugalských liniì byly obyčejně vysoko postavenì političtì představitelé. Samotná legie, byla potom podřìzena tzv. ústřednì juntě, která se skládala z třì ostatnìch skupin. Byla velice blìzko samotné armádě, nicméně neproběhlo jejich sloučenì. Legii byla spìše ponechána školìcì a propagandistická činnost. Podle Wiardy107 zastrašovala i některé politické oponenty, nicméně podle ostatnìch informacì, které jsem našel, bych spìše řekl, ţe tato činnost byla přenechána nekompromisnì tajné policii. V pozdějšìch letech reţimu slouţila legie, jako rezerva pro válku v Africe. Avšak činnost Viriatistů i Portugalské legie se přìliš nemohly rovnat portugalské armádě, která byla cvičena a zásobena zbraněmi NATO.

Policie bdělosti a ochrany státu, neboli „politická police portugalské diktatury,“108 nepřìliš oblìbená napřìč obyvatelstvem, avšak pozdějšì transformace do Mezinárodnì policie ochrany státu (Polícia Internacional e de Defesa de Estado), byla oblìbená ještě méně. V souvislosti s tìm rozlišuje Profesor Jan Klìma policii na dvě obdobì; prvnì do roku 1945, kdy PVDE „nezasahovala ještě tolik preventivě proti opozičním politikům“109 a obdobì po roce 1945, kdy „režim už neměl toliko opodstatnění v mezinárodním kontextu“110 a v souvislosti s hustšì atmosférou začala být policie mnohem ostřejšì a transformovala se do PIDE.111 PIDE pronásledovala a „preventivně zatýkala opozičnì politiky,“ podìlela se na cenzuře a mučila některé vězně. Jednalo se vlastně o jedinou skutečně represivnì sloţku reţimu.

105 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 121 106 SCHMITTER P. C., Corporatism and public policy in authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 24 107 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, s. 121 108 KLÍMA J., Salazar tichý diktátor, Aleš Skřivan ml., Praha, 2005, s. 261 109 Slovnì charakteristika byla vyřčena v pořadu HISTORIE EU – Evropštì diktátoři, Redakce aktuálnì publicistiky, ČT, 2009, 10 min 110 Slovnì charakteristika byla vyřčena v pořadu HISTORIE EU – Evropštì diktátoři, Redakce aktuálnì publicistiky, ČT, 2009, 10 min. 111 Slovnì charakteristika byla vyřčena v pořadu HISTORIE EU – Evropštì diktátoři, Redakce aktuálnì publicistiky, ČT, 2009, 10 min

Organizace podporujìcì rodinu a společenský ţivot v Novém státě

V roce 1935 byla zaloţena Národnì nadace pro radost z práce (Fundação Nacional para a Alegria no Trabalho), jejìmţ účelem mělo být organizovánì společenských a rozptylujìcìch aktivit pro niţšì třìdy.112 Tato státnì nadace pracovala ruku v ruce se Státnìm podsekretariátem korporacì a sociálnì péče a s katolickou cìrkvì. Společnými silami organizovaly sportovnì aktivity a vytvářely rekreačnì centra. Teoretikové korporatismu a Dr. Salazar dobře znali heslo „chléb a hry,“ tato organizace jej uváděla do reality. Sdruţenì na ochranu rodiny mělo také docela jasné cìle, podporovat a chránit rodinné instituce. Jednalo o konzervativnì katolickou instituci skládajìcì se z manţelek vládnìch činitelů. Kromě podpory mateřstvì fungovalo toto sdruţenì také jako charita.

Společenský ţivot v korporativnìm Portugalsku byl s katolicismem spjatý skutečně pevně. Právě proto také cìtìm potřebu zmìnit se o tématech, které v té době byly povaţovány za tabu či minimálně nevhodné k diskuzi, těmi jsou; homosexualita, interupce a rozvody.

Homosexualita začala být v Portugalsku postihována podle článků 70. a 71. trestnìho zákona uţ od roku 1886. Tenkrát nebylo slovo homosexualita explicitně uvedeno, mluvilo se o neřestech proti přìrodě. Tresty byly tvrdé od internacì v pracovnìch táborech, po zákaz profese. Policejnì dohled či psychiatrická léčebna byly také moţné varianty. V roce 1912 se homosexuálové jiţ našli v trestnìm zákoně pod charakteristikou tuláka. Toto ustanovenì začalo být ovšem aktivnì aţ po roce 1945, kdy bylo aplikováno trestnìmi soudy. Zpočátku byli přistiţenì homosexuálové umisťováni do Mitry, která se roku 1952 změnila na „parapsychiatrický ústav.“ Tak, jako jinde na světě, i zde si prošli nehezkými operacemi. Byl to právě Portugalec Egaz Moniz, který vynalezl leukotomii,113 jeţ se stala jednou z metod „léčby.“ Věda v korporativnìm státě slouţila ideologii. Homosexualita se stala podvratnou, protoţe nezapadala do normy. V přìpadě muţského pohlavì homosexualita podlamovala muţské cti, v přìpadě ţenského pohlavì narušovala institut rodiny a roli manţelky. Homosexualita byla dekriminalizována aţ rokem 1982.

Interupce byly samozřejmě v katolickém Portugalsku zakázané. Rozvody byly překvapivě dovolené, ale pouze u občanských sňatků.

112 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, 119 113 Která byla později modifikována na tzv. prefrontálnì a transorbitálnì lobotomii. Egaz Moniz dostal za tuto kontroverznì léčbu psychických chorob Nobelovu cenu. – pozn. autora

VI. Školství a vzdělávání v Novém státě

V průběhu 20. stoletì došlo v Portugalsku k výraznému růstu lidského kapitálu, coţ se projevilo, jak v rozvoji úrovně vzdělánì, tak ve fyzické zdatnosti pracovnìch sil. Prvnì věcì, kterou jsem zaznamenal v oblasti vzdělánì je, ţe během 20. stoletì, zejména od 30. let, dosáhlo Portugalsko značných pokroků v oblasti alfabetizace. Do třicátých let, kdy ještě vìce neţ 60% Portugalců neumělo čìst ani psát (viz. graf č. 6 snìţenì analfabetismu v Portugalsku), školstvì vìceméně stagnovalo. Rozvoj školstvì nastal aţ s ustavenìm Nového státu, od třicátých let se neomezuje jen na dosaţenì gramotnosti, ale projevuje se i ve středoškolském vzdělánì. Jeho růst byl ostatně ještě většì. Pro středoškolské vzdělánì je v obdobì do šedesátých let specifický velký přìnos soukromého sektoru souvisejìcì s přìrůstkem gymnazijnìch studentů. Ve 30. letech rostl počet studentů zapsaných na soukromá gymnázia o cca 15% ročně. Poměr studentů soukromých škol k celkovému počtu studentů gymnáziì vzrostl z 11% v roce 1917 na 60% v roce 1969. Vládnì kampaň na podporu vzdělanosti a snìţenì analfabetismu byla provedena pod dohledem Ministerstva školstvì v letech 1949-1955 byla vìce neţ úspěšná. Zatìmco mezi lety 1925-1926 bylo zapsáno do škol prvnìho stupně povinné školnì docházky114 330 000 ţáků, v letech 1951 – 1952 to uţ bylo 670 000, tedy vìce neţ dvojnásobek a v letech 1955-1966 to uţ byl vìce neţ jeden milión ţáku115. Jak jiţ bylo zmìněno, podobným způsobem se navyšoval i počet studentů navštěvujìcì školy druhého stupně a méně, ale stále vzrůstajìcìm způsobem i vysoké školy (viz. graf nìţe).

K úpadku soukromého sektoru docházelo od 60. let v souvislosti se značným úsilìm vlády zvýšit státnì nabìdku škol a vyučujìcìch. Kromě gymnáziì se citelný růst projevil i ve vzdělánì odborném a univerzitnìm, a to zejména od 60. a 70. let. V roce 1937 byla zrušena kvůli neuspokojujìcìm čìslům a vysokým nákladům předškolnì výchova.116 S dětmi v předškolnìm věku měly doma zůstat matky, přičemţ odpovědnost za matky malých dětì převzala ţenská organizace117 Sociálnì práce matek pro národnì vzdělávánì (Obra Social das Mães pela Educação Nacional), která měla rovněţ podpořit spolupráci mezi rodinami a školy prvnìho stupně. 118

114Do roku 1956 třìleté, po reformách roku 1956 opět čtyřleté. – pozn. autora 115 RENDEIRO M., The literary institution in Portugal since the thirties: an analysis under special consideration of the publishing market, Bern, Peter Lang, 2010, s. 41 116 OECD Country note, Early childhood education and care policy in Portugal, 2000, s. 15; http://www.oecd.org/dataoecd/52/30/2534928.pdf 117 zřìzena vyhláškou č. 26893 z 18. května 1936 – pozn. autora 118 BELO M., O Estado Novo e as mulheres, in O Estado Novo: das origens ao fim da autarcia (1926-1959), Lisboa, Fragmentos, 1987, vol. II, s. 268-269

Přírustky v počtu studentů (v tis.) 250000

200000

150000

100000

50000 Počet studentů (v tisích)(v studentů Počet 0 1926 1940 1950 1960 Vysokoškolský studenti 6000 9000 15000 38000 Studenti škol druhého stupně 33000 73000 100000 200000 (Zdroj: RENDEIRO M., The literary institution in Portugal since the thirties: an analysis under special consideration of the publishing market, Bern, Peter Lang, 2010, s. 41 – 46)

Pro šìřenì alfabetizace a základnìho vzdělánì v průběhu tohoto obdobì existuje několik vysvětlenì. Prvnìm autorem, jenţ přišel s konkrétnì hypotézou, se stal Rui Ramos. Podle Ruie Ramose je opoţděnì alfabetizace v Portugalsku moţno přičìst na jedné straně nìzké poptávce po vzdělánì ze strany portugalských rodin, která byla pravděpodobně způsobena nìzkým stupněm gramotnosti jich samých: „To, co nejvíce určovalo gramotnost člověka, nebyl jeho způsob života, ale úroveň gramotnosti jeho okolí (…)v Portugalsku byla negramotnost dostatečně vysoká na to, aby sama sebe předávala dál."119 Na druhé straně je toto opoţděnì moţno přičìst i postupu státu. Ten podle Ramose vytvořil normy přìliš těţko dosaţitelné a udrţitelné, v zemi tak chudé jako je Portugalsko. „V podstatě je možné říci, že cílem vzdělávací politiky jak konstituční monarchie, tak republiky nebylo ani tak poskytnout obyvatelstvu schopnost číst a psát, jako spíše poskytnout jim vzdělání, ve kterém byla tato schopnost zahrnuta.“120 Stát tedy nikdy nesdìlel s cìrkvì zodpovědnost za šìřenì gramotnosti v zemi, nechtěl totiţ, aby se rozšìřila „na švédský způsob“121 (coţ značilo úzké spojenì mezi schopnostì čìst a četbou Evangeliì).122 Krom toho, ţe byl přìnos katolické cìrkve znevaţován, existovala také přehnaná důvěra v plně vybavené školy a zcela kvalifikované vyučujìcì. K tomu všemu byly navìc školnì osnovy přìliš sloţité a dogmatické.

119 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 80 120 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 80-81 121 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 80-81 122 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 80-81

Snížení analfabetismu v Portugalsku v % 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00%

30,00% Analfabetismus v % v Analfabetismus 20,00% 10,00% 0,00% 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1973 Snížení negramotnosti 74,60% 70% 66,00% 62% 49% 40% 27% obyvatelstva v %

(Zdroje; KLÍMA, J., 1997, 2007; SCHMITTER P. C., 1975; WIARDA H. J., 1977)

Situace se změnila během obdobì Nového státu. Můţeme to vysvětlit dvěma faktory. Jednìm z nich mohla být vzdělávacì politika reţimu. Školnì docházka se zlevnila123 a stala se jednoduššì. Na mìsto plně vybavených škol a zcela kvalifikovaných učitelů se Nový stát ve velkém měřìtku spoléhal na školnì centra a školnì správce. Od roku 1931 měla být školnì centra zaváděna do odlehlých vesnic s malým počtem obyvatel a mohla fungovat kdekoli (soukromé domy, vesnický kostel, hlavnì náměstì apod.). Školnì správci (tzv. regenti) byli osobami vzdělanými alespoň do té mìry, aby mohli vyučovat čtenì a psanì. Jak školnì centra, tak školnì správci byli výrazně levnějšì neţ republikánštì učitelé a školy. To umoţnilo rozšìřenì státnìho vzdělávacìho systému do odlehlých částì země.

Dalšìm vysvětlujìcìm faktorem mohl být vzrůst poptávky. Jak tvrdì sám Ramos, „poptávka vzrostla ještě předtím, než Nový stát navýšil nabídku škol (...) to znamená, že gramotnost nerostla jen kvůli zavedení státních základních škol, ale řekněme jaksi přirozeně v souladu s možnostmi různých socio-kulturních kontextů.“124 Nesmìme ovšem zapomenout, ţe poptávka, o které se Ramos zmiňuje, byla také ovlivněna národnì propagandou a ţe přičiněnì na růstu gramotnosti měla také samotná katolická cìrkev a otevřenì nových vysokých škol. V roce 1970 neovládalo čtenì a psanì pouze 26% populace a v roce 1990 jen 13%, přičemţ většinou šlo o staršì populaci obyvatelstva.

Jelikoţ Nový stát dbal spìše na rozšìřenì výuky neţ na jejì zkvalitněnì tak i zde byly provedeny změny. Školnì učebnice pro I. a II. stupeň školnì docházky byly vybrané

123 Poplatky za vzdělánì však zůstali. – pozn. autora 124 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 80-81

43 ministerstvem školstvì a neexistovala tedy volba jiných učebnic. Učebnì osnovy si kladly za cìl hlavně naučit ţáky čìst a psát. Dále se kladl důraz na historickou velikost Portugalska, kázeň, morálku a skromnost, kterou se podle svého vzoru snaţil Salazar vštěpit i ostatnìm.125 Univerzity si sice měly moţnost vybrat učebnice, nicméně vysoké školstvì podléhalo přìsné kontrole ze strany vlády.126

Ačkoliv Dr. Oliveira Salazar prohlásil, ţe povaţuje „za mnohom urgentnější, vytvoření elit, nežli nutnost (nezbytnost) naučit lidi číst” 127, a ačkoliv na školstvì směřovalo jen 1,2% HDP v roce 1947, 1,3% HDP v roce 1950 a ani v dalšìch letech nedošlo k nijak velkému zvýšenì státnìch výdajů do tohoto sektoru128, tak se školstvì a s tìm i souvisejìcì vzdělanost výrazně zlepšila v komparaci s Prvnì portugalskou republikou. Proto musìm důrazně odmìtnout často citovaný mylný fakt, ţe dnešnì 4,2%129 analfabetismus je pozůstatkem reţimu Salazara. Zvláště úsměvný je tento fakt pokud si uvědomìme, ţe během 43 let se snìţila negramotnost o vìce neţ 35% a v následujìch 36 letech po pádu reţimu, se snìţila jen o 22,8% na 4,2% gramotných. Na základě hrubého výpočtu, který jsem si sám provedl můţu konstatovat, ţe pokud by se sniţoval analfabetismus obyvatelstva dál, tak jako za obdobì vlády Salazara a Caetana, tak by byl vymìcen na konci 90 let.

125 také v RENDEIRO M., The literary institution in Portugal since the thirties: an analysis under special consideration of the publishing market, Bern, Peter Lang, 2010, 46 s. 126 RENDEIRO M., The literary institution in Portugal since the thirties: an analysis under special consideration of the publishing market, Bern, Peter Lang, 2010, 46 s. 127 GALLAGHER T., Portugal: A Twientieth-century Interpretation, Manchaster, 1983, s. 280 128 RENDEIRO M., The literary institution in Portugal since the thirties: an analysis under special consideration of the publishing market, Bern, Peter Lang, 2010, s. 41-42 129 http://hdrstats.undp.org/en/countries/profiles/PRT.html

VII. Krize korporatismu a vytvoření nových korporací

Po válce převzal Státnì podsekretariát korporacì a sociálnì péče Castro Fernandes, který si spolu s ostatnìmi právnìky a úřednìky připouštěl vizi, ţe by se korporatismus mohl vrátit zpět ke své původnì koncepci, tj. nezávislé korporace pro, které by stát zastřešoval jen podmìnky pro vyjednávánì. Hlasy sìlily, byla slyšet tvrdá kritika, ţe se Portugalsko stalo státnìm korporatismem. Kritika byla slyšet dokonce od Antonia Ferra130, který prohlásil, ţe „sobecké zájmy jednotlivců zvítězily nad obecným blahem.“ 131 Na základě těchto připomìnek vznikla parlamentnì investigativnì komise, která měla zhodnotit fungovánì korporativnìho systému. Skrze tisk a jiné upozorněnì byli přizváni i běţnì lidé, kteřì měli komisìm svěřit své stìţnosti ohledně fungovánì systému. Výsledky komise byly katastrofálnì, většina lidì si stěţovala na dobu války, kdy byl nedostatek jìdla, jinì na fungovánì grémiì, na nefungovánì lidových domů a špatnou sociálnì pomoc.132 Zpráva zůstala ignorována, přìliš by poškodila reţim, kdyby se dostala na veřejnost.

Texeira Ribeiro, jeden z nejvýznamnějšìch odbornìků na ústavnì právo a architekt korporativnì legislativy třicátých let, patřil k jedněm z výše uvedených idealistů, kteřì si mysleli, ţe korporatismus můţe fungovat nezávisle na státu. Podpořil proto J. P. Cardosa, korporativnìho intelektuála, který se stavěl za reformu korporatismu a jeho transformaci v autonomnì korporatismus. Netrvalo dlouho a Cardosa se stal leaderem kampaně za revitalizaci korporatismu. Postavily se za něj dokonce i Caetano, Pereira a Salazar, který byl chmurný z poslednì zprávy o korporatismu v zemi. Uţ v roce 1949 byl vytvořen kabinet korporativnìch studiì (Gibenete de estudos corporativos) při centru portugalské mládeţe, (která se jiţ přeorientovala na sportovnì a kulturnì aktivity). Cordosa se stal ředitelem kabinetu, zároveň začala vycházet odborná tiskovina Revista, která nepodléhala cenzuře.133 V kabinetu a potaţmo v Revistě se skutečně rozběhla velká diskuze na téma korporatismus. Setkaly se zde různé proudy, jedni zkoumaly korporatismus mimo Portugalsko, jinì prohlašovali, ţe se korporatismus zdiskreditoval s fašismem a ţe přišel čas na přechod do pluralitnì společnosti. Názory byly různé, důleţité pro nás, je, ţe aţ na výjimky všichni poţadovaly, alespoň nějaké reformy.

Ministerstvo korporacì a sociálnì péče

Prvnì reforma přišla, se zákonným nařìzenìm č. 37909, 1. srpna 1950. Toto nařìzenì povýšilo Státnì podsekretariát korporacì a sociálnì péče na ministerstvo. Pereira nadšeně aplaudoval, kdyţ se Salazarovi podařilo poslance Národnìho shromáţděnì o zřìzenì tohoto ministerstva přesvědčit.134 Ministerstvo, které bylo zřìzeno z dobré vůle k zlepšenì komunikace s niţšìmi organizacemi, ve skutečnosti dostalo ještě

130 Jeden z přednìch ideologů reţimu. 131 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, 185 132WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, 186 133 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, 189 134 WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, 187

45 centralističtějšì a autoritativnějšì pravomoci, neţ měl původnì sekretariát. Mezi lety 1950-1960 se z něj stal byrokratický gigant. Nynì mu např. podléhalo schvalovánì syndikátů, schvalovánì změn v syndikátech a schvalovánì všech kolektivnìch kontraktů. Začalo se angaţovat v sociálnì pomoci, programu veřejných staveb, kolektivnìho vyjednávánì, poskytovánì vzdělánì pro plán rozvoje korporacì atd. V praxi se, ale výsledky opět nenaplnily. Tak kupřìkladu syndikáty měli v jistých časových obdobìch poţadovat po grémiì opětovné jednánì k úpravě kolektivnìch kontraktů, pokud by je ovšem grémia ignorovala a během šesti dnů neodpověděla na výzvu, měla jim být, dle zákona, udělena sankce. Ty zpravidla dostávaly syndikáty, ale nikdy grémia.135 Vláda tìm chránila střednì rodinné podniky. Toto ministerstvo je také spojeno s reformou v roce 1973, kdy bylo v Portugalsku poprvé zaveden statut sociálnì zabezpečenì.

Korporace

Poslednì důleţitá část korporativnìho systému, byla paradoxně vytvořena jako úplně poslednì. Cardoso si jako právnìk dobře uvědomoval potřebu vybudovat tyto organizace. Společně se Salazarem se semkli a následně byla také schválena Národnìm shromáţděnìm. To nebylo těţké, bylo spìše zajìmavé, jak se sám Salazar zaštìtil pro tuto věc, jako kdyby dostal druhý dech. Bohuţel ani tento deštnìk, který měl být rozevřen nad nejniţšì a střednì korporativnì úrovnì (viz., tabulka nìţe) se nevyhnul obdobnému osudu ostatnìch entit korporativnì soustavy. V korporacìch měli být reprezentovány zájmy jednotlivých povolánì a měla zde být zastřešenìm pro veškeré organizace. To, ale nebylo naplněno z podobných důvodů, jako u ostatnìch organizacì niţšìho typu.

(Zdroj; WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977, 114 s.)

135 SCHMITTER P. C., Corporatism and public policy in authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 48

VIII. Ekonomické výsledky korporatismu v kostce

Prvnì etapa ekonomické politiky (1928-1945)

Antonio Salazar znal dobře historii Portugalska 19. a 20. stoletì, věděl, v jaké se Portugalsko nacházì situaci a co Portugalsko trápì. Salazar rozhodně nebyl ekonomický inovátor, zůstal zavázaný zastaralému rozpočtovému financovánì a opatrnému a omezenému vyuţitì zahraničnìch úvěrů a investic. Jakmile, přišel do vlády tak se soustředil na kontrolu financì, přesněji rigoróznì kontrolu výdajů. Za jeho ekonomické metody byl často označován za „opatrného účetního” a „diktátora financí.“136 Jeho úsporné kroky v roce 1928 byly velice tvrdé; zkrátil výdaje o 1 292 700 liber a zvýšil přìjmy státu o 1 846 000 liber. Snìţil sociálnì výdaje a bezezbytku restrukturalizoval rozpočtové přìjmy, zvláště zdokonalenìm systému výběru danì. Krom zavedenì nových danì, byly existujìcì daně, včetně „veřejné záchrany”137a majetkové daně, navýšeny. Daňová politika zasáhla zaměstnance státnì správy, armádnì činitele i důchodce. Oproti předpokladům se úspory po prvnìm roce navýšily o 2,6 mil. liber. Od této doby do války vytvořil řadu vyrovnaných rozpočtů, nebo popř. s přebytkem. Graf č. 6 ukazuje Portugalský dluh v celé historické perspektivě, graf č. 9 v přìloze ukazuje zahraničnì a vnitřnì, tedy internì dluh (čìsla se mohou lišit v závislosti na různých zdrojìch).

Graf č. 6 – Portugalský (zahraničnì) dluh k HDP v historické perspektivě

(Zdroj: Banco de Portugal)

Salazar počìtal s důvěrou, jeţ mu přinesly vyrovnané rozpočty a pořádek v ulicìch, aby dosáhl návratu odcházejìcìho zahraničnìho a domácho kapitálu v pevninském

136 (ditador da finanças) – pozn. autora; MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 48 137 GALLAGHER T., A Twientieth-century Interpretation, Manchaster, 1983, s. 281

Portugalsku i v jeho koloniìch. Aby k tomu mohlo dojìt, musela být dosaţena také důvěra v měnovou stabilitu. Salazarovým dlouhodobým cìlem byl návrat escuda ke zlatému standartu. To bylo uskutečněno 21. července 1931, kdy Portugalsko nahromadilo dostatečný počet zlatých rezerv. Téměř po čtyřiceti letech se tedy národnì měna opět vrátila ke zlatému standartu (směnný kurz činil 110 escuda k 1 libře šterlinku),138 ne na dlouho. O dva měsìce později Britská vláda opustila zlatý standart a Salazar musel situaci překalkulovat. Proto byly vedeny rozsáhlé konzultace s finančnìky i průmyslovými kruhy. Společně se shodli na tom, ţe pokud by Portugalsko zůstalo připoutáno ke zlatému standartu, tak v přìpadě devalvace šterlinku by to zanechalo katastrofálnì dopady na exportu.139 Proto se o tři měsìce později rozhodlo Portugalsko následovat Velkou Británii a připoutat kurz escuda k měně, tedy k šterlinku.140141 To trvalo aţ do druhé světové války, kdy strach z inflace, jeţ by mohl způsobit devalvujìcì šterlink, vedla Portugalsko ke krátkodobé vazbě escuda k americkému dolaru či francouzskému franku. Protekcionismus byl aplikován na vìcero úrovnìch. Podstatně posìlené celnì bariéry měly ochránit domácì průmysl před zahraničnì konkurencì. Následujìcì legislativa z roku 1932 zvýšila tarify na všechny produkty o 20%, také nevyloučila zvýšenì o 100%, či snìţenì o 5% v přìpadě klìčových surovin a ţivotně důleţitých zdrojů. Nařìzenì rovněţ dalo moţnost vládě nastavit určitou nepřekonatelnou hranici pro dovoz zboţì ve stanovených obdobìch, uzavřenì přechodných smluv ve prospěch státu, a kdyby bylo nejhůře mohl dokonce stát vypovědět existujìcì obchodnì smlouvy.

Salazar věděl, ţe zemědělstvì je zaostalé, avšak také věřil v to, ţe se sice můţe zásadnì způsobem reformovat, avšak nevěřil, ţe tyto reformy přinesou zásadnějšì výsledky. Salazar poukazoval na několik problémů, které zuţujì portugalské zemědělstvì, hornatost půdy, neúrodné zóny (hlavně neúrodné půdy Alenteja), nepravidelnost dešťů a nedostatek zavlaţovánì. To vše způsobovalo, ţe zemědělská produkce byla nedostupná a velice nákladná, zemědělský výnos byl proto nestabilnì a to předevšìm pokud jde o mnoţstvì produkce. Nerostné bohatstvì absentovalo a rybolov byl omezený pouze na několik oblastì. Přesto Portugalsko dokázalo vyrobit i velice kvalitnì vìna, vypěstovat ovoce a expedovat ryby vysoké kvality. Některé produkty dokázaly najìt mìsto i v modernìm světovém hospodářstvì zaloţeném na kvantitě, dostupnosti a sériově výrobě, nicméně na těchto několika výběrových produktech nemohlo stát samotné portugalské hospodářstvì. Ve třicátých letech se věnoval rozvoji produkce potravin, aby se snìţila závislost na zahraničnìm dovozu. Stabilizoval ceny základnìch produktů. Protekcionismus měl v Salazarovo vizi podpořit domácì produkci a zvýšit, zejména na venkově, dostupnost levných úvěrů. K tomuto

138http://www.iseg.utl.pt/aphes30/docs/progdocs/AMELIA%20BRANCO%20NUNO%20VALERIO%20RITA%20S OUSA.pdf 139 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 50 140http://www.iseg.utl.pt/aphes30/docs/progdocs/AMELIA%20BRANCO%20NUNO%20VALERIO%20RITA%20S OUSA.pdf 141 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 50

48 cìly byla upravena státem vlastněná instituce Caixa Geral dos Depóstitos,142 která od nynějška také financovala projekty veřejných pracì. Pšeničná kampaň (Camphanha do Trigo) měla zajistit nezávislost na zahraničnìm dovozu. V rámci nì byla uzavřená spolupráce s vlastnìky půdy na jihu země, která měla zaručit, maximálnì produkci této obilniny. Statkář, který sklidil nejvìce obilì, vyhrál speciálnì cenu. Tato propagandistická autarknì politika v konečném důsledku přinesla pšenici o 50% draţšì, neţ byla na světových trzìch.143 V dobovém kontextu „válek o zrna“ nebyla přìliš výjimečnou akcì. Dalšì novinkou tohoto obdobì bylo vytvořenì prvnìho typu podpory v nezaměstnanosti. Nejednalo se o univerzálnì podporu, která by byla přidělována jednotně kaţdému, kdo se o ni ucházel, ale spìše o podporu závislou na konkrétnìm přìpadě, sektorovou a zìskanou za velmi úzce vymezených podmìnek. Všeobecná podpora v nezaměstnanosti byla zavedena aţ v roce 1975.

Prvnì republika a prvnì léta diktatury (1910-1930) byly obdobìm vysoké politické a sociálnì nestability. V těchto dvou desetiletìch byl zaznamenán růst HDP 2.72% na hlavu, ale vycházelo se z dosti nìzké úrovně v evropském měřìtku.144 Po roce 1930 přišlo těţké obdobì pro celý svět, poznamenané velkou krizì, vzrůstem protekcionismu a přìpravou na druhou světovou válku, coţ v kombinaci s nacionalistickou a do jisté mìry fyziokratickou orientacì vedlo v Portugalsku k růstu HDP na hlavu jen o 1.8% za rok.145 Následujìcì desetiletì poznamenané druhou světovou válkou, neutrálnì pozicì Portugalska a boomem jeho vývozu do válečných zemì, zaznamenala růst o 3.62% za rok.146 Jakmile bylo dosaţeno splacenì většì části státnìho deficitu (zahraničnìho i internìho) a návratu kapitálu, mohla začìt politika podpory veřejných pracì. Následovaly obrovské plány elektrifikace a podpora výstavby hydroelektráren, výstavba a rekonstrukce infrastruktury, přehrad, přìstavů, mostů a ţeleznic. Velké investice mìřili do veřejných staveb a sociálnìch institucì. Industrializace v celé zemi proběhla z velké části pod vedenìm oblìbeného ministra práce Duarta Pacheca. Zakázky na tyto práce zìskávaly předevšìm velké oligopoly, o kterých si povìme později.

V letech 1930, 1940 a 1950 pokračoval růst mìry investic. Dá se řìci, ţe korporativnì model, opìrajìcì se o protekcionistické zákony, jako byly tarifnì reformy z let 1929 a 1932, zákon o podmìněnosti průmyslu (1931 a 1937), Koloniálnì Akt (1930) a zákon o znárodněnì kapitálu (1943), vytvořily přìznivé prostředì pro akumulaci kapitálu, alespoň ze strany těch, kteřì z této ochrany těţili.

142 Dodnes státem vlastněná, v současnosti největšì banka v Portugalsku. (viz. www.cgd.pt) – pozn. autora 143 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 52 144 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 127 145 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 127 146 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 127

Podmìněný průmysl, zavedený v roce 1931, se začal aplikovat na průmyslová odvětvì v krizi: korek, textil, sklo, slévárenstvì, koţeluţstvì a omezujìc vstup nových podniků. Kartelizace výrobnìch sektorů spojených s vývozem zaručovala minimálnì prodejnì ceny. Došlo k různým administrativnìm intervencìm podporujìcìm kartelizaci v oblasti rybìch konzerv, mletì, skla, cementu, mléčných výrobků a koţešin. Koloniálnì Akt z roku 1930 vyhradil koloniálnì trhy průmyslu metropole, čìmţ usnadnil odbyt textilnìch a potravinových výrobků.

Analýza právnìch dokumentů ukazuje jako hlavnì cìle podmìněnì:147 zamezit „odnárodnění“148 – privatizaci průmyslu, vyhnout se přehnané nebo chybějìcì konkurenci, podporovat geograficky vyrovnanou distribuci, snìţit stupeň neúspěchu při vstupu nových firem z důvodu chybějìcìch technických nebo finančnìch záruk. Intervencionistické prostředì, které ovládlo svět po velké krizi tak našlo svou realizaci v nacionalistické politice Nového státu, který věřil, ţe „viditelná ruka" veřejné správy je účinnějšì neţ trţnì mechanismus. S ohledem na analýzu růstu a jeho faktorů, můţeme řìci, ţe ve spojenì s dalšìmi faktory to vedlo k malému růstu v letech 1930, ale v uţ v následujìcìch desetiletìch se tato teorie ukazuje jako těţko udrţitelná, předevšìm od padesátých let, kdy docházì k podstatnému zvýšenì investic, coţ potvrzuje vstup nesčetných firem a rozšìřenì výrobnì kapacity těch stávajìcìch.149

V červenci roku 1942 se skupina zástupců syndikátů rozhodla vytvořit petici, která kritizovala organizace zaměstnavatelů ohlìţejìcì se pouze na svůj vlastnì zájem a ignorujìcì sociálnì spravedlnost. Vìce neţ 44% zaměstnancům se nezvýšily výplaty, oproti zaměstnavatelům, kteřì měli zajištěn stabilnì přìjem s různými přìplatky. Kolektivnì kontrakty, se dle petice, neuzavìraly, a kdyţ tak jen ve prospěch zaměstnavatelů. Salazarova odpověď na sebe nenechala čekat. Prohlásil, ţe si vláda bude muset vytvořit většì povědomì o korporatismu, reorganizovat výplatnì tabulku a zvýšit pracovnì hodiny a tìm vyrovnat mzdy. Salazar připustil, ţe mzdy jsou nìzké, nicméně jejich zvýšenì by výrazně zvedlo produkčnì náklady. Také jasně řekl, ţe od nastolenì Nového státu se mzdy o mnoho zvýšily. V souvislosti s vyjednávánìm kolektivnìch kontraktů viděl Salazar sobeckost na obou stranách, proto nařìdil rigoróznì státnì kontrolu. Pro představu jen uvedu, ţe zemědělec si mohl během ţnì vydělat 35 escudo (to bylo něco málo přes 1 dolar) a v roce 1943 vláda nechala zafixovat platy na maximu 16 escudo za den a to i přes to, ţe ceny stoupaly.

Server Bloomberg přinesl minulý rok zprávu150 o tom, ţe by „Portugalci mohli oslavovat Salazara jako jejich nejlepšího investora. Na konci vlády jim zanechal v

147 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 139 148 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 139 149 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 139 150 http://www.bloomberg.com/news/2010-07-21/gold-makes-dead-portuguese-dictator-top-investor-without-gains- to-prove-it.html

50 devizových rezervách vzhledem k velikosti ekonomiky nadprůměrné zásoby zlata. I přes jejich postupný výprodej, je pořád Portugalsko zlatým magnátem a v poměru k velikosti ekonomiky má největší zásoby žlutého kovu v eurozóně.“151 „Agentura Bloomberg spočítala, že hodnota portugalských 382,5 tun zlata, což představuje 82 procent devizových rezerv země, nyní činí téměř patnáct miliard dolarů. To je 6,8 procenta portugalského hrubého domácího produktu.“152 Jak dál server pokračuje a jak my vìme, Salazar tyto zásoby zlata nahromadil během téměř čtyřiceti let své vlády, zvláště potom za druhé světové války exportem wolframu a konzervovaných ryb. Portugalsko bylo v době války neutrálnì zemì a na základě této skutečnosti se Salazar pod heslem „vše pro Portugalsko“ rozhodl obchodovat, dokud to bude moţné. Měl co nabìdnout, Portugalsko bylo čelnìm producentem wolframu v Evropě. Vytěţené mnoţstvì za rok představovalo 3000 tun z celkových 37 000 celosvětových tun. Krom toho, ţe v roce 1940 uzavřel, přes nevelkou radost Britů, obchodnì dohodu s korporativnì Itáliì, pokračoval z různých důvodů v obchodu s Německem. Za export wolframu a sardinek v oleji dostával Salazar od Hitlera 60 000 tun ţeleza (na koleje a stavbu lodì), nejméně 5000 tun sìranu amonného, 300 vlakových vagónů atd.153 V roce 1942 se Portugalsko na oplátku zavázalo za zboţì poslat Německu 2 800 tun wolframu, jehoţ cena se v té době vyhoupla aţ k 6000 librám za tunu. Aktiva v soukromých bankách se dvojnásobila za prvnì čtyři roky války a aktiva Bank of Portugal se dokonce vìce, neţ ztrojnásobila. Aţ na nátlak Spojených států a Britského impéria Salazar roku 1944 vyhlásil Německu embargo. Mezi roky 1941 a 1944 Portugalsko od Německa přes Švýcarskou národnì banku vyobchodovalo 128,8154 metrických tun zlata, coţ představovalo 3 834 134 000 escuda.155 Portugalsko nakonec na základě poválečných dohod 4 mil. dolarů v roce 1959 vrátilo, jelikoţ zlato bylo kradené.156

Druhá etapa ekonomické politiky (1945-1960)

V souvislosti s nutnými politickými reformami a později i reformami v korporativnì soustavě bylo třeba zváţit i nový směr ekonomiky. Ta do roku 1945 stála hlavně na staromódnìm merkantelistickém učenì s velice častými stánìmi zásahy do hospodářstvì. Obchod během války byl i přes výše uvedené informace nevelký, a Portugalsko, jako kterákoliv jiná evropská zem strádalo. Světové uspořádánì bylo vìceméně rok od roku jasnějšì. V tomto světle společně s pronajatými základnami na Azorech, které vyuţìvaly Spojené státy, byla Salazarovi nabìdnuta participace na Plánu evropské obnovy, tedy Marshallovu plánu. Salazar si zpočátku odmìtal připustit, ţe Evropa potřebuje pomoc Spojených států, stejně tak odmìtal názor, ţe by mohla být pomoc patřičně rozdělena v souvislosti s kooperacì evropských států. Nakonec se přes své názory přenesl

151 http://www.penize.cz/komodity-a-futures/85684-dluhy-ktere-nezaplati-ani-vsechno-zlato-sveta 152 http://www.penize.cz/komodity-a-futures/85684-dluhy-ktere-nezaplati-ani-vsechno-zlato-sveta 153 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 306 154Podle jiných zdrojů 123,827 metrických tun, coţ představovalo 143,8 mil. dolarů. (www.swiisbankclaims.com/Documents/Doc_5_ Eizenstat_Report.pdf) - pozn. autora 155 LOUCA A., Nazigold für Portugal: Hitler und Salazar, Holzhausen, 2002, 150 s. 156 http://www.swissbankclaims.com/Documents/Doc_5_Eizenstat_Report.pdf

51 a Portugalsko se připojilo k Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), kde v listopadu 1948 prezentovalo svůj plán na ekonomickou rekonstrukci, jeţ měla proběhnout mezi lety 1952-1953, a která vyţadovala 625 mil. dolarů (100 mil. dolarů mezi lety 1949-50).157 Lusofonnì stát nedostal ani polovinu, mezi lety 1949-51 mu bylo poskytnuto 54 mil. dolarů přìmé pomoci a 18,3 mil. dolarů nepřìmé pomoci.158

Vstup do NATO v roce 1949 potvrdil Salazarovu pozici doma i v zahraničì. Portugalsko se stalo zakládajìcìm členem Evropské platebnì unie v roce 1950, jejìmţ cìlem bylo naplněnì cìlu OEEC, tj. zdokonalenì mezinárodnìho platebnìho systému, který měl nahradit dřìvějšì bilaterálnì dohody a nekonvertibilnì měny. Technokraté se mezi tìm snaţili o uvolněnì danì a restrikcì, avšak to nestačilo. Portugalsko potřebovalo najìt zónu volného obchodu. Evropské sdruţenì uhlì a oceli a připravované Evropské obranné společenstvì „nechalo Salazara chladným.“159 Jeho zrak se upjal aţ na připravovaný projekt Evropského hospodářského společenstvì (EEC), společného ekonomického prostoru, kde se nacházeli nejdůleţitějšì obchodnì partneři. Jak se později ukázalo, Evropský hospodářský prostor nebyl to pravé, a proto vstoupil Lisabon do vyjednávánì o jiné dohodě Evropského sdruţenì volného obchodu (EFTA). Po přìznivé zprávě, kterou po návštěvě Portugalska, napsal president norské centrálnì banky J. A. Melander, bylo Portugalsko o krok blìţe k dohodě.160 Po několika dalšìch iniciativách Salazara, Caetana a ambicióznìho technokrata Correira de Oliveiry Portugalsko v roce 1960 k organizaci přistoupilo. Poté Portugalsko vstoupilo do Světové banky a MMF.

Mezi lety 1953-1958 byl zahájen prvnì ekonomický rozvojový plán, který se soustředil na elektrifikaci země, plán počìtal s 60% nových investic národnìho kapitálu a simuloval 8% hospodářský růst.

Portugalsko začalo ekonomicky sìlit, bylo silné v exportu a nynì mělo kam exportovat, udrţovalo stále pracovnì náklady, politickou stabilitu a nìzké sociálnì výdaje. (viz. graf. nìţe)

Jak náhodně vybraný graf z roku 1954 ukazuje, dávky v nezaměstnanosti Nový stát nepěstoval. Nicméně zde samozřejmě existovala jakási solidarita a člověk, který neměl práci, neumřel hladem na ulici. Sociálnì dávky se zvýšily hlavně za vlády Caetana, Salazarova posedlost vyrovnaného rozpočtu mu nedovolovala zvýšit tyto státnì výdaje, navìc nesmìme zapomìnat na hlásaný asketismus. Pro modernizujìcì se zemi bylo důleţité udrţovat správnì náklady nìzké, důvěra zahraničnìch investorů se odvìjì zvláště od politické stability a velikosti státnìho dluhu.

157 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 348 158 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 348 159 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 348 160 MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010, s. 352

Výdaje na programy sociálního zabezpečení v Portugalsku, Řecku a Irsku okolo roku 1954

Výdaje (v $ na hlavu) Portugalsko Irsko Řecko Zdravotní péče a nemocenská 2,80 14,30 3,20 Penze 2,70 16,40 4,20 Rodinné dávky 1,80 5,05 0,00 Dávky v nezaměstnanosti 0,00 3,95 0,45 Podpora (invalidní apod.) 0,73 0,53 0,18 Správní náklady 1,27 2,47 0,92 (Zdroj; SCHMITTER P. C., Corporatism and public policy in authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 49)

Oligopoly a třetì etapa ekonomické politiky (1960-70 léta)

Nejvyššì průmyslové kruhy zůstaly nezávislé např. v Chile, Kolumbii a Salazarově Portugalsku. Většina konzervativnìch autoritářských států ušetřila tyto rodinné impéria před restrikcemi či jejich vliv byl natolik silný, ţe se nedal zvrátit.

Podobný vývoj můţeme zpozorovat i ve státnìm korporatismu161 za vlády G. D. Vargase. Vargas se pokoušel podřìdit novou legislativou průmyslové kruhy v São Paulu, průmyslnìci ovšem vykonali přesný opak a svým vlivem si podřìdili legislativu sobě samým.162 Osobně si nemyslìm, ţe by Salazarovi tyto společnosti vadily, vlastnìci těchto společnostì patřili v Portugalsku k přirozené elitě, jejìţ kořeny sahaly aţ do 19. stoletì.

Mezi obrovské soukromé korporace, které Portugalsku dominovaly po celou éru Nového státu, patřily; Companhia União Fabril (CUF)163 s vìce neţ stovkou integrovaných společnostì ve všech sektorech portugalské ekonomiky (včetně velkých holdingů a koncesì v Africe) a vìce neţ 10% všeho kapitálu inkorporovaného

161 SCHNEIDER B. R., Business politics and state in twentieth-century Latin America, Cambridge, 2004 162 SCHNEIDER B. R., Business politics and state in twentieth-century Latin America, Cambridge, 2004, s. 98-99 163 http://www.cuf.pt/irj/portal/anonymous/?guest_user=cuf_pt

53 v podnicìch kontinentálnìho Portugalska, dále Grupo Espírito Santo (ESG)164 silně angaţovanou v bankovnictvì, pojišťovnictvì, zpracovánì papìru, gumárenského průmyslu a komunikacì. Dále to byly konglomeráty; Grupo Champalimaud, která vlastnila prakticky monopol na výrobu cementu, zpracovávala ocel a papìr, věnovala se bankovnictvì, Grupo Português do Atlântico, která vlastnila, či kontrolovala tři banky a různé investičnì společnosti, Grupo Borges e Irmão, zabývajìcì se bankovnictvìm, pojišťovnictvìm, hotelnictvìm, novinářstvìm, dále farmaceutickým, technickým, turistickým a chemickým průmyslem, stavebnìm materiálem a rybářstvìm. Grupo Banco Nacional Ultramarino (BNU) byla obrovským finančnìm trustem zabývajìcìm se těţbou, pojišťovnictvìm, turismem a dopravou. Grupo Fonsecas e Burnay se podìlela na industrializaci země, vlastnila bankovnì a ţelezničnì koncese, prováděla výzkum v zámořských provinciìch.165 Grupo Banco Intercontinental Português (BIP) se zase podìlela na stavbě silnic, lodnì dopravě, bankovnictvìm a pojišťovnictvìm. V roce 1933 byla zaloţena prvnì ropná společnost se smìšeným francouzsko-portugalským kapitálem Sociedade Nacional de Petrocatue (SONAP), která byla vìceméně včleněna do pozdějšìho Sociedade Anónima Concessionria de Refinacao em Portugal (SACOR).166 SACOR, který dostal výsadnì právo na 50% zásobovánì země ropnými produkty, se stal státnìm ropným monopolem, jemuţ patřilo v sedmdesátých letech šestnáct společnostì. Salazar si byl vědom skutečnosti, ţe v zemi operujì obrovské společnosti, (konečně při ekonomických otázkách s nimi často jednal) a do konce války je drţel pod kontrolou. Po liberalizaci jim nechal volné pole působnosti, ale s tìm zároveň do země vpustil cizì kapitál.

Většina těchto oligopolů byla vlastněna rodinami, které byly buď propojené, nebo spolu spolupracovaly. Américo Amorim167, José de Melho168, Soares dos Santos169 a António Champalimaud170 byly jen pokračovatelé nastartovaných rodinných firem, které Salazar, jako přirozenou elitu respektoval, a kteřì se po excesech způsobených karafiátovou revolucì v mnoha přìpadech k rodinným firmám vrátili a podnikajì dodnes.

Mezi lety 1950 a 1973 následoval zlatý věk evropského růstu a růstu portugalské ekonomiky, ve kterém HDP rostlo v průměru o 5.44% za rok.171 Zaměstnanost přirozené rostla vìceméně v souladu s růstem celkové a ekonomicky aktivnì populace. Údaje ukazujì, ţe poslednì čtvrtletì zaznamenalo nový trend, jìmţ je prakticky dvojnásobná nezaměstnanost (graf nìţe). V letech 1953-1975 se mìra nezaměstnanosti

164 http://www.ges-py.com/en/ges_w_alianzas.php 165 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 300 166 http://www.galpenergia.com/EN/AGALPENERGIA/MARCAECOMUNICACAO/Paginas/HistoriadaMarca.aspx 167 http://www.amorim.pt/en/home.php 168 http://www.josedemello.pt/gjm_home_00.asp?flash=1 169 http://www.jeronimomartins.pt/en/grupo/conselho_administracao_presidente.html 170 V roce 2004 zemřel. – pozn. autora 171 QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 300

54 pohybovala v průměru 2% a 4%, od té doby ji charakterizoval růst aţ ve druhé polovině osmdesátých let.

Graf nezaměstnanosti v Portugalsku (1953-1991)

(Zdroj; QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 72)

Dalšì novinkou tohoto obdobì bylo vytvořenì prvnìho typu podpory v nezaměstnanosti. Nejednalo se o univerzálnì podporu, která by byla přidělována jednotně kaţdému, kdo se o ni ucházel, ale spìše o podporu závislou na konkrétnìm přìpadě, sektorovou a zìskanou za velmi úzce vymezených podmìnek. Univerzálnì podpora v nezaměstnanosti byla zavedena aţ v roce 1975.

Obdobì třetì etapy můţeme charakterizovat postupným zmìrněnìm podmìněného průmyslu. Byly uplatňovány střednì aţ vyššì regulace, ekonomická politika se stále orientovala zvláště na industrializaci. V souvislosti s pomalou obchodnì integracì, můţeme mluvit omezené globalizaci. Konkurence na pracovnìm trhu nicméně zůstala velmi omezená, statická, korporativnì. Na základě nìţe uvedeného grafu ekonomicky aktivnì populace vidìme propad, která nastal začìnajìcì koloniálnì válkou a emigracì.

Ekonomicky aktivnì populace (v letech 1990-1991)

(Zdroj; QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 69)

Oslabenì oligopolů nastalo přijetìm 25% zahraničnìho kapitálu, coţ byla strategie druhého ekonomického rozvojového plánu (1959-1964). Nicméně oslabenì oligopolů nebyl primárnì cìl, země započala koloniálnì válku a inflace začala růst. Mezi lety 1950 a 1960 inflace podle mìry spotřebitelských cen vzrostla o 6% a mezi lety 1960 a 1980 vzrostla dokonce o 37%. Zatìmco se průměrné spotřebitelské ceny mezi lety 1951-61 zvýšily jen 0,9%, mezi lety 1961-67 tomu uţ bylo o 3,4%. Třetì ekonomický rozvojový plán kladl potom důraz na export (1965-1967) a čtvrtý ekonomický rozvojový plán (1968-1973) na dalšì fázi industrializace.

Ekonomický růst tohoto obdobì byl i přes vysoké válečné výdaje veliký. Mezi roky 1951-1960 činil 3,7%, v letech 1961-67 byl jeho průměr 5% a v 70 letech rostl o 8% ročně.172

172 SCHMITTER P. C., Corporatism and public policy in authoritarian Portugal, SAGE, 1975, s. 46

IX. Závěr

Portugalský korporatismus v praxi dělá dojem podivuhodné směsi nepravd a politických neuskutečněných (otázka zda vůbec uskutečnitelných) vizì. Vţdy kontradiktorně, instituce jsou často zakládány, aby nikdy neexistovaly, v době existence proto, aby nefungovaly. Nakonec zjistìme, ţe se staly konzistentnìmi, ale nejsou to, čìm by měly být. Jak je to moţné? Podle mého názoru byl korporatismus aplikován proto, aby byla nastolena harmonie a ekonomická rovnováha ve společnosti. Jakým způsobem, je hledisko druhé. Pro Antonia Salazara byl prvotnì klid a garance vývoje pod kontrolou ve státě i ve společnosti. Ač byl pověstně asketický a několikrát během let vyhroţoval, ţe odejde z čela státu zpět učit, tak ve skutečnosti byl neuvěřitelně ţárlivý a moci chtivý.

Celý svůj ţivot obětoval státu, představa, ţe by někdo mohl vládnout lépe či zpochybnit jeho dosavadnì kroky by ho zničila. Jak jsme viděli, kritika poukázala na nefunkčnost korporatismu velice objektivně. Následkem této kritiky bylo zřìzenì dalšìch nepřìliš fungujìcìch organizacì. Technokrat Caetano měl od začátku svých úvah pravdu, pokud by korporatismus někdy měl fungovat, tak jak byl původně zamýšlen, musel by vycházet ze spodu společnosti, nikoliv direktivně shora.

Jak takový korporativnì hospodářský systém autoritářsky-byrokratického reţimu vypadal? Nový stát byl svým způsobem „bifrontálnìm korporatismem,“173 tj. korporatismem skládajìcìm se ze dvou komponentů „statismu“174 a „privatizacismu“175. Termìn „bifrontálnì korporatismus“ můţe být aplikován zpravidla jen na autoritářská politická uspořádánì. Jen ta totiţ dokáţou vytvořit podmìnky pro statismus i „privatizacismus“ zároveň. Statismus v tomto přìpadě chápeme jako „zmrazené“ korporativnì organizace a apolitickou občanskou společnost, podléhajìcì rozhodovánì úzké skupiny elit, které autoritářsky rozhodujì o budoucìch cìlech země a přìmými či nepřìmými prostředky korigujì směr k těmto cìlům. „Privatizacismus“ pak umoţňuje institucionálnì reprezentaci organizovaných zájmů společnosti, problém však nastává v nastavenì reprezentace jednotlivých zájmů a poţadavků, kdy jsou upřednostňovány zájmy jedněch na úkor druhých.

V tomto přìpadě se upřednostňovaly potřeby nejvyššìch průmyslových kruhů skrze asociace, které navìc ani nebyly entitami korporativnì soustavy Nového státu. Svého druhu kapitalismus bez kapitalismu, portugalský korporativnì systém zůstal ochuzen o volnou hospodářskou soutěţ, individuálnì iniciativu a podnikánì bez restrikcì. Mìsto toho byl ovládán autoritářským diktátorem, úzce vymezenou elitou a oligopoly. Tato hierarchie Salazarovi nevadila, ba naopak jako ekonom si do ekonomických rozhodovacìch procesů nechtěl nechat mluvit.

173 „Bifrontal corporatism“ – uvedl G. A O‟Donnell; MALLOY J. M., Authoritarianism and corporatism in Latin America, University of Pittsburgh Press, 1977, s. 48 174 MALLOY J. M., Authoritarianism and corporatism in Latin America, University of Pittsburgh Press, 1977, s. 48 175 4 MALLOY J. M., Authoritarianism and corporatism in Latin America, University of Pittsburgh Press, 1977, s. 48

Pokud bychom měli zhodnotit fungovánì korporatismu, došli bychom k těmto závěrům. Korporatismus, jako jediný v Evropě dostál svého závazku a vybudoval celou řadu organizacì korporativnì soustavy, nicméně uţ nedostál závazku v otázce jejich fungovánì. Musìme si uvědomit, ţe Antonio Salazar vzal „nic a udělal z toho něco“. Tìm „nic“ myslìm zemi, která byla v bankrotu ekonomickém, v rozvratu společenském i politickém. Ve třicátých letech minulého stoletì měl korporatismus své opodstatněnì, prostřednictvìm něho dodal Salazar otřesenému portugalskému národu hrdost, zlepšil ekonomiku a zajistil politickou stabilitu. Nová generace zrozená v poválečných letech si ovšem nepamatovala dlouhodobé zmatky z prvnì republiky, nechápala, proč by měla vyrůstat v asketismu, proč by měla vyrůstat v diktatuře a v direktivně uspořádané societě. Nějaká spontánnì účast v korporativnìch organizacìch a nadšenì pro společenskou harmonii skutečně nešlo očekávat.

Druhá část našeho shrnutì se váţe k ekonomice a hospodářské situaci země. Ekonomika paradoxně rostla nejrychleji v době, kdy korporatismus stagnoval. To lze vysvětlit liberalizacì hospodářstvì i obchodu. Dnes je ţivotnì úroveň Portugalska mnohem vyššì neţ v době Salazarovy éry. Dnes, ale také na rozdìl od etapy Nového státu, ţije Portugalsko suverénně na dluh, to se za Salazara rozhodně nedělo.

X. Přílohy

Graf č. 9 Portugalský dluh vnitřnì a zahraničnì

(Zdroj: Zdroj; QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias, s. 72)

XI. Použitá literatura

CAETANO M., Lições de Direito Corporaivo, Lisabon: Oficina Gráfica

COSTA C., CASTRO D. L., Le Portugal au point de vue agricole, Lisoba: Imprensa Nacional, 1900

CUTILEIRO J., A Portuguese Rural Society, Oxford, The Clarendon Press, 1971

BELO M., O Estado Novo e as mulheres, in O Estado Novo: das origens ao fim da autarcia (1926-1959), Lisboa, Fragmentos, vol. II 1987

GALLAGHER T., Portugal: A Twientieth-century Interpretation,Manchaster, 1983

KAPLAN M., The Portuguese: The Land and It’s people, Second edition edition , Carcanet Press, 2006

HEYWOOD A., Politické ideologie, IV. vydánì, Aleš Čeněk, 2008

HEYWOOD A., Politické ideologie, VICTORA PUBLISHING, 1994

HEYWOOD A., Politologie, III. vydánì, Aleš Čeněk, 2008

HITLER A., Mein kamf, Otakar II,

HOLMAN R., a kolektiv, Dějiny ekonomického myšlení, III. vydánì, str. 118, C. H. Beck 2005

KEY H., Salazar and modern Portugal, Eyre & Spottiswoode, New York, 1970

KLÍMA J., Dějiny Brazílie, Praha, Nakladatelstvì Lidové noviny, 1998

KLÍMA J., Dějiny Portugalska, Praha, Nakladatelstvì Lidové Noviny, 2007

KLÍMA J., Dějiny Portugalska v datech, Praha, Nakladatelstvì Libri, 2007

KLÍMA J., Salazar Tichý diktátor. Praha, Aleš Skřivan ml., 2005

KUBÁT M., BALÍK S., Teorie a praxe autoritativních a totalitních režimů, Dokořán, 2004

LEE S. J., European Dictatorships 1918-1945, Routledge Chapman & Hall, 2008

LINZ J. J., STEPAN A. C., Problems of democratic transition and consolidation, John Hopkins University Press, 1996

LOUCA A., Nazigold für Portugal: Hitler und Salazar, Holzhausen, 2002

MALLOY J. M., Authoritarianism and corporatism in Latin America, University of Pittsburgh Press, 1977

MENESES F. R., Salazar, Enigma Books, 2010

MILLER D., Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Barrister&Principal, 2000

MISES L., Socialism (An Economic and Sociological Analysis), New Haven Yale Universty Press, 1951

OLIVARES J. R., The Encyclopedia of politics (The Left and the Right), Volume II: The Right, Sage, 2005

O‟SULLIVA N., Fašismus, Centrum pro studium demokratické kultury, 1995

PAXTON R. O., Anatomie fašismu, Nakladatelstvì Lidové Noviny, 2007

PEDRO T., A batalha do futuro: Organizaçaõ corporativa, Lisboa, Liv. C. 1937

PINTO A. C., Portugal Contemporâneo, Lisboa, 2004

PINTO A. C., Salazar's Dictatorship and European Fascism, East European Monographs, 1996

QUIERO A. R., O Estatuto do Trabalho Nacional Antes de 1930, 1 Colóquio Nacional do Trabalho da Organização Corporativa e da Previdência Social, Lisabon, Sesseões Plenerias

RENDEIRO M., The literary institution in Portugal since the thirties: an analysis under special consideration of the publishing market, Bern, Peter Lang, 2010

SALAZAR A. O., Dicsursos, Retirados do Volume Primeiro, Quinta Edicao, Revista Editatos pela Coimbra Editora, Limitada em 1961

SALAZAR A. O., Les principes et l‘ oeuvre de la revolution nationale au regard du pays et l‘ etranger, editorial Imperio, Lisbonne, 1935

SCHMITTER P. C., Corporatism and public policy in authoritarian Portugal, SAGE, 1975

SCHNEIDER B. R., Business politics and state in twentieth-century Latin America, Cambridge, 2004

SILVA Á. F., História Económica de Portugal 1700-2000, Volume III. O Século XX, Organizaçãp Pedro Lains, Lisboa, 2005

SOJKA L., Kdo byl kdo? – světový a čeští ekonomové, Libri, 2002

STELLNER F., a kolektiv, Hospodářské dějiny, Praha, Oeconomica, 2008

WIARDA H. J., Corporatism and development, The University of Massechusetts Press, 1977

ŢLOUDEK K., Encyklopedie Politiky, Libri, 1999

Ostatnì pouţité zdroje

a. studie

MANESHI A., Mihail Manoilescu: An Appreciation and Critique, Institue of Economic Forecasting, Romanian Journal of Economic Forecasting, 1/2008

LÜPOLD M., SCHNYDER G., Protecting insiders against foreigners?, Paper presented at International Economic History Conference, 2006

b. internet

< http://en.acl.org.pt/CmsPage.aspx?PageIndex=28#>

Složení Komory Korporací (dle původního konceptu) První sekce Obiloviny a chov dobytka Jeden zástupce pšeničné produkce (Národní federace pšeničné produkce) Jeden zástupce ostatních produktů z obilovin Jeden zástupce mlynářů (Národní federace mlynářů) Jeden zástupce produkce chlebů Jeden zástupce práci na statku (vybrán z lidových domů v regionu, kde se pěstovali obilniny) Jeden zástupce práce v průmyslu (vybrán za Národní syndikát pekařů) Druhá sekce Vína Jeden zástupce výroby vína (Federace vinařů regionu Douro, Vinařská unie Carcavelos, Vinařská unie Setúbal) Jeden zástupce hroznových vín a jeho produktů (Národní federace vinařů jižního a středního Portugalska, Federace vinařů Dãa, Regionální vinařství Colares, Vinřská unie Bucela) Jeden zástupce vývozců vína (Sdružení vývozců vína Porto, Sdružení vývozců vína Carcavelosu, Sdružení vývozců vína Setúbalu) Jeden zástupce vývozců hroznového vína (Obchodní sdružení vývozců vína, Sdružení vývozců Buscelas) Jeden Zástupce práce na vinohradech (vybrán z lidových domů ve vinařských regionech) Třetí sekce Lesnictví Dva zástupci výrobců korku, řeziva a pryskyřičných produktů Jeden zástupce exportérů korku, řeziva a pryskyřičných produktů Čtvrtá sekce Všeobecné zemědělské produkty Jeden zástupce zemědělských pěstitelů (ovoce a zahradnictví) Jeden zástupce obchodu a vývozu (Sdružení vývozců ovoce a zahradnických produktů Algarve, Obchodní sdružení vývozu ovoce Pátá sekce Ryby a jejich uchování Jeden zástupce rybářského průmyslu Jeden zástupce konzervárenství a procesu konzervace (Unie průmyslníků a vývozců zakonzervovaných ryb) Jeden zástupce průmyslové práce (vybrán za národní syndikát konzervárenského průmyslu) Jeden zástupce rybářské práce (vybrán z rybářských domů) Šestá sekce Doly, minerální vody, lomy a chemické produkty Jeden zástupce důlních zájmů a zájmů lomů Dva zástupci chemického průmyslu, včetně koželužství Sedmá sekce Textilie Jeden zástupce bavlnářského průmyslu (zpracování) Jeden zástupce vlnařského průmyslu (zpracování) Jeden zástupce bavlnářské a vlnařské obchodní činnosti Jeden zástupce průmyslové práce (vybrán za národní syndikát textilního průmyslu) Osmá sekce Elektřina Jeden zástupce elektráren Jeden zástupce elektrárenské distribuce Devátá sekce Stavebnictví a stavebnický materiál Dva zástupci průmyslu stavebních materiálu Jeden zástupce stavebních dodavatelů Jeden zástupce za národní syndikát stavitelů Desátá sekce Doprava Jeden zástupce navigačních firem Jeden zástupce železnic Jeden zástupce silniční přepravy Jeden zástupce práce na moři (vybrán za národní syndikát námořníků) Jeden zástupce práce na železnici (vybrán za národní syndikát železničářů) Jedenáctá sekce Umělecká grafika a tisk Jeden zástupce umělecké grafické činnosti Jeden zástupce novinářských vydavatelů Jeden zástupce za národní syndikátu novinářů Jeden zástupce žurnalistů (vybrán za národní syndikát žurnalistů) Dvanáctá sekce Úvěry a pojištění Jeden zástupce úvěrových ústavů Jeden zástupce pojišťovacích agentur (Pojišťovací sdružení) Jeden zástupce práce (vybrán za národní syndikát bankéřů a zaměstnanců pojišťoven) Třináctá sekce Obecné komerční aktivity Dva zástupci velkoobchodníků a maloobchodníků Jeden zástupce práce (vybrán za národní syndikát obchodu) Čtrnáctá sekce Turismus Jeden zástupce hotelnictví Jeden zástupce jiných zájmů spojených s turismem Patnáctá sekce Duchovní a morální zájmy Jeden zástupce katolické církve Jeden zástupce misionářů Jeden zástupce domů charity Jeden zástupce ostatní soukromých prospěšných agentur Šestnáctá sekce Věda, literatura a umění Jeden zástupce akademií a institutů vyšší vědecké a literární vzdělanosti Jeden zástupce univerzit Jeden zástupce akademií a spolků svobodomyslných umělců Jeden zástupce za národní syndikát architektů Jeden zástupce za národní syndikát hudebníků

Sedmnáctá sekce Tělovýchova a sporty Jeden zástupce portugalské olympijské komise Jeden zástupce sportovních federací Jeden lékař specializující se na tělovýchovu Osmnáctá sekce Státní správa (tři členové) Devatenáctá sekce Národní obrana (dva členové) Dvacátá sekce Spravedlnost (dva členové) Jednadvacátá sekce Veřejné práce a spoje (dva členové) Dvaadvacátá sekce Ekonomická a koloniální politika (tři členové) Třiadvacátá sekce Místní správa Jeden zástupce Městské správy Lisabonu Jeden zástupce Městské správy Porta Jeden zástupce ostatní městských správ na kontinentu Jeden zástupce zemědělských municipalit za Portem Jeden zástupce zemědělských municipalit mezi Douroem a Tagusem Jeden zástupce zemědělských municipalit na jihu od Taugusu Jeden zástupce municipalit na ostrovech Madeira a Porto Santo Jeden zástupce municipalit na Azorech Čtyřiadvacátá sekce Finance (dva členové) (Zdroj: WIARDA H.J., Corporatism and developement, The University of Massechusetts Press, 356-358 s.)

Odstavec 4, zákonného nařízení č. 24683 upravuje následující členství pro profese v Komoře Korporací;1

Řád právníků – členové dvacáté sekce Řád lékařů – členové patnácté sekce, a v případě potíží s veřejným zdravým se stanou členy osmnácté sekce Řád inženýrů – členové osmé, deváté, desáté a jednadvacáté sekce Řád agronomů, veterinářů a odborníků v lesním hospodářství – členové první, druhé, třetí a čtvrté sekce

1 (Zdroj: WIARDA H.J., Corporatism and developement, The University of Massechusetts Press, 1977, 359 s.)