Úvod Ačkoliv Jízda Na Lyžích Nepatří Mezi Základní Lidské Lokomoce
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Úvod Ačkoliv jízda na lyžích nepatří mezi základní lidské lokomoce, stalo se lyžování velmi rychle vysoce oblíbeným sportovním odvětvím jak u nás, tak v zahraničí. Zejména po 2. světové válce nastal velký nárůst oblíbenosti a atraktivity jak sjezdového, tak i běžeckého lyžování. Nevýhodou lyžařského sportu v jakékoliv podobě a na každé úrovni může být jeho klimatické omezení. Taktéž materiální stránka často ovlivňuje vztah lidí k lyžování, jelikož bylo a je v každé době značně nákladným sportem. V České republice patří lyžování k jednomu z nejoblíbenějších sportovních odvětví. Významnou měrou se na této skutečnosti podílejí lyžařské výcvikové kurzy školní mládeže na základních a středních školách s tím. Popularita lyžování je, jak z předchozích řádků vyplynulo, nezvratitelná a doufejme, že bude i nadále stoupat. Lyžařský sport totiž nabízí možnost realizace člověka jak po stránce fyzické, tak i duševní. Pobyty v zasněžené zimní krajině, na čerstvém horském vzduchu, působí blahodárně na lidskou psychiku. V lyžařských výcvicích na základních a středních školách taktéž napomáhá ke stmelení třídního kolektivu jako sociální skupiny, zvláště pak u dětí, jejichž schopnost prosadit se v něm je nějakým způsobem omezena. V tomto ohledu může lyžování pozitivně ovlivňovat i duševní zdraví člověka. - 5 - 1. Cíle práce Cílem této bakalářské práce je uceleně shrnout dostupné informace týkající se historie lyžování v českých zemích a ve světě. Zaměřili jsme se na období po 2. světové válce. Dále pak popsat vývoj jednotlivých lyžařských škol, výuky lyžování, významných lyžařských soutěží, závodního lyžování atd. Vycházet při tom budeme zejména z dostupné literatury, odborných časopisů o lyžování a také z internetu. V této práci se zaměříme se na sjezdové lyžování, respektive alpské disciplíny. Budeme se snažit více méně vypracovat, zkonstruovat či eventuelně potvrdit nebo naopak vyvrátit již známé poznatky z oblasti sjezdového lyžování. V závěru každé kapitoly uvedeme jakýsi souhrn toho, čím jsme se zabývali a jaká je možnost dalšího pokračování. - 6 - 2. Stručná historie lyžování do 2. světové války Podle Kulhánka (1989) dějiny lyžování můžeme rozdělit do dvou, nestejně dlouhých, zaměřených i významných epoch: údobí přibližně 5000 – letého vývoje na severu Evropy a Asie a na údobí posledních, přibližně 125 let, během kterých lyžování zachvátilo rozsáhlé oblasti civilizovaného světa všude, kde mělo vhodné geografické a klimatické podmínky. Rozvoj moderního lyžování byl ze začátku omezen na Skandinávii. 2.1 Předsportovní použití lyží První zpráva o velkém lyžařském výkonu (vlastně sportovním) je zachována z roku 1250. Ve starých záznamech čteme: Bylo mnoho takových mužů, kteří dovedli stát na lyžích dobře, že v jednom běhu usmrtili devět i více sobů (Kovařík, 1991, 9). Později se lyže hodně využívaly pro zimní poštovní spojení a taktéž k válečným účelům. V Rusku a ve skandinávských zemích byl prováděn výcvik lyžařských vojenských oddílů. Těchto oddílů bylo mnohokrát využito v bojích a válkách. V roce 1444 v bojích se sultánem Mustafou, v roce 1608 ve válce s polskými pány, roku 1808 – 1809 ve válce se Švédskem, roku 1812 v bojích s Napoleonovou armádou (Kovařík, 1991, 9). Využitím lyží ve válce se přenesla znalost lyží i do střední Evropy. Zde se lyžování rozšiřovalo jen v malé míře. Teprve rozvoj sportů a turistiky způsobil značné rozšíření a oblibu lyžování. Lyže a jejich předchůdce – sněžnice (viz obr. 1), patří k nejstarším náčiním člověka. Od jejich vzniku se staly důležitým a mnohdy jediným prostředkem, umožňujícím pohyb či lov zvěře. Historii lyží můžeme rozdělit na dvě období: předsportovní použití lyží a období lyžařského sportu. - 7 - Za jakési předchůdce lyží lze všeobecně považovat sněžnice, které vznikaly ze snahy o zvětšení plochy chodidla, v původní primitivní formě obalováním chodidla zvířecí kůží, slámou apod. Postupným prodlužováním a zužováním plochy se tak postupně vyvinuly první známé tvary lyží. První použití lyží sahá do etapy lidské činnosti, kdy člověk začal obrábět dřevo a začal vyrábět různé nástroje k usnadnění své činnosti. Lyže měly sloužit k usnadnění lokomoce na sněhu již od střední doby kamenné, tj. zhruba období 8 – 4 tisíce let př.n.l. Lokalitu původu lyží lze těžko přesně určit, polární badatel Friedtjof Nansen (1891) považuje za pravlast lyží oblast střední Asie, okolí Bajkalského jezera a Altajských hor, odkud se při postupném osídlování severnějších oblastí při stěhování národů lyže dostaly do severní Evropy, a na území dnešní Skandinávie (Gnad, 2005, 7). Podle různých typů lyží z různých vývojových období lidské činnosti a různých světových lokalit klasifikovali Švédové Viklund a Zettersten (1929,1934) lyže takto: lyže typu jižního, lyže typu arktického (viz obr. 2b), lyže typu severského (viz obr. 2a), lyže bahenní. Podle Gnada (2005) předsportovní použití lyží zahrnuje období od objevu lyží do zhruba poloviny 19. století. V této etapě byly lyže používány jako užitný předmět při dopravě a lovu, později také k válečným účelům. - 8 - obr. 1 Sněžnice obr. 2a Lyže norská, 2b Lyže sibiřská 2.2 Sportovní lyžování Sportovní lyžování počíná datem prvního závodu v Tromsö a trvá do současnosti. Charakteristické znaky této etapy jsou: • lyže se stávají prostředkem sportovního soutěžení a rekreačního využití, • rozšiřuje se bohatá a různorodá pohybová činnost na lyžích – běh, skok, sjíždění, zatáčení, lyžařská akrobacie, • výrazně se zdokonaluje lyžařská výzbroj a výstroj, zejména ve 2. polovině 20. století, • rozšiřují se používané prostředky pro sportovní využití (Gnad, 2005, 10). Kolébkou lyžařského sportu je Norsko. - 9 - Na počátku 19. století se zde lyžování rozšířilo více než kdekoliv na světě. Velký rozmach nastal v době, kdy obyvatelé kraje Telemarken v období rozmachu průmyslové výroby stěhují z vesnic za prací do měst. Tam s sebou přinášejí svoji charakteristickou činnost, jízdu na lyžích. Tímto vlastně zahájili novou epochu využití lyží. Obyvatelé kraje Telemarken začali tehdy používat nového telemarského tvaru lyží, který se v podstatě zachoval dodnes. Nová výzbroj přinesla i novou techniku – zatáčení na lyžích bez použití hole. Bylo to první lyžařské zatáčení – „telemark“ a „kristianie“ (Kovařík, 1991, 10). Za historický mezník v novodobé lyžařské historii jsou obecně pokládány závody v běhu na 5 km v norském Tromsö, které se konaly 2. dubna 1843. Tyto závody se všeobecně považují za počátek rozvoje sportovního lyžování. Po dobytí Norska si lyžování rychle získávalo oblibu i v ostatních koutech planety. Zasněžené vrcholky lákaly širokou veřejnost nejen z čistě sportovního hlediska, ale i touhou městského obyvatelstva po volné přírodě. Nastala nová éra sportovního lyžování, éra sjezdového lyžování. Ve střední Evropě vznikly v posledních letech 19. století v lyžařské technice dva směry: • norská technika , která beze změny převzala nářadí a techniku jízdy od Norů, • alpská technika , založená Rakušanem Matthiasem Zdarskym. Norové jezdili na dlouhých lyžích s vodícími žlábky, s lehkým vázáním a se dvěma holemi, zatímco Zdarsky používal kratší lyže bez žlábků, pevné vázání s perem a jednu dlouhou hůl s hákem na konci. Zdarsky zdůrazňoval jízdu v terénu, jezdil širší stopou ve větším předklonu, používal pluh a oblouky v přívratu (Kulhánek, 1989, 14). Celý výukový systém jízdy na lyžích, počínaje koncem 90. let 19. století, se po desetiletí vyvíjel v alpských zemích. Odtud nastoupil lyžařský sport svou vítěznou cestu po světě. Právem je možno hovořit o „alpském“, sjezdovém lyžování a postavit je po bok „severskému“, klasickému lyžování. - 10 - 2.3 Vývoj lyžařských škol Vývoj lyžařské techniky procházel a je charakteristický určitými vývojovými stádii (etapami), kdy konec jednoho stádia znamená určitý skok ve vývoji na základě shromážděných poznatků a zkušeností z průběhu celého stádia (Příbramský, 1984, 11). Každé vývojové stádium bylo reprezentováno výrazným zlepšením techniky a pojetí této techniky našlo své vyjádření v lyžařské škole. Pod pojmem „lyžařská škola“ rozumíme výklad techniky a její aplikaci v didaktickém procesu. První základy pro výuku lyžování byly dány v Norsku, kde v roce 1865 vydává generál Werheland první lyžařskou příručku. V roce 1870 zakládá závodník Nordheim v Kristianii „norskou školu“, která se stala prvním stupněm ve vývoji a současně základem pozdější lyžařské techniky. (Příbramský, 1984, 12). • v roce 1896 vydává M. Zdarsky (viz obr. 3) lyžařskou knihu „Alpská lilienfeldská škola jízdy na lyžích“ , která byla určena především pro alpské terény. Oproti norské technice zkrátil lyže na 190 – 220 cm, což lépe vyhovovalo předpokladu lepšího zvládnutí jízdy na lyžích v alpském terénu • další osobností, která výrazně ovlivnila lyžařskou techniku, byl rakouský důstojník Bilgeri. Bilgeri se stal tvůrcem nové lyžařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyžování před první světovou válkou. Dává jí název „Bilgeriho škola“ . Charakteristické je pro tuto školu to, že zdokonalila techniku a výstroj lilienfeldské školy a dále pak spojila nejlepší zkušenosti alpské a norské školy, čímž vytvořila syntézu obou tehdejších lyžařských škol (Příbramský, 1984, 12). Bilgeri převzal jízdu se dvěma holemi, telemarský tvar lyží, kristianii a telemark. Také vylepšil Zdarského přívratný oblouk a obohatil jízdu o řadu nových variant • po první světové válce ovlivňuje rozvoj lyžařství „Arlberská škola rakouská“ . Jejím představitelem je H. Schneider spolu s A. Fanckem vydávají podrobnou publikaci Wunder des Schneeschus, Hamburg, 1925. Tato škola byla založena v St. Antonu, byla propagována četnými