PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA
Misijní činnost Moravských bratří na Labradoru (východní Kanada)
Bakalářská práce
Terezie Kelnarová
Vedoucí práce: doc. Mgr. Sandra Sázelová, Ph.D.
Ústav antropologie
Brno 2019
Bibliografický záznam
Autor: Terezie Kelnarová Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav antropologie
Název práce: Misijní činnost Moravských bratří na Labradoru (východní Kanada)
Studijní program: Antropologie
Studijní obor: Antropologie
Vedoucí práce: doc. Mgr. Sandra Sázelová, Ph.D.
Akademický rok: 2018/2019
Počet stran: 100
Klíčová slova: Moravští bratři; Misijní činnost; Christianizace; Labrador; Misijní stanice; Inuité; Jiří Jaeger; Vojtěch Suk; Antropologická sbírka
Bibliographic Entry
Author: Terezie Kelnarová Faculty of Science, Masaryk University Department of Anthropology
Title of Thesis: The Missionary Activities of the Moravian Church at Labrador (Eastern Canada)
Degree Programme: Anthropology
Field of Study: Anthropology
Supervisor: doc. Mgr. Sandra Sázelová, Ph.D.
Academic Year: 2018/2019
Number of Pages: 100
Keywords: Moravian Brethren; Missionary activities; Christianization; Labrador; Missionary stations; Inuits; Jiří Jaeger; Vojtěch Suk; Anthropological collection
Abstrakt
Tato bakalářská práce pojednává o misijní činnosti Moravských bratří, která probíhala na kanadském poloostrově Labrador. Již krátce po svém vzniku ve dvacátých letech osmnáctého století zahájili tito pokračovatelé Jednoty bratrské původem z Moravy misijní výpravy. V první polovině osmnáctého století se vydali do karibské oblasti, dále do Grónska, Severní a Jižní Ameriky, jižní Afriky, po které následovala první výprava na Labrador. Bratři podnikli i další, avšak ne již tak úspěšné misijní cesty, jako byla například misie mezi Laponce a do Alžíru. Misijní činnost nebyla ani na Labradoru snadná, o čemž svědčí i zabití prvního bratrského misionáře na Labradoru, Johanna Christiana Erhardta, Inuity, nebo utonutí bratrů Christopha Brazena a Gottfrieda Lehmanna při návratu z výpravy za nalezením vhodného místa pro jednu z misijních stanic. Přesto však zde působilo mnoho misionářů, mezi něž patřili Jens Haven, Samuel Liebisch, manželé Schneiderovi a další. Za připomenutí rovněž stojí, že kromě Moravských bratří na Labradoru v období první světové války působil jako misijní pracovník Jiří Jaeger a ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století zde pracoval profesor Vojtěch Suk při svém sérologickém výzkumu jako lékař. Moravané zanechali na Labradoru nesmazatelnou stopu, založili zde jedenáct misijních stanic, z nichž čtyři dodnes existují.
Abstract
This bachelor thesis deals with missionary activity of the Moravian Brethren which takes a place on the Labrador Peninsula in Canada. These successors of the Unity of the Brethren from Moravia started missionary expeditions shortly after their establishment in the twenties of the eighteenth century. They went to Caribbean area then to Greenland, North and South America and South Africa in the first half of eighteenth century, followed by the first missionary expedition to Labrador. The Brethren undertook other expeditions but were unsuccessful ones, for example mission in Lapland and Algiers. Even on the Labrador the missionary activity was not easy, as evidenced by killing the first brethren missionary Johann Christian Erhardt by Inuits, or the drowning of Christoph Brazen and Gottfried Lehmann while returning from the expedition to find a suitable place for one of the missionary stations. However, still there were many successful missionaries including Jens Haven, Samuel Liebisch, Mr. and Mrs. Schneider and others. Additionally, it is worth to mention that Jiří Jaeger operated on Labrador as a missionary worker during the First World War and professor Vojtěch Suk worked there as a doctor and conduct the serological research in the second half of the twenties of the twentieth century. The Moravians have left an indelible mark on Labrador, they established here eleven missionary stations, from which four have still exist and work in present.
Poděkování
Na tomto místě bych chtěla poděkovat všem, bez nichž by tato práce nikdy nevznikla. Především děkuji vedoucí mé bakalářské práce, doc. Mgr. Sandře Sázelové, Ph.D., za její cenné rady a trpělivost. Dále děkuji za ochotu a poskytnutí materiálů, jež jsem využila při psaní této práce, pánům Danielu Říčanovi, RNDr. Vítězslavu Kuželkovi a RNDr. Robinu Pěničkovi, Ph.D. Také chci poděkovat své rodině za trpělivost, entuziasmus a velkou podporu, kterými mne po celou dobu vzniku této práce zahrnovala.
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.
Brno, 1. května 2019 ……………………………….
Terezie Kelnarová
Obsah
1 Úvod ...... 10
2 Společenství Moravských bratří ...... 13
2.1 Hlavní rysy společenství ...... 13
2.2 Okolnosti vzniku a zániku Jednoty bratrské ...... 15 2.2.1 Vznik Jednoty bratrské ...... 15 2.2.2 Jan Amos Komenský ...... 16 2.2.3 Třicetiletá válka ...... 21
2.3 Vznik Obnovené Jednoty bratrské ...... 24
3 Misijní činnost Moravských bratří ...... 27
3.1 Ostrov Sv. Tomáše ...... 28 3.1.1 Leonard Dober a David Nitschmann ...... 29 3.1.2 Frederik Martin ...... 30
3.2 Grónsko ...... 31
3.3 Severní Amerika ...... 33 3.3.1 Christian Rauch a David Zeisberger ...... 34
3.4 Další misijní oblasti ...... 35
4 Misijní činnost Moravských bratří na Labradoru ...... 36
4.1 Počátky misijní činnosti na Labradoru ...... 37 4.1.1 Johann Christian Erhardt ...... 37
4.2 První pokus o misii na Labradoru ...... 38
4.3 Druhá misijní výprava ...... 39 4.3.1 Jens Haven ...... 39
4.4 Trvalá misie na Labradoru ...... 42 4.4.1 Vyjednání trvalé misie na Labradoru, Mikak...... 42 4.4.2 Návštěva Paula Layritze ...... 44 4.4.3 Problémy misionářské práce ...... 45 4.4.4 Okak, Samuel Liebisch ...... 47 4.4.5 Manželé Schneiderovi ...... 49
8 4.4.6 Hopedale ...... 50 4.4.7 Hebron...... 52 4.4.8 Zoar ...... 52 4.4.9 Ramah ...... 53 4.4.10 Makkovik ...... 53 4.4.11 Uviluktok ...... 55 4.4.12 Port Burwell ...... 56 4.4.13 Happy Valley, North West River ...... 56
5 Inuité na Labradoru ...... 58
5.1 Základní údaje ...... 58
5.2 Způsob obživy ...... 58
5.3 Obydlí, sídliště ...... 59
5.4 Vliv Moravských bratří na život Inuitů ...... 61 5.4.1 Organizace života ve společenství ...... 63 5.4.2 Výchova a vyučování Inuitů ...... 64
6 Moravští bratři na Labradoru ve 20. století ...... 66
6.1 Jiří Jaeger ...... 66 6.1.1 Jaeger na Labradoru ...... 67 6.1.2 Situace k závěru Jaegerova pobytu a po jeho odchodu ...... 69 6.1.3 Jaegerova sbírka ...... 69
6.2 Vojtěch Suk ...... 74 6.2.1 Sukův odjezd na Labrador ...... 76 6.2.2 Lékařská praxe na Labradoru ...... 77 6.2.3 Výzkum na Labradoru ...... 79 6.2.4 Sukův návrat ...... 80 6.2.5 Sukova sbírka ...... 81
7 Dnešní stav působení společenství Moravských bratří na Labradoru ...... 88
8 Závěr ...... 90
9 Zdroje ...... 92
9 1 Úvod
Moravští bratři, známí též jako Obnovená Jednota bratrská, se zformovali jako společenství ve dvacátých letech osmnáctého století z bratří, kteří i přes útlak a persekuce rekatolizačních snah zůstali věrni Jednotě. Útočiště před pronásledováním nalezli v saském Herrnhutu neboli Ochranově na panství hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa (1700- 1760), který byl po celý život jak jejich ochráncem a donorem, tak důležitou součástí společenství. Vzorem bratří byla prvotní apoštolská církev, kladli velký důraz na kázeň, morálku a život vůbec takový, jak ho káže Bible (Bost, 1834, 214; Randall, 2006, 11-12; Sommer, 2000, 1). Významná je především jejich misionářská činnost, tyto výpravy započaly již krátce po jejich vzniku. I přes překážky bylo mnoho z nich velmi úspěšných, mezi nejúspěšnější můžeme řadit ty v Západní Indii či Severní Americe, a to jak na ostrovech, tak i na pevnině, v polárních oblastech, jako v Grónsku a na Labradoru, a Jižní Africe, kde jejich provincie/misie existují dodnes (Randall, 2017, 123; Rucký, 2015, 74, 78, 88, 96, 98). V první části této práce (Kapitola Společenství Moravských bratří) ve stručnosti nastiňuji základní rysy Jednoty bratrské a jejich pokračovatelů Moravských bratří a okolnosti jejich vzniku. Avšak i jen vznik Jednoty bratrské nebo význam Jana Amose Komenského by zasluhovali celou samostatnou práci, zrovna tak, jako události Třicetileté války vzhledem k tomu, jaký dopad měla nejen na obyvatelstvo celkově, ale i na samotnou Jednotu bratrskou, což zásadně ovlivnilo i vznik Moravských bratří. Dále v kapitole Misijní činnost Moravských bratří zmiňuji konkrétní misijní výpravy a konečně podrobněji se zaměřuji na misijní výpravu na Labrador, na misionáře, kteří ji podnikli, i na domorodé obyvatelstvo a jak tyto misie ovlivnily jejich život. Vzhledem k obsáhlosti tématu se zde alespoň pokusím popsat tuto misijní činnost. Ve druhé polovině práce zmíním i samotné labradorské Inuity, v kapitole Moravští bratři na Labradoru ve 20. století pak připomenu pobyt Jiřího Jaegera a činnost profesora Vojtěcha Suka, zakladatele Katedry antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, který zde rovněž působil, důvody jeho cesty a její náplň. Činnost Moravských bratří zanechala nejen v Americe trvalý odkaz, i na Labradoru je jedna ze stále existujících provincií Moravských bratří.
Metodická stránka práce se skládala z literární rešerše dostupných zdrojů a práce s archivními prameny. Jako zdroje informací shrnutých v této práci jsem využila většinou digitalizované publikace, čerpala jsem hlavně z digitálních knihoven archive.org, jstor.org, babel.hathitrust.org a books.google.com. V mnoha případech se jednalo o práce v anglickém
10 jazyce a velmi staré (nejčastěji 18. a 19. století), jejichž originály jsou uložené většinou ve vzdálených knihovnách, jako ve Spojených státech amerických (především z archive.org), a v digitalizované podobě umístěné online. Cizojazyčné zdroje jsem pak překládala vlastními silami. Některé z těchto starších publikací postrádají jisté citační údaje, jako je jméno autora, např. The Moravians in Labrador (1833), nebo rok vydání, jako u Memoir of the life of Br. Jens Haven, the first missionary of the Brethren's Church to the Esquimaux, on the coast of Labrador: compiled in part from his own manuscript (v bakalářské práci jako Haven, 1899). U této publikace se mi nakonec podařilo dohledat rok vydání z bibliografických záznamů, který je uváděn jako jediný. Avšak rozhodně se nejedná o původní vydání vzhledem k tomu, že Jens Haven, který má být autorem, zemřel již roku 1796. Také charakter této publikace napovídá, že skutečným autorem pravděpodobně nebyl přímo Haven, přesto se jedná o přepis jeho deníku, avšak některé části jsou zkrácené a shrnuté. Na téma misijní činnosti Moravských bratří na Labradoru nebylo vydáno mnoho publikací v češtině a pokud ano, jednalo se spíše o články ve sbornících. Podařilo se mi najít pouze jednu publikaci, která se zabývá působením Moravských bratří na Labradoru komplexně a v širším rozsahu až do dnešní doby (nebo alespoň do začátku 21. století): Labrador Through Moravian Eyes: 250 Years of Art, Photographs & Records (Rollmann, 2002). Pro úplnost práce a doplnění souvislostí v kapitole Inuité na Labradoru také představuji prostředí, které labradorští domorodí obyvatelé obývají (Podkapitoly 5.1 a 5.3), způsob obživy a jejich původní sídliště (Podkapitoly 5.2 a 5.3), dále pak i změny v jejich společnosti, k nimž docházelo pod vlivem misionářů (Podkapitola 5.4). Z těchto změn se zaměřuji zejména na organizaci společenství v misijních stanicích a vzdělávání (Podkapitola 5.4.1 a 5.4.2). U části práce, kde se věnuji činnosti profesora Vojtěcha Suka na Labradoru jsem čerpala také z jeho vlastního svědectví, sepsaného dle jeho poznámek a prací v publikaci Po stopách Holubových, Lékařem na Labradoru (Suk, 1975) a sborníku Českoslovenští antropologové světové vědě: Přínos k poznání mimoevropských populací (1970). Ohledně zdrojových publikací k činnosti Jiřího Jaegera jsem citovala z jediných dvou dostupných článků vztahujících se k tomuto tématu, oba od autorky PhDr. Kateřiny Klápšťové, CSc. Vlastní Jaegerovu publikaci o pobytu mezi Inuity, Šest let mezi Eskymáky (1963), se mi i přes veškerou snahu nepodařilo získat. Nejvíce publikací se vztahovalo k historickému období, čím více jsem se však blížila k současnosti, zejména patrné u misijních stanic na Labradoru, tím více dostupných zdrojů ubývalo. U dnešního stavu působení Moravských bratří na Labradoru je pak většina informací dostupná online. Tištěné zdrojové publikace jsem získala či měla zapůjčené z archivu Muzea
11 Moravských bratří v Suchdole nad Odrou a z depozitáře Národního muzea v Praze (práce týkající se profesora Suka) s laskavým dovolením a pomocí pánů Daniela Říčana, předsedy historicko-vlastivědné společnosti Moravian v Suchdole nad Odrou, a RNDr. Vítězslava Kuželky, kurátora antropologické sbírky depozitáře Národního muzea v Praze. Část práce, kde zmiňuji sbírku z Labradoru profesora Suka (Podkapitola 6.2.5), jsem pak vypracovala díky poskytnutí Sukovy fotografické dokumentace a zodpovězení otázek ohledně části této sbírky, nacházející se v archivu Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně RNDr. Robinem Pěničkou, Ph.D.
Cílem této bakalářské práce je popsat hlavní osobnosti misijní činnosti Moravských bratří na Labradoru a vliv jejich aktivit na tradiční inuitskou společnost.
12 2 Společenství Moravských bratří
Pro úplnost této práce a pochopení fungování Moravských bratří se v první části této kapitoly věnuji hlavním rysům bratrského společenství. Hned na úvod je třeba zmínit, že bratři byli prakticky od vzniku Jednoty bratrské pronásledováni. Náboženská intolerance z období jejich vzniku se promítla také do formování charakteru jejich společenství. Zde se tedy zabývám tím, čím se toto společenství, především po jeho vzniku, vyznačovalo, jakými vlastnostmi a znaky můžeme společenství Moravských bratří charakterizovat. Dále pak alespoň ve stručnosti popisuji okolnosti vzniku jak původní Jednoty bratrské, tak Obnovené Jednoty bratrské (Podkapitoly 2.2.1 a 2.3). Zmiňuji rovněž Jana Amose Komenského, jakožto posledního biskupa Jednoty bratrské (Podkapitola 2.2.2), jehož učení ovlivnilo charakter i společenství Moravských bratří, a události Třicetileté války (Podkapitola 2.2.3), které měly zásadní dopad na původní i později obnovenou Jednotu bratrskou a společenské i ekonomické poměry v českých zemích.
2.1 Hlavní rysy společenství Moravští bratři představují pokračovatele Jednoty bratrské, proto jsou též nazýváni jako Obnovená Jednota bratrská (Sommer, 2000, 1).
Jako charakteristické rysy, kterými se toto společenství vyznačuje, můžeme považovat tyto vlastnosti:
1) Úplná nezávislost na veškeré cizí hmotné pomoci (darech). Podle Henryho (1859, 8) tato „cizí hmotná pomoc“ dávala ve své době dominantním náboženstvím, zejména římskokatolické církvi, jejich hlavní sílu. V dobách, kdy Bratři mívali bohoslužby v utajení, a i poté, kdy byla znovuobnovena jejich církev (Podkapitola 2.3), byl samotný svatostánek, coby prostor ke konání bohoslužeb, místem bez zvláštních architektonických prvků (na rozdíl např. od katolických chrámů), v podstatě se jednalo jen o jednoduchý pokoj ve vhodném obydlí. Dále Henry uvádí, že společenství celkově má částečně uzavřený charakter pozorovatelný i ve formě svatostánku, který pochází již od Jednoty bratrské. Je to dáno původním pronásledováním, a tedy i uchováváním víry v tajnosti. Díky tomu se však také zformoval jedinečný charakter tohoto společenství připomínající malou křesťanskou rodinu (Henry, 1859, 8).
13 2) Jednoduchý, prostý vzor života. Moravští bratři hlásali jednoduchý vzor života podle Krista. Cítili se tak duchovně spjati s Kristem, že o něm smýšleli a mluvili, jako by se nacházel přímo vedle nich, v jejich každodenním životě, což bylo charakterističtější pro jejich způsob života více než doktríny a ustanovení (Hill, 2001, 541). 3) Důvěra v boží úmysl. Ve všech svých rozhodnutích se spoléhali na boží řízení, jako ukázkový příklad zde můžeme brát používání losu, jehož výsledek považovali za ukazatel projevu Boží vůle (Hill, 2001, 541; Sommer, 1998, 270; Sommer, 2000, 86). 4) Aplikace Bible do každodenního života. V jejich společenství byl kladen důraz na uplatnění učení dle Bible v praxi, což bylo obsaženo jako jeden z rysů původní Jednoty bratrské i v katechismu z roku 1522. Tento znak byl tedy rovněž převzat Obnovenou Jednotou bratrskou, Moravskými bratry. Bratři také nabádali ke shromažďování v malých skupinách za cílem studia a uplatňování Bible v každodenním životě. Tento krok vycházel z německého luteránského pietismu, konkrétně od Filipa Spenera, kmotra hraběte Nicholase Louise Zinzendorfa (1700-1760), jenž stál u obnovy církve bratrské. Spener navrhl tzv. collegia pietatis neboli shromažďování, kde by se věřící setkávali, aby se učili jeden od druhého. Důkladné studium Bible na soukromých setkáních bylo rovněž jednou ze šesti Spenerových hlavních myšlenek pro obnovení církví. Idea setkávání, rovněž zmiňována Christianem Davidem (Podkapitola 2.3), byla později rozšířena z Ochranova do Británie a do dalších zemí. Hrabě Zinzendorf skombinoval tyto myšlenky s tradicemi Jednoty bratrské, hlavní zásadou bylo žít apoštolsky podle vzoru rané církve, jak je uvedeno v Novém zákoně (Randall, 2006, 11-12; Randall, 2017, 126-127). 5) Láska ke každému bližnímu. I k sebechudšímu člověku projevovali lásku bližního. Činili tak dle Kristova přikázání, aby milovali Boha a bližního jako sebe samotného. Lásku k neviditelnému a nedosažitelnému (Bohu) přenášeli na své bližní. Každého považovali za bratra, a právě takto se také projevovala jejich láska k Bohu (Štech, 1919, 15). 6) Mír. Již Petr Chelčický, považovaný za duchovního otce bratří, upozorňoval husity, že i jejich obranná válka je v rozporu s Písmem. Stejně tak Jan Amos Komenský kladl důraz na rozpor válčení s křesťanskou naukou a obzvláště byl znechucen představou kněze žehnajícího zbraním. Komenský považoval kříž a zbraně za neslučitelné. Bratři vůbec odsuzovali veškeré násilí (Štech, 1919, 15-16).
14 Podle Shawa (1957, 6-26) se řadí mezi hlavní charakteristické rysy bratří taktéž tyto vlastnosti:
1) Prostota. Jako hlavní rys Moravských bratří můžeme považovat prostotu, ovšem v dobrém slova smyslu, jakožto schopnost vidět jeden prostý fakt za komplikovanými vztahy věcí, a prostá mysl se drží tohoto prostého faktu (Shawe, 1957, 6). 2) Štěstí. Bratři jsou šťastni, protože ví, že ačkoli jsou hříšníci, bude jim odpuštěno. Jedná se o štěstí z toho, že jsou požehnaní (Shawe, 1957, 12-13). 3) Nevtíravost. Bratři nikdy neopovrhovali těmi, kdo smýšleli jinak, nevyvraceli jiné náboženské nauky. Nevtíravost vnímali jako respekt k ostatním, jejich právům a citům (Shawe, 1957, 16). 4) Společenství, jako nejsamozřejmější věc, která se dá očekávat vzhledem ke smyslu bratrstva (Shawe, 1957, 21). 5) Ideál služby, znamenající mít charakter, mysl a přístup služebníka, protože křesťané byli zachráněni, aby sloužili jak jeden druhému, tak celému světu, a to tak, že hlásáním evangelia budou rozšiřovat Boží království (Shawe, 1957, 25-26).
2.2 Okolnosti vzniku a zániku Jednoty bratrské 2.2.1 Vznik Jednoty bratrské Vznik bratrstva vychází z učení Mistra Jana Husa (1369-1415), jehož významně ovlivnilo dílo Johna Wickliffa kritizujícího pravomoc papeže a biskupů. Za převzetí Wickliffova učení a následné protipapežské kázání byl Hus odsouzen jako kacíř a následně upálen. Vznik společenství, konkrétně zmiňované jako Unitas Fratrum neboli Jednota bratrská, spadá zhruba do poloviny patnáctého století za vlády regenta a pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad, podle Henryho se jedná o rok 1456 (1859, 19), podle Reichela (1848, 9- 11), Bosta (1834, 43) a Shawa (1957, 6) se jedná o rok 1457. Bratři zredukovali ty obřady prováděné katolickou církví, jež považovali za zbytečné, aby obnovili upadající kázeň. Bratrstvo bylo založeno na dodržování přísného řádu a kázně, a právě to mu přineslo mnoho nepřátel (Bost, 1834, 41-42). Nově vzniklému bratrstvu se podařilo získat azyl udělený Jiřím z Poděbrad v Liticích na pomezí Moravy a Slezska. Poklidný a mírumilovný život bratrstva však ani tehdy netrval dlouho. Prakticky od počátku bylo bratrstvo pronásledováno, do tohoto pronásledování byla zapletena nejen katolická církev, ale i samotní Kališníci, jejich počáteční podporovatelé. Obviňovali je nejen z kacířství, ale i ze snahy svrhnout vládu
15 a chopit se veškeré sekulární moci (Bost, 1834, 44; Henry, 1859, 19). Bratři byli vyhošťováni z vesnic, vězněni a mnoho z nich skončilo na hranici. Nenechali se však odradit, nadále se scházeli v osamění. Své vedení svěřili třem starším, kteří byli zvoleni hlasováním, a jejich počet vzrůstal (Bost, 1834, 44; Henry, 1859, 19). Situace se zlepšila za vlády krále Vladislava, kdy bratři užívali klidu a míru. Byla obnovena ztracená privilegia, což umožnilo růst společenství. V roce 1500 bylo zaznamenáno v Čechách a na Moravě okolo dvě stě sborů (Bost, 1834, 53-62; Henry, 1859, 21). Toto období bratři využili k překladu Bible do češtiny, jenž byl otištěn v italských Benátkách jakožto první překlad Bible v Evropě do rodného jazyka. Tento počin se setkal s takovým úspěchem, že překlad musel být dvakrát dotištěn v Norimberku, na základě čehož (a také pro větší nezávislost) byly založeny tři tiskárny v Čechách a na Moravě: v Mladé Boleslavi, Bělé pod Bezdězem a Litomyšli. Významná byla rovněž tiskárna v Kralicích, kde byl vytištěn překlad Bible, jenž vycházel mezi lety 1579-1593 v šesti na sebe navazujících svazcích (Bost, 1834, 57, 95; Henry, 1859, 23; Vlček, 1940, 392). Krátce poté však pronásledování opět pokračovalo (Reichel, 1848, 29-30; Henry, 1859, 21-22).
2.2.2 Jan Amos Komenský Zde shrnuji život Jana Amose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské, s nímž oficiálně vymřela původní Jednota. Zakončuje tak starou epochu Jednoty bratrské, bez toho by však nemohla vzniknout epocha nová, počínající založením Obnovené Jednoty bratrské. Odkaz Komenského ani jeho učení nezanikly, především jeho důraz na kázeň a mír, ale byly přeneseny i do charakteru Obnovené Jednoty bratrské a staly se základními pilíři následné misijní činnosti.
Jan Amos Komenský se narodil 28. března roku 1592 Anně a Martinovi Komenským hlásícím se k českobratrské církvi, o místo jeho narození se však vedly spory. Jako jeho rodiště je uváděna Nivnice, ležící jižně od Uherského Brodu, ale také se mohlo jednat o vesnici Komnou (Komňa u Bojkovic), odkud pocházeli i jeho předkové z otcovy strany, i o samotný Uherský Brod (Denis, Vančura, 1904, 18; Jurok, 2015, 88; Klika, 1892, 6; Štech, 1919, 12-13). Po smrti rodičů v roce 1604 byl vychováván tetou Zuzanou Nohálovou ve Strážnici, kde i chodil do školy, avšak po vypálení tetina domu za nájezdu uherských povstalců v květnu roku 1605 musel ze Strážnice odejít. Do roku 1608 byl v poručnictví Jana Kozáka
16 a Urbana Mravence v Nivnici. Během let 1608-1611 navštěvoval vyšší bratrskou školu v Přerově, kde se až v šestnácti letech naučil latinsky. V jeho době byla latina jediným jazykem, v němž byly vydávány knihy, což značně znesnadňovalo přístup ke vzdělání prostého obyvatelstva, jež latinou nemluvilo. Komenský však latinu rychle ovládl. Díky svým dobrým výsledkům byl poslán pravděpodobně na náklady církve českobratrské na studia na zahraničních univerzitách v Herbornu a Heidelberku, kde pobýval v letech 1611- 1614. Na těchto německých univerzitách užíval ještě příjmení Nivnický, příjmení Komenský začal používat snad až po roce 1623 (druhé jméno Amos mu bylo dáno až na škole v Přerově) (Jurok, 2015, 88-89; Klika, 1892, 8-9). Na univerzitě v Heidelberku, proslulou svou knihovnou, jeho zájem upoutala astronomie, především teorie heliocentrismu Mikuláše Koperníka, v té době ještě nebezpečná. Během studií roku 1613 poprvé navštívil Amsterdam (Štech, 1919, 18). Po návratu ze studií do Přerova působil jako pomocník učitele, podle Kliky (1892, 9- 10) byl ještě v roce svého návratu jmenován i správcem bratrské latinské školy v Přerově, o což se zasloužil jeho ochránce Karel Starší ze Žerotína. Již za svého působení v Přerově se Komenský snažil zlepšit způsob učení latiny tak, aby studium bylo pro žáky snadnější, na což byla zaměřena jeho první práce studentům Mluvnice snadnější předpisové. Během působení na přerovské škole, přesněji v první polovině roku 1616, byl vysvěcen v Žeravicích na bratrského kněze. 19. června roku 1618 se v Přerově oženil s dobře zabezpečenou Mandalenou Vizovskou, dědičkou jejího otce, bohatého obchodníka textiliemi (plátno, kabáty, pláště apod.) a lichváře, Buriana Vizovského, jenž zemřel roku 1603. Vizovská byla vdovou po Janu Loubském, který nedlouho po svatbě v roce 1616 zemřel. Komenského sňatek s Vizovskou byl pravděpodobně zprostředkován přerovským biskupem bratrstva Janem Laneciem a snad i Karlem Starším ze Žerotína, což nebylo nijak neobvyklé vzhledem k tomu, že bratrská církev se starala o hmotné zabezpečení svých kněží a rovněž se podílela na výběru jejich manželek. O dobrém zabezpečení Vizovské svědčí její přínos do manželství, jedná se až o čtyřnásobek přínosu Komenského, přitom u sňatků kněžích byl běžný dvojnásobný přínos nevěsty nad ženichovým (Jurok, 2015, 89-90; Klika, 1892, 9-10; Štech, 1919, 19-20). Po sňatku působil poprvé samostatně jako učitel a kněz ve Fulneku, kam se dostal v souvislosti se svým sňatkem. Fulnek byl v té době asi středně velké poddanské město o dvě stě jedna domech, z toho sto dvanáct domů se nacházelo uvnitř hradeb. Po stránce náboženské se zde obyvatelstvo dělilo na české bratry, jejichž součástí byla i vrchnost rytíř Jan II. Skrbenský z Hřiště, dále pak na katolíky, jejichž centrem byl augustiniánský klášter,
17 kolem něhož se soustřeďovali, a menšinovou část obyvatel zde tvořili i luteráni. Zde Komenský zastával významný post v Jednotě českobratrské, kromě toho, že zastával funkci bratrského kněze a správce sboru, byl jmenován vedoucím bratrské školy. Významné postavení to bylo především proto, že se zde nacházela jediná německá škola, která připravovala studenty bratrstva na studium na univerzitách v zahraničí. Pravděpodobně zde přebýval v budově sboru a zároveň ve škole, při které se nacházel i bratrský kostelík. Zde napsal dílo Listové do nebe (1619), kde kritizoval propastné sociální rozdíly mezi bohatou šlechtou a měšťanstvem a chudou částí měšťanstva a poddaných, rovněž také přístup vrchnosti k přímluvám kněžích za nemajetné poddané. Zároveň zde také líčí obhajobu bohatých, jejich pracovitost a předurčenost k bohatství, a lenost poddaných. Výsledné řešení sporu klade do rukou Božích. Dále zde vznikla díla jako Kniha o kazatelství, Moudrost starých Čechů a údajně zde započal práci také na první české encyklopedii Amphitheatrum mundi (Divadlo světa, Divadlo veškerenstva věcí), slovníku Poklad jazyka českého a dalších (Jurok, 2015, 91-92; Klika, 1892, 7-8). Poklad jazyka českého, též zmiňován jako Jazyka českého poklad, jenž měl obsahovat kromě česko-latinského slovníku také gramatiku českého jazyka, bohužel však shořel při požáru v Lešně spolu s počáteční částí Divadla světa. Podle Kliky (1892, 7-8) na těchto dílech začal pracovat již na studiích v Německu (Jurok, 2015, 91-92; Klika, 1892, 7-8; Štech, 1919, 18-19). Ve Fulneku se stal velmi oblíbeným, především díky vlídnému zacházení s fulneckými dětmi, které učil v přírodě, rovněž také svým laskavým chováním vůči všem. Svým svěřencům radil a povzbuzoval je, mimo to zde dopomohl ke zvednutí úrovně řemesel a hospodářství, také je naučil včelaření. Období, kdy působil ve Fulneku, patřilo k nejšťastnějším v jeho životě, nemělo však dlouhého trvání (Denis, Vančura, 1904, 18; Klika, 1892, 10; Štech, 1919, 18-19). V době pobělohorské, kdy byl zrušen Rudolfův majestát (2. srpna 1621) zajišťující svobodu vyznání, nastalo kruté pronásledování. Po nájezdu císařských španělských vojsk pravděpodobně na konci května roku 1621 byl Fulnek vypálen a Komenský byl donucen opustit rodinu, uprchnout spolu s dalšími bratrskými kněžími Mikulášem Drabíkem z Drahotuš, Janem Albínem z Žeravic a Danielem Strážnickým z Holešova, a ukrývat se na venkově v lesích a jeskyních. Tato událost následovala krátce po vydání příkazu k vypovězení protestantských kazatelů ze země 13. března 1621. Během doby skrývání se věnoval převádění Davidových žalmů do češtiny a pracoval na rukopisech o starožitnostech moravských a o původu rodu Žerotínu, které psal pro svého příznivce Karla Staršího ze Žerotína, na jehož panství v Brandýse nad Orlicí získal roku 1622 trvalejší úkryt. Pán ze Žerotína nebyl pro svou bratrskou víru tolik stíhán vzhledem k tomu, že se nezapojil do
18 aktivního odboje proti císaři (Jurok, 2015, 91; Klika, 1892, 11; Rucký, 2015, 50; Štech, 1919, 24). Komenský se zde usazuje v brandýské oblasti, konkrétně mělo jít o lesní stráň naproti brandýskému hradu zvanou Klopoty, kde se měl nacházet kostel bratří s přilehlými obydlími pro kněze a žáky. Zde strávil dva roky, během nichž dále pracoval na svých spisech, ale také ho tehdy roku 1622 zasáhla smrt manželky i obou malých synů, jež podlehli morové nákaze. Podle Juroka (2015, 91) zůstala rodina po opuštění Fulneku rozdělena, podle Kliky (1892, 13) žena s dětmi (zde zmiňován jen prvorozený syn) zemřeli v Klopotech. Do tohoto období, kdy se ukrýval na Žerotínově panství, spadá také vznik několika jeho děl, jako např. Labyrint světa a ráj srdce a Hlubina bezpečnosti, jakožto duchovní podpora souvěrcům a zároveň poslední dílo vzniklé na domácím území. Poté však byl císařovými zákony stižen i pán ze Žerotína, kterému bylo vzhledem ke katolické reformaci probíhající od roku 1624 nařízeno, aby na svém panství neukrýval bratrské kněží, následkem čehož Komenský odešel roku 1625 se svou druhou manželkou Dorotou Cyrilovnou a souvěrci na panství Jiřího Sadovského ze Sloupna v severovýchodních Čechách, kde se ukrývali mezi skalami nedaleko pramenů Labe. Odtud byl bratřími vyslán spolu s Janem Chrysostomem do Polska, aby zde našel azyl a pomoc pro vypovězené bratry, s tímto cílem navštívil také bývalého českého krále Fridricha Falckého a cestoval do Berlína a Haagu, pak se vrátil pro bratry. Na konci ledna roku 1628 pak dochází k definitivnímu odchodu bratří z českých zemí poté, co se v čele s Komenským shromáždili u Žacléře a rozloučili se s domovinou. Odešli pod vedením pana Sadovského do polského Lešna vzhledem k tomu, že 31. července 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské přikazující také vyšším stavům, aby do půl roku přestoupili na katolickou víru, nebo se musí vystěhovat, a tato lhůta v lednu uplynula. Komenský se však nevzdával naděje, že se vrátí do vlasti. Jeho vizí o nápravě bezútěšné situace té doby byla změna přístupu ke vzdělání, a to zlepšením výchovy a zakládáním škol, jež by pomocí dobrých učebnic a efektivních vyučovacích metod obnovili mravnost, zbožnost a studium vědy. Upozorňoval taktéž, že se s dětmi má zacházet citlivě a působit na ně spíše jako příklad než hrozit, neodradit je přehnaně tvrdými pravidly a zbytečně neunavovat. Navrhoval dělení denního režimu dětí na tři části: osm hodin práce, osm hodin pro jídlo a zábavu a osm hodin spánku (Denis, Vančura, 1904, 18-28; Jurok, 2015, 91; Klika, 1892, 13-28; Rucký, 2015, 51; Štech, 1919, 24-46). Do Lešna dorazili 8. února 1628. Zde se nacházela bratrská latinská škola, na které byl Komenský nejprve učitelem šlechtické mládeže, a posléze se stal i jejím správcem. Působil zde i jako písař jednoty bratrské, bratří mu svěřili péči o studenty a zvednutí úrovně školství,
19 také měl na starost studenty posílané do ciziny za dalším vzděláním. Byl zvolen starším a zastával místo kazatele, v říjnu roku 1632 byl zvolen jedním ze sedmi biskupů Jednoty bratrské. Pracoval na spisech o míru a sjednocení všech křesťanů na základě lásky k bližnímu, a tak dosáhnout pro lidstvo štěstí. Kromě toho zde také dokončil významné učitelské dílo Didaktika veliká. Jde de facto o návod na zřízení, vedení škol a vyučování mládeže obou pohlaví v duchu mravnosti a zbožnosti, taktéž si dává za cíl efektivitu učení: aby učitelé naučili více s menším úsilím, ale žáci se přitom naučí více, zbavit školu hluku a nechuti k učení, aby práce nesla kýžený výsledek, křesťanské společenství zbavit sporů a vnést do něj více pořádku, míru a světla. Roku 1631 a 1633 vydal díla Brána jazykův otevřená, doplněná a rozvinutá verze jezuitského latinského spisu Brána jazyků dle jeho pojetí, a její český výklad Zlatá brána jazykův otevřená. Jeho Brána se dočkala takového úspěchu, že byla přeložena do zhruba třinácti jazyků včetně těch asijských, jako např. turečtina a perština, což z ní činilo ve své době druhou nejrozšířenější knihu vůbec (samozřejmě po Bibli), i sami jezuité ji používali ve svých školách. Jeho snahou bylo, aby mládež uměla nejen popsat věci z vnějšku, ale také zkoumat jejich vnitřní podstatu (Klika, 1892, 29-53; Rucký, 2015, 51-53; Štech, 1919, 47-72). Komenský se zabýval pansofií neboli vševědou, o kterou byl v té době velký zájem, a chtěl shrnout veškeré vědění té doby do jednoho celku. Z tohoto důvodu se roku 1641 vydal do Londýna, kde přednášel a se svolením anglické sněmovny měl uskutečnit své plány se vševědou, to však přerušilo vypuknutí občanské války v Anglii. Odtud cestoval za svým mecenášem, holandským kupcem podporující uprchlé bratry Ludvíkem de Geer do švédského Noorköpingu. Mimo snah o sepsání pansofického díla taktéž kvůli slibu o pomoci k návratu do vlasti, které dalo Švédsko bratřím, avšak vzhledem k ještě neukončené třicetileté válce se setkal v tomto směru s neúspěchem. Odchází tedy do pruského Elbingu, aby v poklidu pokračoval ve psaní spisů jak vychovatelského, tak i náboženského a vědeckého rázu. Do tohoto období spadá také vznik spisu O nápravě věcí lidských, v němž vyzývá ke sjednocení lidstva a postavení nového Šalamounova chrámu, kde by byla zapomenuta mezilidská i mezináboženská nenávist a marnost ve školách, a kde by se lidé společně usnesli nad tím, jak zbavit svět násilí a dosáhnout spásy pro všechny a míru celého lidstva. Z tohoto spisu čerpal i James Andersen, když roku 1717 zakládal společenství svobodných zednářů. Komenský se vrátil do Lešna až v roce 1648, kdy byl uzavřen vestfálský mír znamenající definitivní zpečetění nadějí na navrácení Jednoty bratrské do vlasti, za jediné uznávané církve v Evropě byly totiž tehdy stanoveny církve římskokatolická, luteránská a reformovaná, bratřím nepomohli ani Švédové. V tomto roce byl podle Kliky (1892, 68) a Štecha (1919, 77) jmenován biskupem
20 církve bratrské, podle Ruckého (2015, 51-53) byl ale biskupem jmenován již roku 1632 a roku 1648 byl zvolen sudím Jednoty bratrské v Polsku. Roku 1650 se dílem Kšaft umírající matky, Jednoty bratrské loučí se svou církví a klade jí za dědictví zachování odkazu Mistra Jana Husa, Bible a příkladu prvotní apoštolské církve. Poté, stále ve službách Jednoty, navštěvuje české bratry na Slovensku, odkud odešel do Sedmihradska na pozvání tamního knížete Zikmunda Rákócziho. Vytvořil zde osm školních her zvaných Schola ludus, které povzbuzovali pilnost studentů, a zhotovil Orbis pictus neboli Svět v obrazech, což byla první obrázková učebnice, jejíž účel spočíval v usnadnění přístupu ke čtení hlavně dětem, které ještě neuměly číst. Mezitím se roku 1649 po smrti Pavla Fabricia stal posledním biskupem českomoravské větve Jednoty bratrské. Smrt knížete Rákócziho zabránila dokončení jeho tamější práce, roku 1654 se tedy Komenský vrátil do Lešna (Klika, 1892, 53-80; Rucký, 2015, 51-53; Štech, 1919, 72-91). Lešno však bylo zanedlouho po jeho návratu vypáleno 29. dubna 1656 polskými katolickými jednotkami během polsko-švédské války i s jeho domem a knihovnou, kde shořela spousta jeho rukopisů, včetně Pokladu jazyka českého, na kterém pracoval čtyřicet šest let. I to málo, co zbylo z Jednoty bratrské, bylo rozptýleno, Komenský se tedy uchýlil do Frankfurtu nad Odrou, odkud však musel odejít před morovou nákazou do Štětína na Odře. Poté se odebral do Hamburku a odtud byl pozván do Amsterdamu Vavřincem de Geer, synem jeho někdejšího mecenáše Ludvíka de Geer. Komenského úkolem bylo nyní rozdělovat peníze ze sbírek z Holandska, Anglie a Švýcarska rozptýleným bratřím, nadále pilně pracoval a vydával své staré i novější spisy. Od smrti biskupa Petra Figula v lednu 1670 byl posledním žijícím bratrským biskupem staré epochy Jednoty. V Amsterdamu zůstal až do své smrti 15. listopadu 1670, přál si být pohřben spolu s truhlicí naplněnou půdou z jeho domoviny, kterou si uchovával po celou dobu svého exilu. Pohřben byl v nedalekém Naardenu (Klika, 1892, 80-95; Rucký, 2015, 53-55; Štech, 1919, 91-113).
2.2.3 Třicetiletá válka Události Třicetileté války (1618-1648) měly zásadní vliv na oficiální ukončení činnosti Jednoty bratrské v Českých zemích, v důsledku čehož byla velká část nekatolického obyvatelstva včetně členů Jednoty nucena odejít do exilu nebo přestoupit na katolickou víru. Zbytek obyvatel zachovávající věrnost Jednotě byl pronásledován a nucen držet své vyznání v tajnosti. V těchto podmínkách následujících i po zlomové Třicetileté válce byla připravena půda pro obnovení Jednoty bratrské, jejíž pokračovatelé i přes nebezpečí zůstali Jednotě
21 věrni. Potomci členů „staré“ Jednoty ve dvacátých letech osmnáctého století založili Obnovenou Jednotu bratrskou, jejíž členové jsou také zváni jako Moravští bratři.
Situace v Evropě na počátku sedmnáctého století byla značně napjatá, krutou protireformaci pocítil např. většinově protestantský Donauwörth obsazený katolickou stranou za krize probíhající v letech 1606-1609. Již tehdy stáli proti sobě Fridrich Falcký, později nazývaný jako zimní král, a Maxmilián I. Bavorský, pozdější vítěz katolické strany v bitvě na Bílé hoře. Vojenské obsazení Donauwörthu vyvolalo založení Protestantské unie 14. května 1608, v jejímž čele stál právě Fridrich Falcký. V reakci na vznik Unie byla založena 10. července 1609 Katolická liga, která však nezahrnovala habsburského panovníka. Během této doby si české stavy vymohly na Rudolfu II. vydání Rudolfova majestátu (1609), zaručující svobodu vyznání, jehož výsledkem však nakonec bylo odstranění Rudolfa z českého trůnu a nástup jeho bratra Matyáše na jeho místo, který listinu nerespektoval. Jako Matyášův dědic byl ustanoven Ferdinand Štýrský (Ferdinand II.), jehož jmenování vzbudilo nevoli u českých stavů, protože tímto České země připadly opět rakouské koruně. Kvůli tomuto kroku bylo svoláno shromáždění vrchních zástupců českých protestantských stavů v Karolinu, jehož výsledkem mělo být sepsání petice králi Matyášovi. Ještě před uskutečněním shromáždění bylo však králem Matyášem prohlášeno za nelegální, nicméně přesto k němu došlo. Podle českých stavů za tímto opatřením měli stát Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (Fukala, 2016, kap. Prolog; True, 1879, 24-27). V reakci na habsburské absolutistické a rekatolizační snahy došlo na Pražském hradě dne 23. května 1618 k Pražské defenestraci, jež prakticky odstartovala Třicetiletou válku. Ozbrojená část shromáždění v čele s hrabětem Thurnem vtrhla na hrad. Vyhozeni z okna byli místodržící Jaroslav Martinic a Vilém Slavata a písař Filip Fabricius (kvůli nevhodným poznámkám). Měli ale štěstí, protože ze šestnáctimetrové výšky dopadli do příkopu plného odpadků, jež ztlumili jejich pád, a tak vyvázli jen s lehčími zraněními. Nejlépe dopadl Fabricius, který se prakticky ihned odebral do Vídně, aby podal zprávu císaři o tomto incidentu, za což byl odměněn šlechtickým titulem. Martinic si odnesl pouze lehčí postřelení, a ještě téhož dne uprchl do Bavorska. Slavata s otřesem mozku našel azyl u paní Polyxeny z Lobkovic, jejíž dům se nacházel vedle inkriminovaného příkopu, s manželkou odešel až po roce po incidentu do Saska. Cílem defenestrace byla demonstrace nesouhlasu české šlechty s habsburskými politickými zásahy a násilnou rekatolizací. Zásadní roli ve stavovském povstání hrála také skupina patřící ke kalvinistické větvi Jednoty bratrské, do
22 níž se řadili Václav Budovec z Budova, Václav Vilém z Roupova, Albrecht Jan Smiřický a Martin Fruwein z Podolí (Fukala, 2016, kap. Defenestrace; True, 1879, 27). Krátce před svým zvolením císařem byl Ferdinand II. sesazen protestantskými stavy z českého trůnu, tento čin stavy zdůvodňovaly tím, že Ferdinand představuje hrozbu pro svobodu náboženství v Českých zemích. Jako jeho nástupce zvolily Fridricha, vůdce protestantské Unie. Po jeho korunovaci byl uznán jako český král Dánskem, Švédskem, Nizozemskem a Benátkami. Maxmilián Bavorský uzavřel dohodu s Ferdinandem, že mu pomůže potlačit vzpouru, Katolická liga byla připravena reagovat za finanční pomoci Španělska. Během doby, kdy se unie a liga připravovaly na rozhodující bitvu, byla pod vlivem Francie, která usilovala především o mír na svém území, podepsána v Ulmu dohoda, která omezovala pomoc Fridrichovi a de facto ponechávala České země svému osudu. Liga se nyní mohla spojit s Bavorským, aby zlikvidovala revoluci v Českých zemích, unie přitom mohla zasáhnout jen tehdy, kdyby byly napadeny její hranice. Maxmilián Bavorský tedy vytáhl proti protestantům s padesáti pěti tisícovým vojskem, Fridrichovo vojsko bylo cca o polovinu menší. K jejich střetu došlo v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, zatímco Fridrich hostil na Pražském hradě dva anglické vyslance. Když vyšel ven, setkal se už jen se svou prchající armádou. Bitva byla velmi rychlá, k poražení protestantského vojska došlo podle Truea (1879, 43) prakticky během hodiny a bylo zabito kolem čtyř tisíc Čechů, podle Štecha (1919, 21) se jednalo jen o několik hodin a obětí bylo asi šest tisíc. Fridrich poté uprchl spolu se svou ženou, hrabětem Thurnem a dalšími vojenskými i civilními úředníky přes Náchod do polské Vratislavi a pak do Haagu, aniž by se pokusil bránit alespoň Prahu. Dvacet sedm českých pánů, stojících v čele povstání, bylo uvězněno a 21. června 1621 na Staroměstském náměstí popraveno. Mezi tyto pány patřili mimo jiné členové Jednoty bratrské, jednalo se např. o Václava Budovce z Budova, Jindřicha Ottu z Losu a Jána Jesenského, známého též jako Jessénius (Rucký, 2015, 50; Štech, 1919, 21-22; True, 1879, 38-44). Ti, kteří nebyli dopadeni, byli odsouzeni v nepřítomnosti a jejich majetek byl zabaven, Rudolfův majestát byl roztržen a jeho pečeť spálena, všichni protestanté byli vyhoštěni. Jediným povoleným vyznáním bylo ustanoveno to římskokatolické. Zabaveny byly celkem až tři čtvrtiny českého majetku, třicet šest tisíc vzdělaných českých rodin bylo donuceno k odchodu do exilu, protože se nechtěly vzdát své víry. Ti, kteří chtěli zůstat ve vlasti, museli přestoupit na katolickou víru, někteří však tak činili pouze formálně a dále v tajnosti praktikovali víru svých otců, sloužili vlastní bohoslužby a uchovávali panovníkem zakázané knihy (Štech, 1919, 23; True, 1879, 45).
23 Rozsáhlý politicko-náboženský spor se nakonec vlekl celých třicet let celou Evropou. Během tohoto období zaznamenaly České země velký úbytek obyvatelstva, mimo obětí války také vlivem odchodu drtivé většiny protestantů z vlasti. Původní tři miliony obyvatel byly zredukovány na jen o málo více než tři čtvrtě milionu. Nejnižší stav obyvatelstva na Moravě je zaznamenán okolo roku 1628, kdy celkový stav obyvatelstva zde činil jen cca pět set čtyřicet tisíc lidí, zatímco na začátku války to bylo minimálně devět set tisíc lidí (Fukala, 2015, kap. Prolog; Radimský, 1946, 77; Štech,1919, 23).
2.3 Vznik Obnovené Jednoty bratrské Pro původní Jednotu bratrskou znamenal výsledek Třicetileté války (1618-1648) prakticky zničení sborů, během i po ní probíhala perzekuce a odchody bratří ze země. Ti, kteří nepřešli k římskokatolické církvi a stále věrně zachovávali řád a učení svých otců, se setkávali jen v utajení, své knihy uchovávali skryté například v jeskyních, pod neustálou hrozbou prozrazení. Přes veškeré snahy se nepodařilo vyjednat spojenectví mezi římskokatolickou církví a protestanty, a také mezi protestanty a reformovanými, avšak efekt byl přímo opačný. Došlo ještě k zintenzivnění averze, s níž se přívrženci jednoho vyznání střetávali s přívrženci vyznání jiného. Potřeba reformace vzrůstala, do jejího popředí měla být dána kultura osobní zbožnosti (Bost, 1834, 124-125; Hamilton, 1900, 13). Po vyhoštění Jana Amose Komenského přišli někteří z bratrských kněží z Fulneku do Suchdolu nad Odrou, kde se usadili a pořádali setkání. Jeden z hlavních představitelů těchto setkání, Komenského současník Martin Schneider, který byl nazýván patriarchou, vyučoval mládež čtení, psaní a Komenského katechismu. Katechismus napsal sám Komenský pro věrné následovníky církve v Suchdolu. Tento dar jim spolu se zpěvníkem tajně poslal po tiskaři Kopidlanském (Bost, 1834, 157-158; Říčan, 2005, 26-27; Říčan, 2012, 3). Podle Bosta (1834, 158) se následovníkem Martina Schneidera stal jeho bratranec Samuel Schneider, který po Martinově smrti v roce 1673 vedl setkání místo něj. Podle Gustava Říčana (2012, 3) a Daniela Říčana (2005, 27) byl však Samuel Schneider Martinovým vnukem. Oba se dostali do hledáčku nepřátel a byli pronásledováni. Martina, odsouzeného za ukrývání kněží Jednoty bratrské, zachránila od plamenů jen přímluva jednoho z jeho katolických zaměstnavatelů. Samuelovi se podařilo včas uniknout (Bost, 1834, 158; Říčan, 2012, 3). Komenský nikdy nepřestal věřit, že dojde k obnovení bratrské církve z jejích trosek. K obnovení církve tedy opravdu došlo ve dvacátých letech osmnáctého století. Roku 1722
24 poskytl mladý hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf (1700-1760), který byl vychován v německém pietistickém (nekatolickém) prostředí, na svém panství v jihovýchodním Sasku útočiště uprchlíkům, členům Jednoty bratrské. Mezi tyto uprchlíky patřil i Christian David ze Ženklavy, zejména on se zde zasloužil o založení Herrnhutu (česky Ochranov), znamenající doslova „pod ochranou Pána“, kde byla církev bratří obnovena (Bost, 1864, 156; Randall, 2006, 8; Randall, 2017, 124). V roce 1723 přišel Christian David, sice původně obyčejný tesař, ale s vynikajícím kazatelským nadáním, do Suchdolu nad Odrou za mladým Davidem Nitschmannem, pozdějším prvním biskupem Obnovené Jednoty bratrské (De Schweinitz, 1881, 151). Podle Gustava Říčana (2012, 4-5) byl však Christian David přijat na doporučení evangelického faráře Jana Adama Steinmetze z Těšína již pětkrát pro své vyznání vězněným Davidem Schneiderem. Podle Bosta (1834, 193) se jednalo o syna Samuela Schneidera. Vzhledem k sílícím protireformačním snahám ze strany lichtenštejnské vrchnosti, jejíž cíl představoval vymýcení nekatolíků, byli potomci Jednoty podle instrukcí Christiana Davida navigováni do emigrace do tři sta šedesát kilometrů vzdáleného azylu v Ochranově v Sasku. Za zakladatele Ochranova je považováno šest rodin: pět rodin Neisserů a rodina Kristiána Jäschka ze Žiliny u Nového Jičína. Celkem se jednalo asi o třicet osob (Bost, 1834, 193; De Schweinitz, 1881, 149, 151; Říčan, 2005, 28; Říčan, 2012, 4-5). Podle De Schweinitze (1881, 151) Nitschmann představil Christiana Davida svým přátelům, mnozí z nich se rozhodli emigrovat. Brzy poté navštívil Suchdol i David Nitschmann starší, Davidův strýc z Kunína, který byl díky synovcovu svědectví obrácen na víru. Po návratu ze Suchdolu způsobilo jeho vyznání znovuobnovení náboženství skrz celou vesnici Kunín. Pak ale přišla perzekuce: pět mužů včetně Nitschmanna bylo zadrženo a pod hrozbou uvěznění jim bylo zakázáno se nadále scházet. Ještě tu noc, kdy měli být uvězněni, se jim však podařilo uprchnout. Konkrétně se jednalo o tři muže stejného jména David Nitschmann (rozlišováni jako Tesař, který přijal Christiana Davida, Syndikus/Tkadlec a Konfessor), Melchior Zeisberger a Johann Teltschik. David Nitschmann Tesař, zde nejvíce zmiňován, byl jmenován prvním biskupem obnovené Jednoty bratrské, často cestoval a jeho hrob najdeme v Bethlehemu ve Spojených státech amerických. David Nitschmann Tkadlec, pozdější syndikus Jednoty bratrské, započal misijní činnost na Ceylonu. David Nitschmann Konfessor byl později uvězněn v Olomouci, kde roku 1729 také zemřel. Melchior Zeisberger, původem z Horního dvora, působil jako kazatel ve Skandinávii. Johann Teltschik působil jako zakladatel bratrských sborů v Georgii v Severní Americe, Anglii a Irsku. Pětice těchto mužů je nazývána jako Sloupy církve na znamení jejich příchodu do
25 Ochranova a jejich odhodlání zde obnovit Jednotu bratrskou (Říčan, 2012, 5-6). Dvanáctého května roku 1724 stanula tato skupina na místě Herrnhutu neboli Ochranově před hrabětem Zinzendorfem a jeho ženou, kde byli svědky ceremoniálu položení základního kamene „obecního a ústavního domu“. O rok později se Nitschmann Tesař vrátil na Moravu, aby přesvědčil další z bratří k emigraci. Poté odešel opět do Ochranova. K oficiálním vzniku Obnovené Jednoty bratrské došlo roku 1727, kdy toto společenství čítalo na tři sta osob. Ve stejném roce se stal Nitschmann Tesař blízkým přítelem hraběte Zinzendorfa, také díky tomu, že hraběti pomohl urovnat spory, které ve společenství vznikly. Tři roky po odchodu do Ochranova byl Nitschmann Tesař zvolen jedním ze dvou starších a roku 1735 biskupem Danielem Arnoštem Jablonským, vnukem Komenského, ordinován na prvního biskupa obnovené bratrské církve. Začal cestovat do vzdálených částí Evropy jako evangelista, včetně Anglie, kde otevřel cestu pro budoucí práci Moravských bratří. Zvláště důležité bylo setkání s Anthonym Ulrichem, černošským sluhou hraběte Lauerwiga, kterého přivezl Zinzendorf z Dánska do Ochranova, kde Anthony vyprávěl o otroctví v Západní Indii. Právě toto byl rozhodující impuls k misijním cestám: přinést evangelium i k otrokům (Bost, 1834, 203-208; De Schweinitz, 1881, 149-155, Randall, 2006, 12; Randall, 2017, 125-127; Říčan, 2012, 5-6; Šmídek, 1873, 57-58).
26 3 Misijní činnost Moravských bratří
Již v únoru roku 1728 sám hrabě Zinzendorf navrhl plán misií v Západní Indii, Grónsku, Turecku a Laponsku. V reakci na tyto plány vznikla hned dalšího dne po jejich předložení z vlastní iniciativy členů společenství skupina skládající se z dvaceti šesti mužů. Ti se během následujících čtyř let scházeli večer po práci, aby se pro účel budoucích misií učili jazyky, geografii a medicínu. Bratří a sestry misionáři pak putovali z bezpečného zázemí Ochranova do různých končin světa, aby přinesli evangelium lidem obývající tak vzdálené oblasti, že se k nim ještě nedostalo, nebo lidem, kteří nebyli považováni za rovnoprávné vládnoucí většiny, jako byli otroci či domorodí obyvatelé. V době, kdy bratří začínali s misiemi, byly v Německu snahy o obrácení pohanů považovány za zbytečné, k tomu ještě nebylo dovoleno svobodně cestovat. K cestování do dané země potřebovali především povolení buď od koloniální společnosti nebo vrchnosti spravující dané území. Pokud ho nezískali nebo o něj nezažádali, docházelo k jejich zatýkání nebo vyhoštění ze země, jako tomu bylo např. u misijní cesty k Samojedům (starší název pro Něnce, obyvatele severozápadní Sibiře), kdy bratřím souhlas udělen nebyl a při podávání opakovaných žádostí o možnost dalšího cestování na sever se Samojedy byli zatčeni a obviněni ze špionáže. Nakonec však byli prohlášeni za nevinné a „jen“ vypovězeni z carského Ruska. Konkrétně se jednalo o Andrease Grassmana, Daniela Schneidera a Johanna Nitschmanna mladšího. Dalším problematickým aspektem bylo materiální zabezpečení, protože bratři cestovali mnohdy bez dřívějších zkušeností a jakýchkoliv prostředků. Museli si tedy jako první věc vlastnoručně obstarat živobytí, což bylo mnohdy velkým problémem, především v polárních a tropických oblastech. Ani samotná cesta nebyla jednoduchá. Aby si ji vůbec mohli dovolit, často se na lodích nechali najímat, a tak si svou cestu odpracovat. I samotná trasa byla komplikovaná, protože z Evropy pluly lodě většinou ještě do Afriky, kde směnily náklad za otroky. Teprve poté se vydaly do Ameriky, kde vyměnili otroky za další náklad, s nímž se navracely zpět do Evropy. Bratři projevovali snahu stát se otroky, jelikož často to byl jediný možný způsob, jak se k nim přiblížit a zvěstovat jim evangelium. Avšak přesto, že se cesta zdařila a oni dopluli na místo určení, velká část misionářů zde vzhledem k odlišnému klimatu a stavu tehdejší medicíny zemřela. Pokud k tomu ještě přičteme fakt, že ne vždy byla misijní cesta úspěšná nebo jen velmi málo, nabízí se otázka, jestli se bratřím takové úsilí a přetrpění nesnází vůbec vyplatilo. Bratři a sestry měli však velmi pevnou víru, kterou dnes jen stěží dokážeme pochopit. Věřili, že právě oni jsou Bohem vyvoleni pro misijní činnost šíření
27 evangelia, a že je Bůh posílá tam, kde je to potřeba (Kuták, 2007, 13-15; Randall, 2017, 126; Rucký, 2015, 99-100).
3.1 Ostrov Sv. Tomáše Podnětem k této vůbec první misijní cestě bylo setkání Davida Nitschmanna s již zmíněným Anthonym (Podkapitola 2.3), který bratřím vyprávěl, jak se z ostrova Sv. Tomáše (patřící v té době Dánsku), kde často sedával na pobřeží a modlil se za nebeské zjevení, dostal do Kodaně, kde přijal křesťanství. Seznámil bratry s černošskými poměry, mezi které patřila i jeho vlastní sestra toužící stejně jako on poznat křesťanství. Ujistil je, že pokud by byla zahájena misie, měla by velkou šanci na úspěch. Pro tento úkol byli zvažováni Leonard Dober a Tobias Leupold, kteří sami projevili iniciativu se tohoto úkolu zhostit. Avšak Leupold od tohoto záměru upustil, a proto také, aby se misie neúčastnil sám, zažádal Dober církev o společnost Davida Nitschmanna (Tesaře). Nitschmann, ačkoli musel v Ochranově nechat svou ženu a děti, okamžitě souhlasil. Hrabě Zinzendorf sám tento nápad vítal, ale byli zde i pochybnosti o výsledcích misie, vzhledem k neúspěchu Hanse Egedeho v Grónsku. Zinzendorf byl přesvědčen, že pokud užijí správných metod, uspějí. Sám proto radil, jak by měli misionáři postupovat:
1. Nesnažit se obrátit celý národ, ale pouze ty, které hledají pravdu a jsou připraveni přijmout evangelium 2. Mluvit přímo o Kristu, jeho životě a smrti 3. Jít přímo mezi pohany, nestranit se jich a zacházet s nimi jako s bratry a spolu s nimi i za ně se modlit
Za hlavní příčinu neúspěchu předchozích misií vidí především podávání teologických přednášek místo přímého zvěstování Krista. Zinzendorf dále zdůrazňuje, že pohané již vědí o existenci Boha, ale nevědí o Kristu, že svou smrtí zachránil hříšníky, a proto má misionář začínat misii podáním poselství evangelia. Než ale bratři započali svou cestu, Zinzendorf pro jistotu nechal Dobera zeptat se na Boží vůli, zda mají takto cestovat, prostřednictvím losu (bod 3), podkapitola Hlavní rysy společenství), který prokázal, že se na cestu vydat mají (Bost, 1838, 269-273; Kuták, 2007, 15-16; Rucký, 2015, 66).
28 3.1.1 Leonard Dober a David Nitschmann Dober a Nitschmann opustili Ochranov 21. srpna 1733, pěšky putovali do Kodaně, odkud měli vyplout na ostrov Sv. Tomáše náležící souostroví Malých Antil v oblasti Karibiku. V Kodani se jim dostalo spíše posměchu, protože ani jeden z nich neměl teologické vzdělání, ale v podstatě byli jen obyčejní řemeslníci, Dober hrnčíř a Nitschmann tesař. I sám Anthony odvolal vše, co dříve tvrdil a od cesty je odrazoval. I přes tyto překážky se jim podařilo vyplout holandskou lodí 8. října a přistát po deseti týdnech, dne 13. prosince 1732, na ostrově Sv. Tomáše. Jejich původním záměrem bylo stát se otroky, aby se tak lépe dostali k černošským otrokům, to jim ale úřady nedovolily. Nechali se tedy najmout plantážníky a takto se snažili dostat blíže k otrokům, což ani tak nebylo nijak jednoduché. Situace na ostrově byla vůbec poněkud neobvyklá – ostrov patřil Dánsku, plantáže vlastnili Francouzi a mluvilo se zde holandsky, což bylo pro bratry štěstí, neboť během plavby se holandsky naučili alespoň trochu. Společenství nemělo dostatek prostředků, aby mohlo misionáře plně zabezpečit, proto si museli vydělat na živobytí vlastním úsilím. Důvěru otroků si získali svým laskavým přístupem, bylo to pro otroky poprvé, co se k nim takto bílí lidé chovali. Část otroků je považovala za boží služebníky, mezi něž patřili i Anthonyho bratr a sestra považující misionáře za Bohem seslané učitele, jiní jim však nedůvěřovali a opovrhovali jimi. Vzhledem k tomu, že Nitschmannovým úkolem bylo pouze oblast prozkoumat a podat o situaci zprávu, vrátil se ani ne po půlroce do Ochranova a Dober zde zůstal sám. Domů poslal zprávu, kde vyjadřuje spokojenost s prací, k níž se zavázal, a že doufá v definitivní úspěch této akce. Jeho situace na ostrově však nebyla příliš lehká, snahy o sblížení s otroky nebyly vždy úspěšné, navíc zde pro něj jako pro hrnčíře nebylo takové uplatnění jako pro tesaře, kterým byl Nitschmann. Poté se mu dostalo nabídky postu správce u guvernéra Philipa Gardelina. Randall (2017, 135) uvádí, že byl u guvernéra zaměstnán nejen jako hospodářský správce, ale i učitel jeho dětí. Byl sice dobře zabezpečen, avšak cítil, že ho to odklání od jeho původního záměru. Vrátil se tedy mezi otroky, přestože žili ve špatných podmínkách. Krátce na to se projevila jeho práce, když konvertovala otrokyně Anna i se svým manželem Abrahamem a bratrem. Nedlouho poté přijal nabídku správce plantáže na okraji ostrova, kde bylo zaměstnáno osmnáct otroků. Poté, co 11. června 1734 přistáli na ostrově další bratři v čele s jeho přítelem Leupoldem (zanedlouho však s dalšími sedmi misionáři podlehl žluté zimnici), aby založili kolonii na vedlejším ostrově Sv. Kříže, Dober se vrátil domů, protože se dozvěděl, že byl mezitím v Ochranově zvolen starším. Za dobu jeho působení na ostrově byl svědkem obrácení čtyř otroků a mnohé další si naklonil
29 do té míry, že byli později skutečně obráceni (Bost, 1838, 273-285; Kuták, 2007, 16; Randall, 2017, 127-135; Richards, 2007, 59-61; Rucký, 2015, 66).
3.1.2 Frederik Martin Roku 1736 zde přistáli další tři misionáři, jednalo se o Frederika Martina, vězněného ve vlasti pro své vyznání, odkud uprchl do Ochranova, dále pak o Johana Bonickea a Theodora Grothause, lékaře, jenž nedlouho po příjezdu zemřel. Aby si bratří získali důvěru otroků, v čemž stále neměli mnoho úspěchů, přišel Martin s odvážnou myšlenkou naučit otroky číst a psát. Tento nápad se ukázal být velmi úspěšným, a to také proto, že část otroků považovala schopnost ovládat literaturu za klíč moci bílých plantážníků, to ovšem pochopitelně také zvedlo odpor u majitelů plantáží. Nicméně počet lidí docházejících na tato setkání se zvyšoval a mnoho z nich zůstalo i na kázání a modlitby, které následovaly. Nejen, že se Bible takto stala mnohem přístupnější, získaná gramotnost dala otrokům také pocit důstojnosti a sebeúctu (Randall, 2017, 136; Richards, 2007, 56; Rucký, 2015, 67-68). Frederik Martin, později hrabětem Zinzendorfem nazýván jako apoštol černochů, zde byl významnou misionářskou osobností. Kromě toho, že prosazoval vzdělání otroků, kladl důraz také na samostatnost a za tímto účelem zajistil pro bratry plantáž, díky které měli zajištěno živobytí. Dbal také na kázeň, proto učil obrácené otroky vzájemné pomoci, cti, píli a poslušnosti. Aby si získal jejich důvěru, seznamoval se s každým otrokem osobně a vedl s nimi rozhovory. Poté, co byl ordinován do úřadu duchovního v nepřítomnosti (doloženo v dopise z Londýna 1737) si zvolil pomocníky a ustanovil další úřady, vzhledem k tomu, že organizaci považoval rovněž za velmi důležitou. Byl však vězněn i zde, konkrétně z toho důvodu, že oddával otroky, kterým bylo uzavírání manželství zapovězeno, což Martin nerespektoval. Přesněji se jednalo o sňatek Rebeccy Protten a jeho spolupracovníka Matthäuse Freundlicha. Rebecca byla mladá osvobozená pokřtěná mulatka, která se ukázala jako velmi nadaná kazatelka povzbuzující ve víře nezasvěcené i samotné misionáře. Svatba Rebeccy a Freundlicha vedla k ostrému sporu s místním farářem reformované církve dánské, Johnem Bormem, jehož výsledkem bylo uvěznění všech tří aktérů (tedy novomanželů i Martina). Z vězení jim dopomohl příjezd samotného hraběte Zinzendorfa, který připlul na ostrov Sv. Tomáše v lednu 1739 spolu s dalšími bratry a sestrami, aniž by věděli, zdali jsou původní misionáři vůbec naživu. Z tohoto období pochází jeho známý výrok: Gens aetherna, diese Mähren! (Věčný národ, tito Moravané!) Kromě toho, že se hrabě zasadil o propuštění Freundlichových a Martina, zajistil také, že Rebecca nebude znovu zotročena. Po svém
30 příjezdu musel hrabě vydat prohlášení poukazující na fakt, že misionáři se nezaměřovali na provádění změn v sociálním systému. Majitelé plantáží se totiž po zkušenostech s krvavým vzbouřením otrokům na ostrově Sv. Jana obávali, že poselství bratrské misie o tom, že všichni jsou Boží děti, podnítí představy o sociální rovnosti u otroků, které povedou k neposlušnosti nebo dokonce rovnou ke vzpouře. Bratří však kázali o poslušnosti, což bylo později jako snahy o civilizování a úsilí k potlačení vzpour oceněno i kolonizační společností (Carretta, 2006, 794-795; Hüsgen, 2013, 76-78; Kuták, 2007, 17; Randall, 2017, 133, 137-138; Richards, 2007, 63-64; Rucký, 2015, 68). V oblasti západoindických ostrovů kromě Sv. Tomáše bratři doputovali taktéž na ostrov Sv. Kříže, kde se nacházely plantáže patřící komorníkovi dánského krále De Plessovi (taktéž uváděn jako von Pless). Podle Ruckého (2015, 66) byl Pless prezident Západoindické společnosti. Tyto plantáže však leželi ladem čtyřicet let. Vzhledem k nehostinnosti prostředí a nedostatku pitné a neznečištěné vody zde však drtivá většina poutníků z Ochranova zahynula, přesto zde byla zřízena roku 1755 misijní stanice Friedenstahl. Dalším místem byl ostrov Sv. Jana, kde bratří působili od roku 1740. I zde se stal významnou osobností Frederik Martin, jenž ze svých vlastních prostředků koupil na ostrově plantáž, kde byla později (1754) založena misijní stanice Bethany. Zde roku 1750 umírá, jeho hrob na plantáži zůstal zachován do dnešních dnů. Během svého života Martin pokřtil dvě stě třicet sedm dospělých a čtyři děti. Práce bratří na těchto ostrovech pokračuje dodnes. Kromě dánských kolonií Moravští bratři úspěšně působili i v koloniích britských, jako je např. Jamajka, Antigua, Barbados a další (Hamilton, 1900, 55; Randall, 2017, 136; Rucký, 2015, 67-74).
3.2 Grónsko Misijní výprava do Grónska započala 19. ledna 1733, kdy se z Ochranova na cestu vydali Christian David a Matouš a Christian Stachovi s požehnáním staršího Augustina Neissera. Původně se měli misie zúčastnit Matouš Stach a Friedrich Böhnisch, avšak Böhnisch musel nejprve dokončit jinou práci, a tak byl jako hlavní misionář pro tuto cestu zvolen Matouš Stach s doprovodem staršího a zkušenějšího Christiana Davida, jenž měl hlavní zásluhu na zformování Obnovené Jednoty (Podkapitola 2.3). Pár dní před odchodem bylo rozhodnuto o účasti třetího misionáře, Christiana Stacha, kterého s jeho bratrancem Matoušem pojil kromě příbuzenství i úzký přátelský vztah. Nejprve se tedy vydali pěšky do Kodaně, kde byli obeznámeni s ne příliš úspěšnou grónskou misií dánského duchovního Hanse Egede, avšak to, ani popis nelehkých podmínek života v Grónsku, je neodradilo.
31 Podařilo se jim získat si na svou stranu pana Plesse, který jejich záměr představil dánskému králi, jenž misii podpořil. Pan Pless, podle Hamiltona (1900, 45) se jednalo o komorníka dánského krále, je rovněž představil lidem, kteří již měli zkušenosti s pobytem v nehostinném Grónsku. Ti jim poradili, jak zde obdělávat kamenitou půdu, doporučili jim také přivézt si s sebou dřevo a další stavební materiál, stejně jako kamna, okna, postele, knihy i slepice. Dne 10. dubna 1733 se bratři nalodili na královskou loď Caritas a 20. května 1733 přistáli v Godhaabu (Carne, 1833, 222-226; Freitlinger, 2015, 44-45; Hamilton, 1900, 45, 58; Rucký, 2015, 75; Štěříková, 2012, 163-168; Štěříková, 2015, 17). Pastor Egede však bratří nepřijal, a proto než si postavili příbytek z přivezeného dřeva, bydleli na lodi. Místo, kde si postavili dřevěný příbytek, pak nazvali Nový Ochranov (Neuherrnhut). V počátcích misie byl život v Grónsku krutý, zásoby potravin z Evropy se rychle spotřebovaly a bylo třeba si další obstarat vlastnoručně, což nebylo snadné. Domorodí obyvatelé se k nim nechovali příliš přátelsky, jejich řeč se bratři učili od Egedeho dětí, protože on sám na rozdíl od svých dětí grónštinu moc neovládal. Byl to právě syn Hanse Egedeho, Paul Egede, kdo později vydal Grónsko-dánsko-latinský lexikon (1750), Grónsko- dánsko-latinskou gramatiku (1760) a kompletní překlad Nového zákona v grónštině (1766), na němž začal pracovat už jeho otec. V září roku 1733 se však objevila epidemie neštovic rozšířená po celém západním pobřeží a trvající až do června 1734, jíž podlehla většina původních obyvatel (odhadováno asi dva tisíce obětí). Z domů misionářů byla vytvořena provizorní nemocnice, kde misionáři také vyprávěli nemocným o zmrtvýchvstání Krista. Během této doby byli i bratří sužováni nemocemi. Tato situace přivedla Christiana Davida a Christiana Stacha na pokraj rezignace, avšak Matouš Stach byl rozhodnut zde zůstat natrvalo. Podle Štěříkové (2015, 17-18) bratří neodjeli, avšak dle Ruckého (2015, 75) se Christian David a Christian Stach vrátili domů, každopádně v létě roku 1734 zde přistáli Friedrich Böhnisch a Johann Beck. Během následující zimy byli bratří opět vysíleni nemocemi, hladem a především prací, která prozatím nenesla kýžený výsledek. Roku 1736 k nim nečekaně přibyly tři ženy, jednalo se o Matoušovu sestru Rosinu a jejich nevlastní matku s její teprve třináctiletou dcerou Annou, Matoušovy sestry se pak provdaly za Becka a Böhnische. Zlom přišel až roku 1738, kdy k bratřím přicházeli jejich poselstvím o Kristu oslovení domorodci. Do té doby za nimi přicházeli, jen pokud se ocitli v nouzi, např. když byli pronásledováni jinými domorodci nebo když trpěli hladem. V červnu roku 1738 do Nového Ochranova přišel Gróňan Kajarnak, kterého velmi zasáhlo předčítání Matoušova evangelia, na jehož překladu a překladu dalších evangelií pracoval Johann Beck, na což Beck navázal vyprávěním celých pašijí. Efektivnějším než učení teologických dogmat, se tedy
32 ukázalo vyprávění přímo příběhů z evangelií. Kajarnak s sebou přivedl svou rodinu, všichni zůstali u bratří, přicházeli i další domorodí obyvatelé, kteří projevovali zájem o evangelium a učení modliteb. Bratří konali každodenně pobožnosti, vykládali učení Bible a vyučovali děti. O velikonočních svátcích roku 1739 byli pokřtěni Matoušem Stachem první domorodci v čele s Kajarnakem. Krátce na to přistál v Grónsku inspektor Andreas Grassmann, který přinesl Zinzedorfovu formu učení o lásce obětovaného Beránka (láska Ježíše Krista), na něž bratři rychle přistoupili. Poté, co Inuité začali konat pokání, Grassmann rozhodl, že Jednota bratrská bude v Grónsku ustanovena jako církev, načež byl Matouš Stach ordinován v Marienbornu, aby zde mohl dále řádně sloužit jako duchovní. Nový Ochranov jako bratrská osada nyní hostil původní obyvatele i duchovní, kde byl na vlastní žádost Inuitů postaven kostel, zanedlouho zde žilo pět set dvanáct obyvatel. Roku 1758 byla Matoušem Stachem založena další stanice Lichtenfels, kterou zanedlouho obývalo na dvě stě Inuitů. Spolu s další stanicí Lichtenau, založenou roku 1774 spolupracovníkem Matouše Stacha Johannesem Sörensenem, tvořil Nový Ochranov a Lichtenfels základnu grónské misie. Roku 1777 zde zemřel Johann Beck, na jehož práci navázal jeho syn. Deset let na to ho následoval i Matouš Stach, jenž v posledním období svého života pobýval v Bethabaře v Severní Karolíně. Asi největšího úspěchu dosahovala bratrská misie v polovině devatenáctého století, kdy v bratrských obcích žilo více než dva tisíce pokřtěných Inuitů. Roku 1899 bylo rozhodnuto, že bratří přenechají svou misijní činnost dánským misionářům, k definitivnímu odchodu posledních bratří došlo v září roku 1900 (Freitinger, 2015, 45-46; Reichelt, De Schweinitz, 1886, 378; Rucký, 2015, 75-78; Štěříková, 2015, 17-18).
3.3 Severní Amerika Vzhledem k tomu, že proud zejména slezských bratří (do Ochranova) neustával, ba spíše ještě zesílil, bylo roku 1733 rozhodnuto, že tito noví obyvatelé Zinzendorfova panství musí odejít. Úkolu zajistit nové bydliště bratřím se v Londýně zhostil August Gottlieb Spangenberg z popudu hraběte Zinzendorfa. Podařilo se mu úspěšně vyjednat s britskou vládou odstěhování asi třiceti rodin do Georgie, kde jim byly poskytnuty pozemky v okolí Savannah. Rovněž jim byl udělen souhlas se šířením evangelia mezi původním obyvatelstvem. Dne 7. dubna 1734 přistála první výprava pod vedením Spangenberga v Georgii. Po vypuknutí války mezi Anglií a Španělskem roku 1738 však byli donuceni opustit Georgii, protože se války nechtěli účastnit. Přesunuli se tedy do Pensylvánie, kde vybudovali města Bethlehem a Nazareth. Kdo mohl, pracoval, aby tak zajistili živobytí nejen
33 pro sebe, ale i podporu ostatním misionářům v Severní Americe. Spangenberg zde založil školu, kde studoval mimo jiné i David Zeisberger, pozdější misionář (Podkapitola 3.3.1). Během několika dalších let bratří pokračovali severněji do státu New York. V roce 1748, kdy již obchodovali s Evropou, ve státech Pensylvánie, Maryland, New Jersey, New York, Rhode Island a v Maine existovalo již třicet jedna stanic (Reichel, 1848, 81; Rucký, 2015, 78-80).
3.3.1 Christian Rauch a David Zeisberger První misionář působící mezi indiány byl Christian Rauch. Jeho činnost se soustřeďovala na Mohykány obývající vesnici Shekomeko, kteří pokud nebojovali, hojně holdovali alkoholu. Rauch jim připadal zprvu jako blázen, poté mu dokonce vyhrožovali zabitím. Zásadním úspěchem, jenž na sebe nedal dlouho čekat, bylo obrácení jejich náčelníka Tschoopa, který byl proslulý svým alkoholismem, načež ho následovali další indiáni. Přestali s pitím a opustili dřívější způsob života, usadili se a obdělávali půdu, žili podle bratrských řádů, jejich děti začaly chodit do školy a sociální úroveň se celkově zvedla. To se však setkalo s nepřátelstvím u kolonistů, zvláště ona abstinence, a to především u obchodníků s rumem. Bratří byli stavěni na stejnou úroveň s Jezuity, o kterých se říkalo, že připravují původní obyvatele na vyvraždění anglických kolonistů. Tato situace vedoucí až k persekucím bratří a opouštění území jejich působení, prováděné vládou a obyvateli kolonií New York a Connecticut, byla vyřešena až roku 1749 ustanovením anglického parlamentu, které formálně uznalo Moravské bratry jako církev a mimo jiné je také osvobozovalo od vojenské povinnosti. Mezitím do Ameriky přijel hrabě Zinzendorf, který zde navštívil Shekomeko a byl přítomen na jednání s náčelníky irokézských kmenů, kdy bylo bratřím povoleno působení v těchto kmenech (Rice, 1897, 10-11; Rucký, 2015, 80). Na místo Raucha, povolaného do Západní Indie, nastoupil David Zeisberger, jenž se rychle naučil domorodé jazyky. V první polovině padesátých let osmnáctého století působil v centru Irokézů, v Onondagu, kde také sepisoval irokézský slovník. O tom, že misijní činnost obzvlášť zde nebyla ani v nejmenším jednoduchá, svědčí např. uvěznění Zeisbergera na jeho cestě ke kmenu Mohawků kvůli podezření z pro-francouzské špionáže, nebo přepadení indiánsko-křesťanské osady Gnadenhütten, jež byla založena roku 1746 a rychle se rozrostla na asi pět set pokřtěných indiánů. K této události došlo dne 24. listopadu 1755, tedy v roce, kdy vypukla sedmiletá válka mezi Anglií a Francií, do níž byly zataženy i indiánské kmeny. Gnadenhütten byl přepaden pro-francouzskými indiány. Celkem bylo
34 zavražděno jedenáct lidí, a to misionářů a jejich rodin. Misionář Martin Nitschmann byl zabit na místě, jeho žena spolu s dalšími z misionářů se zabarikádovali v patře, avšak část osady byla vypálena a tito lidé našli smrt v plamenech. Zeisberger v reakci na tuto událost přivedl asi šest set bratrských indiánů do Bethlehemu a Nazaretu na ochranu před nepřátelskými indiány i kolonisty. V období této sedmileté války byly nedaleko Bethlehemu založeny osady Naim a Wechquetang, po jejím skončení však vzápětí došlo k Pontiakovu povstání, kde indiáni bojovali o samostatnost proti kolonistům. Během tohoto povstání museli bratrští indiáni uprchnout do Philadelphie, kde byli pod vládní ochranou díky přímluvě guvernéra. I tak však mnoho z nich zahynulo následkem neštovic. Úspěšná práce Zeisbergera a dalších bratří v Severní Americe i přes úskalí v podobě válek a netolerance nadále pokračovala a misijní činnost se dále šířila mezi Delawary a Čerokézy. Bylo založeno mnoho dalších bratrských osad jako Schönbrunn, Lichtenau, Salem a další. Práce bratří zde byla rozdělena do dvou provincií a pokračuje dodnes (Kapitola 7) (Reichel, 1848, 82; Rice, 1897, 17; Rucký, 2015, 81-88).
3.4 Další misijní oblasti Práce bratří probíhala prakticky po celém světě, mimo výše zmíněných oblastí se jednalo také o Jižní Ameriku, konkrétně Surinam, kterou vyjednal A. Spangenberg, Jižní Afriku, kde byl významnou misionářskou osobností Georg Schmidt, dále pak misijní snahy probíhaly od Alžíru, přes Egypt a Orient až po Indii, ne však již s takovým úspěchem, jako v Severní a Jižní Americe, Grónsku a Jižní Africe (Rucký, 2015, 88-111).
35 4 Misijní činnost Moravských bratří na Labradoru
V této kapitole se zabývám misijními výpravami Moravských bratří na Labrador, stěžejními misionářskými postavami a postupným zakládáním misijních stanic. O založení misie na Labradoru se zasloužili především Johann Christian Erhardt a Jens Haven, a to z vlastní iniciativy. Erhardtova výprava sice skončila neúspěchem a jeho smrtí, avšak Haven se rozhodl pokračovat v Erhardtově díle. Přestože vyjednání trvalé misie na Labradoru nebylo snadné a zabralo mnoho let, Haven ve své snaze neustal a jeho záměr se mu podařilo uskutečnit. Misie zde byla úspěšná, o čemž svědčí postupné expandování bratří dále na sever i jih labradorského pobřeží a zakládání misijních stanic. Vzniklo tak celkem deset bratrských stanic (Obr. 1) a jedna samostatná kaple (Podkapitola 4.4.11).
10 9 1) Happy Valley 7 8 4 3 2) North West River 6 5 2 3) Makkovik 1 4) Hopedale 5) Zoar 6) Nain 7) Okak 8) Hebron 9) Ramah 10) Port Burwell (Killinek)
Obr. 1 – Mapa Kanady se stanicemi bratrů na Labradoru (upraveno dle D-maps, c2007-2019; staženo dne 6. 4. 2019)
36 4.1 Počátky misijní činnosti na Labradoru 4.1.1 Johann Christian Erhardt Počátky moravské misijní činnosti na Labradoru jsou neoddělitelně spjaty s Johannem Christianem Erhardtem (1718-1752). Erhardt byl původně luteránským německým námořníkem, kterého natolik oslovilo vyprávění Moravských bratří Frederika Martina a Matthäuse (Matyáše) Freundlicha, s nimiž se setkal na ostrově Sv. Tomáše během plavby kolem Západní Indie, že přijal jejich vyznání za své. Při plavbě zpět do Evropy roku 1750 holandská loď Irene pod vedením kapitána Garrisona, na které Erhardt sloužil, zakotvila také u Grónských břehů v Novém Ochranově. Zde měl podle Rollmana (2002, 5) strávit několik měsíců. Během tohoto období, a obzvláště po rozmluvě s Matyášem Stachem, došel k závěru, že Inuité žijící v Grónsku a na opačné straně Davisova průlivu (Labradoru), kam se dostal jakožto námořník, se příliš neliší jazykově ani ve svých zvycích. Rovněž je zde tedy potřeba šířit křesťanskou víru. Toto přesvědčení bylo ještě zesíleno poté, co se k němu dostal popis domorodých obyvatel severozápadní části průlivu (Davisova) v Cestě do Hudsonova zálivu (A Voyage to Hudson’s Bay) od kapitána Henryho Ellise z let 1746-1747. Proto v květnu roku 1750 napsal biskupu Johannu de Wateville dopis z Herrnhaagu, kde předložil svůj plán založit misii na pobřeží mezi Newfoundlandem a Hudsonovým zálivem, jež bylo do té doby jen zřídka navštěvováno Evropany. Zároveň se nabídl, že by tuto misii sám s radostí vedl. Dle jeho návrhu se měla uskutečnit plavba s kombinovaným účelem obchodu a misie. Misionáři měli být vysazeni na vybraném místě na pobřeží Labradoru dost daleko na to, aby nebyli v konfliktu s obchodní Společností Hudsonova zálivu a ostatními osadníky. Na takovém místě by misionáři mohli zůstat asi rok, navázat spojení s Inuity a zhodnotit vyhlídky na tuto misii (The Moravians in Labrador, 1833, online, 38-39; Rollmann, 2002, 5; Shantz, 2013, kap. Johann Christian Erhardt; Whiteley, 1974). Nejprve se zdálo, že Erhardtův sen o misii na Labradoru nedojde uskutečnění vzhledem k problémům se Společností Hudsonova zálivu, jejíž představitelé odmítli dát souhlas k uskutečnění misie v jejím okolí, protože by to mohlo narušit jejich obchodní záměry. Na jaře roku 1752 však misie dostala jasnější obrysy, když tři obchodníci chystající cestu na Labrador, Claude Nisbet a jeho společníci John Grace a William Bell, zaměstnali Erhardta jako lodního důstojníka a navrhli mu, že svou obchodní cestu spojí s misií podobně, jako to dříve navrhoval sám Erhardt. Jako další dobrovolníci pro tuto misi se přihlásili bratři Georg Wenzeslaus Golkowsky, Matthäus Kunz, Christian Friedrich Post a Johann Christian Krumm. Hrabě Zinzendorf měl výhrady proti spojování obchodních cest s těmi misijními
37 kvůli zkušenostem z dřívějších misijních výprav, nicméně nijak proti tomu nezakročil (Rollmann, 2002, 5-6; Shantz, 2013, kap. Johann Christian Erhardt; The Moravians in Labrador, 1833, online, 40-41).
4.2 První pokus o misii na Labradoru Bratři vyrazili z Londýna na lodi Hope 18. května 1752, po nebezpečné plavbě mezi mlhami a ledem dorazili 11. června k jihovýchodnímu pobřeží Labradoru a pokračovali dále na sever. Dne 29. června severně od Hamiltonova zálivu došlo k jejich prvnímu setkání s domorodými obyvateli plujícími na pěti kajacích, se kterými vyměnili velrybí ploutve za nože díky Erhardtovým jazykovým znalostem grónštiny (Kalaallisut, východoinuitského jazyka). O dva dny později zakotvili v zátoce obklopené vysokými zalesněnými horami, již Erhardt pojmenoval podle vedoucího výpravy Nisbetův přístav (Nisbet Harbour). Po průzkumu okolí zde 9. srpna položili základní kámen osady nazvané Hopedale (Hoffenthal). Zde nedaleko probíhajícího potoka postavili srub z materiálů jak poskytnutých zdejší přírodou, tak dovezených z Anglie. Srub byl 22 stop (cca 6,7 m) dlouhý a 16 stop (cca 4,9 m) široký, okolo něj bratři založili zahrady, kde začali pěstovat např. tuřín a hrách. Erhardt začal obchodovat s kosticemi, tuleními kůžemi a olejem se zjevně přátelskými Inuity sídlícími nedaleko. Erhardt si však často stěžoval na svou omezenou jazykovou zásobu grónštiny, přál si s sebou mít Stacha, který byl v grónštině zběhlejší. Dne 5. září před návratem do Evropy vypluli severně do Davisova průlivu. U ústí průlivu se vydali Erhardt s kapitánem Johnem Madgshonem, loďmistrem Robertsem, úředníkem Hamiltonem a třemi dalšími členy posádky na člunu naloženém zbožím obchodovat mezi ostrovy. Jejich člun však již nikdy nebyl spatřen. Po dvoudenním čekání se Hope vrátila, kolem 14. září dorazila zpět do Nisbetova přístavu. Ani pátrací četa nezaznamenala úspěch, byla donucena se vrátit kvůli špatným povětrnostním podmínkám. Misionáři se rozhodli pro návrat, protože jejich pomoci bylo třeba na palubě, aby se loď po ztrátě námořníků vůbec mohla vrátit do Anglie. Pro případ, že by se alespoň někomu z nezvěstných podařilo vrátit do Nisbetova přístavu, nechali zde bratři část zásob. Hope vyplula z přístavu 20. září, 24. listopadu (vše téhož roku 1752) dorazila do přístavu Deal v Anglii. O rok později se vrátil na Labrador palubní důstojník lodi Hope Elijah Goffe, v Nisbetově přístavu však našel pouze trosky původního srubu zničeného požárem a na nedalekém ostrově objevil těla pohřešovaných. Podle Rollmanna (2002, 7) bylo nalezeno pouze jedno identifikované tělo patřící úředníku Hamiltonovi, jemuž byl alespoň opožděně dopřán řádný pohřeb. Erhardta s posádkou pravděpodobně zdrželi Inuité,
38 zřejmě se pak vraceli zpět do přístavu a později byli nedaleko jejich osídlení zavražděni Inuity. Není zde pochybností, že se jednalo o vraždu, někteří z jejich vrahů byli totiž známi pozdějším misionářům. V té době podnikali Inuité cesty na jih Labradoru za obchodem či drancováním Evropanů. Kvůli nedostatečnému povědomí o chování zdejších Inuitů se tak Erhardtovi a ostatním pravděpodobně stalo osudným právě to, že Inuité je nevnímali jako misionáře, ale jen jako obchodníky. Proto když našli Inuité Erhardta a jeho společníky izolované od zbytku výpravy, využili příležitosti a naložili s nimi jako již dříve s anglickými a francouzskými obchodníky. I přes tuto tragickou událost však myšlenka na misii na Labradoru spolu s Erhardtem nezemřela (Rollmann, 2002, 6-7; Shantz, 2013, kap. Johann Christian Erhardt; The Moravians in Labrador, 1833, online, 41-46; Whiteley, 1974).
4.3 Druhá misijní výprava 4.3.1 Jens Haven Jens Haven (1724-1796) byl dánský tesař, původně luterán, na něhož měl velký vliv Andreas Langgaard, luteránský pastor, jehož kongregace měla úzké vazby na Moravské bratry. Haven byl v učení u truhláře a tesaře v Kodani, který patřil rovněž k Moravským bratřím. Po dokončení tohoto učení byl roku 1748 přijat Moravskými bratry v Ochranově. Hned poté, co se dozvěděl o smrti Johanna Christiana Erhardta, chtěl pokračovat v misii na Labradoru a přivést Inuity ke křesťanské víře. Po dobu deseti let, které v Ochranově strávil, se připravoval na tuto misi čtením knih, aby se tak obeznámil s obyvateli, zvyky a klimatickou situací na Labradoru. Roku 1758 byl poslán na misii do Grónska, kam odplul spolu se svým bratrem Peterem Havenem z Kodaně. V Grónsku strávil čtyři roky po boku Matouše Stacha v druhé, nově založené osadě Moravských bratří, Lichtenfels, a naučil se zde jazyk domorodých obyvatel. Roku 1762 dostal povolení k návratu a v lednu následujícího roku se vrátil do Ochranova ve společnosti bratra Davida Crantze. Roku 1764 mu bylo nabídnuto, aby jel znovu do Grónska, což ale odmítl, protože cítil, že jeho osudem je Labrador. Nabídl tedy bratřím, že se nechá najmout Společností Hudsonova zálivu jako námořník nebo lodní tesař, a tak alespoň prozkoumat cílovou zemi a zjistit, jestli se jazyk domorodých obyvatel Labradoru podobá grónštině. Bratři mu doporučili, aby se raději vydal na Labrador přes Newfoundland (Haven, 1899, 2-3; Hiller, 1979; Lysaght, 1971, 182; Shantz, 2013, kap. Jens Haven; The Moravians in Labrador, 1833, online, 46-47; The Story of Jans Haven, 1850, 8).
39 4.3.1.1 Havenova první výprava na Labrador Dne 2. února 1764 se Haven vydal s požehnáním biskupů a starších po svých do Holandska, odkud docestoval do Anglie, ačkoliv neovládal angličtinu. Když už se zdálo, že jeho úsilí bylo zbytečné, byl prostřednictvím tajemníka Jednoty bratrské v Anglii, Jamesem Huttonem, doporučen nově jmenovanému guvernérovi Newfoundlandu, Hughu Palliserovi, který ho vřele přijal, a dokonce mu nabídl, že by ho mohl vzít na svou loď. Tuto nabídku však s díky odmítl, ale požádal Pallisera o doporučující list vládním úředníkům na St. John's. S tímto doporučením se tedy Haven nalodil na první loď plující na St. John's, kde po vylodění 16. května získal ubytování u obchodníka a čekal na příjezd guvernéra. Po svém příjezdu guvernér okamžitě vydal prohlášení, ve kterém vyjádřil souhlas a podporu bratrské misii, protože je v zájmu jeho veličenstva (především v obchodním zájmu), aby byl navázán přátelský vztah s Inuity obývajícími pobřeží Labradoru k rozvoji obchodu s těmito obyvateli. Zároveň v tomto prohlášení Palliser přiznává, že předchozí pokusy o navázání přátelského kontaktu selhaly také kvůli tomu, že se kolonizátoři mnohdy chovali k Inuitům s nenávistí, Inuity drancovali a vyvražďovali. Proto měla být Havenovi poskytnuta veškerá potřebná asistence pro jeho misijní plán, a také pro odstranění předsudků, které u Inuitů díky zmíněnému chování kolonizátorů vznikly. S tímto prohlášením (v písemné formě) se Haven vydal na sever. Na této cestě se poprvé setkal s Inuity, ale kvůli obavám panujícím na palubě rybářské lodi, na níž se plavil, nebylo žádnému z Inuitů dovoleno se přiblížit, aniž by na něj nebylo vystřeleno. Dne 24. srpna se vylodil nedaleko Chateau Bay, ale domorodí obyvatelé před návštěvníky uprchli a objevili se až po jejich odchodu z pobřeží, kde se Inuité následně shromáždili, díky čemuž se Havenovi dostalo posměchu od většiny posádky. Zbývající členové posádky mu radili, aby se raději vrátil. Zároveň se ale Haven dověděl o plánovaném masakru Inuitů, svůj zármutek nad tímto počínáním svěřil pouze svému deníku, a když se ho kapitán otázal, jestli podá oficiální stížnost, Haven odvětil, že na ně podá stížnost Bohu. Toto prohlášení udělalo na kapitána velký dojem, žádal Havena o odpuštění a slíbil mu od nynějška veškerou pomoc, kterou mu bude moci poskytnout. Dalšího dne Havena vysadil v přístavu Quirpont (Quiverant) na ostrově ležícím na severovýchodním okraji Newfoundlandu. Shodou okolností se zde konala porada, kde se připravovalo vraždění Inuitů. Haven k nim přišel s prohlášením od guvernéra a sice ne bez obtíží, ale přece jen radu přesvědčil, aby upustila od hrůzného plánu. Tento přístav byl pro domorodé obyvatele frekventovaným centrem obchodu, ale ještě častěji centrem krádeží. Právě zde došlo 4. září k prvnímu přímému kontaktu Havena a Inuitů, když jeden z nich hledal kapitána Galliota, který se však v tu dobu nenacházel v přístavu. V tu chvíli se v grónštině ozval Haven s tím,
40 že kapitána zná, a že tedy může mluvit s ním. Právě oblékal svůj starý grónský oděv, když přijelo na kajacích na zavolání prvního z nich dalších pět Inuitů. Když ho viděli a slyšeli mluvit ve svém jazyce, přijali ho a zavedli do své osady, kde byl velmi přátelsky přivítán. Vědom si toho, co se stalo jeho předchůdci Erhardtovi, poručil svůj osud do rukou božích s myšlenkou, že pokud ho zabijí, jeho pozemská práce bude dokončena, a pokud ne, jeho osudem je přinést těmto lidem evangelium, jak si zapsal do svého deníku (Anderson, 1999, 283; Carne, 1833, 218-220; Haven, 1899, 3-4; Hiller, 1979; The Moravians in Labrador, 1833, online, 47-55).
4.3.1.2 Druhá výprava Jense Havena na Labrador Nejen, že Inuité Havena nezabili, ale přijali ho přátelsky jako jednoho z nich. Haven jim tedy navrhl, že pokud by měli zájem, vrátil by se následujícího roku s dalšími bratry a usadili by se v jejich zemi, postavili by zde dům a každý den je učili. Reakce Inuitů na tuto nabídku byla kladná, Haven se tedy s úspěchem vrátil nejdříve do St. John's, kde ho přijal guvernér Palliser schvalující jeho výsledky. Odtud se na fregatě Lark (trojstěžňové plachetnici) vrátil zpět do Anglie a 5. listopadu dorazil do Londýna. Po jednání ohledně své mise na Labradoru s úředníky v Londýně znovu navštívil Newfoundland (1765). Na jeho druhé cestě na Labrador ho doprovodili bratři Christian Laurentius Drachart, John Hill a Christian Andrew Schloezer. Dne 7. května 1765 vypluli ze Spitheadu opět na fregatě Lark. Po přestupu v Cosque na Newfoundlandu na další vládní plavidlo, Niger, se plavili dále na sever do Chateau Bay, kam dorazili 17. července. Zde však byli nuceni se rozdělit kvůli příkazu zadržet zde některé z misionářů pro zachování přátelských vztahů s Inuity. Haven a Schloezer pokračovali dále na sever podél východního pobřeží Labradoru, avšak poté, co ani po měsíčním putování nenarazili na Inuity, se 3. září vrátili. Drachart a Hill sice zůstali v Chateau Bay, ale byli mnohem úspěšnější. Velký význam zde pro tuto misii měl zejména Drachart, jenž již dříve absolvoval misii v Grónsku. V druhé polovině srpna se setkali s Inuity, při čemž jim byla velkou výhodou Drachartova znalost grónštiny. Tito Inuité patřili k téže skupině, se kterou se předešlý rok setkal i Jens Haven, jeden z nich vlastnil bílý kabát, který mu daroval Haven. Ptali se na bratra Havena, v jejich řeči ho nazývali Jensingoakem, což znamená přítel Inuitů. Dracharta přijali stejně přátelsky, jako minule Havena, a taktéž ho vzali do jejich tábora. Tam jim Drachart vysvětlil, že přišel z východního Grónska, kde žili lidé jako oni, on sám tam měl manželku a děti, a že lidé v Grónsku jsou jejich přátelé. Pověděl jim o tom, jak tito lidé přijali křesťanství, a i tyto Inuity se snažil přivést
41 ke křesťanské víře. Nejdříve jim ale musel vysvětlit, kdo je Bůh, což asi nejlépe do jejich řeči přeložil starý muž, Inuit, jako Silla, což doslovně znamená duši světa, ale jindy také může znamenat svět, vzduch či porozumění. S vyložením Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání, totiž tím, že Kristus zemřel i za jejich hříchy, to už bylo složitější. Pro Inuity byla přirozená těkavost, nejdříve pozorně poslouchali a tvrdili, že tohle všechno už vědí, někdy tvrdili, že chápou a věří řečenému, ale hned další okamžik byli schopni říci, že nerozumí a nezajímá je to. Avšak s těmi, kdo naslouchali, misionáři pečlivě prošli každou teologickou doktrínu, a kladli otázky, aby zjistili, jestli Inuité vyloženému porozuměli. Během celé této výpravy se Inuité chovali velmi přátelsky a zjevně byli potěšeni, že Havena znovu vidí, a mnoho z nich si stále pamatovalo, co jim při své první návštěvě vyprávěl. Misionáři se již nemuseli obávat nebezpečí ze strany Inuitů, ačkoli byli neustálým objektem jejich zvědavosti, což bylo také nebezpečné, ale ne přímo ohrožující. Například když Inuité našli v jednom z jejich stanů Drachartovu krabici, vzali z ní všechny věci a odnesli i jeho klobouk. Drachart si nijak nestěžoval, jen v klidu požádal o klobouk a ztracené věci, zpět však dostal jen nůž jako dárek na památku. Věci byli vráceny až poté, co vrchní starší tohoto kmene nařídili, že co bylo vzato, musí být vráceno. Když jim misionáři sdělili, že by se příští rok rádi vrátili, Inuité tuto zprávu s radostí přijali a řekli jim, ať přijdou i s dalšími lidmi, jako jsou oni (bratři misionáři), postaví si u nich dům, a že spolu budou žít jako přátelé. Haven by mohl opravovat lodě a Drachart by je mohl učit číst a psát, zbraně již budou užívat jen proti tuleňům a jelenům. Po nehodě při bouři 12. září, kdy byla loď s bratry na palubě vržena při bouři na skály, a kdy se bratřím sotva podařilo zachránit, byla vyčerpaným misionářům nabídnuta pomoc od Inuitů spolu s noclehem v jejich stanech. Drachart po této události onemocněl, nebylo tedy možné vyplout zpět před 21. zářím. Ještě, než odpluli, Haven se s Inuity rozloučil s nadějí, že příští rok znovu připlují, a nabádal je, aby nezapomněli na to, co jim pověděli o Bohu, Stvořiteli, a Kristu, Vykupiteli. Po přátelském rozhovoru s guvernérem na Newfoundlandu vypluli 5. listopadu na lodi Niger zpět do Anglie, kam dorazili 25. listopadu 1765 (Lysaght, 1971, 194-213; The Moravians in Labrador, 1833, online, 59-72).
4.4 Trvalá misie na Labradoru 4.4.1 Vyjednání trvalé misie na Labradoru, Mikak Poté se Haven vrátil do Ochranova, aby podal bratřím zprávu o misii. Zde strávil několik týdnů, pak odjel znovu do Anglie. Doslechl se totiž, že misie na Labradoru má být
42 brzy obnovena, avšak po příjezdu do Londýna zjistil, že věc nebyla v takové fázi, jak se očekávalo. Po období stráveném v Holandsku (1767) se znovu vydal do Anglie, když se zde konalo jednání Jednoty. Podal žádost o obnovení misie na Labradoru britské vládě, odpovědí mu bylo povolení, že v této věci může jednat, jak uzná za vhodné. Požádal také o kus země na pobřeží Labradoru pro účely bratrské misie, kde by si bratři mohli postavit obydlí a kostel a založit zde zahrady. Tato žádost byla dobře přijata, ale na odpověď musel chvíli čekat. Během tohoto čekání byla z Labradoru do Londýna násilím přivezena poručíkem Lucasem mladá Inuitská žena Mikak, se kterou se Haven již dříve setkal na Labradoru. Podle Hamiltona (1900, 222-223) přivezl sám Palliser nejen Mikak, ale ještě i dva chlapce, jeden z nich, dvanáctiletý Karpik, projevoval velký zájem o evangelium stejně jako Mikak, jež recitovala modlitbu, kterou ji naučil Drachart. Karpik byl poslán do školy a dosahoval pokroku v učení, ale následujícího roku zemřel na neštovice. Den před svým úmrtím byl na vlastní žádost pokřtěn Drachartem jako první z labradorských Inuitů. Tato skupina, Mikak a dva chlapci, patřila mezi uvězněné inuitské ženy a děti po střetu Inuitů a Angličanů, kdy Inuité měli krást anglické lodě. Někteří Inuité byli zabiti, tři ženy a šest dětí bylo uvězněno. Podle Carnea (1833, 222) měla Mikak velkou radost, když se v Anglii setkala s Havenem, a žádala ho o návrat a pomoc pro její lid, jenž byl téměř zlikvidován, mnoho z nich bylo zabito při poslední potyčce s Angličany. Její žádost se ukázala být velmi užitečnou pro účely misie, Mikak se totiž dostalo pozornosti u královské rodiny a dalších vlivných lidí, následkem čehož pak bratři konečně dostali dotaci od Státní rady (1769) a povolení od krále a jeho ministrů k osídlení pobřeží Labradoru a šíření křesťanství mezi Inuity. K tomuto účelu bylo bratřím přiděleno sto tisíc akrů země lokalizované libovolně dle výběru bratří na labradorském pobřeží (Anderson, 1999, 283; Carne, 1833, 220-222; Hamilton, 1900, 222- 223; Haven, 1899, 4-6; Hiller, 1979; Whiteley, 1966, 79). Roku 1770 znovu vyplul Haven v doprovodu Dracharta a Stephena Jensena na Labrador za účelem vybrat půdu vhodnou pro založení misie. Po nesnadném hledání se jim podařilo najít vhodné místo v oblasti Nuneingoak, kterou odkoupili od zde žijících Inuitů. I zde byl Haven vřele přijat, mezi Inuity se mu stále říkalo Jens Ingoak, přítel Inuitů. Po této koupi se vrátili do Londýna a přes zimu se připravovali na nadcházející misii na Labradoru. Na jaře 1771 se Haven v Chelsea oženil s Mary Butterworth z anglického Fulnecku, mladou ženou, kterou mu jako manželku vybrala církev. Krátce po Havenově svatbě se 8. května vydala skupina čtrnácti misionářů, obsahující 3 manželské páry, Havenovi, Schneiderovi a Brazenovi, Dracharta a sedmi svobodných misionřů (včetně bratrů Jensena, Neissera a tří anglických bratrů Turnera, Rhodese a Listera), na strastiplnou cestu přes moře na Labrador
43 na lodi Amity pod velením kapitána Mugforda. V čele této výpravy stál nyní nikoli Haven, ale nově Christoph Brazen, jenž působil roku 1767 v Grónsku jako chirurg. Na místo určení, kterému dali jméno Nain, dorazili 9. srpna. Prakticky okamžitě po příjezdu začali pracovat na osídlení obklopeném palisádami a 20. srpna položili základy svého obydlí, na jehož stavbu si veškeré potřebné materiály i vybavení dovezli s sebou. Dřevěný dům byl obyvatelný již 22. září. Stále byli pod ochranou britské vlády, jak vydal v prohlášení guvernér Newfoundlandu. Guvernér bratry ujistil, že jsou pod jeho osobním dohledem, a že si sám přeje, aby uspěli ve svém snažení, protože jejich činnost zde má velký význam pro uklidnění situace v zemi (Carne, 1833, 224-225; Hamilton, 1900, 224; Haven, 1899, 6- 7; Hiller, 1979; Moravian Church, 1871, 16-17; The Moravians in Labrador, 1833, online, 98-101). Každý z bratrů měl ještě mimo hlavní úkol, totiž misie, na starost svou vlastní, speciální oblast práce, protože všichni se museli zapojit, aby společenství vůbec mohlo fungovat. Například někdo musel zastávat vůdčí rozhodovací pozici, jiný zase post správce, další měl na starosti dopravu atd. Místo, kde byla založena první misijní stanice Nain leží na souřadnicích 560 52‘ severní šířky a 620 západní délky, cesta na toto místo vedla mezi mnoha skalnatými ostrovy, jednalo se o zalesněnou oblast se zdrojem pitné vody. Nedlouho po přistání se znovu s radostí shledali s Mikak velmi potěšenou dary, které jí přivezli z Anglie. Často ji navštěvovali, což nebylo nijak složité, protože v bezprostřední blízkosti se nacházelo sídliště Inuitů. Jejich návštěva měla i materiální přínos pro Inuity, kteří vděčně směňovali kožešiny za předměty dovezené lodí. Někteří Inuité rádi naslouchali výkladu evangelia, jiní však o toto téma nejevili žádný zájem. Během následujícího roku bratři neúnavně pracovali, což se projevilo na chování Inuitů, jak můžeme usuzovat ze svědectví každoročně se vracejících námořníků, kteří tvrdili, že tito Inuité už nevypadají jako ti staří zloději a vrazi. Dále námořníci uvedli, že Inuité často přicházejí za bratry, a dokonce je žádají o rozsouzení jejich sporů. Během první zimy, kterou zde bratři strávili, navštěvovali Inuity v jejich rozptýlených domovech. Čtyři inuitské rodiny dokonce přezimovaly blízko misionářského obydlí, což bylo první známkou vývoje trvalého inuitského osídlení kolem misionářů (Moravian Church, 1871, 17-18; Whiteley 1966, 81).
4.4.2 Návštěva Paula Layritze V létě roku 1773 dorazily k bratřím dvě návštěvy. První návštěvou byli Paul Eugenus Layritz z Konference moravských starších (Conference of Moravian Elders) s manželkou
44 Sofií, kteří připluli na misionářské lodi 25. července, podle Moravian Church (1871, 20) se jednalo o rok 1772. Layritz hodnotil stav zdejší misie a s bratry zamýšlel její rozšíření. Strávil zde léto a před svým odjezdem v září stanovil misionářům další pravidla pro jejich soužití s domorodými obyvateli:
1. za práci pro misionáře dostanou Inuité od bratří zaplaceno 2. za práci pro Inuity, např. výroba lodí, plachet, nábytku, bude zaplaceno misionářům
Cílem těchto pravidel bylo, aby si Inuité snadněji zvykli na „řádný domácí život“. Při jeho návratu bylo bratřím schváleno založení dalších dvou misijních stanic, jedné na severu a další na jihu (Obr. 1, stanice č. 7: Okak a č. 4: Hopedale). Po svém návratu do Anglie 29. října podal Layritz zprávu Společnosti pro podporu šíření evangelia (Society for the Furtherance of the Gospel) a britské vládě, ve které zmiňuje přátelskost Inuitů a skutečnost, že se tito domorodí obyvatelé nechají ovlivnit evangeliem, a neustále přicházejí, aby se učili od misionářů o Spasiteli. Druhou návštěvou byl pak poručík Roger Curtis vyslaný guvernérem Newfoundlandu, aby zjistil, jak pokračuje práce misionářů mezi domorodými obyvateli, a také aby Inuity varoval před obnovením jejich cest k osídlením Evropanů na jižním pobřeží Labradoru (Podkapitola 4.2). Inuité Curtise ujistili, že nikdo z jejich lidu žijícího zde s misionáři, už tři roky nepodnikl takovou výpravu. Zároveň odpřisáhli, že již nevraždí a nekradou od té doby, co slyšeli o Kristu, a pokud by cestovali na jih do Chateau Bay, přinesli by s sebou dopis od bratrů. Ze společenství bratří a Inuitů byl Curtis ohromen, považoval změnu života Inuitů přímo za zázračnou, protože jen před nedávnem byla na místo civilizovanosti, které byl svědkem při své návštěvě, jen divokost a nedůvěra (Hamilton, 1900, 224; Rollmann, 2015, 23-24; Moravian Church, 1871, 20; The Moravians in Labrador, 1833, online, 114-123; Whiteley, 1966, 82-83).
4.4.3 Problémy misionářské práce Práce misionářů však nebyla ani zdaleka tak lehká a z počátku ani úspěšná, jak by se mohlo dle Curtisova popisu zdát. Problémy, s nimiž se bratři při misii museli potýkat, byly, mimo jiné, tyto:
1. Nedostačující jazyková znalost misionářů, a to přesto, že jazyk zdejších Inuitů byl podobný jazyku grónských Inuitů, který misionáři jako bratři Haven, Drachart,
45 Schneider a další již ovládali z předchozích pobytů v Grónsku. Tento problém byl způsoben rozdílem v nářečí jazyku Inuitů, Inuktitutu, na Labradoru a v Grónsku. 2. Samotný střet hodnot a tradic mezi kulturou Inuitů a misionářů, zvláště pokud se jednalo o šamanismus a mnohoženství, jak psal podle Rollmanna (2015, 25-26) Johann Schneider v dopise Friedrichu Neisserovi. Vzhledem k tomu, že polovina mužů měla dvě či tři manželky, čímž se dopouštěla podle křesťanských hodnot cizoložství, na svobodné muže často nezbývaly ženy, a proto si brali manželky jiných mužů. Šamanismus se misionáři snažili eliminovat znevažováním autority šamana a polygamii řešili podporováním monogamie. 3. Kočovný způsob života Inuitů. Inuité odcházeli lovit divoké soby do vnitrozemí, často byli pryč několik měsíců, navraceli se až v listopadu. V zimě pak misionáři neměli tolik příležitostí působit na Inuity, vzhledem k tomu, že zvláště ze začátku misijního působení Inuité nebydleli přímo v misijní stanici. Také to byl charakter zdejšího zimního počasí, kdy se teploty držely konstantně kolem třiceti stupňů pod nulou s propadem až k sedmdesáti stupňům pod nulou a až patnáct stop (cca 4,6 m) vysokými vrstvami sněhu, což znemožňovalo navštěvování Inuitů. Během krátkého a teplého léta pak byla potřebná přítomnost všech misionářů pro údržbu misijní stanice. I ti Inuité, u kterých se zdálo, že by misionářská činnost Moravských bratrů mohla mít úspěch, zůstávali v Nain stěží týden.
S těmito problémy souviselo nejen oslovení Inuitů křesťanskou vírou, ale také její udržení, alespoň zpočátku, protože původní tradice byly v Inuitech pevně zakořeněny, a i když konvertovali, často se k původním hodnotám vraceli. Jako příklad zde můžeme uvést i prvního pokřtěného na Labradoru (Podkapitola 4.4.4), Kingminguse, jenž se po svém křtu za krátko opět uchýlil k polygamii, a také šamanismu místo ke křesťanským modlitbám, když jeho manželka onemocněla. Jak již v počátcích misie psal Johann Schneider, pro Inuity bylo nesnadné připustit a plně si uvědomit, že jsou hříšníci, proto bylo tak důležité najít vhodná slova (ad 1), jimiž by je misionáři skutečně do hloubky oslovili (Hamilton, 1900, 180-181; Rollmann, 2015, 21-31). Misionáři se však nenechali odradit těmito problémy a pokračovali ve snaze je překonat, nezastavila je ani tragická událost z roku 1774. Za účelem vybrat místo pro další misijní stanici a rozšířit tak pole působnosti misionářů mezi Inuity na severu byla podniknuta průzkumná cesta, na kterou se přihlásili bratři Haven, Brazen, Lister a Lehmann. K tomuto účelu byla nejdříve podána žádost Společnosti bratří v Londýně, načež Státní rada dala bratřím povolení garantující jim svobodu najít a zabrat půdu potřebnou k jejich účelu. Avšak
46 Havena těsně před vyplutím navzdory jeho přesvědčení, jak poznamenal do svého deníku, přepadla zlá předtucha. Výprava nicméně pokračovala a bratři byli všude přijímáni přátelsky, ale při jejich návratu je nedaleko Cape Keglapeit vzdáleného jen asi tři míle od Nain, zastihla bouře a jejich loď v noci narazila na skálu a potopila se, bratři se pokusili dostat na člun patřící k jejich plavidlu, ale i to bylo vrženo vlnami na skálu a téměř se roztříštilo na kusy. Při tomto neštěstí se utopili bratři Christoph Brazen a Gottfried Lehmann. Zbytku posádky spolu s bratry Havenem a Listerem se podařilo dostat na skálu, kde přečkali bouři a následující tři dny opravovali zbytky lodi. Pomohlo jim také setkání s Manuminou v jeho kajaku, který je bezpečně doprovodil do Nain. Těla utonulých bratrů byla později nalezena na pobřeží, přinesena do Nain a pohřbena. Tato tragická událost přesto neukončila snažení bratří a následujícího roku byly podniknuty další průzkumné cesty na sever i na jih. Jako náhradu za zesnulého Brazena byl Konferencí starších Jednoty na vlastní žádost ustanoven Samuel Liebisch, jenž dorazil 16. srpna 1775 do Nain spolu s dalšími misionáři. Liebisch zanedlouho ovládl zdejší domorodý jazyk a od roku 1780 působil jako první učitel v nově otevřené škole v Nain (Hamilton, 1900, 224; Moravian Church, 1871, 21-24; Rollmann, 2002, 8; Rollmann, 2015, 35; The Moravians in Labrador, 1833, online, 125-127; Thompson, 1883, 225).
4.4.4 Okak, Samuel Liebisch Druhá misijní stanice, jež dostala jméno Okak, byla založena roku 1776 asi sto padesát mil (241,4 km) severně od Nain v zátoce Okak. 19. února téhož roku byl (v Nain) Johannem Schneiderem pokřtěn první dospělý domorodý obyvatel Kingmingus, který dostal jméno Peter. Místo pro novou stanici zde bylo vybráno také proto, že Okak byl inuitským centrem lovu velryb a tuleňů, a tedy i zdrojem živobytí. Půda na území, kde byla založena stanice Okak, byla odkoupena roku 1775 od Inuitů. Následujícího roku se na toto místo odebral Haven se svou rodinou a třemi dalšími misionáři a prakticky okamžitě po svém příchodu začali kázat pohanským Inuitům o Kristu. Ačkoli jejich úspěch nebyl okamžitý, některé z Inuitů se jim podařilo oslovit, a roku 1778 zde pokřtili prvních šest dospělých. V březnu roku 1782 se do Okaku vypravil Samuel Liebisch doprovázený bratrem Williamem Turnerem a skupinou Inuitů, kvůli mnoha problémům především s počasím byli však donuceni vrátit se do Nain, aniž by do Okaku dorazili. Poté se podle Rechcígla (2017, kapitola John Samuel Liebisch's Activities in Labrador) Liebisch znovu pokusil dostat do Okaku, tentokrát již úspěšně. Zde byl svědkem obrácení pohanských Inuitů prostřednictvím
47 zdejší činnosti bratří. Kvůli svému zhoršujícímu se zdraví byl donucen zrušit oficiální návštěvy, proto se rozhodl požádat starší v Evropě o povolení navrátit se zpět do Anglie, které mu bylo uděleno. Po osmi letech služby na Labradoru se Liebisch vrátil přes Hopedale a St. John's do Anglie, kam dorazil 28. října 1783, kde krátce po návratu přijal nabídnutý post staršího. Mezi Inuity, kteří brzy konvertovali, byla také Mikak (Podkapitola 4.4.1), avšak po jejím odchodu na jih se zdálo, že se znovu vrátí k pohanství. Máme však doloženo (Hamilton, 1900, 225-226) obrácení Inuita Tuglaviny, jenž byl manželem Mikak. Tuglavina byl chytrý, avšak násilnický velitel skupiny Inuitů, který se po výpravě do Chateau Bay vrátil do Nain s kořistí. Poté předstoupil před misionáře v oděvu evropského úředníka a chlubil se činy, které na výpravě prováděl. Haven ho však z domu vykázal a řekl mu, ať k nim přijde, ale až bude opět ve svém inuitském oblečení z kožešin. Když Tuglavina přišel znovu ve svém původním oblečení, bratři ho odsoudili za odvedení obrácených Inuitů na jih a jejich svedení k pohanskému chování. Tuglavina se nato roztřásl a zbledl, tvrdil, že mu to přikázal ďábel a nemohl si pomoci, přiznal, že je „odporný hříšník“. Jeho doznání bylo příležitostí pro misionáře kázat mu o Kristu jako Spasiteli, což Tuglavinu učinilo více pozorného k evangeliu, a jako konečný výsledek misionářského snažení bylo Tuglavinovo trvalé obrácení. Do roku 1781 bylo jen v samotném Okaku třicet šest pokřtěných Inuitů a deset katechumenů. Podle Rollmanna (2015, 38) jen Schneider za svého pobytu v Okaku (do roku 1782) pokřtil čtrnáct Inuitů. Roku 1865 zde byl založen sirotčinec a během prvního desetiletí dvacátého století zde měla existovat i nemocnice (Obr. 2). Okak byl nejlidnatější misijní stanicí na Labradoru až do roku 1918, kdy následkem španělské chřipky, která sem byla dovlečena na misionářské lodi Harmony, zemřela během pouhých několika týdnů většina obyvatel, z dvě stě šedesáti tří obyvatel zůstalo jen padesát devět (Hamilton, 1900, 225-226, 266; Rechcígl, 2017, kapitola John Samuel Liebisch's Activities in Labrador; Rollmann, 2002, 8; Rollmann, 2015, 34-38; Thompson, 1883, 229).
48
Obr. 2 – Nemocnice v Okaku (Rollmann, 2002, 48)
4.4.5 Manželé Schneiderovi Na labradorské misii se také významně uplatnili manželé Johann a Elisabeth Schneiderovi. Oba patřili k moravským bratřím a sestrám, kteří odešli z Moravy do Ochranova. Johann Schneider pocházel ze Suchdolu nad Odrou a přes matku Kateřinu, taktéž Schneiderovou (i rodným příjmením), byl spřízněn s Martinem Schneiderem, suchdolským bratrským kazatelem a učitelem (Podkapitola 2.3). Elisabeth rozená Ertel pocházela z Butovic nedaleko Fulneku a patřila právě k těm vyznavačům bratrské víry, kteří byli formálně římští katolíci, ale v tajnosti zůstávali věrni Jednotě. Ani její rodině se nevyhnulo pronásledování, když u nich našli zakázané knihy v seníku (Podkapitola 2.3). Johann Schneider se od roku 1740 spolu s Andreasem Grassmannem účastnil misie v Grónsku (Podkapitola 3.2). Zde se roku 1745 oženil s Rosinou Schäferovou, která však krátce po návratu do Evropy roku 1747 zemřela po porodu syna. Od roku 1749 se účastnil misie ve Spojených státech, zejména v Bethlehemu, kde se také roku 1749 oženil s Elisabeth Ertel, a Gnadenthalu nedaleko Nazarethu. Zde také manželé působili v období kolem sedmileté války, kterou pocítili na vlastní kůži, kdy se každý den obávali útoku. Během této války byli povoláni do Friedensthalu, stali se také svědky přesunu pokřtěných Indiánů do Philadelphie (Podkapitola 3.3.1). Již za působení v Americe se projevila Elisabethina ochota
49 spřátelit se s domorodými ženami a stejně tak se stalo i na Labradoru, kde si brzy získala přátelství inuitských žen, jež si zamilovala i přes nedostatek znalostí domorodého jazyka. Roku 1765 kladně odpověděli na povolání na misii na Labradoru, ale vzhledem k tomu, že se vyjednání misie protáhlo, pobývali s dalšími Moravskými bratry v Neuwiedu nad Rýnem. Zanechali tak své dobré zabezpečení i s dětmi v Americe a vydali se vstříc nejisté budoucnosti. Roku 1771 konečně dorazili na Labrador. Paul Layritz s sebou při své návštěvě Labradoru přivezl s dalším misionářem Johannem Ludwigem Beckem i písemnou ordinaci Johanna Schneidera na kazatele (Podkapitola 4.4.2). Byl to právě Johann Schneider s Beckem, za jejichž podpory se od roku 1774 odehrávaly bohoslužby v domorodém jazyce Inuitů. Podle Rollmanna (2015, 24) si Schneider již po návštěvě Paula Layritze roku 1773 stěžoval v dopise bratru Johannu Friedrichu Reichelovi na špatně dostupnou polohu Nain, kvůli čemuž se misie nedostala k mnoha Inuitům. Schneider spolu s dalšími bratry navštěvovali také zimní domy Inuitů, které se nacházely blízko Nain i na nedalekých ostrovech. Kromě Nain Schneiderovi sloužili i ve dvou dalších misijních stanicích, v Okaku od roku 1778 a v Hopedale od roku 1782. V Okaku a v Nain pokřtil Johann Schneider dohromady sedmnáct Inuitů, z nichž pět byly děti. V Hopedale zůstali až do své smrti. Johann zde zemřel na podzim roku 1785, Elisabeth se po manželově smrti nerozhodla vrátit do Evropy, ale zůstat v Hopedale. Zde také Elisabeth zemřela těsně před Vánocemi roku 1797. Jejího pohřbu, jenž se odehrával v inuitském jazyce, se zúčastnilo mnoho jejích milovaných Inuitů. Oba manželé jsou pohřbeni na zdejším hřbitově (Rollmann, 2015, 4-40).
4.4.6 Hopedale Asi ve stejné vzdálenosti mezi Nain a Okak, jen jižním směrem od Nain, byla založena roku 1782 třetí misijní stanice Hoffenthal neboli Hopedale, a to nedaleko prvotního osídlení misionářů v Nisbetově přístavu, kde ještě při hledání vhodného místa pro tuto stanici v roce 1775 byly patrné zbytky původního misionářského domu. Ze začátku zde nebylo vůbec snadné evangelizovat mezi Inuity vzhledem k jejich odcházení na jih, protože je zlákalo výhodné obchodování. Tomuto odcházení Inuitů napomáhali jak sami obchodníci, jež se snažili domorodé obyvatele držet co nejdále od misionářů kvůli obchodováním hlavně s alkoholem, tak stále přetrvávající pohanské zvyky Inuitů. Situace během tohoto období došla až tak daleko, že bratři téměř upustili od další misionářské činnosti, odchody Inuitů na jih se totiž „rozšířily“ i na zbylé dvě misijní stanice. Další překážkou v misijním působení byly také stále přetrvávající pohanské zvyky a pověry (bod 2), podkapitola 4.4.3). Roku
50 1783 bylo v Hopedale zavedeno pravidlo, že Inuité si mohou postavit domy patřící k osídlení misionářů pouze tehdy, jestliže se úplně zřekli pohanství a všech s ním spojených pověr. Ještě v tu zimu (roku 1783) bylo přijato sedmnáct kandidátů na křest, z nichž šest bylo následujícího roku pokřtěno. Podle Rollmanna (2010, 13) byl prvním domorodým obyvatelem pokřtěným Moravskými bratry Jonathan, dříve Kippinguk pocházející ze Chateau Bay, stalo se tak přesně 10. prosince roku 1784. Nejhoršího období této krize byli ušetřeni dva zbylí původní vedoucí misionáři, Drachart a Haven. Drachart zemřel v Nain roku 1778. Haven, jenž se asi nejvíce zasloužil jak o založení Okaku a Hopedale, tak o vznik bratrské misie na Labradoru vůbec, se vrátil se slábnoucím zrakem roku 1784 do Ochranova, kde zemřel roku 1796 již zcela slepý. Samuel Liebisch následoval Havena v návratu o rok později (1785) na vlastní žádost, a to ze zdravotních důvodů. Po krátké období se tak vedoucím misie na Labradoru stal nejdříve Christian Lister a po něm Christian Lewis Rose. Ze všech tří stanic byla největší Okak a nejmenší Nain vzhledem k tomu, kolik obyvatel zde zůstávalo také přes zimu. Ve všech třech stanicích po odchodech často celých rodin během krize způsobené obchodováním na jihu počet obyvatel začal zase vzrůstat, roku 1790 činil celkový počet obyvatel stanic kolem osmdesáti, a to včetně katechumenů (Hamilton, 1900, 266-268; Hiller, 1979; Rechcígl, 2017, kapitola John Samuel Liebisch's Activities in Labrador; Rollmann, 2010, 13; Thompson, 1883, 229). Krize byla překonána až po začátku nového století, kdy roku 1804 došlo k významnému obrácení, „probuzení“, které započalo konvertováním dvou mladých inuitských mužů, Kapika a Sigsigaka. Tito Inuité přišli z Nain na jih do Hopedale se záměrem škodit a vyvolávat problémy, podobně jako dříve Tuglavina, avšak vrátili se jako docela jiní lidé, vyzývající svůj lid k lítosti a k obrácení ke Kristu. Poté došlo k rapidnímu zlepšení situace, kdy se počet obyvatel ve všech třech stanicích zvýšil z dvě stě dvaceti osmi (z doby před konvertováním Kapika a Sigsigaka) na šest set obyvatel k roku 1818. V reakci na tento přírůstek se započalo s vytvářením literatury pro Inuity za přispění Společnosti pro podporu šíření evangelia (The Society for the Furtherance of the Gospel) a Britské a Zahraniční společnosti Bible (British and Foreign Bible Society), stejně jako tomu bylo v případě Grónska. V padesátých letech devatenáctého století se v Hopedale poprvé přidali k Moravským bratřím i angličtí osadníci. Dodnes zde stojí misijní dům z roku 1853 a kostel z roku 1865, a to díky staviteli Ferdinandu Kruthovi (1804-1863) a značné pomoci Inuitů (Hamilton, 1900, 327; Rollmann, 2002, 8).
51 4.4.7 Hebron Po „probuzení“ se misijní činnost i nadále vyvíjela. Bratři chtěli rozšířit misii dále na sever a poté, co dostali povolení od Britské vlády, roku 1829 vybrali bratři Beck a Sturmann zátoku Kangertluksoak jako vhodné místo pro založení čtvrté stanice nazvané Hebron. V dubnu následujícího roku započala stavba prvního domu, jenž byl dokončen v červenci téhož roku, misijní stanice byla zcela dostavěna v říjnu roku 1837. Ani zde nebyla misijní práce jednoduchá, proti ní se stavěl zejména šaman Paksaut velící skupině domorodých obyvatel. Avšak i zde přišel zlom, kdy nejprve dva z této skupiny přišli k bratrům se žádostí, zda by se mohli přestěhovat se svými rodinami z „centra opozice“ Saegleku do Hebronu. Byla to předzvěst dalšího obracení a stěhování Inuitů do Hebronu, kdy následující jaro přestoupilo na křesťanskou víru osmdesát jedna z dřívějších následovníků Paksauta. Nakonec byl obrácen i sám Paksaut, jenž přišel k bratrům litující svého dřívějšího počínání, spolu se svou manželkou byl pokřtěn v únoru roku 1850. V zimě na přelomu let 1862 a 1863 došlo k úmrtí až jedné šestiny obyvatel Hebronu kvůli šířícímu se onemocnění. Situace byla v jednu chvíli tak vážná, že mnoho těl ani nebylo možno pohřbít, zmrzlá tak ležela stranou asi měsíc. Podobná událost se opakovala následující zimu i v Nain, Okaku a Hopedale, výsledkem čehož bylo založení sirotčince v Okaku roku 1865 (Podkapitola 4.4.4), kde na děti dohlížel domorodý učitel a jeho žena. Tato stanice byla později také zasažena epidemií španělské chřipky, díky které byla uzavřena misijní stanice Okak. To, co vedlo k ukončení funkce stanice Hebron, však bylo až rozhodnutí vlády z roku 1959 přestěhovat Inuity více na jih. Staré opuštěné misionářské budovy, jež byly prohlášeny za Národní historické místo (National Historic Site) roku 1976, zde dodnes připomínají odchod svých obyvatel (Hamilton, 1900, 393, 411-412, 454; Rollmann 2002, 9).
4.4.8 Zoar Roku 1861 navštívil Labrador biskup Levin Theodor Reichel (1812-1878). Biskup Reichel podpořil bratry v založení další misijní stanice, a to jak pro misijní, tak pro ekonomické účely, podobně jako Charles Lindner při svých návštěvách v letech 1864 a 1865. Roku 1865 byla tedy založena malá misijní stanice, nazvaná Zoar, ležící mezi Nain a Hopedale, Cílem bylo šířit víru mezi Inuity žijícími v této oblasti, ale také podpora obchodování Inuitů s misionáři. Objevili se však problémy se zadlužením Inuitů vedoucí k nepokojům, jejichž centrem se stal právě Zoar. Podle Hamiltona (1900, 528) zde od roku 1882 zadluženost stále stoupala, je zaznamenán i celkový dluh dvaceti šesti zde žijících
52 mužů ve výši dvou tisíc sedmi set patnácti dolarů. Na podzim roku 1887 zdejší průmysl zcela zkolaboval, což vedlo k vystupňování nepokojů, jejichž výsledkem bylo naplánování vyplenění tamějšího obchodu. Obchodník byl včas varován a stačil poslat pro Theodora Bourquina, misijního správce, aby nepokoje utišil, což se mu na čas i podařilo. Roku 1889 se však misionáři přece jen rozhodli tento obchod v Zoar opustit, a to po incidentu, kdy se zde střílelo. Po zavření obchodu se odstěhovalo i mnoho Inuitů, následkem čehož bylo roku 1893 na misijní konferenci rozhodnuto o definitivním uzavření této stanice (Hamilton, 1900, 453, 528-529, 566; Rollmann, 2002, 9).
4.4.9 Ramah Roku 1868 proběhl pokus o založení misijní stanice v zátoce Nachvak Samuelem Weitzem, který však skončil neúspěchem a opuštěním zde postaveného domu. Podle Hamiltona (1900, 490) byl tento neúspěch zapříčiněn různými nepříznivými okolnostmi (blíže nespecifikuje), podle Rollmanna (2002, 9) bylo příčinou otevření obchodu Společností Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company) v oblasti. Nicméně roku 1871 Samuel Weitz se svou manželkou a Adolphusem Hlavatschkem učinili nový pokus, tentokrát v zátoce Nullatartok, přístavu obklopeném horami a šedesát mil vzdáleným od misijní stanice Hebron. Na tomto místě misionáři postavili dům o jednom pokoji, který měl zpočátku sloužit jako kostel, škola i obydlí zároveň. Před založením zdejší stanice zde bydleli pouze dvě rodiny Inuitů, avšak bratři doufali, že časem se zde budou shromažďovat další kočovní domorodí obyvatelé. Tato stanice byla založena u příležitosti stého výročí založení misie na Labradoru, misionáři ji také nazývali jako Jubilejní nebo též Výroční stanice (Jubilee station). Dne 11. října roku 1875 zde došlo k prvnímu křtu hned několika domorodých obyvatel, a to Boaze (dříve Kangersaut), Mary, Salome a dvou dětí. Ani této stanici se však nevyhnuly ekonomické problémy, které podle Rollmanna (2002, 9) vedly spolu s otevřením misijní stanice roku 1904 na ostrově Killinek (Podkapitola 4.4.12) k jejímu uzavření (Hamilton, 1900, 490-491; Rollmann, 2002, 9).
4.4.10 Makkovik Během let 1896 a 1897 byla jižně od Hopedale založena misijní stanice Makkovik. Tato stanice byla postavena také k tomu, aby sloužila evropským osadníkům na jihu, z nichž mnozí se oženili s domorodými ženami. Původně měla tato stanice stát v Ailik, a ne
53 ve Flounder’s Bight, kde se nakonec stanice nachází. Od tohoto rozhodnutí je odradila mlha, která znemožnila prozkoumání přístaviště, což si bratři vysvětlili jako Boží znamení, že zde nemají stanici postavit. Za podpory norského osadníka Torstena Andersena a kapitána Williama Bartletta se místo toho rozhodli pro Flounder’s Bight, což bylo místo navrhované již dříve misionáři, kteří také sloužili osadníkům. V Niesky v Sasku byly prefabrikovány budovy misijního domu a kostela, až poté byly dovezeny na Labrador (Obr. 3). Kostel byl vysvěcen na Vánoce roku 1897. Původní misijní dům z roku 1896 i kostel vyhořely roku 1948. Z původních budov dvě zůstaly zachované, jedná se o dílnu a o dům nazvaný Bílý slon (White Elephant), jenž sloužil k mnoha účelům, původním záměrem byla škola, avšak nakonec se z budovy stalo muzeum (Hamilton, 1900, 566; Rollmann, 2002, 9).
Obr. 3 – První dům misionářů s kostelem, autor fotografie: Christian Schmitt (Rollmann, 2002, 35)
54 4.4.11 Uviluktok Na ostrově Uviluktok či Dvojitém ostrově (Double Island) byla postavena kaple (Obr. 4). Není to sice plnohodnotná misijní stanice, ale zmiňuji ji zde proto, že ji postavili sami Inuité. Ti pocházeli z Hopedale a ostrov Uviluktok využívali jako letní rybářskou základnu. Kaple byla vysvěcena roku 1903, nacházely se v ní i varhany a kostelní zvon. Roku 1905 sem zavítal i guvernér Newfoundlandu William MacGregor spolu se sirem Wilfredem Grenfellem. V padesátých letech dvacátého století přestala být kaple postupně používána, na což měl velký vliv pokles letního rybaření ve zdejší oblasti (Rollmann, 2002, 9).
Obr. 4 – Kaple na ostrově Uviluktok se zdejšími služebníky, autor fotografie: Paul Hettasch (Rollmann, 2002, 37)
55 4.4.12 Port Burwell Tato misijní stanice byla založena roku 1905, kdy bratři odkoupili původně rybářskou stanici od Job Brothers & Co., jednalo se o obchodníky se základnou v St. John's. Port Burwell se nacházel na ostrově Killinek na severním cípu poloostrova Labrador, v oblasti považované za jednu z nejbohatších pro lov velryb na východním polárním území. Misijní stanice se stala místem shromažďování malé společnosti Inuitů. Stanice Port Burwell však byla po dvaceti letech své činnosti uzavřena kvůli nákladům a obtížnému zásobování vzhledem k odlehlé poloze, extrémním přílivům, mořským proudům a ledu (Fitzhugh, Richard, 2013, 139; Rollmann, 2002, 9).
4.4.13 Happy Valley, North West River Podle Basslera (2014, 36) byly ve dvacátém století zřízeny dále už jen dvě další misijní stanice, jednalo se o Happy Valley a North West River. Stanice Happy Valley byla založena roku 1943 v Goose Bay poté, co zde byla postavena letecká základna. Založení letecké základny přilákalo mnoho pracovníků včetně Moravských bratrů, kteří si zde postavili kostel (Obr. 5). Význam Happy Valley vzrostl roku 1957 poté, co reverend William Peacock stanovil tuto stanici jako hlavní sídlo Moravských bratří namísto Nain. Roku 1960 byla podle Basslera (2014, 36) založena stanice North West River, ale Rollmann (2002, 9) uvádí, že bratři postavili kostel nedaleko North West River, jenž zde stál do roku 1998. Roku 1967, tedy sedm let po založení North West River, byli Moravští bratři prohlášeni za autonomní Moravskou církev, díky čemuž se stal Labrador oficiálně jednou z provincií Moravských bratří (Bassler, 2014, 36; Rollmann, 2002, 9; Rucký, 2015, 98).
56
Obr. 5 – Kostel Moravských bratří v Happy Valley, 2002, autor fotografie: Beatrice Decker (Rollmann, 2002, 40)
57 5 Inuité na Labradoru
Domorodí obyvatelé Labradoru, Inuité, bývají někdy (a obzvláště v minulých dobách) označováni také jako Eskymáci. Tento výraz se již nepoužívá z toho důvodu, že označení Eskymák v jejich domorodém jazyce znamená takového člověka, který jí barbarským způsobem syrové maso. Zatímco zaužívanější slovo Inuité je překládáno jako lidé velké země (Matlock, 1996).
5.1 Základní údaje Podle Krupnika (1993, 3) se Severoameričtí Inuité řadí mezi arktické národy spolu s Aleuty (v Severní Americe) a asi dvěma tucty domorodých etnik severní Eurasie. Arktickou oblast pak Krupnik vymezuje podle metody amerického antropologa Ernesta Burche (1983), který vytvořil srovnávací mapu domorodých národů Severního polárního kruhu (Arctic circle), geograficky 660 33‘, kde se stálá teplota v nejteplejších měsících pohybuje okolo +100 C. Do mapy jsou zahrnuty všechny domorodé populace Eurasie a Severní Ameriky žijící severně (v některých případech také jižně) od polární stromové linie, v lesní tundře, kteří se ale také stěhují na část roku severně do tundry. Někdy je též užíván rozsah permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdy, jakožto nejjižnější hranice Severního polárního kruhu (Krupnik, 1993, 1-4). Podle Jordana (2014, 903) se lidé žijící v polární oblasti Severní Ameriky, tedy Inuité, řadí ke stále žijícím lovecko-sběračským populacím, kteří jakožto izolovaná skupina byli před evropskou kolonizací, tedy v 16. století našeho letopočtu, v kontaktu většinou pouze s dalšími lovci-sběrači. Poté byli vystaveni globální transformaci. Kolonizace měla na mnoho domorodých obyvatel fatální dopad, od demografických kolapsů v důsledku vystavení původních obyvatel pro ně novým nemocem, např. epidemie španělské chřipky (Podkapitola 4.4.4) přes stupňující se vládní kontrolu, násilné přesídlování a přejímání jiných kulturních prvků a zvyklostí, až po pronásledování a masové vyhlazování (Jordan, 2014, 903).
5.2 Způsob obživy Jako nejjednodušší definici způsobu obživy lovců-sběračů (obecně) uvádí Schulting (2014, 1266) lov, rybolov a sběr toho, co nabízí prostředí, ve kterém žijí. Nepěstují plodiny,
58 ani nechovají domestikovaná zvířata, ne jiná než psy, které nepoužívají jako zdroj potravy. Lovci-sběrači se rozdílně stravovali a obživu si rovněž zajišťovali rozličnými způsoby. Klíčovou roli při zajišťování obživy hraje technologie, vzhledem k tomu, že využívání mnoha živočišných druhů jako potravy zahrnuje specializované lovecké vybavení, jako např. robustní plavidlo a složité skládané harpuny pro lov velryb i nástroje na zpracování úlovku, např. pro získání kožešiny. Přesto, že je životní prostředí bohaté na zdroje potravy, nemusí být potrava ke konzumaci snadno dostupná, a často se objevují překážky jak technologické, tak organizační. Podle Schultinga (2014, 1267) jsou dalším problémem přebytky, např. při rybolovu, které však lovci-sběrači nemají možnost uchovat a uskladnit. Pro mnohé lovce-sběrače často ani není důvod nashromáždit potravy více, než jaká je okamžitá potřeba (Schulting, 2014, 1266-1267). Nicméně toto neplatí pro lovce-sběrače, kteří se pohybují v aridním a chladném prostředí se sezónním pohybem zvířat, a tedy jejich časově omezenou dostupností, a kteří jsou tak nuceni hledat způsoby na jejich uskladnění, např. sušení a uzení masa, extrakce morku a tuku do speciálních koláčů atp. Krupnik (1993, 52) rozděluje všechny spotřební položky potřebné k udržení odpovídajícího životního cyklu inuitské společnosti do pěti hlavních kategorií:
1. potrava pro samotné Inuity (jídlo) 2. palivo potřebné pro vaření, topení a světlo 3. potrava pro psy 4. materiály pro výrobu předmětů či objektů každodenní potřeby, především kůže a kožešiny na výrobu lodí, obydlí a oděvů 5. přebytky z lovu pro výměnný obchod (v tomto bodě se rozchází se Schultingem, 2014) s dalšími obchodníky za lovecké nářadí a jiné složky potravy, včetně alkoholu
5.3 Obydlí, sídliště Ve většině rozsahu arktického pobřeží obývaného Inuity se skalnaté masivy zanořují přímo do moře, tvoří nepravidelnost celkového vzhledu pobřeží spolu s mnoha horskými systémy s hlubokými údolími. Poté, co díky roztání ledovců z poslední doby ledové stoupla hladina moří a zalila i tato údolí, vznikly hluboké zátoky s fjordy. Při pohledu z moře se oblast jeví jako řada poloměsíčitých zátok oddělených okraji mysů s vysokými útesy.
59 V minulosti obývala každou zátoku jiná skupina Inuitů, hranice jejich území pak vymezovaly vysoké skalnaté vyvýšeniny. Protože zde najdeme jen několik málo míst, která by svou velikostí byla vhodná pro založení vesnice přiměřené velikosti, Inuité si svá obydlí zakládali typicky na řadě nízkých teras stoupajících z písečného nebo skalnatého pobřeží, popřípadě na útesu tyčícím se nad vodou. Obecně vzato pak v oblasti, kde se nachází vysoký útes vyčnívající do moře a za ním jezero či laguna oddělená od zbytku moře rovným skalnatým výběžkem. Právě u báze tohoto výběžku je velká pravděpodobnost, že zde najdeme pozůstatky starého inuitského osídlení. Na úpatí strmého svahu vybíhajícího z hor pak obvykle leželo pohřebiště. Takový způsob osidlování arktického pobřeží Inuity byl výhodný z toho důvodu, že jim toto prostředí poskytovalo dostupnou a hojnou potravu (ryby, ptáci, mořští savci), z rozhraní mezi podmořskými, pobřežními a horskými ekosystémy. Inuitské území zahrnovalo oblast pro lovení na moři (velmi produktivní rybolov, lov mořských savců odehrávající se často přímo naproti osídlení), místa pro lov ptáků a sběr mořských řas a jiných jedlých rostlin. Relativně měkká a písečná půda na úpatí svahu byla vhodná pro kopání základů obydlí zpola zapuštěných do země i podzemních jam, kde skladovali maso. V létě pak obvykle přesouvali kůží pokryté rámy stanů, které tvořily jejich celoroční obydlí, z teras a svahů na skalnaté mělčiny na březích vod. Takto vznikaly jejich zimní a letní sídliště. Kromě zmíněných stanů, které Inuité obývali od dubna do října, stavěli podle Rollmanna (2002, 91) ještě další dva typy obydlí, které zaznamenali i misionáři při svém příchodu na Labrador. Od října do dubna Inuité bydleli v domech z kamení a drnů, které byly uvnitř rozdělené příčkami z kůží. Tyto domy obývalo i několik rodin, často vzájemně pokrevně spřízněných. Třetím typem obydlí byly domy ze sněhu, iglú, s jednou nebo více kopulemi spojených společným vstupním tunelem. Tyto domy využívali lovci i se svými rodinami během krátkých výprav. Tradiční zimní domy pak podlehly kulturním změnám spojených s příchodem misionářů, kdy se vstupní tunel postupně zkracoval (Podkapitola 6.1.1), stěny a podlaha byly obkládány dřevem a sklo nahradilo původní výplň oken z tuleních vnitřností. Mezi Inuity žijícími na pobřeží a ve vnitrozemí při přesouvání nebo během cestování tundrou neexistovala žádná omezení ani nezbytně pevné vazby. Inuité obecně často navštěvovali nejbližší tábor pastevců sobů, aby s nimi vyměnili zboží, cestovali proti proudu na člunech, pokud jim v tom nebránil led, nebo psím spřežením v zimě. Mnoho aktivit spojených se sháněním potravy, jako lov polárních lišek, ptáků a tuleňů, se odehrávalo v blízkosti osídlení, v maximální vzdálenosti tři až čtyři sta metrů. Na lov ve vzdálenějších oblastech teritoria byly pravidelně organizovány zvláštní výpravy jednou až několikrát do roka. Pokud Inuité opustili své staré sídliště a přesunuli se do jiné oblasti, staré
60 území připadlo nové komunitě a po určité období bylo částečně užíváno původními obyvateli a jejich potomky. Staré sídliště se tak stalo sezónním loveckým táborem nebo záložním lovištěm, pokud se lov na primárně zvoleném místě nezdařil (Krupnik, 1993, 37- 43; Rollmann, 2002, 91).
5.4 Vliv Moravských bratří na život Inuitů O labradorských Inuitech nebylo mnoho známo do doby, než na Labrador přišli Moravští bratři. To málo, co o nich vyprávěli rybáři, bylo, že se jednalo o divoký a necivilizovaný národ. Změna přišla až s misií Moravských bratří (Kapitola 4), kteří si zde postavili bíle natřené dřevěné misionářské domy, kde učili a vychovávali Inuity v křesťanské víře. Lidé tak díky misionářům žili jako v původním křesťanském společenství. Zvonění zvonů svolávalo do kostela, kam Inuité chodili v houfech, bez nátlaku a s radostí. Pouze v zimě byly kostely přelidněny, protože během (letní) sezony Inuité vyráželi na lov a rybolov na od vesnice i dvacet mil (32,19 km) vzdálená místa, avšak alespoň v neděli docházeli na bohoslužby Inuité z nejbližšího okolí. V kostele působil také varhaník a blízko něj seděl sbor Inuitů (Obr. 6), který vedl chvalozpěvy, jež se učili již ve škole, a zpíval chorál. Inuité se celkově ukázali být hudebně nadaní, ve většině jejich domů byly hudební nástroje různého druhu jako např. housle, harmonium, dokonce i trumpeta. Fungovala zde i kapela s kapelníkem. Hudba se stala pro Inuity důležitou také proto, že skrze ni vyjadřovali svou víru (Hutton, 1912, 330-332; Rollmann, 2002, 61). Podle Huttona (1912, 331-333) seděli muži a ženy při bohoslužbách odděleně na opačných stranách kostela ve středních lavicích. V předních lavicích seděly děti, vzadu u zdi pak matky s nemluvňaty. Různé skupiny společenství, jako děti, svobodné ženy, svobodní muži, manželé nebo vdovy a vdovci, měli své speciální svátky, kdy oblékali kroje a naslouchali kázáním směřovaným dané skupině, které den patřil. Podle Rollmanna (2002, 52) se tyto skupiny nazývají také „sbory“, které se skládají z členů sdílejících společný věk, pohlaví nebo rodinný stav, jak jsem již zmínila výše. Podle těchto skupin byli také pohřbíváni (ne se členy rodiny), např. zvlášť vdané ženy, zvlášť svobodné ženy a děvčata atd. Hutton (1912, 333) také zaznamenal rozdíly v zaplétání vlasů, které existovaly mezi dívkami a ženami s různým rodinným stavem. Dívky si svazovaly zapletené vlasy růžovými stuhami, vdané ženy modrými a vdovy bílými stuhami. Copy měly dívky před ušima upravené v uzlech až do doby (Obr. 7), kdy se v sedmnácti letech staly plnoprávnými
61 členkami církve. Poté si copy po stranách hlavy zatáčejí pod ušima a upevňují na zadní straně hlavy (Hutton, 1912, 332-334; Rollmann, 2002, 52).
Obr. 6 – Kostelní sbor v Nain, autor fotografie: Hermann Jannasch (Rollmann, 2002, 63)
Obr. 7 – Šestnáctiletá dívka Hulda, která se starala o misionářské děti a ovládala angličtinu a němčinu, autor fotografie: Berthold Lenz (Rollmann, 2002, 101)
62 5.4.1 Organizace života ve společenství Misionáři měli také v plné kompetenci praktickou kontrolu dodržování zákonů a řádu ve vesnicích (stanicích), do čehož zapojili rovněž Inuity. Tito pomocníci byli nazýváni Kivgat, což doslova znamená služebníci, a jednalo se o tři až čtyři muže a stejný počet žen. Poté, co se v polovině devatenáctého století začlenili do společenství také osadníci, byli služebníci vybíráni i z jejich řad, na jihu, přesněji v Makkoviku, byl jako první z nich vybrán Torsten Andersen. Prvořadým úkolem všech služebníků bylo starat se o kostel, kromě toho byli považováni za pomyslné vůdce společenského života. Jednalo se o čestné postavení, služebníci byli vybíráni pro svůj důvěryhodný a ryzí charakter a jejich služba byla doživotní. I nejmenší chyba z hlediska morálky znamenala sesazení, což se ale stávalo jen velmi výjimečně. Kromě těchto služebníků měla každá vesnice radu starších, jednalo se opět o tři nebo čtyři muže volené samotnými obyvateli. Volby probíhaly formou hlasovacích lístků každé tři roky v kostele, každý muž napsal čtyři jména a hodil je do misky, lístky pak nahlas četl jeden z misionářů. Inuité však měli své vyvolené již dříve prodiskutované, takže se většinou všichni na volbě shodli. Povinnosti starších měly spíše světský charakter, patřila mezi ně např. starost o vnější blaho obce a zprostředkování přání Inuitů misionářům. Když se na počátku 20. století začal mezi Inuity rozmáhat alkoholismus, byli to právě jejich starší a služebníci, kdo tomu učinil přítrž. Starší a služebníci ze všech misijních stanic se shodli, že alkohol ničí jejich lid, a proto je nutné se ho zbavit. Pokud se někdo odmítl zbavit svých zásob, udělali to za něj ostatní Inuité. Podle Huttona (1912, 337) neměli Inuité zavedené věznice ani policii, protože jich jednoduše nebylo třeba. Žili spolu v míru a dodržovali zákony. Avšak i přesto, podle Huttona (1912, 337), byli stále náchylní k úpadku do jejich tradičního způsobu života před příchodem misionářů, kdy vedli promiskuitní život v mnohoženství ve svých stanových a sněhových domech, iglú (Podkapitoly 4.4.3 a 5.3). Nicméně jakékoliv porušení zákonů a morálky se vyskytovalo jen velmi zřídka, i pojem zloděj byl díky působení misionářů takřka neznámý, na rozdíl od dřívějších výprav za kořistí na jih (Podkapitola 4.1.1; Hutton, 1912, 334-337; Rollmann, 2002, 52). I přes to, že misionáři učili Inuity křesťanské víře, chtěli, aby si zachovali svou původní identitu, protože museli přežít jako lovci ve své zemi s drsnými klimatickými podmínkami. Během toho, co jim vštěpovali morální návyky a ustálené obydlí, tedy v evropském stylu namísto kočování ve stanech, a snažili se vymýtit škodlivé zvyky, zároveň na ně naléhali, aby si udrželi svou původní stravu, oblečení atd. Jednoduše řečeno se snažili pouze učinit z Inuitů lepší Inuity, ne je zcela přetransformovat (Hutton, 1912, 337).
63 5.4.2 Výchova a vyučování Inuitů Hutton (1912, 337-338) uvádí, že Inuité přijímali učení misionářů s dětskou prostotou také proto, že se obecně příliš nezabývali pochybami. Misionáři je učili za pomocí obrázků a pečlivého vysvětlování, velký důraz pochopitelně kladli na vzdělávání dětí. Vyučování probíhalo v každé misionářské škole čtyři dny v týdnu během zimy, děti začínaly se školní docházkou v šesti letech. Nejmenší děti byly svěřeny inuitskému učiteli, protože misionáři věřili, že domorodý učitel dokázal věci podat tak, aby je dětská mysl mohla uchopit. Výuka celkově probíhala v domorodém jazyce, Inuktitut, aby děti probírané učivo snáze pochopili. V Inuktitut byly tištěny také učebnice, poprvé se tak stalo v Sasku roku 1790. Posléze následoval i překlad Bible vytištěný Britskou a Zahraniční společností Bible (British and Foreign Bible Society). Později si děti bral na starost misionář a učil je čtení, psaní (Obr. 9), základy matematiky a také Bibli (náboženství). V druhé polovině devatenáctého století přibyly i další předměty, jako např. geografie a pro dívky i pletení a šití. Obzvláště složité bylo naučit Inuity počítání, protože nic takového neznali, i číslovky museli zcela převzít od misionářů. Jedinou pro ně známou číslovkou bylo dvacet, pro něž znamenal překlad do jejich jazyka doslova „celý člověk“, a to v tom smyslu, že člověk má deset prstů na rukou i na nohou. I přes to však děti, které vycházeli ze škol, uměli počítat dolary a centy, každý Inuit na labradorském pobřeží starší dvanácti až třinácti let uměl číst a psát a jejich znalost Bible předčila mnohé Evropany. Ve vyučování misionářů se uplatňovala především Komenského představa všeobecného vzdělání (Podkapitola 2.2.2), právě po Komenském je pojmenována škola v Hopedale. Moravští bratři poskytovali vzdělání na Labradoru od roku 1780 do cca poloviny dvacátého století, kdy zde definitivně převládlo vládou podporované vzdělávání (Hutton, 1912, 338-340; Rollmann, 2002, 67-68).
64
Obr. 8 – Děti hrající si o přestávce před školou v Nain, autor fotografie: Paul Hettasch (Rollmann, 2002, 73)
Obr. 9 – Inuitský učitel Benjamin s dětmi při hodině psaní, autor fotografie neznámý (Rollmann, 2002, 69)
65 6 Moravští bratři na Labradoru ve 20. století
Z dvacátého století jsem pro svou práci vybrala dva spolupracovníky misijní činnosti Moravských bratří na Labradoru, protože jejich svědectví je důležité jako doklad jak tehdejšího způsobu života Inuitů, tak i změn, které v něm probíhaly na počátku dvacátého století, např. poevropšťování stylu oblékání u žen. Tyto změny způsobil kromě vlivu samotných misionářů také rostoucí tlak ze strany obchodníků z Evropy a Severní Ameriky.
6.1 Jiří Jaeger Jiří Jaeger pracoval na Labradoru jako pracovník v misijním obchodě. S profesorem Vojtěchem Sukem, který zde působil jako lékař (Podkapitola 6.2), měli společné to, že nepatřili k Moravským bratřím, ale pracovali zde pouze jako laičtí zaměstnanci. Jaeger na Labradoru působil déle než Suk, a to v období mezi lety 1914 a 1919. Podobně jako Suk i Jaeger přivezl domů sbírku obsahující inuitské artefakty z mrožoviny, dřeva a kamene, nářadí potřebné k rybolovu a oblečení vyrobené pro něj inuitskými ženami, které skutečně nosil (Obr. 10). Jak Jaegerovo, tak Sukovo líčení zdejšího života mezi Inuity je cenným popisem kulturních změn, které zde probíhaly na počátku dvacátého století, zvláště co se týká domorodého oblečení (Podkapitola 6.2.5). Kromě toho vytvořil sám Jaeger i fotografickou dokumentaci, která je rovněž cennou součástí sbírky, jež se od roku 2008 nachází v Náprstkově muzeu.
66
Obr. 10 – Jiří Jaeger v tradičním inuitském oděvu (Klápšťová, 2015b, 25)
6.1.1 Jaeger na Labradoru Jiří Jaeger (1894-1975) se na Labrador dostal jako misijní obchodník. Toto zaměstnání získal po dokončení studia na gymnáziu ve svých dvaceti letech, kromě platu zde měl zajištěné i ubytování. Na labradorském pobřeží pobýval jako první český pracovník v letech 1914-1919 v misijních osadách Okak, Hebron a Port Burwell (Obr. 1, stanice č. 7, 8 a 10), stal se tak svědkem každodenního života společenství Inuitů, misionářů a osadníků. Jeho práce byla těžká a vyžadovala zodpovědnost, zahrnovala třídění zboží, mezi něž patřily jehly, knoflíky, ale i látky a zbraně (pušky) dovážené anglickými loděmi. Zboží následně obchodováním rozděloval mezi Inuity. Inuité prodávali obchodníkovi při výkupu kožešiny, především z lišek (jak červené, tak bílé a stříbrné), a ryby, nejčastěji pstruhy a sušené tresky. Za utržené dolary pak nakupovali u Jaegera. Kromě toho Inuité prodávali na misijních stanicích přebytky palivového dřeva, které se pak dováželo stanicím Hebron a Port Burwell. Jaeger svůj pobyt započal v misijní stanici Okak (Podkapitola 4.4.4), která sestávala z dřevěných domů (Inuitů), na které byla použita prkna z misijní pily. Tato obydlí
67 připomínala domy misionářů a osadníků. Pod úpatím kopce se pak nacházely malé zahrádky, kde se pěstovala rebarbora a řepa, nebo se o to místní obyvatelé alespoň pokoušeli, byly zde také menší záhonky, na noc zakrývané starými lodními plachtami. Za těmito zahrádkami pak ležel hřbitov. Tradiční zimní obydlí patřící Jaegerovu příteli Onalikovi, které navštívil na cestě z Port Burwellu do Okaku, však neslo ještě prvky původních inuitských obydlí (Podkapitola 5.3). Do domu se vstupovalo tunelem, jehož postupná transformace na mnohem kratší verandy začala již v raném devatenáctém století, chránícím dům před přímým vystavením chladu a nepříznivému počasí. Uvnitř se nacházela jedna místnost o rozloze asi 4 x 5 m, jejíž střechu podpíraly dva kůly, mezi nimi byl umístěn věšák na oblečení v podobě natažených řemenů. Po stranách místnosti stály palandy, na nich sobí a medvědí kůže. Ve střeše se nacházelo malé okno s výplní ze sešitých tuleních střev, kterým však procházelo jen málo světla, to doplňovala velká kamenná lampa naplněná tulením tukem na kamenném stole. Tyto lampy měly na svědomí černé zabarvení vnitřního prostoru iglú, používaly se i přesto, že představovaly velké nebezpečí vzniku požáru, ačkoliv nevydávaly mnoho světla ani tepla. Na těchto lampách pak vařili čaj i maso, které však kvůli nedostatku vydávaného tepla nebylo dovařené. Pod vlivem dodávaného zboží Inuité přejímali i pšeničnou mouku a konzervy, z mouky pak ženy pekly na pánvi placky smíchané s vodou nebo tulením olejem z lampy. Maso jedli většinou syrové. Co do obstarávání masa, jak uvádí Klápšťová (2015b, 28), Inuité vyráželi na lov divokých sobů na začátku srpna, na což navazoval lov mořských savců, jako jsou tuleni a velryby, probíhající od prosince do ledna, na lov mrožů od února do konce března následovaný rybolovem od března do dubna. K tradičním loveckým technikám patřilo uzavírání mělčin v ústí řek pomocí kamenných bariér. K rybolovu používali Inuité také sítě, zda je však znali i před příchodem misionářů, je diskutabilní. V Okaku se nacházela pouze jedna taková síť, kterou misijní obchodníci, k nimž patřil Jaeger, bezplatně půjčovali na podzimní lov skupině čítající pět Inuitů, kteří lovili tresky v Mugfordově průlivu. Inuité sami určovali, kdo a který rok bude síť používat, přičemž každý rok to byl někdo jiný. Kromě sítí na ryby používali i sítě pro lov tuleňů, jež zavedli misionáři jen několik málo let před Jaegerovým příchodem na Labrador. Bratři tyto sítě Inuitům zapůjčovali, protože si je z finančního hlediska nemohli dovolit, a bez sítí byl výtěžek lovu zřetelně menší. Mimo zapůjčené sítě pak na jižních stanicích existovaly i případy, kdy si Inuité sami sítě vyráběli, což však byla spíše výjimka (Klápšťová, 2015a, 64-67; Klápšťová, 2015b, 25-28).
68 6.1.2 Situace k závěru Jaegerova pobytu a po jeho odchodu V závěru Jaegerova pobytu na Labradoru měly na Inuity fatální vliv epidemie neštovic, spalniček, spály, tuberkulózy a tyfu. Když přijel Jaeger na Labrador, počet Inuitů se pohyboval kolem pěti tisíc, po těchto epidemiích však klesl na asi tisíc pět set. Pak se ještě přidala epidemie španělské chřipky (1918), po níž zůstalo na živu pouze asi šest až sedm set Inuitů (Podkapitoly 4.4.4 a 5.1). Po skončení první světové války skoupila Společnost Hudsonova zálivu (Hudson Bay Company) všechny sklady i budovy obchodní společnosti Moravských bratří, přičemž využila špatné ekonomické situace, v níž se bratři nacházeli. Tuto situaci završilo roku 1925 podepsání nájemní smlouvy činící Společnost Hudsonova zálivu monopolní obchodní společností působící na pobřeží Labradoru. Poté se značně snížila životní úroveň Inuitů, což bylo částečně výsledkem odmítnutí Společnosti Hudsonova zálivu půjčovat Inuitům sítě pro lov tuleňů, a to z toho důvodu, že společnost se nezajímala o zisk tuleního oleje. Jejím zájmem bylo, aby se Inuité zaměřili raději na lov kožešinové zvěře, avšak i za takové úlovky dostávali výměnou nepřiměřeně předražené zboží (Podkapitola 6.2.5) (Klápšťová, 2015a, 70; Klápšťová, 2015b, 34-35).
6.1.3 Jaegerova sbírka Velmi cenná sbírka Jiřího Jaegera, kterou přivezl s sebou z Labradoru, zahrnuje jak vyřezávané artefakty, tak části oděvů a fotodokumentaci. Sada artefaktů je vyřezána především z mrožích klů, kamene i dřeva. Dle tradiční výroby řezeb labradorských Inuitů se nejedná o přesné kopie skutečnosti, avšak co do formy a celkového vzezření se dá říci, že předčily jiné, v Kanadě žijící Inuity, a dokonce se přiblížily náročně propracovaným artefaktům Inuitů obývajících Aljašku. Příčiny této vysoké úrovně propracovanosti řezeb labradorských Inuitů, podle Klápšťové (2015a, 68), byly:
1. Smysl pro umění. 2. Kvalitní nástroje pro řezbu dovážené osadníky nebo misionáři.
U řezeb zvířat sice těla stylisticky upravovali, avšak obzvláště zdařile zpodobňovali ty části těla, které dané zvíře charakterizovaly, jako např. kly nebo ocas, uši atd. Ke starším artefaktům z Jaegerovy sbírky patří řezby medvědů, tuleňů a velryb, k „novějším“, zvláště ve dvacátém století oblíbeným námětem, patřil lovec v kajaku (Obr. 11). Kromě těchto artefaktů můžeme ve sbírce najít i jinak zřídka se objevující řezby lišek a mrožů. Dále s sebou přivezl i figurky ptáků, které mají zploštělou spodní část, a sloužily jako hrací
69 kameny. K takové hře bylo třeba patnáct až osmnáct takových kamenů, kdy se kromě ptačích jednalo i o figurky mužů a žen, rovněž vyřezávané, oploštěné a co do velikosti drobné. Samotná hra pak probíhala následovně: účastníci seděli kolem rozložené tulení kůže (nebo kožešiny), figurkami potřásali v dlaních, a pak je rozhodili na kožešinu. Ty figurky, které stály vzpřímeně plochou stranou dolů, připadly hráči. Vítězem se stal ten hráč, kterému připadlo nejvíce stojících figurek (Klápšťová, 2015a, 68; Klápšťová, 2015b, 29).
Obr. 11 – Řezby z Jaegerovy sbírky, autor fotografie: Jiří Vaněk (Klápšťová, 2015b, 29)
70 Jaegerova sbírka oděvů pak zachycuje probíhající změny, které se týkaly jak původních střihů, tak užitých materiálů i celkových typů oděvů. Původcem těchto změn bylo především dovážení látek i jednotlivých kusů oděvů z Evropy, ale i převzetí stylu oblékání misionářů a osadníků. Důležitou součástí jak mužského, tak ženského oděvu, byla parka nebo také dicky, jak osadníci označovali kabát Inuitů bez zapínání s kapucí. Inuité tomuto kusu oděvu říkali atige. Parka byla zhotovena většinou ze sobí kožešiny. Inuitské matky pak nosily speciální typ parky amautik, kdy měla parka pod kapucí ještě něco jako kapsu, čemuž Inuité říkali amaut, kam žena uložila dítě (kojence) a v případě kojení jej nemusela vytahovat ven, ale stačilo si dítě pouze přesunout dopředu k prsu. Kromě této kapsy byly pro inuitské ženské parky typické cípy na spodním okraji, kratší vepředu a delší vzadu, přičemž zadní cíp měl představovat zvířecí ocas zdůrazňující propojení světa zvířat s tím lidským. U mužů se kratší přední cípy na parce v době Jaegerova pobytu již nevyskytovaly. Spojení lidského a zvířecího světa představovalo pro Inuity tradici, kdy jednotlivé kusy oděvu byly zhotoveny z kožešin stejných částí těl zvířat, na kterých již hotové oblečení nosili Inuité, např. kalhoty, boty, rukávy a rukavice z kůže a kožešin z končetin, kapuce z kožešin z hlavy apod. Jedna parka byla zhotovena až ze tří celých kožešin (jeleních nebo sobích kůží). Kvůli zabránění úniku tepla v zimě oblékali dvě parky přes sebe, nejdříve jednu s kožešinou směrem k tělu, druhou pak na ni kožešinou směrem ven. Celkem tedy na sobě měli tři vrstvy (dvě parky a spodní prádlo). Mimo parky sestával se tradiční inuitský oděv z kalhot ze sobí či tulení kožešiny a vysokých bot z tulení kůže zbavené srsti (Obr. 12). Sobí kožešina zajišťovala díky svým dutým chlupům dobrou tepelnou izolaci i ochranu, a tulení kožešina (kůže) měla tu výhodu, že nepropouští vodu. Pro případ nepříznivého počasí měli pláštěnky ze sešitých tuleních střev. Podle Klápšťové (2015a, 69) pak jako spodní prádlo v zimním období Inuité nosili oblečení z lehké letní kůže sobů nebo oděvy zhotovené z opeřených kůží ptáků. V letním období, kdy odkládali teplé kožešinové kusy oděvů, používali k nošení pouze zimní spodní prádlo. Dříve, než inuitské ženy přistoupily k samotnému šití oděvů, musely kůži zpracovat. Kůže na oděvy mnuly v rukou, aby jí mohla jehla lépe proniknout. Ze stejného důvodu upravovaly okraj tulení kůže na obuv žvýkáním, což ale zanechalo následky na jejich chrupu (Podkapitola 6.2.2.1). Než přistoupily k samotnému žvýkání, kůži nejprve opracovaly, k čemuž používaly speciální ženský nůž ulu, který najdeme i ve sbírce Vojtěcha Suka (Podkapitola 6.2.5). Při sešívání však kůži nesměly zcela propíchnout kvůli propouštění vody dovnitř bot, jejich dolní část vybělily pomocí moči. Oděvy pak sešívaly ne nitěmi, ale vysušenými sobími šlachami. Co se týká nočního oblečení, to Inuité prakticky neznali, jednoduše spali nazí (Klápšťová, 2015a, 68-70, 72; Klápšťová, 2015b, 31-32).
71
Obr. 12 – Inuitská žena v tradičním oděvu z tulení kožešiny, autor fotografie: Jiří Jaeger (Klápšťová, 2015b, 31)
Během Jaegerova pobytu docházelo k vyměňování kůží za textilie, zejména za látky z bavlny a vlny (Obr. 13) prodávané zejména Společností Hudsonova zálivu. Podle Klápšťové (2015a, 69) ženy pod vlivem obchodního vývoje a zájmům této společnosti nahrazovaly původní kalhoty za sukně (Obr. 14). V Jaegerově sbírce se převážně nachází bavlněné a vlněné inuitské mužské parky, ale také tradiční kožešinové oděvy, k nimž patří např. mužská parka a obuv (Klápšťová, 2015a, 69-70; Klápšťová, 2015b, 32-35).
72
Obr. 13 – Mužská vlněná parka z Jaegerovy sbírky, autor fotografie: Jiří Vaněk (Klápšťová, 2015b, 34)
Obr. 14 – Inuitské ženy v tradičním kombinující tradiční oděv a sukně, autor fotografie: Jiří Jaeger (Klápšťová, 2015b, 40)
73 6.2 Vojtěch Suk Tento významný antropolog, lékař a etnograf se narodil v Praze dne 18. září 1879 do dobře zabezpečené obchodnické rodiny Schücků. Své původní příjmení si spolu s bratrem Antonínem změnili na počeštěnou verzi až roku 1919, důvodem mohl být i špatný vztah s jejich otcem. V Curychu studoval anatomii, antropologii, etnologii, zeměpis a lingvistiku, dále studoval také v Bologni, předchozí vzdělání však získal v Praze (Chalupa a kol., 1998, 239; Malina a kol., 2004, 26; Pilařová, 2005, 35, 38). Poté, co byl promován roku 1911 doktorem filozofie, působil na Istrii, v Dalmácii, Itálii a na Sardinii. Na popud profesora Aleše Hrdličky roku 1913 podnikl výpravu do jižní Afriky za účelem získání antropologického materiálu pro světovou výstavu v San Francisku, která se měla uskutečnit roku 1915. Tuto výpravu však přerušila první světová válka, kdy byl Suk zadržen Angličany a následně vyhoštěn. Doma ho čekalo narukování do armády, až do konce války pak činil kartografické průzkumy v horách v Rumunsku. Protože byl přesvědčen, že ke kompletnímu studiu antropologie je třeba i lékařského vzdělání, rozhodl se také pro medicínu, jejíž studium završil promocí roku 1922. Několik let pracoval i jako asistent profesora Jindřicha Matiegky (1914-1915, 1918-1922) na Ústavu antropologie Univerzity Karlovy v Praze, k dalším Sukovým významným kontaktům patřil také Aleš Hrdlička. Roku 1923 se habilitoval z antropologie, a ještě téhož roku založil na Masarykově Univerzitě Antropologický ústav, který vedl jako ředitel. Ústav se od roku 1927 nacházel na ulici Kounicova, kam byly přesunuty sbírky s knihovnou, nástroje pro laboratoř atd. Podle Maliny (2004, 26) se roku 1923 Suk stal mimořádným profesorem antropologie a etnologie na Přírodovědecké fakultě v Brně díky návrhu profesora Jana Zavřela, ke jmenování Suka řádným profesorem těchto oborů došlo o šest let později. Suk působil také jako děkan (1932- 1933) a proděkan (1933-1934) Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. V Brně však stále nepobýval a podnikal studijní cesty, jako např. do Podkarpatské Rusi, kde studoval mezi lety 1930-1936 fyzickou antropologii tamějších obyvatel, nebo právě na Labrador mezi Inuity, kde se mimo jiné věnoval svým hlavním zájmům: studiu etnik a jejich sérologie a patologie. Kromě toho se zabýval i frekvencí krevních skupin u československých obyvatel. Svou pozornost ve svých pracích obrací také k problematice lidských „ras“ apod., kde vyjadřuje svůj odpor k rasismu. Kvůli odmítání rasismu a svém podílu na sborníku Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich zušlechťování se dostal do hledáčku gestapa, proto po zavření českých vysokých škol odjel do Dvora Králové nad Labem. Zde působil jako lékař v nemocnici, avšak jeho plat činil pouze ubytování a stravu. Po zavření
74 vysokých škol roku 1939 byl uzavřen i Ústav antropologie v Brně, jenž byl roku 1944 zasažen při bombardování, i přesto se však podařilo část inventáře zachránit. K přestěhování věcí z Ústavu antropologie došlo po jeho uzavření roku 1940. Sbírka byla rozdělena a některé její části ukryty v rodinných domech v Brně, ty však byly také zničeny nebo poškozeny bombardováním. Po skončení druhé světové války se Suk zasloužil o obnovu Antropologického ústavu v Brně, přestože plná obnova v celém rozsahu nebyla možná vzhledem ke zničení a rozebrání části sbírky nacisty (Chalupa a kol. 1998, 239; Malina a kol., 2004, 26-28; Pilařová, 2005, 142-143). Nový Ústav antropologie byl založen na Janáčkově náměstí. Mezi lety 1946 a 1948 Suk působil také jako přednosta Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy, patřící rovněž pod Masarykovu univerzitu, a roku 1947 se účastnil založení Antropologické společnosti v Brně. Poté, co roku 1949 odešel na odpočinek, byl zvolen čestným předsedou Antropologické společnosti a, podle Chalupy a kol. (1998, 239), rozhodl se přenechat všechny své materiály Náprstkovu muzeu. Pilařová (2005, 155) však uvádí, že svou sbírku Náprstkovu muzeu částečně prodal (jako přivýdělek k penzi), ale z větší části věnoval, až poté, co už nemohl vykonávat práci lékaře. Nicméně dále Pilařová (2005, 158) uvádí, že přestože své materiály a sbírku odkázal tomuto muzeu ve své závěti, velkou část získalo již roku 1950. Po odchodu do důchodu (1949) do roku 1956, kdy to ještě dovoloval jeho zdravotní stav, pracoval jako lékař v Hustopečích, Židlochovicích a Rajhradě, stále se však zajímal o současné dění v antropologii. Profesor Vojtěch Suk zemřel dne 8. března 1967 v Brně (Chalupa a kol., 1998, 239; Malina a kol., 2004, 27-28, 31; Pilařová, 2005, 146, 149, 152-153, 155).
75 6.2.1 Sukův odjezd na Labrador Jak jsem zmínila výše, Suk se zabýval studiem „lidských ras“, k čemuž používal i sérologickou metodu. Z tohoto důvodu potřeboval krev různých etnik, především však krev izolovaných etnických skupin, k čemuž si jako nejpříhodnější zvolil Inuity (zmiňuje je jako Eskymáky). Podle Pilařové (2005, 91) zaujala Suka „teorie ras“ již na jeho první výpravě v Africe a později měl v plánu podniknout rozsáhlou antropologickou, etnologickou, sociální a sérologickou srovnávací studii izolovaných lidských skupin, jejíž cílem bylo kromě osvětlení původu studovaných skupin i vliv jejich mísení s jinými skupinami na antropologické parametry, zdraví, způsob života a další. Z tohoto důvodu také vystudoval medicínu, což mu umožnilo snadnější přístup ke studovaným skupinám lidí. Kromě Inuitů pro jeho účely byli rovněž vhodní lidé žijící na Aleutských ostrovech a australští domorodí obyvatelé. Vzhledem k tomu, že samostatnou výzkumnou cestu nemohl financovat, rozhodl se pro cestu pod misionářskou společností. Podle Pilařové (2005, 91) se Suk obrátil na různé misionářské společnosti s návrhem, že by v dané oblasti mohl pracovat jako lékař, jestliže mu bude umožněno vybranou skupinu obyvatel pozorovat. Na tuto žádost mu přišlo mnoho ohlasů, ale vybral si pouze anglického lékaře Dr. Grenfella, jenž se specializoval na práci v severských oblastech. Grenfell byl jeho zájmem potěšen a doporučil ho Společnosti Moravských bratří v Londýně. Jeho žádost byla přijata také proto, že se misionářské stanice Moravských bratří na Labradoru nacházely po první světové válce v nepříznivé situaci (epidemie a ekonomické problémy, podkapitola 6.1.2), kromě tohoto ojedinělého případu však misionáři antropologický výzkum nepodporovali. Podle Suka (1975, 78) byl však jeho kontakt s Misionářskou společností Moravských bratří v Londýně zprostředkován profesorem pražské Husovy fakulty Františkem Žilkou. Suk projednal svou žádost s bratrským biskupem v Londýně, Arthurem Wardem. Výsledkem tohoto jednání bylo, že Suk bude bezplatně působit jako lékař všech obyvatel severního pobřeží Labradoru, a že Moravští bratři zajistí všechny jeho náklady na cestu tam i zpět do Anglie. Suk tedy i se svou manželkou, jako asistentkou a zdravotní sestrou, odcestoval na staré misionářské lodi Harmony (Obr. 22) na dobu třičtvrtě roku přes Londýn na asi tisíc kilometrů dlouhé pobřeží Labradoru, aby zde pracoval jako misijní lékař. Jeho pacienty se stali jak zdejší Inuité, tak osadníci a smíšení obyvatelé, dokonce i Indiáni Naskopí, kteří doputovali z vnitrozemí na zdejší pobřeží (Pilařová, 2005, 91-93; Suk, 1970, 18; Suk, 1975, 78).
76 6.2.2 Lékařská praxe na Labradoru Na Labrador Suk dorazil v létě roku 1926 po dvaceti třech dnech plavby. Hned druhý den po příjezdu započal s lékařskou praxí. Loď nejprve plula od jedné stanici ke druhé, zastavila ve stanicích Makkovik, Hopedale, Nain a Okak, v každé zůstala pár dnů, které Suk strávil léčením obyvatel, a po vyložení zboží loď pokračovala směrem na sever. Během ordinační doby často nezbýval čas na ošetření všech pacientů, některé proto ošetřil alespoň zběžně, dokonce i přímo na palubě. Déle se zdrželi až ve stanici Hebron, kde si v misijní budově zřídil ordinaci. V Hebronu měli původně zůstat jen měsíc, avšak kvůli zpoždění, které nabrala loď vracející se s novými zásobami z New Foundlandu, se zdejší pobyt protáhl na necelé dva měsíce. Byl jediným kvalifikovaným lékařem pracujícím v severní části labradorského pobřeží. Pravidelná lékařská péče zde prakticky neexistovala, proto byl velmi vytížen vzhledem k velkému množství pacientů, kteří za ním přicházeli, a náročnosti vykonávané práce. Zásoby léčiv byly omezené, také se musel spoléhat jen sám na sebe a své znalosti a schopnosti, protože nebylo nemocnice, kam by mohl poslat těžké případy. Nejbližší nemocnice provozované Grenfellovou společností se nacházely až na jižním pobřeží Labradoru (asi nejmenší vzdálenost z Makkoviku do nemocnice v Indian Harbour čítá kolem 165 km, z Killineku to je však až cca 840 km) a New Foundlandu, ale ne všichni obyvatelé měli možnost se sem dopravit a pokud ano, pak jen obtížně. Se svou ženou neúnavně pracovali, i jednoduché zákroky prováděné bez další pomoci se stávaly náročnějšími. V ordinacích trávil mnoho času také proto, že zdejší představy o užívání léků a hygieně zákroku byly, jak uvádí Suk (1975, 82), velmi podivné. Kromě lékařské péče vyšetřoval pro svůj výzkum i zdravé Inuity. Pro tyto účely se jako nejvhodnější jevili původní, „čistokrevní“ Inuité, kterých bylo již pomálu, nejvíce jich však bydlelo v Hebronu. Sukova práce nebyla jednoduchá také kvůli časté absenci tlumočníka, i přesto však vyslechl každého příchozího, komunikace pak probíhala pouze v lámané angličtině. Z toho důvodu, a také kvůli většinové negramotnosti místních, nebylo snadné, jak pro pacienta sdělit lékaři, co ho trápí, tak pro Suka určit diagnózu a v případě nutnosti zákroku vysvětlit pacientům, co mají dělat. Inuité se však ukázali být velmi učenlivými, takže se jeden učil od druhého. Kromě toho Suk oceňoval jejich trpělivost, kdy např. inuitské ženy čekaly na ošetření celé hodiny. I za jednoduchou odbornou pomoc byli vděční, proto se rychle rozneslo, že je v oblasti lékař, a tak za ním přicházeli pacienti i z odlehlých končin (Pilařová, 2005, 94; Suk, 1975, 78-86).
77 6.2.2.1 Nejčastější onemocnění a zákroky Podle Suka (1975, 82) vykonal během tří a půl měsíčního cestování po labradorském pobřeží celkem čtyři sta dvacet osm lékařských porad a zákroků, z nichž sto devět se týkalo očních onemocnění. U těchto onemocnění patřily k nejčastějším záněty okrajů víček a pterygium, onemocnění oční spojivky, zde s častějším výskytem u žen a starších lidí. Přestože odstranění pterygium nebylo pro Suka složité, i tak si tento zákrok vyžádal více času kvůli časté absenci dobrého světla a vhodné místnosti, či nutnosti sterilizace nástrojů, které vyvařoval na plotně často vedle kuchyňských hrnců, kde pro tento účel nezbylo mnoho místa. Významnou část menších zákroků pak zabírala onemocnění zubů, podle Pilařové (2005, 94) se chrup většiny Inuitů nacházel ve špatném stavu. Nejčastějším zde prováděným stomatologickým zákrokem byly opravy zubního kazu, v menším počtu se pak jednalo o alveolární pyorrhea, absces v zubním lůžku. Suk, přestože nebyl stomatolog, zvládl provést aspoň jednoduché vyplnění zubu cementem nebo gutaperčou (pozn. druh gumy podobné kaučuku). Nicméně podobný zákrok mohl provést jen asi u dvanácti pacientů, u nichž se nejednalo o příliš velký kaz, a kdy ošetření stačilo na zabránění rozšíření kazu, než přijde léto. Tehdy připlouval parník či misionářská loď odvážející pacienty na New Foundland, kde bylo možné si nechat chrup spravit. Ostatní akutní případy mimo Sukovy stomatologické znalosti pak řešil vytržením postiženého zubu kleštěmi. Nejhorší stav zubů měli osadníci, kdy podle Suka (1975, 86) se jednalo o jedny z nejhorších případů, kterých byl na všech svých cestách svědkem. Na rozdíl od osadníků měli Inuité chrup téměř bez kazu, avšak ženy jej měly velmi opotřebovaný. Jednalo se o obroušení korunek, u jednoho případu až téměř zarovnání do úrovně dásní, způsobené zpracováním tuleních kůží, jejichž okraj se žvýkáním změkčil k umožnění šití, obzvláště k výrobě bot či opravě kajaků (Podkapitola 6.1.3). Dobrý stav zubů u Inuitů Suk přisuzoval původní a nezměněné stravě, kterou nepřevzali od Evropanů i přes vystavení se posměchu. Mezi jejich potravu patřilo zasyrova konzumované tulení maso a krev, tresky i některé vnitřnosti, což zajišťovalo příjem bílkovin, tuků i uhlohydrátů. Suk viděl přejímání evropských zvyků často jako problém, kdy Inuité často zaváděli některé zvyky jen proto, že „to donesl bílý muž“. Toto přejímání se však mohlo stát i nebezpečným, např. u umělé výživy kojenců, ke které se uchylovalo mnoho inuitských žen, přestože většina neměla problémy s kojením. Řešení této situace viděl Suk v důkladném poučení matek (Pilařová, 2005, 94-96; Suk, 1970, 20-24; Suk, 1975, 82-90).
78 6.2.2.2 Tuberkulóza, chřipka Dalším problematickým faktorem bylo zavlečení tuberkulózy a syfilis evropskými osadníky mezi Inuity, podle Pilařové (2005, 94) se tyto nemoci a jejich následky projevovaly mezi Inuity nejčastěji. Aby zhodnotil rozšíření tuberkulózy, podrobil všechny vyšetřované děti zkoušce tuberkulinem podle Pirqueta. U padesáti jedna původních inuitských dětí zjistil 9,8 % pozitivních reakcí, u třiceti dvou dětí osadníků a smíšených dětí 56,2 %. Výsledek u inuitských dětí však neznamenal, že by snad byly více odolné, právě naopak. Vzhledem k tomu, že s tuberkulózou se Inuité dříve nesetkali, byla pro ně tato choroba velmi rychle smrtící. Výsledky Sukova testování tak neukazují rezistenci domorodých obyvatel k tuberkulóze, ale to, že se zde nenacházelo mnoho nakažených dětí, znamenalo jediné, a to sice, že nakažené děti na nemoc rychle umíraly, a proto se neobjevily mezi testovanými. O problematice tuberkulózy a syfilis mezi Inuity se Suk věnuje ve svém díle On the Occurence of Syphilis and Tuberculosis Amongst Eskimo and Mixed Breeds of the Northern Coast of Labrador z roku 1927. Syfilis neboli lues byla na Labrador zavlečena až na konci devatenáctého století, nicméně poměrně rychle se šířila. Do Sukovy návštěvy Labradoru nebylo ještě pozorováno třetí stádium této nemoci s projevem na kostech. Z toho důvodu Suk zkoumal i hroby, k nimž byl ale často špatný přístup. Prozkoumal cca sto padesát až sto šedesát dlouhých kostí, několik lebek i malých kostí, známky syfilis však nejevila ani jedna kost. Mezi (žijícími) obyvateli, Inuity i smíšenými a osadníky, se však třetí stádium nemoci již v několika případech projevovalo. Nemocí s nejhoršími fatálními následky mezi Inuity byla však chřipka, jejíž oběti čítaly na stovky domorodých obyvatel. Suk navštívil také pozůstatky stanice Okak, jíž se stala epidemie chřipky osudnou (Podkapitola 4.4.4). V misijní nemocnici v Okaku dříve působil misijní lékař po dobu pěti let, avšak během první světové války onemocněl, stanici opustil a na jeho místo již nikdo nenastoupil. Po válce stanici defacto zlikvidovala chřipková epidemie, jejíž upomínkou se staly hřbitovy nacházející se po obou stranách zátoky s mnoha bílými křížky (Pilařová, 2005, 94-96; Suk, 1970, 24-26; Suk, 1975, 90-92).
6.2.3 Výzkum na Labradoru Kromě lékařské praxe Suk neúnavně pracoval na vědeckém účelu výpravy s pomocí své ženy, která mu pomáhala jak s odebíráním vzorků krve, tak se snímáním odlitků masek a průzkumem pohřebišť domorodých, nesmíšených Inuitů. K vyšetření se hlásilo i mnoho mladých mužů, jimž bylo odebráno 30 až 40 cm3 krve pro Sukovy sérologické pokusy. Pro
79 tyto účely měli exsikátor vypadající jako vysoká láhev na zavařeniny s měděným stojánkem, na něž se položily Petriho misky s čirým sérem, které se zde vysušilo nad chloridem vápenatým. Toto zařízení přepravoval na lodi zavěšené u stropu lodní kabiny, aby zůstávalo stále ve svislé poloze a zabránilo se tak vylití séra. Nutno dodat, že i přes dlouhou plavbu se vše podařilo bez komplikací dopravit až do Brna. Vysušené sérum pak mělo podobu hrubozrnného prášku přepravované v zapečetěných lahvičkách. Z oficiálního důvodu zjištění nakažlivé nemoci provedl Suk pitvu na starší inuitské ženě s malou pomocí misionáře, avšak byl u ní zjištěn „pouze“ zápal plic. Ani po udělení souhlasu příbuzných však nebylo snadné pitvu provést, protože ženu přinesli již zabalenou do několika vrstev plachet a pokrývek, jakéhosi rubáše. I po provedení pitvy a opětovném zabalení a zašpendlení ženy do látek zde však byl problém s látkami použitými při pitvě, které kvůli psům museli zakopat hluboko v zahradě, a ještě zatížit kameny, aby se k nim zvířata nedostala. Dále se zde Suk zabýval výskytem vrozené pigmentové skvrny u domorodých, nesmíšených dětí. Takto pozoroval padesát tři inuitských dětí během celého svého pobytu. Kromě toho, že jsou tyto skvrny vrozené, Suk pozoroval, že skvrny mizí ve třech až čtyřech letech věku a vyskytují se ve dvou variantách: menší, tmavé a větší, světle modré barvy (Suk, 1970, 27; Suk, 1975, 92).
6.2.4 Sukův návrat Poté, co se loď konečně vrátila z New Foundlandu, vyložila náklad a naložila nový, se Suk mohl vrátit domů. Museli si však se ženou pospíšit, kvůli příchodu tamější zimy, proto také dělali pouze velmi krátké zastávky, což opět značně omezovalo Sukovu lékařskou práci. Když připlouvali k nejjižněji položené stanici Makkovik, museli si již razit cestu ledem. Těsně před odjezdem k nim přicestovaly dvě ženy patřící k osadníkům, které je žádaly o přezimování se zajištěnou veškerou podporou. Nicméně Suk musel tuto nabídku odmítnout, protože zdejší zima a život byl pro něj i jeho ženu příliš těžký. Nebylo to pro něj však nijak lehké, protože věděl, že tito lidé pomoc potřebují a sám jim ji rád poskytoval. Následovalo loučení s jejich mnoha novými přáteli a loď vyplula zimním Atlantikem na zpáteční cestu, do Londýna se vrátili na jaře roku 1927. Vrátil se sice unavený náročnou prací, přesto však nadšený, vzpomínky na Labrador si uchoval do konce života (Pilařová, 2005, 96; Suk, 1970, 28; Suk, 1975, 92-94).
80 6.2.5 Sukova sbírka Kromě séra s sebou Suk přivezl celou antropologickou a etnologickou sbírku, skládající se, kromě vlastnoručně zhotovených sádrových odlitků obličejů Inuitů (Obr. 15 a 16), z částí oděvů a jejich doplňků, které mu přinášeli Inuité jako výraz vděčnosti. Celou sbírku měl až pozoruhodně pečlivě zdokumentovanou, což zahrnovalo i seznam předmětů a jejich funkcí spolu s fotografickou a kresebnou dokumentací napovídající sestavení celého oděvu na figurínách. Sbírka oděvů se skládá z mužského oděvu ze sobích kožešin (Obr. 17), dvou mužských vlněných parek, dětské parky z tulení kůže a ženského oděvu z různých druhů kůže, skládajícího se z parky, kalhot, rukavic a bot doplněného o srpkovitý nůž zvaný ulu, který byl používán ženami místo nůžek při šití oděvů (Podkapitola 6.1.3). Zvláště přínosným sběratelským kouskem je ženský bílý vlněný kabát amautik s kratším cípem ve předu a velkým cípem vzadu (Podkapitola 6.1.3), rozšířeným kapsou na zádech určenou pro nošení nemluvňat a velkou vlněnou kapucí, která mohla rovněž posloužit k nošení batolat (Obr. 18). Tento typ parky nebo vlněného kabátu se běžně nosil ještě okolo roku 1914, jak ukazuje fotografie Jiřího Jaegera, avšak v pozdních dvacátých letech dvacátého století za působení Suka se objevoval již jen zřídka, což sám Suk doložil v komentáři k této sbírce. Suk se snažil získat pro pozdější muzejní účely i starou šněrovačku od mladé inuitské dívky Sáry, avšak marně, a to přesto, že jí byla šněrovačka příliš dlouhá (sahala jí od třetího mezižebří k symfýze). Dívka však cítila hrdost, protože to bylo něco, co nosily evropské a americké ženy, a ona jediná na celém labradorském pobřeží tento kus oděvu vlastnila. Šněrovačka už byla stará a obnošená, doba největší slávy tohoto druhu oblečení v Evropě i Americe dávno minula. O nevýhodnosti tohoto obchodu, kdy Sára vyměnila obnošenou šněrovačku za velmi kvalitní kožešinu polární lišky, vypovídá hodnota přepočtená na tehdejší (československé) poválečné koruny: šněrovačka v takovémto stavu stála asi pět korun a kožešina polární lišky až pět tisíc. Suk touto příhodou dále upozorňuje, jak může dopadnout přenesení zvyku Evropanů a Američanů do kultury Inuitů, kdy pak vznikne zvláštní protiklad jako u Sáry, která takto nosila šněrovačku a sobí kalhoty zároveň. Přestože se misionáři pečlivě starali o duchovní stránku života Inuitů, kdy prakticky všichni mladí lidé ovládali čtení a psaní, nikdo neměl zásoby alkoholu a ani se nikdo nezamykal, docházelo v obchodním směru k šizení a okrádání Inuitů (Podkapitola 6.1.2). Co se týká inuitského oblečení, které se odlišovalo od jiných skupin domorodých obyvatel, byly to právě jejich původní oděvy, které odrážely jejich přirozené podmínky, stejně jako etnickou identitu každého jednotlivce a sociální status, zahrnující pohlaví, věk i víru v magii a symbolické
81 hodnoty. Za Sukova působení pak ženy nosily krátké kabáty s rovným dolním okrajem, k tomu oblékaly sukně, šátky a čepečky, čemuž se naučily od misionářských žen. Podle Pilařové (2005, 96) věnoval Suk svou sbírku po druhé světové válce Náprstkovu muzeu. Klápšťová (2015a, 70) však uvádí, že Suk muzeu sbírku nabídl již roku 1936 a k jejímu odkoupení Náprstkovým muzeem došlo následujícího roku 1937 (Klápšťová, 2015a, 70-73; Klápšťová, 2015b, 39-44; Pilařová, 2005, 96; Suk, 1970, 23; Suk, 1975, 110-116).
Část labradorské sbírky profesora Suka se do dnešní doby dochovala i na Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně. Jedná se o fotografie uchované v digitalizované (zde z nich obr. 19, 20, 22, 23, 24 a 25) i původní formě skleněných negativů (Obr. 21) a sádrové odlitky. Odlitky, z nichž další se nachází také v depozitáři Národního muzea (Obr. 15 a 16), byly zhotoveny na živých Inuitech, jak dospělých, tak dětí (Obr. 16).
Obr. 15 – Odlitek tváře inuitského muže, zdroj: Depozitář NM, Coll. V. SUK 3, i. č.: M 157
82
Obr. 16 – Odlitek tváře inuitské dívky, věk: 10-11 let, zdroj: Depozitář NM, Coll. V. SUK 11, i. č.: M 164
Obr. 17 – Tradiční mužský inuitský oděv z kožešin, autor fotografie: Vojtěch Suk (Klápšťová, 2015b, 37)
83
Obr. 18 – Ženský kabát amautik ze Sukovy sbírky, autor fotografie: Jiří Vaněk (Klápšťová, 2015b, 39)
Obr. 19 – Labradorské pobřeží, zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně, i. č.: 5
84
Obr. 20 – Nain, zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně, i. č.: 25
Obr. 21 – Nain, foto skleněného negativu i. č. 25, zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně
85
Obr. 22 – Misionářská loď Harmony, zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně, i. č.: 56
Obr. 23 – Skupina domorodých dětí, zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně, i. č.: 59a
86
Obr. 24 – Manželka profesora Suka, paní Marie Suková, na labradorském pobřeží, zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně, i. č.: 87
Obr. 25 – Profesor Suk na misionářské lodi Harmony (Obr. 22), zdroj: Archiv Ústavu antropologie Masarykovy univerzity v Brně, i. č.: 83
87 7 Dnešní stav působení společenství Moravských bratří na Labradoru
Společenství Moravských bratří, v anglickém jazyce nazývané přímo jako Moravian Church (Moravská církev), působí na Labradoru dodnes. Podle Heřmana (2013) má Obnovená Jednota bratrská celkem devatenáct provincií po celém světě (včetně Labradoru) s vlastní samosprávou a na dalších pěti lokalitách probíhají misijní práce Moravských bratří. Mezi tyto práce patří např. misie mezi středoamerickými indiány Garifuna žijící na Kajmanských ostrovech. Provincie jsou sdružovány do čtyř regionů podle čtyř kontinentů, na nichž se nacházejí, jedná se o Evropu, Severní a Jižní Ameriku a Afriku. Větší provincie se dělí na distrikty. Podle Ruckého (2015, 98) se z Labradoru roku 1967 stala samostatná provincie. K roku 1980 zde fungovalo pět sborů, přičemž počet lidí hlásící se zde k Moravské církvi čítal celkem asi dva tisíce čtyři sta. Tyto údaje dokládá i Matlock (1996), která však dodává, že v době založení samostatné provincie na Labradoru nebyli tamější obyvatelé dostatečně informováni o tom, co osamostatnění obnáší. Z tohoto důvodu měla tato provincie od začátku svého samostatného fungování problémy s ekonomikou. Dalším rokem, ke kterému máme konkrétnější údaje z článku Matlock (1996), je rok 1996, kdy na Labradoru existovaly čtyři sbory a dvě společenství. Tato společenství neobývala bratrskou misijní stanici a zahrnovala nevelký počet lidí. Jedno z nich bylo v Postvillu, avšak druhé Matlock (1996) neuvádí. Sbor obývající Nain se nacházel z těchto čtyř sborů nejdále na severu a čítal asi tisíc pět set členů. Zde sloužil kazatel českého původu, bratr L. Junek, avšak podle Matlock (1996) se svou ženou Barbarou se měli vrátit roku 1997 do Texasu. Sbor v Hopedale měl asi pět set členů, většina z nich byli Inuité. Zde působil do té doby jediný ordinovaný Inuit, bratr Renatus Hunter, který měl dle informací Matlock (1996) brzy odejít do penze ze zdravotních důvodů. Ve sboru v Makkoviku zastávala funkci laické (neordinované) kazatelky Marjorie Matlock, sama autorka článku z roku 1996. Poslední sbor se nacházel v Happy Valley, kde kázal ordinovaný kazatel labradorského původu, bratr Walter Edmunds. Další dostupné údaje spadají k roku 2009, kdy byl Labrador podle Ruckého (2015, 98) prohlášen misijní provincií na církevním sněmu Jednoty v Anglii. Halama (2010, 67-68) uvádí, že k roku 2009 existovaly na Labradoru čtyři sbory o přibližně tisíc sedmi stech členech, což bylo ve stejné době i na Aljašce, kde se stejný počet lidí rozděloval do dvaceti třech sborů. Labrador a Aljaška patří spolu se Severní a Jižní Americkou provincií, spadající pod území USA, do Severoamerického regionu. Pro srovnání: Severní americká provincie obsahovala k roku 2009 devadesát osm sborů s dvaceti
88 třemi tisíci členy, Jižní americká provincie padesát sedm sborů a deset komunit čítající téměř sedmnáct tisíc členů. Tyto údaje čerpal Halama (2010, 65-68) z materiálů Unity Synod (US, církevní sněm), jenž proběhl roku 2009 (Halama, 2010, 65-68; Heřman, 2013, online; Matlock, 1996, online; Rucký, 2015, 98). V provincii Labrador to pár let před rokem 2009 vypadalo na velkou krizi života sborů, protože zde nesloužil žádný ordinovaný kazatel. Tato krize však byla zažehnána výpomocí anglikánského kazatele v penzi, který přišel do Hopedale, a kazatelky z Jižní americké provincie sloužící v Happy Valley a Makkoviku. Další nadějí se stal student teologie, který měl dokončit školu roku 2010. Rucký (2015, 98) se shoduje s Halamou (2010, 68), že minimálně do roku 2016 měla být labradorská provincie závislá na finanční pomoci americké misijní organizace, Board of World Mission (Rada světové misie), uváděnou i Halamou (2010) na straně 66. Tato organizace je společná pro Severní a Jižní provincie USA a její náplní je pomoc a podpora misijní práce. Board of World Mission podporuje Labrador od roku 1980, v čemž pokračuje i dnes. V současnosti existují čtyři z původních stanic, a to Nain, Hopedale, Makkovik a Happy Valley, kde je dnes největší bratrská komunita. Ve vedení Moravské církve v Newfoundlandu a na Labradoru je předsedkyně provinční rady, Sarah Jensen, žijící v Happy Valley. Funguje zde i provinční pokladník, tento post zastává Caroline Andersen žijící v Makkoviku. Moravská církev je řízena provinční konferencí, která se schází dvakrát ročně. Stále zde fungují i služebníci (Podkapitola 5.4.1), kteří vedou jednotlivé sbory. Podle Board of World Mission (c2019) se dnes na Labradoru nacházejí čtyři skupiny obyvatel:
1. původní Inuité 2. malá skupina domorodých Innu, kteří přicházejí během léta z vnitrozemí na pobřeží rybařit 3. potomci osadníků původem z Evropy, jež se během let oženili s původními obyvateli 4. lidé především z Newfoundlandu, kteří se přestěhovali na Labrador za zaměstnáním
Celková dnešní populace na pobřeží Labradoru činí asi dva tisíce pět set obyvatel žijících v pěti pobřežních vesnicích. Z tohoto počtu se více než dva tisíce lidí hlásí k Moravským bratrům. Zbývající spadají pod církev římskokatolickou, anglikánskou, Spojenou kanadskou církev (United Church of Canada), Armádu spásy a Letniční hnutí (Board of World Mission, c2019, online; Halama, 2010, 66-68; Rucký, 2015, 98).
89 8 Závěr
Cílem této bakalářská práce bylo popsat nebo alespoň přiblížit misijní činnost Moravských bratří na Labradoru, její hlavní osobnosti a vliv na život původních obyvatel. Kvůli pochopení činnosti a fungování společenství Moravských bratří jako celku uvádím v prvních dvou kapitolách jejich základní charakteristické rysy a historické okolnosti, které vedly k jejich vzniku. Jak již napovídá jiný název pro Moravské bratry, jímž je Obnovená Jednota bratrská, bratří se zformovali z členů původní Jednoty bratrské, jež byla během Třicetileté války a rekatolizace násilně likvidována a vypovězena do exilu. Mezi bratry, kteří byli nuceni odejít, patřil i Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské. Jeho učení se uplatňovalo v později vzniklém společenství bratří, zejména pokud šlo o kázeň a výchovu dětí, což uplatňovali i na svých misijních cestách včetně Labradoru. Bratři vyrazili na misijní cesty již nedlouho po svém vzniku do různě vzdálených končin světa, protože toužili evangelizovat co nejvíce lidí, kteří ještě neslyšeli o Ježíši Kristu, poselství jeho smrti a zmrtvýchvstání. Za tímto účelem se vydali také na Labrador mezi Inuity, se kterými měli tamní obchodníci do té doby pouze špatné zkušenosti kvůli mnoha krádežím, zabíjení a celkově drancováním (avšak chování obchodníků vůči Inuitům taktéž nebylo příliš mírové). O vznik labradorské misie se zasloužili zejména dva muži, jejichž vlastní iniciativa a angažování v této oblasti sehrály klíčovou roli. Prvním byl Johann Christian Erhardt, jenž skloubil misijní výpravu s obchodní, avšak právě toto spojení se mu už při první misijní cestě roku 1752 stalo osudným. Inuité ho zřejmě považovali pouze za jednoho z dalších obchodníků a jeho i několik dalších členů posádky zavraždili. O necelých dvacet let později zde byla založena trvalá misie, na čemž se významně podílel druhý iniciátor, Jens Haven. Haven se snažil o založení trvalé misie na Labradoru mnoho let, avšak nevzdal se a roku 1771 vznikla na labradorském pobřeží první stálá misijní stanice Nain, po které následovaly další (celkem deset stanic a jedna samostatná kaple). Inuité si Havena brzy oblíbili, také pro jeho znalost inuitského jazyka, jemuž se naučil za svého působení v Grónsku. Jazyk grónských a labradorských Inuitů byl podobný, jednalo se pouze o jiné nářečí. Inuité se ukázali jako velmi přátelský národ, také proto, že přístup Havena měl od začátku misionářský charakter (na rozdíl od Erhardta). Přesto však práce misionářů nebyla snadná. Velmi dbali na výuku nejen křesťanství, ale i čtení a psaní, avšak ze začátku se často setkávali s nepochopením. Nejednalo se o jediný problém, kromě práce v často drsných klimatických podmínkách zvláště v zimě, šlo také i o samotný střet kultur, tradic a hodnot.
90 Vlivem misionářů se Inuité soustřeďovali do misijních stanic, kde jejich společenství připomínalo to, ze kterého přišli Moravští bratři z Evropy. Misionáři se však nesnažili Inuity zcela přetvořit, záleželo jim na tom, aby si alespoň částečně udrželi svébytnost kultury pro nezbytné přežití v labradorských podmínkách, zejména co se týkalo tradiční stravy a oděvů. Snažili se vykořenit pouze špatné zvyky, jako např. šamanismus, mnohoženství atd. K rostoucímu vlivu misionářů se přidával další evropský vliv, osadníků a obchodníků, pod nímž se postupně vyměňovala tradiční kožešina na oděvech za látku. Ženy nahradily původní tulení kalhoty sukněmi po vzoru evropských žen a muži byli nuceni změnit způsob obživy. U těchto změn zvláště ze strany obchodních společností jsou zaznamenány negativní účinky na život Inuitů, kteří jimi byli okrádáni při nákupu předraženého zboží a podhodnocení Inuity prodávaných kožešin. Tyto změny popsali na počátku dvacátého století Jiří Jaeger, misijní obchodník, a profesor Vojtěch Suk působící zde jako lékař i výzkumník, kteří na Labradoru v tomto období pracovali pro Moravské bratry, ačkoliv přímo k nim nepatřili. Kromě jejich svědectví zdejšího života jsou zvláště přínosné sbírky obou těchto Čechů, které kromě měnícího se stylu oblečení Inuitů dokládají u artefaktů z Jaegerovy sbírky i jejich umělecké cítění. Moravští bratři působí na Labradoru dodnes, hlásí se k nim většina obyvatel žijící na labradorském pobřeží. Z původních deseti misijních stanic (za jedenáctou můžeme částečně považovat samostatnou kapli na ostrově Uviluktoku) dnes stále fungují čtyři, a to Nain, Hopedale, Makkovik a Happy Valley.
91 9 Zdroje
ANDERSON, Gerald H. (1999): Biographical dictionary of Christian missions [online]. Michigan/Cambridge, U. K.: William B. Eerdmans Publishing Company, s. 283 [cit. 2019-01-31]. ISBN 0-8028-4680-7. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=oQ8BFk9K0ToC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepa ge&q&f=false
BASSLER, Gerhard (2014): Vikings to U-boats: The German Experience in Newfoundland and Labrador [online]. Ithaca [N.Y.]: McGill-Queen's University Press, s. 36 [cit. 2019-02-28]. ISBN 0773577092. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=Qqi4- TfdseAC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false
BOARD OF WORLD MISSION (c2019): Newfoundland and Labrador: The Moravian Church in Newfoundland and Labrador. Board of World Mission of the Moravian Church: North America [online]. Board of World Mission [cit. 2019-04- 02]. Dostupné z: https://moravianmission.org/newfoundland-and-labrador/
BOST, Ami (1834): The History of the Bohemian and Moravian Brethren [online]. London: J. Hill, Black Horse Court, Fleet Street, s. 41-285 [cit. 2018-11-07]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/historyofbohemia00bost/page/n9
CARNE, John (1833): Lives of eminent missionaries [online]. Vol. 1. London: Fisher, son, & Jackson, s. 218-226 [cit. 2018-12-02]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/livesofeminentmi01carn/page/n3
CARRETTA, Vincent (2006): Reviewed Work: Rebecca's Revival: Creating Black Christianity in the Atlantic World by Jon F. Sensbach. The American Historical Review [online]. 111 (3), s. 794-795 [cit. 2018-11-27]. DOI: 10.1086/ahr.111.3.794. ISSN 00028762. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/10.1086/ahr.111.3.794
CHALUPA, Aleš, Milena BĚLIČOVÁ, Jaroslav ČECHURA a Marie RYANTOVÁ (1998): Průvodce po fondech a sbírkách Archivu Národního muzea. Praha: Národní muzeum, s. 239. ISBN neuvedeno.
D-MAPS (c2007-2019): Map Canada: coasts. D-maps.com [online]. Trets (France) [cit. 2019-04-06]. Dostupné z: https://d-maps.com/carte.php?num_car=1536&lang=en
92 DE SCHWEINITZ, Edmund (1881): Some of the Fathers of the American Moravian Church: A Series of Brief Biographies. In: Transactions of the Moravian Society [online]. Vol. 2, No. 4/5. Whitefield House, Nazareth: Moravian Historical Society, s. 145-269 [cit. 2018-11-10]. ISSN 08861730. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/41179566
DENIS, Arnost a Jindřich VANČURA (1904): Jan Amos Komenský a česká emigrace: výňatek z díla Denisova "Čechy po Bílé Hoře." [online]. Praha: Bursík & Kohout, s. 18-28 [cit. 2018-11-20]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/janamoskomensk00deni/page/n3
FITZHUGH, William W. a Wilfred E. RICHARD (2013): Maine to Greenland: Exploring the Maritime Far Northeast[online]. Washington, DC: Smithsonian Books, s. 139 [cit. 2019-02-28]. ISBN 978-158-8343-772. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=LcNvDwAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onep age&q&f=false
FREITINGER, Daniel (2015): Ochranovská misie v Grónsku. In: Moravští bratři v polárních oblastech: Sborník VI. konference MORAVIAN v roce 2012. Sv. 13. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN Historicko-vlastivědná společnost, s. 41-52. Edice Moravian. ISBN 978-80-904732-4-9.
FUKALA, Radek (2016): Sen o odplatě: Dramata třicetileté války [online]. Sv. V. 2. revidované vydání. Epocha, kap. Prolog a Defenestrace [cit. 2018-11-27]. Polozapomenuté války. ISBN 978-80-7557-295-0. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=7oVqDwAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs&source =gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false
HALAMA, JR., J. (2010): Jednota v Severní Americe. Nové Bratrské Listy [online]. Praha: OCHRANOVSKÝ SBOR při ČCE, 12(3), s. 65-68 [cit. 2019-04-01]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: http://www.jednotabratrska.cz/dokumenty/nbl_0310.pdf
HEŘMAN, Petr (2013): Světová Jednota bratrská. DÚLOS [online]. Praha: Heřman [cit. 2019-04-01]. Dostupné z: http://www.dulos.cz/cz/jb/uf/index.htm
HAMILTON, J. Taylor (1900): A History of the Church Known as the Moravian Church, or The Unitas Fratrum, or The Unity of the Brethren, during the Eighteenth and Nineteenth Centuries. In: Transactions of the Moravian Historical Society [online]. Vol.
93 6. Moravian Historical Society, s. 1-632 [cit. 2018-11-10]. ISSN 08861730. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/41179615
HAVEN, Jens (1899): Memoir of the life of Br. Jens Haven, the first missionary of the Brethren's Church to the Esquimaux, on the coast of Labrador: compiled in part from his own manuscript [online]. 12 s. [cit. 2019-01-30]. ISBN 0665953798. Dostupné z: https://archive.org/details/memoiroflifeofbr00unse
HENRY, James (1859): Sketches of Moravian life and character: Comprising a general view of the history, life, character, and religious and educational institutions of the Unitas fratrum [online]. Philadelphia: J.B. Lippincott & co., s. 8-23 [cit. 2018-11-03]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=nyp.33433069141822;view=1up;seq=9
HILL, Samuel S (2001): Reviewed Work: Serving Two Masters: Moravian Brethren in Germany and North Carolina, 1727-1801 by Elisabeth W. Sommer. In: The American History Review [online]. Vol. 106, no. 2. Oxford University Press, s. 541-542 [cit. 2018-11- 08]. DOI: 10.2307/2651634. ISSN 00028762. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/2651634
HILLER, J. K. (1979): HAVEN, JENS. Dictionary of Canadian Biography [online]. University of Toronto/Université Laval, (vol. 4) [cit. 2019-01-30]. Dostupné z: http://www.biographi.ca/en/bio/haven_jens_4E.html
HÜSGEN, Jan (2013): Religion and Rebellion: Moravian Mission and (Post)– Emancipation Revolts in the British and Danish Caribbean. Journal of Moravian History [online]. Penn State University Press, 13.(1), s. 76-100 [cit. 2018-11-27]. DOI: 10.5325/jmorahist.13.1.0076. ISSN 19336632. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/10.5325/jmorahist.13.1.0076
HUTTON, Samuel King (1912): Among the Eskimos of Labrador: a record of five years' close intercourse with the Eskimo tribes of Labrador. London: Seeley, Service & Co. Limited, s. 330-340. ISBN neuvedeno.
JORDAN, Peter (2014): The Ethnohistory and Anthropology of 'Modern' Hunter- Gatherers. In: CUMMINGS, Vicki, Peter JORDAN, Mark ZVELEBIL eds. The Oxford Handbook of the Archaelogy and Anthropology of Hunter-Gatherers. Oxford: Oxford University Press, s. 903-917. ISBN 978-0-19-955122-4.
94 JUROK, Jiří (2015): Působení Jana Amose Komenského ve Fulneku. In: Moravští bratři v polárních oblastech: Sborník VI. konference MORAVIAN v roce 2012. Sv. 13. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN Historicko-vlastivědná společnost, s. 88-97. Edice Moravian. ISBN 978-80-904732-4-9.
KLÁPŠŤOVÁ, Kateřina (2015a): Jiří Jaeger a Vojtěch Suk, dvě česká svědectví o vlivu Moravských bratří na život labradorských Inuitů. In: Moravští bratři v polárních oblastech: Sborník VI. konference Moravian v roce 2012. Sv. 13. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN Historicko-vlastivědná společnost, s. 63-73. Edice MORAVIAN. ISBN 978- 80-904732-4-9.
KLÁPŠŤOVÁ, Kateřina (2015b): Labrador Moravian Missions and the Czech Collectors of Inuit objects in the Early Twentieth Century. Annals of the Náprstek Museum. Prague: National Museum, 36 1, 23-44. ISSN 0231-844X.
KLIKA, Josef (1892): Jan Amos Komenský, Čech, učitel národů, křesťan, charakter: k památce třistaletých narozenin Komenského. Přítel domoviny [online]. Praha: Vydavatelstvo "Přítele domoviny", VIII. (3), s. 6-95 [cit. 2018-11-20]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=NvWUjW6bww8C&pg=PA3&dq=Jan+Amos+Komensk %C3%BD&hl=cs&source=gbs_selected_pages&cad=2#v=onepage&q&f=false
KRUPNIK, Igor (1993): Arctic adaptations: native whalers and reindeer herders of northern Eurasia. Expanded English ed. Hanover, NH: University Press of New England [for] Dartmouth College, s. 1-52. ISBN 0-87451-633-1.
KUTÁK, Tomáš (2007): 275 let bratrské misie: Počátky bratrské misie a jejich výzva pro nás. Nové bratrské listy [online]. Praha: OCHRANOVSKÝ SBOR při ČCE, 9.(3), s. 13- 18 [cit. 2018-11-25]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: http://www.jednotabratrska.cz/dokumenty/nbl_0307.pdf
LYSAGHT, Averil M. (1971): Joseph Banks in Newfoundland and Labrador, 1766: his diary, manuscripts, and collections [online]. Berkeley and Los Angeles: University of California Press, s. 182-213. [cit. 2019-01-30]. ISBN 05-200-1780-3. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=UcIXkyf55fMC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepag e&q&f=false
95 MALINA, Jaroslav a kolektiv (2004): Antropologie: Brněnská antropologie v českém a mezinárodním kontextu (se zaměřením na Katedru antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně). Brno: Masarykova univerzita, s. 26-28. Folia historica. ISBN 80-210-3507-2.
MATLOCK, Marjorie (1996): Co nevíme o Labradoru. JEDNOTA BRATRSKÁ [online]. 73 (99)(1) [cit. 2019-04-01]. Dostupné z: http://www.dulos.cz/cz/jb/cas/jb9601.htm#labrador
MORAVIAN CHURCH (1871): History of the mission of the Church of the United Brethren in Labrador for the past hundred years [online]. London: W. Mallalieu & Co., s. 16-24 [cit. 2019-02-06]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/cihm_25277/page/n9
PILAŘOVÁ, Radka (2005): Vojtěch Suk: Život a dílo v kontextu české a světové antropologie [online]. Brno, s. 35-155 [cit. 2019-03-16]. Dostupné z: https://is.muni.cz/auth/th/c8sm9/text.pdf. Disertační práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Katedra antropologie. Vedoucí práce Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc.
RADIMSKÝ, Jiří (1946): Vývoj obyvatelstva na Moravě do r. 1857. Vlastivědný věstník moravský [online]. Muzejní a vlastivědná společnost, 1(2-3), s. 77 [cit. 2018-12-05]. ISSN 0323-2581. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:998c2ce0- 6333-11e4-8b87-001018b5eb5c?page=uuid:8b3ec070-6370-11e4-8b87-001018b5eb5c
RANDALL, Ian M. (2006): Christ comes to the heart: Moravian influence on the shaping of evangelical spirituality. Journal of European Baptist Studies [online]. 6(3), s. 5-23 [cit. 2018-11-12]. ISSN 12131520. Dostupné z: https://eds.b.ebscohost.com/eds/detail/detail?vid=0&sid=b0547c37-3d36-498c-a6d4- 2ba552b000f8%40sessionmgr120&bdata=JkF1dGhUeXBlPWlwLGNvb2tpZSx1aWQmb GFuZz1jcyZzaXRlPWVkcy1saXZlJnNjb3BlPXNpdGU%3d#db=a9h&AN=36217295 (zdrojový server: http://discovery.muni.cz/)
RANDALL, Ian (2017): Early Moravian spirituality and Missionary vision. Wesley and Methodist Studies [online]. Penn State University Press, 2017, 9(2), 123-140 [cit. 2019- 04-05]. DOI: 10.5325/weslmethstud.9.2.0123. Dostupné z: www.jstor.org/stable/10.5325/weslmethstud.9.2.0123
96 RECHCÍGL, Miloslav (2017): Beyond the sea of beer: history of immigration of Bohemians and Czechs to the New World and their contributions [online]. Bloomington, IN: AuthorHouse, kap. John Samuel Liebisch's Activities in Labrador [cit. 2019-02-11]. ISBN 978-1-5462-0237-0. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=Az0_DwAAQBAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onep age&q&f=false
REICHEL, Edward H. (1848): Historical sketch of the church and missions of the United Brethren, commonly called Moravians [online]. Bethlehem, Pa.: J. and W. Held, s. 9-82 [cit. 2018-11-07]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/historicalsketch01reic/page/n3
REICHELT, G., DE SCHWEINITZ, B. (1886): The literary works of the Foreign Missionaries of the Moravian Church. Transactions of the Moravian Historical Society [online]. Moravian Historical Society, 2(9), s. 377-395 [cit. 2018-12-02]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/41179756?seq=1#metadata_info_tab_contents
RICE, William Henry (1897): David Zeisberger and His Brown Brethren [online]. Bethlehem, Pa.: Moravian Publication Concern, s. 10-17 [cit. 2018-12-08]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/davidzeisberger00ricegoog/page/n8
RICHARDS, Helen (2007): Distant Garden: Moravian Missions and the Culture Of Slavery in the Danish West Indies, 1732-1848. Journal of Moravian History [online]. Penn State University Press, (2), s. 55-74 [cit. 2018-11-26]. ISSN 19336632. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/41179825
ROLLMANN, Hans (2002): Labrador Through Moravian Eyes: 250 Years of Art, Photographs & Records. St. John's, Newfoundland and Labrador: Special Celebrations Corporation of Newfoundland and Labrador, 120 s. ISBN 1-55146-177-3.
ROLLMANN, Hans J. (2010): Moravians in Central Labrador: The Indigenous Inuit Mission of Jacobus and Salome at Snooks Cove. Journal of Moravian History [online]. Penn State University Press, (no. 9), 6-40 [cit. 2019-02-28]. ISSN 19336632. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/41179879
97 ROLLMANN, Hans (2015): Johann a Elisabeth Schneiderovi: Moravští misionáři na Labradoru. sv. 12. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN Historicko-vlastivědná společnost, 2015, 48 s. Edice MORAVIAN. ISBN 978-80-904732-3-2.
RUCKÝ, Evald (2015): 555 let Jednoty bratrské v datech. Liberec: Jednota bratrská, s. 50-111. ISBN 978-80-905380-6-1.
ŘÍČAN, Daniel (2005): Stručné dějiny obce Suchdolu nad Odrou. Sv. 1. Vydání I. Suchdol nad Odrou: Klub přátel Suchdolu nad Odrou, 55 s. Edice Suchdol. ISBN 80-239- 4870-9.
ŘÍČAN, Gustav Adolf (2012): Moravští bratři ze Suchdolu. Sv. 10. Vydání II. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN Historicko-vlastivědná společnost v Suchdole nad Odrou, 12 s. Edice Suchdol. ISBN neuvedeno.
SHANTZ, Douglas H. (2013): An introduction to German pietism: Protestant renewal at the dawn of modern Europe [online]. Baltimore: Johns Hopkins University Press, Kapitoly Johann Christian Erhardt a Jens Haven [cit. 2019-01-29]. ISBN 14-214-0880-5. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=7ST4kjIT7nsC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage &q&f=false
SHAWE, Clarence H. (1957): The Spirit of the Moravian Church [online]. Pennsylvania: The Interprovincial Board of Christian Education Moravian Church in America, s. 6-26 [cit. 2018-11-06]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: http://moravianarchives.org/wp-content/uploads/2012/01/Spirit-of-Moravian-Church.pdf
SCHULTING, Rick (2014): Hunter-Gatherer Diet, Subsistence, and Foodways. In: CUMMINGS, Vicki, Peter JORDAN, Mark ZVELEBIL eds. The Oxford Handbook of the Archaelogy and Anthropology of Hunter-Gatherers. Oxford: Oxford University Press, s. 1266-1287. ISBN 978-0-19-955122-4.
SOMMER, Elisabeth (1998): Gambling with God: The Use of the Lot by the Moravian Brethren in the Eighteenth Century. In: Journal of the History of Ideas [online]. Vol. 59, No. 2. University of Pennsylvania Press, 1998, s. 267-286 [cit. 2018-11-08]. DOI: 10.2307/3653976. ISSN 00225037. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/3653976
SOMMER, Elisabeth W. (2000): Serving Two Masters: Moravian Brethren in Germany and North Carolina, 1727-1801 [online]. USA: The University Press
98 of Kentucky, 1-86. [cit. 2018-11-09]. Religion of the South. ISBN 978-0-8131-5723-8. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=NvZnPLCuy00C&pg=PR3&hl=cs&source=gbs_selecte d_pages&cad=2#v=onepage&q&f=false
SUK, Vojtěch (1970): Lékařem na Labradoru. In: VLČEK, Emanuel ed. Českoslovenští antropologové světové vědě: Přínos k poznání mimoevropských populací. Praha: Národní muzeum v Praze, s. 18-28. ISBN neuvedeno.
SUK, Vojtěch (1975): Po stopách Holubových, Lékařem na Labradoru. Brno: Blok, s. 78-116. ISBN neuvedeno.
ŠMÍDEK, K. (1873): Nynější stav Jednoty bratrské. In: Časopis Matice Moravské [online]. Svazek 5. Brno: Matice Moravská, s. 46-61 [cit. 2018-11-14]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=qQG4P03UcG0C&printsec=frontcover&hl=cs&source= gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false
ŠTECH, Karel (1919): Jan Amos Komenský: průvod jeho životem a dílem pro dospělejší mládež [online]. Praha: Česká grafická Unie, s. 12-113 [cit. 2018-11-20]. Bohatýrstvo. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/janamoskomensk00tech/page/n3
ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita (2012): Christian David. Sv. 1. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN, historicko-vlastivědná společnost, s. 163-168. Edice Moravian. ISBN 978- 80-904732-1-8.
ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita (2015): Matthäus Stach. In: Moravští bratři v polárních oblastech: Sborník VI. konference MORAVIAN v roce 2012. Sv. 13. Suchdol nad Odrou: MORAVIAN Historicko-vlastivědná společnost, s. 15-20. Edice Moravian. ISBN 978-80- 904732-4-9.
The Moravians in Labrador (1833) [online]. Edinburgh: Printed, by J. Ritchie, sold by W. Whyte & co.; [etc., etc.], s. 38-127 [cit. 2019-1-24]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=MGFBAQAAMAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=on epage&q&f=false
99 The Story of Jans Haven, Missionary pioneer and hero of lone Labrador (1850) [online]. Kilmarnock: John Ritchie, Publisher of Christian Literature, s. 8. [cit. 2019-01-30]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/cihm_68501/page/n5
THOMPSON, Augustus C. (1883): Moravian Missions: Twelve Lectures [online]. Hodder and Stoughton, s. 225-229 [cit. 2019-02-11]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=gf8yyjsTZooC&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage &q&f=false
TRUE, Charles Kittredge (1879): The thirty years' war [online]. Cincinnati; New York: Hitchcock and Walden; Nelson & Phillips, s. 24-45 [cit. 2018-11-29]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: https://archive.org/details/thirtyyearswar00true/page/n7
VLČEK, Jaroslav (1940): Dějiny české literatury [online]. 3. Praha: L. Mazáč, s. 392 [cit. 2018-11-14]. ISBN neuvedeno. Dostupné z: http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:c9ac1cae-f223-4489-9a19- 3d3daac90ee3?page=uuid:7e087367-f08f-4ebc-b845-293cae484d3a
WHITELEY, William H. (1966): The Moravian Missionaries and the Labrador Eskimos in the Eighteenth Century. Church History [online]. 35(01), s. 76-92 [cit. 2019-02- 06]. DOI: 10.2307/3162673. ISSN 0009-6407. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/3162673
WHITELEY, William H. (1974): ERHARDT, JOHN CHRISTIAN. Dictionary of Canadian Biography [online]. University of Toronto/Université Laval, (vol. 3) [cit. 2019- 01-24]. Dostupné z: http://www.biographi.ca/en/bio/erhardt_john_christian_3E.html
100