Univerzita Karlova Příslušníci Rakousko-Uherského Letectva Z
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Univerzita Karlova Filozofická fakulta Ústav světových dějin studijní obor: Historie/obecné dějiny Autoreferát disertační práce PhDr. Jiří Rajlich Příslušníci rakousko-uherského letectva z českých zemí Members of the Austro-Hungarian Air Force from the Czech Lands školitel prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D. 2018 2 Dizertační práce si klade několik hlavních cílů. V první řadě jde o nástin podílu letců z českých zemí na formování, organizační a personální výstavbě, technickém rozvoji a na operačním nasazení rakousko-uherského letectva v období předcházejícímu vzniku 1. světové války a zejména v jejím průběhu. V neposlední řadě se pokusí o stanovení jejich percentuálního podílu v celém rakousko-uherském armádním i námořním letectvu. Zde je třeba připomenout, že národnostní (či zemská) problematika u rakousko-uherského letectva dosud nebyla předmětem seriózního historického výzkumu v žádném z nástupnických států. Důvodem byl především fakt, že u této mladé zbraně nebyla – na rozdíl od jiných zbraní - statisticky sledována. Pro rakouskou historiografii nepředstavovalo národnostní složení c. a k. letectva téma hodné přiměřené pozornosti. V české, respektive československé se na dlouhou dobu prosadila dobově podmíněná teze o tom, že čeští letci byli v rakousko-uherských leteckých silách zastoupeni „v nepatrném počtu“. Práce je rozdělena na několik částí. V první je nastíněna geneze a předválečné počátky rakousko-uherského vojenského letectví včetně jeho nezanedbatelných, mnohdy i rozhodujících „českých“ souvislostí – v etnickém i zemském smyslu. Podobně jako tomu bylo i u jiných států, tak i zde byla aviatika zpočátku doménou civilní sféry. Do té vojenské pronikala jen s obtížemi, danými celkovou průmyslovou zaostalostí monarchie, fiskální politikou státu i konzervativními postoji armádních špiček. Následuje nástin problematiky jeho organizační a personální výstavby, technického rozvoje a operačního nasazení na frontách 1. světové války – v Rusku, Srbsku, Černé Hoře, Albánii, Rumunsku a především v Itálii, která se stala největším a nejnáročnějším bojištěm rakousko-uherského letectva. Další kapitoly jsou věnovány problematice podílu letců z českých zemí a metodologickým úskalím při jeho zjišťování. Současně s tím nastiňuje zastoupení Čechů a českých Němců u některých vybraných jednotek rakousko-uherského letectva – od těch nejelitnějších až po ty nejběžnější, resp. nejtypičtější. Uvádí i příklady jednotek, jimž veleli etničtí Češi, a to od nejnižších až po ty nejvyšší úrovně velení. Výsledky jsou překvapivé a nepodporují tezi o dosavadním nízkém a málo významném zastoupení Čechů v leteckých silách habsburské monarchie. V této souvislosti je ve zvláštní kapitole pojednána i problematika loajality národnostně pestrého c. a k. letectva, a to právě s důrazem na jeho české příslušníky. Podrobuje kritice dobově podmíněné účelové legendy o několika případech údajně vědomých dezercí na protivníkovu stranu. Na druhou stranu nepomíjí skutečnost, že někteří v zajateckých táborech nakonec zvolili vstup do „nepřátelského“ vojska a analyzuje příčiny, které byly historického i psychologického rázu. Tím by práce měla současně představovat příspěvek k tzv. sporu o českého vojáka za 1. světové války. Rozsáhlá je přílohová část práce. Její nejobsáhlejší part sestává z detailních případových biografických studií více než padesáti letců z českých zemí. Výběr je představuje v určité typologické škále. Zahrnuje zástupce nejpočetnějších národností a konfesí českých zemí (včetně národnostních i konfesních konvertitů), dále reprezentanty jednotlivých vojenských stavovských skupin (důstojníci i poddůstojníci, aktivní i záložní), představitele nejdůležitějších leteckých odborností (významní velitelé, piloti i letečtí pozorovatelé, a to jak armádní, tak i námořní, dále letečtí technici a konstruktéři, pozemní letečtí mechanici aj.). Neopomíjí ani reprezentanty české zemské šlechty u c. a k. letectva – opět nejen u armádního, ale i u námořního letectva. Ve všech případech – s výjimkou padlých a nezvěstných – je pozornost věnována jejich poválečným osudům a způsobům recepce v Československu, případně v jiných nástupnických státech. Výběr zahrnuje i ty, kteří se po válce významně uplatnili nejen ve vojenské a letecké sféře (v Československu či mimo něj), ale rovněž v podnikatelské a kulturní oblasti. 3 V závěrečné tabulkové části pak dominuje personální složení řídících orgánů jednotlivých složek c. a k. letectva, rozsáhlé a podrobné seznamy recipientů vysokých vyznamenání a přehledy nejúspěšnějších letců. Jednou z nejdůležitějších otázek, které čekaly za zodpovězení, bylo především početní zastoupení letců z českých zemí v rakousko-uherském letectvu, jejich národnostní skladba a pak také charakter jejich zařazení. Navzdory pramenné základně, limitované torzovitostí a dalšími okolnostmi, je na místě se domnívat, že již na základě dosavadního stupně výzkumu lze na tyto otázky odpovědět s poměrně uspokojivou mírou přesnosti. Jak již bylo uvedeno, u rakousko-uherského letectva se (na rozdíl od pozemních formací a námořnictva) žádné národnostní statistiky nevedly. Za této situace jsem zvolil prosopografickou metodu dílčích statistických analýz reprezentativních vzorků osob. U všech, nebo téměř u všech (zpravidla pod hranicí statistické chyby) byla studiem relevantních osobních dokumentů dohledána jejich zemská a jazyková, resp. národnostní příslušnost. V případě toho druhého jde o zjištění metodikou, kterou již v minulosti úspěšně použil István Deák. Vychází z toho, že při stanovování národnosti (v rakousko-uherských osobních vojenských záznamech se explicitně neuváděla) jsou zohledňovány také další určující znaky, jako je např. podoba jména (především křestního), deklarovaného náboženství, místo narození, domovská příslušnost, bydliště, míra znalosti různých jazyků a kde je to možné i rodinný původ. Pro naše účely je v tomto směru důležité a doplňující, že jsou k dispozici i osobní materiály části těch, kteří po válce sloužili v čs. armádě, kde se národnost již uváděla. Nad rámec uvedené metodiky je z hlediska zkoumané problematiky důležité znát rovněž původní kmenové útvary, k nimž budoucí příslušníci letectva náleželi. Útvary společné armády i obou zeměbran byly totiž doplňovány na teritoriální bázi. Tohoto hledisko je ovšem možné použít prakticky pouze u mužstva a záložních důstojníků nebo aspirantů, zatímco aktivní důstojníci či důstojničtí čekatelé, ať už pocházeli odkudkoliv, obvykle kmenově náleželi k útvaru kdekoli v monarchii, k němuž byli posláni po absolvování kadetky. Každopádně statistická analýza všech těchto dílčích sond dala přibližně stejné výsledky. Díky tomu došlo ke zjištění, že zastoupení letců z českých zemí bylo nadprůměrné a Češi, jejichž počty byly dosud silně podceňované, v něm měli solidní zastoupení. Přesto však nikoli takové, jaké by odpovídalo jejich národnostnímu zastoupení v celé monarchii. Z dvaašedesáti příslušníků c. a k. leteckých sil, které je možné řadit mezi letecká esa (pět a více potvrzených leteckých vítězství), bylo pět etnických Čechů (8,1 %) a patnáct českých, moravských a slezských Němců (24,2 %). Celkem tedy 32,3 % nejúspěšnějších letců rakousko-uherského letectva pocházelo z českých zemí. Podobně vycházejí i zpětně rekonstruované národnostní statistiky recipientů některých vysokých vyznamenání. V první řadě jde o tradiční poddůstojnické Zlaté medaile za statečnost. Zde je nutno předeslat, že – i s ohledem na jejich podstatně vyšší počty a další hlediska - se jejich jména se jmény uvedených leteckých es překrývají jen v omezené míře (většinu leteckých es totiž představovali letci důstojnického stavu - 56,5 %). Z necelých dvou stovek rakousko-uherských poddůstojníků - armádních aviatiků, kteří Zlatou medaili za statečnost získali, bylo pětadvacet Čechů (12,6 %), jedenapadesát českých, moravských a slezských Němců (25,7 %) a po jednom pražském Židovi a těšínském Polákovi (po 0,5 %). Celkové zastoupení recipientů z českých zemí – osmasedmdesát – tedy představuje 39,3 % všech recipientů. Přehledy udělených Zlatých medailí za statečnost pro důstojníky a Stříbrných medailí za statečnost 1. třídy pro důstojníky nejsou tak rozsáhlé. Na reprezentativnosti jim ubírá jednak fakt, že tato vysoká vyznamenání byla zřízena až v září 1917, jednak skutečnost, že jich letcům bylo uděleno jen velmi málo. Pokud jde o Zlatou medaili za statečnost pro důstojníky, získalo ji pouze dvanáct leteckých důstojníků, což je pro statistické zkoumání tohoto rázu příliš malý vzorek. Z českých zemí 4 pocházel jen jediný z jejích recipientů, nadto nejspíš národnostně nevyhraněný („Tornisterkind“ narozený v Brně, hovořící jen německy a maďarsky a po válce sloužící v polském letectvu). Poněkud reprezentativněji vyhlíží situace v případě Stříbrných medailí za statečnost 1. tř. pro důstojníky. Jejich držitelů byl skoro trojnásobek a jejich národnostní složení se dosti přibližuje složení poddůstojnickým držitelům Zlaté medaile za statečnost. Z dvaatřiceti důstojníků c. a k. leteckých sil, kteří ji obdrželi, byli tři Češi (9,7 %) a osm českých a moravských Němců (25 %). Dohromady tedy 34,7 %. V minulosti se několik převážně soukromých českých badatelů snažilo dobrat také k absolutním číslům podílu letců z českých zemí v rakousko-uherských leteckých silách. Všichni však byli limitováni nedostupností původních osobních záznamů uložených (nejen) ve vídeňském Kriegsarchivu a byli tedy nuceni vycházet převážně ze sekundárních zdrojů. Někteří z nich neměli jasno ani metodicky. Není proto nijak překvapivé, že jejich cifry byly hodně daleko od mých nejnovějších zjištění,